Upload test.jsonl

test.jsonl

@@ -824,7 +824,6 @@
 {"text": "Slohová práce školní\nRomana Borovková\n16. ledna 2007\n\nMilí rodiče …..\nMilí rodiče, je toho plno, co bych Vám chtěla říct, ale za celých osmnáct let na to nebyl čas a možná ani příležitost. Vím, že to zní zvláštně. Ale člověk má v každodenním shonu plnou hlavu jiných starostí a nemyslí na nejbližší. Vidím vás každý den a neuvědomuji si, jak důležitou roli hrajete v mém životě.\nVy jste jediní lidé, kteří pro mě obětovali tolik času a lásky. Je pravda, že dnes netrávíme moc času společně. Ale cením si každé hezké chvilky s Vámi. Hodněkrát si to neuvědomuju a považuju tyto okamžiky za obyčejné. Když vy jste lidé, kteří se o mě starali a starají. Někdy vám vaší přehnanou péči vyčítám, protože ještě nechápu, jaké je být rodičem. Věřím, že za pár let tyto přehnané starosti pochopím a poděkuju Vám.\nRáda vzpomínám na dětství, kdy jsme spolu cestovali a plánovali výlety. Ráda bych tyto okamžiky vrátila, ale bohužel je to nemožné. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem s očima plného strachu poprvé jela na kole a vy jste mě zezadu jistili, abych nespadla. Tato situace se Vám vymkla z rukou a já ležela s brekem ve stoce plné kopřiv.\nAni tato nešťastná příhoda mě neodradila od důvěry k vám. Následující den jsem opět nasedla na kolo a věřila vám, že mi pomůžete postavit se na nohy a podpořit mě. Zkušenost, kterou jsem si vzala, je pro mě nejcennější. Vím, že se se starostmi života musím vypořádat sama. Ale získala jsem jistotu, že v případě neúspěchu budete pro mě vždy oporou.\nPřestože nejsou každé chvilky s Vámi růžové a ne vždy se shodneme. Ráda bych Vám za vše poděkovala. Chci, abyste věděli, že jsem vděčná za vaši obětavost.\n\nÚvod\nHl. Stať: a) Rodiče, já a čas\n b) Z dětství\n c) Zkušenost ze zážitku\nZávěr", "original_file": "cb3cborrom_01_1"}
 {"text": "Ptáš se, jak se mi teď daří\n\nDrahá sestřičko,\n\nuž dlouho jsem Ti nenapsal a ty bys určitě ráda věděla, jak se mi vede v nové škole a vůbec, jak se mi celkem daří. V poslední době jsem neměl moc času, a proto jsem teď rád, že Ti můžu zase o sobě něco říct.\n\nNejprve začnu vyprávět o nové škole. Od základky je to opravdu rozdíl, tam se s námi jednalo pořád jako s dětmi. Těm co se učit nechtělo, do toho tlačili učitelé a těm co ano, tak byli vyučijící rádi, že mají zase o starost méně. Tady je to ale úplně něco jiného, profesoři tu odvádějí svou práci a žáci ve svém zájmu také. Je to dobrá souhra a tím pádem hodina většinou skvěle uteče. Předměty tu dělím na takzvané šprtací jako je dějepis, zeměpis atd...\n A předměty, ve kterých nestačí pouze znát to, co mále v sešitě, tupě to odrecitovat jako básničkyu, myslet si „jakej jsem mistr světa“ a dostat jedničku. To ani nejde a člověk musí mít prostě předmět sv sobě. Nebo taky ne. Asi všichni by mi dali za pravdu, že tam můžu zařadit fyziku, patří tam matematika a v mém případě i jazyky. To je pro mě „velkej oříšek“, zvlášť u francouzštiny, protože na angličtinu jsem si na základce přece jenom trochu zvyknul. Určitě co se týče školy Tě zajímá, jaké mám vlastně známky. Trojku snad nebudu mít žádnou a za vyznamenání bych byl hodně rád.\n\nO škole jsem Ti toho snad řekl dost a mohl bych Ti říct něco konkrétně o sobě. Velký problém je pro mě to vstávání, každé ráno prožívám nepopsatelný boj, ale o tom asi povídat moc nemusím, protože v tomhle jsme si s Adamem hodně podobní. A pak když už vstanu je moje fyzická i psychická efektivita tak na padesáti procentech. Bude to asi můj celoživotní boj hendikep. Na každý víkend, každé volno, se těším tak, jako by to byly velké prázdniny. Složité to mám i doma. Jakmile něco dělám, tak mi to nevadí a dělám to i dobře, ale přimět se k tomu, to už je horší. Platí to i u dlouhodobějších domácích pracech ze školy, jako jsou referáty, eseje nebo čtenářský deník. Snad se jednou této jakési lenosti zbavím. To je o mě asi zatím všechno.\n\nJinak bratr se už definitivně odstěhoval a pomalu likviduje ten nepořádek, co tam měl. Vycházíme spolu celkem dobře. Mámě se po zdravotní stránce taky dobře daří, akorát není spokojená se mnou, ale to není asi žádná matka se synem v mém věku. S tím už nic nenadělám. Co bych Ti ještě chtěl říct, tak koncem února jedeme na ten lyžák a jen mám trochu obavu jestli bude na čem jezdit. Hned jak se vrátíme, pojedeme do Francie, snad mi tam konečně ten jazyk vleze do hlavy. To je vše co mě v dohledné době čeká.\n\nAbych to na závěr pomalu shrnul. Vím, že to teď nemáš vůbec jednoduché, starosti s domáctností, s manželem a teď ten předčasný porod. Každý má v životě pocit, že se nic nedaří a že už to snad horší být ani nemůže, ale i tahle situace jednou přejde. Doufám, že Ti tento dopis udělá radost. Přeji Ti, aby ses měla dobře a vše bylo tak, jak by sis přála. Pozdravuj všechny.\n\nTvůj nejmladší bratr\n\nOsnova: I. Úvod – proč dopis píšu\n\nII. Stať: 1. nová škola\n\n2. moje problémy\n\n3.co se děje doma a co mě čeká\n\nIII. Závěr – shrnutí událostí a rozloučení", "original_file": "cb1aholkry_01_1"}
 {"text": "Bungr na zahradě\nTento rok o letních prázdninách jsme s kamarádem Bobem byli každý den na zahradě.\nNa stromě u potoka jsme si postavili bungr.\nStrom byl vysoký asi pětadvacet metrů. Do čřictvrtě jsme měli postavený bungr.\nKdyž jsme stavěli základy, spadli jsme asi pětkrát do vody. Voda sice nebyla studená, ale ani teplá.\nTáta na nás volal:\n„Jste v pořádku vy dvě paka mrňavý?“\nNás to štvalo, ale co jsme mohli dělat.\nKdyž jsme dostavěli střechu, začalo pršet a nám do vnitř vůbec neteklo.\nMěli jsme na zahradě sice buňku, ale táta od ní zapoměl klíče.\nZa čtvrt hodiny přijel Bobův nevlastní táta Jirka. Je spolu s mím tatou majitelem zahrady.\nJirka klíče měl, tak se šli rychle schovat.\nKdyž pršelo napustili jsme nafukovací balónky vodou.\nPo chvíli přestalo pršet a táta s Jirko vyšli ven, aby se nás zeptali jestli nejsme mokří.\nKdyž jsme je viděli, vyhlásili jsme pohotovost a začali jsme házet balónky s vodou.\nDruhý den nás dětí bylo dvanáct a dospělích sedmnáct.\nDospělí si postavili bungr na kolech. Dali jsme si válku s balónky napuštěnými vodou.\nBylo to sedm : sedm a my už jsme nevěděli co bychom udělali. Kubu napadlo, že bychom mohli použít starý natahovací provaz.\nPřivázali jsme ho mezi dva stromy, kde jsme měli most a věž.\nZačalo patnácté kolo a my jsme vydali rozkaz: „Pal a ještě jednou pal.“\nVyhráli jsme a rodiče nám zaplatili bowling a dali jsme si další závody, ale tentokrát v bowlingu.", "original_file": "cl6csehtom_1"}
-{"text": "", "original_file": "js6opakla_1"}
 {"text": "Khmara, Sumra, V. B, 07/08\n18. 10. 2007\nJak jsem jel do TESCA\nVypravování\n\nJednou se mi stalo že jsem jel s mojí segrou do TESCA, seděl jsem v autobuse a byla předposlední zastavka tak jsem vystoupil a pak jsem si všimnul žeto není tesko a čekal jsem nasegru když si pro mě přijede. A vona nepřijela tak jsem jel sam do teska vystoupil jsem šel jsem ji hledat. hledal jsem ségru asi 20 min pak jsem šel k nějaký hodný pani a poprosil jsem --- zavolat ségře vona mito zvedla a křičela namě. byla na rastavce ládví a řekla abych přijel. A když jsem rychle běžel na zastavku ujel mi autobus. A čekal jsem 20 min na autobus. Tak jsem přijel domu a vone nebyla dom ale na ládví. ja jsem šel za ni jinim směrem a vona druhym vona přišlo domu a ja jsem šel na ládví vona tam nebyla a potkal jsem kamarádku jsem ji poprosil ať zavola --- a šel jsem domu byla tam cela rodina a vynadala mi!", "original_file": "bu5bkhmsum_03_1"}
 {"text": "Irena Ambrožová, I.E\n25. února 2004\n\n2. písemná práce\nBílá vrána\n(Charakteristika)\n\nOsnova:\n1) Úvod – seznámení s podivínem\n2) Stať – a) osud\nb) nenávist\nc) skrývání se před světem\n3) Závěr – bílá vrána\n\nJe zahalen pod muslimským rouchem fanatismu, ze kterého mu vyčnívá jenom starý vrásčitý obličej. Proud času na něj zapůsobil snad ještě více než na ostatní. Jeho ani ne dlouhé ani ne krátké vlasy mu sahají stěží po ramena. Pod drsnými chomáči zběleného obočí mu vystupují dvě malá černá pichlavá očka. Když mu do nich prvně pohlédnete, spatříte to, co v něm skutečně je. Pod nimi se mu táhne dlouhý křivý nos a jeho ústa jsou jenom šachta do temné jeskyně lemované zažloutlými krápníky. Okolo pusy mu raší trsy bílošedých vousů, tvrdých a pichlavých jako jehličí. Rozprostírají se mu po celé bradě a spadají mu přes ni, jako muškáty přes okraj truhlíku, až do klína. Vlastně ani skoro nikdo neví, jestli si už na ně nešlape, protože tento muž byl naposledy spatřen před několika lety. Ani já jsem ho nikdy neviděla a ani po tom netoužím, ale představuji si ho jako typického shrbeného padesátníka s chlupatýma nohama.\nHvězdy u jeho zrození stály hodně vysoko a ani sudičky u kolébky nebyly lakomé. Do vínku mu nadělily inteligenci, charisma a slávu. To jsou zajisté předurčení, se kterými mohl dokázat obrovské věci a stát se jednou z nejslavnějších osobností na světě. On to také dokázal, ale ne v kladném slova smyslu.\nAni nevím, kdy se u něj poprvé zrodila ta nenávist. Ta obrovská nenávist vůči všemu americkému, která mu sálá z nitra jako plameny a zamlžuje jinak jeho logické myšlení. Bylo to asi tehdy, když jeho otec zahynul při letecké havárii, kterou zavinil pilot pocházející z amerického kontinentu. Ale nechce se mi věřit, že tato příhoda způsobila náhlý zkrat v jeho myšlenkách a tak silnou averzi. Ale pokud ano, tak se ten zkrat šířil rychle jako blesk po hromosvodu a vyhodil mu všechny „pojistky“.\nTento muž byl ještě před několika lety docela neznámý. Asi ho znali členové bezpečnostních a protiteroristických organizací a všichni obyvatelé jeho rodného Afganistánu. Ale do povědomí všech ostatních se vtiskl dne 11. září 2001, kdy odsoudil k smrti přes tisíc nevinných lidí. Od tohoto okamžiku nespatřil sluneční paprsky. Ne, že by na ně byl alergický, ale díky tomu, že dostal strach. Ano, i někdo jako je on může mít strach a myslím, že ten jeho strach je mnohonásobně silnější a intenzivnější než strach, který prožíváme každý den. Skrývá se v jeskyních na území Afgánistánu nebo podobných končinách a ještě asi hodně dlouho se neodváží ukázat ani chlup své nohy.\nPřes všechno, co způsobil, kolik nevinných lidí zabil a kolika zničil život si myslím, že Usáma bin Ládin je výjimečný muž. Liší se od ostatních jak jen nejvíc to jde. Je jako černá ovce, růžová housenka nebo bílá vrána. A určitě by neuškodilo, aby se každý nad jeho psychicky narušenou osobností a ztrápenou duší alespoň na chvilku zamyslel.", "original_file": "pr1eambire_02_1"}
 {"text": "Playstatio Portable\nPopisuji Playstation Portable slim piano 2004 které jsem dostal předminulé vánoce.\nPlaystation je barvy černé první čeho si všimnete je velká obrazovka velikosti přibližně 5 palců. Na každé straně sou 4 ovladací tlačítka na jedny straně sou šipky jako na klavesnici u počítače a na druhé straně sou tež 4 tlačitka křižek, kolečko, čtvereček a trojúhelník.\nPod obrazovkou jsou základní tlačítka pro ovládání hlasitosti, světlosti obrazovky a vypínání her.\nNa pravém boku je posouvací tlačítko na vypínaní psp a zamikání kláves.\nTaké je tam vestavěný usb vztup a přístup na internet pomocí Wifi.\nNa levé straně je slot pro paměťovou kartu.\nNad ovládacíma tlačítkama jsou vestavěný reproduktory.\nNa horní straně jsou dvě tlačítka také na ovládání her používají se např.: ke střelbě.\nFirmwave meho psp je 5,02 zatím nejnovější na světě.\nNa zadní straně je čtečka pro … disky.\nČtečku chrání krit a na něm je chromované kolečko v něm napis psp.\nPsp využívám k zábavě a na dlouhé jizdy v autě.", "original_file": "cl7cjadjir_1"}