text
stringlengths 101
697
| orig_split
stringclasses 3
values |
|---|---|
" Na moje břicho, " řekla dívka a její břicho ( když je teď výslovně pojmenovali ) jako by odpovídalo na zavolání : cítila každý milimetr jeho kůže. Pak přinesl číšník biftek a mladík objednal další vodku se sodou ( připili tentokrát na dívčina ňadra ) a rozhovor pokračoval dál v divném frivolním tónu. Mladíka dráždilo čím dál tím víc, jak dívka umí být tou lascívní slečnou ; když to tak dobře umí, pomyslil si, znamená to, že jí opravdu také je ; žádná cizí duše do ní přece nevstoupila odkudsi z prostoru ; to, co tu hraje, je ona sama ; | train |
Nikdy se z výslechů nevrátil. Nejspíš ho mučili. Nakonec se oběsil ve své kolínské cele. Havránkova sebevražda mohla znamenat konec celému případu. Gestapo se nedopídilo, kdo mohl ty letáky vytisknout, a jedenáct zadržených žen bylo propuštěno. Jediná, která se z vězení nevrátila, byla moje matka, přestože pan Havránek musel uvést její jméno omylem. Úmyslně jsme se totiž jeho obchodu vyhýbali : v zemi, kde se jakýkoli drb mohl stát donašečovi prostředkem, jak se zbavit těch, kteří mu nevoněli, představovali podobní tlachalové veliké nebezpečí. Teprve po válce jsme se dozvěděli, jak to bylo. | train |
Pak jsme tam chvíli jen tak stáli a mně vrtalo hlavou, proč mě táta nechal vytáhnout ze třídy kvůli věcem, o kterých budeme mluvit určitě i při večeři. Chvíle se prodlužovala. Najednou jeden z těch mužů v kožáku řekl něco německy. Nerozuměl jsem mu, ale znělo to vlídně. Otec mě opět pohladil a podal mi obálku. Dej tohle mamince a řekni jí, že je všecko v pořádku a že se co nejdřív vrátím, rozumíš? Ano, tatínku. | train |
Přály by si nás naše děti takové, jací jsme, nebo by raději uvítaly, abychom se v něčem změnili? A v čem? Pořád chceme měnit své děti - a často oprávněně - jenomže napadlo nás, že my sami se třeba vzdalujeme vzoru, o jakém děti sní? Představě toho, na koho je spoleh? Vždycky? Představě toho, kdo pomůže pokaždé, když je třeba? Já sám bych chtěl být dítětem svých rodičů. Uvědomuji si to po letech a beru to jako závazek, abych i já měl děti, které by byly rády, že já jsem jejich otcem. | train |
" Protože nám zavřeli tátu a maminka je nemocná. " " Maminka je nemocná, " opakuje Veronika. Začíná chápat ; vidí maminku každý den ležet, a to znamená, že je nemocná. " Táta zlobil, " prohlásí po chvilce přemýšlení. Samozřejmě, proto ho zavřeli! Vždycky Veronice vyhrožoval, že ji zavře do skříně, když bude zlobit. Teď asi sedí sám v nějaké skříni. Jsou věci, které Veronika prostě pokládá za zcela samozřejmé. " Po obědě přijdu hned ze školy, " slibuje Láďa. Veronika chodí do školky v dřevěném pavilonu, se zahradou, trávníkem, sadem a malým hřištěm. Jakmile se oteplí, děti jsou po většinu dne venku, hrají si. | train |
" To netuším, " odvětila jsem po pravdě. " Ale Honza je chytrej a cílevědomej, nedělal by podřadnou nebo málo výdělečnou práci. " " Hm. Bere prej od něj léky spousta doktorů. I ten, jak si s ním kdysi chodila, ten Pelikán. " Ta poznámka mě zaujala. Pokud je to pravda, tak doufám, že některé z těch léků nezkouší Filip na Valentýně, nebo na mně. Renáta ještě chvilku klábosila, nevšímajíc si mojí zamlklosti, až konečně odešla. Já jsem se pak umyla ve studené vodě, protože teplá tu nebyla zavedená, a počkala jsem na autobus. Odjela jsem přímo do práce, protože mi bylo špatně hlady. | train |
Vylezl jsem zpod peřiny a plížil se po schodech dolů. Jistě. Maminka byla pryč. Dům byl prázdný. Po předsíni byla rozházená spousta věcí. Zvonek nepřestával zvonit, a tak jsem otevřel a za dveřmi stál stařeček, který vypadal nejmíň na sto let. Ocitl jsem se rázem v pohádce bratří Grimmů. Sousedi pozorovali za záclonami, jak gestapo matku odvleklo, a věděli, že s největší pravděpodobností jsem v domě zůstal sám, ale báli se k nám jít, a tak poslali dědečka. Předpokládali, že už je příliš starý, než aby se o něj gestapo mohlo ještě zajímat. | train |
Za pár minut byl sál prázdný a světla zhasnutá. Usmyslel jsem si, že tohle divadlo je přesně to, co potřebujeme, a opravdu se nám nějak podařilo ukecat samotného E. F. Buriana, který nám je pronajal na šňůru pondělních představení. Při pohledu zpět mi není jasné, jak jsme to dokázali, jenom vím, že jsme museli ukrást nějaké povolovací formuláře z obvodního kulturního střediska, zfalšovat pár razítek a podpisů, a dokonce jsme i podplatili vylepovače plakátů, aby nás nalepili před program Národního divadla. Už první pondělí bylo takřka vyprodáno a lidi se chechtali jako diví. | train |
Eduard ovšem věděl, že je to dar nezasloužený, ale řekl si, že když mu osud odpírá zasloužené dary, má plné právo ponechat si ty nezasloužené, a proto řekl : " Pro mne už nikdo nic udělat nemůže. " " Jak to? " šeptla Alice. " Vyženou mne ze školy a ti, co dnes o mně mluví jako o hrdinovi, pro mne prstem nehnou. Mám jedinou jistotu. Že zůstanu úplně sám. " " Nezůstaneš, " vrtěla Alice hlavou. " Zůstanu, " řekl Eduard. " Nezůstaneš! " skoro křičela Alice. " Všichni se mne zřekli. " " Já se tě nikdy nezřeknu, " řekla Alice. " Zřekneš, " řekl Eduard smutně. " Nezřeknu, " řekla Alice. | train |
Pokusila jsem se o lehký konverzační tón, ale příliš se mi nedařil. " Vypadáte spíš jako sestry. " Ten kompliment mě zahřál. " Měla jsem jí v osmnácti, " poznamenala jsem zmateně. " Musím už jít. " " Chtěl jsem se jen na něco zeptat. " " Tak rychle, než udělají v kuchyni z oběda dřevěné uhlí. " " Co budete dělat odpoledne? " Povytáhla jsem údivem obočí. " Proč? " " Máme pozvání na vítání občánků. Je to v patnáct hodin na radnici. Nešla byste se mnou? " " A co Valentýna? " " Prý nepůjde. Volala mi, abych šel sám. Prý něco má. " " Prý něco má? Co může být důležitějšího než vlastní dítě? " " To neřešte. | train |
Nezdálo se mi, že by na mě měly nějaký účinek. Slupla jsem tedy ještě dva pro jistotu a konečně se ponořila do světa snů. Venku padal sníh s deštěm a já mrzutě plánovala snídaně na příští měsíc. Magda se vrátila nacpaná jídla z kuchyně a nyní šla uvařit černou kávu. " Dáte si taky, paní vedoucí? " otázala se zbytečně, protože věděla, že mám na ni vypěstovanou závislost. Vypiji několik kafí denně. " Jistě, Magdo, " odpovídám nepřítomně. " Víte, že se bude v nemocnici propouštět? " Nastražila jsem uši. " Vážně? " " No jo, " přikývla. " A prý i tady ve stravovacím provozu. " | train |
Tam jsme měli ulitý pytel brambor a možná i nějaký špek, všechno, co matka nakoupila načerno v okolních vesnicích a co jsme správně mít nesměli, ačkoli tyhle nakřečkované zásoby měli v každé rodině. Skříň jsme nechávali odtaženou, aby do přístěnku mohl vzduch, a přirazili jsme ji ke zdi pokaždé, když se nám zdálo, že by mohl přijít nějaký čmuchal. Nakonec jsem zaslechl kroky stoupající vzhůru po schodech. Bylo jich mnoho a duněly, ale rozpoznal jsem mezi nimi i jedny lehké kroky, o nichž jsem doufal, že patří mamince. A skutečně se za chvíli ve štěrbině dveří objevila její utrápená tvář. | train |
Marta na mě určitě nebude čekat, jestli nepřijdu včas, ale v Poděbradech nebyl žádný jiný most, žádný brod, žádný přívoz, nic. Pak jsem si vzpomněl, že pod mostem bývají pramice, a letěl jsem tam. Na betonové navigaci ležely těžké loďky, obrácené nadehtovaným dnem vzhůru a řetězem se zámkem připoutané k obrovským železným kruhům. Zbývala poslední cesta, jak se k Martě dostat. Svlékl jsem se do trenýrek, nastrkal šaty pod jednu pramici a vydal se proti dravému proudu řeky. | train |
K vítězství byla zapotřebí jenom pevná vůle, takže v téhle hře jsem nemohl prohrát. Jednou odpoledne jsme to zase hráli a hra se protáhla až přes večeři, což se dosud nikdy nestalo. V té době jsem u zdi zůstal jenom já a jakýsi menší kluk s bystrýma očima. Ostatní toho nechali už před několika hodinami. Toho kluka jsem znal, ale nikdy jsem mu moc nevěnoval pozornost. Teď jsem si ho prohlížel zblízka a najednou mě napadlo, že moje vítězství není tak jisté. Pustil jsem se s ním do debaty, abych si ho otipl. | train |
" Pokud jsou to hlouposti, tak se předem omlouvám, " pravila jsem vážně, vylovila z kapsy léky z Valentýnina batohu a přidržela mu je před jeho zelenýma očima. " Řekni mi, co je to za léky? " Nehnul ani brvou. " Kde jsi to vzala? " " Já se ptala první. " " Nemohu ti říct, co to je, když to nemá etiketu. " " Nemá to etiketu, " papouškovala jsem. " A proč? " " To by měl vědět jejich majitel. Možná mu sklenička navlhla a cedulka odpadla. Špatné lepidlo. Nic víc za tím nehledej. " Najednou vyvinul dosti prudký pohyb. " Dej to sem. " Byla jsem ve střehu a stačila ucuknout. " Proč? " " Podívám se dovnitř. | train |
A tím jsem do něj v tom koloběhu zloby předávala vlastní špatnou náladu. A on kopl Míninku, nevinnou kočku, která si důvěřivě vykračovala jako vždy po svém školním království. Jakmile vypustíme nějakou zlobu do světa, letí a letí, má dráhu oběhu nevypočitatelně dlouhou, zasahuje další a další - kteří toho, kdo ji první vypustil do běhu, ani neznají. Na začátku je nějaký smutek. Na konci přinejlepším trpící Míninka. | train |
Jednou v zimě, kdy už nebylo po turistech ani vidu ani slechu a místní muži včetně Mirca si vychutnávali sklenku vína, zeptal se ho číšník, proč si vždycky bere méně hodnotnou minci, když by stejně tak lehce mohl mít v kapse dvojnásobek. " To máte tak, " odpověděl Mirco a zhluboka se napil, " tak hloupý zase nejsem, abych si zkazil obchod tím, že bych si vzal hodnotnější minci. Místo dvou mincí na výběr by mi už nikdo nenabídl ani haléř. " Odplata Bohatý měšťan pozval mistra na oběd. Když ten však v určený čas dorazil, pán domu ho přijal rozezleně. | train |
" Škoda, že ho nemůžu pohladit, " řekla. A to byla jediná stížnost, kterou jsem od ní za celé ty roky slyšela. Stížnost, že nemůže pohladit. Kolik stížností musela ona vyslechnout za svůj život od toho zástupu lidí, který se k ní docházel vyzpovídat. A ona měla jen tento povzdech. " Pán Bůh věděl, proč mi nedal, abych mohla jezdit na kolečkovém křesle, " řekla jindy s úsměvem, jako by to, když někdo může jezdit na invalidním křesle, byl nějaký velký dar. Víte, takovéhle věty mi dávaly schopnost vidět svět a své problémy z nějakého jiného úhlu. Ze snesitelnějšího. | train |
" Abyste věděla, " rozzlobil se primář, který své milence před lidmi vykal, " byl jsem tehdá pár let po promoci a byl jsem kanón. Věřil jsem, že každá žena je dosažitelná, a dařilo se mi to dokazovat na ženách poměrně těžko dosažitelných. A podívejte se, na této holce, tak snadno dosažitelné, jsem ztroskotal. " " Jak vás znám, máte na to jistě svou teorii, " řekl doktor Havel. " Mám, " odpověděl primář. " Erotika není jen žádostivost těla, ale ve stejné míře i žádostivost cti. Partner, kterého jste získal, který o vás stojí a miluje vás, to je vaše zrcadlo, míra toho, co jste a co znamenáte. | train |
Turistů a rekreantů tu však bylo málo. Nevyplatilo se jezdit tak daleko, a tak panenskou bělobu svahů rušil jen málokdo. Ve větvích na stromořadí holých hrušní posedávalo hejno krkavců, občas se vznesli a zakroužili nad vrcholky. Jsou to vlastně krkavci, nebo havrani, napadlo Havlenovi. Jsou stejní, jako vídával v Praze? Nebo je mezi nimi rozdíl? Musím si prohlédnout nějaký přírodopisný atlas, předsevzal si. Kráčel prostředkem cesty, hůl spokojeně zapichoval do sněhu, jako by chtěl neustále prověřovat jeho hloubku ; tvářil se vážně. Obec Krásná se jistě už brzy stane předměstím okresního města, zatím však žije svým samostatným životem. | train |
" Neboj. Neprozradím, kdo je otcem. Smiř se s tím, že neexistuje! " Nabídl mi rámě a doprovodil mě ke svému naleštěnému autíčku. V práci mi všechno padalo z ruky. Pořád se mi chtělo spát a všude jsem cítila příšerný smrad. V kuchyni jsem vnímala dotěrné pachy a nejvíce se šířily z otevřené lednice. Snažila jsem se nedávat nic najevo. Ochutnávala jsem omáčku a puding, i když mě pekelně začínalo bolet břicho. Dumala jsem o tom, jestli se mi narodí chlapeček, nebo holčička. | train |
" Žito zpátky nedostaneš, " povídá stařeček, " ale vezmi si hůl a udělej všechno jako minule. Od toho kulhavého ducha si vypros stolek, který stojí před ním, a vrať se stejnou cestou zpátky. " Chudák vzal hůl, přišel ke skále a třikrát na ni udeřil. Skála se otevřela, zlí duchové vyběhli ven a nechali uvnitř jen toho kulhavého, který byl železnými řetězy přikovaný k lavici. Duch se zeptal, co u nich hledá. " Jen to, co mi patří. Žito, které jste mi vzali. " " Nemám tvoje žito, " zamumlal duch. " Řekni, co za něj chceš. " " Nic jiného než ten stolek, který stojí před tebou. " | train |
Přikývl a namířil si to rovnou do kuchyně. Kočárek s Janičkou jsme nechali na dvorečku, protože usnula. " Už jsi tu někdy byl? " ptám se zvědavě a ťapkám mu v patách. Posadil se ke stolu a jeho pohled padl na dopis. " Jo. S Valentýnou. Co je to za psaní? " " Doopravdy? Jak to, že o tom nevím? " Chystala jsem se mu ho vytrhnout z ruky, ale ucuknul. " Je to pro moji ženu! " " Ano. Ale psala jsem ho já. Vrať mi ho prosím. " " Proč píšeš Valentýně dopisy? " zeptal se. Zhluboka jsem vzdychla. " Vrať mi ho prosím, " opakovala jsem. " Ne. " Rázem roztrhl obálku. | train |
" A tobě by nevadilo, že čekám dítě s někým jiným? " ptám se a s napětím ho sleduji. " Ne. Otcem je ten, kdo se o dítě stará. " Nasadila jsem si na oči sluneční brýle, které jsem měla dosud položené na proutěném stolečku, a váhala s odpovědí. Kdyby mi tuto otázku položil ještě přednedávnem, odpověděla bych možná kladně. Ale dnes? Nevím. Hodně se toho změnilo. Oznámení, které jsme nechali natisknout, obsahovalo sdělení, že jsme byli oddáni. Ne že budeme. Držíme všechno v tajnosti. Kromě nás a svědků nikdo neví, že jsme se rozhodli udělat tento závažný krok. | train |
Co by mi to udělalo, podívat se na obrázek. Pár vteřin. Pár obyčejných vteřin, kterých tolik každý den ztrácím. A já se nepodíval. Já jí je nedal. " Dě... " Ta slabika, kterou vydechla ve dveřích, dědečkovi na rozloučenou, mi nikdy nepřestane znít v uších. Občas nám někdo chce udělat radost a mít radost. Dívá se na nás, směje se na nás, miluje nás. Těší se na nás. A pak už není. Nepřijde. Nikdy. Skleněná smrt " Víte, " začala vyprávět paní K. M., ve svém londýnském bytě, kde jsme ji navštívili, " člověk může vždycky věřit v cosi, co je naprosto neuvěřitelné. V zázrak. | train |
Když Láďova maminka sloužila ranní směny, odcházela z domova ještě dřív než Láďa s Veronikou, ale zase se pak vracela dřív a mohla Veroniku vyzvednout sama. Než otce odsoudili, střídala se ve směnách jako ostatní. Teď, když znovu nastoupila do práce, chodila zprvu jenom na ráno. Vedoucí jí povolil výjimku, aby se mohla starat o děti. Tedy hlavně o Veroniku, Láďa se už o sebe postaral sám. Do hotelové kuchyně chodil Láďa rád. Kuchař mu pokaždé upekl na veliké černé pánvi vaječnou omeletu a tlustě ji pomazal jahodovou zavařeninou. | train |
Vzal víčko od toho křehkého kousku nádobí a pohrával si s ním v ruce. " Tak ty ses chtěla zabít? " Čekala jsem, kdy se zeptá. " Ano. " " Proč? " " Nevím, nechtělo se mi žít? " Vzal mě otcovsky za ruku. " Bylo to kvůli mně? " " Nevím. Možná taky. Nějak se to všechno zamotalo. " Ruku jsem mu vytrhla. Ještě se může zeptat, proč jsem to neudělala. " Jsem rád, že jsi to neudělala, " podotkl mírně. Vstala jsem, neboť se mi zdálo, že voda na plotně se nějak dlouho nechce vařit. " Já taky, " souhlasila jsem stručně a plivla na plát, jestli už je rozpálený. | train |
Neustále žvanil, bavil společnost, dělal bonmoty, doktor Havel je jako smrt, vymýšlel paradoxy o neštěstí šťastného manželství ( jako bych to neslyšela už popadesáté! ), snažil se vodit Flajšmana za nos ( jako kdyby k tomu bylo nějaké duchaplnosti potřebí! ). Za druhé se snaží ukázat, že je kamarádský. Ve skutečnosti samozřejmě nemá rád nikoho, kdo má na hlavě vlasy, ale tím víc se snaží. Lichotil vám, lichotil mně, byl otcovsky něžný k Alžbětě, a i z Flajšmana si utahoval jen tak opatrně, aby to Flajšman nepostřehl. A za třetí a hlavně se snaží dokázat, že je kanón. | train |
Posaďte pak prostě syna do čekárny, já si ho vyzvednu. " Když zůstali sami, vybídl terapeut chlapce, aby si lehl na lehátko. Pak se natáhl vedle něj, objal ho tak, že chlapcovo ucho přitiskl ke svému srdci a neřekl ani slovo. Když uplynula hodina, dovedl chlapce do čekárny a požádal ho, aby počkal, že by ještě rád mluvil s jeho matkou. O něco později postrčila čerstvě načesaná matka svého syna znovu do ordinace. " Chtěl jsem vám jen říct, že jsem vašemu synovi promluvil do duše. Bude teď klidnější. Ale stejně myslím, že bych ho měl vídat častěji. " Shoda | train |
Můžeš studovat při zaměstnání a ke svému miláčkovi nastoupíš, až budeš mít příslušnou aprobaci. Alespoň ti nemůže nic vyčítat. " " Ale on by mi nic nevyčítal. Má mě rád! Jenže vy asi nevíte, co to láska je! " Počítala jsem do deseti. " Necelý půlrok to vydržíš. Potom se vrátím a ty můžeš jít ke všem čertům, " dodala jsem jízlivě. Magda třískla vztekle perem o stůl. " Půjdu se podívat do kuchyně. " " To bych ti doporučovala, " zavrčela jsem výhružně. " A řekni jim tam, ať narychlo připraví k těm řízkům bramborovou kaši z pytlíku. " " On není salát? " podivila se. " My ho máme. Ale pacienti ne. " | train |
Broskve chutnají skvěle i usušené a připravuje se z nich dobrá marmeláda. ANGREŠT Kůra světlá, šedohnědá Plod : bobule ( od června do srpna ) Větve angreštu mají trny. Jeho malé plody jsou načervenalé. Angrešt potřebuje hodně vody. Plody můžeš sklízet už brzy v létě. Chutnají i jako želé nebo marmeláda. ČERVENÝ RYBÍZ Kůra : hnědá Plod : bobule ( od června do srpna ) Červený rybíz najdeš v každé ovocné zahradě. Je velmi nenáročný a může být starý až třicet let. Jeho plody chutnají kysele. Dobře se hodí pro šťávu a marmeládu. ČERNÝ RYBÍZ Kůra : hnědá Plod : bobule ( v červnu a červenci ) | train |
Ale pak by přece na hradě strašilo. " Veronika se nebojí, chová se až překvapivě moudře. Ale zazděný poklad i bílá paní ji už přestaly zajímat. Dívá se dolů, na trať, kde houká železniční vlečka. " Koukni! " Láďa se však dívá směrem k vile, která stojí na svahu, nedaleko. Jestlipak je Máša doma? Co udělá, až jednou konečně objeví a vykope poklad? Až se vyloupnou z tajné skrýše pruty stříbra a zlaté mince? Koupí Máše koně. A Veronice taky něco. Třeba velikou pannu, mrkací nebo mluvicí pannu. " Láďo, mně je zima, " strká do něho sestra. | train |
Z pytle vyskočil obušek a začal rajtovat milé mlynářce po zádech. V domě vypukl takový zmatek a rámus, že se všichni probudili. Mlynářka, celá zbitá, běžela za chudákem, aby ji proboha pomohl od té hrůzy. Slibovala hory doly, že vrátí mlýnek i stolek, jen ať to zastaví. Chalupníkovi to teprve v té chvíli došlo. Vzal si mlýnek a stolek a křikl : " Obušku, zpátky do pytle! " Hned se stalo, jak řekl, a mlynářka si konečně mohla vydechnout. Chalupník vyrazil s veselou k domovu. | train |
Celí ztuhlí koukali kamsi přes mé rameno a mě polil děs, který na člověka padne, když je náhle vytržen z ochranné anonymity davu. Zmlkl jsem, protože to už jsem taky cítil, jak příčlemi dřevěného roštu pod mýma nohama táhne studený průvan. Dveře za mnou byly otevřeny dokořán. V nich stál profesor Masák, jeden z nových kádrů, které přišly na zámek, a s obvyklým výrazem plaza na mě zíral, načež se otočil, práskl za sebou dveřmi a zmizel. Tu noc jsem toho moc nenaspal. Připravoval jsem si řeč. | train |
Byl mezi nimi i jeden prcek s inteligentníma očima, který byl tak laskavý a slušný, až si tím sám škodil. Předpokládal jsem, že si z něho brzy místnost udělá svého otroka, ale nakonec se z něho žádný Perda Fíla nestal. Naopak s postupem času jsem si všiml, že se k němu bažanti chovají s přátelským respektem. Jmenoval se Václav Havel a už tehdy v něm musela být ta vnitřní síla, která mu později umožnila přežít léta tvrdého věznění, desetiletí ústrků a pronásledování komunistickou policií a trampoty demokratického prezidentování. | train |
V mysli se vynořily společné vzpomínky na dny, kdy jsme se tajně milovali na mojí chaloupce. Jak je to dávno, co jsem tyhle hnědé oči milovala? A jak dlouho, co vyměnil naši lásku za kariéru? Aby se z obyčejného lékaře stal ředitel nemocnice, spřáhl se za mými zády s Filipovou bývalou ženou. Mají se doopravdy rádi? Erika má kontakty. Filip vždycky říkal, že je v posteli chladná jako kámen. Myslí si to i Honza? " Včera mi pohrozila hlavní sestra vyhazovem z práce. Jdu to vysvětlit, " vydechla jsem. Honza si utáhl uzel na barevné kravatě a konečně se odlepil od okna. | train |
Promnula jsem si oči a spatřila vedle sebe v postýlce malou Janičku. Byla už vzhůru a vydávala dovádivé zvuky. " Gr, gr... " Měla bych se dnes cítit poměrně lépe, protože jsem spala celou noc. Vnučka mě ani jednou neprobudila. Posadila jsem se v noční košili na posteli, a jen jsem ztěžka vstala, můj žaludek udělal kotrmelec. Střemhlav jsem vyskočila. Leoš mě zastihl s hlavou strčenou v klozetu, jak se dávím. Zdálo se mi, že dnes přišel příliš brzo, neboť jsem vstala určitě ve stejnou dobu jako vždy. Jindy jsme se spolu jen potkali v hale. " Simono? | train |
Dýku jsem našel na jedné z našich vlastivědných procházek a cílem téhle povznášející činnosti bylo zabodnout ji do dřevěných dvířek skříňky. Za každý podařený zásah byl jeden bod a házelo se tak dlouho, dokud dýka nespadla na zem. Byla to skvělá zábava, ale dala se provozovat jedině v noci, když profesor, který měl službu, šel spát. Ivan byl na házení dýkou machr a porazit ho nebylo lehké. Právě byl na řadě a každým švihnutím zápěstí si přičítal další a další bod. | train |
Nejdřív ze všeho zatopit a pak si uvařit snídani na malém elektrickém vařiči, umýt se a obléknout. Velikou knihovnu v přízemí bude třeba urovnat, přivezl si přece spoustu knih! A pak rozvěsit obrazy. Dokud jsou venku závěje sněhu a celá zahrada je přikryta téměř metr vysokým kobercem, bude žít mezi dovezenými vzpomínkami, číst nebo něco studovat. Potrvá nejméně dva měsíce, než slunce rozpustí sníh na stráních a zem otevře jaru. Pak teprve bude žít, jak si představoval. Bude se hrabat v zemi, sázet, kropit, okopávat, hnojit, ošetřovat, stříhat a křížit. Celý den na vzduchu, na slunci. | train |
Pak vypjata v celé slávě své fiktivní nahoty nedívala se už na nikoho, ani na Havla, jen přimhouřenýma očima své pootočené hlavy pohlížela dolů na vlastní kroutící se tělo. Pak se najednou její pyšný postoj zlomil a Alžběta si sedla na klín doktora Havla ; zívajíc řekla : " Jsem utahaná. " Natáhla ruku po Havlově sklence a napila se. " Doktore, " řekla Havlovi, " nemáš nějaký prášek na povzbuzení? Já přece nebudu spát! " " Pro vás všechno, Alžbětko, " řekl Havel, zvedl Alžbětu ze svého klína, posadil ji na židli a šel k lékárničce. Tam našel silné prášky na spaní a dva podal Alžbětě. | train |
V erotice hledáme obraz svého vlastního významu a váhy. Jenomže moje kurvička to měla těžké. Ona šla s každým, takže těch zrcadel bylo tolik, že dávala docela matoucí a mnohoznačný obraz. A pak : když jdete s každým, přestanete věřit, že by tak všední věc, jako je milování, mohla mít pro vás skutečný význam. A tak hledáte pravou významnost právě na opačné straně. Jasnou míru její lidské hodnoty mohl té kurvičce poskytnout jen ten, kdo o ni sice stál, ale koho ona sama odmítla. | train |
" Ale jistě, zlatíčko, řekni mi, co máš na srdci. " Překypuji sladkými řečmi, protože mám radost, že je moje holčička ochotná komunikovat. " Jsem těhotná, " svěřila mi prostě a se mnou se zatočil svět. Chytla jsem se za bolavou tvář. Potom jsem vyndala pomaličku z kabelky, která se válela vedle křesla, neotevřenou krabičku cigaret. Vsunula jsem ji opatrně do koženého pouzdra, rozbalila celofán i staniol a vytáhla bílou cigaretu. Marně jsem hledala zapalovač. Nakonec jsem celý obsah kabelky vysypala na stolek, ale zapalovač jsem nenašla. Vložila jsem tedy retko do úst a vstala. Dcera mě bázlivě pozorovala. | train |
Láďova maminka pomáhala, kde bylo zrovna potřeba - u polévek, nebo u knedlíků a potom samozřejmě u nádobí. Ráno také prostírala stoly a večer uklízela v jídelně. Láďovi se zdálo, že v práci je jiná než doma, nebyla ani nervózní, ani podrážděná, dokonce se usmívala a na nikoho nekřičela, dokonce ani na něho ne. Ale doma, jakmile překročila práh, jakoby do ní vjela nějaká zlost, zlobila se a rozčilovala pro každou maličkost. Nejvíc však Láďu trápila nespravedlnost, bezhlavé a vzteklé bití. Někdy ho dokonce napadlo, že ani není jejich, že je prostě cizí a matka že se mu jenom mstí. | train |
Je přece lhostejné, kdy Žižka zemřel. Alespoň pro ně. Jim se zhroutila legenda, smysl náruživých debat a pří. Neměl právo jim to brát. Neměl jim to kazit. Promluvil však jistě a přesvědčivě, že si netroufli pochybovat. " Už musím jít, " vstal a zaplatil hostinskému, který u jejich stolu zůstal zkoprněle stát. Druhé pivo ani nedopil. Nikdo ho nezdržoval, ještě se nevzpamatovali ze šoku, který jim uštědřil. Jakmile vyšel, uvědomil si, že sem také nepatří. Nedokázal překonat, co v sobě celý život pěstoval ; neustálé puzení k činnosti. Kdepak, pivo, karty a nekonečné dohady o ničem! Určitě ne! Musí najít svou cestu. | train |
Zrovna když jsem se nebezpečně naklonila nad ulici, zazvonil telefon v kapse mých šatů. Nejdříve jsem mu nevěnovala pozornost. Byla jsem soustředěná a napjatá. Trvající zvonění však rušilo tok mých myšlenek a vracelo mě ze snění do reality. Proč já jen ten aparát nevypnula? Čekala jsem, že mi v poslední chvíli zavolá Valentýna, nebo Leoš? Ale co by mi tak měli říct, aby mi to pomohlo dostat se z úzkosti? Nic a nikdo mi nemůže pomoct. Dokáže mě zachránit jen rychlý skok z okna. | train |
Položil dcerku do postýlky a sedl si bez vyzvání vedle mě na postel. " Ty jsi v jiném stavu, že? " ujišťoval se. " Ano, " přiznala jsem se. " Jak dlouho? " vyslýchal mě a tvářil se jako moje maminka. " Nevím přesně. Asi čtyři týdny. " " Měsíc? " " Jo. A už mě nech na pokoji. Je mi děsně špatně. " Vstal a přecházel po pokoji s rukama založenýma na hrudi. " Víš o tom, že se táta bude ženit? " přešel nečekaně na odlišné téma. Uklidnila jsem se. " Jo. Je mi to známo. " " Fakt? To se divím. Říkal, že je to tajné. " " Zapomínáš, že si bude brát moji podřízenou. | train |
Boty jsem si od něho čistit nenechal, ani nosit knihy, ale u jiných jsem to přehlížel. Jednou odpoledne jsem natrapíroval Perdu, jak sedí v koutě v klubovně a něco smolí na list papíru. Normálně bych si ho nevšiml a šel klidně dál, kdyby se tak strašně nelekl. Ten jeho provinilý výraz mě zarazil. Zamířil jsem si to k němu a kouknul mu do očí. Zbledl jako stěna. Hned mě napadlo, že asi sepisuje nějaké udání. Co to píšeš? zeptal jsem se ho. Nic, špitl, celý ztuhlý děsem. Ukaž! Ne! No tak, Perdo. Po dobrým, nebo po zlým. Prosím tě, ne. | train |
Možná tady roubuju své vlastní pocity a svou ctižádost na někoho jiného. Ale u mě vždycky platilo, že vítězství bývá stejně těžké, jak je nádherné, a jiná možnost že neexistuje. Nikdy jsem se neuměl přenést přes chvíle zmaru. Tím nemyslím chvilky trapnosti, kdy člověk někde stojí a doufá, že se propadne do země. Těch jsem si užil dost a vím, jak to chodí. Pozornost se odvrátí a život jde dál. | train |
A brzy za mnou vzlykla jedna dáma, o kousek dál popotáhla druhá, i pánové se opírali do zpěvu víc a víc a za chvíli už to brečelo všechno a celý sál se otřásal tou chytlavou melodií. V demokratickém Československu třicátých let byli totiž lidi naměkko na lusknutí prstů. Za kopečkama v Německu Adolf Hitler žádal, aby pod jeho správu přešlo území s německým obyvatelstvem, a hrozil, že jestli československá vláda nevydá Sudety po dobrém, vezme si je po zlém. Tu sobotní noc v třicátém sedmém nebo třicátém osmém jsem netušil, že se filmové obecenstvo takhle chová z nějakých zvláštních příčin. | train |
V prvním lednovém týdnu předal vedení kliniky docentu Maršíkovi. Nemělo smysl ho o něčem přesvědčovat. Profesor doktor Jaroslav Havlena, doktor Lékařských věd, odešel do důchodu. Ztratil se. A nikomu ze spolupracovníků neřekl, kam. Vyjel z Prahy devátého ledna brzy ráno. Poslední pohled na polospící dům na nábřeží, kde prožil téměř celý dosavadní život, v něm už nevyvolával žádnou odezvu. Všechny emoce, alespoň jak se zdálo, vyhasly. Dům s otlučenou fasádou, secesními balkóny a terasou v posledním patře s pohledem na Hradčany a petřínské stráně. | train |
( To přece víte, to vědí všichni až moc dobře! ) Myslíte si, že ho vodím za nos? že mu zanáším? že mám jiné milence? S jakým gustem by mu to všichni donesli! Nechci ublížit jemu ani sobě, a proto jsem spoutanější, než si umíte představit. Jsem docela spoutaná. Ale jsem ráda, že jsme si my dva teď porozuměli. Protože vy jste jediný člověk, s kterým si mohu dovolit být primářovi nevěrná. Vy ho totiž máte opravdu rád a vy byste mu nikdy neublížil. Vy budete úzkostlivě diskrétní. Na vás se mohu spolehnout. | train |
Byl tentokrát dmutím jednak omámen, jednak ( v tom koutku mysli, kam už omámení nedosáhlo ) udiven : jak to, že jeho touha má takovou sílu, že na její zavolání skutečnost pokorně přiběhne připravena se stát? Divě se nadále své síle, dával pozor, až se rozhovor stane vzrušenější a debatéři si ho přestanou všímat. Jakmile se to stalo, vytratil se z místnosti. Krásný mladý muž s rukama složenýma v klíně Oddělení, kde se odbývalo toto improvizované symposium, bylo v přízemí pěkného pavilónu, stojícího ( poblíže jiných pavilónů ) ve velké nemocniční zahradě. Do ní teď vstoupil Flajšman. | train |
" Zůstaň tu, nikam nechoď "! a vyběhne po schodech nahoru. Za chvilku je slyšet, jak někam telefonuje, a zase přibíhá dolů. " Nevíš, kde má maminka nějaké pyžamo? Nebo noční košili? Musí do nemocnice, hned pro ni přijedou! " Láďa jen pokrčí rameny. Ale to už je oknem vidět přerušované světlo majáku sanitky, která zastavila před domem. Dva saniťáci nakládají matku na nosítka, je úplně bezvládná, nikdo nemluví, všechno se odbývá za naprostého ticha. Láďa celé dění strnule pozoruje. Světlo stále bliká a sanitka se opět dává do pohybu, odjíždí. | train |
" Co si to dovoluješ, kdo tě učí takhle mluvit, kdo, co? " " Ty, to ty! " Třepající ruka na chvíli ustrne ve vzduchu. " Cože? " " Ty jsi říkala o té paní, že je kráva, když nechtěla to, co ty... " Matka okamžik uvažuje. Jenže pak zase začne holčičku vyplácet. " Jo, já to říkala, jenže já to říkat můžu, ty jsi na to ještě móc malá! " Moc malá... Jako by to, že je někdo malý, že je dítě, znamenalo, že má malé srdce, malou bolest, malé pochopení pro to, když je někdo ponižován. Moc malá... Ano, jenže brzy vyroste, tak brzy. | train |
Vyprávím ženě po večeři, když dítě už spí, o čem jsme hovořili a co zítra Ježíšek dostane místo čokoládového bonbónu. " A co my? " říká žena. " Co co my? " " Nemáme čokoládový bonbón, který bychom mu dali, musíme mu vymyslet něco jiného. " Tak to začalo, tak to tehdy začalo. Od té doby si zvykáme po ránu s manželkou, synem i dcerou vymyslet nějaký bonbón, čokoládový bonbón pro tento den. Třeba docela malý, docela nenápadný " bonbón ". Bonbón pro Ježíška. Ona ta velká předsevzetí jsou obvykle moc mlhavá, příliš náročná a sotvakdy se dodrží. S našimi bonbóny je to jiné. Jsou malé. | train |
" No, jak to mám říct? " zdráhal se viditelně rozpačitý komisař, ale pak jako by si právě uvědomil směšnost situace, řekl : " To mi jen tak vyklouzlo. Už třikrát se mi zdálo o nádherném domě u Středozemního moře, obklopeném krásnou zahradou. Je tam stará studna a vedle roste fíkovník. A mezi jeho kořeny je zakopán pohádkový poklad. Vždycky jsem si přál být bohatý a celý den se opalovat na slunci. Ale to se nestane. Koneckonců, jsem realista a hříčkám podvědomí nevěřím. Jsou to jen klamy a přeludy, které člověka mohou svést na špatnou cestu. Takže se co nejrychleji vraťte zpět domů. | train |
Jejich vidění světa je proto tak - naivní? Geniální? Po všech zkušenostech, které mám, váhám. Víte, jak jsem se odnaučil kouřit? Odnaučil mě to vnuk. Osmiletý vnuk dokázal to, co jsem já neuměl a co se mnou nedokázali ani nejlepší psychologové. Kouřil jsem léta a kouřil jsem od rána do noci a věděl jsem, že nemám, a stejně jsem pálil jednu od druhé. A pak se stalo, že náš syn se ženou odjížděli na měsíc z republiky, a tak jsme se nabídli, že si chlapce vezmeme k sobě. | train |
Šel na stejnou filmovou školu jako já, úzce se mnou spolupracoval na některých mých filmech a skončil jako já v Americe. Režíroval tady filmy jako Cutter's Way ( Cutterova cesta ), Law and Disorder ( Zákon a nepořádek ) a Stalin. Ale ještě dávno předtím, uprostřed šedesátých let, natočil Intimní osvětlení, dokonale autentický film plný jemného humoru, který podle mě patří k desítce nejlepších filmů, jaké kdy byly natočeny. OTROK Zatímco hrdinou naší ložnice byl Ivan, na opačném konci společenského žebříčku se jako otrok krčil Perda Fíla. | train |
Polkla, až jí zaskočilo, a rozkašlala se. " A co, paní vedoucí? " otázala se naivně. Ukázala jsem na hromadu jídla. " Tohle přece. Najez se v kuchyni a nenos mi to do kanceláře. V kuchyni jako nevidím, co sníš, ale tady to nemohu přehlédnout! " Dívka zavětřila. " Průšvih? " " Ten budeš mít, když mě neposlechneš! " ukončila jsem rozmluvu a v tom okamžiku vešel Filip bez klepání do místnosti. Vypadal elegantně, ostatně jako vždycky. Shodil z vlasů semišovou kšiltovku a rozepnul si černou bundu s kožešinovým límcem. Potom se bez pozdravu a bez vyzvání rozvalil v pohodlném křesílku určeném pro hosty. Taková drzost! | train |
Filip do toho opravdu praštil? Vlastně proč ne? Je rozvedený a jeho budoucí kyprá manželka je minimálně o dvacet let mladší. " Proč se tak divíte? " Dietní sestra se málem urazila. " Víte přece, že s ním žiju! " " Ano. Jistě. Nechtěla jsem tě nijak urazit. Jen mě překvapilo, že... " Větu jsem nedokončila. Co mě vlastně překvapilo? Že mě, mladou a hezkou, si tenkrát vzít nechtěl a teď mladou a tlustou ano? Nyní je o dvacet let starší a moudřejší. | train |
pak přejela pravou rukou vzhůru po vztyčené levé ruce a pak zas levou rukou po pravé ruce, načež udělala oběma rukama elegantní pohyb směrem k Flajšmanovi, jako by mu házela blůzu. Flajšman se polekal a trhl sebou. " Cucáku, pustils to na zem, " zakřičela na něho. Pak zase přiložila ruce k pasu a sunula je tentokrát dolů podél obou nohou ; když byla zcela sehnuta, pozvedla postupně pravou a pak levou nohu ; poté se zadívala na primáře a udělala prudký pohyb pravou rukou, jako by mu házela fiktivní sukni. Primář současně natáhl dopředu ruku s roztaženými prsty, které hned sevřel v pěst. | train |
Všimla jsem si, že ruku, kterou mi podala, si okamžitě otřela do kapesníku. " Pohřeb bude v pátek, " řekl Leoš, aniž se ho kdokoliv ptal. " V úzkém kruhu rodiny. " " Jen já, Simona a ty a máma. Nechal jsem vyvěsit parte, ale není tam udaná hodina. " Bodlo mě u srdce. Přetrpěla jsem další bezesnou noc. Převalovala jsem se v posteli a všechno mě tlačilo. Chvíli mi bylo horko, a tak jsem se potácela otevřít okno, za pár minut mě přepadla třesavka a zase jsem se plížila ho zavřít. Po půlnoci jsem měla všeho dost. | train |
Nebo ano? A proč? Nenávist " Poslyšte, co se stalo jednomu mému dobrému příteli, " začal vyprávět doktor L. M. " Uslyšíte o lásce a nenávisti. Tato dvě slova, vlastně jejich obsahy, jsou stará jako lidstvo samo, ba prý i starší. Čteme o nich v románech, vidíme je v různých podobách rozvíjet se na plátnech kin a televizních obrazovkách, kněží o nich mluví k lidu po staletí tak často, až mnoha lidem zevšedněla. A přesto zůstávají stále aktuální a nikdy tomu nebude jinak Přítel žil se svou ženou ve vztahu, který bohužel není až tak vzácný, ve víceméně utajovaném vztahu nenávisti. | train |
Máša vrtí hlavou a bere ho za ruku, Láďa ji svírá v dlani. Sedí vedle ní a představuje si, jak skolí docela sám obrovského medvěda, jenom pro ni, aby jí udělal radost, budou pak žít spolu... Někdo do něj šťouchá. " Co je? " otáčí se. " Co blázníš? " " Učitelka tě volá, " gestikuluje nenápadně soused přes uličku a ukazuje k tabuli. Skutečně, učitelka Láďu propichuje očima, které srší za skly brýlí. " Zase nedáváš pozor! Pojď zopakovat, co jsem říkala! A vstaň, když s tebou mluvím! " Láďa rozpačitě vstane, jako by se právě probudil, nemá ani potuchy, co říkala, natož aby to mohl opakovat. | train |
Podle něj nese tato rostlina své latinské jméno - Robinia. Větve akátu mají trny, listy jsou vejčité. Plody jsou umístěny v dlouhých, hnědých luscích. LILIOVNÍK Kůra : hnědá, hladká Plod : šiška ( v říjnu ) Domovem liliovníku je Severní Amerika. Jeho květy se podobají tulipánu. Čtyřlaločný list vypadá, jako by mu někdo ustříhl špičku nůžkami. Plodem je malá šiška. MORUŠE Kůra : šedohnědá Plod : souplodí ( v červenci ) Moruše pochází z Číny. Její listy jsou nejlepší potravou pro housenky bource morušového. Strom potřebuje hodně tepla. Plody moruše připomínají maliny a chutnají sladce. U cesty Je ještě teplo jako v létě. Na plotě se usadil otakárek fenyklový. | train |
Co činit, abychom neztratili ani jednu z těch základních i doprovodných hodnot zrovna tak snadno, jako odkládáme z hromádky papírů jeden po druhém. Je to moc užitečná hra. Minuty, jež člověku zabere, se mohou neuvěřitelně vyplatit, mohou otočit celý náš život směrem, který jsme si dosud neuvědomovali... Kdyby si tuhle hru zahráli všichni lidé a všichni při ní důkladně přemýšleli, byla by naše psychiatrická profese brzy zbytečná. " " Anebo obráceně, " zapochyboval jsem. " Víte, strach, často zbytečný, a nechuť přemýšlet, to jsou ti nepřátelé, kteří k nám vodí pacienty. Zahrajte si tu hru. Je to mnohem víc než jen hra. " Blůza | train |
Kolem se přežene ohromný vlčák, Veronika se bezděčně chytá Ládi za nohu, schovává se. " Já se nebojím, " oznamuje však ihned statečně. Ale pro jistotu se otočí, aby byla od psa co nejdál, a přitom bratra div neporazí. Pes očichal rohy a běží dál. Po cestě od Krásné přichází neznámý vysoký starý muž s holí. Láďa bere sestru za ruku a utíkají. Každé ráno stejný ceremoniál. Snídani, obléknout se, umýt. A pak dlouhý zimní den. Pořád něco číst v tom nezvyklém tichu a nebo jen odpočívat v lenošce? I ticho někdy děsí. Praskání zdí, monotónní odtikávání kukaček, ohraničující čas. | train |
Můj přítel byl v tom věku, kdy se obvykle cítí ona hranice, jenže všichni, co jsme ho znali, bychom dali krk za to, že jeho se ta magická hranice netýká, on že je stále na sluneční straně. Byl bohatý. Více než to. Byl velice bohatý. Měl krásnou vilu, měl dům u moře a mohl sobě a své rodině dopřát to, co obvykle lidé svým rodinám a sobě marně touží dopřát. | train |
Byl večer, krásný idylický večer, do jakého se hovory o válce vůbec nehodí. Ale budiž. " Vím to. " Tříleté dítě ke mně pozvedlo užaslé oči. " A víš, že v té válce... " Odmlčelo se. Asi chce říct něco tak hrozného, že slova mu jaksi nemohou projít maličkými ústy. Zkusilo to znovu. " Víš, že v té válce... " Druhé dítě, desetileté, které už o válkách slyšelo tolik a tolik jich vidělo v televizi, se začalo posmívat. Jenže to malé se opět obrátilo ke mně. " Víš, že v té válce zabili jednoho pána? Tatínka? " Co na to říct... " Vím to. " | train |
" Podívej, vidíš? " Láďa ukazuje na zbytek zalomeného gotického arkýře, přímo nad hlavou. " Co mám vidět? " diví se Veronika trochu zklamaně. " V té zdi je určitě poklad, " řekne potichu a tajemně. Veronika si ho nedůvěřivě změří. " Poklad? A jak to víš? " " Vím, celou zeď jsem oťukal. A když to zazní dutě, je tam určitě poklad, slyšel jsem o tom jednou v rádiu. Leda že by... leda že by... " Váhá, zda má před Veronikou říct, co ho právě napadlo, ale nápad je tak silný, že se nemůže ovládnout. " Leda že by tam byla... že by tam byla zazděná bílá paní. | train |
Na jaře 1945, hned jak jsme získali Rut zpět, se mí bratři pustili do oprav. Nebyl materiál, chyběli řemeslníci, a tak to všechno stálo spoustu potu a námahy. Pomáhal jsem při opravách celé léto. Bylo mi tehdy třináct a hrozně jsem chtěl, aby ten penzion byl stejný jako dřív, i když jsem věděl, že jako dřív už nebude nikdy nic. Po válce byly Sudety podivná krajina. Všichni ti kluci, kteří se mě tehdy s kamennými ksichty chystali ukamenovat, a všechny ty holky, které se na to dívaly, byli odsunuti do Německa. | train |
Mít kolem sebe dost lidí, kteří nás mají rádi a dají nám najevo, že by byli smutní nebo dokonce naříkali, kdybychom udělali to nebo to, dělali bychom to vůbec? Potíž je, že takových lidí moc nemáme. A tak děláme věci, o nichž víme, že jsou nesmyslné. Proto sami odcházíme do černého ticha. Vždycky, když mám chuť na cigaretu, uslyším tenký láskyplný měkký hlásek, hlásek toho, kdo mne má rád. " Dědečku, budu plakat... " Sloh Dítě řeklo : " Dneska jsme psali sloh. " Pozvedla jsem při obědě oči od talíře. " Jo, a o čem? " " Maminka. " " Jak, maminka? " " Tak se ten sloh jmenoval. " | train |
Stalo se už zvykem nedívat se na něj častěji, než bylo nutné, a nekazit si dobrou náladu jeho chátráním. Jen nejstaršího syna z rodiny zřejmě nemilosrdné známky stáří vůbec neděsily. Jeho srdce naplňovaly láskyplné vzpomínky na dědečkovu něžnou náklonnost, na procházky ruku v ruce a na mnohá tajemství, která dědeček mrknutím oka slíbil střežit. A proto byl jediný v rodině, kdo si všiml, že se dědeček chvěje zimou. " Dědečkovi je zima. Nemáš pro něj nějakou deku? " zeptal se. " Nemám tady už žádnou deku, " zabručel otec za novinami. " V garáži leží jedna stará, tu si můžeš vzít. " | train |
Dnes už ne. " Podíval se na hodinky. Potom sáhl do kapsy u modré košile s rozhalenkou a vyndal z ní malou krabičku, kterou mi hodil na stůl, přímo na rozevřený jídelní lístek. " Co je to? " otázala jsem se vcelku zbytečně, neboť jsem si jednoduše přečetla na obale nápis NEUROL. " To jsou léky na nervy. Potřebuješ je jako sůl. " " Hele, odešel jsi, když jsem s tebou chtěla mluvit o našich dětech. Vyřešila jsem to bez tebe. A ty řekni Leošovi, ať nechá Valentýnu na pokoji, ano? " Vyskočil beze slova z křesla v okamžiku, kdy otevřela dveře Magda. | train |
Jenomže teď má ta úpěnlivá zvědavost dokonale jiný přízvuk. Osud je moudrý. Osud ví, kdy nám má ujet vlak. A proč. A kam. My se vztekáme, zoufáme si, nadáváme, protože jsme jako ti, co nemají brýle a nevidí dál než na půl kroku. Všechno, co se děje, slouží k našemu spasení, říkal kdysi jeden starý moudrý kněz. A od té doby, co jsem tohle zažil, si říkám, když mi něco nevyjde : vida, a já myslel, že obráceně by to pro mě bylo lepší... Bůh kreslí křivými čarami rovně. Pár vteřin | train |
Tam seskočila z kočáru, odestlala postel a milého mužíčka do ní uložila. Ráno si urozený pán protíral oči a nemohl přijít na to, kde se to ocitl. Že by se jeho panská komnata změnila za jednu noc v obyčejnou světnici? Za chvíli přišla jeho žena a povídá : " Vyspal ses dobře, můj milý? Jak vidíš, sladce se spí i v selské posteli. Určitě se ti tu bude líbit. " " Ale jak se to stalo? Cos to se mnou udělala? " " Tys zapomněl? Když jsi mě včera vyhnal z domu, dovolils, abych si s sebou vzala, co se mi nejvíc líbí. | train |
Jednou na jaře jsme se s přáteli, kteří ji navštěvovali, domluvili a nabídli jí, že ji vyneseme z bytu, odvezeme někam za město. Odmítla. Prý by při tom měla takové bolesti, že by z toho přemístění nic neměla a nám by jen zkazila jarní den. Zkazila? Neuvědomovala si snad, co pro nás, kteří k ní docházíme, znamená... Sama vím o hodně lidech, kterým změnila životy, které vytáhla z beznaděje, které doslova zachránila. A to nemluvím o mnoha jiných, jež jsem neznala. V jedenatřiceti letech zemřela. | train |
Pak se rozloučil s nastávající tchyní a se švagrovými. " Mějte se tu dobře, " zavolal a už uháněli z vesnice. Hanička seděla v kočáře jako hromádka neštěstí, smutná a uplakaná. Ženich ji utěšoval, ale nebylo to nic platné. Děvče mlčelo jako ryba. " Nestýskej si, ničeho se neboj. U mě se budeš mít dobře. Dám ti všechno, co si budeš přát. I lnu a konopí budeš mít na celou zimu a sladká jablíčka k zakousnutí. " Ale Hanka byla čím dál smutnější. Navečer dorazili do zámku, který patřil tomu pánovi. | train |
Možná by mi mohl pomoct Honza. Má mnoho konexí, a jistě nejen zde, ale po celé republice. Další možnost je dítě si nechat, a v rodném listě nechat kolonku otec prázdnou. Našli by se jistě spekulanti a měli by bombastickou senzaci, ale jistě by nevěděl nikdo nic. Při představě, jak držím v náručí děťátko, které patří jenom mně, miluje mě nesobeckou a nezištnou láskou, se mi něco pohnulo u srdíčka. Je mi šestatřicet a jsem úplně sama. Nemám manžela, milence, rodiče, ani dítě. Jak dlouho ještě budu žít na tomto světě? Možná ještě jednou tolik. | train |
Také v zájmu své rodiny se budu muset novému úkolu věnovat zcela a naplno. Lituji, ale už není možné, abych se stal jedním z tvých žáků. " " Vidíte, " řekl mistr svým žákům, " zase přišel jeden z těch, kteří tu jen chtějí zapomenout na svá zklamání. " Sny Zdálo se, že záře zapadajícího slunce melancholii mladého muže jen posílila. Jeho otec zemřel před dvěma dny a on se s tím zatím nemohl smířit. Uvědomoval si svou neutěšenou situaci, ocitl se na šachovnici života v přední řadě a bez ochranné ruky nad sebou, vystaven nejistotě. Jako jediný dědic otcova jmění alespoň nezůstal bez prostředků. | train |
Vsadil bych se, že v tomhle městě teď leccos hoří a lidé si neuvědomují, že pálí něco velmi hodnotného. Třeba to nejcennější, co v tomhle životě měli mít. Spravedlnost " Všechno, co děláme, se někde zapisuje, " řekla L. U., opatrovnice z domova důchodců. " Povím vám, co se tady u nás stalo minulý týden. Nikomu jsem to ještě nevyprávěla a asi ani nebudu, protože by mi vyčetl, že moralizuji. Moralisté se v poslední době asi bojí hovořit, " usmála se, " já vám ale povím, co se u nás stalo, protože vás znám a vím, že to můžete zapsat, že. | train |
Nech mě! Naval! Teď už mi bylo jasné, že jde o nějakou levotu, takže jsem ho vyděsil tak, až mi ten papír vydal. Milá mami, četl jsem. Moc a moc Tě pozdravuji. Nemusíš se o mě bát a prosím tě, nijak si nevyčítej, že jsi mě na tuhle školu poslala. Moc se mi tady líbí a všichni kluci jsou na mě hodní. Mám tady spoustu kamarádů, víc, než jsem měl kdykoli předtím, a všichni mě mají moc rádi... Stál přede mnou a třásl se strachy před dalším pokořením, ale nejvíc pokořený jsem se cítil já. Promiň, Perdo. | train |
" Hele, brachu, volala mi sestra z kliniky, dali ti výsledky nějakého Meiera a potřebují mu je poslat na ambulanci. Prosím tě, vrať jim je, jak budeš moct, " " Jakého - Meiera? " " Prostě spletli dvě složky, víš, nepořádek je všude. " " Já mám... " " Jo, prostě jim to vrať a zítra mi sem hoď svoje papíry. Dají ti je. " Když jsem zavěsil, nemohl jsem se pohnout. Tak, teď jsem se narodil, říkal jsem si. Tak v tuhle chvíli jsem se narodil. Představil jsem si chudáka Meiera, " nějakého Meiera ", nemocného, který dostane moje papíry a neví nic o svých čtrnácti dnech. | train |
A když jsem se do zprávy začetl, věděl jsem, že jsem to neměl dělat. Výsledky zkoušek i přiložený komentář hovořily naprosto jasně : nemám před sebou už víc než - maximálně - čtrnáct dní. První, co jsem udělal, bylo, že jsem vytáhl kapesník. Tak obrovité kapky mi na čele nevyrazily ještě nikdy v životě, smrtelný pot, ano, to bude ono. Pak jsem se posadil a zapálil si cigaretu. Po dvou týdnech první. Pak jsem šel do ledničky a vytáhl koňak. Nalil si vrchovatě. A pak jsem si nalil víno, červené, z ledničky. O nějaké našambrování jsem se nestaral. Proč taky. | train |
V tu chvíli se proud emocí přepnul a já ucítil záplavu hřejivého štěstí, nádherný elektrický šok, který mě vymrštil ze sedadla, a já pádil k pódiu a kolem mě se míhaly šmouhance dojmů, neskutečný sál, Spielberg jako stín potřásající mi rukou, a pak už svírám v dlaních těžkého Oscara, záruku nezávislosti, dalších filmů, které si udělám po svém, jistotu ještě svobodnějšího života. Řekl jsem více méně to, co jsem si připravil, ale už při proslovu mi ta myšlenka zase vrtala v hlavě. Proč já? Proč zrovna já? Proč já musím mít takovou kliku? | train |
Hodiny jsem seděl u okna a pozoroval jejich vyučování. Střídaly hodiny rytmiky s přednáškami o marxismu - leninismu. Zoufale se nudily, a tak se mi lehce podařilo navázat s nejhezčí z nich oční souboj. Byla to nevelká holka s pěkným zadkem a krátce zastřiženými hnědými vlasy, hezkou pletí a všedně půvabným obličejem. Neuhnula očima. Zazubil jsem se na ni, ona mi úsměv vrátila a já jí gesty naznačoval, aby přišla za mnou nahoru. Nenápadně kývla, že by ráda, ale že nemůže. A nevymýšlela si. Komunismus je puritánský a holky měly přísný režim. | train |
V operačním sále i v předsálí je nedýchatelné horko. Havlena cítí jakousi hořkou pachuť v ústech. Pečlivě si drhne kartáčkem obvyklými krouživými pohyby předloktí, dlaně, klouby, prst po prstu. Když skončil a sestra mu polila ruce dezinfekcí, vklouzne do připraveného empíru, operační uniformy, navlékne si rukavice a odchází do sálu. Anestezioložka už dávno zapojila ventilátor, kyslík se mechanicky prohání plícemi a na obrazovce naskakuje podivná deformovaná křivka, nejistě blikající. Dívka leží na operačním stole, bledá, zarouškovaná a ztuhlá. Nad ní září umělé, oslňující slunce. Profesor pohlédne na lékařku obsluhující všechny dýchací aparáty. | train |
Kdybych byl tehdy nevyběhl do hořící ulice... Kdybych býval Ajaxe neměl tolik rád, kdybych ho neměl rád... Pán lidí a koček Seděli jsme ve vile cestovatele S. a vyprávěli neobyčejné příběhy, jak už bylo v tomto salonu, vyzdobeném trofejemi z cest, zvykem. Ze stěn na nás shlížela vycpaná zvířata, paroží, zbraně divochů z různých zemí světa, sešklebené tváře domorodých model. Byl jsem už u cestovatele S. mnohokrát a vyslechl jsem příběhů tolik, že by se jimi dala zaplnit tlustá kniha. Do tohoto domu přicházeli lidé, kteří měli neobyčejné zkušenosti a kteří o nich dokázali neobyčejně vyprávět. | train |
Já sám jsem předtím, než jsem se na tu práci přihlásil, viděl tu velkou bednu s miniaturní baňatou černobílou obrazovkou jen asi dvakrát nebo třikrát. Během pohovoru mi řekli, že místo vynáší kromě několika stovek platu hlavně spoustu průšvihů a že je to prostě skvělý džob, a týden nato jsem měl svůj vlastní televizní pořad. Musel jsem samozřejmě ukazovat povinnou kvótu sovětských filmů, ale snažil jsem se taky protlačit do pořadu dobré předválečné filmy Otakara Vávry a Martina Friče nebo progresivní díla západních filmařů, jakými byli například italští neorealisti. | train |
Ledová voda se mi zařezávala do kůže jak žiletky, ale na křídlech lásky a vášnivé touhy jsem zuřivě bojoval, abych se udržel pod mostem, neboť proud řeky mě neustále unášel přímo pod pohledy profesora Hrubého a krásné češtinářky. Vzdálenost, kterou bych normálně uplaval za pár minut, mi takto trvala čtvrt hodiny. Nakonec jsem se přece jen doštrachal na druhou stranu. Vyškrábal jsem se na břeh a běžel do opuštěné obory. Přes holé stromy jsem ji uviděl dřív než ona mě. Stála poblíž brány a netrpělivě vyhlížela na cestu. | train |
Jednoho dne při svém putování narazili na malý potůček, který tam předtím nebyl. Pod jejich nohama vyrazil ze země a jim připadal jako dar, který seslalo samo nebe. Voda byla trochu kalná a mírně slaná, ale jim připadalo, že je to voda přímo z ráje, protože něco tak lahodného již dlouho nepili. " Takovou úžasnou vodu si nemůžeme nechat sami pro sebe, " řekl muž. Donesu ji našemu pánovi, který takovou lahůdku jistě dokáže ocenit. " Naplnil dva měchy, jeden pro sebe na cestu a druhý pro vládce, a vyrazil na cestu. | train |
V každém případě ale bratr musel trávit válku po úkrytech. Zrovna ten rok měl papíry jakž takž v pořádku, a tak to risknul a šel maminku navštívit společně s námi. Ocitli jsme se v proslulé Pečkárně, v budově, která na mě působila hrozivěji a depresivněji než cokoli, co jsem do té doby zažil. Před válkou to bývala banka a podzemní trezory začalo gestapo používat jako zvukotěsné mučicí komory. Později, po válce, tu zřídili svou fabriku na doznání zase komunisti a jejich Státní bezpečnost. Jeden gestapák nás vedl dolů podzemním schodištěm. Všude byly mříže a těžké dveře. | train |
Měla na přední straně několik dírek, které vypadaly jako mikrofon. A je to tady, říkám si, měla jsem skoro pravdu. Je to odposlouchávací zařízení pro mafii. V této chvíli už ví, kde bydlíme, a odposlouchávají nás. Nechtíc jsem však zavadila o nicotný knoflík po straně, a co myslíte, že se stalo? Kachna začala kejhat! Rychle jsem krabičku zase vrátila na místo, stihla zašít její " kůži ", než se Leoš vrátil, a položit ji Janičce do postýlky bříškem dolů, aby nebylo vidět ten " kabel ", který jsem chudince na bříšku vytvořila. A takhle je to se vším. | train |
" Naše krásná paní kolegyně, která dnes úplně září mládím, podala možná opravdu nejsprávnější výklad událostí, " řekl primář doktorce a Havlovi, když se všichni tři sešli na oddělení. " Alžběta si vařila kávu a usnula. Aspoň to sama tvrdí. " " Vidíte, " řekla doktorka. " Nic nevidím, " oponoval primář. " Nakonec totiž nikdo nic neví, jak to doopravdy bylo. Kastrólek mohl stát na sporáku už předtím. Když si chtěla Alžběta pustit plyn, proč by ho kvůli tomu dávala pryč? " " Ale vždyť to tak sama vysvětluje! " namítla doktorka. " Když se nám patřičně předvedla a patřičně nás postrašila, proč by to nakonec nesvedla na kastrólek? | train |
Najednou se nebe zamračilo a začaly padat kapky velké jako pětikoruny. Nejen, že jsem neměla deštník ani pláštěnku, ale než jsme stačily zaběhnout do podloubí nejbližšího domu, obě jsme na kůži promokly. Letní šaty se na mně přilepily a Valentýniny nevypadaly o mnoho lépe. Zůstaly jsme schované několik minut, ale déšť nepřestával a mě napadlo, že už ani nemá smysl se před ním ukrývat, a tak jsem vyšla na ulici, plnou vody a čerstvě napršelých louží. Valentýna v modrých sandálech bez ponožek proběhla nejbližší louží, příšerně mě pocákala a začala se šťastně smát. | train |
Láhev koňaku ( o kterou neprozřetelně požádal při poslední návštěvě a která nyní s tak hrozivou ochotou přispěchala na stůl ), čtyři stěny garsoniéry ( vytvářející prostor jakoby čím dál těsnější, jakoby čím dál uzavřenější ), ředitelčin monolog ( soustřeďující se k tématům čím dál osobnějším ), její pohled ( nebezpečně upřený ), to všechno způsobilo, že mu změna představení začala konečně docházet ; pochopil, že vstoupil do situace, jejíž vývoj je neodvolatelně předurčen ; uvědomil si, že jeho existence na škole není ohrožena nechutí ředitelky vůči němu, nýbrž právě naopak : jeho fyzickou nechutí k hubené ženě, která má chmýří pod nosem a pobízí ho, aby pil. | train |
Nad rozbouřeným mořem ležela hustá mlha a viditelnost ztěžoval také rychle padající soumrak. Ohromná válečná loď si neúprosně razila cestu vlnami vstříc svému tajnému cíli, který znal jen admirál. " Světlo na pravoboku! " hlásila hlídka. Admirál vydal rozkaz k okamžitému vydání signálu : " Jste na kolizním kurzu! Doporučuji vám změnit kurz o 20 stupňů! " Bezprostředně nato obdržela válečná loď zprávu : " Pozor! Ihned změnit kurz o 20 stupňů! " Admirála tato zpráva, která zněla jako ozvěna jeho příkazu, poněkud rozladila a nechal vyslat zpět : " Tady je válečná loď. Ihned změňte svůj kurz! " | train |
A považte, že na podzim příštího roku, dědeček s babičkou opravdu do Anglie odletěli a dědeček se anglicky všude domluvil. V pětaosmdesáti! Správný život je nepřetržitým proudem startů. Vždy se může nastartovat. " Dokud si sami neřekneme, že jsme v rakvi, nikdy v ní nejsme, " smál se dědeček bratrovu úžasu nad tím, jak dobře vypadá. Takový on byl. Ještě do osmaosmdesáti se staral o zahradu, rouboval a česal jabloně. Někdy po večeři sňal kytaru, kterou měl zavěšenou nad postelí a zpíval si, zpíval babičce a s babičkou, tak jako za trampského mládí. " Dokud můžeš zpívat, žiješ, " říkával. | train |
Profesor si právě teď, v tom dusném oslnění operačního sálu, kde se cítil nejlépe, uvědomuje tím víc, že možná je na všechno pozdě. Už nikdy se nepodaří docela probudit, občerstvit a probrat mozkovou tkáň, která zůstala dlouho bez kyslíku. Dívka už nikdy nevstane a nebude jednat a myslet. Bezvědomí trvá příliš dlouho. Podvědomě se však vždycky, a na operačním sále zejména, bránil této osudovosti a nechtěl připustit lékařskou bezmocnost ; třeba se to jednou podaří. A proč ne tentokrát, už tentokrát? | train |
Plodem je kulovitá, bílá peckovice s rosolovitě pěnovitou dužninou. Když ji rozdrtíš, praskne se slabým lupnutím. PLATAN Kůra : světle šedá až hnědá, šupinatá Plod : tobolka ( v září ) Platan je oblíbeným stromem v alejích. Na znečištěné ovzduší není nijak citlivý a může dosahovat výšky až třiceti metrů. Jeho plodem jsou kulaté semeníky na dlouhém stonku, které na větvích visí často ještě i v zimě. PTAČÍ ZOB Kůra : šedohnědá Plod : bobule ( v září a říjnu ) Ptačí zob je oblíbeným keřem. Kvete bíle. Jeho černé bobule jsou jedovaté. Latinsky se tento keř nazývá Ligustrum, což je víc než příhodné označení. | train |
Subsets and Splits