Datasets:

CZLC
/

CNC_skript12

Dataset card Data Studio Files Files and versions Community

Split (1)

test · 1.69k rows

text stringlengths 139 17.9k	original_file stringlengths 8 17
Slohová práce školní Zuzana Šperňáková 14. prosince 2007 Úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc. O čem to mluvíte? Někomu se může zdát, že jsou to jen slova, ale dokáže v životě člověka strašně moc. Bohužel nejsou samozřejmostí, ale spíše vzácností. V dnešním světě, kdy se člověk honí pouze za svým úspěchem a nebere ohled na jiné, se s nimi setkáváme velmi zřídka. Přitom by nebylo vůbec na škodu, ale ku prospěchu, kdyby si řada lidí připoměla význam těchto slov a to nejen teoreticky, ale také a to hlavně prakticky. Každý člověk už se určitě ocitl v takové situaci, kdy nevěděl kudy kam, a tak moc dobře ví, jak je důležité mít někoho, kdo dokáže pohladit, vyslechnout, poradit a pomoci. Ten, kdo takového člověka má, může hovořit o obrovském štěstí. Bohužel jsou i tací, kteří to štěstí nemají. Mám na mysli např. děti bez domova. Dostává se jim sice pomoci v podobě dětských domovů, ale to nestačí. Co mateřská láska? Tu jim nedokáže nahradit nikdo, i kdyby tisíckrát chtěl. Ale naštěstí pracují v takových zařízeních vychovatelky, které vnáší svou péčí do života těchto dětí, alespoň trochu světla. Ty jim to oplácí svou srdečností a úsměvem. Ještě, že existují takoví lidé, kteří vidí své poslání v pomoci druhým. Díky nim se stávají životy mnohých lidí veselejší. Takovým člověkem by mohl být každý, kdyby např. pomohl starému člověku s taškou do autobusu nebo mu přenechal své místo, aby si mohl sednout. Přesto, že se v podstatě jedná o základní věci slušného chování, některým lidem jsou úplně cizí. Uznávám, že někteří „staříci“ ani nepoděkují a ještě k tomu nevrle zavrčí, ale já z toho mám dobrý pocit a udělá mi radost, když mi naopak mou službu odmění vřelým úsměvem. Pomáhat bychom si jednoznačně měli, nikdy nevíme, kdy budeme potřebovat pomoc my. Taky jednou budeme oněmi „staříky“. Ta pomoc nemusí spočívat ve velikých činech, kolikrát stačí právě pouze úsměv, dobré slovo či ochota. Osnova: I. Úvod II. Stať: a) dnešní svět b) těžká životní situace c) děti bez domova d) hodní lidé e) slušné chování III. Závěr	cb4cspezuz_01_1
1.11.2006 Riethofová Alžběta, 2.C 1. písemná slohová práce Argentina (mluvený referát) Osnova: I. Úvod – Přivítání a seznámení s tématem II. 1) Přírodní podmínky 2) Základní údaje 3) Význam pro svět 4) Správní celky, hlavní město III. Závěr – rozloučení Milí studenti, v této hodině se opět budu snažit vzbudit ve vás zajem o zeměpis. Dnes budeme pokračovat v naší pouti po Jižní Americe. Minule jsme se věnovali Chile a nyní se posuneme dál na východ do Argentiny. Pro lepší spolupráci si prosím otevřete atlasy a spolu se mnou sledujte mapu. Již na první pohled vidíme, že východní pobřeží omývá Atlantský oceán. Západní hranici potom tvoří pohoří Andy. Z obecné charakteristiky Ameriky už jistě víte, že právě na území tohoto státu se do výšky 6595 metrů tyčí nejvyšší bod Ameriky, Aconcagua. V Andách dále nalezneme pro průmysl důležité kovové rudy. Další nerostné suroviny, ropu a zemní plyn, najdeme v Patagonské plošině v jižní části státu. Na východě se potom rozkládají Laplatské nížiny. Místní podnebí je převážně mírné, pouze na severu se můžeme setkat s klimatem subtropickým. Poslední zmínka o zdejších přírodních poměrech se týká národního parku v Zaledněných Patagonských Andách, který je součástí světového přírodního dědictví. Teď se odvrátíme od mapy a zaměříme se na údaje, které z mapy nevyčteme. Argentinskou republiku obývá 35,6 milionů obyvatel a to na území o rozloze 2,7 milionů km2. Většinu populace tvoří potomci evropských přistěhovalců hlavě ze Španělska a Itálie. Nemůžeme se tedy divit, že úředním jazykem je tu Španělština, a že tu přes 90% občanů vyznává římskokatolické náboženství. Kromě přistěhovalců zde žijí také mestici a indiáni. Ti se však od okolní společnosti distancují a obývají odlehlé oblasti země. Argentina má velmi vysokou urbanizaci. S tímto pojmem už jsme se v minulosti několikrát setkali, takže předpokládám, že každý z vás ví, co tento pojem znamená. Argentina je průmyslově-zemědělský stát s rozvinutým hospodářstvím. Je to světově významný producent zemědělských výrobků. Vy ji můžete znát například ve spojitosti s vínem, kterým je tento stát proslulý. Známý je také chovem skotu a následným vývozem hovězího masa. Ze zemědělství tu tedy jednoznačně převládá živočišná složka. Většinu půdy tvoří pastviny. Podobně jako má Česká republika kraje, má i Argentina své správní celky. Nazývají se provincie. Konkrétně je to 22 provincií a jedno teritorium, za což se považuje souostroví na jihu státu, Ohňová země. Poslední správní celek tvoří federální distrikt hlavního města. Jak už určitě všichni víte, hlavním městem Argentiny je Buenos Aires. V jeho aglomeraci žije přes 12 milionů lidí, to je jako celá Česká republika, v samotném městě pak žije kolem tří milionů obyvatel. Buenos Aires se hlavním městem stalo roku 1880. Pro tamější obyvatele to není jen reprezentační město, kde je mimo jiné postavena kopie Kapitolu ve Washingtonu, ale také hospodářské, obchodní, kulturní a dopravní středisko země. To je pro dnešek vše. Dovolte mi tedy, abych dnešní látku shrnula. Je mi jasné, že vše co jsme si řekli, si pamatovat nebudete. Pro budoucnost bude stačit, abyste znali polohu Argentiny, její hlavní město, obyvatelstvo a aby jste dokázali říct, čím je Argentina významná pro svět. Nyní vám děkuji za pozornost a těším se na naše setkání příští hodinu.	pr2ctriealz_01_1
Muj pokoj Vypada takto: barva stěn je světle modra vedle okna mam postel a vedle postele je počítač. Mam tam 2 plagatay 1 znich je Ceska vlajka a 2 je bart Simson. Na polici vede počitače jsou dvě misi Na rodu jungarske 1 je kluk sediví a 2 je bílí. Muj lustr je ve tvaru koule a je celí zeleny a mam tam vystavěné skryně a koberec je celi černy po celé mistnosti a mam tam taky knihovnu celou skleněnou a hodně {cedeček}<ni> a dívídyček a ruzné auta z 19 století to je muj pokoj<.>	am6bsmejan_a_1
17. 12. 2008 Mojmír Veselka V3ú 1. písemná slohová práce Úvaha Téma: Realita je nuda. Dejte mi jiný svět Osnova: Úvod: Chtěl bych měnit svůj svět? stať: 1) člověk si nevybere 2) posmrtný život? 3) jenom přestup. 4)to nejsou náhody 5) můžu to ovlivnit? Závěr: jak to je? Podle mě je s realitou každý občas nespokojen. Sám bych si někdy přál být třeba mouchou na stropě. Může vám připadat, že zdánlivá svoboda much je totálně parádní, vždyť si může létat kam se jí zachce, může ojídat můj oběd, mě to nevadí, toleruji jí. Nevlastním ani plácačku na mouchy, protože si vždy představím sebe v její situaci a nechtěl bych být zaplácnut obřím netvorem. Hodně lidí mouchy opravdu nesnáší a nemilosrdně je vraždí. Chtěl bych tedy být mouchou? Asi vlastně ne. Moucha si také nevybere, v jakém obydlí bude uvězněna, stejně jako si člověk nevybere, v jakém světě žije. Samozřejmě to může z části ovlivnit. Zřejmě existují tací lidé, kteří si myslí, že když zemřou, narodí se jako úplně jiný člověk v jiné době, nebo jako nějaké zvíře. Může se také oběvit v úplně jiném světě. Třeba to podvědomě ví sebevrazi. Jednou přestoupí do jiného světa, jako když přestoupím v metru. Buď dojedu na konečnou, nebo si vyberu jinou trasu a skončí to se mnou úplně jinak. Lidé, kteří užívají nějaké drogy se zřejmě v podvědomí také dostávají do jiných světů. Člověk by si asi měl říkat, že má výborný život, že ho pro něj někdo vybral a měl k tomu důvod. Nemyslím tím boha, mozná neexistuje, ale často si představuji, že jsme jenom nějaké figurky, se kterými si někdo hraje. Třeba ten někdo je také figurka. Nebo jsme právě ti hráči my. Bylo by hezké si občas tu svojí figurku pošoupnout někam jinam, nebo jí nějak pomáhat. V podstatě každým sebemenším činem ovlivníme budoucnost. Tak jak to vlastně je? Bůh ví. Nebo čert ví?	grV3vesmoj_01_1
1. slohová práce školní 16. prosince 04 Témata: 1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis) 2. Představ si, co se mi stalo... (dopis) 3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám) Představ si, co se mi stalo... Milá Veroniko! Dnes jsem měla opravdu perný den. Nikdy jsem nevěřila tomu, že pátek třináctého se nějakým způsobem liší od ostatních. Samozřejmě vím o té pověře, která říká, že pátek třináctého je smolný den. Pustím se tedy do samotného vyprávění. Dnes ráno mi zazvonil budík a já ho, jako vždy, vypnula. Obvykle hned vstanu, jenže jsem byla hrozně unavená, tak jsem si chtěla pospat ještě alespoň 10 minut. Místo 10 minut jsem ale zaspala a vzbudil mě až taťka, který měl dnes dovolenou. Musela jsem tedy do školy autobusem. Aby toho nebylo málo, tak žádný autobus nejel, protože přes večer napadl snad metr sněhu a bylo -18ºC. Tak jsem musela jít pěšky. Takovou dálku! Všude byly hrozné ledovky, a tak jsem nesčetněkrát uklouzla. Doprava ve městě úplně zkolabovala. Byla to sice kalamita, ale svým způsobem krásná. Na autobusové zastávce – Nádraží stálo hodně lidí, kteří doufali, že snad nějaký autobus pojede. Když jsem kolem nich opatrně procházela, snažila jsem se neuklouznout. Najednou jsem ale zahlédla autobus, který byl v provozu a zrovna 1, která jede ke škole! Bylo to jako spatřit oázu po sedmidenní cestě pouští. V tu chvíly jsem zapomněla na všechny ledovky a rozběhla se, aby mi neujela. Ale jako na potvoru byl přede mnou zledovatělý chodník zakrytý sněhem. Než jsem si to stačila uvědomit ležela jsem na zemi a okolo mě stálo spoustu lidí. Někteří se smíchy neudrželi a mále také skončili na zemi. Mně ale do smíchu moc nebylo. Než se mi podařilo zvednout, autobus byl pryč a já jsem chtě nechtě musela dojít zbytek cesty pěšky. Do školy jsem dorazila téměř bez újmy na zdraví (až na pár dalších upadnutí). Byla jsem zkoušená z fyziky, ze které mi vychází...nebo spíš nevychází dobrá známka, a nedopadlo to nejlépe. Doma jsem za své známky dostala od rodičů vynadáno a zakázali mi snad všechno, co mohli. Asi si dokážeš představit, co jsem prožila za hrozný den. Ještě že je zítra sobota, nikam nemusím chodit a nemusím se ani bát, že něco zaspím. Ale příště si budu určitě dávat pozor na třinácté pátky. Měj se krásně a všechny pozdravuj! Janča Osnova: I. Úvod II. Stať: a) dopravní kalamita b) zrádná cesta do školy c)smolný den III. Závěr	cb1ckubjan_01_1
Cesta noční tramvají Osnova: I. Upozornění. Cesta na tramvaj II. 1. Samá dobrá společnost 2. Konflikt řidiče a bezdomovců 3. Znalec kalendáře 4. pokus o loupež 5. Revizor III. Slastná postel Upozornění: Veškeré osoby a události jsou smyšlené! Jakákoliv podobnost se skutečností může být pouze náhodná. To, že se párty protáhla, jsme poznali, když nás majitel baru nevybíravým způsobem v půl čtvrté ráno vyhnal na ulici. Bylo na čase vypravit se domů. Prohodil jsem posledních pár vět s přáteli, rozloučil se s nimi a jistým krokem hospodského povaleče jsem se vydal k tramvajové zastávce. K noční Praze mám od malička sentimentální vztah, avšak zima, bylo ke konci listopadu, mě hnala kupředu, takže jsem se nemohl zdržovat rozjímáním. Vidím to před sebou jako dnes. Přicházím k zastávce a na ostrůvku je to už samá dobrá společnost. Skupina můužů středního věku, kteří si zřejmě s rostoucími břichy, jejichž růst způsobila zjevně nadměrná konzumace piva, kompenzují předčasnou ztrátu vlasového porostu. Doprovázeni nezbytou dvojicí bezdomovců, snažících se z nich vymámit drobné na něco pro zahřátí, kteří odpuzují {svým odérem}<in> všechny ty ostatní čekající, jenž ještě nemají nervy zcela otupené alkoholem. Ta dvojka, jenž nemá kde uložit hlavu, mě zpozorovala a jistým krokem se ke mně šine. „Nemáš nějaký drobný?“ ptá se mě první z nich. „Nemam, drobný vždycky poztrácim.“ pravim, doufaje, že si vyberou další oběť. Ten druhý se však zdál ráznější povahy a chraplavým hlasem vybafl: „A co papírový?“ „Taky nemam, jdu z hospody.“ aA radši se vzdálím. Můj zrak se stočil na partu výrostků, bavících se hlučností, jenž nejde přehlédnout, stejně jako jejich nabarvené a vyholené hlavy. Mezi touto pestrou společností zjevně vyčnívá muž v pracovním oděvu, zřejmě mířící na ranní směnu. Už mě bolí nohy, takže se mi uleví, když vidím přijíždět tramvaj. Dveře se konečně otevřely,. Společně s ostatními nastupuji a naše pestrá společnost se mísí s lidmi uvnitř. Usadím se na nejbližší neznečištěnou sedačku a nasávám noční vzduch proudící stále otevřenými dveřmi. Řidič se však odmítá odpíchnout, zjevně mu není pochuti nový přírustek v podobě bezdomovců. „Máte lístky pánové?“ optá se řidič. „Já jsem invalida a já jezdim zadarmo.“ Utrousí ten více špinavý. „A máte na to nějaký lejstro?“, „Shořelo, když mě chtěl minule podpálit nějakej vejrostek.“ Povzneseně odpovídá bezdomovec. Dál už se na tuto akademickou diskuzi nesoustředím. Řidič nakonec rezignuje, zřejmě kvůli desetiminutovému zpoždění. Konečně se rozjíždíme a XXX v tramvaji také. Jistý, zjevně společensky unavený muž obchází všechny cestující se stejnou otázkou: „Kdy máš svátek?“ „22. srpna, ale co tě to vůbec zajímá?“ oOdpoví tázaný dlouhovlasý mladík. „Tak se nerozčiluj Bohouši.“ oOdpovídá pohotově, přitom poplácá mladíka po zádech a pokračuje k dalším cestujícím. Očividně zná celý kalendář nazpaměť, kdokoliv mu řekne datum svého svátku, toho ihned osloví jménem. Jenom u německého páru v zadní části vozu se mu nedaří, ve svém podnapilém stavu není sto pochopit, že mu nerozumí ani slovo. A se<in> slovy: „Vy jste nějak nóbl.“ oOd nich odchází. Tramvaj zastavuje, jsme u nádraží a několik lidí včetně bezdomovců vystupuje. Novým přírustkem je pouze dvojice romského původu. Jeden vypadá jako opilý, ale je jasné, že to hraje, jen se snaží strhnout pozornost cestujících, zatímco druhý se přitočí k mladé blondýně a probírá jí kabelku. Toho si všimne jeden ze spolucestujících a zavolá „Slečno, snaží se vás okrást<.>“ „Chceš do zubů?“ Reaguje rom. Do zápletky se v mísí opilý znalec kalendáře a ptá se roma: „Hochu, kdy máš ty svátek?“ A nebo se na to vykašli, Dežo stejně neni v kalendáři.“ Začínají se postrkovat, v tom tramvaj zastaví. Oba romové a provokatér se vypotácejí z tramvaje. Nastupuje však pro mě podezřelý muž v šedém kabátu. Nemýlil jsem se, je to revizor! Snažím se dělat, že zde nejsem, ale asi vypadám ještě víc nápáadně. Tiše se zeptám mladíka přede mnou? „Nemáte lístek navíc?“ „ „Bohužel, já jezdim na šalin kartu“. Nejspíše byl je z Brna, ale to můj problém neřeší. V hlavě jenom slyším „Dobré ráno, kontrola jízdenek“. Pot mi teče po čele, jsem nervózní, až jsem zapomněl, že se každou vteřinou blíží zastávka, k největšímu štěstí moje výstupní a já prchám revizorovi z lopaty. Už se strašně těším na postel a na slastný spánek. Pravda, 2 hodiny moc nejsou, ale co naděláte, když musíte další den do školy.	pr4dboukri_1
Skládky v srdci Evropy Osnova: Úvod – téma 1) vítání odpadu 2) gGreen Peace 3) pálení 4) vláda Závěr – návrat Dnešní diskutované téma – skládky a odpad a skládky a odpad u nás. Není to ironie? Koho by napadlo, že se o odpad vyprodukovaný domácnostmi, továrnami a obchody budeme přetahovat jako o horký brambor! Cím to je? Mimochodem tuto otázku linoucí se z rádia nám denně pokládá i slovenská hudební skupina. Tak tedy už opravdu nastal čas podniknout radikální zákrok proti všem cizím odpadům!!! Tento nechtěný produkt je dnes jediné, co nám někdo dá zadarmo a dokonce se slevou na dopravu až před vlastní práh. Zadarmo dostaneme už jen klobásy na Letné při vítání prvního máje. Uvidíme, jestli vítání bude na Letné, ale klobásky budou – pěkně osmažené, připečené, jako ty skládky, který nějaký XXX podpálil, aby nevyšla najevo pravda o tom, kdo “shrábe“ odměnu za uvolnění prostoru pro náklad přijíždějících zahraničních kamionů. Teď už aspoň víme, jak se žije velrybám plovoucím vedle píchlé pneumatiky a zrezivělé chladničky. Ale třeba jim to tam tak nesmrdí jako nám. Nikdo z nás by nechtěl mít domeček se zahradkou, kde se suší bílé prádlo vypravené v předražené aviváži, vedle národní skládky. Podpálením skládky jsme leda tak způsobili zvětšení ozónové díry. Co jsme si nadrobili to si také uklidíme, spálíme, zahrabeme. Pak nám to vše vyhnije a my si zde postavíme JZD. Člověk by měl myslet na budoucnost. I matka mi říká: „Mysli na svoji budoucnost!“ To já tedy myslím. Pracuji, abych se mohla odstěhovat z této zahlcené země! Nedávno mě zaujala paní v jedné reportáži, která vyrábí látku z magnetofonových pásek. A lidé jásají a tleskají. Asi bychom ji měli pozvat k nám. Zde by měla k obdobným nápadům velkou inspiraci. Třeba budeme chodit v plastových botech – aspoň nepromoknou. Ale tipla bych si, že nebudou nejlevnější. Nejdřív se musí odpad roztřídit, očistit, recyklovat... Odpad vládne světu. Odpad vládne, vláda nevládne. Zastupitelé občanů si marně lámají hlavu dnem a nocí, ale zatím nedošli k rozumnému závěru, jak s těmi skládkami zatočit. Děkujeme píli celníků, kteří zaregistrovali neobvykle zapáchající kamión, který s určitostí stál několik hodin na místě a neobvyklý posun dopředu rozvířil závan ho objímající. Je možné, že kdyby nezavanul k nozdrám státních zaměstnanců později by si nákladu složeného na kilometrové skládce nikdo se vší pravděpodobností nevšiml. Vlastně my všichni jsme nějak málo všímaví. Například kdo z nás recykluje? Nejčastější odpověď je, že jedna láhev nikoho nezachrání. Jedna sice ne, ale pokud každý dá jednu bude jich zhruba 10,2 miliónů. A potom můžeme mít plastové boty a “malou“ ozónovou díru. Jen by mě zajímalo proč my ten odpad neodvezem našim sousedům zpět? Ti by se asi divili. „Dobrý den, my Vám tady vracíme to, co jste nám tak velkoryse darovali. S díky Česká republika.“ Je to asi tím, že my jsme my a oni jsou velcí a zlí. My chceme peníze a oni nechtějí odpadky. Rozdíl je, že my jsme srdce Evropy plné odpadu. A tím je to tragičtější.	pr3chofpet_02_1
Slohová práce školní Adam Lorenc 14. ledna 2008 2. A Jací jsme my, ve 2. A? Jací jsou studenti druhého ročníku gymnázia? Jakých je dvaatřicet lidí denně spolu studujících v jedné třídě? Jací jsme my, ve 2. A? Není pro mě snadný úkol charakterizovat tuto skupinu lidí, když tvořím pouze její dvaatřicetinu. Je to charakter, který se dá napsat jenom na na základě vlastních subjektivních zkušeností a postojů vůči třídě. Přesto se pokusím 2. A popsat co možná nejobjektivněji. V této třídě se před necelým rokem a půl sešla naprosto rozporuplná sorta lidí. Lidí s různými zájmy, názory, povahami i duševní vyzrálostí. Od doby, co jsme se poprvé viděli se samozřejmě třída vzájemným ovlivňováním určitě zcelila, nikoho však nemůže tvrdit, že všichni obyvatele 2. A táhnou za jeden provaz. Jsme třída, jejíž vnitřní vztahy se mění téměř každým dnem. Proběhlo a stále tu probíhá mnoho konfliktů, rozporů, vypjatých situací ale i šťastných událostí plných přátelství. Nemá smysl zakrývat, že se mezi námi vyskytne přetvářka, pomluvy i pokrytectví. Na druhou stranu ať už chceme nebo ne, tyto tři vlastnosti k lidem patří a dlouho bychom hledali třídu, kde se neprojevují. Naše třída by se dala rozdělit na několik menších skupin. Nakonec dvaatřicet lidí jen ztěžka může být dokonalá a celistvá parta. Je tu několik skupin, ve kterých koluje přátelství a pohoda. Lidé v nich mají shodné zájmy, ke sporům dochází málokdy a tak drží při sobě. A jak jsem si mohl všimnout, nepříjemné střety nastávající až při kolizi jedné skupiny s druhou. Vznikají hádky zejména při domluvě celotřídních záležitostí, ať už jde o vánoční vystoupení, školní výlety či spravování společné schránky na serveru spolužáci.cz. A tak nedokážu jednoznačně říci, jsme-li třída přátelská či konfliktní. Jak jsem měl možnost se doslechnout od vyučujících či žáků z jiných tříd, tak na okolí působíme jako výborná, nekonfliktní třída. Toto zjištění mě samozřejmě potěšilo avšak na druhé straně mě zamrzelo, že realita je poněkud jiná. Jsme však lidé, kteří se dokáží domluvit, dokáží spolu seriózně jednat, když už dojde k rozporu. Jsme lidé, kteří dokáží být velcí kamarádi, i na sebe křičet. Každý si zde našel své kamarády a tak si myslím, že všichni ve 2. A jsou více či méně spokojeni. Jak se říká, nikdo není dokonalý, a to platí i pro naši třídu. Chvíle společného soužití střídá období hádek a tak stále dokola. Jinak naše třída na škole prospívá poměrně dobře, nemáme špatné známky, nejsme (alespoň doufám) profesory vyloženě neoblíbení a se studiem nikdo nemá závažnější problémy. Na závěr bych rád dodal, že cela tato charakteristika je pouze můj subjektivní pohled. Ač se sebevíc mohu snažit o objektivitu, vždycky bude trochu zkreslená. A tak pokud by někdo chtěl poznat naší třídu opravdu a ze všech úhlů, tento sloh k tomu nestačí. Osnova: I. Úvod II. Stať jak to začalo (historie) třídní vztahy jak nám to jde ve škole III. Závěr	cb2alorada_01_1
1. slohová práce školní 16. prosinec 2004 Témata: 1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis) 2. Představ si, co se mi stalo (dopis) 3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám hovořit) Ptáš se, jak se mi tu líbí Ahoj Traktorko. Jak se máš? Ptala jsi se, jak se mi líbí v jižních Čechách. Jsem moc ráda, že jsi si na mě vzpomněla. Tvůj zájem mě velmi těší. Je v Praze něco nového? Víš, já už jsem tam nebyla velmi dlouho, ale myslím si, že bych se tam v nejbližší době mohla objevit. Tak tedy jižní Čechy. Navštěvuji gymnázium v Českých Budějovicích. Myslela jsem si, že toto město budu nenávidět. Ale pravda je jiná. Je tu pěkné náměstí s kašnou, plno kaváren, Černá věž, obchod s nejlepšími pralinkami a naše škola je také samozřejmě krásná. Máme tady velké monumentální schodiště, exteriér je velmi zajímavý. Samozdřejmě se mi po Praze stýská. Chybí mi starodávné budovy, přátelé, věčný ruch na Národní třídě, sádrové napodobeniny živých krav, večerní procházky po Malé Straně, ale i kritizování kýčovité výzdoby Černé růže, zvuku tramvají nebo pražská knihovna. Mám velmi pěknou vzpomínku na místo, kde jsem žila. Probudím se, otevřu oči a vidím z části prosklenou kopuli protějšího nádherného domu. Slyším na balkóně holuby – třepotání křídel a cupitání. K završení všeho začnou zvonit zvony nedalekého kostela. Nicméně jsem si již zvykla na chod Českých Budějovic a také Velešína. Tam teď bydlím, ale moc se mi tam nelíbí. Obchody mají otevřeno jen všední dny do pěti hodin odpoledne. Také bydlení v panelovém domě se mi zatím „nedostalo pod kůži“. Když si pustíte hudbu příliš nahlas, už na vaší podlahu začnou tlouct koštětem, abych rádio ztišila. Opravdu je tam slyšet úplně vše. Mě například dohání k šílenství cizí hra na klavír. Na škole se mi celkem líbí, ale i zde se samozřejmě najde „červavé jablko“ mezi učiteli. Profesor základů společenských věd má velmi zvláštní vyučovací metody. Ale neříkám, že jsou špatné (pro případ, že by se mu tento dopis dostal do rukou.) Celkově to tu není tak hrozivé, jak jsem si dříve myslela. Začínám mít jižní Čechy ráda. Měj se moc krásně. Šárka Osnova: 1. úvod – O předchozím rozhovoru, nebo dopisu. 2. stať a) O Českých Budějovicích. b) Stýská se mi po Praze. c) Škola. 3. závěr – Celkem se mi tu líbí.	cb1cdlosar_01_1
Osnova: 1. písemná komunikace 2. pravopis – pravidla 3. pravopis 4. ovladání pravopisu Písmo a pravopis Lidé aby mezi sebou mohli komunikovat a zachovávat své myšlenky vytvořili písmo. Naše písmo je hláskové, zaznamenáváme je písmeny, v češtině se píše latinkou. Postupně vznikly zásady pro mluvené projevy písmem tzv. pravopis. Pravopis usiluje o jednoduché zaznamenávání projevů čtení a při vybavování jejich obsahu  čtení. Pravopis rozlišuje slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně (plod x plot, správa x zpráva...) dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno (lidský, nejjemnější) a vztahy mezi větnými členy... Ovládání pravopisných pravidel je velmi zdůrazňováno. zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132	am8ajanter_02_1
Slohová školní práce Robert Polák 14. 12. 2007 Každý má svého anděla i ďábla Jak dneska bylo? Já tu holku nechápu. Vždycky se na mě dívá těma krásnýma černýma očima, pokaždé si spolu vyměňujeme pohledy, je to na dosah. To je mi ale zvláštní. Tak proč se tam vodila s tím klukem po promenádě? Ne, to není možné, vždyť se s ní znám, to by nemohla. Proč? Tak za ní hned zítra půjdu a řeknu, že ji miluji. Ne, co když mě odmítne? Ach jo, proč mám vždy takovou smůlu? Proč se všichni mí andělé narodili s ďáblovo duší? Chci být alespoň jeden den šťastný. Chci, aby mě měli všichni rádi! „Ahoj, tak vstávej, je už sedm hodin. Dnes přijede ten sbor z Táboru.“ No to je skvělý. Co je mi do Tábora. Chci spát. Jsem naštvanej. Nikam nepůjdu. Abych už vstal? Snídaně je na stole? Mám jít s ní snídat. Radši budu spát. No jo, vždyť už jdu. To je štěstí, opět nějakej sejra. Jsem jich doslova přejeden. „Díky, mami, bylo to moc dobré.“ Ahá, osm hodin. Ten čas podvádí. Jsem rád, že vše zase stihnu. Měl jsem pravdu, je osm dvacet. No a? Alespoň jsi potkal ty holky z Tábora. No, docela mě zklamaly. Vidíš to, to není možný. Ta blondýna je skvělá. Á, to bude láska na první pohled. Ten nápis. Nikola, to bude ono, najivo, na ni nemáš. Nuda! Naštěstí máme jít po této hodině s těma holkama seznámit. Ále, co tu je? Nějak se nám třeseš. Stach, co? Bude se po tobě tvá vyvolená koukat? Bojím se. Nebude. Srabe! Vida, zrovna támhle ji máme. Prosím, ať se na mě podívá a usměje. Hm, tak ne, zase se všechny dívají na Kubu. Ale jdeme ven, tam vychladne. ---! I u Lenky se nechytíš? To teda ne! Musím ji na sebe nějak upozornit. Výborně! Na kouli v zádech zareagovala. Musím přiznat, že střílení do zad ti jde. Doporučuju ti se nadechnout, začíná konverzovat. Super, musí ještě někam nahoru. He, he, kašli na ni je taková divná, nadruhou stranu máš tu svý jistý. Ale bohužel je pryč… No ne! Vrací se Ahoj Robe, to se ti líbí. Neříkej že tobě ne. Skvěle zajímá ji historie, mě také. Ško že jsi na děják takovej lempl. V životě si určitě prošla svým. Zdá se mi, že máme spolu tolik společného. Klobouk dolů, chlape! Slyšel jsi to, co já? Jestli nechci na kafe? To si piš, že chci. Nelíbí se mi to. Proč si nic nechce dát? Cože? Neslyším, není možné. Že mě miluje? Krásný romantický ploužák. Neměl jsem si dávat pivo. „Promiň, Leni, musím na záchod.“ Hele, Nikola. No, to je ono, radši se dívej do země. „ Ahoj, Roberte.“ Wow! „Ahoj.“ Nechápu, jak příroda může vytvořit něco tak krásnýho. Ježíši, její objetí je nádherné. Ty polibky. Takhle to neumí asi sám Bůh. „Slyšela jsem, že chodíš s Lenkou.“ Víš, co dělat… „Ne, jsme jenom kamarádi. Promiň, musím jít na záchod.“ „Jasně, počkám na tebe dole.“ Vezmu to schodama, budu dole rychleji. Co je to za kroky? „ Jo, nebylo mu to blbý. Je to sukničkář. Nebreč, dostane kapky, věř mi, na takový nikdy nezapomene.“ Jak bylo dnes? Zbytečná otázka. Lidi nejsou dobří. Možná, někdy… Možná jsou vychováváni k tomu, aby byli… Však svého ďábla uvnitř umlčet nikdy nemohou. 1) Úvod 2) Stať – I. Procitnutí II. Z ďábla se rodí anděl III. Zrod Anděla IV. Anděl s duší ďábla 3) Závěr	cb4cpolrob_01_1
1. slohová práce školní 16. prosince 2004 Témata: 1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis) 2. Představ si, co se mi stalo... (dopis) 3. Píšu Vám (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis) Ahoj Kláry, promiň, že ti píši tak pozdě, ale poslední čtyři dny jsem strávila jen na našem výletním parníku. Měli jsme malý problém s kormidlem a tak jsem se nemohla dostat do žádného města, odkud bych ti ten dopis poslala. Egyptské památky jsou vskutku nádherné. Hned první den, když jsme přiletěli do Káhiry, nám náš průvodce udělal malý výlet k pyramidám v Gíze. Dokonce jsem se za trochu větší příplatek mohla podívat do Cheopsovi pyramidy (určitě jí znáš – je to ta největší). Bylo tam hrozné vedro a málo vzduchu, ale když jsem se potom doškrábala až do pohřební komory, zjistila jsem, že to stojí za to. První noc se asi nikdo z naší deseti členné výpravy nevyspal. I v noci je tu skoro 30ºC! Druhý den brzy ráno nás naložili na parník, na něm pokud by nenastaly žádné komplikace, jsme se měli plavit dolů po Nilu až do Ausuánu, kde Egypt hraničí se Súdánem (tedy hranice jsou až kousek dál, někde uprostřed Násirovi nádrže, ale to je jedno, dál už prostě nejedeme). Jenomže jak už jsem ti psala, komplikace nastaly a my jsme zůstali asi 60 km od nejbližšího města. Část posádky se vydala do města Minja, ve kterém by snad mohli mít potřebné náhradní díly. Aby si věděla já jsem totiž nejela s nějakou známou cestovní kanceláří, ale pouze díky známostem, takže naše loď není zrovna moderní a asi ani spolehlivá. Naši průvodci jsou místní a až na jednoho neumí anglicky. Já si ale nestěžuji, protože přesně takhle jsem si to představovala (samozřejmě až na rozbitou loď). Naši průvodci se vrátili za tři dny, nějaký známí je sem dovezl autem. Během jednoho dne jsme stihli opravit loď – podíleli jsme se všichni – a i doplout do Minji. O těch třech dnech ti ani psát nebudu protože nebyly moc zajímavé. Na dnešek jsme naplánovali průzkum města, prohlédneme si architekturu a zajdeme na tržnici. Možná ti tu i něco koupím! A taky doufám, že tady bude nějaká pošta, nebo tak něco. Takže pozdravu rodinku a za 3 týdny ahoj Bára Osnova: I. Úvod - Pozdrav II. Stať a) 1. den b) Komplikace c) Minja III. Závěr Rozloučení	cb1choubar_01_1
5. prosince 2008 Kolářová Romana P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Svět z pohledu psa Osnova: 1) Kdo jsem já, aneb abych se trochu představil 3) Můj vzteklý spolubydlící 4) Můj pán a auto 2) Co nosím na sobě <šipka vzhůru zařazuje tento bod na druhé místo> 5) Slovo na konec aneb konečník Zdravíčko. Jsem asi dvouletý čistokrevný pes jménem pirát. Moje rasa se nazývá Německá doga. Barva mé srsti je černá s bílou náprsenkou. Jsem asi 110cm vysoký, takže svému páníčkovi s přehledem koukám do misky, což ho znervózňuje natolik, že mi vždycky kousek dá. Moje maminky byla doga a můj tatínek taky. Mé oči jsou černé a mám dlouhý černý čenich. Pán říká, že jsem černý, jako uhel. Okolo krku mám věc, které můj pán říká obojek. Na něj mi vždy, když jdeme na procházku připne něco dlouhého, čemuž se říká vodítko. Nemám ho rád, protože když zlobím, tak s ním dostanu. Na obojku mám placku, které se říká známka. To mám proto, protože kdybych se ztratil, lidé se na ní podívají a dovedou mě domů. Na krku mám ještě jeden kus čehosi, co se nazývá šátek. Na něm mám také vyšité své jméno. Když už jsme se dostali k domovu, tak já bydlím ve velké krabici se střechou, které se říká dům. Tedy já tam smím jen vyjímečně. Bydlí tam moji majitelé. Já mám svojí vlastní krabici, ale mnohem menší, je to krásná, hnědá, dřevěná bouda. Před ním mám misku s vodou a misku, co mi do ní panička sype granule či maso z konzervy. Můj pán si dává do nosu rozhodně víc, než já. Kromě mne zde bydlí ještě vzteklý Yorkšírák Charlie. Abyste věděli, je s ním pěkná nuda. Nemůžu si s ním hrát na zahradě, aby se mu něco nestalo. Je líný a tlustý. Svou malou výšku dohaní šířkou.Je to mazánek rodiny. Štěká na každého psa a ten ho pak kousne, však víte kam... to se pak jen směju. Panička ho dokonce nosí v tašce. Upřímě, mě by asi neunesli, ale je to nefér. Panička ho vždy, než někam jdeme pěkně načeše a on se naparuje, jakoby byl král. Moji majitelé jezdí do práce malou červenou vrčící krabicí, prý autem. Bojím se ho. Jednou mě chtěli někam tou krabicí odvézt a já se tak bál, že jsem zalez do boudy a nehnul by se mnou ani pár volů. Ale to už je radši všechno, protože bych se mohl rozpovídat o něčem, co bych nechtěl.	grp2kolrom_1
Kontrolní slohová práce Líčení Jméno: Michaela Gorčíková třída: VIII. B 15. prosince 2008 Němí strážci krajiny Jsme daleko od každodeního všedního stresu, daleko od prachu cest. Okolo nás je pouze všudepřítomné rozlehlé ticho a slyšet je jen praskající větví stromů, pod tíhou sněhu. Stromy samou únavou volají: „Zimo, předej žezlo jaru!“ šeptají s pláčem neúnavně. Na apuštěném sněhovém prostranství se tyčí dva němí strážci, zachumláni do zářivě bílé peřiny. Oba strážci jsou středem celé krajiny. Koruny stepilých stromů se téměř dotýkají širého nebe, které nás svou jasností pohlcuje. Stromy tančící na namrzlé sněhové pokrývce, připomínají ladné pohyby polárních motýlů. Toto úchvatné místo ve mně zanechalo jakýsi prožitek, který nelze vypovědět, ale stačí jen nahlédnout do nitra jeho duše.	cl8bgormic_1
29. března 2007 Andrea Jandová, 2.C 2. písemná slohová práce Na cestě (umělecký popis) První, opravdu krásný víkend v tomto roce se už chýlí ke konci. Celé dva dny nás slunce šimralo svými teploučkými jarními paprsky a pohoda a klid v čase stráveném u nás na chatě byly jako balzám po týdnu v rušném a špinavém hlavním městě plném shonu. Ve společnosti mé dobré kamarádky jsem si užila i legraci. Po takovém příjemně prolenošeném týdnu půjde práce určitě rychleji od ruky. Člověk by měl občas trochu zpomalit a rozhlédnout se kolem sebe. Vždyť každý si má užívat života a ne jen se hnát za nějakými vytyčenými cíly. Vše pozamykáme a vydáváme se na cestu na autobus. Moc nemluvíme, prostě jen ještě nasáváme poslední okamžiky v jarní přírodě. Nemám ráda začátky, i když všechno musí jednou začít. Na začátku je všechno nezaběhnuté a nikdo neví co se stane. Ať už jde o začátek nějaké životní etapy, hodiny ve škole, filmu ale i klidně té naší cesty na autobus. Je to zvláštní, ale už se těším až budeme mít tak půlku za sebou, ne snad proto, že se mi nechce chodit, ale najdeme si už rytmus chůze vyhovující stejně nám oboum, i třeba pohodlnou polohu batohu na našich shrbených zádech. Ptáci okolo nás vyvádějí jako na lesy (to bude asi tím, že cesta vede lesem) a stromy se kývají ve větru sem a tam. Už aby rostly nějaké lesní plody a houby. Miluji sbírání hub, protože se u toho úžasně odreaguji a nakonec mám i potěšení z nalezených úlovků (pokud nějaké jsou). Jdeme sice do kopce, ale nám to nevadí, protože víme, že nahoře nás čeká překrásný výhled do kraje a možná stihneme i západ slunce za obzor. Najednou míjíme krmelec, který už teď zeje prázdnotou. Zima nebyla moc silná, takže už teď je všude okolo soustu zeleně a pan hajný má zase o trochu práce méně. Jako malá jsem se chtěla stát hajným, tedy asi spíš paní hajnou. Líbila se mi vidina práce strávené chozením po lese, ráno sezením na posedu a staráním se o zvěř. Tedy alespoň tak jsem si to představovala. Nakonec se vyšplháme až na vrcholek s vyhlídkou, a jelikož zastávka je nedaleko, a my máme ještě trochu času než nám pojede autobus, chvíli se kocháme krásami přírody. Je to takové poslední ohlédnutí za našim pohodovým víkendem než nasedneme do autobusu, který nás odveze zpět do reality velkoměsta.	pr2ctjanand_02_1
6.-12.3. Jarní Tábor s Hanací V sobotu okolo půl desáté jsme nasedli do auta a odjeli na vlakové nádraží. Ve třičtvrtě na deset jsme tady měli sraz s Hanací. Vyrážíme na tydení tábor na Kovářov u Lipna. Dali jsme si věci do oddílového auta, rozloučili se s rodiči, sedli na vlak a tradá na Šumavu. Po cca 2 hodinové cestě vlak zastavil v Černé v Pošumaví. Odsud je to 10 km na Kovářov. Protože jsme šli bez batohů cesta rychle uběhla a my brzy dorazili na základnu. Šampus nám řekl, ať se jdeme zabydlet. Rozhodla jsem spát na pokoji s Byfty. Když jsme si vybalili, byl nástup. Pak jsme až do večera hráli mnoho her. Celý Jarňák je ukončovačka dlouhodobé hry WILLY FOG. Musíme být rychlejší než on. Nejvíce mě bavila hra se svíčkami. {N\|n}a začátku si každý tým rozdělal oheň dřevem z 5 XXX. od něj si pak připaloval svíčky. Ty jsme přenášeli přes louku aniž by nám je nějaký vedoucí sfoukl. Tahle hra se nám dařila. Také jsme se umíšstili 1. Od druhého místa nás dělilo 20 svíček. Ráno byla rozcvička. Vedoucí nám řekli, že budeme (pokaždé) běhat orijenťák {a}<in> na kontrolách sbírat puzle. Ty nám na konci týdne dají obrázek. Po snídani jsme dostali kusy polistyrenu (do týmu) podle bodů získaných předchozí den. my měli nejsvíce. Dozvěděli jsme se, že jsou na opláštění Bigbenu a že si je máme nabarvit týmovou barvou. Po celé dopoledne jsme pak hráli hry. Ve dvanáct jsme nasedli do od. aut{a\|o}. Jedeme na koncert Night Work! Přijeli jsme brzy a tak jsme zaujali taktickou pozici u {reproduktorů}<ni>. Okolo 13. h. koncert začal. hráli Tepláky, Gaye, Maju, Diktátora... a jiné. Mooc se my to líbilo. Po návratu zase hry. Večer jsme šli k Bigbenu. Přiložili polystirena tak, kam měli podle nás patřit. Až při příští návštěvě se dozvíme, zdali byl náš odkad správný. Další den jsme zase hralyi hry, jak do týmu tak i na jednotlivce. A získali další polystirény. V úterý jsme šli do Frimburku na plovku. Po cestě jsme hráli nálety. Vedoucí nám zaplatili vstup na 2 hodiny. Ve velkém bazénu jsem moc dlouho nevydržela a tak jsem byla ve vířivce. Ve Frymburku jsme nakoupili a vydali se zase na zpět. Ve středu po rozcvičce byl biatlon. ten se obvykle běhá na běžkách, ale vzhledem k tomu, že sníh není, budeme si muset vystačit jen z nohama. Brouk nás rozdělil do dvou skupin – Sněženky a Machři. V Machrech – lepší skupině byli: Eva <img terč> Klouzy Bohdy Hastry Čvachty Adam Eva Řepa a Já Ve sněženkách ten slabší zbytek. Machři běželi 2 kola a Sněženky jen jedno. Beželi jsme skoro furt lesem a stříleli {s\|z}e XXX vzduchovek, luků a šípů, flusačky a házeli „granáty“. Za každou nestrefu jsme běželi jedno malé trestné kolečko. Můj čas byl 40 min. 22 vteř. Skončila jsem na 2. místě což mě překvapilo protože všichni Machři jsou starší než já. Vyhrála jsem mošnu, colu a chipsy. Po zbytek dne jsme zase hráli hry. Další den (což byl čtvrtek) jsme také hráli mnoho her. Večer jsme museli jít vařit čaj. Každý tým jeden den tábora musel v noci uvařit čas. Celé to muselo proběhnout rychle, protože nás při tom žádný jiný tým nesměl najít. My jsme se rozhodli jít rozdělat oheň za balíky. Když voda zavřela, vhodili jsme pytlík. Říkali jsme si, že máme vyhráno. Adam nás prosil, aby mohl ešus s čajem nést, ale jak jsme běželi, čaj se vylil. úÚkol jsme jako jediní nesplnili. Ach jo. V pátek jsme celý den hráli hry. Došli jsme<in> umístit poslední polystyreny a pokrili Bigben. Večer byla ukončovačka – poslední hra na téma Willy Fog. Byl to azimut. zase jsme šli po týmech. Podle azimutu jsme došli na další stanoviště, kde jsme si vzali kartičku s barevnými puntíky a podle azimutu jsme se vydali dál. Byli i klamné cesty, ale nám se dařilo celkem dobře. Poslední stanoviště bylo u vedoucích. Tady stál Bigben v celé své kráse. Kartičky, které jsme získali na azimutu, jsme složili jako domino. Podle barev jsme pak hledali „lajstiky“ a ty pak, až je měli všechny tými, zapíchali do Bigbenu. Zvládli jsme svět objet rychleji než Fog. Náš tým na začátku tábora byl 4., ale skončili jsme 2! Po návratu do chaty jsme se dozvěděli ještě bodování jednotlivců. Byla jsem 5. z 19. Celý ukončovací den byl mooc fajn. V sobotu jsme nehráli hry. Jenom jsme balili a uklízeli. Tábor je u konce. Byl ale Bezva a Budu na něj ještě dlouho vzpomínat!! 13.3. Gmünd Dnes ráno jsme nasedli do auta. Jedeme se do Rakouského Gmündu do lázní. Po necelé hodině jsme dorazili. Zaplatili, {převlékli}<ni> a rychle do bazénů. Nejvíc času jsme strávili v bazénu z největším obsahem soly. Pak v plaveckém kde jsem Evu {učila}<ni> skákat šipku. Potom jsme si dopřáli jednu jízdu na tobogánu a zbytek času jsme strávili v divoké {řece}<ni>. Když jsme opustili bazény, rozhodli jsem se ještě projít po náměstí. V Gmündu to bylo moc hezké, opravené domy, ulice... Zašli jsme se podívat i na řeku, která Gmündem protéká. Celý výlet jsme zakončili zmrzlinou. Bylo to supr! CELÉ PRÁZDNINY BYLY SUPER!	ho5dkucver_1
Eva Nejedlá I. C 4. listopadu 2003 1. písemná práce Vzpomínka (Vypravování) Osnova: 1) ÚVOD: Koncert, cesta z koncertu 2) ZÁPLETKA: Podezřelá osoba ve tmě 3) VYVRCHOLENÍ: POLEKÁNÍ, zjištění krádeže, dopadnutí 4) ROZUZLENÍ: Zásah policie 5) ZÁVĚR: Připuštění nebezpečné situace. Tento příběh se udál v září minulého roku. Posledních čtrnáct dní prázdnin trávím každoročně na Letním odborném soustředění (LOS) s pěveckým sborem, do kterého chodím již desátým rokem. Už tradicí je, že vždy po příjezdu, první večer nového školního roku, bývá koncert sestavený z repertoáru, který jsme nastudovali na táboře. Loni však toto vystoupení bylo ohroženo z důvodu povodní. Mělo se totiž konat v Anežském klášteře. Na poslední chvíli se naštěstí podařil zajistit pronájem Divadla U Hasičů. Byla jsem ráda, protože v blízkosti tohoto divadla totiž bydlím. Tento koncert je posledním setkáním (nejméně na rok) s většinou přátel a vedoucích z „LOSu“. A tak večer se samozřejmě neobešel bez slziček, ale byl velmi hezký, a tak jsem šla domů s příjemným pocitem. Domů jsem šla kolem Divadla na Vinohradech, ulicí ne příliš osvětlenou lampami. V šeru jsem trochu zpozorněla, a když jsem si všimla černé postavy v zákoutí budovy, celkem jsem se polekala. Při druhém pohledu jsem zjistila, že osoba manipuluje se zámkem zavřených dveří při svitu baterky. Naštěstí nechtěla být viděna, a tak se po chvíli dala na odchod. Pak jsem opodál viděla, že se vzdalují osoby dvě. Zajímal mě důvod tohoto podivného počínání, proto jsem se podívala na dveře zblízka a na nich jsem uviděla téměř odlomené cenné mosazné kování. Důvodem tedy byla KRÁDEŽ! Ihned jsem to šla oznámit do divadelní vrátnice a s jedním divadelním zaměstnancem jsem se šla porozhlédnout po blízkém okolí, zda zloděje nepoznám. Po chvíli jsem si všimla, že oba zloději, i s ukradenými předměty, sedí na blízké lavičce. Z prvního leknutí jsem naštěstí již procitla, a z mobilu jsem okamžitě zavolala policii. Příslušníci policie velice rychle přijeli, lupiče zatkli a mně poděkovali za pomoc. Byla jsem ráda, že už můžu jít konečně domů a až dodatečně jsem si uvědomila, že tato situace byla celkem dost nebezpečná.	pr1cnejeva_01_1
Brožek, 2. G 15. 10. 2008 1. Slohová kompozice (diskusní příspěvek) <novinový článek - Kluk, nebo holka? Bude možnost volby> Chtěl bych reagovat na článek „Kluk, nebo holka? Bude možnost volby“, který vyšel ve středu 15. října 2008 v Mladé Frontě DNES. Tento článek, který napsala Lenka Petrášová je kritikou návrhu zákona na omezení rizika dědičných nemocí při umělém oplodnění. Tento zákon dává rodičům žádajícím o umělé oplodnění možnost vybrat pohlaví dítěte. Výběr pohlaví se ovšem může uskutečnit pouze za určitých podmínek. Hlavní podmínkou výběru je genetická vada matky, která se přednáší pouze na dítě určitého pohlaví. Také se musí jednat pouze o určitá vážná onemocnění, například hemofilii, muskulární dystrofii nebo fragilní syndrom. Připomínka ministra kultury Václava Jehličky upozorňuje na to, že výběr pohlaví by mohl být zneužíván. Dle mého názoru se tomu dá předejít pouze striktním dodržováním výše zmíněných kriterií, za kterých se může výběr pohlaví uskutečnit. Neadekvátní mi přišel výrok Jehličkova stranického kolegy, místopředsedy KDU-ČSL Davida Macha. Nikdo přece nemluvil o vyrábění dětí na přání, či o programování dětí podle rozmaru rodičů. Jde přeci jen o výběr pohlaví u dětí, jejichž matky by na ně mohli přenést dědičné choroby. Navíc pouze méně než jedno procento žen, které žádá o umělé oplodnění má jednu z vymezených genetických vad. Proto si nejsem jist, zda pan Macek pochopil návrh tohoto zákona tak, jak byl ve skutečnosti myšlen. Lékaři obecně tento názor podporují a Tonko Mardešič z kliniky asistované reprodukce Pronatal konstatuje, že ti, kteří tuto možnost kritizují, tomu zřejmě nerozumí. Stejný názor sdílím i já, protože kdybych si mohl vybrat, zda bude moje dítě trpět dědičnou chorobou nebo ne, tak volba je více než jasná. Protože mi tento zákon přijde rozumný, a také proto, že je v ostatních evropských zemích běžný, bych s ním souhlasil.	ces2gbro_1
„Čteme pro vědomí, že nejsme sami“ Kdysi dávno, když jsem se učil číst, bylo mi asi šest let a chodil jsem do první třídy, mě čtení jaksi přitahovalo. Všichni okolo mě pořád četli nějaké nápisy, knihy, časopisy a mě vždycky zajímalo, co všechno se za těmi symboly skrývá. Kdejaké příběhy, oznámení, zprávy, slogany, vždy jsem se těšil až dostanu do ruky nějakou novou knihy. Budu si moci číst ty příběhy. Ať už z reality, minulé či budoucí anebo z cizích, neexistujících světů. Pokaždé, když jsem dostal novou knihu, tak jsem se do „zakousl“ a četl pokud možno bez přerušení až do konce. Nikdy jsem si s knihou nepřipadal sám. I když jsem byl doma sám tak jsem stále jen četl. A přiznejme si, každý kdo někdy přečetl nějakou knihu se aspoň chvíli cítil v bezpečí, nerušený a s knihou jako dobrým přítelem. Podle mého názoru, kniha může působit i jako únik z reality. Jestli jste byl někdy někdo sám, tak víte, že stačilo vzít knihu a už jste se cítil zase dobře. Čtení už odjakživa hrálo velkou roli v lidské civilizaci. Už v Pravěku se lidé dorozumívali nebo bavili kresbami na zdech. Poté přišlo první písmo a začalo se psát na svitky a kůže, ale dříve se dokonce tesalo do kamnených desek. Na svitky se zachycovaly jak události té doby, ale i legendy, příběhy, náboženské texty a texty k písním. Prostě vše cȯo si mohl člověk později přečíst. Dříve číst uměli jen vybraní lidé. Mniši z klášterů, učenci a měšťané. Později, s vynálezem knihtisku Johanem Gutenbergem roku 1450 se začali rozšiřovat tištěné a vázané knihy. Knihy se dostávaly i do vzdálených zemí a každy chtěl vědět, co v nich je. Nyní jsou knihy vytlačovány elektronikou. Místo krásné knihy se člověk radši koukne na film. Já osobně proti filmům nic nemám, ale můj názor je, že když se zfilmuje kniha, tak ten film ji, až na pár výyjímek, nikdy nepředčí. Taky se vám někdy stalo, že jste si určitou postavu z knihy představovali úplně jinak než jak jí vykreslili ve filmu? Mě se to stává docela často. Také se místo pohledů a dopisů, kde jste měli „kontakt s písmem“ pisatele, začínají se objevovat e-maily a smsky. Spousta čtení, ač se to nezdá je i v počítačových hrách. Např. v RPG Baldur´s Gate by dialogy zabrali přinejme{n}<in>ším 300 stran. Nějaké čtení ovšem může i uškodit. Třeba čtení stupidních reklam a bulváru nebo čtení cizí korespondence. Podle mého názoru by si ke čtení měl najít cestu každý z nás. Protože čtení bylo, je a bude součástí lidské společnosti a s knihou se clověk nikdy necítí osamocený.	pr3ccerluk_01_1
Slohová práce školní Daniela Hajnová 2.A 14. ledna 2008 Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (vypravování) Už od svých čtyř let aktivně sportuji, tudíž jsem ve své životě zažila spoustu úspěchů i neúspěchů. Některé z nich Vám vyložím. S moderní gymnastikou jsem začala v 1. třídě. Moc mě to ze začátku nebavilo, protože mi to moc nešlo. Postupem času jsem se zlepšovala, avšak moje výsledky v soutěžích byly nestálé. Jednou jsem byla třeba pátá a na další soutěži až patnáctá. Dokonce se mi stalo, že mi špatně pustili hudbu a ona vůbec nebyla slyšet. Když konečně začala hrát, tak skončila v půlce mé sestavy. Tudíž jsem skončila poslední a byla jsem moc zklamaná. Také jsem se dostala na MČR, ale tam jsem skončila osmnáctá z jedenadvaceti. Ale tak líto mi to nebylo, protože jsem tam jela s vědomím, že nějak zvlášť dobrá nebudu. Byla to pro mě další zkušenost. Kdybych to měla shrnout, tak mi gymnastika nikdy pořádně nešla. Hlavně jsem pro to neměla vlohy a postavu. Několikrát jsem si vyslechla, jak jsem tlustá a že bych měla zhubnout. Také jsem ze všech těch cviků začala mít problémy s kyčlema a musela jsem skončit. Teď si ale musím přiznat, že mi gymnastika občas chybí. S aerobikem jsem začala ve stejné době jako s gymnastikou. Aerobik mě chytnul mnohem více než gymnastika. Asi díky tomu, že jsme měli sestavy i ve skupině, nejen jako jednotlivci. Jako jednotlivec jsem podávala opět nestálé výsledky. Největší úspěch pro mne byl, když jsem se dostala na MČR, kde jsem sice nepostoupila do finále, ale byl to pro mne stejně obrovský zážitek. Se skupinou jsme v kategorii 8-10 let vyhrály mistrovství Čech a na MČR jsme byly druhé. Čím jsme byly starší, tím více jsme se zhoršovaly. Asi jsme usly na vavřínech. Ale také už jsme nikdy netancovaly v původní sestavě, protože nám neustále přicházeli a odcházeli noví členové. S aerobikem jsem nakonec skončila v 9. třídě, kdy jsem se nepohodla s trenérkou a přestala jsem aerobik stíhat kvůli hiphopu, kterému jsem dala přednost. Nyní tedy tancuji hiphop a vážně mě to baví. Tancuji ho již třetím rokem a trénink od tréninku na sobě pozoruji zlepšení. V hiphopu tancuji pouze ve skupině, proto že si myslím, že na sólo nemám. Když jsem tančila prvním rokem v juniorském áčku, tak jsem žádný úspěch neměla. Tento rok jsem se hlavně rozkoukávala na hiphopové scéně. Druhým rokem jsem tancovala v juniorské elitě, kde jsem nejdříve zažila zklamání z druhého místa na --- 2007, kde jsme měli na vítězství. Ale pak jsme všem ukázali na ME v Chorvatsku v Rijece. Tam jsme po mizerných předkolech nakonec vyhráli a to nám zajistilo postup na MS do LA v USA. Do LA jsme letěli s tím, že nemáme žádnou šanci na úspěch. O to víc jsme byli překvapeni, když nás vyhlásili za vítěze. Tato výhra je pro mne jedním z největších úspěchů. Můžu si alespoň říct, že jsem něco dokázala. Co se týče mých školních úspěchů, tak je pro mne nejdůležitější přijetí na GJVJ a dále to, že jsem na ZŠ měla na vysvědčení vždy samé jedničky. Jinak školních neúspěchů jsem měla mnoho. Stane se, že člověk ujede. Například na ZŠ jsem dostala 4 z diktátu, přestože mi mluvnice vždycky šla. Zastávám názor, že chybami se člověk učí. Když to celkově zhodnotím, tak vím, že se mi ledacos povedlo, ale také vím, že mám stále co zlepšovat a co dokazovat. Mým největším přáním je odmaturovat a dostat se na vysokou. Doufám, že se mi to povede. OSNOVA: I. Úvod II. Stať – a) Gymnastika b) Aerobik c) Hip-Hop d) Škola III. Závěr	cb2ahajdan_01_1
H. & ženy H. chodil s M., chodil s I. a dalšími. Teď chodí s L. Jenže ho to nenaplňuje. On totiž zbožňuje I., miluje J., má rád L. a míval rád M. Ale ze všech dívek a žen nejvíce miluje N.. N. splňuje všechny jeho požadavky, naplňuje jeho touhy do posledního detailu. To s N. cítí, že svět s ní je výjimečný a, krásný a originální. Ne že by s J. nebyl, ale rozhodně by nebyl originální. N. s ním ráda chodí pozdě v noci k jezeru a bok po boku spolu pozorují zrcadlovou hladinu, ve které se odrážejí majestátní hory, ve kterých nichž<in> se nejvíce vyjímá Matterhorn svým typickým tvarem a vlasy jim čechrá svěží vánek prohánějící se skrz celé zermattovské údolí. N. H. rozumí nejlépe ze všech, ne zcela, ale to by H. asi ani nechtěl. Je rád, že ho lidi můžou pořád dál a dál objevovat a poznávat a pořád nejsou na konci spletité cesty. H. má ve svém labyrintu už hodně lidí, kteří zabloudili jako cizí vojáci ve Starém {M\|m}ěstě pražském. Určitě v něm je I. (možná proto ji zbožňuje), je v něm L., protože je prostší a není schopná pojmout tak vrstevnatou a složitou osobnost jako je H.. M. v něm je, ale má mapu, ve které se celkem vyzná. Jenže ta mapa má bílá místa. Takže občas to vypadá, že jde po správné cestě ven, ale pak přijde další rozdvojení a je opět ztracena. Bohužel pro něj J. stále jenom chodí jako<in> kolem jako by to byl nějaké pevnosti a dělá jako by tam nechtěla, i když tuší, že vevnitř jsou obchody, které má moc ráda. Chce zkusit štěstí jinde, kde je obchod přímo na trase, jenže co když tam nebude kvalitní zboží? Všichni ví, jak je to s kvalitou obchodů na přímé trase. Ona H. zná, ne tak jako N.. Byla dokonce s H. v intimní chvilce, ale H., přestože je příliš dokonalý pro společnost, ve které žije a okamžitě vidí nedostatky řešení lidí, jen na ně stále nechce upozorňovat, se tentokrát zmýlil a nebyl schopen dát J. to, co ona v tu chvíli potřebovala. Čas a trpělivost. Možná už se s J. nikdy nesblíží, ale život většinou nabízí alespoň dvě šance, a tu druhou H. rozhodně využije. Druhé šance s I. ale nevyužije. I. je o mnoho lepší v představách než ve skutečnosti a ten rozdíl je větší než u jiných. I. každý využívá, její chyba, že to dovolí. Chtěla by být jiná než ostatní, něco jako je H., ale ne tak výrazně, jenže je slabá a nemá na to, a tak je z ní malá loďka v rozbouřeném moři jménem Život. Druhou šanci s M. už měl, ale nevyužil. Nebo vlastně využil, ale jen k tomu, že aby<in> zjistil, že tudy cesta nevede. Mohl předejít tomuto obecně neveselému konci, kdyby správně četl nástrahy života. Když totiž začínal podruhé s M., postavila se mu do cesty překážka jménem J.. H. se tehdy tázal, zdali nám život staví do cesty překážky kvůli tomu, aby ukázal, že tudy cesta nevede nebo proto, aby nás podnítil jít tvrdě za věcí a odlišil opravdu chtěné od předstíraného chtěného. Ude Uposlechl druhou část a to se mu ukázalo jako mylné. Kdyby totiž udělal to první, byl by to zárodek k vyhlížené druhé šanci s J.. J. znala M. a věděla, že M. se snaží dostat H. To opět ochladilo její city a odložila případ H. na neurčito. M. je chytrá, ale ne přirozená a to je H. vlastnost, kterou {H.}<in> vyžaduje nejvíce. Snaží se být uvolněná a spontánní, jenže se jí to nedaří nebo daří, ale působí to křečovitě. Má to z dětství. Málem se jí povedlo změnit H., ale to by musela být setsakra silná, aby to zvládla. H Donutila totiž H., aby se zamyslel, jestli by neměl být uvolněnější, ale on by nikdo nepochopil ty jeho činy a mysleli by\|\|si pak, že je ještě větší blázen než si to myslí teď. Tak se nato H. vykašlal. Ale co to? H. jde v objetí s J. po Karlově mostě. Zastavují se a dlouhý pohled střídá dlouhý něžný polibek, po němž následuje vroucí objetí plné touhy. Je jedna hodina ráno, a oni jsou na celém mostě sami. Teď koukají směrem na Pražský hrad. Ne, že by tam nestál, že by snad byl zbořen nějakými muslimskými přátelyi Ameriky a jejich Boeingy 737 v ohrožení, ale pan prezident jako správný (omluvte mě, stříhal jsem si nehty, stříhal jsem si je na tento text, respektive na jeho obal, ale nebojte, už jsem je všechny vysypal a můžeme se vrátit k povídání) chlap šetří elektriku, a tak svůj hrad v hluboké noci zhasíná (ale píše se to hned líp, to se musí nechat). Tak H. přece jen využil své šance, ale nemůže si vzpomenout, kdy se tak událo H. se probouzí vedle L. ve starém baráku, venku hnusně. Je příliš velký idealista na to, aby tento vztah považoval za harmonický. L. Je jako most mezi horami jménem J. a N.. Jenže most má taky význam a ne malý, z toho plyne, že H. by si možná měl začít více vážit L. a nebrat ji jako samozřejmost, protože bez mostu by cesta z hory na horu trvala neuvěřitelně dlouho a navíc by tam H. taky nemusel dojít, protože by mohl uklouznout. Takže co? Má s L. zůstat? Zůstává, ale pak bude možná o to těžší to ukončit, až N. svolí se skutečně ukázat. Asi jsme si to ještě neřekli, H. se s N. stýká velice často, vždy když je sám, miluje ji, ona jeho, vážně si rozumí, ale asi tušíte, že to bude mít háček. Ano, má! On totiž N. nikdy neznal  Dosud nepotkal  Neviděl.	pr4atkufrob_1
Slohová práce školní Lukáš Zavadil 12. června 2007 3. C Znamení doby Osnova: I. Úvod II. Stať - a) Rozpínavá Amerika b) Prezident Bush c) zneužití technologií III. Závěr Co je vůbec znamení dnešní doby? Vyspělá technika? Pokročilá medicína? Náboženství? Určitě by se našla spousta možných znamení této doby. Já bych řekl, že největší znamení této doby je nehorázná rozpínavost Američanů po celém světě. Tento národ si hraje na světovou policii a myslí si, že může všechny spasit. A pak se diví útokům teroristů na svou vlast. Je zajímavé, že Amerika zatím prosazovala rádoby svobodu pouze ve vojensky slabých státech. Číně, či KLDR pouze pošlou ultimátum a tím to končí. Na žádnou invazi si netroufnou, protože ví, že by dostali na frak. Jenže poslední dobou, jak se zdá, Američanům vadí ty neustálé války. Jejich problémem v této době je prezident Bush. Americký prezident totiž vždy měl skoro neomezenou moc. Senát je jen tak, aby se neřeklo. Prezident stejně zákon, který se mu nelíbí, vetuje. Současný prezident Bush si asi léčí komplexy. Vždyť od té doby, co je v úřadě, Amerika neustále s někým válčí. Navíc v této „svaté“ válce za svobodu zneužívá moderní technologie. Vemte si takového amerického vojáka a jeho techniku, oproti nějakému bojovníkovi z hor, který má „sto“ let staré vybavení. Je to opravdu nerovný boj. Představa jak jede několik Afghánců v otlučeném „gázíku“ proti tanku je opravdu směšná. Mají stejnou naději na úspěch jako středověký rytíř. Podle mě Amerika „nechutně“ zneužívá technologie, pro prosazení svých názorů. Jistě existují i jiné cesty k prosazení svého názoru. Podle mě hrozí celosvětová nadvláda Ameriky. Už jen představa amerického radaru v srdci sjednocené Evropy mi přijde jako další krok ke snaze Ameriky být všudypřítomná. Přijde že se svět může vrátit do dob britského impéria, s tím rozdílem, že zde bude pánem Amerika. Proto se ptám: „Světe, kam spěješ“?	cb3czavluk_02_1
17. prosince 2008 Radana Vrubsová V3 1. písemná slohová práce Úvaha Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít. Osnova: 1) Pár otázek na úvod 2) Humor 3) Vylíčení smyslu 4) Ztráta smyslu pro humor 5) Osobní polemika na závěr Smysl pro humor je dobrá věc. Pro mnohé z nás nepostradatelná. Co se ale stane, když svůj smysl pro humor ztratíme? Je to vůbec možné? Na začátku se musím nejprve zamyslet nad tím, co je to vlastně humor. Dalo by se říci, že je to takový nutkavý pocit se něčemu nebo někomu zasmát, či přinutit ho ke smíchu. Každý se dnes baví podle svého gusta, takže smysl pro humor je relativní pojem. Když vás někdo zastaví na ulici a řekne vám, že máte na hlavě vrabčí hnízdo, vezmete to s humorem, nebo zle odseknete? Ten, kdo to vezme s humorem, ten má pro něj jasný smysl, ale to neznamená, že ten kdo vám odsekne, tak že ho nemá. V zásadě má smysl pro humor každý z nás, defakto se s ním člověk narodí, každý ho ale projevuje po svém. Jeho projevování je z velké části potlačeno výchovou, inteligencí, osobními pocity a zkušenostmi. Věčina lidí se zkrátka nezasměje z principu, že je jim to trapné, nevhodné, či neslušné. Jak je tedy možné, že lidé smysl pro humor ztrácejí? Je to dáno způsobem života jakým žijí, stres, nuda, pocit prázdnoty. Jste li ve stresu, nesmějete se a všechno j černé. Nic nestíháte, nic se vám nedaří, hrůza. Na smích prostě není čas. Je čas vůbec na něco? Lidé ve stálém stresu nakonec propadnou depresím a nic už pro ně nemá smysl, takže jim humor, či smích nic neříkají. Stejně jako lidé, kteří mají všechno co chtějí, na co jen pomyslí, nic jim nechybí, takový lidé propadávají pocitům nudy a lhostejnosti, ztratí věčinu emocí a tím i smysl pro humor. Už nikdy ho nenajdou. Proto neztrácejme zbytečně svůj smysl pro humor, už nikdy ho pak nemusíme najít. Až z této slohové práce dostanu špatnou známku, náladu mi to nezvedne, ale smysl pro humor se neztratí!	grV3vrurad_01_1
Les amis Bylo krásné slunečné nedělní ráno. Ptáci venku zpívali, obloha byla bez mráčku. Vypadalo to, že se chystá nádherný den, takový, jaký se na měsíc červen sluší a patří. V bytě číslo pět, v jednom malém paneláku na okraji Paříže, se právě probudil pan Le Tueur. Pohlédl na hodinky, a přestože ukazovaly čas 6:45 (na nedělní vstávání naprosto nekřesťanský čas), pan T. se ve své posteli posadil, plný optimismu a s úsměvem na rtech, a protáhl se. Právě v tuto chvíli se mu na jeho účet na Kanárských ostrovech převáděla částka dvaceti pěti milionů euro. Monsieur Le Tueur se zvedl z postele, přes své kostkované pyžamo přehodil župan s týmž motivem a potichu, aby neprobudil svou manželku, se vydal do kuchyně, připravit si něco k snídani. S myšlenkami stále u svých nově nabytých peněz zapl kávovar a připravil hrnek. „Už nikdy nebudu muset pracovat. Tenhle „job“ dal dohromady víc, než všechny „akcičky“ za posledních patnáct let! Konečně si s Monique koupíme krásný dům v Bretani a bude vést klidný a spořádaný život. Slibuji.“ Z jeho plánování ho najednou vyrušilo tříštící se sklo a výkřik: „Policie, ani hnout!“ Na ploše čtyř metrů čtverečních se nyní těsnalo pět policistů a všichni hlavněmi svých pistolí mířili na pana T. Z tváře muže obklíčeného ozbrojenými policisty se nedala vyčíst žádná emoce. Strach, který ho v první chvíli ochromil, zmizel stejně rychle jako se objevil. Jeho ledově modré oči nyní sledovaly pistoli mířící mu přímo na srdce. Slova z jeho úst jakoby ztrácela zvuk, přesto se mu podařilo vykoktat: „To, to musí být nějaký omyl.“ V tu chvíli vstoupil do kuchyně další muž. Byl oblečen v dlouhém šedém kabátě, jeho již dosti prořídlé vlasy byly prošedivělé a i na jeho tváři bylo vidět, že doba jeho mládí je ta tam. V ruce držel odznak policie. „Pan Le Teuer? Philippe Le Teuer?“, řekl muž. „Jmenuji se Jean Verité a jsem komisařem francouzské policie. Jste obviněn z vraždy pana M. Cadavra a krádeže padesáti milionů euro.“ V tu chvíli se ozvala další rána. To manželka pana T., hledající svého muže, právě omdlela po vyslechnutí této zprávy. Cestou na policejní stanici pana Veritého, která se nacházela v ... pařížském arrendissementu, pan T. přemítal nad událostmi, které se přihodily před pár hodinami. Věděl, že to nebude lehká akce, proto se na ní s Pierrem také připravovali několik měsíců. Na vyloupení pobočky Francouzské národní banky přece nestačí koupit si dětskou vodní pistolku a silonovou punčochu přes hlavu. Chce to pořádné promyšlení, detailní naplánování a rychlou akci. Rozhodli se s Pierrem, že do toho půjdou jen oni dva. Naplánované to měli takřka dokonale. Každý den se přesně v půl jedné v noci měnili členové ochranky v bance, a tak na velmi malou chvíli byly kamery bez dozoru. To stačilo k tomu, aby z před bankou stojící černé dodávky stihl Pierre vyřadit kamery z provozu a nastavit na nich konstantní obrazy, které by ostrahu přesvědčovaly o klidné a ničím nerušené situaci jak před bankou, tak vně banky. Pak už pro Philippa nebyl žádný problém vyřadit alarm (vždyť už tohle dělal snad tisíckrát a nikdy ho při tom nechytli), dostat se do hlavního počítače banky a umožnit Pierrovi čekajícímu v dodávce u počítače, aby převedl převedl pár milionů na jejich zahraniční účty. Jak snadné. Jen kdyby se jim do toho nepřipletla malá komplikace... Michel Cadavre byl již dávno na odchodu z práce. Slavili dnes s manželkou dvacáté výročí svatby a on slíbil, že přijde domů v čas. Bylo však něco málo po půlnoci, když se mu podařilo dokončit rozdělanou práci a s vidinou rozzuřené manželky držící v ruce rozvodové papíry si rychle oblékl kabát a pospíchal ke svému autu. Dosedl za volant, strčil klíček do zapalování, když tu si náhle uvědomil, že nechal dárek pro svou drahou ženu v kanceláři. „To by to dopadlo, přijet po půlnoci a ještě k tomu bez dárku,“ říkal si, když vystupoval z auta a razantním krokem mířil zpět ke své kanceláři. S myšlenkami na to, co asi řekne jeho manželka, až uvidí ten nádherný náhrdelník, který jí koupil a o kterém již pěkně dlouho, ale samozdřejmě nenápadně, mluvila, vstoupil pan Cadavre do místnosti. Nebyl v ní však sám. „Kdo jste a co tu děláte?“, stačil se zeptat a pak se jen ozvala rána, to když Philippe Le Teuer vystřelil ze své pistole a trefil Michela Cadavra přímo do srdce. „To, to nebylo v plánu, říkal si sám pro sebe Philippe. Stál v potemnělé místnosti, v ruce zbraň, z které se ještě kouřilo, a nevěřícně koukal před sebe. Vůbec neměl v úmyslu pistoli použít, ale zpanikařil, jak viděl přicházet neznámého, a vystřelil. „Teď hlavně nepanikařit“, opakoval si tiše. „Nepanikařit.“ Pistoli zastrčil za kalhoty a s neuvěřitelným sebeovládáním, jakoby se nic nestalo, se vydal k východu. Stejně jako přišel, tak i odešel, nasedl do dodávky, za jejímž volantem již čekal Pierre, a s úplnou samozřejmostí, jakoby pro ně bylo normální každou sobotu zabít člověka a ukrást padesát milionů euro, nastartovali automobil a odjeli. Teď seděl Philippe v zamřížovaném autě a mířil na policejní stanici. „Asi to nebyl tak dokonalý plán, jak jsme si mysleli“, řekl hořce Philippe Le Tueur. „Anebo na těch filmech o briskním uvažování a chytrosti francouzské policie vážně něco bude...“ Z kanceláře Jeana Veritého byl krásný výhled na Sacre Coeur. Slunce už bylo vysoko na nebi a osvětlovalo Paříž tak, jak to umí pouze červnové slunce. Paříž je centrem turistů, kteří zde hledají trochu romantična a klidné atmosféry, provoněné láskou, pohodou a pomalým nicnerušícím klidem plynoucího života. Z vedlejší místnosti se ozvala rána a následné zasténání. „To je teprve začátek. Buď nám řeknete, kde se ukrývá Pierre Le Fossoyeur, nebo přijdou mnohem horší věci než bylo tohle lehké pohlazení.“ Pilippe Le Tueur seděl na židli, ruce svázané za zády, zpod pootevřené košile bylo vidět krvavé škrábance a rány. Zvedl oči a podíval se na své trýznitele. Nepronesl ani slovo. Pierre byl jeho nejbližší přítel. Byl jako jeho bratr. Snad ještě bližší. Znali se spolu od školky, kdy si mezi sebou kradli autíčka. A když byli starší, ani boje o holky je nedokázaly rozkmotřit. Byli přátelé na život a na smrt – doslova... Ozvala se další rána a následné zasténání. Mučící taktiky policistů nebraly konce, Philippe však mlčel jako hrob. „Tak kde je Pierre Le Fossoyeur?“, zeptal se vyšetřovatel. „Je na hřbitově“, odpověděl sotva slyšitelně Philippe. Chtěl si z nich udělat legraci, zastavit na chvíli to jejich šílené týráni. Kupodivu se mu to povedlo. Jean Verité ihned svolal svoji ozbrojenou skupinu a odjeli. Když vedli Pilippa Le Tueura do jeho cely, uslyšel z vysílačky za opaskem jednoho ze strážců: „Podezřelý Pierre Le Fossoyeur byl objeven na hřbitove Pere Lachaise, kde se ukrýval v rodinné hrobce. Jelikož byl nebezpečný a ozbrojený, byl na místě zneškodněn...“	pr4ekouluc_1
SKLÁDKA V SRDCI EVROPY „Čechy krásné, Čechy mé...“ Ano, skutečně jsou krásné, pokud se díváte na ta krásná místa. Ale co když někdo dostane chuť podívat se i pod pokličku našich luhů a hájů? Právě tímto nahlédnutím by se mohla objevit špinavá skutečnost. Jedním takovým aktuálním a veřejně známým příkladem je kauza „Německý odpad vs. Ččeské skládky“. Že by Německo nemělo své vlastní? To myslím, že určitě ne. Stručně bych to popsala. Na začátku byl pouze další z mnoha požárů opuštěného skladiště, jakých ročně bývají desítky. Nikdo se nad nimi nepozastavuje – příčinami bývají zkraty elektrického vedení, úder blesku při bouřce a následné vznícení nebo nebo žhářství. Ovšem ten náš požár byl jiný. Zdánlivě opuštěný a nikomu nepatřící sklad byl plný odpadu, většinou textilního zboží. To samozřejmě vzbudilo pozornost. Začalo se vynořovat velké množství otázek a postupné zjišťování faktů jich i pár objasnilo, ale samozřejmě přibyly další. Do hry se zapojili policisté i celníci a během krátké doby našli další sklady s textilním odpadem. Cesta se ubírala od svědectvích, které poukazovaly na četné dojíždění kamionů právě do těchto míst. Co za tím vším je? Co jiného než peníze. Peníze, chamtivost a velmi snadná cesta k velkému výdělku. Největší zájem veřejnosti ale vyvolaly reportáže v médiích, které celý běh tohoto případu ještě více rozproudily. Po jedné odvysílané ukázce z dalšího skladu plného textilu (zde šlo o rozpadlou střechu, díky níž padal dovnitř skladu sníh), padlo na fakta jasnější světlo. Někdo, kdo se cítil ohrožen, neudržel své nervy a pouze relativně chvíli po jejím odvysílání tento sklad podpálil. Možná, že je český národ chamtivý, ale asi si každý umí dát dvě a dvě dohromady. Ten někdo potřeboval zakrýt „věci“, kterým by popularita nejspíš vůbec neprospěla. Jenže tím dal jasně najevo všem najevo, že v odpadu bude hrát roli něco víc než jen zabraný opuštěný sklad. Kam jsme se tedy tímto dostali? Do bludného kruhu, kde se vše točí kolem skupinky lidí, kteří umí obchodovat, kamionů, které se záhadně objevují a zase mizejí a toho, co po nich zůstane. Mezisoučty jsou jednoduché – na české straně lehce vydělaná eura a na německé straně spokojenost ze zbaveného odpadu. Jenže ten zůstal u nás. Takže kdo je na tom nakonec lépe? Podle mě\|mně nám celá tato kauza přilepila odporný štítek. Celá Evropa má iluzi o tom, že si Česká republika fyn funguje jako středoevropská popelnice. Ale když trochu odbočíme od tématu, skutečně je to jen iluze? I kdyby k nám německý odpad nebyl dovážen... Porovnejte si němu Německo a Českou republiku jen z hlediska čistoty. Když se pojedete podívat kus za hranice, neuvidíte zarostlé škarpy, PET lahve u cest nebo staré hadry ve špinavých koutech. Všude je krásně uklizeno, ulice jsou čisté. Nikde nepáchnou odpadky, neleží rozbité a vyhozené věci. Naše země je dokonalý protiklad. Možná si to jako „Pražáci“ neuvědomujeme, ale třeba práve Praha neuvěřitelně páchne. My tu doslova dýcháme vypařující se moč, která se vsakuje do špinavých ulic a budov.{dokončeno v konceptu}<co>	pr3ccejeli_02_1
Adrian Halffar třída: VII B Datum 23. 11. 2009 Obrázek od Josefa Lady Kreslená kolorovaná kresba od Josefa Lady roku 1945 s názvem Slouha. Dychá na mne vanoční atmosféra kterou tvoří zima a sníh listí přikrité bílou sněhovou přikrívkou. Dva starší lide kteří přišly koledovat staly čelem k chalupe koledovali asi proto aby měli peníze k uživení po boku staršího pana stála starší paní se černý větším psem po pravé strane bylo nařezané dříví na kterem ležel sníh u dříví bylo vedro plné sněhem za chalupou stál opadaný strom u stromu byla postavena dřevěna chalupa z které okno svítilo až se zařelo u ní bylo starí porouchaný dřevěný plot. Hlavní postavou byl starší pan a paní pan byl oblečen do kožišinového valce na hlavě měl ušenku ktera mu ukrývala uši a hořejší část hlavy trčeli bili až šedi vlas a šla vidět pulku obličeje u pusi mel trubku na kterou hrál koledy trubku držel obouma rukama na nohou mí kožené válenky za nim stál starší paní která měla na hlavě žluto oranžový šatek na těle měla zelenoý kožešinový kabat na zádech měla proutěné nuše v pravé ruce měla žluty raneček přivazány na ruce s mašličkou pod rukou a na kabátě měla bílou zastěru nohy zakrivala červena sukně a u nohou měla tmave černého psa všude okolo bylo hodně sněhu a všude padal bílé sněhové vločky	kl7bhaladr_1
Slohová práce školní Jana Drábová 12. ledna 2006 Abeceda dnešní společnosti (Úvaha) Kalamita (Volný stylový útvar) Probouzím se, je neděle ráno Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha) Sněhová kalamita Osnova: I. Úvod – II. Stať – a) setkání s kamarádkou a první nákupy b) po ohřátí opět do ulic, koupě bot c) běh na autobusovou zastávku a dlouhé čekání na nejedoucí autobus d) nakonec autobus přijel, vypadáme divně III. Závěr Je 3. ledna, půl třetí odpoledne a všude hustě sněží. Já mám sníh ráda, takže mi ani moc nevadí, že se musím brodit už asi dvaceti centimetry sněhu. Snažím se jít rychle, ale moc se mi to nedaří, v jednom obzvláště rychlém švihu nohou mi to na ušlapaném chodníku podjede, ale naštěstí šel kolem jeden hodný pán, kterého jsem se lehce chytila, abych nespadla. Netvářil se zrovna nadšeně, ale co měl dělat. Ve třičtvrtě na tři mám sraz s kamarádkou a jdeme nakupovat boty do tanečních. Hned, jak jí vidím, je mi jasné, že ona nadšení ze sněhu asi opravdu nemá, jelikož její sice krásné a s kabelkou ladící, zato ale určitě úplně promočené botasky nejsou do sněhové kalamity to nejlepší. Vítáme se, a ihned vyrážíme do prvních obchůdků. Asi po hodině nakupování, kdy jsme prošli celé náměstí a samozřejmě jsme nic nekoupily, vyrážíme do naší kavárničky n náměstí. Když jsme vstoupily, všichni se otočili, jelikož vypadáme jako malí živí sněhuláci. Nám je to ale jedno, jelikož už i moje boty jsou mokré, o Lucky ani nemluvím, asi jako o našich botách, bundách, čepicích, vlasech a kalhotech. Po půlhodinovém ohřátí začínáme pookřávat, a dokonce nám roztávají i nohy. Plánujeme, kam dál vyrazíme a smějeme se lidem na ulici, kteří se brodí přívaly sněhu. Po čtvrté vyrážíme zpět do ulic a míříme rovnou do naší zřejmě poslední záchrany, od toho, že budeme v tanečních chodit bosy, do Humanicu. Zde asi po hodině obě vybíráme konečně boty a míříme k pokladně. Tady nastává další problém, nějaké paní se zde rozmýšlí nad koupí kabelky, rozmýšlí se dlouho, velmi dlouho. Nakonec jí prodavačka říká, že musí obsluhovat další zákazníky a papí si jí konečně koupí. Další na řadě jsme naštestí my, ovšem příjezd našeho autobusu se nezadržitelně blíží, a tak po zaplacení vybíháme z obchodu směrem k zastávce. Na přechodu, na hlavní silnici, zrovinka tam, co je nejvíce rozbředlého sněhu inteligentně šlápnu a bota mi v tom uvízne. Nejprve jsem to neviděla, a běžím dál, když jsem doběhla na konec přechodu, zjišťuji, že nemám botu, rychle se po jedné noze vracím zpět, bota nejde vyndat. Na druhé straně silnice se moje kamarádka „válí smíchy po zemi“. Nakonec se mi podařilo botu vytáhnout. Běžíme dál asi po dvacet centimetrů široké pěšince. Dobíháme na zastávku, autobus nikde není. Začínám vtipkovat, že minule měl zpoždění půl hodiny, že jsme nemusely tak chvátat. Po čtvrthodině se začínáme ptát lidí, jestli už jel náš bus, ale oni tam na něj taky čekají. Čekáme dál, po další půlhodině nám začínají přimrzat nohy k zemi. Lidé na zastávce se pořád střídají a z těch, co měli jet na Hlubokou, jsme tu už zůstaly jen my. Po hodině nám začínají volat rodiče, kde jsme a my je ujišťujeme, že už to určitě pojede. Stejně pro nás nemohli přijet, protože zapadli. Začíná se nás zmocňovat panika. Chtěly jsme si dojít pro čaj, ale bojíme se, že nám to ujede, a tak čekáme stále na zastávce. Nakonec asi po dvou hodinách přijíždí autobus, už z dálky mu máváme. Když nastupujeme, všichni cestující na nás opět ošklivě koukají, možná proto, jak jsme vehementně mávali, nebo že na sobě máme asi třícentimetrovou vrstvu sněhu, možná i proto, že chodíme trochu zvláštně, protože nemůžeme ohnout zmrzlé nohy…. Cestou v autobuse proklínáme sněhovou kalamitu a vůbec všechen sníh. Hlavně, že jsme si z toho dělali srandu a všem jsme se smáli. Nakonec se nám to vymstilo, jak nejlépe mohlo. A tak vám všem radím, nesmějte se sněhové kalamitě, nebo vám to oplatí.	cb2cdrajan_01_1
12. ledna 2006 Tereza Vacková, 1. B 1. stylistická kompozice – srovnávací Popis Pokoj, kde se cítím dobře Osnova: 1. Umístění 2. a) Zdi, okna b) Strop, podlaha c) rozmístění nábytku 3. můj názor na tento pokoj Můj pokoj se nalézá v druhém patře bílého bytového domu, blízko stanice metra C Kobylisy. V bytě mé rodiny. Jakmile vstoupíte do pokoje, upoutá váš zrak velké okno s oranžovými záclonami, umístěné přímo před vámi. Zabírá téměř celou stěnu. Ostatní stěny jsou natřeny sytě oranžovou barvou a jsou zdobeny obrázky zvířátek v dřevěných rámech. Na stěně po vaší pravé ruce je velká nástěnka s plakáty mých oblíbených počítačových her a také polička plná mých drobností. Strop je vymalován bílou barvou a z jeho středu visí kulatý speciálním bílým papírem obalený lustr s jednou žárovkou uvnitř. Z levé části stropu visí na tenkém provázku můj oblíbený červený látkový a vyšívaný lampión s malými sklíčky, který jsem koupila na výletě v Turecku. Podlaha je vyrobena z malých kousků dřeva a na ní leží světle červený kobereček s bílými třásněmi. Pod oknem je vidět stůl s dřevěnými zásuvkami a červenou lampičkou. Vlevo od něho stojí dřevěná postel s malým nočním stolkem a modrou lampičkou. Stolek navazuje na dřevěnou skříň polepenou korkem, ve které je všechno moje šatstvo. Po pravé straně velkého stolu je úmístněna v koutku na velkých policích malá televize a pod ní stojí menší skříň se zásuvkami na mé osobní věci. V tomto pokoji se cítím nejlépe za svítání, jelikož světlo prosvítá oranžovými záclonami jako pří krásném západu slunce. Je to moje skrýš, kde se mohu schovat před vražednými nepřáteli.	ces1bvacter_1
2. kontrolní stylistická kompozice (Charakteristika) V Praze dne 21. 3. 06 Anna Malecká, 2. B Téma: Jak vidím sama sebe (Charakteristika) Osnova: 1. Úvod: Stylistická kompozice na téma „Já“ 2. Stať: a) Moje postava b) Celkové vztahy k ostatním lidem c) Moje vlastnosti d) Koníčky, záliby a škola e) Já a rodina 3. Závěr: Jsem taková, jaká jsem A už je to zase tady. Stylistycká kompozice, jejíž téma je: Jak vidím sám sebe. Toto téma nebylo příliš překvapivé, jelikož jsme poslední dobou často charakterizovali některé členy rodiny či kamarády. Tak pojďme na to! Řekla bych, že mám vysokou a štíhlou postavu. Vysokou po rodičích a štíhlou díky tomu, že ráda sportuji. Mám světle hnědé, polodlouhé vlasy, hnědé oči a středně velký nos, který momentálně spálený od sluníčka, protože jsem se na horách nedostatečně namazala opalovacím krémem. Nejlépe se cítím ve sportovním oblečení, ale občas si ráda vezmu i sukni nebo šaty. Myslím, že moje chování je celkem přátelské k lidem, které znám. Občas však, hlavně u neznámých nebo nově příchozích lidech, dávám na první zdání, což se mi často nevyplácí a rodiče mi kvůli tomu domlouvají. Sama se v kolektivu cizích lidí necítím moc dobře a pomu se seznamuji. Když jsou ale přátelští a milí, ráda se s nimi skamarádím. Podle mých rodičů jsou mými nehoršími vlastnostmi lenost a nepořádnost, což je podle mě pravda. Naopak mými lepšími vlastnostmi jsou třeba spolehlivost, kamarádskost a podle hole jsem prý i chytrá a „dobře potrhlá“. Mým nejoblíbenějším koníčkem jsou koníčci. Jezdím na nich už pět let a moc mě to baví. Dále chodím na výtvarný a keramický kroužek a dříve jsem hrála basketbal. Ve svém zbylém volném čase si ráda chodím zaplavat do bazénu, nebo zaběhat s našim psem Airinou. V zimě mě baví lyžování a začala jsem se též učit snowboardu. Zatím mi to moc nejde, ale doufám, že časem se zlepším. Mým oblíbeným školním předmětem je dějepis, tělocvik, výtvarná výchova a občas i matematika. Z mé záliby v kreslení a matematice vyplívá také to, že bych se jednou ráda stala architektkou. Naopak však nemám příliš v lásce hudební výchovu, při které se učíme společenské tance. Myslím si, že školu zvládám docela dobře už kvůli kolektivu, který ve třídě máme. Kamarádím se zde skoro se všemi dívkami. Nejvíce obdivuji Martinu zvláště proto, že je chytrá a vždy každému pomůže. Není ale žádný nudný šprt a často se spolu zasmějeme. V naší třídě mi většina lidí říká Ančo nebo Aničko. Na lyžařském výcviku mi kluci vymysleli novou přezdívku kvůli mé bílé helmě. Vejce. Dříve mi tak říkali často, ale teď už je to naštěstí přešlo, přesto na mě tak občas zavolají. V naší rodině máme převážně dobré vztahy, přesto se spolu občas pohádáme. Nejčastěji s bratrem. Rychle se ale znovu usmíříme a vše je jak má být. Myslím, že to by bylo asi vše z mojí charakteristiky. Nejspíš jsem i na něco zapomněla, ale s tím už teď nic nenadělám. Jako každý člověk mám dobré i špatné vlastnosti a doufám, že tech dobrých je více než tech špatných.	ces2bmalann_1
Slohová práce školní Jana Drábová 17. května 2005 1. C Témata: 1) Tak tady žiji (volný stylový útvar) 2) Divy současného světa (volný slohový útvar) 3) Mé setkání s….. (volný stylový útvar) 4) Pohled do zrcadla (zamyšlení) Pohled do zrcadla Osnova: I. Úvod II. Stať: a) moji přátelé b)mé názory c) moje koníčky III. Závěr Když se podívám do zrcadla, vidím šestnáctiletou, odbarvenou, celkem hubenou a trochu ztřeštěnou blondýnku, která se neumí rozhodnout. Zrovna vyrážím do kina, a tak vytahuji ze šuplíku pouzdro se šminkami a snažím se nějak upravit svůj zevnějšek. Asi po deseti minutách mám hotovo. O moc lepší to není, ale alespoň něco, říkám si. Nevím proč, ale spousta lidí si o mě myslí, že jsem nafoukaná. A přitom se vážně snažím tak nechovat. Nemám ráda seznamování s novými lidmi a změny kolektivu, možná proto působím při prvním setkání nepříjemně. Mám hodně známých, ale opravdových přítel málo. Většina lidí, kterým jsem najivně věřila mě vždy jenom využila a nakonec se na mě vykašlali. Proto mám jen uzavřený kruh přátel, do kterého sen tak někoho nového nepřijmu. Zastávám názor, že každý někdy může udělat chybu, ať malou nebo obrovskou, což se mě letos povedlo na výtečnou. Zkazila jsem úplně všechno, co šlo. Naprosto jsem si zničila pověst, a to nejen u učitelů ale hlavně u kamarádů. Moc mě to mrzí, a doufám, že mi všichni někdy odpustí! Ale abych tu nepsala o sobě jen samé špatnosti, tak vám povím i o mých kladných vlastnostech a zálibách. Miluji sporty, a to skoro všechny, kromě jízdy na kole. Už osm let hraji závodně volejbal a moc mě to baví. Také už sedm let jezdím na koních. Koně mám radši, než volejbal, asi proto, že u nich je každý sám za sebe. Koně jsou naprosto úžasná a inteligentní zvířata, která když máte rádi, řádně se o ně staráte, umí vám svou lásku oplatit například výbornými skokovými výkony na parkurových závodech. Koně jsou pro mě druhou rodinou, můžu se jim svěřovat, když mě něco trápí. A vždy, když si potřebuji vyčistit hlavu, nebo utéci od toho co mě ničí, sednu na koně a jedu na vyjížďku někam do přírody. Ne nadarmo se říká, že z koňského sedla je nejhezčí pohled na svět. Opravdu to všem vřele doporučuji zkusit. No, tak teď jsem se tady pěkně rozpovídala a už zase neztíhám. Autobus mi odjíždí za patnáct minut, a já ještě ani nevím, co si vezmu na sebe. Ach, jo, proč já mám tak uspěchaný život?	cb1cdrajan_02_1
Jarní prázdniny V sobotu 5. března jsem vstávala v 7:30 hod, protože jsem byla domluvená s Evou, že půjdeme na Masopust za nějakou masku. Já jsem šla za Čarodějku. A abych mohla něco prodávat, tak mi babička napekla tyčinky z lískového těsta. S Evou jsem se sešla v 8:00 hod u krámu. Tam jsem viděly Evu s Evou a chvíli jsem si tam s holkama povídaly. Nakonec jsme chodily za koledníkama a vybíraly peníze od ostatních lidí. Já jsem v 10 hod. odešla na oběd. Ale poté jsem se zase vrátila. Ve 14:00 hod. jsem se s Evou dohodla, že půjdem na hřiště. A tak se i stalo. Nakonec jsem si vydělala 228 Kč. Masopust Se Povedl!! V neděli {a}<in> v pondělí a jsem byla venku s ostatními kamarády. V úterý bylo v 17:00 hod. pohřbení Masopusta. Když jsme dorazily k hospodě, kde se to udávalo, tak jsme si chvíli hrály s trojčátkama. Nakonec jsme chodily za koledníkama a hasičema. Viděla jsem tam, jak zastřelili Masopusta a šílená vdova tam ječela a tak. Potom tam četli jaký Masopust byl a jak se choval. Za nedlouho mu dali loknout nějaké vody a Masopust se probral. Celý den se také pouvedl!! Ve středu jsem s Evou jela na prohlídku k doktorce - Ve čtvrtek jsem jen byla venku a hrála jsem si se psy. Večer, když přijel táta, jsme jeli na bouling. Nakonec samozřejmě vyhrál vždy taťka. V pátek a sobotu jsem byla zas venku se psy a také s Evou. PS: Každý den jsem s Evou chodila se psy na procházky. Prázdniny byly dobré<.>	ho5dfaradr_1
Téma: Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla Osnova: 1. Co je úsměv? 2. elektřinu nenahradí 3. vznik přísloví 4. závě závěr – přísloví nebo „žblebt“? Když jsem si přečetla tohle přísloví, líbilo se mi. Mám ráda smích a ty, kteří se smějí. Komunikace s lidmi je mnohem příjemnější, když jsou na sebe milí a nenadávají si. Úsměv je vůbec zajímavý čin. Proč se nesmějí i zvířata? Jenže toto souvětí, které tvoří nadpis má i svoje mouchy. Úsměv je sice dobrá věc, ale v zimě nikoho nezahřeje. A zrovna v tomhle období obzvlášť ne. Ráno vstanu a na teploměru je -10°C. Poslouchám rádio, jestli není náhodou zákaz vycházení, ale an o ničem takovém ani zmínka. Sotva dojdu na autobusovou zastávku necítím prsty a trochu mi tuhne krok. A ještě ke všemu je tma. Smát se člověk může jak chce, ale teplo ani světlo mít nebude. A tak mě napadá, kde a kdy tohle přísloví vůbec vzniklo. Někdy za dob našich prababiček a pradědečků, kdy byli lidé ovlivněni západem a východem slunce? Scházeli se po tmě a bavili se spolu? Nebo byli doma a nedělali nic, aby za východu slunce vstávali a šli pracovat? Nebo vzniklo naopak už v moderní době, kdy lidé začínali pomalu žít nočním životem? Máme světlo díky elektřině a tudíž se můžeme bavit, kdy chceme. A když se člověk baví, tak se i směje. Z toho vyplývá, že úsměv a elektřina na sobě trochu závisí (A navíc, po tmě stejně nevidíme, že se na nás někdo směje). Což samozřejmě neznamená, že v dřívějších dobách lidé jen pracovali jak stroje a snažili se jen<in> uživit. A nebo je to všechno špatně a věc se má naprosto jinak. Tohle přísloví je buď velmi uvážená myšlenka známého či důležitého člověka, třeba spisovatele nebo umělce. Nebo ne všechno zapomeneme a můžeme si říct, že je to jen „žblebt“ věčného optimisty.	grP3avlater_1
Andrea Šáchová 23. 12. 2004 2. slohová práce SOUSEDKA (charakteristika) Osnova: I. Úvod – setkání na venkově II. Stať a) její šat b) v její přítomnosti c) uklidňující pohled d) čtení ve vráskách e) víra III- Závěr – byl to anděl? Když jsme ještě žili na venkově, bydlela vedle nás jedna příjemná stará paní. Už když jsem jí poprvé viděla, připadala mi jako hodná milá babička, kterou jsem znala z pohádek. Postavou byla spíše menší a baculatější. Její chůze připomínala kolíbání právě vylíhnutých káčátek, ale působila vyrovnaně a pevně. Její kroky doprovázel líbezný zpěv ptáků a linula se za ní podmanivá vůně bylinek, koření a právě upečených povidlových buchet. Nosila vždy upravené a čisté oblečení. Přes dlouhou červenou sukni nosila uvázanou čistě bílou zástěru, která ladila s prošívanou halenkou. Na hlavě měla většinou nasazený bílý čepeček, jež zakrýval její stříbrné dlouhé vlasy stočené do drdolu, které byly v mládí určitě krásné, lesklé a sluneční paprsky se od jejích světlých kadeří jen odrážely. Vždy se zjevila bez očekávání, tak, že její kroky nikdo ani nezaslechl, ale všude kam přišla byla vítána a okolí se díky její přítomnosti prosvětlilo. Na tvářích ustaraných lidí vykouzlila úsměv a jejich smutné oči se rozzářily jako jiskřičky nezměrným pocitem štěstí a pohody. Když se na vás tato dáma podívala svýma očima jasnýma a hlubokýma jako studna a přidala k tomu svůj uklidňující úsměv plný něhy a porozumění, nemohli jste jí pohled neopětovat. V tu chvíli jste zapomněli na všechny starosti, které vás sužovaly a na náladě nepřidávaly. Čas jakoby se zastavil a vy vstřebáváte plnými doušky opojení, jehož je v dnešním hektickém světě plném stresu pomálu. Z jejího výrazu sálala spokojenost a radost ze života, ale i jí byste mohli číst její osudy a životní zkoušky, který jí sám život nastolil, v hlubokých vráskách. Nedalo se nepoznat, že i ta hodná usměvavá paní si prošla těžkými obdobími útrap a ztrát, ale svým přístupem k životu, který milovala nade vše, se s tím dokázala vyrovnat. Všichni se podivovali a záviděli jí její nevyčerpatelnou energii i přes úctyhodný věk 80-ti let. Duši měla čistou, nevěřila bych, kdyby někdy zhřešila nebo nežila podle desatera. Její křesťanskou víru symbolizoval růženec, který ze svého krku nikdy nesundala, protože jím byla spojena s bohem. Po ránu její první kroky vedly vždy do kostela, kde se modlila k pánubohu. Trávívala zde vždy dlouhé chvíle. Zdálo se, jakoby rozmlouvala se svatými a ti jí odpovídali. To mě ještě více utvrzovalo v tom, že pod maskou staré ženy se skrývá anděl, který byl seslán na zem, aby rozdával lásku a víru tam, kde jí bylo potřeba.	pr1csacand_02_1
Lukrativní pozemek Osnova: I. Úvod II. Stať: 1. Vražda 2. Vyšetřování 3. Předvolání 4. Dopadení III. Závěr Nedaleko za Prahou se nachází krásná malebná krajina, porostlá vysokými stromy a zelenými loukami, která už bude brzy minulosti. Zanedlouho se zde bude rozkládat sportovní centrum. Velké stavitelské společnosti zbývá vykoupit už jen maličký pozemek pana Hvížďali. „Prosím vás, neotravujte už! Neprodám a basta. Tady jsem se před osmdesáti lety narodil a chci tady také umřít.,“ řekl pan Hvížďala co nejrazantněji. „My vám, pane, dáme všechno, co budete chtít,“ naléhal Pavel Kolařík. „Stejně byste tu mezi tenisovými kurty, golfovým hřištěm a rušným hotelem nemohl bydet. Všechno kolem jsme už vykoupili.“ „Vaše obchody mě vůbec nezajímají. Svůj pozemek vám neprodám. A to je poslední slovo. Vypadněte a neotravujte mě už,“ vykřikl zadýchaný stařík a ukázal holí ke dveřím. Pan Kolařík popadl těžkou lopatu od kamen a vší silou praštil Hvížďalu do hlavy. Stařík byl okamžitě mrtev. Kolařík vyndal z aktovky připravenou smlouvu a hledal nějaké dokumenty se staříkovým podpisem. Otevřel šuplík a našel papíry s podpisem. To nebude žádný problém, pomyslel si, když uviděl roztřesené klikyháky. Vytáhl ze stolku pero a smlouvu podepsal. Ještě dnes mu pošlu dohodnuté peníze a tím vyvrátím podezření. Vyházel skříně. Prohledal celý dům. Našel pouze pár drahých šperků a dvacet tisíc korun. Ty samozřejmě vzal s sebou, aby to vypadalo jako vloupání. Ještě všude otřel své otisky prstů a spokojeně odešel. Druhý den se v Kolaříkově kanceláři objevil policejní vyšetřovatel Soukup. „Máme tady zprávu, že jste jednal o prodeji domu a pozemku a panem Hvížďalou. Našli ho s rozbitou hlavou. Zdá se, že se jedná o loupežnou vraždu, ale musim se vás na něco zeptat.“ „To je strašné, zrovna včera jsme se dohodli a poslal jsem mu na účet jeden milion korun,“ řekl pan Kolařík. „Chtěl bych vidět tu smlouvu. Hvížďalu našel jeho starý kamarád a tvrdí, že jste měl motiv k vraždě, protože vám nechtěl pozemek prodat,“ řekl policejní vyšetřovatel. „Proč bych ho měl zabít, oloupit a ještě mu poslat milion korun,“ odpověděl Kolařík. Uvidíme, nechám smlouvu poslat k soudnímu grafologovi a ten buď potvrdí, nebo vyvrátí pravost podpisu. Další dny se nic zvláštního nedělo. Pan Kolařík nadále chodil do práce a připravoval podklaky ke stavbě. Byl si jistý, že grafolog potvrdí pravost podpisu a myslel si, že je to vše za ním a pomalu na celou věc přestával myslet. O to větší byl jeho údiv, když po třech dnech obdržel předvolání k policejnímu vyšetřovateli. Mírně znervózněl a vydal se na policejní stanici. Vyšetřovatel se tvářil přátelsky, posadil ho do měkkého křesla a nabídl mu kávu. „Vyšetřování bude za chvíli u konce,“ řekl vyšetřovatel. „Podpis na smlouvě je pravý, podle názoru grafologa.“ „Nemohlo to být jinak,“ připojil se spokojeně Kolařík. „Přesto jsou tu pro vás věci velmi nepříjemné. Byl tu vypovidat Hvížďalův soused, nějaký Sbořil. Je si na sto procent jist, že by Hvíždala nikdy svůj dům a pozemek neprodal. Měl všechno, co potřeboval. Bydlel tu celý život a chtěl tu dožít zbytek života. Podl něj jste měl důvod Hvížďalu zabít a předstírat loupež.“ „Nesmysl, je to jen výmysl nějakého starce,“ obořil se Kolařík na policejního vyšetřovatele. „Možná by to tak bylo, ale pan Sbořil předložil nezvratný důkaz o tom, že jste ho zabil vy.“ Kolařík zbledl. Rychle rekapituloval svůj čin. Hledal, kde udělal chybu, ale na nic nepřišel. „Abych vás netrápil a nenapínal. Podpis na vaši smlouvě nemůže být starého Hvížďali, jelikož trpěl revmatismem a v ruce neudržel ani pero, natož aby něco mohl podepsat. A když potřeboval něco podepsat, tak to za něj podepsal právě jeho soused Sbořil. A ten ví zcela určitě, že tuto smlouvu nepodepsal.“ Kolaříka odvedli do vězení. Příští týden byl předveden před soud a odsouzen na 15 let. Přestože byl potrestán, tak sportovní centrum stát bude.	pr4dkobmon_1
Můj pokoj Budu vám popisovat můj pokoj. Je velmi malý a celý modrý. V pravo mám novou dřevěnou skříň. Naproti mně je velké okno, na parapetě je výstavka kaktusů, které sbírám. Před oknem je můj starší poškrábaný stůl. Na tomto stole mám spoustu věcí, například květiny, lampička, atakdála. Je tam toho opravdu mnoho. Vlevo na stěnách jsou hezké obrazy a nad nimi jsou poličky s plyšáky. Dále je {tam}<in> má postel, ze které mám dobrý výhled na bílou lesklou televizi, která stojí na stole. Na zemi leží šedavěmodrý koberec. Vedle mé postele je nová bílá kožená židle na kolečkách. Teď jsem vám popsala můj pokoj, doufám,{čárka umístěna na začátku řádku}<co> že se vám to líbilo.	am6bjoemed_1
Pátek třináctého Osnova: 1. Úvod: Nešťastné datum 2. Stať: I. Dopolední katastrofy II. Odpoledne s knihou III. Večerní vyčerpání 3. Závěr: Nečekané odhalení „Pepo, vstávej.“ sSnaží se Honza probudit svého bratra. Daří se mu to až po nějaké době. Pepa se probudí a podle jeho výrazu je jasné, že neměl hezké sny. „Co se ti zdálo?“ Ptá se Honza. „Někdo nás chtěl zabít, bylo to hrozné.“ Odpovídá mu nešťastně Pepa. Honza se lehce pousměje, ale potom se oba náhodou podívají na kalendář. „Podívej, je pátek třináctého!“ Zděsí se Pepa. V té chvíli zazvoní zvonek u dveří. Klukům brzy dojde, že jsou domluveni s přáteli, že půjdou na výlet. „Dnes nikam nejdu.“ říká Pepa rázně a opět se podívá na kalendář. Honza souhlasí, že to bude doma bezpečnější a jde říct kamarádům, že jim není dobře, a tak zůstanou doma. „Tak se brzy uzdravte.“ Popřejí jim kamarádi a odcházejí na výlet sami. „Teď by to mělo být v pořádku. Uvidíš.“ Uklidňuje Honza svého vystrašeného bratra. Pepa je o něco klidnější a jde do kuchyně, aby udělal k snídani topinky. „Já zatím zapnu televizi.“ Volá na něho Honza. „Co se s tím stalo?“ Rozčiluje se, když zapne televizi a nic se nestane. „Děje se něco?“ Volá Pepa a jde za ním. „Nejde televize.“ Odpovídá mu Honza. Oba chvilku obcházejí televizor a zkoumají, čím by to mohlo být. Najednou se ale objeví hustý dým a kluci rychle běží do kuchyně, kde vidí, jak začíná hořet topinkovač. Ve chvíli, kdy se jim to podařilo uhasit, se ozvala rána, jak vyhořely pojistky. Honza vzal svíčku a šli do komory pojistky vyměnit. „Ach jo, proč je tu takový nepořádek?“ Rozčiloval se Honza a jen to dořekl, tak zakopl. Svíčka mu vypadla z ruky a dopadla na stoh papírů, které tu byly připraveny na příští sběr. Papíry začaly okamžitě hořet. Pepa popadl hasicí přístroj a oheň uhasil. Celí otřesení vyměnili pojistky a šli do obýváku. Padli do křesla a vyděšeně na sebe pohlédli. „Odpoledne už bude určitě lepší.“ Uklidňoval Honza Pepu i sebe. Po obědě se rozhodli, že si budou číst. „Bude to asi nejbezpečnějčí.“ Řekl Pepa a šli ke knihovně, aby si vybrali nějaké knihy. Honza si vybral knihu, která ležela až úplně nahoře. Stoupl si na židli, aby na knihu dosáhl. V té chvíli, kdy se natahoval, se židli zlomila noha, Honza spadl a srazil květináč. Když uklidili všechny střepy a hlínu, vzali si knížky ze spodních polic a začetli se do veselých příběhů. Díky knihám brzy zapomněli na strasti dnešního dne. Potom už si jen povídali a smáli se. Něco uvnitř je ale neustále varovalo a připomínalo jim, jaké je dnes vlastně datum. Věděli, že si musí dávat pozor, aby se jim zase něco nestalo. Kolem šesté si uvařili večeři a sedli si ke stolu, aby se najedli. „Zapomněl jsem pití.“ Uvědomil si Pepa a vstal. Bohužel se zachytil o ubrus a trhnul s nim. Honza ho rychle zachytil, takže se nic nerozbilo a večeře jim zůstala na talířích. Oba si oddechli a pomysleli si, že jejich smůla už jistě skončila, když se právě nic nestalo. Po večeři zazvonil telefon a Honza rychle vstal, aby ho mohl dojít zvednout. Ale jak pospíchal, tak zakopla a upadl na zem. Při tom pádu si narazil zápěstí. Jen co ho to přestalo tolik bolet a on se uklidnil, telefon začal znovu zvonit. Šel ho zvednout, ale pro\|\|jistotu nespěchal. „No to snad není vůbec možné!“ Začal se rozčilovat, když zavěsil telefoní sluchátko. Pepa se na něho podíval a zeptal se kdo volal. „Tak já si zraním ruku a proč? Abych zvedl telefon a zjistil, že si někdo jen spletl číslo!“ Vyváděl Honza a nebyl k utišení. Pepa se sice pokoušel svého bratra uchlácholit, ale marně. Honza byl vztekem bez sebe, protože ho to zápěstí opravdu moc bolelo. Potom si lehl na sedačku a rozhodl se, že se ani nepohne. „Zůstanu ležet, dokud ten pátek třináctého neuplyne.“ Vysvětloval a bylo na něm vidět, že to myslí vážně. Pepa šel do kuchyně, aby uvařil čaj a přinesl nějakou zeleninu, aby měli co k televizi, nebo ke čtení. Ale po tom, co se polil vařicí vodou, říznul se do prstu při krájení zeleniny a zakopl o prah, se rozhodl, že Honzu napodobí. Šel k němu, sedl si do křesla a už se ani nepohnul. Ale co čert nechtěl. Z venku se ozvala rána, když si nějaké děti hrály s petardami. Honza se Pepou se tak lekli, že vyskočili ze svých křesel. Jenže Honza se praštil hlavou o lustr a pPepa ho následoval. Znovu se usadili do křesel a Honza se pokusil zapnout televizi. A ta fungovala. „Já to vážně nechápu.“ začal se rozčilovat a Pepa se k němu tentokrát přidal. „Zkus hádat. Podívej se na kalendář a vzpomeň si na můj sen. Vždyť {všechno}<tr-odsud-1> to spolu <tr-sem-1> souvisí.“ „To máš pravdu.“ Přitakal Honza. Opět zazvonil telefon. Pepa ho zvedl a tam jejich přátelé. „Tak jak jste si užili výlet“ Zeptal se. Ale po odpovědi, že výlet byl bezchybný, dostal vztek a rychle hovor ukončil. Bylo sedm hodin a v televizi začaly zprávy. Hned první věta jim ale dokonale vyrazila dech. „Je 19:00 sobota 14. 8. a my vás vítáme u televizních zpráv.“ „Cože?“ Vytřeštil oči Honza. Pepa se zarazil a chvilku přemýšlel. „Já jsem asi neodtrhl včera kalendář...“ zZačal se omlouvat. Dlouze se na sebe dívali, a pak se rozhlédli po bytě. A začali se smát. Oby byli tak vyčerpaní, že se museli smát.	pr4djir_a_1
27. listopadu 2008 Mayerová Kateřina P1b 1. písemná slohová práce Vypravování Téma: Byl to jen sen Osnova: 1. Usínání 2. Město 3. Velké neznámo 4. Zuřivé zvíře 5. Probuzení Už bylo hodně pozdě, a tak jsem šel spát. Nemohl jsem usnout, ale asi po hodině se mi to podařilo. Stojím uprostřed velkého rušného města. Kolem mě prochází davy lidí a projíždí auta. Všichni mi něco říkají, ale neslyším je. Vše se odehrává hrozně rychle. Motá se mi hlava a padám k zemi. Zvedám se a najednou je konec. Nikdo tam není, jen já a oprašuji si prach z kalhot. Je to nepříjemný pocit, trochu mě mrazí v zádech. Pokouším se odejít, ale vždy, když se rozejdu, mě něco neviditelného vrátí tam, kde jsem byl předtím. Stojím tam tedy hodiny a hodiny. Z ničeho nic jsem úplně někde jinde. Vypadá to jako nějaký útes či rokle. Nevidím, co je za okrajem. Řekl bych, že nic, ale všude je mlha bílá a hustá, že neni nic vidět. Už se stmívá a začíná mi být chladno. Po nějaké době ke mě přichází starý pán. Chvíli se na mě díval a potom řekl: „Pojď se ohřát ke mě domů, vypadáš zmrzle.“ Poděkoval jsem a následoval ho. Šli jsme planinou a pak zas hustým lesem. Nic jsem neviděl, ale větvičky jehličnanů mě švihaly do tváří. Došli jsme až k malému domku. Pozval mě dovnitř a abych se zahřál, tak mi půjčil vypelichaný norkový kožich. Ještě byl cítit naftalinovými kuličkami. Najedl jsem se a, když jsem se zahřál, rozhodl jsem se odejít. Jen co jsem vyšel ven, přede mnou stálo nějaké rozzuřené zvíře. Chtěl jsem se vrátit dovnitř, ale když jsem se otočil, nebyl tam ani domek a ani ten hodný pán. Běžel jsem tedy do neznámo kam, ale zvíře mě pronásledovalo. Běžel jsem a běžel. Bylo úplně ticho. Byl slyšet jen můj dech a jen mé kroky. Zastavuji se a přede mnou nic jiného než mlha. „To je zas ten útes,“ řekl jsem si. Zvíře nezastavuje. Běží stále ke mě. Zdá se mi, že dokonce zrychluje. Zahnalo mě do pasti, což určitě chtělo. „Skočím nebo se nechám rozcupovat na malinkaté kousíčky,“ ptám se sám sebe. Dělal jsem si naději, že v té mlze může být řeka nebo jezero, a že spadnu do vody a nezabiju se, Skáču tedy, Najednou jsem se vzbudil celý opocený, ale byl jsem rád, že se mi to jen zdálo, a že jsem doma ve své teplé posteli. Doufám, že takovou noční můru už nikdy nezažiju.	grp1bmaykat_1
1.11.2006 Michaela Bebová, 2.C 1. písemná slohová práce UHLÍ (Výklad) Osnova: I. Úvod – čím je pro nás uhlí II. 1) Skladba a vznik 2) Světové zásoby a využití 3) Těžba 4) Rozlišení uhlí 5) Uhlí u nás III. Závěr – negativní vlivy na prostředí Uhlí patří spolu s ropou a zemním plynem mezi fosilní paliva. Bez těchto paliv by se lidstvo nedostalo na takovou úroveň, jakou zde máme dnes, a mnoho lidí by bez nich v této době nedokázalo žít. Uhlí je hořlavá, tuhá hmota organického původu. Skládá se zejména z uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku a síry. Tato organický hmota vznikala v průběhu desítek až stovek milionů let složitými procesy. Většina světových zásob se začala tvořit v období karbonu. Trouchnivěním, rašeliněním a pozvolným uhelnatěním rostlinných látek v močálech za nepřístupu vzduchu při vlhkém a teplém podnebí pozbývaly tyto látky vodík a kyslík, vytvářely uhlík a stávaly se tmavší. Za silného tlaku pak vznikaly vrstvy černého a hnědého uhlí. Známé světové zásoby uhlí by při současné spotřebě měly vystačit na více než 200 let. Nejvíce uhlí se nachází ve USA, Rusku a Číně. Uhlí se využívá hlavně jako palivo, ale daleko výhodnější je zpracování jako suroviny v chemickém průmyslu, kde se získává za pomoci karbonizace plyn, černouhelný dehet nebo koks. Uhlí se může těžit dvěma způsoby. Povrchovým dolováním, které se používá, pokud je uhlí blízko zemského povrchu, a hlubinným dolováním, když se uhlí nachází hluboko. Rozlišujeme dvě hlavní skupiny uhlí: černé a hnědé. Hnědé uhlí, méně kvalitní, se těží zejména v Evropě. Užívá se jako topivo a současně při koksování. Nevýhodou tohoto uhlí je, že hodně kouří a vydává málo tepla. Černé uhlí je kvalitnější. Má větší výhřevnost a po spálení zbyde méně popela. Dělí se na dvě podskupiny: uhlí hubená a mastná. V našem Ostravsko-karvinském revíru se těží čtyři druhy uhlí. Uhlí plamenné, plynové, spé-kavé a uhlí antracitické. O jejich vlastnostech si již nebudeme dále povídat, neboť jsou jen rozšiřující. Všichni víme, že kouř a plyny vydávané při hoření mohou způsobit spoustu vážných onemocnění. Kouřové plyny způsobují kyselé deště, které mají negativní vliv na životní prostředí a znečišťují vodu. Oxid siřičitý způsobuje skleníkový efekt a znečišťuje ovzduší. Používáním těchto paliv si ničíme prostředí kolem nás, avšak nikdo úplně nezabrání jejich uplatnění ve světě.	pr2ctbebmic_01_1
18. října Petr Lindenthal Vypravování Příhoda z prázdnin Jednoho letního dne jsme přejeli kočičku. Rychle jsem vylezl ven z auta. Kočička ještě dýchala a tak jsme ji vzali sebou. Můj strýc je zvěrolékař a tak okamžitě přijel. Strýc kočičku prohlédl a řekl že je v pořádku. A od toho dne jsme si kočičku nechali. Museli jsme ji nechat nějaký čas doma. Jednoho dne nadešel čas a pustili jsme kočičku ven. Za chvíli si na zahradu zvykla. Asi tak za 1 měsíc jelo kolem auto. Zničehonic zastavilo. vylezl z něho pán a ptal jse mě kde jsem vzal tu kočičku. Já jsem mu vyprávěl jak se to stalo.	bu5blinpet_03_1
31.10. 2006 Klára Berková, 2.D 1. písemná slohová práce Tkáně - epitely (mluvený referát) Osnova: I. Úvod – oslovení posluchačů II. 1) Co je tkáň? 2) Rozdělení tkáně 3) Epitel 4) Typy epitelu III. Závěr – poděkování a rozloučení Dobrý den Dnes bych vám ráda pověděla něco o tkáních a některé jejich typy představila trochu podrobněji, zvláště epitely. Pokud se chceme bavit o tkáních, musíme nejprve vědět, co to tkáň vlastně je. Je to tedy soubor buněk vykonávající stejnou funkci, mají také přibližně stejný tvar. Důležité je rozdělení tkání. Rozlišujeme je na: epitely, pojiva, svalovou tkáň, nervovou tkáň a tkáň trofickou. Epitel je krycí tkáň. Pokrývá tělo (kůže). Orgány a vystýlá jejich dutiny (stěna žaludku). Buňky epitelu jsou na sebe těsně nahloučeny, z toho vyplývá, že zde nenajdeme intercelu-láry. Což jsou mezibuněčné prostory. Buňky mají také rozlišenou apikální a bazální část. můžeme rozlišit „spodek“ a „vršek“ buňky. Významnou vlastností je obrovská regenerační schopnost. Vlastně to všichni víme. Když se jen nepatrně škrábneme tak to rychle zmizí a někdy si toho ani nestihneme všimnout. Tím mohu snadno navázat na další věc. Při lehkém škrábnutí nám neteče krev. To je způsobeno tím, že do epitelu nezasahuje cévní soustava. A jak už jsem jednou podotkla někdy si toho ani nevšimneme. To znamená, že to necítíme. I pro tento fakt existuje vysvětlení. Do epitelu nezasahují ani nervy. Nabízí se tedy otázka, jak je epitel tedy vyživovaný. Živiny získává ze spodní vrstvy vaziva. Epitely se dále různě dělí. Například podle vrstev rozlišujeme jednovrstevný epitel, mno-hovrstvý epitel a víceřadý epitel. Podle tvaru je to pak epitel dlaždicový, kubický, cilindrický a jiné. Řasinkový epitel se nachází v dýchací soustavě. Pomáhá nám při vdechnutí množství prachu s vykašláváním. Přechodní epitel bychom našli v močovém měchýři. Jeho buňky mají schopnost se roztáhnout a zase stáhnout. Podle funkce rozeznáváme rezorbční epitel, který obecně něco vstřebává. Pigmentový epitel nacházející se v oku v panence. Smyslový epitel se taktéž nachází v oku v sítnici. Jestliže něco produkují, nazývají se sekreční epitely. Proto jsou například ryby „slizké“. Vyskytují se zde hlenové žlázky, mohou být jednobuněčné nebo mnohobuněčné (v nose). Mazové žlázky neboli alveolární žlázky produkují maz. Potní žlazy nebo také tubulózní žlázy produkují zase pot. Endotel je speciální epitel vystýlající dutiny cév. Můžeme ho nazývat také nesmáčivý epitel. Zabraňuje tvoření kapiček krve v cévách. Tak to k epitelům zatím stačí. Doufám, že jsem vás obohatila o soustu nových znalostí. Děkuji za vaši pozornost a snad někdy nashledanou.	pr2dberkla_1
Vanoče v naší rodině osnova: 1. Rano o stědrý den 2. Dopoledne u TV 3. večeře {a\|u} nadělování 4. nasteva a prochárka Vánoce v naší Rodině Rano na Štědrý den jsme si přispal, protože byly prázdniny. Chudák maminka šla ráno do práce, tak jsem posnídal u babicky vánočku a potom se díval s dědou na pohadky. Na návštěvu přišla teta, tuk jsme si všichni popřáli hezké svatky. K obedu byl loubový kuba a po obede jsem šel ven. Máma přisla z práce a připravovala s babickou stedrovecerní večeři. Byla rybí polevka, salat, smažený kapr a řízek. Na stole bylo cukroví a ovoce. Po večeři jsme chvíli čekali až příjde ježíšek, nebo spís az máma a babicka dají darky pod stromeček. Zazvonil zvonek a naderovalo se. Já, jako nejmladší rozdeluji darky a potom se rozbaluje. Letos byl jJežíšek bohatý. Dostal jsem počítač, monitor, sluchátka, reproduktory, flortbalovou hul oblečení na hory a solnou dýmku, protože jsem alergik, to aby se mi to zlepšilo. Ještě jsme šli k tetě Evě, která bydlí kousek od nás. Od ní jsem dostal skolní batoh u knísku<.> Když jsme šli domů, všude krásně svíti stromečky za okny. Byl to hezky den.	hr6koutom_01_1
Slohová práce školní Miloš Chromý 12. ledna 2006 2. C Abeceda dnešní společnosti (Úvaha) Kalamita (volný stylový útvar) Probouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar) Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha) 1. Dnešní společnost je příliš zhýčkaná. I chudší vrstvy jsou zvyklé žít v přepychu a přebytku. Lidé plýtvají čím můžou. Pitnou vodou, jídlem, dřevem a mohl bych pokračovat. Jako příklad sem si vzal pitnou vodu. Vždyť jí nikdy nebylo dost. Kvůli ní se lidé zabíjejí. V některých Afrických zemích je pitné vody nedostatek a zde, v České Republice plýtváme kde se dá. Byli by jsme tu bez pitné vody? Představte si příchod globální doby ledové. Podle mě by většina lidstva vymřelo. Většinou by to byli ti z bohatších vrstev. Ale v současnosti by to byli i lidé chudší. Přežili by jen ti, kteří by byli schopní obstarat si potravu, pití, rozdělat oheň a postavit si pevný a termoizolační úkryt, který by je chránil před dravou zvěří, ale i před ostatními lidmi, kteří by se jim snažili ukradnout jejich zásoby. Také by se naskytl ten problém, že by značná populace zvířat uhynula. Takže by se lidstvo stěhovalo ne na jih, ale na sever, kde žijí zvířata zvyklá na zimu. Asi bysme přešli ke zbraním jako jsou klacky a kameny. Ale dost už o době ledové. Ale pokud nenastane doba ledová, co nás kdy ještě čeká? Dle mého názoru buď zničí přírodu nebo mi sami a náš pokrok. Protože kvůli pokroku vznikly zbraně na střelný prach, později i atomové bomby. A jaká zbraň tedy bude další? Zároveň s pokrokem přibývá nemocí, proti kterým nemáme zatím léky. Ale i kdyby sme vynalezli lék proti rakovině, tak se oběví další nemoc, která bude ještě krvelačnější a bolestnější a možná by ani nebyla smrtelná, ale lidé by radši spáchali sebevraždu. Já vidím budoucnost lidstva jasně. Lidstvo vymře, a můžeme akorát doufat, že při tom nezničí naši planetu, aby se tu život mohl dále rozvíjet. Ale to je velmi nepravděpodobné. A co si myslíte vy? Osnova: I. Úvod II. Stať: a) Globální doba ledová b) pokrok a nemoci III. Závěr	cb2cchrmil_01_1
Americká próza 1. poloviny 20. století (literárně-slohová kontrolní práce) Témata: Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad) Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika. Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody) Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky) Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha) Interpretace přečtené knihy První polovina 20. století znamenala pro Spojené státy americké mimo jiné také vlnu přistěhovalců, kteří prchali z válkami zmítané Evropy. Doufali, že v nové zemi začnou nový, lepší život. Jak vznikl „americký sen“, vděčné téma pro nejednoho kritika. Například Uptán Sinclair neváhal ve své „Džungli“ až naturalisticky ukázat, jak špatně může takový sen skončit. Dalším hojně využívaným námětem bylo postavení nějakým způsobem odlišného jedince vůči celé společnosti. Takovým „vyvrhelem“ je i námezdní dělník Lenda ze Steinbeckovy novely O myších a lidech. Nikdo kromě jeho chráněnce Jiřího nerespektuje, že je duševně chorý a potřebuje spíš porozumění než cejch veřejného nepřítele. Tragický závěr příběhu ve čtenáři umocňuje nechuť k pokrytectví lidí. Jiným příkladem může být hlavní postava příběhu Stařec Mississippi od Williama Faulknera. Přestože zachrání matku s dítětem před jistou smrtí ve vlnách rozvodněné řeky, soudce mu za domnělý pokus o útěk prodlouží pobyt ve vězení. Téměř každý autor pocházející z jihu Spojených států se ve svých dílech zmiňuje o rasové problematice. Typickým příkladem je opět Faulkner. Jeho kniha Absolone, Absolone! vypráví historii jedné rodiny, na jejímž počátku stál bílý, chamtivý, pyšný a rasistický plukovník Sutpen a na konci jeho mentálně postižený černošský pravnouček. Typický důkaz pořekadla „Odříkaného největší krajíc“.	js3jun_01_1
Můj pokoj Můj pokoj, který sdílím se svou starší sestrou se nachází ve druhém patře v našem paneláku. Není příliš velký, ale ani malý je tak akorát a neobyčejně útulný. Trávíme v něn většinu času: v pokoji spíme, učíme se, hrajeme si¼ Do pokoje se vchází dveřmi z chodby. V pravo od dveří stojí palanda, nahoře spím já a dole sestra. Kařdá máme u postele poličku. Vedle palandy má moje sestra psací stůl a nad stolem knihovničku. Naproti dveřím je okno, pod oknem mám psací stůl já. Vedle stolu je skříňka na které je postavená televize. pol Po levé straně od dveří jsou skříně. Dvě na oblečení a další dvě z nichž jedna slouží jako knihovna a druhá je na školní věci. Pokojíček máme vymalovaní do broskvové barvy, strop je pokryt bílými stropními deskami. Na podlaze leží koberec vínové barvy. Veškerý nábytek máme ve stejných barvách. V okně sou žaluzie a vidím z něho jak na horu Říp a větrné elektrárny ve {obec}<priv>, tak také na čtyřproudovou silnici. Můj pokoj a zároveň pokoj mé sestry se mi líbí a ráda v něm trávím svůj čas. Pokojíček se sestrou neustále vylepšujeme, zkrášlujeme a předěláváme, tak aby se nám v něm dobře bydlelo<.>	am6bhaajar_1
David Zeman 4. 11. 1. písemná práce Jak jsem překonal sám sebe (vypravování) osnova: 1) úvod Když nám učitelka zadala témata, ze kterých si máme vybrat jedno ke zpracování, hned jsem věděl, že to nebude procházka růžovým sadem. Víte, já jsem nikdy nebyl na nějaké psaní příběhů, pohádek, osnov a popisů všeho možného i nemožného. Každá hodina slohu pro mě byla nekonečných čtyřicetpět minut soužení a zoufalého snažení o vytvoření něčeho, co by trochu odpovídalo zadaným požadavkům. Stejně tak jako dnes. Už čtvrt hodiny sedím na židli, přemýšlím, snažím se něco vypotit, čekám na jakési osvícení. Všichni okolo ve třídě už vesele píšou své slohy, jen já ne. Zpocený jsem už dost, ale na papíře nemám skoro nic. První téma zní jednoduše: Propast. No jo, jenže co napsat o propasti? Za boha mě nic nenapadá. Že by něco o Macoše? Ne, o té skoro nic nevím. Nebo snad o propastných rozdílech sociální úrovně života v Somálsku? To tedy taky ne, to je ještě větší hloupost! Říkám si: „Koho by to stejně zajímalo?“ Dále je tu téma lhostejnost. Lhostejnosti je kolem nás dost, to by mohlo být jednoduché! Jen to dostat na papír. Po krátkém zhodnocení zamítám. Pak můžeme psát o vzpomínce! Tak vzpomínek mám mnoho. Ty příjemné a ty nepříjemné. Příjemné nejsou tak světaborné aby zaujaly. A ty nepříjemné? Ty jsou zase moc jednorázové. Vždyť, co bych taky mohl napsat o tom, jak jsem s kamarády kde co vyvedl, rozbil, přelezl, podlezl a porušil kdejaký zákaz. No jo, ale o čem psát. Času už moc nezbývá a já stále nevím jak dál. Mám ještě na výběr dvě téma. Jak jsem překonal sám sebe a Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Je to sice hezké, ale zrovna si nevzpomínám, kdy jsem se někdy překonal. Snad jedině ráno, chtěl jsem spát, ale musel jsem vstávat a jít do školy. Jenže to je taky moc krátké. Tak snad ta jáma? Sice jsem nezažil, že by to někdy platilo, snad jen v pohádkách, ale budiž.	pr1czemdav_01_1
1. slohová práce školní 16. prosince 2004 Témata: 1. Ptáš se, jak se mi tu líbí. (dopis) 2. Představ si, co se mi stalo... (dopis) 3. Píšu Vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit) 1. Ptáš se jak se mi tu líbí? Ahoj Jano! Včera jsem dorazila do Finska. Ty víš, že to byl můj sen. A teď se mi splnil, tomu nemohu uvěřit. Strašně se mi zde líbí. Akorát ta cesta autobusem nebyla zrovna příjemná. Jeli jsme přes Polsko a ještě než jsme dorazili na polské hranice, tak jsme píchli kolo u autobusu. Vždycky jsem si myslela, že když se píchne, tak je to hodně špatné. Ale naštěstí jsme nejeli rychle. Jen jsme se lekli velké rány, zakývali se ze strany na stranu a pak řidič zastavil. Řekl nám úplně klidným hlasem: „Vyměníme pneumatiku, což bude trvat asi hodinu a půl, tak se zatím můžete podívat po okolí.“ Strašně jsem se divila, protože ani neřekl, ať zachováme klid nebo tak něco. Všichni vystoupili z autobusu a šli se projít. Asi po hodině a půl jsme už stáli na hranicích. Nejvíc mě štvali ty kolony aut. Po půl hodině čekání jsme konečně přejeli hranice. Pak už cesta probíhala bez větších problémů. Dorazili jsme do Dánska, kde jsem čekala asi hodinu na letadlo. Bylo tam strašně moc lidí. Ty víš, že to nemám ráda a ještě k tomu jsem letadlem nikdy neletěla. Byla jsem hodně nervózní, tak jsem strčila letenku do takového podivného strojku obráceně. No takový trapas. Všichni lidí za mnou na mne koukali, jako kdybych byla ten nejhloupější člověk na světě. Tak jsem to zkusila znovu a zase nic. Jednomu pánovi pak došla trpělivost a ukázal mi to. Let byl skvělý zážitek. Takový výhled na moře a na finské lesy a jezera. Teď už si hovím v horské chatě asi půl kilometru od menšího městečka. Hned jak jsem vybalila kufry, tak jsem ti šla psát své první dojmy. Škoda, že jsi se mnou nejela. Ale řeknu ti, že tady mi samota nevadí. Tady se cítím tak svobodná. Je to tu nepopsatelně krásné. Vedle chaty je nádherné jezero, na které mám výhled z terasy a městečko v noci nádherně svítí. No prostě romantika. Jsem strašně ráda, že se mi splnilo vidět takovou krásu. Ta cesta za to stála. Příště musíš jet doopravdy se mnou. Uvidíme se asi tak za dva týdny. Co nejdřív za tebou zajedu a budu ti o všem vyprávět. Už se na tebe těším. Pozdrav z Finska posílá Eva! Osnova: I. Úvod II. Stať: a) nehoda b) přejezd přes hranice c) čekání na letišti d) zážitek z letu e) první dojmy f) výhled III. Závěr	cb1cproeva_01_1
Ahoj Adame! Zdravím tě z roku 2010. Doufám, že ses poučil ze svých chyb. Vystudoval jsi aspoň střední školu a získal jsi maturitu? Já doufám, že nekouříš, nebereš drogy atd.! Vzpomínáš jak jsi předtancovával na plese? Už ses oženil? Máš dům? Nebo ho teď stavíš? Jak se má tvůj bratříček Adam? Doufám, že neukončil svoji kariéru. Jestli ji ukončil kariéru tak ho zpátky nažeň do bazénu! A co tvůj bratr Adam? Oženil se? Má vůbec dům? Má už děti? Neníčíš přírodu jako před 10 lety?! Máš vůbec nějaké zvíře? Pokud ne tak bych ti doporučoval si koupit buď psa nebo papouška. Děláš nějaký sport? Nebo už si skončil se sportem tak se rychle k němu vrať<.> Co pořád hraje Cristiano Ronald? Hraje za Real Madrid? Nebo už ukončil kariéru? Jak je na tom Český tenis? Hraje pořád jako v mých 12 letech Tomáš Berdych? Vzpomínáš na své staré kamarády? Třeba na Adama, Adama a na Adama? Vzpomínáš na staré časy? Jak jsme blbly honili se a tak podobně. Stal ses elektrikářem nebo policajtem jak si chtěl ve 12 letech? Splnily se tvé sny?“ Doufám, že jsi poslechl rady svých rodičů. Zdraví tě tvé mladší já.	hr5zapjak_01_1
Osnova: I. Úvod II. Stať: 1) Co Tě čeká! 2) Změna prostředí 3) Třída 4) Co dělám / nedělám 5) Něco o ní <img :)> III. Závěr Ptáš se, jak se mi teď daří Zdravím Tě bráško, tak jsem se konečně dostal k Tvému dopisu. Je to už pár dní, co mi přišel. Promiň, ale dřív to opravdu nešlo. Tvůj dopis končil slovy: Jak se ti Teď daří! Dobrá tedy. Když si to přeješ vědět, myslím, že by mělo být v mých silách vylíčit Ti, co je u mě nového. Známe se od dětství a upřímně pochybuji, že nějaká osoba mě zná lépe než Ty! Možná jen jedna, ale k té se dostanu, neboj, přece Ti nezapřu žádné novinky. O ní (teď už víš, že je to dívka <img :)>) budu psát až ke konci, abys byl trochu napjatý a hlavně, protože to bude asi delší. Tak a teď ty věci, které chci napsat nejdřív. Asi největší změna, která mě postihla, je změna nové školy, prostředí. Oproti bývalé škole (dále už jen jako „ústav“) je to zajímavá změna. Léta mého flákání skončili. Na základce to byla pohodička, málo učení, klídek... Tady? Na GJVJ ({název gymnázia}<priv>) je to s prominutím mazec. Nedá se to srovnat. Úplně jiný přístup profesorů. Ale co Ti to tady píšu? Vždyť jsi na „gymplu“ taky! S profesorským sborem vycházím jakž takž. Jde to. S někým líp, s někým hůř. Co se týče třídy. Hm, co napsat?! Naší bývalé třídě se to nemůže rovnat teď a v budoucnu myslím také ne! Takový kolektiv jak v bývalém ústavu už těžko budu hledat! Neříkám, že ta naše partička, která drží při sobě není super, ale je to hroznej skok zpátky oproti tomu, na co jsem byl zvyklý! Máme tu taky hrozně moc holek, posuď sám: 22 holek na 10 kluků. Trochu menší „slepičárna“ nemyslíš? Proč Ti to píšu? Když vím, že na tom nejseš o moc líp? <img :)> Víš co je ale fajn? Že je tady se mnou můj bývalý spolužák. Za ty 4 roky si skvěle rozumíme a oproti ostatním má velký náskok. Nechci tím říct, že si s ostatními nerozumím!! Tak školy bylo dost. Co se týče mého volného času, skončil jsem se squoshem. Bez Tebe mě to tam už nebaví, neměl jsem s kým soupeřit, s kým se bavit, prohrávat a vyhrávat! Teď jsou tam jen už samí „kořeni“. Ty mě vždycky rozpráší! Všechna bojovnost a chuť po vítězství mě opustila!! Místo toho jsem začal na sobě makat! Jak rád říkáš TY!! Se spolužákem začínáme chodit do posilovny. O víkendech (v sobotu převážně) jsem u táty ve firmě na brigádě! Vzpomínáš, kolik srandy jsme si užili za jeden den na cihlách?? <img :)> Tak škola a teď i volný čas je napsán. Jak jsem Ti slíbil, napíšu pár řádek i o ní! Moc se mi to nechce rozebírat přes dopis, ale slib je slib! Připadám si jako úplný cvok, když Ti to píšu (myslím teď dopis). Bydlíme od sebe 15 minut pěšky a nenajdem si na sebe čas! <img :(> Ty jsi s tím „dopisováním“ začal a musím uznat, že je to dobrý nápad. Teď ale zpátky k tématu. Opravdu Ti o ní budu vyprávět, až se potkáme. Na začátek jen prozradím, že je ANDĚL!!! Kdybych měl psát, napíšu několik listů! Ještě jsem nebyl nikdy takhle štastný a nepotkal jsem tak úžasnýho človíčka!!! Tak brácho, mojí adresu máš. Mé číslo znáš. Pokud budeš chtít napiš mi. Líbat Tě nebudu jsme přece už velký kluci!! Tak se měj krásně piš třeba básně (jak JÁ) Adam	cb1ahafjak_01_1
Andrea Šáchová, I. C 4. 11. 2003 1. písemná práce VZPOMÍNKA (vypravování) Osnova: Úvod: Vyhlídka na prázdniny Stať: 1) setkání v lese 2) začátek nového přátelství 3) závody Závěr: příští rok? Snad nikdy nezapomenu na prázdniny minulého léta. Skoro celé jsem je měla trávit na naší chalupě u dědečka a babičky, a tak jsem si myslela, že budou nudné a pomalu jsem začala odpočítávat dny do 1. září. Ale nic neštěstí nebylo, jak jsem si představovala. Všechno začalo jednoho slunného dne. Babička říkala, že potřebuje houby do polévky na oběd. Já jsem stejně neměla co dělat, tak jsem se ochotně nabídla, že jí košík nasbírám. Šla jsem po lese už skoro s plným košíkem zdravých křemenáčů a pravých hříbků, když tu se z lesní cesty vyřítila závratnou rychlostí dvě horská kola. Prohnala se kolem mě až mi košík vypadl z ruky. Naštvaně jsem na ně zakřičela: „Blázni, nevíte snad co jsou to brzdy?!“ Oba kluci na kolech smykem zabrzdili a k mému údivu mi šli pomoct rozsypané houby posbírat. Při sbírání jsem se dozvěděla, že jsou to bratři Milan a David a že také tráví prázdniny na chalupě. Už se blížilo poledne, tak jsem radši rychle spěchala zpátky k chalupě, abych nemusela poslouchat spílání starostlivé babičky, která už nedočkavě očekávala houby do polévky. Druhý den ráno jsem šla se svým psem na procházku dolů do vesnice. Hádejte koho jsem nepotkala!? Milana a Davida! Kluci mě už z dálky poznali a šli mi na proti. Od té doby jsme se zkamarádili a zbytek prázdnin trávili společně. Každý den jsme měli nový zajímavý program. Chodili jsme se koupat k místnímu rybníku, jezdili jsme na kolech po lesích, nocovali jsme na strašidelné zřícenině, chodili jsme na výlety. Prázdniny se krátily, ale my jsme na to nemysleli. Nepamatuji si den, kdy bychom nebyli spolu. Milan se stal mým nejlepším kamarádem. I dnes jsme skoro jako bratr a sestra. Jednou o víkendu, když jsme šli kolem informační tabule, kde se co děje, upoutal kluky plakát, který zval na mužské teréní závody na horských kolech. Milan hned zajásal a jeho tvář se rozjařila. „Jé, koukejte, závody a jsou ve vedlejší vesnici!“ David si zatím zkoumavě prohlížel trasu závodu. „Podívejte, jede se to kolem Dračí skály, tam to přece dobře známe“ řekl. Protože pro závodníka je velmi důležité, aby znal trasu, kudy se závod pojede, a kluci ji znali jako své boty, protože jsme po ní často jezdili, rozhodli se, že se závodu zúčastní ne jako diváci, ale jako závodníci. Do závodů zbýval ještě týden, a tak jsme si trasu kolem skály ještě párkrát projeli. Znali jsme ji tak dobře, že bychom ji projeli snad i poslepu. Závody se blížily. Nastal den s velkým D. Závodníci byli už připraveni na startu a nedočkavě čekali, až startér vystřelí z pistole. „Prásk!“ ozvalo se ze startovací pistole. Závodníci vyrazili. Závod byl vyrovnaný, ale Milan přeci jenom podle očekávání zvítězil. David dojel „Hurá, hurá!“ oceňovali jejich výkon pokřikem přihlížející diváci. Celý průběh závodů byl natáčen na kameru, tak byli kluci i druhý den ve Sportovních novinách! „Co víc si přát?!“ gratulovala jsem oběma klukům. „Snad aby ještě prázdniny nekončily“ podotkl jeden z bratrů. Prázdniny skončily, ale byly to ty nejlepší, co jsem zatím zažila. Říkám schválně zatím, protože věřím, že ty příští budou ještě lepší. Zpátky do "velkoměsta" jsem odjížděla s pocitem, že jsem našla dva skvělé kamarády. Byla jsem plna dojmů a zajímavých zážitků, které jsem si ještě dlouho přehrávala v hlavě a ráda na ně dodnes vzpomínám.	pr1csacand_01_1
Moje školní taška Na každý den školy jsi beru s sebou na záda svojí brašnu, která mi pomáhá udržet v ní učení. Moje taška je ušita s černo – červené látky, tvoří ji také pět kapec, která vypadají jako červená srdíčka. Také obsahuje tři velké kapsy, do kterých se vejde skoro všechno. Ve vnitř nosím učení, desky a penál. Části vyplňují rozdělené na menší a malé kapsičky také jsou zaplněny potřebnými věci. Zavazadlo má na sobě napsaný název „TOPGAL“ K mé tašce mám vztah úplně hezký a neumim si představit že bych jí nemněla pamáhá mi nosit učení, ale také je někdy těžká.	cl6akradom_1
Turguetris, 18 června 2010 Ahoj Adame, tak už jsme doletěli a odvezli nás do hotelu. Zítra pojedeme na výlet do města, nakupovat. Je tu strašné teplo. Tak ahoj už musím jít. Adam P. S. Přiletíme za čtyři\|\|dny.	cbrod5b_01_1
31.10. 2006 Petr Kužel, 2.D 1 písemná slohová práce <nalepený barevný obrázek lokomotivy> lokomotiva řady 477.0 „Papoušek“ (výklad) osnova: I. Úvod: technické parametry II. 1) Technický popis 2) Provoz 3) Komponenty stroje III. Závěr – shrnutí – konec provozu Potřeba výkonných lokomotiv pro příměstskou dopravu Prahy, Brna a Ostravy přiměla ministerstvo dopravy k objednání lokomotiv, které by splňovaly náročný provoz v okolí těchto měst. Výrobnímu podniku ČKD Praha byla zadána výroba tendrovek řady 476-1. První serii vyrobené v roce 1951 bylo upraveno hmotnostní rozložení na nápravu a následně byla přeznačena na „naši“ řadu 477.0. Lokomotiva splňuje požadavky příměstského provozu svými technickými parametry. Rychlostí 100km/h, hmotností 128t. a výkonem 1540kW. Raritou tohoto stroje je souvislá kapota od vodojemu k budce. Poprvé v historii byl použit celosvařovaný kotel svařený se skříňovým kotlem. Topeniště s natřásacími rošty Houlston mělo spalovací komoru, dvě varné roury a termosifon. Dýmnice byla vybavena výfukovým zařízením Kychlap s dvojitým komínem. Nápravová ložiska včetně spřažených, běhounů i hnacích náprav byla valivá SKF. Tříválcový parní stroj měl šoupátka Trafimov. Heusingerův rozvod byl ovládán pneumatickým servomotorem. Vodojemy, které původně čítaly 15m3 vody u první série byly nahrazeny v druhé serii vodojemy o objemu 13 m3. Uhlák měl objem 7 m3. Tato změna dopomohla k lepšímu rozložení jízdy, hmotnosti a celkově ke zlepšení jízdních vlastností. Lokomotivy byly z výroby opatřovány modrým nátěrem s červenými koly. Díky tomuto pestrobarevnému nátěru si vysloužily přezdívku „Papoušek“. S postupným rušením parního provozu, který byl zapříčiněn nízkou efektivitou a ekologií parní dopravy, ale především postupnou elektrifikací hlavních tahů právě v okolí Prahy, Brna a Ostravy. Tyto stroje však patřily k moderním představitelům parní trakce, a proto jejich provoz pokračoval až na přelom sedmdesatých a osmdesátých let. Nejprve byly na počátku sedmdesátých let vytlačeny z velkých měst a dosloužily na osobních a spěšných vlacích na severu Čech. Poslední „Papoušek“ byl vyřazen v roce 1979 a to na trati z Děčína do Ústí nad Labem. V České republice jsou uchovány dvě lokomotivy řady 477.0, a to 477.043 a 060. Na Slovensku je to lokomotiva řady 477.013. Jako provozní muzejní exponáty jsou udržovány 477.013 a 477.043. Lokomotiva 477.013 v Lužné u Rakovníka (Železniční muzeum ČD) a lokomotiva 477.043 v Popradě (KD)	pr2dkuzpet_1
Popis knihy Tom Sawyer V ději se přesouváme na přelom 19. a 20. stoletá do USA. Tom Sawyer žil ve městě Saint Petersburg, který je poblíž řeky Mississippi. Tom je sirotek a proto žije se svou tetou Poly. Jeho nerozlučným kamarádem je Hucklebery Finn. Huckův život není tak příjemný, protože je tulák a jeho otec je vyhlášený městský ožrala. Tom je takové třídní zlobidlo doprovázené Huckem. Jejich životy jdou velice poklidně, to se změní až v době, když jsou oba chlapci na hřbitově a uvidí vraždu. Tom i Huck vědí, že vrahem je Joe Indián, avšak obviněným je jistý Muff Potter a to Tom nenechá jen tak být, proto jde svědčit k soudu a vydaří se mu ospravedlnit Pottera. Tom se díky patáliím dostal až k pokladu a dostal odměnu.	js9bhralad_1
Jak jsme byli s Mikim na chatě Dorazili jsme s Mikim na chatu a všechno jsme si prohlídli. Pak jsme nasedli na kola a jeli se dívat na zvířata. Hráli jsme turnaje ve fotbale, kopali penalty, dávali si závody a často jsem ho nechával vyhrát. Byl tam i jeho děda. Všichni jsme si vyrobili prak, našli kameny a stříleli do starých vrat. Viděli jsme i koně a ovce. Druhý den nám nepřálo počasí, ale zajeli jsme s Mikim nakoupit, protože jsme se brzo vzbudili. Miki se chtěl kouknout co je za těmi vraty, a tak jsme tam zajeli a vešli dírou ve vratech. Miki šel první, ale spadl do bahna, tak jsem ho zvedl. Za starými vraty nic nebylo. Jeli jsme dál a uviděli starou opuštěnou budovu. Proto jsme se s Mikim dohodli, že se vyzbrojíme a budovu propátráme. Dojeli jsme si pro pistole a praky a cestou nasbírali kamínky. Dorazili jsme k budově, já jako pátrač šel první, zamnou Miki a děda. Tiše jsem zašeptal: „Pssst mohl by tady být nepřítel.“ S Mikim jsme byli přikrčeni u dveří a děda nám je otevřel. Budova byla prázdná V noci ve stanu mě Miki vzbudil se slovy. „Páťo slyším nějaký rachot.“ Vylezli jsme a viděli dědu, jak něco vyrábí. Třetí den nás překvapil bojovou hrou. Odměnou nám byly odznaky „bobříků odvahy„ které děda vyráběl v noci. Nakonci týdne jsme jeli spokojeni domů.	cl6cmoipat_1
1.11.2006 Petr Návrat, 2.C 1. písemná slohová práce Sázení - Chance I. Úvod – čím se Chance zabývá II. 1) Ako sázka 2) Kombi sázka 3) Rozpis a desítka III Závěr Sázková kancelář Chance je druhá nejrozšířenější sázková kancelář v České republice. Více poboček má pouze její velký konkurent Tipsport. Chance není pouze sázková kancelář, ale také sponzor několika fotbalových a hokejových týmů. Chance je hlavním sponzorem fotbalového klubu Slavia Praha. Teď už nebudu mluvit o Chanci, ale o sázení. Sázet se dají čtyři druhy tiketů: ako sázka, „akovka“, kombi sázka „kombík“, rozpis „maxík“ a desítka. Ako sázka nemá omezený počet zápasů, ale je omezen kurz, tak že celková výhra nemůže být vyšší než dva a půl miliónu korun. Minimální vklad na tento druh sázky je 20Kč plus 10% daň. Kombi sázka je mnohem propracovanější než ako sázka a rozpis. U tohoto tiketu se může sázet maximálně 32 zápasů. Všechny zápasy se rozdělí na několik skupin podle vašeho výběru. Jedna skupina je vlastně jako jeden zápas, protože když na ako sázce nevyjde 1 zápas, celý tiket je už bezcenný a může se vyhodit, ale zde u kombi sázky může být chyba a stejně můžu vyhrát ještě nějakou hotovost, minimální vklad na tomto druhu tiketu je 30Kč + 10% daň. V sázkové kanceláři Chance existují ještě dva druhy tiketů: rozpis a desítka. O rozpisu toho moc nevím tak se raději budeme bavit o desítce. Desítka je speciální ako sázka na určitou fotbalovou ligu, která má 20 nebo 18 týmů. Liga, která má však 18 týmů musí mít druhou ligu. Na této sázce se sází pouze 10 zápasů. Každý zápas musí mít čistý tip. (Čistý tip – 1 – výhra domácích, 0 – remíza, 2 – výhra hostů) U těchto deseti zápasů se sečtou kurzy a vynásobí minimálním vkladem 20-tiKč. „To by však byla malá výhra!“ a proto se u desítek vypisuje bonus 300 tisíc a více korun. Tak to by bylo vše. Velmi rád sem vás se sázením seznámil a jestli vám bude něco nejasného, tak jsem vám k službám. *protože se --- mi hrají další skupiny.	pr2ctnavpet_01_1
Hokejová povídka Dnes už je to přesně rok. Slunce nesměle vykukuje spoza mraků a fičí studený, severní vítr. Ne a ne přijít zima. Počasí je jiné než před rokem, ale nálada pořád stejná. Osm tisíc sedm set\|\|šedesát hodin, pět\|\|set dvacet pět tisíc šest\|\|set minut, třicet jedna milionů pět\|\|set\|\|třicet šest tisíc sekund. Dá se za takovou dobu zapomenout? Jsem si tím jista, nedá! Zapomenout se nedá nikdy. Odlesk ledové plochy, třeskot hokejek, záblesky nožů na bruslích, pronikavý hlas píšťalky. To všechno byl jeho život. Pokud byl na ledě byl to on. Nespoutaný, sebejistý, s vírou v to, že všechno dokáže, odhodlaný zvítězit a rvát se o to vítězství do poslední chvíle. V tu chvíli to byl někdo jiný. Hrál hokej. Byl to hráč a dobrý hráč. Ve chvílích kdy byl na ledě zapomínal na okolní svět. Vždy jsem si myslela, že ho znám, ale nebyla to tak docela pravda. Dokázala jsem sice odhadnout jeho reakce, ale přesto občas zůstával uzavřený do sebe a ve svém hokejovém světě přemítal, jak být lepší a lepší. Chtěl být tím nejlepším. V jeho mysli se otevíraly všechny Ruské a Kanadské ligy a vítaly ho mezi sebe. Jako by existovali dva. Ten na ledě a ten mimo led. Nevím proč, ale vždycky jsem měla radši toho prvního. Jeho životem byl prostě hokej. Nalezl v tom sportu něco, co už dlouho hledal. Byla to sebejistota, volnost a touha. Touha po vítězství. Trávil na ledě každou volnou chvíli. Stal se jeho součástí. A bohužel se pro něj stal i osudným. Už tenkrát, dříve, když narazil hlavou do mantinelu, kdy stačilo jemn pár centimetrů a mohl umřít, bylo jasné, že to není jen obyčejný sport. Čím prestižnější a důležitější byly zápasy, tím se stávali hráči agresivnější a nervóznější. A jako každá věc, tak i hokej dokázal ukázat svoji stinnou stránku. A právě před rokem si vybral tu nejkrutější dalň, jakou mohl. A proto se ho někteří lidé bojí. I já jsem pochopila, že zdánlivě nebezpečná hra není taková, jak se na první pohled může zdát. Nejspíš jsem ho začala v duši nenávidět, protože mi ukázal, kdo má navrch. Ten den se hrálo domácí utkání. Šlo o všechno. O vítězství, postup do baráže, čest a samozřejmě slávu. Nikomu z předešlých týmu se postup do vyšší soutěze ještě nepovedl. Všichni to věděli, a proto to bylo jiné. Vždy tak sebejistí hráči pod maskou zdánlivé pohody měli strach. Byl to neobvyklý pohled jakým se na mě podíval. Na ten nikdy nezapomenu. Byl v něm poprvé strach a nejistota. Jakoby něco tušil, ale to přece nemohl! V rádiu vyhrávali nejnovější hity a tribuny vířily zelenožlutými barvami a bubny se zaléhaly po celém stadionu. První třetina skončila nerozhodně, a to 0:0. Hráči odcházeli do kabin ještě pod větším tlakem než před začátkem utkání. Druhá třetina byla jasně v režii našich hráčů<.> Dokonce se hráči číslo dvanáct podařilo vsítit gól. Skóre bylo tedy 1:0 pro domácí. Na straně soupeře byl vyloučen hráč číslo 61 za podražení. Zápas začínal nabírat obrátky. Už to nevypadalo, jako boj o vítězství, ale o všechno. Na třetí třetinu nastoupili protihráči značně rozhození. Přesto soupeř poměrně snadno vyrovnal. Zbývaly tři minuty do konce. A v tu chvíli se ukázalo, ze je právem kapitán. Úplně sám projel celé hřiště a potom, co překonal obranu, dokázal dát gól. Vedli jsme 2:1 a tým domácích úspěšně mířil k cíli. Byla ohlášena poslední minuta utkání. A ta rohodla o všem následujícím. Znovu se dostal k puku. Vypadalo to, že chce zpečetit vítězství, které bylo nadosah. Podařilo se mu nabrat rychlost. Stadion začal vířit vítěznou euforií. Zvuky bubnů zesílily a zaplňovaly postupně celou halu. Podařilo se mu, za mohutné podpory fanoušků, vyhnout protihráčům a mířil na bránu. Bohužel obránce protihrajícího týmu se nechtěl vzdát bez boje. Viděl sice, že už ho nestíhá, ale pomohl si malým „háčkem“. Podržel ho za pravý bok. Ztratil stabilitu, puk mu sklouzl z hokejky a upadl. Bohužel byl už moc blízko brány a taky mantinelu. Obránce, který použil nelegálního způsobu, aby ho zastavil, pouze upadl. Jenže on něměl takové štěstí. Byl více zajetý a upadl na záda. Nestihl se už v pádu otočit a naboural hlavou přímo do mantinelu. Bubny v hale utichly, lidé vstávali ze sedadel a siréna ohlásila konec utkání. „Zvítězili jsme:“ neslo se mi hlavou, ale tato skutečnost pro mě nebyla vůbec důležitá. Nezvedal se, jen tam dál bezvládně ležel. To už u něj bylo spoustu lidí. Týmový lékař, masér, spoluhráči i protihráči se okolo něj shromáždili. Odněku zněla siréna sanitky a přibíhali další lidé. Naráželi do mě a dav, hrnoucí se schodištěm dolů, mě začal unášet s sebou. Někdo na mě zavolal. Nebyla jsem schopna reagovat. Měla jsem strach. Bezvládně ležel na nosítkách. Chytila jsem ho za ruku. Byla ledová a bezvládná. Poslední pohled na hlavu fixovanou límcem, a pak už jen modrá světla sanitky. Lidé se začali rozcházet. Zůstala jsem tam skoro sama. Na led vyjela rolba. Stála jsem sama na hokejové střídačce v potemnělé hale a l tušila, že je konec. Že už ho nikdy neuvidím. A domněnka se stala skutečností. Smrt nastala při převozu do nemocnice. Ledový sport si vybral svou krutou daň. A za jedno vítězství XXX hodně nepřiměřenou. A jediné, co po něm zbylo je dres, který na jeho počest visí na konstrukci hokejového stadionu. Už je to rok!	pr4esveann_1
12. ledna 2006 Nela Veselá 1. B 1. stylistická kompozice – srovnávací Popis Moje nejlepší kamarádka Osnova: 1) jméno, věk, bydliště – informace o kamarádce 2) postava 3) a) obličej b) vlasy c) oči d) nos e) rty+zuby f) tváře+pleť 4) její záliby 5) co spolu podnikáme 6) vztah ke kamarádce Moje kamarádka se jmenuje Anna Musilová. Je jí dvanáct let a chodí do šesté třídy ZŠ. Bydlí v Praze-9 na Proseku. Má silnější postavu, ale je sportovní typ. Měří přibližně 160cm a váží 50kg. Její obličej je kulatý. Vlasy má jemnější a dlouhé po ramena. Mají špinavě blonďatou barvu. Občas má i červené proužky, které si nechává nabarvit u kadeřnice. Oči má krásně modro-zelené, blízko u sebe a velké. Nos má kulatější, menší a rudější než pleť jinde na obličeji. Její rty jsou plné, červené a zuby krásně bílé, rovné a velké. Tváře má baculatější. Dobře se opaluje, aproto je snědějši. Baví jí hodně činností. Ráda čte, maluje, hraje badminton, počítačové hry, chodí na keramiku a občas si zahraje i stolní tenis – pinpong. Rády spolu chodíme do kina, také spolu nakupujeme oblečení a jen tak se loudáme po obchodech. Doufám, že nám naše přátelství vydrží dlouho.	ces1bvesnel_1
Bochňák, Jan, Gymnázium J. Seiferta Marry W. Shelleyová: Frankenstein Frankensteinovo trápení Vybral jsem si jako povinnou četbu Frankensteina, protože jsem chtěl prožít něco strašidelného, po přečtení první kapitoly jsem zjistil že kniha je doslova nabytá city. Autor byl velice neštastný v době kdy toto dílo psal, a proto své city vepsal do knihy. Autor vtipně využil vyprávění v 1. osobě, čímž umožnil důvěryhodnější prožití děje. Příběh pojednává o vynálezci který dokázal neuvěřitelnou věc,...dát život. Bohužel si neuvědomil jaké by to mohlo mít následky a způsobil tím neuvěřitelné utrpení ne jen sobě, ale i tvoru kterého stvořil. Že je dílo romantické, to se pozná hned na první pohled, city jsou stvárněny tak věrohodně že jsem se v některých částech málem rozbrečel, nebo naopak jsem měl radost když se něco podařilo. Abych pravdu přiznal víc jsem „fandil“ tomu stvoření, v části kdy ho lidé z města chtěli zabít a říkali že je zrůda, se mi ho tak zželelo. Ptáte se proč se mi Frankenstein tolik líbil? Nejprve mě uchvátil úžasný nápad a poté jsem se tak vžil do děje že jsem se od knihy nemohl odtrhnout.	js9mbocjan_1
23. 3. 2006 Marek Luňák 2. písemná práce NEZNÁMÉ MÍSTO (subjektivně zabarvený popis) NEZNÁMÉ MÍSTO Při nedělní procházce lesem jsem se najednou ztratil. Když se mi podařilo částečně se zorientovat a vyjít z něho ven, ocitl jsem se na neznámém místě. To místo bylo kouzelné ale i děsivé. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou, nikde nikdo. Takové ticho, jaké bylo tam bylo až děsivé. Srdce mi bušilo jak o život. Nevím, jestli to byl strach, úzkost nebo co. Byl to zvláštní pocit. Když jsem se rozhlédl po okolí, začalo se mi tam moc líbit. V dáli tekl potůček s vodou tak čistou a průzračnou jako nejtřpytivější křišťál. Tráva byla tak nádherně heboučká jako green golfového hřiště. Procházel jsem se po té nádheře a bylo mi úžasně. Zapomněl jsem na vše zlé, na všecky problémy, co mě potkaly. Rozhlížím se po okolí, vidím si hrát dvě srnky, zajíčka okusujícího jetel, motýly sající nektar z krásných kytek, které rostly všude okolo. Obloha byla nádherně modrá, nikde nebyl ani mráček. Ptáčci cvrdlikali líbezné melodie a sluníčko, zářící jak nejjasnější drahokam, svítilo a svítilo. Procházel jsem se po této nádheře a připadal si jako v ráji. Ať jsem se podíval kamkoliv, všude byla krásná příroda, která byla jak z pohádek, které mi byly čteny v dětském věku před spaním. Ale pořád mě hlodal červíček nejistoty. Kde se to tu vůbec vzalo? Nikdy jsem tu nebyl, ale připadá mi to, jako bych to tu znal léta. Pomalu mě opouštěl strach, který jsem měl na začátku. Najednou jsem se ocitl u krásného domu. Byl tak nádherný až oči přecházely. Na dvorku si hrály tři malé děti. Každé z nich mělo nádherné oblečení. Oči modré jako pomněnky, vlasy světlé, na nich barevné čepičky. Z okna vykoukla překrásná žena. Vypadala jako anděl. Jen jí chyběla křídla. Krásné plavé vlasy do půlky zad, oči jak dvě studánky a pohled svůdné modelky. Přicházím blíže a snažím se jí něco říct. Jenže dělá že neslyší. Snažím se jí dotknout jenže ruka jí projede jako v mlze. V tu ránu se probouzím. Vím, byl to sen. Toto neznámé místo jsem si vysnil jako svoji budoucnost.	pr2cflunmar_02_1
5. prosince 2008 Skloničková P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Byl to jen sen Osnova: Úvod: Ocitnula jsem se v pokoji Stať: a) popisuji místnost b) spatřím štěně c) jeho popis Závěr: byl to pouze sen Pomalu rozostřuji a uvědomuji si, že nic nevidím. Nacházím se v místnosti s divnou atmosférou. Nelíbí se mi tady, protože tma mě velice znervózňovala. Konečně se rozsvítí světlo a místnost vidím nejprve rozmazaně, ale poté už v jasnějších barvách. Pokoj hrající všemi barvami na mě působí velice šťa-stně, ale když pohlédnu na jeho stěny změné se to. Na stěnách jsou bílé rámečky, ve kterých se ukrývají fotky rodin působící veselým dojmem. Z toho mi šel ošklivý mráz po zádech. Bude to nejspíš tím, že nemám úplnou rodinu. Raději poodstoupím dále. Chvíli jen tak postávám a poté se zahledím do temného rohu na konci místnosti. Spatřím tam malé štěně, a proto běžím k němu. Stojím kousek od něj a prohlížím si ho. Štěně menšího vzrůstu má srst zbarvenou do hnědé s malými bílími flíčky. Na hlavičce mu poodstávají dvě špičatí ouška. Jeho hnědá očka jako špendlíkové hlavičky na mě se zájmem koukala. Uprostřed nich má roztomiloučký černý čumáček s otevřenou tlamičkou a růžovým vyplázlím jazýčkem. Jeho ocásek se neposed-ně hýbá ze strany na stranu. Nejspíše bude přátelský. Představuji si, jak ho vezmu k sobě domů a budu si s ním hrát. Vrátím se zpět do místnosti. Přicházím k pejsku, už se pro něj rukama natahuji, že si ho vezmu do náručí a odnesu domů. Leknu se, někdo zhasnul. Když otevřu oči, ocitnu se ve svém pokoji, škoda myslela jsem si, že bych mohla mít konečně svého pejska. Ale o tom se mi může pouze zdát.	grp2skl_1
3.11. 2005 ŠRÁMKOVÁ TEREZA 1.písemná práce REALITYSHOW (referát) Dobrý den všem příznivcům i odpůrcům této televizní zábavy. Cílem mého referátu je, říci vám, co vlastně realityshow znamená, co může, a naopak nesmí obsahovat a můj názor na tuto dominantu dnešní doby. Víte, co vlastně realityshow znamená? Toto slovo se skládá ze dvou slov, realita a „šou“. Slovo realita v tomto případě znamená skutečný život, situace a slovo „šou“ znamená zábava. Když to shrnu, tak realityshow znamená skutečný život, který je prezentován jako zábava. Realityshow jako taková existuje od nepaměti. Vždyť i takové gladiátorské (hry) zápasy byly svým způsobem realityshow, ale to už v této době nikoho ani nenapadne. Dnes, když někdo vysloví realityshow, tak se každému vybaví například „lepší zůstanou“, což je znělka dnešní nejúspěšnější realityshow VyVolení, kterou vysílá televize Prima, nebo svalnaté tělo pornoherce Filipa, který je velkým favoritem realityshow Velký bratr, kterou vysílá konkurenční televize Nova. Ano, v dnešní době vidí každý jen peníze a úspěch, proto právě tato zábava má takový úspěch. Myslím, že nikdo by se nenechal zavřít do domu, kdyby za to nebyla odměna. A dnes je ta odměna opravdu lákavá. Kdo by nechtěl vyhrát deset milionů jen za to, že se před televizní kamerou nají, nebo si vyčistí zuby? Někomu by sice mohlo vadit, že nemá přístup k informacím, že nemá svobodu, ale výhra je opravdu lákavá. A na tomto principu je postaven úspěch televizních stanic. Každého až na výjimky zajímá, kdo nakonec bude ten nejlepší a získá pohádkovou výhru. Ale ne vždy tomu tak bylo. Dříve byly realityshow postaveny na tom, co člověk opravdu vydrží. Vzpomínám si na jednu takovou. Úkolem bylo vydržet co nejdéle nespat. Nikdo z dobrovolníků nedostal žádnou pohádkovou výhru, ale myslím, že jim to nevadilo. Oni byli spokojení se svým výkonem. Ne jako dnes. Ráda bych vám ještě řekla jednu zajímavost. V dnešní době mají realityshow pravidla, která určuje veřejnost. Před 22. hodinou se na televizních obrazovkách nesmí objevit nic, co by mohlo pohoršovat mládež (sprostá slova, sex). A právě ta sprostá slova se stala problémem. Obě televizní stanice za nedodržení pravidel dostaly pokutu. Myslím, že pokuta ve výši čtyři miliony korun byla dostačující a pro televize tak nepříjemná, že nyní každé sprosté slovo vypípávají. Aspoň k něčemu ty pokuty jsou! Můj názor na realityshow je, že se mi to vcelku líbí. Nedovedu vám vysvětlit proč, asi mě jen zajímá nový styl zábavy. Vím, že každý z vás co tu sedíte máte na tuto zábavu svůj vlastní názor. A to je dobře. Nebudu vám přeci vnucovat ten svůj... Na závěr bych vám všem chtěla moc poděkovat za pozornost a doufám, že jsem vám aspoň trochu pomohla pochopit, proč právě realityshow zaznamenává v dnešní době takový úspěch. Děkuji a nashledanou!	pr2cfsrater_01_1
Přestávka v naší třídě „Už zbývá jen pár minut,“ říká si určitě nejeden žák naší třídy. Vyčerpán tou úmornou nekonečnou hodinou, těší se na zaslouženou přestávku. Zaslouženou určitě, poněvadž jak jinak odměnit pilného žáka, který se musí při výuce velmi soustředit. Toto však neplatí jen pro naši třídu, ale pro všechny. U nás se to liší pouze v tom, že z hodiny se někdy stává jakoby již přestávka. Tu a tam se kdosi vybavuje o čemsi a výsledně zazní hlas profesora o síle hromu. My se samozřejmě bleskově zklidníme. A hle, zvoní! Za ten necelý rok jsme si ve třídě již na sebe zvykli, a proto se o přestávce rozhodně nenudíme. Ať už se jedná o 10-ti minutovou či větší 20-ti minutovou přestávku, čas vždy běží jak o závod. Nejoblíbenější je pro nás velká přestávka, o které máme mnoho času probrat veškeré dění s kamarády, připravit se na nějaký předmět, jít si zasportovat na dvůr a také na to, abychom se občerstvili. Za občerstvením chodíme do nedalekého Pekastu. Obvykle neprobíhá tato cesta nijak dobrodružně, prostě nic zajímavého, ale tenkrát… To byl zrovna zrovna a my jsme se jako obvykle o velké přestávce vydali do Pekastu. První, co nám bylo překážkou, byla ohromná zima, kterou jsme nečekali. Ovšem s tím, co následovalo, jsme opravdu nepočítali. “Sněží,“ se údivně rozlehlo po nevelkém krámku s pečivem. V tom, jakoby na povel, se všichni otočili a opravdu tomu bylo tak. V období, kdy předcházející dny plulo slunce na obloze jen s chvilkovým skrytím za mraky a zároveň při příležitosti zkoušení funkčnosti topení ve škole, nemusí být překvapující to, že jsme mnozí měli na sobě pouze trička a své mikiny jsme nechali ve škole. Chtě, nechtě jsme, ani již netuším jestli s rozloučením, rozběhli zpět k naší škole. Sníh se sypal a my jsme radostně povykovali. Teď ještě to krátké vystavení sněhu a chladu než se nám podařilo otevřít dveře do školy. A nakonec, jak to bývá, vše dopadlo dobře. Dnes na to vzpomínáme se smíchem, protože se nám povedlo pobavit tím třídu. Všichni se smáli našim zmrzlým výrazům a tomu, jak rychle jsme si navlékli své mikiny. Nakonec jsme si ještě i oddychli, že se topí, s čímž jsme byli předtím nespokojeni. OSNOVA: 1. ÚVOD 2. STAŤ – O tom jak trávíme přestávku − Výprava do pekastu − Rychlý návrat do školy 3. ZÁVĚR	cb1akasmic_02_1
Formální analýza básně Viktora Dyka Autorem básně Země mluví je Viktor Dyk. Tato báseň je buřičská a napsal ji ve svém anarchistickém období. Objevuje se zde vzdor i smutek. Hlavními motivy básně jsou matka, syn a rozhovor. Báseň je strofická, verš je vázaný a to … Typ rýmu se během básně mění,v první strofě je rým střídavý, naopak v druhé sloce autor zvolil rým soustředný. V díle se hojně vyskytují obrazná pojmenování, například přímo název Země mluví je personifikace, neboli udělování lidských vlastností věcem užitým, zvířatům nebo rostlinám. Na začátku první sloky autor použil synekdochu: tvrdá byla jsem tobě. Zájmeném tobě však autor nemyslel pouze jednu osobu, ale všechny rodné Čechy. Těžce chléb jísti dala pak znázornil metonymií. Nejde totiž o chléb, ale o něco hlubšího, o tvrdé zacházení a tvrdou práci. Báseň je tedy pro Dyka velice typická a také je typická pro buřičské období. Objevuje se zde hodně obrazných pojmenování.	js3vav_03_1
Moje školní taška Vždy když jdu do školy nesmím zapomenout svou tašku s učením a psacími potřebami. Zevnějšek je různobarevný. Každého zaujmou světelné pruhy, jsou tam aby mě viděli řidiči aut. Její malé sítěné kapsy obsahují pití. Nesmí chybět ani kapsy na svačinu a pravítka. Na přišitém pásku visí železný kroužek, který používám k připevnění cvičebního úborem. Po otevření ozdobnými zipy uvidíme velký nepořádek. Dvě části odděluje pevná látka. Obsahuje také malinké pouzdro na průkazku. Nikdy bych ji za nic neviměnil.	cl6advofil_1
12. ledna 2006 Jan Kušta 1. B 1. stylistická kompozice – srovnávací Popis Můj nejlepší kamarád Osnova: 1. Představení kamaráda 2. a) Postava b) obličej, vlasy c) specifické znaky d) řeč, chůze e) oblečení f) povaha 2. Vztah ke kamarádovi Můj nejlepší kamarád se jmenuje Jaroslav Doubek. Přišel k nám do třídy v prosinci z gymnázia v Karlových Varech. Je mu 11 let. Jára je spravedlivý a kamarádský. Jeho vlasy jsou krátké a mají tmavě hnědou barvu. Jeho obličej má světlou barvu a velké hnědé oči, malý roztáhlý nos a malá ústa. Nosí oválné brýle a v noci si dává ucpávky do uší. Na svou postavu má velmi, ale velmi dlouhé ruce a krátké nohy. Vlasy mu rostou velmi pomalu. Mluví velmi rychle, zřetelně a srozumitelně. Chodí rychlou chůzí a běhá po patách. Nosí oblečení tmavé barvy a modré roztáhlé džíny. Nemá rád oblečení světlé barvy. Je klidné i nervózní povahy. Má někdy velké mezery ve připomínání a zapomínání. Nemá rád sport, rád se baví a je to můj nejlepší kamarád, kterého jsem v životě potkal. Jsem s ním velice rád a prožívám s ním skvělé příhody. Nechtěl bych Járu nikdy zklamat, protože takového kamaráda už nikdy nikde nenajdu.	ces1bkusjan_1
Aleš Matějka, I. E 5. listopadu 2003 1. písemná práce TÉMA (Vypravování) Osnova: Úvod Stať Závěr Povím Vám příběh, jenž se stal před pár lety, v roce 2634. Já a můj mrtvý přítel Anděl jsme pracovali na vesmírné základně Hluboký vesmír již 5 let, ale stále jsme byli jen technici 3. třídy – to jest zcela vespod hierarchie této lodě. Anděl měl sice jistou dávku ctižádosti a toužil postoupit o příčku výš, ale ani po 11 neúspěšných zkouškách nepochopil, že se do vesmíru nehodí. Vlastně vůbec nechápu, proč se přihlásil k hvězdným sborům. A navíc už nežije. Zato já jsem měl jasno: odbydu si ještě 2 cesty a za ušetřený plat si koupím farmu na Zemi. Na celé lodi jsme byli jen tři: Anděl, já a počítačový program umělé inteligence Matka. Zrovna jsem se vzbudil, když Anděl vběhl do kajuty. Vypadal zmateně a hned na mě vychrlil: „Aleši, co je dnes za den?“ Já na to v klidu: „Středa, co má být?“ Anděl téměř propadl panice: „Vůbec si nevzpomínám na pondělí a úterý.“ Zamyslel jsem se a uvědomil si, že také nevím, co se dělo, jenže to je u mně normální. Zapnul jsem počítač a naťukal: Matko, co se dělo předchozí dva dny? Počítač zachrčel a poté se na obrazovce rozsvítila odpověď, kterou jsme od Matky nikdy nedostali: NEVÍM. Zašklebil jsem se v údivu: „A co černá skříňka?“ Tam musí být záznam. Ale Matka mě opět překvapila: ČERNÁ SKŘÍŇKA NA TENTO TÝDEN CHYBÍ. „A kam se poděla?“ vložil se do rozhovoru Anděl. Aby šla snáze najít v troskách po případné havárii, měla zakódovaný malý elektrický majáček. JEJÍ SIGNÁL JSEM NALEZLA 8000KM OD HLUBOKÉHO VESMÍRU. JE NA MĚSÍCI I0. Oznámila Matka. Během pár chvil jsme se v záchranném modulu vydali na cestu a zanedlouho přistáli. Pomocí Matčinných instrukcí jsme neomylně postupovali vpřed, když se objevily. Stopy. Stopy půl metru dlouhé, hluboko otisknuté do prachu a pořádně děsivé. Vyděsili jsme se. (Pořádně) Postupovali jsme obezřetně dál, když jsme spatřili hrob. Na půlmetrovém náhrobku stálo: Přátelé. Matka zahlásila, že jsme na místě a po krátkém kopání jsme vytáhli kdysi orandžově černou skříňku, nyní šedivou. Po návratu na Hluboký vesmír jsme si pustili záznam. Nejprve se ozvalo Matčino varování, abychom si zprávu nepouštěli, ale neposlechli jsme. Z typického pohledu bezpečnostní kamery jsem spatřil, jak jsme oslavovali Andělovo 3. výročí smrti a on, úplně opilý si stěžoval, že nikdy neměl přátele. Zmáčkl jsem tlačítko přehrávání vpřed a sledoval, jak Anděl běží do postele, já do řídícího centra, kde jsem spustil Matku a na hlavu ji nasadil jakousi helmu. Pustil jsem nahrávku normálním tempem. Matka napsala – NAČÍTÁNÍ TVÉ PAMĚTI DOKONČENO. Pak jsem si sundal <nedokončeno>	pr1ematale_01_1
31.10. 2006 Štroufová, 2.D 1. písemná slohová práce Feminismus (Referát) Osnova: I. Úvod – otázka feminismu II. 1) Feminismus v dobách minulých 2) Současný feminismus 3) Feministická teorie a její klasifikace III. Závěr – sporný pojem feminismus Otázka feminismu není v dnešní doně novinkou, ale i tak lze nalézt mnoho jedinců, kteří o feminismu a feministkách vědí málo nebo vůbec nic. Často se objevují názory, že feministky jsou zakomplexované bytosti, které nemohou najít vhodný protějšek. Než si ovšem na feminismus vytvoříme vlastní názor, tak bychom si měli položit základní otázku, a to co to vlastně feminismus je a jaká je jeho hlavní ideologie. Feminismus byl dříve chápán jako boj žen za emancipaci, které bychom mohli přiřadit český ekvivalent zrovnoprávnění a získání nezávislosti. K rozšiřování feminismu sloužily letákové akce, přednášky a jiné ne příliš efektní prostředky. Zásadní zlom pro feminismus nastal ve Spojených státech v šedesátých letech a v souvislosti vzniku Hnutí občanských práv, vedené Martinem Lutherem Kingem. Od této doby se začíná feminismus zabývat otázkou porodnosti, potratů, mužského násilí a vůbec celkového vnímání ženskosti. Dnes už můžeme feminismus chápat jako zájem a možnost společenského života žen vzhledem k mužům a jejich společenskému postavení dob minulých i současných. Současné feministky vycházejí i z přesvědčení, že ženy trpěly nespravedlnostmi v důsledku svého pohlaví. Logicky se tedy nabízí otázka, jaké změny společenského postavení moderních žen oproti společenskému postavení našich babiček a prababiček feminismus přináší a co je vlastně jeho cílem. Odpověď zní, že feminismus je hnutí za odstranění společenské, hospodářské i rodinné převahy úlohy muže. Toto nevýhodné postavení ženy je feministkami označováno za patriarchát. Účelem feministické teorie je tedy snaha popsání příčiny a možné odstranění diskriminace žen v některých společenských oblastech. Klasifikace feministické teorie se liší a je založena na tématickém rozdělení teorie na problémy ve vztazích mužů a žen a jejich možném odstranění a na způsobu použité meto-dologie. Feminismus je možné rozdělit do mnoha ideologických proudů. V politické teorii je však uváděn jako nejrozšířenější feminusmus liberární, radikální a socialistický. Liberární feminismus shrnuje požadavky na emancipaci ženy oproti radikálnímu feminismu, kt. ho vykresluje v transparentní podobě. Lze narazit i na postmodernistický feminismus, ekofeminismus, feminismus třetího světa, psychoanalytický feminismus či dokonce na feminismus satanistický a mnoho dalších. Je všeobecně známo, že muži po rozkvětu feminismu netouží a lze se setkat i s názory, že se feministky snaží popřít přirozený vývoj společnosti, zvrátit staré normy a nahradit je feministickými pravidly a rozšířit si pole působnosti. Možná i toto je příčina momentálního úpadku feminismu, ale je možné, že neutěšený stav feminismu je způsoben i rozpadem mnoha feministických skupin a stále menší pozorností médií. Je jasné, že mezi muži a ženami vždy zůstanou rozdíly, které by ale neměly vést k diskriminaci ani jednoho pohlaví. Působení feminismu má tedy i své kladné stránky a udržuje rovnováhu vzájemné úcty, ale existují i snahy radikálních feministek k úplnému odpoutání od mužů a neoblomné přesvědčení o výjimečnosti žen. Tak zůstává otázka feminismu a feministické ideologie stále otevřená a zřejmě bude ještě dlouho sporným pojmem.	pr2dstr_1
2.11. 2005 ANDREA KUNOVÁ 1.písemná práce JAZYKY A JEJICH VÝUKA (Referát) Vážení posluchači, rozhodla jsem se přiblížit vám téma v dnešní době čím dál aktuálnější, a to výuku cizích jazyků. Bez dovednosti ovládat alespoň jednu cizí řeč se dnes člověk v běžném životě takřka neobejde. Jen v Praze existuje na sto padesát jazykových škol, které bez problémů prosperují. Nejvyhledávanějším jazykem je bezesporu angličtina, která je jedním z nejpoužívanějších jazyků světa. (nejpoužívanější: 1. ČÍNŠTINA; 2. ŠPANĚLŠTINA; 3. ANGLIČTINA <šipka> bengálština; hindština/urdu; portugalština, ruština, japonština; …) V příštím desetiletí by měl počet anglicky mluvících lidí vzrůst až na tři miliardy. Dále čeká největší expanze čínštinu, arabštinu, ale také španělštinu. Ptáte se, jakou školu či agenturu si z nepřeberného množství nabídek vybrat? Aby byla výuka efektivní, hledejte co nejkvalitnější záruky. V České republice existuje tzv. Asociace jazykových škol (AJŠ), která poskytuje právě tyto záruky. Jsou v ní sdruženy většinou velké školy, což má nemálo výhod. Tou největší je asi ta, že ze svých příjmů je škola schopna zařídit pevné zázemí lektorům i metodikům a poskytnout možnost dalšího vývoje jejich vzdělávání. Cílen AJŠ je stát se členem mezinárodní organizace jazykových škol EUQUALS, což je možné až po třech letech samostatného působení. Ale nemyslete si, vstup do takovéto organizace není nic tak jednoduchého. Základním měřítkem je vstupní kontrola školy, která žádá o členství, kontrola managementu i jednotlivých lektorů. Nutný je i minimální počet odučených hodin v závislosti na počtu obyvatel dané obce, kde škola působí. Nesmí chybět ochota zveřejňovat informace, soustavná péče o kvalitu výuky, vysoká úroveň knihovny, samostatné zázemí lektorů, vstupní testy, na jejichž základě je potom žák zařazen do skupiny, která odpovídá jeho znalostem a dovednostem, a nakonec i výstupní certifikace, která se pak stává občas velmi prospěšnou při žádostech o práci. Položme si teď otázku, jak se liší jazyková škola od vzdělávací agentury? Hlavní rozdíl vidím asi v tom, že JŠ zaměstnává učitele jako stálé zaměstnance, musí pečovat o rozvoj jejich vědomostí, z čehož vyplývá, že studium je zde o něco dražší než u agentur. V těch jsou lektoři najímáni krátkodobými smlouvami. Bývají to zpravidla aktivní studenti, kteří sice touto cestou nejen získají potřebnou praxi, ale také si vydělají slušné finanční obnosy. Mějte však na paměti, že při výběru studia byste se měli řídit několika důležitými ukazateli. Zjistěte si, kdo Vás bude učit, kolik žáků bude ve třídě, jak budete zařazeni do skupin pokročilosti, jestli s vaším dovednostním pokrokem budete přecházet do vyšších kategorií, atd. Cena by měla samozřejmě odpovídat. Koná-li se výuka dvakrát týdně dvě hodiny, cena se pohybuje okolo deseti tisíc za rok. V dnešní době j hojně rozšířeno pomaturitní studium. Jazyk se vyučuje zpravidla čtyři hodiny denně a cena se pohybuje v rozmezí mezi dvaceti až třiceti tisíci ročně. Co je však nejnutnější? Samozřejmě umět řeč správně používat. O tom se nejlépe přesvědčíte, vycestujete-li právě do země, kde se hovoří tou řečí, kterou studujete. Češi nejčastěji cestují do Německa, dále do Francie, následuje Španělsko a za ním Anglie. Kam se naopak moc nehrneme je například Polsko. Ptáme se proč? Rozumí tam i česky, ceny se pohybují na stejné úrovni jako u nás, dostanete slušné stipendium a domů pak také nemáte daleko. Ale přiznejme si, že když se řekne Polsko, nezní to tak lákavě jako představa slunného Španělska. Zkrátka po ukončení vašeho snažení by měla následovat zkouška, kdy se přesvědčíte, zda byla výuka efektivní. Děkuji za pozornost a přeji hezký zbytek dne.	pr2cfkunand_01_1
Nejlepší přítel člověka – moje fenka Iris Rauneko Iris je čistokrevná krátkosrstá fenka Německého ovčáka. V 6 týdnech vypadala Iris jako malá černá kulička, na první pohled s viditelnými velkými tlapami. Už tehdy se u ní projevovala hravá, nebojácná a temperamentní povaha. Nyní je 10 měsíců stará, vypadá už jako dospělý jedinec, ale ještě zmohutní! Dosahuje výšky v kohoutku asi 55cm a hmotnosti 30kg. Maska a oči jsou tmavé. Hlava podobná vlku. Podlouhlou tlamu se silnými čelistmi s nůžkovým skusem zvýrazňují špičaté, kornoutovité a vztyčené uši. Středně velký, osvalený krk přechází v rovný svalnatý hřbet zbarvený do černa s hnědo-žlutými znaky. Žluto-hnědá barva vyniká na rovných předních nohou a totéž zbarvení mají i silné a svalnaté zadní nohy. Okrouhle tvarované tlapy s prsty ohnutými a sevřenými, jsou zakončeny krátkými tmavými drápy. Ocas zbarven do černa a zespoda do okrova s nepříliš dlouhými chlupy. Osrstění je tvořeno hustou vlnatou podsadou a rovnými, tvrdými, pevně přilehlými pesíky. Celkové zbarvení je tedy černo-žluté. Mezi její přednosti patří vynikající čich a sluch, ale také zrak. I když vidí černo-bíle, zaregistruje jakýkoliv pohyb. K rozvoji její kladné povahy a poslušnosti potřebuje základní výcvik pod vedením zkušených kynologů, proto navštěvuji tuto organizaci v Bělé pod Bezdězem. Iris mi dělá velkou radost a pořád mě něčím překvapuje. Je to učenlivý, věrný, hravý a bystrý pes.	cl7csvokar_1
Vánoční příběh {Osnova: 1) Návštěva anděla 2) Narození Krista 3) Pastrýři 4) Tři králové 5) Útěk Egypta}<dt cp osn> Byla nebyla jedna marie. Jednou ve snu na{v}<in>štíví anděl Gabriel. Řekne o tom, že porodí dítě. to dítě, ale {bude}<ni> Jos{e\|l}fovo bude to totiž dítě boží. Po pár dnech<in> navštíví Josefa ve snu Gabriel řekne mu že jeho nenarozenému dítěti čeká {nebezpečí}<ni>. Příští den se chystají jít, když nastane {noc}<ni> hostinský jim nabídne přenocování {v}<ni> chlévě. Tu noc se jim narodí Ježíš Kristus. Když uvidí pastýři hvězdu hned {spěchají}<ni> do Betléna. Pastýři dají Ježíškovy různé {dárky}<ni>. Před chlévem je opravdu mnoho pastýřů. Tu noc ještě příjdou tři králové Kašpar Melichar a Baltazaur. Dají Ježíškovi zlato, mirhu a kadidlo. Budou vinšovat hodně stěstí a zdraví. Ráno utečí do Egypta. Když nebespečí pomine vrátí se do Betléma. A všechno dobře dopadne.	cbrod5l_02_1
Rozhodující okamžik Jako každý víkend se naše rodina vydala na chalupu do malé vesničky, kde jsme trávili mnoho času a zažili krásné chvíle. Ale tentokrát se tam nikomu nechtělo, snad kromě nadšeného táty, který se kdysi dávno rozhodl chalupu přestavět a opravit. Zatím co já a mamka jsme chtěly venkovský styl, táta si trval {na}<in> moderním domě a bratr Adam se raději ani nevyjádřil. Nakonec si hlava rodiny prosadila svou, a tak jsme začali rekonstruovat. Skoro vše jsme měli hotové, ale dnešní víkend nám zbývalo vytrhat podlahy, což zrovna není lehká práce. Proto jsme se s Adamem ihned po příjezdu snažili ztratit z dozoru, avšak marně. A tak jsme se bohužel všichni pustili do práce. Já s mamkou jsme vyvážely vytrhané dřevěné parkety, Adam s tátou se střídali v trhání prken. Teď byl na řadě můj starší bratr a otec se šel přehrabovat do stodoly, aby zjistil, co je třeba ještě zlikvidovat. Tu se podívám na zpoceného bratříčka a koukám, že nemůže vytrhnout obzvlášť dobře ukotvené prkno. Mamka šla vařit oběd, a tak jsme zde sami, proto si nemohu odpustit poznámku: „To si řikáš silák, jo?“ Vrhne na mě vraždivý pohled, ale naštěstí přichází táta: „Tak jak to jde?“ „No, asi bys měl Adamovi pomoct, jinak tu budem až do noci!“ pravím dostatečně nahlas. „Tati, fakt mi pojď pomoct, nejde to!“ vykřikne Adam. A tak se táta silák vrhne na kleště a snaží se vytrhnout hřebík v podlaze. Ale kupodivu jeho obvyklá síla nestačí a na druhý pokus musí víc pořádně zabrat. Tahá, tahá, až hřebík povolí a táta spadne. Tenkrát {nikdo se ->se nikdo nesmál}. Otec se na nás podíval a když zjistil, že není středem pozornosti, zaměřil se na ohnisko našeho vykuleného pohledu, a to na starou zaprášenou dřevěnou truhlu. Chvilku jsme ji zamyšleně pozorovali a přemýšleli, co tam asi je. Jako první se vzpamatoval táta. Pomalu ji vyzdvihl, setřel prach, položil na stůl a otevřel víko. Mezitím přišla i mamka a teď jsme na obsah truhly zírala kompletně celá rodina. Pomalu jsme vyndavali věci, opatrně, abychom nic nepoškodili. Protože jak jsme zjistili, truhla byla schována při stavbě naší chalupy a to v roce 1923. Byly tam novinové články, staré peníze, fotografie vybavení domu a především celé tatínkovy rodiny. Viděli jsme příbuzné až o tři generace starší, to bylo prostě úžasné. Na dně truhly se ukrýval dopis. Ten si ukořistil táta a četl a četl. Pro všechny z nás to byl silný zážitek. Po přečtení posledních slov nadešel rozhodující okamžik, který se týkal rekonstrukce domu. V dopise totiž bylo přísně zakázáno přestavovat dům, protože má zůstat v plné své původní kráse. A pak táta vyřkl své rozhodnutí: „Dům se přestavovat nebude! Pouze ho opravíme do původní podoby. Takže nebude žádné moderní sídlo, ale krásný venkovský dům.“ A tak se i stalo. Místo umělých okem jsme objednali dřevěné, položili jsme dubové podlahy. Prostě vše bylo přírodní. Podle inspirace předků jsme do podlahy zakopali naše fotografie, novinové články, peníze a jelikož doba pokročila, tak i DVD, kazety, CD našich oblíbených interpretů a též jsme přiložili dopis. Jenom doufáme, že budoucí členové naší generace budou mít z nečekaných vzkazů a pokladů takovou radost, jakou jsme měli my. A hlavně že to pro dalšího stavitele bude rozhodující okamžik jako pro našeho tátu! Osnova: Úvod: cesta na chalupu Stať: 1) neshodné názory 2) rozdělení práce 3) dobře ukotvené prkno 4) stará zaprášená truhla 5) nečekané poklady 6) přírodní materiály Závěr: rozhodující okamžik pro další stavitele	cb1apolhed_01_1
12. ledna 2006 Ema Kouřilová, 1. B 1. stylistická kompozice – srovnávací Popis Moje nejlepší kamarádka Osnova 1. Úvod a) jméno, jak jsme se poznaly b) postava 2. Stať a) obličej b) vlasy c) oči d) ústa 3. Závěr a) její koníčky b) proč s ní kamarádím Popis Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Lucie Medová. Chodí se mnou do třídy a známe se už od školky. Je štíhlé a vysoké postavy podobné modelce. Dokáže se v každé příležitosti krásně obléknout. Má dobrý vkus. Lucka má milý hezký obličej. Vždy se dokáže na každého usmát. Kolem obličeje jí splývají dlouhé, vlnité a blonďaté vlasy. Obvykle je nosí v ohonu, ale někdy použije i nějaký jiný, ale samozřejmě hezký účes. Lucka má velké zelenomodré oči. Kouká se s nimi velice upřímě. Její plné rty se opravdu pořád usmívají. Někdy je nosí namalované růžovou rtěnkou. Ráda hraje tenis. Hraje jej se svými rodiči už od dětství. Také dlouho a hezky tancuje. Je velice sportovní typ. Mám ji velice ráda, protože je moc hodná a většinou se spolu shodnem. Doufám, že naše kamarádství vydrží navždy.	ces1bkouema_1
Vánoční příběh {Osnova: 1) Návštěva anděla 2) Narození Krista 3) Pastýři 4) Tři králové 5) Útěk do Egypta}<dt cp osn> Anděl navštívil Marii. Anděl jí řekl, že se jí narodí syn. Marii se narodil syn Kristus. Pastýři uviděli hvězdu a věděli, že se narodil Kristus. Pastýři hned vzali dary {a}<ni> běželi do Betléma. Tři králové šli Ježíškovi dát dary. Cestou potkali Herodesa. Herodes jim řekl až půjdou zpátky, aby mu řekli, kde Ježíšek je. Tři králové dali Ježíškovi zlato, kadidlo a myrhu. {Třem}<ni> králum se zdálo, když řeknou Herodesovi, kde Ježíšek je tak ho Herodes zabije, tak šli jinou cestou do své země. Josefoví se zdálo, že Herodes zabije Ježíška. Tak zbudil Marii a utekli do Egypta. {Herodes}<ni> nevěděl kdo je Ježíšek, tak nechal vyvraždít děti, kterým je míň než 2 roky. Po krátké době Herodes zemřel a Marie s Josef a Ježíšem se vrátili zpátky domů.	cbrod5h_02_1
Pisa, 5. 7. 2100 Ahoj Evo, Dojeli jsme v pohodě jsem na pokoji s Adamem<.> Šikmá věž je vázňé šikmá vážně, nekecám. Ty ses ptala jestli ti něco přivezu. Ano přivezu ti korálka, které jsem koupila ve stánku pod šikmou veží. Mám se fajn tak mi zase napiš tvoje: Eva P. S. pozdravuj Evu a Evu.	cbrod5s_1
Slohová práce školní Lukáš Zavadil 12. ledna 2006 2. C 1)Abeceda dnešní společnosti (Úvaha) 2)Kalamita (Volný slohový útvar) 3)Probouzím se, je neděle ráno (Volný slohový útvar) 4)Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha) Osnova I. Úvod II. Stať: a) Cesta sněhem b) Úlevy v učení c) Cesta domů d) Pomoc od armády III. Závěr Kalamita Když jsem se před dvěma týdny probudil a vykoukl z okna, tak jsem se nestačil divit. Tam kde včera rostla tráva, tam dnes je metr sněhu. Raději jsem se šel opláchnout studenou vodou, abych se probral. Ale když jsem znovu vykoukl z okna, zjistil jsem, že mě zrak nešálil. Pak jsem v rádiu poslouchal zprávy a první byla, že naši republiku zasáhla sněhová kalamita a že má sněžil další dva dny. Doufal jsem, že silničáři nebudou stíhat a já nebudu muset do školy. A opravdu první metry jsem byl šťastný a mrzutý zároveň. Šťastný proto, že jsem šel pomalu. Mrzutý proto, že jsem si nabral sníh do bot a také proto, že mi nasněžilo za krk. Když jsem přišel do třídy, zaradoval jsem se. Chybělo nás přes půl třídy. Takže to vypadalo, že se nebudeme učit, ale idylka skončila druhou hodinu, protože všichni, kteří chyběli se dostavili. Kvůli tomu se žádné úlevy v učení nekonaly. Konečně zazvonilo a mohl jsem jít domů. Ale nechtělo se mi. Komu by se chtělo taky jít ve vánici a po kotníky ve sněhu? S vypětím všech sil jsem se dostal k zastávce, ale mrzl jsem tam čtvrt hodiny, protože autobus měl zpoždění. Proto jsem se dostal domů zmrzlý a mokrý. Doma po výkřicích typu: „co jsem komu udělal, za co, za co a proč mě Bože trestáš“ jsem začal věnovat pozornost jiným aktivitám. Večer dávali ve zprávách aktuality o kalamitě. Zaujala mě hlavně ta v Českých Budějovicích, které využily výhodu krajského města a zavolaly na pomoc armádu. Tuto výhodu menší města velikosti Netolic nemohly využít a musela se s kalamitou vypořádat sama. Další zpráva byla o kalamitě v Pákistánu, kde umírají tisíce lidí mrazem a hladem. Hned mi došlo, že my si nemáme na co stěžovat. I krátkodobé nepohodlí není nic v porovnání s utrpením jiných lidí, kteří takovéto pohodlí nikdy nezažili a když ho mají, tak o něj často přijdou a jsou odkázáni na pomoc druhých nebo zemřou.	cb2czavluk_01_1
Neznámý3, ZŠ Burešova 23. října Reprodukce textu Jak vyzrál kohoutek nad liškou Jednou dostala liška chuť na kohoutka. Nebojácně běžela k vesnici a najednou v lese spatřila kohoutka který se na větvi ukrýval před sluníčkem. Liška tenkým hláskem řekla že proč je tak vysoko a aby sletěl dolu že má dobrou novinu, že ho potěší. Kohoutek nic neříkal jenom se chytil pevně. Liška znovu tenkým hláskem. Řekla že odedneška lišky. Nejedí kohoutky a, že to má rozhlásit slepicím, kuřatům a kohoutkům. Má slétnout dolů aby si dali přátelský polibek. Kohoutek řekl že slétne, ale že vidí běžet psi a počká než přiběhnou. Liška řekla že nemá čas a pospíchá. Běžela pryč až se za ní prášilo. Kohoutek nad liškou vyzrál. Osnova: 1. Kohoutek na větvi 2. Sladký hlásek 3. Přátelský polibek 4. Kohoutkova lest 5. Kohoutek vyzrál nad liškou	bu5canonym_c_1
Sázava 15 Ahoj mami Dojeli jsme dobře ašž na to že vlak měl půlhodinové spoždění. Je to tu krásné. ale nekopali jsmese protože se zvedla hladina vody. Ahoj těšímse na tebe. Eva.	cbrod5g_1
1. listopadu 2005 Helena Veverková, 3.E 1. písemná práce „Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ M. Machovec (úvaha) „Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtě-jí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ Tak s tímto citátem nezbývá jen souhlasit. Život bez televize? Pro mnoho lidí je to opravdu nemožná představa. Přijdou domů z práce a první, co udělají, stisknou ten magický knoflík. Třeba ani nevnímají, ale hlavně, že je televize puštěná. Ale jakmile se v televizi objeví znělka „přijďte a vyhrajte, stačí se jen přihlásit...“ ihned zbystří. Jednou nějaký chytrý režisér vymyslel podobnou znělku pro svůj pořad a téměř každý se chytil. Tak jako ptačí chřipka napadla svět, se k nám do malé republiky přiřítilo hned několik „reality show“. Nejdříve se do vily dostali Vyvolení a zanedlouho poté i obyvatelé Velkého Bratra. Není to v dnešní době vysokých cen zavřít několik nezaměstnaných lidí do domu a slíbit jim odměnu několik miliónů a ještě nový dům? A aby toho nebylo málo, televizní stanice tyto pořady zařadily do hlavních vysílacích časů. Je jasné, že náhled do soukromí lidí ve vile každého ovlivní a někteří jedinci se na sledování těchto nekonečných „seriálů“ stanou dokonce závislí. Myslím si, že každý, kdo přijde unaven ze zaměstnání se nějak musí odreagovat a alespoň na chvíli si to pohodlí u televize udělat. Ovšem normální člověk čeká, že se podívá na nějaký film, seriál či dokument, ale když zjistí, že se mu na obrazovce zjevila skupina lidí napadených ponorkovou nemocí, co se celý den honí okolo bazénu, válí v posteli a k tomu všemu povídají úplné nesmysly, nezbývá mu nic jiného, než se dívat. Jen silnější jedinec televizi vypne a jde si třeba číst. Myslím si, že neexistuje člověk, který by neviděl část některé z těchto reality show nebo o nich nezaslechl v okolí. Novinek z domů Vyvolených nebo Velkého bratra jsou plné i ty dosud normální noviny a v tramvaji se dozvíte, kdo zase vilu opustil. Je to vůbec normální zábava sledovat to, jak se spolu snaží vycházet lidé z různých prostředí a s úplně odlišným způsobem života? Pro někoho možná ano, ale já osobně si myslím, že u většiny lidí to následky zanechá. V dnešní době se lidstvo řídí většinou okolím a jakékoliv reklamy na něj velice působí. Ukazuje ale reality show opravdový život, kterým většina z nás v 21. století žije? Je jasné, že to není možné. Přece nejsme půl roku zavření v jednom domě, nehrajeme stupidní hry, ve dne neležíme jen v posteli a po nocích se neopíjíme. Proč jsou ale lidé díváním se na tyto pořady úplně posedlí? Ztratili schopnost žít svůj život a snaží se napodobovat životy ostatních? Kopírují snad život těch „bláznů“ ve vile? Třeba je to trochu závist, ale podle mého názoru nikdo nemůže závidět uvězněným lidem. Ale na otázku proč se lidé chtějí jen dívat na ostatní a nechat se ovládat jak roboti opravdu odpovědět nedokáži. Pokud se svět takto bude vyvíjet i dál, kde bude lidstvo za několik generací? Lze ještě něco proti tomu dělat? Je otázkou, zda se lidé „chytí“ na něco normálního a zda se dokáží zas vtělit zpět do normálního a slušného života, kdy pro ně ostatní vlivy nebudou tak důležité. Já osobně si ale myslím, že lidstvo pomalu, ale jistě míří ke zkáze. Třeba tento způsob zábavy vymyslel nějaký terorista, který chce lidstvo úplně zničit. Ani bych se tomu nedivila. V dnešní době je možné celkem všechno. A jestli je to pravda, mohu říci, že se mu to docela úspěšně daří.	pr3evevhel_02_1
Muž, který sázel stromy Pastevec, kterého autor knihy na svých cestách poznal byl velice milý člověk. Žil o samotě jako strom v poušti, a proto byl velice málomluvný. Žil v absolutní skromnosti. Po své osobní tragédii, kdy v jediný den ztratil ženu i syna, odešel do ústraní a za smysl života si stanovil obnovit floru okolní zpustlé krajiny. Byl neúnavný a vytrvalý ve třídění semen buků, dubů, a bříz. Byl to velmi přívětivý a nesobecký muž, z něhož vyzařoval klid a vyrovnanost. Usilovně pracoval. Přestože se potýkal s mnohými nezdary a zklamáním, nevzdal se a pokračoval ve své usilovné práci. Byl plný vnitřního odhodlání a díky tomu nalezl opět smysl života a svoje štěstí. Muž byl opravdu neúnavný a cílevědomý, protože pracoval tvrdě celý svůj život. Stromy sázel i v době, kdy vypukla 1. světová válka. Muž se však o dění ve světě nestaral, vlastně o ní ani ve své osamělosti nevěděl. Možná proto se dožil tak vysokého věku a celý život se díky práci těšil pevnému zdraví. Kvůli sázení stromů chodil denně 12 kilometrů tam a 12 kilometrů zpět. Změny které udělal v krajině přičítaly lide k dílu přírody. Bylo to však dílo pouze jednoho houževnatého člověka. Pastevec za svůj život změnil krajinu k nepoznání.	am8askaond_01_1
KAPR Úvod: Osada AJAX Stať: 1. Letní Vánoce 2. Vášnivý rybář 3. Výborný nápad 4. První velká ryba 5. Opilý umělec Závěr: Šťastný konec Před několika lety jsem část prázdnin trávil u babičky a dědy na chatě ve známé trampské osadě AJAX na Sázavě. V tu dobu měla osada společnou dovolenou, lidé jen sportovali a užívali si zábavy. Pořádaly se turnaje v tenisu, volejbalu, nohejbalu a zejména se vymýšleli různé akce, provázené kanadskými žertíky. Jeden z osadníků, jménem Pepa, měl pronajmutý rybníček v jižních Čechách, odkud vozil pro své známé kapry. „Chlapi, mám vynikající nápad. Uděláme si takové letní vánoce se smažením kaprů.“ A hned se na potoce začala stavět malá přehrada, aby kapři přežili. „Dojeďte pro pivo, ženský nástup a bude vánoční oběd se smaženými kapry, velel šerif osady Čelenka.“ Všichni se těšili, zanechali sportování a přípravy začaly. Jen Tomáš, známý komik z nejmenovaného divadla, se nemohl odtrhnout od rybaření. Měl nový prut a doufal, že se mu podaří zlomit dosavadní neúspěchy v lovu ryb. Prozatím totiž v rybaření neměl mnoho štěstí. Říkal, že musí něco chytit, aby se mu kolegové z divadla nesmáli. A oběd konečně začal. Při hodování a notném zapíjení kapříků se ozval Franta: „Chlapi, Tomáš mě naštval, nedrží partu, musíme mu něco provést.“ Trampíci dali hlavy dohromady a už tu byl nápad. Pověsíme mu na udici toho zbylého kapra a hned zavolali Tomášova syna Jiříka, kterého zasvětili do akce a nakázali mu pod hrozbou utopení nic neprozradit. Synek souhlasil a nenechal nás v tom. „Tomáši, pojď se také trochu osvěžit pivem a dej rybám chvíli pokoj. Jiříček to vezme na chvilku za tebe. “A stalo se, Tomáš nasával víc než musel a mezitím mu za asistence Jiříka škodolibí kamarádi zavěsili velkého kapra na udici. „Tati, něco tam je, rychle sem.“ Tomáš se mohl přerazit, chytil prut a poprvé ve svém životě, po těžkém boji, vytáhl velkou rybu. Radost byla veliká. „Kluci, to je kus, to tu ještě nebylo, jde se oslavovat!“ A pivo teklo proudem, Tomáš byl na vrcholu blaha a večerní vystoupení v divadle bylo vážně ohroženo. Jiříček mlčel jako hrob a Tomáše kamarádi odvezli na vystoupení. Ředitel divadla nebyl zcela nadšený, když se umělec dostavil na vystoupení v silně podnapilém stavu a ještě k tomu s rybářským prutem a v rybářském oblečení, pochopitelně ředitel žádal finanční odškodnění, jelikož by výkon nebyl optimální. Stanovenou pokutu Tomášovi následně odpustil po vysvětlení, že se jedná o první velkou rybu v životě.	pr4avdvodav_1
2. kontrolní stylistická kompozice (charakteristika) V Praze dne 21. 3. 06 Aneta Šubrtová, 2. B Téma: Jak vidím sama sebe (Charakteristika) Osnova 1) Úvod: Úvaha nad tématem 2) Stať: a) Vzhled b) Styl oblékání c) Působení na okolí d) Chování v rodině e) Záliby, škola, budoucnost 3) Závěr: Jsem jaká jsem Charakterizovat sama sebe, bude velmi složité, protože nevím, jestli dokážu správně odhadnout své vlastnosti. Určitě se o to ale pokusím. Jmenuji se Aneta Šubrtová a je mi 13 let. Bydlím s rodiči a jedním sourozencem v rodinném domku blízko Prahy. Mám vysokou a co se týče tloušťky celkem normální postavu. Světlé, krátké a sestříhané vlasy si jednou za čtyři měsíce barvím melírem. Na obličeji si na mně každý nejprve všimne rovnátek, bez kterých se neobejdu, protože je moje zubní vada velmi špatná. Naštěstí je zakrývá velká pusa, na kterou jsem jako na jednu z mála věcí na mé postavě pyšná. Oblékám se spíše sportovně. Nejraději nosím džíny, ve kterých se dobře cítím. K tomu si obuji plátěnky nebo tenisky, kde také vítězí pohodlnost. Jsem veselá a pořád se směju. Ale bohužel u mne platí přísloví „Co na srdci, to na jazyku“. Všechno hned řeknu, ale důležitá tajemství mé nejlepší kamarádky si nechávám pro sebe. Na okolí a zejména na třídu působím od rány. Nevím, jestli je to špatná nebo dobrá vlastnost, ale pro někoho by to mohlo být odpudivé. Jsem ráda, že nehledám rozdíl mezi holkou a klukem. Ráda se bavím se všemi a klidně si ve třídě sednu vedle kluka. Tohle zatím někteří lidé ve třídě nedělají a mě to mrzí. V kolektivu, který zatím neznám, se někdy chovám tiše a zakřiknutě. V rodině jsem asi trošku jiná. Jsem nejmladší, a tak mě rodiče pokládají za dítě, které už tak úplně nejsem. Na druhou stranu jsem ráda za svojí starší sestru, která mi se vším poradí a je mým velkým vzorem. A navíc, od té doby co jsme se přestěhovali, musím jezdit vlakem. Stala jsem se samostatnější a klidně si sama zajedu tam, kam potřebuji. Mezi mé záliby patří tenis, plavání, fotbal a tanec. Ve škole mě nejvíc baví biologie, občanská výchova a tělocvik. Patřím k lepším žákům, ale jsem teprve v sekundě a tak se to může změnit. V budoucnu bych chtěla pracovat v nějaké organizaci, co pomáhá lidem. Například v UNESCU. Myslím si, že jsem cílevědomá. Chtěla bych umět španělsky, francouzsky a anglicky. I když mám nějaké špatné vlastnosti, jsem jaká jsem a to už nezměním.	ces2bsubane_1
Pátek třináctého Osnova: I. Pátek třináctého II. Cesta a) Cesta na vlak b) Cesta vlakem c) Na správné cestě III. Závěr aneb příčiny a následky Pátek třináctého, jak mi jistě dáte všichni za pravdu, je poněkud výjimečné datum. Neznám sice příčinu toho, proč se tolik lidí obává tohoto dne, ale po svém posledním zážitku tomu rozumím o něco více. Povím vám tedy svůj tragikomický příběh, který se mi doopravdy stal před týdnem. Věřte tomu nebo ne. To jsem se takhle jednou těšila na svého drahého. Ne že by to tedy bylo jen jednou, ale právě v pátek třináctého jsem ho měla po dvou týdnech vidět. A to víte, už jsem to nemohla ve škole vydržet a hned po zvonění jsem běžela domů, abych mohla ze deset minut opět běžet, tentokrát však na nádraží. Ne že by jel jen jeden vlak, ale chtěli jsme být spolu co nejdříve, tak jsem se ani doma nemyla, protože jsme se dohodli, že se vydáme ve Svitavách do bazénu. Autobus vůbec nechtěl přijet a na nádraží byla stopadesát kilometrů dlouhá fronta na lístky. Když jsem již třímala jízdenku v ruce, tak jsem zjistila, že můj vlak má zpoždění! Nevadí. Stoupla jsem si tedy na nádraží a čekala a čekala. Vlak přijel a byl zcela přeplněn. Cestující se v něm tlačili jako sardinky. Získala jsem báječné místo na chodbičce a psychicky se vyrovnala s tím, že budu muset vestoje překonat celou stopadesát minut dlouhou cestu. Ale nevadí. Co mě nezabije, to mě posílí. Cesta plynula a já se snažila nedívat se každé dvě minuty na hodinky. Moc úspěšná jsem však ve svém snažení nebyla. Navíc si každou chvíli někdo usmyslel, že musí jít na záchod a prodíral se uličkou. Ještě k tomu byla v chodbičce některá okna otevřená, takže mi do obličeje vál vítr. No nejsou to úžasné podmínky? V Pardubicích se konečně uvolnila sedadla a já konečně mohla spočinout na měkké sedačce Českých drah. Čas plynul a já spatřila kýženou Českou Třebovou. Od ní je to jen dvacet minut jízdy. a protože jsem vždy před výstupem z vlaku nervózní, tak jsem se už pomalu vydala k východu. Dívala jsem se na hodinky a věděla jsem, že tam na mě přítel již čeká, ale vlak stále jel. Mám tak trochu trauma z vlakových dveří, že se mi nepodaří je otevřít, tak jsem poprosila o pomoc šarmantního pána, který stál opodál. Vlak brzdil, muž otevíral dveře a já vyskočila ven. Rozhlížím se, kde stojí můj drahý, ale něco tu nehraje. Je to první nástupiště, ale přesto tu stojí vlaky z obou stran. Takhle to přece ve Svitavách nevypadá! Kdyby alespoň nebyla taková tma. Zrychluji krok a náhle vidím gigantickou tabuli s nápisem Zábřeh na Moravě. Prokristapána! Co teď? Čas letí a já nevím, co mám dělat! Neměla bych se vrátit zpět do vlaku? Měl přece zpoždění, možná do Svitav teprve pojede! Zastavuji prvního člověka, co jde kolem. „Prosím vás, kde jsou Svitavy? Už byly, nebo teprve budou?“ zeptala jsem se cizí dívky. „Svitavy? To jste úplně někde jinde!“ odvětila. „Tenhle vlak jede do Přerova.“ Bylo to pro mě dosti nemilé zjištění. Téměř tragické. Přítel již na mě čeká patnáct minut na nádraží ve Svitavách a já jsem někde v Zábřehu! Šla jsem rychle na informace zjistit, jak to můžu zachránit. Informace byly zavřeny. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se jít zeptat k pokladně. Tam jsem se dozvěděla, že musím počkat na vlak zpátky do České Třebové a tam opět počkat na vlak do Svitav. Nečekaně! Bylo těžké zadržet slzy. Psala jsem zprávu, že dorazím až za dvě hodiny a volala jsem matce. Nemohla jsem však do telefonu vůbec mluvit, a tak si matka myslela, že se mi stalo něco ještě mnohem horšího a za nějaké přejetí byla nakonec ráda. Já však ne! Posadila jsem se na nástupišti, nasadila jsem si sluneční brýle, abych skryla smutné oči a čekala jsem na vlak. Vlak měl zpoždění! To už snad ani není možné. To je den! Ve vagonu skoro nikdo nebyl. Jaký blázen by také jel někam takhle pozdě? asi jen já. Byla přede mnou padesátiminutová cesta, ale já jsem jen hlídala, kdy mám vystoupit. Přestoupit v České Třebové. To už byla velká zima. Kráčela jsem po nástupišti nervózně sem a tam a tam a sem. Přisedla jsem do vlaku, kterým jsem jela do Svitav již dříve. Tehdy jsem měla doma dobrých pár hodin času a teď takový spěch a nervy a nakonec skončím ve stejném spoji. No je to vůbec možné? Ve vlaku jsem si už ani radši nesedala. Postadvila jsem se k východu, ve stanici jsem se nechala nechala předběhnout pár lidmi, aby za mě otevřeli dveře a konečně jsem stanula na správném místě. Objala jsem nedočkavě svou lásku a jen jsem si pomyslela, že ta proklatá cesta stála přece jen za to! Teď bych vám asi měla povědět, jak jsem mohla tak hloupě přejet. Vždy, když si hledám spoje, tak si ověřuji, zda doopravdy platí. Napíšu si na papírek časy, kdy mi to jede, kdy přestupuji a kde. Ne že bych to tentokrát neudělala, jen jsem jaksi pozapomněla na to, že přestupuji, a tak jsem si jela vesele dál. Z toho plyne, že se sice můžeme snažit sebevíc, ale přesto se může kdykoliv objevit nějaká chybička, která obrátí naše snažení vzhůru nohama. Nyní bych se tomu příběhu mohla zasmát. Ale to neudělám! Děsí mě představa, že jsem mohla vystoupit na nějaké malé zastávce, kde by už za celou noc ani jeden vlak nezastavil. Nechci domýšlet důsledky. Stalo se to? Stalo. Už to nevrátím. Sobě radím: hlavu vzhůru. A vám? Rolety dolů a není-li to nezbytně nutné, na pátek třináctého zůstaňte raději doma. Děkuji!	pr4drampet_1
Měřič krevního tlaku HBO Měřič krevního tlaku sestává ze dvou částí – zápěstní manžety na připevnění přístroje na ruku a vlastního zařízení pro měření krevního tlaku. Zařízení je ve tvaru kvádru o rozměrech 79 x 72 x 71 mm a hmotnosti přibližně 120 g. Větší část zařízení zabírá LCD displej, zobrazující čas, údaje o tlaku systolickém a diastolickém a pulsu. Pod displejem se nachází ještě --- tlačítka, dvě malá pro nastavení času a o něco níže, na pravé straně jedno oválného tvaru pro vypnutí a zapnutí přístroje a druhé trojúhelníkového tvaru pro vyvolání paměti přístroje. Na opačné straně zařízení je umístěn otvor pro vložení baterií (vysokovýkonných nebo alkalických), zakrytý uzávěrem. Na této straně je též připevněna zápěstní manžeta, která drží na ruce pomocí suchého zipu. Měřič krevního tlaku se postupně stává běžným v každé domácnosti. Šetří nám čas, který bychom ztrávili v čekárně u lékaře.	js3vuc_01_1
Neznámý, V. B, ZŠ Burešova 23. října Slohová práce 1) Vymyšlená (popletená) pohádka ZEMĚ A MARŤANI<barevně vyzdobený nadpis> Dva marťani letí spokojeně vesmírem 1. se jmenuje Mořík a 2. Nog. Jejich loď má jméno Doremmon. Najednou vidí naší sluneční soutavu. Proletí jí celou od Pluta až po Slunce. Ke Slunci se ani moc nepřiblížili tak zamířili na Zemi. Mořík říka. mohli bichom tam přistát ne?! Ano!!! říká Nog. Bojíse aby je pozemšťané nevyhnali. Tak přistanou na vodu Atlantického oceánu dopluli ke břehu a tam loď vrtákem zahrabou pod zem. Nog říká mám hlad Mořík na to tak se půjdeme najíst. Tak jdou naši kamarádi převlečení za lidi do restaurace. Ale je jim divné že všichni jedí něakými nástroji (vydličkami, lžící a nžemi) oni jsou zviklí jíst rukama ale za 3 dny si zvikli. Přestalo se jim líbit bydlit v lodi a tak se ubitovali v nejbližším hotelu	bu5banonym_h_1
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět. Osnova: 1) Úvod: Každého názor, jiný názor. 2) Stať: a) Náš svět a realita b) Změnit svět? c) Je to možné? Ano. 3) Závěr: Můj recept na lepší svět? Dej Realita je nudná. Dejte mi jiný svět. Začala bych asi tím, jak na mě toto úvodní rčení pusobí. Myslím, že každý má na svět jiný názor a každý by si jistě dokázal představit dnešní svět takříkajíc „podle svého gusta“. Ovšem opravdu se dnes najde člověk, který by v tom dnešním světě byl tak nespokojen, či nenašel ňáký svůj kousek na seberealizaci? Já nikoho takového neznám. Seberealizace je totiž velmi důležitá a pokud člověk žije celý život stereotypně (každý den ráno vstane, jde do práce, z práce domů) a tento koloběh se opakuje už po několik let, tak ano, realita je nudná. Ovšem dnešní svět je na můj vkus velmi vyspělí a každému jedinci se zde nabízí mnoho možností. Byl by snad svět méně nudný kdybychom každé ráno z okna nějakého mrakodrapu viděli vzdušné dálnice s létajícími automobily? Myslím, že ne a proto není chyba ani asi tak ve světě jako v nás. Mým názorem je, že ovlivnit svět můžem jen mý sami v našem chápaní. Pokud někomu nestačí možnosti, které máme (například hned při výběru povolání, s každým výberem se nám otevírají dveře do světa, o kterém nemáme zatím ani tušení a žádné zkušenosti) měl by svůj pohled nejspíše přehodnotit. Tolik moci a sil na změnu světa nemá žádný smrtelník, ovšem pokud by se každý pesimista stal optimistou a lidé by si více všímali krás dnešního světa, mohl by pro ně být svět mnohem zábavnější. Nemá přeci smysl chtít nemožné. To chtěl i slavný Hitler či Putin, také se snažili změnit svět podle nich, ale za jakou cenu. Žijí nás na světě miliardy a každý by si přál něco jiného, takže bychom měli být alespoň trochu tolerantní a nechat to, tak, jak to je. Celý svět určitě dnes není snem jednoho a myslím, že tak to má být. Mě osobně svět vyhovuje a určitě mi realita nepřipadá nudná, ale jaké by to bylo v jiném světe? Ta zvědavost je asi v každém. Odpověď na tuto otázku dostane as na chvíli snad každý. Stačí jen usnout. Usnout a snít a vaše podvědomí už si ten váš svět vytvoří. Nikam jinam, než do posmrténoného světa, už se<in> totiž utéci nedá.	grP3akalsim_1
Slohová práce školní Veronika Skalická 2. A 14. ledna 2008 Má oblíbená literární postava Otevřu knihu a pustím se do čtení. Čekám obyčejnou detektivku, ale v té hromadě písmy potištěných stránek se skrývá postava, která předčí všechny mé doposud oblíbené literární hrdiny. Osoba tuze chytrá, jež si svým šibalským úsměvem získala milióny čtenářských srdcí. Její jméno, stejně jako jeho majitel, je vznešené. Řeč tu je o detektivovi Herculu Poirotovi. Tento postarší pán, už od prvního pohledu gentleman, mi připadá legrační svojí malou tučňákovitou postavou. Chodí vždy vzpřímeně s rukama schovanýma za zády; dokazuje své společenské, taktní chování. Klade velký důraz na to, jak vypadá. V ušmudlaných kalhotech a sportovním trikotu ho jaktěživ neuvidíme. Ani v neúprosných vedrech v Egyptě svůj „smoking“ nesvleče. Oděv má doplněn o klobouček, který smeká při setkání s dámami a hůlku, jako nezbytný módní doplněk. Prořídlé vlasy si pečlivě barví. Spousty slávy nadělal jeho knír, kterému věnuje každodenní péči zastřiháváním. Dalo by se říct, že bez kníru by to ani nebyl Hercule Poirot. Havraní černé vlasy doplňují tmavé pronikavé oči. Má uhrančivý pohled a často nosí brýle. Celkově vypadá přísně, ale jakmile se usměje z očí mu srší přátelská povaha. Hercule Poirot je velmi hrdý. Pochází z Belgie a Angličani si ho někdy dobírají kvůli francouzskému přízvuku. Avšak on se nestydí a na svůj původ je pyšný. Oplývá vysokou inteligencí. Vyřeší každý případ. Moc dobře to o sobě ví, a tak mu sebevědomí rozhodně nechybí. Někdy může působit až namyšleně, ale takový on není. Pozná-li ho čtenář více, zjistí, že je velmi přátelský a jeho projevy hrdosti, sebevědomí se mu zdají komické. Někdy nám opravdu trochu může připomínat dítě. Jak už bylo řečeno Hercule Poirot je skvělý detektiv, své práci zasvětil celý život. Rodinu nemá, ale přáteli oplývá. Je tvrdohlavý, žádný případ nenechá nevyřešený. Své věci musí mít uspořádané, je to takový malý puntičkář. Velmi dbá na hygienu a čistotu. Strach mu téměř nic neříká. Jeho slovník je vytříbený a sprostá slova do něj nepatří. Je velmi spravedlivý – k hodným lidem se chová vstřícně a mile, ale provinilcům nelítostně ukazuje svoji přísnost a neústupnost. Hercule Poirot je podle mě ideální postavou. Dostalo mě, jak i přes své vážné chování dokáže vždy pobavit. Autorka Agatha Christie si dala opravdu záležet a své skvělé případy obohatila i skvělým hrdinou, jenž se zapsal do dějin literatury. Lituji, že někteří policisté nemají také tolik citu pro spravedlnost a neústupnost v případech právě jako on. Jeho případy byly mnohokrát zfilmovány, ale knižnímu vydání se vyrovnají pouze díly s hercem Davidem Suchettem. Ten je rozený Hercule Poirot a tato role mu opravdu sedí. Díla A. Christie mohu jedině doporučit. Osnova: I. Úvod II. Stať: a) Popis vzhledu b) Popis vlastností (povahy) III. Závěr	cb2askaver_01_1
2. kontrolní stylistická kompozice (charakteristika) V Praze dne 21. 3. 06 Linda Váňová, 2. B Téma: Jak vidím sama sebe (charakteristika) Osnova 1.) Úvod: Normální holka 2.) Stať: a) Vzhled b) Vlastnosti c) Koníčky d) Kroužky 3.) Závěr: Prostě já Při pomyšlení, že mám charakterizovat sama sebe, mi není zrovna nejlépe. Ale i přesto se pokusím popsat, jaká tedy jsem. Mám jak dobré vlastnosti, tak i vady. Ale kdo je nemá. Jmenuji se Linda Váňová a je mi 13 let. Bydlím společně se svými rodiči a sestrou v Satalicích v řadovém domě. Momentálně studuji na G. Českolipská. Ve škole moc nevynikám a řadím se k průměrným žákům. Ohledně mého vzhledu bych jen řekla, že jsem normálního vzrůstu s postavou, o které si troufám říct, že je také normální, průměrná. I když moc často se mi nestává, že bych to přiznala. Vážím asi 47 kg a jsem vysoká asi 170cm. O obličeji bych řekla, že je normální a jediné, co bych mu vytkla, jsou pihy. Je to zvláštní, ale když se podívám do zrcadla, pokaždé mám jinou barvu očí. Taky jsem to už od pár lidí slyšela. Nos mám pihatý a pod ním jsou malá ústa. Mám blond kudrnaté vlasy. Ráda nosím sportovní trička a volné džíny. V tom se cítím nejlépe. Nemám ráda šaty a společenské oblečení. Z toho také můžete odvodit, že nejsem moc společenská. Také jste si mohli všimnout, že nejsem ani moc sebevědomá. To záleží na náladě, která se mi velice často mění. Tak toto jsou moje špatné vlastnosti – chybí mi sebevědomí, jsem náladová a dokážu někoho pořádně vytočit. Ale mám také dobré vlastnosti a mezi ně patří například skromnost, dobrosrdečnost a schopnost naslouchat. Toho si velice cením. Také někdy dělám takové bláznivé věci, ale nevím, jestli to mám zařadit spíše do těch dobrých nebo do těch špatných vlastností. Někomu to totiž může připadat hloupé a tak se ode mne radši drží dál. Také bych o sobě mohla říct, že jsem docela vybíravá a nespokojím se jen tak s něčím. Mám ráda pořádek, ale moc ho nedovedu udržovat. Mezi mé koníčky patří kreslení, malování a hlavně poslouchání hudby. Mám ráda hlavně tip hudby – tzv. „hip-hop“ nebo tzv. „skáčko“. Samozdřejmě se také ráda dívám na televizi, čtu si a nebo hraji počítačové hry. Mám ráda zvířata. Doma mám křečka a dvě morčata. Ale mé největší přání, je mít psa. Chodila jsem na aerobic, keramiku a také na dramatický kroužek. Ale teď nemám žádné kroužky, protože na ně nemám moc času. Zdá se to jako přirozené zájmy, a já si to také myslím. Jsem zkrátka obyčejná.	ces2bvanlin_1
Zuzana Vejvodová VII. A 22. února 2. slohová práce (charakteristika) Moje maminka Moje maminka je plnoštíhlé postavy a chůzi má poměrně normální. Její malá hlava sedí na delším krku. Tmavě černé vlasy jsou na krátko ostříhané. Lesklé čelo má schované pod vlasy a upravené obočí se nad malými zelenohnědými oči vyznačuje svojí hustotou. Usmívající se plné rty se červenají jako rajčátko. Malinké uši mírně odstávají. Mamka se obléká podle toho, co zrovna frčí. Má sice někdy nějaké úlety, ale rozhodně se za to jak se obléká nestydí. Moje mamka je moudrá i hodná, ale to jen někdy. Jinak dovede být i pěkně paličatá. Z míry jí vyvede každá maličkost a kvůli tomu, že je nedůvěřivá jsou s ní často problémy. Ať je mamka jakákoli mám jí ráda.	kl7avejzuz_1
Zima Osnova: I. Zima se rozhodla II. 1. Přípravy 2. Nástup 3. Problémy 4. Špatné vlastnosti lidí 5. Dobré vlastnosti lidí 6. Vítězství III. Zima si věří „Co to vidím na tom světě, tak to nenechám!“ říká paní Zima. Jednoho dne se rozhodla, že když jsou lidé na sebe chladní a srdce se jim proměnila v kusy ledu, bude mezi nimi určitě vítaným hostem. Řekla si, že bude vládnout celý rok a všechny další roky. „Prý jsem krutá, zabila jsem bezdomovce. Ale kdo ho nechal na ulici? Já? Ne! Lidé!“ sama před sebou se hájila Zima. Přísahala, že už nikdy nepustí jaro k moci. Moc dobře věděla, že jaro přichází s první rozkvetlou květinou. To ale ona už nikdy nedopustí. Začala se tedy chystat. Shromažďovala obrovské zásoby sněhu různého typu, od sněhových vloček až po těžký mokrý sníh. Nachystala si kroupy, mrazy, větry a vánice. V kalendáři a na mapě si vyznačila kdy a kde co rozmístí. Plánovala obrovské laviny, námrazy na silnicích a sněhové vánice. Jak slíbila, tak udělala. Ujala se vlády. Nejdříve si plnila řádně své povinnosti. Nikdo z lidí nic nepoznal, nikdo ji z ničeho nepodezíral. Všichni byli nadšeni, že zima přišla včas a přinesla s sebou hned i bělounký sníh. Horská střediska se naplnila a kopce se hemžily šťastnými lyžaři a dětmi na sáňkách. Paní Zima postupně začala rozšiřovat pole své působnosti a začala se přesouvat i do teplejších krajin. A tak se například stalo, že malí černoušci v Africe poprvé v životě viděli sníh. Přiběhli domů a křičeli: „Mami, z nebe padá čarovný písek, když dopadne na zem, změní se na vodu!“ Zima stále přibývala na síle, až se i v Africe sníh přestal rozpouštět a celý svět se pokryl souvislou vrstvou ledu a sněhu. Lidé už se neradovali, stále se stávaly nehody na silnicích, střechy domů se propadávaly pod tíhou sněhu, zamrzaly a praskaly vodovodní trubky, vázlo zásobování. Byla taková zima, že lidé přestali vycházet z domovů. Zimě se potvrdilo, že jsou na sebe lidé opravdu zlí a chladní a umí všeho využít ke svému užitku. Začaly se projevovat jejich velmi špatné vlastnosti. Například někteří měli radost, že se zvýšila úmrtnost starých a nemocných lidí a radovali se, že peníze, které nyní stát ušetří na starobních a invalidních důchodech, budou rozděleny, v podobě různých sociálních dávek, jim. Zima stále více a více sílila. Dostávala se i do domů a bytů, které už lidé nebyli schopni vytopit. A ani už se s paní Zimou nesnažili bojovat. Pouze očekávali konec lidstva. Když je ale lidem ale opravdu zle, přestanou myslet jen sami na sebe a začnou si pomáhat. V jedné malé horské vesničce v Čechách lavina zničila několik domů a jejich majitele připravila o veškerý majetek. Ostatní vesničané je nastěhovali do místní školy a uspořádali sbírku. Přinášeli peřiny, oblečení a jídlo. Ze sutin pomáhali vyhrabávat vše, čím by se dalo topit. Rodiny žijící ve škole se navzájem zahřívaly, dýchali na sebe, utěšovaly se a společně doufaly v lepší zítřky. Snažily se najít si společnou zábavu, aby nemyslely na své problémy. Místo pláče se na jejich tvářích začal objevovat úsměv. Dokázaly se zase smát a radovat. Když ostatní obyvatelé vesnice viděli jaká je ve škole atmosféra, jak se tam lidé mají rádi, pomáhají si a podporují se, opustili své prochladlé domovy a nastěhovali se k ostatním. Ze svých domů přinášeli židle, stoly, vše co se dá spálit a přispívali tak k vytápění školy. Budovu se opravdu podařilo vytopit, ale lidé měli stále strach, protože většina dřeva už byla spálena a nikdo nevěděl, co bude dál. Báli se, ale stále doufali, že tuto situaci nějak společně zvládnou. Aby zapudili špatné myšlenky, plánovali si, jak až bude teplo, pomohou sousedům postavit zbořené domovy. Tato situace všechny vesničany neuvěřitelně spojovala. Láska, lidské teplo a vytopená budova sálaly skrz stěny a v okolí školy dokonce roztálo pár metrů sněhu. A právě na tomto kousku země vykvetla první maličká sněženka. S první rozkvetlou květinou paní Zima ztratila svou moc a vlády se ujalo jaro a ihned začalo napravovat vzniklé škody po dlouhém zimním období. Celý svět se vrátil do starých kolejí. Jaro, léto, podzim a zima se pravidelně střídají o vládu nad naším světem. Paní Zima ale stále věří, že mezi lidmi je tolik zla, že jednou se stane jedinou vládkyní na světe.	pr4dpos_1
Přeučil, Tomáš, kvarta, Gymnázium J. Seiferta Autem, nebo vlakem...? V dnešní době není težké se rozhodnout, čím jet..., ale není lehké se rozhodnout správně. Autem, nebo vlakem...? To je zdánlivě lehká otázka, ale zkuste se nad ní zamyslet. Člověk se v mnoha případech rozhoduje podle pohodlnosti dopravy. Použít automobil, který je v mnoha případech rychlejší, pohodlnější, soukromější, ale nákladnější, či jet vlakem, který mnoho lidí odsuzuje, zřejmě není v módě... V prvním případě rozhoduje dostupnost daného místa, kam se chce člověk dostat. Automobilem se dá dostat prakticky všude, ale ne vždy tak rychle, jako vlakem, který má koleje všude. Když se však rozhodnete, že pojede vlakem, musíte uvážit, že jste závislý na jízdních řádech. Vlak je bezpečnější, levnější, ekologičtější, přepraví mnohem více osob šetrněji ku přírodě. Autem si člověk užívá soukromí, luxusu, ale za jakou cenu? Za cenu znečištění přírody, stresu, ohrožení života... Já osobně dávam přednost vlaku. Ale rozhodnutí je na Vás, jen na Vás!	js9mpretom_02_1
Čau aAdame, Tys neslyšel o 80 výročí. školy? že<.> Tak tito teď budu vyprávět. Příprava byla těžká, protože jsme pořát skákali a lezli a nevím co ještě. Když se ta oslava blížila tak nás pan učitel Adam poprosi jestli by chom nebyli i se čtvrťákama. Snima jsme zpívali a ještě Eva hrála paní učitelku tak, že nás dirygovala, že jsem časem ani nestíhal. Tak teď ti řeknu co jsme teda zpívali: noty – notám diví se náš klouček, každá nota jako brouček... a tak dále, ztratila se na saluši slanina: název a hned to pokručuje: jé, jé slanina, svalili to na našeho Adama... a pak to<in> co\|\|máme vymyšlené pokračování – 3 sloka: ztratila se v naší třídě svačina jé, jé svačina, svalili to zat zas na toho Adama... A poslední okolo hradce v malé zahrádce potom okolo hradce skáčou matrace tři metry vysoko a okolo hradce trefil šlak vrabce tři metry vysoko a to bylo vše co jsme nacvičovali. A jak to všechno ubíhalo tak, že zachvíli jsme byli ve škole v sobutu 7.11. v den výročí. V 10:00, jsem šekl na výstavu jako pomocník v jedné třídě a ještě někdo z naší třídy šel do jiné hlídat staré věci. Potom v 11:00, přišel zbytek třídy na vystoupení. Při vystoupení jsme šli se čtvrťákama asi pátý a potom samotná naše třída šla jako poslední ukončovat program. Pak se šlo na čtyři hodiny do kulturáku. Moje máma se tam šla podívat. Potom jsem šel zas do školy a tam jsem byl do sedmi hodin večer. V Pondělí 9.11. jsme měli ve třídě oslavu těch 80. let školy. Tak každej přines na nějaký slatkosti, brambůrky a paní učitelka nakoupila housky a pomazánku a navíc přinesla dorta a musela našlehat domácí šlehačku. My jsme zase museli mazat máslo na housky oby se pak mohly ozdobyt. Tak jsme si udělali svačinu. Koukali jsme na DVD a potom hráli věž. Ty zřejmě nevíštot{a\|u} veš je? tTak jsme si vzali dlouhé placaté kosky a skládali jsme je na příč do čtvercové věže. No ta hra to byla zábava. I aAdamovi to docela šlo. Jo ještě jsme je sté věže vystrkávali tak,{čárka umístěna na začátku řádku}<co> aby nespadla. A ty dřívka jsme museli dávat nahoru. Když jsme tu hru dohráli tuk jsme šli na oběd. No už bylo načase když bylo 13:00. Tak ahoj!!! Posílá Adam. <img škola>	hr5trgtom_02_1
Michal Čermák 4. 11. 1. písemná práce Vzpomínka (Vypravování) Osnova: 1. Příprava na koncert 2. Příjezd k hale 3. Vstup do haly 4. Výstup skupiny Gamma Ray 5. Výstup Iron Maiden 6. Shrnutí Jedna z mých nejčerstvějších a nejradostnějších vzpomínek z poslední doby, je vzpomínka na pražský koncert britské heavymetalové skupiny Iron Maiden. Protože jsem chtěl tuto metalovou legendu opravdu velmi rád vidět, koupil jsem si lístky v předprodeji už asi měsíc před koncertem. To středeční odpoledne jsem hned po příchodu domů vyměnil věci z batohu, abych měl na zítřejší den hotovo. Poté jsem jel do T-mobile arény v Holešovicích. Když jsem dorazil k hale, zjistil jsem, že mě do ní nepustí dříve než v 7 hodin. Bylo však teprve 530, a tak jsem měl spoustu času prohlédnout si stánky se suvenýry, kterých bylo v okolí požehnaně. Přibližně v 6 hodin jsem si šel stoupnout do fronty před vstupem do haly. Ta se každou minutu zvětšovala. Když konečně pořadatelé pustili lidi do haly, tlak na tři vchody byl tak obrovský, že pořadatelé sotva stačili označovat vstupenky a prohledat lidem kapsy, jestli v nich nemají nepovolené předměty. Jakmile jsem vklouzl do haly, zasedl jsem si dobré místo. Byl jsem asi v šesté řadě směrem od plochy na stání. Přes přísný zákaz kouření se u stropu okamžitě nahromadil dym z cigaret, takže vytvořil kouřový efekt vlastně ještě před začátkem samotného koncertu. V 8 hodin se na scénu vyhrnula předskupina. Byla to německá formace Gamma Ray. Tato skupina je zvláštní tím, že zpěvák, přestože je Němec, zpívá anglicky. Protože jsem ještě neměl uši nastavené na právnou hodnotu, po prvních tónech jsem myslel, že ohluchnu. Zvláště šlapací buben vydával zvuk, který doslova trhal bubínky v uchu. Tato skupina zahrála 8 skladeb a rozhodně nezklamala. Pak nastala čtvrt hodinová pauza, během které se vyměňovaly nástroje pro Iron Maiden. Diváci začali být velmi netrpěliví. Po přibližně 10 minutách hlasitého vyvolávání se „Mejdni“ konečně ukázali. Teprve nyní bylo vidět fantastické pódium. Bylo tvořené hradbami, v jejichž vyklenku seděl bubeník. Před hradbami se pohybovali hlavně 4 kytaristé a zpěvák pobíhal naprosto všude. Na hradbách byly umístěny rekvizity k jednotlivým písním a na platně umístěné za nimi se vždy něco promítalo. Lidé na místech k sezení, kteří byli pode mnou si stoupli, takže já musel taky. Jinak bych neviděl. Skupina zahrála 13 nebo 14 písní z různých období. Od písniček starých více jak 20 let po skladby z alba Dance of Death z tohoto roku. První skladby byla tradičně Heaven can wait. Při ní se lidé dostali do varu. Pře velmi známé Can I play with madness či The trooper se skupina dostala k písni Hellowed by thy name, kterou mám nejraději. Konec koncertu byl tvořen legendárními skladbami The number of the beast a Run to the hills. Při těchto skladbách pobíhal po pódiu obrovský kostnatý maskot jménem Edie. Následovala děkovačka, při které do publika létaly paličky a trsátka. Koncert opravdu stál za to, i když jsem domů přišel až po půlnoci.	pr1ccermic_01_1
2. kontrolní stylistická kompozice (Charakteristika) V Praze dne 21. 3. 06 Dušan Malík, 2. B Téma: Jak vidím sám sebe (Charakteristika) Osnova: 1) Úvod: Téma 2) Stať: a) Vnější charakteristika b) Vnitřní charakteristika 3) Závěr: Celkový dojem Téma jsme dostali docela těžké: charakterizovat sám sebe. Nevím jak se mi to povede, ale zkusit to musím. Jmenuji se Dušan Malík. Za měsíc budu slavit čtrnácté narozeniny. Ostatní chlapci tohoto věku jsou obvykle trochu vyšší než já. Také postavu mám hubenější, skoro až nezdravě. To však není přes oblečení vidět. Teď se budu věnovat tomu co vidět je. Na hlavě mi rostou hnědé kudrnaté vlasy, které si moc často nestříhám. V mých očích najdete mnoho barev, ale převládá mi v nich zelená. Ale když je přivřu, uvidíte hlavně hnědou. Když jsem byl malý, nos jsem si trochu zkřivil a to mi zůstalo až do dnešního dne. Na tváři se mi občas objeví drobná vyrážka, která za pár dní zase zmizí. Charakteristiku svého obličeje zakončí ústy, o kterých mohu říci pouze, že jsou úplně normální a ničím se neliší od ostatních. Mezi mé oblíbené oblečení patří hlavně mikiny a manšestrové kalhoty. Když je tepleji vezmu si radši triko s krátkými rukávy, protože dlouhé nesnáším. Ikdyž by to nikdo podle mého vzhledu nepoznal, mám rád přírodu, protože si v ní odpočinu od stresu. Ve sportu jsem nikdy dobrý nebyl a ani mě moc nebaví. Další věcí, kterou nesnáším jsou hádky. Většinou se snažím ustoupit, ale občas jsem dost tvrdohlavý. Myslím si, že mezi mé kladné vlastnosti patří trpělivost, ikdyž jí při hovorem s některými lidmi ztrácím. Také jsem pořádný a pečlivý. Ve škole mě nejvíce baví fyzika. Pracuji pomaleji než ostatní a největší problém mi dělá začátek nové namáhavé práce. K ostatním lidem bych mohl být milejší, protože si mohou myslet, že jsem na ně naštvaný, ikdyž to není pravda. Občas bych naopak měl říci, co se mi nelíbí. Celkově mám hlavně dobré vlastnosti, ale špatných u mě najdete také dost. Doufám, že se některých zbavým, protože se o to snažím.	ces2bmaldus_1
23. 3. 2006 Adéla Bártová, 2.C 2. písemná práce Téma: NA POBŘEŽÍ Blíží se příliv. Den upadá do spánku a lehký vánek si hraje s mými vlasy. Vůně oceánu prostupuje celým mým tělem a mé myšlenky se ubírají do jiného světa. Bosé nohy se mi boří do jemného písku, rozpáleného poledními paprsky slunce. Vlny se rozrážejí o skaliska a plazí se po pláži. Některá z nich přelije i mé obnažené kotníky a já cítím chladnou mořskou vodu a kapky, které stékají zpátky na zem do písku. Lehce štiplavá slaná vůně působí jako balzám na duši. Posadím se na skálu a nasávám atmosféru podvečerního pobřeží. V dáli slyším hejno racků a jejich skřehotání. Slunce se odráží v hladině a lechtá mě na obličeji. Jeden paprsek na nose, druhý na tváři, třetí hladí víčka a čtvrtý je jak polibek na čelo. Ten překrásný lesk --- můj zrak, a proto zavřu oči a zaposlouchám se. Chvílemi mi --- našeptává a hvízdá do uší, potom to střídá ten nepřekonatelný šum a rány, jak se voda tříští o zemi. Zvednu se, svlékám svůj šat a tak, jak mě Bůh stvořil vstupuji do ledových vln. Ihned mi naskočí husí kůže, kterou střídá příjemné mrazení v zádech. Prostoupí mě pocit blaženosti. Jsem v ráji. Mám touhu nechat se nést a odnést pryč od všeho, daleko od země. Položím se na hladinu a malé vlnky mi šplouchají do uší. Když ponořím hlavu, slyším hukot mořských hlubin. Olíznu si rty a slaná chuť zamává všemi mými smysly. Pak vystoupím zpět na břeh a lehnu si do vyhřátého písku. Kapky vody nechám volně stékat a myslím na to, jak jedna za druhou --- mé tělo. Stmívá se a já cítím šimrání hladového žaludku. Obléknu se a nechám se vést vůněmi rybích specialit, které se linou po pobřeží a škádlí mé chuťové buňky. Loučím se s oceánem a slibuji mu, že zítra před západem tu budu zas.	pr2cfbarade_02_1
23.března Jakub Ort 2.písemná práce Noc ve městě (subjektivně zabarvený popis) Vdechoval jsem chladný vzduch letní noci. Středoevropské letní slunce se schovalo někam za vrata opuštěné továrny a město zahalil tmavý plášť protrhávaný světly pouličního osvětlení. Stál jsem opřený o zeď a nesmyslně labuznicky jsem potahoval z cigarety. Prohlížel jsem si zapadlou ulici, jakoby v tmavých koutech domovních vchodů měly být už od pradávna ukryté odpovědi na moje pseudoexistenciální otázky. Světlo lampy se odráželo v kaluži táhnoucí se kolem obrubníku a zlatavý odraz dodával celému zátiší mystičnost. Rád přemýšlím co se děje v noci za rozsvícenými okny, jaká povaha tam přebývá a jak byt vypadá, v téhle ulici bylo ale za všemi okny zhasnuto a mrtvo. Ve všeobecném tichu jsem slyšel tepat krev v uších. Vinohradské činžáky se zdobenou fasádou mě obklopovaly z obou stran, stály vedle sebe jako indiánská rada starších, mlčenlivé, moudré, tajemné a s vybledlými válečnými barvami na tvářích. Na protějším domě byla pamětní deska s bustou. Vedoucí protifašistického odboje se na mě díval přísně a hrdě, v kovových očích se ale zračil smutek a lítost nad milióny zmařených životů. Uhnul jsem pohledem, ale hned jsem zase zdvihl oči. Na vedlejším domě z fasády vystupovala postava panenky Marie, dívala se na mě s láskou a shovívavě, jako naivní maminka bezmezně věřící svému pubertálnímu dítěti. Už jsem chtěl uctivě a trochu omluvně típnout cigaretu, pak jsem se ale vzpamatoval a promnul jsem si pěstmi , jakobych se chtěl zbavit chorobných představ a psychopatických myšlenek. Tělo se nebylo s to pohnout, začal jsem tedy ulici kousek po kousku zevrubně prohlížet, smířený s mým mlčenlivým společníkem na dnešní noc. Auta zaparkovaná vedle chodníku byla v noční tmě úplně bezvýrazná, těžké dveře domů byly ---, ale ne neodemknutelně zavřené. Omítka domů byla vystínovaná světlejšími a tmavšími odstíny tmy, podle toho odkud na ní padaly kousky měsíčního světla a svítily lampy. Na nebi bojovalo několik statečných hvězd s městským světelným smogem, nesměle a nevýrazně se třpytily na obloze. Udělal jsem pár kroků a opřel jsem o jeden ze stromů vysázených na kraji chodníku. Byly to akáty, stály tu zašedlé, vyzáblé a zasmušilé a dokonávali můj škrobený smutek a alkoholovou melancholii. Opilecké hulákání najednou rozetlo ticho a vytrhlo mě z podivného zamyšlení. Skupinka lidí, zakončující svůj letní tah, se objevila s vyřváváním na druhém konci ulice. Motali se po chodníku, jakoby se snažili běžet slalom mezi lampami a stromy, ale na noho měli závaží. Blížili se pomalu a nejistě ke mně. Nevěnovali ani pohled soše panny Marie, jeden z nich dupl do kaluže, takže se odraz rozdělil na stovky kmitajících světélek. Vyžebral jsem od nich cigaretu a oni se potáceli dál. Ulice postupně ožívala. Ticho se přirozeně přelévalo v symfonii různorodých zvuků. Mezi jejich autory se mísili lidé, kteří ještě nešli spát s těmi, kteří už začali vstávat. Motory taxíků a poslední opilecké výkřiky, nárazy otvíraných oken s kroky chodců mě pomalu uspávaly, když jsem se sesouval k chodníku.	pr2cfortjak_02_1
Anna Švehlová 5. listopadu 1. písemná práce Propast (Vypravování) osnova: 1. úvod – Začátek konce 2. stať – a) neřešitelný problém b) návrat do minulosti c) smrt nadějí 3. závěr – konec nad propastí Stojím nad propastí. Nademnou svítí hvězdy a podemnou tma. Obyčejná a černá. Studený vítr mi fičí do tváře a rozmazává slzy po obličeji. Cítím jejich hořkost, ale nepřináší mi úlevu, jen bolest a žal. Včera jsem udělala něco, co mě připravilo o rozum a zničilo mi celý život. Neděle ráno 2. 11. 2003 Bylo ráno jako každé jiné. Ale přece jen mezi ty ostatní jaksi nezapadalo. Probudila jsem se s ostrou bolestí hlavy a rankou nad obočím. Včera zase přišel domů opilý. Řval, nadával, možná mě chtěl i zabít. Můj otec, moje vlastní krev, moje všechno. Jak se to mohlo stát? Když od nás matka odešla, zůstali jsme s tátou sami. Ze začátku jsme byli zoufalí, ale měli jsme jeden druhého a to nás hnalo kupředu. Byla jsem teď sice nucena zvládat domácí práce a navíc se ještě učit, ale dělala jsem to s radostí a vidinou lepší budoucnosti. Pak se to ale stalo! Otec přišel o práci a my ztratili pravidelný přísun peněz. Snažili jsme se žít skromně. Nenosila jsem žádné drahé oblečení ani šperky. Přesto se nám nedařilo. Po celodenním hledání práce se otec vracel domů unavený a naštvaný. Až ten osudový večer přišel domů opilý. Strašlivě řval, ničil nábytek a trhal veškeré věci, které tu zbyly po mojí mamince. Měla jsem z něj st-rach. Ba přímo hrůzu. A tak to chodilo každý den, pořád stejně. Stala se ze mě troska. Úplně mě zničil a zabil ve mně i tu nejmenší naději a schopnost milovat. Vinu jsem však dávala matce. Nedokázala jsem to ale, dále snášet. Na kostelní věži odbila dvanáctá hodina. Čas, kdy se vracel domů. Věděla jsem, že se zase bude shánět po pivu. Jedno stálo otevřené na stole. Neváhala jsem. Třesoucí se rukou jsem vylila obsah zelené lahvičky do otevřené lahve. Poté ji rychle odnesla do konteineru. „Jed, dala jsi mu jed“:, znělo mi hlavou po cestě domů. Zlehka jsem otevřela dveře, bylo ticho. Jen na chodbě slabě poblikávala žárovka. Oddechla jsem si. Vyliji to a bude zase dobře. Vstoupila jsem do kuchyně. „Pomóc“:, nesl se výkřik jídelnou a prostupoval celým mým tělem. „Zabila jsi ho, zabila“, posmíval se škodolibě hlásek kdesi ve mně. „Svojí krev, svět, pro který si chtěla žít.“ „Ne, nevydržím to, nevydržím. Jsem slaboch.“ Poslední pohled na toho --- muže, mého otce, ležícího na zemi. A pryč. Běžet a nevědět kam. Daleko, daleko od všeho. Celého světa. Zrádné mámy, falešných přátel, a taky mrtvého otce, viď!? Našeptávalo černé svědomí. A tak tu stojím nad propastí. Přestávám plakat. Sama jsem si vynesla rozsudek, a sama ho taky vykonám. Jsem slaboch, vím to. Nedokáži smazat svůj hřích. Loučím se se světem, láskou, krásou a spolu s tím vším pohřbívám i naději.	pr1esveann_01_1
Panešová, Kristýna, V. B, 07/08 23. října Slohová práce 1) Vymyšlená (popletená) pohádka O čertovi Josefovi kterému všichni říkají „Pepík“ Bylo nebylo jedno peklo ve kterém žil čert Josef. Josefovi všichni už odmala říkali Pepík. Budeme mu tak tedy říkat i my. Pepíka vychovávala čertovská bába jménem Ježibába bába Čertová. Byla hodná ale už taky hodně stará bylo jí tehdy už 156 let čerti a čertice se průměrně v té době dožívali až 250 let!) uměla číst, psát, počítat a uměla dokonce francouzsky a německy. Chodil do čertovské školy jménem, Čertovka a jejich ředitel se jmenoval Filip Čert (všichni se totiž jmenovali příjmením Čert v případě ženy Čertice nebo Čertová) byl však meně učený než vychovatelka Pepíka Ježibába bába Čertová. Jeho učitelka byla stejně učená jako jeho vychovatelka Ježibába bába Čertová. Zatím si z něj všichni dělali legraci ale on si myslel že nakonec bude hrdina. Když bylo ve škole Čertovce vyučování zvětšování posipal omylem koblihu zvětšovacím práškem! O přestávce vybalil koblihu ze svačinovky, kobliha se nečekaně zvětšila a Pepíka slupla jako malinu. Pepík se však nevzdal a bojoval s koblihou dál. Nejdřív jí propíchl nožíkem který měl zrovna u sebe, z koblihy vytekla všechna čokoláda co v ní byla. Nakonec se z ní dostal ven a docela si na té obr koblize pochutnal. Všichni mu až do jeho 259 let říkali na potkání že je hrdina. Konec!	bu5bpankri_04_1
Lucie Podoliakova Třída: VIII. B 4. 11. 2001 1. Slohová práce – charakteristika hrdiny EDVARD ELRIK Ed je 13letý kluk má dlouhé blonďaté vlasy svázané do copu, modré křižťálové oči, nosí dlouhý červený plášť, černé kalhoty, černé krátké tryčko z kterého mu vysí alchimistické hodinky. Ed má bratra Alfonze oba vyrůstali spolu s jejich matkou, babičko a velmi dobrou kamarádkou Minri na vesnici. Ed a Alfonz si uvědomovali své schopnosti již od pěti let. Zdědili je od svého odce který byl státní alchymista tudíš je musel opustit. Jako první se narodil Ed. Ed je o 2 roky starší nežli Alfonz. Také se podletoho chová je velmi pracovitý pořád se směje pomáhá bratrovi s alchimií i se školu, rád vyrábý pomocí alchimie různé dárky a pak je rozdává. Ale i přesto má své chiby. Je velmi cholerycký je takoví protože je malí, a každý si zněj utahuje. Když hochům bylo 6 přišla zanimi Jejich teta která jim řekla o alchimii. Hoši řekli že o alchimii vědí a umíji. Teta je vzala na opuštený ostrov a řekla že když přežijí mesíc a vysvětlí jim co znamená já jsem jeden a přesto sme tu dva tak je bude učít. Ten měsíc je velmi zmenil. Naučili se o sebe postarat a byli mnohem více rozvažnější a silnější. A já doufám že znich budou dobří alchimisté.	kl8bpodluc_1
K čemu mi tak škola vlastně je Škola, jakožto instituce, ve které trávíme nemalou část života k nám neodmyslitelně patří. To, jaký postoj ke škole zaujmeme je na každém z nás, což je velmi dobře pozorovatelné, neboť každý se ke škole a učivu jako takovému staví jinak. Říct, že je škola k ničemu je absolutně nesmyslné. Jakožto XXX část neobjektivní, pozorovatel musím říct, že pocitům typu: Tahle látka mi v životě k ničemu nebude a při jejím probírání ztrácím drahocený čas, se občas neubráním. Avšak shlédnu-li zpětně mojí dosavadni kariéru studenta hodnotím jí jako nejužitečnější dlouhodobý boj, který jsem doposud vedl a vedu. Hlavně v prvních letech studia nás škola neučí jen matematický či chemické vzorce, ale dává nám stavební kameny pro všechno, co kdy budeme v životě dělat. Jsem si téměř jist, že většinu věcí, které jsem se naučil, nebo naučím, zapomenu, jsem si však stejně tak jist, že spoustu věcí si budu pamatovat po celý život a právě ty mi pomohou prokousat se úskalími a nástrahami, které nám osud postaví do cesty. Stejně jako nemusíme milovat každé jídlo, tak i jednotlivé předměty a profesoři nám nemusí sednout, avšak není třeba klopit hlavu. Na tyto otravné hodiny chodit musíme, ale budoucnost nám diktovat nemusí. Abych shrnul k čemu je škola: Učí nás znalostem, vychovává nás a pomáhá nám jednat s lidmi. Avšak pozor – abych školu jenom chválil, od toho tuhle slohovku nepíšu, takže: Bere nám čas, který bychom mohli využít efektivněji, trápí nás a naše rodiče nejen špatnými známkami <img :)> a i zde kolikrát narazíme na nějakého idi***, který nám může školu znepříjemnit. (myšleno hlavně ve vztahu ke studentům) Závěrem: Škola je fajn, ale má svoje mouchy. (a to nemalé) P.S. ̶ Za Osmileté x čtyřleté. Začnu negativnimi pocity z osmiletého studia. Jsem m tu čtyři roky a pomalu a jistě mě to přestává bavit. Učení, chození do této budovy, prostě otřes. Na druhou stranu si myslím, že osmileté studium má nespornoué výhody. Máme možnost studovat déle na prestižnější škole čcož nám dává jakýsi náskok před ostatními. Navíc jsme považováni za obecně chytřejší což, je zatraceně dobrej pocit. <img :)>	kg05vytmar_1
5. prosince 2008 Barbora Větrovská P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Svět v roce 3008 Osnova: I. Úvod – celkový vzhled země II. Stať a) popis měst a domů b) věda a technika III. Závěr – porovnání dnešního světa a roku 3008 To jak bude vipadat svět v roce 3008 se dá jen těžko říci. Svět za tisíc let si představuji jako naši zemi ve velké vzduchové bublině. Místo dnešních dopravních prostředků budou létat malé raketky jejíchž jediným pohonem bude voda, protože ostatní paliva budou vyčerpány. Města budou velká, hustě obydlena plná moderní architektury a spěchajících lidí. Centra místo hystorických památek zaplní vysoké skleněné budovy, Obchodní centra, malé obchůdky, kávárny, bary a restaurace. Z měst zmizí zeleň, parky, stromy i květiny z náměstí. Lidé budou bydlet na okraji měst v rodinných domcích, všech možných velikostí, tvarů a barev. Každý dům bude mít na pozemku vlastní přistávací plochu na raketky, kterými mohou létat nejenom po městě, ale i do vesmíru. Školy budou celé z umělých materiálu, a všechno v nich bude mít kulaté rohy, aby si děti nemohly ublížit. Fasáda bude vždy barevná a veselá, světlo dovnitř bude procházet velkými okny Důraz bude kladen na nemocnice, moderní s nejlepším vybavením s odborně vyškoleným personálem. V lékařství dojde k velkým pokrokům a objevům. Jednoduché operace budou provádět roboti. Jeden tým vědců objeví lék na rakovinu a na AIDS. Udělí jim Nobelovu cenu za lékařské objevy... Létání do vesmíru bude za tisíc let každodenní záležitostí, lidé do vesmíru budo lítat na dovolenou, na výlety i za prací. Tento svět se výrazně lyší od dnešního, mnoho pokroky, objevy, architekturou a zájmy lidí.	grp2vetbar_1

Subsets and Splits

No community queries yet

The top public SQL queries from the community will appear here once available.