Split (1)

train · 5.24k rows

URL string	Datum string	Spisová značka string	Text rozhodnutí string
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13468/	13.02.2001	26 Cdo 223/2001	Sbírkový text rozhodnutí O k r e s n í s o u d v Příbrami rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2000 (rozsudkem pro zmeškání), že usnesení „zdejšího soudu ze dne 15. 12. 1994 se mění tak, že bytová náhrada se neposkytuje“. Zároveň uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně nahradili žalobci náklady řízení. Vyhověl tak žalobě na „změnu soudního rozhodnutí o poskytnutí bytové náhrady“, kterou žalobce odůvodnil tím, že žalovaní setrvávají „v předmětné nemovitosti“ (ve výrokové ani jiné části písemného vyhotovení rozsudku blíže neoznačené) v rozporu s dobrými mravy a že se odmítli přestěhovat do bytové náhrady, kterou jim žalobce zajistil. Odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba žalovaní, bylo odmítnuto usnesením K r a j s k é h o s o u d u v Praze ze dne 28. 8. 2000 a odvolací soud rovněž vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud dovodil, že námitky odvolatelů, podle nichž v dané věci nebylo možno rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, nejsou opodstatněné. Předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b o. s. ř. byly podle jeho názoru splněny, nebol nejde o věc, v níž by nebylo možno uzavřít a schválit smír, ani o věc, ve kletě by došlo napadeným rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky. Ve sporu šlo – pokračoval odvolací soud – „o žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř., tedy o určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhrady“. Právní poměr mezi účastníky, týkající se povinnosti žalovaných vyklidit nebytové prostory, jejichž „vlastníky jsou žalobci“ (správně „vlastníkem je žalobce“), byl vyřešen schváleným smírem a v dané věci jde „jen o určení nové lhůty k vyklizení žalovaných“, takže „předmětem sporu proto není právní poměr účastníků, ale pouze lhůta k vyklizení z důvodu, že došlo od uzavřen ho smíru ke změně poměrů, takže vázat vystěhování žalovaných na přidělení náhradního bytu by bylo podle ustanovení § 3 v rozporo s dobrými mravy“. Krajský soud tak shledal odvolání žalovaných nepřípustným (§ 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Žalovaní podali proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytkli, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Polemizovali s právním názorem odvolacího soudu, že „v dané věci jde pouze o určení nově lhůty k vyklizení“, a namítali, že v ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř – se hovoří o tom, zda „tu právní vztah nebo právo je či není“, a že proto ,y žádném případě do těchto kategorií“ nepatří termín „lhůta“. Vyslovili také názor, že „v dané věci nebylo možno rozhodnout na základě určovací žaloby“, zpochybnili existenci naléhavého právního zájmu žalobce na takovém určení a polemizovali rovněž s tou části odůvodnění odvolacího soudu, v níž se soud vypořádal s otázkou zmeškání prvního jednání žalovanými. Vycházejíce z uvedené argumentace dovolateli navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby také odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 1. 2001). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a označuje dovolací důvod podřaditelný ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Přípustnost dovolání plyne z § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť napadeno je usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Vady uvedené formou taxativního výčtu v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) a jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.), ani vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení, jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak byl dovolateli obsahově vymezen. N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Vzhledem k tomu, že dovoláním bylo napadeno usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání (odvolací soud přezkoumával správnost prvostupňového rozsudku pouze z toho hlediska, zda bylo možno rozhodnout ve věci rozsudkem pro zmeškání), nemohl se dovolací soud blíže zabývat těmi výhradami dovolatelů, které směřují proti právnímu posouzení předpokladů stanovených v § 80 písm. c) o. s. ř. v této konkrétní věci, o níž meritorně rozhodl okresní soud (tj. tím, zda žalobce má, či naopak nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení). Právní nosnou, jejíž výklad a aplikace byla z podnětu dovolání Nejvyšším soudem přezkoumávána. bylo tedy především ustanovení § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 – před novelizací občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb., a to v souvislosti s řízením o určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhrady. Podle § 153b odst. 1 a 2 o. s, ř., zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§ 47), u který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasná omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Je-li v jedné věci několik žalovaných, lze rozhodnout rozsudkem pro zmeškáni jen tehdy, nedostaví-li se k jednání všichni řádně obeslaní žalovaní. Z ustanovení § 153b odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. l a 2 o. s. ř.), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky. Již v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92 , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým č. 28, bylo uvedeno, že po přijetí novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., a po zrušení zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, o přidělení bytová náhrady již nerozhodují orgány obec, a že o tom, zda v dané věci při vyklizení přichází v úvahu zajištění bytové náhrady a jakého druhu, popřípadě zda bytovou náhradu není třeba zajišťovat, rozhoduje soud v řízení podle části třetí, případně části čtvrté občanského soudního řádu, a to rozsudkem. Konkrétní druh bytové náhrady je upraven hmotným právem (příslušným ustanovením občanského zákoníku). Rozhodnutí soudu v části týkající se bytové náhrady je třeba za tohoto stavu považovat za rozhodnutí o věci samé, a nikoli, jak tomu bylo za dřívější právní úpravy, pouze za stanovení lhůty k plnění. Lhůtou k plnění – lhůtou k vyklizení bytu -je tedy se zřetelem k odlišně hmotněprávní úpravě pouze časový úsek, po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt vyklidit ve smyslu ustanovení § 160 odst.3 o, s. ř. ve znění novely provedené zákonem č. 519/1991 Sb. (např. 15 dnů od zajištění bytové náhrady). Dovolací soud je názoru, že citované právní závěry, týkající se soudního rozhodnutí, jež má formu rozsudku, se plně uplatní i v případě, kdy soud v řízení o vyklizení nemovitosti schválí podle § 99 odst. 2, věty první, o. s. ř. smír účastníků, uzavřený podle § 99 odst. 1 o. s. ř., jehož součástí je i ujednání o bytové náhradě: schválený smír má totiž podle § 99 odst. 3, věty první, o, s. ř. účinky pravomocného rozsudku. Zároveň se soudní praxe ustálila těž v tom, že i když je po novelizaci občanského zákoníku, účinně od 1. 1. 1992, rozhodovaní soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, a nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění,jsou nadále využitelné závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25; podle něho lze dle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. určit, že uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po rozhodnutí o uložení povinnosti vyklidit byt až po přidělení náhradního bytu či náhradního ubytování) ke změně poměrů. Shodný závěr vyjádřil Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96 (časopis Soudní judikatura č. 7, ročník 1997, pod číslem 58), jakož i v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99 , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45. V posledně uvedeném judikátu vyslovil Nejvyšší soud mj. právní názor, že podstatou řízení podle § 80 písm., c) o. s. ř. je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a dovodil, že je v souladu s ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. domáhat se takového určení, má-li na něm žalobce naléhavý právní zájem. Jestliže je rozhodnutí o bytové náhradě rozhodnutím o věci samé, nelze považovat ani rozhodnutí, vydané v řízení podle § 80 písm. c) o. s. ř., kterým soud určí, že (v důsledku změny poměrů) není vyklizovací povinnost žalovaného vázána na předchozí zajištění bytové náhrady, za pouhé rozhodnutí o lhůtě k plnění (jak dovodil odvolací soud v napadeném usnesení). Takové rozhodnutí má totiž konstitutivní účinky-jeho právní mocí se mění obsah právního poměru mezi žalobcem na straně jedné a žalovaným (žalovanými) na straně druhé, vymezený pravomocným soudním rozsudkem nebo smírem, který byl schválen pravomocným usnesením soudu. Z uvedeného vyplývá, že v řízení, v němž se žalobce domáhá určení, že žalovanému (pro změnu poměrů) nepřísluší bytová náhrada přiznaná mu dříve soudem nebo soudním smírem, nelze sice vyloučit možnost uzavření smíru, ve věci však nemůže být rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, neboč § 153b o. s. ř. v odstavci třetím výslovně vylučuje možnost rozhodnout touto formou, pokud by takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky. Usnesení odvolacího soudu, odmítající odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně jako nepřípustné, vycházelo z odlišného výkladu § 153b o. s. ř. a nespočívalo tedy na správném výkladu tohoto procesního ustanovení; dovolání proti němu je proto z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) opodstatněné a Nejvyšší soud musel toto rozhodnutí podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušit. Důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně; proto byl podle § 243b odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušen i rozsudek Okresního soudu v Příbrami a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13500/	07.02.2001	6 To 83/2001	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Plzni zamítl stížnost okresního státního zástupce v Rokycanech proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 26. 9. 2000 sp. zn. 2 T 76/2000. Z odůvodnění: Napadeným usnesením ze dne 26. 9. 2000 sp. zn. 2 T 76/2000 podmíněně zastavil Okresní soud v Rokycanech podle § 307 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněné J. K. pro skutek, v němž je spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. a který spočívá v tom, že dne 22. 5. 2000 kolem 16.30 hodin v obci Z. jako řidička osobního automobilu značky Škoda Felicia, po zastavení u pravého okraje silnice III. třídy, otevření levých předních dveří u řidiče v okamžiku, kdy byla zleva předjížděna cyklistkou A. U., zachytila těmito dveřmi vozidla pravou ruku A. U., která v důsledku této kolize upadla i s kolem na vozovku, přičemž A. U. v důsledku této nehody utrpěla zlomení levé klíční kosti, tedy zranění lehké, které omezovalo poškozenou v obvyklých úkonech života po čas léčby do 30. 6. 2000. Okresní soud podle § 307 odst. 2 tr. ř. stanovil obviněné J. K. zkušební dobu šesti měsíců. Proti citovanému usnesení podal včas stížnost okresní státní zástupce v Rokycanech. V písemně zdůvodněné stížnosti namítá, že pro postup podle § 307 odst. 1 tr. ř. nebyla splněna ze strany obžalované podmínka plného doznání. Uvádí, že obviněná se v přípravném řízení před vyšetřovatelem k trestnému činu plně nedoznala, neboť využila svého zákonného práva a nevypovídala. Pokud učinila obviněná doznání před soudem mimo hlavní líčení, pak toto doznání nelze považovat za doznání učiněné podle trestního řádu. Okresní státní zástupce nesouhlasí s podmíněným zastavením trestního stíhání obviněné J. K. rovněž z důvodu, že obviněná nenahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. S poškozenou A. U. se o náhradě způsobené škody nedohodla a z napadeného usnesení rovněž nevyplývá, že by učinila jiná potřebná opatření k náhradě této škody. Okresní státní zástupce připouští, že obviněná sice uhradila škodu, která vznikla V. z. p., avšak nenahradila škodu poškozené A. U., jak je shora uvedeno, přestože tato jistě utrpěla v důsledku poškození zdraví škodu na výdělku, což Okresní soud v Rokycanech vůbec nezjišťoval. Ze všech shora uvedených důvodů se proto usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. jeví okresnímu státnímu zástupci v Rokycanech jako předčasné. Krajský soudu v Plzni z podnětu včas podané stížnosti přezkoumal postupem dle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost okresního státního zástupce není důvodná. K první námitce stěžovatele, že doznání obviněné nebylo učiněno v souladu s trestním řádem, je nutno poukázat na protokol sepsaný u Okresního soudu v Rokycanech dne 20. 9. 2000 založený ve spise. Zde kromě probační úřednice Z. B. byl přítomen i samosoudce Mgr. R. H., který obviněnou 1. K. výslovně poučil podle § 33, § 92 odst. 1, § 93 odst. 1, § 95 odst. 2 a § 307 odst. 1 tr. ř. Obviněná pak po shora uvedeném poučení svoje jednání, v němž byl spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., v plném rozsahu doznala, s podmíněným zastavením trestního stíhání souhlasila a kromě toho předložila soudu útržek poštovní složenky, podle níž uhradila dne 20. 9. 2000 poškozené V. z. p. náhradu škody ve výši 616 Kč. Přezkoumáním zmíněného protokolu lze konstatovat, že doznání obviněné k trestnému činu zahrnuje doznání ke všem zákonným znakům stíhaného trestného činu, tedy i k zavinění v zákonem předpokládané formě a plně postačuje ke splnění podmínek, které má na mysli zákonodárce v ustanovení § 307 odst. l písm. a) tr. ř. J. K. pak bezpochyby vystupovala v pozici obviněné ve smyslu ustanovení § 32 tr. ř. Právně irelevantní je rovněž námitka okresního státního zástupce ohledně nesplnění další podmínky pro použití postupu podle § 307 odst. 1 tr. ř., tj, neuhrazení způsobené škody. Stížnostní soud v této souvislosti konstatuje, že obviněná nahradila částku 616 Kč na účet V. z. p., jak je patrno z kopie složenky založené ve spisu. Rovněž oznámení V. z, p. založené ve spisu svědčí o uzavření celé záležitosti ohledně náhrady škody této instituci. Je možno souhlasit s námitkami okresního státního zástupce, že poškozená A. U. mohla utrpět v důsledku poškození zdraví i škodu na výdělku. O náhradě takové škody ze strany obviněné by se však dalo uvažovat jen v případě, že by poškozená proti ní uplatnila svůj nárok v adhezním řízením postupem podle § 43 odst. 2 tr. ř. Z výpovědi poškozené A. U. založené ve spisu naopak vyplývá, že jako osoba poškozená se k trestnímu řízení o náhradu škody připojovat nebude a prohlašuje, že odmítá, aby jí obviněná cokoli uhrazovala. Z tohoto prohlášení je patrno, že se poškozená k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojuje a je odmítá, aby jí obviněná uhrazovala případnou škodu. To je plně v dispozici poškozeného. Krajský soud pak má zato, že za takového stavu věci je možno postupovat podle § 307 odst. 1 tr. ř. a podmíněně zastavit trestní stíhání i tehdy, kdy obžalovaný poškozenému škodu vzniklou trestným činem neuhradil ani neučinil žádné opatření k její úhradě. Obecně lze k námitkám stížnosti dále uvést, že obviněná nemá záznam v evidenční kartě řidiče, je velmi kladně hodnocena ze zaměstnání i z místa bydliště a v minulosti nebyla dosud soudně trestána. Krajský soud v Plzni tedy dospěl k závěru, je stížnost okresního státního zástupce v Rokycanech není důvodná, a proto ji zamítl postupem dle § 148 odst. 1 písm. e) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4519/	06.02.2001	3 Tvo 15/2001	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl stížnost obviněného J. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2000 sp. zn. 2 Ntv 20/2000 v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 26/99. Z o d ů v o d n ě n í: Usnesením ze dne 12. 12. 2000 sp. zn. 2 Ntv 20/2000 rozhodl Vrchní soud v Praze podle § 71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení vazby obviněného J. P. v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 26/99 do 1. 4. 2001. Týmž usnesením bylo rozhodnuto o prodloužení vazby spoluobviněného D. B. Proti tomuto usnesení podal obviněný J. P. včasnou stížnost. Namítl, že nebyla dodržena zákonná lhůta pro jeho zadržení a vzetí do vazby, neboť zadržen byl podle § 14 zák. č. 283/1991 Sb. společně s obviněným D. B. již 13. 1. 1999, kdy byl umístěn do detoxikačního střediska, a až po šesti dnech dne 19. 1. 1999 byl vzat do vazby. V uvedené trestní věci mu byl uložen pouze šestiletý trest odnětí svobody, který nelze považovat za vysoký trest a nelze se proto ani obávat, že v případě propuštění na svobodu by uprchl či se skrýval. Důvod vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. tedy není v jeho případě dán, stejně jako nejsou splněny podmínky § 71 odst. 3 tr. ř. pro prodloužení této vazby, když v hlavním líčení konaném před Městským soudem v Praze došlo k značným průtahům. Z obsahu podané stížnosti se proto podává, že obviněný J. P. se jí domáhal zrušení napadeného usnesení vrchního soudu s tím, aby znovu bylo rozhodnuto tak, že návrh předsedkyně senátu Městského soudu v Praze na prodloužení lhůty trvání jeho vazby se zamítá. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1, 2 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, pokud se týká obviněného J. P., i správnost řízení, jež této části napadeného usnesení předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se v první řadě zabýval námitkou obviněného J. P., že v jeho případě byly porušeny zákonné lhůty pro vzetí obviněného do vazby, neboť zadržen byl již 13. 1. 1999, kdežto do vazby byl vzat až s účinností od 19. 1. 1999. Z policejních záznamů a lékařských zpráv obsažených v trestním spise vedeném o této věci je zřejmé, že obviněný J. P. byl skutečně dne 13. 1. 1999 dodán policejními orgány do Detoxikační stanice Kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v P., neboť vzhledem k pozitivnímu nálezu omamných a psychotropních látek v těle nebyl schopen umístění v policejní cele. Jeho detoxikace byla ukončena 19. 1. 1999, kdy byl v 15.25 hod. vyšetřovatelem podle § 75 tr. ř. zadržen a následujícího dne, tedy 20. 1. 1999 ve 14.04 hod., usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. Nt 72/99 podle § 68 tr. ř. vzat do vazby z důvodu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. I když to ve zmíněných policejních a lékařských listinných materiálech není explicitně uvedeno, je zřejmé, že obviněný J. P. byl do uvedené detoxikační stanice dodán policejním orgánem na základě § 23 odst. 4 písm. b) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění, podle kterého je možno nemocného převzít do ústavní péče bez jeho souhlasu mimo jiné i tehdy, jestliže jeví známky intoxikace a ohrožuje sebe nebo své okolí. Citovaný zákon o péči o zdraví lidu však není součástí odvětví trestního práva, nýbrž práva správního. Řízení o přípustnosti tohoto převzetí, resp. držení nemocného v ústavu zdravotní péče je tzv. detenčním řízením podle § 191 a násl. o. s. ř., tedy součástí občanského soudního řízení. Pokud byl tedy obviněný J. P. v době od 13. do 19. 1. 1999 umístěn ve zmíněném detoxikačním oddělení FN Královské Vinohrady v P., nestalo se tak v rámci zajišťovacích institutů tohoto trestního řízení, ale v rámci institutu správního práva přezkoumatelného v občanském soudním řízení. Detence obviněného J. P. v detoxikačním oddělení od 13. do 19. 1. 1999 proto nemůže být zahrnována do doby trvání jeho vazby v této trestní věci a přezkoumávána podle § 147 odst. 1, 2 tr. ř. stížnostním soudem (v daném případě Nejvyšším soudem) v tomto trestním řízení. Účinnost vzetí obviněného J. P. v této trestní věci do vazby se tedy podle § 71 odst. 8 tr. ř. počítá až od jeho zadržení vyšetřovatelem dne 19. 1. 1999, takže dvouletá lhůta jejího trvání (§ 71 odst. 3 tr. ř.) uplynula 19. 1. 2001. V takto vymezeném rámci trestního, resp. vazebního řízení v této věci podala předsedkyně senátu Městského soudu v Praze návrh na prodloužení vazby obviněného J. P. ve lhůtě a způsobem obsaženými v ustanovení § 71 odst. 6 tr. ř. Důvod tzv. útěkové vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., pro který byl obviněný J. P. do vazby v této věci vzat a po celé dvouleté období se v ní i nacházel, v souvislosti s jeho nepravomocným odsouzením rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000 sp. zn. 4 T 26/99 pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a další trestné činy k úhrnnému šestiletému trestu odnětí svobody a k trestu vyhoštění, neztrácí ani v současné době nic na své aktuálnosti. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že dosavadní doba trvání tohoto jeho trestního stíhání a potažmo i jeho vazby jsou ovlivněny faktory ryze objektivní povahy, zejména závažností a složitostí věci a nutností hlavní líčení vícekrát odročovat. Kdyby naopak v tomto stadiu řízení, kdy o odvoláních obviněného J. P. (a dalšího spoluobviněného) bude rozhodovat soud druhé instance, byl obviněný J. P. propuštěn na svobodu, hrozí, že by uprchl, popř. se skrýval, a dosažení účelu tohoto trestního řízení, tj. provedení odvolacího řízení a výkon rozhodnutí, pak přinejmenším podstatně ztížil (§ 71 odst. 3, § 1 odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud tedy nezjistil nic, co by svědčilo pro jiné rozhodnutí, než jaké v této trestní věci obviněného J. P. učinil Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení, jímž podle § 71 odst. 3 tr. ř. prodloužil vazbu obviněného jen na dobu nezbytně nutnou k provedení odvolacího řízení. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení proto byla jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4525/	06.02.2001	7 Nd 41/2001	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl ve sporu o příslušnost mezi Krajským soudem v Ostravě a Krajským soudem v Hradci Králové v trestní věci obviněných J. A., K. B., M. B., L. K. a J. V. vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 47 T 5/2000, tak, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Krajský soud v Hradci Králové. Z o d ů v o d n ě n í : Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal u Krajského soudu v Hradci Králové obžalobu na obviněné J. A., K. B., M. B., L. K. a J. V. pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1998. Obžaloba byla podána dne 11. 4. 2000. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 5 T 34/2000 podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. postoupil věc Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 29. 8. 2000 sp. zn. 28 T 11/2000 podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. postoupil věc Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 1. 2001 sp. zn. 47 T 5/2000 analogicky podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil svou nepříslušnost. Za tohoto stavu byla věc dne 2. 2. 2001 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí sporu o příslušnost mezi Krajským soudem v Ostravě a Krajským soudem v Hradci Králové. Ve věci se jedná o spor o příslušnost mezi Krajským soudem v Ostravě a Krajským soudem v Hradci Králové, a nikoli o spor o příslušnost mezi Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Krajským soudem v Ostravě. Pokud Krajský soud v Hradci Králové dospěl k závěru, že trestný čin byl spáchán v Š., mohl tím při splnění dalších podmínek odůvodnit postoupení věci Krajskému soudu v Ostravě, avšak ne pobočce tohoto soudu v Olomouci. Podle § 4b písm. f) vyhl. č. 576/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, koná v prvním stupni řízení o trestných činech spáchaných v obvodech okresních soudů Olomouc a Přerov, je-li zvláštním předpisem dána věcná příslušnost krajského soudu (zvláštním předpisem se rozumí ustanovení § 17 tr. ř.). Na rozdíl od Krajského soudu v Hradci Králové dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru, že trestný čin byl spáchán také v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové a že o příslušnosti Krajského soudu v Hradci Králové rozhodla okolnost, že státní zástupce podal u tohoto soudu obžalobu. Nejvyšší soud shledal, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Krajský soud v Hradci Králové. Věcná příslušnost krajského soudu vyplývá z ustanovení § 17 tr. ř. Místní příslušnost se řídí ustanovením § 18 odst. 1 tr. ř., podle něhož řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. V té části obžaloby, která má povahu žalobního návrhu podle § 177 písm. c) tr. ř., je uvedeno, že obvinění se žalovaného jednání dopustili na různých místech v České republice, zejména v P. a T. Dikce „různá místa v České republice“ není ani v odůvodnění obžaloby blíže specifikována nad rámec dovětku „zejména v P. a T.“ I když to není v žalobním návrhu obžaloby výslovně uvedeno, je z dalších souvislostí, které vyplývají z odůvodnění obžaloby, zřejmé, že drogy měly být z různých míst v České republice nejprve dopravovány do Š. a poté odtud vyváženy do ciziny. V tomto ohledu je v odůvodnění obžaloby jako na jeden z důkazů odkázáno na výpověď obviněného J. A., a to v tom směru, že droga byla do Š. dovážena z T. a odtud po zabalení a ukrytí do aut kurýry vyvezena do Spolkové republiky Německo, Švýcarska a Itálie. Dále je v odůvodnění obžaloby odkázáno na plánek trasy přepravy drog, který nakreslil obviněný J. A. Tento plánek se nachází ve spisovém svazku č. V. Z tzv. právní věty žalobního návrhu obžaloby je patrno, že obviněným je mimo jiné kladeno za vinu, že „neoprávněně vyvezli … omamnou látku …“ ve smyslu zákonného znaku trestného činu podle § 187 odst. 1 tr. zák. Ze zmíněného plánku tras, po kterých měly být drogy vyváženy do ciziny, vyplývá, že pokud šlo o vývoz do SRN a do Švýcarska, vedla tato trasa ze Š. do P. a dále do R. tak, že část této trasy mezi Š. a P. evidentně vedla přes místa, která se nacházejí v obvodu působnosti Krajského soudu v Hradci Králové. Jestliže obvinění měli podle obžaloby naplnit zákonný znak trestného činu „neoprávněně vyvezli … omamnou látku …“ tím, že drogy přepravovali ze Š. do ciziny, je na území České republiky místem spáchání trestného činu každé místo, kterým obvinění při vývozu drog projeli. Z toho vyplývá, že místem spáchání trestného činu jsou i všechna ta místa, která jsou v obvodu působnosti Krajského soudu v Hradci Králové a kterými obvinění při vývozu drog projeli. Jde tedy o případ, kdy trestný čin byl podle obžaloby spáchán v obvodu působnosti více soudů, přičemž jedním z těchto soudů je Krajský soud v Hradci Králové. V takovém případě je třeba vycházet z ustanovení § 22 tr. ř., podle něhož, je-li dána příslušnost několika soudů, koná řízení z těchto soudů ten, u něhož podal státní zástupce obžalobu. Protože státní zástupce podal obžalobu u Krajského soudu v Hradci Králové jako u jednoho z více místně příslušných soudů, je podle § 22 tr. ř. Krajský soud v Hradci Králové příslušný k tomu, aby konal soudní řízení na podkladě takto podané obžaloby.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4511/	01.02.2001	30 Cdo 1955/2000	Sbírkový text rozhodnutí O k r e s n í s o u d v Nymburce rozsudkem ze dne 21. 6. 1999 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil na dlužném nájemném z nebytových prostor v objektu žalobce VL v P., N. č. 64, na úhradě za spotřebovanou energii a poskytnuté služby, vše za období od 1. 1. 1997 do 30. 6. 1997, částku 137 280,45 Kč, do 90 dnů od právní moci rozsudku a na náhradě nákladů řízení 18 317 Kč. K r a j s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2000 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci určenou částku na náhradě nákladů odvolacího řízení; návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost částečně ověřil opakováním důkazů, a to smlouvou účastníků o nájmu části I. patra v objektu žalobce, zápisem o jednání účastníků ze dne 8. 7. 1997 a doplňujícím sdělením účastníků, že žalovaný nájemní smlouvu k označeným nebytovým prostorám stanovenou na dobu od 15. 8. 1996 do 31. 12. 1996 nevypověděl. Podle těchto zjištění uzavřeli účastníci, z nichž žalovaný jako fyzická osoba provozoval gymnázium se zaměřením na cestovní ruch, dne 6. 8. 1996 smlouvu o pronájmu části patra v objektu žalobce VL v P. za dohodnuté nájemné a úhradu za poskytnuté služby a spotřebovanou elektrickou energii. Nájem byl sjednán na dobu od 15. 8. 1996 do 31. 12. 1999. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zaujal právní názor, podle nějž výuka studentů, pro niž byl nájem nebytových prostor sjednán, nebyla službou, byť do účinnosti zákona č. 286/1995 Sb. stačilo k jejímu zajišťování živnostenské oprávnění. Předchozího souhlasu Městského úřadu v P. k pronájmu uvedených prostor podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. proto nebylo třeba. Odvolací soud nepochyboval o tom, že smluvními stranami byli účastníci, byť žalovaný byl označen Gymnazium se zaměřením na cestovní ruch; žalovaný se k žalobci choval vždy jako nájemce a nezpochybňoval, že odpovídá za placení nájemného za užívání označených nebytových prostor. Námitku žalovaného, že užívání nebytových prostor mu bylo po 1. 1. 1997 znemožněno zákonem č. 286/1995 Sb., podle nějž byl zbaven živnostenského oprávnění k provozu gymnázia, neshledal právně významnou, neboť žalovanému nic nebránilo, aby nájemní smlouvu vypověděl. K platnému převzetí dluhu, na nějž žalovaný odkazoval, je nezbytný souhlas smluvní strany, jíž má být plněno. Nebylo však prokázáno, že by žalobce souhlasil, aby se nájemcem označených nebytových prostor stal jiný subjekt, vůči němuž by měl uplatnit nárok na nájemné. Návrhu žalovaného na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu soud nevyhověl s odůvodněním, že názor, že výuka na základních, středních, specializovaných a vysokých školách je službou, nemá oporu v žádném právním předpise, stejně jako názor, že ztratil-li nájemce živnostenské oprávnění k podnikání v pronajatých prostorách, je zbaven povinnosti platit sjednané nájemné. Odvolací soud odkázal na ust. § 239 o. s. ř. a požadavek v něm obsažený, aby rozsudek odvolacího soudu byl zásadního významu, čemuž tak v posuzované věci není. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v němž za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., v níž spatřuje i přípustnost dovolání, považuje “posuzování podnikání ve školství jako služby ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb.” a “posouzení ztráty oprávnění k živnostenskému podnikání (s předmětem podnikání soukromé školy – osmiletého gymnazia se zaměřením na cestovní ruch) z hlediska nemožnosti plnění podle nájemní smlouvy”. K otázce první uvedl, že zákon č. 116/1990 Sb. v ustanovení § 3 odst. 2 blíže nedefinuje pojem služeb. Podle názoru žalovaného nelze vycházet z toho, zda podnikání ve školství je živností ve smyslu zákona č. 455/1991 Sb. živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů; pojem živnost a pojem služby se významově nekryjí. Podle obecné definice se službou rozumí hospodářská činnost uspokojující určitou potřebu, jejímž výsledkem je užitečný efekt, nikoli hmotný statek (výrobek). Pod služby kolektivní je zahrnováno i školství, což dokládá odkazem na Všeobecnou encyklopedii Diderot. Školství, zejména nestátní, je založeno do značné míry na podnikatelském principu, značném u množství zájemců poskytuje nehmotný statek – vzdělání (částečně i výchovu). Proto uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor měl předcházet souhlas Městského úřadu P., jímž byla platnost smlouvy podmíněna. Nestalo-li se tak, smlouvu lze považovat za neplatnou. Za tohoto stavu nemůže žalobce na žalovaném požadovat plnění z neplatné smlouvy. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu není totožná s výší nájemného stanoveného ve smlouvě. V rámci otázky druhé (zda ztráta oprávnění žalovaného k podnikání k 1. 1. 1997 má za následek nemožnost plnění dle nájemní smlouvy) v podstatě namítal, že k 1. 1. 1997 zaniklo živnostenské oprávnění žalovaného k provozování výchovy a vzdělávání na střední škole, další pokračování nájemní smlouvy ze strany žalovaného se stalo nemožným. Pro nemožnost plnění z důvodu právní překážky došlo k zániku závazku ve smyslu ustanovení § 575 obč. zák., neboť plnění, k němuž byl žalovaný jako účastník smlouvy zavázán, je právním předpisem vydaným po vzniku závazku zakázáno. Zákon č. 116/1990 Sb. sice neobsahuje výslovné ustanovení týkající se skončení nájmu nebytových prostor v případě dodatečné nemožnosti plnění, subsidiárně však lze použít obecné ustanovení občanského zákoníku v oblasti závazkového práva (§ 575 obč. zák.). Podle přesvědčení žalovaného jeho povinnost platit nájemné za období po 1. 1. 1997 do vyklizení prostor zanikla. Závěrem dovolání žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného vyslovil souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, včetně jeho závěrů ve smyslu ust. § 239 o. s. ř. Zdůraznil, že poskytování vzdělání nelze považovat za hospodářskou činnost školy, neboť ta v uvedené souvislosti vystupuje jako subjekt poskytující vzdělání, na něž má každý člověk ve smyslu Listiny základních práv a svobod právo a jehož realizaci zajišťuje stát. Protože se v posuzované věci nejednalo o provozování obchodu a služeb, nebyl ani třeba předchozí souhlas městského úřadu k platnému uzavření smlouvy o pronájmu nebytových prostor. Po dobu nájmu žalovaný nevytýkal nedostatek nájemní smlouvy z uvedeného hlediska, vznesení této námitky v dovolání se žalobci jeví jako účelové. Zákon č. 116/1990 Sb. je zákonem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku, použití ustanovení § 575 obč. zák. považuje za vyloučené. Žalovaný jako nájemce měl podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. možnost písemně vypovědět nájemní smlouvu, když způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si nebytové prostory pronajal, ztratil. Závěrem žalobce navrhl, aby v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce významné, bylo dovolání zamítnuto. Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. Dovolací soud shledal, že včasné dovolání žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1, 2 o. s. ř., včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem. Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§ 236 o. s. ř.). N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl. Z odůvodnění: Dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Žalovaný (dále dovolatel) nevytýká, že by napadené rozhodnutí bylo postiženo některou z vad taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a ani dovolací soud, který k vadám ve smyslu tohoto ustanovení přihlíží z úřední povinnosti, aniž byly výslovně vytknuty, žádnou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) – g) o. s. ř. neshledal. Nejsou proto naplněny zákonné předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Občanský soudní řád umožňuje, aby přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vyslovil odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí, je-li jeho rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání a účastník (za splnění podmínek v ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. uvedených) dovolání podá, dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by sám vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§ 242 odst. 1, § 241 odst. 3 o. s. ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. může být nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., případně důvod upravený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (řízení je postiženo jinou vadou, než uvedenou § 237 o. s. ř.), a o dovolání rozhodne. Otázka předložená dovolatelem k posouzení dovolacím soudem, zda podnikání ve školství je službou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb., již sice soudy obou stupňů řešily, ale bez bližšího právního odůvodnění, je právně významnou natolik, že opravňuje závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Soudy vyšších stupňů nebyla v uvedeném smyslu řešena; je významná nejen pro tuto věc, neboť na jejím posouzení závisí závěr o platnosti smlouvy účastníků o pronájmu nebytových prostor dovolatelem, včetně ujednání o nájemném (§ 3 odst. 2, 3, 4 zákona č. 116/1990 Sb.), ale i z hlediska obecného dopadu do poměrů obdobných sporů. Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ku dni uzavření smlouvy účastníků ze dne 6. 8. 1996, v ustanovení § 3 odst. 2 uvádí, že nebytové prostory (§ 1 zákona) se pronajímají k účelům, ke kterým byly stavebně určeny; v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je odkaz na ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Ve vztahu k místnostem určeným k provozování obchodu a služeb zákon č. 116/1990 Sb. stanoví, že je lze pronajímat jen po předchozím souhlasu orgánu obce, přičemž nerozhodne-li o věci tento orgán do 15 dnů po obdržení žádosti, platí právní domněnka, že souhlas byl udělen. Prováděcím předpisem k zákonu č. 50/1976 Sb., na nějž poznámka k ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. ve vztahu k ustanovení § 85 odst. 1 stavebního zákona odkazuje, je vyhláška č. 83/1976 Sb. Ta v části čtvrté upravuje technické a užitné vlastnosti staveb; v díle třetím, pojednávajícím o stavbách občanského vybavení, obsahuje rozdělení těchto staveb na stavby pro školství a kulturu (oddíl první), stavby pro zdravotnictví a sociální péči (oddíl druhý), stavby pro služby, obchod a veřejné stravování (oddíl třetí), stavby pro dočasné ubytování (oddíl čtvrtý) a dále stavby pro tělesnou výchovu, stavby pro motorismus a pro správu a řízení. Z hlediska posuzované věci je významné rozlišení mezi stavbami pro služby, obchod a veřejné stravování a stavbami pro školství a kulturu. Z tohoto rozlišení plyne, že pokud zákon č. 116/1990 Sb. v ustanovení § 3 odst. 2, věta druhá, stanoví podmínku předchozího souhlasu orgánu obce k pronájmu místností určených k provozování obchodů a služeb, jde o vymezení těchto místností ve smyslu stavebního zákona a prováděcího předpisu k němu a nevztahuje se k místnostem určeným pro školství a kulturu (§ 60 – § 66 vyhlášky), neboť z hlediska výše uvedených ustanovení jde o jiné určení, než k provozování obchodu a služeb (§ 70 – § 72 vyhlášky). Lze proto uzavřít, že podnikání ve školství není službou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2, věta druhá, zákona č. 116/1990 Sb. s důsledky pro smlouvu o nájmu nebytových prostor z toho vyplývajícími. Další otázku, pro niž dovolatel shledal rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 2 o. s. ř.), dovolatel posléze formuloval ve smyslu “…zda ztráta oprávnění (rozumí se k podnikání) má za následek nemožnost plnění podle nájemní smlouvy …”. Občanský zákoník v ustanovení § 720 v souvislosti s nájmem a podnájmem nebytových prostor odkazuje na zvláštní zákon, jímž je zákon č. 116/1990 Sb. ve znění předpisů jej doplňujících a měnících. Jako speciální právní norma má tento zákon přednost před občanským zákoníkem; jen není-li určitá otázka jím upravena, přichází v úvahu aplikace ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§ 663 až § 684 obč. zák.) resp. obecných ustanovení. Smlouvou o nájmu nebytových prostor je založen vztah mezi pronajímatelem, který přenechává jinému (nájemci) nebytový prostor k užívání v rozsahu a za podmínek dohodnutých ve smlouvě. Nájem sjednaný na dobu určitou končí uplynutím sjednané doby (§ 9 odst. 1 zákona), případně výpovědí danou pronajímatelem či nájemcem z důvodů stanovených samostatně pro pronajímatele a pro nájemce (§ 9 odst. 2, § 9 odst. 3 zákona). Výpovědní důvody nemohou účastníci smluvně rozšířit ani zúžit, odchylná úprava je však obsažena v tzv. restitučních zákonech (zákon č. 403/1990 Sb., zákon č. 87/1990 Sb., zákon č. 229/1991 Sb.). Vyloučit ovšem nelze dohodu o skončení nájmu; citovaný zákon v ustanovení § 14 výslovně zmiňuje zánik nájmu zánikem předmětu nájmu, smrtí nájemce, pokud dědici do zákonem stanovené lhůty pronajímateli neoznámí, že v nájmu pokračují, jakož i zánikem nájemce (právnické osoby). Dovolatel odkazem na ustanovení § 575 obč. zák. nesprávně dovozuje, že ztráta oprávnění dovolatele k provozování činnosti, pro kterou nebytový prostor od žalobce pronajal, vedla k zániku závazku. Práva a povinnosti účastníků ve vztahu k výše označenému nebytovému prostoru byly založeny smlouvou účastníků ze dne 6. 8. 1996 obsahující závazky žalobce jako pronajímatele i žalovaného jako nájemce. Ztrátu způsobilosti k provozování činnosti nájemce v nebytových prostorách jako důvod výpovědi nájmu pronajímatelem lze podřadit pod ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., pokud nájemce užíval nebytový prostor v rozporu se smlouvou. Nájemce může nájem sjednaný na dobu určitou vypovědět jednostranným právním úkonem z důvodu upraveného v ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., který ztrátu způsobilosti nájemce k provozování činnosti, pro níž nebytový prostor najal, jako důvod výpovědi nájmu výslovně upravuje. Zatímco použití důvodu výpovědi pronajímatele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. odvisí od mnohdy nejisté vědomosti pronajímatele o skutkových okolnostech, má nájemce možnost nájem vypovědět v bezprostřední časové návaznosti na ztrátu způsobilosti k provozování činnosti. Zákon č. 116/1990 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku speciálním zákonem, upravuje zánik nájmu nebytových prostor v ustanovení § 14 zákona. Ztráta způsobilosti nájemce k provozování činnosti není v uvedeném ustanovení jako důvod zániku nájmu upravena, je však výslovně uvedena jako důvod výpovědi nájmu v ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) zákona. I z toho lze dovodit, že dovolatelem zdůrazněná okolnost ztráty způsobilosti nájemce k činnosti nemá za následek zánik závazkového vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem; opačným výkladem by byla základním způsobem zpochybněna opodstatněnost důvodu výpovědi nájmu ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. Dovolací soud neshledal, že odvolací soud ve svých právních závěrech v otázkách dovolatelem předestřených dovolacímu soudu k posouzení pochybil (§ 239 odst. 2, § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Rovněž neshledal, že by řízení bylo stiženo jinou vadou, tj. jinou, než některou z vad taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., jak je uvedeno v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., a proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4521/	31.01.2001	4 Tz 296/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil k stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. K., usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 12. 1999 sp. zn. 2 To 129/99 a Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z o d ů v o d n ě n í: Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. 1 T 150/98 byl obviněný V. K. v bodě 1) výroku rozsudku uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby dle § 215 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že společně se svou manželkou N. K. v přesně nezjištěnou dobu, nejméně však od poloviny roku 1996 do března 1997 nepravidelně, ale vícekrát v O. bezdůvodně fyzicky a psychicky trestali nezletilou V. K., žákyni ZŠ v O.; fyzické tresty realizovali pod vlivem alkoholu, takže poškozená V. K. byla tímto psychicky týrána. V bodě 2) výroku rozsudku byl obviněný uznán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže dle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že v prosinci 1995 přesně nezjištěného dne ve svém bytě v O. v podnapilém stavu počal svou dceru V. K. obnažovat, pak ji za účelem svého sexuálního uspokojení vyzval, aby mu třela pohlavní úd, osahával ji na prsou a požadoval po ní, aby se svlékla. Za to mu byl dle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Dle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 144/98 (bez uvedení data doručení trestního příkazu obviněnému) včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Spis byl poté dne 9. 2. 1999 předsedou senátu Okresního soudu v Olomouci předložen Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, s tím, že proti rozsudku podali odvolání oba obžalovaní. Soud druhého stupně ve veřejném zasedání dne 22. 12. 1999 zamítl usnesením sp. zn. 2 To 129/99 odvolání obviněného V. K. podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podané. Tohoto dne nabyl rozsudek právní moci. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 12. 1999 sp. zn. 2 To 129/99 podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. K. stížnost pro porušení zákona. Tomuto soudu vytýká, že porušil zákon v ustanoveních § 253 odst. 1, § 57 odst. 1, § 2 odst. 5 a § 245 odst. 1 tr. ř. V protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 1. 1999, jež bylo konáno v trestní věci Okresního soudu v Olomouci vedené pod sp. zn. 1 T 150/98, je zaprotokolováno vyjádření obou obviněných tak, že po vysvětlení významu rozsudku a poučení o opravném prostředku uvedli, že každý z nich podává odvolání. Proto, když byl spis předložen soudu druhého stupně, uvedla po zahájení veřejného zasedání N. K., že odvolání po vyhlášení rozsudku nepodala, odvolání za ni podal bez jejího vědomí obhájce, ona se však rozhodla vzít toto odvolání zpět. Odvolací soud potom toto zpětvzetí odvolání vzal podle § 250 odst. 4 tr. ř. na vědomí. Dotazem u intervenujícího státního zástupce poté odvolací soud zjistil, že z jeho poznámek vyplývá jiný údaj, než je uveden v protokolu o hlavním líčení, a to, že si oba obžalovaní ponechali lhůtu na rozmyšlenou, tento údaj podle protokolace potvrdil i Mgr. M. Z., obhájce obviněného V. K., který nadto uvedl, že písemné odvolání podával osobně u okresního soudu dne 10. 2. 1999, byť jemu i obviněnému byl rozsudek doručen již dne 28. 1. 1999. Krajský soud pak zamítl odvolání obviněného jako opožděně podané podle § 253 odst. 1 tr. ř. Stížnost pro porušení zákona vytýká Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, že učinil závažné rozhodnutí, aniž si v dostatečné míře udělal jasno o obsahu protokolu o hlavním líčení, který má charakter veřejné listiny, přičemž obsah tohoto protokolu zpochybnil závěry plynoucími ze soukromých poznámek obhájce či interních záznamů státního zástupce, aniž by potřebné údaje ověřil u předsedy senátu okresního soudu, jenž napadený rozsudek vydal. Na základě takto nedostatečně zjištěných skutečností poté odmítl věcně projednat odvolání obviněného V. K., které bylo podle protokolu o hlavním líčení podáno řádně a včas. Ministr spravedlnosti poté navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil shora uváděné porušení zákona, podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl. Podle ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř. odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Těmito ustanoveními se odvolací soud důsledně neřídil. Je třeba konstatovat, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 1. 1999, kdy byl rozsudek okresního soudu vyhlášen, vyplývá, že jak obviněný V. K., tak jeho manželka, tehdy v procesním postavení spoluobžalované, prohlásili, že proti rozsudku podávají odvolání. Přítomný státní zástupce se podle této protokolace nevyjádřil, tedy žádal, aby mu byl rozsudek písemně doručen a byla mu tak poskytnuta zákonná osmidenní lhůta k úvaze, zda odvolání podá či nikoli. Správnost této protokolace potvrdil předseda senátu okresního soudu svým podpisem. Že tyto údaje i nadále považoval předseda senátu za správné, potvrzuje i jeho referát ze dne 8. 2. 1999, jímž dal kanceláři pokyn, aby trestní spis byl ve smyslu ustanovení § 251 tr. ř. vzhledem k odvoláním, jež podali obžalovaní, předložen odvolacímu soudu. Mimo údaje o odvoláních podaných u hlavního líčení, je ve spise založeno písemné odvolání N. K. ze dne 4. 2. 1999, které vyhotovil její obhájce JUDr. V. K. Pochybnosti o tom, že odvolání byla podána oprávněnými osobami a v zákonné lhůtě, neměl zřejmě ani odvolací soud, jak je patrno z referátu určeného člena senátu, který dne 14. 12. 1999 nařídil veřejné zasedání na den 22. 12. 1999. Z protokolu o veřejném zasedání před Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, je patrno, že N. K. po jeho zahájení uvedla, že odvolání ústně do protokolu u okresního soudu podal jen obviněný. Ona sama o tom jen uvažovala, bavila se o tom se svým obhájcem, ale u hlavního líčení odvolání nepodala. Pokud tak posléze dne 4. 2. 1999 učinil její obhájce, šlo o úkon učiněný bez jejího vědomí a ona sama takto podané odvolání bere zpět. Obhájce obviněného Mgr. M. Z. podle protokolace potom uvedl, že odvolání obviněného bylo podáno až dne 10. 2. 1999, když ani obviněný u hlavního líčení bezprostředně ústně do protokolu opravný prostředek nepodal. Potom byl učiněn dotaz u intervenujícího státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, který sdělil, že z jeho poznámek vyplývá, že si jak N. K., tak obviněný V. K. ponechali lhůtu k vyjádření. Po těchto zjištěních posléze odvolací soud rozhodl tak, jak specifikováno výše. Tímto postupem však nebyla respektována ustanovení § 55 až § 57 tr. ř., přičemž odvolací soud řádně nezjistil, zda pro procesní postup, který zvolil, má vytvořeny zákonné podmínky a předpoklady. Podle § 55 odst. 1 tr. ř. se o každém úkonu trestního řízení sepíše, a to zpravidla při úkonu nebo bezprostředně po něm, protokol, který má posléze v písm. a)-b) citovaného ustanovení stanoveny obligatorní náležitosti. Protokol o hlavním líčení podepisuje předseda senátu a zapisovatel (§ 56 odst. 1 tr. ř.). O opravě a doplnění protokolu o hlavním líčení a rovněž o námitkách proti takovému protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost (§ 57 odst. 1 tr. ř.). Uvedená ustanovení tak zcela jednoznačně řeší problematiku vyhotovování protokolu o hlavním líčení, který má charakter veřejné listiny, stejně jako i způsob rozhodnutí o případných námitkách proti takovému protokolu. Odvolací soud pominul, že toto rozhodování přísluší v daném případě Okresnímu soudu v Olomouci, jemuž měl být spis k rozhodnutí podle § 57 odst. 1 tr. ř. předložen. Odvolací soud pak v rozporu s citovaným ustanovením na sebe atrahoval takové rozhodnutí a na základě zcela nedostatečných zjištění poté zamítl odvolání obviněného V. H. jako opožděně podané. Tím zkrátil obviněného na jeho právu na odvolání, které mu vyplývá z ustanovení § 245 odst. 1 tr. ř. Pro úplnost je třeba doplnit argumentaci ještě o další údaj, a to, že odvolací soud konstatoval existenci obviněným opožděně podaného odvolání, avšak ve spise se písemné vyhotovení odvolání obviněného nenachází a rovněž ze spisového přehledu nevyplývá, že by v něm kdy bylo založeno. Není tedy zřejmé, o jakém odvolání vlastně krajský soud rozhodl. Pokud se nyní ve spise nachází volně vložená kopie odvolání obviněného datovaná dnem 10. 2. 1999, jde o kopii dodatečně vloženou obhájcem obviněného spolu s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, a to až dne 1. 8. 2000. Vzhledem k okolnostem výše uvedeným je nutno konstatovat, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, svým usnesením ze dne 21. 12. 1999 sp. zn. 2 To 129/99 porušil zákon v neprospěch obviněného V. K. v ustanoveních § 253 odst. 1 a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Toto porušení zákona vyslovil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud především výslechem obviněného, který se dosud v tomto směru nevyjádřil, zjistí, zda podal odvolání ústně do protokolu již v hlavním líčení poté, co byl rozsudek vyhlášen, či zda se bezprostředně nevyjádřil a žádal, aby mu byl doručen písemný rozsudek s tím, že příslušné stanovisko k rozsudku učiní v zákonné osmidenní lhůtě. Potom vzhledem k protokolovaným vyjádřením odsouzené N. K., obhájce Mgr. Z. a státního zástupce, který byl přítomen u veřejného zasedání před krajským soudem, případně i obviněného, vzhledem k obsahu jeho vyjádření, předloží spis Okresnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí podle § 57 odst. 1 tr. ř. Po právní moci tohoto rozhodnutí přihlédne krajský soud k jeho obsahu a posoudí, zda v případě obviněného V. K. šlo o odvolání opožděně či včas podané, přičemž jeho další procesní postup se bude odvíjet od tohoto zjištění. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná ustanovení § 270 odst. 4 tr. ř., podle něhož je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který ve věci Nejvyšší soud vyslovil, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4505/	31.01.2001	20 Cdo 134/99	Sbírkový text rozhodnutí O b v o d n í s o u d pro Prahu 8 usnesením ze dne 20. 3. 1998 – cituje ustanovení § 75 odst. 3, § 76 odst. 1 písm. f) a § 102 o. s. ř. – nařídil předběžné opatření, jímž žalobkyni uložil, aby obnovila dodávku elektrické energie do označených prostor a aby snášela užívání těchto prostor žalovaným a zdržela se zásahů omezujících nebo znemožňujících dodávku elektrické energie, vody a tepla do uvedených prostor. Dobu trvání předběžného opatření současně omezil do právní moci rozhodnutí v řízení o žalobě na vyklizení nebytových prostor, vedeném mezi týmiž účastníky. K odvolání žalobce M ě s t s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 4. 6. 1998 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že žalovaný listinami předloženými soudu neosvědčil svůj nárok, stejně jako neprokázal existenci naléhavé potřeby provést zatímní úpravu poměrů účastníků řízení. Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., čímž je naplněn dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze dovolacímu soudu vytýkat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. Konkrétně dovolatel uvádí, že odvolací soud svými domněnkami, uvedenými v měnícím rozhodnutí, prejudikuje výsledek sporu a ovlivňuje možné rozhodování soudu prvního stupně (a potenciálně i odvolacího soudu) ve věci samé. Dovolatel usuzuje, že předloženými důkazy svůj nárok osvědčil a že soud mu nesprávným postupem odňal možnost před soudem jednat, neboť přesto, že v řízení o odvolání proti usnesení není třeba nařizovat jednání, rozhodnutí odvolacího soudu “obsahuje konstatování provedených důkazů”. V usnesení odvolacího soudu je manipulováno s fakty i s domněnkami, které měly být předmětem dokazování ve věci samé. Jsou-li předmětem dokazování již v řízení o předběžném opatření, mělo být žalovanému umožněno, aby se k těmto skutečnostem vyjádřil. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně je zamítnout, majíc za to, že je vyloučeno, aby soud odňal účastníku možnost před soudem jednat, jde-li o řízení, kde v souladu se zákonnou úpravou rozhoduje bez jednání. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. Dovolání v této věci není přípustné. Proto je N e j v y š š í s o u d odmítl. Z odůvodnění: Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že podle části věty za středníkem je pro tento případ výslovně vyloučeno, a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 pod písmeny b) až f) o. s. ř. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť napadené rozhodnutí není ani potvrzujícím usnesením odvolacího soudu ve věci samé. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel. Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení § 102, věty první, o. s. ř. platí, že je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků, může soud nařídit předběžné opatření nebo zajistit i bez návrhu důkaz. Přitom se obdobně aplikuje i ustanovení § 75 odst. 3 o. s. ř., podle kterého účastníci nemusí být vyslechnuti. Platí rovněž, že (nejde-li o případ dle § 76a o. s. ř., kdy soud musí rozhodnout bezodkladně, nejpozději do 24 hodin) k rozhodnutí o předběžném opatření musí soud přistoupit bez prodlení. Odtud pak plyne, že při přijímání takového opatření, jež je opatřením dočasným a – jak se podává i z jeho názvu – předběžným, převládá požadavek rychlosti řízení nad úplným prokázáním uplatněného nároku. I v řízení o předběžném opatření musí soud hodnotit provedené důkazy, nicméně (při současném prokázání potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků) rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány (postaveny najisto). K nařízení předběžného opatření postačuje, jsou-li tvrzené skutečnosti alespoň osvědčeny, to jest jeví-li se alespoň pravděpodobnými. Procesní odpovědnost v uvedeném směru nese navrhovatel předběžného opatření (srov. např. Handl, V. – Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha 1985, I. díl, str. 334, jakož i Bureš, J. – Drápal, L. – Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 153). Zákon tedy nepředpokládá, že soud bude při rozhodování o předběžném opatření provádět dokazování a naopak – u vědomí, že výslechem účastníka řízení, proti němuž návrh na nařízení předběžného opatření směřuje, by mohl být zmařen účel uvažovaného opatření – v ustanovení § 75 odst. 3 o. s. ř. výslovně formuluje zásadu, že účastníci nemusí být (ani) vyslechnuti. Při vlastním osvědčování nároku (typicky na základě předložených listin) pak není třeba dbát těch formálních požadavků, které zákon předepisuje pro dokazování, včetně požadavku, aby se druhá strana sporu mohla před rozhodnutím o předběžném opatření k obsahu listin, z nichž bude soud činit závěr o tom, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, vyjádřit. Posuzováno z těchto rozhodných hledisek, nelze postupu odvolacího soudu (při úvaze, zda jsou osvědčeny skutečnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření) vytknout nesprávnost. Dovolatel se mýlí i potud, usuzuje-li, že závěry vyslovené v napadeném usnesení ovlivňují budoucí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Tak tomu nemůže být právě proto, že v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření je úsudek vyslovený na základě dosud shromážděných listin svou podstatou úsudkem předběžným a pravděpodobnostním. Lze tudíž uzavřít, že řízení není postiženo ani vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4507/	31.01.2001	20 Cdo 463/99	Sbírkový text rozhodnutí O k r e s n í s o u d v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 25. 6. 1997 zamítl návrh na přistoupení B. T. do řízení na straně žalovaného (bod I. výroku), rozhodl, že žalovaný je povinen do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit byt o velikosti 1 + 1, sestávající z kuchyně, 1 pokoje a WC ve druhém poschodí domu č.p. 3, na ulici D. v N. J. (bod II. výroku) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). Soud měl za prokázané, že žalobci uzavřeli se žalovaným dne 27. 7. 1995 smlouvu o nájmu bytu, a to na dobu určitou, takže žalovaný již byt užívá bez právního důvodu (srov. ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.). K odvolání žalovaného, směřujícímu toliko proti bodům II. a III. výroku rozsudku, K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 1998 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil s tím, že číslo popisné je správně 36 a číslo orientační 3. Odvolací soud uzavřel, že námitka žalovaného, že v dané věci již bylo pravomocně rozhodnuto, je bezpředmětná, jelikož v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 115/92 bylo žalováno na vyklizení bytu o velikosti 3+1, nikoliv bytu o velikosti 1+1. Nepřisvědčil ani námitce, že v uvedené věci bylo již dříve zahájeno řízení, poněvadž v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 99/96 jde o přivolení k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 2+1 a v této věci jde o vyklizení bytu o velikosti 1+1. Rovněž podle odvolacího soudu žalovaný užívá byt po uplynutí sjednané doby nájmu (od 31. 1. 1997) bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 a § 676 odst. 2 obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný (zastoupen advokátkou) včas podaným dovoláním, namítaje, že je dán důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel uvádí, že byt, který je předmětem řízení, je součástí bytu 3+1, o němž bylo rozhodováno ve věci sp. zn. 12 C 115/92, o totožných prostorách tak již bylo pravomocně rozhodnuto, a tudíž jde o věc pravomocně rozsouzenou. Obě bytové jednotky tvoří jeden celek, poněvadž jsou společně vytápěny, mají jeden vodoměr a vyklizení sporných prostor by fakticky znamenalo nemožnost užívání i druhé části bytu, který je veden jako byt o velikosti 2+1. Proto dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Žalobci ve vyjádření navrhli dovolání zamítnout, jelikož odvolací soud se nedopustil žádného pochybení při aplikaci práva. Překážka věci rozhodnuté podle nich dána není. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Dovolání v této věci není přípustné. N e j v y š š í s o u d proto dovolání odmítl. Z odůvodnění: Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek ze dne 25. 6. 1997 je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci). Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř. ), a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.). Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady nejsou dovoláním výslovně namítány, nicméně z jeho obsahu plyne, že podle dovolatele je řízení postiženo vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Citované ustanovení spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. Dle ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. platí, že zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Podle ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. Ustanovení § 83 o. s. ř. zakazuje, aby o stejné věci probíhala současně dvě nebo více řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) podle § 159 odst. 3 o. s. ř. pak brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu. Ve smyslu obou těchto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení (o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto), a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení. Z pohledu shora rozvedených kritérií projednání a rozhodnutí této věci překážka věci zahájené ani překážka věci rozsouzené nebránila. Ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 99/96 mezi týmiž účastníky ve stejném procesním postavení probíhalo od 11. 6. 1996 (srov. č. l. 1 citovaného spisu) řízení o žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu dvou bytů, z nichž jeden byl identifikován shodně s bytem, o jehož vyklizení jde na základě žaloby podané dne 27. 2. 1996 v tomto řízení, přičemž ke dni vyhlášení napadeného rozsudku nebyla věc pravomocně skončena. V obou řízeních přitom byl skutkový základ sporu odvozován z nájemní smlouvy ze dne 27. 7. 1995, s tím, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou (do 31. 7. 1995). Ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 115/92 pak byla rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 3. 1996, který nabyl právní moci 7. 5. 1996, mezi týmiž účastníky ve stejném procesním postavení zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen vyklidit byt sestávající ze tří pokojů, jedné komory, dvou kuchyní, dvou WC, s jednou koupelnou a jednou samostatnou vodovodní výlevkou, včetně dvou sklepních boxů v domě č. 3, na D. ulici v N. J., bez bytové náhrady, s argumentem, že na takto označený byt uzavřeli žalobci se žalovaným dne 27. 7. 1995 nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Ve skutečnosti ovšem ani v tomto řízení nešlo o žalobu na vyklizení bytu. Na základě žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podané 28. 4. 1992 právním předchůdcem žalobců (MVDr. J. B.) totiž Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 12. 11. 1992 k výpovědi z nájmu bytu přivolil, rozhodl, že nájemní poměr žalovaného k bytu skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce po právní moci rozsudku, a uložil žalovanému byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu. K odvolání tehdejšího žalobce pak Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 3. 1995 rozsudek soudu prvního stupně zrušil jen ve výroku o povinnosti žalovaného byt vyklidit a ve výroku o nákladech řízení. Posuzováno z hledisek předznačených výše tedy v žádném z popsaných případů není dána totožnost předmětu řízení, jelikož tam šlo o řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jež s řízením o vyklizení bytu z hlediska totožnosti uplatněného nároku zaměnitelné není (byť v případě úspěchu žaloby tato obsahuje i výrok o vyklizení bytu, k němuž se žalovanému ukončuje nájemní poměr). Ve vztahu k věci sp. zn. 12 C 115/92 též nelze přehlédnout, že bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, tvořící právně jeden celek a určený zásadně k bydlení. Neprosadí se tedy ani námitka, že byt o velikosti 1+1 je fakticky součástí bytu, o nějž šlo v označené věci; v právním slova smyslu jde totiž o dvě odlišné věci (o odlišné byty). Úsudek odvolacího soudu o tom, že meritornímu projednání a rozhodnutí sporu nebránila překážka věci zahájené ani překážka věci rozsouzené, je tudíž ve svém výsledku správný. Jiné vady dle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13475/	31.01.2001	32 Cdo 56/99	Sbírkový text rozhodnutí V r c h n í s o u d v Praze usnesením ze dne 28. 7. 1998 potvrdil k odvolání věřitele A) – KPP, nadace, usnesení ze dne 27. 12. 1995, kterým K r a j s k ý s o u d v Praze zamítl návrh věřitelů (této nadace a G., akciové společnosti Č. B.) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka R. Š. Soud prvního stupně návrh zamítl ve shodě s ustanovením § 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, které v tehdy platném znění (to jest ve znění zákonů č.122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb. a č. 84/1995 Sb.) podmiňovalo prohlášení konkursu tím, aby dlužník měl majetek postačující alespoň ke krytí nákladů konkursu; odvolací soud oproti tomu rozhodoval podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb. (dále též jen „ZKV“), jehož ustanovení § 12a odst. 3 určuje, že návrh na prohlášení konkursu bude zamítnut, je-li zřejmé, že majetek k úhradě nákladů konkursu nepostačuje. Na tomto základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro prohlášení konkursu, nebol dlužník majetek postačující k úhradě nákladů konkursu vskutku nemá. Námitku odvolatele, že soud prvního stupně pochybil, když dne 6. 4. 1995 ve věci jednal v nepřítomnosti odvolatele, který předvolání k jednání obdržel až po uvedeném datu, neshledal odvolací soud důvodnou. V řízení o návrhu na prohlášení konkursu není podle soudu třeba svolávat jednání. Jak se podává (za použití argumentu a contrario) z ustanovení § 115 odst. 1 o. s. ř., lze rozhodnout bez jednání proto, že rozhodnutí o prohlášení konkursu není rozhodnutím o věci samé a žádný předpis nestanoví, že takové rozhodnutí je možné vydat až pojednání. To, že jednání řádně neproběhlo, tudíž nezpůsobuje takový nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo třeba rozhodnutí zrušil. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel A) (zastoupen advokátem) včas dovolání, namítaje, že mu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost před soudem jednat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávně právním posouzení věci. Odtud usuzuje, že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. a), c) (správně b/) a d) o. s. ř. Nesprávný postup soudu v průběhu řízení spatřuje dovolatel v tom, že u ústního jednání dne 6. 4. 1995 provedl soud prvního stupně důkaz účastnickou výpovědí dlužníka, ačkoliv dovolatel nebyl o termínu jednání včas vyrozuměn. Tím soud dovolatele zkrátil v právu zúčastnit se jednání a klást při něm dlužníkovi otázky (§ 122, § 126 odst. 3 a § 131 o. s. ř.). Dovolatel připouští, že není povinností soudu v konkursním řízení nařizovat jednání, ale jestliže tak učiní a provádí při tomto jednání dokazování, pak musí respektovat i další ustanovení, jež se k jednání váží, včetně ustanovení § 115 odst. 2 o. s. ř. Jinou vadou řízení podle dovolatele trpí proto, že výrok usnesení soudu prvního stupně neobsahuje – v rozporu se soudní praxí, zejména s „R 52/98, XXL, str. 362“- hmotněprávní důvod zamítnutí. Nesprávnost právního posouzení věci tkví v tom, že k označeným vadám, namítaným již v odvolacím řízeni, odvolací soud nezaujal zákonu odpovídající stanovisko a nezabýval se ani námitkou dovolatele stran neplatnosti respektive odporovatelnosti právních úkonů, jimiž se dlužník na úkor svých věřitelů zbavil majetku sepsaného při výkonu rozhodnutí soudním vykonavatelem. Proto dovolatel požaduje, aby napadené usnesení, jakož i usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1 . lednem 2001 ). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. l písm. a) o, s. ř. není dovolání přípustně proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 pod písmeny h) až t) o. s. ř. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, nebol odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) a dovolatel před vydáním potvrzujícího usnesení návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani nepodal (§ 239 odst. 2 o. s. ř.). N e j v y š š í s o u d dovolání odmítl. Z odůvodnění: Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel. Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výklad podávaný soudní praxí je jednotný i v tom, že není rozhodně, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Správnost vyslovené teze je ovšem podmíněna (jak se podává i v posledně citovaném rozhodnutí na str. 140) tím, že ono pochybení soudu prvního stupně odvolací soud přehlédl a – ač tak mohl učinit (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)-nevyvodil z něj důsledky (např. zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 o. s. ř.), (kdy tím, že ve výše uvedeném smyslu sám pochybil (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11 . 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 16). Podle ustanovení § 3 ZKV ve znění účinném ke dni 6. 4. 1995 i v době, kdy o věci rozhodl soud prvního stupně, platilo, že pro konkurs a vyrovnání se použijí ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak (odstavec 2), a že jednání soud nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo pokládá-li to za nutné (odstavec 3, druhá věta). Z obsahu spisu je patrno, že dne 1. 4. 1995 vskutku proběhlo před soudem prvního stupně jednání (srov. protokol o jednání na č.1. 36-37), k němuž se osobně dostavil dlužník, nikoli však již dovolatel, u kterého je doručení předvolání k jednání vykázáno až dne 8. 4. 1995 (srov. doručenku u č. 1. 35 p. v.). Ze zmíněného protokolu o jednání se rovněž podává, že soud prvního stupně přesto ve věci jednal, a to tak, že „konstatoval“ obsah spisu (zejména usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 1995 /srov. č.1. 32-35/) a vyslechl dlužníka; poté jednání odročil na neurčito. Další jednání ve věci, nařízené na 19. 10. 1995 (srov. protokol o jednání, č. l. 49), k němuž se dostavili jednatelé dovolatele T. H. a M. Š., bylo bez dalšího odročeno na 22. 11. 1995. Jednání před soudem prvního stupně, jež se konalo 22. 11. 1995 (srov. protokol o jednání, č. 1. 54-55), se zúčastnil dlužník a za dovolatele pak jednatel M. Š., přičemž poté, co bylo jednáno dle § 119 odst. 2 o. s. ř‘., byl proveden důkaz tam označenými listinami a výslechem svědkyně L. Š. Posléze bylo jednání odročeno na neurčito a až do vydání usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka se již žádné další jednání ve věci nekonalo. Existence zmatečnostní vady dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dána zejména tehdy, nebyl-li účastník řádně přibrán do řízení (§ 94 odst. 2 o. s. ř.), účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoli podmínky podle ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř. nebyly splněny, nenařídil-li odvolací soud k projednání odvolání (nesprávně) jednání, jakož i tehdy, jestliže soud projednal věc v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka. Podle ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Dle ustanovení § 119 odst. 2 o. s. ř. na začátku nového jednání sdělí předseda senátu obsah přednesů a provedených důkazů. Závěry odvolacího soudu neobstojí, usuzuje-li, že v řízení o návrhu na prohlášení konkursu není třeba nařizovat jednání proto, že rozhodnutí o prohlášení konkursu není rozhodnutím o věci samé. Naopak platí (a Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi z tohoto principu již mnohokrát vyšel), že usnesení, kterým soud prohlašuje konkurs na majetek dlužníka, a stejně tak usnesení, jímž zamítá návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je rozhodnutím soudu ve věci samé (byť v prvním z popsaných případů nejde o rozhodnutí, jímž se řízeni končí). To, že jednání o návrhu na prohlášení konkursu není třeba nařizovat, se podává z výše citovaného ustanovení § 3 odst. 3, věty druhé, ZKV, které – se zřetelem k ustanovení § 3 odst. 2 ZKV – vylučuje v konkursním řízení obecnou aplikaci ustanovení § 115 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 43, formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž okolnost, že soud nenařídí jednání, se v řízení o návrhu na prohlášení konkursu může projevit jako vada nikoli sama o sobě, nýbrž toliko ve spojení s dalšími skutečnostmi, z nichž nutnost takového postupu vyplývá a z nichž by bylo lze usuzovat, že soud tím, že jednání nenařídil, účastníku upřel právo na spravedlivý proces. V logické návaznosti na tuto úvahu pak platí, že v případě, kdy soud jednání o návrhu na prohlášení konkursu nařídí,je povinen respektovat (bez zřetele k tomu, že jednání nebylo podle zákona o konkursu a vyrovnání nutné) práva účastníka řízení s účastí na tomto jednání spojená, tedy v první řadě jeho právo být k soudnímu jednání řádně a včas předvolán (srov. § 115 o. s. ř.). Skutečnost, že jednání konané před soudem prvního stupně dne 6. 4. 1995 proběhlo bez účasti dovolatele, jemuž bylo předvolání k jednání doručeno opožděně. tedy způsobuje vadu řízeni, již by bylo lze bez dalšího pominout toliko za předpokladu, že s výsledky dokazování získanými při tomto jednání účastník,jehož procesní práva byla vadným postupem soudu dotčena, dodatečně vyslovil souhlas, nebo tehdy, neměl-li obsah jednání žádný vliv na rozhodnutí soudu o návrhu na prohlášení konkursu, např. proto, že soud nezaložil své rozhodnutí na důkazech provedených při tomto jednání (obdobně uzavřel Nejvyšší soud,již v usnesení ze dne 27.7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1538/2000 ). Tyto podmínky v daném případě splněny nebyly. Pro závěr, zda jde – dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. – o vadu zmatečnostní, je ovšem rozhodné, zda výše popsaným nesprávným procesním postupem konkursního soudu (který dne 6. 4. 1995 o věci jednal v nepřítomnosti účastníka řízení -dovolatele – v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř.) byla dovolateli také odňata možnost před soudem jednat. V této souvislosti nemůže být přehlédnuto, že po 6. 4. 1995 proběhla ve věci další dvě jednání (19. 10. a 22. 11. 1995), jimž byl osobně přítomen vždy i jednatel dovolatele, přičemž podle obsahu protokolu o jednání ze dne 22.11. 1995 (o jehož správnosti neměl dovolací soud v intencích § 40 o. s. ř. důvodu pochybovat) soud na začátku tohoto jednání také postupoval dle § 119 odst. 2 o. s. ř., tedy sdělil přítomným obsah přednesů a provedených důkazů. Z toho se podává, že vadným předvoláním k jednání konanému dne 6. 4. 1995 možnost jednat před soudem prvního stupně před vydáním rozhodnutí o věci samé (před 27. 12. 1995), včetně možnosti vyjádřit se k dosud provedeným důkazům i z hlediska dodržení příslušných procesních ustanovení, dovolateli upřena nebyla. Měl-li odvolací soud – přes výslovnou námitku dovolatele v odvolání – důkaz výslechem dlužníka, uskutečněný při jednání 6. 4. 1995, za provedený procesně regulérním způsobem, pak (v situaci, kdy usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu spočívá i na zjištěních z tohoto důkazu) zatížil řízení toliko vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takové vadě lze ovšem v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Lze tedy uzavřít, že řízení není postiženo ani vadou dle § 237 odst. 1 o. s. ř. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř,), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl. *) Srov. též ustanovení § 229 odst. 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4558/	28.01.2001	5 To 55/2001	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze zrušil k stížnosti obhájce JUDr. O. V. usnesení tajemnice Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2001 sp. zn. 43 T 1/2000. Z o d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením tajemnice Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2001 sp. zn. 43 T 1/2000 bylo v trestní věci odsouzeného G. B. ke stížnosti obhájce JUDr. O. V. podle § 146 odst. 1 tr. ř. zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001 sp. zn. 43 T 1/2000 a nově bylo rozhodnuto tak, že podle § 151 odst. 3 tr. ř. se obhájci JUDr. O. V. přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 89 366,60 Kč. Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě obhájce stížnost. V odůvodnění podané stížnosti namítal, že městský soud se důsledně nevypořádal se všemi položkami jeho návrhu na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Konkrétní výhrady uplatnil vůči postupu městského soudu, nepřiznal-li mu účtované stravné, paušální částku náhrad jeho výdajů ve smyslu § 13 odst. 3 advokátního tarifu podle počtu úkonů právní služby, a vytýkal rovněž vadný postup při stanovení výše odměny za úkony právní služby specifikované pod položkou 10. výroku napadeného usnesení. Obhájce navrhoval, aby bylo napadené usnesení zrušeno a jeho návrhu na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů bylo vyhověno. Vrchní soud v Praze podle § 147 odst.1 tr. ř. přezkoumal z podnětu podané stížnosti správnost výroku napadeného usnesení i řízení napadenému usnesení předcházející a dospěl k následujícím závěrům: Z obsahu spisového materiálu se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. 2. 2000 sp. zn. 43 T 1/2000 byl obžalovaný G. B. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem dokonanými, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., trestnými činy poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na tři roky a také k trestu propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci 15. 3. 2000. Ustanovený obhájce nyní již odsouzeného G. B. podal dne 9. 1. 2001, tedy po pravomocném skončení trestního stíhání jmenovaného, u Městského soudu v Praze návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů odsouzeného v celkové výši 121 833,60 Kč. Usnesením tajemnice Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001 sp. zn. 43 T 1/2000 byla podle § 151 odst. 3 tr. ř. obhájci JUDr. O. V. přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 89 396,60 Kč, poněvadž městský soud neshledal všechny požadavky ustanoveného obhájce opodstatněnými. Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě obhájce stížnost a k jejímu odůvodnění připojil upravený návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v celkové výši 119 853,60 Kč. Rozhodla-li ke stížnosti obhájce tajemnice Městského soudu v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2001 sp. zn. 43 T 1/2000 tak, že podle § 146 odst. 1 tr. ř. (tedy tzv. autoremedurou) napadené vlastní rozhodnutí zrušila a nově rozhodla o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci v celkové výši 89 366,60 Kč, nelze jinak, než označit její postup za nezákonný. Podle § 146 odst. 1 tr. ř. orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může jí sám vyhovět, nedotkne-li se změna původního usnesení práv jiné strany trestního řízení. V daném případě vydala usnesení, jež bylo napadeným usnesením posléze autoremedurou zrušeno, tajemnice Městského soudu v Praze. Podle § 7 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále také JŘS), lze proti rozhodnutí vydanému mimo jiné i soudním tajemníkem ve věcech uvedených v § 6 odst. 1 až 3 citované vyhlášky (tj. i ve věcech rozhodnutí o výši odměny ustanoveného obhájce – § 6 odst. 1 písm. o/ JŘS) podat opravný prostředek za stejných podmínek jako proti rozhodnutí předsedy senátu (samosoudce). Podaný opravný prostředek se však předloží nejprve předsedovi senátu (samosoudci), který o něm v trestních věcech rozhodne, má-li zato, že se mu má vyhovět, a nedotkne-li se změna původního rozhodnutí práv jiné strany trestního řízení (§ 146 odst. 1 tr. ř.), jinak jej předloží soudu druhého stupně, aby o něm rozhodl. Z dikce tohoto ustanovení JŘS zřetelně vyplývá, že tajemnice, jejíž usnesení bylo stížností obhájce napadeno, nemohla učinit rozhodnutí podle § 146 odst. 1 tr. ř., i kdyby jinak byly podmínky pro postup upravený v tomto ustanovení trestního řádu splněny. Vrchní soud je však přesvědčen, že podmínky aplikace ustanovení § 146 odst. 1 tr. ř. dány nejsou. Podmínkou autoremedurního rozhodnutí je nejen, aby proti usnesení přípustná stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou (což bylo v daném případě splněno), ale aby také bylo stížnosti v plném rozsahu vyhověno a zároveň aby se změna původního usnesení nedotkla práv jiné procesní strany. Posledně dvě uvedené podmínky splněny nebyly, a proto možnost autoremedury vlastního rozhodnutí nelze použít. Usnesení o výši odměny ustanoveného obhájce není rozhodnutím, ve vztahu k němuž lze uzavřít, že změna původního usnesení učiněná z podnětu stížnosti obhájce se nedotkne práv jiné strany trestního řízení. Stranou trestního řízení, jíž se změna původního usnesení bezpochyby dotkne, je i odsouzený, který je osobou oprávněnou podat proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému obhájci stížnost, poněvadž se ho přímo dotýká (srovnej č. 31/1991 Sb. rozh. tr.); autoremedurním postupem není možno tedy stížnosti obhájce vyhovět. V této souvislosti je na místě akcentovat, že autoremedurní postup při splnění předpokladů vymezených v ustanovení § 146 odst. 1, větě první, tr. ř. předpokládá, že stížnosti bude v celém rozsahu vyhověno, nelze jí vyhovět jen zčásti či dokonce v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius rozhodnout v neprospěch osoby, která stížnost podala, jak se stalo v posuzovaném případě. Postupu podle § 146 odst. 1 tr. ř. nelze užít k odstranění jistých početních chyb, jak naznačuje městský soud v odůvodnění napadeného usnesení. Protože podmínky pro autoremedurní rozhodnutí uvedené v ustanovení § 146 odst. 1, větě první, tr. ř. nebyly splněny, o opravném prostředku proti rozhodnutí soudní tajemnice v rozporu s procesními předpisy znovu rozhodla soudní tajemnice, Vrchní soud v Praze ke stížnosti obhájce napadené usnesení podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil, protože z povahy věci potřeba nového rozhodnutí nevyplývá (dále bude rozhodováno o stížnosti obhájce proti usnesení tajemnice Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001 sp. zn. 43 T 1/2000).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13459/	26.01.2001	11 Nd 416/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky neodňal k návrhu odsouzeného L. N. na odnětí a přikázání věci trestní věc vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 Nt 514/ 2000 tomuto soudu. Z odůvodnění: U Městského soudu v Brně jako soudu věcně i místně příslušného je pod sp. zn. 6 Nt 514/2000 projednáván návrh odsouzeného L. N. na povolení obnovy řízení, které pravomocně skončilo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1999 sp. zn. 12 T 38/97, jímž byl odsouzený uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let. Odsouzený L. N. podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 14.12.2000 navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 25 tr. ř. rozhodl o odnětí výše uvedené věci příslušnému soudu, tj. Městskému soudu v Brně, a o jejím přikázání Okresnímu soudu v Jičíně. Návrh odůvodnil především svým špatným zdravotním stavem, na základě kterého je v plném invalidním důchodu, a dále svou nepříznivou finanční situací. Tyto skutečnosti mu nedovolují cestovat a účastnit se řízení v místě tak vzdáleném od jeho současného bydliště v okrese Jičín. Proto navrhl, aby ta to věc byla Městskému soudu v Brně odňata a přikázána soudu, v jehož obvodu má bydliště, tj. Okresnímu soudu v Jičíně. Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány zákonné důvody vyžadované ustanovením § 25 tr. ř. pro odnětí věci a její přikázání. Podle § 25 tr. ř. platí, že z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Postup podle § 25 tr. ř. je přitom výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. K odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu přitom může dojít ve kterémkoliv stadiu trestního řízení, tedy i v rámci řízení o povolení obnovy. Obecně lze konstatovat, že v případě odsouzeného, který se domáhá povolení obnovy řízení a jehož trvale nepříznivý zdravotní stav, doprovázený i nepříznivou sociální situací, mu zcela brání v osobní účasti na jednání příslušného soudu, v uplatnění jeho procesních pasív a v důsledku toho i náležitému objasnění věci, nelze vyloučit, že se může jednat o okolnosti mající povahu „důležitých důvodů“ ve smyslu § 25 tr. ř. V posuzované věci je však významné to, že Nejvyšší soud ze zprávy Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2001 zjistil, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2000 sp. za. 6 Nt 514/2000 byl podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh odsouzeného L. N, na povolení obnovy řízení. Toto usnesení dosud nenabylo právní moci. Nastala tak procesní situace, kdy příslušný soud ve věci návrhu odsouzeného na povolení obnovy řízení již, rozhodl a řízení u tohoto soudu je skončeno, byť rozhodnutí zatím nenabylo právní moci. Za této procesní situace ovšem nebylo možno návrhu odsouzeného na odnětí věci Městskému soudu vyhovět, neboť v době rozhodování Nejvyššího soudu o tomto návrhu bylo řízení u příslušného soudu (tj. soudu, jemuž má být věc odňata) již skončeno. K této situaci došlo i z toho důvodu, že odsouzený návrh na odnětí a přikázání věci učinil přímo u Nejvyššího soudu jako soudu nejblíže společně nadřízeného Městskému soudu v Brně a Okresnímu soudu v Jičíně. Zřejmě v důsledku toho u příslušného soudu dále probíhalo řízení o návrhu na povolení obnovy. V tomto směru lze připomenout, že navrhujeli odsouzený odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu, je třeba, aby lakový podnět učinil zásadně prostřednictvím příslušného procesního soudu (tj. soudu, jenž věc projednává a rozhoduje), který věc předloží k rozhodnutí soudu naznačenému v § 25, větě za středníkem, tr. ř. (tj. soudu nejblíže společně nadřízenému). Tím se také předejde situaci, že příslušný soud věc projedná a rozhodne, aniž je mu případně známo, že byl učiněn návrh na postup podle § 25 tr. ř. Pro úplnost se dodává, že toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ani odsouzenému nebrání v opětovném podání návrhu (podnětu) k odnětí a přikázání věci, pakliže se změní procesní situace, např., v důsledku případného stížnostního řízení proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2000.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13461/	23.01.2001	20 Cdo 2009/2000	Sbírkový text rozhodnutí O k r e s n í s o u d v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 3. 2. 2000 nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 3. 1995, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 1995, výkon rozhodnutí vyklizením povinného z bytu č. 15, I. kategorie, v 5. podlaží, o velikostí 3+1, v domě čp.756/IV, v ulici U. ve V M. (bod I. výroku), dále nařídil provedení vyklizení povinného do zajištěné bytové náhrady-bytu č. 8, v domě čp. 857/IV v ulici H. ve V M. (bod II. výroku), a uložil povinnému nahradit oprávněné na nákladech výkonu rozhodnutí do tří dnů od právní moci usnesení k rukám její zástupkyně částku 2225 Kč (bod III. výroku). Podle soudu prvního stupně je vyklizovaný byt-stejně jako byt náhradní-pronajímán pouze na dobu určitou, a proto nelze trvat na obecně uznávané zásadě, že bytová náhrada ve formě náhradního bytu musí vykazovat znaky trvalosti. Prosazení tohoto požadavku by naopak povinnému založilo lepší právní postavení, než jaké má ve vyklizovaném bytě. K odvolání povinného K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 5. 2000 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé (bod I. výroku), změnil je ve výroku o nákladech výkonu rozhodnutí (bod II. výroku), uložil povinnému nahradit oprávněné k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení (bod III. výroku) a proti svému rozhodnutí připustil dovolání (bod IV výroku). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že zajištěný náhradní byt je z hlediska svých kvalitativních a kvantitativních znaků způsobilý zajistit lidsky důstojné ubytování povinného, zdůrazňuje, že pojmově jde o náhradu, jejíž znaky se odvíjejí od toho, co jí má být nahrazeno. Připustil dále, že občanský zákoník bez dalšího stanoví možnost poskytnout bytovou náhradu na dobu určitou jen pro přístřeší, odkázal však na ustanovení § 96 (správně § 6) zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud – vycházeje ze směrnice o hospodaření s byty ve vlastnictví města V M. – měl (při zjištění, že u náhradního bytu se počítá s uzavřením nájemní smlouvy najeden rok a že město podle směrnice předpokládá uzavírání nájemních smluv na dobu určitou v rozmezí jednoho až tří let) za rozhodné, že nájemce, který tři měsíce před uplynutím sjednané doby nájmu požádá o prodloužení nájemní smlouvy a neporuší ustanovení označené směrnice ani jiné právní předpisy, má nárok na prodloužení nájemního poměru, čímž se ocitá ve srovnatelném postavení s nájemcem, jehož nájemní poměr je výslovně sjednán na dobu neurčitou. Shodně se soudem prvního stupně též uzavřel, že je-li trvání nájemního vztahu k vyklizovanému bytu rovněž omezeno na dobu určitou, pak z časového hlediska obstojí i náhradní byl zajištěný na dobu určitou. Povinným namítanou rozdílnou dobu trvání (a případného prodlužování) nájemního vztahu ve srovnávaných bytech za rozhodnou neměl. Za podstatný v této souvislosti totiž pokládal aspekt stejného právního režimu “obnovení“ nájemního vztahu, který zakládá obdobné postavení oprávněně a povinného. Připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že své rozhodnutí považuje za po právní stránce zásadního významu v řešení otázky, zda postavení nájemce náhradního bytu, jehož nájem je sjednán na dobu určitou a jehož další trvání je podmíněno dodržením stanovených podmínek, je srovnatelná či obdobné s postavením nájemce náhradního bytu, jehož nájem je přímo sjednán na dobu neurčitou. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný (zastoupený advokátkou) včas podaným dovoláním, namítaje existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001, jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné časti oporu v provedeném dokazování. Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že v řízení bylo zjištěno, že město V. M. (jako pronajímatel vyklizovaného i náhradního bytu) pronajímá byty pouze na dobu určitou v rozmezí jednoho až tří let, a že oprávněná mu zajistila náhradní byt, kde je nájemní vztah sjednán pouze na dobu jednoho roku. Na tomto základě soudu (prvního stupně) vytýká, že v rozhodnutí zcela pominul rozdíly v úpravě trvalosti nájemních smluv mezi vyklizovaným a náhradním bytem a že z dokazování bylo patrné, že nájemní smlouva v trvání jednoho roku trvalost ubytování nezajišťuje. Samotný pronajímatel rozlišuje kategorie nájemních smluv v trvání doby nájmu od jednoho roku až do tří let, avšak soud, přesto, že tuto skutečnost konstatoval, ji v rozhodnutí zcela pominul. Odvolací soud tím, že usnesení soudu prvního stupně v bodech I, a II. výroku potvrdil, se pak ztotožnil s chybným výkladem provedeného dokazování. Protože se usnesení odvolacího soudu opírá o usnesení soudu prvního stupně, které „chybně vyvodilo z provedeného dokazování skutkové závěry“, požaduje dovolatel, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 ). Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 o, s. ř. (jiná ustanovení občanského soudního řádu-jmenovitě ustanovení § 237 odst. 1 a § 238a o. s. ř. – přípustnost dovolání v dané věci nezakládají a povinný se jich ani nedovolává), avšak není důvodné. N e j v y š š í s o u d proto dovolání zamítl. Z odůvodnění: Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem“), a (je-li dovoláni přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnuti ve věci; jinak je-v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno-vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Výklad podávaný Nejvyšším soudem je jednotný v tom, že mimo označené vady řízení, jež však nebyly dovoláním namítány a ani z obsahu spisu se nepodávají, je dovolateli u dovolání, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., k dispozici pouze dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 20/2000 a 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 20/2000“ a „R 54/2000″/). Dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu výslovně napadl pouze z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze zpochybnit správnost skutkových závěrů odvolacího soudu. V mezích tohoto dovolacího důvodu tedy dovolatel bud‘ může zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno (námitkou, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo), nebo může argumentovat tím, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.). Správností skutkových závěrů odvolacího soudu se ovšem Nejvyšší soud v dané věci zabývat nemůže (podle ustanovení § 239 o. s. ř. lze účinně připustit dovolání jen pro řešení právních otázek); argumenty snesenými dovolatelem na podporu závěru, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., se tedy Nejvyšší soud jako právně bezcennými dále nezabýval. Po obsahové stránce – námitkou, že nájemní smlouvou v trvání jednoho roku není zajištěna trvalost ubytování povinného v nabízeném náhradním bytu – však dovolání vystihuje i dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., který je dán, spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. jelikož současně platí, že nevymezil-li odvolací soud právně významné otázky výrokem rozhodnutí, je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadený potvrzující výrok rozhodnutí spočívá (stou. nález Ústavního soudu z 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96 , uveřejněný v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), to vše za samozřejmého předpokladu, že jejich řešení bylo dovoláním zpochybněno (srov. opět cit. R 20/2000 a R 54/2000), pak je úkolem Nejvyššího soudu při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) prověřit správnost závěru, že zajištěný náhradní byt je odpovídající bytovou náhradou též se zřetelem k délce doby nájmu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případněji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 340 odst. 2 o. s. ř., ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt, za který je nutno zajistit ať již náhradní byt nebo náhradní ubytování, soud sice nařídí výkon rozhodnutí, ale s dodatkem, že o provedení výkonu rozhodnutí rozhodne dodatečně. Provedení výkonu rozhodnutí nařídí, až oprávněný soudu prokáže, že pro povinného je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku. Občanský zákoník zná tři druhy bytových náhrad. Ve smyslu ustanovení § 712 odst. 1 obč. zák. patří mezi bytové náhrady náhradní byt a náhradní ubytování; zvláštním druhem bytové náhrady pak v intencích § 712 odst. 5 obč. zák. je i přístřeší. V daném případě není sporu o tom, že povinnost dovolatele vyklidit byt byla ve vykonávaném rozsudku vázána na zajištění náhradního bytu; ten je pojmově náhradou,jejíž kvalitativní a kvantitativní znaky se odvíjejí od toho, co jí má být nahrazeno; bud‘ je s nahrazovaným bytem srovnatelná („zásadně rovnocenná“) a pak jde o tzv. „přiměřený náhradní byt“ (srov. § 712 odst. 2, větu první, obč. zák.), anebo jej v rozhodných znacích beze zbytku nenahrazuje (je „méně“ než „zásadně rovnocenná“), avšak i tak vyhovuje (přesto, že jde o byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt) požadavku obecně kladenému na bytovou náhradu potud, že musí jít o byt, který podle velikostí a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti (srov. § 712 odst. 2, větu první, obč. zák.). Již v usnesení ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 820/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 20, ročník 1998, pod číslem 149, Nejvyšší soud uvedl, že ochrana, kterou nájemnímu vztahu k bytu poskytuje zákon, se nevyčerpává tím, že pronajímatel může nájem bytu vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně (srov. § 685 odst. 1 obč. zák.), ale že její součástí je i okolnost, že po zániku práva nájmu bytu je vyklizení bytu bývalým nájemcem ve vymezených případech podmíněno zajištěním bytové náhrady; to platí nejen při absolutním zániku nájemního vztahu (v poměru pronajímatel – nájemce), nýbrž i tehdy, jde-li o vypořádání mezi společnými nájemci bytu (v souvislosti se zánikem nájemního vztahu jen u jednoho z nich). Vedle kvalitativních znaků bytových náhrad (jak byly popsány výše), je součástí této ochrany též časový prvek, konkrétně doba, na kterou má být příslušná bytová náhrada zajištěna. Obecně lze říci, že u všech tří druhů bytové náhrady je podmínka jejich zajištění z časového hlediska splněna vždy, bude-li náhrada zajištěna na dobu neurčitou, tedy na dobu, o které není jisto, ve kterém časovém okamžiku skončí a která s přihlédnutím k úpravě institutu nájmu bytu poskytuje nájemci nejvyšší možnou míru ochrany. Smlouvou sjednanou na dobu neurčitou je přitom i taková smlouva, v níž se vymezení doby, po kterou má nejdéle trvat, pojí k události, o níž není jisto, zda v budoucnu nastane nebo kdy nastane. Možnost zajistit bytovou náhradu pouze na dobu určitou stanoví občanský zákoník bez dalšího jen pro přístřeší, jež je jako provizorium definováno (srov. citovaný § 712 odst. 5 obč. zák.). Podle ustanovení § 6 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, pak platí, že zanikne-li nájem bytu sjednaný na dobu určitou výpovědí před uplynutím sjednané doby, má nájemce právo na bytovou náhradu v rozsahu jako při zániku nájmu bytu (odstavec 1). Právo na bytovou náhradu má nájemce v případě uvedeném v odstavci 1 jen po dobu, na kterou byl nájem původně sjednán (odstavec 2). Zanikne-li nájem bytu sjednaný na dobu určitou delší deseti let uplynutím této doby, má nájemce právo na bytovou náhradu, pokud po uzavření nájemní smlouvy nastanou na jeho straně takové závažné okolnosti, že na něm není možno spravedlivě požadovat vyklizení bytu bez náhrady (odstavec 3). V jiných případech zákon se zajištěním bytové náhrady (jen) na dobu určitou výslovně nepočítá. Nejvyšší soud přitom již dříve formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž nejen náhradní byt, nýbrž i náhradní ubytování je zásadně bytovou náhradou trvalého charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000, pod číslem 68). Součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů, z nichž Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází a jež-jak rozvedeno výše-nemohla být dovoláním zpochybněna, je i zjištění, že v době, kdy vykonávaný rozsudek nabyl právní moci (5. 10. 1995), byl nájemní poměr k vyklizovanému bytu sjednán do 31. 12. 1996, že 3. 1. 1996 sjednal pronajímatel s oprávněnou (tehdy již výlučnou nájemkyní bytu) nájemní poměr k vyklizovanému bytu do 31. 12. 1999, a že nová smlouva s oprávněnou (která byt nadále užívá) dosud uzavřena nebyla. Je-li při úvaze o tom, zda pro povinného je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku (srov. § 340 odst. 2, poslední věta, o. s. ř.), určující nejen srovnání kvalitativních a kvantitativních znaků nabízeného (zajištěného) náhradního bytu s bytem vyklizovaným, nýbrž i srovnání těchto bytů z hlediska časového, pak logicky obstojí i závěr odvolacího soudu, že byl-li nájemní poměr k vyklizovanému bytu uzavřen na dobu určitou, lze jako odpovídající bytovou náhradu zajistit vyklizované osobě rovněž náhradní byt na dobu určitou. Byt výše citované ustanovení § 6 zákona č. 102/1992 Sb. řeší ,jinou situaci, i ono podporuje obecnou platnost principu, podle kterého oprávněný z rozhodnutí nemůže být nucen (nestanoví-li to ovšem uvedené rozhodnutí výslovně) k zajištění takové bytové náhrady, která povinnému přiznává více práv, než kolik jich měl jako uživatel (nájemce) vyklizovaného bytu. Zbývá určit, zda náhradní byt nabízený na dobu určitou je odpovídající bytovou náhradou též se zřetelem ke konkrétní dálce nájemního poměru (na dobu jednoho roku). Již v době, kdy povinnému zanikl nájemní vztah k vyklizovanému bytu, byla doba trvání nájemního poměru k tomuto bytu omezena do 31. 12. 1996. Odtud plyne, že byt, který oprávněná (jež zůstala nájemkyní vyklizovaného bytu i po 31. 12. 1996) v roce 2000 zajistila povinnému jako náhradní na dobu trvání jednoho roku, je i z časového hlediska odpovídající bytovou náhradou (srov. opět § 340 odst. 2, poslední větu, o. s. ř.) a napadené rozhodnutí i potud obstojí. Pro řešení uvedené otázky přitom není nikterak významné, zda, jakým způsobem (např. stranami nájemního vztahu dohodnutou změnou původní nájemní smlouvy nebo postupem dle § 676 odst. 2 obč. zák., který se dle závěrů formulovaných již v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 10/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek prosazuje i pro nájem bytů) a na jak dlouho se po uplynutí původně sjednané doby nájmu obnoví nájemní poměr oprávněné k vyklizovanému bytu nebo nájemní poměr povinného k zajištěnému náhradnímu bytu. Na tomto základě lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (§ 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.) správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením podle ustanovení § 243b odst. 1, 5 o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13390/	18.01.2001	4 To 3/01	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze zrušil ke stížnosti krajské státní zástupkyně v Plzni usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2000 sp. zn. 4 T 9/99 a Krajskému soudu v Plzni uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Z odůvodnění: Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2000 sp. zn. 4 T 9/99 bylo rozhodnuto v hlavním líčení tak, že podle § 221 odst. 1 tr. ř. se trestní věc obžalovaných M. H., J. D., M. F. a Z. Š. vrací státnímu zástupci k došetření. Své rozhodnutí Krajský soud v Plzni odůvodnil tím, že k námitkám obžalovaných vůči záznamům o provozu telekomunikačního zařízení při provádění důkazu čtením protokolu o těchto záznamech v hlavním líčení zajistil technické podmínky k provedení důkazu přehráním jednotlivých magnetofonových kazet se záznamy telekomunikačního provozu. Poukázal na to, že v průběhu přerušovaného hlavního líčení a porady senátu bylo zjištěno, že záznamy na jednotlivých magnetofonových kazetách ne zcela odpovídají skutečnosti, tyto záznamy zde chybějí anebo nejsou zcela úplné. Zjištění, že magnetofonoví nahrávky obsahují i další, v protokolech o záznamu telekomunikačního provozu nezaznamenané hovory účastníků, vedlo krajský soud k závěru o splnění podmínek k postupu podle § 221 odst. 1 tr. ř. Má zato, že po vrácení věci k došetření bude nutné předložit příslušným orgánům magnetofonové kazety a provést úplný a vyčerpávající přepis jednotlivých zaznamenaných hovorů, a to do protokolu o záznamu telekomunikačního provozu, a zvážit doplnění znaleckého posudku z odvětví kriminalistická fonoskopická expertiza (to za předpokladu, že by nedošlo k postupu podle § 88 odst. 5 tr. ř.). Krajský soud má zato, že i když bylo v podstatě provedeno celé dokazování u hlavního líčení, nemůže být tato skutečnost důvodem pro případnou argumentaci státního zástupce, neboť úkony, které je nutno nyní provést, se vymykají možnostem soudu, který nemůže sám manipulovat se záznamy telekomunikačního provozu a stejně tak nemůže konkrétně popsat záznamy, které se navíc vyskytují na magnetofonových kazetách, neboť by tím porušil ustanovení § 88 odst. 4, 5 tr. ř. Proti tomuto usnesení podala v zákonné lhůtě krajská státní zástupkyně v Plzni stížnost, v níž namítla, že podle jejího názoru v dané věci nejsou splněny zákonné podmínky ustanovení § 221 odst. 1 tr. ř. Postup krajského soudu označila za nadbytečný, neboť soud mohl důkaz provést přehráním jednotlivých kazet se záznamy telekomunikačního provozu při hlavním líčení. Tímto postupem je podle jejího názoru i neúměrně prodlužována doba trestního řízení, a to ve vazební věci. Poukázala na to, že přitom po provedení předmětného důkazu mohlo být meritorně rozhodnuto, neboť již byly provedeny všechny potřebné důkazy, které zajišťují dostatečný podklad pro rozhodnutí. Podle jejího názoru stav ve věci ve vztahu k záznamům telekomunikačního provozu provedený a zajištěný v průběhu přípravného řízení je plně v souladu s ustanovením § 88 odst. 4 tr ř., a tudíž požadavek krajského soudu, resp. důvod vrácení věci státnímu zástupci k došetření je neopodstatněný. Z uvedených důvodů navrhla, aby Vrchní soud v Praze zrušil napadené usnesení a uložil Krajskému soudu v Plzni, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Obžalovaní M. H. a Z. Š. prostřednictvím svého obhájce zaslali soudu vyjádření ke stížnosti krajské státní zástupkyně, v němž vyslovili souhlas s rozhodnutím krajského soudu. Poukázali však dále na to, že navíc podle-jejich názoru dalším důvodem k vrácení věci k došetření je skutečnost, že ani obžalovaní, ani jejich obhájci nebyli řádně seznámeni s přílohou č.1 vyšetřovacího spisu, která obsahuje magnetofonové kazety a dále jedenáctistránkový neočíslovaný a nezažurnalizovaný záznam o údajích k telefonním hovorům. V souvislosti s tím vyslovili nesouhlas se závěrem krajského soudu vysloveným v napadeném usnesení, že tato vyjádření obžalovaných a obhájců byla vyvrácena výpovědí svědka A., vyšetřovatele Krajského úřadu vyšetřování PČR Plzeň. Podle jejich názoru již z toho, co sám vyšetřovatel uvedl, v kontextu s tím, co uvedli u hlavního líčení obhájci i obžalovaní, vyplývá, že vyšetřovatel neumožnil obviněným a jejich obhájcům prostudovat celý spis, včetně příloh, jak mu to ukládá ustanovení § 166 odst. 1 tr, ř. Poukázali dále na své námitky vztahující se k možnosti použít záznamy telekomunikačního provozu, resp. protokoly nebo listiny, které jsou za ně považovány v trestním spise, již z, dříve podrobně rozvedených důvodů nepřípustné. Vyslovili názor, že i pokud by nedošlo k vrácení věci státnímu zástupci k došetření, bylo by provedení důkazu těmito záznamy v rozporu s ustanovením § 88 odst. 4 tr. ř. Z těchto důvodů oba obžalovaní navrhli, aby Vrchní soud v Praze stížnost státního zástupce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Vrchní soud v Praze přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr, ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení předcházející napadenému usnesení a dospěl k následujícím závěrům: Podle § 221 odst. 1 tr. ř. může soud vrátit věc státnímu zástupci k došetření tehdy, ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu a je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření. Tyto podmínky v dané věci nebyly splněny, a proto postup krajského soudu je zcela neopodstatněný. Podstatou námitek krajského soudu jsou údajné procesní nedostatky týkající se záznamů o telekomunikačním provozu a protokolů o těchto záznamech. Ty však, pokud by byly námitky krajského soudu namístě, by musely existovat již v době podání obžaloby, neboť magnetofonové kazety s těmito záznamy jsou přílohou spisu a protokoly o těchto záznamech jsou založeny ve spise. Namítané nedostatky měly být tedy krajskému soudu patrny již po podání obžaloby. Je tedy zřejmé, že námitky krajského soudu jsou snahou dodatečně napravovat nedostatky vzniklé z toho důvodu, že případně nevyužil předběžnému projednání obžaloby a neučinil rozhodnutí podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., nikoliv postupem založeným na podstatné změně okolností případu, jak to vyžaduje ustanovení § 221 odst. 1 tr. ř. Z téhož důvodu by nemohla být důvodem k vrácení věci k došetření v tomto stadiu řízení ani skutečnost, že obžalovaní v přípravném řízení nebylí řádně seznámení s celým spisem, tedy, jak v daném případě namítají, s přílohou, jejímž obsahem jsou magnetofonové kazety se záznamy telekomunikačního provozu. Námitky obžalovaných v tomto směru jsou proto zcela bezpředmětné. Vrchní soud se navíc v tomto směru zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu uvedenými v napadeném usnesení. Dodává dále, že nelze ani pominout to, že v případě důvodnosti předmětné námitky by bylo možno namítaný nedostatek snadno odstranit v hlavním líčení provedením důkazu předmětnými záznamy. Navíc vzhledem k tomu, že krajský soud neprovedl důkaz přehráváním magnetofonových pásek se záznamy o telekomunikačním provozu v hlavním líčení, ale mimo ně v poradě senátu, jeho výtky o rozdílech mezi záznamy a jejich přepisem v protokolech o záznamech telekomunikačního provozu nejsou vůbec opodstatněné a nelze ani dovodit, že by krajským soudem namítaná podstatná změna okolností případu vyplynula z výsledků hlavního líčení. Splněna v daném případě není ani podmínka potřeby dalšího šetření k objasnění věci, neboť námitky a požadavky krajského soudu nesměřují k vyhledávání a provádění dalších důkazů,nýbrž pouze k odstranění formálních nedostatků důkazů již opatřených, které je zřejmě podle názoru krajského soudu nutné pro to, aby předmětné důkazy byly použitelné. K tomu a nakonec i k námitkám vyjádření obžalovaných je třeba uvést následující: Především podle názoru Vrchního soudu v Praze nelze přisvědčit závěru krajského soudu vyplývajícímu z jeho rozhodnutí, že protokol o záznamu telekomunikačního provozu musí obsahovat úplný a vyčerpávající přepis jednotlivých hovorů zaznamenaných na magnetofonových páscích. Vzhledem k tomu, že účelem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je zjistit skutečnosti významné pro trestní řízení, je nepochybné, že není na závadu, když přepis záznamu neobsahuje hovory či části hovorů zjevně nesouvisející s trestním řízením. Má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila (§ 88 odst. 4 tr. ř.). Předpokladem provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu je tedy sepsání protokolu o tomto úkonu, který musí obsahovat zákonem stanovené podstatné náležitosti, musí tedy splňovat určité formální podmínky. Nedostatek splnění těchto formálních podmínek, zejména pokud jde o údaje o místě, času, způsobu provedení záznamu, jakož i osobě, která záznam pořídila, lze však podle názoru vrchního soudu odstranit, a to i v řízení před soudem, stejným způsobem jako v případě odstranění formálních nedostatků protokolu sepsaného o jakémkoliv jiném úkonu trestního řízení, např. i výslechem osoby, resp. osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly, a to v postavení svědka. Takový postup nelze považovat za nepřípustnou manipulaci se záznamy telekomunikačního provozu a rozhodně se tento postup nevymyká možnostem soudu. Podstatnou náležitostí protokolu o záznamu je i uvedení údajů o obsahu provedeného záznamu. Ze samotného znění zákona vyplývá, že zákon nestanoví jako podstatnou náležitost předmětného protokolu přepis jednotlivých hovorů na provedeném záznamu, ale že postačuje uvedení údajů o čase jednotlivých hovorů, číslech a osobách uživatelů účastnických stanic, tedy osobách volajících a volaných. Pro tento výklad svědčí i skutečnost, že důkazem je samotný záznam telekomunikačního provozu, v němž obsah hovorů je zachycen. Přepis jednotlivých hovorů obsažený v protokolu nepochybně zjednodušuje provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu a v nesporných případech, kdy o záznamech nevznikají pochybnosti, se lze spokojit s provedením důkazu čtením přepisu telefonických hovorů v protokolu. V případech, kdy vznikají pochybnosti, je však třeba provést důkaz samotným záznamem. Nelze ovšem vyloučit, aby v případě, kdy přepis nebyl pořízen a záznam není dostatečně srozumitelný, soud požádal o provedení přepisu Kriminalistický ústav Policie České republiky. Za vadu nelze podle názoru vrchního soudu považovat ani skutečnost, že ke spisu jako př-íloha jsou připojeny magnetofonové pásky se záznamy telekomunikačního provozu, o nichž nebyl sepsán protokol o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Pokud totiž podle § 88 odst. 4, věty druhé, tr. ř. je třeba ostatní záznamy (tj. ohledně nichž nebyl sepsán protokol) označit, spolehlivě uschovat a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy, je zřejmé, že není vyloučeno, aby si tyto záznamy soud v případě potřeby vyžádal. Nelze totiž vyloučit, že soud na rozdíl od vyšetřovatele a státního zástupce dospěje k závěru, že tyto záznamy obsahují skutečnosti významné z hlediska trestního řízení a je třeba jimi provést důkaz. Z tohoto důvodu v průběhu trestního řízení nepřichází v úvahu postup podle § 88 odst. 5 tr. ř., jak to zřejmě požaduje ohledně záznamů navíc krajský soud. Takový postup je namístě až po pravomocném skončení řízení. Nedostatek existence protokolu o záznamu v takových případech (ze podle názoru vrchního soudu opět odstranit v hlavním líčení opatřením všech podstatných náležitostí, resp. zákonem vyžadovaných údajů. K požadavku krajského soudu na zvážení doplnění v dané věci již vypracovaného znaleckého posudku z odvětví kriminalistická fonoskopická expertiza, a to ohledně záznamů na dvou magnetofonových kazetách, které zkoumání dosud nebyly podrobeny a na nichž podle přepisů těchto záznamů založených ve spise mají být skutečnosti významné pro trestní řízení, je třeba uvést, že vypracování předmětného posudku přichází v úvahu zejména v případech, kdy vznikají pochybnosti o totožnosti osob, mezi nimiž jsou zaznamenané hovory vedeny. Vzhledem k tomu, že tuto otázku je třeba posuzovat ve všech souvislostech vyplývajících z provedených důkazů, bude na zvážení krajského soudu, zda v daném případě je tento doplněk již vypracovaného posudku namístě. Z výše uvedeného vyplývá, že vrchní soud neshledal postup krajského soudu opodstatněný a stížnost krajské státní zástupkyně v Plzni proto shledal důvodnou. Z tohoto důvodu podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení a Krajskému soudu v Plzni uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4562/	18.01.2001	11 Tz 276/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k stížnosti pro porušení zákona zrušil usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 4, ze dne 11. 5. 2000 čvs. OV4-2834/40-HR-98 a vyšetřovateli Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 4, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z o d ů v o d n ě n í : Opatřením vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 4, bylo J. M., B. Š., Mgr. J. D. a F. D. sděleno obvinění pro skutek spočívající v tom, že dne 13. 3. 1998 bez vědomí zakladatele a jediného společníka společnosti N. – NMN B., s. r. o., rakouské společnosti N. – NMN A. G., m. b. H., převedli všech 30 kusů akcií společnosti C. A. B., a. s., jež byla majetkem společnosti N. – NMN, na společnost B. CMB, s. r. o., se sídlem v P., a to tak, že dne 18. 12. 1997 jednatel společnosti N. – NMN B., s. r. o., J. M. zplnomocnil B. Š. k převodu akcií a dne 13. 3. 1998 společnost N. – NMN B., s. r. o., zastoupená B. Š. na jedné straně a společnost B. CMB, s. r. o., na straně druhé, jejímž jediným společníkem byl F. D., zastoupená JUDr. S. Č., uzavřely smlouvu o převodu akcií C. A. B., a. s. Přitom zakladateli a společníky společnosti B. CMB, s. r. o., byli J. M. a Mgr. J. D., kteří společnost převedli dne 15. 12. 1997 na F. D. Uvedeným jednáním obvinění způsobili společnosti N. – NMN A. G., m. b. H., se sídlem G., Rakousko, škodu ve výši minimálně 15 000 000 Kč. Uvedený skutek byl při sdělení obvinění kvalifikovaný u J. M. a B. Š. jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a u Mgr. J. D. a F. D. jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., spáchaný formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Po provedeném dokazování rozhodl vyšetřovatel dne 11. 5. 2000 tak, že usnesením toto stíhání zastavil podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Proti tomuto pravomocnému rozhodnutí podal v neprospěch všech obviněných ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukazuje na to, že vyšetřovatel napadeným rozhodnutím rozhodl po tom, co dospěl k závěru, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněných J. M. a B. Š., že jednali s vědomím poškozené společnosti, resp. jejich zmocněných zástupců manželů S., a že prodejem akcií nevznikla žádná škoda. Při hodnocení důkazů vycházel vyšetřovatel z výpovědí všech obviněných, pokud uvedli, že Z. S., společník zakladatele v Rakousku, ústně požádala J. M. o prodej akcií C. A. B., a. s., v souvislosti s možnou změnou zákona č. 202/1990 Sb. o vyloučení zahraničního kapitálu z provozování kasin v České republice. Dále se vyšetřovatel zabýval výpověďmi svědků, zejména Z. S., která uvedla, že komunikace mezi rakouskou a českou stranou byla neformální, avšak žádný pokyn k prodeji akcií J. M. nedala. Dále uvedla, že B. Š. neznala. Vyšetřovatel však shromáždil výpovědi svědků, kteří naopak uvádějí, že Z. S. osobu B. Š. znala, kupovala od něho starožitné hodiny. Důležitá pro rozhodnutí byla také zjištění týkající se hodnoty akcií, která byla stanovena znaleckým posudkem. Podle názoru ministra spravedlnosti z důvodů ve stížnosti pro porušení zákona dále podrobně rozvedených vyšetřovatel rozhodl na základě neúplného zjištění základních skutečností, přičemž důkazy hodnotil ve prospěch obviněných. Nejvyšší soud na podkladě této stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen. Vyšetřovatel v přípravném řízení provedl rozsáhlé dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí tyto důkazy podrobně popsal a popsal i svůj postup při jejich hodnocení. Pokud jde o výpovědi obviněných, vyšetřovatel uvedl, že obviněný J. M. tvrdil, že Z. S., společník zakladatele v Rakousku, jej jako jednatele společnosti N. – NMN B., s. r. o., pověřila převést akcie C. A. B., a. s., prostřednictvím B. Š. Instrukce v zalepené obálce předal B. Š., také plnou moc k zastupování. O převodu akcií neinformoval žádné osoby ze zakladatelské společnosti, vždy jednal pouze se Z. S. Ve společnosti N. – NMN B., s. r. o., byl sice jednatelem, vždy jej však řídila Z. S. Ona a G. S. vystupovali ve společnosti jako majitelé, také veškerá komunikace i pošta s rakouskými společníky probíhala přes ně. Dále obviněný J. M. uvedl, že již v minulosti na základě pokynu Z. S. zplnomocnil osobu, která převedla 100% obchodní podíl společnosti N. – NMN B., s. r. o., ve společnosti T. – NMN Z., s. r. o., na Z. a G. S. Pokyny jako jednatel dostával od Z. S. vždy ústně nebo telefonicky, nikdy písemně. Dále uvedl, že když se koncem roku 1997 ve společnosti hovořilo o vyloučení zahraničního kapitálu při provozování kasina, sdělila Z. S., že akcie C. A. B., a. s., se prodají, o jiné variantě nehovořila. K ceně uhrazené za 100 % akcií C. A. B., a. s., uvedl, že v situaci, v jaké se společnost nacházela, se jednalo o větší množství peněz. Obviněný B. Š. vypověděl, že byl kontaktován J. M., aby na doporučení Z. S. sehnal kupce na akcie společnosti C. A. B., a. s. K tomu obdržel plnou moc pro zastupování jednatele společnosti N. – NMN B., s. r. o., J. M. Nabídky prováděl ústně (obcházel jednotlivá kasina, ale nepamatuje si konkrétně která) a odhad majetku, akcií, nechal provést společností C., s. r. o., P. Později obdržel poptávku od JUDr. S. Č. a následně byly akcie převedeny na společnost B. CMB, s. r. o., cena byla stanovena na částku 8 200 000 Kč se splatností do jednoho roku. O prodeji akcií společníky v Rakousku neinformoval, veškeré pokyny obdržel od J. M. Prostředníka mezi ním a společníky v Rakousku dělala Z. S. a také měla přístup do desek na poštu v sekretariátu C. A. B., a. s., které byly zavedeny na její přání, tudíž o pověření zastupovat společnost N. – NMN B., s. r. o., věděla, což však nemůže písemně doložit. Písemné pokyny od Z. S. mu byly odcizeny z vozidla. Dále uvedl, že Z. S. sehnal starožitné hodiny a byl s ní osobně tyto hodiny si prohlédnout před zakoupením. Obviněný Mgr. J. D., který byl v době činu předsedou představenstva společnosti C. A. B., a. s., od počátku odmítá trestní oznámení a chápe je jako odvetu za odmítnuté faktury, které byly neproplacené vráceny rakouské straně. V prosinci 1997 se od J. M. dozvěděl, že ho bude na žádost paní Z. S. zastupovat B. Š. Při předchozích návštěvách rakouských zástupců se projednával návrh na ukončení činnosti C. A. B., a. s., z důvodu možného přijetí novely zákona č. 202/1990 Sb. a z důvodů několikerých změn na rekonstrukci KC P. Během února 1998 se na něj obrátil jeho otec F. D. s tím, že dostal nabídku na odkoupení C. A. B., a. s. Odkoupení otci nedoporučoval. K B. CMB, s. r. o., kterou založili společně s J. M., obviněný Mgr. J. D. uvedl, že předmětem činnosti byl nákup a prodej propagace a poradenství, ale vzhledem k vzdálenosti Praha – Zlín a vytíženosti J. M. nebyl na činnost společnosti čas. Z. S. po provedení převodu akcií C. A. B., a. s., informoval telefonicky. Mgr. J. D. dále uvedl, že při jednání v Rakousku hovořil se zástupci rakouské strany o neúnosných fakturacích na základě smluv, o novele zákona č. 202/1990 Sb. a o přestavbě KC P. Zájmem rakouské strany bylo získání odstupného a nespecifikovaný způsob ukončení činnosti. Z. S. předal poslanecký návrh změny zákona č. 202/1990 Sb. v době jeho projednávání parlamentem. Obviněný F. D. ve své výpovědi tvrdil, že požádal JUDr. S. Č., aby se začala dotazovat na možnost odkoupení podílů zahraničních společností v kasinech. Z hlediska umístění si vybral C. A. B., a. s., které mu však jeho syn nedoporučil, ale na základě informací na Magistrátu hlavního města Prahy se pro koupi rozhodl. Taktéž konzultoval koupi se svým známým, který měl zájem stát se tichým společníkem. Jméno tohoto tichého společníka však odmítl uvést. Dále vyšetřovatel poukázal na výpovědi svědků JUDr. S. Č., JUDr. J. H., doc. Ing. PhDr. R. P., CSc., kteří ve svých výpovědích popisovali případ ve shodě s tvrzením obviněných. Na druhé straně vyšetřovatel popsal výpovědi svědků, kteří podporovali verzi tvrzenou v trestním oznámení. Svědek A. S., nový jednatel společnosti N. – NMN B., s. r. o., uvedl, že akcie C. A. B., a. s., byly uhrazeny do celkové hodnoty 8 200 000 Kč již v prosinci 1998, přestože podle smlouvy to mělo být až do konce března 1999. Bylo mu rovněž divné, jakým způsobem se plátce dozvěděl o čísle konta, na které byla celková částka doplacena. Rakouská strana rozhodla, že dokud nový zákon nenabude účinnosti, nebudou podnikat žádné kroky. Svědek G. S. uvedl ve výpovědi, že o změně zákona, který vyloučil zahraniční kapitál z provozování kasin před převodem akcií, nevěděli. On ani jeho manželka Z. S. nedali pokyn J. M. k prodeji společnosti C. A. B., a. s. Svědkyně Z. S. vypověděla, že B. Š. je pro ni osobou naprosto neznámou, prodej starožitných hodin jí zprostředkoval Mgr. J. D. Rakouská strana dávala pokyny jejím prostřednictvím, také přes jejího manžela. Komunikace probíhala přátelsky a telefonicky se dohodla schůzka, kdykoliv se vyskytl problém. O prodeji akcií s nikým z obviněných nekomunikovala. O zrušení kasina nikdy neuvažovali. Vedoucí oblasti účetnictví ve společnosti N., AG, svědek K. T. uvedl, že o chystané změně zákona věděli, prodej kasina ale nezamýšleli. Obavy, že by nenašli kupce, neměli. O prodeji akcií se dozvěděl telefonicky od paní Z. S. Manželé S. byli pro Českou republiku odpovědni za finanční situaci kasina. O změně zákona a zákazu účasti zahraničního kapitálu na provozování kasin se svědek dozvěděl v říjnu 1997. Pokud jde o hodnotu akcií, poukázal vyšetřovatel na to, že ve spisovém materiálu je ocenění akcií C. A. B., a. s., zpracované společností C., s. r. o., na částku 7 000 000 Kč. Naproti tomu byl dne 20. 4. 1999 na objednávku oznamovatele zpracován znalecký posudek doc. Ing. J. L., CSc., a v tomto posudku bylo využito výnosové metody a hodnota akcií byla vyčíslena s ohledem na 20 % míry kapitalizace, sponzoring M. a diskontní sazbu České národní banky ve výši 13 % na částky 25 644 499 Kč, 18 766 091 Kč nebo 30 160 258 Kč. Vyšetřovatelem byl dne 19. 8. 1999 přibrán znalec JUDr. P. K., CSc., z oboru ekonomika, ceny a odhady se specializací na oceňování nehmotného podnikového a obchodního majetku. Znalcem byla stanovena hodnota akcií na částku 8 235 000 Kč, přičemž rovněž posuzoval již zmíněné ocenění společností C., s. r. o., a znalecký posudek znalce doc. Ing. L. CSc. Na dotaz vyšetřovatele, zda společnosti N. – NMN B., s. r. o., vznikla prodejem akcií škoda, činí závěr, že škoda nevznikla. V reakci na posudek znalce přibraného vyšetřovatelem byl zmocněncem poškozených JUDr. L. zaslán vyšetřovateli přípis s tím, že poškozený s posudkem JUDr. P. K. nesouhlasí, a dne 31. 1. 2000 byl vyšetřovateli předložen znalecký posudek vyžádaný advokátní kanceláří P., V., Z. a partneři, pro účely sporu u obchodního soudu. Tento posudek byl zpracován znalci Ing. J. B. a Ing. J. K., CSc., a stanovil hodnotu jedné akcie na částku 741 100 Kč s další úpravou po doplnění posudku na částku 540 747 Kč. Poté byl vyšetřovateli předložen obhájcem obviněných JUDr. R. znalecký posudek ve věci prodejní ceny kmenových akcií C. A. B., a. s., v podmínkách tržního postavení akciové společnosti k 31. 12. 1997, zpravovaný znaleckým ústavem VH C., s. r. o., který stanovil tržní cenu celého balíku akcií na částku v intervalu od 7 do 9 milionů Kč. K uvedeným důkazům vyšetřovatel uvedl, že z trestního oznámení a výpovědí zástupců rakouské strany zpočátku vyplývalo podezření z protiprávního jednání při převodu akcií společnosti C. A. B., a. s., ale po vyhodnocení důkazů a ze závěrů znaleckého posudku podaného JUDr. P. K., CSc., lze konstatovat, že jednání obviněných nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu poškozování povinností při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Pokud zástupci oznamovatele v Rakousku věděli o připravované změně zákona, jímž by byl zahraniční kapitál vyloučen z provozování kasin na území České republiky, lze jen stěží považovat tvrzení manželů S., majících na starosti podnikání v České republiky, o jejich nevědomosti za věrohodné. Taktéž představa o další činnosti kasina v případě změny zákona, ke které nakonec došlo, byla ze strany rakouských společníků nejasná. Kromě těchto potíží nelze opomenout i samotný provoz v KC P., o čemž svědčí řada následných jednání a dohod se zástupci KC P., vyklizení původních prostor, případně vyplacení odstupného. V podané zprávě vedoucího kanceláře primátora hlavního města Prahy je obsažena kvantifikace požadavků a úhrad společnosti A. B., a. s., (dříve C. A. B., a. s.), z níž je patrno, že z požadavku 6 672 717 Kč bylo prozatím uhrazeno 925 500 Kč jako náhrada za uzavření kasina v době stěhování a vrácení specifikovaných úhrad nájemného. Dotazem na Krajský obchodní soud v Brně bylo prověřeno tvrzení J. M. o tom, že již v minulosti dostal ústní pokyn převést obchodní podíl ve společnosti NMN T., s. r. o., o čemž svědčí plná moc J. M. pro Mgr. M. D. k jeho zastupování na valné hromadě společnosti s programem převodu obchodního podílu jediného společníka N. – NMN B., s. r. o., a k podpisu veškerých právních dokumentů. Obchodní podíl byl poté převeden na manžele S. Za prokázanou lze podle vyšetřovatele považovat skutečnost, že pokyny a komunikace mezi C. A. B., a. s., a zakladateli probíhaly ústně, nikoli písemně. Rovněž bylo nutné přijmout adekvátní řešení v souvislosti se změnou zákona č. 202/1990 Sb. a nejistoty při dalším provozu kasina v KC P., což nepochybně snižovalo hodnotu akcií C. A. B., a. s., tudíž prodej celého balíku akcií bylo jedním z možných řešení. Zvláště pak, když před samotným prodejem bylo zpracováno ocenění akcií společnosti C., s. r. o. Na závěr vyšetřovatel uvedl, že vzhledem k těmto skutečnostem nezbývá, než trestní stíhání obviněných v souladu s ustanovením § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavit, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Z citovaných důkazů a z popisu jejich hodnocení vyšetřovatelem je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že vyšetřovatel postupoval v rozporu s ustanovením § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle tohoto ustanovení vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, není-li skutek, pro který se trestní stíhání vede, trestným činem a není důvod k postoupení věci. Z povahy přípravného řízení a jeho významu pro trestní řízení, jakož i ze specifické úlohy vyšetřovatele jako orgánu činného v trestním řízení vyplývá, že zastavit trestní stíhání podle uvedeného ustanovení lze pouze tehdy, je-li z provedených důkazů zcela zřejmé, že skutek není trestným činem. To především znamená, že je ve věci shromážděn úplný důkazní materiál potřebný pro rozhodnutí a že mezi důkazy nejsou rozpory, které by bylo nutno odstraňovat jejich provedením a hodnocením v rozsahu, který přísluší pouze soudu v hlavním líčení. Ustanovení o zastavení trestního stíhání vyšetřovatelem podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. má sice obdobné kategorické znění jako ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžalovaného soudem v hlavním líčení z důvodu, že skutek není trestným činem, ale mezi těmito důvody pro zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby je nutno dovozovat obdobný rozdíl, jako je mezi důvodem pro zastavení trestního stíhání vyšetřovatelem uvedeným v ustanovení § 172 odst. 1 písm. a) tr. ř. a důvodem zproštění obžaloby uvedeným v ustanovení § 226 písm. a) tr. ř. (vyšetřovatel zastaví podle § 172 odst. 1 písm. a/ tr. ř. trestní stíhání, jen jestliže je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, zatímco soud zprostí obžalovaného podle § 226 písm. a/ tr. ř., nebylo-li prokázáno, že se takový skutek stal). Pokud závěr o tom, že skutek, pro který se stíhání vede, není trestným činem, závisí na hodnocení rozporných důkazů v tom smyslu, že některé svědčí o tom, že nejsou naplněny potřebné znaky trestného činu, ale jiné naopak nasvědčují tomu, že naplněny jsou, vyšetřovatel je povinen podat návrh na podání obžaloby podle § 166 odst. 3 tr. ř. a státní zástupce musí podat obžalobu, neboť výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud (§ 176 odst. 1 tr. ř.). Především je v této věci zcela zřejmé, že na jedné straně existují důkazy svědčící o tom, že obvinění jednali při prodeji předmětných akcií bez vědomí zakladatele a jediného společníka společnosti, která akcie vlastnila, a na druhé straně důkazy, které svědčí o tom, že obvinění plnili jen příkaz majitele akcií. Přitom jde o skutkovou okolnost významnou pro posouzení, zda je stíhaný skutek trestným činem, či nikoli. Rovněž zjištění hodnoty předmětných akcií znaleckými posudky je problematické. Vyšetřovatel postupoval správně při objasnění této důležité otázky, pokud se přiměřeným způsobem snažil odstranit pochybnosti vznikající o správnosti tohoto ohodnocení. Opět je však nutno uvést, že jeho závěr o tom, že prodejem akcií nevznikla škoda, je za popsané důkazní situace hodnocením důkazů o otázkách podstatných pro trestní řízení v rozsahu, který přísluší pouze soudu v hlavním líčení. Podle názoru Nejvyššího soudu však vyšetřovatel pochybil nejen tím, že si přisvojil v trestním řízení úlohu, jež patří jen nezávislému soudu, ale v rozporu s požadavky trestního řádu rozhodoval na základě ne zcela úplně zjištěného skutkového stavu věci. Jak již bylo uvedeno, dokazování bylo poměrně rozsáhlé a lze konstatovat, že vyšetřovatel provedl podstatnou většinu v úvahu připadajících důkazů. Lze však souhlasit se stížností pro porušení zákona v tom, že pro zjištění skutečné hodnoty předmětných akcií a důsledků jejich uskutečněného prodeje pro obviněné i pro poškozeného, a to z hlediska posouzení činu podle všech v úvahu připadajících skutkových podstat zvláštní části trestního zákona (jak bude dále vysvětleno), bylo namístě pokusit se zjistit skutečný stav nabídky a poptávky takových akcií v době, kdy došlo k jejich prodeji, a zhodnotit možnosti, které při tomto prodeji prodávající měl, a to ve vztahu ke kupní ceně, jakož i ve vztahu k možnosti prodeje za hotové nebo na splátky. V tomto směru měli být vyslechnuti jako svědci majitelé, popř. příslušní pracovníci společností provozujících kasina v P. v té době, a to i ti z nich, jejichž kasina ukončila v té době činnost. Znalec JUDr. P. K., CSc., sice ve svém posudku naznačuje, že v té době převyšovala nabídka takových podniků nad poptávkou, a to právě s ohledem na hrozící legislativní změny, pro posouzení uvedených otázek takové obecné vyjádření však nestačí. Značný význam pro posouzení věci má i zatím chybějící ověření tvrzení obviněného B. Š., že prodej akcií ústně nabízel v úvahu připadajícím společnostem. I na tuto otázku by měli znát odpověď majitelé, popř. pracovníci kasin. Otázka, zda byly tímto obviněným akcie k prodeji nabízeny, je důležitá nejen pro posouzení celkové věrohodnosti obhajoby obviněných, ale i pro hodnocení skutku z hlediska dalších v úvahu připadajících právních kvalifikací. Nebylo ani ověřováno dotazem na příslušné oddělení Policie České republiky tvrzení tohoto obviněného, že mu písemné pokyny od společnosti N. – NMN B., s. r. o., k prodeji akcií byly spolu s částkou 3500 Kč odcizeny z osobního automobilu a že krádež nahlásil na příslušné oddělení policie v P. V těchto směrech tedy bylo dokazování neúplné. Z hlediska úplnosti skutkových zjištění a správnosti na ně navazujících právních závěrů sehrála svou roli také skutečnost, že vyšetřovatel při objasňování trestné činnosti obviněných vycházel z nesprávného právního názoru, že jednání obviněných, pokud by jednali při prodeji akcií bez vědomí majitele a tedy bez jeho příkazu k tomuto úkonu, který byl jinak v rozporu s účelem, za jakým jim byly svěřeny, by bylo třeba právně posoudit jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., resp. účastenství na tomto trestném činu. Je třeba si však uvědomit, že obvinění, pokud jednali zjištěným způsobem za uvedené, zatím sporné okolnosti, nakládali s cizími věcmi (podle ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák., ve znění účinném v době činu, se ustanovení o věcech vztahují i na cenné papíry), které jim byly svěřeny, způsobem, jenž lze označit za přisvojení si věci, resp. takovému jednání napomáhali. Takové jednání naplňuje rovněž znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. (resp. účasti na něm), i když se jej pachatelé dopustili v rámci výkonu činnosti, kterou lze zároveň označit za správu cizího majetku. Skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. je vůči skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. ve vztahu subsidiarity – pouze doplňuje ochranu poskytovanou majetku na případy, kdy se nedá prokázat, že osoby, které spravovaly cizí majetek, přitom sebe nebo jiného obohatily, ale prokáže se, že svým jednáním způsobily škodu. To znamená, že žalované jednání obviněných, pokud by se jeho spáchání prokázalo, bylo nutno hodnotit jako trestný čin zpronevěry podle odpovídající kvalifikované skutkové podstaty, resp. podle účasti na tomto trestném činu. Jak již bylo uvedeno, ten, kdo prodá cizí věc, která mu byla svěřena, proti vůli vlastníka v rozporu s účelem, na který mu byla svěřena, si takovou věc přisvojuje ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. Prodej cizí věci je totiž úkon, kterým pachatel znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc k původnímu účelu, a sám o sobě znamená opatření prospěchu pro pachatele, neboť ten nakládá s věcí, jako by byla jeho vlastní (přisvojí si její hodnotu). Škoda, kterou způsobí, je zpravidla hodnota prodané věci zjištěná postupem podle § 89 odst. 12 tr. zák. Pokud je prodej uskutečněn tak, že jeho výnos je převeden na vlastníka věci, jde již jen o náhradu škody způsobené trestnou činností, kterážto skutečnost již na faktu, že byly naplněny příslušné formální znaky trestného činu zpronevěry – přisvojení si cizí věci a způsobení škody, nic nemění. Může mít pouze význam z hlediska stupně nebezpečnosti takového činu pro společnost. Z toho ovšem vyplývá, že nelze skutkové okolnosti, zda akcie byly prodány za cenu, která odpovídala jejich hodnotě, přikládat takový význam, jaký jí přikládal vyšetřovatel, tedy jako skutečnosti určující, zda skutek, pro který je trestní stíhání vedeno, je či není trestným činem a zda je důvod k zastavení trestního stíhání. Významné rovněž je, že z hlediska naplnění znaku „přisvojí si cizí věc„ není při prodeji svěřené věci bez vědomí vlastníka rozhodující, zda je věc prodána tak, že se jejím vlastníkem nebo spoluvlastníkem stává ten, komu byla svěřena. Lze souhlasit se stížností pro porušení zákona, že vyšetřovatel v této věci pochybil, pokud se nezabýval žalovaným skutkem z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., a to jak formou pachatelství, tak formou účastenství podle postavení jednotlivých obviněných při spáchání žalovaného skutku. Skutečnost, že vyšetřovatel dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož nebylo prokázáno, že by obvinění jednali při prodeji akcií bez příkazu jejich vlastníka, jakož ani to, že by akcie byly prodány za cenu nižší, než byla jejich hodnota, neznamenají, že by nemohly být naplněny znaky tohoto trestného činu. Podle § 128 odst. 2 tr. zák. se trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dopustí ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Stíhaný skutek, jak byl rozveden při sdělení obvinění, zahrnoval skutečnost, že akcie byly prodány společnosti B. CMB, s. r. o., jejímiž původními společníky byli obvinění J. M. a Mgr. J. D., která pak přešla na otce obviněného Mgr. J. D., rovněž obviněného F. D., takže lze předpokládat, že přinejmenším obviněný J. M. byl některým ze způsobů popsaných ve skutkové podstatě uvedeného trestného činu účasten na podnikání dvou organizací se stejným předmětem činnosti a dal popud k uzavření smlouvy na úkor jedné z nich. Pokud by tomu tak bylo, další spoluobvinění by jim v tom pomáhali ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Důležité v tomto směru je, že znak „účastník na podnikání organizace nebo podniku„ doplňuje objektivní stránku ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. o obecně vyjádřenou formu způsobu podílení se na podnikání organizace nebo podniku tak, aby toto ustanovení dopadalo i na další méně obvyklé způsoby, než jsou ty, které jsou v něm uvedeny konkrétně. Podle názoru Nejvyššího soudu lze pod tento znak podřadit i takovou účast na podnikání, jako je dohoda s vlastníkem organizace nebo podniku o tom, že se pachatel prakticky podílel na jejich řízení, popř. na rozdělování zisku, ač oficiálně tato jeho účast nevyplývá z jeho právního postavení, např. spoluvlastníka. Pokud jde o další znaky uvedené skutkové podstaty, je možno uvést, že výhoda nebo prospěch získaný jednáním uvedeným v ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. na úkor jednoho z podniků nebo organizací nemusí v případě, kdy jde o uzavření smlouvy o prodeji věci, záležet v tom, že je prodána za nižší hodnotu, než skutečně má. Výhoda nebo prospěch ve smyslu tohoto ustanovení mohou být i v tom, že se kupující dozvěděl o prodeji věcí dříve, než byly nabídnuty i ostatním případným kupcům, popř. jim nebyly nabídnuty vůbec a cena tak byla jen průměrná, ač mohla být i vyšší, nebo, že kupujícím byla získána možnost splátek, ač jiní kupci by zaplatili hotově. Vyšetřovatel sice opatřoval i důkazy důležité pro zjištění vztahu obviněných J. M. a Mgr. J. D. ke společnosti B. CMB, s. r. o, vyslechl k jejímu prodeji tyto obviněné, jakož i obviněného F. D. a zajistil příslušné dokumenty, jako např. smlouvu o výkonu funkce jednatele uzavřenou mezi společností N. – NMN Z., s. r. o., (později N. – NMN B.) a J. M., odstoupení od této smlouvy ze strany J. M. Ve svých úvahách o trestní odpovědnosti obviněných popsaných v napadeném rozhodnutí však provedené důkazy z hlediska uvedeného vztahu – jde právě o posouzení účasti zejména obviněného J. M. na podnikání společnosti B. CMB, s. r. o., – se však vůbec nezabýval. Pro posouzení této otázky bylo důležité zejména hodnocení dalšího vývoje všech vztahů týkajících se provozování kasina společností A. B., a. s. K tomu je ještě třeba uvést, že skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. je ke skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. ve vztahu subsidiarity, a proto posouzení stíhaného skutku podle tohoto subsidiárního ustanovení, budou-li naplněny jeho znaky, připadá v úvahu, jen když současně nebudou naplněny znaky trestného činu primárního. Vyloučení jednočinného souběhu těchto trestných činů z uvedeného důvodu vyplývá z konstrukce jejich skutkových podstat. Přesto, že je ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. určeno především k ochraně hospodářské kázně, chrání zároveň majetek jedné z organizací, na jejíž úkor měla být nebo byla smlouva uzavřena. V tomto smyslu vlastně také doplňuje ochranu poskytovanou skutkovými podstatami o trestných činech proti majetku. Pokud uzavřením smlouvy na úkor jedné z organizací dojde k přisvojení si její věci svěřené pachateli, je povaha i stupeň nebezpečnosti činu pro společnost plně vystižena posouzením činu podle ustanovení § 248 tr. zák., které poskytuje ochranu před společensky nebezpečnějšími útoky proti majetku. Popsané nedostatky pak Nejvyšší soud vedly k závěru, že napadeným usnesením, jakož i řízením, jež mu předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch obviněných J. M., B. Š., Mgr. J. D. a F. D. v ustanoveních § 172 odst. 1 písm. b) a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud pak napadené usnesení zrušil a vyšetřovateli Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 4, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Uvedený postup Nejvyššímu soudu umožnila skutečnost, že byly ve věci splněny podmínky uvedené v ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř. V novém řízení vyšetřovatel doplní dokazování způsobem popsaným v tomto rozsudku Nejvyššího soudu, popř. provede i další důkazy, pokud se to ukáže potřebné. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona byly obviněnými předloženy některé dokumenty, které mohou mít význam pro posouzení věci, a byly uvedeny i skutečnosti týkající se postupu tzv. rakouské strany v podobných případech, které by měly svědčit ve prospěch verze obviněných a bude je zřejmě třeba dalším doplněním dokazování ověřit. Je rovněž nezbytné, aby byly v řízení opatřeny příslušné výpisy z obchodního rejstříku o všech obchodních společnostech, jichž se stíhaná trestná činnost měla týkat.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13501/	17.01.2001	8 To 7/2001	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Plzni zrušil ke stížnosti okresního státního zástupce Plzeň-město usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 12. 2000 sp. zn. 3 T 64/2000 a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Z odůvodnění: Napadeným usnesením ze dne 1. 12. 2000 byla trestní věc vedená u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 64/2000 pro skutek spočívající v tom, že obviněná D. S. jako jednatelka společnosti S. se sídlem v P., která počínaje dnem 1. 8. 1999 přerušila na dobu jednoho roku činnost z důvodu platební neschopnosti, dne 16. 9. 1999 v P. uzavřela kupní smlouvu se společností A. na prodej movitého zařízení společnosti S. za prodejní cenu 49 372,60 Kč, čímž formou započtení faktur za nájemné zaplatila společnosti A, dlužné nájemné přesto, že společnost S. v té době byla dlužna Úřadu městského obvodu v P. částku 30 000 Kč z titulu platebního výměru č. X za místní poplatek za užívání veřejného prostranství č.j. FaP/1694/99 ze dne 12. 4. 1999, tedy podle obžaloby měla jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmařit byť jen částečně uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodnila jiného věřitele, čímž měla spáchat trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., vrácena státnímu zástupci k došetření podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí v zákonné lhůtě podal okresní státní zástupce stížnost, v níž v podstatě namítá, že důkazy shromážděnými v přípravném řízení bylo dostatečně prokázáno, že obviněná S. se trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. dopustila a požadavky Okresního soudu Plzeň-město na předložení účetnictví firmy S. považuje za nadbytečné, neboť z prohlášení obviněné je zřejmé, že firma byla již delší dobu v platební neschopnosti a z těchto důvodů přerušila svoji činnost. Krajský soud v Plzni z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a na základě tohoto postupu dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: Především je třeba uvést, že soud prvního stupně vychází z nesprávného výchozího předpokladu, když v odůvodnění napadeného usnesení tvrdí, že právní kvalifikace uvedená v obžalobě neodpovídá vylíčení skutku, a to proto, že obviněná nejednala jako dlužník, ale jako jednatel dlužníka, což je podle názoru okresního soudu nepřípustné rozšiřování použitelnosti ustanovení trestního zákona na další analogické případy. S tímto právním názorem soudu prvního stupně nelze souhlasit. Pachatelem trestného činu zvýhodňování věřitele podle ustanovení § 256a tr. zák. může sice být skutečně jen dlužník, tedy osoba, která má vlastnosti zvláštního subjektu, ovšem pokud je dlužníkem osoba právnická, může být pachatelem i její statutární orgán (např. jednatel) nebo osoba pověřena zastupovat právnickou osobu navenek. Je-li statutární orgán kolektivní, mohou být pachateli všichni členové tohoto orgánu (srovnej též ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák.). Chráněným zájmem je tu zájem na zamezení nadržování jednomu věřiteli na úkor druhého. Toto nadržování předpokládá větší množství věřitelů a platební neschopnost dlužníka. Na rozdíl od poškozování věřitele se celkový stav jmění dlužníka nemění, ale jeho jmění je použito k uspokojení věřitelů nerovnoměrně. Není přitom rozhodné, zda je věřitelem osoba fyzická nebo právnická. Stejně tak není důležitý ani důvod platební neschopnosti, ale podstatné je, že jde o dlužníka, jenž je v úpadku, protože má více věřitelů a po delší dobu není schopen plnit své splatné závazky. Závazek je splatný tehdy, jestliže již nastala doba k poskytnutí plnění dlužníkem ve prospěch věřitele. Ze shora uvedeného je zřejmé, že z hlediska ustanovení § 256a tr. zák. je základní požadavek na došetření věci (opatření účetnictví, resp. znaleckého posudku ohledně finanční situace spol. S.) zjevně nedůvodný, protože v přípravném řízení byly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině ve smyslu tohoto ustanovení. Pokud jde o další požadované doplnění dokazování, je nutno připomenout zákonnou dikci ustanovení § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř., která umožňuje vrácení věci státnímu zástupci k došetření v řízení před samosoudcem pouze tehdy, jestliže v přípravném řízení nebyly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině. Pokud se tedy nalézací soud domáhá doplnění výslechu obviněné, resp. svědkyně T., bude mít nepochybně možnost doplnit potřebné údaje podle svého vlastního uvážení v rámci předpokládaného výslechu těchto osob v hlavním líčení. Jen pro úplnost se připomíná, že trestný čin zvýhodňování věřitele podle ustanovení § 256a tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., a proto je jejich jednočinný souběh vyloučen. Z uvedených důvodů Krajský soud v Plzni shledal stížnost okresního státního zástupce Plzeň-město proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 12. 2000 sp. zn. 3 T 64/2000 důvodnou a napadené usnesení zrušil postupem podle § l49 odst. 1 písm. b) tr. ř, s tím, že soudu prvního stupně současně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13392/	15.01.2001	7 To 166/2000	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze zrušil ke stížnosti znalce PhDr. J. J. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. 33 T 8/2000 a znalci určil náhradu mzdy za tři hodiny práce po 146 Kč částkou 438 Kč. Z odůvodnění: Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. 33 T 8/2000 podle § 111 odst. 1, 2 tr. ř. s použitím vyhlášky č. 77/1993 Sb. I. byly určeny znalci PhDr. J. J. odměna za znalecký úkon a náhrada ušlé mzdy 1 ) za účast u krajského soudu spolu s přípravou k tomuto částkou 625 Kč a 2) náhrada ušlé mzdy částkou 373 Kč, celkem 998 Kč, a II. nebyla znalci PhDr. J. J. přiznána náhrada ušlé mzdy ve výši 814,20 Kč. Proti tomuto usnesení podal znalce PhDr. J. J. stížnost, a to proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o výši náhrady jemu ušlé mzdy (ad I. 2/ a II), a domáhal se určení správného postupu při jeho výpočtu náhrady ušlé mzdy. Vrchní soud v Praze, podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. l, 2 tr. ř. přezkoumal správnost těch výroků napadeného usnesení, kterých se stížnost týkala, a řízení předcházející přezkoumávané části usnesení a dospěl k následujícím závěrům: Předně je potřeba zdůraznit, že právo znalce na náhradu mzdy za dobu strávenou podáním ústního znaleckého posudku před soudem prvního stupně v posuzované věci (včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět) vyplývá z ustanovení § 18 odst. 2 zak. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a § 28 odst. 1 písm. b) vyhl. ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb. k provedení tohoto zákona, ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde ovšem o problematiku určení způsobu výpočtu náhrady mzdy u osob zúčastněných na řízení před soudem (tj. svědků, znalců a tlumočníků), je tato upravena zejména v § 29 a násl. vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen cit. vyhlášky). . Osoby stěžovatele se týká ustanovení § 29 odst. 3 cit. vyhlášky, podle něhož „U účastníka, který není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru, je vsak výdělečně činný, podklad pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tvoří částka, vypočtená ze základu daně z příjmů fyzických osob, dělená počtem pracovních hodin stanovených zvláštním předpisem připadajících na týž kalendářní rok. Výši základu daně z příjmů fyzických osob prokazuje účastník posledním platebním výměrem orgánu vykonávajícího správu daně, jenž předcházel dni, kdy je nárok na náhradu uplatňován, pokud nelze výši ztráty na výdělku tímto způsobem prokázat, přísluší účastníku náhrada za ztrátu na výdělku v částce 17 Kč za hodinu, nejvýše však 136 Kč za jeden den.“ Vrchní soud v Praze se proto ztotožnil s postupem krajského soudu potud, pokud při určení výše základu zmiňované daně stěžovatele vycházel důsledně z obsahu jeho přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 (srovnej 8. oddíl, bod 143), které zde plně koresponduje především s ustanovením § 5 odst. 1, 5 a § 7 odst. 3 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění. Stejně tak nepochybil ani při určení počtu pracovních hodin za rok 1999 (srovnej § 83 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce v tehdy platném znění), a proto shledal Vrchní soud v Praze výpočet náhrady za ztrátu na výdělku v částce 146 Kč za hodinu krajským soudem za zcela správný. Krajský soud ovšem pochybil, pokud z takto zjištěné částky dále odečetl 15 %, což pro rozhodování soudu o náhradě ušlé mzdy nemá oporu v ,§ 29 a násl. cit. vyhlášky. Ze všech shora rozvedených důvodů Vrchní soud v Praze usnesení krajského soudu v napadené části podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. zrušil a nově určil znalci PhDr. J. J. náhradu mzdy za tři hodiny částkou 438 Kč.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13484/	15.01.2001	11 Tcu 92/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl k návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů tak, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky F. K. rozsudkem Zemského soudu v Chemnitzi ze dne 31. 8. 1994 sp. zn. 7 Ns 230 Js 5828/94, Spolková republika Německo, pro trestný čin napomáhání k nedovolenému vstupu do země a úmyslnému nedovolenému pobytu podle § 3 odst. 1 věty 1, § 92 odst. 1 čís. 1, čís. 6, odst. 2 čís. 2 cizineckého zákona, § 52 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců. Z odůvodnění: Rozsudkem Zemského soudu v Chemnitzi ze dne 31. 8. 1994 sp. zn. 7 Ns 230 Js 5828/94, Spolková republika Německo, který nabyl právní moci dne 8. 9. 1994, byl F. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu napomáhání k nedovolenému vstupu do země a úmyslnému nedovolenému pobytu podle § 3 odst. 1 věty 1, § 92 odst. 1 čís. 1, čís. 6, odst. 2 čís. 2 cizineckého zákona, § 52 trestního zákoníku Spolkově republiky Německo. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že dne 16. 2. 1994 si v T. pronajal obytný automobil značky Avia a s tímto vozidlem překročil českoněmeckou hranici. Potom na německém území v blízkostí státní hranice do vozidla nastoupilo 38 jugoslávských státních příslušníků, kteří v noci z 16. na 17. 2. 1994 ilegálně překročili hranici z České republiky do SRN, a to, jak F. K. věděl, bez povolení pro vstup a pobyt ve Spolkové republice Německo. Tyto potom vezl po předpokládané trase do B. a F., za což mu byla přislíbena odměna 200 DM a náhradní díly do jeho osobního automobilu. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů. Podle § 4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že obviněný je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky, a to trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171 a tr. zák. Trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo pro jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení státní hranice. Z výše uvedené konstrukce trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák. je zřejmé, že jednání, jímž je naplánována objektivní stránka této skutkové podstaty a jež má v obou alternativách fakticky povahu účastenství na trestném činu, a to ve formě organizátorství nebo pomoci (srov. ustanovení § 10 odst. 1 písm. a/, c/ tr. zák.), je zde pokládáno přímo za jednání pachatele samotného, nikoliv zajednání účastníka. Osoba, která sama toliko nedovoleně překročí státní hranici (tj. bez použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí – srov. § 171b tr. zák.), se tímto nedopouští trestného činu ve smyslu ustanovení § 171 a tr. zák.; není tedy pachatelem tohoto trestného činu. Pachatelem je ten, kdo pro tuto osobu nedovolené překročení státní hranice buď organizuje, anebo jí to umožní. Jinak řečeno, organizátorství a pomoc jsou zde povýšeny na pachatelství. V posuzovaném případě si obviněný E K. dne 16. 2. 1994 v T. od svého známého pronajal automobil zn. Avia, aby mohl téhož dne kolem 17.00 hod. odjet tímto automobilem, který sám také řídil, přes hraniční přechod Z. do Spolkové republiky Německo a aby tam v blízkostí státní hranice s Českou republikou podle předchozí domluvy počkal na skupinu 38 jugoslávských občanů, o nichž věděl, že v noci ze 16. na 17. 2. 1994 ilegálně překročí tzv. zelenou hranici mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, aniž mají příslušné povolení k vstupu a pobytu na území Spolkové republiky Německo, kde je také v noci kolon 02.00 hod. dne 17. 2. 1994 naložil do tohoto automobilu s tím, že je odveze dále do B. a F, za což mu byla blíže nezjištěným jugoslávským občanem jménem D. přislíbena odměna ve výši 200 DM a náhradní díly do osobního auta, přičemž byl zadržen policejními orgány. Tímto jednáním obviněný naplnil výše popsané znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 171a odst. 1 tr. zák., neboť jiným osobám umožnil nedovolené překročení státní hranice. Umožněním nedovoleného překročení státní hranice ve smyslu ustanovení § 171a odst. 1 tr. zák. je každé jednání pachatele, kterým napomáhá (usnadňuje) jiné osobě nedovoleně překročit státní hranici, např. ji za tím účelem převede či převeze přes státní hranici, opatří k překročení státní hranice dopravní prostředek, poskytne potřebnou radu apod. Za umožnění nedovoleného překročení státní hranice lze pokládat též slib pachatele poskytnout této osobě pomoc v jejím dalším pohybu na území cizího státu (např. přistavením vozidla a převozem této osoby do vnitrozemí cizího státu). Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je splněna Formální podmínka vyžadovaná ustanovením § 4 odst. 2 zákona, spočívající v požadavku trestnosti činu i podle právního řádu České republiky. S ohledem na zjištění, že obviněný se činu dopustil za úplatu (resp. slib úplaty), když za odvoz osob mu byla slíbena finanční odměna ve výši 200 DM a dále náhradní díly k osobnímu vozidlu, pak lze dospět k závěru o možnosti posouzení jeho jednání jako trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., resp. jako pokusu táto kvalifikované skutkové podstaty. V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. E K. se dopustil závažné trestné činnosti v posledních letech velmi rozšířené. Pomáhal přepravit do ciziny větší množství osob za slíbenou odměnu. Cizozemským soudem mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou též splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti na zapsání výše označeného cizozemského rozhodnutí do evidence Rejstříku trestů vyhověl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13482/	11.01.2001	7 Tz 289/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ČR v neprospěch obviněného v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 28/2000 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2000 sp. zn. 5 To 258/2000. Z odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 4. 2000 sp. zn. 3 T 28/2000 byl obviněný O. K. podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinně platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 25. 8. 1998 předložil na Finančním úřadě v H. přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc července 1998, ve kterém neoprávněně uplatňoval nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 322 740 Kč, neboť do daňového přiznání zahrnul fingovanou fakturu č. A na částku 2 196 000 Kč za koupi věžového jeřábu od obchodní společnosti A. z K., ačkoli sám ve skutečnosti měl daňovou povinnost ve výši 70 848 Kč, a tím, že dosáhl toho, že částka 322 740 Kč mu byla přiznána a poukázána na jeho účet, způsobil státu škodu ve výši 393 588 Kč. Proti rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži odvolání, které bylo jako nedůvodné zamítnuto podle § 256 tr. ř. usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2000 sp. zn. 5 To 258/2000. Ministr spravedlnosti podal dne 5. 12. 2000 v neprospěch obviněného O. K. stížnost pro porušení zákonu proti usnesení Krajského soudu v Brně s tím, že toto rozhodnutí je nesprávné, neboť pro to, aby obviněný mohl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. e) tr. ř., nebyly splněny podmínky účinně lítosti uvedené v § 66 tr. zák. V tomto ohledu ministr spravedlnosti namítl, že pokud obviněný po spáchání trestného činu napravil škodlivý následek, neučinil tak dobrovolně, nýbrž pod vlivem okolnosti, že při finanční kontrole byla zjištěna fingovaná faktura. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkané porušení zákona, aby zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen nebyl. Rozsudek Okresního soudu v Kroměříži vzešel z řízení, v němž bylo postupováno podle trestního řádu a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. V tomto řízení byly provedeny všechny dostupné důkazy, které byly potřebné pro náležité zjištění skutkového stavu. Z provedených důkazů vyplývají skutková zjištění, která opodstatňují úsudek, že obviněný spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Správný je ovšem i závěr Okresního soudu v Kroměříži, podle něhož trestnost činu zanikla účinnou lítostí ve smyslu § 66 tr. zák. Podle § 66 písm. a) tr. zák. trestnost zkrácení daně, poplatku a podobné dávky (§ 148 tr. zák.) zaniká mimo jiné tehdy, jestliže pachatel dobrovolně napravil škodlivý následek trestného činu. Citované ustanovení je třeba vztáhnout na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku. Obviněný O. K. napravil škodlivý následek trestného činu tím, že dne 22. 9. 1998 podal u Finančního úřadu v H. správné přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červenec 1998, v němž neuplatňoval žádný nadměrný odpočet a vyčíslil vlastní daňovou povinnost ve výši 70 848 Kč, a že vrátil neoprávněně přijatou částku 322 740 Kč. Učinil tak za okolností, kdy u něho bylo Finančním úřadem v H. provedeno dne 21. 9. 1998 místní šetření podle § 15 odst. 1 a násl. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších zákonů. Důvodem místního šetření bylo dožádání jiného finančního úřadu a jeho cílem bylo zjistit, zda obviněný obchodoval s obchodní společností A. A. K. se sídlem v P. V rámci místního šetření byl obviněný vyzván mimo jiné k tomu, aby předložil všechny faktury za období od 1. 1. 1998 do 31. 8. 1998. Výsledkem místního šetření bylo zjištění, že ve vztahu k obviněnému obchodní společnost A. A. K. nevystavovala a nepřijímala žádné faktury ani jiné doklady. Při místním šetření si však pracovníci Finančního úřadu v H. všimli faktury, podle které obchodní společnost A, z K. účtovala obviněnému částku 2 196 000 Kč za dodání věžového jeřábu. Tato faktura se stala podezřelou tím, že obviněný v knize závazků o jeřábu vůbec neúčtoval. Jednání, jímž obviněný zajistil nápravu škodlivého následku trestného činu, tedy následovalo bezprostředně poté, co pracovníci Finančního úřadu v H. zjistili podezřelou fakturu. Významné je to, že podezřelá faktura byla zjištěna při místním šetření, jehož cílem nebylo prověření správnosti daňového přiznání obviněného. Výsledkem místního šetření ostatně ani nebylo žádné zjištění o tom, zda daňové přiznání obviněného odpovídalo či neodpovídalo skutečnosti. O tom ostatně svědčí obsah tzv. interního sdělení Finančního úřadu v H. ze dne 21. 9. 1998, jímž Ing. K. H., vedoucí oddělení daňové kontroly, oznamoval D. B., vedoucí oddělení daňové správy, že místním šetřením nebylo u obviněného shledáno závad, ale že se k dalšímu zpracováni předává podnět zjištěný místním šetřením, který se týkal nákupu věžového jeřábu. Z citovaného interního sdělení je zřejmé, že místním šetřením nebyla ověřována správnost daňového přiznání obviněného a že sám obviněný se zmínil o tom, že již podal daňově přiznání na nadměrný odpočet 396 000 Kč. V uvažovaném ohledu bylo výsledkem místního šetření pouze to, že faktura týkající se nákupu věžového jeřábu neměla návaznost na knihu závazků obviněného, a nikoli to, že byla fingovaná v tom smyslu, že se žádný obchod s věžovým jeřábem neuskutečnil. Není proto možné přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, podle níž „finanční kontrola u obviněného zjistila fiktivní fakturu, která byla zahrnuta do daňového přiznání“. Při místním šetření byla zjištěna pouze podezřelá faktura, která neměla odpovídající souvislost s knihou závazků. Výsledkem místního šetření nebylo zjištění, že faktura je fiktivní, ani to, že byla zahrnuta do daňového přiznání. Navíc je třeba zdůraznit, že u obviněného nebyla prováděna žádná „finanční kontrola“, jak je uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona, nýbrž místní šetření podle § 15 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších zákonů. Tento zákon ostatně pojem „finanční kontrola” neužívá. V ustanovení § 16 odst. 1 a násl. uvedeného zákona je upravena daňová kontrola. Podle citovaného ustanovení daňovou kontrolou pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správně stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější. Je nutné připomenout, že Finanční úřad v H. neprováděl u obviněného daňovou kontrolu, při které by byly prověřovány okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně z přidané hodnoty za červenec 1998. Místní šetření, které Finanční úřad v H. u obviněného provedl, se netýkalo správnosti přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červenec 1998, Finanční úřad v H. správnost tohoto přiznání neprověřoval a neučinil v tomto ohledu žádné vlastní poznatky ani závěry, byť při místním šetření zjistil podezřelou fakturu ohledně nákupu věžového jeřábu. Pokud obviněný O. K. za této situace již na samotné zjištění podezřelé faktury reagoval tím, že ihned podal správné daňově přiznání a vrátil neoprávněně přijatou částku nadměrného odpočtu, není tím vyloučena dobrovolnost jeho jednání, jímž ve smyslu § 66 písm. a) tr. zák. napravil škodlivý následek trestného činu. Dobrovolnost uvedeného jednání obviněného není vyloučena jen proto, že jednal pod vlivem obavy z možného trestního stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu. I jednání, které je motivováno snahou odvrátit trestní stíhání jednající osoby, může být dobrovolná. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu v tom směru, nakolik je trestní stíhání v době napravení škodlivého následku trestného činu reálné, s jakou mírou bezprostřednosti hrozí, v jakém rozsahu a komu jsou známy skutečnosti ukazující na to, že byl spáchán trestný čin, apod. V posuzovaném případě obviněný přikročil k jednání, jímž byl napraven škodlivý následek trestného činu, bezprostředně poté, co Finanční úřad v H. u něho učinil první poznatek o podezřelé okolnosti, která sama o sobě zdaleka nestačila k závěru, že byl spáchán trestný čin, ale jen mohla být podnětem k dalším úkonům, zejména k provedení daňové kontroly ve smyslu § 16 odst. 1 a násl. zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších zákonů. Teprve na podkladě výsledků daňové kontroly, pokud by byla orientována na prověření okolností rozhodných pro správné stanovení daně z přidané hodnoty za měsíc červenec 1998, bylo reálně, že by byl Finančním úřadem v H. zjištěn ucelený okruh takových skutečností, jež by opodstatňovaly důvodně podezření ze spáchání trestného činu a poté i zahájení trestního stíhání. Obviněný tedy napravil škodlivý následek trestného činu ve stadiu, kdy mu trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozilo a kdy Finančnímu úřadu v H. ještě ani nebyl znám dostatečný okruh konkrétních okolností svědčících pro důvodnost zahájení trestního stíhání. V této spojitosti lze poznamenat, že Finanční úřad v H. ve skutečnosti učinil oznámení o trestném činu až dne 15. 6. 1999. Pro úvahy o tom, zda obviněný O. K. napravil škodlivý následek trestného činu dobrovolně, je významné i to, že takto jednal v době, kdy daňové řízení ohledně daně z přidané hodnoty za měsíc červenec 1998 ještě nebylo pravomocně skončeno. Obviněnému totiž neuplynula lhůta k odvolání, jejíž počátek a délka jsou upraveny v § 46 odst. 5, § 48 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších zákonů. Finanční úřad v H. proto přiznání k dani z přidané hodnoty, které obviněný podal dne 22. 9. 1998 a které označil za „opravné“, považoval za odvolání proti rozhodnutí o vyměření daně na podkladě přiznání k dani z přidané hodnoty, které obviněný předtím podal dne 24. 8. 1998. Na podkladě tohoto odvolání Finanční úřad v H. rozhodnutím č. B ze dne 5. 10. 1998 vyměřený nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za červenec 1998 v částce 322 740 Kč změnil na daňovou povinnost s tím, že nově vyměřená daň činí 70 848 Kč. Jestliže obviněný O. K. napravil škodlivý následek trestného činu tím, že sám podal opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož podkladem bylo nesprávné daňové přiznání, a postupoval tak způsobem, ke kterému ho zákon opravňuje, není možné vylučovat dobrovolnost jeho jednání, byť bylo motivováno obavou z trestního stíhání. Navíc je nezbytné rozlišovat mezi tím, zda obviněný jednal obecně z obavy před trestním stíháním, a tím, zda jednal pod vlivem konkrétně hrozícího nebo již zahájeného trestního stíhání. V daném případě je evidentní, že jednání obviněného bylo motivováno obecnou obavou z trestního stíhání, aniž mu toto stíhání konkrétně a bezprostředně hrozilo. Trestní stíhání nebylo možné považovat za bezprostředně hrozící, pokud daňová řízení zahájené podáním obviněného ve smyslu § 21 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších zákonů, nebylo pravomocně skončeno a pokud obviněný měl zákonnou možnost svým opravným prostředkem (odvoláním) přivodit změnu rozhodnutí Finančního úřadu v H. Nic na tom nemění okolnost, že Finanční úřad v H. nechal obviněnému uhradit původně vyčíslenou částku nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty před tím, než nabylo právní moci rozhodnutí, jehož podkladem bylo podle § 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších zákonů, nesprávné daňové přiznání. Toto rozhodnutí nakonec právní moci ani nenabylo, protože obviněný proti němu podal v zákonné lhůtě odvolání a Finanční úřad v H. původní rozhodnutí změnil. Účelem ustanovení § 66 tr. zák. o účinné lítosti jako jedné z forem zániku trestnosti činu je ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. to, aby cestou zániku trestnosti činu bylo v co největší míře dosaženo řádného plnění daňově povinnosti i těmi osobami, které předcházejícím jednáním daň zkrátily. Citované ustanovení vyjadřuje, že zájem státu na řádném plnění daňově povinnosti je za okolností, vymezených v tomto ustanovení, nadřazen zájmu na trestním postihu pachatelů zkrácení daně. Bylo by v rozporu se vzít, jemným vztahem obou uvedených zájmů a tím i v rozporu se smyslem ustanovení § 66 tr. zák., pokud by soudy ve své rozhodovací praxi vykládaly zákonné znaky účinné lítosti včetně znaku dobrovolnosti jednání pachatele tak restriktivně, jak je to podáno ve stížnosti pro porušení zákona. Priorita zájmu na řádném, byť dodatečném splnění daňové povinnosti před zájmem na trestním postihu pachatele zkrácení daně odůvodňuje, aby ustanovení § 66 tr. zák. bylo vykládáno spíše šířeji, tedy ve prospěch pachatele, a to i pokud jde o dobrovolnost jeho jednání při zamezení nebo nepravení škodlivého následku trestného činu. Rozsudek Okresního soudu v Kroměříži i napadené usnesení Krajského soudu v Brně jsou v souladu s těmito zásadami. Nejvyšší soud se s rozhodnutími obou soudů ztotožnil, a proto zamítl stížnost pro porušení zákona.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13472/	11.01.2001	3 Tvo 3/2001	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl stížnost odsouzeného D. T. podanou proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2000 sp. zn. 4 Ntv 16/2000 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. I T 190/96. Z odůvodnění: Usnesením ze dne 18. 12. 2000 sp. zn. 4 Ntv 16/2000 rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle § 71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení vyhošťovací vazby odsouzeného D.’I‘., státního občana Vietnamské socialistické republiky, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 190/96 do 30. 6. 2001. Proti tomuto usnesení podal odsouzený D.T. včasnou stížnost. Namítl, že ve vyhošťovací vazbě je již dva roky a čeká pouze na rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o své žádosti o azyl v České republice. Pokud bude propuštěn na svobodu, nemá v žádném případě v úmyslu se skrývat, ale bude se zdržovat u své sestry T. H., která bydlí ve F. Odsouzený proto navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a návrh na prodloužení lhůty trvání jeho vyhošťovací vazby byl zamítnut. Když Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Z obsahu spisu vedeného v této trestní věci u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. 1 T 190/96 i z napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci je zřejmé, že stěžovatel, státní občan Vietnamské socialistické republiky, vystupující tehdy pod jménem D. T., byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 12. 1996 sp. zn. 1 T 190/96 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 1997 sp. zn. 1 To 61/97 pravomocně odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.. pokus tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a další trestné činy k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle § 57 tr. zák. i k trestu vyhoštění (dále též k trestu propadnutí věci). Uložený tříletý trest odnětí svobody byl na něm vykonán ve věznici s ostrahou ke dni 1.1. 1999. K témuž dni byl pravomocným usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 12. 1998 sp. zn. 1 T 190/96 podle § 350c odst. 1 tr. ř, vzat do vyhošťovací vazby, aby mohl být realizován na výkon trestu odnětí svobody navazující trest vyhoštění. Po celou, nyní již dvouletou lhůtu trvání této vyhošťovací vazby činily soudy i další státní orgány bez průtahů všechna opatření směřující k výkonu uloženého (restu vyhoštění. Důvody, pro které dosud tento trest nebyl realizován, jsou tedy objektivní povahy, resp. týkají se osoby odsouzeného, u kterého nebyly nalezeny platně osobní, resp. cestovní doklady, který v současné době vystupuje pod jiným jménem a darem narození, než pod kterými byl v této trestní věci pravomocně odsouzen, a který svoji původní žádost o azyl v České republice vzal zpět, aby ji později znovu podal. V současné době již Policejní prezídium České republiky obdrželo od zastupitelského úřadu Vietnamské socialistické republiky náhradní cestovní doklad pro D. T., bez kterého nebylo možno podle § 350c odst. 3 tr. ř. trest vyhoštění realizovat, a čeká pouze na vyřízení jeho druhé žádosti o poskytnutí azylu v České republice. Vrchní soud v Olomouci za této situace právem rozhodl podle § 71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení lhůty vyhošťovací vazby odsouzeného do 30. 6. 2001, když podmínky, za kterých byl podle § 350c odst. 1 tr. ř. do této vazby vzat, trvají i nadále a jeho chování v průběhu celého tohoto trestního řízení vyvolává důvodnou obavu, že by se v případě propuštění na svobodu skrýval, aby se výkonu uloženého trestu vyhoštění vyhnul. Stěžovatelovo tvrzení, že na svobodě by se zdržoval u své sestry ve F., nepovažoval Nejvyšší soud (podobně jako Vrchní soud v Olomouci) za spolehlivé vzhledem k nepravdivým údajům, jimiž odsouzený dosavadní řízení mařil. Pro úplnost je třeba připomenout, že i pro trvání vyhošťovací vazby, resp. pro její prodloužení, platí lhůty uvedené v ustanovení § 71 tr. ř. Z Listiny základních práv a svobod totiž vyplývá, že trvání vazby je vždy limitováno určitou dobou stanovenou zákonem (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Z ustanovení § 350c odst. 1, 2 tr. ř. pak nelze dovodit, že by na jeho základě bylo vyloučeno užití § 71 tr. ř. pro případy rozhodování o vyhošťovací vazbě. Nejvyšší soud tedy neshledal důvodnou stížnost odsouzeného D. T. proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci o prodloužení lhůty jeho vyhošťovací vazby, a jako takovou ji proto podle § 148 odst. 1 písm. e) tr. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13478/	10.01.2001	5 Tvo 8/2001	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl stížnosti obžalovaných Ing. J. T. a Ing. J. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2000 sp. zn. 10 Ntv 16/2000 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 89/99. Z odůvodnění: Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2000 sp. zn. 10 Ntv 16/2000 byla podle § 71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaných Ing. J. T. a Ing. J. H. do 20. 4. 2001. Proti tomuto usnesení podali oba obžalovaní v zákonné lhůtě stížnost. Obžalovaný Ing. J. T. ve stížnosti podané prostřednictvím svého obhájce namítá, že úvaha o jeho možném uprchnutí a o skrývání se je pouze formální. S ohledem na publicitu kolem této věci, podle jeho názoru, útěk nepřichází v úvahu, a pokud by k němu došlo, vyzněla by tato skutečnost v jeho neprospěch. Možnost posouzení předmětného skutku podle přísnějšího ustanovení považuje obžalovaný Ing. J. T. rovněž za formální důvod, zdůrazňuje zásadu presumpce neviny a připomíná význam nabídky svého slibu a záruky, kterou v minulosti učinil. Domnívá se, že při rozhodování o existenci důvodu vazby bylo opomenuto jeho řádné rodinné zázemí, velmi dobré hodnocení jeho osoby a negativní působení vazby na jeho zdravotní stav. Za nevěrohodné považuje tvrzení o možnosti využít kontakty s osobami v zahraničí k útěku. Obžalovaný Ing. J. H. ve své stížnosti namítá, že v hlavním líčení před soudem prvního stupně byly zamítnuty jeho důkazní návrhy, a poukazuje na důvody, proč podal rozsáhlé odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dále zpochybňuje důvod vazby, protože v cizině zná jen čtyři osoby, a vzhledem k dalším skutečnostem považuje hrozbu svého útěku za nereálnou. Napadenému usnesení vrchního soudu obžalovaný Ing. J. H. vytýká, že se nezabývalo těmi skutečnostmi z obžaloby, které byly vyvráceny, nebo které je obžalovaný schopen vyvrátit. Obžalovaný nesouhlasí ani s důvody pro prodloužení vazby a poukazuje na datum 20. 4. 2001, dokdy byla jeho vazba prodloužena, a datum 22. 2. 2001, na kdy bylo nařízeno veřejné zasedání odvolacího soudu. Dále se domnívá, že může být v zájmu obžaloby, aby se nemohl vůbec obhajovat, přičemž k tomu má přispívat i nedostupnost jakékoli lékařské péče, protože možnost jejího poskytnutí považuje jen za formální. Podle názoru obžalovaného Ing. J. H. neměl Vrchní soud v Praze před vydáním napadeného usnesení dostatek času k důkladnému prostudování spisu. Obžalovaný rovněž zdůraznil platnost svých předchozích slibů dutých pro případ propuštění z vazby a učinil prohlášení, že se veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze dne 22. 2. 2001 za všech okolností zúčastní bez ohledu na svůj zdravotní stav, protože je to více v jeho zájmu než v zájmu státu. Oba obžalovaní s poukazem na důvody uvedené ve svých stížnostech požadují zrušení napadeného rozhodnutí a propuštění z vazby na svobodu. Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnosti nejsou důvodné. Pokud jde o správnost výroku napadeného rozhodnutí a příslušné části řízení, jež mu předcházelo, z předloženého trestního spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 89/99 Nejvyšší soud především zjistil. že návrh na prodloužení vazby byl u ohnu obžalovaných podán včas v souladu s ustanovením § 71 odst. 6 tr. ř. předsedou jiného senátu Vrchního soudu v Praze, tedy osobou k tomu oprávněnou podle § 71 odst. 5 tr. ř., neboť v době podání návrhu probíhá řízení právě před uvedeným soudem. Obžalovaný Ing. J. T. byl vz..v do vazby usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. Nt 254/97 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. ř. v tehdy platném znění, a to s účinností od 24. 9. 1997. Obžalovaný Ing. J. H. byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 8. 1998 sp. zn. Nt 1035/98 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. ř. v tehdy platném znění, a to s účinností od 4. 8. 1998. Oba obžalovaní jsou nyní ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Rovněž ostatní okolnosti, jak byly ohledně dosavadního průběhu trestního stíhání obviněných podrobně popsány v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu předloženého trestního spisu. Na oba obžalované byla podána obžaloba pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm., a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1998, a na obžalovaného Ing. J. H. též pro pokus trestného činu nedovolme výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 a § 187 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1998. Podstata společné trestně činnosti měla podle obžaloby spočívat v tom, že se obžalovaní podíleli na výrobě a vývozu nejméně 55 kg syntetických drog a nejméně 30 tun chemické látky označené jako prekursor a použité k výrobě stejných drog. O této obžalobě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové po provedeném hlavním líčení rozsudkem ze dne 30. 10. 2000 sp. zn. 3 T 89/99 tak, že oba obžalované jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1998, a obžalovaného Ing. J. H. navíc pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 a § 187 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1998. Každému z obžalovaných byl za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením k jeho výkonu do věznice s dozorem a dále trest zákazu činnosti v trvání 5 let. Věc se nyní nachází ve stadiu řízení před Vrchním soudem v Praze, který bude jako soud odvolací projednávat odvolání podané státním zástupcem v neprospěch obou obžalovaných a odvolání podaná oběma obžalovanými. Veřejné zasedání Vrchního soudu v Praze k projednání těchto odvolání bylo nařízeno na den 22. 2. 2001. S postupem Vrchního soudu v Praze vyjádřeným v napadeném usnesení lze souhlasit, jestliže u obžalovaných Ing. J. T. a Ing. J. H. konstatoval existenci důvodu vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., který je předpokladem pro možnost prodloužení vazební lhůty na dobu přesahující 2 roky, přičemž vrchní soud uvedl, z jakých skutečností tento závěr dovozuje. Protože skutkové okolnosti, z kterých vyplývá důvod vazby obou obžalovaných podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., velice podrobně popsal a vyložil v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud se s nimi ztotožňuje a neshledává nic, co by existenci důvodu vazby zpochybňovalo. K námitkám uvedeným ve stížnostech obžalovaných Nejvyšší soud dodává, že podle obžaloby je proti nim nadále vedeno řízení pro trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1998, s trestní sazbou od osmi do dvanácti let odnětí svobody. Tato právní kvalifikace zároveň ve smyslu § 71 odst. 4 tr. ř. odůvodňuje možnost prodloužení vazby u obviněného Ing. J. T. na dobu nepřevyšující čtyři roky, neboť oba obžalovaní jsou obžalobou stíháni pro zvlášť závažný trestný čin uvedený v § 41 odst. 1 tr. zák. (tj. úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let), třebaže Krajský soud v Hradci Králové použil v citovaném rozsudku mírnější právní kvalifikaci. Státní zástupce totiž proti rozsudku podal odvolání v neprospěch obou obžalovaných, proto nelze vyloučit možnost zpřísnění právní kvalifikace i uložených trestů. I tak byly oběma obžalovaným vyměřeny soudem prvního stupně tresty odnětí svobody na samé horní hranici jím použité trestní sazby, tedy v trvání 5 let. Tyto skutečnosti zároveň způsobují, že hrozba uložení vysokého trestu oběma obžalovaným ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stala reálnou, byl rozsudek soudu prvního stupně není pravomocný a bude přezkoumáván též z podnětu odvolání obou obžalovaných. Uvedená hrozba ve spojení se skutečností, že oba obžalovaní mají kontakty na osoby v zahraničí, přičemž jde o osoby, které se měly podílet na stíhané trestné činnosti, tedy vyvolává reálnou obavu, že by se obžalovaní mohli skrývat, a to i pobytem v cizině, aby se vyhnuli hrozícímu vysokému trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud však tímto rozhodnutím nemůže řešit otázku viny obou obžalovaných ani jejich námitky směrující k průběhu dokazování a ke skutkovým a právním závěrům. K prodloužení vazby postačuje důvodné podezření z toho, že se obžalovaní trestných činů dopustili, což zatím nebylo vyvráceno, jak vyplývá též z rozhodnutí soudu prvního stupně. Argumentem pro jejich propuštění z vazby nemůže být ani případný zhoršený zdravotní stav obžalovaných, neboť je povinností vězeňské služby zajistí jim zdravotní péči ve vězeňském zdravotním zařízení a v případě potřeby též v léčebném zařízení mimo vězeňskou službu. Rozhodnutí o způsobu a místu léčení je ovšem v pravomoci příslušných lékařů, a nikoli orgánů činných v trestním řízení. Proto zdravotní stav obžalovaných, pokud nemá vliv přímo na existenci vazebních důvodů, není hlediskem, k němuž by se mohlo přihlížet při rozhodování o jejich stížnostech proti usnesení o vazbě (viz rozhodnutí pod č. 16-II/ 1991 Sb. rozh. tr.). Primárním účelem vazby jako zajišťovacího institutu totiž je, aby byli obžalovaní k dispozici orgánům činným v trestním řízení pro úspěšné a co nejrychlejší provedení úkonů trestního řízení a případně i pro výkon uloženého trestu, budou-li pravomocně odsouzeni. Rozhodnutím o vazbě však není nijak presumováno rozhodnutí o vině a trestu obžalovaných, protože tyto otázky jsou předmětem samostatného posuzování nezávisle na skutečnosti, zda se obžalovaní nacházejí ve vazbě či nikoli. Na druhé straně má vazba obžalovaným zabránit v jednání předpokládaném v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., proto její důvodnost není podmíněna důkazy, že si obžalovaní tímto způsobem již skutečně počínali, ale postačí k tomu hrozba taková možnosti, která je zatím u obžalovaných Ing. J. T. a Ing. I. H. z výše uvedených důvodů opodstatněná. Pokud jde o podmínky podle § 71 odst. 3 tr.ř. pro prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky, Nejvyšší soud souhlasí se závěry napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, že obtížnost věci je daná především závažností projednávané trestné činnosti a složitosti prováděného dokazování. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za důvodný poukaz na nesnáze při opatřování některých důkazů, především pak v souvislosti s nutností opatřovat a provádět řadu důkazů v zahraničí cestou právní pomocí, což je v předmětné věci objektivně existujícím faktem. Proto lze uzavřít, že trestní stíhání obžalovaných v posuzované věci nebylo možno ze závažných důvodů ukončit ani v již jednou prodloužené lhůtě vazby přesahující zákonnou dvouletou dobu vazby. Přitom Nejvyšší soud nezjistil žádné zbytečné průtahy v řízení, které by snad byly způsobeně nečinností orgánů činných v trestním řízení, tedy v posuzovaném období zejména nečinností soudu. Je sice pravda, že trestní věc obžalovaných Ing. J. T. a Ing. I. H. byla již dříve odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování, a tím se částečně oddálilo její meritorní rozhodnutí. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však k tomu došlo mimo jiné proto, aby byly objasněny všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, zda a do jaké míry jsou obžalovaní za stíhanou trestnou činnost trestně odpovědni zejména z hlediska správné právní kvalifikace. Navíc je též v zájmu obžalovaných, aby věc byla dostatečně objasněna ze všech hledisek potřebných pro spravedlivé rozhodnutí včetně posouzení jejich obhajoby. To platí tím spíše, že rozsah, následky a právní kvalifikace trestné činnosti, pro kterou jsou oba obžalovaní stíháni, podmiňují trestní sazbu s hrozbou uloženi vysokého trestu odnětí svobody. Z toho rovněž vyplývá, že případným propuštěním obžalovaných Ing. J. T. a Ing. J. H. z vazby za uvedených okolností by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu § 71 odst. 3 tr. ř. Jak již bylo konstatováno, u obou obžalovaných Vrchní soud v Praze právem shledal důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., jehož charakter a skutečnosti, kterými je vyvolán, takovou obavu dostatečně odůvodňují. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména ke způsobu, jakým měla být provedena, k její závažnosti a k následkům, které měli obžalovaní způsobit, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaných je nezbytně též k dosažení účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr, ř., protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné za situace, jestliže je zde obava, že by obžalovaní mohli uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu vyhnuli. Prodloužení vazby obou obžalovaných do 20. 4. 2001 lze považovat za dobu nezbytně nutnou podle § 71 odst. 3 tr. ř. k tomu, aby mohl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací prostudovat celý rozsáhlý spisový materiál, provést již nařízené veřejné zasedání, projednat podaná odvolání obou obžalovaných i státního zástupce a vyhotovit své rozhodnutí. Prodloužení vazební lhůty o necelé čtyři měsíce tedy plně odpovídá charakteru a časové náročnosti uvedených procesních úkonů, přičemž je nutné, aby měl odvolací soud určitou časovou rezervu též k případnému odročení veřejného zasedání a k písemnému vyhotovení rozhodnutí o podaných odvoláních. Nejvyšší soud se nemohl v tomto řízení zabývat sliby, které již dříve učinili obžalovaní Ing. J. T. a Ing. J. H. v souvislosti se svými žádostmi o propuštění z vazby. O těchto jejich nabídkách již bylo totiž pravomocně rozhodnuto příslušnými usneseními soudů prvního a druhého stupně. Navíc Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení nerozhodoval o žádosti obžalovaných o propuštění z vazby, kde by nabídka slibu mohla mít svůj význam, ale o prodlouženi trvání vazby obžalovaných na dobu přesahující dva roky, kde slib učiněný za zmíněných okolností nemohl mít význam. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud, který přezkoumával rozhodnutí uvedeného charakteru, neakceptoval ani slib obžalovaného Ing. J. H. učiněný v podané stížnosti. Jeho přijetí v tomto řízení před Nejvyšším soudem nepřichází v úvahu, neboť je zde posuzovaná zákonnost napadeného rozhodnutí vrchního soudu podle stavu, který zde byl v době jeho vydání, a případné pozdější změny důvodnosti vazby jsou věcí rozhodnutí soudu prvního stupně nebo soudu odvolacího. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnostech obžalovaných Ing. J. T. a Ing. J. H, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tak, že nejsou důvodné. Proto nezbylo, než je zamítnout.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/18350/	08.01.2001	1 To 2/2001	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci zamítl stížnost obhájce JUDr. Z. D. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. 34 T 22/96. Z odůvodnění: Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě rozhodl vyšší soudní úřednicí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci JUDr. Z. D. za obhajobu odsouzeného J. V. v jeho trestní věci, v níž s ohledem na trestní sazbu trestného činu, pro který byl jako obviněný stíhán (§ 234 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ tr. zák.), musel být zastoupen obhájcem. Obhájci JUDr. Z. D. byla přiznána celková částka 63 780,60 Kč s tím, že jmenovanému byla v průběhu trestního řízení vyplacena soudem záloha ve výši 30 000 Kč a zbývá proplatit mu částku 33 780,60 Kč. Proti tomuto usnesení podal obhájce JUDr. Z. D. (§ 143 odst. 1 tr. ř.) stížnost. Namítl, že soud prvního stupně pochybil, když mu nepřiznal zvýšení odměny podle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif`). Stěžovatel poukázal na to, že se jednalo o věc časově náročnou, neboť zastoupení odsouzeného J. V. trvalo od 4. 6. 1996 do 6. 11. 2000 (4 roky, 5 měsíců a 2 dny), což je doba, kterou má na mysli ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Navíc časová náročnost jednotlivých úkonů byla podstatně zvýšena tím, že většina úkonů byla prováděna mimo sídlo advokátní kanceláře v poměrně značné vzdálenosti, za občas špatných dopravních podmínek, takže téměř každý takový úkon vyžadoval celý pracovní den. Mimořádná obtížnost pro přiznání nároku na zvýšenou odměnu je stěžovatelem spatřována v tom, že v řízení byly řešeny a pro další navazující řízení pro spoluobžalované také judikovány tři závažné právní otázky, a to výklad § 234 odst. 2 písm. a) tr. zák. (členství v organizované skupině), § 89 odst. 14 tr. zák. (minimální mzda pro účely trestního řízení), vztah ustanovení § 89 odst. 14 a § 88 odst. 1 tr. zák. při hodnocení společenské nebezpečnosti činu posuzované výší škody. Stěžovatelem je rovněž kladen důraz na jím podané odvolání, které vedlo k vydání stanoviska Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 38/1998 Sb. rozh. tr. Jestliže výše uvedené právní otázky byly v předmětném trestním řízení řešeny za aktivní účasti obhajoby, jde podle názoru stěžovatele o splnění další podmínky pro zvýšení jeho odměny podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Navrhl proto, aby vrchní soud vyhověl jeho stížnosti a přiznal mu zvýšení podle citovaného ustanovení advokátního tarifu na trojnásobek. Z podnětu podané stížnosti Vrchní soud v Olomouci přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Přezkoumáním obsahu spisu stížnostní soud zjistil, že krajský soud rozhodoval o odměně a náhradě hotových výdajů na návrh obhájce ze dne 7. 11. 2000, když správně zjistil, že trestní stíhání J. V. bylo již pravomocně skončeno. Výše odměny, kterou soud prvního stupně obhájci přiznal, je správná. Krajský soud správně uzavřel, že obhájci náleží za každý úkon právní pomoci provedený od 4. 6. do 30. 6. 1996 podle § 15 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb. částka 800 Kč. Za jednotlivé úkony od 1. 7. 1996 podle § 10 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu náleží částka 2000 Kč, která se však podle § 15a vyhl. č. 235/1997 Sb. krátila o 10 % u úkonů, které byly provedeny po datu 1. 10. 1997. Správně soud prvního stupně provedl i korekci přiznaných náhrad v případě účasti obhájce u hlavních líčení, výpočet náhrady za ztrátu času, režijních paušalů a cestovného. Lze tedy konstatovat, že krajský soud ve výroku svého usnesení správně rozhodl o přiznání odměny sestávající z částek za jednotlivé úkony právní služby, které byly obhájcem skutečně provedeny, specifikovány a doloženy, v tomto směru ostatně stěžovatel ani nic nenamítal. Stížnostní soud konstatuje, že soud prvního stupně rovněž postupoval v souladu s advokátním tarifem, pokud obhájci nepřiznal zvýšenou odměnu pro obtížnost a časovou náročnost věci. Vytknout napadenému rozhodnutí lze jen tolik, že tento svůj závěr neodůvodnil. U úkonů právní služby mimořádně obtížných může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek (§ 12 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Advokátní tarif v tomto ustanovení demonstrativně uvádí, že o takové úkony půjde zejména, je-li k nim třeba použití cizího práva nebo jazyka, nebo půjde-li o úkony právní služby časově náročné. Otázkou použití cizího práva, popř. jazyka není potřebné se v tomto rozhodnutí blíže zabývat, neboť nedopadá na posuzovaný případ. Za úkon „časově náročný“ podle názoru stížnostního soudu, lze považovat jen takový úkon, který bude vykonáván mimo stanovenou pracovní dobu advokátní kanceláře, tedy zpravidla v pozdních večerních a nočních hodinách, jakož i o sobotách a nedělích a svátcích, přičemž při posuzování takového úkonu je třeba přihlížet i k hledisku časové náročnosti úkonu, které je vyjádřeno v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), e), f), g) advokátního tarifu. Z pohledu námitek stěžovatele na časovou náročnost úkonů má stížnostní soud zato, že jim takovou povahu přiznat nelze. Všechny prováděné úkony ve zmíněné trestní věci v průběhu přípravného řízení se konaly v běžné pracovní době (vyjma výslechu obviněné A. K, v době od 17.50 – 19.15 hod.) a v místě sídla advokátní kanceláře obhájce. Účast obhájce u hlavního líčení před Krajským soudem v Ostravě byla založena ustanovením § l7 tr. ř. a je tedy zřejmé, že úkony právní služby byl povinen obhájce vykonávat mimo sídlo své advokátní kanceláře. Skutečnost, že účast v řízení před krajským soudem si zpravidla vyžádala celou pracovní dobu obhájce, našla výrazu v možnosti účtování si nejen odměny za úkony s tímto spojené, ale i dalších náhrad a cestovného. Jelikož i jednotlivá hlavní líčení nepřesahovala rámec běžné pracovní doby, není možno na účast obhájce u jednání soudu nahlížet jako na úkony „časově náročné“. Pokud výhrada stěžovatele směřovala i k tomu, že řízení trvalo déle než 4 roky a 5 měsíců, pak ani této skutečnosti nelze přiznat z hlediska „časové náročnosti“ úkonů žádnou relevanci, neboť délka řízení se samotného charakteru úkonů právní služby poskytovaných obhájcem žádným výrazným způsobem nedotkla. Vrchní soud si je vědom toho, že výčet úkonů právní služby „mimořádně obtížných“ (alternativa druhá vedle časové náročnosti) je v advokátním tarifu uveden jen demonstrativně, tudíž na takové úkony by bylo možno usuzovat i v jiných případech, např. i v tom, kterého se domáhá opravný prostředek stěžovatele (řešení tří závažných právních otázek ve věci posuzované), nicméně ani v tomto případě neshledal stížnostní soud podmínky pro přiznání charakteru „mimořádné obtížnosti“ úkonům právní služby. Již z pouhé terminologie je evidentní, že se nemůže jednat o běžnou obtížnost, nýbrž o obtížnost skutečně neobvyklou, zvláštní, tedy mimořádnou, vymykající se běžné praxi. Podle přesvědčení vrchního soudu posuzovaná trestní věc obžalovaného J. V. z hlediska jeho trestní odpovědnosti není věcí mimořádně obtížnou, která by se v praxi spadající do příslušnosti krajských soudů běžně nevyskytovala. Řešená právní problematika, na kterou stěžovatel poukazuje, není v praxi obecných soudů neznámá. Ve vztahu k již odsouzenému J. V. nemusel soud prvního stupně ani soud druhého stupně řešit z hlediska trestnosti jeho činu „velmi“ složité skutkové nebo právní otázky. V žádném případě vrchní soud nesdílí námitku stěžovatele, že to bylo právě toto řízení, resp. jím vypracovaný opravný prostředek, který vedl Nejvyšší soud k vydání stanoviska publikovaného v č. 38/1998 Sb. rozh. tr., neboť tato potřeba vyvěrala ze stále nejednotné a někdy nesprávné praxe obecných soudů při výkladu hranice škod pro řešení otázek trestní odpovědnosti pachatelů trestných činů. Protože stížnostní soud neshledal v dané věci podmínky pro vyslovení závěru, že na úkony právní služby vykonané JUDr. Z. D. lze nahlížet ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu také jako na úkony řešící velmi složité skutkové a právní otázky, nemohl těmto úkonům přiznat mimořádnost, znamenající oprávněnost zvýšení mimosmluvní odměny podle jeho požadavku v předloženém vyúčtování. Jelikož s ohledem na výše uvedené nebyla shledána stížnost obhájce opodstatněnou a řízení předcházející vydání napadeného usnesení není zatíženo procesními vadami, byl opravný prostředek stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnut.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13473/	04.01.2001	3 Tz 279/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil k stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2000 sp. zn. 5 To 288/2000 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 294/99 a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění: Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti podal dne 31. 5. 1999 pod sp. zn. Zt 430/99 u tamního okresního soudu na obviněného Ing. M. N. obžalobu pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. Uvedeného trestného činu se měl obviněný dopustit jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době v prosinci 1998 na parcele X v B. provedl neoprávněnou těžbu 37 ks smrků a 16 ks borovic o celkovém objemu 54,63 m3 b. k. vytěžených stromů, čímž způsobil svým jednáním majitelce parcely L. D. škodu ve výši 88 131 Kč, přičemž neoprávněně vytěženou dřevní hmotu použil pro vlastní potřebu. Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl o obžalobě samosoudcem trestním příkazem (§ 314c odst. 1 tr. ř.) ze dne 30. 7. 1999 sp. zn. 1 T 294/99, jímž obviněného Ing. M. N, uznal vinným skutkem uvedeným v obžalobě, přičemž tento skutek kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění zák. č. 148/1998 Sb. Obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu tří let. Na základě odporu, jenž proti vydanému trestnímu příkazu obviněný podal, byl tento trestní příkaz zrušen a soud věc projednal v hlavním líčení. Rozsudkem ze dne 10. 2. 2000 sp. zn. 1 T 294/99 byl pak obviněný obžaloby pro shora uvedený trestný čin podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn. Odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně projednal Krajský soud v Brně a ve veřejném zasedání dne 17. 7. 2000 rozhodl usnesením sp. zn. 5 To 288/2000 tak, že podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Předmětně usnesení nabylo právní moci dne 17. 7. 2000 (§ 140 odst. 1 písm. a/ a § 141 odst. 2, věta druhá, tr. ř.). Ministr spravedlnosti České republiky napadl toto usnesení odvolacího soudu stížností pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř., přičemž tento mimořádný opravný prostředek uplatnil u Nejvyššího soudu v neprospěch obviněného Ing. M. N. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 tr. ř. Podle přesvědčení stěžovatele se Krajský soud v Brně nesprávně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, a to zejména v tom, že rovněž akceptoval obhajobu obviněného, že těžba dřeva na parcele poškozené L. D. byla provedena omylem. V této souvislosti namítl, že pokud obviněný tvrdil, že k vytěžení dřevu na zmíněné parcele došlo v důsledku omylu, nebylo vzato v úvahu, že obviněný neměl povolení k těžbě nejen na této parcele, ale k provádění těžby vůbec, a to ani na parcelách M. V, kde vykonával funkci lesního hospodáře. Stěžovatel zdůraznil, že těžba provedená obviněným v prosinci 1998 byla podle znalce F. M. těžba tzv. holosečí, tedy úmyslná, mýtní, a nikoliv oznámená těžba nahodilá z důvodu napadení lesního porostu kůrovcem. Tvrzení obviněného ohledně provedení těžby omylem pak podle stěžovatele vyvracejí i další důkazy. Jde jednak o zprávu Okresního úřadu v U. ze dne 4. 1. 1999, z níž vyplývá, že k povinnostem lesního hospodáře patří znát hranice lesních pozemků, a dále o výpovědi svědků Ing. S. a M. T., podle nichž obviněný nemohl zaměnit parcely, na kterých vykonával funkci lesního hospodáře, s parcelou č. X, neboť tato s parcelami, kde vykonával dohled, nesousedí. Shora uvedené okolnosti nebyly podle přesvědčení stěžovatele oběma soudy dostatečně vzaty v úvahu. Řízení před soudem prvního stupně bylo proto zatíženo vadami v oblasti hodnocení provedených důkazů, tzn. – že byla porušena zásada vyjádřená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud odvolací soud vytýkané vady nezjistil a nenapravil, stalo se tak na základě nesprávně provedeného odvolacího přezkumu, jehož obsah je upraven ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. V důsledku toho pak bylo důvodně podané odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. S ohledem na výše konstatované důvody proto ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně a v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon ve shora konstatovaném rozsahu. Dále navrhl, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a potě podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen. Své závěry však opřel o jiné důvody, než jaké byly uplatněny v podaném mimořádném opravném prostředku. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti vyplývá, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl ke zjištění, že v posuzovaném případě byly v terénu určeny pouze přibližné hranice jednotlivých parcel, přičemž vytýčení hranic provedeno nebylo. Záleželo tedy na vzájemně dohodě vlastníků sousedících parcel. Soud prvního stupně vzal dále za prokázáno, že obviněný Ing. M. N. zaslal vlastníkům sousedících parcel upozornění, že bude prováděna těžba dřeva. Uvedená okolnost vedla soud k pochybnostem o tom, zda by si takto obviněný počínal, pokud by měl vytěženou dřevní hmotu v úmyslu někomu odcizit. O tomto úmyslu podle názoru soudu nesvědčilo ani následné jednání obviněného, který se potě, kdy se dozvěděl, že mělo dojít k těžbě dřeva na cizí parcele, snažil dohodnout s vlastníkem této parcely, resp. s osobou, jež vlastníka zastupovala. Za daného stavu, kdy se soud řídil zásadou in dubio pro reo , proto nedovodil, že obviněný jednal v úmyslu (a to ani v úmyslu nepřímém) přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní. Uvedené důvody puk byly podkladem pro závěr, že „nebylo prokázáno, že by skutek, jehož se měl obžalovaný dopustit, byl trestným činem. Na tomto základě rozhodl okresní soud tak, že obviněného podle ustanovení § 226 písm. h) tr. ř. obžaloby pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. zprostil. Nejprve je třeba uvést, že trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že sejí zmocní. Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci, přičemž cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli. Za přisvojení věci je třeba považoval takové, jednání pachatele, jímž získá možnost trvalá dispozice s věcí. Pachatel si přisvojí věc tím, že sejí zmocní, pokud věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele (popř. v některých případech i faktického držitele), jestliže tak získá možnost s věcí trvale nakládat podle svá vůle. Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem (§ 4 tr. zá k.) přisvojit si ji. Pro úplnost je dále nutno dodat, že způsobilým předmětem trestného činu krádeže není věc: ztracená, která již není v moci svého vlastníka či držitele, ani věc ničí ( res nullius ) nebo věc opuštěná ( res derelictae ). Z řízení, jež bylo ve věci obviněného Ing. M. N. dosud provedeno, je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení, zejména soud prvního stupně, se zaměřily především na objasnění otázky, zda obviněný věděl, že provádí neoprávněnou těžbu dřeva na cizím pozemku, popř. zda mohl jednat v omylu. Podstatně menší pozornost byla však věnována otázce, jak s vytěženou dřevní hmotou naložil, tj. zda si ji případně přisvojil až v době, kdy mu bylo známo, že předmětné dřevo je ve vlastnictví osoby, která mu neudělila svolení s ním v žádném směru disponovat, anebo zda byl alespoň srozuměn s tím, že by zde výše uvedená vlastnická právo cizí osoby mohlo existovat. V této souvislosti je nutno poukázat zejména na tu část výpovědi obviněného z přípravného řízení, v níž uvedl, že po vytěžení dřevní hmoty a po tom, kdy zjistil určité nejasnosti v identifikaci parcely, navštívil Z. D. a sdělil mu, kde se nachází vytěžené dříví. Současně se mu omluvil s tím, že pokud došlo k vytěžení dřeva na jeho pozemku, bylo to způsobeno omylem. Obviněný dále vypověděl, že jmenovanému sdělil, že mu dřevo uložené na skládce nechá a pomůže mu i s jeho odvozem. Poněvadž podle obviněného Z. D. odmítl o vytěženém dřevu jednat, došlo následně k jeho dalšímu zpracování a prodeji, což obviněný vyjádřil doslovně takto: „O tom, jak bylo zpracováno a komu bylo potom dodáno, je zbytečné se bavit, ale uvádím, že za dřevo ze sporné vytěžené parcely jsem mohl inkasovat asi tak kolem 30 000 Kč.“ Této výpovědi obviněného přisvědčuje výpověď‘ svědka Z. D. (syna majitelky parcely č. X) z přípravného řízení, a to v části, kde Z. D. uvedl, že jej obviněný navštívil v jeho bydlišti a omlouval se, že těžbu na jeho pozemku provedl nedopatřením. V hlavním líčení se pak svědek omezil na konstatování, že s obviněným jednal, ale na okolnosti jednáni si již nepamatuje. Jestliže je tedy z výpovědi obviněného možno dovodit, že uskladněné vytěžené dřevo nechal zpracovat a prodal dalšímu subjektu již za stavu, kdy sám měl přinejmenším pochybnosti o tom, kdo je jeho vlastníkem, měl okresní soud důsledně objasnit též tyto okolnosti, a to z hlediska všech zásad týkajících se znaků trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., jak byly blíže rozvedeny shora. V případě, že by bylo zjištěno, že obviněný jednal v úmyslu přisvojit si cizí věc teprve v období následujícím po ukončení inkriminované těžby, nebyla by tím dotčena zásada vyjádřená v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., tj. že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Totožnost skutku není zachována jen při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a skutkovými okolnostmi uvedenými ve výroku soudu, neboť některé významné skutečnosti mohou být teprve zjištěny, jiné mohou naopak odpadnout, ukáže-li se, že jsou pro následek irelevantní. Totožnost skutku by v posuzovaném případě narušena nebyla, nebol by ji udržoval stejný následek v podobě škody, kterou v dané věci představuje majetková újma, již měl obviněný způsobit poškozené L. D. Okresní soud v Uherském Hradišti, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně, byl povinen ve věci postupovat podle ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jež orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran musí objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, přičemž ani jeho doznání je nezbavuje povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Provedené důkazy jsou tyto orgány povinny hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V předcházejících odstavcích jsou pak podrobně popsány důvody, jež vedly Nejvyšší soud k závěru, že se okresní soud zásadami obsaženými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. neřídil. Rozhodnutí o zproštění obviněného Ing. M. N. obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. bylo proto učiněno na podkladě nesprávně, resp. neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Povinností Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího bylo v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. (pokud nepřicházelo v úvahu zamítnutí odvolání podle § 253 tr. ř.) přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvoláni, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, a přihlížet přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Pokud v rámci odvolacího přezkumu shora popsané vady nezjistil a důvodně podané odvolání státního zástupce jako nedůvodně podle § 256 tr. ř. zamítl, protože se ztotožnil s vadnými skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, porušil zákon v obou citovaných ustanoveních. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr, ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2000 sp. zn. 5 To 288/2000 byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. K porušení zákona došlo ve prospěch obviněného Ing. M. N., který byl rozhodnutím obou soudů neoprávněně zvýhodněn. Z tohoto důvodu pak Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. za splnění podmínek § 272 tr. ř. napadené usnesení v celém rozsahu zrušil, včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Předmětná trestní věc se tak dostává do stadia, kdy Krajský soud v Brně bude muset znovu rozhodnout o odvolání státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 2. 2000 sp. zn. 1 T 294/99. V novém řízení o této věci se bude řídit právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§ 270 odst. 4 tr. ř,).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13498/	29.12.2000	4 To 1074/2000	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil ke stížnosti obviněného usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 12. 2000 sp. zn. 10 Nt 97/2000 a znovu rozhodl tak, že obviněného Z. S. propustil z vazby na svobodu. Z odůvodnění: Napadeným usnesením za dne 7. 12. 2000 sp. zn. 10 Nt 97/2000 soudce Okresního soudu v Jindřichově Hradci vzal obviněného Z. S. podle § 68 z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. do vazby. Současně vyslovil, že vazba počíná dnem 5. 12. 2000 ve 12.30 hodin a že nabídka písemného slibu podle § 73 odst. l písm. b) tr. ř, se nepřijímá. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že obviněný Z. S. je stíhán společně s dalším obviněným M. T. pro trestné činy krádeže podle § 247 odsl. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. l tr. zák., jichž se měl dopustit sám tím, že v noci ze dne 29. 6. 1998 na 30. 6. 1998 násilím vnikl do rekreační chalupy v S., kde ke škodě J. D. způsobil škodu ve výši 10 000 Kč, že se vloupal do rekreační chaty majitele JUDr. J. D. v S., odkud odcizil věci v hodnotě 35 700 Kč, do chalupy V P., kde odcizil věci v hodnotě 12 200 Kč, a do chalupy v N., kde odcizil věci v hodnotě 1000 Kč. Dalších útoků se měl dopustit tím, že se v době od 24. 2. 1999 do 2. 3. 1999 vloupal do rekreační chalupy v A., kde odcizil věci v hodnotě 29 578 Kč ke škodě V. K., do rekreační chalupy v obci L., kde odcizil věci v hodnotě 3300 Kč ke škodě J. V, do rekreační chalupy v obci R. majitele O. Š., kterému způsobil škodu ve výši 500 Kč, a do vedlejší chalupy majitele RNDr. M., kde odcizil věci v hodnotě 5353 Kč, a že v době od 6. 3. 2000 do 27. 5. 2000 se vloupal do rekreační chalupy v S., kde poškozenému P. Č. způsobil škodu ve výši 11 000 Kč. Další trestné činnosti se měli oba obžalovaní dopustit v době od 28. l0. 1999 do 22. 11. 2000 tím, že společně násilím vnikali do různých rekreačních objektů, především na okresech J., P. a T., přičemž celková způsobená škoda má činit částku nejméně 316 000 Kč. Soudce okresního soudu poté, co se seznámil s obsahem vyšetřovacího spisu a vyslechl obviněného, dospěl k závěru, že doposud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 odst. 2 tr. ř.). S námitkou obviněného Z. S., že byl na osobní svobodě omezen již dne 5. 12. 2000 v 6.05 hodin, se vypořádal odkazem na úřední záznam Policie České republiky, ze kterého vyplývá, že v tu dobu byl obviněný pouze osobně vyzván, aby se neprodleně dostavil na Okresní ředitelství Policie České republiky v Jindřichově Hradci, že se po této výzvě dostavil dobrovolně a využil k převozu služebního vozidla. přičemž po příjezdu na Okresní ředitelství Policie České republiky v Jindřichově Hradci s ním bylo hovořeno pracovníky I. odboru Správy Jihočeského kraje, pracovníky 1. oddělení Správy kriminální policie Okresního ředitelství Policie České republiky Pelhřimov,’I’ábor a Jindřichův Hradec, a že 5. 12. 2000 ve 12.30 hodin byl předán vyšetřovateli, přičemž právě tento termín je významný pro určení omezení jeho osobní svobody. Vazební důvod podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. soudce okresního soudu odůvodnil obavou, že by obviněný S. při ponechání na svobodě pokračoval v majetková trestné činnosti. Je totiž zřejmé, že trestnou činností majetkového charakteru si opatřuje prostředky k obživě, nepobírá žádné sociální dávky ani hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti, je mnohonásobným recidivistou, který je stíhán pro trestnou činnost, které se měl dopustit značným množstvím útoků proti cizímu majetku. Nabízený písemný slib obviněného nepřijal, neboť dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro takový postup ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nejsou splněny. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost ihned po jeho vyhlášení. Tuto stížnost posléze písemně odůvodnil obhájce obviněného. Obsáhle v ní rozvedl, že dne 5. 12. 2000 v 06.05 hodin se u dveří bytové jednotky čp. X v L., která patří obviněnému S., domáhala policie obviněného. Celkem se jednalo o šest policistů, z nichž čtyři nebyli uniformovaní a někteří zajišťovali i zadní vchod, zřejmě z obavy před útěkem obviněného. Po otevření dveří byl obviněný vyzván jedním z neuniformovaných policistů: „Oblékněte se a pojedete s námi. Potřebujeme s Vámi mluvit.“ Takto formulované výzvě tedy vyhověl, protože celkem logicky usoudil, že je zatčen či zadržen a nemá tudíž na vybranou. Ihned po příjezdu na úřadovnu policie v Jindřichově Hradci byl umístěn do cely předběžného zadržení, z níž byl vyveden pouze k odevzdání občanského průkazu, a poté, když na dotaz policisty: „Budeme něco psát‘?“ odpověděl: „Nemám se s Vámi o čem bavit.“, byl do cely předběžného zadržení opět vsazen. Ve 13.20 hodin (správně mělo být 12.30 hodin) byl předán vyšetřovateli, a tím byl v uvedenou dobu formálně zadržen. Ve stížnosti dále uvedl, že státní zástupce v Jindřichově Hradci podal 7. 12. 2000 v 8.20 hodin soudu návrh na vzetí obviněného do vazby z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Jednání u Okresního soudu v Jindřichově Hradci o tomto návrhu začalo téhož dne ve 13.00 hodin. Podle přesvědčení obviněného a jeho obhájce se zcela zjevně jedná o formální maskování zadržení značně rozšířeným a účelovým výkladem zákona o Policii České republiky (dále též jen „zákon o policii“), když policista musí výzvu k podání vysvětlení jednoznačně formulovat a podezřelého předem poučit o možnosti toto vysvětlení odepřít z důvodů uvedených v § 12 odst. 3 a 4 zákona o policii. Obhájce obviněného nezpochybnil, že zákon zmocňuje policisty omezovat osobní svobodu občanů, zásadně se však nemá jednat o sankci, ale prostředek sloužící k tomu, aby mohl být proveden služební zákrok či služební úkon. Taková omezení však mohou trvat pouze krátkou dobu, stanovené lhůty zásadně nelze překračovat a nemohou být v žádném případě prodlužovány. Těžko si pak lze vysvětlit prodlevu mezi „neodkladným“ jednáním policie, která „vyzvedla či zatkla“ obviněného již v 6.05 ráno, aniž by se dala ze spisu dovodit jakákoliv snaha o šetření ve věci, zvláště když chybí jak protokol o podání vysvětlení, tak jakýkoliv záznam, z něhož by bylo i jen zdánlivě patrné, že policie od obviněného chtěla cokoliv slyšet. Podle názoru obhájce obviněného je rovněž předvedení svou povahou omezením osobní svobody. Takové předvedení přichází v úvahu především v souvislosti s oprávněním policisty požadovat vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jejich pachatelů a vypátrání hledaných nebo pohřešovaných osob či věcí. Dostavit se je povinen každý, byť jsou u něho dány důvody, pro které může vysvětlení odepřít, nebo jde o toho, na němž nesmí být vysvětlení požadováno. Jestliže výzvě osoba nevyhoví bez dostatečné omluvy nebo závažných důvodů, může být předvedena. Z toho obviněný se svým obhájcem dovodil, že jednáním orgánů činných v trestním řízeni byla naprosto bezprecedentně zkrácena jeho práva a porušen zákon, neboť jednání policie zcela zjevně neplnilo pořádkový účel, ale ve skutečnosti bylo zadržením pachatele trestného činu nebo osoby podezřelé z jeho přípravy či pokusu, čímž se posunulo do roviny trestněprocesní, nikoliv pořádkové porušením především § 75, 76 a 77 tr. ř. Nemůže být proto rozhodné, jak případně orgány činné v trestním řízení podřazují vlastní jednání policie pod určitý úkon, nýbrž to, zda k omezení osobní svobody došlo či nikoliv. Těžko si totiž lze představit, že „odvoz“ a umístění do policejní cely v časných ranních hodinách bez činění příslušných kroků ve směru podávání vysvětlení není omezováním osobní svobody. Obviněný je rovněž přesvědčen, že u něho došlo k zjevnému porušení základního práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod, když je mimo veškerou pochybnost, že případné navazující zákony, pokud se tohoto práva dotýkají, nemohou překročit hranice, které stanoví Listina. Bylo by velmi nebezpečné takto širokým výkladem a uplatňováním zákona o policii vytvářet další prostor pro omezování osobní svobody občanů. Zavádění odděleného počítání lhůt podle zákona o policii a lhůt uvedených v § 76 tr. ř. by vedlo k jejich deformaci a tím k porušování lhůt stanovených pro zadržení v čl. 8 odst. 3 Listiny. Proto obviněný se svým obhájcem v podané stížnosti navrhl, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a obviněného propustil na svobodu. Krajský soud v českých Budějovicích podle ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že stížnost obviněného je důvodná. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný Z. S. je stíhán v souladu s trestním řádem pro skutky a trestné činy uvedené v úvodu tohoto odůvodnění. Z obsahu trestního spisu je totiž zřejmé, že mu pro tyto skutky a trestné činy byla postupně sdělována obvinění. Nejprve se tak stalo 5. 12. 2000 a posléze 6. 12. 2000. Z tohoto pohledu by zákonná podmínka pro vzetí do vazby uvedená v § 68 tr. ř. byla splněna. Složitější otázkou bylo posouzení toho, zda při takovém rozhodování byly dodrženy příslušné zákonné lhůty. Podle § 77 odst. 1 tr. ř., nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. K návrhu připojí dosud získaný důkazní materiál. Podle § 77 odst. 2, věty první, tr. ř. je soudce povinen vyslechnout zadrženou osobu a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění, nebo rozhodnout, že ji bere do vazby. Lhůta 24 hodin pro rozhodnutí soudce v tomto případě byla zachována. Okresní státní zástupkyně v Jindřichově Hradci podala Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci písemný návrh na vzetí obviněného Z. S. do vazby dne 7. 12. 2000 v 8.20 hod. a okresní soud o tomto návrhu rozhodl nejpozději ve 13.30 hod. téhož dne. Okresní soud své přesvědčení o dodržení lhůty 48 hodin ve smyslu ustanovení § 77 odst. 1 tr. ř. odůvodnil poukazem na shora zmíněný úřední záznam pracovníka kriminální služby. Pro přesnost je zapotřebí tento úřední záznam doslova citovat. Podává se z něho: „Dne 5. 12. 2000 byli na zdejší součást po výzvě převezeni Z. S. a M. T. Oba se dostavili po výzvě dobrovolně a využili k převozu služebního vozidla. Po příjezdu na Okresní ředitelství Policie České republiky v Jindřichově Hradci bylo s oběma jmenovanými hovořeno pracovníky 1. odboru Správy jihočeského kraje, pracovníky 1. odd. Správy kriminální policie. Okresní ředitelství Policie české republiky Pelhřimov, Tábor a Jindřichův Hradec. Poté byli oba předáni vyšetřovateli Okresního úřadu vyšetřování Jindřichův Hradec.“ Na závěr tohoto strojem psaného úředního záznamu bylo zřejmě dodatečně kýmsi rukou připsáno „ve 12.30 hod.“ Ani z tohoto úředního záznamu se nepodává, k čemu byl obviněný Z. S. pracovníky kriminální služby vlastně vyzván a v kolik hodin dne 5. 12. 2000 se tak stalo. Zatímco na druhou otázku lze odpovědět nevyvráceným tvrzením samotného obviněného, že se tak stalo v 06.05 hodin uvedeného dne, odpověď na první otázku lze jen domýšlet z celkového vývoje událostí dne 5. 12. 2000, tedy i že obviněný byl vyzván k podání vysvětlení podle § 12 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (podle zmíněného úředního záznamu s ním bylo „hovořeno“). Právě odpovědi na tyto dvě otázky mají zásadní význam pro další úvahy krajského soudu. S nimi totiž souvisí i celá řada dalších otázce, zejména pak otázka, jak naložit s dobou od 6.05 hod. do 12.30 hod., kdy byl obviněný v dispozici pracovníků kriminální služby, a zda i tuto dobu je třeba považovat za omezení osobní svobody obviněného a v důsledku toho ji včítat do lhůty 48 hodin uvedené v § 77 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti a před vyřešením uvedených otázek je třeba připomenout ještě nedávnou soudní praxi. Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 10/1995 Sb. rozh. trest., pokud byla osobní svoboda podezřelého omezenu jeho zajištěním podle § 14 zákona o policii nelze dobu tohoto zajištění započítávat do doby zadržení obviněného podle příslušných ustanovení trestního řádu. Lhůta 24 hodin, ve které je podle § 77 odst. 1 tr. ř. státní zástupce povinen zadrženou osobu odevzdat soudu s návrhem na vzetí do vazby, počíná běžet až okamžikem zadržení obviněného podle § 76 odst. 1 tr. ř. Tato praxe byla označena jako neústavní nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996 sp. zn. IV ÚS 246/96 (publikovaným pod č. 23/1997 Sb.). Dalším nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 2. 7. 1997 sp. zn. PI ÚS 2/97 (publikovaným pod č. 186/1997 Sb.) došlo ke zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností od 1. 7. I998. Konečně je třeba zmínit ústavní zákon č. 162/1998 Sb., který pozměnil čl. 8 odst. 3 Listiny tak, že byla prodloužena lhůta pro propuštění zadržené osoby nebo pro její odevzdání soudu z dosavadních 24 hodin na 48 hodin. Nejen podle citovaných nálezů Ústavního soudu, ale i podle přesvědčení krajského soudu je třeba hledat odpověď na uvedené otázky právě v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve smyslu tohoto ustanovení je možno obviněného nebo podezřelého z trestného činu zadržet jen v případech stanovených zákonem. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu. V daném případě nelze pochybovat o tom, že obviněný Z. S. byl pro pracovníky kriminální služby osobou přinejmenším podezřelou z trestného činu. Proto také jejich dostavení se do místa bydliště obviněného v časných ranních hodinách dne 5. 12. 2000 a jejich následná výzva obviněnému (podle obviněného: „Oblékněte se a pojedete s námi. Potřebujeme s Vámi mluvit.“) nepochybně směřovala k tomu, aby jako podezřelý z trestného činu podal potřebné vysvětlení podle § 12 zákona o policii. K takovému postupu byli sice policisté (ať už pracovníci kriminální služby nebo uniformovaní policisté) nepochybně oprávněni, neboť jmenované ustanovení § 12 odst. 1 jim to umožňovalo. Obviněný byl povinen takové výzvě vyhovět (§ 12 odst. 2 cit. zák.), jinak by se vystavoval nebezpečí předvedení (§ 12 odst. 8 cit. zák.). Podle § 12 odst. 5 cit. zák. však současně povinností policistů bylo poučit obviněného o možnosti odepřít vysvětlení podle odstavců 3 a 4 zmíněného ustanovení. Z obsahu trestního spisu není zřejmé, že by k takovému poučení obviněného Z. S. vůbec došlo, Nebyl s ním dokonce sepsán ani zápis o podaném vysvětlení. Ze znění shora citovaného úředního záznamu pouze vyplynulo, že s ním bylo „hovořeno“. Z takového údaje však nelze zjistit, jak takový „hovor“ probíhal, co bylo jeho obsahem, jak dlouho trval apod. Přestože ani od těchto skutečností nelze odhlížet, přece jen za podstatnější je třeba považovat situaci, která jim předcházela, zejména pak již zmíněnou (dokonce opakovanou) výzvu obviněnému. Od okamžiku lakové výzvy, zvláště když ji obviněný respektoval, bylo třeba vycházet z toho, že osobní svoboda obviněného byla omezována. Vždyť po této výzvě se trvale nacházel v bezprostřední blízkostí policistů, s nimiž odjel ze svého bydliště do budovy Okresního ředitelství Policie ČR v Jindřichově Hradci. V přítomnosti pracovníků kriminální služby pak strávil prakticky celé dopoledne dne 5. 12. 2000. Za těchto okolností je krajský soud přesvědčen, že pokud by ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona o policii nebylo shora citovaným nálezem pléna Ústavního soudu zrušeno, došlo by od 6.05 hod. dne 5. 12. 2000 k zadržení obviněného Z. S. jako osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. Pokud ovšem toto ustanovení bylo s účinností od 1. 7. 1998 zrušeno, nelze jeho chybějící existenci nahrazovat a ve své podstatě obcházet způsobem, který byl zjištěn právě v této věci. V tomto směru je třeba plně přisvědčit podané stížnosti, že se zcela zjevně jedná o formální maskování zadržení značně rozšířeným a účelovým výkladem zákona. Jakkoliv je třeba mít určité pochybnosti o přesnosti tvrzení obviněného, že po příjezdu do budovy Policie ČR v Jindřichově Hradci byl umístěn do cely předběžného zadržení, na druhé straně není nejmenší důvod zpochybňovat jeho argumentaci, že zejména po příjezdu do uvedené budovy se nemohl volně pochybovat a byl tedy omezen na své osobní svobodě. Nemusel totiž být umístěn právě v cele předběžného zadržení, neboť plně postačovalo, že se nacházel za dveřmi z mříží (tzv. katrem), od nichž neměl klíč. K tomu přistupuje další zjištění, že mu byl krátce po příjezdu do uvedené budovy mu odebrán občanský průkaz. Vyjde-li se ze shora uvedených časových údajů, nacházel se obviněný Z. S. v dispozici pracovníků kriminální služby dne 5. 12. 2000 od 6.05 hod. do 12.30 hodin, kdy byl předán vyšetřovateli Okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově Hradci. Za tuto dobu více než šesti hodin s ním nebyl sepsán žádný protokol o podání vysvětlení, ale ani jakýkoliv jiný záznam, z něhož by bylo zřejmé, jakým způsobem s ním bylo „hovořeno“, jaké otázky mu byly kladeny, jak na ně odpovídal a jaké vysvětlení policisté na obviněném požadovali atd. Za této situace nelze dospět k závěru, že by se po celou uvedenou dobu obviněný nacházel v budově Policie ČR v Jindřichově Hradci zcela dobrovolně a netrpělivě tam vyčkával, zda vůbec a kdy bude předán vyšetřovateli. Po celou tuto dobu byl omezen na své osobní svobodě, neboť celkové jednání policistů vůči obviněnému kritického dne směřovalo k jeho zadržení a následnému podání podnětu okresní státní zástupkyni k návrhu na vzetí do vazby. Počínání policistů tedy evidentně neplnilo pořádkový účel, ale od samého počátku bylo zadržením osoby podezřelé z trestního činu. Okresní státní zástupkyně proto měla s celou touto dobou uvažovat při propočtu doby 48 hodin uvedené v § 77 odst. 1 tr. ř. pro podání návrhu okresnímu soudu na vzetí obviněného do vazby. Této možnosti si okresní státní zástupkyně zřejmě byla vědoma, neboť ve svém návrhu mimo jiné uvedla, že „zadržení předcházelo zajištění obviněných, kteří dne 5. 12. 2000 byli policejním orgánem vyzváni, aby se dostavili na Okresní ředitelství Policie české republiky v Jindřichově Hradci“, byl termín zajištění zopakovala i v další části věty, kde uvedla, že „po provedení potřebných zákonů byli zajištěni a ve 12.30 hod. předáni vyšetřovateli“. Z těchto podstatných důvodů krajský soud přisvědčil správnosti podané stížnosti obviněného, že uvedený postup policejních orgánů směřoval již od 6.05 hod. dne 5. 12. 2000 k zadržení obviněného Z. S. jako podezřelého z trestného činu. Za této situace měl být podle čl. 8 odst. 3 Listiny ihned seznámen s důvody zadržení a vyslechnut. To se však nestalo, neboť teprve ve 12.30 hod. byl předán vyšetřovateli Okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově Hradci, který s ním téhož dne od 12.45 hod. do 13.20 hod. sepsal protokol o výslechu, v jehož samém závěru jej upozornil, že je zadržen jako obviněný ve smyslu § 75 tr. ř. Opačný výklad by znamenal vytváření prostoru pro omezování osobní svobody občanů, které by bylo v rozporu nejen s ustanoveními § 75, 76 a 77 tr. ř., ale především v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Novelou Listiny provedenou ústavním zákonem č. 162/1998 Sb. byla prodloužena lhůta 24 hodin na 48 hodin, čímž byla orgánům přípravného řízení poskytnuta dostatečná lhůta k tomu, aby obstaraly potřebné důkazy pro rozhodnutí o zadržené osobě, pro dostatečné prověření její obhajoby a pro umožnění realizace jejího práva na zastoupení obhájcem. Nelze připustit, aby tak širokým výkladem ústavních zákonů, jak se v daném případě stalo, byla tato lhůta ještě dále prodlužována. Pokud by již soudce okresního soudu takto uvažoval, nutně by dospěl k závěru, že okresní státní zástupkyně podala návrh na vzetí obviněného do vazby po lhůtě 48 hodin od omezení osobní svobody obviněného Z. S. (stalo se tak přesně po 50 hodinách a 15 minutách). Pak ovšem neměl rozhodovat o vzetí do vazby, nýbrž jej měl propustit na svobodu, když tak okresní státní zástupkyně sama neučinila ve smyslu § 75 tr. ř., příp. ve smyslu § 76 odst. 4 tr. ř. Ze všech těchto důvodů krajský soud podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení ke stížnosti obviněného zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného Z. S. podle § 72 odst. 1 tr. ř. per analogiam propustil z vazby na svobodu. Podle ustanovení § 77 odst. 2 tr. ř. totiž postupovat nemohl, neboť obviněný byl vzat do vazby usnesením okresního soudu, které sice nebylo pravomocné, ale bylo vykonatelné. Za této situace se krajský soud ani nemohl zabývat věcnou správností napadeného usnesení, tedy existencí konkrétního vazebního důvodu, pro nějž byl obviněný soudcem okresního soudu vzat do vazby.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4551/	20.12.2000	20 Cdo 1265/98	Sbírkový text rozhodnutí K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 3. 1998 změnil rozsudek ze dne 7. 11. 1997, jímž O k r e s n í s o u d v Jindřichově Hradci uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 60 800 Kč, a to tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená účastníky na počátku roku 1994, je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Nájemní smlouvě totiž předcházela kupní smlouva z 10. 12. 1993 s bezúplatně zřízeným věcným břemenem ve prospěch žalovaného. Obsah a rozsah tam vymezeného práva odpovídajícího věcnému břemeni (umožňujícího žalovanému časově neomezeně užívat pro svou podnikatelskou činnost celou přízemní část prodávané nemovitosti, včetně vjezdu a celého dvorku) je dle soudu dostatečně určitý a neobsahuje omezení druhu podnikatelské činnosti, pro kterou může žalovaný prostory užívat. Argumentace ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, není na místě, jelikož se vztahuje k nájmu a podnájmu nebytových prostor a žalovaný nebytové prostory užívá na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni. Zřízením tohoto práva se žalobci vzdali práva disponovat s příslušnou částí nemovitosti ve smyslu dispozice s jejím užíváním, proto následně nemohli se žalovaným nebo se třetím subjektem platně uzavřít smlouvu o nájmu. Jestliže tedy žalobci opírají svůj nárok o smlouvu o nájmu, je nedůvodný. Neobstojí – uzavřel soud – ani námitka, že by žalovaný měl platil nájemné analogicky, z titulu bezdůvodného obohacení při neplatné nájemní smlouvě, neboť není tvrzen jiný důvod užívání a šlo by o náhradu nad rámec bezplatného věcného břemene. Žalobci (zastoupeni advokátem) podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., s tím, že jsou dány dovolací důvody vyjmenované v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Dovolatelé především namítají, že k okolnostem, za nichž bylo v kupní smlouvě z 10. 12. 1993 zřízeno věcné břemeno ve prospěch žalovaného, před soudem prvního stupně uvedli, že zřízení tohoto břemene s nimi před sepsáním kupní smlouvy nebylo projednáváno, měli s žalovaným pouze domluveno, že později bude moci v nebytových prostorách provozovat podnikatelskou činnost (obchod obuví a opravnu obuvi). S úplatou za toto právo v každém případě počítali a opačné tvrzení žalovaného v jeho výpovědi je v rozporu se skutečností a účelové. O shodě účastníků v úplatnosti oprávnění žalovaného v prostorách podnikat svědčí řada skutečností; v první řadě jde o obsah návrhu na vklad do katastru nemovitostí, podepsaný účastníky současně s kupní smlouvou, kde je (v bodě II) uvedeno, že hodnotu věcného břemene nejsou schopni (tehdy) určit a žádají, aby bylo uvažováno s částkou 10 000 Kč. Žalovaný dovolatelům rovněž v roce 1996 zaplatil nájemné (podle na počátku roku 1994 uzavřené nájemní smlouvy) za rok 1995, přičemž jeho nynější tvrzení, že šlo o zálohu na zpětnou koupi domu, nemá v ničem oporu a je rovněž účelové a nelogické. Pro závěr o bezúplatnosti zřízeného věcného břemene tedy odvolací soud neměl v provedeném dokazování oporu. Na nesprávném právním posouzení věci spočívá napadené rozhodnutí potud, že závěr o neplatnosti nájemní smlouvy opírá o platné uzavření dohody o zřízení věcného břemene. Občanský zákoník sice výslovně neupravuje obligatorní náležitosti smlouvy o zřízení věcného břemene, ze samotného nedostatku vyjádření o úplatnosti či bezúplatnosti zřizovaného věcného břemene v dohodě však nelze dovodit závěr o bezúplatnosti. Odtud dovolatelé usuzují, že dohoda je podle § 37 odst. 1 obč. zák. ohledně této otázky neurčitá. Na neplatnost dohody o zřízení věcného břemene lze usuzovat i proto, že zřízení věcného břemene v ní formulovaným způsobem by vedlo k obcházení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., jelikož uzavřením dohody vznikla – vzhledem k ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. – situace obdobná nájmu nebytových prostor. Proto dovolatelé požadují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl. Z o d ů v o d n ě n í : Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož tyto vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je Nejvyšší soud – v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud podrobil dovolacímu přezkumu v první řadě ty argumenty, jimiž dovolatelé – prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. – zpochybňují skutkový základ sporu. Dovolací důvod podle ustanovení 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci. Odvolací soud učinil závěr o bezúplatném zřízení věcného břemene na základě zjištění soudu prvního stupně o obsahu kupní smlouvy o prodeji nemovitosti, ve které se nacházejí sporné nebytové prostory, uzavřené mezi dovolateli (jako kupujícími) na straně jedné a žalovaným (prodávajícím) na straně druhé dne 10. 12. 1993 (s účinky vkladu vlastnického práva dovolatelů do katastru nemovitostí dne 13. 12. 1993). Podle obsahu bodu V. této kupní smlouvy (jak jej zmiňuje i odvolací soud) dohoda o věcném břemeni opravňující žalovaného časově neomezeně užívat pro podnikatelskou činnost celou přízemní část prodávané nemovitosti včetně vjezdu a celého dvorku neobsahuje ujednání o úplatě za zřízení věcného břemene. Závěr o tom, že věcné břemeno nebylo sjednáno za úplatu, tudíž oporu v provedeném dokazování má. Naopak důkaz, jenž dovolacímu soudu nabízejí dovolatelé na podporu opačného závěru (návrh na vklad do katastru, č. l. 91), již v této fázi řízení nemůže být zohledněn, neboť Nejvyšší soud není skutkovou instancí a provádět dokazování v dovolacím řízení mu (vyjma dokazování k prokázání dovolacího důvodu, o něž tu nejde) zapovídá ustanovení § 243a odst. 2, věty první, o. s. ř. Odtud plyne, že dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. dán není. Zbývá se vypořádat s dovolacím důvodem dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 151n zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v rozhodném znění, to jest ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě (odstavec 1). Pokud se účastníci nedohodli jinak, je ten, kdo je na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, povinen nést přiměřeně náklady na její zachování a opravy; užívá-li však věc i její vlastník, je povinen tyto náklady nést podle míry spoluužívání (odstavec 3). Dle § 151o obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí (odstavec 1). Smlouvou může zřídit věcné břemeno vlastník nemovitosti, pokud zvláštní zákon nedává toto právo i dalším osobám (odstavec 2). Ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. spojuje neplatnost právního úkonu se skutečností, že nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je přitom třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a současně je třeba chránit dobrou víru toho, komu byl právní úkon určen (§ 35 odst. 3 obč. zák.). Vůle účastníků vtělená do kupní smlouvy v části týkající se ujednání o věcném břemeni je tedy projevena určitě, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy). Obecně též platí, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30). Vycházeje z těchto zásad, Nejvyšší soud pokládá smlouvu o zřízení věcného břemene za dostatečně určitou. Občanský zákoník (srov. výše cit. § 151n a § 151o) požadavek úplatného sjednání věcného břemene neklade, naopak počítá s tím, že nositel práva odpovídajícího věcnému břemeni je při absenci (jiné) dohody povinen nést přiměřeně náklady na zachování a opravy jím užívané věci (srov. § 151n odst. 3 obč. zák.). Jinak řečeno, na daném skutkovém základě (tedy při absenci jakékoli zmínky o úplatě za zřízení věcného břemene) nelze učinit o věci jiný závěr než ten, že věcné břemeno bylo vskutku sjednáno bezúplatně. K tomu, aby bylo lze opodstatněnost žaloby zkoumat i z hlediska nákladů zmíněných v ustanovení § 151n odst. 3 obč. zák., ovšem chybí odpovídající skutková tvrzení žaloby; žalobci zde totiž netvrdí, že žalovaný prostory užívá (srov. č. l. 1-2). Sjednání věcného břemene týkajícího se nebytových prostor nebrání ani ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. v rozhodném znění, neboť to postihuje situaci, kdy jsou nebytové prostory užívány na základě závazkového vztahu, nikoli z titulu práva věcného. Z ustanovení § 39 obč. zák. pak vyplývá, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. V intencích tohoto ustanovení obstojí i závěr, že prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemene vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni. Podle ustanovení § 151p odst. 1 obč. zák. věcné břemeno zaniká i novací, jde-li – ve smyslu § 570 obč. zák. – o novaci privativní; o kumulativní novaci (srov. § 516 obč. zák.) jít nemůže, neboť věcné břemeno a nájem vedle sebe (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát. K zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni privativní novací je ovšem nutný vklad do katastru nemovitostí, který v daném případě rovněž nebyl učiněn. Lze tudíž uzavřít, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4513/	18.12.2000	20 Cdo 2261/98	Sbírkový text rozhodnutí Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 7. 1995 vůči žalované domáhala určení neúčinnosti smluv o převodu obchodního podílu ze dne 23. 11. 1993 a ze dne 23. 5. 1994 a uložení povinnosti žalované strpět uspokojení pohledávky žalobkyně vůči dlužníku N., POD se sídlem v T. (dále též jen “družstvo”), ve výši 30 266 359 Kč výkonem rozhodnutí postihujícím obchodní podíl žalované ve společnosti M., s. r. o., se sídlem ve S.; současně navrhla nařízení předběžného opatření, kterým by soud jednak zakázal žalované nakládat s obchodním podílem ve společnosti M., s. r. o., jednak zakázal této společnosti nakládat s nemovitostmi zapsanými na listu vlastnictví č. 125 u Katastrálního úřadu Z., pro kat. úz. S. Žalobu odůvodnila tím, že v současné době má vymahatelné pohledávky vůči dlužníku N., POD se sídlem v T., v celkové minimální výši 30 266 359 Kč, přičemž družstvo, které v roce 1994 vstoupilo do likvidace, je v platební neschopnosti a není schopno plnit své závazky. Přitom se ovšem družstvo uvedenými smlouvami zbavilo majetku s úmyslem zkrátit věřitele, který musel být druhé smluvní straně znám, se zřetelem k totožnosti statutárních orgánů smluvních stran, neboť žalovaná v době uvedených převodů byla a ke dni podání žaloby je předsedkyní družstva. Žalovaná je – ve smyslu § 42a odst. 3 obč. zák. – také osobou, v jejíž prospěch byly oba právní úkony uskutečněny. O k r e s n í s o u d ve Zlíně usnesením ze dne 10. 1. 1996, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 10. 1997, zastavil řízení. Zastavení řízení soud – odkazuje na ustanovení § 104 odst. 1, první větu, o. s. ř. – odůvodnil tím, že není k projednání věci věcně příslušný a není zde soudu, jemuž by bylo možné věc postoupit. Soud tento závěr založil na úvaze, že jde o spor vyvolaný konkursním řízením, ke kterému je podle § 88 odst. 1 písm. j) o. s. ř. příslušný soud, “u něhož je konkurs prováděn”. Konkurs družstva N., POD se sídlem v T., “je prováděn” u Krajského soudu v Bratislavě (jak plyne z usnesení tohoto soudu ze dne 31. 3. 1995), tedy u soudu jiného státu. Dále soud v této souvislosti citoval ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) o. s. ř. a uzavřel, že věc nelze postoupit Krajskému soudu v Bratislavě právě proto, že jde o soud jiného státu a jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Usnesením ze dne 8. 2. 1996 pak soud žalobkyni uložil, aby do sedmi dnů od doručení usnesení uhradila soudní poplatek z odvolání proti výše označeným usnesením ve výši 5000 Kč. K odvolání žalobkyně K r a j s k ý s o u d v Brně usnesením ze dne 30. 3. 1998 všechna shora uvedená usnesení podle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému obchodnímu soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému. Odvolací soud se neztotožnil s důvody, pro něž soud prvního stupně řízení (v celém jeho rozsahu) zastavil, když uzavřel, že prohlášení konkursu na majetek žalobcova dlužníka nemá v daném případě žádný procesní význam, zejména ne prohlášení konkursu soudem cizího státu. Je nepochybné, že ve věci je dána pravomoc soudů České republiky, přičemž základní otázkou je posouzení věcné příslušnosti soudu. Podle názoru odvolacího soudu se věcná příslušnost ve sporu řídí úpravou obsaženou v ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) bodu ee) o. s. ř. V dané věci se projevuje záměr žalobkyně uspokojit svou pohledávku za dlužníkem z majetku dlužníka převedeného na třetí osobu (žalovanou), způsob převedení tohoto majetku se však týká smlouvy o převodu obchodního podílu. Proto je k projednání věci dána věcná příslušnost obchodního soudu, konkrétně Krajského obchodního soudu v Brně. Usnesení o povinnosti k úhradě soudního poplatku z odvolání zrušil odvolací soud i pro absenci odůvodnění (pro nepřezkoumatelnost). Žalovaná (zastoupena advokátkou) podala proti usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) a § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně posoudil po stránce právní, jestliže uzavřel, že konkurs prohlášený na majetek dlužníka nemá v daném případě procesní význam. Dovolatelka odkazuje na ustanovení § 16 “zákona o konkursu a vyrovnání”, s tím, že § 88 písm. j) o. s. ř. stanoví v takovém případě výlučnou příslušnost soudu, u něhož je prováděn konkurs. Potud se dovolává i závěrů obsažených v díle Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání – Komentář, Linde Praha 1996, str. 118. Ustanovení § 42a obč. zák. – pokračuje dovolatelka – upravuje obecné podmínky odporovatelnosti právních úkonů a § 16 zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštní úpravou pro situaci po prohlášení konkursu. Jiný výklad, umožňující volbu věřitele, zda uplatní právo podle občanského zákoníku nebo podle zákona o konkursu a vyrovnání, je rozporný s principy konkursního řízení (se zásadou uspokojení všech věřitelů za podmínek stanovených tímto zákonem). V daném případě je tedy nutné použít pro určení věcné příslušnosti soudu ustanovení § 88 písm. j) o. s. ř., neboť jde o spor vyvolaný konkursem. Skutečnost, že konkurs byl prohlášen soudem jiného státu, je třeba posuzovat se zřetelem ke Smlouvě mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (vyhlášené pod č. 209/1993 Sb.), ze které je zřejmé, že podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí jsou v daném případě splněny, a k cizímu rozhodnutí je pak třeba přihlížet, jako by šlo o rozhodnutí českého soudu. I kdyby byla dána pravomoc a příslušnost českých soudů, nešlo by o vztah mezi společníky (účastníky smlouvy o převodu obchodního podílu). Dovolatelka uzavírá, že v dané věci není dána pravomoc českých soudů a tedy ani nemůže být dána jejich věcná a místní příslušnost; proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil. Žalobkyně ve vyjádření především navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, s tím, že nejde o případ, který postihuje ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání má rovněž za nedůvodné, odkazujíc na ustanovení § 69 zákona o konkursu a vyrovnání. Podáním, došlým soudu 17. 9. 1999, pak dovolatelka soud též informovala, že konkurs na majetek dlužníka žalobkyně byl pro nedostatek majetku zrušen usnesením Krajského obchodního soudu v Bratislavě ze dne 26. 2. 1999, které nabylo právní moci dne 22. 4. 1999, že však – se zřetelem k tomu, že věcná příslušnost soudu se posuzuje podle podmínek, které tu byly v době zahájení řízení – na dovolání trvá. Dovolání v této věci není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií, jež se pojí s povahou napadaného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je, nebo není přípustné jako takové). Objektivní přípustnost dovolání však lze zkoumat, jen je-li přípustné subjektivně. K podání dovolání je totiž (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7). Výrokem, jímž odvolací soud zrušil (také) usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 2. 1996, o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek z odvolání, nemohla být dovolatelka nijak dotčena na svých právech (nebyla účastníkem tohoto poplatkového vztahu) a jeho odklizení nemůže vést ke stavu pro ni příznivějšímu. Proto N e j v y š š í s o u d dovolání v této části bez dalšího dle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl. Z o d ů v o d n ě n í : Dovolání žalované pak Nejvyšší soud neshledal (objektivně) přípustným ani ve zbývající části. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. (dovolatelkou zmiňované ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. neupravuje přípustnost dovolání, nýbrž jeden z možných dovolacích důvodů). Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b) a d) až f) o. s. ř. Oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož napadené usnesení není usnesením, jímž bylo (po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně) řízení zastaveno, nebo jímž byla věc postoupena orgánu (rozumí se jiný orgán než soud), do jehož pravomoci náleží. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť uvedené usnesení není potvrzujícím usnesením ve věci samé. Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Námitkou, že ve věci není dána pravomoc českých soudů, dovolatelka vystihuje vadu uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jež spojuje přípustnost (a současně i důvodnost) dovolání se skutečností, že bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatelka příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. V dané věci není pochyb o tom, že spor o neúčinnost výše popsaných právních úkonů a uložení povinnosti žalované strpět uspokojení pohledávky žalobkyně z podílu žalované v obchodní společnosti M., s. r. o., je věcí, k jejímuž projednání a rozhodnutí je dána pravomoc soudu ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. Přitom není žádného důvodu usuzovat, že není dána pravomoc českých soudů, jelikož žalobkyně je českou obchodní společností se sídlem v tuzemsku a žalovaná je fyzickou osobou s bydlištěm v tuzemsku. Okolnost, že zahraniční (slovenskou) právnickou osobou je dlužník žalobkyně, který účastníkem řízení není (ani být nemá), nedostatek pravomoci českých soudů rovněž nezakládá (srov. výše citovanou mezinárodní smlouvu, jakož i zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, z nichž opačný závěr neplyne). Žádný vliv na tyto úvahy nemá okolnost, že ještě před podáním žaloby v této věci byl na dlužníka žalobkyně na Slovensku prohlášen konkurs. Dovolatelka především přehlíží, že uzná-li český soud – v intencích citované mezinárodní smlouvy – vykonatelnost konkrétního rozhodnutí slovenského soudu, nezbavuje se tím v žádném směru pravomoci k projednání a rozhodnutí sporu vymezeného ustanovením § 7 o. s. ř. Dovolatelka navíc zcela nepřípadně usuzuje (jak se podává z jí citovaného literárního pramenu) na účinky prohlášení konkursu slovenským soudem z ustanovení českého zákona, to jest zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, který ke dni 31. 3. 1995 platil ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb. a č. 224/1994 Sb. Konkursní a vyrovnací řízení ve Slovenské republice ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobkyně upravoval zákon č. 328/1991 Zb., o konkurze a vyrovnaní, ve znění zákonů č. 471/1992 Zb., č. 91/1993 Zb., č. 122/1993 Zb., č. 159/1994 Zb. a č. 374/1994 Zb. Tento zákon pak řešil i teritoriální a věcné účinky prohlášení konkursu na slovenského dlužníka. Podle jeho ustanovení § 69, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, kterou je Česká a Slovenská Federativní Republika (od 1. 1. 1993 Slovenská republika) vázána a jež byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, vztahuje se konkurs prohlášený soudem i na úpadcovy movité věci, které jsou v cizině (odstavec 1). Nebyl-li na dlužníkův majetek, který se stal předmětem konkursu v cizině, prohlášen konkurs česko-slovenským soudem (od 1. 1. 1993 jen slovenským soudem), budou úpadcovy movité věci, které jsou na území České a Slovenské Federativní Republiky (od 1. 1. 1993 Slovenské republiky), vydány cizímu soudu na jeho žádost, jde-li o soud státu, který zachovává vzájemnost. Úpadcův majetek může však být vydán do ciziny teprve tehdy, když byla uspokojena práva na vyloučení věci z podstaty a na oddělené uspokojení (§ 28), nabytá dříve, než došla žádost cizího soudu nebo jiného příslušného orgánu. (shodně srov. § 69 českého zákona o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění). Teritoriální (co do územního rozsahu účinků prohlášení konkursu) a věcné (co do rozsahu úpadcova majetku postiženého konkursem) účinky prohlášení konkursu slovenským soudem tedy v žádném směru nezasahují (a při absenci jiné úpravy v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, ani nemohou zasahovat) do výkonu pravomoci českých soudů, vymezené ustanovením § 7 o. s. ř.; to platí tím spíše, že – jak již bylo jednou zdůrazněno výše – slovenský úpadce ani není účastníkem soudního řízení, v němž byla námitka nedostatku pravomoci českých soudů uplatněna. Lze tedy uzavřít, že řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. postiženo není. Jiné vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.), i ve zbývajícím rozsahu podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4553/	18.12.2000	26 Cdo 2378/99	Sbírkový text rozhodnutí O b v o d n í s o u d pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 6. 1997 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaní byli povinni vyklidit “byt č. 14 sestávající z 1 + 1 s příslušenstvím II. kategorie, ve 2. patře domu čp. 903 v P. – M.“ (dále jen “byt”), a vyklizený jej odevzdat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku. Zároveň vyhověl vzájemné žalobě podané žalovanými na určení, že jsou nájemci předmětného, bytu a zavázal žalobkyni nahradit žalovaným náklady řízení. K odvolání žalobkyně M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 1999 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované zavázal vyklidit předmětný byt a vyklizený jej odevzdat žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku, a zamítl vzájemný návrh na určení žalovaných jako nájemců předmětného bytu. Odvolací soud též rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (označující se za “žalobce”) dovolání, jímž jej napadli v celém rozsahu a domáhali se jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody formálně podřadili ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. (uvedli že, “odvolací soud při svém rozhodování nerespektoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, nesprávně hodnotil provedené důkazy, nesprávně posoudil věc po právní stránce” a jeho rozhodnutí “nemá oporu v provedeném dokazování”; tato tvrzení blíže odůvodnili). Namítali, že závěr odvolacího soudu o tom, že nesplnili podmínky pro přechod nájmu bytu po zemřelé předchozí nájemkyni (A. S.), neboť s ní nevedli společnou domácnost a neměli v úmyslu trvale s ní ve společné domácnosti žít, je nesprávný. Zdůraznili rovněž, že odvolací soud neaplikoval na danou věc ustanovení § 706 obč. zák. ve znění před jeho novelou provedenou s účinností od 1. 1. 1995 zákonem č. 267/1994 Sb., když podle názorů dovolatelů povinnost prokázat, že nebyla splněna podmínka vedení společné domácnosti a další podmínky uvedené v tomto ustanovení, byla na straně žalobkyně a nikoli na straně žalovaných. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a má obsahové a formální znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Toto dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Nejvyšší soud se ale nemohl zabývat důvodností dovolacích argumentů přednesených žalovanými, neboť shledal, že jejich dovolání bylo podáno opožděně, a proto je odmítl Z odůvodnění: Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle § 240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Podle § 57 odst. 1 o. s. ř. do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. Podle § 57 odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle § 57 odst. 3 o. s. ř. lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdána orgánu, který má povinnost je doručit. Z obsahu spisu se podává, že rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, byl doručen právní zástupkyni žalovaných JUDr. V. K. i právní zástupkyni žalobkyně JUDr. N. T. dne 21. 12. 1998; uvedeného dne tak nabyl právní moci (§ 159 odst. 1 o. s. ř.). Ode dne právní moci počala plynout jednoměsíční dovolací lhůta (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jejíž poslední den připadl na 21. 1. 1999 (čtvrtek). Dovolání bylo podáno telefaxem prostřednictvím právní zástupkyně žalovaných. Z údajů v záhlaví telefaxového podání vyplývá, že bylo odesláno dne 22. 1. 1999 (tedy v den následující po uplynutí zákonné dovolací lhůty). Stejného dne (22. 1. 1999) byl u Obvodního soudu pro Prahu 4 osobně podán i originál faxového podání. Dovolatelé ovšem namítali, že dovolání bylo včasné, neboť bylo odesláno ještě dne 21. 1. 1999 těsně před půlnocí; protože však na telefaxu odesílatele byl nastaven nesprávný (letní) čas, údaj o datu odeslání (22. 1. 1999) v záhlaví dovolání je rovněž nesprávný. K prokázání opodstatněnosti tohoto tvrzení dovolatelů provedl dovolací soud v postupu podle § 243a odst. 2 o. s. ř. šetření prostřednictvím soudu prvního stupně. Z listin, které byly v rámci tohoto šetření čteny u dvou soudních roků, a ze svědeckých výpovědí J. S. a JUDr. V. K. vyplynulo, že k tvrzenému chybnému nastavení času na telefaxu odesílatele skutečně mohlo dojít. I přes tuto skutečnost je ovšem třeba konstatovat, že zákonná lhůta, v jejímž průběhu lze podat dovolání, nebyla v souzené věci zachována. Z obsahu telefaxového podání, nacházejícího se na č. l. 100 – 102 spisu (dovolání žalovaných), se podává, že v záhlaví prvních dvou listů bylo přístrojem odesílatele (číslo odesílací stanice bylo 420 2 66314216) vyznačeno datum a čas odeslání “22-Jan 01:00”; v záhlaví třetí (poslední) strany dovolání, obsahující mj. i dovolací návrh, pak přístroj odesílatele vyznačil datum a čas odeslání “22-Jan 01:01”. Bylo-li časové nastavení telefaxového přístroje skutečně chybné, jak dovolatelé tvrdili a dokazovali, došlo ve skutečnosti k odeslání prvních dvou stran jejich dovolání telefaxem na telefaxové číslo odvolacího soudu dne 21. 1. 1999 ve 24.00 hodiny, třetí a poslední strana dovolání byla takto odeslána dne 22. 1. 1999 v 00.01 hodin (jinými slovy jednu minutu po půlnoci). Tomu odpovídá výpis telefaxových podání přijatých Městským soudem v Praze (tzv. activity report) na č. l. 121, z něhož se podává, že předmětné dovolání (odeslané z telefaxové stanice č. 420 2) došlo Městskému soudu v Praze dne 22. 1. 1999 v 00:03 hodin (tři minuty po půlnoci). V případě podání učiněného nikoliv prostřednictvím pošty telefaxem se neuplatní pravidlo obsažené v ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř., podle kterého je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Orgánem, který má povinnost doručit podání, se podle ustálené judikatury rozumí zejména pošta (popř. správa věznice pro osoby ve výkonu trestu nebo ve vazbě apod). Provozovatel telefaxového spojení však není orgánem, který má povinnost podání doručit ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř. Učiní-li účastník řízení podání soudu (v tomto případě dovolání) telefaxem (což v souladu s ustanovení § 42 odst. 3 o. s. ř. bezpochyby učinit může) nese procesní odpovědnost za to, že při zvolené formě komunikace takové podání dojde soudu včas, tedy před uplynutím zákonné lhůty. Okamžik, kdy bylo takové podání vloženo do telefaxového přístroje, popř. okamžik, kdy bylo zahájeno jeho odesílání na telefaxové číslo soudu, není z hlediska posouzení včasnosti opravného prostředku (zachování zákonné lhůty pro jeho podání) právně relevantní. I když tedy dovolatelé předložili o nesprávném nastavení časových údajů na telefaxu, jehož prostřednictvím bylo dovolání soudu odesláno, důkazy, z nichž lze dovodit hodinový posun nazpět oproti časovým údajům uvedeným v záhlaví telefaxového podání na č. l. 100 – 102, nemění to nic na zjištění, že poslední část jejich dovolání (zahrnující podstatnou náležitost – dovolací návrh) byla odeslána odvolacímu soudu až dne 22. 1. 1999, tedy po uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (jejímž posledním dnem byl čtvrtek 21. 1. 1999), a že dovolání učiněné telefaxem bylo jako celek Městskému soudu v Praze doručeno až dne 22. 1. 1999, tedy opožděně. Toto opožděné dovolání žalovaných muselo být proto podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4506/	14.12.2000	20 Cdo 1897/98	Sbírkový text rozhodnutí Žalobou ze dne 21. 7. 1997 se žalobci domáhali určení, že vlastníkem ideální poloviny označených nemovitostí byl ku dni svého úmrtí J. S. Žalobu opírali o tvrzení, že darovací listina ze dne 28. 3. 1956, kterou J. S. převedl ideální polovinu nemovitostí na stát, je neplatná. Jmenovaný 14. 1. 1969 zemřel a jedinou jeho dědičkou ze zákona se stala pozůstalá manželka A. S. Jmenovaná pak zemřela dne 10. 1. 1983 a žalobci jsou podle závěti ze dne 29. 4. 1974 dědici veškerého jejího majetku. O k r e s n í s o u d v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 2. 1998 žalobu zamítl. Podle soudu k tomu, aby se žalobci mohli úspěšně domáhat uznání absolutní neplatnosti bezplatné nabídky státu, museli by být účastníky tohoto vztahu. V době sepisování závěti pak A. S. vlastnicí předmětného majetku nebyla. Posléze soud uzavřel, že žalobcům nepřísluší domáhat se určení, že vlastníkem majetku byl ke dni svého úmrtí J. S., jelikož nejsou účastníky “tohoto právního vztahu“. K odvolání žalobců K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 7. 1998 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nejsou ve sporu aktivně věcně legitimováni, a uvedl, že nemají ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Tento závěr – pokračoval odvolací soud – vychází z ustálené rozhodovací praxe a má oporu i v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95 , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 3, ročníku 1995, dílu I. Ve věci je žalováno na určení vlastnictví, žalobci však především tvrdí absolutní neplatnost konkrétního právního úkonu, kterým přešel majetek původního vlastníka na stát. Ani neplatnost tohoto právního úkonu (i kdyby byla zjištěna) nelegitimuje kohokoli, byť by i měl naléhavý právní zájem, k vyvolání řízení o určení jeho neplatnosti. Věcně legitimován k takovému sporu je výlučně ten, kdo prokáže, že sám byl účastníkem tohoto právního vztahu. V konkrétním případě tomu tak není, jelikož darovací smlouva byla uzavřena mezi manžely S. a státem. Naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. je pak dán zejména tam, kde by bez takového určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez takového určení jeho právní postavení stalo nejistým. Právní postavení žalobců jako nevlastníků majetku (jeho ideálního podílu) nemůže však být chováním žalovaného (vlastníka majetku) nikterak ohroženo. Požadované určení totiž nemůže nic změnit na jejich právním postavení, nezaloží jejich vlastnické právo (to by bylo možné až za předpokladu, že se v následném dědickém řízení stanou právními nástupci J. S.). Podle odvolacího soudu navíc v dané věci dochází i ke konkurenci předpisu obecného a zvláštního. Nárok na vydání zemědělského majetku, který přešel na stát darovací smlouvou uzavřenou v tísni, je nárokem podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. a nároky upravené tímto zákonem nelze řešit jinak než podle něj. Proti svému rozsudku pak odvolací soud připustil dovolání, pokládaje za otázku zásadního právního významu možnost uplatnění nároku, se kterým žalobci neuspěli ve správním řízení podle restitučního zákona, v soudním řízení podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Žalobci (zastoupeni advokátem) podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., namítajíce, že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. c) a d) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Za nesprávný mají dovolatelé především závěr odvolacího soudu, že nejsou věcně legitimováni k podání žaloby, a co do své aktivní věcné legitimace odkazují na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 3 Cdon 991/96, podle nějž se absolutní neplatnosti právního úkonu může dovolávat každý, nejen účastník právního vztahu. Nesprávné jsou podle dovolatelů i úvahy odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, s tím, že je nesprávně vyložen i citovaný nález Ústavního soudu. Ústavní soud “vyslovuje naléhavý právní zájem” všude tam, kde by účastník mohl být vystaven konkrétní újmě; ta v daném případě spočívá v tom, že “nenaplněním procesních principů” se žalobcům “zatím nedostalo naplnění dědické posloupnosti”. Aktivní legitimace a naléhavý právní zájem spolu v této věci úzce souvisejí a nelze je oddělovat. A. S. neodmítla dědictví po J. S., takže její závěť z 24. 9. 1974 při neplatnosti smlouvy z 28. 3. 1956 zahrnuje jak její majetek, tak majetek J. S. Odtud se odvíjí nesouhlas dovolatelů se závěrem, že případné určení absolutní neplatnosti smlouvy z 28. 3. 1956 nemůže nic změnit na jejich právním postavení. Požadované určení totiž zakládá právo žalobců jako dědiců A. S. navrhnout dodatečné projednání pozůstalosti, a kdyby bylo rozhodnuto, že A. S. zdědila majetek J. S., stali by se žalobci dědici jejího majetku. Dovolatelé rovněž odporují názoru odvolacího soudu, podle nějž speciální předpis (zákon č. 229/1991 Sb.) vylučuje uplatnění nároku podle obecného předpisu (občanského zákoníku). Restituční řízení u pozemkového úřadu navíc není ukončeno a rozhodnutí v tomto řízení by umožnilo naplnit vlastnictví žalobců i podle speciálního předpisu. Výrok soudu by totiž byl základem dědické posloupnosti a toho, že žalobci mají (jako dědicové všeho majetku A. S., zahrnujícího i majetek J. S.) právo na vydání ideální poloviny nemovitostí. Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že žalobci uplatňují nárok, se kterým již dříve neuspěli ve správním řízení, jde o skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé uzavírají, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán i z hlediska speciálního zákona, neboť výrok soudu je tu hmotným základem pro dokončení správního řízení. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil. Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř. a je i důvodné. N e j v y š š í s o u d proto rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. “zmatečnostem”) a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, je žalobcům u dovolání, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., k dispozici pouze dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumentem, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., se tedy Nejvyšší soud jako právně bezcenným dále nezabýval. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky výrokem rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu z 20. 2. 1997, sp. zn. III ÚS 253/96 , otištěný v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno. Dovolacím důvodem, který žalobci uplatnili podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., je pak dovolací soud vázán, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Především je nutno uvést, že ustálená soudní praxe i právní teorie vychází z jiných závěrů o naléhavém právním zájmu a věcné legitimaci k podání žaloby na určení vlastnického práva, než jsou ty, v něž vyústily úvahy odvolacího soudu. Žalobu na určení neplatnosti právního úkonu (typicky kupní nebo darovací smlouvy), stejně jako žalobu na určení vlastnictví k věci, jež byla předmětem takové smlouvy, totiž může podat i osoba, jež nebyla účastníkem smlouvy (typicky pravý vlastník věci). Ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nestanoví, že v určovacím žalobním návrhu (tzv. “petitu”) smí jít pouze o právo žalobce vůči žalovanému. Nelze tedy vyloučit přípustnost toho, že předmětem určovacího petitu bude právní vztah mezi žalovaným a třetí osobou. Úspěch takové žaloby je ovšem podmíněn tím, že určení existence tohoto právního vztahu, jehož subjektem je třetí osoba, ovlivní právní postavení žalobce vůči žalovanému (shodný výklad se podává např. v díle Handl, V. – Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 359). Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Přitom může jít i o účast, jež se ve sporu o určení vlastnictví neprojevuje přímo vlastnickým nárokem žalobce k předmětu určení, nýbrž dědickým či restitučním nárokem žalobce k této věci. Úvahy formulované v odvolacím soudem zmiňovaném nálezu Ústavního soudu se těmto závěrům neprotiví, nýbrž jsou s nimi naopak v plné shodě. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1998, pod číslem 47, vysvětlil, že v řízení o určovací žalobě nejde jen o to, zda žalobce mohl mít podle hmotného práva vliv na vznik napadeného právního úkonu, případně o to, zda se jej právní úkon dotkl při svém vzniku, ale též o to, jak se následné určení promítne do jeho právních poměrů. Mohlo-li by takové určení založit právně významný následek v řízení o dědictví po zůstaviteli (subjektu neplatného úkonu), pak dopad do právní sféry třetí osoby, jmenovitě dědice, vyloučit nelze. Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc (lhostejno, zda movitá či nemovitá), se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci (srov. opět mutatis mutandis cit. rozsudek); je tomu tak právě proto, že je-li zde více dědiců a dědictví ohledně sporné věci nebylo vypořádáno, nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou (spolu)vlastníky věci. Jestliže dědic je z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání žaloby na určení, že zůstavitel byl ku dni svého úmrtí vlastníkem věci, pak nemůže být na překážku prosaditelnosti práva vymáhaného takovouto žalobou okolnost, že i tento dědic zemřel a určovací žalobu namísto něj podávají jeho dědicové. Ti přirozeně mají zájem na rozšíření okruhu majetku, jenž bude při úspěchu určovací žaloby zahrnut do jejich dědictví po tomto dědici. Dovolatelům lze přisvědčit i potud, namítají-li, že požadovaným určením se nezakládá konkurence obecného předpisu s předpisem zvláštním (se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), jelikož tím nedochází k založení přímého vlastnického nároku dovolatelů k označeným nemovitostem (k podílu na nich), ani tím není řešena otázka, zda dovolatelům svědčí restituční nárok uplatňovaný dle cit. zákona. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v řešených otázkách správné není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13477/	07.12.2000	4 To 97/2000	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze zamítl odvolání obžalovaného J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2000 sp. zn. 3 T 8/2000. Z odůvodnění: Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2000 sp. zn. 3 T 8/2000 byl obžalovaný J. S. mimo jiná uznán vinným v bodě 1. až 5. výroku o vině pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodě 6. až 12. pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a v bodě 13, až 22. pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za tyto a další trestné činy byl odsouzen podle § 247 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostruhou. a podle § 49 odst. 1 tr zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný J. S. prostřednictvím svého obhájce v zákonně lhůtě odvolání, ve kterém mimo jiné vytkl nesprávné hodnocení důkazů a z něho vycházející nesprávné právní posouzení věci, ze kterého pak podle jeho názoru vychází i nesprávný výrok o vině a trestu. Na základě důkazní situace je podle jeho názoru ze skutků výroku o vině napadeného rozsudku nutno vyjmout útoky pod body 1., 5., 8., 10., 13., I5. a tato jeho jednání kvalifikovat jako trestné činy neoprávněného užívání cizí věci,neboť v těchto případech neměl v žádném případě v úmyslu nakládat s těmito vozidly jako s vlastními. Chtěl je užívat přechodně tak, že se s nimi chtěl pouze svézt, event. vyzkoušet jejich mimořádné jízdní vlastnosti. Obdobně se to týká i útoku pod bodem 12., kde navíc podle jeho mínění toto jeho jednání tvoří vzhledem ke sdělení obvinění ze dne 18. 11. 1998 samostatný skutek. Poukázal dále na to, že z opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 9. 1999 sp. zn. 16 T 50/99 vyplývá možnost, že o některém ze skutků napadeného rozsudku bylo již pravomocně rozhodnuto. Požádal proto odvolací soud, aby k jeho odvolání napadený rozsudek změnil a uložil mu mírnější trest. Vrchní soud v Praze přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl obžalovaný podat odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům: V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebyly zjištěny vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu včetně těch, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu a která zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci. V řízení před Krajským soudem v Plzni bylo provedeno dokazování v nezbytném rozsahu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry. Většina důkazů potřebných ke zjištění toho, zda se staly skutky, v nichž jsou spatřovány uvedené trestné činy, zda tyto skutky spáchal obžalovaný a z jakých pohnutek, jaké jsou podstatné okolnosti, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost, jaké jsou osobní poměry obžalovaného, následek a výše způsobené škody či škody, která z jednání obžalovaného hrozila, co vedlo k trestné činnosti nebo umožnilo její spáchání, byla opatřena již v přípravném řízení a potom provedena i v hlavním líčení. Trestné činnosti se především podle zjištění krajského soudu obžalovaný J. S. dopustil na různých místech ČR jednak pod bodem 1. až 5. výroku o vině tím, že v době od 28. 8. 1998 do 25. 9. 1998 odcizil třem osobám jejich osobní automobily, dále odcizil v objektu č. v P. výpočetní techniku a v obchodním domě v P. pánskou toaletní vodu, čímž způsobil škodu v celkové výši 789 539 Kč, jednak pod bodem 6. až 12. tím, že v době od 1. 10. 1998 do 21. 11. 1998 odcizil sedmi osobám šest osobních automobilů a jednu počítačovou sestavu, čímž způsobil škodu v celkové výši 500 210 Kč, a konečně pod body 13. až 22. tím, že v době od 25. 11. 1998 do 11. 1. 1999 odcizil třem osobám jejich osobní automobily, z čehož se v jednom případě o to pokusil, dále odcizil počítačovou sestavu, dále ve třech různých ubytovacích objektech odcizil tři barevné televizory a další různé věci, ze dvou prodejen s elektronikou dva mobilní telefony a z jedné prodejny klenotnictví zlatý řetízek, čímž způsobil škodu v celkové výši 1 486 332 Kč. Odvolací soud shledal, že tato skutková zjištění jsou správná, neboť krajský soud postupoval při provádění důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. takovým způsobem, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodně pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Provedené důkazy krajský soud hodnotil způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř. a dovodil z nich odpovídající závěry, což platí nejen ve vztahu ke skutečnostem charakterizujícím objektivní stránku trestných činů, vůči níž v podstatě námitky odvolání obžalovaného ani nesměřovaly, platí to ale i ve vztahu ke skutečnostem charakterizujícím subjektivní stránku trestného činu, tj. zavinění obžalovaného, vůči níž naopak námitky odvolání obžalovaného směřovaly, a to námitky vůči použiti právní kvalifikace v bodech I., 5., 8., 10., 12., 13. a 15. Odvolací soud shledal, že tyto námitky jsou pouze opakováním obhajoby obžalovaného, kterou obžalovaný uplatnil již v řízení před krajským soudem, s níž se krajský soud vypořádal zcela dostatečně v odůvodnění napadeného rozsudku. Úvahy a závěry krajského soudu v tomto směru shledal odvolací soud logické a přesvědčivé a neshledal důvod k žádné změně. V podrobnostech proto odvolací soud odkazuje na podrobně a výstižně odůvodnění napadeného rozsudku. Námitkám odvolání obžalovaného nemohl odvolací soud přisvědčit. Krajský soud se přesvědčivě vypořádal i s obhajobou obžalovaného, že v případech dílčích útoků pod body 1., 5., 8., 10., 12.. 13. a 15. neměl v úmyslu nakládat s vozidly, jichž se zmocnil, jako s vlastními, ochot se chtěl pouze svézt, a mělo být proto jeho jednání v těchto případech posouzeno nikoliv jako trestný čin krádeže, resp., jako dílčí útoky trestných činů krádeže, ale jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci. K tomu je třeba uvést, že přechodně věc užívat znamená disponovat s ní dočasně po relativně krátkou dobu. U automobilu to znamená svést se s ním a pak jej opustit. Obžalovaný auta, jichž se zmocnil, užíval,jak sám uvedl, k jízdám, resp., k projížďkám po republice, a to po dobu více dnů, a nebylo tedy jejich užívání přechodného, ale trvalejšího charakteru, které je příznačné pro užívání vozidla vlastníkem nebo oprávněným držitelem, a jde proto o přisvojení ve smyslu trestního činu krádeže. Tak tomu bylo i v bodech 5., 10., 12. a 15., kdy další užívání vozidel bylo obžalovanému ve skutečnosti znemožněno tím, že po silniční kontrole a zjištění, že jde o vozidlo kradené, orgány policie obžalovanému toto odňaly. Tvrzení obžalovaného, že v těchto případech vozidla chtěl vrátil, ale bylo mu to znemožněno jejich odnětím orgány Policie ČR, nepovažuje odvolací soud za věrohodné, nebol i tato vozidla užíval k projížďkám po republice po delší dobu, po kterou neučinil ani pokus k jejich vrácení. Např. v případě bodu 5. měl na majitele vozidla dokonce telefon, nebo v případě vozidla pod hodem IS., nejen že za jeho užívání se dopustil dalších krádeží, ale vrácení vozidla se dokonce bránil tím, že po dvakrát s ním ujel policistům, kteří se je snažili zastavit. Pominout nelze ani to, že i sám obžalovaný uvedl, že pokud by nebyl chycen policí a nebylo by mu auto odebráno, pořád by jezdil tím prvním autem a další auta by nebral, ale tak musel sehnat jiné auto a foto používat, to se opakovalo několikrát, a proto bylo aut více. Je proto nepochybné, že stejným způsobem jako v ostatních případech chtěl obžalovaný užívat i motorové vozidlo, kdy pouze pro okolnost, že došlo mezitím k zavření vrat objektu autoservisu, se mu nepodařilo se vozidla zmocnit, když navíc před tím se na stejném místě a stejným způsobem úspěšně zmocnil dalšího vozidla. Proto námitky obžalovaného v tomto směru shledal odvolací soud bezpředmětnými. V úmyslu pachatele cizí motorové vozidlo přechodně užívat pak musí být zahrnut i záměr vrátit je po přechodném užití osobě, které bylo odňato, anebo této osobě umožnit, aby obnovila své dispoziční právo k vozidlu. Musí se to však stát takovým způsobem, aby vlastník mohl obnovit svou moc snadno. Nepůjde proto o přechodné užití, jestliže pachatel, byť věc užíval jen po krátkou dobu, naloží s ní tak, že vlastníkovi nebo oprávněnému držiteli bude obnovení moci nad věcí natrvalo odňato či znemožněno, jak tomu bylo např. v bodech 2., 6., 7., a 9., kdy obžalovaný auta prodal. Nebude tomu tak ani v případech, kdy obnovení moci vlastníka je znesnadněno nebo znemožněno např. odstavením vozidla na odlehlém místě, nebo takovým způsobem, že vrácení vozidla je závislé jen na náhodě. Tak tomu bylo např. v případech, kdy obžalovaný vozidlo po delší době užívání odstavil na ulici v P., a to dokonce i s klíči v zapalování. Tvrzení obžalovaného, že předmětná vozidla chtěl vrátit, je navíc v rozporu s jeho počínáním, neboť z provedených důkazů a nakonec i z výpovědi obžalovaného je zřejmé, že bral vozidla proto, aby s nimi mohl jezdit, a také s nimi jezdil vždy delší dobu, a to do doby, než mu vozidla byla zabavena, odcizena či do doby, než je prodal nebo odstavil. I když měl obžalovaný příležitost vozidlo vrátit, jak je již uvedeno výše, nevrátil je, když navíc, jak sám uvedl, nikdy neuváděl poškozeným své pravé jméno. Z těchto skutečností je zřejmé, že obžalovaný neměl v úmyslu majitelům vozidla vrátit. Proto právní kvalifikaci jedná ní obžalovaného, tak jak byla použita krajským soudem v bodech 1. až 22. výroku o vině napadeného rozsudku, shledal odvolací soud v souladu se zákonem a tedy správnou, a to i proto, že je v souladu se zjištěními krajského soudu o výši způsobené škody ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Správné krajský soud v těchto případech považoval jednotlivé skutky obžalovaného spáchané více útoky za pokračování v trestném činu, neboť jsou splněny podmínky ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. Krajský soud také správně vždy považoval jednání obžalovaného za další nový skutek, pokud bylo spácháno poté, co obžalovanému bylo sděleno obvinění pro předchozí útoky (§ 12 odst. 11 tr. ř.). Námitka obžalovaného v tomto směru týkající se bodu 12. není důvodná vzhledem k tomu, že pro toto jednání, kterého se dopustil dne 21. 11. 1998, bylo obžalovanému sděleno obvinění dne 23. 11. 1998 a dalšího jednání se dopustil až 25. 11. 1998, tedy po sdělení obvinění. Důvodná není rovněž námitka obžalovaného, že z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 9. 1999 sp. zn. 16 T 50199 vyplývá možnost, že o některém z posuzovaných skutků bylo již pravomocně rozhodnuto, Z předmětného usnesení, kterým odvolací soud provedl důkaz, vyplývá, že jím bylo rozhodnuto o skutcích obžalovaného spáchaných jednak 21. 8. 1998 a jednak 23. 8. 1998, pro něž bylo sděleno obžalovanému obvinění dne 24. 8. 1998, tedy před spácháním jednání obžalovaného pod bodem 1 . výroku o vině napadeného rozsudku a dále před jednáním pod bodem 24. výroku o vině a po sdělení obvinění dne 15. 7. 1998 projednání pod bodem 23. Jednání obžalovaného, pro něž bylo trestní stíhání obžalovaného zastaveno, tedy nemůže být posouzeno jako dílčí útok některého z pokračujících trestných činů krádeže, jímž byl obžalovaný napadeným rozsudkem uznán vinným, resp. o žádném z posuzovaných jednání obžalovaného nebylo pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud pak uzavřel, že správnému rozhodnutí o vině obžalovaného J. S. odpovídalo i správné rozhodnutí o trestu, a proto z důvodů v rozhodnutí dále podrobně rozvedených odvolání obžalovaného podle § 256 tr. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4510/	30.11.2000	26 Cdo 1305/2000	Sbírkový text rozhodnutí O b v o d n í s o u d pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 12. 1999 uložil žalované povinnost vyklidit „byt o dvou pokojích a kuchyňském koutu s příslušenstvím v nástavbě domu č. p. 46 v P. 2, Š. ul., v 5. podlaží, 2. dveře od schodiště vpravo“ (dále „předmětný byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou společnými nájemci předmětného bytu a společnými členy Stavebního bytového družstva Z. M., P. 10, když žalobkyně A) získala za trvání manželství se žalobcem B) členský podíl v družstvu děděním a spolu s tím i právo nájmu – po smrti svého otce M. Š., zemřelého dne 27. 10. 1997, který byl manželem žalované. Protože M. Š. se stal členem družstva a získal právo osobního užívání předmětného bytu před uzavřením manželství se žalovanou, vzniklo oběma, poté, co v roce 1988 uzavřeli manželství, právo společného užívání bytu manžely (nikoliv však i jejich společné členství v družstvu), které se podle § 871 odst. 1 obč. zák. transformovalo na právo společného nájmu a které smrtí jmenovaného podle § 707 odst. 2 obč. zák. zaniklo. Protože žalovaná se nestala dědičkou členského podílu, zanikl jí tím právní důvod užívání předmětného bytu. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná nemá právo na zajištění bytové náhrady za vyklizovaný byt. Konstatoval, že „při použití analogie ustanovení § 705 odst. 2, věty první, připadalo by žalované právo na zajištění náhradního ubytování ve smyslu ustanovení § 712 odst. 3, věta první, obč. zák.“, když nebyly shledány důvody zvláštního zřetele hodné pro zajištění náhradního bytu. S poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. dále dovodil, že vázání vyklizení žalované na zajištění náhradního bytu by bylo bezdůvodným odepřením práv žalobců, „jejichž bytová potřeba není zajištěna vzhledem k počtu členů jejich domácnosti v bytě srovnatelném s bytem, kde dříve žalovaná bydlela a kde nyní bydlí sama její dcera“. Pokud pak jde o bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování, tuto je žalovaná schopna si vzhledem ke svým sociálním a majetkovým poměrům zajistit. K odvolání žalované M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2000 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok „I.“), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok „II.“) a proti svému rozsudku připustil dovolání „k otázce, zda pozůstalý manžel, který byl společným nájemcem družstevního bytu a nestal se dědicem členského podílu, má právo na zajištění bytové náhrady jako podmínky vyklizení stávajícího bytu i v případě, že zemřelý manžel nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství“ (výrok „III.“). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem o zániku nájemního práva žalované k předmětnému bytu v důsledku smrti jejího manžela (člena družstva), nestala-li se dědičkou členského podílu. V odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že i když by bylo možno „analogicky (§ 853 obč. zák.) aplikovat ustanovení § 712 odst. 3 obč. zák., podle něhož zásadně vždy přísluší osobě, které svědčilo právo nájmu bytu při zániku tohoto práva, nárok na bytovou náhradu, přičemž tento nárok by bylo možno odepřít jen s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.“, odvolací soud zastává názor, že nájemci při zániku práva nájmu bytu přísluší nárok na bytovou náhradu jen tam, kde mu zákon takovýto nárok výslovně přiznává, neboť použití analogie by „nepřípustně rozšiřovalo okruh osob s nárokem na bytovou náhradu“. Tento právní názor zaujal odvolací soud (uvádí se dále v odůvodnění) „s přihlédnutím k výkladu ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák. a s vědomím tendence novely obč. zák. provedené zákonem č. 267/1994 Sb., která vede spíše ke zúžení nároku nájemce na bytovou náhradu“. Výrok o připuštění dovolání odůvodnil tím, že otázka bytové náhrady v případě zániku práva nájmu družstevního bytu podle ustanovení § 707 odst. 2 obč. zák. není výslovně upravena právním předpisem a není řešena soudní judikaturou, takže jde o otázku zásadního právního významu. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí při zániku práva společného nájmu předmětného družstevního bytu smrtí jejího manžela, člena družstva, nepřísluší právo na bytovou náhradu, pokud zákon toto právo výslovně neupravuje. Dovolatelka má za to, že v dané věci je nutno použít analogie (§ 853 obč. zák.), a poukazuje na to, že pokud by její manželství s M. Š. zaniklo rozvodem, právo na bytovou náhradu by jí příslušelo. Dovozuje, že pozůstalý manžel, jemuž svědčilo právo společného nájmu družstevního bytu, který však nebyl členem družstva a nestal se dědicem členského podílu zemřelého manžela, má právo na zajištění bytové náhrady jako podmínky vyklizení bytu, a že tudíž v dané věci mělo být rozhodnuto tak, že je povinna předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného soudního rozhodnutí. Žalobci se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci soudy obou stupňů a vyvraceli argumenty žalované o jejím nároku na bytovou náhradu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) usnesením ze dne 10. 7. 2000 odložil vykonatelnost shora označených rozsudků soudů obou stupňů. Dále shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). N e j v y š š í s o u d rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Dovolání je podle § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud vyslovil, že dovolání je přípustné. Výrokem o připuštění dovolání byla též vymezena právní otázka, pro niž bylo dovolání připuštěno. Dovolacímu přezkumu se tak – ve spojitosti s odůvodněním rozsudku – otevírá posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu na otázku, zda pozůstalý manžel (jemuž svědčilo právo společného nájmu družstevního bytu, nikoliv i společné členství v družstvu), který se nestal dědicem členského podílu, má v případě povinnosti k vyklizení bytu právo na bytovou náhradu, když z důvodu řešení této otázky podává dovolatelka dovolání, a obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. O nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) jde tehdy, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Podle § 707 odst. 2, věty první, obč. zák., jde-li o byt družstevní, zanikne smrtí jednoho z manželů společný nájem bytu manžely. Podle věty třetí citovaného ustanovení, jestliže zemře manžel, který nabyl právo na družstevní byt před uzavřením manželství, přechází jeho smrtí členství v družstvu a nájem družstevního bytu na toho dědice, jemuž připadl členský podíl. Ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů (a dovoláním ostatně nezpochybněného) vyplynulo, že žalované a jejímu manželovi M. Š. svědčilo právo společného nájmu předmětného družstevního bytu manžely, nikoliv však společné členství v družstvu, když jmenovaný nabyl právo na družstevní byt před uzavřením manželství se žalovanou, že žalované – která nebyla povolána k dědění po svém manželovi – nepřipadl členský podíl v družstvu, a že tento podíl nabyla na základě dědické dohody žalobkyně A). Odvolací soud tedy nepochybil, pokud dovodil, že smrtí M. Š. zanikl společný nájem předmětného bytu, svědčící jemu a žalované, a že žalovaná v důsledku toho (nestala-li se dědičkou členského podílu) ztratila právní důvod předmětný byt užívat. Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit, dospěl-li k závěru, že pozůstalému manželovi, který má byt vyklidit (v dané věci žalované), nepřísluší právo na bytovou náhradu, neboť mu zákon takovýto nárok výslovně nepřiznává, resp. že takovýto nárok nelze přiznat ani na základě analogie (§ 853 obč. zák.). Z koncepce úpravy nároku na bytovou náhradu obsažené v ustanovení § 712 obč. zák. vyplývá, že právo na bytovou náhradu přísluší při zániku existujícího práva nájmu bytu. Přesto však nelze dovodit, že by – v případě, že zákon toto právo nájemci výslovně nepřiznává (resp. nestanoví, že takovéto právo nepřísluší) – pozůstalý manžel, jemuž svědčilo právo (společného) nájmu bytu, byl po zániku tohoto práva povinen byt vyklidit bez nároku na bytovou náhradu, nýbrž je nutno jeho právní postavení posoudit analogicky (§ 853 obč. zák.) podle ustanovení občanského zákoníku, které upravuje vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení § 712 odst. 3, věty první, obč. zák., upravující právní postavení rozvedeného manžela, který nebyl členem družstva, jemuž rozvodem manželství zaniklo právo (společného) nájmu družstevního bytu, a který je povinen byt vyklidit; jde o situaci obdobnou té, jaká je v posuzované věci, tj. o případ, kdy manželům svědčilo za trvání manželství právo společného nájmu družstevního bytu, nikoliv i společné členství v družstvu, a kdy zánikem manželství (v dané věci smrtí) toto právo společného nájmu zaniklo. Pro úplnost se dodává, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1060/97 , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 55, zaujal názor připouštějící analogickou aplikaci ustanovení občanského zákoníku upravujícího nárok na bytovou náhradu při zániku práva nájmu bytu, když dovodil, že při nedostatku výslovné právní úpravy nároku na bytovou náhradu toho ze společných nájemců bytu, který má byt vyklidit (po zrušení práva společného nájmu bytu podle § 702 odst. 2 obč. zák.), je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) použít ustanovení upravující vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Z uvedeného vyplývá, že pozůstalý manžel, jemuž zaniklo smrtí druhého z manželů právo společného nájmu bytu a který se nestal ve smyslu ustanovení § 707 odst. 1, věty první a třetí, obč. zák. dědicem členského podílu a nájemcem družstevního bytu, není povinen byt vyklidit, dokud mu není zajištěno náhradní ubytování; v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že má právo na náhradní byt. I v těchto případech je však třeba se zabývat tím, zda zde nejsou dány důvody pro odepření náhrady za byt z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Ve smyslu ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 35/1994 a 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 8. 6. 1999, sp.zn. 26 Cdo 87/99) při úvaze o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba zohlednit jak okolnosti na straně toho, kdo má byt vyklidit, tak i na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem, a odst. 2, věty první, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4446/	30.11.2000	15 Co 788/2000	Sbírkový text rozhodnutí O k r e s n í s o u d v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 23. 2. 1998 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 12 375,80 Kč s 16% úrokem od 1. 1. 1995 do zaplacení a na nákladech řízení 528 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, přičemž navrhoval zamítnutí žaloby v plném rozsahu, když žalobou uplatněný požadavek považoval za zcela nedůvodný. Žalobce ve svém vyjádření k podanému odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jakožto věcně správného a v dalším se pak vyjadřoval ke správnosti postupu okresního soudu, který dospěl k závěru o existenci své pravomoci k projednání a rozhodnutí předmětné věci. K r a j s k ý s o u d v Ostravě k odvolání žalovaného přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci meritorně rozhodl, aniž byly splněny podmínky řízení. Proto napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil. Z odůvodnění: Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 2 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů, nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány. V daném případě odvolací soud v první řadě předesílá, že předmětem řízení je požadavek žalobce vůči žalovanému na úhradu dlužných telefonních poplatků ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., a to za měsíce červen, srpve až listopad 1994. Vzhledem k takto vymezenému předmětu řízení se pak odvolací soud zabýval řešením otázky, zda je dána pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí dané věci. V této souvislosti odvolací soud zejména konstatuje, že k datu podání žaloby, tj. k 15. 8. 1997, byla otázka úhrady telefonních poplatků řešena hmotným právem, a to zákonem č. 110/1964 Sb. o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů, vyhláškou č. 111/1964 Sb., kterou byl zmíněný zákon prováděn a dále pak vyhláškou č. 108/1982 Sb., kterou se vydává telefonní řád. Pokud jde o pravomoc k rozhodování o povinnosti telefonního účastníka zaplatit dlužné poplatky, pak tato otázka byla judikatorně řešena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, publikovaným v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1997, pod číslem 83 tak, že pravomoc k vydání těchto rozhodnutí přísluší Ministerstvu hospodářství a spojů a nikoli soudu, přičemž odvolací soud nemá důvodu se od závěrů, učiněných ve zmíněném rozhodnutí odchylovat, a na toto zcela odkazuje. Jelikož vyhláška č. 108/1982 Sb., kterou se vydává telefonní řád, byla s účinností od 19. 7. 2000 zrušena vyhláškou č. 203/2000 Sb. a k datu 1. 7. 2000 byl zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, zrušen rovněž zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, zabýval se v dalším odvolací soud otázkou, zda změna hmotněprávních předpisů měla vliv i na posouzení otázky pravomoci soudů k projednání a rozhodování žaloby o povinnosti telefonního účastníka zaplatit dlužné telefonní poplatky či nikoli. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, zřizuje se Český telekomunikační úřad jako správní úřad pro výkon státní správy, včetně regulace ve věcech telekomunikací. Podle ustanovení § 93 zákona státní správu ve věcech telekomunikací vykonává podle tohoto zákona a v rozsahu jím vymezeném a podle mezinárocních smluv, kterými je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv, Ministerstvo dopravy a spojů a Český telekomunikační úřad. Podle ustanovení § 94 bod 8 úřad v oblasti telekomunikačních služeb rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění, vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem, o poskytování telekomunikačních služeb. Podle ustanovení § 107 odst. 1 zákona, pokud není uvedeno jinak, řídí se tímto zákonem i právní vztahy vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k výše citovaným právním ustanovením pak odvolací soud při řešení výše vymezené otázky dospívá k závěru, že ani po změně hmotněprávní úpravy není k projednání a rozhodování věci, tj. vydání rozhodnutí o povinnosti telefonního účastníka zaplatit dlužné nedoplatky, dána pravomoc soudů, nýbrž pravomoc Českého telekomunikačního úřadu, jakožto správního úřadu pro výkon státní správy, včetně regulace ve věcech telekomunikací, v důsledku čehož odvolací soud ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 písm. b), odst. 2 o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu se sídlem v Praze.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4500/	29.11.2000	29 Cdo 2228/2000	Sbírkový text rozhodnutí O b v o d n í s o u d pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 11. 1998 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 140 000 Kč s 21% úrokem z prodlení od 21. 4. 1997 do zaplacení proti vrácení osobního automobilu zn. PEUEGOT 309 GR žalobcem žalovanému, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný dne 2. 4. 1997 inzeroval v A. prodej osobního automobilu zn. PEUEGOT 309 GR 1,4i a uváděl, že je jako nový, rok výroby 1992, 26 000 km, cena 145 000 Kč. Dne 3. 4. 1997 si žalobce za účasti svědků J. a M. D. a V. J. auto prohlédl, svezl se v něm a téhož dne uzavřel s žalovaným kupní smlouvu. Předmětem této smlouvy byl inzerovaný automobil, kupní cena byla sjednána částkou 145 000 Kč, sjednán byl i způsob jejího zaplacení. Kupní smlouva označovala jednotlivé součásti a příslušenství auta jako původní, bylo v ní uvedeno i poškození vozu a stav tachometru s hodnotou 25 600 km. Dopisem ze dne 17. 4. 1997, který byl adresován žalovanému, žalobce od kupní smlouvy odstoupil, protože podle žalobce uvedený počet kilometrů neodpovídá skutečnosti a automobil nemá motor s přímým vstřikováním. Další nesrovnalosti měly být uvedeny v příloze odstoupení od smlouvy. Znalec Ing. V. Ž., který vypracoval znalecký posudek na žádost žalobce, uvedl v tomto posudku, že údaj počítače kilometrů nelze považovat za směrodatný pro stanovení amortizace, zhodnotil technický stav vozidla a stanovil jeho obecnou cenu částkou 88 000 Kč. Ze svědeckých výpovědí soud prvního stupně zjistil, že se svědci účastnili koupě vozu, auto se jim při projížďce zdálo dobré, žalovaný na dotaz žalobce uváděl, že má najeto 26 000 km. Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle § 597 odst. 2 obč. zák. a dospěl k závěru, že odstoupení žalobce od kupní smlouvy bylo důvodné. Vzal za prokázané, že inzerátem a dále při jednáních předcházejících uzavření kupní smlouvy i kupní smlouvou žalovaný žalobce ujistil o počtu ujetých kilometrů, avšak toto ujištění se ukázalo nepravdivým. Automobil vykazuje podle znaleckého posudku u některých částí motoru opotřebení na hranici životnosti, které by nevykazoval, pokud byl měl najeto jen udávaných 26 000 km. Podle soudu prvního stupně je přitom počet ujetých kilometrů důležitá vlastnost, která poskytuje informaci o intenzitě používání a tím též o opotřebení vozu jako celku, popř. i jeho jednotlivých částí. Pokud tedy žalovaný tvrdil, že informoval žalobce pouze o stavu odpovídajícímu tachometru, když jiný údaj neměl k dispozici, toto jej podle názoru soudu prvního stupně nezbavuje odpovědnosti za nepravdivé údaje. Soud prvního stupně proto v plném rozsahu vyhověl žalobě, když vzal za prokázané, že ujištění žalovaného o počtu najetých kilometrů, které bylo pro žalobce jedním z rozhodujících kriterií pro koupi vozu, se ukázalo s ohledem na opotřebení vozu nepravdivým. K odvolání žalovaného M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 9. 1999 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo pochyb o tom, že žalobce dopisem ze dne 17. 4. 1997 odstoupil od kupní smlouvy, bylo podle názoru odvolacího soudu nutno posoudit, zda je opodstatněné jeho tvrzení, že jej žalovaný ujistil o tom, že prodávaný automobil má určité vlastnosti, toto ujištění se ukázalo nepravdivým a že právě z tohoto důvodu odstoupil žalobce od smlouvy. Odvolací soud zopakoval důkaz dopisem žalobce ze dne 17. 4. 1997, adresovaným žalovanému, a zjistil, že žalobce odstoupil od kupní smlouvy uzavřené dne 3. 4. 1997 konkrétně proto, že automobil nemá motor s přímým vstřikováním a že počet ujetých kilometrů neodpovídá skutečnosti. Další důvody měly být uvedeny v příloze dopisu, ale k dotazu soudu žalobce odpověděl, že k tomuto dopisu zřejmě žádnou přílohu nepřipojil. Podle názoru odvolacího soudu zůstalo proto k prokázání, zda žalovaný ujistil žalobce, že prodávaný automobil má motor s přímým vstřikováním a že má najeto 26 000 km, a zda jsou tato ujištění nepravdivá. Odvolací soud vyšel při prokazování těchto otázek z právního názoru, že k tomu, aby k nepravdivosti ujištění o vlastnostech prodávané věci mohlo být přihlédnuto, je nezbytné, aby toto ujištění učinil prodávající v kupní smlouvě. V této věci byla kupní smlouva uzavřena písemně dne 3. 4. 1997, a rozhodný je proto podle mínění odvolacího soudu obsah této smlouvy. Podle odvolacího soudu je přitom zcela irelevantní, o čem účastníci jednali před uzavřením smlouvy. Odvolací soud proto zopakoval důkaz obsahem kupní smlouvy a z jejího obsahu nezjistil, že by žalovaný výslovně ujistil žalobce, že prodávaný automobil má požadované vlastnosti. Pokud se v příloze kupní smlouvy vyskytuje údaj o stavu tachometru, nelze jej podle názoru odvolacího soudu považovat za ujištění o určité vlastnosti vozidla ve smyslu § 597 odst. 2 obč. zák. Podle mínění odvolacího soudu je možno si představit, že kupující učiní podmínkou koupě právě stav skutečně ujetých kilometrů, neboť i tento údaj vypovídá o opotřebení vozidla, avšak ujištění prodávajícího o tom, že vůz má najeto skutečně jen tolik, kolik ukazuje tachometr, by se potom nemělo omezit jen na prosté konstatování stavu tachometru, jak se stalo v tomto případě. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žalobce žádný důkaz ke zpochybnění údaje na tachometru nenavrhl a své tvrzení o nepravdivosti tohoto údaje tak neprokázal. Tyto úvahy vedly odvolací soud k závěru, že žalobci se ze strany žalovaného nedostalo výslovného ujištění o počtu skutečně najetých kilometrů, a jeho odstoupení od smlouvy z tohoto důvodu nemůže být účinné. S ohledem na tento svůj závěr se odvolací soud již nezabýval otázkou, zda lze vůbec počet ujetých kilometrů označit za vlastnost vozidla ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce, který jako důvody dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) a skutečnost, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.). Žalobce namítá, že z ustanovení § 597 odst. 2 obč. zák. nevyplývá žádný požadavek zákona na formu ujištění o vlastnostech věci ani na to, že ujištění musí být obsaženo v textu smlouvy. Podle žalovaného bylo proto nutno přihlédnout i k inzerátu, kterým žalovaný automobil nabízel, a k obsahu těch vyjádření smluvních stran, která se posléze nestala součástí textu smlouvy. Podle dovolatele se odvolací soud dostatečně nevypořádal s výpověďmi svědků i samotného žalovaného, z nichž vyplývalo, že žalovaný opakovaně ujistil žalobce o tom, že vozidlo najelo jen asi 26 000 km. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesu stran nevyplynuly nebo nevyšly ani jinak najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jen ze způsobu, jakým k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Dovolací soud dovodil, že v daném případě nenastala situace, která by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Tvrdí-li dovolatel, že soud tím, že nepřihlédl k obsahu svědeckých výpovědí a výpovědi žalobce, z nichž vyplývalo, že ujistil žalobce, že vůz má najeto jen 26 000 km, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, není toto tvrzení opodstatněné. Soud nepřihlédl k uvedeným důkazům, protože je nepovažoval v dané věci za relevantní. Vyšel z právního názoru, že ujištění o vlastnostech prodávané věci, jak je upraveno v § 597 odst. 2 obč. zák., musí být obsaženo ve smlouvě, a tudíž se potom již nezabýval důkazy, které se netýkaly obsahu uzavřené smlouvy. Uvedený postup odvolacího soudu znamená, že odvolací soud provedl výklad § 597 odst. 2 obč. zák. a zkoumal jen ty důkazy, které byly významné z hlediska tohoto výkladu. Není proto dán dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž dovolací důvod zakládající se na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V daném případě se odvolací soud dopustil pochybení, pokud jde o výklad ustanovení § 597 odst. 2 obč. zák., když svým výkladem zúžil dopad citovaného ustanovení pouze na situace, kdy se ujištění o určitých vlastnostech věci stalo obsahovou součástí kupní smlouvy. Je zřejmé, že tomu tak v převážné většině případů bude a tento postup je i praktický, neboť posiluje právní jistotu smluvních stran, pokud jde o obsah kupní smlouvy a následná práva smluvních stran, která z ní vyplývají. Na druhé straně však nelze nevidět, že to mohou být právě ujištění o určitých vlastnostech prodávané věci, která přesvědčí kupujícího o tom, že akceptuje nabídku prodávajícího a smlouvu s ním uzavře, aniž by však strany učinily uvedené ujištění součástí smlouvy. Při zjišťování, zda k ujištění o vlastnostech ve smyslu citovaného ustanovení došlo, se musí zkoumat celý průběh sjednávání smlouvy a zvážit všechna vyjádření stran, k nimž v tomto procesu došlo. Pro uvedený názor hovoří ostatně i to, že ustanovení § 597 obč. zák. tvoří systémovou jednotu s ustanovením § 596 obč. zák. a zde normovaná povinnost prodávajícího upozornit kupujícího na vady věci, o nichž prodávající ví, je výslovně vázána na proces sjednávání smlouvy. Tato povinnost je svou povahou obdobná ujištění o vlastnostech věci podle § 597 odst. 2 obč. zák. a porušení obou uvedených povinností může mít i totožné právní následky – možnost kupujícího odstoupit od smlouvy. Dovolací soud tedy uzavřel, že ujištění prodávajícího podle § 597 odst. 2 obč. zák., že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, nemusí být součástí uzavřené kupní smlouvy; postačí, došlo-li k ujištění při sjednávání této smlouvy. Zužující výklad odvolacího soudu, pokud jde o § 597 odst. 2 obč. zák. vedl k tomu, že se soud v odvolacím řízení nezabýval otázkou, zda se ujištění prodávajícího o počtu ujetých kilometrů ukázalo nepravdivým, což je otázka nutná k posouzení oprávněnosti žalobce odstoupit od smlouvy. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1, věty za středníkem, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243b odst. 2, věty první, o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13464/	29.11.2000	21 Cdo 182/2000	Sbírkový text rozhodnutí Oprávněný podal dne 7. 10. 1998 u Okresního soudu v Kladně návrh, kterým se domáhal, aby byl podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26.11. 1997 nařízen pro pohledávku ve výši 372 150 Kč se l7% úrokem od 1. 12. 1992 do zaplacení a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 15 533 Kč výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného, a to „na bytové jednotce č. 14 v domě čp. 2461 postaveném na pozemku part. č. 3464, na id. podílu 31/1000 na společných částech téhož domu a na id. podílu 31/1000 na pozemku part. č. 3464, to vše zapsáno na LV č. 23087 pro katastrální území K., obec K. u Katastrálního úřadu v K.“ s tím, že „účinky zástavního práva vznikly dnem 7. 10. 1998“. Návrh zdůvodnil tím, že povinný dosud zaplatil na pohledávku, přiznanou oprávněnému vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 26.11. 1997, pouze 18 500 Kč a že zbytek pohledávky v uvedené výši dosud neuhradil. K návrhu oprávněný připojil výpis z katastru nemovitostí (listu vlastnictví č. 23087 pro kat. území K., obec K.), vyhotovený Katastrálním úřadem v K. dne 22. 9. 1998, v němž jsou mimo jiné vyznačeny spoluvlastnické podíly (včetně podílu povinného) k objektu bydlení čp. 2461 postavenému na pozemku part. č. 3464 a k pozemku part. č. 3464 a je na něm uvedeno, že „údaje tohoto výpisu jsou dotčeny změnou právních vztahů-č.j. V 2921/98“. O k r e s n í s o u d v Kladně usnesením ze dne 9. 11. 1998 nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26.11. 1997 „č.j. 7 C 297/96“ pro pohledávku oprávněného ve výši 372 150 Kč se 17% úrokem od 1. 12. 1992 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 15 533 Kč a pro náklady „tohoto výkonu“ ve výši 15 380 Kč výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného, a to „na bytové jednotce č. 14 v domě čp. 2461 postaveném na pozemku part. č. 3464, na id. podílu 31/1000 na společných částech téhož domu a na id. podílu 31/1000 na pozemku part. č. 3464, to vše zapsáno na LV č. 23087 pro katastrální území K“ obec K. u Katastrálního úřadu v K.“, a návrh, aby „účinky zástavního práva vznikly dnem 7. 10. 1998“, zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že oprávněný prokázal vlastnictví povinného k nemovitostem výpisem z katastru nemovitostí a že jsou dány podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného. K odvolání povinného K r aj s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 30. 6. 1999 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zjistil, že povinný kupní smlouvou ze dne 8. 7. 1998 prodal svůj spoluvlastnický podíl ve výši 31/1000 na domu čp. 2461 postaveném na parcele č. 3464 a na pozemku part. č. 3464 J. H., že návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy byl podán u Katastrálního úřadu v K. dne 7. 9. 1998, že o vkladu vlastnického práva rozhodl Katastrální úřad v K. rozhodnutím ze dne 7. 10. 1998 a že vklad vlastnického práva byl zapsán v katastru nemovitostí dne 2. 11. 1998. Na základě uvedených zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že v den, kdy dosel soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (tj. 7. 10. 1998), který je při výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech rozhodným z hlediska prokázání vlastnického práva povinného, povinný již nebyl vlastníkem nemovitostí dotčených tímto výkonem rozhodnutí. I když byl vklad vlastnického práva zapsán do katastru nemovitostí dne 2. 11. 1998, právní účinky vkladu nastaly ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) již dnem, kdy byl návrh na vklad doručen Katastrálnímu úřadu v K., tj. dnem 7. 9. 1998; ode dne 7. 9. 1998 je proto vlastníkem předmětných nemovitostí J. H. Námitku oprávněného, že vklad vlastnického práva nebyl proveden na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že proti rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu práva není přípustný opravný prostředek a ani žaloba ve správním soudnictví a že se provádí záznamem ve spisu. Odvolací soud dále poukázal na to, že z výpisu z katastru nemovitostí předloženého oprávněným je patrno, že právní vztahy v něm vyznačené jsou „dotčeny změnou“. Protože každý mohl zjistit, že na katastrální úřad došel návrh na povolení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy že dne 8. 7. 1998, soud prvního stupně pochybil, když tuto tzv. plombu přehlédl a návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověl. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá, že prokázání vlastnického práva povinného se při výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech vztahuje ke dni zahájení řízení (ke dni podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí u soudu);jestliže povinný poté převede nemovitost na jiného, nebrání tato okolnost zřízení soudcovského zástavního práva. Protože vklad vlastnického práva pro J. H, byl proveden až dne 2.11. 1998, byl povinný ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí u soudu (tj. ke dni 7.10. 1998) vlastníkem předmětných nemovitostí. Skutečnost, že J. H. nabyl vlastnické právo zpětně s účinky ke dni podání návrhu na vklad (tj. ke dni 7. 9. 1998), není významná. Práva uvedená v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) totiž vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru nemovitostí (nestanoví-li zákon jinak), a nikoliv ke dni podání návrhu na vklad u katastrálního úřadu; zpětně ke dni podání návrhu na vklad nastávají účinky vkladu až po provedení vkladu. Právní názor odvolacího soudu pak ve svých důsledcích podle názoru oprávněného znamená, že by soud musel zamítnout každý návrh na nařízení výkonu rozhodnuti zřízením soudcovského zástavního práva už na základě zjištění, že byl u katastrálního úřadu podán návrh na vklad vlastnického práva pro pozdějšího nabyvatele, na něhož povinný nemovitosti převádí, aniž by tu byla jistota, zda vklad bude skutečně rozhodnutím katastrálního úřadu povolen. Oprávněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s, ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Proto usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Podle ustanovení § 338b odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva může být nařízen,jen je-li prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. Splnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (včetně předpokladu uvedeného v ustanovení § 338b odst. 1 o. s. ř.)je soudu povinen prokázat (doložit)-jak vyplývá zejména z ustanovení § 261 a násl. o. s. ř. – oprávněný. O návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud prvního stupně rozhoduje zpravidla bez jednáni a bez slyšení povinného (srov. § 253 o. s. ř.) a vždy bez provádění dokazování; neprokáže-li oprávněný ani přes poučení poskytnuté mu soudem podle ustanovení § 5 o. s. ř., že byly splněny všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, soud jeho návrh zamítne. Povinnost oprávněného prokázat, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§ 338b odst. 1 o. s. ř.), je jeho procesní povinností. Protože při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se neprovádí dokazování a soud rozhoduje zpravidla bez jednání, může oprávněný tuto procesní povinnost splnit zásadně v souvislosti s podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a může přitom vycházet ze stavu, jaký tu je (nejpozději byl) v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; skutečnosti, které ve vlastnictví nemovitosti nastaly po zahájení řízení, není oprávněný povinen soudu prokazovat. Podle ustanovení § 338b odst. 2, věty první, o. s. ř. je pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti rozhodující doba, kdy k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva. Podle ustanovení § 338b odst. 3 o. s. ř., bylo-li pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno smluvní zástavní právo, řídí se pořadí soudcovského zástavního práva pořadím tohoto smluvního zástavního práva. Pořadí soudcovského zástavního práva se řídí – s výjimkou případů, kdy bylo pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno smluvní (popřípadě jiné) zástavní právo, v nichž je zachováno pořadí zástavního práva již dříve nabyté-dnem, v němž došel soudu návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí. Protože pořadí zástavního práva je dáno-obecně vzato-dobou jeho vzniku (srov. § 151c obě. zák.),je z uvedeného logicky zřejmé, že také pro vznik soudcovského zástavního práva musí být rozhodné ty okolnosti, které tu jsou v den, kdy soudu došel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti. K okolnostem, které nastanou později, nelze přihlédnout tedy rovněž proto, že by o zřízení soudcovského zástavního práva bylo rozhodováno taky podle takových skutečností, které pro vznik tohoto zástavního práva nemohou a nemohly být významné. Z uvedeného vyplývá, že předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§ 338b odst. 1 o. s. ř.), soud posuzuje podle stavu, jaký tu byl v den zahájení řízení, tj. v den podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí u soudu; případné změny ve vlastnictví nemovitosti, které nastanou po zahájení řízení, nejsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech významné (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1222/96, uveřejněný pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). V posuzovaném případě odvolací soud dovodil (správnost těchto závěrů dovolatel nezpochybňuje), že povinný svůj spoluvlastnický podíl na domu čp. 2461 postaveném na parcele č. 3464 a spoluvlastnický podíl na pozemku part. č. 3464, zapsaných u Katastrálního úřadu v K. na listu vlastnictví č. 23087 pro kat. území K.. obec K., kupní smlouvou ze dne 8. 7. 1998 prodal J. H.; návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy byl podán u Katastrálního úřadu v K. dne 7. 9. 1998, o vkladu vlastnického práva rozhodl Katastrální úřad v K. rozhodnutím ze dne 7.10. 1998 a vklad vlastnického práva byl zapsán v katastru nemovitostí dne 2.11. 1998. Vzhledem k tomu, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem povinného (k jeho spoluvlastnickému podílu) byl podán u soudu dne 7. 10. 1998, bylo pro rozhodnutí v této věci výkonu rozhodnutí mimo jiné významné to, jaký měly tyto okolnosti vliv na rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí z hlediska ustanovení § 338b odst. 1 o. s. ř. Uvedenou otázku je třeba i v současné době řešit – s ohledem na to, kdy byl podán návrh na vklad vlastnického práva pro J. H., kdy bylo o tomto návrhu rozhodnuto a kdy došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí – také podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb. (dále jen „obč. zák.“), podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákonů č. 210/1993 Sb. a č. 90/1996 Sb. (dále jen „zákona o vkladech“), podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí české republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb. (dále jen „katastrálního zákona) a podle vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí české republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 179/1998 Sb. (dále jen „vyhlášky“). Podle ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák., převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o vkladech práva uvedená v § 1 odst. 1 tohoto zákona (tj. vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva) se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona o vkladech se za vklad považuje zápis do katastrálních operátů. Podle ustanovení § 2 odst. 3, věty první, zákona o vkladech právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu republiky (tj. příslušnému katastrálnímu úřadu). Podle ustanovení § 5 odst. 3 písm. a) katastrálního zákona katastrální úřad provede vklad údajů o právních vztazích do katastru na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu ke dni, kdy mu byl tento návrh doručen. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) vyhlášky dokladem o vyznačení změny v katastrálním operátu je výkaz změn, jde-li o údaje podle § 6 až § 9 vyhlášky (tj. také tehdy, jde-li o údaje o vlastníku). Podle ustanoveni § 43 odst. 2 písm. a) vyhlášky katastrální úřad zapisuje změny údajů katastru do výkazu změn ve lhůtě do 30 dnů po pravomocném rozhodnutí o povolení vkladu. Podle ustanovení § 22 odst. 2 katastrálního zákona výpisy, opisy nebo kopie z katastrálního operátu, jakož i identifikace parcel vyhotovené katastrálním úřadem jsou veřejnými listinami. Vkladem do katastru nemovitostí, kterým se nabývá vlastnictví k nemovitosti, převedené na základě smlouvy, se-jak vyplývá z citovaných ustanovení-rozumí zápis vlastnického práva pro nabyvatele do katastrálních operátů; takový zápis provede katastrální úřad do 30 dnů po pravomocném rozhodnutí o povolení vkladu a dokladem o něm je výkaz změn. Byl-li pravomocným rozhodnutím katastrálního úřadu povolen vklad vlastnického práva, nastávají právní účinky vkladu ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen příslušnému katastrálnímu úřadu; katastrální úřad proto zapíše na základě svého pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu vlastnické právo pro nabyvatele do katastrálních operátů ke dni, kdy mu byl doručen návrh na vklad. Z uvedeného dále vyplývá, že právní účinky vkladu vlastnického práva nastávají (vznikají) zpětně ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad. Tyto „zpětné“ právní účinky vkladu však nastávají jen na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení (tj. jen tehdy, bylo-li návrhu na vklad pravomocným rozhodnutím katastrálního úřadu návrhu vyhověno) a projevují se v tom, že katastrální úřad provede vklad (tj. zapíše vlastnické právo do katastrálních operátů) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) vyhlášky nikoliv ke dni, kdy k zápisu skutečně dochází, ale již ke dni, kdy mu byl doručen návrh na vklad. “Zpětně“ právní účinky vkladu vlastnického práva se tedy odvíjejí od toho, že katastrální úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a že na základě tohoto pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do katastrálních operátů; dokud nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a dokud nebyl proveden zápis do katastrálních operátů, nenastávají ani „zpětné“ právní účinky vkladu vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad. V případě, že návrh na vklad bude pravomocně zamítnut, nemohou nastat samozřejmě ani „zpětné“ právní účinky vkladu. V posuzovaném případě bylo o návrhu na vklad vlastnického práva pro J. H. pravomocně rozhodnuto dne 7. 10. 1998 a ke vkladu došlo (zápis do katastrálních operátů byl proveden) dne 2. 11. 1998. Vzhledem k tomu, že-jak uvedeno výše-při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech se posuzuje předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§ 338b odst. 1 o. s. ř.), podle stavu, jaký tu byl v den zahájení řízení, a že případné změny ve vlastnictví nemovitosti, které nastanou po zahájení řízení, tu nejsou významné, postupoval odvolací soud nesprávně (v rozporu s tímto právním názorem), když přihlédl ke změně ve vlastnictví (spoluvlastnictví) k nemovitostem, které nastaly v důsledku zápisu vlastnického práva pro J. H. do katastrálních operátů, který byl proveden dne 2. 11. 1998. tedy po zahájení tohoto vykonávacího řízení. Okolnost, že právní účinky vkladu vlastnického práva pro J. H. nastaly (vznikly)již ke dni 7. 9. 1998, tedy před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, tu není rozhodná, neboť se odvíjí od skutečnosti, která nastala až po zahájení tohoto vykonávacího řízení (od provedení vkladu na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu dne 2. 11. 1998); není-li možné při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnuti zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech přihlédnout k této skutečnosti (protože nastala až po zahájení tohoto vykonávacího řízení), nelze zohlednit ani její následky, spočívající v právních účincích vkladu, které se od ní odvíjejí, i když nastaly (vznikly) v době před zahájením tohoto vykonávacího řízení. Dovolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že převede-li povinný nemovitost smluvně na jiného a vzniklou-li na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu jeho právní účinky v době před podáním návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí, je předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§ 338b odst. 1 o. s. ř.), splněn tehdy, dojde-li k zápisu vkladu vlastnického práva pro nabyvatele do katastru nemovitostí až po zahájení řízení o výkon rozhodnutí. Uvedený právní názor má své opodstatnění jen při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech. Není jím dotčeno ani právo nabyvatele nemovitosti domáhat se jejího vyloučení z výkonu rozhodnutí (§ 267 odst. 1 o. s. ř.), ani právo oprávněného domáhat se neplatnosti smlouvy, kterou povinný převedl výše uvedeným způsobem své spoluvlastnické právo na J. H. (jsou-li tu důvody, pro které je podle zákona smlouva neplatná), popřípadě odporovat uvedené smlouvě (za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák.), Protože usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud české republiky je ve výroku o věci samé, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne též to, že oprávněný dosud žádnou listinou neprokázal, že by povinný byl vlastníkem (spoluvlastníkem) „bytové jednotky č. 14 v domě čp. 2641 postaveném na pozemku pare. č. 3464“ (v jím předloženém výpisu z katastru nemovitostí taková „bytová jednotka“ není uvedena), a ani to, je by tato bytová jednotka na základě prohlášení vlastníka (spoluvlastníků) budovy vznikla jako způsobilý předmět právních vztahů. *) Jde o výklad ustanovení občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 1. 2001, vyslovené závěry se však uplatni při výkladu ustanovení v 338b o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13496/	22.11.2000	3 Tz 239/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch V. J. proti trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 1999 sp. zn. 4 T 166/99. Z odůvodnění: Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podal na obviněného V. J. dne 22. 9. 1999 ve věci vedené pod sp. zn. 4 Zt 1169/99 obžalobu pro skutek uvedený pod bodem 1., záležící v tom, že v přesně nezjištěné době začátkem měsíce prosince 1998 na ulici P. odebral od M. K. konzolu a ovladač CD her zn. Sony Playstation s tím, že poškozenému K. do února 1999 ve dvou splátkách zaplatí smluvenou kupní cenu ve výši 5000 Kč, což však neučinil a konzolu a ovladač prodal v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 1999 neznámé osobě, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 5000 Kč, který kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 tr. zák., a pro skutek uvedený pod bodem 2., záležící v tom, že v přesně nezjištěné době začátkem měsíce prosince 1998 v B., v prodejně obchodní společnosti P., kde byl v té době zaměstnán jako prodavač, odcizil minidiskový přehrávač zn. Sharp MD-MS 701, stříbrné barvy, který dne 10. 12. 1998 zastavil v zastavárně v B., čímž způsobil poškozené společnosti P. škodu ve výši 11 990 Kč, který kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 1999 sp, zn. 4 T 166/99 byl obviněný V. J. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. ř. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému M. K. škodu ve výši 5000 Kč a poškozené obchodní společnosti P. škodu ve výši 11 990 Kč. Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se měl dopustit tím, že 1. v přesně nezjištěné době začátkem měsíce prosince 1998 na ulici P. odebral od M. K. konzolu a ovladač CD her zn. Sony Playstation s tím, že poškozenému K. do února 1999 ve dvou splátkách zaplatí smluvenou kupní cenu ve výši 5000 Kč, což však neučinil a konzolu a ovladač prodal v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 1999 neznámé osobě, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 5000 Kč, 2. v přesně nezjištěné době začátkem měsíce prosince 1998 v B., v prodejně obchodní společnosti P., kde byl v té době zaměstnán jako prodavač, odcizil minidiskový přehrávač zn. Sharp MD-MS 701, stříbrné barvy, který dne 10. 12. 1998 zastavil v zastavárně v B., čímž způsobil poškozené společnosti P. škodu ve výši 11 990 Kč. Městský soud v Brně přípisem ze dne 28. 2. 2000 odmítl odpor podaný obviněným dne 24. 2. 2000 proti trestnímu příkazu s tím, že trestní příkaz již nabyl dne 19, února 2000 právní moci, neboť obviněný V J. se vzdal práva na odpor při převzetí trestního příkazu dne 19. 2. 2000, a tudíž již neměl právo podat proti tomuto rozhodnutí řádný opravný prostředek. Proti trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 1999 sp. zn. 4 T 166/99 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, ve které především vytýká Městskému soudu v Brně, že byl vydán trestní příkaz, ačkoliv nebyl opatřenými důkazy spolehlivě prokázán skutkový stav. Na základě dosud získaného důkazního materiálu nelze dospět k jednoznačnému závěru, že skutkem popsaným pod bodem 1. obžaloby se obviněný V. J. dopustil trestného činu zpronevěry. V tomto směru je nutno poukázat na výpověď samotného poškozeného M. K., který uvedl, že s obviněným uzavřeli ústní dohodu v tom směru, že si obviněný V. J. přístroj odebere, bude jeho vlastníkem a postupně zaplatí kupní cenu. Tuto však obviněný V. J. do současně doby neuhradil a získanou věc v přesně nezjištěno: době v měsíci březnu prodal neznámé osobě. Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný V. J. přístroj prodal v době, kdy byl vlastníkem věci. Samotná skutečnost, že nezaplatil celou kupní cenu, neznamená, že se dopustil trestného činu zpronevěry. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným trestním příkazem Městského soudu v Brně a v řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 314c odst. 1, 2 a § 248 odst. 1, 2 tr. zák. porušen zákon, aby napadené rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Dříve, než mohl být napadený trestní příkaz Městského soudu v Brně přezkoumán na základě této stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem, byl dne 12. 10. 2000 zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 200/2000 . Za této procesní situace, kdy rozhodnutí, proti kterému stížnost pro porušení zákona směřovala, přestalo existovat, nebylo možné o stížnosti pro porušení zákona rozhodnout jinak, než ji zamítnout. Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by řešilo podobnou situaci, a proto Nejvyšší soud postupoval analogicky podle ustanovení § 268 odst. 1 tr. ř., které ukládá Nejvyššímu soudu, aby stížnost pro porušení zákona zamítl, shledá-li, že zákon nebyl porušen.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4556/	21.11.2000	3 To 46/2001	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze zrušil k odvolání obžalovaného M. B. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2001 sp. zn. 2 T 62/98 a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Z o d ů v o d n ě n í: Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2001 sp. zn. 2 T 62/98 byl obžalovaný M. B. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. č. 290/1993 Sb. Podle § 148 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku se zařazením pro výkon takto uloženého trestu podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. soud obžalovanému uložil trest zákazu činnosti – podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání šesti roků. Obžalovaný se měl trestné činnosti dopustit tím, že jako daňový subjekt, majitel společnosti M. se sídlem v D., v souvislosti s nákupem lehkých topných olejů, které prodával jako motorovou naftu, a zprostředkovatelskou činností, v letech 1993 a 1994 nepodal u příslušného Finančního úřadu v D. daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob, čímž tuto daň zkrátil o 10 220 626 Kč, a v podaných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za II. až IV. čtvrtletí 1993 neuvedl všechny rozhodné údaje pro stanovení správného základu a výpočet této daně, kterou tak zkrátil o 4 950 979 Kč, a obě daně za uvedené období zkrátil celkem o 15 171 605 Kč. Obžalovaný v zákonné lhůtě podal proti tomuto rozsudku odvolání, které prostřednictvím své obhájkyně odůvodnil. Odvolání směřuje do výroku o vině i trestu a do výroků souvisejících. Především namítá, že nebyly splněny podmínky, aby bylo možno proti němu vést řízení jako proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. Území České republiky opustil v roce 1993 a vrátil se v roce 1998, dokonce byl v roce 1999 v souvislosti s jinou trestní věcí kontaktován vyšetřovatelem, který vyšetřoval jeho trestní věc. V průběhu roku 1999 žádal o nový občanský průkaz, který mu byl bez problémů vystaven, opět se tedy dostal do kontaktu s policií. Byl také před jednáním u soudu veden jako uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce v D. a posléze zaměstnán u TS. v D. Poukazuje na rozh. č. 20/1975 Sb. rozh. tr. Dochází k závěru, že pokud soud prvního stupně vedl řízení proti uprchlému, aniž by zkoumal existenci podmínek k takovému řízení, byl porušen zákon, neboť mu jako obžalovanému byla odňata možnost účinné obhajoby a bylo tak porušeno jeho ústavně dané právo. Dále k samotnému skutku namítá, že byl vězněn osobami, které měly spojitost s obchodem s L., a také se domnívá, že některé jeho podpisy na zajištěných smlouvách a fakturách byly zfalšovány. K těmto a dalším náležitostem by se rád v řízení před soudem vyjádřil. V závěru navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Vrchní soud v Praze přezkoumal z podnětu odvolání obžalovaného podle § 254 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, a dospěl k následujícímu závěru: Krajský soud v Ústí nad Labem vedl řízení proti obžalovanému M. B. jako proti uprchlému. V rámci projednání trestní věci provedl dokazování v rozsahu důkazů shromážděných v přípravném řízení. Na základě nich dospěl ke skutkovým zjištěním a závěrům o právní kvalifikaci jednání obžalovaného, kdy jej uznal vinným výše uvedeným trestným činem a následně mu uložil ve výroku napadeného rozsudku uvedený trest. Vrchní soud v Praze zjistil, že obžaloba na tehdy obviněného M. B. byla ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem podána dne 1. 7. 1998. V této obžalobě státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem navrhl ve smyslu § 305 tr. ř., aby řízení před soudem proti obviněnému probíhalo jako řízení proti uprchlému. Připomíná se, že již řízení přípravné probíhalo ve smyslu § 302 tr. ř., a Vrchní soud v Praze v tomto směru považuje postup orgánů činných v přípravném řízení za plně odůvodněný, odpovídající požadavkům zákona. K jinému závěru však musel dojít v případě řízení před soudem. Hlavní líčení bylo po podání obžaloby nařízeno po delší době na den 13. 3. 2001. V rámci nařizování hlavního líčení nebylo zkoumáno, zda důvody pro vedení řízení ve smyslu § 302 odst. 1 tr. ř. i nadále trvají. Takovýto postup nelze ze spisového materiálu zjistit ani ze strany intervenujícího státního zástupce. Přesto bylo prohlášeno usnesení, že podle § 302 odst. 1 tr. ř. bude konáno řízení proti uprchlému. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že se po vyhlášení odsuzujícího rozsudku ze dne 13. 3. 2001 bez předvolání dne 16. 3. 2001 dostavil obžalovaný M. B. a uvedl skutečnosti týkající se svého pobytu v cizině, jakož i dobu svého návratu do České republiky. Vrchní soud v Praze na základě těchto údajů prověřil jejich pravdivost dotazy u Okresního úřadu v D. ohledně vydání občanských průkazů, u Úřadu práce v D. ohledně registrace uchazeče o zaměstnáni, u TS. v D. ohledně pracovního zařazení. Současně prověřil na Ministerstvu vnitra, odboru informatizace veřejné správy, oddělení informačních zdrojů i hlášený trvalý pobyt obžalovaného. Ze souhrnu těchto informací vrchní soud dospěl k závěru, že tvrzení obžalovaného o jeho návratu do České republiky v roce 1998 a o jeho pobytu na území České republiky v době nařizování hlavního líčení a také přímo v době konání soudního řízení se zakládají na pravdě. Za této situace ovšem nebyl důvod konat hlavní líčení proti uprchlému, a to ani pro případ, že přípravné řízení bylo zcela důvodně vedeno podle § 302 odst. 1 tr. ř. V tomto směru se připomíná rozhodnutí č. 43/1972 Sb. rozh. tr., kdy po návratu uprchlého po podání obžaloby, pokud je věc náležité objasněna a nejsou tu ani jiné důvody, pro něž by bylo třeba vrátit věc k došetření státnímu zástupci, pokračuje soud v trestním stíhání obviněného podle obecných ustanovení trestního řádu. Shodně pak rozhodnutí č. 20/1975 Sb. rozh. tr., na něž obžalovaný v odůvodnění podaného odvolání poukazuje. Vrchní soud v Praze tedy uzavírá, že řízením vedeným proti uprchlému za situace, že obžalovaný se v době přípravy a konání hlavního líčení nacházel v České republice (když tuto skutečnost, jak vyplývá z trestního spisu, soud vůbec nezjišťoval), došlo k porušení ustanovení trestního řádu především v těch ustanoveních, jimiž se má zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu. Tento nedostatek nelze odstranit poukazem na ustanovení § 304 tr. ř., podle kterého obhájce obviněného v řízení podle § 302 odst. 1 tr. ř. má stejná práva jako obviněný. Nelze je napravit ani případnou argumentací, že předvolání obžalovaného k hlavnímu líčení bylo vhodným způsobem uveřejněno, v daném případě vyvěšením na soudní desce (srov. § 306 odst. 2, větu první, tr. ř.). Zásadní překážkou totiž je, že nebyl důvod konat řízení proti uprchlému jako zvláštní způsob řízení (§ 290 tr. ř. a násl.) a mělo se v dané trestní věci vést řízení podle obecných pravidel (§ 196 a násl. tr. ř.). Vrchní soud v Praze proto na základě odvolání podaného obžalovaným napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil s tím, že podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud bude muset řádně M. B. k hlavnímu líčení předvolat a v novém řízení mu umožnit uplatnění jeho práv obžalovaného. Jedině na základě takového postupu bude moci rozhodnout ve věci, když se nevylučuje možnost opatření a provedení i dalších pro rozhodnutí potřebných důkazů, které v dosavadním řízení krajský soud k dispozici neměl, pokud taková nutnost v návaznosti na argumentaci obhajoby obžalovaného nastane. Pro úplnost Vrchní soud v Praze poukazuje na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a na požadavek přesného označení trestného činu, jehož se výrok týká, a to … uvedením místa, času a způsobu spáchání, případně i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným … Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, takové upřesňující údaje krajský soud k dispozici má.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4485/	21.11.2000	22 Cdo 1627/99	Sbírkový text rozhodnutí M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 1998, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud vyslovil, že pozemky č. 2981/4, č. 2981/13 a č. 2981/15, zapsané u Katastrálního úřadu P. – m. na listu vlastnictví č. 1802 pro katastrální území B. v P. 4, v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobců, se přikazují za peněžitou náhradu do vlastnictví žalované a že žalovaná je povinna žalobcům zaplatit částku 403 200 Kč. Současně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dále zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky ve výroku uvedených parcel a že žalovaná tyto parcely užívá, když parcelu č. 2981/13 zastavěla nedopatřením domem a další dvě (č. 2981/4 a č. 2981/15) navazují ze dvou stran k domu tak, že je žalobci nemají možnost fakticky užívat; tato skutečnost vyšla najevo v roce 1995. Obvodní úřad městské části P. 4 zahájil dne 24. 1. 1996 řízení o odstranění stavby ve smyslu § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Z protokolu o ústním jednání konaném v rámci tohoto řízení dne 8. 2. 1996 kromě dalšího vyplývá, že “manželé F. souhlasí s existencí stavby rodinného domku stavebníků MUDr. G. a Ing. G.”. Obvodní soud konstatoval, že na tento skutkový stav nutno aplikovat ustanovení § 135c obč. zák., neboť žalovaná zřídila na cizím pozemku, k jehož užívání jí nesvědčí žádný právní důvod, stavbu. Uzavřel však, že žalobě nelze vyhovět, neboť soud nemůže uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby tak, jak to požadují žalobci. Občanský zákoník v § 135c odst. 3 sice umožňuje uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby, na tomto (cizím) pozemku se nacházejícím, ale nikoliv tak, že by mohl předmětný pozemek vlastníku stavby přikázat do vlastnictví za náhradu.Uvedl, že není ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán žalobním petitem, není však oprávněn se zabývat jinými způsoby řešení situace založené existencí neoprávněné stavby, a to nad rámec § 135c odst. 1 až 3 obč. zák., neboť takový způsob řešení, související se změnou žaloby, by museli navrhnout žalobci. Odvolací soud považoval závěry soudu prvního stupně za správné. Pokud by bylo žalobě vyhověno, šlo by o nepřiměřený zásah do integrity práv žalované, to je o zásah do její svobody nakládat svými finančními prostředky. Ani při velmi extenzívním výkladu § 135c odst. 3 obč. zák. nelze nutit žalovanou, aby souhlasila s přikázáním pozemků do jejího vlastnictví, navíc za cenu, která je určena jednostranně. K argumentaci žalobců, opřené o článek autorů O. Jehličky, J. Švestky a J. Mikeše “K některým aktuálním otázkám občanskoprávního institutu neoprávněné stavby – současná právní úprava v praxi soudů”, publikovaný v Právních rozhledech č. 12/1997 (dále jen “článek“), soud konstatuje, že výčet řešení situací podle § 135c odst. 3 obč. zák. autoři pokládají za výčet taxativní a pro soud závazný. Žalobci se dožadovali připuštění dovolání odvolacím soudem s tím, že za otázku zásadního právního významu, kterou požadovali v rámci dovolacího řízení vyřešit, považovali to, “zda je možné ustanovení § 135c odst. 3 obč. zák. aplikovat i pro petit, který je předmětem tohoto řízení”. Odvolací soud dovolání nepřipustil s tím, že “citace ustanovení § 135c odst. 3 obč. zák. je zcela jasná svým významem a nelze tomuto ustanovení přisuzovat význam zcela jiný, který nemá. Z pohledu odvolacího soudu nejde o výklad, z něhož by vyplývala navzájem si odporující hlediska. Proto nejde o otázku zásadního právního významu, když právní význam zmíněného ustanovení je jasný a nevzbuzuje pochybnosti či jiný možný výklad”. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobci podávají dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Zásadní právní význam dané věci spatřují ve dvou směrech. Jednak jde o výklad § 135c odst. 3 obč. zák. z hlediska možností soudu uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby “ i jinak”, tedy nad rámec demonstrativního příkladu zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby, jednak o poskytnutí soudní ochrany žalobců uspořádáním poměrů mezi nimi a žalovanou za situace, kdy jim, jako vlastníkům pozemků užívaných žalovanou, zamítnutím žaloby soud nepřípustně odmítl spravedlnost (tzv. denegatio iustitiae). Pokud jde o otázku výkladu ustanovení § 135c odst. 3 obč. zák., dovolatelé poukazují na to, že odvolací soud účelově interpretoval článek uvedený shora když tvrdil, že “výčet řešení v § 135c obč. zák. je taxativní co do možnosti použitelných způsobů a řešení a v tomto smyslu i pro soud závazný”. Podle dovolatelů je zřejmé, že autoři článku měli na mysli taxativní výčet celého § 135c obč. zák. ve smyslu všech tří jeho odstavců. Z dikce § 135c odst. 3 obč. zák. je naprosto zřejmé, že slova “i jinak” s následujícím demonstrativním (viz slovo “zejména”) příkladem zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby, představuje široké oprávnění soudu uspořádat poměry účastníků. K záležitosti dodatečného udělení souhlasu s existencí rodinného domku žalované na pozemku žalobců v souvislosti s řízením o odstranění stavby uvádějí, že tento souhlas byl dán toliko pro toto řízení, a to za situace, kdy hrubá stavba domku žalované i ostatních byla hotova. Stavební úřad však neřešil, co ze zákona řešit měl, totiž dodatečné prokázání vlastnického či jiného práva k těm pozemkům, na něž po novém zaměření stavby přesahovaly. Takové právo žalovaná od počátku neměla, doposud nemá a z tohoto hlediska je nepochybné, že její stavba byla a je neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák. Nesouhlasí se závěry soudu, že nelze nutit žalovanou, aby souhlasila s přikázáním pozemku do jejího vlastnictví za cenu jednostranně určenou. Ustanovení § 135c obč. zák. je koncipováno na ochranu vlastníka pozemku proti neoprávněným zásahům vlastníkem stavby, takže hovořit o stejné ochraně vlastnických práv se jeví jako tvrzení účelové. V postupu žalobců nejde o “nucení” žalované, aby souhlasila s přikázáním pozemků do jejího vlastnictví. Žalovaná v průběhu celého řízení s nabytím vlastnického práva k pozemkům souhlasila. Přitom názor soudu o nemožnosti, resp. nepřípustnosti jednostranného určení ceny soudem možno zpochybnit řadou zákonných ustanovení (např. § 135c odst. 2, § 142 odst. 1, § 151p odst. 3 obč. zák.). Dovolatelé nesouhlasí se závěry soudu, že záleží na žalobcích, zda navrhnou změnu petitu žaloby. Namítají, že v daném případě soud nemůže žalobu zamítnout a právní poměry účastníků neuspořádat. V této souvislosti opět poukazují na shora zmíněný článek a dodávají, že po podání žaloby vlastníkem pozemku na uspořádání poměrů podle § 135c odst. 3 obč. zák. musí soud poměry obou vlastníků uspořádat a tak mezi nimi nastolit stav právní jistoty. Odmítne-li soud poměry uspořádat, jde o nepřípustné odmítnutí spravedlnosti. Závěrem poukazují na rozhodnutí soudů ohledně jejich povinnosti uhradit náklady řízení, které celkově činí přes 47 000 Kč. V této souvislosti, a s odkazem na svoji majetkovou situaci, poukazují na skutečnost, že v případě vykonatelnosti rozsudku by s ní spojená eventuální exekuce ze strany žalované byla možná pouze na předmětné pozemkové parcely. Proto navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná. Opakuje argumentaci uplatněnou v rámci řízení a uzavírá, že tvrzení žalobců, uvedená v jejich dovolání, jsou nepodložená. Míní, že v daném případě nelze na stavbu jejího rodinného domku v části, v níž se nachází na pozemcích žalobců, nahlížet jako na neoprávněnou stavbu, neboť jde o jinou situaci, než jakou předpokládá § 135c odst. 3 obč. zák. K této stavbě, byť dodatečně, dali žalobci svůj souhlas, stejně, jako ona dala souhlas k umístění stavby souseda Ing. arch. P. na jejím pozemku. Takový souhlas nelze pokládat za souhlas ve smyslu stavebního řízení. Plně se ztotožňuje s právním názorem soudu a s odůvodněním zamítnutí žaloby. Navrhuje odmítnutí dovolání. N e j v y š š í s o u d po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným. Proto zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Dovolací soud považuje za zásadní otázky, zda lze zamítnout žalobu na uspořádání poměrů mezi neoprávněným stavebníkem a vlastníkem pozemku v případě, že žalobce se domáhá způsobu řešení, které soud nepovažuje za zákonné, zda skutečnost, že vlastník pozemku poté, co neoprávněná stavba byla zřízena, souhlasí s její další existencí a nedomáhá se jejího přikázání do svého vlastnictví, má za následek, že stavbu nelze nadále považovat za neoprávněnou a konečně též otázku zda § 135c odst. 3 obč. zák. umožňuje přikázat vlastníkovi neoprávněné stavby do vlastnictví pozemek, zastavěný neoprávněnou stavbou. Listina základních práv a svobod stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4). Problematiku neoprávněné stavby na cizím pozemku upravuje § 135c obč. zák., který zní takto: (1)Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). (2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. (3) Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde tedy soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.); pokud soud dospěje k závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z § 135c obč. zák. Pokud soudy v nalézacím řízení vyšly z toho, že v případě, že žalobce navrhuje vypořádání neoprávněné stavby způsobem, který přesahuje rámec § 135c obč. zák., je třeba žalobu zamítnout, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že navržený způsob vypořádání nepřesahoval rámec uvedeného ustanovení) a je tak dán dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. O neoprávněnou stavbu jde v případě, že někdo zřídí stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo. Pokud však vlastník pozemku a stavebník uzavřou po zřízení neoprávněné stavby smlouvu, na jejímž základě vznikne stavebníkovi věcné anebo obligační právo mít nadále na cizím pozemku stavbu, nelze se domáhat uspořádání vztahů z neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. Pouhé vyjádření souhlasu s další existencí stavby však není právní skutečností, která by takové právo zakládala; to, že vlastník pozemku se nedomáhá odstranění neoprávněné stavby, případně jejího přikázání do svého vlastnictví, jej samo o sobě nezbavuje práva domáhat se vypořádání podle § 135c obč. zák. Pokud tedy odvolací soud konstatoval, že v dané věci “se nejedná o stavbu neoprávněnou, byl-li dán souhlas s její stavbou i vlastníkem pozemku”, aniž by uvedl, jaké právo a na základě jaké právní skutečnosti žalované vzniklo, jde i v této části o rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení. Omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením věcného břemene ve prospěch stavebníka je mimořádným opatřením, které připadá v úvahu jen ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že Listina základních práv a svobod s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz zneužívání vlastnického práva, případně pro zákaz imisí – viz čl. 11 odst. 3), tím spíše v případě, kdy jde o soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Při řešení situace, která nastala v důsledku zřízení neoprávněné stavby, je tedy třeba brát do úvahy především ochranu práv vlastníka pozemku, do jehož práv bylo neoprávněně zasaženo; to vyplývá jak z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tak i z konstrukce § 135c obč. zák., zejména z pořadí, v jakém zákon uvádí jednotlivé způsoby vypořádání neoprávněné stavby, a konečně z principů, na kterých je založeno občanské právo, které poskytuje ochranu tomu, do jehož práv bylo bez právního důvodu zasaženo proti tomu, kdo takto do práva zasáhl. Vznikne-li v důsledku neoprávněného zásahu do práva újma, měl by ji nést především ten, kdo do práva neoprávněně zasáhl, nepodává-li se ze zákona opak. Ustanovení § 135c obč. zák. sleduje vypořádání právních vztahů mezi vlastníkem pozemku a neoprávněným stavebníkem. Zákon přitom uvádí řešení, která podle názoru zákonodárce budou zpravidla přicházet v úvahu, nejde však o výčet taxativní, ale demonstrativní. To vyplývá ze znění § 135c odst. 3 obč. zák., podle kterého soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Znění zákona ani jeho smysl nevylučuje jiné uspořádání poměrů, než jaké zákon výslovně uvádí. Situace, které v důsledku neoprávněné stavby mohou vzniknout jsou natolik různorodé, že zákonodárce nechtěl taxativním způsobem uvést jejich výčet. Je proto věcí soudu, aby v každém případě našel nejvhodnější řešení, které by bylo v souladu se zněním i s účelem § 135c obč. zák., s principy, na kterých je založeno platné občanské právo a zejména též s Listinou základních práv a svobod. Při zvažování o způsobu vypořádání je třeba vzít do úvahy skutečnost, že je-li pozemek zastavěn neoprávněnou stavbou, která není stavbou dočasnou, je vlastník pozemku v případě, že soud nerozhodne o odstranění stavby anebo o jejím přikázání vlastníkovi pozemku, trvale omezen ve svém právu. Přesto, že pozemek zastavěný stavbou, případně i přilehlé části nebude moci nadále užívat, bude stále jeho vlastníkem, což pro něj může mít právní důsledky i v oblasti daní a poplatků, v oblasti práva dědického apod. Proto v případě, že vlastník pozemku s takovým řešením souhlasí, nebo je dokonce sám navrhuje, se jeví jako nejvhodnější uspořádání poměrů mezi účastníky přikázání zastavěné plochy, případně též části parcely nutné k řádnému užívání neoprávněné stavby, vlastníkovi této stavby, a to za náhradu; soud přitom vychází přiměřeně z ustanovení o vypořádání neoprávněné stavby jejím přikázáním do vlastnictví vlastníka pozemku (§ 135c odst. 2 obč. zák., § 853 obč. zák. K možné námitce, že toto ustanovení neumožňuje přikázání stavby do vlastnictví vlastníka pozemku proti jeho vůli lze poznamenat, že právní ochrana zájmů toho, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo, nemůže být srovnávána s úrovní ochrany neoprávněného stavebníka). Soud však nemůže takto rozhodnout proti vůli vlastníka pozemku, neboť by šlo v podstatě o nucené zbavení vlastnického práva, které by bylo v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nelze opomenout, že část parcely, které se bude rozhodnutí týkat, musí být individualizována tak, aby mohla být předmětem právního vztahu. Pokud v důsledku realizace neoprávněné stavby je vlastníku pozemku ztížena možnost užívat i jiné pozemky než ty, které byly neoprávněnou stavbou přímo dotčeny, soud k této skutečnosti přihlédne při stanovení náhrady za neoprávněnou stavbu [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98, publikovaný v časopisu Právní rozhledy č. 9/2000, ve kterém se uvádí, že při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle § 135c odst. 3 obč. zák. nelze vycházet jen z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník pozemku byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí, a přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k případné dobré víře stavebníka) a k újmě, postihující vlastníka pozemku]. Pokud by vlastník v důsledku neoprávněné stavby nemohl pozemky užívat vůbec, nebo by v důsledku vzniklé situace bylo užívání těchto pozemků podstatně ztíženo, zatímco vlastník neoprávněné stavby by mohl tyto pozemky řádně užívat, bylo by možno přikázat i tyto pozemky do vlastnictví vlastníkovi stavby. Při stanovení výše náhrady za pozemek je třeba též přiměřeně vycházet z rozhodnutí, publikovaného pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého “základem pro stanovení přiměřené náhrady je obecná cena nemovitostí obvyklá v daném místě v době rozhodování. Není na místě vycházet z tzv. odhadní ceny, zjištěné znaleckým posudkem podle cenového předpisu. Naznačený postup by sice odpovídal praxi soudů v době, kdy se ani účastníci smluv nemohli odchýlit od ceny nemovitostí vypočtené podle cenového předpisu, ale nerespektoval by stávající právní stav, kdy lze při smluvních převodech sjednat i cenu odlišnou od ceny podle cenového předpisu. V těchto případech má cena zjištěná podle cenových předpisů jen určitý informativní, orientační význam a je směrodatná zejména pro daňové účely. Jinak ovšem platí zásada smluvní volnosti a účastníci smlouvy již nejsou vázáni cenou zjištěnou podle cenového předpisu. Přitom pouze obecná cena vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitostí”. Náhrada může být výjimečně stanovena vyšší částkou, než jakou by byla stanovena při vypořádání podílového spoluvlastnictví; při vypořádání neoprávněné stavby jde totiž o případ, kdy k vypořádání dochází na základě protiprávního jednání (viz výše). K argumentaci odvolacího soudu lze uvést, že pokud by žalovaná pociťovala nucené nabytí pozemku jako nepřiměřené omezení, mohla by situaci řešit odstraněním neoprávněné stavby. Je-li pak nucené nabytí vlastnického práva k pozemku, na kterém má nabyvatel stavbu, nepřiměřeným omezením stavebníka, je tím spíše nepřiměřeným omezení vlastníka pozemku, který je nucen trpět na pozemku cizí neoprávněnou stavbu. Neoprávněný stavebník není zbavován práva, naopak je mu právo, na jehož základě může mít nadále na pozemku stavbu, zakládáno. Z uvedeného je zřejmé, že ve věci je dán dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13421/	10.11.2000	11 Tcu 78/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání rozhodnutí soudů Slovenské republiky ve věci odsouzeného J. M. Z odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Bratislavě ze dne 2. 12. 1991 sp. zn. 1 T 10/91, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 4. 3. 1992 sp. zn. 4 To 4/92, byl J. M. uznán vinným trestnými činy falšování a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Těchto trestných činů se měl J. M. dopustit v podstatě tak, že 10. 1. 1991 odprodal, po dohodě s další osobou, P. U. 500 falešných US dolarů za 29 Kč za 1 US dolar, přičemž je vydával za pravé, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 14 500 Kčs. Za tuto trestnou činnost mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s výkonem v první nápravně výchovné skupině. Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky požádalo podle čl. 31 odst. 2 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. 10. 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb.) s odvoláním na Úmluvu o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb.) o převzetí výkonu zbytku trestu odnětí svobody v této trestní věci. Ministerstvo spravedlnosti ČR předložilo proto dne 24. 10. 2000 tuto věc Nejvyššímu soudu s návrhem, aby podle § 384a tr. ř. výše citovaná rozhodnutí soudů Slovenské republiky uznal na území České republiky. Nejvyšší soud přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že všechny zákonné podmínky pro uznání rozhodnutí slovenských soudů nejsou splněny. Předně je třeba připomenout, že překážkou uznání rozsudku soudu se sídlem ve Slovenské republice na území České republiky podle § 384a tr. ř. jako cizozemského soudu není sama o sobě skutečnost, že jde o rozsudek z doby existence České a Slovenské Federativní Republiky (srov. č. 37/1996 a č. 2/1997 Sb. rozh. tr.). Podle § 384a tr. ř. platí, že má-li být podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, vykonán rozsudek cizozemského soudu v trestní věci, předloží Ministerstvo spravedlnosti věc Nejvyššímu soudu s návrhem, aby rozhodl o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky. Nejvyšší soud rozhodne o návrhu po slyšení nejvyššího státního zástupce rozsudkem. Z výše citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že uznat rozhodnutí cizozemského soudu v trestní věci lze jen tehdy, existuje-li mezinárodní smlouva, která umožňuje vykonání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky (srov. č. 15/1997 Sb. rozh. tr.). Přitom rozsudek Nejvyššího soudu, jímž se na území České republiky uznává rozhodnutí cizozemského soudu, je vnitrostátním právem vyžadovaným předpokladem toho, aby (při splnění dalších podmínek stanovených v mezinárodní smlouvě) mohl být vykonán na území České republiky obsah rozhodnutí cizozemského soudu v trestní věci. V posuzované věci poskytují mezinárodně právní podklad pro výkon rozhodnutí soudů Slovenské republiky na území České republiky Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb. – dále jen “Smlouva”) a Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb. – dále jen “Úmluva”). Podle článku 31 odst. 1 Smlouvy se státní občané jedné smluvní strany, odsouzení k trestu odnětí svobody na území druhé smluvní strany, předávají k výkonu trestu odnětí svobody na území smluvní strany, jejímiž jsou státními občany, v souladu s Úmluvou. Podle článku 31 odst. 2 Smlouvy se podle Úmluvy postupuje i v případech, kdy se odsouzený v době podání žádosti o předání k výkonu trestu odnětí svobody již nachází na území dožádané smluvní strany. Vlastní podmínky pro předání odsouzené osoby k výkonu trestu jsou vymezeny především v článku 3 odst. 1 Úmluvy. Z hlediska tam uvedených požadavků je zřejmé, že podle osvědčení o státním občanství, které vydal Magistrát města Ústí nad Labem je J. M. státním občanem České republiky. J. M. byl přitom pravomocně odsouzen za trestné činy, které jsou trestné i podle právního řádu České republiky (trestné činy podvodu a padělání a pozměňování peněz podle § 250 odst. 1, 2 a § 140 odst. 2 tr. zák.). Z uloženého osmnáctiměsíčního trestu odnětí svobody odsouzený v důsledku započtení vazby v době od 11. 1. 1991 do 30. 5. 1991 odpykal 4 měsíce a dvacet dnů a zbytek trestu dosud vykonán nebyl. Odsouzený J. M. podáním ze dne 3. 3. 1999, které adresoval Městskému soudu v Bratislavě, žádal, aby mu bylo umožněno vykonat trest uložený výše citovanými rozhodnutími v České republice, a to z rodinných důvodů. Tento požadavek opakoval i v dalším podání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Bratislavě dne 12. 3. 1999, přičemž v případě nevyhovění požadoval, aby mohl vykonat trest v Bratislavě. V této souvislosti je ovšem třeba poukázat na požadavek obsažený v článku 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy. I v případě, kdy odsouzený J. M. se již nachází na území České republiky, kde má být trest vykonán, musí být zjištěno, zda odsouzená osoba, popř. její právní zástupce, s tímto předáním souhlasí. Přitom musí jít ve smyslu článku 7 Úmluvy o souhlas dobrovolný, učiněný s plnou znalostí právních důsledků. Podle názoru Nejvyššího soudu, v případě, kdy je odsouzený na území státu, kde má být trest vykonán a jehož je občanem, musí z prohlášení o souhlasu s předáním k výkonu trestu být patrno, že si je vědom i zvláštních právních důsledků vyplývajících z této situace. Konkrétně jde o to, že podle právního řádu České republiky (srov. § 21 odst. 1 tr. zák.) nemůže být občan České republiky vydán k výkonu trestu do cizího státu. Z toho vyplývá, že v případě odepření souhlasu odsouzeného s předáním nemůže být výkon uloženého trestu zajištěn touto formou mezinárodní spolupráce mezi Slovenskou republikou a Českou republikou, tj. na základě aplikace Úmluvy o předávání odsouzených osob. Setrvá-li odsouzený na území České republiky, výkonu trestu uloženého soudy Slovenské republiky se odepřením souhlasu tedy může vyhnout (srov. č. 53/1995 Sb. rozh. tr.). V této věci je však z obsahu podání odsouzeného patrno, že o těchto zvláštních právních důsledcích poučen nebyl a že vychází z domnění, že trest odnětí svobody uložený soudem Slovenské republiky může být vykonán jak v České republice, tak ve Slovenské republice. Domáhá se totiž toho, aby v případě, že nebude vyhověno jeho žádosti o výkon trestu na území České republiky, mohl tento trest vykonávat v Bratislavě, tj. na území Slovenské republiky. Je proto třeba zabezpečit, aby souhlas odsouzeného s předáním k výkonu trestu na území České republiky, který je jinak zřejmý z jeho podání, byl učiněn s plnou znalostí právních důsledků ve smyslu požadavku čl. 7 Úmluvy. Dále z čl. 3 odst. 1 písm. c) Úmluvy vyplývá, že v době přijetí žádosti o předání výkonu trestu má odsouzená osoba vykonat nejméně šest měsíců trestu odnětí svobody. Z toho vyplývá především to, že tento trest (popř. jeho zbytek) musí v době přijetí žádosti nadále právně existovat, a to přinejmenším ve shora uvedené výši, přičemž na území státu, který trest uložil, lze tento trest i nadále vykonat. V opačném případě nelze učinit závěr, že odsouzená osoba má vůbec vykonat nějaký trest odnětí svobody. Zjištění, že na území státu, který trest uložil, jej již nelze vykonat, nepochybně brání uznání rozsudku cizozemského soudu na území České republiky, neboť takový trest nelze vykonat ani na území České republiky. Tato podmínka předání odsouzeného k výkonu trestu tak není splněna v případě zjištění, že kupř. v důsledku promlčení výkonu trestu došlo k zániku trestu na území státu, v němž byl trest uložen. Pro posouzení této otázky však není ve spise dostatek podkladů, a to ani s přihlédnutím k obsahu dřívější žádosti Ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky ze dne 2. 1. 1996. Navrhovatelem nebyly opatřeny právní předpisy Slovenské republiky upravující otázku zániku trestu a z obsahu spisu není zřejmé ani to, zda a jaké byly učiněny úkony ze strany příslušných orgánů Slovenské republiky bránící zániku trestu. Nelze přehlédnout, že v posuzované věci byl J. M. pravomocně odsouzen již dne 4. 3. 1992 (tj. před více než osmi lety) k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Lze tedy uzavřít, že podmínka čl. 3 odst. 1 písm. c) Úmluvy není splněna, jestliže trest uložený cizozemským rozhodnutím nelze vykonat na území státu, v němž byl uložen, neboť došlo k zániku trestu. Vzhledem k těmto nedostatkům ve splnění podmínek předání výkonu trestu Nejvyššímu soudu nezbylo, než návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání rozsudku Slovenské republiky na území České republiky podle § 384a tr. ř. zamítnout. Toto rozhodnutí však neznamená, že by v případě odstranění uvedených nedostatků na žádost Slovenské republiky nebylo možno předložit návrh na uznání rozhodnutí soudu Slovenské republiky Nejvyššímu soudu znovu. Pokud trest, který má odsouzený J. M. ještě vykonat, skutečně existuje, pak nelze vyloučit, že odsouzený z důvodu dobrého vypořádání svých vztahů se Slovenskou republikou (např. proto, že hodlá z rodinných či osobních důvodů pobývat na jejím území) raději bude souhlasit s výkonem tam uloženého trestu v České republice, i když bude vědět, že k výkonu tohoto trestu nemůže být Českou republikou vydán. O zamítnutí návrhu na uznání rozsudku cizozemského soudu rozhodl Nejvyšší soud formou usnesení, když na území České republiky s tímto rozhodnutím nejsou spojovány žádné právní důsledky a toto rozhodnutí nijak nebrání opětovnému podání návrhu na uznání výše již označeného rozhodnutí soudu Slovenské republiky. Naproti tomu v případě, že Nejvyšší soud uzná rozhodnutí cizozemského soudu, učiní tak rozsudkem, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu je zákonným podkladem pro případný výkon rozhodnutí cizozemského soudu a způsobuje důsledky předpokládané v ustanovení § 4 odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13444/	01.11.2000	9 Tz 219/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil k stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněných Ing. T. M., CSc., Ing. J. Č. a M. P. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2000 sp. zn. 4 To 3/2000 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 1999 sp. zn. 31 T 5/99 a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 1999 sp. zn. 31 T 5/99 byli obvinění Ing. T. M., CSc., Ing. J. Č. a M. P. uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití ustanovení § 143 tr. zák. a pokusem trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 8 odst. 1 k § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a byli za to odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody v trvání pěti let u obviněných Ing. M. a Ing. Č. a v trvání pět a půl roku u obviněného M. P. Obvinění Ing. M. a M. P. byli pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou a obviněný Ing. J. Č. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle zjištění krajského soudu se obvinění trestné činnosti dopustili v podstatě tak, že po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu získat majetkový prospěch, Ing. J. Č., vystupující jako M. H., dne 5. 5. 1998 po předložení pozměněného občanského průkazu na jméno M. H., do něhož byla vlepena jeho fotografie, a padělaného živnostenského listu s obchodním jménem M. H., které mu za tím účelem opatřil obviněný M. P., založil v Investiční a Poštovní bance, a. s., v pobočce N., běžný účet č. X s názvem M. H. Následně dne 25. 11. 1998 v Investiční a Poštovní bance, a. s., v pobočce O., po předložení padělaného příkazu k úhradě opatřeného napodobeninou podpisu J. S. a dalším smyšleným podpisem, k převodu finanční částky ve výši 4 116 326 Kč z účtu č. Y majitele VŠB v O., na účet č. X, se obviněný Ing. J. Č. na základě pokynů od obviněných M. P. a Ing. T. M., CSc., který mu také předložil potřebné doklady k výběru, pokusil dne 2. 12. 1998 v Investiční a Poštovní bance, a. s., v pobočce N., ke škodě VŠB v O., vybrat finanční hotovost ve výši 4 000 000 Kč, k čemuž nedošlo, neboť podezřelá bankovní operace nebyla realizována a obvinění byli zadržení orgány Policie ČR. K odvolání všech tří obviněných Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 3. 2000 sp. zn. 4 To 3/2000 rozhodl v neveřejném zasedání tak, že z podnětu podaných odvolání výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil v celém rozsahu, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř., a podle § 259 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že se věc vrací soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle odůvodnění tohoto usnesení se tak stalo zejména proto, že závěry krajského soudu o tom, že obvinění jednali od počátku ve spolupachatelství, jsou nejasné a pochybné. Podle názoru odvolacího soudu je v této otázce rozsudek v zásadě nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, na jakém skutkovém podkladě dospěl krajský soud k tomuto zjištění, a navíc je v tomto ohledu výroková část rozsudku (tzv. skutková věta) i v rozporu s jeho odůvodněním. Dále vytkl soudu prvního stupně, že nedostatečně provedl popis skutkového děje z toho pohledu, z jakých důvodů nedošlo k dokonání trestného činu podvodu. Zejména soud prvního stupně nevysvětlil, jak nahlíží na jednání obviněných ve skutkovém omylu, který byl vyvolán pracovníky banky ve spolupráci s policií. Dále je napadený rozsudek nepřezkoumatelný též ve vztahu k užití padělané veřejné listiny, a to v tom smyslu, kterou listinu má krajský soud na mysli, zda jen občanský průkaz nebo i živnostenský list. Dále je také nejasné, vůči kterému subjektu podvodné jednání směřovalo, tj. kdo měl být uveden v omyl, kterému subjektu měla vzniknout škoda a v jaké výši a ve kterém okamžiku došlo k dokonání trestného činu podvodu. Tyto okolnosti jsou významné i z hlediska posouzení podoby trestní součinnosti ze strany jednotlivých obviněných. Rozsudek krajského soudu je nejasný i v tom, že podle názoru soudu prvního stupně se na jedné straně nepodařilo prokázat, kdo konkrétně padělal příkaz k úhradě, a proto soud tuto skutečnost nepřičetl k tíži žádnému z obviněných, na druhé straně, a to v rozporu s formální logikou, tentýž soud učinil ryze spekulativní závěr o tom, že příkaz k úhradě museli udat právě obvinění, neboť nevznikl ani náznak toho, že by se na jeho udání mohla podílet i jiná osoba. Podle názoru odvolacího soudu se však ani v tomto případě nepodařilo prokázat, kdo příkaz k úhradě udal, zda to byl některý z obviněných, nebo např. na jeho žádost osoba jiná. Z výpovědí pracovníků banky přitom vyplynulo, že příkaz k úhradě mohl podat prakticky kdokoli. V souvislosti s právním posouzením stíhané trestné činnosti odvolací soud vytkl soudu prvního stupně především to, že nesprávně posoudil jednání obviněných též jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za užití ustanovení § 143 tr. zák. Podle názoru odvolacího soudu novelizací ustanovení § 143 tr. zák. zákonem č. 253/1997 Sb. došlo sice k rozšíření trestněprávní ochrany i na tuzemské bezhotovostní platební prostředky, ovšem nejednalo se o rozšíření na jakékoliv bezhotovostní platební prostředky. Odvolací soud má zato, že musí jít o kvalifikovanou podobu chráněných platebních prostředků, což je zejména podmíněno existencí určitých ochranných prvků podstatně znesnadňujících jejich padělání a záměnu (např. druh papíru, sériová čísla, průsvitky), kontrolovanou procedurou zhotovení (povolení k vydávání, kontrola a evidence, popř. limity počtu), přičemž teprve tato kvalifikovaná podoba navenek zajišťuje vyšší míru garance jejich pravosti. Musí jít o instrumenty, které plní obdobné funkce jako peníze, přičemž tyto musí být svým významem a charakterem souměřitelné s penězi. V případě, že u bezhotovostního platebního styku se používají obvyklé a běžné příkazy k úhradě či inkasu, které jsou pouhými formuláři bez jakýchkoliv ochranných prvků a mohou mít dokonce poněkud odlišnou podobu v jednotlivých případech a mohou být bez jakékoliv sankce rozmnožovány na kopírkách, jejichž funkce je funkci peněz dosti vzdálena, nemůže jít o prostředky bezhotovostního styku požívající zvýšenou zákonnou ochranu ve smyslu ustanovení § 143 tr. zák. Ve skutečnosti jde o pouhé formuláře, jejichž podoba není prostředkem garance jejich pravosti. S ohledem na výše uvedené důvody odvolací soud proto zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, neboť shledal existenci vad vyplývajících z ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř., přičemž věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby na základě rozhodnutí odvolacího soudu znovu pečlivě přehodnotil svá skutková zjištění a se zaměřením na hledisko individuální trestněprávní odpovědnosti učinil závěry o právní kvalifikaci jednání jednotlivých obviněných, pokud u nich dospěje k závěru o prokázání viny. Úkolem soudu prvního stupně bude též úplně a výstižně definovat skutkovou větu tak, aby korespondovala s právní kvalifikací jednání jednotlivých obviněných. Pokud jde o právní posouzení věci, bude soud prvního stupně respektovat závazný právní názor odvolacího soudu ve vztahu k problematice trestnosti padělání příkazu k úhradě ve smyslu § 143 tr. zák. Pečlivě také zváží otázku, zda jednání obviněných lze kvalifikovat jako pachatelství či spolupachatelství, eventuálně zda u některého z nich nejde o některou z forem účastenství. Pokud v průběhu dalšího řízení vyjdou najevo některé další skutečnosti a důkazy, bude na soudu prvního stupně, aby zvážil jejich případné provedení. Pro úplnost lze dodat, že na základě výše uvedeného usnesení odvolacího soudu ve věci znovu rozhodoval Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 5. 2000 sp. zn. 31 T 5/99, kterým ve shodě s výše již citovaným právním názorem odvolacího soudu uznal všechny tři obviněné vinnými pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a pokusem trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 8 odst. 1 k § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a uložil jim tresty odnětí svobody v trvání 5 let s výkonem ve věznici s ostrahou u obviněných Ing. T. M., CSc., M. P. a ve věznici s dozorem v případě obviněného Ing. J. Č. Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch všech tří obviněných. Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního stíhání v posuzované věci vytkl Vrchnímu soudu v Olomouci, že napadeným usnesením porušil zákon ve prospěch obviněných v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. b), d), § 259 odst. 1 tr. ř. a v ustanovení § 143 tr. zák. Podle názoru ministra spravedlnosti nelze souhlasit s užitím zrušovacího důvodu předpokládaného v ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že příkazy k úhradě či k inkasu nejsou prostředky bezhotovostního platebního styku požívající zvýšené ochrany ve smyslu ustanovení § 143 tr. zák. Tento právní názor odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 143 tr. zák. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že toto ustanovení má na mysli bezhotovostní platební prostředky, aniž je z hlediska poskytované ochrany nějak specifikuje či omezuje. Zákonná ochrana podle § 143 tr. zák. je tedy ve vztahu k § 140 až § 142 tr. zák. poskytována všem bezhotovostním platebním prostředkům i cenným papírům, což také vyplývá i ze srovnání původního vládního návrhu novely trestního zákona a přijatého znění zákona č. 253/1997 Sb. Podle vládního návrhu novely byla ochrana omezena jen na cenné papíry veřejně obchodovatelné, zatímco zákon toto rozlišení cenných papírů odstranil a navíc pod ochranu ustanovení § 143 tr. zák. zahrnul i bezhotovostní platební prostředky. Proto podle názoru ministra spravedlnosti je vrchním soudem zaujatý právní názor v otázce rozsahu poskytované ochrany podle § 143 tr. zák. ve vztahu k bezhotovostním platebním prostředkům v rozporu se zákonem. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2000 sp. zn. 4 To 3/2000 byl porušen zákon ve prospěch všech tří obviněných v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. d), § 259 odst. 1 tr. ř. a v ustanovení § 143 tr. zák., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i správnost postupu řízení, jež mu předcházelo, a poté dospěl k následujícím závěrům: Trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, nebo kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Podle § 143 tr. zák. platí, že ochrana podle § 140 až § 142 tr. zák. se poskytuje též penězům cizozemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. platí, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také pro vady samotného rozsudku, spočívající zejména v tom, že jsou nejasná nebo neúplná jeho skutková zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zruší odvolací soud napadený rozsudek, bylo-li jím porušeno ustanovení trestního zákona. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. platí, že je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, vrátí odvolací soud věc zpravidla soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výše citovanými ustanoveními zákona se soudy obou stupňů důsledně neřídily. Ve shodě se závěry Vrchního soudu v Olomouci i Nejvyšší soud shledal, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 1999 sp. zn. 31 T 5/99 trpí vadami předpokládanými v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Vrchní soud zcela důvodně vytkl, že výše citovaný rozsudek krajského soudu je v zásadě nepřezkoumatelný, a to vesměs z těch důvodů, které jsou v napadeném usnesení velice podrobně rozvedeny a na které bylo výše také již stručně poukázáno. Na tyto správné závěry vrchního soudu, co se týká existence zrušovacího důvodu uvedeného v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., lze proto na tomto místě jen odkázat. Je totiž nepochybné, že nejasnosti ve skutkovém zjištění jsou evidentní zejména ve vztahu k závěrům krajského soudu o podílu jednotlivých obviněných na projednávané trestné činnosti. Krajský soud v zásadě nijak nerozlišoval, jakým konkrétním způsobem jednotliví obvinění jednali, jaký byl jejich konkrétní podíl na činnosti směřující k výběru finanční hotovosti ve výši čtyř miliónů korun. Vrchní soud výstižně poukázal na nejasnost a nepodloženost závěru krajského soudu ohledně spolupachatelství všech tří obviněných. Přinejmenším nejasnost skutkových zjištění ve vztahu k účasti jednotlivých obviněných na trestné činnosti ani neumožňuje učinit přesvědčivý závěr o správnosti posouzení jednání obviněných jako spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Za této situace lze tedy uzavřít, že vrchní soud nepochybil, pokud napadeným usnesením z důvodu uvedeného v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. k důvodnému odvolání všech tří obviněných zrušil rozsudek soudu prvního stupně a pokud podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Ostatně obsahem podané stížnosti pro porušení zákona, včetně jejího závěrečného návrhu, nejsou výhrady vůči aplikaci ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto v tomto směru i podle názoru Nejvyššího soudu napadeným usnesením k porušení zákona nedošlo. Z výroku napadeného usnesení ovšem vyplývá, že vrchní soud k odvolání obviněných zrušil rozsudek soudu prvního stupně též z důvodu uvedeného v ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. že krajský soud údajně porušil zákon. Podle názoru vrchního soudu, který byl výše již podrobně citován, se tak stalo proto, že krajský soud nesprávně posoudil trestnou činnost obviněných (stíhaný skutek) též jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití ustanovení § 143 tr. zák., jehož se měli dopustit v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a pokusem trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 8 odst. 1, § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. V tomto směru Nejvyšší soud podané stížnosti pro porušení zákona plně přisvědčil, neboť vrchní soud v důsledku svého nesprávného právního názoru nedůvodně zrušil rozsudek krajského soudu s poukazem na vadu, kterou má na mysli ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Přitom krajský soud v souladu se zákonem dospěl k závěru o možném posouzení skutku též podle ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. za použití ustanovení § 143 tr. zák. a proti jeho právním závěrům (odhlédne-li se od výše již vytýkaných skutkových neujasněností) obecně nelze nic namítat. Vrchní soud z důvodů shora již podrobně rozvedených v otázce možnosti právního posouzení stíhaného skutku též podle § 140 odst. 2 tr. zák. zaujal stanovisko, že příkaz k úhradě (k inkasu) sice je bezhotovostním platebním prostředkem, ovšem nepředstavuje prostředek bezhotovostního platebního styku požívající zvýšené ochrany ve smyslu ustanovení § 143 tr. zák. Podle názoru vrchního soudu se jedná o pouhý formulář bez jakýchkoli ochranných prvků, mající různou podobu, jenž lze běžně rozmnožovat a jehož funkce je “funkci peněz dosti vzdálena”. Právní názor vrchního soudu neodpovídá zákonné úpravě, vyplývající z novelizovaného znění ustanovení § 143 tr. zák. S účinností od 1. 1. 1998 (zákon č. 253/1997 Sb.) je ochrana podle § 140 až § 142 tr. zák. o trestných činech proti měně podstatně rozšířena a je poskytována též tuzemským bezhotovostním platebním prostředkům. Ze samotného znění § 143 tr. zák. nelze dovodit, že některý z bezhotovostních platebních prostředků je už předem vyloučen z ochrany poskytované tímto ustanovením. Ochrana bezhotovostních platebních prostředků před jejich paděláním a pozměňováním má oproti ochraně peněz zcela nepochybně jisté zvláštnosti. Na tyto zvláštnosti ostatně vrchní soud v napadeném usnesení vcelku přiléhavě poukázal, avšak z jejich existence vyvodil v posuzované věci nesprávné právní závěry. Bezhotovostním platebním stykem probíhajícím zpravidla prostřednictvím bank se uskutečňují převody peněz pomocí bezhotovostních platebních prostředků. V rámci bezhotovostního platebního styku jsou to banky, které k usnadnění tohoto styku nabízejí různé instrumenty – bezhotovostní platební prostředky. Je skutečností, že formální podoba těchto prostředků či jejich obsah nejsou zakotveny v obecně závazném právním předpisu. V této souvislosti je ovšem nutno zdůraznit, že řízení platebního styku v České republice je svěřeno České národní bance (srov. § 2 písm. c/, § 38 zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů). Česká národní banka také v rámci tohoto zákonného poslání vydala Všeobecné obchodní podmínky, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech (úřední sdělení ČNB č. 31/1994, ve znění úředního sdělení č. 18/1997, publikované ve Věstníku ČNB -dále jen “Všeobecné obchodní podmínky”). Z čl. 1 Všeobecných obchodních podmínek vyplývá, že na území ČR se jimi stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech, upravují se podmínky vedení účtů a platební styk a zúčtování prováděné pro klienty bankami. Podle čl. 6 se k provádění bezhotovostních plateb převodem peněžních prostředků z účtu na účet používá bezhotovostních platebních prostředků, mezi nimiž je na prvním místě uveden jednorázový nebo trvalý příkaz k zúčtování ve formě příkazu k úhradě nebo příkazu k inkasu. Příkaz k zúčtování (tj. příkaz k úhradě nebo příkaz k inkasu) musí podle čl. 16 odst. 1 písm. a) až g) obsahovat následující údaje: bankovní spojení plátce, bankovní spojení příjemce, částku, označení měny, konstantní symbol, podpis podle podpisových vzorů, datum vystavení. V čl. 16 odst. 3 jsou uvedeny i další nepovinné náležitosti příkazu k zúčtování (např. datum splatnosti, variabilní symbol). Všeobecné obchodní podmínky obsahují též vzor tiskopisu příkazu k zúčtování (srov. čl. 17 a příloha č. 2). Dále je třeba zdůraznit, že rovněž v praxi převážná většina plateb v rámci bezhotovostního platebního styku probíhá právě prostřednictvím takto upravených příkazů k úhradě či k inkasu, které se ustálily jako typické, nejběžnější a nejvýznamnější nástroje umožňující bezproblémové provádění bezhotovostních plateb. V posuzované věci není sporu o tom, že dne 5. 5. 1998 byl u Investiční a Poštovní banky, a. s., v pobočce v N. skutečně založen běžný účet na jméno M. H., a to za použití pozměněného občanského průkazu a padělaného živnostenského listu. Dne 25. 11. 1998 v jiné pobočce této banky v O. byl předložen k zúčtování vyplněný příkaz k úhradě částky 4 116 326 Kč převodem z účtu VŠB v O., opatřený razítkem školy a napodobeninou podpisů, a to ve prospěch výše již zmiňovaného účtu vedeného v pobočce v N., a posléze dne 2. 12. 1998 došlo k pokusu z tohoto účtu vybrat finanční hotovost ve výši 4 000 000 Kč. Předložený příkaz k úhradě přitom obsahuje naprosto reálné údaje o bankovním spojení plátce a příjemce, je zde uvedena konkrétní částka k úhradě v české měně, konstantní symbol, razítko plátce, dva podpisy a datum vystavení. Obsahuje tedy náležitosti plně odpovídající požadavkům uvedeným v čl. 16 odst. 1 Všeobecných obchodních podmínek. Byl tedy předložen tuzemský bezhotovostní platební prostředek plně způsobilý k tomu, aby na jeho základě skutečně proběhl převod peněz. K tomu nedošlo jen proto, že plátce krátce předtím změnil způsob provádění platebního styku a při ověřování toho, zda nebyl předložen ještě dříve používaný prostředek, bylo zjištěno, že předložený příkaz k úhradě je padělán. Z výše uvedeného je zřejmé, že padělaný příkaz k úhradě obsahoval jinak zcela správné a reálné údaje, které byly dostatečným podkladem pro realizaci bezhotovostní platby. S ohledem na tyto konkrétní okolnosti lze dospět k závěru, že na takto padělaný příkaz k úhradě je třeba vztáhnout ochranu poskytovanou ustanoveními § 140 až § 142 tr. zák. ve smyslu ustanovení § 143 tr. zák. Je přitom třeba zdůraznit, že příkaz k úhradě (k inkasu) je prostředkem platebního styku a tímto svým účelem se zásadně odlišuje od různých poukázek (např. stravenky), které sice svým způsobem představují jistou náhražku hotových peněz, ale z jejich podstaty primárně vyplývá, že nejsou prostředkem k uskutečnění platebního styku. Jestliže příkaz k úhradě jako bezhotovostní platební prostředek je padělán nebo pozměněn takovým způsobem, že obsahuje zdánlivě správné a reálné údaje, které jsou potřebné a způsobilé k uskutečnění platebního styku, pak je opodstatněno poskytnutí trestněprávní ochrany ve smyslu § 140 až § 142 tr. zák. ( § 143 tr. zák.). V jednání pachatele, který takto příkaz k úhradě padělá nebo pozmění v úmyslu jej předložit bance jako pravý nebo padělaný či pozměněný příkaz k úhradě jí předloží k provedení převodu peněz, lze spatřovat trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. vzhledem k ustanovení § 143 tr. zák. Různou míru zdařilosti napodobení příkazu k zúčtování pak bude možno zohlednit v rámci posouzení společenské nebezpečnosti činu, zda tedy je naplněna i materiální stránka trestného činu ( § 3 odst. 2 tr. zák.). Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl porušen zákon v ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve prospěch všech tří obviněných. Je tomu tak proto, že vrchní soud jako soud odvolací k odvolání obviněných nesprávně zrušil rozsudek soudu prvního stupně i z důvodu uvedeného v ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., ačkoliv napadený rozsudek touto vadou netrpěl. Dále Nejvyšší soud vyslovil, že v řízení, které předcházelo napadenému usnesení, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to ve prospěch i v neprospěch obviněných. Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně neučinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, což ostatně konstatoval i odvolací soud. Vrchní soud však s ohledem na nesprávně zastávaný právní názor ohledně právní kvalifikace skutku již nepokládal za nutné vyvozovat další závěry ze zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně je nejasný, popř. že jeho skutková zjištění jsou neúplná, v otázkách souvisejících s paděláním předmětného příkazu k úhradě, a to z hlediska možného naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz ze strany jednotlivých obviněných. V posuzované věci byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 272 tr. ř., a proto Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2000 sp. zn. 4 To 3/2000 i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 1999 sp. zn. 31 T 5/99. Ke zrušení napadeného usnesení bylo nutno přistoupit i z toho důvodu, že vrchní soud v něm vyslovil závazný právní názor, v jehož důsledku soud prvního stupně ve věci znovu rozhodl tak, že v souladu se zákonem ( § 264 odst. 1 tr. ř.) jej ve svém novém rozhodnutí plně respektoval. Současně Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V rámci těchto navazujících rozhodnutí bylo nutno zrušit též nové meritorní rozhodnutí v této věci, tj. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2000 sp. zn. 31 T 5/99, který byl učiněn na základě stížností pro porušení zákona napadeného, a nyní již tímto rozsudkem zrušeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2000. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby v intencích tohoto rozsudku věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S ohledem na Nejvyšším soudem vyslovený závazný právní názor ohledně posouzení skutku též ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. ( § 143 tr. zák.) pak samozřejmě může vyvstat potřeba, aby krajský soud provedl další důkazy potřebné k náležitému objasnění věci. Krajský soud zaměří svou pozornost i na odstranění těch vad původního rozsudku, na které bylo již shora poukázáno a které mu také důvodně vytkl i odvolací soud. Pochopitelně, že i v souvislosti s odstraňováním těchto nedostatků může nastat potřeba provedení nových důkazů. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13495/	01.11.2000	3 Tz 206/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky zrušil k stížnosti pro porušení zákona usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. 7 To 662/99 a Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění: Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu podal u Okresního soudu v Chebu obžalobu na obviněného L. P. pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 30. 12. 1994 kolem 15.00 hod. řídil ve směru z M. do Ch. dodávkový automobil zn. Volkswagen nedovolenou rychlostí cca 95 km/hod. a v důsledku nesprávného způsobu jízdy na mokré vozovce při projíždění táhlé levotočivé zatáčky dostal smyk a vjel do protisměru, kde nejprve zavadil o levé zadní dveře protijedoucího automobilu zn. Škoda 110 patřícího J. R., a potom zadní částí vozu narazil do pravé přední části automobilu zn. Škoda 105 řízeného J. H. ml., přičemž jeho spolujezdec na předním sedadle J. H. st. utrpěl při nehodě vážná zranění, zejména rozsáhlá zranění, kterým na místě podlehl. Řidič J. H. ml. utrpěl kontuzi břicha bez vnitřního poranění, kontuzi pravého předloktí bez poranění skeletu a byl v pracovní neschopnosti v důsledku těžké reaktivní deprese do 1. 2. 1995. Další spolujezdkyně D. H. utrpěla kontuzi lebky, četné podkožní hematomy v oblasti temene, brýlové hematomy, kontuzi levého bérce a byla v pracovní neschopnosti zejména v důsledku hluboké reaktivní deprese do 14. 3. 1995. Okresní soud v Chebu projednal věc v hlavním líčení a usnesením ze dne 6. 10. 1999 sp. zn. 2 T I 17/97 trestní stíhání obviněného L. P. podle § 223 odst. 1, § l1 odst. 1 písm. a) tr. ř, a čl. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 pro shora popsaný skutek zastavil. Učinil tak z důvodů, že po provedeném hlavním líčení dospěl k závěru, že obviněnému nelze v souvislosti se zaviněním dopravní nehody přisuzovat porušení důležité povinnosti ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák., a to proto, že neshledal naplnění materiální stránky předpokládané ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce ihned po jeho vyhlášení do protokolu o hlavním líčení stížnost, kterou neodůvodnil. Podáním ze dne 22. 11. 1999, jež bylo Okresnímu soudu v Chebu doručeno dne 23. 11. 1999, vzal státní zástupce tuto stížnost výslovně zpět. Mezitím však Okresní soud v Chebu spisový materiál předložil Krajskému soudu v Plzni, kam trestní spis došel 16. 11. 1999. Zpětvzetí stížnosti státního zástupce zaslal Okresní soud v Chebu obratem Krajskému soudu v Plzni, kam zpětvzetí stížnosti došlo dne 25. 11. 1999. Krajský soud v Plzni ale v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 1999 stížnost státního zástupce projednal a usnesením z téhož dne pod sp. zn. 7 To 662/99 shora citované usnesení Okresního soudu v Chebu podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Ministr spravedlnosti podal v této věci ve prospěch obviněného L. P. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, ve které uvedl, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. 7 To 662/99 porušil zákon v ustanoveních § 149 odst. 1 písm. b), § 144 odst. 4 a § 140 odst. 1 písm. b), písm. bb) tr. ř. Z těchto ustanovení podle ministra spravedlnosti vyplývá, že oprávněná osoba může podanou stížnost vzít výslovně zpět, dokud o ní nebylo rozhodnuto, dále že zpětvzetí vezme na vědomí orgán povolaný k rozhodnutí o stížnosti, a nebyla-li věc dosud tomuto orgánu předložena, orgán, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, v řízení před soudem činí toto rozhodnutí předseda senátu. Přitom usnesení je pravomocné a vykonatelné, jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět. Nadřízený orgán na podkladě stížnosti může zrušit napadené usnesení a rozhodnout o dalším postupu pouze za předpokladu, že napadené usnesení dosud není v právní moci. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozhodnutím a v řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného v uvedeném směru porušen zákon, aby napadené rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě této stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen tak, jak je ministrem spravedlnosti vytýkáno. Usnesením Krajského soudu v Plzni došlo objektivně k porušení zákona v neprospěch obviněného L. P., protože tento soud jako soud druhého stupně rozhodl o zrušení usnesení nalézacího soudu o zastavení trestního stíhání za situace, kdy toto usnesení již bylo pravomocné. Účinek zpětvzetí stížnosti nastává momentem, kdy je takové podání doručeno bud‘ orgánu, o jehož usnesení se jedná, nebo orgánu povolanému o podané stížnosti rozhodnout. To znamená, že již doručením zpětvzetí stížnosti státního zástupce okresnímu soudu v Chebu, tedy 23. 11. 1999, nabylo usnesení tohoto soudu o zastavení trestního stíhání právní moci. Na tom, že krajský soud porušil zákon, nic nemění skutečnost, že tento soud o tom, že státní zástupce vzal podanou stížnost zpět, nevěděl a ani vědět nemohl, neboť bez ohledu nato, že soud prvního stupně mu zpětvzetí stížnosti postoupil skutečně obratem (týž den, kdy mu bylo doručeno), došlo toto zpětvzetí stížnostnímu soudu až ten den, kdy o stížnosti rozhodl. Nejvyšší soud proto vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. 7 To 662/99 a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř., napadené usnesení zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Povinností Okresního soudu v Chebu v novém řízení bude jen vzít zpětvzetí stížnosti na vědomí postupem podle § 144 odst. 3 tr. ř. Pro úplnost je třeba jen dodat, že právní stav před tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona byl takový, že rozhodnutím Krajského soudu v Plzni bylo usnesení Okresního soudu v Chebu o zastavení trestního stíhání zrušeno, byt bylo pravomocné, a postupem soudu druhého stupně byl porušen zákon. Pokud by nedošlo k nápravě tohoto stavu v řízení o mimořádném opravném prostředku zrušením tohoto rozhodnutí, musel by Okresní soud v Chebu v trestním řízení pokračovat tak, jak byl zavázán krajským soudcem.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4484/	31.10.2000	20 Cdo 2272/2000	Sbírkový text rozhodnutí K r a j s k ý o b c h o d n í s o u d v Praze rozsudkem pro zmeškání ze dne 17. 2. 1998 uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1027 Kč s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 8. 6. 1993 do zaplacení (bod I. výroku) a zavázal ji k náhradě nákladů řízení žalobci (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky stanovené v § 153b odst. 1 o. s. ř., když žalovaná, které bylo předvolání k prvnímu jednání ve věci nařízenému na den 17. 2. 1998 doručeno dne 2. 2. 1998, a která byla o následcích nedostavení se poučena, se k tomuto jednání bez omluvy nedostavila, a žalobce, který se k jednání dostavil, vydání rozsudku pro zmeškání navrhl. Odůvodněnost uplatněného nároku přitom vyplývá z tvrzení obsažených v žalobě (podle nichž žalobce uzavřel se žalovanou na základě její objednávky kupní smlouvu, dle které bylo dodáno zboží; faktura ze dne 6. 4. 1993, na částku 1027 Kč, splatná do 7. 6. 1993, nebyla zaplacena a na výzvu žalobce byla žalovaná částka uznána co do důvodu i výše). Odvolání žalované proti bodu I. výroku rozsudku pak V r c h n í s o u d v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2000 odkazuje na ustanovení § 202 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – odmítl, ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalované, že skutková tvrzení žaloby vydání rozsudku pro zmeškání neodůvodňují, a přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že podle skutkových tvrzení obsažených v žalobě je uplatněný nárok po hmotněprávní stránce oprávněný. Žalovaná (zastoupena advokátkou) podala proti usnesení odvolacího soudu (v části, směřující proti výroku, jímž bylo odmítnuto její odvolání ve věci samé), včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., namítajíc, že odůvodněnost uplatněného nároku ze skutkových tvrzení žaloby nevyplynula. Základem pro vydání rozsudku pro zmeškání musí být taková tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich uplatňovaný nárok je po právu, nikoliv tvrzení neúplná a rozporná. Žaloba musí obsahovat tvrzení o všech skutkových okolnostech věci, která jsou významná pro rozhodnutí. Žalobce musí uvést určitě a srozumitelně čeho se domáhá, a vylíčit všechny skutečnosti, které pak mohou vést k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobou domáhá. Z tvrzení žalobce však v daném případě nevyplývá, o jakou kupní smlouvu jde, neboť není uvedena žádná její identifikace a není označeno zboží, které mělo být touto kupní smlouvou dodáno. Současně chybí tvrzení, že právě z této kupní smlouvy se žalobce domáhá zaplacení faktury ve výši 1027 Kč a tvrzení o tom, zda v případě, že jde o vztah z kupní smlouvy, byla žalovaná částka stanovena kupní cenou. Žalobce se domáhá úhrady žalované částky včetně osmnáctiprocentního úroku z prodlení, přičemž žaloba zcela postrádá tvrzení, jež tento požadavek odůvodňuje (tvrzení o tom, zda jde o smluvní úrok z prodlení nebo o úrok zákonný). Podle dovolatelky z těchto příčin nebyly splněny zákonné důvody pro vydání rozsudku pro zmeškání dle § 153b odst. 1 o. s. ř. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., a je i důvodné. N e j v y š š í s o u d proto napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení Z o d ů v o d n ě n í : Dovolatelka, ač zastoupena advokátkou, svá tvrzení výslovně nepodřadila žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce (ve vazbě na argumenty, jimiž zpochybňuje závěr o splnění podmínek dle § 153b odst. 1 o. s. ř.) však jimi vystihuje dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a (je-li dovolání přípustné) jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Uvedené vady řízení nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají, předmětem dovolacího přezkumu je tudíž zhodnocení správnosti právního závěru odvolacího soudu o tom, že skutková tvrzení žaloby odůvodňují přiznání uplatněného nároku. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§ 47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Podle § 202 odst. 1 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Poněkud zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem je okolnost, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (srov. § 153a, § 153b o. s. ř.). Možností podat odvolání proti rozsudku pro zmeškání proto, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, se v jistém smyslu nadbytečně opakuje to, co již vyplývá z ustanovení § 153a a § 153b o. s. ř. Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, se totiž právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. § 153b odst. 3 a § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další “právní posouzení” věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, pod číslem 80). Výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (tzv. petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen “R 45/1996”); potud jsou i obecná východiska, z nichž vycházejí dovolatelčiny úvahy, správná. Žaloba (srov. č. l. 1 – 2) obsahuje tvrzení, že žalobce se žalovanou uzavřel na základě její objednávky kupní smlouvu, podle které bylo dodáno zboží (bod I. žaloby), že faktura ze dne 6. 4. 1993 zní na částku 1027 Kč, a že ve lhůtě splatnosti (do 7. 6. 1993) nebyla zaplacena, přičemž na výzvu žalobce byla žalovaná částka žalovanou uznána co do důvodu i výše (bod II. žaloby). Na tomto skutkovém základě žalobce požadoval, aby soud uložil žalované zaplatit mu částku 1027 Kč s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 8. 6. 1993 do zaplacení. Nejvyšší soud, aniž by se musel vyslovit k námitce, že skutková tvrzení obsažená v žalobě neodůvodňují ani přiznání požadované jistiny (částky 1027 Kč), je – shodně s dovolatelkou – názoru, že popsaná žalobní tvrzení neposkytují spolehlivý podklad pro závěr, že podle nich lze bez dalšího přiznat požadované příslušenství pohledávky. Účastníci řízení ani soudy nižších stupňů přitom neměli pochybnosti o tom, že projednávaná věc vyplývá z obchodních vztahů účastníků; proto o ní také – ve spojení se zjištěním, že žalovaná i úpadce jsou právnickými osobami zapsanými v obchodním rejstříku (srov. § 9 odst. 3 písm. a/ bod aa/ o. s. ř., jakož i závěry vyslovené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98 , uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXV stanoviska, str. 191-192 /367-368/) – v prvním stupni rozhodoval Krajský obchodní soud v Praze. Pochybnosti o povaze nároku nemá (podle dosavadních výsledků řízení) ani Nejvyšší soud. V situaci, kdy jde o uplatnění nároku vyplývajícího z obchodních vztahů účastníků, však nelze pominout úpravu úroků z prodlení, obsaženou v ustanovení § 369 obch. zák. Ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. rozlišuje mezi smluvenou sazbou úroků z prodlení a zákonným úrokem z prodlení; určuje totiž, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1% vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle § 502 obch. zák. Z toho, že žaloba neobsahuje žádná tvrzení, na jejichž základě by bylo lze usuzovat na povahu požadovaného úroku z prodlení a způsob určení jeho výše, pak plyne, že rozsudek pro zmeškání v dané věci vskutku neměl být vydán, neboť žalobní tvrzení k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat žádané příslušenství, nevedou. Tomu ostatně odpovídají i závěry vyslovené v důvodech již citovaného R 45/1996, str. 146 (256), kde měl soud absenci tvrzení jakkoli odůvodňujících přiznání požadovaného úroku z prodlení (v obchodní věci) rovněž za překážku vydání rozsudku pro zmeškání. Jelikož dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). *) Jde o výklad ustanovení § 369 odst. 1 a § 502 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 200.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13494/	30.10.2000	3 To 884/2000	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl k stížnostem obviněných tak, že k stížnosti obviněného K. B. usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 10. 10. 2000 sp. zn. Nt 122/2000 zrušil v části týkající se tohoto obviněného a znovu rozhodl, že se obviněný K. B. zadržený dne 9. 10. 2000 v 8.45 hod. podle § 68 tr. ř. bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Stížnost obviněné I. B. podle § 148 odst. l písm. c) tr. ř. zamítl. Z odůvodnění: Usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 10. 10. 2000 sp. zn. Nt 122J2000 bylo rozhodnuto tak, že se obviněný K. B. zadržený dne 9. 10. 2000 v 8.45 hod. podle § 68 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. bere do vazby. Dále bylo rozhodnuto tak, že se jeho písemný slib ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijímá. Obdobně bylo rozhodnuto tímto napadeným usnesením, že se obviněná I. B. zadržená dne 9. 10. 2000 v 8.45 hod, podle § 68 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. bere do vazby a její písemný slib ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř, se nepřijímá. Proti tomuto usnesení podali oba obvinění v zákonné lhůtě stížnost.Obviněná I. B. prostřednictvím svého obhájce namítla, že nebyly splněny podmínky pro její vzetí do vazby ve smyslu § 67 tr. ř. Uvedená ustanovení předpokládá existenci konkrétních skutečností, jimiž zákonodárce myslel jednoznačně důkazy, které by uvedenou vazbu odůvodňovaly, přičemž v předmětné trestní věci nebyl předložen ani jeden. Vzhledem k tomu, že vazba je velmi závažným zásahem do občanských práv a svobod zaručených ústavou a Listinou základních práv a svobod, došlo i k novelizaci příslušných ustanovení trestního řádu, konkrétně ustanovení § 77, která nabyla účinnosti l. l. 1999 a kterou byla lhůta pro zadržení rozšířena na 48 hodin. Uvedená novela sledovala ten záměr, aby orgánům činným v trestním řízení byl poskytnut dostatečný prostor pro důkazní doložení trestné činnosti a tím zabránění jednoznačným přehmatům a neoprávněným zásahům, které vedly k neopodstatněným vazbám. V projednávané věci však orgány činné v trestním řízení nebyly schopny pořídit ani jeden procesní důkaz, nejsou žádné svědecké důkazy, nebyly prováděny ani neodkladné či neopakovatelné úkony. Vycházelo se pouze z vyjádření snadno manipulovatelných osob, dlouholetých narkomanů závislých na psychotropních látkách. Vazba nemá ani oporu ve vlastním přiznání viny obviněnými. Obviněná dále poukázala na to, že je trestně stíhána zhruba po 10 letech, v trvalém bydlišti se zdržuje, pečuje o tři malé nezaopatřené děti. Vzhledem k tomu, že nebyl předložen žádný důkaz, navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a ona propuštěna z vazby na svobodu. Rovněž obviněný K. B, prostřednictvím svého obhájce namítl, že se se svou manželkou ničeho nedopustili, přičemž o vazbě bylo rozhodnuto na základě důkazů, které nemají procesní váhu. Byly totiž provedeny před sdělením obvinění. Výpovědi slyšených osob, které měly kupovat omamné a psychotropní látky, jsou pro potřeby trestního řízení nepoužitelné. Navrhl proto, aby napadené usnesení bylo zrušeno a aby byl propuštěn z vazby na svobodu. Krajský soud podle příkazu ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům: Z vyšetřovacího spisu vyplývá, že dne 9. 10. 2000 v 8.45 hod. došlo k předvedení a k současnému zadržení K. B. a I. B. v souvislosti s podezřením, že se tito dopustili trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § (87 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Téhož dne bylo jmenovaným předáno sdělení obvinění pro uvedený trestný čin a v postavení obviněných byli také příslušným vyšetřovatelem policie vyslechnuti. Dne 9. 10. 2000 ve 14.00 hod. byli oba obvinění odevzdáni společně s návrhem na vzetí do vazby státním zástupcem příslušnému okresnímu soudu. Soudce okresního soudu oba obviněné vyslechl dne 10. 10. 2000 v dopoledních hodinách a rozhodl napadeným usnesením. Je třeba konstatovat, že ve věci byly dodrženy lhůty, které zákon předpokládá v ustanovení § 77 odst. 1, 2 tr. ř. Z pohledu řízení, které předcházelo napadenému usnesení, nelze zcela přisvědčit námitkám rozvedeným ve stížnostech obou obviněných. Ve smyslu § 67 odst. 1 tr. ř. smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že se zachová způsobem konkrétně popsaným pod písmeny a), b) či c) tohoto ustanovení. Podle § 67 odst. 2 tr. ř. může soud v přípravném řízení rozhodnout o vzetí obviněného do vazby nebo o jejím prodloužení jen tehdy, jestliže je dán některý z důvodů vazby uvedený v odst. l a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Ustanovení § 67 odst. 2, které bylo vtěleno do trestního řádu zák. č. 166/1998 Sb. s účinností od 1. 1. 1999, ukládá soudu povinnost zabývat se důvodností dosavadního trestního stíhání, nesoustředit se toliko na zkoumání existence formálních důvodů vazby. Zmíněnou novelizací trestního řádu došlo rovněž k prodloužení lhůty uvedené v ustanovení § 77 odst. 1 tr. ř. z původních 24 hodin na 48 hodin. Uvedená změna nepochybně směřovala k tomu, aby orgány činné v přípravném řízení mohly obstarat dostatek podkladů pro rozhodnutí o zadržené osobě, aby tak byl snížen počet případů, kdy je vazba uvalena nedůvodně, nebo naopak z důvodu časově tísně je bez dostatečného prověření ze zadržení propuštěn obviněný, u něhož objektivní důvody vazby jsou dány. Přes shora uvedené nelze však v projednávané trestní věci tvrdit, že by postup orgánů činných v přípravném řízení a v návaznosti na to soudu prvního stupně trpěl takovými nedostatky, které by měly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí a propuštění obviněných na svobodu. Ustanovení § 67 odst. 2 tr. ř. ukládá soudu přezkoumat na podkladě dosud zjištěných skutečností, zda byl spáchán stíhaný skutek, zda tento má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Citované zákonné ustanovení není koncipováno tak, že by soud při rozhodování o vzetí do vazby mohl vycházet při tomto přezkumu pouze z důkazů opatřených v souladu s procesními předpisy, tedy zejména po sdělení obvinění, pokud nemají povahu neodkladných nebo neopakovatelných úkonů. Soud je povinen přezkoumat prakticky důvodnost vedeného trestního stíhání, důvodnost sdělení obvinění. Ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, pokud není důvod k postupu podle § 159 odst. 2 tr. ř. (odložení věci, je-li trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1 tr. ř.). Ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. používá prakticky stejného pojmu jako ustanovení § 67 odst. 2 tr. ř., a to pojmu „zjištěné skutečnosti“. Takovými zjištěnými skutečnostmi však mohou být v naprosté většině případů pouze skutečnosti zjištěné postupem podle § 158 odst. 3 tr. ř. Jde ve většině případů o úřední záznamy či protokoly o podaných vysvětleních podle posledně citovaného zákonného ustanovení. Tyto listiny samozřejmě nemají charakter důkazů použitelných v řízení před soudem, jak vyplývá i z ustanovení § 158 odst. 4, věty třetí, tr. ř., podle kterého záznam o vysvětlení nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. Dokazování podle § 89 a násl. tr. ř. lze provádět až po zahájení trestního stíhání, k němuž dojde okamžikem sdělení obvinění ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. Výjimkou mohou být pouze tzv. neodkladné či neopakovatelné úkony ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. Jestliže vyšetřovatel při sdělení obvinění vychází zákonitě z důkazů neprocesní povahy, které nelze použít v řízení před soudem, nemůže soud rozhodující podle § 26 tr. ř. o návrhu na vzetí do vazby, jenž byl podán státním zástupcem, posuzovat věc z jiných pohledů, může navíc pouze přihlížet k obsahu již procesně provedených důkazů, které byly opatřeny po sdělení obvinění. Nelze však vyloučit, že takové důkazy se ve lhůtě 48 hodin nepodaří opatřit. V projednávané věci se podařilo vyslechnout obviněné, kteří však stíhanou trestnou činnost zcela popírají. Při sdělení obvinění vyšetřovatel vycházel ze záznamů o vytěžení osob, které v uplynulém období měly od obviněných zakupovat drogy. Tyto záznamy byly opatřeny v době od počátku roku 2000 do měsíce srpna 2000, a to orgány kriminální služby. Samozřejmě by bylo vhodnější, kdyby se vyšetřovateli policie podařilo ve lhůtě ve smyslu § 77 odst. 1 tr. ř. některé z těchto svědků řádně podle § 97 a násl. tr. ř. vyslechnout. Jestliže se však tak nestalo, je třeba hodnotit , zda dosud zjištěné skutečnosti, jimiž jsou právě záznamy o předprocesním vytěžení potencionálních svědků, dostatečně nasvědčují tomu, že byl spáchán stíhaný skutek, že má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Míra pravděpodobnosti, s níž lze tyto otázky řešit, je samozřejmě závislá a vzrůstá v závislosti na stadiu trestního řízení, v němž se trestní věc nachází. Rozhodování soudu prvního stupně v projednávané trestní věci je rozhodováním o uvalení vazby bezprostředně po zahájení trestního stíhání, kdy se nepodařilo opatřit důkazy způsobem upraveným v ustanoveni § 89 a násl. tr. ř. To však nebrání závěru, že v této fázi řízení opatřené záznamy, které nebude možno použít v řízení následujícím, dostatečně nasvědčují tomu, že jsou splněny podmínky předpokládané ustanovením § 67 odst. 2 a § 160 odst. 1 tr. ř. I soud je povinen hodnotit skutečnosti vyplývající z dosud opatřených záznamů, kdy nerozhoduje o vině či nevině obviněných osob, zvažuje tu skutečnost, zda je dáno podezření, že stíhaný skutek se stal, vykazuje znaky trestného činu a spáchal jej obviněný. V této souvislosti je třeba uvést, že zásada vyjádřená v ustanovení § 158 odst. 4, větě třetí, tr. ř. (záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz) se nevztahuje na řízení před soudem ve smyslu § 26 tr. ř., tedy na úkony soudu prováděné v přípravném řízení. Takový soud ani dokazování ve smyslu § 89 a násl. tr. ř. neprovádí. Stížnostní soud s ohledem na shora uvedené neshledal námitky rozvedené v opravných prostředcích obou obviněných důvodnými. Je nutno doplnit i to, že stížnostnímu soudu byly pro účely rozhodnutí předloženy již protokoly o výsleších dvou svědků, které se podařilo v přípravném řízení vyslechnout již po vyhlášení napadeného usnesení. Obsah výpovědí těchto svědků v zásadních směrech koresponduje s popisem skutku ve sdělení obvinění a je tak pouze potvrzována správnost postupu okresního soudu. Okresnímu soudu nelze vytýkat jestliže po výslechu obviněných a seznámení se s konceptem vyšetřovacího spisu dospěl k závěru, že v případě obou obviněných jsou dány důvody tzv. koluzní vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. Oba obvinění jsou podezřelí ze spáchání závažného úmyslného trestného činu, jenž měl spočívat v distribuci drog v poměrně dlouhém časovém období. Oba obvinění stíhanou trestnou činnost zcela popírají, což je samozřejmě jejich právem. Je však zřejmé, že ve věci bude potřeba vyslechnout celou řadu svědků, kteří užívali drogy, jež měli získávat právě od obviněných. Dosud zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že půjde nejméně o sedm osob, které byly slyšeny v režimu ustanovení § 158 odst. 3, 4 tr. ř. Pouze dvě z těchto osob se již podařilo v době od vyhlášení napadeného usnesení do předložení věci stížnostnímu soudu jako svědky vyslechnout. Sice není zjišťováno, že by obvinění na tyto osoby působili v tom směru, aby ovlivnili jejich výpověď‘ ve prospěch své obhajoby. Právě takovému hrozícímu jednání obviněných má koluzní vazba zabránit. Nelze přehlížet, že jde o svědky, kteří jsou s největší pravděpodobností závislí na užívání drog, lze reálně předpokládat, že vyhledávají distributory drog, a pokud je dáno podezření, že obvinění drogy distribuovali, je důvodná obava, že tito svědci, které je potřeba ve věci vyslechnout, by mohli obviněné za účelem nákupu drog vyhledat. V důsledku takových kontaktů a snahy svědků získat drogu by reálně mohlo dojít k jejich ovlivnění samotnými obviněnými. Proto je zcela na místě obava okresního soudu, že obvinění by v této fázi trestního řízení mohli působit na dosud nevyslechnuté svědky. Okresnímu soudu nelze nic vytýkat ani v tom směru, jestliže v případě obviněného B. shledal důvody tzv. předstižné vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Je skutečně dáno podezření, že právě tento obviněný měl být hlavním iniciátorem i realizátorem stíhané trestné činnosti, která neměla být jen jakýmsi ojedinělým, nahodilým jednáním, ale mělo jít o nelegální jednání, kterým si obviněný pro potřebu svou a pro potřeby své rodiny měl opatřovat zřejmě podstatnou část finančních prostředků. Lze předpokládat, že obviněný musel být v kontaktu s dalšími osobami, od nichž drogy získával, a je nanejvýš pravděpodobné, že by v takovém jednání, které mělo trvat poměrně dlouhou dobu, i po propuštění z vazby mohl pokračovat. Naproti tomu krajský soud nedospěl k závěru, že by byly dány důvody tzv. útěkové vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Tento vazební důvod okresní soud shledal jen u obviněného B. Neshledal jej u spoluobviněné, když přihlédl k tomu, že tato je sice cizí státní občankou, ale má povolený pobyt na území ČR, zdržuje se na stálém místě a pečuje o tři nezletilé děti. Obdobné skutečnosti jsou však zjišťovány i o obviněném B., který je sice státním příslušníkem Slovenské republiky, ale v České republice má povolený dlouhodobý pobyt, zdržuje se na adrese trvalého bydliště a se svou manželkou má pečovat o nezletilé děti. Avšak pouze tato skutečnost, že obviněný je cizím státním příslušníkem, neodůvodňuje dostatečně závěr o útěkové vazbě. S ohledem na shora uvedené krajský soud ke stížnosti obviněného B. zrušil napadené usnesení a znovu rozhodl tak, že se obviněný K. B. bere do vazby toliko z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. h), c) tr. ř. Krajský soud znovu nerozhodoval o nabídce písemného slibu obviněného, neboť s ohledem na shledávané ohledy koluzní vazby nelze vazbu písemným slibem nahradit. Okamžik zadržení obviněného, jenž má význam pro počítání vazebních lhůt, byl stanoven v souladu s napadeným usnesením, neboť takto odpovídá protokolu o zadržení ve smyslu § 75 tr. ř., skutečnému omezení osobní svobody obviněného orgány policie. Stížnost obviněné I. B. byla jako nedůvodná zamítnuta, protože u ní okresní soud správně shledal pouze důvody tzv. koluzní vazby. Za nadbytečný je třeba považovat pouze výrok o nepřijetí písemného slibu, když tuto skutečnost mohl okresní soud zmínit jen v důvodech napadeného usnesení, aniž by byla součástí výroku rozhodnutí.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13499/	26.10.2000	4 To 810/2000	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání obžalovaného zrušil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 1. 6. 2000 sp. zn. 3 T 76/2000 ve výroku o trestu a sám obžalovanému uložil peněžitý trest ve výměře 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na tři měsíce. Z odůvodnění: Obžalovaný P. Z. byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 1. 6. 2000 sp. zn. 3 T 76/2000 uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Zároveň podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný zavázán povinností na náhradě škody zaplatit J. K. částku 20 000 Kč. Podle skutkových zjištění okresního soudu se tohoto trestného činu obžalovaný dopustil tím, že dne 7. 10. 1999 na chodbě domu v P. verbálně a zejména fyzicky napadl J. K., vykonavatele Okresního soudu v Písku, který se do jeho bydliště dostavil za účelem provedení exekuce movitých věcí na podkladě usnesení Okresního soudu v Písku sp. zn. E 1891/98, a to tak, že s jmenovaným opakovaně cloumal a strkal do něho a poté mu i bránil tělem v odchodu. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný prostřednictvím obhájce včas odvolání a namítá především, „ze svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. ani po stránce objektivní, ani subjektivní, neboť jednak nevěděl o příchodu vykonavatele do bydliště, protože byl krátce před tím kontaktován telefonicky svou manželkou, že poškozený v doprovodu další osoby je soudním vykonavatelem, nenarážel jím na zeď, a jednak, pokud ho za oděv uchopil a zacloumal s ním, pak to samo o sobě podle něj není násilím v trestně právním pojetí. Obžalovaný vytýká naopak poškozenému, že se choval v rozporu se svým služebním postavením, protože se neprokázal jako soudní vykonavatel, a k celému incidentu nemuselo dojít, kdyby dodržoval řád pro soudní vykonavatele. Uvádí dále, že obžalovaný na místě poškozenému částku, pro kterou byla vedena exekuce, zaplatil, když mu ji vstrčil do kapsy, jakkoliv neznal jeho totožnost, poškozený však peníze nepřijal. Pokud mu při tom kapsu poškodil, nahradil škodu tím, že 20 Kč poškozenému poslal na adresu jeho zaměstnavatele. Krajský soud v Českých Budějovicích podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení jemu předcházející, přihlížel přitom i k tomu, zda nedošlo k vadám,jež odvoláním výslovně vytýkány nebyly, u dospěl k těmto závěrům: Samotné řízení před okresním soudem proběhlo bez podstatných vad. Soud prvního stupně po podání odporu obžalovaným proti původně vydanému trestnímu příkazu nařídil ve věci hlavní líčení, v jehož průběhu provedl všechny potřebné důkazy. Vyslechl obžalovaného P. Z., svědka-poškozeného J. K., svědka D. Š. a přečetl všechny dostupné listinné důkazy. Takový rozsah dokazování je třeba považovat za dostatečný z hlediska zákonných požadavků na zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Spisová dokumentace je odvolacímu soudu zdrojem poznání, že nalézací soud všechny důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založené na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu hodnotil (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je třeba pouze doplnit, že jakkoliv odvolání polemizuje se zjištěnými skutečnostmi a především pak s tím, že obžalovaný nevěděl, že komunikuje s vykonavatelem, že jednáním obžalovaného nebylo možno naplnit skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť i způsob, jakým se obžalovaný měl k poškozenému chovat, není v trestněprávním významu užitím násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, nelze takovému názoru přisvědčit. Objektivní svědectví D. Š. je jednoznačné v tom, že už při telefonickém rozhovoru se poškozený obžalovanému představil jménem i funkcí a sdělil mu účel návštěvy v jeho domácnosti, dal nezpochybnitelným způsobem najevo, že je v postavení veřejného činitele. Konečně i (a skutečnost, že obžalovaný, který se k bytu dostavil, odpočítával peníze, pro které byl výkon rozhodnutí nařízen, nasvědčuje tomu, že obžalovaný věděl o funkčním postavení poškozeného, neboť se přece nechystal peníze předat osobě, která by s věcí neměla nic společného. Obžalovaný vůči poškozenému jednal podle názoru krajského soudu v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Podle § 89 odst. 9 tr. zák. veřejným činitelem je mimo jiné odpovědný pracovník soudu, pokud se podílí na plnění úkolu společnosti a státu a používá při tom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že poškozený J. K. vystupoval jako soudní vykanavatel, jehož úkolem bylo zajistit soupis movitých věcí na podkladě exekučního usnesení Okresního soudu v Písku sp. zn. E 1891/98. Podle § 325a o. s. ř., vyžaduje-li to účel výkonu rozhodnutí, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn (mimo jiné) učinit prohlídku bytu a jiných místností povinného, kde má povinný svůj majetek, a za tím účelem je oprávněn zjednat si do bytu povinného nebo do jiné místnosti přístup. Postup soudu v těchto a obdobných situacích upravuje § 53 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. Jsou-li pro to důvody, může požádat nejbližší policejní orgán o poskytnutí ochrany, což umožňuje § 44 zákona o Policii České republiky. Shora uvedená zákonná ustanovení uvádí soud proto, aby zdůraznil význam postavení soudního vykonavatele a jeho ochranu. V daném případě soudní vykonavatel oprávnění na ochranu ani nevyužil, postupoval přesně podle instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 21. 8. 1996 sp. zn. 1360/95-OOD, kterou se vydává Řád pro soudní vykonavatele. Podle § 326 odst. 1 o. s. ř. vykonavatel, který provádí soupis, přibere k úkonu vhodnou osobu, podle možnosti zástupce orgánu obce. V posuzovaném případě to byl svědek D. Š., strážník městské policie v civilním oděvu, tedy pracovník městského úřadu, který potvrdil korektnost jednání poškozeného vůči obžalovanému, jakož i vůči jeho manželce, než se obžalovaný na místo dostavil. Potvrdil také několikeré cloumání obžalovaného tělem poškozeného a opakované výhrůžky. Právě vyšší intenzita a opakovanost útoků obžalovaného vůči poškozenému je tím skutkovým zjištěním, a které soud prvního stupně správně opírá i použitou právní kvalifikaci s vědomím publikovaného rozhodnutí č. 22/1966 Sb. rozh. tr., že násilím ve smyslu § 155 tr. zák. je mimo jiné jednání proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se však, aby takovým jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví. K naplnění pojmu užití násilí však jen samo uchopení napadeného za oděv a zacloumání jím nestačí. Co se týká uloženého trestu obžalovanému P. Z., i když se zásadního pochybení okresní soud nedopustil, ukládá-li mu podle § 155 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na šest měsíců a výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na dvouletou zkušební dobu podle § 58 odst. 1 písm, a) a § 59 odst. 1 tr. zák., shledává odvolací soud tento trest, resp. jeho druh přísným a uloženým peněžitým trestem v částce 20 000 Kč přiléhavěji vyjadřuje všechny okolností, které jsou pro uložení trestu rozhodné, přičemž přihlíží ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák., sleduje účel trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák. a konstatuje zároveň, že peněžitý trest koresponduje i s osobními a majetkovými poměry obžalovaného. Ze shora uvedených důvodů tedy Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 1. 6. 2000 sp. zn. 3 T 76/2000 podle § 258 odst. 1 písm. c), odst, 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem útoku na veřejného činitele dle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obžalovanému podle § 155 odst. 1 tr. zák. s použitím § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3, § 54 odst. i, z tr. zák. peněžitý trest 20 000 Kč. Dle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě tento trest vykonán nebyl, stanovil náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce. *) Poznámka redakce: S účinností od 1.5.2001 je podle ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. veřejným činitelem i soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Srov. i § 4 zákona č. 120/2001 Sb., u soudních exekutorech a exekuční činnosti.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4517/	26.10.2000	26 Cdo 2823/99	Sbírkový text rozhodnutí O k r e s n í s o u d v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 10. 1998 rozhodl, že se zamítá žaloba, „aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu dané žalobcem žalovaným podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák. s tím, že právo žalovaných vyplývající z uzavřené nájemní smlouvy uplyne posledním dnem třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, a aby uložil žalovaným povinnost vyklidit byt sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, o celkové ploše 107,82 m2, nacházející se vlevo od schodiště, a to se všemi osobami, které jsou příslušníky jejich domácnosti, do patnácti dnů poté, co jim po uplynutí výpovědní lhůty bude zajištěn náhradní byt“; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem nemovitosti – domu čp. 304, E. n. v H. K., v němž se nachází ve II. nadzemním podlaží byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím (dále „předmětný byt“), jehož nájemci jsou žalovaní, že v uvedené nemovitosti (ve třetím a čtvrtém nadzemním podlaží) jsou nebytové prostory užívané žalobcem k jeho podnikatelské činnosti, které sousedí s předmětným bytem stropem, a že žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu předmětného bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák. s tím, že hodlá předmětný byt přeměnit zčásti na nebytové prostory ke své podnikatelské činnosti a zčásti na ubytování pro své zaměstnance. Soud prvního stupně dovodil, že tvrzení žalobce o využití předmětného bytu je účelové, že jej hodlá přeměnit na nebytové prostory a tyto dále pronajímat jiným subjektům. Protože uvedený způsob využití bytu nelze podle názoru soudu považovat za užívání prostor ve smyslu citovaného ustanovení, není v dané věci uplatněný výpovědní důvod naplněn. K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 8. 1999 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; současně ve výroku svého rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem o neexistenci uplatněného výpovědního důvodu. Zaujal právní názor, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák. může použít každý pronajímatel bytu (fyzická i právnická osoba) za předpokladu, že v něm chce umožnit bydlení vlastníku nebo nájemci nebytových prostor (určených k provozování obchodu nebo k jiné podnikatelské činnosti), s bytem stavebně souvisejících. Protože v dané věci žalobce skutkově vymezil uplatněný výpovědní důvod tak, že hodlá předmětný byt přeměnit na nebytové prostory, nejde o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák., ani o žádný z jiných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 obč. zák.; proto se již odvolací soud nezabýval otázkou, zda předmětný byt stavebně souvisí s nebytovými prostorami. Připuštění dovolání odůvodnil tím, že otázku, zda „záměrem pronajímatele bytu přeměnit byt na nebytové prostory není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák.“, považuje za otázku zásadního významu. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Namítá, že napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto o části žalobního návrhu – o vyklizení bytu „v domě čp. 304 na E. n. v H. K.“, v čemž lze spatřovat vadu, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel „ve shodném závěru obou soudů, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák. není dán“. Dovolatel má za to, že citované ustanovení „neobsahuje podmínku, že chce (rozuměno pronajímatel) tento byt užívat k bydlení“, a že právní názor odvolacího soudu, interpretující uvedené ustanovení tak, že „užíváním bytu se v daném případě rozumí bydlet v tomto bytě, tedy užívat jej k bydlení“, není správný. Dovolatel v této souvislosti argumentuje i zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních (a v jejich rámci i nájemních) vztahů a dovozuje, že výklad § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák., zastávaný odvolacím soudem, tuto zásadu porušuje, neboť pronajímateli, který je právnickou osobou, neumožňuje použít jako důvod výpovědi „potřebu bytu pro sebe“, pro účely svého podnikání. Občanský zákoník jistě nepředpokládá (uvádí se dále v dovolání), že by „vlastníci a pronajímatelé, pokud jsou právnickými osobami, měli mít zásadně omezenější možnosti v nájemních vztazích, a proto ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák. je nutno interpretovat tak, že potřeba bytu k užívání nemusí být potřebou užívat byt k bydlení“. Dovolatel dále poukazuje na to, že „nerovnost daná interpretací, kterou zvolil krajský soud, by byla patrna v situaci, kdyby pronajímatel …fyzická osoba uplatnil výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. …, a uvolněný byt stavebně související s nebytovými prostorami … použil pro rozšíření svého podnikání“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření vyvraceli argumenty dovolatele, poukázali na to, že interpretace ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák. nezakládá nerovnost mezi fyzickou a právnickou osobou při realizaci v něm upraveného výpovědního důvodu, a navrhli, aby napadené rozsudky byly „potvrzeny“. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu shledal správným a proto dovolání žalobce zamítl. Z o d ů v o d n ě n í : Přípustnost dovolání v dané věci je založena výrokem rozsudku odvolacího soudu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu nebyla vymezena právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, III. ÚS 253/96 , uveřejněný pod pořadovým číslem 19, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a které byly v dovolání uplatněny. V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na aplikaci a výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák. a zaujal právní názor, že výpovědní důvod zde upravený může uplatnit každý pronajímatel bytu (fyzická i právnická osoba) za předpokladu, že v něm chce umožnit bydlení vlastníku nebo nájemci nebytových prostor (určených k provozování obchodu nebo k jiné podnikatelské činnosti), s bytem stavebně souvisejících. Předmětem dovolacího přezkumu (v mezích daných ustanoveními § 239 odst. 1 a § 242 odst. 1, odst. 3, věty první, o. s. ř.) je tak posouzení správnosti uvedeného právního názoru odvolacího soudu z pohledu námitek uplatněných v dovolání. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu, jde-li o byt, který souvisí stavebně s prostory určenými k provozování obchodu nebo jiné podnikatelské činnosti a nájemce nebo vlastník těchto nebytových prostor chce tento byt užívat. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpokladem výpovědi je zde (mimo jiné) skutečnost, že osoba, v jejíž prospěch je nájem bytu vypovídán, „… chce tento byt užívat.“. Bytem je ve smyslu ustanovení § 3 písm. l) vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen. Rozhodující pro určení účelu užívání souboru místností (jednotlivé obytné místnosti) jako bytu je pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu. Přitom platí, že stavbu, resp. její část schopnou samostatného užívání (tj. i byt), lze užívat zásadně pouze na základě kolaudačního rozhodnutí (srov. § 76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále „stavební zákon“) a že ji lze užívat jen k účelu určeném v kolaudačním rozhodnutí (srov. § 85 odst. 1, větu první, stavebního zákona). Změny ve způsobu užívání stavby (její části) jsou přípustné za podmínek stanovených v § 85 odst. 1, větě druhé, odst. 2 a 3 stavebního zákona, v rámci stavebního řízení; předpokládají tudíž správní akt stavebního úřadu. Je-li tedy v ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák. použita dikce „užívat tento byt“, nelze než (se zřetelem k účelu, k němuž je byt určen) dovodit, že užíváním bytu ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí užívání bytu k bydlení. Naplnění zde upraveného výpovědního důvodu proto předpokládá, že nájemce nebo vlastník prostor (určených k provozování obchodu nebo jiné podnikatelské činnosti), jež stavebně souvisejí s bytem, jehož nájem je z tohoto důvodu vypovídán, „chce tento byt užívat“ pro uspokojení své bytové potřeby. Úvaha o využití bytu k jiným účelům by byla ostatně předčasná, neboť by tak bylo – v rámci rozhodování soudu o přivolení k výpovědi – předjímáno kladné vyřešení otázky změny účelu užívání bytu, o níž přísluší rozhodnout toliko správnímu orgánu. Dovolateli proto nelze přisvědčit, pokud namítá, že „ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák. je nutno interpretovat tak, že potřeba bytu k užívání nemusí být potřebou užívat byt k bydlení“, ale též pro účely podnikání. Pokud by totiž citované ustanovení sledovalo cíl využití bytu k jiným účelům než k bydlení, bylo by lze vystačit s výpovědním důvodem podle § 711 odst. 1 písm. e) obč. zák. – skutkovou podstatou spočívající v potřebě naložit s bytem (domem) tak, že jej nelze dále jako byt užívat. Zákon však pro uplatnění této skutkové podstaty stanoví přísnější podmínky – existenci veřejného zájmu, a vyjadřuje tím výjimečnost zde upravené situace, za níž může dojít k pozbytí účelu užívání bytu; i z tohoto důvodu nemůže proto výklad ustanovení § 711 odst. 1 písm. f) obč. zák. zastávaný dovolatelem obstát. Pokud pak dovolatel v této souvislosti argumentuje zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních (nájemních) vztahů, nemohou tyto námitky obstát. Při výkladu uvedeného ustanovení nelze nevzít v úvahu, že zákon spojuje užívání bytu k bydlení s osobou fyzickou; bydlení je jednou ze základních lidských potřeb, kterou nemůže mít osoba právnická, a nemůže mít tedy ani odpovídající právo. Tomu koresponduje i výklad ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle kterého vypovědět nájem bytu podle citovaného ustanovení z důvody potřeby bytu pro sebe (osoby zde vyjmenované), může pouze pronajímatel – fyzická osoba (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 21/1998, pod pořadovým číslem 154). Dovolací námitka, argumentující důsledky zneužití tohoto posléze uvedeného výpovědního důvodu, je pak zcela nepřípadná, neboť nebyla z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem právně významná. Pokud jde o namítanou vadu řízení (upravenou v § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), lze dovolateli přisvědčit v tom, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je nepřesný (když – v rozporu se žalobním petitem – neobsahuje označení domu, v němž se předmětný byt nachází, ani údaje o ulici a obci); s ohledem na skutečnost, že jde o rozhodnutí, jímž byla žaloba na přivolení k výpovědi zamítnuta a které se tedy v tomto výroku nemůže stát podkladem pro vykonávací řízení, neshledal však Nejvyšší soud důvod vyvozovat z této skutečnosti procesní důsledky. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13386/	25.10.2000	3 Tz 188/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil k stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněné PhDr. R. V. usnesení vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově Hradci ze dne 17. 4. 2000 sp. zn. čvs. OVV-385/99 a státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění: Pravomocným usnesením vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově Hradci ze dne 17. 4. 2000 sp. zn. čvs. OVV-385/99 byla podle § 171 odst. 1 tr. ř. postoupena k projednání jako přestupek Městskému úřadu v J. trestní věc obviněné PhDr. R. V stíhané pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. Těchto trestných činů se měla obviněná PhDr. R. V. dopustit tím, že dne 8. 5. 1999 v J. v ul. V vnikla do svého domu, ve kterém na základě smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 8. 5. 1998 bydleli ve služebním bytě P. J. a E. J., a z tohoto bytu nechala vystěhovat jejich movitý majetek. Citované usnesení bylo doručeno obviněné i jejímu obhájci dne 19. 4. 2000 a nabylo právní moci dnem 26. 4. 2000. Stížnost E. J. a P. J. proti citovanému usnesení byla zamítnuta usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 1 Zt 43/99 jako podaná osobami neoprávněnými. Proti shora citovanému pravomocnému usnesení vyšetřovatele podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Především uvádí, že právní úvahy vyšetřovatele jsou vnitřně rozporné, neboť podle vyšetřovatele bylo sice jednání obviněné protiprávní v tom, že v rozporu s ustanovením § 71 1 obč. zák. nevyčkala přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu, byl zde však předpoklad, že soud by k výpovědi přivolil; zároveň vyšetřovatel poukazuje i na ustanovení § 720 obč. zák. a na zákon č. 1 16/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Není tak patrno, zda vyšetřovatel prostory obývané manželi J. považoval přinejmenším zčásti za byt a pak na ně tedy hodlal aplikovat ustanovení § 7l0 a § 71 1 obč. zák., anebo výlučně jen za nebytové prostory – a pak na ně zamýšlel aplikovat výše již zmíněná ustanovení § 720 obč. zák. a ustanovení zák. č. 116/1990 Sb. Ministr spravedlnosti pak poukazuje na shromážděné důkazy, zejména uzavřenou smlouvu o nájmu.,je,jíž znění podrobně popisuje, a dochází k závěru, že uvedená smlouva je svým obsahem přinejmenším ohledně části domu sloužící poškozeným k bydlení nájemní smlouvou podle § 685 obč. zák. Mělo tedy být jednání obviněné posuzováno jen z hlediska znaků trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. Ministr spravedlnosti však především nesouhlasí s napadeným usnesením, pokud vyšetřovatel dovodil, že jednáním obviněné byly sice naplněny formální znaky trestného činu, avšak chybí jeho znak materiální, neboť stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněné je nepatrný. Závěr vyšetřovatele o nižší nebezpečnosti jednání obviněné se opírá o úvahy, které jsou zcela nepodložené. Vychází z předpokladu, že okresní soud by stejně přivolil k výpovědi nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 711 občanského zákoníku. Vyšetř-ovatel zde předjímá rozhodnutí okresního soudu, které by nemuselo být tak jednoznačné, jak se vyšetřovatel domnívá, zvláště, když výpověď z nájmu byla zcela nesprávně formulována, jako by se jednalo pouze o nebytové prostory. Stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněné není tedy podle názoru ministra spravedlnosti snižován tím, že byly zjevně splněny zákonné podmínky pro vypovězení nájmu a chyběly jen formální náležitosti. Naopak společenská nebezpečnost jednání obviněné je podstatně zvyšována okolnostmi, za,jakých došlo ke vniknutí do bytu poškozených. Od tohoto jednání obviněnou neodradila ani přítomnost poškozených. Přitom přítomnost většího počtu osob, které si obviněná přizvala, musela pro poškozené představovat faktickou hrozbu, která jim znemožňovala jakoukoliv obranu. Pro posouzení stupně společenské nebezpečnosti má samozřejmě význam i skutečnost, že zatímco k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 238 tr. zák. postačuje pouhé přechodné vniknutí do bytu, v daném případě byli uživatelé bytu vykázáni, bylo jim vystěhováno proti jejich vůli zařízení bytu a znemožněno se do bytu vrátit. Tyto okolnosti svědčí naopak závěru, že společenská nebezpečnost jednání obviněné se pohybuje při horní hranici typové společenské nebezpečnosti daného trestného činu. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozhodnutím a v řízení, jež mu předcházelo, byl ve prospěch obviněné v ustanoveních § 2 odst. 6 a § 171 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 3 odst. 4 a § 238 odst. 1 tr. zák. porušen zákon, aby napadené rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě této stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které tnu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen. Vyšetřovatel napadené usnesení odůvodnil takto: Dne 8. 5. 1999 uzavřela PhDr. R. V. a její matka PhDr. V. K. smlouvu o pronájmu nebytových prostor se služebním bytem v J. s nájemcem P. J. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou s tím, že smluvené nájemné nebude hrazeno do 14. 5. 1999 a po tuto dobu nájemce provede stavební úpravy nutné pro uvedení objektu do stavu způsobilého ke komerčnímu i osobnímu využívání. Dne 23. 3. 1999 písemně vypověděly pronajímatelky nájemní smlouvu z důvodu neplnění čl. VII, tedy neprovádění příslušných stavebních úprav a v návaznosti na to neplnění čl. IV, tj. neplacení nájemného. Ve smyslu čl. V. smlouvy se účastníci dohodli na měsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet I. dne měsíce následujícího po doručení písemné výpovědi. Tuto výpověď převzala poškozená J. dne 29. 3. 1999. V návaznosti na výpověď‘ podaly majitelky dne 4. 5. 1999 u Okresního soudu v Jindřichově Hradci žalobu o vyklizení prostor. Vyšetřovatel pak dovodil, že jednání majitelek bylo v souladu se smluvenými podmínkami a ve smyslu občanského zákoníku. Protiprávní je jednání obviněné V. v tom, že pronajímatel může vypovědět nájem z bytu jen s přivolením soudu ve smyslu ustanovení § 71 1 obč. zák., čehož nevyčkala a vyklizení provedla sama dne 8. 5. 1999. Protože však byly splněny všechny zákonné podmínky, byl zde předpoklad, že soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu. Vyšetřovatel však dále uvedl, že v uvedené věci nelze opominout ustanovení § 720 obč. zák., když ve smyslu zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, podle ustanovení § 3 odst. 2 a 4 je nutné požádat Městský úřad v Jindřichově Hradci o souhlas k uzavření smlouvy, což učiněno nebylo, a proto je smlouva neplatná. Vyšetřovatel pak uzavřel hodnocení uvedených skutečností tak, že podle jeho názoru setrvání poškozených v uvedených místech bylo bez právního důvodu, a proto obviněná jednala v mezích ustanovení § 710 obč. zák., přičemž nedbala na přivolení soudu. Skutek má sice formální znaky trestného činu, ale stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je se zřetelem k okolnostem výše uvedeným nepatrný. Nelze-li tedy skutek posoudit vzhledem k nepatrnému stupni nebezpečnosti pro společnost jako trestný čin, může jít o přestupek. Nejvyšší soud souhlasí s názorem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že samotné usnesení vyšetřovatele bylo učiněno na podkladě neúplného skutkového zjištění a je po právní stránce vnitřně rozporné. Vyšetřovatel dospěl k závěru, že obviněná naplnila jednáním, pro které byla stíhána, skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., ale toto,jednání není trestným činem pro nízký stupeň nebezpečnosti pro společnost, aniž by náležitě zhodnotil provedené důkazy, a uvedl, jaká skutková zjištění na jejich podkladě provedl. Podle ustanovení § 238 odst. 1 tr. zák., kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Podle ustanovení § 238 odst. 2 bude odnětím svobody na šest měsíců až tři léta pachatel potrestán, užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 citovaného ustanovení násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Podle ustanovení § 23H odst. 3 tr. zák. odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, jestliže užije při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami. Soudní praxe vykládá situace ustanovení základní skutkové podstaty především tak, že za porušování domovní svobody lze považovat ,jen rušení oprávněného uživatele domu nebo bytu. Ochrana je poskytována na prostory, které uživatel drží k bydlení. Chráněn je i nájemce domu nebo bytu proti vlastníkovi. Přitom vzhledem k tomu, že jde o trestný čin úmyslný, se pro trestnost pachatele vyžaduje, aby přinejmenším věděl o tom, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit chráněný nájem, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn (§ 4 písm. b/ tr. zák.). V tomto případě, kdy se rušení domovní svobody měla dopustit spolumajitelka domu proti nájemci, je zjištění, zda poškození byli oprávněnými uživateli domu k bydlení a zda o tom obviněná věděla, skutkově složitější, než v,jiných případech rušení domovní svobody. Proto bylo nutno se v tomto případě podrobně zabývat provedenými důkazy i z těchto hledisek zvlášť důkladně. Z provedeného dokazování je zřejmé, že dne 8. 5. 1998 byla mezi PhDr. V. K. a PhDr. R. V. jako pronajímateli a P. ,l. jako nájemcem uzavřena smlouva o pronájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byla,část nebytového objektu zmíněného domu v J. včetně dvorku a zahrady, a to na pravé straně v přízemní části dvě místnosti o rozloze 38 m2 a 22 m2 a chodby a sociální zařízení ,jako služební byt a suterénní část domu na pravé straně přiléhající ke dvorku o rozloze cca 50 m2. Smlouva je označena jako smlouva o pronajmu nebytových prostor a v souladu s tím se v ní hovoří o pronájmu „části nebytového objektu“, což zároveň odpovídá i tvrzení obviněné, že poškozeným byly takto k provizornímu bydlení pronajaly nebytové prostory. V rozporu s tím je ale formulace smlouvy, že část těchto prostor (velmi neurčitě a povšechně vyměřená) pronajímá se poškozeným jako služební byt, a dále pak vyjádření Městského úřadu v J., že celý dům je veden jako stavba sloužící k trvalému bydlení, část obývaná poškozenými nikdy nebyla vyjmuta z bytového fondu. Výše uvedená nesprávná a nepřesná Formulace nájemní smlouvy se pak promítla i do formulace výpovědi, kterou adresovaly obě pronajímatelky manželům J. svým podáním ze dne 23. 3. 1999. Toto podání bylo totiž formulováno jako výpověď‘ z nájmu nebytových prostor, a to z důvodů uvedených v § 9 odst. 2 písm. a), b), d) zákona č. 1 16/1990 Sb. s výpovědní lhůtou jeden měsíc. Lze souhlasit s právními názory uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona, že uvedená smlouva o nájmu přesto, že je nesprávně formulována, je svým obsahem přinejmenším ohledně části domu sloužící poškozeným k bydlení nájemní smlouvou podle § 685 obč. zák. Je ostatně zcela zřejmě, že po určitou dobu obývali poškození část domu s vědomím a souhlasem vlastníka. Ohledně obývané části domu tedy přicházela v úvahu jedině výpověď‘ podle § 7l 1 obč. zák. vyžadující ovšem přivolení soudu, které obviněná neměla. Tedy objektivně obývali poškození v době posuzovaného jednání obviněné pronajaté prostory oprávněně a požívali tedy ochrany poskytované ustanovením § 238 tr. zák. Obviněná ve své výpovědi podrobně popsala vývoj vztahů s poškozenými a hájila se tím, že měla zato, že jí daná výpověď z nájmu poškozeným je v souladu s právními předpisy i se smlouvou, kterou o pronájmu nebytových prostor s nimi uzavřela, a že tedy jejich setrvávání v prostorách nemovitosti nebylo oprávněné. Na druhé straně připouštěla, že si byla vědoma, že měla vyčkat rozhodnutí soudu, a že v tomto směru jednala nesprávně. Uvedla k tomu, že se obávala dlouhého soudního řízení. Těmito okolnostmi důležitými pro posouzení této věci z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 238 tr. zák. se vyšetřovatel zatím nezabýval. Je třeba př-ipomenout, že obviněná sice namítá ve své obhajobě omyl v právní otázce – účinnost dané výpovědi smlouvy o nájmu předmětných prostor poškozenými – vzhledem k tomu, že jde o omyl v jiné normě než trestní (konkrétně v normách občanského zákoníku), tento omyl by se však posuzoval podle zásad o omylu skutkovém. Pokud by se nepodařilo vyvrátit obhajobu obviněné, že byla přesvědčena o tom, že poškození obývají předmětné prostory neoprávněně a její zásah jako spolumajitelky domu je tedy oprávněný, nemohla by tedy být uznána vinnou trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. právě pro nedostatek subjektivní stránky. Pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněné je vedle toho, že ve své výpovědi připouštěla svoji znalost o tom, že je třeba vyčkat rozhodnutí soudu, důležité, že stíhané jednání bylo jen vyvrcholením dlouhodobých sporů mezi obviněnou a manželi J., které se projevovaly zejména řadou vzájemných trestních oznámení týkajících se různých majetkových otázek. To vyplývá jak z vyšetřovacího spisu, tak i z četných policejních spisů dokladujících šetření trestních oznámení. Bez významu není ani problematika užívání druhé části domu, která byla nejprve pronajata J. G., a ta ji pak se souhlasem obviněné dále pronajala manželům J. I v tomto případě došlo k ukončení užívání této části domu poškozenými dosti obdobným způsobem, tedy vyklizením, a to již dne 18. 2. 1999- Je třeba také zdůraznit, že v návaznosti na výpověď z nájmu podaly obě pronajímatelky dne 4. 5. 1999 (tedy ihned po uplynutí jednoměsíční lhůty ve výpovědi uvedené) Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci žalobu na vyklizení prostor. Okamžitě po podání této žaloby se pak obviněná dne 8. 5. 1999 dopustila zmíněného jednání, pro které je trestně stíhána, tedy spolu s dalšími osobami (které ovšem nebyly informovány o skutečném stavu věci) svévolně vnikla do bytu poškozených J., z bytu je vykázala a nechala jim odstěhovat veškeré zařízení bytu. Pro dokreslení je třeba uvést, že krátce poté obviněná vzala zpět výše uvedenou žalobu na vyklizení prostor, jak to vyplývá z výše již zmíněného podání obviněné ze dne 27. 5. 1999. Tato skutečnost může svědčit pro závěr, že uvedená žaloba byla předem zamýšlena pouze jako právní zdůvodnění výše uvedeného neoprávněného zásahu. Další závažné pochybení vyšetřovatele záleží zejména v tom, že na jedné straně dovozuje naplnění skutkové podstaty trestního činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., a na druhé straně uzavírá, že pro nižší nebezpečnost nebyl splněn jeho materiální znak. Nevypořádal se s okolnostmi činu, které, pokud by šlo o trestný čin, zvyšovaly jeho stupeň společenské nebezpečnosti. Především jde o ty okolnosti, na něž již poukazuje stížnost pro porušení zákona, i to, že obvinění bylo sděleno pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. proto, že vniknutí do prostor obývaných poškozenými mělo být provedeno násilím (v tomto směru vyšetřovatel znění popisu skutku v napadeném usnesení pozměnil). Dále zcela přehlédl skutečnost, že obviněné bylo kladeno za vinu (tuto okolnost ona ani nezpochybňovala), že v rámci stíhaného skutku nechala vystěhovat movitý majetek poškozených. Podle soudní praxe je za použití násilí ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty uvedené v § 238 odstavec 2 tr. zak. považováno i vyklizení zařízení bytu (srov. např. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Navíc má Nejvyšší soud zato, že by stíhaným jednáním obviněné, pokud by byla naplněna i subjektivní stránka trestného činu podle § 238 tr. zák., byl naplněn i znak „nejméně s dvěma osobami“ uvedený v ustanovení § 238 odst. 3 tr. zák. Uvedený znak předpokládá, že se na jednání pachatele podílejí nejméně dvě další osoby, zpravidla jako spolupachatelé nebo účastníci. Nevyžaduje se však k naplnění tohoto znaku, aby šlo o osoby, které by byly trestně odpovědné za trestný čin podle § 238 tr. zák. Mohou to být i osoby, které pomáhají pachateli, ale samy se např. pro nedostatek subjektivní stránky v důsledku skutkového omylu nedopouštějí trestného činu podle § 238 tr. zák. Z hlediska typové nebezpečnosti jednání pachatele není totiž podstatné, zda osoby, které mu napomáhají k trestné činnosti, znají všechny okolnosti rozhodné pro svou trestní odpovědnost. Je ovšem nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval i součinnost těchto osob při jeho činu. Nejvyšší soud připomíná výpověď obviněné, pokud uvedla, že nechala vystěhovat předmětné prostory T. N., M. K. a R. K., kterým řekla, že se jedná o vyklizení nábytku po nájemníkovi. Z toho je zřejmé, že závěr o tom, že stíhané jednání obviněné sice naplňuje formální znaky trestného činu podle § 238 tr. zák., ale nemá materiální znak ani podle základní skutkové podstaty tohoto trestného činu, byl zcela neopodstatněný. Je třeba ještě připomenout, že se napadené usnesení konkrétně nevypořádalo ani I s tím, že ve sdělení obvinění byl v jednání obviněné ve vyklizení prostor domu, jenž je jejím vlastnictvím, spatřován i trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že v případě, kdy jedním skutkem je naplňována jak skutková podstata trestného činu porušování domovní svobody, tak trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru proto, že je vedle sebe porušováno právo na užívání více prostor majících odlišnou právní povahu, jako tomu mohlo být v tomto případě, není vyloučen jednočinný souběh obou trestných činů. To byly důvody, které vedly Nejvyšší soud k vyslovení, že byl způsobem popsaným ve výroku jeho rozsudku porušen zákon. Vzhledem k tomu, že byly ve věci splněny podmínky uvedené v ustanovení § 272 tr. ř., Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal státnímu zástupci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce zhodnotí ve věci provedené důkazy, případně dokazování vhodným způsobem doplní a zvolí další postup v trestním řízení, který stavu věci bude odpovídat. Bude přitom vázán i právními názory, které vyslovil Nejvyšší soud v tomto svém rozsudku. Vzhledem ke složitosti případu z hlediska skutkového i z hlediska právního má Nejvyšší soud zato, že konečné rozhodnutí by v této věci mělo příslušet soudu po provedení potřebných důkazů v hlavním líčení.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4518/	11.10.2000	29 Cdo 1449/2000	Sbírkový text rozhodnutí Napadeným rozsudkem potvrdil M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudek O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 8 ze dne 4. 6. 1999, kterým tento soud určil, že vlastníkem budovy čp. 1659 na pozemku parcelní číslo 2364/140 v kat. úz. K., obec P., zapsaného na listu vlastnictví č. 1178 u Katastrálního úřadu P., je žalobce. Odvolací soud se především zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu je správný, když případný vyhovující rozsudek by byl podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, kde je dosud jako vlastník nemovitosti, která je předmětem řízení ,zapsána žalovaná. Dále odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že prohlášení o vkladu nemovitosti do základního kapitálu žalované bylo učiněno v listopadu 1995, je třeba věc posuzovat podle obchodního zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. Podle § 13 odst. 2 obch. zák. ve znění před uvedenou novelou určují ustanovení obchodního zákoníku o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu statutární orgány, jejichž jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku. Podle ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. jsou skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden. Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Podle § 66 odst. 1 obch. zák. mohou osoby, které jsou členy statutárních orgánů, ze své funkce odstoupit. Jsou však povinny to oznámit orgánu, který je zvolil nebo jmenoval. Výkon jejich funkce končí dnem, kdy jejich odstoupení projednal nebo měl projednat orgán, který je zvolil nebo jmenoval, neurčují-li stanovy nebo společenská smlouva jinak. Odvolací soud dovodil, že základní otázkou, kterou je třeba v daném případě vyřešit, je posouzení, zda mohly za společnost platně jednat osoby, které sice byly zapsány v obchodním rejstříku jako členové představenstva, ale které již dříve z této funkce odstoupily. S touto otázkou je také spojena otázka, zda je zápis členů představenstva v obchodním rejstříku konstitutivním nebo deklaratorním zápisem. Odvolací soud uzavřel, že zápisy členů představenstva do obchodního rejstříku jsou deklaratorními zápisy, neboť členové představenstva jsou k jednání jménem společnosti oprávněni od uvedení do funkce do zániku funkce a jejich oprávnění nezávisí na tom, zda jsou zapsáni v obchodním rejstříku, neboť “by bylo zcela nelogické a proti smyslu praktického života, aby za společnost jednaly osoby, které sice stále ještě jsou zapsány v obchodním rejstříku jako členové statutárního orgánu, ale kterým již výkon této funkce zanikl. U těchto osob totiž nelze předpokládat výkon činnosti v zájmu společnosti, ani je k výkonu funkce po jejím ukončení nutit. Jednání statutárních orgánů právnických osob by tak bylo od ukončení funkce členů statutárních orgánů do zápisu nově ustanovených členů do obchodního rejstříku zcela paralyzováno a statutární orgán by byl nefunkční, čímž by byla ochromena činnost právnické osoby.” V projednávané věci členové představenstva Ing. T. a Ing. P. odstoupili z funkce členů představenstva úpadce dne 1. 11. 1995 a téhož dne jejich odstoupení projednala valná hromada a následně je zvolila členy dozorčí rady. Poté, co valná hromada projednala jejich odstoupení z funkce, nemohli již platně jednat jako členové představenstva, byť byli nadále zapsáni v obchodním rejstříku, a nemohli ani učinit prohlášení směřující ke splacení vkladu ze dne 28.11.1995. Jestliže Ing. T. a Ing. P. přesto jednali po zániku své funkce jménem společnosti, jde o jednání, které je v rozporu se zákonem a je tedy podle ustanovení § 39 obč. zák. absolutně neplatné. Ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. chrání třetí osoby, které jednají v dobré víře v zápis do obchodního rejstříku. Třetí osoba je tedy chráněna tehdy, jestliže neví o tom, že údaje zapsané v obchodním rejstříku neodpovídají skutečnosti. Žalovaná, která přijímala nepeněžitý vklad od žalobkyně za účelem zvýšení základního jmění, musela vzhledem k personálnímu propojení obou účastníků vědět, že jménem žalobkyně jednaly osoby, které již k takovému jednání nebyly oprávněny. Proto se žalovaná nemůže dovolávat ochrany podle ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. Přitom nelze uvažovat ani o tom, že Ing. T. a Ing. P. jednali jménem žalobkyně jako členové dozorčí rady, neboť dozorčí rada k takovému jednání není oprávněna. Protože žalovaná ani neudělila Ing. T. a Ing. P. plnou moc, nemohli jednat za společnost ani jako její zástupci. V úvahu nepřipadá ani dodatečné schválení jejich úkonu jako jednání bez plné moci žalobkyní, neboť žalovaná o nedostatku plné moci věděla (§ 33 odst. 3 obč. zák.). Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Protože však je mu známo rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 44 Ca 67/98, publikované v Soudní judikatuře III/1999 pod č. 32, který tuto otázku řešil odchylně než odvolací soud a není mu známo, že by ji řešil Nejvyšší soud, připustil dovolání pro otázku, zda prohlášení o vkladu nemovitosti do základního jmění žalované bylo jednáním žalobce, když jako členové představenstva, které mělo za žalobce jednat, jednaly osoby, které již před tímto úkonem přestaly vykonávat funkci člena představenstva, ale byly stále jako členové představenstva zapsány v obchodním rejstříku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná, zastoupená advokátkou, v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. K dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) žalovaná namítla, že věc rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, když vztah, který je předmětem sporu, je vztahem mezi obchodní společností a jejím akcionářem ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) bod aa) o. s. ř. a k jeho rozhodování je tedy v prvním stupni příslušný krajský soud a ve druhém stupni vrchní soud, je tedy vztahem obchodně právním. Nedostatek věcné příslušnosti je přitom vadou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) pak žalovaná uvedla, že za nesprávný považuje právní závěr o tom, že zápisy členů představenstva do obchodního rejstříku byly před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb., deklaratorními zápisy. Tato novela vypustila z ustanovení § 13 odst. 2 obch. zák., ve znění před novelou text “je-li tento orgán zapsán v obchodním rejstříku”, který byl ve všech edicích komentovaného znění obchodního zákoníku vykládán jako vyjádření konstitutivního zápisu statutárního orgánu do obchodního rejstříku. Právě proto, že trváním na konstitutivním významu takových zápisů ze strany soudů, státních orgánů, bank i dalších institucí byla paralyzována činnost obchodních společností, došlo ke zmíněné novelizaci tak, aby nadále byl zápis statutárních orgánů do obchodního rejstříku deklaratorním zápisem. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka zaměňuje námitku nedostatku věcné příslušnosti s prejudiciální otázkou, když předmětem řízení je určení vlastnického práva, nikoli vnitřní řešení poměrů obchodní společnosti. Dále uvedla, že pro převod nemovitosti byla relevantní pouze jedna listina představující projev vůle směřující k převodu vlastnického práva – prohlášení směřující ke splacení vkladu. Tento právní úkon neučinily osoby oprávněné jednat jménem vkladatele a proto je neučinila právnická osoba a nelze s ním spojovat pro ni žádné právní následky. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Krajský obchodní soud v Praze prohlásil usnesením ze dne 29. 3. 2000 na žalobkyni konkurs, protože však správkyně konkursní podstaty navrhla pokračování v řízení, Nejvyšší soud v řízení pokračoval se správkyní konkursní podstaty. Vzhledem k tomu, že je dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud především námitkou žalované, že věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, neboť takový postup by byl vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k takové vadě musí podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud vždy přihlédnout, jestliže je dovolání přípustné. Taková vada také je, jak správně uvedla dovolatelka, vadou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) bod aa) o. s. ř. rozhodují spory z právních vztahů souvisejících se zvýšením základního jmění mezi obchodními společnostmi a jejich společníky v prvním stupni krajské soudy. Podle ustanovení § 155 odst. 1 obch. zák. je akcionář společníkem akciové společnosti. V projednávané věci je předmětem sporu mezi akcionářem a společností určení, zda je žalovaná společnost vlastníkem nemovitosti, kterou žalobkyně vložila do společnosti jako nepeněžitý vklad na zvýšení základního jmění. Přitom žalobkyně odůvodňuje návrh na určení, že je vlastníkem této nemovitosti, tím, že vklad nebyl řádně splacen, když prohlášení směřující ke splacení vkladu učinily osoby, které nebyly oprávněny jednat jménem vkladatele. Projednávaný spor je tedy sporem o to, zda došlo platně ke splacení vkladu žalobkyně na zvýšení základního jmění žalované, a tedy sporem z právního vztahu souvisejícího se zvýšením základního jmění žalované. K rozhodování o této věci proto byl v prvním stupni příslušný krajský soud s působností ve věcech obchodních a ve druhém stupni vrchní soud. Protože ve věci rozhodovaly soudy, které nebyly k rozhodování věcně příslušné, nezbylo dovolacímu soudu než rozhodnutí soudů obou stupňů podle ustanovení § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se přitom nemohl zabývat právní otázkou, o které připustil odvolací soud dovolání, neboť za situace, kdy se v prvním a druhém stupni touto otázkou nezabývaly věcně příslušné soudy, nemohl se touto otázkou zabývat ani soud dovolací. *) Nyní srov. § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4449/	11.10.2000	29 Cdo 1300/2000	Sbírkový text rozhodnutí Napadeným usnesením změnil V r c h n í s o u d v Praze usnesení K r a j s k é h o s o u d u v Plzni ze dne 16. 4. 1999 tak, že zamítl žalobu na zmocnění ke svolání valné hromady S., a. s. (dále jen “společnost”). V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především uvedl, že skutkové okolnosti, z nichž vycházel soud prvního stupně, mají oporu v obsahu spisu a jsou mezi účastníky nesporné. Nesporné je i to, že s účinností ode dne 19. 8. 1998 společnost zvýšila základní jmění na 296 202 000 Kč, což vyplývá i z výpisu z obchodního rejstříku. Navrhovatel nepopírá, že se na zvýšení základního jmění nepodílel. Protože se jednalo o zvýšení základního jmění o polovinu, klesl podíl jmenovité hodnoty akcií navrhovatele na základním jmění společnosti o jednu třetinu, tedy z původních 12,74 % na 8,47 %. Od 19. 8. 1998 proto není navrhovatel kvalifikovaným menšinovým akcionářem ve smyslu § 181 odst. 1 obch. zák., a nemá tedy ani věcnou legitimaci ve sporu vedeném podle § 181 odst. 3 obch. zák. Proto odvolací soud návrh zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel, zastoupený advokátem, v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti odkázal na ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Ke svému tvrzení, že odvolací soud vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování dovolatel uvedl, že oba soudy rozhodly ve věci bez jednání, a žalobce se tak nemohl vyjádřit k provedeným důkazům. Vrchní soud sice zkoumal změnu základního jmění společnosti, které se oproti stavu v době podání návrhu zvýšilo a z toho vypočetl podíl navrhovatele na základním jmění po jeho zvýšení, ovšem vůbec nezkoumal aktuální podíl navrhovatele na základním jmění. To mohl zjistit pouze výslechem navrhovatele. Navrhovatel tvrdí, že odvolací soud “neúplně doplnil dokazování a na základě tohoto pak také nemohl, zcela logicky, správně zjistit skutkový stav tak, aby mohl změnit usnesení prvoinstančního soudu, jak učinil.” Současně dovolatel požádal o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení. Společnost ve vyjádření k dovolání uvedla, že navrhovatel je povinen v návrhu na zahájení řízení podle § 79 a § 120 odst. 1 o. s. ř. vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se dovolává, tíží jej tedy jednak břemeno tvrzení a jednak důkazní břemeno. V projednávané věci navrhovatel v návrhu uvedl, že je majitelem 25 160 ks akcií společnosti a tuto skutečnost doložil výpisem ze Střediska cenných papírů. Společnost v odvolání doložila, že došlo ke zvýšení jejího základního jmění, kterého se navrhovatel nezúčastnil, čímž jeho podíl na základním jmění společnosti klesl pod hranici stanovenou v § 181 odst. 1 obch. zák. Navrhovatel, přestože měl možnost se k odvolání vyjádřil, tvrzení odvolatelky nezpochybnil. Jestliže tedy v mezidobí došlo ke změně počtu akcií společnosti v jeho majetku, bylo jeho povinností ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tuto skutečnost tvrdit a navrhovat o ní důkazy. To však navrhovatel neučinil a proto soud v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 a 4 o. s. ř. vycházel z dosud zjištěného a mezi účastníky nesporného stavu. Přitom neobstojí ani tvrzení navrhovatele, že neměl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, neboť měl možnost vyjádřit se k odvolání společnosti Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. N e j v y š š í s o u d usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení Z odůvodnění: Právní závěr odvolacího soudu o tom, že když akcionář v průběhu řízení přestane splňovat podmínku stanovenou v § 181 odst. 1 obch. zák. pro podání návrhu, aby soud rozhodl o jeho zmocnění ke svolání valné hromady, ztrácí aktivní legitimaci v takovém sporu, je správný. Dovolací soud se však ztotožnil se závěrem dovolatele, že je naplněn jím uplatněný dovolací důvod. Odvolací soud aniž prováděl dokazování, vyšel pouze z nesporného tvrzení, že se dovolatel nepodílel na zvýšení základního jmění společnosti. To však není skutkové zjištění postačující pro posouzení podílu akcionáře na základním jmění společnosti, neboť akcionář může nabýt akcie i jinak než jejich upsáním. Soud tedy vzal v projednávané věci za prokázanou skutečnost, která nevyplynula z provedených důkazů nebo přednesů účastníků a ani jinak nevyšla v řízení najevo. Jinak řečeno, odvolací soud nemohl učinit úsudek, že dovolatel přestal splňovat podmínku stanovenou v § 181 odst. 1 obch. zák., aniž by vyloučil (skutkově došetřil), zda dovolatel nenabyl odpovídající část akcií jiným způsobem. I když lze přisvědčit tvrzení společnosti, že navrhovatel je povinen tvrdit skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci a navrhovat důkazy k jejich prokázání, je třeba též vzít v úvahu, že řízení ve věci zmocnění ke svolání mimořádné valné hromady je řízením nesporným a odvolací soud proto byl povinen v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř. provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než navrhli účastníci. Tuto povinnost odvolací soud nesplnil. Protože v projednávané věci je naplněn tvrzený dovolací důvod, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.). V novém řízení ve věci musí soud zjistit, zda podmínka podání návrhu podle ustanovení § 181 odst. 1 obch. zák. je splněna a podle ustanovení § 154 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř. rozhodne dle stavu v době přijetí nového usnesení.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13457/	11.10.2000	8 Tz 130/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil ke stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. B., rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. 4 To 120/99 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 14/99 a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 1999 sp. zn. 2 T 14/99 byl obviněný V. B. uznán vinným pokusem trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 8 odst. 1, § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 23. 9. 1998 na celním přechodu v S., při vjezdu na území České republiky, deklaroval náklad převážený ve svém nákladním automobilu značky AVIA jako hygienické potřeby, ač věděl, že převáží neokolkované cigarety, a to v počtu 10 719 kartonů v hodnotě 4 671 274 Kč, v úmyslu tyto vyvézt na území České republiky. Na hraničním přechodu však byl zajištěn pracovníky celní služby, přičemž jeho jednáním by vznikl celní dluh ve výši 3 312 186 Kč ke škodě českého státu zastoupeného Celním úřadem v S. Za to byl odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému V. B. uložen podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. také trest propadnutí věci, a to nákladního automobilu značky AVIA a dále ve výroku rozsudku co do množství a druhu specifikovaných kartonů cigaret. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný V. B. a krajský státní zástupce v Brně, který namítal především nesprávné posouzení jednání obviněného též podle § 8 odst. 1, § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. 4 To 120/99 z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Brně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Současně za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl ve věci tak, že uznal obviněného V. B. vinným pokusem trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 8 odst. 1, § 124 odst. 1, 2 písm, b) tr. zák. a pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, 3 písm. b), odst. 4 tr. zák., protože dne 23. 9. 1998 na celním přechodu v S. při vjezdu do České republiky v úmyslu vyvézt ze Slovenské republiky a zkrátit tak český stát na clu, spotřební dani a dani z přidané hodnoty deklaroval v rozporu se skutečností náklad převážený ve svém nákladním automobilu značky AVIA jako hygienické potřeby, přičemž byl srozuměn s tím, že převáží neokolkované cigarety, a to v počtu 10 719 kusů kartonů v celní hodnotě 1 359 088 Kč, k jejichž naložení dne 22. 9. 1998 společně s dalšími dosud neustanovenými pachateli odstranil úřední uzávěru, na hraničním přechodu však byl zajištěn pracovníky celní služby; nebýt tohoto zásahu, způsobil by celní dluh ve výši 3 312 186 Kč, sestávající ze cla ve výši 883 409 Kč, spotřební daně ve výši 1 586 412 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 842 365 Kč. Za to byl obviněný V. B. podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to nákladního automobilu značky AVIA. Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání věci, a to ve výroku rozsudku co do množství a druhu specifikovaných kartonů cigaret. Odvolání obviněného V. B. bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. Ministr spravedlnosti České republiky podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. 4 To 120/99 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. B. Namítl v ní, že Vrchní soud v Olomouci se důsledně neřídil ustanoveními § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a ustanovením § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Podle názoru ministra spravedlnosti odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, 3 písm. b), odst. 4 tr. zák. Odvolací soud se však stejně jako soud prvního stupně náležitě nevypořádal s otázkou, zda jednání obviněného vykazuje též znaky pokusu trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 8 odst. 1, § 124 odst. 1, 2 tr. zák. Poukázal na to, že krajský státní zástupce v Brně, který v obžalobě podané dne 22. 4. 1999 pod sp. zn. 1 KZv 83/98 popsal spáchaný skutek v podstatě shodně s pozdějším výrokem odsuzujícího rozsudku, kvalifikace podle § 124 tr. zák. nepoužil. Upozornil na to, že Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že obviněný V. B. se dopustil v jednočinném souběhu jak pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tak i pokusu trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 8 odst. 1, § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. V této souvislosti krajský soud uvedl, že ustanovení § 124 tr. zák. chrání hospodářské i jiné zájmy státu, pokud mohou být ohroženy nekontrolovaným pohybem zboží přes hranice. Objektem trestného činu podle § 148 tr. zák. je naproti tomu zájem státu na správném vyměření daně, cla atd. Dále soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že obviněný V. B. uvedením nepravdivých údajů v celním prohlášení porušil § 105 odst. 4 celního zákona a že celková výše zamýšleného celního a daňového úniku vysoko překročila spodní hranici značné škody ve smyslu ustanovení § 124 odst. 2 písm. b) tr. zák. a ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Právní názor nalézacího soudu v celém rozsahu převzal i odvolací soud. Podle ministra spravedlnosti k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1 tr. zák. “poruší zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží” nestačí pouhé nepředložení zboží k provedení celního řízení, ale je třeba prokázat, že došlo k porušení zvláštního předpisu, který upravuje pohyb zboží přes státní hranici a zakazuje či omezuje dovoz, vývoz či průvoz určitého zboží. Pokud pachatel při přestupu státní hranice nepřihlásí k celnímu řízení zboží, jehož dovoz, vývoz či průvoz není zvláštním předpisem zakázán ani omezen, nedopouští se trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou ve smyslu ustanovení § 124 tr. zák. Takové jednání může být trestné pouze jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. za předpokladu, že pachatel měl úmysl dosáhnout skrytým převozem zboží zkrácení cla, popř. nevyměření příslušných daní a že výše nevyměřeného cla a daní přesáhne 40 000 Kč (větší rozsah). Soudy obou stupňů podle názoru ministra spravedlnosti vůbec nezkoumaly, zda dovoz zboží, jímž byly cigarety, byl zakázán či omezen zvláštním předpisem. Zákaz dovozu nebo omezení dovozu v době spáchání trestné činnosti neexistovaly podle zvláštního předpisu, kterým byla vyhláška bývalého Federálního ministerstva zahraničního obchodu č. 560/1991 Sb., o podmínkách vydávání úředního povolení k dovozu a vývozu zboží a služeb, ve znění pozdějších předpisů. Ministr spravedlnosti poukázal též na výpověď svědka J. U., podle níž v případě splnění celních a daňových povinností by zboží bylo propuštěno do volného oběhu. Protože jednání obviněného směřovalo podle ministra spravedlnosti jen ke zkrácení cla a příslušných daní, mělo být posouzeno pouze jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, 3 písm. b), c), odst. 4 tr. zák. a vzhledem k absenci objektivního znaku “poruší zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží” obviněný V. B. neměl být uznán vinným pokusem trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 8 odst. 1, § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Pokud odvolací soud uznal obviněného V. B. vinným pokusy obou trestných činů, nevyhověl odvolání krajského státního zástupce a odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř., porušil podle názoru ministra spravedlnosti zákon v ustanoveních § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. v neprospěch obviněného V. B. Ministr spravedlnosti dodal, že odvolací soud nemohl zamítnout odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. již z toho důvodu, že trest propadnutí věci uložil obviněnému v podstatně menším rozsahu než soud prvního stupně, když tento trest nevyslovil ohledně nákladu cigaret. Vzhledem k rozsahu přezkumné povinnosti byl odvolací soud povinen přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř. též výrok o trestu propadnutí věci. Pokud odvolací soud změnil ve výroku o trestu propadnutí věci rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch obviněného, nemohl odvolání obviněného současně zamítnout podle § 256 tr. ř., přestože výrok o trestu propadnutí věci nebyl odvoláním obviněného výslovně napaden. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. 4 To 120/99 byl porušen zákon v § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a v § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v neprospěch obviněného V. B., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a zrušil též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 1999 sp. zn. 2 T 14/99 a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen. Podle § 254 odst. 1 tr. ř., nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle § 8 odst. 1 tr. zák. pokusem trestného činu je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo podstatně ohrozí obecný zájem tím, že poruší zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou platbu, poruší-li k usnadnění takového činu úřední uzávěru a způsobí-li činem škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud České republiky zjistil, že v řízení, jež předcházelo napadenému rozhodnutí, bylo postupováno podle příslušných ustanovení trestního řádu, byla zajištěna práva obviněného na obhajobu a byla mu poskytnuta plná možnost jejich uplatnění. Vrchní soud v Olomouci postupoval v souladu se zákonem, když jednání obviněného V. B. kvalifikoval jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1I, § 148 odst. 1, 3 písm. b), odst. 4 tr. zák. Naproti tomu se náležitě nevypořádal s otázkou, zda jednání obviněného vykazuje též zákonné znaky pokusu trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 8 odst. 1, § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. 4 To 120/99 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 1999 sp. zn. 2 T 14/99 podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu. Podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., bylo-li napadeným rozsudkem porušeno ustanovení trestního zákona. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku shora uvedl, že rozsudek krajského soudu je vadný v oblasti skutkových zjištění, a dále konstatoval, že napadený rozsudek je ve své podstatě správný v oblasti skutkových zjištění (s výjimkou nedostatků níže rozvedených). Dále v odůvodnění rozsudku doslova uvedl: “Odvolací soud se ztotožnil s postupem krajského soudu v rámci užití právní kvalifikace podle § 8 odst. 1, § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. na jednání obžalovaného; je možno tuto otázku uzavřít ztotožněním se odvolacího soudu s postupem krajského soudu v rámci naplnění podmínek skutkové podstaty citovaného zákonného ustanovení.” Jestliže Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodoval sám ve věci rozsudkem podle § 259 odst. 3 tr. ř., přičemž nové rozhodnutí je možno v takovém případě učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn, pak nesprávně poukazoval na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který byl v celém rozsahu zrušen. V popisu skutku (skutkové větě) neuvedl, jaký zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží obviněný svým jednáním porušil. Vrchní soud v Olomouci se důsledně nezabýval při kvalifikaci skutku tím, že ustanovení § 124 tr. zák. je normou s blanketní dispozicí, tedy dispozicí odkazující na více norem určitého druhu, v tomto případě na právní normy upravující dovoz, vývoz nebo průvoz zboží. Zákazy dovozu, vývozu či průvozu určitých druhů zboží jsou stanoveny zvláštními předpisy. V daném případě je tímto předpisem vyhláška bývalého Federálního ministerstva zahraničního obchodu č. 560/1991 Sb., o podmínkách vydávání úředního povolení k dovozu a vývozu zboží a služeb, ve znění pozdějších předpisů, podle níž cigarety z tabáku nebo tabákových náhražek byly uvedeny pod položkou X (Seznam zboží podléhajícího licenčnímu řízení při dovozu bez množstevního omezení), avšak podle § 2 písm. f) citované vyhlášky v tehdy platném znění se licence nevyžadovala u zboží uvedeného v přílohách A, B k dovozu zboží ze Slovenské republiky. Vrchní soud v Olomouci se o tomto předpisu nezmiňuje v popisu skutku ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí a je zřejmé, že předmětem dokazování nebylo zjišťování toho, zda obviněný vůbec a popřípadě jaký zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží porušil. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 tr. zák. nestačí jen porušení ustanovení zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, ale je třeba prokázat, že pachatel podstatně ohrozil obecný zájem tím, že porušil zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, které jsou stanoveny zvláštním předpisem, neboť to vyplývá z povahy ustanovení § 124 tr. zák. jako normy s blanketní dispozicí. Trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1 tr. zák. je dokonán již tím, že pachatel úmyslně poruší právním předpisem vyslovený zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží a tím ohrozí obecný zájem (srov. č. 3-II/1977 Sb. rozh. tr.). Samotné uvedení nesprávných nebo nepravdivých údajů v celním prohlášení o zboží v celním řízení, jehož dovoz, vývoz, nebo průvoz není zvláštním předpisem omezen či zakázán, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 tr. zák. Takové jednání může naplňovat zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. Z výše uvedeného vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci porušil zákon v ustanovení § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pokud obviněného V. B. uznal vinným též pokusem trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 8 odst. 1, § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., v němž je zakotven tzv. revizní princip, a dále v ustanovení § 256 tr. ř. v neprospěch obviněného V. B. Pokud jde o zamítnutí odvolání obviněného V. B. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodného a argumentaci stížnosti pro porušení zákona, že Vrchní soud v Olomouci uložil trest propadnutí věci v podstatně menším rozsahu než soud prvního stupně, Nejvyšší soud podotýká, že výrok napadeného rozsudku o zabrání věci z důvodu obecného zájmu podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. se obviněného bezprostředně nedotýká, když věci, ohledně nichž bylo rozhodnuto o zabrání, obviněnému nenáležely. Soud prvního stupně rozhodl nesprávně o trestu propadnutí věci, když nerespektoval ustanovení § 55 odst. 2 tr. zák. o tom, že trest propadnutí věci může soud uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli, ač správně měl rozhodovat o zabrání věci. K odvolání obviněného nebyl (ani nemohl být vzhledem k § 259 odst. 3 tr. ř.) zpřísněn trest. Odvolací soud změnil v této části rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch obviněného, a proto nemohl zamítnout odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že Vrchní soud v Olomouci použil nesprávnou formulaci výroku, když uvedl, že “obžalovanému se ukládá zabrání věci”, ačkoliv z ustanovení § 73 odst. 1 tr. zák. plyne, že soud může uložit, “že se taková věc zabírá”. Nejvyšší soud po přezkoumaní věci podle § 267 odst. 1 tr. ř. proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. 4 To 120/99 byl v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a v ustanovení § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. porušen zákon v neprospěch obviněného V. B. Nejvyšší soud shledal, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, a proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil zároveň s výrokem uvedeným v § 268 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí a také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože po zrušení napadeného rozhodnutí je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikázal Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V novém řízení bude Vrchní soud v Olomouci rozhodovat o odvoláních obviněného V. B. a krajského státního zástupce v Brně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 1999 sp. zn. 2 T 14/99, přičemž bude důsledně respektovat tzv. revizní princip podle § 254 tr. ř. Přitom je podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch ( § 273 tr. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4581/	09.10.2000	3 To 207/2001	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 11. 9. 2000 sp. zn. 3 T 187/2000. Z o d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 11. 9. 2000 sp. zn. 3 T 187/2000 rozhodl Okresní soud v Písku podle § 223a odst. 1 tr. ř. tak, že podle § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastavil trestní stíhání obžalovaného mladistvého J. H. pro trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., přičemž podle § 307 odst. 2 tr. ř. stanovil zkušební dobu 18 měsíců, a dále podle § 307 odst. 3 tr. ř. uložil obžalovanému, aby ve zkušební době uhradil způsobenou škodu. Proti citovanému usnesení podal včas stížnost státní zástupce. Stížností se domáhal zrušení napadeného usnesení a nového projednání věci okresním soudem. Ve stížnosti namítl, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, protože z něj není patrné, jak okresní soud dospěl ke stanovení částky způsobené škody, kterou obžalovaný nahradil, resp. jejíž náhradu sjednal dohodou s poškozeným. Namítl dále, že ve věci nejsou splněny podmínky § 307 tr. ř., protože obžalovaný nezaplatil, resp. neuzavřel dohodu o náhradě celé způsobené škody, ale pouze její části. Krajský soud z podnětu stížnosti přezkoumal správnost napadeného usnesení i správnost řízení, které napadenému usnesení předcházelo, jak přikazuje § 147 odst. 1 tr. ř., a stížnost neshledal důvodnou. V řízení, které napadenému usnesení předcházelo, nebyly žádné vady zjištěny. Na obžalovaného J. H. byla podána obžaloba pro shora uvedené trestné činy. Okresní soud v rámci hlavního líčení zjistil, že obžalovaný uzavřel s poškozeným, resp. zástupcem poškozených společností dohody o náhradě škody a část škody již také zaplatil. Obžalovaný sám požádal o podmíněné zastavení trestního stíhání a okresní soud poté ve věci rozhodl napadeným usnesením. Takový postup odpovídá požadavkům trestního řádu. Pochybení neshledal stížnostní soud ani ve věcné podstatě napadeného rozhodnutí. Trestní stíhání v řízení před soudem lze podmíněně zastavit v řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, obviněný s podmíněným zastavením trestního stíhání souhlasí, k činu se doznal, nahradil škodu nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu a vzhledem k osobě pachatele a jeho dosavadnímu životu i okolnostem případu lze takové rozhodnutí důvodně považovat za dostačující. Stížnostní soud přisvědčil soudu prvního stupně, že tyto zákonné podmínky byly v projednávaném případě splněny. Nejsou žádné pochybnosti o tom, že obžalovaný se k činu doznal a s podmíněným zastavením trestního stíhání souhlasil, a jde o řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. Obžalovaný se činu dopustil jako mladistvý, dosud žil řádně a nebyl soudně trestán. Činu se dopustil z popudu a podle instrukcí spoluobžalovaného B. Čin nebyl spáchán způsobem zvlášť kvalifikovaným. Z hlediska materiálního tedy také osoba pachatele, jeho dosavadní život i okolnosti případu postup podle § 307 tr. ř. umožňovaly. Obžalovaný uzavřel s poškozeným Ing. J. K. dohody o náhradě škody jednak jako s poškozenou fyzickou osobou, jednak jako s oprávněným zástupcem poškozených společností K. se sídlem v M. a A. se sídlem v P., a to na částky 18 318,90 Kč, 19 122 Kč a 18 377,80 Kč. Poškozený uzavřením dohod vyjádřil jednoznačně svoji vůli i ohledně výše požadavku na náhradu škody. Dvě uzavřené dohody obžalovaný také již splnil a škodu zaplatil, zbývající dohodu bude plnit ve splátkách. Tedy i z tohoto hlediska byly podmínky pro postup podle § 307 tr. ř. splněny. O náhradě další části způsobené škody uzavřel poškozený Ing. J. K. dohodu se spoluobžalovaným, nyní již odsouzeným B. Námitky podané stížnosti nebyly shledány důvodnými. Pro splnění diskutované podmínky § 307 tr. ř. není potřebné, aby pachatel, ohledně něhož je podle tohoto ustanovení postupováno, zaplatil nebo uzavřel dohodu o náhradě celé škody způsobené více pachateli, zvláště je-li náhrada škody pokryta dohodou i s dalšími spolupachateli. Poškozený může mít různou motivaci k tomu, aby na konkrétním pachateli požadoval náhradu v rozsahu menším, než jak byla škoda způsobena. Dokonce teoreticky nemusí požadovat náhradu škody vůbec, či náhradu škody odmítnout. Bylo by paradoxní, aby takovým postupem poškozený zmařil využití postupu podle § 307 tr. ř., když jinak by byly ostatní podmínky pro tento postup splněny. V tomto ohledu proto neshledal stížnostní soud důvody ke zrušení napadeného usnesení. Takové důvody neshledal stížnostní soud, ani pokud jde o zkušební dobu, která byla obžalovanému v rámci podmíněného zastavení trestného stíhání stanovena. Ta odpovídá povaze činu i dosavadnímu životu obžalovaného. Na základě shora uvedených zjištění a úvah dospěl krajský soud k závěru, že napadené usnesení je důvodné a zákonné a podaná stížnost naopak nedůvodná. Proto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4508/	29.09.2000	20 Co 334/2000	Sbírkový text rozhodnutí O k r e s n í s o u d v Chrudimi připustil usnesením ze dne 23. 5. 2000 přistoupení M. F. do řízení jako druhého žalovaného (výrok pod bodem I.). Dále zamítl návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření, jímž se domáhala, aby druhému žalovanému bylo zakázáno převést na jiného, zatížit zástavou či věcným břemenem, nebo zastavět pozemek parc. č. 1700/26 a pozemky vedené ve zjednodušené evidenci původního pozemkového katastru č. 1652/1, 1652/2, 1655/7, vše v katastrálním území Ch., které jsou zapsány na LV č. 2154 u Katastrálního úřadu v Ch. (výrok pod bodem II.). Současně zastavil řízení o vydání uvedeného předběžného opatření vůči prvnímu žalovanému (výrok pod bodem III.). Uvedl, že žalobkyně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, na základě nichž by bylo možné uzavřít, že druhý žalovaný činí kroky, kterými by ohrozil případný výkon rozhodnutí a bylo by třeba jeho poměry dle § 102 o. s. ř. zatímně upravit. Zdůraznil, že pro případ, že by žalobkyně byla v řízení úspěšná, byly by i úkony druhého žalovaného s nemovitostmi absolutně neplatné, neboť tento by nebyl vlastníkem uvedených nemovitostí. Proti tomuto usnesení podala včas odvolání žalobkyně, přičemž jím brojila výlučně proti výroku pod bodem II., jímž byl zamítnut její návrh na vydání předběžného opatření proti druhému žalovanému. Namítala, že důvody pro vydání předběžného opatření tu jsou, neboť je třeba zatímně upravit poměry účastníků. Uvedla, že první žalovaný vyvinul enormní úsilí zašantročit majetek společnosti NTC, a. s., Ch. (dále jen úpadce) v mnohamilionové hodnotě, tím sebe zvýhodnit a poškodit věřitele. Transakce převodu pozemků, které jsou předmětem tohoto sporu, je pouze jednou částí této snahy. Poukazovala na to, že úpadce postupně v procinci 1997 a v první polovině roku 1998 převedl reálný majetek společnosti, tj. vše kromě nedobytných pohledávek, na prvního žalovaného, jehož jednateli a společníky jsou osoby totožné jako společníci úpadce (L. Š. a H. Č.). Uvedla, že u pozemků, jež jsou předmětem tohoto sporu, došlo k převodu na prvního žalovaného za cenu, která byla 3,5 násobně nižší, než hodnota dle znaleckého posudku a tato cena nebyla úpadci nikdy zaplacena. Ke dni prohlášení konkursu tak v majetku úpadce nezbylo prakticky nic. Tvrdila, že z prvního žalovaného byl veškerý majetek urychleně a cíleně převeden na další fyzické či právnické osoby. Uvedla, že například pozemky, jež jsou předmětem žaloby, byly v jediném dnu, kdy nebyly na katastru nemovitostí blokovány předběžným opatřením, převedeny na J. D., který je pak znovu převedl na druhého žalovaného. Vyslovila podezření, že osoby, na něž je majetek převáděn, jsou zřejmě přátelé L. Š. Zdůraznila, že pokud předběžné opatření nebude vydáno, budou pozemky nadále převáděny, čímž bude její pozice a zejména možnost uspokojení věřitelů ztěžována, neboť bude nucena stále měnit účastníky řízení, zjiš´tovat je a vyhledávat. Požadovala, aby bylo usnesení okresního soudu v napadeném výroku změněno tak, že předběžné opatření bude vydáno. Druhý žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové z podnětu odvolání přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění: Předpokladem pro nařízení předběžného opatření podle ustanovení § 102 o. s. ř. je jednak osvědčení nároku a jednak osvědčení naléhavosti zatímní úpravy poměrů (u případů první skupiny) či osvědčení pravděpodobnosti ohrožení výkonu rozhodnutí (u případů druhé skupiny). Pro osvědčení nároku je nezbytné osvědčit ty nejzákladnější skutečnosti, aby bylo možné posoudit, zda tu může být nárok, jehož předběžnou úpravu si okolnosti vyžadují. V souzené věci se žalobkyně domáhá určení vlastnictví k nemovitostem. Jde o žalobu určovací ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Základním procesním předpokladem úspěšnosti takové žaloby je tvrzení a prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Podmínkou pro to, aby v takovémto řízení mohlo být nařízeno předběžné opatření je tedy alespoň osvědčení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Žalobkyně v tomto řízení začala tvrdit naléhavý právní zájem na určení až v podání, jež označila jako vyjádření, návrh na přistoupení dalšího účastníka a upřesnění návrhu na předběžné opatření (který byl u okresního soudu podán dne 31. 1. 2000). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala v dosažení zápisu vlastnického práva k nemovitostem na úpadce v katastru nemovitostí. Při posuzování otázky existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva je třeba vzít v úvahu, že žalobkyně vystupuje jako správce konkursní podstaty, jehož majetek se, podle jejího tvrzení, tímto způsobem snaží zabezpečit. Postup správce konkursní podstaty při zjišťování a zajišťování majetku patřícího do podstaty má zvláštní právní režim, upravený zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Základním podkladem pro zpeněžení podstaty je soupis podstaty, který provádí správce podstaty. Soupis může být i dodatečně rozšířen (§ 18 zákona o konkursu a vyrovnání). Soupis musí zachytit celý rozsah konkursní podstaty a správce do něj zahrne i všechny pochybné případu spolu s poznámkou o důvodech pochybností. Správce do soupisu v zásadě zahrne každou věc a právo, o nichž je přesvědčen, že do podstaty náleží. Pokud je do podstaty zahrnuta věc, k níž uplatňuje právo třetí osoba, soud této třetí osobě uloží, aby ve stanovené lhůtě podala proti správci vylučovací (excindační) žalobu. Není-li vylučovací žaloba včas podána, má se za to, že věc patří do konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Jestliže správce oznámi příslušnému katastrálnímu úřadu, že sepsal do konkursní podstaty nemovitosti ve vlastnictví osob odlišných od úpadce, nesmí katastrální úřad povolit zápis změn vlastnických práv k nemovitostem na základě právních úklonů, které učinila jiná osoba než správce. Soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Uvedená zásada dnes jednoznačně vyplývá z ustanovení § 18 odst. 2 a 3 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění po novele, provedené zákonem č. 105/2000 Sb., účinné od 1. 5. 2000. Tato zásada však již byla akceptována i před uvedenou novelou neboť soudní praxe k ní dospívala výkladem (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1998). Ze shora uvedeného vyplývá, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitých věcí, o nichž je správce přesvědčen, že náleží do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce, včetně nemovitostí, je soupis majetku. Je-li určitá nemovitost sepsána v soupisu majetku, pak při zpeněžení majetku je dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí na další subjekt právě soupis majetku. není proto nezbytné, aby byl úpadce jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí zapsán. Z tohoto hlediska pak žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení existence vlastnického práva, neboť pro zpeněžení majetku úpadce nemusí být úpadce zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí. Jelikož žalobkyně neosvědčením naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neosvědčila nárok, nesplnila jeden z předpokladů pro nařízení předběžného opatření, proto musel být její návrh zamítnut. Z toho důvodu odvolací soud napadené usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil dle § 219 o. s. ř., když vycházel ze shora uvedených závěrů.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4509/	26.09.2000	23 Co 340/2000	Sbírkový text rozhodnutí O k r e s n í s o u d v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 28. 2. 2000 zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky rodinného domu č. p. 851 a parcely č. 682 zastavěné plochy a parcely č. 683 zahrady, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. B. na LV č. 1424 pro obec a katastrální území Ch. (výrok pod bodem I. rozsudku). Současně rozhodl, že žalobci jsou povinni nahradit žalovaným rukou společnou a nerozdílnou náklady řízení 6875 Kč (výrok pod bodem II.). Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určovací žalobě tak, jak to předpokládá ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. To proto, že určovací výrok soudu o vlastnickém právu žalobců, by byl podkladem pro záznam do katastru nemovitostí. Nicméně soud prvního stupně neshledal, že by žalobci byli vlastníky předmětných nemovitostí v době rozhodování soudu. Žalobci byli jedinými společníky obchodní společnosti J., v. o. s. se sídlem v Ch. Usnesením K r a j s k é h o s o u d u v Hradci Králové ze dne 9. 10. 1996 byl prohlášen na majetek úpadce J., v. o. s., se sídlem v Ch. konkurs. V konkursním řízení pojal správce konkursní podstaty do majetku, tvořícího konkursní podstatu i rodinný domek č. p. 851, stavební parcelu č. 682 a zahradu – pozemek č. 863. Pojal tak do majetku v konkursní podstatě nemovitosti, které byly ve vlastnictví nikkoliv úpadce, ale společníků úpadce. Tyto nemovitosti pak správce konkursní podstaty prodal kupní smlouvou ze dne 7. 7. 1998n žalovanému Ing. Z. Š. Učinil tak za souhlasu soudu. Na tom nic nemění okolnost, že tento souhlas byl později zrušen. Ke zrušení došlo až v době, kdy již byla kupní smlouva uzavřena. Tato kupní smlouva je tedy paltná. Soud prvního stupně vycházel při posuzování její platnosti z ustanovení § 39 obč. zák. a dovodil, že v souzené věci nenastala žádná skutečnost předvídaná v § 39 obč. zák., jež by mohla činit kupní smlouvu neplatnou. Správce konkursní podstaty měl k prodeji mimo dražbu souhlas soudu tak, jak to zákon vyžaduje. Na základě opakovaného inzerátu – veřejné soutěže s minimální nabídkovou cenou 500 000 Kč obdržel správce konkursní podstaty jedinou nabídku, a to právě od žalovaného Ing. Z. Š. 600 000 Kč. Kupní smlouva, kterou s ním správce konkursní podstaty uzavřel, má písemnou formu, jak zákon vyžaduje, a není tvrzena ani žádná jiná vada, jež by jí činila neplatnou. Nicméně žalovaný Ing. Z. Š. nemovitost dále prodal a to své matce D. Š. Žalovaný Ing. Z. Š. tedy přestal být pasivně legitimován ve sporu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Žaloba proti němu tedy není opodstatněná již z toho důvodu, že žalovaný ani netvrdil, že by byl vlastníkem nemovitostí. Vlastnictví k nim svědčí D. Š. Ale ani žaloba proti ní není po právu, když žalovaná D. Š. vlastnické právo k nemovitostem řádně nabyla. Proti rozsudku podali žalobci odvolání. V něm nadále trvali na tom, že je kupní smlouva, uzavřená dne 7. 7. 1998 mezi správcem konkursní podstaty a mezi žalovaným Ing. Z. Š., neplatná. Byla totiž uzavřena někým, kdo neměl nikdy právo s jejich majetkem nakládat. Oni jako vlastníci domu č. p. 851, stavební parcely č. 682 a zahrady č. 683 byli jediní, kdo s nemovitostmi mohli nakládat. Přitom sami takovou smlouvu neuzavřeli, nikoho k jejímu uzavření nezmocnili, ani k ní nedali souhlas. Jejich souhlas není obsažen ve spise Krajského soudu v Hradci Králové, vedeného pod sp. zn. 40 K 120/96, v němž se pojednává o konkursním řízení. Dřívější souhlas soudu s takovým postupem byl později revokován. Kupní smlouva ze dne 7. 7. 1998 je tedy neplatná a následně i všechny ostatní navazující hmotněprávní úkony. Pochybil i Katastrální úřad v H. B., který namísto toho, aby vyčkal skončení tohoto soudního řízení, povolil vklad vlastnického práva pro Ing. Z. Š. do katastru nemovitostí. Vytýkali soudu prvního stupně i procesní pochybení, když ten i po přistoupení D. Š. do řízení, nadále jednal jako s účastníkem řízení i s Ing. Z. Š. Navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a aby jejich žalobě na určení vlastnického práva vyhověl. Žalovaní ve vyjádření k odvolání navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění: Odvolací soud doplnil řízení a přečetl k důkazu žalobu ze dne 21. 1. 1999 na vyloučení věci z konkursní podstaty a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 1999. Z těchto listin zjistil, že žalobci dne 22. 1. 1999 podali žalobu na vyloučení domu č. p. 851, stavební parcely č. 682 a zahrady č. 683 z majetku v konkursní podstatě úpadce J., v. o. s., v Ch., neboť nemovitý majetek je jejich vlastnictvím. Nicméně posléze žalobci vzali žalobu zpět. Odvolací soud, v důsledku jejich zpětvzetí, řízení o vyloučení domu č. p. 851, stavební parcely č. 682 a zahrady č. 683 z konkursní podstaty zastavil. Rozhodnutí o tom nabylo právní moci dne 1. 12. 1999. Dále odvolací soud přečetl k důkazu úvěrovou smlouvu ze dne 1. 10. 1992 s dodatky 1, 2 a 3, úvěrovou smlouvu č. 1 ze dne 11. 10. 1994, úvěrovou smlouvu č. 2 ze dne 11. 10. 1994, zástavní smlouvu č. 1 ze dne 1. 10. 1992 a č. 2 ze dne 23. 10. 1992 k úvěrové smlouvě, dvě zástavní smlouvy ze dne 11. 10. 1994 k úvěrové smlouvě a dvě zástavní smlouvy ze dne 11. 10. 1994 k úvěrové smlouvě, dále usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2000. Z úvěrových a zástavních smluv odvolací soud zjistil, že Česká spořitelna, a. s., okresní pobočka v H. B. poskytla obchodní společnosti J., v. o. s., se sídlem v Ch., úvěry 600 000 Kč, 500 000 Kč a 2 500 000 Kč. K zajištění pohledávek z těchto úvěrů zastavili společníci v. o. s. J., se sídlem v Ch., J. L. a M. L. svůj osobní majetek, a to rodinný dům č. p. 851, stavební parcelu č. 682 a zahradu č. 683. Poněvadž dlužník z úvěrových smluv J., v. o. s., se sídlem v Ch., kterou tvoří manželé L., nesplácel své dluhy z úvěrů a ocitl se v úpadku, byl na něho prohlášen konkurs. Do majetku v konkursní podstatě úpadce J., v. o. s., se sídlem v Ch., byl soupisem ze dne 17. 1. 1997 pojat i rodinný dům č. p. 851, stavební parcela č. 682 a zahrada č. 683, které nebyly ke dni prohlášení konkursu ve vlastnictví úpadce, nýbrž ve vlastnictví společníků úpadce. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, kterým rozhodoval o odvolání J. a M. L. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2000 o rozvrhu pohledávek, které budou z konkursní podstaty uspokojeny, odvolací soud zjistil, že Vrchní soud v Praze neshledal shora vuedený postup správce konkursní podstaty v rozporu s právními předpisy. K domu č. p. 851, stavební parcele č. 682 a zahradě č. 683 bylo zřízeno zástavní právo ve prospěch České spořitelny, a. s., okresní pobočky v H. B., která přihlásila do konkursu svou pohledávku vůči úpadci a uplatnila právo na oddělené uspokojení založené zástavní smlouvu ze dne 1. 10. 1992 a dalšími dvěma zástavními smlouvami ze dne 11. 10. 1994. V souladu s § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání zahrnul podle závěrů Vrchního soudu v Praze správce konkursní podstaty i majetek ve vlastnictví manželů L., neboť zatížením nemovitostí zástavním právem manželé Lažínští zajišťovali ve smyslu citovaného ustanovení pohledávky vůči úpadci. Ustanovení § 27 odst. 5 konkursního řádu správci ukládá, aby si vyžádal a v případě potřeby i vymáhal ve prospěch konkursní podstaty plnění od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci. Zástavcova povinnost strpět realizaci zástavy může být splněna jak tím, že zástavce umožní zpeněžení zástavy, tak tím, že ve prospěch podstaty složí cenu zastavené věci. Své povinnosti se zástupce může zprostit také tím, že zajištěnou pohledávku uhradí na účet správce konkursní podstaty, neboť tím zástaní právo zaniká. Poskytnutím plnění se osoba zajišťující pohledávku vůči úpadci zprostí povinnosti plnit přímo zajištěným věřitelům a vůči úpadci jí vzniká pohledávka, k níž bude v konkursu přihlédnuto, aniž by bylo třeba ji do konkursu přihlásit. Jelikož M. L. a J. L. neuhradili cenu zastavených věci, ani neposkytli plnění k úhradě pohledávky České spořitelny, a. s., dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že správce konkursní podstaty postupoval správně, když pojal do konkursní podstaty zatížené nemovitosti a když je se souhlasem soudu a za podmínek jím stanovených zpeněžil. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl i to, že jedině v excindačním řízení bylo lze postavit najisto, zda nemovitosti byly právem či neprávem zahrnuty do soupisu konkursní podstaty. Pokud však osoba, která zpochybňuje důvodnost zařazení věcí do soupisu konkursní podstaty, nepodá včas žalobu na vyloučení věci ze soupisu nebo tuto žalobu vezme zpět anebo je tato žaloba zamítnuta, musí soud vycházet z toho, že věc byla pojata do soupisu oprávněně. K tomu došlo i v souzené věci. M. a J. L. se sice žalobou ze dne 21. 1. 1999 domáhali vyloučení nemovitostí ze soupisu podstaty, ale dne 2. 11. 1999 vzali žalobu zpět. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci dne 4. 7. 2000. To vše zjistil odvolací soud ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové. Odvolací soud se musel ze všeho nejdříve zabývat tím, zda k projednání uplatněného nároku byl věcně příslušný okresní soud jako soud prvního stupně. Musel se zabývat tím, zda nejde o spor z konkursu a vyrovnání, kde je úpadcem (dlužníkem) fyzická nebo právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku, zvláště pak spor tímto řízením vyvolaný (§ 9 odst. 4 písm. a/ o. s. ř.). Učinil tak a dospěl k závěru, že k projednání žaloby o určení vlastnického práva k nemovitosti byl věcně příslušný okresní soud jako soud prvního stupně. Za spory vyvolané konkursním a vyrovnávacím řízením jsou pokládány incidenční spory. Těmi jsou jednak spory o rozsah aktiv podstaty, to je řízení o žalobách věřitelů nebo o žalobách správce, týkajících se neúčinných a odporovatelných úkonů dlužníka (§ 15 a § 16 zákona o konkursu a vyrovnání) a o tzv. vylučovacích neboli o excindačních žalobách (§ 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Kromě nich jsou incidenčními spory i spory o pravost, výši nebo pořadí pohledávek přihlášených do konkursu (§ 23 a § 24 zákon o konkursu a vyrovnání). O žádný z takových sporů však v souzené věci nejde. Nebylo tedy třeba mít za to, že tu byl nedostatek procesních podmínek řízení (§ 104a o. s. ř.), když okresní soud uplatněný nárok věcně projednal. Odvolací soud tedy po doplněném dokazování přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně spolu s řízením, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. V souzené věci dopadá na postup, v důsledku kterého došlo ke zdměně v osobě vlastníka rodinného domu č. p. 851 v Ch. a příslušných pozemků a vlastníkem těchto nemovitostí se stal Ing. Z. Š., zvláštní právní režim. Na zmíněný postup dopadá právní režim zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Ten předpokládá, že při zpeněžování věcí z konkursní podstaty může dojít k situaci, že bude v konkursním řízení zpeněžena věc i někoho jiného než úpadce. Pro tyto účely platí úprava provedená v § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších změn a doplňků. Podle úpravy provedené v § 19 v platném znění ke dni 17. 1. 1997, kdy byl v dané věci vyhotoven správcem konkursní podstaty soupis věcí náležejících do konkursní podstaty, existovaly-li pochybnosti, zda věc náleží do podstaty, zapsala se věc do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu (§ 19 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění zákona č. 122/1993 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 94/1996 Sb.); soud měl pak uložit tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba nebyla včas podána, mělo se mít za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně (§ 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění zákona č. 122/1993 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 94/1996 Sb.). Tato právní úprava předpokládá, že jedinou možnou právní obranou osoby odlišné od úpadce, byla-li její věc pojata do soupisu konkursní podstaty, jak zabránit pozbytí jejího vlastnického práva k věci, je vylučovací žaloba. Jde o procesněprávní prostředek ochrany vlastnického práva. Nebyla-li vylučovací žaloba podána včas, lhostejno z jakých důvodů se tak stalo (byť třeba i pro nedostatek poučení ze strany soudu), nastávají bez dalšího důsledky předvídané v § 19 odst. 2, věty druhé, zákona o konkursu a vyrovnání. Přesně ta samá právní obrana přísluší i těm osobám, jejichž věc byla pojata do soupisu konkursní podstaty jen proto, že svou věcí zajišťují pohledávky vůči úpadci. Podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 94/1996 Sb., ve znění ke dni 17. 1. 1997, kdy byl proveden soupis, si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. To pro souzenou věc znamená, že správce konkursní podstaty byl oprávněn okamžitě pojmout do konkursní podstaty rodinný dům č. p. 851, stavební parcelu č. 682 a zahradu č. 683 v kat. úz. Ch., tedy nemovitosti, jimiž společníci úpadce zajišťovali poheldávky konkursního věřitele vůči úpadci s možností pro žalobce domáhat se jejich vyloučení z podstaty postupem podle § 19 zákona o konkursu a vyrovnání (stejný výklad zastává i komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání autora JUDr. Zdeňka Krčmáře, vydaný nakladatelství IFEC, s. r. o., se sídlem v Praze 7, v roce 2000 jako druhé vydání – viz poznámky k § 27 odst. 5). Nebyla-li vylučovací žaloba podána, lhostejno z jakých důvodů se tak stalo anebo byla-li podána, ale byla-li vzata zpět, jak k tomu došlo v souzené věci, stíhal předmětné nemovité věci právní režim konkursní podstaty. Nemovitosti mohly být zpeněženy a novému nabyvateli k nim vzniklo vlastnické právo, zatímco původní vlastníci je pozbyli. Podle přesvědčení odvolacího soudu žalobci přestali být vlastníky předmětných nemovitostí a proto jejich žaloba vůči žádnému z žalovaných neobstojí. Vůči prvnímu žalovanému pak navíc neobstojí i proto, že jemu tím, že nemovitosti prodal druhé žalované, nesvědčí ani pasivní legitimace k uplatňování nároku. Neobstojí ani výhrady žalobců, že soud prvního stupně neměl rozšiřovat okruh žalovaných postupem podle § 92 o. s. ř. Za prvé, byli to právě sami žalobci, kdo takový procesní návrh učinil (při jednání dne 1. 11. 1999). Za druhé, druhé žalované svědčilo vlastnické právo k nemovitostem již před podáním žaloby. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4709/	11.09.2000	7 Cmo 1203/99	Sbírkový text rozhodnutí Napadeným usnesením ze dne 26. 4. 1999 K r a j s k ý o b c h o d n í s o u d v Praze zamítl návrh na zápis Nadace Š. do nadačního rejstříku. Vycházel přitom ze zjištění, že okruh zřizovatelů nadace, kteří mají být do rejstříku zapsáni, je jiný ve srovnání s původními zřizovateli nadace. Z nedatovaného statutu původní nadace ve spojení s žádostí o její registraci Okresním úřadem Praha – východ ze dne 19. 11. 1992 zjistil, že původními zřizovateli nadace byli: PVP, a. s., se sídlem ve V. P., dále BÚ-ČSAV se sídlem v P., PÚSČ v P., SSL v B., závod Z. se sídlem v P. a konečně GCŠ se sídlem ve Š. Navrhovatel se domáhal, aby jako zřizovatelé byli zapsáni: KCŠ – HZŠ se sídlem v K., GCŠ se sídlem tamtéž, PÚSČ se sídlem v P., BÚ AV ČR se sídlem v ZP, a konečně PVP se sídlem ve V. P. S poukazem na ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 227/1997 Sb. dovodil, že nejde o vznik nové nadace, nýbrž o přizpůsobení stávající nadace nové právní úpravě. Proto je vyloučeno, aby zřizovatelem nadace navrhované k zápisu do nadačního rejstříku byl někdo jiný než původní zřizovatel nadace. Navrhovatel podal proti usnesení včas odvolání. Namítal, že při současné zákonné úpravě provedené zákonem č. 227/1997 Sb., z níž soud prvního stupně pravděpodobně vycházel, je sice logické, že osoby, které nadaci zřídily, jsou v nadačním rejstříku navždy vedeny jako zřizovatelé bez ohledu na jejich úmrtí popř. zánik, avšak nelze předlédnout, že zákonná úprava nadací v roce 1992 byla diametrálně odlišná. Především úprava obsažená v občanském zákoníku byla kusá, a proto bylo nutno komplexní úpravu fungování jakékoli nadace provést ve statutu. V daném případě měli zřizovatelé postavení obdobné postavení společníků ve společnosti s ručením omezeným. Při zániku nebo úmrtí některého ze zřizovatelů, popř. rozhodl-li se některý ze zřizovatelů z nadace vystoupit, bylo nezbytné, aby byl nahrazen jinou osobou. Jinak by totiž plénum nadace bylo pouze čtyřčlenné, což by znemožnilo jeho rozhodování. Jeden z původních zakladatelů – SSL v B., závod Z. – v roce 1997 zanikl, a proto na jeho místo nastoupil do té doby přidružený člen nadace – KCŠ. Tento postup nebyl v rozporu se žádným ustanovením tehdy platného právního řádu ani se statutem nadace, byl schválen na zasedání pléna nadace dne 6. 1. 1998. Nadace nebyla povinna tuto změnu ohlásit příslušnému okresnímu úřadu. Kromě uvedeného soud prvního stupně po navrhovateli požadoval předložení řady doplňujících dokladů a další úpravu statutu a nakonec návrh zamítl, aniž se pokusil o zjištění příčiny, jež ke změně okruhu zřizovatelů vedla. Navrhl, aby odvolací soud změnil „rozsudek“ soudu prvního stupně a návrhu na zápis vyhověl. Odvolání není důvodné. Proto V r c h n í s o u d v Praze napadené usnesení potvrdil. Z odůvodnění: Soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech (dále jen nadační zákon), který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1998. Podle ustanovení § 35 odst. 1 citovaného zákona se nadace vzniklé podle dosavadních předpisů považují za nadace nebo nadační fondy podle tohoto zákona, jestliže statutární orgán nadace ve lhůtě 12 měsíců ode dne účinnosti zákona podá návrh na zápis do rejstříku podle tohoto zákona, včetně doložení stanovené minimální výše nadačního jmění ke dni podání návrhu, a přiloží upravený statut nadace nebo nadačního fondu a výpis z rejstříku trestů členů správní rady, popř. revizora. Výpis z rejstříku trestů nesmí být starší šesti měsíců. Přizpůsobení nadace (přeměna na nadační fond) se právně provádí „úpravou“ statutu dosavadní nadace. Nadace podle právních předpisů platných do vydání nadačního zákona i podle tohoto zákona je zvláštním druhem právnické osoby, resp. sdružením majetku, který má status právnické osoby. Majetkový základ nadace se při zřízení nadace vytváří vkladem zřizovatele či vklady zřizovatelů. Po vzniku nadace (podle dříve platných předpisů dnem registrace příslušným státním orgánem) již zánik zřizovatele – právnické osoby nebo úmrtí zřizovatele – fyzické osoby nemá žádný vliv na existenci nadace. Zřizovatel, ať již jím byla osoba právnická anebo fyzická, nemůže být po vzniku nadace změněn. Zřizovatelem je vždy pouze ten, kdo nadaci založil. Z obsahu spisu je zřejmé, a navrhovatel to ostatně v odvolání připouští, že okruh zakladatelů nadace, jejichž zápisu do nadačního resjtříku se na základě upraveného statutu domáhá, je zčásti odchylný od okruhu původních zřizovatelů. Argumentace navrhovatele postavením původních zřizovatelů jako „členů“ nadace podle původního znění statutu není správná. Jestliže v původním statutu zvolil úpravu, podle níž byli zřizovatelé členy nadace a jako takoví byli též členy pléna jako vrcholného orgánu nadace, bylo možné ev. problémy s hlasováním v plénu při zániku některého člena řešit přibráním dalšího člena, ale nikoliv záměnou zřizovatele. Ten, jak bylo výše vysvětleno, i za účinnosti předchozí právní úpravy, se nemohl nikdy změnit. Z vyložených důvodů bylo napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrzeno.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13476/	07.09.2000	4 To 695/2000	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v českých Budějovicích k odvolání obžalovaných částečně zrušil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 6. 2000 sp. zn. 3 T 18/2000 ve výroku o vině i trestu a znovu rozhodl tak, že za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek u obou obžalovaných nedotčen, a za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen ohledně obžalovaného Z. G., uložil oběma obžalovaným úhrnné tresty odnětí svobody, a to obžalovanému Z. G. na 18 měsíců a obžalovanému V N. na 20 měsíců, a zařadil je do věznice s ostrahou. Obžalovaného Z. G. a V. N. zprostil obžaloby, kterou jim bylo kladeno za vinu, že v období od 23. 10. 1999 do 8.20 hod. dne 27. 10. 1999 byli ubytováni v hostinci v obci M. a stravovali se společně s D. P. a P. M., přičemž věděli, že peníze na ubytování a stravování byly získány z prodeje věcí, které D. P. odcizil v obchodech v S. a okolí, čímž měli spáchat trestný čin podílnictví dle § 251 odst. 1 pístu. b) tr. zák., nebol tento skutek není trestným činem. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Z odůvodnění: Obžalovaní Z. G. a V. N. byli napadeným rozsudkem uznáni vinnými I. obž. Z. G. a obž. V. N. společně 1. v době od 23.00 hodin dne 22. 10. 1999 do 01 .00 hodin dne 23. 10. 1999 nejprve v restauraci v P. vzali J. F. z kabelky vypadlé klíče od osobního automobilu zn. Škoda 120 v hodnotě 7900 Kč a krátce poté v P. tento automobil odcizeným klíčem otevřeli a odjeli s ním v úmyslu přisvojit si jej ke škodě jeho majitelky J. F., 2. v blíže nezjištěné době od 23. 10. 1999 do 26. l0. 1999 po neúspěšné snaze vylomit vstupní dveře rozbili skleněnou výplň okna chaty v chatové oblasti poblíž obce N., otevřeli okno, vnikli dovnitř a odcizili přenosný televizor v hodnotě 150 Kč, dalekohled v hodnotě 350 Kč, elektrický vysoušeč vlasů v hodnotě 100 Kč, a tímto jednáním způsobili majiteli Ing. J. H. odcizením věcí celkovou škodu ve výši 600 Kč a poškozením dveří a okna škodu ve výši 1310 Kč, 3. v blíže nezjištěné době od 23. 10. 1999 do 16.00 hodin dne 25. 10. 1999 nejprve vyrazili dveře od sklepních prostor chaty v chatově oblasti poblíž obce N., vnik-li dovnitř a odcizili elektrickou sekačku v hodnotě 1000 Kč; poté ještě rozbili skleněnou výplň, okna a tímto jednáním způsobili majiteli věcí F. V. odcizením věcí škodu ve výši 1000 Kč a poškozením dveří a okna škodu ve výši 4200 Kč, 4. v blíže nezjištěné době od 23. 10. 1999 do 10.00 hodin dne 24. 10. 1999 v zahrádkářské kolonii poblíž obce R. prostřihli pletivo zahrady, jejíž majitelem je M. P., a vypáčili petlici u dveří stavební buňky umístěné na zahradě a ze stavební buňky odcizili věcí v celkové hodnotě 2480 Kč a poškozením pletiva způsobi-li škodu ve výši 1000 Kč, 5. v blíže nezjištěné době od 17.00 hodin dne 24. 10. 1999 do 16.00 hodin dne 26. 10. 1999 pravděpodobně přelezli 180 cm vysoký plot u zahrady umístěné poblíž obce R., jejímž majitelem je M. J., vnikli na zahradu a z kotců, které jsou umístěny na zahradě, odcizili 15 králíků plemen Kalifornský a Novozélandský bílý v celkové hodnotě 2700 Kč, úhrnem svým pokračujícím jednáním popsaným v bodech I/1-5 způsobili odcizením věcí škodu ve výši 14 680 Kč a poškozením věcí škodu ve výši 6510 Kč, přestože Z. G. byl mimo jiné za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 12. 1994 sp. zn. 1 T 734/94 potrestán úhrnným nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 38 měsíců, který vykonal dne 7. 5. 1997; V. N. byl mimo jiné za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. zák. na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 4. 1995 sp. zn. 6 T 51/95, který nabyl právní moci dne 1.9. 4. 1995, potrestán úhrnným nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 3 let, který vykonal dne 23. 7. 1997, II. obž. Z. G. a obž. V. N. v období od 23.10.1999 do 8.20 hodin dne 27. 10. 1999 byli ubytováni v hostinci v obci M. a stravovali se společně s D. P. a P. M., přičemž věděli, že peníze na ubytování a stravování byly získány z prodeje věcí, které D. P. odcizil v obchodech v S. a okolí, III. obž. Z. G. sám dne 29. 9. 1999 kolem 09.30 hodin v prodejně potravin D. v M. vzal z regálu dvě litrové láhve likéru Becherovka v celkové hodnotě 488 Kč, ukryl je pod svetrem a nezaplatil a způsobil tak společnosti D. škodu ve výši 488 Kč, přestože byl mimo jiné za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 12. 1994 sp. zn. 1 T 734/94 potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 38 měsíců, který vykonal dne 7. 5. 1997. Popsané jednání obžalovaných okresní soud právně kvalifikoval v bodě I.jednak jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. zák., jednak (v bodech I./2-3) jako trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. V bodě II. společné jednání obžalovaných posoudil jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. b) tr. zák. Jednání obžalovaného Z. G. v bodě III. kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Za to oběma obžalovaným uložil úhrnné nepodmíněné tresty odnětí svobody, a to obžalovanému Z. G. na 2 roky a obžalovanému V. N. na 21 měsíc, pro jejichž výkon je oba zařadil do věznice s ostrahou. Současně jim uložil za povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě způsobené škody poškozeným: pojišťovna K. (za poškozeného Ing. J. H.) částku 1910 Kč, M. P. I. 195 Kč a M. J. 2700 Kč. Poškozeného Ing. J. H. odkázal s uplatněným a nepřiznaným nárokem na řízeni ve věcech občanskoprávních a na toto řízení odkázal se zbytkem nepřiznaného nároku i poškozenou pojišťovnu K. v Č. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba obžalovaní. Obžalovaný Z. G. ve světu písemném odvolání uvedl, že má námitky proti výši uloženého trestu odnětí svobody. Také obžalovaný V. N. své odvolání směřuje do výše trestu a do kladené viny. Toto jeho odvolání posléze rozvedl jeho obhájce a namítl v něm, že obžalovaný neměl v úmyslu přisvojit si osobní automobil zn. Škoda 120 majitelky J. F. Opakoval svou dřívější obhajobu, že automobil jim J. F. půjčila včetně dokladů od vozidla. Je proto přesvědčen, že v tomto jednání mohlo být jeho jednání posouzeno toliko jako trestný čin neoprávněného užívání věci. Obžalovaný popřel i to, že by měl vědomost, jakým způsobem nejednotlivé věci dostaly do dispozice spoluobžalovaného Z. G. v případech popsaných pod body I./2.-5. výroku rozsudku. Nemohl tedy naplnit skutkovou podstatu trestného činu krádeže ani u trestného činu porušování domovní svobody a ani trestného činu poškozování cizí věci. Nevěděl ani o tom, že D. P. získal trestnou činností finanční prostředky, která by následně byly použity na úhradu ubytování a stravování, ani nevěděl, jaká je hodnota jím odcizených věcí a zda tato hodnota naplňuje znak trestného činu krádeže (bod II. výroku rozsudku). V závěru podaného odvolání proto navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil, zprostil jej obžaloby, a pro případ, že jej shledá vinným, uložil mu mírnější trest odnětí svobody. Krajský soud v Českých Budějovicích podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, přezkoumal správnost postupu řízení, které mu předcházelo, přihlížel přitom i k tomu, zda nedošlo k vadám, které odvoláními výslovně vytýkány nebyly, a dospěl k těmto závěrům: Samotné řízení před okresním soudem proběhlo bez podstatných vad. Okresní soud v pečlivě prováděném dokazování vyslechl nejen oba obžalované, ale jako svědky prakticky všechny poškozené, provedl i všechny další pro posouzení věci potřebné a nezbytné důkazy, čímž si vytvořil náležité předpoklady pro hodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a následně pro skutková zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Z tohoto pohledu není dokazování třeba doplňovat, stejně jako není zapotřebí některé z již provedených důkazů opakovat. Ostatně v tomto směru žádný z odvolatelů návrh ani nepodal. V obsáhlém odůvodnění napadeného rozsudku se soud prvního stupně takřka o všech provedených důkazech zmínil a podrobně je rozvedl. Není proto nutné na tomto místě znovu jednotlivé důkazy a jejich obsah opakovat. Stejně tak stačí pouze odkázat na způsob hodnocení všech provedených důkazů v jednotlivých pasážích odůvodnění rozsudku, nebol odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Stačí proto jen zdůraznit, že pro přímý úmysl obou obžalovaných zmocnit se trvale cizího motorového vozidla svědčí nejen jejich původní výpovědi, ale i výpověď poškozené J. F. a v neposlední řadě i doba a způsob používání osobního automobilu. Soud prvního stupně obžalovaným právem neuvěřil, že měli vozidlo od poškozené zapůjčené, stejně jako jim důvodně neuvěřil, že vozidlo chtěli jen přechodně používal K jeho přesvědčivým úvahám je pak ještě třeba dodat, že toto jejich zlodějské počínání je třeba dát do kontextu s celkovým jejich jednáním v poslední dekádě října 1999. Právě v době, kdy se zmocnili jejího motorového vozidla, se dopouštěli dalších zlodějských útoků, a právě odcizeně motorové vozidlo využívali k cestám do míst, kde jednotlivé dílčí útoky páchali. Obdobně nelze nevidět, že souzené trestné činnosti se dopouštěli přesto, že pro obdobnou majetkovou trestnou činnost byli v minulosti soudně trestáni. Okresní soud svá skutková zjištění správně postavil na výpovědi obžalovaného Z. G. nejen v hodě I/1., ale i v bodech I/2.-5. Třebaže tento obžalovaný jednotlivé útoky spáchal osobně a sám, když násilím vnikal do jednotlivých objektů a v nich odcizoval věci popsané ve výroku rozsudku, je třeba na jednání obžalovaného N. nahlížet jako na spolupachatele ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Ten totiž hlavního pachatele dopravoval na místo činu, nedaleko odtud na něho čekal, posléze mu pomáhal odcizené věci naložit do osobního automobilu a nakonec tyto věci i spolupachatele z místa činu odvážel. Jejich spolupráce v tomto směru šla tak daleko, že se oba obžalovaní podíleli na realizaci odcizených věcí (jejich prodeji v zastavárnách či soukromým osobám), tím spíš je třeba dovozovat vědomost obžalovaného N. o zlodějských útocích spoluobžalovaného, a tím spíš je třeba činit závěr o jejich společném jednání. Nemůže být přitom rozhodující, že pouze jeden z nich vykonával tzv. černou práci, zatímco druhý přímě vloupání a odcizování věcí neprováděl. Škoda, kterou oba obžalovaní způsobili v bodě I. přísným odcizením věcí, dosáhla výše 14 680 Kč, poškozením věcí pak způsobili další škodu ve výši 6510 Kč. Z hlediska ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. a nařízení vlády bývalé ČSFR č. 464/1991 Sb. jde v prvním případě o škodu nikoliv malou a ve druhém případě o škodu nikoliv nepatrnou. Ve smyslu ustanovení § 89 odst. 14 tr. zák. se dopustili jednotlivých útoků vloupáním, neboť vnikali do uzavřeného prostoru překonáním uzamčení nebo jiné jistící překážky s použitím síly. Oba se tohoto jednání dopustili přesto, že v nedávné minulosti byli pro obdobné jednaní soudně potrestání a uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody vykonali (obžalovaný 7.. G. dne 7. 5. 1997, obžalovaný V. N. dne 23. 7. 1997). 1 to jsou okolnosti, které odůvodňují správnost použité právní kvalifikace trestnými činy krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody dle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 tr. zák. Z těchto podstatných důvodů zůstal napadený rozsudek v bodě 1. výroku nedotčen. Stejně tak nedotčen zůstal po rozhodnutí odvolacího soudu výrok napadeného rozsudku pod bodem III. Obžalovaný Z. C. se k tomuto útoku ze dne 29. 9. 1999 doznal, a přestože způsobená škoda, která byla náležitě vyčíslena samotným poškozeným ve výši 488 Kč, by jinak odůvodňovala právní kvalifikaci jen jako přestupku, je posouzení tohoto jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. odůvodněno tím, že obžalovaný se jej dopustil přesto, že dne 7. 5. 1997 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců, rovněž pro trestný čin krádeže (tehdy podle § 247 odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. zák.). Naproti tomu nemohl obstát výrok napadeného rozsudku pod bodem II. Okresní soud v něm uznal oba obžalované vinnými, že v období od 23. 10. 1999 do 8.20 hodin dne 27. 10. 1999 byli ubytováni v hostinci v obci M. a stravovali se společně s D. P. a P. M., přičemž věděli, že peníze na ubytování a stravování byly získány z prodeje věci, které D. P. odcizil v obchodech v S. a okolí. Způsob, jakým okresní soud tento skutek popsal, svědčí o tom, že převzal neúplné a nepřesné znění obžaloby, ze které rovněž nevyplývalo, jakou škodu měl D. P. způsobit a jak bylo jeho jednání právně kvalifikováno. Teprve z odůvodnění napadeného rozsudku se lze dočíst, že z trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. 1. 2000 vydaného ohledně D. P. a P. M. v této věci, pravomocného dnem 5. 2. 2000 ohledně odsouzeného P. a 9. 2. 2000 ohledně odsouzené M., je zřejmé, že jím byl D. P. odsouzen za to, že ve čtyřech případech v období od 23. do 26. 10. 1999 v obchodech odcizil věci v hodnotě 1675,80 Kč, přestože za obdobný trestný čin byl již v minulosti odsouzen, a dále zase v době od 23. do 27. 10. 1999 v době, kdy byl ubytován rovněž v obci M. společně s dalšími spoluobviněnými se podílel na užívání toho, co bylo opatřeno za věci pocházející z krádeží obžalovaného G. a N. Za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. h) tr. zák. byl D. P. odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. K úvahám o právní kvalifikaci jednání obžalovaných G. a N. okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se obžalovaný G. velmi stručným způsobem doznal, obžalovaný N. se hájil, že nevěděl o původu věcí, z jejichž prodeje v té době žili. Tato jeho obhajoba neobstojí. Sám zmínil, že všichni byli bez finančních prostředků, přitom je z výpovědi svědka L. i samotného obžalovaného N. zřejmé, že za sekačku, kterou prodali svědkovi L. za 1500 Kč, za králíky, jejichž prodejem bylo získáno 1200 Kč, již získali hodnotu 2700 Kč, přičemž se dále zmínil o tom, že ve dvou až třech případech D. P. a P. M. odcházeli nakupovat, přičemž nikdo z nich v té době nepracoval, neměl finanční prostředky, a proto bylo zřejmé, že pokud tyto osoby přinášejí nějaké věci či potraviny, musí pocházet z trestné činnosti, a pokud i z prodeje těchto věcí bylo hrazeno ubytováni, stejně jako z prodeje věcí přinesených obžalovaným G., věděl i obžalovaný N. o tom, že věci pocházejí z trestné činnosti, a jestliže se v rámci stravování a ubytování dílem on podílel na těžení z věcí, tedy finančních prostředků, které byly za prodej uvedených věcí získány, dopustil se i on jednání podílnického, tedy trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. b) tr. zák. Citované úvahy okresního soudu nelze považovat za správné a zákonné. V obecné rovině je třeba uvést, že trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá a) věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, nebo b) to, co za takovou věc bylo opatřeno. Aniž by bylo třeba rozvádět celou obsáhlou judikaturu k tomuto trestnému činu, přece jen je třeba zdůraznit, že věc musí být získána trestným činem jiné osoby než podílníka. Proto pachatel, spolupachatel nebo účastník na trestném činu, který ukryje, na sebe nebo na jiného převede anebo užívá věc tímto trestným činem získanou, nedopouští se trestného činu podílnictví ve vztahu k této věci (srov. např. rozh. č. 50/1972, 62/1973 a 5/1993 Sb. rozh. (rest.). Již z uvedeného je zřejmé, že okresní soud při svých úvahách pochybil, pokud uvažoval s hodnotou 2700 Kč, kterou měli obžalovaní G. a N. získat prodejem věcí (sekačky a králíků), které sami odcizili. Jestliže toto jejich jednání byl zahrnuto jako jeden z dílčích útoků do trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., nemohlo být znovu pojato do úvah o naplnění formálních znaků trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. h) tr. zák. Pak ovšem okresní soud v rámci úvah o této právní kvalifikaci mohl přihlížet jen k částce 1675,80 Kč, kterou měl jako škodu způsobit trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným, odsouzený D. P. Jen na takové škodě totiž oba odvolatelé mohli svým podílnickým jednáním participovat. Právě uvedená výše škody 1675,80 Kč měla okresnímu soudu signalizovat potřebu zevrubněji se zabývat otázkou právní kvalifikace. S ohledem na ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. a stále účinné nařízení vlády bývalé ČSFR č. 464/1991 Sb. se totiž škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující nejméně nejnižší měsíční mzdy stanovené citovaným nařízením vlády, tedy částka 2000 Kč. Škoda způsobená jednáním pravomocně odsouzeného D. P této částky nedosahuje, proto by jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Pokud bylo kvalifikováno jako trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., pak jen proto, že tento odsouzený byl již v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. K tomuto faktu se měly vázat další úvahy okresního soudu. Trestný čin podílnictví je totiž trestným činem úmyslným, po subjektivní stránce se proto vyžaduje, aby podílník byl přinejmenším srozuměn (§ 4 písm. b/ tr. zák.) zejména s tím, že jde o věc získanou trestným činem, příp. o to, co za takovou věc bylo opatřeno. V daném případě se však tento alespoň eventuální úmysl obou odvolatelů musel vztahovat i k jejich vědomosti o tom, že odsouzený D. P. byl v minulosti soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost. Provedené důkazy svědčí pro závěr, že oba odvolatelé věděli o tom, že peníze, jimiž je hrazena strava a ubytování, pocházejí také z výtěžku trestné činnosti, jíž se dopustil odsouzený D. P. S tím totiž v rozhodném období několika dnů v poslední dekádě října 1999 bydleli v hotelích či ubytovnách na okrese Strakonice, znali jeho způsob života a velmi dobře věděli i o tom, že tento odsouzený chodí společně s další odsouzenou M. bez peněz „nakupovat“, takto „nakoupené“ zboží pod cenou prodává a z výtěžku hradí právě stravu a ubytování. Je proto evidentní, že oba odvolatelé věděli o tom, že takto opatřené peníze jsou věcí získanou trestným činem. Pro úplnost je jen třeba dodat, že soudní praxe připouští, aby podílník na sebe převedl peníze, které nejsou identické s penězi či věcmi, které byly získány hlavním trestným činem (srov. již cit. rozh. č. 5/1993 Sb. rozh. trest.). Na druhé straně ale již provedené důkazy nemohou svědčit a ani nesvědčí pro závěr o tom, že oba odvolatelé o předchozí majetkově trestné činnosti odsouzeného D. P., která zakládala právní kvalifikaci jeho jednaní jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 pístu. c) tr. zák,. věděli. Z výpovědí obou odvolatelů ani z výpovědi odsouzeného P. nevyplývalo, že by se před spácháním trestné činnosti blíže znali, naopak z výpovědi pravomocně odsouzené P. M. vyplynulo, že se nejprve seznámila na začátku října 1999 s D. P., posléze se 9. 10. 1999 seznámila s V. N. a dne 10. 10. 1999 poznala Z. G. Jestliže se odvolatelé před uvedenými daty blíže neznali s odsouzeným P., nelze ani dovozovat, že by měli jakoukoliv vědomost o jeho předchozích soudních postizích. Pak ovšem nelze dovozovat, že by jim byly známy skutkové okolnosti zakládající u odsouzeného P. shora uvedenou právní kvalifikaci. Tyto úvahy vedly odvolací soud k závěru, že z hlediska subjektivní stránky u obou odvolatelů by bylo možno dovozovat jejich vědomost jen o tom, že obžalovaný P. se dopustil nezákonného jednání, které by mohlo být posouzeno s ohledem na výši způsobené škody jen jako odpovídající přestupek. Takové posouzení jeho jednání však nestačí pro dovození jednoho z formálních znaků trestního činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. h) tr. zák. u některého, příp. u obou odvolatelů. Proto by se u nich mohlo jednat rovněž jen o přestupek, ne však o uvedený trestný čin. Z těchto podstatných důvodů krajský soud po zrušení napadeného rozsudku ve výroku o vině pod bodem II. obžalované Z. G. a V. N. pro tam uvedený skutek a trestný čin zprostil obžaloby podle § 226 písm. h) tr. ř. Jestliže odvolací soud částečně zrušil výrok o vině v napadeném rozsudku, musel současně zrušit u obou odvolatelů i výroky o trestech. Oběma pak musel znovu uložit tresty za shora uvedené trestně činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen. Při úvaze o jejich druhu a výši přihlížel ke všem těm okolnostem, které rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku již okresní soud. Přihlédl k rozsahu trestné činnosti obou obžalovaných, k četnosti jejich útoků v poměrně krátké době několika málo dnů, k jejich trestní minulosti i přístupu k projednávané věci a dospěl k závěru, že přiměřenými budou tresty uložené mírně pod polovinou zákonné trestní sazby. S ohledem na to, že obžalované neuznal vinnými v tak velkém rozsahu, jak učinil soud prvního stupně, uložil jim tresty poněkud mírnější. Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru. že mírnější trest musí být uložen obžalovanému Z. G., neboť musí být náležitě vyjádřena polehčující okolnost jeho doznání, zvláště když především na tomto jeho doznání okresní soud postavil svá skutková zjištění. Proto tomuto obžalovanému uložil trest odnětí svobody na 18 měsíců, zatímco obžalovanému V. N. na 20 měsíců. U obou obžalovaných jde o tresty nepodmíněné, neboť zákonné podmínky pro jejich případný podmíněný odklad odvolací soud neshledal. Pro výkon trestu byli oba obžalovaní zařazeni podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Rozhodnutím odvolacího soudu zůstal nedotčen výrok napadeného rozsudku o náhradě škody, neboť ten se vztahoval k nedotčeným výrokům o vině.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13441/	24.08.2000	4 To 22/2000	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze zrušil k odvolání obžalovaného J. M. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 4 T 11/98 v celém výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému J. M. souhrnný trest odnětí svobody na pět let, dále zákaz činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej po dobu pěti let a peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč. Současně zrušil výrok o trestu z dřívějšího rozsudku, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí. Z odůvodnění: Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2000 sp. zn. 4 T 11/98 byl obžalovaný J. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl za to odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti ve formě zákazu podnikání (koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej) po dobu pěti let. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obžalovanému uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč a pro případ, že by výkon uloženého peněžitého trestu ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl obžalovanému stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody, peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze 4. 9. 1996 sp. zn. 2 T 50/95 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze z 23. 1. 1997 sp. zn. 11 To 416/96, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný J. M. ihned po jeho vyhlášení odvolání, které později odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Především v něm uvedl, že nesouhlasí se skutkovým vymezením trestného činu, jímž byl uznán vinným, zejména pokud jde o závěr soudu, že zboží měl odebrat s úmyslem je neuhradit a že je měl prodat neznámým osobám, neboť se toto nezakládá na pravdě. Tyto výhrady dále podrobně rozvedl. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl obžalovaný podat odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům: V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebyly zjištěny podstatné vady, resp. takové vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Byla dodržena všechna zákonná ustanovení, včetně těch, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu a která zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci. V řízení před krajským soudem bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry. Většina důkazů potřebných ke zjištění toho, zda se stal skutek, v němž je spatřován uvedený trestný čin, zda ho spáchal obžalovaný a z jakých pohnutek, jaké jsou podstatné okolnosti, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost, jaké jsou osobní poměry obžalovaného, následek a výše způsobené škody, co vedlo k trestné činnosti, nebo umožnilo její spáchání, byla opatřena již v přípravném řízení. Další důkazy byly opatřeny i v řízení před soudem a posléze byly všechny tyto důkazy provedeny v zákonem předepsané formě v hlavním líčení. Pokud obžalovaný ve svém odvolání namítl neúplnost dokazování především výslechem několika dalších svědků, odvolací soud tuto námitku obžalovaného důvodnou neshledal. Trestného činu se podle zjištění krajského soudu obžalovaný J. M. dopustil tím, že ve dnech 29. 4. 1994 a 5. 5. 1994 odebral tzv. na fakturu ze skladu společnosti P. alkohol v hodnotě 1 859 431 Kč s úmyslem tento neuhradit a takto odebraný alkohol prodal neznámým osobám a vystavené faktury za tento odběr neuhradil ke škodě uvedené společnosti. Tato skutková zjištění jsou správná a úplná, a to z důvodů, na které odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně poukázal. Podle odvolacího soudu krajský soud jednání obžalovaného J. M. správně posoudil i po stránce právní, a to jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Podstatou tohoto jednání obžalovaného bylo, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem škodu přesahující částku 1 800 000 Kč, tedy ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. způsobil škodu velkého rozsahu. Důvodně také krajský soud považoval jednání obžalovaného v obou v útocích za pokračování v trestném činu, neboť jsou v tomto případě splněny podmínky ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. Rovněž použití kvalifikované skutkové podstaty u výše uvedeného trestného činu je v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák. Správnému rozhodnutí o vině však podle názoru odvolacího soudu neodpovídalo rozhodnutí o trestu uloženém obžalovanému. Na trestný čin, jehož se obžalovaný dopustil, stanoví trestní zákon v ustanovení § 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. Za splnění podmínek § 35 odst. 2 tr. zák. krajský soud uložil obžalovanému v rámci této trestní sazby souhrnný trest odnětí svobody ve výměře šesti let, tedy již výrazněji nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, a to za současného zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 9. 1996 sp. zn. 2 T 50/95 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 1997 sp. zn. 11 To 416/96, kterým byl obžalovanému za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. uložen podmíněný trest odnětí svobody na dva roky se zkušební dobou na čtyři roky a peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Odvolací soud shledal, že krajský soud při úvaze o tomto trestu nepostupoval důsledně podle hledisek uvedených v § 31 odst. 1 a § 23 odst. 1 tr. zák. Krajský soud sice při ukládání trestu správně zjistil všechny skutečnosti svědčící jak v neprospěch obžalovaného, tak v jeho prospěch, ale jejich vzájemnému poměru nedal náležitý výraz ve výměře trestu. Odvolací soud dospěl k závěru, že podstata pochybení spočívá v tom, že krajský soud přecenil výrazně v neprospěch obžalovaného zejména výši jím způsobené škody, která však nijak výrazným způsobem nepřesahuje hranici škody velkého rozsahu. Odvolací soud musel rovněž přihlédnout ve prospěch obžalovaného k délce doby, která uplynula od spáchání obou trestných činů. S přihlédnutím k těmto skutečnostem, jakož i k osobě obžalovaného, na něhož je nutno hledět jako na osobu dosud netrestanou, neboť předchozí odsouzení obžalovaného jsou zahlazena, jeví se trest odnětí svobody ve výměře stanovené krajským soudem jako nepřiměřeně přísný. Proto Vrchní soud v Praze zrušil k odvolání obžalovaného v napadeném rozsudku celý výrok o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložil odvolací soud obžalovanému souhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Trest v této výměře považuje odvolací soud za přiměřený všem zjištěným skutečnostem i odpovídající účelu trestu. Stejně jako krajský soud zařadil odvolací soud pro výkon trestu odnětí svobody obžalovaného do věznice s ostrahou. Toto zařazení odpovídá ustanovení § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť obžalovanému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře převyšující dva roky a nebyly shledány žádné okolnosti,.které by odůvodňovaly zařadit obžalovaného do jiného typu věznice. Stejně jako v napadeném rozsudku uložil odvolací soud obžalovanému podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let, neboť tento druh trestu včetně jeho výměry byl v napadeném rozsudku uložen v souladu se zákonem a byl tudíž správný. V rámci souhrnného trestu odvolací soud stejně jako krajský soud uložil podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. obžalovanému peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, který byl obžalovanému uložen již zmíněným dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze. Odvolací soud přitom ve smyslu § 54 odst. 3 tr. zák. již nestanovil náhradní trest odnětí svobody vzhledem k tomu, že peněžitý trest byl již zaplacen a tedy byl vykonán. Stejně tak jako krajský soud i odvolací soud spolu s uložením souhrnného trestu při splnění podmínek ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu uloženém obžalovanému rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 9. 1996 sp. zn. 2 T 50/95 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 1997 sp. zn. 11 To 416/96, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13458/	23.08.2000	1 To 66/2000	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci zrušil k stížnosti obviněného Ing. E. L. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2000 sp. zn. 48 T 7/2000, jímž bylo rozhodováno o jeho vazbě, jakož i o vazbě obviněného V.F., oba obviněné propustil z vazby na svobodu, a dále zamítl stížnost státního zástupce proti výroku o vrácení věci k došetření. Z odůvodnění: Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2000 sp. zn. 48 T 7/ 2000 bylo rozhodnuto v trestní věci obviněných 1/ Ing. O. Ž., 2/ Ing. E. L. a 3/ V. F. stíhaných obžalobou krajského státního zástupce v Brně ze dne 27. 3. 2000 sp. zn. 1 KZv 2/99, pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1. 4 tr. zák. tak, že se podle § 188 odst. 1 tr. ř trestní věc vrací státnímu zástupci k došetření, podle § 192 tr. ř. se obvinění Ing. O. Ž., Ing. E. L. a V. F. ponechávají ve vazbě, podle ,§ 72 odst. 2 tr. ř. se žádost obviněného Ing. E. L. o propuštění z vazby na svobodu zamítá a podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř a contrario se nepřijímá písemný slib obviněného. Krajský soud odůvodnil vrácení věci státnímu zástupci k došetření tím, že přípravné řízení trpí závažnými vadami a bude nezbytné doplnil dokazování za účelem objasnění základních skutečností důležitých pro rozhodnutí. Je poukazováno na to, že usnesením krajského státního zástupce v Brně ze dne 22. 3. 2000 sp, zn. 1 KZv 2/99 bylo podle § 23 odst. 1 tr. ř, rozhodnuto o vyloučení trestní věci obviněného JUDr. J.D. k samostatnému projednání. Z obsahu spisu vyplývá, že tento obviněný je stíhán pro pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 248 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž tento obviněný se ve své výpovědi vyjadřuje k důležitým skutečnostem uvedené trestné činnosti obviněných Ing. Ž., Ing. L. a F. Vyloučením trestní věci obviněného JUDr. D. ze společného řízení by se podle názoru krajského soudu výpověd‘ tohoto obviněného stala procesně neupotřebitelnou. Podle názoru krajského soudu bude proto nutné spojit trestní věc obviněného JUDr. D. opět ke společnému řízení s trestní věcí zbývajících spoluobviněných. V průběhu dalšího řízení bude rovněž potřebné vyslechnout informované zástupce společnosti S. se sídlem v B., spol. s r.o., popř, jejího likvidátora, k okolnostem, zda JUDr. D. skutečně jednal nebo nejednal jménem společnosti S., a k původu a důvodu plné moci ze dne 1 .12. 1997, kterou společnost S. zmocnila obviněného JUDr. D. k zastupování ve věcech smlouvy o dílo č. X. Dále podle požadavku soudu prvního stupně bude nezbytné vyžádat a připojit spis Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn. 10 Cm 129/98, popř. zjistit stav řízení v této obchodní věci v souvislosti s tím, zda B. k. podaly jako žalobce proti žalovanému S. žalobu o neplatnost právního úkonu (uznání dluhu Ing. L. V). Rovněž bude nezbytné řádným způsobem požádat o právní pomoc v Lichtenštejnsku podle požadavku právní služby vlády ve V. ze dne 22. 2. 2000, a to za účelem zjištění, zda obviněný Ing. L. se počátkem ledna 1999 skutečně zdržoval ve V., po jakou dobu a zda uložil valuty získané uvedenou trestnou činností v některé z tamních bank. Tento požadavek soudu nalézacího je činěn proto, že v přípravném řízení bylo při žádosti o právní pomoc nedůsledně postupováno a tyto skutečnosti zjištěny nebyly, čímž nebyla objasněna ani důležitá otázka, kde se nacházejí finanční prostředky v hodnotě 10 mil. Kč. Výrok o ponechání obviněných Ing. O. Ž., Ing. E. L. a V. F. ve vazbě odůvodnil krajský soud tím, že u obviněných jsou nadále dovozovány důvody vazby tak, jak vyplývá z obsahu spisu, přičemž ve věci bude nezbytné vyslechnout další svědky a doplnit dokazování a z této skutečnosti je zřejmé, že obviněný Ing. L. (setrvává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a/, b/ tr. ř.) by mohl ovlivňovat ve svůj prospěch objektivnost provedení těchto důkazů. Proto v jeho případě je nadále shledáván koluzní důvod vazby. Výroky, jimiž byla zamítnuta žádost obviněného Ing. E. L. o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat písemný slib tohoto obviněného, odůvodnil krajský soud tím, že vazební důvody podle § 67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. u obviněného Ing. E. L. jsou dány v takové intenzitě, že nelze rozhodnout o jeho propuštění z vazby. Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že dosud shromážděnými důkazy bylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obviněný stíhán, přičemž pro tento skutek mu bylo řádně sděleno obvinění, a že není stíhán z nezákonných důvodů. Písemný slib obviněného nebyl přijat, protože v jeho případě nedošlo ke zrušení důvodu tzv. koluzní vazby, v důsledku čehož trestní řád neumožňuje, aby písemný slib obviněného byl přijat. Ve lhůtě upravené ustanovením § 143 odst. 1 tr. ř. napadl opravným prostředkem usnesení krajského soudu jednak státní zástupce, a to pouze výrok podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., jednak obviněný Ing. E. L. vlastnoručně sepsanými podáními proti výroku podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a proti výrokům, jimiž bylo rozhodováno o jeho vazbě. Stěžovatel z důvodů ve stížnosti podrobně rozvedených má zato, že postavení všech tří obviněných před soud je plně odůvodněno, neboť obsáhlým vyšetřováním bylo postupováno podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a celá trestná činnost obviněných byla dostatečným způsobem objasněna. Proto státní zástupce navrhl, aby vrchní soud napadené usnesení zrušil podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Opravný prostředek Ing. E. L. směřuje jak do výroku o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, tak i do výroků o vazbě. Stěžovatel namítá, že trestní stíhání proti jeho osobě je od počátku vedeno nezákonným způsobem, když mu nebylo řádným způsobem sděleno obvinění. Popis skutku ve sděleném obvinění považuje Ing. L. za nedostatečný a je v rozporu s trestním řádem. Tato skutečnost rovněž znamená, že je nezákonným způsobem držen ve vazbě, přičemž je silně omezován koluzním důvodem vazby. Z těchto důvodů proto navrhl, aby trestní stíhání jeho osoby bylo zrušeno a byl z vazby propuštěn na svobodu. Z podnětu stížností podaných státním zástupcem a obviněným Ing. E. L. Vrchní soud v Olomouci podle § 147 odst. 1. 2 tr. ř. přezkoumal správnost výroků napadeného usnesení a řízení předcházející jeho vydání, přičemž dospěl k následujícím závěrům: Napadené usnesení bylo vydáno v řízení, v němž krajský soud respektoval postup upravený trestním řádem. Zákonným důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření je bud‘ odstranění závažných vad přípravného řízení, či potřeba objasnění základních skutečností důležitých pro rozhodnutí (důvod v napadeném usnesení uplatněný). Z tohoto pohledu přistupoval také stížnostní soud k hodnocení důvodnosti podaných opravných prostředků, a to na podkladě zjištění, která učinil z obsahu spisu. Vrchní soud konstatuje, že krajský soud nepochybil, pokud věc vrátil státnímu zástupci k došetření, avšak důvody, pro něž se tak stalo, spatřuje stížnostní soud ve zcela jiné skutečnosti, než které uvádí soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení. Z obsahu trestního spisu vrchní soud zjistil, že krajský státní zástupce v Brně pod sp. zn. 1 KZv 2/99 dne 28. 3. 2000 podal u Krajského soudu v Brně obžalobu na obviněné Ing. O. Ž., Ing. E. L. a V. F. pro skutek spočívající v tom, že po vzájemné schůzce a předchozí ústní dohodě v kanceláři obviněného Ing. E. L. v B. dne 26. 12. 1998 o odcizení peněz v částce 30 000 000 Kč z dispozice společnosti B., která se na podkladě smlouvy o sdružení spojila s B. k., kdy mimo jiné došlo i ke sdružení finti očních prostředků pro budoucí společné podnikání, kterého se zúčastnili všichni obvinění, převedl obviněný Ing. O. Ž. dne 29. 12. 1998 svěřené finanční prostředky ve výši 30 000 000 Kč z bankovního úctu vedeného u banky K. se sídlem v B., čísla Y společnosti B. na směnečná depozitum, vystavené stejným bankovním ústavem pod číslem Z, které následně prodal Ing. I. S. za cizí měnu odpovídající částce 30 000 000 Kč, přičemž tohoto kupujícího zajistil obviněný V. F., poté Ing. I. S. tuto směnku zobchodoval dne 5. 1. 1999 za částku 30 049 088 Kč, když převzatou cizí měnu obviněný V. F. společně s obviněným Ing. E. L, převezli do B., kde obviněný Ing. E. L. převzal a následně odvezl část valu( představující hodnotu kolem 10 000 000 Kč a zbytek peněz obviněný V. F. uschoval a později vydal policejním orgánům, čímž na majetku B. k, způsobili škodu ve výši 30 000 000 Kč. Uvedeným jednáním se všichni obvinění měli dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.,jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., když si podle právní věty přisvojili cizí věc, která byla svěřena obviněnému Ing. O. Ž., a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Protože při předběžném projednání obžaloby soud zkoumá, zda přípravné řízení bylo provedeno dle zákona (§ 186 odst. 1 písm. e/ tr. ř.), a protože v tomto směru výhrady uplatnil obviněný Ing. L., zaměřil stížnostní soud pozornost na tuto otázku. Zásada obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.) se týká především řízení před soudem, podstatně však ovlivňuje i přípravné řízení. Z její konkretizace obsažené v § 176 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění. Sdělením obvinění je určen předmět trestního řízení. Sdělení obvinění (resp. záznam o něm), jímž se zahajuje trestní stíhání, musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán (§ 160 odst. 1 tr. ř.). Protože obviněný Ing. L. opakovaně namítal, že mu nebylo řádně sděleno obvinění, zkoumal stížnostní soud dodržení zásady obžalovací v uvedené věci. Provedl porovnání skutku, jak jej vymezila obžaloba, se skutkem popsaným ve sdělení obvinění a učinil následující zjištění: Z obsahu spisu je zřejmé, že dne 8. 1. 1999 došlo ke sdělení obvinění Ing. O. Ž. pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., který měl jmenovaný spáchat tím, že dne 29. 12. 1998 v B, v budově banky K. převedl finanční prostředky ve výši 30 000 000 Kč sdružení C. se sídlem v B. uložené na bankovním účtu společnosti B. se sídlem v B. v bance K., číslo účtu X, a to formou příkazu bance k převodu uvedené finanční hotovosti na směnečné depozitum splatné v době od 5. I. 1999 do 6. 1. 1999 u banky K., a následně měl bankovní doklad, a to konkrétně směnku na řad firmy B. vystavenou bankou K. v B., číslo směnky Y, prodat Ing. I. S. a tímto jednáním měl způsobit škodu ve výši 30 000 000 Kč poškozenému B. k., který uvedené prostředky do sdružení C. vložil; uvedené shora popsané trestné činnosti se dopustil i přes skutečnost, že finanční prostředky jsou majetkem firmy B. k., což bezpečně věděl. Ke sdělení obvinění V F. došlo dne 9. 1. 1999. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť (podle skutkového vymezení ve sdělení obvinění založeném ve spise) se účastnil trestné činnosti obviněného Ing. O. Ž., kdy jmenovaný dne 29. 12. 1998 v B. v budově banky K. se sídlem v B. převedl finanční prostředky ve výši 30 000 000 Kč sdruženi C. se sídlem v B. uložené na bankovním účtu společnosti B. v bance K. se sídlem v B. (číslo účtu X), a to formou příkazu bance k převodu uvedené finanční hotovosti na směnečné depozitum splatné v době od 5. 1. 1999 do 6. 1. 1999 u banky K. se sídlem v B., a následně tento bankovní doklad, a to konkrétně směnku na řad společnosti B. vystavenou bankou K. se sídlem v B., číslo směnky Y, prodal Ing. I. S. Tímto jednáním způsobil škodu ve výši 30 000 000 Kč poškozenému B. k., který do sdružení C. uvedené finanční prostředky vložil. Této trestné činnosti se dopustil i přes skutečnost, že bezpečně věděl, že tyto finanční prostředky jsou v majetku společnosti B. k. se sídlem v B. Trestní stíhání Ing. E. L. bylo zahájeno rovněž dne 9. 1. 1999 pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podle skutkového vyjádření obsaženého ve sdělení obvinění se trestné činnosti dopustil tím, že se účastnil trestné činnosti obviněného Ing. O. Ž., kdy jmenovaný dne 29. 12. 1998 v B. v budově banky K. převedl finanční prostředky ve výši 30 000 000 Kč sdružení C. se sídlem v B. uložené na bankovním úctu společnosti B. v bance K. se sídlem v B. (číslo účtu X), a to formou příkazu bance k převodu uvedené finanční hotovosti na směnečné depozitum splatné v době od 5. 1. 1999 do 6. 1. 1999 u banky K., a následně tento bankovní doklad, a to konkrétně směnku na řad společnosti B. vystavenou bankou K., číslo směnky Y, prodal Ing. I. S. Tímto svým jednáním způsobil škodu ve výši 30 000 000 Kč poškozenému B. k., který do sdružení C. uvedené finanční prostředky vložil. Této trestné činnosti se dopustil i přes skutečnost, že bezpečně věděl, že tyto finanční prostředky jsou v majetku společnosti B, k. Podle názoru vrchního soudu dosavadní řízení trpí od samého počátku závažnými vadami, na které nebylo státním zástupcem ve smyslu § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. včas reagováno, což nakonec vyústilo v neodůvodněný postup státního zástupce podle § 176 odst. 1 tr. ř. (podání obžaloby) na obviněné Ing. L. a F. Pochybení orgánů přípravného řízení je spatřováno v tom, že oběma uvedeným obviněným nebylo podle § 10 odst. 1 tr. ř. zákonným způsobem sděleno obvinění. Podmínkou vedení trestního stíhání proti určité osobě, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, je sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto citovaného ustanovení trestního řádu (věta druhá) musí záznam obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Z vymezení obsaženého ve sdělení obvinění Ing. E. L. a V. F. je zřejmé, že vyšetřovatel dospěl k názoru, že je dostatečně odůvodněn závěr, že oba obvinění měli být účastníky na trestném činu v podobě pomoci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podle nauky trestního práva se pomocí k trestnému činu rozumí úmyslná podpora pachatele hlavního, individuálně určeného trestného vinu, poskytnutá před nebo při spáchání trestné činnosti, přičemž pomoc musí být příčinou usnadnění hlavní trestné činnosti. Při posuzování otázky důvodnosti podání obžaloby státním zástupcem bylo třeba zkoumat, zda tato je důvodně podána ve vztahu ke všem obviněným. Zatímco v případě obviněného Ing. O. Ž. – pro konkrétnost popisu skutku ve sdělení jeho osobě – pochybnosti tohoto druhu nevznikly, v případě obviněných Ing. E. L. a V. F. byla shledána situace odlišná. Stížnostní soud se musel v první řadě zabývat tím, zda trestní stíhání těchto osob bylo řádně zahájeno, tj. zda v záznamech o sdělení obvinění je dostatečný zákonný podklad pro vedení trestního stíhání obviněných Ing. E. L. a V. F. Protože trestní stíhání těchto osob bylo zahájeno pro pomoc k trestnímu činu, která jako jedna z forem účastenství v užším smyslu je ustanovením § 89 odst. 1 tr. zák. prohlášena za trestný vin, bylo nezbytně zkoumat, zda tento trestný čin je rovněž (podle požadavků § 160 odst. 1 tr. ř.) dostatečně specifikován ve složce skutkové v záznamu o sdělení obvinění, tj. zda po stránce skutkové vůbec vykazuje znaky trestné součinnosti, jak trestní zákon předpokládá. Stížnostní soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že v záznamech o sdělení obvinění Ing. E. L. a V F. chybí popis podstatných skutečností, tj. popis jejich konkrétního jednání, aby popsaný skutek nemohl být zaměněn s jiným. Vyjádření podílu obou obviněných na trestné činnosti poraz formulací, že „… se účastni-li na trestné činnosti obviněného Ing. O. Ž. …“, je natolik vágní a nekonkrétní, že ani z hlediska jednání, ani z hlediska následku nelze podřadit takto popsaná jednání obou obviněných pod odpovídající ustanovení trestního zákona. Z hlediska požadavku zákona při tomto vymezení jednání obviněných vůbec nelze přezkoumat otázku dodržení obžalovací zásady při podání obžaloby, neboť otázku totožnosti skutku nelze přezkoumat ani v části jednání, ani v části následku. Přitom podle nauky i soudní praxe se za skutek de iure považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Strukturu skutku takto tvoří jednání a jím zapříčiněný následek, obojí trestněprávně relevantní. Totožnost skutku (podmínka zásady obžalovací) bude zachována, bude-li bud‘ a) úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo b) úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo c) budou-li jednání nebo následek (anebo obojí) alespoň částečně shodné, přičemž shoda musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Z hlediska jednání je popis obsažený ve sdělení obvinění „… účastnil se …“ tak nekonkrétní, že si pod ním lze představit nejen formu spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) a všechny formy účastenství v užším smyslu (§ 10 odst. 1 písm. a/, b/, c/ tr. zák.), ale i některé formy další trestné činnosti, např. spolčení či srocení (§ 7 odst. 1 tr. zák.), event. i některé formy trestné součinnosti (hlava III, oddíl pátý zvláštní části tr. zák.). Následek, který měli obvinění Ing. E. L. a V F. svým jednáním způsobit, ve vyhotovených záznamech o sdělení obvinění již popsán není vůbec. Přitom i následek se u jednotlivých forem trestné součinnosti podstatně odlišuje (např. u spolupachatel jejím následek popsaný ve skutkové podstatě daného trestného činu, v případě návodce vyvolání rozhodnutí u hlavního pachatele spáchat trestný čin, v případě pomocníka vznik podmínek umožňujících snadnější spáchání trestného činu, atd.). Záznam o sdělení obvinění vyhotovený vyšetřovatelem Policie České republiky oběma obviněným je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 tr. ř., podle kterého nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak, než ze zákonných důvodů, a způsobem, který stanoví tento zákon. Mělo-li být zákonným způsobem vedeno trestní stíhání obviněných Ing. E. L. a V. F. pro pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 248 odst. 1,4 tr. zák., měla být v záznamu o sdělení obvinění uvedena nejen subjektivní stránka protiprávního jednání Ing. E. L. a V. F. (vymezení toho, v čem měla spočívat úmyslná podpora hlavního pachatele – obviněného Ing. Ž.), ale též i objektivní stránka (tj. vymezení konkrétního jednání každého z těchto obviněných, kterým měli přispět k usnadnění hlavní trestně činnosti, a konkrétního následku). Z výše uvedených záznamů o sdělení obvinění je zřejmé, že vyšetřovatel Policie České republiky ve sdělení obvinění zcela pominul jak subjektivní stránku (popis zavinění obou obviněných), tak i stránku objektivní (popis jejich jednání a vzniklého následku), když ve vztahu k těmto obviněným osobám neuvedl žádné skutkové okolnosti. Stížnostní soud proto zastává názor, že v záznamech o sdělení obvinění Ing. E. L. a V. F. chybějí podstatná náležitosti, a nelze je tudíž považovat za právně relevantní akty, které by zakládaly účinky předpokládané v ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. (zahájení trestního stíhání). Z této skutečnosti také vyplývá závěr, že důkazy opatřené v dané věci po datu 9. 1. 1999 (tj. po „sdělení“ obvinění Ing. E. L. a V. F.) jsou procesně neúčinné a celé přípravně řízení ve vztahu k těmto obviněným bude nezbytné provést znovu. Obdobně důsledky je třeba vztáhnout na výpovědi těchto obviněných, pokud by z nich měly být čerpány poznatky ve vztahu k obviněnému Ing. Ž. Neobstojí proto námitka státního zástupce, že trestná činnost obviněných byla dostatečným a procesně účinným způsobem dokladována u že postavení obviněných před soud je plně odůvodněno. Vrchní soud má zato, že .státní zástupce podal obžalobu v rozporu nejen s ustanovením § 176 odst. 1 tr. ř., nebo( výsledky vyšetřování ve vztahu k oběma obviněným dostatečně neodůvodňují jejich postavení před soud, ale i v rozporu s ustanovením § 176 odst. 2, větou první, tr. ř., neboť obžaloba ve vztahu k obviněným Ing. L. a V. F. nebyla podána pro skutek, pro který jim bylo sděleno obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř., čímž došlo k porušení zásady obžalovací. Skutek vymezený v obžalobě státního zástupce pak (nelze-li pro výše vytýkané nedostatky záznamu o sdělení obvinění dovozovat ani částečnou totožnost skutku) nepřípustně rozšířil podmínky pro vyvození jejich případné trestní odpovědnosti. Již v této fázi řízení nad rámec doposud uvedeného považuje stížnostní soud za nezbytné rovněž zdůraznit, že ani užitá právní kvalifikace činu v podané obžalobě a její zdůvodnění stěžovatelem nejsou dostatečně přiléhavé. Již samotné užití právní věty vyjadřující pojmenování všech zákonných znaků trestného činu, nepřihlíží k ustanovení š 90 odst. 1 tr. zák. vymezujícímu trestné činy s omezeným okruhem pachatelů, za který nepochybně lze považovat trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., kdy k naplněni zákonných znaků tohoto trestného činu je vyžadována u pachatelů, popř. spolupachatelů zvláštní vlastnost (vázaná na svěření věci), která však u obviněných Ing. E. L. a V. F. není dána. I tuto skutečnost bude nezbytně uvážit v průběhu dalšího řízení. Zbývá dodat, že otázka řádného sdělení obvinění má podstatný význam i pro realizaci práva obviněného na obhajobu, neboť neví-li obviněný, co a v jakém rozsahu je mu kladeno za vinu, nemůže odpovídajícím způsobem v celém rozsahu realizovat svá oprávnění uvedená v ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. („… uvádět skutečnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě …“). Jelikož z výše uvedených důvodů (nedostatky zákonného podkladu pro vedení trestního stíhání proti obviněným Ing. E. L. a V. F.) nebyla stížnost státního zástupce podaná proti rozhodnutí krajského soudu podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. shledána důvodnou, byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Rozsahem výše vymezené vady přípravného řízení je současně vymezen i okruh úkolů, jež budou muset orgány přípravného řízení provést, pokud budou chtít na obviněná podat novou obžalobu. Zabýval-li se vrchní soud z podnětu opravného prostředku obviněného Ing. E. L. výroky, které se týkají rozhodnutí o vazbě obviněného, musel dospět k závěru, že v tomto směru je rozhodnutí krajského soudu nesprávné. Již výše bylo uvedeno, že ve sdělení obvinění jmenovanému nejsou uvedeny podstatné náležitosti, což znamená, že učiněný záznam o sdělení obvinění nelze považovat za zákonné sdělení obvinění ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. Za této situace bylo podle názoru vrchního soudu usnesení o vzetí do vazby vydáno v rozporu se zákonem, který stanoví, že do vazby lze vzít pouze osobu, které je sděleno obvinění (§ 68 tr. ř.). V posuzovaném případě tak došlo k porušení Listiny základních práv a svobod v článku 8 odst. 2, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Napadeným usnesením krajského soudu došlo tedy k rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného, aniž by byla splněna zákonná podmínka sdělení řádného obvinění. Na tuto skutečnost musel vrchní soud reagovat, aniž by dále zkoumal otázku existence jednotlivých vazebních důvodů a splnění formálních skutečností pro rozhodování v této části (doručení napadeného usnesení všem oprávněným osobám) tak, že z podnětu stížnosti obviněného Ing. E. L. podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. napadené usneseni částečně zrušil ve výrocích o vazbě týkajících se tohoto obviněného a sám ve věci podle § 72 odst. 1 tr. ř. rozhodl o propuštění tohoto obviněného na svobodu.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13442/	23.08.2000	7 To 115/2000	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze zrušil ke stížnosti obviněného M. K. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2000 sp. zn. 6 T 48/2000, a to ve výroku, kterým byl obviněný ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Stížnost obviněného M. K. proti usnesení, kterým byla podle § 72 odst. 2 tr. ř. jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítnuta s tím, že jsou u něho dány důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., zamítl. Z odůvodnění: Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2000 sp. zn. 6 T 48/2000 bylo rozhodnuto tak, že jednak podle § 192 tr. ř. byl obviněný M. K. ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a jednak byla podle § 72 odst. 2 tr. ř. jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítnuta s tím, že jsou u něho dány důvody vazby podle ustanovení § 67 odst. 1 písm, a), b), c) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal bezprostředně po jeho vyhlášení obviněný M. K. stížnost, kterou ani dodatečně blíže nezdůvodnil. Vrchní soud v Praze přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost obou výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl potom k následujícím závěrům: Předně nadbytečným shledal výrok napadeného usnesení, kterým bylo podle § 192 tr. ř. rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Výsledkem předběžného projednání obžaloby bylo totiž rozhodnutí senátu krajského soudu o nařízení hlavního líčení v termínu od 11. do 15. 9. 2000, a nikoliv rozhodnutí § 188 odst. 1, popř. odst. 2 tr. ř., s nímž výhradně je rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 192 tr. ř. obligatorně spojeno. Pouze v případě rozhodnutí podle § 188 odst. 1, popř. odst. 2 tr. ř. totiž dochází k zásadní změně procesního postavení obviněného. Naproti tomu, jestliže je výsledkem předběžného projednání obžaloby nařízení hlavního líčení, nedochází k takové změně procesního postavení obviněného, aby to vedlo k potřebě rozhodovat o jeho vazbě podle § 192 tr. ř. Naopak nezjistil vrchní soud pochybení u výroku napadeného usnesení, kterým byla podle § 72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu s odůvodněním, že u něho jsou dány důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Nad rámec zde jinak věcně správné a přiléhavé argumentace vrchní soud pouze dodává, že důvodnost obavy, že obviněný M. K. uprchne nebo se bude skrývat se záměrem vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu (viz § 67 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), vyplývá také z nevhodně strukturované osobnosti jmenovaného. Jeho osobnost charakterizuje znalec z odvětví psychologie jako psychopatickou, nevyrovnanou s rysy impulsivity, asocialitity, egocentričnosti a nezdrženlivosti a v souvislosti s dřívějším nerespektováním podmínek, za kterých nebylo realizováno zajištění jeho osoby výkonem vazby, se vrchní soud plně ztotožnil se stanoviskem krajského soudu o důvodnosti vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Ohledně důvodnosti.vazby podle § 67 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. odkazuje vrchní soud zcela na argumentaci napadeného usnesení, s níž se ztotožňuje. Ze všech shora rozvedených důvodů Vrchní soud v Praze podle § 149 odst. 1, 3 tr. ř. zrušil nadbytečný výrok napadeného usnesení podle § 192 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě a dále podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl zcela nedůvodnou stížnost obviněného proti usnesení, kterým byla podle § 72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4546/	22.08.2000	4 To 437/2000	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání okresního státního zástupce zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2000 sp. zn. 2 T 27/99 ve výroku o trestu a sám uložil obviněnému trest. Odvolání obžalovaného P. K. zamítl. Z o d ů v o d n ě n í : Obžalovaný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2000 sp. zn. 2 T 27/99 uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. Těchto trestných činů se obžalovaný dopustil podle zjištění okresního soudu tím, že dne 30. 3. 1998 v Č. couval s osobním automobilem tov. zn. Audi 100 ve směru od ulice L. na centrum města, měl v krvi nejméně 2,34 g/kg alkoholu, přičemž v prostoru u domu čp. X narazil do zde u okraje vozovky odstavené maringotky, v důsledku čehož utrpěl jeho spolujezdec H. F. řezné ranky v čelní krajině vpravo, další ranky na nespecifikovaných místech obličeje, otřes mozku, vdechnutí zvratků a drobné oděrky v prsní krajině, přičemž následkem úrazu hlavy došlo u něho i k psychiatrické poruše (organickému syndromu a trvalým následkům v podobě lehké ataxie). Léčení těchto zranění trvá dosud a do poloviny roku 1999 byl poškozený v důsledku těchto zranění velmi omezen ve svých mimopracovních aktivitách a vyřazen z aktivit pracovních. Po nehodě obžalovaný z místa odešel, aniž poskytl zraněnému spolujezdci první pomoc či takovou pomoc zajistil jinak. Za to byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání osmi let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovanému uložena povinnost uhradit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně se sídlem v Č., částku 80 514 Kč. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání okresní státní zástupce a obžalovaný P. K. Odvolání okresního státního zástupce bylo podáno v neprospěch obžalovaného a směřovalo do výroku o trestu. Okresní státní zástupce nesouhlasil s tím, že obžalovaný byl postižen toliko úhrnným trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, byť trest zákazu činnosti byl vyměřen v trvání osmi let. Zatímco výměra trestu zákazu činnosti vystihuje vysokou společenskou nebezpečnost jednání obžalovaného, nestalo se tak ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody. Mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že obžalovaný po nehodě, kterou zavinil, z místa utekl. Takovým jednáním bezprostředně ohrozil život poškozeného, který byl v té době jeho blízký známý. Jen shodou okolností byla včas přivolána náhodnými svědky záchranná zdravotní služba. Kromě toho měl soud přihlédnout i k hladině alkoholu v krvi obžalovaného, která činila 2,34 g/kg alkoholu a zcela vylučovala provádění takové činnosti, jako je řízení vozidla. Okresní soud měl přihlédnout i k rozsahu a závažnosti zranění poškozeného H. F., u něhož objektivně existují trvalé následky. V závěru podaného odvolání okresní státní zástupce navrhl, aby obžalovanému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody výrazně nad jednu šestinu zákonného rozpětí se zařazením do věznice s dozorem. Obžalovaný v podaném odvolání prostřednictvím svého obhájce uvedl, že ani po doplnění dokazování nebyly objasněny všechny rozpory, které se ve věci vyskytly a na něž poukázal krajský soud ve svém předchozím rozhodnutí, jež se týkaly příčinné souvislosti mezi s úrazem vzniklým při posuzované nehodě a psychiatrickou poruchou poškozeného. Je proto přesvědčen, že jeho jednání při respektování zásady in dubio pro reo mělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Pokud jde o trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmi let, jeví se obžalovanému i při stávající právní kvalifikaci jako nepřiměřeně přísný. Nikdy se v minulosti nedopustil přestupku v dopravě v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů, dosud nikdy takovým trestem nebyl postižen ani ve správním řízení. V závěru podaného odvolání obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve všech výrocích zrušil a znovu rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. a že jej uznává vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. Za tyto delikty by mu měl být uložen přiměřený podmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti v trvání dvou až tří let. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna má být odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Českých Budějovicích dle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení jemu předcházející, přihlížel přitom i k tomu, zda nedošlo k vadám, které odvoláním výslovně vytýkány nebyly, a dospěl k těmto závěrům: Především je třeba připomenout, že v této trestní věci okresní soud rozhodl již v minulosti rozsudkem ze dne 17. 5. 1999 sp. zn. 2 T 27/99. Uznal tehdy obžalovaného vinným pouze trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr.zák., jichž se dopustil výše popsaným jednáním (s výjimkou odchodu z místa dopravní nehody a neposkytnutí první pomoci zraněnému spolujezdci). Za to mu uložil úhrnný trest odnětí svobody na jeden rok s podmíněným odkladem na zkušební dobu tři roky a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání osmi let. Poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud usnesením ze dne 31. 8. 1999 sp. zn. 4 To 641/99 k odvolání okresního státního zástupce a k odvolání obžalovaného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí tehdy uvedl, proč napadený rozsudek nemohl obstát, proč musel být zrušen, v jakém směru je třeba dokazování doplnit, jaká zákonná ustanovení musí soud prvního stupně respektovat, aby hodnocení provedených důkazů vyznělo přesvědčivě a skutková zjištění bylo možno považovat za správná a úplná, aby za zákonnou bylo možno považovat použitou právní kvalifikaci a aby v případě uznání viny bylo možno považovat za přiměřené uložené tresty. Již ve svém tehdejším usnesení krajský soud uvedl, že není pochyb o tom, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že to byl právě obžalovaný P. K., kdo v nočních hodinách kritického dne v Č.v ulici F. ve směru od ulice L. do centra města couval s osobním automobilem tov. zn. Audi 100 a v prostoru u domu čp. X narazil do maringotky odstavené u okraje vozovky. Stejně tak není pochyb o tom, že v té době měl v krvi nejméně 2,34 g/kg alkoholu, že na místě spolujezdce přepravoval svého známého H. F., který při nehodě utrpěl zranění již výše popsaná, a že sám obžalovaný místo dopravní nehody opustil, aniž poškozenému poskytl potřebnou pomoc, případně mu takovou pomoc zajistil jinak. Stejně tak uvedl, že jednotlivé důkazy, které okresní soud v poměrně obsáhlém odůvodnění napadeného rozsudku podrobně citoval, svědčí pro spolehlivý závěr o vině obžalovaného trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. Další dokazování, které v této trestní věci bude ještě nutno provést, proto nemuselo být zaměřeno na bližší objasňování této právní kvalifikace, neboť ta je nezpochybnitelná. Okresní soud po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí při prováděném dokazování respektoval ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. a provedl úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, stejně jako respektoval toto zákonné ustanovení v tom směru, že je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud. Z tohoto pohledu po procesní stránce nelze okresnímu soudu nic vytknout. Všechny důkazy, které okresní soud v původním řízení, jakož i v doplněném řízení provedl, v odůvodnění napadeného rozsudku velice podrobně cituje. Není proto zapotřebí v odůvodnění tohoto rozhodnutí znovu jednotlivé důkazy opakovat a připomínat. Stačí jen zdůraznit doplněk původního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný soudním znalcem MUDr. F. V. Na základě konzultace s odborníkem z oboru neurologie MUDr. H. a doplnění zdravotní dokumentace poškozeného pak soudní znalec MUDr. F. V. dále nově konstatoval objektivně zjištěné trvalé zdravotní následky u H. F. v podobě lehké ataxie (nekoordinovanost pohybů), chůze o širší bázi, setřelé monotónní řeči a poruch rovnováhy. Tyto trvalé následky jsou rovněž důsledkem úrazu hlavy. Na žádost obhajoby znalec posuzoval i možnost, zda na vznik zranění, průběh léčby a zdravotní následky nemohl mít vliv zdravotní stav poškozeného před úrazem, avšak tuto možnost jednoznačně vyloučil. Naopak potvrdil, že H. F. je plně invalidní následkem úrazu ze dne 30. 3. 1998. O těchto závěrech neměl ani krajský soud důvod pochybovat. Sám se mohl přesvědčit při veřejném zasedání, jehož se zúčastnil i H. F., že poškozený i dne 22. 8. 2000 trpěl přetrvávajícími potížemi, které byly patrny jak na jeho motorice, tak na způsobu řeči. Nelze proto vůbec pochybovat, že zranění, které poškozený utrpěl při projednávané dopravní nehodě, je těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., jak správně uvedl již okresní soud. Tento soud se náležitě vypořádal i s otázkou zavinění obžalovaného na tomto následku, jakož i s otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním obžalovaného a způsobenou újmou poškozeného. V odůvodnění napadeného rozsudku v této souvislosti uvedl, že k této těžké újmě na zdraví došlo v bezprostřední příčinné souvislosti s úrazem hlavy při dopravní nehodě způsobené obžalovaným dne 30. 3. 1998. Jiné možné příčiny vzniku těchto následků byly totiž dalšími provedenými důkazy vyloučeny. S takovým závěrem hodnocení provedených důkazů se odvolací soud ztotožnil. Nedbalostní zavinění obžalovaného na uvedeném těžkém následku je mimo jakoukoliv pochybnost, neboť si musel být vědom toho, že řízením vozidla v opilosti může způsobit nejen škodu na majetku, ale i na zdraví. Trestní odpovědnost obžalovaného nemůže být vyloučena ani závěry znaleckého psychiatrického posudku o jeho duševním stavu v době činu. Okresní soud ani tuto otázku neponechal bez povšimnutí, doplnil písemný znalecký posudek soudních znalců MUDr. J. F. a MUDr. J. P. a jejich závěry odůvodnění rozsudku cituje a hodnotí. Krajský soud se plně ztotožňuje s okresním soudem v tom, že závěry znalců psychiatrů o údajně přechodném kvalitativně změněném vědomí, v důsledku něhož měly být schopnosti obžalovaného své jednání ovládat a rozpoznat jeho nebezpečnost až vymizelé, byly velmi nepřesvědčivé, pokud v důsledku tohoto stavu měl být časově a prostorově dezorientován (měl se chovat měnlivě), avšak je zjištěno, že o sebe a o auto se uměl zcela cíleně postarat, zcela cíleně a dlouhou dobu směřoval přesně domů. Na fyzické trauma je usuzováno v rozporu se závěry znalce v oboru soudního lékařství pouze na základě nějakého nediagnostikovaného poranění páteře obžalovaného, na možné psychické trauma pak z pouhého tvrzení obžalovaného, které si ani neověřovali. Pokud pak sami znalci patickou opilost připouštějí pouze jako eventualitu, již pouze nemohou vyloučit a jejíž existence má být prokazována tak nepřesvědčivě, pak se soud s takovou eventualitou neztotožnil do té míry, aby uzavřel, že obžalovaný nevěděl po celou dobu, co dělá a jaké může mít jeho jednání následky. Sami znalci totiž připustili kolísavý charakter patické opilosti, kdy zúžené vědomí je v určitých okamžicích přítomno a v určitých okamžicích není. Pak ale v těch okamžicích bez zúženého vědomí měl obžalovaný nějakou snahu o pomoc vyvinout. Za zcela správnou považuje odvolací soud i další úvahu okresního soudu, že chování obžalovaného svědčí pro to, že upřednostnil své zájmy a byl srozuměn v důsledku opilosti s tím, že H. F. v autě zůstal, což mu bylo jedno. Byl srozuměn i s tím, že H. F. se necítí dobře a že může být i zraněn. Pro tento závěr (že obžalovaný byl při vědomí, věděl, co se dělo, než se vyspal) svědčí i záznam z ošetření, kdy odpovídal věcně, věděl, že v bezvědomí nebyl, a takto to i vypověděl. Chování obžalovaného plně svědčí o tom, že byl při smyslech, když se snažil nastartovat, odjet, telefonovat, opustil místo dopravní nehody, aniž poskytl pomoc, pro patickou opilost naopak pouze ničím nepodložené eventuální domněnky znalců, proto soud uzavírá, že obžalovaný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci i po subjektivní stránce, opilost a následné „alkoholové okno„ ho z odpovědnosti nevyviňují, byť soud připouští, že za střízliva by obžalovaný mohl jednat jinak. Po takovém zhodnocení provedených důkazů dospěl okresní soud nejen ke správným skutkovým zjištěním, ale i ke správné a zákonné právní kvalifikaci. Tu rovněž přesvědčivě odůvodnil, a proto stačí na jeho úvahy v tomto směru jen odkázat. Z těchto podstatných důvodů zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen. Stejně tak nedotčen zůstal ve výroku o povinnosti obžalovaného uhradit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 80 514 Kč, neboť tento výrok se bezprostředně vztahuje k nedotčenému výroku o vině. Při úvahách o druhu a výměře ukládaného trestu okresní soud přihlédl ke všem těm okolnostem, které rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. Třebaže s naprostou většinou jeho úvah je třeba souhlasit, nelze již přisvědčit jeho konečnému závěru o uložení právě té výše trestu, jakou nakonec zvolil, a to nejen ve vztahu k trestu odnětí svobody, ale i ve vztahu k trestu zákazu činnosti. Jestliže obžalovaný byl odsuzován hned za tři trestné činy (dva úmyslné a jeden nedbalostní), byl mu správně ukládán úhrnný trest podle zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr. zák. Tento trest byl uložen v rámci zákonné trestní sazby uvedené v § 224 odst. 2 tr. zák., kde pro trest odnětí svobody je stanovena sazba od šesti měsíců do pěti let. Uložil-li okresní soud tento druh trestu obžalovanému jen ve výměře jednoho roku, jde o trest nepřiměřeně mírný. Jednotlivé okolnosti případu, stejně jako okolnosti zjištěné k osobě obžalovaného, jak jsou rozvedeny v napadeném rozsudku či v podaném odvolání okresního státního zástupce, svědčí pro závěr o potřebě ukládat obžalovanému přísnější trest odnětí svobody, než se napadeným rozsudkem stalo. Odvolací soud má zato, že musí jít o trest odnětí svobody ve výměře dvou let. Takový trest ještě lze podmíněně odložit ve smyslu § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. I když míra zavinění obžalovaného, hladina jeho alkoholemie, způsob chování po činu a závažnost způsobeného následku by mohla nasvědčovat potřebě přímého výkonu trestu, odvolací soud se nakonec ztotožnil s úvahami okresního soudu, že účelu trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák. bude v tomto konkrétním případě dosaženo i jeho podmíněným odkladem. Zkušební dobu však bylo třeba stanovit v delší výměře, než učinil soud prvního stupně. Z těchto důvodů krajský soud obžalovanému uložil trest odnětí svobody na dva roky se zkušební dobou na čtyři roky. Řidičskou nekázeň obžalovaného bylo třeba potrestat i trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel. Přes shora zdůrazněné přitěžující okolnosti však u obžalovaného, který sice v kartě řidiče má čtyři záznamy, ovšem první tři jsou z let 1991 a 1992 a poslední ze dne 24. 3. 1998 je pro porušení zákazu zastavení, který ale v opisu rejstříku trestů nemá žádný záznam, není namístě ukládat osmiletý trest zákazu činnosti, nýbrž trest poněkud mírnější, uložený mírně nad polovinou zákonné trestní sazby, tedy ve výměře šesti let. Trest uložený odvolacím soudem je třeba jako celek považovat za přísnější než trest uložený okresním soudem. Proto krajský soud toto své rozhodnutí učinil pouze k odvolání okresního státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obžalovaného, zatímco odvolání obžalovaného zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4523/	31.07.2000	6 To 430/2000	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Plzni zrušil ke stížnosti okresního státního zástupce v Chebu usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2000 sp. zn. 3 T 77/2000 a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Z o d ů v o d n ě n í: Napadeným usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2000 sp. zn. 3 T 77/2000 samosoudce okresního soudu podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil Policii ČR, Oddělení cizinecké policie Cheb, věc vedenou proti obžalovanému I. H., kvalifikovanou v obžalobě okresního státního zástupce v Chebu jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Žalovaného skutku se měl obžalovaný dopustit v době od 19. 4. do 2. 5. 2000 tím, že se zdržoval v M. i na jiných místech okresu Ch., ač mu byl rozhodnutím Policie ČR, Správy Západočeského kraje, Oddělení cizinecké policie Cheb, ze dne 11. 4. 2000 čj. PZC-807/PCCH-2000 vysloven zákaz pobytu na území ČR do dne 14. 4. 2003, toto rozhodnutí nabylo právní moci dnem 20. 4. 2000 a lhůta k opuštění republiky byla stanovena do dne 18. 4. 2000. Současně soud prvního stupně podle § 72 odst. 1 tr. ř. propustil obžalovaného z vazby na svobodu. Proti tomuto usnesení podal okresní státní zástupce v Chebu v zákonné lhůtě stížnost, ve které uvedl, že jednání obviněného není přestupkem, ale jde o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak byl specifikován v obžalobě, neboť správní vyhoštění podle § 119 zák. č. 326/1999 Sb. je v podstatě zákazem pobytu, a to ve smyslu ustanovení § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. V důsledku toho jsou do rozhodnutí soudu stále dány důvody vazby obviněného, jak byly shledány při jeho vzetí do vazby. Proto stěžovatel navrhuje Krajskému soudu v Plzni, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí a obviněného do té doby ponechal ve vazbě. Krajský soud v Plzni z podnětu včas podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž mohl stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející jeho vydání, a došel k závěru, že stížnost je důvodná. Řízení předcházející vydání napadeného usnesení proběhlo plně v souladu s trestním řádem a jeho nesprávnost nebyla důvodem pro postup podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. Naproti tomu zdejší soud se nemůže ztotožnit s argumenty uváděnými v jinak přehledném, podrobném a logickém odůvodnění napadeného rozhodnutí. Lze souhlasit s tím, že v uvedeném rozhodnutí cizinecké policie, konkrétně v jeho výroku, došlo k pochybení a obžalovanému bylo uloženo správní vyhoštění „na území České republiky do 14. 4. 2003“. Ve výroku je však dále uváděno, podle kterého ustanovení bylo správní vyhoštění uloženo, a také byla v enunciátu určena doba k vycestování z území České republiky, a to do 24.00 hod. dne 18. 4. 2000 s dovětkem, že proti tomuto rozhodnutí je vyloučen odkladný účinek odvolání (čl. 19). Obviněný sám ve svém výslechu také připouští, že převzal „vyslovený zákaz pobytu cizineckou policií v České republiky“, před soudem prostřednictvím své tlumočnice uvedl, že se cítí být vinen podle obžaloby, že zůstal na území České republiky přesto, že měl za povinnost republiku opustit. Žalovaný trestný čin je trestným činem úmyslným, takže argumenty vyvozované z nesprávné dikce výroku rozhodnutí cizinecké policie by byly na místě jen tehdy, kdyby obžalovaný uváděl, že nepochopil význam převzatého rozhodnutí a nebo s ohledem na formulační pochybení ho pochopil jiným způsobem. K tomu však nedošlo. Rozhodujícím pro posouzení závěrů nalézacího soudu je vyřešení otázky, zda lze považovat správní vyhoštění ukládané podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky v platném znění za zákaz pobytu předpokládaný v ustanovení § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Připomíná se, že žalovaný trestný čin je spáchán tehdy, když pachatel maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoliv mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán. V daném případě lze souhlasit s argumenty samosoudce v tom směru, že obžalovanému nebyl uložen trest vyhoštění ve smyslu § 57 tr. zák. Jde tedy výhradně o to, zda pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 118 odst. 1 a § 119 zák. č. 326/1999 Sb. lze považovat za zákaz pobytu na území republiky. Přestože okresní soud provedl podrobný rozbor srovnání současné úpravy zmíněného zákona a předchozího zákona č. 123/1992 Sb., nelze se ztotožnit s jeho právními závěry. Je sice skutečností, že zmíněný zákon v platném znění neobsahuje ustanovení, které by výslovně uvádělo zákaz pobytu cizinců na území České republiky. Z hlediska sémantického výkladu, a to výhradně tohoto výkladu, by okresní soud měl pravdu. Smysl normy však nelze vykládat tak, že se určité ustanovení nebo jeho část vytrhne z kontextu a pomine se výklad logický a systematický. Správním vyhoštěním se sice podle zákona rozumí ukončení pobytu cizince na území republiky, které je spojeno se stanovením doby vycestování z republiky a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území republiky (§ 118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb.). V návaznosti na ustanovení § 119 zmíněného zákona a tam stanovené podmínky je však nutno obsah tohoto správního vyhoštění spatřovat zcela jednoznačně v zákazu pobytu na našem území po stanovenou dobu. Tomu odpovídá i možnost omezení osobní svobody cizince za účelem jeho zajištění k následné realizaci správního vyhoštění podle § 124 a násl. zák. č. 326/1999 Sb. Ustanovení o správním vyhoštění tedy není toliko normou zavazující orgány státu a ukládající jim povinnosti, které mají realizovat ukončení pobytu cizince na území, zajistit, aby cizinec území republiky opustil a neumožnit cizinci vstup na území republiky. Jedná se zároveň o právní normu, která je elementem celého systému právních norem upravených zmíněným zákonem. O vztahu mezi jednotlivou normou a určitým systémem platného práva proto platí poznatky o vztahu mezi tímto systémem, jeho strukturou a elementární částí daného systému. Právě z povahy vztahu mezi právními normami a systémem vyplývá, že jednotlivá právní norma nemůže být vykládána, poznána a pochopena izolovaně. Plného smyslu a obsahu nabývá teprve jako část systému práva, a proto krajský soud zdůrazňuje výklad systematický a logický. Přestože ustanovení § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na území České republiky v platném znění, neupravuje způsob ukončení pobytu cizince na území s výjimkou stanovení doby jeho vycestování, výslovně poukazuje na dobu, po kterou nelze následně umožnit cizinci vstup na území. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti je i tuto dikci nutno považovat nejen za povinnost uloženou příslušným státním orgánům, ale také za zákaz vstupu, a tedy následně zákaz pobytu na území ČR pro daného cizince. Proto zdejší soud vyhověl stížnosti okresního státního zástupce, a to i ve vztahu k výroku o propuštění z vazby na svobodu, neboť i ten byl postupem podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v návaznosti na zrušení výroku o postoupení věci. Obžalovaný je důvodně podezřelým ze spáchání trestné činnosti na území České republiky se zdržuje neoprávněně, neoprávněně zde pracuje a logicky není nikde hlášen k pobytu. I podle názoru stížnostního soudu je dána důvodná obava, že při propuštění z vazby na svobodu by uprchl do ciziny nebo se skrýval, aby se vyhnul trestnímu stíhání, ostatně sám obviněný při výslechu před vyšetřovatelem uváděl, že po propuštění by se vrátil domů. Tím by byl zmařen účel trestního řízení. Je tedy dán důvod vazby útěkové podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, jak jej shledal při rozhodování o vzetí do vazby jiný soudce Okresního soudu v Chebu. Napadené usnesení bylo po zrušení stížnostním soudem vráceno okresnímu soudu s tím, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4487/	31.07.2000	31 Cdo 1302/2000	Sbírkový text rozhodnutí V r c h n í s o u d v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2000 potvrdil usnesení ze dne 5. 10. 1999, jímž K r a j s k ý o b c h o d n í s o u d v Praze zamítl věřitelův návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že navrhovatel (R., a. s.) nedoložil existenci druhého dlužníkova věřitele; v daném případě navrhující věřitel uvedl, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 113 000 000 Kč z titulu vrácení plnění z neplatné nájemní smlouvy ze dne 10. 11. 1993, a že dalším dlužníkovým věřitelem se splatnou pohledávkou je G., a. s., které dne 1. 7. 1998 úplatně část své pohledávky (v rozsahu 10 000 000 Kč) postoupil (původně mělo jít o pohledávku ve výši 123 000 000 Kč). Existence pohledávky G., a. s. – i kdyby byla prokázána – nemůže být postačující pro zjištění úpadku dlužníka jakožto hmotněprávní kategorie. I v případě, že věřitel svou původní pohledávku či její část postoupil G., a. s., nelze mít dlužníkův úpadek za jednoznačně osvědčený ve smyslu § 12a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen “ZKV”), jestliže by dalším dlužníkovým věřitelem byla pouze tato akciová společnost. K naplnění úpadku jakéhokoliv dlužníka vyžaduje zákon o konkursu a vyrovnání v ustanovení § 1 odst. 2 a 3 vždy existenci více věřitelů. Tím je třeba rozumět určitý objektivní stav, kdy konkrétní dlužník má původní splatné závazky vůči alespoň dvěma věřitelům a toliko za této situace lze hovořit o úpadku. Postoupení části pohledávky či některé z pohledávek jediného věřitele třetí osobě je samozřejmě možné a zakládá povinnost dlužníka plnit postupníkovi (§ 524 a násl. obč. zák.) a postupník může rovněž řádně (mu) postoupenou pohledávku přihlásit v konkursním řízení dle § 20 ZKV, jako věřitel se všemi právy a povinnostmi z tohoto postavení vyplývajícími. Pro účely posuzování úpadku dlužníka dle zákona o konkursu a vyrovnání je však třeba vycházet z toho, že pohledávka či pohledávky původně svědčily toliko postupiteli, tedy jedinému věřiteli, který jejich postoupením třetí osobě nemůže cíleně vytvořit situaci naplňující znaky úpadku dlužníka. Z těchto důvodů měl odvolací soud odvolání za nedůvodné. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl, uváděje, že jde o otázku, jejíž řešení v soudní praxi vyústilo ve shora prezentovaný právní názor. Proti usnesení odvolacího soudu podal advokátem zastoupený věřitel (který současně – ve shodě s aktuálními údaji z obchodního rejstříku – oznámil změnu svého obchodního jména do podoby R – T., a. s.) včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., namítaje existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí má podle dovolatele zásadní význam po právní stránce, jelikož uznáním právního názoru odvolacího soudu jako obecného pravidla pro řešení obdobných situací by docházelo k poškozování věřitelů jako navrhovatelů konkursu a k maření účelu konkursního řízení. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu o tom, že podmínka více věřitelů vyžadovaná ustanovením § 1 ZKV je splněna, jen jde-li o původní pohledávky, s tím, že pojem “věřitel” je v právní teorii i praxi zcela nesporný a jeho postavení je dáno v souladu s obligačním právem toliko skutečností, že tato osoba má vůči dlužníku pohledávku. Zákon o konkursu a vyrovnání neumožňuje provádět selekci věřitelů ani pohledávek z hlediska jejich původu, právního důvodu vzniku nebo způsobu jejich nabytí, a to ani podle soudem užitého kriteria (totiž podle toho, zda jde o původní pohledávku věřitele nebo o pohledávku získanou od jiného věřitele postoupením či jiným způsobem). Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci – jak se podává z obsahu odvolání na č. l. 53 – naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. V intencích uvedeného má Nejvyšší soud dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř. za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce co do obecného dopadu na případy obdobné povahy a zkoumá otázku, jež judikaturou dovolacího soudu nebyla řešena a jejíž výklad v judikatuře vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nemá – oproti přesvědčení odvolacího soudu – za ustálený (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). N e j v y š š í s o u d zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají; úkolem dovolacího soudu – jenž je jinak vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.) – proto bylo prověřit správnost úvah odvolacího soudu o (ne)naplnění předpokladu “více věřitelů dlužníka se splatnými závazky”. Se zřetelem k době vydání napadeného usnesení je pro závěr o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem rozhodný výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb. (srov. i rozhodnutí uveřejněná pod čísly 5/1997 a 59/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), čemuž odpovídá i citace příslušných ustanovení zákona (nicméně dále formulované závěry se prosadí i při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném od 1. května 2000 – to jest po novele provedené zákony č. 27/2000 Sb. a č. 105/2000 Sb.). Podle ustanovení § 1 ZKV dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen plnit své splatné závazky (odstavec 2). Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat (odstavec 3). Zákon o konkursu a vyrovnání zná dva typy dlužníkova úpadku; úpadek pro insolvenci, definovaný v ustanovení § 1 odst. 2 ZKV, a úpadek pro předlužení, vymezený ustanovením § 1 odst. 3 ZKV. V obou případech je předpokladem úpadku mimo jiné i to, že dlužník má více věřitelů se splatnými závazky. Právě pluralita věřitelů je charakteristickým znakem, jímž se české konkursní řízení liší od řízení exekučního. Zatímco exekučnímu řízení je vlastní vynucování majetkového nároku přiznaného exekučním titulem v právním poměru jediného věřitele (oprávněného) proti dlužníku (povinnému), pro konkursní řízení je typické, že je zde více věřitelů, kteří uplatňují více majetkových nároků společně (v jediném řízení) vůči jedinému dlužníku, a kteří se z dlužníkova majetku (případně z majetku, na nějž se pro tyto účely hledí, jako na dlužníkův majetek, ač je vlastnicky připsán osobám jiným) uspokojí poměrně. Podstatu konkursního řízení ostatně vystihuje samo slovo “konkurs”, jež pochází z latinského termínu “concursus creditorum”, odrážejícího fakt, že jde o souběh věřitelů formou přihlašování pohledávek za účelem jejich uspokojení z konkursní podstaty. Nejvyšší soud již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98 , uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen “stanovisko”) vysvětlil (pod bodem XIII stanoviska, str. 181 /357/), že požadavek zákona na pluralitu věřitelů nelze posuzovat odděleně od požadavku plurality “splatných závazků” dlužníka. Dlužník musí mít nejméně dva věřitele, z nichž každý má proti němu pohledávku po lhůtě splatnosti; o úpadek v žádné z jeho forem tedy nepůjde například tehdy, má-li dlužník jen jediného věřitele s (více) pohledávkami po lhůtě splatnosti, avšak pohledávky dalších věřitelů dosud splatné nejsou (doba plnění dosud neuplynula). Tamtéž Nejvyšší soud formuloval závěr, že podmínka více věřitelů dlužníka je splněna také tehdy, je-li splatná pohledávka dalšího (druhého) věřitele zanedbatelného rozsahu. Jelikož zákon o konkursu a vyrovnání v ustanovení § 1 ani na jiném místě nepředepisuje (pro účely osvědčení úpadku dlužníka dle § 12a odst. 1 ZKV) závazku dlužníka za jeho věřitelem (věřiteli) jinou vlastnost než tu, že musí jít o závazek splatný, zkoumal Nejvyšší soud odvolacím soudem vyslovený názor z pohledu obecných ustanovení občanského zákoníku o závazkových vztazích. Podle ustanovení § 488 obč. zák. závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. V právní teorii se pohledávkou obecně rozumí právo věřitele požadovat na dlužníkovi plnění vyplývající ze závazkového vztahu, a jako dluh nebo závazek se označuje povinnost dlužníka něco (věřiteli) plnit. Ačkoliv se pojmu závazek užívá někdy jen pro označení dlužníkovy povinnosti (dluhu) a jindy pro označení celého závazkového vztahu, není pochyb o tom (a výklad podaný v bodě XIII stanoviska to dokládá), že ustanovení § 1 odst. 2 a 3 ZKV užívá pojmu “splatné závazky” ve významu prvním, tedy k označení dlužníkova dluhu, jehož protipólem jsou splatné pohledávky dlužníkových věřitelů. Postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl. obč. zák. (cesí) postupuje původní věřitel (postupitel – cedent) svou pohledávku třetí osobě – novému věřiteli (postupníkovi – cesionáři), čímž dochází ke změně v subjektech původního závazkového vztahu (ke změně v osobě věřitele). S výjimkou případů, kdy je postoupení pohledávky jako takové výslovně vyloučeno zákonem (srov. např. § 525 obč. zák.) nebo kdy postoupení pohledávky brání povaha závazku (např. jde-li o plnění vázané nezastupitelně na osobu dlužníka), případně dohoda uzavřená mezi původním věřitelem a dlužníkem (k povaze postoupení srov. např. Knapp, V. a kol : Občanské právo hmotné, svazek II., 1. vydání, Praha, CODEX 1995, str. 97-100), pak nejsou kladeny žádné zákonné překážky postoupení i jen části pohledávky, neklade-li takové omezení povaha závazku – nejde-li tedy např. o závazek nedělitelný (srov. např. Jehlička, O. – Švestka, J. – Škárová, M. a kol. : Občanský zákoník. Komentář. 5. vydání, Praha, C. H. Beck 1999, str. 523). Úsudek odvolacího soudu, podle nějž pro posouzení dlužníkova úpadku je třeba vycházet z toho, že dlužník musí mít původní (nikoli postoupené) splatné závazky vůči alespoň dvěma věřitelům, v zákoně o konkursu a vyrovnání ani v jiném právním předpisu oporu nemá. Tvrzení, že, svědčila-li pohledávka či pohledávky původně jedinému věřiteli, nemůže býti nabyvatel části pohledávky nebo jedné z pohledávek pokládán za dalšího věřitele se splatnou pohledávkou, by při své absolutizaci muselo dopadnout i do poměrů dědické sukcese (kde nelze vyloučit, že dva a více dědiců nabyde různé pohledávky /nebo části pohledávek/ jediného původního věřitele – zůstavitele). Námitka, že tomu tak není, neboť odvolací soud se zabýval jen smluvním postoupením (části) pohledávky (a nikoli jejím přechodem), by nutně vedla k závěru, že důvodem, pro který odvolací soud nepokládal G., a. s., za dalšího dlužníkova věřitele, ve skutečnosti nebyla “nepůvodnost” pohledávky, nýbrž smluvní způsob jejího nabytí. Neexistuje ovšem žádný rozumný důvod, pro který by konkursní soud mohl příslušné osobě pro účely posouzení předpokladů dlužníkova úpadku odepřít postavení dalšího věřitele jen proto, že tuto pohledávku nebo její část nabyla od předchozího (“původního”) věřitele smluvně. Nesprávnost takového výkladu lze vyvrátit i použitím argumentu ad absurdum. Jestliže by pro účely osvědčení úpadku dlužníka nebylo lze míti za dlužníkova věřitele postupníka (cesionáře), pak by nutně muselo toto postavení svědčit osobě jiné, “logicky” věřiteli původnímu (postupiteli – cedentovi). Stěží si totiž lze představit, že by existovala splatná pohledávka za dlužníkem, kterou by při úvaze o dlužníkově úpadku nebylo lze přičíst žádnému jeho věřiteli; kdyby ovšem původní věřitel po řádném smluvním postoupení pohledávky zanikl bez právního nástupce (smrtí, výmazem z obchodního rejstříku po ukončení likvidace apod.), pak by tento nepřijatelný důsledek (pohledávka bez věřitele) pro účely konkursního řízení v jeho první fázi (od podání návrhu na prohlášení konkursu do rozhodnutí o něm) vskutku nastal. Uplatnění tohoto argumentu právní logiky se prosadí rovněž při představě – ke které úvahy odvolacího soudu vybízejí – že by návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podávala (jako “původní věřitel”) osoba, která splatnou pohledávku za dlužníkem před podáním návrhu účinně postoupila (bez ujednání o tom, že bude postoupený nárok sama vymáhat svým jménem na účet postupníka – srov. § 530 odst. 1, větu první, obč. zák.) jinému. Lze tudíž uzavřít, že ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 a 3 ZKV může být dalším věřitelem se splatnou pohledávkou za dlužníkem i osoba, která jednu z více pohledávek za dlužníkem nebo část jediné pohledávky za dlužníkem nabyla od věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu, smlouvou o postoupení pohledávky nebo její části, uzavřenou podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák. K zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu by ve shora popsaném případě mohlo dojít jen tehdy, měl-li by konkursní soud za prokázáno, že k postoupení pohledávky došlo výlučně z tohoto důvodu, aby bylo lze podat návrh na prohlášení konkursu, a že smyslem takového kroku byla šikana dlužníka nebo snaha věřitele vyhnout se nalézacímu řízení o “dokládané pohledávce”, to jest řešit s dlužníkem spor o právo v konkursním řízení, kde pro něj ovšem v jeho první fázi není místa (srov. bod VIII stanoviska, str. 176 /352/). Úmysl věřitele rozmnožit pro účely konkursu počet dlužníkových věřitelů však nelze presumovat jen z toho, že došlo k postoupení (části) pohledávky. Povinnost tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na nepoctivý úmysl věřitele při postoupení pohledávky nebo její části spočívá na dlužníku; takovou skutečností však není pouhý fakt, že k postoupení pohledávky nebo její části v daném místě a čase došlo. Jestliže v řízení nevyšla najevo skutečnost, jež poctivost věřitelova úmyslu zpochybňuje, nemá ani konkursní soud důvodu zkoumat označenou otázku z úřední povinnosti. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4488/	31.07.2000	31 Cdo 1488/2000	Sbírkový text rozhodnutí V r c h n í s o u d v Praze ve výroku označeným usnesením odmítl – odkazuje na ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – odvolání dlužníka (úpadce) proti usnesení ze dne 16. 11. 1999, kterým K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové prohlásil konkurs na jeho majetek. Odvolací soud měl usnesení o prohlášení konkursu za doručené úpadci – ve smyslu § 47 odst. 2 o. s. ř. – dnem 22. 11. 1999. Za poslední den lhůty k podání odvolání označil úterý 7. 12. 1999 a odtud uzavřel, že odvolání podané na poštu k přepravě až dne 17. 12. 1999, bylo opožděné. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal úpadce (zastoupený advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 a § 239 o. s. ř., namítaje mimo jiné, že napadené usnesení bylo vydáno na základě “nesprávného právního a faktického hodnocení” a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takže je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel jednak poukazuje na vady řízení, jež měly předcházet vydání usnesení o prohlášení konkursu, jednak odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o opožděnosti odvolání, uváděje, že usnesení o prohlášení konkursu mu bylo doručeno 22. 12. 1999, takže odvolání ze dne 28. 12. 1999, doplněné podáním ze dne 6. 1. 2000, je včasné. Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel své argumenty výslovně nepodřadil žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce však jimi vystihl dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř., jimiž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Dovolání je v dané věci přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., nikoli však (jak tvrdí dovolatel) podle § 239 o. s. ř., neboť napadené usnesení jednak není potvrzujícím usnesením odvolacího soudu, jednak není rozhodnutím ve věci samé. Dovolání je i důvodné. N e j v y š š í s o u d proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. “zmatečnostem”), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je – v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož jiné vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda výsledek dovolacího řízení může ovlivnit tvrzení o vadách řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak okolnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 16). V tomto usnesení rovněž formuloval závěr, od nějž nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci, totiž, že usnesení, jímž bylo odvolání odmítnuto podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., lze zrušit jen pro takové vady řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně, jež mohly mít vliv na správnost závěru o opožděnosti odvolání. Z tohoto pohledu jsou dovolatelova tvrzení o vadách řízení v době před vydáním usnesení o prohlášení konkursu bezcenná a Nejvyšší soud se jimi dále nezabýval. Jinak je tomu ovšem co do argumentu, že odvolání nebylo opožděné. Odvolací soud při odmítnutí odvolání vycházel z údajů na doručence neoddělené od obálky, v níž byla zásilka jako nevyzvednutá v úložní lhůtě vrácena zpět (srov. zásilku u č. l. 54), nikterak se ovšem nezabýval tím, proč soud prvního stupně předmětné usnesení doručoval dvakrát; napodruhé bylo doručeno úpadci do vlastních rukou dne 22. 12. 1999 (srov. doručenku u č. l. 54). Přitom mu tato skutečnost rovněž musela být známa, když i podle předkládací zprávy z č. l. 79 měl soud prvního stupně usnesení o prohlášení konkursu za doručené úpadci až dnem 22. 12. 1999 (od tohoto data odvozuje počátek běhu odvolací lhůty i dovolatel). Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 20 Cdo 320/98, uvedl, že nevyplývalo-li z obsahu spisu (stejně jako v této věci), proč soud prvního stupně – ač zásilka nebyla vrácena jako nedoručitelná s odůvodněním, že účastník nemá na uvedené adrese bydliště, případně že se na této adrese nezdržuje – rozhodnutí doručil znovu, bylo povinností odvolacího soudu, aby v rámci posouzení včasnosti odvolání zjistil příčinu takového postupu soudu prvního stupně. Přitom zjištění, že soud prvního stupně doručil rozhodnutí účastníku řízení znovu, aniž k tomu měl důvod, nutně vede k hodnocení jeho postupu jako procesně vadného. Opětovné (nesprávné) doručení téhož rozhodnutí pak sice účastníku novou (další) lhůtu k podání odvolání nezakládá (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1154/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 5), na další průběh odvolacího řízení však vliv má. Na jedné straně tak totiž byla v účastníku řízení (odvolateli), mylně vyvolána představa, že všem svým procesním povinnostem (co do doložení, že jeho odvolání je včasné) dostojí, podá-li odvolání ve lhůtě počítané od onoho nového (dalšího) doručení, na druhé straně soud prvního stupně tímto chybným krokem předurčil i rozsah šetření o včasnosti opravného prostředku, k němuž je povolán v intencích § 209 a § 210 o. s. ř., včetně případné účasti odvolatele na tomto šetření. Má-li předseda senátu soudu prvního stupně podle § 209 o. s. ř. podat zprávu, že odvolání je opožděné, nebo má-li činit úkony podle § 210 o. s. ř., jež předpokládají jeho úsudek, že odvolání opožděné není, je odůvodněné požadovat, aby tak činil vědomě a na základě potřebných zjištění. Jestliže tedy soud prvního stupně dá svým postupem účastníku najevo, že s prvním doručením písemnosti počátek běhu lhůty k podání odvolání nespojuje (tím, že rozhodnutí doručí znovu) a že podaný opravný prostředek pokládá za včasný (tím, že v předkládací zprávě výslovně uvede, že odvolání bylo podáno včas, nebo že v ní jako den doručení napadeného rozhodnutí odvolateli vyznačí den nového /dalšího/ doručení), nemůže odvolací soud bez dalšího šetření, jež v sobě zahrnuje především zpřístupnění informace o možnosti jiného posouzení běhu odvolací lhůty odvolateli, uzavřít, že opakované doručení bylo nadbytečné, a že již doručení první založilo účinky doručení řádného. To platí zvláště za situace, kdy první doručení bylo uskutečněno fikcí (uložením na poště) tak, že se zásilka reálně k adresátu nedostala (po uplynutí úložní lhůty byla jako nevyzvednutá vrácena zpět soudu). V daném případě se odvolací soud těmito zásadami neřídil a závěr o opožděnosti odvolání dovodil výlučně z údajů uvedených na doručence týkající se zásilky doručované úpadci jako v pořadí prvé. Bez znalosti příčin, které soud prvního stupně vedly k opětovnému doručení usnesení, tak zůstává právní posouzení včasnosti odvolání odvolacím soudem neúplné a tedy (ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) i nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Pro úplnost se uvádí, že v obsahu spisu neměl oporu ani úsudek odvolacího soudu, že odvoláním proti usnesení o prohlášení konkursu je podání z č. l. 58-61, podané na poštu k přepravě 17. 12. 1999 (srov. obálku u č. l. 62). Obsah tohoto podání závěru, že jde o odvolání bez dalšího nenasvědčuje; navíc bylo podání učiněno v době, kdy úpadce o prohlášení konkursu (subjektivně) ani nevěděl. Úpadce sám pak (správně) má za odvolání až podání datované 28. 12. 1999, a podané na poštu k přepravě dne 29. 12. 1999, jež v důsledku chybného postupu soudu prvního stupně (srov. úřední záznam na č. l. 130 a vyjádření na č. l. 156) nebylo odvolacímu soudu vůbec předloženo.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13462/	27.07.2000	20 Cdo 723/2000	Sbírkový text rozhodnutí K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 11. 1999 potvrdil k odvolání žalovaných rozsudek ze dne 5. 10. 1998, jímž O k r e s n í s o u d v Novém Jičíně žalovaným uložil zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 12 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 19. 11. 1994 do zaplacení a zavázal je k náhradě nákladů řízení žalobci. Dále žalovaným stanovil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 1125 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, že F., v. o. s., dlužila žalobci ze smlouvy o přepravě ze dne 7. 10. 1994 částku 12 000 Kč jako nedoplatek přepravného, splatného ke dni 18. 11. 1994. Veřejná obchodní společnost byla ke dni 8. 6. 1995 vymazána bez likvidace z obchodního rejstříku a její práva a závazky přešly na F., spol. s r. o., jež ovšem dluh dosud rovněž neuhradila. Žalovaní, kteří byli společníky veřejné obchodní společnosti po celou dobu jejího trvání, pak za úhradu nedoplatku ručí dle ustanovení § 56 odst. 6 a § 76 obch. zák., přičemž toto ručení jako akcesorický závazek nezaniká zánikem dlužníka. Bez významu pro řízení je podle odvolacího soudu okolnost, že Okresní soud v Novém Jičíně vydal dne 11. 2. 1997 platební rozkaz, kterým k zaplacení pohledávky zavázal veřejnou obchodní společnost; jde o právně neúčinné rozhodnutí, neboť veřejná obchodní společnost již v době jeho vydání neexistovala a i kdyby v onom řízení bylo lze dovodit procesní nástupnictví jiného subjektu, např. F., spol. s r. o., šlo by o nárok vůči právnímu nástupci původního dlužníka, takže (v poměru k žalovaným v tomto sporu) nejde o totožnost účastníků na straně žalované a nemůže jít o překážku věci zahájené nebo dokonce o překážku věci rozsouzené. Proti rozsudku odvolacího soudu – a to výslovně do všech jeho výroků – podali všichni žalovaní (zastoupeni advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., namítajíce existenci dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 písm. a) a d) o. s. ř, jimiž lze odvolacímu soudu vytýkat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 (písm. a/) a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (pístu. d/). Konkrétně dovolatelé poukazují na to, že odůvodněním napadeného rozhodnutí byl shora citovaný platební rozkaz označen za .,zjevně právně neúčinné rozhodnutí bez právního významu pro toto řízení“, a uvádějí, že i kdyby tomu tak bylo (jako že nikoliv), zůstává zde překážka litispendence, když v téže věci (pro tentýž dluh) byla proti veřejně obchodní společnosti podána žaloba, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Nesprávnost právního posouzeni věci tkví podle dovolatelů v tom, že byl-li by žalobcův nárok oprávněný, byla by (na základě universální sukcese) jeho dlužnicí F., spol. s r. o., a ručení dovolatelů za závazky této společnosti vylučuje (jako lex specialis k § 56 odst. 6 obch. zák.) ustanovení § 106 obch. zak., jelikož rozhodným není stav v době viníku závazku společnosti, nýbrž stav v době rozhodování. Proto dovolatelé požadují, aby napadený rozsudek byl zrušen. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje právní posouzení věci odvolacím soudem za správné, s tím, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jelikož zde není totožnost účastníků sporu. Dovolání není přípustné. N e j v y š š í s o u d je proto odmítl. Z odůvodnění: Dle § 236 odst. l o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť dovoláním dotčeným výrokem o věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20 000 Kč (stou. § 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaní návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali (odstavec 2). Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určeně v ustanovení § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Jelikož jiné vady dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolateli. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř.) je řízení zmatečné i tehdy, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. Podle ustanovení § 83 o. s, ř. platí, že zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Podle ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. Ustanovení § 83 o. s. ř. zakazuje, aby o stejné věci probíhala současně dvě nebo více řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) podle § 159 odst. 3 o. s. ř. pak brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu. Ve smyslu obou těchto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení (o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto), a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení. Z pohledu shora rozvedených kritérií projednání a rozhodnutí této věci překážka věci zahájené ani překážka věci rozsouzené nebránila. Společným jmenovatelem řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 2/97 a řízení v této věci je totiž toliko osoba žalobce. Dovolatelé (žalovaní) nejsou osobami totožnými s veřejnou obchodní společností žalovanou ve věci sp. zn. 7 C 2/97, přičemž nejde ani o právní nástupce této společnosti z důvodu universální nebo singulární sukcese (tím naopak je – jak dovolatelé sami tvrdí – F., spol. s r. o.). Není rovněž dána totožnost skutku. V řízení ve věci sp. zn. 7 C 2/97 šlo skutkově o úhradu plnění ze vztahu mezi věřitelem (žalobcem) a dlužníkem (veřejnou obchodní společností), založeného smlouvou o přepravě ze dne 7. 10. 1994. V tomto řízení pak jde o vztah mezi věřitelem (žalobcem) a ručiteli (žalovanými) dlužníka, založený na jiném skutkovém základě; na tom, že žalovaní jsou povinni uhradit věřiteli dluh ze smlouvy o přepravě za dne 7. 10. 1994 za dlužníka (veřejnou obchodní společnost) z titulu akcesorického ručitelského závazku, tedy nikoli jako „dlužníci“. Nemají-li řízení ve věcech vedených u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 2/97 a 7 C 167/98 totožný předmět řízení (nespočívají na totožném skutkovém základě) ani totožné účastníky, pak řízení není postiženo ani vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolání bylo výslovně podáno do všech výroků napadeného rozsudku, to jest i proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Ten, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti němu je proto nutno poměřovat ustanoveními § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a a § 239 o. s. ř. tu není dovolání přípustné proto, že výrok o nákladech odvolacího řízení nemá povahu měnícího ani potvrzujícího rozhodnutí. Pro přípustnost dovolání z hlediska § 237 o. s. ř. pak platí to, co bylo o tomto ustanovení řečeno při zkoumání přípustnosti dovolání proti rozsudku. Tento závěr s sebou nese konečně posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. ) Srov. též ustanovení § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 242 odst 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1.1.2001
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13385/	26.07.2000	3 Tz 106/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky zrušil k stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného R. B. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999 sp. zn. 12 To 467/99 a Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění: Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně podal dne 13. 10. 1999 pod sp. zn. 1 Zt 1722/98 u Okresního soudu v Kladně obžalobu na obviněného R. B. pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterého se měl jmenovaný dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od února 1998 do dubna 1998 včetně, a to v době výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, vylákal pod záminkou příslibu půjčky ve výši 200 000 Kč až 300 000 Kč ze svého údajného účtu u banky K. na M. K. různé věci osobní potřeby a finanční prostředky, které požadoval pod záminkou budoucí půjčky zasílat do Věznice Vinařice, a takto získal ke škodě M. K. věci v hodnotě celkem 7492 Kč, přestože nemohl přislíbenou půjčku poškozené M. K. poskytnout, neboť na účtu neměl slibovanou částku a ani žádným účtem nedisponoval. Usnesením samosoudkyně Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 10. 1999 sp. zn. 1 T 132/99 byla shora uvedená trestní věc podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření. Podle odůvodnění v průběhu přípravného řízení nebyly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině, neboť výslech poškozené M. K. nebyl proveden v souladu se zákonem a pro další řízení je nepoužitelný. K porušení zákona při provádění výslechu došlo podle soudu prvního stupně tím, že vyšetřovatel jej provedl, aniž byla o konání výslechu informována soudem ustanovená obhájkyně obviněného Mgr. J. S. O místu a termínu konání výslechu informoval advokátku Mgr. M. B., která však již v době konání výslechu nebyla obhájkyní obviněného, neboť její původní ustanovení bylo soudem zrušeno, a soudem byla nově ustanovena obhájkyní obviněného advokátka Mgr. J. S. Z těchto důvodů požadoval soud prvního stupně doplnění dokazování provedením opakovaného výslechu poškozené M. K. s tím, že v souladu s trestním řádem je třeba o konání tohoto výslechu včas a řádně vyrozumět obhájkyni obviněného. Proti citovanému usnesení samosoudkyně okresního soudu o vrácení trestní věci k došetření podal státní zástupce v zákonné lhůtě stížnost. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999 sp. zn. 12 To 467/99 byla stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Kladně sp. zn. Zt 132/99 ve smyslu § l48 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Podle odůvodnění usnesení krajského soudu je správný shora předestřený názor soudu prvního stupně v tom směru, že důkaz výslechem svědkyně – poškozené M. K. byl proveden v rozporu s trestním řádem. Krajský soud dále zdůrazňuje, že v daném případě se jedná o nutnou obhajobu, a tak je třeba, aby k vyrozumění obhájce došlo. Dále dospěl krajský soud k tomu, že nelze vyloučit, že obhájkyně o vyrozumívání o úkonech trestního řízení požádala, což mohlo být důsledkem instrukce obviněného. Podle názoru krajského soudu není možno práva obhajoby formalizovat tím, že bude vyrozumívání obhájce o úkonech trestního řízení vázáno pouze na žádost obhájce, a to minimálně s ohledem na ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Uvedl, že soudy postupovaly ve svých rozhodnutích nesprávně. Aplikace § 165 odst. 2 tr. ř. se na projednávaný případ nevztahuje, neboť obhájkyně nepožádaly vyšetřovatele o to, aby je vyrozumíval o vyšetřovacích úkonech, a pokud vyšetřovatel chybně toto vyrozumění učinil, resp. vyrozuměl o úkonu advokáta, který v době konání úkonu již obhájcem obviněného nebyl, nemohlo se jednat o omezení práva na obhajobu, nebo i ze strany vyšetřovatele nešlo o plnění jeho zákonné povinnosti, ale o úkon nad rámec zákonní: úpravy, který neměl vliv na procesní použitelnost důkazu, ale měl spíše povahu vstřícného gesta, majícího za cíl usnadnění činnosti obhájce. Ministr spravedlnosti v závěru své stížnosti pro porušení zákona proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24.11. 1999 sp. zn. 12 To 467/99 a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch obviněného R. B., a to v ustanoveních § 2 odst. 6, § 148 odst. 1 písm. c), § 165 odst. 2 a § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř., a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999 sp. zn. 12 To 467/99 zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě této stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen způsobem,jenž je vytýkán ministrem spravedlnosti. Především lze souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že v posuzovaném případě byly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Povinnosti vyplývající z této skutečnosti však vyšetřovatel policie splnil, neboť obviněnému byla první obhájkyně ustanovena dne 23. 12. 1998 a za situace, kdy první ustanovená obhájkyně (Mgr. B.) ukončila dnem 14. 1. 1999 advokátní praxi, byla obviněnému ustanovena dne 27. 1. 1999 obhájkyně jiná – Mgr. J. S. Sporný výslech svědkyně – poškozené M. K. byl konán dne 23. 2. 1999 a z výše uvedených údajů vyplývá, že v době konání výslechu svědkyně bylo ze strany orgánů činných v přípravném řízení trestním v souladu s trestním řádem zajištěno obviněnému právo na nutnou obhajobu. Institut nutné obhajoby není však bez dalšího spojen s povinností orgánů činných v přípravném řízení konat vyšetřovací úkony pouze za osobní účasti obhájce, popřípadě pouze poté, co by byl obhájce o termínu a místu konání vyšetřovacího úkonu vyrozuměn. Pokud jde o obecnou úpravu účasti obhájce ve vyšetřování, je z ustanovení § 165 odst. 1 tr. ř. zřejmé, že obhájce je již od sdělení obvinění oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech. Tomuto právu obhájce odpovídá samozřejmě obecná povinnost orgánů činných v trestním řízení účast obhájci u vyšetřovacích úkonů umožnit (v případě výslechů svědků postupem podle § 55 odst. 2 tr. ř. s určitými omezujícími opatřeními bránícími i obhájci zjistit totožnost svědka). Obecnou povinnost umožnit obhájci účast na vyšetřovacích úkonech nelze však zaměňovat s povinností orgánu činného v trestním řízení bez dalšího seznamovat obhájce s termínem a místem konání vyšetřovacích úkonů. Ta je samostatně upravena v ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř. Podle citovaného ustanovení, oznámí-li obhájce vyšetřovateli, že se chce účastnit vyšetřovacích úkonů, je vyšetřovatel povinen sdělit mu včas dobu a místo konání úkonu, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že povinnost orgánu činného v trestním řízení reálně umožnit osobní účast obhájce u vyšetřovacího úkonu tím, že mu sdělí dobu a místo úkonu, je omezena pouze na případy, kdy obhájce podáním ve smyslu § 59 tr. ř. oznámil vyšetřovateli, že se chce vyšetřovacích úkonů účastnit. Rozsah povinnosti orgánu činného v přípravném řízení trestním vyrozumívat obhájce je pak opět omezen pouze obsahem podání obhájce, tedy tím, zda se chce obhájce účastnit pouze některého vyšetřovacího úkonu, který sám specifikuje, nebo zda oznámení obhájce je obecné v tom směru, že se chce účastnit všech vyšetřovacích úkonů. Pokud obhájce zůstane v průběhu vyšetřování pasivní a neprojeví zájem o účast na vyšetřovacích úkonech oznámením podle § 165 odst. 2 tr. ř., nerealizuje tak své právo. Z toho však nevyplývá žádná povinnost orgánů činných v trestním řízení omezovat provádění vyšetřovacích úkonů z důvodu pasivity obhájce. S výjimkou případů, kdy povinnost vyrozumět obhájce o konání výslechu svědka vyplývá z problematiky procesní použitelnosti provedeného výslechu určitých svědků omezené zvláštním ustanovením § 211 odst. 3 tr. ř. (čtení protokolu o výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď podle § 100 tr. ř., v hlavním líčení – srov. č. 18-II/1999 Sb. rozh. tr.), a o takový případ u výslechu svědkyně M. K. nejde, může proto vyšetřovatel policie provádět vyšetřovací úkony, aniž by měl trestním řádem uloženou povinnost o provádění vyšetřovacích úkonů obhájce vyrozumívat. Úkony, které takto provede bez účasti obhájce, a to i v případě nutné obhajoby, jsou provedeny v souladu s trestním řízením a žádné ustanovení trestního řádu tedy nebrání jejich použití před soudem. To platí i v případě, že vyšetřovatel má z vlastní iniciativy obhájce obviněného o konání vyšetřovacího úkonu vyrozumět, ale omylem vyrozumí jinou osobu. V posuzované trestní věci z připojeného trestního spisu vyplývá, že ani obhájkyně Mgr. B., ani obhájkyně Mgr. S. neučinily podání ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř. Ze zprávy vyšetřovatele policie založené ve spise je zřejmé, že obhájkyně nepodaly žádným způsobem žádost o vyrozumívání o vyšetřovacích úkonech. Protože dále ani z výpovědi obviněného, ani z protokolu o prostudování spisu obviněným a obhájcem podle § 166 tr. ř. nevyplývá žádný požadavek na provedení či opakování výslechu svědkyně M. K. za přítomnosti obhájce, není zřejmé, o jaké důkazy opíral krajský soud své závěry v odůvodnění napadeného usnesení o tom, že obviněný možná mohl dát obhájci instrukci a obhájkyně Mgr. B. možná mohla o vyrozumění o úkonech požádat. Postup vyšetřovatele při výslechu svědkyně M. K. namítaný v rozhodnutí soudů obou stupňů tedy nebyl v rozporu s trestním řádem. Pro úplnost je třeba dodat, že požadavek na vyrozumívání obhájce o místě a času konání výslechu svědka, který o to nepožádá ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř., a to ani v případě nutné obhajoby, obecně nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluvy), která je s ohledem na čl. 10 Ústavy přímo aplikovatelná v trestním řízení. Podle tohoto ustanovení Úmluvy má obviněný mimo jiné právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Podle,judikatury Evropského soudu hro lidská práva to především znamená, že,je-li v trestním řízení vyslýchán svědek, který obviněného usvědčuje, má mít obviněný nebo jeho obhájce v průběhu řízení alespoň jednou možnost osobně klást takovému svědku otázky. Ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., které umožňuje v některých případech přečíst protokol o výslechu svědka z přípravného řízení, zajišťuje možnost využít důkazu opatřeného v přípravném řízení v případech, kdy výslech svědka je z objektivních důvodů zcela nemožný nebo obtížný. Aplikace tohoto ustanovení však v případech, kdy nebude umožněna obhájci účast na výslechu svědka bez ohledu na to, že o to sám nepožádá, může být zpochybněna právě s ohledem na zásadu vyplývající z ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Půjde o případy, kdy výslech svědka je zásadním usvědčujícím důkazem. Nejvyšší soud má proto zato, že ve věcech, kde již v přípravném řízení je zřejmé, že v době konání hlavního líčení bude osobní výslech svědka ohrožen z důvodů uvedených v ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., je namístě, aby vyšetřovatel umožnil účast obhájci u výslechu svědka v přípravném řízení jeho vyrozuměním o konání úkonu, i když o to sám nepožádal. Jde v podstatě o stejnou situaci, jakou upravuje ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř., kdy je rovněž nutno takovým způsobem umožnit obhájci účast u výslechu svědka v přípravném řízení. Ve věcech, kde však k okolnostem stojícím na straně svědka nehrozí budoucí problém se zajištěním jeho výslechu v hlavním líčení, jako je i tato věc obviněného B., není třeba ani s ohledem na zásady čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy nečinnost obhájce nahrazovat jeho vyrozuměním o výslechu. Lze tedy uzavřít, že žádné ustanovení trestního řádu ani ustanovení mezinárodní smlouvy aplikovatelné v trestním řízení nevyžaduje opakování úkonu – výslechu svědkyně K. – a současný postup vyšetřovatele při opatřování tohoto důkazu nemůže být proto důvodem k vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Nejvyšší soud z tohoto důvodu vyslovil, že napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen ve prospěch obviněného zákon v ustanoveních § 148 odst. 1 písm. c), § 165 odst. 2 a § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch R. B. Napadené rozhodnutí, jakož i usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 10. 1999 sp. zn. 1 T 132/99 zrušil a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento postup Nejvyššímu soudu umožnila skutečnost, že o stížnosti pro porušení zákona bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 272 tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13483/	25.07.2000	8 Tz 163/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušeni zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného J. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2000 sp. zn. 9 To 2/2000 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 28 T 67/99. Z odůvodnění: Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 15. 12. 1999 sp. zn. 28 T 67/99 byla podle § 72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost obviněného J. J. o propuštění z vazby. Proti tomuto usnesení podal obviněný J. 1. stížnost, z jejíhož podnětu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2000 sp. zn. 9 To 2/2000 zrušil podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a znovu rozhodl tak, že podle § 72 odst. 2 tr. ř. propustil obviněného z vazby na svobodu. Ministr spravedlnosti podal dne 10. 7. 2000 v neprospěch obviněného J. J. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Vrchního soudu v Praze s tím, že na straně obviněného nadále trval důvod vazby a že obviněný proto měl být ponechán ve vazbě. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného, aby zrušil napadené usnesení a aby dále postupoval podle ustanovení § 270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen nebyl. Obviněný J. J. byl postaven před soud na podkladě obžaloby podané pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Do vazby byl vzat v přípravném řízení usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 1999 sp. zn. 13 Nt 114/99 z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 28. 5. 1999 sp. zn. 28 To 131/99. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud prvního stupně rozhodoval o žádosti obviněného o propuštění z vazby ve stadiu po podá ní obžaloby před projednáním věci v hlavním líčení. Shledal, že v tomto stadiu u obviněného nadále uval vazební důvod podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř., a spatřoval tento vazební důvod v tom, že obviněný J. J. v průběhu přípravného řízení podal trestní oznámení na spoluobviněného B. S. a na svědka J. K. Z toho Krajský soud v Ústí n. L., pobočka v Liberci, dovodil, že spoluobviněný a svědek „mohou oznámení reálně pokládat za hrozbu v přímé souvislosti s jejich případnými výpověď’mi v průběhu hlavního líčení“. Kromě toho Krajský soud v Ústí n. L., pobočka v Liberci, poukázal na to, že podle tvrzení svědka J. K. mu obviněný J. J. vyhrožoval, „pokud se svědek bude ve svých výpovědích zmiňovat i o jeho jménu v souvislosti s předmětným trestním stíháním“. V dalším soud poukázal na účel trestního řízení podle § l tr. ř. Vrchní soud v Praze konstatoval, že důvod vazby nelze dovozovat z toho, že obviněný J. J. podal trestní oznámení na spolu obviněného a na svědka, a dále uvedl, že spoluobviněný i svědek byli již vyslechnuti v přípravném řízení. Dospěl proto k závěru, že důvod vazby pominul. Nejvyšší soud se ztotožnil s Vrchním soudem v Praze v tom, že důvod vazby není možné spatřovat v okolnosti, že obviněný 1. J. učinil trestní oznámení na spoluobviněného a na svědka. Bez ohledu na to, zda jde o trestní oznámení pravdivé či nepravdivé, nelze v samotném oznámení nalézt oporu pro přesvědčivý úsudek o tom, že ze strany obviněného reálně hrozí obava z takového působení na spoluobviněného a na svědka, které by směřovalo k maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Trestní oznámení je podnětem, jímž se zabývají orgány činné v trestním řízení. Tyto orgány mohou zahájit trestní stíhání osob, proti nimž oznámení směřuje, pouze tehdy, je-li dostatečně odůvodněn závěr, že tyto osoby spáchaly trestný čin (§ 160 odst. 1 tr. ř.). Z ničeho není patrna souvislost mezi trestním oznámením, které na spoluobviněného a na svědka podat obviněný J. J., a tím, jak konkrétně by měl obviněný J. J. působit na spoluobviněného a na svědka ve smyslu maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve svém usnesení ostatně tuto souvislost nijak konkrétněji ani nevysvětlil. Nejvyšší soud se ztotožnil s Vrchním soudem v Praze také v tom, že obava z toho, že obviněný J. J. bude působit na spoluobviněného B. S. a na svědka J. K., nemůže být nadále považována za důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť spoluobviněný i svědek byli již vyslechnuti v přípravném řízení. Podle citovaného ustanovení přichází vazba v úvahu jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Z toho je zřejmě, že obava z ovlivňování svědků či spoluobviněných může být důvodem vazby jen za situace, kdy svědkové či spoluobvinění ještě nebyli vyslechnuti. Citované ustanovení výslovně neuvádí, že by muselo jít o stav, kdy svědkové či spoluobvinění nebyli ještě vyslechnuti soudem v hlavním líčení, a proto je vazba vyloučena již tím, že svědkové či spoluobvinění byli vyslechnuti kterýmkoli orgánem činným v trestním řízení, to znamená i vyšetřovatelem nebo státním zástupcem v přípravném řízení. Jestliže svědkové a spoluobvinění byli již vyslechnuti, má to vliv na zánik důvodu vazby podle 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. za podmínky, že jejich výslech byl proveden způsobem zaručujícím použitelnost těchto důkazů v hlavním líčeni a že byli vyslechnuti ke všem relevantním skutečnostem. Pokud by výslech byl proveden vadně do té míry, že by šlo o důkaz nepoužitelný v hlavním líčení, nebo pokud by výslech byl proveden neúplně, to znamená, že by nebyl zaměřen na všechny důležité skutečnosti, k nimž se svědkové či spoluobvinění jinak mohou vyjádřit, šlo by o stav vyžadující nový, opakovaný či další výslech svědků nebo spoluobviněných a pak by nebylo vyloučeno uvažovat o tom, že důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. h) tr. ř. nadále trvá, i když svědkové a spoluobvinění již byli vyslechnuti. Smysl a význam ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. o tzv. koluzní vazbě je ve vztahu k dosud nevyslechnutým svědkům a spoluobviněným v tom, že vazbou v přípravném řízení se zajišťují podmínky pro nerušené provedení důkazů, které bude možno použít v hlavním líčení. Za situace, kdy svědkové a spoluobvinění byli v přípravném řízení vyslechnuti v souladu s trestním řádem a kdy jejich výslech byl zaměřen na všechny významné skutečnosti, ke kterým se mohli vyjádřit,jsou protokoly o výsleších svědků a spoluobviněných použitelné v hlavním líčení jako důkazy ve smyslu § 207 odst. 2 tr. ř., § 211 tr. ř., příp. § 102 odst. 2 tr. ř. a mohou být podkladem meritorního rozhodnutí. Použitelnost těchto důkazů v hlavním líčení je určitou protiváhou ve vztahu k případnému ovlivnění svědků či spoluobviněných ve stadiu potě, co již byli vyslechnuti v přípravném řízení, a nebyli ještě vyslechnuti v hlavním líčení. Promítnou-li se tyto zásady na posuzovaný případ, jeví se rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako správně. Obviněný B. S. i svědek J. K. byli v přípravném řízení vyslechnuti. Z ničeho nevyplývá, že by protokoly o jejich výsleších nebyly v hlavním líčení použitelné jako důkazy, pokud případně vyvstane potřeba tyto protokoly číst. Okolnost, že oba budou vyslýcháni ještě v hlavním líčení, nadále nemůže odůvodnit vazbu obviněného J. J. podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. Vůbec již nepřichází v úvahu, aby tzv. koluzní vazba byla odůvodňována paušálním a naprosto nekonkrétním odkazem Krajského soudu v Ústí n. L., pobočka v Liberci, na to, že je třeba eliminovat vliv obviněného J. J. na případné další, dosud neznámé a nevyslechnuté svědky. Okruh těchto svědků krajský soud žádným způsobem neupřesnil, nepřiblížil a ani náznakem nevysvětlil, z jakého okruhu osob by se tito svědci vůbec měli rekrutovat, k jakým skutečnostem by měli vypovídat atd. Citovaný odkaz Krajského soudu v Ústí n. L., pobočka v Liberci, je natolik vágní, že nemůže být podkladem tzv. koluzní vazby. Nelze pominout, že vazba je výjimečným zásahem do ústavně garantované osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a že je z ústavního hlediska přípustná mimo jiné jen za podmínky, že tu je zákonem stanovený důvod vazby (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Z této ústavní charakteristiky vazby vyplývá také požadavek na konkrétnost skutečností, jimiž je zákonný důvod vazby naplněn. Zmíněný odkaz Krajského soudu v Ústí n. L., pobočka v Liberci, na další dosud neznámé a nevyslechnuté svědky potřebnou míru konkrétnosti postrádá, a proto není slučitelný s uvedenými ústavními požadavky na vazbu jako zásah do osobní svobody. Nedostatek této konkrétnosti je zjevný, vezme-li se v úvahu stadium trestního stíhání, v němž krajský soud rozhodoval. Šlo o stadium po podání obžaloby, která byla založena na uceleném okruhu důkazů včetně svědků, a nejednalo se Ledy o stav typický zejména pro stadium při zahájení trestního stíhání, kdy je obvyklé, že rámec dokazování včetně okruhu svědků, které je třeba vyslechnout, není ještě zřetelný. (K požadavku konkrétnosti důvodů tzv. koluzní vazby viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 264/98 publikovaný pod č. 85 v 11. svazku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, Praha 1998.) Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vytkl Vrchnímu soudu v Praze, že se v napadeném usnesení nezabýval tím, zda ze strany obviněného nehrozí obava, že bude objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání mařit jiným způsobem než ovlivňováním svědků či spoluobviněného. Ministr spravedlnosti ovšem ani nenaznačil, o jaký konkrétní způsob maření by mělo jít. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že po celou dobu, po niž byl obviněný ve vazbě, byl u něho shledáván důvod vazby uvedený v § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř., který spočíval jen v obavě z působení na dosud nevyslechnuté svědky a spoluobviněného. V žádném stadiu řízení nebyl uvedený důvod vazby spatřován v obavě z jiného způsobu maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Ani ve stadiu, kdy o vazbě obviněného rozhodoval vrchní soud napadeným usnesením, nově nevyvstaly žádné konkrétní skutečnosti, které by naznačenou obavu opodstatňovaly. Proto není vadou napadeného usnesení, že vrchní soud v rámci odůvodnění tohoto usnesení výslovně neuvedl neexistenci takových skutečností. Obava z působení obviněného na svědka J. K. byla založena tím, že obviněný svědku vyhrožoval fyzickou likvidací pro případ, že bude vypovídat v neprospěch obviněného. Tato obava byla po celou dobu vazby obviněného považována za okolnost odůvodňující vazbu podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud by výhrůžky obviněného byly hodnoceny tak, že zakládají reálné nebezpečí pro život či zdraví svědka, byl by obviněný ve vazbě též z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. pro obavu, že vykoná trestný čin, kterým hrozil. Z tohoto důvodu však obviněný ve vazbě nebyl v žádném stadiu řízení. To znamená , že orgány činné v trestním řízení až dosud hodnotily výhrůžky obviněného jen jako formu ovlivňování výpovědi svědka, a nikoli jako reálnou hrozbu pro jeho život či zdraví, tj. jako reálnou hrozbu, že obviněný své výhrůžky uskuteční. V době, kdy o vazbě obviněného rozhodoval Vrchní soud v Praze, nevyvstalo nově nic, co by v tomto ohledu opodstatňovalo nějakou změnu. Nebylo proto namístě, aby obviněný byl ponechán ve vazbě z nově vzniklého důvodu podle § 67 odst. 1 písm c) tr, ř., když důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. odpadl. Tomu ostatně odpovídá stav spisu, který byl předložen Nejvyššímu soudu a který svědčí o tom, že obviněný své výhrůžky po propuštění z vazby neuskutečnil, ani se o to nepokusil.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13433/	19.07.2000	8 To 359/2000	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Plzni zamítl stížnost obviněného F. K. proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 6. 2000 sp. zn. 1 Nt 77/2000. Z odůvodnění: Napadeným usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 6. 2000 sp. zn. 1 Nt 77/2000 byl obviněný F. K. vzat podle § 68 a § 77 odst. 2 tr. ř. do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Jmenovanému bylo dne 22. 6. 2000 sděleno obvinění z trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit dne 20. 6. 2000 tím, že dřevěnou tyčí napadl poškozenou A. K. a způsobil jí vážná zranění. Podle názoru okresního soudu přichází v úvahu i použití ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě ve smyslu § 41 tr. zák. Nicméně soud prvního stupně neshledal důvod pro vzetí obviněného do vazby s ohledem na ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť se jedná o těžce nemocnou osobu, která je odkázána na častou lékařskou pomoc a zejména invalidní důchod, který musí přijímat osobně. Protože však obviněný ještě před příjezdem záchranné služby nabádal poškozenou, svoji družku, aby za pachatele svého napadení označila někoho jiného, shledává soudce okresního soudu důvod vazby koluzní ve smyslu § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. U obviněného pak byl shledán i důvod vazby předstižné ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to s ohledem na opakované útoky obviněného ve vztahu k poškozené a zejména na jeho kriminální minulost. Jsou zde odůvodněny obavy především z toho, že by v útocích, zejména násilných, pokračoval a takto trestné činy ublížení na zdraví či vydírání opakoval. Z uvedených důvodů také byl obviněný vzat do vazby. Proti tomuto usnesení podal obviněný F. K. ihned po jeho vyhlášení stížnost, kterou později odůvodnil prostřednictvím své obhájkyně. Ke zjištěným důvodům vazby koluzní namítá, že poškozená již byla jako svědkyně po sdělení obvinění a v přítomnosti obhájkyně vyslechnuta, tudíž z procesního hlediska nemůže být dán tento důvod vazby. I kdyby teoreticky bylo možno uvažovat o nějakém ovlivňování svědkyně, je nutno poukázat na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., v rámci kterého je soud povinen hodnotit provedené důkazy. Možné ovlivňování jiných osob nepřichází v úvahu, neboť žádné jiné osoby se u vlastního napadení poškozené nenacházely. Podle názoru obviněného není dán ani důvod vazby předstižné, když obviněný popírá, že by zranění poškozené způsobil právě on. V samotném tvrzení poškozené jsou takové rozpory, které naznačují, že ke skutku mohlo dojít za zcela jiných okolností, než jak dosud poškozená tvrdí. Jde zejména o časové nesrovnalosti, jakož i o rozdílná tvrzení obviněného i poškozené o tom, kde a kdy se v kritický den oba nacházeli. Samotné chování poškozené před kritickou událostí však nenasvědčovalo tomu, že by se obviněnému chtěla vyhýbat či z něj měla mít strach. Obviněný rovněž namítá, že dosud nebylo ověřováno jeho tvrzení, kde se v kritickou dobu nacházel, a nebylo prověřováno jím uplatněné alibi. Je rovněž toho názoru, že soudce si před rozhodnutím o vazbě měl vyžádat stanovisko ošetřujícího lékaře z onkologického oddělení Nemocnice v Ch. k posouzení, zda obviněný je vůbec schopen výkonu vazby s ohledem na nevyléčitelné závažné onemocnění a zda by vůbec bylo možno ve věznici zajistit příslušnou potřebnou a nezbytně nutnou lékařskou péči. Pokud by tato zpráva byla negativní, pak by bylo samozřejmě vyloučeno, aby vazbu vykonával. Žádné zajišťovací opatření totiž nelze vykonávat v případě, že by byl ohrožen život či zdraví obviněného. Proto obviněný navrhuje, aby krajský soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil Okresnímu soudu v Chebu k novému rozhodnutí, případně po vyžádání příslušných zpráv sám rozhodl tak, že se obviněný z vazby propouští. Krajský soud v Plzni přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i v řízení, které mu předcházelo, a dospěl k těmto závěrům: Předně je nutno konstatovat, že okresní soud postupoval procesně bezvadným způsobem, když v zákonné lhůtě rozhodoval po výslechu obviněného o návrhu okresního státního zástupce na vzetí jmenovaného do vazby. V odůvodnění napadeného usnesení také podrobně a přesvědčivě rozvedl, ze kterých skutečností dovodil splnění zákonných podmínek pro vzetí obviněného F. K. do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Závěry okresního soudu v daném směru považuje stížnostní soud za správné, plně odpovídající dosud shromážděným důkazům. Pro stručnost lze proto odkázat na odůvodnění napadeného usnesení. K námitkám obviněného je třeba uvést následující. Rozhodně nelze souhlasit s názorem, že v případě procesně perfektně provedeného výslechu poškozené v přípravném řízení již odpadá možnost držet obviněného ve vazbě koluzní. Obviněný v projednávaném případě i v případě, na který poukazuje v odůvodnění napadeného usnesení okresní soud, prokázal, že se nezastaví ani před ovlivňováním svědků. Přihlédne-li se k této skutečnosti, jakož i k násilnému charakteru zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti, pro kterou je v současné době stíhán a v minulosti byl také odsouzen, lze považovat vzetí obviněného do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. za plně odůvodněné. Konečně i sám obviněný v podané stížnosti namítá, že bude nutno ještě prověřovat jeho alibi výslechem dalších svědků, a ty by jmenovaný mohl ovlivňovat tak, aby vypovídali v jeho prospěch. K údajné neexistenci důvodů vazby předstižné je třeba říci, že není rozhodující to, zda obviněný trestnou činnost popírá, ani to, že ve výpovědi poškozené se objevují dílčí rozpory. Konečně z úředního záznamu ze dne 22. 6. 2000 vyplývá, že poškozená bezprostředně po činu dokázala časově vymezit dobu útoku na svoji osobu. Neměla-li poškozená výraznou obavu z obviněného v době, kdy s ním odešla na místo činu, pak po samotném činu nepochybně takovou obavu již má a tuto obavu samozřejmě také správně sdílí okresní soud. Ze spisového materiálu předloženého soudci spolu s návrhem na vzetí obviněného do vazby dostatečně vyplynulo, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Právem byl proto obviněný F. K. vzat okresním soudem do vazby ze shora uvedených důvodů. Má-li obviněný zato, že před rozhodnutím o návrhu na uvalení vazby si měl soudce vyžádat stanovisko ošetřujícího lékaře z onkologického oddělení Nemocnice v Ch., je třeba uvést následující: Soudce byl seznámen se zdravotním stavem obviněného, neboť v minulosti rozhodoval o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, který byl v trvání osmi let a šesti měsíců obviněnému uložen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, navíc za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Toto rozhodnutí bylo vydáno dne 29. 2. 2000 pod sp. zn. 1 T 37/95 a je součástí spisového materiálu předloženého soudci spolu s návrhem na vzetí obviněného do vazby. Soudce měl rovněž k dispozici lékařskou zprávu MUDr. V. R. ze dne 23. 6. 2000, v níž bylo onemocnění obviněného popsáno včetně zjištění, že pro nespolupráci obviněného bylo od terapie upuštěno. Konečně tato skutečnost (nespolupráce obviněného) byla soudci známa již v době, kdy rozhodoval o upuštění od zbytku výkonu trestu odnětí svobody. V daném případě lze soudci vytknout toliko to, že se alespoň krátce o zdravotním stavu obviněného v odůvodnění napadeného usnesení nezmínil. Krajský soud v Plzni aktualizoval zjištění o zdravotním stavu obviněného a zjistil následující skutečnosti: Ředitel Věznice v H. dne 12. 7 2000 sdělil, že u obviněného je diagnostikováno závažné onemocnění, pro které byl sledován a léčen na radioterapeutickém oddělení Nemocnice v Ch. Toto onemocnění vyžaduje vysoce specializovanou léčbu, kterou není možné realizovat ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby ČR. Prodleva v léčení vede k výraznému zhoršení zdravotního stavu a ohrožení života obviněného. Odbor zdravotnické služby generálního ředitelství Vězeňské služby ČR se rovněž přiklonil k názoru, že onemocnění vyžaduje vysoce specializovanou léčbu, kterou není možné realizovat ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby ČR. V lékařské zprávě MUDr. V. W., lékaře Věznice v H., ze dne 17. 7. 2000 se uvádí, že obviněného je třeba léčit na specializovaném pracovišti, dovážení pacienta z věznice do Ch. je považováno za velmi naivní a laický pohled (zřejmě soudu). Má-li se obviněný za každou cenu ponechat ve vězení, bylo by jednodušší jej poslat do vězeňské nemocnice, což již bylo vyžádáno 29. 6. 2000 (na oddělení TRN Vězeňské nemocnice O.). V této situaci si krajský soud vyžádal zprávu speciálního léčebného zařízení, a to z odborné ambulance radioterapie Nemocnice v Ch., oddělení radiační onkologie, a zjistil, že obviněný opakovaně a hrubě porušoval režim léčebného oddělení. Specializovaná léčba na radioterapeutickém oddělení spočívá v ozařování přísně vymezené lokality na pacientovi, kterému předchází centrace do nádorového ložiska. K centraci i k aktinoterapii je nezbytné potřebné přístrojové vybavení. V případě indikace irraciace lze toto realizovat pravidelným dovážením obviněného z věznice na radioterapeutické oddělení s nezbytnou ostrahou. Z uvedených skutečností krajský soud vyvodil, že rozhodně nenastala situace, kterou obviněný nastiňuje, tedy situace, že by pobytem ve vazbě bylo ohroženo jeho zdraví a život. Léčení obviněného lze zajistit jeho přemístěním do vězeňské nemocnice, případně dovážením na specializované pracoviště. V situaci, kdy existuje důvodné podezření, že obviněný tak jako v minulosti ohrožuje ostatní členy společnosti pácháním zvlášť závažných úmyslných trestných činů navíc s pocitem naprosté nepostižitelnosti (viz prominutí značné části předchozího trestu), je třeba zajistit účel trestního řízení a tím i ochranu společnosti omezením osobní svobody mimořádně nebezpečného obviněného vazbou z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. V souvislosti s tím je třeba poznamenat, že občané tohoto státu mají právo na ochranu vlastního života a zdraví před takovými osobami, jako je obviněný F. K. Toto právo občanů musí mít přednost před právy a osobní svobodou jiného člena společnosti, který je ohrožuje. V takovém případě je třeba ochranu občanů zajistit všemi dostupnými prostředky, a to i při zvýšených obtížích či finančních nákladech. Povinností příslušné věznice proto bude, aby v rámci již nastíněných možností zajistila maximum pro léčení obviněného ( § 18 odst. 3, zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů). Přitom nedojde ke zkrácení práva obviněného na ochranu života a zdraví. V daném případě péče o zdraví obviněného bude ve vazbě zajištěna stejně, jako kdyby se nacházel na svobodě. Závěrem je třeba uvést, že trestní řád nemá žádná speciální ustanovení o tom, že by ze zdravotních důvodů mohla či dokonce musela být obviněná osoba propuštěna z vazby (srov. č. 16-III/1991 Sb. rozh. tr.). Vazba nepřichází v úvahu toliko tehdy, je-li zdravotní stav obviněného takový, že odpadají obavy, že by obviněný mohl jednat tak, jak to předpokládá § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Například tehdy, kdyby byl trvale upoután na lůžko a nemohl ani komunikovat. V projednávaném případě však taková situace nenastala, obviněný se normálně a běžně pohybuje a je důvodně podezřelý, že je schopen velmi aktivního a intenzivního jednání, z něhož byl také obviněn. Obavy předpokládané v § 67 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. tak nejsou žádným způsobem oslabeny. Veden těmito úvahami neshledal Krajský soud v Plzni žádné vady v napadeném usnesení, jakož i v řízení, které mu předcházelo, a proto stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13479/	19.07.2000	5 Tz 146/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil k stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněné D. R., usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2 ze dne 30.11. 1999 čvs: OVV – 40/99 a vyšetřovateli Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění: Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 1999 čvs: OVV – 40/99, bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné D. R. pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měla dopustit podle záznamu o sdělení obvinění ze dne 23. 7. 1999 skutkem popsaným tak, že si dne 24. 2. 1996 si vypůjčila na dobu určitou do 31. 1. 1997 od poškozené T. Z. částku ve výši 100 000 Kč na zakoupení textilního zboží pro své podnikání. Po prodeji uvedeného zboží však peníze použila pro svoji potřebu, aniž by tyto vrátila v termínu a ani po termínu splatnosti. V zimě roku 1997 prodala byt ve svém trvalém bydlišti a nový majitel nemovitosti jí vyplatil částku ve výši 750 000 Kč. Z této částky také však D. R. nesplatila poškozená T. Z. půjčku a peníze použila opětovně pro vlastní potřebu na nákup rodinného domu. Dne 3. 4. 1998 byl vydán Okresním soudem pro Prahu 3 platební rozkaz pod č. j. RO 154/98-5, který určil D. R. zaplacení žalované částky ve výši 100 000 Kč + 21 000 Kč, na což také D. R. nereagovala žádným způsobem. Tento platební rozkaz nabyl právní moci dnem 9. 6. 1998. Dne 7. 9. 1998 však napsala D. R. dopis, který adresovala poškozené T. Z., kde mimo jiné uvádí, že se dostala do obtížné finanční situace a tudíž nemůže splatit uvedenou půjčku poškozené Z., a to i přesto, že měla předtím dostatečnou hotovost k úhradě celé půjčky včetně úroků, což však nikdy neučinila a peníze vždy použila pro vlastní potřebu. Usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci dne 10. 12. 1999. Vyšetřovatel své rozhodnutí odůvodnil tím, že obviněná svůj dluh vůči poškozené uznala, a protože podle současných právních předpisů není možné vyžádat od příslušného finančního úřadu daňové přiznání, které podávala obviněná za období své podnikatelské činnosti, nepodařilo se zcela přesně zjistit, jestli bylo podnikání obviněné v době půjčky prosperující či nikoliv a zda v té době věděla, že půjčku nevrátí. Podle názoru vyšetřovatele je tedy na místě postup podle pravidla .,in dubio pro reo“ (tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Proti citovanému usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněné D. R. Napadenému usnesení v ní vytkl, že jím byl ve prospěch obviněné porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172 odst. l písm. h) tr. ř. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti podrobně zrekapituloval průběh dosavadního řízení a obsah důkazů vztahujících se k projednávanému skutku, který je obviněné kladen za vinu. Na tomto podkladě dospěl ministr spravedlnosti k závěru, že usnesení vyšetřovatele, jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněné, bylo učiněno za situace, kdy ještě vyšetřovatel neprovedl všechny dostupné důkazy, nutné pro zjištění skutkového stavu. Podle názoru ministra spravedlnosti mělo být z hlediska úmyslu obviněně v době půjčky zjišťováno, jakými finančními prostředky obviněná disponovala a jaké výnosy mohla reálně očekávat v době, kdy se půjčka stala splatnou. K tomu bylo třeba posoudit obsah účetnictví, které musela obviněná jako podnikatelka vést, a měly být provedeny i další důkazy, zejména výslech manžela obviněné. Pokud by se zjistilo, že se obviněná nacházela v úpadku ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle přesvědčení ministra spravedlnosti by byl vyšetřovatel povinen zabývat se i tím, zda se obviněná nemohla dopustit trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., a prošetřit, jak naložila s peněžní částkou 750 000 Kč, kterou obdržela za uvolnění bytu a kterou měla investovat do dalšího podnikání, což nebylo nijak prověřeno. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2, ze dne 30. 11. 1999 čvs: OVV – 40/99 byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněné D. R., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení vyšetřovatele zrušil a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl ve prospěch obviněné D. R., a to v podstatě v těch směrech a z těch důvodů, jak uvádí stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností: Ze spisového materiálu vyplývá, že k věci byla vyslechnuta obviněná D. R., která mimo jiné potvrdila, že si částku ve výši 100 000 Kč půjčila od T Z. Domluvily se na úroku ve výši 25 000 Kč, peníze si půjčila na dobu jednoho roku. S manželem za částku ve výši 750 000 Kč uvolnili byt v P. a zakoupili domek v B., kde začala podnikat v oboru prodeje potravin. Domek posléze zastavila kvůli splátkám na zakoupenou chatu a za zbytek peněz nakoupila potraviny. Dluh vůči poškozené neumořila, neboť podnikaní v P. musela ukončit a v novém bydlišti si potřebovala vyřídit živnost. Dále poukázala na skutečnost, že dva neznámí muži od ní od září nebo října (patrně roku 1997) počali vymáhat tzv. výpalné, které jim zaplatila až tehdy, když sejí ztratil syn. Neměla v úmyslu poškozené vypůjčenou hotovost nevrátit, dluh uznává, poškozené vrátila prostřednictvím pana D. částku ve výši 6000 Kč. Dále se vyjádřila, že jakmile se zlepší její finanční situace, poškozené dluh vrátí. Svědkyně a poškozená T Z. mimo jiné uvedla. je podle dohody dne 24. 2. 1996 v P, půjčila obviněné peněžní částku ve výši 100 000 Kč, půjčka měla splatnost do 31. 1. 1997. Po uplynutí lhůty začala obviněnou shánět v P., a dozvěděla se, že se odstěhovala do B. Obviněné telefonovala, ale ta se nechala zapírat. Spojila se tedy se společností Inkasní servis, s. r. o., s kterou uzavřela smlouvu o narovnání dluhu z půjčky s obviněnou. Společnost Inkasní servis, s. r. o., vymohla od obviněné částku ve výši 4000 Kč, poté poškozená smlouvu vypověděla. Obviněná se neozývala, ačkoliv znala její adresu i číslo telefonu. Na splátkový kalendář obviněná nepřistoupila a na doporučený dopis ze dne 10. 9. 1997 obviněná nereagovala. K věci byla dále vyslechnuta svědkyně N. Z., která vypověděla, že zprostředkovala obviněné uvolnění bytu v P, za úplatu. Ví o tom, že obviněná měla následně problémy v B., kde se zadlužila. Stále sháněla peníze, protože měla nedostatek financí. Svědek M. D., který měl vystupovat jako jednatel společnosti I. s., s. r. o, vypověděl, že se na jejich společnost obrátila T. Z. se žádostí o vymožení pohledávek od různých osob, kromě jiného i od D. R., od níž převzal na umoření jejího dluhu vůči T. Z. postupně částky 4000 Kč a 2000 Kč. Podle vyjádření svědka obviněná dluží peníze více osobám. Po dohodě byla poté spolupráce s T. Z. ukončena. Svědek V. S. uvedl, že obviněná podepsala potvrzení o odstoupení od nájemní smlouvy k bytu v P. a za vlastníka bytu, společnost W., s. r. o., svědek předal obviněné hotovost ve výši 750 000 Kč za přítomnosti paní Z. Spisový materiál dále obsahuje listinné důkazy nebo jejich fotokopie, a to potvrzení o příjmu odstupného, návrh na vydání platebního rozkazu, platební rozkaz, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně duševního zdraví obviněné, korespondenci mezi obviněnou a poškozenou, dohodu o umoření dluhu, zprávu společnosti I. s., s. r. o., výpis z obchodního rejstříku ohledně společnosti W., s. r. o., a zprávy k osobě obviněně. Základní nedostatek spatřuje Nejvyšší soud v trestní věci obviněné D. R. v tom, že dosud provedené dokazování zůstalo neúplné a neposkytovalo dostatečný podklad k tomu, aby mohl vyšetřovatel Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 2, učinit v přípravném řízení konečné meritorní rozhodnutí v podobě, která vyplývá z napadeného usnesení. V dosavadním průběhu trestního stíhání se totiž vyšetřovatel náležitě nevypořádal se všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci a neodstranil neúplnost dosud opatřených důkazů. Vzhledem k tomu bylo povinností vyšetřovatele doplnit dokazování tak, jak je podrobněji rozvedeno níže, a tím odstranit tyto (a další vytýkané) nedostatky. Proto byl postup vyšetřovatele nesprávný, jestliže opatřené důkazy hodnotil jednostranně ve prospěch obviněné D. R. a na základě neúplných skutkových zjištění dospěl k závěru o nutnosti zastavit její trestní stíhání. Rozhodnout o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. lze totiž jen v případě, kdy je prokázáno, že se stal skutek, pro který se trestní stíhání vede, ale tento skutek není trestným činem, přičemž není důvod k postoupení věci. V daném případě však z dosud opatřených důkazů nelze učinit spolehlivý závěr, zda skutek, pro který byla obviněná D. R. stíhána, skutečně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., popřípadě jiného trestného činu, či nikoli, proto je rozhodnutí vyšetřovatele v napadeném usnesení zatím předčasné. Ani použití pravidla „in dubio pro reó” není za této situace možné, neboť v pochybnostech lze postupovat ve prospěch obviněného jen za předpokladu, kdy již není možné opatřit žádné další důkazy, které by mohly vést k odstranění přetrvávajících pochybností. V projednávané věci však nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, na jejichž podkladě by bylo možné posoudit všechny právně významné okolnosti předmětné půjčky a důvody jejího nesplacení. Objasnit bylo třeba především finanční situaci obviněné v době, kdy si půjčovala hotovost ve výši 100 000 Kč od poškozené T. Z. Mělo být zjišťováno, jakými prostředky obviněná jako podnikatelka disponovala, do jaké míry byla již v době půjčky zadlužena a jaké výnosy mohla reálně očekávat v době, kdy se půjčka stala splatnou. Objasnění věci v tomto směru mohlo přispět k řešení zásadní otázky, zda v době půjčky existovaly skutečnosti, které by svědčily o tom, že obviněná již tehdy neměla úmysl půjčené peníze vrátit. Jestliže povinnost mlčenlivosti nedovolila opatřit důkazy v tomto směru z daňových přiznání obviněné, mohlo být významným důkazem účetnictví, které byla obviněná jako podnikatelka povinna vést podle § 35 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Obviněná měla podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona o účetnictví mimo jiné povinnost vést peněžní deník, který musí obsahovat údaje uvedené v § 15 odst. 2 téhož zákona. Mezi tyto údaje patří také údaje o peněžních prostředcích v hotovosti, na účtech u peněžních ústavů a v průběžných položkách, údaje o celkových příjmech a celkových výdajích. Dále byla obviněná povinna vést podle § 15 odst. 1 písm. b) citovaného zákona knihu pohledávek a závazků, z níž by byla patrná bilance jejího hospodařeni. Spisový materiál však tyto údaje neobsahuje a nelze tedy zjistit, jaká byla finanční situace obviněné v době, kdy od poškozené převzala půjčku, a jaký stav mohla v tomto směru důvodně očekávat v době splatnosti půjčky. Účetnictvím nebo dalšími vhodnými důkazy tedy mělo být ověřeno, zda obviněná v době, kdy převzala peníze půjčené T Z., nebyla ve finanční situaci, kdy bylo zřejmé, že nebude schopna půjčku vrátit. K věci měl být jako svědek vyslechnut též manžel obviněné (s poučením podle § 100 tr. ř.), a to zejména ohledně podnikaní obviněné, prodeje bytu, zakoupení domu v B., zakoupení a zastavení chaty. Dále měl být (při respektování postupu podle § 8 odst. 2 tr. ř.) prověřen účet obviněné vedený u banky L, a. s., pohyb peněz na tomto účtu a zjištěna výše zůstatku na účtu v době půjčky a v době její splatnosti. Mělo být rovněž zjisťováno, zda obviněná v rozhodné době nedisponovala finančními prostředky na jiném účtu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná obecné závěry týkající se úmyslu u trestného činu podvodu spáchaného vylákáním půjčky (úvěru). Samotná skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věcí (peněz) ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu § 250 tr. zák. K naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle citovaného ustanovení se v tomto případě tzv. úvěrového podvodu vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz (poskytnutí úvěru) jednal v úmyslu půjčené peníze vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (viz však nyní speciální ustanovení o úvěrovém podvodu podle § 250b tr. zák.). Jestliže teprve po uzavření smlouvy o půjčce peněz (o úvěru) vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky (z úvěru) a které nemohl v době uzavření smlouvy o půjčce (o úvěru) ani předvídat, když jinak byl schopen tehdy závazek splnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Podle okolností by ovšem následné jednání dlužníka mohlo být jiným trestným činem, zejména trestným činem poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. nebo trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., pokud by dlužník úmyslně činil takové majetkové dispozice, že jimi znemožnil plné nebo alespoň poměrně uspokojení pohledávky určitého věřitele. Proto v posuzovaném případě mělo být rovněž prověřováno, jakým způsobem nakládala obviněná se svým majetkem poté, kdy se pohledávka poškozené T. Z. stala splatnou, a zda tyto majetkové dispozice nesměřovaly k tomu, aby bylo uspokojení uvedené pohledávky zmařeno, resp. zda si mohla být obviněná vědoma tohoto následku a pro případ, že ho způsobí, s tím byla srozuměna. V takovém případě by se obviněná mohla dopustit trestného činu poškozování věřitele, a to zejména podle alternativy uvedené v § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Kdyby měla obviněná v této době více věřitelů, kterým nebyla schopna plnit své splatné závazky, a zvýhodnila by jen některého z nich v úmyslu zmařit uspokojení pohledávky poškozeně T. Z“ resp. pokud jednala s vědomím vzniku tohoto následku a pro případ, že ho způsobí, byla s ním srozuměna, dopustila by se obviněná trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Přitom Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ke spáchání tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby byl na majetek obviněné prohlášen konkurs podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nebo aby byl podán návrh na prohlášení konkursu, ale postačilo by, že obviněná měla,jako dlužník více věřitelů a nebyla schopna plnit své splatné závazky, které vůči nim měla, tj. že byla v platební neschopnosti, ve stavu insolvence podle § 1 odst. 2 citovaného zákona (stav předlužení, který je podle § 1odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání rovněž důvodem úpadku, však pro spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. nepostačuje, jak se mylně domnívá stížnost pro porušení zákona), Proto bylo třeba mimo jiné prošetřit, jak obviněná skutečně naložila s částkou 750 000 Kč, kterou obdržela za uvolnění bytu v P., a proč pohledávku poškozené neuspokojila alespoň poměrně. Tvrzení obviněné, že částku ve výši 750 000 Kč investovala do dalšího podnikání, nebylo nijak prověřováno a nebyl opatřen ani výpis z katastru nemovitostí, kterým by bylo doloženo vlastnické právo obviněné k domku v B. a k zakoupené chatě. S ohledem na velmi široké vymezení stíhaného skutku ve sděleném obvinění, jak bylo výše citováno, by zde byla totožnost skutku zachována i za situace, pokud by skutečně přicházely v úvahu trestné činy poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. nebo zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., a nikoli trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud však nemůže předjímat, jaká právní kvalifikace má být použita, nebyl-li zatím skutkový stav zjištěn v potřebném rozsahu. Ve stadiu, kdy vyšetřovatel rozhodl napadeným usnesením, tedy nebyla věc objasněna natolik, aby bylo možné učinit spolehlivé závěry o tom, zda skutek, pro nějž byla obviněná D. R. stíhána, je či není trestným činem, a popřípadě jakým trestným činem. Tím, že vyšetřovatel za uvedeného stavu přesto zastavil trestní stíhání obviněné, porušil zákon v její prospěch v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. v ustanoveních, která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu, při hodnocení důkazů a v souvislosti se zastavením trestního stíhání v přípravném řízení. Řízení, které napadenému usnesení vyšetřovatele předcházelo, je však třeba vytknout i další nedostatky. Především není ve sděleném obvinění přesně popsán skutek, pro který je obviněná D. R. stíhána. Skutek musí být v záznamu o sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutku v záznamu o sdělení obvinění v posuzované věci totiž obsahuje skutečnosti, u nichž není zřejmé, jaký mají mít právní význam (např., že byl vydán platební rozkaz, kterým byla určena povinnost obviněné zaplatit žalovanou částku poškozené, nebo že obviněná napsala poškozené dopis s vysvětlením, proč půjčku nevrátila). Na druhé straně nebyly do popisu skutku zahrnuty ty skutkové okolnosti, jež jsou významné právě a hlediska trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., který byl ve skutku spatřován, tj. zejména skutečnosti, z nichž by bylo patrné, že obviněná již v době, kdy jí poškozenu peníze půjčila, měla úmysl půjčku vůbec nevrátit, resp. byla si vědoma toho, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vcítit, a byla srozuměna s tím, že uvádí poškozenou v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatila, jak bylo výše uvedeno. Popis skutku pak neobsahuje ani uvedení místa, kde si obviněná peníze od poškozené vypůjčila. V popisu se rovněž nepřesně uvádí, že obviněná „prodala byt ve svém trvalém bydlišti“, ačkoli ve skutečnosti nebyla vlastníkem tohoto bytu, proto ho nemohla prodat, ale peníze obdržela od skutečného vlastníka bytu za odstoupení od nájemní smlouvy týkající se uvedeného bytu a za jeho uvolnění. Jestliže bude přicházet v úvahu jiná právní kvalifikace skutku, která byla výše naznačena (např. podle § 256 nebo § 256a tr. zák.), je nezbytné přizpůsobit jí popis skutku a uvést v něm ty skutkové okolnosti, které jsou pro takové posouzení právně relevantní (viz též rozhodnutí pod č. 43-I/1994 Sb. rozh. tr.). Dále považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na další spíše formální nedostatky. Trestní spis obsahuje fotokopie listin, které by měly být listinnými důkazy, ovšem není zřejmé, kdo fotokopie pořídil, a nejsou ověřeny v tom směru, zda odpovídají originálům listin. Na jiných dokumentech pak chybějí podpisy příslušných osob; např. v rozporu s ustanoveními § 138 a § l29 odst. 4 tr. ř. není vyšetřovatelem podepsáno ani napadené usnesení o zastavení trestního stíhání, v rozporu s ustanovením § 56 odst. l tr. ř. chybí v protokolu o výslechu obviněně podpis přivzaté osoby a podpis vyslýchajícího, vyslýchající není podepsán ani v dalším protokolu o výslechu svědka M. D., podpis přivzaté osoby pak chybí v protokolu o výslechu svědka V. S., navíc je tato strana protokolu nadepsána tak. jako kdyby se jednalo o výslech svědkyně N. Z. Na základě všech rozvedených skutečností nezbylo, než aby Nejvyšší soud podle § 268 odst.2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. h) tr. ř: K tomuto porušení zákona došlo ve prospěch obviněné D. R., když vyšetřovatel neshledal v předmětném skutku trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a vzhledem k tomu zastavil trestní stíhání obviněně. ačkoli neúplné zjištění skutkového stavu a nedostatečné vyhodnocení dosavadních důkazů neumožňovalo učinit takové rozhodnutí. Jelikož stížnost pro porušení zákona byla podána ve lhůtě do šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení a byly splněny i další podmínky ve smyslu ustanovení § 272 tr. ř., Nejvyšší soud napadené usnesení vyšetřovatele podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a protože ve věci je třeba učinit rozhodnutí nové podle § 270 odst. 1 t. ř. vyšetřovateli přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Než bude možné v přípravném řízení meritorně rozhodnout, je nezbytné odstranit všechny výše uvolené nedostatky, jimiž trpí dosavadní průběh přípravného řízení, a postupovat v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. ř.). Úkolem vyšetřovatele rovněž bude doplnit dokazování opatřením dalších důkazů, zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů, jejichž potřeba byla zmíněna nebo vyplyne z průběhu vyšetřování. Pečlivěji je třeba prověřit i obhajobu obviněné, pokud svou svízelnou finanční situaci dává do souvislosti s tím, že od ní měli neznámí muži vymáhat platby tzv. výpalného a měl jí být unesen syn, v důsledku čehož musela ukončit podnikaní v P. Poté bude vyšetřovatel povinen opětovně vyhodnotit všechny opatřené důkazy, včetně výsledků doplněného dokazování, a přihlédnout při tom ke všem rozhodným skutečnostem, na nichž závisí závěr o tom, zda bude ve věci podána obžaloba nebo učiněno jiné konečné rozhodnutí v přípravném řízení. V novém rozhodnutí pak musí vyšetřovatel své hodnotící úvahy náležitě vysvětlit jak ve vztahu ke skutkovým zjištěním, tak i ohledně jejich právní kvalifikace. Jestliže by i po doplnění dokazování v otázkách naznačených výše nadále přetrvávaly pochybnosti vyplývající z případných rozporů v opatřených důkazech, které již nelze v přípravném řízení odstranit, a zjištění, která z odporujících si důkazů jsou pravdivá, závisí jenom na jejich hodnocení, pak nelze trestní stíhání zastavit. Hodnocení důkazů v takovém případě může učinit jen soud po jejich provedení v hlavním líčení podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu však není nikterak prejudikováno jakékoli budoucí meritorní rozhodnutí v otázce viny obviněné D. R. Význam tohoto rozhodnutí je pouze v tom, že v rámci trestního stíhání obviněné je třeba shromáždit a vyhodnotit další potřebné důkazy. Způsob hodnocení všech opatřených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a v návaznosti na to otázka, jaká skutková zjištění z nich budou vyvozena (§ 2 odst. 5 tr. ř.), zcela spadá do sféry volného hodnocení důkazů vyšetřovatelem a státním zástupcem, který vykonává dozor nad přípravným řízením. *) Poznámka redakce: Viz k tomu rozhodnutí pod č. 54-I/1967, č. 15/1969 a č. 57-III/1978 Sb. rozh. tr.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4489/	18.07.2000	31 Cdo 619/2000	Sbírkový text rozhodnutí Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „dohoda o uspořádání spoluvlastnického vztahu k nemovitostem“, uzavřená mezi žalovanou a jejím manželem V. B. dne 27. 7. 1995 a „vložená do katastru nemovitostí dne 16. 11. 1995 s právními účinky vkladu ke dni 31. 8. 1995 pod č. j. V 1-1547/95“, a darovací smlouva, uzavřená mezi žalovanou a V. B. dne 28. 7. 1995 a „vložená do katastru nemovitostí dne 29. 11. 1995 s právními účinky vkladu ke dni 14. 9. 1995 pod č. j. V 12-1628/95“, jsou vůči němu právně neúčinné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „dohodou o uspořádání spoluvlastnického vztahu k nemovitostem“ bylo vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví žalované a V. B. tak, že každý z nich se stal spoluvlastníkem ideální poloviny nemovitostí („domu čp. 195 se zast. plochou parc. č. 285, na níž dům stojí, a zemědělskou hospodářskou budovou se zast. plochou, na níž je budova umístěna, parc. č. 11 a zahradami parc. č. 22/1 a 23, vše v k. ú. R. II“) a že darovací smlouvou převedl V. B. na žalovanou svou, uvedeným způsobem nabytou, ideální polovinu těchto nemovitostí. Uvedené právní úkony zkracují uspokojení vymahatelné pohledávky vůči V. B. ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím, která byla žalobci přiznána rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 1. 1998. O k r e s n í s o u d v Kolíně rozsudkem ze dne 21. 12. 1998 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 4300 Kč k rukám advokáta JUDr. J. V. Dospěl k závěru, že žaloba byla podána u soudu až po uplynutí lhůty, uvedené v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Pro posouzení, zda odporovatelný právní úkon byl učiněn v posledních třech letech, je podle názoru soudu prvního stupně významné to, kdy žalovaná smlouvy podepsala, a nikoliv skutečnost, kdy „byly vloženy do katastru“. Protože žalovaná uzavřela „dohodu o uspořádání spoluvlastnického vztahu k nemovitostem“ dne 27. 7. 1995, darovací smlouvu dne 28. 7. 1995 a protože žaloba byla podána u soudu až dne 17. 8. 1998, musela být žaloba zamítnuta. K opožděnosti žaloby soud prvního stupně přihlédl „z úřední povinnosti“, neboť lhůta podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. je lhůtou propadnou. K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 1999 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2636 Kč k rukám „právního zástupce žalované“ a že proti rozsudku se připouští dovolání. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že tříleté lhůty, uvedené v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., je třeba u právních úkonů, týkajících se věcných práv k nemovitostem, počítat od uzavření těchto právních úkonů. Poukázal na pojem právního úkonu, vymezený v ustanovení § 34 obč. zák., a dovodil, že „pokud by tato lhůta měla být počítána od zápisu do katastru nemovitostí“, musel by to zákon výslovně stanovit. Na návrh žalobce přiznal rozhodnutí o otázce počátku běhu lhůty podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. u právních úkonů, týkajících se nemovitostí, zásadní význam po právní stránce; připustil proto v tomto směru proti svému rozsudku dovolání. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. dovolání. Namítá, že u smlouvy, kterou se převádí vlastnictví k nemovitosti, vznikají obligační účinky jejím podpisem oběma stranami, zatímco účinky rozhodné pro přechod vlastnictví k věci nastávají až po rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým se povoluje „vklad smlouvy“ do katastru nemovitostí, a to zpětně ke dni podání návrhu na vklad. Samotným podpisem smlouvy věřitel ve svých právech není dotčen; k tomu dochází až přechodem vlastnictví. Návrh na vklad do katastru nemovitostí může být podán se zpožděním, které může fakticky vyloučit možnost věřitele zjistit, že k uzavření právního úkonu došlo, a zákonem deklarovaná veřejnost katastru nemovitostí tak ztrácí svůj význam. Podle názoru žalobce je třeba počátek běhu lhůty vázat „nejen k učinění úkonu“, ale i „k existenci samotné pohledávky věřitele jejího vzniku, resp. ke dni vykonatelnosti této pohledávky“. Protože podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí je konečným úkonem dlužníka, kterým věřiteli znemožňuje domoci se své pohledávky, není „z hlediska běhu lhůty“ vyloučen výklad, který stanoví běh lhůty podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. s přihlédnutím k přechodu vlastnického práva jako „definitivnímu účinku smlouvy, kterou se převádí nemovitost“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedla, že pro běh lhůty uvedené v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. je rozhodná „doba, kdy osoba ze smlouvy oprávněná se smlouvou projeví souhlas“, a že tu není důvod rozlišovat mezi právními úkony spočívajícími ve vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí a ostatními právními úkony. Soudy obou stupňů tedy dospěly ve věci ke správným právním závěrům. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Podle ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96 , uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95 , uveřejněný pod č. 12 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nezpochybňuje), že žalobce uzavřel s V. B. dne 6. 5. 1994 smlouvu, na základě které mu poskytl „úvěr“ ve výši 180 000 Kč; V. B. se zavázal „úvěr“ vrátit do 27. 5. 1994. Na návrh žalované bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 11. 1994 zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví žalované a V. B. Žalovaná uzavřela dne 27. 7. 1995 s V. B. smlouvu označenou jako „dohoda o uspořádání spoluvlastnického vztahu k nemovitostem“, jež tvořily součást jejich bezpodílového spoluvlastnictví, podle které se každá ze stran smlouvy stala podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 195 postaveného na st. p. č. 285, zemědělské hospodářské budovy postavené na st. p. č. 11 a pozemků st. p. č. 11, st. p. č. 285, p. č. 22/1 a p. č. 23, zapsaných na listu vlastnictví č. 131 pro kat. území a obec R. II; vklad vlastnického práva podle této smlouvy byl na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v K. zapsán do katastru nemovitostí s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 31. 8. 1995. Dne 28. 7. 1995 uzavřela žalovaná s V. B. darovací smlouvu, kterou V. B. daroval žalované svoji ideální polovinu předmětných nemovitostí, kterou nabyl na základě smlouvy ze dne 27. 7. 1995; vklad vlastnického práva podle této smlouvy byl na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v K. zapsán do katastru nemovitostí s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 14. 9. 1995. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 1. 1998 bylo V. B. uloženo, aby zaplatil žalobci 180 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 28. 5. 1994 do zaplacení a nahradil žalobci náklady řízení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; podle vyznačeného potvrzení tento rozsudek nabyl právní moci dnem 23. 3. 1998. Žalobu o určení neúčinnosti obou uvedených smluv podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. podal žalobce u soudu prvního stupně dne 17. 8. 1998. Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení projednávané věci mimo jiné podstatné, od kdy začínají běžet tříleté lhůty podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., odporuje-li věřitel takovému právnímu úkonu dlužníka, podle něhož práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí ČR. Jedním z práv, která při převodu na základě dvoustranného právního úkonu (smlouvy) vznikají vkladem do katastru nemovitostí ČR, je vlastnické právo k nemovitostem; právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (srov. § 133 odst. 2 obč. zák., § 2 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Právním úkonem se rozumí projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují (srov. § 34 obč. zák.). Smlouva jako dvoustranný právní úkon je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti, tj. okamžikem, kdy včasné vyjádření souhlasu druhé strany s obsahem návrhu na uzavření smlouvy dojde navrhovateli (srov. § 43c odst. 1 a 2 a § 44 odst. 1 obč. zák.). Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být písemný návrh na její uzavření a písemné přijetí návrhu na téže listině (srov. § 46 odst. 2 obč. zák.). Z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. vyplývá, že věřitel může odporovat právnímu úkonu dlužníka (mimo jiné) tehdy, jestliže právní úkon zkracuje uspokojení jeho pohledávky, a (současně) tehdy, jestliže k právnímu úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou došlo v posledních třech letech nebo jestliže dlužník učinil právní úkon v posledních třech letech ve prospěch osob jemu blízkých anebo jestliže dlužník učinil právní úkon vůči jiným osobám než jemu blízkým v posledních třech letech. Odvolací soud (a shodně s ním i soud prvního stupně) dovodil, že z hlediska běhu lhůt uvedených v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. je u dvoustranných právních úkonů (smluv), podle nichž práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí ČR, rozhodné, kdy byla smlouva zkracující uspokojení pohledávky věřitele uzavřena. S tímto právním názorem nelze souhlasit. Smlouva (dohoda) o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví týkající se nemovitosti a smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti představují tzv. nabývací titul ( titulus adquirendi ). I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, k přechodu vlastnictví podle ní ještě nedochází (srov. § 149a obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, § 133 odst. 2 obč. zák.); ten nastává až vkladem vlastnického práva provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. Z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. jsou významné pouze právní úkony dlužníka, které zkracují uspokojení pohledávky jeho věřitele; jen takovým právním úkonům – jak vyplývá z jeho znění – může věřitel s úspěchem odporovat. Uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele ze strany jeho dlužníka (účastníka smlouvy) – i kdyby dlužník ke smlouvě přistoupil s takovým záměrem – ještě nedochází. I když dlužník uzavřením smlouvy projevil vůli převést nemovitost na jiného a i kdyby přitom sledoval zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele, právní sféry dlužníkova věřitele se to ještě nedotýká; nabyvatel se totiž pouhým uzavřením smlouvy (zatím) vlastníkem nemovitosti nestal a dlužníkův věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky (např. cestou výkonu rozhodnutí) i z této nemovitosti, neboť dosud tvoří součást dlužníkova majetku. Zkrácení uspokojení pohledávky věřitele může nastat až tím, že dlužník přestal být vlastníkem převáděné nemovitosti. Jestliže dlužník takovémuto právnímu následku uzavřené smlouvy nezabránil nebo mu nebyl schopen zabránit a jestliže tak bylo celkové právní jednání směřující k převodu nemovitosti na jiného dovršeno (vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí ČR), pak v případě, že tím došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, je odůvodněn závěr, že dlužník učinil právní úkon, významný z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., popř. že došlo k takovémuto právnímu úkonu. Nepostačuje tedy, jestliže dlužník pouze projeví vůli, směřující k následku, který zkrátí, resp. je způsobilý (v budoucnu) zkrátit pohledávku věřitele. Je třeba, aby jeho projev vůle také skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele. To, co bylo uvedeno o uzavření smlouvy o převodu nemovitosti, obdobně platí i u smlouvy (dohody) o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví týkající se nemovitosti. Odvolací soud při rozhodování rovněž náležitě nepřihlédl k tomu, že smlouvy o převodu nemovitosti ani smlouvy (dohody) o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví týkající se nemovitosti nemohou vést, ačkoliv byly platně uzavřeny, ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, jestliže na jejich základě nedojde ke vkladu vlastnického práva. Také z tohoto důvodu nelze považovat uzavření takových smluv za okamžik rozhodný pro běh lhůt, uvedených v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Právní názor odvolacího soudu též nebere v úvahu, že podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ČR není omezeno žádnou lhůtou, počítanou od uzavření smlouvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV ÚS 201/96, uveřejněný pod č. 96 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 6, II. díl). Dovolateli lze přisvědčit v tom, že počítání lhůt uvedených v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. způsobem uvedeným v rozsudku odvolacího soudu (již od uzavření smlouvy) by mohlo vést také k tomu, že by tyto lhůty uplynuly dříve, než by byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ČR, čímž by věřiteli bylo v rozporu s ustanovením § 42a obč. zák. zabráněno vůbec úspěšně se domáhat vyslovení právní neúčinnosti odporovatelných právních úkonů. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že u právních úkonů, podle nichž práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí ČR, lze považovat za dlužníkem učiněný právní úkon, popř. za právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, jen takový právní úkon, podle něhož bylo na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení vloženo právo do katastru nemovitostí ČR. Tříleté lhůty pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka proto v těchto případech počínají běžet dnem, následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ČR; určujícím tedy z tohoto hlediska je den, kdy návrh na vklad práva byl doručen katastrálnímu úřadu (§ 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13443/	18.07.2000	7 To 96/2000	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze zamítl stížnost obviněného P. N. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000 sp. zn. 7 T 3/2000. Z odůvodnění: Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000 sp. zn. 7 T 3/2000 byl obviněný P. N. podle § 72 odst. 1 tr. ř. propuštěn z vazby a současně převeden do výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 3. 2000 sp. zn. 21 T 57/99, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2000 sp. zn. 9 To 265/2000. Proti tomuto usnesení bezprostředně po jeho vyhlášení podal obviněný P. N. stížnost, kterou ani dodatečně nezdůvodnil. Ze spisu vyplývá, že obviněný P. N. je stíhán mimo další násilnou a majetkovou trestnou činnost především pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., přičemž usnesením soudkyně Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. 3 Nt 204/99 byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. a usnesením téhož soudu ze dne 12. 7. 1999 sp. zn. 3 Nt 347/99 byly důvody vazby obviněného rozšířeny i podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. V průběhu tohoto trestního stíhání byl obviněný P. N. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 3. 2000 sp. zn. 21 T 57/99 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2000 sp. zn. 9 To 265/2000 byl tento rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve výroku o vině a trestu potvrzen a dne 19. 6. 2000 byl nařízen výkon trestu. Za této situace soud prvního stupně postupoval v zásadě správně, pokud, při vědomí toho, že důvody pro omezení osobní svobody uvedené v § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. u obviněného nadále trvají, dospěl k závěru, že výkon vazby může být v tomto případě nahrazen výkonem trestu odnětí svobody. K výroku napadeného usnesení odvolací soud jen pro přesnost dodává, že jeho část, podle níž “se obviněný převádí do výkonu trestu odnětí svobody”, je v něm uvedena nadbytečně, neboť tuto skutečnost postačovalo vyjádřit v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Proti rozhodnutí o vazbě je přípustná stížnost ( § 74 odst. 1 tr. ř.). Stížnost je oprávněn podat obviněný, jen pokud se tímto opravným prostředkem domáhá příznivějšího rozhodnutí. Příznivějšího rozhodnutí ovšem nemůže dosáhnout, byl-li z vazby propuštěn ( § 150 odst. 1 tr. ř.). Pokud tedy v posuzovaném případě obviněný P. N. podal stížnost proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že se propouští z vazby, je třeba tuto stížnost posuzovat jako opravný prostředek podaný osobou neoprávněnou. Z uvedených důvodů Vrchní soud v Praze stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm, b) tr. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13438/	29.06.2000	3 To 110/2000	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci zamítl stížnost státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2000 sp. zn. 45 T 9/2000 jako nedůvodnou. Z odůvodnění: Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2000 sp. zn. 45 T 9/2000 byla jednak ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. trestní věc ml. L. F. a ml. L. K. vrácena státnímu zástupci k došetření k odstranění závažných vad přípravného řízení a dalším výrokem zmíněného rozhodnutí bylo rozhodnuto tak, že podle § 192 tr. ř. se oba mladiství ponechávají i nadále ve vazbě. Soud prvního stupně odůvodnil toto své rozhodnutí tím, že ml. L. F. je narozen 13. 8. 1982, nenabyl doposud tedy zletilosti a jeho způsobilost k právním úkonům je omezena. Takového obviněného je oprávněn zastupovat jeho zákonný zástupce, jímž je ve smyslu § 34 odst. 1 tr. ř. kterýkoliv rodič takové nezletilé osoby, osvojitel, opatrovník, popř. kolizní opatrovník. Nalézací soud konstatuje, že ze spisového materiálu především nevyplývá žádný poznatek o tom, že by matka ml. L. F. nemohla či nesměla vykonávat práva zákonného zástupce obviněného, přičemž v žádném případě nemůže být zákonným zástupcem mladistvého jeho pěstounka J. K. Dále soud prvního stupně konstatuje, že ze zprávy Okresního úřadu ve V., referátu sociálních věcí, oddělení soc. prevence zjistil, že J. S., matka ml. L. F., nebyla zbavena rodičovských práv. Podle soudu prvního stupně z ničeho nevyplývá, že by se J. S. nezdržovala na adrese svého trvalého bydliště, kterou koneckonců uvedl při svém výslechu i samotný ml. L. F. Vycházeje z toho poté soud prvního stupně spatřuje ono zásadní a v řízení před soudem neodstranitelné pochybení orgánů činných v přípravném řízení v tom, že akceptovaly jako zákonného zástupce ml. L. F. jeho pěstounku J. K. a té také doručovaly všechna usnesení, na jejichž doručení má zákonný zástupce osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, právo. Naopak soud prvního stupně je toho názoru, že orgány činné v přípravném řízení měly takovým způsobem komunikovat s J. S., matkou ml. L. F. Požaduje tedy, aby J. S. byla doručena veškerá usnesení, proti nimž má obviněný právo stížnosti (všechna ta, která byla doposud nesprávně doručena J. K.), a to včetně záznamu o sdělení obvinění, dále pak upozornit matku ml. F. na oprávnění účastnit se úkonů, kterých se podle zákona mohl v přípravném řízení účastnit sám mladistvý, a pokud bude zákonný zástupce trvat na své účasti u těchto úkonů, tyto úkony opakovat, a konečně upozornit zákonného zástupce na možnost prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování při skončení vyšetřování. V další části odůvodnění pak soud prvního stupně rozebírá důvody, pro něž, podle jeho názoru, je i nadále dána existence vazebních důvodů ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. u obou mladistvých. Toto rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno stížností podanou krajským státním zástupcem v Ostravě. Stěžovatel v odůvodnění opravného prostředku konstatuje, že pokud soud prvního stupně vytýká orgánům činným v přípravném řízení nerespektování ustanovení § 34 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ml. L. F., když údajně nebyla respektována jeho práva, pokud se jedná o jeho zákonného zástupce, kterým zůstala jeho matka J. S., potom má zato, že v daném případě jde poněkud o specifickou situaci ve vztahu k této osobě a že postupem orgánů činných v přípravném řízení nebyla nijak krácena práva mladistvého, naopak že v rámci zajištění těchto práv byl volen postup vyrozumívání o úkonech a tedy realizace práv mladistvého obviněného osobě, která se o něho fakticky stará, pečuje o něj a zajišťuje jeho výchovu i výživu, tedy jeho pěstounce J. K. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na to, že sám ml. L. F. uvedl, že od svých pěti let se v rodině své matky nezdržuje, naopak byl umístěn v různých dětských domovech, popř. v pěstounské péči. Matka s ním neudržuje vůbec žádné styky, nejeví o něj zájem. Poukazuje také na zprávu Okresního úřadu ve V., referátu sociálních věcí, oddělení sociální prevence, z níž plyne, že mladistvý byl matce odebrán pro hrubé zanedbávání výchovy. V pěstounské péči manželů K. byl mladistvý od roku 1998, přičemž tito pěstouni o něj řádně pečují. Za daných okolností byl podle stěžovatele volen shora naznačený postup proto, že není ani nejmenší předpoklad, že by matka mladistvého řádně zastupovala a hájila jeho zájmy, když prakticky po dobu deseti let o něj nejevila jako o svého syna žádný zájem. Stěžovatel má tedy zato, že v dané věci nedošlo k porušení práv ml. L. F., když řádně o všech úkonech byla vyrozumívána jeho současná pěstounka a těchto úkonů se také zúčastňovala. V této souvislosti pak vytýkané porušení ustanovení § 34 odst. 1 tr. ř. vyznívá ryze formálně a nic nemění na zákonem stanoveném zajištění práv mladistvého. V závěru pak tedy stěžovatel navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil, předmětné stížnosti vyhověl a uložil soudu prvního stupně, aby podanou obžalobu projednal za současného ponechání obou mladistvých ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně především konstatoval, že stížnost byla podána ve lhůtě naznačené v ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř. a osobou k podání takového opravného prostředku oprávněnou ( § 142 odst. 1, věta za středníkem, tr. ř.). Stížnostní soud tedy ve smyslu § 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. přezkoumal správnost toho výroku napadeného usnesení, proti němuž podaná stížnost směřovala, jakož i řízení, které tomuto výroku předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost státního zástupce není důvodná. Na samotný úvod musel však vrchní soud konstatovat, že se nezabýval výrokem, jímž ve smyslu § 192 tr. ř. byli mladiství L. F. a L. K. ponecháni i nadále ve vazbě. Tento postup stížnostního soudu je odůvodněn dikcí ustanovení § 147 odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 149 odst. 3 tr. ř., neboť je zřejmé, že stížnost státního zástupce směřovala toliko do výroku o vrácení věci k došetření a nikoliv do výroku o dalším ponechání mladistvých L. K. a L. F. ve vazbě. Tento výrok pak nebyl napaden žádným dalším opravným prostředkem, a tudíž je nutno na něj hledět jako na výrok pravomocný. Vrchní soud v Olomouci se tedy, pokud se týče přezkumné činnosti, soustředil toliko na ten výrok napadeného usnesení, kterým byla věc ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření. Především konstatoval, že na základě sděleného obvinění a posléze též podané obžaloby jsou ml. L. F. a ml. L. K. stíháni pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (ml. L. F.) a § 234 odst. 1, 3 tr. zák. (ml. L. K.). Této trestné činnosti se měli dopustit tím, že dne 10. 11. 1999 v době kolem 20.30 hod. v H. s cílem získat majetkový prospěch napadli poškozenou M. Š., kdy ml. L. K. ji nejprve na chodníku udeřil do obličeje, následně vyzval ml. L. F., aby hlídal, a pak dále opakovaně bil poškozenou rukou do hlavy a dalších částí těla, přičemž jí způsobil rozsáhlá zranění, na jejichž následky poškozená na místě zemřela. Následně jí pak odcizil finanční částku ve výši nejméně 1000 Kč a láhev alkoholu. Ze spisu dále plyne, že v případě ml. L. F. se jedná z pohledu trestního řádu o mladistvého, neboť se narodil 13. 8. 1982 a v době, kdy se měl dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu, nedovršil ještě osmnáctého roku věku. Z výslechu samotného ml. L. F., z výpovědi svědkyně J. K. a zejména ze zprávy Okresního úřadu ve V., referátu sociálních věcí, oddělení sociální prevence, vyplynulo, že ml. L. F. se narodil v manželství A. a J. F. s tím, že otec A. F. zemřel 5. 11. 1990. Ml. L. F. byl ve svých pěti letech odebrán z výchovy matky pro hrubé zanedbání výchovy a byl svěřen nejprve do výchovy své tety. Jelikož ani tato osoba výchovu mladistvého a rovněž jeho bratra nezvládala, byli oba umístěni do Dětského diagnostického ústavu v D. a byla nad nimi stanovena ústavní výchova. V únoru roku 1993 si L. F. vzali do tzv. předpěstounské péče manželé L. a J. P. s tím, že v rodině P., jíž byl 31. 8. 1994 ml. L. F. svěřen do pěstounské péče, žil jmenovaný až do dubna roku 1996. Tehdy byl pro narůstající výchovné problémy umístěn do Dětského diagnostického ústavu v B., odkud byl posléze přemístěn do zvláštní internátní školy v R. V září roku 1997 byla rozhodnutím Okresního soudu v Třebíči zrušena pěstounská péče manželů P. a u mladistvého byla nařízena ústavní výchova. Pro výkon této ústavní výchovy byl ml. L. F. umístěn v Dětském výchovném ústavu v H., kam mu jeho matka občas napsala dopis s tím, že mladistvý s matkou neudržoval žádný kontakt. V září 1997 jej začala navštěvovat J. K., se kterou se již ml. L. F. znal z předchozí doby ze setkání pěstounských rodin. Začal k J. K. jezdit, a poté v červnu roku 1998 Okresní soud v Třebíči zrušil ústavní výchovu a svěřil ml. L. F. do pěstounské péče J. K. Sama svědkyně J. K. ve své výpovědi uvedla, že ml. L. F. má v pěstounské péči. V rámci znaleckého vyšetření pak ml. L. F. uvedl, že svoji matku viděl naposledy někdy v roce 1997, kdy ho navštívila “v pasťáku” s tím, že to bylo poprvé po více než 10 letech. Ze záznamu o kontrole a povolování korespondence vyplývá, že za dobu vazebního stíhání napsal ml. L. F. dva dopisy své matce a čtyři své pěstounce. Z opisu rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 6. 1998 sp. zn. P 68/94, který si vyžádal stížnostní soud, vyplynulo, že tímto rozhodnutím byla zrušena ústavní výchova nezl. L. F. a jmenovaný byl svěřen do pěstounské péče J. K. Podle § 34 odst. 1 tr. ř. zákonný zástupce obviněného, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jeho způsobilost k právním úkonům je omezena, je oprávněn obviněného zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se těch úkonů, kterých se podle zákona může zúčastnit obviněný. Ve prospěch obviněného může zákonný zástupce tato práva vykonávat i proti vůli obviněného. Z dikce tohoto zákonného ustanovení je zcela evidentní, že zákonodárce se snaží vytvořit poměrně rozsáhlé a široké pole působnosti pro zákonného zástupce osoby, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena (což je případ ml. L. F. s ohledem na jeho věk). Je nutno mít na paměti, že zákonnému zástupci jsou dána v rámci trestního řízení velmi rozsáhlá oprávnění, jejichž aplikace má nepochybně vést k posílení postavení osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena (práva naznačená v ustanoveních § 37 odst. 1, § 65 odst. 1, § 130 odst. 2, § 137 odst. 2, 3, § 196 odst. 1 tr. ř. atd.). S odkazem na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného rozhodnutí lze také jednoznačně souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že totiž okruh osob, které mohou vystupovat v roli zákonného zástupce osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, je poměrně striktně vymezen a mohou jimi býti pouze ty osoby, které v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí již soud prvního stupně. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, J. K., se kterou orgány činné v přípravném řízení jednaly a komunikovaly jako s osobou v postavení zákonného zástupce, s ohledem na to, že se jedná toliko o osobu vykonávající pěstounskou péči, však postavení zákonného zástupce mít nemůže. V této souvislosti je nutno mít na paměti především dikci ustanovení § 45c odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pěstoun nemá vyživovací povinnost k dítěti a právo dítě zastupovat a spravovat jeho záležitosti má jen v běžných věcech. Přitom je zcela nepochybné, že ona práva, která přiznává trestní řád zákonnému zástupci osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena (tedy v daném případě mladistvého L. F.), nemohou mít v žádném případě charakter oněch běžných věcí tak, jak to má na mysli shora citované ustanovení zákona o rodině. Vrchní soud v Olomouci sice akceptuje názor státního zástupce v tom smyslu, že J. K. se o ml. L. F. stará a vykonává vůči němu fakticky jakási kvazirodičovská práva. Stejně tak akceptuje ten názor, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že naopak vztah matky ml. L. F., a to J. S. k mladistvému, je přinejmenším velmi vlažný. Ani tato skutečnost však nemůže nic měnit na výše uvedeném závěru vrchního soudu v tom smyslu, že J. K., jakožto pěstounka ml. L. F. (tedy osoba, která s ohledem na dikci § 45c odst. 2 zák. o rodině může spravovat záležitosti mladistvého toliko v běžných věcech a nerealizuje vůči mladistvému rodičovská práva de iure), nemůže vystupovat v trestním řízení jako zákonný zástupce osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena tak, jak to má na mysli ustanovení § 34 odst. 1 tr. ř. Pokud by tedy Vrchní soud v Olomouci vyhověl stížnosti státního zástupce (byť chápe jisté morální aspekty celé věci, které bohužel jsou v daném případě ovšem v rozporu s aspekty právními), vytvořil by tak fakticky stav, ve kterém by byl porušen záměr zákonodárce na co nejširší ochraně práv osob, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena. Z těchto důvodů se tedy Vrchní soud v Olomouci ztotožnil s názorem, vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, co se týká důvodů, které vedly Krajský soud v Ostravě k vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a stížnost státního zástupce jako nedůvodnou zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13463/	29.06.2000	20 Cdo 935/2000	Sbírkový text rozhodnutí K r a j s k ý s o u d v Brně ve výroku citovaným usnesením odmítl podle § 218 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 202 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,) odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání ze dne 27. 5. 1996, jimž O k r e s n í s o u d v Blansku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 10 308 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 2. 1994 do l4. 7. 1994 a se 16%. úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení. Předpoklady, s nimiž občanský soudní řád spojuje možnost soudu rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (§ 153b odst. 1, 3), měl odvolací soud za splněny. Zejména zjistil, že žalovanému bylo dne 6. 5. 1996 řádně doručeno předvolání, jež obsahovalo poučení o následcích nedostavení se k (prvnímu) jednání, nařízenému na den 27. S. 1996, a-shodně se soudem prvního stupně-omluvu žalovaného ze dne 22. 5. 1996, došlou dne 24. 5. 1996, pokládal za nedůvodnou. Otázku, jakého poučení z pohledu ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. se dostalo v předvolání k jednání zástupkyni žalovaného, odvolací soud nepokládal za významnou, protože zákon povinnost takto poučovat i zástupce účastníka neukládá (zejména za situace, je-li jím advokát, u něhož „úplná znalost procesních předpisů se logicky předpokládá“). Souhrn žalobních tvrzení pak podle odvolacího soudu poskytoval dostatečný podklad pro závěr o odůvodněnosti nároku žalobců po stránce hmotně právní (slevy z kupní ceny za osobní automobil). Žalovaný (zastoupený advokátkou) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. t) a § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. V rámci výslovně zmíněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. zpochybnil závěr odvolacího soudu o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, zejména s přihlédnutím k tomu, že k jednán( dne 27. 5. 1996 byl předvolán vzorem č. 10 (stejným vzorem jako jeho zástupkyně), který postrádal poučení o možnosti rozhodnout v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání, jestliže bez důvodně a včasné omluvy,jednání zmešká. Za nesprávné považuje rovněž hodnocení omluvy ze dne 22. 5, 1996 jako nedůvodné a tvrdil, že se omlouval rovněž telefonicky (stejně jako jeho zástupkyně). Podle dovolatele z tvrzení žalobců obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci ve spojení s jeho vyjádřením důvodnost nároku žalobců nevyplývala; žalovaný totiž není ve sporu pasivně legitimován, nebol mezi ním a žalobci žádná kupní smlouva o prodeji osobního automobilu uzavřena nebyla. Dovolání je přípustné podle § 238a odst 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné. N e j v y š š í s o u d dovoláním napadené usnesení, včetně rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění: K vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř., a (je-li dovolání přípustné) i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.); jelikož jiné vady z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení je postiženo zmatečností v dovolání namítanou. V rozhodnutích uveřejněných pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení § 237 písm. t) o. s. ř. (tím, že za slovo „byla“ byla vložena slova „v průběhu řízení nesprávným“), je za „postup soudu v průběhu řízení“ možno považovat jen činnost. která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Rozhodnutím odvolacího soudu o odmítnutí odvolání (v něm projeveným hodnotícím úsudkem, že předpoklady pro vydáni rozsudku pro zmeškání byly splněny) tedy zmatečnost podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. založit nelze; potud je dovolání, jež k jinému „postupu soudu v průběhu řízení“ uplatněné argumenty nepřipíná, zjevně neopodstatněné a jeho přípustnost (a tím i důvodnost) z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. odvozoval nelze. Argumentem nesprávnosti závěru o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání (potud, že žalovaný nebyl o následcích nedostavení se k jednání poučen, vznesl důvodnou omluvu a že tvrzení žalobců v žalobě byla nedostatečná) vystihl dovolatel dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávně, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případněji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy nejednání má konat (§ 47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasně omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Ze spisu dovolací soud zjistil, že k jednání nařízenému na den 27. 5. 1996 byli řádně předvoláni všichni účastníci řízení a jejich zástupci; z referátu na č. 1. 8 p. v. vyplývá, že soudce nařídil předvolat k jednání žalovaného vzorem č. 14 („předvolání účastníka k prvnímu nebo dalšímu jednání ve věci, má-li být při něm vyslechnut“) a jeho nástupkyni na základě plné moci pro celé řízení (advokátku JUDr. E. B.) vzorem č. 10 („nařízení jednání“), který poučení ve smyslu § 153b odst. 10. s. ř. neobsahuje (srov. přílohu č. 2 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. srpna 1993 č.j, 1068/93-OOD, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní a krajské soudy, jak platila v době, kdy soud prvního stupně nařídil první jednání ve věci). Žalovaný a jeho zástupkyně se k jednání nedostavili. V případě, že žalovaný je v řízeni zastupován zvoleným zástupcem (§ 24 o. s. ř.), vybaveným plnou mocí pro celé řízení (§ 25 odst. 1, § 28 odst. 1, 2 o. s. ř.), vztahuje se ustanovení § 153b o. s. ř. i na tohoto zástupce; předpoklady, jimiž občanský soudní řád podmiňuje možnost vydat rozsudek pro zmeškání (řádné doručení předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má /první/ jednání konat, absence důvodné a včasné omluvy a poučení o následcích nedostavení se k jednání) musí pak být splněny ve vztahu k zástupci žalovaného. Uvedené platí i tehdy, je-li žalovaný k jednání předvoláván proto, že jeho přítomnosti je třeba (§ 49 odst. 1, § 115 odst. 1 o. s. ř.), např. má-li být proveden důkaz jeho výslechem. Jestliže odvolací soud poučení zástupkyně žalovaného o následcích nedostavení se k nařízenému jednání považoval za nadbytečné (s vysvětlením, že zákon povinnost tohoto poučení ve vztahu k zástupci účastníka neukládá), založil své rozhodnutí nu nesprávném právním posouzení a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Ostatně, napadené rozhodnutí neobstojí ani v rovině své vlastní argumentace. Žalovaný totiž nebyl k jednání předvolán písemností určenou do jeho vlastních rukou (§ 153b odst. 1, § 47 o. s. ř.) a zásilku převzala jeho manželka (srov. doručenku na č. 1.8 p. v.). Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími věcnými námitkami dovolatele-dovoláním napadené usnesení, včetně rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). )Jde o občanský soudní řád ve znění účinném před 1. 1. 2001.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13450/	29.06.2000	3 Tz 139/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil k stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. K., rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 1999 sp. zn. 5 To 557/99 ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 380/95 a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění: Obviněný J. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 9. 1999 sp. zn. 3 T 380/95 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 24. 1. 1995 ve směru z H. do B. řídil dodávkové auto, které bylo ve špatném technickém stavu a bez platného osvědčení o technickém průkazu. V důsledku toho, že se plně nevěnoval řízení vozidla, jel nedovolenou rychlostí a vozidlo řídil ve špatném zdravotním stavu, kterého si byl vědom, vjel do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím vozidlem zn. Škoda Forman, které bylo majetkem Ministerstva vnitra a které řídil L. H. V důsledku této nehody utrpěli smrtelná zranění řidič L. H. a JUDr. M. Z. sedící za řidičem. Spolujezdec I. H. sedící vedle řidiče utrpěl mnohočetná zranění, v důsledku nichž byl deset dnů hospitalizován v Nemocnici ve V. Byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu dvou měsíců. Podle § 224 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl za podmínek § 28 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívají v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře pěti let. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 1999 sp. zn. 5 To 557/99 byl na základě odvolání obviněného a státního zástupce shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Břeclavi podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen a odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obžalovaný J. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. zprošťuje. Ministr spravedlnosti České republiky podal proti rozsudku odvolacího soudu stížnost pro porušení zákona, a to v neprospěch obviněného J. K. Ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal ministr spravedlnosti především na to, že Krajský soud v Brně dospěl ke správnému závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci všechny potřebné důkazy, avšak následně postupoval v rozporu se zákonem, pokud v řízení o odvolání rozhodl zprošťujícím rozsudkem proto, že provedené důkazy soudem prvního stupně sám hodnotil jinak než tento soud, aniž by je bezprostředně sám zopakoval. Takový postup odvolacího soudu odporuje podle stěžovatele povaze odvolacího řízení a z hlediska ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. představuje překročení pravomocí odvolacího soudu. Stěžovatel dále namítl, že v daném případě mohl odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku postupovat výlučně podle § 259 odst. 1 tr. ř. (pokud nerozhodl podle § 256 tr. ř.), přičemž mohl nalézací soud pouze upozornit, ve kterém směru se má věcí znovu zabývat. Ministr spravedlnosti dále uvedl, že hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem je navíc chybné, když nevzal v úvahu okolnosti svědčící o tom, že obviněný s ohledem na svou zdravotní indispozici a nedostatek kvalitního spánku v noci před jízdou byl unaven již před započetím jízdy, tedy v době, kdy byl schopen své jednání ovládat. Na to ve svém posudku upozornili odborný neurolog (MUDr. M. Š.) i znalci z oboru psychiatrie. Za tohoto stavu měl odvolací soud důsledněji hodnotit závěry znalce z oboru klinické psychologie, který ve svém posudku nabídl dvě varianty chování obviněného J. K. Podle první si obviněný uvědomoval únavu a byl schopen přijmout rozhodnutí zastavit a odpočinout si. Podle druhé varianty si sice svou únavu uvědomoval, ale vzhledem k nedostatku ovládacích schopností nebyl schopen vývoj situace ovlivnit. Vzhledem ke zjevně nedostatečnému odpočinku obviněného před jízdou se měli odvolací soud i soud prvního stupně přiklonit k první variantě uváděné znalcem. Argumentace odvolacího soudu, že byl obviněný dva dny před dopravní nehodou uznán lékařem práceschopným, je podle názoru stěžovatele s přihlédnutím k aktuálnosti snížených řidičských schopností obviněného bezpředmětná. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem ministr spravedlnosti dovodil, že Krajský soud v Brně postupoval v rozporu se zásadami odvolacího přezkumu, jak jsou vymezeny v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., a v důsledku toho dále nesprávně postupoval tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a poté na podkladě vlastního hodnocení důkazů ( § 2 odst. 6 tr. ř.) provedených ve věci nalézacím soudem rozhodl za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ohledně trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. zprošťujícím výrokem. V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl ve prospěch obviněného porušen zákon ve shora uvedeném rozsahu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil a postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, jenž v posuzované věci rozhodoval jako soud prvního stupně, vyplývá, že po pečlivém vyhodnocení všech provedených důkazů, zejména posudků jednotlivých znalců, dospěl k závěru, že pro posouzení zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. je rozhodující zjištění, že v inkriminovanou dobu byla schopnost obviněného k řízení vozidla oslabena faktory, jejichž existenci znal. Jde zejména o jeho zdravotní problémy se žlučníkem před jízdou a s tím související narušený spánek, jakož i celkově oslabený stav organismu obviněného, který během předcházející pracovní neschopnosti ztratil na tělesné hmotnosti několik kilogramů. Tyto skutečnosti, jimž obviněný nepřizpůsobil své chování, byly podle názoru soudu primární příčinou dopravní nehody, neboť v jejich důsledku se obviněný dostal do stavu, kdy si v kritickou dobu sice uvědomoval nástup mikrospánku, ale nebyl již schopen v daném okamžiku reagovat a přijmout danému stavu odpovídající rozhodnutí. Uvedená skutková zjištění, rozhodná pro posouzení otázky zavinění, formuloval nalézací soud v tzv. skutkové větě výrokové části svého rozsudku tak, že se “obviněný plně nevěnoval řízení vozidla, … vozidlo řídil v ne zcela dobrém zdravotním stavu, kterého si byl vědom, vjel do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím vozidlem …” Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti neshledal v řízení, které předcházelo rozsudku soudu prvního stupně (v jehož průběhu bylo doplňováno dokazování na základě pokynů obsažených v předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu), procesní vady a konstatoval, že rovněž dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu. Podle názoru odvolacího soudu však soud prvního stupně neučinil ve svém rozsudku závěry odpovídající daným skutkovým zjištěním. V této souvislosti odvolací soud poukázal především na posudek znalce z oboru klinické psychologie PhDr. K. H., podle něhož měly být v inkriminovanou dobu rozpoznávací schopnosti obviněného zachovány, ovládací však již nikoliv. Odvolací soud dále dovodil, že obviněný si stav zjištěné indispozice nepřivodil sám svým neuváženým chováním, když vzhledem k tomu, že byl krátce předtím uznán práce schopným, stěží mohl rozsah svých indispozic rozpoznat. Z těchto důvodů nebylo možno spatřovat v jeho jednání před nehodou “nějaké nedbalostní zavinění” a podle přesvědčení odvolacího soudu předmětný skutek proto není trestným činem. Na základě těchto úvah pak bylo rozhodnuto o zproštění obviněného J. K. obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Postup odvolacího soudu při přezkoumávání napadeného rozsudku je zakotven v § 254 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Podle § 259 odst. 3, věty první, tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám ve věci rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. V posuzované věci zjistil soud prvního stupně postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. skutkový stav, který (jak je uvedeno výše) rovněž zahrnoval skutkové okolnosti významné pro posouzení otázky zavinění obviněného J. K. Teprve na jejich podkladě pak učinil příslušné právní závěry, tj. že jde o zavinění ve formě vědomé nedbalosti dle § 5 písm. a) tr. zák. Ačkoliv v odvolacím řízení nebyly prováděny žádné důkazy, z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že při posuzování trestní odpovědnosti obviněného vzal za základ svých zjištění závěry znalce z oboru klinické psychologie, které hodnotil odchylně od soudu prvního stupně, zejména potud, že v inkriminované době nebyly zachovány ovládací schopnosti obviněného. Se soudem prvního stupně se neztotožnil ani v tom, že si obviněný již před nehodou musel být vědom svých (již konstatovaných) indispozic k řízení motorového vozidla, přičemž v této době byl ještě schopen počínat si způsobem adekvátním tomuto stavu. Opačně dovodil, že obviněný s ohledem na to, že byl lékařem uznán práce schopným, stěží mohl svou indispozici k řízení správně rozpoznat. To znamená, že odvolací soud, aniž by sám ve věci prováděl jakékoliv důkazy, dospěl na základě zhodnocení již provedeného důkazního řízení před soudem prvního stupně ke zčásti jiným skutkovým závěrům, o něž následně opřel právní posouzení věci. V dané souvislosti je třeba připomenout, že podle § 2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i v neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny (tzv. zásada bezprostřednosti). Ze specifického charakteru přezkumné činnosti odvolacího soudu vyplývá zásada obsažená v ustanovení § 263 odst. 6 tr. ř., že důkazy před tímto soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout. Z toho lze dovodit, že případné dokazování v odvolacím řízení má určité vymezené hranice jako prostředek přezkoumávání rozhodnutí a má sloužit k tomu, aby skutková zjištění soudu prvního stupně byla ověřena nebo doplněna, popř. aby výsledky původního dokazování a z nich vyplývající závěry byly zpochybněny. V projednávané věci však odvolací soud podle shora uvedených zásad nepostupoval. Pochybnosti ovšem vzbuzují i samotné právní závěry odvolacího soudu. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, zda odvolací soud vycházel z toho, že v době činu nebyl obviněný schopen své jednání ovládat, tzn. že chyběl jeden z obligatorních znaků (vlastností) subjektu trestného činu (příčetnost) a obviněný tedy nebyl trestně odpovědný, anebo zda odvolací soud dovodil, že z hlediska subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu chybí znaky nedbalostního zavinění ( § 5 tr. zák.). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není patrno, jak se soud s těmito odlišnými otázkami vypořádal, ani není blíže rozvedeno, jakými právními úvahami se v daném směru řídil. Napadený rozsudek zde postrádá náležitosti uvedené v ustanovení § 125 tr. ř. a je proto nepřezkoumatelný. Pokud jde o první z obou výše uvedených otázek, je nezbytné poznamenat, že příčina neschopnosti pachatele rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost (tzv. neschopnost rozumová) nebo neschopnost ovládat své jednání vlastní vůlí (tzv. neschopnost určovací) spočívá v duševním stavu pachatele (duševní poruše). Právní závěr o jeho příčetnosti či nepříčetnosti ve smyslu ustanovení § 12 tr. zák. je proto možno učinit zásadně jen na základě vyšetření duševního stavu obviněného dvěma znalci z oboru psychiatrie ( § 116 odst. 1 tr. ř.). Znalci z oboru klinické psychologie (o jehož přibrání se rozhoduje podle § 105 odst. 1 tr. ř.) posouzení těchto otázek nepřísluší. Jestliže tento znalec ve svém posudku použil terminologie, jež se obvykle vztahuje k závěrům psychiatrického vyšetření, měl být k této části svého posudku vyslechnut a požádán o vysvětlení. Takový výslech mohl provést v rámci řízení o odvolání i soud druhého stupně. Pokud jde o druhou otázku, týkající se absence znaků nedbalostního zavinění obviněného, ať již ve formě vědomé ( § 5 písm. a/ tr. zák.) či nevědomé ( § 5 písm. b/ tr. zák.) nedbalosti, nelze považovat za správné, pokud by byla za rozhodující kritérium pro toto hodnocení považována především závěrečná fáze jednání obviněného, bezprostředně předcházející dopravní nehodě, kdy si obviněný měl ještě uvědomovat změnu vědomí (nastupující mikrospánek), ale v daném okamžiku již postrádal schopnost přijmout a realizovat rozhodnutí zastavit a odpočinout si. Jak správně zjistil soud prvního stupně, obviněný J. K. nastoupil kritického dne do zaměstnání po předcházejících (nočních) bolestech žlučníku, což se projevilo i na kvalitě jeho spánku. Navíc vstával již ve 4.00 hod. Byl si rovněž vědom, že se nachází ve stavu krátce po ukončení pracovní neschopnosti související s onemocněním žlučníku i toho, že bude muset přesto absolvovat značnou pracovní zátěž, spočívající nejprve v jízdách po M., a potom v jízdě s nákladem do O., odtud pro další náklad do Z. a následně zpět do M. Obviněný podle své výpovědi měl jako řidič v minulosti dvakrát potíže s tzv. mikrospánkem, avšak k nehodě nikdy nedošlo. Dále vypověděl, že kritického dne udělal jen jednu krátkou přestávku, a to kolem poledne v Z., kde posvačil. Všechny výše konstatované skutečnosti vzal soud prvního stupně v úvahu a po jejich vyhodnocení dovodil, že popisované faktory se ve svém souhrnu posléze podílely na konečné dekoncentraci pozornosti obviněného v poslední fázi jízdy před okamžikem dopravní nehody. Tato zjištění vedla soud prvního stupně k právnímu závěru o nedbalostním zavinění obviněného, poněvadž řídil svěřený automobil za stavu, kdy věděl o existenci skutečností snižujících jeho způsobilost k řízení a bez přiměřeného důvodu spoléhal na to, že k nehodě nedojde. Povinností obviněného jako řidiče motorového vozidla bylo dodržovat pravidla silničního provozu stanovená vyhláškou Federálního ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném v době spáchání činu. V § 5 odst. 2 písm. c)) cit. vyhl. bylo stanoveno, že řidič nesmí řídit vozidlo mj. v případech, kdy je jeho schopnost k řízení snížena úrazem, nemocí, nevolností, únavou apod. Uvedené faktory se mohou vyskytnout jak před započetím jízdy, tak v jejím průběhu. Na řidiči pak je, aby zodpovědně posoudil jejich případnou existenci a tomu přizpůsobil své chování. Za určitých okolností by pak nesměl jízdu buď vůbec vykonat anebo v ní pokračovat, popř. v ní pokračovat bez přiměřeného odpočinku. Subjektivní přesvědčení řidiče o své schopnosti k řízení vozidla musí být vždy vybudováno na základě analýzy konkrétních skutečností, které buď zná anebo by je znát měl (např. že lidský organismus po nedostatečném spánku či prodělaném onemocnění je náchylnější k únavě, zejména v zátěžových situacích, které mohou spočívat např. ve vícehodinové pracovní činnosti s nutností permanentní koncentrace). Jestliže si řidič počíná v rozporu s těmito zásadami a v důsledku toho později ztratí kontrolu nad vozidlem, lze jej činit odpovědným za následek dopravní nehody, který by podle okolností konkrétního případu zavinil z vědomé či nevědomé nedbalosti ( § 5 písm. a/, b/ tr. zák.). To, co bylo v obecné rovině konstatováno výše, je možno plně vztáhnout i na nyní projednávaný případ obviněného J. K. Skutkovým zjištěním soudu prvního stupně odpovídá z nich vyplývající právní posouzení, které lze formulovat takto: Pokud obviněný před započetím jízdy spoléhal na to, že ji může bezpečně vykonat, ačkoliv věděl o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, a přesto těmto okolnostem nepřizpůsobil ani režim své jízdy, zejména zařazováním častějších zastávek s přiměřenou dobou odpočinku, pak odpovídá za škodlivý následek dopravní nehody i v případě, že ke ztrátě kontroly nad vozidlem došlo v důsledku náhlé indispozice vyvolané shora uvedeným stavem. Z uvedených aspektů se však odvolací soud věcí nezabýval. Z napadeného rozhodnutí navíc není zřejmé, proč rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., ačkoliv tomuto soudu vytýká především to, že se při hodnocení důkazů nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Takové zjištění odvolacího soudu by mohlo být důvodem pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. (není-li již třeba k objasnění věci provádět důkazy další, jak odvolací soud konečně sám dovodil). Zde je ovšem nutno připomenout, že v případě, kdy soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu shora uvedeného ustanovení (srov. č. 53-I/1992 Sb. rozh. tr.). S přihlédnutím ke všem skutečnostem podrobně rozvedeným shora Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 1999 sp. zn. 5 To 557/99 byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř., neboť uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na základě nesprávně uplatněného revizního principu, pokud učinil skutkové a z nich vyplývající právní závěry odchylné od závěrů soudu prvního stupně a ve věci sám rozhodl na základě jiného hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem. K porušení zákona došlo ve prospěch obviněného J. K., který byl nezákonným rozhodnutím neoprávněně zvýhodněn. V důsledku porušení zákona pak Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. (při splnění podmínek ustanovení § 272 tr. ř.) tento rozsudek zrušil a současně zrušil také další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Trestní věc obviněného J. K. se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně bude muset znovu rozhodnout o odvolání obviněného a státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 9. 1999 sp. zn. 3 T 380/95. V novém řízení o této věci se bude řídit právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ( § 270 odst. 4 tr. ř.). Dospěje-li k důvodnému závěru, že za konstatovaného stavu, kdy soud prvního stupně ve věci provedl všechny potřebné důkazy, je přesto třeba, aby jeho skutková zjištění byla v odvolacím řízení ověřena (popř. zpochybněna) vlastními zjištěními soudu druhého stupně, bude nezbytné, aby v rozsahu stanoveném v § 263 odst. 6 tr. ř. před rozhodnutím o odvolání dokazování sám doplnil. Jak už bylo v rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedeno, platí to především o terminologicky nejasných závěrech znalce z oboru klinické psychologie. Poznámka pod čarou: ) Poznámka redakce: Srov. nyní § 5 odst. 2 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. účinného od 1. 1. 2001.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4422/	28.06.2000	Cpjn 38/98	Sbírkový text rozhodnutí Stanovisko k výkladu některých ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. K výkladu ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Při činnosti podle ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 17/1993 Sb., č. 292/1993 Sb. a č. 239/1995 Sb., Nejvyšší soud České republiky vyhodnotil obsah více než 700 pravomocných rozhodnutí soudů o opravných prostředcích proti rozhodnutím katastrálních úřadů, vydaným v řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Z těchto rozhodnutí zjistil, že zákon č. 265/1992 Sb., ve znění zákonů č. 210/1993 Sb. a č. 90/1996 Sb. (dále též jen ”zákon č. 265/1992 Sb.”), není soudy uplatňován a vykládán jednotně. Z dostupných rozhodnutí je patrno, že nejednotně je uplatňován a vykládán tento zákon také v praxi katastrálních úřadů. Předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky proto podle § 30 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 17/1993 Sb., č. 292/1993 Sb. a č. 239/1995 Sb., navrhl kolegiu, aby ke sjednocení sporných výkladových otázek zákona č. 265/1992 Sb. zaujalo stanovisko. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky proto přijalo toto s t a n o v i s k o : I. K ustanovením § 2 odst. 3, větě první, § 4 odst. 1 a § 5 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. a § 118, § 141, § 142, § 149 odst. 1, § 149a, § 150 odst. 1 a odst. 4 obč. zák. Byl-li návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V soudní praxi není jednotně vykládána otázka významu uplynutí tříleté lhůty uvedené v ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. před podáním návrhu na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů) pro posouzení oprávnění účastníků takové dohody nakládat s jejím předmětem prováděné katastrálním úřadem ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. Zatím co Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 12. 3. 1997, sp. zn. 35 Ca 8/97, Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 31 Ca 219/97, Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 5. 1998, sp. zn. 33 Ca 7/98, a Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. 15 Ca 18/98, vycházely ze závěru, že návrhu na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů), byl-li podán po uplynutí tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů), nelze vyhovět, Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 12. 1996, sp. zn. 10 Ca 479/96, a Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. 44 Ca 20/98, dospěly k závěru opačnému. Společné jmění manželů zaniká zánikem manželství (§ 149 odst. 1 obč. zák.); o jeho vypořádání může být uzavřena písemná dohoda (§ 150 odst. 1 obč. zák.) nebo může být vypořádáno rozhodnutím soudu (§ 150 odst. 3 obč. zák.). Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá a o ostatních movitých a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných (§ 150 odst. 4 obč. zák.). Byla-li o vypořádání společného jmění manželů uzavřena dohoda, váže ustanovení § 150 odst. 1, věta druhá, obč. zák. (obdobně jako ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák.) věcněprávní účinky této dohody (vznik, změnu a zánik vlastnických a jiných věcných práv), náleží-li do společného jmění též nemovitost, ke vkladu práv do katastru nemovitostí (srovnej § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). V případě, že nedošlo k uzavření takové dohody vůbec nebo k němu došlo až po uplynutí tříleté lhůty, počítané od zániku společného jmění (zániku manželství), konstruuje ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák., ohledně nemovitých věcí, nevyvratitelnou právní domněnku (srovnej ”platí”) vzniku podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k těmto věcem. Podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu. Stejně jako ostatní podmínky taxativně vymezené ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., jejichž splnění je předpokladem povolení vkladu (§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.), také oprávnění účastníků řízení nakládat s předmětem právního úkonu (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.) zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad (§ 5 odst. 1, věta druhá, zákona č. 265/1992 Sb.). K tomuto dni se pak také váží účinky vkladu (§ 2 odst. 3, věta první, zákona č. 265/1992 Sb.). V případě, že je navrhován vklad vlastnických nebo jiných věcných práv do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů (§ 150 odst. 1 obč. zák.), je třeba z hlediska ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. ”účastníky řízení” rozumět účastníky této dohody (srovnej § 4 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.) a ”předmětem právního úkonu” nemovité věci, práva vážící se k nemovitostem zapisovaná do katastru nemovitostí, byty a nebytové prostory, jež jsou dohodou mezi její účastníky vypořádávány (srovnej § 118 obč. zák. a § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). Pro závěr o oprávnění účastníků dohody o vypořádání společného jmění nakládat s jejím předmětem (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.) je rozhodné zejména zjištění, zda dohodou vypořádávaný majetek byl ve společném jmění jejích účastníků v době, kdy byl podle této dohody podán návrh na vklad. Jestliže návrh na vklad byl podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění, byl podán již v době, kdy nastala ohledně nemovitostí – jak výše uvedeno – nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k těmto věcem, tedy právní vztah pojmově vylučující, aby jeho účastníci (podíloví spoluvlastníci) uzavřeli dohodu o vypořádání (v této době již neexistujícího) společného jmění. Podílovým spoluvlastníkům, kterými se bývalí manželé ve vztahu k nemovitostem stali, totiž nesvědčí vlastnické právo k celým věcem, omezené pouze stejným právem druhého spoluvlastníka, jak je tomu v případě věcí ve společném jmění manželů (srovnej například stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71 , uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale pouze právo k ideálnímu podílu na věci. Podílové spoluvlastnictví i tehdy, když vzniklo uplynutím lhůty podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák., může být zrušeno a vypořádáno jen způsoby uvedenými v ustanovení § 141 a § 142 obč. zák. Byl-li tedy návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, musí jej katastrální úřad, z důvodů výše uvedených, zamítnout (§ 5 odst. 1 písm. e/ a odst. 2, část věty za středníkem, zákona č. 265/1992 Sb.) srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 33/95 . Výjimku tvoří pouze případy, kdy návrh na vklad do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů byl podán sice po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, ale v průběhu soudního řízení vedeného o vypořádání tohoto společného jmění zahájeného před uplynutím tří let od zániku společného jmění manželů, neboť nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k vypořádávanému majetku nemohla, s ohledem na probíhající soudní řízení, nastat (§ 150 odst. 4 obč. zák.). II. K ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., § 37 a násl. obč. zák. Katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů; platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá. Soudy neposuzují shodně oprávnění katastrálního úřadu zkoumat platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu právního úkonu, podle něhož je navrhován vklad práva do katastru nemovitostí. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 28. 11. 1997, sp. zn. 35 Ca 54/97, a Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 20. 1. 1997, sp. zn. 16 Ca 436/96, vycházely ze závěru, že katastrálnímu úřadu takové oprávnění nenáleží; Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 5. 8. 1998, sp. zn. 10 Ca 82/98, a Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 45 Ca 147/96, dospěly k závěru opačnému. Právní úkon, na jehož podkladě je navrhován vklad práva do katastru nemovitostí, zkoumá katastrální úřad v řízení o povolení vkladu z hledisek, která jsou taxativně vypočtena v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Předmětem zkoumání katastrálního úřadu proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu (srovnej zejména § 37 a pásl. obč. zák.), ale jen ty z nich, které jsou v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. uvedeny. Jedním z hledisek, které katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá, je oprávnění subjektů posuzovaného právního úkonu nakládat s předmětem tohoto právního úkonu (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.). Pro závěr katastrálního úřadu o této otázce je rozhodné především zjištění, zda subjektu disponujícímu s právem, jež se váže k předmětu právního úkonu, svědčí právní důvod (titul) nabytí tohoto práva. V případě, že je tímto nabývacím titulem právní úkon, postačí pro rozhodnutí katastrálního úřadu v řízení o povolení vkladu, omezí-li se na zjištění jeho existence. Platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá, a to ani v rozsahu v jakém je podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. oprávněn posoudit platnost právního úkonu, na jehož základě má být právo do katastru nemovitostí teprve zapsáno. Eventuální negativní posouzení této otázky by totiž, ve svém důsledku (zamítnutí návrhu na vklad), znamenalo zásah do práv uvedené osoby postupem nemajícím oporu v zákoně. III. K ustanovením § 4 odst. 1), 2), 3) a 4) písm. d), § 5 odst. 1 písm. e), odst. 2) a 5) zákona č. 265/1992 Sb. Nepředložení listiny prokazující oprávnění vlastníka nebo jiné osoby oprávněné z právního vztahu nakládat s předmětem právního úkonu (§ 4 odst. 4 písm. d/ zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je důvodem pro zastavení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pouze v případě, že katastrální úřad vyzval navrhovatele k jejímu předložení ve stanovené lhůtě, poučil jej o zastavení řízení, nebude-li listina včas předložena, a navrhovatel netvrdí, že listinu nemá k dispozici. Soudy posuzují rozdílně také důsledky nepředložení listiny prokazující oprávnění vlastníka nebo jiné osoby oprávněné z právního vztahu nakládat s předmětem právního úkonu pro rozhodnutí katastrálního úřadu o návrhu na vklad. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 3. 1996, sp. zn. 33 Ca 7/96, posoudil tuto okolnost jako důvod pro zamítnutí návrhu na vklad; naproti tomu Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 31. 12. 1996, sp. zn. 35 Ca 104/95, v této skutečnosti důvod pro zamítnutí návrhu na vklad neshledal. Řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí se zahajuje na návrh účastníka (účastníků) řízení (srovnej § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. vymezuje zákonem požadované náležitosti, které návrh na zahájení řízení o povolení vkladu musí obsahovat; ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. pak vypočítává listiny, jež musí být s návrhem předloženy jako jeho příloha. Jednou z listin, která podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 265/1992 Sb. musí být přílohou návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu, je listina prokazující oprávnění vlastníka nebo jiné osoby oprávněné z právního vztahu nakládat s předmětem právního úkonu, jehož právní účinky nastaly před 1. lednem 1993, nebo úředně ověřený opis (kopie) takové listiny. Jestliže návrh na zahájení řízení o povolení vkladu nemá náležitosti uvedené v ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona č. 265/1992 Sb., katastrální úřad vyzve navrhovatele, aby ve stanovené lhůtě odstranil tyto nedostatky návrhu; současně ho upozorní, že v případě neodstranění nedostatků návrhu bude řízení zastaveno. Neodstraní-li navrhovatel nedostatky návrhu, katastrální úřad řízení zastaví (§ 5 odst. 5 zákona č. 265/1992 Sb.). Nepředloží-li tedy navrhovatel listinu prokazující oprávnění vlastníka nebo jiné osoby oprávněné z právního vztahu nakládat s předmětem právního úkonu, jehož právní účinky nastaly před 1. lednem 1993, nebo úředně ověřený opis (kopii) takové listiny, přes výzvu a poučení o následcích jejího nepředložení, katastrální úřad řízení o povolení vkladu podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 265/1992 Sb. zastaví. Jinak tomu bude ovšem v případě, kdy navrhovatel vkladu tvrdí, že listina prokazující jeho oprávnění, případně oprávnění jiného účastníka řízení, nakládat s předmětem posuzovaného právního úkonu existuje nebo existovala, že ji však nemá k dispozici. Nepředložení předmětné listiny za této situace již nelze posoudit jako nedostatek návrhu (§ 5 odst. 5 zákona č. 265/1992 Sb.), ale je nezbytné, aby katastrální úřad, nebude-li zde jiný důvod pro zastavení řízení, v rámci přezkumu oprávnění subjektů posuzovaného právního úkonu (účastníků řízení) nakládat s předmětem tohoto právního úkonu (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.) zjistil, zda předmětná listina existuje a jaký je její obsah, případně zda existovala a jaký byl její obsah (srovnej § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu). V případě, že existence a obsah takové listiny nebudou prokázány, katastrální úřad návrh na vklad zamítne (§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Nutno dodat, že zastavení řízení o návrhu na vklad do katastru nemovitostí postupem podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 265/1992 Sb. je možné teprve podle zákona č. 265/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 1996; před uvedeným datem zastavení řízení o povolení vkladu nepřicházelo pro nedostatek zákonné opory v úvahu. IV. K ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů Katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nezkoumá, zda byly splněny předpoklady pro uzavření dohody o vydání nemovitosti podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K rozdílným závěrům dospívají soudy také v otázce, zda katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá, zda byly splněny předpoklady pro mimosoudní rehabilitaci podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v Český Budějovicích v rozsudku ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. 10 Ca 3/98, dospěl k závěru, že katastrální úřad splnění těchto předpokladů nezkoumá; Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 35 Ca 40/97, Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. 22 Ca 110/96, a Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 3. 1996, sp. zn. 33 Ca 3/96, vycházely ze závěru opačného. Právní úkon, na jehož podkladě je navrhován vklad práva do katastru nemovitostí, zkoumá katastrální úřad v řízení o povolení vkladu – jak výše uvedeno – z hledisek, která jsou taxativně vypočtena v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Je-li tímto úkonem dohoda o vydání věci uzavřená jejími účastníky podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů č. 267/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 133/1993 Sb., č. 115/1994 Sb., č. 116/1994 Sb., č. 107/1995 Sb., č. 134/1997 Sb., č. 78/1998 Sb. a nálezů Ústavního soudu České republiky č. 164/1994 Sb., č. 2/1997 Sb., č. 153/1998 Sb., č. 57/1999 Sb. (dále jen ”zákona č. 87/1991 Sb.”), nezkoumá katastrální úřad, zda v daném případě byly splněny předpoklady pro mimosoudní rehabilitaci podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. k posouzení naplnění těchto předpokladů katastrální úřad nezmocňuje. Takovýmto zmocňujícím ustanovením není ani ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., podle kterého má katastrální úřad zkoumat oprávnění subjektů posuzovaného právního úkonu nakládat s předmětem tohoto úkonu, neboť se nejedná o zmocnění k posouzení, zda jsou v dané věci splněny náležitosti předmětu posuzovaného právního úkonu (tj. jeho možnost a dovolenost – srovnej § 37 odst. 2 a § 39 obč. zák.). Oprávnění katastrálního úřadu zkoumat dovolenost posuzovaného právního úkonu (srovnej § 39 obč. zák.) není sice v řízení o povolení vkladu vyloučeno zcela, neboť podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá, zda účastníci právního úkonu nejsou omezeni právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu, a podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. zkoumá, zda k právnímu úkonu účastníka byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu, z těchto, ani z jiných ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., případně jiného právního předpisu, však nelze dovodit oprávnění, resp. povinnost katastrálního úřadu zkoumat ty aspekty dovolenosti posuzovaného právního úkonu, jež představují naplnění předpokladů pro uzavření dohody o vydání nemovité věci podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. V. K ustanovením § 2 odst. 2, § 7, § 8 zákona č. 265/1992 Sb., § 48 a § 133 odst. 2 obč. zák. Odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. Následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jednotně nejsou soudy vykládány taktéž právní důsledky odstoupení od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. 35 Ca 55/97, vycházel ze závěru, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo a obnovuje se původní stav; Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 5. 1994, sp. zn. 33 Ca 71/94, a Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. 11 Cmo 165/96, naopak dospěly k závěru, že odstoupení od smlouvy má za následek pouze zrušení závazkového právního vztahu, který smlouvou vznikl, nikoli také zánik věcných práv, která vznikla vkladem do katastru nemovitostí podle takové smlouvy. Při smluvním převodu vlastnického práva k nemovitosti je právním důvodem nabytí vlastnictví (iustus titulus) smlouva a právním způsobem nabytí vlastnictví (modus acquirendi) vklad vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí (srovnej § 133 odst. 2 obč. zák., § 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). I od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, podle které již byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, může její účastník odstoupit, jestliže jsou splněny podmínky stanovené občanským zákoníkem nebo bylo-li to účastníky dohodnuto (§ 48 odst. 1 obč. zák.). Odstoupením od smlouvy, není – li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, se smlouva od počátku ruší (§ 48 odst. 2 obč. zák.). Tímto jednostranným adresovaným právním úkonem zanikají účinky převodu nemovitosti na nabyvatele a obnovuje se původní stav, tedy ze zákona se obnovuje vlastnické právo převodce. Následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí o této skutečnosti, vzhledem k tomu, že k obnovení vlastnického práva převodce dochází ze zákona, nemá konstitutivní účinky a neprovádí se vkladem, resp. výmazem vkladu, ale má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). VI. K ustanovením § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., § 2 odst. 1 písm. a), § 3 písm. a), b), § 4, § 5 odst. 1 písm. a) a b), § 27 písm. a) a § 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 118odst. 1 a § 119 obč. zák. Je-li předmětem právního úkonu, na jehož podkladě má být zapsáno právo do katastru, pozemek evidovaný v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem (§ 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je jeho označení parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence a uvedením názvu katastrálního území ve kterém leží, bez uvedení, zda jde o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu nebo scelovacího operátu, z hlediska ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, určité v případě, že se v témže katastrálním území nenachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená v jiném druhu evidence. V soudní praxi není jednotně vykládána otázka určitosti označení pozemků evidovaných v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 18. 12. 1996, sp. zn. 10 Ca 544/96, Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 1. 1998, sp. zn. 45 Ca 84/97, Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 33 Ca 75/97, a Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 22 Ca 293/96, považovaly označení takových pozemků parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence a uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, bez uvedení, zda jde o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu nebo scelovacího operátu, za neurčité; Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. 35 Ca 1/98, považoval označení pozemků shora popsaným způsobem za neurčité pouze v případě, že se v témže katastrálním území nachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená v jiném druhu evidence. Podle ustanovení § 118 odst. 1 obč. zák. jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci, pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité nebo nemovité, za něž se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (§ 119 odst. 1, 2 obč. zák.). Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, které mají geometrické a polohové určení, jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly (srovnej § 2 odst. 1 písm. a/, § 3 písm. a/, b/, § 4 a § 27 písm. a/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrální zákon/, ve znění zákona č. 89/1996 Sb., dále jen ”zákon č. 344/1992 Sb.”). Pozemek, definovaný v § 27 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb. pro účely citovaného zákona jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je (v podobě části zemského povrchu) ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák. věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., požaduje, aby v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, byly pozemky označeny parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., u pozemků, které jsou v katastru nemovitostí evidovány zjednodušeným způsobem (§ 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb.), požaduje označení parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence s uvedením, zda se jedná o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu nebo scelovacího operátu, a s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, je vhodné, jsou-li pozemky, jako předměty právních úkonů, podle nichž má být zapsáno právo do katastru nemovitostí, popsány způsobem požadovaným ustanoveními § 5 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 344/1992 Sb., i když i jiný jejich popis může z hlediska určitosti a srozumitelnosti obstát (srovnej § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb.). Je-li předmětem právního úkonu, na jehož podkladě má být zapsáno právo do katastru, pozemek evidovaný v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem (§ 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb.), je jeho označení parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence a uvedením názvu katastrálního území ve kterém leží, bez uvedení, zda jde o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu nebo scelovacího operátu, z hlediska ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. určité v případě, že se v témže katastrálním území nenachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená v jiném druhu evidence. VII. K ustanovením § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. a § 72 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů Rozhodnutí správce daně o vymezení rozsahu zákonného zástavního práva podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani samotné toto zákonné ustanovení, neomezuje vlastníka ve smluvní volnosti ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soudy se neshodují též v závěru, zda zástavní právo podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, omezuje vlastníka věci zatížené tímto zástavním právem ve smluvní volnosti ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 10 Ca 166/98, Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 35 Ca 7/98, Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 44 Ca 280/97, a Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 3. 1997, sp. zn. 33 Ca 137/96, vycházely ze závěru, že takové zástavní právo vlastníka věci tímto právem zatížené ve smluvní volnosti neomezuje; Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. 22 Ca 133/96, a Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 15 Ca 21/98, byly opačného názoru. Podle ustanovení § 72 odst. 1, věty první a druhé, zákona č. 337/1992 Sb., ve znění zákona č. 35/1993 Sb., č. 157/1993 Sb., č. 302/1993 Sb., č. 315/1993 Sb., č. 323/1993 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 255/1994 Sb., č. 59/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 323/1996 Sb., č. 61/1997 Sb., č. 242/1997 Sb., č. 168/1998 Sb., č. 91/1998 Sb. (dále jen ”zákon č. 337/1992 Sb.”), k zajištění daňové pohledávky vzniká podle tohoto zákona zástavní právo (srovnej § 151a a pásl. obč. zák.) k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům (např. zaknihované cenné papíry) daňového dlužníka nebo ručitele. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, popřípadě pohledávky daňového dlužníka nebo ručitele se zástavní právo uplatňuje, se doručí daňovému dlužníku nebo ručiteli, který se proti němu může odvolat ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení. Rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva zašle správce daně současně podle povahy věci buď katastrálnímu úřadu, v obvodu jehož územní působnosti se zastavená nemovitost nachází, nebo jinému příslušnému subjektu, popřípadě držiteli zástavy nebo poddlužníkovi (§ 72 odst. 3, věta první, zákona č. 337/1992 Sb.). Katastrální úřad vyznačí nejpozději následující pracovní den po doručení tohoto rozhodnutí na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí, že právní vztahy jsou dotčeny změnou (srovnej § 12 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., § 9 odst. 1 písm. e/ vyhlášky č. 190/1996 sb., ve znění pozdějších předpisů). Od tohoto vyznačení nelze u předmětné nemovitosti platně provádět jakékoliv změny v majetkových dispozicích (§ 72 odst. 4, věta první a druhá, zákona č. 337/1992 Sb.). Správce daně následně vyrozumí subjekty uvedené v ustanovení § 72 odst. 3, větě první, zákona č. 337/1992 Sb. o výsledku řízení a právní moci rozhodnutí. Katastrální úřad podle výsledku řízení provede záznam o zákonném zástavním právu (§ 72 odst. 4, věta třetí a čtvrtá, zákona č. 337/1992 Sb., § 7 odst. 1, věta první, zákona č. 265/1992 Sb.). Zákaz majetkových dispozic s nemovitostí označenou v rozhodnutí správce daně o uplatnění rozsahu zástavního práva vyplývající z ustanovení § 72 odst. 4, věty druhé, zákona č. 337/1992 Sb. je dočasným opatřením, které omezuje vlastníka nemovitosti pouze v období od okamžiku, kdy katastrální úřad vyznačí na listu vlastnictví, že právní vztahy jsou dotčeny změnou (srovnej § 12 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., § 9 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), do doby kdy správce daně vyrozumí katastrální úřad o výsledku řízení a katastrální úřad, odůvodňuje-li to výsledek řízení, provede záznam o zákonném zástavním právu. Od tohoto okamžiku již vlastník předmětné nemovitosti zatížené zástavním není v právu s danou věci disponovat omezen; zástavní právo, jež se k dané nemovitosti váže, přechází, s ohledem na svou věcněprávní povahu, na každého dalšího vlastníka zatížené nemovitosti. VIII. K ustanovením § 4 odst. 4 písm. b) a § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., § 31 odst. 1 a 4, § 32 odst. 1 a § 46 obč. zák. Ze smlouvy musí být patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Tomuto požadavku lze dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří nedílnou součást smlouvy; v případě smlouvy o převodu nemovitosti se tak musí stát nejpozději v okamžiku podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. 35 Ca 28/97, a Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 33 Ca 8/96, zaujaly rozdílné závěry o tom, zda a za jakých okolností musí být plná moc, kterou účastník smlouvy o převodu nemovitosti udělil zmocněnci k uzavření takové smlouvy, nedílnou součástí smlouvy. Smlouva o převodu nemovitosti musí mít písemnou formu (§ 46 odst. 1 obč. zák.) a projevy účastníků musí být na téže listině (§ 46 odst. 2, věta druhá, obč. zák.). Při uzavření takové smlouvy se může její účastník (zmocnitel), dát zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou (zmocněncem) § 31 odst. 1, věta první, obč. zák., které za tímto účelem udělí plnou moc, v níž uvede rozsah jejího oprávnění (§ 31 odst. 1, věta druhá, obč. zák.). Plná moc (jednostranný právní úkon) osvědčující právo zmocněnce zastupovat zmocnitele ve vymezeném rozsahu, musí mít v tomto případě písemnou formu, neboť právní úkon, k jehož učinění zmocňuje (tj. smlouva o převodu nemovitosti) musí mít – jak výše uvedeno – písemnou formu (§ 31 odst. 4, věta první, obč. zák.). Má-li být na podkladě smlouvy o převodu nemovitosti zapsáno právo do katastru nemovitostí, musí být plná moc k zastoupení při uzavření smlouvy připojena k návrhu na vklad jako jeho příloha (§ 4 odst. 4 písm. b/ zákona č. 265/1992 Sb.). Není-li plná moc ani dodatečně, ve lhůtě stanovené katastrálním úřadem, předložena, jedná se podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 265/1992 Sb. o důvod zastavení řízení o povolení vkladu. Vzhledem k tomu, že zmocněnec činí na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem (§ 32 odst. 1 obč. zák.). Tomuto požadavku lze dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří nedílnou součást smlouvy. V tomto případě ovšem nepostačí, aby plná moc byla – jak výše uvedeno – katastrálnímu úřadu předložena i dodatečně, po podání návrhu na vklad, a poté se teprve stala nedílnou součástí předmětné smlouvy, ale musí nedílnou součástí smlouvy být nejpozději v okamžiku podání návrhu na vklad. Je tomu tak proto, že za těchto okolností plná moc není pouze osvědčením o právu zmocněnce zastupovat zmocnitele ve vymezeném rozsahu, ale je především součástí smlouvy, tj. právního úkonu, na jehož podkladě je navrhován vklad práva do katastru, který katastrální úřad zkoumá z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1, větě první, zákona č. 265/1992 Sb. podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. ke dni podání návrhu na vklad. IX. K ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., § 31 odst. 1 a § 588 obč. zák. V plné moci udělené k uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitosti nemusí být uvedeno komu a za jakou cenu má být nemovitost prodána. Soudy nezaujímají shodná stanoviska také v otázce, zda v plné moci udělené k uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitosti musí být uvedeno komu a za jakou cenu má být nemovitost prodána. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 29. 5. 1996, sp. zn. 10 Ca 227/96, uvedení těchto údajů nepovažoval za nezbytné; Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 10. 12. 1996, sp. zn. 22 Ca 541/96, dospěl k závěru opačnému. Při uzavření smlouvy o převodu nemovitosti se může její účastník (zmocnitel) – jak výše uvedeno – dát zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou (zmocněncem), které za tímto účelem písemnou formou udělí plnou moc (§ 31 odst. 1, § 31 odst. 4, věta první, § 46 odst. 1 obč. zák.). Předpokladem určitosti takové plné moci je, vedle nezaměnitelného označení osob zmocněnce a zmocnitele, také přesné vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění (§ 31 odst. 1 věta druhá, § 37 odst. 1 obč. zák.). Plná moc může být, z hlediska rozsahu zmocněncova oprávnění, všeobecná (generální), která opravňuje zástupce (zmocněnce) ke všem právním úkonům, anebo zvláštní (speciální), omezující se pouze na některé právní úkony či pouze na jediný právní úkon; v obou případech může být plná moc formulována jako neomezená, která dává zmocněnci právo jednat volně podle nejlepšího vědomí a svědomí, nebo jako omezená, v níž jsou stanoveny hranice, ve kterých a jak má zástupce jednat. Požadavku určitosti proto vyhoví i taková plná moc, kterou vlastník nemovitosti zmocní osobu zmocněnce, aby za něj jeho jménem uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovitosti (§ 588 obč. zák.), bez toho, že by ve smlouvě uvedl komu a za jakou cenu má být nemovitost prodána. Takovou plnou moc je pak na místě vyložit tak, že zmocněnec byl zmocněn, aby podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vybral osobu kupujícího a dohodl se s ním o kupní ceně za prodávanou nemovitost. Překročení oprávnění vymezených v plné moci jednáním zmocněnce při výběru osoby kupujícího a sjednání výše kupní ceny v uvedeném případě – logicky vzato – nepřichází v úvahu. OPRAVA (uveřejněná v sešitě č. 2/2001) V. K ustanovením § 2 odst. 2, § 7, § 8 zákona č. 265/1992 Sb., § 48 a § 133 odst. 2 obč. zák. Odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. Následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jednotně nejsou soudy vykládány taktéž právní důsledky odstoupení od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. 35 Ca 55/97, vycházel ze závěru, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo a obnovuje se původní stav; Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 5. 1994, sp. zn. 33 Ca 71/94, a Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. 11 Cmo 165/96, naopak dospěly k závěru, že odstoupení od smlouvy má za následek pouze zrušení závazkového právního vztahu, který smlouvou vznikl, nikoli také zánik věcných práv, která vznikla vkladem do katastru nemovitostí podle takové smlouvy. Při smluvním převodu vlastnického práva k nemovitosti je právním důvodem nabytí vlastnictví (iustus titulus) smlouva a právním způsobem nabytí vlastnictví (modus acquirendi) vklad vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí (srovnej § 133 odst. 2 obč. zák., § 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). I od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, podle které již byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, může její účastník odstoupit, jestliže jsou splněny podmínky stanovené občanským zákoníkem nebo bylo-li to účastníky dohodnuto (§ 48 odst. 1 obč. zák.). Odstoupením od smlouvy, není – li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, se smlouva od počátku ruší (§ 48 odst. 2 obč. zák.). Tímto jednostranným adresovaným právním úkonem zanikají účinky převodu nemovitosti na nabyvatele a obnovuje se původní stav, tedy ze zákona se obnovuje vlastnické právo převodce. Následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí o této skutečnosti, vzhledem k tomu, že k obnovení vlastnického práva převodce dochází ze zákona, nemá konstitutivní účinky a neprovádí se vkladem, resp. výmazem vkladu, ale má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). Tento závěr platí i v případě, že nabyvatel, dříve než došlo k odstoupení od smlouvy, nemovitost převedl na další osobu, a tato osoba nabyla nemovitost v dobré víře.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4444/	21.06.2000	21 Cdo 2458/99	Sbírkový text rozhodnutí Na návrh oprávněné O k r e s n í s o u d v Sokolově usnesením ze dne 10. 11. 1998 nařídil podle vykonatelného platebního výměru, vydaného “OSSZ S. dne 10. 11. 1997”, k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 125 432 Kč, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného. K odvolání povinného K r a j s k ý s o u d v Plzni usnesením ze dne 17. 6. 1999 usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že “OSSZ v S.” je orgánem, který nemá způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o.s.ř. Vycházel přitom z toho, že “OSSZ” je oprávněna vydat platební výměr týkající se pojistného a také je oprávněna ve správním řízení takové rozhodnutí, je-li vykonatelné, vykonat. Jde-li však o občanskoprávní řízení, tedy řízení před soudem, může v něm vystupovat pouze ten, kdo má způsobilost být nositelem práv a povinností, či ten, komu ji zákon přiznává. Tuto způsobilost zákon č. 582/1991 Sb. v § 5 odst. 2 přiznává pouze “ČSSZ”, o níž uvádí, že je právnickou osobou. Obdobné postavení však nemají okresní správy sociálního zabezpečení, neboť jim zákon postavení právnických osob, tj. samostatných subjektů nadaných způsobilostí mít práva a povinnosti, nepřiznává. V dovolání proti usnesení odvolacího soudu oprávněná namítá, že odvolací soud pochybil, když se zaměřil pouze na skutečnost, že “OSSZ” není právnickou osobou, a nezkoumal, zda způsobilost být nositelem práv a povinností v řízení před soudem jí není přiznána zákonem. Dovolatelka je přesvědčena, že okresní správa sociálního zabezpečení je ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 a § 108 zákona č. 582/1991 Sb. vymáhajícím správním orgánem a podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. je oprávněna podat návrh na soudní výkon rozhodnutí a být proto i účastníkem tohoto řízení. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : V posuzovaném případě se výkonu platebního výměru ze dne 10. 11. 1997, vydaného OSSZ v S., domáhá OSSZ S., ul. N. Se závěrem odvolacího soudu, že “OSSZ v S.” je orgánem, který nemá způsobilost ve smyslu § 19 o.s.ř. být účastníkem řízení, dovolací soud nesouhlasí. Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Podle ustanovení § 104c odst. 1, věty první, zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 30. 11. 1999 – před účinností zákona č. 225/1999 Sb. o pojistném, zálohách na pojistné, penále a o přirážce k pojistnému na sociální zabezpečení (dále též jen “zákon”), rozhoduje okresní správa sociálního zabezpečení formou platebního výměru, s výjimkou rozhodování o placení dlužného pojistného a penále ve splátkách, vrácení přeplatku na pojistném, přeplatku na zálohách na pojistné a o snížení záloh na pojistné. Podle ustanovení § 104h odst. 1 zákona vykonatelná rozhodnutí ve věcech pojistného a vykonatelné výkazy nedoplatků jsou titulem pro soudní nebo správní výkon rozhodnutí. Vykonatelné platební výměry a vykonatelné výkazy nedoplatků jsou také dokladem k vydání příkazu k vybrání. Správní výkon rozhodnutí ve věcech pojistného provádí ten orgán, který rozhodnutí vydal v prvním stupni řízení; to platí obdobně pro výkazy nedoplatků (§ 104h odst. 2 zákona). Podle ustanovení § 108 zákona pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ve věcech nemocenského pojištění a důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti obecné předpisy o správním řízení. Ustanovení předchozí věty platí obdobně i pro řízení o pokutách ukládaných podle § 121 odst. 2, § 122 odst. 2 a § 122a odst. 2. Z citovaných ustanovení zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, vyplývá, že okresní správa sociálního zabezpečení je ze zákona oprávněna (§ 104c odst. 1 zákona) rozhodovat formou platebního výměru mimo jiné o pojistném na sociální zabezpečení a o penále. Tyto platební výměry jsou zároveň titulem pro soudní nebo správní výkon rozhodnutí (§ 104h odst. 1 zákona). Zatímco zákon ve vztahu ke správnímu výkonu rozhodnutí stanoví, že jej provádí ten orgán, který rozhodnutí vydal v prvním stupni řízení (§ 104h odst. 2 zákona), ve vztahu k soudnímu výkonu rozhodnutí speciální ustanovení o tom, který orgán je provádí, zákon nemá. Z ustanovení § 108 zákona však vyplývá, že v těch případech, pokud zákon neobsahuje speciální úpravu, platí pro řízení ve věcech nemocenského pojištění a důchodového pojištění obecné předpisy o správním řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), výkon rozhodnutí se provádí na návrh účastníka řízení nebo z podnětu správního orgánu, který v prvním stupni vydal rozhodnutí, schválil smír nebo vyhotovil výkaz nedoplatků (vymáhající správní orgán). Pokud tento orgán není sám k výkonu rozhodnutí oprávněn, postoupí věc orgánu příslušnému podle § 73. Účastník řízení nebo vymáhající správní orgán mohou podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 72 odst. 2 správního řádu). Jak vyplývá z citovaného ustanovení § 72 správního řádu, tento předpis rozlišuje na jedné straně “vymáhající správní orgán”, jímž je orgán, který (kromě dalších případů uvedených v § 72 odst. 1 správního řádu) v prvním stupni vydal rozhodnutí, které má být vykonáno, a k jehož podnětu (vedle návrhu oprávněného účastníka řízení) může být výkon rozhodnutí proveden, a na straně druhé “správní orgán příslušný k provedení výkonu rozhodnutí” (§ 73 správního řádu), tj. orgán exekuční. Podle okolností přitom může jít o týž správní orgán nebo o orgány různé. Jde-li o orgán, který platební výměr podle ustanovení § 104c odst. 1 zákona vydal, z ustanovení § 104h odst. 2 zákona vyplývá, že jde o případ první, že tedy vymáhající správní orgán – nebude-li podán návrh na soudní výkon rozhodnutí – je zároveň orgánem exekučním. Jestliže naopak půjde o exekuci soudní, dostává se speciální aktivní legitimace vymáhajícímu správnímu orgánu, tedy orgánu, který v prvním stupni vydal rozhodnutí, jež má být vykonáno, právě ustanovením § 72 odst. 2 správního řádu. Může-li totiž podle tohoto ustanovení návrh na soudní výkon rozhodnutí podat vymáhající správní orgán, pak nutně musí mít způsobilost být účastníkem řízení. Protože okresní správa sociálního zabezpečení – narozdíl od České správy sociálního zabezpečení (§ 5 odst. 2 zákona) – zákonem za právnickou osobu označena není, jde o případ upravený ustanovením § 19, věty za středníkem, o.s.ř. Lze tedy uzavřít, že využije-li vymáhající správní orgán – zde okresní správa sociálního zabezpečení – svého oprávnění daného mu ustanovením § 72 odst. 2 správního řádu a podá-li návrh na soudní výkon rozhodnutí, má způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení § 19, věty za středníkem, o.s.ř. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že jestliže se okresní správa sociálního zabezpečení domáhá soudního výkonu platebního výměru, který sama vydala, má způsobilost být účastníkem řízení (§ 19, věta za středníkem, o.s.ř.) a tedy i oprávnění podat návrh na soudní výkon tohoto rozhodnutí. Jestliže odvolací soud svůj závěr o nedostatku způsobilosti oprávněné být účastníkem řízení dovodil pouze ze skutečnosti, že ustanovení § 5 zákona označuje za právnickou osobu toliko Českou správu sociálního zabezpečení (a jestliže tak opominul druhou část ustanovení § 19 o.s.ř.), je jeho právní posouzení věci, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1, věty za středníkem, o.s.ř., nesprávné. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4526/	19.06.2000	8 Tz 136/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil k stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného V. F., rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2000 sp. zn. 12 To 165/99 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 87/97 a Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z o d ů v o d n ě n í: Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 1999 sp. zn. 7 T 87/97 byl obviněný V. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné dny v období od února 1992 do dubna 1995 v Ch. jako odpovědný pracovník společnosti T. zabezpečující odprodej kovového odpadu dohodl s odběratelskými firmami bez vědomí T. odprodej za průměrné nabídkové ceny, přičemž věděl, že odběratelské firmy jsou ochotny zaplatit i ceny vyšší, po vypočtení rozdílu mezi průměrnou nabídkovou cenou a maximální cenou, kterou byly tyto firmy ochotny akceptovat, dohodl se zástupci těchto firem, využívaje svého postavení v T., že tento rozdíl jim bude účtovat jako tzv. odměnu za zprostředkování. Za tímto účelem se na jeho žádost jako podnikatelky zaregistrovaly jeho manželka B. F. a T. L., zřídily si příslušné účty, ke kterým měl obžalovaný dispoziční právo. Na tyto účty pak obžalovaný od odběratelských firem výše popsaným způsobem obdržel v tomto období celkovou částku 5 389 010 Kč, která by jinak byla součástí příjmů T., tuto si z převážné části ponechal a použil pro vlastní potřebu. Za to byl obviněnému V. F. uložen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovanému dále uložena povinnost zaplatit poškozené T. částku 5 389 010 Kč na náhradu škody, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obviněného V. F. rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 25. 1. 2000 sp. zn. 12 To 165/99 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám rozhodl tak, že obžalovaného V. F. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby krajského státního zástupce v Hradci Králové ze dne 23. 7. 1997 sp. zn. KZv 327/96 pro skutek, že v přesně nezjištěné dny a dobu v období od února 1992 do dubna 1995 v Ch. jako odpovědný pracovník T., jehož povinností bylo mimo jiné zabezpečovat odprodej kovového odpadu vzniklého v podniku při výrobě při současném dosahování maximálního možného zisku pro a. s. T., takto nečinil, s odběratelskými firmami dohodl odprodej za průměrné nabídkové ceny, přičemž věděl, že odběratelské firmy jsou ochotny zaplatit i ceny vyšší, po vypočtení rozdílu mezi průměrnou nabídkovou cenou a maximální cenou, kterou byly tyto firmy ochotny akceptovat, dohodl se zástupci těchto firem, využívaje svého postavení v a. s. T., že tento rozdíl jim bude účtovat jako tzv. odměnu za zprostředkování, za tímto účelem se na jeho žádost jako podnikatelky zaregistrovaly jeho manželka B. F. a jeho příbuzná T. L., zřídily si příslušné účty, ke kterým měl obviněný dispoziční právo, na tyto pak obviněný od odběratelských firem výše popsaným způsobem obdržel v období od 8. 10. 1992 do 15. 3. 1995 částku v celkové výši 5 660 302 Kč, která by jinak při dodržování stanoveného způsobu odprodeje kovového odpadu byla součástí příjmů a. s. T., tuto si z převážné části ponechal a použil pro vlastní potřebu. Odvolací soud dospěl k závěru, že tento skutek není trestným činem. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud mimo jiné konstatoval, že v rozhodné době neexistovala jednotná cena pro jednotlivé druhy kovového odpadu, cena se řídila nabídkou a poptávkou a úkolem obviněného bylo docílit pro podnik co nejvýhodnější ceny za dodržení dalších podmínek. Podle názoru odvolacího soudu ze žádného provedeného důkazu nebylo bezpečně zjištěno, že by obviněným sjednané a docilované ceny jednotlivých druhů kovového odpadu byly v nápadném nepoměru k průměrným nabídkovým cenám v daném čase a místě, a ani ze zpracovaného odborného vyjádření nelze jednoznačně a bez důvodných pochybností stanovit výši způsobené škody. Dále odvolací soud poukázal na zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, které mohou být naplněny, jen byl-li spolehlivě prokázán úmysl pachatele podvodným jednáním sebe nebo jiného obohatit, tj. v daném případě jednat ke škodě zaměstnavatele obviněného. S odvoláním na výpovědi řady svědků odvolací soud dospívá k závěru, že provizi odběratelé vypláceli nikoliv na úkor dodavatele – mateřského podniku obviněného, ale z jejich obchodní marže, přičemž cena nebyla jediným a určujícím ukazatelem v odbytu kovového odpadu, když bylo třeba brát v úvahu i plynulost jeho odběru a solventnost odběratelů. Jednání, které je předmětem stíhání obviněného, považuje odvolací soud za neetické a jako takové by mohlo být postiženo z hlediska pracovněprávních předpisů a zakládat i důvod k postupu zaměstnavatele podle § 53 odst. 1 zákoníku práce. Nikoliv každé porušení pracovněprávních vztahů však zakládá i trestní odpovědnost, přičemž v posuzovaném případě odvolací soud zjistil, že jednání obviněného podle trestního zákona postihnout nelze. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného V. F. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. d), § 259 odst. 3 a § 226 písm. b) tr. ř. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti vyslovil nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož nelze vycházet při stanovení výše škody z částky 5 389 010 Kč. Na podkladě analýzy zprostředkovatelských vztahů a právní úpravy smluv o zprostředkování a o obchodním zastoupení, jak je obsažena v obchodním zákoníku, ministr spravedlnosti dovodil, že B. F. a T. L. pro odběratelské subjekty žádné dodavatele kovového odpadu nevyhledávaly, ale odběratelé byli zajištěni aktivním jednáním zástupce společnosti T., a. s., tj. obviněným V. F. Proto považuje vstup soukromých podnikatelek B. F. a T. L. do již předtím dohodnutých dodavatelsko-odběratelských vztahů za podvodné jednání, které bylo iniciováno obviněným V. F. a jehož cílem bylo pro sebe a pro obě jmenované odčerpat finanční prostředky z prodeje kovového šrotu, které by jinak byly součástí kupní ceny pro společnost T., a. s., Ch. Z uvedeného stížnost pro porušení zákona dovozuje, že výše škody způsobená této společnosti je přesně specifikovatelná a rovná se součtu částek provizí za jednotlivé dodávky kovového šrotu odběratelům, tedy částce 5 389 010 Kč, když tato škoda má formu ušlého zisku. Přesně o tuto částku by se majetek společnosti T., a. s., zvětšil z prodeje kovového odpadu, kdyby soukromé podnikatelky B. F. a T. L. nefakturovaly provizní odměny za činnost, kterou vůbec fakticky neprováděly. Ministr spravedlnosti nesouhlasí s úvahami odvolacího soudu, z nichž je dovozováno, že by snad měla být objektivně zjišťována, a to i znaleckým posudkem nebo odborným vyjádřením, průměrná cena kovového šrotu v daném místě a v dané době, od které by bylo možné dovodit výši způsobené škody. Ve stížnosti pro porušení zákona se v této souvislosti upozorňuje, že tvorba ceny kovového šrotu je záležitostí lokálního významu, není určována cenovými směrnicemi, stanovit obecnou cenu kovového šrotu tedy nelze a žádný znalec tak nemůže učinit, neboť by se jednalo o hypotetický závěr, když tržní cena kovového šrotu je v tržním prostředí vždy cena dohodnutá, nikoliv stanovená. Ministr spravedlnosti nesouhlasí rovněž s právním názorem odvolacího soudu založeným na úvaze, že nebyla zjištěna nápadně nižší cena podle uzavíraných kupních smluv, než je cena obvyklá. Jak vyplývá z písemné zprávy společnosti T., a. s., bylo hlavní zásadou při prodeji kovového odpadu z jejího majetku docilování maximálního zisku a kritériem prodejnosti kovového odpadu nebyla obvyklost ceny tohoto druhu sběrné suroviny, nýbrž zajištění maximální výhodnosti prodeje z hlediska profitu. Ve stížnosti pro porušení zákona se dále poukazuje na okolnosti, z nichž vyplývá, že společnost T., a. s., skutečně utrpěla škodu ve výši provizí neoprávněně vyplacených na účty B. F. a T. L., když z hlediska poškozeného je rozhodné, že tato část finančních prostředků měla být poskytnuta dodavateli kovového odpadu, tj. společnosti T., a to jako součást kupní ceny na základě uzavřených kupních smluv. Vzhledem k uvedenému je ministr spravedlnosti přesvědčen o správnosti právního posouzení předmětného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž skutkový stav byl provedenými důkazy správně zjištěn a uložený trest odpovídal všem hlediskům uvedeným v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Proto ministr spravedlnosti považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné a vydané v rozporu se zákonem. Závěrem ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl ve prospěch obviněného V. F., byť poněkud v jiných směrech, než jak vytýká stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností: Pokud jde o řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nezjistil v něm Nejvyšší soud žádné pochybení, protože soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na řádně zjištěném skutkovém stavu v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí a právo obviněného V. F. na obhajobu bylo plně zachováno. Poté, co byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 12 To 56/99, zrušen první rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 1999, sp. zn. 7 T 87/97, soud prvního stupně doplnil dokazování v rozsahu, který mu uložil odvolací soud, a odstranil tak vytýkané nedostatky. Ostatně průběh řízení ani skutková zjištění soudů nebyly předmětem výhrad ministra spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona. Z hlediska právního posouzení skutkových zjištění se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s právními závěry jak soudu prvního stupně, tak ani soudu odvolacího. K právní kvalifikaci stíhaného skutku použité v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (tou se rozumí podle § 89 odst. 11 tr. zák. a nařízení vlády č. 464/1991 Sb. škoda ve výši nejméně 2000 Kč). Přísnější právní kvalifikace podle § 250 odst. 4 tr. zák. předpokládá způsobení škody velkého rozsahu, kterou se rozumí škoda ve výši nejméně 1 000 000 Kč. Podstata trestného činu podvodu tedy spočívá v tom, že: a) pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, b) tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalostí podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, c) touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli nepatrná a d) zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Z uvedených znaků je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby. V souvislosti s problematikou trestného činu podvodu má však v posuzovaném případě zvláštní význam vyřešení otázky, zda byla některá osoba uvedena v omyl, resp. navenek jednala v omylu či s neznalostí podstatných skutečností, o kterou osobu jde a kdy lze učinit závěr, že tak činila právnická osoba (tj. v předmětné věci společnost T.) ve vztahu k jiné právnické nebo fyzické osobě. Jestliže tedy měla být podvedenou osobou společnost T., jak bylo obviněnému V. F. obžalobou a rozsudkem soudu prvního stupně kladeno za vinu, jde o zjištění, která fyzická osoba jednající v rámci činnosti této právnické osoby a v jakém postavení by musela být uvedena v omyl nebo jednat v omylu (resp. bez znalosti podstatných skutečností), aby byl trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu právnické osoby. Jak již bylo výše uvedeno, u trestného činu podvodu je předpokladem, aby zde byl omyl a aby oklamaná (mýlící se, neinformovaná) osoba učinila určitou majetkovou dispozici, v důsledku které dojde ke škodě na majetku poškozeného a k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Za omyl v uvedeném smyslu je pak považován rozpor (neshoda) mezi představou člověka a skutečností. Právnická osoba jako celek, která je určitou právní konstrukcí, však – jak z její podstaty vyplývá – nemůže mít vlastní představu, protože představy jako produkty myšlenkové činnosti jsou vlastní jen fyzické osobě, tedy lidské bytosti. Rovněž majetkovou dispozici v omylu (resp. s nedostatkem informací) nemůže činit právnická osoba jako celek, ale jen prostřednictvím určitých fyzických osob, jejichž jednáním se právnická osoba projevuje navenek. Proto k příslušným majetkovým dispozicím jsou oprávněny jen některé fyzické osoby, jejichž jednání navenek je považováno za jednání právnické osoby. Vzhledem k tomu je nutno především zkoumat, kdo je oprávněn činit jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení právní úkony a v rámci nich též nakládat s majetkem právnické osoby a kdo by mohl být v rámci právnické osoby uveden v omyl (resp. jednat s neznalostí všech podstatných skutečností). Z právní konstrukce jednání právnických osob vyplývá, že právní úkony mohou činit právnické osoby jen prostřednictvím svých orgánů, pracovníků (členů) nebo zástupců – viz zejména § 20, § 22 a násl. obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a § 13 až § 16 obch. zák. (zák. č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Právnická osoba tedy jedná navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl statutární orgán právnické osoby, resp. člen jejího kolektivního statutárního orgánu (§ 20 odst. 1 obč. zák., § 13 odst. 1, 2 obch. zák.), jiný pracovník nebo člen (§ 20 odst. 2 obč. zák., § 15 obch. zák.) nebo zástupce (§ 22 a násl. obč. zák., § 14 obch. zák.). Jde o fyzickou osobu, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Omyl právnické osoby v tomto smyslu může spočívat i v tom, že v důsledku podvodného jednání fyzická osoba oprávněná jednat jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení neví o všech rozhodných skutečnostech, anebo vůbec neví o úkonu učiněném jménem právnické osoby, protože jej místo oprávněné osoby učiní jiný pracovník (člen) právnické osoby, který k tomu není oprávněn. Musí jít tedy o takovou fyzickou osobu jednající v rámci právnické osoby, jejíž činnost či nečinnost v důsledku omylu je v příčinné souvislosti se vznikem škody a s obohacením pachatele či jiné osoby. Proto o jednání právnické osoby v omylu (resp. s neznalostí podstatných skutečností) a tedy ani o trestném činu podvodu nelze mluvit v posuzovaném případě, kdy jménem společnosti T. ve věci prodeje kovového odpadu vedl jednání a s odběrateli kovového odpadu uzavíral smlouvy právě obviněný V. F., který ovšem nejednal v omylu nebo s neznalostí podstatných skutečností. Obviněný totiž s ohledem na svou iniciativu v této věci spolehlivě věděl o všech rozhodných okolnostech a nebyl uveden v omyl ani smluvními partnery, s nimiž uzavíral kupní smlouvy o odprodeji kovového odpadu, ani B. F. a T. L., které z jeho podnětu uzavíraly s odběrateli smlouvy o obchodním zastoupení, o zprostředkování či jinak nazvané smlouvy podobného typu. Učinil-li tedy obviněný příslušné majetkové dispozice s kovovým odpadem, ke kterým byl v zásadě oprávněn (podle popisu práce založeného v trestním spisu byl pověřen mimo jiné koordinací prodeje šrotu v rámci akciové společnosti a jeho převažující činností byl prodej a nákup) a na jejichž podkladě byl kovový odpad z majetku společnosti T. prodán za určitou cenu, pak ani za situace, že by uvedená společnost neobdržela do svého majetku peníze ve výši odpovídající skutečné hodnotě prodaného kovového odpadu a utrpěla tím škodu, nemůže se jednat o podvod ve vztahu ke společnosti T., jejímž jménem sám obviněný jednal. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda obviněný V. F. uváděl v omyl jiné pracovníky či funkcionáře této obchodní společnosti, neboť oni v dané věci nejednali jménem společnosti T. ani v jejím zastoupení, ani si takové oprávnění nevyhradili (třebaže např. členové statutárního orgánu k tomu obecně oprávněni byli), tudíž nemohli činit a ani nečinili v omylu žádnou majetkovou dispozici, v jejímž důsledku by společnosti vznikla škoda a jiná osoba by se obohatila. O omylu by proto bylo možné uvažovat jen v případě, kdyby měl obviněný povinnost nechat si odsouhlasit nebo schválit nadřízenými řídícími pracovníky či statutárním orgánem jednotlivé podmínky odprodeje kovového odpadu, zejména pak prodejní ceny, a pokud by jim obviněný v této souvislosti uváděl nepravdivé okolnosti nebo podstatné skutečnosti zamlčel. To však nebylo prokázáno. Naopak, konkrétní realizace obecného zadání příslušných řídících pracovníků k co nejvíce ziskovému odprodeji kovového odpadu byla věcí právě obviněného V. F. a jeho samostatného rozhodování. Ke škodě právnické osoby, tj. v posuzovaném případě společnosti T., by sice trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. mohl být spáchán i v případě, kdyby v omylu či s neznalostí podstatných skutečností jednala jiná osoba než tato právnická osoba a v rámci její činnosti fyzická osoba, která je oprávněna jednat jménem právnické osoby či v jejím zastoupení. Osoba jednající v omylu (s neznalostí podstatných skutečností) a osoba trestným činem poškozená, jak již bylo výše uvedeno, nemusí být totožné. Ani tato alternativa však zjištěna nebyla, neboť zde není žádné jiné fyzické osoby, která by jednala v omylu nebo s nedostatkem znalostí podstatných skutečností. Proto i v případě závěru, že na majetku společnosti T., vznikla škoda, její způsobení nebylo důsledkem majetkové dispozice, kterou by snad činila nějaká jiná fyzická osoba v omylu či s nedostatkem znalostí podstatných skutečností. Příslušné majetkové dispozice totiž byl oprávněn činit a ve skutečnosti i činil obviněný V. F., a ten nejednal v omylu ani s neznalostí podstatných skutečností, ale naopak, jako iniciátorovi mu byly známé všechny rozhodující okolnosti, zejména pak cenové souvislosti a způsob získávání tzv. provizí. Případná neznalost B. F. a T. L. je zde bez významu, neboť ony samy nečinily žádné majetkové dispozice s majetkem společnosti T., ale pouze plnily některé pokyny obviněného. Lze tedy uzavřít, že pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., jak byly výše vymezeny, v posuzované věci chybějí majetkové dispozice učiněné oklamanou osobou, tudíž nelze mluvit ani o příčinné souvislosti mezi omylem (či neznalostí) určité osoby a škodou na majetku T. Došlo-li přesto k takové škodě, nebyla způsobena jednáním charakterizujícím trestný čin podvodu, nýbrž jen v důsledku jiného jednání obviněného. Uvedené závěry na druhé straně neznamenají, že v předmětném skutku, pro který je obviněný V. F. trestně stíhán, nelze spatřovat žádný trestný čin, jak nesprávně uzavřel v napadeném rozhodnutí Vrchní soud v Praze. Z provedených důkazů je především zřejmá povinnost obviněného, aby zajistil odprodej kovového odpadu jménem společnosti T. v Ch., za co nejvyšší cenu, resp. s co nejvyšším ziskem (viz zejména sdělení ředitele divize založené v trestním spisu). Tato povinnost obviněného ostatně vyplývala nejen z jeho funkčního zařazení jako vedoucího příslušného odboru a z rozhodnutí nadřízených pracovníků realizovat odprodej kovového odpadu maximálně výhodně pro uvedenou společnost, ale jde rovněž o obecnou povinnost každého zaměstnance hospodárně nakládat se svěřeným majetkem zaměstnavatele podle § 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, resp. o povinnost vedoucího zaměstnance zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele podle § 74 písm. g) zákoníku práce. Dále je z provedených důkazů nepochybné, že všichni smluvní partneři, kteří vystupovali jako kupující tohoto kovového odpadu, byli ochotni zaplatit za odběr odpadu ceny ve výši zahrnující i tzv. provize vyplacené za údajné zprostředkování B. F. a T. L. To také odběratelé učinili, aniž by některá z jmenovaných skutečně vyvíjela jakoukoliv zprostředkovatelskou činnost. Jak vyplývá z výpovědí odběratelů, kupní cenu za kovový odpad z podnětu obviněného V. F. v podstatě jen rozdělili a část z ní odeslali na účet společnosti T. a část na účty obou jmenovaných. Nebylo-li tedy k odprodeji kovového odpadu třeba žádné zprostředkovatelské činnosti B. F. a T. L. – a v tomto směru se Nejvyšší soud shoduje s podrobnou argumentací uplatněnou ve stížnosti pro porušení zákona – mohla společnost T. obdržet do svého majetku za uskutečněný prodej kovového odpadu cenu vyšší o souhrn neoprávněně poskytnutých tzv. provizí, jak byl zjištěn z výsledků dosud provedeného dokazování, tedy celkem o 5 389 010 Kč více. Jestliže se tak nestalo, je třeba tuto částku považovat za škodu způsobenou uvedené společnosti, protože škodou ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. není jen vlastní úbytek na majetku (tj. zmenšení majetkových hodnot – skutečná škoda), ale též nedostatek přírůstku na majetku poškozeného, který bylo možné důvodně očekávat s ohledem na normální běh věcí, pokud by nedošlo ke škodnému jednání (tj. ušlý zisk). Konečně je z provedených důkazů (zejména z funkčního zařazení obviněného jako vedoucího příslušného odboru, z popisu jeho práce a z vnitřních norem společnosti T, a. s.) patrné, že obviněnému V. F. byly majetkové hodnoty patřící společnosti T. spočívající v kovovém odpadu a ve výtěžku získaném za jeho prodej svěřeny k obhospodařování, resp. tyto majetkové hodnoty obviněný spravoval, neboť byl oprávněn činit s nimi příslušné dispozice, včetně odprodeje kovového odpadu a přijímání plateb od jeho odběratelů. Proto v posuzovaném jednání obviněného by bylo možné spatřovat jen jiný trestný čin než trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., tj. některý z trestných činů směřujících proti svěřenému nebo spravovanému majetku, zejména trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. nebo trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Pokud jde o trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., dopustí se ho ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (tj. ve výši alespoň 2000 Kč), přičemž podle § 248 odst. 4 tr. zák. hrozí přísnější trest tomu, kdo uvedeným činem způsobí škodu velkého rozsahu (ve výši alespoň 1 000 000 Kč). Za svěřenou věc z hlediska možné trestní odpovědnosti za trestný čin zpronevěry je třeba považovat i výtěžek, který byl pachatelem získán za prodej svěřené věci v případě, kdy k prodeji došlo v souladu s účelem, ke kterému byla pachateli věc svěřena. Výtěžek je totiž ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a tudíž požívá i stejné právní ochrany. V posuzovaném případě byly výtěžkem v uvedeném smyslu peněžní částky představující cenu, kterou odběratelé kovového odpadu celkově za jeho odběr od společnosti T. zaplatili, včetně tzv. provizí, neboť i ty odběratelé zaplatili za dodávku kovového odpadu. Obdržené peníze tedy byly obviněnému V. F. svěřeny a jeho povinností bylo v plné výši je předat společnosti T. Není pak rozhodující, zda si obviněný ponechal část takového výtěžku v podobě tzv. provizí přímo sám, nebo zda tak učinil prostřednictvím účtů B. F. a T. L. založených za tímto účelem, ke kterým ovšem měl dispoziční oprávnění. Podstatné je, že tuto část kupní ceny poškozená společnost neobdržela do svého majetku, ačkoli měla, ale získal ji obviněný, který část z takto neoprávněně přisvojených peněz vyplatil oběma jmenovaným majitelkám účtů. Pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. je přitom splněna i podmínka spočívající v zachování totožnosti skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř., jelikož ve srovnání s obžalobou, která ve stíhaném skutku spatřovala trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., je zachována jak totožnost podstatné části jednání (tj. neoprávněné přisvojení si části kupní ceny za odprodej kovového odpadu z majetku společnosti T.), tak i totožnost následku (škoda na majetku společnosti T., obohacení se obviněného). Z výše uvedených skutečností je patrné, že se Nejvyšší soud neztotožnil ani se závěry napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, třebaže i on právem nespatřoval v jednání obviněného trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., byť z jiných – ovšem nesprávných – důvodů. Jednak škodu na úkor společnosti T. alespoň v její minimální výši bylo možné zjistit srovnáním ceny, kterou byli ochotni odběratelé za kovový odpad zaplatit a ve skutečnosti i zaplatili, s peněžní částkou, kterou do svého majetku za tento prodej obdržela uvedená společnost. Tento rozdíl si jako část výtěžku prodeje neoprávněně přisvojil obviněný V. F. v podobě zmíněných provizí. I kdyby si totiž obviněný v souvislosti s předmětným prodejem počínal nad rámec svých pracovních povinností, o čemž lze důvodně pochybovat s ohledem na jeho pracovní zařazení a náplň práce, nebyl oprávněn svévolně si „strhnout“ z ceny dosažitelné prodejem odpovídající částku v podobě tzv. provize na úkor svého zaměstnavatele, ale mohl by se na něm nanejvýš domáhat zaplacení této práce navíc. To však obviněný neučinil a pokud smlouvy o obchodním zastoupení (smlouvy o zprostředkování či jinak nazvané smlouvy) uzavřely B. F. a T. L., tyto nevyvíjely žádnou zprostředkovatelskou činnost, za niž by snad bylo důvodné zaplatit provizi. Další nesprávný závěr učinil Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku, pokud argumentoval tím, že nebyla zjištěna nápadně nižší prodejní cena kovového odpadu, než jaká byla průměrná nabídková cena v daném čase a místě. Tato okolnost by totiž mohla mít právní význam jen za předpokladu, kdyby obviněnému V. F. bylo kladeno za vinu právě to, že nedosáhl ceny nejpříznivější pro společnost T., tj. že kovový odpad úmyslně odprodal za nižší cenu, než jakou bylo reálně možné v daném čase a na daném místě dosáhnout a jakou byli odběratelé ochotni zaplatit. To by se pak dalo hodnotit jako způsobení škody na cizím spravovaném majetku ve smyslu ustanovení § 255 tr. zák. o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a bylo by skutečně podmíněno znaleckým zjištěním nejvyšší možné dosažitelné ceny kovového odpadu v daném sortimentu a množství a v daných časových a místních podmínkách. Popis předmětného skutku v podané obžalobě i v obou rozsudcích soudu prvního stupně by uvedenému závěru zdánlivě nasvědčoval, ale jeho podstata podle názoru Nejvyššího soudu spočívá v tom, co již bylo v podrobnostech výše rozebráno. Z provedených důkazů vyplývá, že obviněný V. F. si neoprávněně přisvojil část právě takové kupní ceny, kterou byli odběratelé ochotni zaplatit jako cenu maximální a kterou lze považovat za cenu smluvní a tržní. Kdyby nedošlo k přisvojení si uvedené části kupní ceny obviněným, obdržela by ji do svého majetku společnost T. Vzhledem k tomu není důvodu dále zjišťovat, jaké byly průměrné nabídkové ceny za odprodej kovového odpadu v daném čase a na daném místě. Na základě všech rozvedených skutečností nezbylo, než aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v ustanoveních § 226 písm. b) a § 254 odst. 1 tr. ř. K tomuto porušení zákona došlo ve prospěch obviněného V. F. v ustanoveních, která vrchní soud nesprávně použil, když dostatečně ze všech výše uvedených hledisek nepřezkoumal v odvolacím řízení rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a nedůvodně zprostil obviněného V. F. obžaloby, přestože nebylo možné uzavřít, že skutek, pro který je stíhán, není žádným trestným činem. Na nesprávnosti tohoto postupu odvolacího soudu nic nemění skutečnost, že jeho rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, který použil zákonu neodpovídající právní kvalifikaci stíhaného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., bylo důvodné. Jelikož stížnost pro porušení zákona byla podána ve lhůtě do šesti měsíců od právní moci napadeného rozsudku a byly splněny i další podmínky ve smyslu ustanovení § 272 tr. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Zrušen byl i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 1999 sp. zn. 7 T 87/97, neboť i ten vychází z nesprávných právních závěrů o právní kvalifikaci jednání obviněného. Protože ve věci je třeba učinit rozhodnutí nové, podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně, když v úvahu přichází možnost posoudit předmětný skutek jako trestný čin, pro který je uvedený soud věcně příslušný (§ 17 tr. ř.). Soud prvního stupně tedy opětovně rozhodne o vině obviněného V. F. a o případném uložení trestu či uložení povinnosti k náhradě škody, přičemž je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. ř.). V novém rozhodnutí se bude muset náležitě vypořádat i s argumenty obhajoby a se skutečností, zda a do jaké míry prováděl obviněný v posuzovaném období činnost ve prospěch společnosti T. nad rámec svých pracovních povinností a v jakém rozsahu by tato okolnost měla vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Bude-li obviněný uznán vinným, soud prvního stupně pak musí přizpůsobit popis skutku nové právní kvalifikaci, která zde přichází v úvahu.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13480/	18.06.2000	7 To 200/2000	Sbírkový text rozhodnutí K odvolání obžalovaného P. H. Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 2. 2000 sp. zn. 1 T 74/99 v celém rozsahu a sám ve věci znovu rozhodl. Z odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 2. 2000 sp. zn. 21 T 74/99 byl obžalovaný F. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se trestného činu dopustil tím, že v době od nejméně 5. 7. 1998 do 6. 7. 1998 v P. společně s dosud nezjištěným spolupachatelem za užití shodných klíčů pomocí páčení vnikli do uzamčených prostor hotelu N., kde odcizili sbírku známek v hodnotě nejméně 31 360 Kč, zlaté hodinky a náhrdelník v hodnotě 23 250 Kč, barevný televizor Daewoo, buben s elektrickou šňůrkou, cigarety různých značek, koženou bundu, tašky, oplatky, bonbony, čokolády, žvýkačky, videorekordér zn. Sanyo, drogistické zboží, pistoli zn. Astra, telefonní karty, kopírovací přístroj, počítač s příslušenstvím a programy, fax, hrací automat, 3 ks pánských bund, satelitní přístroj Connexious, dále 50 000 Kč na hotovosti, 3640 USD, 4900 DM, a to vše v hodnotě nejméně 447 935 Kč ke škodě poškozeného J. Š., a ke škodě tehož poškozeného poškodili skříňku trezoru, dvě vložky zn. FAB u tři hrací automaty v hodnotě 4250 Kč a dále odcizili radiomagnetofon Sharp, typ QT CD – 150, 12 ks CD disků, mikrofon zn. Hama, vše v hodnotě nejméně 7930 Kč ke škodě poškozeného R. F., přičemž tohoto jednání se obžalovaný dopustiti ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 6 T 40/93, který nabyl právní moci dnem 9. 9. 1993, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1I tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který vykonal. Za to byl obžalovanému uložen podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvaní sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57n odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu pět let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 11. 1998 sp. zn. 3 T 86/96, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obžalovaného podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozenému J. Š. částku 282 348,20 Kč a poškozenému R. F, částku 7930 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli oba tito poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl obžalovaný E. A. H. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., a to pro skutek, kterého se měl dopustit shodným jednáním jako obžalovaný F. H. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný F. H. v zákonné lhůtě odvolání. Poukazuje na to, že po celé trestní řízení vypovídal stejně, uvedl motiv trestné činnosti, popsal celou událost a uvedl i jméno spolupachatele a pouze nesouhlasil s výčtem odcizených věcí, zejména valut. Soud mu uvěřil jen z části, když vzal v úvahu rozsah odcizených věcí a skutečnost, že po vyloupení byl hotel volně přístupný. Věci, jejichž odcizení popírá, nemají význam pro změnu právní kvalifikace. Souhlasí tedy až na výčet odcizených věcí s kvalifikací podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Nesouhlasí s tvrzením soudu, že se jednání dopustil s nezjištěným spolupachatelem. Zejména však namítá nesprávnost rozsudku spočívající v tom, že soud hodnotil jeho jednání jako spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o jeho odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 8. 1993 sp. zn. 6 T 40/93, kdy byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., zdůrazňuje, že mu byl uložen trest jen v trvání jednoho roku a soud vzal v úvahu mimořádné okolnosti případu. Nebyla tedy naplněna materiální podmínka aplikace § 41 odst. 1 tr. zák. Navíc poukazuje na to, že část trestu vykonal vazbou a ve vlastním výkonu trestu byl jen několik měsíců. Pokud jde o odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. 3 T 121/96, nastoupil tento trest až 4. 11. 1998, tedy po spáchání projednávané trestné činnosti, takže toto odsouzení nelze rovněž vzít v úvahu při použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Navrhl závěrem, aby napadený rozsudek byl zrušen ve výroku o vině i trestu a byl mu uložen v rámci sazby § 247 odst. 3 tr. zák. přiměřený nepodmíněný trest odnětí svobody. Městský soud v Praze přezkoumal podle § 254 odst. 1, 2 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, pokud se týkají obžalovaného F. H., a správnost postupu řízení, které mu předcházelo, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, a zjistil, že odvolání je důvodné. Řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, bylo provedeno bez podstatných procesních vad, byla též dodržována příslušná ustanovení trestního řádu zajišťující právo obžalovaného na obhajobu. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, které mohly objasnit skutkový stav věci, a tyto důkazy pečlivě a uvážlivě hodnotil, a to plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně jednotlivé důkazy rozvádí podrobně v odůvodnění napadeného rozsudku, hodnotí je jak jednotlivě, tak v souhrnu se všemi ostatními důkazy, a odvolací soud se s tímto hodnocením plně ztotožňuje, a proto lze na odůvodnění rozsudku v tomto směru zcela odkázat. Obžalovaný doznal, že se předmětného vloupání dopustil, popíral pouze, že by byly odcizeny věci v rozsahu, jak bylo tvrzeno v obžalobě. Soud prvního stupně se touto obhajobou obžalovaného zabýval a rozsah škody oproti obžalobě výrazně snížil, přihlédl i k tomu, že po vloupání se mohl na odcizování věcí podílet ještě někdo jiný, neboť po dobu asi deseti hodin byl hotel nezajištěn. Správně vzal v úvahu, že obžalovaný odcizil věci z prostor, kam bezprostředně vnikl, tedy věci uzamčeně v prostorách kanceláře poškozeného J. Š., které byly cennější a lehce zpeněžitelně, a věci, které byly uloženy v trezoru, přičemž je třeba zdůraznit, že obžalovaný zcela zřejmě vloupání spáchal s dalším spolupachatelem a nemusel mít zcela úplný přehled o tom, které další věci byly odcizeny. Tak, jak soud prvního stupně postupoval při zjištění toho, které věci byly odcizeny, jsou jeho závěry podle názoru odvolacího soudu správné a škoda tak, jak byla zjištěna, je škodou minimální. Jednání obžalovaného je prokázáno i řadou dalších důkazů, které jsou citovány v odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde tedy o skutkový děj, byl zjištěn správně a úplně. Jednání obžalovaného naplnilo po objektivní i subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Soud prvního stupně však pochybil, pokud dospěl k závěru, že obžalovaný tento trestný čin spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obžalovaný byl před spácháním nyní projednávaného trestného činu odsouzen a potrestán pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 8. 1993 sp. zn. 6T 40/93, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který vykonal 17.5.1994. Po formální stránce tedy byl obžalovaný v minulosti již potrestán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, neboť trestný čin loupeže spadá mezi zvlášť závažné trestně činy ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. Odvolací soud však dospěl k závěru, že nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, neboť nelze dojít k závěru, že by tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. obžalovaný podle citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 spáchal tím, že dne 17. 5. 1993 v obchodním domě K. vyzval prodavačku J. L., aby mu dala peníze s tím, že pokud je vydá, nic se jí nestane, hrozil jí pěstí, pak se od ní odvrátil, přistoupil k pokladně a začal na ní markovat, poté přistoupil zpět k J. L., chytil ji za zápěstí, a když upustila klíče, sebral je, odemkl jimi pokladnu a vzal částku nejméně 1000 Kč; v okamžiku. kdy měl bankovky v roce, mu je svědkyně H. F. vzala z ruky, obžalovaný se vysmekl a posléze byl ještě v obchodním domě zadržen zákazníky a pracovníky ostrahy. Obžalovanému byl trest odnětí svobody v trvání jednoho roku uložen za použití § 40 odst. 1 tr. zák., a to pro mimořádné okolnosti činu, protože obvodní soud dovodil, že se jedná o násilí mimořádně nízké intenzity, spočívající v tom, že obžalovaný nejprve měl namířenou pěst, pak jen krátce prodavačku uchopil za zápěstí, toto jednání spáchal podle odůvodnění rozsudku „s klidným usměvavým výrazem a s verbálním důrazem na to, že se prodavačce nic nestane“. Obžalovaný pohrůžku nestupňoval ani nesplnil, ale od prodavačky se odvrátil. Násilí spočívalo v tom, že ji pouze ještě krátce uchopil za zápěstí. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že jestliže tento rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 dospěl k závěru, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti byl nízký, že okolnosti případu byly takové, že trest uložený v rámci zákonné sazby by byl nepřiměřeně přísný, a proto užil ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. a uložil trest odnětí svobody toliko ve výměře jednoho roku, pak nebyla v nyní projednávaném případě splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. Bylo tudíž přihlédnuto i ke konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, pro který byl obžalovaný potrestán, k výměře dříve uloženého trestu, a na základě toho nelze míti zato, že předchozí potrestání pro zvlášť závažný trestný čin je okolností, která pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K tomu přistupuje to, že podstatnou část trestu uloženého Obvodním soudem pro Prahu 1 vykonal vazbou a ve výkonu tohoto trestu byl přibližně sedm měsíců. Obžalovaný byl dále odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. 3 T 121/96 mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, tedy i pro trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 tr. zák., nicméně tento trest obžalovaný začal vykonávat až po spáchání nyní projednávaného trestného činu, a to dne 3. 11. 1998. Ohledně tohoto odsouzení tedy nelze dovodit, že by obžalovaný byl před nyní projednávanou trestnou činností pro zvlášť závažný trestný čin potrestán. Proto toto odsouzení nelze vzít v úvahu, neboť podmínky zvlášť nebezpečné recidivy v tomto případě nebyly splněny po formální stránce, když ohledně tohoto odsouzení chybí předchozí potrestání za zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Proto odvolací soud u obžalovaného F. H. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a obžalovaného uznal vinným skutkem, jak byl správně zjištěn soudem prvního stupně s tím, že jím spáchal trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a neuznal tedy po skutkové i právní stránce zvlášť nebezpečnou recidivu podle § 41 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud pak rozhodoval znovu o trestu s přihlédnutím k hlediskům uvedeným v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Nejprve je třeba uvést, že k pochybení soudu prvního stupně došlo i v tom směru, že obžalovanému ukládal souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 11. 1998 sp. zn. 3 T 86/96. Ve věci Obvodního soudu pro Prahu 8 byl totiž nejprve vydán dne 1. 7. 1996 trestní příkaz, který byl obžalovanému doručen dne 21. 3. 1997 a státnímu zástupci dne 11. 7. 1996. Odpor proti trestnímu příkazu podal pouze obžalovaný. Podle § 314e odst. 5 tr. ř. má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. O vícečinný souběh několika trestných činů (z hlediska časového) jde tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký trestný čin, a to takového rozsudku, který by byl jako první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen a který pak svého času nabyl právní moci a lze k němu přihlížet. Rozhodným je tudíž okamžik vyhlášení odsuzujícího rozsudku, který je určitou výstrahou obviněnému, a v případě trestního příkazu je tímto okamžikem doručení trestního příkazu obviněnému, neboť tímto dnem nastávají účinky vyhlášení rozsudku. O vztahu souhrnnosti by se jednalo tehdy, jestliže by byl trestný čin spáchán před doručením tohoto trestního příkazu, byť byl trestní příkaz posléze na základě odporu podaného obžalovaným zrušen a následně byl obžalovaný pravomocné odsouzen až tímto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 11. 1998 sp. zn. 3 T 86/96. V daném případě obžalovaný nyní projednávaný trestný čin spáchal až poté, co mu byl předmětný trestní příkaz ve věci Obvodního soudu pro Prahu 8 doručen, a nejedná se tudíž o vztah souhrnnosti ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě však účinky vyhlášeného rozsudku doručením trestního příkazu obžalovanému nastaly, obžalovaný nyní projednávanou trestnou vinnost spáchal až po doručení tohoto trestního příkazu u z tohoto důvodu mu neměl být ukládán trest souhrnný ve vztahu k citovanému odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8. Při ukládání trestu přihlédl odvolací soud k tomu, že obžalovaný je recidivistou, neboť v minulosti stál již víckrát před soudem, a to i pro majetkové trestné činy, přičemž byl odsouzen pro majetkové trestné činy, a proto předchozí odsouzení soud hodnotil jako přitěžující okolnost ve smyslu § 34 písm. j) tr. zák. Bylo přihlédnuto i ke ztíženým možnostem nápravy obžalovaného, který se i přes opakované výkony trestu odnětí svobody opětovně dopouští téže trestné činnosti. Odvolací soud přihlédl i k výši škody způsobené trestným činem, která výrazně převyšuje hranici značné škody, za kterou je pokládána částka 200 000 Kč. Při ukládání trestu vzal soud na zřetel též to, že obžalovaný v současné době vykonává trest odnětí svobody v trvání čtyř let z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 voleného pod sp. zn. 3 T 121/96, z něhož vykonal teprve necelou polovinu, a že poté bude vykonávat ještě trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců uložený mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 11. 1998 sp. zn. 3 T 86/96. Dále bylo vzalo na zřetel i to, že obžalovaný trestným činem zneužil důvěry svého zaměstnavatele a využil toho, že měl k dispozici klíče a že jeho zaměstnavatel v té době odjel mimo republiku. Motivem jednání obžalovaného byla nepochybně zištnost. Se zřetelem ke všem těmto skutečnostem považoval odvolací soud za přiměřený trest odnětí svobody v trvání pěti let, který podle jeho názoru spolu s dosud nevykonanými tresty odnětí svobody splní účel trestu uvedený v § 23 odst. 1 tr. zák. Pro výkon trestu byl obžalovaný zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl obžalovanému uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy, a to ve výměře pěti let, neboť obžalovaný nemá v obvodu Prahy trvalý pobyt a ochrana majetku občanů vyžaduje (i se zřetelem na osobu obžalovaného), aby mu byl pobyt na území hl. m. Prahy zakázán. Se zřetelem na osobu obžalovaného, zejména na to, že jde o recidivistu, který byl opakovaně soudně trestán, považuje odvolací soud za nutné mu tento trest uložit ve výměře pěti let. Odvolací soud pak rozhodl i o náhradě škody, a to tak, jak již rozhodl napadeným rozsudkem soud prvního stupně, neboť v tomto směru byly výroky rozsudku shledány zcela správnými. Správně bylo rozhodnuto jak ohledně poškozeného J. Š., tak ohledně R. F., škoda byla dostatečně zjištěna, a proto odvolací soud tyto výroky do svého rozsudku převzal.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4495/	13.06.2000	25 Cdo 5/2000	Sbírkový text rozhodnutí O k r e s n í s o u d v Prachaticích rozsudkem ze dne 26. 3. 1999 uložil žalované obci povinnost zaplatit žalobkyni 150 000 Kč s 19% úrokem od 19. 8. 1997 do zaplacení, co do částky 36 007 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že smlouvou ze dne 15. 6. 1994 Obecní úřad S. přenechal žalobkyni do užívání část pozemku parc. č. 590 k umístění dvou prodejních stánků. Protože žalobkyně neplatila řádně dohodnuté nájemné, byl ve věci vydán Okresním soudem v Prachaticích dne 18. 9. 1996 platební rozkaz (právní moc 18. 10. 1996), kterým byla uložena nynější žalobkyni povinnost zaplatit nynější žalované částku 121 607 Kč s příslušenstvím a náklady řízení v částce 12 618 Kč. Na základě tohoto exekučního titulu byl veden výkon rozhodnutí a dne 19. 8. 1997 byl prodán v dražbě stánek žalobkyně. Žalobkyně zaplatila žalované i s náklady výkonu rozhodnutí ve výši 6384 Kč celkem částku 186 007 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva ze dne 15. 6. 1994 i smlouva z 11. 8. 1993, kterou Pozemkový fond ČR pronajal Obecnímu úřadu S. předmětné pozemky v k. ú. S., jsou neplatné, neboť je uzavřel Obecní úřad S., který nemá právní subjektivitu. Navíc pozemek, který byl žalobkyni smlouvou pronajat, neužívala, neboť, jak bylo prokázáno, její prodejní stánek byl ve skutečnosti umístěn na pozemku parc. č. 162. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., které je povinna vydat, neboť žalobkyně plnila z neplatného právního úkonu. Ohledně částky 36 007 Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby. K odvolání žalované K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 10. 1999 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve výroku o zastavení řízení ohledně částky 36 007 Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě se nemůže jednat o bezdůvodné obohacení, neboť žalovaná obdržela předmětnou částku výkonem rozhodnutí na základě pravomocného exekučního titulu – platebního rozkazu ze dne 18. 9. 1996. Dovodil, že vztah mezi neplatnými nájemními smlouvami a bezdůvodným obohacením na straně žalované není bezprostřední, když bylo plněno z pravomocného rozhodnutí, a otázka neplatnosti nájemních smluv mohla být řešena pouze v řízení původním, pokud by žalobkyně včas podala odpor do platebního rozkazu ze dne 18. 9. 1996, případně v řízení o obnovu řízení za splnění podmínek § 231 o. s. ř., avšak v novém řízení nelze reparovat pravomocný exekuční titul. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Poukazuje na to, že z objektivních důvodů zmeškala lhůtu k podání odporu do platebního rozkazu, na základě kterého byl její stánek prodán, a s návrhem na obnovu řízení otálela, neboť se domnívala, že se s žalovanou dohodne. Podle dovolatelky je správný názor soudu prvního stupně, který pro své rozhodnutí zkoumal znovu všechny podklady, které byly rovněž podkladem pro rozhodnutí v původním řízení, v němž byla žalobkyně žalovanou, a na základě zjištění, že důvod úhrady z její strany nebyl dán, správně dovodil povinnost žalované vydat jí bezdůvodné obohacení. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pravomocný titul je nutno považovat za důvod k plnění za situace, kdy skutečnosti, zjištěné po pravomocném rozhodnutí, zcela jednoznačně vyvracejí závěry soudu prvního stupně v předchozím řízení. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k novému řízení. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není opodstatněné. Proto dovolání žalobkyně zamítl. Z odůvodnění: Podle ustanovení § 174 odst. 1 o. s. ř. platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku. Podle ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého. Z uvedených procesních ustanovení vyplývá, že platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, je právně závazným rozhodnutím v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř., které zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené, a je titulem jakéhokoliv způsobu exekuce na peněžitá plnění. Účinky pravomocného platebního rozkazu se vztahují na všechny účastníky řízení, v němž byl platební rozkaz vydán. Výrok pravomocného rozhodnutí je dále závazný pro soudy a jiné státní orgány, pokud jako předběžnou otázku posuzují právní vztah mezi účastníky, který byl tímto pravomocným soudním rozhodnutím vyřešen. Ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem vázán a nemůže proto v jiném řízení úspěšně uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl a že mu neměla být uložena. Ani soud při posouzení právního vztahu účastníků nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť i soud je ve smyslu ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky soud nemůže v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou. V daném případě bylo platebním rozkazem ze dne 18. 9. 1996, který nabyl právní moci dne 18. 10. 1996, pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalobkyně vůči žalované na peněžité plnění z důvodu užívání konkrétního pozemku za určité období. Proto v tomto následném řízení, v němž se žalobkyně domáhá vrácení toho, co podle uvedeného rozhodnutí plnila, nelze ani jako předběžnou otázku řešit, zda z uvedeného důvodu měla žalobkyně platební povinnost vůči žalované či nikoliv. V rozsahu platebním rozkazem přiznané částky 121 607 Kč s příslušenstvím je totiž soud při posouzení nároku na vrácení této částky vázán předchozím soudním rozhodnutím o této povinnosti. Zabránit účinkům platebního rozkazu bylo možno podáním odporu, který nemusí být odůvodněn. Důvod, pro který žalobkyně nepodala odpor proti platebnímu rozkazu, není pak rozhodující, nehledě k tomu, že odpor lze podat bez jakéhokoliv odůvodnění, tj. blanketovým podáním, přičemž postačí, jestliže z jeho obsahu vyplývá, že jde o odpor. Podle ustanovení § 152 odst. 1, věta první, o. s. ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. Věcí samou se rozumí nárok, který byl předmětem řízení, a jeho příslušenství s výjimkou nákladů řízení. Podle ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením. Usnesením se kromě jiného rozhoduje zejména o podmínkách řízení, o zastavení nebo přerušení řízení, o změně návrhu, o vzetí návrhu zpět, o smíru, o nákladech řízení, jakož i o věcech, které se týkají vedení řízení. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. O částkách, které byly žalobkyní zaplaceny na náhradě nákladů původního a exekučního řízení, bylo jako o nároku, který má základ v procesním právu, rozhodnuto v předchozích soudních řízeních v rámci rozhodování o nákladech řízení. Takové rozhodnutí má sice povahu usnesení (§ 152 odst. 1, věta první, § 167 odst. 1 o. s. ř.), vzhledem však k tomu, že se ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. vztahuje i na usnesení (§ 167 odst. 2 o. s. ř.), je i v tomto rozsahu soud těmito rozhodnutími vázán. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13411/	13.06.2000	3 Torz 1/2000	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci zrušil k stížnosti obhájce JUDr. R. M. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2000 sp. zn. Rt 132/93 a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Z odůvodnění: Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2000 sp. zn. Rt 132/93 tento soud rozhodl tak, že podle § 151 odst. 2 tr. ř. zamítl návrh obhájce JUDr. R. M. na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Své rozhodnutí opřel o zjištění, že obhájce sice poskytl právní pomoc v rozsahu dvou úkonů, za kterou požadoval proplatit částku 1260 Kč, avšak s ohledem na to, že jeho nárok je již promlčen, mu jej nemohl přiznat. Proti uvedenému usnesení podal obhájce JUDr. R. M. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost, v níž namítl, že právo obhájce na náhradu nákladů trestního řízení proti státu je institutem trestního procesního práva a že tento speciální právní předpis žádné ustanovení o promlčení nemá, tedy zejména neupravuje promlčení uvedeného nároku. V dané situaci je sporné, zda lze aplikovat ustanovení občanského zákoníku o promlčecí lhůtě, neboť nárok obhájce není občanskoprávním vztahem. Rovněž tak namítá, že případným promlčením práva toto právo nezaniká a že se k němu přihlédne jen k námitce dlužníka. V daném případě však nebyla námitka promlčení vznesena a jestliže ustanovení § 151 odst. 2 tr. ř. zakládá nárok obhájce vůči státu, musela by námitka promlčení být relevantně vznesena orgánem, který má v této souvislosti právo za Českou republiku vystupovat. Tímto orgánem však není soud či jiný orgán činný v trestním řízení, který o odměně rozhoduje ve smyslu § 151 odst. 3 tr. ř. Stěžovatel v závěru navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a přiznal mu odměnu ve výši 1260 Kč. Na základě podané stížnosti přezkoumal Vrchní soud v Olomouci správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející, a shledal stížnost důvodnou. Především je třeba uvést, že podle názoru Vrchního soudu v Olomouci je vztah obhájce a státu, založený opatřením soudu o ustanovení obhájce v trestním řízení, vztahem sui generis, kdy stát nevystupuje v roli klienta. Tento zvláštní vztah je upraven zákonem č. 141/1961 Sb. (trestní řád) a z uvedeného důvodu na něj nelze aplikovat ustanovení § 1 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník). Je sice pravda, že nárok obhájce na odměnu a náklady obhajoby je majetkovým právem, nicméně je nutno vzít v úvahu, že základní zásadou občanského zákoníku zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 2 je zásada rovného postavení účastníků. V daném případě však vztah obhájce a soudu v trestním řízení rovnoprávný není a nelze tedy ani dovodit, že soud je v tomto řízení v postavení dlužníka (jako zástupce státu). Výše uvedené skutečnosti mají za následek mimo jiné i to, že na nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 2 tr. ř. nelze aplikovat ustanovení § 100 a násl. obč. zák. stran promlčení. Účelovost konstrukce soudu prvního stupně ohledně aplikace institutu promlčení je zřejmá již z toho, že na promlčecí lhůtu tří roků (tedy promlčecí dobu zakotvenou v § 101 obč. zák.) současně vztahuje i ustanovení § 60 odst. 1 tr. ř. ohledně počátku běhu této lhůty. Trestní řád přitom upravuje výlučně postup orgánů činných v trestním řízení a tento speciální právní předpis žádné ustanovení o promlčení nároku obhájce (který v § 151 odst. 2 tr. ř. upravuje) nemá. Nelze rovněž přehlédnout samotnou konstrukci institutu promlčení, jak je tento upraven ve zmíněném ustanovení § 100 obč. zák. Podle tohoto ustanovení se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené, a k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. V daném případě však je nutno konstatovat, že soud prvního stupně, který rozhoduje v trestním řízení podle § 151 odst. 3 tr. ř., není v postavení dlužníka a není ani oprávněn námitku promlčení ve věci, kde sám rozhoduje, vznášet. Dále je třeba uvést, že z dikce ustanovení § 151 odst. 2 tr. ř. nevyplývá, že právní nárok obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vzniká až rozhodnutím soudu podle ustanovení § 151 odst. 3 tr. ř. (tedy rozhodnutím o výši odměny a hotových výdajů), nýbrž toto ustanovení je třeba vyložit tak, že tento nárok obhájce na odměnu vzniká již okamžikem poskytnutí právní pomoci. V důsledku toho pak podle ustanovení § 151 odst. 3 tr. ř. nerozhoduje soud o tom, zda obhájce má či nemá nárok na odměnu za poskytnutou právní pomoc, ale rozhoduje toliko o rozsahu poskytnuté právní pomoci a v závislosti na tom pak o výši odměny a náhradě hotových výdajů. Přitom ani nepřezkoumává kvalitu úkonů poskytnuté právní pomoci, nýbrž toliko správnost účtování úkonů právní pomoci. Vrchní soud v Olomouci tedy uzavírá, že na práva a povinnosti vyplývající ze vztahu ustanoveného obhájce a soudu nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku, a proto mimo jiné soud nemůže ani zamítnout návrh obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů z důvodu promlčení nároku obhájce.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13379/	08.06.2000	2 To 73/2000	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze k odvolání městského státního zástupce v Praze a obžalovaného B. Ch. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000 sp. zn. 42 T 25/99 ve výroku o vině obžalovaného B. Ch. a ve výrocích o trestech tomuto obžalovanému uložených a znovu rozhodl tak, že obžalovaného B. Ch. uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a trestným činem nedovoleného ozbrojování, kterých se měl dopustit tím, že od přesně nezjištěné doby v únoru 1999 přechovával v zavazadlovém prostoru a ve schránce palubní desky vozidla F. S. 120 balíčků s celkovým obsahem 60,262 kg heroinové směsi s různou příměsí paracetamolu a kofeinu, pomocná zařízení a prostředky na míchání těchto směsí a jejich balení, 3 kulobrokové kozlice typu Z., malorážku zn. M. s 15 náboji, malorážku zn. E. se 14 náboji. malorážku zn. B. se zásobníkem s pěti náboji, zaměřovacím dalekohledem zn. B., pistoli zn. Č. s pěti náboji a opaskovým pouzdrem černé barvy, pistoli B. se zásobníkem a osmi náboji, pistoli zn. Č. se zásobníkem s devíti náboji a koženým opaskovým pouzdrem a jedním nábojem, 59 brokových nábojů a další náboje ve velkém množství různých ráží, a to do 24. 2. 1999, kdy byl v dopoledních hodinách společně se svým synem M. Ch., který vozidlo řídil v P., zadržen pracovníky celní a finanční stráže, a uložil mu podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, přičemž jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále obžalovanému uložil peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč s tím, že pro případ nevykonání tohoto posledního peněžitého trestu ve stanovené lhůtě mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Odvolání městského státního zástupce v Praze do výroku o zproštění viny obžalovaného M. Ch. Vrchní soud v Praze zamítl. Z odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000 sp. zn. 42 T 25/99 byl podle § 226 písm. c) tr. ř. obžalovaný M. Ch. zproštěn obžaloby pro skutky kvalifikované obžalobou jako trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterých se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku citovaného rozsudku. Tímtéž rozsudkem byl obžalovaný B. Ch. uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zák. Za to byl odsouzen podle § 187 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to automobilů F. S. a F. M., zadržené heroinové směsi a zajištěných zbraní a nábojů, specifikovaných ve výroku zmíněného rozsudku. Shora uvedených trestných činů se obžalovaný B. Ch. měl dopustit jednáním popsaným ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Proti citovanému rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání městský státní zástupce v Praze a obžalovaný B. Ch. Městský státní zástupce zaměřil své odvolání jednak do zprošťujícího výroku rozsudku ve vztahu k obžalovanému M. Ch. a současně do odsuzujícího výroku o vině obžalovaného B. Ch. Namítl, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že ve věci obžalovaného M. Ch. nebylo prokázáno, že by se dopustil trestné činnosti, neboť neexistují žádné přímé důkazy ani ucelený řetězec důkazů nepřímých, které by toto tvrzení obžaloby prokazovaly. Poukázal na skutečnost, že to byl právě obžalovaný M. Ch., kdo byl orgány celní a finanční stráže zadržen ve vozidle naloženém heroinem a zbraněmi. Dále namítl, že ze způsobu, kterým M. Ch. vozidlo zaparkoval, a z místa, kam je odstavil, je zřejmé, že si byl vědom nákladu, který vozidlo obsahuje. Dále zdůraznil, že podíl M. Ch. na žalované trestné činnosti je důkazně zadokumentován především použitou operativní technikou – záznamy telefonních hovorů založenými ve vyšetřovacím spise, které však soud při dokazování jako důkaz nepřipustil. Namítl, že v daném případě nebylo možno žádat Městský soud v Praze o vydání příkazu k odposlechu telefonních stanic, neboť trestní řízení nebylo ve věci zahájeno s ohledem na to, že nebylo dopředu zřejmé, o jakou konkrétní trestnou činnost se v případě obou obžalovaných jedná. Z toho důvodu bylo nutno použít ustanovení § 37d celního zákona, který podobně jako zákon o Policii ČR stanoví zvláštní podmínky pro používání operativní techniky při odhalování závažných trestných činů. V této fázi řízení bylo možno objasnit závažnou trestnou činnost pouze operativně technickými prostředky podle jiné zákonné normy, než je trestní řád, tyto úkony však mají podle jeho názoru povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu podle § 160 odst. 4 tr. ř. a s ohledem na to, že byly provedeny zákonným způsobem, mohou sloužit jako důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obžalovaného B. Ch. namítl státní zástupce, že právní posouzení jeho skutku podle § 187 odst. l, odst. 4 písm. b) tr. zák. je podle jeho názoru chybné, neboť z prokázaného jednání obžalovaných sice lze dovodit, že droga byla určena k další distribuci na jejímž podkladě by zřejmě obžalovaní získali prospěch velkého rozsahu, avšak vzhledem k tomu, že k realizaci dalšího převodu drogy nedošlo a nelze objasnit, za kolik a komu měla být droga dále dodána, nelze dovodit, že samotným držením drogy získal obžalovaný B. Ch. prospěch v rozsahu ustanovení § 187 odst. 4 písm. b) tr. zák. Podle názoru státního zástupce však bylo prokázáno, a to zejména na základě shora zmíněných odposlechů, že obžalovaní jednali jako členové organizované skupiny, kterou dále tvořili dosud nezadržení B. A., L. A., J. K. a P. N. Tato organizovaná skupina přitom působila minimálně na území ČR a Švýcarska. Na tomto podkladě pak mělo být jednání obžalovaného B. Ch. v rozsudku kvalifikováno jako trestný čin podle § 187 odst. l, odst. 4 písm. c) tr. zák. Dále namítl, že soud prvního stupně pochybil, když obžalovanému B. Ch. v rámci uloženého trestu propadnutí věci uložil propadnutí heroinové směsi a zajištěných zbraní a nábojů, když oproti vozidlům, která byla použita k páchání trestné činnosti a u nichž současně bylo prokázáno, že jsou výhradním majetkem B. Ch., všechny ostatní věci tyto náležitosti nesplňují. Zajištěný heroin obžalovaný pouze převážel a nelze dovozovat jeho vlastnictví k této věci, a co se týká zbraní a střeliva, pak k jejich držení neměl oprávnění a neexistuje žádný důkaz o tom, že by byl jejich vlastníkem. Proto mělo být u těchto věcí rozhodnuto ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o jejich zabrání, nikoliv o jejich propadnutí. Z těchto důvodů městský státní zástupce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze u veřejného zasedání o odvolání dále namítla, že za nesprávnou shledává i právní kvalifikaci jednání obžalovaného B. Ch. podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť odst. 2 tohoto zákonného ustanovení, ke kterému se kvalifikačně váže odst. 4, je samotnou skutkovou podstatou a v daném případě měl obžalovaný být uznán vinným podle § 185 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zák. K otázce trestu propadnutí věci pak dále namítla, že v daném případě s ohledem na skutečnost, že obžalovaný není výhradním vlastníkem, ale spolu s manželkou je bezpodílovým spoluvlastníkem zmíněných dvou automobilů, nelze ani ohledně těchto věcí vyslovit trest jejich propadnutí. Z těchto důvodů alternativně doplnila závěrečný návrh podaného odvolání tak, aby odvolací soud, pokud by ohledně obžalovaného B. Ch. rozhodoval sám, uznal tohoto vinným trestným činem podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. b), c) tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným a trestným činem podle § l85 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. a za tyto trestné činy aby mu uložil stejný trest vyjma trestu propadnutí věci. Obžalovaný B. Ch. zaměřil své odvolání do všech výroků napadeného rozsudku týkajících se jeho osoby. Především namítl, že pokud je ve sdělení obvinění a ve výroku skutkové věty o jeho vině uvedeno, že v únoru 1999 na blíže neuvedeném místě uložil do vozidla F. S. drogy a zbraně, pak ani v přípravném řízení ani v průběhu hlavního líčení o tomto tvrzení nebyl předložen jediný přímý důkaz a jedná se pouze o nepodložené domněnky. Namítl, že žádný z předložených důkazů není podle jeho názoru takového druhu a kvality, aby mohl být na jejich základě odsouzen pro tak závažnou trestnou činnost, resp. k takovému trestu odnětí svobody. V této souvislosti opětovně shodně jako ve své výpovědi v průběhu řízení uplatnil námitky ve vztahu k jednotlivým usvědčujícím důkazům, zejména k daktyloskopické stopě zajištěné na předmětu v kufru automobilu, k stopám heroinu na čtyř-ech předmětech v chatě na S., na okolnosti, za kterých převzal předmětný automobil od osoby, kterou znal pod jménem S. Dále namítl, že ve výroku napadeného rozsudku je uvedeno, že kromě jiného uložil do vozu F. S. 2133 g černého střelného prachu, přičemž z výsledků vyšetřování v přípravném řízení vyplývá, že takový střelný prach ve voze nalezen nebyl. K uloženému trestu propadnutí dvou automobilů namítl, že oba vozy, jsou ve společném majetku jeho a jeho manželky, a proto je nelze postihnout takovým trestem. Závěrem obžalovaný navrhl, aby odvolací soud vytkl soudu prvního stupně chyby v použití a hodnocení důkazů, jichž se tento soud dopustil, zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Praze z podnětu obou podaných odvolání přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, zabýval se z tohoto pohledu rovněž postupem řízení, které vydání těchto výroků předcházelo, a přihlížel i k vadám oběma odvolateli výslovně nevytýkaným. Shledal, že přípravné řízení i řízení před městským soudem proběhlo v plném souladu s odpovídajícími ustanoveními platného trestního řádu, zákonná práva obou obžalovaných, včetně jejich práva na obhajobu, byla dodržena. Důsledným postupem podle § 2 odst. 5 tr. ř. městský soud zajistil dostatečné důkazní podklady pro zákonné meritorní rozhodnutí, provedené důkazy hodnotil podle zjištění odvolacího soudu tak, jak mu ukládalo ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V hlavním líčení náležitě provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně na základě své volné úvahy jednotlivě, v jejich souhrnu i ve všech vzájemných souvislostech a na základě logického myšlenkového postupu učinil správné důkazně podložené skutkové závěry, pokud zjistil, že za okolností v době a na místě specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku obžalovaný B. Ch. přechovával v zavazadlovém prostoru a ve schránce palubní desky svého vozidla drogy, zbraně a náboje v množství a skladbě podrobně specifikované v tomto výroku. Odvolací soud důvodně neuvěřil obhajobě obžalovaného, že si nebyl vědom toho, co vlastně převáží, a drogy a zbraně mu do vozidla byly podstrčeny jeho známým. O nepravdivosti této obhajoby svědčí především zajištěný otisk jeho prstu na materiálu uzavřeném v zavazadlovém prostoru předmětného automobilu. Jeho další obhajoba vysvětlením této skutečnosti, že těsně před zadržením kufr auta otevřel, je v rozporu s jeho předchozími výpověďmi a především byla také jednoznačně vyvrácena výpovědí jeho syna, spoluobžalovaného M. Ch. Tyto skutečnosti, vedle dalších nepřímých důkazů, jak je správně konstatuje nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, přesvědčivě a jednoznačně tohoto obžalovaného usvědčují. Odvolací soud se plně ztotožňuje i se závěry soudu prvního stupně, podle kterých v provedeném řízení nebyla prokázána státním zástupcem tvrzená vina obžalovanému M. Ch. Pokud státní zástupce ve vztahu k tomuto obžalovanému poukazuje na skutečnost, že to byl on, který vozidlo naložené drogami a zbraněmi řídil, pak je třeba souhlasně se soudem prvního stupně zdůraznit, že tato skutečnost sama o sobě ještě jeho vědomí o druhu nákladu, který vezl, neprokazuje. Pokud státní zástupce toto vědomí obžalovaného o druhu nákladu dovozuje ze způsobu, kterým zmíněné vozidlo zaparkoval a z místa, kam je odstavil, pak tato jeho úvaha je pouze spekulativní, sama o sobě, při absenci jakýchkoliv přímých důkazů a neexistenci uceleného řetězce důkazů nepřímých, nemůže obstát. Co se týká státním zástupcem nabízeného důkazu záznamem telefonních hovorů, pak je třeba soudu prvního stupně přisvědčit, že záznamy telefonních hovorů, které v dané věci byly pořízeny před zahájením trestního stíhání, jsou pro soud procesně nepoužitelné a v předmětné věci mohly sloužit pouze k účelu, pro který byly pořízeny, tedy jako legálně získané operativní poznatky. Jejich použití jako důkazu v procesu za použití argumentace o neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonů, jak ji používá státní zástupce, by znamenalo obcházení zákona a jeho přímé porušení v ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je upraven v hlavě IV. odd. 6 § 88 trestního řádu. Jedině podle těchto ustanovení provedené odposlechy jsou v trestním řízení procesně použitelné. Jiné odposlechy, byť legální, provedené podle jiných zákonných norem, ať již podle zákona o Policii ČR či jako v daném případě podle celního zákona. Lze použít pouze k účelu, který jim tyto zákony vymezují, tedy jako prostředek operativní techniky. V daném případě neměly být záznamy o odposlechu, stejně jako jakékoliv jiné operativní materiály, vůbec zařazovány do procesního spisu. Pokud státní zástupce v písemném odůvodnění odvolání ve vztahu k uvedené problematice argumentuje právním názorem, že operativní techniku použitou podle jiného zákona než trestního řádu lze použít jako důkaz v trestním řízení, byť takový důkaz byl pořízen před sdělením obvinění, a poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze vedené pod sp. zn. 40 T 2/97 a zdejšího senátu Vrchního soudu v Praze vedené pod sp. zn. 2 To 64/98 v téže trestní věci, je třeba poukázat na skutečnost, že v daném případě sjednalo o magnetofonovou nahrávku rozhovoru, nikoliv o odposlech telekomunikačního provozu, jehož provedení v rámci trestního řízení je v zákoně přesně upraveno, a proto je tato argumentace nepřesná a zavádějící. Takto správně zjištěný skutkový stav Městský soud v Praze správně právně posoudil, když konstatoval, že nebylo prokázáno, že by obžalovaný M. Ch. spáchal skutek, kladený mu obžalobou za vinu, a podle § 226 písm. c) tr. ř. jej obžaloby zprostil, a když jednání obžalovaného B. Ch. kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., neboť bylo prokázáno, že neoprávněně pro jiného přechovával omamnou látku. Nalézací soud však pochybil, jestliže toto jednání posoudil také podle odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť pro jeho tvrzení, že tímto činem obžalovaný získal prospěch velkého rozsahu, neexistují žádné důkazní podklady. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně tento závěr učinil na podkladě úvahy, že prospěch velkého rozsahu lze v daném případě odvodit od značného množství heroinu, které bylo ve voze zajištěno. Bez zjištění výše pořizovacích nákladů uvedeného nelegálního zboží a výše zisku, který obžalovaný jeho dalším prodejem získal, je tvrzení o získání prospěchu velkého rozsahu či o pokusu získání takového prospěchu pouhou spekulací a domněnkou (byť pravděpodobnou a logickou), která nemá žádné opory v provedených důkazech. Rovněž tvrzení státního zástupce, že obžalovaný spáchal uvedený čin ve spojení s organizovanou skupinou, působící ve více státech (§ 187 odst. l, odst. 4 písm. c/ tr. zák.), nemá v provedených důkazech oporu. Tvrzení obžaloby o údajných dalších členech organizované skupiny a jejím působení na území ČR a Švýcarska nebylo v provedeném řízení prokázáno. Na druhé straně,je však jednání obžalovaného B. Ch., který prokazatelně přechovával 60.262 kg heroinu nutno vzhledem k množství přechovávané drogy posoudit jako jednání spáchané ve větším rozsahu ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. Soud prvního stupně dále při právním posouzení pochybil, jestliže jednání obžalovaného B. Ch. posoudil jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. h), odst. 4 písm. h) tr. zák. Obžalovaný nepochybně přechovával ve výroku rozsudku specifikované množství zbraní a střeliva, přičemž tyto věci opatřil sobě nebo jinému bez povolení, a s ohledem na jejich zajištěné množství je třeba jeho jednání kvalifikovat jako spáchané ve větším rozsahu. Tímto-jednáním proto naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zák., a nikoliv také podle odst. 1 tohoto zákonného ustanovení, který zahrnuje samotnou skutkovou podstatu, jež je však již kvalifikací podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení v daném případě konzumována. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek ohledně obžalovaného B. Ch. podle § 258 odst. 1 písm, d), odst. 2 tr, ř. částečně zrušil ve všech výrocích, které se tohoto obžalovaného týkají, a znovu v tomto směru podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obžalovaného uznal vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zák. Dále se Vrchní soud zabýval odůvodněním výroku o trestu. *) Poznámka redakce: Zákonem č. 265/2001 Sb. byly s účinností od 1. 1. 2002 změněny citované zákony o Policii České republiky a celní zákon tak, že,již. neupravují možnost provádění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Uveřejnění tohoto rozhodnutí za uvedené situace je odůvodněno tím, že i v době nové úpravy bude před soudy projednáváno ještě velké množství případů, ve kterých byly provedeny odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle původní právní úpravy.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4443/	08.06.2000	21 Cdo 1949/99	Sbírkový text rozhodnutí Na návrh oprávněné O k r e s n í s o u d v Bruntále usnesením ze dne 15. 4. 1998 nařídil podle pravomocného a vykonatelného usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 1997 k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 18 448 Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí; současně povinnému uložil zaplatit státu poplatek z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí 370 Kč a zakázal mu, aby nakládal s věcmi, které vykonavatel podle tohoto usnesení sepíše. K odvolání povinného K r a j s k ý s o u d v Ostravě usnesením ze dne 30. 4. 1999 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, ve výroku o povinnosti povinného zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále na soudním poplatku 370 Kč usnesení soudu prvního stupně zrušil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že oprávněná je povinna zaplatit povinnému na nákladech odvolacího řízení 1375 Kč do tří dnů od právní moci usnesení JUDr. J. K., advokátu advokátní kanceláře v O. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že usnesení, jehož výkonu se oprávněná domáhá, dosud nenabylo právní moci a nemohlo se tudíž stát vykonatelným. Vycházel přitom z toho, že usnesení krajského obchodního soudu ze dne 11. 3. 1997, jímž byla žalovanému (zde povinnému) uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 18 448 Kč, bylo doručeno pouze právnímu zástupci žalovaného, ale nikoliv žalovanému, ačkoliv soudní poplatek za odvolání měl zaplatit žalovaný, který “tedy měl v řízení něco vykonat, a nikoli jeho právní zástupce”. To vyplývá podle odvolacího soudu i ze zákona o soudních poplatcích, podle něhož poplatníkem soudního poplatku je navrhovatel poplatného úkonu, což byl žalovaný zastoupený svým “právním zástupcem”. Měl-li proto zaplatit soudní poplatek žalovaný, bylo namístě, aby bylo usnesení ohledně této povinnosti doručeno ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1, věty druhé, o.s.ř. také jemu a nejen jeho právnímu zástupci ve smyslu § 49 odst. 1, věty první, o.s.ř., který nebyl povinen za žalovaného soudní poplatek za odvolání zaplatit. V dovolání oprávněná namítá, že podle jejího názoru z ustanovení § 49 odst. 1, věty druhé, o.s.ř. vyplývá, že písemnost se doručuje i zastoupenému účastníku pouze tehdy, když má osobně v řízení něco vykonat, což podle dovolatelky znamená, že se musí jednat o osobní činnost účastníka, která není nikým zastupitelná, např. když má být účastník při jednání vyslechnut. Zaplacení soudního poplatku z odvolání takovou nezastupitelnou osobní činnosti účastníka není, neboť jím lze pověřit kteroukoliv osobu, tedy i právního zástupce účastníka. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Povinný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč, a proto je dovolání podle § 238a odst. 1 písm. b), věta druhá, o.s.ř. nepřípustné. I kdyby však dovolání bylo shledáno přípustným, považuje povinný závěry odvolacího soudu za naprosto správné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda dovolání je v projednávané věci přípustné. Podle ustanovení § 238a o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích, b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, e) odvolání odmítnuto, f) odvolací řízení zastaveno. Dovolání podle odstavce 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině (§ 238a odst.2 o.s.ř.). Z citovaného ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že přípustnost dovolání proti usnesením uvedeným v tomto ustanovení pod písm. a) není limitována podmínkou, že se musí jednat o věci, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč. Tato podmínka se upíná výlučně k přípustnosti dovolání proti usnesením uvedeným v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Proto je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, přípustné i v případě, že dovoláním napadeným usnesením bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč (zde 18 448 Kč). Po zjištění, že dovolání oprávněné je přípustné § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal dovolací soud napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. N e j v y š š í s o u d proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : V projednávaném případě bylo po skutkové stránce zjištěno (skutková zjištění dovolatelka nenapadá), že usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 1997 bylo žalovanému (zde povinnému) uloženo, aby ve lhůtě tří dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 18 448 Kč, a že toto usnesení bylo doručeno dne 17. 3. 1997 JUDr. J. K., advokátu se sídlem v O., který v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Ostravě žalovaného zastupoval; žalovanému J. M. toto usnesení doručeno nebylo. Pro posouzení věci je za tohoto skutkového stavu podstatné, jaký význam pro vykonatelnost usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 1997 má skutečnost, že citované usnesení bylo doručeno toliko zástupci žalovaného a nikoli samotnému žalovanému. S názorem odvolacího soudu, že usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání je usnesením, které ukládá účastníkovi osobně v řízení něco vykonat, a proto se doručuje nejen zástupci účastníka, ale i účastníkovi samému, dovolací soud nesouhlasí. Podle ustanovení § 171 odst. 1 o.s.ř. lhůta k plnění počíná běžet od doručení usnesení; jejím uplynutím je usnesení vykonatelné. Podle ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř., má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Z citovaných ustanovení vyplývá, že má-li se usnesení stát vykonatelným, je nezbytné, aby uplynula lhůta k plnění v usnesení uložená. Tato lhůta však začne běžet (nejedná-li se o případ § 171 odst. 3 o.s.ř.) doručením usnesení tomu účastníku, kterému byla nějaká povinnost k plnění uložena. Bez toho, že by povinnému účastníku bylo usnesení, které mu povinnost ukládá, doručeno, nemůže začít běžet lhůta k plnění a usnesení se nemůže stát ani vykonatelným. V řízení před soudem se účastník může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 odst. 1 o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce vybavený procesní plnou mocí je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§ 28 odst. 2, věta druhá, o.s.ř.), ať je jím advokát (§ 25 o.s.ř.) nebo jiný zmocněnec (§ 27 o.s.ř.). Proto také ustanovení § 49 odst. 1, věta první, o.s.ř. stanoví, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Je tomu tak zejména proto, aby i tímto způsobem byl naplněn cíl zastoupení v občanském soudním řízení, kterým je kvalifikované vystupování účastníka (prostřednictvím jeho zástupce) vůči soudu. Proto také komunikace mezi soudem a účastníkem se v případě zastoupeného účastníka odehrává prostřednictvím tohoto zástupce. Protože v soudním řízení může nastat situace, kdy bude třeba, aby účastník osobně v řízení něco vykonal, stanoví občanský soudní řád v ustanovení § 49 odst. 1, větě druhé, že se v takovém případě doručuje písemnost nejen zástupci účastníka, ale i účastníkovi samotnému. Toto opatření sleduje ten cíl, aby v případě, že má účastník v řízení něco osobně vykonat, dozvěděl se to, jako ve všech ostatních případech, jeho zástupce, ale zároveň, aby bylo zajištěno, že o tomto kroku bude informován bezprostředně od soudu i sám účastník. Při posuzování otázky, které jsou to úkony, jež má účastník osobně v řízení vykonat (a je třeba doručit písemnost nejen zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi), dospěla již soudní praxe k závěru, že takovým úkonem může být např. důkaz jeho výslechem, neboť je pro provedení tohoto důkazu nezbytná osobní účast takového účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 123, ročník 1998). Naproti tomu, nemá-li zastoupený účastník v řízení osobně něco vykonat, nelze za účinné považovat doručení přímo účastníkovi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 20 Cdo 332/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 3, ročník 1999). Úvaha o tom, kdy je třeba doručit přímo zastoupenému účastníkovi, se zužuje na objasnění otázky, kterými úkony jsou ty úkony, jež má účastník v řízení učinit osobně. Z formulace zákonodárcem použité “osobně vykonat” vyplývá, že se jedná o ty případy (úkony), kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný. Musí tedy jít o tzv. jednání nezastupitelné. O takové jednání (úkon) jde tehdy, je-li charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího (účastníka řízení), a to tak, že jiná osoba (odlišná od konkrétního účastníka řízení) nemůže, právě proto, že je charakterizován osobou jednajícího, takový úkon vykonat. Proto se bude o případy ustanovení § 49 odst. 1, věta druhá, o.s.ř. jednat všude tam, kde má být v řízení učiněn takový úkon, při němž nemůže být jednající (účastník) nahrazen nikým jiným. Takovým úkonem je například shora zmíněný důkaz výslechem účastníka, ale také dostavení se účastníka ke znalci a podrobení se znaleckému zkoumání. V projednávané věci je z pohledu shora uvedených úvah nutno posoudit, jakou povahu má úkon spočívající v plnění povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání. Z ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění změn a doplňků, poplatníkem je i ten, kdo podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu nebo proti rozhodnutí orgánu veřejné správy nebo žalobu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Z citovaného ustanovení poplatkového zákona vyplývá, že povinnost zaplatit poplatek z odvolání stíhá odvolatele, tedy toho, kdo podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu. Toto ustanovení, ale ani žádné jiné ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění změn a doplňků, však nestanoví, že by poplatek z odvolání musel osobně zaplatit odvolatel, i když jej tato povinnost stíhá. Povinnost zaplatit poplatek z odvolání, je totiž charakterizována procesním postavením účastníka, který opravný prostředek podává, tedy tak, že soudní poplatek má zaplatit ta strana sporu, která opravný prostředek podala. Přitom nehraje roli, kdo osobně (fakticky) jménem poplatníka soudní poplatek zaplatí. Jde tedy typicky o zastupitelné jednání, kde nedostatek osobního prvku jednajícího (poplatníka) nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu. Podstatou úkonu totiž je, aby soudní poplatek za příslušnou procesní stranu byl zaplacen. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání není povinností účastníka osobně v řízení něco vykonat, a proto účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají u zastoupeného účastníka pouze doručením tohoto usnesení jeho zástupci. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243 odst. 1, části věty za středníkem, o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243 odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4469/	30.05.2000	33 Cdo 2657/99	Sbírkový text rozhodnutí O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 1. 1999 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 4 129 252,56 Kč spolu s 15% úroky od 10. 7. 1995 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že majetek STS S., s. p., uvedený v privatizačním projektu č. 1505 byl převeden do Pozemkového fondu ČR, který následně tento majetek použil k založení žalobce. V zakládací listině bylo základní jmění žalobce stanoveno ve výši 47 267 000 Kč, stejně tak ve stanovách, a tak bylo též zapsáno do obchodního rejstříku. Kontrolou účetních dokladů k datu vzniku žalobce však bylo zjištěno, že ocenění základního jmění, uvedené v privatizačním projektu, neodpovídá skutečnosti a je o spornou částku nižší. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v situaci, v níž žalovaný rozhodl, že základní jmění zakládané akciové společnosti má dosáhnout určité výše, je žaloba důvodná, a to s odkazem na ustanovení § 59 odst. 5 obch. zák., ve znění před novelizací účinnou k 1. 7. 1996, které umožňuje požadovat na společníkovi, který vložil do základního jmění společnosti nepeněžitý vklad, jehož hodnota v době založení společnosti byla vyšší, než v době jejího vzniku, doplacení rozdílu v penězích, jestliže společenská smlouva nebo stanovy neurčují jinak, což v daném případě nebylo. K námitce žalovaného, že byla nesprávně provedena inventarizace vinou zpracovatele privatizačního projektu a na žalovaného tak byly převedeny pohledávky, které nemají faktickou náplň, uvedl soud prvního stupně, že privatizační projekty soud nepřezkoumává. Návrh žalovaného, aby se věc vyřešila vzetím akcií z oběhu, je podle soudu prvního stupně pouhým doporučením, neboť o zvýšení nebo snížení základního jmění rozhodují akcionáři na valné hromadě. Žalovaný mohl jednostranně snížit základní jmění zakládané společnosti jenom do okamžiku, než byl žalobce zapsán do obchodního rejstříku. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalovaný svůj závazek ve vztahu k žalobci uznal ve smyslu § 323 a § 407 obch. zák., a to v dopise ze dne 22. 11. 1995. I v případě, že by toto uznávací prohlášení bylo neplatné, protože nebylo řádně podepsáno dvěma členy výkonného výboru Pozemkového fondu, žaloba by byla po právu z výše uvedených důvodů. K odvolání žalovaného M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení a proti svému rozhodnutí připustil dovolání. Vzhledem k tomu, že žalovaný v odvolání především namítal, že není dána pravomoc soudu k projednávání této věci s ohledem na ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 91/1992 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v platném znění, podle něhož rozhodnutí o privatizaci, v daném případě privatizační projekt č. 1505 s. p. STS, se sídlem v S., schválený rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, nepodléhá přezkoumání soudem, zabýval se odvolací soud nejprve otázkou, zda není třeba řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku pravomoci soudu. Podle § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. V posuzované věci se žalující akciová společnost domáhá na žalovaném jako jejím jediném zakladateli a pozdějším akcionáři zaplacení žalované částky s tím, že se jedná o rozdíl mezi hodnotou nepeněžitého vkladu žalovaného při založení žalobce a hodnotou nepeněžitého vkladu žalovaného při vzniku žalobce. Podle názoru odvolacího soudu se v dané věci nejedná o soudní přezkum rozhodnutí o privatizaci podle § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., když požadavek žalobce na zaplacení žalované částky je nutno považovat ve smyslu § 80 písm. b) o.s.ř. za žalobu o splnění povinnosti vyplývající konkrétně z § 59 odst. 5 obch. zák., ve znění účinném v době vzniku žalobce, tedy za žalobu na plnění vyplývající z právního vztahu mezi obchodní společností a jejími zakladateli, společníky nebo členy, týkajícího se účasti na společnosti. Při posouzení věci pak podle názoru odvolacího soudu nedochází k žádnému přezkoumání rozhodnutí o privatizaci, nýbrž soud pouze posuzuje, zda žalovaný vložil do základního jmění žalobce při jeho vzniku nepeněžitý vklad ve stejné výši, jak byl oceněn při založení žalobce. Věcnému projednání žaloby tedy nebrání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v nedostatku pravomoci soudu ve smyslu § 7 o.s.ř., pro který by bylo třeba řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Z hlediska právního posouzení nároku žalobce je podle názoru odvolacího soudu rozhodující skutkový stav, který byl správně zjištěn v řízení před soudem prvního stupně, a který byl v tomto řízení také mezi účastníky v zásadě nesporný. Žalovaný, na něhož byl v rámci procesu tzv. velké privatizace převeden privatizovaný majetek s. p. STS, se sídlem v S., podle schváleného privatizačního projektu č. 1505, následně s tímto majetkem naložil podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR, podle něhož v rámci schválených privatizačních projektů zakládá Pozemkový fond ČR akciové a jiné obchodní společnosti nebo se účastní na jejich zakládání a vkládá do nich vklady, k nimž se zavázal. Podle zakladatelské listiny žalobce a jeho stanov ve znění v době založení a vzniku byla hodnota nepeněžitého vkladu žalovaného, k níž se žalovaný při založení žalobce dne 29. 7. 1993 v zakladatelské listině zavázal, stanovena částkou 47 267 000 Kč. Skutečná hodnota nepeněžitého vkladu žalovaného při vzniku žalobce, tedy ke dni 1. 9. 1993, však byla o 4 129 252,56 Kč nižší, což ani žalovaný nezpochybňoval. Příčiny, které tento rozdíl způsobily, jsou pak podle názoru odvolacího soudu z hlediska posouzení důvodnosti nároku žalobce právně bezvýznamné. Povinností žalovaného jako jediného zakladatele žalobce bylo, aby v zakladatelské listině a ve stanovách žalobce přesně určil hodnotu nepeněžitého vkladu, kterou se zavázal do základního jmění žalobce vložit, a tento svůj závazek také splnil. Pokud v daném případě skutečná hodnota nepeněžitého vkladu žalovaného v době vzniku žalobce neodpovídala částce uvedené v zakladatelské listině žalobce jako výše základního jmění, žalobce se důvodně domáhá na žalovaném doplacení tohoto rozdílu v penězích. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný. Neztotožnil se jen s názorem soudu prvního stupně o tom, že dopis žalovaného ze dne 22. 11. 1995 lze vykládat jako uznání závazku, neboť se podle názoru odvolacího soudu jedná pouze o návrh řešení vzniklé situace. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil. Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. však ve výroku připustil možnost podat dovolání. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nedostatek pravomoci – soud prvního stupně i odvolací soud přezkoumávaly podle dovolatele cenu privatizovaného majetku, přičemž rozhodná je podle jeho názoru účetní cena vykázaná v účetnictví té jednotky, jejíž majetek byl privatizován. Věcné a cenové určení majetku pro privatizaci bylo obsahem privatizačního rozhodnutí věcně příslušného orgánu státu v procesu privatizace. Případná změna struktury a také ceny majetku určeného pro privatizaci pak náleží pouze tomuto privatizačnímu orgánu státu, většinou cestou tzv. revokace privatizačního rozhodnutí. Soudy tedy přezkoumávaly hodnotu majetku určeného pro privatizaci a k tomu nejsou podle zákona č. 92/1991 Sb. pravomocné. Dovolatel dále uplatnil námitku nedostatku věcné příslušnosti – soud prvního stupně i soud odvolací rozhodovaly o právních vztazích souvisejících se zakládáním obchodní společnosti STS S., a. s., resp. o právních vztazích mezi obchodní společností na straně jedné a jejím zakladatelem a akcionářem na straně druhé. Podle dovolatele nebyly tyto soudy věcně příslušné, neboť v této věci je podle § 9 o.s.ř. dána věcná příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně. Dovolatel konečně tvrdí, že odvolací soud věc i nesprávně právně posoudil – dovolatel zastává názor, že § 59 odst. 5 obch. zák., ve znění v době, kdy byl zakládán žalobce, řeší především případ, kdy zakladatel kapitálové obchodní společnosti nechá ocenit svůj nepeněžitý vklad a tuto hodnotu vyjádří v zakladatelském dokumentu. Pokud by v době od založení společnosti do jejího vzniku došlo k poklesu hodnoty nepeněžitého vkladu pro jeho původní nadhodnocení, resp. pro jeho znehodnocení, lze dovodit, že by zakladatel mohl být povinen k doplatku rozdílu ceny. Podle názoru dovolatele je však nutno pro aplikaci tohoto ustanovení splnit dvě základní podmínky: – pokles hodnoty se musí týkat výlučně nepeněžitého vkladu, – k poklesu hodnoty nepeněžitého vkladu musí dojít v době od založení do vzniku společnosti. Protože pohledávky byly na straně aktiv zaúčtovány při založení i při vzniku žalobce ve stejné hodnotě, rozhodující účetní cena se v době od jeho založení do vzniku neměnila a ani měnit nemohla. Z toho podle dovolatele vyplývá, že žádná část účetní hodnoty nepeněžitého vkladu v privatizačních měřítcích nejen nescházela, ale i kdyby poklesla, není žádného důvodu k doplatku hodnoty v penězích, protože rozhodná je v procesu privatizace cena účetní a ta se nezměnila. Žalobce ve vyjádření k dovolání k namítanému nedostatku pravomoci soudů prvního i druhého stupně uvedl, že tento problém správně vyřešil odvolací soud, jestliže rozhodl, že se žalobce domáhá na žalovaném splnění jeho povinnosti doplatit rozdíl mezi hodnotou nepeněžitého vkladu při založení žalobce a hodnotou nepeněžitého vkladu žalovaného při vzniku žalobce, a to žalobou na splnění povinnosti vyplývající z § 59 odst. 5 obch. zák. v tehdejším znění. V daném případě se jedná o žalobu ve věci plnění z obchodního vztahu mezi obchodní společností a jejím zakladatelem, v němž je předmětná povinnost založena přímo zákonem, a to § 59 odst. 5 obch. zák. účinného před 30. 6. 1996. Samotné privatizační rozhodnutí není předmětem soudního řízení, pravomoc soudů k rozhodování je v tomto případě podle názoru žalobce nepochybně dána. K námitce nedostatku věcné příslušnosti upozornil žalobce na skutečnost, že žaloba byla původně adresována Krajskému obchodnímu soudu v Praze, ten však usnesením ze dne 28. 8. 1997 vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k projednání a rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žádná ze stran sporu se proti tomuto usnesení neodvolala a obvodní soud byl vázán rozhodnutím soudu vyššího stupně, proběhlo řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 jako soudem prvního stupně. K právnímu posouzení věci odvolacím soudem žalobce uvedl, že zákonem o velké privatizaci není dotčena aplikovatelnost ustanovení § 59 odst. 5 (v tehdejším znění) obch. zák., neboť toto ustanovení upravuje povinnost doplatit v penězích rozdíl mezi hodnotou stanovenou oceněním nepeněžitého vkladu v době založení obchodní společnosti a reálně poskytnutou hodnotou vkladu v době jejího vzniku. Ustanovení § 44, § 6 i § 10a zákona č. 92/1991 Sb. obsahují pouze odchylnou úpravu pro ocenění nepeněžitého vkladu uvedenou pro akciové společnosti v § 163 odst. 1 písm. e) obch. zák., která však nevylučuje aplikovatelnost ustanovení § 59 odst. 5, resp. odst. 6 obch. zák. Ustanovení § 59 odst. 5, resp. odst. 6 obch. zák. na citovanou úpravu zákona o velké privatizaci naopak navazuje, když jeho účelem je sledovat, zda hodnota stanovená oceněním vkladu byla skutečně do akciové společnosti vložena. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Dovolatel v replice ze dne 17. 5. 2000 uvedl, že žalobce byl založen jednorázově vkladem majetku státu určeného k privatizaci ve smyslu schváleného privatizačního majetku. Hodnota majetku určeného k privatizaci byla vyjádřena v počáteční rozvaze žalobce ke dni vzniku ve struktuře a cenách vycházejících z údajů v účetnictví. Z přiložené kopie zápisu o předání a převzetí majetku žalovaného ze dne 10. 11. 1993 vyplývá věcná shoda předávaného majetku se stavem v účetnictví žalovaného. To platí i o stavu majetkových aktiv zahrnujících i pohledávky, jež se staly součástí privatizovaného majetku. Porovnání počáteční rozvahy žalobce a zbytkového s. p. STS S. na straně jedné a rozvahy původního státního podniku ke dni 31. 8. 1993, jehož majetek byl předmětem privatizace, dokládá, že majetek (majetková aktiva) určený k privatizaci podle schváleného privatizačního projektu se stal aktivy žalobce právě v míře a struktuře určené tímto projektem. Z tohoto pohledu pak neobstojí tvrzení žalobce o nižší hodnotě nepeněžitého vkladu do základního jmění při porovnání stavu majetku v okamžiku vzniku a ke dni založení žalobce. Pokud pak v budoucím období (v roce 1995) je zpochybňována hodnota takových pohledávek pro pokles jejich faktické náplně, není toto tvrzení podkladem pro majetkový nárok žalobce konstruovaný účelově podle § 59 odst. 5 obch. zák. Pokud se totiž v době po privatizaci zjistilo, že majetková hodnota pohledávek poklesla nebo tzv. ztratila svou faktickou náplň, jsou zde jiné, zejména účetní nástroje, jak se s takovým poklesem hodnot v čase budoucím vypořádat. Důkazy, zejména pak počáteční rozvaha žalobce ke dni 1. 9. 1993, dokládají, že majetek, který byl předmětem vkladu do základního jmění, odpovídal rozvahou a strukturou majetku určenému k privatizaci podle privatizačního projektu. Takovému rozsahu majetku vyjádřenému v účetnictví žalobce odpovídaly i určené výše zakladatelského jmění a rezervního fondu žalobce a také cena a počet akcií žalobce na poprivatizačním trhu. Pokud žalobce tvrdí, že po privatizaci a na podkladě zjištění auditora bylo shledáno, že u části aktiv převzatých žalobcem z privatizace poklesla hodnota pohledávek, nelze toto tvrzení vykládat k účelové aplikaci § 59 odst. 5 obch. zák. Toto ustanovení sleduje zcela jinou situaci, a to vyrovnání hodnoty nepeněžitého vkladu pro její úbytek od založení do vzniku kapitálové společnosti. Pokud žalobce tvrdí, že předmětné pohledávky fakticky neexistovaly již před privatizací, ačkoliv v účetnictví zachyceny byly, je věcí prověření privatizačního rozhodnutí státu, zda takový majetek měl být do privatizace vůbec zahrnován. Takové prověření privatizačního rozhodnutí pak náleží pouze příslušnému státnímu orgánu, ne však soudu, který takovou kompetencí vybaven nebyl. Žalovaný uzavřel, že tvrzení žalobce o poklesu hodnoty nepeněžitého vkladu od doby založení, tj. 28. 7. 1993, do vzniku žalobce, tj. 1. 9. 1993, nemá oporu v základních účetních dokladech žalobce ani v zápisu o odevzdání a převzetí majetku ze dne 10. 11. 1993; stanovení povinnosti doplatku do hodnoty chybějícího majetku podle § 59 odst. 5 obch. zák. je nedůvodné, a to i z toho důvodu, že vyrovnání poklesu hodnoty pohledávek daleko po založení žalobce musí žalobce řešit podle obvyklých účetních metod; přezkoumání hodnoty majetku určeného k privatizaci je v kompetenci příslušného orgánu státu, nikoliv soudu. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Proto je zamítl. Z odůvodnění: Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že dovolatel namítal ve svém dovolání vadu řízení uvedenou v § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (nedostatek pravomoci soudů k projednání dané věci) i jinou vadu řízení podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. (nedostatek věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1), zabýval se dovolací soud nejprve těmito námitkami. Pokud jde o namítaný nedostatek pravomoci soudu, je výklad podávaný soudní praxí jednotný potud, že rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhají přezkoumání soudem (srov. stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 1997, sp. zn. 7 A 28/96 , uveřejněné pod číslem 31/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 970/96, uveřejněné v čaospise Soudní judikatura č. 10, ročník 1999, pod číslem 106). Tento závěr by však byl relevantní tehdy, pokud by žalobce požadoval zrušení nebo změnu privatizačního projektu. Žalobce se však domáhá úhrady rozdílu hodnoty nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti v situaci, kdy tato hodnota při vzniku společnosti byla nižší než při jejím založení (§ 59 odst. 6 obch. zák., resp. v okamžiku vzniku společnosti § 59 odst. 5 obch. zák.). V této věci je pravomoc soudu nepochybně dána, neboť žalovaný nárok vyplývá z obchodněprávního vztahu mezi společností a jejím zakladatelem a podle zákona (§ 7 odst. 1 o.s.ř.) o ní nerozhodují jiné orgány, než soudy. Dovolatel se mýlí, pokud z nároku uplatněného žalobcem vyvozuje, že je možné mu vyhovět jen tehdy, pokud bude změněno privatizační rozhodnutí. Nárok, který upravuje ustanovení § 59 odst. 5, resp. odst. 6 v dnešním znění obch. zák., vychází z faktického zjištění, že hodnota nehmotného vkladu je v okamžiku vzniku společnosti nižší, než v okamžiku jejího založení, aniž by bylo nutno zkoumat, proč tomu tak je. Není proto nutno revokovat privatizační rozhodnutí, což by jistě do pravomoci soudů nepatřilo, je nutno pouze posoudit, zda jsou podmínky ustanovení § 59 odst. 5, resp. odst. 6 obch. zák. naplněny, a zda je zakladatel povinen případný rozdíl doplatit. K tomuto zkoumání a rozhodnutí jsou soudy pravomocné, neboť jde, jak již bylo výše uvedeno, o povinnost tvořící obsah obchodněprávního vztahu. Ke druhé námitce dovolatele, v níž uplatňuje nedostatek věcné příslušnosti soudu jako jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud konstatuje, že tato námitka by za jiných okolností byla důvodná, protože jde o nárok z právního vztahu souvisejícího se zakládáním obchodních společností (§ 9 odst. 3 písm. b/ – aa/ o.s.ř.), resp. o spor z právního vztahu mezi obchodní společností a jejím zakladatelem (§ 9 odst. 3 písm. c/ – aa/ o.s.ř./ a věcně příslušný by proto měl být krajský soud, v tomto případě Krajský obchodní soud v Praze. Avšak vzhledem k tomu, že tento soud usnesením ze dne 28. 8. 1997 vyslovil svou věcnou nepříslušnost, žádný z účastníků řízení nepodal odvolání a toto usnesení nabylo dne 18. 9. 1997 právní moci, byla tím založena věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 a námitce dovolatele nelze vyhovět. Dovolací soud rovněž neshledal, že by řízení a rozhodnutí odvolacího soudu trpělo jinou vadou uvedenou v § 237 odst. 1 o.s.ř., či jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V daném případě přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. V rámci takto založené přípustnosti dovolání je možno uplatňovat dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř. (nelze tedy uplatňovat dovolací důvod spočívající ve skutečnosti, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování). Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil přípustnost dovolání bez omezení a takové omezení jen na určité právní otázky je obsaženo pouze v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vychází dovolací soud z toho, že odvolací soud připustil dovolání pro řešení všech právních otázek, kterými se zabýval. Pouze výroková část rozsudku totiž obsahuje vymezení hmotných, popřípadě procesních práv účastníků. Dovolací soud se v této otázce ztotožňuje s názorem Ústavního soudu ČR, vyjádřeným v nálezu ze dne 24. 2. 1997, sp. zn. IV. ÚS 324/96 , který byl publikován pod č. 19 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 7, str. 139. Rozsah přezkumné činnosti byl pak konkretizován žalobcem v dovolání. Dovolací soud byl přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, přičemž musel vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně a tato skutková zjištění přezkoumávat nemohl. Dovolací soud tudíž nemohl přezkoumávat ani skutkové zjištění odvolacího soudu, že podle zakladatelské listiny žalobce a jeho stanov, ve znění v době založení a vzniku, byla hodnota nepeněžitého vkladu žalovaného, k níž se žalovaný při založení žalobce dne 29. 7. 1993 v zakladatelské listině zavázal, stanovena částkou 47 267 000 Kč. Skutečná hodnota nepeněžitého vkladu žalovaného při vzniku žalobce, tedy ke dni 1. 9. 1993, byla však o 4 129 252,56 Kč nižší. Úkolem Nejvyššího soudu bylo v hranicích právních otázek vymezených dovoláním určit, zda právní posouzení věci, na kterém spočívá napadené rozhodnutí, je správné. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolatel byl jediným zakladatelem žalobce, při jehož zakládání postupoval podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR, podle něhož v rámci schválených privatizačních projektů zakládá Pozemkový fond ČR akciové a jiné obchodní společnosti nebo se účastní na jejich zakládání a vkládá do nich vklady, k nimž se zavázal. Pro postup při zakládání a vzniku obchodní společnosti se jinak použije jako obecný předpis obchodní zákoník, který v době založení a vzniku společnosti stanovil, že nepeněžité vklady do akciových společností musí být co do svého předmětu uvedeny v zakladatelské listině a co do hodnoty oceněny odborným odhadem. Pokud jde o způsob ocenění, uplatnil se v případě takto zakládaných akciových společností § 44 zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož ocenění majetku obsažené ve schváleném privatizačním projektu zmíněné odborné ocenění nahrazuje. Pro případy, kdy hodnota nepeněžitého vkladu oproti zmíněnému ocenění ke dni vzniku společnosti poklesla, stanovil potom § 59 odst. 5 obch. zák. v tehdejším znění, že společnost může požadovat rozdíl v penězích, nevyplývá-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného. Interpretace a aplikace uvedených ustanovení musí odpovídat zásadě zachování základního jmění, která u kapitálových obchodních společností představuje jednu ze zásad chránících třetí osoby, které vstupují do právních vztahů s uvedenými společnostmi. U kapitálových obchodních společností je zákonné ručení společníků za závazky společnosti omezeno, popř. u akciových společností vůbec vyloučeno. V této situaci představuje základní jmění určitou záruku pro věřitele naznačující, do jaké míry je majetek společnosti kryt vlastními zdroji (vklady společníků – akcionářů), k nimž se neváže povinnost tyto prostředky vracet a platit za jejich použití úplatu. Číselná hodnota základního jmění je vykazována jako pasivum v účetní rozvaze a při vzniku společnosti má zobrazovat, jak jsou velké vnitřní zdroje společnosti (při peněžitých vkladech), popř. jakou hodnotu má majetek, který společníci do společnosti vnesli (nepeněžité vklady). Funkcí uvedené úpravy je proto zajistit, aby nepeněžitý vklad, který při vzniku společnosti představuje zcela konkrétní majetek přecházející na společnost, měl v tomto okamžiku skutečně hodnotu uvedenou v zakladatelských dokumentech společnosti. Pokud by jeho skutečná hodnota byla nižší, došlo by již na samotném počátku existence společnosti ke zkreslení jejích majetkových poměrů a vůči třetím osobám by rejstříkovým zápisem bylo deklarováno nadhodnocené základní jmění. Uvedené závěry platí plně i pro akciové společnosti zakládané v procesu tzv. velké privatizace, kdy mohlo dojít k případům, že účetní ohodnocení majetku uvedené v privatizačním rozhodnutí uvádělo vyšší částku, než jaká byla zjištěna později, kdy ke dni svého vzniku otevíraly nově vzniklé společnosti – účetní jednotky svoje účetní knihy. Pokud by v této situaci byl aplikován výklad dovolatele, který je založen na myšlence, že úprava uvedená v § 59 odst. 5 obch. zák. (znění v době vzniku žalobce) je aplikovatelná pouze při faktickém znehodnocení vkladu v době od založení do vzniku společnosti, mohlo by při uvedeném speciálním způsobu vzniku kapitálových obchodních společností docházet k nadhodnocení majetku představujícího základní jmění společnosti. Takový stav by však popíral smysl právní úpravy základního jmění a byl by neodůvodněným zásahem do úrovně právní ochrany třetích osob. Je proto zřejmé, že citované ustanovení § 59 odst. 5 obch. zák. kryje i případy nesprávného určení hodnoty nepeněžitého vkladu, a to i v situaci, kdy byl majetek oceněn v souladu se zvláštním zákonem pro účely privatizace ve schváleném privatizačním projektu. Ustanovení § 59 odst. 5 obch. zák. (ve znění při zakládání a vzniku žalobce) neupravuje způsob ocenění vkladu, na nějž míří § 44 zákona č. 92/1991 Sb., ale výhradně povinnost doplatit rozdíl mezi hodnotou stanovenou oceněním v privatizačním rozhodnutí a faktickou hodnotou majetku, který byl společnosti poskytnut. Obchodní zákoník nevyžaduje, aby se zkoumala příčina nesouladu mezi ohodnocením nepeněžitého vkladu v okamžiku zakládání a vzniku společnosti, rozhodující je výsledný stav, kdy je při vzniku společnosti hodnota majetku nižší. Právní úpravou jsou proto zachyceny i případy, kdy ohodnocení bylo provedeno nesprávně nebo se zásadně změnily podmínky pro ohodnocování vkladu, ale sám nepeněžitý vklad nedoznal změny. Jiný výklad by byl v rozporu s požadavkem reálné hodnoty základního jmění při vzniku společnosti a s principem ochrany třetích osob, pokud jde o důvěru v reálnost rejstříkového údaje o velikosti základního jmění. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že stanovy žalobce neobsahují žádnou speciální úpravu, která by nahrazovala pravidlo uvedené v § 59 odst. 5 obch. zák. (ve znění v době založení a vzniku žalobce), konstatuje dovolací soud, že se soud odvolací nedopustil žádného pochybení, pokud jde o právní posouzení projednávané věci. Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jež v případě přípustnosti dovolání založené ustanovením § 239 odst. 1 o.s.ř. přicházejí v úvahu, správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1, věty před středníkem, o.s.ř. dovolání zamítl. ) Od 1.1. 2001 jde o § 59 odst. 7 obch. zák. *) Od 1.1. 2001 srov. § 104a odst. 7 o. s. ř. ve znění zákona č. 30/2000 Sb.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13420/	10.05.2000	8 To 45/2000	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze k odvolání obžalovaného A. A. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2000 sp. zn. 1 T 2/2000 rozhodl tak, že napadený rozsudek částečně zrušil, a to u obžalovaného R. M. ve výroku o vině ad 2), tj. pokusem trestných činů vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm: f) tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a ve výroku o trestu. Dále znovu rozhodl tak, že obžalovaného R. M. uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., a to na základě zjištění, že dne 12. 7. 1999 kolem 00.20 hod. v P., poté, co společně s obžalovaným A. A. přepadl taxikáře J. B. a byl pronásledován příslušníky Policie ČR, kteří byli řádně označeni služebními stejnokroji a prováděli proti němu služební zákrok s cílem jej zadržet, opakovaně v úmyslu je usmrtit proti nim vystřelil z nelegálně držené pistole zn. Smith and Wesson, kterou zakoupil několik dní před tím v P., ačkoliv neměl oprávnění k držení střelné zbraně, přičemž pouze náhodou v důsledku krytí se zasahujících policistů nikoho z nich nezasáhl, a odsoudil jej za tyto trestné činy a za trestný čin loupeže k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a vyhoštění na dobu neurčitou. Dále Vrchní soud v Praze zamítl odvolání obžalovaného A. A. Z odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2000 sp. zn. 1 T 2/2000 byl obžalovaný A. A. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Podle § 234 odst. 1 za použití § 42 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let. Pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obžalovaný R. M. byl uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jednak pokusem trestných činů vraždy a útoku na veřejného činitele podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f), § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. Dále pak byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Odsouzen byl podle § 219 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Pro výkon trestu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci. Oba obžalovaní byli zavázáni nahradit poškozenému J. B. škodu ve výši 400 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody pak byl poškozený odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obžalovaní trestných činů měli dopustit tím, že společně dne 12. 7. 1999 v P. zastavili vůz taxi, který řídil J. B., nechali se vozit po P. a potom žádali o odvoz na odlehlé místo ve slepé ulici. Když J. B. odmítl v jízdě pokračovat, přiložil mu ve voze obžalovaný M. pistoli k hlavě, uchopil ho za vlasy a společně s obžalovaným A. ho donutili vydat finanční obnos ve výši 3070 Kč a následně žádali vydání dalších peněz a věcí, přičemž poškozenému se podařilo z vozidla utéci a na ulici zastavil kolem jedoucí skupinu policistů. Obžalovaný A. se výše popsaného jednání dopustil přes skutečnost, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 28. 11. 1997 sp. zn. 2 T 175/97 odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn pravomocným usnesením Okresního soudu pro Prahu – východ ze dne 30. 10. 1999 na zkušební dobu v trvání čtyř let. Obžalovaný R. M. dále sám téhož dne a tamtéž, když byl pronásledován příslušníky Policie ČR, kteří byli řádně označeni služebními stejnokroji a kteří proti němu prováděli služební zákrok s cílem jej zadržet pro shora uvedený trestný čin loupeže, opakovaně v úmyslu usmrtit je proti nim vystřelil z nelegálně držené pistole, kterou si zakoupil několik dní před tím v P., ačkoliv neměl oprávnění k držení střelné zbraně, přičemž pouze náhodou, v důsledku krytí se zasahujících policistů, nikoho z nich nezasáhl. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba obžalovaní. Obžalovaný A. A. uvedl, že se vůči poškozenému žádného násilí nedopustil a ani nemohl, protože měl zlomenou nohu. Soud prvního stupně neměl brát v úvahu jeho předchozí odsouzení, protože trest vykonal a navíc se trestného činu, pro který byl potrestán, nedopustil. Dále uvedl, že soud prvního stupně původně vyhlásil trest odnětí svobody v trvání čtyř let a teprve potom jej změnil na deset let. Další jeho námitka se týkala kvality obhajoby jeho obhájce. Obhájce obžalovaného JUDr. V. J. uvedl, že odvolání směřuje jen proti výroku o trestu, který pokládá za nepřiměřeně přísný. Odvolání obžalovaného R. M. odůvodnil jeho obhájce JUDr. V. Č. Odvolání směřuje toliko do výroku o vině ad 2) napadeného rozsudku, proti nejpřísnější právní kvalifikaci trestným činem vraždy. Úmysl obžalovaného usmrtit zakročující policisty nebyl prokázán. Nebylo prokázáno, že by obžalovaný mířil na policisty a potom střílel. Naopak svědkové uvádějí, že mířil bez toho, aby následoval výstřel, tj. snažil se policisty pouze zdržet, aby mohl uprchnout. Navíc, kdyby měl v úmyslu skutečně někoho usmrtit, mohl tak pohodlně učinit, protože jeden z policistů vystupoval z vozu ve vzdálenosti asi deset metrů od něho. K této argumentaci dodal obžalovaný R. M., že má výčitky svědomí proto, že svým zaviněním přivedl před soud obžalovaného A. A., který je nevinen, protože o ničem nevěděl. Vrchní soud v Praze přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek ve všech jeho výrocích a přezkoumal i postup řízení, které rozsudku předcházelo. Shledal, že částečně důvodné je pouze odvolání obžalovaného R. M., i když z jiných než odvolatelem uváděných důvodů. Předně je nutno uvést, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku nebylo shledáno žádných pochybení a že právo obžalovaných na obhajobu nebylo nijak kráceno. Tvrzení obžalovaného A. A., že mu byl původně vyhlášen jiný trest, nemá oporu v obsahu protokolu o hlavním líčení. Navíc je zřejmé, že kdyby se tak stalo, zaregistroval by to jak jeho obhájce, tak státní zástupce. Žádná jejich reakce však v protokolu zachycena není. Zcela správná a řádně provedeným důkazům odpovídající jsou i skutková zjištění soudu prvního stupně. V případě trestného činu loupeže soud prvního stupně naprosto správně vycházel z výpovědi poškozeného J. B., který jednoznačně usvědčuje jak obžalovaného R. M., který trestný čin doznal, tak i obžalovaného A. A., který podle jeho výpovědi jednak určoval směr jízdy na odlehlé místo, žádal vydání peněz poškozeným a všiml si také ledvinky poškozeného a žádal její vydání. Obžalovaný A. A. se tedy sice sám žádného násilí nedopustil, jeho jednání však bezprostředně navazuje na hrozbu použití násilí spoluobžalovaným, doplňuje ji a zmocněním se věcí poškozeného završuje naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže. V případě další trestné činnosti obžalovaného R. M. se jeví stěžejní otázkou, zda skutečně střílel tak, že musel být srozuměn s tím, že zakročující policisty zasáhne a že je může usmrtit. Tedy, zda se jednalo o střelbu mířenou, případně cílenou zcela zjevně mimo zasahující policisty, nebo směřovanou na ně. Přinejmenším z výpovědí svědků H. R. a P. B. vyplývá jednoznačně, že alespoň v jednom případě obžalovaný pečlivě mířil a když potom vystřelil, slyšeli tito svědkové zvuk letící střely v blízkosti hlavy. Pokud tedy soud prvního stupně uzavřel, že obžalovaný střílel proti zakročujícím příslušníkům policie, pak je jeho závěr plně v souladu s provedenými důkazy a odvolací soud se s ním ztotožňuje. Argument obžalovaného v tom směru, že pokud by chtěl někoho usmrtit, měl k tomu možnost, je poněkud zavádějící. Je sice pravda, že v jeho blízkosti vystoupil z vozu svědek M. B. Ten však na obžalovaného mířil odstřelovací puškou. V té době byl obžalovaný zraněný, ve své pistoli měl poslední náboj a je tedy zřejmé, že neměl možnost dalšího útěku. Střelbou proti tomuto svědkovi by tedy nezískal nic, navíc je sporné, zda by se ke střelbě vůbec dostal. Pochybení soudu prvního stupně bylo shledáno v právní kvalifikaci jednání obžalovaného R. M. Znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. a trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. se totiž jednoznačně překrývají, takže jednočinný souběh těchto trestných činů je vyloučen. Objektem obou trestných činů je ochrana veřejných činitelů. Objektivní stránkou pak užití násilí. V případě trestného činu útoku na veřejného činitele je toto užití násilí v zákoně výslovně uvedeno, v případě trestného činu vraždy se pak nerozlišuje, zda pachatel užil zbraň či nikoliv, protože z hlediska zamýšleného následku to není podstatné. Předpokládaným následkem trestného činu vraždy je smrt poškozeného, stejně tak jako u trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 4 tr. zák. Subjektivní stránku trestného činu charakterizuje zavinění a pohnutka (motiv). Motivem obou trestných činů je snaha zabránit veřejnému činiteli ve splnění jeho úkolu vyplývajícího z jeho pravomoci. Úmyslem pachatele trestného činu vraždy je pak usmrcení poškozeného. V tomto směru je oproti tomu v případě trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 4 tr. zák. smrtelný následek ve vztahu k zavinění pachatele pouze nedbalostní (pokus trestného činu směřující k nedbalostnímu následku je vyloučen). Pokud tedy soud prvního stupně kvalifikoval jednání obžalovaného jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. l, § 219 odst. 1 písm. f) tr. zák., není možno totéž jednání kvalifikovat jako trestný čin útoku na veřejného činitele, protože by to bylo v rozporu se zásadou subsidiarity, tj. zásadou, že pokud má skutek znaky více trestných činů, uplatní se nejprve primární právní kvalifikace nejzávažnějším trestným činem a teprve potom se mohou uplatnit kvalifikace další, pokud ovšem nebyly všechny znaky skutkové podstaty primární kvalifikací již vyčerpány, a to se v tomto případě stalo – viz srovnání znaků skutkových podstat shora. Delikt ohrožovací, případně delikt s možným nedbalostním následkem je samozřejmě společensky mnohem méně nebezpečným než delikt s úmyslným smrtelným následkem. Pro větší názornost lze doplnit příkladem, že např. trestný čin vraždy v sobě obsahuje úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví ( § 221 odst. 1 tr. zák.) i úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví ( § 222 odst. 1 tr. zák.), přesto se však při kvalifikaci trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. tyto právní kvalifikace nepoužijí. Protože tedy došlo k porušení ustanovení trestního zákona, nezbylo odvolacímu soudu než napadený rozsudek v bodě 2) zrušit podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Protože nic nebránilo tomu, aby nové rozhodnutí učinil odvolací soud, rozhodl vrchní soud tak, že vypustil právní kvalifikaci trestným činem útoku na veřejného činitele. Právní kvalifikace trestným činem nedovoleného ozbrojování je správná, a proto ji převzal i odvolací soud. Dále se pak odvolací soud zabýval otázkou uložení trestu obžalovanému R. M. a odvoláním obžalovaného A. A.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13455/	10.05.2000	4 Tz 63/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněných Ing. V. R. a Ing. E. D. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. 31 To 489/99 a rozsudek Okresního soudu v Jablonci n. Nisou ze dne 15. 4. 1999 sp. zn. 4 T 100/98. Okresnímu soudu v Jablonci n. Nisou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 4. 1999 sp. zn. 4 T 100/98 byli obvinění Ing. V. R. a Ing. E. D. uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Podle rozsudku se tohoto trestného činu dopustil Ing. V. R. tím, že nejpozději na počátku ledna 1993 v J. jako ředitel společnosti N. na pracovní poradě rozhodl, že částky pojistného na sociální a zdravotní pojištění, které budou sraženy z mezd zaměstnanců společnosti v rozporu s ustanoveními § 8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvků na státní politiku zaměstnanosti, ve znění novel, a § 5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění novel, nebudou odvedeny správě sociálního zabezpečení a zdravotním pojišťovnám, v důsledku čehož v období od 1. 1. 1993 do 1. 7. 1993 neodvedl za zaměstnance a) pojistné na sociální zabezpečení a státní příspěvek na státní politiku zaměstnanosti Okresní správě sociálního zabezpečení v J. v celkové částce 462 536 Kč, b) pojistné na všeobecné zdravotní pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky – Okresní pojišťovně v J. v celkové částce 350 249 Kč, čímž státnímu rozpočtu České republiky způsobil škodu ve výši 462 536 Kč a uvedené zdravotní pojišťovně ve výši 350 249 Kč, celkově pak škodu ve výši 812 785 Kč. Obviněný Ing. E. D. nejpozději na začátku srpna 1993 v J. poté, co nastoupil na podkladě uzavřené smlouvy a zápisu do obchodního rejstříku do funkce likvidátora společnosti N. v J., rozhodl, že zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, jakož i částky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a na zdravotní pojištění, které budou sraženy z mezd zaměstnanců společnosti, v rozporu a ustanoveními § 83 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, § 8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvků na státní politiku zaměstnanosti, ve znění novel, a § 5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění novel, nebudou odvedeny správě sociálního zabezpečení a zdravotním pojišťovnám, v důsledku čehož 1. za měsíc srpen 1993 až listopad 1994 včetně neodvedl Finančnímu úřadu v J. na zálohách na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, které byly zaměstnancům strženy z příjmů, celkovou částku 1 164 164 Kč, 2. za období od 1. 8. 1993 do 30. 12. 1994 neodvedl a)na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti Okresní správě sociálního zabezpečení v J. částku 692 538 Kč, b)na pojistném na všeobecně zdravotní pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Okresní pojišťovně v J. částku 647 297 Kč, Hornické zaměstnanecké zdravotní pojišťovně v M., pobočka v S. částku 16 084 Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky v Ú. částku 7368 Kč, pojišťovně GARANT – Hospital v P. částku 12 528 Kč, Stavební zdravotní pojišťovně v P. částku 2799 Kč, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, pobočce v Ú. částku 4783 Kč, Železniční zdravotní pojišťovně GRAL v P. částku 1354 Kč a Zdravotní pojišťovně CRYSTAL v L. částku 325 Kč, čímž celkem státnímu rozpočtu České republiky způsobil škodu ve výši 1 856 702 Kč a uvedeným zdravotním pojišťovnám celkovou škodu ve výši 692 538 Kč, celkově pak škodu ve výši nejméně 2 549 240 Kč. Za uvedený trestný čin byl každému z obviněných uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. každému z obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Proti rozsudku podali oba obvinění odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, tak, že rozsudkem ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. 31 To 489/99 rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil, sám pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. 3l To 489/99 podal ministr spravedlnosti ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných Ing. V. R. a Ing. E. D. Stížnost pro porušení zákona vytýká rozsudku soudu druhého stupně nedostatečnou aplikaci ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a z toho se odvíjející další vadný postup tohoto soudu. Pokud odvolací soud konstatoval, že se soud prvního stupně dostatečně nezabýval okolnostmi, které jsou důležité z hlediska správných skutkových zjištění, je zřejmé, že tak sám neměl procesní podmínky pro to, aby mohl ve věci sám rozhodnout podle § 259 odst. 3 tr. ř., zvláště neprovedl-li sám v odvolacím řízení žádný důkaz. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, opřel své rozhodnutí o závěr, že oba obvinění sice po formální stránce naplnili skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., avšak obvinění neměli finanční prostředky, aby sražené částky mohli skutečně odeslat příslušným orgánům. Pokud pak podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, je to právě situace, v níž se ocitli oba obvinění, neboť ne vlastním zaviněním nebyli schopni plnit závazky. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že oba obvinění nejsou za tuto situaci trestně odpovědni, proto je obžaloby zprostil. Stížnost pro porušení zákona v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že tyto závěry jsou předčasné, neboť se nezabýval všemi písemnými důkazy, které jsou obsahem trestního spisu a které Okresní soud v Jablonci nad Nisou v rámci dokazování v hlavním líčení provedl, a to zejména výpisem z bankovního účtu, který je založen ve spise. Z výpovědí řady svědků, kteří byli v přípravném řízení vyslechnuti, plyne, že nejméně od 19. 10. 1994 měla společnost N. v P. v likvidaci k dispozici částku 2 000 000 Kč, kterou obviněný Ing. E. D. zadržoval na účtu, přestože byl s touto částkou oprávněn disponovat. Rovněž z dalších písemných důkazů je zřejmé, že společnost měla k dispozici finanční částky, z nichž mohly být, byť zčásti, uhrazeny sražené a neodvedené částky pojistného za zaměstnance. Je tedy patrné, že ke zproštění obviněných obžaloby došlo v situaci, kdy nebyla provedena úplná a vyčerpávající skutková zjištění, čímž došlo k porušení zákona ve vztahu k ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. Závěrem ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, byl porušen zákon v uváděném rozsahu, a to ve prospěch obou obviněných. Navrhl zrušení tohoto rozsudku a dále postupovat podle § 270 odst. 1 tr. ř. Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran stejně pečlivě objasňují okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud sám rozhodnout rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Podle § 226 písm. b) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, není-li skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, trestným činem. Uvedenými zákonnými ustanoveními se odvolací soud důsledně neřídil a svým procesním postupem je nerespektoval. Ač správně položil důraz na okolnost, že základním problémem pro stanovení trestní odpovědnosti obviněných je zjištění a posouzení otázky, zda obvinění reálně disponovali potřebnými finančními prostředky, z nichž by mohli zákonné dávky odvádět, další jeho postup takto vytýčené premise nekonvenoval. Především je vadné konstatování odvolacího soudu v tom směru, že skutková zjištění učiněná okresním soudem jsou úplná a vyčerpávající, z nichž mohl posléze soud druhého stupně jednoznačně vycházet. S tímto konstatováním je však v rozporu další zjištění odvolacího soudu, vyjádřené v jeho rozsudku, kde okresnímu soudu vytýká, že nezjišťoval a nezabýval se okolností, zda obvinění vůbec disponovali finančními prostředky, které by jim odvody věřitelům umožňovaly. Objasnění takové skutečnosti však nepochybně bude zjištěním skutkovým, a není-li dosud provedeno, nebude možno označit zjištění soudu prvního stupně za úplná, z nichž je možno jednoznačně vycházet. Odvolací soud ostatně, aniž sám doplnil dokazování, dospěl na základě těchto neúplných skutkových zjištění k závěru, kterým byl zprošťující výrok, jen proto, že jinak hodnotil provedené důkazy, což je v rozporu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je patrno, že se fakticky se skutkovými zjištěními okresního soudu neztotožnil, nebyl tedy oprávněn sám vytvářet skutkový stav věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž měl v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou skutková zjištění nejasná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je nutno ještě přihlédnout. Pro úplnost je třeba uvést, že rozsudek soudu prvního stupně neodpovídá ustanovení § 125 tr. ř., neboť obsahuje pouze nahodilý výčet provedených důkazů, nikoli však pasáže, z nichž by bylo patrno, jak se vypořádal s obhajobou obviněných, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Tyto nedostatky činí tento rozsudek nepřezkoumatelným. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, se nezabýval všemi písemnými důkazy, které Okresní soud v Jablonci nad Nisou v hlavním líčení provedl, zejména výpisem z bankovního účtu č. X, vedeného pro společnost N. v P., v likvidaci, Agrobankou v P. Z výpisu tohoto bankovního účtu vyplývá, že dne 19. 10. 1993 byla v hotovosti vložena na účet částka 2 000 000 Kč, přičemž podle použitého variabilního symbolu “9” je zřejmé, že peníze nebyly na účet vloženy jako platba za konkrétní službu nebo věc. Okresní soud v Jablonci nad Nisou i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jakožto soud odvolací, se nezabývaly okolnostmi, za kterých tato peněžní částka byla vložena na účet společnosti, k němuž měl v té době výlučně dispoziční právo obviněný Ing. E. D. Přitom z důkazů, které byly provedeny v přípravném řízení, zejména z výpovědí svědků a Ing. V. P., který byl původně vyslechnut v procesním postavení obviněného, plyne, že přinejmenším v období od 19. 10. 1993 měla společnost N. v P., v likvidaci, k dispozici částku 2 000 000 Kč, kterou obviněný Ing. E. D. zadržoval na účtu, přestože byl oprávněn s touto částkou disponovat, a až v souvislosti s prověřováním jeho hospodaření obviněný peníze uvedl do aktiv společnosti. Pokud Ing. E. D. v hlavním líčení před okresním soudem uvedl, že tato částka byla bezprostředně použita na výplaty zaměstnanců, úhradu elektrické energie, topných olejů, telefonu apod., je toto tvrzení v rozporu se závěrem znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví řízení, plánování a organizace ekonomiky, účetní evidence, L. F. Ten ve svém znaleckém posudku ze dne 30. 9. 1995 uvádí, že ještě k datu 31. 12. 1993 existovala reálně částka 2 000 000 Kč, poskytnutá v rámci tzv. krátkodobé finanční výpomoci. Stejná částka je uváděna pod položkou Y stále v rámci aktiv k datu 31. 12. 1994, výslovně označená jako finanční výpomoc společnosti R. z Ú. Rozpor mezi tvrzeními obviněného Ing. E. D. a závěry znalce L. F. nebyl odstraněn ani v rámci výslechu znalce v hlavním líčení, případně konfrontací obviněného se znalcem. Je třeba konstatovat další nejasnost ohledně výše finanční částky, která byla firmou R. skutečně poskytnuta, neboť z obsahu smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 18. 10. 1993, jež byla podepsána mezi prodávajícím, společností N., v likvidaci, zastoupenou Ing. D., a kupujícím, společností R. v Ú., zastoupenou R. P, plyne, že stejného dne byla kupujícím zaplacena první splátka ve výši 2 000 000 Kč. To ostatně dokumentuje i výpis z účtu vedeného u Agrobanky P., pobočka v L., ze dne 19. 10. 1993, že tohoto dne byla na účet společnosti N., v likvidaci, pokladnou přijata částka 2 000 000 Kč. Mimoto však z dopisu, který napsal obviněný Ing. E. D. panu R. P. dne 16. 11. 1994 plyne, že obviněný vznáší na společnost R. další finanční požadavek ve výši 2 000 000 Kč, jakožto částečnou úhradu škody, kterou společnost R. měla způsobit v souvislosti se soudním sporem o platnost kupní smlouvy. Z přípisu, kterým si obviněný Ing. E. D. objednal službu Bankovního domu S. v P., je patrno, že banku upozorňuje na platbu ve výši 2 000 000 Kč, kterou na účet společnosti N., v likvidaci, zašle společnost R. nejpozději do 10. 12. 1994. Z obsahu smlouvy o sjednání termínovaného vkladu mezi Bankovním domem S. a společností N., zastoupenou Ing. E. D., vyplývá, že částka 2 000 000 Kč byla uložena na termínovaný vklad na dobu určitou, a to do 10. 12. 1995, při sjednání 14% úroku. Z časové posloupnosti těchto údajů se podává, že obviněný Ing. E. D. v období od 18. 10. 1993 do 30. 12. 1994, tj. do konce období, kdy působil jako likvidátor společnosti N., měl disponovat částkou 4 000 000 Kč, přičemž druhou částku 2 000 000 Kč měl předat teprve na žádost správce konkursní podstaty JUDr. M. N. v červenci 1995. Tyto okolnosti však nebyly předmětem dokazování, obviněný Ing. D. k nim nebyl vůbec vyslechnut. Obdobně nebyl vyslechnut R. P. v procesním postavení svědka, byť mohl podstatněji objasnit výši či výše složených částek, okolnosti, za nichž k jejich předání došlo, a vymezit uvedené transakce i časově. Tyto nedostatky v dokazování a ve zjištění skutkového stavu pak zpochybňují jednoznačný závěr odvolacího soudu o nedostatku, případně neexistenci finančních prostředků společnosti N., v likvidaci, alespoň pokud jde o období, kdy za odvody dávek odpovídal obviněný Ing. E. D. Není možno přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu dovozujícímu trestní neodpovědnost obviněných odkazem na čl. 8 odst. 2, větu druhou, Listiny základních práv a svobod, podle něhož nelze nikoho zbavit osobní svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Z doslovného jazykového výkladu citovaného ustanovení je zřejmé, že závazek povinného vzniká na základě smluvního vztahu, přičemž tento výklad nebude možno vztáhnout na osoby obou obviněných. Jejich povinnost odvádět zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti totiž nevznikla na základě smluvního závazku, ale jde o povinnost jednoznačně a výslovně stanovenou zákonem, bez možnosti stran smluvně dohodnout jiná řešení, než zákon uvádí. Ve vztahu k obviněnému Ing. E. D. bude nutno doplnit dokazování, jak podrobně rozvedeno výše, a poté podle výsledků dokazování, zejména při prokázání existence finančních prostředků, bude nutno kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Pokud jde o období, kdy byl ředitelem společnosti N. obviněný Ing. R., bude třeba dokazování doplnit a zaměřit především na objasnění finančního stavu společnosti a jejího hospodaření v tomto období, zejména zjistit a posoudit způsob hrazení faktur věřitelům společnosti, nekrácení mezd, dokonce pak jejich 1% zvýšení, a to podrobným výslechem znalce F., případně též auditora, který vypracoval zprávu o přezkoušení účetní závěrky akciové společnosti N. za rok 1993. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na jisté nedostatky znaleckého posudku, který obsahuje zejména podrobné právní úvahy a hodnocení důkazů, jak je patrno z obsahu písemně zpracovaného posudku, přičemž taková hodnocení znalci nepřísluší. Znalec bude muset být upozorněn na nutnost objasnit pouze ty otázky, k nimž je zapotřebí jeho odborných znalostí, přičemž hodnocení důkazů, právní kvalifikace činu, hodnocení škody a vypořádání se s obhajobou obviněných je věcí soudu. Pokud by bylo jednoznačně zjištěno, že obviněný Ing. R. byl jako zaměstnavatel insolventní a zvýhodnil by jiného věřitele zaplacením jeho pohledávky (viz závěry znaleckého posudku o plynulém splácení některých pohledávek) v úmyslu zmařit tím uspokojení pohledávek spočívajících v povinnosti platit dávky za zaměstnance, pak by se mohlo jeho jednání posoudit jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., a nikoli jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Obviněný by v tomto případě jako insolventní zaměstnavatel neodvedl části dávek nebo celé dávky, které byl povinen zaměstnancům srážet ve prospěch státu, zdravotní pojišťovny a správy sociálního zabezpečení, ač tak podle zásad poměrného uspokojení věřitelů měl učinit. Z argumentace uvedené shora je patrno, že skutková zjištění nejsou úplná a nelze konstatovat, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. 31 To 489/99 byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 a § 226 písm. b) tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch obviněných Ing. V. R. a Ing. E. D. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. poté napadený rozsudek zrušil, včetně rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 4. 1999 sp. zn. 4 T 100/98. Současně Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí, jež na zrušené rozsudky obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Jablonci nad Nisou doplní dokazování v rozsahu, který je vysloven v tomto rozhodnutí, a podle výsledků dokazování poté posoudí, zda jsou podmínky pro vynesení odsuzujícího rozsudku, při pečlivém posouzení právní kvalifikace, případně zda jsou podmínky pro eventuální zprošťující výrok. Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou se pro úplnost připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4468/	09.05.2000	32 Cdo 4/2000	Sbírkový text rozhodnutí Napadeným rozsudkem potvrdil V r c h n í s o u d v Praze rozsudek K r a j s k é h o o b c h o d n í h o s o u d u v Praze ze dne 8. 10. 1998, kterým tento soud zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady I. fondu RV, a. s., konané dne 28. 7. 1995, jímž byl fond zrušen bez likvidace sloučením se žalovanou společností. Návrhu žalobkyně, aby v projednávané věci připustil dovolání, odvolací soud nevyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podle ustanovení § 183 odst. 1 za použití ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák. činí prekluzivní lhůta k uplatnění práva na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady tři měsíce ode dne jejího konání. V projednávané věci se valná hromada konala 28. 7. 1995. Poslední den tříměsíční lhůty podle pravidel pro počítání času stanovených v § 122 odst. 1 obč. zák. připadl na 28. 10. 1995. Protože se jednalo o sobotu, poslední den lhůty se posunul podle § 122 odst. 3 obč. zák. na nejblíže následující pracovní den, což bylo pondělí 30. 10. 1995. Žaloba byla podána u soudu až 31. 10. 1995. Přitom za den podání žaloby u soudu nelze považovat (jak se ve spisu argumentuje) den, kdy byla žaloba předána k poštovní přepravě, tj. 30. 10. 1995. Odevzdání k poštovní přepravě má podle § 57 odst. 3 o.s.ř. význam u lhůt procesních. Tříměsíční lhůta stanovená v § 131 obch. zák. však není procesní lhůtou, nevztahuje se k postupu účastníka v soudním řízení, když do podání žaloby žádné soudní řízení ve věci neprobíhá. Jde o lhůtu hmotněprávní, neboť se týká institutů hmotného práva – uplatnění práva a zániku práva. Z uvedeného vyplývá, že žalované právo na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zaniklo prekluzí ke dni 30. 10. 1995. Žalobou podanou dne 31. 10. 1995 bylo uplatněno právo již neexistující, proto je žaloba od počátku nedůvodná. Odvolací soud nepřipustil v projednávané věci dovolání, neboť neshledal důvody podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 239 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. f) a co do důvodů na ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) a d) o.s.ř. V dovolání uvedla, že odvolací soud vydává svůj rozsudek za rozsudek potvrzující a nikoli za zrušení rozsudku soudu prvního stupně, kterým jedině mohl jeho rozsudek být. Dovolatelka se domnívá, že vzhledem k závěru odvolacího soudu, že byla žaloba podána po uplynutí zákonem stanovené tříměsíční lhůty a byla nedůvodná, “jednalo by se v takovém případě podle § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. o takovou vadu, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení a dle § 221 odst. 3 o.s.ř. by byl Vrchní soud v Praze povinen rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a buď vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo řízení zastavit.” K žádné z těchto možností by však Vrchní soud v Praze nemohl nikdy přistoupit, neboť by byl v takovém případě povinen řídit se ustanovením § 212 odst. 2 o.s.ř., které stanoví, že k vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud jen potud, pokud by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutečnost, zda odevzdáním podání poštovní přepravě byla či nebyla dodržena zákonná lhůta k uplatnění práva na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, jistě neměla a nemohla mít za následek právně nesprávné rozhodnutí prvoinstančního soudu ve věci samé. Z výše uvedeného vyplývá, že Vrchní soud v Praze jakožto soud odvolací měl povinnost k údajné vadě podání, tedy ke skutečnosti, zda návrh na vyslovení neplatnosti byl či nebyl podán po zákonem stanovené lhůtě, nepřihlížet a zabývat se pouze věcí samou. Pokud by se odvolací soud uvedenou skutečností měl přesto zabývat, byl povinen postupovat podle § 221 o.s.ř. a umožnit tak žalobkyni uplatnit opravné prostředky. Tímto právně nesprávným postupem byla dovolatelce fakticky odňata možnost jednat před soudem. Dále dovolatelka uvedla, že vzhledem k tomu, že veškeré spory vyplývající z obchodních vztahů projednávají a rozhodují podle § 7 odst. 1 o.s.ř. soudy v občanském soudním řízení, řídí se postup soudu a účastníků řízení v občanském soudním řízení jednotlivými ustanoveními občanského soudního řádu. Jedním z úkonů účastníků řízení je podání návrhu na zahájení řízení, které se, jak plyne z výše uvedeného, řídí ustanoveními občanského soudního řádu. Ustanovení § 57 odst. 2 o.s.ř. pak stanoví, že lhůty určené podle měsíců končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Ustanovení § 57 odst. 3 o.s.ř. však v porovnání s ustanovením § 122 odst. 2 o.s.ř., kterého se dovolává odvolací soud, stanoví, že lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Jestliže tedy byla žaloba předána k poštovní přepravě poslední den lhůty, byla lhůta pro její podání zachována. Dovolatelka dále uvádí, že se domnívá, že “zákonodárce nezamýšlel věc upravit tak, aby účastníci řízení museli rozlišovat, o jaký typ lhůty se jedná, a dle toho doručovat svá podání přímo soudu nebo podávat poštovní přepravě.” Domnívá se též, že “je nepodstatné, zda lhůtu uvedenou v § 131 odst. 1 obch. zák. budeme považovat za lhůtu procesní či hmotněprávní,” i když se domnívá – v návaznosti na text “může požádat soud“ – že se jedná o lhůtu procesní, byť uvedenou v hmotněprávním předpisu. Úkony vůči soudu jsou totiž dle již zmíněného ustanovení § 57 odst. 3 o.s.ř. z hlediska různých typů lhůt totožné, ať již byly učiněny u soudu nebo předány poštovní přepravě.” Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl. Z odůvodnění: Dovolatelka se především domáhá dovolacího důvodu (a tedy i důvodu přípustnosti dovolání) podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Dovozuje, že závěr odvolacího soudu o tom, že žaloba nebyla od samého počátku po právu, je závěrem, který zakládá “takovou vadu, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení” ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. K tomu nelze než uzavřít, že dovolatelka nerozlišuje mezi aktivní legitimací v řízení a nedostatkem podmínky řízení. Za nedostatek podmínky řízení s důsledky podle citovaného ustanovení lze považovat pouze neodstranitelné nedostatky, které brání tomu, aby soudní řízení mohlo proběhnout. Takovým nedostatkem bude např. nedostatek pravomoci soudu, překážka rei iudicatae, nedostatek právní subjektivity účastníka apod. Aktivní legitimací se naproti tomu rozumí, zda žalobci svědčí právo, kterého se domáhá. V případě nedostatku aktivní legitimace soud řízení nezastaví, ale žalobu zamítne – jak učinil v projednávané věci odvolací soud. Závěr o nedostatku aktivní legitimace pak není posouzením vady řízení, jak se chybně domnívá dovolatelka, ale právním posouzením nároku žalobkyně, takže nemůže založit požadovaný postup podle § 212 odst. 2 o.s.ř., na jehož neuplatnění dovolatelka zakládá odnětí možnosti jednat před soudem. Důvod přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a tedy ani důvod přípustnosti dovolání podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. tedy není v projednávané věci naplněn. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. V projednávané věci posouzení otázky, zda je lhůta podle ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák. lhůtou hmotněprávní či procesní, shora uvedeným podmínkám vyhovuje. Dovolací soud uzavřel, že lhůta stanovená pro podání žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady v ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák. je lhůtou hmotněprávní. Právo domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady soudem je jedním z práv, které obchodní zákoník přiznává společníkům společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Toto právo však obchodní zákoník omezuje lhůtou, ve které je třeba uplatnit uvedené právo u soudu. Lhůta podle ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák. není lhůtou procesní, jak tvrdí dovolatelka, neboť nezakládá lhůtu pro procesní úkon oprávněné osoby, ale lhůtu pro uplatnění práva u soudu. Marným uplynutím této lhůty právo, které nebylo uplatněno u soudu zaniká, a nelze je tedy již vykonat (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu 1 Odon 101/97 ze dne 13. 1. 1999). Zmeškání této lhůty také nemůže soud prominout, jak je tomu, kromě případů, kdy to zákon výslovně zakazuje, u lhůt procesních. K tomu je ještě třeba uvést, že při výkladu zastávaném dovolatelkou by žádná ze lhůt, které zákon stanoví pro uplatnění práva u soudu (např. při promlčení), nebyla lhůtou hmotněprávní. Pro hmotněprávní lhůty, jak správně uzavřel odvolací soud, platí ustanovení § 122 obč. zák. a právo je třeba uplatnit tak, aby byla žaloba nejpozději v poslední den lhůty doručena soudu. Právní závěr odvolacího soudu je tedy správný a proto nezbylo dovolacímu soudu než dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítnout.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4483/	09.05.2000	32 Cdo 2644/99	Sbírkový text rozhodnutí Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek K r a j s k é h o o b c h o d n í h o s o u d u v Praze ze dne 19. 11. 1998, kterým tento soud určil, že zástavní smlouva ze dne 15. 9. 1993, jejímž předmětem je nemovitost čp. 1550 se stavební plochou parc. č. 5292 o výměře 119 m2, zapsaná na listu vlastnictví pro obec a kat. úz. Z., u Katastrálního úřadu v Z., je neplatná. Ve výroku rozsudku připustil dovolání pro posouzení právní otázky závaznosti nesprávného údaje vzniklého chybou v psaní, obsaženého ve výpisu z obchodního rejstříku. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že se především zabýval tím, zda je v projednávané věci dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Soud prvního stupně nesprávně ztotožnil právní zájem dnes jediného jednatele žalobkyně na určení neplatnosti zástavní smlouvy a spatřoval tento zájem v tom, že tento jednatel odmítl zástavní smlouvu podepsat. Odvolací soud tento právní názor nesdílí. Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. dán, jestliže by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Zástavní právo patří mezi práva věcná a při smluvním zřízení se zapisují do katastru nemovitostí vkladem. Vklad má konstitutivní účinky. Změny stavu v katastru nemovitostí lze docílit pouze na základě nové, vkladu schopné listiny, anebo na základě nové listiny, schopné zápisu záznamem podle § 7 zákona č. 265/1992 Sb. Proto je nutno dovodit, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy. Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně, že zástavní smlouva byla uzavřena v rozporu s požadavkem formy právního úkonu, dohodnuté či stanovené účastníky. V dané věci nejde o to, že je smlouva relativně neplatná pro nedostatek dohodnuté formy právního úkonu (pro smluvní zřízení zástavního práva předepisuje zákon tzv. prostou písemnou formu, která byla dodržena), ale jde o to, zda žalobce projevil svoji vůli právně relevantním způsobem. Podle názoru odvolacího soudu je třeba zástavní smlouvu ze dne 15. 9. 1993 (dále jen “zástavní smlouva”) považovat za absolutně neplatnou pro rozpor s ustanovením § 133 odst. 1 obch. zák., které upravuje, kdo jedná jménem společnosti s ručením omezeným. Jde o neplatnost absolutní. Pro posouzení platnosti zástavní smlouvy je rozhodný stav zápisu v obchodním rejstříku ke dni 15. 9. 1993, kdy byla zástavní smlouva uzavřena. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že Okresní soud Brno – venkov usnesením ze dne 18. 2. 1992 ve shodě s návrhem na zápis žalobkyně do obchodního rejstříku ze dne 10. 2. 1992 zapsal jako statutární orgány žalobkyně pět jednatelů, z nichž Ing. V. N. měl postavení generálního jednatele. “V uvedeném usnesení je uveden způsob zastupování společnosti tak, že ji zastupují jednatelé. Při písemné formě připojí k napsanému nebo vytištěnému názvu společnosti svůj podpis generální jednatel a dva jednatelé.” V řízení nebylo prokázáno, že by v den podpisu zástavní smlouvy, tj. 15. 9. 1993 bylo zapsáno v obchodním rejstříku jednatelské oprávnění jinak. Až ve výpisu ze dne 12. 10. 1993, který byl vydán až po uzavření zástavní smlouvy, se uvádí generální ředitel a dva jednatelé. Odvolací soud hodnotí uvedený obsah výpisu ze dne 12. 10. 1993 shodně se žalobcem jako evidentní písařskou chybu. Je také právně nerozhodné, že usnesením ze dne 13. 12. 993 došlo k výmazu čtyř z pěti jednatelů a v souvislosti s tím i k výmazu “údaje o zastupování, přičemž rejstříkový soud v této souvislosti uvedl, že se vymazává zastupování” ….. “podpis generální ředitel a dva jednatelé.” Proto V r c h n í s o u d v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 239 odst. 1, co do jeho důvodu na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. V dovolání uvedla, že soudy obou stupňů rozhodly o neplatnosti zástavní smlouvy proto, že nebyla podepsána způsobem, který byl k rozhodnému dni zapsán v obchodním rejstříku jako “způsob zastupování za” žalobkyni. Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje týkající se podnikatelů. Proti tomu, kdo jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Veřejný rejstřík neexistuje v materializované podobě. Usnesení o povolení zápisu obchodní společnosti je veřejnosti dostupné až zveřejněním v obchodním věstníku, avšak usnesení o zápisu žalobkyně takto zveřejněno nebylo ani v roce 1992 ani v roce 1993. Jedinou veřejnou částí obchodního rejstříku byl v rozhodné době výpis z obchodního rejstříku, “kterým se formou veřejné listiny osvědčuje stav zápisu v tomto veřejném seznamu, a to, ohledně způsobu jednání za společnost následující stav: Společnost zastupují jednatelé. Při písemné formě připojí k napsanému nebo vytištěnému názvu společnosti svůj podpis generální ředitel a dva jednatelé. Ostatně také tento a nikoli jiný způsob jednání byl také usnesením rejstříkového soudu vymazán a dosud je jen takový způsob jednání v rozhodné době nadále osvědčován veřejnou listinou, a to úplným výpisem. Jelikož žalobcem tvrzený způsob jednání za společnost nebyl nikdy vymazán, existují dokonce souběžně dva zapsané způsoby jednání.” Žalobkyně tak byla do obchodního rejstříku zapsána shora popsaným způsobem a žalovaná jednala v důvěře v zápis do obchodního rejstříku; proti ní proto nemůže žalobkyně namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru žalovaná neměla ke dni podpisu zástavní smlouvy aktuální výpis z obchodního rejstříku, výpis, kterým se prokazuje, si nechala vystavit až ke dni soudního jednání. “Naopak je pravdou, že žalobkyně předložila bance svůj platný výpis z obchodního rejstříku, ve kterém je správně uvedeno, že za ni byli v tu dobu oprávněni podepisovat současně generální ředitel a dva jednatelé. Pokud by se v den podpisu zástavní smlouvy sešly u zástupců banky dva různé výpisy z obchodního rejstříku, bylo by zajisté předmětem jednání i objasnění jejich nesouladu. Nic takového však projednáváno nebylo a podle výpovědi žalobkyně i svědka M. P. zástupci banky věděli, že smlouvu musí podepsat generální jednatel Ing. V. N. a další dva jednatelé. Přitom na jednání do banky byli pozváni všichni jednatelé. Žalobkyně dále uvedla, že Ing. V. N. byl zapsán v části výpisu označené Statutární orgán – jednatelé. Za jeho jménem je uvedeno generální jednatel, což je správně. Chybou při digitalizaci obchodního rejstříku bylo za jeho jméno uvedeno generální ředitel. V části výpisu z obchodního rejstříku označené jako způsob zastupování společnosti je uvedeno: “Společnost zastupují jednatelé. Při písemné formě připojí k napsanému nebo vytištěnému názvu společnosti svůj podpis generální jednatel a dva jednatelé.” I přes chybný zápis v obchodním rejstříku, který je v rozporu s veškerými doklady doloženými obchodnímu rejstříku, by to znamenalo, že za společnost jsou povinni podepisovat současně tři lidé. Jestliže jedním z těch, co zástavní smlouvu podepsali, byl Ing. V. N. a druhým M. P., je zřejmé, že zástavní smlouvu podepsali pouze dva lidé. “Pokud by tedy měla být smlouva podepsána správně dle výpisu z obchodního rejstříku, který sice obsahuje chybný zápis, musel by být podle názoru žalobce podepsán Ing. V. N. na této listině dvakrát, a to jednou jako jednatel a jednou jako generální ředitel, což však se nestalo. Žalovaná uvádí, že smlouva je podepsána dvěma jednateli. V tom případě chybí podpis generálního ředitele, aby byla smlouva podepsána třemi osobami v souladu s byť chybným zápisem do obchodního rejstříku.” Žalobkyně rovněž uvedla, že zástavní smlouva navazovala na smlouvu o úvěru, která byla podepsána řádně dle platného výpisu z obchodního rejstříku, který žalované předložila žalobkyně, což svědčí o tom, že žalované byl způsob jednání jménem společnosti znám. Žalobkyně dále konstatovala, že všechny důkazy, které žalovaná předkládá jako důkaz toho, že jednala v dobré víře v zápis do obchodního rejstříku, jsou pozdějšího data, než je datum podpisu zástavní smlouvy. Z toho žalobkyně dovozuje, že si žalovaná nenechala vyhotovit výpis z obchodního rejstříku ke dni podpisu zástavní smlouvy a proto jediný výpis, který měla k dispozici, byl výpis předložený žalobkyní, který obsahoval správné údaje. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. N e j v y š š í s o u d rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení Z odůvodnění: Protože na žalobkyni byl usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 21. 3. 2000 prohlášen konkurs, řízení ve věci bylo podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. přerušeno. Nejvyšší soud pak pokračoval v řízení k návrhu správce konkursní podstaty s tímto správcem. Odvolací soud správně dovodil, že pro posouzení platnosti zástavní smlouvy je rozhodný stav zápisu v obchodním rejstříku ke dni 15. 9. 1993, kdy byla smlouva uzavřena. Podle ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák. může omezit jednatelská oprávnění pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada; takové omezení však je vůči třetím osobám neúčinné. Za omezení jednatelského oprávnění se však podle ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák. nepovažuje určení, že dva nebo více jednatelů jedná jménem společnosti společně. Jestliže by tedy ke dni uzavření zástavní smlouvy bylo zapsáno, že k písemným úkonům jménem společnosti je oprávněn současně generální jednatel a dva jednatelé, bylo by k platnosti smlouvy třeba, aby jí podepsali jak generální jednatel (byť šlo o neoficiální označení jednoho z jednatelů), tak další dva jednatelé. Jestliže však bylo v obchodním rejstříku zapsáno, že jménem společnosti podepisují současně generální ředitel a dva jednatelé, postačoval k platnosti smlouvy podpis dvou jednatelů, když podmínit jejich jednatelské oprávnění podpisem další osoby, která není jednatelem, s účinky vůči třetím osobám, nelze. V tom směru se pak ani nelze dovolávat důvěry v zápis do obchodního rejstříku, neboť takové důvěry se nelze dovolávat tam, kde je zápis ve zjevném rozporu se zákonem. (Obdobná situace by nastala např. tehdy, jestliže by v obchodním rejstříku bylo zapsáno, že jménem akciové společnosti jednají současně dva členové dozorčí rady apod., ani v takovém případě by podpis dvou členů dozorční rady nepostačoval k platnému uzavření smlouvy – ledaže by k tomu byli vybaveni potřebnou plnou mocí). Proto bylo třeba v rámci položené dovolací otázky řešit, jaký vliv má na důvěru ve smyslu § 27 odst. 2 obch. zák. případný omyl rejstříkového soudu. V tom směru dovolací soud uzavřel, že z ustanovení § 27 odst. 2, věta druhá, obch. zák. vyplývá, že osoba zapsaná v obchodním rejstříku se nemůže dovolávat vůči tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nesprávnosti zápisu. Negativní stránka principu materiální publicity obchodního rejstříku upravená v tomto ustanovení je přitom formulována zcela objektivně, nezávisí na zavinění a působí proti všem. Proto není podstatné, zda případnou nesprávnost zápisu v obchodním rejstříku způsobila sama osoba, které se zápis týká, nebo osoba jiná (např. zakladatel obchodní společnosti), anebo rejstříkový soud. Jakýkoli jiný výklad ustanovení § 27 odst. 2, věta druhá, obch. zák. by byl v rozporu s obsahem negativní stránky principu materiální publicity, která sleduje naplnění jedné ze zásad, kterými se řídí obchodní zákoník (§ 1 odst. 2 obch. zák.) – zásady ochrany třetích osob – neboť by zákonem požadovanou objektivní ochranu nezajišťoval. Jestliže tedy nesprávnost zápisu způsobí jiná osoba než ta, které se zápis týká, má tato skutečnost pouze ten důsledek, že ten, jehož se zápis týká, se může domáhat náhrady škody, která mu chybným zápisem vznikla, vůči tomu, kdo nesprávnost zápisu způsobil. Přitom obchodním rejstříkem ve smyslu ustanovení § 27 odst. 1 obch. zák. je výlučně seznam v tomto ustanovení definovaný, a od účinnosti zákona č. 142/1996 Sb., též sbírka listin, která je jeho součástí. Součástí obchodního rejstříku tedy nejsou ani doklady založené v rejstříkovém spisu, ani usnesení, kterými rejstříkový soud povoluje zápisy do obchodního rejstříku, popřípadě kterými povolení zápisu zamítá. V projednávané věci soudy obou stupňů vycházely při ověřování stavu zápisu v obchodním rejstříku především z usnesení, kterými rejstříkový soud rozhodoval o povolení změn zápisu. (Soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že vycházel z “výpisu z obchodního rejstříku platného v době uzavírání smlouvy”, na jiném místě odůvodnění však uvádí, že provedl důkaz výpisem z obchodního rejstříku ze dne 18. 2. 1992; že by prováděl důkaz výpisem vydaným ke dni uzavření smlouvy se v odůvodnění neuvádí.) Nelze sice vyloučit, aby tato usnesení byla použita jako jeden z důkazů zapsaného stavu, v žádném případě však nelze učinit závěr o obsahu zápisu přednostně z těchto usnesení, bez zjišťování toho, jaký byl skutečný stav zápisu. Prvotně je tedy třeba zjišťovat, jaký stav k rozhodnému dni v obchodním rejstříku skutečně byl, nikoli jaký stav v něm podle příslušných usnesení rejstříkového soudu měl být zapsán. Protože právní posouzení otázky, o které odvolací soud připustil dovolání, je nesprávné, když dovolací soud uzavřel, že chyba v psaní při zápisu do obchodního rejstříku nezakládá oprávnění dovolávat se dobré víry v takový zápis, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem a odst. 2, věty druhé, o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.). V dalším řízení bude muset soud prvého stupně zjišťovat, zda je správné tvrzení dovolatelky, že ke dni uzavření zástavní smlouvy bylo v obchodním rejstříku zapsán stejný způsob jednání, jaký se uvádí ve výpisu ze dne 12. 10. 1993, čemuž ostatně nasvědčuje i tvrzení žalobkyně uvedené ve vyjádření k dovolání, že totiž k chybnému zápisu v obchodním rejstříku došlo “chybou při digitalizaci obchodního rejstříku”. V kladném případě pak bude muset posuzovat, zda dovolatelka jednala při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře v zápis do obchodního rejstříku, a to s přihlédnutím ke všem v tom směru již provedeným, popřípadě i dalším důkazům. Přitom z negativní stránky principu materiální publicity vyplývá, že důkazní břemeno o nedostatku dobré víry nese osoba, která se nedostatku dobré víry dovolává, tj. osoba, jejíž zápis v obchodním rejstříku je stižen namítanou vadou – v projednávané věci tedy žalobkyně.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4572/	02.05.2000	8 To 517/2000	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Plzni zamítl stížnost advokáta JUDr. F. G., obhájce obžalovaného J. S., proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. srpna 2000 sp. zn. 2 T 42/2000, protože byla podána osobou neoprávněnou. Z o d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. srpna 2000 sp. zn. 2 T 42/2000 bylo podle § 223a odst. 1 a § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání obžalovaného J. S. pro jednání, jímž měl spáchat trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. Podle § 307 odst. 2 tr. ř. byla stanovena zkušební doba v trvání 6 měsíců. Podle § 307 odst. 3 tr. ř. per analogiam bylo obžalovanému uloženo, aby ve zkušební době nahradil škodu, kterou měl způsobit. Toto usnesení bylo vyhlášeno a tudíž stranám oznámeno při hlavním líčení dne 25. srpna 2000. Přítomni byli státní zástupkyně, obžalovaný J. S. a jeho obhájce JUDr. F. G. Po poučení o opravných prostředcích prohlásili shodně obžalovaný a státní zástupkyně, že se vzdávají stížnosti. Dne 7. září 2000 došlo okresnímu soudu podání obhájce obžalovaného JUDr. F. G., které je ve svém záhlaví označeno jako stížnost obžalovaného proti zmiňovanému usnesení. Z textu tohoto podání však vyplývá, že obhájce podává (údajně ve lhůtě) stížnost proti usnesení samosoudce. Připomíná, že byl obžalovanému ustanoven podle § 36 odst. 2 tr. ř., podle něhož musí obviněný mít obhájce zejména proto, že vzhledem k duševním vadám obviněného je pochybnost o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Dále obhájce uvádí, že tuto stížnost činí proto, že se sám nevyjadřoval (zřejmě po vyhlášení rozhodnutí) a obžalovaný se vzdal stížnosti v době, kdy byl pod tlakem soudního jednání. Dalším podáním, došlým okresnímu soudu dne 11. 9. 2000 a označeným jako zpětvzetí stížnosti, ustanovený obhájce znovu potvrdil, že podal stížnost proti usnesení okresního soudu a vědom si toho, že tak učinil opožděně, bere dříve podanou stížnost zpět. Krajskému soudu v Plzni byla věc předložena k rozhodnutí samosoudcem okresního soudu, který vyslovil názor, že stížnost byla podána jednak opožděně, jednak neoprávněnou osobou. Obhájce byl ustanoven obviněnému z důvodu § 36 odst. 2 tr. ř., avšak nebylo zjištěno, že by byl obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jeho způsobilost k těmto úkonům byla omezena. Za dané situace tedy obhájce nemůže podat svým jménem stížnost ve prospěch obviněného. Pokud § 144 odst. 2, věta první, tr. ř. stanoví, že jen oprávněná osoba může podanou stížnost vzít výslovně zpět, je samosoudce toho názoru, že pokud nebyl obhájce osobou oprávněnou k podání stížnosti, nemůže být ani oprávněnou osobou k jejímu zpětvzetí. Nejsou tedy splněny podmínky pro to, aby samosoudce vzal zpětvzetí stížností na vědomí ve smyslu § 144 odst. 4 tr. ř. Krajský soud v Plzni přezkoumal předložený spisový materiál, doplnil dokazování a dospěl k těmto závěrům. Předně je třeba doplnit již dříve uvedené skutečnosti. Z ne zcela úplné kopie žádosti vyšetřovatele o ustanovení obhájce vyplývá, že vyšetřovatel o ustanovení obhájce žádal z důvodů uvedených v § 36 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle zmiňovaného ustanovení musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení, je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena. V návaznosti na tuto žádost ustanovila dne 23. 3. 2000 soudkyně okresního soudu obhájcem obviněného J. S. advokáta JUDr. F. G., a to z důvodu uvedeného v § 36 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení musí mít obviněný obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení vyšetřovatel nebo státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Tento postup soudkyně okresního soudu byl zjevně správný, neboť do doby, než stížnostní soud doplnil dokazování, nebylo v příslušném spisovém materiálu doloženo, že by obviněný J. S. byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo že by byla jeho způsobilost k právním úkonům alespoň omezena. V návaznosti na to bylo nařízeno vyšetření duševního stavu obviněného a znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dospěli k závěru, že obviněný trpěl a trpí duševní chorobou ve vlastním slova smyslu, tj. schizoafektivní psychózou. Schopnost obviněného rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a toto jednání ovládat byla podstatně snížena, neboť obviněný jednal v afektivním raptu při snížené frustrační toleranci v rámci hypomanického stavu. Nicméně ze zprávy předsedy Okresního soudu v Domažlicích (vyžádané krajským soudem) plyne, že obžalovaný J. S. nebyl soudním rozhodnutím zbaven způsobilosti k právním úkonům a ani nebyla jeho způsobilost k právním úkonům omezena. Z toho, co bylo podrobně rozvedeno shora, stížnostní soud dovodil, že jde o opravný prostředek nikoli obžalovaného, nýbrž jeho ustanoveného obhájce, který se zjevně domnívá, že má samostatné právo podat stížnost v situaci, když vznikají pochybnosti o způsobilosti obžalovaného náležitě se hájit. K tomu je však třeba poznamenat, že obhájce ustanovený obviněnému z uvedených důvodů, tedy podle ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. nemá oprávnění předpokládaná v ustanovení § 41 odst. 4 tr. ř. Opravné prostředky tak může ve smyslu § 41 odst. 2 tr. ř. podávat pouze za obviněného. Z obsahu podané stížnosti, jakož i následného zpětvzetí, vyplývá, že obhájce jednal sám za sebe. Samostatné oprávnění k podání opravného prostředku má pouze takový obhájce (ustanovený či zvolený), který zastupuje obviněného, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je jeho způsobilost k právním úkonům omezena. Stížnostní soud si je vědom, že stav předpokládaný ustanovením § 36 odst. 2 tr. ř. může být velice podobný stavu, který předpokládá ustanovení § 41 odst. 4 tr. ř. Může se stát i to, že právě v probíhajícím trestním řízení vyjdou najevo takové okolnosti na straně obviněného, které povedou k tomu, že bude v jiném řízení zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo dojde k omezení jeho způsobilosti k právním úkonům. Nicméně v ustanovení § 41 odst. 4 tr. ř. je dán taxativní výčet případů, kdy obhájce může činit oprávnění (uvedená v odstavcích 2 a 3 § 41 tr. ř.) též proti vůli obviněného (samostatně). Zákonodárce byl zjevně veden záměrem nezasahovat jakkoli do vůle obviněného do té doby, než bude soudním rozhodnutím pravomocně zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo v takové způsobilosti alespoň omezen. Proto tedy obhájce obviněného, ustanovený či zvolený z důvodů uvedených v § 36 odst. 2 tr. ř., nemůže do doby, než by bylo pravomocně rozhodnuto o omezení způsobilosti či zbavení způsobilosti k právním úkonům obviněného, vykonávat oprávnění (§ 41 odst. 2, 3 tr. ř.) proti vůli obviněného. JUDr. F. G. jako ustanovený obhájce obžalovaného J. S. tudíž nebyl oprávněn podat stížnost proti napadenému usnesení. V situaci, kdy podanou stížnost vzal zpět, nemohl skutečně předseda senátu (samosoudce) okresního soudu vzít zpětvzetí stížnosti na vědomí ve smyslu § 144 odst. 4 tr. ř., když podanou stížnost může vzít výslovně zpět, dokud o ní nebylo rozhodnuto, ve smyslu § 144 odst. 2 tr. ř. toliko oprávněná osoba. Kdo je oprávněnou osobou, řeší ustanovení § 142 odst. 1 tr. ř. Pokud totiž zákon nestanoví něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje. V projednávaném případě byli oprávněni podat stížnost v souladu s ustanovením § 307 odst. 5 tr. ř. obžalovaný, poškozený a státní zástupce. Z uvedených důvodů pak bylo na místě podanou stížnost zamítnout ve smyslu § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podanou osobou neoprávněnou. Pro úplnost je třeba dodat, že názor obhájce, že stížnost podal opožděně (viz výše citované podání obhájce ze dne 11. 9. 2000), nepovažuje krajský soud za zcela správný. Za podanou opožděně je totiž možno považovat stížnost pouze tehdy, nedodrží-li oprávněná osoba lhůtu a místo k jejímu podání. Jak bylo výše podrobně rozebráno, obhájce není v této věci osobou oprávněnou k podání stížnosti. Za této situace nelze jeho stížnost zamítat jako opožděně podanou. Byť to trestní řád výslovně nestanoví, z logiky věci vyplývá, že osobě, která není oprávněna podat opravný prostředek, nemůže ani běžet lhůta k jeho podání. Správnost tohoto závěru lze dovodit systematickým výkladem hlavy sedmé tr. ř. Zde je v první řadě řešena otázka přípustnosti a účinku stížnosti (§ 141 tr. ř.), na to navazuje ustanovení § 142 tr. ř., které stanoví okruh osob oprávněných stížnost podat, a teprve poté je řešena otázka lhůty a místa podání stížnosti (§ 143 tr. ř.). Argumentovat je možno i dikcí ustanovení § 148 odst. 2 tr. ř., podle kterého jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala opožděně jen proto, že se řídila nesprávným poučením, které jí bylo dáno při oznámení usnesení.) ) Poznámka redakce: Právní věty považujeme za správné. Odůvodnění rozhodnutí však celé vychází z nesprávného právního názoru, že obhájce obviněného, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům je omezena, má samostatná obhajovací práva. Tento poměrně rozšířený právní názor nerespektuje skutečnost, že i v těchto případech obhájce činí úkony uvedené v ustanovení § 41 odst. 2 a 3 tr. ř. za obviněného. Rozdíl oproti zastupování obviněného, který není zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost není omezena, pouze v tom, že úkony za obviněného může vykonávat i proti jeho vůli. Takový obhájce může s ohledem na ustanovení § 41 odst. 4 podat stížnost, i když se obviněný s omezenou způsobilostí k právním úkonům výslovně vzdal stížnosti. Jde však stále o stížnost podanou za obviněného jeho jménem. Podle názoru redakce i v případě obviněného, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jeho způsobilost k právním úkonům je omezena, může za něho podanou stížnost vzít obhájce zpět jen s výslovným souhlasem obviněného (§ 144 odst. 3 tr. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4463/	27.04.2000	20 Cdo 1653/98	Sbírkový text rozhodnutí O b v o d n í s o u d pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 18. 7. 1997 uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt č. 23, sestávající z pokoje a kuchyně s příslušenstvím II. kategorie v 5. patře domu čp. 1939 v P. 3, P. ul., do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná žila v den smrti své matky V. Z. (původní nájemkyně předmětného bytu) s touto ve společné domácnosti, čímž byla splněna první podmínka stanovená v § 706 obč. zák. pro přechod nájmu bytu. Dále soud vyšel z toho, že žalovaná – původně výlučná vlastnice rodinného domu, posléze (od listopadu 1995, kdy ideální polovinu domu darovala dceři) vlastnice ideální poloviny – vlastní dům čp. 2297 v P. 3, sestávající z jedné bytové jednotky. Druhá spoluvlastnice domu (dcera žalované) tuto bytovou jednotku nevyužívá, protože bydlí v rodinné vile svého manžela. Odtud soud prvního stupně dovodil, že není splněna druhá podmínka pro přechod nájmu bytu uvedená v § 706 odst. 1 obč. zák., tedy nedostatek “vlastního bytu”. K odvolání žalované odvolací soud ve výroku označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Po doplnění dokazování uzavřel, že již na podzim roku 1993 žalovaná celý rodinný dům pronajala, a to na dobu určitou, a že ke dni 1. 1. 1996, kdy její matka zemřela, nájemní vztah trval a nájemce tehdy také celý domek užíval. Žalovaná v kritickém okamžiku neměla právní ani faktickou možnost byt ve svém domě užívat a proto podle přesvědčení odvolacího soudu neměla vlastní byt v zákonném pojetí tohoto pojmu. Vlastním bytem ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. totiž dle odvolacího soudu není a nemůže být byt, jehož vlastník postrádá právní možnost užívání bytu se ujmout. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (řádně zastoupen advokátkou) včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. a namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), když přiznal žalované právo na užívání bytu i přesto, že tato v době rozhodování soudu prvního stupně měla možnost užívat k bydlení svůj rodinný domek. Dovolatel ve svém podání uzavírá, že § 706 odst. 1 obč. zák. je třeba vykládat v souvislosti s § 3 odst. 1 obč. zák., a zpochybňuje výklad pojmu “vlastní byt” podaný odvolacím soudem. Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a je i důvodné. N e j v y š š í s o u d proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. “zmatečnosti”), a jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Jelikož jinak je – v rozsahu, ve kterém byl rozsudek dovoláním napaden – dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.), bylo úkolem Nejvyššího soudu prověřit správnost právního posouzení věci co do výkladu pojmu “vlastní byt” (ve vazbě na ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák.). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými nájemci) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí, a nemají vlastní byt. Institut přechodu nájmu upravený v ustanovení § 706 odst. 1, větě druhé, obč. zák. je svým charakterem nájmem vnuceným, nebotˇ omezuje pronajímatele – a to ve prospěch taxative určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce – v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout. Základní podmínkou, která rozhodujícím způsobem vymezuje institut přechodu nájmu a která musí být na straně těchto osob splněna, je, že nemají vlastní byt. Slovy “mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv jen přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v § 706 odst. 1, větě druhé, obč. zák. disponuje některým z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu (shodné závěry formuloval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1997, pod číslem 54 nebo v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 34, a nevidí důvodu odchýlit se od nich ani v této věci). Byla-li žalovaná ke dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastnicí ideální poloviny rodinného domu, ve kterém se nachází jedna bytová jednotka, pak nepochybně (zejména se zřetelem k tomu, že druhá spoluvlastnice dům k bydlení neužívala) disponovala právním titulem, který jí zakládal právo na bydlení nikoli jen přechodného rázu. Pro posouzení existence či neexistence “vlastního bytu” ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. je rozhodující právní možnost užívat byt, to jest objektivní znaky tohoto právního titulu, nikoli subjektivní vůle osoby, jíž tento titul svědčí (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 98). V poměrech, kdy žalovaná (podle nezpochybněných skutkových zjištění) měla možnost se užívání bytu ve svém domě v dohledné době ujmout (šlo o nájem na dobu určitou, který měl skončit 31. 10. 1998), není pro závěr o existenci “vlastního bytu” podstatné, že tak nemohla učinit bezprostředně po smrti původní nájemkyně bytu. Okolnost, že v době rozhodování soudu nebyla bytová jednotka žalované v rodinném domě právně volná, nemůže za této situace vést k závěru, že jmenovaná “nemá vlastní byt” (§ 706 odst. 1 obč. zák.); může však být důvodem k určení delší lhůty k vyklizení bytu. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jež tomu výkladu neodpovídá, tedy správné není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty za středníkem, o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13419/	25.04.2000	8 To 147/2000	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Brně zrušil k stížnosti odsouzeného V. Z. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2000 sp. zn. 6 Nt 1 14/99 a podle § 69 odst. 1 písm. a) tr. zák. zahladil odsouzení z rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 2. 11. 1965 sp. zn. 2 T 2049/65 k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 1971 sp. zn. 6 T 81/71 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 1971 sp. zn. 9 To 563/71 k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 1978 sp. zn. 2 T 74/78 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 1978 sp. zn. 3 To 368/78 k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 1985 sp. zn. 4 T 105/85 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 1985 sp. zn. 8 To 235/85 k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Z odůvodnění: Napadeným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2000 sp. zn. 6 Nt 114/99 bylo rozhodnuto tak, že se nezahlazují odsouzenému V. Z. odsouzení, která jsou shora uvedena. K žádosti odsouzeného soud prvního stupně zjistil, že nejdelší uložený trest odsouzený vykonal dne 22. 1. 1990 (na základě rozhodnutí o osvědčení ve lhůtě podmíněného propuštění, když podmíněně propuštěn byl odsouzený právě dne 22. 1. 1990). Dále soud prvního stupně zjistil, že v desetileté lhůtě potřebné pro zahlazení odsouzení ( § 69 odst. 1 písm. a/ tr. zák.) odsouzený nevedl řádný život, neboť se dne 24. 8. 1995 dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Tímto trestným činem byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 1996 sp. zn. 9 T 79/96. Stran uvedeného odsouzení bylo následně soudem pravomocně rozhodnuto, že je odsouzený účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, a byl mu prominut celý trest odnětí svobody s účinkem, že se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen. Soud prvního stupně poukázal na to, že rozhodnutí o použití amnestie (ze dne 7. 5. 1998) nerespektovalo čl. IV. rozhodnutí o amnestii ze dne 3. 2. 1998, nebyla splněna zákonná podmínka tam uvedená, totiž že odsouzený v posledních deseti letech přede dnem rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nebyl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody za úmyslný trestný čin. S poukazem na výše uvedené soud prvního stupně žádostí odsouzeného o zahlazení nevyhověl. Proti usnesení podal včas stížnost odsouzený. Poukazuje na nutnost dosáhnout zahlazení svých odsouzení, neboť jako osoba trestaná nemá šanci získat zaměstnání. S poukazem na délku doby uplynulé od posledního výkonu trestu, jakož i charakter dopravní nehody, pro kterou byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, domáhá se nápravy, tedy zahlazení svých odsouzení. Z podnětu podané stížnosti přezkoumal krajský soud napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo ( § 147 odst. 1 tr. ř.), a zjistil následující: Pravdu má napadené usnesení v tom, že způsob života odsouzeného je nutno zkoumat ve smyslu § 69 odst. 1 písm. a) tr. zák. v zákonné desetileté lhůtě, která počala běžet dne 22. 1. 1990. V tomto směru jsou závěry napadeného usnesení naprosto správné. Nicméně další závěr, týkající se hodnocení charakteru odsouzení Městského soudu v Brně podle sp. zn. 9 T 79/96, jako překážky, bránící kladnému rozhodnutí o zahlazení stávajících odsouzení ve věci, nelze již akceptovat, neboť nemá oporu v zákoně. Pravomocným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 1998 sp. zn. 9 T 79/96 bylo rozhodnuto, že odsouzený je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, a podle čl. II odst. 2 písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii byl mu prominut celý trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s účinkem, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl. Byť nebyly splněny podmínky pro použití amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 vzhledem ke znění čl. IV odst. 1 písm. a) znění amnestie (odsouzený byl v době deseti roků před vyhlášením zmíněné amnestie ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin), nutno na uvedené rozhodnutí nahlížet jako na pravomocné rozhodnutí se všemi právními důsledky. Uvedenou nesprávnost pravomocného rozhodnutí by bylo možno napravit pouze cestou mimořádného opravného prostředku, tj. řízení podle § 266 a násl. tr. ř. Ani taková náprava však není možná. Šlo by totiž o stížnost pro porušení zákona podanou v neprospěch odsouzeného, kde je nutno zachovat zákonnou šestiměsíční lhůtu od právní moci napadeného rozhodnutí ve smyslu § 272 tr. ř. Uvedená lhůta však již marně uplynula dnem 12. 12. 1998, když zmíněné rozhodnutí je v právní moci od 12. 6. 1998. Je tedy nutno vycházet z toho, že rozhodnutí o použití amnestie je právně relevantní rozhodnutí se všemi následky z toho plynoucími, tedy i tím, že na odsouzeného Z. se stran tohoto odsouzení hledí, jako by odsouzen nebyl. Navíc je nutno dodat, že fikce zahlazení zmíněného odsouzení by se uplatnila ve věci, i pokud by nebylo rozhodnuto o použití amnestie. Ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 79/96 totiž zkušební doba uplynula dnem 5. 1. 1999. Ke dni 5. 1. 2000 by muselo být rozhodnuto o osvědčení odsouzeného. Pokud tomu tak učiněno nebylo, ve smyslu § 60 odst. 3 tr. zák. se pak má zato, že se podmíněně odsouzený osvědčil. Vzhledem k tomu, co je uvedeno shora, není možno dospět k závěru, že ve lhůtě potřebné pro zahlazení odsouzení se dopustil V. Z. trestné činnosti, pro kterou byl pravomocně odsouzen. Nebylo potom ani zjištěno, že by v uvedené lhůtě nežil řádně, jak z příslušných zpráv vyplývá. Ostatně ani odůvodnění napadeného usnesení neargumentuje jinou skutečností než právě nesprávným zhodnocením charakteru odsouzení pod sp. zn. 9 T 79/96 Městského soudu v Brně. Za popsaného stavu nezjistil krajský soud žádný důvod, proč by nemohlo být vyhověno žádosti odsouzeného o zahlazení jeho odsouzení, neboť byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 69 odst. 1 písm. a) tr. zák. Proto bylo napadené usnesení z podnětu podané stížnosti zrušeno a bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13401/	19.04.2000	3 Tz 73/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 1999 sp. zn. 6 To 434/99 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 T 178/99. Z odůvodnění: Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě podala u tamního okresního soudu obžalobu ze dne 2. 6. 1999 sp. zn. Zt 377/99, podle níž se měl obviněný K. P. dopustit trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. tím, že dne 20. 9. 1995 jako jednatel firmy E. bez vědomí a souhlasu valné hromady uhradil v hotovosti z finančních prostředků této společnosti zástupcům firmy D. fakturu ze dne 1. 9. 1995, ač věděl, že fakturované služby nebyly firmou D. poskytnuty, čímž firmě E. způsobil škodu ve výši 525 000 Kč. Okresní soud v Jihlavě tuto obžalobu předběžně projednal v neveřejném zasedání, v němž usnesením ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. 2 T 178/99 podle § 188 odst. 1 písm. c), § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozhodl, že trestní stíhání obviněného K. P. pro tento skutek se zastavuje z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud poukázal na skutečnost že obviněný K. P. byl trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 5. 1998 sp. zn. 3 T 96/98, jenž nabyl právní moci dne 30. 5. 1998, odsouzen pro trestný čin zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 1997 (dále jen „tr. zák. 1997“), k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na osmnáctiměsíční zkušební dobu. Uvedeného trestného činu se podle výroku o vině trestního příkazu dopustil tím, že přesně nezjištěného dne koncem měsíce září 1995 v Jihlavě jako jednatel firmy E. nechal zaúčtovat do daňových výdajů fakturu ze dne 1. září 1995 vystavenou firmou D. v částce 500 000 Kč, ačkoli věděl, že fakturované služby nebyly ze strany této firmy provedeny, čímž došlo k neoprávněnému zvýšení daňově uznatelných nákladů z hlediska daně z příjmů právnických osob a v důsledku toho k neoprávněnému snížení základu daně za rok 1995 o 500 000 Kč. Podle názoru okresního soudu jde o jeden a týž skutek, neboť i když u něj byly použity rozdílné právní kvalifikace, jeho podstata je stejná, což je zřejmé již z porovnání citovaných skutkových vět obou rozhodnutí (pravomocného trestného příkazu a obžaloby), které vykazují jen nevýznamné formulační rozdíly. Nové trestní stíhání obviněného K. P. pro tento skutek, za který byl již jednou pravomocně odsouzen, je tedy nepřípustné, neboť mu brání tzv. překážka rei iudicatae ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení soudu první instance byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 1999 sp. zn. 6 To 434/99 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Dne 20. 3. 2000, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 tr. ř., podal ministr spravedlnosti proti tomuto usnesení v neprospěch obviněného K. P. stížnost pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona především namítl, že oba porovnávané skutky nejsou totožné, a to ani co do jednání obviněného, ani pokud jde o jejich následky. Jednání, jímž byl obviněný K. P. odsouzen pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 5. 1998 sp. zn. 3 T 96/98, spočívá v tom, že koncem měsíce září 1995 nechal v J. jako jednatel firmy E. zaúčtoval do daňových výdajů fakturu ze dne 1. 9. 1995 vystavenou D. v částce 500 000 Kč za práce, které však nebyly provedeny. Naproti tomu jednání, pro které byla na něj podána obžaloba státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 2. 6. 1999 sp. zn. Zt 377/99, spočívá v tom, že 20. 9. 1995 jako jednatel firmy E. vyzvedl v pokladně této firmy částku 525 000 Kč, kterou uhradil v hotovosti téhož dne zástupcům D. fakturu ze dne 1. 9. 1995 za neprovedené práce. I následky obou jednání jsou rozdílné, když následkem trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák. 1997 je porušení řádného účetnictví firmy E. vyznačením a zavedením nepravdivých údajů, kdežto následkem trestného činu podvodu obsaženého v obžalobě sp. zn. Zt 377/99 je způsobení majetkové škody této společnosti. Oba tyto skutky se nijak navzájem nepodmiňují a mohly být spáchány i zcela samostatně. V dalším ministr spravedlnosti poukázal na neúplně zjištěný skutkový stav ve věci Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 2 T 178/99, který by měl být doplněn opatřením a provedením dalších konkrétních důkazů. V závěru ministrova mimořádného opravného prostředku bylo proto navrženo, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (jako soudu stížnostního) a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch obviněného K. P., toto usnesení aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Když Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení Krajského soudu v Brně i řízení, jež mu předcházelo, dospěl z dále uvedených důvodů k závěru, že zákon nebyl porušen. O doplnění dokazování, kterého se dožaduje ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, by bylo možno uvažovat jen za situace, že předmětem obou trestních řízení by byly různé skutky. Pokud však jde o skutek jediný, nepřichází doplňování dokazování v úvahu, neboť by bylo spojeno s dalším trestním stíháním obviněného pro týž skutek, které je z hlediska již zmíněné překážky rei iudicatae nepřípustné ( § 11 odst. 1 písm. f/ tr. ř.). Jako prvořadá proto musela být vyřešena otázka totožnosti skutku, jenž je předmětem tohoto řízení. Jak již bylo zmíněno v usneseních soudů obou stupňů i v podaném mimořádném opravném prostředku, pojem skutku není sice v českém trestním právu hmotném ani procesním blíže definován, ovšem ustálená nauka i soudní praxe považují za jeden skutek ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro následek významný z hlediska trestního práva hmotného kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Totožnost skutku však neznamená, že porovnávané skutky musí být identické ve všech podrobnostech, ale postačí, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom ani jednání, ani následek nemusí být popsány všemi skutkovými okolnostmi (zejména pak okolnostmi charakterizujícími objektivní stránku trestného činu) zcela shodně, ale postačí i shoda částečná. V posuzovaném případě lze souhlasit s názorem obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona, že následek trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 5. 1998 sp. zn. 3 T 96/98, je porušení řádného účetnictví firmy E. (za okolností blíže uvedených v tomto trestním příkazu), tedy odlišný od majetkové škody, která je následkem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zák., pro který byl obviněný K. P. stíhán ve věci téhož, okresního soudu vedené pod sp. zn. 2 T 178/99. O totožnost následků obou těchto trestných činů se tedy skutečně nejedná. Jinak je tomu však v případě posuzování totožnosti obou stíhaných jednání. Jestliže jednání, které je prostředkem ke spáchání trestného činu druhého, je současně alespoň součástí jednání, které znamená uskutečňování jednání popsaného ve skutkové podstatě trestného činu druhého, jde o jeden skutek. To platí i v případě, kdy jednání, které vyvolalo určitý následek závažný pro trestní právo, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k vyvolání druhého následku nedošlo. V souzeném případě musel obviněný K. P. nejprve dne 20. 9. 1995 jako jednatel firmy E. bez vědomí příslušného orgánu (valné hromady) této firmy, a to v rozporu se stanovami společnosti, uhradit zástupcům firmy D. fakturu ve výši 500 000 Kč za neprovedené práce (což je jednání, které by podle obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 2. 6. 1999 sp. zn. Zt 377/99 mohlo být trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b/ tr. zák., popř. jiným majetkovým trestným činem), aby mohl o několik dní později tuto fakturu zanést do dokladů o daňových výdajích jím zastupované firmy E. a neoprávněně tak snížit její daňový základ za uvedený rok o 500 000 Kč (což je jednání posouzené pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 5. 1998 sp. zn. 3 T 96/98 jako trestný čin zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák. 1997). První z obou popsaných jednání, zakládající skutkovou podstatu jednoho trestného činu, je tedy evidentně prostředkem pro provedení dalšího jednání, zakládajícího skutkovou podstatu druhého trestného činu. Tato skutečnost je zjevná i z porovnání formulací užitých ve vzpomenutém trestním příkazu a v následné obžalobě a vyplývá i z jejich popisu, jak je podán přímo ve stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud se tedy identifikuje s právním názorem zastávaným v napadeném usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 1999 sp. zn. 6 To 434/99 i v jemu předcházejícím usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. 2 T 178/99, že v této trestní věci byla podána obžaloba pro týž skutek, pro který byl obviněný K. P. již dříve pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 5. 1998 sp. zn. 3 T 96/98. Okresní soud v Jihlavě proto toto jeho trestní stíhání jako nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. právem zastavil a stejně tak i Krajský soud v Brně právem zamítl napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí soudu první instance. Protože otázka dalšího došetřování tohoto skutku za dané situace, jak již bylo výše vyloženo, nepřichází v úvahu, Nejvyšší soud neshledal podanou stížnost pro porušení zákona v žádném směru důvodnou a jako takovou ji podle § 268 odst. 1 tr. ř. také zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4490/	19.04.2000	32 Cdo 2826/99	Sbírkový text rozhodnutí Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek K r a j s k é h o o b c h o d n í h o s o u d u v Praze ze dne 13. 5. 1998, kterým tento soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady žalované ze dne 4. 3. 1994 o zvýšení základního jmění a změně stanov. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně posuzoval správně projednávanou věc podle ustanovení obchodního zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. (dále jen “novela”). Posuzovaná valná hromada byla svolána na 4. 3. 1994 pozvánkou ze dne 4. 1. 1994 společně s mimořádnou valnou hromadou konanou dne 28. 1. 1994 a třetí řádnou valnou hromadou konanou dne 10. 6. 1994. Odvolací soud nevyloučil, aby byla jednou pozvánkou svolána mimořádná valná hromada a zároveň po ní následující řádná valná hromada, na které mají být projednány otázky, navazující na závěry předchozí valné hromady. Obchodní zákoník před novelou v § 184 odst. 3 stanovil pouze minimální lhůtu 30 dnů před konáním valné hromady, ve které musela být zaslána pozvánka nebo uveřejněno oznámení o konání valné hromady. Svolání řádné valné hromady s dvouměsíčním předstihem považuje odvolací soud ještě za lhůtu adekvátní. Odvolací soud dále uzavřel, že ustanovení § 184 odst. 3 obch. zák., ve znění platném v době svolání valné hromady, bylo kogentní. Účastníci učinili nesporným, že ve stanovách žalované platných do 28. 1. 1994 nebyl určen deník, ve kterém mělo být oznámeno konání valné hromady, k takovému určení došlo až po svolání valné hromady. Odvolací soud dospěl k závěru, že tato změna neměla pro způsob svolání již svolané valné hromady žádný význam. Dovolatelka neprokázala, zda a jakým způsobem uveřejnila oznámení o konání napadané valné hromady, proto odvolací soud uzavřel, že porušila ustanovení § 184 odst. 3 obch. zák. Odvolací soud však neshledal porušení ustanovení § 202 odst. 1, věta druhá, obch. zák., upravujícího oddělené hlasování podle druhu akcií. Co do druhu se akcie rozlišují na akcie kmenové, zaměstnanecké a prioritní. Jestliže tedy jednací řád žalované požadoval oddělené hlasování akcií na jméno a akcií na majitele, nemělo takové ustanovení oporu v zákoně, ani ve stanovách žalované. Před účinností novely nebylo třeba při zvyšování základního jmění postupovat dvoufázově, jako po její účinnosti. V projednávané věci však došlo k úpisu akcií jiným způsobem, než schválila mimořádná valná hromada a než jaký vyplýval z výzvy k upisování akcií. Žalovaná sama připustila, že se valná hromada znovu zabývala zvýšením základního jmění, o kterém bylo rozhodnuto již na (nenapadené) valné hromadě konané dne 28. 1. 1994 jen proto, aby schválila jeho zvýšení nepeněžitým vkladem. Přitom pozvánka na valnou hromadu ani oznámení o jejím konání neobsahovaly náležitost povinnou pro zvýšení základního jmění nepeněžitým vkladem, totiž uvedení předmětu tohoto vkladu a jeho navrhovanou hodnotu a dodržen nebyl ani požadavek odborného ocenění. Přitom mezi účastníky není sporné to, že o změně stanov hlasovaly na valné hromadě i hlasy spojené s akciemi, pocházejícími ze zvýšeného základního jmění, když účinky zvýšení nastávají až od zápisu zvýšení do obchodního rejstříku. Vzhledem k tomu, že základní jmění bylo zvýšeno o 50 %, nelze uvažovat o tom, že by bylo přijato usnesení i bez těchto hlasů. Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti přijatých usnesení, byť ne ze všech důvodů, které dovodil soud prvního stupně. Pokud pak se žalovaná domáhá aplikace ustanovení § 183 odst. 2 obch. zák. po novele, již Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 1 Odon 587/98, dovodil, že zpětná aplikace tohoto ustanovení není možná. K návrhu žalované připustil odvolací soud dovolání pro posouzení otázky, zda se může minoritní akcionář domáhat ochrany svých tvrzených práv pouze z formálních důvodů, aniž by mohly ovlivnit výsledky rozhodnutí valné hromady. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolatelka v otevřené lhůtě dovolání. Co do důvodu přípustnosti odkázala na ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. V dovolání uvedla, že odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal pochybení v hlasování o zvýšení základního jmění a současně uzavřel, že valná hromada, jejíž usnesení bylo napadeno žalobou, se vlastně konala nad rámec zákona, neboť o zvýšení základního jmění rozhodla již mimořádná valná hromada konaná dne 28. 1. 1994, která nebyla napadena žalobou na neplatnost usnesení valné hromady. “V podstatě jediným důvodem, ve kterém se odvolací soud ztotožnil se soudem prvoinstančním, je to, že na valné hromadě bylo připuštěno hlasování neplatnými hlasy. Závěr odvolacího soudu o tom, že z toho důvodu nebylo platně přijato usnesení, o kterém bylo takto hlasováno, je však mylný. K chybnému hlasování došlo pouze u hlasovacího lístku D, kterým se hlasovalo o opětovné změně stanov tak, že nadále bude mít společnost pouze jednu formu akcií, a to akcie na majitele, nikoli již také akcie na jméno jako dosud. Pro tento návrh byla potřebná dvoutřetinová většina hlasů přítomných a ta byla chybně vypočtena, když bylo připuštěno hlasování hlasy ze zvýšení základního jmění. Jak však již dovolatelka uvedla v odvolání, vyplývá z výsledků hlasování, že pokud by byly započteny pouze hlasy před zvýšením základního jmění, hlasovalo by pro tuto změnu 97,05 % přítomných hlasů. Závěrem dovolatelka poukázala na potřebu zachování právní jistoty akcionářů. Prohlášením zvýšení základního jmění za neplatné by se staly neplatnými zaknihované veřejně obchodovatelné akcie z tohoto zvýšení, které ovšem nelze identifikovat. Kromě toho je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, aby minoritní akcionář ohrožoval právní jistotu ostatních akcionářů. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud připustil dovolání pro posouzení otázky, zda se může minoritní akcionář domáhat ochrany svých tvrzených práv pouze z formálních důvodů, aniž by tyto důvody mohly ovlivnit výsledky rozhodnutí valné hromady. O neplatnosti usnesení týkajícího se zvýšení základního jmění rozhodl odvolací soud především pro porušení ustanovení § 184 odst. 3 obch. zák. spočívající v tom, že akcionáři s akciemi na majitele nebyli pozváni na valnou hromadu uveřejněním oznámení o jejím konání, ale “pouze” rozesláním písemné pozvánky a dále proto, že pozvánka na valnou hromadu ani oznámení o jejím konání neobsahovaly náležitost povinnou pro zvýšení základního jmění nepeněžitým vkladem, totiž uvedení předmětu tohoto vkladu a jeho navrhovanou hodnotu a dodržen nebyl ani požadavek odborného ocenění. O neplatnosti usnesení týkajícího se změny stanov pak rozhodl odvolací soud proto, že o změně stanov hlasovaly na valné hromadě i hlasy spojené s akciemi, pocházejícími ze zvýšeného základního jmění, když účinky zvýšení nastávají až od zápisu zvýšení do obchodního rejstříku. Odvolací soud dovodil, že zhledem k tomu, že základní jmění bylo zvýšeno o 50 %, nelze uvažovat o tom, že by bylo přijato usnesení i bez těchto hlasů. Dříve než mohl Nejvyšší soud rozhodnout o právní otázce, pro kterou připustil odvolací soud dovolání, musel se zabývat tím, zda ve všech uvedených případech, byly skutečně naplněny důvody neplatnosti tvrzené odvolacím soudem, neboť o porušení práva předestřeném k posouzení jako právní otázka zásadního významu nelze vyslovit závazný právní názor, aniž by dovolací soud zkoumal, zda k takovému porušení skutečně došlo. K otázce nedostatku pozvání akcionářů s akciemi na majitele na valnou hromadu žalované pak dovolací soud uzavřel, že jestliže byli tito akcionáři pozváni na valnou hromadu písemnou pozvánkou, kterou jim společnost doručila v dostatečném předstihu, jak uzavřel odvolací soud, nelze to, že již nebylo uveřejněno oznámení o konání valné hromady považovat za porušení ustanovení § 184 odst. 3 obch. zák., ve znění platném v době svolání valné hromady. Účelem ustanovení § 184 odst. 3 obch. zák. je zcela nepochybně zajistit, aby byli všichni akcionáři včas pozváni na valnou hromadu a tím jim byl umožněn výkon jednoho ze základních práv akcionáře, totiž práva účastnit se prostřednictvím valné hromady na řízení společnosti. Není pochyb ani o tom, že takovou účast daleko lépe umožní pozvánka, zaslaná na adresu každého akcionáře, než oznámení uveřejněné v tisku, se kterým se z nejrůznějších důvodů nemusí mít akcionář možnost seznámit. Přitom v projednávané věci navíc, jak uzavřel odvolací soud nebyl ve stanovách určen deník, ve kterém má být oznámení uveřejněno a v době svolání valné hromady neměl ani obchodní zákoník podrobnější úpravu v tom směru. Svolání valné hromady uveřejněním oznámení pro majitele akcií na majitele upravuje obchodní zákoník obecně pro majitele těchto akcií, neboť jde o akcie anonymní, o jejichž majitelích nevede akciová společnost seznam a nemá proto bez dalšího možnost majitele těchto akcií identifikovat a zaslat jim pozvánku na valnou hromadu. Jestliže však akciová společnost takovou možnost má, jak je tomu pravidlem u zaknihovaných akcií na majitele a namísto uveřejnění oznámení o konání valné hromady jim zašle pozvánku, nelze logickým a teleologickým výkladem uvedeného ustanovení než dospět k tomu, že společnost neporušila svoji povinnost, ale že jednala nad rámec svých povinností ve prospěch akcionářů. Jakýkoli jiný výklad by byl stejně nelogický, jako kdyby byla prohlášena za neplatnou smlouva, pro kterou zákon předepisuje prostou písemnou formu jen proto, že byla uzavřena formou notářského zápisu. Protože ohledně posuzované otázky dovolací soud neshledal tvrzené porušení zákona, nemohl se ve vztahu k ní zabývat ani předestřenou otázkou zásadního právního významu. Obdobná situace, byť z jiného důvodu, nastala i u posuzování otázky platnosti rozhodnutí o změně stanov, které podle závěru odvolacího soudu nebylo přijato potřebným počtem hlasů. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že “vzhledem k tomu, že základní jmění bylo zvýšeno o 50 %, nelze uvažovat o tom, že by bylo přijato usnesení i bez těchto hlasů.” Takový závěr však nelze bez dalšího považovat za závěr řádně odůvodněný, jak to soudu ukládá občanský soudní řád, když odvolací soud neodůvodnil, proč při zvýšení základního jmění o 50 % “nelze uvažovat o tom”, že by bez hlasů z tohoto zvýšení bylo usnesení přijato. Pouhé konstatování zvýšení základního jmění o 50 % není dostatečným odůvodněním toho; že usnesení nebylo řádně přijato; takovým odůvodněním by mohlo být např. to, že valná hromada nebyla bez těchto hlasů usnášení schopná nebo, že bez neoprávněně uplatněných hlasů nebylo napadené rozhodnutí valné hromady přijato dostatečným počtem hlasů, apod. učiněné po řádném zjištění skutkového stavu v tom směru. Tím však odvolací soud své rozhodnutí neodůvodnil. Přitom nedostatek řádného odůvodnění rozhodnutí je dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., ke kterému musí dovolací soud přihlédnout, je-li dovolání přípustné, i bez návrhu. Proto N e j v y š š í s o u d napadené rozhodnutí v části, týkající se usnesení o změně stanov zrušil. Z odůvodnění: Pokud jde o namítané porušení práva spočívající v tom, že pozvánka na valnou hromadu ani oznámení o jejím konání neobsahovaly náležitost povinnou pro zvýšení základního jmění nepeněžitým vkladem, totiž uvedení předmětu tohoto vkladu a jeho navrhovanou hodnotu a dodržen nebyl ani požadavek odborného ocenění, ztotožňuje se dovolací soud se soudem odvolacím v závěru, že tento nedostatek pozvánky či oznámení nepochybně porušením zákona byl. Proto se ve vztahu k němu zabýval právní otázkou, o které odvolací soud připustil dovolání. Ve vztahu k posuzované právní otázce pak dospěl Nejvyšší soud k tomu, že požadovaný závěr že posouzení, zda lze vyhovět žalobě akcionáře, který se domáhá ochrany svých práv pouze z formálních důvodů, aniž by tyto důvody mohly ovlivnit výsledky rozhodnutí valné hromady, není možné učinit obecně, ale že je třeba vycházet v každém jednotlivém případě z konkrétních okolností tohoto případu. Takový postup dnes (nejen pro tento případ) ukládá soudu ustanovení § 183 odst. 2 obch. zák. Jak však správně uzavřel odvolací soud, toto ustanovení není možno aplikovat na případy posuzování rozhodnutí valné hromady podle obchodního zákoníku před novelou. I pro taková rozhodnutí však bylo třeba v každém jednotlivém případě, a to i bez návrhu zkoumat, zda uplatnění práva akcionáře podle § 183 obch. zák. není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Takovému výkonu práva totiž není podle ustanovení § 265 obch. zák. možno poskytnout právní ochranu. Zda v projednávané věci takový stav nastal, bude třeba zkoumat, jak se uvádí shora, podle konkrétních podmínek projednávané věci. V tom směru je třeba zejména zkoumat, zda zrušením napadeného rozhodnutí valné hromady nemůže dojít k podstatnému zásahu do práv třetích osob, které v dobré víře na veřejných trzích nabyly akcie žalované z napadaného zvýšení základního jmění. Protože se odvolací soud v projednávané věci rozporem žaloby se zásadami poctivého obchodního styku nezabýval, ač se jimi zabývat měl, nezbylo Nejvyššímu soudu než výrok jeho rozsudku v části týkající se neplatnosti usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění rovněž zrušit a spolu s ním, ze stejných důvodů, zrušit i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem a odst. 2, věty druhé, o. s. ř. a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.). Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 od st. 4 písm. j) o. s. ř. se ve věcech vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a ani jím účastníkům řízení nebyla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a nezakládá ani jiný z důvodů zmatečnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4494/	19.04.2000	22 Cdo 1658/98	Sbírkový text rozhodnutí O k r e s n í s o u d v Příbrami rozsudkem ze dne 18. 11. 1997 vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že z věcí movitých, do něj náležejících, přikázal do vlastnictví žalobkyně věci v ceně 17 340 Kč, žalovanému přikázal věci v ceně 21 170 Kč. Žalovanému uložil, aby žalobkyni vydal automatickou pračku zn. Tatramat, a žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na vzájemné vyrovnání podílů částku 2777 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1997, jímž byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně, nevypořádal nemovitosti (dům čp. 42 s pozemky č. parc. 25/1, 182/2, 493/1 a 493/2 v katastrálním území L.) s tím, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nepatří. V rámci vypořádání přihlédl k zaplacení dluhu ve výši 8000 Kč žalovaným po zániku bezpodílového spoluvlastnictví a dále k jeho vnosu do společného majetku v redukované výši 692 Kč. K odvolání žalobkyně K r a j s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací výše označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 12 223 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl k investicím ve výši 30 000 Kč, vloženým ze společného majetku do nemovitostí v L., které jsou podle jeho názoru výlučným vlastnictvím žalovaného. Své rozhodnutí postavil na právním názoru, který vyslovil již ve svém zrušujícím usnesení ze dne 26. 6. 1997, jímž byl soud prvního stupně vázán, že “nemovitosti v L. nespadají do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, když bylo prokázáno, že finanční prostředky na úhradu kupní ceny darovali výhradně odpůrci jeho rodiče” a že “následné zanesení údajů z kupní smlouvy do LV nemovitostí u Střediska geodézie mělo pouze evidenční význam a nezakládalo v žádném případě vznik vlastnického práva”. Oba soudy v uvedených rozhodnutích vycházely mimo jiné ze skutkového zjištění, že v kupní smlouvě sepsané dne 2. 10. 1985 formou notářského zápisu, registrovaného Státním notářstvím v Příbrami dne 17. 10. 1985, včetně pokračování tohoto zápisu ze dne 15. 10. 1985, byli jako účastníci smlouvy na straně kupující označeni žalovaný i žalobkyně, která dne 15. 10. 1985 vyslovila s kupní smlouvou, sepsanou dne 2. 10. 1985, souhlas. Přistoupila k ní výslovně jako “spolukupující” a podepsala ji. Žalovaný bez jakýchkoliv výhrad k označení účastníků i vlastnímu obsahu smlouvy tuto podepsal při jejím sepisu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož nemovitosti v L. čp. 42 nespadají do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Namítá, že tyto nemovitosti byly získány za trvání manželství na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli jako kupující oba účastníci, a to notářským zápisem, který netrpí žádnou právní ani věcnou chybou, takže nemůže být neplatný. “Nemovitosti nabyli účastníci společně projevenou vůlí bezchybným právním úkonem, ve kterém oba shodně projevili vůli tyto nemovitosti, a to bez ohledu na původ finančních prostředků pro zaplacení kupní ceny, získat do svého společného majetku.” Podle názoru žalobkyně nelze v žádném případě právní vztahy vzniklé v souladu s právními předpisy posuzovat z čistě ekonomického hlediska, takže nemůže souhlasit s tím, že pojem “nabytí do vlastnictví” je nutné chápat nikoliv ryze právně, nýbrž ekonomicky. Takový výklad by zpochybňoval všechny právní akty uzavřené za trvání manželství notářským zápisem a s tehdy nutnou registrací při převodu vlastnictví k nemovitostem, dnes vkladem do katastru nemovitostí. O vůli koupit nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví svědčí nejlépe skutečnost, že kupní smlouva byla sepsána dne 2. 10. 1985 a ona ji podepsala až po příchodu z porodnice po dvou týdnech, a to na výzvu žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Oba soudy respektovaly transformační princip, podle něhož věci získané jen z oddělených, výlučných prostředků jednoho z manželů, zůstávají v jeho výlučném vlastnictví. V průběhu řízení bylo prokázáno, že celá kupní cena za uvedené nemovitosti byla zaplacena z peněz, které obdržel výlučně žalovaný darem od svých rodičů. Soudy také správně vzaly v úvahu skutečnost, že účastníci podepisovali smlouvu odděleně. Jak již uvedl u soudu prvního stupně, myslel si, že podpis žalobkyně na kupní smlouvě je nutný jako její souhlas s tím, že nemovitosti kupuje. N e j v y š š í s o u d po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř., nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některým z uvedených vad došlo. Proto se dovolací soud dále zabýval jen dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem, tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), konkrétně řešením zásadní otázky, zda do bezpodílového spoluvlastnictví manželů patří nemovitosti, koupené za trvání jejich manželství, jestliže podle kupní smlouvy byli oba manželé kupujícími, avšak kupní cena byla zaplacena zcela z oddělených finančních prostředků jen jednoho z nich. S ohledem na ustanovení § 868 obč. zák. je třeba tuto otázku posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen “obč. zák.”). Podle § 143 obč. zák. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Osobního vlastnictví k věci lze nabýt mimo jiné koupí (§ 133 obč. zák.), přičemž smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu (§ 46 odst. 1 obč. zák.). Vlastnictví k převáděné nemovitosti se podle § 134 odst. 2 obč. zák. nabývalo až registrací převodní smlouvy státním notářstvím. Obecně platí a soudní praxe jednotně vychází z toho, že věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů (např. z peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo které sám získal darováním), se nestává předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. Tak je tomu v běžných případech koupě věci jedním z manželů z jeho výlučných zdrojů resp. prostředků, kdy ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí. Odlišné důsledky však nastávají v případě, kdy je sice kupní cena zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími jsou oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. V tomto případě výlučně “investující” manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci do bezpodílového spoluvlastnictví, a druhý manžel toto akceptuje. Tato vůle obou manželů je pak rozhodující z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví. Není zvláštního rozdílu mezi touto situací a situací, kdy dvě osoby koupí určitou věc za peníze pouze jedné z nich s tím, že budou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky. Těmi se pak stávají realizací platného převodu vlastnictví ke kupované věci bez ohledu na poměr jimi vynaložených prostředků na koupi věci. V dané věci účastníci jako manželé předmětnou kupní smlouvou, mající všechny potřebné náležitosti, nesporně projevili shodnou vůli nabýt nemovitosti v L. do bezpodílového spoluvlastnictví. Pro posouzení otázky, zda tyto nemovitosti patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků či nikoli, byl rozhodující jejich projev vůle vyjádřený v písemné a registrované kupní smlouvě, jejíž platnost nebyla nijak zpochybněna, bez ohledu na to, z jakých finančních prostředků byla kupní cena zaplacena. Skutečnost, že kupní cena byla zaplacena z finančních prostředků darovaných rodiči žalovaného jen žalovanému, tak sama o sobě bez dalšího nemohla vést k závěru, že nemovitosti v L. do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nepatří. Žalovanému nic nebránilo, aby uzavřel takovou kupní smlouvu, podle které by jako kupující vystupoval jen on sám a nemovitosti tak nabyl do svého výlučného vlastnictví. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné. Dovolacímu soudu proto nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit v celém rozsahu, neboť jde o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že vadami právního posouzení věci trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4481/	18.04.2000	21 Cdo 2525/99	Sbírkový text rozhodnutí Zástavní věřitel podal u soudu dne 19. 2. 1999 návrh, kterým se domáhal, aby byl k uspokojení jeho pohledávky ve výši 1 165 000 Kč s 22% úrokem od 21. 12. 1993 do zaplacení nákladů předchozího řízení ve výši 63 657,10 Kč a nákladů tohoto řízení, nařízen prodej zástavy ve společném jmění zástavních dlužníků, a to „zemědělské usedlosti čp. 15 spolu s zast. pl. č. 23 o výměře 1287 m2, zahradou parc. č. 334 o výměře 777m2, vše zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 11, vedeném Katastrálním úřadem v T. pro kat. úz. T., obec S., se vším, co k těmto nemovitostem patří a náleží“. Návrh zdůvodnil zejména tím, že k zajištění závazku ze smlouvy o úvěru ze dne 23. 10. 1992, původně uzavřené s R. K., který posléze převzala V. K. a který mu vůči dlužníku byl přiznán „rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze“, bylo zřízeno na základě zástavní smlouvy ze dne 23. 2. 1993 zástavní právo k uvedeným nemovitostem. Protože jeho pohledávka nebyla uspokojena v plném rozsahu ani výkonem rozhodnutí, vedeným u Okresního soudu v Táboře, požaduje, aby soud ve smyslu ustanovení § 151f obč. zák. a § 372 o.s.ř. nařídil prodej zástavy. O k r e s n í s o u d v Táboře usnesením ze dne 19. 4. 1999 návrhu vyhověl a rozhodl, že zástavní dlužníci jsou povinni zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 31 625 Kč, přičemž „nařízený výkon rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady“, že zástavním dlužníkům se zakazuje, aby nemovitosti převedli, případně „je jinak zatížili“, a že zástavním dlužníkům se ukládá, aby do 15 dnů „oznámili, zda, případně kdo, má k uvedeným nemovitostem předkupní právo“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny všechny předpoklady pro nařízení prodeje zástavy, neboť zástavní věřitel doložil, že k prodávaným nemovitostem bylo k zajištění jeho pohledávky zřízeno zástavní právo, předložil vykonatelné rozhodnutí proti „obligačnímu dlužníkovi“ a je „zde i tvrzení, že pohledávka nebyla řádně uspokojena“. Prodej zástavy je možné nařídit, i když zástavní právo vzniklo před účinností zákona č. 165/1998 Sb., který změnou ustanovení § 151f obč. zák. a § 372 o.s.ř. zástavnímu věřiteli umožnil navrhnout u soudu prodej zástavy. Zástavní právo totiž slouží k zajištění pohledávky tím, že v případě jejího řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z „věci zastavené“, a zástavní věřitel si již před novou právní úpravou musel být vědom „rizika, že k úhradě pohledávky bude použito výtěžku z jeho věci“. Zákon č. 165/1998 Sb. použití ustanovení § 151f obč. zák. a § 372 o.s.ř. z hlediska retroaktivity nijak neomezuje; naopak dává „procesní možnosti, které zástavní věřitel dříve neměl“, a v „hmotněprávní rovině nedoznal změny, která by mohla vést k závěru, že jeho aplikace připadá v úvahu pouze u zástavních smluv vzniklých po účinnosti předpisu“. K odvolání zástavních dlužníků K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – usnesením ze dne 30. 6. 1999 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh zamítl, a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním dlužníkům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 11 925 Kč „na účet“ advokátky JUDr. J. V. Odvolací soud dovodil, že právní řád při úpravě soukromoprávních vztahů vychází – v souladu s požadavkem právní jistoty účastníků občanskoprávních vztahů – ze zásady, že „vznik práva či právních vztahů i nároky z nich vzniklé se posuzují podle předpisů, které byly platné v době jejich vzniku, pokud právní norma nestanoví jinak“. I když zákon č. 165/1998 Sb. výslovně „neomezuje z hlediska retroaktivity“ použití novelizovaných ustanovení § 151f obč. zák., § 274 písm. a) o.s.ř. a § 372 o.s.ř., nelze postupovat při uspokojení pohledávky zástavního věřitele – a tak je tomu i v posuzovaném případě – podle této nové právní úpravy, jestliže zástavní právo vzniklo přede dnem 1. 9. 1998. Přestože zástavní dlužník si musel být i za účinnosti dosavadní právní úpravy vědom „rizika, že k úhradě pohledávky zástavního věřitele může být použito výtěžku z jeho věci“, dosavadní právní úprava vždy vyžadovala k uspokojení pohledávky zástavního věřitele „existenci exekučního titulu, rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení proti zástavnímu dlužníku“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. dovolání. Namítá, že zástavní věřitel měl právo na uspokojení své pohledávky prodejem zastavené věci i před účinností právní úpravy, obsažené v zákoně č. 165/1998 Sb., a že tato „nová“ právní úprava jen nově stanoví postup, jak uspokojení pohledávky dosáhnout. Odvolací soud proto při svém rozhodování vycházel z nesprávného právního názoru, když dovodil, že podle této „nové“ právní úpravy lze postupovat jen ohledně zástavních práv, která vznikla po 1. 9. 1998. Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc vrátil k dalšímu řízení. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.1 o.s.ř. a že dovolání proti tomuto usnesení je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Proto dovolání zástavního věřitele zamítl. Z odůvodnění: Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998), není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena. Podle ustanovení § 151f odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998), je-li na zajištění téže pohledávky zastaveno několik samostatných věcí, zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky nebo její části z kterékoliv zástavy. Otázka, jak se zástavní věřitel může v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 domáhat uspokojení ze zástavy, nebyla v soudní praxi ani v právní teorii řešena jednotně. Soudní praxe dospěla k závěru, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994, sp. zn. 5 Co 1599/94 , uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Nejvyšší soud pak vyslovil právní názor (srov. například jeho usnesení ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97 , uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§ 151f odst. 1 obč. zák.), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Na tomto právním názoru, jehož publikací ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud sledoval sjednocení rozhodovací činnosti soudů o výše uvedené otázce, nemá dovolací soud důvod nic měnit. S účinností od 1. 9. 1998 bylo změněno ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. tak, že slova „se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze“ byla nahrazena slovy „zástavní věřitel u soudu navrhnout prodej“, a ustanovení § 151f odst. 2 obč. zák. tak, že slova „zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky nebo její části z“ byla nahrazena slovy „může zástavní věřitel k uspokojení své celé pohledávky nebo její části navrhnout u soudu prodej“ (srov. čl. III a čl. VIII zákona č. 165/1998 Sb.). V čl. IV zákona č. 165/1998 Sb. byla současně provedena změna Občanského soudního řádu; v ustanovení § 274 o.s.ř. bylo vloženo písmeno a), podle kterého „ustanovení § 251 až 271 se použije i na výkon usnesení soudu o prodeji zástavy“, a bylo změněno ustanovení § 372 o.s.ř. tak, že zní: „Stanoví-li zákon, že zástavní věřitel může u soudu navrhnout prodej zástavy, použijí se přiměřeně ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí nebo prodejem nemovitostí“. Uvedená „nová“ právní úprava zástavního práva, účinná od 1. 9. 1998, poskytuje zástavnímu věřiteli – na rozdíl od dosavadní úpravy (nehledě k ustanovení § 299 odst. 2 obch. zák.) – právo navrhnout u soudu prodej zástavy a uspokojit se tak v řízení před soudem z výtěžku prodeje zástavy, aniž by mu musela být – jako tomu bylo dosud – pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí. S názorem dovolatele, že tato „nová“ právní úprava zástavního práva „jen nově stanoví postup, jak uspokojení pohledávky dosáhnout“, nelze souhlasit. Ve skutečnosti přináší – jak uvedeno výše – nový nárok, který z dosavadní právní úpravy zástavního práva (nehledě k ustanovení § 299 odst. 2 obch. zák.) nevyplýval a který může zástavní věřitel uplatnit vedle jiných (dosavadních) oprávnění směřujících k výkonu (realizaci) zástavního práva. V posuzovaném případě soudy zjistily (správnost těchto zjištění dovolatel nenapadá), že zástavní právo k nemovitostem, jejichž prodej zástavní věřitel navrhuje, vzniklo na základě zástavní smlouvy ze dne 23. 2. 1993; zástavní právo podle této smlouvy bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR rozhodnutím Katastrálního úřadu v T. s tím, že právní účinky vkladu nastaly dnem 5. 3. 1993. Pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 23. 10. 1992, k jejímuž zajištění uvedené zástavní právo sloužilo, byla zástavnímu věřiteli proti dlužníku přisouzena rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 1995, který nabyl podle potvrzení vyznačeném na rozsudku právní moci dnem 19. 8. 1996. Za situace, kdy zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas splněna a kdy tedy vzniklo zástavnímu věřiteli právo na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy nepochybně v době do 31. 8. 1998, byl pro rozhodnutí o návrhu zástavního věřitele na prodej zástavy mimo jiné významný závěr o tom, zda „nová“ právní úprava zástavního práva, obsažená v čl. III a IV zákona č. 165/1998 Sb., se použije i na právní vztahy ze zástavních práv, vzniklé přede dnem 1. 9. 1998. Nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít – obecně vzato – na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu (takovouto úpravu například obsahuje – s některými výjimkami – ustanovení § 763 obch. zák.). Obvykle nový právní předpis má vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Zákon č. 165/1998 Sb. obsahuje přechodná ustanovení ve svém čl. VI. Ve vztahu k zástavnímu právu a k prodeji zástavy (k právním úpravám obsaženým v čl. III a IV tohoto zákona) však žádná samostatná (zvláštní) přechodná ustanovení nebyla přijata. Při výkladu právní otázky, jaký má vliv právní úprava zástavního práva, obsažená v čl. III zákona č. 165/1998 Sb., na právní vztahy, vzniklé před 1. 9. 1998, dovolací soud v první řadě přihlédl k tomu, že pravá zpětná účinnost (retroaktivita) této právní úpravy je nepřípustná. K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právních vztahů ze zástavního práva) dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95 , uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 – I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.). Dovolací soud vzal dále v úvahu, že zákon č. 165/1998 Sb. – jak uvedeno výše – nestanoví, že by se právní úpravou, obsaženou v jeho čl. III, měly řídit právní vztahy a práva a nároky z nich vyplývající jen tehdy, jestliže vznikly až po jeho účinnosti, a že závěr v tomto směru nelze dovodit ani ze smyslu a účelu této „nové“ právní úpravy zástavního práva. Má-li být náležitě vystižen smysl a účel právní úpravy, obsažené v čl. III zákona č. 165/1998 Sb., která s účinností od 1. 9. 1998 poskytuje zástavnímu věřiteli „nové“ právo v realizaci zástavního práva (spočívající v tom, že zástavní věřitel může navrhnout u soudu prodej zástavy a uspokojit se tak v řízení před soudem z výtěžku prodeje zástavy, aniž by mu musela být zajištěná pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí), a nemá-li současně dojít k nepřípustnému zásahu do již nabytých práv (zejména k odnětí práv, která účastníci již nabyli podle dosavadní právní úpravy zástavního práva), je tím implikován závěr, že při řešení uvedené právní otázky musí být vycházeno z nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) „nové“ právní úpravy zástavního práva. V posuzovaném případě to znamená, že právní úpravou, obsaženou v čl. III zákona č. 165/1998 Sb. (tj. ustanovením § 151f obč. zák., ve znění účinném od 1. 9. 1998), se řídí rovněž právní vztahy ze zástavního práva, které vzniklo do 31. 8. 1998, avšak až od 1. 9. 1998, a že vznik zástavního práva a práva a nároky z něj vyplývající, které vznikly do 31. 8. 1998, se spravují dosavadní právní úpravou (tj. ustanovením § 151f obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998, jde-li o právní vztahy ze zástavního práva, vzniklého na základě zástavní smlouvy uzavřené po 1. 1. 1992). Z uvedeného současně vyplývá, že právní úpravu, obsaženou v čl. IV zákona č. 165/1998 Sb. (tj. ustanovení § 274 písm. a/ a § 372 o.s.ř., ve znění účinném od 1. 9. 1998), lze použít jen tehdy, vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo navrhnout u soudu prodej zástavy podle ustanovení § 151f obč. zák., ve znění účinném od 1. 9. 1998. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zástavní věřitel je ve smyslu ustanovení § 151f obč. zák. (ve znění účinném od 1. 9. 1998) oprávněn navrhnout u soudu prodej zástavy a že soud ve smyslu ustanovení § 274 písm. a) a § 372 o.s.ř. (ve znění účinném od 1. 9. 1998) rozhodne o prodeji zástavy rovněž tehdy, vzniklo-li právo zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy v době od 1. 9. 1998, i když zástavní právo zajišťující jeho pohledávku vzniklo již v době do 31. 8. 1998. V případě, že právo (nárok) na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy vzniklo do 31. 8. 1998, spravuje se toto právo (nárok) zástavního věřitele i v době od 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vzniklo před účinností zákona č. 165/1998 Sb. nejen samotné zástavní právo k nemovitostem ve společném jmění zástavních dlužníků, ale i nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, když dlužník ze smlouvy o úvěru řádně a včas tuto pohledávku nesplnil, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že návrhu na prodej zástavy, vycházejícímu z právní úpravy účinné od 1. 9. 1998, nebylo možné vyhovět. Usnesení odvolacího soudu je tedy správné; Nejvyšší soud proto dovolání zástavního věřitele podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl. 1) Jde o výklad ustanovení občanského soudního řádu a občanského zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 2001.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4441/	14.04.2000	21 Cdo 1774/99	Sbírkový text rozhodnutí Oprávněný navrhl, aby soud nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 9. 1997 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998 k uspokojení jeho pohledávky ve výši 595 189 Kč se 17% úrokem od 1. 9. 1998 do zaplacení výkon rozhodnutí „přikázáním pohledávky oprávněného v částce 595 189 Kč z účtu povinného K. K., vedeného u K. banky, a. s., na jméno R. K. u pobočky v P. – 7“. Návrh zdůvodnil tím, že na pohledávku přiznanou mu výše uvedenými rozhodnutími povinný dosud nic nezaplatil, že oprávněný vzhledem k „protipohledávce“ požaduje v tomto řízení pouze vymožení částky 595 189 Kč a že povinný má účet v K. bance, a. s., pobočce v P. – 7, který je evidován na manželku povinného R. K. a na kterém jsou uloženy finanční prostředky patřící do společného jmění manželů. O b v o d n í s o u d pro Prahu 7 usnesením ze dne 8. 9. 1998 nařídil „podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí – rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 9. 1997, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce Kč 595 189 se 17% úroky od 1. 9. 1998 do zaplacení a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí Kč 15 828 výkon rozhodnutí odepsáním uplatněné pohledávky z účtu u peněžního ústavu: K. banka, a. s., pobočka v P. – 7, vedeného na jméno R. K., bytem P. – 7, D. ul. (manželka povinného)“; tomuto peněžnímu ústavu mimo jiné přikázal odepsat z účtu manželky povinného uplatněnou pohledávku s příslušenstvím. Při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud prvního stupně vycházel z předpokladu, že „jak závazek povinného, tak i finanční prostředky“ uložené na označeném účtu, patří do společného jmění povinného a jeho manželky R. K., a dovodil, že jsou splněny všechny předpoklady k nařízení výkonu rozhodnutí. K odvolání povinného M ě s t s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 30. 11. 1998 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh na výkon rozhodnutí zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 828 Kč k rukám advokáta JUDr. V. K. Dospěl k závěru, že ustanovení § 255 odst. 2 o.s.ř. „nedopadá na exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (§ 303 a násl. o.s.ř.)“, neboť tímto výkonem rozhodnutí je postihován nárok (pohledávka) na výplatu peněžní částky, který (kterou) má povinný vůči peněžnímu ústavu, a tento nárok (pohledávka) není věcí a nemůže být předmětem vlastnického práva; nelze tedy výkon rozhodnutí vést na oprávněným označený účet jen proto, že je to účet manželky povinného. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že účet u K. banky, a. s., vedený na jméno R. K., vznikl tak, že manželka povinného uzavřela s K. bankou, a. s., smlouvu o běžném účtu a že podle této smlouvy svěřila bance na něm evidované peněžní prostředky. Právo nakládat s peněžními prostředky na účtu, které spočívá „v obligačním nároku R. K. na vyplacení částky evidované na účtu nebo v provedení platby dle jí podaného příkazu“, nemá nic společného s tím, kdo je vlastníkem bance svěřených peněžních prostředků. Protože postavení manžela povinného je ustanovením § 255 odst. 2 o.s.ř. vymezeno jen z procesního hlediska a protože se manžel povinného nestává účastníkem řízení o výkon rozhodnutí v okamžiku, kdy by bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že věc postižená výkonem rozhodnutí tvoří masu společného jmění, ale až tehdy, kdy je to mezi účastníky nesporné nebo kdy to povinný nebo jeho manžel tvrdí (a k tomu v posuzovaném případě „nedošlo“), nemůže být ani z tohoto hlediska návrh na výkon rozhodnutí důvodný. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá, že odvolání povinného proti usnesení soudu prvního stupně, v němž namítal překážku litispendence, není „evidentně důvodné, a že k odvolání manželky povinného neměl přihlížet, neboť jednak není účastnicí řízení, jednak uvádí nepravdivé údaje o tom, že by na účtě byly prostředky dětí“. Odvolací soud se měl podle názoru dovolatele „striktně držet písemných návrhů v řízení učiněných a argumentace tam obsažené“. Povinný nenamítal, že by na účtě jeho manželky byly jiné prostředky, než jeho výlučné prostředky; pokud si odvolací soud chtěl v této věci opatřit důkazy, měl nařídit jednání. Odvolací soud však nesprávně, bez změny skutkového základu, učinil skutkové závěry nepodložené návrhy účastníků a nesprávně dovodil, že není možné vést výkon rozhodnutí z účtu u peněžního ústavu, znějícího na manželku povinného, na kterém jsou uloženy finanční prostředky povinného; na účtu manželky povinného jsou tyto finanční prostředky jen proto, že se povinný domnívá, že tímto způsobem znemožní uspokojení vymáhaného nároku. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Povinný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedl, že finanční prostředky uložené na účtě, na který je veden výkon rozhodnutí, skutečně náleží pouze jeho manželce. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243 a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Proto je zamítl. Z o d ů v o d n ě n í : Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.). Výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky lze mimo jiné provést přikázáním pohledávky povinného (srov. § 258 odst.1 o.s.ř.). Pohledávky, které má povinný za svými dlužníky, se pro účely výkonu rozhodnutí rozlišují na pohledávky z účtu u peněžního ústavu, na jiné peněžité pohledávky a na jiná majetková práva, která jsou převoditelná, nejsou peněžitou pohledávkou a nepřísluší jen povinnému osobně (viz hlavu třetí šesté části o.s.ř.). Postižení pohledávky z účtu u peněžního ústavu výkonem rozhodnutí upravují ustanovení § 303 až 311 o.s.ř. Podle ustanovení § 303 odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u tuzemského peněžního ústavu (tj. banky, pobočky zahraniční banky a spořitelního a úvěrního družstva) se provede jejím odepsáním z účtu do výše přisouzené pohledávky s příslušenstvím. Podle ustanovení § 305 o.s.ř. k návrhu oprávněného soud rozhodne o nařízení výkonu usnesením, ve kterém a) přikáže peněžnímu ústavu, aby po tom, co mu bude doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, zablokoval peněžní prostředky na účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, b) přikáže peněžnímu ústavu, aby po tom, co mu bude doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, odepsal peněžní prostředky z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství a vyplatil je oprávněnému, c) zakáže povinnému, aby po tom, co mu bude doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, nakládal s peněžními prostředky na účtu až do výše vykonatelné pohledávky a jejího příslušenství. Předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu je – jak vyplývá z výše citovaných ustanovení § 303 odst.1 a § 305 o.s.ř. – pohledávka, kterou má povinný z účtu vůči peněžnímu ústavu, jenž pro něj zřídil účet. S názorem dovolatele, že pro nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu je rozhodné, zda peněžní prostředky uložené na účtě patří povinnému, a že tento výkon rozhodnutí lze vést i na účet manžela povinného, jsou-li na něm uloženy peněžní prostředky povinného, dovolací soud nesouhlasí. Účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (srov. § 708 až 715 obch. zák.) nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu (srov. § 716 až 719 obch. zák.). Uzavřením smlouvy vzniká mezi peněžním ústavem a majitelem účtu dvoustranný závazkový právní vztah, který je mimo jiné charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a ze zůstatku účtu platit úroky, že majitel vkladového účtu je povinen vložit na účet peněžní prostředky a přenechat jejich využití peněžnímu ústavu, že peněžní ústav je povinen podle písemného příkazu majitele běžného účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě mu vyplatit požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám, že peněžní ústav je povinen po uplynutí sjednané doby nebo po účinnosti výpovědi vyplatit majiteli vkladového účtu uvolněné peněžní prostředky a že peněžní ústav je povinen po zániku smlouvy vyplatit majiteli účtu zůstatek účtu. Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) používá v ustanoveních § 708 a násl. termín „majitel účtu“, i když účet sám o sobě nemá majetkovou hodnotu a peněžní prostředky na něm uložené jsou v majetku peněžního ústavu. Za „majitele účtu“ je třeba z pohledu ustanovení obchodního zákoníku o běžném a vkladovém účtu považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet. Na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu je peněžní ústav povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny (event. písemnými příkazy) majitele účtu; skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtě, tu opět není významná. Oprávnění (nároky) majitele účtu, spočívající – obecně vzato – v tom, aby mu nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí podle ustanovení § 303 až § 311 o.s.ř. Nařízením výkonu rozhodnutí soud vstupuje do závazkového právního vztahu mezi majitelem účtu a peněžním ústavem; k uspokojení vymáhané peněžité pohledávky oprávněného totiž přikazuje oprávněnému, a to způsobem, uvedeným v ustanovení § 305 o.s.ř., až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím uvedenou pohledávku majitele účtu z jeho účtu u peněžního stavu. Tímto přikázáním pohledávky z účtu majitel účtu pozbývá svoji pohledávku z účtu až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím a peněžní ústav ji vyplatí oprávněnému jako osobě, která přikázáním pohledávky majitele účtu získala právo uspokojit se z peněžních prostředků uložených na jeho účtu. Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se týká pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu, vyplývá z výše uvedeného mimo jiné to, že je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet uloženy (s výhradou účelově určených prostředků – § 310 o.s.ř.). Podstatná z tohoto hlediska je jedině skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí podle ustanovení § 303 až § 311 o.s.ř. Uvedené platí i v případě, že peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů byly uloženy na účet, jehož majitelem je jeden z manželů. Jsou-li nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy věci ve společném jmění manželů, je účastníkem řízení, pokud jde o tyto věci, i manžel povinného (srov. § 255 odst.2 o.s.ř. a čl. VIII bod 2, větu třetí, zákona č. 91/1998 Sb.). Předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu není – jak uvedeno výše – věc (a ani jiný majetek), ale nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu). Protože společné jmění manželů může tvořit majetek, a to jen majetek již nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (srov. § 143 odst.1 písm. a/ obč. zák.), není pohledávka z účtu, jehož majitelem je jeden z manželů, součástí společného jmění; do společného jmění mohou patřit jen peněžní prostředky z účtu již vybrané (peněžním ústavem vyplacené jednomu z manželů – majiteli účtu podle jeho pokynu). Manžel povinného tedy nemůže být považován za účastníka řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (obdobně ve vztahu k nároku na mzdu, srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1965, sp.zn. 8 Co 558/65 , uveřejněné pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966). Ustanovení § 255 odst. 2 o.s.ř. navíc odpovídá pouze na otázku, kdy (za jakých okolností) se manžel povinného stává účastníkem řízení, zatímco otázka, čí účet může být postižen výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, je řešena v ustanovení § 305 o.s.ř. Protože ustanovení § 255 odst. 2 o.s.ř. řeší jen otázku účastenství manžela povinného v řízení o výkon rozhodnutí, nelze z něj dovozovat (jak to naznačuje dovolatel), že by výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu mohl postihovat právo na výplatu peněžních prostředků uložených na účtu u peněžního ústavu – pohledávku z účtu, jehož majitelem je manžel povinného. Výkon rozhodnutí může být nařízen a proveden – jak vyplývá zejména z ustanovení § 251 a § 261 o.s.ř. – jen proti tomu, kdo je, podle k výkonu navrženého rozhodnutí, popřípadě jiné listiny podle zákona způsobilé k soudnímu výkonu rozhodnutí, povinnou osobou. V případě, že povinná osoba není majitelem účtu a nemá tedy ani pohledávku z účtu, jejíhož přikázání se oprávněný v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí domáhá, není možné výkon rozhodnutí přikázáním této pohledávky z účtu nařídit a ani provést (byl-li přesto nesprávně nařízen), i kdyby peněžní prostředky, které jsou na účtě uloženy, patřily před vložením na účet povinnému, popřípadě by patřily do společného jmění povinného a jeho manžela. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle ustanovení § 303 a násl. o.s.ř. může být nařízen a proveden jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný. Jiná pohledávka z účtu není způsobilým předmětem tohoto výkonu rozhodnutí, i kdyby na účet byly vloženy peněžní prostředky povinného, případně peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů (povinného a majitele účtu). Uvedený závěr ovšem nelze vykládat tak, že by tyto peněžní prostředky vůbec nebylo možné postihnout cestou výkonu rozhodnutí. V závislosti na tom, z jakého právního titulu byly na účet uloženy, se oprávněný může domáhat vůči majiteli účtu (jako poddlužníku) nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky povinného (§ 312 a násl. o.s.ř.), popřípadě postižením tzv. jiného majetkového práva povinného (§ 320 o.s.ř.); předmětem výkonu rozhodnutí by tu byla pohledávka povinného nebo jeho jiné majetkové právo, na základě kterého má vůči majiteli účtu právo na prostředky vložené na účet. V posuzovaném případě se oprávněný domáhal nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu, jehož majitelkou je manželka povinného R. K. Protože bez ohledu na to, zda na tento účet byly vloženy peněžní prostředky výlučně patřící povinnému nebo peněžní prostředky patřící do společného jmění povinného a jeho manželky, není možné nařídit a ani provést výkon rozhodnutí přikázáním této pohledávky z účtu, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že návrh oprávněného musí být zamítnut. Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13400/	13.04.2000	3 Tz 42/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 1994 sp. zn. 2 T 55/93. Trestní stíhání obviněného P. D. pro skutek spočívající v tom, že dne 24. 3. 1993 v době od 15.00 hod. do 15.20 hod. v P. z pozemku firmy I. společně s další osobou odtáhli osobní motorové vozidlo zn. Trabant 601, čímž způsobili majiteli vozidla R. H. škodu ve výši 2800 Kč, v čemž byl obžalobou bývalého obvodního prokurátora pro Prahu 4 ze dne 16. 8. 1993 sp. zn. 2 Pv 2117/93 spatřován trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. s ohledem na čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, uveřejněné pod č. 20/1998 Sb., zastavil. Z odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 1994 sp. zn. 2 T 55/93 byl obviněný P. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb., a to na základě zjištění, že dne 24. 3. 1993 v době od 15.00 hod do 15.20 hod v P. z pozemku firmy I. společně s P. T. odtáhli osobní motorové vozidlo zn. Trabant 601 majitele R. H. do bydliště P. T. a způsobili tak poškozenému R. H. škodu ve výši 2800 Kč. Za to byl P. D. uložen peněžitý trest ve výši 2000 Kč a pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho týdne. Rozsudek nabyl právní moci až dne 2. 2. 1999, neboť obviněnému P. D. se delší dobu nedařilo doručit opis písemného vyhotovení rozsudku. Proti výše označenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. D. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti vytkl, že obvodní soud porušil ustanovení § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. v návaznosti na čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Poukázal na to, že podle čl. I písm. a) této amnestie prezident republiky nařídil, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro úmyslné trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. Obviněný P. D. je osobou soudně dosud netrestanou a je stíhán pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., na který je stanovena trestní sazba do dvou let odnětí svobody. Trestný čin spáchal dne 24. 3. 1993, tj. přede dnem 3. 2. 1998. V době vyhlášení amnestie napadený rozsudek nebyl obviněnému doručen a nenabyl ani právní moci. Za této situace bylo povinností Obvodního soudu pro Prahu 4 aplikovat ustanovení čl. I písm. a) citovaného amnestijního rozhodnutí, neboť použití amnestie nebránil ani čl. IV odst. 1 amnestie. Obvodní soud pro Prahu 4 měl tedy rozhodnout o zastavení trestního stíhání obviněného P. D., a pokud tak neučinil, porušil v jeho neprospěch zákon ve výše již uvedených ustanoveních. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl ve výše již uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného P. D., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona v intencích ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jakož i správnost postupu řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že v řízení, které tomuto pravomocnému rozsudku předcházelo, skutečně došlo k porušení zákona, a to v tom směru a rozsahu, jak je vytýkáno podanou stížností pro porušení zákona. Z ustanovení § 231 odst. 1 tr. ř. se podává, že pokud mimo hlavní líčení vyjde najevo některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. odůvodňujících v hlavním líčení zastavení trestního stíhaní podle § 223 odst. 1 tr. ř., pak soud i mimo hlavní líčení rozhodne o zastavení trestního stíhání. Podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. musí být zastaveno trestní stíhání, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (uveřejněna pod č. 20/1998 Sb.) bylo v čl. I písm. a) nařízeno, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. Z čl. IV odst. 1 této amnestie mimo jiné vyplývá, že ustanovení čl. I se nevztahuje jednak na osoby, které kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto rozhodnutí, byly v posledních deseti letech přede dnem tohoto rozhodnutí odsouzeny k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin nebo které byly v posledních deseti letech propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody za takový trestný čin, pokud se na ně nehledí, jako by odsouzeny nebyly, jednak na taxativně vyjmenované trestné činy, mezi nimiž není ovšem uveden trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. V souladu s revizním principem zakotveným pro řízení o stížnosti pro porušení zákona v ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. se Nejvyšší soud předně zabýval přezkoumáním všech výroků napadeného rozsudku týkajících se obviněného Pˇ. . Přitom shledal, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou ve všech směrech správná úplná a mají dostatečnou oporu v dokazování provedeném v hlavním líčení. Právní posouzení věci odpovídá zjištěnému skutkovému stavu a zákonu. Rovněž uloženému trestu nelze nic vytknout, neboť odpovídá kriteriím naznačeným v ustanoveních § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Dále lze konstatovat, že i řízení, jež předcházelo vyhlášení rozsudku obvodním soudem v hlavním líčení dne 4. 11. 1994, nevykazuje žádné závady. Z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona je zřejmé, že ministr spravedlnosti ve skutečnosti namítá, že k nesprávnému postupu obvodního soudu došlo až v době po vyhlášení napadeného rozsudku. Nejvyšší soud se tedy musel zabývat tím, zda je vůbec přípustné vytýkat ve stížnosti pro porušení zákona vady řízení, které nastaly v postupu příslušného orgánu činného v trestním řízení až poté, co již bylo napadené rozhodnutí učiněno (vyhlášeno, vydáno), pokud nastaly v době před jeho právní moci, a zda je Nejvyšší soud vůbec oprávněn podrobit svému přezkumu řízení předcházející pravomocnému rozhodnutí i z hlediska takových vad, které nastaly až po učinění napadeného rozhodnutí. Podle § 216 odst. 1 tr. ř. je ministr spravedlnosti oprávněn podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Podle § 267 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumá jak správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, tak i správnost řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo. Jestliže napadeným rozhodnutím ve smyslu výše uvedených ustanovení může být jedině rozhodnutí, které nabylo právní moci, pak též řízením, které mu předcházelo, je nejen ta část řízení, která probíhala do okamžiku, než bylo rozhodnutí učiněno (např. jeho vyhlášením), nýbrž i ta část řízení, která probíhá poté, tj. až do právní moci rozhodnutí. Je zřejmé, že tuto část řízení nelze vyloučit z přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu, neboť jde o součást řízení předcházející pravomocnému rozhodnutí, jež může mít vliv na správnost rozhodnutí. I poté, co bylo rozhodnutí učiněno, až do okamžiku, kdy rozhodnutí nabude právní moci, ve věci nadále probíhá řízení, neboť mohou nastat procesní situace, které budou vyžadovat patřičné procesní úkony (procesní činnost) ze strany orgánů činných v trestním řízení (např. v posuzované věci vyvstala nutnost posoudit použití amnestie). Též tato část řízení je nedílnou součástí celého řízení předcházejícího pravomocnému rozhodnutí, jež je napadeno stížností pro porušení zákona. Ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 a § 267 odst. 1 tr. ř. je řízením, jež předcházelo pravomocnému rozhodnutí, které je napadeno stížností pro porušení zákona a které podléhá přezkumnému oprávnění Nejvyššího soudu, celé řízení předcházející tomuto rozhodnutí, tj. od jeho zahájení až do okamžiku právní moci napadeného rozhodnutí, byť použití jen jazykového výkladu těchto ustanovení by mohlo nasvědčovat závěru opačnému. S ohledem na výše uvedené závěry se tak Nejvyšší soud mohl zabývat podanou stížností pro porušení zákona, která dokladovala nesprávnost rozhodnutí obvodního soudu takovou vadou řízení, k níž došlo až v době po vyhlášení napadeného rozsudku. I když podaná stížnost pro porušení zákona napadá rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 1994 sp. zn. 2 T 55/93, ve skutečnosti podstatu pochybení obvodního soudu spatřuje v tom, že neučinil žádný úkon k aplikaci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Nejvyšší soud se v tomto směru s podanou stížností pro porušení zákona plně ztotožnil. K pochybení na straně obvodního soudu došlo až v řízení po vyhlášení napadeného rozsudku v tom, že obvodní soud nechal bez povšimnutí ten fakt, že trestní stíhání obviněného nebylo ke dni 3. 2. 1998 pravomocně skončeno a že obviněný nebyl vyloučen z dobrodiní této amnestie. Poněvadž nařízení prezidenta republiky o zastavení trestního stíhání při splnění dalších stanovených podmínek bezpodmínečně zavazuje všechny orgány činné v trestním řízení, bylo povinností obvodního soudu posoudit, zda podmínky pro postup podle čl. I písm. a) této amnestie jsou splněny, či nikoliv. Obvodní soud pro Prahu 4 však namísto toho i v době po 3. 2. 1998 nesprávně pokračoval v doručování opisu písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 4 přitom v souvislosti s doručováním rozsudku zjistil (č. l. 80 spisu), že z opisu rejstříku trestů obviněného P. D. ze dne 3. 11. 1998 vyplývá, že obviněný dosud nebyl soudně trestán. Stejné zjištění učinil i Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Za situace, kdy napadený rozsudek nebyl ke dni 3. 2. 1998 v právní moci, bylo povinností obvodního soudu postupovat tak, jak to uložil prezident republiky v čl. I písm. a) citovaného rozhodnutí o amnestii. To znamená, že Obvodní soud pro Prahu 4 měl postupem podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnout o zastavení trestního stíhání obviněného P. D. pro skutek, jenž byl předmětem podané obžaloby bývalého obvodního prokurátora pro Prahu 4 ze dne 16. 8. 1993 sp. zn. 2 Pv 2117/93, když tomuto postupu nebránil ani čl. IV odst. 1 amnestijního rozhodnutí, neboť nebyla zjištěna žádná překážka, která by v tomto případě vylučovala použití amnestie prezidenta republiky. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona, ke kterému došlo v řízení, jež předcházelo pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 1994 sp. zn. 2 T 55/93 ve výše již citovaných ustanoveních v neprospěch obviněného P. D., dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a současně zrušil též všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pokud jde o další postup, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že věc byla ve všech směrech řádně objasněna a je zřejmé, že je zcela na místě použití amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Proto Nejvyšší soud ve shodě s ustanovením § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám ve věci tak, že trestní stíhání obviněného P. D. pro skutek popsaný v podané obžalobě bývalého obvodního prokurátora pro Prahu 4 ze dne 16. 8. 1993 sp. zn. 2 Pv 2117/93 zastavil.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4467/	11.04.2000	32 Cdo 2776/99	Sbírkový text rozhodnutí Napadeným usnesením potvrdil V r c h n í s o u d v Praze usnesení K r a j s k é h o o b c h o d n í h o s o u d u v Praze ze dne 12. 10. 1998, kterým tento soud zamítl návrh na zmocnění žalobce svolat mimořádnou valnou hromadu žalované. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že na žalovanou uvalila Komise pro cenné papíry rozhodnutím ze dne 18. 5. 1998 nucenou správu, čímž podle § 37e odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb. přešla působnost představenstva a valné hromady s dále uvedenou výjimkou na nuceného správce. Výjimku upravuje ustanovení § 37e odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb., podle něhož je nucený správce vázán omezeními uvedenými v rozhodnutí o zavedení nucené správy, nesmí rozhodnout o zrušení společnosti a nesmí dát bez souhlasu valné hromady návrh na prohlášení konkursu či zahájení vyrovnacího řízení. Z § 37e odst. 5 zákona č. 248/1992 Sb. vyplývá, že valné hromadě zůstává zachována působnost rozhodnout o návrhu nuceného správce na volbu členů orgánů, které volí valná hromada, a o návrhu opatření k nápravě činnosti investiční společnosti. Ustanovení § 37e zákona č. 248/1992 Sb. je ve vztahu k § 181 obch. zák. nutno chápat jako předpis speciální. Domoci se svolání mimořádné valné hromady podle § 181 odst. 4 obch. zák. přichází v úvahu jen tam, kde nucený správce nesplnil svoji povinnost ji svolat podle § 37e odst. 5 zákona č. 248/1992 Sb. nebo kde by měla rozhodovat o otázkách, ponechaných ustanovením § 37e odst. 4 citovaného zákona v její působnosti. Žalobce se domáhá zmocnění ke svolání mimořádné valné hromady “k projednání zprávy dozorčí rady k plnění opatření uložených řádnou valnou hromadou nucenému správci, projednání a kontroly plnění opatření uložených nucenému správci řádnou valnou hromadou, uložení nových opatření nucenému správci a projednání zprávy o činnosti nuceného správce.” Z uvedeného vyplývá, že valná hromady měla podle požadavku žalobce projednat a zkontrolovat dosavadní činnost nuceného správce. Plnění povinností nuceného správce podléhá státnímu dozoru, který vykonává podle § 7 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 15/1998 Sb. Komise pro cenné papíry. Ta je také podle § 37f odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb. oprávněna odvolat nuceného správce, porušuje-li své povinnosti. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro vyhovění návrhu na zmocnění ke svolání mimořádné valné hromady. Proto napadené usnesení potvrdil. Ve výroku svého rozhodnutí připustil odvolací soud dovolání pro otázku možnosti aplikace ustanovení § 181 odst. 4 obch. zák., neboť ji považuje za otázku zásadního právního významu. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 239 odst. 1, co do jeho důvodů na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. V odůvodnění dovolání především vyjádřil souhlas s tím, že ustanovení § 37e zákona č. 248/1992 Sb. je ve vztahu k ustanovení § 181 obch. zák. ustanovením speciálním. Dále uvedl, že podle ustanovení § 37e odst. 5 zákona č. 248/1992 Sb. je nucený správce povinen do tří měsíců od zavedení nucené správy svolat valnou hromadu investiční společnosti a předložit jí návrh na volbu osob do těch orgánů společnosti, které volí valná hromada, a návrh opatření k nápravě její činnosti. O otázkách uvedených v ustanovení § 37e odst. 5 zákona č. 248/1992 Sb. tedy nerozhoduje nucený správce, ale na jeho návrh valná hromada. Valná hromada akciové společnosti je jejím nejvyšším orgánem, který rozhoduje o nejdůležitějších otázkách vedení společnosti a je místem, kde jsou tyto otázky diskutovány. Ustanovení § 187 písm. k) obch. zák. umožňuje zahrnout do působnosti valné hromady rozhodování o dalších otázkách, nad rámec stanovený v § 187 obch. zák. Z dikce ustanovení vyplývá, že působnost valné hromady se týká jejího rozhodování. Pak podle § 37e odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb. přechází na nuceného správce ve vymezeném rozsahu pouze rozhodovací činnost valné hromady, nikoli však již funkce fóra, kde dochází k výměně názorů mezi akcionáři a mezi akcionáři a představenstvem, popřípadě nuceným správcem. Proto nemůže obstát tvrzení odvolacího soudu, že valnou hromadu lze svolat pouze v případech uvedených v ustanovení § 37e odst. 4 a 5 zákona č. 248/1992 Sb. Ustanovení § 181 odst. 1 obch. zák. určuje, že za podmínek v něm stanovených lze požádat představenstvo o svolání valné hromady k projednání navržených záležitostí. Z uvedeného vyplývá, že zákonodárce měl v úmyslu poskytnout menšinovým akcionářům možnost diskutovat na valné hromadě o otázkách, které považují za důležité. Z toho vyplývá, že ustanovení § 181 obch. zák. lze použít kdykoliv, tedy i během nucené správy, když § 37e zákona č. 248/1992 Sb. suspenduje pouze jejich právo rozhodovat, tj. právo hlasovat. Takto svolaná valná hromada může být též podnětným impulsem směrem k nucenému správci jako podklad k jeho dalšímu rozhodování tak, aby společnost mohla být úspěšně vyvedena ze situace, do které se dostala. “Navíc, samotný program valné hromady lze změnit, respektive lze rozhodnout i o záležitostech, které v navrhovaném programu jednání valné hromady zařazeny nebyly, je-li splněna podmínka, že na dané valné hromadě jsou přítomni všichni akcionáři a s touto změnou také všichni akcionáři souhlasí (viz § 185 odst. 4 obch. zák.). Pak tedy může (i v našem případě) nastat situace, kdy mimořádná valná hromada bude i rozhodovat o záležitostech, které v souladu s § 37e zákona č. 248/1992 Sb. patří do její kompetence, a to i přesto, že v původním programu jednání této mimořádné valné hromady měla tato pouze projednávat záležitosti, které v § 37e zákona č. 248/1992 Sb. nejsou zmíněny.” Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud uzavřel, že výklad slova “působnost”, který předestřel dovolatel, je nesprávný. Působností orgánu se obecně rozumí vymezení okruhu otázek, které je tento orgán oprávněn projednávat a rozhodovat o nich. Přitom každý orgán je oprávněn se zabývat pouze těmi otázkami, které patří do jeho působnosti. To platí o všech orgánech, jejichž působnost zákon buď sám vymezuje, anebo upravuje způsob jejich vymezení. N e j v y š š í s o u d proto dovolání žalobce zamítl. Z odůvodnění: Pokud pak dovolatel spatřuje ve valné hromadě jakési diskusní fórum, jehož dalším účelem je rozvíjení diskuse mezi akcionáři navzájem, popřípadě mezi akcionáři a funkcionáři akciové společnosti, pak je třeba k tomu uvést, že takovou funkci může plnit valná hromada pouze potud, pokud se uvedené diskuse týkají jednotlivých bodů jejího programu, stanovených v rámci její působnosti. Nic samozřejmě nebrání tomu, aby akcionáři přítomní na valné hromadě diskutovali, ať již sami mezi sebou nebo s funkcionáři společnosti, mimo pořad valné hromady i o jiných otázkách, takové diskuse však nejsou součástí pořadu valné hromady. Tomu ostatně odpovídá i ustanovení § 180 obch. zák., které určuje, že akcionář je oprávněn účastnit se valné hromady, hlasovat na ní, požadovat a dostat vysvětlení záležitostí týkajících se společnosti, které jsou předmětem jednání valné hromady, a uplatňovat návrhy a protinávrhy. Že se takové návrhy a protinávrhy mohou týkat pouze jednotlivých bodů programu, vyplývá z ustanovení § 185 odst. 4 obch. zák., které stanoví, že záležitosti, které nebyly zařazeny do programu valné hromady, lze rozhodnout jen za účasti a se souhlasem všech akcionářů. Nemělo by totiž žádný logický smysl uplatňovat návrhy a protinávrhy, o kterých by valná hromada nemohla rozhodnout. (Při splnění podmínky ustanovení § 185 odst. 4 obch. zák. se pak záležitost, jejíž zařazení na pořad jednání odhlasovali všichni akcionáři, stává součástí programu.) Každá valná hromada musí mít podle ustanovení § 184 odst. 5 obch. zák. pořad jednání. Z toho vyplývá, že nelze svolat valnou hromadu bez pořadu spadajícího do její působnosti. Pokud pak dovolatel dovozuje, že z dikce ustanovení § 181 odst. 1 obch. zák. “akcionáři…. mohou požádat o svolání mimořádné valné hromady k projednání navržených záležitostí”, vyplývá možnost domáhat se svolání valné hromady k diskusi o pořadu, který není oprávněna projednávat a hlasovat o něm, uzavřel dovolací soud, že nelze ani jen samotným gramatickým výkladem tohoto ustanovení dovodit, že akcionář může požadovat projednání jakýchkoli záležitostí, a že logickým a systematickým výkladem, zejména ve vazbě na ustanovení § 187 obch. zák. je třeba dovodit, že svolání mimořádné valné hromady lze požadovat pouze k projednání záležitostí, které patří do působnosti valné hromady. Při výkladu zastávaném dovolatelem by bylo možno požadovat svolání valné hromady i o otázkách, které do působnosti valné hromady vůbec nepatří, ale patří do působnosti jiného orgánu společnosti. Tak např. by se akcionář společnosti, jejíž stanovy svěřují volbu představenstva dozorčí radě, mohl domáhat svolání valné hromady za účelem volby představenstva. Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že akcionář investičního fondu se může domáhat svolání mimořádné valné hromady pouze k projednání toho okruhu otázek patřících do působnosti valné hromady, které zákon v působnosti valné hromady po zavedení nucené správy ponechává. Takovou otázkou nepochybně není kontrola opatření uložených valnou hromadou nucenému správci, a to tím spíše, že valná hromada není oprávněna nucenému správci žádná opatření ukládat. Do působnosti valné hromady patří pouze projednat návrh opatření k nápravě činnosti investiční společnosti, aniž by jí zákon umožňoval tento návrh jakkoli měnit. Jiný výklad ustanovení § 37e odst. 5 zákona č. 248/1992 Sb. by totiž zcela popíral účel nucené správy, neboť by zejména umožňoval tomu akcionáři, popřípadě těm akcionářům, kteří vahou svých hlasů přivedli investiční společnost do situace, kdy musela být zavedena nucená správa, aby ukládali nucenému správci povinnosti, které by směřovaly proti účelu nucené správy k prohlubování situace, která vedla Komisi pro cenné papíry k zavedení nucené správy. Do působnosti valné hromady pak nepatří ani projednání zprávy dozorčí rady o činnosti nuceného správce, neboť takovou působnost ustanovení § 37e zákona č. 248/1992 Sb. valné hromadě neponechává a zákon, jak shora uvedeno, kontrolu činnosti nuceného správce svěřuje Komisi pro cenné papíry, která jej do funkce jmenovala. Závěr odvolacího soudu je tedy zcela správný, proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4496/	04.04.2000	29 Cdo 1633/99	Sbírkový text rozhodnutí Napadeným rozsudkem potvrdil K r a j s k ý s o u d v Praze rozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Benešově, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení částky 710 520,95 Kč s příslušenstvím. Vedle toho rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu připustil dovolání. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné zopakoval většinu důkazů provedených soudem prvního stupně a vyvodil z nich stejné právní závěry. Smrtí F. M. došlo v dědickém řízení k přechodu pohledávky nevyplaceného majetkového podílu ve VOD Z. na žalobkyni. Protože se nestala členkou předmětného družstva, vznikl jí podle § 233 odst. 1 obch. zák. nárok na vypořádací podíl. Žalobkyně se domáhala vydání tohoto podílu u soudu ve lhůtě tří let po smrti svého děda i přes ustanovení stanov VOD Z., které určuje, že nárok na vypořádací podíl je splatný do 10 let od provedení vyúčtování, pokud se strany nedohodnou jinak. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně ve vztahu k 10leté lhůtě jako evidentně předčasný a žalobu zamítl. Ustanovení stanov nepovažoval na rozdíl od žalobkyně za nijak odporující dobrým mravům. Podle odvolacího soudu došlo v tomto případě ke změně subjektů závazku na straně věřitele, kdy se nástupcem původního věřitele stala dědička. Jedná se tedy podle odvolacího soudu o “universální sukcesi, kdy nedochází ke změně v obsahu závazků, rozsahu ani povinnosti dlužníka, pouze se mění subjekt na straně věřitele, který vstupuje zcela do práv a povinností původního věřitele”. Nemohou tedy na dědice přejít jiná práva, než měl původní podílník. Z toho vyplývá, že ustanovení ve stanovách družstva (tedy 10letá lhůta) jsou závazná i pro dědice. Úprava uvedená ve stanovách má přednost před úpravou provedenou v obchodním zákoníku, což odvolací soud dovozuje z ustanovení § 233 obch. zák. Mravnost ustanovení stanov o 10leté lhůtě k vypořádání odvolací soud posoudil zejména ve světle jejich úpravy a postavení v zákoně. Obchodní zákoník představuje pouze rámcovou úpravu nejdůležitějších otázek postavení a činnosti družstva a právě ve stanovách si družstevníci sami upravují většinu svých vnitrodružstevních vztahů. Přijímání stanov se tak děje se souhlasem všech družstevníků, tedy i předchůdce žalobkyně. Odvolací soud v závěru odůvodnění svého rozsudku připustil dovolání, “protože má zato, že otázka doby splatnosti zděděné pohledávky v peněžní formě ve výši vypořádacího podílu v něm řešená má po právní stránce zásadní význam”. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání ze dne 12. 11. 1998 s odkazem na přípustnost podle ustanovení § 239 odst. 1 a na důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu. V dovolání navrhuje k přezkumu několik právních otázek. Navrhuje především posouzení, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.), což znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vyslovených právních závěrů, podle nichž musí žalobkyně při uplatnění svého nároku postupovat v souladu s ustanovením stanov VOD Z. (pokud se s tímto družstvem nedohodne jinak), které stanovuje 10letou lhůtu ke splacení vypořádacího podílu, a zda toto ustanovení stanov není v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka zpochybňuje i vznik členství děda žalobkyně v družstvu vzhledem k tomu, že alespoň část svého vkladu neposkytl ve smyslu § 5 odst. 3 stanov v peněžní formě a tato otázka nebyla odvolacím soudem řešena. Dále namítá, že pokud žalobkyně odmítla se stát členkou družstva, stal se její vypořádací podíl bezúročným desetiletým úvěrem, což je v rozporu s dobrými mravy a právní úkon je proto neplatným. Dovolatelka má za to, že pohledávka je splatná dnem právní moci dědického rozhodnutí a její splatnost nepodléhá stanovám, neboť děd žalobkyně se členem družstva nestal. Ve vyjádření k dovolání žalovaný považuje rozsudky soudů obou stupňů za správné po věcné i právní stránce a navrhuje dovolání zamítnout. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) – po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), a že je podle § 236 odst. 1 a § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné – přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu (§ 242 odst. 1, 2, 3 o. s. ř.). Na základě tohoto přezkoumání zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Odvolací soud formuloval otázku zásadního právního významu, jak shora uvedeno, dovolatelka při jednání odvolacího soudu dne 9. 9. 1998 žádala, “aby bylo připuštěno dovolání na řešení otázky, zda na pohledávku přiznanou žalobkyni soudem se mohou stanovy družstva vztahovat, tzn. zda může tato pohledávka podléhat režimu podzákonné normy”. Žalobkyně nenamítá, že v odvolacím řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k vadám uvedeným v tomto zákonném ustanovení došlo. Dovolatelka uplatňuje jako první dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka neuvádí konkrétně, která skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu citovaného ustanovení, to však není v projednávané věci podstatné, neboť přípustnost dovolání je založena na ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., proto nelze tento dovolací důvod uplatňovat, když dovolacím důvodem za tohoto stavu může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) Jako druhý uplatnila žalobkyně dovolací důvod ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Předmětem dovolacího přezkumu v souzené věci je otázka, zda z pohledu tohoto uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. jsou výše uvedené právní závěry odvolacího soudu správné. Za nesprávný považuje dovolatelka závěr, podle něhož je vázána stanovami družstva, kterého není členkou, a nikoliv zákonem, a že se na její pohledávku vztahují stanovy družstva a ne příslušná ustanovení obchodního zákoníku. Má za to, že její pohledávka je splatná dnem právní moci dědického rozhodnutí Okresního soudu v Benešově, podle kterého nabyla mimo jiné předmětnou pohledávku nevyplaceného majetkového podílu vypočteného podle zákona č. 42/1992 Sb. u žalovaného. Zánik členství za trvání družstva je v obchodním zákoníku upraven v § 232 a § 233. V případě smrti člena družstva má dědic, který se nestal členem, nárok na vypořádací podíl člena, jehož členství zaniklo. Na dědice přecházejí podle ustanovení § 232 odst. 1 obch. zák. v důsledku univerzální sukcese všechna práva a povinnosti zůstavitele s výjimkou členství, o které může dědic družstvo požádat. Důsledkem univerzální sukcese je přechod práv a povinností vyplývajících ze stanov družstva, jehož byl právní předchůdce členem. Postavení dědice ve vztahu ke stanovám družstva, je tedy stejné, jako postavení právního předchůdce. Ustanovení § 233 odst. 2 až 4 jsou ustanoveními dispozitivní povahy a použijí se, jen pokud stanovy družstva a v nich projevená vůle členů družstva nestanoví jiný postup jak při určování a výpočtu vypořádacího podílu, tak i jeho splatnosti. Obecně lze tedy říci, že ve stanovách určená doba splatnosti vypořádacího podílu je pro členy i jejich právní nástupce závazná. Ve stanovách VOD Z. se v § 6 odst. 5 určuje, že: “Vypořádání se vyúčtuje do tří měsíců po schválení účetní uzávěrky roku, v němž členství členovi skončilo. Vypořádání se provede do 10 let od provedeného vyúčtování, pokud se nedohodnou s družstvem jinak.“ Žalovaný dne 9. 5. 1996 navrhl žalobkyni “dohodu o vypořádání podílu z VOD Z.”, avšak žalobkyně tento návrh neakceptovala. Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda se předmětné ustanovení stanov nepříčí dobrým mravům. Stanovy se považují za smlouvu sui generis a zavazují všechny členy družstva. Ve stanovách lze upravit vztahy mezi členy, které připouští dispozitivní úprava v zákoně, nebo v zákoně upraveny vůbec nejsou. Ustanovení o splatnosti vypořádacího podílu mají normativní charakter a členové družstva, popř. jejich právní nástupci, jsou těmito ustanoveními vázáni. Mezi obecné náležitosti právního úkonu patří i požadavek souladu s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák. Desetiletá lhůta, která odkládá splatnost vypořádacího podílu ve výrobně-obchodním družstvu, je bezesporu dlouhá. Dokonce i zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, při očekávaných masových výplatách vypořádacích podílů, které by mohly destabilizovat ekonomickou situaci družstva, určil jen 7letou lhůtu splatnosti, a to jen pro nepodnikatele. Dovolací soud se tedy neztotožňuje s odvolacím soudem v úvaze, že desetiletá lhůta pro splatnost vypořádacího podílu se nijak nepříčí dobrým mravům, i když tato lhůta je poměrně dlouhá. Protože odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku platnosti části stanov žalovaného družstva pro rozpor s dobrými mravy, nezbylo než rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zrušit. Protože stejnou vadou trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4478/	30.03.2000	20 Cdo 2018/98	Sbírkový text rozhodnutí O b v o d n í s o u d pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 4. 1. 1996 přivolil k výpovědi z nájmu ve výroku označeného bytu, určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů ode dne zajištění přístřeší. K odvolání žalovaných M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 1998 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl (odkazuje na ustanovení § 34, § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. k závěru, že výpověď z nájmu bytu žalovaným nebyla dána. Žaloba obsahující výpověď z nájmu bytu sice žalovaným byla doručena, ti však podle jeho názoru právem namítají, že výpověď se týká bytu, který nikdy neužívali (bytu č. 5 situovaného ve druhém patře označeného domu, oproti správnému bytu č. 2 ve druhém nadzemním podlaží téhož domu). Na námitku prvního žalovaného v uvedeném směru reagovali žalobci toliko tak, že upřesnili znění žalobního petitu, aniž navrhli připuštění změny žaloby nebo doručení opravené žaloby žalovaným, eventuálně jim doručili novou výpověď z nájmu bytu. Žalobci (zastoupeni advokátem) podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř., namítajíce, že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písm. c/), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. d/). Odvolacímu soudu oponují jmenovitě co do závěru o neurčitosti výpovědi z nájmu bytu. Žalovaným dali prostřednictvím žaloby výpověď z nájmu bytu, který užívali, a sice bytu 2+1 s příslušenstvím, nacházejícího se ve druhém podlaží domu čp. 227, na ulici P., P. – 9. Byt v textu výpovědi označili jako číslo 5 ve shodě s evidenčním listem sepsaným 18. 11. 1981, předaným jim předchozím správcem domu, přičemž v dohodě o užívání bytu, sepsané téhož dne, byt číslem označen není. Ve výpovědi z nájmu byl byt identifikován tak, že nebylo pochyb o jaký byt jde. Na stejném podlaží domu je ještě jeden byt, ovšem o velikosti 3+1. Je tedy nepochybné, že oba žalovaní, jimž byla žaloba s textem výpovědi řádně doručena, věděli, o jaký byt jde. Kdyby se dovolatelé drželi závěrů odvolacího soudu, pak by museli podat žalobu na vyklizení bytu, neboť by bylo nepochybné, že žalovaní užívají jiný byt, než který podle evidenčního bytu a dohody o užívání bytu skutečně mají užívat. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je i důvodné. N e j v y š š í s o u d proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. “zmatečnostem”), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili (§ 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn také určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a současně je třeba chránit dobrou víru toho, komu byl právní úkon určen (§ 35 odst. 3 obč. zák.). Vůle žalobců (pronajímatelů) vtělená do výpovědi z nájmu bytu je tedy projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta (nájemci – žalovaní) tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy). Ze spisu se podává, že výpověď z nájmu bytu byla žalovaným doručena jako součást žaloby (srov. č. l. 1 – 3) dne 17. 11. 1995, na adresu P. 227, P. – 9 (srov. doručenky u č. l. 11). V situaci, kdy mezi účastníky řízení není a nebylo sporu o tom, že žalovaní na uvedené adrese obývají pouze jediný byt, a že jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi došlo k záměně patra za podlaží, a že byt je v ní označen jako č. 5 namísto správného č. 2, neplatnost výpovědi nezpůsobuje. Ve spojení s dalšími údaji, obsaženými v žalobě totiž nemohla být výpověď z nájmu v době, kdy byla žalovaným doručena, těmito objektivně vnímána jinak, než že se týká bytu v domě čp. 227 na P. ulici, v P. – 9, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru k žalobcům (pronajímatelům). To, zda omyl v identifikaci bytu byl způsoben prostou chybou v psaní nebo vadnými údaji v dříve vyhotoveném (a žalovaným známém) evidenčním listu, na uvedeném závěru ničeho nemění (srov. též ustanovení § 37 odst. 3 obč. zák.). Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro vadné označení bytu správný není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o.s.ř.). Neobstál-li napadený rozsudek již v rovině právní, bylo nadbytečné se jím dále zabývat v rovině skutkové (zkoumat existencí dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13448/	30.03.2000	3 To 257/2000	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích k stížnosti obžalovaného A. D. zrušil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. 2 T 123/98 a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Z odůvodnění: Napadeným usnesením ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. 2 T 123/98 rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích tak, že podle § 308 odst. 1 tr. ř. se pokračuje v trestním stíhání obviněného A. D. pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., které bylo rozhodnutím téhož soudu ze dne 20. 1. 1999 podmíněně zastaveno na zkušební dobu jednoho a půl roku, jak je podrobně uvedeno ve výroku napadeného usnesení, neboť obviněný podmínkám zkušební doby nevyhověl. K odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud jen velmi stručně uvedl, že obviněný neplní podmínky dohody o náhradě škody, a proto bylo o pokračování v trestním stíháním rozhodnuto. Proti citovanému usnesení podal obžalovaný A. D. včas stížnost. V jejím odůvodnění uvedl, že poškozenému část škody uhradil, uhradil mu také náklady civilního řízení včetně úroků a část pohledávky z předmětného trestního řízení, přičemž tuto pohledávku platí prostřednictvím svého zaměstnavatele. Namítl, že neporušil podmínky podmíněného zastavení, protože se snažil a stále snaží uhradit celou pohledávku podle svých finančních možností. Za tím účelem se dokonce přestěhoval ke svému bratrovi, aby nemusel platit bydlení v podnájmu. Navrhl, aby napadené usnesení bylo přezkoumáno a zrušeno. Krajský soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl poté k závěru, že napadené usnesení nemůže obstát a musí být zrušeno, a to přinejmenším jako předčasné. Okresní soud využil jako podklad ke svému rozhodnutí prakticky pouze vyjádření poškozeného I. B. Toto vyjádření je však poněkud nesrozumitelné a nejasné a nelze z něj učinit závěr o tom, co bylo na náhradě škody již zaplaceno a co nikoliv, když poškozený má vůči obžalovanému dvě pohledávky pocházející ze dvou trestných činů, přičemž na jeden z nich dopadala amnestie a trestní stíhání bylo pro dotčený skutek zastaveno. Z první části tohoto vyjádření lze učinit i takový závěr, že obžalovaný hradil škodu a přestal ji hradit již před podáním obžaloby. V této souvislosti je pak třeba poukázat na to, že otázka dohody o náhradě škody a jejího faktického hrazení nebyla náležitě objasněna ani při hlavním líčení, které bezprostředně předcházelo podmíněnému zastavení. Z vyjádření poškozeného i ze stížnosti obžalovaného lze dovodit, že škoda je nějakým způsobem hrazena formou srážek ze mzdy obžalovaného. I když se lze domnívat, že se tak děje formou výkonu rozhodnutí, nebylo to spolehlivě zjištěno. Nelze tak zatím považovat za vyloučené, že srážky jsou prováděny na základě dohody obžalovaného a jeho zaměstnavatele. I když se to v ustanovení § 308 odst. 1 tr. ř. o pokračování trestního stíhání výslovně neuvádí, lze z principu trestně právní odpovědnosti za jednání zaviněné dovodit, že i při zvažování postupu podle uvedeného zákonného ustanovení je třeba zkoumat, zda obžalovaný podmínky dohody o náhradě škody neplní zaviněně. Lze si totiž představit takový skutkový stav, kdy se obžalovaný bez vlastního zavinění dostane do situace, kdy objektivně nebude schopen podmínky dohody o náhradě škody plnit. Ze shora uvedených hledisek se okresní soud projednávanou věcí nezabýval a pro své rozhodnutí si neopatřil dostatek podkladů. Nezbylo proto, než napadené usnesení jako předčasné a důkazně nepodložené zrušit a přikázat okresnímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V rámci nového projednání věci bude potřebné, aby okresní soud zjistil, která pohledávka poškozeného byla již uspokojena a která nikoliv a do jaké míry. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že povinnost nahradit škodu ve zkušební době byla v příslušném rozhodnutí stanovena ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., když pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. spáchaný jiným skutkem bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie. V důsledku toho by také patrně nemohlo být z hlediska pokračování v trestním stíhání přihlédnuto k tomu, že obžalovaný dosud neuhradil poškozenému škodu vzniklou trestným činem zpronevěry. Bude-li zjištěno, že obžalovaný neplní dohodu o náhradě škody z trestného činu podvodu, bude muset okresní soud zkoumat, zda ji neplní zaviněně. Teprve pak bude možné rozhodnout o tom, zda podmíněné zastavení může být ponecháno v platnosti, či zda je třeba v trestním stíhání pokračovat. Ke shora uvedeným zjištěním bude patrně možné využít jednak výslechu obviněného a poškozeného, případně doložení písemného vyhotovení dohody, pokud existuje. Měl by být také opatřen příslušný občanskoprávní, případně exekuční spis. Ten může být významný pro posouzení, zda obviněný dohodu neplní zaviněně, a ke zjištění, zda srážky ze mzdy obžalovaného jsou prováděny v důsledku nařízení výkonu rozhodnutí, či zda jde o dohodu obžalovaného a jeho zaměstnavatele. Není přitom vyloučeno, že opatření těchto důkazů si vyžádá i další důkazy, které v tomto okamžiku výslovně označit nelze.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13404/	28.03.2000	8 To 948/99	Sbírkový text rozhodnutí Městský soud v Praze k odvolání obžalovaného J. K. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. 6 T 160/97 a podle § 250 odst. 4 tr. ř. per analogiam vzal na vědomí zpětvzetí prohlášení obžalovaného J. K. podle § 11 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění: Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 1998 sp. zn. 6 T 160/97 bylo podle § 231 odst. 1 tr. ř. za použití § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obžalovaného J. K. pro skutek popsaný v obžalobě, kterým se měl dopustit trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. Dne 18. 2. 1999 obvodnímu soudu došlo písemné prohlášení obžalovaného J. K., že trvá na projednání trestné věci sp. zn. 6 T 160/97, neboť v jeho případě se nejednalo o trestný čin podle § 251 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. Na základě tohoto prohlášení pak obvodní soud konal hlavní líčení a dne 6. 9. 1999 rozhodl v hlavním líčení rozsudkem tak, že obžalovaného J. K. uznal vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. S ohledem na ustanovení § 227 tr. ř. nebyl uložen trest. Proti citovanému rozsudku podal včas obžalovaný J. K. odvolání, ve kterém poukázal na to, že nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., neboť nebyl naplněn materiální znak spočívající ve výši způsobené škody, která v jeho případě činila částku 630 Kč. V písemném odvolání pak navrhl zproštění obžaloby, a pro případ, že by mu soud nevyhověl, navrhl, aby jeho jednání bylo amnestováno, a to tak, že bere zpět stížnost proti usnesení o amnestii. Městský soud ve veřejném zasedání přezkoumal napadený rozsudek a při závěrečném návrhu obhájkyně poté, co byla městským soudem poučena, že je třeba podat jednoznačný návrh, se poradila s obžalovaným a ten uvedl výslovně, že podle § 11 odst. 2 tr. ř. bere zpět prohlášení podané u Obvodního soudu pro Prahu 4. Na základě tohoto vyjádření, které bylo učiněno před závěrečnou poradou senátu Městského soudu v Praze, bylo rozhodnuto tak, že předsedkyně senátu podle § 250 odst. 4 tr. ř. per analogiam bere na vědomí zpětvzetí prohlášení obžalovaného J. K. podle § 11 odst. 2 tr. ř. Na základě tohoto vyjádření a rozhodnutí předsedkyně senátu Městského soudu v Praze napadený rozsudek pozbyl zákonného podkladu. Z toho důvodu městský soud rozhodl tak, že podle § 257 písm. b) tr. ř. per analogiam zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. 6 T 160/97. Řízení, kterým se pokračovalo v trestním stíhání podle § 11 odst. 2 tr. ř., není třeba zastavovat. Stále je platné a účinné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 1998 na čl. 148 a 149.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4440/	28.03.2000	20 Cdo 2499/98	Sbírkový text rozhodnutí Návrhem ze dne 8. 6. 1995 se navrhovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal vůči odpůrci nařízení předběžného opatření, jímž soud do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o odpůrčí žalobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, uloží obchodní společnosti G., s. r. o., se sídlem v P. – 2, žádným způsobem nenakládat, nepronajímat, nezatěžovat a nepřevádět ve výroku označené nemovitosti. Poukázal na to, že odpůrce je jeho dlužníkem, přičemž navrhovatel očekává, že soud prohlásí převod obchodního podílu odpůrce v uvedené obchodní společnosti na D. I. L. za neúčinný, a obává se ohrožení výkonu rozhodnutí jak německého soudu (který již odpůrce pravomocným platebním rozkazem zavázal k zaplacení dlužné částky navrhovateli), tak českého soudu. Obvodní soud pro Prahu 2 je soudem příslušným k provedení výkonu rozhodnutí německého soudu podle § 86 odst. 2 o.s.ř. převodem části obchodního podílu odpůrce na navrhovatele a podle stejného ustanovení je místně příslušným v případě, že navrhovatel podá na odpůrce žalobu s cílem postihnout jeho obchodní podíl; je soudem, v jehož obvodu má odpůrce majetek, totiž stoprocentní podíl ve společnosti G., s. r. o., a nic na tom nemění skutečnost, že odpůrce převedl tento obchodní podíl na třetí osobu (na D. I. L.), protože jde o odporovatelný (dle ustanovení § 42a obč. zák.) a navíc absolutně neplatný (pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák.) úkon, který byl učiněn ve zřejmé snaze zkrátit věřitele. Odtud navrhovatel dovozoval, že jde o soud příslušný ve smyslu § 74 odst. 2 o.s.ř. O b v o d n í s o u d pro Prahu 2 pak usnesením ze dne 27. 7. 1998 zastavil řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. pro nedostatek pravomoci českých soudů. K odvolání navrhovatele M ě s t s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 31. 8. 1998 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že odpůrce nemá v České republice obecný soud, přičemž není dána ani příslušnost na výběr daná (§ 87 o.s.ř.) nebo výlučná místní příslušnost (§ 88 o.s.ř.). Dále uzavřel, že obchodní podíl odpůrce v obchodní společnosti (byť jde o českou právnickou osobu) není majetkem v intencích § 86 odst. 2 o.s.ř. Vklad majetku společníka totiž přechází dnem vzniku společnosti do vlastnictví společnosti (§ 60 odst. 1 obch. zák.). Nejde tedy o majetek odpůrce jako fyzické osoby, nýbrž o majetek společnosti s ručením omezeným. Jestliže se navrhovatel dovolával skutečnosti, že v obvodu Okresního soudu v Teplicích je nemovitost zakládající místní příslušnost soudu, jde opět – jak se podává z návrhu – o nemovitost ve vlastnictví obchodní společnosti, nikoli o nemovitost ve vlastnictví odpůrce. Není-li dána příslušnost českých soudů ani dle § 86 odst. 2 o.s.ř., pak není dána dle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 264/1992 Sb. (dále též jen “zákon”), ani jejich pravomoc. Navrhovatel (zastoupen advokátkou) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že obchodní podíl není majetkem ve smyslu § 86 odst. 2 o.s.ř., když má za zřejmé, že obchodní podíly jsou považovány za majetkovou hodnotu. Dovolává se rovněž závěrů vyslovených v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996, sp. zn. 5 Cmo 306/96, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 5/1997 (jenž rozhodl, že pravomoc českých soudů je dána, neboť pohledávka je splatná na území České republiky), jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 1995, sp. zn. 10 Cmo 414/95 , podle nějž majetkovým sporem dle § 37 odst. 1 zákona se rozumí i návrh na určení (ne)existence práva na majetkové plnění. Proto dovolatel požaduje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a je i důvodné. N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. “zmatečnostem”), jež ovšem tvrzeny nejsou a ze spisu se nepodávají, a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Za této situace se Nejvyšší soud především zabýval správností právního posouzení věci co do závěru, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným není majetkem ve smyslu § 86 odst. 2 o.s.ř. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pravomoc československých (dnes rozuměj českých) soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých (českých) předpisů jejich příslušnost. “Českými předpisy”, podle nichž je dána příslušnost českých soudů, jsou především ustanovení občanského soudního řádu o místní a věcné příslušnosti soudů a “příslušností” se rozumí právě místní a věcná příslušnost soudů. Smysl úpravy, která váže pravomoc soudu k ustanovením o místní příslušnosti soudů, tkví v tom, že najde-li se v určitém státě soud místně příslušný k rozhodnutí v konkrétní věci, lze odtud dovodit též dostatečně intenzívní vztah k soudnictví takového státu. Občanský soudní řád pak pravidla pro určení místní příslušnosti formuluje v ustanoveních § 84 až § 89a, přičemž tzv. obecnou místní příslušností se zabývají ustanovení § 84 až § 86 o.s.ř., výlučnou místní příslušností ustanovení § 88 o.s.ř. a místní příslušností na výběr danou ustanovení § 87 o.s.ř. K založení pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu pak postačí, aby byl dán kterýkoli z těchto druhů místní příslušnosti. Podle ustanovení § 86 odst. 2 o.s.ř. platí, že proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek. “Majetkem” se standardně rozumějí nejen věci (movité i nemovité), nýbrž i pohledávky a další práva a hodnoty ocenitelné penězi (srov. např. výklad pojmu “majetek podléhající konkursu” /§ 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů/ podaný pod bodem XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o obchodní podíl, pak zákon obecně stanoví, že podíl je míra účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti (§ 61 odst. 1 obch. zák.). Ve společnosti s ručením omezeným obchodní podíl představuje práva a povinnosti společníka a jim odpovídající účast na společnosti, přičemž jeho výše se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu jmění společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak (§ 114 odst. 1 obch. zák.). Z citovaného ustanovení obchodního zákoníku vyplývá, že obchodní podíl je vyjádřitelný v penězích a má tudíž majetkový charakter (je souborem majetkových a nemajetkových práv a povinností). Jako celek představuje míru účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti (v penězích) a současně míru účasti společníka na řízení a kontrole společnosti (shodně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 2 Odon 46/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1998, pod číslem 99). Bez zřetele k tomu, že jako soubor majetkových a nemajetkových práv a povinností nemůže být obchodní podíl předmětem výkonu rozhodnutí (srov. posledně citované rozhodnutí, rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též – s účinností od 1. 1. 2001 – ustanovení § 320 a § 320a o.s.ř., ve znění zákona č. 30/2000 Sb., a § 88 odst. 1 písm. f) obch. zák., ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), je majetkem, který je – ve smyslu § 115 obch. zák. – převoditelný za úplatu. Zjištění, že právnická nebo fyzická osoba, která nemá jiný příslušný soud v České republice, má obchodní podíl (je společníkem) ve společnosti s ručením omezeným se sídlem v tuzemsku, proto vede k závěru, že jde o osobu, jež má majetek a tudíž i místně příslušný soud v České republice (§ 86 odst. 2 o.s.ř.). Tím je založena i pravomoc českých soudů dle § 37 odst. 1 zákona. Lze tudíž uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu vycházející z opačného názoru neobstojí a dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), tedy již proto napadené usnesení zrušil (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, o.s.ř.). Dlužno ovšem uvést, že otázka pravomoci českých soudů k projednání předmětného návrhu na nařízení předběžného opatření tím není definitivně vyřešena. K nařízení předběžného opatření je – ve shodě s ustanovením § 11 odst. 1, větou druhou, o.s.ř. a podle ustanovení § 74 odst. 2 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb.), ve znění účinném ke dni podání návrhu (k 8. 6. 1995), to jest ve znění zákonů č. 36/1967 Sb. č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č.171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb. a č. 216/1994 Sb. – příslušný soud, který je příslušný k řízení o věci. Jinak řečeno, pravomoc českých soudů k nařízení předběžného opatření bude dána jen tehdy, je-li dána jejich pravomoc k rozhodnutí ve věci samé. Jde-li o nařízení předběžného opatření pro obavu, že by výkon soudního rozhodnutí (exekuce) byl (jinak) ohrožen, rozumí se “věcí samou” v případě, že nejde o rozhodnutí vydané českým soudem, vlastní exekuční řízení a místní příslušnost je nutno poměřovat ustanovením § 252 o.s.ř. Oproti tomu posouzení pravomoci českých soudů k nařízení předběžného opatření, jež je motivováno nutností zatímní úpravy poměrů účastníků, bude závislé na tom, co v poměrech navrhovatele má býti věcí samou – sporem, do jehož skončení má být předběžné opatření nařízeno. Z údajů, které navrhovatel dosud soudům poskytl, spolehlivý závěr v uvedené otázce učinit nelze. Na jedné straně je návrh odůvodněn obavou z ohrožení možného výkonu rozhodnutí, kde postiženým majetkem má být odpůrcův obchodní podíl v obchodní společnosti G., s. r. o. (při současné argumentaci neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu pro rozpor s dobrými mravy), na druhé straně je předběžné opatření v návrhu časově vázáno k ukončení sporu o neúčinnost smlouvy o převodu obchodního podílu (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1). Na soudu prvního stupně proto bude, aby ve spolupráci s navrhovatelem přistoupil k odstranění uvedených rozporů a na tomto základě se posléze znovu vyslovil k otázce soudní pravomoci.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13432/	21.03.2000	4 To 250/2000	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl stížnost podezřelého J. K. proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. 2. 2000 sp. zn. Nt 401/2000. Z odůvodnění: Okresní státní zástupce ve Strakonicích podal u Okresního soudu ve Strakonicích návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci podezřelého Ing. J. K. Uvedl v něm, že po zastavení původního trestního stíhání tohoto podezřelého, které proti němu bylo vedeno pro trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jichž se měl dopustit v letech 1996 a 1997, bylo zjištěno, že Ing. J. K. se ve stejném období měl dopustit dalších útoků proti majetku, přičemž tyto útoky by bylo třeba považovat za dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Trestnímu stíhání podezřelého však zatím brání právě pravomocná usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání pro dříve stíhané skutky a trestné činy. Okresní státní zástupce proto navrhl, aby Okresní soud ve Strakonicích podle § 284 odst. 1 tr. ř. návrhu vyhověl a obnovu po zrušení zmíněných usnesení povolil. Okresní soud ve Strakonicích napadeným usnesením ze dne 7. 2. 2000 sp. zn. Nt 401/2000 podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. postoupil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu věcně příslušnému. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že ve smyslu § 281 odst. 1 tr. ř. není dána jeho příslušnost. Podle citovaného ustanovení totiž o návrhu na povolení obnovy řízení rozhoduje soud, který by byl příslušný rozhodovat o obžalobě. Tím by měl být podle názoru okresního soudu již Krajský soud v Českých Budějovicích, neboť Ing. J. K. je podezřelý ze spáchání celkem třiceti devíti dalších útoků proti majetku, jimiž měl způsobil škodu v celkové výši nejméně 2 600 000 Kč. Taková výše škody by již odůvodňovala právní kvalifikaci pro krajský soud jako soud prvního stupně. Proti tomuto usnesení podal Ing. J. K. včas stížnost, ve které uvedl, že se závěry obsaženými v napadeném usnesení nesouhlasí a že podrobné odůvodnění vypracuje jeho obhájce. Do doby rozhodování stížnostního soudu však bližší odůvodnění podané stížnosti soud k dispozici neměl. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že stížnost Ing. J. K. není důvodná. Okresní soud před rozhodnutím o podaném návrhu na povolení obnovy řízení správně zvažoval, zda je soudem pro takové rozhodnutí příslušným. Správně vycházel z ustanovení § 281 odst. 1 tr. ř., podle něhož o návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce nebo vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání, rozhoduje soud, který by byl příslušný rozhodovat o obžalobě. Věcná příslušnost soudu k rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení ve věcech, které skončily pravomocným usnesením státního zástupce nebo vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání, se podle uvedeného ustanovení trestního řádu řídí zásadně podle právní kvalifikace skutku v době zastavení trestního stíhání, tj. podle kvalifikace uvedené v usnesení o zastavení trestního stíhání. Pokud však návrh na povolení obnovy řízení obsahuje nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly odůvodnit jiné závěry o právním posouzení skutku, je třeba posuzovat věcnou příslušnost soudu podle nové právní kvalifikace. V obžalobě, která by teprve měla být podána pro veškerou trestnou činnost, z níž je Ing. J. K. podezřelý, je právě s ohledem na nové skutečnosti a důkazy odůvodněno právní posouzení natolik závažné, že by z hlediska věcné příslušnosti podle § 17 tr. ř. byl pro projednání věci příslušný krajský soud jako soud prvního stupně. Takový výklad ustanovení § 281 odst. 1 tr. ř. týkající se příslušnosti soudu rozhodujícího o povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce nebo vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání, je v souladu i s ustanovením § 281 odst. 3 tr. ř., v němž je upravena možnost projednání návrhu na povolení obnovy řízení krajským soudem, třebaže ve věci v prvním stupni rozhodoval okresní soud. Z těchto podstatných důvodů je i stížnostní soud přesvědčen, že o podaném návrhu na povolení obnovy řízení v dané věci je příslušný rozhodovat podle § 281 odst. 1 tr. ř. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně. Proto také podanou stížnost Ing. J. K. jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13345/	20.03.2000	11 Tcu 6/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl, že podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení občanů České republiky takto: 1) P. Z. rozsudkem Krajského soudu VIII Bern-Laupen (Švýcarsko) ze dne 19. 6. 1997, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu kantonu Bern ze dne 3. 2. 1998 čj. 409/II/97, pro trestný čin kvalifikované loupeže podle čl. 140 č. 3 odst. 3 švýcarského trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců a k trestu vyhoštění z území Švýcarska na dobu 10 (deseti) let. 2) R. Č. rozsudkem Krajského soudu VIII Bern-Laupen (Švýcarsko) ze dne 19. 6. 1997, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu kantonu Bern ze dne 3. 2. 1998 čj. 409/II/97, pro trestný čin kvalifikované loupeže podle čl. 140 č. 3 odst. 3 švýcarského trestního zákona a tomuto trestnému činu odpovídající část trestu, a to trest odnětí svobody v trvání 35 (třiceti pěti) měsíců a trest vyhoštění z území Švýcarska na dobu 10 (deseti) let. 3) P. Ch. rozsudkem Krajského soudu VIII Bern-Laupen (Švýcarsko) ze dne 19. 6. 1997 pro trestné činy loupeže podle čl. 140 č. 1 odst. 1 švýcarského trestního zákona a jízdy s motorovým vozidlem bez řidičského průkazu podle čl. 95 č. 1 odst. 1 švýcarského zákona o silničním provozu a těmto trestným činům odpovídající část trestu, a to trest odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců a trest vyhoštění z území Švýcarska na dobu 10 (deseti) let. Naproti tomu návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení R. Č. rozsudkem Krajského soudu VIII Bern-Laupen (Švýcarsko) ze dne 19. 6. 1997, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu kantonu Bern ze dne 3. 2. 1998 č. j. 409/II/97, pro trestný čin falšování průkazů podle čl. 252 al. 4 švýcarského trestního zákona a tomuto trestnému činu odpovídající část trestu, a P. Ch. rozsudkem Krajského soudu VIII Bern-Laupen (Švýcarsko) ze dne 19. 6. 1997 pro trestný čin falšování průkazů podle čl. 252 al. 4 švýcarského trestního zákona a tomuto trestnému činu odpovídající část trestu, Nejvyšší soud zamítl. Z odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu VIII v Bernu-Laupen (Švýcarsko) ze dne 19. 6. 1997 byli P. Z., R. Č. a P. Ch. uznáni vinnými tím, že dne 1. 11. 1996 kolem 17.30 hod. v M. (Švýcarsko) přepadli bižuterii S. tak, že P. Z. a R. Č. vešli dovnitř vybaveni plynovou samonabíjecí pistolí a sekyrou, tímto zde ohrožovali čtyři přítomné osoby s tím, aby jim vydali “zlato” a “peníze”, jednoho z přítomných i fyzicky napadli tak, že jej srazili na zem a kopali do něj, a zmocnili se tak šperků v hodnotě cca 110 000 CHF a hotovosti 5360 CHF. Poté prodejnu opustili a nasedli do osobního auta zn. Fiat UNO, se kterým na blízkém parkovišti a již nastartovaným motorem na ně čekal P. Ch. a který s tímto autem odjel, ačkoliv jej řídil bez řidičského průkazu. U P. Z. a R. Č. byl v tomto skutku shledán trestný čin kvalifikované loupeže podle čl. 140 č. 3 odst. 3 švýcarského trestního zákona a u P. Ch. trestné činy loupeže podle čl. 140 č. 1 odst. 1 švýcarského trestního zákona a jízdy s motorovým vozidlem bez řidičského průkazu podle čl. 95 č. 1 odst. 1 švýcarského zákona o silničním provozu. Dále byli R. Č. a P. Ch. uznáni vinnými trestným činem falšování průkazů podle čl. 252 al. 4 švýcarského trestního zákona, jehož se dopustili tím, že dne 1. 11. 1996 v Curychu a na jiných místech ve Švýcarsku používali cizí cestovní pasy, a to R. Č. cestovní pas vydaný na jméno J. N. a P. Ch. cestovní pas vydaný na jméno V. K. Za tuto trestnou činnost byl R. Č. a P. Z. uložen trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců a trest vyhoštění z území Švýcarska na dobu 10 let a P. Ch. byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců a trest vyhoštění z území Švýcarska na dobu 10 let. K odvolání P. Z. a R. Č. věc projednal Vrchní soud kantonu Bern a rozsudkem ze dne 3. 2. 1998 čj. 409/II/97 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. U P. Ch. nabylo rozhodnutí právní moci v řízení před soudem prvního stupně. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo dne 16. 2. 2000 podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestu (dále jen “zákon”), návrh, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl o zaznamenání údajů o odsouzení občanů České republiky P. Z., R. Č. a P. Ch., a to pro trestné činy loupeže (kvalifikované loupeže) a padělání průkazů, výše označeným rozhodnutím švýcarských soudů do evidence Rejstříků trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a dospěl k těmto závěrům: Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl Nejvyšší soud ( § 384a tr. ř.). Rozhodnutí (rozsudek) Nejvyššího soudu o uznání cizozemského rozsudku je tak bez dalšího podkladem pro zaznamenání údajů o takovém odsouzení do evidence Rejstříku trestů. Podle § 4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Přitom “jiným odsouzením” ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona se má na mysli odsouzení cizozemským soudem, které nebylo uznáno Nejvyšším soudem postupem podle § 384a tr. ř. (viz § 4 odst. 1 zákona). Podmínky pro zaznamenání údajů o jiném odsouzení cizozemským soudem jsou jednak formální povahy, jednak materiální povahy. Formální předpoklady pro postup podle § 4 odst. 2 zákona spočívají v tom, že odsouzený je státním občanem České republiky (podmínka státního občanství), že byl pravomocně odsouzen rozhodnutím soudu cizího státu (podmínka právní moci) a odsouzení se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky (podmínka oboustranné trestnosti). Rozhodování Nejvyššího soudu je přitom podmíněno podáním návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na tento postup. Okolnosti materiální povahy odůvodňující zápis do evidence Rejstříku trestů se týkají závažnosti činu a druhu uloženého trestu. V posuzované věci byl Ministerstvem spravedlnosti učiněn návrh na postup podle § 4 odst. 2 zákona. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu (zejména z obsahu příslušných rozhodnutí švýcarských soudů a z osvědčení o státním občanství všech tří odsouzených vydaných Okresním úřadem v Chebu) vyplývá, že P. Z., R. Č. a P. Ch. jsou občany České republiky, kteří byli švýcarským soudem pravomocně odsouzeni za trestnou činnost kvalifikovanou podle výše již uvedených ustanovení švýcarského trestního zákona (resp. v případě P. Ch. i podle zákona o silničním provozu) k nepodmíněným trestům odnětí svobody a k trestům vyhoštění z území Švýcarska. S ohledem na výše uvedené formální podmínky předpokládané ustanovením § 4 odst. 2 zákona ještě zbývá blíže se zabývat podmínkou oboustranné trestnosti činu. Je tomu tak především proto, že v posuzované věci jde o odsouzení (vyjma odsouzeného P. Z.) pro dva skutky, a navíc v případě P. Ch. byly v jednom z nich shledány dva trestné činy. Jedná se tedy o řešení otázky zaznamenání údajů o odsouzení cizozemským soudem v případech plurality trestné činnosti, tj. při konkurenci jednočinné, vícečinné a při jejich kombinaci. Jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků (jak je tomu v posuzovaném případě u odsouzených Č. a Ch.), podmínka oboustranné trestnosti činu se posuzuje samostatně ve vztahu ke každému z těchto skutků (k tomu srov. přiměřeně č. 49/1996 Sb. rozh. tr.). Pokud je předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, Nejvyšší soud při splnění dalších zákonných podmínek rozhodne o zaznamenání do evidence Rejstříku trestů pouze těch údajů z cizozemského rozsudku, které se týkají jen toho skutku (těch skutků), u něhož je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna. To znamená, že se zaevidují údaje z rozsudku soudu cizího státu o právním posouzení tohoto skutku a tomuto právnímu posouzení odpovídající část z uloženého trestu. Odpovídající část trestu, jež se zapíše do evidence Rejstříku trestů, určí v rozhodnutí podle § 4 odst. 2 zákona Nejvyšší soud s přihlédnutím k poměru závažnosti skutku, u něhož jsou splněny podmínky pro zápis, a závažnosti skutku, ohledně něhož tyto podmínky splněny nejsou. Určení odpovídajícího (přiměřeného) trestu, který se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu zaznamená do evidence Rejstříku trestů, je nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle § 4 odst. 2 zákona. Podle § 4 odst. 3 zákona totiž platí, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky. Takové odsouzení se tak stává formální právní skutečností předpokládanou zákony České republiky (č. 33/1997 Sb. rozh. tr.). Z toho např. vyplývá, že odsouzení cizozemským soudem, ohledně něhož podle § 4 odst. 3 zákona platí fikce, že se na něj hledí jako na odsouzení soudem České republiky, lze rozhodnutím soudu při splnění zákonných podmínek též zahladit ( § 69 tr. zák., § 363 a násl. tr. ř.). S ohledem na podmínky stanovené k zahlazení odsouzení (srov. lhůty uvedené v § 69 odst. 1 písm. a/ až c/ tr. zák.) může mít pak význam skutečnost, jaká část z trestu uloženého cizozemským rozsudkem je zapsána do evidence Rejstříku trestů. Ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož tedy není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), se návrh Ministerstva spravedlnosti na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů zamítne (srov. přiměřeně č. 54/1999 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se pak dále zabýval podmínkou oboustranné trestnosti činu za situace (v posuzované věci případ P. Ch.), že v cizozemském rozsudku je skutek právně posouzen jako více trestných činů, přičemž některý z nich neodpovídá žádnému trestnému činu podle právního řádu České republiky. V tomto směru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu se vztahuje k trestnosti skutku, jenž je vymezen v odsuzujícím rozsudku cizího státu, jako celku, přičemž z tohoto pohledu není právně významné, zda v rozsudku cizího státu použitá právní kvalifikace svým pojmenováním nebo obsahem odpovídá ve všech směrech právnímu posouzení tohoto skutku podle trestního zákona České republiky. Z toho vyplývá, že podmínka oboustranné trestnosti činu je splněna, jestliže skutek vykazuje zákonné znaky alespoň jedné skutkové podstaty trestného činu podle českého právního řádu. To tedy znamená, že z hlediska této podmínky je nerozhodné, že zatímco v cizozemském rozsudku je skutek právně posouzen jako několik trestných činů, právní řád České republiky některý z těchto trestných činů nezná. Není tedy rozhodné, zda některá skutková okolnost se v cizozemském rozsudku promítne v právním posouzení skutku (např. jako další trestný čin), zatímco podle právního řádu České republiky nemá vliv na právní posouzení skutku. V řízení o zaznamenání údajů o cizozemském odsouzení do evidence Rejstříku trestů Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat právní posouzení skutku v rozsudku soudu cizího státu. Naopak, za předpokladu, že skutek je trestným i podle právního řádu České republiky, je povinen respektovat tuto právní kvalifikaci. S ohledem na výše uvedené úvahy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není u R. Č. a P. Ch. splněna v případě skutku spočívajícího v tom, že dne 1. 11. 1996 v Curychu a na jiných místech Švýcarska používali cizí cestovní pasy, v němž byl spatřován trestný čin falšování průkazů podle čl. 252 al. 4 švýcarského trestního zákona. Jestliže z obsahu spisu se podává, že R. Č. a P. Ch. měli u sebe originální cestovní pasy jiných osob, aniž do těchto dokladů provedli jakýkoli zásah (kupř. výměnou původní fotografie za vlastní), pak toto jednání nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr. zák., přičemž z předložených podkladů nevyplývá nic, co by důvodně opodstatňovalo závěr, že by mohlo jít o nějaký jiný trestný čin. Proto Nejvyšší soud návrh Ministerstva spravedlnosti na zápis cizozemského odsouzení u R. Č. a P. Ch. v této části (tj. ohledně tohoto skutku a za něj odpovídajícího trestu) zamítl. Pokud jde o skutek spočívající v účasti všech tří odsouzených na loupežném přepadení bižuterie S. u B. dne 1. 11. 1996 za okolností výše již blíže popsaných. v tomto případě se odsouzení týká skutku, který vykazuje zákonné znaky trestného činu i podle trestního zákona České republiky (trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák.). Jak již bylo výše rozvedeno, u P. Ch. není na překážku to, že tento skutek byl u něj posouzen též podle právní kvalifikace, kterou český právní řád nezná (jízda s autem bez řidičského oprávnění není trestným činem). Lze tedy uzavřít, že v rozsahu shora uvedeném jsou u všech tří odsouzených splněny všechny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona. V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Odsouzení se dopustili velice závažné násilné trestné činnosti, a to ve vzájemné součinnosti, způsobili poměrně velkou škodu (více než 2 mil. Kč), přičemž P. Z. a R. Č. čin spáchali se zbraní a použili při něm i přímého fyzického násilí. Byly jim uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody a dlouhodobé tresty vyhoštění. S ohledem na všechny shora uvedené okolnosti lze dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou též splněny. Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto rozhodnutí. Přitom u odsouzených R. Č. a P. Ch. rozhodl, že část trestu odpovídající rozsahu zápisu jejich odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů činí u R. Č. trest odnětí svobody v trvání třiceti pěti měsíců (v cizozemském rozsudku bylo původně třicet šest měsíců) a trest vyhoštění z území Švýcarska na dobu deseti let a u P. Ch. trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců (původně patnáct měsíců) a trest vyhoštění z území Švýcarska na dobu deseti let. Nejvyšší soud v tomto směru přihlédl k tomu, že skutek, ohledně něhož bylo vyhověno návrhu, vykazuje podstatně vyšší závažnost, než skutek, ohledně něhož byl návrh zamítnut.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13221/	20.03.2000	11 Tcu 8/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k návrhu Ministerstva spravedlnosti uznal na území České republiky rozsudek Zemského soudu v Mnichově I z 16. 12. 1998 sp. zn. 5 KLs 255 Js 221138/98. Z odůvodnění: Rozsudkem Zemského soudu v Mnichově I ze dne 16. 12. 1998 sp. zn. 5 KLs 255 Js 221138/98 bylo Z. P. podle § 63 německého trestního zákoníku (StGB) nařízeno ochranné léčení v psychiatrickém léčebném zařízení, a to ve věci trestného činu těžkého loupežného vydírání podle § 253, § 255 a § 250 odst. 2 č. 1 StGB, ohledně skutku spočívajícího v tom, že Z. P. dne 17. 7. 1998 kolem 4.15 hod. vstoupil do prodejních prostor čerpací stanice E. v M., kde vytáhl z bundy plynovou poplašnou pistoli výrobní značky “Umarex”, model “Browning GP DAS”, namířil ji na prodavačku a zvolal: “Přepadení, sem s penězi!” Poté, co mu prodavačka řekla, že hlavní příjmy jsou již uloženy v trezoru, požadoval pokladní hotovost, a tak mu prodavačka vydala částku 1680 DEM. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 12. 1998. V současné době se Z. P. nachází na oddělení soudního lékařství Okresní nemocnice Haar, Bavorsko, SRN. Dopisem adresovaným Ministerstvu spravedlnosti ČR ze dne 25. 5. 1999 požádal o předání výkonu zmíněného ochranného léčení do České republiky. Rovněž tak podle zápisu pořízeného u Zemského soudu Mnichov I dne 21. 12. 1999 vyjádřil Z. P. souhlas s předáním výkonu ochranného léčení do České republiky s tím, že si je plně vědom právních důsledků. Ministerstvo spravedlnosti ČR předložilo dne 23. 2. 2000 tuto věc Nejvyššímu soudu ČR s návrhem, aby podle § 384a tr. ř. rozsudek Spolkové republiky Německo uznal na území České republiky. Nejvyšší soud přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že zákonné podmínky pro uznání rozsudku Spolkové republiky Německo jsou v této věci splněny. Podle § 384a tr. ř. platí, že má-li být podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, vykonán rozsudek cizozemského soudu v trestní věci, předloží Ministerstvo spravedlnosti věc Nejvyššímu soudu s návrhem, aby rozhodl o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky. Protože výkon rozsudku cizího státu na území České republiky je možný pouze na základě platné mezinárodní smlouvy, pak existence takové smlouvy je zákonným předpokladem uznání rozsudku cizozemského soudu Nejvyšším soudem postupem podle § 384a tr. ř. (srov. č. 15/1997 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci je takovou smlouvou Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb. – dále jen “Úmluva”). Signatářskými státy této Úmluvy jsou jak Česká republika, tak Spolková republika Německo. Nejvyšší soud nezjistil žádné právní překážky, které by podle Úmluvy bránily uznání cizozemského rozsudku v této věci na území České republiky. Z. P. je podle osvědčení Okresního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 1999 č. j. VV/128/826/99 občanem České republiky, který vyjádřil výše již zmíněným způsobem souhlas s předáním k výkonu ochranného léčení do České republiky. Ochranné léčení mu bylo uloženo v rámci trestního řízení ohledně skutku, který je soudně trestný i podle právního řádu České republiky (trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.), a to na dobu neurčitou s výkonem v léčebném ústavu. Protože Z. P. nebyl uložen trest odnětí svobody, bylo třeba se blíže zabývat otázkou, zda lze předat osobu pouze k výkonu ochranného léčení, tedy zda ochranné léčení je trestem ve smyslu Úmluvy. Podle čl. 1 písm. a) Úmluvy se “trestem” pro účely Úmluvy rozumí každé potrestání nebo opatření, které zahrnuje zbavení svobody nařízené na omezenou nebo neomezenou dobu za trestný čin soudem. Není pochyb o tom, že Z. P. bylo soudem pravomocně uloženo ochranné léčení v souvislosti s jeho trestním stíháním pro trestný čin (trestný čin těžkého loupežného vydírání podle německého trestního zákona, resp. trestný čin loupeže podle českého trestního zákona). Z výše citovaného ustanovení vyplývá, že za “trest” ve smyslu Úmluvy se považuje nejen potrestání (tj. uložení trestu), jehož obsahem je zbavení (odnětí) svobody, ale i jiné opatření, které rovněž způsobuje zbavení svobody. V tomto smyslu lze za trest pokládat i ochranné opatření, jehož obsahem je zbavení svobody odsouzené osoby. Z tohoto pohledu je ústavní ochranné léčení opatřením, jež lze pokládat za trest podle čl. 1 písm. a) Úmluvy (srov. k tomu též čl. 9 odst. 4 Úmluvy). Pokud takové léčení bylo Z. P. uloženo na dobu neurčitou, je tím splněna podmínka uvedená v čl. 3 odst. 1 písm. c) Úmluvy spočívající v tom, že v době přijetí žádosti má odsouzená osoba vykonat ještě nejméně šest měsíců trestu odnětí svobody nebo trest byl uložen na neurčitou dobu. Ze shora uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, že se návrhu na uznání cizozemského rozsudku vyhovuje. Dojde-li k uskutečnění předání Z. P. do České republiky, pak pro úplnost lze připomenout, že Česká republika neučinila k Úmluvě prohlášení podle čl. 9 odst. 4. Proto příslušný soud, který bude rozhodovat o výkonu cizozemského rozsudku v této věci, bude v řízení postupovat podle § 384d tr. ř. per analogiam a podle čl. 9 a 10 Úmluvy. V souladu s účelem Úmluvy tedy rozhodne u Z. P. o výkonu ústavního ochranného psychiatrického léčení.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/13363/	20.03.2000	11 Tcu 10/2000	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti uznal na území České republiky rozsudek soudu 6. soudního okrsku pro okres Oakland, stát Michigan, USA ze dne 28. 12. 1992 č. 92-114420-Fc týkající se odsouzeného českého státního občana J. B. Z odůvodnění: Rozsudkem soudu 6. soudního okrsku pro okres Oakland, stát Michigan, USA ze dne 28. 12. 1992 č. 92-114420-Fc byl J. B. pravomocně uznán vinným trestným činem „zabití vražda – nepřipravená – druhý stupeň“ podle čl. 750.317 trestního zákona státu Michigan, USA a byl mu za to stanoven trest odnětí svobody v trvání od 5 do 25 let. Trestného činu se dopustil tím, že dne 7. 2. 1991 během hádky se svým nevlastním otcem G. P., která přerostla ve fyzickou potyčku, se zmocnil nože, kterým ho G. P. ohrožoval, bodl G. P. do krku a ten následkem tohoto zranění zemřel. V současné době odsouzený J. B. vykonává trest odnětí svobody v nápravném zařízení ve státě Michigan. Odsouzený požádal dopisem ze dne 29. 1. 1999 o předání k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody do České republiky. Ministerstvo spravedlnosti České republiky předložilo dne 1. 3. 2000 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle § 384a tr. ř. rozsudek soudu USA uznal na území České republiky. Nejvyšší soud České republiky přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že zákonné podmínky pro uznání rozsudku soudu USA jsou splněny. Podle § 384a tr. ř. platí, že má-li být podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, vykonán rozsudek cizozemského soudu v trestní věci, předloží Ministerstvo spravedlnosti věc Nejvyššímu soudu s návrhem, aby rozhodl o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky. Protože výkon rozsudku cizího státu na území České republiky je možný pouze na základě platné mezinárodní smlouvy, je existence takové smlouvy zákonným předpokladem pro uznání rozsudku cizozemského soudu Nejvyšším soudem postupem podle § 384a tr. ř. (srov. č. 15/1997 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci je takovou smlouvu Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb. – dále jen „Úmluva“). Signatářskými státy této Úmluvy jsou jak Česká republika, tak Spojené státy americké. Nejvyšší soud nezjistil žádné právní překážky, které by podle Úmluvy, i s přihlédnutím k obsahu Prohlášení USA k této Úmluvě, bránily uznání rozsudku soudu státu Michigan, USA na území České republiky. J. B. je podle osvědčení referátu vnitřních věcí Okresního úřadu v Karlových Varech ze dne 2. 7. 1999 státním občanem České republiky, který vyjádřil souhlas s předáním k výkonu trestu do České republiky jednak v dopise adresovaném velvyslanectví České republiky v USA ze dne 29. 1. 1999, jednak v žádosti příslušným orgánům státu Michigan ze dne 5. 11. 1998. J. B. byl přitom pravomocně odsouzen za čin, který je trestným činem i podle právního řádu České republiky (přinejmenším se jedná o trestný čin podle § 222 odst. 3 tr. zák.). Jestliže čl. 3 odst. 1 písm. c) Úmluvy vyžaduje, aby zbytek trestu odnětí svobody, který je třeba ještě vykonat, činil nejméně šest měsíců odnětí svobody, pak i tato podmínka je splněna. Odsouzenému J. B. byl uložen trest odnětí svobody v trvání minimálně pěti let a maximálně dvaceti pěti let. Odsouzený vykonává tento trest od 28. 12. 1992, přičemž do výkonu trestu mu byla započtena vazba v trvání 446 dnů. Podle názoru Nejvyššího soudu je pro naplnění požadavku obsaženého v čl. 3 odst. 1 písm. c) Úmluvy v případech, kdy cizozemský soud uloží trest v určitém časovém rozpětí vymezeném minimální a maximální dobou jeho trvání, rozhodná jeho maximální doba trvání, tj. v posuzované věci doba dvaceti pěti let. Tento závěr vychází též ze smyslu a podstaty Úmluvy, tj. umožnit odsouzenému výkon trestu v jeho domovském státě a tak nejlépe zabezpečit jeho resocializaci. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zákonné podmínky pro uznání rozsudku soudu Spojených států amerických jsou splněny.

Subsets and Splits

No community queries yet

The top public SQL queries from the community will appear here once available.