Split (1)

train · 5.24k rows

URL string	Datum string	Spisová značka string	Text rozhodnutí string
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14885/	02.03.2021	32 Cdo 3172/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 11 Co 414/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 62 893 Kč s příslušenstvím z titulu pojistného plnění z havarijního pojištění. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 11 C 108/2017 – 131, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 11 Co 414/2019-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 4. Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že žalobkyně nepodala žalované pravdivé vysvětlení o vzniku pojistné události. Z šetření žalované vyplynulo, že poškození vozidla nekoresponduje s nahlášeným nehodovým dějem; žalobkyně uváděla, že vozidlo bylo zaparkované a jeho poškození objevila poté, co se k vozidlu vrátila, podle šetření žalované však k poškození vozidla muselo dojít při pohybu vozidla. Pojistná smlouva [hlava II čl. 5 odst. 18 písm. g) pojistných podmínek] žalované umožňovala odmítnout pojistné plnění, jestliže pojištěný (tu žalobkyně) uvede při uplatňování práva na plnění z pojištění vědomě nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se rozsahu pojistné události, nebo pokud podstatné údaje týkající se této události zamlčí. 5. Po právní stránce soudy nižších stupňů uzavřely, že odmítnutí pojistného plnění bylo v souladu s ustanovením hlavy II čl. 5 odst. 18 písm. g) pojistných podmínek, přičemž takový důvod odmítnutí mohl být v pojistné smlouvě sjednán, neboť povaha § 2809 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), je dispozitivní. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu (obsahově toliko proti jeho výroku I.) podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, konkrétně otázky povahy § 2809 o. z. (zda jde o ustanovení kogentní či dispozitivní). Tuto otázku odvolací soud podle dovolatelky vyřešil nesprávně; důvody pro odmítnutí pojistného plnění nemohou být podle ní rozšiřovány ujednáními obsaženými v pojistné smlouvě ani v pojistných podmínkách. 7. Současně dovolatelka namítá, že odvolací soud nedostatečně reagoval na její námitku, že pojistné podmínky byly v rozporu s § 2809 o. z., jež je podle ní ustanovením kogentním, a nevypořádal se s její argumentací v tomto směru vznesenou, čímž porušil její právo na řádné odůvodnění rozhodnutí, tj. právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu. 8. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala. III. Přípustnost dovolání 10. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Nejvyšší soud shledal dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustným v otázce povahy § 2809 o. z. a z toho plynoucí možnosti stran sjednat si další důvody odmítnutí pojistného plnění nad rámec § 2809 o. z. v pojistné smlouvě; tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 13. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezených podaným dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je nedůvodné. 14. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Nejvyšší soud ve své judikatuře – právě s odkazem na § 1 odst. 2 o. z. – dovodil, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivními; strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016 , uveřejněné pod č. 152/2018 Sb. rozh. obč. a též dostupné, stejně jako dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na internetových stránkách www.nsoud.cz; dále srov. důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 – 2013, dále jen „důvodová zpráva“, s. 583, a v právní teorii např. Eliáš, K.: K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. In: Sborník mezinárodní konference XXIII. Karlovarské právnické dny. Praha. Leges, 2015, s. 60, nebo Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník – velký komentář, Svazek I, § 1-117, Praha: Leges, 2013, s 51 a 52). 15. Nejvyšší soud dále dovodil, že § 1 odst. 2 část věty před středníkem o. z. vychází z toho, že takový zákaz odchýlení se bude výslovný. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje. Příkladem přímých výslovných zákazů je právě § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z., jež zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní. V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného zákazu je § 580 o. z., podle něhož je neplatné (mimo jiné) právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016 , uveřejněné pod č. 10/2019 Sb. rozh. obč.). 16. Podle § 2809 o. z. může pojistitel pojistné plnění odmítnout, byla-li příčinou pojistné události skutečnost, a) o které se dozvěděl až po vzniku pojistné události, b) kterou při sjednávání pojištění nebo jeho změny nemohl zjistit v důsledku zaviněného porušení povinnosti stanovené v § 2788 a c) pokud by při znalosti této skutečnosti při uzavírání smlouvy tuto smlouvu neuzavřel nebo pokud by ji uzavřel za jiných podmínek. 17. Odmítnutí pojistného plnění podle § 2809 o. z. (vedle odstoupení od smlouvy podle § 2808 o. z.) lze chápat coby sankci za takové protiprávní jednání při sjednávání pojištění, jež vedlo k uzavření smlouvy, resp. k jejímu uzavření za konkrétních podmínek. Smyslem a účelem § 2809 o. z. je tedy stanovit případy (situace), v nichž vždy, tj. i když si to strany při sjednávání pojištění nesmluví, lze pojistné plnění odmítnout, jde však o případy (situace) vážící se vždy k době sjednávání pojištění, nikoli k době uplatňování práva z pojištění. Na možnost odmítnout pojistné plnění pro jednání v rámci uplatňování práva z pojištění § 2809 o. z. nedopadá. 18. Nejde-li o povinné pojištění, pak v úvahu nepřichází aplikace § 2780 o. z., podle něhož při povinném pojištění může pojistitel pojistné plnění odmítnout, jen pokud se na uvedení nepravdivých informací, neúplně zodpovězených dotazů učiněných v písemné formě nebo vědomě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů podílel výlučně poškozený nebo i jiná osoba s vědomím poškozeného. Nejde-li o povinné pojištění, pak aplikovat nelze ani § 2781 o. z., podle něhož pojistitel má právo odstoupit od smlouvy nebo vypovědět povinné pojištění, jen pokud to jiný zákon připouští; to nebrání jiným ujednáním zakládajícím pojistiteli jiné právo k postihu pojistníka nebo pojištěného pro případ porušení jejich povinnosti. Ve vztahu k jinému než povinnému pojištění přitom občanský zákoník obdobnou úpravu neobsahuje. 19. Záměr zákonodárce, aby § 2809 o. z. na jednání v rámci uplatňování práva z pojištění nedopadal, zřetelně vyjádřený v důvodové zprávě tak, že do tohoto ustanovení (záměrně) není přebírána skutková podstata dříve uvedená v § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (dále „zákon o pojistné smlouvě“), směřuje toliko k nezahrnutí podání korektního (pravdivého) vysvětlení vzniku a okolností pojistné události pod zákonné důvody odmítnutí pojistného plnění. Takto vyjádřený zákonodárcův záměr však bez dalšího nic nevypovídá o povaze § 2809 o. z., tj. o tom, zda jde o ustanovení kogentní či dispozitivní, resp. o ustanovení, které umožňuje smluvně si sjednat odmítnutí pojistného plnění i nad rámec důvodu v něm uvedeného či nikoliv, navíc typově v situacích, jež se od situací předvídaných v § 2809 o. z. odlišují (situace vážící se k době uplatňování práva z pojištění oproti situacím vážícím se k době sjednávání pojištění). 20. Přesvědčení vyjádřené v důvodové zprávě, podle něhož pro řešení nepodání korektního (pravdivého) vysvětlení vzniku pojistné události postačí jiné právní instituty, rovněž samo o sobě nic nevypovídá o (ne)možnosti sjednat si nekorektní (nepravdivé) vysvětlení vzniku (eventuálně jiných podstatných okolností) pojistné události coby důvod pro odmítnutí pojistného plnění nad rámec zákona. Ani smysl slov, jimiž je do občanského zákoníku vtělena možnost odmítnout pojistné plnění pro protiprávní jednání při sjednávání pojištění, ani jasný úmysl zákonodárce, jenž by byl v důvodové zprávě vyjádřen (§ 2 odst. 2 o. z.), pro nemožnost sjednat si právo odmítnout pojistné plnění pro nekorektní (nepoctivé) jednání při uplatnění požadavku na pojistné plnění nesvědčí. Naopak § 2774 odst. 1 o. z., podle něhož pojistné podmínky vymezí zpravidla podrobnosti o vzniku, trvání a zániku pojištění, pojistnou událost, výluky z pojištění a způsob určení rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost, ponechává na pojistné smlouvě (na pojistných podmínkách), aby vymezily mimo jiné způsob určení rozsahu pojistného plnění, aniž by bylo zapovězeno vymezit tento způsob určení v závislosti na korektnosti (poctivosti) jednání při uplatnění požadavku na pojistné plnění, a to až do té míry, že pojistné plnění bude odmítnuto. 21. Ustanovení § 2809 o. z. neobsahuje explicitní ani implicitní zákaz odchylného ujednání o důvodech odmítnutí pojistného plnění; nezakazuje ani smluvní vyloučení aplikovatelnosti pravidla tam obsaženého, ani ujednání o dalších důvodech odmítnutí pojistného plnění, jež by byly vázány na způsob (míru korektnosti) vysvětlení vzniku pojistné události. Ujednání, v rámci smluvní volnosti a autonomie vůle (§ 1 odst. 2 o. z.) směřující k tomu, aby vznik pojistné události byl pro vznik povinnosti pojistného plnění vysvětlen korektně (pravdivě), nemůže porušovat dobré mravy, veřejný pořádek či práva týkající se postavení osob (§ 1 odst. 2 o. z.). Takové ujednání naopak respektuje zásadu poctivosti v právním jednání (§ 6 o. z.); není nejmenšího důvodu dovozovat, že by právní ochrany mělo požívat jednání, jímž se pojistník domáhá pojistného plnění podáním nekorektního (nepravdivého) vysvětlení vzniku a okolností jím tvrzené pojistné události. 22. Odmítnutí pojistného plnění nad rámec § 2809 o. z., jenž co do situací, v nichž lze pojistné plnění odmítnout, nemá význam enumerativní, pro uvedený případ tudíž bylo možno sjednat. 23. Proti tomuto závěru nestojí ani – občanským zákoníkem obecně, tj. nikoli pouze ve vztahu k odmítnutí plnění podle § 2809 o. z., stanovený – důsledek odmítnutí plnění uvedený v § 2810 o. z. Podle tohoto ustanovení pojištění zaniká (mimo jiné) dnem odmítnutí pojistného plnění, aniž by takový zánik pojištění byl nutně svázán toliko s odmítnutím pojistného plnění podle § 2809 o. z. Naopak tato systematika (tj. „neprovázání“ zániku pojištění v případě odmítnutí pojistného plnění podle § 2810 o. z. toliko s odmítnutím pojistného plnění podle § 2809 o. z., jako tomu bylo dříve v § 24 odst. 1 až 3 zákona o pojistné smlouvě) je argumentem ve prospěch výkladu, podle něhož zánik pojištění podle § 2810 o. z. v případě odmítnutí pojistného plnění nastává i v jiných, na § 2809 o. z. nezávisle a od něj odchylně smluvně sjednaných případech, kdy došlo k sankčnímu odmítnutí pojistného plnění, a tedy i argumentem ve prospěch výkladu, podle něhož občanský zákoník smluvní sjednání případů, v nichž může dojít k sankčnímu odmítnutí pojistného plnění nad rámec § 2809 o. z., umožňuje [srov. obdobně k § 2810 o. z. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014; rovněž obdobně k § 2810 o. z. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol., Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. (§ 2521 – 3081, relativní majetková práva, 2. část), Wolters Kluwer (ČR), Praha, 2014]. 24. K právě uvedenému je třeba dodat, že z důvodů, které svědčí pro dispozitivní povahu § 2809 o. z., lze dovozovat i dispozitivní povahu § 2810 o. z., jež tak (mimo jiné) umožňuje, aby si strany smlouvy ve vztahu k důvodům odmítnutí pojistného plnění smluveným nad rámec § 2809 o. z. aplikovatelnost § 2810 o. z. sjednaly jinak, kupř. aby si jeho použití vyloučily. Řešení otázky sjednání odlišného pravidla co do zániku pojištění oproti pravidlu vyplývajícímu z § 2810 o. z. v případě sjednání sankčního odmítnutí pojistného plnění nad rámec § 2809 o. z. ve vztahu k nyní posuzované věci, resp. řešení otázky důsledků odmítnutí pojistného plnění do dalšího trvání pojištění v nyní posuzované věci, by však již překračovalo rámec dovoláním vymezeného dovolacího přezkumu. 25. Dovolatelce lze přisvědčit v tom ohledu, že občanský zákoník se v otázce možnosti odmítnutí pojistného plnění výrazně odklonil od předchozí právní úpravy, jelikož do zákonné reglementace nepřevzal někdejší princip fraus omnia corrumpit , tedy možnost odmítnutí pojistného plnění dříve upravenou v § 24 odst. 1 písm. b) zákona o pojistné smlouvě, podle kterého mohl pojistitel plnění z pojistné smlouvy odmítnout vždy a v celém rozsahu, když oprávněná osoba uvedla při uplatňování práva na plnění z pojištění vědomě nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se rozsahu pojistné události nebo podstatné údaje týkající se této události zamlčela. Smluvní sjednání principu fraus omnia corrumpit ve vztahu k nekorektnímu uplatňování práva na pojistné plnění však není nadále vyloučeno ani § 2809 o. z., ani jiným ustanovením občanského zákoníku. Nejvyšší soud se již ostatně [aniž by bylo na újmu použitelnosti jeho úvah na nyní posuzovanou věc, že tak učinil právě ve vztahu k § 24 odst. 1 písm. b) zákona o pojistné smlouvě] k tomuto principu – ve vztahu k uplatňování práv na pojistné plnění – vyslovil coby k obecně přijatelnému, morálnímu, ba i potřebnému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3803/2019 , včetně tam obsaženého odkazu na literaturu, a dále též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1735/2014 , či ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2120/2015 ). 26. V nyní posuzované věci byla součástí pojistné smlouvy ujednání, podle nichž 1) pojištěný je povinen po vzniku pojistné události podat pravdivé vysvětlení o vzniku a rozsahu pojistné události, o právech třetích osob a o jakémkoli vícenásobném pojištění a dále je povinen pojistiteli umožnit provedení všech úkonů, které souvisejí s vyšetřováním příčin a rozsahu škody, především však nesmí měnit stav způsobený pojistnou událostí, a to do doby, dokud pojistitel postižení věci neprohlédne [hlava I čl. 8 odst. 3 písm. c) pojistných podmínek], a 2) pojistitel je oprávněn odmítnout pojistné plnění, jestliže pojištěný uvede při uplatňování práva na plnění z pojištění vědomě nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se rozsahu pojistné události, nebo pokud podstatné údaje týkající se této události zamlčí [hlava II čl. 5 odst. 18 písm. g) pojistných podmínek]. 27. V řízení před soudy nižších stupňů vyšlo najevo, že dovolatelka nepodala pravdivé vysvětlení o vzniku pojistné události; toto skutkové zjištění nepřísluší Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení přezkoumávat a nezpochybňuje je ostatně ani dovolatelka. 28. Navazující konkluzi soudů nižších stupňů, podle níž na podání vědomě nepravdivého vysvětlení o vzniku pojistné události dopadalo ujednání podle hlavy II čl. 5 odst. 18 písm. g) pojistných podmínek (uvedení vědomě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů týkajících se rozsahu pojistné události nebo zamlčení podstatných údajů týkajících se této události), dovolatelka nezpochybňuje; tato konkluze tak není předmětem dovolacího přezkumu. Za tohoto stavu nelze dát dovolatelce za pravdu v tom ohledu, že bylo povinností odvolacího soudu zabývat se důsledky podání vědomě nepravdivého vysvětlení o vzniku pojistné události; z pravidla obsaženého v hlavě II čl. 5 odst. 18 písm. g) pojistných podmínek totiž takové kritérium pro úvahu ohledně odmítnutí pojistného plnění nevyplývá. 29. Má-li dovolatelka za to, že bylo povinností odvolacího soudu zabývat se otázkou, zda dovolatelka svým jednáním ztížila či znemožnila šetření pojistitele, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015 , pak nejde o odkaz přiléhavý. V dovolatelkou zmiňované věci se Nejvyšší soud vyslovil k otázce regresního plnění podle § 10 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v tom smyslu, že porušení povinnosti ohlásit řádně nehodu policii nemusí mít vždy za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění. 30. Na základě shora uvedeného lze tedy uzavřít, že § 2809 občanského zákoníku nebrání smluvním stranám pojistné smlouvy sjednat si možnost odmítnutí pojistného plnění pro případ, že se pojistník bude domáhat pojistného plnění podáním vědomě nekorektního (nepravdivého) vysvětlení vzniku a okolností jím tvrzené pojistné události. 31. Závěr odvolacího soudu, podle něhož smluvnímu ujednání o možnosti odmítnout pojistné plnění pravidlo podávané z § 2809 o. z. nebránilo, je tak správný. Tento závěr byl přitom komplexně, uceleně a konzistentně (v bodu 6. rozsudku odvolacího soudu) odůvodněn, vyložil-li odvolací soud povahu § 2809 o. z. na základě argumentace ohledně smluvní volnosti při absenci výslovně vyjádřeného zákazu odchylky od zákonné úpravy a porušení dobrých mravů, veřejného pořádku nebo práv týkajících se postavení osob, výslovně dovodil, že nejde o ujednání v neprospěch spotřebitele, resp. slabší smluvní strany, ani ujednání obecně nepřiměřené, což podpořil odkazem na komentářovou literaturu zastávající obdobný názor a úvahou o zohlednění principů morálních. Takto komplexní úvaha současně představuje dostatečnou odpověď na argumentaci dovolatelky. Z § 157 odst. 2 o. s. ř. (které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem; srov. § 211 o. s. ř.) ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (tu konkrétně s dovolatelkou předestíraným názorem, jenž má být podle ní obsažen v jiné komentářové literatuře, než kterou na podporu svého názoru citoval odvolací soud); jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09 , dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz, a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 137/2018 ). 32. Nadto tvrdí-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s údajně opačným závěrem ohledně povahy § 2809 o. z. vyplývajícím z komentářové literatury [Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol., Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. (§ 2521 – 3081, relativní majetková práva, 2. část), Wolters Kluwer (ČR), Praha, 2014], pak uvedený komentář v části týkající se § 2809 o. z. (a jeho aplikace v „běžném“, tj. v „nepovinném“ pojištění) klade otázku, „zda je možné pojistnou smlouvou platně sjednat i jiné, smluvní, předpoklady či důvody sankčního odmítnutí pojistného plnění odlišně od předpokladů vymezených v § 2809, zejména předpoklady odpovídající a smluvně nahrazující dosavadní zákonnou skutkovou podstatu sankčního odmítnutí pojistného plnění z důvodu lži při škodné události podle § 24 odst. 1 písm. b) zák. o pojistné smlouvě“, k jejímuž řešení posléze nabízí šest argumentů svědčících pro dispozitivní povahu § 2809 o. z. a naopak dva argumenty svědčící pro jeho kogentní povahu, všechny takto uváděné argumenty označuje za „silné“ či „relevantní“, přičemž autor vyjadřuje svůj názor, že jde o ustanovení dispozitivní. 33. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na správném právním posouzení věci, Nejvyšší soud dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14899/	25.02.2021	29 ICdo 21/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2018 v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud částečně potvrdil a částečně změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení; ve zbytku dovolání zamítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 42 ICm 4865/2017-264, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) vyloučil z majetkové podstaty dlužníka E., s. r. o. ve výroku specifikovaný soubor movitých věcí o 68 kusech (dále jen „sporné věci“) [bod I. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Dne 16. 3. 2016 uzavřel dlužník s žalobcem (N. spol. s r. o.) „dohodu o obchodních podmínkách“, která upravovala podstatné náležitosti vzájemné obchodní spolupráce a ve které si strany v bodě 7.1 sjednaly výhradu vlastnického práva, podle které vlastnické právo k dodanému zboží přechází na kupujícího (dlužníka) až okamžikem úplné úhrady kupní ceny. Dále bylo ujednáno právo žalobce odstoupit od smlouvy v případě, že kupující opakovaně neuhradí kupní cenu po dobu delší než 30 dnů. Tato dohoda nebyla pořízena formou veřejné listiny, ani neobsahuje úředně ověřené podpisy (dále jen „dohoda o obchodních podmínkách“). [2] Následně strany uzavřely celkem 31 dílčích kupních smluv, na jejichž základě žalobce dodal dlužníku veškeré sporné věci (šlo o vodovodní baterie, dřezy a otopná tělesa a tyč) a vystavil tomu odpovídajících 31 faktur. [3] Dne 3. 8. 2016 bylo na základě věřitelského insolvenčního návrhu zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. [4] Dne 14. 9. 2016 žalobce odstoupil od všech 31 dílčích kupních smluv, a to z důvodu neuhrazení příslušných faktur dle smluvního ujednání, uplatnil současně výhradu vlastnického práva ke všem sporným věcem a vyzval dlužníka k jejich vydání. Odstoupení bylo doručeno dlužníku dne 19. 9. 2016. [5] Usnesením ze dne 3. 11. 2016 insolvenční soud krom dalšího zjistil úpadek dlužníka a ustanovil insolvenční správkyni. [6] Dne 31. 10. 2017 bylo právnímu zástupci žalobce doručeno vyrozumění o zahrnutí sporných věcí do soupisu majetkové podstaty. V ní jsou sporné věci sdruženy podle typu zboží do jednotlivých položek soupisu se specifickým číselným označením, jak je uvedeno ve výroku rozsudku insolvenčního soudu. U každého typu je uveden počet kusů (celkem 68). Až na jednu položku (dle soupisu majetkové podstaty označenou jako h1/11841) o 2 kusech (která nese označení „^ SINK DR 4848“) obsahují všechny položky sporných věcí označení „N.“. [7] Žaloba byla doručena insolvenčnímu soudu dne 21. 11. 2017. Žalobce se domáhá vyloučení sporných věcí z majetkové podstaty, které jsou totožné s těmi, které dlužníku dodal. [8] Ke dni rozhodnutí insolvenčního soudu byly sporné věci nadále sepsány v majetkové podstatě. Dlužník neuhradil ani částečně žádnou z vyúčtovaných kupních cen. [9] Žalovaná insolvenční správkyně dlužníka u ústního jednání sdělila, že v průběhu insolvenčního řízení nezaznamenala žádné náznaky podvodného jednání, které by se mělo týkat případného antedatování sjednané výhrady vlastnického práva, či podvodného jednání dlužníka jednajícího ve shodě s žalobcem apod. 3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 2 písm. e/, § 205 odst. 2 a § 225 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 1099, § 2132 a § 2134 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – nejprve dospěl k závěru, že žalobce byl vlastníkem sporných věcí. Insolvenční soud měl za to, že v řízení nevyšla najevo žádná skutečnost, která by vlastnictví žalobce ke sporným věcem zpochybňovala. Měl je spolehlivě za prokázané již ze samotného faktu, že žalobce toto zboží měl v držení předtím, než uzavíral kupní smlouvy s dlužníkem. Nadto nebylo možné přehlédnout, že sporné věci, s výjimkou jediné položky, byly označeny „N.“, což bez dalších případných tvrzení tento závěr zpochybňujících postačilo k prokázání tvrzení žalobce, že byl výrobcem těchto věcí. 4. Insolvenční soud nepovažoval za správný názor žalobce, že k úspěšnosti žaloby postačuje samotné prokázání odstoupení od smluv před zjištěním úpadku dlužníka, které mělo založit nárok žalobce na vydání sporných věcí. Podle insolvenčního soudu nárok žalobce na vydání věcí z titulu zániku jednotlivých kupních smluv po odstoupení od kupních smluv byl nemajetkovou pohledávkou, kterou měl (mohl) uplatnit v rámci tohoto insolvenčního řízení jako nepeněžitou pohledávku. 5. Dále insolvenční soud uvedl, že nárok žalobce na vydání věcí se též opíral o ujednání o výhradě vlastnického práva, nikoliv (jen) o nárok z titulu vydání bezdůvodného obohacení dle § 2004 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2991 a násl. o. z. Proto považoval za podstatné posouzení ujednání o výhradě vlastnického práva. K tomu insolvenční soud předeslal, že žalobce po splnění smlouvou předvídaných předpokladů platně a určitě odstoupil od jednotlivých „realizačních“ smluv dle dohody o obchodních podmínkách. Stejně tak měl za to, že výhrada vlastnického práva byla sjednána platně a vyhovovala zákonu. 6. Insolvenční soud s odkazem na § 205 odst. 2 insolvenčního zákona měl za zcela zřejmé, že do majetkové podstaty byl sepsán majetek (sporné věci), který dlužníku nikdy nepatřil, a to na základě platně sjednané výhrady vlastnického práva. Žalovaná tak nemohla sporné věci sepsat do majetkové podstaty. 7. Podle insolvenčního soudu se výhrada vlastnického práva i její účinnost posuzuje v rámci vylučovací žaloby pouze ve vztahu žalobce a dlužník, který je zastoupen insolvenčním správcem, na kterého přešlo dispoziční oprávnění po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Na účinnost výhrady vlastnického práva ve vztahu žalobce – dlužník (prodávající – kupující) pak zákon žádné zvláštní formální nároky nestanoví. Ostatní věřitelé nemají právo k „majetku dlužníka“ do doby, než je majetková podstata zjištěna ve správném rozsahu, tedy mj. po proběhnutí veškerých vylučovacích žalob. Odtud insolvenční soud dovodil, že se § 2134 o. z. v rámci vylučovací žaloby neuplatní. Nadto akcentuje, že žalobce uplatnil výhradu vlastnického práva ještě před zjištěním úpadku dlužníka. Podle insolvenčního soudu tak bylo nepřípustné, aby insolvenční správkyně „zpětně“ přehodnocovala účinnost sjednané výhrady vlastnického práva a sepisovala věci ve vlastnictví žalobce do majetkové podstaty. 8. K tomu insolvenční soud doplnil, že shora provedenému výkladu § 2132 a § 2134 o. z. svědčí úmysl zákonodárce vtělený do důvodové zprávy k § 2134 o. z., který žádným způsobem nezmiňuje, že by § 2134 o. z. měl být aplikován a byl do právního řádu zaveden k ochraně přihlášených věřitelů v rámci insolvenčního řízení. V důvodové zprávě je pouze uvedeno, že se prodávající (v tomto případě žalobce) nemůže dovolat svého vlastnického práva vůči věřitelům kupujícího, neprokáže-li hodnověrně, že mu výhrada vlastnického práva svědčí a kdy byla ujednána. Dále poznamenal, že si je vědom komentářové literatury, ve které je zmíněna aplikace § 2134 o. z. pro poměry exekučního a insolvenčního řízení. Jde však o výklad nad rámec úmyslu zákonodárce. Přesto insolvenční soud uvedl, že i kdyby byly tyto komentářové závěry akceptovány, stejně by je nebylo možné aplikovat v poměrech žaloby na vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka. Ochrana dle § 2134 o. z. totiž dopadá na jiné situace. Podle komentářové literatury je účelem úpravy dle § 2134 o. z. zamezit snahám o podvodné jednání, kdy se dlužník snaží ochránit svůj majetek před ostatními věřiteli (v tomto případě by šlo o věřitele přihlášené do insolvenčního řízení) pomocí třetí osoby, která s ní vystupuje ve shodě (žalobce) a snažila by se antedatovanými výhradami vlastnického práva uzavíranými ex post podvodně zamezit uspokojení věřitelů. O takovouto situaci v daném případě nešlo, čehož si byla vědoma i žalovaná. 9. Konečně insolvenční soud uzavřel, že § 2134 o. z. nelze vyložit v neprospěch práv bdělého věřitele, který si pro svou ochranu sjednal výhradu vlastnického práva tak, aby nebyl poškozen případnou neseriózností dlužníka. 10. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu a bod II. změnil jen tak, že náhrada nákladů řízení činí 24 853,32 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 11. Odvolací soud – cituje § 205 odst. 4 a § 225 odst. 1, 2, 3 a 4 insolvenčního zákona a § 1099, § 1969, § 1977, § 2002 odst. 1, § 2003 odst. 1, § 2004 odst. 1, § 2005 odst. 1, § 2132 a § 2134 o. z. spolu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007 , uveřejněného pod číslem 105/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 105/2010“), který je (stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu) veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu – konstatoval, že s ohledem na platně sjednanou výhradu vlastnického práva se sporné věci nestaly vlastnictvím dlužníka, jenž byl do zaplacení kupní ceny jejich pouhým detentorem. Vlastnické právo ke sporným věcem pak dlužník nikdy nenabyl, jelikož v důsledku prodlení se zaplacením kupní ceny žalobce ještě před zjištěním úpadku dlužníka a prohlášením konkursu na jeho majetek přípisem ze dne 14. 9. 2016 odstoupil od všech 31 jednotlivých kupních smluv, uplatnil sjednanou výhradu vlastnictví a vyzval dlužníka k vydání sporných věcí. 12. Odvolací soud shledal podstatným, že oprávněná držba věcí dlužníkem byla ukončena platným odstoupením od smlouvy s uplatněním výhrady vlastnického práva žalobcem. Bez ohledu na to, zda je otázka účinnosti výhrady vlastnického práva ve vztahu k věřitelům řešena v incidenčním sporu nebo v mimoinsolvenčních poměrech, platným odstoupením od smlouvy spolu s ostatními ujednáními zanikla i výhrada vlastnického práva a tímto okamžikem věřitelé dlužníka pozbyli práva dovolat se toho, že vůči nim není účinná a domoci se uspokojení svých pohledávek ze zpeněžení věcí, jako by byl dlužník jejich vlastníkem. Při opačném výkladu by podle odvolacího soudu docházelo k absurdním situacím, kdy by se např. věřitelé mohli uspokojovat z majetku třetí osoby, které prodávající věci prodal po uplatnění výhrady vlastnického práva. 13. Dále odvolací soud uvedl, že pro případ, že by žalobce před zjištěním úpadku dlužníka od kupních smluv platně neodstoupil a výhradu vlastnického práva neuplatnil, vylučuje aplikaci § 2134 o. z. na projednávanou věc jednak úprava § 260 insolvenčního zákona (jde ve vztahu k § 2134 o. z. o speciální úpravu), jednak skutečnost, že žalovaná jako insolvenční správkyně dlužníka není zástupcem věřitelů. Insolvenční správce je totiž samostatným procesním subjektem (§ 9 písm. d/ insolvenčního zákona), na něhož po prohlášení konkursu přešla dispoziční oprávnění k dlužníkovu majetku (§ 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona), pročež je také pasivně legitimován ve sporu na základě vylučovací žaloby. Námitka neúčinnosti sjednané výhrady vlastnického práva vznesená žalovanou insolvenční správkyní tedy nepředstavuje dostatečnou obranu proti žalobě na vydání věcí podané jejich vlastníkem, resp. osobou, jíž svědčí právo na jejich vydání po odstoupení od smlouvy. Ostatně, ani dlužník by se vůči oprávněné osobě nemohl ubránit nároku na vydání věcí toliko s odkazem na skutečnost, že v důsledku absence sjednání výhrady vlastnického práva ve formě veřejné listiny nebo s úředně ověřenými podpisy není takové ujednání vůči jeho věřitelům účinné. 14. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že sporné věci nejsou majetkem dlužníka a ani zákon nestanoví, že by měly náležet do jeho majetkové podstaty. Proto uzavřel, že jejich sepsání do majetkové podstaty nebylo oprávněné. Pouhá skutečnost, že sjednaná výhrada vlastnického práva byla neúčinná vůči věřitelům dlužníka, totiž není způsobilým titulem pro sepsání sporných věcí do majetkové podstaty. Odvolací soud konečně přisvědčil závěru insolvenčního soudu ohledně vlastnictví sporných věcí. Zdůraznil, že žalovaná ani netvrdila, že by věci měly být ve vlastnictví někoho jiného. Navíc, i kdyby nešlo o vlastnictví žalobce, měl by k věcem lepší právo nejméně jako „oprávněný detentor“. II. Dovolání a vyjádření k němu 15. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom smyslu, že žaloba se zamítá, eventuálně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 16. Konkrétně dovolatelka formuluje tyto otázky: [1] Je § 2134 o. z. uplatnitelný v poměrech insolvenčního řízení (vylučovacích žalob) a jakým způsobem? [2] Zastupuje insolvenční správce v insolvenčním řízení (u vylučovacích žalob) zájmy dlužníka nebo věřitelů? [3] Postačí k vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka, že vylučovatel prokázal lepší právo k věci než dlužník, nebo musí vylučovatel prokázat vlastnické právo k věci? 17. Dovolatelka nejprve rozvádí otázky ad 1/ a 2/. K nim předně namítá, že ačkoli lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že insolvenční správce je zvláštním procesním subjektem, v insolvenčním řízení nehájí zájmy své, ani nejedná na svůj účet, nýbrž jedná svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst. 1 insolvenčního zákona), přesto především chrání společné zájmy věřitelů v intencích § 36 odst. 1 insolvenčního zákona. 18. Vzhledem k tomu, že jednotliví věřitelé nemohou být účastníky řízení o žalobách na vyloučení věcí z majetkové podstaty (žalovaným musí být vždy insolvenční správce), avšak při úspěchu žalobce dojde ke zmenšení rozsahu majetkové podstaty a následně tedy i ke snížení rozsahu uspokojení přihlášených věřitelů, je podle dovolatelky nepochybné, že insolvenční správce zastupuje v řízení o vylučovacích žalobách primárně věřitele – jejich společný zájem na co nejvyšší míře uspokojení přihlášených pohledávek. Proto mohla dovolatelka na svou obranu namítat, že nebyly splněny požadavky § 2134 o. z. na kvalitu listiny, jíž byla sjednána výhrada vlastnického práva, neboť bez toho je ujednání o výhradě vlastnického práva neúčinné. 19. K aplikaci § 2134 o. z. dovolatelka konstatuje, že vůči věřitelům dlužníka (a tedy i v rámci insolvenčního řízení, neboť jeho prostřednictvím dochází k uspokojení věřitelů dlužníka) je výhrada vlastnického práva bez splnění formálních náležitostí (forma veřejné listiny nebo úředně ověřený podpis) právně neúčinná. Prodávající (žalobce) proto může v insolvenčním řízení použít obranu spočívající v tom, že dlužník je pouhým držitelem věci, jen tehdy, byly-li při sjednání výhrady vlastnického práva dodrženy shora uvedené formální náležitosti. Svůj závěr opírá o názory komentářové literatury (citované na str. 6 dovolání) stejně jako o rozhodnutí jiného odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze (odkazuje na rozsudek ze dne 25. 10. 2018 a rozsudek ze dne 22. 11. 2018). Z označených rozhodnutí zejména zdůrazňuje, že „i když občanský zákoník v § 2134 používá termín, že výhrada vlastnictví ‚působí vůči věřitelům‘, jen je-li sjednána v zákonem předepsané formě, nelze toto ustanovení vykládat jinak, než jako zákonnou neúčinnost výhrady vlastnictví vůči věřitelům dlužníka, respektive tak, že do té doby výhrada vlastnictví nemá žádné právní účinky vůči věřitelům dlužníka, nelze ji proti nim uplatnit, a nelze ji proto uplatnit ani vůči majetkové podstatě dlužníka v insolvenčním řízení, jež slouží výlučně k uspokojení pohledávek kupujícího dlužníka. Insolvenční správce je tudíž oprávněn věci, jichž se výhrada vlastnictví týká, sepsat podle § 205 odst. 4 insolvenčního zákona do majetkové podstaty dlužníka, neboť zákon v tomto ustanovení nezakotvuje, že majetek jiných osob náleží do majetkové podstaty jen tehdy, stanoví-li to insolvenční zákon, neboť výslovně uvádí ‚stanoví-li tak zákon‘ a tímto zákonem je nepochybně i občanský zákoník, konkrétně § 2134“. 20. Dovolatelka shrnuje, že insolvenční správce může na svou obranu v rámci vylučovacích žalob použít tvrzení, že ujednání o výhradě vlastnického práva nebylo uzavřeno způsobem dle § 2134 o. z., neboť insolvenční správce chrání majetkovou podstatu dlužníka a tím jeho věřitele. Nebyl-li dodržen postup podle § 2134 o. z. (přičemž dovolatelka míní, že ujednání dle tohoto ustanovení má konstitutivní účinky), dlužník se stal vlastníkem věcí jejich předáním a žalobce nemá nárok na vyloučení věcí z majetkové podstaty. 21. Žalobce podle dovolatelky nemůže v řízení uspět ani na základě argumentu, že odstoupil od kupní smlouvy a požaduje vydání věcí jako bezdůvodného obohacení dlužníka. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení (lhostejno, zda peněžitého) je totiž pohledávkou, kterou žalobce mohl (a měl) přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka; šlo by o pohledávku nepeněžitou, kterou by musel vyjádřit v penězích. 22. K otázce ad 3/. Potud dovolatelka nejprve zdůrazňuje, že z konstantní judikatury plyne, že k tomu, aby uspěl s vylučovací žalobou, musí vylučovatel (osoba odlišná od dlužníka) prokázat, že majetek neměl být zahrnut do majetkové podstaty a (zároveň) že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetkové podstaty, svědčí jemu. 23. Podle dovolatelky nelze tento požadavek vyložit jinak, než že tímto právem musí být právo vlastnické, neboť pouze vlastnické právo je natolik „silné“, že může odůvodnit vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka. Kdyby totiž byla správná úvaha odvolacího soudu, že dlužník není vlastníkem věcí a žalobce by byl s žalobou na vyloučení věcí úspěšný i z pozice „oprávněného detentora“, pak by musela existovat ještě třetí osoba – vlastník věcí, který by nepochybně byl úspěšný s vylučovací žalobou. Stěží však lze akceptovat, že nárok na vydání jedné věci má více osob. 24. Dovolatelka dodává, že oba soudy zaměňují prokázání dodání věcí s prokázáním vlastnictví – žalobce nepochybně mohl dlužníku dodat věci, které mu nepatřily, přičemž obracet břemeno tvrzení a důkazní břemeno tak, že by dovolatelka jako žalovaná měla tvrdit, že věci patří jiné konkrétní osobě, je nepřípustné. K tomu doplňuje, že nelze vyloučit, že žalobce dodal dlužníku věci, k nimž mu nesvědčilo vlastnické právo (s touto eventualitou ostatně počítá i § 1109 písm. b/ o. z.). Ze skutečnosti, že je určitá věc označena jako „N.“, neplyne závěr, že by byl žalobce vlastníkem nebo výrobcem zboží. Dovolatelka míní, že skutečnost, že označení zboží odpovídá označení věřitele, nedokazuje, že by věřitel byl výrobcem daného zboží. Závěr insolvenčního soudu, že nejsou pochybnosti o vlastnickém právu žalobce, tedy dle názoru dovolatelky vychází toliko ze subjektivního přesvědčení soudu. Podle dovolatelky nelze odhlédnout ani od toho, že se dlužník stal vlastníkem věcí předáním ve skladu kupujícího, případně prodávajícího, protože výhrada vlastnického práva nebyla účinně sjednána pro nedostatek formy. 25. Žalobce ve vyjádření má dovolání za nedůvodné. Je přesvědčen, že insolvenční správce není oprávněn namítnout neúčinnost výhrady vlastnického práva s odkazem na § 9 písm. d/, § 40 a § 229 odst. 3 insolvenčního zákona. Účinnost výhrady vlastnického práva se podle žalobce posuzuje v rámci vylučovací žaloby pouze ve vztahu mezi žalobcem a dlužníkem. Odstoupením od smlouvy všechny kupní smlouvy od počátku dle § 2004 odst. 1 o. z. zanikly a dlužníku vznikla povinnost vrátit věci žalobci, který vždy byl a nadále je jejich vlastníkem. Odstoupením též zanikla výhrada vlastnického práva, a věřitelé dlužníka tudíž nemají právo dovolávat se její neúčinnosti. Otázku vlastnického práva ke sporným věcem považuje žalobce za irelevantní. Pokládá za dostatečné, že měl sporné věci ve své držbě, uzavřel s dlužníkem kupní smlouvu, věci mu řádně dodal a následně od smlouvy odstoupil a dovolal se výhrady vlastnického práva. Přesto je přesvědčen, že je vlastníkem sporných věcí, k čemuž zejména tvrdí, že je sám vyrobil ve svém závodě ve Znojmě. Žalobce uzavírá, že věci nejsou majetkem dlužníka (nikdy nebyly) a ani zákon nestanoví, že by měly náležet do majetkové podstaty. Konečně tvrdí, že ostatní věřitelé nemají právo k majetku dlužníka do doby, než je majetková podstata zjištěna ve správném rozsahu, tedy mj. po proběhnutí veškerých vylučovacích žalob, nemohou tak být v legitimním očekávání. Ustanovení § 2134 o. z. se v rámci vylučovací žaloby nemůže vůbec uplatnit. III. Přípustnost dovolání 26. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 27. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 28. K dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud částečně změnil a ve zbytku potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, a v části směřující proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. 29. K dovolání proti části prvního výroku ve věci samé. Nejvyšší soud shledává dovolání ve zbylé části přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřené problematiky, neboť se jí dosud v dotčených souvislostech nezabýval. IV. Důvodnost dovolání 30. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, a Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 31. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 32. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 33. K dovolacím otázkám ad 1/ a 2/. V dané věci je nejprve nutno zodpovědět otázku, zda a jakým způsobem (s jakými účinky) se v poměrech insolvenčního řízení prosadí úprava § 2134 o. z., respektive zda při nedodržení formy pro ujednání o výhradě vlastnického práva stanovené v označeném ustanovení může insolvenční správce zahrnout dotčený majetek do soupisu majetkové podstaty a zda se námitkou nedostatku formy může bránit požadavku na jeho vyloučení z majetkové podstaty v řízení podle § 225 insolvenčního zákona. 34. Podle § 2132 o. z., vyhradí-li si prodávající k věci vlastnické právo, má se za to, že se kupující stane vlastníkem teprve úplným zaplacením kupní ceny. Nebezpečí škody na věci však na kupujícího přechází již jejím převzetím. Dle § 2134 o. z. výhrada vlastnického práva působí vůči věřitelům kupujícího jen tehdy, bylo-li ujednání pořízeno ve formě veřejné listiny, popřípadě bylo-li pořízeno v písemné formě a podpisy stran úředně ověřeny, leč tehdy až ode dne úředního ověření podpisů. Je-li však výhrada vlastnického práva ujednána ohledně věci zapsané do veřejného seznamu, působí vůči třetím osobám, jen byla-li do tohoto seznamu zapsána. Podle § 205 odst. 4 insolvenčního zákona majetek jiných osob než dlužníka náleží do majetkové podstaty, stanoví-li to zákon, zejména jde-li o plnění z neúčinných právních úkonů. Pro účely zpeněžení se na takový majetek pohlíží jako na majetek dlužníka. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení již v době uzavření dohody o obchodních podmínkách a později nedoznala změn. 35. Nejvyšší soud při výkladu výhrady vlastnického práva dle právní úpravy ve znění účinném do 31. 12. 2013 formuloval a odůvodnil následující závěry, které vycházejí z R 105/2010 a které shrnul např. v usnesení ze dne 31. 1. 2019, sen. zn. 29 ICdo 56/2017 , takto: [1] Sjednal-li prodávající s kupujícím výhradu vlastnického práva a porušil-li kupující závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, stojí prodávající před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu s kupujícím nadále setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Uplatnění jednoho z těchto práv vylučuje uplatnění druhého. Prodávající, který nejprve žádal zaplacení kupní ceny, však může takto provedenou volbu změnit a poté uplatnit právo na vydání věci; v obráceném pořadí změna volby možná není ( R 105/2010 ). [2] Je-li podstatou výhrady vlastnického práva odklad (suspenze) nabytí vlastnického práva nabyvatelem věci, jehož účelem je posílení právního postavení zcizitele a funkční zajištění, že mu bude zaplacena cena (srov. obdobně R 105/2010 ), a poskytuje-li zároveň takové ujednání výhodu též nabyvateli, neboť získá věc do své moci ještě před zaplacením, aniž si musí obstarat úvěr jinde, přičemž nabyvatel nese nebezpečí škody na věci po jejím převzetí, pak odpovídá právnímu postavení nabyvatele (jako „čekatele“ na nabytí vlastnického práva), aby měl po dobu trvání výhrady vlastnického práva nejen právo mít věc, jež mu byla předána, u sebe, nýbrž aby byl též oprávněn, není-li ujednáno jinak, takovou věc již po tuto dobu bezúplatně užívat v souladu s účelem, k němuž je podle smlouvy určena, popřípadě s účelem, k němuž obvykle slouží (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4470/2010 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2013, pod číslem 152). 36. Na základě takto ustaveného judikatorního a právního rámce lze pro poměry projednávané věci v návaznosti na dovolací argumentaci uvést následující. 37. Podstatou dovoláním předestřené právní otázky je zkoumání subjektivních účinků výhrady vlastnického práva pro poměry insolvenčního řízení [zkoumání, vůči komu je taková výhrada (ne)účinná a kdo se může dovolat neúčinnosti výhrady]. 38. Oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (k její podstatě včetně historické úpravy srov. např. již zmíněný R 105/2010 ) došlo mimo jiné ke změně v rozsahu subjektů, vůči kterým je výhrada vlastnického práva účinná. Ustanovení § 2134 o. z. se v českém právním prostředí objevilo poprvé, což zmiňuje i konsolidovaná verze důvodové zprávy k vládnímu návrhu občanského zákoníku, projednávanému jako sněmovní tisk číslo 362 Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky, v jejím 6. volebním období, 2010 – 2013. Ve své zvláštní části „K § 2132 až 2157“ na str. 484 (v původní nekonsolidované verzi jde o kapitolu zvláštní části „K § 2108 až 2133“ na str. 1032 a 1033) na dané téma uvádí: „Vedlejší ujednání při kupní smlouvě mají velký praktický význam, a z toho důvodu věnují standardní zákoníky pozornost jejich úpravě. Platné právo upravuje demonstrativně výhradu vlastnictví (§ 601 občanského zákoníku, § 444 a 445 obchodního zákoníku, předkupní právo a právo zpětné koupě (§ 602 a násl. občanského zákoníku) a koupi na zkoušku a cenovou doložku (§ 471 a násl. obchodního zákoníku). Osnova z této úpravy vychází, přejímá ji v podstatném rozsahu, ale ve shodě se standardními evropskými zákoníky rozšiřuje výslovně upravené doložky ještě o výhradu zpětného prodeje a výhradu lepšího kupce, přičemž ponechává i nadále výčet vedlejších ujednání jako demonstrativní. K významnějším posunům dochází v návrhu úpravy ujednání o výhradě vlastnického práva a o právu předkupním. Návrh ustanovení o výhradě práva vlastnického dává přednost konstrukci rozšířené výhrady vlastnického práva, jakou zvolil obchodní zákoník v § 445, čímž se stranám umožňuje vázat nabytí vlastnického práva kupujícím i na splnění jiné odkládací podmínky, než je jen zaplacení kupní ceny. Zároveň se navrhuje stanovit, že prodlení kupujícího se splátkou nepřesahujícího desetinu kupní ceny neopravňuje prodávajícího smlouvu zrušit, zaplatí-li kupující dlužnou splátku nejpozději s následující splátkou. Navržené ustanovení konkretizuje obecné pravidlo o podstatném a nepodstatném porušení smlouvy a odklizuje tak riziko zbytečných sporů, vzhledem k dispozitivní povaze však ani nebrání opačnému ujednání stran. S poučením v italské úpravě se navrhuje stanovit, že se prodávající nemůže dovolat svého vyhrazeného vlastnictví vůči věřitelům kupujícího, neprokáže-li hodnověrně, že mu výhrada vlastnického práva svědčí i kdy byla ujednána.“ 39. Čistě gramatickým výkladem § 2134 o. z. není možné spornou otázku jednoznačně zodpovědět a je tedy třeba zkoumat smysl a účel dotčeného ustanovení (§ 2 o. z.). Je nepochybné, že výhrada vlastnického práva působí především inter partes, tedy mezi kupujícím a prodávajícím. Nejde-li o věci zapisované do veřejného seznamu, působí účinky výhrady vlastnického práva vůči věřitelům kupujícího pouze při dodržení zákonem předepsané formy. 40. Jak je patrno z důvodové zprávy i z dikce § 2134 o. z., účelem a smyslem posuzovaného ustanovení je vedle posílení právního postavení prodávajícího zejména ochrana věřitelů kupujícího, respektive ochrana uspokojení jejich pohledávek za kupujícím z jeho majetku. To lze považovat za primární účel normy. Tato ochrana spočívá v hodnověrnosti sjednané výhrady a v prokazatelnosti data jejího ujednání. Jinak řečeno, smyslem této úpravy je zajistit, aby pro věřitele bylo transparentně zjistitelné, že výhrada vlastnického práva byla sjednána a kdy. V případě, že výhrada takovým způsobem sjednána nebyla, nelze (podle úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě) vyloučit, že prostřednictvím institutu výhrady vlastnického práva může docházet ke zkracování práv (jiných) věřitelů dlužníka. 41. Neúčinnost vůči věřitelům dle § 2134 o. z. nastává přímo ze zákona a věřitelé se jí nemusí domáhat odpůrčí žalobou. To lze dovodit ze zmíněné důvodové zprávy, která zjevně předpokládá, že prodávající se bez dalšího nemůže dovolat svého vyhrazeného vlastnictví vůči věřitelům kupujícího, není-li naplněn účel této normy. Zákonodárce tak na věřitele neklade požadavek činit zvláštní kroky k tomu, aby se mohli dovolat neúčinnosti sjednané výhrady vlastnického práva. 42. V poměrech mimo insolvenční řízení se případné neúčinnosti dle § 2134 o. z. může dovolávat přímo věřitel kupujícího typicky jako oprávněný při výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Sám kupující (dlužník) se naopak neúčinnosti výhrady dovolávat nemůže, neboť vůči němu je výhrada účinná již jejím sjednáním. Je tomu tak proto, že důsledkem nedodržení § 2134 o. z. je (jen) to, že z pohledu věřitelů se nachází majetek kupujícího dlužníka ve stavu, jako kdyby výhrada vlastnického práva nebyla sjednána. 43. Uvedené závěry se nepochybně uplatní i v insolvenčním řízení. Podstatou „neúčinnosti vůči věřitelům“ totiž je, že taková neúčinnost u dlužníka, který je v úpadku, nastává ve skutečnosti vůči majetkové podstatě a až sekundárně vůči věřitelům. Věřitelé jsou uspokojováni z majetkové podstaty dlužníka (z výtěžku jejího zpeněžení), kterou pro účely insolvenčního řízení může tvořit i majetek, který není ve vlastnictví dlužníka (srov. § 205 odst. 4 insolvenčního zákona). 44. Jinak řečeno, neúčinnost výhrady vlastnického práva dle § 2134 o. z. působí v insolvenčním řízení vůči majetkové podstatě ze zákona a plnění dle takové kupní smlouvy náleží pro účely zpeněžení v insolvenčním řízení do majetkové podstaty kupujícího (dlužníka) dle § 205 odst. 4 insolvenčního zákona. Tím se neúčinnost prosadí i vůči insolvenčním věřitelům, kteří jsou z majetkové podstaty uspokojováni. Úprava obsažená v občanském zákoníku se správně nevyslovuje k insolvenčním či exekučním poměrům, neboť jde o úpravu obecnou dopadající na všechny situace, v nichž je třeba chránit věřitele kupujícího (dlužníka) před krácením uspokojení jejich pohledávek. 45. Podle § 36 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Dle § 40 insolvenčního zákona insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Označuje se způsobem, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou nakládá (odstavec 1). Jednáním podle odstavce 1 jsou zejména právní úkony, jimiž insolvenční správce zpeněžuje majetkovou podstatu nebo s ní jinak nakládá, a jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (odstavec 2). Ustanovení § 225 insolvenčního zákona určuje, že osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Z § 260 insolvenčního zákona se pak podává, že prodal-li dlužník před prohlášením konkursu věc s výhradou vlastnictví a kupujícímu ji předal, může kupující věc vrátit nebo trvat na smlouvě (odstavec 1). Jestliže dlužník před prohlášením konkursu koupil a převzal věc s výhradou vlastnictví, aniž by k ní nabyl vlastnické právo, nemůže prodávající uplatňovat vrácení věci, jestliže insolvenční správce splní povinnosti podle smlouvy bez zbytečného odkladu poté, co k tomu byl prodávajícím vyzván (odstavec 2). V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení opět již v době uzavření dohody o obchodních podmínkách a později nedoznala změn (s tou výjimkou, že ve struktuře § 40 insolvenčního zákona se odstavce 1 a 2 s účinností od 1. 6. 2019 posunuly, takže nyní jde o odstavce 3 a 4). 46. V insolvenčním řízení má ohledně rozsahu, sepisu, nakládání a zpeněžování majetkové podstaty rozhodující roli insolvenční správce, který je povinen hájit společný zájem věřitelů a směřovat svou veškerou činnost k tomu, aby byli věřitelé uspokojeni v co nejvyšší míře (§ 1, § 5 písm. a/, § 36 odst. 1 a § 40 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Ta je sice do jisté míry modifikována případnými dispozičními oprávněními dlužníka v návaznosti na jednotlivé fáze řízení či způsoby řešení jeho úpadku (§ 229 odst. 3 insolvenčního zákona), avšak při řešení dlužníkova úpadku konkursem je osobou s dispozičním oprávněním výhradně insolvenční správce. Z § 225 insolvenčního zákona pak plyne, že vylučovací žaloba směřuje (chce-li vylučovatel uspět, musí směřovat) vždy vůči insolvenčnímu správci, bez zřetele k tomu, zda je o osobu s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka. 47. Dospěje-li insolvenční správce při pořizování soupisu majetkové podstaty dlužníka [což je činnost, k níž je povolán výlučně on sám, byť pod vlivem pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru (srov. § 217 odst. 1 insolvenčního zákona)] k závěru, že v držení dlužníka se nachází majetek, k němuž byla sjednána výhrada vlastnického práva tak, že nepůsobí vůči věřitelům dlužníka (kupujícího) [§ 2134 o. z.], pak je oprávněn sepsat takový majetek do majetkové podstaty dlužníka (jako majetek na který se pohlíží jako na dlužníkův majetek) a uplatnit tuto námitku jako obranu v řízení o vylučovací žalobě, kterou se prodávající domáhá vyloučení tohoto majetku z majetkové podstaty dlužníka právě s poukazem na výhradu vlastnického práva. Lze sice souhlasit s odvolacím soudem, že insolvenční správce není zástupcem věřitelů („pouze“ hájí jejich společný zájem a jejich právo na co nejvyšší uspokojení jejich pohledávek) a že tuto námitku nemůže vznášet namísto dlužníka (který ji navíc nemá), jeho oprávnění však má základ jinde, jak je vysvětleno shora. Výklad nabízený soudy nižších stupňů i žalobcem by vedl k obsolenci úpravy § 2134 o. z. v insolvenčním řízení, přestože v mimoinsolvenčních poměrech by mohla být aplikována. Takový výklad by neodůvodněně zkracoval zájmy věřitelů dlužníka, který je v úpadku, oproti věřitelům dlužníka, který je „jen“ v exekuci, ačkoliv ustanovení insolvenčního zákona (včetně § 260) nejsou s § 2134 o. z. v konfliktu (jeho aplikaci v insolvenčních poměrech nevylučují). 48. Na použitelnosti § 2134 o. z. v insolvenčním řízení se pak shoduje i řada autorů komentářové literatury – k tomu viz Tichý, L. v: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek V. (§ 1721 až 2520). Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 897 a 898; Svoboda, L. v: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 2309 a 2310; Maršíková, J. v: Maršíková, J. a kol. Insolvenční zákon: ve znění zákona č. 64/2017 Sb.: s poznámkami, judikaturou, nařízením Evropského parlamentu a Rady 2015/848 a prováděcími předpisy. 3. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 583; a Sprinz, P. v: Sprinz, P. a kol. Insolvenční zákon: komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 695 a 696 (dále také jen „Sprinz“). 49. Ohledně možnosti postupu prodávajícího při uplatnění výhrady vlastnického práva v insolvenčním řízení kupujícího záleží na tom, v jaké fázi se insolvenční řízení nachází. Jak bylo vysvětleno shora, pro uplatnění výhrady vlastnického práva v insolvenčním řízení musí být naplněny podmínky § 2134 o. z. Do doby rozhodnutí o způsobu řešení úpadku má prodávající možnosti postupovat tak, jak bylo vysvětleno již v R 105/2010 . Jakmile ale je rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, uplatní se § 260 insolvenčního zákona (při oddlužení přiměřeně dle § 397a insolvenčního zákona, při reorganizaci přiměřeně dle § 330a insolvenčního zákona). K tomuto časovému rozlišení viz opět Sprinz, str. 695. V případě úpadku finančních institucí podle hlavy IV. insolvenčního zákona musí být vzata do úvahy i tamější zvláštní úprava (§ 396, § 373, § 381 a § 385 insolvenčního zákona). Obdobně jako v případě § 253 insolvenčního zákona pak úprava § 260 insolvenčního zákona nahrazuje ustanovení občanského zákoníku ohledně možností prodávajícího odstoupit od smlouvy v návaznosti na výhradu vlastnického práva (k § 253 insolvenčního zákona viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012 , uveřejněný pod číslem 49/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 70/2014 , uveřejněný pod číslem 40/2017 Sb. rozh. obč.). 50. Lze tak přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud (stejně jako soud insolvenční či žalobce) vyřešil otázku aplikace § 2134 o. z. pro insolvenční řízení nesprávně. Protože dohoda o obchodních podmínkách (ani dílčí kupní smlouvy) nebyla sjednána v požadované formě, je výhrada vlastnického práva vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinná. 51. Přesto je napadený rozsudek v konečném důsledku správný. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil také na závěru, že žalobce od všech 31 dílčích kupních smluv platně odstoupil. 52. Podle § 2004 o. z. odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku (odstavec 1). Plnil-li dlužník zčásti, může věřitel od smlouvy odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění. Nemá-li však částečné plnění pro věřitele význam, může věřitel od smlouvy odstoupit ohledně celého plnění (odstavec 2). Dle § 2005 o. z. odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře (odstavec 1). Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění (odstavec 2). V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení opět již v době uzavření dohody o obchodních podmínkách a později nedoznala změn. 53. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že otázkou možnosti odstoupení prodávajícího (věřitele) od kupní smlouvy pro prodlení kupujícího (dlužníka) s placením kupní ceny v době před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku se zabýval v rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sen. zn. 29 ICdo 81/2019 (v jiném incidenčním sporu vzešlém z insolvenčního řízení vedeného na majetek téhož dlužníka), přičemž dospěl k těmto závěrům, na nichž nemá důvod cokoliv měnit ani v této věci: Odstoupil-li žalobce (prodávající) od kupních smluv pro prodlení dlužníka s placením kupních cen v době, kdy byl dlužník stále v prodlení s placením kupních cen (a před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem), byly tím s účinky od počátku zrušeny i kupní smlouvy, na základě kterých dodal žalobce dlužníku sporné věci (§ 2004 odst. 1 o. z.). Prokáže-li žalobce, že dlužníku sporné věci dodal a následně od kupních smluv účinně odstoupil, má již z tohoto titulu právo požadovat jejich vrácení (vyloučení z majetkové podstaty dlužníka). 54. V dané věci žalobce odstoupil od všech dílčích kupních smluv po zahájení insolvenčního řízení, ale ještě před zjištěním úpadku a prohlášením konkursu na majetek dlužníka (ke kterému došlo usnesením insolvenčního soudu ze dne 17. 2. 2017). V řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by vedly k závěru o zdánlivosti, neplatnosti či neúčinnosti odstoupení, nejsou naplněny ani podmínky dle § 588 o. z. Takovou námitkou ostatně nikdo nevznesl. Ani Nejvyšší soud neshledal žádné důvody, které by žalobci bránily platně a účinně odstoupit od všech dílčích kupních smluv po zahájení insolvenčního řízení. Odstoupení bylo doručeno dlužníku, má veškeré podstatné náležitosti a bylo učiněno v souladu se smluvními podmínkami (které korespondují i s úpravou podstatného porušení smlouvy dle § 2002 o. z.). Úprava § 253 a § 260 insolvenčního zákona se do doby, než nastaly účinky konkrétního způsobu řešení úpadku dlužníka (zde konkursu), nijak neprosadila. 55. Ke dni 19. 9. 2016 tak došlo ve vztahu ke sporným věcem k uvedení do původního stavu, k obnovení věcněprávních účinků, a i bez ohledu na sjednanou výhradu vlastnického práva je tak žalobce nejpozději od uvedeného data minimálně oprávněným držitelem sporných věcí. Obnovilo se totiž vlastnické právo (či jiné oprávnění) žalobce jako prodávajícího, jak lze dovodit z § 2004 odst. 1 a § 2005 odst. 1 o. z. 56. Nelze souhlasit s dovolatelkou (ani insolvenčním soudem) v tom, že žalobce měl svůj nárok na vydání věcí z titulu bezdůvodného obohacení uplatnit přihláškou pohledávky. Jak plyne z § 2991 odst. 1 a § 2999 odst. 1 o. z., žalobce měl právo na vydání věcí, neboť ty byly nadále v držení dlužníka, nebyly zničeny, ztraceny, spotřebovány, zapracovány do jiné věci ani nebyly v držení jiné osoby. I ke dni rozhodnutí odvolacího soudu byly sporné věci v držení dovolatelky a zahrnuty v soupisu majetkové podstaty. Takovýto nárok se v insolvenčních poměrech stejně jako v těch mimoinsolvenčních neuplatňuje jako peněžitá pohledávka. Primárním nárokem žalobce byla reivindikace, nikoli pohledávka na zaplacení z titulu náhrady za sporné věci. Tedy podobně jako v mimoinsolvenčních poměrech by žalobce svůj nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatnil žalobou na vydání sporných věcí (případně na určení vlastnictví), v insolvenčním řízení měl k dispozici postup dle § 225 insolvenčního zákona. 57. Zbývá tak posoudit otázku ad 3/. Nejvyšší soud konstantně judikuje [vycházeje ze závěrů obsažených v rozsudku ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011 , uveřejněném pod číslem 116/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 116/2016“)], že k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), patří: a/ Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka. b/ Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty. c/ Žalovaným je insolvenční správce. d/ V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). e/ Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. Poslední z uvedených předpokladů může být nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále platí, že spor o příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě zahájený vylučovací žalobou se v řadě případů projevuje i jako spor o vlastnictví tohoto majetku. Je tomu tak tehdy, je-li důvodem soupisu i skutečnost, že insolvenční správce má za to, že vlastníkem majetku je (insolvenční) dlužník, čemuž oponuje vylučovatel (žalobce) argumentem, že vlastníkem majetku je on (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sen. zn. 29 ICdo 169/2017 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2020, pod číslem 95). 58. Dovolatelka v podstatě zpochybňuje podmínku pod bodem e/, a to ještě jen to, že žalobce neprokázal, že právo, které vylučuje zařazení sporných věcí do soupisu, svědčí jemu. 59. Jak je ale patrné z výše uvedeného, dovolatelka se mýlí, namítá-li, že žalobcův úspěch závisí na prokázání vlastnického práva ke sporným věcem. Žalobci totiž stačilo tvrdit a prokázat, že má ke sporným věcem práva jako oprávněný držitel a že je toto jeho oprávnění „lepší“ (silnější), než je oprávnění dlužníka (srov. opět R 116/2016 a např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 56/2017 ). 60. Žalobce v řízení prokázal, že v důsledku odstoupení od všech dílčích smluv měl a nadále má ke sporným věcem minimálně oprávněnou držbu. Věci dlužníku dodal a sjednal si s ním dokonce výhradu vlastnického práva. Již jen z tohoto titulu dodavatele měl právo požadovat věci zpět. Není podstatné (pro účely vylučovací žaloby), zda byl vlastníkem věcí. 61. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno k vyvrácení tvrzení a důkazů žalobce dle bodu e/ podle R 116/2016 spočívalo na dovolatelce. Pouhé spekulace dovolatelky a jí uváděné možné příklady ohledně jiného dlužníku dodaného zboží (rozuměj zboží dodaného jinými prodávajícími) nejsou v tomto směru dostačující. Soudy nižších stupňů tak postupovaly správně, když neprováděly další dokazování ohledně skutečnosti, zda sporné věci žalobce vskutku vyrobil či je jejich vlastníkem. 62. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve zbylé části zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14882/	25.02.2021	29 NSCR 129/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání věřitele č. 6 [W. s. r. o.] zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2019, a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 12. 2018, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Věřitel č. 6 [W. s. r. o. (dříve R. s. r. o.), dále jen „věřitel W“] přihláškou pohledávky ze dne 25. 6. 2018 (P-9) přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod označenou spisovou značkou vykonatelnou nezajištěnou pohledávku v celkové výši 421 932,75 Kč (262 610 Kč jistina, 159 322,75 Kč příslušenství). Věřitel W současně s přihláškou vyslovil nesouhlas s tím, aby byl úpadek dlužníků (T. H. a M. H.) řešen oddlužením (B-2), neboť jeho pohledávka pochází z podnikání dlužníků. 2. Usnesením ze dne 19. 12. 2018 Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné: [1] Určil, že dlužníci jsou osobami oprávněnými k podání návrhu na povolení oddlužení (bod I. výroku). [2] Schválil zprávu o přezkumu (bod II. výroku). [3] Schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře (bod III. výroku). 3. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníků spojeným se společným návrhem manželů na povolení oddlužení doručeným insolvenčnímu soudu dne 9. 5. 2018 (A-1). [2] Usnesením ze dne 6. 6. 2018 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníků a povolil řešení úpadku oddlužením. [3] Proti zprávě pro oddlužení (B-3) a zprávě o přezkumu (B-4) podal věřitel W dne 26. 11. 2018 námitky (B-9), v nichž odkázal na svůj nesouhlas s řešením úpadku dlužníků oddlužením, neboť jeho pohledávka za dlužníky pochází z podnikání. Věřitel W dále uvedl skutečnosti, které podle něj nasvědčují tomu, že dlužníci návrhem na povolení oddlužení sledují nepoctivý záměr. [4] Věřitel W nehlasoval o přijetí způsobu oddlužení. 4. Na výše uvedeném základě insolvenční soud vycházeje zejména z ustanovení § 389, § 402 odst. 5, § 403 odst. 2 a § 405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl k následujícímu závěru: 5. Věřitel W nehlasoval o přijetí způsobu oddlužení, proto nelze přihlížet k jeho nesouhlasu s řešením úpadku dlužníků oddlužením a uplatní se nevyvratitelná právní domněnka, podle níž věřitel W souhlasí s oddlužením bez ohledu na dluhy dlužníků z podnikání. 6. K odvolání věřitele W potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 6. 2019, usnesení insolvenčního soudu v napadeném bodu I. výroku. 7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 389, § 395 odst. 1 a 2, § 397 odst. 1 a 2, § 398a, § 403, § 405 odst. 1, § 406 odst. 1 a 4, § 417 odst. 1 a § 418 odst. 3 insolvenčního zákona a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům: 8. Nesouhlasné stanovisko věřitele W s oddlužením dlužníků uplatněné při podání přihlášky pohledávky „samo o sobě“ nebrání řešení úpadku oddlužením. Podáním nesouhlasného stanoviska si věřitel „pouze ,zajistíʻ možnost uplatnit právně významným způsobem námitku nesouhlasu s oddlužením dlužníka“ podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, v jejímž důsledku nebude oddlužení schváleno; „to ovšem za předpokladu“, že o přijetí způsobu oddlužení věřitel hlasuje. 9. Věřitel W o přijetí způsobu oddlužení dlužníků nehlasoval, a proto k jeho nesouhlasu nelze přihlížet; tím „nastala nevyvratitelná domněnka souhlasu“ věřitele W s oddlužením dlužníků bez ohledu na jejich dluhy z podnikání. Dlužníci jsou tak osobami oprávněnými k podání návrhu na povolení oddlužení. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel W dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel konkrétně vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil vzájemný vztah ustanovení § 389 odst. 2 písm. a/ a § 403 odst. 2 insolvenčního zákona. Podle dovolatele nemá v insolvenčním zákoně oporu závěr, že věřitel, který již při podání přihlášky vyjádřil nesouhlas s oddlužením, musí hlasovat o přijetí způsobu oddlužení a vznést námitky podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, aby zabránil vzniku nevyvratitelné domněnky jeho souhlasu s oddlužením. Dovolatel má za to, že při uvedeném výkladu postrádá nesouhlas podle § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona smysl. III. Přípustnost dovolání 12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 13. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona: § 389 (ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017) (…) (2) Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a/ s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo (…) § 389 (ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 23. 4. 2020) (…) (2) Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a/ s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde; platí, že věřitel souhlasí, pokud nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí, a toto své stanovisko odůvodní, nebo (…) § 397 (ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 5. 2019) (…) (2) Nebude-li k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí svolána schůze věřitelů, rozhodne insolvenční soud o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, nejpozději v rozhodnutí podle § 404 nebo 405; musí se přitom vypořádat se stanoviskem věřitele podle § 389 odst. 2 písm. a/. Proti tomuto rozhodnutí může podat odvolání dlužník a věřitel, který uplatnil stanovisko podle § 389 odst. 2 písm. a/. Je-li rozhodnutí o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, vydáno současně s rozhodnutím podle § 404, nemá odvolání odkladný účinek. (…) § 403 (ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017) (…) (2) Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. (…) § 403 (ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 5. 2019) (…) (2) Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení; v případě, že schůze věřitelů svolána nebude, do 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. (…) 18. Ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 5. 2019 (pro věc rozhodném, srov. bod [34]) platila v citované podobě v době zahájení insolvenčního řízení (9. 5. 2018), v době povolení oddlužení (6. 6. 2018) i jeho schválení (19. 12. 2018). 19. Nejvyšší soud se opakovaně zabýval výkladem ustanovení § 389 odst. 2 ve vazbě na § 403 odst. 2 v poměrech insolvenčního zákona účinného ve znění do 30. 6. 2017. Potud Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi v otázce subjektivní přípustnosti oddlužení tím, že ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil pod číslem 49/2016 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2015 (dále jen „R 49/2016“), z něhož vyplývá, že má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. 20. V usnesení ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014 , uveřejněném pod číslem 51/2017 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že věřiteli nic nebrání v tom, aby (je-li přesvědčen, že nejsou splněny předpoklady pro provedení oddlužení žádným z možných způsobů oddlužení) hlasoval na schůzi věřitelů jak proti způsobu oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty, tak proti způsobu oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Věřiteli, který nehlasuje o způsobu oddlužení, ač mu zákon toto právo přiznává, insolvenční zákon nedovoluje formou opravného prostředku (odvolání) zpochybnit rozhodnutí o způsobu oddlužení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sen. zn. 29 NSČR 83/2014 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2016, pod číslem 127). 21. Věřitel, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, a který s oddlužením nesouhlasí, může uplatnit nesouhlas s oddlužením dlužníka již v době do rozhodnutí o povolení oddlužení (srov. R 49/2016 ). Vyjádří-li věřitel nesouhlas až po povolení oddlužení, musí dodržet pravidla formulovaná v ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, protože kdyby tak neučinil, insolvenční zákon v poslední větě dotčeného ustanovení konstruuje právní fikci, že věřitel s oddlužením souhlasí. Je-li věřitel pasivní a nehlasuje o způsobu oddlužení, platí, že s oddlužením souhlasí nezávisle na tom, zda v řízení námitky skutečně uplatnil. Důsledkem této fikce je, že je tím definitivně vyřešena otázka existence souhlasu ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona, a to bez ohledu na to, zda později vyjde najevo, že dlužník původně neměl souhlas dotčeného věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sen. zn. 29 NSČR 36/2017 ). 22. S účinností od 1. 7. 2017 bylo ustanovení § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona doplněno [zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] o větu za středníkem, podle níž „platí, že věřitel souhlasí, pokud nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí, a toto své stanovisko odůvodní“. Zároveň bylo zcela změněno znění § 397 odst. 2 insolvenčního zákona. Dosavadní závěry rozhodovací praxe shrnuté v bodech [19] až [21] tak nelze při výkladu novelizované právní úpravy bez dalšího zcela použít. 23. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 , uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 , uveřejněný pod číslem 45/2009 Sb. rozh. obč., či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008 , uveřejněný pod číslem 34/2011 Sb. rozh. obč. 24. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 64/2017 Sb. [k bodu 76 a 85 (§ 389 odst. 2 a § 397 odst. 2)] uvádí: „Navrhuje se postavit na jisto, že věřitel, který nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že nesouhlasí s řešením úpadku (resp. též hrozícího úpadku) dlužníka, který vůči němu má dluh z podnikání, oddlužením a toto své stanovisko neodůvodní, souhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Vedle toho se dále navrhuje zavést povinnost insolvenčního soudu se s výhradou tohoto věřitele ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a/ nejpozději v rozhodnutí o schválení či neschválení oddlužení vypořádat.“ 25. Účelem novelizace ustanovení § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona provedené s účinností od 1. 7. 2017 bylo co nejdříve (v dané fázi) insolvenčního řízení vyjasnit, zda je dlužník legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení. Nesdělí-li věřitel, o jehož pohledávku pocházející z podnikání dlužníka jde, nejpozději s přihláškou pohledávky, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí, je dána fikce jeho souhlasu s oddlužením. Naopak, sdělí-li věřitel výslovně nejpozději spolu s přihláškou pohledávky, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí a toto své stanovisko odůvodní, brání takový nesouhlas věřitele tomu, aby byl úpadek dlužníka řešen oddlužením. 26. Novelizované znění § 397 odst. 2 insolvenčního zákona ukládá insolvenčnímu soudu vypořádat se s nesouhlasným stanoviskem věřitele podle § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona a rozhodnout, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, nejpozději v rozhodnutí o schválení oddlužení podle § 404 insolvenčního zákona (popřípadě o neschválení oddlužení podle § 405 insolvenčního zákona). Insolvenční soud tak musí rozhodnout o této otázce samostatným výrokem [nikoliv pouze v rámci řešení předběžné otázky při rozhodování o (ne)schválení oddlužení], neboť podle § 397 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona má dlužník a věřitel, který uplatnil nesouhlasné stanovisko, právo proti rozhodnutí (o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení) podat odvolání. 27. Skutečnost, že dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je přitom podmínkou nutnou k tomu, aby úpadek dlužníka mohl být řešen oddlužením. Jinými slovy, rozhodne-li insolvenční soud, že dlužník není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, nemůže zároveň rozhodnout o povolení oddlužení, nebo (je-li oddlužení již povoleno) o schválení oddlužení. 28. Podle úpravy insolvenčního zákona účinné od 1. 7. 2017 tak existuje dvojí režim námitek proti oddlužení dlužníka: nesouhlasné stanovisko věřitele podle § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona a námitky podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona. Jde o právní instituty odlišné, neboť uplatnění uvedených výhrad proti oddlužení dlužníka na sobě nezávisí. Nesouhlasné stanovisko a námitky se odlišují v důvodech, pro které je možno je podat, v okamžiku, kdy je tak možné nejpozději učinit (a kdy případně nastává fikce souhlasu věřitele s oddlužením), jakož i v podmínkách, za jakých lze nesouhlasné stanovisko či námitky uplatnit. 29. Nesouhlasné stanovisko s oddlužením dlužníka podle § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona může věřitel sdělit (jen) z toho důvodu, že jeho pohledávka za dlužníkem pochází z podnikání dlužníka. Nesouhlas musí věřitel výslovně učinit nejpozději s přihláškou své pohledávky a nesouhlas musí být odůvodněný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sen. zn. 29 NSČR 81/2019 ). Proti tomu v námitkách podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona může věřitel obecně poukazovat na to, že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (typicky předestřít tvrzení o nepoctivém záměru dlužníka). Námitky může věřitel uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení; v případě, že schůze věřitelů nebyla v daném insolvenčním řízení svolána, do 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku. Podmínkou uplatnění námitek je, že věřitel hlasoval o přijetí způsobu oddlužení. 30. Odlišný režim nesouhlasného stanoviska a námitek má za následek, že okolnost, zda věřitel hlasuje o přijetí způsobu oddlužení ve smyslu ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, nemá vliv na právní účinky jeho již dříve vyjádřeného nesouhlasu s oddlužením podle § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona. 31. Na podporu učiněných úvah lze rovněž uvést, že podle usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 81/2019 odůvodněný nesouhlas věřitele s oddlužením dlužníka uplatněný před vydáním rozhodnutí o povolení oddlužení vylučuje dlužníka z možnosti (po právu) navrhnout, aby insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením. Nejvyšší soud nemá za opodstatněné, aby v poměrech právní úpravy účinné od 1. 7. 2017 byly právní účinky nesouhlasu podaného před vydáním rozhodnutí o povolení oddlužení odlišné od účinků nesouhlasu podaného po povolení oddlužení; v prvním případě věřitel znemožní oddlužení dlužníka bez dalšího (oddlužení nemůže být povoleno), v druhém případě by se nesouhlas věřitele stal právně irelevantním, kdyby věřitel nesplnil další nově nastalou podmínku spočívající v hlasování o přijetí způsobu oddlužení (potud by se ocitl ve stejném postavení jako každý jiný věřitel uplatňující námitky podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, ačkoli již jednou fikci svého souhlasu úspěšně zabránil tím, že podal včasný, výslovný a odůvodněný nesouhlas podle § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona). Okolnost, zda věřitel podá přihlášku pohledávky před vydáním rozhodnutí o povolení oddlužení, nebo zda tak učiní později, je přitom okolností víceméně nahodilou a závislou mimo jiné na rychlosti a procesním postupu insolvenčního soudu v konkrétním insolvenčním řízení. 32. Závěr odvolacího soudu, že k nesouhlasnému stanovisku věřitele W s oddlužením dlužníků nelze přihlédnout, protože tento věřitel nehlasoval o přijetí způsobu oddlužení dlužníků, tak není správný. 33. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí včetně bodů II. až XIII. výroku, neboť rozhodnutí o schválení oddlužení je ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. závislé na výroku o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (srov. bod [27]), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 34. V dalším řízení insolvenční soud znovu posoudí, zda jsou dlužníci osobami oprávněnými k podání návrhu na povolení oddlužení; přitom je nadále povinen aplikovat ustanovení § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 23. 4. 2020. Povinnost zkoumat, zda dlužník splňuje předpoklady pro povolení oddlužení formulované v ustanovení § 389 insolvenčního zákona, má totiž insolvenční soud ke dni vydání usnesení o povolení oddlužení. Vzhledem k tomu, že usnesení o povolení oddlužení dlužníků nabylo právní moci 6. 6. 2018, vedlo by použití ustanovení § 389 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona ve znění účinném od 24. 4. 2020 při zkoumání důvodnosti nesouhlasu věřitele W k nepřípustnému popření (již nastalých) právních účinků usnesení o povolení oddlužení (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sen. zn. 29 NSČR 114/2019 ).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14900/	25.02.2021	29 ICdo 23/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou 10. 3. 2016 se žalobce (Mgr. I. Š., jako insolvenční správce dlužníka Č. s. r. o.) domáhá vůči žalovanému (JN, s. r. o. v likvidaci): [1] Určení neúčinnosti dvou (označených) kupních smluv z 30. 12. 2013. [2] Vydání předmětů koupě (dvou označených vozidel) do majetkové podstaty dlužníka a pro případ, že žalovaný již vozidla nevlastní, zaplacení částek 250.000 Kč a 150.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka. 2. Usnesením ze dne 16. 5. 2019, č. j. (71) 44 ICm 799/2016-110, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) připustil, aby na straně žalovaného vstoupily do řízení společnosti JD s. r. o. (dále jen „společnost JD“), JR s. r. o. (dále jen „společnost JR“), a JS s. r. o. (dále jen „společnost JS“). 3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – poukázal na to, že tak činí k návrhu žalobce (odůvodněnému tím, že žalovaný vložil do oněch společností část svého jmění), jenž mu došel 10. 4. 2019. 4. K odvolání žalovaného a společností JD, JR a JS, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 10. 2019, změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že přistoupení uvedených společností do řízení nepřipustil. 5. Odvolací soud – vycházeje ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2042/2010 , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007 , uveřejněného pod číslem 12/2008 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 12/2008“) [usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k závěru, že nebyly splněny podmínky pro přistoupení do řízení podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., když postup podle uvedeného ustanovení má žalobce k dispozici za účelem odstranění nedostatku pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení. V posuzované věci však o takový případ nejde, když rozdělení žalovaného odštěpením (s tím, že část jmění přešla na nově vzniklé společnosti JD, JR a JS) bylo zapsáno ve veřejném rejstříku až 20. 6. 2018, kdy byly tamtéž zapsány i nově vzniklé společnosti. Žalovaný (coby smluvní strana kupních smluv) neztratil způsobilost být účastníkem řízení a podle § 237 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), je nadále osobou povinnou vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tomu duchu, že připustí přistoupení dalších žalovaných do řízení. 7. V mezích ohlášeného dovolacího důvodu má dovolatel závěry odvolacího soudu za nesprávné, spatřuje důvod, pro který měl soud přistoupení připustit, v tom, že společnosti, které vznikly rozdělením formou odštěpení žalovaného, ručí za dluhy žalovaného podle ustanovení § 257 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. 8. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje za to, že podání dovolání má vést pouze k účelovému protahování řízení, když i jinak se chování žalobce vyznačuje pasivitou a formálností. III. Přípustnost dovolání 9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (vzhledem k datu vydání napadeného usnesení) z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 10. Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dále označené judikatury dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání 11. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 13. Ve skutkové rovině vycházejí rozhodnutí soudů nižších stupňů z následujících skutečností (jak se podávají ze spisu a z obchodního rejstříku): [1] S účinností k 20. 6. 2018 bylo zapsáno v oddílu C, vložce 223480, obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen „rejstříkový soud“), že žalovaný se jako rozdělovaná společnost rozdělil formou rozdělení odštěpením se vznikem nových společností s tím, že část jeho jmění přešla na nové společnosti s ručením omezeným, a to společnosti JD, JR a JS. [2] Společnosti JD, JR a JS jsou zapsány v obchodním rejstříku, vedeném rejstříkovým soudem, oddílu C (ve vložkách 297080, 297081 a 297079) od 20. června 2018, vždy jako nové společnosti, na které z žalovaného (coby rozdělované společnosti rozdělené formou rozdělení odštěpením) přešla část jmění žalovaného. [3] Usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. (71) 44 ICm 799/2016-100, vyzval insolvenční soud žalobce, aby mu do 15 dnů sdělil, zda žalobu bere zpět, nebo zda na ni trvá, když z veřejného rejstříku vyplývá, že žalovaný vložil část svého jmění do nových obchodních společností. [4] Podání žalobce (dovolatele) datované 10. 4. 2019 (č. l. 103) [ve znění opravy provedené podáním datovaným 15. 5. 2019 (č. l. 108)] obsahuje pouze sdělení, že v reakci na výzvu insolvenčního soudu žalobce trvá na podané žalobě o určení neúčinnosti právního úkonu (článek I.) a současně navrhuje, aby soud ve smyslu ustanovení § 92 o. s. ř. připustil vstup obchodních společností JD, JR a JS, do nichž žalovaný vložil část svého jmění, do řízení na straně žalované [„článek III.“ (správně má jít o článek II.)]. 14. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, zákona č. 125/2008 Sb., zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a insolvenčního zákona: § 92 (o. s. ř.) (1) Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. (…) (3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužije v případech uvedených v § 107a. § 243 (zákona č. 125/2008 Sb.) Formy rozdělení (1) Rozdělení může mít formu a/ rozštěpení, v jehož důsledku rozdělovaná společnost nebo družstvo zaniká a její jmění přechází 1. na více nově vznikajících společností nebo družstev (dále jen „rozštěpení se vznikem nových společností nebo družstev“), 2. na více již existujících společností nebo družstev (dále jen „rozštěpení sloučením“), nebo 3. kombinací forem uvedených v bodech 1 a 2, nebo b/ odštěpení, v jehož důsledku rozdělovaná společnost nebo družstvo nezaniká a část jejího jmění přechází 1. na jednu nebo více nově vznikajících společností nebo družstev (dále jen „odštěpení se vznikem nové nebo nových společností nebo družstev“), 2. na jednu nebo více již existujících společností nebo družstev (dále jen „odštěpení sloučením“), nebo 3. kombinací forem uvedených v bodech 1 a 2. (2) Rozdělením se vznikem nových společností nebo družstev se rozumí rozštěpení se vznikem nových společností nebo družstev i odštěpení se vznikem nové nebo nových společností nebo družstev. (3) Rozdělením sloučením se rozumí rozštěpení sloučením i odštěpení sloučením. § 257 (zákona č. 125/2008 Sb.) (1) Každá z nástupnických společností nebo každé z nástupnických družstev ručí za dluhy, jež přešly v důsledku rozdělení ze zaniklé nebo rozdělované společnosti nebo družstva na ostatní nástupnické společnosti nebo družstva nebo zůstaly rozdělované společnosti nebo družstvu při odštěpení, společně a nerozdílně s ostatními nástupnickými společnostmi až do částky ocenění jmění, jež na ni mělo přejít podle projektu rozdělení uvedené v posudku znalce pro ocenění jmění. Ustanovení § 75 odst. 2 se pro účely ručení nepoužije. (…) § 2028 (o. z.) Zákonným ručením za nepeněžitý dluh je zajištěna peněžitá pohledávka, která věřiteli přísluší při porušení zajištěného dluhu. § 236 (insolvenčního zákona) (…) (2) Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení již v době zahájení sporu a později nedoznala změn. 15. V popsaném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním předestřené právní otázce následující závěry (vzešlé z již ustavené judikatury): 16. Institut přistoupení dalšího účastníka dle § 92 odst. l o. s. ř. má tradičně procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství na straně žalované tehdy, jestliže až po podání žaloby vyšlo najevo, že dosavadní zaměření žaloby neodpovídá pluralitě subjektů – nositelů pasivní věcné legitimace, a to pro skutečnosti nastalé před podáním žaloby ( R 12/2008 ). 17. Věřitel může uplatnit svá práva vůči dlužníku a vůči ručiteli již žalobou podanou proti oběma (§ 92 odst. 1 o. s. ř.). Nic ovšem nebrání tomu, aby věřitel, který (původně) žaloval o splnění dluhu pouze dlužníka, uplatnil právo na splnění ručitelského závazku dodatečně též vůči ručiteli. Věřitel tak může učinit samostatnou žalobou, a byly-li obě věci zahájeny u téhož soudu, lze je podle § 112 odst. 1 o. s. ř. v zájmu hospodárnosti spojit ke společnému řízení, neboť věci spolu skutkově souvisí. Tohoto výsledku (tzv. subjektivní kumulace) může dosáhnout i sám věřitel tím, že nárok vůči ručiteli uplatní v řízení zahájeném vůči dlužníku. Příslušným procesním nástrojem je návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. Tyto závěry se uplatní též v případě, kdy skutečnost, s níž právní předpisy pojí vznik zajištění uplatněné pohledávky ručením, tj. vznik dalšího, věcně souvisejícího, leč jiného závazku osoby odlišné od žalovaného dlužníka, nastane až v průběhu řízení vedeného proti dlužníku o splnění dluhu. Je současně zřejmé, že procesním nástrojem, jímž žalující věřitel může řešit popsanou situaci, není ustanovení § 107a o. s. ř.; nejde tu (totiž) o převod nebo přechod žalobou uplatněné povinnosti, nýbrž o vznik jiné povinnosti zavazující jinou osobu, než žalovaného dlužníka. V úvahu přichází právě jen postup podle § 92 odst. 1 o. s. ř., tedy návrh na přistoupení dalšího účastníka (žalovaného) do řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5406/2014 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2018, pod číslem 19). 18. K závěrům shrnutým v odstavci 17. budiž dodáno, že Nejvyšší soud je formuloval ve věci, ve které se věřitel (žalobce) domáhal po dlužníku (žalovaném) peněžitého plnění (zaplacení částky 4.948.000 Kč z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení) a kde onen žalobce podal návrh na přistoupení dalšího žalovaného do řízení poté, co se po zahájení sporu rozdělil formou rozdělení odštěpením se vznikem nové obchodní společnosti a další žalovaný byl nově vzniklou nástupnickou společností. Návrh na přistoupení dalšího žalovaného do řízení se rovněž opíral o úpravu obsaženou v § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb. 19. S přihlédnutím k době vzniku tohoto (zákonného) ručení (20. 6. 2018) přitom Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že ručení podle ustanovení § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb. se týká i nepeněžitých dluhů. Srov. k tomu dále i ustanovení § 2028 o. z. 20. Jinak řečeno, dojde-li po zahájení sporu, v němž věřitel po dlužníku – obchodní společnosti vymáhá splnění dluhu, k rozdělení žalovaného (obchodní společnosti) odštěpením se vznikem nové nebo nových společností nebo družstev (§ 243 odst. 1 písm. b/ bod 1. zákona č. 125/2008 Sb.), může se věřitel domoci přistoupení nové nebo nových společností nebo družstev do řízení na straně žalovaného z titulu zákonného ručení za dluhy žalovaného (§ 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb.) postupem dle § 92 odst. 1 o. s. ř.; to platí i tehdy, jde-li o nepeněžitý dluh. 21. Právní posouzení věci odvolacím soudem (jenž měl za to, že ručení vzešlé po zahájení sporu z úpravy obsažené v § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., neopodstatňuje vůči nástupnické společnosti původního žalovaného postup podle § 92 odst. 1 o. s. ř.) tudíž není správné. 22. Dovolání přesto není opodstatněné. 23. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001 , uveřejněném pod číslem 9/2002 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 9/2002“), z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází, vysvětlil, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí ani tehdy, jestliže by po připuštění přistoupení do řízení nebylo zřejmé, čeho se původní žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného). V usnesení ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2513/2020 (jež se R 9/2002 výslovně dovolává), k tomu Nejvyšší soud doplnil, že řečené platí bez zřetele k tomu, že zákon ani judikatura nevyžaduje, aby s návrhem na přistoupení účastníka řízení byl spojen návrh na změnu žaloby podle § 95 odst. 1 o. s. ř. Tamtéž pak pro poměry dané věci dodal, že již z obsahu návrhu na přistoupení účastníka řízení na straně žalované bylo zřejmé, že po subjektu, jehož přistoupení na stranu žalované bylo navrženo, je požadováno zaplacení žalované částky z titulu zákonného ručení za dluhy jednoho z původních žalovaných, které vzniklo podle ustanovení § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb. 24. V poměrech této věci se dovolatel po původním žalovaném domáhá nepeněžitého plnění. Jde jednak o vyslovení neúčinnosti kupních smluv z 30. 12. 2013, jednak o následné vydání předmětů neúčinné koupě (dvou označených vozidel) do majetkové podstaty dlužníka, eventuálně (pro případ, že žalovaný již vozidla nevlastní) o zaplacení částek 250.000 Kč a 150.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka (srov. odstavec 1. výše). 25. Jakkoli se dovolatel v dovolání argumentačně hlásí k tomu, že návrh na přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalovaného uplatnil z titulu ručení vzniklého odštěpením dle § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., ze spisu se podává, že až do vydání napadeného usnesení takovou skutečnost (ručení) jako důvod rozhodnutí dle § 92 o. s. ř. v řízení neuplatnil; neobsahuje ji podání datované 10. 4. 2019 (č. l. 103) [ve znění opravy provedené podáním datovaným 15. 5. 2019 (č. l. 108)], přičemž jiná podání dovolatel do vydání napadeného rozhodnutí ve věci nečinil. 26. Procesní úkony se liší od hmotněprávních úkonů především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí nebo po nich následují. Občanské soudní řízení (proces) samo směřuje (zejména jde-li o tzv. „sporné řízení“) k odhalení vad vůle, k nimž došlo při soukromoprávních jednáních stran, a soudním rozhodnutím pak mají být odčiněny účinky vadných projevů vůle při soukromoprávních jednáních. Je proto pojmově vyloučeno, aby pro omyl, který se projevil neshodou mezi jeho vůlí a jejím projevem, účastník řízení napadl platnost svého procesního úkonu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje vlastní cíl občanského soudního řízení. Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015 , uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st., důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011 , uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001 , uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč. 27. Bez zřetele k tomu, že dovolatel v návrhu na přistoupení dalších žalovaných do řízení neprojevil navenek vůli, z níž by vyplývalo, že důvodem podání takového návrhu je vznik ručení společností nově vzniklých odštěpením, podle § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., tak jako tak platí (ze spisu plyne), že nedošlo k žádné změně nebo doplnění žaloby způsobem, z nějž by vyplývalo, čeho a proč se po společnostech JD, JR a JS domáhá [zda má jít o situaci, kdy tyto společnosti (nebo některé z nich) jsou v současnosti držiteli předmětů koupě (a kterých) a tedy osobami pasívně přímo legitimovanými k uspokojení odpůrčího nároku, nebo zda mají být vtaženy do řízení jako ručitelé za splnění odpůrčího nároku žalovaným], takže podaný návrh již proto nemohl uspět (srov. opět R 9/2002 ). 28. Zbývá dodat, že kdyby Nejvyšší soud vyšel z toho, co dovolatel poprvé tvrdí až v dovolání (že důvodem pro podání návrhu na přistoupení společností JD, JR a JS do řízení coby dalších žalovaných je jejich ručení za závazky původního žalovaného ve smyslu ustanovení § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb.), prosadil by se závěr formulovaný v předchozím odstavci tím více, že na základě takové právní skutečnosti se v poměrech dané věci nelze po společnostech JD, JR a JS domáhat nepeněžitého plnění, které dovolatel uplatňuje žalobou vůči původnímu žalovanému (srov. odstavec 24. výše). 29. Po rozdělení obchodní společnosti odštěpením se vznikem nových společností (§ 243 odst. 1 písm. b/ bod 1. zákona č. 125/2008 Sb.) lze vyhovět návrhu žalobce, který po rozdělované společnosti vymáhá splnění nepeněžitého dluhu, na přistoupení nově vzniklých (nástupnických) společností do řízení jako dalších žalovaných (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) z titulu ručení za dluhy rozdělované společnosti (§ 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb.), jen tehdy, bude-li při připuštění přistoupení do řízení zřejmé, že se žalobce vůči přistoupivším žalovaným domáhá peněžitého plnění (srov. § 2028 o. z.). Je-li nepeněžitým dluhem rozdělované společnosti její povinnost vydat pro případ vyslovení neúčinnosti právního úkonu (právního jednání) do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu (právního jednání), lze se domáhat vůči přistoupivším žalovaným z titulu jejich zákonného ručení za dluhy rozdělované společnosti pouze zaplacení rovnocenné peněžité náhrady odpovídající částce, k jejíž úhradě by byla rozdělovaná společnost povinna, kdyby původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu nebylo možné vydat do majetkové podstaty dlužníka (§ 236 odst. 2 insolvenčního zákona). 30. V situaci, kdy obsah zákonného ručení za nepeněžitý dluh rozdělované společnosti nemá (nemůže mít) vůči ručiteli podobu požadavku totožného s nepeněžitým žádáním uplatněným žalobcem vůči rozdělované společnosti [požadavku na vyslovení neúčinnosti právního úkonu (právního jednání) a navazujícího (primárním petitem uplatněného) vydání movité věci do majetkové podstaty dlužníka], by připuštění přistoupení společností JD, JR a JS do řízení coby nových žalovaných bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie (srov. opět R 9/2002 ). 31. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.), když napadené rozhodnutí je co do závěru, že nebyly splněny předpoklady pro připuštění přistoupení dalších žalovaných do řízení, ve výsledku správné. 32. V zájmu předejití možných nejasností o účincích zamítnutí návrhu podle § 92 o. s. ř. v této věci Nejvyšší soud dodává, že žalobce má stále možnost podat dle § 92 odst. 1 o. s. ř. nový (řádný) návrh na přistoupení společností JD, JR a JS do řízení coby dalších žalovaných. Vyhovět takovému procesnímu úkonu však je možné pouze za předpokladu, že v něm žalobce projeví svou vůli způsobem, z nějž bude zřejmé, na základě jaké právní skutečnosti (zda z titulu zákonného ručení společností JD, JR a JS za dluhy původního žalovaného) tak činí a čeho se vůči společnostem, jejichž přistoupení navrhuje, žalobou domáhá (při současném respektu k závěrům formulovaným v odstavci 30. výše).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/19971/	24.02.2021	30 Cdo 3509/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 25 Co 287/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 37 C 11/2016, v rozsahu nároku na zaplacení částky 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí, jakož i ve výroku o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak dovolání odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované 1) zaplacení částky ve výši 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu při pokusu o správní vyhoštění dne 6. 6. 2014. Žalobce je občanem K. V současné době pobývá v K., kam byl dne 2. 7. 2014 z území České republiky vyhoštěn. Dne 14. 5. 2014 byl žalobce zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců B. (dále jen „zařízení“) za účelem jeho správního vyhoštění z území České republiky. Po celou dobu svého zajištění, tj. od 14. 5. 2014 do 6. 6. 2014, nedostal od Policie České republiky žádné informace ohledně realizace jeho správního vyhoštění, přičemž o odletu do země původu se dozvěděl den před plánovaným odletem od sociální pracovnice. Dne 6. 6. 2014 ráno měla být realizována eskorta žalobce na letiště. Čtyři policisté vstoupili do jeho pokoje a použili vůči němu hmaty, chvaty, údery a kopy, slzotvorný plyn a pouta. Při použití donucovacích prostředků byl žalobce nahý. Následně jej policisté vynesli z ubytovací budovy do jiné budovy areálu zařízení, kde byl oblečen a naložen do policejního vozu. V důsledku použití slzného plynu byl silně dezorientován. V průběhu eskorty autem na pražské letiště měl žalobce nasazena pouta a poutací pás, přičemž eskortu prováděli tři policisté. Na letišti jej policisté umístili na vozík pro zavazadla a převezli do policejní cely. Jeho vyhoštění se nepodařilo zrealizovat, jelikož kapitán letadla odmítl vzít žalobce na palubu. Následně byl žalobce z policejní cely přemístěn zpět do policejního vozu, tentokrát již za použití invalidního vozíku, a převezen zpátky do zařízení. Po celou dobu nebyl informován, co se děje. Až po převozu do zařízení byl ošetřen lékařkou a byly mu vypláchnuty oči od slzného plynu. Po žalované 2) se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí – usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 20. 11. 2014, č. j. GI TC-376-32/2014, usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. KZN 1064/2014, a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 VZN 1611/2015-7. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 37 C 11/2016-160, zamítl žalobu na zaplacení částky 500 000 Kč (výrok I) a rozhodl, že se první a druhé žalované ve vztahu k žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 6. 6. 2014 došlo k pokusu o vyhoštění žalobce. Dne 16. 6. 2014 podal žalobce trestní oznámení na podezření ze spáchání trestného činu příslušníky Policie České republiky, kteří se jej pokusili dne 6. 6. 2014 vyhostit. Generální inspekce bezpečnostních sborů prováděla šetření dle § 158 odst. 1 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Následně bylo dne 20. 11. 2014 vydáno usnesení č. j. GI-TC-376-32/2014, o odložení věci dle § 159a odst. 1 trestního řádu, proti němuž podal žalobce stížnost. Usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. KZN 1064/2014, Krajské státní zastupitelství v Praze stížnost zamítlo. Žalobce podal podnět k výkonu dohledu a dne 25. 3. 2015 vydalo Vrchní státní zastupitelství v Praze vyrozumění č. j. 1 VZN 1611/2015-7, kterým podnět zhodnotilo jako nedůvodný a bez dalšího jej odložilo. Žalobce podal proti výše uvedenému zásahu a výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 , tak, že zásahem Policie České republiky při výkonu správního vyhoštění stěžovatele dne 6. 6. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I), usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 20. 11. 2014, č. j. GI-TC-376-32/2014, usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. KZN 1064/2014 a vyrozuměním Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 VZN 1611/2015-7, bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok II), uvedená rozhodnutí zrušil (výrok III) a ve zbytku ústavní stížnost odmítl (výrok IV). 4. Na základě uvedeného nálezu Ústavního soudu byly opakovaně činěny úkony trestního řízení, kdy se orgány činné v trestním řízení snažily mimo jiné opětovně vyslechnout žalobce, avšak žádná z kontaktovaných osob neměla informace o místě jeho pobytu, či aktuální kontakt. Usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 29. 3. 2016, č. j. GI-TC-376-76/2014, byla věc opětovně odložena. Žalobce proti tomu podal stížnost, o níž rozhodlo Vrchní státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2016, č. j. 1 VZN 1611/2015-49, tak, že ji zamítlo. Proti oběma uvedeným rozhodnutím podal žalobce ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2462/16 , odmítnuta. 5. Podáním ze dne 21. 4. 2016 se žalobce obrátil se svým nárokem na odškodnění na žalovanou 1), která vyjádřením ze dne 26. 9. 2016, č. j. MV-71347-6/P-2016, odmítla vyhovět nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky při pokusu o jeho správní vyhoštění dne 6. 6. 2014, spočívajícího v absenci přípravy na vyhoštění, absenci koordinace vyhoštění, nepřiměřenosti použití donucovacích prostředků vůči žalobci a nedůstojném zacházení se žalobcem v průběhu eskorty, když dospěla k závěru, že uplatněný nárok je s odkazem na § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), již promlčený. Žádost žalobce v části nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu Generální inspekce bezpečnostních sborů, Krajského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze spočívajícího v neúčinném vyšetřování, byla postoupena žalované 2), která se k ní do podání žaloby nevyjádřila. 6. Soud prvního stupně posoudil nároky žalobce podle § 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 a § 32 OdpŠk. 7. V případě nároku na zaplacení částky ve výši 250 000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup při pokusu o správní vyhoštění dne 6. 6. 2014, se soud nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou 1) a dospěl k závěru, že jestliže dne 6. 6. 2014 při pokusu o vyhoštění žalobce byla žalobci dle jeho tvrzení způsobena újma popsaná v žalobě, kdy byl podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení postupem policistů, je třeba stanovit počátek promlčecí lhůty právě od tohoto dne, tj. dne 6. 6. 2014, když tento den měl být žalobce vystaven nepříznivým následkům nesprávného úředního postupu, nikoliv od toho, jak dlouho tyto důsledky trvají, či snad od okamžiku, kdy pominuly. Poslední den promlčecí lhůty pak nastal po šesti měsících, tj. dne 6. 12. 2014, a ode dne 7. 12. 2014 byl nárok promlčen. Jestliže byla žaloba k soudu podána dne 3. 10. 2016, tedy více než rok a půl po uplynutí promlčecí doby, posoudil soud prvního stupně námitku promlčení uplatněnou žalovanou 1) jako relevantní a uzavřel, že nárok žalobce je promlčen. 8. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s tvrzením žalobce, že promlčecí lhůta začala plynout až vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 , neboť nálezem Ústavního soudu byla pouze deklarována skutečnost, že došlo k poškození práv žalobce. O této újmě se však žalobce musel dozvědět právě tím, že jí měl být vystaven, čemuž odpovídá i skutečnost, že dne 16. 6. 2014 podal trestní oznámení na postup policistů. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalobce, že počátek promlčecí doby měl být stanoven za použití analogie jako je tomu u nezákonného rozhodnutí, když zde není žádné nezákonné rozhodnutí, pro nějž je ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. přiléhavý jiný právní režim a použití analogie zde není možné. Podle soudu prvního stupně nedošlo stanovením počátku promlčecí lhůty k porušení závazků České republiky plynoucích z čl. 3 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) ve znění protokolů č. 3, 5, a 8, neboť žalobce měl právo uplatnit svůj nárok u soudu kdykoli v rámci promlčecí lhůty stanovené v § 32 odst. 3 OdpŠk. 9. K tvrzení žalobce, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně uvedl, že žalobce netvrdil, že bez své viny nemohl nárok uplatnit dříve a ani soud k takovému závěru nedospěl. Vzhledem k tomu soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce je promlčen a žalobu, co do částky 250 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu při pokusu o správní vyhoštění žalobce dne 6. 6. 2014, zamítl. 10. Ve vztahu k druhému nároku ve výši 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí – usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 20. 11. 2014, č. j. GI-TC-376-32/2014, usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. KZN 1064/2014, a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 VZN 1611/2015-7, která byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I ÚS 860/15 , soud prvního stupně uvedl, že je nutno na tato rozhodnutí pohlížet jako na nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. V případě existence nemajetkové újmy vzniklé z výše uvedených nezákonných rozhodnutí, měl soud za to, že tato újma nebyla tvrzena, ani prokázána, proto vyzval žalobce k doplnění tvrzení a návrhu důkazů podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nato se žalobce ve stanovené lhůtě vyjádřil, že již v žalobě uvedl, že vnímal jako velice nespravedlivé a ponižující následné vyšetřování jeho trestního oznámení, když nebyl vůbec vyslechnut a bylo s ním jednáno, jako kdyby neexistoval. Žalobce měl pocit, že státní orgány se snaží jeho věc zamést pod koberec a neexistuje vůle odhalit a potrestat pachatele, kteří se měli dopustit nelidského zacházení. Žalobce se cítil bezmocný a vnímal jako nespravedlivé, že pachatelé zůstali nepotrestáni. K návrhu důkazů k prokázání tvrzené újmy, žalobce uvedl, že dle jeho názoru se má tato újma presumovat obdobně jako je tomu u nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, nepřiměřené délky soudního řízení, když uložení doplnění návrhu důkazů k prokázání takové újmy považoval žalobce za příliš formalistické a pro něj těžko splnitelné, jiné návrhy proto soudu nedoložil. 11. Soud prvního stupně uvedl, že nemůže vycházet z presumpce existence nemajetkové újmy z nezákonných rozhodnutí obdobně jako je tomu v případě újmy z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení, když prokázání újmy z těchto rozhodnutí je na žalobci a tato újma musí být v řízení bezpečně prokázána. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 , skutkové vymezení újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozené presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se v tomto případě nemůže jednat o notorietu jednak proto, že žalobce tvrdí tak zásadní a specifickou újmu, jednak z důvodu, že po zrušení výše uvedených rozhodnutí nálezem Ústavního soudu bylo ve věci vedeno další šetření ve vztahu k trestnímu oznámení žalobce, kdy se policejní orgán snažil zjistit pobyt žalobce v Kamerunu, což se mu nepodařilo, věc byla odložena a následná ústavní stížnost žalobce do rozhodnutí o odložení věci byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2462/16 . Tudíž je otázkou, v jakém rozsahu mohla žalobci vzniknout tvrzená újma, když jeho věc byla později znovu prověřována, i když s negativním výsledkem. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoplnil návrhy důkazů k prokázání existence nemajetkové újmy v rozsahu tvrzeném, nezbylo soudu prvního stupně než žalobu co do tohoto nároku zamítnout pro neunesení břemene důkazního. 12. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 13. Ve vztahu k nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem Policie České republiky při pokusu o jeho vyhoštění dne 6. 6. 2014 se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tento nárok je promlčen, neboť pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy je rozhodující, kdy se poškozený (žalobce) dozví o vzniklé újmě. V dané věci si žalobce musel být vědom při pokusu o jeho vyhoštění dne 6. 6. 2014, že jednáním policistů při tomto pokusu došlo na jeho straně k nemajetkové újmě tak, jak ji pociťoval, a jak posléze ve vztahu k postupu policistů podal dne 16. 6. 2014 trestní oznámení ke Generální inspekci bezpečnostních sborů. Jestliže tedy soud prvního stupně uzavřel, že právě od tohoto okamžiku je na místě dle § 32 odst. 3 věta první OdpŠk počítat šestiměsíční subjektivní promlčecí dobu, a konstatoval, že tato dne 6. 12. 2014 uplynula, přičemž ode dne následujícího, tedy ode dne 7. 12. 2014, je tento nárok žalobce promlčen, je jeho závěr zcela správný. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v závěru, že vyhlášením nálezu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 , Ústavní soud pouze deklaroval, že k poškození práva žalobce skutečně došlo, avšak žalobce se o způsobené újmě a poškození svých práv, musel dozvědět již dne 6. 6. 2014, kdy k pokusu o jeho vyhoštění došlo. 14. Odvolací soud rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že počátek promlčecí doby nelze stanovit za použití analogie, jako je tomu u nezákonného rozhodnutí, neboť postup policie při pokusu o vyhoštění žalobce není nezákonným rozhodnutím, nýbrž nesprávným úředním postupem, a proto ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jak již soud prvního stupně konstatoval, taková analogie a její užití možné není. Odvolací soud se též ztotožnil s tím, že námitka promlčení ze strany žalované 1) není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce neuvedl žádné výjimečné okolnosti, pro které by se námitka promlčení příčila dobrým mravům, když nelze přihlédnout k jeho tvrzení, že musel počkat na dobu, kdy bylo jednoznačně potvrzeno, že postupem Policie České republiky při pokusu o jeho vyhoštění dne 6. 6. 2014 došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobci nic nebránilo uplatnit svůj nárok u soudu dříve, než o jeho ústavní stížnosti bylo rozhodnuto, nadto za situace, kdy byl od počátku zastoupen advokátem. Okolnost, že žalobce nejprve v dané věci podal ústavní stížnost a vyčkával rozhodnutí o ní Ústavním soudem a teprve poté uplatnil žalobu u soudu, neznamená, že by žalovaná 1) jednala v rozporu s dobrými mravy tím, že se posléze brání námitkou promlčení. 15. V případě nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy vůči žalované 2) se odvolací soud rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že této náhrady nemajetkové újmy se žalobce může domáhat toliko na základě nezákonných rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, neboť předmětná usnesení byla nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 , zrušena. Na tato rozhodnutí je proto nutné pohlížet jako na rozhodnutí nezákonná. Rozhodně se tedy nejedná o nesprávný úřední postup, neboť tím je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, jež nevede k vydání rozhodnutí. Vzhledem k tomu, jak již konstatoval soud prvního stupně, že postup orgánů, prošetřujících trestní oznámení žalobce, jakož i další podněty ze strany žalobce spojené s trestním oznámením, byl vtělen právě do shora uvedených rozhodnutí, je nutné vycházet z těchto rozhodnutí a v případě, že byla zrušena, považovat je za nezákonná. Nelze tak vycházet z presumpce existence nemajetkové újmy z nezákonných rozhodnutí obdobně, jako je tomu u újmy z nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky soudního řízení. Nemajetková újma založená na jiné skutečnosti totiž musí být vždy zásadně prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tak o notorietu, jíž dokazovat netřeba. V případě žalobce dle odvolacího soudu však o žádnou notorietu nejde. Jestliže tedy žalobce, ač byl řádně soudem prvního stupně poučen ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k prokázání svých tvrzení o vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, návrhy na prokázání těchto tvrzení neuvedl, lze dle odvolacího soudu uzavřít, že tato svá tvrzení žádným způsobem neprokázal. Protože tak žalobce neprokázal druhý zásadní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, bylo zcela nadbytečné zabývat se třetím základním předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to příčinnou souvislostí mezi vznikem nemajetkové újmy a nezákonnými rozhodnutími. II. Dovolání a vyjádření k němu 16. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy. 17. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení tří otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo mají být posouzeny dovolacím soudem jinak vzhledem k okolnostem nynějšího případu. 18. První otázkou zakládající dle dovolatele přípustnost dovolání je nesprávné posouzení rozhodného okamžiku pro počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. 19. Dovolatel se domnívá, že pokud oba nižší soudy dospěly k závěru, že je jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu při pokusu o správní vyhoštění dne 6. 6. 2014 promlčen, odepřely mu právo na odškodnění zakotvené v čl. 3 a 13 Úmluvy a v čl. 14 a 16 Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, jehož existenci měl dle dovolatele potvrdit opakovaně i Ústavní soud. 20. Dovolatel opakovaně navrhoval, aby soudy navázaly počátek běhu promlčecí lhůty na vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 , tedy na den 10. 11. 2015, kdy se dovolatel dozvěděl, že postup státních orgánů byl v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 3 Úmluvy, tedy že mu těmito porušeními vznikla újma, jejíž nárok může uplatnit dle zákona č. 82/1998 Sb. 21. Součástí nápravy porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení je dle čl. 3 a 13 Úmluvy také odškodnění oběti takového zacházení. Dovolatel již v řízení před odvolacím soudem poukázal na to, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že samotné rozhodnutí ve prospěch oběti není dostatečnou nápravou porušení zákazu nelidského nebo ponižujícího zacházení. Státy mají povinnost na jedné straně uznat (výslovně nebo alespoň v podstatě věci) porušení práva oběti a na straně druhé poskytnout oběti přiměřenou a dostatečnou nápravu za porušení jejích práv. Přiměřenost a dostatečnost nápravy na vnitrostátní úrovni ESLP obecně posuzuje v závislosti na všech okolnostech případu, obzvláště pak vzhledem k povaze porušení Úmluvy. 22. Podle čl. 14 Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání „každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, zajistí ve svém právním řádu, aby oběť mučení měla právo na nápravu a na spravedlivé a přiměřené odškodnění, včetně prostředků nutných pro co nejúplnější zdravotní rehabilitaci.“ Implementaci tohoto článku se Výbor OSN proti mučení věnuje v Obecném komentáři č. 3, v němž se výslovně uvádí, že vzhledem k pokračující povaze následků mučení se promlčecí lhůty na oběti mučení nemají aplikovat, protože brání obětem v dosažení nápravy, včetně odškodnění. Výbor OSN uvádí, že pro mnohé oběti mučení plynutí času nezmírňuje následky, ty se naopak mohou časem ještě zhoršit. Státy mají proto povinnost zajistit odškodnění oběti bez ohledu na to, kdy k mučení došlo. Výbor OSN proti mučení v závěrečných doporučeních pro Českou republiku výslovně vyzval státní orgány, aby prodloužili lhůtu k uplatnění nároku na odškodnění. Výše uvedené je dle dovolatele v zásadním rozporu se závěry odvolacího soudu, který naopak vytvořil konstrukci, dle níž se měla újma dovolatele plynutím času zmenšovat. Odvolací soud tak dovolatelem odkazované závěry Výboru OSN a ustanovení mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána, vůbec nezohlednil. 23. Dovolatel se domnívá, že by bylo nespravedlivé a nelogické od něj požadovat, aby se ve lhůtě šesti měsíců od pokusu o vyhoštění (tj. do 6. 12. 2014) dožadoval kromě přezkumu rozhodnutí o jeho trestním oznámení paralelně i odškodnění za špatné zacházení, které ještě v tom čase nebylo žádným orgánem označeno za nezákonné (Krajské státní zastupitelství v Praze zamítlo jeho stížnost proti odložení trestního oznámení dne 17. 12. 2014, tedy po uplynutí promlčecí lhůty, jak ji interpretují soudy obou stupňů; Vrchní státní zastupitelství v Praze rozhodlo o podnětu k přezkumu až dne 25. 3. 2015). Pokud by dovolatel postupoval tak, jak navrhují soudy, pak by se o jeho nároku rozhodovalo v čase, kdy ještě nebylo vyšetřování ukončeno, což by mohlo způsobit jednak prodlevy ve vyšetřování (např. v důsledku vyžádání si spisového materiálu za účelem posouzení oprávněnosti nároku), ale taktéž by zde hrozila možnost rozdílného rozhodnutí dvou státních orgánů o té samé věci. Navíc, jak již bylo výše zhodnoceno, pokud by se oběť nemohla domáhat odškodění po tom, co bylo konstatováno porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení z důvodu restriktivního výkladu začátku plynutí promlčecí lhůty, došlo by k porušení čl. 3 a 13 Úmluvy, neboť by oběť neměla v České republice účinný opravný prostředek k dosažení nápravy, která jí podle Úmluvy náleží. Při absenci pravomoci Ústavního soudu odškodnit oběti porušení základních práv se mechanismus podle zákona č. 82/1998 Sb. jeví jako jediná schůdná alternativa. 24. K uvedeným principům se přiklonil i Ústavní soud v případě dovolatele, když ve zmíněném nálezu uzavřel, že „shledané porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování v této konkrétní věci již nebude možné napravit jinak než případnou náhradou újmy způsobené na jeho základních právech.“ Ústavní soud také odmítl shledat porušení práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy s argumentem, že dovolatel se může odškodnění domoci v civilním řízení. Totéž Ústavní soud zopakoval v dalším rozhodnutí ve věci dovolatele, tj. usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2462/16 , v němž výslovně uvedl: „Přesto je nezbytné zdůraznit, že stěžovatel se i nadále může domáhat náhrady újmy na jeho základních právech, kterou Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. I. ÚS 860/15 , přičemž i při úvaze o výši této náhrady bude nezbytně přihlíženo ke skutečnosti, že právě chybou orgánů činných v trestním řízení nemohlo dojít též k „trestněprávní“ satisfakci stěžovatele, neboť jím tvrzená trestná činnost nebyla rychle a důkladně vyšetřena.“ 25. Dovolatel dále uvedl, že újma způsobená v důsledku porušení zákazu špatného zacházení mu byla působena ještě dlouho poté, co došlo k ukončení předmětného zákroku policistů. Újma nebyla totiž v počátečních fázích nikterak odčiněna a dovolateli v důsledku následného postupu při vyšetřování vznikala újma sekundární (neboť byla vydána rozhodnutí, jež de facto aprobovala postup příslušníků policie). K obratu došlo právě až vydáním nálezu Ústavního soudu, který potvrdil, že postup, jemuž byl dovolatel vystaven, byl v rozporu s právem a mezinárodněprávními závazky státu. Tedy až v tomto okamžiku mohl dovolatel pocítit určité zadostiučinění v důsledku konstatování porušení jeho práv, jak již uvedl výše. V této souvislosti poukázal dovolatel na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 633/2017 , v němž bylo shledáno, že v případě náhrady újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. se uplatní (mimo jiné) také obecná zásada soukromého práva, podle níž nemůže začít promlčecí doba (subjektivní i objektivní) běžet dříve, než vznikne škoda, potažmo právo na její náhradu. Totiž pokud právo neexistuje, nemá se co promlčovat – nebo naopak, aby se právo mohlo promlčovat, musí existovat. 26. Dovolatel se tedy domnívá, že v jeho případě nelze posuzovat zakázané jednání jako izolovaný jev, ale nutno chápat veškeré jeho důsledky ve vzájemných souvislostech. Je tedy nezbytné počátek běhu promlčecí lhůty vázat až na okamžik, kdy další újma dovolateli působena nebyla. V tomto ohledu dovolatel odkázal na rozsudek ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012 , v němž Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy újma vzhledem k pokračujícímu charakteru jednání vznikala po delší dobu. Nejvyšší soud k tomu konstatoval, že promlčecí doba v případě daného nároku počínala běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém osoba svou újmu pociťovala. 27. Podle dovolatele vycházely soudy z ničím nedoložené předpokládané vědomosti dovolatele o způsobené újmě a jejím rozsahu, což považuje za rozporné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 833/2015 , ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001 , nebo ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006 ). 28. Dovolání má být dle dovolatele přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž pro nesprávnou aplikaci principu ochrany dobrých mravů ve vztahu k promlčecím lhůtám, při níž se soudy neřídily postupem, který již několikrát ve svých nálezech vyslovil Ústavní soud. 29. Podle dovolatele je v rozporu s dobrými mravy a elementární spravedlností, aby si žalovaná 1) úspěšně uplatnila námitku promlčení, když si je dobře vědoma, že se její zaměstnanci dopustili nelidského a ponižujícího zacházení a porušili tak jedno z nejzákladnějších lidských práv, které Ústava obsahuje. Odmítnutím odškodnit dovolatele navíc žalovaná 1) porušuje nejen mezinárodní závazky výše uvedené, ale především nerespektuje a ignoruje nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 , který konstatoval, že k porušení práva dovolatele podle čl. 7 odst. 2 Listiny došlo a že má být odškodněn. Od vydání nálezu uplynuly již více než 3 roky a dovolatel se nedomohl žádné nápravy. Jednak se pachatele nepodařilo postavit před soud a jednak se dovolatel nemůže u civilního soudu pro procesní překážky domoci odškodnění. Na základě uvedeného se dovolatel domnívá, že žalovaná 1) je ve zlé víře a odvolací soud neměl k námitce promlčení přihlížet pro rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3277/2016 , jeho rozsudky ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009 , a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010 , a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 , a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 . Dovolatel má za to, že vzhledem k mezinárodním závazkům a závěrům příslušných kontrolních mechanismů, neměl důvod domnívat se, že své právo na náhradu újmy musí uplatnit ihned poté, co na něm bylo zakázané jednání vykonáno. Tento závěr podkládá i výše uvedená argumentace o nelogičnosti takového postupu, kdy se dovolatel mohl oprávněně domnívat, že s ohledem na charakter činu Generální inspekce bezpečnostních sborů celou věc řádně přešetří a dovolatel následně uplatní svá práva jako poškozený v rámci trestního řízení vedeného proti pachatelům. Následkem pochybení Generální inspekce bezpečnostních sborů a poté i Krajského a Vrchního státního zastupitelství v Praze však k ničemu takovému dojít nemohlo. 30. Dovolatel dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17 , jímž byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014 , který využil odvolací soud k podpoře svých tvrzení o neporušení principu ochrany dobrých mravů. Dovolatel se domnívá, že právě závěry Ústavního soudu vyslovené v tomto nálezu jsou zcela aplikovatelné i na jeho případ. Dovolatel dále připomněl, že podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Přestože podle Ústavního soudu otázka aplikace § 32 odst. 3 OdpŠk Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, nelze říci, že výklad podústavního předpisu obecně znemožňuje naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu, což by teprve zakládalo porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud tak v některých konkrétních případech, zejména s ohledem na jejich mimořádné okolnosti shledal, že vznesení námitky promlčení a její akceptace obecnými soudy může znamenat porušení dobrých mravů. 31. Zcela zásadní je dle dovolatele závěr Ústavního soudu vyjádřený rovněž ve výše uvedeném nálezu, podle něhož je nutné za účelem dodržení výše uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zakotvujícího zásadu souladného výkonu práv s dobrými mravy, která je v rovině podústavního práva právě odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Ústavní soud tak dle dovolatele dobré mravy nevykládá pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti. Zcela specifickou skupinou případů vznesení námitky promlčení jsou pak dle Ústavního soudu ty, kdy námitku promlčení uplatní stát. Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09 , konstatoval, že obecné soudy tím, že připustily a ve svém rozhodování akceptovaly námitku promlčení vznesenou státem, aprobovaly jednání, které je contra bonos mores . Ústavní soud měl v tomto nálezu rovněž zdůraznit povinnost státu jednat tak, aby sám nezasahoval do základních práv jednotlivců, a dále aby aktivně poskytoval ochranu základním právům jednotlivce. 32. Dovolatel dále poukázal na nález ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15 , v němž Ústavní soud uvedl, že je dobře známo, že dopad skutečností vyvolávajících nemateriální újmu poškozeného nekončí takřka nikdy se zákonným momentem vědomosti o škodě a osobě za ni odpovědné, ale přetrvávají přes stanovenou promlčecí dobu daleko do budoucnosti. Ústavní soud v tomto případě zohlednil individuální okolnosti případu stěžovatele a uzavřel, že v jejich důsledku lze pochopit, že stěžovatel podle všeho nenapřel všechny své osobní aktivity k uplatnění nároku takovým způsobem, který by naplňoval mimořádně náročné požadavky zákona č. 82/1998 Sb. Ve výše citovaném nálezu se Ústavní soud rovněž vyjádřil k vhodnosti zakotvení krátké promlčecí lhůty v § 32 odst. 3 OdpŠk a mimo jiné shledal, že (ne)přiměřenost lhůt se nachází na samé hranici ústavnosti, což znamená, že poškozený musí být mimořádně bdělý, zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného jednoduše odklidí formálně správně vznesenou námitkou promlčení. Dovolatel má za to, že tyto závěry nabývají ještě více na důležitosti vzhledem k okolnostem jeho případu. 33. Dle dovolatele je v každém případě třeba vycházet z individuálních okolností založených na skutkových zjištěních, jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17 . V nyní posuzované věci došlo dle dovolatele k tak závažnému jednání ze strany příslušníků policie a následným pochybením vyšetřujících orgánů, že pouhé konstatování porušení práv dovolatele Ústavním soudem nelze považovat za dostatečnou reparaci újmy, jež mu byla způsobena ze strany státu. Námitka promlčení je tak vzhledem k povaze jednání, jemuž byl dovolatel vystaven, v zásadním rozporu s dobrými mravy. 34. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. má být dle dovolatele založena taktéž pro nesprávné právní posouzení otázky prokazování existence a výše nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. 35. Dovolatel má za to, že odškodnění oběti nelidského a ponižujícího zacházení by mělo být víceméně automatické, neboť lze logicky předpokládat, že nelidským a ponižujícím zacházením oběť utrpí újmu (na zdraví, důstojnosti, tělesné integritě apod.). Podle dovolatele není třeba prokazovat, že ponižujícím zacházením ze strany policie byl ponížen, když to plyne ze samotné povahy ponižujícího zacházení. Bylo by tak absurdní po oběti nelidského a ponižujícího zacházení chtít, aby prokazovala, že špatným zacházením utrpěla újmu, která plyne z podstaty takového zacházení. Totéž dle dovolatele platí i pro existenci újmy za porušení procesní části čl. 3 Úmluvy, tedy neúčinného vyšetřování špatného zacházení. V této souvislosti dovolatel odkázal na své tvrzení o vzniku nemajetkové újmy způsobené neúčinným vyšetřováním, které konkrétně rozvedl již v žalobě. 36. Judikatura ESLP podle dovolatele jasně a bezpodmínečně vyžaduje, aby v případě úmyslného porušení čl. 3 Úmluvy příslušníky státní moci, např. policisty, jak tomu bylo v jeho případě, stát přijal v podstatě dvě opatření. Jednak musí provést důkladné a účinné vyšetřování, které povede k odhalení a potrestání pachatelů, jednak musí poskytnout oběti odškodnění nebo alespoň možnost požádat a dostat odškodnění za újmu, kterou utrpěla v důsledku špatného zacházení. Vzhledem k tomu, že v případě dovolatele již nebylo možné provést první opatření, tj. důkladné a účinné vyšetřování, které by vedlo k odhalení a potrestání pachatelů, je o to důležitější, aby došlo alespoň k přijetí druhého opatření, tj. odškodnění, a to i za újmu utrpěnou neefektivním vyšetřováním. Vznik a existenci nemajetkové újmy v případě dovolatele jasně konstatoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 , ve spojení s jeho usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2462/16 . 37. V případě porušení čl. 3 Úmluvy ESLP presumuje, že neúčinným vyšetřováním vznikla stěžovatelům nemajetková újma a nepožaduje, aby ji jakkoli prokazovali. V mnoha případech, kdy ESLP konstatuje porušení čl. 3 Úmluvy z důvodu neúčinného vyšetřování, přizná bez dalšího obětem přiměřené zadostiučinění, aniž by zkoumal, zda neúčinným vyšetřováním vznikla újma a aniž by ji museli prokazovat. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozsudky ESLP ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov a další proti Bulharsku, stížnost č. 24760/94 , ze dne 5. 7. 2016 ve věci Jeronovičs proti Lotyšsku, stížnost č. 44898/10 , ze dne 28. 9. 2015 ve věci Bouyid proti Belgii, stížnost č. 23380/09 , ze dne 12. 6. 2012 ve věci Koky a další proti Slovenské republice, stížnost č. 13624/03 , a ze dne 26. 7. 2016 ve věci Adam proti Slovenské republice, stížnost č. 68066/12 . V některých případech přizná ESLP obětem obzvlášť závažných porušení Úmluvy přiměřené zadostiučiní i bez toho, aby stěžovatelé vůbec požadovali náhradu za nemajetkovou újmu (např. rozsudek ESLP ve věci Naagmetov proti Rusku, Vladimír Fedorov proti Rusku). Rovněž podle Výboru OSN proti mučení platí, že státy mají povinnost zajistit obětem nelidského a ponižujícího zacházení efektivní nápravu. Kromě jiného tedy nesmí obětem bránit v dosažení nápravy nepřiměřené nároky na dokazování a jiné procesní požadavky. 38. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že na jeho věc nelze aplikovat judikaturu soudů ohledně presumpce existence újmy při nepřiměřené délce soudního řízení, neboť v případě dovolatele jde o nezákonná rozhodnutí a při nepřiměřené délce soudního řízení o nesprávný úřední postup. Takový závěr považuje za velmi zjednodušený. 39. Podle dovolatele je neefektivní vyšetřování ve své podstatě velmi podobné nepřiměřené délce soudního řízení, navíc v důsledku neefektivního vyšetřování dochází k popření práva oběti na rychlé a účinné vyšetření podezření na špatné zacházení. Zásah do práv oběti je tedy v případě neefektivního vyšetřování podle čl. 3 Úmluvy o mnoho silnější, než je tomu u nepřiměřené délky řízení. Je tedy logické, aby se analogicky aplikovala judikatura soudů k presumpci vzniku nemajetkové újmy. Nejvyšší soud ve své judikatuře přihlédl kromě judikatury ESLP také k tomu, že náhrada nemajetkové újmy má sloužit ke kompenzaci stavu právní nejistoty, což je „psychologická kategorie, jejíž hloubka a rozsah jsou coby rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, i proto by bylo nadbytečným zjišťovat je prostřednictvím výslechu účastníka.“ Dovolatel tak považuje za nesprávné, že soudy vyložily podmínky vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy méně příznivě pro oběti špatného zacházení, než jak je v současné době vykládají pro oběti porušení práva na soudní řízení v přiměřené délce. 40. V kontextu výše uvedeného má dovolatel za to, že požadavek obou nižších soudů ve vztahu k povinnosti důkazní je příliš formalistický a pro dovolatele velmi těžko splnitelný. Dovolatel se nachází v Kamerunu, nemá dostatečné finanční prostředky a ani nedisponuje vízem, které by ho opravňovalo přicestovat do České republiky a zúčastnit se řízení před soudem. Podle dovolatele kladou oba nižší soudy svými požadavky na dovolatele nepřiměřené nároky a brání mu tak v dosažení spravedlnosti v jeho věci. 41. Ve vztahu k námitce odvolacího soudu, že nemajetková újma musí být vždy zásadně prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která byla danou skutečností postižena a šlo by tak o notorietu, poukázal dovolatel na rozsudek ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015 , v němž Nejvyšší soud konstatoval, že mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dále uzavřel, že ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je její vznik prokazatelný jen obtížně. Má se tedy dovozovat tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a následky vnímat úkorně. Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy dle Nejvyššího soudu obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. V případě dovolatele je dle jeho názoru zcela zjevné, že s ohledem na konkrétní okolnosti jsou dány objektivní důvody pro učinění závěru o existenci újmy na jeho straně. O tom, že v důsledku jednání policistů a Ústavním soudem zrušených rozhodnutí došlo k zásahu do důstojnosti a jistoty dovolatele, nemůže být dle jeho názoru v předmětném případě sporu. 42. Na základě uvedeného tak dovolatel uzavřel, že si lze jen těžko představit jinou osobu, která by se ocitla v analogické situaci a neutrpěla stejnou újmu jako on. V případě dovolatele se jednalo o tak závažný zásah do jeho integrity, jež odůvodňuje nepotřebnost prokazování existence újmy, neboť je manifestace újmy naprosto zřejmá. 43. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 44. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná 1), která se plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. III. Přípustnost dovolání 45. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 46. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. 47. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 48. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 49. Nesouhlas dovolatele s posouzením rozhodného okamžiku pro počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 50. Oba soudy vycházely ze znění § 32 odst. 3 OdpŠk, v němž je počátek této doby odvozen od okamžiku, kdy se poškozený o újmě dozví, což znamená, že se dozví o nepříznivých důsledcích, které nastaly v jeho poměrech. Kdy se o nemajetkové újmě poškozený dozvěděl v konkrétním případě, je pak věcí skutkového zjištění, nikoliv právního posouzení. 51. Z hlediska logického i z hlediska znění uvedeného ustanovení je rozhodné, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že v jeho poměrech nepříznivé důsledky úředního postupu nastaly, nikoliv od toho, jak dlouho tyto důsledky trvají (trvaly), či snad od okamžiku, kdy pominuly. Poškozený se o vzniku újmy dozvídá (začíná újmu pociťovat) v jeden okamžik, což samozřejmě nevylučuje určitou dobu trvání pocitu újmy, ani její kvalitativní změny v průběhu plynutí času. Stejné závěry ostatně platí i v případě promlčení práva na náhradu škody; počátek běhu subjektivní promlčecí doby se zde také stanoví k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě (a o tom, kdo za ni odpovídá). Podmínkou pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby naopak není to, aby se poškozený dozvěděl o tom, že se jednalo o úřední postup nesprávný. V opačném případě by takový nárok byl nepromlčitelný, neboť o tom, zda jde o nesprávnost úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. může v případě sporu v rovině svého právního posouzení rozhodnout jedině soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1962/2012 ; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na adrese www.nsoud.cz). 52. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani dle dovolatele nesprávně aplikovaný princip ochrany dobrých mravů ve vztahu k promlčecím lhůtám, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není ani v tomto případě v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 53. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 ). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 ). To však není případ žalobce, a to proto, že bez ohledu na postup žalovaných měl žalobce zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas. 54. Ústavní konformitu aplikované zákonné úpravy opakovaně posuzoval rovněž Ústavní soud, který shledal, že „sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16 , či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12 , ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12 , ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12 , ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 856/16 , ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2380/11 , ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese nalus.usoud.cz). 55. Pokud dovolatel namítá, že vzhledem k pokračující povaze následků mučení se promlčecí lhůty nemají na oběti mučení aplikovat, je třeba zdůraznit, že v nálezu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 , dospěl Ústavní soud k závěru, že jednání Policie České republiky v rámci pokusu o správní vyhoštění stěžovatele (zejména absence informování stěžovatele vhodným způsobem a v dostatečném předstihu o přesné době odletu, použití slzotvorného spreje vůči stěžovateli v uzavřené místnosti, podpořené navíc následným nasazením pout a přepravou stěžovatele na vozíku na zavazadla) muselo u stěžovatele ve svém souhrnu vyvolat pocity úzkosti a méněcennosti takové intenzity, která dosáhla úrovně závažnosti představující ponižující zacházení v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, nikoli mučení. 56. I podle důvodové zprávy je čl. 7 odst. 2 Listiny odrazem mezinárodní právní úpravy práva nebýt podroben mučení a špatnému zacházení, stanoveného mimo jiné v čl. 3 Úmluvy, čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a specificky v Úmluvě proti mučení. Ústavní soud při jeho výkladu ve své rozhodovací praxi reflektuje především judikaturu ESLP k čl. 3 Úmluvy a adaptuje závěry této judikatury na poměry České republiky. Ve výše uvedeném nálezu však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by byl dovolatel mučen a v důsledku toho, by se v daném případě neměly promlčecí lhůty aplikovat. Poukaz dovolatele na čl. 14 Úmluvy OSN proti mučení tak není v dané věci přiléhavý. 57. Ústavní soud v citovaném nálezu neshledal ani porušení čl. 13 Úmluvy, tedy práva na účinný právní prostředek nápravy, neboť to by připadalo v úvahu, například pokud by se oběť špatného zacházení nemohla domoci náhrady újmy ani v civilním řízení, k čemuž však dle Ústavního soudu v případě stěžovatele nedošlo, neboť civilní soudy nejsou vázány usnesením o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu a stěžovatel ani netvrdil, že by se nemohl domáhat náhrady újmy v civilním řízení. 58. Odkazy dovolatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace principu ochrany dobrých mravů ve vztahu k promlčecím lhůtám nejsou k nyní řešené věci přiléhavé, neboť přestože Ústavní soud v odkazovaných nálezech dospěl k závěru, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, činil tak vždy vzhledem k mimořádným okolnostem (vztahy mezi příbuznými, právní jistota stěžovatele vzhledem ke změně judikatury) konkrétních případů. Pokud dovolatel v souvislosti s námitkou promlčení uplatněnou státem poukazoval především na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09 , a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15 , je třeba uvést, že ve věci sp. zn. I. ÚS 2216/09 , byla námitka promlčení uplatněná státem shledána za rozpornou s dobrými mravy proto, že stát jednal v rozporu se zákonem, když v rámci tzv. velké privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb. prostřednictvím svých orgánů převedl na právního předchůdce stěžovatelek movitý i nemovitý majetek přesto, že na něj byl vznesen restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. V důsledku uvedeného navíc došlo ze strany státu k zásahu do vlastnického práva stěžovatelek. Ve věci sp. zn. I. ÚS 3391/15 dospěl Ústavní soud k závěru, že důvody, proč stěžovatel nakonec uplatnil svůj nárok u soudu po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, lze spatřovat již v procesní komplikovanosti řízení, když stěžovatel byl stíhán pro jednání, jež nenaplňovalo znaky trestného činu. V průběhu řízení navíc musel stěžovatel řešit nejen majetkové záležitosti týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, ale rovněž se vypořádávat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery, která spáchala sebevraždu, což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu. Žádnou z takto mimořádných okolností však v případě žalobce shledat nelze. 59. V případě námitky dovolatele týkající se promlčení jeho nároku a tedy odepření práva na odškodnění dle čl. 13 Úmluvy je třeba poukázat na to, že se žalobce mohl domáhat zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, což následně i učinil, avšak po uplynutí promlčecí lhůty. Měl tedy účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem. Podle ESLP však účinnost opravného prostředku nezávisí na jistotě příznivého výsledku. Konečně ani podle ESLP není právo na přístup k soudu absolutní, ale může být omezeno např. právě v důsledku promlčení nároku, které je přípustné, pokud má legitimní cíl, je přiměřené a nenarušuje samotnou podstatu konkrétního práva (např. rozsudek ESLP ze dne 26. 11. 2013 ve věci Bogdel proti Litvě, stížnost č. 41248/06 ). 60. Pokud má dovolatel za to, že se nemohl dožadovat kromě přezkumu rozhodnutí o jeho trestním oznámení paralelně i odškodnění za špatné zacházení, které ještě v tom čase nebylo žádným orgánem označeno za nezákonné, protože by zde hrozila možnost rozdílného rozhodnutí dvou státních orgánů o té samé věci, je třeba připomenout, že uplatnění a rozhodnutí o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. není na průběhu a výsledku trestního řízení nijak závislé. Výsledek trestního řízení by mohl mít význam pouze tehdy, jestliže by se ze strany policistů jednalo o exces, což by znamenalo, že stát by za takto způsobenou nemajetkovou újmu neodpovídal a předmětný nárok by bylo nutné uplatnit přímo vůči konkrétním policistům. V nyní řešené věci však dle Nejvyššího soudu nelze pochybovat, že policisté vůči žalobci jednali v rámci plnění svých služebních povinností (byť nezákonným způsobem), tudíž se o exces nejednalo. Ostatně pokud by byl soud v odškodňovacím řízení jiného názoru, tedy že v jiném řízení je řešena otázka, která může mít pro jeho rozhodnutí význam, mohl řízení do skončení trestního řízení či řízení před Ústavním soudem přerušit. 61. Dovolání je přípustné pro řešení otázky prokazování existence a výše nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, jímž bylo porušeno základní právo dovolatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 62. Dovolání je důvodné. 63. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal. 64. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). 65. Ustálená judikatura dovolacího soudu je jednotná v tom, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Zvažovány proto budou muset být zejména dopady nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Posouzení okolností, za nichž k újmě došlo, zahrnuje jak zhodnocení počínání samotného poškozeného, tak i případných dalších skutečností, které mohly nezávisle na zásahu samotném jeho účinek zvýšit či snížit (např. medializace případu). Stejně jako u vzniku škody je poškozený povinen tvrdit a prokazovat i vznik nemajetkové újmy, resp. uvádět skutečnosti, na jejichž základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií posoudit vznik a rozsah újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 , uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 66. Nejvyšší soud se ve své judikatuře zabýval otázkou, ve kterých případech a jakým způsobem se nemajetková újma prokazuje, a kdy ji naopak prokazovat není třeba a její vznik se předpokládá. Podle jeho závěru se v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 , uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 ). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla. 67. Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně. 68. Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.; k tomu srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011 ). 69. V případě nároku na zaplacení částky ve výši 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí odvolací soud uvedl, že o žádnou notorietu nejde a žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce, ač byl řádně soudem prvního stupně poučen ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k prokázání svých tvrzení o vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, návrhy na prokázání těchto tvrzení neuvedl, tedy svá tvrzení žádným způsobem neprokázal. 70. V této souvislosti dovolatel poukázal na judikaturu ESLP, z níž má vyplývat, že v případě porušení čl. 3 Úmluvy ESLP presumuje, že neúčinným vyšetřováním vznikla stěžovatelům nemajetková újma, a nepožaduje, aby ji jakkoli prokazovali. V mnoha případech, kdy ESLP konstatuje porušení čl. 3 Úmluvy z důvodu neúčinného vyšetřování, přizná bez dalšího obětem přiměřené zadostiučinění, aniž by zkoumal, zda neúčinným vyšetřováním vznikla újma a aniž by ji museli prokazovat. 71. Podle čl. 3 Úmluvy nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. 72. Článek 3 Úmluvy zakotvuje základní právo jednotlivce nebýt podroben mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení („špatnému zacházení“). Citovaný článek se dále rozpadá na závazky negativní a pozitivní, kde druhé uvedené odpovídá povinnosti (aktivně) zajistit určitou míru ochrany osob před špatným zacházením, a to jak přijetím odpovídajícího legislativního rámce spolu s náležitou aplikační praxí a aparátem, tak přijetím konkrétních potřebných preventivních opatření. Základní podmínkou porušení čl. 3 Úmluvy, v případě negativních závazků, je určitá úroveň závažnosti, která zahrnuje skutečnou tělesnou újmu nebo intenzivní psychické (duševní) utrpení (viz např. rozsudek pléna ESLP ze dne 18. 1. 1978, ve věci Irsko proti Spojenému království, stížnost č. 5310/71 ). Tato závažnost pak bude relativní k okolnostem případu, avšak mění se i v průběhu času, respektive v poměru k sociokulturnímu vývoji. Uvedená podmínka je z povahy věci modifikována, pokud jde o tvrzené porušení pozitivních závazků. Interpretaci čl. 3 Úmluvy pak ovlivňuje i celkové postavení a význam zákazu špatného zacházení. Jedná se o absolutní zákaz, který, v protikladu například i k právu na život, není za žádných okolností derogovatelný (srov. Schabas, W. The European convention on human rights: a commentary. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 760). Pozitivní závazek plynoucí státu z čl. 3 Úmluvy zahrnuje jak legislativní, tak procedurální aspekt, ve smyslu zajištění funkce odpovídajícího soudního a administrativního aparátu. V určitých případech tak má stát povinnost, obdobně jako je tomu u čl. 2 Úmluvy, provést účinné vyšetřování (viz rozsudek ESLP ze dne 19. 7. 2011 ve věci Đurđević proti Chorvatsku, stížnost č. 52442/09 ). Základní podmínku nástupu takové povinnosti ESLP stanovil v rozhodnutí ve věci Assenov a další proti Bulharsku, stížnost č. 24760/94 , a lze ji formulovat jako existenci hájitelného tvrzení o porušení substanciálních požadavků plynoucích z čl. 3 Úmluvy dotčenou osobou. „Hájitelnost“ tvrzení spočívá v tom, že tvrzení o špatném zacházení musí být založeno na důvodném podezření. K porušení Úmluvy pak dojde, jestliže vnitrostátní právo, zejména pak trestněprávní pravidla aplikovatelná v daném případě, neumožňuje zajistit skutečnou a účinnou ochranu práv. Dostatečně účinné záruky či obranné mechanismy jsou totiž nutnou podmínkou efektivního užívání práv garantovaných Úmluvou, což plyne i z čl. 1 Úmluvy. Bez takových záruk by práva garantovaná Úmluvou pozbyla praktické účinnosti. 73. Ve věci Assenov a další proti Bulharsku, stížnost č. 24760/94 , se ESLP k existenci újmy stěžovatelů způsobené porušením povinnosti provést účinné vyšetřování explicitně nevyjádřil, když pouze souhrnně konstatoval (v části odůvodnění aplikace čl. 50, který byl obsahově obdobou současného čl. 41 Úmluvy), že „s ohledem na závažnost a počet porušení zjištěných v tomto případě by měla být poskytnuta náhrada nemajetkové újmy“ jednomu ze stěžovatelů. 74. Ve věci Jeronovičs proti Lotyšsku, stížnost č. 44898/10 , posuzoval ESLP existenci povinnosti státu provést účinné vyšetřování v případě, kdy již dříve bylo ESLP rozhodnuto o zastavení řízení o stížnosti na základě vyškrtnutí stížnosti podle čl. 37 Úmluvy. Stát, jehož jednání bylo stěžovatelem považováno za porušující čl. 3 Úmluvy, totiž v původním řízení jednostranným prohlášením uznal pochybení a zavázal se poskytnout peněžité zadostiučinění stěžovateli stejně jako zajistit, aby se podobná pochybení v budoucnu neopakovala. ESLP pak konstatoval, že ani takové prohlášení a následné rozhodnutí ESLP o zastavení řízení nezbavuje tento stát primární povinnosti provést účinné vyšetřování na základě hájitelných tvrzení stěžovatele. V části věnované přiznání zadostiučinění pak ESLP v této věci „považoval za nezpochybnitelné, že stěžovatel utrpěl nemajetkovou újmu následkem porušení čl. 3 Úmluvy v jeho procesní části“. 75. Konkrétněji se k existenci újmy a přiznání zadostiučinění vyjádřil ESLP ve věci Bouyid proti Belgii, stížnost č. 23380/09 . Stěžovatelé zde požadovali peněžité zadostiučinění jak za porušení hmotněprávní složky čl. 3 Úmluvy (společně 5 000 EUR), tak za porušení povinnosti provést účinné vyšetřování (společně 43 000 EUR). ESLP opět uvedl, že „považuje za nezpochybnitelné“ stran existence újmy (a to jak ve vztahu k porušení hmotněprávní, tak procedurální složky čl. 3), avšak každému ze dvou stěžovatelů přiznal toliko 5 000 EUR, když se neztotožnil se závažností újmy způsobené neprovedením účinného vyšetřování, kterou tvrdili stěžovatelé. 76. V případu Koky a další proti Slovenské republice, stížnost č. 13624/03 , požadovali dva ze stěžovatelů každý 10 000 EUR jakožto kompenzaci nemajetkové újmy spočívající v bolesti, frustraci, bezmoci a ponížení, které byly způsobeny porušením povinnosti státu provést účinné vyšetřování. ESLP tyto nároky uznal za ospravedlněné (na bázi ekvity). Naproti tomu v případu Adam proti Slovenské republice, stížnost č. 68066/12 , kde ESLP stejně jako ve věci Koky shledal porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy, avšak nikoli větve hmotněprávní, bylo pouze konstatováno že „stěžovatel utrpěl nemajetkovou újmu“ a jím požadovaná náhrada ve výši 15 000 EUR byla snížena na 1 500 EUR. 77. V případě procedurálních závazků stanovených čl. 3 Úmluvy, konkrétně požadavku účinného vyšetřování, mezi podmínkami či okolnostmi, při jejichž splnění ESLP konstatuje konkrétně porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy, se existence újmy nenachází. Naproti tomu ESLP zásadně hovoří o existenci újmy v případě porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy v souvislosti s otázkou přiznání spravedlivého zadostiučinění. 78. Z výše uvedené judikatury k případům porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy dle Nejvyššího soudu plyne, že ESLP se explicitně zabývá otázkou existence újmy stěžovatele pouze sporadicky a zásadně až ve vazbě na otázku přiznání spravedlivého zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Z praktického pohledu se zdá, že ESLP implicitně akceptuje, že každé porušení čl. 3 Úmluvy znamená způsobení újmy. Podobný názor zastává i Kmec v komentáři k Úmluvě, když konstatuje, že existence (nemajetkové) újmy se při porušení Úmluvy „v zásadě předpokládá a její neudělení zpravidla bývá, či by mělo být, odůvodněno“ (viz KMEC, J. a kol. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 273 – 274). 79. Na základě uvedeného tak má Nejvyšší soud za to, že ESLP tenduje k přístupu, že porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy znamená existenci újmy na straně stěžovatele. Jak přitom konstatoval Nejvyšší soud již v citovaném stanovisku R 58/2011, na Úmluvu a na ni navazující judikaturu ESLP přísluší odkazovat především jako na minimální standard ochrany práva, který je nezbytné zaručit. 80. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, aniž přitom přihlédl k relevantní judikatuře ESLP vztahující se k čl. 3 Úmluvy, který byl dle nálezu Ústavního soudu nezákonnými rozhodnutími ve věci žalobce porušen, je jeho právní posouzení věci z hlediska dovolatelem vymezené právní otázky nesprávné. 81. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení prokazování existence a výše nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, jímž bylo porušeno základní právo dovolatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem dovolací soud dovolání jako nepřípustné postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 82. V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí nárok žalobce na zaplacení částky ve výši 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí v kontextu výše uvedených závěrů dovolacího soudu a v souladu s judikaturou dovolacího soudu rozhodne o konkrétní formě a případné výši zadostiučinění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014 , uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž neopomene, že konstatování porušení práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy bylo již obsaženo v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 . 83. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14884/	24.02.2021	30 Cdo 3169/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání všech žalobců zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 19 Co 60/2019, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 10 C 291/2016, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení; dovolání žalobců a) a b) odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se podanou žalobou domáhali, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z nich částku 250 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonnými rozhodnutími Policie České republiky, na základě kterých byli žalobci a) a b) zajištění po dobu 30 dní v Zařízení pro zajištění cizinců B.-J. a která byla zrušena pro nezákonnost rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 1 A 67/2015-33. Tehdy nezletilý žalobce c) a nezletilý žalobce d) byli jakožto děti zajištěných rodičů účastníky řízení o zajištění rodičů a byli umístěni do Zařízení pro zajištění cizinců a po dobu 28 dní zbaveni svobody. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2018, č. j. 10 C 291/2016-95, že se řízení ve vztahu mezi žalobci c) a d) a žalovanou zastavuje (výrok I). Současně rozhodl o tom, že žalobci c) a d) a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 23. 4. 2019, č. j. 19 Co 60/2019-113, tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz; poznámka dovolacího soudu), že podání žaloby na náhradu majetkové i nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím není běžnou záležitostí týkající se majetku nezletilých (ve smyslu § 989 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a proto musí být schváleno soudem, má-li být na něj nahlíženo jako na perfektní úkon, který je způsobilý vyvolat zamýšlené následky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011 ). Žalobci souhlas opatrovnického soudu k podání žaloby za nezletilé ani po výzvě soudu nepředložili a u žalobců c) a d) tak dle soudů obou stupňů nebyly splněny podmínky řízení, což vedlo k zastavení řízení soudem prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním. 6. Žalobci, dále též jako dovolatelé, mají za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil požadavek schválení právního jednání za nezletilé žalobce a v důsledku toho řízení vůči žalobcům c) a d) zůstává zastavené. Odvolací soud tak nezohlednil specifickou situaci žalobců jakožto íránských uprchlíků, v době řízení pobývajících mimo Českou republiku, vůbec nepřihlédl k nejlepšímu zájmu dítěte a ignoroval faktickou nemožnost domoci se schválení právního jednání za nezletilé českými soudy. 7. Dovolatelé uvádí, že Okresní soud v Mladé Boleslavi pochybil, když usnesením č. j. 26 Nc 2452/2017-34 a 6 P a Nc 217/2017 ze dne 12. 11. 2018 rozhodl tak, že je nepříslušný v řízení ve věci schválení podání žaloby za nezletilé žalobce, kteří jsou cizími státními příslušníky, a řízení zastavil. 8. Dle dovolatelů české soudy mají pravomoc k rozhodnutí o schválení podání za nezletilé, jak vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce ze dne 6. 10. 2015, ve věci C-404/14, Matoušková. 9. Dovolatelé se domnívají, že na jejich případ nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014 , neboť skutkový základ je odlišný, a odvolací soud měl pochybit, když nezohlednil specifickou situaci dovolatelů. V řízení, ve kterém bylo vydáno uvedené usnesení, totiž žalobci odmítli návrh na schválení právního jednání podat, byť jim nic v podání návrhu nebránilo a byli k tomu soudem vyzváni. V případě dovolatelů tito o schválení podání žaloby za nezletilé opatrovnickým soudem usilovali, ale soudy řízení zastavily s ohledem na svou údajnou nepříslušnost a nedostatek pravomoci českých soudů řízení vést a ve věci rozhodnout. 10. Soudy vůbec neposuzovaly, jestli je potřebné a nevyhnutelné právní jednání za nezletilé žalobce schvalovat, když jsou v řízení zastoupeni pro bono, v případě neúspěchu žaloby jim nehrozí nepřiměřeně vysoké náklady a projednání žaloby je v nejlepším zájmu nezletilých žalobců. 11. Dovolatelé proto mají za to, že neschválením žaloby došlo k nedůvodné překážce jejich přístupu k soudu a bylo tak také porušeno jejich právo na odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody. Přičemž v předcházejícím správním řízení bylo postaveno najisto, že jejich zajištění bylo nezákonné (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 1 A 67/2015- 33). 12. Současně dovolatelé namítají, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo žalobců c) a d) na odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody zaručené v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), jakož i popřeno právo žalobců c) a d) dožadovat se přiměřeného zadostiučinění za špatné zacházení ze strany státních orgánů v průběhu zadržení a zajištění v rozporu s čl. 3 Úmluvy. 13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 15. Dovolání bylo podáno včas, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 16. Dovolání žalobců a) a b) proti rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení ve vztahu k žalobcům c) a d), resp. takové rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno, není subjektivně přípustné. Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod číslem 28, oprávnění podat dovolaní (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší. 17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 20. Podle § 243f odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. 21. Dovolací soud předesílá, že přípustnost dovolání nemůže založit sama skutečnost, že žalobce c) v mezidobí (po vydání napadeného rozhodnutí) „nabyl plnoletosti“, neboť se nejedná o otázku právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.), zejména však je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.) a správnost či nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem tak nelze posuzovat na základě skutečností, které zde v době vydání napadeného rozhodnutí nebyly. 22. Dovolatelé spatřují předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být podle žalobců dovolacím soudem vyřešena jinak“, přičemž z obsahu dovolání vyplývá, že se takto vymezují vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014 . Jak plyne z uvedeného usnesení, podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem [ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)] se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku. Proto i pro podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je třeba schválení opatrovnického soudu podle ustanovení § 179 o. s. ř. (nyní srov. § 466 zákona o zvláštních řízeních soudních; poznámka dovolacího soudu). Dovolací soud však na podkladě dovolání žalobců neshledává důvod se od označeného rozhodnutí odchýlit (postupem podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), a to už jenom z toho důvodu, že má za to, že použití jeho závěrů na nyní projednávanou věc ze strany odvolacího soudu nebylo s ohledem na odlišné skutkové okolnosti v daný okamžik na místě, jak bude dále vysvětleno. 23. Dovolání žalobců c) a d) je nicméně přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda nepředložení rozhodnutí o schválení úkonu podání žaloby za nezletilé žalobce opatrovnickým soudem, který zastavil řízení z důvodu nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti), je bez dalšího důvodem zastavení řízení dle § 104 odst. 2 o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení, který se nezdařilo odstranit, neboť se ve smyslu § 237 o. s. ř. jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 24. Dovolání je důvodné. 25. Dovolací soud předesílá, že v nynějším řízení není možno přezkoumávat pravomocné rozhodnutí vydané v jiném soudním řízení, v daném případě rozhodnutí opatrovnického soudu, který z důvodu nedostatku své pravomoci (mezinárodní příslušnosti) zastavil řízení ve věci schválení úkonu podání žaloby za nezletilé žalobce c) a d). Soudy v nynějším řízení (včetně Nejvyššího soudu) tak z uvedeného rozhodnutí postupem podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vychází. 26. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 27. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. 28. Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (odstavec 1). Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (odstavec 3). Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odstavec 4). 29. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. 30. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte (nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13 , body 22-24; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.cz). Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako „přední hledisko“ však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13 ). 31. Soudy obou stupňů shledaly, že se nezdařilo odstranit nedostatek podmínky řízení (spočívající v souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby za nezletilé), aniž by se dál otázkou nejlepšího zájmu nezletilých žalobců zabývaly a aniž by se i zabývaly otázkou, zda jejich procesní postup v řízení nemůže ve svých důsledcích znamenat porušení práva žalobců c) a d) domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Neboť jakkoliv podmínky a podrobnosti práva na soudní ochranu upravuje zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny), je nutno k jeho výkladu přistupovat tak, aby ve svých důsledcích nebylo určité skupině osob [v podobné situaci jako žalobci c) a d)] toto právo zcela odepřeno, a to zvláště v kontextu práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, příp. práv zaručených čl. 3 a čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jichž se žalobci podanou žalobou domáhají. 32. V této souvislosti současně nelze pominout, že posouzení předběžné otázky souhlasu s podáním žaloby opatrovnickým soudem je pro jiný soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 ). Tím spíše nemůže být řešení předběžné otázky závazné tehdy, pokud soud pro nedostatek své pravomoci řízení o této otázce (podmínce řízení) zastavil. 33. Opatrovnický soud se otázkou samotného zájmu dítěte na schválení a výsledku žaloby nezabýval (omezil se pouze na posouzení pravomoci). Současně se soudy v nynějším řízení s ohledem na výsledek opatrovnického řízení nijak nezabývaly otázkou, zda je zde případně jiný (mezinárodně příslušný) soud, který by uvedenou otázku mohl vyřešit (tento souhlas udělit). Už jen z toho důvodu je jejich právní posouzení věci neúplné, tudíž nesprávné, neboť pokud by zde takový soud nebyl, ať již z důvodů ryze procesních (nedostatku pravomoci) či z důvodů hmotněprávních (s ohledem na obsah právní úpravy, kterou by takový soud při svém rozhodování musel použít), přičemž pod takový závěr lze zahrnout i situaci, kdy by případně byl takový soud pro nezletilé žalobce a jejich rodiče reálně nedosažitelný, pak by setrvání na splnění takového požadavku ve svém výsledku znamenalo odepření práva žalobců c) a d) domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu chráněného podle čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo i práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny či práv zaručených čl. 3 a čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jak se jich dovolávají sami žalobci. Za takové situace by tak bylo na nalézacím soudu v řízení o podané žalobě, aby si sám posoudil otázky jinak vyhrazené opatrovnickému soudu (§ 135 odst. 2 věta první o. s. ř.) a teprve v závislosti na tomto posouzení pak učinil závěr o tom, zda se podařilo odstranit nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 2 o. s. ř.), resp. zda je vůbec dán. 34. Protože je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné a dosavadní výsledky řízení neumožňují dovolacímu soudu o věci rozhodnout, dovolací soud napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), přičemž ve vztahu k dovolání žalobců a) a b) muselo být toto odmítnuto, neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn [§ 218 písm. b) a § 243c odst. 3 o. s. ř.], byť na kasaci napadeného rozhodnutí k dovolání žalobců c) a d) se tím ničeho nemění. 35. V dalším řízení soud prvního stupně si ujasní, jakou hmotněprávní úpravou se řídí svéprávnost žalobců c) a d) a rodičovská zodpovědnost jejich rodičů (srov. zejm. § 29 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a Úmluvu o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí, publikovanou pod č. 141/2001 Sb. m. s.). Poté znovu posoudí svéprávnost a od ní se odvíjející procesní způsobilost žalobců c) a d), jakož i možnost žalobců a) a b) jako jejich rodičů za ně v rámci rodičovské zodpovědnosti před soudem jednat (srov. § 20 odst. 1 a § 22 o. s. ř. a § 9 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém). Ve zrušovaných rozhodnutích přitom uvedené posouzení, jak soudy dospěly k aplikaci české hmotněprávní úpravy na svéprávnost a rodičovskou zodpovědnost žalobců, zcela chybí a vyřešení uvedených otázek nebylo dovolacímu přezkumu otevřeno. V návaznosti na to pak soud znovu posoudí podmínky řízení a i případný další procesní postup podle § 103 a § 104 odst. 2 o. s. ř. 36. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14883/	24.02.2021	29 NSCR 38/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání dlužníka zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2019, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 18. 11. 2019: [1] Zamítl návrh dlužníka (R. G.) na povolení oddlužení (bod I. výroku). [2] Zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným insolvenčnímu soudu dne 11. 11. 2019. [2] Ve věci dlužníka bylo již dříve u insolvenčního soudu vedeno insolvenční řízení pod označenou spisovou značkou (dále jen „předchozí insolvenční řízení“), v jehož průběhu byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno jeho oddlužení usnesením ze dne „5. 11. 2019“ (správně 5. 11. 2009). Usnesením ze dne 10. 3. 2010, ve znění opravného usnesení ze dne „22. 3. 2019“ (správně 22. 3. 2010), insolvenční soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne 30. 3. 2015 vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení dlužníka; usnesením ze dne 23. 4. 2019 přiznal dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, od pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a od pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, včetně pohledávek ručitelů a jiných osob, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (dále jen „neuspokojené pohledávky“). [3] Část současných závazků dlužníka z titulu nezaplaceného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu vznikla v období let 2008 až 2010, tedy po vydání usnesení o zjištění úpadku dlužníka a povolení oddlužení v předchozím insolvenčním řízení, a jde tudíž o dluhy, na které se nevztahuje osvobození přiznané dlužníku v předchozím insolvenčním řízení. Dlužník neuvedl konkrétní údaje týkající se data vzniku těchto dluhů a jejich výše (včetně výše příslušenství), pouze obecně namítl nepřiměřenou výši úroků z prodlení. 3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud, vycházeje z ustanovení § 395 odst. 3 a 6, § 396 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl k následujícím závěrům. 4. Návrh na povolení oddlužení dlužníka je podle § 395 odst. 3 insolvenčního zákona třeba zamítnout, neboť dlužníku bylo pravomocným rozhodnutím vydaným v předchozím insolvenčním řízení v posledních 10 letech před podáním (dalšího) insolvenčního návrhu v nyní projednávané věci přiznáno osvobození od placení neuspokojených pohledávek. 5. Názor dlužníka, že ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona nelze použít „s ohledem na osvobození přiznané dlužníku před nabytím účinnosti novely zákona“, není správný; takový výklad by znamenal „fakticky odklad účinnosti“ ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona o více než 10 let. 6. V posuzované věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, jež by odůvodňovaly aplikaci ustanovení § 395 odst. 6 insolvenčního zákona. 7. Majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, a vzhledem k tomu, že dlužník nepožadoval řešení úpadku konkursem, je nutné insolvenční řízení zastavit. 8. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2020 usnesení insolvenčního soudu potvrdil. 9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 389, § 395, § 396 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům. 10. Novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 31/2019 Sb.“), byly s účinností od 1. 6. 2019 rozšířeny důvody, pro něž je insolvenční soud povinen zamítnout návrh na povolení oddlužení. Z důvodové zprávy k zákonu č. 31/2019 Sb. plyne, že smyslem nově doplněných podmínek je omezení přípustnosti oddlužení „v případech, v nichž je spatřováno potenciální zneužití“. 11. Na projednávanou věc se uplatní úprava insolvenčního zákona účinná od 1. 6. 2019. Návrh na povolení oddlužení je třeba podle § 395 odst. 3 insolvenčního zákona zamítnout, neboť dlužníku bylo v předchozím insolvenčním řízení v posledních 10 letech před podáním (dalšího) insolvenčního návrhu přiznáno osvobození od placení neuspokojených pohledávek. 12. Skutečnost, že mezi skončením předchozího insolvenční řízení a osvobozením dlužníka od placení neuspokojených pohledávek uplynuly 4 roky, není hodna zvláštního zřetele. Zvláštní ohled nezaslouží ani skutečnost, že závazky dlužníka vznikly za trvání manželství dlužníka, ani změna úpravy zákonného příslušenství pohledávek z titulu nájmu bytu (nájemní vztah dlužníka byl založen za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). 13. Insolvenční soud postupoval správně, když insolvenční řízení s ohledem na majetkovou situaci dlužníka zastavil. II. Dovolání a vyjádření k němu 14. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 15. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda se lhůta upravená v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 6. 2019, vztahuje i na dlužníky, kteří byli osvobození od placení zbytku pohledávek před 1. 6. 2019. Má za to, že taková aplikace uvedeného ustanovení představuje nepřípustnou retroaktivitu. Dovozuje, že dlužníci, kteří splnili oddlužení a byli osvobozeni od placení neuspokojených pohledávek před 1. 6. 2019, se spoléhali na právní stav, který zde byl před přijetím zákona č. 31/2019 Sb., přičemž desetiletá lhůta zakotvená v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 6. 2019, představuje oproti předchozí úpravě znatelné zpřísnění podmínek pro osvobození od placení neuspokojených pohledávek. 16. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování návrhu na povolení oddlužení nezohlednil důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 395 odst. 6 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 6. 2019. Jako důvod zvláštního zřetele hodný uvádí, že nevěděl o existenci závazku z titulu nájmu bytu, neboť jej užívala jeho tehdejší manželka, která nájemné přestala platit, aniž by jej o této skutečnosti informovala. Dále považuje za důvod zvláštního zřetele hodný výrazný nepoměr mezi jistinou pohledávky a jejím příslušenstvím. Zdůrazňuje, že „poplatek z prodlení“ s úhradou nájemného byl zrušen pro svou nepřiměřenou výši novou úpravou občanského práva. Nadto namítá, že mu od skončení předchozího insolvenčního řízení nevznikl žádný závazek, který by nebyl schopen splácet, a že jeho současný dluh má původ v okolnostech, k nimž došlo v době trvání předchozího insolvenčního řízení. 17. Dovolatel dále předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda insolvenční soud je povinen vyzvat dlužníka podle ustanovení § 393 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 118a a § 119a o. s. ř., k doplnění a opravě návrhu na povolení oddlužení, nepovažuje-li tvrzení dlužníka za dostatečná. Dovozuje, že odvolací soud měl rozhodnutí insolvenčního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť insolvenční soud dovolatele nevyzval k doplnění návrhu na povolení oddlužení. III. Přípustnost dovolání 18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 19. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (aplikace ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 6. 2019, na dlužníky osvobozené od placení pohledávek před 1. 6. 2019) jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou. Položená procesní otázka se týká tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázky aplikace ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 6. 2019) samostatně přípustností dovolání k procesní otázce; k námitkám vzneseným v souvislosti s touto otázkou se vyjádří v mezích přípustného dovolání. IV. Důvodnost dovolání 20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 31/2019 Sb. a insolvenčního zákona: Čl. II (zákona č. 31/2019 Sb.) Přechodné ustanovení V insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se postupuje podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. § 395 (insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2019) (1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b/ že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. (2) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. (3) Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení se doručuje dlužníku, osobě, která návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze osoba, která návrh podala. § 395 (insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 6. 2019) (1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b/ že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a/, přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e/ a § 390a odst. 5. (2) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. (3) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení neuspokojených pohledávek. (4) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno. (5) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu vzal dlužník svůj předchozí návrh na povolení oddlužení zpět. (6) Postup podle odstavců 3 až 6 se nepoužije, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, zejména zavázal-li se dlužník z ospravedlnitelného důvodu nebo existuje-li výrazný nepoměr mezi výší dluhu a poskytnutého plnění. (7) Proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení může podat odvolání pouze dlužník. 23. Ve výše ustaveném právním rámci se Nejvyšší soud nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do možnosti aplikace ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 6. 2019. 24. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval výkladem nepravé zpětné účinnosti zákona. Potud je judikatura Nejvyššího soudu jednotná v závěrech, podle nichž nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však nový právní předpis má vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99 , uveřejněné pod číslem 34/2001 Sb. rozh. obč. Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003 , uveřejněný pod číslem 35/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 35/2006“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sen. zn. 29 NSČR 14/2015 , uveřejněné pod číslem 25/2019 Sb. rozh. obč. 25. Dikce přechodného ustanovení obsaženého v čl. II. zákona č. 31/2019 Sb. beze zbytku odpovídá závěru, že právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. 26. Před 1. 6. 2019 dlužník nebyl omezen v možnosti žádat řešení svého úpadku oddlužením (v možnosti docílit povolení oddlužení) tím, že mu v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo pravomocně přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny (taková okolnost nebyla sama o sobě důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení). Přitom na to, že ve vazbě na jeho procesní aktivity v dřívějším insolvenčním řízení bude s právní skutečností, která nastala před 1. 6. 2019, a kterou je právní moc usnesení, jímž insolvenční soud přiznal dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, spojen následek předjímaný ustanovením § 395 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 6. 2019, mohl dlužník poprvé pomýšlet až od 1. 6. 2019 (kdy nabyla účinnosti novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 31/2019 Sb.). Své chování by ovšem mohl tomuto následku přizpůsobit, jen kdyby takto jednal už před 1. 6. 2019. Logikou věci je dáno, že to není možné. 27. Aplikace ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 6. 2019, i na insolvenční řízení dlužníka, jež bylo skončeno před uvedeným datem, tak odporuje pravidlům výkladu nepravé zpětné účinnosti vyloženým ve výše označené judikatuře a je rovněž v rozporu s principem ochrany minulých právních skutečností (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , uveřejněný pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 170/2018 , uveřejněné pod číslem 102/2020 Sb. rozh. obč., nebo R 35/2006 ). Nejvyšší soud uzavírá, že ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. června 2019, jež ukládá insolvenčnímu soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, se použije pouze tehdy, bylo-li v (předchozím) insolvenčním řízení takové rozhodnutí vydáno (až) v době od 1. 6. 2019. 28. Ostatně, přímo text článku II. zákona č. 31/2019 Sb. demonstruje zákonodárcem projevenou vůli vyloučit použití novelizovaných ustanovení insolvenčního zákona způsobem, jenž by působil zpětně. Není totiž žádných pochyb o tom, že překážku povolení oddlužení formulovanou ustanovením § 395 odst. 3 insolvenčního zákona nelze použít v insolvenčních řízeních zahájených před 1. 6. 2019 bez zřetele k tomu, že insolvenční soud bude rozhodovat o dlužníkově úpadku a způsobu jeho řešení (oddlužením) až v době od 1. 6. 2019. 29. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tudíž není správné a dovolání je důvodné. 30. Rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo (v žádném případě) obstát také proto, že trpí vadou, k jejíž existenci byl dovolací soud povinen přihlédnout u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Insolvenční soud totiž rozhodl o návrhu na povolení oddlužení a o zastavení insolvenčního řízení (§ 396 odst. 2 insolvenčního zákona), aniž rozhodl o insolvenčním návrhu dlužníka. Přitom zastavit (podle označeného ustanovení) lze jen insolvenční řízení, v němž byl předtím zjištěn úpadek dlužníka. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3108/2015 , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2018, pod číslem 148, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3107/2015 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sen. zn. 29 NSČR 81/2019 . Odvolací soud ohledně této zjevné vady řízení též nezjednal nápravu. 31. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 32. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině výkladu ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 6. 2019, a výše popsané procesní vady, nezabýval se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) dovolací argumentací k dovolatelem položené procesní otázce. 33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro insolvenční soud (odvolací soud) závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14897/	24.02.2021	25 Cdo 700/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 16 Co 245/2018, opravné usnesení téhož soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 16 Co 245/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 C 446/2014, v části výroku II, jíž bylo rozhodnuto o částce 20 285,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 25. 2. 2014 do zaplacení, a ve výrocích III a IV, a v tomto rozsahu věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 30 C 446/2014-203 (v pořadí druhým, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 12. 2015, č. j. 30 C 446/2014-52, odvolací soud usnesením ze dne 27. 6. 2016, č. j. 16 Co 462/2016-151, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení), zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby co do částky 20 416 Kč s příslušenstvím, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 44 087,68 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 25. 2. 2014 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 39 169,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 10. 8. 2013 do zaplacení, z částky 20 416 Kč od 10. 8. 2013 do 23. 6. 2017 a z částky 44 087,68 Kč od 10. 8. 2013 do 24. 2. 2014, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 31. 8. 2012, jako řidička vozu Ford Focus ve vlastnictví R. B., jenž byl pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěn u žalované, způsobila dopravní nehodu, v důsledku níž zemřela nezletilá A. B., narozená v roce 1998. Za toto jednání byla žalobkyně pravomocně odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 7 T 31/2013, jímž jí rovněž byla uložena povinnost zaplatit poškozeným J. B., P. B. (rodičům zemřelé A. B.) a J. V. náhradu škody. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 4. 2013, č. j. 7 T 31/2013-272, byla žalobkyni uložena povinnost nahradit poškozeným P. B. a J. B. náklady, jež jim v trestním řízení vznikly přibráním zmocněnce, a to každému ve výši 65 057 Kč, jež žalobkyně poškozeným zaplatila. Žalovaná na úhradu každého z těchto nároků žalobkyni vyplatila 28 329 Kč. Kromě toho zaplatila žalobkyně JUDr. D. B. 9 801 Kč za zastupování poškozeného J. V. v trestním řízení. Po právní stránce postupoval soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, podle § 44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě) – dále též jen „zákon č. 37/2004 Sb.“. Uzavřel, že v souladu s tímto ustanovením má žalobkyně vůči žalované právo na plnění v tom rozsahu, v jakém by žalovaná byla povinna plnit přímo poškozeným, tedy v rozsahu nákladů, jež účelně vynaložili v trestním řízení. Jejich výše však byla v trestním řízení nesprávně stanovena (vyšší částkou), a proto přiznal žalobkyni (s přihlédnutím k plnění žalované) částku 44 087,68 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. 2. K odvolání obou účastnic, přičemž vyhovující výrok byl napaden pouze co do částky 20 285,91 Kč s příslušenstvím, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 16 Co 245/2018-244, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2018, č. j. 16 Co 245/2018-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu ohledně napadené částky 20 285,91 Kč s příslušenstvím zamítl, a v zamítavém výroku tak, že zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 23 801,77 Kč od 10. 8. 2013 do 24. 2. 2014 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 285,91 Kč od 10. 8. 2013 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu zamítavý výrok potvrdil a vyslovil, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po právní stránce uzavřel, že zákon č. 37/2004 Sb. je v daném případě subsidiárně použitelný ve vztahu k zákonu č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) – dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, a proto obecně platí, že pojistitel je povinen nahradit pojištěnému to, co za pojistitele uhradil pojištěný sám, pokud pojištěný plnil to, co měl plnit pojistitel. Dovodil dále, že povinnost plnění pojistitele je v daném případě potřeba odvíjet od zákona č. 168/1999 Sb. a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 , podle něhož náklady ve smyslu § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. představují účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků na pojistné plnění vůči pojistiteli, a nikoli náklady vynaložené v adhezním řízení při uplatnění nároku na náhradu škody proti škůdci, uzavřel, že žalobkyně nemá vůči žalované právo na plnění vyplacené poškozeným na náhradu jejich nákladů vzniklých v adhezním řízení, neboť takovou povinnost by pojistitel neměl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že právní otázka, zda náklady spojené s právním zastoupením poškozeného v adhezním řízení jsou náklady ve smyslu § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., a jsou proto kryty pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než je tomu v dosavadní judikatuře. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho právní závěry jsou opřeny výhradně o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 , jež bylo vydáno 4 roky po zahájení předmětného řízení a jež nepřípustně restriktivně vykládá § 6 zákona č. 168/1999 Sb., přičemž tento výklad je v rozporu se smyslem „povinného ručení“ a nemá oporu ani v zákoně, ani v unijním právu. Nezohledňuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009, o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (dále jen „Směrnice“), zejména čl. 3, který stanoví, že „Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.“ Dovolatelka zdůraznila, že nárok poškozeného na náhradu újmy v trestním řízení, a s tím související nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, lze jednoznačně považovat za občanskoprávní, byť z důvodu účelnosti je zahrnut v adhezním řízení do řízení trestního. Poškozenými jsou pozůstalí rodiče A. B., kterým v důsledku její smrti vznikla újma, a mají proto právo na náhradu škody, za niž je třeba považovat i náklady vynaložené na právní zastoupení v adhezním řízení, neboť o tuto částku se snížil jejich majetek. Ustanovení § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. ve smyslu citované Směrnice je nutné vykládat tak, že náklady spojené s právním zastoupením zahrnují i náklady, které poškozený vynaložil v rámci civilního nebo adhezního řízení při uplatňování nároků za způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením. Tomuto výkladu odpovídá i samotná dikce zákona, neboť zákon nijak nespecifikuje, že by se mělo jednat o uplatňování nároků pouze vůči pojistiteli. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 , kterým byla překonána dosavadní judikatura se závěrem, že pojišťovny jsou povinny hradit veškerou újmu vzniklou poškozeným, zahrnující mimo jiné též újmu nemajetkovou, přičemž odkázal na evropskou právní úpravu a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci H. proti P. a H., sp. zn. C-22/12. Rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 je tak v rozporu s citovaným rozhodnutím velkého senátu. Smyslem pojištění je předejít situaci, kdy škůdce nebude z důvodu nesolventnosti schopen uhradit škodu, která s dopravní nehodou přímo souvisí, přičemž náklady na právní zastoupení poškozeného vzniklé v civilním nebo adhezním řízení lze považovat za opodstatněný náklad s nehodou souvisící a měly by být hrazeny z pojištění odpovědnosti. Odlišný výklad nevede k účinné ochraně poškozeného a je v rozporu s legitimním očekáváním pojištěného škůdce, který předpokládá, že veškeré náklady související s dopravní nehodou budou z pojištění uhrazeny, ale i poškozeného, jenž spoléhá na to, že veškeré újmy nehodou způsobené mu budou nahrazeny nezávisle na solventnosti škůdce. Dovolatelka dále namítala, že náklady v adhezním řízení vznikly i v důsledku pasivity žalované, která nejpozději od 12. 2. 2013 věděla, že probíhá trestní řízení proti žalobkyni (v tu dobu bylo ve stadiu přípravného řízení), hlavní líčení se konalo až dne 5. 4. 2013, přesto žalovaná zůstala zcela pasivní. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že žalobkyni byla povinnost k náhradě nákladů řízení poškozeným uložena v adhezním řízení. Nejde tedy o náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatnění nároku vůči pojistiteli, k němuž je pojistitel podle § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. zavázán. Napadený rozsudek, i jím citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 , správně reflektuje platnou právní úpravu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, když náklady vynaložené poškozeným na právní zastoupení v adhezním řízení označuje za nepodřaditelné pod § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné pro posouzení otázky, zda má pojištěný proti pojistiteli právo na úhradu částky vyplacené poškozeným na náhradu nákladů adhezního řízení, která dosud za daných skutkových okolností nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 7. Předmětem řízení před dovolacím soudem je nárok žalobkyně na pojistné plnění představující uhrazení části nákladů, jež vynaložila na zaplacení náhrady nákladů řízení vzniklých poškozeným v trestním řízení proti žalobkyni v částce 59 455,23 Kč (manželům B. celkem 49 654,23 Kč a panu V. 9 801 Kč). 8. Žalobkyně jako pojištěná uplatňuje v tomto řízení vůči pojistiteli právo na pojistné plnění, které jí vzniklo před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. je proto třeba právní vztahy účastníků posuzovat podle zákonů č. 37/2004 Sb. a č. 168/1999 Sb. ve znění účinném v době, kdy byl právní vztah založen. Byl-li založen pojistnou smlouvou uzavřenou dne 18. 5. 2009, je pro posouzení věci rozhodné znění zákona č. 37/2004 Sb. i zákona č. 168/1999 Sb. účinné k tomuto datu. Zákon č. 168/1999 Sb. je přitom zákonem speciálním, který se použije přednostně, a zákon č. 37/2004 Sb. se použije podpůrně k řešení otázek, které zvláštní právní úprava neobsahuje. 9. Podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí pojištěným ten, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti vztahuje. 10. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle odst. 2 písm. d) tohoto ustanovení nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. 11. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodné události postupovat v souladu s pokyny pojistitele. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je pojištěný povinen pojistiteli bez zbytečného odkladu písemně sdělit, že a) bylo proti němu uplatněno právo na náhradu újmy a vyjádřit se k požadované náhradě a její výši, b) v souvislosti se škodnou událostí bylo zahájeno správní nebo trestní řízení, a neprodleně informovat pojistitele o jeho průběhu a výsledku, c) poškozeným bylo uplatněno právo na náhradu újmy u soudu nebo u jiného příslušného orgánu, pokud se o této skutečnosti dozví. 12. Podle § 44 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb. má z pojištění odpovědnosti za škodu pojištěný právo, aby za něj pojistitel v případě vzniku pojistné události uhradil v rozsahu a ve výši určené právním předpisem škodu, za kterou pojištěný podle zákona odpovídá, a to až do výše limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nebyl-li v pojistné smlouvě rozsah pojistného plnění pojistitele omezen limitem pojistného plnění, je pojistitel povinen plnit v rozsahu a ve výši vzniklé škody, za kterou pojištěný odpovídá. Podle tohoto ustanovení odst. 3 uhradil-li pojištěný škodu, za kterou odpovídá přímo poškozenému, má proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, a to až do výše, do které by byl jinak povinen plnit poškozenému pojistitel. 13. Podle § 45 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb. je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu oznámit pojistiteli vznik škodné události, skutečnost, že poškozený uplatnil proti němu právo na náhradu škody, a vyjádřit se ke své odpovědnosti za vzniklou škodu, požadované náhradě škody a její výši. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je škodnou událost pojistitel oprávněn za pojištěného projednávat, jakmile mu byla oznámena, pokud nebylo v pojistné smlouvě dohodnuto jinak. Současně je pojistitel oprávněn zabezpečit identifikaci poškozeného podle § 4 odst. 2. Podle odst. 3 tohoto ustanovení je pojištěný povinen sdělit pojistiteli, že bylo proti němu v souvislosti se škodnou událostí zahájeno řízení před státním orgánem nebo rozhodčí řízení, sdělit jméno svého právního zástupce a informovat o průběhu a výsledcích řízení. Podle odst. 4 tohoto ustanovení je pojištěný v řízení o náhradě škody povinen postupovat v souladu s pokyny pojistitele. Náklady tohoto řízení vynaložené pojištěným hradí pojistitel. 14. Odvolací soud s odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 , uzavřel, že není-li pojistitel podle § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. povinen poškozenému hradit náklady vynaložené v adhezním řízení při uplatnění nároku na náhradu újmy proti škůdci, nemá podle § 44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb. pojištěný právo na úhradu částky, již poškozeným na náhradu těchto nákladů zaplatil. 15. Dovolatelka spatřuje nesprávnost právního závěru odvolacího soudu v odkazu na citovaný judikát, který považuje za rozporný se smyslem a účelem pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla i normami práva Evropské unie a jejich výkladem Soudním dvorem EU. S těmito námitkami dovolatelky však nelze souhlasit. V rozsudku ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 , publikovaném pod č. 5/2019 Sb. rozh. obč., řešil dovolací soud, zda má poškozený proti pojistiteli škůdce podle § 9 odst. 1 a § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. právo na náhradu nákladů vynaložených v adhezním řízení. Jinak řečeno, zda má poškozený přímý nárok na náhradu těchto nákladů vůči pojistiteli škůdce podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., přičemž dovodil, že nikoli. Jak uvádí soud v citovaném rozhodnutí, pojistné plnění poskytované z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla není neomezené a nehradí se z něj veškeré újmy, které poškozenému v důsledku škodní události vznikly, ale pouze nároky taxativně vypočtené v § 6 odst. 2 tohoto zákona. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný; toto plnění má charakter pojistného plnění, pro něž je zcela bez významu, zda poškozený uplatnil své nároky v soudním řízení též proti samotnému škůdci. Rozhodnutí v takovém soudním řízení žádnou povinnost pojistiteli plnit přímo poškozenému nezakládá, nejedná se o rozhodnutí ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., od něhož by se odvíjela splatnost pojistného plnění. Na základě těchto úvah dovolací soud vyložil, že ustanovení § 6 odst. 2 písm. d) zákona se týká účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením poškozeného při uplatňování nároků na pojistné plnění vůči pojistiteli a nikoli nákladů vynaložených v adhezním řízení při uplatnění nároku na náhradu škody proti škůdci. Na tomto závěru dovolací soud setrvává, neboť není dán důvod, pro který by měl být změněn. V citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu je řešen vztah mezi poškozeným a pojistitelem, založený na zákonné možnosti poškozeného uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb. za tímto zákonem stanovených podmínek, ačkoli měl i možnost tento nárok uplatnit proti škůdci (za nějž by jej hradil pojistitel). Naproti tomu v projednávané věci jde o právní vztah mezi pojištěným a pojistitelem, tedy jinými subjekty, jenž je založen na jiném základě (pojistné smlouvě). Je tedy zjevné, že v projednávané věci je řešen jiný právní vztah než v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, a proto tento judikát na posuzovaný právní vztah přímo nedopadá, byť jde o související problematiku. 16. Žalobkyně, která je ve smyslu § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pojištěnou (odpovídá za škodu, na níž se pojištění odpovědnosti vztahuje, neboť jako řidička žalovanou pojištěného vozidla zavinila dopravní nehodu, v důsledku níž vznikla poškozeným újma), uplatňuje v tomto řízení nárok na pojistné plnění (tzv. refundaci) vůči žalované – pojistiteli škodícího vozidla. Dovolací soud připomíná, že nárok pojištěného na plnění vůči pojistiteli nemá povahu nároku na náhradu škody, neboť způsobil-li pojištěný škodu, je pojištěný škůdce sám za tuto škodu odpovědný (má povinnost k její náhradě) a pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1421/2016 ). Žalobkyní uplatněný nárok má tedy povahu práva na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu. Podstatou tohoto druhu pojištění je právo pojištěného (škůdce), aby za něj pojistitel nahradil poškozenému to, co je mu on sám povinen plnit z titulu odpovědnosti za škodu. Tomuto právu pojištěného odpovídá povinnost pojistitele poskytnout pojistné plnění. Pojistné plnění je poskytováno poškozenému, který však proti pojistiteli právo na plnění nemá, pokud mu není přiznáno pojistnou smlouvou nebo zákonem (§ 43 zákona č. 37/2004 Sb.). Takovým zákonem je zákon č. 168/1999 Sb., který v § 9 zakládá širokou možnost poškozeného uplatnit právo na pojistné plnění přímo vůči pojistiteli, a to včetně nároku na náhradu nákladů spojených s uplatňováním přímého nároku poškozeného vůči pojistiteli podle § 6 odst. 2 písm. d), který je jakousi výhodou (bonusem) pro poškozeného speciálně vytvořenou pro poměry tohoto typu pojištění. Nároky poškozeného je však nutno odlišit od úpravy vztahu mezi pojištěným a pojistitelem, kde z podstaty tohoto právního vztahu vyplývá i nárok pojištěného škůdce uplatnit právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, jestliže plnění poškozenému poskytl on sám. Zákon č. 168/1999 Sb. však na úpravu refundace pojištěným uspokojených nároků poškozeného, ani náhrady nákladů případného řízení mezi poškozeným a pojištěným nepamatuje, ale zároveň ji nevylučuje, a proto lze použít obecnou úpravu, a to zákon č. 37/2004 Sb. 17. Na postup v řízeních probíhajících mezi pojištěným a poškozeným pamatuje ustanovení § 45 zákona č. 37/2004 Sb., v němž pro takový případ stanoví povinnosti pojištěného, za jejichž splnění deklaruje, že náklady tohoto řízení vynaložené pojištěným uhradí pojistitel (§ 45 odst. 4 věta druhá zákona č. 37/2004 Sb.). V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že v § 8 zákona č. 168/1999 Sb. je zakotvena informační povinnost pojištěného včetně povinnosti informovat o řízení před státními orgány a v § 10 odst. 1 písm. e) tohoto zákona postih v případě nesplnění povinností podle § 8, aniž jsou tyto povinnosti doplněny obecným pravidlem zakládajícím nárok na pojistné plnění zahrnující náklady řízení, v němž se po splnění těchto povinností pojištěný řídí pokyny pojistitele. Jestliže tento zvláštní zákon právo pojištěného na náhradu nákladů řízení výslovně nevylučuje a ani z logiky věci, povahy vzájemných právních vztahů a smyslu a účelu zákona č. 168/1999 Sb. nelze dovodit, že by byl něčím odůvodněn jiný režim, navíc restriktivní vůči pojištěnému, je na místě postupovat podle obecného pravidla vyplývajícího z § 45 zákona č. 37/2004 Sb. 18. Pod termínem „náklady řízení vynaložené pojištěným“, jejž obsahuje § 45 odst. 4 věta druhá zákona č. 37/2004 Sb., je nutno rozumět nejen náklady, které vynaložil pojištěný na svou obranu v řízení, ale i náklady, které je povinen podle rozhodnutí státního orgánu, který v řízení o náhradu škody rozhodoval, zaplatit protistraně (poškozenému). Byť by jazykovým výkladem tohoto ustanovení bylo možno dospět k závěru, že jde pouze o náklady, jež si platil při soudním sporu ze svého škůdce, je třeba zohlednit i výklad teleologický. Je-li smyslem a účelem pojištění odpovědnosti hradit za pojištěného náklady, jež je povinen plnit z titulu odpovědnosti za škodu, potom i náhrada nákladů, kterou bylo škůdci uloženo zaplatit poškozenému v řízení o náhradu škody před státním orgánem, tedy v řízení, jež probíhá v příčinné souvislosti se škodní (pojistnou) událostí, takové náklady zahrnuje. Tento výklad je na místě tím spíše, že může eliminovat stav, kdy by se poškozeným nemuselo dostat náhrady nákladů řízení v případě nesolventnosti škůdce. Při jiném výkladu by totiž mohlo dojít k paradoxní situaci, kdy v případě úspěchu poškozeného v řízení před státním orgánem, kde by mu byly přiznány náklady řízení, by škůdci pojistitel náklady na jeho (neúspěšnou) obranu nahradil, ale náklady, uložené škůdci soudním rozhodnutím nahradit poškozenému nikoli, a v případě nesolventnosti škůdce by se tak poškozenému plnění nedostalo. 19. Dovolací soud tedy uzavírá, že uhradil-li škůdce (pojištěný) v řízení před státním orgánem o náhradu škody poškozenému náklady řízení, má, za splnění podmínek § 45 zákona č. 37/2004 Sb. a § 8 zákona č. 168/1999 Sb., vůči pojistiteli z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků právo na náhradu těchto nákladů. V poměrech projednávané věci to znamená, že žalobkyně, jež zaplatila soudem uložené náklady řízení poškozeným, má právo, aby jí pojistitel takto vynaložené finanční prostředky nahradil, ovšem pouze za podmínky, že splnila povinnosti, které pojištěnému ukládá § 45 zákona č. 37/2004 Sb. a § 8 zákona č. 168/1999 Sb., přičemž otázkou splnění této podmínky se soudy dosud nezabývaly. 20. Uvedený výklad § 45 odst. 4 zákona č. 37/2004 Sb. není v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 . Toto rozhodnutí naopak doplňuje, neboť dopadá na situaci jinou, citovaným rozhodnutím (ani jiným rozhodnutím dovolacího soudu) dosud neřešenou, přesto však poměrně častou, jejíž vyřešení má význam nejen pro pojištěného a pojistitele, jejichž práva a povinnosti upravuje, ale ve svém důsledku i pro poškozeného. 21. Dovolací soud se neztotožňuje s názorem, který zastává část právnické literatury (Haas Karel, komentář k § 2862, in: Švestka Jiří, Dvořák Jan, Fiala Josef aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, dostupné též v systému ASPI), že náklady řízení, jež byly rozhodnutím státního orgánu přiznány poškozenému v řízení proti škůdci, jsou tzv. zachraňovacími náklady. Nejde totiž o náklady na odvrácení vzniku bezprostředně hrozící pojistné události, ani na zmírnění následků již nastalé pojistné události, neboť její následky nijak nezmírňují, a už vůbec ne o náklady, jež by byl povinen vynaložit z hygienických, ekologických či bezpečnostních důvodů, jak zachraňovací náklady definuje § 32 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 37/2004 Sb. Podle důvodové zprávy k zákonu o pojistné smlouvě je účelem a smyslem § 32 učinit v obecném zájmu všechna opatření nezbytná k zabránění vzniku škod, případně ke zmírnění jejich následků nebo k zabránění dalších následných škod. Náklady vynaložené v řízení před státními orgány poškozeným, jejichž náhrada byla uložena škůdci, nemají charakter shora popsaných zachraňovacích nákladů, neboť jejich účelem není ani škodě předejít ani ji zmírnit. Navíc má podle znění citovaného ustanovení na náhradu těchto nákladů právo pouze pojistník, tedy nikoli pojištěný, což by zakládalo nerovnost, kterou zřejmě zákonodárce nesledoval. 22. Dovolacímu soudu je znám nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 101/05 , v němž vyslovil závěr, že náklady spojené s uplatněním pohledávky (náklady řízení) jsou příslušenstvím uplatněné pohledávky ve smyslu § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy platném znění. Dovolací soud však má za to, že tento nález nelze v nyní projednávané věci zohlednit, a to nejen proto, že jde o zcela odlišný skutkový stav (je v něm řešen vztah zaměstnance, který utrpěl pracovní úraz, vůči pojistiteli zaměstnavatele, který odmítal uhradit náklady řízení, které byly zaměstnanci přiznány vůči zaměstnavateli v občanskoprávním řízení), ale především proto, že vychází z právní úpravy předcházející účinnosti zákona č. 37/2004 Sb. Občanský zákoník, který v tehdejší době upravoval pojištění (§ 788 až 828 obč. zák.), včetně pojištění odpovědnosti za škodu, žádné ustanovení týkající se náhrady nákladů řízení vzniklých před státními orgány a souvisících se škodní událostí neupravoval (na rozdíl od úpravy provedené později zákonem o pojistné smlouvě). Kromě toho náklady řízení vedeného poškozeným proti škůdci jsou příslušenstvím pohledávky, která je v tomto jejich vzájemném sporu poškozenému přisouzena, aniž by ovšem pojistitel odpovědnosti škůdce byl takovým rozhodnutím vázán. Je totiž povinen poskytnout pojistné plnění jen v rozsahu, který stanoví zákon, případně jeho výši určí soud ve sporu mezi poškozeným a pojistitelem, tedy případně i v odlišné výši; tato odlišnost může být vyvolána například mírou spoluzpůsobení si újmy poškozeným, která nebyla v předchozím řízení dostatečně zkoumána, či některým z pojistných limitů či výluk, které v odpovědnostním vztahu mezi škůdcem a poškozeným nehrají roli. Pak ovšem ani přisouzené příslušenství pohledávky ze sporu, v němž pojistitel nebyl účastníkem řízení ani pro nesplnění informační povinnosti pojištěného v něm nemohl v jeho prospěch ingerovat, nemůže automaticky pojistitele zavazovat k jeho náhradě. Oproti tomu povinnost plynoucí pojistiteli z § 45 odst. 4 zákona č. 37/2004 Sb. a za podmínek v něm stanovených lépe vymezuje speciální povahu povinného smluvního pojištění podle zákona č. 168/1999 Sb. a jím sledovaný zájem na přímém plnění poškozenému ze strany pojistitele a na tom, aby tuto svoji roli mohl účinně uplatnit i v řízení vedeném proti pojištěnému škůdci. 23. Odvolací soud tedy pochybil, jestliže s odkazem na § 44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb. uzavřel, že nemá-li poškozený podle citovaného judikátu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 na náklady v adhezním řízení právo (nemusel-li by je plnit pojistitel), není uplatněný nárok pojištěného (vůbec) po právu. Nesprávnost tohoto závěru spočívá v tom, že soud pominul, že § 44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb. může dopadat i na situace speciálním zákonem neupravené, a že nepostupoval podle § 45 zákona č. 37/2004 Sb. Jelikož je právní názor odvolacího soudu nesprávný, je uplatněný dovolací důvod naplněn. 24. S ohledem na odlišný právní názor se odvolací soud nezabýval posouzením, zda žalobkyně dostála svým povinnostem podle § 45 zákona č. 37/2004 a § 8 zákona č. 168/1999 Sb., přičemž toto posouzení je zásadní nejen pro rozhodnutí o základu nároku žalobkyně, ale i proto, že byla-li žalovaná v adhezním řízení pasivní z důvodů na její straně, nebylo by na místě krátit plnění, byť by byly náklady v trestním řízení nesprávně stanoveny. 25. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.), v němž se bude zabývat řešením shora naznačené právní otázky.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5640/	17.02.2021	8 Tz 20/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného P. K., podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 61 To 9/2019, byl porušen zákon v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, v ustanoveních § 44 odst. 3 a § 228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného P. K. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 61 To 9/2019, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 2 T 88/2018, ve výrocích, jimiž bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozené R. K. částku 396 000 Kč, poškozené D. K. částku 10 500 Kč a poškozené E. K. částku 10 500 Kč, a ve výroku, jímž byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozená R. K. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 2 T 88/2018, byl obviněný P. K. uznán vinným třemi přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle § 196 odst. 3, § 43 odst. 1, § 62 odst. 1, 3 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací v trvání 300 hodin. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací zaplatil dlužné výživné. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené R. K. částku 396 000 Kč, poškozené D. K. částku 10 500 Kč a poškozené E. K. částku 10 500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená R. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný P. K. odvolání směřující proti výroku o náhradě škody. Nesouhlasil s tím, že bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř., když výši výživného mu již dříve určil pravomocný civilní rozsudek a nyní byl de facto založen další exekuční titul na totožné částky. Navrhl, aby odvolací soud zrušil výrok o náhradě škody a aby poškozené R. K., D. K. a E. K. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 61 To 9/2019, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní 3. Proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 61 To 9/2019, podala ministryně spravedlnosti (dále též „stěžovatelka“) ve prospěch obviněného P. K. (dále též jen „obviněný“) stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministryně spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím, tj. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 2 T 88/2018, v ustanoveních § 228 odst. 1 a § 44 odst. 3 tr. ř. 4. Stěžovatelka po připomenutí relevantních ustanovení § 43 odst. 1, 3, § 44 odst. 3, § 228 odst. 1, § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř. uvedla, že již soud prvního stupně při rozhodování v adhezním řízení náležitě nereflektoval, že vyživovací povinnost obviněného vůči jeho dcerám E. K. a D. K. byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 5 Nc 105/2001, pravomocným dne 9. 7. 2001. Vyložila, že ač je kopie tohoto rozsudku založena v trestním spise, soud prvního stupně tento rozsudek opakovaně zmiňoval a na jím stanovenou vyživovací povinnost v popisu skutku ve výroku o vině výslovně odkazoval, pochybil, když v rozporu s § 44 odst. 3 tr. ř. vtělil do vlastního rozhodnutí i výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř. Byť byl tento výrok v odvolání obviněného jako jediný výslovně napaden, odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti založené ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. a podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Dodala, že výroků o vině a trestu se její stížnost pro porušení zákona nijak nedotýká. 5. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 61 To 9/2019, pokud jím zůstal nedotčen výrok o náhradě škody v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 2 T 88/2018, byl v neprospěch obviněného P. K. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím, tj. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 2 T 88/2018, v ustanoveních § 228 odst. 1 a § 44 odst. 3 tr. ř. Navrhla rovněž, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil napadené usnesení ve vytýkané části, aby zrušil i jemu předcházející výrok o náhradě škody v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 2 T 88/2018, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. 6. Ke stížnosti pro porušení zákona se obviněný P. K. písemně vyjádřil prostřednictvím obhájkyně. Uvedl, že se s argumentací obsaženou v tomto mimořádném opravném prostředku plně ztotožňuje, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody i zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné. 7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v zevrubném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona připomněla, že do 1. 1. 2018 dlužné výživné nebylo možné uplatňovat jako nárok na náhradu škody v trestním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř., poněvadž dluh pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku spočívající v nezaplaceném výživném nebyl považován za dluh ze škody způsobené trestným činem, nýbrž za dluh z nesplněné zákonné povinnosti, jejíž porušení je samo trestným činem, nikoliv jako u škody následkem trestného jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 549/2014 ). Podle tohoto pojetí vyživovací povinnost vznikla povinným subjektům ex lege a není samo o sobě nezbytné, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny rozhodnutím soudu. 8. Dále se státní zástupkyně zabývala novelizací ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. provedenou zákonem č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 59/2017 Sb.“), účinným od 1. 1. 2018, kterým došlo k doplnění ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. v tom smyslu, že pro účely tohoto zákona (trestního řádu) se rozumí majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, i dlužné výživné. Státní zástupkyně připomněla účel zákona č. 59/2017 Sb., a to zejména s ohledem na postavení poškozených trestnou činností a jejich možností domoci se snáze náhrady škody prostřednictvím státu. Shrnula pak na základě ustanovení § 2 odst. 2, odst. 3 písm. c) [správně písm. d)] a § 10 odst. 2 uvedeného zákona, že je-li i pro účely trestního řádu majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, dlužné výživné, je možné v případě, že o tomto nároku nerozhodl soud v řízení ve věcech občanskoprávních, aby bylo v případě dlužného výživného rozhodnuto výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. Jestliže obviněnému byla pravomocně uložena majetková trestní sankce, může se poškozený domáhat toho, aby byl odškodněn prostřednictvím ministerstva spravedlnosti, aby tak nemusel pro dosažení náhrady škody podstupovat další řízení vůči odsouzenému. Z ustanovení § 43 odst. 1 poslední věty tr. ř., ve znění novely účinné od 1. 1. 2018, však nevyplývá, že by v trestním řízení měl soud rozhodovat duplicitně o výživném v případě, že již o takovém nároku bylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení. 9. Státní zástupkyně tedy uzavřela, že se s právní argumentací stížnosti pro porušení zákona ztotožňuje. Podle ní v předmětném trestním řízení nemělo být o nároku na náhradu škody rozhodováno, a proto měl soud postupovat podle § 206 odst. 3 tr. ř., tedy usnesením vyslovit, že R. K., D. K. a E. K. se jako poškozené k hlavnímu líčení nepřipouští se svými nároky. Poškozeným totiž svědčí v takovém případě pouze tzv. procesní práva podle § 43 odst. 1 tr. ř. S ohledem na uvedenou situaci nesouhlasila s bodem 3. návrhu stížnosti pro porušení zákona, bylo-li navrhováno, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona 10. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla podána stížnost pro porušení zákona, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl v neprospěch obviněného P. K. porušen. 11. Podle § 43 odst. 1 tr. ř. ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196 tr. zákoníku), rozumí se pro účely tohoto zákona majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, i dlužné výživné. Podle § 43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. 12. Podle § 44 odst. 3 tr. ř. návrh podle § 43 odst. 3 tr. ř. nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení. 13. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. 14. Podstata pochybení, jež stěžovatelka soudům vytkla, spočívala podle ní v tom, že ačkoliv již soud prvního stupně zjistil, že vyživovací povinnost obviněného vůči jeho dcerám byla stanovena pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2001, č. j. 5 Nc 105/2001-14, v rozporu s § 44 odst. 3 tr. ř. učinil součástí rozsudku i výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti, když odvolání obviněného směřující výlučně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně učiněnému v adhezním řízení jako nedůvodné zamítl. 15. V této souvislosti není od věci z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 vedeného pod sp. zn. 2 T 88/2018 připomenout, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 10. 2018 vyplývá, že po zahájení hlavního líčení se poškozené připojily k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, a to R. K. s částkou 440 000 Kč, D. K. s částkou 10 500 Kč a shodný návrh učinila i E. K. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ve vztahu k výroku o náhradě škody odkázal na znění § 43 odst. 1 věta in fine tr. ř. Konstatoval, že provedené hlavní líčení poskytlo dostatečný podklad pro rozhodnutí o náhradě škody způsobené oběma dcerám obviněného v rozsahu, který požadovaly, a dále se zabýval důvody, pro které nebylo možno jejich matce po dobu nezletilosti dcer přiznat dlužné výživné v souladu s jejím návrhem na náhradu škody, ale jen v redukované výši. Odvolací soud shledal závěry soudu prvního stupně správnými a sám k námitkám obviněného, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2001, č. j. 5 Nc 105/2001-14, představuje překážku pro rozhodnutí o nároku poškozených (res iudicata) , zdůraznil, že tímto rozsudkem byla stanovena výše výživného, což ale obviněný neplnil, a dopustil se tak trestné činnosti. Dlužná částka na výživném je tedy náhradou škody ve smyslu novelizovaného ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. zákonem č. 59/2017 Sb. (nesprávně uvedeno č. 57/2017 Sb.), účinného od 1. 1. 2018. Poškozené se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody připojily řádně a včas a rozhodnutí soudu prvního stupně shledal bezchybným, v důsledku čehož odvolání zamítl, neboť je shledal nedůvodným. 16. Z hlediska obsahu a důvodů podané stížnosti pro porušení zákona je stěžejní otázkou, zda existence pravomocného rozhodnutí, jímž bylo v občanskoprávním řízení rozhodnuto o výživném a obviněnému byla stanovena výše výživného, je ve smyslu § 44 odst. 3 tr. ř. překážkou rozhodnutí o náhradě škody (za niž je podle § 43 odst. 1 věta in fine tr. ř. považováno i dlužné výživné) podle § 228 odst. 1 tr. ř., byl-li obviněný uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku. V konkrétním případě jde tedy o to, zda soud prvního stupně mohl obviněnému, kterého uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložit, aby poškozeným nahradil škodu – dlužné výživné za situace, že označeným pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla stanovena výše výživného na každou z dcer na částku 1 500 Kč měsíčně. 17. Pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku se nevyžaduje a není ani nezbytné, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny samostatným rozhodnutím soudu. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Soudy nižších stupňů, třebaže dřívější stanovení výše výživného označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 učinily součástí svých skutkových zjištění a vyřešily předběžnou otázku výživného ve shodě s ním, odkázaly ve vztahu k uložení povinnosti k náhradě škody jen na ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. Stranou jejich pozornosti zůstala otázka významu existence zmiňovaného rozhodnutí z hlediska překážky pro podání návrhu podle 43 odst. 1 tr. ř. uvedené v § 44 odst. 3 tr. ř., což obviněný dokonce explicitně vytkl v odvolání. Důvody, o které soudy opřely rozhodnutí o uložení povinnosti obviněného k náhradě škody, jsou neúplné a nelze je akceptovat. 18. V daných souvislostech je vhodné v obecné rovině připomenout, že do 1. 1. 2018 platilo, že dlužné výživné nebylo možné uplatňovat jako nárok na náhradu škody v trestním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř., poněvadž dluh pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku spočívající v nezaplaceném výživném nebylo možné považovat za dluh ze škody způsobené trestným činem, nýbrž za dluh z nesplněné zákonné povinnosti, jejíž porušení je samo trestným činem, nikoliv jako u škody následkem trestného jednání (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1919, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 549/2014 ). Praxe soudů vycházela z toho, že vyživovací povinnost vzniká povinným subjektům ex lege a není samo o sobě nezbytné, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny rozhodnutím soudu. Jestliže ale výživné nebylo plněno dobrovolně, bylo nutné podat žalobu k civilnímu soudu a obstarat si tak exekuční titul. 19. Změnu v nazírání na dlužné výživné jako na majetkovou škodu přinesla změna trestního řádu provedená zákonem č. 59/2017 Sb., s účinností od 1. 1. 2018. V části druhé tohoto zákona (Změna trestního řádu) byl trestní řád podle § 19 bodu 1. změněn tak, že v 43 se na konci odstavce 1 doplňuje věta: „Jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku), rozumí se pro účely tohoto zákona majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, i dlužné výživné.“ 20. Státní zástupkyně ve svém vyjádření výstižně připomněla, že cílem zákona č. 59/2017 Sb. je dosažení možnosti rychlé a účinné reparace škod, které utrpěly oběti trestných činů. Těm je v zákonem vymezených případech umožněno čerpat náhradu utrpěných škod ze speciálního účtu vedeného za tím účelem ministerstvem spravedlnosti (tzv. „fond pro oběti“). Nezbytným předpokladem pro získání takové finanční náhrady poškozeným prostřednictvím zmíněného účtu je především existující pravomocné odsuzující rozhodnutí trestního soudu, uložení pro účely tohoto zákona vymezené majetkové sankce pachateli a podání žádosti poškozeným v zákonem stanovené lhůtě, která bude obsahovat předepsané náležitosti. Jednou ze základních podmínek k dosažení nároku poškozeného ve smyslu popisované právní úpravy je uložení majetkové sankce pachateli v trestním řízení, ve kterém poškozený řádně uplatnil svůj nárok a tento nárok mu byl soudem přiznán. Podle § 2 odst. 2 citovaného zákona se majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem zanedbání povinné výživy, rozumí i dlužné výživné. Podle § 2 odst. 3 písm. a) citovaného zákona se oprávněnou osobou pro účely tohoto zákona rozumí poškozený, „který v trestním řízení, ve kterém byla pravomocně uložena majetková trestní sankce nebo ve kterém si soud rozhodnutí o uložení majetkové trestní sankce vyhradil do veřejného zasedání podle § 230 odst. 2 nebo 3 tr. ř., uplatnil majetkový nárok a tento nárok mu byl přiznán rozhodnutím soudu vydaným v trestním řízení, které nabylo právní moci a je vykonatelné“, podle § 2 odst. 3 písm. d) tohoto zákona se takovou osobou rozumí poškozený, „vůči němuž má pachatel pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu v řízení ve věcech občanskoprávních stanovenou výši vyživovací povinnosti, pokud v řízení o trestném činu zanedbání povinné výživy byla pravomocně uložena majetková trestní sankce“. Podle § 10 odst. 2 uvedeného zákona majetkový nárok oprávněné osoby ministerstvo uspokojí v rozsahu, v jakém byl pravomocně přiznán rozhodnutím soudu v trestním řízení nebo v řízení ve věcech občanskoprávních; v případě dlužného výživného v rozsahu uvedeném v trestním příkazu nebo odsuzujícím rozsudku za trestný čin zanedbání povinné výživy. Pokud v mezidobí došlo k částečnému uspokojení tohoto majetkového nároku jiným způsobem, ministerstvo jej uspokojí ve zbylém rozsahu; pokud došlo k úplnému uspokojení tohoto majetkového nároku, ministerstvo žádost o jeho uspokojení zamítne. 21. Ze znění citovaných ustanovení zákona č. 59/2017 Sb., byť se jeho problematika a jím sledovaný účel odlišuje od účelu trestního řádu, tedy plyne, že v důsledku změny § 43 odst. 1 tr. ř. bude možné – za předpokladu uložení majetkové trestní sankce – z „fondu pro oběti“ uspokojovat i nároky z dlužného výživného, a to jak ty, které byly dříve přiznány soudem v občanskoprávním řízení (v tomto případě bude možné uspokojit nárok v rozsahu uvedeného v odsuzujícím rozsudku za trestný čin zanedbání povinné výživy), tak i ty, které byly přiznány v adhezním řízení. Změna § 43 odst. 1 tr. ř. v tomto kontextu spočívá ve vytvoření právní fikce, že se škodou rozumí pro účely trestního řádu také dlužné výživné, což umožní poškozeným aktivněji participovat na průběhu trestního řízení uplatňováním procesních práv, k rozšíření oprávnění vyživované osoby navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit dlužné výživné v případech, v nichž dosud nebylo vůbec o výši vyživovací povinnosti rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. Bylo-li o nároku na výživné již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení, nebude možné tento návrh podat pro překážku uvedenou v § 44 odst. 3 tr. ř. [shodně také odůvodnění pozměňovacích návrhů k vládnímu návrhu zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů (sněmovní tisk č. 650)]. Rozhodnutí soudu v trestním řízení podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného, který byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku, zaplatit náhradu škody – dlužné výživné by totiž představovalo nepřípustné duplicitní rozhodnutí o tomtéž nároku (překážka rei iudicatae ) a ve svých důsledcích by tu také existovaly na totéž plnění dva exekuční tituly. 22. Nejvyšší soud tedy na základě výše uvedeného uzavírá, že rozhodnout o nároku na náhradu dlužného výživného jako majetkové škody, jež byla poškozenému způsobena, ve smyslu § 43 odst. 1 věty poslední tr. ř. lze podle § 228 odst. 1 tr. ř. (popř. i podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř.) pouze za předpokladu, že o nároku na výživné dosud nebylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení. Bylo-li však o vyživovací povinnosti obviněného pro relevantní období páchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku již rozhodnuto, třeba i nepravomocně, v občanskoprávním řízení, představuje takové rozhodnutí překážku podání návrhu poškozených na rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě škody podle § 44 odst. 3 tr. ř. 23. Aplikováno na konkrétní případ nutno proto uzavřít, že ustanovení § 44 odst. 3 tr. ř. bránilo soudu prvního stupně, aby akceptoval uplatněné nároky poškozených na náhradu škody (§ 43 odst. 3 tr. ř.), neboť o těchto nárocích již bylo rozhodnuto v občanskoprávním, opatrovnickém řízení, konkrétně pravomocným a vykonatelným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 5 Nc 105/2001. Poškozené proto usnesením soudu prvního stupně neměly být podle § 206 odst. 4 z důvodu uvedeného v § 44 odst. 3 tr. ř. připuštěny k hlavnímu líčení s uplatněnými nároky (jejich procesní práva poškozeného podle § 43 odst. 1 tr. ř. by jim však zůstala zachována), a následně tak nemohlo být ani rozhodováno o jimi uplatněných nárocích podle § 228 odst. 1, popř. § 229 odst. 2 tr. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 61 To 9/2019, odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, a vytknuté pochybení tudíž neodstranil. 24. Proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením odvolacího soudu byl porušen zákon v ustanovení § 256 tr. ř., podle něhož bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto, a stejně tak v řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, konkrétně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 2 T 88/2018, v ustanoveních § 44 odst. 3 a § 228 odst. 1 tr. ř. byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. K. Jako nadbytečné shledal Nejvyšší soud vyslovení porušení § 254 odst. 1 tr. ř., poněvadž odvolací soud napadené výroky o náhradě škody a jim předcházející řízení přezkoumal, svou přezkumnou povinnost splnil, ale učinil chybné právní závěry. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. bylo v návaznosti na výrok podle § 268 odst. 2 tr. ř. zrušeno napadené usnesení Městského soudu v Praze a jako vadné řízení mu předcházející oddělitelné výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. Zrušena byla podle § 269 odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Oproti návrhu ministryně spravedlnosti a v souladu se stanoviskem státní zástupkyně Nejvyšší soud nerozhodl podle § 270 odst. 1 tr. ř., tedy o přikázání nového projednání a rozhodnutí věci, neboť popsané porušení zákona v neprospěch obviněného spočívalo ve vadném výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody (§ 228 odst. 1 tr. ř.), případně též v odkazu poškozené R. K. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 2 tr. ř.). Pokud bylo vysloveno zrušení těchto rozhodnutí, resp. části rozhodnutí soudu prvního stupně, z toho důvodu, že v předchozím řízení bylo nesprávně rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatňovat nelze, nepřichází v úvahu ve věci činit nové rozhodnutí, ani není namístě odkázat poškozené s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. K odstranění pochybení, v jehož důsledku došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, došlo již samotnými výroky Nejvyššího soudu o porušení zákona a zrušení rozhodnutí označených ve výrokové části tohoto rozsudku.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14865/	17.02.2021	29 ICdo 34/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce změnil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2019 tak, že se mění rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2019, tak, že se určuje, že pohledávka ve výši 124 225 Kč z titulu náhrady nákladů řízení přiznané žalobci k tíži dlužníka rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 17 C 77/2011, a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 57 Co 139/2016, je pohledávka za majetkovou podstatou dlužníka. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 5. 4. 2019, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (A., spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (F. a spol., veřejné obchodní společnosti, jako insolvenčnímu správci dlužníka T., spol. s r. o.) určení, že má za dlužníkem pohledávku za majetkovou podstatou v celkové výši 124.225 Kč z titulu náhrady nákladů řízení přiznaných rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen „okresní soud“) ze dne 18. 11. 2015, č. j. 17 C 77/2011-339, a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2016, č. j. 57 Co 139/2016-396 (bod I. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 3.466,20 Kč (bod II. výroku). 2. Šlo o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, když jeho první (vyhovující) rozsudek ze dne 10. 1. 2018 zrušil k odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 9. 2018 a věc vrátil k dalšímu řízení. 3. Insolvenční soud – deklaruje vázanost právním názorem odvolacího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že předmětná pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [nepatří do taxativního výčtu pohledávek obsaženého v tomto ustanovení], a vznikla až v době, kdy již uplynula propadná přihlašovací lhůta. 4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 11. 2019: [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.692,19 Kč (druhý výrok). 5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 168 odst. 2 insolvenčního zákona a ze závěrů formulovaných v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009 , uveřejněném pod číslem 146/2011 Sb. rozh. obč. [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] – přitakal závěru insolvenčního soudu, výslovně zdůrazňuje, že nejde o pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda předmětná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka. 7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žalobě vyhoví, případně rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že jeho pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení patří mezi pohledávky za majetkovou podstatou dlužníka, neboť vzešla ze soudního řízení, v němž dlužník spravoval majetkovou podstatu (v době zahájení řízení nebyl dosud ustanoven insolvenční správce). 9. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout pro nevymezení jeho přípustnosti, případně zamítnout, maje za to, že odvolací soud o věci rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. III. Přípustnost dovolání 10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem neřešené právní otázky. IV. Důvodnost dovolání 12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy): [1] Dlužník (jako žalobce) se žalobou podanou u okresního soudu 25. 2. 2010 domáhal po žalobci (jako žalovaném) vydání myčky a zaplacení částky 436.879 Kč s příslušenstvím. [2] Usnesením ze dne 3. 12. 2013 insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného. [3] Rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 17 C 77/2011-339, okresní soud (poté, co žalobě vyhověl jen zčásti) uložil dlužníku zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 110.724 Kč. [4] K odvolání dlužníka i žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 57 Co 139/2016-396 (poté, co potvrdil rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu) uložil dlužníku zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.501 Kč. [5] Usnesením ze dne 16. 12. 2016 prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka. [6] Žalobce uplatnil pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení (vzniklou po rozhodnutí o úpadku) vůči žalovanému a v souladu s výzvou insolvenčního soudu následně včas podal žalobu o určení pořadí pohledávky. 15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona: § 40a Na základě rozhodnutí a jiných exekučních titulů vzniklých v průběhu insolvenčního řízení proti insolvenčnímu správci pro pohledávky nebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty nebo která mají být uspokojena z majetkové podstaty, nelze vést výkon rozhodnutí na majetek insolvenčního správce; to neplatí, jde-li o pořádková opatření uložená insolvenčnímu správci v souvislosti s takovými řízeními, a o rozhodnutí, jimiž bylo insolvenčnímu správci uloženo nahradit náklady řízení, které způsobil svým zaviněním nebo které vznikly náhodou, která se mu přihodila. § 168 Pohledávky za majetkovou podstatou (…) (2) Pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou (…) b/ náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka, (…) (3) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku. § 229 (1) Zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich. (…) (3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a/ dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b/ dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, (…) § 230 (1) Správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby (…) d/ byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů. (…) 16. V citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 168 odst. 2, § 229 odst. 1 a § 230 odst. 1 insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (17. 7. 2009), a později nedoznala změn. Ustanovení § 40a a § 229 odst. 3 insolvenčního zákona platí v citované podobě s účinností od 1. 1. 2014, po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Označenou novelou bylo vloženo do ustanovení § 229 odst. 3 insolvenčního zákona (jako nové) výše citované písmeno b/ a dosavadní písmena b/ až d/ byla označena jako písmena c/ až e/. Ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 294/2013 Sb. [K bodům 126 až 130 (§ 229 a § 230)], který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010-2013) jako tisk č. 929/0, se nicméně podává, že tímto způsobem zákonodárce postavil najisto jen to, co soudní praxe pro dobu před 1. lednem 2014 dovozovala výkladem. 17. Otázkou, zda pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení pravomocně přiznaná oprávněné osobě až po rozhodnutí o úpadku dlužníka náleží (může náležet) mezi pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 insolvenčního zákona, se Nejvyšší soud již zabýval (řešil ji) ve věci, v níž pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení vzešla ze sporu zahájeného za účelem vymáhání pohledávky insolvenčního dlužníka insolvenčním správcem jeho majetkové podstaty proti osobě (domnělému dlužníku insolvenčního dlužníka), které byla náhrada nákladů řízení posléze přiznána. V usnesení ze dne 21. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 7/2016 , Nejvyšší soud na dané téma uzavřel (dovolávaje se judikatorních závěrů přijatých na obdobné téma k výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007), že vzešla-li taková pohledávka (mimo jiné) ze sporů, v nichž insolvenční správce „vymáhá“ pohledávky dlužníka za třetími osobami, jde o pohledávku za majetkovou podstatou. 18. Insolvenční správce vystupuje v insolvenčním řízení jako zvláštní procesní subjekt (§ 9 písm. d/ insolvenčního zákona), který je v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, jehož úpadek byl řešen konkursem (§ 4 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka osobou s dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 písm. c/, § 246 odst. 1 insolvenčního zákona). Zjednodušeně řečeno je správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014 , uveřejněný pod číslem 16/2018 Sb. rozh. obč.) Tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž k takovým jednáním patří i jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (§ 40 odst. 2 insolvenčního zákona) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016 , uveřejněný pod číslem 72/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 72/2019“)]. 19. Jelikož správou majetkové podstaty se rozumí též činnost směřující k vymožení pohledávky dlužníka za jeho dlužníkem (§ 230 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona), jsou náklady vzniklé insolvenčnímu správci v soudním sporu, který o takové pohledávce vede, po rozhodnutí o úpadku dlužníka náklady spojenými se správou majetkové podstaty dlužníka (§ 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), včetně těch nákladů, k jejichž náhradě účastníku řízení jej soud zavázal výrokem rozhodnutí o nákladech řízení ve smyslu ustanovení § 142 a násl. o. s. ř. [za současného předpokladu, že nešlo o rozhodnutí, jímž bylo insolvenčnímu správci uloženo nahradit náklady řízení, které způsobil svým zaviněním nebo které vznikly náhodou, která se mu přihodila (srov. § 40a část věty za středníkem insolvenčního zákona a opět i R 72/2019 )]. 20. Ustanovení § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona pak pro účely pojmenování těch nákladů, jež ve spojení s ustanovením § 230 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona lze považovat za náklady spojené se správou majetkové podstaty dlužníka, nerozlišuje mezi tím, zda vznikly činností insolvenčního správce nebo činností dlužníka; podstatné je, že vznikly činností osoby, která je (v rozhodné době byla) ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 insolvenčního zákona). 21. Jinak řečeno, nejde-li o některý z případů uvedených v § 40a části věty za středníkem insolvenčního zákona, je pohledávka vzniklá po rozhodnutí o úpadku dlužníka ve sporu, v němž osoba, která je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 insolvenčního zákona), vymáhá pohledávku dlužníka za jeho dlužníkem, tím, že soud tuto osobu zaváže k náhradě nákladů řízení, pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. 22. Právní posouzení věci soudy nižších stupňů tudíž není správné. 23. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že určil, že předmětná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5638/	17.02.2021	7 Td 7/2021	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl podle § 24 odst. 1 tr. ř. ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 134/2020, o návrhu soudu na určení místní příslušnosti tak, že k projednání věci je příslušný Obvodní soud pro Prahu 7. I. Obžaloba státní zástupkyně 1. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 podala dne 31. 12. 2020 u Obvodního soudu pro Prahu 10 obžalobu, a to stran obviněných S. S., N. S. a E. Š. pro zločin kuplířství podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a stran obviněných J. S. a D. S. pro zločin kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. 2. Těchto trestných činů se měli obvinění podle obžaloby dopustit tím, že: 1. obviněné S. S., N. S. a E. Š. v době nejméně od 15. 3. 2018 do 6. 8. 2019, zřejmě z míst svého bydliště, tedy z Prahy 7, XY a z Brna, XY, společně a po vzájemné dohodě inzerovaly při nejmenším na internetových serverech www.XY.cz a www.XY.cz možnost finančního výdělku prostitucí, vydávaly se za operátorky jménem „A.“ (pod přezdívkou „A.“ vystupovaly obviněné E. Š. a N. S.) a „S.“ (pod přezdívkou „S.“ vystupovala obviněná S. S.), najímaly dívky k prostituci zejména prostřednictvím e-mailové komunikace z účtu XY a následně prostřednictvím mobilní aplikace WhatsApp z různých telefonních čísel, například XY, XY a dalších, předmětem domluvy bylo, že obviněné dívkám prostřednictvím inzerce seženou zájemce o sexuální služby, budou zajišťovat komunikaci se zájemci a zprostředkují dívkám schůzku včetně zarezervování hotelových pokojů za účelem realizace sexuálních služeb, což skutečně obviněné činily a sexuální služby byly realizovány v různých hodinových hotelech na různých místech v Praze, například v hotelu XY v Praze 10 v ulici XY, v apartmánu v Praze 10 v ulici XY a v hotelu v Praze 1 v ulici XY, za což najaté dívky obviněným odváděly nejprve 30 % ze svého výdělku za provedené sexuální služby a ode dne 15. 4. 2018 pak 40 % ze svého výdělku, předávky provizí proběhly ve většině případů tak, že dívky předávaly hotovost obviněné N. S. většinou v OC Palladium v Praze 1, která pak hotovost předala obviněné E. Š., polovinu takto získaných finančních prostředků si ponechaly a druhou polovinu předala obviněná E. Š. obviněné S. S. v některých případech osobně, a to minimálně v polovině září 2018 v Praze 7, u rezidence XY, kdy ji předala vyšší, blíže nezjištěnou, finanční částku a dále v blíže nezjištěné době na podzim 2018 na témže místě, kdy jí předala 120 000 – 130 000 Kč, dále v blíže nezjištěné době, pravděpodobně v polovině ledna a pak v druhém případě počátkem února 2019 se takto sešly dvakrát v Olomouci a následně v blíže nezjištěné době v květnu 2019 v Praze 1, u obchodního centra Florentinum, kde obviněné S. S. obviněná E. Š. předala částky vždy minimálně v řádech desetitisíců, v ostatních případech obviněná E. Š. vybrané provize poslala bankovním převodem obviněné S. S., a to na různé bankovní účty, které jí uvedla, a nebo ve výjimečných případech jednotlivé dívky provize z výdělku zasílaly přímo na bankovní účty, které jim obviněné pro tento účel sdělily, přičemž tímto svým jednáním se tak obohatily o částku v rozmezí od 3 494 533 Kč do 5 189 966 Kč, takto zprostředkovávaly sexuální služby minimálně prostřednictvím 30 dívek, přičemž se jednalo o T. S., N. K., A. B., A. P., L. S. J., K. T., M. Š., V. Š., M. K., A. V., V. B., Z. J., Z. B., E. M., M. K., M. B., D. H., N. H., N. H., D. P., P. B., K. Ř., K. F., M. T., V. E., P. P., I. D., K. J., P. P., E. K., M. N.; 2. obviněný J. S. v blíže nezjištěném období, minimálně však v době od 29. 8. 2018 do 9. 7. 2019 na přesně nezjištěném místě, s největší pravděpodobností v místě svého trvalého bydliště v Brně, ulici XY, po předchozí dohodě se svou dcerou, obviněnou S. S., která se dopouštěla výše popsané trestné činnosti, přijal na své bankovní účty finanční prostředky v celkové výši nejméně 81 650 Kč, získané obviněnou S. S. z výše popsané trestné činnosti pod bodem 1, přičemž si byl vědom původu těchto finančních prostředků a rozsahu trestné činnosti páchané obviněnou S. S., a tyto finanční prostředky na své účty přijímal a následně různě převáděl na jiné účty za účelem zakrytí jejich skutečného původu, konkrétně: – na svůj bankovní účet číslo XY dne 29. 8. 2018 přijal částku 8 450 Kč od M. N., jako provizi za zprostředkování schůzky za účelem provedení sexuálních služeb, kterou zprostředkovala obviněná S. S., – na svůj bankovní účet číslo XY dne 28. 12. 2018 přijal částku 5 000 Kč a na svůj bankovní účet číslo XY dne 10. 1. 2019 přijal částku 7 800 Kč od M. K., jako provizi pro obviněnou S. S. za zprostředkování schůzek za účelem provedení sexuálních služeb, – na svůj bankovní účet číslo XY ve dnech 2. 11. 2018 a 27. 12. 2018 přijal částku 2 800 Kč a 1 500 Kč a na svůj bankovní účet číslo XY ve dnech 22. 1. 2019 a 29. 1. 2019 přijal částku 6 500 Kč a 6 900 Kč od D. H., jako provizi pro obviněnou S. S. za zprostředkování schůzek za účelem provedení sexuálních služeb, – na svůj bankovní účet číslo XY ve dnech 7. 12. 2018 a 4. 1. 2019 přijal částky 10 200 Kč a 3 600 Kč a na svůj bankovní účet číslo XY ve dnech 10. 1. 2019 a 30. 1. 2019 přijal částky 8 400 Kč, 5 600 Kč a 1 700 Kč od K. F., jako provizi pro obviněnou S. S. za zprostředkování schůzek za účelem provedení sexuálních služeb, – na svůj bankovní účet číslo XY dne 12. 3. 2019 přijal částku 1 200 Kč od P. P., jako provizi pro obviněnou S. S. za zprostředkování schůzky za účelem provedení sexuálních služeb, – na svůj bankovní účet číslo XY dne 21. 3. 2019 přijal částku 2 800 Kč od N. H., jako provizi pro obviněnou S. S. za zprostředkování schůzky za účelem provedení sexuálních služeb, – na svůj bankovní účet číslo XY dne 17. 6. 2019 přijal částku 3 600 Kč od M. B., jako provizi pro obviněnou S. S. za zprostředkování schůzky za účelem provedení sexuálních služeb, – na svůj bankovní účet číslo XY dne 9. 7. 2019 přijal částku 5 600 Kč od D. P., jako provizi pro obviněnou S. S. za zprostředkování schůzky za účelem provedení sexuálních služeb, – na svůj bankovní účet číslo XY v blíže neurčené době přijal blíže neurčenou částku od M. Š., jako provizi pro obviněnou S. S. za zprostředkování schůzek za účelem provedení sexuálních služeb, a dále ze svého bankovního účtu číslo XY v době od 13. 8. 2018 do 11. 7. 2019 na základě pokynů obviněné S. S. provedl nejméně 105 plateb v celkové výši 96 430 Kč reklamní agentuře A. T. S. 428/130, zajišťující reklamu na serverech inzerujících sexuální služby a nejméně 1 platbu ve výši 4 470 Kč serveru XY.com za inzerci sexuálních služeb, přičemž si byl vědom účelu provedených plateb, dále přibližně v době od května roku 2018 do 6. 8. 019 půjčoval obviněné S. S. svá vozidla XY, bílé barvy a XY, červené barvy, na cesty z Brna do Prahy za spoluobviněnou E. Š. za účelem předání a převozu finančních prostředků, tedy provizí (50 % provizí z celkového objemu provizí, které vybraly obviněné N. S. a E. Š.) získaných za zprostředkování schůzek za účelem provádění sexuálních služeb, popřípadě ji přímo na těchto cestách společně s obviněnou D. S. doprovázeli, přičemž si byli oba vědomi účelu cest do Prahy a původu finančních prostředků, poté tyto finanční prostředky v hotovosti v části od obviněné S. S. obviněný J. S. přijímal a vkládal je po částech na své bankovní účty číslo XY, XY, XY, XY, popřípadě na bankovní účty, ke kterým měl dispoziční právo, a to na účet číslo XY a XY, prováděl četné finanční transakce mezi svými bankovními účty, jakož i opětovné výběry finanční hotovosti za zjevným účelem mísení finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti jeho dcery, obviněné S. S., s finančními prostředky získanými legálními způsoby, aby tak zastřel jejich skutečný původ, načež tyto smíšené finanční prostředky použil dne 29. 5. 2018 k nákupu vozidla XY, a dále dne 1. 11. 2018 společně se svou manželkou, obviněnou D. S., použili tyto finanční prostředky k nákupu bytu číslo XY a pozemku v ulici XY, XY u Brna v hodnotě 3 499 000 Kč; 3. a obviněná D. S. v blíže nezjištěném období, minimálně však v době od 1. 3. 2018 do 6. 8. 2019 na přesně nezjištěném místě, s největší pravděpodobností v místě svého trvalého bydliště v Brně, v ulici XY, po předchozí dohodě se svou dcerou, obviněnou S. S., která se dopouštěla trestné činnosti popsané pod bodem 1., úmyslně poskytla obviněné S. S. a obviněnému J. S. své bankovní účty číslo XY a XY k převádění a přesunům finančních prostředků, ačkoliv věděla, že tyto prostředky pochází z provizí a tyto operace jsou prováděny za účelem zastření jejich skutečného původu těchto finančních prostředků, dále dne 31. 10. 2018 v 15:37 hodin na přepážce České spořitelny v Brně společně s obviněnou S. S. vybraly finanční hotovost ve výši 1 990 708,80 Kč z bankovního účtu obviněné S. S. číslo XY, přičemž věděla, že obviněná S. S. je nezaměstnaná a nemá žádný oficiální finanční příjem a tyto finanční prostředky pocházely z její trestné činnosti popsané výše, dále s obviněnou S. S. konzultovala investici výše uvedených provizí za zprostředkování schůzek za účelem provedení sexuálních služeb do nemovitosti, a to do bytu číslo XY a pozemku v ulici XY, v M. u Brna v hodnotě 3 499 000 Kč a řešila s ní realizaci nákupu bytu pro obviněnou S. S., a tento byt fakticky zakoupila s obviněným J. S. pro obviněnou S. S., a to částečně za legálně nabyté finanční prostředky a částečně za finanční prostředky získané obviněnou S. S. výše uvedenou trestnou činností. II. Návrh na určení místní příslušnosti 3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 1. 2021, sp. zn. 4 T 134/2020, byla podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní věc obviněných předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti s tím, že Obvodní soud pro Prahu 10 není místně příslušný k jejímu projednání. Ze spisového materiálu i z obžaloby vyplynulo, že obviněné S. S., N. S. a E. Š. se měly dopustit zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku tím, že z míst svého bydliště, tedy z adres XY, Praha 7, a XY, Brno, najímaly dívky k prostituci. Tato činnost se měla odehrávat prostřednictvím internetu a telekomunikačních prostředků, tj. jednak z místa, odkud komunikovaly obviněné, a jednak z místa, odkud komunikovaly zjednané dívky. Soud uvedl, že je takto možné komunikovat prostřednictvím mobilních telefonů prakticky odkudkoli, proto lze místo spáchání obtížně určit, nejspíše se jednalo o místa, kde se v té době obviněné a zjednané dívky trvale zdržovaly. Stran obviněných se tak stalo z míst v obvodu Prahy 7 a Brna. Obvinění J. S. a D. S. se pak zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku měli dopustit tím, že po dohodě s obviněnou S. S. přijali na své bankovní účty finanční prostředky, plynoucí z trestní činnosti této obviněné, a to rovněž v místě jejich bydliště, tedy na adrese XY, Brno. Z obsahu spisu dále vyplynulo, že k předávání peněz mezi obviněnými a dívkami, které byly k prostituci najaty, docházelo nejčastěji na adresách v obvodu Prahy 7 (Billa na adrese XY a XY ulice), v obchodních centrech v obvodu Prahy 1 (Palladium, Florentinum) či v obvodu Prahy 5 (XY ulice, XY). 4. S ohledem na uvedené měl Obvodní soud pro Prahu 10 za to, že k projednání věci není místně příslušný, ale je jím Obvodní soud pro Prahu 7 či Městský soud v Brně, neboť místem spáchání trestných činů byly adresy XY, Praha 7 a XY, Brno, což jsou zároveň adresy, kde se obviněné trvale zdržují. Proto soud rozhodl o postoupení věci k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu soudu. III. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o místní příslušnosti 5. Nejvyšší soud, který je Obvodnímu soudu pro Prahu 10 a soudům uvedeným v jeho usnesení podle § 24 odst. 1 tr. ř., tj. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a Městskému soudu v Brně, soudem nejblíže společně nadřízeným, a tedy příslušným k rozhodnutí o místní příslušnosti soudu, zhodnotil důkazy použitelné k rozhodnutí podle § 24 tr. ř. a dospěl k následujícímu závěru. 6. Podle § 18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Podle § 20 odst. 1 věta první tr. ř. proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. Podle § 21 odst. 2 tr. ř. společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu. 7. Nejvyšší soud shledal, že trestné činy obviněných spolu souvisí. Obviněným S. S., N. S. a E. Š. je kladeno za vinu spáchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku, kterého se měly podle obžaloby dopustit tím, že jiného přiměly, zjednaly a najaly k provozování prostituce a kořistily z prostitutce provozované jiným, a to v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a jednaly jako členové organizované skupiny. Obviněným J. S. a D. S. je kladeno za vinu spáchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku tím, že kořistili z (téže) prostituce provozované jiným, v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a jednali jako členové organizované skupiny. Trestné činy obviněných jsou, pokud jde o trestní sazbu, stejně závažné. 8. Za místo spáchání trestného činu je potom podle § 18 odst. 1 tr. ř. třeba obecně považovat místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. 9. Objektem trestného činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku je ochrana mravnosti a svobodného rozhodování člověka v sexuální oblasti. Ustanovení § 189 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje dvě alinea, z nichž každé představuje samostatnou základní skutkovou podstatu. Alinea 1 postihuje jednání spočívající v přimění, zjednání a najmutí (a rovněž zlákání a svedení, která ovšem obviněným nebyla kladena za vinu) jiného k provozování prostituce. Pojem přiměje není založen na násilí nebo pohrůžkách a neobsahuje v sobě ani žádné jiné prvky agresivity. Formy, jimiž pachatel jiného přiměje, tak mohou mít různé podoby, může jít i o různé druhy přemlouvání či žádostí. Zjednáním jiného k provozování prostituce se rozumí uzavření (spíše neformální) dohody (i konkludentní) mezi kuplířem a osobou provozující prostituci. Pod pojmem najme, se chápe uzavření jakékoli i konkludentní smlouvy, jejímž obsahem je závazek osoby najímané, že provede určitý úkon, službu, práci apod. pro toho, kdo si ji najímá, anebo pro někoho jiného, přičemž v daném případě se najmutí týká provedení sexuálních služeb, tj. prostituce. Alinea 2 sankcionuje kořistění z prostituce provozované jiným. Kořistěním z prostituce provozované jiným se rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci. Nevyžaduje, aby pachatel výslovně požadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, postačí opakované přijímání úplaty za to, že umožňuje provozování prostituce (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1870 a násl.). 10. Z hlediska určení místní příslušnosti soudu jsou tak podstatná jednak místa, na kterých docházelo k přimění, zjednávání a najímání dívek k prostituci, tedy, zjednodušeně řečeno, místa, kde byly obviněnými předloženy žádosti jiným či sjednávány dohody mezi obviněnými a osobami následně provozujícími prostituci (jak prvotní žádosti či dohody, v obecném smyslu, o vzájemné spolupráci, tak i následně konkrétní, ohledně vyrozumívání o zájmu určitého klienta, času a místě schůzky, poptávaných službách, předjednané ceně apod.). Fakticky to byla místa, kde se nacházely obviněné při komunikaci s dívkami, a rovněž místa, kde se nacházely zjednávané dívky v okamžiku, kdy byly přiměny, zjednávány či najímány. Zde je namístě doplnit, že následně realizovaná, obviněnými zprostředkovaná prostituce (tedy schůzky dívek s klienty) již není předmětem postihu podle skutkové podstaty uvedené v § 189 tr. zákoníku (ani jiné, neboť prostituce sama o sobě není trestná, ale může být pouze za určitých okolností přestupkem), a tedy lokace tohoto kontaktu není z pohledu místa spáchání trestného činu kuplířství bez dalšího (v dané věci zejména s přihlédnutím k dálkovému způsobu komunikace obviněných s dívkami, které se při jednání ve smyslu § 189 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku osobně nesetkávaly) podstatná. Obžalobou dovozovaný trestný čin podle posledně zmíněného ustanovení byl navíc v daném případě dokonán již tím, že byla určitá osoba reálně zjednána, přiměna či najata k provozování prostituce. 11. Současně jsou pro určení místní příslušnosti podstatná místa, kde mělo docházet ke kořistění z prostituce jiného, až již v podobě místa přebírání sjednaných provizí za umožnění provozování prostituce v hotovosti nebo v podobě místa obohacení po jejich připsání na účet. Ani v tomto případě není bez dalšího podstatné místo, kde byla prostituce prováděna. 12. Nejvyšší soud shledal, že ze spisového materiálu není možné s jistotou určit místa, kde se nacházely dívky následně přiměné, zjednané či najaté k prostituci, když komunikovaly s obviněnými. Jsou však zřejmě známá místa, kde se nacházely obviněné v době, kdy měly jednat s dívkami o provozování prostituce. Z jejich výpovědí a z popisu skutkového děje, uvedeného v obžalobě, vyplývá, že tak měly činit mimo jiné z místa svého bydliště, a to v Praze 7 (N. S. a E. Š.) nebo z Brna (S. S.). Na těchto místech tedy docházelo (byť, jak bylo řečeno, mimo jiné) k jednání naplňujícímu objektivní stránku zločinu kuplířství, spočívajícího v přimění, zjednávání a najímání dívek k prostituci. 13. Z obsahu spisu jsou dále zřejmá místa, kde docházelo k přijímání provizí (úplat) z prostituce, tedy místa, kde měl být naplňován znak kořistí z prostituce (odst. 2 dovozovaného zločinu). Z výpovědí obviněných i dívek, které měly být přiměny, zjednány či najaty k prostituci, vyplývá, že ve většině případů docházelo k předávání provizí v hotovosti na předem domluvených místech, a to zejména v OC Palladium v Praze 1, u rezidence XY v Praze 7 nebo na dalších místech Prahy 1, 5 či 7, v několika případech pak dívky podle pokynů finanční prostředky vkládaly na účty obviněných (účty obviněných J. S. a D. S.), kteří mají bydliště v Brně a peníze také v Brně vybírali. 14. Souhrnně řečeno, v projednávané věci je ve smyslu § 18 odst. 1 tr. ř. s ohledem na jednání obviněných, jak je popsáno v obžalobě, dána příslušnost více soudů. Z dostupného spisového materiálu však nevyplývá, že by se některé z míst, kde měl být spáchán trestný čin ve smyslu § 18 odst. 1 tr. ř., nacházelo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 10. Nejvyšší soud po zvážení všech dosud známých okolností případu shledal vhodným, aby věc obviněných projednal příslušný Obvodní soud pro Prahu 7, v jehož obvodu, kde mají faktické bydliště dvě z obviněných, mělo mimo jiné dojít k zásadním momentům jednání naplňujícímu objektivní stránku zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. 15. Z těchto důvodů bylo ve sporu o příslušnost podle § 24 tr. ř. rozhodnuto tak, že místně příslušným k projednání věci je Obvodní soud pro Prahu 7.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5635/	17.02.2021	3 Tdo 93/2021	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 4 To 142/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 112/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 24 T 112/2019, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle nalézacího soudu dopustil skutkem popsaným ve skutkové větě jeho rozsudku. Za to byl odsouzen podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 2 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému rovněž uloženo nahradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 303 686 Kč. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 4 T 102/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 2. Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 24 T 112/2019, podal obviněný odvolání. 3. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 4 To 142/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 31. 1. 2018, v době kolem 19:20 hodiny, v XY, okres Litoměřice, v ulici XY na silnici II. třídy č. XY ve směru od P. do XY jako řidič a tehdejší uživatel osobního motorového vozidla zn. XY, ve vlastnictví ČSOB Leasing, a. s., provozované společností J., s úmyslem vylákat od poškozené Generali Česká pojišťovna, a. s., finanční prostředky na základě fiktivní pojistné události – úmyslně způsobeného poškození předmětného vozidla zn. XY – jako pojistné plnění z havarijního pojištění a povinného smluvního pojištění odpovědnosti z provozu vozidel z pojistné smlouvy ze dne 9. 10. 2015, uzavřené mezi ČSOB Leasing, a. s., a poškozenou Generali Česká pojišťovna, a. s., úmyslně a s cílem vozidlo poškodit najel pravou částí předmětného vozidla do betonové opěrné zdi a pokračoval v jízdě dalších asi 35 metrů za současného setrvalého natočení řízení vozidla vpravo a stlačení plynového pedálu, čímž došlo k poškození pravé části vozidla, které bylo nakonec likvidováno jako tzv. totální škoda, přičemž následně na místo přivolal hlídku Policie České republiky a policistům na místě a do protokolu o dopravní nehodě úmyslně nepravdivě uvedl, že byl oslněn světly protijedoucího vozidla, ztratil orientaci a vyjel vpravo mimo vozovku, kde se střetl s betonovou opěrnou zdí, tedy popsal událost jako dopravní nehodu, přičemž následně vše stejně popsal i svému bratrovi R. B., jednateli J., který poté u poškozené pojišťovny takto nahlásil pojistnou událost a uplatnil, v důsledku čehož bylo ze strany poškozené Generali Česká pojišťovna, a. s., neoprávněně vyplaceno vlastníkovi vozidla pojistné plnění ve výši 196 964 Kč dne 27. 3. 2018 a pojistné plnění ve výši 79 926 Kč dne 26. 4. 2018 a současně byla z celkového poskytnutého pojistného plnění částka ve výši 26 796 Kč započtena na dlužné pojistné, přičemž následným vystavením potvrzení Generali Českou pojišťovnou, a. s., o likvidaci pojistné události formou tzv. totální škody se vlastníkem vozidla stala J., která poté prodala vrak vozidla za částku ve výši 315 000 Kč, a tímto svým jednáním tedy obviněný způsobil poškozené Generali Česká pojišťovna, a. s., se sídlem v P., škodu v celkové výši 303 686 Kč. 4. Za tento trestný čin odvolací soud odsoudil obviněného podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil nahradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 303 686 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 4 To 142/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 6. Stěžejní dovolací námitkou obviněného je to, že za projednávaný skutek, tedy za jednání, kterým zavinil dopravní nehodu, a tedy i škodu na jím řízeném vozidle, byl policejním orgánem na místě potrestán jako za přestupek v silniční dopravě a toto pravomocné rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Jeho trestní stíhání tedy bylo nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a byla porušena zásada ne bis in idem . 7. Obviněný odmítá, že tím, co odděluje jeden skutek od druhého [přestupek na úseku dopravy podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a trestný čin pojistného podvodu], je zavinění, resp. motivace. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je podle něj účast obviněného na určité události, tedy jeho právně relevantní jednání, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem, tzn. podstatu skutku tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je podle obviněného právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo. Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek z hlediska hmotného práva, o který se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž z hlediska trestního práva hmotného. Totožnost skutku je zachována, existuje-li shoda buď alespoň v jednání obviněného, anebo v následku jednání. Uvedená shoda jednání či následku nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná. Jeden skutek jako předmět trestního stíhaní pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a o každé z nich rozhodnout jiným výrokem, s výjimkou pokračování v trestném činu. K tomu obviněný obsáhle cituje judikaturu Nejvyššího soudu k otázce totožnosti skutku. 8. Jelikož je obviněný přesvědčen, že skutek, tak jak je popsán v obžalobě, stejně jako ve výroku rozsudku, je totožný s tím, jak byl popsán v přestupkovém pravomocném rozhodnutí a lhůta pro zahájení přezkumného řízení uplynula již 31. 7. 2018, mělo být podle obviněného jeho trestní stíhání podle § 223 odst. 1 tr. ř. s odkazem na § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. zastaveno. Soud prvního stupně se s tímto návrhem nevypořádal a odvolací soud tuto námitku odmítl. K tomu obviněný opět cituje judikaturu Nejvyššího soudu k otázce zásady ne bis in idem . 9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k výše uvedené dovolací námitce obviněného uvedla, že podstata skutkových okolností, která se v podrobnostech plynoucích z obsahu příslušného přestupkového spisu stala předmětem řízení o přestupku v silničním provozu podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., které bylo podle § 91 zákona č. 250/2016 Sb. sankcionováno blokovou pokutou ve výši 1 000 Kč na místě dopravní nehody, nevykazuje ve smyslu výkladu pojmu totožnost skutku shodu s činem, pro který byl dovolatel odsouzen v posuzované trestní věci. 10. Pokud obviněný při odůvodnění jím namítaného porušení zásady ne bis in idem poukázal na to, že byl uznán vinným přisouzeným přečinem za tam uvedený způsob, jakým řídil jím užívané motorové vozidlo, se kterým tam popsaným způsobem přivodil dopravní nehodu s následnou škodou na vozidle v tam uvedené výši, pak podle státní zástupkyně zcela odmítl vycházet z popisu přisouzeného skutku v celém jeho rozsahu tak, jak vyplynul z výroku o jeho vině. Při popsaném nehodovém ději byl totiž podle ní veden úmyslem takové poškození vozidla způsobit a na podkladě této fiktivní pojistné události ve prospěch pojištěné společnosti vylákat od poškozeného pojistitele finanční prostředky jako pojistné plnění z havarijního pojištění a povinného ručení z tam uvedené pojistné smlouvy. K uvedenému škodlivému následku jeho jednání v daném případě došlo neoprávněným vyplacením pojistného plnění vlastníkovi havarovaného vozidla v tam uvedené specifikaci likvidace předmětné pojistné události. 11. K této námitce se navíc podle státní zástupkyně vyjádřil zcela výstižně již odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku s tím podle ní správným závěrem, že porovnávané skutky shodné nejsou, a že tak návrhu na zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. nelze vyhovět. Vedle chybějící shody v jednání, které bylo v jednom případě charakterizováno způsobem jízdy odporujícím pravidlům silničního provozu, spojeným s následkem dopravní nehody a poškození vozidla, totiž soud nemohl v případě druhém přehlédnout, že tak obviněný postupoval úmyslně, aby mohl být uvedený následek takto způsobené dopravní nehody klamavě deklarován jako regulérní pojistná událost a v této návaznosti aby mohlo být a v daném případě také bylo uplatněno právo na výplatu pojistného plnění ve prospěch pojištěné obchodní společnosti. 12. Na podkladě výše uvedené argumentace tak podle státní zástupkyně lze dospět k jedinému logickému závěru, že v daném případě k porušení zásady ne bis in idem nedošlo, neboť čin, pro který byl obviněný v projednávané trestní věci odsouzen, není totožný s činem, pro který byl uznán vinným v rámci přestupkového řízení. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 14. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). 15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 16. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. IV. Důvodnost dovolání 18. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že podstata dovolací argumentace obviněného spočívá v tom, že již byl za projednávaný skutek (dopravní nehodu spojenou s přestupkovým postihem) potrestán a podle zásady ne bis in idem tak je jeho trestní stíhání nepřípustné. 19. Pokud jde o tuto stěžejní dovolací námitku obviněného, v rámci které namítá, že z důvodu překážky věci rozhodnuté bylo jeho trestní stíhání z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. nepřípustné, tedy že byla porušena zásada ne bis in idem , lze nejprve připustit, že takto formulovaná námitka spadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nejedná se však o námitku opodstatněnou, a to z následujících důvodů. 20. K zásadě ne bis in idem , která představuje právo obviněného nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, je nejprve nutno uvést, že okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v ústavních předpisech, v ustanoveních trestního řádu a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. V tomto směru je základní vnitrostátní normou ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku. 21. Z hlediska možného dosahu uplatnění zásady ne bis in idem je rozhodující mj. otázka totožnosti skutku. Právě tu obviněný učinil jádrem své argumentace, v níž dospívá k závěru, že skutek, za který byl postihnut jako za přestupek na úseku silničního provozu, je shodný se skutkem, pro který bylo vedeno trestní stíhání a v němž soudy spatřovaly trestný čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku. 22. Otázkou totožnosti skutku se Nejvyšší soud opakovaně zabýval ve své judikatuře. V tomto ohledu velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016 , publikovaném pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr., odkázal na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolotukhin proti Rusku (rozsudek ze dne 10. 2. 2009, č. 14939/03, § 52), podle kterého čl. 4 Protokolu č. 7 musí být chápán tak, že zakazuje stíhání nebo soudní řízení pro druhý „trestný čin“ (offence/infraction), jestliže je založen na totožných nebo v podstatě stejných skutečnostech (facts/faits). Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě. Podle velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu jde o požadavek konvenující našemu chápání totožnosti skutku, které je také založeno na totožnosti jednání nebo následku z hlediska rozhodných skutkových okolností [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002 ). 23. Skutkem se přitom rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě, rozsudku, usnesení o zastavení trestního stíhání, atd.). Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku, atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. Následkem se tedy rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. ř.) a v tomto smyslu je zachována, existuje-li shoda alespoň buď v jednání obviněného, anebo v následku jednání. Uvedená shoda jednání či následku, jak již bylo řečeno, nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 361/2006 ). 24. Totožnost skutku tak bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722 a 2723, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012 , na které ostatně odkazuje i obviněný). 25. V nyní posuzované trestní věci byl obviněný v trestním řízení uznán vinným skutkem podrobně popsaným již v bodě 3. odůvodnění tohoto usnesení (zjednodušeně řečeno šlo o úmyslné vyvolání pojistné události s cílem zajistit jinému pojistné plnění), ve kterém je spatřováno spáchání pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku. Vedle toho byl obviněný dne 31. 1. 2018 v příkazním řízení potrestán za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to konkrétně za to, že se dne 31. 1. 2018 v blíže specifikovaném místě a čase nevěnoval řízení, čímž porušil povinnost vyplývající z § 4 písm. a), písm. b) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Za to mu byla udělena pokuta ve výši 1 000 Kč. 26. Pro posouzení opodstatněnosti dovolací argumentace obviněného a dále v tomto usnesení rozvedených obecných východisek vztahujících se k objektivní stránce posuzovaného trestného činu považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat i rozhodná ustanovení, která jsou pro posouzení protiprávnosti obou jednání obviněného (a to jak přestupku, tak i posuzované trestné činnosti) zásadní. Z hlediska přestupkového řízení jsou takto zásadní ustanovení § 4 písm. a), § 4 písm. b) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. 27. Podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. 28. Podle § 4 písm. b) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 zákona o silničním provozu a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 zákona o silničním provozu a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. 29. Podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu je řidič kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. 30. V této trestní věci pak byl obviněný stíhán od samého počátku trestního stíhání za přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku. Skutkovou podstatu tohoto přečinu pak podle právních závěrů nižších soudů naplnil tím, že v úmyslu opatřit jinému prospěch vyvolal událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. 31. Obě zjišťovaná jednání obviněného, tak jak jsou výsledkem jednak přestupkového řízení, jednak finalizovaná v rozsudku odvolacího soudu, je nutno dále konfrontovat s již uvedenými teoretickými východisky vztahujícími se k objektivní stránce jednání obviněného. 32. Jak bylo již výše uvedeno, předpokladem totožnosti skutku je alespoň částečná shoda v jednání nebo v následku tohoto jednání. 33. Pokud jde o způsobený následek, je nutno připomenout, že následek jednání spočívá v porušení nebo ohrožení právní normou chráněných hodnot (zájmů, vztahů). Následkem se tedy rozumí porušení individuálního objektu trestného činu (či v tomto případě přestupku) v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku. 34. Objektem citovaných dopravních přestupků je bezpečnost a plynulost silničního provozu. Objektem trestného činu pojistného podvodu je potom cizí majetek, resp. majetkové zájmy pojišťoven (pojistitelů) – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 7 Tdo 996/2007 -I., publikované pod č. 28/2008 Sb. rozh. tr. Je tedy zřejmé, že uvedeným jednáním obviněný z pohledu v úvahu přicházejících právních kvalifikací tohoto jednání způsobil zcela jiné následky – v případě přestupku narušil bezpečnost a plynulost silničního provozu a v případě trestného činu pojistného podvodu neoprávněně zasáhl do vlastnického práva poškozené pojišťovny, která v důsledku jeho podvodného jednání vyplatila pojistné plnění. Vzhledem k takto odlišným následkům je nutné uzavřít, že shoda následků jako jeden z předpokladů totožnosti skutku dána není. 35. Pokud jde o konfrontaci obou posuzovaných protiprávních jednání obviněného, je nutno uznat, že obě jednání, tedy jak to, za které byl obviněný odsouzen v trestním řízení, tak i to, pro které byl postihnut jako za přestupek, se částečně překrývají, neboť jednání obviněného spočívající v porušení příslušných ustanovení zákona o silničním provozu bylo jedním z dílčích prvků protiprávního jednání obviněného, které ve svém souhrnu znamenaly podvodné vyvolání pojistné události. 36. Jak již bylo konstatováno v obecné rovině, závěr, že částečná shoda v jednání způsobuje, že se jedná o totožný skutek, vyžaduje, aby se jednalo o shodu v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. O takovou podstatnou shodu se však v nyní projednávané věci nejednalo, a to právě s ohledem na zcela odlišné předpoklady odpovědnosti za citovaný přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu a za trestný čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku. Tato odlišnost přitom mj. vychází i z výše popsaných zcela odlišných objektů obou deliktů. 37. Zatímco pro naplnění znaků citovaného přestupku bylo v nyní projednávané věci rozhodující to, že se obviněný řádně nevěnoval řízení motorového vozidla, pro naplnění přisouzeného přečinu bylo stěžejní, že obviněný byl jednak veden úmyslem opatřit jinému prospěch, jednak úmyslně vyvolal pojistnou událost (událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění) a jednak způsobil na majetku pojišťovny větší škodu. Je tedy zjevné, že samotné jednání spočívající v porušení dopravních předpisů (nevěnování se řízení), byť s vyvoláním pojistné události souviselo, resp. mu bezprostředně předcházelo, je z hlediska předpokladů trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu pojistného podvodu ve své podstatě a současně z pohledu jím uplatněné dovolací argumentace nepodstatné. Jinými slovy, pro závěr o spáchání trestného činu nebylo rozhodné, že obviněný při řízení vozidla jednal v rozporu se shora citovanými ustanoveními zákona o silničním provozu a nevěnoval se řízení. Pokud tedy jde o jednání obviněného, pak lze uzavřít, že o shodu se v podstatných rysech těchto jednání nejednalo. 38. Pokud jde o obviněným v dovolání citovanou judikaturu, ani ta nemůže na správně vyslovených (právních) závěrech napadeného rozhodnutí ničeho změnit 39. V případě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 921/2015 , je zřejmé, že toto rozhodnutí řeší překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve znění účinném ke dni 1. 6. 2015 pro případ trvajícího trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného jedním či více skutky. Jedná se tedy o zcela jinou situaci, než je posuzována v nyní projednávané věci, kde protiprávní jednání bylo obviněným spácháno jedním skutkem. 40. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 3 Tz 73/2000, vyplývá, že o jeden skutek jde tehdy, jestliže jednání, které je prostředkem ke spáchání trestného činu druhého, je současně součástí jednání, které znamená uskutečňování jednání popsaného ve skutkové podstatě trestného činu druhého. To platí i v případě, kdy jednání, které vyvolalo určitý následek závažný z hlediska trestního práva, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k vyvolání druhého následku nedošlo. V nyní posuzovaném případě se však nejedná o případ jednočinného nestejnorodého souběhu dvou trestných činů v těchto judikátech popisovaný, ale o dva odlišné skutky, naplňující v jednom případě skutkovou podstatu trestného činu a v případě druhém skutkovou podstatu přestupku, neboť se liší jak jednáním (klamavý postup v rámci pojistného vztahu, porušení pravidel silničního provozu) tak i v následku (vylákání pojistného plnění, způsobení dopravní nehody) ke kterým taková jednání v tom či onom případě v odlišné formě zavinění směřovala. 41. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007 , sice řeší v rámci výkladu překážky věci pravomocně rozsouzené otázku, o jaký druh přestupku se v souvisejícím blokovém řízení jednalo, a tím i pochybnost při vymezení skutku, v nyní posuzovaném případě však žádné pochybnosti v tomto směru zjišťovány a ani namítány nejsou, neboť bylo postaveno najisto, jakého přestupku se dovolatel proti pravidlům silničního provozu dopustil a porušením jakých povinností jeho účastníka ve smyslu zákona o silničním provozu jej po stránce skutkové naplnil. 42. Pokud obviněný namítá, že tím, co odděluje jedno jednání od druhého, není zavinění (v případě přestupku nedbalost a v případě trestného činu úmysl), je nutno konstatovat, že z hlediska posuzování totožnosti skutku v zásadě nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Otázka zavinění tedy v nyní projednávané trestní věci není pro posouzení totožnosti skutku rozhodná tak, jak to obviněný ve své dovolací argumentaci tvrdí, zejména pokud obviněným způsobená dopravní nehoda byla pouze dílčím prvkem celého komplexu jednání obviněného směřujícího v konečném důsledku k vytvoření podmínek pro to, aby bylo protiprávně vyplaceno pojistné plnění. Navíc z provedeného dokazování vyplývá, že i samotná dopravní nehoda nebyla způsobena nedbalostním jednáním obviněného, ale naopak jednáním úmyslným. 43. Vzhledem k tomu, že shoda v jednání obviněného byla pouze v nepodstatných okolnostech a že následek těchto jednání nebyl shodný vůbec, o totožný skutek nešlo a jednalo se o dva odlišné skutky. Překážka věci rozhodnuté, která by s ohledem na zásadu ne bis in idem zakládala nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., a bránila tak postihu obviněného za přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, tak dána nebyla. Z důvodu neopodstatněnosti této námitky nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14881/	16.02.2021	28 Cdo 3772/2018	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 69 Co 279/2017, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 4 C 100/2016, co do výroku I., a ve výrocích II. i III.; současně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 4 C 100/2016, ve výrocích I. a III. a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. 3. 2017, č. j. 4 C 100/2016-64, uložil žalované zaplatit žalobci 44.083.680 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 155.103.877 Kč i zbytku příslušenství, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce požadoval zaplacení celkem 199.187.557 Kč s příslušenstvím coby finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce je nositelem restitučního nároku ve smyslu právě citovaného předpisu, na nějž již obdržel částečné plnění v podobě náhradních pozemků. Rozsah dosud neuspokojené části tohoto nároku stanovil soud na základě premisy, že všechny pozemky odňaté právním předchůdcům žalobce měly v době přechodu na stát stavební charakter. Při vyčíslení jejich hodnoty se ovšem soud odchýlil od vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., neboť v duchu recentní judikatury Ústavního soudu pokládal náhradu stanovenou podle tohoto předpisu za nepřiměřeně nízkou. Soud proto vyšel ze současné hodnoty pozemků stanovené na základě vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška), ve znění účinném v době rozhodování soudu. Vycházel-li zákonodárce v rámci tvorby zákona č. 229/1991 Sb. z tehdy účinného cenového předpisu, je logické opřít se při kvantifikaci náhrady, jejíž výše byla oproti textu právní úpravy modifikována s ohledem na změnu hospodářských poměrů, o aktuálně účinnou oceňovací vyhlášku. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 69 Co 279/2017-103, rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním obou účastníků ve výrocích I. i II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil, neboť na rozdíl od obvodního soudu aplikoval § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přiznal žalobci plnou náhradu vynaložených nákladů řízení (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud podrobně citoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16 a na jeho základě uzavřel, že by peněžitá náhrada vypočtená podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. nebyla v posuzované věci (i s ohledem na liknavý přístup žalované k uspokojování restitučního nároku žalobce) přiměřená. Jsou tudíž dány předpoklady pro odchýlení se od právě citovaného oceňovacího předpisu. Požadavek žalobce na přiznání plnění odpovídajícího tržní ceně není opodstatněný, neboť takový postup by nedosahoval rozumné rovnováhy mezi právem žalobce na náhradu a obecným zájmem v podobě ekonomické únosnosti vypořádání historických křivd. Aproboval proto použití vyhlášky č. 441/2013 Sb. (včetně všech „indexů a koeficientů“), a tedy rovněž výši náhrady, k níž soud prvního stupně na základě tohoto předpisu dospěl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Toto rozhodnutí napadla dovoláním v potvrzující části výroku I. (podle obsahu dovolání pouze v té jeho části, jíž byl potvrzen první výrok rozhodnutí obvodního soudu) a ve výrocích II. i III. žalovaná, jež poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž se podle jejího názoru podává, že je při vyčíslování náhrady poskytované oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. zapotřebí vycházet z § 28a tohoto předpisu a že ani výklad vstřícný vůči restituentům nesmí vést k překročení zákonného rámce částečného zmírňování majetkových křivd. Přiznání vyšší náhrady, než umožňuje § 28a zákona č. 229/1991 Sb., tak zakládá odklon od ustálené judikatury dovolací instance. 4. Pakliže Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 dovodil, že finanční náhrada vyplácená v režimu zákona č. 229/1991 Sb. může být podle okolností přiměřeně zvýšena, vytvořil tím celou řadu dosud neřešených otázek: konkrétně jakým způsobem přiměřenost náhrady dosáhnout; zda se má stát základem její kalkulace jiný cenový předpis; zda je třeba k přecenění restitučního nároku přistupovat s ohledem na plynutí času v každém případě, nebo pouze výjimečně tam, kde jsou dány další speciální podmínky; zda tím není založeno nerovné postavení oprávněných osob, které obdržely náhradu dle doslovného výkladu § 28a zákona č. 229/1991 Sb., a těch, jimž by měla náležet náhrada dle cen aktuálních; zda je při vyplácení peněžité náhrady namístě zohledňovat již poskytnutou náhradu naturální představovanou náhradními pozemky; a jaký vliv na stanovení výše náhrady má skutečnost, že byl pozemek vydaný jako náhradní žalobcem převeden na třetí osobu za cenu o řád vyšší. 5. V poměrech aktuální kauzy žalovaná zdůrazňuje, že žalobcem nebyly tvrzeny a prokazovány žádné mimořádné okolnosti, jež by opodstatňovaly navýšení příslušné peněžité náhrady. Údajná přílišná délka uspokojování restitučního nároku žalobce takovou významnou skutečností být nemůže, jelikož sama existence tohoto nároku byla po dobu 10 let právně sporná (soudy se rozcházely v názoru, zda nezanikl podle § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb.) a žalobce se nikdy neúčastnil veřejných nabídek. Soudy rovněž dostatečně nereflektovaly ochotu, s níž žalovaná žalobci poskytla peněžitou náhradu v rozsahu odpovídajícím § 28a zákona č. 229/1991 Sb. 6. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. a ve výrocích II. a III., jakož i rozsudek soudu první instance ve výrocích I. a III. a věc Obvodnímu soudu pro Prahu 3 vrátil k dalšímu řízení. 7. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž reagoval na předloženou dovolací argumentaci, a navrhl, aby Nejvyšší soud dotčený opravný prostředek zamítl. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 3772/2018 -150, řízení o dovolání přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu (výrok I.) s návrhem, aby Ústavní soud zrušil část § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. znějící „stanovené podle § 28a“ (výrok II.), a odložil vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017, č. j. 69 Co 279/2017-103, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2017, č. j. 4 C 100/2016-64, a v akcesorických výrocích II. i III. do právní moci rozhodnutí o dovolání v této věci. 9. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19 , Ústavní soud řečený návrh Nejvyššího soudu zamítl. V odůvodnění svého judikátu vyložil, že setrvává na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Dodal ovšem, že není úkolem Ústavního soudu, aby obecným soudům určoval konkrétní postup, jímž mají dospět k přiměřené výši náhrady. Zdůraznil, že finanční náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Touto myšlenkou vedené určování přiměřené a rozumné výše náhrady je prismatem ústavního pořádku dostatečné pro vyloučení porušování ústavně zaručených práv jednotlivců. Bližší podoba určování výše náhrady závisí na zobecnění specifik jednotlivých případů, k němuž na úrovni běžného zákona není Ústavní soud povolán. Upřesňování obecných zákonných pravidel výkladem, případně vyplňování mezer v zákoně, je na podkladě jednotlivých případů na úrovni obyčejného zákona úlohou obecných soudů. Ústavní soud připomněl, že nosnými částmi odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 i samotného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 , jimiž byl proveden ústavně souladný výklad pro tuto věc relevantních ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázány všechny orgány i osoby, tedy rovněž Státní pozemkový úřad. 10. Nejvyšší soud proto předně v souladu s § 111 odst. 2, větou druhou, o. s. ř. rozhodl o pokračování v dovolacím řízení s ohledem na odpadnutí překážky, pro niž bylo toto řízení přerušeno. 11. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. 12. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolání je přípustné pro dovolatelkou předestřenou otázku, jak stanovit přiměřeně zvýšenou finanční náhradu ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se oprávněné osobě nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek. IV. Důvodnost dovolání 15. V souladu s § 28a zákona č. 229/1991 Sb. platí, že pokud daný předpis nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Judikatura, jejíž trvající relevanci jednomyslně stvrdilo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19 , však dovozuje, že peněžitá náhrada za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 vypočtená v souladu s § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhláškou č. 182/1988 Sb. představuje pouhý základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Náhradní plnění totiž musí být poskytnuto ve výši, jež bude s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16 , bod 48, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018 , nebo jeho usnesení ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1028/2020 ). 16. Dovolací soud zdůrazňuje, že tyto závěry nejsou v rozporu s jeho dřívější judikaturou, na niž dovolatelka odkazuje, neboť v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007 , a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014 , respektive jeho usneseních ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 127/2012 , ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013 , a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015 , byl pouze reprodukován obsah § 28a zákona č. 229/1991 Sb., a to navíc při výkladu problematiky oceňování odňatých nemovitostí nebo poskytování naturální náhrady. Ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. přitom zůstává nadále platnou a účinnou součástí českého právního řádu; v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu nicméně v současnosti – s ohledem na vývoj cenových poměrů ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. – stanoví jen základ finanční náhrady, jenž může být odpovídajícím způsobem zvýšen. Toliko v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015 , byla možnost odchýlení se od cen zjištěných v souladu s § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhláškou č. 182/1988 Sb. při výpočtu peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. výslovně negována; právě toto usnesení však zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 4139/16 . Konečně žalovanou citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4841/2014 , a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016 , v obecné rovině akcentují, že vymezování rozsahu majetkových restitucí náleží demokraticky zvolenému zákonodárci a že není úlohou moci soudní, aby jím stanovený rámec restitučního procesu překračovala. Ani tyto zásady však podle závazného náhledu Ústavního soudu nebrání shora zmiňovanému navýšení peněžité náhrady poskytované dle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 , bod 70). 17. Konkrétní kritéria pro adekvátní zvýšení finanční náhrady za nevydané pozemky však dosud byla vymezována toliko negativně v tom smyslu, že byl reprobován výpočet podle vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška), jenž – v kontextu tehdy řešeného případu – vedl ke stanovení 29krát vyšší náhrady než postup podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3508/2018 a také usnesení téhož soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1029/2020 ). Rozhodovací praxe současně akcentovala, že výše náhrady nemusí odpovídat aktuálním tržním cenám odňatých nemovitostí (srovnej opět nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 , bod 64). 18. Při řešení problematiky přiměřeného zvýšení náhrady vypočtené podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. vychází Nejvyšší soud z premisy, že si nelze vystačit s vágními měřítky rozumnosti a přiměřenosti se zřetelem ke všem okolnostem případu. Stanovení jednoznačného mechanismu zjišťování rozsahu předmětného náhradního plnění je důležité pro soudní praxi, která v tomto směru vykazuje znaky neakceptovatelné divergence, ale je ještě významnější pro postup Státního pozemkového úřadu, jemuž vyplácení peněžních náhrad náleží primárně, a jenž by tak měl být zásadně schopen restituční nároky uspokojovat bez nutnosti vedení soudního řízení. Představa, že by tento orgán prováděl v každé jednotlivé věci posouzení skutkových specifik případu a následně by uplatněním volné úvahy stanovil konkrétní částku v širokém intervalu mezi cenou podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. a aktuální tržní hodnotou odňatých statků, se (nehledě na vázanost tohoto úřadu nosnými důvody judikátů Ústavního soudu) jeví jednak zcela iluzorní a jednak nežádoucí z hlediska konzistence a předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci. 19. Dovolací soud proto dospívá k závěru, že je zapotřebí vytvořit postup, jehož v podstatě mechanickou aplikací bude možné vyčíslit zvýšenou náhradu ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., která bude v obecné rovině pokládána za přiměřenou a bude dále navyšována, či naopak snižována toliko ve výjimečných případech. Za tím účelem je nezbytné stanovit koeficient, jímž budou s ohledem na změny tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., násobeny ceny nemovitostí vyplývající z vyhlášky č. 182/1988 Sb. Jeví se racionální, aby tento koeficient odrážel míru inflace, a vyrovnával tudíž ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. do současnosti. Vynásobení náhrad stanovených podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. takovým koeficientem zajistí, že se oprávněným osobám dostane peněžitého plnění, jímž budou moci své potřeby uspokojit v obdobné míře, jako kdyby obdržely v roce 1991 kompenzaci odpovídající v souladu s § 28a zákona č. 229/1991 Sb. vyhlášce č. 182/1988 Sb. Takto kvantifikované náhradní plnění bude zároveň alespoň částečně reflektovat zákonodárcem (v § 28a zákona č. 229/1991 Sb.) projevenou vůli ohledně míry, v níž mají být historické majetkové křivdy při poskytování peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. zmírněny. 20. Nejvyšší soud vycházel z Českým statistickým úřadem publikovaných údajů o meziročních mírách inflace v České republice v letech 1991 až 2021 ( https://www.czso.cz/documents/10180/123502879/32018120_0304.pdf/ ), jež pokládal za obecně známé skutečnosti (§ 121 o. s. ř.), a následujícím postupem odvodil vztah pro výpočet kumulované míry inflace za sledované období („x n “ označuje cenu zboží v roce „n“, „i n “ značí procentní míru inflace v roce „n“ a „i cum “ vyjadřuje kumulovanou procentní míru inflace mezi lety 1991 a 2021): 21. Aplikací posledně zmíněné operace na data Českého statistického úřadu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že kumulovaná míra inflace mezi lety 1991 a 2021, tj. od počátku roku 1991 do konce roku 2020, činila 439 %. Z toho vyplývá, že koeficientu pro násobení cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. by v roce 2021 bylo namístě přiřadit hodnotu 5,39. V rámci obecného principu vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016 , uveřejněný pod č. 39/2018 Sb. rozh. obč., či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 , bod 12, a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13 , bod 36), jakož i snahy o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let, v nichž lze očekávat pokračování inflačního vývoje, nicméně dovolací soud dotčenému koeficientu přiřadil hodnotu nejblíže následujícího celého čísla, tj. čísla 6 (pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis Nejvyšší soud rovněž zjišťoval kumulativní míru inflace od počátku roku 1991, přestože zákon č. 229/1991 Sb. nabyl účinnosti až v průběhu tohoto roku). Za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. lze tedy v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). 22. Toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru. 23. Pro účely nyní posuzované kauzy z uvedeného tudíž vyplývá, že dovolatelkou akcentovaná absence mimořádných okolností nevylučuje zvýšení žalobcem požadované finanční náhrady shora popsaným způsobem. Posouzení, zda žalovanou předestřené skutečnosti zakládají důvod k výjimečné modifikaci zvýšené hodnoty finanční náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ponechává Nejvyšší soud na uvážení soudů nižších stupňů v dalším řízení. 24. K argumentaci nerovností oprávněných osob, z nichž některé již obdržely náhradu podle doslovného výkladu § 28a zákona č. 229/1991 Sb., odkazuje dovolací soud na (nosné, a tedy podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné) úvahy Ústavního soudu vyslovené v bodě 79 nálezu Pl. ÚS 21/19 , dle nichž zmírňování majetkových křivd trvá již 30 let na základě ne vždy zcela vhodné právní úpravy, a v praxi proto nelze plně očekávat, že rozhodnutí o přiznání restitučních nároků budou v každém případě naprosto přesně odpovídat abstraktní zásadě rovnosti, jejíž porušení je obecně závažným ústavněprávním nedostatkem. I vzhledem ke složitosti a časové náročnosti zákonodárného procesu, zvláště v citlivých restitučních otázkách, nelze očekávat, že oprávněným osobám budou přiznány naprosto stejně adekvátní náhrady v roce 1991 i v roce 2021. 25. Akcentuje-li dovolatelka skutečnost, že byla křivda způsobená právním předchůdcům žalobce zčásti odčiněna převodem odpovídajících náhradních pozemků, je třeba podotknout, že tento fakt soudy nižších stupňů do svých úvah promítly a přiznanou peněžitou náhradu ponížily o cenu nemovitostí, jež byly takto žalobci vydány. V naznačeném směru tedy nelze odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně vytknout žádné pochybení. Cena, za niž žalobce vydané nemovitosti následně odprodal, je pro účely předmětného řízení irelevantní, neboť náhradní pozemky převáděné podle zákona č. 229/1991 Sb. se záměrně ohodnocují podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti daného předpisu (ke smyslu této fixace cenové hladiny viz blíže rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017 , ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019 , a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020 ). 26. Jelikož nicméně způsob, jakým Městský soud v Praze vyčíslil peněžitou náhradu ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neodpovídá výkladu podanému nyní Nejvyšším soudem, nezbylo než konstatovat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a přikročit ke zrušení napadeného rozsudku potud, pokud bylo jeho výrokem I. potvrzeno částečné vyhovění předmětné žalobě, a v akcesorických výrocích II. i III. o nákladech řízení. Dovolací soud současně zrušil též rozsudek soudu prvního stupně, jenž se opírá o stejné právně-kvalifikační úvahy, ve výroku I. i nákladovém výroku III. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 27. Soudy nižších stupňů jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14878/	11.02.2021	25 Cdo 801/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 22 Co 172/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 7 C 325/2016-117, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal omluvy a zaplacení 400.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 17. 4. 2016 v rámci označeného publicistického pořadu odvysílala reportáž na téma „poctivost českého národa“, ve které obsluha restaurace úmyslně vracela hostům o 100 Kč navíc, s cílem poukázat, že ne každý tento obnos poctivě vrátí. V reportáži mimo jiné figuroval i žalobce, který byl nejprve od jiného stolu kamerou tajně natočen, jak si vrácené peníze dává do peněženky, a následně byl konfrontován reportérem, jemuž stokorunu vrátil. Tento záznam byl nejprve doprovázen komentářem reportéra „Lehce nabytou stovku raději rychle schoval do peněženky.” a následně „No to to trvalo, než jsem stovku doslova vymámil, číšník už kasíruje tamtu vietnamskou dvojici…” Soud věc po právní stránce posoudil jako použití obrazového záznamu zachycujícího žalobce s jeho svolením v souladu s § 85 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.”), neboť k odvysílání pasáže, o jejímž natáčení žalobce věděl, dal konkludentní souhlas vůči štábu televize, který se mu představil a sdělil důvod natáčení. Skrytá část natáčení neumožňovala rozpoznání zachycené osoby, neboť byl rozostřen obličej, tudíž nemohlo dojít k zásahu, který by zakládal nárok na omluvu a peněžitou náhradu. Komentáře redaktora k počínání žalobce sice soud označil za nevhodné, ale nikoliv za protiprávní zásah do osobnostních práv. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 22 Co 172/2019-154, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby žalobci doručila konkretizovanou písemnou omluvu a zaplatila mu 100.000 Kč, potvrdil jej ve zbývající části výroku, kterým byla žaloba na peněžité plnění zamítnuta, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování účastnickým výslechem žalobce a zopakování důkazů nahrávkami pořadu i upoutávek na něj, dovodil odvolací soud, že žalobce nedal souhlas (ani konkludentní) se zachycením své podoby a s jejím šířením, neboť o záznamu natáčeném od vedlejšího stolu nevěděl. O později nahrávaném rozhovoru žalobce sice věděl, ale nebyl mu znám kontext, v jakém bude záznam následně publikován, totiž že ho přiřadí ke skupině nepoctivých zákazníků, kteří si nechali peníze, které od obsluhy dostali navíc. Vedle toho, že žalovaná šířila záznam bez souhlasu žalobce, zasáhla do jeho cti tím, že jej zahrnula mezi nepoctivé zákazníky, což bylo doprovázeno urážlivými komentáři reportéra, aniž bylo zohledněno, že žalobce se mohl při přijetí peněz pouze přehlédnout (to ostatně žalovaná učinila nesporným). Žalobce byl tedy veřejně kritizován pro nepoctivost bez reálného základu a byl identifikovatelný, neboť v celém pořadu se objevily nejméně dva předěly, v nichž byl při vkládání peněz do peněženky zobrazen bez rozostření obličeje. Vzhledem k okolnostem případu a sledovanosti pořadu náleží žalobci kromě omluvy i peněžitá náhrada, jejíž výše odpovídá též tomu, že žalobce nebyl v reportáži jmenován a že osoby z jeho okolí nevyvodily z reportáže negativní závěry. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o protiprávnosti zásahu tvrzením, že reportáž byla nadsázkou, kterou nelze brát zcela vážně. Kromě toho žalobce se šířením své podoby v reportáži konkludentně souhlasil (§ 85 odst. 2 o. z.) při rozhovoru s redaktorem. Odvolací soud dále nevzal v potaz, že dovolatelka v reportáži učinila hodnotový soud, jehož pravdivost nelze dokazovat, ale je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem kritiky, tudíž zda cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. K formě náhrady dovolatelka upozorňuje, že peněžité plnění má subsidiární povahu k jiným způsobům poskytnutí zadostiučinění. Východiskem, o které se zde odvolací soud opřel, přitom nebyla objektivně vnímatelná újma, ale nesprávně převzaté subjektivní vnímání újmy žalobcem. Konečně dovolatelka uvádí, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud vyslechl žalobce, aniž by uvedl, k jakým skutečnostem je třeba tento výslech nutno provést, a dále, že vzal veškerá tvrzení žalobce za pravdivá. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba na zaslání písemné omluvy a na peněžitou náhradu se zamítá, a žalobce je povinen žalované nahradit náklady řízení. III. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., k řešení otázky svolení k rozšiřování podoby člověka a přiměřené náhrady za zásah do osobnostních práv tímto způsobem. IV. Důvodnost dovolání 5. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 6. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. 7. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. 8. Podle § 84 o. z. zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. 9. Podle § 85 odst. 1 o. z. rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením. Podle odst. 2 téhož ustanovení svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířeno, platí, že svoluje i k jeho rozmnožování a rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat. 10. Občanský zákoník nijak nedefinuje podobu člověka, která je citovanými ustanoveními chráněna před neoprávněným zachycením a rozšiřováním. Lze proto vyjít například z definice podávané v právnické literatuře, že tento pojem zahrnuje vše, jak se člověk vzhledově vyjevuje okolí navenek. Přitom se nejedná pouze o podobu obličeje člověka, nýbrž o jakoukoli součást vzhledu jeho tělesné stránky, zejména příznačných osobních rysů [Tůma, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 502.]. Nutnou podmínkou pro uplatnění práva na ochranu podoby je, že osoba je na základě zobrazení identifikovatelná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 936/2005 , publikovaný pod C 3800 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Ztotožnění osoby nemusí přitom spočívat jen ve vlastním zobrazení; i když nelze zobrazenou osobu bezpečně určit z podobizny nebo zvukově obrazového snímku, půjde přesto o zobrazení podoby konkrétní osoby, jestliže její identita vyplývá z uvedení jména nebo eventuálně z jiných souvislostí, za nichž k použití snímku došlo (s odkazem na zahraniční judikaturu viz Knap, K., Švestka, J. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a. s., 2004, s. 293). 11. V posuzovaném případě bylo zjištěno (dovolací soud není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění nalézacích soudů, dovolatelka ostatně tyto závěry v dovolání nenapadá), že v první části reportáže zachycující počínání žalobce po převzetí nesprávné částky od číšníka byl sice žalobcův obličej rozostřen, ovšem v průběhu celého pořadu, jehož byla reportáž součástí, byl v tzv. upoutávacích předělech dvakrát použit záběr bez rozostření. Kromě toho i v záznamu rozhovoru s reportérem již byl zcela viditelný žalobcův obličej, což v návaznosti na předchozí záznam potvrdilo identitu snímané osoby. Z toho je zřejmé, že tímto způsobem byla totožnost žalobce zjistitelná a že dovolatelka disponovala obrazovým záznamem zachycujícím jeho podobu. 12. Obecně platí, že podobu člověka je možné zachytit pouze s jeho souhlasem. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že občanský zákoník nově výslovně stanoví právo člověka na ochranu před neoprávněným zachycením a použitím jeho podoby, ačkoliv podoba člověka byla za součást osobnosti považována judikaturou a právní teorií již za předešlé právní úpravy. Obsahem práva na podobu je užívací a dispoziční právo subjektu ve vztahu k zachycení jeho podoby. V pozitivním smyslu toto právo zahrnuje oprávnění zachytit svou podobu, resp. udělovat jiným svolení k jejímu zachycení. V negativním smyslu toto právo zahrnuje oprávnění bránit se proti neoprávněnému zachycení podoby ze strany jiného subjektu. Své právo oprávněný realizuje především dispozičním právním jednáním, jímž uděluje svolení k zachycení podoby. Dřívější judikatura dospěla k závěru, že je třeba pečlivě zkoumat rozsah svolení v tom smyslu, že z případného souhlasu se zachycením podoby ještě nelze bez dalšího současně usuzovat, že tím bylo dáno i svolení k dalšímu použití podobizny (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2304/99 , publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2003, s. 80). Nynější úprava zakládá v § 85 odst. 2 o. z. nevyvratitelnou domněnku souhlasu k rozmnožování a rozšiřování podoby člověka obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, pokud svolil k zachycení podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířena. Pokud tak osoba učiní, vylučuje její svolení neoprávněnost zásahu spočívajícího v rozmnožování a šíření podoby. Při zkoumání toho, zda a jaký způsob šíření podoby mohla vzhledem k okolnostem zachycená osoba předpokládat, je třeba vycházet především z kritéria osoby průměrného rozumu, jak má na mysli § 4 odst. 1 o. z. Konkrétní okolnosti je třeba zkoumat ex ante , tedy tak, jak existovaly v situaci, kdy osoba poskytovala souhlas se zachycením své podoby. Obecně se tedy v § 85 odst. 2 o. z. jedná o rozšiřování podoby takovým způsobem a v takovém rozsahu (dalšími aspekty mohou být např. místo, čas nebo forma), které mohla za daných podmínek předpokládat osoba průměrných vlastností. Vzhledem k výjimečné povaze této zákonné domněnky se zde uplatní pravidlo spíše restriktivního výkladu (srov. Tůma, P. citované dílo, s. 506.). 13. Navíc i ve vztahu k takto presumovanému svolení se šířením podoby se uplatní dřívější závěr judikatury, že při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať k nim dochází na základě zákonných licencí, svolení či jiného oprávnění, musí být zachovány dvě základní podmínky: použít je lze vždy jen přiměřeným způsobem a nesmí se tak stát v rozporu s osobnostními zájmy oprávněného, jež je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné (§ 90 o. z.). Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně samo o sobě přípustné, neoprávněným ve smyslu § 82 o. z. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence. Souhlas zachycené osoby se nevyžaduje při využití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (tzv. licence výkonu a ochrany práv podle § 88 odst. 1 o. z.), nebo na základě zákona k úřednímu účelu a v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (úřední licence a licence veřejných záležitostí podle § 88 odst. 2 o. z.) a konečně přiměřeným způsobem též k vědeckému, nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní a obdobné zpravodajství (licence vědecká, umělecká a zpravodajská podle § 89 o. z.), jestliže těmto privilegovaným účelům vyhovuje i svým ztvárněním. Užití samo o sobě přípustné však přesto může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, například vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popřípadě do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 42/2011 , Soubor C 12074). Ani zákonem připuštěný důvod zásahu tedy nesmí být využit způsobem, který je nepřiměřený a dotýká se oprávněných zájmů člověka. 14. V projednávané věci ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce dal souhlas se zachycením své podoby při pořizování rozhovoru s reportérem. K zachycení podoby a šíření záběrů pořízených předtím od jiného stolu skrytou kamerou žalobce souhlas dát z logiky věci ani nemohl, protože o jejich existenci nejprve nevěděl. Nebylo-li doloženo, že žalobce byl redaktorem informován, k jakému přesně účelu a v jakých souvislostech budou předchozí záběry použity, je správný závěr odvolacího soudu, že žalobce svolil se zachycením své podoby pouze u druhého pořízeného záznamu. K tomu lze doplnit, že nevyvratitelná domněnka svolení se šířením záznamu (§ 85 odst. 2 o. z.) se v případech televizních reportáží uplatní tam, kde došlo k použití záznamu obvyklým způsobem, přičemž zachycená osoba může zpravidla vzhledem k okolnostem předvídat následné šíření své podoby, neboť je obecným a pochopitelným pravidlem, že reportáž bývá natáčena právě za účelem odvysílání v televizi či jiném médiu. Nicméně právě vzhledem k souvislostem, za jakých byl zvukově obrazový záznam zachycující žalobce publikován, a ke komentáři, který k němu byl připojen, nelze šíření jeho podoby považovat za učiněné přiměřeným způsobem. Odsouhlasený druhý záznam byl totiž publikován jako díl reportáže, která podle skutkových zjištění vyznívala značně tendenčně (dehonestovala žalobce) a opírala se přitom o první záznam, k němuž svolení dáno nebylo. Není tedy opodstatněná dovolací námitka, že žalovaná šířila podobu žalobce s jeho svolením. Dovolatelka netvrdí, že by se její oprávnění k šíření podoby žalobce opíralo o některou ze zákonných licencí. Dovolací soud tedy nemá důvod k výkladu ustanovení § 88 a 89 o. z. a k přezkumu napadeného rozhodnutí z těchto hledisek, a to i s přihlédnutím k tomu, že krátká publicistická sonda vycházející z uměle navozené situace při placení útraty v restauraci za účasti nepříliš reprezentativního vzorku respondentů stěží naplňuje vědeckou, uměleckou či zpravodajskou licenci. 15. Neoprávněné šíření podoby automaticky neznamená, že tím také došlo k zásahu do jiných dílčích osobnostních práv dotčené osoby, jako je například čest a důstojnost. Otázku případného dotčení takových jednotlivých dílčích práv je třeba u každého z nich posuzovat samostatně (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2304/99 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1873/2006 , Soubor C 5097). V uvedeném případě je nepochybné, že publikací zvukově obrazového záznamu bylo zasaženo do žalobcovy cti, neboť byl v reportáži líčen jako jeden z nepoctivých zákazníků, a to posměšným komentářem k nakládání s vrácenými penězi i k vydání neoprávněně nabyté stokoruny. Nic na tomto závěru nemění ani námitky žalované, že o zásah do tohoto osobnostního práva se nejedná, protože šlo o nadsázku, případně o oprávněnou kritiku. U hodnotového úsudku nelze sice dokazovat jeho pravdivost, pravdivý však musí být jeho podklad, tedy kritika musí vyvozovat odpovídající hodnotící závěry z podložených východisek. Nejsou-li pravdivé předpoklady, ze kterých se vychází, případně je-li sám hodnotící úsudek difamující, nelze považovat kritiku za přípustnou. Kritika se musí vyvarovat všeobecných soudů, které nejsou opřeny o potřebné konkrétní skutečnosti, a nemůže sledovat cíl pomluvy, zostouzení, urážky, příp. skandalizace určité fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004 , Soubor 3507). Ostatně v tomto směru i Evropský soud pro lidská práva dovozuje, že zkreslení skutečnosti, není-li provedeno v dobré víře, může překročit meze přijatelné kritiky; pravdivé tvrzení lze zveličit doplňujícími poznámkami, hodnotovými soudy, domněnkami či dokonce narážkami, které mohou vytvořit mylný dojem v očích veřejnosti (např. rozhodnutí ze dne 2. 2. 2012 ve věci Růžový panter o. s. proti České republice, stížnost č. 20240/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 2594/07 ). 16. V nyní posuzované věci odvolací soud správně a výstižně vyložil, že právě doprovodné komentáře v reportáži a vlastně i v průběhu dalších částí celého pořadu byly zavádějící až urážlivé a vykreslily žalobce v negativním světle jako nepoctivého zákazníka a příklad jednoho z nepoctivých Čechů, kteří si nechají neoprávněně získané peníze, zvláště pak v kontrastu s následující scénou, ukazující že jiné sledované osoby stokorunu okamžitě bez vyzvání vrátily. Tyto výroky je totiž nutné hodnotit v rámci celé reportáže, případně i pořadu, jehož byla součástí, nikoliv samostatně vytržené z kontextu (nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 ). Zároveň nelze říci, že by obsah prvního záznamu pro takovou kritiku tvořil adekvátní podklad, jestliže nebylo vyloučeno, že žalobce peníze přijal vlastně omylem, z důvodu nesoustředění či roztržitosti, aniž je přepočítal. Takovou možnost ostatně připustila i dovolatelka, přesto výsledkem její reportážní činnosti bylo zkreslení dojmu plynoucího ze záznamu tak, že žalobcovo jednání působilo jako nepoctivé, byť tomu tak nemuselo být. Pak ovšem nelze uvažovat ani o přípustné nadsázce, kterou jinak soudní judikatura připouští (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 , a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku, stížnost č. 15974/90, nebo Oberschlick proti Rakousku, stížnost č. 20834/92). 17. Popsané okolnosti vzniku a vyznění pořadu podporují rovněž správnost závěrů odvolacího soudu o opodstatněnosti peněžité náhrady, neboť pouhá omluva není dostatečným prostředkem k nápravě újmy vyvolané kombinací zásahu do práva na ochranu podoby člověka a zásahu do cti žalobce. Není případná výtka, že odvolací soud nevycházel z právní premisy objektivně vnímané újmy a že nesprávně akcentoval pouze subjektivní vnímání vlastní cti ze strany žalobce. O tom, že takto nepostupoval, svědčí argumentace odvolacího soudu, který nepřijal část žalobních tvrzení o negativních dopadech na nahlížení žalobce ze strany osob v jeho okolí a přihlédl i k důležité okolnosti, že žalobce nebyl v reportáži označen jménem. Z ničeho nevyplývá, že by odvolací soud odhlédl od objektivního principu založeného na úvaze, zda by se takto cítil dotčeným na cti každý, kdo by se nacházel na místě žalobce. Naopak lze s ním souhlasit, že jednání bylo objektivně způsobilé zasáhnout nejen do cti žalobce, nýbrž že stejně tak by odvysílání uvedené reportáže považovala za zásah do své cti jakákoliv jiná srovnatelná osoba. Dalším objektivním kritériem, které vzal odvolací soud v potaz, byla sledovanost pořadu na celostátní televizní stanici. Tím odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč v uvedeném případě nestačí pouze morální zadostiučinění a je třeba poskytnout zadostiučinění v penězích, a respektoval tak subsidiární funkci peněžité náhrady. Ani při řešení této otázky tedy nepochybil. 18. Dovolatelka pak ke stanovené výši náhrady neformuluje konkrétní výhrady, lze proto poukázat na standardní pravidlo, že určení částky přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum jeho úvah úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií rozhodných pro přiznání spravedlivého zadostiučinění, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci těchto podmínek a kritérií na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 523/2012 , a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013 ). Srovnání s případem řešeným pod sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 (přiznáno 150.000 Kč za neoprávněné nařčení známé osobnosti z tzv. kořistění na holocaustu v tisku) není přiléhavé, neboť šlo o odlišnou formu zásahu i jeho okolnosti. Při vázanosti dovolacího soudu vymezením dovolacího důvodu (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu) nemá Nejvyšší soud v této věci prostor k přezkumu závěru odvolacího soudu o výši přiznané náhrady. 19. Dovolací soud konečně neshledal, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s účastnickým výslechem žalobce, jak uvádí žalovaná. Výhrady k okruhu skutečností zjištěných z tohoto důkazu, napadají ve výsledku správnost skutkových zjištění, kterou není dovolací soud oprávněn podle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. přezkoumávat. Tyto dovolací námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu tedy nepředstavují způsobilý dovolací důvod. 20. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14880/	10.02.2021	26 Cdo 1811/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 70 Co 221/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se původně žalobou došlou soudu dne 30. 1. 2012 domáhala nahrazení projevu vůle 1., 2., 3. a 4. žalovaného tak, že uzavírají dohody o změně prohlášení vlastníka budovy č. p. 1 na pozemku p. č. 2 a pozemku p. č. 3 v k. ú. S., obec P. (dále též jen „předmětný dům“), o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o narovnání a změně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku, jež byly součástí žaloby. V průběhu řízení žalobu změnila a nově se proti žalovaným 1. – 7. a C. d. V. (vůči němuž bylo řízení posléze pravomocně zastaveno) domáhala, aby vady prohlášení vlastníka o vymezení jednotek předmětného domu, obsaženého ve smlouvě o výstavbě ze dne 8. 2. 2006, byly odstraněny způsobem specifikovaným v žalobě, neboť v něm byla chybně vymezena jednotka č. 4, a to výměrou 85,4 m2 namísto správné výměry 107,4 m2, čímž došlo také k nesprávnému určení spoluvlastnických podílů všech vlastníků jednotek. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 40 C 7/2012-443, I. výrokem žalobě vyhověl, II. výrokem nahradil přílohu 4 uvedeného prohlášení vlastníka, obsahující zobrazení schémat podlaží předmětného domu přílohou 4, jež je nedílnou součástí rozsudku a rozhodl, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení vůči žalovaným nepřiznává. 3. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vlastníkem bytových jednotek č. 4, 5. a 6. a nebytové jednotky 7, je hlavní město Praha, žalobkyni (městské části Praha 1) byla svěřena jejich správa, žalovaní jsou vlastníky bytových jednotek č. 8 (1. a 2. žalovaný), č. 9 (3. a 4. žalovaný), č. 10 (5. a 6. žalovaný) a č. 11 (7. žalovaná), včetně odpovídajících spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku a všechny jednotky se nacházejí v předmětném domě. Jednotky v předmětném domě, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku, byly vymezeny smlouvou o výstavbě ze dne 8. 2. 2006, mající náležitosti prohlášení vlastníka (dále jen „Prohlášení“). U bytové jednotky č. 4, která byla stavebně upravována na mezonetový byt a před uzavřením smlouvy o výstavbě byla rozšířena o komoru v půdním prostoru, je nesprávně uvedena výměra 85,4 m2, ačkoliv její výměra činí 107,4 m2. Nesprávná výměra této jednotky se projevila i v nesprávném určení spoluvlastnických podílů všech vlastníků bytových jednotek na společných částech předmětného domu. Vady nebyly odstraněny společným prohlášením podle § 1168 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť žalovaní s opravou Prohlášení nesouhlasili, a protože žalobkyně má právní zájem na jejich odstranění (z pozice vlastníka bytové jednotky), odstranil tyto vady Prohlášení podle § 1168 odst. 1 věta druhá o. z. 4. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 9. 2019, č. j. 70 Co 221/2019-590, rozsudek soudu prvního stupně v I. a II. výroku změnil tak, že žalobu zamítl, uložil žalobkyni povinnost zaplatit 1. – 6. žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů a ve vztahu k 7. žalované rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 5. Po doplnění dokazování výpisem z katastru nemovitostí dospěl k závěru, že se řízení neúčastní vlastníci všech jednotek v předmětném domě, a žaloba proto nemůže být úspěšná pro nedostatek věcné legitimace na straně žalovaných i žalobkyně. Rozsudkem, jímž se odstraňuje vada prohlášení vlastníka spočívající ve změně vymezení bytové jednotky, dochází ke změně spoluvlastnických podílů vlastníků všech jednotek, jde tedy o rozhodnutí, jímž se zasahuje do práv a povinností všech vlastníků jednotek. Všichni vlastníci jednotek proto musí být účastníky řízení, a to v postavení „solidárních“ společníků ve smyslu § 91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), jen tak pro ně může být výrok rozsudku závazný (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Prohlášení vlastníka se opravuje jako celek, není proto rozhodné, zda někteří vlastníci dříve uzavřeli dohody. Měl za to, že u žalobkyně, která není vlastníkem žádné jednotky v předmětném domě a je jen pověřena správou jednotky, jejímž vlastníkem je hlavní město Praha, nelze dovodit její právní zájem na odstranění vad prohlášení vlastníka ve smyslu § 1168 o. z., „v pozici (pouhého) správce by rozhodnutím soudu o opravě prohlášení vlastníka ve svém právním postavení dotčena nebyla“, a proto postrádá aktivní věcnou legitimaci. Obiter dictum konstatoval, že navrhovaná oprava Prohlášení vlastníka je v textové části v rozporu s obrazovou přílohou [podle vymezení v textu je jednotka č. 13 situována v 6. nadzemním podlaží, podle obrazové přílohy (jakož i provedeného dokazování) v 6. a částečně v 7. nadzemním podlaží (kde se má nacházet komora, o kterou byla jednotka rozšířena)], a zpochybnil také skutkový závěr soudu prvního stupně, že bytová jednotka č. 860/13 byla rozšířena dříve, než bylo učiněno Prohlášení. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že judikatura Nejvyššího soudu doposud neřešila otázku okruhu účastníků řízení podle § 1168 o. z. a že při řešení otázky její aktivní věcné legitimace se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, stejně jako při řešení otázky tzv. poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. Namítala, že její aktivní věcná legitimace vyplývá ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze a ze Statutu hlavního města Prahy, z nichž je zřejmé, co je svěřeno do správy městským částem a jak tyto mohou se svěřeným majetkem nakládat a že (není-li stanoveno jinak) vykonávají všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu (odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2511/2006 ). Žaloba podle § 1168 o. z. není „klasickým výkonem vlastnického práva“, jedná se o žalobu, kterou chrání své právo na nakládání (hospodaření) se svěřeným majetkem. Rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že ji neseznámil se svým odlišným právním názorem na okruh účastníků (který soud prvního stupně považoval za dostatečný), nevyzval ji k nápravě (nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1473/11 ), nesplnil tak poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. Neměla tak možnost řádně hájit svá práva včetně případné dispozice s žalobou a rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro ni překvapivé (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012 , nález Ústavního soudu ze 4. 4. 2013, I. ÚS 3271/12 ). Měla za to, že řízení se nemusí účastnit všichni vlastníci jednotek, jde o samostatné společenství, bylo by nelogické, aby byli nuceni účastnit se řízení i ti vlastníci, kteří s opravou vad Prohlášení souhlasí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Ve (společném) vyjádření k dovolání 1. žalovaný, 2. a 6. žalovaná uvedli, že není splněna subjektivní podmínka přípustnosti dovolání (žalobkyni, jež není vlastnicí žádné jednotky v předmětném domě, nemohla napadeným rozsudkem vzniknout žádná újma), zpochybnili plnou moc zástupkyně žalobkyně, vyvraceli dovolací námitky zejména ve vztahu k otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně a navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto. Žalovaný č. 3. a žalovaná č. 4. se ve (společném) vyjádření k dovolání zcela ztotožnili s napadeným rozsudkem a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 8. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázka okruhu účastníků v řízení o žalobě na odstranění vad prohlášení vlastníka podle § 1168 o. z. nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena; není však důvodné. IV. Důvodnost dovolání 9. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatelka uplatnila námitkou, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť jí odvolací soud neseznámil se svým právním názorem na okruh účastníků a neposkytl jí v tomto směru poučení. Vytýkanou vadou však rozhodnutí netrpí. Poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalující či žalované, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 5 o. s. ř., ani ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99 , uveřejněné pod číslem 37/2003 Sb. rozh. obč., usnesení téhož soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4061/2018; 21 Cdo 4062/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95 ). Odvolací soud měl sice účastníky seznámit se svým odlišným právním názorem ohledně věcné legitimace, aby se k němu mohli vyjádřit, toto pochybení však nepředstavuje vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v rámci odvolacího řízení již nebylo s ohledem na ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. možné nedostatek věcné legitimace odstranit. 10. Nárok žalobkyně na odstranění vad Prohlášení (učiněného podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném, do 31. 12. 2013) posoudil Nejvyšší soud (shodně jako soud prvního stupně a odvolací soud) podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, zejména podle ustanovení § 1168 o. z. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015 uveřejněný pod č. 131/2016 časopisu Soudní judikatura, a rozsudek ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016 uveřejněný pod č. 43/2018 časopisu Soudní judikatura (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17 )]. 11. Rozdělil-li vlastník domu své právo k domu (a pozemku) na vlastnické právo k jednotkám (§ 1166 o. z.), jednotky již byly (podle tohoto prohlášení) zapsány do katastru nemovitostí a vlastnické právo k nim nabyly další osoby, nelze podle § 1167 o. z. toto prohlášení (i kdyby mělo vady) prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo dalších osob k jednotkám nevzniklo; není přitom významné, zda prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před účinností občanského zákoníku (tedy před 1. 1. 2014) nebo až po ní (viz výše citované rozsudky Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 34/2015 , sp. zn. 26 Cdo 2323/2016 ). Případné nepřesnosti či nesprávnosti prohlášení lze však odstranit postupem podle § 1168 o. z. 12. Podle ustanovení § 1168 odst. 1 o. z. vymezuje-li prohlášení jednotku neurčitým nebo nesprávným způsobem a neodstraní-li je původce prohlášení bez zbytečného odkladu poté, co ho na vadu upozornila osoba, která na tom má právní zájem, mohou vadu odstranit vlastníci dotčených jednotek společným prohlášením. Nedojde-li k tomu, rozhodne o odstranění vady soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem. 13. Vady prohlášení by tedy měl podle úpravy v § 1168 o. z. odstranit původce prohlášení, a to bez zbytečného odkladu poté, co sám nebo po upozornění další osoby („která na tom má právní zájem“) tyto vady zjistil. Jestliže vady prohlášení neodstraní původce prohlášení, mohou vadu odstranit vlastníci dotčených jednotek společným prohlášením. Jen pro úplnost je třeba uvést, že i když z ustanovení § 1168 o. z. vyplývá, že primárně by měl vady odstranit původce prohlášení, je zjevné, že není-li již ten, kdo rozdělil své právo k domu na vlastnické právo k jednotkám (tzv. „původce prohlášení“), vlastníkem všech jednotek v domě, nemůže sám vady – bez souhlasu dalších vlastníků jednotek – opravit (ke stejným závěrů dospěla i literatura – srovnej např. Novotný, M., Horák, T., Holejšovský, J., Oehm, J., Bytové spoluvlastnictví a bytová družstva. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 59). Jakýkoliv zásah do prohlášení totiž představuje zásah do vlastnických či spoluvlastnických práv vlastníků jednotek, není proto myslitelné, aby se tak stalo bez souhlasu dotčeného vlastníka jednotky. 14. Z ustanovení § 1168 (odst. 1 věta druhá) o. z. je taky zřejmé, že neopraví-li původce prohlášení nepřesnosti či nesprávnosti v prohlášení sám a na opravě prohlášení se nedohodnou ani vlastníci všech dotčených jednotek, může vady opravit soud, a to na návrh „osoby, která na tom má právní zájem“. 15. Takovou osobou je nepochybně vlastník dotčené jednotky, tedy jednotky, jíž se bezprostředně dotýká nepřesnost či nesprávnost prohlášení. Může to však být i vlastník jednotky, která vadou přímo zasažena není, neboť nepochybně všichni vlastníci jednotek v domě mají zájem na tom, aby prohlášení, které se dotýká jejich vlastnických a spoluvlastnických práv a kterým byl „jejich“ dům rozdělen na jednotky, bylo bez vad. Může to však být i osoba, která ani není vlastníkem žádné jednotky v domě – např. je-li jednotka zatížena, může mít osoba oprávněná z věcného práva v některých případech rovněž právní zájem na odstranění vad. Není tedy vyloučeno, aby se opravy prohlášení domáhala i osoba, která není vlastníkem žádné jednotky, prokáže-li, že oprava prohlášení zasahuje do její právní sféry. 16. Vlastníkem jednotky č. 860/13 (jíž se má podle žalobních tvrzení vada Prohlášení týkat) je hlavní město Praha, opravu Prohlášení navrhuje městská část Praha 1 (žalobkyně) a svůj právní zájem na opravě Prohlášení spatřuje v tom, že jí byla vlastníkem (hlavním městem Praha) svěřena správa této jednotky. 17. Nejvyšší soud se opakovaně ve svých rozhodnutích zabýval pojetím právního postavení hlavního města Prahy a městských částí, jejich vzájemných vztahů a vztahů ke třetím subjektům [viz např. rozsudek ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5764/2017 , uveřejněný pod číslem 57/2020 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne z 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13 )]. 18. Žalobkyně (městská část) vykonává v souladu se zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, dále též jen „zákon č. 131/2000 Sb.“ (§ 19 odst. 1, 4), a § 13 a násl. obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 55/2000 Sb., kterou se vydává Statut hlavního města Prahy (dále též jen „Statut“), správu jednotek v předmětném domě ve vlastnictví hlavního města Prahy, včetně sporné jednotky č. 860/13, jež měla být Prohlášením nesprávně vymezena. Podle § 34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. vykonávají městské části při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. Podle § 17 Statutu vykonávají městské části při nakládání se svěřeným majetkem všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu s tím, že jen ve stanovených případech je dispozice se svěřeným majetkem podmíněna souhlasem žalovaného (srov. § 18 a § 19 Statutu). Právo nakládat se svěřeným majetkem je tedy vymezeno široce, v rámci těchto právních vztahů vystupuje městská část svým jménem, a je proto věcně legitimována ve sporech, jež se svěřeného majetku týkají. 19. Městská část spravující jednotky, které jí svěřil vlastník – hlavní město Praha, má tedy právní zájem na odstranění vad prohlášení, neboť takové rozhodnutí zasahuje do jejích práv a povinností vyplývajících z jejího práva hospodaření se svěřeným majetkem. 20. Lze-li mimosoudně odstranit vady prohlášení jen společným prohlášením všech vlastníků jednotek dotčených opravou (případně prohlášením původce prohlášení se souhlasem všech vlastníků dotčených jednotek), pak stejné musí platit i pro případ, že k odstranění vad nedošlo dohodou, a k opravě vad má dojít soudním rozhodnutím. Soudní rozhodnutí v takovém případě „nahrazuje“ dohodu dotčených vlastníků, musí se proto vztahovat na všechny vlastníky dotčené opravou a je nerozhodné, zda s opravou souhlasí (či souhlasili před zahájením soudního řízení), či nikoliv. Není možné, aby vůči některému z dotčených vlastníků jednotek bylo rozhodnuto rozdílně. V řízení podle § 1168 o. z. tak jde na straně vlastníků jednotek o nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. se všemi procesními právy a povinnostmi, které pro ně z tohoto jejich postavení plynou. Podle právní teorie i soudní praxe je pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 591; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sen. zn. 29 NSČR 78/2017 , uveřejněné pod číslem 27/2020 Sb. rozh. obč., rozsudek téhož soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 569/2005 , uveřejněný pod číslem 54/2006 Sb. rozh. obč.). 21. Pro rozhodnutí o věci samé z nerozlučného společenství vyplývá, že vůči všem nerozlučným společníkům musí mít řízení stejný výsledek. Rozhodnutí soudu podle § 1168 o. z. o odstranění vad prohlášení je rozhodnutím, jímž je zasahováno do práv a povinností všech vlastníků jednotek dotčených vadami prohlášení, proto účastníky řízení musí být všichni tito vlastníci, pro všechny bude výrok rozsudku závazný (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Neúčastní-li se řízení jako účastníci (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni, kdo jimi musí (mají) být jako nerozluční společníci, tedy všichni vlastníci jednotek dotčení vadami prohlášení, jedná se o takový nedostatek v okruhu jeho účastníků, který znamená nedostatek věcné legitimace, a soud v takovém případě musí žalobu bez dalšího zamítnout. 22. Pro určení, kdo má být účastníkem řízení podle § 1168 o. z., tedy pro závěr o věcné legitimaci, je tak rozhodující, kteří vlastníci jednotek budou navrhovanou opravou prohlášení vlastníka jednotek dotčeni ve svých právech. 23. V projednávané věci šlo o opravu výměry jednotky č. 860/13, což by mělo vliv na velikost podílů na společných částech domu a pozemku (došlo by k jejich změně) pro všechny vlastníky jednotek v domě, opravou by tak bylo zasaženo do spoluvlastnických práv všech vlastníků jednotek; účastníky řízení proto musí být všichni vlastníci jednotek v předmětném domě. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu je však zřejmé, že řízení se neúčastnili všichni vlastníci jednotek v domě. 24. Lze tedy uzavřít, že ačkoliv odvolací soud nesprávně posoudil právní zájem žalobkyně na podání žaloby na odstranění vad prohlášení podle § 1168 o. z., dospěl ke správnému závěru, že žalobu je třeba zamítnout pro nedostatek věcné legitimace, neboť se řízení neúčastní všichni vlastníci jednotek. Protože tento nedostatek je sám o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby, je rozhodnutí odvolacího soudu správné, a proto Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5625/	10.02.2021	8 Tdo 1406/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného R. C. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 4 To 74/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 29/2020. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 2 T 29/2020, byl obviněný R. C. uznán vinným v bodě 1. výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, v bodě 2. výroku o vině zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. 2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 4 To 74/2020, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného tento rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ve shodě se soudem prvního stupně jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, a jednak zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za něž ho odsoudil podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku rovněž k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků s výkonem ve věznici s ostrahou, a také rozhodl o náhradě škody. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti procesnímu postupu soudů, při kterém soudy nerespektovaly jeho právo na obhajobu, jestliže mu obhájce neustanovily ještě předtím, než bylo konáno vazební zasedání, a vytýkal vadné skutkové závěry, pokud pro ně soudy vycházely z jeho výpovědi učiněné při vazebním zasedání. Tvrdil, že soudy opřely skutková zjištění o jeho vině o vadně provedené důkazy, v čemž shledal extrémní nesoulad mezi závěry soudů a provedenými důkazy. 4. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vytýkal, že byl v přípravném řízení vzat do vazby na základě usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 0 Nt 1909/2019, v němž bylo zpochybněno, že by se dopustil krádeže věcí, které u něj byly zajištěny v garáži. Proto je evidentní, že skutek pod bodem 2. výroku o vině, jenž byl nejprve považován za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a až v průběhu hlavního líčení překvalifikován na zločin podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který hrozí trest odnětí svobody až 6 let, měl být již od zahájení trestního stíhání posuzován jako tento přísnější trestný čin, a proto i již od zahájení trestního stíhání byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Obhájce měl být proto ustanoven obviněnému ještě před konáním vazebního zasedání dne 13. 12. 2019, tj. dříve, než ve vazebním zasedání podal výpověď, o kterou soudy později opřely výrok o vině. Uvedená výpověď je tudíž nepoužitelná pro vadu spočívající v porušení práva na obhajobu, neboť obviněný neměl v době konání vazebního zasedání dne 13. 12. 2019 obhájce, ač ho měl mít. 5. V návaznosti na výše uvedené namítal, že okolnosti, za nichž byl spáchán čin pod bodem 2. výroku o vině, nebyly řádně objasněny, neboť soudy dovozovaly závěr o jeho vině u tohoto skutku na základě jeho výpovědi z přípravného řízení, když vypovídal bez obhájce ve vazebním zasedání. Tato výpověď nemohla sloužit jako důkaz, protože je zatížena vadou spočívající v porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. 6. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k výše uvedeným výhradám dovolatele uvedl, že nedošlo k tomu, že by obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a proto námitky obviněného, ačkoli odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, shledal neopodstatněnými. Obviněný byl ve věci v souladu s právní úpravou zastoupen obhájcem od chvíle, kdy poprvé skutečně vyvstaly důvody nutné obhajoby, a to již v přípravném řízení, neboť obhájce mu byl ustanoven dne 17. 12. 2019 v souvislosti s jeho vzetím do vazby. Důvod nutné obhajoby tedy spočíval v okolnosti podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., že obviněný byl vzat do vazby, o které bylo rozhodnuto na vazebním zasedání dne 13. 12. 2019. Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., jehož se obviněný domáhal a tvrdil, že nastal ještě před rozhodnutím o vzetí do vazby, neměl v dané době opodstatnění, protože trestní řízení v té době bylo vedeno pro činy uvedené v bodech 1. a 2. výroku o vině na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 12. 2019, jako dva dílčí útoky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, za nějž lze uložit trest odnětí svobody na 1 rok až 5 let. V době, kdy se konalo vazební zasedání dne 13. 12. 2019, předtím, než bylo rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby, nebyl dán žádný důvod nutné obhajoby, protože z okolností, které byly tehdy orgánům činným v trestním řízení známy, nic nenasvědčovalo tomu, že by mohla přicházet v úvahu přísnější právní kvalifikace, která by mohla zakládat důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Důvod nutné obhajoby zde vzniká, jakmile je dáno důvodné podezření, že obviněný spáchal takový trestný čin. 7. Změna právní kvalifikace, z níž také vyplývala nutná obhajoba podle § 36 odst. 3 tr. ř. [vzhledem k tomu, že za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody na 1 rok až 6 let] případné zpochybnění právního posouzení mohlo vyvstat až po výslechu obviněného ve vazebním zasedání dne 13. 12. 2019 (záleželo však na posouzení všech důkazů). Ke změně však orgány činné v přípravném řízení před podáním obžaloby nepřistoupily (nepostupovaly podle § 160 odst. 6 tr. ř., resp. § 176 odst. 2 tr. ř.), k té dospěl po provedeném dokazování až soud prvního stupně v době, kdy byl obviněný obhájcem zastoupen. Rozhodující z hlediska nutné obhajoby proto bylo, že proti obviněnému bylo zahájeno a následně i vedeno trestní stíhání, a to i v době po podání obžaloby pro dílčí útoky posuzované podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Podle zjištěných okolností bylo u dovolatele na samém počátku vyšetřování zcela opodstatněné uvažovat o právní kvalifikaci skutku jako krádeže. 8. Jestliže byl obviněný nejprve stíhán pro pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a v době, kdy nebyl dán důvod nutné obhajoby, si obhájce nezvolil, bylo přistoupeno k jeho výslechu ve vazebním zasedání, jehož se obhájce nemusí účastnit [§ 73f odst. 2 tr. ř.], šlo o postup v souladu s uvedenými procesními ustanoveními a orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se zákonem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 11 Tdo 174/2018 ), a proto procesní použitelnosti výpovědi obviněného ve vazebním zasedání podle státního zástupce nic nebránilo. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 10. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. 11. Tato zákonná dikce vyjadřuje, že uvedený důvod dopadá především na situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Jeho prostřednictvím je tak poskytována možnost zjednání nápravy, jestliže došlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze základních práv garantovaných v článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) [viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Magee proti Spojenému království, ze dne 6. 6. 2000, č. stížnosti 288135/95] a také článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedený dovolací důvod se může vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného, má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat. Tento dovolací důvod je tak dán např. za situace, když v odvolacím řízení se obhájce obviněného neúčastnil veřejného zasedání odvolacího soudu, v němž bylo učiněno rozhodnutí o podaném odvolání, protože o veřejném zasedání nebyl vůbec vyrozuměn (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002 ). 12. Na základě takto vymezené rozhodovací praxe soudů je zřejmé, že posuzovaný dovolací důvod je svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení tohoto práva, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002 , publikovaný pod č. T 413. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). 13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se však může vázat i na nerespektování práva obhajoby obviněného v případech, kdy o nutnou obhajobu ve smyslu § 36 tr. ř. nejde, ale obviněný obhájce měl mít, např. jestliže v této souvislosti byla postupem soudu obhájci znemožněna účast na jednání, v němž bylo učiněno i rozhodnutí ve věci samé (např. obhájce nebyl ani vyrozuměn o konání veřejného zasedání odvolacího soudu a nebyl mu přítomen), pak je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. rozhodnutí pod č. 53/2010 Sb. rozh. tr., obdobně též usnesení Nejvyššího soud ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1020/2009 ). 14. Podle obsahu dovolání v přezkoumávané věci obviněný spatřoval zásah do práva na obhajobu v tom, že v době konání vazebního zasedání dne 13. 12. 2019 v průběhu přípravného řízení neměl obhájce, ač jej měl mít z důvodu nutné obhajoby na základě § 36 odst. 3 tr. ř. Tento svůj názor odvíjel od toho, že i když se vazební zasedání konalo na základě usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož bylo trestní řízení vedeno pro dva přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, mělo být s ohledem na závěry soudce, jež učinil v usnesení ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 0 Nt 1909/2019, o vzetí do vazby, zřejmé, že se v bodě 2. již nejde o přečin krádeže, ale o zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterou soud prvního shledal v uvedeném činu až v průběhu hlavního líčení. Protože na tuto právní kvalifikaci dopadá ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř., neboť jde o čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice je 6 let (převyšuje hranici 5 let), měl mít obviněný podle jeho názoru obhájce již od zahájení trestního stíhání. 15. Nejvyšší soud se s tímto názorem obviněného neztotožnil. Z obsahu spisu se podává, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Olomouckého kraje, ze dne 12. 12. 2019 pro pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný dvěma dílčími útoky. Návrh na vzetí obviněného do vazby podal podle § 68 odst. 1 tr. ř. státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově u Okresního soudu v Prostějově dne 13. 12. 2019, z důvodů podle § 67 písm. b), c) tr. ř. Podnět k tomuto úkonu však vzešel již od policejního orgánu dne 12. 12. 2019, jenž obviněného dne 11. 12. 2019 jako osobu podezřelou zadržel podle § 76 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s tímto úkonem komisař policie při omezení osobní svobody obviněného zajistil telefonický hovor s obhájkyní JUDr. E. V., která dne 11. 12. 2019 přijala telefonicky obhajobu obviněného, avšak následující den ji odvolala, o čemž byl obviněný informován. Reagoval tak, že dalšího obhájce v daný moment nepožaduje. Z uvedeného je zřejmé, že obviněnému byl umožněn přístup k obhájci v raných stadiích přípravného řízení, a tedy ještě dříve, než bylo rozhodováno o vzetí do vazby ve vazebním zasedání, na němž netrval (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salduz proti Turecku, ze dne 27. 11. 2008, č. stížnosti 36391/2002). 16. Vazební zasedání se konalo dne 13. 12. 2019, obviněný k němu byl eskortován ze zadržení, převzal návrh na vzetí do vazby a rovněž mu byl poskytnut čas na prostudování doručovaných listin. Během vazebního zasedání byl po poučení podle § 33 odst. 1, § 93 odst. 1 a § 95 odst. 2 tr. ř. vyslechnut. Bylo rozhodnuto o vzetí do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. a obviněný byl poučen mimo jiné i o nutné obhajobě a možnosti zvolit si obhájce ve lhůtě tří dnů i o tom, že jinak mu bude obhájce podle § 36 odst. 1 písm. a) a § 38 odst. 1 tr. ř. ustanoven. Po tomto poučení výslovně k rozhodnutí o vazbě konstatoval, že žádá, aby mu byl obhájce ustanoven. Soud prvního stupně obviněnému usnesením ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 0 Nt 1909/2019, ustanovil obhájkyni Mgr. Z. K. V mezidobí, než byla obhájkyně ustanovena, nebyly činěny žádné procesní úkony. 17. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že k porušení práva obviněného na obhajobu nedošlo. Je zřejmé, že v přípravném řízení bylo trestní stíhání vedeno pro dva útoky pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, u kterého je trestní sazba odnětí svobody od 1 roku do 5 let. Nebyla tedy splněna podmínka pro důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., podle něhož obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let. Z obsahu spisu plyne, že jiné důvody nutné obhajoby u obviněného nebyly dány, protože v době, kdy se vazební zasedání konalo, nebyly naplněny podmínky podle § 36 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. 18. Nedostatky nelze shledávat ani v průběhu konání vazebního zasedání, u kterého obhájce nemusí být přítomen. Tato skutečnost je výslovně uvedena v § 73f odst. 2 tr. ř., podle něhož se vazebního zasedání vždy účastní obviněný; jeho účast může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení, účast státního zástupce a obhájce při vazebním zasedání není nutná. Tato zásada vyplývá z významu a smyslu vazebního zasedání, kterým se realizuje právo obviněného na „osobní slyšení“ ve vymezených druzích vazebního rozhodování, zejména ve smyslu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále ve zkratce „ESLP“), jenž právo být osobně slyšen zařadil mezi základní garance aplikované v případech omezení svobody (např. rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov a další proti Bulharsku, stížnost č. 24760/94, a mnoho dalších). Podstata tohoto práva vychází z toho, aby byl obviněný předtím, než bude rozhodnuto o omezení jeho osobní svobody, vyslechnut a aby k jím uvedeným argumentům bylo přihlédnuto před tím, než soud rozhodne o vzetí do vazby (viz článek 5 odst. 1 Úmluvy). Z tohoto důvodu není z hlediska zachování účelu uvedeného institutu podstatné, aby ve všech případech byl vazebnímu zasedání přítomen obhájce. Obhájce ve vazebním zasedání nemusí být přítomen ani tehdy, pokud byl již obviněnému ustanoven nebo si jej obviněný zvolil, to však současně neznamená, že pokud obviněný již v době, kdy se vazební zasedání koná, obhájce má, tak ten by se ho účastnit neměl. Ze smyslu uvedeného ustanovení však plyne, že ze zákonných hledisek není jeho účast povinná. 19. Současně je třeba vazební zasedání považovat za procesní prostředek k tomu, aby obviněný mohl být vzat do vazby, tzn. aby o omezení jeho osobní svobody mohlo být rozhodnuto při zachování všech zaručených práv. Proto je počátek omezení jeho osobní svobody ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. spojen až s jeho vzetím do vazby, tzn. že i nutná obhajoba vzniká až od okamžiku, kdy soud takto rozhodne (viz § 68 tr. ř.). 20. Z těchto důvodů je třeba postup soudů v přezkoumávané věci považovat za plně souladný se všemi výše uvedenými principy, k nimž je třeba navíc i zmínit, že i z hlediska práv obviněného podle článku 5 odst. 4 Úmluvy nemusí být vždy řízení o omezení obviněného na jeho svobodě doprovázeno zárukami podobnými těm, které vymezuje článek 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 5. 1992 ve věci Megyeri proti Německu, stížnost č. 13770/88), je však nutné, aby mělo soudní charakter a nabízelo záruky adekvátní druhu příslušného zbavení svobody (viz rozhodnutí ESLP, v nichž byl tento názor potvrzen, např. rozsudky ze dne 25. 3. 1999 ve věci Nikolova proti Bulharsku, stížnost č. 31195/96, § 58; ze dne 4. 7. 2000 ve věci Niedbala proti Polsku, stížnost č. 27915/95, § 66; ze dne 11. 7. 2000 ve věci Trzaska proti Polsku, stížnost č. 25792/94, § 74; ze dne 10. 10. 2000 ve věci Graužinis proti Litvě, stížnost č. 37975/97, § 31; ze dne 13. 2. 2001 ve věci Schöps proti Německu, stížnost č. 25116/94, § 44; ze dne 9. 1. 2003 ve věci Šigkov proti Bulharsku, stížnost č. 38822/97, § 77; a další). 21. Z uvedené zásady, že účast obhájce na vazebním zasedání není nutná, tedy plyne, že pouze skutečnost, že se koná vazební zasedání, nelze považovat za důvod, aby měl obviněný obhájce. Obsah spisu v této trestní věci navíc svědčí o tom, že u obviněného poprvé vznikla nutnost být zastoupen obhájcem až vydáním usnesení o jeho vzetí do vazby dne 13. 12. 2019 [§ 36 odst. 1 písm. a) tr. ř.], a lze jen dodat, že o svých právech byl v této souvislosti řádně poučen, byl mu dán prostor pro to, aby si sám obhájce ve třídenní lhůtě zvolil, a až poté, kdy tak neučinil, byl mu v souladu s trestním řádem podle § 38 odst. 1 tr. ř. obhájce ustanoven. Do této doby mít obhájce v trestním řízení nemusel, jak bylo vyloženo výše. 22. Shledával-li obviněný porušení svého práva na obhajobu zejména proto, že obhájce neměl v době, kdy bylo rozhodováno o jeho vzetí do vazby ve vazebním zasedání, a to pro nedodržení podmínek pro nutnou obhajobu podle § 36 odst. 3 tr. ř., tedy z důvodu, že se konalo řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let, a tedy musí být obhájce již v přípravném řízení, ani v tom Nejvyšší soud nemohl obviněnému přisvědčit, protože podle tohoto ustanovení důvod nutné obhajoby vzniká, jakmile je dáno důvodné podezření, že obviněný spáchal takový trestný čin. Skutečností, která v tomto případě určuje počátek nutné obhajoby, je závěr o tom, že v projednávaném činu lze spatřovat trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let. Obecně se takové úkony, které tento počátek stanoví v přípravném řízení, odvíjí od právní kvalifikace, pro kterou bylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.), případně upozornění podle § 160 odst. 6 tr. ř., že během vyšetřování vyšlo najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem, než jak bylo v usnesení o zahájení trestního právně posouzeno. Takovým mezníkem je i podaná obžaloba (§ 176 tr. ř.), a v řízení před soudem upozornění na změnu právní kvalifikace (§ 190 odst. 2 tr. ř.). Je tedy zřejmé, že proto, aby bylo možné důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. spojovat se změnou právní kvalifikace, je nutný důvodný závěr pro takovou změnu, který má kvalifikovaný podklad. Pro takový závěr nelze vycházet jen z obsahu výpovědi obviněného nebo některého z dílčích důkazů, ale podklad pro změnu právního posouzení věci musí vyplynout z výsledků zajištěných či provedených důkazů a musí být určitým způsobem formalizován (např. upozorněním na změnu právní kvalifikace nebo rozhodnutím), je však třeba zdůraznit, že takový postup by měl být učiněn bezprostředně poté, co orgán činný v trestním řízení dojde ke zjištění, že takový závěr o změně právní kvalifikace zakládající důvod nutné obhajoby je opodstatněný. 23. Nejvyšší soud však v této věci neshledal vadným ani postup orgánů činných v přípravném řízení a rozhodujících o vazbě obviněného, neboť žádné okolnosti nenasvědčovaly pro změnu právní kvalifikace užité v usnesení o zahájení trestního stíhání [jeden pokračující přečin podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku]. Do doby konání vazebního zasedání podle zajištěných důkazů, a ani před podáním obžaloby se neobjevily žádné nové indicie, z nichž by vzniklo podezření, že obviněný spáchal přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který hrozí trest odnětí svobody až 6 let. Změna tohoto právního posouzení nastala až v průběhu dokazování před soudem, a tedy poté, co řízení již probíhalo v rámci podmínek nutné obhajoby a za účasti obhájce obviněného. 24. Pro úplnost lze dodat, že váže-li ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. nutnou obhajobu k horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené zákonem na trestný čin, pro který je obviněný stíhán, z logiky procesního postupu je zřejmé, že jde o právní kvalifikaci, kterou orgány činné v trestním řízení v daném momentě na základě dostupných skutkových zjištění vyšetřovanému trestnému činu přiřadí. K ustálení skutkových zjištění dochází až v řízení před soudem, a to definitivně až právní mocí rozsudku, kterým je obviněný uznán vinným. Jestliže je hlavní líčení současně těžištěm dokazování, není možné, aby na základě v tomto stadiu řízení ustáleného skutkového stavu a popřípadě i změněné právní kvalifikace bylo retroaktivně pohlíženo na celé přípravné řízení a zpětně vyžadována přítomnost obhájce včetně opětovného provedení veškerých procesních úkonů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 11 Tdo 174/2018 ). 25. Obviněný v dovolání nevytýkal vadnost postupu soudu při rozhodování o změně použité právní kvalifikace (v tomto rozsahu byl dovolací soud vázán dovoláním obviněného), a nevytýkal, že ke změně právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině došlo až v průběhu hlavního líčení, i přesto lze zmínit, že obžaloba byla podána u Okresního soudu v Prostějově dne 28. 2. 2020 pro dva dílčí útoky pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. K záměru změnit právní kvalifikaci dospěl soud prvního stupně až po odročení hlavního líčení konaného dne 7. 4. 2020, o čemž svědčí poučení obviněného ve smyslu § 225 odst. 2 a § 190 odst. 2 tr. ř. o možné změně právní kvalifikace jednání popsaného pod bodem 2. obžaloby jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Poučení bylo obviněnému i jeho obhájkyni řádně doručeno. 26. Uvedený procesní postup svědčí o tom, že soud prvního stupně v plné míře respektoval pravidla plynoucí z § 190 odst. 2 a § 225 odst. 2 tr. ř. Ke zpřísnění právní kvalifikace, jež by zakládala důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., který však již neměnil nic na tom, že nutná obhajoba v té době byla založena podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., došlo v souvislosti s uvedeným upozorněním až v rámci rozsudku soudu prvního stupně, kdy obviněný již byl, od okamžiku vzetí do vazby, zastoupen obhájcem. 27. Uvedené svědčí o tom, že soudy činily úkony vztahující se k nutné obhajobě zcela v souladu se zákonem a jím stanovenými pravidly a plně při respektu k právu obviněného na obhajobu plynoucí z článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a též článků 5 a 6 odst. 3 Úmluvy. 28. Z takto uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal námitky obviněného soustředěné k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné. 29. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného o vadnosti postupu soudů ve vztahu k jeho výpovědi učiněné v průběhu vazebního zasedání, kterou považoval za procesně nezpůsobilou být účinným podkladem pro závěr o vině. 30. V průběhu hlavního líčení byl obviněný vyslechnut. Když soud zjistil, že se odklonil od verze učiněné v předešlých fázích trestního řízení, postupoval podle § 207 odst. 2 tr. ř. a přečetl protokol o dřívější výpovědi obviněného. Obviněný byl k rozporům v jeho výpovědích dotazován a měl možnost se k nim vyjádřit a vysvětlit, proč uvedl jím prezentované skutečnosti odlišně. Uvedený postup koresponduje s podmínkami § 207 odst. 2 tr. ř., protože uvedený výslech v přípravném řízení byl učiněn po sdělení obvinění a obviněný byl vyslechnut po náležitém poučení ve smyslu § 33 a násl. tr. ř. 31. Rovněž je třeba zmínit, že uvedenému postupu nebránilo ani to, že obviněný v době konání vazebního zasedání neměl obhájce, protože pro nutnou obhajobu v té době nebyly splněny zákonem stanovené podmínky a obviněný souhlasil s tím, že obhájcem zastoupen nebude. Pokud za tohoto stavu v průběhu vazebního zasedání vyslechnut, stalo se tak v souladu s ustanovením § 73g odst. 2 tr. ř., podle něhož platí, že předseda senátu a v přípravném řízení soudce vyslechne obviněného ke všem okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě. V té souvislosti je vhodné uvést, že okolnosti, za kterých došlo ke spáchání činu, patří k okruhu podstatných skutečností pro rozhodování o naplnění jednotlivých důvodů vazby podle § 67 tr. ř. (viz např. rozhodnutí pod č. 39/1995 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp zn. I. ÚS 62/96 ), podle kterých je třeba zjistit okolnosti konkrétního případu. Byly-li splněny všechny procesní náležitosti pro uskutečnění výpovědi ve vazebním zasedání, mohla být taková výpověď použita při hlavním líčení. Za dodržení všech zákonných podmínek lze v určitých případech k důkazu použít i výpověď obviněného ve vazebním zasedání (§ 73g odst. 2 tr. ř.), výpověď osoby zadržené (§ 76 odst. 3, 5 tr. ř.) nebo podezřelé (§ 179b odst. 3 tr. ř.) (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1333 a 1334). 32. Po posouzení uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že v použití protokolu o výslechu obviněného z vazebního zasedání konaného dne 13. 12. 2019 jako důkazu nic nebránilo, neboť ten byl pořízen procesně správným způsobem a před tím, než obviněný svou výpověď ve vazebním zasedání učinil, byl řádně jako obviněný poučen (§ 33 a násl. tr. ř.). Byl vyslechnut i v řízení před soudem prvního stupně, kde změnil svou výpověď, avšak byl na důvod rozporů dotázán a měl možnost předestřené rozpory vysvětlit, což plně odpovídá podmínkám plynoucím z ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř., za kterých soud přečetl protokol o dřívější výpovědi obviněného. 33. Nejvyšší soud na základě dalších úvah, jimiž se vypořádal s ostatními dovolacími námitkami obviněného, dospěl k závěru, že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14862/	28.01.2021	25 Cdo 8/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného proti části výroku I rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 16 Co 157/2019, jíž mu bylo uloženo zaplatit žalobci 35.000 Kč s 8,05 % úrokem ročně z této částky od 1. 11. 2016 do zaplacení; jinak zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 16 Co 157/2019, v části výroku II, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 180.000 Kč s 8,05 % úrokem ročně z této částky od 1. 11. 2016 do zaplacení, a dále ve výrocích III až V o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, jakož i rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 4 C 208/2016, v části výroku II, jíž bylo uloženo žalovanému, aby zaplatil žalobci 180.000 Kč s 8,05 % úrokem ročně z této částky od 1. 11. 2016 do zaplacení, a ve výrocích III až V o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 17. 12. 2018, č. j. 4 C 208/2016-389, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 80.000 Kč s 8,05% úrokem ročně z této částky od 1. 11. 2016 do zaplacení na náhradě majetkové škody a 250.000 Kč s 8,05% úrokem ročně z této částky od 1. 11. 2016 do zaplacení na náhradě nemajetkové újmy, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o zaplacení soudního poplatku. Rozhodl tak již podruhé (poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 13. 10. 2017, č. j. 4 C 208/2016-204, zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2018, č. j. 61 Co 123/2018-331), o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady škody spočívající ve snížení ceny nemovitosti – drážního domku č. ev. 1 v obci H. (dále též jen „domek“ či „nemovitost“) a zadostiučinění za dlouhotrvající stres a psychické útrapy, jež mu způsobil žalovaný, který mu úmyslně bránil ve vstupu do této nemovitosti, nesloužící k trvalému bydlení, v období od 21. 5. 2005 do 15. 6. 2016. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem uvedeného domku a že žalovaný vlastní pozemek sousedící s pozemkem, na němž se domek nachází. K návrhu žalobce bylo rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 3. 2012, č. j. 6 C 131/2007-408, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2012, č. j. 15 Co 463/2012-475, s právní mocí ke dni 17. 10. 2012 zřízeno věcné břemeno cesty přes pozemek p. č. 2 v k. ú. H. ve prospěch vlastníka budovy č. ev. 1, v k. ú. H., za náhradu 7.900 Kč. Tento sousední pozemek byl přitom dříve užíván jako přístupová cesta k domku, což bylo vlastníky pozemku tolerováno, později však byl přístup zahrazen plotem, přičemž s ohledem na nemožnost jiného přístupu k domku než přes předmětný pozemek byly v uvedeném řízení shledány podmínky pro zřízení věcného břemene cesty. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 3. 2016, č. j. 2 T 95/2015-214, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2016, č. j. 8 To 165/2016-242, byl žalovaný shledán vinným přečinem neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku, který spáchal tím, že v době od 7. 10. 2014 do 16. 10. 2015 záměrně znemožnil žalobci (v daném řízení poškozenému) užívat jeho domek, ač byl povinen strpět na svém pozemku věcné břemeno v jeho prospěch, neodstranil vybudované oplocení, klíč k dvířkům předal až na zásah policie a posléze je opětovně uzamkl jiným zámkem. Soud v nyní projednávané věci dovodil, že žalovaný je podle § 2956 a § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), povinen nejen nahradit žalobci škodu, ale i odčinit způsobené duševní útrapy. Měl přitom na základě odsuzujícího trestního rozhodnutí za prokázané, že jednání žalovaného, trvající minimálně od 25. 1. 2005 do 15. 6. 2016, přesáhlo rámec sousedské neshody, lze je pokládat za jednání neslušné, zavrženíhodné, nerespektující právo žalobce na jeho důstojnost a současně za neslučitelné s právem; chování žalovaného přitom žalobce okradlo o šťastný a zdravý život a znemožnilo mu realizovat prodej domku pro jeho zchátralost. V době předcházející zřízení věcného břemene cesty přitom plynula povinnost žalovaného umožnit vstup do domku z obecného zákazu vykonávat práva a povinnosti v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), protože takto tomu bylo i v době předchozí. Při stanovení výše náhrady soud přihlédl zejména k tomu, že žalovaný neprojevil žádnou sebereflexi a jednal ve zlém úmyslu a že žalobce je naopak člověk nemocný, k němž by se ostatní měli chovat ohleduplně. Dovodil pak, že oprávněným je požadavek na úhradu částky 20.000 Kč za každý rok trvání sporu, odpovídající částkám přiznávaným v případech nepřiměřené délky soudních sporů, požadavku na úhradu 250.000 Kč tak lze v plném rozsahu vyhovět. Přisouzená částka by byla adekvátní náhrada újmy způsobené ztrátou zdravého a šťastného života, i pokud by soud vycházel z chování žalovaného po právní moci rozhodnutí o zřízení věcného břemene. Ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody způsobené snížením hodnoty domku žalobce za dobu, po níž byl bez pravidelné údržby, soud dovodil, že trestním rozhodnutím bylo jednoznačně prokázáno porušení povinnosti žalovaného, jež vyústilo v pokles ceny domku z 95.000 Kč ke dni 21. 5. 2005 na 60.000 Kč ke dni 15. 6. 2016. Současně bylo zjištěno, že žalovaný zmařil žalobci investice do domku v hodnotě 45.000 Kč, za použití volné úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř. tak soud uzavřel, že žalobce má právo na náhradu škody ve výši 80.000 Kč. 2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 61 Co 157/2019-424, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě škody částku 35.000 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 45.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I), dále jej změnil tak, že žalobci uložil zaplatit 180.000 Kč s příslušenstvím a v částce 70.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II); rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok V). Zdůraznil, že žalobci náleží náhrada skutečné škody odpovídající pouze částce, o níž se hodnota nemovitosti snížila v důsledku protiprávního jednání žalovaného, tedy znalcem stanovené sumě 35.000 Kč, nikoli však v hypotetické částce odpovídající náhradě za neprovedené investice do nemovitosti. Soud dále přihlédl k tomu, že žalovaný byl za své protiprávní jednání vůči žalobci pravomocně odsouzen rozsudkem trestního soudu, jímž bylo postaveno najisto, že se dopouštěl šikanózního jednání a „okradl“ žalobce o právo na šťastný a zdravý život, způsoboval mu stresové situace, a to nejen znemožňováním užívání jeho domku, ale též dlouhodobým vedením soudních sporů, jež nakonec vyzněly ve prospěch žalobce, čímž mu úmyslně způsobil újmu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o stanovení výše náhrady analogicky jako u náhrad za nepřiměřenou délku řízení u soudních sporů, tedy stanovení kompenzace za jeden rok zavrženíhodného jednání žalovaného ve výši 20.000 Kč. V daném případě přitom nemajetková újma počala vznikat žalobci již podáním žaloby na zřízení věcného břemene dne 21. 6. 2007, od tohoto okamžiku žalobce aktivně hájil svá práva a současně byl žalovaný srozuměn s tím, že žalobce nemá jinou možnost přístupu ke své nemovitosti a že je její užívání žalobci zcela znemožněno. Žalobce byl pak v daném řízení zcela úspěšný, přičemž jeho délku nemohl ovlivnit, byl to právě žalovaný, kdo v dané věci podával opravné prostředky, a prodlužoval tak trvání sporu, jehož výsledek pak navíc nerespektoval, musela-li být zjednána náprava cestou následného trestního řízení. Za dobu od 21. 6. 2007 do 15. 6. 2016 (kdy žalovaný umožnil žalobci přístup k domku) má tak žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 180.000 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to částem jeho výroků I a II, jimiž mu byla uložena platební povinnost, podal žalovaný dovolání, které má za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro otázku, zda lze při kompenzaci nemajetkové újmy zcela odlišného rázu vycházet z judikatury zabývající se újmou způsobenou nepřiměřenou délkou trvání soudních sporů podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Odlišnost újmy ve smyslu § 2956 o. z. od újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Činí užití judikatorních závěrů vyslovených k tomuto zákonu zjevně nesprávným. Dovolatel dále zpochybňuje, že byly dány předpoklady vzniku škody a nemajetkové újmy i za období, kdy neměl žádnou povinnost umožnit žalobci vstup na pozemek (tj. od 21. 6. 2007 do 17. 10. 2012, respektive do 7. 10. 2014, kdy byl povolen vklad věcného břemene do katastru nemovitostí), tj. kdy neporušil žádnou právní povinnost danou zákonem či rozhodnutím. Závěr o vzniku újmy (škody) byl přitom vysloven bez zohlednění základních zákonných předpokladů vzniku práva na náhradu škody a nemajetkové újmy (existence zásahu, jeho neoprávněnost a příčinná souvislost mezi zásahem a újmou), tak jak jsou zmíněny například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007 . Odvolací soud navíc změnil svůj náhled na existenci protiprávního jednání oproti náhledu vyslovenému v předchozím zrušovacím usnesení v dané věci, aniž by na změnu svého právního názoru upozornil účastníky, čímž zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces. Otázkou je též správnost závěru o přiznané satisfakci, vysloveného bez komparace s obdobným případem a přes to, že soudy dostatečně neposoudily jednotlivé okolnosti a nezohlednily výsledek trestního řízení, přičemž odůvodnění trestního rozsudku může být též jistou satisfakcí, jak se podává též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4003/2001. Žalovaný dále formuluje otázku, zda je namístě posoudit duševní útrapy a vzniklou nemajetkovou újmu prostou úvahou či je třeba zpracovat znalecký posudek z příslušného oboru. Za nesprávné pokládá dovolatel konečně to, že se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou, za jaká konkrétní porušení přirozeného práva žalobce nemajetkovou újmu požaduje; ani v žalobě přitom nebyl zásah do přirozených práv žalobce dostatečně určitě identifikován, žaloba neodpovídala požadavkům § 101 o. s. ř., aniž byly vady žaloby odstraněny, což vedlo k nesprávnému posouzení věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není zčásti přípustné, zčásti pak ano pro právní otázku podmínek vzniku nároku na náhrady nemajetkové újmy způsobené znemožněním přístupu do nemovitosti, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena; v tomto rozsahu je dovolání důvodné. 5. Směřuje-li dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 35.000 Kč s příslušenstvím, nepřesahuje požadované plnění zákonný limit 50.000 Kč, jímž je podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podmíněna přípustnost dovolacího přezkumu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2195/2019 , a judikaturu v něm citovanou) vychází z toho, že za rozhodnou částku pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, o němž tedy bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde je předmětem sporu zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ I z citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření. Nejvyšší soud tedy dovolání v dané části podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. IV. Důvodnost dovolání 6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 7. Podle § 81 odst. 1 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odstavce 2 téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Podle odstavce 2 téhož ustanovení nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. 8. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 ), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018 ). 9. Osoba dotčená ve svých osobnostních právech se může ochrany domáhat cestou tradičních prostředků, jimiž je uplatnění požadavku, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek, jak zaručuje § 81 odst. 2 o. z. Nejsou-li tyto prostředky postačující, může nastoupit též požadavek na poskytnutí zadostiučinění (§ 2951 odst. 2 o. z.), a to i v peněžité formě. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od úpravy účinné do 31. 12. 2013 nyní zákon v § 81 odst. 2 o. z. o peněžité náhradě nehovoří, je třeba opodstatnění pro přiznání peněžitého plnění dovodit z ustanovení § 2894 a násl. o. z., která vymezují podmínky, za nichž vzniká povinnost hradit tzv. nemajetkovou újmu. Zatímco občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 pracoval s jediným pojmem škoda a v případě některých dílčích nároků (náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění či za ztrátu blízké osoby) pod něj zahrnoval i újmu nemajetkového charakteru, nyní se škodou míní pouze újma na jmění (podle § 495 věty druhé o. z. jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů), tedy újma majetkové povahy. Pro všechny ostatní nepříznivé dopady do sféry poškozeného, které se nedotknou jeho majetkového stavu, byl pak zaveden pojem nemajetková újma. Její povaha je nehmotná, imateriální a představuje nepříznivý zásah do jiných hodnot, jimiž jsou zejména život, zdraví, osobní svoboda a důstojnost. Nemajetková újma se projevuje v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu, obav a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem zejména do základních lidských hodnot. Dílčí definicí (§ 2956 část věty za středníkem o. z.) bez konkrétnějšího obsahového vymezení je poukaz na duševní útrapy, které se mohou rovněž projevit jako nepříznivý následek zásahu do přirozených práv člověka. Jde o stav, kdy vnímání účinků zásahu přesáhne běžnou úroveň diskomfortu a projeví se v silnější intenzitě pociťovaných nesnází již jako bolestně prožívaná záležitost. 10. Důležité je, že nemajetková újma se odčiňuje jen za určitých podmínek (ne jako škoda bez dalšího, tj. vždy), nýbrž jen tehdy, bylo-li to mezi účastníky dohodnuto nebo stanoví-li tak zákon (viz výslovnou dikci § 2894 odst. 2 o. z.). Vedle případů, kdy je náhrada případné nemajetkové újmy mezi účastníky sjednána, stanoví toto ustanovení zvláštní okruh případů, kdy nastupuje povinnost škůdce odčinit i nemajetkovou újmu, pokud to ovšem zákon připouští. Takový případ buď vymezí zvlášť zákon tzv. typovým nárokem (např. § 2543 o. z. zakládající nárok na náhradu újmy za narušení dovolené či § 2988 o. z. o nemajetkových újmách z nekalé soutěže a zejména tradiční ustanovení § 2958 o. z. o újmách vyvolaných ublížením na zdraví či § 2959 o. z. o nárocích pozůstalých osob při ztrátě osoby blízké), anebo lze použít obecnou normu § 2956 o. z., podle níž se náhrada poskytuje, jestliže se škodlivý zásah dotkl přirozených práv upravených v první části zákona. Demonstrativním výčtem jsou v § 81 odst. 2 o. z. k těmto základním hodnotám řazeny život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Dále jsou upraveny situace spojené se zásahem do osobnostní integrity, týkající se především poskytování zdravotní péče v § 93 až 117 o. z., a konečně je tu i zvláštní ustanovení § 2971 o. z., podle nějž odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. 11. Z této ne zcela jednoduché hmotněprávní konstrukce plyne procesní požadavek, aby účastník v žalobě skutkově vymezil povahu zásahu, od nějž odvozuje uplatněné právo na peněžitou náhradu, aby soud mohl právně posoudit, zda mu vznikla taková újma, s níž zákon možnost peněžité náhrady spojuje. Žalobce není povinen svůj nárok právně kvalifikovat, je však povinen popsat jím pociťovanou újmu natolik přesně, aby soud mohl posoudit z hlediska právního, zda jde o typovou újmu, s níž zákon výslovně počítá, či o újmu obecnějšího charakteru, jejíž závažnost se odvíjí od zásahu do základních hodnot chráněných první částí občanského zákoníku. Soud je pak povinen svůj závěr odůvodnit právě podřazením zjištěných obtíží žalobce pod typové ustanovení nebo pod konkrétní základní újmu, s níž jedině zákon spojuje nárok na peněžitou náhradu. Nedostatek takového závěru způsobuje nesprávné právní posouzení věci z hlediska požadavku § 2894 odst. 2 o. z. 12. V projednávané věci odvolací soud konstatoval, že nemajetková újma počala žalobci vznikat podáním žaloby na zřízení věcného břemene dne 21. 6. 2007, neboť od tohoto okamžiku se žalobce aktivně bral o svá práva a žalovaný byl srozuměn s tím, že žalobce nemá žádný jiný přístup ke své nemovitosti. I když se bránění průchodu přes pozemek může v návaznosti na konkrétní okolnosti jevit jako protiprávní (a to nejen tehdy, děje-li se v rozporu s úpravou soukromoprávní, ale například i oprávněními založenými normami veřejného práva kupříkladu, jednalo-li by se o účelovou komunikaci), neznačí to samo o sobě, že by takto bylo zasahováno přímo do samotné osobnosti člověka. Není samozřejmě vyloučeno, že bránění ve vstupu na pozemek nabude v kontextu dané situace takové podoby, že při něm dojde i k jednání majícímu povahu neoprávněného zásahu do osobnostních práv dotčeného, sama o sobě ovšem obrana vlastníka pozemku, který chrání své vlastnické právo před jeho zatížením povinností umožnit vstup jiným osobám (jde o kolizi vlastnických práv k sousedícím pozemkům), nepřiměřeným zásahem do osobnostních práv druhého účastníka sporu není. Předmětem takovéhoto práva je totiž osobnost každého člověka jako individuality, vytvářené jednotlivými hodnotami, tvořícími celistvost osobnosti v její fyzické a morální jednotě. To je dáno každé fyzické osobě od jejího narození, případně početí, po celou dobu jejího života až do smrti, a jeho vznik tedy není podmíněn žádnou jinou skutečností či právním úkonem a zásadně se neodvíjí od konkrétních právních jednání či postupů subjektů příslušného právního vztahu, v němž se dotčená osoba pohybuje (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4551/2011 , publikované pod C 13189 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Ačkoliv konkrétní okolnosti vývoje událostí, vztahů a interakce mezi účastníky by případně mohly vést k závěru, že k zásahu do přirozených práv žalobce ze strany žalovaného skutečně došlo, potřebný úsudek nelze redukovat, tak jak to učinil odvolací soud, na závěr, že zásah spočíval již v pouhém bránění vstupu na pozemek navzdory aktivní snaze žalobce zjednat nápravu prostřednictvím soudu. 13. Nelze přitom přehlédnout, že soudní rozhodnutí o zřízení věcného břemene průchodu přes pozemek má konstitutivní povahu, tedy působí ex nunc , tj. až od okamžiku soudního rozhodnutí. Z toho plyne, že žalovaný porušoval právo žalobce na průchod přes svůj pozemek založené soudním rozhodnutím až od okamžiku, kdy nerespektoval jím zřízené věcné břemeno. Okolnost, že účastníci o průchod vedli soudní spor, sama o sobě neznamená, že neúspěšný žalovaný obranou v soudním sporu neoprávněně zasahoval do osobnostního práva žalobce. Takto obecně pojatý názor by vedl k absurdním a v praxi neudržitelným důsledkům, že každý, kdo z jakýchkoliv důvodů neuspěl v soudním sporu, působí úspěšné protistraně nemajetkovou újmu. Pak by ovšem prakticky každý spor zakládal úspěšnému účastníku i další nárok, případně by vyvolával řetězení následných sporů. Vzhledem k tomu, že právo na soudní ochranu před nezávislým soudem je včleněno do katalogu základních práv, nelze jeho uplatnění, ať na straně žalující či žalované, považovat za neoprávněný zásah do práv osoby, která se teprve soudní cestou dobere výroku deklarujícího či konstituujícího její práva. I když soudní spor je spíše krajním řešením sporu mezi osobami, nelze jeho vedení považovat za něco zcela neobvyklého, co by v běžných případech osoba obvyklých vlastností nebyla schopna zvládnout bez újmy na svých osobnostních právech. Nelze přisvědčit ani závěru odvolacího soudu, že žalovaný byl povinen umožnit žalobci vstup na svůj pozemek podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť toto ustanovení účinné do 31. 12. 2013, žádná práva nezakládalo a jím formulovaný korektiv dobrých mravů byl používán pouze k tomu, aby ve výjimečných situacích byla odňata ochrana existujících práv, jež by se příčila obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudky ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001 , Soubor C 479, či ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002 , Soubor C 2112). Jinými slovy na základě uvedeného ustanovení nebylo možno konstituovat dosud neexistující právo a jemu odpovídající povinnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 155/96, Právní rozhledy č. 7/1997, s. 375, srov. též judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94 , a ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 625/05 , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 87, a sv. 48, č. 49). 14. V projednávané věci ovšem odvolací soud správně nepřehlédl specifikum případu spočívající v tom, že žalovaný po skončení občanskoprávního sporu nerespektoval vykonatelné soudní rozhodnutí a právní stav z něj plynoucí a byl dokonce pravomocně odsouzen trestním soudem za úmyslné protiprávní jednání spočívající v tom, že v době od 7. 10. 2014 do 16. 10. 2015 záměrně znemožnil žalobci užívat jeho domek, ač byl povinen strpět na svém pozemku věcné břemeno v jeho prospěch, neodstranil vybudované oplocení, klíč k dvířkům předal až na zásah police a posléze je opětovně opatřil zámkem, a dopustil se tak přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Rozhodnutí trestních soudů, vážící se k části řešeného období, jsou podle § 135 o. s. ř. pro soudy rozhodující v občanském soudním řízení závazná v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o spáchání trestného činu a kdo jej spáchal. Z toho je zřejmé, že soud v občanskoprávním řízení je vázán skutkovým závěrem pravomocného rozhodnutí trestního soudu, že žalovaný v uvedené době zasáhl do práva žalovaného k domu v jeho vlastnictví, tedy že porušil zákonem stanovenou povinnost respektovat soudní rozhodnutí ukládající mu povinnost umožnit za podmínek zřízeného věcného břemene cesty průchod přes vlastní pozemek k domu. Tímto jednáním, jehož intenzita dosáhla úrovně trestného činu, zasáhl žalovaný do práv žalobce na soukromí a na důstojnost, neboť jej vystavil situaci, která již přesáhla běžnou povahu sousedské neshody v občanskoprávní rovině. Pak je správná úvaha odvolacího soudu, že za toto protiprávní jednání narušující osobnostní integritu žalobce náleží mu peněžitá náhrada. Nesprávný je ovšem přístup ke stanovení výše této náhrady, kterou odvolací soud ne zcela případně odvinul od celkové délky sporu mezi účastníky a kterou poměřoval s judikatorně podloženými případy nepřiměřené délky řízení. Nezabýval se ani tím, zda a nakolik případně může být též jistou satisfakcí samotné trestní odsouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4003/2001). 15. Je třeba zdůraznit, že pravomocné trestní rozhodnutí nemůže nahradit úvahu civilního soudu, zda v souvislosti s trestným činem došlo nad rámec skutkové věty výroku rozhodnutí současně též k jednání majícímu povahu zásahu do chráněného osobnostního práva dotčené osoby. Ocitoval-li odvolací soud z odůvodnění rozhodnutí odvolacího trestního soudu konstatování, že žalovaný se měl vůči žalobci dopouštět šikanózního jednání, okrást ho o právo na šťastný a zdravý život a způsobovat mu stresové situace, pak toto povšechné konstatování nemůže znamenat odpovídající občanskoprávní kvalifikaci uplatněného nároku z neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud zjevně převzal z odůvodnění odvolacího soudu v trestní věci závěr o existenci práva na šťastný a zdravý život bez bližšího objasnění, co přesně mělo být v daném případě obsahem daného práva, jak je dovozována jeho povaha jako složky integrity člověka ve smyslu výše rozebíraných ustanovení a jak konkrétně do něj bylo zasaženo (tj. v čem přesně měl zásah spočívat). Z rozhodnutí není zcela zřejmé ani to, zda právem na zdravý život mínil soud toliko jinak označit právo na zdraví jako jedno ze stěžejních práv chráněných v § 81 o. z., či postihnout tím jiné osobnostní právo stojící mimo tento výčet. 16. Občanský zákoník sice výslovně vyzdvihuje v § 3 odst. 1 o. z. přirozené právo člověka brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým, tomu však nelze rozumět jako jakési garantované právo na štěstí, ale jako právo svobodně usilovat, starat se o štěstí své a lidí blízkých. Je tak na každém člověku, aby si v rámci svého sebeurčení stanovil, co naplňuje jeho štěstí a právo tomu nemá bránit, leda by tím zjevně byla bezdůvodně působena újma druhým (viz Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. Praha: Leges, 2013, s. 504). Uvedené ustanovení tedy akcentuje právo každého člověka určit si podle své vlastní vůle, v čem bude spatřovat své štěstí a usilovat o ně, nikoliv právo člověka na šťastný život jako v podstatě právo na kýžený výsledek dané snahy. Povinnost státu poskytovat ochranu právu na šťastný život by se zjevně vymykala právní a především faktické realitě a současně i postavení demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (viz čl. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky). Pokud by právo na šťastný život nemělo nabýt podoby oprávnění každého člověka dožadovat se u soudu ochrany jakékoliv své ideje šťastného života – což by mohlo vést k absurdním důsledkům přiznávání práv v podstatě na cokoli, zcela mimo jakoukoliv jinou zákonnou úpravu práv a povinností člověka – bylo by nutné toto právo do jisté míry objektivizovat, tedy soudní mocí autoritativně stanovit, co je vlastně šťastným životem. Jakékoliv mocenské vnucování konkrétní ideje šťastného života prostřednictvím soudů vykládajícím takto § 81 o. z. by pak ve svém důsledku nutně směřovalo k nepřípustnému upozadění svobody rozhodování každého ohledně toho, v čem bude spatřovat své štěstí a jak o ně bude usilovat ve smyslu § 3 odst. 1 o. z. 17. Konstatování odvolacího soudu o porušení práva na šťastný život, a potažmo tak jeho existence jako jednoho z osobnostních práv chráněných § 81 o. z., se tedy v takové obecnosti vymyká zákonné úpravě ochrany osobnosti. Dovodil-li pak odvolací soud právo žalobce na peněžní kompenzaci nemajetkové újmy za dobu již od roku 2007, aniž by náležitě a v souladu s příslušnou právní úpravou vyložil, v čem přesně měl spočívat zásah do práv žalobce a potažmo tak i to, jaká zákonem chráněná osobnostní práva byla jednáním postižena, nemůže již z tohoto důvodu jeho rozhodnutí obstát jako správné, a to zejména v kontextu okolnosti, že do pravomocného rozhodnutí o zřízení věcného břemene cesty žalovaný hájil svá (byť domnělá) práva, v čemž nelze a priori spatřovat zásah do osobnostních práv protistrany v soudním sporu. 18. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části výroku II, jakož i v akcesorických výrocích o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výroky III a IV) a k zaplacení soudního poplatku (výrok V). Protože se tyto důvody vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i je a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. 19. Soud v dalším řízení určí odpovídající částku náhrady za nemajetkovou újmu s přihlédnutím k době, po kterou neoprávněný zásah trval, po zvážení jeho závažnosti a konkrétních dopadů do poměrů žalobce, a výši náhrady v souladu s požadavky § 2951 odst. 2 a § 2957 o. z. stanoví přiměřeně vůči částkám, které náleží obětem úmyslných nenásilných trestných činů. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14875/	28.01.2021	22 Cdo 3428/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 20 Co 62/2020, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 20 C 372/2016, a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. V projednávané věci účastníci v době, kdy byli manžely, bydleli i s nezletilým dítětem v domě patřícím žalovanému; dům byl zatížen hypotečním úvěrem u R., a. s., sloužícím k jeho pořízení, který žalovaný splácel částkou 6 791 Kč měsíčně, celkem za dobu trvání manželství šlo o 373 505 Kč. Žalobkyně se domáhala vypořádání této částky jako vnosu ze společného jmění manželů („SJM“), žalovaný to odmítal s tím, že jde o částky vynaložené na bydlení rodiny. 2. Okresní soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 20 C 372/2016-232, takto: „Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 235 594,50 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Pokud se žalobkyně domáhala další částky ve výši 33 247,50 Kč, v tomto rozsahu se žaloba zamítá.“ Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. 3. Soud prvního stupně vyhověl návrhu žalobkyně na vypořádání výše uvedeného vnosu ze společného na výlučný majetek žalovaného. Vyšel z § 742 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a uvedl: „Požadavek žalovaného na úhradu toho, co rodina ‚ušetřila‘ tím, že za užívání nemovitosti v jeho vlastnictví nemusela hradit tržní nájemné, je nedůvodný, neboť se jedná o běžný důsledek společného soužití manželů v nemovitosti jednoho z nich, a pokud se manželé na takovémto soužití dohodnou, nemůže ten z manželů, který je výlučným vlastníkem této nemovitosti, po zániku manželství na druhém z nich požadovat polovinu úhrady běžného nájemného. S tím, že druhému z manželů po zániku manželství bude muset uhradit polovinu tržního nájemného, žádný z manželů do manželství nevstupuje. Taková povinnost neplyne ani ze žádného zákonného ustanovení § 743 a násl. občanského zákoníku“. Pro rozhodnutí o případné „disparitě podílů“ (které je toliko výjimkou ze zásady rovnosti podílů, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat vždy spíše restriktivně) rovněž soud neshledal v projednávané věci předpoklady. 4. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 20 Co 62/2020-261, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 5. Odvolací soud uvedl, že zcela souhlasí s názorem soudu prvního stupně, pokud jde o vypořádání částek placených na hypotéku a odkázal na závěry učiněné v jeho rozsudku. Uvedl také: „Vzhledem ke skutečnosti, že během manželství byly hrazeny dluhy žalovaného z masy tvořící SJM, je naopak spravedlivé, aby se žalobkyni dostala patřičná náhrada. Argument žalovaného, že v jeho nemovitosti byly uspokojovány bytové potřeby a z tohoto důvodu by splátky hypotéky neměly být započítávány, protože jinak by rodina musela platit nájem, není v daném případě ani přiléhavý. Žalobkyně sama vlastní nemovitou věc, ve které své bytové potřeby mohla uspokojit, ostatně tak činí v současné době. Navíc z této logiky plyne, že sám žalovaný by případnou hypotéku musel hradit, i kdyby v této nemovitosti rodina nebydlela.“ II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K přípustnosti dovolání uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (druhý z uvedených důvodů, směřující ke změně judikatury dovolacího soudu, však v dovolání nijak nekonkretizuje, a proto se jím dovolací soud nemohl zabývat). 7. Žalovaný uvádí, že nesouhlasí „s přehnaně formální a doslovnou aplikací § 742 odst. 1 písm. b) o. z. odvolacím soudem, jakož i nalézacím soudem, na splátky hypotečního úvěru, která vyúsťuje v extrémně nespravedlivé až absurdní závěry. Výklad, kterým se výše zmíněné soudy řídily, je v rozporu se samotným účelem institutu SJM, když ten zásadně nemá plnit funkci jakéhosi vyúčtování všech příjmů a výdajů, ke kterým došlo za trvání manželství … Ustanovení § 690 o. z. stanoví každému z manželů povinnost přispívat na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti. Bylo by tedy nesmyslné, aby zákon na jedné straně stanovil takovou povinnost a na druhé straně umožňoval, aby si tyto úhrady na běžný chod rodinné domácnosti při vypořádání SJM jeden z manželů vůči druhému ‚vyfakturoval‘. Výše uvedené závěry nalézací soud aplikoval na požadované nájemné. Žalovanému však není jasné, proč se dané závěry nepoužijí rovněž na splátky hypotečního úvěru, když tyto splátky plnily v podstatě stejný účel – zajišťování rodinného bydlení. Rovněž se jedná o běžný důsledek společného soužití manželů v nemovitosti jednoho z nich, protože, jak je obecně známo, bydlení něco stojí, a pokud by snad rodinné bydlení nebylo řešeno užíváním nemovitosti žalovaného, byla by rodina nucena pořídit si nové společné bydlení, a to by tedy znamenalo hradit nájemné, popř. hradit nový hypoteční úvěr, což se žalovanému jevilo jako zbytečné. Navíc bylo toto řešení nejlogičtější, nejjednodušší a rovněž i nejlevnější. Pro žalovaného je nepochopitelné, že přestože je výsledek v tomto případě jak u nájemného tak u splátek hypotečního úvěru stejný – je zajištěna potřeba bydlení, tzn. je uspokojena stejná životní potřeba, nároky při vypořádání SJM jsou odlišné a to jen z důvodu rozdílného právního titulu. Žalovaný má tedy za to, že pokud je rozhodováno jen na základě tohoto právního titulu a další relevantní skutečnosti nejsou brány v potaz, jde o přehnaně formální aplikaci daného ustanovení“. 8. Dovolatel pokračuje: „Pravdou také je, že ani jeden z manželů nevstupuje do manželství a nepřijme nabídku společného bydlení v nemovitosti ve výlučném vlastnictví druhého z nich s tím, že po něm při zániku manželství bude požadovat úhrady na splátky hypotečního úvěru užitého k financování rodinného bydlení. Žalovaný několikrát upozorňoval na to, že skutečnost, že poskytl svou nemovitost k bydlení celé rodině, mu nemůže jít k tíži, protože jeho vnos do SJM (v podobě poskytnutí dané nemovitosti a zvýšení životní úrovně rodiny) zásadně odpovídal tvrzeným výnosům. Splátky na hypotéku s příslušenstvím ve výši 6 791 Kč odpovídaly jen zlomku nákladů, které by rodina musela vydat, pokud by si podobný dům pronajala a nijak se nevymykaly běžným standardům. Z toho důvodu má žalovaný za to, že šlo o úhradu záležitostí spojených s běžným chodem domácnosti v režimu dle ustanovení § 690 o. z. a nikoliv o mimořádné výdaje, které by se vypořádávaly podle ustanovení § 742 odst. 1 písm. b) o. z. Na nesmyslnost aplikace § 742 odst. 1 písm. b) o. z. v tomto konkrétním případě poukazuje i to, že šlo o nemovitost sloužící k bydlení celé rodiny a nikoliv o ‚investiční nemovitost‘. Žalovaného tedy nelze uložením povinnosti zpětně uhradit žalobkyni část nákladů na splátky hypotečního úvěru „trestat“ za to, že v dobré víře poskytl svou nemovitost k rodinnému bydlení a nevyužil ji např. k pronájmu třetím osobám. Žalovaný má za to, že v případě vypořádání SJM musí být zohledněn i jeho vnos v podobě bezplatného bydlení, když právě díky tomuto vnosu odpadl jiný náklad na bydlení např. v podobě úhrady nájemného.“ 9. Dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud tvrdí, že při vypořádání SJM je třeba vzít v potaz, co ze SJM ušlo na výlučný majetek žalovaného. V této situaci však fakticky ze SJM neušlo nic, protože splátky na hypoteční úvěr žalovaného v sobě nesou spíše úsporu oproti běžným nákladům na bydlení např. v podobě nájmu. 10. Dále žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně přijal příliš formalistickou aplikaci ustanovení § 742 odst. 1 písm. b) o. z. i v otázce úhrady nákladů za dobu manželské odluky, tj. 26 měsíců. 11. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné. Odvolací soud rozhodl zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, navrhuje proto dovolání odmítnout. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 14. Otázka vypořádání částek vynaložených ze SJM na splátky hypotečního úvěru na pořízení nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a ve které bydlí po dobu manželství manželé, případně i jejich děti, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena – dovolání je proto přípustné. Protože nalézací soudy posoudily otázku přípustnosti dovolání nesprávně, je dovolání také důvodné. 15. Nedohodnou-li se bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, pak každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek [§ 742 odst. 1 písm. b) o. z.]. 16. Každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná (§ 690 o. z. věta první). 17. Peníze vynaložené na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti ze společného jmění manželů se nenahrazují; nejde totiž o „to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek“. Částky vynaložené takto na zajištění bydlení rodiny tedy nejsou předmětem vypořádání. 18. Nahrazuje se to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na výhradní majetek; v zásadě tedy i splátky hypotéčního úvěru, vynaložené ze společného majetku na nemovitost ve výlučném vlastnictví. 19. Při vypořádání vnosu ze společného majetku na výlučný majetek jednoho z manželů jde o to nahradit, oč byl společný majetek ochuzen, nikoliv o odčerpání toho, oč se manžel v důsledku takového vnosu obohatil. Může však nastat situace, kdy dojde k souběhu hypotéz obou uvedených ustanovení; peníze vynaložené ze společného majetku slouží k zajištění potřeb života rodiny a společné domácnosti, a současně jsou i vynakládány na výlučný majetek. V takovém případě je třeba věc individuálně posoudit z hledisek uvedených v § 2 odst. 2 o. z., zejména zvážit, zda částka takto vynaložená by musela být vydána na zajištění totožné potřeby rodiny i v případě, kdyby současně nebyla vynaložena na výhradní majetek, a zda šlo o vydání přiměřené peněžní částky (částek). Podle výsledku této úvahy pak bude možno rozhodnout o úhradě toho vnosu – úplné, částečné anebo o tom, že vnos uhrazován nebude. 20. Je-li tedy v době trvání SJM ze společných prostředků hrazena hypotéka na nemovitost, ve které bydlí, resp. ji užívá rodina manželů, a jde tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Jestliže by částka vynaložená na splátky hypotéky byla stejná nebo i nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat. Jestliže by však např. měsíční splátky hypotéky byly vyšší než (potenciální) nájemné, bylo by třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo na splátky hypotéky vynaloženo. 21. K důvodům, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, se uvádí: 22. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně sama vlastní nemovitou věc, ve které své bytové potřeby mohla uspokojit, ostatně tak činí v současné době. K tomu se uvádí, že to nic nemění na tom, že v této věci rodina užívala k bydlení nemovitost ve vlastnictví žalovaného; pokud by rodina bydlela jinde, např. u žalobkyně, pak by bylo namístě vnos do jeho majetku vypořádat, tak tomu však nebylo. 23. Dále odvolací soud uvádí, že sám žalovaný by případnou hypotéku musel hradit, i kdyby v této nemovitosti rodina nebydlela. To je pravda, ale rodina tam bydlela, platby hypotéky tak sloužily především k zajištění základní potřeby rodiny. Kdyby manželé rozhodli o jiném bydlení, právní situace by se samozřejmě změnila. 24. V projednávané věci soudy postupovaly jinak, než podle názoru dovolacího soudu měly, když přes požadavek žalovaného nepřihlédly k tomu, že částky vynaložené na splátky hypotéky současně sloužily k zajištění bydlení rodiny; jejich rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 25. Dovolatel též nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně má nárok na vypořádání hypotečních splátek i za dobu manželské odluky. V přezkoumávaném rozhodnutí však odvolací soud takový právní názor nevyslovil, a proto chybí prostor pro dovolací přezkum. Jen na okraj se tak uvádí, že i takové situace je třeba řešit individuálně, s přihlédnutím k okolnostem věci. 26. Z výše uvedeného je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř). Protože dovolání je důvodné, nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/19766/	28.01.2021	21 Cdo 19/2018	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 19 Co 200/2017 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 20 Nc 45005/2015, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 6. 11. 2015 domáhal určení, že je otcem žalovaného 1), a že žalovaný 3) není otcem žalovaného 1). Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žil od března roku 2013 se žalovanou 2) ve společné domácnosti v nesezdaném soužití, ze kterého se narodil žalovaný 1). Jelikož žalobce a žalovaná 2) neuzavřeli manželství, učinili společně souhlasné prohlášení rodičů o otcovství k narozenému dítěti dne 24. 3. 2014 před Úřadem Městské části P. 4. Dne 19. 9. 2015 se dozvěděl, že žalovaná 2) v době, kdy porodila žalovaného 1), byla provdaná za žalovaného 3). Tuto skutečnost však žalovaná 2) před žalobcem i příslušnými úřady České republiky „vědomě zatajila“ a v České republice tak vystupuje „jakožto svobodná“. Žalobce se domnívá, že žaloba je opodstatněná, neboť je žalobce otcem biologickým a „pečujícím“ o žalovaného 1) a má za to, že souhlasné prohlášení rodičů o otcovství je právním jednáním nulitním, neboť žalovaná 2) byla v době učinění souhlasného prohlášení rodičů o otcovství v manželství s žalovaným 3), a za této situace se uplatní tzv. první domněnka otcovství podle ustanovení § 776 odst. 1 obč. zák. a otcovství tedy svědčí žalovanému 3) jako manželovi žalované 2). Žalobce je však „skutečným biologickým i sociálním rodičem“ žalovaného 1) a je „nežádoucí“, aby mu vinou žalované 2) bylo odepřeno tzv. rodičovství právní. 2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23. 2. 2017 č. j. 20 Nc 45005/2015-281 zamítl žalobu na popření otcovství, zamítl návrh žalobce na určení otcovství, uložil žalobci zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 3 146 Kč k rukám advokáta JUDr. T. S. do tří dnů od právní moci rozsudku, žalovanému 1) a 3) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, „jelikož jim žádné nevznikly“, a uložil žalobci zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 na náhradě nákladů řízení 10 541 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud jde o žalobu na popření otcovství, není žalobce ve věci aktivně legitimován, „neboť aktivní legitimace svědčí pouze matce, která dítě porodila, dále samotnému dítěti a muži, který popírá, že je otcem dítěte (viz ustanovení § 6 a § 420 z. ř. s.), přičemž žalobce nepopírá, že je otcem žalovaného 1)“. Z tohoto důvodu se soud nezabýval ani návrhem žalobce na prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství. Ohledně návrhu žalobce na určení otcovství soud prvního stupně dovodil, že důvod pro vedení řízení o určení otcovství není dán, neboť účastníky v tomto řízení je muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, žena, která dítě porodila, a dítě. V daném případě je však žalobce uveden jako matrikový otec, přičemž žalobce je i skutečným biologickým otcem žalovaného 1) a žalobce ani žalovaná 2) „nepopírají, že by tomu tak nemělo být“. Ohledně sňatku mezi žalovanou 2) a žalovaným 3) pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoli bylo manželství platně uzavřeno, a v řízení nebylo tvrzeno, že by došlo k jeho zrušení, „žalovaná 2) na zdejší mezinárodní matriku uzavření tohoto sňatku nikdy nenahlásila, sňatek zde nelegalizovala, proto se na ní pohlíží jako na osobu se statusem svobodná“. Soud prvního stupně proto nepovažuje souhlasné prohlášení žalobce a žalované 2) v souladu s ustanovením § 779 odst. 1 obč. zák. za právní jednání nulitní. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2017 č. j. 19 Co 200/2017-344 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 146 Kč k rukám advokáta JUDr. T. S. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že manželství žalované 2) se žalovaným 3) bylo v USA platně uzavřeno (§ 19 a § 20 ZMPS), aby však mělo manželství účinky i na území ČR, bylo nutné je „nechat uznat zvláštní matrikou v B.“. Nebylo-li tak učiněno, je „před českými státními orgány pár považován za nesezdaný“ a žalovaného 3) proto nelze považovat za otce žalovaného 1) podle ustanovení § 776 odst. 1. o. z. Otcovství žalobce k žalovanému 1) bylo platně určeno souhlasným prohlášením rodičů podle ustanovení § 779 o. z. a z řízení jasně vyplynulo, že žalobce je „jak biologickým, tak sociálním otcem a za daných okolností i otcem právním (matrikovým)“. Odvolací soud proto neshledal důvod, aby otcovství žalobce k žalovanému 1) určil soud. Odvolací soud došel ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že pokud jde o popření otcovství, pak žalobce není ve věci aktivně legitimován a žalovaný 3) není legitimován pasivně, neboť v projednávaném případě zde nejsou dány „zcela výjimečné okolnosti“ k přiznání věcné legitimace k podání žaloby na popření otcovství proti právnímu (matrikovému) otci, jak je předpokládáno judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou žalobce odkazoval (rozsudek NS ČR ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010 , ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5086/2014 , ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011 ). Uzavřel, že současný stav je „zcela v zájmu dítěte, neboť žalobci svědčí jak biologické, tak právní a sociální rodičovství k nezletilému“. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda manželství uzavřené platně mezi českým občanem a cizím státním příslušníkem na území cizího státu, které nebylo zapsáno do zvláštní matriky podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 301/2000 Sb., je (není) účinné na území ČR a je (není) způsobilé založit na území ČR zákonnou domněnku otcovství svědčící manželu matky dítěte. Podle názoru žalobce není pro vyvolání účinků v ČR nezbytné, aby bylo manželství zapsáno do zvláštní matriky, neboť zákon č. 301/2000 Sb. ani vyhláška MV ČR č. 207/2001 Sb. se zapsáním manželství do zvláštní matriky žádné účinky nespojují, ani jeho nezapsání nesankcionují neúčinností manželství, jelikož se jedná pouze o „administrativní akt deklaratorního a registračního charakteru, který nemá vliv na soukromoprávní účinky uzavření manželství.“ Za daného skutkového stavu proto měla být soudy dovozena aktivní legitimace žalobce k podání žaloby na popření otcovství podle rozsudku Nejvyššího soud České republiky ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5086/2014 . Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil „Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.“ III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 7. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaná 2) [občanka České republiky] a žalovaný 3) [občan Spojených států amerických] platně uzavřeli sňatek dne 22. 3. 2011 v souladu se zákony státu Florida, ve městě L., okrese P. C., ve státě Florida, Spojené státy americké; toto manželství uzavřené v zahraničí nebylo zapsáno v České republice do zvláštní matriky. Dne 14. 3. 2014 se v České republice narodil žalovaný 1); v rodném listu je jako matka zapsána žalovaná 2) a jako otec žalobce (občan České republiky). Dne 24. 3. 2014 před Úřadem městské části Praha 4 žalovaná 2) a žalobce souhlasně prohlásili, že otcem žalovaného 1) je žalobce. 8. Za daného skutkového stavu závisela rozhodnutí soudů – mimo jiné – na vyřešení otázky hmotného práva, zda skutečnost, že manželství uzavřené platně mezi českým občanem a cizím státním příslušníkem na území cizího státu nebylo zapsáno do zvláštní matriky podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 301/2000 Sb. má za následek, že manželu matky svědčí domněnka otcovství narozenému za trvání manželství a je tak vyloučeno, aby k témuž dítěti učinil domnělý (biologický) otec souhlasné prohlášení. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 10. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná 2) uzavřela manželství se žalovaným 3) dne 22. 3. 2011 – podle zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „matriční zákon”), a – vzhledem k tomu, že žalovaný 1) se narodil dne 14. 3. 2014 – podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „občanský zákoník“). 11. S názorem odvolacího soudu, že pro účinnost manželství uzavřeného v cizině na území České republiky, „je třeba je nechat uznat zvláštní matrikou“ a nebylo-li tak učiněno, „je před českými státními orgány pár považován za nesezdaný“, dovolací soud nesouhlasí. 12. Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) matričního zákona matrika je státní evidence narození, uzavření manželství, vzniku partnerství a úmrtí, k nimž došlo v cizině, jde-li o státní občany České republiky. Podle ustanovení § 24a matričního zákona věty druhé oddacím listem se prokazuje uzavření manželství. Podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) matričního zákona do zvláštní matriky se zapisují narození, uzavření manželství a úmrtí občana, ke kterému došlo na území cizího státu. Podle ustanovení § 47 matričního zákona zápisem do matriční knihy se rozumí zapsání údajů o narození, uzavření manželství, vzniku partnerství nebo úmrtí podle časové posloupnosti uvedených matričních událostí. 13. Z citovaných ustanovení vyplývá, že funkcí matriky je pouze evidence vymezených matričních událostí. Matriční zákon upravuje zápis matričních událostí do matričních knih a definuje matriční události, které se zapisují do zvláštní matriky podle ustanovení § 42 a násl. matričního zákona. Matriční zákon (ani jiný právní předpis České republiky) nespojuje okamžik zápisu matriční události do matričních knih s okamžikem nabytí účinnosti matriční události. Matriční zákon tedy v žádném ustanovení neupravuje „legalizaci“ nebo „uznání“ manželství, které soudy obou stupňů dovodily jakožto obligatorní požadavek k tomu, aby bylo manželství uzavřené v cizině účinné na území České republiky. K matriční události, kterou je i uzavření manželství, dochází bez ohledu na její následný zápis do matričních knih. V případě zápisu manželství do matriční knihy se pak nejedná o konstitutivní, ani deklaratorní akt, ale o pouhý přepis údaje z jiné veřejné listiny, kterou zákon za stanovených podmínek považuje za zcela rovnocennou českým matričním dokladům, vydaným na základě zápisů v matričních knihách (v daném případě z „Marriage record“ vydaného ve státě Florida, Spojené státy americké). Obdobný závěr dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 12. 2005 č. j. 4 As 52/2004-77 při posouzení zápisu příjmení tchýně do matriční knihy a oddacího listu. 14. K tomu dovolací soud podotýká, že ačkoli se do matričních knih zapisují také manželství uzavřená v České republice, tak ani manželství uzavřené v České republice nevzniká jeho zápisem do matriční knihy, ale ke vzniku manželství dochází podle ustanovení § 656 odst. 1 občanského zákoníku svobodným a úplným souhlasným prohlášením vůle muže a ženy, kteří spolu hodlají vstoupit do manželství, že spolu vstupují do manželství. Podle ustanovení § 659 občanského zákoníku se manželství uzavírá tak, že osoba jednající za orgán veřejné moci, anebo osoba, která jedná za orgán oprávněné církve, položí snoubencům jako oddávající otázku, zda spolu chtějí vstoupit do manželství; kladnou odpovědí obou snoubenců vznikne manželství. Manželství vznikne i jinak, je-li zřejmé, že snoubenci prohlašují svou sňatečnou vůli. Srovnatelně byl vznik manželství upraven i za účinnosti zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3 tohoto zákona). 15. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že manželství žalované 2) a žalovaného 3), platně uzavřené dne 22. 3. 2011 na území cizího státu, je i přes jeho nezapsání do zvláštní matriky podle příslušných ustanovení matričního zákona nutno považovat za účinné i na území České republiky. 16. Podle ustanovení § 776 odst. 1 občanského zákoníku narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má se za to, že otcem je manžel matky. 17. Podle ustanovení § 779 odst. 1 občanského zákoníku nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, má se za to, že otcem je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením matky a tohoto muže. Takto lze určit otcovství i k dítěti ještě nenarozenému, je-li již počato. 18. Jestliže tedy v projednávané věci ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že manželství žalované 2) a žalovaného 3) bylo platně uzavřeno dne 22. 3. 2011 ve státě Florida, ve Spojených státech amerických, přičemž nebylo zjištěno, že by ke dni narození žalovaného 1) došlo k rozvodu tohoto manželství, je, ačkoli tomu aktuálně neodpovídá zapsaný stav v matričních knihách České republiky, za otce žalovaného 3) považován podle ustanovení § 776 odst. 1 občanského zákoníku manžel matky – žalovaný 3). Uvedené ustanovení upravuje tzv. prvou domněnku otcovství, která vychází z pravděpodobnosti souladu právního, biologického, resp. genetického a sociálního rodičovství, z ochrany poskytované zákonem rodině založené manželstvím [viz § 3 odst. 2 písm. b)], ze zákonného požadavku, aby si byli manželé věrni (viz § 687 odst. 2), a veřejného zájmu na jistotě a stabilitě ve statusových poměrech. Narodí-li se dítě do manželství, je v zájmu rodiny ctící tradiční hodnoty i dítěte samotného, aby byl jeho status ex lege upraven co nejdříve, tedy ihned po narození, a aby se pokud možno během jeho života neměnil. Není rozhodné, zda spolu manželé žijí či nikoli, zda manžel matky o jejím těhotenství věděl, resp. dítě objektivně (ne)mohl zplodit, např. z důvodu výkonu trestu. Jsou-li ke statusovým změnám vážné důvody, je v zájmu všech, zejména však dítěte samotného, aby tato věc byla řešena a vyřešena v době, kdy je dítě útlého věku a kdy sociální vazby nejsou rozvinuty. Proto je tato domněnka tradičně vyvratitelná, a to jak k návrhu matky, tak otce (KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. § 776 []. In: HRUŠÁKOVÁ, Milana, HULMÁK, Milan, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, PSUTKA, Jindřich, SIEGLOVÁ, Zuzana, SEDLÁK, Petr, WESTPHALOVÁ, Lenka, KAPITÁN, Zdeněk, KOŽIAK, Jaromír, ŠMÍD, Ondřej, HRUŠÁKOVÁ ML., Milana. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 520.) 19. Na otcovství žalovaného 3) k žalovanému 1) určeného podle první domněnky otcovství podle ustanovení § 776 odst. 1 občanského zákoníku nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce a žalovaná 2) učinili dne 24. 3. 2014 před Úřadem městské části Praha 4 souhlasné prohlášení o určení otcovství žalobce k žalovanému 1), neboť toto prohlášení je třeba považovat za nulitní právní akt (protože nelze určit otcovství tam, kde je již určeno) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010 ]. 20. Z ustanovení § 785 a § 789 občanského zákoníku vyplývá, že aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na popření otcovství má matka dítěte a jeho právní otec (manžel matky, kterému svědčí právní domněnka otcovství podle ustanovení §776 odst. 1 občanského zákoníku). Muži, který tvrdí, že je biologickým otcem dítěte (putativnímu otci), občanský zákoník aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na popření otcovství právního otce nepřiznává a to ani po vyhlášení nálezu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3122/16 , kde Ústavní soud apeloval na zákonodárce, aby posílil práva putativních otců v českém právním řádu. Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi došel k závěru, že soud může putativnímu otci aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na popření otcovství zcela výjimečně přiznat. Stane se tak v situaci, kdy je v zájmu dítěte, aby právo na respektování soukromého a rodinného života putativního otce (k tomu srov. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) převážilo nad právy matrikových rodičů a principem právní jistoty rodinných vztahů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010 ; obdobně se k právu putativního otce vyjádřil také ESLP v rozhodnutí Rožaňski proti Polsku ze dne 18. 8. 2006, stížnost č. 55339/00 ). V citovaném rozsudku ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010 Nejvyšší soud dále dovodil, že k tomu, aby soudy mohly vyvažovat jednotlivé zájmy (relevantní prvky zájmu dítěte) a hledat nejlepší zájem dítěte, musí nejprve dokazováním zjistit obsah jednotlivých zájmů. V rámci dokazování musí být dán největší důraz na zjištění názoru, potřeb a poměrů dítěte a to v závislosti na věku a vyspělosti dítěte buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce (k tomu srov. právo dítěte být slyšeno podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte). V zájmu dítěte bude jen takové rozhodnutí, které sleduje dlouhodobé zájmy dítěte a vede ke stabilnímu řešení. Jak již dříve dovodil dovolací soud, k posouzení, zda bude v daném případě náležet putativnímu otci aktivní věcná legitimace k podání žaloby na popření otcovství, musí soud vyvážit zájmy všech dotčených osob a nalézt řešení, které bude nejlépe odpovídat zájmu dítěte. Zájem dítěte je přední zásada rodinného práva, která musí být brána jako hlavní hledisko při jakémkoliv rozhodování o poměrech dítěte (k tomu srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a jejíž obsah je závislý na typu činnosti týkající se dítěte a individuálních okolnostech případu. Relevantními prvky (obsahem) zájmu dítěte v řízení o popření otcovství (včetně rozhodování o aktivní věcné legitimaci v tomto řízení) jsou jak práva dítěte – zájmem dítěte na souladu mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010 ); právo znát své rodiče (srov. čl. 7 Úmluvy o právech dítěte); právo na zachování své totožnosti (čl. 8 Úmluvy o právech dítěte), tak právo respektování soukromého a rodinného života matky dítěte, právního a putativního otce. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5086/2014 ). 21. Veden nesprávným právním názorem se však odvolací soud již dostatečně nezabýval tím, zda jsou u žalovaného dány výjimečné okolnosti, za kterých může být žalobci – putativnímu otci – přiznána aktivní věcná legitimace k podání žaloby na popření otcovství. 22. Jelikož za daného skutkového stavu, kdy zápis v matričních knihách neodpovídá výše uvedenému právnímu posouzení, a mezi účastníky tak vzniká nejistota ohledně jejich statusových práv, je nezbytné, aby byly vzájemné vztahy účastníků řízení soudem postaveny na jisto tak, aby byla zajištěna jejich stabilita i do budoucna, jelikož rodičovství není jen věcí rodinného práva, ale klíčovým statusovým poměrem, který má význam pro určování příbuzenství, pro rodinu, společnost, pro celý právní řád (KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. § 776 []. In: HRUŠÁKOVÁ, Milana, HULMÁK, Milan, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, PSUTKA, Jindřich, SIEGLOVÁ, Zuzana, SEDLÁK, Petr, WESTPHALOVÁ, Lenka, KAPITÁN, Zdeněk, KOŽIAK, Jaromír, ŠMÍD, Ondřej, HRUŠÁKOVÁ ML., Milana. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 520.) V zájmu dítěte (žalovaného 1) pak bude takové rozhodnutí, které sleduje dlouhodobé zájmy dítěte, povede k zajištění souladu mezi rodičovstvím právním, biologickým a sociálním. 23. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 3) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/19225/	27.01.2021	7 Tdo 17/2021	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 12 To 149/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 67/2020. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 4 T 67/2020, byl obviněný M. K. uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy ve výši 20 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ nezaplacení peněžitého trestu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Dále bylo rozhodnuto, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit škodu způsobenou trestným činem poškozené E. T. ve výši 14 300 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození E. T. a AAAAA (pseudonym) odkázáni s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Podle skutkových zjištění soudu se obviněný dopustil uvedených trestných činů tím, že v XY dne 7. 2. 2020 kolem 15:20 hodin v části XY zazvonil na domovní zvonek domu č. p. XY a poté otevřel vstupní dveře domu jeho syn AAAAA, který, když zjistil, že zvonil obviněný, chtěl ihned zavřít vstupní dveře a nevpustit ho do domu, avšak obviněný nejprve rychle strčil nohu do vstupních dveří, aby je AAAAA nemohl zavřít, a začal se s AAAAA přetlačovat o tyto dveře, čímž došlo k jejich vyvrácení z kovových závěsů a k nemožnosti jejich dalšího zavření, a následně obviněný vnikl do tohoto domu patřícího jeho bývalé partnerce E. T. a v domě setrvával, ačkoli ho AAAAA opakovaně vyzýval, aby dům opustil, přičemž poškozením vstupních dveří domu způsobil jeho majitelce E. T. škodu ve výši nejméně 14 300 Kč. 3. Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, a poškozených E. T. a AAAAA směřující proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 12 To 149/2020, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. K. dovolání, kterým jej napadl v celém rozsahu a v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že odvolací soud se při řešení otázky právního posouzení skutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž v rozhodnutích dovolacího soudu je podobná otázka posuzována rozdílně. 5. Obviněný především vytkl, že soud nesprávně posoudil skutek jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin. Ve vztahu k přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku poukazuje na nesprávně zjištěnou výši škody. Základním znakem výše uvedeného přečinu je existence škody nikoli nepatrné, která podle nyní platné právní úpravy činí 10 000 Kč. Podkladem pro závěr soudu o způsobené škodě bylo odborné vyjádření, podle kterého je poškození dveří neopravitelné, přičemž škoda na dveřích jako takových je ve výši 12 500 Kč a náklady na práci činí 1 800 Kč. Soud tedy určil výši škody součtem v částce 14 300 Kč. Tento způsob stanovení výše škody je podle obviněného nesprávný. Škoda měla být stanovena toliko částkou 12 500 Kč, za kterou se věc v místě činu obvykle prodává. Kritérium uvedení do původního stavu se užije až jako třetí v pořadí, když není možné zjistit nebo použít výši škody podle předchozích alternativ. 6. Dále u tohoto přečinu obviněný namítá, že nedošlo k poškození věci cizí, ale věci vlastní. Podle jeho názoru bylo prokázáno, že poškozené dveře jsou jeho vlastnictvím. Soudy nesprávně vycházely z toho, že dveře jsou ve vlastnictví poškozené E. T., která je vlastníkem nemovitosti, v níž se dveře nacházely. S odkazem na občanskoprávní judikaturu obviněný dovozuje, že otázku, zda se dané dveře staly součástí domu, je třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obč. zák.“). V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4311/2016 , obviněný dospěl k závěru, že předmětné dveře nejsou součásti nemovitosti, jelikož nešlo o dveře na míru, ale o obyčejné, interiérové dveře. Tyto dveře instaloval do nemovitosti odsouzený v roce 2007. Dveře lze jednoduchým způsobem demontovat. Při demontáži dveří nedochází k jejich poškození a lze je vsadit do zárubní i v jiné nemovitosti. 7. Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněný namítá, že soud opřel své závěry o jediný přímý důkaz a o další důkazy pouze nepřímé, které spolu nekorespondují a obsahují zásadní nesrovnalosti. 8. Obviněný poukázal i na subsidiaritu trestní represe a pojímání trestního práva jako ultima ratio , přičemž jen obecně vymezuje, co tyto pojmy znamenají, aniž by je konkretizoval na projednávanou věc. 9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadené dovoláním a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned ve věci rozhodnout ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky v něm obsažené zčásti neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Dovolacími námitkami podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod jsou námitky týkající se některých znaků trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. První z nich je, zda poškozené dveře byly ve vztahu k obviněnému cizí věcí. Státní zástupce má za to, že k rodinnému domu podle jeho povahy náleží vstupní dveře a že jejich oddělením by došlo ke znehodnocení domu, neboť by se tak stal prakticky volně přístupným neoprávněným osobám a nebylo by zaručeno soukromí osob v něm oprávněně bydlících. Jsou tedy neoddělitelné od samotné nemovitosti. Vstupní dveře byly nepochybně jako součást domu vlastnictvím E. T. jako jediné vlastnice předmětného domu, a byly tedy – tak jako celý dům – ve vztahu k dovolateli cizí věcí. Důvodnými pak státní zástupce neshledal ani námitky týkající se výše škody. Podle něj zabudované vstupní dveře jako součást domu nemohou být samostatným předmětem obchodu, a dojde-li jednáním pachatele k jejich poškození, nelze při použití kritérií pro zjišťování výše škody uvedených v § 137 tr. zákoníku vycházet z ceny, za kterou se poškozená věc v době a v místě činu obvykle prodává, resp. není možné vyjádřit výši škody jako rozdíl mezi cenou věci nepoškozené a cenou věci poškozené, nýbrž je třeba vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu dveří, tj. na jejich uvedení v předešlý stav. Pokud jde o zbylé námitky, ty formálně neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu. 11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. III. Posouzení důvodnosti dovolání 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje i náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné. 13. Dovolací námitky obviněného týkající se právní kvalifikace skutku jako přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku směřují proti skutkovým zjištěním soudů a obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 14. Obdobně je pak možné pohlížet i na námitku týkající se subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio . Obviněný sice v dovolání obsáhle citoval konstantní judikaturu, ale neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které by s ohledem na uvedenou zásadu proti němu nemělo být použito prostředků trestního práva. Takto nedostatečně formulovaná námitka nezakládá přezkumnou povinnost dovolacího soudu. 15. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit dvě námitky obviněného k přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. První se týká stanovení výše škody způsobené poškozením dveří, druhá spočívá v tvrzení, že poškozené dveře nebyly ve vztahu k obviněnému cizí věcí. 16. Námitku vadného právního vyhodnocení znaku škody u trestného činu poškození cizí věci z důvodu chybného užití ustanovení § 137 tr. zákoníku obviněný konkretizoval tak, že určení výše škody ve vztahu k trestnému činu poškození cizí věci podle odborného vyjádření bylo vadné a škoda takto vyčíslená není řádným způsobem stanovena, neboť určení výše škody uvedením v předešlý stav je uvedeno v citovaném zákonném ustanovení jako alternativa k účelně vynaloženým nákladům na pořízení stejné nebo obdobné věci, což je však možné teprve poté, když nelze stanovit výši škody podle obvyklé ceny, za kterou se věc podává. 17. Podle § 137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo na uvedení věci v předešlý stav. 18. Podle rozhodnutí uveřejněného pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr. je ustanovení § 137 tr. zákoníku koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení věci v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav. 19. Podle téhož rozhodnutí jestliže zákonným znakem trestného činu je způsobení škody na věci, je třeba výši škody vyjádřit jako rozdíl mezi cenou věci nepoškozené a cenou věci poškozené. To však platí pouze v případech, kdy i poškozené věci jsou předmětem obchodu, typicky v případech poškození motorových vozidel. Teprve není-li možné škodu takto vyčíslit, protože jde o věc, s níž po poškození nelze obchodovat, lze vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu věci, tj. na její uvedení v předešlý stav. 20. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obviněný M. K. svým jednáním způsobil na vstupních dveřích domu poškozené E. T. škodu ve výši 14 300 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak soud konstatoval, že podle odborného vyjádření je škoda na dveřích samotných ve výši 12 500 Kč a náklady na práci (sundání a instalace opravených dveří) představují minimálně částku 1 800 Kč, přičemž bylo zohledněno, že jde o dveře interiérové, které však sloužily jako exteriérové. 21. Podle obviněného měla být škoda stanovena částkou toliko ve výši 12 500 Kč, za kterou se věc v místě činu obvykle prodává, jelikož kritérium uvedení do původního stavu se užije až jako třetí v pořadí, když není možné zjistit výši škody podle předchozích alternativ. Nejvyšší soud však poukazuje na své usnesení ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 11 Tdo 810/2005 , z něhož vyplývá, že v případě, když škoda vznikla poškozením několika vstupních dveří do různých prostor jejich vylomením, vyštípáním, vypáčením apod., se její výše stanoví podle účelně vynaložených nákladů na opravu věci, tj. na její uvedení v předešlý stav. Poškozené dveře (ať už dveřní křídla, panty, zámky či zárubně) nejsou standardně předmětem obchodu, a proto není možné výši škody vyjádřit jako rozdíl mezi cenou věci nepoškozené a cenou věci poškozené, nýbrž je třeba vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu věci, tj. na uvedení domu v předešlý stav. Lze také poukázat na stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr., z jehož závěrů vyplývá, že stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně. 22. Soud prvního stupně v projednávané věci stanovil výši škody ve smyslu § 137 tr. zákoníku za použití kritéria účelně vynaložených nákladů na uvedení domu v předešlý stav. Postupoval tak zcela v souladu s výše uvedeným respektovaným výkladem citovaného zákonného ustanovení. 23. Druhá námitka obviněného spočívá v tom, že nedošlo k poškození cizí věci, jelikož on je vlastníkem poškozených dveří. Tyto zakoupil a do nemovitosti poškozené E. T. namontoval v roce 2007. Je toho názoru, že dveře se nestaly součásti nemovitosti, jelikož nešlo o dveře na míru, ale o obyčejné, interiérové dveře, které lze jednoduchým způsobem demontovat. Při demontáži dveří nedochází k jejich poškození a lze je vsadit do zárubní i v jiné nemovitosti. Nejvyšší soud se neztotožnil s touto námitkou obviněného. Podle § 120 obč. zák. bylo součástí věcí vše, co k ní podle její povahy náleželo a nemohlo být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Zcela shodně je pojem součásti věci vymezen i v nyní platném zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to v § 505 o. z. Je zřejmé, že k rodinnému domu podle jeho povahy náleží vstupní dveře a že jejich oddělením by došlo ke znehodnocení domu, neboť by se tak stal prakticky volně přístupným neoprávněným osobám a nebylo by zaručeno soukromí osob v něm oprávněně bydlících. Vstupní dveře byly v době útoku obviněného nepochybně součástí domu ve vlastnictví E. T., a tudíž ve vztahu k obviněnému věcí cizí, a to bez ohledu na skutečnost, že podle jeho tvrzení měly být v minulosti pořízeny z jeho finančních prostředků. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze klást rovnítko mezi kuchyňskou linku zhotovenou na míru (argumentace obviněného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4311/2016 ) a zabudovanými venkovními dveřmi domu, jak tvrdí obviněný, jelikož jejich míra oddělitelnosti je zcela odlišná, stejně jako funkce a nezbytnost pro nemovitost jako celek. 24. Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. 25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy ve druhé alternativě. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 26. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou zčásti podřaditelné pod uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody, ve zbylé části jsou neopodstatněné. Proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. K.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14864/	27.01.2021	29 ICdo 23/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2018. I. Dosavadní průběh řízení 1. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. 10. 2018 potvrdil rozsudek ze dne 11. 11. 2017, jímž Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu „s návrhem na určení“, že pohledávka žalobce (M. D. a. s.) na zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dlužníka (Advokátní kancelář V. & P., s. r. o. v likvidaci), a rozhodl o nákladech řízení (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 2. Odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) vyšel z toho, že: [1] Dne 9. 3. 2009 uzavřeli dlužník a žalobce smlouvu o správě svěřených prostředků (dále jen „smlouva“), na jejímž základě žalobce (jako složitel) složil na dlužníkem stanovený zvláštní účet vedený u HVB Bank Czech Republic, a. s. (dále jen „zvláštní účet“), finanční prostředky ve výši 5.000.000,- Kč, s tím, že mají být uvolněny „ve prospěch budoucího prodávajícího z titulu smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní na nemovitost“. [2] Předpokládaná kupní smlouva nebyla uzavřena a žalobce vyzval dlužníka k vrácení deponované částky. [3] Dlužník převedl dne 18. 3. 2009 částku 5.000.000,- Kč ze zvláštního účtu na „účet třetí osoby“ (J. S). [4] Po dohodě se žalobcem podal dlužník dne 18. 6. 2010 „proti třetí osobě“ u Okresního soudu v Českých Budějovicích žalobu o vydání bezdůvodného obohacení; věc byla vedena pod sp. zn. 25 C 210/2010. [5] Dne 17. 6. 2010 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka (na základě věřitelského insolvenčního návrhu z téhož dne). Insolvenční soud usnesením ze dne 28. 7. 2010 zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. S. R.; usnesením ze dne 15. 9. 2010 insolvenční soud potvrdil usnesení schůze věřitelů o odvolání ustanoveného insolvenčního správce z funkce a novým insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. [6] Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení (sp. zn. 25 C 210/2010) pokračoval jako žalobce insolvenční správce dlužníka; „částka 5.000.000,- Kč s příslušenstvím byla vymožena do majetkové podstaty dlužníka“. [7] Žalobce (z opatrnosti) přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 12. 7. 2010) pohledávku ve výši 5.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení svěřených prostředků dle smlouvy. [8] Usnesením ze dne 10. 4. 2017 insolvenční soud vyzval žalobce k podání žaloby podle ustanovení § 203a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), tj. k podání žaloby na určení pořadí pohledávky za dlužníkem ve výši 5.000.000,- Kč; usnesením ze dne 30. 6. 2017 insolvenční soud výše zmíněné usnesení k námitkám žalobce potvrdil. Dne 28. 7. 2017 žalobce podal žalobu u insolvenčního soudu. 3. Na tomto základě odvolací soud předeslal, že v posuzované věci jde o to, zda „pohledávka žalobce (vzniklá před zahájením insolvenčního řízení) je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, respektive, zda se žalobci na podkladě jeho právního titulu může dostat jiného a lepšího právního postavení než ostatním přihlášeným věřitelům“. 4. Dále odvolací soud zdůraznil, že pohledávku žalobce, byť vzniklou z protiprávního jednání dlužníka, nelze podřadit pod žádnou z pohledávek uvedených v ustanovení § 169 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona; k taxativnosti výčtu pohledávek přitom poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011 , uveřejněném pod číslem 54/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 54/2012“). 5. Správným shledal i závěr insolvenčního soudu, podle něhož je advokátní úschova peněz podle ustanovení § 56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, institutem správy cizího majetku (viz závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4980/2010 , a v rozsudku ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3382/2013 ). V této souvislosti dodal, že v případě, kdy advokát ukládá peníze klienta na zvláštní (samostatný) účet u banky, kde jsou odděleny od jeho vlastních prostředků, respektive prostředků třetích osob, a se svěřenými prostředky zásadně nemůže disponovat bez písemného souhlasu klienta, není advokátní úschova úschovou, jejímž sjednáním by docházelo k přechodu předmětu úschovy do majetkové podstaty dlužníka, ale závazkem, v jehož rámci mají být svěřené hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem. 6. Vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013 , odvolací soud dále zdůraznil, že „v okamžiku, kdy došlo k vynětí sporných prostředků z režimu úschovy a ke smísení peněžních prostředků náležejících žalobci tím, že s nimi bylo nakládáno, byť bez pokynu složitele a v rozporu s účelem, pro nějž byly schovateli svěřeny, nepředstavuje předmět úschovy hodnotu, o níž by bylo v jakémkoli smyslu možné uvažovat jako o majetku složitele“. „Žalobci vzniká jen právo na náhradu škody tkvící ve zmenšení jeho majetku proti schovateli. Vymožením plnění z bezdůvodného obohacení (byť ušlého z advokátní úschovy) zpět do majetkové podstaty dlužníka tak nedošlo (nemohlo dojít) k obnovení původního stavu (k obnovení advokátní úschovy), čehož důsledkem by bylo to, že by šlo (opět) o prostředky žalobce (a nikoli majetkové podstaty dlužníka), neboť šlo o pravidelnou činnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 294 insolvenčního zákona a výtěžek z toho obdržený je regulérním příjmem majetkové podstaty určeným pro uspokojení (všech) věřitelů postupem podle § 296 a násl. insolvenčního zákona (a nikoli jen žalobce). Žalobce tedy nemá (a nemůže mít) jakékoli (přednostní) postavení k prostředkům, které insolvenční správce vymohl do majetkové podstaty dlužníka, než jaké k nim mají ostatní přihlášení věřitelé a jím uplatněný nárok nelze považovat ani za pohledávku za podstatou, ani za pohledávku jí na roveň postavenou. Ostatně žalobce správně uplatnil tentýž nárok (pohledávku) za dlužníkem přihláškou a tento nárok může být pravidelně uspokojován až podle rozvrhového usnesení přesně v duchu zásad insolvenčního řízení, podle nichž věřitelé, kteří mají podle insolvenčního zákona stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti [§ 5 písm. b) insolvenčního zákona]“. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (podle jeho názoru) nezodpovězených, respektive které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to, zda: a) Je pohledávka žalobce pohledávkou za majetkovou podstatou, respektive pohledávkou postavenou jí na roveň, s ohledem na mimořádná specifika pohledávky v porovnání s „klasickými“ pohledávkami? b) Jsou peněžní prostředky vymožené od třetí osoby na základě rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2011, č. j. 25 C 210/2010-349, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2012, č. j. 19 Co 1436/2012-475, „legitimní součástí majetkové podstaty nebo naopak její legitimní součástí nejsou a je na místě je vydat přímo žalobci v plném rozsahu“? c) Měl být odvolací soud vázán závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku č. j. 28 Cdo 975/2013 -549, vydaném v řízení mezi žalovaným (v pozici strany žalující) a žalobcem (v pozici vedlejšího účastníka na straně žalující) proti třetí osobě jakožto neoprávněnému příjemci prostředků? d) Může být míra uspokojení pohledávky žalobce „legitimně diametrálně odlišná v závislosti na skutečnosti nastalé zcela mimo jakoukoli vinu, kontrolu a vůli žalobce, či spíše proti jeho vůli a při absenci jakéhokoliv jeho souhlasu, byť i konkludentního“? 8. Dovolatel popisuje skutkový stav věci a snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož „vymožené“ prostředky žalovaný zahrnul do majetkové podstaty neoprávněně; jde o prostředky, které musí být žalobci vydány, a to v režimu, jakým se uspokojují pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, tedy kdykoli po úpadku a v plné výši. V tomto ohledu považuje vlastnické právo ke složeným peněžním prostředkům „za nepřerušené a dovolává se jeho nezadatelnosti, nezcizitelnosti, nepromlčitelnosti a nezrušitelnosti“. Soudům nižších stupňů vytýká „příliš formalistický přístup“, jehož důsledkem je poskytnutí právní ochrany osobě, která nerespektuje svůj platný závazek vůči žalobci v podobě vymožení prostředků pro žalobce a nikoli do majetkové podstaty; k tomu poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14 , a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15 . 9. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě zcela vyhověl, popřípadě aby rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 10. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a dovolání za nedůvodné. Přitom se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalobci vzniklo právo (jen) na náhradu škody proti dlužníku (schovateli), na které nelze „nahlížet jako na pohledávku za majetkovou podstatou, případně pohledávku postavenou jí na roveň“. 11. Žalobce v reakci na vyjádření žalovaného dále doplňuje, že insolvenční zákon sice v ustanoveních § 168 a § 169 „výslovně nezmiňuje pohledávku na vrácení prostředků svěřených klientem do správy svému advokátovi“, přesto ale vzhledem ke specifickým poměrům věci zastává názor, podle něhož by taková pohledávka měla být pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (a v tomto směru by měl soud odstranit stávající mezeru v zákoně). III. Přípustnost dovolání 12. Dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právních otázek formulovaných dovolatele v bodech b) a d) shora, když na jejich řešení právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá. Předmětem řízení je totiž určení (případného) přednostního pořadí pohledávky, nikoli to, zda částka 5.000.000,- Kč náleží do majetkové podstaty, popř. zda je pro rozsah jejího uspokojení významné, že vznikla proti vůli (či bez souhlasu) žalobce. 13. Dovolání žalobce je však přípustné (podle ustanovení § 237 o. s. ř.) k řešení právní otázky, zda je pohledávka žalobce pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou (§ 168 a § 169 insolvenčního zákona), ve spojení s otázkou „vázanosti“ odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 975/2013 , dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových souvislostech beze zbytku nezodpovězených. IV. Důvodnost dovolání 14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 15. Podle ustanovení § 56a zákona o advokacii (ve znění účinném do 31. 8. 2017), peníze, cenné papíry nebo jiný majetek přijatý advokátem do správy je advokát povinen uložit na zvláštní účet u banky nebo u jiné osoby oprávněné podle zvláštních právních předpisů k přijímání vkladů nebo ke správě cenných papírů anebo jiného majetku (odstavec 1). Klient je povinen uhradit advokátovi náklady se správou majetku uvedeného v odstavci 1 (odstavec 2). Smlouvu o správě majetku, kopie klientem předložených dokladů, plnou moc udělenou mu klientem, popřípadě další listiny vzniklé v souvislosti se správou majetku podle předchozích odstavců, uschovává advokát po dobu deseti let od ukončení správy (odstavec 3). Podrobnosti o povinnostech advokáta podle předchozích odstavců stanoví stavovský předpis (odstavec 4). Podle ustanovení § 168 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu podání přihlášky pohledávky – 12. 7. 2010) pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria, jsou a) náhrada hotových výdajů a odměna předběžného správce; to neplatí, byl-li předběžný správce ustanoven insolvenčním správcem, b) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora dlužníka jmenovaného soudem a správce podniku dlužníka za součinnost poskytnutou předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci, c) náhrada nutných výdajů a odměna členů a náhradníků věřitelského výboru, d) náhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení, jestliže ji v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu zaplatila jiná osoba než dlužník, e) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2, f) pohledávky věřitelů z úvěrového financování (odstavec 1). Pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou a) hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, b) náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka, c) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, osoby v postavení obdobném postavení likvidátora a odpovědného zástupce za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku, d) náhrada hotových výdajů a odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem za účelem ocenění majetkové podstaty, e) daně, poplatky, cla, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, f) pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními, s výjimkou smluv uzavřených dlužníkem po schválení oddlužení, g) pohledávky věřitelů ze smluv, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními povolila, jakož i ze smluv, které osoba s dispozičními oprávněními nevypověděla, h) pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno nebo které osoba s dispozičními oprávněními vypověděla, i) náhrada hotových výdajů osob, které poskytly insolvenčnímu správci součinnost, j) další pohledávky, o nichž tak stanoví tento zákon (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (odstavec 3). Podle ustanovení § 169 insolvenčního zákona (v témže znění) pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou a) pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak, b) pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví, c) pohledávky státu – úřadů práce za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů, d) pohledávky účastníků z penzijního připojištění se státním příspěvkem, e) pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, f) náhrada nákladů, které třetí osoby vynaložily na zhodnocení majetkové podstaty, mají-li z toho důvodu proti dlužníku pohledávku z bezdůvodného obohacení, g) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria vyhlášeného před zahájením insolvenčního řízení ze smluv podle § 122 odst. 2, bylo-li insolvenční řízení zahájeno ve lhůtě 1 roku od zániku moratoria, h) další pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (odstavec 2). 16. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž: [1] Peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, nýbrž se jejich vkladem stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila; oprávnění majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních prostředků pak představuje toliko pohledávku majitele účtu za bankou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99 , uveřejněné pod číslem 4/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002 , uveřejněný pod číslem 50/2006 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012 ). [2] Závěr o vlastnictví k penězům poukázaným na bankovní účet platí i v případě, že jde o účet advokátní úschovy, jelikož ani zde není myslitelné, aby byl v majetku banky vydělen určitý identifikovatelný obnos, k němuž by měl složitel přímé věcné právo (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 975/2013 ). [3] Ukládá-li advokát peníze na zvláštní účet u banky, kde zůstávají separovány od jeho vlastních prostředků, respektive prostředků třetích osob, přičemž pro úschovu peněz každého jednotlivého klienta musí mít zřízen samostatný účet a se svěřenými prostředky zásadně nemůže disponovat bez písemného souhlasu klientova (viz článek 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2004 Věstníku, o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem, ve znění pozdějších předpisů), nezdá se být advokátní úschova, jak je upravena v současném právním řádu, svou povahou úschovou nepravidelnou, jejíž sjednání implikuje přechod předmětu úschovy do majetkové sféry schovatele, leč spíše závazkem, v jehož rámci mají být svěřené hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem. Advokátní úschova peněz ve smyslu § 56a zákona o advokacii je tak pojímána jako institut správy cizího majetku advokátem. Přestože peněžní prostředky deponované na účtu advokátní úschovy nemohou být (s ohledem na uvedené judikatorní teze) pokládány za vlastnictví klienta, lze na takto složené (uschované) peněžní prostředky (na advokátově účtu u banky) v určitých souvislostech pohlížet jako „na majetkovou hodnotu náležející klientovi“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 975/2013 ). 17. Přitom výše zmíněný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 975/2013 Nejvyšší soud vydal v řízení, v němž se (tamní žalobce) A. v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka A., s. r. o. v likvidaci (za účasti vedlejšího účastníka M. D. a. s.), domáhal vůči J. S. zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „bylo-li bez právního důvodu plněno z účtu vedeného na jméno advokátní kanceláře jako schovatele na účet třetí osoby, je k vymáhání bezdůvodného obohacení aktivně věcně legitimován schovatel, zatímco složiteli může vzniknout právo na náhradu škody spočívající ve zmenšení jeho majetku proti schovateli, nikoliv právo na vydání bezdůvodného obohacení proti osobě, v jejíž prospěch byly svěřené prostředky schovatelem převedeny“. 18. Ke shora citovaným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. 6. 2019, sen. zn. 29 ICdo 87/2017 . V něm dále dovodil, že peněžní prostředky složené klientem advokáta na účet, který je veden jako účet advokátní úschovy (respektive pohledávku vůči bance na vyplacení finančních prostředků z takového účtu), nelze bez dalšího považovat za majetek, jenž by v případě zjištění úpadku advokáta náležel do majetkové podstaty advokáta (dlužníka) ve smyslu ustanovení § 206 insolvenčního zákona. V tomto smyslu (pro tento účel) jde o majetkovou hodnotu „náležející“ klientovi, kterou pro něj advokát pouze spravuje. Jestliže pak advokát na základě pokynu svého klienta převede peněžní prostředky uschované na takovém účtu ve prospěch třetí osoby (za účelem splnění klientova dluhu vůči této osobě), jde o činnost, kterou vykonal jako správce cizího majetku, nikoli o právní úkon (právní jednání), kterým by plnil vlastní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli. K tomu srov. též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 . 19. Konečně, otázkou povahy výčtu pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a výčtu pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) se Nejvyšší soud zabýval již v (soudy nižších stupňů zmíněném) R 54/2012 , a to s výsledkem, že jde o výčty taxativní. K tomuto závěru se následně přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 89/2014 , uveřejněného pod číslem 17/2018 Sb. rozh. obč., v usnesení ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3572/2019 , a v rozsudku ze dne 30. 4. 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020 , uveřejněném pod číslem 109/2020 Sb. rozh. obč. 20. Od shora citované judikatury nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci, tj. při posouzení povahy (pořadí) pohledávky žalobce za dlužníkem z titulu advokátní úschovy za stavu, kdy žalovaný (insolvenční správce dlužníka) „vymohl“ zpět částku, kterou původně dlužník neoprávněně vyplatil z advokátní úschovy ve prospěch třetí osoby. 21. Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že plnění vymožené od třetí osoby insolvenčním správcem není bezdůvodným obohacením majetkové podstaty; zmíněný závěr je totiž zjevným důsledkem rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 975/2013 , podle něhož aktivní věcná legitimace k vrácení neoprávněně vyplacené částky z advokátní úschovy svědčí schovateli (rozuměj dlužníku, potažmo insolvenčnímu správci dlužníka) a nikoli složiteli (žalobci). 22. Jinak řečeno, tím, že schovatel (představovaný insolvenčním správcem dlužníka) získal zpět prostředky, které původní schovatel (dlužník) vyplatil neoprávněně třetí osobě, se v intencích závěrů plynoucích z posledně označeného rozsudku obnovila (měla obnovit) správa cizího majetku (oněch prostředků) schovatelem pro složitele (opačný úsudek odvolacího soudu správný není). Tato skutečnost však (vzhledem k taxativnosti výčtu obsaženého v ustanovení § 169 insolvenčního zákona) nečiní ze složitele věřitele s pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Jde o situaci, jež má být řešena stejně, jako kdyby se advokátem uschované prostředky nacházely na zvláštním účtu u banky již v době zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Jsou-li tyto prostředky po jejich navrácení v majetkové podstatě rozpoznatelné (což by při řádné správě majetkové podstaty mělo platit), má osoba oprávněná žádat o vydání předmětu úschovy (zde složitel) k dispozici (jak lze odvodit již z rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 87/2017 ) vylučovací nárok podle ustanovení § 225 a násl. insolvenčního zákona (srov. dále např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sen. zn. 29 ICdo 76/2017 ). 23. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož není pohledávka žalobce ani pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona), ani pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona), je správné, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani (jiné) vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5622/	27.01.2021	5 Tdo 1345/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání obviněné M. Š. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 10 To 104/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 177/2015. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 1 T 177/2015, byla obviněná M. Š. uznána vinnou jednak přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 (bez uvedení alinea), odst. 3 tr. zákoníku, jednak zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jí byl uložen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 roků, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 10 To 104/2020, tak, že k odvolání obviněné rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 37. a zároveň napadený rozsudek doplnil podle § 259 odst. 2 tr. ř. tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněnou obžaloby Okresního státního zastupitelství v Jičíně, sp. zn. 1 ZT 46/2015, pro dva dílčí útoky popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Jinak soud druhého stupně ponechal v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně nezměněný, jak výslovně uvedl na konci výrokové části svého rozsudku. 3. Obviněná byla uznána vinnou pro rozsáhlý skutek sestávající původně z 52 bodů, po zásahu odvolacího soudu z 51 bodů (z nichž některé měly více položek), v nichž soudy nižších stupňů spatřovaly dílčí útoky dvou pokračujících trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, a sice přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Zjednodušeně uvedeno, trestná činnost obviněné měla spočívat v tom, že jako zaměstnankyně obchodní společnosti R. ž., spol. s r. o. (dále jen „obchodní společnost R.“), na pozici účetní a hlavní ekonom, ve zjištěné době nejméně od 17. 12. 2007 do 31. 7. 2012 v sídle obchodní společnosti R. i v místě vlastního bydliště ku svému prospěchu nakládala se svěřenými finančními prostředky na účtech obchodní společnosti R., k nimž měla přístup, takovým způsobem, že si ponechávala část peněz vybraných z účtu, jen některé převedla do hotovostní pokladny společnosti, nechávala si proplácet vlastní náklady na nákup různého zboží či služeb (např. pohonných hmot, věcí osobní potřeby, či kurzů angličtiny), které však nebyly skutečnými výdaji obchodní společnost R., následně pak prováděla chybné a nepravdivé účetní operace v účetnictví obchodní společnosti R., aby zakryla takové neoprávněné výdaje. Není zde třeba podrobněji rozepisovat veškeré výtky adresované obviněné obžalobou a soudy nižších stupňů, v tomto směru lze plně odkázat na spisový materiál a rozhodnutí v dané věci, která jsou stranám dobře známa. Podle rozsudku soudu prvního stupně měla obviněná celkem 52 dílčími útoky (podrobně rozvedenými ve výroku) přisvojením si finančních prostředků obchodní společnosti R. způsobit celkovou škodu ve výši nejméně 676 966,13 Kč (ač reálně součet jednotlivých položek uvedených pod zmíněnými 52 body činil v souhrnu částku 663 341,13 Kč). Současně s tím měla obviněná zasáhnout do majetkových práv obchodní společnosti R. a jejího jediného společníka, obchodní společnosti R. A., Wien, Rakouská republika, neboť tímto jednáním „neoprávněně odčerpávala finanční prostředky anebo zakrývala skutečnosti o neoprávněném odčerpání finančních prostředků“ obchodní společnosti R., „současně tím zvyšovala náklady této společnosti a snížila její zisk, a to nejméně o výše uvedenou částku ve výši 676 966,13 Kč“. 4. Na úvod je také třeba připomenout, že v dané věci již jednou svým kasačním rozhodnutím zasáhl i Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 614/2017 , zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 250/2016, tak i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 1 T 177/2015. II. Dovolání obviněné 5. Proti poslednímu shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu (ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 10 To 104/2020), podala v dovolací lhůtě obviněná M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 6. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy nižších stupňů na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly hmotné právo. Obviněná uvedla, že soudy nižších stupňů nevyhověly požadavkům Nejvyššího soudu, jež uvedl ve svém předchozím zrušovacím usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 614/2017 . Podle obviněné nedošlo k požadované nápravě, oba rozsudky, jak soudu prvního stupně, tak soudu druhého stupně, obsahují již jednou dovolacím soudem vytýkané vady. 7. Dovolatelka předně namítla, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje nepřesvědčivé a nepostačující odůvodnění, které je uvedeno na pouhých dvou stranách čistého textu. Odvolací soud podle obviněné zcela rezignoval se podaným odvoláním hlouběji zabývat. Nevysvětlil, proč nebylo možno odvolacím námitkám obviněné vyhovět (k tomu odkázala na bod 12. odůvodnění napadeného rozsudku), tedy řádně neodůvodnil své rozhodnutí. Obviněná konkrétně uvedla, že se odvolací soud zejména nijak nevyjádřil k namítaným vadám revizního znaleckého posudku, nijak se nevyjádřil k její obhajobě ohledně každého dílčího útoku. Proto je podle ní rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť se nijak nezabýval jejími odvolacími argumenty. Vadu obviněná spatřovala i v rozsudku soudu prvního stupně, který rovněž nedostatečně uvedl, jaké konkrétní důkazy ji usvědčují z jednotlivých útoků. Soud prvního stupně sice důkazy vypočítal, avšak nevysvětlil, proč právě ty její vinu prokazují. Konkrétně v tomto odkázala obviněná na své odvolání, v němž se každému útoku podrobně věnovala. Tvrzení soudu prvního stupně, že byla usvědčena „především listinnými důkazy, které byly podrobeny důkladnému zkoumání znalců …“, aniž by soud tyto listiny konkrétně vyjmenoval či specifikoval, považovala za nepřezkoumatelné. Ani rozsudek soudu prvního stupně proto podle ní nemůže obstát jako přezkoumatelný a přesvědčivý. 8. Dále obviněná namítla, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ve znaku „přisvojení“. Podle názoru obviněné zjištěným skutkovým stavem nebylo jednoznačně prokázáno a zjištěno, že by jednání obžalované vedlo ke zmaření účelu svěření a zároveň ke způsobení škody. Uvedla, že v řízení nebyly předloženy podklady prokazující, jak bylo s předmětnými peněžními prostředky naloženo, tato absence však nemůže vést k závěru, že si obviněná přisvojila tyto peněžní prostředky. Nebyl prokázán rozdíl mezi účtovaným a skutečným stavem finančních prostředků na pokladně a na bankovních účtech poškozené. Nebyla podle ní prokázána ani způsobená škoda na cizím majetku u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněná namítla, že ze zjištěného skutkového děje nelze dovodit způsobení škody ve výši 676 966,13 Kč. Stejné námitky vznesla rovněž v odvolání, zejména ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům, avšak odvolací soud se s nimi nevypořádal. Ani právní závěry soudu prvního stupně nejsou opřeny o konkrétní důkazy, a to konkrétně u všech útoků pod body 1. až 52., vyjma útoků pod body 8., 15., 26., 30., 31., 35., 37., 41., 43., 49. a 50. Odvolací soud pak pouze obecně odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by se obhajobou obviněné konkrétně zabýval. Obviněná poukázala také na absurdní závěr soudu prvního stupně vycházející z chybného znaleckého posudku, že vybrala v hotovosti částku včetně haléřů, které už v té době fyzicky neexistovaly. Soud prvního stupně to vyřešil tak, že částku zaokrouhlil nahoru a haléře vynechal (viz útoky pod body 11., 12., 22. a 28.). 9. Podle obviněné se soudy nižších stupňů nevypořádaly s argumenty a námitkami obhajoby k oběma vypracovaným znaleckým posudkům. Soudy nižších stupňů znalecké posudky bez dalšího nekriticky akceptovaly, aniž by reagovaly na namítané vady spočívající např. v nepřípustném hodnocení důkazů znalci, v řešení právních otázek v rozporu s § 107 tr. ř. Znalec Ing. V. H. podle obviněné vypočítal výši způsobené škody na základě skutkových a právních domněnek, čímž překročil pole své působnosti, neboť hodnotil skutkový stav, pravděpodobnost vkladu peněžních prostředků, fiktivnost uzavřených dohod, věrohodnost tvrzení obviněné a pravost podpisů na dokumentech. Tato pochybení nenapravil ani revizní znalecký posudek, který také trpí vadami. Znalkyně vycházela z informací obsažených ve spisu, včetně tvrzení jednatele obchodní společnosti R. Obviněná nesouhlasila ani s názorem soudu prvního stupně uvedeným pod bodem 19. odůvodnění jeho rozsudku. Pokud byl posudek zpracován znalcem, který není sám odborně vybaven, pak neměl být v řízení použit jako důkaz a nemělo být k němu přihlíženo. Za pomoci znaleckých posudků mohly soudy nižších stupňů podle dovolatelky učinit pouze závěry o nesprávných účetních operacích, případně o škodě vypočtené na základě účetních dokladů, tedy tzv. „účetní škodě“, která ale bez dalšího neodpovídá skutečně způsobené škodě spočívající ve zmenšení majetku poškozené, jež by musela být v řízení prokázána dalšími důkazy. Znalecké posudky se týkaly pouze účtování a účetních dokladů a nebyly dokladem reálného toku peněz a toho, zda byly či nebyly vloženy či vybrány z pokladny. 10. Podle dovolatelky soudy nižších stupňů porušily pokyn Nejvyššího soudu zabývat se námitkami obviněné a v případě pochybností rozhodnout v její prospěch. Neřešily, proč v obchodní společnosti R. nebyl proveden audit, který ona sama objednala v červenci 2012, ale byl proveden až v říjnu 2012, kdy obviněná již pro poškozenou nepracovala. Není ani zřejmé, jak bylo mezitím nakládáno s penězi v pokladně, jak byly uloženy ruční pokladní knihy a kdo k nim měl přístup apod. 11. Proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek (vyjma zprošťující části), případně také rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání 12. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce konstatoval, že dovolací soud již jednou v této trestní věci obviněné M. Š. rozhodoval, soudy nižších stupňů podle jeho přesvědčení již nově dostály své povinnosti a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v předchozím kasačním rozhodnutí napravily veškeré vytýkané vady. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak státní zástupce považoval za bezvadné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. 14. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazovala i obviněná, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. b) K dovolacím námitkám obviněné obecně 15. Nejprve považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit, jak už bylo výše zmíněno, že ve věci již jednou rozhodoval svým usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 614/2017 , kterým k dovolání obviněné zrušil předchozí rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. Tímto kasačním rozhodnutím zavázal soudy nižších stupňů právním názorem tam vysloveným (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Obviněná v nyní podaném dovolání namítala, že tento závazný právní názor soudy nižších stupňů nerespektovaly, naproti tomu státní zástupce byl opačného názoru. Předně Nejvyšší soud uvádí, že od těchto dříve vyslovených názorů nemá důvod ani možnost se jakkoliv odchylovat, proto na ně ve stručnosti odkazuje, protože zavazují soudy nižších stupňů i nadále po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je pravdou, že soudy nižších stupňů odstranily řadu z vytýkaných vad, zejména se více zabývaly podstatou skutku, nadále již v něm nespatřují jednání podvodného charakteru, na stranu druhou některé (dříve označené) pochybnosti přetrvávají, a navíc se při posouzení věci dopustily dalších vážných pochybení, a to jak v rovině aplikace hmotného práva, tak i práva procesního, jak bude poukázáno níže. Doposud nejsou ani ustálená skutková zjištění, z nichž by i Nejvyšší soud mohl vycházet, důvodně též obviněná namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu druhého stupně. Tyto ve stručnosti představené nedostatky napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího procesního postupu, pro které nemohlo napadené rozhodnutí obstát a které tak vedly Nejvyšší soud k opětovnému kasačnímu zásahu, budou dále podrobněji rozvedeny. 16. Dovolatelka předložila řadu procesních námitek vztahujících se k odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Vyjádřila přesvědčení, že rozsudky soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelné, zejména rozsudek odvolacího soudu podle ní nereaguje adekvátně a přesvědčivě na její odvolání. Dále brojila proti procesu dokazování, poukazovala na vady znaleckých posudků. Tyto procesní námitky, pokud by nebylo jiných, by nebylo možno v dovolacím řízení úspěšně uplatnit, protože nespadají pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. ř., nicméně při zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu z jiných důvodů je možno se i k nim vyjádřit, zároveň se znovu otevírá odvolacímu soudu možnost i tyto vady vlastního postupu následně napravit, resp. se námitkami obviněné zevrubně zabývat a vypořádat se s nimi. 17. Zároveň však obviněná vznesla i námitky nesprávného právního posouzení skutku, které odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vedle námitky, že nenaplnila znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry „přisvojení si“, který ale zpochybňovala hlavně z hlediska procesního (neboť měla za to, že nebylo přisvojení si cizích věcí prokázáno), brojila především proti dalšímu znaku objektivní stránky obou trestných činů, které byly v jejím jednání spatřovány, a sice proti škodě. I zde zčásti vznášela námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť zpochybňovala prokázání této škody, zčásti ovšem důvodně zpochybňovala, že by vůbec nesprávným účtováním způsobila jakoukoliv škodu. Takovou námitku již lze subsumovat pod uplatněný dovolací důvod, navíc ji lze považovat za důvodnou, jak bude vysvětleno dále. c) K dovolacím námitkám konkrétně K posouzení jednání obviněné jako trestných činů podle § 206 a § 254 tr. zákoníku spáchaných v jednočinném souběhu 18. Soud prvního stupně shledal obviněnou vinnou dvěma pokračujícími trestnými činy spáchanými (zřejmě) v jednočinném souběhu, a to jednak zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 (bez uvedení alinea), odst. 3 tr. zákoníku, které spatřoval v celkem 52 útocích, odvolací soud pak svým problematickým rozsudkem pak zřejmě v 51 útocích (ohledně nichž ovšem vinu nevyslovil, obviněnou pouze zprostil viny v případě 2 útoků – viz k tomu dále). Obviněná především důvodně brojila proti tomu, že by chybným nakládáním s účetnictvím způsobila jakoukoliv škodu. V tomto směru jí musel dát Nejvyšší soud za pravdu, byť zčásti vzhledem k poněkud odlišné argumentaci, než jakou užila obviněná. Proto zvláště této otázce bude níže věnována pozornost, současně ovšem Nejvyšší soud upozorní i na další zjištěná pochybení, kterých by se měly soudy nižších stupňů při novém rozhodování ve věci vyvarovat. 19. Nejvyšší soud nejprve pro úplnost připomíná, že zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. V tomto směru jde o právní úpravu v nyní účinném znění trestního zákoníku, podle téhož ustanovení trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 se zpronevěry dopustil, kdo si přisvojil cizí věc „nebo jinou majetkovou hodnotu“, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu (v případě naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty). Aniž by to výslovně bylo uvedeno ve výrocích rozsudků soudů prvního či druhého stupně či v jejich odůvodnění, užily soudy nižších stupňů zjevně právní úpravu účinnou v době, kdy podle těchto rozsudků mělo dojít ke skutku kladenému obviněné za vinu. Přitom ale nepřípustně ponechaly v právní větě alternativně formulované závěry o tom, co bylo obviněné vlastně svěřeno (zda to byla věc či jiná majetková hodnota). 20. Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, a způsobí tím na cizím majetku značnou škodu. V případě druhého z uvedených trestných činů jde o tzv. složitou skutkovou podstatu s více alternativně uvedenými znaky. Kromě toho, že soud prvního stupně správně neoznačil v prvním odstavci § 254 tr. zákoníku alinea (tj. nečíslovaný odstavec, jde o slovo latinského původu, nesklonné, středního rodu), které užil (konkrétně druhé), nevybral ani u některých znaků skutkové podstaty příslušné alternativy, které shledal naplněnými, resp. nepřípustně uvedl v právní větě alternativní závěry. Z alternativně uvedeného ohrožovacího následku vybral ohrožení majetkových práv jiného, ovšem v případě dalších znaků již tuto volbu neučinil (nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje; jejich uvádění v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech). 21. K tomu je namístě upozornit, že v právní větě je třeba vždy zvolit jen tu z alternativ, která je ve skutku spatřována (ostatně tomu musí odpovídat i popis skutku), naplní-li obviněný více takových alternativ, které nejsou ve vzájemném vylučovacím poměru, je třeba uvést všechny z nich, pak se ovšem užije spojky „a“ a nikoli „nebo“. Uvedení alternativního závěru o naplnění některých znaků je nepřípustné. Více lze odkázat na odbornou literaturu (např. JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 225). 22. Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané velmi rozsáhlé jednání obviněné, jež jí bylo kladeno za vinu a jež bylo rozvedeno v 52 bodech v rozsudku soudu prvního stupně, který ovšem jeden z původně žalovaných bodů obsažených v petitu obžaloby do tohoto výčtu nezařadil, odvolací soud do toho pak nesprávně zasáhl, jak bude rozvedeno dále. Některé z uvedených bodů mají více položek, nicméně soudy nižších stupňů zřejmě spatřovaly dílčí útoky pokračující trestné činnosti právě v těchto 52 bodech (resp. 53). K tomu je ovšem zapotřebí uvést, že tato skutková zjištění soudů nižších stupňů ještě nejsou zcela ustálená, protože odvolací soud se náležitě nevypořádal s námitkami obviněné proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Soudy nižších stupňů v uvedených dílčích útocích (zřejmě všech, neboť žádné omezení jen na některé z nich nevyplývá ani z právní věty a právní kvalifikace uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale ani z jeho odůvodnění) spatřovaly vždy dva dokonané shora uvedené trestné činy, tedy zpronevěry a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, spáchané v jednočinném souběhu. O tom, že jde o souběh jednočinný, se zmiňuje soud prvního stupně snad jen jednou v bodě 77. na str. 48 odůvodnění svého rozsudku, aniž by tento závěr jakkoliv odůvodnil, soud odvolací ve velmi stručném odůvodnění vlastního rozsudku připustil v bodě 19. (o jediné větě), že lze připustit souběh, aniž by ovšem uvedl, zda ideální či reálný. 23. V tomto směru jde sice o konstrukci relativně zvláštní, protože obviněné ve své podstatě a zjednodušeně uvedeno bylo kladeno za vinu, že si přisvojovala svěřené finanční prostředky a tím poškozovala svého zaměstnavatele a následně tuto zpronevěru kamuflovala v účetnictví zadáváním nepravdivých údajů o nákladech společnosti (jakkoliv v případě některých jednání, kdy si měla přisvojit hotovost v halířových položkách, doposud nebyly odstraněny veškeré pochybnosti namítané obviněnou o takových skutkových závěrech, navíc v některých případech nebyl ani uveden způsob, jak si je měla přisvojit, s tím vším se bude muset následně odvolací soud vypořádat). Zdá se tak, že zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění spíše následovalo předchozí zpronevěru, což by spíše nasvědčovalo souběhu vícečinnému. Nicméně soudy nižších stupňů vycházely z toho, že se obě jednání spíše prolínala, že ono zkreslování účetnictví bylo vždy již předem zamýšlenou součástí zpronevěry, tedy vycházely ze souběhu jednočinného. 24. Jednočinný souběh obou uvedených trestných činů v takových případech připouští i odborná literatura (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2598) a také soudní judikatura (viz k tomu zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 629/2006 , publikované pod č. T 908 v sešitu 27 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, byť se vztahovalo ještě k předchozí právní úpravě podle dřívějšího trestního zákona). Takový souběh je odůvodňován tím, že mezi oběma trestnými činy není dán vzájemný vylučovací poměr, pro který by vedle sebe vzájemně oba trestné činy nemohly obstát, a to ani pro poměr subsidiarity ohrožovacího deliktu (§ 254 tr. zákoníku) k deliktu poruchovému (§ 206 tr. zákoníku), jak se uvádí i v jiných případech v judikatuře (např. rozhodnutí pod č. 35/1998 Sb. rozh. tr.). Ohrožení vyplývající ze zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění je totiž zpravidla mnohem širší než u zakrývaného trestného činu zpronevěry, projevuje se například tím, že zkreslené účetní doklady sloužily i jako podklady pro daňové řízení, může se ale projevit i ve vztahu k jiným věřitelům, pokud by třeba takové neřádné hospodaření vedlo až k úpadku, ovlivněno by mohlo být i řízení insolvenční apod. Dokonce se v citovaném rozhodnutí konstatuje, že ani hrozbou postihu za zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění není pachatel nepřípustně nucen k doznání trestného činu zpronevěry (neboli není takový postup v rozporu s principem nemo tenetur se ipsum accusare ). Ostatně ideální souběh trestných činů zpronevěry a falšování účetních a jiných dokladů se připouštěl i v dobách dávno minulých – viz k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1933, sp. zn. Zm II 325/32, publikované ve Vážného sbírce, svazku XV, pod č. 4887/1933, na s. 589 (šlo o vztah ohrožovacího přečinu podle § 89 zákona č. 70/1873 ř. z., o společenstvech pro napomáhání živnostem a hospodářství, a poruchové zpronevěry podle § 183 a § 184 tehdejšího trestního zákona z roku 1852). 25. Z rozhodnutí pod č. 2/2019 Sb. rozh. tr. pak vyplývá, že pojem „jiného“ užitý při formulaci ohrožovacího následku v § 254 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění označuje subjekt odlišný pouze ve vztahu k pachateli tohoto trestného činu, a nikoli ve vztahu k účetní jednotce – právnické osobě, která je v důsledku toho subjektem odlišným od pachatele – fyzické osoby a jejíž účetnictví takový pachatel řádně nevedl. Proto i tato právnická osoba může být dotčena jednáním pachatele, pokud byla takovým činem ohrožena její (vlastní) majetková práva. Statutární orgán, ředitel nebo jiná osoba (např. účetní) tedy může ohrozit majetková práva i té účetní jednotky, v níž působí a ve které se dopustí některého z jednání popsaných v citované skutkové podstatě (viz rozhodnutí pod č. 37/2009 Sb. rozh. tr.). 26. Z výše uvedeného tak vyplývá, že také zaměstnanec, ale i osoba pracující na základě určité dohody pro právnickou osobu jako účetní jednotku (např. na základě dohody o provedení práce, dohody o pracovní činnosti či jiného smluvního typu), mohou chybným nakládáním s účetnictvím ve smyslu některé z alternativ uvedených v § 254 odst. 1 tr. zákoníku ohrozit majetková práva jiného, jímž se rozumí i ta samá účetní jednotka, jejíž účetnictví zpracovávají. Zároveň tak mohou činit proto, aby zakryli předtím či současně páchanou zpronevěru, pak je namístě posoudit takové jednání jako jednočinný souběh trestných činů zpronevěry a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (nejde-li o různé skutky, a tedy o souběh vícečinný). Ke škodě 27. V takových případech je však škoda na majetku osoby, jejíž účetnictví pachatel vede, způsobována právě uvedeným poruchovým obohacovacím majetkovým trestným činem, tedy zpronevěrou, a nikoli samotným chybným nakládáním s účetnictvím, jímž se jen dříve (či současně) způsobená škoda zastírá, aby se nepřišlo na obohacovací majetkový delikt. Důvodně tak obviněná vytkla rozsudkům soudů nižších stupňů, že jí kladly za vinu způsobení značné škody jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (neboli okolnosti zvlášť přitěžující) u obou trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Škodu za dané konstelace (bez přihlédnutí k pochybnostem o zjištěném skutkovém stavu) by totiž mohla způsobit jen zpronevěrou a jen u ní by bylo možno hovořit o kauzálním nexu mezi jednáním kladeným jí za vinu (přisvojením si svěřené věci, a tím způsobením škody na cizím majetku) a způsobenou škodou. Naproti tomu vadné vedení účetnictví samo o sobě v jejím případě nevedlo k žádné škodě, není s ní v příčinné souvislosti. Proto použití ustanovení § 254 odst. 3 tr. zákoníku nemohlo obstát. 28. V rozporu s tímto závěrem není ani dosavadní judikatura Nejvyššího soudu. Ostatně shodný přístup (ovšem bez bližšího zdůvodnění) zvolily soudy i v již zmíněné věci, v níž rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 629/2006 , publikovaným pod č. T 908 v sešitu 27 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006. Stejně tak není v rozporu ani s názorem obsaženým v právní větě rozhodnutí pod č. 25/2020 Sb. rozh. tr. věnované otázce, kdy lze pachateli trestného činu zkreslováním údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 (zde alinea 3) tr. zákoníku klást za vinu způsobení škody značné či velkého rozsahu ve smyslu § 254 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku. Podle posledně uvedeného rozhodnutí pachatel může „způsobit škodu na cizím majetku ve smyslu § 254 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku i tehdy, jestliže ohrozí majetková práva jiného, např. práva věřitelů obchodní korporace, kterou zastupuje a jejíž účetnictví je povinen vést. K takové škodě ovšem nedojde jen tím, že pachatel jako statutární orgán obchodní korporace zatajil (zničil, učinil neupotřebitelným apod.) její účetnictví, které po příslušné změně nepředal novému statutárnímu orgánu této korporace, ale naložil s ním blíže nezjištěným způsobem. Škoda by zde mohla být způsobena za předpokladu, kdyby bylo zmíněné nakládání s účetnictvím spojeno např. s určitými dispozicemi s majetkem obchodní korporace, které by znemožnily uspokojení pohledávek věřitelů, nebo s tím, že se tento majetek stal pro věřitele či jiné osoby (např. pro insolvenčního správce) nedostupným apod. Škodou tedy není pouhý souhrn pohledávek věřitelů, jejichž práva byla ohrožena uvedeným trestným činem.“ V daném případě podle dosavadních závěrů soudů nižších stupňů sice měla obviněná M. Š. ve spojitosti se zadáváním klamavých údajů do účetnictví provádět dispozice se svěřeným majetkem, které tím právě měla zastírat, nicméně nejde vůbec o to, že by v důsledku chybného vedení účetnictví se současným nakládáním s majetkem jej nebylo možno dohledat, a tím bylo znemožněno uspokojení poškozeného (věřitele), v čemž by byla spatřována škoda. Škoda zde totiž měla být způsobena zpronevěrou, která jediná měla být příčinou vzniku škody na majetku poškozené, jejíž účetnictví mělo být současně obviněnou vadně vedeno. 29. V tomto směru tak bylo (byť zčásti z poněkud jiných důvodů) třeba dát obviněné za pravdu, a již jen proto napadený rozsudek odvolacího soudu nemohl obstát. 30. Dovolatelka však brojila také proti rozsahu způsobené škody, a to u obou trestných činů. Také v tomto směru musel dát Nejvyšší soud obviněné zčásti za pravdu, neboť skutková zjištění uvedená ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, do nichž nesprávně zasáhl i soud odvolací, jsou vnitřně rozporná, tento vnitřní rozpor byl postupem soudu druhého stupně ještě prohlouben. Jde sice o skutková zjištění, jimiž se Nejvyšší soud zásadně nezabývá, nicméně skutková zjištění soudů nižších stupňů v tomto směru rozhodně nelze považovat za ustálená, naopak závěry o nich obsažené v koncentrované podobě ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně jsou vnitřně rozporné a nejednoznačné. Navíc Nejvyšší soud měl jiný shora uvedený důvod pro svůj kasační zásah, nemohl tak podané dovolání odmítnout a musel přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž dovolání směřovalo, jak mu ukládá § 265i odst. 3 tr. ř. 31. Pokud se totiž sečtou jednotlivé položky tvrzených výší škod u jednotlivých bodů vnímaných zřejmě jako jednotlivé dílčí útoky týchž pokračujících trestných činů zpronevěry a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění spáchaných v jednočinném souběhu, neodpovídá tomuto součtu výsledná výše škody uvedená na samém konci popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Součet jednotlivých položek u celkem 52 bodů je totiž 663 341,13 Kč, zatímco na konci popisu je uvedena výsledná výše škody 676 966,13 Kč, není však zřejmé, proč celková škoda byla navýšena o 13 625 Kč. Tomu ani neodpovídá původně tvrzená výše škody u jednoho dílčího útoku (26 000 Kč), který byl z popisu skutku soudem prvního stupně nesprávně vypuštěn (aniž byl vysloven zprošťující výrok) a o kterém posléze rozhodl soud druhého stupně pod první odrážkou ve zprošťující části výroku svého rozsudku. 32. Tuto zjevnou nesprávnost a nelogičnost skutkového závěru soudu prvního stupně odvolací soud nenapravil, naopak ji svým nesprávným procesním postupem s hmotně právními důsledky ještě prohloubil. Odvolací soud sice správně vytkl soudu prvního stupně, že dílčí útok pokračujícího trestného činu je z hlediska procesního podle § 12 odst. 12 tr. ř. samostatným skutkem (zatímco z hlediska hmotněprávního je součástí jediného skutku, jak vyplývá z § 116 tr. zákoníku), proto soud prvního stupně neměl jeden ze zažalovaných útoků z popisu skutku vypouštět, ale měl o něm rozhodnout. Nicméně poté soud druhého stupně zcela nesprávně zasáhl do výroku rozsudku soudu prvního stupně, z nějž zrušil jen část týkající se jednoho dílčího útoku, pro nějž (spolu s dalším útokem, o němž soud prvního stupně vůbec nerozhodl) obviněnou obžaloby zprostil. Zároveň přitom ale zcela pominul, že pokračující trestný čin je jediným skutkem z hlediska hmotněprávního ve smyslu § 116 tr. zákoníku a že důsledky toho se projevují i v tom, v jakém rozsahu je čin spáchán, jaká celková škoda je jím spáchána či jaký celkový prospěch činu jím pachatel získá. K tomu je možno připomenout bohatou judikaturu, podle níž dílčí škody způsobené jednotlivými dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu se sčítají (viz například rozhodnutí pod č. 1/1957, č. 51/1979, č. 22/1990, č. 22/1991, č. 27/1991, č. 49/2009 Sb. rozh. tr. a mnohá další). To má právě význam u pokračujících trestných činů charakterizovaných určitou škodu, prospěchem či rozsahem, protože u nich jako jediného skutku z hlediska hmotněprávního je pro právní kvalifikaci rozhodující až celková výše škody, prospěchu či rozsahu, a to nejen z pohledu základní skutkové podstaty, ale i vzhledem k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby (jako tomu mělo být v tomto případě, v němž bylo obviněné kladeno za vinu způsobení značné škody až souhrnem všech škod z jednotlivých dílčích útoků). 33. Odvolací soud však své stanovisko, že jeden dílčí útok z celkových 52 uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyl prokázán, nepromítl do celkových souhrnných zjištění uvedených na konci popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, do nichž svým rozsudkem vůbec nezasáhl. Ponechal tak soudem prvního stupně uvedený (navíc chybný) součet škod, který podle soudu prvního stupně nalezl svůj odraz ve znaku „značná škoda“ u obou trestných činů, které soud prvního stupně v jednání obviněné spatřoval. Jinými slovy soud druhého stupně vyjmul jeden z dílčích útoků, kterým měla být též způsobena škoda, jež měla být zahrnuta v souhrnných zjištěních na konci popisu skutku, přesto tuto část rozsudku soudu prvního stupně ponechal odvolací soud beze změn a nijak ji neupravil. K procesnímu postupu odvolacího soudu a k oddělitelnosti výroku ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. (u pokračujících trestných činů) 34. Již z toho vyplývá, že takovýmto způsobem nemůže odvolací soud zasahovat do výroku rozsudku soudu prvního stupně, který uznal obviněnou vinnou pokračujícím trestným činem, pokud odvolací soud souhlasil s vyslovením viny ohledně některých dílčích útoků, avšak ohledně jiných měl za to, že obviněná má být zproštěna obžaloby. V takovém případě není možno zrušit rozsudek soudu prvního stupně jen ohledně některých dílčích útoků a ohledně nich obviněnou zprostit, jinak ponechat rozsudek soudu prvního stupně beze změny (tzn. ve zbývající odsuzující části, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody). Předně vada takového postupu spočívala v tom, že odvolací soud tím vůbec nezasáhl do té části skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, v níž jsou uvedena souhrnná zjištění, což platí zvláště u trestných činů charakterizovaných škodou (již bylo řečeno, že částka uvedená na konci popisu skutku výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá ani součtu dílčích útoků v rozsudku soudu prvního stupně, tím spíše neodpovídá po vypuštění jednoho z dílčích útoků tam uvedených – podle rozsudku soudu prvního stupně by součet u jím zmíněných 52 útoků byl 663 341,13 Kč, a nikoli uvedených 676 966,13 Kč, po vypuštění útoku pod bodem 37. soudem odvolacím by pak činil jen 661 966,13 Kč). Dále vada spočívala v tom, že odvolací soud nijak nezasáhl do výroku o trestu, přitom tento výrok byl soudem prvního stupně vysloven i za ten jeden dílčí útok (bod 37.), pro který byla obviněná následně odvolacím soudem zproštěna obžaloby, jinými slovy měl svůj podklad ve výroku (resp. jeho části), který byl odvolacím soudem zrušen, proto měl být zcela zrušen i tento výrok o trestu. Podobně to platí i pro výrok učiněný v adhezním řízení, v němž byla poškozené obchodní společnosti R. přiznána náhrada škody přesně v tom rozsahu, jaký byl skutkový závěr o celkové škodě uvedený na konci popisu skutku, tj. 676 966,13 Kč (výhrady chybného součtu uvedené shora tak platí i pro tento výrok), i tento výrok zřejmě měl (alespoň zčásti) svůj podklad ve zrušeném výroku (resp. jeho části), byť to z rozsudků soudů nižších stupňů vlastně ani nevyplývá (není z nich totiž vůbec zřejmé, jak soud prvního stupně k výsledné částce dospěl, odůvodnění jeho rozsudku je v tomto směru velmi kusé, počítá již jen s výslednou částkou, stejně tak to platí o výroku učiněném v adhezním řízení). Již jen z těchto praktických důsledků je zřejmé, že takový postup odvolacího soudu nemůže obstát. Odvolací soud tím zároveň porušil i ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. in fine , protože zčásti zrušil výrok o vině, přesto nezrušil celý výrok o trestu a o náhradě škody, které měly ve výroku o vině svůj podklad. 35. Především ale tento postup spočívající ve zrušení dílčí části týkající se jen některých dílčích útoků pokračujícího trestného činu nemůže obstát (i kdyby neporušil ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. in fine , jak bylo rozvedeno shora), protože takový postup neodpovídá charakteristice pokračování v trestném činu jako jediného skutku z hlediska hmotněprávního (ve smyslu § 116 tr. zákoníku), jak bude vysvětleno níže. Odvolací soud je sice povinen zrušit jen tu vadnou část rozsudku, kterou lze oddělit od ostatních (viz rozhodnutí pod č. 37/1965 Sb. rozh. tr.), v tomto případě však s ohledem na svou provázanost a souvislost, projevující se například i v souhrnných zjištěních ohledně celkové výše škody, výroky o vině dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu oddělitelné nejsou. Odvolací soud zřetelně vycházel z toho, že dílčí útok pokračujícího trestného činu je podle § 12 odst. 12 tr. ř. z hlediska procesního samostatným skutkem, což jej vedlo k názoru, že jde o oddělitelný výrok ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. Tento přístup, byť opatrně, připouští i odborná literatura právě s ohledem na procesní pojetí dílčího útoku pokračujícího trestného činu jako samostatného skutku (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3067; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 403). Přesto je třeba upozornit, že oddělitelnost výroku je třeba vždy zkoumat vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, jak se uvádí v odborné literatuře (viz tamtéž; shodně Jelínek, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 8. vydání. Praha: Leges, 2020, s. 1053). Nejvyšší soud v této věci dospěl k závěru, že oddělitelné nemohou být takové výroky o dílčích útocích pokračujícího trestného činu, které nalézají svůj odraz i v souhrnných zjištěních společných více dílčím útokům, jež by zůstaly takovým částečným zrušením nedotčeny (jako tomu bylo v tomto případě). Právě v těchto případech, kdy je trestný čin charakterizován svým rozsahem, prospěchem či škodou, má pokračování v trestném činu svůj zvláštní význam, neboť dochází k jejich sumarizaci a posouzení celé rozsáhlé činnosti jako celku (viz k již zmiňovaná rozhodnutí pod č. 1/1957, č. 51/1979, č. 22/1990, č. 22/1991, č. 27/1991, č. 49/2009 Sb. rozh. tr. a mnohá další). I přes názory uvedené v odborné literatuře se ovšem nejeví jako vhodné považovat dílčí útoky pokračujícího trestného činu jako oddělitelné výroky ani v ostatních případech, kdy taková souhrnná zjištění nejsou uváděna, protože vzhledem k typovým znakům trestného činu jich není ani zapotřebí a neodrážejí ani žádný kvantifikační znak, jako tomu může být například u pokračujících přečinů ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku nebo maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 36. Po tzv. velké novele trestního řádu (zákon č. 265/2001 Sb.) nastala ohledně pokračujícího trestného činu zvláštní situace, protože se rozdělil režim jednoty skutku v trestním právu procesním a hmotném, z hlediska procesního jsou dílčí útoky samostatnými skutky, o nichž je třeba vždy rozhodnout (§ 12 odst. 12 tr. ř.), zatímco z hlediska hmotněprávního jde stále i po této novele o skutek jediný, za který následuje též jediný trest. Ten se v případě rozhodování o dílčích útocích ve více řízeních nazývá společným trestem (viz § 45 tr. zákoníku, který navazuje na dřívější § 37a tr. zák., jenž byl též zaveden již zmíněnou tzv. velkou novelou, tedy zákonem č. 265/2001 Sb.). Uvedené ustanovení § 45 tr. zákoníku počítá s režimem přičítání dílčích útoků projednaných v pozdějším trestním řízení k dílčím útokům téhož pokračujícího trestného činu, o nichž bylo rozhodnuto v dřívějším trestním řízení. Přitom soud rozhodující v pozdějším trestním řízení musí ve svém rozsudku zrušit z předcházejícího rozsudku obsahujícího dílčí útoky téhož trestného činu výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. Následně sám při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, o kterém vedl řízení, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Dále uvedené ustanovení stanovuje parametry pro výrok o trestu. 37. Cílem bylo, aby vždy všechny dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu, byť by o nich bylo vedeno samostatné řízení, byly uvedeny pohromadě v jediném rozsudku, který zahrne celý v té době známý a prokázaný rozsah pokračujícího trestného činu. Respektuje se totiž tím povaha pokračujícího trestného činu jako jediného skutku z hlediska trestního práva hmotného, a proto závěry o něm v určitém okamžiku musí být uvedeny vždy v jediném pravomocném rozsudku, byť by o jeho dílčích částech (útocích) probíhala samostatná řízení. Zároveň se tím zajišťuje, že jediný skutek z hlediska hmotněprávního je popsán souvisle, úplně a najednou v jediném rozsudku, že výrok o vině, za nějž následuje jediný (společný) trest, není obsažen ve více rozhodnutích, jako je tomu v případě trestu souhrnného, který je uváděn jen u posledního výroku o vině určitým skutkem spáchaným v reálném souběhu s jinými, které jsou týmž trestem postihovány a které jsou obsaženy v jiných rozhodnutích (jejichž výroky o trestu jsou současně rušeny – viz zejména stanovisko publikované pod č. 48/2010 Sb. rozh. tr.). Tento zvláštní režim projednávání a postihování pokračujících trestných činů byl (podle důvodové zprávy k tzv. velké novele) zaveden zejména pro usnadnění trestního řízení ve skutkově rozsáhlých trestních věcech, v nichž některé části pokračující trestné činnosti lze považovat za prokázané, u jiných to však neplatí, také proto, aby rozhodnutí o dílčí části rozsáhlé pokračující trestné činnosti nevytvářelo překážku věci rozsouzené ohledně další části v řízení neprojednávané, jakož i aby se usnadnilo řízení při pozdějším zjištění dalších dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu, o jehož jiné části již bylo dříve rozhodnuto. Není tak již třeba povolovat obnovu, jako tomu bylo do tzv. velké novely, což bylo nevýhodné, protože povolením obnovy se prolomila právní moc a vykonatelnost dřívějšího rozhodnutí, bylo třeba přerušit výkon již uloženého trestu, případně rozhodovat o vazbě a znovu pak provést řízení a rozhodnout i o těch útocích, o nichž již předtím bylo pravomocně rozhodnuto. 38. Platí-li uvedený princip pro případy, kdy bylo o některých dílčích útocích vedeno samostatné řízení, tím spíše je třeba tento přístup týkající se komplexního a souvislého výroku o uznání viny všemi dílčími útoky pokračujícího trestného činu v jediném rozsudku respektovat i v případech jejich projednání ve společném řízení. Jinými slovy je třeba, aby i při zásahu odvolacího soudu bylo stále uznání viny všemi dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu (a trestných činů spáchaných s ním v jednočinném souběhu) v jediném rozsudku. Není proto například možné, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok o vině jen ohledně některých dílčích útoků pokračujícího trestného činu obsažených v rozsudku soudu prvního stupně a sám pak o nich znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že by nově formuloval odsuzující výrok ve svém rozsudku a k tomu by rozhodl o trestu a o náhradě škody, zároveň by ale část výroku o uznání viny (jinými dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu) zůstala rozsudkem odvolacího soudu nedotčena a byla tak i nadále obsažena v rozsudku soudu prvního stupně. Tím by došlo k situaci, že by část výroku o vině o pokračujícím trestném činu (z hlediska hmotněprávního jediném skutku) byla obsažena jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak v rozsudku soudu druhého stupně. Musí se v tomto směru podle přesvědčení Nejvyššího soudu uplatnit stejný přístup, jako by šlo o jediný skutek (jak z hlediska hmotněprávního, tak z hlediska procesního), u něhož též platí, že odvolací soud, chce-li zasáhnout do popisu skutku či do právní věty, musí zcela zrušit výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výroky, které v něm mají svůj podklad, a znovu pak tyto výroky v upravené podobě vyslovit, a naopak nemůže zrušit jen dílčí část výroku o vině a ji jakkoliv napravovat (k tomu, že právní věta není oddělitelným výrokem, viz rozhodnutí pod č. 11/1973 a č. 19/2013-I. Sb. rozh. tr.). 39. Podobně jako v případě, kdy dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu přibývají, mělo by být rozhodováno i v případě, že některé z nich by měly odpadnout. To se může po právní moci odsuzujícího rozsudku o pokračujícím trestném činu týkat povolení obnovy, ale i jiných mimořádných opravných prostředků. Stejný princip by ale měl platit i v případě řádného opravného prostředku – odvolání. Nemělo by se stát, že v určitém rozsudku (např. soudu prvního stupně) je vyslovena vina ohledně pokračujícího trestného činu, v jiném rozsudku (např. odvolacího soudu) by zase bylo uvedeno, že odsouzení ohledně některých dílčích útoků neplatí a že se ohledně nich odsouzení fakticky mění na zproštění. Odsuzující výrok o vině musí obsahovat vždy pohromadě všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu v celém jeho známém rozsahu v době rozhodnutí. 40. Proto odvolací soud, pokud má za to, že pro některé z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, kterými byla obviněná soudem prvního stupně uznána vinnou, by měla být zproštěna viny, musí zrušit celý výrok o vině pokračujícím trestným činem, jakož i trestnými činy spáchanými s ním v jednočinném souběhu, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a znovu musí sám rozhodnout, tedy uznat obviněnou vinnou jen těmi dílčími útoky, u nichž to považuje za důvodné, vyslovit za ně trest, jakož i vyslovit další výroky mající ve výroku o vině svůj podklad, a zároveň obviněnou zprostit obžaloby pro ty útoky, u nichž shledal důvod pro zproštění podle § 226 tr. ř., popř. ohledně nich učinit jiné rozhodnutí (např. zastavit trestní stíhání). To vše platí za předpokladu, že jsou pro takový postup splněny zákonné podmínky (viz zejména § 259 odst. 3 tr. ř.). 41. Inspirativní může být v tomto ohledu i text připravovaného trestního řádu projednaný Komisí pro nový trestní řád zřízenou Ministerstvem spravedlnosti, který počítá s obdobným postupem i pro řízení o návrhu na povolení obnovy (text bude po úpravě zveřejněn na stránkách internetu pod odkazem tpp.justice.cz). Podle tohoto konceptu by se mohlo postupovat tak, že při povolení obnovy z důvodu týkajícího se jen některého ze skutků (dílčích útoků), jež tvoří pokračování v trestném činu, by soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, po právní moci usnesení, jímž by byla povolena obnova řízení a zrušen celý rozsudek s výrokem o celém pokračujícím trestném činu, ve veřejném zasedání rozsudkem vyslovil vinu za zbývající skutky (dílčí útoky) pokračujícího trestného činu a uložil za ně trest, případně rozhodl o dalších výrocích, které by měly v tomto výroku o vině svůj podklad, a to při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku ohledně obnovou nedotčených skutků (útoků). V rámci následného obnoveného řízení ohledně některého z dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu by při uznání viny byl soud opět v situaci, kdy by měl užít § 45 tr. zákoníku. 42. Nastíněný postup stojí za povšimnutí i vzhledem ke stávající právní úpravě, která takové ustanovení neobsahuje, především pak pro řízení o řádném opravném prostředku – odvolání, u něhož lze obdobných výsledků dosáhnout za užití přiměřeného výkladu stávajících ustanovení. Tak například by odvolací soud mohl sám zrušit celý rozsudek soudu prvního stupně o vině obviněného pokračujícím trestným činem, protože některé z dílčích útoků by nepovažoval za prokázané, ohledně nich by mohl buď obviněného viny následně zprostit anebo je vyloučit k samostatnému projednání ze společného řízení (a třeba v tomto rozsahu věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí), je-li třeba ohledně nich provést rozsáhlé dokazování, zároveň by přitom znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným jen těmi dílčími útoky, které by sám považoval za prokázané, a za ně uložil trest a rozhodl i o dalších otázkách. Takový přístup podle názoru Nejvyššího soudu lépe odpovídá konceptu pokračování v trestném činu i po tzv. velké novele, která ale nijak nenarušila pojetí pokračování v trestném činu jako jediného skutku z hlediska hmotněprávního, jen měla usnadnit rozhodování o jeho dílčích částech a zároveň tak urychlit trestní řízení. 43. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za vadný a nezákonný i z dalších důvodů (než jen pro nesprávnost posouzení škody). Především odvolací soud nerespektoval zákonný pokyn uvedený v § 258 odst. 2 tr. ř. in fine . Dále podle Nejvyššího soudu nesprávně zrušil v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně jen některé z více dílčích útoků pokračujícího trestného činu a následně o nich samostatně rozhodl, aniž by znovu vyslovil výrok o vině ohledně dalších útoků, u nichž považoval odsouzení za správné. Správně přitom měl, pokud chtěl obviněnou zprostit obžaloby pro některé dílčí útoky, zrušit celý výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky mající ve výroku o vině svůj podklad, a znovu sám v potřebném rozsahu rozhodnout tak, aby byla zcela vyčerpána obžaloba státního zástupce. K právu na odůvodnění rozhodnutí jako součásti práva na spravedlivý proces 44. Dále je třeba rozsudku soudu druhého stupně vytknout, že zcela rezignoval na to vypořádat se s námitkami obviněné. Z odůvodnění jeho rozsudku není vůbec zřejmé, zda se těmito námitkami zabýval či nikoli a z jakých důvodů je nepovažoval za opodstatněné. Rozsudek odvolacího soudu má celkem 23 stran, výrok je obsažen na 2 stranách, od druhé strany pak následuje nadbytečná úplná reprodukce výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (spočívající především v doslovné citaci skutkové věty), která končí na straně 20. Zde ještě v bodech 3. až 5. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je několik vět o odvolání obviněné, ve skutečnosti ale nejde ani o jakési velmi stručné shrnutí jejích odvolacích námitek, protože v tomto směru odvolací soud odkázal na vybrané listy trestního spisu, kde lze nalézt určité části odvolání obviněné (v tom však není podstata výtky, ta spočívá v tom, že není seznatelné, jak se odvolací soud vypořádal s námitkami obviněné; přesto již zde je třeba upozornit, že odvolání obviněné mělo celkem 44 stran textu). Vlastní přezkumné činnosti z podnětu obsáhlého odvolání obviněné vůči rozsudku, jehož výrok je obsažen na 18 stranách rozsudku soudu prvního stupně, pak odvolací soud věnoval ve své podstatě pouhé necelé dvě strany textu odůvodnění v bodech 9. až 22. (jimž předcházelo ještě shrnutí procesního vývoje této trestní kauzy). Kromě užívání neobvyklých obratů (jakéhosi místního žargonu – např. „popěrná“ obhajoba, „zpronevěrný“ skutek, „kvalifikačně“ se vypořádat, „náhradová“ povinnost, „škodný“ rámec či následek apod.) je třeba odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vytknout, že vůbec z něj nelze seznat, jak se odvolací soud vypořádal s většinou námitek obviněné uplatněnou v jejím odvolání. Je třeba též souhlasit s obviněnou a vytknout odvolacímu soudu koncept rozhodnutí, který převážně spočívá v kopii cizího textu, jenž je stranám dobře znám, zdůvodnění vlastního postupu však téměř absentuje, čímž rozhodnutí zcela postrádá přesvědčivost, a proto je i nepřezkoumatelné. 45. Odvolací soud stroze shrnul tento svůj přístup v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku, že ve skutečnosti (de facto) z valné části odvolání obviněné zamítl, a proto může odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aniž by sám musel hledat odpovědi na každý argument obviněné. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 662/2017 . Odvolací soud ovšem dovedl tento výchozí přístup do nepřípustných důsledků a znatelně dezinterpretoval závěry této rozhodovací praxe. Také je třeba upozornit, že je velmi podstatný rozdíl mezi soudem odvolacím (soudem druhého stupně) a soudem dovolacím (který však není soudem třetího stupně), který tento přístup v rozhodnutí, na něž je odkazováno, užil. Rozhodně přitom nelze tvrdit, že šlo ze strany obviněné v odvolání o prosté opakování obhajoby, s níž se zcela a beze zbytku vypořádal soud prvního stupně, aby mohl soud druhého stupně takto odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (nadto šlo o odkaz zcela paušální, a nikoli individuální). Takový postup týkající se především skutkových otázek, které doposud nebyly jednoznačně vyjasněny, staví dovolací Nejvyšší soud do nepřípustné role další instance zabývající se skutkem, byť se Nejvyšší soud, jak bylo zdůrazněno shora, v řízení o dovolání zásadně nemá zabývat skutkovými otázkami. 46. Odvolací soud se dovolával jediných dvou (posledních) vět odůvodnění shora zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 662/2017 , kde se odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), konkrétně na rozhodnutí ve věci García proti Španělsku. Ovšem judikatura nejen tohoto soudu je mnohem bohatší a není tak jednoduchá, jak se odvolací soud domníval a jak bude rozvedeno níže. K tomuto tématu je možno odkázat též na poměrně bohatou odbornou literaturu – např. ŘÍHA, J. Odůvodňování soudních rozhodnutí jako součást práva na spravedlivý proces. In: JELÍNEK, J. a kol. Ochrana základních práv a svobod v trestním řízení. Praha: Leges, 2020, s. 199, z něhož bude v následujících bodech citováno, dále též např. BOBEK, M. O odůvodnění soudních rozhodnutí. Právní rozhledy, č. 6/2010, s. 204; VISINGER, R. Odůvodnění rozhodnutí v trestních věcech. Trestněprávní revue, č. 12/2011, s. 339; specificky především k odůvodňování trestů se v poslední době v několika pojednáních věnovala další odborná literatura – viz např. DRÁPAL, J. Odůvodnění trestů: Principy správného odůvodňování trestů. Státní zastupitelství, č. 1/2020, s. 8; je možno odkázat i na monografii JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, v níž je obsáhle pojednáno o náležitostech rozhodnutí i odůvodnění (byť primárně je pozornost věnována rozhodnutím soudu prvního stupně). Lze odkázat i na řadu komentářů a učebnic, a to nejen z oblasti trestního práva procesního, ale též práva ústavního, zejména pak těch, které se týkají práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na odůvodnění rozhodnutí – viz např. REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 152; KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, zejm. s. 757 a násl.; MOLEK, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, zejména s. 274. 47. Taktéž judikatura je mnohem bohatší a pestřejší, než aby se dala shrnout do jediné věty užité odvolacím soudem. Tak z rozhodnutí českého Ústavního soudu z poslední doby lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15 , publikovaný ve svazku 81 pod č. 84 na s. 413 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“), z nějž vyplývá požadavek na přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění, jež se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzována podle okolností každého případu, nežádá se však odpověď na každý argument. Dále je možno zmínit nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17 , publikovaný ve svazku 86 pod č. 137 na s. 315 SbNU, v němž se připomíná možnost soudů vyšších instancí pojmout odůvodnění sice stručně s převzetím odůvodnění napadeného rozhodnutí, nicméně tak, aby bylo patrné, že se soud všemi důležitými otázkami zabýval a nespokojil se jen s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17 , publikovaného ve svazku 88 pod č. 63 na s. 865 SbNU, pak vyplývá požadavek na seznatelnost úvah soudu z odůvodnění jeho rozhodnutí, relevantních pro výsledek řízení, a tím i požadavek na jeho přezkoumatelnost z hlediska ústavnosti, zákonnosti a věcné správnosti. Konečně nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3050/17 , publikovaný ve svazku 88 pod č. 6 na s. 85 SbNU, připomíná, že smyslem odůvodnění je seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, rozsah se odvíjí od povahy rozhodnutí, předmětu řízení, návrhů a argumentů stran, s nimiž je třeba se vypořádat, nikoli však všech, ale těch, které byly relevantní pro rozhodnutí věci. Zmínit by však bylo možno i řadu dalších rozhodnutí Ústavního soudu. 48. Také Nejvyšší soud se pravidelně vyjadřuje k požadavkům na náležité odůvodnění výroků soudních rozhodnutí – z poslední doby např. rozhodnutí pod č. 26/2019 Sb. rozh. tr. (k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu o postoupení věci), č. 3/2018-V. Sb. rozh. tr. (k odůvodnění výpočtu výměry peněžitého trestu), č. 15/2017 Sb. rozh. tr. (k odůvodnění trestu při navazujícím trestním postihu jednání, které bylo sankcionováno v daňovém řízení), č. 20/2016 Sb. rozh. tr. (k potřebě odůvodnit, proč nebylo vyhověno návrhu na uložení ochranného opatření) atd. Je možno ovšem zmínit i nároky prvorepublikového Nejvyššího soudu – viz např. rozhodnutí ze dne 28. 11. 1929, sp. zn. Zm I 566/29, publikované ve Sbírce Vážného, sv. XI, roč. 1929, č. 3684, s. 663, podle nějž požadavkům zákona není vyhověno, uvádí-li rozsudek jen zdroje svého poznání, aniž se jejich obsahem v rozsudku zaobírá a podrobuje je zákonnému zkoumání a hodnocení, přičemž nestačí pouhý odkaz na výrok rozsudku. Podobně rozhodnutí ze dne 25. 1. 1929, sp. zn. Zm I 478/28, publikované ve Sbírce Vážného, sv. XI, roč. 1929, č. 3381, s. 29, obsahuje požadavek na náležité odůvodnění, z něhož lze seznat, jakou logickou operací dospěl soud k vlastním závěrům, zároveň se musí vypořádat i s námitkami obžalovaného, pokud mohou být pro posouzení věci významné. 49. Evropský soud pro lidská práva se zmiňoval o právu stran na odůvodnění rozhodnutí, jež se jich týká, ve více svých rozhodnutích. Odůvodnění rozhodnutí vnímá ve třech rovinách, jednak jako právo účastníka dostat přiměřenou odpověď na své návrhy, argumenty a námitky (jinak by i právo na ně postrádalo na významu), jednak jako záruku spravedlivého rozhodování soudů, kontrolovaného veřejností a zamezujícího kabinetní justici, jednak jako záruku možnosti pro účastníka účinně uplatňovat opravné prostředky. Z judikatury ESLP především vyplývá, že se soudy mají zabývat podáními stran, jejich argumentací a navrženými důkazy, s nimiž se též musí přesvědčivě vypořádat, což ale na druhou stranu nelze chápat jako právo takové strany obdržet podrobnou odpověď na každý vlastní argument – viz např. rozsudek ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku, č. stížnosti 16034/90, § 61, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2003, ve věci Burg a ostatní proti Francii, č. stížnosti 34763/02. Potřeba a míra vyjádření soudu závisí též na povaze rozhodnutí, je třeba vzít v úvahu okolnosti daného případu, právní úpravu a zvyklosti dané země, názory teorie apod. (viz rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, č. stížnosti 18390/91, § 29, či rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. stížnosti 20772/92, § 55). Evropský soud pro lidská práva bere též v úvahu, zda argument přednesený stěžovatelem, který vnitrostátní soudy opomněly, je pro daný případ relevantní a mohl mít vliv na výsledek řízení (viz rozsudek ze dne 21. 6. 2009, ve věci Luka proti Rumunsku, č. stížnosti 34197/02, § 56). Pokud ale jde o jasný a stěžejní argument strany, nemohou o něm vnitrostátní soudy, a to ani soud odvolací (jako v daném případě), mlčet, protože pak není zřejmé, zda jej vzaly na vědomí, avšak chtěly jej odmítnout pro jeho neopodstatněnost či irelevanci (pak není zřejmé proč), tedy jen opomněly se k němu vyjádřit, resp. zda jej vůbec ve svých úvahách nezohlednily, neboť absolutní mlčení o takové okolnosti odporuje spravedlivému procesu (viz rozsudek ze dne 22. 2. 2007, ve věci Krasulya proti Rusku, č. stížnosti 12365/03, § 52; podobně též rozsudek ze dne 31. 3. 2009, ve věci Rache a Ozon proti Rumunsku, č. stížnosti 21468/03, § 34 až § 37, ale též celá řada dalších rozhodnutí – např. rozsudek ze dne 11. 12. 2008, ve věci Velted-98 AD proti Bulharsku, č. stížnosti 15239/02, § 48, nebo rozsudek ze dne 18. 5. 2010, ve věci Vetrenko proti Moldavsku, č. stížnosti 36552/02, § 53 a tam citovaná další rozhodnutí). 50. Celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva se pak týká právě odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští se sice stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však, jak již bylo shora poukázáno, být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. již zmíněný rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. stížnosti 20772/92, § 60). Odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí by byl přípustný pouze tehdy, pokud by se soud prvního stupně dostatečně beze zbytku vypořádal s veškerou argumentací (viz např. rozsudek ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. stížnosti 19997/02, § 33), typicky pokud by strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal (např. rozsudek ze dne 17. 6. 2008, ve věci Meltex Ltd a Mesrop Movsesyan proti Arménii, č. stížnosti 32283/04, § 88). Jako nedostatečný se jeví pouhý odkaz v případech, kdy strana předložila v opravném prostředku novou argumentaci (např. rozsudek ze dne 19. 1. 2010, ve věci Laranjeira Marques da Silva proti Portugalsku, č. stížnosti 16983/06, § 24) či dokonce nové skutečnosti nebo nové důkazy (např. rozsudek ze dne 27. 1. 2004, ve věci H. A. L. proti Finsku, č. stížnosti 38267/97, § 50), které si zasloužily jasnou odpověď, jak se s nimi soud druhého stupně vypořádal. Připouští se též odkaz na vlastní předchozí judikaturu (např. rozhodnutí ze dne 28. 6. 2011, ve věci Het Financieele Dagblad B. V. proti Nizozemsku, č. stížnosti 577/11, § 49). Ještě nižší nároky klade Evropský soud pro lidská práva na rozhodnutí vrcholných soudních instancí (např. právě Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího), jde-li o odmítnutí opravného prostředku jako nepřijatelného (to se pak týká především odmítnutí mimořádného opravného prostředku), jde však již o jinou otázku, kterou není třeba se dále zabývat (zde ale je možno upozornit, že právě proto může Nejvyšší soud jen stručně odůvodnit své rozhodnutí o odmítnutí dovolání, jak to ostatně učinil v rozhodnutí, jehož se odvolací soud dovolával). 51. Nelze se proto i z výše uvedených důvodů spokojit s odůvodněním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který v něm prakticky nijak nereagoval na četné a obsáhlé odvolací námitky obviněné M. Š. Tím vlastně odvolací soud zasáhl do práva obviněné na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V daném případě je nutno konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zdaleka natolik zevrubné, aby podávalo jasnou odpověď na námitky obviněné přednesené v odvolání. Naopak, již shora bylo na více místech poukázáno, že skutková zjištění nejsou doposud ustálená, že výrok rozsudku soudu prvního stupně například v otázce škody je dokonce i vnitřně rozporný, že není jasné, jakým způsobem soud prvního stupně dospěl k závěru o celkové výši škody atd. Podobně nebyly doposud vyvráceny námitky obviněné, že si nemohla v hotovosti přisvojit finanční prostředky v halířových položkách, neboť v době činu již nebyly k dispozici halířové mince. Tyto pochybnosti lze demonstrovat na posouzení zakládání účtenek o nákupu pohonných hmot do účetnictví (zřejmě) jako trestného činu zpronevěry, aniž by byl vysvětlen způsob, jakým si obviněná měla přisvojit jednotlivé částky odpovídající těm, které byly uvedeny na účtenkách. Úsečné tvrzení o jejich (zřejmě souhrnném) „proplacení z firemních účtů“ je značně nekonkrétní, není jasné, zda šlo o jediný bankovní převod (pak jakou platbou, z jakého účtu a na jaký jiný účet), nebo zda šlo o výběr peněz v hotovosti a následné ponechání si těchto peněz (pak kdy k němu došlo, jak si mohla ponechat v hotovosti haléře atd.). Podobně by bylo možno zpochybňovat i jiná tvrzení obsažená v popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, která zůstala odvolacím soudem nedotčena. Tak např. v bodu 51. samotným zařazením účetních dokladů do účetnictví a zaúčtováním jednotlivých částek nevzniká samotná škoda na cizím majetku, protože tím nedochází ani k „proplacení“ soukromých výdajů, to je možné až vydáním peněz z hotovostní pokladny, jejich bezhotovostním převodem z účtu na jiný účet, popřípadě výběrem hotovosti z účtu a ponecháním si těchto peněz; zde se ale spíše zdá, že jde především o formulační neobratnost s ohledem na odůvodnění tohoto bodu, naproti tomu u bodu 52. přetrvávají i pochybnosti o skutkovém průběhu. Uvedené pojetí týkající se nejen posledního bodu výroku rozsudku soudu prvního stupně jako součásti série zpronevěr je zřejmě jakýmsi pozůstatkem původního zcela odlišného konceptu obžaloby a původního rozsudku soudu prvního stupně s jinou strukturou žalobních bodů a jejich právní kvalifikace, o které již dříve vyslovil Nejvyšší soud pochybnosti. Takových námitek obviněné především proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, na které jí poskytnutá rozhodnutí nedala buď žádnou, anebo alespoň dostatečnou odpověď, byla ovšem celá řada. 52. Bude proto po tomto kasačním zásahu Nejvyššího soudu na odvolacím soudu, aby (kromě zjištěné vady hmotně právního posouzení skutku) napravil vytýkané vady svého procesního postupu, především aby se řádně zabýval námitkami obviněné, které jsou obsaženy v jí podaném odvolání, případně s ohledem na ně doplnil dokazování, uzná-li to za potřebné, a následně se s nimi náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Zároveň je třeba upozornit, že odvolací řízení je založeno na dominujícím principu apelačním, který je jen doplněn principem kasačním (a to oproti řízení dovolacímu, u něhož je tomu naopak). Proto odvolací soud, není-li zde překážky uvedené v § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., popřípadě nenahrazoval-li by tím zcela činnost soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř., by měl zásadně ve věci konečně rozhodnout, a to případně i po potřebném doplnění dokazování, je-li toho třeba k doplnění nebo změně skutkových zjištění, popřípadě i k jejich potvrzení (viz § 259 odst. 3 tr. ř. a výklad k němu v odborné literatuře). V. Závěrečné shrnutí 53. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 10 To 104/2020, nemůže obstát, a proto bylo třeba přistoupit k jeho zrušení z podnětu podaného dovolání obviněné M. Š., a to v celém jeho rozsahu a včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 54. Protože vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení před Nejvyšším soudem, dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud nevracel věc až soudu prvního stupně, byť ani jeho rozsudek nelze považovat za zcela správný, protože trpí nejméně některými vadami označenými shora. Soud prvního stupně v dané věci rozhodoval již vícekrát, podle názoru odvolacího soudu již splnil jím uložené pokyny a na rozhodnutí soudu prvního stupně lze dále stavět, zároveň rozhodnutí odvolacího soudu nebrání ani překážka uvedená v § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., sám proto může po případném doplnění dokazování a zrušení rozsudku soudu prvního stupně učinit ve věci nové rozhodnutí, které již bude konečné. Především je na něm, aby se zabýval námitkami obviněné a řádně se s nimi vypořádal. Zároveň přitom bude mít příležitost napravit zjevné vady skutkových zjištění a při vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu podle § 265s odst. 1 tr. ř. odstranit vady v právní kvalifikaci. 55. Současně je třeba připomenout, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen toliko v důsledku dovolání, které podala obviněná, a proto podle § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch. Dovolací soud zrušil vzhledem ke zvláštnímu charakteru rozhodnutí o pokračujícím trestném činu a k vadě v postupu odvolacího soudu, jak byla rozvedena shora, napadený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, a to i přes to, že obviněná žádala ponechání zprošťujícího výroku beze změny. Již shora však Nejvyšší soud vysvětlil, že o všech útocích téhož pokračujícího trestného činu je třeba zásadně rozhodnout najednou, že není možné zrušit odsuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně některých tam zmíněných dílčích útoků a rozhodnout znovu jen o nich. Proto bylo třeba zrušit i tuto zrušovací část rozsudku soudu druhého stupně a tím i následnou zprošťující část výroku jeho rozsudku. Nicméně i v tomto ohledu platí zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), i tyto výroky byly zrušeny jen z podnětu dovolání obviněné, proto v dalším řízení nemůže ani ohledně nich dojít ke zhoršení postavení obviněné, takže obviněná bude muset být i v dalším rozhodnutí odvolacího soudu zproštěna obžaloby ohledně uvedených dvou útoků popsaných v rozsudku soudu druhého stupně ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 10 To 104/2020, a to nejhůře podle § 226 písm. b) tr. ř. (nebude-li následně zjištěn výhodnější důvod pro zproštění). 56. Nadto Nejvyšší soud zároveň upozorňuje na novelizaci trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020, kterou došlo ke změně hranic pro určení výše škody podle § 138 tr. zákoníku. Značnou škodou se od 1. 10. 2020 rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč, a nikoli nejméně 500 000 Kč, jako tomu bylo do 30. 9. 2020. S ohledem na skutkové závěry doposud uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (a převážně akceptované odvolacím soudem), jakož i s respektem ke zmíněnému principu zákazu reformationis in peius , může být tato změna relevantní i pro právní kvalifikaci jednání obviněné (v závislosti na ustálení skutkových zjištění, doposud vzbuzujících určité pochybnosti). Při takových zjištěních je pak třeba respektovat zásady časové působnosti trestních zákonů, jak vyplývají především z § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle nějž se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, ledaže zákon pozdější je pro pachatele příznivější.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14867/	27.01.2021	30 Cdo 638/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobkyň zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 3 Cmo 146/2018, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 2 Cm 17/2015, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 22. 6. 2015 domáhají práv z porušení ochranných známek a ochrany proti nekalé soutěži. 2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 2018, č. j. 2 Cm 17/2015-240, kterým soud zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhají nároku z titulu ochrany práv z porušení ochranných známek, v rozsahu uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zdržet se nabídky, poskytování a propagace služeb satelitní televize a telekomunikačních služeb pod označením „skylink“ v jakékoliv podobě (výrok I usnesení soudu prvního stupně), dále zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhají nároku z titulu ochrany práv z porušení ochranných známek, v rozsahu uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zdržet se užívání kombinovaných národních ochranných známek ve znění „skylink“ číslo zápisu 31294 a číslo zápisu 312695 pro veškeré výrobky a služby, pro které jsou zapsány (výrok II usnesení soudu prvního stupně), a prohlásil, že Městský soud v Praze je nepříslušný v rozsahu výroků I a II ve prospěch Okresního soudu v Lucemburku (výrok III usnesení soudu prvního stupně). 3. Soud prvního stupně vyšel z následujících zjištění. Žalobkyně a) je britskou společností, která je dceřinou společností žalobkyně b). Žalobkyně a) je vlastníkem ochranných známek Společenství „SKY“, které jsou zapsány mj. pro telekomunikační služby, televizní a rozhlasové vysílání, komunikační služby prostřednictvím satelitu a podobné služby ve třídě 38 mezinárodní klasifikace. Žalobkyně a) je vlastníkem následujících ochranných známek EU: – obrazové ochranné známky č. 3166352 „SKY“ pro výrobky a služby tříd 9, 16, 18, 25, 28, 35 a 38 (telekomunikace), – obrazové ochranné známky č. 3203619 „sky“ pro výrobky a služby tříd 9, 16, 18, 25, 28, 35, 38, 41 a 42, – obrazové ochranné známky č. 4274288 „sky“ pro výrobky a služby tříd 9, 16, 28, 35, 36, 38, 41, 42, 43 a 45, – slovní ochranné známky č. 6553291 „SKY MAG“ pro výrobky a služby tříd 9, 16, 28, 35, 37, 38, 41, 42 a 45, – slovní ochranné známky č. 6870992 „SKY“ pro výrobky a služby tříd 9, 16, 28, 35, 36 a 38, – slovní ochranné známky č. 7356488 „SKY PLAYER“, – slovní ochranné známky č. 4250841 „SKY HD“ pro výrobky a služby tříd 9, 38 a 41. Žalobkyně b) je držitelem výhradní licence k využití ochranných známek žalobkyně a) ve vztahu ke Spojenému království Velké Británie a Severního Irska (dále obě žalobkyně označovány také jako „SKY“ nebo „skupina SKY“). SKY je jedním z předních britských a evropských poskytovatelů služeb v oblasti zábavy, komunikací a telekomunikačních technologií, který provozuje službu placené televize ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „Velká Británie“). Skupina SKY užívá slovo „sky“ ve Velké Británii jako část obchodního jména, ochrannou známku a jako tzv. hlavní značku („house mark“) po více než 25 let. V rámci svých aktivit užívá skupina SKY ochrannou známku SKY, a to samostatně nebo v kombinaci s jinými slovy. Skupina SKY užívá širokou škálu podznaček a vlastní různé ochranné známky zahrnující slovo „sky“ s připojením dalšího slova, jež je obvykle popisného charakteru, k označení jednotlivých výrobků nebo služeb nabízených svým zákazníkům. Vysílání televizní stanice SKY NEWS je též k dispozici v České republice. Žalovaná 1) je lucemburskou společností existující od roku 2009, která je též poskytovatelem satelitních služeb pro spotřebitele pod značkami Canal Digitaal (Nizozemské království), TV Vlaanderedn (Belgické království), TéléSAT (Belgické království), AustraSAT (Rakouská republika). V České republice a Slovenské republice provozuje žalovaná 1) své služby pod označením CS Link a Skylink. Žalovaná 2) je vlastníkem: – kombinované národní ochranné známky č. 312694 „Skylink“ pro výrobky a služby tříd 9, 37, 38 a 41, – kombinované národní ochranné známky č. 312695 „skylink“ pro výrobky a služby tříd 9, 37, 38 a 41. Dle názoru žalobkyň užíváním označení Skylink žalované zasahují do práv žalobkyň k ochranným známkám „SKY“ a dále mají za to, že jednání žalovaných spočívající v užívání označení „Skylink“ pro služby satelitní televize a telekomunikační služby představuje nekalosoutěžní jednání ve smyslu ustanovení § 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.) a současně klamavé označení zboží a služeb dle ustanovení § 2978 obč. zák. a vyvolání nebezpečí záměny ve smyslu ustanovení § 2981 obč. zák. Uvedené nekalosoutěžní jednání žalovaných spatřují žalobkyně v podobnosti, respektive v nedostatečné distinktivnosti, jejich ochranné známky, která obsahuje slovní prvek „sky“, a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně k označení svých služeb a výrobků užívají ochranné známky, jejichž hlavním popisným označením je slovo „sky“ a jež jsou zcela zahrnuty v ochranné známce žalovaných. 4. V průběhu řízení byl soudu prvního stupně předložen překlad rozhodnutí Okresního soudu v Lucemburku pod označením 2018TALCH02/00228. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Okresní soud v Lucemburku uvedl, že skupina SKY podala žaloby a jiné návrhy (např. podání námitek, prohlášení neplatnosti zápisu ochranné známky, včetně žaloby na porušení práv z ochranné známky), a to jak v České republice, tak i ve Slovenské republice, směřující proti oběma označením „Skylink“. Dále Okresní soud v Lucemburku neshledal důvody pro přerušení řízení podle čl. 30 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) s ohledem na vedené správní řízení o námitce proti registraci ochranných známek žalovaných v České republice a na Slovensku. V řízení před Okresním soudem v Lucemburku žalobkyně požadují vydání rozhodnutí, jímž by Okresní soud v Lucemburku zakázal používat označení „Skylink“ nebo jakékoliv jiné označení podobné ochranným známkám Společenství náležející žalobkyním, zahrnující slovní prvek „sky“ a dále aby tento soud uložil povinnost žalovaným zaplatit žalobkyním peněžité plnění. K příslušnosti se vyjádřil Okresní soud v Lucemburku na straně 15 rozhodnutí, v němž uvedl, že lucemburský soud je místně příslušný k projednání této žaloby pro porušení, a to s ohledem na sídla žalovaných v Lucemburku v souladu s čl. 124 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. 6. 2017, o ochranné známce Evropské unie (dále jen „nařízení o ochranné známce EU“). Soud prvního stupně dále uvedl, že zjistil, že řízení vedené u soudu prvního stupně a řízení vedené před Okresním soudem v Lucemburku se týká totožných účastníků, a je založené na shodném jednání žalovaných, což je i tvrzeno žalobkyněmi v závěru žaloby a řízení vedené před Okresním soudem v Lucemburku bylo zahájeno dříve než před Městským soudem v Praze. Před Okresním soudem v Lucemburku se žalobkyně domáhají ochrany práv z ochranné známky, tj. aby Okresní soud v Lucemburku zakázal žalovaným užívat označení „Skylink“ nebo jakékoliv jiné označení podobné ochranným známkám žalobkyň. Z uvedeného je podle soudu prvního stupně zjevné, že v rozsahu zdržovacích nároků vycházejících z titulu ochrany práv majitele ochranných známek, tj. žalobkyň, jsou nároky uplatněné před oběma soudy vzájemně velmi podobné, ne-li totožné. Proto se soud prvního stupně prohlásil za nepříslušný ve prospěch Okresního soudu v Lucemburku a řízení v rozsahu uvedeném ve výroku I a II pro překážku litispendence zastavil. 5. Odvolací soud vyšel ze stejných zjištění jako soud prvního stupně, přičemž uvedl, že podstatné jsou dvě otázky, a to, zda je dána pravomoc a příslušnost českých soudů s ohledem na již probíhající řízení u cizozemského soudu, a zda je dána shodnost předmětu řízení mezi řízením vedeným u soudu prvního stupně a vedeným u lucemburského soudu. Zároveň odvolací soud zdůraznil, že otázka tvrzené nekalé soutěže není pro posouzení odvolání rozhodná, jelikož soud prvního stupně řízení zastavil, pouze pokud jde o nárok týkající se porušování ochranných známek žalobkyně a). V první výše uvedené otázce se odvolací soud plně ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že otázka pravomoci podle nařízení Brusel I bis, tedy ani příslušnosti soudu prvního stupně nebyla mezi účastníky sporná. Pravomoc soudu prvního stupně je tedy podle odvolacího soudu dána čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, jelikož předmětem sporu je posouzení tvrzeného porušování ochranných známek žalobkyň na území České republiky a čl. 125 odst. 5 nařízení o ochranné známce EU. K druhé výše uvedené otázce odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil závěr, že předmětem obou řízení, tedy jak řízení probíhajícího před lucemburským soudem, tak soudem prvního stupně, je otázka posouzení zaměnitelnosti označení, která jsou na straně žalobkyně identifikována jako „zdržet se do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku nabídky, poskytování a propagace služeb satelitní televize a telekomunikačních služeb pod označením skylink v jakékoliv podobě a zdržet se užívání kombinovaných národních ochranných známek zápisu 312694 a číslo zápisu 312695“ a nárokem uplatněným u lucemburského soudu jako „uložení příkazu zakazující užívání označení skylink nebo jakékoliv jiné označení podobné ochranným známkám Společenství SKY žalujících stran, zejména zahrnujících prvek SKY, aby soudní příkaz vyvolal své účinky a aby byl aplikován ve všech členských zemích, respektive zakázal žalovaným společnostem užívat označení SKYLINK nebo jakékoliv podobné označení k ochranným známkám Společenství SKY žalujících stran, zejména zahrnující prvek SKY, na celém území Společenství (…)“. Podle názoru odvolacího soudu není rozhodné, že se žalobkyně v obou řízeních nedomáhají svého nároku ze zcela stejných zápisů ochranných známek, jak uvádějí žalobkyně. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-144/86, podle kterého je totožnost věci tvořena totožností účastníků, totožností právního důvodu a totožností předmětu řízení, přičemž podle odvolacího soudu o totožnosti účastníků a právního důvodu není pochyb, sporná je pouze otázka totožnosti věci (předmětu řízení). K tomu odvolací soud uzavřel, že v kontextu projednávané věci je zřejmé, že žalobkyně se svých nároků domáhají před soudy v České republice i Lucemburském velkovévodství z titulu (mimo jiné) ochrany práva k ochranným známkám, které obsahují označení „SKY“, jelikož označení „SKY“ je chráněno na území členských států Evropské unie mnoha ochrannými známkami, pod více registračními čísly (dle státu registrace), a tvrdí, že v důsledku používání označení „SKYLINK“ (v různých podobách) žalovanými dochází k porušování práv k průmyslovým právům žalobkyně a), k nimž má licenční práva žalobkyně b). Tím je podle odvolacího soudu dána jak totožnost jednání, tak totožnost následku uplatněného v obou žalobách, a proto se žalobkyně domáhají shodného (zdržovacího) nároku uvedeného v žalobě jak u soudu prvního stupně, tak u lucemburského soudu. S ohledem na to, že žaloba u soudu prvního stupně byla podána až po podání žaloby u lucemburského soudu, je podle odvolacího soudu dána překážka věci zahájené podle ustanovení § 83 občanského soudního řádu z důvodu dříve zahájeného řízení u lucemburského soudu. Odvolací soud z výše uvedených důvodů potvrdil usnesení soudu prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Usnesení odvolacího soudu napadly žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnily následující dovolací důvody. 7. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda řízení vedené v této věci Městským soudem v Praze je řízením v téže věci ve smyslu čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis jako řízení zahájené žalobkyněmi dříve před Okresním soudem v Lucemburku, když se v obou řízeních žalobkyně domáhají ochrany vůči témuž jednání žalovaných z titulu práv k ochranným známkám EU, avšak okruh zapsaných ochranných známek uplatňovaných v obou řízeních není shodný, neboť zejména v řízení před Městským soudem v Praze jsou uplatňována práva z ochranných známek žalobkyně a), jejichž porušení není předmětem řízení před Okresním soudem v Lucemburku, a shodné nejsou ani navrhované výroky. 8. Žalobkyně dále spatřují přípustnost dovolání ohledně otázky, zda lze uzavřít, že Okresní soud v Lucemburku byl rozhodnutím ze dne 9. 2. 2018, sp. zn. 2018TALCH02/00228, určen příslušným ve smyslu čl. 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis v situaci, kdy toto rozhodnutí Okresního soudu v Lucemburku bylo napadeno odvoláním žalovaných a o odvolání nebylo dosud rozhodnuto. 9. Žalobkyně dále namítají, že soud prvního stupně nebyl oprávněn rozhodnout o částečném zastavení řízení pro nesplnění podmínek řízení, jmenovitě pro existenci řízení mezi týmiž stranami v téže věci před jiným soudem členského státu EU ve smyslu čl. 29 odst. 1 a 3 nařízení Brusel I bis pouze na základě předložení prosté kopie rozhodnutí tohoto jiného soudu o zamítnutí námitky nepříslušnosti žalovanými bez splnění náležitostí stanovených v čl. 37 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Žalobkyně uvádějí, že nezpochybňují pravost dokumentu předloženého žalovanými, neboť skutečně obsahuje rozhodnutí Okresního soudu v Lucemburku ze dne 9. 2. 2018 tak, jak bylo doručeno i žalobkyním, avšak k tomu žalobkyně zdůrazňují, že proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, které má odkladný účinek. Pokud by tedy soud prvního stupně postupoval správně a vyžádal si osvědčení vystavené ve smyslu čl. 37 odst. 1 nařízení Brusel I bis, obdržel by od lucemburského soudu řádné vysvětlení obsahu a účinků rozhodnutí ve formě předepsané evropským právem. Získání dokumentů vyžadovaných čl. 37 odst. 1 nařízení Brusel I bis je podle žalobkyň podmínkou, která musí být splněna, jinak není automatické uznání možné a rozhodnutí soudu členského státu nemůže být v jiném členském státě považováno za dokument vyvolávající shodné účinky jako ve svém domovském státě. 10. Závěrem žalobkyně předkládají otázku, zda byl soud prvního stupně oprávněn rozhodnout o částečném zastavení řízení pro nesplnění podmínek řízení, jmenovitě pro existenci řízení mezi týmiž stranami v téže věci před jiným soudem členského státu EU ve smyslu čl. 29 odst. 1 a 3 nařízení Brusel I bis, bez nařízení jednání. Žalobkyně mají za to, že pokud by soud postupoval správně a umožnil jim vyjádřit se na jednání, zjistil by jednak to, že o tom, zda byl Okresní soud v Lucemburku určen příslušným, probíhá v Lucembursku dosud řízení, a také to, že okruh práv z ochranných známek uplatňovaných v obou řízeních se neshoduje. Nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, který zjistil skutkové okolnosti, na nichž následně založil usnesení o zastavení řízení, bez nařízení jednání a umožnění účastníkům se vyjádřit k provedeným důkazům, měl tedy podle žalobkyň jednoznačně za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podmínek řízení. Podle žalobkyň přitom nemohl odvolací soud postupovat podle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015 , uveřejněného pod číslem 94/2018 Sb. rozh. obč., když žalobkyně nenapadají procesní postup soudu vedoucí ke zjištění jeho mezinárodní příslušnosti, ale směřující ke zjištění, zda soud, u kterého bylo řízení zahájeno dříve, byl již určen příslušným. 11. Výše předložené otázky č. 1 až 3 přitom nebyly podle žalobkyň v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Přípustnost ohledně otázky č. 4 spatřují žalobkyně ve skutečnosti, že se podle nich odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného mimo jiné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011 . 12. Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že se ztotožňují s odvolacím soudem v tom, že pro určení totožnosti věcí nemusejí být žalobní nároky zcela identické. Účelem ustanovení o litispendenci je podle žalovaných v souladu s odůvodněním nařízení Brusel I bis harmonický výkon spravedlnosti a předcházení paralelním řízením vedeným u různých soudů členských států a z toho plynoucí možnost neslučitelných rozhodnutí. I s ohledem na tuto zásadu je tedy podle žalovaných zřejmé, že totožnost předmětu řízení by měla být vykládána spíše extenzivně. Žalované jsou toho názoru, že překážka litispendence je dána i z pohledu českého právního řádu, neboť za předmět řízení se podle české doktríny považuje procesní nárok, který je tvořen dvěma složkami, a to základem procesního nároku a předmětem procesního nároku. K tomu žalované uvádějí, že základ procesního nároku je vymezen žalobcem tvrzenými skutkovými okolnostmi, přičemž je vyžadována jak totožnost jednání, tak totožnost následku. Uvedené pak aplikovaly žalované na daný případ a dospěly k závěru, že je dána totožnost jednání – v obou případech užívání národních ochranných známek žalovanými, i totožnost následku – tvrzené porušení práv z ochranných známek žalobkyň. Totožnost předmětu procesního nároku je pak podle žalovaných dána v případě, že se žalobce domáhá stejného druhu právní ochrany, a z toho plynoucí identity požadovaného právního následku. I tato podmínka je podle žalovaných splněna, neboť v obou soudních řízeních se žalobkyně domáhají zdržení užívání označení „skylink“ žalovanými. Dále žalované nesouhlasí s názorem žalobkyň, že soud neměl postupovat podle ustanovení čl. 29 nařízení Brusel I bis, ale podle ustanovení čl. 30, neboť nepovažuje řízení za totožná, ale za řízení, která spolu navzájem souvisejí. K otázce určení Okresního soudu v Lucemburku jako soudu mezinárodně příslušného žalované uvádějí, že podle judikaturních závěrů lucemburských soudů nemá odvolání, které je zjevně nepřípustné, odkladný účinek na dobu řízení před odvolacím soudem, argument žalobkyň, že toto řízení doposud nebylo ukončeno, je tak podle žalovaných zcela irelevantní. Žalované taktéž nesouhlasí s námitkou žalobkyň, že nesplnění formálních požadavků stanovených v ustanovení čl. 37 nařízení Brusel I bis zakládá vadu řízení, a považují tuto námitku za zcela účelovou. Závěrem žalované nesouhlasí s námitkou žalobkyň, že byl soud povinen nařídit jednání ve věci, kde by se žalobkyně mohly řádně vyjádřit ke všem skutečnostem. Podle žalovaných z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že obecně není nutno nařizovat jednání při zkoumání podmínek řízení. V návaznosti na výše uvedené jsou žalované přesvědčeny, že návrh žalobkyň není důvodný a navrhují, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 17. Otázka, zda byl odvolací soud povinen provést dokazování ke zjištění podmínek mezinárodní příslušnosti při jednání, nebo zda mohl vyjít z listin, které mu byly účastníky předloženy, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť její posouzení odvolacím soudem je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015 , uveřejněné pod číslem 94/2018 Sb. rozh. obč.). Není přitom rozdílu mezi zjišťováním okolností zakládajících mezinárodní příslušnost českého soudu v režimu nařízení Brusel I bis a okolností, které založení mezinárodní příslušnosti brání pro překážku litispendence. V obou případech je podstatné jen to, zda měli účastníci možnost předložit soudu svá tvrzení, což v této věci žalobkyně mohly učinit a také učinily v rámci podaného odvolání. 18. Dovolání je však přípustné pro řešení otázek, a) zda je ve smyslu čl. 29 nařízení Brusel I bis dána totožnost věci ve dvou soudních řízeních, v nichž se žalobci domáhají ochrany svých práv plynoucích z různých, leč slovním vyjádřením obdobných, ochranných známek EU, b) jak posoudit okamžik, kdy je určen příslušný soud ve smyslu čl. 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis, a c) za jakých podmínek lze uznat rozhodnutí vydané v civilní věci soudem jiného členského státu Evropské Unie, neboť žádná z těchto otázek dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 19. Odvolací soud vyšel při zkoumání podmínek čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis z rozhodnutí Okresního soudu v Lucemburku, který měl dovodit svou příslušnost k projednání žaloby požadující zákaz používat označení „Skylink“ nebo jakéhokoliv jiného označení podobného ochranným známkám Společenství náležejících žalobkyním, zahrnující slovní prvek „sky“, a to ve všech členských zemí, respektive na celém území Společenství, a uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyním peněžité plnění. Okresní soud v Lucemburku tento závěr odůvodnil odkazem na čl. 124 nařízení o ochranné známce EU, neboť v Lucemburku mají žalované své sídlo. 20. Podle čl. 36 odst. 1 nařízení Brusel I bis rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž je vyžadováno zvláštní řízení. 21. Podle čl. 37 odst. 1 nařízení Brusel I bis strana, která se hodlá v některém členském státě dovolávat rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, musí předložit: a) vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti, a b) osvědčení vystavené podle čl. 53. 22. Podle čl. 53 nařízení Brusel I bis soud původu vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití formuláře uvedeného v příloze I. 23. Podle čl. 29 nařízení Brusel I bis, aniž je dotčeno ustanovení čl. 31 odst. 2, je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení do doby, dokud se neurčí jako příslušný ten soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první (odstavec 1). V případech uvedených v odstavci 1 a na žádost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, jakýkoli jiný soud, u něhož bylo zahájeno řízení v téže věci, neprodleně informuje prvně uvedený soud o dni, kdy u něj bylo zahájeno řízení podle čl. 32 (odstavec 2). Jakmile je určen jako příslušný ten soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu (odstavec 3). 24. Podstatu účinků uznání rozhodnutí vydaného soudem jiného členského státu EU shrnul SDEU v rozsudku ze dne 4. 2. 1988, ve věci 145/86, Horst Ludwig Martin Hoffmann proti Adelheid Krieg, tak, „že je rozhodnutím přiznána váha a účinnost, kterých požívají v členském státě, ve kterém byla vydána“. Cizí rozhodnutí uznané na základě čl. 33 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) tedy musí mít v dožádaném státě v zásadě stejné účinky, jako má ve státě původu (srov. rozsudek SDEU ze dne 15. 11. 2012, ve věci C-456/11, Gothaer Allgemeine Versicherung AG a další proti Samskip GmbH, bod 34). 25. Z uvedeného plyne, že se účinky soudního rozhodnutí, které má v členském státě, v němž bylo vydáno, rozšíří na území státu, ve kterém bylo rozhodnutí uznáno. Při stanovení účinků soudního rozhodnutí je třeba vycházet z práva státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. Řečeno jinak, uznání smazává rozdíl mezi domácím a cizím rozhodnutím stran jejich účinků ve státě, kde došlo k uznání cizího rozhodnutí, s tím jediným rozdílem, že účinky cizího rozhodnutí se posuzují podle cizího práva, nikoliv práva domácího (srov. SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2990). 26. Na uvedené závěry nemá vliv, že byly učiněny SDEU v rozsudku ze dne 4. 2. 1988, ve věci 145/86, Horst Ludwig Martin Hoffmann proti Adelheid Krieg, ve vztahu k čl. 26 Úmluvy ze dne 27. 9. 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“). Dané ustanovení je totiž totožné s čl. 33 odst. 1 nařízení Brusel I, které Bruselskou úmluvu nahradilo a které na ni navazuje, jak plyne z bodu 19 jeho úvodních ustanovení (srov. rozsudek SDEU ze dne 15. 11. 2012, ve věci C-456/11, Gothaer Allgemeine Versicherung AG a další proti Samskip GmbH, bod 24). Nařízení Brusel I bylo posléze nahrazeno nařízením Brusel I bis, jehož čl. 36 odst. 1 je totožný s čl. 33 odst. 1 nařízení Brusel I. Kontinuitu v aplikaci obou nařízení potvrzuje bod 34 úvodních ustanovení nařízení Brusel I bis. 27. Rozhodnutí Okresního soudu v Lucemburku v této věci předložily žalované podáním ze dne 23. 2. 2018. Pokud bylo jejich záměrem, aby soud v tomto řízení k účinkům daného rozhodnutí přihlédl, zejména stran závěrů Okresního soudu v Lucemburku o jeho příslušnosti rozhodnout před ním vedený spor mezi účastníky, bylo jejich povinností podle čl. 37 odst. 1 nařízení Brusel I bis společně s rozhodnutím předložit i osvědčení vystavené podle čl. 53 nařízení Brusel I bis. Bez tohoto osvědčení nemohlo být dané rozhodnutí uznáno podle čl. 36 odst. 1 nařízení Brusel I bis, tj. nemohly mu být přiznány účinky, ze kterých následně odvolací soud dovodil splnění podmínek pro překážku litispendence podle čl. 29 nařízení Brusel I bis. 28. V této souvislosti zejména neměl odvolací soud přehlédnout, že podle sdělení žalobců v podání ze dne 14. 5. 2018 podaly žalované proti rozhodnutí Okresního soudu v Lucemburku odvolání a je tak otázkou, zda vůbec dané rozhodnutí podle lucemburského práva nějaké účinky má. Žalované přitom tvrdí, že nemá, neboť odvolání je dle jejich názoru nepřípustné a podle lucemburského práva odkladné účinky mít nemůže. V posouzení účinků rozhodnutí Okresního soudu v Lucemburku ve vztahu k odvolání, které proti němu bylo podáno, si ale měl odvolací soud udělat jasno. 29. Z uvedeného je zřejmé, že přihlédl-li odvolací soud k rozhodnutí Okresního soudu v Lucemburku pod označením 2018TALCH02/00228, aniž by byly splněny formální podmínky pro jeho uznání v souladu s čl. 37 odst. 1 nařízení Brusel I bis a aniž by proto bylo zřejmé, zda předmětné rozhodnutí vůbec má nějaké účinky na území soudu státu, kde bylo vydáno, které by mohly být přeneseny na území České republiky, je jeho právní posouzení otázky existence překážky litispendence ve smyslu čl. 29 nařízení Brusel I bis již z tohoto důvodu neúplné a tudíž nesprávné. 30. Bez ohledu na výše uvedené považuje Nejvyšší soud pro další průběh řízení za důležité vyjádřit se k otázce, jak posoudit okamžik, kdy je určen příslušný soud ve smyslu čl. 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis. 31. SDEU se k uvedené otázce vyjádřil při výkladu čl. 27 odst. 2 nařízení Brusel I, které je obsahově shodné s čl. 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis, a to v rozsudku ze dne 27. 2. 2014, ve věci C-1/13, Cartier parfums – lunettes SAS a Axa Corporate Solutions assurances SA proti Ziegler France SA a dalším, kde uvedl, že „… k tomu, aby příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první, byla určena ve smyslu čl. 27 odst. 2 tohoto nařízení, stačí – jestliže soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemá výlučnou příslušnost na základě uvedeného nařízení – aby se soud, který řízení zahájil jako první, neprohlásil bez návrhu za nepříslušný a aby žádný z účastníků řízení nepříslušnost nenamítl před okamžikem nebo do okamžiku zaujetí stanoviska, které je podle jeho vnitrostátního procesního práva považováno za první obranu.“ 32. Z uvedeného je zřejmé, že pojem „určen jako příslušný“ v čl. 29 dost. 3 nařízení Brusel I bis musí být vykládán tak, že dle okolností případu již příslušnost soudu, u kterého bylo zahájeno řízení jako prvního, nemůže být zpochybněna, a to proto, že nejde o věc, ve které by měly výlučnou příslušnost ve smyslu čl. 24 nařízení Brusel I bis soudy jiného členského státu, předmětný soud se sám neprohlásil za nepříslušný a žalovaný již nemůže pro svou účast na řízení ve smyslu čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis nedostatek příslušnosti předmětného soudu namítnout. 33. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že stejnou míru jistoty ohledně určení příslušnosti soudu, u kterého bylo zahájeno řízení dříve, ve smyslu čl. 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis poskytuje i rozhodnutí tohoto soudu dovozující jeho příslušnost, má-li podle právního řádu státu daného soudu právní účinky. I v takovém případě lze ze závěrů výše uvedené judikatury SDEU dovodit, že bude určena příslušnost předmětného soudu ve smyslu čl. 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis. 34. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud se právními účinky rozhodnutí Okresního soudu v Lucemburku nezabýval, a proto je jeho závěr o tom, že se Okresní soud v Lucemburku určil příslušným podle čl. 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis neúplný a tudíž nesprávný. 35. Konečně se Nejvyšší soud zabýval i otázkou splnění podmínek překážky litispendence ve smyslu čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 36. Podle bodu 21 úvodních ustanovení nařízení Brusel I bis, jakož i níže citovaných rozhodnutí SDEU, je účelem právní úpravy litispendence „v zájmu harmonického výkonu spravedlnosti (…) minimalizovat možnost souběžných řízení a zajistit, aby v různých členských státech nebyla vydána vzájemně neslučitelná rozhodnutí“, tedy upravit „jasný a účinný mechanismus pro řešení souběžně probíhajících řízení“. 37. Podle bodu 29 úvodních ustanovení nařízení Brusel I bis pak „… je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení do doby, dokud se neurčí jako příslušný ten soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první.“ 38. Podle SDEU mají tato pravidla předcházet, jak je to jen možné a od samého počátku, možnosti vzniku situace předvídané v čl. 27 odst. 3 Bruselské úmluvy [(tj. čl. 34 odst. 3 nařízení Brusel I a čl. 45 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis], tedy neuznání rozhodnutí pro jeho neslučitelnost s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami ve státu, v němž je o uznání žádáno (srov. rozsudek SDEU ze dne 8. 12. 1987, ve věci 144/86, Gubisch Maschinenfabrik KG proti Giuliu Palumbo, bod 8). 39. Jakmile soud členského státu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, určí, že je dána jeho mezinárodní příslušnost, je soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později, povinen se (i bez návrhu) prohlásit nepříslušným ve prospěch prvního soudu (srov. rozsudky SDEU ze dne 6. 12. 1994, ve věci C-406/92, the owners of the cargo lately laden on board the ship „Tatry“ proti the owners of the ship „Maciej Rataj“, body 32 a 33, a ze dne 8. 5. 2003, ve věci C-111/01, Gantner Electronic GmbH proti Basch Exploitatie Maatschappij BV, bod 30, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5599/2015 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 42/17 ). 40. Sousloví „táž věc“ musí být definována s přihlédnutím k cíli čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis, kterým je, jak bylo vysvětleno, předcházet vzájemně neslučitelným rozhodnutím. Pojem tatáž věc SDEU již v rámci Bruselské úmluvy vyložil tak, že předmět sporu spočívá v účelu daného návrhu (viz rozsudek SDEU ze dne 6. 12. 1994, ve věci C-406/92, the owners of the cargo lately laden on board the ship „Tatry“ proti the owners of the ship „Maciej Rataj“, bod 41). Za účelem ověření, zda mají dva návrhy stejný předmět, je třeba přihlédnout k tomu, jaké nároky si žalobci činí v každém z těchto sporů (srov. rozsudek SDEU ze dne 8. 5. 2003, ve věci C-111/01, Gantner Electronic GmbH proti Basch Exploitatie Maatschappij BV, bod 26). Krom toho podle výkladu SDEU zahrnuje pojem „věc“ skutečnosti a právní normy, které jsou uváděny jako základ návrhu (viz výše uvedený rozsudek SDEU ze dne 6. 12. 1994, ve věci C-406/92, the owners of the cargo lately laden on board the ship „Tatry“ proti the owners of the ship „Maciej Rataj“, bod 39). 41. V této věci není sporu o tom, že řízení před Okresním soudem v Lucemburku a Městským soudem v Praze je vedeno mezi týmiž stranami ve smyslu čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Spornou zůstává otázka, zda jsou daná řízení totožná svým předmětem v situaci, kdy žalobkyně svůj nárok opírají v každém z řízení o práva z částečně odlišných ochranných známek. 42. Podle čl. 9 nařízení o ochranné známce EU, ze zápisu ochranné známky EU vyplývají pro jejího vlastníka výlučná práva (odstavec 1). Aniž jsou dotčena práva vlastníků získaná přede dnem podání přihlášky nebo dnem vzniku práva přednosti ochranné známky EU, je vlastník ochranné známky EU oprávněn bránit všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby v obchodním styku užívaly pro výrobky nebo služby jakékoli označení, je-li: a) toto označení totožné s ochrannou známkou EU a je užíváno pro výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro něž je ochranná známka EU zapsána; b) toto označení totožné s ochrannou známkou EU, nebo je jí podobné a je užíváno pro výrobky nebo služby, které jsou totožné s výrobky nebo službami, či podobné výrobkům nebo službám, pro něž je ochranná známka EU zapsána, jestliže existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace s ochrannou známkou; c) toto označení totožné s ochrannou známkou EU, nebo je jí podobné bez ohledu na to, zda je užíváno pro výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro které je ochranná známka EU zapsána, nebo jsou či nejsou jim podobné, pokud má tato ochranná známka v Unii dobré jméno a pokud by užívání takového označení bez řádného důvodu neoprávněně těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky EU nebo jim bylo na újmu (odstavec 2). 43. Podle čl. 122 odst. 1 nařízení o ochranné známce EU, nestanoví-li toto nařízení jinak, použijí se pro řízení ve věcech ochranných známek EU a přihlášek ochranných známek EU i pro řízení ve věcech současně nebo následně po sobě podaných žalob týkajících se ochranných známek EU a národních ochranných známek ustanovení pravidla Unie o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. 44. Podle čl. 125 odst. 1 nařízení o ochranné známce EU, s výhradou ustanovení tohoto nařízení, jakož i ustanovení nařízení (EU) č. 1215/2012 použitelných podle čl. 122 se řízení na základě žalob a protinávrhů uvedených v čl. 124 vedou před soudy členského státu, na jehož území má žalovaný své bydliště, nebo, nemá-li bydliště na území členských států, před soudy členského státu, na jehož území má pobočku. 45. Podle čl. 125 odst. 5 nařízení o ochranné známce EU, řízení na základě žalob a protinávrhů uvedených v čl. 124, s výjimkou žalob na určení, že nedochází k porušení práv z ochranné známky EU, mohou být rovněž vedena před soudy členského státu, na jehož území k porušení práv došlo nebo hrozí, že k němu dojde, nebo na jehož území došlo k jednání uvedenému v čl. 11 odst. 2. 46. Ze znění čl. 9 odst. 1 a 2 nařízení o ochranné známce EU plyne, že z ochranné známky Evropské unie vzniká jejímu majiteli výlučné právo zakázat všem třetím stranám užívat v obchodním styku označení totožné s touto ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána, nebo značení, u něhož z důvodu jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou Evropské unie a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených touto ochrannou známkou a označením existuje nebezpečí záměny u veřejnosti anebo označení totožné s ochrannou známkou Evropské unie nebo jí podobné pro výrobky nebo služby, které nejsou podobné těm, pro které je tato ochranná známka zapsána, pokud jde o ochrannou známku, která má v rámci Unie dobré jméno, a pokud by užívání tohoto označení bez řádného důvodu neprávem těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména uvedené ochranné známky nebo jim bylo na újmu (srov. rozsudek SDEU ze dne 2. 4. 2020, ve věci C-567/18, Coty Germany GmbH proti Amazon Services Europe Sàrl a dalším, bod 31). 47. SDEU rovněž připomněl, že cílem těchto ustanovení je poskytnout majiteli ochranné známky právní nástroj umožňující mu zakázat a tak ukončit jakékoliv užívání jeho ochranné známky třetí osobou bez jeho souhlasu (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 3. 3. 2016, ve věci C-179/15, Daimler AG proti Együd Garage Gépjárműjavító és Értékesítő Kft., bod 41). 48. Z uvedeného je zřejmé, že se práva plynoucí k ochranné známce vztahují výlučně k ní a náležejí jejímu vlastníku. 49. Z obsahu spisu vyplývá, že u Městského soudu v Praze byly uplatněny nároky z titulu ochrany práv z porušení těchto ochranných známek EU: 1) číslo přihlášky 3166352, třídy 9, 16, 18, 25, 28, 35, 38, 41, 42 2) číslo přihlášky 3203619, třídy 9, 16, 18, 25, 28, 35, 38, 41, 42 3) číslo přihlášky 4274288, třídy 9, 16, 28, 35, 36, 38, 41, 42, 43, 45 4) číslo přihlášky 6553291, třídy 9, 16, 28, 35, 37, 38, 41, 42, 45 5) číslo přihlášky 6870992, třídy 3, 4, 7, 9, 11, 12, 16, 17, 18, 25, 28, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45 6) číslo přihlášky 7356488, třídy 9, 16, 28, 35, 36, 38, 41, 42, 45 7) číslo přihlášky 7350441, třídy 9, 16, 28, 35, 36, 38, 41, 42, 45 8) číslo přihlášky 4250841, třídy 9, 38, 41 50. U Okresního soudu v Lucemburku měly být uplatněny nároky z titulu ochrany práv z porušení těchto ochranných známek EU: a) číslo přihlášky 3166378, třídy 9, 16, 18, 25, 28, 35, 38, 41, 42 b) číslo přihlášky 3166352, třídy 9, 16, 18, 25, 28, 35, 38, 41, 42 c) číslo přihlášky 3203619, třídy 9, 16, 18, 25, 28, 35, 38, 41, 42 d) číslo přihlášky 4274288, třídy 9, 16, 28, 35, 36, 38, 41, 42, 43, 45 e) číslo přihlášky 5765615, třídy 36, 37 f) číslo přihlášky 6870992, třídy 3, 4, 7, 9, 11, 12, 16, 17, 18, 25, 28, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45 51. Z výše uvedeného je zřejmé, že žaloba u Městského soudu v Praze je založena na částečně shodných ochranných známkách [č. 1 a písm. b); č. 2 a písm. c); č. 3 a písm. d); č. 5 a písm. f)] a částečně rozdílných, tedy ochranných známkách pod č. 4, 6, 7 a 8, jejichž ochrany se žalobkyně před soudem v Lucemburku nedomáhají. Stejně jako se žalobkyně před soudem v Lucemburku domáhají nároků z jiných dvou ochranných známek EU [a) a e)]. 52. Ve vztahu k žalobám uplatňujícím v různých členských státech práva z ochranných známek v kontextu pravidla litispendence SDEU uvedl, že na po sobě jdoucí žaloby ve věci ochranných známek Evropské unie a národních ochranných známek musí být pro účely použití čl. 109 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. 2. 2009 o ochranné známce Společenství nahlíženo tak, že mají tentýž základ, pokud vycházejí z výlučných práv plynoucích z totožných ochranných známek. Zároveň platí, že se dané žaloby musejí týkat ochrany poskytované ochrannými známkami EU na stejném území (viz rozsudek SDEU ze dne 19. 10. 2017, ve věci C-231/16, Merck KGaA proti Merck & Co. Inc. a dalším, bod 37 a 42). 53. K tomu je třeba dodat, že pravidlo překážky litispendence upravené v čl. 109 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. 2. 2009 o ochranné známce Společenství se již v nařízení o ochranné známce EU nenachází a bylo nahrazeno obecnou úpravou překážky litispendence v nařízení Brusel I bis. V bodě 33 úvodního ustanovení nařízení o ochranné známce EU se k tomu uvádí: Je třeba vyvarovat se toho, aby byla vydávána odporující si rozhodnutí o žalobách mezi týmiž účastníky a se stejným skutkovým stavem ve věci ochranné známky EU a paralelní národní ochranné známky. Proto, pokud jsou podány žaloby ve stejném členském státě, je třeba prostředky k dosažení tohoto cíle hledat ve vnitrostátních procesních předpisech, které nejsou tímto nařízením dotčeny, zatímco jsou-li žaloby podány v různých členských státech, byla by vhodná ustanovení obdobná ustanovením o litispendenci a souvisejících řízeních v nařízení (EU) č. 1215/2012. Tomu pak odpovídá znění čl. 122 odst. 1 nařízení o ochranné známce EU. 54. To však nic nemění na tom, že pro účely výkladu článku 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis z hlediska pojmu totožnosti věci je třeba vycházet z toho, že se daný pojem pojí s konkrétní ochrannou známkou, práva, z níž jsou předmětem souběžně probíhajících řízení ve dvou různých členských státech EU. 55. Pro úplnost je třeba již jen poukázat na okolnost, že Okresní soud v Lucemburku je podle žalobních tvrzení soudem příslušným k projednání nároků žalobkyň podle čl. 125 odst. 1 nařízení o ochranné známce EU, neboť na jeho území mají žalované své sídlo. Oproti tomu Městský soud v Praze je podle žalobních tvrzení soudem příslušným podle čl. 125 odst. 5 nařízení o ochranné známce EU. Právě okolnost, že oba soudy mohou rozhodnout o nárocích z totožných ochranných známek EU ve vztahu ke stejnému území (České republice), naplňuje kritéria sousloví „téže věci“ v čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis, jak bylo výše vysvětleno. 56. Dovodil-li odvolací soud, že totožnost věci je dána i v rozsahu, ve kterém nejsou v řízení před Okresním soudem v Lucemburku a Městským soudem v Praze uplatněna práva ze stejných ochranných známek, je jeho právní posouzení překážky litispendence nesprávné. 57. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na SDEU se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, v němž SDEU formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže: i) otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu, ii) existuje ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), iii) jediné správné použití práva Unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů unijního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a SDEU. 58. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že mu nevznikla povinnost položit předběžnou otázku SDEU, neboť odpověď na otázku výkladu čl. 37 odst. 1 nařízení Brusel I bis zřetelně plyne z předmětné právní úpravy, a jde proto o tzv. acte clair a otázka výkladu překážky litispendence v případě řízení, jejichž předmětem jsou práva z ochranných známek EU, byla objasněna judikaturou SDEU (jde tedy o tzv. acte éclairé). 59. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. 60. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/21410/	20.01.2021	24 Cdo 2236/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2020, sp. zn. 10 Co 359/2019, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Řízení o pozůstalosti po F. L., zemřelém dne 26. 12. 2017 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 1. 2018, č. j. 22 D 1/2018-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla pověřena Mgr. I. V., notářka se sídlem v B. (§ 101 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“). 2. Usnesením ze dne 24. 4. 2019, č. j. 22 D 1/2018-293, Okresní soud v Bruntále rozhodl, že „ukončuje v souladu s § 7 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, účast zůst. vnuka J. H., bytem v B., v pozůstalostním řízení po zůstaviteli“. 3. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2020, č. j. 10 Co 359/2019-313, změnil usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 4. 2019, č. j. 22 D 1/2018-293, tak, že „účast pozůstalého vnuka J. H. jako dědice zůstavitele se ukončuje“. Odvolací soud vycházel z názoru, že pokud pozůstalý vnuk J. H., kterého zůstavitel listinou ze dne 6. 5. 2007 vydědil, důvody vydědění popírá a uplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti, aniž by zpochybnil platnost závěti pořízené zůstavitelem ve prospěch své manželky M. L., a není tedy dědicem (má jen nárok na vypořádání povinného dílu v penězích), nemůže mu být ukončena účast v celém řízení o pozůstalosti, neboť ustanovení § 113 z. ř. s. zakládá nepominutelnému dědici účast ve stanovených fázích řízení o pozůstalosti. V odůvodnění usnesení také uvedl, že „otázkou platnosti vydědění (z hlediska existence důvodů pro vydědění) se bude zabývat přímo soud v řízení o pozůstalosti jako otázkou předběžnou pro rozhodnutí o vypořádání povinného dílu s využitím procesních prostředků obdobných jako v řízení sporném“. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2020, č. j. 10 Co 359/2019-313, podali M. L. a A. T., společné dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadané usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu uspokojivě vyřešena. Napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení „otázky, zda je účastníkem řízení o pozůstalosti nepominutelný dědic vyděděný zůstavitelem, který nenapadá platnost závěti ani listiny o vydědění, ale domáhá se pouze svého povinného dílu s odůvodněním, že důvody jeho vydědění uvedené zůstavitelem nejsou dány“. Neztotožňují se s názorem odvolacího soudu, že nepominutelný dědic je účastníkem řízení bez dalšího vždy, pokud svůj nárok v řízení uplatní; jsou toho názoru, že „odvolací soud nezohlednil hmotněprávní postavení vyděděného nepominutelného dědice a při interpretaci § 113 z. ř. s. se neřídil smyslem a účelem této normy“. Vnuk zůstavitele J. H. je sice nepominutelným dědicem ve smyslu ustanovení § 1642 a § 1643 o. z., byl však zůstavitelem vyděděn. Obecně má nepominutelný dědic právo na vyplacení povinného dílu v penězích podle § 1654 o. z., v takovém případě není dědicem, ale věřitelem dědiců podle § 1653 o. z., právo na povinný díl však může být vyloučeno vyděděním nebo jiným zákonným způsobem. V případě neplatného vydědění má nepominutelný dědic ve smyslu ustanovení § 1650 o. z. právo na povinný díl, v případě platného vydědění pak žádné právo na povinný díl nemá, neboť mu bylo odejmuto vyděděním. V řízení o pozůstalosti je podle § 113 z. ř. s. nepominutelný dědic, který uplatnil právo na povinný díl, účastníkem pro určité části řízení, nutnou podmínkou takové účasti je však zajisté také jeho hmotněprávní postavení jako nepominutelného dědice s právem na povinný díl, nestačí pouhé jeho tvrzení, bez prokázání tohoto hmotného práva. Je-li právo na povinný díl sporné (resp. takové právo vyděděný nepominutelný dědic a priori až do prokázání neplatnosti vydědění nemá), nemůže být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 113 z. ř. s. Pokud odvolací soud uvedl, že vyděděný vnuk zůstává účastníkem řízení jako nepominutelný dědic podle § 113 z. ř. s., protože nedošlo k vypořádání společného jmění manželů, soupisu pozůstalosti ani k určení obvyklé ceny pozůstalosti, dovolatelé namítají jednak to, že ustanovení § 113 z. ř. s. neuvádí, že by nepominutelný dědic byl účasten rozdělení společného jmění manželů, a ani v literatuře na tom nepanuje shoda, a dále, že nelze mít za to, že by usnesení o určení obvyklé ceny pozůstalosti muselo být pro nepominutelného dědice závazné, neboť výši své pohledávky z titulu povinného dílu může prokazovat, stejně jako jiní věřitelé, ve sporném řízení; není proto důvod, aby jeho účastí mělo být významně prodlužováno řízení o pozůstalosti. Pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že námitku neplatnosti vydědění bude řešit přímo soud v řízení o pozůstalosti (tj. soudní komisař) jako otázku předběžnou pro rozhodnutí o vypořádání povinného dílu, a to s využitím procesních prostředků obdobných jako v řízení sporném, je to nejen v přímém rozporu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem (že, nejsou-li práva nepominutelných dědiců uspokojena v řízení o pozůstalosti, mohou se nepominutelní dědicové domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích, popř. jiným způsobem, a že soud se ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byli potomci zůstavitele vyděděni po právu či nikoli), ale tento názor nelze přijmout proto, že v řízení o pozůstalosti zásadně nelze řešit skutkové spory, řešení skutkových sporů patří do civilního řízení sporného, jak vyplývá z ustanovení § 170, § 162 odst. 2 nebo § 172 odst. 2 z. ř. s. Ze všech uvedených důvodů lze podle dovolatelů mít za to, že účast vyděděného nepominutelného dědice v tomto řízení o pozůstalosti byla soudem prvního stupně správně ukončena a nepominutelný dědic byl správně v odůvodnění usnesení vyrozuměn, že se svého práva na povinný díl může proti dědičce domáhat žalobou na plnění ve sporném řízení. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se účast pozůstalého vnuka J. H. na řízení o pozůstalosti po zůstaviteli ukončuje. 5. M. L. ve vyjádření k dovolání uvedl, že se s podaným dovoláním v celém rozsahu ztotožňuje a připojuje se k návrhu dovolatelů, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil a účast J. H. na řízení o pozůstalosti ukončil. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání bylo podáno osobami, s nimiž soud jednal jako s účastníky řízení, a že bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s .ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Z hlediska skutkového (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) bylo v dané věci zjištěno, že jako dědici zůstavitele podle zákonné posloupnosti ve smyslu ustanovení § 1635 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) přicházeli v úvahu manželka M. L., syn M. L. a vnuci (synové předemřelé dcery zůstavitele E. T.) J. H. a A. T. Zůstavitel však zanechal listinu o vydědění sepsanou dne 6. 5. 2007, kterou vydědil vnuka J. H. (z důvodu neprojevování zájmu), a závěť sepsanou dne 23. 1. 2013, kterou univerzální dědičkou veškerého majetku ustanovil manželku M. L. a současně uvedl, že zákonné podíly syna M. L. a vnuka A. T. jsou vypořádány darem bytů v Olomouci a že vnuk J. H. je vyděděn. Všichni v úvahu přicházející dědici podle zákonné posloupnosti prohlásili, že obě listiny považují za pravé a platné. M. L. a A. T., uvedli, že respektují vůli zůstavitele. J. H. popřel, že by existovaly důvody pro jeho vydědění a sdělil, že je připraven své nároky uplatnit v soudním řízení. Jeho žaloba „o neplatnost vydědění a určení, že je žalobce dědicem“, podaná na základě odkazu pozůstalostního soudu, byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 3. 2019, č. j. 17 C 280/2018-45, ve sporném soudním řízení zamítnuta, a to pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť se podle soudu nejedná o spor o dědické právo, když má žalobce, jako nepominutelný dědic, z pozůstalosti nárok pouze na povinný díl, nikoliv na dědický podíl. 10. V řízení o pozůstalosti pak soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 4. 2019, č. j. 22 D 1/2018-293, ukončil účast J. H.; v odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl, že vzhledem k tomu, že je zde spor o to, zda je vyděděn platně či nikoliv, a tento spor nelze řešit v řízení o pozůstalosti, které je řízením nesporným, vyděděnému dědici nezbývá, než uplatnit své právo v následném sporném řízení, ve kterém bude posuzována platnost vydědění a rozhodováno o jeho nároku na povinný díl, popř. o jeho výši. K odvolání J. H. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2020, č. j. 10 Co 359/2019-313, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se ukončuje účast J. H. jako dědice zůstavitele, když vycházel z názoru, že jeho účast v řízení nelze ukončit zcela, neboť ustanovení § 113 z. ř. s. mu jako nepominutelnému dědici přiznává právo účasti v řízení o pozůstalosti ve vyjmenovaných fázích řízení, a že námitku neplatnosti vydědění bude nezbytné řešit jako otázku předběžnou pro rozhodnutí o vypořádání povinného dílu přímo v řízení o pozůstalosti, s využitím procesních prostředků obdobných jako v řízení sporném. 11. Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení právní otázky, zda, resp. v jakém rozsahu, se má účastnit řízení o pozůstalosti potomek zůstavitele, jehož zůstavitel vydědil, důvody vydědění však potomek popírá a uplatňuje nárok na povinný díl jako nepominutelný dědic, zároveň však platnost závěti zůstavitele, kterou byl opomenut, nezpochybňuje. Protože tato otázka procesního práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu (přímo pro řízení o pozůstalosti) dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 12. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je opodstatněné. 13. Jestliže se řízení účastní ten, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí (§ 7 odst. 2 z. ř. s.). 14. Podle ustanovení § 110 odst. 1 věta před středníkem z. ř. s. jsou účastníky řízení o pozůstalosti ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici. Podle ustanovení § 113 z. ř. s. je nepominutelný dědic účastníkem při projednání pozůstalosti, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu. 15. Nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl (§ 1642 o. z.). Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci (§ 1643 odst. 1 o. z.). Povinný díl může být zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu, ale musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen (§ 1644 odst. 1). Nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (§ 1654 odst. 1 věta první o. z.). Ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit (§ 1646 odst. 1 věta první o. z.). 16. Z uvedených ustanovení o. z. a z. ř. s. (účinných od 1. 1. 2014) vyplývá zcela jiné postavení tzv. nepominutelných dědiců, jimiž jsou děti, resp. vnuci zůstavitele, oproti předcházející právní úpravě. Za současné hmotněprávní úpravy nepominutelný dědic, na kterého zůstavitel v pořízení pro případ smrti nepamatoval, již nemůže požadovat odpovídající podíl na dědictví, jako tomu bylo dříve. Jeho ochrana, nezpochybňuje-li platnost takového pořízení, spočívá v tom, že má právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. Lze tak dovodit, že pořízením pro případ smrti opomenutý potomek zůstavitele již „nevstupuje“ do práv a povinností zůstavitele (které podle ustanovení § 1475 odst. 2 o. z. tvoří pozůstalost), a nelze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem. Uvedené koresponduje s právním závěrem vysloveným Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017 , podle nějž se novou právní úpravou nepominutelný dědic stává pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí dědické právo. 17. Nelze-li mít důvodně za to, že je „nepominutelný dědic“ dědicem zůstavitele, není ani účastníkem při projednání pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s. Omezenou účast při projednání pozůstalosti – ve vyjmenovaných fázích řízení (při soupisu pozůstalosti, při určení obvyklé ceny pozůstalosti a při vypořádání povinného dílu) – mu přiznává ustanovení § 113 z. ř. s. Při aplikaci tohoto procesního ustanovení však nelze přehlédnout, že podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. je vyděděný potomek vyloučen z jeho práva na povinný díl. Existuje-li tedy listina o vydědění, jejíž platnost vyděděný potomek nezpochybňuje, pouze tvrdí, že nejsou dány důvody jeho vydědění, pak, dokud o tomto jeho tvrzení není soudem rozhodnuto (přičemž se tak nemůže stát prostřednictvím odkazu podle § 170 z. ř. s. na podání žaloby ve sporném soudní řízení, když nejde o dědické právo, srov. názor vyslovený Nejvyšším soudem České republiky ve výše uvedeném rozsudku), je třeba na něho hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl. „Nepominutelný dědic“ bez práva na povinný díl pak zcela logicky nemůže být účastníkem řízení o pozůstalosti ani podle ustanovení § 113 z. ř. s., neboť není důvod provádět výpočet povinného dílu ani povinný díl vypořádávat, k čemuž jinak nepochybně směřuje tímto ustanovením založené účastenství skutečného nepominutelného dědice (tj. nevyděděného, ale platným pořízením pro případ smrti opomenutého potomka) při projednání pozůstalosti. 18. Lze shrnout, že pokud pozůstalý vnuk nezpochybňuje platnost závěti, kterou zůstavitel ustanovil za dědičku pouze manželku, není dědicem, a byl-li zůstavitelem vyděděn, pak nemá právo ani na povinný díl z pozůstalosti. Nemá-li právo na povinný díl jako nepominutelný dědic, nesvědčí mu postavení účastníka řízení podle ustanovení § 113 z. ř. s. 19. Vycházeje z názoru, že pozůstalý vnuk J. H. není účastníkem řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 113 z. ř. s., je vyřešena i otázka posuzování důvodnosti jeho vydědění v tomto řízení. Navíc, v řízení o pozůstalosti (které podle zařazení mezi řízení upravená zákonem o zvláštních řízeních soudních je v zásadě řízením nesporným) není prostor pro rozhodování o mezi účastníky sporných skutečnostech, a to ani jako řešení otázky předběžné pro rozhodnutí o věci samé (v dané věci by šlo o vypořádání povinného dílu nepominutelného dědice). Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud pozůstalý vnuk svůj nárok na povinný díl dovozuje z toho, že důvody, pro které byl zůstavitelem vyděděn, nejsou dány, má možnost se svého práva domáhat mimo řízení o pozůstalosti – žalobou ve sporném soudním řízení, v němž se soud neobejde bez vyřešení otázky důvodnosti vydědění. 20. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud je podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14863/	14.01.2021	29 Cdo 168/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 15 Co 60/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 10. 2017, sp. zn. 52 C 352/2016, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 52 C 352/2016-312, Obvodní soud pro Prahu 9: [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (O. a. s.) domáhal vůči žalované (Ing. E. M., jako správkyni konkursní podstaty úpadce N. a. s.) vydání písemného potvrzení o tom, že na pohledávku Finančního úřadu pro P. (dále jen „finanční úřad“) ve výši 7.335.625 Kč a 8.211 Kč s příslušenstvím zaplatil do konkursní podstaty úpadce dne 12. 7. 2013 částku 4.406.302 Kč a dne 14. 5. 2015 částku 7.343.836 Kč, čímž zaniklo zástavní právo zřízené rozhodnutím správce daně k zajištění předmětné pohledávky na označených nemovitostech zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P., na listu vlastnictví číslo 1 pro obec P. a katastrální území K. (dále jen „nemovitosti“) [bod I. výroku]. [2] Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 8.712 Kč (bod II. výroku). 2. Obvodní soud – vycházeje z ustanovení § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), z ustanovení § 170 odst. 1 písm. a/ a e/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z ustanovení § 6 odst. 2 a 3, § 27 odst. 5 a § 28 odst. 2 až 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), z ustanovení § 36 odst. 13 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., a z ustanovení § 43 odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhlášky) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Obvodní soud nemá za prokázáno, že by v době jeho rozhodování uhradil žalobce (ve prospěch úpadce) částky 4.406.302 Kč a 7.343.836 Kč, když tyto částky mu žalovaná vrátila zpět (po odečtení dlužných nákladů jiného soudního řízení). Přitom dopisem ze dne 1. července 2015 žalobce sám žalovanou vyzýval k vrácení částky 7.343.836 Kč. Poukaz žalobce na ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. má obvodní soud za vytržený z kontextu a nezohledňující všechny skutečnosti podstatné pro věc, dovolávaje se potud dikce § 43 odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb. a § 36 odst. 13 vyhlášky č. 190/1996 Sb. a maje za určující, že k zániku zástavního práva úhradou zajištěné pohledávky (§ 170 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) nebo složením obvyklé ceny zástavy (§ 170 odst. 1 písm. e/ obč. zák.) nedošlo ve lhůtě určené ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 ZKV ve výzvě správce konkursní podstaty ani později v přiměřené lhůtě, důsledkem čeho byl soupis nemovitostí do konkursní podstaty úpadce. 4. V situaci, kdy obvodní soud nemůže vydat požadované potvrzení, pak nemůže prohlásit, že došlo k zániku zástavního práva (což je požadavek, o který jde žalobci především). Požadavek na vydání téhož potvrzení byl zamítnut v konkursním řízení a pravomocně zamítnuta byla i vylučovací žaloba; přitom požadavku na určení zániku zástavního práva se lze domoci určovací žalobou, nikoli žalobou o vydání potvrzení. V této situaci obvodní soud dovozuje, že podanou žalobou žalobce „obchází právo“. 5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 15 Co 60/2018-337: [1] Potvrdil rozsudek obvodního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 12, § 27 odst. 5 a § 28 odst. 4 a 5 ZKV a z ustanovení § 170 odst. 1 písm. e/ a g/ obč. zák. – po přezkoumání napadeného rozhodnutí přitakal skutkovým i právním závěrům obvodního soudu, na něž v plném rozsahu odkázal, a následně doplnil tyto úvahy: 7. Za situace, kdy nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce a (přes opakované žalobcovy návrhy) zůstávají její součástí, žalobce podanou žalobou vskutku obchází konkursní řízení, v němž se svými návrhy neuspěl. Do konkursního řízení může zasahovat výhradně konkursní soud, ať již v rámci své činnosti rozhodovací nebo (ve smyslu § 12 ZKV) dohlédací. 8. Otázku, zda v rámci probíhajícího konkursního řízení bylo plněno do konkursní podstaty úpadce a zda správce konkursní podstaty postupoval v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání (zde zejména dle § 27 odst. 5 a § 28 odst. 4 ZKV), tak náleží posuzovat konkursnímu soudu, nikoli nalézacímu soudu při projednání žaloby podané mimo konkursní řízení. V tomto řízení soud nemůže ukládat správci konkursní podstaty žalobou požadované povinnosti. Šlo by o nepřípustnou ingerenci (vměšování) do rozhodovací pravomoci konkursního soudu, který prostřednictvím kontrolní, dohlédací činnosti rozhoduje o záležitostech týkajících se průběhu konkursu a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu (§ 12 ZKV). 9. Již jen „nad rámec“ výše uvedeného odvolací soud souhlasí též se závěrem obvodního soudu a se stanoviskem žalované, že nebyla-li částka poukázaná na úhradu zajištěné pohledávky složena v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě, a sepsala-li žalovaná předmětné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce, pak žalobce již nemá k dispozici žádný právní nástroj, jehož prostřednictvím by mohl vynutit za trvání konkursu vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., konkrétně, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 11. Dovolatel úvodem ohlašuje, že nezpochybňuje skutková zjištění soudu, načež tato zjištění „upřesňuje“ (srov. článek IV. dovolání). V mezích ohlášených dovolacích důvodů pak dovolatel – cituje ustanovení § 27 odst. 5 a § 28 ZKV, ustanovení § 10 odst. 1 písm. d/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrálního zákona), ve znění účinném do 31. 12. 2013, a ustanovení § 39 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 26/2007 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 – soudům vytýká, že nesprávně vyřešily otázku, zda částka, kterou složil na úhradu zajištěné pohledávky po uplynutí stanovené třicetidenní lhůty, se stala součástí konkursní podstaty, jakož i to, že nesprávně vyložily obecná ustanovení týkající se vystavení požadované kvitance. Míní, že rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena nepředvídatelným výkladem práva v rozporu s ustálenou judikaturou a nejsou opatřena jakoukoli argumentací. 12. Následně dovolatel cituje „ustálenou judikaturu“, konkrétně závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001 , uveřejněném pod číslem 9/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 9/2005“) [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 , uveřejněném pod číslem 24/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 24/2006“), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005 , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2007, pod číslem 106, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 594/2005 , v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 364/2006 , uveřejněném pod číslem 9/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 9/2009“), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006 , uveřejněném pod číslem 24/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 24/2009“), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 29 Odo 1324/2006 , uveřejněném pod číslem 74/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 74/2009“), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5083/2008 , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2010, pod číslem 33, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009 , v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 883/2012 , uveřejněném pod číslem 125/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 125/2012“), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011 , v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 540/2010 , uveřejněném pod číslem 34/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 34/2013“), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2532/2012 , v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5139/2014 , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2016, pod číslem 32, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5188/2014 , v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 590/02 , uveřejněném pod číslem 153/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1769/13 . 13. Podle dovolatele měl obvodní soud vyhodnotit jako předběžnou otázku soupisu jeho majetku do konkursní podstaty úpadce N. a. s. (důvod soupisu a kdy nastaly jeho účinky), jakož i to, zda konkursní řízení stále trvá, a zda po zamítnutí dovolatelovy vylučovací žaloby nastaly skutečnosti, které rozptýlily pochybnosti o příslušnosti jeho majetku do konkursní podstaty úpadce (když ani po zamítnutí vylučovací žaloby nebyl tento majetek vyloučen z konkursní podstaty nebo zpeněžen). Dále měl soud zhodnotit, zda žalovaná byla povinna vydat mu požadované potvrzení a odkdy, jakož i to, že k výmazu zápisu zástavních práv z katastru nemovitostí bylo nezbytné potvrzení správce konkursní podstaty o zániku zástavního práva, a to, že chování žalované lze posuzovat jako porušení povinností správce konkursní podstaty i jako porušení obecné povinnosti zakládající odpovědnost za případně vzniklou škodu. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že předmětný spor není sporem vyvolaným konkursem, čemuž odpovídá, že jej v prvním stupni nerozhodoval krajský soud, nýbrž (poté, co o otázce věcné příslušnosti rozhodl nadřízený Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. září 2016, č. j. Ncp 715/2016-31, které nabylo právní moci 7. 10. 2016), obvodní soud. Pro určení rozhodného znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se tudíž neuplatní závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010 , uveřejněném pod číslem 41/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 41/2011“). S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení v této věci rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), takže dovolatelův poukaz na dnes již neexistující ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (co do přípustnosti dovolání) a na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (které již neobsahuje výčet dovolacích důvodů) je právně bezcenný. Z obsahového hlediska nicméně dovolací argumentace vystihuje vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. v rozhodném znění, když odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), jakož i způsobilý důvod (jímž je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jedině nesprávné právním posouzení věci). 15. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je pak přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a zčásti jde o věc dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 16. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy): [1] Usnesením ze dne 3. 4. 2001 Městský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek úpadce. [2] Rozhodnutím ze dne 22. 7. 1999 vymezil finanční úřad vůči pozdějšímu úpadci coby daňovému dlužníku rozsah uplatnění (zákonného) zástavního práva (ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) tak, že jeho předmětem jsou předmětné nemovitosti, a to k zajištění pohledávky (a jejího příslušenství) na dani z přidané hodnoty ve výši 7.335.625 Kč a na silniční dani ve výši 8.211 Kč. Tuto pohledávku posléze přihlásil (jako zajištěnou) do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce. [3] Žalobce je v rozsahu 6/10 vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu na nemovitostech. [4] Žalovaná (jako správkyně konkursní podstaty úpadce) vyzvala žalobce v roce 2001 a později (řádně) v roce 2010 (5. 8. 2010), aby uhradil zajištěné pohledávky ve výši 7.343.836 Kč (pohledávka finančního úřadu), 57.017.341,07 Kč [pohledávka hlavního města Prahy (dále jen „město“), dříve banky] a 23.545.370,52 Kč [pohledávka P. s. r. o. (dále jen „společnost s ručením omezeným“), kterou žalobce posléze nabyl postoupením] (celkem 87.906.547,59 Kč), čímž by před soupisem zaniklo zástavní právo váznoucí na nemovitostech. Žalobce pohledávky neuhradil v třicetidenní lhůtě ani později (v přiměřené lhůtě). Na základě svého uvážení (bez aktuální výzvy žalované) uhradil žalobce na účet konkursní podstaty částku 4.406.302 Kč až po téměř 3 letech od doručení výzvy (12. 7. 2013), a částku 7.343.836 Kč až po téměř 5 letech od doručení výzvy (14. 5. 2015); dělo se tak v době, kdy nemovitosti již byly v souladu se zákonem sepsány v konkursní podstatě úpadce. [5] Částku 4.406.302 Kč vrátila žalovaná žalobci (na jeho účet) 27. 9. 2013 a „úrok“ z této částky za dobu od 15. 7. 2013 do 25. září 2013 uhradila žalovaná žalobci 5. 11. 2013. [6] Z částky 7.343.836 Kč vrátila žalovaná žalobci (na jeho účet) 29. 6. 2015 částku 4.856.985,77 Kč a dne 10. 9. 2015 částku 718.277,86 Kč (zbytek si ponechala na úhradu pravomocně přiznané náhrady nákladů řízení v jiném soudním sporu s žalobcem). [7] Žalobce žalovanou opakovaně vyzýval k vydání předmětného potvrzení. [8] Rozsudkem ze dne 22. 3. 2010, č. j. 51 Cm 303/2001-211, konkursní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované vyloučení svého ideálního podílu na nemovitostech z konkursní podstaty úpadce. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, č. j. 15 Cmo 126/2010-256 (který nabyl právní moci dne 3. 12. 2010), potvrdil rozsudek konkursního soudu ze dne 22. 3. 2010. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 255/2012 . [9] Usnesením ze dne 3. 4. 2014, č. j. 51 Cm 303/2001-461, zamítl konkursní soud žalobu na obnovu řízení ve věci sp. zn. 51 Cm 303/2001. Usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. 13 Cmo 13/2016-591, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 3. 4. 2014. [10] Usnesením ze dne 15. 6. 2015, vydaným v rámci dohlédací činnosti, konkursní soud zamítl žalobcův návrh, aby správkyni konkursní podstaty úpadce uložil vyloučit předmětné nemovitosti z konkursní podstaty úpadce. [11] Usnesením ze dne 2. 10. 2015 zamítl konkursní soud žalobcův návrh, aby správkyně konkursní podstaty úpadce byla zproštěna funkce. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2016 potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 2. 10. 2015. [12] Usnesením ze dne 31. 10. 2016 vydaným v rámci dohlédací činnosti, konkursní soud (mimo jiné) zamítl žalobcův návrh, aby správkyni konkursní podstaty úpadce uložil vystavit a předložit potvrzení o úhradě finančních prostředků na účet konkursní podstaty. Odvolání žalobce proti tomuto usnesení odmítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2017. [13] Rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j. 28 Co 444/2012-537, Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2012, č. j. 25 C 52/2004-443, tak, že na základě žaloby žalobce a společnosti E. a. s. (dále jen „společnost E“) směřující proti žalovanému hlavnímu městu Praze určil, že zástavní právo váznoucí na předmětných nemovitostech, zřízené ve prospěch banky k zajištění pohledávky ve výši 50 miliónů Kč, neexistuje. [14] Žalobu, kterou se žalovaná (jako správkyně konkursní podstaty úpadce) domáhala vůči žalobci a společnosti E (coby druhému spoluvlastníku nemovitostí) určení, že úpadce je vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, č. j. 5 Cm 274/2001-576. 19. Na takto ustaveném skutkovém základu věci jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zákona o konkursu a vyrovnání, zákona o správě daní a poplatků, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, zákona č. 344/1992 Sb., zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrálního zákona), vyhlášky č. 26/2007 Sb., a vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhlášky): § 3028 (o. z.) (1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. (…) (3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. § 3073 (o. z.) Práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. § 432 (insolvenčního zákona) (1) Pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona se použijí dosavadní právní předpisy. (…) § 27 (ZKV) (…) (4) Peněžité pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty; to platí přiměřeně i pro nepeněžité pohledávky úpadce, pokud je možné ocenit je penězi. Tuto povinnost správce nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání pohledávek nelze krýt z podstaty, ledaže by konkursní věřitelé poskytli správci přiměřenou zálohu k jejich krytí. (5) Osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu). (…) § 72 (zákona o správě daní a poplatků) Zástavní právo (1) K zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vzniká podle tohoto zákona zástavní právo k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům (např. zaknihované cenné papíry) daňového dlužníka nebo ručitele. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, popřípadě pohledávky daňového dlužníka nebo ručitele se zástavní právo uplatňuje, se doručí daňovému dlužníku nebo ručiteli, který se proti němu může odvolat ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení. Toto odvolání nemá odkladný účinek. (…) § 170 (obč. zák.) (1) Zástavní právo zaniká a/ zánikem zajištěné pohledávky, (…) e/ složí-li zástavní dlužník nebo zástavce zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy, (…) g/ v případech stanovených zvláštními právními předpisy. (…) § 559 (obč. zák.) (1) Splněním dluh zanikne. (…) § 569 (obč. zák.) (1) Věřitel je povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn. (…) Část pátá, Přechodná ustanovení, Článek V (zákona č. 367/2000 Sb.) 1. Zástavní práva, jejichž rozsah byl vymezen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachována se všemi účinky podle dosavadní právní úpravy i po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Uspokojení ze zástavy se však řídí tímto zákonem. 2. K zajištění daňových pohledávek, ke kterým nebyl vymezen rozsah zákonného zástavního práva podle dosavadní právní úpravy do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, lze postupovat pouze podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění tohoto zákona. § 10 (zákona č. 344/1992 Sb.) (1) Vlastníci a jiní oprávnění jsou povinni (…) d/ ohlásit katastrálnímu úřadu změny údajů katastru týkající se jejich nemovitostí, a to do 30 dnů ode dne jejich vzniku, a předložit listinu, která změnu dokládá; tuto povinnost vlastníci a jiní oprávnění nemají u změn katastru, vyplývajících z listin, které jsou příslušné státní orgány povinny zasílat katastrálnímu úřadu přímo k zápisu do katastru, (…) § 37 (zákona č. 256/2013 Sb.) Povinnosti vlastníků a jiných oprávněných (1) Vlastníci a jiní oprávnění jsou povinni (…) d/ ohlásit katastrálnímu úřadu změny údajů katastru týkající se jejich nemovitostí, a to do 30 dnů ode dne jejich vzniku, a předložit listinu, která změnu dokládá; tuto povinnost vlastníci a jiní oprávnění nemají u změn katastru vyplývajících z listin, které jsou příslušné orgány veřejné moci povinny zasílat katastrálnímu úřadu přímo k zápisu do katastru, (…) § 43 (vyhlášky č. 26/2007 Sb.) (…) (2) Zánik zástavního práva vyplacením zajištěné pohledávky nebo složením ceny zastavené věci ve prospěch konkursní podstaty93) se do katastru zapíše na základě potvrzení správce konkursní podstaty o zániku zástavního práva. Potvrzení správce konkursní podstaty musí mít náležitosti potvrzení o zániku práva podle § 40 odst. 4. (…) § 66 (vyhlášky č. 357/2013 Sb.) (1) V případech, kdy zákon stanoví, že právo zapisované do katastru vzniká, mění se nebo zaniká na základě určité právní skutečnosti, anebo se promlčuje, ale nestanoví listinu, na jejímž základě se tato změna zapíše do katastru, lze provést zápis do katastru na základě (…) b/ potvrzení o zániku nebo promlčení práva zapsaného dosud v katastru vydaného osobou, v jejíž prospěch je zaniklé nebo promlčené právo dosud v katastru zapsáno (dále jen „potvrzení o zániku práva“), (…) 20. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku od 1. 1. 2014 a ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona od 1. 1. 2008, přičemž později nedoznala změn. Ustanovení § 27 odst. 4 a 5 ZKV v citované podobě platilo již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce, a do 1. 1. 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen insolvenčním zákonem, nedoznalo změn. Ustanovení § 72 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků platilo v době vydání rozhodnutí o vymezení rozsahu uplatnění (zákonného) zástavního práva (22. 7. 1999) a do 31. 12. 2000 nedoznala změn. Ustanovení § 170 a § 559 odst. 1 obč. zák. platila v citované podobě v době prohlášení konkursu na majetek úpadce a ustanovení § 569 obč. zák. platilo v citované podobě v době vydání rozhodnutí o vymezení rozsahu uplatnění (zákonného) zástavního práva (22. 7. 1999); do 1. 1. 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, již nedoznala změn. Článek V zákona č. 367/2000 Sb. v citované podobě platil od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013. Ustanovení § 10 odst. 1 písm. d/ zákona č. 344/1992 Sb. v citované podobě platilo již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce a do 1. 1. 2014, kdy bylo zrušeno zákonem č. 256/2013 Sb., nedoznalo změn. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. d/ zákona č. 256/2013 Sb. v citované podobě platí beze změny od 1. 1. 2014. Ustanovení § 43 odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb. nedoznalo změn po celou dobu její účinnosti (od 1. 3. 2007 do 31. 12. 2013). Ustanovení § 66 vyhlášky č. 357/2013 Sb., účinné od 1. 1. 2014, platilo v citované podobě do 31. 3. 2017. 21. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: a/ K právní úpravě rozhodné pro zkoumání zániku zástavního práva. 22. S přihlédnutím k ustanovení § 3073 o. z. se pro posouzení dovolatelem tvrzeného zániku zákonného zástavního práva správce daně použijí (bez zřetele k tomu, že druhá z plateb, o něž jde, se uskutečnila v roce 2015) právní předpisy účinné před 1. lednem 2014. Vznik zákonného zástavního práva v této věci se s přihlédnutím k článku V zákona č. 367/2000 Sb. stále posuzuje podle ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. shodně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1012/2004 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 567/2020 ), při absenci jiné úpravy v zákoně o správě daní poplatků se nicméně (v souladu s bodem 1. článku V zákona č. 367/2000 Sb.) jeho možný zánik posuzuje již podle ustanovení § 170 obč. zák. (v rozhodném znění); srov. obdobně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1157/2009 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2011, pod číslem 14, vycházející ze závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001 , uveřejněném pod číslem 24/2003 Sb. rozh. obč. Uplatnění (použitelnost) zákona o konkursu a vyrovnání pro konkursní řízení, jež probíhají (dobíhají) i po 1. lednu 2008, plyne z ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona; srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008 , uveřejněné pod číslem 16/2009 Sb. rozh. obč., a R 41/2011 . b/ K možnosti soudu posuzovat v této věci (jako předběžnou) otázku příslušnosti sepsaných nemovitostí ke konkursní podstatě úpadce. 23. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vylučovací žaloba podle § 19 ZKV je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002 , uveřejněný pod číslem 81/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 81/2005“). V rozsudku ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014 , uveřejněném pod číslem 48/2015 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud vysvětlil, že otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor; jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou. Jakkoli šlo o závěry, jež se pojily s vylučovací žalobou podle § 225 insolvenčního zákona, v rozsudku ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017 , se k nim Nejvyšší soud přihlásil (měl je za uplatnitelné) i pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání. S těmito závěry [použitelnými pro odpověď na otázku, zda v řízení o vydání předmětného potvrzení se soudy mohou (nezávisle na konkursním soudu rozhodujícím příslušný incidenční spor) zabývat oprávněností soupisu určitého majetku do majetku konkursní podstaty úpadce] je napadené rozhodnutí v souladu. Ve stejném duchu se Nejvyšší soud vyjádřil ve sporech skutkově souvisejících s tímto sporem (v řízeních o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy tvořeného podnájemným za užívání předmětných nemovitostí), konkrétně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4397/2018 , a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2999/2019 . Dovolání tak potud není důvodné. 24. K této otázce Nejvyšší soud jen „pro úplnost“ (bez vlivu na výsledek dovolacího řízení v této věci) dodává, že je mu známo, že: [1] Usnesením ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4433/2017 , odmítl Nejvyšší soud dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 13/2016-591, jež se týkalo obnovy řízení o vylučovací žalobě (srov. odstavec 18. bod [9] výše). [2] Usnesením ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2727/2013 , odmítl Nejvyšší soud dovolání města proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 444/2012-537, jenž se týkal určení neexistence zástavního práva zřízeného na nemovitostech ve prospěch banky (srov. odstavec 18. bod [13] výše). [3] Rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 58 Cm 6/2015-343, zamítl konkursní soud i v pořadí druhou žalobu, kterou se dovolatel domáhal vyloučení (svého) spoluvlastnického podílu na nemovitostech ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. 16 Cmo 2/2018-469, a dovolání podané žalobcem odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4638/2018 . c/ K možnosti zástavního dlužníka přivodit po soupisu zástavy do konkursní podstaty zánik zástavního práva úhradou zajištěné pohledávky nebo složením obvyklé ceny zástavy. 25. Nejvyšší soud při úvaze o obsahu zástavních práv v konkursu (vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání) uplatňuje opakovaně metodu, podle které pro přesné vymezení obsahu práv a povinností dotčených prohlášením konkursu na majetek některého ze subjektů z těchto vztahů oprávněných nebo povinných je určující především zjištění, jaká práva či povinnosti by těmto osobám příslušely, kdyby konkursu nebylo. Teprve pak je nutno zkoumat, zda a v jakém směru zasahují do obecné úpravy zástavních práv ustanovení práva konkursního [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001 , uveřejněný pod číslem 76/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003 , uveřejněný pod číslem 31/2007 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2007“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 29 Odo 1324/2006 , uveřejněný pod číslem 74/2009 Sb. rozh. obč.]. Za použití uvedené metody Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 , uveřejněném pod číslem 27/2003 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že zástavní dlužník je v mimokonkursních poměrech osobou, která je povinna strpět, aby k úhradě závazku (dluhu) osobního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli bylo použito výnosu z prodeje jejího majetku (výnosu z prodeje zástavy). Při realizaci uhrazovací funkce zástavního práva je tak zástava majetkem sloužícím ke krytí dlužníkova osobního závazku bez zřetele k tomu, že osobní dlužník mezitím za podmínek, za nichž zástavní právo zůstává zachováno, vlastnictví zástavy pozbyl, nebo že vlastníkem zástavy nikdy ani nebyl. (Jen) v tomto smyslu se na zástavu i pro konkursní účely pohlíží jako na majetek osobního dlužníka. Z uvedeného zřetelně plyne oslabení vlastnického práva ve prospěch práva zástavního; vlastník zástavy (zástavní dlužník) je totiž povinen použít zástavu ke krytí cizích dluhů (k uspokojení pohledávky zástavního věřitele vůči osobnímu dlužníku); srov. opět i R 31/2007 . 26. Již v R 81/2005 pak Nejvyšší soud ozřejmil, že zmešká-li osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému majetku vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě lhůtu k podání vylučovací žaloby, nebo je-li o této žalobě rozhodnuto jinak, než že soud této žalobě vyhověl, o vlastnické právo k sepsanému majetku tím (ještě) nepřichází; nastává toliko účinek popsaný v § 19 odst. 2 in fine ZKV. Má se tedy za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně a taková osoba za trvání konkursu již nemá možnost vynutit si zákaz zpeněžení takového majetku a zabránit rozdělení výtěžku zpeněžení mezi úpadcovy věřitele (je po dobu trvání účinků konkursu zbavena práva s tímto majetkem nakládat a dojde-li k jeho zpeněžení, nemůže úspěšně zpochybnit vlastnictví osoby, která tento majetek zpeněžením nabyla). 27. V rozsudku ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005 , uveřejněném pod číslem 25/2008 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud vysvětlil [vycházeje potud z bodu XXXV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98 , uveřejněného pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč., str. 205-206 (381-382), a z R 9/2005 ], že ze skutečnosti, že na správce konkursní podstaty přechází soupisem zástavy ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce do konkursní podstaty právo se zástavou nakládat, neplyne závěr, že tím na něj přešlo i právo nakládat se zástavním právem. Zákon o konkursu a vyrovnání naopak důsledně vychází z toho, že soupisem zástavy do konkursní podstaty jsou omezována práva zástavního dlužníka, včetně toho, že plní-li jen z titulu zástavního práva [a nikoliv např. (současně) jako ručitel nebo jako osobní spoludlužník], nemůže přivodit zánik zástavního práva jinak, než plněním do konkursní podstaty (plněním k rukám správce konkursní podstaty). 28. Závěr, že je-li osobní dlužník v konkursu, zprostí se zástavní dlužník povinnosti plnit (uspokojit zástavního věřitele v rozsahu zajištění ze zástavy) jen tím, že plní ve prospěch podstaty [vedle toho, že správci konkursní podstaty umožní zpeněžení zástavy, typicky tak, že uhradí zajištěnou pohledávku nebo (převyšuje-li zajištěná pohledávka cenu zástavy) složí cenu zástavy], přitom plyne též (již) z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98 , uveřejněného pod číslem 74/2001 Sb. rozh. obč. Z tohoto rozsudku pak vychází dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 594/2005 , jenž dále vysvětluje, že možnost přivodit zánik zástavního práva tím, že do konkursní podstaty osobního dlužníka uhradí zajištěnou pohledávku nebo (převyšuje-li zajištěná pohledávka cenu zástavy) složí obvyklou cenu zástavy, má zástavní dlužník až do zpeněžení zástavy, ovšem s tím, že po pravomocném zamítnutí vylučovací žaloby již nemá k dispozici právní nástroj, jehož prostřednictvím by si za trvání konkursu mohl vynutit vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Právo správce konkursní podstaty (nebo právo konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti) reagovat na vyplacení zajištěné pohledávky nebo složení obvyklé ceny zástavy vyloučením zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty však není pravomocným skončením sporu o vyloučení zástavy omezeno. 29. V poměrech této věci oba soudy z této (letité a ustálené) judikatury Nejvyššího soudu zjevně nevycházely, kladouce (pro účely zamítnutí žalobního žádání) nepřiměřený důraz na skutečnost, že dovolatel (coby zástavní dlužník) neuhradil zajištěnou pohledávku, ani nesložil obvyklou cenu zástavy, ve lhůtě k tomu určené (podle § 217 odst. 5 ZKV) nejpozději ve výzvě správkyně konkursní podstaty z roku 2010 [srov. závěry obvodního soudu shrnuté v odstavci 3. výše a závěry odvolacího soudu shrnuté v odstavci 9. výše, jež potud zjevně nemají povahu pouhého „obiter dicta“ (k tomu srov. odstavce 34. až 36. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018 , uveřejněného pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.). 30. Jinak řečeno, jestliže zástavní dlužník před zpeněžením zástavy sepsané do konkursní podstaty osobního dlužníka postupem podle § 27 odst. 5 ZKV uhradí do konkursní podstaty úpadce celou zajištěnou pohledávku, zástavní právo tím zaniká (v souladu s ustanovením § 170 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) bez zřetele k tomu, že se tak stalo po marném uplynutí lhůty k tomu určené ve výzvě správce konkursní podstaty a po pravomocném zamítnutí žaloby, kterou se zástavní dlužník domáhal vyloučení zástavy z konkursní podstaty úpadce; to, že zástavní dlužník již nemá k dispozici právní nástroj, jehož prostřednictvím by si za trvání konkursu mohl vynutit vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, nemá na uvedený závěr žádného vlivu. Právní posouzení věci, jež tento závěr nerespektuje, správné není. d/ K možnosti zástavního dlužníka, který uhradil zajištěnou pohledávku do konkursní podstaty osobního dlužníka, domáhat se vydání potvrzení o zániku zástavního práva. 31. Otázkou, zda zástavní dlužník se může v poměrech zániku zástavního práva posuzovaného podle ustanovení § 170 obč. zák. úspěšně domoci (žalobou směřující vůči zástavnímu věřiteli) vydání potvrzení o zániku zástavního práva, se Nejvyšší soud zabýval (po podání dovolání v této věci) v rozsudku ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4232/2019 . V oné věci byla předmětem řízení žaloba o určení, že označené nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, přičemž při odpovědi na otázku, zda zástavní dlužník má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, bylo-li zástavní právo dokonce již vymazáno z katastru nemovitostí, ozřejmil, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neukládá zástavnímu věřiteli (na rozdíl od ustanovení § 1379 odst. 2 druhé věty o. z.), aby zástavnímu dlužníku potvrdil (na jeho žádost) zánik zástavního práva, pouze určuje, že věřitele tíží povinnost vydat zástavnímu dlužníku na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (§ 569 o. z.). Odtud dovodil, že nevydá-li zástavní věřitel zástavnímu dlužníku žádné potvrzení o zániku zástavního práva, nezbývá zástavnímu dlužníku než se domáhat prokázání zániku zástavního práva soudní cestou (žalobou o určení, že označené nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem). 32. V poměrech této věci je zjevné, že s přihlédnutím k závěrům shrnutým v odstavcích 27. a 28. výše je osobou oprávněnou vydat zástavnímu dlužníku (na jeho žádost) potvrzení o zániku zástavního práva tím, že zástavní dlužník uhradil zajištěnou pohledávku (pohledávku zástavního věřitele) do konkursní podstaty osobního dlužníka (úpadce), správce konkursní podstaty osobního dlužníka (úpadce). To se ostatně podává i z toho, jaké veřejnoprávní povinnosti ve vztahu ke katastru nemovitosti správci konkursní podstaty plynou (plynuly) z ustanovení § 10 odst. 1 písm. d/ zákona č. 344/1992 Sb., ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb., respektive z ustanovení § 37 odst. 1 písm. d/ zákona č. 256/2013 Sb., ve spojení s ustanovením § 66 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 357/2013 Sb. Nemůže-li se ale zástavní dlužník domoci vydání potvrzení o zániku zástavního práva v mimokonkursních poměrech upravených zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, žalobou podanou proti zástavnímu věřiteli, nemá takovou možnost ani tam, kde v souvislosti s úhradou zajištěné pohledávky do konkursní podstaty osobního dlužníka odmítne vydání tohoto potvrzení správce konkursní podstaty osobního dlužníka (zákon o konkursu a vyrovnání potud žádnou zvláštní úpravu neobsahuje). Právní posouzení věci soudy nižších stupňů je tedy správné v závěru, že žalobce neměl možnost domoci se předmětnou žalobou vydání potvrzení o zániku zástavního práva. e/ K možnosti zástavního dlužníka, který uhradil zajištěnou pohledávku do konkursní podstaty osobního dlužníka, domáhat se vydání potvrzení o této úhradě. 33. Právo dlužníka domáhat se po věřiteli v případě, že tak na jeho žádost neučiní dobrovolně, žalobou vydání písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (vystavení písemné kvitance) jednoznačně plyne z dikce § 569 odst. 1 obč. zák., přičemž (jak se výslovně podává ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4232/2019 , citovaných v odstavci 31. výše) toto právo náleží (vůči zástavnímu věřiteli) též zástavnímu dlužníku, který zcela nebo zčásti splnil dluh osobního dlužníka (zcela nebo zčásti uhradil zajištěnou pohledávku). Jestliže (i podle zjištění obou soudů) zaplatil zástavní dlužník (dovolatel), pak správkyně konkursní podstaty úpadce byla povinna vystavit mu o této úhradě potvrzení (kvitanci). 34. Jinak řečeno, v těch případech, v nichž správce konkursní podstaty úpadce vystupuje (při spravování majetku konkursní podstaty, do kterého náleží i pohledávky úpadce za jeho dlužníky) jako věřitel úpadcova dlužníka nebo jako osoba, která je (jedině) oprávněna přijmout plnění na úhradu zajištěné pohledávky od osob, které tuto pohledávku zajišťují svým majetkem (srov. § 27 odst. 4 a 5 ZKV), je povinen vystavit (tam, kde se částečné nebo úplné splnění dluhu posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) tomu, kdo takto zcela nebo zčásti uhradil zajištěnou pohledávku, na jeho žádost potvrzení (kvitanci) podle § 569 odst. 1 obč. zák. Tím, že osoba, které správce konkursní podstaty odmítl (nesprávně) takové potvrzení (kvitanci) vystavit, poté, co marně žádala o zjednání nápravy (při výkonu dohlédací činnosti dle § 12 ZKV) konkursní soud, uplatnila požadavek na vystavení tohoto potvrzení (kvitance) žalobou podanou u obecného soudu, v žádném směru neobešla (neobchází) zákon o konkursu a vyrovnání; požaduje jen splnění toho, k čemu je správce konkursní podstaty úpadce povinen jako každá jiná osoba v pozici věřitele [nebo v pozici osoby, jež má (musí) přijmout (namísto zástavního věřitele) plnění na úhradu zajištěné pohledávky]. 35. Nejvyšší soud uvádí, že při výkladu k § 569 odst. 1 obč. zák. nepřehlédl, že zástavní dlužník v této věci hradil do konkursní podstaty úpadce zajištěnou „veřejnoprávní“ pohledávku (pohledávku správce daně z titulu úpadcova dluhu na dani z přidané hodnoty ve výši 7.335.625 Kč a na silniční dani ve výši 8.211 Kč). Je zjevné, že v mimokonkursních poměrech by povinnost správce daně (finančního úřadu) vystavit potvrzení (kvitanci) o tom, že třetí osoba uhradila dluh na daních za daňového dlužníka, podléhala v době do 31. 12. 2010 režimu ustanovení § 57a odst. 6, respektive § 59 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků a v době od 1. 1. 2011 (dosud) ustanovení § 165 odst. 4 a § 172 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Nicméně, jak vysvětleno výše, správce konkursní podstaty úpadce nevstupuje soupisem zástavy do konkursní podstaty do postavení zástavního věřitele a dozajista neplní povinnosti správce daně, je-li osobou oprávněnou (a povinnou) přijmout do konkursní podstaty plnění na úhradu zajištěné daňové pohledávky (k povinnosti správce daně podrobit se při vymáhání daňových pohledávek vůči úpadci omezením stanoveným zákonem o konkursu a vyrovnání srov. např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004 , uveřejněný pod číslem 52/2007 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013 , uveřejněný pod číslem 71/2016 Sb. rozh. obč., a nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002 , uveřejněný pod číslem 76/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže (tedy) zástavní dlužník uhradí do konkursní podstaty úpadce zajištěnou daňovou pohledávku, neřídí se povinnost správce konkursní podstaty úpadce vystavit zástavnímu dlužníku na jeho žádost o takové úhradě potvrzení (kvitanci) daňovými předpisy; při absenci výslovné úpravy na dané téma v zákoně o konkursu a vyrovnání a při zohlednění toho, že i možný zánik zástavního práva zřízeného správcem daně k zajištění této (daňové) pohledávky v důsledku zániku zajištěné pohledávky se posuzuje podle norem práva soukromého (v daném případě podle § 170 odst. 1 písm. a/ obč. zák.), se normami soukromého práva (konkrétně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve stejném rozhodném znění) řídí i povinnost správce konkursní podstaty vystavit potvrzení (kvitanci) o úhradě zajištěné daňové pohledávky do konkursní podstaty úpadce (srov. obdobně pro soukromoprávní pohledávky ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 o. z.). 36. Výše řečené platí i proto, že Nejvyšší soud již (a nejen) v rozsudku ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004 , uveřejněném pod číslem 41/2007 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 41/2007“), vyložil, že zástavní dlužník, jenž plnil do konkursní podstaty osobního dlužníka tím, že vyplatil správci konkursní podstaty zajištěnou pohledávku, se svého závazku vůči zástavnímu věřiteli zprostil (zástavní právo tím zaniká), ale pohledávka zajištěného věřitele tím ještě nezanikla. K zániku zajištěné pohledávky dojde až tím, že částku takto získanou do konkursní podstaty, s níž nakládá jako s výtěžkem zpeněžení, nebo její část [srov. omezení míry uspokojení odděleného (zajištěného) věřitele z výtěžku zpeněžení zajištění v § 28 odst. 4 ZKV] vyplatí správce konkursní podstaty v souladu s pravidly k tomu určenými zajištěnému věřiteli (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2290/2016 ). 37. Závěry formulované v odstavcích 35. a 36. výše mají vliv i na podobu potvrzení o zaplacení (kvitance), jež je správce konkursní podstaty úpadce oprávněn (a povinen) vystavit zástavnímu dlužníku. Ta se má týkat toho, jakou částku uhradil zástavní dlužník na úhradu zajištěné pohledávky zástavního věřitele do konkursní podstaty, nikoli již toho, že pohledávka zajištěného věřitele tímto plněním zcela nebo zčásti zanikla (žaloba v dotčené části takovému požadavku odpovídá). 38. Právní posouzení věci oběma soudy, jež nesprávně dovozovaly, že dovolatel žalobou „obchází právo“ (srov. důvody rozsudku obvodního soudu shrnuté v odstavci 4. výše) a že otázku, zda v rámci probíhajícího konkursního řízení bylo plněno do konkursní podstaty úpadce a zda správce konkursní podstaty postupoval v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání, náleží posuzovat konkursnímu soudu, nikoli nalézacímu soudu při projednání žaloby podané mimo konkursní řízení (srov. důvody rozsudku odvolacího soudu shrnuté v odstavci 8. výše), tudíž v rozsahu týkajícím se vystavení potvrzení o zaplacení (kvitance) zajištěné pohledávky není správné. f/ K právnímu významu skutečnosti, že správce konkursní podstaty vrátil zástavnímu dlužníku částku, kterou mu tento poukázal (do konkursní podstaty) na úhradu zajištěné pohledávky. 39. V rozsudku ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011 , uveřejněném pod číslem 60/2014 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vysvětlil, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek), a že takovým právním úkonem je i projev vůle, jímž třetí osoba plní dluh (peněžitý závazek) dlužníkovu věřiteli se souhlasem dlužníka. Z uvedeného mimo jiné plyne, že plní-li na úhradu dluhu osoba, od které je věřitel (nebo jiný zákonem určený subjekt) povinen takové plnění přijmout (lhostejno, že nejde o osobního dlužníka tohoto věřitele), pak platí, že jakmile nastanou zákonem předvídané účinky takového plnění, dluh v rozsahu poskytnutého plnění zanikne (srov. § 559 odst. 1 obč. zák.). 40. V dané věci podle skutkových zjištění, z nichž vyšly oba soudy (srov. též odstavec 18. body [4] až [7] výše) nebylo zpochybňováno, že: – podle „řádné“ (podle svého označení „aktualizované“) výzvy správkyně konkursní podstaty úpadce z 5. 8. 2010 by se dovolatel (coby zástavní dlužník) tehdy zprostil své povinnosti vůči konkursní podstatě (a vůči zástavním věřitelům úpadce) úhradou pohledávek zajištěných věřitelů v celkové výši 87.906.547,59 Kč, konkrétně úhradou pohledávky města ve výši 57.017.341,07 Kč, pohledávky společnosti s ručením omezeným ve výši 23.545.370,52 Kč a pohledávky finančního úřadu ve výši 7.343.836 Kč (jež odpovídá součtu částek 7.335.625 Kč a 8.211 Kč), – na úhradu zajištěné pohledávky finančního úřadu uhradil dovolatel (coby zástavní dlužník) do konkursní podstaty 12. 7. 2013 částku 4.406.302 Kč (kterou mu správkyně konkursní podstaty úpadce vrátila s „úrokem“ 27. 9. 2013) a 14. 5. 2015 částku 7.343.836 Kč (celá výše této pohledávky podle výzvy z 5. 8. 2010), z níž mu správkyně konkursní podstaty vrátila 10. 9. 2015 částku 718.277,86 Kč (zbytek si ponechala na úhradu pravomocně přiznané náhrady nákladů řízení v jiném soudním sporu s dovolatelem), – dovolatel marně žádal o vystavení potvrzení o zaplacení částek. 41. Z takto zjištěného skutkového stavu věci plyne, že v rozsahu částky 4.406.302 Kč uhradil dovolatel (coby zástavní dlužník) zajištěnou pohledávku finančního úřadu do konkursní podstaty 12. 7. 2013 a ve zbývajícím rozsahu (do částky 7.343.836 Kč, jež podle výzvy správkyně konkursní podstaty představuje celou výši zajištěné pohledávky finančního úřadu) 14. 5. 2015. Dne 14. 5. 2015 se tedy zástavní dlužník (dovolatel) zprostil vůči konkursní podstatě úpadce (osobního dlužníka) všech svých povinností z titulu zástavního práva zřízeného ve prospěch finančního úřadu a tímto okamžikem rovněž zaniklo zástavní právo váznoucí na předmětných nemovitostech ve prospěch finančního úřadu (srov. opět R 41/2007 ). 42. Skutečnost, že správkyně konkursní podstaty dovolateli částky, jimiž hradil zajištěnou pohledávku, vrátila zcela (4.406.302 Kč), respektive zčásti (718.277,86 Kč ze 7.343.836 Kč) [na základě chybného úsudku, že po marném uplynutí lhůty dle § 27 odst. 5 ZKV již zástavní dlužník nemůže přivodit (před zpeněžením zástavy) zánik zajištěné pohledávky její úhradou (zcela nebo zčásti) do konkursní podstaty úpadce], nezpůsobila (nezpůsobuje) obnovení závazku zástavního dlužníka; srov. k tomu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2009, pod číslem 84, k jehož závěrům se Nejvyšší soud potud přihlásil např. též v rozsudku ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4157/2009 , nebo v usnesení ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1454/2010 . V rozsahu, v němž vrácená částka odpovídá té, jež měla být použita (jako výtěžek zpeněžení dosažený uspokojením zajištěné pohledávky zástavním dlužníkem) k uspokojení konkursních věřitelů, vzniklo dovolateli (zástavnímu dlužníku) bezdůvodné obohacení (přijetím plnění bez právního důvodu) na úkor konkursní podstaty úpadce, na zániku jeho závazku vůči konkursní podstatě, způsobujícím zánik zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech ve prospěch finančního úřadu, se tím však ničeho nemění. g/ Shrnutí. 43. Výše rozebrané právní otázky lze pro poměry dané věci (a konečné posouzení míry správnosti napadeného rozhodnutí) shrnout následovně: [1] Ve sporu o vydání písemného potvrzení (kvitance) o tom, že zástavní dlužník uhradil zajištěnou pohledávku a že touto úhradou zaniklo zástavní právo váznoucí na jeho nemovitostech, sepsaných do konkursní podstaty osobního dlužníka (úpadce), není obecný soud oprávněn řešit otázku, zda nemovitosti byly (a jsou) oprávněně sepsány do konkursní podstaty (srov. odstavec 23. výše). [2] Jestliže zástavní dlužník před zpeněžením zástavy sepsané do konkursní podstaty osobního dlužníka postupem podle § 27 odst. 5 ZKV uhradí do konkursní podstaty úpadce celou zajištěnou pohledávku, a posuzuje-li se zánik zástavního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zástavní právo tím zaniká bez zřetele k tomu, že se tak stalo po marném uplynutí lhůty k tomu určené ve výzvě správce konkursní podstaty a po pravomocném zamítnutí žaloby, kterou se zástavní dlužník domáhal vyloučení zástavy z konkursní podstaty úpadce; to, že zástavní dlužník již nemá k dispozici právní nástroj, jehož prostřednictvím by si za trvání konkursu mohl vynutit vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, nemá na uvedený závěr žádného vlivu (srov. odstavec 30. výše). [3] Nevydá-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka zástavnímu dlužníku potvrzení o tom, že úhradou zajištěné pohledávky do konkursní podstaty zaniklo zástavní právo váznoucí na nemovitostech, které pohledávku zajišťovaly, a posuzuje-li se zánik zástavního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, může se zástavní dlužník úspěšně domáhat žalobou podanou proti správci konkursní podstaty určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem; právo domáhat se soudně vydání potvrzení o zániku zástavního práva, zástavní dlužník nemá (srov. odstavce 31. a 32. výše). [4] Nevydá-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka zástavnímu dlužníku na jeho žádost písemné potvrzení (kvitanci) o tom, že do konkursní podstaty zcela nebo zčásti uhradil zajištěnou pohledávku, a posuzuje-li se splnění povinnosti vystavit takové potvrzení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, může se zástavní dlužník úspěšně domáhat žalobou podanou proti správci konkursní podstaty u obecného soudu vydání (vystavení) takového potvrzení bez zřetele k tomu, že pokyn, aby správce konkursní podstaty takové potvrzení (kvitanci) vystavil, odmítl udělit konkursní soud (při výkonu dohlédací činnosti) [srov. odstavce 33. a 34. výše]. [5] Zástavní právo k nemovitostem sepsaným do konkursní podstaty osobního dlužníka, které zajišťují pohledávku zástavního věřitele, zaniká okamžikem, kdy zástavní dlužník uhradí do konkursní podstaty zajištěnou pohledávku. Jestliže správce konkursní podstaty takto uhrazenou částku nesprávně vrátí zástavnímu dlužníku, účinky zániku zástavního práva dle § 170 odst. 1 písm. a/ obč. zák. tím nepomíjejí a zástavní právo se neobnovuje; takové plnění správce konkursní podstaty je (již) plněním bez právního důvodu (srov. odstavce 39. až 42. výše). 44. Právní posouzení věci oběma soudy tudíž obstojí jen v řešení otázek shrnutých v odstavci 43. pod body [1] a [3]; v řešení otázek shrnutých v odstavci 43. pod body [2], [4] a [5] správné není. Současně Nejvyšší soud nevidí překážku, pro kterou by o žalobě v podané podobě nemohlo být rozhodnuto tak, že jí bude vyhověno (jen) zčásti (ohledně kvitance). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5620/	13.01.2021	31 Cdo 1475/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 4 Cmo 54/2017. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 30. 12. 2015, č. j. 24 Cm 200/2013-193, Krajský soud v Ústí nad Labem: [1] Uložil žalovanému (V. M.) zaplatit žalobci (Ing. A. K., jako insolvenčnímu správci dlužníka C.) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 562 033 Kč a částku 7 000 EUR, vždy se specifikovaným příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu (podanou 14. 6. 2013) co do dále požadované částky 747 967 Kč s příslušenstvím, a co do specifikovaného příslušenství přiznaných částek představovaného zákonným úrokem z prodlení za dobu od 11. 12. 2012 do 6. 10. 2013 (bod II. výroku). [3] Zastavil řízení ohledně úroku z prodlení z částek 1 310 000 Kč a 7 000 EUR ve výši 0,25 % za dobu od 11. 12. 2012 do zaplacení (bod III. výroku). [4] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku). 2. Soud – vycházeje z ustanovení § 111 a § 229 odst. 3 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z ustanovení § 340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a z ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že v rozsahu přiznaných částek je žaloba důvodná, jelikož jde o částky, které žalovaný (prokurista dlužníka) odčerpal bez právního důvodu z účtu dlužníka před rozhodnutím o úpadku dlužníka. 3. K odvolání žalobce (proti bodům II. až IV. výroku) i žalovaného (proti bodu I. výroku) Vrchní soud v Praze: a/ Usnesením ze dne 8. 2. 2017, č. j. 4 Cmo 18/2017-288: [1] Odmítl odvolání žalobce (první výrok). [2] Určil, že žalovanému se v řízení o odvolání žalobce nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). b/ Rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 4 Cmo 54/2017-369: [1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a IV. výroku (první výrok). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 29 693,40 Kč (druhý výrok). 4. V rozsudku odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 111 insolvenčního zákona, z ustanovení § 580 obč. zák. a z ustanovení § 97, § 98, § 205a písm. f/ a § 216 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 5. Soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a na jeho základě věc správně posoudil i v rovině právní, když žalovaný neprokázal důvody, pro které odčerpal z účtu dlužníka přiznané částky (zejména pak ne to, že tyto částky použil na úhradu dlužníkových dluhů). 6. Žalovaný až v odvolacím řízení učinil úkon směřující k započtení vzájemných pohledávek (v odůvodnění odvolání datovaném 5. 4. 2016 odkázal na zápočet, jenž provedl podáním ze dne 16. 3. 2016). Zánik žalované pohledávky v důsledku úkonu směřujícího k započtení učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně je (stejně jako samotný úkon směřující k započtení) novou skutečností a tedy (ve smyslu ustanovení § 205a písm. f/ o. s. ř.) způsobilým odvolacím důvodem. 7. Uvádí-li ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř., že pro odvolací řízení neplatí rovněž ustanovení § 97 o. s. ř. (o vzájemné žalobě) a ustanovení § 98 o. s. ř. [vymezující, kdy jde o vzájemnou žalobu a kdy (jen) o obranu proti žalobě], pak z těchto ustanovení vyplývá, že v tzv. sporném řízení (v němž je odvolací řízení založeno na principu neúplné apelace) nemůže žalovaný za odvolacího řízení uplatnit svá práva proti žalobci vzájemnou žalobou. Námitku započtení [jejíž podstatou je hmotněprávní úkon – započtení vzájemné pohledávky proti pohledávce uplatněné žalobou (§ 580 obč. zák.)] však v odvolacím řízení může uplatnit. 8. Vyloučení ustanovení § 98 o. s. ř. v odvolacím řízení znamená, že námitku započtení může odvolací soud pokládat jen za obranu proti žalobě, ovšem s tím, že při posouzení její důvodnosti nesmí odvolací soud přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 [jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 180, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 9. Námitku započtení vznesenou v projednávané věci odvolací soud nemohl zohlednit, jelikož skutečnosti, z nichž je zánik žalované pohledávky dovozován, jakož i důkazy je prokazující, by byly nově uplatněnými skutečnostmi a důkazy, v odvolacím řízení nepřípustnými. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015 . II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (jež se podle obsahu zjevně týká jen té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé), jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel cituje pasáže z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 , vytýkaje odvolacímu soudu, že se od těchto závěrů odchýlil (rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž v rozsudku odkázal, interpretoval nesprávně), a důvod, pro který se námitkou započtení nezabýval, odůvodnil tak nepřesvědčivě a stručně, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné (čímž bylo negováno dovolatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces). V následném doplnění dovolání poukázal dovolatel na to, že pohledávka, kterou uplatnil k započtení, byla (posléze) pravomocně zjištěna v incidenčním sporu o určení její pravosti, v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. 12. Žalobce ve vyjádření (a jeho doplnění) navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. V reakci na doplnění dovolání pak poukazuje na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v incidenčním sporu hodlá podat dovolání. III. Přípustnost dovolání 13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 14. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, zjistil, že při posouzení otázky, zda a za jakých podmínek brání odvolacímu soudu principy neúplné apelace v možnosti zkoumat účinky úkonu směřujícího k započtení pohledávky, učiněného až v průběhu odvolacího řízení, se praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu rozchází. 15. Proto tříčlenný senát č. 23 rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 16. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (pojmenované v odstavci 14.), která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. IV. Důvodnost dovolání 17. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci Nejvyšším soudem jsou rozhodná následující zjištění (z nichž vyšly oba soudy): [1] Žalovaný je zapsán v obchodním rejstříku od 25. 3. 2011 jako prokurista dlužníka. [2] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“) dne 3. 2. 2012. [3] Žalovaný v době od 3. 4. 2012 do 12. 4. 2012 odčerpal z bankovního účtu dlužníka č. 1 celkem částku 1.310.000 Kč; 12. 4. 2012 pak odčerpal z bankovního účtu dlužníka č. 2 částku 7.000 EUR, vše jako tzv. provozní zálohy. [4] Z částky 1 310 000 Kč použil žalovaný částku 747 967 Kč na úhradu dlužníkových dluhů. [5] Usnesením ze dne 11. 5. 2012, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 14.24 hodin), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku) a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce (bod II. výroku). [6] Usnesením ze dne 10. 9. 2012, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 08.01 hodin), insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka. [7] Žalovaný připojil k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podání datované 16. 3. 2016 (č. l. 214), adresované žalobci a jemu poštou odeslané 17. 3. 2016 (dle podacího lístku z téhož data, č. l. 215), jímž dle § 140 odst. 2 insolvenčního zákona započítává svou pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka ve výši 3 825 074 Kč proti rozsudkem soudu prvního stupně přiznané pohledávce dlužníka ve výši, v jaké se překrývají (již konkretizuje částkou 888 639,06 Kč). 20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: § 97 (o. s. ř.) (1) Žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem. (2) Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí. (3) Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět. § 98 (o. s. ř.) Vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu. § 119a (o. s. ř.) (1) Před skončením jednání je předseda senátu povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Ustanovení § 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena. (…) § 205a (o. s. ř.) Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a/ se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b/ jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c/ jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d/ jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e/ odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f/ nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. § 212a (o. s. ř.) (…) (3) K novým skutečnostem nebo důkazům (§ 205a a 211a) odvolací soud smí přihlédnout, jen když byly uplatněny. (…) § 216 (o. s. ř.) (1) Ustanovení § 92, 97 a 98 pro odvolací řízení neplatí. (2) V odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. (…) § 140 (insolvenčního zákona) Účinky rozhodnutí o úpadku (…) (2) Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak. (3) Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel a/ se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo b/ získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo c/ v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo d/ dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele. (4) Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu. § 3028 (o. z.) (1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. (2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. (3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. 21. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 97, § 98 a § 216 o. s. ř. již v době zahájení sporu (14. 6. 2013) a později nedoznala změn. Ustanovení § 119a odst. 1, § 205a a § 212a odst. 3 o. s. ř. v citované podobě platí beze změny od 1. 1. 2014. Ustanovení § 140 insolvenčního zákona ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo rovněž již v době zahájení sporu a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změn. Ustanovení § 3028 o. z. v citované podobě, pro věc opět rozhodné, platí od 1. 1. 2014 a později nedoznalo změn. 22. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004 , uveřejněný pod číslem 90/2006 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015 , uveřejněný pod číslem 92/2018 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017 , uveřejněný pod číslem 116/2019 Sb. rozh. obč.]. 23. K tomuto způsobu zániku závazků dochází buď jednostranným právním jednáním jedné strany vůči druhé, anebo dohodou obou dotčených stran. Jednostranné započtení umožňuje započítávající straně vynutit si (a to bez ohledu na vůli druhé strany) „uspokojení“ (vyrovnání) své pohledávky, aniž by byla nucena ji uplatnit u soudu (srov. též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 ). 24. V rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016 , uveřejněném pod číslem 77/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 77/2019“), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla. 25. Podle skutkových reálií dané věci není pochyb o tom, že jak aktivní pohledávky (tj. pohledávky žalovaného užité k započtení), tak pasivní pohledávka (tj. pohledávka dlužníka, proti které je započítáváno), vzešly (měly vzejít) ze závazkových vztahů vzniklých před 1. lednem 2014. 26. Aktivními pohledávkami jsou (podle dovolatele mají být) pohledávky z titulu služeb fakturovaných dovolatelem dlužníku na základě dohody o vzájemné spolupráci uzavřené mezi nimi dne 1. 7. 2005, ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 8. 2006, dodatku č. 2 ze dne 30. 12. 2008 a dodatku č. 3 ze dne 31. 3. 2011, dále z titulu dlužného nájemného podle nájemní smlouvy uzavřené mezi dovolatelem a dlužníkem dne 30. 4. 2009 a z titulu odměny za výkon funkce prokuristy, všechno pohledávky, které dlužník (jako již splatné) uznal dne 1. 4. 2011 ve výši 2 861 885 Kč a dne 1. 6. 2012 ve výši 3 825 074 Kč. Pasivní pohledávkou je pohledávka dlužníka z titulu bezdůvodného obohacení vzniklá plněním (dovolateli) bez právního důvodu v roce 2012. 27. V intencích závěrů obsažených v R 77/2019 pak platí (i v situaci, kdy pasivní pohledávka není pohledávkou ze smlouvy), že pro způsobilost těchto pohledávek k započtení je rozhodná (podle § 3028 odst. 3 věty první o. z.) právní úprava účinná do 31. 12. 2013 [tedy ustanovení § 580 a § 581 obč. zák., případně (v poměrech obchodních závazků) ustanovení § 358 a násl. obch. zák.]. Stranou dalších úvah Nejvyššího soudu tedy zůstává úprava obsažená v ustanovení § 1987 o. z., která má (jak Nejvyšší soud vyložil ve výše zmíněném rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 684/2020 ) i svůj „procesní rozměr“. 28. Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných (mezi něž patří i řízení v této věci), předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití tzv. neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. nové, je pak rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo; okolnost, že účastník po poučení podle § 119a o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná [srov. shodně již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008 , uveřejněný pod číslem 27/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 27/2010“), z jehož závěrů Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází]. Dalším omezením pro nové skutečnosti v odvolacím řízení (a to i tam, kde se odvolací řízení řídí principy úplné apelace) je, že k takovým skutečnostem (stejně jako k novým důkazům) lze přihlédnout, jen když byly v odvolacím řízení uplatněny některým z účastníků řízení (§ 212a odst. 3 o. s. ř.) [srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 , uveřejněný pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 19/2006“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sen. zn. 29 NSČR 136/2015 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročníku 2019, pod číslem 11]. 29. Systém neúplné apelace, omezující uplatňování nových skutečností v odvolacím řízení, tak jak byl vtělen do občanského soudního řádu jeho novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je přitom bezprostředně provázán i s institutem obnovy řízení (s žalobou na obnovu řízení) upraveným v ustanovení § 228 a násl. o. s. ř. Srov. k tomu již důvodovou zprávu k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 30/2000 Sb., který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 3. volebním období 1998 – 2002 jako tisk č. 257. Ve zvláštní části důvodové zprávy [K bodu 300 (§ 228)], se na dané téma uvádí, že: „Zavedení systému neúplné apelace do odvolacího řízení způsobuje změnu v dosavadní úpravě podmínek obnovy řízení. Důvody obnovy řízení uvedené pod písmeny a/ a b/ se přizpůsobují tomu, jak v ustanoveních § 205a a 211a byla stanovena přípustnost skutkových a důkazních novot v odvolacím řízení. Ve vymezení přípustnosti obnovy řízení se zachovává dosavadní úprava v tom, že návrh lze podat jen proti pravomocnému rozhodnutí. Tato zásada se uplatní i u věcí, které se v odvolacím řízení projednají v systému neúplné apelace; i když nové skutečnosti nebo důkazy nebude možné uplatnit v odvolacím řízení (srov. § 205a a § 211a), není opodstatněné, aby byl narušován systém obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku.“ 30. V literatuře [srov. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář II.“), str. 1804-1805] se na téma nových skutečností uplatněných žalobou na obnovu řízení uvádí, že: „Skutečnosti a důkazy jsou nové tehdy, jestliže je účastník řízení – přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly – nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) použít. Původním řízením se rozumí vždy řízení před soudem prvního stupně. Bylo-li proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno odvolání, rozumí se ¸původním řízenímʼ také řízení před odvolacím soudem, avšak jen za předpokladu, že šlo o takové skutečnosti nebo důkazy, jejichž uplatnění v odvolání nebo v odvolacím řízení umožňují § 205a a 211a (srov. komentář k § 205a); v případě, že nebylo podáno odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze účastníku vytýkat, že nepodal odvolání, i když šlo o takové skutečnosti nebo důkazy, které jsou ve smyslu § 205a odvolacími důvody. Ve vymezení důvodů obnovy řízení se tímto způsobem promítá zásada neúplné apelace v odvolacím řízení. Ve věcech, v nichž v odvolacím řízení neplatí omezení odvolacích důvodů a v nichž se tedy uplatňuje zásada úplné apelace (…), jde o nové skutečnosti a důkazy tehdy, jestliže je účastník řízení nemohl použít bez své viny do vyhlášení nebo vydání napadeného rozhodnutí, popřípadě v době do uplynutí lhůty k odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé soudu prvního stupně.“ 31. V návaznosti na výše popsaný způsob uplatňování nových skutečností v odvolacím řízení se již ustálila praxe Nejvyššího soudu při zkoumání účinku námitky promlčení práva vznesené účastníkem řízení až v průběhu odvolacího řízení, které se řídí principy neúplné apelace. Nejvyšší soud k tomu na jedné straně dovodil, že námitku promlčení práva lze vznést kdykoli, a to až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu (když samotná námitka promlčení nemá charakter skutkového tvrzení, a nejde tak o novou skutečnost ve smyslu § 205a o. s. ř.), na druhé straně však dodal, že k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002 , uveřejněný pod číslem 45/2004 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 , uveřejněný pod číslem 101/2008 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud k tomu posléze vysvětlil, že nevylučuje-li skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky promlčení možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, např. že došlo k uznání závazku, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení nebo k principům neúplné apelace (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2012, pod číslem 32). 32. V obdobném duchu (jako u promlčení) se zprvu nesla i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při zkoumání účinku námitky započtení vznesené účastníkem řízení až v průběhu odvolacího řízení, které se řídí principy neúplné apelace. V důvodech rozsudku ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003 , uveřejněného pod číslem 33/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 33/2006“), Nejvyšší soud uzavřel [výslovně se dovolávaje závěrů díla Bureš, J. – Drápal, L. – Krčmář, Z. – Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003 (dále jen „Komentář 2003“), str. 973-974], že vzhledem k dikci § 216 o. s. ř. nemůže žalovaný účinně uplatnit k započtení svou pohledávku proti pohledávce žalobce (až) v odvolacím řízení (lhostejno, zda v režimu úplné apelace), když výsledky přezkumného řízení by tím (z logiky věci) ztratily opodstatnění a odvolací soud by o této obraně žalovaného rozhodoval ve skutečnosti v jediné instanci. 33. Na R 33/2006 Nejvyšší soud odkázal (při posuzování přípustnosti započtení v odvolacím řízení) např. v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1406/2013 , nebo v rozsudku ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 458/2013 , vykládaje jeho závěry v tom duchu, že námitku započtení sice lze uplatnit i v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace, při posouzení její důvodnosti však nelze přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům. K týmž závěrům dospěl Nejvyšší soud (bez odkazu na R 33/2006) v důvodech rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 . 34. V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 , jenž se (stejně jako rozsudek sp. zn. 26 Cdo 458/2013 ) výslovně dovolává závěrů formulovaných v Komentáři II., str. 1738-1739, se dále uvádí, že zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně, a též samotný kompenzační projev, jsou novými skutečnostmi ve smyslu (tehdejšího) ustanovení § 205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neboť jde o skutečnosti, které v době rozhodnutí soudu prvního stupně neexistovaly a nemohly být tedy uplatněny. Jsou tudíž způsobilým odvolacím důvodem podle posledně citovaného ustanovení. Tento závěr dále přebírá např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 371/2014 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2850/2015 . 35. Z takto vytýčeného judikatorního rámce následně vybočil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016 , jenž dovodil, že učinil-li žalovaný právní úkon směřující k započtení až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, nebrání koncentrace řízení tomu, aby soud přihlédl k existenci započtené vzájemné pohledávky, která měla vzniknout a stát se splatnou před koncentrací řízení, a k označeným důkazům, i když nebyla existence této pohledávky tvrzena a důkazy k ní nebyly navrženy již před koncentrací. Rozhodnutí má za neudržitelné takové pojetí „v němž by soud mohl přihlédnout jak ke kompenzačnímu úkonu, tak též k jeho právním účinkům, tj. k zániku žalobou uplatněné pohledávky, ale při posouzení důvodnosti námitky započtení, tj. při řešení otázky, zda žalobou uplatněná pohledávka započtením zanikla (…), by nesměl přihlédnout k tvrzením o existenci vzájemné pohledávky použité k započtení, vznikla-li (měla-li vzniknout) před koncentrací řízení a nebyla-li již před koncentrací tvrzena a k její existenci navrženy důkazy“, dovozuje dále, že účelem koncentrace řízení není omezovat účastníka řízení v tom, aby činil právní úkony pouze do doby koncentrace řízení, „nýbrž pouze v tom, aby do doby, než nastanou účinky koncentrace, soudu oznámil (tvrdil), že určitý právní úkon učinil“. Jakkoli předmětné rozhodnutí řešilo účinky námitky započtení vznesené účastníkem řízení již v průběhu řízení před soudem prvního stupně (poté, co ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. nastaly účinky koncentrace řízení), závěry k nimž dospívá, se opírají též o rozbor judikatury k přípustnosti námitky započtení v odvolacím řízení (a o argumentaci zdůrazňující odlišnosti pro námitku promlčení). K závěrům tohoto rozsudku se Nejvyšší soud znovu přihlásil v rozsudku ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018 . 36. Výše řečené demonstruje rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu. Ten je patrný jak z posunu závěrů R 33/2006 (jež možnost účastníka řízení účinně uplatnit pohledávku k započtení až v odvolacím řízení vylučovalo i v režimu úplné apelace) k závěrům formulovaným v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 , tak z následného vyloučení (rozsudkem sp. zn. 32 Cdo 4182/2016 ) účinků koncentrace řízení [lhostejno zda těch, jež nastaly v řízení před soudem prvního stupně (§ 118b odst. 1 o. s. ř.), nebo těch, jež pro odvolací řízení plynou z úpravy obsažené v § 205a o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 119a odst. 1 o. s. ř.)] pro posouzení důvodnosti námitky započtení vznesené (až) v odvolacím řízení podléhajícím režimu neúplné apelace pro aktivní pohledávku způsobilou k započtení již před účinky koncentrace. Daná problematika tedy vyžaduje sjednocení prostřednictvím rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. 37. Velký senát pak při formulaci vlastních závěrů na dané téma pokládá za nezbytné úvodem pojmenovat, co se rozumí „novou skutečností ve smyslu ustanovení § 205a písm. f/ o. s. ř.“ ve vazbě na započtení pohledávky, k němuž došlo (mělo dojít) až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace. 38. Výrazy jako „kompenzační úkon“, „kompenzační projev“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 ), nebo „kompenzační projev vůle“, případně „námitka započtení ve smyslu § 98 o. s. ř.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1762/2020 ), vždy vystihují hmotněprávní projev vůle (jednostranný či dvoustranný) směřující k započtení pohledávky. Svou hmotněprávní povahu neztrácí takový projev vůle ani tehdy, uplatnil-li jej žalovaný (jako jednostranný projev vůle) podle § 98 o. s. ř. na svou obranu až v průběhu soudního sporu, v němž po něm žalobce vymáhá zaplacení své pohledávky; jako uplatněný „procesním podáním“ (podáním adresovaným soudu) v průběhu sporného řízení je takový projev vůle (též) „procesním úkonem“ žalovaného, jehož hmotněprávní účinky se vůči žalobci prosadí (mohou prosadit) od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl; srov. § 41 odst. 3 o. s. ř. a v literatuře např. Štajgr., F.: Kompensace v občanském soudním řízení, in: Sborník studií z občanského práva. 1. vydání. Praha. Orbis, 1953 (dále jen „Štajgr“), str. 80, Knapp, V.: Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955 (dále jen „Knapp“), str. 233, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář I.“), str. 639. V posledně označeném díle se k tomu uvádí, že: „(…) účelem § 98 je stanovit, za jakých podmínek se považuje (ze zákona) hmotněprávní úkon žalovaného (jeho námitka započtení) za vzájemnou žalobu, a kdy jde jen o obranu proti žalobě“. 39. Tím samozřejmě není vyloučeno, že žalovaný „procesním podáním“ (procesním úkonem) v průběhu řízení o žalobě, kterou po něm žalobce vymáhá zaplacení své pohledávky, namítne, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením, neboť projev vůle, jímž proti této pohledávce účinně započetl svou pohledávku (hmotněprávní kompenzační projev): a/ učinil již před zahájením řízení o žalobě, b/ učinil sice po zahájení řízení o žalobě, avšak mimo soud (jen vůči žalobci). Srov. opět Štajgr, str. 79, nebo Knapp, str. 233. 40. V poměrech odvolacího řízení v této věci není žádných pochyb o tom, že žalovaný coby odvolatel v článku V. odvolání datovaného 5. 4. 2016 (č. l. 211-212) uplatnil na svou obranu proti vymáhané pohledávce také tvrzení, že „z opatrnosti“ provedl dne 16. 3. 2016 zápočet pohledávek, čímž nejpozději k tomuto datu došlo k zániku vymáhané pohledávky; k vlastnímu projevu vůle žalovaného směřujícímu k započtení srov. zjištění v odstavci 19. pod bodem [7] výše. V intencích výše podaného výkladu tedy žalovaný odvoláním (procesním úkonem) jež samo neobsahovalo hmotněprávní projev vůle žalovaného směřující k započtení pohledávky, uplatnil (v intencích § 212a odst. 3 o. s. ř.) jako „novou“ skutečnost (novou v tom smyslu, že ji neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně a že v řízení před soudem prvního stupně nevyšla najevo ani jinak; srov. R 27/2010 ), že mimo rámec soudního sporu učinil (vůči žalobci) hmotněprávní úkon směřující k započtení vymáhané pohledávky (že učinil kompenzační projev). Vzhledem k tomu, že žalovaný (coby odvolatel) učinil hmotněprávní úkon směřující k započtení vymáhané pohledávky až v průběhu odvolacího řízení [odvolací řízení bylo zahájeno 29. 1. 2016, kdy soudu prvního stupně došlo blanketní odvolání žalovaného z téhož dne (č. l. 202-203)], je tento kompenzační projev z 16. 3. 2016 skutečností, která sama o sobě mohla být uplatněna jako odvolací důvod v souladu s ustanovením § 205 písm. f/ o. s. ř. 41. Otázku, zda tomu, aby žalovaný jako obranu proti žalobcem vymáhané pohledávce uplatnil až v odvolacím řízení svou pohledávku k započtení, brání, že odvolací soud by o této obraně žalovaného rozhodoval ve skutečnosti v jediné instanci [vyřešenou v Komentáři 2003 (str. 973-974) i v R 33/2006 ve prospěch obecného (na principech neúplné apelace nezávislého) závěru, že takové započtení nemá žádné účinky], si v minulosti opakovaně kladla jak soudní praxe, tak literatura. Pro ta odvolací řízení, jež podléhají režimu úplné apelace, se v literatuře rozhodující měrou prosazoval (a dnes prakticky bezvýjimečně prosazuje) závěr, že argument rozhodování (o pohledávce uplatněné k započtení) „v jediné instanci“ takovému započtení nepřekáží. Srov. opět Štajgr, str. 99-105, Hrdlička, J.: Kompenzace v procesu, in: Acta Universitatis Carolinae-Iuridica. 1974, č. 4, str. 213, Halouzka, V.: Některé otázky započtení, in: Bulletin advokacie. 1974, červenec-září, str. 34, Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Orbis Praha 1971, II. díl, str. 75, Handl, V. – Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha 1985, I. díl, str. 449, a II. díl, str. 60. Tyto závěry odpovídají tomu, jak se ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyslovuje k „zásadě dvouinstančnosti“. Srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 , uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč., v němž se na dané téma (při současném poukazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03 , uveřejněný pod číslem 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) uvádí, že: „(…) zásada dvouinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně platnou (…), se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v § 219a o. s. ř. To pak připouští zrušení rozsudku nebo usnesení ve věci samé ze ¸skutkových důvodůʼ jen tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno.“ 42. Velký senát na tomto základě ve shodě s převažujícím míněním literatury i soudní praxe uzavírá, že ani v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace (podléhá omezením uvedeným v § 205a a § 211a o. s. ř.), nebrání žalovanému v tom, aby jako obranu proti žalobcem vymáhané pohledávce uplatnil až v odvolacím řízení svou pohledávku k započtení, skutečnost, že odvolací soud bude o této obraně žalovaného rozhodovat ve skutečnosti v jediné instanci. Odtud plyne, že závěr formulovaný v R 33/2006 má velký senát za nadále nepoužitelný. 43. Zbývá vypořádat se s otázkou, zda v situaci, kdy žalovaný učinil jednostranný projev vůle směřující k započtení jeho pohledávky proti žalobcem vymáhané pohledávce až v průběhu odvolacího řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, plyne ze závěru, že tento kompenzační projev je „novou skutečností“, která sama o sobě mohla být uplatněna jako odvolací důvod v souladu s ustanovením § 205 písm. f/ o. s. ř. (srov. odstavec 40. výše), i možnost odvolacího soudu přihlédnout v odvolacím řízení i k těm skutečnostem, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti aktivní pohledávky (pohledávky žalovaného užité k započtení), a jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce (jako v této věci; srov. odstavec 26.) před podáním žaloby. 44. Již v článku Drápal, L.: Odvolání po novele občanského soudního řádu, in: Právní rozhledy, číslo 9, ročník 2001, mimořádná příloha, str. 13, se na dané téma uvádí: „Protože odvolací řízení je v těchto věcech založeno na systému neúplné apelace a protože podání vzájemné žaloby a vznesení námitky započtení je pojmově spjato s uplatněním nových skutečností a důkazů, není možné ustanovení § 97 a 98 o. s. ř. použít v odvolacím řízení. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný nemůže za odvolacího řízení uplatnit svá práva vůči žalobci vzájemnou žalobou nebo svou pohledávku proti pohledávce žalobce k započtení. Kdyby přesto takový návrh učinil, nemůže mít sledované právní účinky. Odvolací soud k takovému návrhu nesmí přihlížet a ani o něm nemusí žádným způsobem rozhodovat; v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání však musí vysvětlit, proč uvedeným způsobem postupoval.“ 45. V Komentáři II. (str. 1738-1739) se na dané téma dodává (vysvětluje), že: „Námitku započtení může žalovaný vznést též za odvolacího řízení, neboť jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení před soudem. Vyloučení užití § 98 v odvolacím řízení znamená, že námitku započtení může odvolací soud považovat jen za obranu proti žalobě (s tím, že při posouzení její důvodnosti samozřejmě nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům), a nikoliv za vzájemnou žalobu, i kdyby v námitce žalovaný navrhoval, aby mu bylo přisouzeno více, než co požadoval žalobce. Ke vzájemné žalobě uplatněné v rámci námitky započtení vznesené za odvolacího řízení proto odvolací soud rovněž nebude přihlížet.“ 46. Ve shodě s citovanou literaturou a judikaturou, jež se hlásí k závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 , pak velký senát uzavírá, že v těch ustanoveních občanského soudního řádu, jež upravují režim neúplné apelace, nenalézá oporu pro závěr, jenž by odvolacímu soudu umožňoval přihlédnout v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, ke skutečnostem týkajícím se pohledávky žalovaného užité k započtení až v průběhu odvolacího řízení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, ba dokonce před podáním žaloby o zaplacení pohledávky, proti které je započítáváno, jen proto, že skutečnost, jež měla přivodit zánik pohledávek (kompenzační projev žalovaného) nastala (vznikla) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4182/2016 , vedle toho, že nesprávně vykládá účel koncentrace řízení (srov. shrnutí závěrů rozsudku v odstavci 35. výše na straně jedné a charakteristiku principů neúplné apelace rozebranou v odstavcích 28. až 30. na straně druhé), klade akcent na hmotněprávní účinky úkonu směřujícího k započtení pohledávky [dovozuje, že se tím nastoluje stav, za kterého by odvolací soud nesměl přihlédnout k (již nastalému) zániku pohledávek tímto započtením vyvolaných]. Předmětný rozsudek tak (bez opory v textu norem procesního práva) prolamuje občanským soudním řádem nastavený princip neúplné apelace v obavě z následku, jenž ovšem (jak dále rozvedeno) nenastává. 47. K posouzení významu toho, že ač žalovaný (až v průběhu odvolacího řízení, jež se řídí principy neúplné apelace) uplatnil jako obranu proti žalobcem vymáhané pohledávce svou pohledávku k započtení, odvolací soud k této skutečnosti nepřihlédl, jelikož byla spojena (vyjma vlastního jednostranného hmotněprávního úkonu žalovaného směřujícího k započtení pohledávky) s nepřípustně uplatněnými novými skutečnostmi o pohledávce užité k započtení, je nezbytné si uvědomit, že rozdíl mezi tím, co v hmotném právu mělo nastat (žalobou uplatněná pohledávka měla zaniknout započtením), a tím, co podle procesních norem nastalo (žalovaný byl pravomocným soudním rozhodnutím zavázán k zaplacení žalobou uplatněné pohledávky), může vzejít i z prosté nečinnosti (nedbalosti či neopatrnosti) žalovaného v průběhu odvolacího řízení. Nebude totiž žádných pochyb o tom, že učiní-li žalovaný (vůči žalobci) hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce až v průběhu odvolacího řízení, avšak tuto skutečnost v odvolacím řízení neuplatní žádný z účastníků řízení (§ 212a odst. 3 o. s. ř.), pak i tam, kde se odvolací řízení řídí principy úplné apelace, rozhodne odvolací soud o žalobě, aniž úkon směřující k započtení zohlední (i kdyby se o něm sám dozvěděl jinak než od účastníků řízení) [srov. opět R 19/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 136/2015 ]. Týž „konflikt“ by nastal, kdyby žalovaný učinil (vůči žalobci) jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by tuto skutečnost (z vlastní viny) kdy uplatnil u soudu prvního stupně. Právě následek, který s sebou toto opomenutí nese (že vymáhaná pohledávka bude žalobci v souladu s normami procesního práva pravomocně přiznána odvolacím soudem), je tou právní skutečností, od které se mají odvíjet následné úvahy o dalším osudu pohledávky použité k započtení (aktivní pohledávky). 48. Jednostranný hmotněprávní úkon žalovaného směřující k započtení pohledávky má mít za následek (při obvyklém chodu věci) jak zánik aktivní pohledávky (pohledávky užité k započtení), tak zánik pasivní pohledávky (pohledávky, proti které je započítáváno), v rozsahu, v němž se tyto pohledávky kryjí. Úsudek, že pasivní pohledávka (pohledávka, proti které je započítáváno) nezanikla [soud (odvolací soud) zavázal žalovaného k její úhradě, neboť mu normy procesního práva nedovolovaly k započtení přihlédnout], nutně vede k závěru, že v důsledku kompenzačního projevu nezanikla ani aktivní pohledávka (pohledávka užitá žalovaným k započtení). Ani tato konstrukce není v literatuře nebo v judikatuře nikterak neznámá. Vedle ustanovení práva hmotného (v poměrech právní úpravy rozhodné pro danou věc srov. např. § 581 obč. zák., § 359 obch. zák., nebo § 362 obch. zák.) totiž nezřídka vyslovují (a v minulosti též vyslovovaly) „nepřípustnost započtení“ pro některé případy i normy procesního práva, bez zřetele k tomu, že jinak šlo o pohledávky, jejichž vzájemnému započtení v rovině hmotného práva nic nebránilo. 49. K situacím, kdy procesní předpisy nedovolují započtení (prohlašují je za nepřípustné), se v obdobném duchu vyjádřil např. Knapp, str. 229, ve vazbě na „nepřípustnost započtení“ deklarovanou ustanovením § 579 písm. g/ zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanského soudního řádu). Započtení zakazuje (nepřipouští) poddlužníku povinného po nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky (povinného) z účtu u peněžního ústavu ustanovení § 304 odst. 1 o. s. ř. a po nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky (povinného) ustanovení § 313 odst. o. s. ř. Povahu normy procesního práva nepřipouštějící započtení (na majetek konkursní podstaty) mělo též ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 [k výkladu tohoto ustanovení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001 , uveřejněné pod číslem 23/2002 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 254/2009 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2011, pod číslem 120, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3017/2010 , uveřejněný ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročníku 2012, pod číslem 9]. Normou procesního práva deklarující pro určité situace nepřípustnost započtení v průběhu insolvenčního řízení, je též ustanovení § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona (jehož dodržení se žalovaný v této věci dovolával), jakož i ustanovení § 122 odst. 3, § 238 a § 324 odst. 3 insolvenčního zákona. Přitom situace, kdy „nepřípustnost započtení“ výslovně ohlašuje příslušné procesní ustanovení zákona, se svými důsledky neliší od situace, kdy normy procesního práva nedovolují soudu zohlednit jednostranný hmotněprávní úkon žalovaného směřující k započtení pohledávky; neumožňují soudu k takovému úkonu přihlédnout proto, že posouzení jeho důvodnosti by nutně bylo spjato s nepřípustným uplatněním nových skutečností a důkazů, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti aktivní pohledávky (pohledávky žalovaného užité k započtení). Přitom nejde ani o následek, který by žalovaný neměl či nemohl předvídat. Činí-li žalovaný vůči žalobci jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti pohledávce, jejíž uhrazení je po něm vymáháno žalobou ve sporném řízení, které se v době kompenzačního projevu nachází ve stadiu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace, pak je (i pro žalovaného má být) již v době kompenzačního úkonu zřejmé, že k zániku pasivní pohledávky (pohledávky, proti které je započítáváno) dojde, jen bude-li započtení v procesu vymáhání pasivní pohledávky vůbec uplatněno (§ 212a odst. 3 o. s. ř.) a nebude-li takové uplatnění spojeno s nepřípustným uplatněním nových skutečností a důkazů, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti aktivní pohledávky. 50. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu tudíž uzavírá (i z pohledu závěru přijatého v odstavci 42. znovu shrnuje), že: [1] Žalovaný je oprávněn uplatnit v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, jako odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 písm. f/ o. s. ř. skutečnost, že po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně učinil jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce; to platí bez zřetele k tomu, že odvolací soud bude o této obraně žalovaného rozhodovat ve skutečnosti v jediné instanci. Odvolací soud však k takovému kompenzačnímu projevu přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je (musí být) spojen s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky. [2] Jestliže odvolací soud nepřihlédne v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, k jednostrannému hmotněprávnímu úkonu, jímž žalovaný uplatnil vůči žalobci (mimo soud) svou pohledávku k započtení proti žalobou vymáhané pohledávce proto, že účastníci řízení tuto skutečnost v odvolacím řízení neuplatnili (§ 212a odst. 3 o. s. ř.), nebo proto, že posouzení důvodnosti započtení je spojeno s nepřípustným uplatněním dalších skutečností nebo důkazů (§ 205a, § 211a o. s. ř.), je tím současně deklarováno, že k zániku pohledávek takovým kompenzačním projevem nedošlo. 51. Závěry formulované v R 33/2006 i v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4182/2016 a sp. zn. 32 Cdo 2402/2018 má velký senát za nadále nepoužitelné. 52. Dovolání tak potud není důvodné. K vypořádání zůstává námitka nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Touto námitkou vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k těmto vadám řízení přitom Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Potud je napadené rozhodnutí nicméně souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které nepřihlédl ke kompenzačnímu projevu žalovaného. 53. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). 54. Pro úplnost (a již bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že rozsudek ze dne 14. 5. 2018, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 27. 10. 2017, určující, že nevykonatelná pohledávka dovolatele přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka ve výši 3 825 074 Kč (jde o pohledávku použitou dovolatelem k započtení v této věci) je po právu, zrušil k dovolání insolvenčního správce dlužníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, sen. zn. 29 ICdo 117/2018 , a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odlišné stanovisko JUDr. Kateřina Hornochová, JUDr. Zdeněk Des, JUDr., Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M., JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., LL.M. Rozhodnutí velkého senátu kolegia máme za nesprávné z těchto důvodů: 1. Závěr, podle kterého princip koncentrace řízení (neúplné apelace) brání odvolacímu soudu přihlédnout ke skutečnostem a důkazům týkajícím se pohledávky žalovaného užité k započtení až v průběhu odvolacího řízení, pokud nastaly před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv k samotnému kompenzačnímu projevu žalovaného učiněnému za odvolacího řízení přihlédnout může (bod 50, 1/), přehlíží, že účinky koncentrace řízení podle § 118b a § 119a ve spojení s § 205a o. s. ř. se týkají pouze takových skutečností, jež jsou „rozhodnými skutečnostmi o věci samé“. Jde tedy o skutečnosti, které k danému okamžiku mají pro věc objektivní význam vzhledem k obsahu hypotézy použitelné právní normy. V případě započtení však skutečnosti týkající se existence aktivní pohledávky nejsou do samotného okamžiku provedení kompenzačního úkonu (resp. do jeho účinnosti) pro věc samu nikterak „rozhodné“. Tyto skutečnosti se stávají „rozhodnými“ pro věc samu právě a jedině v důsledku učinění kompenzačního úkonu. Proto nebyl-li zde do okamžiku koncentrace řízení (do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně) takový kompenzační úkon, nebyly nijak „rozhodné“ ani skutečností týkající se použité pohledávky, a tudíž se na ně koncentrace řízení (režim neúplné apelace) podle § 118b a § 119a o. s. ř. nevztahuje. 2. Z rozhodnutí neplyne, proč by jeho závěry neměly být použitelné též na jiné způsoby zániku závazku. Lze tak přepokládat, že je bude nutno aplikovat rovněž v případech splnění dluhu žalovaným po koncentraci řízení, resp. v odvolacím řízení. I tam může docházet k tomu, že odvolací soud sice bude muset zohlednit jako nově nastalou skutečnost plnění poskytnuté žalovaným, k němuž dojde v průběhu odvolacího řízení, avšak ke skutečnostem, jejichž posouzení je nutné z hlediska závěru o zániku žalobcem uplatněné pohledávky (např. volba způsobu plnění dlužníkem), jež však nastaly ještě před koncentrací, nepřihlédne. Výsledkem by mělo být, že dlužník sice splní dluh, avšak v důsledku uplatnění pravidel koncentrace řízení (neúplné apelace) k zániku závazku (nepřihlédnutím soudu k takovému splnění) nedojde. 3. Předpoklad, na kterém rozhodnutí velkého senátu dále staví svou argumentaci, že procesní normy upravující koncentraci řízení (neúplnou apelaci) mohou vylučovat následky učiněných hmotněprávních jednání (bod 50, 2/), je taktéž nesprávný. Procesní normy upravující koncentraci (neúplnou apelaci) zde nejsou od toho, aby omezovaly autonomii vůle stran, nýbrž slouží tomu, aby mohla být poskytována účinná ochrana subjektivním právům, která vznikla právě na základě autonomie vůle účastníků. Zcela správně se proto v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016 , uvádí, že účelem koncentrace řízení není omezovat účastníka v tom, aby činil právní jednání pouze do doby koncentrace řízení, ale v tom, aby do nastoupení účinků koncentrace „soudu oznámil (tvrdil), že určitý právní úkon učinil“. Kritizované rozhodnutí v tomto směru přehlíží rozdíl mezi normami, které v určitých případech zakazují započtení (a které mohou být obsaženy i v procesních předpisech), a procesními normami, jejichž účelem je motivovat účastníky řízení k tomu, aby svá skutková tvrzení a důkazy o nich včas označili (srov. Handlar, J. K uplatnění námitky započtení v odvolacím řízení. Právní rozhledy č. 10/2021, s. 366). 4. Rozhodnutí velkého senátu tímto přístupem ve své podstatě nadřazuje procesní právo právu hmotnému (k obdobným většinově odmítaným koncepcím srov. Macur, J. Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Masarykova universita : Brno, 1993, s. 8-16), přičemž závěr o vyloučení zániku vzájemných pohledávek započtením pro rozpor s pravidly neúplné apelace váže (bod 50, 2/) dokonce na to, že „odvolací soud nepřihlédne“ k provedenému započtení“, čímž má být „současně deklarováno, že k zániku pohledávek takovým kompenzačním projevem nedošlo“. Už pouhý fakt „nepřihlédnutí“ odvolacího soudu k provedenému započtení má tedy vést podle rozhodnutí k tomu, že k zániku vzájemných pohledávek započtení nedojde. 5. Předestřená konstrukce je ovšem způsobilá vážně narušovat právní jistotu v právních vztazích mezi účastníky. Z praktického hlediska totiž nemusí být v následném řízení o takto „nezaniklé“ aktivní pohledávce vůbec zjistitelné, zda soud v řízení o pasivní pohledávce k započtení „přihlédl“ či nikoli. Tedy zda v případě vyhovění žalobě soud k započtení „přihlédl“, avšak nepovažoval ho z nějakého důvodu opodstatněné, anebo k němu „nepřihlédl“. A naopak v případě zamítnutí žaloby se tak může stát z vícera důvodů, přičemž soud v odůvodnění svého rozhodnutí ani nemusí uvést, zda tak učinil i z důvodu „přihlédnutí“ k započtení, neboť jediný důvod pro zamítnutí žaloby je dostačující. Přitom věřitel nemůže proti samotnému odůvodnění podat odvolání či jiný opravný prostředek za účelem, aby soud ve svém odůvodnění zřetelně vyjádřil pro něj zcela zásadní závěr s hmotněprávními důsledky, zda soud k započtení vlastně „přihlédl“ či „nepřihlédl“. V konečném důsledku by tak hmotněprávní osud aktivní pohledávky byl nepřípustně závislý nejen na procesních okolnostech řízení o jiné pohledávce, nýbrž dokonce na „náhodě“ týkající se rozsahu důvodů rozhodnutí a tedy „formulačních“ možností a schopností soudce v původním řízení. 6. Právní nejistota vyvolaná závěry přijatými velkým senátem se tak negativně promítne v jiném nalézacím řízení vedeném dlužníkem o aktivní pohledávce, případně v řízení exekučním, neboť právě v nich bude vrcholit spor o to, zda odvolací soud k provedenému započtení „přihlédl“ či „nepřihlédl“, a zda tedy aktivní pohledávka započtením provedeným v průběhu odvolacího řízení zanikla či nikoliv. Současně uvádíme, že souhlasíme i s důvody vyjádřenými v odlišnému stanovisku Pavla Horáka. Odlišné stanovisko JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. Ztotožňuji se s důvody vyjádřenými v odlišném stanovisku kolegů Kateřiny Hornochové, Zdeňka Dese, Bohumila Dvořáka a Pavla Tůmy. Svůj nesouhlas s uveřejněním rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek doplňuji ještě o následující argumentaci. V poměrech obecného zákoníku občanského poukazoval J. Sedláček na to, že „kompensace nastává, jakmile se dvě kompenzovatelné pohledávky střetnou. Není zapotřebí, aby jedna strana druhé oznámila kompensaci… oba závazky zanikají a to tím dnem, kdy se oba závazky střetly.“ (srov. Sedláček, J. Obligační právo. 1. – 3. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 236). V poměrech pozdější úpravy soukromého práva (občanského zákoníku z roku 1950, 1964, ale i 2012) zákonodárce zvolil odlišný přístup (srov. v literatuře např. Knapp, V. Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: Nakl. Československé akademie věd, 1955, s. 222). Jsou-li tak splněny předpoklady započtení, nedochází k zániku (vzájemných) pohledávek bez dalšího, nýbrž strana musí „prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává“. Musí tedy učinit kompenzační projev (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2006). Podle současné úpravy v ustanovení § 1982 odst. 1 věta první o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. Zákonodárce tedy vyžaduje k zániku závazku započtením kromě dalších jiných předpokladů hmotněprávní právní jednání, kterým je prohlášení jedné ze stran vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává. Nestačí, že „se pohledávky střetnou“. Ale stejně tak nestačí, že „se započítává“. Nelze proto bez naplnění dalších zákonných předpokladů nahlížet izolovaně na kompenzační právní jednání jedné ze stran a na ostatní předpoklady započtení. Skutečnosti rozhodné pro posouzení započtení (které v sobě zahrnují i pravost, výši a splatnost protipohledávky) se stávají skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci teprve v okamžiku, kdy žalovaný provede započtení. Teprve v tomto okamžiku nastává právní skutečnost, která může působit zánik žalované pohledávky. Započtení je jeden ze způsobů zániku závazků. Stejně jako k zániku závazku vede splnění dluhu. Ke splnění dluhu se zpravidla vyžaduje, aby dlužník odevzdal plnění do dispoziční sféry věřitele s úmyslem splnit svůj dluh (srov. např. NS 20 Cdo 2298/2006 ). K zániku závazku jak započtením, tak splněním se tedy vyžaduje kromě dalších zákonných předpokladů i určité hmotněprávní jednání strany závazku (kompenzační úkon nebo odevzdání plnění). V procesních poměrech s ohledem na zákonnou úpravu koncentrace by režim v případě těchto způsobů zániku závazku vzhledem k požadovanému hmotněprávnímu jednání, dojde-li k němu v odvolacím řízení, měl být zřejmě obdobný. Podle mého názoru je proto třeba nahlížet z pohledu otázky rozhodných tvrzení a koncentrace řízení obdobně na instituty splnění a započtení. Rozhodnutí však vychází z řešení obdobného přístupu k započtení jako u uplatněné námitky promlčení. Což nepovažuji za správné. V úvahu tak přichází jedno ze dvou snad procesně předvídatelných řešení (za správné považuji to první): 1. Skutečnosti rozhodné pro posouzení započtení či splnění (které v sobě zahrnují i pravost, výši a splatnost protipohledávky či např. způsobilost věci ke splnění) se stávají skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci teprve v okamžiku, kdy žalovaný provede započtení či splní. Teprve v tomto okamžiku nastává právní skutečnost, která může působit zánik žalované pohledávky, a pro posouzení věci se stanou rozhodné skutečnosti, na kterých tento důvod zániku žalované pohledávky spočívá (před tímto okamžikem tyto skutečnosti pro posouzení věci naopak rozhodné nejsou, a proto se na ně nevztahují ani pravidla koncentrace řízení či neúplné apelace). Nebo 2. Po koncentraci řízení (po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně) nelze vznášet námitky započtení či námitky splnění, které mohl žalovaný uplatnit (a započtení či splnění provést) již před koncentrací řízení. A to výkladem právní úpravy koncentrace řízení (§ 118b o. s. ř.), resp. neúplné apelace (§ 119a a 205a o. s. ř.), anebo protože v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (§ 216 odst. 2 o. s. ř.). J. Handlar v této souvislosti poukazuje na to, že by nešlo o výjimečné řešení ani v mezinárodním srovnání (srov. Handlar, J. K uplatnění námitky započtení v odvolacím řízení. Právní rozhledy, 2021, č. 10, s. 364-367). Namítané rozhodnutí však volí podle mého názoru pro praxi poměrně komplikovaný přístup, jímž nedůvodně dělí jednotlivé hmotněprávní předpoklady pro započtení a jeho realizaci (které ale musí být naplněny všechny, aby k započtení vůbec došlo) a dovozuje, že „odvolací soud k takovému kompenzačnímu projevu přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je (musí být) spojen s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky“. Pro případ zařazení rozhodnutí do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek žádám podle čl. 44 odst. 3 ve spojení s čl. 37 odst. 5 Jednacího řádu Nejvyššího soudu o připojení tohoto odlišného stanoviska (právního názoru).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14892/	06.01.2021	7 Td 61/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud v trestní věci obviněného P. H., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 11/2020, o příslušnosti soudu, rozhodl, že podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem a podle § 25 tr. ř. se věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem neodnímá. I. Dosavadní průběh řízení 1. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podal dne 16. 11. 2020 obžalobu na obviněného P. H. pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tohoto zločinu se měl obviněný dopustit celkem 34 dílčími útoky, popsanými konkrétně v obžalobě, přičemž jejich podstatou bylo, že se měl v období nejméně od 5. 4. 2016 do 25. 2. 2019 na různých místech České republiky s cílem se neoprávněně obohatit nepravdivě vydávat za zástupce různých společností poskytujících finanční služby, zástupce advokátní kanceláře nebo zástupce vymahatelské společnosti, kterými nikdy nebyl a poškozeným falešně slibovat zhodnocení finančních prostředků různými investicemi, případně vymožení v minulosti investovaných finančních prostředků, ačkoli věděl, že nic z toho nezajistí a vylákané peníze nepoužije na sjednaný účel, ale pro svoji potřebu. Takto měl od poškozených vylákat částku celkem 8 224 794 Kč, kterou mu poškození předali v části v hotovosti nebo finanční prostředky převáděli na jím určené bankovní účty, a pokusit se vylákat další částku 980 000 Kč. II. Předložení věci 2. Usnesením ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 49 T 11/2020, předložil Krajský soud v Ústí nad Labem podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti soudu, když mimo jiné poukázal na novelu trestního zákoníku, provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., a konstatoval, že celková výše škody způsobená obviněným nepřesahuje 10 000 000 Kč, a je tedy namístě přezkoumat i věcnou nepříslušnost Krajského soudu v Ústí nad Labem s ohledem na právní posouzení jednání obviněného jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, což zakládá, s ohledem na výši jimi způsobené škody, věcnou příslušnost okresního soudu. III. Důvodnost předložení věci 3. Pokud Krajský soud v Ústí nad Labem s odkazem na zákon č. 333/2020 Sb., který novelizoval vedle dalších i trestní zákoník, dal na zvážení přezkoumání také jeho věcné příslušnosti, neboť obviněným způsobená škoda nepřesahuje částku 10 000 000 Kč, což zakládá právní kvalifikaci celého deliktu jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že takový názor není možné akceptovat. Posouzení věcné příslušnosti k vedení řízení zahájených před 1. 10. 2020, tzn. přede dnem účinnosti zákona č. 333/2020 Sb. (o takový případ se v projednávané věci jedná), jednoznačně stanoví tato norma v přechodném ustanovení v čl. II, podle kterého v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se pro účely stanovení věcné příslušnosti použije § 138 odst. 1 trestního zákoníku ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Přestože tedy skutečně do 30. 9. 2020 byla stanovena hranice škody velkého rozsahu ve výši 5 000 000 Kč a od 1. 10. 2020 je ve výši 10 000 000 Kč (viz příslušná znění § 138 tr. zákoníku), což znamená (například) pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku určitý posun ve výčtu konkrétních jednání, které je možné pod toto ustanovení podřadit, na což dále s ohledem na trestní sazbu a na znění § 17 odst. 1 věta první tr. ř. navazuje i změna ve věcné příslušnosti soudů, které tyto případy budou projednávat, věcí, v nichž již bylo řízení (tzn. trestní řízení) zahájeno, se popsaná změna nedotkne. Krajský soud v Ústí nad Labem je tedy nejen místně (z důvodů v rozhodnutí podrobně rozvedených), ale i věcně příslušný k projednání věci obviněného. 4. Poté, co věcná a místní příslušnost Krajského soudu v Ústí nad Labem k projednání věci obviněného byla postavena najisto, se Nejvyšší soud zabýval i dalšími argumenty Krajského soudu v Ústí nad Labem obsaženými v usnesení, jímž mu byla věc předložena, a dospěl k závěru, že ve věci nejsou dány ani důvody pro její odnětí příslušnému Krajskému soudu v Ústí nad Labem postupem podle § 25 tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14868/	21.12.2020	32 Cdo 758/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 75 Co 127/2019, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 12 C 110/2018, a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se ve zde souzené věci domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 2 766 834,32 Kč (tj. 2 531 455,29 Kč jako jistinu a 235 379,03 Kč jako smluvní úroky) se smluvním úrokem z prodlení ve výši 741 033,31 Kč. 2. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 2. 2019, č. j. 12 C 110/2018-134, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II). 3. Soud prvního stupně zjistil, že 1) První žalovaný byl jednatelem společnosti P. G., (dále jen „P. G.“) od 19. 5. 2006 do 18. 5. 2017, nyní je jednatelem této společnosti žalobce. Společníkem společnosti je společnost L. C., nyní zapsaná pod firmou L. C., s. r. o. (dále jen „L. C.“), která od 1. 6. 2006 vlastní podíl o velikosti 70 % ve zmíněné společnosti a jejím jednatelem byl od 19. 5. 2006 do 5. 5. 2017 první žalovaný, od 12. 1. 2015 je jím žalobce. Jediným společníkem společnosti L. C. byla od 28. 7. 2004 do 5. 12. 2014 společnost L. F. S. L. R. (dále jen „L. F.“). Od 5. 12. 2014 do 18. 2. 2015 byl jediným společníkem společnosti L. C. první žalovaný, od 18. 2. 2015 je jediným společníkem této společnosti L. (dále jen „L.“). Jednatelem společnosti L. je od 8. 9. 2009 žalobce, do 9. 2. 2017 byl jednatelem rovněž první žalovaný. 2) Dne 11. 4. 2012 byla mezi společností P. G. jako dlužníkem a Komerční bankou a. s. (dále jen „Komerční banka“) jako věřitelem uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, a to do výše limitu 6 000 000 Kč. Úvěr byl zajištěn ručením italské společnosti L. F., a to až do výše všech pohledávek věřitele včetně příslušenství. Společnost L. F. totiž dne 14. 2. 2012 učinila prohlášení letter of comfort vůči Komerční bance, v němž uvedla, že ovládá společnost P. G., neboť má 100 % hlasů plynoucích z účasti ve společnosti L. C., která disponuje 70 % hlasů plynoucích z účasti ve společnosti P. G. Společnost L. F. dále prohlásila, že v dostatečném předstihu a písemně Komerční bance oznámí záměr ukončit nebo přerušit ovládání společnosti P. G. V takovém případě se pak zavázala přijmout opatření, která zajistí řádné uspokojení pohledávek z úvěrové smlouvy. Dále společnost L. F. uvedla, že prohlášení bude zajišťovat veškeré pohledávky Komerční banky za společností P. G. 3) Oba žalovaní a společnost L. jako ručitelé učinili dne 19. 11. 2014 ručitelské prohlášení vůči společnosti L. F., v jehož čl. II odst. 1 se zavázali, že pokud společnost P. G. nesplní svůj dluh vůči Komerční bance plynoucí z úvěru a Komerční banka bude po společnosti L. F. v souvislosti s úvěrem nebo prohlášením letter of comfort požadovat jakékoliv plnění a společnost L. F. bude povinna toto plnění Komerční bance poskytnout, uhradí ručitelé společně a nerozdílně Komerční bance částku ve výši, kterou Komerční banka po společnosti L. F. bude požadovat. 4) Komerční banka dopisem ze dne 30. 1. 2014 vypověděla úvěrovou smlouvu a společnost P. G. informovala, že úvěr je splatný ke dni 3. 4. 2014. Dne 19. 11. 2014 byla uzavřena dohoda o započtení pohledávek, na základě které „se společnost P. G. zavázala, že do 31. 8. 2015 uhradí nebo zajistí úhradu prostřednictvím třetí osoby veškeré dluhy plynoucí ze smlouvy o revolvingovém úvěru nebo poskytne potvrzení banky, že společnost L. F. nadále neručí za tento úvěr a ani není jakkoliv zavázána z prohlášení letter of comfort“. Komerční banka vyzvala dne 10. 2. 2016 společnost L. k úhradě dluhu za společnost P. G. z důvodu ručitelství. 5) Komerční banka postoupila žalobci za úplatu pohledávku za P. G. plynoucí ze smlouvy o revolvingovém úvěru a sestávající z jistiny ve výši 2 519 055,29 Kč, úroku ve výši 152 218,97 Kč, smluvní pokuty z částek po splatnosti, resp. úroku z prodlení ve výši 741 033,31 Kč, a poplatků ve výši 12 400 Kč, celkem tedy ve výši 3 424 707,57 Kč. Tato pohledávka byla dle smlouvy zajištěna mj. ručením původně letter of comfort společnosti L. F., nyní ručitelským prohlášením ze dne 19. 11. 2014 ručitelů L. a obou žalovaných. Žalobce (postupník) se zavázal zaplatit Komerční bance částku ve výši 3 440 385,40 Kč nejpozději do 31. 3. 2016. Žalobce provedl dva bankovní převody ve prospěch postupitele, a to dne 4. 4. 2016 ve výši 2 440 000 Kč a dne 5. 4. 2016 ve výši 1 000 385,04 Kč. Dne 8. 4. 2016 byla společnost P. G. obeznámena Komerční bankou, že došlo k postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy na žalobce. 6) Dne 6. 4. 2016 žalobce jako věřitel poskytl na základě smlouvy o zápůjčce společnosti P. G. jako dlužníkovi částku ve výši 3 440 385 Kč, která byla již zaplacena na účet Komerční banky jako úplata za postoupení pohledávky podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 4. 2016. Za společnost P. G. jednal také první žalovaný. Žalovaní byli žalobcem informováni o tom, že nabyl pohledávky z úvěrové smlouvy a současně také vyzváni k úhradě dluhu na základě ručitelského prohlášení ze dne 19. 11. 2014. 4. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce postrádá aktivní věcnou legitimaci, neboť neprokázal, že mu byla předmětná pohledávka postoupena. Argumentoval, že smlouva o postoupení není datovaná, pouze z oznámení Komerční banky lze usuzovat, že smlouva byla uzavřena dne 6. 4. 2016. Smlouva o zápůjčce mezi žalobcem a P. G. byla uzavřena téhož dne, přičemž peněžní prostředky byly na účet Komerční banky odeslány již dne 5. 4. 2016 a 4. 4. 2016. Soud prvního stupně dovodil, že tyto peněžité prostředky byly z účtu žalobce poskytnuty na základě uvedené smlouvy o zápůjčce, čímž došlo k zániku původního závazku ze smlouvy o úvěru splněním. Vedle toho soud prvního stupně uzavřel, že ručitelské prohlášení žalovaných a společnosti L. nezaložilo ručitelský závazek vůči Komerční bance za pohledávky ze smlouvy o úvěru, nýbrž toliko vůči společnosti L. F. Uzavřel dále s odkazem na § 303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), že ručitelské prohlášení označované jako letter of comfort rovněž nezakládá povinnost žalovaných uhradit dluh za dlužníka P. G., „když toto ručitelské prohlášení bylo učiněno společností L. F., nikoliv přímo žalovanými, prohlášení totiž neobsahuje jednoznačné prohlášení společnosti L. F., že splní závazek dlužníka, nesplní-li jej dlužník sám“. Žalobce tedy rovněž neprokázal, že žalovaní jsou ručiteli za závazek společnosti P. G., vzniklý ze smlouvy o úvěru. 5. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně jednak ve výroku I „potvrdil ve správném znění“ tak, že jej přeformuloval v souladu s žalobním petitem [první výrok pod písm. a)], jednak jej potvrdil ve výroku II o nákladech řízení [první výrok pod písm. b)], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování, převzal jako správné veškeré skutkové závěry soudu prvního stupně. Nad jejich rámec dodal, že dopisem ze dne 25. 10. 2019 žalobce sdělil společnosti P. G., že nebude-li smlouva o půjčce posouzena jako novace smluv s Komerční bankou, ale jako smlouva o zápůjčce, tak od této smlouvy odstupuje, neboť mu společnost P. G. neuhradila v termínu splatnosti jistinu ve výši 3 440 385 Kč s příslušenstvím, čímž smlouvu o půjčce podstatným způsobem porušila. 7. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud usoudil, že v řízení se vyskytoval cizí prvek daný státní příslušností žalobce. Z toho důvodu nejprve konstatoval, že příslušnost okresního soudu k danému řízení je dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis) sice dána, nicméně jinak tomu je u práva, dle něhož se právní poměry dané věci řídí. Dle čl. 14 odst. 2 a 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) se řídí českým právem vztah mezi žalobcem jako postupníkem a dlužníkem a dále i ručiteli, když ručení je forma zajištění takové pohledávky. Jiný závěr však platí podle odvolacího soudu pro smlouvu o půjčce, která byla mezi žalobcem a českou společností P. G. uzavřena v B. a má se řídit dle čl. 4 odst. 1 písm. b) Nařízení Řím I slovenským právním řádem. 8. Odvolací soud s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „nový občanský zákoník“ či jen „o. z.“), a na skutečnost, že smlouva o úvěru byla uzavřena před 1. 1. 2014, věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“ nebo „starý občanský zákoník“), a obchodního zákoníku, s výjimkou smlouvy o půjčce, jež se řídí slovenským právem. 9. Odvolací soud převzal jako správné právní závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaní neručí žalobci za závazky ze smlouvy o úvěru. Jako nesprávný však vyhodnotil závěr, že dluh ze smlouvy o úvěru zanikl uzavřením smlouvy o půjčce. Dovodil totiž, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena platně, neboť dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník (dále jen „slovenský obč. zák.“), se k uzavření smlouvy o půjčce, jež je smlouvou reálnou, vyžaduje předání půjčovaných finančních prostředků, k čemuž nedošlo. Peněžní prostředky poskytnuté žalobcem na účet Komerční banky jako úplata za postoupení pohledávek nepředstavují prostředky, které byly předány dlužníkovi, tedy společnosti P. G. Navíc nebylo lze uvedenou smlouvou měnit bez dohody s Komerční bankou účel poskytnutí částky 3 440 385,04 Kč, která byla výslovně zaplacena jako úplata za postoupení pohledávek. 10. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že prohlášení letter of comfort obsahuje ručitelské prohlášení společnosti L. F. vůči Komerční bance, neboť výkladem jeho textu dovodil, že uvedená společnost v něm neprohlásila, že dluh společnosti P. G. z předmětné úvěrové smlouvy za tohoto dlužníka sama splní, pokud dlužník nebude plnit sám. Na to navázal úvahou, že jestli společnost L. F. nebyla v postavení ručitele vůči Komerční bance, tím spíše nemůže ručitelský závazek žalovaných vyplývat ani z ručitelského prohlášení ze dne 19. 11. 2014. Ve vztahu k obsahu tohoto ručitelského prohlášení odvolací soud dodal, že je činěno a má zakládat v rozporu s ustanovením § 303 obch. zák. závazek vůči společnosti L. F., která by měla být současně jak oprávněným subjektem z tohoto prohlášení, tak i povinným subjektem, za který měli ručitelé plnit, a to Komerční bance, ale jen za podmínky, že společnosti L. F. v souvislosti s úvěrem nebo prohlášením letter of comfort skutečně vznikne povinnost nějakého plnění, což se ale nestalo. 11. Na tom pak podle názoru odvolacího soudu nemůže nic změnit ani ustanovení čl. II odstavec 4 a 5 ručitelského prohlášení, podle něhož je ručitelům zakázáno před plněním zpochybnit platnost prohlášení letter of comfort, přičemž tato námitka se jim přiznává až po splnění závazku, neboť toto ujednání je v rozporu s článkem II odst. 1, jenž váže povinnost plnění jen na případ, kdy je oprávněný k plnění v souvislosti s úvěrem nebo prohlášením letter of comfort skutečně povinen. Odvolací soud shledává ujednání, podle něhož lze námitku neplatnosti tohoto prohlášení vznést až po plnění, za rozporné s ustanovením § 574 odst. 2 obč. zák., neboť jde o vzdání se práva namítnout neplatnost prohlášení v případě, že bude vůči ručiteli uplatněn nárok z ručitelského prohlášení. Neplatnost takového ujednání dle § 39 obč. zák. má plynout i z toho, že neplatnost není určena na ochranu jen jednoho účastníka dle § 267 odst. 1 obch. zák., ale obou. II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadl žalobce dovoláním, jež má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, totiž otázky, jaká právní úprava je použitelná pro výklad obsahu ručitelského prohlášení učiněného po 1. 1. 2014, které zajišťuje závazek vzniklý před 1. 1. 2014. 13. Pro případ, že by se podle názoru dovolacího soudu vztah vzniklý z ručitelského prohlášení učiněného po 1. 1. 2014 řídil z důvodu akcesority k původnímu závazku starou právní úpravou, předkládá dovolatel jako dosud nevyřešenou otázku, zda se na právní vztahy vzniklé po 1. 1. 2014, které jsou z důvodu akcesority k dřívějšímu závazku posuzovány podle staré právní úpravy, aplikuje pravidlo ustanovení § 3030 o. z. a tím i § 1 až § 14 tohoto zákona. 14. K otázce v pořadí druhé pak dovolatel podpůrně předkládá jako dovolacím soudem neřešenou otázku, zda je přípustné ručitelské prohlášení učiněné podle § 303 obč. zák. (správně dle obch. zák., pozn. Nejvyššího soudu) možné dále modifikovat, aniž by ztratilo na platnosti. 15. Dovolatel prosazuje názor, že ručitelské prohlášení učiněné dne 19. 11. 2014 je nutno posuzovat podle nového občanského zákoníku. Poukazuje na to, že dle § 3028 o. z. se novou právní úpravou řídí práva a povinnosti vzniklá ode dne nabytí jeho účinnosti, a argumentuje, že ručitelským prohlášením vznikl nový vztah mezi novými subjekty, ze kterého vznikla nová práva a povinnosti, ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. tedy aplikovat nelze. Význam použité právní úpravy shledává v tom, že v nové právní úpravě došlo k posunu v koncepci výkladu právních jednání, která akcentuje skutečnou vůli stran, jež má přednost oproti formálnímu projevu této vůle. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), a tvrdí, že užití správné výkladové metody by vedlo k jiným závěrům; prostřednictvím subjektivního výkladu by totiž mohl odvolací soud dospět k závěru, že ručitelské prohlášení žalovaných a společnosti L. zakládá dovolateli přímý nárok. Právní posouzení odvolacího soudu má ostatně za nesprávné i proto, že ujednání v čl. II odst. 4 ručitelského prohlášení bylo posouzeno jako neplatné dle staré právní úpravy. Naproti tomu kdyby odvolací soud vyšel z platné právní úpravy a zejména zohlednil presumovanou platnost nově zakotvenou v § 574 o. z., pak by k takovému závěru nedospěl. 16. K otázce v pořadí druhé dovolatel především tvrdí, že v poměrech zde souzené věci nejsou použitelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014 , uveřejněného pod číslem 4/2016 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 627/2016 , neboť jde o právní vztah vzniklý až za účinnosti nové právní úpravy, který je posuzován optikou staré právní úpravy toliko z důvodu své akcesority ke dříve vzniklému závazku, o pravou retroaktivitu tak nejde. Prosazuje názor, že tato akcesorita nebrání tomu, aby byla aplikována ustanovení § 1 až 14 o. z., a význam jejich aplikace shledává v tom, že by na daný právní poměr měl dopadat princip poctivosti upravený v § 6 o. z. Zdůrazňuje, že žalovaní se po celou dobu chovali tak, jako by z letter of comfort plynul přímý závazek vůči věřiteli (Komerční bance) a jako by tento přímý závazek byl nahrazen ručitelským prohlášením žalovaných a společnosti L., během soudního sporu však otočili. Takové jednání je dle přesvědčení dovolatele porušením principu poctivosti, s čímž se odvolací soud nevypořádal, neboť postupoval podle předchozích předpisů, které tento princip neznaly. 17. Ke třetí otázce dovolatel tvrdí, že ručitelské prohlášení obsahuje všechny nezbytné náležitosti předepsané v § 303 obč. zák. (správně obch. zák.), tedy příslušné prohlášení ručitele, a případné další podmínky, které modifikují nastoupení ručení a tedy zhoršují postavení věřitele, nepůsobí neplatnost ručitelského závazku. Jestliže dle odvolacího soudu nemohou vůbec tyto podmínky nastat, pak měly být posouzeny jako podmínky nemožné, tedy absolutně neplatné. 18. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 19. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání 20. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). 21. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti. 22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 23. Otázka, zda se ručitelské prohlášení učiněné po 31. 12. 2013 k zajištění závazku, který se řídí dosavadními právními předpisy, posoudí podle nového občanského zákoníku či podle dosavadních právních předpisů, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu explicitně vyřešena, dovolání je tudíž přípustné podle § 237 o. s. ř. IV. Důvodnost dovolání 24. Podle § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odstavec 3, věta první). 25. Ustanovení § 3073 věty první o. z. stanoví, že práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. 26. Podle § 2018 odst. 1 o. z. kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel ručitele, nemůže po něm nic žádat. 27. Při řešení uvedené otázky se lze inspirovat judikaturou k přechodným ustanovením obchodního zákoníku a opřít se o již přijatou judikaturu k přechodným ustanovením nového občanského zákoníku. 28. Při výkladu ustanovení § 763 odst. 1 věty druhé a třetí obch. zák., jehož dikce do značné míry odpovídá dikci ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 o. z., Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 320/2000 , že závěr odvolacího soudu o aplikaci ustanovení obchodního zákoníku je správný z hlediska intertemporálních ustanovení obchodního zákoníku, neboť projev vůle zakládající ručení byl učiněn po 1. 1. 1992. Na použití norem obchodního zákoníku o ručení nemá vliv, že se jím má zajišťovat závazek ze smlouvy uzavřené podle dřívějších předpisů, tj. hospodářského zákoníku. 29. V rozsudku ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1916/2019 , Nejvyšší soud řešil otázku, zda lze založit ručení člena statutárního orgánu podle § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], za dluh obchodní korporace vzniklý před účinností zákona o obchodních korporacích. Konstatoval, že právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých povinností obchodní korporace, vznikne ručitelský závazkový vztah mezi věřitelem a ručitelem (členem nebo bývalým členem statutárního orgánu). Zdůraznil, že přestože je ručení akcesorické k hlavnímu závazku, není jeho vznikem dotčen (měněn nebo rušen) jím zajišťovaný závazek, a vyslovil názor, že výkladem § 68 odst. 1 z. o. k., podle kterého může soud založit ručení člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu obchodní korporace pro závazky vzniklé či splatné před účinností zákona o obchodních korporacích, není založena zpětná účinnost tohoto ustanovení, neboť vznikem ručení není dotčen (změněn ani zrušen) právní závazek vzniklý před účinností vykládaného ustanovení. Podotkl, že předmětem úpravy § 3073 o. z. není právní režim práv ze zajištění vzniklých po 31. 12. 2013, ale právní režim práv ze zajištění vzniklých před 1. 1. 2014, a s odkazem na ustanovení § 3028 o. z. a § 775 z. o. k. uzavřel, že práva ze zajištění vzniklá po 31. 12. 2013 se posuzují podle právní úpravy účinné v době jejich vzniku. 30. Závěry přijaté ve vztahu k ručení založenému rozhodnutím soudu se uplatní též ve vztahu k ručení založenému právním jednáním (smlouvou o ručení), neboť se tu mutatis mutandis prosadí táž právní argumentace. Smlouvou o ručení se zakládá nový právní poměr, odlišný od zajišťovaného závazku jak svým obsahem, tak účastníky (subjekty) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010 ]. Na tom nic nemění skutečnost, že jde o vztah akcesorický, neboť zajišťovaný závazek jeho vznikem dotčen není. Je-li proto smlouva o ručení, uzavřená tím, že věřitel akceptuje ručitelské prohlášení, uzavřena po 31. 12. 2013, pak práva a povinnosti z této smlouvy vznikla po tomto datu a vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. se řídí novým občanským zákoníkem, bez zřetele na to, zda se hlavní (zajišťovaný) závazek řídí tímto zákonem nebo dosavadními právními předpisy (tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, popř. zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem). Novým občanským zákoníkem se pak nutně řídí též samotná smlouva o ručení, uzavřená za účinnosti tohoto právního předpisu, a to nejen co do požadavku na obsahové náležitosti a na formu, nýbrž i co do pravidel pro její výklad. Z názoru, že se při výkladu právního jednání (dříve právního úkonu) vychází podle právní úpravy účinné v době, kdy bylo právní jednání učiněno, vychází Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 , uveřejněného pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč., dále jen „R 4/2019“, rozsudek ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019 , a usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017 , ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018 , a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019 ). 31. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v těchto případech je třeba diferenciovaně přistupovat k námitkám ručitele, které plynou z právního poměru věřitele a dlužníka a mohou být ručitelem uplatněny z důvodu akcesorické povahy ručení (srov. § 2023 o. z.). Zda je taková námitka (obrana) uplatněna ručitelem po právu, je třeba zkoumat dle toho právního režimu, o který se má opírat. Tak námitka neplatnosti právního úkonu sjednaného mezi věřitelem a dlužníkem pro nedostatek dohodnuté formy musí být posouzena podle starého občanského zákoníku, případně podle obchodního zákoníku. Naproti tomu důvodnost obrany ručitele, že jeho ručitelský závazek posléze, byť zčásti, v důsledku jiného právního jednání zanikl, protože například věřitel dlužníku dluh prominul (§ 1995 a násl. o. z.) nebo došlo mezi nimi k uzavření dohody o narovnání (§ 1903 a násl. o. z.), je třeba posuzovat podle nového občanského zákoníku, neboť jím se tyto způsoby zániku obligace řídí. 32. Soudy nižších stupňů tedy měly ručitelské prohlášení žalovaných a společnosti L. posuzovat nikoliv podle právních předpisů zrušených k 1. 1. 2014, nýbrž podle nového občanského zákoníku. Aplikace jiného předpisu hmotného práva, než který na posuzované právní vztahy dopadá, je typickým případem nesprávného právního posouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019 ); tím spíš je nesprávným právním posouzením omyl při volbě příslušného právního režimu. Posoudil-li soud věc podle právního předpisu, který na ni nedopadá, nemůže bez dalšího jeho rozhodnutí obstát. Dovolateli je ostatně třeba přisvědčit v tom, že úprava obsažená v novém občanském zákoníku oproti předchozím právním předpisům přistupuje zdrženlivěji k neplatnosti právního jednání, zejména se při výkladu právních jednání uplatní zásada, že jednající chtějí projevem vůle spíše přivodit platné právní účinky, než že by chtěli jednat neplatně (§ 574 o. z.), a že při výkladu právního jednání je třeba upřednostnit skutečnou vůli oproti vůli projevené (k tomu srov. např. R 4/2019 ). Soudy nižších stupňů však nemohly tyto požadavky zohlednit, jestliže věc posuzovaly dle předchozích právních předpisů. 33. Dovolání je tedy též důvodné, neboť dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl uplatněn opodstatněně. 34. Vzhledem k tomu, že dovolatel byl stran první z předložených otázek úspěšný, nebyl tu již důvod zabývat se ostatními otázkami, předloženými toliko podpůrně. 35. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedeného důvodu správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i jeho rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 36. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 37. Nejvyšší soud považuje za vhodné coby obiter dictum připomenout, že pro posouzení, zda smlouva nazvaná „ručitelské prohlášení“ je vskutku ručitelským prohlášením ve smyslu § 2018 a násl. o. z., není určující, jak smluvní strany právní jednání označily, a závěr o tom, že jednání neobsahuje ručitelské prohlášení adresované věřiteli, nemusí vést nutně k závěru, že jde o neplatné ručitelské prohlášení. Ve smyslu zásad, na nichž stojí nový občanský zákoník, je třeba šetřit vůli smluvních stran a zkoumat, zda nejde o jiné právní jednání, třebas i právní jednání nepojmenované.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14860/	17.12.2020	25 Cdo 1752/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 58 Co 286/2017, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované zčásti změněn tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 125 000 Kč žalobci a), 25 000 Kč žalobkyni c) a 25 000 Kč žalobci d), tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku o této platební povinnosti žalované potvrzuje. Jinak změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 58 Co 286/2017, v části výroku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 125 000 Kč pro žalobkyni b) a 100 000 Kč pro žalobkyni c), tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v tomto rozsahu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) 125 000 Kč a žalobkyni c) 100 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Zároveň zamítl dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 500 000 Kč žalobci a), 500 000 Kč žalobkyni b), 800 000 Kč žalobkyni c) a 900 000 Kč žalobci d), ve výrocích o nákladů řízení rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 58 Co 286/2017, spolu z rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 16 C 27/2016, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 16 C 27/2016-154, uložil žalované, aby odstranila z označených internetových stránek ve výroku uvedené články, resp. jejich části, aby upustila od zveřejňování a šíření jakýchkoli informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, podle požadavků specifikovaných v žalobě, a aby zaplatila žalobci a) 500.000 Kč, žalobkyni b) 300.000 Kč, žalobkyni c) 100.000 Kč a žalobci d) 100.000 Kč; zamítl žalobu na zaplacení 500.000 Kč žalobci a), 700.000 Kč žalobkyni b) a po 900.000 Kč pro každého z žalobců c) a d) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná v době od 31. 1. 2013 do 17. 12. 2015 postupně uveřejňovala na označených internetových adresách a v tištěném časopisu S. informace z různých oblastí soukromého života žalobců, především však referovala o rodinných vztazích účastníků a o tzv. rodinném trojúhelníku a z toho plynoucím otcovství žalobce a) k dětem z různých vztahů. Soud po právní stránce věc posoudil tak, že ačkoliv žalovaná ohledně části článků vznesla námitku promlčení, na posouzení opodstatněnosti žaloby to nemá vliv vzhledem k tomu, že informace zde obsažené se opakovaly v článcích pozdějších, u nichž nárok na odškodnění promlčen není. Ačkoliv žalobce a) je populárním hercem, tedy osobností veřejně známou, neexistoval žádný veřejný zájem na uveřejnění informací z jeho soukromí. Vzhledem k tomu, že informace zasahují do intimní sféry, není rozhodné, zda jsou pravdivé či nikoliv, a žalovaná se tak dopustila neoprávněného zásahu do osobnosti všech žalobců. Pro četnost a délku trvání útoku není možné považovat za dostatečnou satisfakci omluvu, proto žalobcům náleží peněžitá náhrada. Opodstatněným je i nárok na odstranění již uveřejněných článků a na zdržení se publikace obdobných informací do budoucna. 2. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 58 Co 286/2017-343, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku, kterým bylo žalované uloženo upustit od zveřejňování a šíření informací, komentářů či jakýchkoli jiných sdělení či výroků, tak, že upřesnil obsah této povinnosti, změnil jej ve výroku o platební povinnosti žalované tak, že zamítl žalobu ohledně 125.000 Kč žalobci a), 25.000 Kč žalobkyni c) a 25.000 Kč žalobci d), jinak jej v tomto výroku potvrdil, změnil jej v zamítavém výroku tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni b) dalších 75.000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců, a dospěl k totožné částce přiměřeného zadostiučinění v případě žalobců a), c) a d). Ve vztahu k žalobkyni b) pak shledal přiměřenou náhradou částku 500.000 Kč. Zdůraznil, že při ochraně osobnosti je primárním významem zadostiučinění funkce satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční má v odůvodněných případech povahu sekundární. Poukázal na čtenost, resp. návštěvnost internetových stránek, a počet článků, které představovaly opakované neoprávněné zásahy po dobu několika let. Z částek přisouzených soudem prvního stupně žalobcům přiznal vždy jen tři čtvrtiny, neboť na rozdíl od něj shledal důvodnou námitku promlčení ve vztahu k osmi článkům, které byly zveřejněny v období mezi 11. 6. 2012 a 3. 2. 2013 (žaloba byla podána 18. 3. 2016). U žalobce d) považoval za významnou okolnost, že část článků vyšla dříve, než mu vznikla právní osobnost, a netýkaly se ho ani nedotýkaly. 3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 439/2018-431 , odmítl dovolání žalované a k dovolání žalobců rozsudek odvolacího soudu zrušil v měnícím výroku, ve výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavé části výroku ohledně platební povinnosti žalované a ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobců odmítl. Vytkl odvolacímu soudu, že se z odůvodnění jeho rozhodnutí nepodává jednoznačný závěr, jakým způsobem dospěl k úvaze o výši přisouzených náhrad za nemajetkovou újmu. Dovolací soud shledal disproporci mezi závěrem o promlčení nároku ve vztahu k úvodním osmi článkům a paušálním závěrem o nepřiznání (promlčení) čtvrtiny nároku. Nelze tedy seznat, zda odvolací soud dotčení osobnosti žalobců posuzoval jako zásah způsobený kampaní vedenou proti žalobcům, či (a to spíše) zda se měl zabývat mírou zásahu vyvolaného do osobnosti žalobců každým z dotčených článků. 4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 58 Co 286/2017-465, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci a) 125.000 Kč, žalobkyni c) 25.000 Kč a žalobci d) 25.000 Kč, tak, že se žaloba zamítá, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podrobně zrekapituloval obsah jednotlivých článků, publikovaných o rodině žalobců v tištěných a internetových periodicích žalované, které pro přehlednost shrnul: – článek 1 – (červen 2012) na označené webové stránce s názvem „M. (…)“, který se v části pod mezititulkem obsahujícím i příjmení žalobce a) věnuje žalobci a) a jeho rodině. K článku je připojena fotografie žalobce a). – článek 2 – (červen 2012) na označené webové stránce s názvem „H. (…)“, který se v části pod mezititulkem obsahujícím i příjmení žalobce a) věnuje žalobci a) a jeho rodině. K článku je připojena fotografie žalobce a). – článek 3 (červenec 2012) na označené webové stránce s názvem „K (…)“, který se tématu rodinných poměrů žalobce a) a jeho partnerky věnuje hned v úvodu včetně perexu. K článku je připojena fotografie žalobce a) a jeho partnerky. – článek 4 (říjen 2012) na označené webové stránce s názvem „K (…)“. Připojena je fotografie žalobce a). – článek 5 (říjen 2012) na označené webové stránce s názvem „R (…)“. Jde o obsahově totožný text jako v článku 4, odkazuje na informace zveřejněné v denících A. a B. Téma je i obsahem perexu, připojena je fotografie žalobce a). – článek 6 – (leden 2013) v týdeníku S. s názvem „T (…)“, který je anoncován i na titulní straně s fotografií žalobce a) a popiskem týkajícím se jeho rodiny. Připojeny jsou fotografie žalobce a), žalobkyně b) s kočárkem a žalobkyně c) v kočárku včetně detailního záběru na tvář označeným popiskem akcentujícím exkluzivitu. – článek 7 – (únor 2013) na označené webové stránce s názvem „E (…)“. Jedná se svým obsahem o upoutávku na článek 6. Připojeny jsou fotografie žalobkyně b) s žalobkyní c) v kočárku a žalobkyně b) s kočárkem [bez záběru na žalobkyni c)]. – článek 8 – (únor 2013) na označené webové stránce s názvem s názvem „O (…)“, který se shoduje s článkem 7 včetně fotografií a závěrečného odkázání na týdeník S. – článek 9 – (květen 2013) na označené webové stránce s názvem „T (…)“. Připojena je fotografie žalobce a), jak jej objímá a na tvář líbá K. M. Pro podrobnosti je čtenář odkázán na aktuální číslo časopisu S. (samotný článek v periodiku není předmětem žaloby). „Na okraj“ je připomenut rodinný život žalobce a), zejména jeho vztah k žalobkyním b) a c). – článek – (květen 2013) na označené webové stránce s názvem s názvem „H (…)“. Textově i fotografií, i výzvou ke koupi aktuálního čísla časopisu S. pak odpovídá článku 9. – článek 11 – (červenec 2013) v týdeníku S. s názvem „Ž (…)“, který je anoncován (nikoli však prostřednictvím tématu soukromého či rodinného života) i na titulní straně s fotografií žalobce a) a popiskem vztahujícím se k němu. Partnerských či rodičovských poměrů se vlastní text rozhovoru výslovně netýká, spolu s rozhovorem však žalovaná uveřejnila i redakční text o žalobci a/ ve zkratce [s fotografií žalobce a) s podpisem], v němž sumarizuje soukromý a rodinný život žalobce a) včetně odkazu na žalobkyni b), která mu porodila dceru – žalobkyni c). – článek 12 – (leden 2014) na označené webové stránce s názvem „V (…)“. Připojeny jsou fotografie žalobce a), žalobce a) s jeho partnerkou a fotografie žalobkyně b). – článek 13 – (leden 2014) na označené webové stránce s názvem „K (…)“. Textově i fotografiemi a jejich popisky, i odkazem na zprávy označené televizní stanice pak odpovídá článku č. 12. – článek 14 – (únor 2014) v týdeníku S. s názvem „O (…)“, který je anoncován i na titulní straně s fotografií žalobce a) a jeho partnerky a popiskem, který se jich týká. Připojeny jsou vedle fotografií žalobce a) a jeho partnerky již dříve zveřejněné fotografie žalobkyně b) s kočárkem, detailní záběr na tvář žalobkyně c) v kočárku a fotografie žalobkyně b) s taškami. – článek 15 – (únor 2014) na označené webové stránce s názvem „S (…)“. Jedná se svým obsahem o upoutávku na článek 14 uveřejněný v týdeníku S. Připojena je fotografie žalobce a) a jeho partnerky. – článek 16 – (únor 2014) na označené webové stránce s názvem „J (…)“. Textově i fotograficky, i odkazem na týdeník S. pak odpovídá článku 15. – článek 17 – (únor 2014) na označené webové stránce s názvem „R (…)“. – článek 18 – (duben 2014) v týdeníku S. s názvem „T (…)“, který je anoncován i na titulní straně s fotografií žalobce a), zjevně těhotné žalobkyně b) a žalobkyně c) a popiskem týkajícím se žalobce a/. Připojena je série 8 fotografií žalobců a) až c) na procházce a při nákupu bot žalobkyni c), která má na fotografiích rozostřenu část obličeje. U fotografií jsou popisky popisující šťastnou rodinu. – článek 19 – (duben 2014) na označené webové stránce s názvem „K (…)“. Jedná se svým obsahem o upoutávku na článek 18 uveřejněný v týdeníku S. Připojena je fotografie žalobců a) až c) při procházce a tvář žalobkyně c) je rozostřena. – článek 20 – (duben 2014) na označené webové stránce s názvem „D (…)“. Textově i fotograficky, i odkazem na týdeník S. odpovídá článku 19. – článek 21 – (červen 2014) v týdeníku S. s názvem „J (…)“, který je anoncován i na titulní straně s fotografií žalobce a) a a jeho partnerky a popiskem, který se jich týká. Připojeny jsou fotografie žalobce a) a jeho rodiny. – článek 22 – (červen 2014) na označené webové stránce s názvem „P (…)“. Jedná se svým obsahem o upoutávku na článek 21 uveřejněný v týdeníku S. Jsou zde uvedeny úvodní informace o narození druhého dítěte [žalobce d)] žalobci a) a to, že jeho partnerka bude díky svému synovi B. babičkou. K získání bližších informací o matce potomka B. a matce druhého potomka žalobce a) [žalobce d)] odkazuje článek na týdeník S. Připojena je fotografie žalobce a) a jeho partnerky. – článek 23 – (červen 2014) na označené webové stránce s názvem „R (…)“ Textově, fotograficky i odkazem na týdeník S. odpovídá článku 22. – článek 24 – (srpen 2014) v týdeníku S. s názvem „R (…)“, který nebyl anoncován na titulní straně. Článek doprovází fotografie žalobce a) a jeho partnerky a žalobce a), těhotné žalobkyně b) a žalobkyně c) na procházce městem. – článek 25 – (duben 2015) v týdeníku S. s názvem „K (…)“, který byl anoncován i na titulní straně s fotografií žalobce a) a jeho partnerky a popiskem, který se jich týká. Článek doprovází fotografie žalobce a) a jeho partnerky a žalobce a), těhotné žalobkyně b) a žalobkyně c) na procházce městem. – článek 26 – (duben 2015) na označené webové stránce s názvem „P (…)“. Připojena je fotografie žalobce a) a jeho partnerky. – článek 27 – (duben 2015) na označené webové stránce s názvem „M (…)“. Textově, fotograficky i odkazem na týdeník S. a na označený televizní pořad odpovídá článku 26. – článek 28 – (červen 2015) v týdeníku S. s názvem „K (…)“, který nebyl anoncován na titulní straně. Článek doprovází fotografie žalobce a), žalobkyně b) a partnerky žalobce a) a upoutávka na označený televizní pořad. – článek 29 – (říjen 2015) v týdeníku S. s názvem „R (…)“ s podtitulkem o dětech žalobce a). Článek byl anoncován na titulní straně fotografií žalobce a) a popiskem, který se jej týká. Článek doprovází fotografie žalobce a), žalobce a) a jeho partnerky, těhotné žalobkyně b) a žalobkyně c) na procházce městem. – článek 30 – (říjen 2015) na označené webové stránce názvem „P (…)“. Jedná se svým obsahem o upoutávku na článek 29 uveřejněný v týdeníku S. Připojena je fotografie žalobce a). – článek 31 – (říjen 2015) na označené webové stránce s názvem „V (…)“. Textově, fotograficky i odkazem na týdeník S. odpovídá článku 30. – článek 32 – (prosinec 2015) v týdeníku S. s názvem „K (…)“. 5. Poté, co žalobci k výzvě soudu upřesnili, že uplatněné částky požadují pouze ve vztahu k článkům 9 až 32, odvolací soud uvedl, že již přiznaná částka je přiměřená i takto omezenému neoprávněnému zásahu žalované. Publikované články nepovažoval za jeden trvající zásah, tedy za jediný nárok, neboť některé skupiny článků sice ucelený zásah tvořily, nicméně mezi uveřejněním dalších byl příliš dlouhý časový odstup, a šlo tedy o samostatné opakující se zásahy. Články se na celkové (sečtené) újmě podílely víceméně rovnoměrně. Odvolací soud při stanovení výše odškodnění rovněž přihlédl k tomu, že žalobci se začali proti zásahům bránit až s několikaletým odstupem. To pak vypovídá o míře závažnosti pociťované újmy a oslabuje preventivně-sankční funkci náhrady. Pro její výši je rovněž významné, že žalobci již obdrželi nezanedbatelné částky na základě pravomocných rozsudků v jiných sporech vedených proti dalším nakladatelům, kteří se rovněž podíleli na dlouhodobém narušování soukromí žalobců opakovaným zveřejňováním článků, a to žalobce a) celkově 3.000.000 Kč, žalobkyně b) 1.800.000 Kč, žalobkyně c) 900.000 Kč a žalobce d) 720.000 Kč. U nároků nezletilých dětí pak odvolací soud akcentoval především jejich zájem na tom, aby neoprávněné zásahy do jejich soukromí nepokračovaly, k čemuž mají vést především výroky o povinnosti žalované zdržet se dalších zásahů. Vzhledem k jejich útlému věku je pak peněžitá náhrada spíše druhotná a není opodstatněné, aby dosahovala výše přiznané dospělým osobám, které si nepříznivé mediální působení uvědomují mnohem výrazněji. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v otázce promlčení, resp. zda jednání žalované je z hlediska promlčení třeba považovat za jednotlivé, samostatné nároky nebo za trvající kampaň, a v otázce rozhodných okolností pro přiznání satisfakce, které měl soud vzít v úvahu. K prvně vymezené otázce žalobci uvádějí, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, a místo aby znovu posoudil námitku promlčení, vyzval odvolací soud žalobce, aby upřesnili, jakou část z žalobou požadované částky žádají jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou uveřejněním článků déle než tři roky před podáním žaloby a jakou část za zbylé články. Žalobci reagovali tím, že počet článků je ve vztahu k výši újmy nerozhodný. Odvolací soud pak v návaznosti na to rezignoval na další posouzení námitky promlčení s tím, že žalobci požadují stejnou část zadostiučinění i ve vztahu k článkům vydaným za poslední tři roky a vznesená námitka promlčení neovlivňuje závěry o výši satisfakce. Hlavní rozpor pak shledávají žalobci v tom, že k výsledné částce odvolací soud dospěl součtem újmy, kterou způsobil žalobcům každý jednotlivý článek. Ke druhé otázce pak konstatují, že odvolací soud jako okolnost významnou pro výši satisfakce nesprávně hodnotil okamžik podání žaloby, resp. čas, který uběhl mezi zásahem žalované a podáním žaloby. Odvolací soud tak žalobce činí de facto spoluodpovědnými za rozsah porušování jejich práv. Nesprávný je i závěr soudu, pokud chápe újmu žalobců jako sdílenou „pro rodinu”; podle žalobců však každý z nich pociťuje újmu jako svou vlastní a jiným způsobem. Rovněž nebyly dostatečně zohledněny míra zavinění, následný postoj žalované a její majetkové poměry a nebyla využita preventivně-sankční funkce zadostiučinění, zejména u nezletilých žalobců c) a d). Podle dovolatelů odvolací soud újmu způsobenou dětem nepochopitelně bagatelizoval a nerespektoval judikaturu označující děti za osoby snadněji zranitelné, jimž hrozí zvýšené riziko nenávratného poškození jejich duševního vývoje, a to i v budoucnu. Jsou to i neuctivé výroky o rodičích, které mohou děti významně zasáhnout. Dovolatelé konečně dovozují, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně náhrady nákladů řízení v řízení o ochranu osobnosti. Vytýkají odvolacímu soudu, že jim nepřiznal plnou náhradu nákladů řízení, a odkazují na judikaturu, podle níž dosáhne-li žalobce satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit nemateriální újmu nebo poskytnout mu morální satisfakci, lze výsledek řízení hodnotit obdobně jako plný úspěch ve věci. Ze všech těchto důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. 7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud se řádně vypořádal s otázkou relevance opakování zásahu do osobnosti žalobců, když logicky k určité části článků nemohl přihlédnout při stanovování výše peněžitého zadostiučinění. Naopak nesouhlasí s pojetím újmy jako jednotné, jak ji prezentují žalobci. Odvolací soud správně a v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a ustanovením § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zohlednil i dobu, která uplynula od počátku protiprávního jednání. Úvaha žalobců o sdílené újmě je mylná, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí s touto koncepcí nijak nepracuje. Rovněž nesprávná je kategorie budoucí újmy, protože tu právní řád nezná. Dovolání do nákladového výroku pak není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka stanovení přiměřené náhrady za dlouhodobé mediální zasahování do osobnostních práv nebyla dosud dovolacím soudem ve všech souvislostech řešena. Dovolání je zčásti důvodné. IV. Důvodnost dovolání 9. Zatímco výroky soudů obou stupňů ukládající žalované povinnost odstranit předmětné články a zdržet se publikace dalších obdobných informací nejsou dovoláním dotčeny, zůstávají předmětem dovolacího přezkumu již jen výroky o nárocích na peněžitou náhradu, tedy výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v částkách 125.000 Kč žalobci a), 25.000 Kč žalobkyni c) a 25.000 Kč žalobci d) zamítl, a výrok, jímž potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně v částkách 500.000 Kč pro žalobce a), 625.000 Kč pro žalobkyni b), a 900.000 pro každého z žalobců c) a d). Jinými slovy jde nyní o to, zda je správný závěr odvolacího soudu, že dospělým žalobcům náleží částky 375.000 Kč a nezletilým žalobcům 75.000 Kč a nikoliv každému z nich 1.000.000 Kč, jak požadovali v žalobě. 10. Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu vymezením dovolacího důvodu (podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání) je tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu omezen v projednávané věci na otázku celistvosti zásahu do osobnostních práv opakovaným porušováním práva na soukromí větším množstvím časopiseckých článků po mnoho měsíců trvající období a otázku stanovení výše náhrady za takový zásah i s přihlédnutím ke specifikům ochrany nezletilých dětí. 11. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 12. Podle § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle § 13 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3). Podle § 100 odst. 2 věty první obč. zák. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle § 81 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „ o. z.“), chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Podle § 86 o. z. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Podle § 2957 věty první a druhé o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. 13. Je třeba předeslat, že odvolacímu soudu nelze vytýkat nerespektování závazného právního názoru obsaženého ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, neboť pokyn k řešení námitky promlčení části uplatněného nároku na peněžité zadostiučinění byl spíše obecný a směřoval především k náležitému odůvodnění úvah o výši náhrady zejména s ohledem na působení jednotlivých publikovaných článků v ne zcela ucelených časových řadách, aniž by jednoznačně označoval za správný některý ze dvou možných přístupů. Odvolací soud tomuto požadavku dostál podrobným zdůvodněním svých úvah o oddělitelnosti série prvních osmi článků z období od 11. 6. 2012 a 3. 2. 2013, zatímco v pořadí devátý článek žalovaného následoval až 19. 5. 2013; tedy se v zásadě zachoval podle pokynu dovolacího soudu a potřebnou problematiku řádné zdůvodnil. Jím přijatý závěr je třeba pouze mírně korigovat. 14. V obecné rovině platí, že zpravidla každý tiskový článek dotýkající se osobnostních práv osob, o nichž informuje nepřiměřeným a nedovoleným způsobem, představuje samostatný zásah, který je odškodnitelný samostatnou částkou, a pak i promlčecí lhůta počíná běžet nejdříve od okamžiku, kdy zásah vyvolá újmu. Nemajetková újma vzniká nikoliv z článku jako takového, ale z informace (obsahu), kterou článek sděluje, jestliže je způsobilá přivodit dotčené osobě zásah do soukromí či se nepříznivě dotknout její cti, vážnosti a důstojnosti, případně jestliže neoprávněným způsobem zachycuje a šíří podobu člověka (§ 84 až 90 o. z.). Jestliže ovšem určitá skupina článků sděluje tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil. S tím pak nutně souvisí i procesní aspekt věci, že poškozený v důsledku toho jen stěží může prokázat, v jakém rozsahu se články na újmě podílely, resp. v jakém rozsahu vznikla újma z každého konkrétního článku. Nelze na něj za takové situace klást nepřiměřený požadavek, aby kvantifikoval újmu odděleně ve vztahu ke každému z článků, neboť takové rozlišení se vymyká obecné lidské zkušenosti a vede pouze k jakémusi matematickému modelu, který pomíjí, že vnímání nepříznivého zásahu trvajícího po delší dobu se v čase stupňuje a není bez nepatřičné paušalizace zdůvodnitelné uměle konstruovanými částkami přiřazenými k jednotlivým článkům. 15. Dostatečně určité zjištění povahy a intenzity jednotlivých dílčích zásahů je významné jak pro vymezení celkového charakteru výsledného zásahu a pro stanovení výše náhrady, tak i z hlediska případného promlčení. Peněžitá náhrada za zásah do osobnostních práv je právem majetkové povahy, které podléhá promlčení [k úpravě zákona č. 40/1964 Sb. srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003 , publikovaný pod č. 4/2008 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 , uveřejněný pod č. 73/2009 Sb. rozh. obč.]. Nyní účinný občanský zákoník v § 612 jednoznačně stanoví, která práva vznikající ze zásahu do osobnosti člověka se promlčují a která naopak promlčení nepodléhají. Nově tedy již zákon sám výslovně stanoví, že v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech. 16. Na druhé straně z důvodu zachování principu právní jistoty v případech, kdy škůdce informuje o určité osobě (typicky veřejně známé) pravidelně, není možné přijmout ničím neomezený závěr o jednotnosti zásahu tvořeného zásahy dílčími, který by mohl vést k tomu, že by promlčecí lhůta de facto nikdy běžet nepočala, neboť by se její počátek běhu s každým dalším článkem odsouval. Je tedy nutné najít kritérium, oddělující jednotlivé články či jejich skupiny, tak aby bylo možno definovat, co tvoří jeden zásah (jedno jednání) se samostatným během promlčecí lhůty. Základním východiskem je téma článků, které může být jednotícím prvkem jak z hlediska obsahu nepřiměřeného zásahu, tak z hlediska povahy újmy, resp. důvodů, pro které dotčená osoba negativně vnímá zveřejňování citlivých údajů o své osobě. Články se stejným tématem se spolupodílejí na vzniku téže újmy, přičemž újma počne vznikat prvním článkem na dané téma a další články újmu prohlubují a rozšiřují. Samozřejmě tuto hranici většinou nelze zcela ostře a paušálně stanovit, neboť je obvyklou mediální praxí, že ačkoliv článek pojednává o jednom konkrétním tématu, je v něm zároveň zmiňována předchozí činnost (historie) osoby, popř. je činěn odkaz na předchozí články o ní, jak tomu bylo i v dané věci. Nicméně na základě pouhého odkazu na předchozí události zajisté ještě nelze konstatovat, že příspěvky referují o totožném tématu. Soudy tedy musí vždy pečlivě vážit, nakolik spolu články věcně souvisí, jak dlouhá doba mezi nimi uplynula, a nakolik je tak možné považovat je za jeden zásah. 17. Důležitý význam má i časové hledisko, neboť nastal-li mezi články, které referují o obdobném tématu, delší interval, pro nějž je třeba na následující článek hledět již jako na znovuobnovení negativního působení, nikoliv jen jako na navazující rozšíření předchozího zásahu, je nutno hovořit již o samostatných zásazích s odpovídajícím právním dopadem na běh promlčecí lhůty. Právně významným mezníkem z tohoto pohledu je i podání žaloby, jímž sám poškozený uzavírá rozsah působení sérií jednotlivých útoků, neboť tím vyjadřuje, že v žalobě vymezené počínání žalovaného považuje za nepřijatelné, přičemž i žalovaný z doručené žaloby (případně i z předžalobní výzvy, byla-li učiněna) zjistí, že je mu vytýkáno neoprávněné působení. Pokud přesto pokračuje ve své činnosti, posunuje intenzitu svého působení do vyšší roviny a od tohoto okamžiku lze považovat jím působenou újmu za samostatný nárok, byť by časově navazovala na předchozí zásahy. Jestliže by pak v téže činnosti pokračoval i poté, co mu bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se neoprávněných zásahů či mu byla uložena povinnost poskytnout za ně přiměřené zadostiučinění, opět jeho působení získá samostatnou povahu podtrženou tím, že vědomě nerespektuje soudní rozhodnutí, což nese odpovídající právní (například i exekuční) důsledky. Takto stupňované porušování osobnostních práv se projeví i ve výši náhrady. 18. Všechny tyto obecné závěry se promítají do konkrétních poměrů projednávané věci tak, že souhrn třiceti dvou článků vydaných žalovanou v době od 11. 6. 2012 do 17. 12. 2015 o rodinných vztazích žalobce a) se vztahem k ostatním žalobcům představuje neobvykle masivní mediální působení prolínající se navíc tematicky i časově s negativním působením činnosti dalších mediálních subjektů. Odvolací soud je přitom dostatečně podrobně popsal a vyvodil z nich závěry i ve vztahu k již přisouzeným náhradám v jiných sporech (ostatně i dovolatelé předkládají podrobný výčet celkem dvou set deseti článků ze strany jedenácti mediálních subjektů). Lze souhlasit s odvolacím soudem, že úvodní série článků představuje relativně samostatný soubor zejména z hlediska časového a zčásti i tematického. Je ovšem třeba upřesnit jeho závěr, že by takto ucelené působení na osobnostní sféru žalobců a), b) a c) bylo ukončeno osmým článkem dne 3. 2. 2013. Odstup necelých tří měsíců mezi ním a navazujícími články nelze považovat za natolik významnou přetržku, která by z dalších tří příspěvků činila samostatné zásahy, resp. od první více než rok trvající ataky z hlediska zásahu do osobnostních práv dovolatelů nejsou devátý až jedenáctý článek, které byly vydány v květnu a červenci 2013, natolik obsahově odlišitelné a časově oddělitelné, aby měly povahu samostatného zásahu. Teprve poté následovala poněkud delší odmlka ze strany žalované, a to až do 26. 1. 2014, kdy po půl roce bylo téma soukromého života žalobce a) znovu otevřeno, tentokrát s výrazným akcentem na očekávané narození druhého dítěte, žalobce d). Tento časový odstup spolu s posunem v tématu poskytovaných sdělení je okolností jednoznačně odlišující sérii článků počínaje dvanáctým v pořadí od jedenácti předešlých. Konečně pak je dosti výrazný časový odstup mezi čtyřiadvacátým článkem ze dne 28. 8. 2014 a sérií posledních článků odstartovanou dne 2. 4. 2015. 19. Protože působení celkem jedenácti článků v době od 11. 6. 2012 do 25. 7. 2013 je třeba považovat za první ucelený zásah, je doba jeho ukončení významná z hlediska přechodného ustanovení § 3079 odst. 1 o. z., takže nároky z nich plynoucí se řídí zákonem č. 40/1964 Sb. Odtud se pak podává i závěr o aplikaci zákona č. 89/2012 Sb. na všechny další jednotlivé dílčí zásahy od 26. 1. 2014, které ve svém souhrnu představují dva trvající zásahy, které proběhly a vyvolaly nemajetkovou újmu již za účinnosti tohoto předpisu. Na výsledku sporu to však nic zásadního nemění, neboť z hlediska otázek otevřených dovolacímu přezkumu nedošlo změnou předpisu k žádným podstatným změnám. 20. Je ovšem zřejmé, že tříletá promlčecí doba nároku na peněžité zadostiučinění za souhrn prvních jedenácti článků počala běžet až dnem 26. 7. 2013, kdy působení této série neoprávněných zásahů vyvrcholilo, tedy žaloba byla podána před jejím uplynutím a nárok není promlčen. Proto není důvod snižovat výši náhrady podle ne zcela jednoznačného vyjádření, že dovolatelé nepožadují náhradu za úvodní sérii osmi článků. Z toho je zřejmé, že tu nebyl ani důvod měnit rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba ohledně dalších 125.000 Kč pro žalobce a) a po 25.000 Kč pro každého z žalobců c) a d). U posledního z nich však musí být zohledněno, že tato fáze mediálního působení se jeho osoby netýkala. 21. Za této situace se dovolací přezkum týká závěrů o výši náhrady (odhlédnuto od překonaného závěru o potřebě krátit ji paušálně o čtvrtinu), které odvolací soud opřel o řadu kritérií, jež bral v úvahu a podrobně zdůvodnil. Zohlednil přitom povahu zásahu, včetně jeho délky a opakovanosti, zabýval se vysokou sledovaností jednotlivých periodik a srovnal přisuzované částky s jinými případy stejných dovolatelů proti jiným žalovaným, včetně věci, kterou projednával i dovolací soud pod sp. zn. 30 Cdo 3062/2018 . Důvodem pro zvýšení náhrady je ve smyslu § 2957 o. z. rovněž úmyslné zavinění žalované. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že od řady mediálních subjektů již dovolatelé na základě pravomocných soudních rozhodnutí získali za zásahy do osobnostních práv téhož druhu významné částky (jak vyčíslil odvolací soud), celkově 6.420.000 Kč. Soudní praxe považuje i tuto okolnost za důvod k úpravě výše náhrady, neboť jestliže se opodstatněně přihlíží i k jiným formám satisfakce (např. odsouzení trestním soudem, konstatování porušení práva, jiné plnění), musí se do výsledné náhrady promítnout též peněžité plnění získané od jiných původců vzájemně provázaných zásahů. Není přitom opodstatněná dovolací námitka, že soud nesprávně přičetl žalobcům k tíži spolupůsobení si újmy opožděným podáním žaloby. Na tomto závěru, který by snad navozoval aplikaci § 2918 o. z. (dříve § 441 obč. zák.), rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Tato úvaha se mohla jen nepříliš významně projevit při stanovení výše náhrady, neboť je ustálenou soudní praxí, že odstup doby většinou intenzitu újmy snižuje. 22. Rozhodnutí odvolacího soudu obstojí v zásadě i z pohledu srovnání s jinými typy nemajetkových újem a částkami, které jsou za ně v soudních sporech přiznávány. I v poměrech právní úpravy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 stále platí závěry dovozené judikaturou za účinnosti předchozí právní úpravy i ve vztahu k jiným než tzv. mediálním kauzám, že peněžité (relutární) zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007 , uveřejněný pod č. 98/2010 Sb. rozh. obč., jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008 , a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011 ). Takzvanou preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy lze akceptovat v tom smyslu, že uložení peněžité náhrady jako následek porušení příkazu či zákazu obsaženého v právní normě v sobě zahrnuje jak preventivní prvek, tj. má též odrazovat samotného porušitele normy i další subjekty od protiprávního jednání, tak i sankční prvek v tom, že porušitele právní normy stíhá negativní následek touto normou předpokládaný. V soukromoprávních vztazích je však primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu „nevyplácelo“. 23. Je pravdou, že část literatury a judikatury dovozuje, že náhrada nemajetkové újmy musí být tak vysoká, aby byla způsobilá od závažných neoprávněných zásahů do osobnostních práv účinně odradit a aby se původcům takové zásahy vedené snahou o hospodářský prospěch (prodejnost, sledovanost) tzv. nevyplácely (srov. Eliáš, K. a kol. Velký akademický komentář. 1. sv., Praha: Linde, 2008, s. 157; Ryška, M., Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti. Právní rozhledy č. 9/2009, s. 305 a násl.; shodně nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09 ). 24. Ani tato úvaha však nemůže vést k závěru o nutnosti bez dalšího přiznávat vysoké částky, přesahující výrazně například náhrady za usmrcení osoby blízké (k výkladu § 2959 o. z. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 , uveřejněný pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč.), u nichž je míra utrpení jistě nesrovnatelná, nicméně na druhou stranu je spojena se smrtí, která je nevyhnutelným koncem života každého člověka, takže náhrada tu kompenzuje spíše neočekávanost a nepatřičnost ztráty, a to na straně tzv. druhotných obětí (jde tu o porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, dále též jen „Úmluva“). Ostatně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která nejvyšší náhrady (kolem 100 000 euro) poskytuje za dosti výjimečné zásahy do práva na život podle čl. 2 Úmluvy (jde zejména o selhání státu při ochraně života), považuje nároky pozůstalých i nároky osob dotčených na cti, důstojnosti a vážnosti zásahem vybočujícím z práva na svobodu projevu (čl. 10 Úmluvy) za zhruba srovnatelné. Rozpětí náhrad přisuzovaných stěžovatelům za zásah do rodinných vztahů podle čl. 8 Úmluvy se pohybuje průměrně zhruba kolem 10-20 % uvedené částky a za zásah vybočující z práva na svobodu projevu v občanském soudním řízení 15-30 %. 25. Proti sankční funkci peněžních náhrad za nemajetkové újmy ve smyslu punitivním (trestajícím) existuje celá řada přesvědčivých argumentů. Takové pojetí je především kontinentálnímu právu cizí, neboť trestání by mělo být doménou veřejného práva, zejména práva trestního. S ohledem na funkci náhrady újmy v kontinentálním systému práva odporuje přisuzování sankční funkce přiměřenému zadostiučinění našemu právnímu systému a zadostiučinění musí být pojímáno pouze v rovině kompenzační jako prostředek náhrady újmy, nikoliv prostředek k odstrašení potenciálních škůdců (srov. Doležal/Melzer in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 953–954). Shodně viz též odlišné stanovisko předsedkyně senátu Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů ke zmíněnému nálezu, podle něhož je „nesprávné, pokud dovoláváním se prevence má být potlačována satisfakční funkce přiměřeného zadostiučinění. Ostatně, jak dokládá literatura, ´porušování práva neubývá se zpřísňováním sankce´ (Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 36-37). Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží vědomí, že poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř. zmírnění újmy zadostiučiněním, které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než snaha o zvyšování přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o satisfakci.“ Represivní (trestající) funkce náhrady se nesrovnává s ústavní zásadou „nulla poena sine lege certa“ , neboť žádný zákon výslovně nestanoví, že taková trestní složka náhrady má být uložena, natož v jaké výši (srov. Doležal, R. Sankční funkce náhrady újmy – punitive damages v českém právu? Právní rozhledy 8/2018, s. 279). Punitive (exemplary) damages, jak je zná, nicméně jen ve velmi omezeném rozsahu užívá angloamerické právo, mohou být podle některých autorů v rozporu s veřejným pořádkem (srov. Kühn, Z. Má mít náhrada škody v soukromém právu sankční funkci? Dostupné na http:jinepravo.blogspot.cz). Důvodem nepřípustnosti sankčních náhrad újmy je i možný likvidační účinek na škůdce a vznik bezdůvodného obohacení na straně poškozeného (srov. Ryška, M. Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti, Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl.). 26. Zásadní argument proti sankční náhradě škody (újmy) má procesní povahu, neboť pokud se v našem právu rozhoduje o potrestání soukromé osoby, pak pro orgány veřejné moci platí povinnost vyhledávat okolnosti svědčící nejen pro vinu pachatele, nýbrž i v jeho prospěch. Těmto požadavkům však civilní proces, ovládaný zásadou projednací, (z dobrých důvodů) nevyhovuje (viz Melzer, citované dílo, s. 7). 27. Ostatně i § 2957 věta prvá o. z. hovoří o odčinění okolností zvláštního zřetele hodných (tj. kompenzační funkci zadostiučinění), nikoli o sankcionování škůdce za to, že jednal v daných okolnostech. Byť je při stanovení výše peněžité náhrady namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích. Výše náhrady má být závislá především na intenzitě újmy způsobené poškozenému, nikoli na ekonomické síle původce zásahu. Nelze prakticky zajistit, aby peněžitá náhrada byla na jedné straně přiměřená intenzitě újmy vzniklé poškozenému a současně citelně postihovala původce zásahu. 28. Nelze přehlédnout, že část mediálního prostředí, označovaná zkratkou bulvární, je založena právě na sběru a publikování nových, pokud možno nečekaných až šokujících informacích ze světa veřejně známých osobností, a představuje svébytný obor podnikání pohybující se na hraně vkusu, přiměřenosti a respektu k právům jiných. Nicméně i takto pojímaná žurnalistika má svou početnou čtenářskou obec a ne všechny jí dotčené osoby vnímají tento způsob informování úkorně, neboť i negativní reklama může mít pro leckoho kýžený popularizační efekt. I v tomto prostředí samozřejmě musí platit základní pravidlo, že negativní zásah do osobnostních práv je nepřípustný a zakládá poškozenému právo na ochranu. Objektivní závěr, jaká částka již bude pro nakladatele natolik citelná, že se mu buď nevyplatí pokračovat v zásazích do osobnostních práv poškozeného, resp. Že jej od takového počínání odradí, je nejspíše cílem jen velmi těžko dosažitelným bez značné míry spekulativnosti; takový závěr by předpokládal detailní analýzu ekonomického stavu újmu působícího subjektu, což by překročilo rozsah únosného dokazování (viz též zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení – § 6 o. s. ř.) a pravděpodobně by ani ke sledovanému výsledku nevedlo. 29. Ze všech uvedených důvodů dospívá recentní judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční náhrady škody (újmy). Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013 , a judikaturu, na kterou odkazuje). Lze proto uzavřít, že hlavní funkce peněžité náhrady za zásah do osobnostních práv je satisfakční. Preventivní (preventivně-sankční) funkce peněžité náhrady sice není vyloučena, nelze jí však bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu. 30. Je proto třeba zdůraznit význam uložení povinnosti zdržet se zásahů. Spíše až v následné fázi, není-li vydavatel schopen či ochoten akceptovat omezení či povinnosti plynoucí mu ze soudního rozhodnutí, vzniká prostor pro výjimečné zvyšování náhrady. Zejména v situaci, kdy není respektována osobnost poškozeného ani poté, co vyjádřil svůj nesouhlas podáním žaloby, či dokonce poté, kdy žalobě bylo vyhověno pravomocným soudním rozhodnutím, je opodstatněné, aby výše náhrady překročila rámec běžných náhrad, i zde je však důvodem zvýšení především zvýšená intenzita újmy působené takto svévolným jednáním poškozenému. V této fázi se však vztah žalobců a žalované v nyní projednávané věci neocitl, není proto opodstatněná dovolací námitka, že výše přiznané náhrady je nepřiměřeně nízká. 31. Nelze přisvědčit dovolatelům, že odvolací soud nesprávným způsobem zohlednil věk nezletilých žalobců c) a d) a že újmu jim způsobenou publikací článků v době jejich útlého dětství či zčásti dokonce před narozením žalobce d) marginalizuje. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011 , uveřejněném pod č. 31/2013 Sb. rozh. obč. (s odkazem na rozsudek německého Spolkového ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. BVerfG, 1 BvR 653/96) vyložil, že děti potřebují zvláštní ochranu, protože se teprve musí vyvinout v osoby odpovědné samy za sebe. Tato potřeba ochrany je dána i s ohledem na nebezpečí, které vychází ze zájmu médií a jejich odběratelů (adresátů) o fotografie dětí či jiné informace. Jejich samostatný vývoj může být narušen citelněji, než je tomu u dospělých, u dětí útlého věku ovšem hrozí spíše potenciální negativní působení v budoucnu, neboť malé dítě není sice schopno vnímat obsah negativních sdělení, nechápe všechny souvislosti a bezprostředně žádnou výraznou újmu nevnímá, může však být vystaveno reakcím okolí a teprve v průběhu dospívání si může negativitu šířených informací začít postupně uvědomovat. Prostředí, ve kterém se děti mohou rozvíjet bez obavy z rušivého veřejného pozorování, musí být proto chráněno mnohem komplexněji než u rodičů. Nakolik zůstanou sdělení původce zásahu součástí veřejného prostředí i v budoucnu, aby mohla dítě zasáhnout, záleží na mnoha faktorech, mezi něž patří především efektivita opatření tomu čelících, zejména tedy soudem uložená povinnost zdržet se negativního působení a její vynucení. Ochrana dětí proto, jak správně dovodil odvolací soud, musí spočívat především v odstranění nepříznivých zásahů, tedy uložení a vynucení povinnosti nepokračovat v neoprávněných zásazích, peněžitá náhrada má tu až druhotnou roli a tomu logicky odpovídá i její výše. Ani vysoká částka náhrady sama o sobě není zárukou, že se negativní působení na dítě neobjeví v budoucnu, tomu je způsobilé čelit spíše důsledné uplatňování zdržovacích nároků. Roli zde hraje i časové hledisko, neboť s plynutím času se potenciální riziko negativního vlivu protiprávních zásahů na zdravý vývoj dětí snižuje a tento časový odstup je přirozeně tím větší, čím je dítě v době zásahu mladší. V daném případě byla tedy důvodně nezletilým žalobcům přiznána částka nižší než žalobcům dospělým, zároveň je však třeba i mezi oběma dětmi rozlišovat, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobce d), který se narodil až po publikaci sedmnáctého článku, se zhruba polovina článků netýkala a až od dvanáctého článku se objevovala sdělení, že žalobci a) a b) budou rodiči dalšího dítěte. 32. Z toho je zřejmé, že závěry odvolacího soudu o výši náhrady nelze považovat za zjevně nepřiměřené a s výjimkou nesprávného krácení o jednu čtvrtinu a ne zcela vyváženého závěru o absenci rozdílu mezi dětmi jinak obstojí ve srovnání s judikaturou dovolacího soudu i při porovnání výše náhrad u jiných typů nemajetkových újem. 33. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí tak, jak je uvedeno ve výrocích I a II tohoto rozsudku, tedy v konečném výsledku tak, že za neoprávněný zásah do osobnostních práv náleží žalobci a) 500.000 Kč, žalobkyni b) 500.000 Kč, nezletilé žalobkyni c) 200.000 Kč a nezletilému žalobci d) 100.000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl. 34. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, dovolací soud se proto nemohl zabývat dovolacími námitkami k němu se vztahujícími. Vzhledem k částečné změně rozsudku odvolacího soudu ovšem výroky o náhradě nákladů řízení neobstojí. Dovolací soud nevyužil zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit napadené rozhodnutí i v těchto výrocích, proto rozsudky soudů obou stupňů v uvedených nákladových výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů původního řízení, stejně jako o náhradě nákladů dovolacího řízení.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14877/	17.12.2020	25 Cdo 171/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce v rozsahu, v němž byl výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 70 Co 251/2018, potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 41 C 207/2016, ve věci samé ohledně částek 1 212,50 Kč a 25 887,75 Kč; jinak dovolání zamítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 41 C 207/2016-356, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal plnění z garančního fondu odpovídajícího nárokům na zaplacení bolestného ve výši 217 380 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 8 284 500 Kč, náhrady znalečného ve výši 1 212,50 Kč, ošetřovného za období od 24. 7. 2013 do 31. 12. 2015 ve výši 1 148 147,50 Kč a za období od 1. 1. 2016 až do dožití ve formě měsíční renty, náhrady cestovních nákladů ve výši 25 887,75 Kč, náhrady nákladů léčby ve výši 563 547,30 Kč, náhrady škody ve výši 503 526,01 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 24. 7. 2013 do 7. 3. 2014 ve výši 51 311,88 Kč a za období od 1. 1. 2016 do doby, než bude žalobci přiznán starobní důchod nebo dovrší věku 65 let (všechny nároky byly požadovány s příslušenstvím), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 1 154 675 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 5. 2017 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce na jaře 2013 koupil od T. B. motocykl, k němuž neuzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Dne 24. 7. 2013 odjel žalobce, který měl v tu dobu pravomocný zákaz řízení motorových vozidel, na tomto motocyklu na koupaliště, kde konzumoval alkoholické nápoje a psychotropní látky. Téhož dne večer žalobce jako spolujezdec bez ochranné přílby cestoval na svém motocyklu domů, přičemž motocykl řídil D. P., který nebyl držitelem řidičského průkazu a byl pod vlivem alkoholu. Při této cestě došlo k nehodě, při níž řidič vjel do pravého příkopu a narazil do stromu. Řidič D. P. při nehodě zemřel a žalobce utrpěl závažnou újmu na zdraví s trvalými následky (vigilní coma). Po právní stránce soud vycházel z právní úpravy účinné ke dni dopravní nehody a dospěl k závěru, že žalobce jako provozovatel dopravního prostředku nese objektivní odpovědnost za škodu podle § 427 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), byť motocykl v době nehody neřídil, neboť jako provozovatel se z odpovědnosti za škodu nevyvinil ve smyslu § 430 odst. 1 věta první obč. zák., když užití motocyklu třetí osobou svou nedbalostí umožnil tím, že nepojištěný motocykl, který tak nebyl způsobilý k provozu, přivezl na koupaliště a požíváním alkoholu se přivedl do stavu, kdy nebyl schopen zabránit použití motocyklu třetí osobou. Soud uzavřel, že žalobce je osobou bez pojištění odpovědnosti podle § 24 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném v době škodní události, jež jako provozovatel motocyklu podle § 427 obč. zák. nese za škodu objektivní odpovědnost. Dovodil dále, že osoba, které má být poskytnuto plnění z garančního fondu, nemůže být totožná s osobou bez pojištění odpovědnosti, která za způsobenou škodu odpovídá a vůči níž má žalovaná regresní nárok. Došlo by tak k absurdní situaci, kdy žalobce by byl příjemcem plnění z garančního fondu jako poškozený, ale současně i osobou, která by měla takto poskytnuté náklady hradit. Takový výklad odporuje smyslu právního předpisu, a proto žalobu zamítl. Ohledně vzájemné žaloby uzavřel, že žalovaná zaplatila žalobci z garančního fondu částku 1 154 675 Kč, ačkoli na takové plnění z výše uvedených důvodů neměl právo, a proto mu vznikl neoprávněný majetkový prospěch podle § 451 obč. zák., který je povinen vrátit. 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 70 Co 251/2018-404, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil, a dospěl i ke stejným právním závěrům. Odkázal na argumenty soudu prvního stupně a shrnul, že žalobce jakožto osoba bez pojištění odpovědnosti, která (spolu)zavinila dopravní nehodu, nemůže být současně poškozeným, kterému by podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. náleželo plnění z garančního fondu, a proto není nárok žalobce po právu. Zcela se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci plněním žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Jako dosud neřešenou předkládá otázku výkladu § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. při posouzení nároku poškozeného provozovatele nepojištěného vozidla, které v době nehody řídila jiná osoba, na plnění z garančního fondu, a namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu. S odkazem na znění tohoto ustanovení zdůraznil, že kdyby zákonodárce zamýšlel, aby osoba bez pojištění neměla nárok na plnění z garančního fondu, výslovně by to specifikoval v § 24 odst. 10 zákona č. 168/1999 Sb. Navíc § 24 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb. ukládá povinnost poskytovat poškozenému plnění podle § 24 odst. 2 za stejných podmínek, jako poskytuje plnění pojistitel, a to včetně aplikace § 7 zákona č. 168/1999 Sb. Podle § 7 odst. 2 tohoto zákona má vlastník vozidla, jemuž byla způsobena újma provozem jeho vozidla, které řídila jiná osoba, právo na odškodnění újmy na zdraví. Jedná se o speciální situaci a režim odškodnění, který je nutné aplikovat nejen v případech, kdy bylo vozidlo škůdce pojištěno, ale rovněž i v případech újmy způsobené provozem nepojištěného vozidla, jak vyplývá právě z § 24 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb. Opačný výklad by vedl k nedůvodné diskriminaci těch poškozených, kterým byla, často i bez jejich zavinění, způsobena újma provozem nepojištěného vozidla. Odklon od ustálené rozhodovací praxe spatřuje dovolatel ve vadném řešení otázky regresního nároku žalované podle § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. Zdůraznil, že žalovaná poskytla žalobci plnění ze zákonného důvodu, který však neodpadl, neboť je nutno rozlišit dva skutkové děje, a to příjezd žalobce na koupaliště na nepojištěném motocyklu, který zabezpečil a klíče schoval, a svévolné zahájení jízdy na tomto motocyklu řidičem D. P. bez vědomí a souhlasu žalobce, který jízdu na motocyklu vedoucí k dopravní nehodě nenastoupil dobrovolně, ale byl na motocykl usazen ve stavu těžké opilosti a bez svého souhlasu připoután k řidiči osuškami. Závěr soudu, že užití motocyklu žalobce umožnil svou nedbalostí, tak opomíjí skutkový děj a je v rozporu s judikaturou (sp. zn. 25 Cdo 4729/2008 ). Výklad soudu by nadto vedl k odepření zdravotní péče a porušení práva na ochranu zdraví a života žalobce, jež mu zaručuje čl. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 6 a 31 Listiny, a byly by porušeny zásady, na kterých spočívá soukromé právo, a to § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe rovněž při právním hodnocení časové působnosti zákona č. 168/1999 Sb. při aplikaci § 24 odst. 9, kdy v případě, že by žalovaná měla právo na regresní plnění, měla by se použít právní úprava platná a účinná v době vyplacení plnění z garančního fondu, neboť regresní nárok je tzv. originárním právem, které není časově svázáno s původním nárokem poškozeného na náhradu újmy (viz sp. zn. 25 Cdo 1438/2007 a rozhodnutí ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4183/2008 ) a vzniká až výplatou plnění z garančního fondu. Navíc s účinností od 1. 1. 2018 byla výše regresního plnění ohraničena částkou maximálně 300 000 Kč za předpokladu, že poškozený neporušil žádné z pravidel uvedených v § 10 zákona č. 168/1999 Sb., přičemž žalobce tato pravidla neporušil. Jím uplatněné nároky mnohonásobně převyšují nejen aktuálně nejvyšší možnou hranici regresního nároku, ale i nárok uplatněný žalovanou v projednávané věci. Žalovaná by tak maximálně mohla svůj regresní nárok navýšený o jeho novou zákonnou limitaci započíst vůči uplatněným nárokům žalobce, ale jeho další nároky a vzniklý rozdíl by již měla žalobci uhradit. Žalobce pak spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i v nesprávné aplikaci § 118a o. s. ř., neboť soud důkazní břemeno k prokázání vlastnictví motocyklu, jež spočívalo na žalované, přenesl na žalobce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud vydané rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. 5. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda a za jakých podmínek má osoba bez pojištění odpovědnosti (provozovatel) v případě, že škoda byla způsobena jeho nepojištěným vozidlem, jež řídila jiná osoba, právo na plnění z garančního fondu podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., jestliže je současně povinna toto plnění České kanceláři pojistitelů (dále též jen „Kancelář“) nahradit podle § 24 odst. 9 tohoto zákona, a rovněž otázky, jaké znění zákona č. 168/1999 Sb. je rozhodné pro posouzení uplatněných nároků obou účastníků, jež dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou rozhodného znění zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) – dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“ IV. Důvodnost dovolání 6. Dovolatel spatřoval nesprávnost právního závěru odvolacího soudu v tom, že zejména při posuzování regresního nároku postupoval podle zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném k datu škodní události, a nikoli podle tohoto zákona ve znění novely provedené zákonem č. 293/2017 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2018. 7. Citovaná novela – zákon č. 293/2017 Sb. nemá žádná přechodná ustanovení a v takovém případě platí zásada obecné přípustnosti nepravé retroaktivity. Jinak řečeno, platí nepravá retroaktivita, což znamená, že od účinnosti novely se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou, avšak vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou. Je podstatné, že novelizovaným zákonem je zákon o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, tedy zákon, jenž upravuje povinné škodové pojištění. Podle většinového názoru vzniká právní vztah z pojištění již dnem uzavření pojistné smlouvy bez ohledu na to, zda některá práva a povinnosti vzniknou až později, a proto se za rozhodný okamžik pro určení právního režimu pojistné smlouvy považuje okamžik jejího uzavření. Nebylo by totiž logické, kdyby se práva a povinnosti z porušení smluv uzavřených před účinností zákona řídily dosavadními právními předpisy, ovšem smlouvy jako takové novou právní úpravou (srov. Jandová, L., Šlauf, P., Svejkovský, J. Pojištění v novém občanském zákoníku. Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck, 2014, s. 10). Byť byl tento názor vyjádřen ohledně právního vztahu z pojištění založeného smlouvou, není důvodu, aby neplatil i v pojistných vztazích vzniklých jiným způsobem (např. ze zákona). 8. I dovolací soud ve své judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3469/2006 , nebo rozsudek ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 32 Odo 1659/2006 , na něž poukázal v bodě 61 odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně) dovodil, že určujícím pro posouzení toho, zda se právní vztah řídí dosavadními předpisy či nikoli, je okamžik vzniku tohoto vztahu. Je nepochybné, že práva a povinnosti z tohoto vztahu vzniklé se musí řídit z časového hlediska stejnou právní úpravou, neboť nelze připustit, aby na různé nároky vzniklé z téhož právního vztahu byla z časového hlediska aplikována různá právní úprava, zvlášť když se jedná o úpravu komplexně řešenou v jednom ustanovení příslušného právního předpisu (§ 24 zákona č. 168/1999 Sb.). Tento výklad je na místě tím spíše, že změna zákona č. 168/1999 Sb. zákonem č. 293/2017 Sb. byla podle důvodové zprávy motivována snahou, aby se na financování garančního fondu podíleli především ti, kdo neplní svou povinnost sjednat a udržovat pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Z toho důvodu byla touto novelou nově zakotvena povinnost vlastníka vozidla (se solidární povinností provozovatele vozidla, jde-li o rozdílné subjekty) hradit Kanceláři příspěvek za každý den porušení povinnosti pojistit vozidlo (§ 4 novelizovaného znění), který by byl jedním ze zdrojů financování garančního fondu, přičemž výše příspěvku by vždy měla být podstatně vyšší než běžné pojistné u komerční pojišťovny z důvodu zachování dostatečné motivace k uzavírání standardního povinného pojištění odpovědnosti. V návaznosti na tuto změnu úpravy bylo změněno i znění § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. omezením náhrady, jíž jsou povinni Kanceláři plnit osoby bez pojištění odpovědnosti. I z tohoto důvodu nelze připustit, aby regresní nárok, jenž se váže ke škodní události vzniklé za účinnosti zákona č. 168/1999 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2017 Sb., byl posuzován podle znění účinného od 1. 1. 2018, neboť tak by byl povinný k regresnímu nároku nedůvodně zvýhodněn tím, že nebyl povinen platit příspěvek podle § 4 novelizovaného znění. 9. Jestliže pojistná smlouva (v rozporu se zákonem) nebyla uzavřena, má poškozený podle § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. právo, aby mu Kancelář za osobu bez pojištění odpovědnosti poskytla plnění z garančního fondu. Tím vzniká mezi poškozeným a Kanceláří právní vztah z pojištění, a to dnem, kdy došlo ke škodní události, bez ohledu na to, zda a kdy budou nároky od tohoto vztahu se odvíjející uplatněny. Současně však vzniká mezi Kanceláří a osobou za škodu odpovědnou právní vztah spočívající v postižním právu Kanceláře (§ 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb.) pro případ vyplacení plnění poškozenému, neboť i toto právo má svůj původ ve škodní události (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3905/2008 , publikovaný pod č. 38/2012 Sb. rozh. obč.). Odvíjejí-li se oba tyto úzce provázané právní vztahy od jedné události, je nutno je právně posuzovat podle stejné právní normy, jež byla účinná v době jejich vzniku, tedy ke dni škodní události. 10. Tento výklad se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud v řadě rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1468/2007 , Soubor C 7226, ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006 , ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4724/2007 , ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 452/2010 , nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4765/2010 ) vyslovil, že postižní právo Kanceláře vůči osobě odpovědné za škodu má povahu originárního nároku jenž se promlčuje podle § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Zabýval se tak druhem uplatněného nároku a jeho promlčením, přičemž okamžik, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, je třeba odlišovat od vzniku právního vztahu. Ostatně i zde lze odkázat na již citovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3905/2008 , v němž uvedl, že na jeho závěrech (týkajících se povinnosti dědiců zaplatit regresní nárok vzniklý Kanceláři za života jejich právního předchůdce, byť pojistné plnění poškozenému Kancelář vyplatila až po jeho smrti) nic nemění, že judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4724/2006) dovodila (pro účely posouzení počátku a délky promlčecí doby), že Kancelář může své postižní právo uplatnit teprve poté, co plnění z garančního fondu poskytla. Tímto rozsudkem byly rovněž překonány závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1438/2008, a usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4183/2008 , na něž dovolatel odkazuje. 11. Lze tak uzavřít, že právní vztahy, z nichž vyplývá právo poškozeného na pojistné plnění podle § 6 a § 24 zákona č. 168/1999 Sb. i postižní právo České kanceláře pojistitelů podle § 10 i § 24 odst. 9 citovaného zákona, se posuzují podle zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném k datu škodní události. Soudy nižších stupňů tak při řešení právní otázky posouzení rozhodného znění zákona o pojištění z provozu vozidla nepochybily. V dalším textu je pod označením „zákon č. 168/1999 Sb.“ míněn tento zákon ve znění účinném k datu škodní události (ke dni 24. 7. 2013). 12. Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda a za jakých podmínek má osoba bez pojištění odpovědnosti v případě, že škoda byla způsobena jeho nepojištěným vozidlem, jež řídila jiná osoba, právo na plnění z garančního fondu podle § 24 zákona č. 168/1999 Sb. 13. Podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (z hlediska občanského práva hmotného se podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, věc posuzuje podle dosavadních předpisů, neboť k události, z níž škoda vznikla, došlo před 1. 1. 2014) každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. 14. Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla. 15. Podle § 430 odst. 1 obč. zák. místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. 16. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti podle tohoto zákona vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. 17. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. pojistitel nehradí a) škodu, kterou utrpěl řidič vozidla, jehož provozem byla škoda způsobena, b) škodu podle § 6 odst. 2 písm. b) a c), za kterou pojištěný odpovídá svému manželu nebo osobám, které s ním v době vzniku škodné události žily ve společné domácnosti, s výjimkou škody podle § 6 odst. 2 písm. c), jestliže tato škoda souvisí se škodou podle § 6 odst. 2 písm. a), c) škodu na vozidle, jehož provozem byla škoda způsobena, jakož i na věcech přepravovaných tímto vozidlem, s výjimkou škody způsobené na věci, kterou měla tímto vozidlem přepravovaná osoba v době škodné události na sobě nebo u sebe, a to v rozsahu, v jakém pojištěný za škodu odpovídá, d) škodu podle § 6 odst. 2 písm. b) a c) vzniklou mezi vozidly jízdní soupravy tvořené motorovým a přípojným vozidlem, jakož i škodu na věcech přepravovaných těmito vozidly, nejedná-li se o škodu způsobenou provozem jiného vozidla, e) škodu vzniklou manipulací s nákladem stojícího vozidla, f) náklady vzniklé poskytnutím léčebné péče, dávek nemocenského pojištění (péče) nebo důchodů z důchodového pojištění v důsledku škody na zdraví nebo usmrcením, které utrpěl řidič vozidla, jehož provozem byla tato škoda způsobena, g) škodu způsobenou provozem vozidla při jeho účasti na organizovaném motoristickém závodu nebo soutěži, s výjimkou škody způsobené při takovéto účasti, jestliže je řidič při tomto závodu nebo soutěži povinen dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, h) škodu vzniklou provozem vozidla při teroristickém činu nebo válečné události, jestliže má tento provoz přímou souvislost s tímto činem nebo událostí. Podle odst. 2 tohoto ustanovení byla-li škoda způsobena vlastníku vozidla provozem jeho vozidla, které v době vzniku škody řídila jiná osoba, nebo osobě, která s vozidlem, jehož provozem byla této osobě škoda způsobena, oprávněně nakládá jako s vlastním nebo se kterým oprávněně vykonává právo pro sebe, a jestliže v době vzniku škody řídila vozidlo jiná osoba, je pojistitel povinen uhradit tomuto vlastníku nebo této osobě pouze škodu podle § 6 odst. 2 písm. a) včetně náhrady nákladů vynaložených na péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a regresního nároku podle § 6 odst. 4. 18. Podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. poskytuje kancelář z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, byl-li provoz tohoto vozidla podmíněn pojištěním odpovědnosti podle tohoto zákona. Podle odst. 4 věta prvá tohoto ustanovení má poškozený právo uplatnit nárok na plnění podle odstavce 2 písm. b), c) a g) proti Kanceláři za stejných podmínek, za nichž by mohl uplatnit nárok na plnění proti pojistiteli (§ 9). Podle odst. 9 tohoto ustanovení výplatou plnění z garančního fondu vzniká Kanceláři právo vůči tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a), b) a g), na náhradu toho, co za něho plnila včetně nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění poškozenému nebo uplatněním tohoto práva; odpovídá-li za škodu více osob, pak za takovou pohledávku Kanceláře odpovídají tyto osoby společně a nerozdílně. Vůči pohledávce Kanceláře na náhradu podle věty prvé jsou solidárními dlužníky provozovatel a řidič vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda; řidič pouze tehdy, pokud za škodu odpovídá. Nelze-li určit provozovatele, je solidárním dlužníkem vůči pohledávce Kanceláře vlastník vozidla. To neplatí pro vlastníka vozidla, jehož pojištění odpovědnosti zaniklo podle § 12 odst. 1 písm. d). Podle odst. 10 písm. b) tohoto ustanovení se z garančního fondu neposkytuje plnění za škody podle § 7. 19. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že poškozený má právo na náhradu škody způsobené provozem motorového vozidla jak vůči provozovateli dopravního prostředku, který odpovídá podle § 427 a násl. obč. zák. na základě objektivního principu, tak vůči řidiči, na základě odpovědnosti založené na presumovaném zavinění podle § 420 odst. 1 obč. zák., pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008 , ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3578/2006 , nebo ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2799/2013 ). Z toho vyplývá, že právo na náhradu škody vůči řidiči má i provozovatel, jestliže mu v souvislosti s provozem jeho vozidla vznikla škoda zaviněným porušením povinností řidiče. Toto právo je však dáno pouze v tom rozsahu, v němž řidič za škodu podle § 420 obč. zák. odpovídá. Tedy v rozsahu, v jakém je dána příčinná souvislost, což je vyloučeno rozsahem tzv. spoluzpůsobení škody poškozeným ve smyslu § 441 obč. zák. Byla-li totiž škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006 , Soubor C 6063, usnesení ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006 , nebo usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3272/2008 , Soubor C 9377). 20. Uvedené závěry o odpovědnosti za škodu se promítají i do zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Jestliže se podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pro účely tohoto zákona rozumí pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje, a podle § 6 odst. 1 cit. zákona se pojištění odpovědnosti za škodu vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, je třeba za pojištěného považovat nejen provozovatele vozidla, ale i osobu odlišnou od provozovatele, která vozidlo tohoto provozovatele v době dopravní nehody řídila a za škodu odpovídá. Pojištění odpovědnosti za škodu podle citovaného zákona tak dopadá jak na odpovědnost provozovatele vozidla podle § 427 a násl. obč. zák., tak i na osoby odpovídající za škodu podle § 420 obč. zák., například na řidiče vozidla (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2875/2009 , usnesení ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1957/2006 , nebo rozsudky ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007 , ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4321/2008 , či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4173/2009 ), a to bez ohledu na to, zda je poškozeným třetí osoba nebo vlastník – provozovatel vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 328/2003 ). 21. Totéž platí i v případě, že k vozidlu, kterým byla způsobena škoda, nebyla uzavřena smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla. Za osobu bez pojištění odpovědnosti je totiž nutno považovat osobu, která za škodu odpovídá, nikoliv pouze osobu, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve smyslu § 4 zákona č. 168/1999 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007 , nebo ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 648/2009 ). Jestliže za škodu vzniklou při dopravní nehodě odpovídá i řidič zaviněným porušením povinností (§ 420 obč. zák.), má provozovatel, jemuž při této nehodě vznikla škoda, a je tak poškozeným ve smyslu § 2 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb., právo uplatnit nárok na plnění z garančního fondu přímo vůči Kanceláři podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., neboť Kancelář je povinna poskytnout plnění i za řidiče, avšak jen v rozsahu jeho odpovědnosti. Jinak řečeno, poškozený provozovatel nárok nemá v rozsahu, v němž se na vzniku škody spolupodílel on sám (§ 441 obč. zák.). 22. Ustanovení § 24 odst. 10 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. plnění z garančního fondu poškozenému vlastníku vozidla, který v době nehody vozidlo neřídil, nevylučuje, pouze je omezuje v rozsahu plnění jen na některé nároky. To vyplývá z § 7 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., kde je zakotvena výjimka z výluk pojistného plnění právě pro případ, kdy vznikla škoda vlastníku vozidla, který při škodní události vozidlo neřídil. Podle tohoto ustanovení má vlastník vozidla právo pouze na náhradu škody na zdraví v rozsahu a výši podle občanského zákoníku [§ 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb.] včetně náhrady nákladů vynaložených na péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a regresního nároku podle § 6 odst. 4 tohoto zákona. 23. Lze tedy uzavřít, že vznikla-li škoda vlastníku (provozovateli) nepojištěného vozidla při provozu jeho vozidla, které řídila jiná osoba, jež také odpovídá za škodu, má vlastník právo na plnění z garančního fondu pouze v rozsahu nároku na náhradu škody na zdraví (včetně náhrady nákladů vynaložených na péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a regresního nároku podle § 6 odst. 4 tohoto zákona), jíž může uplatnit vůči České kanceláři pojistitelů podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., avšak jen v rozsahu, v němž za škodu tato jiná osoba (řidič) odpovídá. 24. V projednávané věci na základě skutkových závěrů (jež podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) nese odpovědnost za vznik škody podle § 420 obč. zák. zemřelý řidič, který dopravní nehodu způsobil neopatrnou jízdou a za porušení právních povinností (řídil motocykl, ačkoli nebyl držitelem řidičského průkazu a navíc pod vlivem alkoholu), ale současně nese i objektivní odpovědnost podle § 427 obč. zák. žalobce, jenž byl v době nehody vlastníkem i provozovatelem motocyklu. 25. Dovolatel namítá, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe při posouzení spoluodpovědnosti žalobce za škodu podle § 430 obč. zák., neboť žalobce motocykl po příjezdu na koupaliště zabezpečil, klíče schoval, a že D. P. zahájil jízdu na motocyklu svévolně, bez vědomí a souhlasu žalobce, který jízdu nenastoupil dobrovolně, ale byl na motocykl usazen ve stavu těžké opilosti a bez svého souhlasu připoután k řidiči osuškami. Jedná se však o námitky týkající se nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, přičemž na odlišném skutkovém stavu buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení a uplatňuje tím jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud neshledal ve způsobu, jakým soud prvního stupně dokazování prováděl, žádné vady ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Ostatně dovolatel takové vady ani nenamítal, kromě námitek odklonu od ustálené judikatury při poučení žalobce podle § 118a o. s. ř. Tato námitka důvodná není, neboť poučení žalobce podle § 118a o. s. ř. nechť uvede tvrzení a navrhne důkazy k tomu, na základě jakého titulu motocykl užíval, když tvrdil, že není jeho vlastníkem, nevybočuje z mezí jeho důkazního břemene, a není tak v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu. 26. Právní závěr odvolacího soudu (odvíjející se od zjištěného skutkového stavu), že se žalobce odpovědnosti za škodu podle § 430 odst. 1 obč. zák. nezprostil, odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí NS SSR ze dne 23. 11. 1983, sp. zn. Cpj. 10/83 , publikované pod č. 3/1984 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002 ) a dovolání ohledně tohoto dovolacího důvodu není proto podle § 237 o. s. ř. přípustné. 27. Jestliže za škodu odpovídá i řidič D. P., měl by žalobce právo na plnění z garančního fondu podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. v rozsahu, v němž se na vzniku škody nespolupodílel (§ 441 obč. zák.). Byť se soudy (vzhledem ke svému právnímu názoru) otázkou spoluzpůsobení škody žalobcem nezabývaly, lze na základě skutkových zjištění dovodit, že jsou dány okolnosti svědčící o spoluzpůsobení škody žalobcem. Jde o okolnosti na jeho straně jakožto spolujezdce, neboť jízdu na motocyklu podstoupil, ačkoli byl opilý a při jízdě neměl helmu, avšak i o další okolnosti, jež mu lze přičítat, jako je svěření vozidla osobě nezpůsobilé, která nebyla oprávněna řídit motorové vozidlo, a navíc byla pod vlivem alkoholu, přičemž spoluodpovědnost za škodu by byla dána, jestliže byl žalobci znám některý z těchto nedostatků na straně řidiče. Podle již ustálené judikatury dovolacího soudu v případě, že by uvedené okolnosti podstatně přispěly ke vzniku škodlivého následku, mohl by se podíl poškozeného na vzniklé škodě blížit jedné polovině (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007 , Soubor C 7833, ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3604/2010 , Soubor C 8996, nebo ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010 , Soubor C 9409). Lze shrnout, že žalobce by měl z garančního fondu právo na plnění pouze nároků na náhradu škody na zdraví, a to v tom (procentním) rozsahu, v němž za škodu odpovídal řidič D. P.. 28. Dovolatel dále namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení nároku na náhradu poskytnutého plnění uplatněného vzájemnou žalobou. Poukazuje-li dovolatel na to, že plnění z garančního fondu mu bylo žalovanou poskytnuto v souladu s § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., neboť motocykl po příjezdu na koupaliště řádně zabezpečil proti neoprávněnému užití a jízdu na něm nepodstoupil dobrovolně, buduje na jiných skutkových závěrech, než k nimž dospěly soudy nižších stupňů, vlastní, od soudů odlišné právní posouzení. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod, neboť skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, je dovolací soud vázán (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 29. Se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná žalobci poskytla plnění z garančního fondu bez právního důvodu, a má tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení, lze souhlasit, bylo-li mu poskytnuto plnění v rozsahu, v němž není dána odpovědnost řidiče za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., tedy v rozsahu, v němž si žalobce škodu na zdraví spoluzpůsobil; a rovněž bylo-li mu poskytnuto plnění, jež nemělo charakter náhrady škody na zdraví, neboť podle § 24 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 7 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. na náhradu jiného druhu škody právo nemá. 30. Ve zbývajícím rozsahu, tedy v rozsahu, v němž za škodu odpovídá řidič, bylo žalobci sice plněno v souladu s § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., avšak toto plnění je povinen Kanceláři nahradit. Podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla totiž tomu, že se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu, odpovídá i tzv. postižní právo Kanceláře, splní-li svoji povinnost poskytnout oprávněné osobě plnění z garančního fondu za škodu způsobenou provozem nepojištěného vozidla. Kancelář může požadovat celou náhradu toho, co plnila, neboť nárok na postih je odvozen od skutečnosti, že ohledně vozidla, jímž byla způsobena škoda, nebylo sjednáno pojištění odpovědnosti. Vůči této pohledávce Kanceláře jsou podle § 24 odst. 9 věty druhá zákona č. 168/1999 Sb. solidárními dlužníky provozovatel a řidič vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda, přičemž řidič vozidla pouze tehdy, pokud za škodu odpovídá (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 931/2008 , ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 648/2009 , a ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4373/2010 ). Jestliže v případě plurality odpovědných subjektů (řidiče a provozovatele vozidla) závisí na pojistiteli, vůči kterému z nich (případně zda vůči oběma) uplatní své postihové právo vyplývající z § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007 , ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007 , ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007 , ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2875/2009 , ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 648/2009 , ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4321/2008 , ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4173/2009 , ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4373/2010 , nebo ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3050/2011 ), pak uplatnila-li je žalovaná vůči žalobci, stalo se tak po právu. Žalobce, byť mu z části bylo žalovanou poskytnuto plnění v souladu s § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., je jako solidární dlužník (spolu s řidičem) povinen i toto plnění Kanceláři nahradit, avšak nikoli z titulu jeho bezdůvodného obohacení, ale jako regres podle § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. To však na závěru o povinnosti žalobce vrátit veškeré poskytnuté plnění nic nemění. Soudy nižších stupňů se při rozhodování o vzájemné žalobě od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily. 31. Dovolací soud se konečně věnoval i poslední části neřešené právní otázky, zda osoba bez pojištění odpovědnosti má právo na vyplacení plnění z garančního fondu podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., jestliže by byla povinna toto plnění Kanceláři nahradit podle § 24 odst. 9 téhož zákona. 32. Negativní odpověď na tuto otázku podrobně a přesvědčivě zdůvodnil soud prvního stupně ve svém rozsudku (body 63 až 69), zejména s odkazem na jazykový, systematický i teleologický výklad zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, s nímž se lze ztotožnit. 33. Účelem zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel je odstranit či zmírnit negativní následky spojené se zvláštní povahou provozu vozidel, jež vyvolává značné riziko vzniku škod. S cílem ochránit zejména případné poškozené ukládá zákon subjektům provozujícím vozidlo povinnost sjednat pojištění, jež by se vztahovalo na odpovědnost za škodu, kterou mohou jeho provozem způsobit (povinné smluvní pojištění). Cíl a smysl zákona, tedy ochrana především poškozených, je realizován (mimo jiné) tím, že pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu, tedy nejen na pojištěného, ale i na případy, kdy je škoda způsobena například provozem nezjištěného či nepojištěného vozidla. V takovém případě poskytne Kancelář poškozenému plnění z garančního fondu zřízeného za tímto účelem, a současně jí vznikne právo vůči osobám, jež za škodu odpovídají, požadovat náhradu takto poskytnutého plnění. Jestliže podle zásad, jimiž se řídí výklad právních norem, je třeba je interpretovat ve prospěch účelu, který právní norma plní, pak je nutno přijmout takový výklad, aby bylo tohoto cíle dosaženo. Shora popsaný systém, na základě něhož Kancelář kompenzuje poškozenému vzniklou škodu z garančního fondu a vzniká jí současně právo postihu vůči osobám, jež za škodu odpovídají, směřuje nejen k tomu, aby byl poškozený uspokojen, ale současně i k tomu, aby odpovědné osoby takto vynaložené náklady nahradily, neboť jen tak může celý systém fungovat. Je-li poškozený, jemuž má být z garančního fondu plněno, totožný s osobou, jež je povinna toto plnění jeho poskytovateli nahradit, pak účelu příslušných ustanovení zákona [§ 24 odst. 2 písm. b) a odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb.] bude dosaženo pouze tehdy, bude-li plnění z garančního fondu takové osobě odepřeno. Jiný výklad by totiž odporoval zásadě vyloučení absurdních závěrů (reductio ad absurdum) , neboť je nepochybně neúčelné, aby totožné plnění bylo Kanceláří vyplaceno s tím, že okamžikem vyplacení by je mohla požadovat zpět. V této souvislosti lze opět odkázat na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3905/2008 . 34. Není opodstatněná námitka dovolatele, že uvedený výklad by vedl k odepření zdravotní péče a porušení jeho práva na ochranu zdraví a života ve smyslu čl. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, čl. 6 a 31 Listiny základních práv a svobod i k porušení zásad zakotvených v § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Touto námitkou se soudy nižších stupňů zabývaly se závěrem o její nedůvodnosti (bod 70 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), s nímž se dovolací soud ztotožňuje. Žalobce rozhodně nezůstává bez nároku na úhradu lékařské péče, neboť standardní péče poskytovaná na základě veřejnoprávních předpisů je plně hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění. V nepřiznání nákladů na péči nadstandardní není-li na jejich náhradu právní nárok, nelze spatřovat krutost urážející obyčejné lidské cítění. Soudy nižších stupňů při výkladu právních ustanovení respektovaly pravidla a principy ústavně zaručených práv a svobod (včetně čl. 31 Listiny základních práv a svobod). 35. Lze tak ve shodě se soudy nižších stupňů uzavřít, že poškozený provozovatel, jemuž vznikl nárok na plnění z garančního fondu, ale současně podle § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. povinnost toto plnění Kanceláři nahradit, nemá na výplatu plnění z garančního fondu právo. 36. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5636/	17.12.2020	5 Tdo 1262/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného K. Š. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 4 To 326/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 T 30/2018, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 18 T 30/2018, byl obviněný K. Š. uznán vinným pod bodem 1. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a pod bodem 2. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 měsíců za současně vysloveného dohledu nad obviněným. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byly obviněnému uloženy tresty zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 26 měsíců a jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 26 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 18 T 66/2019, který nabyl právní moci dne 9. 1. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 2. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil obviněný následovně. Dne 13. 12. 2016 v XY nejprve poskytl Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj, územní pracoviště v Č. B. (dále jen „finanční úřad“ nebo „správce daně“), písemný souhlas ke zřízení zástavního práva k jeho vlastnímu osobnímu automobilu tov. zn. XY, reg. zn. XY (dále jen „automobil“), v hodnotě nejméně 185 000 Kč, k zajištění daňového dluhu neuhrazeného obchodní společností C., který ke dni 14. 12. 2016 činil 333 750 Kč. Nato správce daně vydal rozhodnutí ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2234844/16/2201-80541-307451, o zřízení zástavního práva k movité věci (automobilu) vlastníka odlišného od daňového subjektu, které bylo doručeno obviněnému dne 23. 12. 2016. Dříve, než byl proveden zápis o vzniku zástavy do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky v rejstříku R pod č. 127/2017, obviněný se záměrem zmařit uspokojení vzniklého daňového nedoplatku obchodní společnosti C. z prodeje zástavy sám dne 13. 2. 2017 prodal v provozovně obchodní společnosti A. se sídlem P. 10 (dále jen „obchodní společnost A.“), uvedený automobil za cenu ve výši 167 500 Kč, přičemž tuto částku užil pro svou potřebu a ani zčásti ji nevynaložil na úhradu daňového dluhu obchodní společnosti C., čímž znemožnil řádné a včasné uspokojení splatného závazku vůči finančnímu úřadu ve výši nejméně 185 000 Kč. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 4 To 326/2020, tak, že pod bodem I. k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uložil trest, který se od výroku rozsudku soudu prvního stupně odlišoval toliko v druhém z trestů zákazu činnosti. Tento druh trestu modifikoval tak, že obviněnému zakázal výkon funkce statutárního orgánu, jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné nebo pověřené obchodním vedením obchodních společností a družstev na dobu 40 měsíců. Pod bodem II. pak odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný svým dovoláním brojil předně proti svému odsouzení pro přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Podle obviněného k převodu obchodního podílu v obchodní společnosti C. (dále jen „obchodní společnost C.“) nedošlo se záměrem zatajit účetní evidenci, který nebyl v trestním řízení dostatečně prokázán. 5. Dále obviněný brojil proti svému odsouzení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V tomto případě podle něj soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily zažalovaný skutek, neboť ze zákona ani z rozhodnutí o zřízení zástavy nevyplýval zákaz zcizit zastavený automobil, resp. potřeba získat k takovému zcizení souhlas správce daně. Zástavní právo totiž podle obviněného trvalo i nadále po prodeji automobilu, on měl pouze povinnost nesnižovat hodnotu zástavy. Obviněný také poukázal na to, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva není rozhodnutím podléhajícím výkonu rozhodnutí, neboť neukládá žádnou vykonatelnou povinnost. Není tedy ani možné zmařit výkon takového rozhodnutí. 6. Obviněný ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. III. Vyjádření k dovolání 7. K dovolání obviněného K. Š. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Námitky obviněného podle státního zástupce formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zejména to podle něj platí v případě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku o znaku „výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci“. Z pohledu státního zástupce však šlo o námitky zjevně neopodstatněné, které navíc obviněný uplatnil opakovaně poté, co se jimi dostatečně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly soudy nižších stupňů. 8. Pokud jde o námitky obviněného, které se týkají přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, podle státního zástupce sice lze obviněnému dát za pravdu, že prodejem zastaveného automobilu ještě nedochází automaticky ke zmaření výkonu rozhodnutí. Takto by však obviněný mohl postupovat, kdyby kupujícího řádně upozornil na skutečnost, že na automobilu vázne zajišťovací právo a s tímto obeznámený kupující by měl možnost tuto skutečnost posoudit v rámci sjednávání koupě vozidla. Jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů, pokud obviněný nesdělil uvedenou skutečnost kupujícímu, naopak v kupní smlouvě prohlásil, že na daném automobilu nevázne žádné zástavní právo, nastala podle státního zástupce poněkud jiná právní situace. Kupující se totiž mohl dovolat vůči případným nárokům zástavního věřitele dobré víry ve smyslu § 1377 odst. 2 o. z., a mohl by tak vyloučit výkon zástavního práva na dané věci. Této skutečnosti si byl kvalifikovaný kupující, v tomto případě obchodní společnost A., jistě vědom, a proto také zahrnuje uvedené prohlášení prodávajícího do svých smluv. Státní zástupce tedy souhlasil s posouzením skutku soudy nižších stupňů. 9. Státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. b) Námitky vztahující se k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění 11. Nejvyšší soud se nejdříve vypořádal s námitkami obviněného K. Š., které se týkají přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a shledal, že jde o námitky, které neodpovídají nejen uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání. c) Námitky vztahující se k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání 12. Nejvyšší soud naopak shledal jako opodstatněnou námitku obviněného, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v němž spatřovaly přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný v této souvislosti namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka tohoto trestného činu, neboť svým jednáním nezmařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci. Obviněný postavil část své argumentace na tom, že nejednal protiprávně, protože mu nic nebránilo v prodeji zastaveného automobilu, neboť ze zákona ani z rozhodnutí o zřízení zástavy nevyplýval zákaz zcizení zastavené věci. Dále namítl, že zástavní právo podle obviněného trvalo i poté, co došlo k prodeji automobilu. Konečně na závěr uvedl, že uvedený druh rozhodnutí správce daně nepodléhal výkonu rozhodnutí, jelikož neukládal žádnou vykonatelnou povinnost. 13. Nejprve je třeba připomenout, že přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Z této tzv. složité skutkové podstaty s více alternativně uvedenými znaky bylo obviněnému kladeno za vinu, že „zmařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že odstranil věc, které se takové rozhodnutí týkalo“. 14. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, která se týkají určité věci. Podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku jde o úmyslný trestný čin. Zmařením se rozumí nemožnost vykonat dané rozhodnutí (podstatným ztížením je možnost vykonat je jen za podstatně ztížených podmínek). Uvedeného trestného činu se pachatel dopustí nepřípustným nakládáním s věcí popsaným v § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pokud se vykonávané rozhodnutí týká dané věci a zároveň jde o vykonatelné rozhodnutí (na právní moci přitom nezáleží – viz rozhodnutí pod č. 13/1996 Sb. rozh. tr.), přičemž právě oním nepřípustným nakládáním s věcí je výkon takového rozhodnutí zcela znemožněn či alespoň podstatně ztížen. Jedním ze způsobů nepřípustného nakládání s věcí ve smyslu citovaného ustanovení je též její „odstranění“, jímž se rozumí také její převedení nebo přenesení jinam při současném zachování možnosti dispozice s ní (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3196), na daný případ (nebýt jiných vad hmotněprávního posouzení skutku, o nichž bude zmínka níže) by spíše dopadala varianta „zcizení“, čímž se míní převedení věci (úplatně či bezúplatně) na jinou osobu (viz tamtéž). 15. Kromě toho, že soudy nižších stupňů chybně označily alternativu nepřípustného nakládání s věcí, jak bylo uvedeno výše (odstranění namísto zcizení), dopustily se vážnějšího pochybení, které bylo prvotním důvodem pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Rozhodující pro posouzení věci totiž bylo vyřešení otázky, zda nakládáním s automobilem jako s věcí uvedenou v daném rozhodnutí bylo možno zmařit výkon označeného rozhodnutí a zda toto rozhodnutí vůbec bylo možno vykonat (exekvovat). K tomu je třeba připomenout skutkové závěry soudů nižších stupňů učiněné na základě provedeného dokazování a rozvést mimotrestní zákonnou úpravu, podle níž se v daném případě postupovalo. 16. Správce daně (finanční úřad) vyrozuměl obviněného K. Š. jako jednatele obchodní společnosti C., že tato obchodní společnost má daňový dluh ve výši 333 750 Kč, zároveň jej upozornil na následky spojené s neuhrazením daňového nedoplatku a na možnost jeho vymáhání. Obviněný nejprve chtěl vyřešit tento daňový dluh, a proto se dohodl se správcem daně, že dá do zástavy svůj vlastní automobil (teprve později se rozhodl prodat obchodní podíl v uvedené obchodní společnosti a zatajit přitom účetnictví, jak bylo rozvedeno shora). Písemný souhlas ke zřízení zástavního práva k automobilu s ověřeným podpisem dal obviněný dne 13. 12. 2016. Nato dne 15. 12. 2016 správce daně rozhodl o zřízení zástavního práva k movité věci vlastníka odlišného od daňového subjektu, toto rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 23. 12. 2016 a nabylo právní moci dne 23. 1. 2017, což bylo vyznačeno dne 6. 2. 2017, avšak do Rejstříku zástav bylo zástavní právo zapsáno až dne 20. 4. 2017. Obviněný mezitím dne 13. 2. 2017 stihl prodat automobil obchodní společnosti A., vůči níž prohlásil, že na automobilu nevázne zástavní právo. Za automobil obdržel kupní cenu ve výši 185 000 Kč, kterou ani zčásti neužil na úhradu daňového dluhu. Protože pak obviněný nereagoval na výzvy správce daně a neuhradil daňový nedoplatek ve výši 333 750 Kč, byl obviněný předžalobní výzvou vyzván k úhradě tohoto nedoplatku s tím, že pokud uvedenou částku neuhradí do 15 dnů od doručení této výzvy, bude na něj podána žaloba na nařízení soudního prodeje zástavy. Obviněný na to nijak nereagoval, správce daně dne 15. 6. 2017 u Okresního soudu v Českých Budějovicích podal žalobu na nařízení soudního prodeje zástavy (automobilu). Až při ústním jednání konaném dne 3. 11. 2017 u správce daně se správce daně dozvěděl od obviněného o prodeji automobilu. 17. Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci (tj. odlišného od soudu), jehož výkon měl obviněný zmařit, bylo rozhodnutí finančního úřadu o zřízení zástavního práva k movité věci vlastníka odlišného od daňového subjektu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2234844/16/2201-80541-307451, což je ovšem jen jednou z podmínek naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Další otázkou je, zda již toto jeho rozhodnutí podléhá výkonu, zda je přímo exekvovatelné a zda lze na jeho základě prodat zastavenou věc. 18. V posuzovaném případě šlo o zřízení zástavního práva správcem daně. Na vymáhání daní správcem daně se užije především zákon č. 280/2009, daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „DŘ“). Ve zvláštní části o správě daní (části třetí) je v hlavě páté o placení daní upraveno v dílu čtvrtém o zajištění daní, konkrétně pak v § 170 DŘ, zástavní právo a v § 170a DŘ výkon zástavního práva. Podle § 170 odst. 3 DŘ může správce daně rozhodnout o zřízení zástavního práva k majetku vlastníka, odlišného od daňového subjektu, jehož nedoplatek je zajišťován, a to na základě předchozího písemného souhlasu vlastníka s úředně ověřeným podpisem (v daném případě byl písemný souhlas obviněného s úředně ověřeným podpisem dán dne 13. 12. 2016 a správce daně skutečně rozhodl o zřízení zástavního práva rozhodnutím ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2234844/16/2201-80541-307451). Podle § 170 odst. 4 DŘ zástavní právo vzniká doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva osobě uvedené v § 170 odst. 3 DŘ (v daném případě obviněnému dne 23. 12. 2016). Na takový případ zajištění automobilu se neužije druhá věta ustanovení § 170 odst. 4 DŘ, že zástavní právo k majetku, o kterém jsou vedeny veřejné registry, vzniká doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva tomu, kdo vede veřejný registr, neboť se uznává, že ani přes existenci registru motorových vozidel se jej tato pasáž daňového řádu netýká, protože tento registr má jen evidenční charakter a zápisy do něj nemají konstitutivní účinky (viz k tomu LICHNOVSKÝ, O., ONDRÝSEK, R. a kol. Daňový řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 621; BAXA, J. a kol. Daňový řád: Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 1037). 19. Zástavní právo podle § 170 odst. 5 DŘ zaniká buď rozhodnutím správce daně, anebo ze zákona, a to podle občanského zákoníku, o čemž správce daně vyrozumí jednak daňový subjekt, jednak vlastníka zástavy. V občanském zákoníku je zánik zástavního práva upraven v části třetí (absolutní majetková práva), hlavě druhé (věcná práva), dílu pátém (věcná práva k cizím věcem), oddílu třetím (zástavní právo), pododdílu sedmém (zánik zástavního práva), konkrétně pak v § 1376 až § 1379 o. z. V daném případě byl spor, zda zástavní právo k automobilu zaniklo jeho prodejem obchodní společnosti A. dne 13. 2. 2017, či nikoli. Na tento případ by bylo možno užít ustanovení § 1377 odst. 2 o. z., podle něhož účinky podle § 1377 odst. 1 o. z., tedy zánik zástavního práva, avšak trvání pohledávky, nastanou i v případě, že další osoba nabyla vlastnické právo k zastavené věci v dobré víře, že věc není zatížená zástavním právem; to však neplatí, je-li zástavní právo zapsáno v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu. V daném případě nebylo zjištěno, že by kupující automobilu, obchodní společnost A., jednala ve zlé víře, dobrá víra se naopak předpokládá, zde byla doložena dokonce kupní smlouvou, v níž obviněný jako prodávající deklaroval, že prodávaný automobil není zatížen zástavním právem. Zástavní právo k uvedenému automobilu v době jeho prodeje obviněným obchodní společnosti A. zároveň ještě nebylo zapsáno v Rejstříku zástav, kam bylo zapsáno až dne 20. 4. 2017, tedy ani tím nebyla prolomena ochrana dobré víry nabyvatele věci (ve smyslu § 1377 odst. 2 druhé věty o. z.). Jinými slovy při těchto skutkových zjištěních soudů nižších stupňů skutečně prodejem vozidla obviněným obchodní společnosti A. došlo k zániku zástavního práva správce daně k uvedenému automobilu (a to podle § 1377 odst. 2 první věty o. z. ve spojení s § 170 odst. 5 DŘ), ovšem nezanikl daňový dluh obchodní společnosti C. jako pohledávka státu, která byla tímto zástavním právem zajištěna. Zcizením zajištěné věci tak obviněný skutečně znemožnil správci daně uspokojit daňový nedoplatek z výtěžku z prodeje zástavy. 20. Přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním nezmařil výkon shora uvedeného rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva. Je tomu tak proto, že toto rozhodnutí správce daně není přímo vykonatelné. Podle § 170a odst. 1 DŘ může správce daně vykonat zástavní právo podle občanského zákoníku a podle § 170a odst. 2 DŘ se při výkonu zástavního práva přiměřeně použije ustanovení o provádění daňové exekuce. Výkon zástavního práva je obecně upraven v občanském zákoníku v části třetí (absolutní majetková práva), hlavě druhé (věcná práva), dílu pátém (věcná práva k cizím věcem), oddílu třetím (zástavní právo), pododdílu pátém (výkon zástavního práva), konkrétně pak v § 1359 až § 1370 o. z. V daném případě sice vzniklo zástavní právo rozhodnutím správce daně, toto rozhodnutí však ve své podstatě supluje dohodu mezi zástavním věřitelem a zástavcem, jímž je zpravidla zástavní dlužník (vlastník zástavy), spočívající v tom, že zajištěný dluh, nebude-li dlužníkem dluh řádně a včas splněn (zde daňovým dlužníkem uhrazen jeho daňový dluh), může být uspokojen z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy (viz k tomu obecné ustanovení § 1309 odst. 1 o. z., v daném případě je rozsah dán rozhodnutím správce daně). Pokud tedy stát reprezentovaný správcem daně není uspokojen přímo daňovým subjektem (dlužníkem), může přistoupit správce daně coby zástavní věřitel k uspokojení zajištěného daňového dluhu ze zástavy zástavního dlužníka (v daném případě obviněného jako osoby odlišné od daňového dlužníka). 21. Neuhradí-li daňový dlužník daňový dluh sám dobrovolně, nemůže správce daně sám zpeněžit zástavu, ale musí postupovat podle § 1359 a násl. o. z. Podle § 1359 odst. 1 o. z. jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem, v písemné formě, jinak z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona. Rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva není ani smlouvou mezi zástavním věřitelem a zástavcem (je rozhodnutím, kterým je taková smlouva vlastně nahrazena), není ani exekučním titulem, na jehož základě by bylo možno nařídit veřejnou dražbu podle § 36 a násl. zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZVD“). Podle § 36 odst. 1 ZVD dražba nedobrovolná je dražba prováděná na návrh dražebního věřitele, jehož pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doložena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, anebo doložena jiným vykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon, včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků. Rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva není ani jedním z uvedených exekučních titulů, a to ani „jiným vykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon“, neboť toto rozhodnutí není samo o sobě vykonatelné, není možné je přímo exekvovat, naopak je třeba domoci se nařízení prodeje, tedy je nutno dosáhnout rozhodnutí, jímž bude nařízen prodej zástavy. Ostatně to vyplývá též ze skutečnosti, že toto rozhodnutí orgánu veřejné moci (správce daně) vlastně nahrazuje smluvní ujednání mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, resp. zástavcem. 22. V případě zástavy, o níž v posuzované věci rozhodl správce daně, tak přichází v úvahu z uvedených variant vlastně jen uspokojení ze zástavy postupem podle jiného zákona, jímž se rozumí zvláštní řízení soudní o soudním prodeji zástavy podle § 353a a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“). Toto řízení lze podle § 354 z. ř. s. zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy (to neplatí, neumožňují-li jiné předpisy soudní prodej zástavy). V případě movitých věcí je příslušným k řízení obecný soud zástavního dlužníka (§ 353a odst. 1 z. ř. s.), účastníky řízení jsou zástavní věřitel a zástavní dlužník (§ 355 z. ř. s.). Vykonatelným rozhodnutím, které se týká zastavené věci, se pak v takovém případě rozumí až výsledné rozhodnutí řízení o soudním prodeji zástavy, které učiní soud podle § 358 odst. 1 z. ř. s. a podle nějž soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Takové rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy je vykonatelné dnem, kdy nabylo právní moci (§ 358 odst. 1 in fine z. ř. s.), je pak i závazné pro každého, proti němuž působí podle jiných právních předpisů zástavní právo k této zástavě (§ 358 odst. 2 z. ř. s.). Na návrh zástavního věřitele lze podle § 358 odst. 3 z. ř. s. nařídit podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy výkon rozhodnutí prodejem zástavy, a to podle § 338a o. s. ř. Teprve toto rozhodnutí podle § 358 odst. 1 z. ř. s. je exekučním titulem, jehož výkon je možno zmařit ve smyslu § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. 23. Lze tak souhlasit s obviněným, že svým jednáním nemohl zmařit výkon rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva k jeho automobilu, neboť toto rozhodnutí nepodléhá výkonu rozhodnutí. Takové rozhodnutí nemůže správce daně sám exekvovat v daňovém řízení, nemůže ani navrhnout jeho soudní výkon, je jen zajišťovacím institutem (je ve své podstatě na úrovni dohody mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem bez doložky přímé vykonatelnosti). Nařízení prodeje zástavy, podobě jako jiný zástavní věřitel na základě smlouvy, se správce daně musí domáhat ve zvláštním řízení soudním, teprve pravomocné rozhodnutí soudu v něm vydané o nařízení prodeje zástavy je vykonatelným rozhodnutím, jehož výkon by případně bylo možno zmařit či podstatně ztížit ve smyslu § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. 24. V daném případě tedy obviněný skutečně nemohl naplnit znaky objektivní stránky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Na druhé straně však není vyloučeno takové jednání obviněného, kterým znemožní zástavnímu věřiteli uspokojit se z výnosu z prodeje zástavy, posoudit jako jiný trestný čin, například trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku (podobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 7 Tz 38/2020 ). 25. Z uvedených důvodů nemohlo obstát odsouzení obviněného pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 18 T 30/2018, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 4 To 326/2020, proto také bylo třeba přistoupit ke kasačnímu zásahu a zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a umožnit mu tak zjednat nápravu k odvolání obviněného. V. Závěrečné shrnutí 26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného K. Š. a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 4 To 326/2020, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Českých Budějovicích uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 27. Bude na Krajském soudu v Českých Budějovicích, aby znovu posoudil skutek uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který nemůže být ze shora rozvedených důvodů kvalifikován jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (jak ve svém předchozím zrušovacím usnesení odvolací soud zavázal soud prvního stupně posoudit uvedený skutek). Přitom zváží, zda dosavadní skutková zjištění mu umožňují o věci rozhodnout, či zda bude zapotřebí předtím v potřebném rozsahu doplnit dokazování s ohledem na možné úvahy o jiné právní kvalifikaci, jak byla naznačena shora.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5633/	16.12.2020	29 NSČR 4/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zastavil řízení o „dovolání“ dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2019, a změnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. KSPH 60 INS XY, 4 VSPH XY, tak, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2019 se mění tak, že se insolvenční řízení nezastavuje. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 23. 9. 2019 zastavil insolvenční řízení dlužníků E. T. a T. T. (výrok I.), určil výši odměny a náhrady hotových výdajů insolvenční správkyně (A., v. o. s.) a zprostil ji funkce insolvenční správkyně dlužníků (výroky II. a III.). 2. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice usnesením ze dne 15. 10. 2019 potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zastavení insolvenčního řízení. 3. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že: 1) Dne 16. 9. 2014 podali dlužníci (manželé E. a T. T.) společný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení 2) Usnesením ze dne 1. 12. 2014 insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, ustanovil insolvenční správkyni a povolil řešení úpadku dlužníků oddlužením; následným usnesením ze dne 3. 2. 2015 schválil společné oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. 3) Dlužník E. T. zemřel dne 28. 6. 2019. 4. Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 7 a § 394a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. 5. 2019, ustanovení § 103 a § 107 odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – ve shodě s insolvenčním soudem zdůraznil, že povaha schváleného oddlužení, a to jak ve formě plnění splátkového kalendáře, tak ve formě zpeněžení majetkové podstaty, zcela vylučuje, aby v něm mohlo být pokračováno po smrti dlužníka (např. s jeho dědici). Po smrti fyzické osoby je vždy zahájeno řízení o pozůstalosti (§ 138 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních ̶ dále jen „z. ř. s.“), v jehož rámci lze výhradně vypořádat celé jmění zůstavitele (§ 1475 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ̶ dále jen „o. z.“). Je tedy zřejmé, že insolvenční řízení (řešící jen část majetkových poměrů dlužníka) „ustupuje“ řízení o pozůstalosti; ostatně po smrti dlužníka má dispoziční oprávnění k jeho majetku výlučně osoba, která spravuje pozůstalost (§ 156 a násl. z. ř. s.), nikoli insolvenční správce. 5. Za stavu, kdy dlužník v průběhu oddlužení zemře ̶ pokračoval odvolací soud ̶ insolvenční soud insolvenční řízení zastaví (§ 107 odst. 5 o. s. ř.); právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí. Přitom výše uvedený závěr se uplatní i tehdy, zemře-li v průběhu oddlužení jeden z manželů, kteří podali společný insolvenční návrh; jeho smrtí totiž „dochází k zániku podmínek pro společné řízení řešící úpadek manželů (zanikla právní fikce jediného dlužníka) a k zániku společného jmění manželů, jež musí vypořádat pozůstalostní soud v rámci pozůstalostního řízení“. Ve společném oddlužení manželů tak nelze ̶ vzhledem k úpravě dědického řízení účinné od 1. 1. 2014 ̶ pokračovat; naopak je na místě zastavit insolvenční řízení (vedené proti manželům jako jedinému dlužníku). II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesením soudů obou stupňů podala dlužnice dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené, a to, „zda má být v insolvenci pokračováno s druhým z manželů, když jeden z nich zemře v průběhu plnění oddlužení, které bylo povoleno na základě společného návrhu manželů“. 7. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a zastává názor, podle něhož měl insolvenční soud pokračovat v insolvenčním řízení, aby měla možnost splnit podmínky oddlužení. Potud poukazuje na poměry dané věci, kdy dlužníci hradili „insolvenční splátky“ za použití peněžních prostředků, které se jejich syn (R. T.) zavázal „hradit do insolvence“ na základě darovací smlouvy ve výši 11.000,- Kč měsíčně; úmrtím dlužníka tak „de facto“ nedošlo ke změně poměrů, když téměř celé plnění bylo hrazeno třetí osobou. Zastavením insolvenčního řízení tak soudy nižších stupňů „připravily“ dlužnici o možnost zbavit se dluhů, a to v době, kdy nezajištěným věřitelům již dlužníci uhradili (od března 2015 do srpna 2019) celkem 498 200,50 Kč (28,46 % celkového objemu pohledávek) a do minimální míry uspokojení věřitelů tak zbývalo uhradit (v posledních šesti měsících) pouhých 27 013,76 Kč. 8. Konečně dovolatelka poukazuje na nejednotnou rozhodovací praxi odvolacích soudů a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 9. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání); Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b o. s. ř. a § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení o takovém „dovolání“ zastavil. Shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003 , uveřejněné pod číslem 47/2006 Sb. rozh. obč., nebo (pro insolvenční poměry) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 61/2011 . 10. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelkou otevřené, týkající se postupu insolvenčního soudu v insolvenčním řízení, zemře-li v průběhu oddlužení jeden z manželů, kteří podali společný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, Nejvyšším soudem dosud nezodpovězené. IV. Důvodnost dovolání 11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 12. Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle ustanovení § 394a insolvenčního zákona manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu (odstavec 1). Společný návrh manželů na povolení oddlužení musí obsahovat výslovné prohlášení obou manželů, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů; podpisy obou manželů u tohoto prohlášení musí být úředně ověřeny (odstavec 2). Manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (odstavec 3). Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle ustanovení § 107 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odstavec 5). 13. Rozhodné znění shora citovaného ustanovení insolvenčního zákona (do 30. 6. 2017) se podává z části první, čl. II bodu 1 zákona č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Je totiž zřejmé, že pozdější změny těch ustanovení, jež režim oddlužení ukončují, nemohou být (neurčuje-li příslušné přechodné ustanovení novely jinak) odpoután od podmínek, za nichž bylo takové oddlužení povoleno; tyto podmínky se přitom (vzhledem k tomu, že insolvenční soud povolil oddlužení 1. 12. 2014) váží k insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 30. 6. 2017. Viz dále důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 170/2018 , uveřejněné pod číslem 102/2020, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sen. zn. 29 NSČR 106/2018 . 14. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura k výkladu ustanovení § 394a insolvenčního zákona je ustálena v závěrech, podle nichž: 1) Podle ustanovení § 394a odst. 3 insolvenčního zákona mají manželé postavení nerozlučných společníků a hledí se na ně jako na jednoho dlužníka. Přitom fikce jediného dlužníka platí i tehdy, jestliže po podání společného návrhu manželů na povolení oddlužení jeden z manželů zemře, manželé se rozvedou (trvání manželství se posuzuje pouze ke dni podání společného návrhu dle § 394a insolvenčního zákona) a rovněž tehdy, když insolvenční soud vyloučí řízení o insolvenčním návrhu na majetek jednoho z manželů k samostatnému projednání („rozdělí“ probíhající insolvenční řízení zahájené dle § 394a insolvenčního zákona) [nesprávně] před rozhodnutím o tomto návrhu. Shora uvedené závěry Nejvyšší soud formuloval pro tu fázi insolvenčního řízení, ve které insolvenční soud rozhodoval o přípustnosti oddlužení z pohledu ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2017). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 NSČR 140/2016 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2020, pod číslem 19, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2020, sen. zn. 29 ICdo 28/2018 . 2) Pravidlo vyjádřené v ustanovení § 394a odst. 3 insolvenčního zákona, podle kterého mají manželé „postavení nerozlučných společníků“ po dobu trvání insolvenčního řízení o návrhu na povolení oddlužení, se nevztahuje na procesní úkon, směřující nikoli k tomu, aby insolvenční řízení o návrhu na povolení oddlužení trvalo, nýbrž k tomu, aby ohledně jednoho z těchto manželů účinky návrhu na povolení oddlužení pominuly (skončily). Ve vztahu k tomuto dispozitivnímu úkonu má proto každý z manželů (ve vztahu k sobě) postavení samostatného společníka. Jinak řečeno, podají-li manželé (dlužníci) společný návrh manželů na povolení oddlužení (§ 394a odst. 3 insolvenčního zákona), nevyžaduje se k tomu, aby jeden z těchto manželů vzal za sebe takový návrh účinně zpět, souhlas druhého manžela. 15. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sen. zn. 29 NSČR 78/2017 , uveřejněné pod číslem 27/2020 Sb. rozh. obč. 16. Ke shora uvedenému Nejvyšší soud dále doplňuje, že v právní věci vedené pod sen. zn. 29 ICdo 32/2019 rozhodoval o dovolání v incidenčním sporu (o určení neplatnosti kupní smlouvy) v insolvenční věci dlužníků (manželů, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, které insolvenční soud schválil formou plnění splátkového kalendáře). V průběhu dovolacího řízení jeden z dlužníků (manželů a tamních žalobců) zemřel, přičemž Nejvyšší soud v dovolacím řízení „dále jednal“ (pokračoval) toliko s druhým z manželů. 17. Pro poměry dané věci tak zbývá posoudit, jaký vliv má na fikci jednoho dlužníka (§ 394a odst. 3 insolvenčního zákona) skutečnost, že v průběhu plnění splátkového kalendáře (tj. za trvání účinků oddlužení) zemře jeden z dlužníků (manželů). 18. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že dlužník E. T. ztratil dnem své smrti právní osobnost (§ 23 o. z.) i způsobilost být účastníkem (insolvenčního) řízení (§ 19 o. s. ř., ve spojení s § 7 insolvenčního zákona); jeho smrt však neměla (nemohla mít) žádné právní důsledky ani na právní osobnost dlužnice T. T., ani na její způsobilost být účastníkem (insolvenčního) řízení. Jediným (právně významným) důsledkem této skutečnosti [z hlediska podmínek insolvenčního řízení (ve vazbě na ustanovení § 394a odst. 3 insolvenčního zákona)] tak byla „transformace“ (pouhé) fikce jednoho dlužníka na realitu. Jinými slovy, místo fikce jednoho dlužníka (manželů T.) zůstala jediným dlužníkem T. T. 19. Důvod pro zastavení insolvenčního řízení podle ustanovení § 142 písm. b) insolvenčního zákona tak zjevně nebyl dán, a to ani „ve vztahu“ k zemřelému dlužníkovi E. T. 20. Současně je zjevné, že neexistovala žádná (právní) překážka, která by bránila dlužnici T. T. pokračovat v plnění oddlužení splátkovým kalendářem (§ 398 odst. 3 insolvenčního zákona) a splnit podmínky pro případné osvobození od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona). 21. Vzhledem ke zvolenému způsobu oddlužení (výlučně plněním splátkového kalendáře) neshledává Nejvyšší soud potřebu se dále vymezovat k otázkám „obdobné“ aplikace ustanovení § 310 insolvenčního zákona (v rozhodném znění), zemře-li dlužník (jeden z dlužníků – manželů) za trvání oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (§ 398 odst. 2 insolvenčního zákona). 22. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud, maje za splněné předpoklady určené ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu (a insolvenčního soudu) změnil tak, že se insolvenční řízení nezastavuje.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5632/	16.12.2020	29 NSČR 114/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání věřitele č. 6 zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2019, s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019, s výjimkou výroků o schválení zpráv o přezkumu a o účincích usnesení, a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 28. 1. 2019 rozhodl, že dlužnice (D. M.) je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení (výrok I.), schválil zprávu o přezkumu ze dne 5. 8. 2018 a ze dne 14. 8. 2018 (výrok II.), schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře (výrok III.), konstatoval, že insolvenční správkyní je JUDr. J. C. (výrok IV.), uložil povinnosti plátcům mzdy, důchodu a jiných příjmů dlužnice, dlužnici, insolvenční správkyni a věřitelům (výroky V., VI. a VIII. až X.), určil, jakým způsobem budou uspokojovány nezajištěné pohledávky přihlášených věřitelů (výrok VII.), a že účinky tohoto usnesení nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok XI.) 2. Vrchní soud v Praze k odvolání věřitele č. 6 D. F. (dále jen „věřitel“) usnesením ze dne 6. 5. 2019 potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. až X. výroku; odvolání věřitele proti bodu XI. výroku odmítl. 3. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že: a) Usnesením ze dne 8. 6. 2018 insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice a povolil řešení jejího úpadku oddlužením. b) Věřitel byl oprávněn vyslovit nesouhlas s oddlužením dlužnice, neboť je věřitelem vykonatelné (viz platební rozkaz Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 2. 2011, č. j. 106 C 11/2011-31) pohledávky z podnikání (z titulu úroků z prodlení za pozdní úhradu kupní ceny zboží dodaného na základě kupní smlouvy ze dne 10. 9. 2007 ve výši 186 010,53 Kč), která byla po přezkumu zjištěna co do pravosti i výše jako nezajištěná; nesouhlas s oddlužením insolvenčnímu soudu sdělil a odůvodnil v přihlášce pohledávky ze dne 4. 7. 2018. c) V případě schváleného oddlužení splátkovým kalendářem je dán předpoklad, že pohledávky věřitelů budou uhrazeny v rozsahu 32 % (viz zpráva pro oddlužení ze dne 31. 7. 2018), tj. v celkové výši 300 745,- Kč, což u pohledávky věřitele činí 59 523,- Kč. d) V případě řešení úpadku dlužnice konkursem by s ohledem na její zanedbatelný majetek nedostali věřitelé ničeho a „bylo by nutno“ insolvenční řízení zastavit; dlužnice by tak nemohla úspěšně podat (za trvajícího nesouhlasu věřitele) nový insolvenční návrh na povolení oddlužení. 4. Za tohoto stavu odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 1, § 5 písm. a), § 395 odst. 1 písm. b), § 397, § 389 odst. 2 písm. a) a b), § 405 odst. 3 a § 406 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k následujícím závěrům: [1] Smyslem insolvenčního řízení je uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem tím způsobem, aby došlo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. [2] V dané věci věřitel „rezignuje“, byť i jen na částečné (třetinové) uspokojení své pohledávky. „To by bylo plně jeho právo, kdyby se tímto způsobem choval individuálně mimo rámec insolvenčního řízení, nikoliv však v insolvenčním řízení, ve kterém tímto přístupem v podstatě nutí ostatní věřitele sdílet jeho iracionální postoj, v jehož důsledku by se jim v tomto a patrně ani v žádném budoucím insolvenčním řízení nedostalo ničeho“. Věřitel chce (nesouhlasem s oddlužením dlužnice) „docílit zastavení insolvenčního řízení dle § 405 odst. 3 insolvenčního zákona, a tedy nulového uspokojení jak jím přihlášené pohledávky, tak i přihlášených pohledávek ostatních věřitelů. Tento jeho cíl se zcela míjí se smyslem a účelem insolvenčního řízení a insolvenční soudy nemohou dát průchod tomuto zjevnému zneužití práva s velmi nepříznivým dopadem na ostatní přihlášené věřitele se zjištěnými pohledávkami a na dlužnici“. [3] Zmíněné jednání (nesouhlas s oddlužením) věřitele tak nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.); proto je odvolací soud „nevzal v úvahu“. 5. Dále odvolací soud doplnil, že vzhledem ke shora uvedenému již neřešil, zda věřitel byl povinen svůj nesouhlas s oddlužením zopakovat postupem podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. uvést znovu do 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku (schůze věřitelů nebyla svolána), nebo zda postačoval jeho nesouhlas obsažený v přihlášce pohledávky. 6. Proto odvolací soud usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. až X. výroku potvrdil jako věcně správné; v části, ve které odvolání věřitele směřovalo proti bodu XI. výroku usnesení insolvenčního soudu, je odvolací soud odmítl jako nepřípustné [§ 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ̶ dále jen „o. s. ř.“]. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když odvolací soud se (podle jeho názoru) odchýlil od ustálené (a v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když nesprávně vyložil ustanovení § 389 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, ve věci nesprávně aplikoval ustanovení § 405 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 395 insolvenčního zákona, a v rozporu s ustanovením § 212 o. s. ř. nepřezkoumal odvolání ze všech důvodů, které odvolatel uplatnil. 8. S poukazem na obsah přihlášky pohledávky předesílá, že dlužnice porušila povinnost podat (včas) insolvenční návrh, když byla v úpadku nejpozději v roce 2009, tj. v době, kdy podnikala v obchodu s obuví a vlastnila minimálně skladové zásoby a zařízení provozovny. Měla tak možnost (kdykoli v době svého úpadku) podat insolvenční návrh s návrhem na prohlášení konkursu a zajistit si tak možnost případného budoucího oddlužení; insolvenční návrh ale podala až v roce 2018, kdy již (dle vlastního tvrzení) nevlastnila žádný majetek. 9. Dále dovolatel připomíná, že insolvenční řízení není jediným řízením, v němž dochází k uspokojování pohledávek; základním řízením v tomto směru je řízení exekuční, v němž jsou pohledávky věřitelů postupně uspokojovány dle pořadí. Nebude-li dlužnici schváleno oddlužení, mají věřitelé možnost dosáhnout uspokojení svých pohledávek právě v exekučním řízení. Ostatně, ani on sám nerezignoval na uspokojení své pohledávky, když „několik let čekal, než se jeho exekuční řízení dostalo do pořadí, a poté bylo až do zahájení insolvenčního řízení na jeho pohledávku exekučně sráženo“. Skončí-li insolvenční řízení a „nedojde-li k osvobození dlužnice od zbytku dluhů, bude ve srážkách ze mzdy a v ostatních způsobech provádění exekučního řízení pokračováno“. 10. K otázce (ne)přípustnosti oddlužení dovolatel poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení sen. zn. 29 NSČR 114/2016 (jde o usnesení ze dne 19. 6. 2018 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2019, pod číslem 99), včetně předchozí judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech, jakož i na závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 328/19 . 11. Konečně připomíná, že dlužnice v seznamu závazků neuvedla veškeré své závazky; chybí zde závazky vůči R. K. (154 871 Kč), I. C., s. r. o. (658 257 Kč) a S. S. á r. l. (2 973,77 Kč). Na tyto skutečnosti dovolatel opakovaně poukazoval, přičemž insolvenční soud „na ně nijak nereagoval“; odvolací soud se jeho argumenty v důvodech napadeného usnesení nijak nezabýval a nezkoumal poctivost záměru dlužnice při podání návrhu na oddlužení ve smyslu závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 6/2008 (jde o usnesení ze dne 29. 9. 2010 uveřejněné pod číslem 61/2011 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 61/2011“). 12. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v potvrzujícím výroku změnil tak, že dlužnice není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, a aby zrušil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. až X. výroku, oddlužení dlužnice neschválil a insolvenční řízení zastavil, když majetek dlužnice nepostačuje pro uspokojení věřitelů. III. Přípustnost dovolání 13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 14. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, týkajících se oprávnění dlužnice podat návrh na povolení oddlužení, které odvolací soud zčásti vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a zčásti jde o otázky dosud Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené. IV. Důvodnost dovolání 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Podle ustanovení § 389 insolvenčního zákona dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde; platí, že věřitel souhlasí, pokud nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí, a toto své stanovisko odůvodní, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2). Podle ustanovení § 390 odst. 3 insolvenčního zákona návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala. Podle ustanovení § 395 insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odstavec 2). Podle ustanovení § 396 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, může současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem pouze tehdy, jestliže a) návrh na povolení oddlužení nebyl podán společně s insolvenčním návrhem a insolvenční soud nezjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, b) návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem a insolvenční soud nezjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, nebo c) návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem a insolvenční soud zjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, a dlužník v návrhu na povolení oddlužení požádal, aby byl způsobem řešení jeho úpadku konkurs, a zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, stanovil-li mu soud povinnost k její úhradě podle § 108 odst. 2 a 3 (odstavec 1). Nepostupuje-li insolvenční soud podle odstavce 1, insolvenční řízení zastaví; bylo-li uplatněno právo na odměnu podle § 390a odst. 5, insolvenční soud současně dlužníkovi uloží povinnost uhradit osobě podle § 390a odst. 1 písm. a) odměnu za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390a odst. 3, pokud odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení nezavinila. Odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení mohou podat dlužník a přihlášení věřitelé; právní mocí rozhodnutí se insolvenční řízení končí (odstavec 2) Podle ustanovení § 397 odst. 1 insolvenčního zákona, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné. Podle ustanovení § 405 insolvenčního zákona insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem pouze tehdy, jestliže a) návrh na povolení oddlužení nebyl podán společně s insolvenčním návrhem a insolvenční soud nezjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, b) návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem a insolvenční soud nezjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, nebo c) návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem a insolvenční soud zjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, a dlužník na jednání s insolvenčním správcem podle § 410 odst. 2 požádal, aby byl způsobem řešení jeho úpadku konkurs, a zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, stanovil-li mu soud povinnost k její úhradě podle § 108 odst. 2 a 3 (odstavec 2). Nepostupuje-li insolvenční soud podle odstavce 2, insolvenční řízení zastaví; současně rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce. Nebyla-li osobě podle § 390a odst. 1 písm. a) dosud vyplacena odměna za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390a odst. 3, insolvenční soud současně uloží dlužníkovi povinnost ji uhradit, byla-li uplatněna podle § 390a odst. 5. Proti rozhodnutí o zastavení řízení mohou podat odvolání dlužník, insolvenční správce a přihlášení věřitelé; právní mocí rozhodnutí se insolvenční řízení končí (odstavec 3). Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 17. V této podobě, pro věc rozhodné, platila shora citovaná ustanovená insolvenčního zákona a občanského zákoníku již v době zahájení insolvenčního řízení (21. 5. 2018) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. 18. Nejvyšší soud již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 114/2016 při výkladu ustanovení § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 vysvětlil, že dřívější mezera v zákoně (§ 389 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013) co do popisu situací, při kterých dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, byla zaplněna textem ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, čímž v dotčeném ohledu odpadla možnost dotvořit právo judikaturou [mezery v zákoně vyžadující zaplnění judikaturou již zde není]. Tamtéž uvedl, že podle ustanovení § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 nelze překážku povolení nebo schválení oddlužení spočívající v tom, že dlužník má dluhy z podnikání, překlenout (oddlužení povolit a schválit) na základě argumentu, že povolení a schválení oddlužení povede k plnému uspokojení přihlášených věřitelů. 19. Viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 NSČR 102/2017 . 20. Jakkoli bylo s účinností od 1. 7. 2017 ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona doplněno [zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] o větu, podle níž „platí, že věřitel souhlasí, pokud nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí, a toto své stanovisko odůvodní“, uplatní se výše zmíněné závěry (s níže uvedenou výjimkou) i nadále. 21. Jak plyne z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. [k bodu 76 a 85 (§ 389 odst. 2 a § 397 odst. 2)], „navrhuje se postavit na jisto, že věřitel, který nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že nesouhlasí s řešením úpadku (resp. též hrozícího úpadku) dlužníka, který vůči němu má dluh z podnikání, oddlužením a toto své stanovisko neodůvodní, souhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Vedle toho se dále navrhuje zavést povinnost insolvenčního soudu se s výhradou tohoto věřitele ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) nejpozději v rozhodnutí o schválení či neschválení oddlužení vypořádat“. 22. Základním smyslem a účelem změny ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona (účinné od 1. 7. 2017) tak bylo vyjasnit již v rané fázi insolvenčního řízení, zda je dlužník vskutku legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení v tom smyslu, že dluh z jeho podnikání nebrání řešení jeho úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením. Zmíněný předpoklad je přitom naplněn za stavu, že s oddlužením souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde; nesdělí-li takový věřitel nejpozději spolu s přihláškou pohledávky výslovně, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí a toto své stanovisko neodůvodní, je tím dána nevyvratitelná domněnka jeho souhlasu. 23. Jinými slovy, chce-li dlužník, který má dluh z podnikání, prosadit, aby insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením, musí (mimo jiné) osvědčit, že věřitel pohledávky vzniklé z podnikání dlužníka s tímto způsobem řešení jeho úpadku souhlasí, ať již výslovně nebo na základě nevyvratitelné domněnky jeho souhlasu. 24. Ke shora citovaným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil (i) v usnesení ze dne 4. 12. 2019, sen. zn. 29 NSČR 81/2019 . 25. V posledně označeném usnesení Nejvyšší soud dále zdůraznil, že insolvenční zákon nijak neupravuje otázku obsahových „náležitostí“ odůvodnění nesouhlasu věřitele s oddlužením dlužníka; pro další úvahy v tomto směru je tak podstatné, že ustanovení § 389 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, vychází ze zásady, podle níž může dlužník navrhnout, aby jeho úpadek (nebo hrozící úpadek) byl řešen oddlužením, nemá-li dluhy z podnikání. Současně upravuje (jako výjimku z pravidla) předpoklady, které musí být splněny, aby (i) takový dlužník mohl o oddlužení „požádat“. Jde tak o „dobrodiní“ ve prospěch dlužníka, který může dosáhnout řešení svého úpadku (nebo hrozícího úpadku) oddlužením i tehdy, zůstanou-li jeho věřitelé s pohledávkami vzniklými z podnikání dlužníka pasivní (tj. nesdělí-li včas insolvenčnímu soudu, že s oddlužením dlužníka nesouhlasí). Přitom samotné odůvodnění nesouhlasu s oddlužením dlužníka může věřitel omezit na (pouhé) konstatování, ze kterého bude (ve spojení s přihláškou pohledávky) seznatelné, že do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil včas pohledávku za dlužníkem (včetně toho, že jde o pohledávku vzniklou z podnikání dlužníka) a včas insolvenčnímu soudu sdělil svůj nesouhlas s oddlužením dlužníka. 26. Výše uvedené závěry se prosadí i v poměrech projednávané věci, kdy věřitel vyslovil nesouhlas s oddlužením dlužnice včas (v přihlášce pohledávky) a dostatečným způsobem jej též odůvodnil (viz skutkové vymezení pohledávky, včetně splatnosti a dalších údajů o vykonatelnosti pohledávky a jejího vymáhání v exekučním řízení). 27. Zbývá tak posoudit, zda, a případně za jakých podmínek, lze vyhodnotit nesouhlas věřitele s oddlužením dlužníka jako zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.). 28. Nejvyšší soud především nemá pochybnosti o tom, že i nesouhlas věřitele s řešením úpadku dlužníka oddlužením, je výkonem práva; proto nelze zcela vyloučit ani možnost, že by šlo o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany (srov. v insolvenčních poměrech obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sen. zn. 29 Cdo 2136/2018 ). 29. Výkladem ustanovení § 8 o. z. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům: [1] Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016 ). [2] Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 ). [3] Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 ). 30. Srov. následně též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018. 31. Se závěrem odvolacího soudu, že nesouhlas věřitele s oddlužením dlužnice je zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.), se Nejvyšší soud neztotožňuje. 32. V poměrech dané věci z přihlášky pohledávky věřitele vyplývá, že přihlášená pohledávka vznikla na základě kupní smlouvy ze dne 10. 9. 2007; dlužnice se dostala do prodlení se zaplacením cen dodaného zboží v období od 29. 9. 2007 do 14. 10. 2008. Věřitel pohledávku vymáhal v exekučním řízení vedeném exekutorem Mgr. T. V. (Exekutorský úřad v P.) pod sp. zn. 195 EX 1797/11 (titulem byl platební rozkaz Okresního soudu v Benešově, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 12. 3. 2011). V exekučním řízení dlužnice uhradila jistinu, náklady nalézacího řízení, náklady exekuce oprávněného a část úroků z prodlení; nezaplacena zůstala část úroků z prodlení ve výši 186 010,53 Kč. 33. Shora popsaný stav tak rozhodně nelze hodnotit tak, že věřitel rezignoval na (částečné ˗ třetinové) uspokojení své pohledávky v insolvenčním řízení; naopak chování věřitele je vedeno racionální úvahou, podle níž bude případně pokračovat ve vymáhání pohledávky v již zahájeném exekučním řízení. Přitom samotná skutečnost, že majetek dlužnice, která se domáhá řešení svého úpadku oddlužením (plněním splátkového kalendáře), je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, není v případě dlužníků nijak výjimečná. 34. Naopak, akceptace právního názoru odvolacího soudu by ve svém důsledku vedla k nepřijatelnému (obecnému) závěru, že nesouhlas věřitele s oddlužením dlužníka, jehož majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, vedoucí k zastavení insolvenčního řízení podle ustanovení § 405 odst. 3 insolvenčního zákona, bude vždy zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany. 35. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je (s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání) zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu insolvenčního; Nejvyšší soud proto zrušil (s výjimkou výroků o schválení zpráv o přezkumu a o účincích usnesení) i je a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.) 36. Za stavu, kdy Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným již z hlediska závěru o zjevném zneužití práva věřitelem, dále se nezabýval důvodností argumentace dovolatele, týkající se (ne)poctivosti záměru dlužnice při podání návrhu na oddlužení a vztahující se k období vzniku úpadku dlužnice a k (ne)úplnosti seznamu závazků dlužnice. 37. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). 38. Pro další fázi řízení Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl, že po vydání napadeného usnesení doznalo ustanovení § 389 insolvenčního zákona dalších změn, když zákonem č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, byla s účinností od 24. 4. 2020 zrušena v textu § 389 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona slova (včetně čárky) „, která nemá dluhy z podnikání“. Přitom podle § 33 (Přechodné ustanovení) zákona č. 191/2020 Sb. platí, že zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány. 39. Z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány. K tomu srov. bod XII, str. 180 (356) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98 , uveřejněného pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč., jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 170/2018 , uveřejněného pod číslem 102/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 102/2020“). 40. Nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít – obecně vzato – na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však má nový právní předpis vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99 , uveřejněné pod číslem 34/2001 Sb. rozh. obč. a opět i R 102/2020 . 41. Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003 , uveřejněný pod číslem 35/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 35/2006“). K závěrům obsaženým v R 35/2006 se Nejvyšší soud následně přihlásil např. opět v R 102/2020 . 42. Dikce přechodného ustanovení obsaženého v ustanovení § 33 zákona č. 191/2020 Sb. beze zbytku odpovídá definici nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity). Zasahuje totiž do právních vztahů, vzniklých před účinností zákona č. 191/2020 Sb., činí tak ale až ode dne účinnosti tohoto zákona, přičemž účinky úkonů (samotný vznik právních vztahů a nároky z nich vyplývající), které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 24. dubnem 2020) zůstávají zachovány (a ponechány regulaci dosavadní právní úpravě). 43. V předmětné věci bylo insolvenčního řízení zahájeno 18. 5. 2018 a insolvenční soud (jak uvedeno výše) zjistil úpadek dlužnice a povolil jí oddlužení usnesením ze dne 8. 6. 2018; toto datum je také dnem právní moci předmětného usnesení ve výroku o zjištění úpadku (bod I. výroku) a ve výroku o povolení oddlužení (bod II. výroku). Povinnost zkoumat, zda dlužník splňuje předpoklady pro povolení oddlužení formulované v ustanovení § 389 insolvenčního zákona, má insolvenční soud ke dni vydání usnesení o povolení oddlužení. Jakkoli insolvenční soud může zkoumání této otázky odsunout na pozdější dobu (srov. § 397 odst. 1 insolvenčního zákona), jde stále o zkoumání těch předpokladů, jejichž splnění insolvenční zákon vyžadoval v době povolení oddlužení. Vzhledem k tomu, že usnesení o povolení oddlužení dlužnice nabylo právní moci 8. 6. 2018, vedlo by použití ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ve znění účinném od 24. 4. 2020, při zkoumání důvodnosti věřitelovy námitky k popření (již nastalých) právních účinků usnesení o povolení oddlužení. 44. Jinak řečeno, nabylo-li usnesení o povolení oddlužení účinků (i právní moci) před 24. dubnem 2020, je pro pozdější rozhodnutí o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (§ 397 odst. 1 insolvenčního zákona) rozhodné ustanovení § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném před 24. dubnem 2020. 45. Pro poměry dané věci odtud plyne, že insolvenční soud (odvolací soud) je nadále povinen aplikovat ustanovení § 389 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 23. 4. 2020.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5616/	15.12.2020	25 Cdo 27/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 22 Co 107/2019, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; jinak dovolání zamítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 30 C 208/2018-68, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se tvrzení, že žalobce a jeho rodina jsou v příbuzenském vztahu k A. Z., bývalému československému prezidentovi (výrok I), aby žalované byla uložena povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku obeslat provozovatele dvou označených webových stránek s informací o znění rozsudku a žádostí o odstranění článků týkajících se žalovaného a jeho rodiny ve vztahu k A. Z. (výrok II) a aby žalované bylo uloženo do 3 dnů od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady na označených webových stránkách uveřejnění (konkretizované) omluvy (výrok III), dále zamítl žalobu o zaplacení náhrady nemajetkové újmy 5 000 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce, populární český herec, domáhal zadostiučinění za nepravdivá tvrzení o jeho příbuzenském vztahu k bývalému komunistickému prezidentu A. Z. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 8. 5. 2017 uveřejnila na internetu v rámci pořadu „Potomci slavných“ rozhovor moderátorky Z. B. s V. Z. (údajným synovcem prezidenta A. Z.), který v něm uvedl, že jeho sestřenice je maminkou žalobce a otec žalobce byl architektem, který dostával „stranické“ zakázky a upil se k smrti. Bylo prokázáno, že veškerá tato tvrzení, týkající se žalobce a jeho rodičů, jsou nepravdivá. Dne 17. 5. 2017 žalovaná prostřednictvím deníku prostřednictvím deníku B. a označených webových stránek zveřejnila článek s titulkem, jehož součástí bylo jméno a příjmení žalobce, ve kterém uvedla, že se žalobce a jeho sestra ostře ohrazují proti nařčení, že měli v rodině komunistického prezidenta A. Z. Teprve poté, co V. Z. své tvrzení nedoložil, stáhla žalovaná postupně napadané informace ze ze dvou (označených) webových stránek a dne 18. 10. 2018 uveřejnila na jedné z těchto webových stránek omluvu, která je na této stránce umístěna nadále. Při jednání před soudem prvního stupně se žalobci osobně omluvila moderátorka Z. B. Obvodní soud věc posoudil podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a žalobu zamítl na základě závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného, neboť tím, kdo tvrzením o příbuzenství žalobce s A. Z. zasáhl do práv žalobce, není žalovaná, ale V. Z. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 22 Co 107/2019-101, potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III ohledně požadavku, aby se žalovaná zdržela tvrzení o příbuzenství žalobce s A. Z., aby zajistila odstranění této informace ze dvou (označených) internetových stránek a omluvila se za ně na (označené) internetové stránce, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 100 000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o skutkové závěry založené na dokazování prostřednictvím vyhledávání v internetovém vyhledavači Google, kde dne 29. 8. 2019 se při zadání příjmení žalobce a slova „Z.“ zobrazil jako první odkaz na článek s názvem, podle kterého měl žalobce v rodině komunistického pohlavára, z (označeného) webu, jako druhá v pořadí se zobrazila omluva žalované žalobci, při zadání příjmení žalobce se informace o údajném příbuzenství žalobce s A. Z. nezobrazovala. Odvolací soud měl též za prokázané, že žalobce se setkal s nepříliš masivními negativními reakcemi na předmětnou informaci, kterou část jeho okolí pokládala za pravdivou. Věc posoudil podle § 81, § 82, § 86, § 2951 odst. 2, § 2956 a § 2957 o. z. Uzavřel, že žalovaná uveřejněním předmětného rozhovoru s V. Z. bez předchozího ověření jím uvedených nepravdivých skutkových tvrzení o žalobci zasáhla do práva žalobce na ochranu jeho osobnostních práv, aniž by zde byly důvody pro upřednostnění práva na svobodu projevu a práva veřejnosti na informace. Nepravdivá informace o příbuzenství s komunistickým prezidentem, o němž je známo, že se podílel na politických procesech padesátých let, a nepravdivé tvrzení, že otec žalobce i žalobce sám proto byli za předchozího režimu protežováni, je zásahem do soukromí, cti a rodinného života žalobce. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 214/2000 , dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za uveřejnění nepravdivých informací a je ve sporu pasivně věcně legitimována. Jestliže žalovaná nepravdivost svých tvrzení uznala, stáhla je ze svých webů, znovu je neuveřejnila a deklarovala, že se toho napříště zdrží, není již žalobcem uplatněný zdržovací nárok důvodný (§ 82 odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Nedůvodný je i požadavek žalobce, aby žalované byla uložena povinnost obeslat (jiné) provozovatele (označených) webových stránek se žádostí o odstranění článků s napadanými informacemi. K takové žádosti je aktivně legitimován sám žalobce, nikoli žalovaná. Z webu, který provozuje žalovaná, již byl článek odstraněn. Protože žalovaná se žalobci již v průběhu řízení omluvila a omluvu stále na internetu zpřístupňuje, není namístě jí tuto povinnost znovu ukládat. Okolnost, že žalovaná článek odstraňovala z různých míst postupně, není důvodem pro opakovanou omluvu, ale jedním z argumentů pro závěr, že sama omluva není dostatečným odčiněním nemajetkové újmy. Dalšími jsou skutečnost, že ačkoli je žalovaná profesionálkou na mediálním trhu, byla při uveřejňování napadaných informací nedbalá a při zjednávání nápravy liknavá. Odvolací soud proto žalobci přiznal podle § 2951 odst. 2 a § 2957 o. z. i zadostiučinění v penězích, přičemž přiměřenou shledal částku 100 000 Kč. Okolnost, že k uveřejnění předmětné nepravdivé informace došlo při vysoce výdělečné podnikatelské činnosti žalované, není podle odvolacího soudu důvodem pro stanovení významně vyšší částky finančního zadostiučinění, ale byla zohledněna již v závěru, že pouhá omluva nepostačuje. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu (mimo části výroku, kterou mu bylo přiznáno 100 000 Kč) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení hmotněprávní otázky přiměřené výše finančního zadostiučinění za zásah do osobnostních práv nepravdivým tvrzením uveřejněným v bulvárním tisku a na internetu, která je dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu stanovována v příliš nízkých částkách; přiznáním pouhých 100 000 Kč se odvolací soud odchýlil i od této nevyhovující praxe, jejíž změny se tímto dovolatel domáhá. Dovolatel je přesvědčen, že částky, které soudy v obdobných případech přiznávají, snad mohou plnit satisfakční funkci, ale ve vztahu k vydavatelům bulvárních médií, kteří uveřejňováním skandálních informací dosahují vysokých zisků, nemohou plnit preventivně sankční roli. V této souvislosti dovolatel předložil dovolacímu soudu úvahy a výpočty na podporu svého tvrzení, že žalovaná jakožto přední mediální dům, vydavatel tiskových i internetových bulvárních periodik, dosahuje mnohamilionových zisků z vysokých prodejů tiskovin a uveřejňovaných reklam, přičemž zájem veřejnosti získává publikováním skandálních a často nijak neověřených či přímo nepravdivých informací o populárních osobnostech. Finanční zadostiučinění v řádech stovek tisíců korun, které je v porovnání se ziskem bulvárních médií zanedbatelné, nemůže být účinnou prevencí před obdobným jednáním, proto by výše zadostiučinění měla být navázána na obrat a cenu inzerce mediální společnosti, která do osobnostního práva jedince zasáhla. V opačném případě se jí vyplatí nerespektovat soukromí jiných, její prosperita je na tom založena. Žalobce dále nesouhlasil se zamítnutím žaloby na zdržení se neoprávněného zásahu do jeho práv, protože žalovaná neodstranila předmětné informace z internetu zcela; dosud po zadání hesla tvořeného příjmením žalobce a slovem „Z.“ do vyhledávače Google nabídne internet na (označeném) webu fotografii žalobce uvedenou titulkem o jeho příbuzenství s A. Z., který žalobce poškozuje. Pokud by se žalobce měl sám postarat o odstranění veškerých předmětných tvrzení z internetového prostředí, vyžadovalo by to značné úsilí, prostředky a znalosti, jimiž nedisponuje. Mimo to je otázkou, do jaké míry vůbec lze informace, jednou na internet umístěné, skutečně odstranit a uvést vše do původního stavu za situace, kdy různé archivační služby skenují, ukládají a posléze po zadání relevantních vyhledávacích kritérií zpřístupňují snímky webových stránek. Nebude-li výslovným výrokem soudního rozhodnutí žalované uloženo zdržet se publikování předmětné reportáže, nebude jí v budoucnu nic bránit v tom, aby ji znovu na své stránky umístila a žalobce by znovu musel podstoupit soudní řízení, aby se domohl nápravy. Jeho požadavek na zdržení se závadného jednání a na opětovnou omluvu je tak podle něj zcela namístě, neboť zásah do jeho osobnosti stále trvá. Domáhal se též revize rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a aplikace § 150 o. s. ř. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnu napadeného rozsudku a uložení žalované, aby se zdržela napadaných tvrzení, aby obeslala provozovatele označených webových stránek s informací o znění rozsudku a žádostí o odstranění článků týkajících se žalovaného a jeho rodiny ve vztahu k A. Z., a aby uveřejnila omluvu, v níž bude uvedeno, že se jedná o opětovnou omluvu. 4. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání je nepřípustné, neboť žalobce v něm neformuloval právní otázku, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s dosavadní judikaturou nebo která by měla být vyřešena od dosavadní judikatury odlišně. Pouhý nesouhlas s výší přiznaného finančního zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016 , podle něhož dovolací soud v rámci dovolacího řízení posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění a jeho výslednou výší se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci zásad a kritérií, plynoucích z příslušných ustanovení občanského zákoníku, zjevně nepřiměřená. Žalovaná dále uvedla, že nechápe požadavek žalobce na vyhovění zdržovacímu návrhu, když odstranila závadné články i audiovizuální záznam z webové stránky označené v žalobě a žalobci se omluvila. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné do výroku o věci samé podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky, od jakého okamžiku lze mít zásah do osobnostních práv obsahem webové stránky za ukončený a otázky stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za zásah do osobnostních práv informacemi publikovanými tzv. bulvárním médiem na internetu, které za daných skutkových okolností nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolání není důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. 7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 8. Podle § 81 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odstavce 2 téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. 9. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. 10. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. 11. Podle § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. 12. Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho důstojnost nebo čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. 13. K porušení práva na důstojnost, vážnost, čest a soukromí člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. 14. U veřejně činné osoby se vyšší míra tolerance při posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů uplatněných při kritice související s veřejnou činností, kterou taková osoba vykonává, zpravidla nevztahuje na nepravdivé skutkové údaje o veřejně činné osobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 , č. 29/2009 Sb. rozh. obč.). Odpovědnost vydavatele za zásah do osobnostních práv obsahem uveřejněného rozhovoru není vyloučena tím, že nepravdivých tvrzení či nepřípustných hodnotících soudů se dopustila v rámci rozhovoru třetí osoba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 214/2000 ). 15. K zásahu do osobnostních práv nepravdivým dehonestujícím tvrzením nebo nepřiměřeným hodnotícím soudem může dojít i jejich publikací na internetu. Osoba těmito informacemi dotčená má v prvé řadě tzv. právo být zapomenut. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, za obsah webové stránky odpovídá její provozovatel, proto je to on, kdo je povinen k výzvě dotčené osoby odstranit závadné informace ze své stránky. Dotčená osoba může požadovat také odstranění odkazů na stránky s takovými informacemi z databáze poskytovatele služeb internetového vyhledávače. Do 24. 5. 2018 toto oprávnění vyplývalo ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. 10. 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále též jen „směrnice“), jak vyložil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 13. 5. 2014, ve věci C 131/12 Google Spain SL, Google Inc. proti Agencia Española de Protección de Datos [AEPD], Mario Costeja González, podle něhož „čl. 12 písm. b) a čl. 14 první pododstavec písm. a) směrnice 95/46 musí být vykládány v tom smyslu, že za účelem respektování práv stanovených v uvedených ustanoveních, a pokud jsou v nich stanovené podmínky skutečně splněny, musí provozovatel vyhledávače vymazat ze zobrazeného seznamu výsledků vyhledávání provedeného na základě jména osoby odkazy na webové stránky zveřejněné třetími osobami a obsahující informace týkající se této osoby rovněž v případě, že toto jméno nebo tyto informace nebyly předtím nebo současně vymazány z uvedených webových stránek, a to případně i tehdy, jestliže je jejich zveřejnění na uvedených stránkách samo o sobě v souladu se zákonem.“ 16. Neslučitelnost zpracování osobních údajů se směrnicí podle jejích shora uvedených článků může plynout nejen ze skutečnosti, že dané údaje jsou nepřesné, ale také ze skutečnosti, že jsou nepřiměřené, nepodstatné a přesahují míru s ohledem na účely, pro které jsou zpracovávány, že nejsou aktualizovány nebo že jsou uchovávány po dobu delší, než je nezbytně nutné, pokud nejsou uchovávány pro historické, statistické nebo vědecké účely. 17. Osoby dotčené difamujícími, irelevantními, zastaralými či jinak nevhodnými informacemi o nich samých se tedy mohou obrátit s námitkou jak na poskytovatele služeb internetového vyhledávače, tak na provozovatele zdrojové internetové stránky, kde se nachází informace, které mají být „zapomenuty“. Jestliže k výzvě dotčené osoby dehonestující, nepravdivé či indiskrétní informace ze svých internetových stránek odstraní přímo ten, kdo je na své stránky umístil (provozovatel zdrojové webové stránky), splní tím svou povinnost zdržet se závadného (protiprávního) jednání. Odstraní-li odkaz ze své databáze poskytovatel služeb vyhledávače, vyrozumí o přijatém rozhodnutí stěžovatele, případně i provozovatele zdrojové webové stránky. 18. Též je skutečností, že stránky se závadným obsahem mohou být i po odstranění ze zdrojové webové stránky dostupné na stránkách subjektů, které se zabývají skenováním a archivací snímků internetových stránek, proto úplné odstranění napadané informace z internetu a očištění internetového prostoru do stavu před jejím prvotním uveřejněním povaha internetu v podstatě neumožňuje, což ostatně připouští i dovolatel. Naplnění obsahu pojmu „zdržení se neoprávněného nepravdivého tvrzení“ je tak v internetovém prostředí limitováno způsobem fungování tohoto média, jenž nedává provozovateli zdrojové internetové stránky širší možnosti než odstranění závadného obsahu z jeho vlastní stránky. 19. Existenci snímků internetové stránky z doby, kdy na ní byla umístěna napadaná informace, případně i zmínek o předmětné informaci na jiných internetových stránkách nelze pokládat za pokračování v nežádoucím tvrzení. Ukládat provozovateli zdrojové internetové stránky, aby se zdržel šíření závadné informace, by bylo zcela neefektivní a nezpůsobilé dosáhnout sledovaného cíle. Je však třeba dodat, že „stopa“ konkrétní informace na internetu v čase slábne a postupně je k jejímu dohledání zapotřebí zadávat více konkrétních klíčových slov, takže s určitým časovým odstupem informaci najde již jen ten, kdo je s obsahem informace dostatečně seznámen. 20. Životnost a sledovanost informace na internetu může ovlivnit i tzv. efekt B. S., což je sociální fenomén, při němž pokus o skrytí či odebrání nějaké informace vede naopak k jejímu mnohem většímu rozšíření, obvykle pomocí internetu. Fenomén je pojmenován po události z roku 2003, kdy se americká herečka B. S. pokusila dosáhnout odstranění fotografie své residence z veřejně přístupné databáze. Tím se naopak zvýšil zájem veřejnosti [viz Spousta, Jan. Efekt S. www.getsemany.cz (online) 240 – léto 2012 (cit. 2020-12-10)]. 21. Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka došlo ke vzniku nemajetkové újmy, občanský zákoník stanoví, že fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 o. z.), respektive aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích se obecně vychází z faktu, že částku náhrady lze stanovit značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle § 136 o. s. ř. a soud tuto výši určí podle své úvahy, avšak i ta podléhá hodnocení. Základem analýzy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011 ). 22. Část odborné veřejnosti zastává názor, že vysoké finanční zadostiučinění za zásah do osobnostních práv může být prostředkem, jenž odradí škůdce, zejména bulvární média, od publikování neověřených, nepravdivých či dehonestujících tvrzení a hodnotových soudů (viz např. M. Ryška: Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti, Právní rozhledy č. 9/2009, s. 305 a násl., či K. Eliáš a kol.: Velký akademický komentář, 1. sv., Linde: Praha 2008, s. 157). To vede některé autory k obhajobě preventivně-sankční funkce peněžního zadostiučinění (srov. Ryška in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3114, bod II. 1). Tento přístup k peněžní satisfakci coby trestu za civilní delikt našel svůj výraz v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09 . 23. Jiná část odborné literatury sankční (penální, punitivní, trestající) prvek zásadně odmítá s tím, že je kontinentálnímu právu cizí, neboť trestání by mělo být doménou veřejného práva, zejména práva trestního či správního, že s ohledem na funkci náhrady újmy v kontinentálním systému práva odporuje přisuzování sankční funkce přiměřenému zadostiučinění našemu právnímu systému a zadostiučinění musí být pojímáno pouze v rovině kompenzační jako prostředek náhrady újmy, nikoliv prostředek k odstrašení potenciálních škůdců (srov. Doležal/Melzer in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 953–954). Shodně viz odlišné stanovisko předsedkyně senátu Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů ke zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09 , podle něhož „je nepřijatelné – coby naprosto neodpovídající povaze civilního, resp. šířeji soukromého práva, aby civilní sankce byla chápána jako trest. Civilní sankce může v souladu s povahou soukromého práva pouze směřovat k obnovení narušené rovnováhy, nikoliv k potrestání odpovědného subjektu. Přiměřené zadostiučinění v penězích proto může sloužit toliko ke zmírnění způsobené nemajetkové újmy, a nikoli k potrestání toho, kdo do osobnostních práv zasáhl. …. Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží vědomí, že poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř. zmírnění újmy zadostiučiněním, které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než snaha o zvyšování přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o satisfakci.“ 24. Zásadně kompenzační, případně satisfakční pojetí náhrady nemajetkové újmy a odmítání její punitivní funkce je zastáváno i recentní soudní judikaturou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014 , ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010 , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013 ). Význam preventivně-sankční role peněžité náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepravdivými či dehonestujícími informacemi v bulvárních médiích byl v judikatuře Nejvyššího soudu k dříve účinnému § 13 obč. zák. připouštěn jen výjimečně v případech zvlášť závažných zásahů do osobnostních práv (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011 , a ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011 ). V rámci výkladu § 2959 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 , publikovaném pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč. sice konstatoval, že „sankční (preventivně-sankční) funkci ve smyslu punitivním (trestajícím) lze snad výjimečně připustit v případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí ze strany informačních médií“, ovšem nikoli jako nosný důvod (ratio decidendi) , ale jen jako poznámku nad rámec nosných důvodů (obiter dictum) , neboť nešlo o tzv. mediální kauzu, ale o náhradu za ztrátu osoby blízké. 25. Zásadní argument proti sankční náhradě škody (újmy) má procesní povahu, neboť pokud se v našem právu rozhoduje o potrestání soukromé osoby, pak pro orgány veřejné moci platí povinnost vyhledávat okolnosti svědčící nejen pro vinu pachatele, nýbrž i v jeho prospěch. Těmto požadavkům však civilní proces, ovládaný zásadou projednací, (z dobrých důvodů) nevyhovuje (viz Melzer, citované dílo, s. 7). Ostatně i § 2956 a § 2957 věta prvá o. z. hovoří o odčinění újmy, respektive odčinění okolností zvláštního zřetele hodných (tj. zřetelně zdůrazňuje kompenzační funkci zadostiučinění), nikoli o sankcionování škůdce za to, že újmu způsobil, popřípadě jednal za daných okolností. 26. I v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 stále platí, že peněžité zadostiučinění plní především kompenzační, popřípadě satisfakční funkci. Jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze přitom v zásadě vylučovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007 , č. 98/2010 Sb. rozh. obč., jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008 , a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011 ). Takzvanou preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy lze však akceptovat pouze v tom smyslu, že uložení peněžité náhrady jako následek porušení příkazu či zákazu obsaženého v právní normě v sobě zahrnuje jak preventivní prvek, tj. má též odrazovat samotného porušitele normy i další subjekty od protiprávního jednání, tak i sankční prvek spočívající v tom, že porušitele právní normy stíhá negativní následek touto normou předpokládaný. V soukromoprávních vztazích je však primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je odvozená a zprostředkovaná, uplatňující se pouze v rámci primární funkce kompenzační, popřípadě satisfakční. Jde totiž především o odčinění nemajetkové újmy a peněžitá náhrada má umožnit poškozenému lépe se vyrovnat s neoprávněným zásahem do jeho osobnosti, nikoli potrestat toho, kdo zásah způsobil. 27. Byť je při stanovení výše peněžité náhrady namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích. Zejména v prostředí internetu mohou difamující informace být uveřejněny kýmkoli, kdo provozuje vlastní internetovou stránku, což nemusí být vždy velký mediální dům, který tak dosahuje vysokých zisků. Není žádný rozumný důvod pro to, aby se osobě poškozené „chudým“ škůdcem dostalo násobně nižší náhrady za obdobný zásah do téhož osobnostního práva než „šťastnějšímu“ poškozenému, jehož osobnost byla zasažena majetným původcem zásahu. Nelze ani prakticky zajistit, aby peněžitá náhrada byla na jedné straně přiměřená intenzitě újmy vzniklé poškozenému a současně citelně postihovala původce zásahu, neboť kritéria pro stanovení výše náhrady způsobilé jednak odčinit nemajetkovou újmu a jednak odradit původce zásahu od jeho opakování by byla zjevně rozdílná. 28. V neposlední řadě je třeba připomenout, že peněžní zadostiučinění neslouží pouze k odčinění či zmírnění následků zásahu do práva na důstojnost, vážnost, čest nebo soukromí ze strany informačních médií, ale též ke zmírnění jiných zásahů do osobnostních práv způsobených například úmrtím či těžkým zdravotním poškozením blízké osoby, u kterých se soudní praxe již ustálila na určité úrovni náhrad, s nimiž by milionové částky za zveřejnění dehonestující, nepravdivé nebo indiskrétní informace byly v křiklavém rozporu. Např. dle již shora zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 , základní částkou náhrady za ztrátu osoby blízké, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek zpravidla již jen v řádu desítek procent, je v případě nejbližších osob dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. (V roce 2016, tj. v roce předcházejícím uveřejnění nepravdivé informace v projednávané věci, činila uvedená základní částka odškodnění za smrt nejbližších osob cca 550 000 Kč.) Nebo dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013 , uveřejněného pod č. 14/2014 Sb. rozh. tr. – část trestní, bylo pachatelům zvlášť závažného zločinu znásilnění spáchaného v r. 2011 uloženo zaplatit přímé oběti náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Přitom ve všech těchto případech jde o zásah do typově obdobných a hierarchicky srovnatelných osobnostních práv – práva na důstojnost, vážnost, čest, soukromí a rodinný život. 29. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14 , (N 221/79 SbNU 545) je sice pravda, že porovnávat případy, kdy se jednalo např. o zásahy v podobě zjevně nepravdivých článků v bulvárním tisku, jež svým dosahem (počet prodaných výtisků, internetové zveřejnění apod.) byly s to zasáhnout velmi citelným způsobem lidskou důstojnost poškozených, s případy úmrtí blízké osoby je velmi obtížné. Na druhou stranu je však třeba zvažovat, do jaké míry lze reparovat tyto zásahy pouze vysokými peněžními částkami, neboť v těchto případech může dojít (a často i dochází) k částečné nápravě nemajetkové újmy již např. zveřejněnou omluvou, poskytnutím prostoru pro reakci na nepravdivý článek apod. (bod 57). Ztráta blízké osoby, zejména dítěte, je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou ve svém životě setkat, a je pro ně těžko pochopitelné, že v některých případech (z jejich hlediska méně závažných) dosahují částky peněžní satisfakce srovnatelné úrovně s náhradami za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého (bod 67). Je ovšem třeba na druhé straně připomenout, že újmou způsobenou usmrcením osoby blízké není újma na životě a zdraví přímého poškozeného (primární oběti), nýbrž újma na soukromém a rodinném životě osob blízkých (tzv. sekundárních obětí), významná je rovněž okolnost, zda k zásahu došlo nedbalostí nebo úmyslně. Proto požadavek srovnání výše náhrad přiznaných v některých případech zásahů do práva na důstojnost, vážnost, čest, popřípadě soukromí veřejně známých osob ze strany informačních médií a v případech jiných zásahů do osobnostních práv nelze mechanicky vykládat tak, že by náhrada za usmrcení osoby blízké měla být vždy vyšší než náhrada za zásah do jiných osobnostních práv (srov. opět citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 ). 30. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze tedy zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu. 31. Okolnost, že dehonestující, nepravdivá nebo indiskrétní informace byla uveřejněna na hojně navštěvovaných internetových stránkách a její úplné odstranění je, jak shora uvedeno, problematické, je jednou z okolností, které mohou být významné pro úvahu soudu o způsobu zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnosti člověka, případně o výši peněžité náhrady, stejně jako skutečnost, že původcem neoprávněného zásahu je mediální společnost, která svou podnikatelskou činnost založila na vyhledávání a zveřejňování skandálních nebo intimních informací o známých osobnostech. Ani v těchto případech však dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby jen proto, že k uveřejnění závadné informace došlo na webových stránkách bulvárního média, byla stanovena peněžitá náhrada v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv. 32. Ustanovení § 2951 odst. 2 o. z., jehož výklad v této souvislosti dovolání napadá, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, jaká konkrétní výše peněžité náhrady je v daném případě přiměřená veškerým relevantním zjištěným okolnostem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007 , nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007 , i citovaný rozsudek ze dne 19. 9. 1918, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 ). 33. V daném případě odvolací soud respektoval judikaturou vytčená kritéria pro hodnocení závažnosti zásahu do osobnostních práv žalobce, své rozhodnutí řádně, přesvědčivě a logicky odůvodnil a jeho závěr o výši peněžité náhrady nelze označit za zjevně nepřiměřený. Odvolací soud přihlédl k tomu, o jakou informaci se jednalo, jakým způsobem zasáhla do žalobcova dobrého jména, jakož i fakt, že byla uveřejněna bulvárním médiem na internetu. Vzal v úvahu, že ačkoli stopu závadné informace nelze z internetu zcela odstranit, její nalezení je s postupem doby stále obtížnější, takže v době jeho rozhodování pro nalezení skenu webové stránky s daným obsahem bylo třeba zadat klíčová slova, která mohl znát jen ten, kdo již byl s obsahem informace seznámen, při zadání jen příjmení žalobce se již daná informace nezobrazila. Toto „slábnutí“ stopy konkrétní informace na internetu je projevem klasického, Karlu Čapkovi připisovaného rčení, že „není nic staršího, než včerejší noviny“, které potvrzuje i v internetovém prostředí zájem veřejnosti o nové a nové zprávy a senzace. Postupem času tak potenciál závadné informace k oslovení nových příjemců slábne, až se vytratí zcela. Proto není namístě jen přetrváváním informace na internetu odůvodnit několikanásobné zvýšení finanční náhrady. Nepravdivou informaci o vzdáleném příbuzenství žalobce s komunistickým prezidentem samu o sobě dovolací soud nepokládá za způsobilou pošpinit žalobcovu dobrou pověst, jež je výslednicí celého jeho dosavadního života a je veřejnosti dobře známa, tak závažným způsobem, aby odůvodňovala přiznání výrazného finančního zadostiučinění. Závažnější narušení žalobcova soukromí a pověsti představovaly nepravdivé difamující informace o otci žalobce, které nepochybně byly způsobilé jej nepříznivě zasáhnout, byť nikoli závažně z hlediska vnímání jeho osoby veřejností. Této povaze nepravdivých informací částka peněžité náhrady stanovená odvolacím soudem odpovídá. 34. Důvodná není ani dovolací námitka proti posouzení právní otázky zdržení se uveřejňování závadné informace na internetu odvolacím soudem. Jak uvedeno shora, provozovatel zdrojové webové stránky tuto povinnost splní, odstraní-li informaci ze své stránky. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu, jejichž správnost ostatně nebyla dovolatelem napadena, žalovaná již ze svých stránek předmětný pořad odstranila. 35. Namítá-li dovolatel nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalovaná již do jeho osobnosti nezasahuje, pak nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale jeho skutkové závěry ohledně doby trvání neoprávněného zásahu, které však, jak shora uvedeno, dovolacímu přezkumu nepodléhají. Jestliže má soud za prokázané, že neoprávněný zásah již netrvá, není splněn zákonný předpoklad pro uložení povinnosti zásahu se zdržet, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). 36. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v rozsahu jeho přípustnosti podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. 37. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14879/	15.12.2020	26 Cdo 1588/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2020, sp. zn. 71 Co 344/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou dne 4. 5. 2018 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit pozemek p. č. 1, jehož součástí je stavba č. p. 2 rodinný dům a zdržet se vstupu na tento pozemek a na pozemky p. č. 3 a 4, p. č. 5, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p. a ev. a p. č. 6 (dále též jen „Pozemek“, „Dům“, „Nemovitosti“), vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště N. pro obec a k. ú. B. na LV č. 7. Žalobu odůvodnil tím, že je vlastníkem Nemovitostí, žalovaná užívá část Domu, a to jako spolubydlící jeho dědy, k užívání jí nesvědčí žádný právní titul. Nadále však již nemíní trpět užívání Domu žalovanou, neboť ta vyvolává konflikty, je nepříjemnou osobou. 2. Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 4. 2019, č. j. 6 C 120/2018-66, ve znění usnesení ze dne 28. 5. 2019, č. j. 6 C 120/2018-79, uložil žalované vyklidit Pozemek s Domem (výrok I.), zamítl žalobu na zdržení se vstupu (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a každému z účastníků uložil zaplatit na náhradě nákladů státu 542,50 Kč. 3. Vyšel ze zjištění, že žalovaná je družkou E. K. (dědy žalobce), který v Domě bydlí od svých 18 let, Dům (Nemovitosti) původně patřil rodičům jeho bývalé manželky, posléze ho nabyli s manželkou do společného jmění a po rozvodu jejich manželství a vypořádání společného jmění v roce 2000 byly Nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví. V roce 2001 daroval Nemovitosti svému synovi M. K. a dál užíval část Domu (bytovou jednotku o dvou pokojích a kuchyni) k bydlení; v té době s ním již žila i žalovaná. Bydlení dědy žalobce nebylo upraveno žádnou písemnou smlouvou, M. K. užíval s rodinou bytovou jednotku o velikosti 3+1, od roku 2004 bydlí v této jednotce i žalobce. Žalovaná žije v Domě s E. K. jako družka asi 20 let, mají k sobě citové vazby, chovají se jako manželé, manželství neuzavřeli proto, aby mohla pobírat vdovský důchod, za užívání části Domu neplatí ničeho, platí jen za vodu a elektřinu. Zpočátku bylo soužití E. K. a jeho družky s rodinou M. K. souladné, později však začalo docházet ke konfliktům, jednalo se zejména o bránění přístupu do společného sklepa a na půdu (do nichž je možné se dostat pouze z části užívané E. K.), konflikty ohledně topení (kotel se nachází ve společném sklepě) a spory ohledně dřeva na topení. M. K. „asi před dvěma roky“ (tj. cca v roce 2016) daroval Nemovitosti svému synovi – vnukovi E. K. (žalobci). S ohledem na přetrvávající konflikty již žalobce nesouhlasí s bydlením žalované, dne 23. 2. 2018 ji vyzval k vyklizení, s ohledem na příbuzenské vztahy však nemá námitky, aby část Domu užíval k bydlení jeho děda E. K. Žalovaná má možnost bydlení jinde, je vlastnicí garsonky v B., kterou pronajímá, a svědčí jí i právo odpovídající věcnému břemeni užívání jednoho pokoje a kuchyně v domě svého syna č. p. 8 v S. 4. Po právní stránce posoudil věc podle § 1042 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“) a uzavřel, že žaloba na vyklizení je důvodná, neboť žalovaná užívá část Domu bez právního důvodu, za jeho užívání nic neplatí a žalobce s ohledem na přetrvávající konflikty již s jejím dalším bydlením v Domě nesouhlasí. I když je soužití žalované s E. K. dlouhodobé, neshledal požadavek na její vyklizení v rozporu s dobrými mravy, žalovaná může (případně i se svým druhem) využívat bydlení v domě svého syna či ve své garsonce a jejich soužití tak může pokračovat i nadále. V rozporu s dobrými mravy však shledal žalobní požadavek na zamezení vstupu žalované do Nemovitostí, jednalo by se o nepřiměřeně tvrdý zásah do jejich práv, nemohla by svého druha ani navštívit, pečovat o něj (pokud by nevyužila možnosti společného bydlení v její nemovitosti), a proto v této části žalobu zamítl. 5. Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze 13. 1. 2020, č. j. 71 Co 344/2019-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu na vyklizení zamítl, ve výroku II. jej potvrdil, a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 18.649 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení státu a odvolacího řízení. 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Měl za to, že užívala-li žalovaná s E. K. bezplatně Nemovitosti na základě souhlasu M. K., jednalo se o výpůjčku podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), která se od 1. 1. 2014 změnila na výprosu podle občanského zákoníku. Stali se držiteli užívacího práva, jehož rozsah nebyl jasně vymezen, a nelze tedy říci, že by žalovaná užívala předmětné nemovitosti bez právního důvodu, neboť výprosa jako závazkový vztah požívá právní ochrany. Účinky výprosy zanikly doručením výzvy k vyklizení dne 23. 2. 2018. Měl za to, že tím však došlo ke střetu práva žalobce vlastnit a ochraňovat svůj majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) s právem žalované na soukromí a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listina základních práv a svobod), a že střet těchto dvou na roveň postavených práv neposoudil okresní soud přiléhavě. Za významné považoval, že žalovaná a E. K. jsou si navzájem osobami blízkými ve smyslu § 22 o. z., žijí ve společné domácnosti a je jejich nezadatelným právem navzájem o sebe pečovat, pomáhat si a sdílet běžné záležitosti každodenního života. Vypověděl-li žalobce výprosu pouze ve vztahu k žalované, zasáhl neoprávněně do jejího soukromého a rodinného života, a proto nelze žalobě na vyklizení Nemovitostí, ani na zdržení se vstupu, vyhovět. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a to, zda s převodem nemovitosti přechází i výprosa, zda výprosník může užívat věc i navzdory nesouhlasu vlastníka a zda druh a družka užívající společně cizí věc mají postavení nerozlučných společníků. Je toho názoru, že povaha výprosy, která je založená na libovůli půjčitele, neumožňuje přetrvání výprosy při změně vlastníka věci, přičemž odvolací soud vycházel z toho, že žalovaná a E. K. užívali část předmětných nemovitostí na základě souhlasu M. K. Zdůraznil, že půjčitel nemá žádnou povinnost umožnit užívání věci výprosníkovi, může požadovat její vrácení podle libosti, výprosník proto nemůže nikdy uplatňovat své právo proti vůli a právu vlastníka věci. Domnívá se, že žaloba na vyklizení není neoprávněným zásahem do práva žalované na soukromý a rodinný život, neboť může žít se svým druhem kdekoliv jinde, má možnost bydlet ve svém vlastním bytě, popř. v nemovitosti svého syna, kde jí svědčí právo odpovídající věcnému břemenu. Vytýká odvolacímu soudu, že přihlédl k ochraně práva na soukromý a rodinný život pouze na straně žalované, aniž zohlednil toto právo i na jeho straně (soukromí jeho rodičů je chováním žalované narušováno a její přítomnost a vliv na E. K. mu brání vybudovat si v Domě vlastní bydlení). Má za to, že soužití druha a družky nelze stavět na roveň manželství a poskytovat mu stejnou ochranu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobu na vyklizení měl podat proti žalované i jejímu druhu E. K., neboť se nejedná o nerozlučné společenství, a mohl tedy požadovat vrácení výprosy i po jedné z více osob, které nemovitost užívají. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. Ve svém vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila s napadeným rozhodnutím, zdůraznila, že rozdělení dlouhotrvajícího vztahu mezi ní a E. K. (jež jsou osobami vyššího věku a jsou na sebe vzájemně odkázáni péčí a podporou) by bylo v rozporu s dobrými mravy, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 9. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázka, jaké ochrany požívá soužití druha a družky, z nichž jeden užívá nemovitost na základě výprosy a druhý ji užívá jako člen domácnosti výprosníka, nebyla doposud v rozhodnutích Nejvyššího soudu výslovně řešena. IV. Důvodnost dovolání 10. Pro právní posouzení věci je významné zjištění (mezi účastníky nesporné), že původní vlastník Nemovitostí – děda žalobce – v nich bydlí od roku 2000 i s žalovanou, která je jeho družkou, v roce 2001 je daroval svému synovi M. K. a zůstal v Domě i s žalovanou bydlet a dál Nemovitosti užíval, s čímž byl jeho syn M. K. srozuměn, aniž by současně s darovací smlouvou či někdy později výslovně uzavřeli nějakou smlouvu upravující podrobnosti dalšího užívání Nemovitostí; stejně tomu bylo i poté, co v roce 2016 M. K. daroval Nemovitosti svému synovi, tedy žalobci. 11. Závěr odvolacího soudu, že děda žalobce užíval Nemovitosti od roku 2001 (po jejich darování M. K.) na základě výpůjčky, není správný. Jelikož nikdy nebyla dohodnuta doba užívání, nemohlo se jednat o výpůjčku, a to ani podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Správný není ani jeho závěr, že právním důvodem užívání Nemovitostí žalovanou měla být také (stejně jako u jejího druha – dědy žalobce) výpůjčka a posléze výprosa. 12. Podle § 659 obč. zák. (stejně jako nyní podle § 2193 o. z.) je výpůjčka smlouva o bezplatném užívání věci, u níž je dohodnuta doba jejího užívání a půjčitel nemůže požadovat její vrácení kdykoliv (§ 662 obč. zák., § 2198 o. z.). Děda žalobce s žalovanou užívali Nemovitosti se souhlasem obdarovaného M. K. (nového vlastníka Nemovitostí) bezplatně, doba užívání však nikdy dohodnuta nebyla, nejednalo se tedy o výpůjčku podle § 659 obč. zák. Mohlo se jednat jen o společenskou úsluhu nebo o nezávaznou výprosu (prekarium), která sice nebyla v té době v občanském zákoníku výslovně upravena, nebyla však vyloučena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009 ). Ze skutkových zjištění vyplývá, že jednání vlastníků Nemovitostí a E. K. směřovalo ke smluvnímu závazku, jehož obsahem bylo užívání části Domu (zejména bytové jednotky o dvou pokojích, kuchyně, společných částí) a Pozemku. Nejednalo se tedy jen o společenskou úsluhu, ale o výprosu. S účinností od 1. 1. 2014 je pak výprosa výslovně upravena v občanském zákoníku (§ 2189, § 2190 o. z.). 13. Výprosa, tak jako většina jiných závazků, zavazuje pouze smluvní strany, změna vlastnictví se samotného závazku nedotýká, po převodu vlastnického práva k nemovitosti, která je jejím předmětem, však nového vlastníka nezavazuje. Ustanovení § 2221 o. z. se u výprosy nepoužije, jde o speciální ustanovení vztahující se jen k nájmu, kterému přiznává při změně vlastnického práva specifické postavení mezi závazky s obdobnými účinky jako u věcných práv k cizí věci. Výprosa není ani závadou ve smyslu § 1107 o. z. I poté, co v roce 2016 daroval M. K. Nemovitosti žalobci, je E. K. se souhlasem nového vlastníka bezplatně užíval, aniž by byla dohodnuta doba jejich užívání. I ve vztahu k novému vlastníkovi tak byla právním důvodem jeho užívání výprosa (nově konkludentně uzavřená). 14. Právním důvodem užívání Nemovitostí druha žalované (dědečka žalobce) tedy byla a je výprosa. 15. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že žalovaná užívá Nemovitosti jako družka E. K., tedy jako členka jeho domácnosti, její právní důvod užívání je tak odvozen od rodinně-právního vztahu s ním; nevyplývá z nich, že by někdy vůle M. K. či žalobce ve vztahu k žalované směřovala k přenechání Nemovitostí (jejich částí) do jejího užívání na základě výprosy, tedy že by chtěli být smluvně vázáni i ve vztahu k žalované. 16. Lze sice přisvědčit dovolateli, že Nejvyšší soud již za předcházející právní úpravy (účinné do 31. 12. 2013) v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že poměr druh – družka nelze klást na roveň rodinně právnímu vztahu mezi manžely (viz např. usnesení ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1910/2007 , rozsudek ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 555/2016 , ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2272/2006 ), a že od těchto závěrů není důvod se odchýlit ani v současné době. Byť poměr druh a družka (který není ani v současných právních předpisech definován) je vztahem obdobným vztahu mezi manžely, o manžele nejde a postavení druha/družky v občanskoprávních vztazích nelze posuzovat stejně jako postavení manžela/manželky (rozvedeného manžela/manželky). V řízení o vyklizení Nemovitosti mají proto druh a družka postavení samostatných společníků. 17. Zároveň však v soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že za trvání nájemního vztahu je k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce (člen jeho domácnosti) aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000 , uveřejněný pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, nebo ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 972/2006 ). Pouze vůči neoprávněnému uživateli může mít vlastník aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu, byť k tomuto bytu svědčí právo nájmu jiné osobě a tato osoba by se též mohla domáhat jeho vyklizení (srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. I. ÚS 687/05 , uveřejněný pod č. 18 ve svazku 44 Sbírky nálezů Ústavního soudu nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1192/2009 ). O tento případ – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – však v posuzované věci nejde. Uvedené závěry lze vztáhnout i na užívání nemovitosti na základě jiných právních titulů, tedy i výprosy. 18. Za trvání výprosy, která opravňuje E. K. k užívání Nemovitostí, je tak k podání žaloby na jejich vyklizení proti žalované, která je užívá jako členka domácnosti E. K. a s jeho souhlasem, aktivně věcně legitimován toliko výprosník a nikoli žalobce jako vlastník (půjčitel). 19. Lze tedy shrnout, že užívá-li žalovaná Nemovitosti jako členka domácnosti výprosníka E. K., jehož právní důvod užívání neskončil (půjčitel ho k vyklizení Nemovitostí nevyzval), její právní důvod k užívání Nemovitostí trvá, souhlas s jejím bydlením může odvolat jen její druh a jen on také může požadovat její vyklizení. 20. Rozsudek odvolacího soudu je tak v konečném důsledku věcně správný, Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5623/	15.12.2020	7 Tdo 1229/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněných Z. K. a J. K. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 590/2019, a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 1 T 165/2018, obě pouze v části týkající se obviněných Z. K. a J. K. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Prachaticích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 1 T 165/2018, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Z. K., J. K. a právnické osoby – obchodní společnosti G. I., s. r. o., (dále jen „společnost G. I.“) pro skutky kvalifikované podanou obžalobou jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť samosoudce dospěl k závěru, že žalované skutky nejsou trestným činem a není důvod k postoupení věci. 2. Tento přečin měl (pokud jde o obviněné Z. K. a J. K.) podle obžaloby spočívat v podstatě v tom, že obviněný Z. K. v období od 11. 8. 2005 do 31. 3. 2008 jako osoba samostatně výdělečně činná provozoval v XY Hotel a restauraci T. se 16 pokoji a v období od 1. 10. 2009 do 30. 11. 2016 provozoval rovněž v XY Hotel Z. h. s 18 pokoji, na obou hotelích v souvislosti s poskytováním ubytovacích služeb používal televizní přijímače, a dále obviněný Z. K. společně s obviněnou J. K. vykonávali funkce jednatelů společnosti G. I., která v období od 1. 4. 2008 do 30. 11. 2016 provozovala výše uvedený hotel a restauraci se 16 pokoji včetně televizních přijímačů, přičemž podle § 6 odst. 2, 5 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, účinného do 12. 9. 2005, byl obviněný Z. K. povinen do 15 dnů oznámit místně příslušné provozovně pošty den, kdy se stal držitelem televizních přijímačů, a posléze podle § 8 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byli obvinění Z. K. a J. K. povinni do 15 dnů oznámit provozovateli televizního vysílání – České televizi, že se stali poplatníky televizního poplatku, popřípadě že se jím stala společnost G. I., a následně platit České televizi poplatek z každého používaného televizoru v období do 30. 9. 2005 ve výši 75 Kč měsíčně, v období od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2006 ve výši 100 Kč měsíčně, v období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 120 Kč měsíčně a v období od 1. 1. 2008 do 30. 11. 2016 ve výši 135 Kč měsíčně, což řádně neučinili, neboť v různých, v obžalobě specifikovaných obdobích neoznámili, že jsou, či společnost G. I. je poplatníkem televizního poplatku, a celkem tak obviněný Z. K. sám za uvedené období zkrátil poplatek o částku 179 820 Kč a společně s obviněnou J. K. zkrátili poplatek o částku 147 690 Kč (celkem tedy ve výši 327 510 Kč). 3. Stížnost státního zástupce (kterou napadl citované usnesení v celém rozsahu v neprospěch obviněných) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 590/2019, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Soudy uzavřely, že televizní poplatek nelze podřadit pod „jinou podobnou povinnou platbu“ ve smyslu § 240 tr. zákoníku, a jednání, které bylo obviněným kladeno za vinu, proto není trestným činem. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných dovolání, kterým napadl část týkající se obviněných Z. K. a J. K. Odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. Zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že soudy považovaly za klíčovou otázku, zda televizní poplatek je jinou podobnou povinnou platbou ve smyslu § 240 tr. zákoníku. Podle nich se televizní poplatek značně odlišuje od veřejnoprávních plateb, jako jsou daň, clo, správní, soudní a místní poplatky. Soudy přitom vycházely z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3370/2010 , a uvedly, že vztahy týkající se dlužných televizních poplatků a přirážek k nim mají charakter soukromoprávní, byť jsou obsaženy v zákoně, v němž se prolínají i prvky veřejnoprávní. Krajský soud poukázal na to, že správnost závěrů uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu byla potvrzena usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1039/20 . 5. Nejvyšší státní zástupce se s uvedenými právními závěry krajského soudu neztotožnil a namítl, že soudy do svého výkladu zahrnuly pouze část relevantních norem a nepostupovaly důsledně při užití metody systematického výkladu, který zjišťuje smysl normy i v její souvislosti s dalšími normami nebo celým zákonem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které soudy poukázaly, se zabývalo povahou vztahu mezi poplatníkem a Českou televizí v souvislosti s otázkou, zda v tomto vztahu lze užít ustanovení občanského zákoníku o úroku z prodlení. Nejvyšší soud tuto otázku zodpověděl kladně a vyslovil, že vztah mezi účastníky, týkající se úhrady dlužných poplatků a přirážek, je soukromoprávním závazkovým vztahem, byť je upraven v zákoně, v němž se prolínají i prvky veřejnoprávní. Nejvyšší soud však s ohledem na rozsah otázky významné pro jeho rozhodnutí neměl podle dovolatele důvod komplexně zkoumat povahu televizního poplatku. Ústavní soud se ve zmíněném usnesení zabýval otázkou, zda o povinnosti zaplatit televizní poplatek mají rozhodovat soudy v občanském soudním řízení nebo soudy správní, tudíž ani on se povahou televizního poplatku nezabýval ze všech hledisek. 6. V projednávané věci podle dovolatele soudy do svých úvah nezahrnuly ta ustanovení, která upravují předmět televizního poplatku, osobu poplatníka, důvody osvobození od poplatku, základ poplatku, jeho sazbu, způsob placení a splatnost (§ 1 odst. 2, § 2 až § 5 zákona č. 252/1994 Sb., resp. § 2 odst. 2 a § 3 až § 7 zákona č. 348/2005 Sb.). Nepřihlédly ani k dalším ustanovením o povinnosti vést evidenci poplatníků, povinnosti poplatníků oznámit, že se stali poplatníky, a také o jejich povinnosti zaplatit přirážku k poplatku, pokud svoji oznamovací povinnost nesplnili (§ 6 odst. 1, 2 zákona č. 252/1994 Sb., resp. § 8 odst. 1, 2 zákona č. 348/2005 Sb.). Povinnost k placení televizního poplatku vzniká přímo ze zákona, jsou-li splněny stanovené podmínky. Zákonem je ve všech podstatných částech určen obsah právního vztahu mezi poplatníkem a provozovatelem vysílání, tedy Českou televizí. Tento právní vztah nemohou jeho účastníci dohodou založit ani ukončit. Zákon č. 252/1994 Sb. ani zákon č. 348/2005 Sb. neobsahuje dispozitivní ustanovení, která by jeho účastníkům umožňovala upravit obsah právního vztahu odchylně od zákona. Fyzická nebo právnická osoba je povinna platit poplatek bez ohledu na to, zda přijímá veřejnou službu České televize v oblasti televizního vysílání. Smyslem poplatku, vedle zajištění úhrady nákladů spojených se zajištěním vysílání, je i poskytnout určitý finanční ekvivalent za možnost využívat tuto službu (jak uvádí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí), ale poplatek, s ohledem na jeho paušální výši, která není závislá na tom, zda vůbec, případně v jakém rozsahu je služba skutečně přijata, nelze považovat za platbu ceny odpovídající poskytnuté službě, jak by tomu bylo ve smluvním vztahu rovnoprávných účastníků. 7. Relevantní úvahy pro posouzení povahy televizního poplatku nabízí podle dovolatele nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 , který se zabýval postavením České televize a povahou televizního poplatku v souvislosti s otázkou práva České televize na náhradu nákladů vynaložených v občanském soudním řízení. Úvahy Ústavního soudu zde podle dovolatele vycházejí z širší perspektivy a jeho závěry překračují úzký rozsah jím řešené specifické otázky. 8. K závěru, že televizní poplatek je povinnou platbou ve smyslu § 240 tr. zákoníku, vede podle dovolatele i jeho srovnání s povahou některých dalších povinných plateb konkrétně uvedených v tomto ustanovení. Připomněl výše zmíněné znaky společné těmto povinným platbám a televiznímu poplatku. Zdůraznil, že podstatnou podobnost lze spatřovat i v účelu použití povinných plateb, tedy jejich použití na financování činností vykonávaných ve veřejném zájmu. 9. S poukazem na příslušná ustanovení zákona o České televizi dovolatel připomněl obsah veřejné služby České televize, k jejímuž financování slouží televizní poplatek. Uvedl, že ve veřejné službě České televize se mají odrážet hodnoty, na kterých je Česká republika jako demokratický právní stát založena (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Plnění úkolů České televize podporuje realizaci řady základních lidských práv a svobod v souladu se zásadou rovnosti. Tak např. poskytování všestranných informací pro svobodné vytváření názorů a nabídka pořadů podporuje uplatňování svobody projevu a práva na informace, svobody myšlení a náboženského vyznání (čl. 15 odst. 1, čl. 17 Listiny základních práv a svobod). Výroba a vysílání vzdělávacích pořadů koresponduje s veřejným zájmem, který se projevuje např. ve financování školství ze státního rozpočtu. 10. Nejvyšší státní zástupce shrnul, že jiným povinným platbám ve smyslu § 240 tr. zákoníku i televiznímu poplatku je společné, že povinnost platit vzniká na základě skutečností stanovených v zákoně. Rozdíl, který byl podstatný pro argumentaci soudů, se týkal až vymáhání poplatku, tedy individuálního rozhodování v případě, že poplatek nebyl řádně a včas zaplacen. Zatímco např. správce daně je oprávněn stanovit daňovému subjektu daň rozhodnutím (§ 147 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů) a je také oprávněn vydáním exekučního příkazu nařídit daňovou exekuci k vymožení daně, při níž má postavení exekučního orgánu (§ 175 odst. 1, § 177 odst. 2 věty druhé a § 178 odst. 1 daňového řádu), Česká televize není orgánem veřejné moci a není nadána vrchnostenským oprávněním, a proto splnění povinnosti nemůže sama vymoci. Veřejnou správu je však možno vykonávat vrchnostenskými i nevrchnostenskými metodami (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 , který se týkal výkladu pojmu veřejná instituce podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů). 11. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 , nejvyšší státní zástupce akcentoval, že existence České televize je konkrétním benefitem společnosti uspořádané ve stát. Česká televize však z důvodů své nezávislosti není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky ve formě zákonných záruk. Nelze tak podle dovolatele souhlasit s výkladem, který jinou podobnou povinnou platbu nutně spojuje s vrchnostenským postavením příjemce platby vůči jednotlivému poplatníkovi při jejím vymáhání. Odlišnost ve způsobu vymáhání platby je sekundární a souvisí s nezávislým postavením České televize, která je však veřejnou institucí, na jejíž činnosti je veřejný zájem. 12. Veřejný zájem na činnosti České televize byl podle nejvyššího státního zástupce soudy podceněn. Okresní soud bez jakéhokoli odůvodnění tento zájem označil za nesrovnatelně nižší vzhledem k významu celospolečenských potřeb, které jsou prostřednictvím veřejných rozpočtů financovány z povinných plateb. Toto vyjádření dovolatel považuje za pouhý subjektivní pohled. Při svém konstatování, že Česká televize není jediným provozovatelem televizního vysílání, přičemž pro všechny provozovatele platí stejné podmínky, soud zcela pominul význam veřejné služby České televize a její zvláštní postavení. Byť činnost dalších provozovatelů částečně podléhá stejné regulaci jako činnost České televize, je postavení České televize, ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru, značně odlišné (viz výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 ). Širší systematický výklad tak podle dovolatele ústí v závěr o podobnosti televizního poplatku s daní a dalšími povinnými platbami uvedenými v § 240 tr. zákoníku. 13. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v části týkající se obviněných Z. K. a J. K. napadené usnesení Krajského soudu Českých Budějovicích i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Prachaticích a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 14. Obvinění Z. K. a J. K. se ve společném podání prostřednictvím obhájce k dovolání písemně vyjádřili s tím, že je považují za zjevně neopodstatněné. Uvedli důvody, jež podle nich vedou k závěru o značné odlišnosti televizního poplatku od povinných plateb uvedených v § 240 tr. zákoníku. Zdůraznili veřejnoprávní povahu těchto plateb a to, že objektem předmětného trestného činu je fiskální zájem státu, předmětem ochrany jsou tedy vztahy, které vznikají v průběhu finanční činnosti státu. Televizní poplatek podle nich nemá znaky, které mají ostatní uvedené povinné platby. 15. Dále obvinění poukázali na podle jejich názoru dovolatelem prosazovaný nepřípustně extenzivní výklad ustanovení trestního zákona, který odporuje zásadě nullum crimen sine lege (žádný trestný čin bez zákona). Zdůraznili, že neurčitost znaku skutkové podstaty nelze klást k jejich tíži. Vina pachatele může být dovozována jen ve vztahu k takovému jednání, o němž mohl v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné. 16. Obvinění se odvolali rovněž na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio s tím, že posuzované jednání má povahu sporu o zaplacení určité částky a lze je řešit v občanskoprávním řízení. Česká televize má ke správě a vymáhání televizních poplatků zákonem dané speciální nástroje, jako jsou přístup k evidenci odběratelů elektřiny připojených k distribuční soustavě, oprávnění zjišťovat údaje o neevidovaných poplatnících a vést jejich evidenci, oprávnění využívat k vedení evidence poplatníků a vymáhání televizních poplatků referenční údaje ze základního registru obyvatel aj. Má rovněž k dispozici robustní aparát, personální zázemí a propracovaný systém správy a vymáhání dlužných televizních poplatků (proto není nutné k tomu využívat advokátních služeb). Z toho obvinění dovodili, že použití prostředků trestního práva zde není nutné a odporovalo by zásadě proporcionality. Uzavřeli, že i pokud by bylo možné televizní poplatek považovat za „jinou podobnou povinnou platbu“ ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku, stíhaný skutek by ani v takovém případě nebyl trestným činem, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 17. Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, eventuálně aby je podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl. III. Posouzení důvodnosti dovolání 18. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné. 19. Spornou a zároveň stěžejní otázkou bylo v posuzované věci to, zda tzv. televizní poplatky, popřípadě rozhlasové poplatky, jsou povinnou platbou ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy zda jejich zkrácení ve větším rozsahu je trestným činem. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že nikoliv, a proto zastavily trestní stíhání obviněných. Nejvyšší soud se však neztotožnil s takovým závěrem, a naopak přisvědčil výše uvedenému právnímu názoru nejvyššího státního zástupce. S ním se v zásadě ztotožnil i v důvodech, které jej vedly k podání dovolání. 20. Uvedená otázka není v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. V literatuře se pouze poukazuje na starší rozhodnutí vydané pod sp. zn. 4 Tz 24/87, v němž se mimo jiné uvádí, že televizní poplatek lze charakterizovat jako obdobu poplatku ve smyslu § 148 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 – dále ve zkratce „tr. zák.“ (viz FENYK, J., ILLKOVÁ, P. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu zákonu 1918–1995. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 432). III./a) Obecná východiska a vymezení pojmů 21. Skutková podstata daného trestného činu v trestním zákoníku nedoznala z posuzovaného hlediska podstatných změn. Do určité míry se však v mezidobí změnila zákonná úprava rozhlasových a televizních poplatků (viz níže). 22. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku spáchá ten, kdo ve větším rozsahu (tj. minimálně o 100 000 Kč) zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. 23. Objektem tohoto trestného činu je zájem na správném vyměření (a odvedení) daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu. Podle tohoto ustanovení není trestné pouhé neodvedení uvedených povinných plateb, ale jejich zkrácení. Jde tak v podstatě o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová, respektive jiná podobná povinnost určitého subjektu předstíráním nižšího rozsahu této povinnosti nebo předstíráním, že subjekt takovou povinnost vůbec nemá. 24. Daní se rozumí povinná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tj. představuje jednostrannou povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu. 25. Poplatkem se zpravidla rozumí platba odváděná ve prospěch státu nebo obce subjektem poplatku za to, že mu jsou poskytnuty určité služby, je mu soudem nebo jiným státním orgánem vydáno osvědčení, jímž jsou potvrzována, měněna nebo upravována jeho práva, je mu umožněno účastnit se určitého řízení, např. soudního řízení, správního řízení (soudní poplatky, poplatek za výpis z rejstříků trestů, správní poplatky apod.). Poplatky se tradičně rozlišují na soudní, správní a místní (obecní); místními poplatky jsou například poplatek ze psů, poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, poplatek za užívání veřejného prostranství, poplatek ze vstupného, poplatek z ubytovací kapacity, poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst aj. Literatura ještě rozlišuje kategorii zvláštních dávek poplatkového charakteru, jako jsou poplatek za znečišťování podle zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, poplatek za regulované látky podle zákona č. 73/2012 Sb., o látkách, které poškozují ozónovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech, různé poplatky podle vodního zákona (zákon č. 254/2001 Sb.) a další (LICHNOVSKÝ, O., VUČKA, J., KŘÍSTEK, L. Trestní právo daňové. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 19). 26. V literatuře bylo upozorněno na to, že vývojem zákonodárné činnosti před rokem 1989 i po něm došlo k určité relativizaci znaku poplatku jako odvodu do veřejného rozpočtu a k vydání právních předpisů upravujících poplatek nejen jako veřejnoprávní dávku, ale i jako soukromoprávní regulovanou cenu na poskytované služby (KRENK, M. Několik poznámek k právní povaze televizních poplatků a právní povaze vztahu mezi Českou televizí a držiteli televizních přijímačů. Časopis Soudce, Wolters Kluwer, č. 8/2005). Jako příklad poplatku nevykazujícího znaky veřejnoprávní dávky autor citovaného příspěvku uvedl poplatek za oprávnění účastnit se dražby provozní jednotky podle § 5 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, jenž měl charakter vstupného do dražebního procesu, anebo užití pojmu „poplatek“ v zákoně č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Vzhledem k ne zcela významově shodnému, jednotnému používání pojmu „poplatek“ v legislativní praxi lze soudit, že samotné užití tohoto pojmu neznamená, že jde o poplatek ve smyslu § 240 tr. zákoníku. 27. Některé platby zákonem označené jako poplatky (např. místní poplatek ze psů) ve skutečnosti nemají všechny znaky poplatků, nýbrž naplňují spíše definiční znaky daně, neboť postihují (zpoplatňují) pouhé vlastnictví, takže je vlastně zdaňují, aniž by to vyžadovalo jakoukoli konkrétní činnost orgánu, který poplatek ukládá, vyměřuje či vybírá. Tomuto typu poplatků, majících povahu majetkové daně, se blíží i rozhlasové a televizní poplatky, upravené nyní zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Rozhlasové a televizní poplatky ovšem nejsou správními poplatky, samozřejmě nejsou ani poplatky soudními nebo místními. III./b) Řešení sporné otázky v odborné literatuře 28. V odborné literatuře dlouhodobě panuje zásadní shoda v tom, že rozhlasové a televizní poplatky jsou – spíše než poplatkem ve smyslu § 240 tr. zákoníku – „jinou podobnou povinnou platbou“ ve smyslu tohoto ustanovení. Starší komentář k trestnímu zákonu uvádí, že v praxi jde o otázku spornou, avšak v judikatuře převažuje názor, že poplatek, který je povinen platit držitel televizního přijímače, lze považovat za platbu (tehdy „dávku“) podobnou poplatku ve smyslu § 148 tr. zák. (MATYS, K. a kol. Trestní zákon. Komentář II. Část zvláštní. 2. vydání. Praha: Panorama, 1980, s. 540). Také novější literatura uvádí, že televizní a rozhlasové poplatky jsou jinou podobnou povinnou platbou (dříve dávkou) ve smyslu § 240 tr. zákoníku (dříve § 148 tr. zák.), a to s obecným poukazem na praxi soudů (viz např. PÚRY, F. Aktuální otázky trestního postihu daňových úniků. Trestněprávní revue č. 1/2005, s. 1; dále ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1995, s. 604; a shodně též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2420). V další komentářové literatuře je tento názor podrobněji rozveden s tím, že jiná podobná povinná platba – tedy platba podobná daním, clům, určitým pojistným plněním a poplatkům – musí vykazovat základní charakteristiky spočívající v tom, že je stanovena zákonem, je příjmem veřejných rozpočtů a za stanovených podmínek vzniká povinnost ji odvést. Takovou povinnou platbou je například poplatek za držení televizního nebo rozhlasového přijímače. S ohledem na to nepřihlášení takového přijímače do evidence a neplacení televizního nebo rozhlasového poplatku v zákonem určené paušální částce naplňuje znaky zkrácení jiné podobné povinné platby ve smyslu § 240 tr. zákoníku (viz DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 1668). Obdobný názor je vyjádřen i v dalším komentáři (VANTUCH, P. Trestní zákoník s komentářem. 1. vydání. Olomouc: ANAG 2011, s. 872). 29. Stejný názor je vyslovován i v jiné než trestně právní literatuře (např. ZATLOUKAL, T. Daňová kontrola v širších souvislostech. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 268). Další autor – Ondřej Lichnovský se k dané otázce nestaví jednoznačně, když uvádí: „Jiné povinné platby jsou jakousi zbytkovou kategorií, která se nehodí nikam jinam. Nejblíže má k poplatkům, avšak slovo poplatek v jejich názvu nenajdeme. V rámci trestně právní terminologie je tak můžeme řadit pod pojem jiné podobné povinné platby. I ty tak mohou být předmětem zkrácení, tudíž je nelze na tomto místě opomenout. Stejně jako u poplatků, i zde je jejich jednoznačná identifikace v našem hypertrofovaném právním řádu věcí nad míru složitou, téměř nerealizovatelnou. Navíc v mnoha případech lze vést spory o to, zda se o jinou podobnou povinnou platbu ještě jedná. V tomto ohledu kupříkladu Zatloukal mezi jiné povinné platby řadí i poplatek za držení televizního či rozhlasového přijímače.“ (viz LICHNOVSKÝ, O., VUČKA, J., KŘÍSTEK, L. Trestní právo daňové. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 21). 30. Učebnice trestního práva zpravidla uvádějí, že v případě televizních a rozhlasových poplatků jde o jinou podobnou povinnou platbu ve smyslu § 240 tr. zákoníku (resp. dříve § 148 tr. zák.) s tím, že o jinou podobnou povinnou platbu podle tohoto ustanovení jde tehdy, jestliže je tato platba stanovena na základě určitého zákona (KUCHTA, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 262; shodně NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 271; a rovněž JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 707). 31. Právě rozhlasové a televizní poplatky jsou v literatuře nejčastěji uváděny jako příklad (zpravidla jako jediný) „jiné podobné povinné platby“ ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku (dříve „dávky“ podle § 148 odst. 1 tr. zák.). Jeden z výše citovaných komentářů (viz DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 1668) dále uvádí pojistné na důchodové spoření (tzv. druhý pilíř) podle již zrušeného zákona č. 397/2012 Sb., o pojistném na důchodové spoření. Další zmíněná publikace (viz LICHNOVSKÝ, O., VUČKA, J., KŘÍSTEK, L. Trestní právo daňové. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 22) dále řadí mezi jiné podobné povinné platby odvod z elektřiny ze slunečního záření podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, odvod za odnětí ze zemědělského půdního fondu podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, a zpoplatnění pozemních komunikací podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. III./c) Naplnění zákonného znaku „jiná podobná povinná platba“ 32. I přes shora naznačenou roztříštěnost právní úpravy plateb podřaditelných pod ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku a vývoj, který zaznamenala právní úprava rozhlasových a televizních poplatků, dospěl Nejvyšší soud – ve shodě s citovanou odbornou literaturou – k závěru, že jde o povinnou platbu ve smyslu uvedeného ustanovení. Tato „jiná podobná povinná platba“ z logiky věci nemá všechny znaky daně či poplatku (pak by tato část právní normy byla nadbytečná) a nejde ani o jiné alternativy demonstrativně vyjmenované v § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatnou je tedy otázka podobnosti televizního poplatku jakožto povinné platby s ostatními tam uvedenými povinnými platbami. 33. Tato podobnost je dána podobnou povahou platby, a to platbou povahy neekvivalentní, veřejné, placené veřejné instituci na veřejně prospěšný účel a uložené a podrobně upravené zákonem, u něhož převažují prvky veřejnoprávní úpravy. Tyto a ostatní níže uvedené znaky i další argumentace se v zásadě vztahují i k poplatkům rozhlasovým, i když dále bude argumentováno především ve vztahu k poplatkům televizním (jednak v zájmu stručnosti, jednak s ohledem na konkrétní předmět tohoto řízení). Česká televize jako veřejná instituce zřízená státem k veřejnému účelu 34. Prvním důležitým znakem je veřejnoprávní charakter České televize, k jejímuž financování televizní poplatek slouží. Právní postavení České televize je zakotveno v zákoně č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o České televizi“). Podle uvedeného zákona je Česká televize právnickou osobou, jejímž hlavním úkolem je poskytování veřejné služby v oblasti televizního vysílání, tj. činnosti vykonávané ve veřejném zájmu. Například v nálezu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 3202/17 , Ústavní soud zmínil povahu České televize jako veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. 35. Nejvyšší státní zástupce v dovolání správně připomněl obsah veřejné služby České televize, její veřejně prospěšný účel s poukazem na § 2 odst. 1, 2 zákona o České televizi. Lze dodat, že obdobnou úpravu obsahuje zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů. 36. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 , vytyčil kritéria umožňující rozlišit, zda určitý subjekt má povahu veřejné nebo soukromé instituce. K tomuto pojetí se přiklonil i v dalších nálezech, například ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 , a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 1262/17 . Jde o tyto znaky: a) způsob vzniku či zániku (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem stát), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (zda dochází ke kreaci orgánů státem), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce a e) veřejný nebo soukromý účel instituce. Nejde tu však o nutnost kumulativního splnění těchto kritérií, nýbrž Ústavní soud dovodil, že je nutno zkoumat „převahu“ uvedených znaků. 37. Česká televize jako instituce zřízená státem při neexistenci soukromoprávního úkonu (jednání), jejíž orgány jsou utvářeny státem a která (v některých směrech) podléhá státnímu dohledu a její účel je veskrze veřejný, je typickou veřejnoprávní institucí. Není možné souhlasit s konstatováním soudu prvního stupně, že Česká televize je nezávislá na státu a jeho orgánech. Její nestátní charakter nevyplývá z toho, že by šlo o soukromoprávní instituci, nýbrž z nezbytnosti zachování její určité oddělenosti od státních institucí v zájmu zachování její nezávislosti. Zároveň je její postavení ve srovnání se soukromými subjekty působícími v mediálním prostoru značně odlišné a lze říci výsadní. 38. Postavení České televize jako veřejnoprávní instituce neznamená, že by při výkonu své činnosti musela nutně vykonávat svoji pravomoc pouze formou vrchnostenských úkonů. Je běžné, že veřejné instituce při plnění veřejných úkolů používají prostředky práva soukromého. Povahu subjektů je nutno vykládat podle jejich činnosti („působnosti“), nikoliv zúženě podle uplatnění vrchnostenských pravomocí. Na druhé straně lze na Českou televizi dokonce v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci a je jí také v některých ohledech přiznána vrchnostenská pravomoc, například zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, který zařazuje Českou televizi mezi subjekty povinné poskytnout informace s pravomocí jednostranně rozhodnout o odmítnutí podání požadované informace. 39. V této souvislosti je vhodné zmínit, že pojem „veřejná instituce“ byl vykládán především ve vztahu k zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Jeho nepřímou novelizací zákonem č. 39/2001 Sb. byl doplněn výčet povinných subjektů v § 2 odst. 1 citovaného zákona. Nelze přehlédnout, že šlo o novelu zákona o České televizi. Ačkoli zákonodárce mohl zvolit konkrétnější řešení, například formulaci „veřejné instituce provozující rozhlasové a televizní vysílání“, doplnil uvedené ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím o obecnou kategorii „veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky“. Další povinné subjekty ve smyslu citovaného ustanovení pak byly dovozovány judikaturou Ústavního soudu, konkrétně to byla Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (nález ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 671/02 ), Fond národního majetku (nález ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 686/02 ) a další (Ředitelství silnic a dálnic České republiky, Národní památkový ústav aj.). Novelou zákona o svobodném přístupu k informacím provedenou zákonem č. 61/2006 Sb. došlo k vypuštění podmínky hospodaření s veřejnými prostředky, a tím k rozšíření okruhu subjektů zavázaných informační povinností. To bylo spojeno s potřebou přesněji definovat pojem „veřejná instituce“, což vedlo ke stanovení výše zmíněných kritérií v nálezech Ústavního soudu. Dále byly judikaturou řešeny konkrétní případy subjektů, přičemž pod pojem „veřejná instituce“ byly podřazovány i některé obchodní korporace hospodařící převážně či zcela s veřejnými prostředky a často se nepohybující v reálné hospodářské soutěži (blíže viz MADEJ, M. Extenzivní výklad pojmu veřejná instituce: obchodní společnosti jako povinné subjekty v právu na informace. Časopis Správní právo, 2016, č. 7, s. 409). Lze rovněž připomenout, že stát i územní samosprávné celky zajišťují řadu svých úkolů právě prostřednictvím právnických osob, které sice formálně spadají do oblasti práva soukromého, avšak svěřením úkolů státu či samosprávy a zvýšeným vlivem na jejich činnost ze strany státu nebo samosprávy nabývají vlastnosti vykonavatelů veřejné (nevrchnostenské) správy, a jejich činnost by proto měla být podrobena veřejné kontrole (FUREK, A., ROFTHANZL, L., JÍROVEC, T. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 36). 40. Nejvyšší soud neshledal důvod k tomu, aby se při výkladu pojmu „veřejná instituce“ pro účely tohoto rozhodnutí a zde posuzované otázky odchyloval od výše naznačeného vymezení, naopak v něm lze shledat další důvod pro zde přijatý závěr. Především veřejný účel je kritériem pro stanovení povahy instituce jako veřejné zcela zásadním. I pro Českou televizi (a Český rozhlas) je zde použitelné vymezení uvedené Ústavním soudem ve zmíněném nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 : „Institucí zřízenou za veřejným účelem je ta, která byla zřízena k uspokojování veřejných či celospolečenských potřeb; má za účel prospět nikoli jen zájmům svým, nýbrž uspokojuje svou činností také potřeby veškerenstva nebo alespoň neurčité části subjektů, jimž činnost instituce slouží k dobru.“ To je velmi důležité, neboť právě ve zmíněné charakteristice tkví jádro důvodů, proč je třeba Českou televizi (a Český rozhlas) chránit i prostředky trestního práva proti oklešťování jejich prostředků podvodným jednáním spočívajícím v krácení televizních poplatků. 41. Lze dodat, že autor (MADEJ, M.) v posledně citovaném článku výstižně uvádí, že „extenzivní výklad pojmu veřejná instituce je nezbytným a nevyhnutelným důsledkem skutečnosti, že právní vývoj zaostává za vývojem společenským a že apriorní právní regulace je spojená s omezenou schopností zákonodárce pamatovat na všechny relevantní faktory, což se v případě veřejných institucí projevuje širokou škálou právnických osob, v nichž se v různém množství a v různé intenzitě projevují soukromoprávní i veřejnoprávní prvky“. 42. Neobstojí ani argument obviněných, že i řada jiných činností, například veřejná doprava, je vykonávána ve veřejném zájmu. Směšuje se zde jakýsi veřejný zájem v jiném, širším smyslu. Není pochyb, že společnost má odůvodněný zájem i na tom, aby fungovaly služby a jiné občanskoprávní vztahy. Tam však nejde o zmíněné beneficium společnosti uspořádané ve stát, respektive o přímé prosazení veřejného zájmu podrobnou zákonnou úpravou uložených povinností ve prospěch tohoto zájmu. Není ostatně třeba blíže rozvádět zřejmou skutečnost, že stát do společenských vztahů zasahuje různými prostředky a různou intenzitou. Zaplacení požadované (nikoli zákonem upravené) ceny např. za veřejnou dopravu má povahu ekvivalentní platby, za kterou se dostane (zpravidla neprodleně) platící osobě určité odpovídající služby. Kromě toho si účastníci mohou takový smluvní vztah upravit podle své vůle co do jeho vzniku i dalších charakteristik. Nic z toho neplatí u vztahu mezi poplatníkem televizního poplatku a Českou televizí. Hospodaření České televize s výtěžkem poplatků pod dohledem státu 43. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že faktorem vylučujícím zahrnutí televizního poplatku pod platby uvedené v § 240 tr. zákoníku je hospodaření České televize s vlastním majetkem a její samostatné vstupování do majetkoprávních vztahů. Není rozhodné, že Česká televize není napojena na státní rozpočet, respektive nenabývá veřejných prostředků žádným ze dvou obecných způsobů – přímým poskytnutím veřejných prostředků či podpory ze státního rozpočtu nebo z rozpočtu územních samosprávných celků ani splněním vkladové povinnosti státu nebo územního samosprávného celku jako společníka obchodní společnosti. Podstatné je, že jde o veřejnou instituci hospodařící s prostředky určenými pro veřejně prospěšný účel (z nichž naprosto převážnou část tvoří televizní poplatky), a to pod kontrolou státu jako jejího zřizovatele a garanta jejího fungování. Toto postavení České televize a povaha televizního poplatku přitom spolu úzce souvisí. 44. To vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 , který se týkal náhrady nákladů řízení při zastoupení České televize advokátem, respektive možnosti České televize požadovat náhradu za zastoupení advokátem. Nález zdůraznil veřejnoprávní aspekty právní úpravy s tím, že Česká televize má televizní poplatky vymáhat prostřednictvím svého právního oddělení, nikoli za pomoci advokáta. Ústavní soud připomněl svou předchozí judikaturu, v níž konstatoval, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). Ústavní soud uvedl, že „není přiléhavé – jako dominantní kritérium – akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí pro to … jak povaha samotného televizního poplatku …, tak i postavení České televize jako takové.“. 45. Je důležité dále zdůraznit, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky volí a odvolává Radu České televize (dále jen „Rada“), která je orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize (§ 4 zákona o České televizi). Rada, jejíž složení a činnost jsou v zákoně podrobně upraveny, je ze své činnosti odpovědna Poslanecké sněmovně. Členství v Radě je veřejnou funkcí. Jednání Rady je veřejné. Další ustanovení zákona zajišťují nezávislost a nestrannost členů Rady. Do působnosti Rady mimo jiné náleží schvalování rozpočtu České televize, přehledu pohledávek a závazků a účetní závěrky České televize, kontrola účelného a hospodárného využívání finančních zdrojů a majetku České televize podle schváleného rozpočtu, plnění povinností České televize převádět a používat výnosy z vysílání reklam v souladu se zákonem a zvláštním právním předpisem atd. (§ 8 zákona o České televizi). Dále je zřízena Dozorčí komise jako poradní orgán Rady ve věcech kontroly hospodaření České televize. Stát si tak zachovává značnou míru kontroly, přičemž důvodem, proč není Česká televize financována přímo ze státního rozpočtu, je zachování její určité nezávislosti i v oblasti nabývání finančních zdrojů. Na druhé straně si lze bez obtíží představit i druhý možný způsob financování, tj. ze státního rozpočtu, pokud by byly zachovány záruky obsahové nezávislosti vysílání apod. 46. Nepřiléhavá je argumentace obviněných, že platby upravené v § 240 tr. zákoníku musí směřovat do státního rozpočtu, případně do rozpočtu krajů nebo do rozpočtu obcí. Tak tomu není například u pojistného na zdravotní pojištění, které pojištěný platí zdravotní pojišťovně, u níž je pojištěn (§ 8 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 20 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, pak vede Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky zvláštní účet k přerozdělování pojistného vybraného všemi zdravotními pojišťovnami. Ani Všeobecná zdravotní pojišťovna není v tomto smyslu financována z veřejných rozpočtů. Jestliže tedy obvinění hovoří o fiskálním zájmu státu a účelu platby spočívající v zajištění hospodářského chodu státu jako podmínce zařazení povinné platby pod ustanovení § 240 tr. zákoníku, jde o tvrzení nepatřičně zužující. 47. Kromě toho nelze přehlédnout – při jinak značné podobnosti úpravy poplatků rozhlasových a televizních a použitelnosti zde rozváděných úvah na oboje – že Český rozhlas je dokonce zčásti financován ze státního rozpočtu (pokud jde o vysílání do zahraničí za stanovených podmínek – viz § 3 odst. 2, § 10 odst. 2 zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů), což svědčí o úzké návaznosti, skutečné povaze a celospolečenském zájmu na financování těchto veřejnoprávních médií, ať už je zvolen praktický legislativní postup jakýkoliv. Z toho, že Česká televize je financována převážně televizními poplatky placenými občany, nevyplývá nic ve vztahu k povaze České televize jako veřejné instituce hospodařící s prostředky určenými pro veřejně prospěšný účel, které jí stát touto formou zajistil uložením zákonné povinnosti k placení de facto určité zvláštní daně z movité věci. Povinnost platit televizní poplatek založená zákonem 48. Dalším důležitým znakem je, že platba televizního poplatku je uložena a podrobně upravena zákonem, konkrétně zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. V dovolání jsou podrobně rozvedeny jednotlivé zákonem upravené prvky právního vztahu mezi Českou televizí a poplatníkem, mimo jiné předmět poplatku, okruh poplatníků, sazba, evidence poplatníků, sankce aj. O příbuznosti mezi televizními poplatky a daněmi a poplatky ve smyslu § 240 tr. zákoníku svědčí analogická konstrukce zákonných ustanovení upravujících jejich předmět, základ, sazby, přirážky či penále, podmínky osvobození od plateb apod. 49. Nejpodstatnější je, že samotná povinnost platit vzniká přímo ze zákona, nevyžaduje se dispozitivní úkon (takovým úkonem v tomto smyslu není nabytí televizního přijímače, stejně jako například u daně z nemovitých věcí se jím nerozumí koupě nemovité věci; ani u povinnosti platit daň z nemovitých věcí z toho nelze dovozovat soukromoprávní povahu vztahu mezi poplatníkem a příjemcem daně). Rovněž obsah právního vztahu mezi poplatníkem televizního poplatku a Českou televizí je podrobně a ve všech podstatných částech upraven zákonem, který neobsahuje dispozitivní ustanovení typická pro soukromoprávní vztahy rovnoprávných účastníků. 50. Z podrobné kogentní úpravy v zákoně upravujícím televizní poplatky je zřejmé, že zde převažují prvky veřejnoprávní úpravy. V převážné části tedy nejde o úpravu soukromoprávního vztahu a platbu soukromoprávního charakteru, jak tvrdí soud prvního stupně a obvinění, i když i soukromoprávní prvky jsou zde obsaženy, případně dodatečně implementovány. Nelze souhlasit s názorem obviněných, že stanovení povinnosti zákonem zde nemá význam, protože zákonem jsou stanoveny a upraveny i jiné povinnosti, například povinnost platit úroky z prodlení, regulované nájemné atd. Nejde totiž o to, že zákonem jsou v té či oné míře regulovány i mnohé jiné společenské vztahy. Podstatou je zde zákonem založená jednostranná povinnost odvádět za zákonem přesně stanovených podmínek platby veřejné instituci na veřejně prospěšný účel, ve prospěch činnosti vykonávané ve veřejném zájmu. Povaha televizního poplatku 51. Jak správně konstatovaly soudy obou stupňů, televizní poplatek je (stejně jako jiné veřejnoprávní poplatky) platbou povinnou, vynutitelnou, nenávratnou a neekvivalentní. Je rovněž platbou opakovanou. 52. Jak už bylo zmíněno, televizní poplatky jsou svého druhu daní z majetku (konkrétně daní z vlastnictví, držení či obecně z užívání televizního přijímače jako movité hmotné věci) se zvlášť poukázaným výnosem nikoliv ve prospěch státního rozpočtu, ale ve prospěch zákonem určeného provozovatele vysílání (viz TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 701; a též ROZEHNAL, A. Zákon o České televizi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, dostupný v ASPI). Svou konstrukcí se televizní poplatky staly skutečnými majetkovými daněmi, když jsou placeny pravidelně, a ne vždy je za ně poskytnuta odpovídající protihodnota (RADVAN, M. Rozhlasový a televizní poplatek aneb daň z rádia a z televizoru. Daně a finance. Praha: LexisNexis CZ, 2006, č. 3, s. 16 až 18). 53. Podobnost televizního poplatku s daní vyplývá mimo jiné z jeho neekvivalentnosti. Důvodová zpráva k zákonu č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (účinnému od 1. 4. 1995 do 12. 9. 2005), zdůraznila, že veřejnosti dosud nebyla pravdivě a jednoznačně vysvětlena povaha poplatků a držitelé přijímačů například odmítají poplatky platit s poukazem na to, že přijímač užívají jen pro příjem vysílání jiných než veřejnoprávních provozovatelů. Proto ustanovení § 1 citovaného zákona jednoznačně a zřetelně definuje pravou povahu rozhlasového a televizního poplatku s tím, že povinný příspěvek není vázán na skutečné využívání možnosti přijímat veřejnoprávní vysílání. Náklady na zajištění tohoto vysílání jsou ostatně v podstatě nezávislé na počtu posluchačů, resp. diváků, kteří skutečně využívají možnost příjmu. Ustanovení § 2 odst. 1, 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, účinného od 13. 9. 2005 (nyní ve znění pozdějších předpisů), upravuje danou otázku prakticky stejně jako § 1 předchozího zákona. Nelze tedy souhlasit s názorem, že jde o úhradu za poskytnutí služby. Není pravdivé ani tvrzení obviněných, že zaplacení poplatku odpovídá nárok přijímat po dobu kalendářního měsíce 24 hodin denně televizní vysílání. 54. Pro úplnost lze zmínit, že některé poplatky (tedy poplatky i ve smyslu § 240 tr. zákoníku, např. správní a soudní poplatky, i když jejich zkrácení ve větším rozsahu se prakticky nevyskytuje) naopak mají ekvivalentní povahu, tudíž se svou povahou blíží dani méně než poplatky rozhlasové a televizní. 55. Institut rozhlasových a televizních poplatků se původně vyvinul (od roku 1924) z tzv. koncesionářského poplatku, neboť vlastník či uživatel rozhlasového přijímače musel za poplatek získat od státu koncesi na tento přijímač. Později se povaha poplatku změnila, začal být využíván jako přímý zdroj financování veřejnoprávního vysílání (viz citovaná důvodová zpráva k zákonu č. 252/1994 Sb.). Nejde o správní poplatek za udělení koncese ani za jakékoli jiné plnění státu, nýbrž o svého druhu daň z majetku. 56. Pro povahu televizního (a rozhlasového) poplatku není rozhodné, že není placen orgánu státu formou daně a že poté není ze státního rozpočtu financována činnost České televize (a Českého rozhlasu). Ve zmíněné důvodové zprávě byla ostatně nastíněna možnost financování České televize (i Českého rozhlasu) přímo státem, a to prostřednictvím samostatné kapitoly ve státním rozpočtu, nebo prostřednictvím zvláštní daně převáděné skrze státní rozpočet ve prospěch České televize (a Českého rozhlasu). Tyto způsoby financování však byly odmítnuty jako odporující koncepci nezávislosti zmíněných médií na státu. Proto bylo financování řešeno přímou platbou obyvatelstva. Obdobně literatura k financování obou veřejnoprávních médií uvádí, že financování přímou platbou obyvatelstva vylučuje jejich závislost na státním rozpočtu, který podléhá každoročnímu hlasování v Poslanecké sněmovně formou přijímání rozpočtového zákona. Zavedený systém sleduje nezávislost obou těchto médií na státním rozpočtu, a tudíž i na postojích sněmovních politických stran k nim (TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 821). Právní vztah mezi Českou televizí a poplatníkem 57. Uvedená charakteristika České televize a povahy její činnosti se odráží i v povaze vztahu mezi ní a poplatníkem televizního poplatku. Ten vykazuje prvky vztahu soukromoprávního, a to zejména úpravou vymáhání poplatků, spíše ale jde o vztah smíšené povahy. Je také třeba rozlišovat mezi obecnou možností České televize vstupovat do soukromoprávních vztahů (tu mají i státní orgány) a povahou tohoto konkrétního právního vztahu. 58. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 , současný vývoj prakticky znemožňuje striktní oddělení všech institucí soukromých od všech institucí veřejných (přitom ani dříve o tom v teorii práva nepanovala shoda), což souvisí právě s tenkou a často ne zcela zřetelnou hranicí mezi soukromým a veřejným právem. Z hlediska nutnosti ochrany trestním právem však není nejpodstatnější přesné stanovení charakteru právního vztahu mezi poplatníkem a Českou televizí podle čisté teorie práva, nýbrž nahlédnutí podstaty a smyslu tohoto vztahu. 59. Soudy prvního a druhého stupně podtrhly význam rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3370/2010 , který řešil otázku, zda v případě včasného nezaplacení televizního poplatku vzniká nárok na zaplacení úroku z prodlení, přičemž dospěl ke kladnému závěru s tím, že zde je nutno subsidiárně použít obecnou úpravu v občanském zákoníku. Z hlediska posuzované otázky hodnotil tehdy Nejvyšší soud vztah mezi poplatníkem a Českou televizí jako soukromoprávní (k jehož řešení jsou povolány občanskoprávní soudy). Neměl však důvod (jak správně poznamenal dovolatel) komplexně zkoumat povahu televizního poplatku, tím méně z hlediska jeho podřaditelnosti pod ustanovení § 240 tr. zákoníku, která je naopak nyní stěžejní. Související usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1039/20 , se týkalo ústavní stížnosti namítající nedostatek pravomoci soudu, konkrétně toho, že o povinnosti stěžovatelky zaplatit rozhlasový poplatek, přirážku a úroky z prodlení měly rozhodovat správní orgány a správní soudy, nikoli civilní soud. Ústavní soud uvedl, že by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Dodal, že obecná justice se již vyslovila k otázce, zda mají spory o dlužné televizní či rozhlasové poplatky a přirážky k nim rozhodovat civilní či správní soudy, přičemž v podrobnostech odkázal na obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3370/2010 . Připomněl, že v § 10 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích se provozovateli vysílání výslovně svěřuje oprávnění domáhat se svého práva u soudu, nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k němu ani na základě výzvy. 60. Jestliže tedy nyní v této trestní věci dospívá Nejvyšší soud ze všech zde uváděných důvodů k závěru, že televizní (a rozhlasové) poplatky jsou „jinou podobnou povinnou platbou“ ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jde o výklad trestněprávní normy, který není v zásadním rozporu s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Naopak je třeba konstatovat, že soud druhého stupně nedostál své přezkumné povinnosti v trestním řízení, když v podstatě pouze odkázal na uvedená rozhodnutí, řešící v občanskoprávní věci pouze dílčí související aspekty posuzované otázky. 61. Na druhé straně nelze přehlédnout, že sama diskuse o aplikovatelnosti uvedených institutů soukromého práva rozhodně nesvědčí o jednoznačnosti dané problematiky. Doktrína ani zákonodárce by neměli důvod ji řešit ve vztahu k běžným závazkovým vztahům (např. zápůjčky nebo úvěru). Tak např. otázka úroků z prodlení u televizních poplatků byla poprvé upravena zákonodárcem v § 10 zákona č. 348/2005 Sb. s důvodovou zprávou, že „výslovné zakotvení v zákoně odstraňuje právní nejistotu psaného práva, neboť právní vztahy založené zákonem o rozhlasových a televizních poplatcích nelze považovat za občanskoprávní“. 62. Soud prvního stupně argumentoval rovněž způsobem vymáhání dlužných televizních poplatků před soudy v občanskoprávním řízení, v němž jsou poplatník a Česká televize v rovném postavení. To je sice v tomto úzkém smyslu pravdivé konstatování, nic to však nemění na věci. Především z toho nelze dovozovat obecný závěr o rovném postavení. V tom se nenacházejí dva subjekty, z nichž jednomu je kogentní zákonnou normou striktně uloženo (a přesně upraveno), že má druhému subjektu platit určitou daň či dávku ze svého majetku, a to bez nároku na nějaké konkrétní protiplnění. 63. Navíc zde nelze odhlédnout od vývoje zákonné úpravy a od ryze praktických důvodů, které vedly k současné úpravě tohoto dílčího aspektu. Podle právní úpravy rozhlasových poplatků obsažené v zákoně č. 60/1923 Sb. z. a n., o výrobě, prodeji, přechovávání a dovozu z ciziny radiotelegrafních zařízení, a v prováděcím nařízení vlády č. 82/1925 Sb. z. a n. byl poplatníkem rozhlasových poplatků koncesionář přijímající stanice, poplatek byl placen ročně poštovní a telegrafní správě s tím, že jeho konečným příjemcem byla společnost Radiojournal, s. r. o. V případě nezaplacení byly rozhlasové poplatky vymáhány správní exekucí. Z hlediska vymáhání tak rozhlasový poplatek vykazoval prvky veřejnoprávní platby, byl však v podstatě placen obchodní společnosti. 64. Také v pozdějších právních úpravách se různě prolínaly – a lze říci střídaly – prvky veřejnoprávní a soukromoprávní úpravy. Po roce 1948 byly uvedené předpisy nahrazeny vyhláškou ministerstva informací a osvěty č. 357/1951 Ú. l., kterou se vydává rozhlasový řád, a vyhláškou téhož orgánu č. 358/1951 Ú. l., kterou se vydává rozhlasový poplatkový řád. Ten byl později nahrazen vyhláškou Federálního ministerstva spojů č. 13/1974 Sb., kterou byl vydán Rozhlasový a televizní řád, a poté stejnojmennou vyhláškou téhož orgánu č. 51/1985 Sb. Problematika televizních (a rozhlasových) poplatků byla v těchto vyhláškách ve srovnání s pozdější právní úpravou (zákonem č. 252/1994 Sb. a nyní účinným zákonem č. 348/2005 Sb.) pojata v některých směrech více „veřejnoprávně“, zejména v otázce vymáhání dlužných poplatků orgány správy spojů správní exekucí na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků (sazeb). Výkaz nedoplatků (dlužných poplatků) sestavený orgány spojů byl exekučním titulem (viz rozhodnutí pod č. 40/1978 Sb. rozh. obč.). V něčem se však tehdejší úprava více blížila „soukromoprávnímu“ pojetí. Například byla zakotvena možnost poplatníka (tehdy „účastníka“) odhlásit přijímač z evidence z důvodu, že jej přestal používat. I když tato možnost byla striktně definována a omezena (a spojena např. se zapečetěním přijímače), naznačuje tento prvek blízkost s pojetím platby ceny za poskytnutou službu. Tomu ostatně nasvědčuje i označení poplatníka jako „účastníka“ a konečně i tehdejší úprava jakési kvazireklamace služby veřejnoprávního vysílání spočívající v možnosti účastníka, jehož rozhlasový nebo televizní příjem je rušen, požadovat zjištění zdroje rušení a vydání příkazu k odstranění příčiny rušení (je přitom zjevné, že ve vztahu k jiným vysíláním, např. stanic jako Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, „účastníci“ tuto možnost neměli). 65. Z uvedeného je zřejmé, že změna způsobu vymáhání dlužných televizních (a rozhlasových) poplatků (a přirážek) a jeho přenesení na občanskoprávní řízení před soudy nepředstavovala zásadní změnu koncepce činnosti České televize a způsobu jejího financování, resp. zásadní změnu pojetí povahy právních vztahů týkajících se zajištění daného veřejného zájmu, nýbrž vyústění pragmatického balancování zákonodárce trvajícího již řadu desetiletí. Důvodová zpráva k zákonu č. 252/1994 Sb. k tomu uvedla, že „z důvodů právních i praktických není jiného řešení, než aby byl k vymáhání prostřednictvím soudu aktivně legitimován provozovatel“. Souviselo to se zajištěním nezávislosti České televize i se snahou o efektivní vymáhání televizních poplatků. Nešlo o nějaký koncepční ústup od metody veřejnoprávní regulace dané oblasti. I důvodová zpráva k zákonu č. 348/2005 Sb. konstatuje, že zákon č. 252/1994 Sb. navázal na dosavadní způsob výběru poplatků, aniž by se přerušila kontinuita jeho výběru. 66. Pro účely tohoto rozhodnutí, tj. posouzení trestnosti zkrácení televizního poplatku jakožto povinné platby podobné dani, je třeba za nejpodstatnější změnu, kterou přinesl zákon č. 252/1994 Sb., naopak považovat změnu konstrukce televizního poplatku, a to v podstatě na daň z majetku (jak to bylo v zásadě deklarováno i v důvodové zprávě k tomuto zákonu), přičemž důvodem modifikace zákonné úpravy v otázce samostatného hospodaření České televize a vymáhání dlužných poplatků byla jedině eliminace přímé závislosti této veřejnoprávní instituce na státu, zejména na moci výkonné. 67. Z faktu, že jsou u televizního poplatku zákonem upraveny některé instituty odpovídající soukromoprávní povaze vztahu, nelze dovozovat nepodřaditelnost pod platby uvedené v § 240 tr. zákoníku. Například promlčení je upraveno také u pojistného na zdravotní pojištění. Podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě 10 let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu. Pokud už je zmíněna tato povinná platba výslovně uvedená v aplikovaném ustanovení trestního zákoníku, nelze si nepovšimnout, že vykazuje znaky běžného závazkového vztahu daleko více než televizní poplatky. Podstatou je, že za zaplacené pojistné se občanovi dostane v případě nutnosti potřebné zdravotní péče (tím se tento vztah blíží vztahu založenému běžnou pojistnou smlouvou). 68. Ani výběr povinné platby soukromou právnickou osobou nemusí vylučovat její zařazení mezi zmíněné „jiné podobné povinné platby“. Například autor v jedné z výše citovaných publikací připomíná, že provoz mýtného systému a výběr mýta zákon umožňuje svěřit právnické osobě, a pro období let 2020 až 2030 byl tento výběr skutečně svěřen soukromé obchodní společnosti (viz LICHNOVSKÝ, O., VUČKA, J., KŘÍSTEK, L. Trestní právo daňové. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 23). 69. I když při vymáhání dlužných plateb se neuplatňuje vrchnostenský poměr České televize vůči poplatníkovi, smíšenou povahu vztahu ilustruje například to, že zákon vytváří fikci, podle které je vlastníkem přijímače každý odběratel elektřiny, pokud na výzvu České televize (nebo Českého rozhlasu) formou čestného prohlášení neprokáže opak. De facto jde o přenesení důkazního břemene na poplatníka v případném soudním sporu, obdobně jako je tomu v právní úpravě všech ostatních daní a poplatků (viz důvodová zpráva k § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. a rovněž RADVAN, M. Rozhlasový a televizní poplatek aneb daň z rádia a z televizoru. Daně a finance. Praha: LexisNexis CZ, 2006, č. 3, s. 16 až 18). O nikoli ryze soukromoprávní, rovnoprávné povaze posuzovaného vztahu svědčí i samotnými obviněnými zmíněné speciální nástroje České televize, jako jsou přístup k evidenci odběratelů elektřiny, oprávnění zjišťovat údaje o neevidovaných poplatnících a využívat k vedení evidence a vymáhání poplatků údaje z registru obyvatel. 70. Neobstojí ani obviněnými použité srovnání televizních poplatků s regulačními poplatky podle § 16a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a argument, že k rozhodování sporů je zde příslušný soud v občanskoprávním řízení. Jednak je v těchto případech hrazen poplatek jako ekvivalent za poskytnutou službu a jde vůbec o zcela odlišný institut, především však bylo výše vyloženo, že příslušnost soudu k řešení dílčích sporů není vždy rozhodujícím kritériem pro posuzování povahy platby. 71. Obvinění dále ve svém vyjádření k dovolání použili srovnání s autorskými poplatky. Ohledně nevýznamnosti formy jejich vymáhání soukromoprávní cestou lze odkázat na výše uvedené. Jinou otázkou je, že autorská práva jsou chráněna i ustanovením § 270 tr. zákoníku. Zavádějící je argumentace citací z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06 . Ve věci tam řešené šlo o neplacení poplatků příslušnému kolektivnímu správci autorských práv provozovatelem restaurace, tehdy kvalifikované jako trestný čin porušování autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. zák. Ústavní soud uvedeným nálezem zrušil odsuzující rozhodnutí z důvodu nedostatečného odůvodnění subjektivní stránky činu a materiálního znaku trestného činu a poukázal rovněž na princip ultima ratio s tím, že trestní právo nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, zvláště když k této ochraně byly vytvořeny specializované subjekty se zákonem danými oprávněními (autorské svazy). Podstatné je, že v dané věci šlo o ochranu čistě soukromých práv autorů, což zakládá diametrální rozdíl od věci zde posuzované, navíc šlo o jinou skutkovou podstatu trestného činu, naplnění jejíž formálních znaků ostatně nebylo ani Ústavním soudem přímo zpochybněno. Význam televizních poplatků 72. Televizní (i rozhlasové) vysílání je v České republice provozováno v rámci duálního systému, kde vedle veřejnoprávní televize (a veřejnoprávního rozhlasu) existuje řada soukromých provozovatelů vysílání. Veřejnoprávní televize plní v rámci tohoto systému řadu úkolů, které jsou jí uloženy zákonem. Do obsahu vysílání se tedy promítá zájem státu definovaný v zákoně. Tato skutečnost má mimo jiné významný vliv na otázku financování České televize. Na rozdíl od soukromých televizních stanic financovaných v podstatě jen z příjmů z reklamy, ve veřejnoprávních médiích se uplatňuje kombinovaný způsob financování, v němž televizní poplatky tvoří rozhodující, většinovou část příjmů. Tento kombinovaný způsob je dán především odlišnými programovými nároky na veřejnoprávní televizi. Umožňuje například v daleko větším rozsahu než u soukromých stanic výrobu vlastních pořadů, a to bez nezbytnosti zajistit maximální sledovanost. Jedině tak může veřejnoprávní televize plnit veškeré funkce, které jsou jí zákonem uloženy (viz důvodová zpráva k zákonu č. 135/1997 Sb., jímž byl novelizován zákon o rozhlasových a televizních poplatcích). 73. Význam zachování státem garantovaného, podporovaného, v potřebných směrech kontrolovaného, ale zároveň nezávislého veřejnoprávního televizního vysílání pro ochranu demokracie, vzdělanost občanstva i z dalších výše zmíněných důvodů je značný a není třeba jej dále rozvádět. Nelze proto souhlasit s dalším autorem [PROUZA, D. (Trestně?) právní postih nezaplacení televizních a rozhlasových poplatků. Trestněprávní revue, 2020, č. 3, s. 140], že „zájem na zajištění veřejného televizního vysílání je pak ve srovnání s platbami, které plynou do veřejných rozpočtů a slouží k financování všech významných celospolečenských potřeb, nesrovnatelně jiný, nižší“. Autor nijak nezdůvodňuje tento svůj závěr, ačkoli právě od něj se zjevně odvíjí nepochopení smyslu zákonné úpravy v podstatných souvislostech. Tentýž chybný závěr je bez odůvodnění uveden i v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve skutečnosti je společenský význam řádného placení televizních poplatků naopak podstatně větší než například poplatek ze psů či některé jiné poplatky spadající pod ustanovení § 240 tr. zákoníku. 74. Veřejný zájem na řádné platbě je u televizních (i rozhlasových) poplatků intenzivní. Platby chráněné citovaným ustanovením trestního zákoníku nemusí mít jen čistě ekonomický či materiální význam a nemusí spočívat v uspokojování hmotných potřeb. Podstatné je, že jde o úhradu činností vykonávaných ve veřejném zájmu. Výnos daní slouží k podpoře či rozvíjení různých činností, na kterých je veřejný zájem. Může jít např. o podporu zaměstnanosti a sociální soudržnosti nebo zajištění dopravní obslužnosti. V případě pojistného na veřejné zdravotní pojištění jde o veřejný zájem na zajištění úhrady nákladů zdravotní péče atd. Bez ohledu na mechanismy platby a vymáhání dlužných plateb je třeba vzít v úvahu podstatu těchto plateb. 75. Dále je možné v této souvislosti poukázat na některé zahraniční úpravy. Autor ve výše citovaném článku (RADVAN, M. Rozhlasový a televizní poplatek aneb daň z rádia a z televizoru. Daně a finance. Praha: LexisNexis CZ, 2006, č. 3, s. 16 až 18) uvádí, že pro svůj význam se v některých zemích Evropské unie staly subjekty provozující rozhlasové a televizní vysílání příjemcem významných státních dotací či subvencí (Španělsko, Maďarsko, Portugalsko), které nahrazují televizní a rozhlasové poplatky. V ostatních zemích je financování řešeno podobně jako v České republice (viz také důvodová zpráva k zákonu č. 348/2005 Sb.). Není tedy až tak podstatné, zda stát zajišťuje financování veřejnoprávního vysílání přímo státními dotacemi, anebo je nahrazuje zákonnou úpravou de facto daní z televizních a rozhlasových přijímačů, které plynou (místo státních dotací) přímo subjektům zajišťujícím veřejnoprávní vysílání. 76. Rovněž předpisy Evropské unie zohledňují mimořádný význam veřejného vysílání. Tak např. tzv. Amsterodamský protokol, přijatý Radou ministrů Evropské unie, který vstoupil v platnost dne 1. 5. 1999, stanovil, že systém veřejného vysílání v členských státech Evropské unie má přímý vztah k demokratickým, sociálním a kulturním potřebám společnosti a k potřebě zachovat pluralismus médií. Na to navazuje například výjimka z ustanovení soutěžního práva Evropské unie pro členy Evropské vysílací unie, tedy i České televize (blíže viz ROZEHNAL, A. Zákon o České televizi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, dostupný v ASPI). III./d) K zásadě nullum crimen sine lege 77. Obvinění uvedli, že kriminalizací zkrácení televizních poplatků by došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege (jedině zákon stanoví, která činnost je trestná), konkrétně měli zjevně na mysli zejména požadavek nullum crimen sine lege certa , vyjadřující nutnost určitosti trestněprávní normy, a nullum crimen sine lege stricta , vyjadřující v podstatě zákaz analogie hmotného práva v neprospěch pachatele. Nejvyšší soud se však neztotožnil ani s touto výhradou. Ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku je právní normou, která stanoví trestnost zkrácení určitých celospolečensky důležitých plateb, zejména daní, ale i dalších, v citovaném ustanovení demonstrativně (nikoli taxativně) vyjmenovaných. Tento způsob úpravy je zákonodárcem u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dlouhodobě užíván právě pro výše zmíněnou rozmanitost těchto plateb a jejich (v některých případech) obtížnou zařaditelnost pod jednotlivé kategorie. Společné všem těmto platbám zejména je, že jde o platby povinné (ve smyslu jednostranné povinnosti), uložené zákonem, vynutitelné, v zásadě nenávratné, opakované a neekvivalentní. Jde o platby pro veřejný účel, ve veřejném zájmu, s jejichž výtěžkem musí být i takto nakládáno, tj. z platby musí být financovány činnosti vykonávané ve veřejném zájmu. 78. Jestliže jde o povinnou platbu podobnou dani, poplatku či jiným povinným platbám výslovně uvedeným v citovaném ustanovení, pak trestnost jejího zkrácení ve větším rozsahu přímo vyplývá z právní normy a nejde o porušení zásady nullum crimen sine lege , respektive o nepřípustný extenzivní výklad tohoto ustanovení trestního zákoníku. Zmíněná podobnost platby – tj. splnění alespoň hlavních společných znaků – musí být ovšem zjevná a doložitelná. Tato podmínka je v případě televizního poplatku splněna. Jak bylo vyloženo, v naprosté většině převažují znaky společné televiznímu poplatku a ostatním vyjmenovaným platbám. Nejde tedy o nepřípustné použití analogie v neprospěch pachatele, nýbrž o výklad právní normy respektující všechny výkladové metody, včetně výkladu teleologického, tj. podle smyslu právní normy. Tím je zabránění a postih podvodného krácení zákonem uložených plateb, jež významnou měrou slouží veřejným institucím k realizaci veřejně prospěšných činností. 79. Přitom je třeba mít na paměti zásadu formulovanou v judikatuře Ústavního soudu, například v nálezu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06 , nebo v usnesení ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 544/06 , že nabízí-li se jak výklad zákona, který vede k popření smyslu zákonné úpravy, tak výklad, který vede k naplnění tohoto smyslu, je racionální a ústavně žádoucí, aby obecná justice zvolila druhý výklad. Takovýmto postupem obecná justice nijak nezasahuje do výlučné kompetence zákonodárce (a zasahovat nemůže), ale naopak, v souladu s Ústavním soudem preferovaným principem objektivního teleologického výkladu naplňuje účel zákona a presumovanou vůli racionálního zákonodárce. IV. Závěrečné shrnutí 80. V judikatuře dosud nebyla jednoznačně vyřešena otázka, zda televizní a rozhlasové poplatky podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou „jinou podobnou povinnou platbou“ ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy zda se pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí svou zákonnou povinnost platit tyto poplatky, dopouští trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. 81. Nejvyšší soud dospěl k řešení této otázky na základě vyhodnocení povahy televizních poplatků a jejich srovnání s ostatními platbami uvedenými v § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Vycházel z toho, komu jsou poplatky placeny a za jakým účelem, jak je s nimi hospodařeno, jak a proč je povinnost platit televizní poplatek zákonem stanovena, jaká je skutečná povaha televizního poplatku a vztahu mezi Českou televizí a poplatníkem a jaký je význam televizního poplatku z hlediska veřejného zájmu. 82. Česká televize je veřejná instituce zřízená státem k veřejnému účelu stanovenému zákonem o České televizi, jejímž hlavním úkolem je poskytování veřejné služby v oblasti televizního vysílání. Z hlediska kritérií stanovených Ústavním soudem jde o typickou veřejnou instituci. Její postavení je zásadně odlišné od soukromých subjektů působících v mediálním prostoru. Není podstatné, že nevykonává pravomoc formou vrchnostenských úkonů. 83. Rozhodné není ani to, že Česká televize hospodaří s vlastním majetkem a není napojena na státní rozpočet. Podstatné je, že jde o veřejnou instituci hospodařící s televizními poplatky jakožto prostředky určenými pro veřejný účel, a to pod institucionalizovaným dohledem státu. Podmínkou podřaditelnosti platby pod ustanovení § 240 tr. zákoníku není to, aby platby fyzických a právnických osob byly placeny do státního rozpočtu, případně do rozpočtu krajů nebo obcí, a odtud přerozdělovány (viz např. hospodaření zdravotních pojišťoven). 84. Povinnost platit televizní poplatek je stanovena a podrobně upravena zákonem, přičemž tato úprava je konstruována podobně jako např. u daní. Vznik ani obsah platební povinnost není založen dispozitivními úkony účastníků právního vztahu. V zákoně o rozhlasových a televizních poplatcích převažují prvky veřejnoprávní úpravy. 85. Televizní poplatek je – stejně jako jiné veřejnoprávní poplatky – platbou povinnou, vynutitelnou, nenávratnou a neekvivalentní. Jde o svého druhu daň z majetku. Tato povaha televizního poplatku byla zdůrazněna už v zákoně č. 252/1994 Sb. a v důvodové zprávě k němu. Nejde o úhradu za poskytnutí služby. Zaplacení poplatku neodpovídá nárok na příjem vysílání v nějakém rozsahu (v nějakém čase). 86. Financování veřejnoprávního vysílání prostřednictvím přímé platby obyvatelstvem (vedle nepoměrně menších příjmů z reklam), a nikoli přímo ze státního rozpočtu bylo zvoleno jako legislativní řešení z důvodu zajištění nezávislosti České televize zejména na schvalování státního rozpočtu. 87. Není rozhodné, že právní vztah mezi Českou televizí a poplatníkem vykazuje některé znaky soukromoprávního vztahu z hlediska vymáhání dlužných televizních poplatků a použitelnosti některých institutů soukromého práva, jako jsou úroky z prodlení, promlčení aj. V rovnoprávném postavení obecně vzato nejsou dva subjekty, z nichž jednomu je kogentní zákonnou normou striktně uloženo (a přesně upraveno), že má druhému subjektu platit určitou daň či dávku ze svého majetku, a to bez nároku na nějaké konkrétní protiplnění. Nikoli rovnoprávné povaze vztahu nasvědčuje i zmíněné přenesení důkazního břemene na poplatníka a uvedené speciální nástroje České televize sloužící k evidenci a vymáhání poplatků. Příslušnost civilních soudů k řešení dílčích sporů (vymáhání poplatků) není rozhodujícím kritériem. 88. O ryze soukromoprávní povaze vztahu mezi Českou televizí a poplatníkem nesvědčí ani vývoj zákonné úpravy, v níž se postupně prolínaly a střídaly prvky veřejnoprávní i soukromoprávní, a to spíše z příčin legislativně praktických než z důvodu zásadní změny koncepce televizních poplatků. Nic takového nebylo ani deklarováno, kromě právě změny jejich pojetí na svého druhu daň z majetku. 89. S ohledem na význam veřejnoprávního vysílání České televize je i společenský význam řádného placení televizních poplatků značný a převyšuje význam některých jiných plateb uvedených v § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Totéž lze dovodit srovnáním se zahraničními právními úpravami a s předpisy Evropské unie. 90. Trestní zákoník v § 240 výslovně stanoví trestnost zkrácení i těch povinných plateb, které v něm nejsou výslovně uvedeny, avšak jsou (svou povahou) podobné daním a dalším v zákoně demonstrativně vyjmenovaným platbám. Proto není dovození trestnosti zkrácení takových povinných plateb v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege . 91. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že televizní poplatky podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou „jinou podobnou povinnou platbou“ ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr lze vztáhnout i na rozhlasové poplatky podle téhož zákona. V. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 92. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, nemohlo obstát napadené usnesení Krajského soudu Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 590/2019, ani usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 1 T 165/2018, neboť jsou nesprávná ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v dovoláním napadené části zrušil a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Okresnímu soudu v Prachaticích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/21597/	11.12.2020	4 To 44/2020	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k odvolání obžalované J. M. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2019, č. j. 54 T 1/2018-1178, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. I. Řízení před soudem prvního stupně 1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2019, č. j. 54 T 1/2018-1178, byla obžalovaná J. M. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit tím, že: v období od měsíce června 2016 do 12. 12. 2016 v XY, v bytech XY a na ul. XY, kde postupně bydlela společně se svou vlastní nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym), poté, kdy jí na podkladě usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 0 Nc 3905/2016, byla předběžně předána do péče nezletilá BBBBB (pseudonym), přestože si musela být vědoma, že nezletilá BBBBB byla opakovaně vystavována působení násilí různorodého charakteru a intenzity, a to až velké intenzity síly, v důsledku čehož postupně utrpěla řadu bolestivých zranění, zejména zlomeninu zevního konce levé klíční kosti, zlomeniny dolních konců obou pažních kostí, vykloubení levého loketního kloubu, zlomeninu horního konce pravé loketní kosti, zlomeninu střední části pravé loketní kosti a zlomeninu dolního konce pravé loketní kosti, deformaci nosu odpovídající zlomenině nosní přepážky, zhmoždění a defiguraci dolního rtu, ztrátová poranění prvního a druhého řezáku v dolní čelisti vpravo a prvního až třetího řezáku dolní čelisti vlevo, poranění zevního genitálu, konkrétně protržení panenské blány, úmyslně nezajistila nezletilé jakékoli lékařské ošetření a ponechala utrpěná zranění nezletilé BBBBB dlouhodobě bez odpovídající odborné léčby, kterýžto stav, vedle omezení hybnosti postižených končetin, významně prolongoval bolestivost těchto zranění, načež se neodpovídající péče o nezletilou BBBBB, spočívající zejména v úmyslném dlouhodobém odpírání lékařských vyšetření a případných odborných zákroků v souvislosti s utrpěnými poraněními, projevila tím, že při lékařských prohlídkách dne 12. 12. 2016 byla u nezletilé BBBBB zjištěna mnohočetná zranění různého charakteru, a to krevní podlitiny v rozsahu levého ušního boltce a pod pravým okem, podlitiny na dlaních a na předních plochách bérců, pohmožděniny nosu s oděrkou kůže a s jeho výraznou deformací, odpovídající zlomenině nosní přepážky, zhmoždění a defigurace dolního rtu po neošetřené ráně na jeho vnitřní ploše se ztrátovým poraněním prvního a druhého řezáku v dolní čelisti vpravo a prvního až třetího řezáku dolní čelisti vlevo, vazivové jizvy, a to ve vlasech na vrcholu hlavy a na vrcholu brady, kruhovité zahnědlé jizvičky vlevo od pupku a vpravo na hrudníku, starší zlomeniny zhojené masivními svalky, a to v místě neléčené zlomeniny zevního konce levé klíční kosti, v místě neléčených zlomenin a epifizeolýz (porušení kontinuity růstové ploténky na konci kosti) dolních konců obou pažních kostí s přítomností reaktivních vápenatých uloženin v okolní svalovině a s vykloubením levého loketního kloubu, v místě neléčené zlomeniny horního konce pravé loketní kosti, v místě zlomeniny střední části pravé loketní kosti bez posunu a v místě zlomeniny dolního konce pravé loketní kosti, poranění zevního genitálu, konkrétně protržení panenské blány, a poranění konečníku, projevující se jizevnatými změnami v celém rozsahu tzv. hráze (prostor mezi poševním vchodem a konečníkem) a změnami po zhojených drobných tržných poraněních ve sliznici konečníku, těžkou chudokrevnost, odpovídající opakovaným a neléčeným traumatům skeletu a prořídlé vlasy s ložisky vytržených vlasů ve vlasaté části hlavy, tato zjištěná poranění si vyžádala od 12. 12. 2016 do 24. 12. 2016 hospitalizaci nezletilé BBBBB na dětském oddělení Nemocnice v N. J. a následně hospitalizaci od 4. 1. 2017 do 13. 1. 2017 na Klinice dětské chirurgie, ortopedie a traumatologie Fakultní nemocnice B., kde musela nezletilá podstoupit v celkové anestézii rozhýbání obou loketních kloubů s následným přiložením sádrové fixace, když průměrná doba léčení nejzávažnějších poranění, to je zlomenin dlouhých kostí skeletu horních končetin bez adekvátní fixace je 6 až 8 týdnů, přičemž popsaná poranění byla ze soudně lékařského hlediska charakteristická pro zlé nakládání s dítětem v širším časovém období, tedy typická u tzv. syndromu týraného dítěte, který se projevuje obecně i v rovině psychické, a to především do budoucna disharmonickým vývojem osobnosti nezletilého dítěte, jehož emotivita bude plochá, vazby k lidem povrchní, nelze vyloučit úzkostné stavy, ale také impulzivně – agresivní reakce, lhostejnost, nedůvěru k lidem, poruchy chování, jako důsledek prožitého aktivního fyzického týrání, pasivního zanedbávání, emoční deprivace i nedostatečné podnětové stimulace, když daného jednání se obžalovaná dopouštěla na nezletilé s vědomím, že pro nízký věk se nezletilá BBBBB nebyla schopna tomuto jednání jakkoli bránit, neboť její samotná existence byla zcela závislá na obžalované. Za toto jednání byla obžalovaná odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená RBP, zdravotní pojišťovna se sídlem v O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Odvolání 2. Citovaný rozsudek byl napaden odvoláními státního zástupce a obžalované J. M. Ta v jeho písemném odůvodnění, zpracovaném obhájcem, předně uvedla, že jím napadá toliko výrok o trestu, neboť jej vnímá jako nepřiměřeně přísný. Má za to, že soud prvního stupně přespříliš hodnotil okolnosti, které viděl v rámci ukládání trestu jako okolnosti jí přitěžující, a naopak některé podstatné skutečnosti, svědčící v její prospěch, nedocenil. I přes závažnost jednání, pro které byla uznána vinnou, je namístě uložit jí trest odnětí svobody v rámci trestní sazby při její dolní hranici s tím, že by výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu při horní hranici sazby s dohledem Probační a mediační služby. Obžalovaná je naprosto přesvědčena, že všechny podmínky zkušební doby řádně splní, a za této situace tedy žádá odvolací soud, aby vyhověl jejímu odvolání, zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že jí uloží trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby a výkon tohoto trestu podmíněně odloží na zkušební dobu při horní hranici trestní sazby za současného uložení dohledu. 3. Státní zástupce v písemném odůvodnění svého odvolání uvedl, že je podává v neprospěch obžalované J. M. a je zaměřen proti výroku o vině i trestu, neboť s napadeným rozsudkem, tak jak byl vyhlášen, nesouhlasí. Státní zástupce předně připomněl právní kvalifikaci vyplývající z podané obžaloby, oproti které soud prvního stupně vypustil zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž tento postup z důvodů v odvolání podrobně rozvedených pokládá za nesprávný. Má za to, že v jednání, které bylo obžalované prokázáno soudem prvního stupně, lze spatřovat zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. III. Důvodnost odvolání 4. Vrchní soud v Olomouci zjistil, že odvolání byla podána osobami oprávněnými podle § 246 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. a v zákonné lhůtě, vyplývající z ustanovení § 248 odst. 1 tr. ř. 5. Jelikož odvolací soud neshledal důvody k zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána odvolání. S ohledem na vymezení obsahu odvolání státního zástupce nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu nijak omezena. 6. V řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nebylo shledáno podstatných vad, které by měly za následek, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, a které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku [§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. V tomto směru odvolatelé nevznesli žádné výhrady. 7. Po přezkoumání napadeného rozsudku v kontextu s námitkami odvolatelů a předloženým spisovým materiálem odvolací soud zjistil, že ten je zatížen vadami, spočívajícími v tom, že se v přezkoumávané části rozsudku soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, což je vada podřaditelná pod ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a dále, že vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, přičemž k objasnění věci je třeba důkazy opakovat či provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně, což je vada podřaditelná pod ustanovení § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. Zjištěná pochybení byla důvodem k vrácení věci soudu prvního stupně podle § 259 odst. 1 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí odvolací soud mohl učinit v neveřejném zasedání, neboť pro takovýto postup byly splněny zákonné podmínky, vyplývající z ustanovení § 263 odst. 1 písm. b) tr. ř., když je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání. K důvodům, které vedly odvolací soud k tomuto závěru, je třeba uvést následující. 8. Ve vztahu ke zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku odvolací soud uvádí, že z odůvodnění napadeného rozsudku vztahujícího se k tomuto zločinu je patrné, jaké důkazy byly provedeny, jak je soud prvního stupně hodnotil, jakým způsobem se vypořádal s obhajobou obžalované a jakými právními úvahami se řídil při posouzení prokazovaných skutečností podle příslušných ustanovení trestního zákoníku. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v zásadě respektoval podmínky vyplývající z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., vymezující obsah rozsudku, což vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku. Nicméně, s ohledem na užitou právní kvalifikaci, a to konkrétně naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu znaku těžké újmy na zdraví z pohledu mučivých útrap podle § 122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, však v popisu skutku chybí vyjádření tohoto znaku. Soud prvního stupně ve skutkové větě uvádí toliko to, že poškozená „utrpěla řadu bolestivých zranění“ a že dále „významně prolongoval bolestivost těchto zranění“, přičemž se omezil na toto konstatování o bolestivosti zranění, která utrpěla poškozená. I přes ono svým způsobem pozitivní konstatování ohledně činnosti soudu prvního stupně ve vztahu ke zmíněnému zločinu je však nutno uvést, že ohledně vypuštěné právní kvalifikace jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku oproti tomu, co bylo konstatováno výše, soud prvního stupně se již náležitě nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, když některé skutečnosti, které mají význam, eventuálně by mohly mít význam, pro rozhodnutí, zůstaly mimo jeho pozornost, což našlo svůj negativní odraz v rámci aplikace ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Tato zásada volného hodnocení důkazů se opírá o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Podle přesvědčení odvolacího soudu však soud prvního stupně celou věc nehodnotil komplexně z pohledu co nejširších souvislostí, aby tak získal v souladu s citovanou zásadou volného hodnocení důkazů patřičný náhled na celou věc, ale na základě svého neúplného hodnocení důkazů provedených ve věci, vztahujících se ke zločinu těžkého ublížení na zdraví, dospěl k závěru prezentovanému v napadeném rozsudku. Soudu prvního stupně na jedné straně, s ohledem na vyznění důkazní situace, nelze upřít snahu se s ní patřičně vypořádat, nicméně způsob, který zvolil a jenž prezentoval, podle přesvědčení odvolacího soudu není rozhodně odpovídající závažnosti celé věci. Podle názoru senátu ve věci rozhodujícího soud prvního stupně si situaci při hodnocení důkazů ve vztahu k tomuto zločinu poněkud zjednodušil a zásadu in dubio pro reo pak aplikoval nevhodně a předčasně. 9. Jedna ze skutečností, která zřejmě vedla soud prvního stupně k aplikaci této zásady, byl výslech nezletilé AAAAA v přípravném řízení, který soud prvního stupně shledal procesně nezpůsobilým důkazem a který následně ani v hlavním líčení nebyl proveden k důkazu, a tedy z něj logicky ani nevycházel při svých hodnotících úvahách. Odvolací soud se s tímto jeho názorem neztotožnil, přičemž v rámci svých úvah vycházel z následujících skutečností. 10. Odvolací soud považuje za vhodné připomenout, že obsahem spisu je protokol o výslechu dítěte – osoby mladší 18 let, který byl proveden dne 22. 12. 2016 jako neodkladný úkon, přičemž šlo o výslech nezletilé AAAAA, která je biologickou dcerou obžalované J. M. Z protokolu jsou patrny osoby, které se zúčastnily tohoto výslechu, když kromě nezletilé a komisaře Policie České republiky byl přítomen i zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále též jen ve zkratce „OSPOD“), dále státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, soudce Okresního soudu v Novém Jičíně, pedagog Základní školy v XY a další policejní orgán. V tomto směru je tedy možné konstatovat, že výslech z formálního hlediska proběhl ve smyslu § 102 tr. ř., kde jsou zachyceny podmínky umožňující konat výslech osoby mladší než 18 let. Ze zvukového záznamu, jakož i zpracovaného protokolu, který je de facto doslovným opisem onoho záznamu, je zřejmé, jakým způsobem byla nezletilá poučena v rámci svých procesních práv jako svědek. Zde soud prvního stupně poukázal na dva nedostatky, pro které shledal tento úkon procesně nezpůsobilým. Předně podle jeho názoru přítomný opatrovník měl být policejním orgánem dotázán ve smyslu § 100 odst. 1 tr. ř. na vyjádření ohledně využití práva odmítnout výpověď, což se však nestalo, a za této situace podle názoru soudu prvního stupně pak byl u tohoto úkonu fakticky zbytečný. Další výhrada směřovala k formě poučení, kterou prezentoval policejní orgán ve vztahu k nezletilé AAAAA a kterou soud prvního stupně shledal jako nesprávnou, nezpůsobilou, dokonce v rozporu se zákonem. Odvolací soud se po seznámení se s argumentací soudu prvního stupně neztotožnil s jeho výhradami a má za to, že úkon provedený policejním orgánem ve formě výslechu osoby mladší 18 let je úkonem učiněným v souladu se zákonem. Pokud jde o otázku konání či nekonání ustanoveného opatrovníka, pak k tomuto odvolací soud připomíná, že se v daném případě vede trestní řízení, tomu také odpovídá postup státní zástupkyně, která unesením podle § 45 odst. 2 tr. ř. per analogiam ustanovila nezletilé AAAAA pro potřeby trestního řízení jako opatrovníka k zajištění výkonu práv nezletilé pracovníka Městského úřadu N. J., který byl také účasten u onoho procesního úkonu. Dále je třeba poukázat na ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř., z něhož jsou patrné osoby, které mají být k výslechu takovéto osoby přibrány, když jednou z nich je orgán sociálně-právní ochrany dětí, čemuž bylo v rámci tohoto úkonu rovněž vyhověno. Z citovaného ustanovení také vyplývá, že pokud to může přispět ke správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče, tedy zákonní zástupci vyslýchané osoby mladší 18 let. Dále z téhož ustanovení vyplývá, že tyto osoby, které byly přibrány, tedy rodiče, v daném případě zástupce OSPOD, mohou navrhnout odložení výkonu úkonu na pozdější dobu, tedy za situace, kdy k tomuto úkonu ještě nedošlo, nebyl započat, nebo jeho přerušení či ukončení, tedy úkonu, který již běží, a to vše ve vztahu k vyslýchané osobě a k její psychice. Jinými slovy, zákon zde uvádí, za jakých situací může osoba přibraná k výslechu do něj zasáhnout a z jakého důvodu. Právní názor, který uplatnil soud prvního stupně v napadeném rozsudku ve vztahu k činnosti opatrovníka, v daném případě zástupce OSPOD, vnímá odvolací soud jako nedůvodně extenzivní, a to s ohledem na to, co vyplývá z výše uvedeného. Pokud jde o další argumentaci soudu prvního stupně, a to nesprávné poučení nezletilé AAAAA, pak k tomuto odvolací soud uvádí, že podle zákona nezletilá osoba má být poučena o svých právech a povinnostech přiměřeně svému věku podle příslušných ustanovení trestního řádu. V daném případě policejní orgán dostál této povinnosti, byť si lze představit poněkud „volnější formu“ daného poučení. K tomu, co policejní orgán v rámci poučení nezletilé před výslechem uváděl, je třeba zdůraznit, že tento výslech probíhal dne 22. 12. 2016 a trestní stíhání obžalované J. M. bylo zahájeno až dne 26. 4. 2017, tedy, tak jak v rámci poučení nezletilé uváděl, opravdu v tu chvíli nevěděl, co se na místě stalo a čeho byla svědkem, když v podstatě ve vztahu k poškozené v místě bydliště byla vždy jen ona a její matka – obžalovaná. Dále je třeba připomenout, že v době výslechu již nezletilá AAAAA navštěvovala první třídu základní školy, dokázala se vyjádřit a tomu bylo také uzpůsobeno její poučení a rovněž výslech. Rozhodně z toho nelze vyčíst, že by byla k výpovědi jakkoliv nucena, a to dokonce i proti své matce, ale byla jí vysvětlena přiměřeně jejímu věku situace, ve které by měla vypovídat, přičemž z onoho poučení je zřejmé, že dvakrát jí bylo uvedeno a byla tak poučena, že nemusí vůbec vypovídat, pokud nechce. Odvolací soud shledal poučení nezletilé AAAAA v rámci jejího výslechu orgánem činným v trestním řízení souladným se zákonem, dostatečným a odpovídajícím jejímu věku, a proto se neztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který vyhodnotil tento důkaz jako procesně nezpůsobilý a také jej neprovedl v hlavním líčení v rámci provedeného dokazování. Za této situace proto bude povinností soudu prvního stupně po vrácení věci provést tento důkaz a ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jej hodnotit spolu s dalšími již ve věci provedenými důkazy. 11. Po vrácení věci soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí odstraní shora vytčené nedostatky, provede důkaz protokolem o výslechu nezletilé AAAAA a spolu s dalšími ve věci provedenými důkazy bude hodnotit tento důkaz tak, jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V případě, že nebude moci na základě rozumných pochybností dospět k závěru, že to byla právě obžalovaná J. M., kdo způsobil tato poranění poškozené BBBBB, bude se pak podrobně zabývat tím, zda jednáním obžalované J. M. nedošlo ke spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku omisivně ve smyslu § 112 tr. zákoníku. Z důvodů v usnesení podrobně uvedených vnímá odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v daném okamžiku jako předčasné, a proto, jelikož bylo shledáno odvolání státního zástupce důvodným, a to i ve vztahu k odvolání obžalované J. M., která jej zaměřila toliko proti výroku o trestu, neboť v situaci, kdy byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu, bude o tomto výroku, pokud soud prvního stupně dospěje k závěru o vině obžalované, nově rozhodováno.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/20154/	09.12.2020	31 Cdo 1621/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 8 Co 191/2018. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 26. 2. 2018, č. j. 9 C 168/2016-96, Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 163 667,20 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 23. 1. 2014 ve večerních hodinách, kdy osvětlení bylo zajištěno pouze pouličními lampami, přecházela v T. v ulici K. šikmo silnici, a poté, co vstoupila ze zálivu na parkování na kluzký chodník, upadla a utrpěla zlomeninu pravého kotníku. Ulice byla v danou dobu vzhledem k panujícím povětrnostním podmínkám celá namrzlá a chodník byl v místě pádu žalobkyně kluzký. Žalovaný prováděl v místě pravidelnou zimní údržbu podle schváleného plánu, napadaný sníh byl v danou dobu z chodníků odstraněn, avšak v místě vstupu žalobkyně, tedy v okolí odstavených kontejnerů na odpad, se na něm vyskytovaly viditelné sněhové zmrazky. Žalobkyně nevyužila možnosti jít po chodníku a na druhou stranu přejít po přechodu pro chodce, potažmo vstoupit na chodník v místě bez odstavených kontejnerů a mimo záliv pro parkování. 3. Na výše uvedeném skutkovém základě okresní soud poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008 [jde o rozsudek uveřejněný pod č. 140/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 140/2011“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], podle kterého závadou ve schůdnosti pozemní komunikace ve smyslu § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „silniční zákon“), s níž se pojí objektivní odpovědnost vlastníka, se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. Odtud uzavřel, že v projednávané věci stav chodníku definiční znaky závady ve schůdnosti nenaplňoval, neboť kluzká byla v danou chvíli celá ulice, a námraza tudíž nepředstavovala takový nedostatek komunikace, jehož výskyt chodec nemohl předpokládat. Vzhledem k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15 [jde o nález uveřejněný pod číslem 64/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], se pak dále zabýval tím, do jaké míry se žalobkyně chovala tak, aby svému úrazu předešla, a nakolik žalovaný v pozici vlastníka dodržel povinnost zajistit, aby komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. K tomu poukázal na skutečnost, že žalobkyně si přes velmi chladný ráz počasí a s ním spojené riziko námrazy vybrala cestu sice nejkratší, avšak nikoli nejméně nebezpečnou, neboť byla spojena se změnou terénu. Namísto toho, aby využila chůze po chodníku a na druhou stranu ulice přešla po přechodu pro chodce, zvolila šikmou trasu a na chodník vstoupila z vozovky v místě určeném pro parkování vozidel, navíc v místě, kde průchodu a úklidu bránily kontejnery na odpad, v jejichž okolí se nacházely viditelné zmrazky sněhu. Tímto svým počínáním porušila žalobkyně povinnost přizpůsobit chůzi panujícím povětrnostním podmínkám. Žalovaný naopak své zákonné povinnosti řádně plnil prováděním pravidelné zimní údržby předmětné komunikace pluhováním a solením, a to v přiměřených lhůtách stanovených v nařízení obce. Za daného stavu okresní soud uzavřel, že za vzniklou újmu na zdraví žalovaný neodpovídá, neboť si ji žalobkyně způsobila především sama vlastním neopatrným jednáním. 4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, č. j. 8 Co 191/2018-117, potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a plně se ztotožnil s jeho právními závěry. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (vzhledem k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ). Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu má dovolatelka za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu tělesné a duševní integrity ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), zásady závaznosti vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny, potažmo práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Namítá, že soudy založily právní posouzení věci na chybném výkladu pojmu „závada ve schůdnosti“ podle ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona, důsledkem čehož nedůvodně zprostily žalovaného odpovědnosti za vzniklou újmu na zdraví. Tento výklad, přejatý z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. R 140/2011 ), klade nepřiměřený důraz na pojem „předvídatelnost“ a vede k chybnému závěru, že je-li stav komunikace možno předvídat, respektive je-li na první pohled pro jejího uživatele patrný, nejde o závadu ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona. Dané pojetí zbavuje vlastníka pozemní komunikace odpovědnosti za jakoukoli újmu způsobenou chodcům nedostatečnou údržbou komunikace, čímž jej de facto demotivuje o ni řádně pečovat, a ústí tak v popření smyslu a účelu silničního zákona, jímž je nastolení spravedlivé rovnováhy mezi právy a povinnostmi vlastníků komunikací a jejich uživatelů. 8. Dovolatelka poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 , podle něhož lpění na jazykovém výkladu § 26 odst. 7 silničního zákona a na použití slova „předvídat“ v definici závady ve schůdnosti nesleduje žádný legitimní cíl a nemá racionální zdůvodnění, neboť vylučuje, aby se chodec domohl náhrady újmy podle silničního zákona, přestože se přizpůsobí nevyhovujícímu stavu komunikace a snaží se svému úrazu předejít. Míní, že nacházela-li se na komunikaci ve vlastnictví žalovaného souvislá ledová vrstva, kterou žalovaný řádně neošetřil posypem solí či štěrkem, představoval takový stav závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 silničního zákona, s níž se pojí odpovědnost vlastníka komunikace; soudy proto postupovaly nesprávně, dospěly-li k opačnému závěru. Jejich výklad vytvořil mezi dovolatelkou v pozici uživatele komunikace a žalovaným v pozici jejího vlastníka neodůvodněnou nerovnost, neboť dovolatelka by podle něho měla dbát na stav chodníku a předpokládat, že na něm může uklouznout, kdežto žalovanému by povinnost k náhradě újmy vzešlé z pádu na takto neudržované komunikaci nevznikla (s tím, že šlo o předvídatelnou závadu). V neposlední řadě dovolatelka soudům vytýká, že se téměř výhradně zaměřily na posouzení jejího počínání, aniž by obdobným způsobem zhodnotily adekvátnost postupu žalovaného z hlediska řádnosti a včasnosti provádění zimní údržby předmětné komunikace. Vzhledem ke zjištěnému stavu komunikace v době pádu je přitom zřejmé, že údržba v místě nemohla být prováděna dostatečným způsobem. 9. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, když se plně ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Souhlasí, že to byla především dovolatelka, kdo zapříčinil vznik předmětné újmy na zdraví volbou nevhodné cesty, zatímco on sám v pozici vlastníka komunikace své zákonné povinnosti řádně plnil. 10. Vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout. Nesouhlasí s tím, že by závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 překonaly dosavadní rozhodovací praxi k výkladu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona. Poukazuje na to, že ačkoli dovolatelka s ohledem na nepříznivé povětrnostní podmínky měla a mohla předvídat změnu ve schůdnosti komunikace, přesto svůj pohyb nepřizpůsobila povětrnostní situaci a jejím důsledkům. Žalovaný naopak splnil povinnost zajistit, aby komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců, takže zamítavé rozhodnutí odpovídá jak dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, tak závěrům citovaného nálezu Ústavního soudu. 11. Tříčlenný senát č. 25, který měl podle platného rozvrhu práce Nejvyššího soudu projednat a rozhodnout o podaném dovolání, dospěl k závěru, že s ohledem na obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 , poukazujícího na nejednotnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v otázce odpovědnosti vlastníka pozemní komunikace za škodu způsobenou chodcům tzv. závadou ve schůdnosti ve smyslu příslušných ustanovení silničního zákona, respektive nevyhovujícím stavem pozemní komunikace, je třeba tuto otázku řešit komplexně a sjednotit přístup prostřednictvím rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Z tohoto důvodu rozhodl senát č. 25 podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu. Velký senát věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 tohoto zákona. III. Přípustnost dovolání 12. Vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) podává z bodu 2., čl. II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 13. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a napadené rozhodnutí závisí na řešení shora specifikované otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. IV. Důvodnost dovolání 14. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 podrobil Ústavní soud kritice závěry dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se problematiky odpovědnosti vlastníků místních komunikací a chodníků za tzv. závady ve schůdnosti ve smyslu příslušných ustanovení silničního zákona. Uzavřel, že část rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3701/2009 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 684/2012 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013 ) je založena na východisku, že speciální úprava odpovědnosti za závady ve schůdnosti obsažená v silničním zákoně nevylučuje aplikaci obecné úpravy odpovědnosti za porušení právní povinnosti v občanském zákoníku, existují však i rozhodnutí, podle nichž tato obecná ustanovení aplikovat nelze (srov. např. R 140/2011 ), respektive rozhodnutí, která se otázkou, zda soudy posoudily případ i z hlediska obecných ustanovení o odpovědnosti, nezabývají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2731/2008 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1158/2013 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 184/2013 ). Žádnou z těchto judikatorních linií, jež obě omezují odpovědnost vlastníka komunikace podle silničního zákona toliko na případy nepředvídatelných závad, nelze podle Ústavního soudu označit za ústavně konformní, neboť jsou založeny výhradně na jazykovém výkladu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona, opírají se o použití slova „předvídat“ v definici závady ve schůdnosti, a činí tak právo chodce na náhradu újmy podle silničního zákona závislým na skutečnosti, zda mohl předpokládat nevyhovující stav komunikace. Toto pojetí nezohledňuje, že chodec může uklouznout a utrpět újmu, přestože svou chůzi – vědom si možných rizik – řádně přizpůsobil stavu chodníku, a zbavuje tak vlastníka komunikace v části případů (u předvídatelných závad) odpovědnosti bez jakéhokoli racionálního odůvodnění. Spravedlivé rovnováze mezi právy a povinnostmi dotčených osob neodpovídá podle Ústavního soudu ani závěr dosavadní rozhodovací praxe, že odpovědnost za závady ve schůdnosti má objektivní charakter ( R 140/2011 ), když je vždy zapotřebí zohledňovat otázku možného spoluzavinění chodce. Ústavně konformní interpretace rozhodné právní úpravy spočívá podle Ústavního soudu především v důsledném zkoumání, do jaké míry dostály obě zúčastněné strany svým povinnostem uloženým jim silničním zákonem, tedy chodec povinnosti přizpůsobit svou chůzi stavebnímu a dopravně technickému stavu chodníku (§ 19 odst. 1 silničního zákona) a povětrnostní situaci a jejím důsledkům (§ 26 odst. 2 a 7 téhož zákona), potažmo povinnosti předcházet vzniku újmy, a vlastník komunikace povinnosti zajistit, aby chodníky umožňovaly bezpečný pohyb chodců. Úkolem obecných soudů v řízení o náhradu újmy na zdraví vzniklé kvůli stavu chodníku (místní komunikace) pak bude v návaznosti na konkrétní skutková zjištění v tomto směru posoudit, jak ta která z dotčených osob přispěla ke vzniku újmy, a tyto závěry následně promítnout do aplikace odpovědnosti za závadu ve schůdnosti ve smyslu § 27 silničního zákona. Vzhledem k tomu, že posouzení podle nastíněných principů lze provést již na základě úpravy odpovědnosti obsažené v silničním zákoně, jeví se nadbytečným uvažovat o aplikaci obecných ustanovení o odpovědnosti podle občanského zákoníku, uzavřel Ústavní soud. 15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 18. Podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Dle § 2918 o. z., vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. 19. Úprava tzv. obecné povinnosti hradit újmu (dřívější terminologií odpovědnosti za újmu), tj. škodu majetkovou i nemajetkovou újmu, je založena na povinnosti poškozeného prokázat, že mu škůdce újmu způsobil porušením zákonem uložené povinnosti; zavinění se za podmínek § 2911 a § 2912 o. z. presumuje. Protiprávnost zde je založena, porušil-li škůdce svým konáním či opomenutím povinnost, kterou mu uložil zákon, a v případě zásahu do nikoliv absolutních práv dokonce jen tehdy, šlo-li o zaviněné porušení takové povinnosti, která byla stanovena právě za účelem ochrany dotčeného práva (princip ochranné normy). Tento typ odpovědnosti je základní, nevyžaduje konkrétní rozvinutí skutkových podstat v zákoně a může stát vedle speciální objektivní odpovědnosti, jako je tomu například u újem způsobených provozem dopravních prostředků, kdy se často kombinuje obecná odpovědnost za porušení zákonem stanovených pravidel silničního provozu při řízení vozidla s objektivní odpovědností za újmy vyvolané zvláštní povahou provozu dopravy či dopravních prostředků ze strany jejich provozovatelů (§ 2927 a násl. o. z.). Není důvodu, aby kombinace těchto odpovědnostních typů nemohla působit i ve sféře správy a údržby pozemních komunikací. 20. Odškodnitelná újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i k ní může přispět či ji zcela vyvolat sám poškozený. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení újmy, není dána odpovědnost toho, kdo za škodní událost odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti, a to příčinná souvislost mezi vznikem újmy a škodní událostí. Při úvaze o podílu na vzniku újmy jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení újmy. Zvažují se přitom veškeré příčiny, které bez ohledu na protiprávnost a zavinění nastaly ve sféře poškozeného; ve smyslu zásady „casum sentit dominus“ („náhodu pociťuje vlastník“) poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla, neboť se mu přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku, bez nichž by nedošlo ke škodě tak, jak se stala. Toto pravidlo se vztahuje jak k obecné odpovědnosti za újmu, tak k případům odpovědností zvláštních. 21. Ustanovení § 2895 o. z. určuje, že škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem. Podle ustanovení § 26 silničního zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 1). V zastavěném území obce jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 2). Stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím (odstavec 3). Dopravně technickým stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky (příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská výška) [odstavec 4]. Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky (odstavec 5). Závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 7). Z ustanovení § 27 silničního zákona pak plyne, že uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací (odstavec 1). Vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit (odstavec 3). Obec stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti chodníků, místních komunikací a průjezdních úseků silnic (odstavec 6 věta druhá). Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku a silničního zákona ke dni úrazu žalobkyně (23. 1. 2014), přičemž ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku nedoznala změn ani později. 22. Úprava obsažená v silničním zákoně zakládá zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci a podle § 26 odst. 1 a § 27 odst. 2 silničního zákona obdobně též řidiči) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti (ve sjízdnosti). Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek), s čímž v obecné rovině počítá i § 2895 o. z., která stíhá vlastníka v případě, že nastane zákonem zvlášť kvalifikovaná okolnost, jíž je újma způsobená uvedenou závadou. Tento typ odpovědnosti není nijak výjimečný, objevuje se zejména ve vztahu k činnostem provázeným zvýšenou mírou rizika, a proto je příznivější pro poškozeného, který nemusí v soudním sporu prokazovat protiprávní počínání škůdce, nýbrž pouze to, že mu újma vznikla v příčinné souvislosti se zákonem označenou příčinou. V těchto případech vystupuje do popředí intenzivní právně politický veřejný zájem zajistit právě formou této přísné objektivní odpovědnosti v občanském právu účinnější právní ochranu těm, kdo jsou škodlivými událostmi z této rizikové činnosti postiženi, tj. poškozeným. Navíc nelze přehlížet, že právě provozovatelé těchto činností, z nichž vzniká zvýšené riziko závažných škod, mají nejvíce možností jim sami preventivně čelit. V této souvislosti se v souladu s evropským i světovým trendem (tzv. strict liability ) sledujícím zajištění účinné ochrany poškozených jako „slabší strany“ hovoří o spravedlivém rozložení rizika, respektive o spravedlivé alokaci škod (srov. v literatuře např. Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 427-428). 23. Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§ 27 odst. 2 a 3 silničního zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit. Dále je významné, že bez ohledu na možnou liberaci není povaha této přísné odpovědnosti bezbřehá, neboť není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou zákonodárce považuje za únosnou i z hlediska ekonomiky a technickoorganizační udržitelnosti celého silničního systému. Touto okolností je výskyt tzv. závady ve schůdnosti (sjízdnosti), kterou silniční zákon definuje v § 26 odst. 2 (obdobně srov. definici závady ve sjízdnosti v § 26 odst. 6 silničního zákona). Negativním vymezením pak silniční zákon ohraničuje dosah této odpovědnosti tak, že uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací (§ 27 odst. 1 silničního zákona). Jestliže uživatel komunikace nemá nárok na náhradu škody způsobené tímto dosti širokým okruhem okolností, protože právě jim je povinen přizpůsobit svůj pohyb, pak logicky závadou ve schůdnosti (sjízdnosti) může být jen takový úsek (místo) komunikace, které se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí. Není přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti (sjízdnosti) se může vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže (ne)kvalitu vozovky či chodníku natolik výrazně překračuje, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu komunikace (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014 , uveřejněného pod č. 57/2017 Sb. rozh. obč.). Jinými slovy závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona. 24. Dovolací soud se otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti opakovaně zabýval a obsah tohoto pojmu ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 silničního zákona a vymezení povahy závady ve schůdnosti v řadě rozhodnutí vyložil. Tak již v rozsudku ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006 , uzavřel, že silniční zákon při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňuje pouze tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. V R 140/2011 pak přijal a odůvodnil závěr, podle něhož závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat. Tento výklad je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez výjimky ustálen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1535/2011 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014 ) a je dlouhodobě základním východiskem pro posuzování nároků osob, jimž vznikla újma z nevyhovujícího stavu pozemní komunikace. 25. V judikatuře Nejvyššího soudu je taktéž ustálen závěr, podle něhož právní úprava obsažená v silničním zákoně zakládá přísnou, tzv. objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je ovšem spojena jen s výskytem závady ve sjízdnosti či schůdnosti, jak je definuje silniční zákon (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 684/2012 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 580/2014 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1481/2017 . 26. Naplnění pojmu závady ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona, s nímž se pojí vznik objektivní odpovědnosti vlastníka chodníku (místní komunikace), tak bylo v minulosti shledáno např. v případě chodce, jenž utrpěl úraz při chůzi na jinak rovném chodníku po zakopnutí o prorůstající kořeny stromu vysazeného na vedlejším pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1304/2006 ), v případě chodkyně zraněné při pádu na zledovatělé ploše bílého dopravního značení přechodu pro chodce za situace, kdy okolní komunikace byly suché a námraza nebyla pouhým okem rozpoznatelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014 ), v případě chodce, který uklouzl na ojediněle vytvořené ledové plotně, jež nebyla vidět pro zakrytí nepatrným sněhovým popraškem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3886/2014 ), v případě chodkyně, která utrpěla úraz poté, co uklouzla na pásu zmrzlé vody vytékající z okapu, přičemž zdroj vody a náledí nemusel být při běžném tempu chůze zřejmý a samotný led nebyl pro zakrytí sněhem viditelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 542/2014 ), či v případě chodce, jenž utrpěl úraz v důsledku podklouznutí a pádu na ojedinělé a neočekávané, nepatrně zalomené ploše s prohlubní a náledím, jejíž existence byla i bez zasněžení zjistitelná jen se zvýšeným vizuálním úsilím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3042/2016 ). Naopak absence závady ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona, a tedy i z ní plynoucí objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace, byla pro předvídatelnost vzniklé závady deklarována typicky v případech chodců zraněných při pádu na chodnících pokrytých souvislou vrstvou námrazy nebo sněhu (srov. např. R 140/2011 , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1535/2011 , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2758/2011 , či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2013 ), nebo např. při pádu chodce na sice ojedinělé, avšak při vynaložení obvyklé opatrnosti rozpoznatelné zledovatělé části chodníku, jíž bylo možno se vyhnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3701/2009 ). 27. Co do posouzení vztahu právní úpravy odpovědnosti obsažené v silničním zákoně a obecné úpravy náhrady majetkové a nemajetkové újmy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku [dříve v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)] vychází většina rozhodnutí Nejvyššího soudu z toho, že silniční zákon, upravující odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škodu, je sice ve vztahu k občanskému zákoníku speciálním předpisem, to však neznamená, že by v případech, kdy není dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona, byla automaticky vyloučena jeho případná obecná odpovědnost podle občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 684/2012 , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3597/2013 , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 580/2014 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1481/2017 ). V judikatuře dovolacího soudu se však lze setkat i s přístupem opačným, podle něhož obecná ustanovení o odpovědnosti podle občanského zákoníku nelze aplikovat v případech újem způsobených chodcům nevyhovujícím stavem chodníku (místní komunikace) [srov. zejména R 140/2011 , řešící případ chodce zraněného při pádu na kompletně namrzlé a neposypané místní komunikaci, v němž bylo vysloveno, že silniční zákon, jenž upravuje objektivní odpovědnost vlastníků (správců) komunikací za škodu způsobenou závadami ve sjízdnosti či schůdnosti, „je speciálním předpisem ve vztahu k obecnému právnímu předpisu, kterým je občanský zákoník. Nelze proto důvodně vytýkat odvolacímu soudu, že měl nárok posoudit z hlediska odpovědnosti za porušení tzv. obecné prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák., neboť jeho aplikace přichází v úvahu tam, kde neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje“]. 28. V rozsudcích sp. zn. 25 Cdo 184/2013 a sp. zn. 25 Cdo 1535/2011 , a v usneseních sp. zn. 25 Cdo 2731/2008 a 25 Cdo 1158/2013 byl Nejvyšší soud omezen ve zkoumání možné odpovědnosti žalovaných subjektů ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku tím, že při dovolacím přezkumu je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08 , uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V těchto věcech (totiž) žádný z dovolatelů nevymezil dovolací důvod způsobem, jenž by umožnil podrobit napadená rozhodnutí přezkumu rovněž z hlediska možné aplikace ustanovení občanského zákoníku. 29. Velký senát dospěl v nyní projednávané věci k závěru, že věcně správným je názor opakovaně vyjadřovaný v rozhodovací praxi dovolacího soudu, vycházející z možné uplatnitelnosti občanského zákoníku v případech, v nichž není dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona. Opačné pojetí (představované R 140/2011 ) nevede ke spravedlivým řešením, neboť ve svém důsledku odpírá poškozeným chodcům právo na náhradu újem vzešlých z předvídatelných závad komunikací, aniž by současně zohledňovalo počínání jejich vlastníků při plnění povinnosti řádně pečovat o jejich stav, respektive povinnosti zajistit, aby chodníky umožňovaly bezpečný pohyb chodců. 30. V návaznosti na tento dílčí závěr pak velký senát dále uzavírá, že (jinak) neshledal důvody pro přehodnocení dosavadního ustáleného výkladu příslušných ustanovení silničního zákona, zejména pojmu „závady ve schůdnosti“ ve smyslu § 26 odst. 7 silničního zákona a jeho právních důsledků. 31. Nadále tedy platí, že silniční zákon zakládá přísnou, tzv. objektivní, odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za újmy, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je však spojena pouze s existencí závady ve schůdnosti, tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro uživatele nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy (viz výklad shora). Tím není vyloučena případná obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Silniční zákon (totiž) upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. opět např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 684/2012 , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3597/2013 , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 580/2014 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1481/2017 ). 32. Zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace ve smyslu občanského zákoníku tedy nebude v případech újem vzešlých z neuspokojivého stavu komunikace vyloučeno, bude nastupovat tam, kde chybí předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle silničního zákona a z hlediska znaku protiprávnosti bude jeho předmětem především posouzení řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví (podle čl. 11 odst. 3 věty první Listiny vlastnictví zavazuje), potažmo ze samotného smyslu a účelu právní úpravy silničního zákona, jenž sleduje veřejný zájem na existenci a fungování sítě pozemních komunikací tak, aby byla bezpečná pro širokou veřejnost, jíž svědčí právo tzv. obecného užívání pozemních komunikací (srov. opět nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1481/2017 ). 33. Na zákonné úrovni pak bude porušení povinností při péči o stav komunikace možno v konkrétních souvislostech hodnotit jako porušení povinnosti tzv. generální prevence (§ 2900 a násl. o. z., navazující na předchozí § 415 obč. zák.), či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 580/2014 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1216/2017 ), potažmo (s účinností od 13. 11. 2015) jako porušení povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 silničního zákona. V případě obou typů odpovědnosti pak bude přicházet v úvahu i závěr o tzv. spoluzpůsobení či výlučném způsobení újmy ze strany poškozeného ve smyslu § 2918 o. z. (dříve § 441 obč. zák.) [obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005 , jehož závěry se sice vztahují k úpravě zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silničního zákona), avšak jsou použitelné i ve vztahu k nyní účinné právní úpravě]. Nastíněné pojetí, vycházející z možné kumulace objektivní odpovědnosti za nepředvídatelné závady ve schůdnosti chodníku (místní komunikace) a obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku, nejen že nejlépe odpovídá jazykovému výkladu rozhodné právní úpravy obsažené v silničním zákoně (jež legální pojem závady ve schůdnosti výslovně definuje jako takovou změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou chodec nemůže při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům předvídat), nýbrž naplňuje i její smysl a účel (jímž je dosažení co možná nejspravedlivějšího uspořádání vztahů mezi vlastníky a uživateli příslušných pozemních komunikací). Současně jde o výraz důsledného rozlišení obou typů odpovědnosti, mezi nimiž existují podstatné rozdíly, ať už co do zákonných předpokladů jejich uplatnění, tak co do podmínek, které povinný subjekt zprošťují povinnosti k náhradě. Odpovědnost za závady ve schůdnosti, jak je upravena ustanovením § 27 odst. 3 silničního zákona, má (totiž) objektivní charakter, když její vznik se pojí výhradně k určitému konkrétnímu výsledku potenciálně vedoucímu ke vzniku újmy (tj. k existenci nepředvídatelné závady ve schůdnosti), za nějž vlastník komunikace odpovídá bez ohledu na protiprávnost a zavinění. Vznik obecné „subjektivní“ povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy pak bude vždy odviset od konkrétního zaviněného jednání vlastníka komunikace porušujícího právní povinnost [(typicky zanedbání pravidelné zimní údržby či jiné péče o stav komunikace (§ 2901 o. z.) či případně vadné provedení údržby, které stav komunikace naopak zhorší (§ 2900 o. z.); od 13. 11. 2015 představuje porušení povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace porušení ustanovení § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích]. 34. Jinak řečeno, pojetí, vycházející z možné kombinace obou typů odpovědnosti, umožňuje postihovat jak případy újem způsobených nepředvídatelnými závadami ve schůdnosti (založením objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace s možností liberace ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona), tak situace, v nichž chodec utrpí újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, která pro něj byla předvídatelná (možným vznikem povinnosti vlastníka komunikace k náhradě újmy ze zaviněného porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z.). Judikaturou (rozebranou výše) potvrzené řešení umožňující chodcům domoci se plné náhrady vzniklé újmy i v situacích silničním zákonem výslovně neupravených, též brání v tom, aby poškozeným chodcům byla nespravedlivě odpírána či krácena jejich ústavně zaručená práva. Jazykový výklad právní úpravy silničního zákona, založený na kritériu předvídatelnosti změny schůdnosti pozemní komunikace z pohledu chodce, sám o sobě rozpor s ústavním pořádkem nezakládá, a vhodné doplnění této úpravy co do možnosti poškozených osob domáhat se svých práv i v případech újem způsobených zhoršeními terénu, jež bylo možno předpokládat (byť podle jiného právního předpisu), nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi ústavně zaručenými právy dotčených osob. 35. Ze závěru, že odpovědnost podle silničního zákona má objektivní charakter, pak neplyne, že by vlastník komunikace odpovídal za veškerou újmu způsobenou chodcům závadami ve schůdnosti komunikací (jsou jím vyjádřeny pouze základní rysy tohoto typu odpovědnosti, pro nějž je typický především vznik bez ohledu na protiprávnost a zavinění). I v těchto případech totiž silniční zákon vlastníku komunikace umožňuje zprostit se vzniklé odpovědnosti tím, že prokáže naplnění některého z liberačních důvodů popsaných v ustanovení § 27 odst. 3 tohoto zákona [„vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá (…) pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit“]. V úvahu bude vždy přicházet i závěr o možné spoluúčasti poškozeného na způsobení újmy, bude-li prokázáno, že vznikla, respektive se zvětšila, také následkem jemu přičitatelných okolností (jež odůvodňují poměrné snížení či vyloučení povinnosti vlastníka komunikace k náhradě ve smyslu § 2918 o. z.). V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena okolnostmi na straně poškozeného, je totiž vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, respektive kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006 ). V tomto směru bude tedy vždy povinností nalézacích soudů důsledně zkoumat všechny rozhodné okolnosti případu, tj. např. zda chodec zvolil ze všech dostupných cest tu nejbezpečnější, zda použil správnou obuv, přizpůsobil tempo své chůze stavu chodníku, zda nebyl pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek apod. 36. Prvek předvídavosti chodce není samoúčelný; nestojí sám o sobě, nýbrž je třeba jej posuzovat v kontextu celého ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona, které směřuje k jisté objektivizaci celého systému tohoto typu odpovědnosti tím, že povinnost předvídat spojuje s pohybem přizpůsobeným stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Tento požadavek tedy logicky navazuje na pravidlo formulované v § 27 odst. 1 silničního zákona (že za újmu způsobenou stavebním a dopravně technickým stavem pozemních komunikací jejich vlastník odpovědnost nenese, a tudíž je každý jejich uživatel povinen respektovat při svém pohybu kvalitu a povahu komunikace). Ostatně tuto povinnost ukládá i zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a to v § 4 písm. a), podle nějž je účastník silničního provozu povinen své chování přizpůsobit kromě jiného i stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Byť tato úprava sleduje jiný účel (bezpečnost účastníků silničního provozu a prevence jejich střetů), je příznačné, jak je úzce provázána s úpravou odpovědností vlastníka komunikace za závady, které účastníku i při splnění jeho povinností mohou způsobit újmu. 37. Míra předvídavosti coby definiční znak „závady ve schůdnosti“ je pak odvozena právě od celkového stavu komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit, jak mu ukládá posledně uvedené ustanovení. Požadavek, aby s obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený, nečekaný či překvapivý. 38. „Závadou ve schůdnosti“ (u vozidel sjízdnosti) je pak pouze místo, které se celkovému stavu komunikace a okolním poměrům vymyká svou sníženou kvalitou, v čemž je právě ona nepředvídatelnost pro chodce, který jinak volí způsob chůze přizpůsobený obecně panujícím podmínkám. 39. Požadavek předvídavosti chodce je někdy judikaturou nepatřičně zdvojován v těch případech, v nichž se kromě definice závady ve schůdnosti objevuje vlastně totožná úvaha při závěru, zda si chodec újmu na zdraví nespoluzpůsobil sám (§ 2918 o. z., dříve § 441 obč. zák.). Proto je třeba uzavřít, že tak jako u každého odpovědnostního typu, i u objektivní odpovědnosti za závadu ve schůdnosti přichází v úvahu spoluzpůsobení si újmy poškozeným, musí však být nazíráno z poněkud užšího hlediska. Správný je takový přístup, kdy se požadavek předvídavosti ve vztahu k celkové kvalitě komunikace projeví jen při hodnocení povahy závady ve smyslu § 26 odst. 7 silničního zákona tak, aby bylo objektivně zjištěno, jaké vykazovala komunikace vlastnosti z pohledu průměrného člověka (§ 4 odst. 1 o. z.), orientovaného v místě a poměrech tak, aby obvyklým způsobem mohl předvídat rizika plynoucí z celkově zhoršené schůdnosti. Oproti tomu z hlediska § 2918 o. z. je možno hodnotit již jen další projevy neobezřetnosti chodce při samotném pohybu po takovém úseku komunikace, např. nevhodnou obuv, neadekvátní trasu, způsob pohybu či ovlivnění návykovými látkami, jestliže se skutečně promítly do celkového výsledku, jímž byl pád chodce na místě splňujícím označení „závada ve schůdnosti“. 40. V podmínkách projednávané věci lze tedy uzavřít, že podle skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost dovolacímu přezkumu vzhledem k zákonným limitům nepodléhá (§ 241a odst. 1, odst. 6 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), vznikla žalobkyni újma na zdraví poté, co ve večerních hodinách při osvětlení pouličními lampami přecházela silnici v městské zástavbě šikmo tak, že v místě, kde průchod po chodníku zužovaly odstavené kontejnery na odpad, vstoupila z prostoru pro parkování vozidel na chodník, uklouzla a upadla. 41. Jestliže po několika dnech opakovaného sněžení a teplotách kolem bodu mrazu byla celá ulice spolu s chodníkem namrzlá (sama dovolatelka v účastnické výpovědi uvedla, že klouzal i protější chodník, z nějž přešla přes ulici na místo svého pádu), aniž by byla pokryta sněhem, přičemž i v místě pádu byly viditelné zmrazky, nepředstavuje tento stav komunikací znaky závady ve schůdnosti, jak je vymezena ustanovením § 26 odst. 7 silničního zákona, a nezakládá objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 téhož zákona. Za dané situace bylo tedy na místě posoudit, zda žalovaný neodpovídá za vzniklou újmu podle obecné úpravy v občanském zákoníku, zejména, zda ve smyslu ustanovení § 2910 o. z. neporušil povinnost řádné péče o stav chodníku (místní komunikace) tak, aby umožňoval bezpečný pohyb chodců. Žalovaný prováděl v místě pravidelnou zimní údržbu pluhováním a solením, a to v přiměřených lhůtách stanovených v nařízení obce, ostatně z chodníků byl podle skutkových zjištění napadaný sníh odstraněn, nelze proto dovodit ani jeho povinnost k náhradě podle obecné úpravy v občanském zákoníku. 42. Vzhledem k tomu, že závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou věcně správné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. 43. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž žalovanému a vedlejšímu účastníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. 44. K nákladům žalovaného budiž uvedeno, že v případě statutárních měst se podle ustálené judikatury zásadně presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopna kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musela vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015 , nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09 , uveřejněný pod číslem 232/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jelikož v projednávané věci nejde o problematiku, jež by představovala výjimku z této základní zásady (tzn. velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou apod.), naopak jde o spor týkající se relativně typizované a časté agendy řešené na úrovni obcí, bylo žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů za vyjádření k dovolání žalobkyně v paušální výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14870/	09.12.2020	5 Tdo 1231/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. k dovolání obviněného D. S. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 8 To 74/2020, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 1 T 19/2018. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 1 T 19/2018, byl obviněný D. S. uznán vinným jednak přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinem porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za něž mu byl uložen podle § 268 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku úhrnný trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (šlo o disky kol k osobním automobilům a středové krytky). 2. Této trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že v době nejméně od března 2016 do 6. 10. 2016 jako „odpovědná osoba obchodní společnosti A., s. r. o.“, (dále ve zkratce jen „společnost A.“), bez vědomí a souhlasu vlastníků obrazových a slovních ochranných známek a průmyslových vzorů prostřednictvím internetu nejméně na serverech acars.cz, bazos.cz a sbazar.cz nabízel k prodeji a následně prodával napodobeniny hliníkových disků kol pro různé značky osobních automobilů, zhotovené podle chráněných průmyslových vzorů automobilek ŠKODA AUTO, a. s. (dále ve zkratce jen „Škoda“), Volkswagen AG (dále ve zkratce jen „VW“), Audi AG (dále ve zkratce jen „Audi“), Bayerische Motoren Werke AG (dále ve zkratce jen „BMW“), Porsche AG (dále ve zkratce jen „Porsche“), Daimler AG (dále ve zkratce jen „Daimler“), Opel a výrobce disků Vossen Wheels, navíc nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Dále nabízel k prodeji a prodával k takovým diskům neoriginální středové krytky s napodobeninami ochranných známek uvedených obchodních společností, čímž porušil ustanovení § 8 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ZOZ“), a ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „zákon o ochraně průmyslových vzorů“, nebo jen „ZOPV“). 3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 8 To 74/2020, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. Dovolání obviněného 4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. 5. Obviněný nejprve shrnul skutkový stav. Uvedl, že prodával oficiální repliky disků kol z lehkých slitin (tzv. „alu-disků“, dále jen „disky“) určené pro osobní automobily, a to jak jednotlivé disky, tak jejich celé sady. Nabízené disky byly určeny pro použití jako náhradní díly pro osobní automobily, a proto byl oprávněn je prodávat. Tyto repliky disků kupoval od zahraničních dodavatelů, šlo o oficiální repliky disků, které jsou předmětem legální obchodní činnosti subjektů napříč celou Evropskou unií. Do disků nijak nezasahoval, co se týče jejich vzhledu, a nepozměňoval je. Dále obviněný uvedl, že neprodával repliky disků označených logy jednotlivých automobilek, neprodával středové krytky (případně samolepky) s logy automobilek. Středové krytky (případně samolepky) sloužily pouze k označení, aby bylo zřejmé, pro jakou značku automobilu je konkrétní replika jako náhradní díl určena. 6. Napadené rozhodnutí tak podle obviněného spočívá na nesprávném posouzení skutku, a to konkrétně objektů u obou trestných činů podle § 268 i § 269 tr. zákoníku. Dále namítl nesprávné posouzení subjektivní stránky a rovněž tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Podle svého přesvědčení nenaplnil zákonné znaky skutkových podstat ani jednoho z trestných činů a nezasáhl nedovoleně do průmyslových vzorů ani ochranných známek. 7. K tomu, aby bylo možno označit jeho jednání za trestné ve smyslu trestného činu porušení chráněných průmyslových práv, muselo by neoprávněně zasáhnout do konkrétních chráněných průmyslových práv. Odvolací soud podle obviněného zcela ignoroval platnou a účinnou úpravu evropského práva [konkrétně čl. 110 nařízení Rady Evropských společenství ze dne 12. 12. 2001 č. 6/2002, o (průmyslových) vzorech Společenství, dále také jen „nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství“ nebo jen „nařízení“], která v době spáchání platila, byla závazná a přímo aplikovatelná na území České republiky ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále také jen „SFEU“). Z ustanovení čl. 110 nařízení podle obviněného jednoznačně vyplývá, že průmyslové vzory Společenství nepožívají ochrany v případě jejich použití u náhradních dílů, které jsou určeny pro opravy automobilů jakožto složených výrobků. Z toho dovodil, že jeho podnikání bylo zcela v souladu s právní regulací průmyslových vzorů přímo použitelnou na území České republiky. Nadto dovolatel upozornil, že po celou dobu trestního řízení nebylo specifikováno, do jakých konkrétních průmyslových vzorů měl neoprávněně zasáhnout. 8. Jak dále obviněný podotkl, v období do října 2016 neexistovalo legislativní ustanovení, které by zakazovalo obchodovat s replikami disků. V dané době neexistoval ani jasný výklad čl. 110 nařízení (tzv. opravárenské klauzule). Soudy podle obviněného chybně posoudily jeho jednání prizmatem závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr, dále ve zkratce také jen „Soudní dvůr EU“) ze dne 20. 12. 2017 ve spojených věcech vedených pod sp. zn. C-937/16 a C-435/16. Soudní dvůr EU však danou klauzuli interpretoval až po rozhodné době, a to pro futuro , tj. pro období od prosince 2017. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud chybně použily čl. 110 nařízení, neboť s ohledem na ně nebylo jeho jednání v rozhodné době trestné. Závěr odvolacího soudu, že za účelem opravy nelze prodávat celou sadu disků, považuje za spekulativní a nelogický. 9. Dovolatel zpochybnil rovněž závěry soudů nižších stupňů, že jeho jednáním došlo k neoprávněnému užití ochranné známky. Zopakoval, že užíval ochranné známky výlučně pro rozlišení prodávaných náhradních dílů (replik disků) různých automobilek. Takové označení bylo potřebné, neboť šlo o rozlišení, který náhradní díl (disk) patří na jaký automobil. Toto označení využívají téměř všichni prodejci, a lze tak hovořit o zavedené praxi nebo obchodní zvyklosti. S uvedenou námitkou se však soudy nižších stupňů vůbec nevypořádaly. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že jeho podnikání bylo v souladu s právní regulací ochranných známek, tj. nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. 10. Dále obviněný namítl, že soudy nižších stupňů chybně posoudily otázku zavinění, neboť jejich závěr, že obviněný byl srozuměn s tím, že jedná protiprávně, je podle něj nesprávný a nemá oporu v provedeném dokazování. Repliky disků mu byly dodávány z různých členských států Evropské unie a sám se zajímal o právní pozadí obchodu s náhradními díly. Za absurdní považuje spekulaci soudu prvního stupně, že se měl osobně znát s dříve odsouzeným P. S., který měl být za obdobné jednání odsouzen. Tato skutečnost totiž vůbec nevypovídá o úmyslu obviněného páchat trestnou činnost. Stejně tak nemůže mít na jeho zavinění vliv, že v zahraničí probíhaly soudní spory ohledně možnosti prodávat repliky disků jako náhradní díly, přičemž k restriktivnímu výkladu tzv. opravárenské klauzule (čl. 110 nařízení) se Soudní dvůr EU přiklonil až v rozsudku ze dne 20. 12. 2017. 11. Obviněný prodával zboží s tím, že jde o repliky disků, a zákazníky na to výslovně upozorňoval. Nikdy je nevydával za originální kusy jednotlivých automobilek, zároveň nešlo ani o padělky nebo napodobeniny, ale o oficiální repliky náhradních dílů, což tvrdil po celou dobu trestního řízení. Bylo tedy možno shledat jeho obhajobu konzistentní, a nikoliv účelovou. Jestliže se soudům nižších stupňů nepodařilo prokázat jeho úmysl páchat trestnou činnost, pak by měl být na základě zásady in dubio pro reo zproštěn obžaloby. 12. Dovolatel shledal také tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě vyvozeným skutkovým stavem a jeho právním zhodnocením. Dále dovolatel uvedl, že odvolací soud připustil jako důkaz odborná vyjádření subjektů, které mají zájem na výsledku řízení, neboť jsou poškozenými a někteří i oznamovateli údajné trestné činnosti. Připomněl, že sám odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím usnesení ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 8 To 211/2018, označil takové důkazy za nezákonné a procesně nepoužitelné, přičemž ve svém druhém (dovoláním napadeném) usnesení pak přesto vycházel z týchž důkazů. Oznamovatel P. H. je zaměstnancem obchodní společnosti ŠKODA AUTO, a. s., avšak i přesto byl v řízení přibrán jako konzultant, a dokonce se účastnil i domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor zaměřených proti obviněnému. 13. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání 14. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejdříve zrekapituloval rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolací námitky obviněného, k nimž se vyjádřil následovně. 15. Dovolací námitky obviněného jsou podle státního zástupce v podstatě jen opakováním jeho dosavadní obhajoby uplatňované v průběhu trestního řízení, kterou se soudy nižších stupňů zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s ní vypořádaly. V takovém případě může Nejvyšší soud bez dalšího odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 16. Za námitku nespadající pod žádný z dovolacích důvodů považoval státní zástupce výhradu týkající se nepoužitelnosti vyjádření poškozených obchodních společností jako důkazů v trestním řízení, neboť jde o námitku skutkovou a procesní, avšak nejde o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Navíc důkaz v podobě vyjádření poškozených obchodních společností k zaregistrovaným průmyslovým vzorům, resp. ochranným známkám, a k povaze zajištěných náhradních dílů se v dané věci důvodně jevil jako potřebný. Státní zástupce poznamenal, že za důkaz může podle § 89 odst. 2 tr. ř. sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Ani dovolatel nezpochybňoval, že jeho podnikání bylo založeno na prodeji napodobenin náhradních dílů (dovolatelem nazývaných „oficiální repliky“). Po celou dobu trestního řízení bylo zřejmé, že jde o vyjádření poškozených, soudy nižších stupňů tuto skutečnost vzaly bezpochyby v úvahu v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. 17. Námitky obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 tr. zákoníku, jelikož nebyl zasažen objekt tohoto trestného činu z důvodu prolomení ochrany průmyslových vzorů ustanovením čl. 110 odst. 1 nařízení, podle státního zástupce bylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S touto obhajobou obviněného se však soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. K tomu státní zástupce doplnil, že podle jeho názoru na případ obviněného nedopadá čl. 110 nařízení, neboť tato úprava se týká průmyslového vzoru Společenství, přičemž tu je nutné odlišovat od právní úpravy platné a účinné na území České republiky, kterou představuje zákon o ochraně průmyslových vzorů. Nařízení, a tedy i jeho čl. 110 (tzv. opravárenská klauzule), se vztahuje pouze na průmyslový vzor Společenství (komunitární design), avšak nikoliv na průmyslový vzor národní registrovaný Úřadem průmyslového vlastnictví. Právní úprava této otázky na území jednotlivých členských států Evropské unie ve vztahu k jejich území tak zůstává nadále v kompetenci těchto států, z nichž některé zavedly obdobnou klauzuli do svého právního řádu a jiné nikoli. Česká republika patří mezi státy, v nichž obdoba této klauzule nebyla zavedena. Českou republiku žádná evropská právní úprava či mezinárodní závazky nenutí, aby zavedla tuto klauzuli do svého právního řádu. Protože obviněný prodával náhradní díly konečným spotřebitelům v rámci České republiky, a nikoliv do jiných členských států Evropské unie, které mají odlišný přístup k viditelným náhradním dílům, činil tak v rozporu s právním řádem České republiky. Jediné výjimky (omezení) z této ochrany pak státní zástupce shledal v § 23 ZOPV, který obsahuje omezení realizovatelné pouze za velmi restriktivních podmínek. Náhradních dílů, jež lze do České republiky dovážet a poté užít v rámci opravy, se týká ustanovení § 23 odst. 2 písm. b) a c) ZOPV, a to náhradních dílů lodí a letadel registrovaných v jiné zemi, dostanou-li se přechodně na území České republiky. Výkladem a contrario státní zástupce dovodil, že v České republice způsobem, kterým jednal dovolatel, nelze legálně podnikat. 18. Ze skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněnému bylo kladeno za vinu porušení ustanovení § 19 odst. 1 ZOPV, nikoli čl. 19 odst. 1 nařízení, proto ani užití čl. 110 nařízení nepřichází v úvahu. Pokud soudy nižších stupňů (jaksi navíc) uplatnily požadavky vyplývající z judikatury Soudního dvora EU, učinily tak zjevně proto, aby z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zdůraznily, že obviněný nevyhověl ani těmto parametrům přesahujícím právní řád České republiky. Proto státní zástupce nepovažuje za přiléhavou námitku obviněného, že soudy nižších stupňů použily komunitární judikaturu z období po ukončení žalovaného jednání. 19. Deklarovaný dovolací důvod by mohla naplnit také dovolatelova námitka, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, protože užíval středové krytky v souladu s § 10 odst. 1 písm. c) ZOZ. Pokud na území České republiky není možné shora uvedeným způsobem, tj. prodejem napodobenin náhradních dílů, prolomit ochranu práv k průmyslovým vzorům, nelze podle státního zástupce ani připustit, aby označení těchto nelegálních napodobenin požívalo ochrany podle § 10 odst. 1 písm. c) ZOZ, protože předpokladem omezení práv vlastníka ochranné známky je, aby užití bylo v souladu s obchodními zvyklostmi a zásadami poctivého obchodního styku, o což v daném případě zjevně nejde. 20. Státní zástupce konstatoval, že i s další námitkou ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestných činů se soudy dostatečně vypořádaly, navíc obviněný zde vycházel z jiného skutkového stavu a hodnotil důkazy jinak než soudy. Dále státní zástupce rozebral obsah pojmu „péče řádného hospodáře“, která je spojena s postavením jednatele obchodní korporace. Součástí této péče je povinnost seznámit se s právní úpravou oblasti, v níž podnikatel hodlá vykonávat svoji podnikatelskou činnost. V oblasti podnikání s napodobeninami náhradních dílů do motorových vozidel to bezesporu bude i právní úprava týkající se průmyslových vzorů na území státu, v němž podniká. Tuto povinnost mohou v případě složitějších právních oblastí, jakou je bezpochyby i oblast průmyslového vlastnictví, naplnit i prostřednictvím konzultace s dalšími osobami, např. prostřednictvím právních rad poskytnutých ze strany advokátů či patentových zástupců, případně alespoň oslovením Úřadu průmyslového vlastnictví či projevením alespoň bazální snahy o nalezení podstatných informací k dané oblasti podnikání na zpravodajských webech, u výrobců těchto dílů, případně vlastníků průmyslových vzorů, apod. To platí zvláště za situace, kdy podnikatel hodlá podnikat s chráněnými statky ve značném objemu a jde o výrobky, resp. náhradní díly, u nichž je státem kladen zvýšený důraz na jejich bezpečnost. Státní zástupce má za to, že obviněný nedostál této povinnosti, a proto je nutno u něj shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K tomu připomněl judikaturu ke srozumění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004 ). 21. Po zvážení všech shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 23. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný přitom uplatnil druhou z uvedených variant zmíněného dovolacího důvodu, jádro svého dovolání tak spatřoval právě v naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již v řízení předcházejícím zamítnutí jeho odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. b) K dovolacím námitkám obviněného a rozhodnutím soudů nižších stupňů 24. Obviněný ve svém dovolání namítl, že svým jednáním nespáchal žádný trestný čin. Především uváděl, že jeho jednání bylo v souladu s právním řádem České republiky a Evropské unie, jeho jednání nebylo protiprávní, postupoval podle tzv. opravárenské klauzule uvedené v přímo použitelném čl. 110 nařízení a v souladu s § 10 odst. 1 písm. c) ZOZ, neporušil tak ani zájem chráněný ustanoveními § 268 a § 269 tr. zákoníku, nadto nejednal ani úmyslně, byl přesvědčen o naplnění uvedených výjimek z ochrany průmyslových vzorů a ochranných známek, do nichž měl zasáhnout, nakonec zpochybnil i skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a proces, který vedl k takovým zjištěním, zejména pokud jde o použití nezákonných důkazů (odborných vyjádření od poškozených). 25. Již z tohoto stručného a zjednodušeného přehledu okruhů námitek zmíněných obviněným je patrné, že snad vyjma posledního bodu (byť i v tomto směru je třeba dát obviněnému do značné míry za pravdu) jde o námitky odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, jimiž se musel Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabývat. Podstatné části výhrad obviněného pak Nejvyšší soud přiznal relevanci a uznal je opodstatněnými, vedle toho detekoval i jiná pochybení. Především je totiž třeba konstatovat, že skutková zjištění koncentrovaná ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně jsou zcela nedostatečná, popis skutku zde obsažený neumožňuje konstatovat, zda byly naplněny znaky dvou trestných činů, které v tomto skutku byly spatřovány. Přitom vadou spočívající v tom, že zcela chybí identifikace nehmotných právních statků, a sice průmyslových práv a ochranných známek, do nichž mělo být jednáním obviněného zasaženo, trpí veškerá rozhodnutí ve věci samé dosud učiněná v této věci, neboť jde o vadu, jíž bylo zatíženo již usnesení o zahájení trestního stíhání, tato vada se promítla jak do následně podané obžaloby, tak i do rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. do jeho trestního příkazu (ze dne 14. 2. 2018), prvního odsuzujícího rozsudku (ze dne 11. 4. 2018), který byl později zrušen usnesením odvolacího soudu, i do druhého odsuzujícího rozsudku (ze dne 16. 12. 2019), který nabyl právní moci ve spojení s usnesením odvolacího soudu (ze dne 2. 6. 2020) napadeným dovoláním obviněného. Údajně zasažené průmyslové vzory a ochranné známky náležející obchodním společnostem Škoda, VW, Audi, BMW, Porsche, Daimler, Opel a Vossen Wheels nebyly identifikovány přímo v popisu skutku (a to ani nepřímo nějakým odkazem na jejich bližší seznam obsažený v trestním spise), tím se také stalo, že si orgány dosud činné v trestním řízení vůbec nevyjasnily, o jaké nehmotné právní statky jde, jaká právní úprava se na ně vztahuje, a jakým způsobem jsou tedy chráněny, resp. kdy je jejich ochrana prolomena. Proto též přinejmenším unáhleně a bez dostatečných podkladů (a ve značné míře zřejmě vadně) identifikovaly jednáním obviněného údajně porušené právní normy, zatímco zcela případnou obhajobou obviněného, konzistentně uplatňovanou po celou dobu trestního řízení vedeného proti němu, se buď vůbec nezabývaly, anebo ji bez náležitého důvodu nepatřičně odmítly. 26. Orgánům dosud činným v tomto trestním řízení lze též zcela důvodně vytknout i další pochybení, která by jinak sama o sobě nenaplňovala žádný dovolací důvod. Nicméně ani tyto jinak zcela důvodné námitky obviněného nelze pominout, pokud Nejvyšší soud uznal jiné námitky za opodstatněné a přezkoumal zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků rozhodnutí i řízení jim předcházejícího, jak mu ukládá ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Z celého průběhu trestního řízení je totiž zjevné, že orgány dosud činné v trestním řízení vycházely velmi vstříc zástupcům poškozených obchodních společností, s nimiž od počátku věc konzultovaly, přibíraly je jako odborné konzultanty, nechávaly si od nich zpracovávat odborná vyjádření apod., ač pro jejich vztah ke straně trestního řízení (poškozeným) je nebylo možno považovat za nepodjaté. Tím bylo po celou dobu vedeno trestní řízení tendenčně, argumentaci obviněného nebyla přikládána váha, naopak orgány činné v trestním řízení vycházely ze stanovisek poškozených obchodních společností, které měly zjevný zájem na výsledku trestního řízení. c) K trestnému činu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 tr. zákoníku 27. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do práv k chráněnému vynálezu, průmyslovému vzoru, užitnému vzoru nebo topografii polovodičového výrobku. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že nikoli nepatrně neoprávněně zasáhl do práv k chráněnému průmyslovému vzoru. Dále mu bylo kladeno za vinu naplnění dvou okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby uvedených v § 269 odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku a spočívajících v tom, že jeho jednání jednak vykazovalo znaky obchodní činnosti a jednak se jej dopustil ve značném rozsahu. K trestní odpovědnosti za tento přečin je třeba úmyslného zavinění, jak vyplývá z § 13 odst. 2 tr. zákoníku. 28. Nejvyšší soud dále upozorňuje, jak vyplývá z rozhodnutí pod č. 47/2011 Sb. rozh. tr., že skutková podstata trestného činu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 tr. zákoníku není blanketní (blanketovou) skutkovou podstatou, nýbrž skutkovou podstatou s normativními znaky (jimiž jsou vedle průmyslového vzoru též chráněný vynález, užitný vzor nebo chráněná topografie polovodičového výrobku). Z druhé právní věty uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že při výkladu tzv. normativních znaků skutkových podstat trestných činů a při posuzování protiprávnosti činu je použitelné i mimotrestní právo cizího státu. Předpokladem takového použití je ovšem to, že objektem českého trestního práva je právní pojem, zájem nebo vztah, který je obsažený v příslušném normativním znaku. Pokud normativní znaky spočívají v takových osobních a soukromých právech, zájmech nebo vztazích, které jsou chráněny i v cizím právu, postupuje se při jejich posuzování podle tohoto práva [pokud se však normativní znaky týkají pojmů nebo zájmů veřejnoprávní povahy (orgán státní správy, orgán veřejné moci, veřejný činitel, úřední osoba atd.), je zpravidla také vyloučeno posoudit je podle cizího práva – o to tu ovšem nešlo]. Dále v citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že protiprávnost činu se v konkrétním případě dovozuje zejména z mimotrestních právních předpisů, jejichž působnost se zpravidla omezuje na území státu, který je vydal. Proto platí, že pokud došlo ke spáchání činu na území cizího státu, kterým byly současně porušeny příslušné mimotrestní normy, není možné posuzovat protiprávnost činu – třebaže na něj dopadá věcná i místní působnost českého trestního zákona – podle českého práva, ale musí se vždy použít právo toho cizího státu, na jehož území byl čin spáchán. Dále se v třetí právní větě uvedeného rozhodnutí Nejvyšší soud věnoval otázce místní působnosti trestních zákonů. 29. V nyní posuzovaném případě ovšem šlo o něco poněkud jiného, a sice o to, jakou právní úpravou se řídí ochrana průmyslových práv a možné zásahy do nich, došlo-li k zásahu na území České republiky, zda se má užít právo národní (české), právo evropské nebo mezinárodní, anebo dokonce některá či všechna současně a jak v takovém případě řešit jejich možné vzájemné konflikty. 30. Jak již bylo shora naznačeno, orgány dosud činné v tomto trestním řízení neučinily žádný skutkový závěr, do jakého konkrétního průmyslového práva mělo být zasaženo, dosud jen setrvaly na povšechném nekonkrétním závěru, že bylo zasahováno do průmyslových práv označených automobilek, tato průmyslová práva však doposud nebyla identifikována, a to svým číslem, datem zápisu a označením příslušného úřadu, u nějž jsou evidována. Nelze se tak vůbec zabývat tím, zda šlo o průmyslové vzory zapsané u úřadu tuzemského, některého cizozemského, anebo některého z mezinárodních úřadů. Již jen proto nelze ani určit, jaká právní úprava se vztahuje na ten který průmyslový vzor zasažený případným jednáním obviněného. Proto je obviněnému nutno přisvědčit, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není nijak specifikováno, do jakých konkrétních průmyslových vzorů měl neoprávněně zasáhnout (stejně je tomu i u ochranných známek), čímž se mu dokonce znemožňuje účinná obrana proti nařčením ze spáchání trestného činu, není-li vůbec jasno, do jakých konkrétních práv konkrétního subjektu měl zasáhnout, nadto je tím zcela zpochybněno i další tvrzení o porušení národní úpravy o ochraně průmyslových vzorů. 31. K tomu je možno připomenout, že objektem trestného činu porušení chráněných průmyslových práv je ochrana tvůrčí činnosti v této oblasti a ochrana výrobků a výsledků vzniklých z této činnosti, které jsou využitelné v hospodářské činnosti (viz k tomu např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2725). Ochranu vnějšího vzhledu výrobku (jeho designu) zajišťuje průmyslový vzor, kterému je přiznávána ochrana zápisem (záměrně je ponechána stranou problematika ochrany nezapsaných průmyslových vzorů, neboť se netýká projednávané věci). Průmyslový vzor jako výsledek tvůrčí práce designerů, průmyslových výtvarníků a návrhářů je zvláštním a samostatným předmětem právní ochrany vztahujícím se k zevnějšku, tedy k vizuálním, estetickým a dekorativním aspektům výrobků, které jsou schopny smyslového vnímání, naproti tomu se nevztahuje na technické řešení výrobku, jeho konstrukci, metodu či princip, jak výrobek získat, ale ani na obecné principy či koncepce vnějšího vzhledu (tak např. u automobilových disků se nevztahuje na velikost a tvar kola, počet a rozteč děr pro uchycení šroubů apod.). Ve zbytku lze odkázat na odbornou literaturu (viz např. HORÁČEK, R., ČADA, K., HAJN, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 257). 32. Průmyslovým vzorům se poskytuje ochrana v českém právním řádu již na ústavněprávní úrovni, konkrétně jsou chráněny článkem 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“), podle nějž jsou práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti chráněna zákonem. Tímto zákonem je v případě průmyslových práv již shora zmíněný zákon o ochraně průmyslových vzorů (zákon č. 207/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Na tomto poli jsou ovšem pro Českou republiku významné též mezinárodní smlouvy. Je možno zmínit ochranu těchto předmětů na základě tzv. dohody TRIPS (viz k tomu sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb.), ale i Haagské dohody o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů, v novém znění přijatém v Ženevě v roce 1999, k níž doposud nepřistoupila sama Česká republika (viz https://www.wipo.int/export/sites/www/treaties/en/ documents/pdf/hague.pdf), přistoupila k ní však ke dni 1. 1. 2008 Evropská unie, jíž je Česká republika členem, takže ji mohou využívat i čeští přihlašovatelé k zajištění ochrany průmyslových vzorů v zahraničí, ovšem jen pokud jde o mezinárodní zápis tzv. unijního vzoru. S ohledem na členství České republiky v Evropské unii je pro nás ovšem důležité také evropské právo, zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 13. 10. 1998 č. 98/71/ES, o právní ochraně (průmyslových) vzorů, již shora zmíněné nařízení Rady Evropských společenství ze dne 12. 12. 2001 č. 6/2002, o (průmyslových) vzorech Společenství (dále zkráceně „nařízení“), a nařízení Komise Evropských společenství ze dne 21. 10. 2002 č. 2245/2002, kterým se provádí nařízení Rady Evropských společenství č. 6/2002. Posledně zmíněná nařízení ustavila jednotný systém ochrany unijních průmyslových vzorů na celém území Evropské unie. Tím se také významně změnila ochrana průmyslových vzorů na území České republiky. 33. Průmyslový vzor totiž může být v zásadě národní nebo unijní, a to podle místa jeho zápisu, a poskytuje se mu tak ochrana na příslušném území (České republiky nebo Evropské unie), anebo může jít o mezinárodní zápis průmyslového vzoru (národního či unijního) s ochranou na požadovaném území členů mezinárodního společenství podle rozsahu mezinárodního zápisu. Národní průmyslový vzor zapsaný u českého Úřadu průmyslového vlastnictví (dále ve zkratce též jen „ÚPV“, viz k tomu též https://www.upv.cz/cs.html) chrání vnější vzhled výrobků na území České republiky, na něj se plně použije český zákon o ochraně průmyslových vzorů, jenž je v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 13. 10. 1998 č. 98/71/ES, o právní ochraně (průmyslových) vzorů. Avšak i na našem území od okamžiku vstupu České republiky do Evropské unie se poskytuje ochrana tzv. unijním vzorům podle právní úpravy Evropské unie, konkrétně podle již několikrát zmíněného nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství (ze dne 12. 12. 2001 č. 6/2002). Unijní vzory zapisuje Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (označovaný jako EUIPO – viz https:// euipo.europa.eu/ohimportal/cs/home), do 23. 3. 2016 známý pod názvem Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu (zkratka OHIM – viz k tomu nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 24. 12. 2015 č. 2015/2424, které vstoupilo v platnost dne 23. 3. 2016). Nařízení ovšem nepředpokládají existenci jen zapsaných (průmyslových) vzorů, ale i tzv. nezapsaných vzorů. Nejvyšší soud k tomu ještě zopakuje, že pro průmyslové vzory a práva na jejich ochranu platí tzv. teritorialita práva, takže ochrana průmyslových vzorů zapsaných do rejstříku českého Úřadu průmyslového vlastnictví se poskytuje pouze na území České republiky, naproti tomu (průmyslovým) vzorům zapsaným unijním úřadem EUIPO se poskytuje ochrana jednotně na území celé Evropské unie, na jejímž území se uplatní zmíněné nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství. Proto zvláště obchodní společnosti distribuující své výrobky na mezinárodním trhu zapisují své průmyslové vzory spíše u mezinárodních organizací, aby nemusely toto provádět jednotlivě u národních úřadů, v rámci Evropské unie je obvyklé průmyslové vzory zapsat právě u EUIPO. Mimo to dále pro mezinárodní přihlašování průmyslových vzorů (národních či unijních) má svou úlohu také Haagská dohoda o mezinárodním přihlašování průmyslových vzorů, spravovaná Světovou organizací duševního vlastnictví (ve zkratce WIPO), jíž je jinak Česká republika členem od roku 1993 (k přehledu smluv v rámci WIPO viz https://wipolex.wipo.int/en/treaties/ ShowResults?country_id=44CLex). Již bylo uvedeno, že Česká republika není smluvní stranou uvedené dohody, možnost zapsat (průmyslový) vzor je však dána naším členstvím v Evropské unii, která je členem této dohody (pro tuzemské přihlašovatele by tak šlo o unijní vzor). Z uvedeného důvodu ovšem také nelze určit území České republiky jako samostatné teritorium pro ochranu na základě tohoto mezinárodního zápisu. Pro určení právního vztahu je pak důležité znát, kdo je přihlašovatelem, z jaké země pochází (resp. jaký národní vzor přihlašuje), jaké je požadované teritorium ochrany a kterými akty se jednotlivé strany Haagské dohody řídí (každý člen má možnost deklarovat u WIPO principy, které ve vztahu ke své národní úpravě odmítá a vyžaduje, tj. stanoví výjimky z obecných pravidel, které musí přihlašovatel respektovat). 34. Je třeba znovu zopakovat, že je zcela zásadní zjištění, do jakých práv k průmyslovým vzorům měl obviněný D. S. v nyní posuzované věci zasáhnout, aby bylo možno stanovit právní rámec, který se na ten který průmyslový vzor vztahuje. Zatím podle obsahu spisového materiálu se zdá, že zjištěné automobilové disky u obviněného mohly odpovídat chráněným (průmyslovým) vzorům (designu) zapsaným u různých úřadů (ve spise jsou výpisy z databáze vzorů WIPO i z databáze vzorů EUIPO). Jednoznačné závěry v tomto směru dosud neučinil žádný orgán činný v trestním řízení, tyto závěry se nepromítly ani do popisu skutku v žádném z dosud vydaných rozhodnutí ve věci samé, nelze se spokojit ani s názorem odvolacího soudu uvedeným v odůvodnění usnesení napadeného dovoláním, že tato informace vyplývá z vyjádření jednotlivých poškozených. Takový postup je zcela nepřijatelný, v tomto ohledu je třeba učinit jednoznačná skutková zjištění, která musí učinit orgány činné v trestním řízení a promítnout je do popisu skutku v rozhodnutích ve věci samé. Za tím účelem je nutno k této otázce provést dokazování, není přitom možno spokojit se s pouhým vyjádřením poškozeného, které už vůbec nemůže být odborným vyjádřením (viz k tomu dále), ale je zapotřebí též dalšími důkazními prostředky ověřit toto vyjádření. Orgány činné v trestním řízení tím, že nevymezily přesně konkrétní nehmotný předmět útoku (tedy konkrétní průmyslové vzory), neoznačily tak řádně příslušný normativní znak skutkové podstaty trestného činu porušení chráněných průmyslových práv, nemohly tedy ani rozlišit, zda jde o průmyslový vzor národní, unijní či o jejich mezinárodní zápis, pak ani nemohly posoudit tento normativní znak podle správných mimotrestních předpisů, nemohly proto ani dospět k odůvodněnému závěru, zda obviněný zasáhl do chráněných průmyslových vzorů, případně jaké ustanovení mimotrestního předpisu porušil, zda se dovolával prolomení ochrany příslušného průmyslového vzoru oprávněně, či nikoli. S tím současně souvisí i naprosto nedostatečné zjištění, nakolik obviněný jednal zaviněně, zda věděl, práva k jakým průmyslovým vzorům porušuje, zda se nemohl mýlit, že ochrana určitých vzorů je prolomena, či nikoli (viz ještě dále). 35. Nelze souhlasit ani s úvahou státního zástupce obsaženou ve vyjádření k dovolání obviněného, že v tomto směru by mělo být určující, zda došlo k zásahu do průmyslových práv na území České republiky, anebo v zahraničí v rámci tzv. přeshraničního obchodu. Určující je mnohem spíše to, do jakého práva je zasaženo, zda jde o průmyslový vzor národní, unijní či o jejich mezinárodní zápis. 36. Pokud by obviněný zasáhl do tzv. národního průmyslového vzoru zapsaného u českého Úřadu průmyslového vlastnictví, pak by skutečně bylo třeba užít právní úpravu obsaženou v zákoně o ochraně průmyslových vzorů (zákon č. 207/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy i § 19 ZOPV, který chtěly užít i soudy nižších stupňů (v tomto směru ovšem neoznačily žádný průmyslový vzor, který by byl skutečně u Úřadu průmyslového vlastnictví také zapsán, poškození se přitom zpravidla dovolávali ochrany průmyslových vzorů zapsaných u EUIPO nebo WIPO, nikoli u ÚPV). V takovém případě by se ani žádná „opravárenská klauzule“ (ve smyslu čl. 110 nařízení) neužila, protože nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství by se na národní průmyslové vzory neužilo [vztahuje se totiž výlučně na unijní (průmyslové) vzory zapsané u EUIPO, popřípadě u WIPO – viz dále]. Z evropských předpisů by se ve vztahu k národním průmyslovým vzorům uplatnila (vedle zákona o ochraně průmyslových vzorů) toliko směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 13. 10. 1998 č. 98/71/ES, o právní ochraně (průmyslových) vzorů, která sice v čl. 14 umožnila liberalizaci obchodu se součástmi použitelnými k opravě složeného výrobku [„Do doby, než budou na základě návrhů Komise přijaty změny této směrnice podle článku 18, zachovají členské státy v účinnosti své stávající právní předpisy týkající se užití (průmyslového) vzoru vztahujícího se na součást použitou k opravě složeného výrobku, aby byl zachován jeho původní vzhled, a změní tyto předpisy pouze v zájmu liberalizace obchodu s těmito součástmi.“], ale ponechala to na rozhodnutí členských států. Česká republika ovšem patří mezi tu většinu evropských států, která nepřistoupila k této liberalizaci a zachovává plnou ochranu průmyslových vzorů i ve vztahu k tzv. druhovýrobě v automobilovém průmyslu (ještě při koncepci pozdější směrnice v roce 2004, která měla uvedenou směrnici změnit – viz dále, provedlo liberalizaci jen 9 členských států Evropské unie z celkových 25, tedy 16 členských států zachovalo ochranu průmyslových vzorů i na náhradní díly složeného výrobku). Z pohledu národní úpravy by tedy nehrálo roli, zda obviněným prodávané disky z tzv. druhovýroby porušující národní průmyslové vzory sloužily k opravě složených výrobků či nikoli. 37. Jak ovšem lze vyvodit ze spisového materiálu (zejména z trestního oznámení, z vyjádření poškozených i z výpisů z databází), obviněný byl stíhán pro důvodné podezření, že zasáhl převážně do unijních (průmyslových) vzorů zapsaných u EUIPO. Takové (průmyslové) vzory jsou koncipovány jako jednotné nehmotné absolutní soukromé právo vyplývající přímo z unijního (sekundárního) práva. Těmto vzorům je poskytována jednotná ochrana na území Evropské unie, která vyplývá primárně z již zmíněného nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství. 38. Jde-li o účinky nařízení jako normy sekundárního evropského práva, je třeba připomenout jeho přímou použitelnost, resp. přímý účinek, jak vyplývá z čl. 288 alinea 2 SFEU: „Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.“ Cílem nařízení jako jakéhosi „evropského zákona“ a stěžejního pramene sekundárního práva je vytvořit právní úpravu, která bude jednotně aplikována ve všech členských státech Evropské unie (není-li ovšem adresováno jen některým státům), v nichž je také ve všech svých částech závazné a použitelné po vstupu v platnost, je přímo aplikovatelné na objektivně určené skutkové podstaty a způsobuje právní následky pro obecně a abstraktně definované skupiny osob (viz např. TICHÝ, L. ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R., DUMBROVSKÝ, T. Evropské právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 201; STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., PETR, M. Právo Evropské unie: Ústavní základy a vnitřní trh. Praha: Leges, 2017, s. 85; nebo SVOBODA, P. Úvod do evropského práva. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 115). Svou závazností se odlišuje také od doporučení a stanovisek, závazností všech svých částí se odlišuje od směrnice (viz tamtéž). Bezprostřední použitelnost znamená především aplikovatelnost již v důsledku své existence, aniž by bylo zapotřebí jakékoliv (národní) inkorporace či transformace, která by naopak byla v rozporu s účelem a povahou tohoto právního aktu. Nařízení zakládá práva a povinnosti bezprostředně, třetí subjekty včetně vnitrostátních soudů jsou jím vázány (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 12. 1971, č. 43/71, ve věci Politi s. a. s. proti Ministerstvu financí Italské republiky). Není-li přímo nařízením předvídán vnitrostátní právní akt, je dokonce přímo zapovězen (zakázán), protože by to bylo v rozporu s povahou nařízení, nepřípustné je také vydávání jakýchkoliv prováděcích aktů nařízení či vykládacích pravidel (nelze tak vůbec užít české právní předpisy). Soudní orgány členských států Evropské unie jsou povinny plně aplikovat unijní právo (k jeho výkladu viz SEHNÁLEK, D. Specifika výkladu práva Evropské unie a jeho vnitrostátní důsledky. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 150). K výkladu unijního práva v případě pochybností je však povolán Soudní dvůr EU, přičemž národní soudy jsou povinny akceptovat tento výklad (viz k tomu níže výklad Soudního dvora EU k čl. 110 nařízení). V případě pochybností o výkladu nařízení je třeba se obrátit s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU, v trestním řízení na území České republiky vyplývá taková povinnost pro soudy z ustanovení § 9a tr. ř. To ovšem platí pouze za předpokladu, že by zde nebylo dřívější rozhodnutí Soudního dvora EU o stejné předběžné otázce (v daném případě při pochybnostech o výkladu čl. 110 nařízení, nakolik se týká i obchodu s disky z tzv. druhovýroby) – viz k tomu ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 185. Takové rozhodnutí zde ovšem v době rozhodování orgánů činných v tomto řízení bylo (viz k tomu níže), a proto nebylo třeba se obracet na Soudní dvůr EU, ale bylo nutné respektovat jeho dřívější výklad, což soudy nižších stupňů neučinily. 39. Ustanovení čl. 19 odst. 1 nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství poskytuje majiteli zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství výlučné právo „… jej užívat a zabránit třetí osobě užívat (průmyslový) vzor bez jeho souhlasu. Užívání (průmyslového) vzoru zahrnuje zejména výrobu, nabízení, uvádění na trh, dovoz, vývoz nebo používání výrobku, v němž je (průmyslový) vzor ztělesněn nebo u něhož je použit, jakož i skladování takového výrobku pro tyto účely.“ Je však nutno upozornit v daném případě na přechodné ustanovení, tzv. opravárenskou výjimku či klauzuli, uvedené v čl. 110 odst. 1 nařízení, které zní: „Dokud změny tohoto nařízení nevstoupí v platnost na návrh Komise, (průmyslový) vzor, který tvoří součást složeného výrobku používaného ve smyslu čl. 19 odst. 1 pro účely opravy tohoto složitějšího výrobku s cílem obnovit jeho původní vzhled, nepožívá ochrany (průmyslového) vzoru Společenství.“ Tímto ustanovením sledovala Evropská unie tendence k liberalizaci obchodu s náhradními díly složeného výrobku za účelem jeho opravy, a to právě primárně v automobilovém průmyslu. Navázala tak na dřívější čl. 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 13. 10. 1998 č. 98/71/ES, o právní ochraně (průmyslových) vzorů, kterým členským státům umožnila provést liberalizaci trhu s náhradními díly (z tzv. druhovýroby) za účelem oprav složených výrobků. Jde přitom o vyřešení střetu dvou protichůdných zájmů, na jedné straně zájmu na ochraně průmyslových vzorů a práv jejich majitelů, jejichž investice do inovace designu by měly být chráněny, na druhé straně zájmu na liberalizaci trhu v opravárenském průmyslu a zamezení jeho monopolizace, snížení cen náhradních dílů a oprav vozidel, ochraně spotřebitelů při současném umožnění konkurence a vytvoření dalších pracovních míst zejména u malých a středních podniků zabývajících se tzv. druhovýrobou, umožnění přístupu na celý unijní trh, a nikoli jen v těch členských státech, které provedly liberalizaci trhu. Na uvedená ustanovení (čl. 110 nařízení a čl. 14 směrnice Evropského Parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 13. 10. 1998 č. 98/71/ES) navázala Komise Evropských společenství návrhem směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství, kterou se mění směrnice 98/71/ES o právní ochraně (průmyslových) vzorů ze dne 14. 9. 2004 (COM/2004/0582 final – viz https://eur-lex.europa.eu/legal-content /EN/ALL/?uri= CELEX:52004PC0582). Touto navrženou směrnicí měl být čl. 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 13. 10. 1998 č. 98/71/ES změněn takto: „(Průmyslový) vzor, který tvoří součást složeného výrobku používaného ve smyslu čl. 12 odst. 1 této směrnice pro účely opravy tohoto složitějšího výrobku s cílem obnovit jeho původní vzhled, nepožívá ochrany (průmyslového) vzoru.“ Zároveň je ovšem třeba přiznat, že důvodem mělo být zamezit monopolu na výrobek, pro který neexistuje praktická alternativa (výslovně se v odůvodnění zmiňovaly panely karoserie, zasklení automobilů či osvětlení). V každém případě však návrh směrnice nebyl nakonec akceptován. 40. V případě unijních (průmyslových) vzorů zapsaných u EUIPO je třeba použít výlučně nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství, v němž zůstala úprava tzv. opravárenské klauzule v čl. 110, která doposud nebyla změněna či nahrazena novým přístupem (viz výše nastíněný návrh směrnice). Pokud by tedy obviněný zasáhl do (průmyslových) práv zapsaných u EUIPO, jak naznačovala podání poškozených obchodních společností (především v jinak procesně nepoužitelných od nich vyžádaných odborných vyjádřeních – viz k tomu dále), bylo by třeba vyřešit otázku, zda současně nebyl k tomuto zásahu oprávněn podle čl. 110 nařízení. V takovém případě by každopádně byl chybný závěr soudů prvního i druhého stupně, že na posuzovaný případ nelze užít čl. 110 nařízení, právě opak je totiž správný, ustanovení čl. 110 nařízení by mohlo být aplikovatelné, pokud by byla naplněna jeho skutková podstata. Předně je ovšem třeba vyjasnit otázku, zda skutečně mělo jít o zásah do tzv. unijního průmyslového vzoru, čemuž dosavadní poznatky jen nasvědčují, nebylo to však dosud předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení a nebyl o tom učiněn žádný skutkový závěr. 41. Obviněnému D. S. bylo kladeno za vinu obchodování s disky, které soud prvního stupně (s ohledem na závěry poněkud nadbytečně opatřeného znaleckého posudku k této otázce) považoval za díly složeného výrobku (automobilu), které mohou být i náhradními díly. Pokud obviněný prodával disky jako náhradní díly sloužící pro opravu složeného výrobku (automobilu) s cílem obnovit jeho původní vzhled, pak by takový jeho postup mohl odpovídat jazykovému výkladu čl. 110 odst. 1 nařízení a příslušné (průmyslové) vzory, které by byly tímto jednáním dotčeny, by nepožívaly ochrany. Podle dosavadních zjištění obviněný nevydával disky za pravé a originální disky poškozených obchodních společností, naopak upozorňoval své zákazníky, že jde o repliky (tzv. druhovýrobu). Jak již bylo nastíněno, v rámci Evropské unie je prodej náhradních dílů z tzv. druhovýroby, na něž se vztahuje (průmyslový) vzor, k tomu, aby došlo k opravě složeného výrobku, velmi problematický a úprava poněkud roztříštěná (a nejednotná ve všech členských státech Evropské unie, jde-li o národní průmyslové vzory), navíc ani znění čl. 110 nařízení nebylo zcela jasné a nebylo úplně zřejmé, nakolik se vztahuje i na disky kol. Závazný výklad v tomto směru mohl podat jedině Soudní dvůr EU, jak bylo poukázáno shora. 42. Druhý senát Soudního dvora EU tak skutečně učinil ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2017 ve spojených věcech vedených pod č. C-397/16 a C-435/16, a to na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Corte d’appello di Milano, Itálie, a Bundesgerichtshof, Německo, ve sporech Acacia Srl v. Pneusgarda Srl, v úpadku, Audi AG (věc č. C-397/16) a Acacia Srl, Rolando D’Amato v. Dr. Ing. h. c. F. Porsche AG (věc č. C-435/16). V tomto svém obsáhlém rozhodnutí zaměřeném na výklad čl. 110 nařízení, a to dokonce přímo na výrobu a následný prodej disků (ráfků z hliníkové slitiny) z druhovýroby (tzv. aftermarktu), nakonec v koncentrovaných stručných právních větách obsažených ve výroku dospěl Soudní dvůr EU k těmto závěrům: „1. Článek 110 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství musí být vykládán v tom smyslu, že tzv. ustanovení „o opravách“, které tento článek obsahuje, neváže vyloučení ochrany (průmyslového) vzoru Společenství v případě (průmyslového) vzoru, který tvoří součást složeného výrobku používanou pro účely opravy tohoto složeného výrobku s cílem obnovit jeho původní vzhled, na podmínku, že vzhled chráněného (průmyslového) vzoru je závislý na složeném výrobku. 2. Článek 110 odst. 1 nařízení č. 6/2002 musí být vykládán v tom smyslu, že tzv. ustanovení „o opravách“, které tento článek obsahuje, váže vyloučení ochrany (průmyslového) vzoru Společenství v případě (průmyslového) vzoru, který tvoří součást složeného výrobku používanou pro účely opravy tohoto složeného výrobku s cílem obnovit jeho původní vzhled, na podmínku, že náhradní součást je vzhledově totožná se součástí původně začleněnou do složeného výrobku při jeho uvedení na trh. 3. Článek 110 odst. 1 nařízení č. 6/2002 musí být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby se mohli dovolávat tzv. ustanovení „o opravách“, které tento článek obsahuje, podléhají výrobce nebo prodejce součásti složeného výrobku povinnosti řádné péče, pokud jde o dodržení podmínek stanovených uvedeným ustanovením ze strany následných uživatelů.“ (viz k tomu Úřední věstník Evropské unie, C 72/18 – C 72/19, celý rozsudek viz – https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX: 62016CJ0397&from=CS). Jinými slovy výrobce i prodejce podle tohoto rozsudku museli vynaložit řádnou péči, aby i konečný (následný) uživatel výrobku dodržel podmínky vyplývající z čl. 110 nařízení. Soudní dvůr EU konkretizoval takové povinnosti v bodech 85. až 88. svého rozsudku. Tak (bod 85.) „od výrobce nebo prodejce součásti složeného výrobku nelze sice očekávat, že objektivně a za všech okolností zabezpečí, že součásti, které vyrábějí nebo prodávají za účelem používání v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 110 odst. 1 nařízení č. 6/2002, budou in fine skutečně používány konečnými uživateli v souladu s uvedenými podmínkami, nic to však nemění na tom, že k tomu, aby mohli využít odchylného režimu takto zavedeného uvedeným ustanovením, takovýto výrobce nebo prodejce podléhají – jak to uvedl generální advokát v bodech 131., 132. a 135. stanoviska – povinnosti řádné péče, pokud jde o dodržení těchto podmínek ze strany následných uživatelů“. Tedy (bod 86.) „konkrétně jim nejprve přísluší informovat následné uživatele, prostřednictvím jasného a viditelného vyznačení na výrobku, jeho obalu, v katalozích nebo též v prodejní dokumentaci, jednak o skutečnosti, že daná součást zahrnuje (průmyslový) vzor, jehož nejsou majiteli, a jednak o skutečnosti, že tato součást je výlučně určena k používání pro účely opravy složeného výrobku s cílem obnovit jeho původní vzhled“. Dále (bod 87.) „musí prostřednictvím vhodných prostředků, zejména smluvních, zajistit, že se následní uživatelé nerozhodnou pro takové používání předmětných součástí, které by bylo neslučitelné s podmínkami stanovenými v čl. 110 odst. 1 nařízení č. 6/2002“. Konečně (bod 88.) „uvedený výrobce nebo prodejce se musí zdržet prodeje takovéto součásti, pokud vědí, nebo s ohledem na všechny relevantní okolnosti měli a mohli vědět, že tato součást nebude používána v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 110 odst. 1 nařízení č. 6/2002“. 43. Orgány činné v trestním řízení, jak bylo opakovaně uvedeno, se doposud nezabývaly tím, které průmyslové vzory měly být jednáním obviněného D. S. zasaženy, ani nezjistily, zda měl obviněný zasáhnout do unijních (průmyslových) vzorů a zda na jeho jednání dopadá shora uvedené přímo aplikovatelné nařízení. Protože ustanovení tohoto nařízení z důvodu nesprávné právní úvahy odmítaly použít na daný případ, nezabývaly se zevrubně ani tím, nakolik obviněný splnil parametry požadované Soudním dvorem EU na jednání spočívající v prodeji náhradních dílů jako součástí složeného výrobku, jimiž je zasahováno do (průmyslových) práv jiného. Již nyní je ovšem namístě odmítnout názor odvolacího soudu (uvedený v odůvodnění napadeného usnesení), že by disky musely být prodávány po jednotlivých kusech, a nikoli v sadách, aby byly prodávány za účelem opravy. Žádnou takovou podmínku Soudní dvůr EU nestanovil, ta nevyplývá ani přímo z textu čl. 110 nařízení, jde jen o ničím nepodloženou úvahu odvolacího soudu. Proti tomu lze argumentovat, že je zcela logické užití celé sady disků, pokud si zákazník např. vjetím do nečekaných výtluků na vozovce poškodí všechna 4 kola, popřípadě pneuservis zjistí takové jejich opotřebení, že je již nelze dobře vyvážit, nebo zákazník nechce mít na vozidle některá kola zjevně starší, zašedlá a jiná zářící novotou apod. Naproti tomu obnově původního vzhledu složeného výrobku (automobilu) by objektivně nemohlo odpovídat osazení vozidla replikami disků zasahujícími chráněná (průmyslová) práva, vyrobenými v rozměrech, v nichž je poškozené automobilky nikdy neprodukovaly. 44. Současně je ovšem třeba orgány dále činné v tomto trestním řízení upozornit, že proti obviněnému je vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, jehož předpokladem je naplnění znaku zavinění v jeho příslušné formě (tj. úmyslu přímého nebo nepřímého) ve vztahu nejen ke všem objektivně-deskriptivním znakům příslušné skutkové podstaty daného trestného činu, ale též ke znakům normativním, u nichž ovšem postačí laická představa o jejich charakteru (viz k tomu např. rozhodnutí pod č. 10/1977, č. 47/2011, č. 44/2016, č. 3/2018 nebo č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). Byť by tedy orgány činné v trestním řízení následně zjistily, že obviněný nejednal zcela v souladu s pozdějšími požadavky vyplývajícími ze shora uvedeného rozsudku Soudního dvora EU na prodej náhradních dílů do složených výrobků ve smyslu čl. 110 nařízení, nebylo by zřejmě možno mu vytýkat toto pochybení vzhledem k neexistenci úmyslu k takovému porušení povinností, které jednoznačně vyplývaly až z pozdějšího rozhodnutí Soudního dvora EU (ze dne 20. 12. 2017), neboť skutku, který je mu kladen za vinu, se měl obviněný dopustit ještě před tím (od března do října roku 2016), než Soudní dvůr EU učinil své rozhodnutí. 45. Pokud by tedy bylo zjištěno, že obviněný skutečně prodával disky, na které se vztahují unijní (průmyslové) vzory, je třeba předně pečlivě zkoumat, nakolik svým jednáním (objektivně) jednal v rozporu s unijním právem, nakolik tedy nejednal v souladu s čl. 110 nařízení, které obsahuje výluku pro prodej náhradních dílů, za které lze považovat i disky kol. Pokud by snad bylo následně zjištěno, že jednal v rozporu s čl. 19 nařízení, aniž by současně splnil podmínky vyplývající z čl. 110 nařízení (v intencích výkladu Soudního dvora EU, jak byl zmíněn shora), je třeba se dále zabývat tím, zda tak činil úmyslně. Je přitom zjevné, že v době činu, který je obviněnému nyní kladen za vinu, nemohl vědět, jak Soudní dvůr EU později vyloží ustanovení čl. 110 nařízení. Kromě toho podle dosavadních zjištění obviněný plnil některé podmínky na něj kladené zmíněným rozsudkem, aniž by jej mohl znát; tak například plnil vůči klientům informační povinnost, tj. oznamoval jim, že nejde o originální díl. V trestním řízení by mu mohlo být kladeno za vinu porušení ochrany unijních (průmyslových) vzorů, pokud by zjevně jednal v rozporu s čl. 19 nařízení a zároveň by nesplňoval základní zřejmé parametry vyplývající z čl. 110 nařízení, pokud by současně o něm věděl a chtěl jej porušovat či s tím byl srozuměn. Kdyby ovšem jednal v rozporu se zněním čl. 110 nařízení (pomine-li se rozvíjející výklad užitý Soudním dvorem EU ve zmíněném rozsudku, který obviněný v době činu nemohl znát), bylo by třeba prokázat, že obviněný si byl vědom povinností plynoucích z tohoto ustanovení a že se ohledně nich nemýlil. Postačila by přitom jeho laická představa založená na znalosti skutkových okolností, že konal v rozporu s právem a že úmyslně zasahoval do cizích právem chráněných statků. 46. Doposud se v nauce i praxi uznává, že omyl o normativním znaku, stejně tak omyl o normě mimotrestní, jíž se trestní zákoník výslovně nedovolává (jako u tohoto trestného činu), se posuzuje podle pravidel o omylu skutkovém. Proto by mohlo jít o negativní skutkový omyl o typové okolnosti zakládající trestní odpovědnost, který vylučuje úmyslné zavinění a připouští zavinění z nevědomé nedbalosti, pokud by pachatel neznal takovou normu či ji v nevědomosti chybně vyložil a užil (viz k tomu např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, zejména s. 260; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 204; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 269; DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 141; ze starších rozhodnutí za dřívější právní úpravy viz např. rozhodnutí pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr., z novějších již za existence ustanovení § 19 tr. zákoníku o právním omylu viz např. rozhodnutí č. 44/2016-I. Sb. rozh. tr.). Pak by se ovšem takový pachatel nemohl dopustit úmyslného trestného činu, možná by byla jeho odpovědnost jen za trestný čin nedbalostní. Ovšem trestný čin porušení chráněných průmyslových práv je trestným činem úmyslným (podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku) a nemá ekvivalentní nedbalostní variantu (jako tomu je třeba u některých trestných činů proti životu a zdraví nebo obecně nebezpečných – např. § 140 a § 143, § 145 a § 147 nebo § 272 a § 273 tr. zákoníku a jiné). Pokud tedy obviněný ze svého laického pohledu byl přesvědčen, že jedná v souladu s právem, že se na jeho jednání vztahuje výjimka z ochrany unijních (průmyslových) vzorů vyplývající z tzv. opravárenské klauzule obsažené v čl. 110 nařízení, neměl k takovému porušení, které by považoval za vážně možné, kladný vztah alespoň v podobě srozumění, nemohl by úmyslně neoprávněně zasahovat do těchto průmyslových práv, jak požaduje výslovně skutková podstata trestného činu porušení chráněných průmyslových práv. 47. Za nesprávnou a ničím nepodloženou v této spojitosti považuje Nejvyšší soud i úvahu soudu prvního stupně, který dovozoval úmysl obviněného z toho, že byl blízkým spolupracovníkem původně spoluobviněného P. S., který se zase znal s G. R., jenž vedl obchodní spory s automobilkami Porsche a Mercedes, které prohrál. Nebylo totiž vůbec ujasněno, o jaké spory šlo, kdy v nich bylo rozhodnuto, zda o tom obviněný věděl, jaký to má mít vztah k jeho vědomí a vůli porušit průmyslové vzory jiných. Ostatně pokud by šlo o shora nastíněný spor, v němž rozhodoval Soudní dvůr EU o předběžné otázce, bylo by rozhodnuto dlouho poté, co se měl obviněný dopustit skutku kladeného mu za vinu. 48. Kromě výše uvedeného je zapotřebí orgánům dosud ve věci činným vytknout, že obviněnému kladly za vinu, že se dopustil přečinu porušení chráněných průmyslových práv ve značném rozsahu ve smyslu § 269 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, aniž by odpovídal této zvlášť přitěžující okolnosti popis skutku a v něm v koncentrované podobě uvedená učiněná skutková zjištění. Z velmi útlého popisu skutku, který ovšem v tomto ohledu nebyl ani nijak doplněn v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (ač by to i tak nestačilo), není vůbec zřejmé, pro které z okolností tam uvedených by tento značný rozsah měl být naplněn (je to snad délka období asi půl roku, po které obviněný nabízel dané disky, což je mimochodem u neoprávněného podnikání hraniční kritérium pro posouzení rozsahu většího, a nikoli značného, či je to počet 8 majitelů průmyslových práv, které měl poškodit?). V popisu skutku totiž není vůbec nijak kvantifikováno (ani řádově), kolik disků zasahujících do průmyslových práv měl obviněný nabízet a prodávat, v jakých cenách (alespoň souhrnně) to bylo, tedy jaký mohl být obrat takového prodeje, jaký mohl být zisk, jaké území zasáhl apod., tedy nejsou zde vůbec žádná skutková zjištění umožňující subsumovat tento případ i pod zmíněnou kvalifikační okolnost. Ostatně odůvodnění užité trestněprávní kvalifikace v rozsudku soudu prvního stupně je naprosto nedostatečné a nepřesvědčivé, ke znaku značného rozsahu a obchodní činnosti se vztahuje jediná věta v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (oba znaky byly shledány v „rozsáhlosti internetové nabídky, délce provozování obchodní činnosti, jakož i vzhledem k množství zajištěného zboží při domovní prohlídce“), aniž by bylo blíže vysvětleno, co se těmito pojmy rozumí, proč v tomto směru nejde o rozsah nikoli nepatrný, případně větší, ale rovnou o značný rozsah, jakými úvahami se při porovnání těchto kvantifikačních parametrů soud prvního stupně řídil, natož aby se uvedené parametry (snad vyjma délky „provozované obchodní činnosti“) promítly do popisu skutku na základě provedeného dokazování. Odvolací soud se těmito otázkami nezabýval vůbec. 49. Přitom výkladem „rozsahu“ trestné činnosti u jiných trestných činů (především pak u trestných činů hospodářských, byť typově odlišných), je-li typovým znakem jejich skutkových podstat, se zejména v poslední době opakovaně zabýval Nejvyšší soud. Nejvyšší soud dal v publikované i nepublikované judikatuře soudům nižších stupňů poměrně podrobná vodítka, která musejí vzít v úvahu při posuzování „rozsahu“, tyto parametry je ovšem třeba promítnout též do popisu skutku. Nejvyšší soud může odkázat alespoň na některá významnější rozhodnutí – viz zejména rozhodnutí pod č. 1/2018 a č. 4/2018 Sb. rozh. tr. (ohledně trestných činů uvedených v § 233 a § 234 tr. zákoníku), č. 26/2014 Sb. rozh. tr. (ohledně trestného činu podle § 248 odst. 1 tr. zákoníku), č. 5/1996 , č. 59/1999 a č. 9/2010 Sb. rozh. tr. (ohledně trestného činu podle § 251 tr. zákoníku, k tomu viz i další rozhodnutí pod č. 25/1966 , č. 6/1976 a č. 34/1972 Sb. rozh. tr. vztahující se k odlišnému znění dané skutkové podstaty), nebo pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. (k tzv. drogovým deliktům, zejména k § 283 tr. zákoníku). Těmito otázkami se ovšem dosud orgány činné v trestním řízení nezabývaly a vůbec nezaměřily svou pozornost a dokazování na skutková zjištění potřebná pro posouzení rozsahu. Státní zástupce tyto okolnosti dokonce ani ve své obžalobě netvrdil, nezahrnul je do popisu skutku, přesto tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby bez dalšího použil, jeho návrh nekriticky a nepřípustně bez náležitých skutkových závěrů akceptovaly i soudy nižších stupňů. 50. Lze tak shora rozvedený výklad ve vztahu k trestnému činu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 tr. zákoníku shrnout následovně. Především již pro zahájení trestního stíhání je třeba identifikovat průmyslové vzory, které měl obviněný svým jednáním zasáhnout, následně bude třeba si ujasnit, jaká právní úprava se na příslušné průmyslové vzory vztahuje a nakolik byla porušena ochrana těchto vzorů podle dané právní úpravy, resp. nakolik byla taková ochrana prolomena. Pokud bude v dalším trestním řízení zjištěno, že obviněný měl prodávat disky kol odpovídající unijním (průmyslovým) vzorům, jak naznačovali poškození, je třeba se zabývat tím, zda nesplnil všechny podmínky vyplývající z tzv. opravárenské klauzule uvedené v čl. 110 nařízení, a to v intencích výkladu užitého Soudním dvorem EU. Avšak i kdyby všechny parametry této opravárenské klauzule nesplnil, bylo by třeba se náležitě zabývat jeho zaviněním ve vztahu k porušení tohoto ustanovení, a to jeho oběma složkami (vědomím i vůlí), na nichž je zavinění založeno. V případě omylu obviněného o významu, dopadu a dosahu těchto pravidel je třeba užít zásad pro posuzování skutkového omylu, při negativním skutkovém omylu o takové okolnosti zakládající trestní odpovědnost by pak nebylo možno vyvodit trestní odpovědnost (viz § 18 odst. 1 tr. zákoníku). Skutkové předpoklady zavinění (vědomí a vůle pachatele v zákonem vyžadované formě) ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty (včetně těch normativních, u nichž však postačí laická představa) přitom musí být v trestním řízení – podobně jako jiné skutečnosti – zjištěny spolehlivě, bez důvodných pochybností, musí se též projevit v popisu skutku, a to nejen v rozhodnutích soudů ve věci samé, ale již i na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně v obžalobě. K tomu lze odkázat na bohatou judikaturu Ústavního soudu, ale též Nejvyššího soudu či dalších obecných soudů – viz např. přiměřeně judikaturu již k záznamu o sdělení obvinění (ještě před tzv. velkou novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.), zejména nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96 , publikovaný ve svazku 5 pod č. 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; případně nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99 , publikovaný ve svazku 17 pod č. 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; přiměřeně viz též nároky na popis subjektivní stránky v případě jednání podvodného charakteru vyplývající z rozhodnutí pod č. 31/2006 Sb. rozh. tr. nebo z rozhodnutí pod č. 12/2014 Sb. rozh. tr., podle něhož takové vady popisu skutku spočívající v chybějícím popisu okolností naplňujících subjektivní stránku skutkové podstaty daného trestného činu jsou vadami přípravného řízení, které lze zhojit jedině v tomto stadiu trestního řízení. Ve vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu podle § 268 tr. zákoníku v popisu skutku viz rozhodnutí pod č. 38/2011 Sb. rozh. tr.; lze odkázat ovšem i na další nepublikovaná rozhodnutí obecných soudů – k požadavkům kladeným na usnesení o zahájení trestního stíhání a popis skutku viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 125/2001 . Předpokladem pochopitelně je, že budou též identifikovány ty (průmyslové) vzory, do nichž měl obviněný svým jednáním neoprávněně zasáhnout. 51. Teprve tehdy, bude-li zjištěno, že osoba, proti níž je vedeno trestní řízení, úmyslně neoprávněně nikoli nepatrně zasáhla do práv k průmyslovému vzoru (tedy naplnila všechny formální znaky přečinu porušení chráněných průmyslových práv), bude možno se zabývat otázkou subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, aby se trestním řízením nepřípustně nesuplovalo civilní řízení v případě málo společensky škodlivém a nebyla poskytována ochrana ryze soukromým zájmům poškozených tam, kde postačí odpovědnost podle civilních předpisů. d) K trestnému činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 tr. zákoníku 52. Nejvyšší soud nejprve ve stručnosti připomíná, že přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením se podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, který byl v jednání obviněného také spatřován, dopustí, kdo uvede do oběhu výrobky nebo poskytuje služby neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou, nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje. Přísněji bude pachatel potrestán, dopustí-li se takového činu podle § 268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve značném rozsahu. Z uvedené složité skutkové podstaty obsahující více alternativně uvedených znaků bylo obviněnému D. S. kladeno za vinu, že „uvedl do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou, a dopustil se takového činu ve značném rozsahu“. 53. Odsouzení obviněného pro tento trestný čin je zatíženo také řadou vad, které byly vytknuty shora v pasáži věnované trestnému činu porušení chráněných průmyslových práv. Ostatně s ohledem na to, že obviněnému byl kladen za vinu jediný skutek, v němž byly spatřovány dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu, nemohlo by odsouzení obstát ani v případě, kdyby posouzení skutku jako druhého trestného činu bylo bez vad, protože o jednom skutku může být vedeno jen jedno trestní řízení a může o něm být jen jednou rozhodnuto (vyplývá to z principu ne bis in idem). Ovšem i ve vztahu k tomuto trestnému činu trpí napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně také celou řadou vad. Předně i u tohoto trestného činu platí, že vůbec nebyly identifikovány ochranné známky, k nimž přísluší výhradní právo jinému, do něhož měl obviněný svým jednáním neoprávněně zasáhnout. Dále je vadou rozsudku soudu prvního stupně, že nevybral příslušnou alternativu v případě jednoho z alternativně stanovených znaků skutkové podstaty (viz jeho formulaci „… označené ochrannou známkou, … nebo známkou s ní zaměnitelnou“). Měl-li soud za to, že jsou naplněny obě alternativy, měl užít spojku „a“, a nikoli „nebo“, protože pak není zřejmé, k jakému závěru dospěl (alternativní závěry se nepřipouštějí). Pokud ovšem žádná taková známka není v popisu skutku uvedena a není ani popsán způsob, jakým měl obviněný do ní zasáhnout, není možno ani posoudit, která z těchto alternativ měla být naplněna, v tomto směru je rozsudek soudu prvního stupně zcela nepřezkoumatelný. Stejným nedostatkem ovšem trpí veškerá dosud v řízení učiněná rozhodnutí ve věci samé, která obsahovala popis skutku a právní větu, všechny orgány později ve věci činné v tomto směru zcela nekriticky přebíraly naprosto nedostatečný popis skutku i vadnou právní větu z usnesení o zahájení trestního stíhání (kterou alespoň státní zástupce v obžalobě zredukoval co do alternativ jednání). 54. U tohoto trestného činu je objektem zájem na ochraně práv a označení podnikatelů a jejich výrobků a služeb, a tím i zájem na ochraně řádného průběhu hospodářské soutěže, konkrétně zájem na ochraně práv k ochranné známce, obchodní firmě a označení původu výrobků (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2708). V posuzované věci měl obviněný uvést do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou. Za ochrannou známku se považuje jakékoliv označení, tvořené zejména slovy, včetně osobních jmen, barvou, kresbou, písmeny, číslicemi nebo tvarem výrobku či jeho obalu nebo zvuky, pokud je způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby a je schopno být vyjádřeno v rejstříku ochranných známek způsobem, který příslušným orgánům a veřejnosti umožňuje jasně a přesně určit předmět ochrany poskytnuté vlastníkovi ochranné známky (viz k tomu např. stránky internetu českého Úřadu průmyslového vlastnictví – https://www.upv.cz/cs/prumyslova-prava/ochranne-znamky.html, z odborné literatury viz např. HORÁČEK, R., ČADA, K., HAJN, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1). 55. Ochranným známkám (stejně jako průmyslovým vzorům) může být na území České republiky poskytována hned trojí ochrana, a to podle zápisu, resp. území, na kterém je jim ochrana poskytována. Jde tak o národní ochranné známky zapsané u Úřadu průmyslového vlastnictví, na něž se vztahuje zákon o ochranných známkách (zákon č. 441/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „ZOZ“), dále na území Evropské unie je možno zažádat o ochranu tzv. ochrannými známkami Evropské unie (do 23. 3. 2016 nazývanými ochranné známky Společenství), jež spravuje Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), a od 23. 3. 2016 se na ně vztahuje nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 16. 12. 2015 č. 2015/2424, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 207/2009 o ochranné známce Společenství a nařízení Komise (ES) č. 2868/95, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství a zrušuje nařízení Komise (ES) č. 2869/95 o poplatcích placených Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (ochranné známky a vzory). Teprve po spáchání žalovaného činu bylo přijato nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 14. 6. 2017 č. 2017/1001, o ochranné známce Evropské unie, k tomu viz nařízení Komise Evropské unie v přenesené pravomoci č. 2018/625 a prováděcí nařízení Komise Evropské unie č. 2018/626. Dále se na našem území poskytuje ochrana rovněž ochranným známkám zapisovaným a vedeným Světovou organizací duševního vlastnictví v Ženevě (WIPO). Za čtvrtou kategorii lze označit nezapsané všeobecně známé ochranné známky, o které však v posuzované věci zřejmě nešlo. 56. Tedy i v případě ochranných známek si orgány činné v trestním řízení musí nejprve ujasnit, jakým konkrétním způsobem a do práv k jaké konkrétní ochranné známce bylo jednáním obviněného D. S. zasaženo a zda se uplatní režim ochrany národní, unijní, případně jde o mezinárodní zápis, byť z materiálního hlediska je ve sledovaném ohledu úprava ochrany unijní a národní ochranné známky zásadně totožná (zde není takový rozdíl, který je u průmyslových vzorů založen existencí tzv. opravárenské klauzule pro unijní vzory). Ani v případě ochranných známek se tak nelze ze skutkové věty dozvědět, jaká konkrétní ochranná známka byla neoprávněně uvedena do oběhu, nelze tak ani identifikovat její právní režim, podobně je pak nemožné zabývat se jednotlivými složkami zavinění obviněného ve vztahu k objektivně-deskriptivním znakům a normativním znakům příslušné skutkové podstaty tohoto trestného činu, možným omylem o normativním znaku a o mimotrestní právní úpravě, na niž trestní zákoník neodkazuje, pokud chybí zmíněná rozhodná skutková zjištění. I zde je tomu tak od počátku trestního stíhání, které je celé zatíženo touto vadou. Proto lze do značné míry odkázat na to, co bylo uvedeno shora k průmyslovým vzorům. 57. Na tomto místě Nejvyšší soud ještě výslovně upozorňuje, že ani u unijních ochranných známek se nelze dovolat výjimky o opravách uvedené v čl. 110 odst. 1 nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství. V tomto směru je možno odkázat především na usnesení třetího senátu Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 2015 ve věci C-500/14 na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Tribunale ordinario di Torino, Itálie, ve věci Ford Motor Company v. Wheeltrims srlve (viz Úřední věstník Evropské unie C 38/14), v němž Soudní dvůr EU dospěl k tomuto závěru: „Článek 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/71/ES ze dne 13. 10. 1998 o právní ochraně (průmyslových) vzorů a článek 110 nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství musí být vykládány v tom smyslu, že neopravňují výrobce náhradních dílů a příslušenství pro motorová vozidla, jako jsou kryty kol, aby odchylně od ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. 10. 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, a nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. 2. 2009 o ochranné známce Společenství umístili na své výrobky označení totožné s ochrannou známkou výrobce motorových vozidel, zapsanou mimo jiné pro takové výrobky, bez souhlasu tohoto výrobce s odůvodněním, že takové užití ochranné známky představuje jediný způsob opravy dotčeného vozidla s obnovením jeho původního vzhledu jako složeného výrobku.“ Pozornosti orgánů činných v trestním řízení by dále neměl ujít ani rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. 3. 2005 ve věci C-228/03 (The Gillette Company a Gillette Group Finland Oy v. LA-Laboratories Ltd Oy) týkající oprávněnosti užití ochranné známky. V tomto směru tak i s ohledem na ustálenou judikaturu Soudního dvora EU k ochranným známkám není možno dát obviněnému (v objektivní rovině) za pravdu, že pro rozlišení náhradních dílů bylo třeba na disky umisťovat středové krytky s unijními ochrannými známkami. Nepochybně totiž bylo možno označit balení disků i jinak, bez souhlasu výrobce obviněný neměl oprávnění užívat tzv. loga automobilek na středových krytkách. Podobný režim ovšem vyplývá i z národní úpravy obsažené v § 8 ZOZ, jejíž porušení bylo obviněnému vytýkáno, a ten pak není prolomen ani ustanovením § 10 odst. 1 písm. c) ZOZ, jehož se obviněný dovolával, a to ve své podstatě z důvodu obdobné argumentace, jaká byla užita shora pro tzv. unijní ochranné známky. 58. Otázkou zavinění ve vztahu k takovému porušení je však třeba se dále zabývat. K tomu lze především odkázat i na výše uvedené k průmyslovým vzorům, protože obdobně to platí i ve vztahu k trestnému činu podle § 268 tr. zákoníku. Z již shora zmíněného rozhodnutí pod č. 38/2011-I. Sb. rozh. tr. vyplývají poměrně přísné požadavky i na vylíčení subjektivní stránky skutkové podstaty v popisu skutku, v němž musí být obsaženy i skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného. Především musí být z popisu skutku ve vztahu k úmyslnému zavinění zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu, a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka dotčené ochranné známky; samotné konstatování rozporu jednání obviněného s ustanovením § 8 ZOZ přitom nestačí k vyjádření úmyslného zavinění. Nejvyšší soud nemá důvod ani v tomto trestním řízení jakkoliv se odchylovat od své vlastní dřívější judikatury, proto může odkázat na uvedené závěry. V případě, že by se obviněný spoléhal na odborné rady jiného, lze odkázat jak na odbornou literaturu (viz např. PÚRY, F., RICHTER, M. Spolehnutí se na správnost odborné rady a její nesprávné poskytnutí z hlediska trestní odpovědnosti. Bulletin advokacie, č. 10/2018, s. 18), tak i judikaturu (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1112/2014 ), z nichž lze dovodit, že u osob spoléhajících se na odbornou radu, a to dokonce i v oblasti práva, aniž by zde byly nějaké konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nesprávnost takových rad, nelze zpravidla dovodit úmyslné zavinění. Tím vším se ovšem budou muset dále zabývat orgány činné v trestním řízení, zjistí-li, že obviněný skutečně neoprávněně způsobem popsaným v § 268 odst. 1 tr. zákoníku zasáhl do práv jiných k ochranným známkám. 59. Podobně i v tomto případě lze rozhodnutím soudů nižších stupňů vytknout, že se vůbec nijak nezabývaly okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě „značného rozsahu“, kterou shledaly za naplněnou, ač tomu vůbec neodpovídají skutková zjištění koncentrovaná v popisu skutku. I v tomto případě také zcela chybí odůvodnění užité právní kvalifikace. K tomu lze přiměřeně odkázat na výtky učiněné shora k použití okolností zvlášť přitěžujících uvedených v § 269 odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku. 60. Proto zde platí, že teprve po zjištění, že byly jednáním obviněného naplněny všechny formální znaky trestného činu uvedeného v § 268 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba se zabývat principem subsidiarity trestní represe a ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz přiměřeně pasáž uvedenou shora). e) K některým procesním vadám 61. Obviněnému je ovšem třeba dát za pravdu i v tom, že se orgány dosud činné v trestním řízení dopustily celé řady procesních pochybení, která by sice sama o sobě formálně neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., přesto bylo třeba na ně reagovat. S ohledem na zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrácení věci státnímu zástupci k dalšímu řízení se nelze nevyjádřit k těmto námitkám, protože velká část procesních vad pochází právě z nezákonně vedeného přípravného řízení, na což nesprávně nereagovaly ani soudy nižších stupňů, které samy měly věc vrátit k došetření. Řadu těchto procesních vad přitom zmínil Nejvyšší soud již shora. 62. Především stejnými vadami, jaké byly vytýkány rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o jeho výrokovou část, trpí i podaná obžaloba a jí předcházející usnesení o zahájení trestního stíhání. Jde zejména o naprosto chybějící označení nehmotných právních statků, do nichž měl obviněný svým jednáním zasáhnout, jakož i způsobu, jakým tak měl učinit (především pokud jde o označení konkrétních disků či krytek, kterými měl zasáhnout do konkrétních průmyslových práv a práv k ochranným známkám). Jde přitom v řízení pro trestné činy podle § 268 a § 269 tr. zákoníku o naprosto kruciální otázku, zasažené příslušné nehmotné statky, tj. v tomto případě ochranné známky a průmyslové vzory, by měly být jednoznačně identifikovány již v popisu skutku, a to zpravidla označením příslušného úřadu, u něhož jsou evidovány, číselným označením, pod nímž jsou evidovány, případně dalšími údaji tak, aby je nebylo možno zaměnit s jinými nehmotnými právními statky, stejně tak musejí být jednoznačně identifikovány i ty konkrétní hmotné předměty (disky a středové krytky kol), jimiž mělo být zasaženo do uvedených konkrétních průmyslových práv. Pokud by šlo o velmi rozsáhlý katalog těchto nehmotných předmětů útoku a konkrétních věcí, který by neúměrně zatěžoval výrokovou část rozhodnutí, lze připustit i vytvoření seznamu, který by byl zařazen do spisového materiálu a v němž by byly tyto údaje bezvadně uvedeny, přičemž ve výroku rozhodnutí by se uvedl jen odkaz na takový seznam obsažený v trestním spise a zasažené právní statky spolu se způsobem zásahu do nich by byly identifikovány jen souhrnným popisem (viz k tomu podobně k odkazu u souboru audiovizuálních děl v případě trestného činu podle § 270 tr. zákoníku usnesení Nejvyšší soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 120/2014 , případně usnesení ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 117/2020 ). V každém případě ovšem musí být obviněný, aby bylo zachováno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, seznámen s takovým seznamem, který může být případně následně součástí odůvodnění rozhodnutí, zároveň je třeba mu umožnit bránit se jednotlivým položkám. Vždy však musí být jednoznačně identifikován zasažený právní statek. Zjištění, o jaké nehmotné právní statky jde a u kterého úřadu jsou zapsané, také následně umožní orgánům činným v trestním řízení zabývat se tím, která právní úprava a proč se na ně vztahuje, a to se všemi důsledky shora uvedenými. 63. Nejvyšší soud dále také upozorňuje, že celé přípravné řízení i následné řízení před soudy nižších stupňů je zcela kontaminováno tím, že dosud učiněná (byť nedostatečná) skutková zjištění jsou založena na důkazech vyplývajících z důkazních prostředků trpících zcela zásadními procesními vadami, pro které je třeba je považovat za nezákonné a absolutně neúčinné. V dalším průběhu trestního řízení bude třeba tyto vady postupu napravit tak, že budou opatřeny důkazní prostředky nové, nezatížené těmito dále vytknutými vadami. 64. Není totiž možné stavět odsouzení obviněného na odborných vyjádřeních, která podají přímo poškozené obchodní společnosti, popřípadě jejich zaměstnanci. Stejně tak nelze vycházet při posuzování právních otázek z výpovědí svědků, kteří vůbec nemají být dotazováni na takové okolnosti, jak se stalo v této věci v hlavním líčení před soudem prvního stupně, kde např. svědek M. Č. převážně podával právní výklad, a nikoli svědeckou výpověď o tom, co svými smysly vnímal. V tomto směru se pro orgány činné v trestním řízení musí vždy uplatnit zásada iura novit curia (soud zná právo), která obdobně platí i pro jiné orgány činné v trestním řízení (policejní orgán a státního zástupce). 65. Především je však třeba vytknout již státnímu zástupci a policejnímu orgánu, že v dané věci fungovaly téměř jako servisní organizace poškozených obchodních společností, z jejichž popudu došlo k trestnímu stíhání, přibíraly zaměstnance poškozených obchodních společností k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor jako nezúčastněné osoby, přibíraly je jako odborné konzultanty, žádaly si od nich odborná vyjádření, ač šlo o zástupce strany trestního řízení a přestože zjevně nebyli nestrannými a nezávislými odborníky, naopak měli zcela jednoznačný zájem na výsledku trestního řízení. Tím došlo především k porušení § 105 odst. 2 tr. ř. in fine, protože k podání odborného vyjádření byla přibrána osoba, která pro svůj poměr k věci a k jedné ze stran trestního řízení (poškozené) byla zjevně podjatá. Přitom i na osoby podávající odborné vyjádření se přiměřeně užijí pravidla o vyloučení znalců (viz k tomu více ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1574). K závěru, že znalecký posudek nesmí podat znalec, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnosti o jeho nepodjatosti, a že určitá okolnost (např. výše majetkové škody) nemůže být prokázána znaleckým posudkem znalce, jenž je zaměstnancem poškozeného, u něhož by mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, dospěl Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 9 Tz 85/2000. Podobný právní názor vyslovil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 35/03 , publikovaném ve svazku 30 pod č. 102 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž rozšířil důvod pro vyloučení znalce pro pochybnost o nepodjatosti i na případy, kdy strana řízení a znalec mají stejného zaměstnavatele. 66. Podobně taková osoba nemůže být ani konzultantem podle § 157 odst. 3 tr. ř., neboť i na něj se přiměřeně užijí ustanovení o vyloučení použitelné na znalce a tlumočníky (podrobněji k vyloučení konzultanta viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1923). Konzultant nemůže být zaměstnancem poškozeného, protože v takovém případě by výsledky jeho součinnosti s orgány činnými v trestním řízení v dané věci, a tím i celé výsledky trestního řízení, bylo možno zpochybnit z hlediska objektivnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. 67. Přitom je třeba uvést, že doposud nebyly tyto vady přípravného řízení nijak napraveny, ač na to obviněný opakovaně poukazoval, dokonce mu ve svém zrušovacím usnesení v jednom případě dal za pravdu i odvolací soud, pak však zcela pominul, že v následujícím řízení nebyly tyto vady nijak odstraněny a že odsouzení nebylo podloženo procesně bezvadnými důkazy (jediný nově opatřený znalecký posudek, který řešil zcela banální otázku, k níž nebylo vůbec třeba znalce přibírat, byl vlastně výlučně ve prospěch obviněného). Nápravu vady spočívající v tom, že znalecký posudek podal podjatý znalec, resp. obdobně odborné vyjádření podala podjatá osoba, lze napravit jedině tak, že bude přibrán nový znalec, resp. bude opatřeno odborné vyjádření od jiné osoby – viz k tomu rozhodnutí pod č. 4/2002-III. Sb. rozh. tr. Bude třeba zopakovat i ty úkony přípravného řízení, u nichž je zpochybněna jejich objektivita s ohledem na postup pod vlivem rad vyloučeného konzultanta, bude-li to možné. V. Závěrečné shrnutí 68. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti zjistil, že došlo k chybnému a zcela nedostatečnému vymezení skutku, které mělo též za následek vady v právním posouzení, resp. v nemožnosti posoudit oprávněnost použité mimotrestní právní úpravy, proto nemůže obstát ani trestněprávní kvalifikace jednání kladeného obviněnému D. S. za vinu. Nejvyšší soud tedy k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zároveň zrušil i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. Protože vady popisu skutku vyplývající z nedostatečných skutkových zjištění spolu s vadami důkazních prostředků stěžejních pro rozhodnutí ve věci, znamenajícími jejich absolutní neúčinnost, mají svůj původ již v přípravném řízení, bylo třeba podle § 265l odst. 1 tr. ř. výjimečně přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Třebíči. 69. S ohledem na výše uvedený rozbor je zřejmé, že trestní stíhání obviněného je zatíženo od svého samého počátku vadami, pro které jeho odsouzení nemohlo obstát. Tyto vady byly shledány i v podané obžalobě státního zástupce, jakož i v usnesení o zahájení trestního stíhání. Skutek kladený obviněnému za vinu je zcela nedostatečně vymezen, není zřejmé, které právní statky měl obviněný svým jednáním zasáhnout, jaký subjektivní vztah k takovému porušení měl obviněný, jaká právní úprava se na případně zasažené právní statky vztahuje. Tyto vady je třeba napravit již v přípravném řízení. Bude také třeba obstarat namísto procesně nepoužitelných důkazů jiné, které nebudou trpět těmito vadami.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5650/	09.12.2020	31 Cdo 2008/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 15 Co 402/2018, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení 600 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z žalované částky do zaplacení. Účastníci byli do 7. 1. 2011 manželé. Za trvání manželství si žalovaný půjčil bez vědomí žalobkyně od svých rodičů 1 500 000 Kč, které následně – rovněž bez vědomí žalobkyně – půjčil společnosti D. s. r. o. (dále také „společnost“). Společnost vrátila žalovanému v průběhu roku 2014 ve čtyřech splátkách celkem 1 200 000 Kč; žalobkyně si nyní nárokuje polovinu této částky, neboť pohledávka ze smlouvy o půjčce za společností D. s. r. o. – na kterou společnost žalovanému plnila – byla podle jejího tvrzení součástí společného jmění manželů (dále také „SJM“). 2. Okresní soud v Táboře (dále také „soud prvního stupně“) nejprve rozsudkem pro uznání ze dne 29. 9. 2016, č. j. 8 C 80/2016-46, žalobě zcela vyhověl. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 Co 12/2017-132; dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 4139/2017-214 . Všechny uvedené rozsudky zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17 . 3. Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 8. 2018, č. j. 8 C 80/2016-516, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 600 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a dále povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 143 100 Kč (výrok II.). 4. Soud prvního stupně uvedl, že závazek žalovaného vůči třetím osobám (jeho rodičům) byl jeho výlučným závazkem ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také „obč. zák.“). Součástí SJM jsou však podle judikatury i prostředky získané některým z manželů půjčkou, byť se jedná o půjčku sjednanou jedním manželem bez vědomí druhého, přičemž rozsah půjčky přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů; stejně do SJM patří i majetkové hodnoty, které se za tyto prostředky získané půjčkou pořídí. Proto i pohledávka za společností D. s. r. o. byla majetkovou hodnotou náležející do SJM účastníků, ačkoli byla získána za prostředky z výlučného závazku žalovaného. 5. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 15 Co 402/2018-616, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 244 612,30 Kč (výrok II.) a České republice na soudním poplatku z odvolání 5 000 Kč (výrok III.). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním hodnocením věci. K tomu, aby se prostředky získané výlučným závazkem jednoho z manželů „transformovaly“ do SJM bylo třeba, aby nějakým způsobem sloužily k rozšíření masy SJM. V daném případě však žalobkyně ani netvrdí, že by k něčemu takovému došlo. Prostředky z výlučného závazku žalovaného tedy nebyly – ani podle žalobního tvrzení – použity ve prospěch SJM, nýbrž na „vznik pohledávky“ za třetí osobou. Protože závazek žalovaného vůči vlastním rodičům není součástí SJM, a tedy ani finanční prostředky za něj získané se nestaly součástí SJM, není součástí SJM ani pohledávka za společností D. s. r. o. „na vrácení půjčených peněz“. I kdyby peněžní prostředky získané od rodičů žalovaného tvořily součást SJM a žalovaný je bez souhlasu žalobkyně poskytl společnosti D. s. r. o., „mohl by k tomu soud přihlédnout jen v rámci vypořádání SJM jako k tzv. vnosu (ze společného na výlučný majetek žalovaného) ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák., nikoli v samostatném řízení poté, co již uplynula lhůta uvedená v § 150 odst. 4 obč. zák.“. Žalobu proto zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; pokud by se ustálená judikatura na projednávanou věc nevztahovala, pak se jedná o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Jde o to, zda „představuje pohledávka majetkovou hodnotu náležející do SJM i v případě, že byla pořízena výlučným závazkem jen jednoho z manželů“. 8. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že podle ustálené judikatury jsou součástí společného jmění manželů prostředky získané některým z manželů půjčkou, a stejně tak i majetkové hodnoty za tyto prostředky získané; právě takovou majetkovou hodnotou měla být pohledávka za společností D. s. r. o. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s právním hodnocením odvolacího soudu a navrhuje podané dovolání zamítnout. III. Přípustnost dovolání 10. Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud vyřešil právní otázku charakteru peněžních prostředků získaných smlouvou o půjčce, kterou převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého a jejíž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxe dovolacího soudu. 15. Senát soudního oddělení č. 22, kterému byla věc v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu předložena k projednání a rozhodnutí, se zároveň hodlá odchýlit od právních názorů, které dříve vyslovil např. v rozsudcích ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 428/2017 , a ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 (tato i dále označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a to v navazující právní otázce. Jedná se o závěr, že byly-li na pořízení majetkových hodnot ve společném jmění manželů použity (výlučně) peníze opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM, a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání vnosu z odděleného majetku na společný majetek; proto věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, předložil velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále také „velký senát“. Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. IV. Důvodnost dovolání 16. Protože společné jmění manželů zaniklo před 1. 1. 2014, řídí se jeho vypořádání zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 , uveřejněný pod číslem 103/2015 Sb. rozh. obč.). 17. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. 18. Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. 19. V nyní projednávané věci je třeba řešit právní otázku, zda jsou součástí SJM peněžní prostředky nabyté smlouvou o půjčce (§ 657 obč. zák.), kterou uzavřel jeden z manželů bez souhlasu druhého a jejíž rozsah přesáhl míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, a na ní navazující otázku, zda je součástí SJM pohledávka proti třetí osobě, které jeden z manželů bez souhlasu druhého takto nabyté peníze dále půjčil. 20. V rozsudku ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013 , se (s odkazem např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3596/2006 ) uvádí: „Věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů (např. z peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo které sám získal darováním), se nestává předmětem BSM (bezpodílového spoluvlastnictví manželů – poznámka dovolacího soudu), ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. O nabytí věci za výlučné prostředky jen jednoho z manželů nelze uvažovat v případě, že věc je nabyta za prostředky získané půjčkou, byť ji sjednal jen ten manžel, jehož výlučné prostředky byly později na její splacení použity. Bývalý Nejvyšší soud ČSR již v rozsudku z 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69 , publikovaném pod číslem 57/1970 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 57/1970“), zaujal právní názor, že ‚vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.“ 21. Uvedené závěry akceptovala rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i v poměrech společného jmění manželů. V rozsudku ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 , uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 5, str. 180, Nejvyšší soud vyložil, že byly-li na zakoupení věcí ve společném jmění manželů (SJM) použity peníze opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání tohoto vnosu z odděleného majetku na společný majetek. To platí, i jde-li o závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Označený závěr akceptoval Nejvyšší soud i ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 428/2017 . 22. Podle uvedených rozhodnutí je to, co jeden z manželů pořídil výlučně za prostředky získané z půjčky, jejíž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, součástí společného jmění; to, co na pořízení věci (ať hmotné či nehmotné, zde pohledávky) manžel z takové půjčky vynaložil, je vnos z výlučného majetku na majetek společný. 23. Tento závěr lze však přijmout pouze za předpokladu, že peníze takto získané půjčkou nebyly součástí SJM – pak by ale nepřicházelo do úvahy pokládat věci za ně pořízené za součást společného jmění (šlo by o transformaci, která nemění status transformovaného majetku). Jde o zjevný rozpor v odůvodnění tohoto právního názoru. 24. Uvedený názor by mohl též obstát při zpochybnění tzv. principu transformace, tedy toho, že součástí SJM není majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Tento princip však vyplývá přímo ze zákona a není důvod jej opustit. 25. Vztaženo na projednávaný případ: Žalovaný za trvání manželství s žalobkyní nabyl na základě půjčky od svých rodičů majetek – peněžní prostředky ve výši 1 500 000 Kč. Protože se na takto nabyté peníze nevztahuje žádná z výjimek uvedených v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák (nejde o majetek získaný dědictvím nebo darem, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož ani o věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka), tvořily součást společného jmění účastníků. 26. Za této situace pak nelze nijak odůvodnit závěr, že je vnosem z výlučného na společný majetek to, co jeden z manželů pořídil výlučně za prostředky získané z půjčky, jejíž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a kterou převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Ve skutečnosti je tomu tak, že věci (včetně pohledávek), které jeden z manželů získal jako plnění ze závazku (závazkového právního vztahu), jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění; součástí společného jmění nejsou jen dluhy (závazky v užším slova smyslu), které pro něj z převzatého závazku (závazkového právního vztahu) vyplývají. Jinak řečeno, právní režim závazku, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, se štěpí tak, že dluh z tohoto závazku do SJM nepatří, avšak to, co z něj dlužník získal, je součástí SJM. 27. Velký senát se tak odchyluje od právního názoru vysloveného např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 428/2017 a v rozsudku ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 , podle kterého byly-li na zakoupení věcí ve společném jmění manželů použity (výlučně) peníze opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání tohoto vnosu z odděleného majetku na společný majetek; Nejvyšší soud konstatuje, že věci (včetně finančních prostředků), které jeden z manželů získal jako plnění ze závazku (závazkového právního vztahu), jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění, stejně jako věci, které byly za tyto hodnoty (zpravidla finanční prostředky) nabyté. 28. Pokud tedy peníze nabyté žalovaným půjčkou od jeho rodičů tvořily součást SJM účastníků, byla součástí SJM i pohledávka za společností D. s. r. o., které žalovaný tyto finanční prostředky následně půjčil. Názor odvolacího soudu, že tato pohledávka není součástí SJM, tak neobstojí. 29. V řízení pak zůstává dosud odvolacím soudem neřešenou otázkou, zda a jakým způsobem byla pohledávka po zániku SJM účastníků vypořádána (ať již dohodou nebo soudním rozhodnutím), či zda ohledně pohledávky nastala zákonná domněnka vypořádání (§ 150 obč. zák.). Na vyřešení této otázky je potom závislé rozhodnutí o oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení žalované částky. 30. K tomu dovolací soud poznamenává, že již v citovaném rozsudku R 57/1970, zaujal Nejvyšší soud právní názor, že k závazku manžela, který takto opatřil peníze (nebo jinou majetkovou hodnotu) a je povinen je vrátit, má soud přihlédnout při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (dnes společného jmění manželů). Tímto způsobem lze překonat případnou „nespravedlnost“ spočívající v tom, že majetek získaný na základě výlučného závazku jednoho z manželů se stává součástí SJM, přestože dluh z převzatého závazku tíží jen zavázaného manžela. Za předpokladu, že získaný majetek skutečně rozšířil masu společného jmění a zavázaný manžel uhradil nebo má uhradit dluh ze svého výlučného majetku, lze uvažovat např. o disparitě podílů v případě vypořádání SJM. Nelze zde však hovořit o vnosu z výlučného na společný majetek. 31. Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které spočívá napadené rozhodnutí, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). 32. Právní názor Nejvyššího soudu je pro dovolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5651/	09.12.2020	31 Cdo 2402/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované v rozsahu, v jakém jím byl napaden rozsudek odvolacího soudu ve výroku II potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.; ve zbývajícím rozsahu její dovolání odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se žalobou podanou dne 2. 6. 2015 domáhali uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 183 600 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vedeného před stavebním úřadem Městského úřadu v Chrastavě. Předmětem stavebního řízení bylo odstranění stavby – přístavby k domu sousedů žalobců manželů V., když tato stavba byla provedena bez povolení v bezprostřední blízkosti domu žalobců a znemožňovala jim tak řádné užívání jejich domu. V průběhu stavebního řízení naopak stavebníci, manželé V., požádali o dodatečné povolení stavby, Městský úřad v Chrastavě jim opakovaně vyhověl, opakovaně však byla tato rozhodnutí rušena správním odvolacím orgánem, a byť sami žalobci podali stížnost na stavbu dne 21. 9. 2005, ke dni podání žaloby řízení ještě nebylo skončeno. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 18 C 49/2015-189, uložil žalované zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné částku ve výši 183 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 183 600 Kč ode dne 26. 12. 2014 do zaplacení (výrok I), dále zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 183 600 Kč za den 25. 12. 2014 (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 156 740,74 Kč (výrok III). Rozsudek soudu prvního stupně je již třetím rozsudkem v pořadí vydaný v této věci, když prvý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2016, č. j. 18 C 49/2015-41, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 1. 8. 2016, č. j. 18 C 49/2015-60, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, č. j. 16 Co 407/2016-75, a v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2017, č. j. 18 C 49/2015-127, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, č. j. 16 Co 28/2018-170, a věc opětovně vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 16 Co 342/2018-265, připustil změnu žaloby ze dne 25. 4. 2019 (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jen tak, že se z výroku vypouští slova „společně a nerozdílně“ a že se zamítá žaloba ohledně úroku z prodlení za dobu od 26. 12. 2014 do 29. 12. 2014, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že náklady dosavadního řízení činí částku 66 615 Kč, jinak jej potvrdil (výrok III), nepřiznal „Českému státu“ náhradu nákladů řízení ve výši 5 075 Kč (výrok IV), a uložil žalované nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 15 750 Kč (výrok V). 4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Stavebníci dne 29. 12. 2004 ohlásili stavebnímu úřadu provedení udržovacích prací – opravu kůlny u objektu individuální rekreace č. e. 1 na pozemku p. č. st. 2, v k. ú. D. (dále jen „kůlna“). Na základě stížnosti žalobců ze dne 21. 9. 2005 stavební úřad dne 3. 7. 2006 zahájil řízení o odstranění stavby – kůlny, respektive její pochůzné střechy. Dne 1. 9. 2006 stavební úřad řízení o odstranění stavby přerušil. Řízení bylo přerušeno po 60 dnech. Dne 25. 10. 2006 podali stavebníci u stavebního úřadu žádost o dodatečné povolení stavby. V řízení o odstranění stavby bylo pokračováno dne 15. 11. 2006. Dne 21. 12. 2006 stavební úřad rozhodl o dodatečném povolení stavby – pochůzné střechy kůlny. Žalobci podali proti výše uvedenému rozhodnutí odvolání dne 22. 1. 2007. Odvolací orgán rozhodl o zrušení rozhodnutí ze dne 21. 12. 2006, a to rozhodnutím ze dne 31. 5. 2007. Stavební úřad řízení o odstranění stavby přerušil dne 1. 8. 2007. Dne 16. 11. 2007 stavební úřad rozhodl o pokračování v řízení a nařídil ústní jednání. Stavební úřad dne 28. 12. 2007 rozhodl o dodatečném povolení pro stavbu – nová stavba kůlny. Proti výše uvedenému rozhodnutí podali žalobci dne 30. 1. 2008 odvolání. Rozhodnutím ze dne 14. 5. 2008 odvolací orgán rozhodl o zrušení rozhodnutí ze dne 28. 12. 2007. Stavební úřad řízení o odstranění stavby přerušil dne 23. 7. 2008. Dne 20. 11. 2008 podali stavebníci u stavebního úřadu žádost o udělení výjimky podle § 61 vyhlášky č. 137/1998 Sb. Tímto dnem bylo zahájeno řízení o udělení výjimky. Dne 9. 3. 2009 stavební úřad řízení o udělení výjimky zastavil. Žalobci podali proti výše uvedenému rozhodnutí odvolání dne 30. 3. 2009. Rozhodnutím ze dne 24. 7. 2009 odvolací orgán rozhodl o potvrzení rozhodnutí ze dne 9. 3. 2009. Dne 28. 5. 2010 stavební úřad rozhodl o dodatečném povolení stavby – nové stavby kůlny. Proti výše uvedenému rozhodnutí podali žalobci dne 23. 6. 2010 odvolání. Odvolací orgán rozhodnutím ze dne 19. 11. 2010 rozhodl o zrušení rozhodnutí ze dne 28. 5. 2010. Spis byl vrácen stavebnímu úřadu dne 14. 12. 2010. Stavební úřad řízení o odstranění stavby přerušil dne 15. 4. 2011, tedy po 121 dnech od vrácení spisu. Dne 20. 1. 2012 stavební úřad rozhodl o odstranění stavby – nové stavby kůlny. Proti výše uvedenému rozhodnutí podali stavebníci dne 22. 2. 2012 odvolání. Odvolací orgán rozhodl dne 31. 7. 2012 o zrušení rozhodnutí ze dne 20. 1. 2012. Spis byl vrácen stavebnímu úřadu dne 6. 8. 2012. Stavební úřad po vrácení spisu nařídil kontrolní prohlídku a řízení dne 15. 5. 2013 přerušil. Řízení bylo přerušeno po 282 dnech od vrácení spisu. K přerušení řízení přistoupil stavební úřad opětovně dne 16. 8. 2013 na základě výzvy k doplnění podkladů řízení ze dne 16. 8. 2013 a dále dne 28. 8. 2014 na základě výzvy ze dne 28. 8. 2014. Žalobci uplatnili dne 25. 6. 2014 nárok na náhradu nemajetkové újmy u Ministerstva spravedlnosti, které žádost postoupilo Ministerstvu pro místní rozvoj. Ani ke dni podání žaloby nedošlo k vydání konečného rozhodnutí stavebním úřadem. Soud prvního stupně také zjistil, že žalobci pociťovali zhoršení zdravotního stavu v důsledku dlouhého stavebního řízení, a také to, že se žalobcům v jejich domě sousedícím s kůlnou již v důsledku těchto okolností nechtělo žít, a proto ho v roce 2017 prodali. 5. Soud prvního stupně při právním hodnocení správnosti úředního postupu nejprve posuzoval, zda jsou v dané věci rozhodné dílčí průtahy při vydání jednotlivých rozhodnutí, či zda je rozhodující přiměřenost celkové délky řízení. Soud prvního stupně vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014 , uveřejněného pod číslem 113/2017 Sb. rozh. obč., a dospěl k závěru, že v dané věci šlo u žalobců ve správním řízení o spor o právo, který je opravdový a vážný, jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva, toto právo má základ ve vnitrostátním právu a rovněž se jedná o právo soukromoprávní povahy. Předmětem řízení byl totiž způsob a rovněž i rozsah výkonu vlastnického práva žalobců k jejich domu, když toto právo má základ v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Splnění těchto požadavků pak i znamená, že právo žalobců, o které v řízení šlo, podléhá ochraně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Je tedy namístě nárok žalobců posuzovat jako nárok podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „Stanovisko“), u něhož se v případě nepřiměřené délky řízení vznik nemajetkové újmy bez dalšího presumuje a tuto újmu je namístě odškodnit podle kritérií uvedených v § 31a OdpŠk. Soud prvního stupně přitom i výslovně odmítl závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016 , dle něhož nelze nárok posuzovat podle § 13 odst. 1 věty třetí a § 31a OdpŠk, pokud ve správním řízení nerozhodoval jako přezkumný orgán soud. Dovodil, že tento závěr je v rozporu s čl. 6 Úmluvy a rovněž je i nepraktický, když by vedl účastníky správních řízení k podávání správních žalob, jejichž účelem by bylo, aby nárok z nesprávného úředního postupu mohl být posuzován podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Při hodnocení uplatněného nároku soud prvního stupně vyšel ze závěru, že řízení bylo zahájeno dne 3. 7. 2006, do zahájení soudního řízení v této věci, tedy do dne 2. 6. 2015, činila délka řízení 8 let a 11 měsíců. Soud prvního stupně tuto délku hodnotil jako enormně nepřiměřenou a již z toho dospěl k závěru, že základní částku odškodnění je nutno stanovit částkou 20 000 Kč za rok řízení a nekrátit ji ani za prvé dva roky řízení. Částku soud ještě zvýšil o 10 % za nízkou složitost řízení, přístup žalobců i jejich věk. Dovodil, že nárok žalobců by při aplikaci zákonných kritérií činil 231 838,10 Kč, proto pokud žalobci požadují částku ve výši 183 600 Kč, je jejich nárok důvodný v plném rozsahu a soud žalobě vyhověl. Zároveň soud přiznal žalobcům úrok z prodlení, když dovodil, že do prodlení se žalovaná dostala dne 26. 12. 2014. O nákladech řízení soud rozhodl za užití § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, přičemž při výpočtu výše nákladů vyšel z počtu úkonů, žalované částky, a jako náklady přitom přiznal i cestovné, náhradu času i DPH. 6. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně, zopakoval důkaz rozhodnutími odvolacího orgánu ve správním řízení i z výpisu z katastru nemovitostí. Odvolací soud také vyšel z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 6. 3. 2012, ve věci Wurzer proti Rakousku, stížnost č. 5335/07, avšak vyslovil, že závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1174/2016 z tohoto rozsudku ESLP nevyplývá. Po takto doplněném dokazování se odvolací soud nejprve zabýval odvolací námitkou, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, když žalobci uplatnili i nárok na náhradu škody na zdraví. Odvolací soud sice přisvědčil, že nárok na náhradu újmy na zdraví je samostatným nárokem, žalobci však takto uplatněn nebyl, neboť pouze uváděli, že pro ně řízení bylo významné s ohledem na jejich věk a po zdravotní stránce na ně působilo negativně, aniž by tvrdili a prokazovali újmu spočívající v bolesti a ztížení společenského uplatnění. Ve vztahu k meritu věci pak odvolací soud dospěl k závěru, že byť se soud prvního stupně dopustil dílčích pochybení, jeho základní závěr, že na danou věc je namístě aplikovat Stanovisko , je správný. Platí tedy, že pro poskytnutí satisfakce je rozhodující přiměřenost délky posuzovaného správního řízení, když v případě nepřiměřené délky se tvrzená újma žalobců presumuje. Odvolací soud konstatoval, že u žalobců se jedná o spor, který byl pro ně velmi podstatný, tedy opravdový a vážný, jeho výsledek měl přitom přímý vliv na způsob výkonu jejich vlastnického práva, které je právem civilní povahy. Právě toto právo žalobců je přitom dle českého práva ve stavebním řízení řešeno konečným způsobem, neuplatní-li vlastník sousední stavby námitky vůči jejím parametrům ve stavebním řízení, nemůže je následně účinně uplatnit ani před soudem. Odvolací soud pouze jako obiter dictum doplnil, že nejen požadavek na projednání tribunálem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je u civilních nároků splněn, i pokud ve skutečnosti soudní řízení neproběhne, ale účastníci na něj mají zákonné právo, a obdobný závěr lze učinit i u požadavku veřejnosti jednání. I tento požadavek veřejnosti soudního jednání dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je splněn, jestliže účastníci mají zákonnou možnost se veřejného soudního jednání domoci, není ale nezbytné, aby jednání skutečně bylo veřejné. Jestliže účastníci této možnosti nevyužijí a práva na projednání věci veřejně se výslovně vzdají, je přesto naplněno jejich právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k posuzovanému řízení pak odvolací soud zhodnotil, že splňuje požadavky uvedené v čl. 6 Úmluvy i dovozené judikaturou, právo žalobců by tedy mělo být projednáno v přiměřené lhůtě. Prvou rozhodující okolností je délka řízení, přičemž zde bylo soudem prvního stupně správně dovozeno, že řízení bylo zahájeno až 3. 7. 2006, když předchozí úkony žalobců tento procesní následek neměly. Řízení dosud běží a žalobci i v odvolacím řízení uplatnili požadavek na satisfakci za celou dobu do rozhodnutí odvolacího soudu, je však podstatné, že s účinky ke dni 20. 3. 2017 žalobci svou nemovitost prodali. Za dobu následující po tomto datu již nelze vznik nemajetkové újmy dovodit. I tak rozhodná doba délky řízení činí 10 let 8 měsíců a 17 dní. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že konstatování porušení práva je nedostatečné a žalobcům je namístě poskytnout odškodnění v penězích, odchýlil se však od závěru soudu prvního stupně při stanovení výše této satisfakce. Odvolací soud považoval částku 20 000 Kč za rok řízení za nepřiměřeně vysokou a tuto částku za rok řízení stanovil na 16 000 Kč, přičemž konstatoval, že není žádný důvod, aby v tomto řízení nebyl aplikován obecný judikaturní závěr, podle něhož se satisfakce za prvé dva roky snižuje na polovinu. Základní částka za celou rozhodnou dobu řízení podle odvolacího soudu činí 160 710 Kč pro každého ze žalobců. Rovněž podle odvolacího soudu neobstojí závěr soudu prvního stupně, že řízení nebylo složité, v případě stavebních řízení se obecně nejedná o řízení s nízkou složitostí, zde navíc byla složitost zvyšována tím, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Za tuto složitost odvolací soud snížil odškodnění o 10 %. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že samo jednání žalobců nijak průtahům řízení nepřispělo. Úkony žalobců zde podstatný význam na celkovou délku řízení neměly. Odvolací soud měl dále za to, že jsou dány podmínky pro zvýšení odškodnění o dalších 10 % zejména s ohledem na postup stavebního úřadu, když i z opakování důkazů rozhodnutími odvolacího soudu je zřejmé, že orgánem prvého stupně nebylo prováděno dokazování v rozsahu uloženém odvolacím orgánem, když navíc orgán prvého stupně, jak plyne z třetího zrušujícího rozhodnutí, jako rozhodné nehodnotil zcela zjevné okolnosti, dle nichž kůlna požadavky zákona nesplňovala. Konečně odvolací soud hodnotil význam předmětu řízení pro žalobce, který byl nepochybně zvyšován jejich věkem, když takové osoby vnímají negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení intenzivněji, a proto odvolací soud zvýšil základní náhradu o 10 %. Důvodem pro zvýšení o dalších 10 % shledal odvolací soud ve skutečnosti, že předmětem řízení byl rozsah a způsob výkonu vlastnického práva žalobců k jejich domu, který pravidelně užívali. Negativní situace příliš dlouhého řízení s absencí konečného rozhodnutí na ně působila intenzivněji. Odvolací soud však konstatoval, že nelze přehlédnout, že ve stavebním řízení byla porušena práva obou žalobců, jednalo se tedy o sdílenou újmu, což naopak svědčí pro méně intenzivní zásah, a proto odvolací soud snížil výsledné odškodnění o 20 %. Uvedená aplikovaná kritéria pro stanovení výše zadostiučinění ve svém souhrnu působí proti sobě a při jejich součtu se navzájem ruší, odvolací soud proto uzavřel, že každému z žalobců vznikl nárok na satisfakci ve výši 160 624 Kč. Pokud v odvolacím řízení změnili žalobci svou žalobu (a odvolací soud její změnu připustil) tak, že každý z nich požadoval pouze polovinu žalované částky, tedy částku 91 800 Kč, odvolací soud za užití § 220 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, jak uvedl ve výroku II. Úrok z prodlení odvolací soud však přiznal až ode dne 30. 12. 2014, neboť teprve tohoto dne se žalovaná dostala do prodlení. Úspěšným žalobcům byla v řízení před soudem prvního stupně přiznána plná náhrada nákladů řízení, přičemž odvolací soud zohlednil, že soud prvního stupně stanovil základ této odměny v rozporu s ustálenou judikaturou, a výši náhrady nákladů řízení proto stanovil na částku 66 615 Kč. Na nákladech odvolacího řízení pak odvolací soud žalobcům přiznal 15 750 Kč, a to včetně ztráty času, nákladů na cestovné a DPH. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroků II, III a V včasným dovoláním. V něm uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná je přesvědčena, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou v dovolání specifikuje, a to v otázce, zda na správní řízení dopadá garance přiměřenosti délky řízení zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud na správní řízení nenavazoval soudní přezkum, včetně z toho plynoucí konstrukce vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy ve formě nejistoty ohledně výsledku správního řízení. 8. Žalovaná především namítá, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované například rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016 , ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016 , nebo ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5794/2016 , podle které správní řízení samo o sobě nespadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale pouze tehdy, je-li jeho absolvování podmínkou pro přístup k soudu, tedy jestliže na něj navazuje soudní přezkum (pak lze k celkové délce soudního řízení přičíst délku správního řízení). Jinak se v případě správního řízení může jednat „pouze“ o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Podle odvolacího soudu splnění podmínky navazujícího soudního přezkumu na správní řízení není právně významné pro závěr, zda na správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a postačuje, pokud soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu není vyloučen, tedy je-li možné podat žalobu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, i když správní řízení do stadia soudního přezkumu nedospělo. Žalovaná však namítá, že pokud by mělo rozhodovat pouze to, zda účastník správního řízení má právo na soudní přezkum, aniž by skutečně navazoval, pak by takový názor ve výsledku vždy omezil jednu ze skupin účastníků v každém správním řízení, kteří mají protichůdné zájmy. Účastník, jemuž se vyhovuje pro něj kladným správním rozhodnutím, nemá právo na soudní přezkum, respektive jeho žaloba bude odmítnuta pro absenci dopadu jeho veřejných subjektivních práv. Usnesení o odmítnutí žaloby přitom zjevně není tím navazujícím soudním přezkumem, který má na mysli ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy navazující soudní přezkum po věcné stránce. Ovšem účastníci, jimž stejné správní rozhodnutí nezakládá práva, ale z důvodu protichůdných zájmů zakládá dotčení hmotných práv podle zákona č. 150/2002 Sb., mohou podat přípustnou žalobu – slovy odvolacího soudu na to mají právo. Přijetí výkladu odvolacího soudu by tedy znamenalo, že Nejvyšší soud by měl ve své judikatuře opustit posuzování, která správní řízení spadají věcně pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť právo podat žalobu by existovalo vždy, a to i v případě výše diskutovaného účastníka řízení, jemuž bylo vyhověno. V této souvislosti žalovaná také navrhla, aby Nejvyšší soud zvážil postup ve smyslu § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., tedy iniciaci revize stanoviska kolegia či vydání nového stanoviska věnujícího se výkladu aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení. Dále žalovaná považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že předmětem správního řízení je civilní právo žalobců vyplývající z vlastnictví sousedních nemovitostí, neboť o civilních námitkách, nikoliv nárocích, stavební úřad konečným způsobem nerozhoduje, ale činí si jen úsudek a podle úsudku rozhodne ve věci, úsudek však zásadně nelze ztotožňovat s „rozhodováním o nárocích“. Žalovaná pak rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, vysloveným obiter dictum , na podporu závěru o tom, že postačí pouhá možnost (nevyloučení) některé ze záruk čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť pak by se správní řízení neodlišovala od řízení soudních. Žalovaná si je vědoma, že na otázce řešené obiter dictum rozhodnutí nezávisí, nicméně v tomto případě je sporné, zda jde skutečně o názor odvolacího soudu vyslovený zcela nad rámec řešení rozhodné právní otázky, neboť pasáž takto označená se přímo týká stěžejní otázky aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 9. V další části dovolání žalovaná sporuje otázku procesního práva, když z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy ve formě nejistoty se vychází jen v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Vyvratitelná domněnka (presumpce) vzniku nejistoty se tedy uplatní, pokud na řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jinak se uplatní standardní rozložení břemen. Rovněž dokazování vzniku takové nemajetkové újmy neprobíhá standardně, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Obvykle se zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou, a je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Odvolací soud vzhledem ke svému závěru, že na správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, uzavřel, že „se tvrzená újma žalobců presumuje“, tudíž od takto nesprávně vyřešené otázky hmotného práva se imanentně odvíjí i nesprávnost této otázky procesního práva. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že při právním posouzení souladném s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu se vznik nemajetkové újmy ve formě nejistoty nepresumuje, ale dokazuje se bezprostředně výše shrnutým postupem. Především ale je právní posouzení odvolacím soudem nesprávné proto, že za presumovanou nemajetkovou újmu měl i projevy mimo stav mysli žalobců, mimo jejich morální sféru, které vůbec nespočívaly v nejistotě ohledně výsledku řízení, tedy že nemohli užívat řádně svou nemovitost, že nová kůlna stínila okna jejich domu, že byli rušeni činností na pochůzné střeše, že je jejich dům podmáčen kvůli stavbě stavebníků a že je celkově situace stresovala a zhoršil se jejich zdravotní stav. Takto tvrzené projevy podle žalované nepředstavují nejistotu ohledně výsledku správního řízení, ale jde o více nároků se samostatným skutkovým základem. Odvolací soud však všechny projevy po právní stránce posoudil jako jediný presumovaný projev nemajetkové újmy. Za těchto okolností pak bylo i nesprávně vymezeno předmětem řízení a odvolací soud tuto otázku vcelku nepřípadně převedl na problém, zda bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. Odvolací soud se proto podle žalované odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013 , a nesprávně posoudil, že vznik zdravotních problémů, jak je tvrdí žalobci, lze zahrnout pod presumované projevy nemajetkové újmy, nikoliv že jde o nárok na náhradu škody na zdraví či jiný nárok. 10. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá a přiznal žalované náhradu nákladů řízení, popřípadě aby napadený rozsudek v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení nebo aby zrušil i závislý rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 11. Vyjádření k dovolání ze strany žalobců nebylo podáno. 12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. III. Přípustnost dovolání 14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Tříčlenný senát 30 Nejvyššího soudu, který měl podle rozvrhu práce dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky, zda garance přiměřenosti délky řízení zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje i na řízení správní, byť na ně nenavazoval soudní přezkum, k právnímu závěru odlišnému od toho, jenž byl zastáván v dosavadní judikatuře dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016 ). 17. Proto tříčlenný senát 30 Nejvyššího soudu rozhodl o postoupení věci podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanovením § 19 a § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. 18. V rozsahu napadení výroků III a V rozsudku odvolacího soudu je dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto v daném rozsahu dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 19. Ohledně napadení výroku II rozsudku odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch žalované a případný zásah dovolacího soudu v uvedeném rozsahu nemůže přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). I v tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání odmítl. 20. Otázka procesního práva spočívající v tom, zda bylo žalobou v této věci uplatněno vícero nároků se samostatným skutkovým základem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím posouzení odvolací soud neodchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013 ), pokud přihlédl k tomu, že žalobci uvedli okolnosti týkající se vlivu délky posuzovaného řízení na jejich zdraví jen na dokreslení situace, aniž by z daných okolností dovozovali právo na plnění od žalované a pokud při svém rozhodování odvolací soud dané okolnosti nebral do úvahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010 ). 21. V dovolání výslovně neoznámená, leč z jeho obsahu vyplývající námitka, že v posuzovaném řízení nemělo být rozhodováno o nárocích žalobců ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní je napadený rozsudek v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015 , uveřejněný pod číslem 77/2018 Sb. rozh. obč.). Velký senát přitom nepochybuje o tom, že se závěry odkazovaného rozhodnutí uplatní i pro poměry řízení o dodatečném povolení stavby. 22. Velký senát však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky hmotného práva, zda na správní řízení dopadá garance přiměřenosti délky řízení zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, byť na správní řízení nenavazoval soudní přezkum, neboť tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, než jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016 . IV. Důvodnost dovolání 23. Dovolání není důvodné. 24. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. 25. Článek 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Odstavec 2 téhož ustanovení říká, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. 26. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 27. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3). 28. Možnost žádat odškodnění nehmotné (morální) újmy způsobené nesprávným úředním postupem byla v českém právním řádu zakotvena zákonem č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). 29. Danou novelou byl do § 1 vložen nový odstavec 3 stanovící, že stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Do § 13 odst. 1 OdpŠk byla pak přidána věta třetí výslovně označující za nesprávný úřední postup porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 30. Nově vložená věta v § 13 odst. 1 OdpŠk rovněž obsahuje poznámkou 8a odkaz na čl. 5 a 6 Úmluvy. Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že se hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve své judikatuře dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na to, že v souladu s touto judikaturou na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodující především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady za nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za jednotlivé průtahy v řízení. 31. Zákonem č. 160/2006 Sb. pak do zákona č. 82/1998 Sb. přibyl rovněž nový § 31a, který stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V odstavci 3 pak specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria používaná Evropským soudem pro lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda byla délka vnitrostátního soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura proto může být užitečným vodítkem. 32. Z uvedeného je patrno, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za újmu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zejména pak k pojmu přiměřenosti délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009 ). To je ostatně patrno i z účelu uvedené novely v zákoně č. 160/2006 Sb., kterým bylo poskytnout na národní úrovni prostředek nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 dost. 1 Úmluvy, který je vyžadován čl. 13 Úmluvy. 33. Je proto na soudech, aby poskytovaly ochranu stejným právům, která chrání pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy Evropský soud pro lidská práva. 34. Nejvyšší soud již dříve stanovil kritéria, při jejichž splnění lze z hlediska jeho věcné působnosti podřadit pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy správní řízení. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014 , uveřejněném pod číslem 113/2017 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud uvedl, že o nepřiměřené délce správního řízení lze uvažovat, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy. K tomu Nejvyšší soud dodal, že ustanovení čl. 38 Listiny hovoří ve svém prvním odstavci výhradně o řízeních soudních. Druhý odstavec již výslovně nestanoví, zda práva zde upravená se vztahují pouze na soudní řízení, anebo i na řízení jiná. Jelikož druhý odstavec navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že i tento odstavec se vztahuje především na řízení soudní. Uvedený závěr lze dovodit i z obsahu tohoto ustanovení, neboť toto ustanovení mimo jiné upravuje právo, aby věc byla projednána veřejně. Veřejnost jednání je znakem odlišujícím řízení před orgánem moci soudní od řízení před ostatními orgány veřejné moci, především před orgánem moci výkonné (srov. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 906 s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-807-3577-506. S. 787). Pokud soudy nižších stupňů dovodily z čl. 38 odst. 2 Listiny právo žalobkyně na přiměřenou délku správního řízení, je jejich právní posouzení dané otázky nesprávné. 35. V rozsudku ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4487/2017 , v návaznosti na svá dřívější rozhodnutí, Nejvyšší soud doplnil, že v případě těch správních řízení, na něž čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, může přesto dojít k nesprávnému úřednímu postupu souvisejícímu s jejich délkou ve smyslu § 13 OdpŠk. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě), ale (jen) o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk (neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě). Tento závěr byl aprobován nálezy Ústavního soudu, a to ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2330/16 , a ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2800/16 . 36. Pro úplnost je třeba dodat, že v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012 , uveřejněném pod číslem 102/2014 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vysvětlil, že případné prodlení soudu s vydáním nemeritorního rozhodnutí je třeba posoudit z hlediska porušení povinnosti učinit úkon v době zákonem stanovené nebo přiměřené ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nikoliv z hlediska porušení povinnosti vydat rozhodnutí. Tento závěr následně vztáhl Nejvyšší soud i na prodlení s vydáním meritorního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2018/2014 ). 37. V rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016 , Nejvyšší soud zopakoval, že právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zákonná úprava zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení se po novele zákonem č. 160/2006 Sb. nachází v zákoně č. 82/1998 Sb., zejména v jeho ustanoveních § 13 OdpŠk (shodně v § 22 OdpŠk) a v § 31a OdpŠk. Na tuto zákonnou úpravu pak navazuje Stanovisko , které se podrobněji zabývá mimo jiné posouzením celkové délky řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a výkladem ustanovení § 31a OdpŠk. Stanovisko je však možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Z čl. 38 odst. 1 Listiny vyplývá, že se tento vztahuje výhradně k soudním řízením. Druhý odstavec již výslovně nestanovuje, zda se práva zde upravená vztahují pouze na řízení soudní (anebo i na řízení jiná), ale jelikož navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že se i tento odstavec vztahuje především na řízení soudní. Uvedený závěr je možné dovodit i z obsahu tohoto článku, neboť ten říká, že „každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně“. Veřejnost jednání je přitom znakem odlišujícím řízení před orgánem moci soudní od řízení před ostatními orgány veřejné moci, především orgány moci výkonné. Také čl. 6 odst. 1 Úmluvy hovoří o „projednání záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích“. Citované ustanovení tak vedle trestních věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být soudem rozhodnuto o jejich občanských právech nebo závazcích. ESLP termín „projednání soudem“ vykládá široce, a tudíž za soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka. V obecné rovině ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na správní řízení, za splnění kritérií aplikovatelnosti dovozených v judikatuře. Jestliže jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tedy soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko . Pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy však nedopadá správní řízení samo o sobě, ale pouze tehdy, je-li jeho absolvování podmínkou pro přístup k soudu, tedy jestliže na ně navazuje soudní přezkum (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012, ve věci Wurzer proti Rakousku, stížnost č. 5335/07, bod 46; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016 ). 38. Uvedeným rozhodnutím, jehož závěry byly judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně potvrzeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 924/2017 , ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6022/2016 , a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1098/2017 , dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1912/2018 , ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1414/2017 , ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2263/2016 , ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5794/2016 , ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017 , nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016 ), omezil Nejvyšší soud použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy výlučně na soudní řízení, do jejichž celkové délky však lze, pro účely posouzení její přiměřenosti, započítat i délku předcházejícího správního řízení, bylo-li jeho absolvování nezbytnou podmínkou pro přístup k soudu. 39. Jakkoli se uvedený závěr objevuje i v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 214/20 , bod 14, dospěl velký senát k nutnosti jeho překonání, a to z následujících důvodů. 40. Z judikatury ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy zřetelně plyne, že se závěr o porušení práv v něm garantovaných odvíjí od odpovědi na dvě samostatné otázky. První otázkou je věcná použitelnost daného ustanovení na určitou věc a druhou je otázka, zda v takové věci byly dodrženy záruky daným ustanovením vyžadované (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 16. 7. 1971, ve věci Ringeisen proti Rakousku, stížnost č. 2614/65, rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 1978, ve věci König proti Německu, stížnost č. 6232/73, rozsudek ESLP ze dne 23. 9. 1982, ve věci Sporrong and Lönnroth proti Švédsku, stížnost č. 7151/75 a 7152/75, rozsudek ESLP ze dne 23. 10. 1985, ve věci Benthem proti Nizozemsku, stížnost č. 8848/80, rozsudek ESLP ze dne 27. 10. 1987, ve věci Pudas proti Švédsku, stížnost č. 10426/83, nebo rozsudek ESLP ze dne 1. 7. 1997, ve věci Rolf Gustafson proti Švédsku, stížnost č. 23196/94). 41. V případě první otázky jde o to, zda věc spadá do soukromoprávní větve čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zda jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy, případně trestněprávní větve daného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016 , bod 26, uveřejněný pod číslem 17/2019 Sb. rozh. obč.). Uvedené pojmy je přitom třeba vykládat autonomně (srov. KMEC, J. a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 590. Dále srov. RAINEY, B., WICKS, E., OVEY, C. Jacobs, White and Ovey: the European Convention on Human Rights. Sixth edition. New York: Oxford University Press, 2014, s. 252, jakož i průběžně aktualizovanou příručku k čl. 6 Úmluvy – Guide on Article 6 of the European Convention on Human Rights. Right to a fair trial (civil limb) [online]. Council of Europe/European Court of Human Rights, 2018 [vid. 23. 10. 2018], s. 6. Dostupné z: https://www.echr.coe.int/Documents/Guide_Art_6_ENG.pdf.). 42. V případě druhé otázky jde o to, zda u věci spadající do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy byly dodrženy garance práva na spravedlivý proces, tj. zda byla věc spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, respektive zda měl stěžovatel možnost takového projednání dosáhnout. 43. Velký senát nemá, oproti názoru vyjádřeném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016 , a dalších, za to, že by požadavek na projednání soudem byl pojmově znakem věcné použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Omezit aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze na řízení před soudem podle vnitrostátního práva by totiž znamenalo ponechat čistě na vnitrostátním zákonodárci, která občanská práva/závazky budou předmětem takových řízení, a která nikoli, tedy v důsledku i to, kterým občanským právům bude poskytována ochrana plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy (ve smyslu nezbytných kvalit řízení o nich naplňujících požadavky tohoto ustanovení). 44. Pojem soudu rozhodujícího v posuzovaném řízení proto nepředstavuje další znak, jehož naplnění je třeba zkoumat pro kladný závěr o aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy (blíže k tomu srov. KMEC, J. a kol., op. cit, s. 591). Uvedené znaky soudu ve smyslu čl. 6 Úmluvy představují až kvality, které muselo vnitrostátní řízení a příslušný orgán vykazovat, nemá-li být konstatován rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy kvality posuzované ESLP v rámci merita věci. Tento závěr konečně podporuje mimo jiné i rozsudek ESLP ze dne 1. 7. 1997, ve věci Rolf Gustaffson proti Švédsku, stížnost č. 23196/94, § 41. 45. Dané ustanovení jen garantuje právo na spravedlivý proces před soudem tam, kde jde o věc spadající do jeho věcné působnosti. Je přitom na národním legislativci, jak řešení sporu v takové věci na národní úrovni upraví, tj. zda bude projednávána rovnou před soudy, nebo zda bude projednávána před správními orgány s možností soudního přezkumu. 46. Z judikatury ESLP totiž plyne, že v určitých případech vnitrostátní řízení, i když spadají do rámce působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nemusejí samy o sobě splňovat veškeré požadavky plynoucí z tohoto ustanovení (např. aby v nich rozhodoval soud s patřičnými charakteristikami ve smyslu Úmluvy), nýbrž postačí, když jsou tyto požadavky splněny z hlediska celého souboru proběhlých vnitrostátních řízení vztahujících se k jedné věci alespoň v jednom z těchto řízení. 47. Otázkou přirozeně je, do jaké míry a ohledně jakých požadavků tento přístup koresponduje se závěrem, který možno vyvodit z výše řečeného, a sice že pokud jsou v sázce civilní práva či závazky jednotlivce, tento jednotlivec je podle Úmluvy oprávněn žádat, aby o takových právech a závazcích rozhodl orgán s charakteristikami odpovídajícími Úmluvě, a to v řízení odpovídajícím požadavkům z Úmluvy plynoucím. Jinak řečeno, nabízí se zde otázka, zdali se požadavek přiměřenosti délky řízení neaplikuje až v případě řízení před soudem ve smyslu Úmluvy, respektive zda jej nepostačí vyžadovat pouze u některého z vnitrostátních řízení (správních/soudních) proběhlých o téže věci. 48. Podle názoru velkého senátu lze odpověď na tyto otázky dovodit mimo jiné z principů Úmluvy, zde konkrétně z principu účinnosti práv a svobod (srov. KMEC, J. a kol., op. cit., s. 620), který byl v podobném kontextu explicitně formulován v rozsudku ESLP ze dne 21. 2. 1975, ve věci Golder proti Spojenému království, stížnost č. 4451/70, vztahujícímu se k interpretaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zde ESLP uvedl: „Pokud by toto ustanovení mělo být chápáno tak, že se týká výlučně průběhu řízení již zahájeného před soudem, smluvní stát by mohl, aniž by se tím dostal do rozporu, zrušit své soudy nebo vyjmout z jejich působnosti rozhodování o určitých kategoriích občanskoprávních sporů a svěřit je orgánům podřízeným vládě. Takové hypotézy, neoddělitelně spjaté s rizikem svévole, by měly vážné následky, které by odporovaly uvedeným zásadám a které by Soud nemohl přehlížet […].“ 49. Ačkoli shora uvedené ESLP formuloval ve vztahu k existenci práva na přístup k soudu, lze tento princip dle názoru velkého senátu mutatis mutandis aplikovat i při řešení otázky, zdali se požadavek přiměřenosti délky řízení vztahuje i na čistě správní řízení. Úmluva pochopitelně smluvním státům nepřikazuje zahrnout do působnosti soudních orgánů (podle vnitrostátního práva) konkrétní okruhy věcí (či společenských vztahů) a nečiní tak ani ve vztahu k orgánům odpovídajícím soudu v materiálním smyslu (v autonomním pojetí Úmluvy) (srov. KMEC, J. a kol., op. cit., s. 622). Požaduje však, aby alespoň v jednom z řízení týkajících se jedné a téže věci (za předpokladu, že se jedná o spor o civilní právo/závazek) rozhodoval orgán splňující charakteristiky soudu v autonomním pojetí Úmluvy, a to z toho důvodu, že pouze takový orgán je způsobilý naplnit kvality odpovídající právu na spravedlivý proces. Naproti tomu u délky řízení je zřejmé, že této kvalitě nelze učinit za dost, pokud bude v přiměřené době rozhodnuto pouze v jednom řízení, například až v navazujícím soudním, a to již z toho důvodu, že vadu řízení spočívající v jeho excesivní délce nelze v zásadě žádným způsobem zhojit. Právo na rozhodnutí věci v přiměřené době je zásadním praktickým předpokladem účinného práva na spravedlivý proces, neboť zdlouhavé řízení o právu zanechává účastníka řízení ve „stavu pochybností, který může být považován za podobný stavu odepření spravedlnosti“ (srov. EDEL, F. The length of civil and criminal proceedings in the case-law of the European Court of Human Rights [online]. Council of Europe Publishing, 2007 [vid. 29. 10. 2018], s. 6. Dostupné z: https://www.echr.coe.int/LibraryDocs/DG2/HRFILES/DG2-EN-HRFILES-16(2007).pdf). Nedostatek této kvality řízení nelze odstranit, tudíž musí být přítomen ve všech řízeních spadajících do rámce působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy (to platí obzvláště v urgentních případech, kde rychlý autoritativní zásah orgánu příslušného k rozhodnutí je podmínkou buď přímo existence, nebo praktické vymahatelnosti práva). Ad absurdum by totiž nedošlo k porušení Úmluvy v případě, že by například rozhodnutí podstatně se dotýkající civilního práva stěžovatele vydané v excesivně dlouhém správním řízení bylo přezkoumáváno soudně, kdy přiměřená délka řízení by byla splněna například jen v řízení o opravném prostředku proti prvotnímu přezkumnému soudnímu rozhodnutí. Na druhé straně nutno znovu upozornit, že tyto úvahy se odehrávají nikoli v rovině aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nýbrž z hlediska věcného posouzení toho, zdali určité řízení vykazovalo takový nedostatek, který zasahuje do práva garantovaného Úmluvou. 50. Co do mezinárodněprávní charakterizace příslušného závazku státu jde v tomto případě o závazek zajistit určitý výsledek, nikoli konkrétní prostředky jeho dosažení. Je proto čistě na vůli státu, jaký zvolí systém co do příslušných orgánů nebo charakteristik řízení (před správními orgány/před soudy), pokud jde o spory nebo rozhodování civilních práv a závazků. Musí ovšem zajistit, že finální rozhodnutí, a to v každém jednotlivém řízení (neboť procesní aktivitu stran, jakou je např. podání opravných prostředků, nelze samozřejmě státu přičítat k tíži), bude vydáno v přiměřené době (srov. EDEL, F., op. cit., s. 14 a 16). S tím ostatně koresponduje i závěr konstatovaný ESLP v rozsudku ze dne 26. 10. 1988, ve věci Martins Moreira proti Portugalsku, stížnost č. 11371/85, § 60, že stát je odpovědný za chování všech svých orgánů – nikoli pouze orgánů soudních. 51. Tomu ostatně odpovídá i opakovaně v judikatuře Nejvyššího soudu zmiňovaná zásada, že ve věci spadající do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba při zkoumání přiměřenosti délky řízení zohlednit celkovou jeho délku, lhostejno zda bylo řízení vedeno před správními orgány, nebo před soudy, případně před orgány obou těchto typů. 52. Velký senát však nemohl přehlédnout, že v době projednávání této věci před ním vydal Ústavní soud nález ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 , ve kterém přijal několik závěrů nekompatibilních s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Velký senát z toho důvodu a jsa vázán nosnými závěry Ústavního soudu vyjádřenými v daném nálezu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, považuje za vhodné při této příležitosti korigovat i tyto dříve vyjádřené názory Nejvyššího soudu. 53. Ústavní soud se především neztotožnil se závěrem obecných soudů v jím posuzované věci, že stěžovatelé, kteří v předmětném řízení uplatňovali své základní právo, neměli ve správním řízení právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto právo totiž podle Ústavního soudu stěžovatelům vyplývá z práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny (bod 34 nálezu), které lze vyjádřit i jako právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Otázku, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, přitom nelze zodpovědět pouhým posouzením toho, zda v daném řízení byly dodrženy zákonné lhůty. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny nepatří mezi ta ustanovení o základních právech, jichž se lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonodárce stanovením lhůt nevymezuje rozsah práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a proto z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení zákonných lhůt, ale autonomní vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) (bod 38 nálezu). 54. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které považuje za obsahově shodné s právem na projednání věci v přiměřené době, i ve vztahu ke správním řízením, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (bod 44 nálezu), avšak záměrně se nevyjádřil k otázce, zda se toto právo vztahuje i na ta správní řízení, jejichž předmětem základní právo či svoboda není (bod 47 nálezu) a zdůraznil, že těmito závěry nijak nepřekonává svou judikaturu vztahující se nikoli k nároku na náhradu nemajetkové újmy, ale k nárokům na náhradu škody, tvořenou nálezem sp. zn. II. ÚS 3553/15 ze dne 15. 2. 2017 (N 30/84 SbNU 363), bod 30 a násl., v němž rozlišování podmínek náhrady nemajetkové a majetkové újmy Ústavní soud aproboval, včetně závěru, že pro náhradu škody je možné vycházet z určení délky řízení „bez průtahů“ (bod 59 nálezu). 55. Velký senát proto nevidí jinou možnost, než se odchýlit i od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a v judikatuře Nejvyššího soudu vícekrát opakovaných o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk a posuzovat tak přiměřenost jejich délky. Pod prizmatem citovaného nálezu Ústavního soudu tak již nadále nebude při posuzovávání nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, které do ní nespadají. Bude rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z § 38 odst. 2 Listiny. 56. Z uvedených důvodů velký senát Nejvyššího soudu dospívá k závěru, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum. S ohledem na výše uvedený výklad je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, dospěl-li v souladu s názorem velkého senátu k závěru, že u posuzovaného správního řízení je třeba zkoumat přiměřenost jeho délky ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to i přesto, že na ně nenavazoval soudní přezkum. K tomu velký senát dodává, že se s ohledem na formulaci dovolacích námitek a vázanost dovolacím důvodem již nezabýval otázkou, zda posuzované řízení věcně do působnosti uvedeného článku skutečně spadá, či zda byla jeho předmětem základní práva a svobody. 57. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované ve zbylém rozsahu podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5614/	30.11.2020	25 Cdo 2669/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2020, sp. zn. 22 Co 222/2019, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 20. 6. 2019, sp. zn. 15 C 70/2019, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 20. 6. 2019, č. j. 15 C 70/2019-6, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu v Českých Budějovicích jako soudu místně příslušnému. Tím je obecný soud žalovaného, tedy podle § 85 odst. 1 o. s. ř. soud, v jehož obvodu má žalovaný bydliště. 2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2020, č. j. 22 Co 222/2019-16, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl od něj se však především zabýval tím, že žalobce zvolil místní příslušnost na výběr danou podle § 87 písm. b) o. s. ř., tedy spojenou se soudem, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Tuto volbu opírá o tvrzení, že mu újma způsobená zásahem do osobnostních práv rozesláním e-mailu obsahujícího nepravdivé informace vznikla v místě, kde se trvale zdržuje. Odvolací soud odkázal zejména na své usnesení ze dne 28. 5. 2019, č. j. 22 Co 91/2019-36, ve kterém se přiklonil k závěru, že skutečností, která zakládá právo na náhradu újmy, je pouze porušení povinnosti či jiná škodní událost (příčina újmy), nikoliv i její následek spočívající v projevení se újmy. Za skutečnost zakládající právo na náhradu újmy lze považovat pouze právní skutečnost, tedy takovou právně významnou okolnost, se kterou právo spojuje vznik, změnu nebo zánik právních vztahů, jinými slovy skutečnost, která působí právní následky. Právní skutečností proto nemůže být samotný právní následek (např. újma). Pro § 87 písm. b) o. s. ř. je tedy významné pouze místo, kde mělo ze strany žalovaného dojít k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce (loci delicti comissi) , nikoliv místo vzniku újmy, tj. místo projevu újmy (loci damni infecti) . Na tom nic nemění ani judikatura Soudního dvora Evropské unie, která v některých případech rozšiřuje pojem „škodná událost“ i na místo, kde se škoda projevila. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že závisí na vyřešení otázky procesního práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, zda z hlediska kritérií pro místní příslušnost soudu danou na výběr zahrnuje skutečnost, která zakládá právo na náhradu újmy, i místo, kde újma vznikla. Žalobce uplatňuje nárok na náhradu újmy, která mu vznikla na jeho přirozených právech a ponese si ji celý život. Z toho vyvozuje, že k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti došlo na místě, kde v předmětné době pobýval, neboť vznik újmy je úzce spjat právě s jeho osobou a je na ni vázán. Podle názoru dovolatele je navíc nelogické, aby věc projednával soud určený podle bydliště žalovaného, neboť se v jeho obvodu nenachází žádný důkazní materiál ani sám poškozený. Navrhl proto, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení procesní právní otázky, co lze považovat za skutečnost, která zakládá právo na náhradu újmy ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř., při zásahu do práva na čest, vážnost a důstojnost. Dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 5. Podle § 85 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Nelze-li zjistit bydliště fyzické osoby nebo nelze-li zjistit, v obvodu kterého okresního soudu se fyzická osoba zdržuje, nebo lze-li to zjistit jen s velkými obtížemi, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu evidované v informačním systému evidence obyvatel podle zákona o evidenci obyvatel, popřípadě místo jiného pobytu evidované podle jiných právních předpisů. 6. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. je vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. 7. Podle § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. Ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. upravuje případ tzv. fakultativní místní příslušnosti, tedy příslušnosti na výběr dané podle místa, kde došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy. V projednávané věci, jejímž předmětem je zadostiučinění za tvrzenou újmu vyvolanou v osobnostní sféře žalobce (dotčena měla být jeho čest, vážnost a důstojnost) rozesláním e-mailových zpráv s dehonestujícím obsahem různým adresátům, je sporné, co se takovou skutečností rozumí, přičemž tato otázka je v soudní praxi řešena rozdílně. Lze se setkat s extenzivním výkladem tohoto pojmu, který připouští, aby žaloba byla podána i u soudu, v jehož obvodu vznikla újma, míněno v místě, kde poškozený žije a pohybuje se (např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 70 Co 140/2016), i s výkladem restriktivním, podle nějž je místně příslušným pouze obecný soud žalovaného (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 22 Co 91/2019, které nebylo Nejvyšším soudem v roce 2019 přijato k publikaci do Sb. rozh. obč.). 8. Jednou z podmínek nutných k tomu, aby byla negativně dotčena osobnost člověka, je objektivní způsobilost neoprávněného zásahu vyvolat následky, tedy újmu na osobnostních právech. K zásahu do osobnosti člověka v tomto smyslu nedochází například tehdy, jestliže závadná tvrzení byla pronesena za takových okolností, že nedošlo ke zveřejnění (ani to nehrozilo), a nemohla tedy být žádným způsobem snížena vážnost či čest člověka v jeho okolí, mezi jeho spoluobčany, spolupracovníky (srov. např. zprávu o zkušenostech z rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti podle ustanovení § 11 až § 16 o. z. bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 10. 1967, sp. zn. Prz 33/67 a Cpj 234/66, publikovanou ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969). Jednání, které sice vykazuje prvky zásahu do cti, ale díky nedostatku publicity není způsobilé ovlivnit mínění dalších osob, a tak zasáhnout do osobnosti člověka, pak nelze považovat za protiprávní jednání, které by mohlo vést ke vzniku újmy. Slovní spojení „skutečnost, která zakládá právo na náhradu újmy“ ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. je proto třeba vykládat jako takové počínání, které je objektivně způsobilé přivodit újmu. Pod neoprávněný zásah do osobnosti je tak nutné vedle fáze spojené s činností původce zásahu zahrnout i fázi, kdy se dehonestující informace dostane k adresátům a vyvolá nepříznivý vliv na osobnostní sféru dotčené osoby; tehdy se neoprávněný zásah stává úplným, aby bylo možno hovořit o dotčení cti, vážnosti a důstojnosti člověka v očích jiných osob. Teprve vnímáním účinku difamace ze strany poškozeného je tedy činnost původce dovršena do podoby neoprávněného zásahu. 9. U nemajetkových újem, které vznikají z přímé interakce původce zásahu a dotčené osoby (újmy na zdraví z dopravních nehod či fyzických napadení, slovní útoky a urážky při osobním setkání, apod.), je vcelku nepochybné, že místem, kde nastala skutečnost, zakládající právo na náhradu, je místo střetu zúčastněných osob. Oproti tomu zásahy do cti, vážnosti a důstojnosti provedené na dálku (distanční formou), jako například tiskem, rozhlasovým či televizním vysíláním, internetem, jakož i rozesláním elektronické pošty, jak tomu je podle žaloby i v nyní projednávané věci, nemají přesně určitelné místo, kde takový střet nastal. Je tomu tak proto, že zásah do těchto hodnot se projevuje tím, že poškozený pociťuje nepříjemné pocity rozrušení, nelibosti, ponížení či alespoň celkové vnitřní nepohody, zároveň ovšem sama povaha snížení cti, vážnosti a důstojnosti vyžaduje též jistý vliv na smýšlení dalších lidí, tj. ohrožení postavení poškozeného ve společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007 , publikovaný pod č. 102/2008 Sb. rozh. obč.). Nemůže samozřejmě platit, že v důsledku toho se místem události stává prakticky každé místo, kam neoprávněný zásah distančním způsobem doputuje nebo je toho vůbec schopen. Takto široké pojetí by u médií s celostátním dosahem zakládalo místní příslušnost prakticky u jakéhokoliv soudu v České republice, neboť na každém místě by bylo možné najít skutečného či potenciálního adresáta předmětné informace. Takový výklad je nepřijatelný, neboť popírá základní princip místní příslušnosti soudu založené na definovaném kritériu a nahrazuje jej jakousi univerzální místní příslušností kteréhokoliv soudu. Tím by byla dotčena i právní jistota, neboť nikdo (včetně škůdce) by nemohl dopředu určit, u jakého soudu může být žaloba podána. 10. Proto je třeba při výkladu § 87 písm. b) o. s. ř. vyjít z poněkud užšího vymezení, a to vztaženého k místu, v němž se v době neoprávněného zásahu vyskytuje právě a jen poškozený, neboť zde dojde ke střetu zásahu s jeho osobnostní sférou. Nemůže jít ovšem o konkrétní místo, kde se poškozený zrovna fakticky nacházel v okamžiku, kdy se dozvěděl, že je o něm šířena nepříznivá informace a jaký je její obsah, ani kde se pohyboval následně poté, již stižen nepříznivým působením difamačního zásahu, neboť to jsou relativně nahodilé okolnosti, které mohou být leckdy těžko zjistitelné. Dostatečnou míru objektivizace proto může přinést místo bydliště (§ 85 o. s. ř.), místo přechodného, leč dostatečně dlouhodobého pobytu, či místo zaměstnání, k nimž lze spolehlivěji vázat onen negativní účinek na osobnostní práva poškozeného. Výstižným pojmenováním takového místa je centrum zájmů poškozeného, jak je uvádí Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10 eDate Advertising GmbH proti X a Martinezovi proti Société MGN Limited (zejména bod 49 odůvodnění). Byť tedy toto rozhodnutí směřuje především k výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, není důvod uvedený pojem vykládat odlišným způsobem v poměrech vnitrostátního procesního práva. Svůj význam z tohoto pohledu (např. pro dokazování i pro rychlost a hospodárnost řízení) může mít též okolnost, že v takovém místě mívá difamující informace největší potenciál, neboť se zde zpravidla vytváří největší počet mezilidských, společenských vztahů, do kterých dotčená osoba vstupuje a ve kterých může být poškozena. 11. Vztaženo k poměrům projednávané věci lze tedy uzavřít, že ve sporu o zadostiučinění za zásah do cti, vážnosti a důstojnosti zasláním nepravdivých informací elektronickou poštou je podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným i soud, v jehož obvodu má žalobce v době zásahu bydliště (§ 80 o. z. a § 85 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.). 12. Protože odvolací soud vzal při svém právním posouzení v úvahu pouze část tvrzeného neoprávněného zásahu ze strany žalovaného a na základě něj se zabýval místní příslušností, aniž by zásah do osobnostních práv žalobce řešil jako celek, je dovolací důvod uplatněný žalobcem naplněn. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/21399/	30.11.2020	23 Cdo 397/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 3 Cmo 150/2015, v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky I, III, IV a V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 10 Cm 13/2010, zamítl dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 3 Cmo 150/2015, v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 10 Cm 13/2010, ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou o uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu za porušování práv k ochranné známce M, a zároveň zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 3 Cmo 150/2015, v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou o uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu za porušování práv k ochranné známce D a potvrzen výrok V ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 10 Cm 13/2010, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 10 Cm 13/2010, ve výroku II ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou o uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu za porušování práv k ochranné známce D, a ve výroku V ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 10 Cm 13/2010-528, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost ukončit přebalování výrobku M a výrobku D (výrok I), uložil žalované povinnost uveřejnit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku ve Zdravotnických novinách v rozsahu jedné čtvrtiny celostrany omluvu tohoto znění: „Společnost P. s.r.o. se omlouvá společnostem B. S. P. OY a B. S. P. AG za porušování práv k jejich ochranným známkám M a D“ (výrok II), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované uveřejnit v celostátním vydání deníku Mladá Fronta Dnes v příloze E. omluvu tohoto znění: „Společnost P. s. r. o. se omlouvá společnostem B. S. P. OY a B. S. P. AG za porušování práv k jejich ochranným známkám M a D“ (výrok III), nepřiznal žalobcům právo uveřejnit v celostátním vydání deníku Mladá Fronta Dnes v příloze E. a ve Zdravotnických novinách výrok I tohoto rozsudku (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok V). 2. Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem k odvolání žalobců a žalované v prvním odstavci svého výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve druhém odstavci svého výroku rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky. 3. Soudy tak rozhodly o žalobě, kterou se žalobci domáhali ochrany svých ochranných známek a ochrany proti jednání v nekalé soutěži, kterým žalovaná bez souhlasu žalobců uvádí na trh dovezené výrobky žalobců M a D po přebalení do jiného obalu nesoucího ochranné známky žalobců. Žalovaná na svoji obranu uvedla, že možnost přebalování dovezených výrobků je řešena unijní judikaturou. Přebalení výrobků je dle žalované nutné z důvodu odporu spotřebitelů k přelepeným farmaceutickým výrobkům a u výrobku D rovněž velikostí balení, neboť dovážena jsou balení po 21 tabletách, zatímco zvyklostí v České republice je prodej balení po 63 tabletách. 4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých žalobce a) je výrobcem léčivého přípravku M a vlastníkem specifikovaných slovních a obrazových ochranných známek na obalu tohoto výrobku. Žalobce b) byl výrobcem léčivého přípravku D a vlastníkem specifikovaných slovních ochranných známek použitých na obalu tohoto výrobku. Žalobce b) v průběhu řízení převedl předmětné ochranné známky na žalobce c) a tento vstoupil do řízení na straně žalující. 5. Žalovaná je dle zjištění soudů zapsána v registru autorizovaných distributorů léčiv u Státního ústavu pro kontrolu léčiv a mezi její činnosti patří distribuce léčiv a zdravotnických přípravků, včetně jejich souběžného dovozu do České republiky ze zemí Evropské unie. Žalované byl povolen rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv souběžný dovoz léčivého přípravku M z Portugalska na lékařský předpis a léčivého přípravku D o velikosti 3 x 21 obalených tablet z Portugalska na lékařský předpis s tím, že na obalu bude žalovaná uvedena jako souběžný dovozce. Žalovaná písemně oznámila žalobcům svůj záměr dovážet léčivé přípravky M a D a uvádět je v přebalené podobě na zdejší trh s připojením vnějšího obalu předmětných výrobků. Žalobci sdělili žalované písemně svůj nesouhlas s jejím záměrem. V době podání žaloby dovážela žalovaná předmětné výrobky z Portugalska a přebalovala je do nových obalů s českým textem. V době rozhodnutí odvolacího soudu již tak žalovaná nečinila. 6. Soudy dále dospěly ke zjištění, že uživatelky hormonální antikoncepce, gynekologové i lékárníci preferují z důvodu důvěryhodnosti léčivé přípravky v kompletní české krabičce, přičemž u pacientek byl zjištěn silný odpor ke krabičkám s přelepkou. Pokud by pacientky měly možnost volby, vybraly by si lék v české krabičce, ovšem jednalo-li by se o lék na recept v cizojazyčné krabičce opatřené samolepkou v českém jazyce, měla by uživatelka v lék totožnou důvěru a užívala by jej i za takové situace, přičemž ochota užívat lék by se u ní nijak nesnížila a léčbu by zcela jistě nezastavila. Uživatelkám tedy lék na recept v cizojazyčné podobě s přelepkou v českém jazyce nevadí. Prodejnost předmětných výrobků žalované se kontinuálně zvyšovala i v období, kdy byla v roce 2013 žalované uložena povinnost uvádět na trh pouze přeetiketované (nikoli přebalené) výrobky. Vedle originálního výrobku bylo na českém trhu v průběhu řízení zjištěno celkem šest paralelně dovážených variant výrobku M ze zemí Evropské unie. 7. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že projednávaná věc patří do pravomoci tuzemských soudů podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), a čl. 2, 59 a 60 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a to na základě sídla žalované. Dle odvolacího soudu zatěžuje žalovanou v projednávané věci důkazní břemeno ohledně podmínek bránících majiteli ochranné známky legitimně zakázat podle § 8 odst. 1 a 2 a § 11 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění účinném do 31. 12. 2018, další uvádění dovezených léčivých přípravků, na něž byla opětovně umístěna ochranná známka, na trh, jak byly tyto podmínky vymezeny v rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“), zejména v rozsudku ze dne 26. 4. 2007 ve věci C-348/04 , Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd. 8. Dle odvolacího soudu není v tomto smyslu pro možnost žalované přebalovat výrobky žalobců dostatečné, že zákaznice preferují určitý výrobek (antikoncepční preparát s obalem v českém jazyce) před výrobkem jiným, bylo-li zároveň zjištěno, že v případě léku na recept by uživatelky měly stejnou důvěru k výrobkům opatřeným samolepkou v českém jazyce. Navíc na tuzemský trh dovážejí výrobek M i jiní soutěžitelé a k zásadnímu propadu výrobků žalované nedošlo ani poté, kdy byla žalované původně uložena povinnost zdržet se přebalování předmětných výrobků. Tvrzení žalované o odporu uživatelek k takovýmto výrobkům nebylo odvolacím soudem shledáno opodstatněným a nedošlo tak ke splnění podmínky vymezené rozhodovací praxí Soudního dvora, že by výkon práva žalobců k jejich ochranným známkám přispíval k umělému rozdělní trhu mezi členskými státy. 9. Důvodným neshledal odvolací soud ani tvrzení žalované o nutnosti přebalení léčivého přípravu D z důvodu prodeje balení v zemi vývozu po 21 tabletách. Na území České republiky jsou registrovány tři varianty prodeje tohoto produktu, a to 1 x 21 tablet, 3 x 21 tablet a 6 x 21 tablet. Nakupuje-li žalovaná výrobek v Portugalsku v balení 1 x 21 tablet, pak jej může na území České republiky dovážet a uvádět na trh. Má-li zákaznice zájem o balení na více měsíců, může si pak zakoupit 3 balení (krabičky) po 21 tabletách. Proto ani tato skutečnost není dle odvolacího soudu důvodem opravňujícím žalovanou výrobky přebalovat, neboť je pouze obchodní strategií žalované, jakou z variant si za účelem vstupu na trh zvolí. 10. Odvolací soud proto shledal důvodným nárok žalobců na uveřejnění omluvy za porušení práva k jejich ochranným známkám, a to ve znění uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ve Zdravotnických novinách v rozsahu jedné čtvrtiny celostrany, což odvolací soud shledal za dostačující s ohledem na délku trvání jednání žalované. Naopak nedůvodným shledal odvolací soud jednak nárok žalobců na uložení povinnosti žalované zdržet se předmětného jednání, neboť žalovaná ke dni rozhodnutí odvolacího soudu toto své jednání již ukončila a jeho opakování nehrozí, jednak nárok na uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu v celostátním deníku Mladá fronta DNES z důvodu nepřiměřenosti takového nároku vůči závažnosti zásahu do práv žalobců a rovněž nárok na uveřejnění výroku I. rozsudku soudu prvního stupně podle § 155 odst. 4 o. s. ř. a § 4 odst. 5 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, neboť žalobcům nebylo v řízení zcela vyhověno. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Rozsudek odvolacího soudu „v prvním jeho výroku“ napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení dvou otázek hmotného práva, které nebyly dle žalované dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. 12. Svojí první otázkou předkládá žalovaná dovolacímu soudu k řešení, zda vlastník ochranné známky může bránit přebalování souběžně dovážených léčivých přípravků do České republiky z důvodu změny velikosti balení. 13. Nesprávné právní posouzení této otázky odvolacím soudem spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud ve smyslu čl. 19 Smlouvy o Evropské unii nerespektoval závěry rozhodovací praxe Soudního dvora vyjádřené v rozsudcích ze dne 11. 7. 1996 ve spojených věcech C-427/93, C-429/3 a C-436/93 , Bristol-Myers Squibb a další proti Paranova A/S, ze dne 12. 10. 1999 ve věci C-379/97 , Pharmacia & Upjohn SA proti Paranova A/S, a ze dne 19. 9. 2002 ve věci C-433/00 , Aventis Pharma Deutschland GmbH proti Kohlpharma GmbH a MTK Pharma Vertriebs-GmbH. 14. Jednou z podmínek, které dle žalované stanovil Soudní dvůr ve své judikatuře pro přípustnost přebalení výrobků dovezených z jiného členského státu Evropské unie je, že vlastník ochranné známky se spoléhá na práva vyplývající z ní, aby zabránil prodeji přebaleného výrobku, což by přispělo k umělému rozdělení trhů mezi členskými státy. K tomu dochází zejména tehdy, pokud vlastník ochranné známky uvede na trh několika členských států totožný léčivý přípravek v různých formách balení a takový výrobek nemůže být ve stavu, v němž je prodáván vlastníkem známky v jednom členském státě, dovezen a uveden na trh v jiném členském státě souběžným dovozcem. Přebalení musí být objektivně nutné k tomu, aby souběžný dovozce mohl výrobek umístit na trh ve státě dovozu. Podmínka nutnosti přebalení je splněna, pokud právní předpisy nebo praxe v členském státě dovozu brání tomu, aby uvedené výrobky byly uváděny na trhu tohoto členského státu v totožném balení, jako je balení, ve kterém jsou tyto výrobky uváděny na trh v členském státě vývozu. 15. Dle žalované bylo přebalení léčivého přípravku D nutné nejen z důvodu silného odporu vůči cizojazyčným krabičkám s přelepkami, ale v neposlední řadě z důvodu změny velikosti balení, neboť žalovaná dovážela balení po 21 tabletách, avšak povolení od Státního ústavu pro kontrolu léčiv měla žalovaná pouze pro balení po 63 tabletách. Spojování jednotlivých balení léčivých přípravků je dle žalované nepřípustné z důvodu možného klamání spotřebitelů a ochrany veřejného zdraví a takový souběžný dovoz by ani nebyl Státním ústavem pro kontrolu léčiv povolen. Dle žalované nebylo ve státě vývozu v rozhodném období k dispozici balení po 63 tabletách, nicméně i kdyby bylo, nevylučuje to nutnost jeho přebalování. 16. Dle žalované by dělení trhu existovalo i tehdy, jestliže by souběžný dovozce mohl prodávat své výrobky pouze na části svého trhu. Přitom 95 % balení léčivého přípravku D se v České republice prodává po 63 tabletách, což je dáno zavedenou praxí lékařů při předepisování tohoto léku. 17. Nemůže tak obstát závěr odvolacího soudu, že bylo pouze obchodní strategií žalované, jakou z variant si pro vstup na český trh zvolí. Přebalení předmětného léčivého přípravku do nové krabičky s textem v českém jazyce bylo objektivně nutné. Vzhledem k tomu, že tento závěr podporuje dle žalované i právní praxe v Polsku, žalovaná navrhla, aby dovolací soud v případě pochybností položil v rámci jednotného výkladu unijního práva v tomto smyslu předběžnou otázku Soudnímu dvoru. 18. Svojí druhou otázkou hmotného práva se žalovaná táže, jaké jsou následky v případě, kdy souběžný dovozce vůči vlastníkovi ochranné známky splní svoji oznamovací povinnost o dovozu přebalených výrobků, avšak vlastník ochranné známky nevznese v přiměřené lhůtě námitky. 19. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud nikterak nezohlednil zjištění, že ze strany žalobců nedošlo v přiměřené lhůtě k vyjádření negativní reakce na oznámení záměru žalované dovážet předmětné výrobky. Žalovaná má za to, že vlastník ochranné známky po uplynutí této lhůty již nemůže z titulu práv z ochranné známky bránit konkrétnímu souběžnému dovozci v uvádění paralelně dovážených výrobků na trh členského státu dovozu, a to ani tehdy, pokud by nedošlo ke splnění ostatních podmínek vymezených rozhodovací praxí Soudního dvora. Dle žalované je vlastník ochranné známky v takovém případě omezen zásadou „ vigilantibus iura “ a dovozci naopak svědčí důvodné očekávání možnosti provádět souběžný dovoz. Opačný přístup by dle žalované vedl k narušení volného pohybu zboží jako jedné ze čtyř základních svobod Evropské unie a byl by zneužitím práva vlastníka ochranné známky ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z“). Vzhledem k tomu, že tento závěr podporuje dle žalované i právní praxe ve Finsku, žalovaná navrhla, aby dovolací soud v případě pochybností položil v rámci jednotného výkladu unijního práva v tomto smyslu předběžnou otázku Soudnímu dvoru. 20. Kromě toho žalovaná vytýká rozsudku odvolacího soudu jeho nepřezkoumatelnost, neboť odvolací soud se nevypořádal se stěžejními odvolacími důvody, které žalovaná ve svém odvolání uplatnila. 21. Konečně pak má žalovaná za to, že ve vztahu ke zjištění soudů, že neexistuje silný odpor spotřebitelů vůči nepřebaleným dováženým léčivým přípravkům, je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a jejich skutkovými zjištěními, čímž dle žalované došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 22. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá a žalobci jsou povinni žalované nahradit náklady řízení, popř. aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 23. Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili v tom smyslu, že žalovaná nespecifikuje, v čem odvolací soud v napadeném rozsudku nerespektoval judikaturu Soudního dvora. Žalovaná spíše nesouhlasí s aplikací této judikatury na konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci. Objektivní důvody pro omezení práv vlastníka ochranné známky nesmí mít obchodní povahu a musí být zcela zásadní překážkou pro vstup na trh a setrvání na něm, což v projednávané věci žalovaná neprokázala. Změna velikosti balení byla dána pouze komerčními důvody na straně žalované a žalované nic nebránilo uvádět původní velikost balení na tuzemský trh. Efektivní přístup na trh neznamená dle žalobců přístup naprosto optimální. Ve vztahu k otázce týkající se tvrzené opožděné reakce žalobců na záměr žalované mají žalobci za to, že se jedná o otázku skutkovou, neboť ve skutečnosti žalovaná nesplnila řádně svoji povinnost informovat žalobce o svém záměru souběžného dovozu, když žalobcům zaslala jiný vzorek výrobku, než který nakonec žalovaná uvedla na trh. Názor žalované je navíc nesprávný proto, že práva k ochranné známce jsou právy absolutními a jejich dlouhodobé porušování nemůže způsobit oprávněnost takového jednání. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popř. zamítl, a přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání 24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve posoudil, zda dovolání bylo podáno osobou oprávněnou. 25. Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu „v prvním jeho výroku“ a navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že „žaloba se zamítá“, nebo aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná tedy brojí i proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla žaloba částečně zamítnuta. 26. K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změní či zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003 ). 27. Jelikož žalovaná byla v odvolacím řízení v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem potvrzeno částečné zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, procesně úspěšná, nebyla žalované napadeným rozsudkem odvolacího soudu v této části způsobena žádná újma na právech, kterou by bylo možno v dovolacím řízení napravit. 28. Proto dovolací soud postupoval podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. a dovolání směřující proti této části napadeného rozsudku odvolacího soudu jako subjektivně nepřípustné odmítl. 29. V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo potvrzeno částečné vyhovění žalobě soudem prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou. Proto posoudil, zda je dovolání v této části (objektivně) přípustné. 30. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 31. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 32. Proto v části, ve které žalovaná svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž byl potvrzen nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně, dovolání být přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nemůže. Dovolací soud tudíž v této části dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 33. Ohledně zbývajícího rozsahu dovolání vyšel dovolací soud při posouzení jeho přípustnosti z ustanovení § 237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 34. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odst. 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). 35. Námitka žalované týkající se nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu přípustnost jejího dovolání založit nemůže. Žalovaná touto svojí námitkou nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázek právních, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014 , či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014 ). 36. Ve vztahu k dovolatelkou namítanému zjištění odvolacího soudu o neexistenci silného odporu spotřebitelů vůči nepřebaleným dovezeným léčivým přípravkům, je nutno uvést, že samotná otázka, zda tato tvrzená rozhodující skutečnost existuje či nikoli, je otázkou skutkovou, nikoli právní, která přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Samotnou správnost skutkových zjištění soudů (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), stejně jako hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze podle současné právní úpravy dovolání úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). 37. Kromě toho je nutno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke zjištění o neexistenci této rozhodující skutečnosti neobsahuje žádný extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními odvolacího soudu, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v této otázce odvíjí od výsledku hodnocení provedených důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 38. Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro posouzení obou dovolatelkou předestřených otázek hmotného práva, neboť se jedná o otázky, jež nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. IV. Důvodnost dovolání Zásah do obalu dovezeného výrobku nesoucího ochrannou známku 39. Právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv. 40. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 41. Podle § 8 odst. 1 věta první zákona o ochranných známkách (vždy ve znění účinném do 31. 12. 2018) vlastník ochranné známky má výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna. 42. Podle § 8 odst. 2 zákona o ochranných známkách nestanoví-li tento zákon jinak (§ 10 a 11), nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat a) označení shodné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou shodné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána, b) označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou známkou a označením existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou, c) označení shodné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak jde o ochrannou známku, která má dobré jméno v České republice, a jeho užívání by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim bylo na újmu. 43. Podle § 8 odst. 3 zákona o ochranných známkách pro potřeby odstavce 2 se za užívání v obchodním styku považuje zejména a) umísťování označení na výrobky nebo jejich obaly, b) nabídka výrobků pod tímto označením, jejich uvádění na trh nebo skladování za tímto účelem anebo nabídka či poskytování služeb pod tímto označením, c) dovoz nebo vývoz výrobků pod tímto označením, d) užívání označení v obchodních listinách a v reklamě. 44. Podle § 11 odst. 2 a 3 zákona o ochranných známkách vlastník ochranné známky není oprávněn zakázat její užívání na výrobcích, které byly s touto ochrannou známkou uvedeny na trh v členském státě Evropských společenství nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor tímto vlastníkem nebo s jeho souhlasem (odst. 2). Ustanovení předchozích odstavců se nepoužije, pokud vlastník ochranné známky má oprávněné důvody zakázat pozdější obchodní využití výrobků, zejména pokud se stav, popřípadě povaha výrobků po jejich uvedení na trh změnily nebo zhoršily (odst. 3). Mezinárodní souvislosti zásahu do obalu dovezeného výrobku nesoucího ochrannou známku 45. Citovaná ustanovení zákona o ochranných známkách jsou odrazem právní úpravy obsažené v mezinárodních smlouvách tvořících tzv. primární právo Evropské unie, a to jednak v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii (ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 111/2009 Sb. m. s.) ve spojení s čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, podle nichž duševní vlastnictví je chráněno, jednak v čl. 26 odst. 2, čl. 34 a čl. 36 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 111/2009 Sb. m. s.), podle nichž vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn (mimo jiné) volný pohyb zboží v souladu s ustanoveními Smluv a v němž jsou omezení dovozu a obdobná opatření mezi členskými státy zakázána, přičemž volný pohyb zboží může být omezen (mimo jiné) ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví, aniž by však toto omezení sloužilo jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. 46. Samotný původ citovaných ustanovení zákona o ochranných známkách vyplývá z tzv. sekundárního unijního práva [srov. původně první směrnici Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, v pozdějších zněních kodifikovaných ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, v současnosti pak srov. směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách]. 47. Na prvním místě je nutno předznamenat, že v řízení není mezi stranami spor ohledně samotné přípustnosti dovozu výrobků umístěných na trh žalobci jako vlastníky ochranných známek či s jejich souhlasem v jiném členském státě Evropské unie (popř. státě tvořícím Evropský hospodářský prostor) žalovanou do České republiky na základě vyčerpání práv z ochranné známky podle § 11 odst. 2 zákona o ochranných známkách (ve znění účinném do 31. 12. 2018), jímž se provádí požadavky plynoucí z unijního práva ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice 2008/95/ES (v současnosti pak ve smyslu čl. 15 odst. 1 směrnice 2015/2436). 48. Spor mezi účastníky se týká posouzení rozsahu souvisejícího omezení absolutních práv žalobců jako vlastníků ochranných známek stanovených § 8 zákona o ochranných známkách, resp. na úrovni unijního práva podle čl. 5 směrnice 2008/95/ES (v současnosti podle čl. 10 směrnice 2015/2436). A to konkrétně za situace, kdy se tak děje při dovozu výrobků umístěných na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem v jiném členském státě Evropské unie (popř. státě tvořícím Evropský hospodářský prostor) do České republiky jako státu dovozu, přičemž dovozce zároveň tvrdí, že za účelem tohoto (jinak nezakázaného) dovozu je vzhledem ke konkrétním okolnostem nezbytné výrobky označené ochrannou známkou žalobců přebalit (tzv. reboxing). 49. Z obchodního hlediska se toto omezení absolutních práv vlastníka ochranné známky týká především možnosti dovozce odstranit původní obal opatřený ochrannou známkou a umístit tuto ochrannou známku na nový obal (popř. možnosti do integrity původního obalu jinak zasáhnout, zejm. obal otevřít a pozměnit jeho obsah apod.). Toto omezení absolutních práv vlastníka ochranné známky je specifické tím, že není zákonem (tj. zákonem o ochranných známkách ani zákonem jiným) výslovně upraveno (a obdobně tomu není ani v právu unijním), nýbrž vyplývá z výkladu (resp. poměřování) shora uvedených, vzájemně se v střetávajících, ustanovení unijního práva, jak byl tento výklad zformulován v rozhodovací praxi Soudního dvora. 50. Praktickým důsledkem nesplnění podmínek stanovených rozhodovací praxí Soudního dvora pro předmětný zásah dovozce do absolutních práv vlastníka ochranné známky je (především) omezení základního režimu vyčerpání práv z ochranné známky podle § 11 odst. 2 zákona o ochranných známkách (ve znění účinném do 31. 12. 2018) a s tím související možnost vlastníka ochranné známky zakázat uvedení dovezených výrobků na trh v České republice jako státě dovozu podle § 11 odst. 3 zákona o ochranných známkách (ve znění účinném do 31. 12. 2018), resp. ve smyslu čl. 7 odst. 2 směrnice 2008/95/ES (v současnosti pak ve smyslu čl. 15 odst. 2 směrnice 2015/2436). [V případě související právní úpravy ochranné známky Evropské unie (původně ochranné známky Společenství) srov. obdobně čl. 15 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (původně čl. 13 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství, později ve znění kodifikovaném v nařízení Rady (ES) č. 207/2009).] Rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie 51. Soudní dvůr ve své rozhodovací praxi týkající se podmínek tzv. přebalování výrobků opatřených ochrannou známkou (resp. dovozu těchto výrobků z jiného členského státu Evropské unie, resp. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, bez souhlasu vlastníka ochranné známky podle čl. 15 směrnice 2015/2436, dříve podle čl. 7 směrnice 2008/95/ES) ustáleně vychází ze zvláštního účelu právní úpravy ochranných známek, jenž sleduje zajištění záruky zákazníkům co do původu výrobku označeného ochrannou známkou a umožnění zákazníkům odlišit tento výrobek bez možnosti záměny od výrobku jiného původu. Tím, co v tomto směru ovlivňuje zvláštní účel právní úpravy ochranných známek, je dle Soudního dvora samotné přebalení výrobku označeného ochrannou známkou jako takové, aniž by bylo na místě v tomto kontextu zkoumat, jaké jsou konkrétní účinky přebalení (srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 23. 5. 1978 ve věci C-102/77 , Hoffmann-La Roche & Co. AG proti Centrafarm Vertriebsgesellschaft Pharmazeutischer Erzeugnisse mbH, a ze dne 23. 4. 2002 ve věci C-143/00 Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd). 52. Jakákoli změna, která zahrnuje nový obal nebo nové označení výrobku označeného ochrannou známkou, vytváří dle Soudního dvora ze své povahy skutečné nebezpečí pro záruku původu, kterou má ochranná známka zajistit. Práva z ochranné známky nicméně nelze dle Soudního dvora uplatnit proti zásahu do původního obalu výrobku tehdy, pokud by jejich výkon představoval odchylku od volného pohybu zboží a byl by zastřeným omezením obchodu mezi členskými státy, resp. pokud by přispíval k umělému rozdělování trhů mezi členskými státy (srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve spojených věcech C-427/93, C-429/3 a C-436/93 , Bristol-Myers Squibb a další proti Paranova A/S, a ze dne 26. 4. 2007 ve věci C-348/04 , Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd). 53. K umělému rozdělování trhů mezi členskými státy dochází dle Soudního dvora obecně vzato tehdy, uplatňuje-li vlastník ochranné známky svá práva proti zásahu do obalu výrobku, ačkoli je takový zásah nezbytný pro to, aby dovezený výrobek mohl být uveden na trh ve státě dovozu, a zároveň jsou zachovány legitimní zájmy vlastníka ochranné známky, zejména ve vztahu k zachování původního stavu výrobku a dobrého jména ochranné známky a jejího vlastníka (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 5. 1978 ve věci C-102/77 , Hoffmann-La Roche & Co. AG proti Centrafarm Vertriebsgesellschaft Pharmazeutischer Erzeugnisse mbH). 54. Konkrétně pak Soudní dvůr zformuloval tyto podmínky, při jejichž kumulativním splnění nemůže vlastník ochranné známky uplatnit svá práva z ochranné známky vůči osobě, jež dováží výrobky umístěné na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem v jiném členském státě Evropské unie (popř. státě tvořícím Evropský hospodářský prostor) a jež v souvislosti s tímto dovozem výrobky přebalí a umístí na nový obal ochrannou známku – výkon práv z ochranné známky by přispěl k umělému rozdělení trhů mezi členskými státy, – přebalení nemůže ovlivnit původní stav výrobku obsaženého v obalu, – na novém obalu byl zřetelně uveden původce přebalení výrobku a jeho výrobce, – vzhled přebaleného výrobku není takový, že by mohl poškodit dobré jméno ochranné známky a jejího vlastníka, obal tak nesmí být zejména vadný, nízké kvality nebo neúhledný, a zároveň – dovozce oznámil vlastníku ochranné známky záměr uvést přebalený výrobek na trh a poskytl mu na jeho žádost vzorek přebaleného výrobku (srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve spojených věcech C-427/93, C-429/3 a C-436/93 , Bristol-Myers Squibb a další proti Paranova A/S, a ze dne 26. 4. 2007 ve věci C-348/04 , Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd). 55. Mezi případy umělého rozdělení trhů mezi členskými státy v důsledku výkonu práv z ochranné známky patří dle Soudního dvora zejména situace, kdy vlastník ochranné známky umístil na trh v různých členských státech totožný výrobek v různých obalech, přičemž přebalení provedené dovozcem je nezbytné pro uvedení výrobku na trh v členském státě dovozu (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve spojených věcech C-427/93, C-429/3 a C-436/93 , Bristol-Myers Squibb a další proti Paranova A/S). Oproti tomu o umělé rozdělení trhů nejde tehdy, pokud vlastník ochranné známky uplatňuje svá práva z ochranné známky způsobem opodstatněným zvláštním účelem právní úpravy ochranných známek, jímž je záruka původu výrobku ve vztahu k zákazníkům a zřetelné odlišení jej od výrobků pocházejících od jiných osob (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve věci C-232/94 , MPA Pharma GmbH proti Rhône-Poulenc Pharma GmbH). 56. Nezbytnost postupu dovozce je nutno posoudit s ohledem na okolnosti panující v okamžiku uvedení výrobku na trh ve státě dovozu, přičemž tato nezbytnost je dána tehdy, pokud by výkon práv vlastníka ochranné známky představoval omezení skutečného přístupu (srov. franc. „accès effectif“, angl. „effective access“, něm. „tatsächlicher Zugang“) dováženého výrobku na trh ve státě dovozu. Naopak nezbytnost daného postupu není dána tehdy, jestliže přebalení výrobku lze vysvětlit výlučně snahou dovozce získat obchodní výhodu (srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve spojených věcech C-427/93, C-429/3 a C-436/93 , Bristol-Myers Squibb a další proti Paranova A/S, a ze dne 12. 10. 1999 ve věci C-379/97 , Pharmacia & Upjohn SA proti Paranova A/S). 57. Nezbytnost zásahu dovozce do práv z ochranné známky nevyplývá sama o sobě z pouhého zjištění, že existuje mezi spotřebiteli nedůvěra k určitému způsobu balení výrobků. Avšak za situace, kdy na trhu nebo jeho podstatné části existuje u významné části zákazníků silný odpor k určitému typu balení výrobků, včetně léčivých přípravků dodatečně opatřených novým štítkem či etiketou, musí být taková situace považována za překážku pro skutečný přístup dováženého výrobku na trh a nikoli pouze za snahu souběžného dovozce získat obchodní výhodu (srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 23. 4. 2002 ve věci C-443/99 , Merck, Sharp & Dohme GmbH proti Paranova Pharmazeutika Handels GmbH, a ze dne 23. 4. 2002 ve věci C-143/00 Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd). 58. Obdobně je pak nezbytnost tohoto postupu dovozce dána z důvodu právní úpravy či vnitrostátní praxe ve státě dovozu, včetně právní úpravy povolující pouze balení určité velikosti, pravidel v oblasti zdravotního pojištění, která podmiňují velikostí balení vrácení zdravotních nákladů, nebo z důvodu ustálené praxe předepisování léčivých přípravků založené mimo jiné na rozměrových normách doporučovaných profesními sdruženími a institucemi zdravotního pojištění (srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve spojených věcech C-427/93, C-429/3 a C-436/93 , Bristol-Myers Squibb a další proti Paranova A/S, ze dne 11. 7. 1996 ve věci C-232/94 , MPA Pharma GmbH proti Rhône-Poulenc Pharma GmbH, ze dne 12. 10. 1999 ve věci C-379/97 , Pharmacia & Upjohn SA proti Paranova A/S, a ze dne 23. 4. 2002 ve věci C-143/00 , Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd). 59. Pokud v souladu s pravidly a praxí platnými ve státě dovozu vlastník ochranné známky v tomto státě používá několik různých velikostí balení výrobku, pak samo zjištění, že jedna z těchto velikostí je rovněž uváděna na trh ve vývozním státě, neumožňuje dle Soudního dvora učinit závěr, že přebalení výrobku není nezbytné. K rozdělení trhů by totiž došlo, kdyby dovozce mohl výrobek uvádět na trh pouze na omezené části trhu takového státu (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve spojených věcech C-427/93, C-429/3 a C-436/93 , Bristol-Myers Squibb a další proti Paranova A/S). 60. Avšak za situace, kdy výrobek je vlastníkem ochranné známky uváděn ve státě vývozu i státě dovozu v totožných velikostech balení, nemůže vlastník ochranné známky uplatnit svá práva proti přebalení výrobku opatřeného ochrannou známkou pouze tehdy, pokud dovozce prokáže, že dovážený výrobek může být bez přebalení uváděn na trh pouze na omezené části trhu státu dovozu (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 11. 2016 ve věci C-297/15 , Ferring Lćgemidler A/S, agissant pour Ferring BV proti Orifarm A/S). 61. Za nezbytná pro uvedení výrobku na trh ve státě dovozu je možno považovat pouze taková opatření, která budou co nejméně, jak je to jen možné, na újmu zvláštnímu účelu právní úpravy ochranných známek. Proto kupříkladu za situace, kdy je možné k výrobku připojit (přilepit) dodatečnou nezbytnou informaci, není dovozce oprávněn odstranit a nahradit původní etiketu. Obdobně pak vlastník ochranné známky může uplatnit svá práva z ochranné známky vůči přebalení svého výrobku tehdy, pokud dovozce může umístit dovážený výrobek na trh při jiné dostatečné úpravě balení výrobku, např. nalepením nového štítku v jazyce státu dovozu nebo vložením příbalového letáku či návodu k použití v jazyce státu dovozu, či jinak znovu použít původní obal výrobku [srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve věci C-232/94 , MPA Pharma GmbH proti Rhône-Poulenc Pharma GmbH, ze dne 11. 11. 1997 ve věci C-349/95 , Frits Loendersloot (F. Loendersloot Internationale Expeditie) proti George Ballantine & Son Ltd a dalším, a ze dne 23. 4. 2002 ve věci C-443/99 , Merck, Sharp & Dohme GmbH proti Paranova Pharmazeutika Handels]. 62. Na druhou stranu podmínka nezbytnosti zásahu do obalu výrobku se vztahuje pouze k míře, v jaké je do obalu výrobku zasaženo, nikoli však ke způsobu nebo stylu, kterým je zásah proveden. Nový vzhled obalu může být posuzován pouze vzhledem k podmínce, podle které nesmí být tento vzhled takový, že by mohl poškodit dobré jméno ochranné známky a jejího vlastníka (srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 4. 2007 ve věci C-348/04 , Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd, a ze dne 22. 12. 2008 ve věci C-276/05 , The Wellcome Foundation Ltd proti Paranova Pharmazeutika Handels GmbH). 63. Konečně dle závěrů Soudního dvora přísluší dovozci prokázat existenci podmínek bránících vlastníkovi ochranné známky uplatnit při takovém dovozu jeho práva. Je potom na soudu členského státu, aby podle konkrétních okolností věci na základě shora uvedených právních závěrů Soudního dvora posoudil, zda pro dovozce bylo za účelem umístění výrobku na trh ve státě dovozu objektivně nezbytné zasáhnout do práv vlastníka ochranné známky. V to spadá i případné posouzení, zda balení výrobku o určité velikosti představuje pouze omezenou část trhu státu dovozu nebo nikoli (srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve spojených věcech C-427/93, C-429/3 a C-436/93 , Bristol-Myers Squibb a další proti Paranova A/S, ze dne 26. 4. 2007 ve věci C-384/04 , Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd., a ze dne 10. 11. 2016 ve věci C-297/15 , Ferring Lćgemidler A/S, agissant pour Ferring BV proti Orifarm A/S). 64. Ve vztahu k podmínce, že dovozce je povinen oznámit vlastníku ochranné známky záměr uvést přebalený výrobek na trh a poskytnout mu na jeho žádost vzorek pozměněného výrobku, Soudní dvůr uvedl, že účelem této podmínky je umožnit vlastníkovi ochranné známky provést kontrolu zamýšleného zásahu do obalu jím uvedeného výrobku na trh za účelem posouzení, zda tento zásah přímo či nepřímo ovlivňuje stav výrobku a zda je způsobilý snížit dobré jméno ochranné známky, a rovněž za účelem posílení postavení vlastníka ochranné známky při obraně proti činnosti padělatelů (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve věci C-232/94 , MPA Pharma GmbH proti Rhône-Poulenc Pharma GmbH). 65. Oznámení vlastníkovi ochranné známky o záměru dovozce nemá pouze informační povahu, nýbrž je jednou z podmínek, bez jejichž splnění nemůže dovozce započít s uváděním výrobku s pozměněným obalem na trh, aniž by neporušoval práva vlastníka ochranné známky. Uvést takový výrobek na trh je navíc možno až po uplynutí přiměřené lhůty pro vyjádření stanoviska vlastníka ochranné známky k záměru dovozce. Přiměřenost této lhůty je nutno posuzovat vzhledem ke konkrétním okolnostem, nicméně lhůtu 15 dnů od oznámení záměru a předložení vzorku pozměněného obalu výrobku je možno obvykle považovat za dostačující (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 4. 2002 ve věci C-143/00 Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd). 66. Soudní dvůr dále dovodil, že oznámení dovozce o jeho záměru musí obsahovat nezbytné a dostatečné informace za účelem umožnění vlastníkovi ochranné známky ověřit, zda zásah do obalu výrobku s jeho ochrannou známkou je nezbytný pro uvádění výrobku na trh členského státu dovozu. Konkrétní povaha těchto informací závisí na okolnostech každého případu. Ve výjimečných případech může zahrnovat i uvedení členského státu vývozu, pokud by neposkytnutí takové informace bránilo vlastníkovi ochranné známky v posouzení nezbytnosti přebalení, a to i v případě, kdy se prokáže, že poskytnuté informace jsou vlastníkem ochranné známky používány za účelem odkrytí nedostatků v jeho organizaci prodeje (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 12. 2008 ve věci C-276/05 , The Wellcome Foundation Ltd proti Paranova Pharmazeutika Handels GmbH). K položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie 67. Vzhledem k unijnímu původu dotčených ustanovení zákona o ochranných známkách a rovněž s ohledem na související návrh dovolatelky je nutno posoudit, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru o výkladu aktů orgánů Evropské unie ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. 68. V případě unijních směrnic vzniká právo vnitrostátního soudu, a jde-li o soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, též povinnost, předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, vyvstane-li v řízení před ním otázka výkladu unijní směrnice (a to i v rámci jejího tzv. nepřímého účinku), ledaže vyvstalá otázka není relevantní, tj. odpověď na tuto otázku, ať již může být jakákoli, není v žádném směru způsobilá ovlivnit rozhodnutí ve věci, nebo že k dotčenému ustanovení unijního práva byl již výklad Soudním dvorem podán, resp. posuzovaná výkladová otázka je věcně shodná s otázkou již dříve Soudním dvorem zodpovězenou (tzv. výjimka acte éclairé ), nebo že řádné používání unijního práva je tak zřejmé, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti (tzv. výjimka acte clair ). (K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 ve věci sp. zn. 31 Cdo 2325/2008 ; k výkladu unijnímu srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 , Srl CILFIT a další a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanitŕ, a ze dne 15. 9. 2005 ve věci C-495/03 , Intermodal Transports BV proti Staatssecretaris van Financiën.) 69. Z uvedeného shrnutí rozhodovací praxe Soudního dvora k problematice zásahu do práv vlastníka ochranné známky při pozměnění obalu výrobku označeného jeho ochrannou známkou za účelem dovozu výrobku umístěného jím či s jeho souhlasem na trh v členském státě Evropské unie (popř. státě tvořícím Evropský hospodářský prostor) do jiného členského státu (popř. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor) na základě čl. 15 směrnice 2015/2436 (resp. dříve na základě čl. 7 odst. 2 směrnice 2008/95/ES) vyplývá, že pro posouzení otázek vymezených dovolatelkou v jejím dovolání na základě skutkových okolností projednávané věci byl již výklad dotčených ustanovení směrnic unijního práva Soudním dvorem v minulosti v dostatečném rozsahu podán (tzv. výjimka acte éclairé ), jak je v podrobnostech též odůvodněno níže ve vztahu k posouzení jednotlivých otázek dovolatelky. Pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovolacích důvodů uplatněných dovolatelkou se proto nenabízí žádná další relevantní otázka výkladu unijního práva, bez jejíhož zodpovězení, jak rovněž odůvodněno níže, by nebylo možno o dovolání rozhodnout. 70. Lze tak uzavřít, že v poměrech projednávané věci zde není povinnost dovolacího soudu obrátit se s předběžnou otázkou, jež by byla rozhodující pro posouzení předmětu projednávané věci a jejíž výklad by nebyl Soudním dvorem již podán, na Soudní dvůr ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Absence námitek vlastníka ochranné známky vůči záměru dovozce 71. Z povahy druhé otázky dovolatelky, jíž se dovolatelka táže, jaké jsou důsledky pro možnost vlastníka ochranné známky zakázat další uvádění dovezeného výroku na trh podle § 11 odst. 3 zákona o ochranných známkách (ve znění účinném do 31. 12. 2018) v případě, kdy dovozce vůči vlastníkovi ochranné známky řádně splní svoji oznamovací povinnost o záměru přebalit výrobky označené jeho ochrannou známkou a takto je uvést na trh v České republice, avšak vlastník ochranné známky v přiměřené lhůtě nevznese proti přebalení výrobků námitky, vyplývá, že zodpovězení této otázky musí být provedeno na prvním místě. V případě zodpovězení této otázky způsobem navrhovaným dovolatelkou by posuzování její první otázky bylo v projednávané věci nadbytečné. 72. Soudní dvůr dospěl na základě právní úpravy v čl. 15 směrnice 2015/2436 (resp. dříve na základě čl. 7 odst. 2 směrnice 2008/95/ES) ve své rozhodovací praxi při výkladu podmínek, za nichž není vlastník ochranné známky oprávněn zakázat dovoz výrobku označeného ochrannou známkou umístěného jím či s jeho souhlasem na trh v členském státě Evropské unie (popř. státě tvořícím Evropský hospodářský prostor), jehož obal byl pozměněn za účelem dovozu tohoto výrobku do jiného členského státu (popř. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), k závěru, že možnost dovozce zasáhnout do obalu takového výrobku není nikterak závislá na souhlasu či jakémkoli jiném stanovisku vlastníka ochranné známky, neboť se jedná o důsledek zákazu zastřeného omezení volného obchodu mezi členskými státy Evropské unie, resp. státy tvořícími Evropský hospodářský prostor (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 5. 1978 ve věci C-102/77 , Hoffmann-La Roche & Co. AG proti Centrafarm Vertriebsgesellschaft Pharmazeutischer Erzeugnisse mbH). 73. Na základě tohoto východiska zformuloval Soudní dvůr podmínky, jež musí být kumulativně splněny, za kterých nelze práva z ochranné známky proti zásahu do obalu výrobku a jeho uvedení na trh ve státě dovozu uplatnit, a to včetně oznámení záměru dovozce vlastníkovi ochranné známky uvést výrobek na trh a případně též poskytnutí vzorku přebaleného výrobku (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve spojených věcech C-427/93, C-429/3 a C-436/93 , Bristol-Myers Squibb a další proti Paranova A/S, a další rozhodnutí Soudního dvora citovaná shora v odst. 54 a násl., jež tyto podmínky dále rozvádějí). 74. Soudní dvůr v tomto směru výslovně uvedl, že nesplnění byť jedné z jím vymezených podmínek ze strany dovozce postačí pro to, aby majitel ochranné známky mohl legitimně podat námitky proti dalšímu uvádění jeho výrobku na trh (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne ze dne 26. 4. 2007 ve věci C-384/04 , Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd.). 75. Zároveň Soudní dvůr dovodil, že účelem podmínky spočívající v oznámení záměru dovozce uvést takový výrobek na trh je umožnit vlastníkovi ochranné známky provést kontrolu zásahu do obalu jím uvedeného výrobku na trh za účelem posouzení, zda tento zásah přímo či nepřímo ovlivňuje stav výrobku a zda je způsobilý snížit dobré jméno ochranné známky a jejího vlastníka, a rovněž za účelem posílení postavení vlastníka ochranné známky při obraně proti činnosti padělatelů (srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve věci C-232/94 , MPA Pharma GmbH proti Rhône-Poulenc Pharma GmbH, a ze dne 23. 4. 2002 ve věci C-143/00 Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd). Toto oznámení nemá pouze informační povahu, nýbrž je jednou z podmínek, bez jejíhož splnění nemůže dovozce započít s uváděním výrobku na trh, resp. vlastník ochranné známky je oprávněn v takovém případě další uvádění takového výrobku na trh zakázat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2683/2017 ). 76. Na základě této rozhodovací praxe Soudního dvora má dovolací soud za to, že pro zodpovězení dovolatelkou předložené otázky byl již v dostatečném rozsahu výklad Soudním dvorem podán, resp. se nenabízí žádná další relevantní otázka výkladu unijního práva, bez jejíhož zodpovězení by nebylo možno o dovolání rozhodnout. 77. Především názor dovolatelky v konečném důsledku popírá výslovný závěr Soudního dvora, že všechny jím vymezené podmínky pro zásah dovozce do obalu výrobku opatřeného ochrannou známkou bez souhlasu vlastníka ochranné známky musí být splněny kumulativně (srov. výslovně zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 4. 2007 ve věci C-384/04 , Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd.). Proto závisela-li by možnost takovéhoto postupu dovozce pouze na zjištění o neexistenci námitek vlastníka ochranné známky v přiměřené lhůtě, nebylo by nutno ostatní podmínky vymezené Soudním dvorem nadále posuzovat, což je zcela zjevně v rozporu s požadavky vymezenými Soudním dvorem v jeho rozhodovací praxi vyžadující po dovozci splnění všech předepsaných podmínek. 78. Kromě toho názor dovolatelky není v souladu ani s účelem této podmínky formulovaným Soudním dvorem, jenž sleduje ochranu zájmů vlastníka ochranné známky ve vztahu ke kvalitě výrobků uváděných pod jeho ochrannou známkou a rovněž k zachování dobrého jména ochranné známky a jejího vlastníka, resp. posílení jeho postavení při obraně proti činnosti padělatelů, a nikoli ochranu zájmů dovozce na uvádění výrobků na trh v rozporu se zvláštním účelem právní úpravy ochranných známek (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve věci C-232/94 , MPA Pharma GmbH proti Rhône-Poulenc Pharma GmbH). Na takto vymezeném účelu předmětné unijní úpravy nic nemůže změnit ani předpoklad, vyjádřený Soudním dvorem v jeho rozsudku ze dne 23. 4. 2002 ve věci C-143/00 Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd, že správné fungování systému oznamování záměru dovozu je podmíněno tím, že dotčené osoby vyvinou upřímnou snahu vzájemně respektovat oprávněné zájmy druhé strany, včetně zájmu dovozce na uvedení výrobku na trh co nejdříve po splnění předepsaných podmínek. 79. Výklad zastávaný dovolatelkou neodpovídá ani celkovému cíli unijního práva v oblasti ochranných známek zdůrazněnému rozhodovací praxí Soudního dvora, jímž je dosažení stejné míry ochrany podle právních předpisů o ochranných známkách ve všech členských státech, a tudíž ani povinnosti výkladu vnitrostátního práva v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu relevantních unijních směrnic, aby bylo dosaženo výsledku, který směrnice sledují, ve smyslu čl. 288 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 7. 1996 ve spojených věcech C-71/94, C-72/94 a C-73/94 , Eurim-Pharm Arzneimittel GmbH proti Beiersdorf AG a dalším, ze dne 11. 7. 1996 ve věci C-232/94 , MPA Pharma GmbH proti Rhône-Poulenc Pharma GmbH, ze dne 20. 3. 1997 ve věci C-352/95 , Phytheron International SA proti Jean Bourdon SA, a ze dne 23. 4. 2002 ve věci C-143/00 , Boehringer Ingelheim KG a další proti Swingward Ltd a Dowelhurst Ltd). 80. V neposlední řadě pak názor dovolatelky vylučuje samotnou podstatu řešení dané problematiky Soudním dvorem, jež spočívá v možnosti zásahu do obalu předmětných výrobků a jejich dovozu bez ohledu na stanovisko vlastníka ochranné známky, tedy po způsobu bezesmluvního užití ochranné známky v důsledku volného pohybu zboží mezi členskými státy (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 5. 1978 ve věci C-102/77 , Hoffmann-La Roche & Co. AG proti Centrafarm Vertriebsgesellschaft Pharmazeutischer Erzeugnisse mbH). Oproti tomu názor dovolatelky je ve své podstatě založen na vzniku svolení (smluvní licence) k výkonu práv vlastníka ochranné známky v důsledku právní fikce, popř. nevyvratitelné domněnky, souhlasu vlastníka ochranné známky při jeho nečinnosti v přiměřené lhůtě. 81. Proto lze uzavřít, že názor dovolatelky, že v případě nevznesení námitek vlastníkem ochranné známky v přiměřené lhůtě po oznámení záměru dovozce uvést výrobek s pozměněným obalem na trh (resp. po poskytnutí vzorku takového výrobku), by měl být dovozce oprávněn bez dalšího uvést tento výrobek ve státě dovozu na trh, je zjevně v rozporu se shora uvedenou rozhodovací praxí Soudního dvora. 82. Pouze pro úplnost lze uvést, že shora uvedenou aplikaci unijního práva v poměrech projednávané věci nikterak nevylučuje ani dovolatelkou v řízení zmiňovaná zahraniční právní praxe, což platí i ve vztahu k rozsudku německého Spolkového soudního dvora ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. I ZR 147/04 (dostupnému na www.bundesgerichtshof.de). Ten své rozhodnutí o zamítnutí žaloby vlastníka ochranné známky v dané věci nezaložil na porušení povinností vlastníka ochranné známky vyplývajících z výkladu unijního práva (resp. na zániku jeho práv vyplývajících z unijní úpravy), nýbrž na aplikaci obecné soukromoprávní úpravy podle tamního občanského zákoníku o ochraně dobré víry při výkonu soukromých práv a povinností v mezích ponechaných unijním právem k úpravě jednotlivým členským státům na základě konkrétních okolností dané věci. Z dovolatelkou zmiňovaného časopiseckého zdroje o právní praxi ve Finsku nelze pro jeho stručnost a obecnost činit žádné relevantní závěry o konkrétních důvodech a okolnostech, resp. přesvědčivosti, této praxe, jež by mohly oproti shora uvedeným závěrům vyvolat pochybnosti o důsledcích výkladu unijního práva v poměrech projednávané věci. Leda s výjimkou zjištění, že tento soud žádnou předběžnou otázku k Soudnímu dvoru nepoložil. 83. Lze tak uzavřít, že vlastník ochranné známky je oprávněn zakázat uvádění výrobku dovezeného z členského státu Evropské unie (popř. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), v němž byl tento výrobek uveden na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem, na trh v České republice s pozměněným obalem nesoucím ochrannou známku i tehdy, nesdělí-li dovozci v přiměřené lhůtě po oznámení záměru uvádět takový výrobek na trh v České republice (resp. po poskytnutí vzorku takového výrobku na vyžádání vlastníka ochranné známky) námitky proti tomuto záměru, pokud výkon práv vlastníka ochranné známky nepředstavuje zastřené omezení obchodu mezi členskými státy Evropské unie (popř. státy tvořícími Evropský hospodářský prostor). 84. Dovolatelce lze přisvědčit pouze do té míry, že výkon absolutních práv vlastníka ochranné známky, včetně jeho práva zakázat další uvádění dovážených výrobků na trh v České republice ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o ochranných známkách (ve znění účinném do 31. 12. 2008), může podle konkrétních okolností věci představovat, stejně jako v případě výkonu jiných soukromých práv, zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. (resp. výkon práv zasahující bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). 85. Dovolací soud přitom ve vztahu k zásadě zákazu zneužití soukromých práv podle § 8 o. z. dospěl ve své rozhodovací praxi k závěru, že jde o institut ztělesňující korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat zejména výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 , uveřejněný pod číslem 101/2016 Sb. rozh. obč.). Změna velikosti balení dováženého léčivého přípravku 86. Vzhledem ke shora uvedenému zodpovězení druhé otázky dovolatelky je nutno posoudit její první otázku, jež je otázkou hmotného práva, v níž se dovolatelka táže, zda vlastník ochranné známky může bránit přebalování souběžně dovážených léčivých přípravků do České republiky z důvodu změny velikosti balení. 87. Jak uvedeno shora, Soudní dvůr ve své rozhodovací praxi vymezil podmínky, při jejichž kumulativním splnění je dovozce výrobku, jenž byl vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem uveden na trh v členském státě Evropské unie (popř. státě tvořícím Evropský hospodářský prostor), oprávněn uvést tento výrobek na trh v jiném členském státě Evropské unie (popř. státě tvořícím Evropský hospodářský prostor). 88. Jednou z těchto podmínek je, že výkon práv z ochranné známky by přispěl k umělému rozdělení trhů mezi členskými státy, což nastává v případě, kdy vlastník ochranné známky uvedl na trh v různých členských státech totožný výrobek v různých velikostech balení, přičemž jeho přebalení je objektivně nezbytné pro uvedení výrobku na trh v členském státě dovozu. 89. Nezbytnost přebalení výrobku je dána tehdy, pokud by výkon práv vlastníka ochranné známky představoval omezení skutečného přístupu dováženého výrobku na trh, což platí i tehdy, mohl-li by dovozce výrobek uvádět pouze na omezené části trhu státu dovozu. Přitom sama skutečnost, že vlastník ochranné známky používá ve státě dovozu několik různých velikostí balení, přičemž jedna z těchto velikostí je rovněž uváděna na trh ve vývozním státě, nevylučuje nutnost přebalení výrobku při jeho dovozu. 90. Zároveň Soudní dvůr dovodil, že v případě léčivého přípravku může nezbytnost přebalení dováženého výrobku vyplývat z právní úpravy či vnitrostátní praxe ve státě dovozu, včetně právní úpravy povolující pouze balení určité velikosti, pravidel v oblasti zdravotního pojištění, která podmiňují velikostí balení vrácení zdravotních nákladů, nebo z důvodu ustálené praxe předepisování léčivých přípravků založené mimo jiné na rozměrových normách doporučovaných profesními sdruženími a institucemi zdravotního pojištění (srov. rozhodnutí Soudního dvora citovaná shora v odst. 54 a násl.). 91. Podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), humánní léčivý přípravek nesmí být (zásadně) uveden na trh v České republice, pokud mu nebyla udělena registrace Státním ústavem pro kontrolu léčiv. 92. Podle § 39 odst. 1 zákona o léčivech, ve znění účinném do 1. 4. 2013, v rámci registračního řízení Ústav stanoví, zda léčivý přípravek musí být vydáván pouze na lékařský předpis, bez lékařského předpisu s omezením nebo zda léčivý přípravek lze vydávat bez lékařského předpisu. 93. Podle § 45 odst. 1 zákona o léčivech, ve znění účinném do 1. 3. 2019, souběžným dovozem se rozumí distribuce léčivého přípravku z jiného členského státu do České republiky, pokud tomuto léčivému přípravku byla udělena registrace v České republice a v členském státě a distribuce není zajišťována držitelem rozhodnutí o registraci léčivého přípravku v České republice nebo v součinnosti s ním. Uskutečnit souběžný dovoz léčivého přípravku lze jen na základě povolení pro souběžný dovoz léčivého přípravku. Za souběžný dovoz se nepovažuje distribuce z jiného členského státu do České republiky, jde-li o léčivý přípravek registrovaný podle § 25 odst. 1 písm. b). 94. Podle § 45 odst. 2 zákona o léčivech, ve znění účinném do 1. 3. 2019, souběžný dovoz se povolí pouze držiteli povolení k distribuci léčivých přípravků, a to tehdy, jestliže a) souběžně dováženému léčivému přípravku byla udělena registrace v členském státě, a tato registrace nebyla zrušena z důvodu ochrany veřejného zdraví, b) souběžně dovážený léčivý přípravek bude distribuován v České republice s kvalitativně i kvantitativně shodným složením, pokud jde o léčivé látky, a ve shodné lékové formě jako léčivý přípravek, kterému byla udělena registrace v České republice (dále jen „referenční přípravek pro souběžný dovoz“), a tato registrace nebyla zrušena z důvodu ochrany veřejného zdraví, a c) souběžně dovážený léčivý přípravek má stejné léčebné účinky jako referenční přípravek pro souběžný dovoz, nepředstavuje riziko pro veřejné zdraví a je používán za podmínek rozhodnutí o registraci referenčního přípravku pro souběžný dovoz. 95. Podle § 4 písm. a) ve spojení s přílohou č. 1 vyhlášky č. 228/2008 Sb., o registraci léčivých přípravků, součástí dokumentace k samostatné žádosti o registraci humánního léčivého přípravku je též identifikace léčivého přípravku prostřednictvím jeho konečné úpravy včetně balení. Předložené chemické, farmaceutické a biologické údaje o léčivém přípravku obsahujícím chemické a/nebo biologické látky musí obsahovat veškeré důležité informace o léčivé látce nebo léčivých látkách a o konečném přípravku, včetně druhu obalu a velikosti balení konečného přípravku. 96. Z citovaných ustanovení zákona o léčivech a jeho prováděcí vyhlášky plyne, že uvádění léčivých přípravků na trh v České republice je v podstatném rozsahu podmíněno splněním náležitostí stanovených předpisy veřejného práva, což platí též pro souběžný dovoz léčivých přípravků z jiného členského státu Evropské unie a prodej těchto léčivých přípravků koncovým zákazníkům, zejména jde-li o léčivé přípravky vydávané pouze na lékařský předpis. Bez splnění podmínek stanovených těmito právními předpisy je souběžný dovoz léčivých přípravků a jejich prodej koncovým zákazníkům zakázán. Mezi náležitosti významné pro splnění podmínek vyplývajících z těchto právních přepisů spadá též konečná úprava léčivého přípravku, včetně druhu obalu a velikosti balení konečného přípravku. 97. Proto podle konkrétních okolností věci může být i velikost balení určitého léčivého přípravku součástí podmínek vyplývajících z předpisů veřejného práva nebo z obvyklého způsobu výkonu práv a povinností podle těchto předpisů pro možnost skutečného přístupu tohoto léčivého přípravku na trh v České republice (tj. nikoli pouze na omezenou část tohoto trhu). 98. Lze tak uzavřít, že je-li v České republice uváděn na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem léčivý přípravek v baleních o různých velikostech, přičemž jedna z velikostí těchto balení je v důsledku omezení vyplývajících z předpisů veřejného práva o nakládání s léčivými přípravky či v důsledku obvyklého výkonu práv a povinností podle těchto předpisů nezbytná pro skutečný přístup tohoto léčivého přípravku na trh v České republice, není vlastník ochranné známky oprávněn zakázat dovozci, jenž dováží do České republiky tento léčivý přípravek z členského státu Evropské unie (popř. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), ve kterém byl tento léčivý přípravek uveden na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem, uvádění tohoto léčivého přípravku na trh v České republice pouze proto, že dovozce tento léčivý přípravek před jeho uvedením na trh v České republice přebalil do balení o této velikosti. Řešení předložených otázek v poměrech projednávané věci 99. V poměrech projednávané věci lze uzavřít, že ve vztahu ke druhé otázce formulované dovolatelkou dovolání důvodné není, neboť odvolací soud věc posoudil podle správně určené právní normy, kterou správně vyložil a na daný skutkový stav ji správně aplikoval. 100. Zde je nutno předznamenat, že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), že žalovaná svůj záměr přebalit výrobky označené ochrannými známkami žalobců za účelem jejich dovozu do České republiky žalobcům oznámila a poskytla jim na jejich výzvu vzorek přebalených výrobků. 101. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné proto, že pro právní posouzení projednávané věci není bez dalšího nikterak rozhodující, zda a případně jakým způsobem žalobci reagovali na oznámení záměru žalované dovážet přebalené výrobky do České republiky (resp. na poskytnutí vzorku přebalených výrobků). Absence námitek žalobců jako vlastníků ochranných známek vůči oznámenému záměru žalované nikterak nevylučuje při dovozu výrobků do České republiky nutnost splnění ostatních podmínek spjatých se zákazem zastřeného omezení obchodu mezi členskými státy, jak byly tyto podmínky vymezeny v rozhodovací praxi Soudního dvora. 102. Ve vztahu k případnému výjimečnému nepřiznání právní ochrany subjektivním právům žalobců pro zjevné zneužití těchto práv dospěly soudy v projednávané věci ke zjištění, že mezi stranami byl od samého počátku spor ohledně existence podmínek pro dovoz předmětných výrobků žalovanou do České republiky, jenž následně vyústil v podání žaloby, přičemž žalovaná v uvádění těchto výrobků na trh v nezanedbatelném tržním rozsahu pokračovala ještě téměř další tři roky od podání žaloby, než jí povinnost zdržet se uvádění předmětných výrobků na trh byla pravomocně uložena (později zrušeným) rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 3 Cmo 226/2012. Proto lze považovat za správný (zřejmý) názor odvolacího soudu (byť nikoli výslovně vyjádřený v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu), že výkon práv žalobců jako vlastníků ochranných známek v podobě uplatněného nároku na poskytnutí omluvy za tvrzené závadné jednání žalované nepředstavuje vzhledem k okolnostem věci zjevné zneužití těchto práv, neboť nelze uzavřít, že by jejich výkon byl nepřijatelný, popř. že by postrádal své opodstatnění v rozporu s účelem těchto práv a nebyl by na výkonu těchto práv ze strany žalobců skutečný zájem (resp. že by šlo o výkon zákeřný či malicherný). 103. Oproti tomu ve vztahu k první otázce dovolatelky shledává dovolací soud dovolání důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při vyřešení této otázky na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud správně určenou právní normu nesprávně vyložil. 104. Jak zdůvodněno shora, podmínky stanovené předpisy veřejného práva či obvyklý výkon práv a povinností podle těchto předpisů mohou podle konkrétních okolností věci vyvolávat objektivní nezbytnost přebalení dováženého léčivého přípravku, uváděného vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem v jednotlivých státech v baleních o různých velikostech, za účelem dosažení skutečného přístupu tohoto léčivého přípravku na trh v České republice (tj. nikoli pouze na omezenou část trhu). 105. Úvahy odvolacího soudu vyjádřené v odůvodnění napadeného rozhodnutí však postrádají jak skutkové, tak i právní posouzení tvrzení žalované (jež bylo ze strany žalované uplatněno na její obranu již v jejích vyjádřeních k žalobě ze dne 30. 5. 2010 a 21. 10. 2010 a poté opakovaně i v dalším průběhu řízení), podle kterého nezbytnost přebalení léčivého přípravku D při jeho dovozu žalovanou do České republiky do vnějšího balení po 63 tabletách je dána jednak obsahem povolení Státního ústavu pro kontrolu léčiv vydaného žalované pro souběžný dovoz tohoto léčivého přípravku, tak i lékařskou praxí při předepisování tohoto léčivého přípravku (jenž je léčivý přípravkem vydávaným pouze na lékařský předpis), v důsledku čehož podstatnou část (95 %) trhu tohoto léčivého přípravku v České republice představují právě balení po 63 tabletách, přičemž podle podmínek stanovených předpisy veřejného práva není jiný méně závažný způsob zásahu do vnějšího obalu tohoto dováženého léčivého přípravku (např. spojení několika menších balení) přípustný. 106. Žalovaná tudíž tvrdí rozhodující skutečnost, jež je součástí hypotézy použité právní normy a je tudíž (není-li zde odlišné skutkové zjištění) významná pro právní posouzení věci. 107. Oproti tomu zjištění odvolacího soudu, že léčivý přípravek D je jak v Portugalsku jako státě vývozu, tak v České republice jako státě dovozu, registrován v balení po 21 tabletách, není pro posouzení věci rozhodující, neboť, jak zdůvodněno shora, skutečnost, že vlastník ochranné známky používá ve státě dovozu několik různých velikostí balení, přičemž jedna z těchto velikostí je rovněž uváděna na trh ve vývozním státě, nevylučuje nutnost přebalení výrobku při jeho dovozu za účelem skutečného přístupu tohoto léčivého přípravku na trh ve státě dovozu (tj. nikoli pouze na omezenou část tohoto trhu) a nejedná se tak bez dalšího pouze o obchodní strategii dovozce. 108. V tomto směru nemá samo o sobě žádný význam ani zjištění odvolacího soudu, že při ukončení přebalování předmětných výrobků žalovanou v minulosti nedošlo k zásadnímu propadu prodejnosti jí uváděných výrobků na trh. Jak připomenul Soudní dvůr, tím, co ovlivňuje zvláštní účel sledovaný právní úpravou ochranných známek, je přebalení výrobku označeného ochrannou známkou jako takové, aniž by bylo namístě v tomto kontextu zkoumat, jaké jsou konkrétní účinky přebalení. Rozhodující je proto pouze zjištění o objektivních skutečnostech zakládajících nezbytnost přebalení výrobku pro skutečný přístup tohoto výrobku na trh v České republice, resp. zjištění, že výkon práv z ochranné známky by v takovém případě představoval zastřené omezení obchodu mezi členskými státy Evropské unie (resp. státy tvořícími Evropský hospodářský prostor), a nikoli zjištění o subjektivním úspěchu žalované či jiných dovozců při uvádění výrobku na trh v různých obdobích. 109. Proto je nutno považovat právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k první otázce dovolatelky za neúplné, a tudíž nesprávné. Posouzení existence vad řízení 110. Vzhledem k přípustnosti dovolání přezkoumal dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami netrpí. 111. Ve vztahu k dovolatelkou namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu je nutno uvést, že otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015 ). 112. Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 , a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09 ). 113. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dále dospěl k závěru, že je věcí individuálního posouzení, zda o nepřezkoumatelné rozhodnutí skutečně jde. Odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016 , či ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018 , a obdobně pak srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003 , a ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008 ). 114. Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelkou vyplývá, že jí bylo zřejmé, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neposoudil postup žalobců při výkonu jejich práv jako umělé rozdělní trhů mezi členskými státy Evropské unie, když nutnost přebalování předmětných výrobků žalovanou nevyplývá ani z existence silného odporu spotřebitelů vůči nepřebaleným výrobkům, jenž žalovaná v řízení neprokázala, ani z odlišné velikosti dováženého balení, a postup dovolatelky tak dle odvolacího soudu představuje pouze její obchodní strategii. 115. Byť tedy dovolatelka ve svém dovolání namítá nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, přesto je z obsahu jejího dovolání zřejmé, že věděla, jak odvolací soud rozhodl a z jakého důvodu. Protože ani případné nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohly být na újmu práv dovolatelky, není možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 ). 116. Lze tak uzavřít, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto smyslu srozumitelné a dostatečné, a řízení v projednávané věci touto vytýkanou vadou, ani vadami jinými, netrpí. 117. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu za porušování práv k ochranné známce M obstojí, neboť druhá otázka dovolatelky, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu v této části závisí, byla odvolacím soudem posouzena správně. Proto dovolací soud dovolání v této části, tedy ve vztahu mezi žalobcem a), jenž je dle skutkových zjištění vlastníkem předmětné ochranné známky, a žalovanou podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. 118. Oproti tomu ve vztahu k uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu za porušování práv k ochranné známce D rozhodnutí odvolacího soudu správné není, neboť první otázka dovolatelky, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu v této části (rovněž) závisí, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně. 119. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci v této části rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu, v jakém je dovolání žalované přípustné a důvodné, tedy ve vztahu k části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se povinnosti žalované uveřejnit omluvu žalobci b) za porušení práv k ochranné známce D, a rovněž v závislé části tohoto výroku týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou, a též v závislém výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ze shora uvedených důvodů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. 120. Protože důvody, pro které byl částečně zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v příslušné části i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 121. Pro úplnost je vhodné uvést, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu zůstaly nedotčené nákladové výroky soudů obou stupňů ve vztahu mezi žalobci a) a c) a žalovanou. Každý ze žalobců a) a c) tedy má právo na přiznanou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu rovného dílu, jenž na ně z celkové výše náhrady přiznané původně všem žalobcům připadá (§ 1723 odst. 2 o. z. ve spojení s § 1868 a § 1122 odst. 3 o. z.). 122. V dalším řízení soudy posoudí po skutkové i právní stránce tvrzení žalované, podle nichž stav předpisů veřejného práva či obvyklý způsob výkonu práv a povinností podle těchto předpisů v období, za něž je omluva za porušení práv k ochranné známce D požadována, vyvolával objektivně nezbytnost přebalení tohoto léčivého přípravku dováženého žalovanou pro dosažení skutečného přístupu tohoto léčivého přípravku na trh v České republice (tj. nikoli pouze na omezenou část trhu), resp. že výkon práv žalobce b) z této ochranné známky v tomto směru představoval zastřené omezení obchodu mezi členskými státy Evropské unie (resp. státy tvořícími Evropský hospodářský prostor) ve smyslu shora uvedených závěrů rozhodovací praxe Soudního dvora. 123. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/21853/	30.11.2020	5 Tdo 1000/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. H., podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 6 To 3/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 16/2021. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 9 T 16/2021, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 223 odst. 1, § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku rozhodnutí odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) dopustil jako jediný jednatel obchodní společnosti P. J., M. H. IČ: XY, se sídlem XY, okres XY (dále jen „P. J.“), tím, že upřednostnil některé ze svých věřitelů na úkor ostatních. Učinil tak poté, co dne 7. 4. 2018 sám podal na obchodní společnost P. J. jako dlužníka insolvenční návrh u Krajského soudu v Brně. Byl si tak vědom, že se uvedená obchodní společnost nachází v úpadku z důvodu její insolvence (platební neschopnosti). Věděl také, že tato obchodní společnost měla nejméně 72 věřitelů, vůči kterým měla k datu podání insolvenčního návrhu závazky v celkové výši 83 377 018,44 Kč, které byly po splatnosti po dobu delší 30 dnů a které nebyla schopna hradit. Obviněný pak v rozporu se zásadami poměrného a rovnoměrného uspokojení věřitelů, uhradil jednomu z věřitelů, a to obchodní společnosti T., IČ: XY, sídlem XY č. p. XY (dále jen „T.“), jejímž byl také jednatelem, částku ve výši 340 000 Kč k úhradě faktur za dlužné nájemné za 1. a 2. čtvrtletí toho roku. Obviněný takto jednal, aby personálně propojeného věřitele zvýhodnil oproti ostatním věřitelům uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, vůči kterým měla obchodní společnost P. J. pohledávky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které nebyla schopna plnit. Celková výše všech uvedených pohledávek k datu úhrady pohledávky obchodní společnosti T. činila 94 713 033,34 Kč. Uhrazená pohledávka této obchodní společnosti tak představovala jen 0,3577 % z celkové výše všech pohledávek včetně pohledávky společnosti T. Podle zásad poměrného a rovnoměrného rozdělení jí z částky 340 000 Kč, kterou měla společnost P. J. dne 2. 7. 2018 k dispozici, mohla být vyplacena jen částka 1 216,16 Kč, a úhradou částky vyšší o 338 783,84 Kč byla neoprávněně zvýhodněna. Tímto jednáním obviněný M. H. způsobil ostatním věřitelům škodu v celkové výši 338 783,84 Kč. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškození H. V., J. S. a poškozená obchodní společnost A. Ž., a. s., odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 6 To 3/2022, následovně. Odvolací soud pod bodem I. výroku z podnětu odvolání poškozených podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených H. V., J. S. a A. Ž., a. s., znovu sám podle § 259 odst. 2, 3 a 4 tr. ř. za užití § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl. Odvolání obviněného pod bodem II. výroku podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného M. H. 4. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 5. Oběma rozsudkům soudů nižších stupňů obviněný vytýkal, že se opomněly vypořádat s jeho obhajobou a jím navrženými důkazy, učinily nesprávné právní posouzení, nevypořádaly se se skutečnostmi, které vylučovaly škodu u domnělých poškozených věřitelů. Podle jeho názoru je rozsudek soudu prvního soudu nepřezkoumatelný a odvolací soud učinil zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování. Rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení. 6. Obviněný nezpochybňoval, že za dlužníka obchodní společnost P. J. (dále též jen „dlužník“) uhradil jednomu z věřitelů, obchodní společnosti T., v níž byl též jednatelem (dále též jen „zvýhodněný věřitel“), částku 340 000 Kč k úhradě 2 faktur za dlužné nájemné, ačkoli si byl vědom úpadku dlužníka z důvodu jeho insolvence, jakož i toho, že dlužník měl nejméně 72 věřitelů se závazky po splatnosti dobu delší 30 dnů v celkové výši 83 377 018,44 Kč. Obviněný však odmítl, že by tak jednal proto, aby personálně propojeného věřitele zvýhodnil oproti ostatním věřitelům. Nebylo totiž vůbec zjištěno, že ostatní věřitelé nebýt jeho jednání by byli uspokojeni ve vyšším rozsahu (v částce uvedené v rozsudku), tedy že jednáním obviněného jim vznikla škoda spočívající v tom, že nedošlo k (částečnému) uspokojení jejich pohledávek. Soudy nižších stupňů se spokojily s úvahou, že obviněný provedením plateb ve prospěch jednoho věřitele nutně poškodil věřitele ostatní. Taková zjednodušená úvaha však nemůže obstát. Soudy nižších stupňů se totiž odmítly zabývat tím, nakolik by ostatní věřitelé byli skutečně uspokojeni. 7. Obviněný uplatňoval verzi, že ostatní věřitelé by v tvrzeném rozsahu uspokojeni nebyli a naopak jejich uspokojení by bylo ještě nižší, pokud by obviněný nejednal způsobem kladeným mu za vinu. Soudy nižších stupňů se touto obhajobou obviněného odmítly zabývat. Přitom zvýhodněný věřitel pronajímal dlužníkovi areál, v němž měl dlužník umístěn movitý majetek v hodnotě převyšující výši předmětných plateb, tedy 340 000 Kč, přičemž zvýhodněný věřitel by v případě neuhrazení nájemného mohl k uspokojení všech svých pohledávek využít zadržovacího práva k movitému majetku nájemce umístěnému v předmětu nájmu podle § 2234 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přičemž toto právo vzniká přímo ze zákona. Využití tohoto zákonného předkupního práva ze strany pronajímatele bylo prokázáno důkazy a výslechem svědka V. N. a samotného obviněného. Věřitel tak měl právo na přednostní uspokojení z výtěžku z prodeje těchto věcí. 8. Pokud by tedy zvýhodněný věřitel uplatnil své pohledávky jako pohledávky zajištěné zadržovacím právem, tj. právem přednostního uspokojení, inkasoval by veškerý výtěžek z prodeje zadrženého movitého majetku dlužníka, jehož výše násobně převyšovala platbu ve výši 340 000 Kč. Pokud by tedy dlužník neprovedl úhradu dvou plateb, zvýhodněný věřitel by své pohledávky na nájemném uplatnil v rámci insolvenčního řízení jako pohledávky zajištěné, a tedy by (namísto nezajištěných věřitelů – poškozených) inkasoval veškerý výtěžek z prodeje movitého majetku dlužníka, který by převyšoval částku 340 000 Kč. V konečném důsledku by tak došlo ke zhoršení rozsahu uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, neboť ti by sice participovali na částce 340 000 Kč, kterou by obviněný ponechal na účtu dlužníka (a neuhradil by jí částečně závazek na nájemném), ale naopak by již neměli žádný podíl na výtěžku z prodeje movitého majetku dlužníka (jejich pohledávky by tak z něj nebyly uspokojovány). Bylo tedy nepochybné, že jeho postupem byli ostatní věřitelé naopak zvýhodněni a nevznikla jim žádná škoda. 9. Soudy nižších stupňů tuto obhajobu obviněného zcela pominuly. Obhajobou obviněného se nijak nezabýval soud prvního stupně, odvolací soud přijal jiná skutková zjištění než soud prvého stupně, aniž by tak mohl učinit, když relevantní důkazy pro svá zjištění neopakoval (§ 259 odst. 3 tr. ř.). Tím byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 10. Odvolací soud zcela pominul tvrzení, že pohledávku na nezaplaceném nájemném přihlásil do insolvenčního řízení jako nezajištěnou právě z toho důvodu, že sporovaným právním jednáním došlo k její částečné úhradě. Obviněný tedy svým rozhodnutím fakticky docílil vyšší možnosti uspokojení pohledávek věřitelů, než kdyby toto rozhodnutí neučinil – pohledávku na nájemném by (částečně) neuspokojil, ale následně by ji přihlásil jako zajištěnou. Obviněný v daný okamžik preferoval okamžité částečné uspokojení požadavků majitele (společníka) obchodní společnosti T. oproti dlouhodobému čekání na (vyšší) prostředky z výtěžku prodeje zajištěného majetku. Odmítl také zjištění odvolacího soudu, podle kterého z výpovědi svědka J. K. vyplynulo, že obchodní společnost H. byla zřízena pouze za účelem nákupu společnosti T. Takové nové zjištění odvolacího soudu bylo nejen v rozporu s důkazy, které byly provedeny před odvolacím soudem, ale i s důkazy provedenými před soudem prvního stupně, zejména pak s výslechem svědka J. K., který výslovně uvedl, že obchodní společnost H. založil on sám, a to za účelem koupě obchodní společnosti T. Rozhodně se tak, pokud jde o založení této obchodní společnosti, nejednalo o postup obviněného, ale o postup tohoto zájemce o koupi obchodní společnosti T. Tento postup neměl nic společného s tím, že následně, po založení společnosti H. a koupi obchodního podílu v obchodní společnosti T. došlo k částečnému uspokojení pohledávek na nájemném. Tímto extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. 11. Soudy nižších stupňů se vůbec nezabývaly otázkou dalšího osudu užívání areálu obchodní společnosti T. a dopady na movitý majetek dlužníka v něm umístěný, pokud by k provedení plateb za nájemné nedošlo. Jak bylo zjištěno, dlužník měl vysoký dluh na nájemném, a tedy pronajímatel zastoupen obviněným byl oprávněn nájem ukončit a movité věci dlužníka ze svého areálu nuceně odstranit. V důsledku takového postupu by tak vznikla na majetku dlužníka nepochybně značná škoda v rozsahu převyšujícím sporovanou částku 340 000 Kč. Opět se jednalo o postup obviněného, kterým nejenže nedošlo k poškození věřitelů dlužníka, ale naopak tato škoda byla snížena, tj. majetková újma, která věřitelům vznikla v důsledku uspokojení pohledávky zvýhodněného dlužníka, byla mnohem nižší než škoda reálně hrozící ze zamýšleného, a právně dovoleného, plánu pronajímatele. 12. Kromě toho se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho obranou v podobě uplatnění principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio . Spory o částku 340 000 Kč jsou totiž předmětem incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení. 13. Obviněný proto na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání obviněného 14. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. 15. K podanému dovolání nejprve uvedl, že v něm uplatněná argumentace je pouhým opakováním obhajoby obviněného z řízení před soudem prvního stupně a jde i o tytéž výhrady, které již obviněný uplatnil ve svém řádném opravném prostředku. Především je na podkladě obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu možno jednoznačně odmítnout tvrzení dovolatele, že soudy nižších stupňů jeho obhajobu zcela pominuly nebo že by se jí vůbec nezabývaly. 16. Státní zástupce odmítl, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejde o takový zjevný rozpor, pokud soudy vyhodnotí některé důkazy (výpověď obviněného, vyrozumění o zadržovacím právu) odlišně od představ obviněného. 17. Nelze přisvědčit ani námitkám proti hmotněprávnímu posouzení skutku. Dovolatel v podstatě tvrdil, že ke skutku, který byl popsán v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, sice došlo, nezpochybnil, že za běžných okolností tento skutek vykazuje znaky předmětného přečinu, oponoval ale zcela hypotetickou verzí skutkového děje v tomto duchu – protože se skutek stal, nestalo se něco jiného, co sice nenastalo, ale jistě by nastalo, kdyby obviněný nejednal způsobem vykazujícím znaky trestného činu. 18. Obviněný jednající za dlužníka svými dvěma dispozicemi s majetkem dlužníka (finančními prostředky), který byl krom pohledávky zvýhodněného věřitele plně použitelný rovněž k uspokojení pohledávek znevýhodněných věřitelů, naplnil všechny zákonné znaky přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku. Jako jednatel obchodní společnosti, který věděl o tom, že se obchodní společnost nachází v úpadku, učinil právní úkon spočívající v úhradě pohledávek jen jednoho z více věřitelů této obchodní společnosti, která byla v rozporu se zásadou poměrného a rovnoměrného vypořádání jednotlivých věřitelů. 19. Z hlediska subjektivní stránky bylo rozhodující, že obviněný si při přednostním uspokojení pohledávky věřitele obchodní společnosti T. platbou v penězích v době úpadku dlužníka musel být podle jemu dostupných okolností vědom toho, že jeho jednání může mít za následek znevýhodnění zbylých věřitelů a vznik škody na jejich straně v podobě neuspokojení části jejich pohledávek v poměrné výši k upřednostněné pohledávce, přičemž pro případ, že tento následek způsobí, s tím byl srozuměn. 20. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí. 21. Vyjádření nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužil. IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 24. Obviněný M. H. uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. 25. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 ). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 . 26. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného 27. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat a dále nad tento rámec pouze drobně doplnit. 28. Obviněný M. H. svými námitkami brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Obviněný současně s tím namítal existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé. Existence takového zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, ovšem v daném případě žádný takový rozpor zjištěn nebyl. Obviněný v této spojitosti rozhodnutím soudů nižších stupňů vytýkal, že jejich rozhodná skutková zjištění vycházela pouze z jedné skupiny důkazů podporujících tvrzení uvedená v obžalobě, zatímco pomíjely či nedostatečně zohledňovaly další důkazy vyvracející tvrzení o tom, že nechtěl zvýhodnit personálně propojeného věřitele oproti ostatním věřitelům. Ovšem již z toho vyplývá, že o rozpor, ba dokonce zjevný, jít nemůže, protože takový rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu není dán, přikloní-li se soudy k jedné skupině důkazů podporujících obžalobu, zatímco zavrhnou druhou skupinu důkazů podporujících obhajobu (pokud ovšem sdělí důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle). Vlastně převážná část dovolání obviněného je koncipována jako polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, obviněný předestíral vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora. 29. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, jak namítal obviněný. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 , vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. 30. Je možno konstatovat, že obviněný souhlasil se stěžejními skutkovými závěry soudů nižších stupňů nezbytnými pro vyvození jeho trestní odpovědnosti. Nezpochybňoval své postavení jednatele ve dvou obchodních společnostech, jednak dlužníka, který byl v úpadku, jednak zvýhodněného věřitele, který dlužníku pronajímal své nemovitosti. Obviněný nezpochybňoval, že by pronajímateli – zvýhodněnému věřiteli zaplatil coby jednatel dlužníka částku 340 000 Kč a ostatním věřitelům nezaplatil ničeho. Spor byl veden o to, zda uvedená částka představuje škodu či nikoli (viz k tomu níže). c) K přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku 31. Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod lze s notnou mírou benevolence označit výhrady obviněného týkající se nesprávného posouzení přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku, šlo-li o námitky zpochybňující naplnění znaku zmaření uspokojení věřitelů, resp. způsobení jim škody na jejich majetku. Znovu je však třeba připomenout, že je třeba vycházet ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů a nikoli z verze předestřené obviněným v dovolání. 32. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako dlužník, který je v úpadku, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Znak objektivní stránky této skutkové podstaty trestného činu spočívající ve „zvýhodnění jiného věřitele“ je naplněn tehdy, jestliže pachatel jako dlužník, který je v úpadku, poskytne zvýhodněnému věřiteli takové plnění, které neodpovídá zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů a jehož by dosáhli v konkursu [viz zejména § 1 písm. a), § 5 písm. a), § 244 a § 306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce jen „IZ“], a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka (viz rozhodnutí pod č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.). Podstata trestného činu zde tedy spočívá v tom, že zvýhodněný věřitel sice dostal od dlužníka plnění, na které by jinak měl právní nárok, avšak v důsledku úpadku dlužníka došlo plným nebo vyšším uspokojením pohledávky konkrétního (zvýhodněného) věřitele k poškození ostatních věřitelů tohoto dlužníka. Postavení dlužníka splňuje i pachatel – fyzická osoba jednající za právnickou osobu, která sama je dlužníkem (tzv. institut jednání za jiného podle § 114 odst. 2 tr. zákoníku). 33. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, předpokladem trestní odpovědnosti za jeho spáchání je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník, jenž je v úpadku (resp. fyzická osoba jednající za takového dlužníka ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku), zcela nebo částečně zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele, ač si z okolností musel být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a buď ho chtěl způsobit, anebo alespoň pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn. Z hlediska zavinění se i u přečinu podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl (§ 15 tr. zákoníku). Pachatel jako dlužník tedy musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si je vědom, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn (srov. rozhodnutí č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Na existenci úmyslu lze usuzovat jen ze všech okolností, za nichž dlužník, který je v úpadku, přednostně uspokojil jednoho z více svých věřitelů. O srozumění pachatele může svědčit jeho konkrétní jednání, např. pokud jednal s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je apod. 34. Z obsahu předloženého spisu vyplynulo, že námitky týkající se nedostatečného naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu uplatňoval obviněný v průběhu celého trestního řízení, zejména v jeho podaném odvolání, ačkoliv se námitkami naplnění subjektivní stránky náležitě soudy nižších stupňů zabývaly a zcela správně dospěly k závěru o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. V případě obviněného M. H. bylo totiž prokázáno, že obě obchodní společnosti byly personálně propojeny osobou obviněného. Obviněný si byl velmi dobře vědom, že obchodní společnost P. J. byla v platební neschopnosti a v úpadku, a věděl, že měla nejméně 72 věřitelů, vůči kterým měla závazky, které nebyla schopna uhradit. Přesto obviněný přednostně uhradil pohledávky pouze jednoho věřitele na úkor jiných, když uhradil obchodní společnosti T. faktury za dlužné nájemné za 1. a 2. čtvrtletí v celkové výši 340 000 Kč. Obviněný věděl a byl srozuměn s tím, že zvýhodnil personálně propojeného věřitele oproti ostatním věřitelům. Tímto jednáním způsobil ostatním věřitelům škodu v celkové výši 338 783,84 Kč, tedy škodu nikoli malou. 35. Jako nedůvodná se s ohledem na výše uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů jeví též námitka, že obviněný nechtěl zvýhodnit personálně propojeného věřitele oproti ostatním věřitelům a že pokud by k jeho jednání nedošlo, věřitelé by v tvrzeném rozsahu nebyli uspokojeni a jejich uspokojení by bylo naopak dokonce nižší. Je zjevné, že jde o obranu vymyšlenou v průběhu trestního řízení, která vůbec neodpovídá jednání obviněného v době činu kladeného mu za vinu. Nejvyšší soud připomíná, že obviněný o uhrazení pohledávky obchodní společnosti T. rozhodl v době, kdy vůči obchodní společnosti P. J. probíhalo insolvenční řízení. Jak správně uvedl odvolací soud (viz bod 9. na str. 5 odůvodnění jeho rozsudku), obviněný platbu provedl v době, kdy si byl vědom, že obchodní společnost P. J. byla v úpadku, když dne 7. 4. 2018 sám podal insolvenční návrh. Odvolací soud správně upozornil, že nájemné bylo doposud splatné ročně a v roce 2018 se jej náhle rozhodl obviněný uhradit po čtvrtletí. Odvolací soud dále konstatoval, že dlužník obchodní společnost P. J. ukončila v dubnu 2018 provoz podniku a uhrazená pohledávka nebyla pohledávkou přednostní, neboť majetek dlužníka nebyl bezprostředně ohrožen. Toho všeho si musel být obviněný jakožto osoba personálně ovládající obě obchodní společnosti velmi dobře vědom. Obchodní společnost T. si mohla zaplacené nájemné přihlásit jako svoji pohledávku v insolvenčním řízení stejně jako nájemné za předchozí roky. Navíc ani v přihlášených pohledávkách neoznačila své pohledávky za zajištěné (byť jejím jednatelem byl obviněný). Obviněný tak zcela úmyslně upřednostnil obchodní společnost T., ke které měl přímé vazby, na úkor ostatních věřitelů. 36. Nelze ani přisvědčit jeho opakované námitce, že by obchodní společnosti T. jako věřiteli z titulu dlužného nájemného vzniklo ze zákona zadržovací právo k movitému majetku nájemce umístěnému v předmětu nájmu. 37. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že podle § 2234 o. z. má pronajímatel právo na úhradu pohledávky vůči nájemci zadržet movité věci, které má nájemce na věci nebo v ní. 38. Ve spojitosti s úpadkem nájemce a zadržovacím právem pronajímatele je však třeba upozornit na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Konkrétně je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sen. zn. 29 ICdo 13/2018 , podle nějž věřiteli, který zadrží dlužníkovu věc ve smyslu § 1396 odst. 2 o. z. po zahájení insolvenčního řízení v době, kdy trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení uvedené v § 109 odst. 1 písm. b) IZ, nevznikne v insolvenčním řízení právo na uspokojení z takového zajištění. Tento závěr Nejvyšší soud zopakoval v usnesení 28. 1. 2021, sen. zn. 29 ICdo 9/2019 . 39. Nejvyšší soud tím navázal na své starší rozhodnutí, a sice usnesení ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011 , uveřejněném pod č. 54/2012 Sb. rozh. obč. (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 721/12 ). Nejvyšší soud v tomto posledně uvedeném rozhodnutí uzavřel, že na základě soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v § 41 IZ, nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení nebo v jeho průběhu. Nabylo-li rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, stává se právo věřitele na uspokojení z takového zajištění neúčinným od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. § 248 odst. 2 IZ). Soudcovské zástavní právo na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na základě návrhu na jeho zřízení podaného před zahájením insolvenčního řízení, je na tom stejně jako jiné způsoby zajištění pohledávky, jejichž vznik nebyl dovršen k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Např. při zřízení zástavního práva k nemovitostem na základě zástavní smlouvy (představující tzv. titulus adquirendi ) uzavřené před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, rovněž nevznikne věřiteli právo na uspokojení z tohoto zajištění v insolvenčním řízení, bude-li vklad zástavního práva k nemovitostem rozhodnutím katastrálního úřadu povolen (byť s účinky ke dni podání návrhu na vklad, jenž může předcházet okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) a stanovený modus adquirendi ve smyslu § 157 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, završen až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Ke vztahu § 109 odst. 1 písm. b) a c) a § 248 odst. 2 IZ lze v této souvislosti doplnit, že první z označených ustanovení pouze nedovoluje „nabytí“ a „uplatnění“ zajištění v insolvenčním řízení, kdežto (pozdější) prohlášení konkursu na majetek dlužníka činí takto „nabytá“ zajištění neúčinnými v rovině práva hmotného (nedovoluje jejich prosazení ani mimo rámec insolvenčního řízení). Závěr, podle kterého věřitel nenabyl právo na uspokojení přihlašované pohledávky v insolvenčním řízení ze zajištění, jestliže rozhodnutí soudu, jímž toto zajištění vzniklo (rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka) nabylo právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, by se ovšem nezměnil, ani kdyby úpadek dlužníka byl řešen jinak než konkursem. 40. Od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoliv odchylovat, lze je plně vyžít i pro účely posouzení zcela hypotetické situace nastíněné obviněným (která však reálně nenastala), a sice že by jménem zvýhodněného věřitele využil zadržovacího práva k věcem umístěným na nemovitosti zvýhodněného věřitele coby pronajímatele. Zmíněné závěry se totiž plně uplatní i k (hypotetickému) zadržovacímu právu. Je nutno rozlišovat možnost zadržet věc dlužníka a založit tak v rovině hmotného práva vznik zadržovacího práva k věci na straně jedné a existenci práva v insolvenčním řízení na přednostní oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržené věci. Jak bylo vysvětleno výše, právo na oddělené uspokojení v insolvenčním řízení vzniká věřiteli jen tehdy, byl-li proces vzniku zajištění pohledávky dovršen předtím, než nastaly účinky § 109 odst. 1 písm. b) IZ. Nevzniká-li právo na oddělené uspokojení ani tehdy, je-li proces vzniku zajištění dovršen v průběhu insolvenčního řízení s účinky ex tunc (k okamžiku předcházejícímu nastolení účinků zahájení insolvenčního řízení), logicky nemůže právo na oddělené uspokojení ze zajištění vzniknout ani v případě, kdy celý proces vzniku zajištění (u zadržovacího práva jednorázové jednání věřitele spočívající v zadržení věci) proběhl až po vzniku účinků zahájení insolvenčního řízení. 41. Proto ani obrana obviněného hypotetickým skutkovým dějem, který by býval mohl z jeho vůle nastat, ale nenastal, by nemohla nic změnit na tom, že částka 340 000 Kč byla nerovnoměrně přenechána jedinému z více věřitelů na úkor ostatních, kteří by se i při zadržení věcí umístěných na pronajímané nemovitosti mohli z jejich výtěžku poměrně uspokojit (zvýhodněný věřitel by ohledně těchto věcí nebyl upřednostněným zajištěným věřitelem, protože k zajištění by došlo až v průběhu insolvenčního řízení). 42. Lze tak uzavřít, že zvýhodněným věřitelem ve smyslu § 223 odst. 1 tr. zákoníku může být i věřitel, kterému jinak svědčí zadržovací právo (např. podle § 2234 o. z.), avšak v důsledku účinku zahájení insolvenčního řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) IZ mu nevznikne právo na uspokojení ze zajištění v insolvenčním řízení z této zadržené věci, nemůže tak být přednostně uspokojen na úkor jiných věřitelů (a to ani ve výši odpovídající hodnotě věcí, které by jinak mohl zadržet). 43. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje ty dovolací námitky, které odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, za zjevně neopodstatněné a zároveň zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku. 44. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 9–10) i druhého stupně (zejména str. 4–7). V. Závěrečné shrnutí 45. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5618/	27.11.2020	29 NSCR 55/2019, 29 NSCR 111/2019, 29 NSCR 141/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud spojil ke společnému řízení věci vedené pod sen. zn. 29 NSČR 55/2019, 29 NSČR 111/2019 a 29 NSČR 141/2019. Následně zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. v bodě výroku I. a II. výroku, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň odmítl dovolání věřitele Š., s. r. o. proti té části usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, jíž byl potvrzen bod II. výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2019. Dále změnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, v části, jíž odvolací soud potvrdil bod I. výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2019, tak, že bod I. výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2019, se mění tak, že návrh věřitele Š., s. r. o. ze dne 6. 9. 2018 na povolení reorganizace se neodmítá, a změnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, tak, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2019 se mění tak, že návrh věřitele D., s. r. o. ze dne 4. 6. 2019 na povolení reorganizace se neodmítá. I. Dosavadní průběh řízení 1. U Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) se vede insolvenční řízení na majetek dlužníka H. a. s. 2. V průběhu tohoto řízení byly insolvenčnímu soudu doručeny mimo jiné následující návrhy na povolení reorganizace dlužníka: 1/ dne 3. 7. 2014 návrh dlužníka, 2/ dne 6. 9. 2018 návrh věřitele Š., s. r. o. (dále jen „první věřitel“), 3/ dne 2. 11. 2018 návrh věřitele T. s. r. o. (dále jen „druhý věřitel“) a 4/ dne 4. 6. 2019 návrh věřitele D., s. r. o. (dále jen „třetí věřitel“). 3. Usnesením ze dne 8. 1. 2019 insolvenční soud odmítl návrh prvního věřitele (bod I. výroku) a druhého věřitele (bod II. výroku) na povolení reorganizace dlužníka. 4. Usnesením ze dne 13. 6. 2019 insolvenční soud odmítl návrh třetího věřitele na povolení reorganizace dlužníka. 5. Usnesením ze dne 26. 6. 2019 insolvenční soud mimo jiné zamítl návrh dlužníka na povolení reorganizace (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). 6. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na povolení reorganizace. 7. První rozhodnutí, usnesení ze dne 9. 9. 2014, jímž insolvenční soud mimo jiné povolil reorganizaci dlužníka, zrušil insolvenční soud na základě žaloby pro zmatečnost podané věřitelem V. bankou, a. s. usnesením ze dne 13. 11. 2015. K odvolání dlužníka a některých věřitelů, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2016 usnesení insolvenčního soudu ze dne 13. 11. 2015 potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2017, sen. zn. 21 ICdo 20/2017 . 8. Druhé rozhodnutí, usnesení ze dne 19. 1. 2019, jímž insolvenční soud zamítl návrh dlužníka na povolení reorganizace, zrušil k odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2019. 9. Insolvenční soud v rozhodnutích o návrzích věřitelů a dlužníka vyšel z toho, že: [1] Dne 21. 10. 2013 bylo na základě věřitelského insolvenčního návrhu zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka (tehdy podnikajícího pod obchodní firmou L. a. s. a od 30. 10. 2013 do 17. 3. 2014 pod obchodní firmou I. a. s.). [2] Usnesením ze dne 21. 3. 2014 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka. [3] Dne 14. 7. 2014 rozhodla první schůze věřitelů, že způsobem řešení úpadku bude reorganizace. [4] Usnesením ze dne 9. 9. 2014 insolvenční soud povolil reorganizaci; toto rozhodnutí však na základě žaloby pro zmatečnost insolvenční soud zrušil usnesením ze dne 13. listopadu 2015. Zmatečnostní vadou byla okolnost, že insolvenční soud byl nesprávně obsazen, neboť ve věci rozhodoval soudce, jemuž byla věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce. [5] Dne 29. 11. 2016 určil předseda insolvenčního soudu, že věc projedná a rozhodne soudce JUDr. Z. S. 10. K návrhu prvního a druhého věřitele na povolení reorganizace. Insolvenční soud – cituje § 318 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – v usnesení ze dne 8. ledna 2019 uvedl, že první schůze věřitelů po rozhodnutí o úpadku se konala dne 14. 7. 2014, proto jsou oba návrhy věřitelů (podané až v roce 2018) zjevně opožděné. 11. Za bezvýznamnou považoval skutečnost, že první schůze věřitelů proběhla před nesprávně obsazeným soudem. Odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017 uvedl, že oba věřitelé měli možnost podat návrh na povolení reorganizace ve lhůtě 10 dnů před zahájením první schůze věřitelů, tj. před 14. 7. 2014. K jinému datu plynutí lhůty k podání návrhu na povolení reorganizace vztahovat nelze, neboť není možné připustit výklad, že se první schůze věřitelů vůbec nekonala. 12. K odvolání prvního a druhého věřitele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2019 potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. ledna 2019. 13. Odvolací soud se ztotožnil s názorem insolvenčního soudu, že se první schůze věřitelů po rozhodnutí o úpadku dne 14. 7. 2014 konala, věřitelé nepodali včas návrh na povolení reorganizace nejpozději do 10 dnů před jejím konáním, a proto jsou jejich návrhy opožděné. 14. K námitce věřitelů, že se první schůze věřitelů doposud nekonala, neboť o hlasovacím právu věřitelů rozhodoval nezákonný soudce, odvolací soud uvedl, že rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů není rozhodnutím ve věci samé nebo rozhodnutím, kterým se řízení končí, proto je nelze napadnout žalobou pro zmatečnost z důvodu nesprávného obsazení soudu. Rozhodnutí o povolení reorganizace bylo zrušeno pro nesprávně obsazený soud a následně byl zákonný soudce povinen „znovu“ rozhodnout „o povolení reorganizace dlužníka“. Konanou schůzí věřitelů a schůzí věřitelů přijatým rozhodnutím nedošlo k odnětí zákonného soudce. V rozhodnutích o žalobě pro zmatečnost insolvenční soud nepřezkoumával správnost rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů, „zároveň však řádně obsazený soud nebyl podle § 52 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona vázán rozhodnutím o hlasovacím právu věřitelů přijatým na schůzi věřitelů konané dne 14. 7. 2014 a tedy ani výsledkem hlasování věřitelů“. II. Dovolání a vyjádření k němu 15. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 26. března 2019 podal první věřitel dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 16. „Otázky zásadního právního významu“ dovolatel formuluje takto: [1] Lze mít důvodně za to, že v insolvenční věci dlužníka se konala první schůze věřitelů, která přijala rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku, když na této schůzi bylo nezákonným soudcem rozhodováno o přiznání hlasovacích práv věřitelů a přednostním právu dlužníka předložit reorganizační plán, to vše za situace, kdy rozhodnutí o povolení reorganizace vydané na základě rozhodnutí shora uvedené schůze věřitelů, bylo zrušeno pro zmatečnost z důvodu nesprávného obsazení soudu? [2] Lze za první schůzi věřitelů považovat také schůzi, která nemohla přijmout (hlasovat) usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku (rozhodnutí o povolení reorganizace zrušeno pro zmatečnost z důvodu nesprávného obsazení soudu) a kde nezákonný soudce činil procesní úkony (přiznání hlasovacích práv, rozhodnutí o přednostním právu dlužníka předložit reorganizační plán)? [3] Jsou usnesení přijatá první schůzí věřitelů konané před nesprávně obsazeným soudem účinná, respektive jsou účinná všechna nebo jen ta, která nebyla nikterak napadena, a to také z toho pohledu, že některá usnesení schůze věřitelů se napadnout nedají (neexistuje opravný prostředek) nebo napadena nebyla, avšak schůze věřitelů proběhla před nesprávně obsazeným soudem (nezákonným soudcem) a v důsledku toho se k usnesením přijatým schůzí věřitelů nepřihlíží, jelikož je konání celé schůze věřitelů neúčinné? 17. Podle dovolatele se žádná první schůze věřitelů nekonala. Odkazuje na § 150 insolvenčního zákona, nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 2849/17 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010 , uveřejněné pod číslem 96/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 96/2011“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012 , uveřejněné pod číslem 10/2015 Sb. rozh. obč., tvrdí, že první schůze věřitelů je ta, na níž se věřitelé mohou usnést, jakým způsobem má být řešen dlužníkův úpadek, neboť jsou to primárně věřitelé, kdo rozhoduje o způsobu řešení dlužníkova úpadku, dlužník nemůže jiný způsob řešení svého úpadku prosadit a soud je povinen respektovat usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku. 18. Předchozí usnesení o povolení reorganizace vycházelo z usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku ze dne 14. 7. 2014, která se konala před nesprávně obsazeným soudem a nezákonný soudce tak činil nicotná rozhodnutí i další procesní úkony (rozhodnutí o hlasovacím právu věřitelů). Zrušením rozhodnutí o povolení reorganizace došlo s ohledem na vzájemnou provázanost současně k odstranění účinků konání schůze věřitelů. První schůze věřitelů se tak nekonala a tudíž nemohla přijmout zákonné rozhodnutí, které by mohlo být podkladem pro vydání rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. 19. Dovolatel dále poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, podle něhož nelze vycházet ze závěrů schůze věřitelů ze dne 14. 7. 2014, neboť v důsledku rozhodnutí o zmatečnosti nemohla založit jakékoliv právní účinky předvídané zákonem. Nesprávně obsazený insolvenční soud totiž nejen, že reflektoval rozhodnutí schůze věřitelů, ale rozhodnutím o přiznání hlasovacích práv mohl výrazně ovlivnit hlasovací kvorum a zároveň rozhodoval o neodebrání přednostního práva dlužníku sestavit reorganizační plán v důsledku předchozího hlasování. Tyto závěry pak nelze vyložit jinak, než že bude svolána nová schůze věřitelů, na níž bude rozhodováno o způsobu řešení úpadku dlužníka zákonným soudcem, včetně jeho rozhodování o hlasovacím právu. Dovolatelem napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak stojí proti těmto závěrům. 20. Odvolací soud tak podle dovolatele nesprávně vyšel z toho, že se konala první schůze věřitelů, nesprávně aplikoval § 318 odst. 1 insolvenčního zákona a dospěl k nesprávnému závěru o opožděnosti návrhu dovolatele na povolení reorganizace. 21. K návrhu třetího věřitele na povolení reorganizace dlužníka. Insolvenční soud, cituje § 318 insolvenčního zákona, v usnesení ze dne 13. 6. 2019 uvedl, že se první schůze věřitelů po rozhodnutí o úpadku konala již dne 14. 7. 2014, proto je návrh věřitele na povolení reorganizace (podaný až v roce 2019) zjevně opožděný. 22. Shodně jako v případě návrhu prvního věřitele považoval za bezvýznamnou skutečnost, že první schůze věřitelů proběhla před nesprávně obsazeným soudem. Za podstatné měl, že schůze věřitelů byla svolána rozhodnutím o úpadku, které nebylo odklizeno cestou řádného či mimořádného opravného prostředku, proto nelze dovodit, že lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace dosud neuplynula. Připustit výklad, že se první schůze věřitelů dosud vůbec nekonala, by vedlo k absurdním závěrům, např. o tom, že věřitelé mohou znovu navrhovat odvolání insolvenčního správce z funkce. 23. K odvolání třetího věřitele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2019 potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 13. 6. 2019. 24. Odvolací soud se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu a zároveň odkázal na své rozhodnutí ze dne 26. 3. 2019 (jímž rozhodoval o odvolání prvního a druhého věřitele). 25. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2019 podal třetí věřitel dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí insolvenčního soudu jemu předcházející, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 26. K řešení předkládá Nejvyššímu soudu otázku, zda může před nesprávně obsazeným soudem proběhnout první schůze věřitelů a založit právní účinky ve smyslu § 150 a § 151 insolvenčního zákona, respektive zda se konala první schůze věřitelů po rozhodnutí o zjištění úpadku, vzhledem k tomu, že na původní schůzi věřitelů bylo rozhodováno nezákonným soudcem a navazující rozhodnutí tohoto soudce o povolení reorganizace bylo z tohoto důvodu zrušeno. 27. Třetí věřitel je přesvědčen, že se první schůze věřitelů řádně nekonala ani řádně konat nemohla a nemohla tak založit patřičné právní účinky; proto považuje svůj návrh na povolení reorganizace za včasný, podaný ve lhůtě podle § 318 odst. 1 insolvenčního zákona. 28. K návrhu dlužníka na povolení reorganizace. Insolvenční soud v usnesení ze dne 26. 6. 2019 vyšel při posuzování dlužníkova návrhu na povolení reorganizace z toho, že v průběhu insolvenčního řízení dlužník: a/ neposkytoval součinnost soudu, policii, finančnímu úřadu ani insolvenční správkyni, b/ neposkytoval součinnost znaleckému ústavu při zpracování znaleckého posudku zpracovávaného za účelem ocenění majetkové podstaty dlužníka, c/ nedodržoval povinnosti uložené mu předběžnými opatřeními a pokyny insolvenčního soudu, d/ nevyjasnil vztah ke společnosti L. L. a. s., e/ zvýhodňoval tuto společnost jako svého věřitele (vyváděním prostředků z majetkové podstaty „směrem“ k této společnosti a započítáváním pohledávek), d/ nehradil pohledávky za majetkovou podstatou, e/ byl (společně s bývalým členem představenstva) uznán vinným zločinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, f/ přepsal odběrová místa na třetí osobu. 29. Cituje § 326 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sen. zn. 29 NSČR 15/2016 , uveřejněné pod číslem 105/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 105/2019“), insolvenční soud uvedl, že beneficium reorganizace může očekávat pouze dlužník, který svým návrhem nesleduje nepoctivý záměr. Aktivní složku poctivosti představuje slušné, férové jednání prosté jakékoli snahy oklamat, podvést či poškodit druhé. 30. Insolvenční soud je pak oprávněn a povinen zkoumat poctivost záměru dlužníka v intencích § 326 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona v jakékoliv fázi řízení a zjistí-li, že návrhem na povolení reorganizace je sledován nepoctivý záměr, musí tento návrh kdykoliv v průběhu řízení zamítnout. Z dlužníkova přístupu k insolvenčnímu řízení, jeho jednání v něm a dlouhodobého neplnění povinností je zřejmé, že dlužník návrhem na povolení reorganizace sleduje nepoctivý záměr. 31. Vycházet z výsledků schůze věřitelů konané dne 14. 7. 2014 není možné (z důvodů popsaných v usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2019), což ale insolvenční soud ani nečiní, a požadavek dlužníka na svolání schůze věřitelů, na níž by mohl své jednání věřitelům vysvětlit, považoval insolvenční soud za zavádějící a účelové. Věřitelé se sice mohou podílet na rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nicméně existují zákonné limity, které toto právo mohou omezit. Jedním z nich je zjištěná nepoctivost záměrů dlužníka. Zjistí-li soudy nepoctivost, pak musí sledovat základní zásady insolvenčního řízení, kterými jsou požadavek efektivity a hospodárnosti řízení s ohledem na společný zájem věřitelů. 32. Vyčkávat s rozhodováním o návrhu na povolení reorganizace by tak bylo nadbytečné, neboť při zjištění nepoctivosti dlužníka je insolvenční soud povinen návrh zamítnout, a to bez zřetele k tomu, jak by případně rozhodla za tím účelem svolaná schůze věřitelů. Jinými slovy, i kdyby schůze věřitelů přijala usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací, musel by soud zamítnout návrh na povolení reorganizace pro nepoctivost záměru dlužníka. 33. Cituje § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, insolvenční soud dále uvedl, že v úvahu nepřichází žádný jiný způsob řešení úpadku, proto na majetek dlužníka prohlásil konkurs, neboť čekat podle § 149 odst. 1 insolvenčního zákona na schůzi věřitelů by bylo „čirým formalismem“. 34. K dlužníkově námitce věcné nepříslušnosti krajského soudu k rozhodování této věci insolvenční soud uvedl, že námitka mu byla doručena do datové schránky v den vydání tohoto rozhodnutí v 13:42 hodin. Podání má za obstrukční a odporující § 2 a § 6 o. s. ř., neboť jím dlužník zjevně zneužívá tento procesní institut za účelem oddálení rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. K rozhodování v insolvenčním řízení je podle § 7a insolvenčního zákona v prvním stupni příslušný pouze krajský soud; proto insolvenční soud nepostupoval podle § 104a o. s. ř., neboť takové jednání dlužníka nemůže požívat právní ochrany. 35. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2019 potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. 6. 2019 v bodech I. a II. výroku. 36. Odvolací soud vyšel vedle zjištění insolvenčního soudu z toho, že dlužník v návrhu na povolení reorganizace uvedl, že má 535 zaměstnanců a obrat za poslední období 1 779 937 009 Kč. 37. Rovněž odvolací soud shledal v jednání dlužníka nepoctivý záměr, který podle § 326 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona znemožňuje povolení reorganizace bez dalšího (schůze věřitelů nemůže na této okolnosti ničeho změnit). Uvedl, že v této věci nejde o případ podle § 148 insolvenčního zákona a dlužník je osobou, u které nepoctivý záměr vylučuje řešení úpadku reorganizací. Insolvenční soud tak postupoval správně, jestliže v souladu s § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 38. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 9. 2019 podal dlužník dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř. z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, které mají být vyřešeny rozdílně, respektive že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i insolvenčního soudu a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 39. Přípustnost dovolání zakládá dovolatel na řešení těchto otázek: [1] Lze na základě zjištěných skutkových okolností uzavřít, že návrhem na povolení reorganizace byl sledován nepoctivý záměr? [2] Osvědčují zjištěné skutkové okolnosti dostatečně, že se dlužník stal osobou, u které insolvenční zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací ve smyslu ustanovení § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona? [3] Lze s odkazem na § 326 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona vyloučit postup insolvenčního soudu podle § 149 odst. 1 insolvenčního zákona? 40. Odvolací soud podle dovolatele přistoupil k hodnocení skutkových okolností při posuzování nepoctivého záměru jednostranně a popřel tak zásadu kontradiktornosti. Ačkoliv jde spíše o skutková zjištění, lze v hodnocení důkazů shledávat libovůli soudů obou stupňů, jelikož mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existují natolik extrémní rozpory, které se dotýkají základních práv dlužníka, konkrétně (podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod) práva na spravedlivý proces. Tato okolnost je podle dlužníka rovněž způsobilá založit přípustnost dovolání. 41. Ohledně okolností vyvracejících jeho nepoctivý záměr dovolatel jednak odkazuje na své odvolání ve znění doplnění, jednak se blíže vyjadřuje k jednotlivým skutečnostem, v nichž je insolvenčním a odvolacím soudem spatřován nepoctivý záměr. Tvrdí, že se tyto skutečnosti nestaly, nebo z nich nelze usuzovat na nepoctivý záměr. Více pak rozvádí otázku svého odsouzení v trestním řízení, kterou považuje za obzvlášť významnou při posouzení (ne)existence nepoctivého záměru. Poukazuje na nález ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19 , kterým Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1368/2018 . Dovolatel tvrdí, že je vysoce pravděpodobné, že dlužník není trestně odpovědný a z předchozího odsouzení tak není možné dovozovat jeho nepoctivý záměr. 42. Odkazuje na R 96/2011 , dovolatel dále tvrdí, že insolvenční soud rozhodl „o způsobu řešení reorganizovatelného dlužníka“, aniž v rozporu s § 149 odst. 1 insolvenčního zákona vyčkal závěrů první schůze věřitelů. Ačkoliv se dne 14. 7. 2014 konala schůze věřitelů, insolvenční soud dne 13. 11. 2015 zrušil usnesení přijatá na této schůzi pro nesprávné obsazení soudu, které jí předcházelo, tedy trvalo i v době jejího svolání; proto má za to, že první schůze věřitelů se dne 14. 7. 2014 nekonala a nebyla ani řádně svolána. Dovolatel míní, že rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku před konáním schůze věřitelů bylo zjevně předčasné a nezákonně odňalo jemu i věřitelům možnost řešit úpadek sanačním způsobem. 43. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že insolvenční soud rozhodl o prohlášení konkursu přes námitku „nepříslušnosti“, kterou se odvolací soud nezabýval. III. Přípustnost dovolání 44. S přihlédnutím k době vydání napadených rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 45. Nejvyšší soud výše uvedené dovolací věci spojil ke společnému řízení, neboť odpovídají kritériím stanoveným pro takový postup v § 112 odst. 1 o. s. ř. 46. Dovolání prvního věřitele proti té části usnesení ze dne 26. 3. 2019, kterou odvolací soud potvrdil bod II. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. ledna 2019, odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3, § 218 písm. b/ o. s. ř. jako podané osobou, která k dovolání není oprávněna. První věřitel totiž svým dovoláním napadl rovněž tu část výroku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok insolvenčního soudu o odmítnutí návrhu druhého věřitele na povolení reorganizace pro opožděnost; možnost podat opravný prostředek má pouze osoba, která opožděný návrh podala (§ 318 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona). 47. Ve zbývajícím rozsahu jsou dovolání všech tří dovolatelů (která nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.), přípustná podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek, pro něž je určující posouzení významu schůze věřitelů konané 14. 7. 2014, jakož i (u dovolání dlužníka) to, zda zjištění nepoctivosti záměru dlužníka vylučuje rozhodování schůze věřitelů o řešení jeho úpadku reorganizací, jde o věc dovolacím soudem zčásti neřešenou a zčásti vyřešenou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu označenou níže (přijatou po podání dovolání v této věci). IV. Důvodnost dovolání 48. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 49. Podle § 148 insolvenčního zákona insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odstavec 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 2). Podle § 149 insolvenčního zákona nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (odstavec 1). Odstavec 1 se nepoužije, jestliže se dlužník stal osobou, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením, po rozhodnutí o úpadku; v takovém případě může insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem před termínem konání schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (odstavec 2 písmeno b/). Podle § 150 insolvenčního zákona má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1 a je-li dlužník podnikatelem, u kterého je podle tohoto zákona přípustná reorganizace, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem nebo reorganizací. Podle § 152 insolvenčního zákona přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije. Podle § 325 insolvenčního zákona při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152. Podle § 326 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení reorganizace, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr. 50. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a do vydání napadených rozhodnutí nedoznala změn. 51. V takto ustaveném právním rámci se Nejvyšší soud především zabýval výkladem pojmu „dlužník, u něhož insolvenční zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací“. Výklad tohoto pojmu je pro řešenou věc rozhodující, neboť určuje, zda lze rozhodnout o způsobu řešení úpadku společně s rozhodnutím o úpadku (§ 148 odst. 1 insolvenčního zákona), nebo je nutné vyčkat do skončení první schůze věřitelů konané po rozhodnutí o úpadku (§ 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), jakož i to, zda je insolvenční soud vázán rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku (§ 152 insolvenčního zákona). 52. Dlužníkem, u něhož insolvenční zákon vylučuje způsob řešení úpadku reorganizací, je především dlužník, který nesplňuje některé z kritérií uvedených v § 316 insolvenčního zákona. Reorganizace je tak vyloučena u osoby, která není podnikatelem a jež nemá podnik (v terminologii zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, obchodní závod či jen závod – srov. § 502). Aby reorganizace nebyla vyloučena, musí jít vždy o podnikatele, který má závod (srov. § 316 odst. 2 insolvenčního zákona). Reorganizace je dále vyloučena u právnické osoby v likvidaci, obchodníka s cennými papíry a osoby oprávněné k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (§ 316 odst. 3 insolvenčního zákona). Konečně je reorganizace vyloučena u dlužníka, jehož celkový roční úhrn čistého obratu podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu nedosáhl alespoň částku 50 mil. Kč nebo nezaměstnává v pracovním poměru alespoň 50 zaměstnanců, jestliže takový dlužník nepředloží insolvenčnímu soudu společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do rozhodnutí o úpadku reorganizační plán přijatý příslušným počtem věřitelů (§ 316 odst. 5 insolvenčního zákona) nebo, jde-li o věřitelský insolvenční návrh, před rozhodnutím o úpadku nepožádá o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu (§ 316 odst. 6 insolvenčního zákona) [jde o tzv. podmíněně přípustnou reorganizaci]. 53. U podmíněně přípustné reorganizace vylučuje závěr, že lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 29 NSČR 137/2018 ), řešení úpadku reorganizací. Je tomu tak nikoliv proto, že nepoctivost záměru vylučuje (bez dalšího) přípustnost reorganizace, ale proto, že k předloženému reorganizačnímu plánu schválenému příslušným kvorem věřitelů (srov. § 316 odst. 5 insolvenčního zákona) lze u podmíněně přípustné reorganizace přihlížet pouze společně s návrhem na povolení reorganizace. Není-li zde návrh na povolení reorganizace (protože byl podle § 326 insolvenčního zákona pro nepoctivost zamítnut), není splněna podmínka podle § 316 odst. 5 insolvenčního zákona, a podmíněně přípustná reorganizace dlužníka je vyloučena. Zjistí-li insolvenční soud nepoctivý záměr dlužníka již v době, kdy rozhoduje o úpadku, může již v tomto rozhodnutí zamítnout návrh na povolení reorganizace a prohlásit na majetek dlužníka konkurs (v souladu s § 148 odst. 2 insolvenčního zákona rozhodne o způsobu řešení úpadku). Má-li v době rozhodování o úpadku insolvenční soud pochybnosti o (ne)poctivosti záměru dlužníka, může zamítnout návrh na povolení reorganizace kdykoliv později (rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace není rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, srov. § 4 odst. 2 insolvenčního zákona) a následně (a to i před první schůzi věřitelů, srov. § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) rozhodnout o způsobu řešení úpadku tak, že prohlásí na majetek dlužníka konkurs. Zamítne-li insolvenční soud návrh na povolení reorganizace před první schůzí věřitelů, aniž by zároveň prohlásil konkurs na majetek dlužníka, učiní tak nejpozději po konání první schůze věřitelů, kdy v takovém případě není vázán ani usnesením schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku (§ 152 věta druhá insolvenčního zákona). Nerozhodne-li insolvenční soud o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace do konání první schůze věřitelů, může o způsobu řešení úpadku konkursem rozhodnout pouze tehdy, pokud tato první schůze věřitelů nepřijala závazné usnesení o způsobu řešení úpadku. Přijme-li schůze věřitelů usnesení o způsobu řešení úpadku reorganizací v době, kdy soud nevypořádal návrh na povolení reorganizace, pak i přes nepoctivý záměr dlužníka musí insolvenční soud reorganizaci povolit a nemůže rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem. 54. Tam, kde je reorganizace dlužníka přípustná bez dalšího (tzv. objektivně přípustná reorganizace) [§ 316 odst. 4 insolvenčního zákona] nepoctivý záměr dlužníka automaticky nevylučuje dlužníka z řešení úpadku právě tímto způsobem. Bez ohledu na to, zda dlužník (či přihlášený věřitel) podá návrh na povolení reorganizace (kterým sleduje nepoctivý záměr) nebo takový návrh vůbec neučiní, může o způsobu řešení úpadku reorganizací (i proti vůli dlužníka) rozhodnout závazně schůze věřitelů (podle § 150 insolvenčního zákona) a nebude-li existovat výjimka (půjde na rozdíl od projednávaného případu o osobu, u které § 316 insolvenčního zákona tento způsob řešení úpadku vylučuje), bude insolvenční soud takovým rozhodnutím vázán (§ 152 insolvenčního zákona) a bude muset rozhodnout o povolení reorganizace (jakékoliv jiné rozhodnutí by bylo nesprávné). 55. Jinými slovy, zkoumat, zda lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení reorganizace je sledován nepoctivý záměr, má pro rozhodnutí o způsobu řešení úpadku u objektivně přípustné reorganizace význam pouze tehdy, jestliže schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku nerozhodne (nepřijme rozhodnutí o způsobu řešení úpadku reorganizací ani konkursem). Teprve tehdy může insolvenční soud zamítnout návrh na povolení reorganizace podle § 326 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona pro nepoctivý záměr navrhovatele. A ještě jinak, zkoumání poctivého záměru v souvislosti s návrhem na povolení reorganizace je v případě insolvenčního řízení dlužníka, u něhož je objektivně přípustná reorganizace (§ 316 odst. 4 insolvenčního zákona), před schůzí věřitelů svolanou rozhodnutím o úpadku bezpředmětné. Právní posouzení věci odvolacím soudem v usnesení ze dne 24. září 2019 proto není správné. 56. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda schůzi věřitelů, která se konala dne 14. 7. 2014, lze považovat za první schůzi věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku, respektive za schůzi, kde byla věřitelům dána možnost hlasovat o způsobu řešení úpadku a případně přijmout usnesení podle § 150 insolvenčního zákona. Kdyby tomu tak bylo, pak by s ohledem na závazné rozhodnutí schůze věřitelů nebylo možné rozhodnout jinak, než reorganizaci dlužníka povolit. Srov. opět R 96/2011 a usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 137/2018 . 57. Na této schůzi věřitelů bylo mimo jiné rozhodnuto o hlasovacím právu věřitelů a přijato usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku reorganizací, na jehož základě insolvenční soud (tehdy) reorganizaci povolil. 58. Podle § 235h odst. 2 o. s. ř., bylo-li napadené rozhodnutí pro zmatečnost zrušeno, soud, o jehož rozhodnutí jde, věc, jakmile usnesení nabude právní moci, bez dalšího návrhu projedná a rozhodne; přihlédne přitom ke všemu, co vyšlo najevo v původním řízení nebo při projednávání žaloby. Právní názor obsažený ve zrušovacím usnesení je pro nové projednání a rozhodnutí věci závazný. Podle § 51 insolvenčního zákona ve znění účinném k 14. 7. 2014 (den konání schůze věřitelů) věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat, usnese-li se na tom schůze věřitelů. Jestliže schůze věřitelů nepřizná hlasovací právo věřitelům, jejichž pohledávka byla popřena, rozhodne o hlasovacím právu těchto věřitelů insolvenční soud (odstavec 1). Nejde-li o případy uvedené v odstavci 1, rozhodne o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna nebo je sporná, insolvenční soud. Učiní tak jen na návrh dlužníka, insolvenčního správce nebo některého z věřitelů. Návrh lze podat i přede dnem konání schůze věřitelů (odstavec 3). Podle § 52 insolvenčního zákona, ve znění účinném ke dni 14. 7. 2014, hlasovací právo zkoumá insolvenční soud u každého z věřitelů jednotlivě (odstavec 1). Proti rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů není přípustný opravný prostředek. Tímto rozhodnutím není insolvenční soud pro další schůzi věřitelů vázán (odstavec 2). Je-li na rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů závislé jiné rozhodnutí insolvenčního soudu, proti kterému je odvolání přípustné, lze v mezích odvolání podaného proti takovému rozhodnutí přezkoumat i správnost rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů; to platí jen pro první takové rozhodnutí vydané po rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů (odstavec 3). Podle § 96 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2014, v řízení o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení se nepoužije § 235 odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí, jímž bylo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení, je účinné ode dne právní moci. 59. V usnesení ze dne 29. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2016 , uveřejněném pod číslem 32/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 32/2017“), Nejvyšší soud mimo jiné vysvětlil, že pro insolvenční řízení je charakteristické, že se člení na několik relativně samostatných fází. První, přípravná, fáze začíná podáním insolvenčního návrhu a končí rozhodnutím o úpadku. Druhá fáze začíná rozhodnutím o úpadku a končí rozhodnutím o způsobu řešení úpadku (v případě reorganizace rozhodnutím o povolení reorganizace). Tato fáze nemusí probíhat samostatně, ale může (za podmínek § 148 insolvenčního zákona) částečně splývat s první fází. Třetí fází začínající rozhodnutím o způsobu řešení úpadku se provádí přijatý způsob řešení úpadku. Ve čtvrté fázi dochází k vlastnímu rozvržení výtěžku zpeněžení majetkové podstaty mezi věřitele a ukončení insolvenčního řízení; tato fáze může při reorganizaci splývat se třetí (realizační) fází. 60. Z R 32/2017 plyne (byť nikoli výslovně), že je-li na základě včasné, přípustné a důvodné žaloby pro zmatečnost zrušeno pravomocné rozhodnutí (usnesení) insolvenčního soudu (lhostejno, zda je jím míněn soudu prvního stupně nebo odvolací soud) vydané v insolvenčním řízení, jímž se končí příslušná fáze insolvenčního řízení, lze si klást otázku, zda zmatečnostní vada řízení, pro kterou ke zrušení došlo, má vliv na postupy a rozhodnutí insolvenčního soudu, jež předcházely vydání zrušeného rozhodnutí, jen jde-li o postupy a rozhodnutí přijaté (učiněné) v rámci téže fáze insolvenčního řízení; na platnost a účinnost postupů a rozhodnutí přijatých (učiněných) v dříve uzavřených fázích insolvenčního řízení nemá takové rozhodnutí žádného vlivu. Pro poměry dané věci odtud především plyne, že zmatečnostní vada řízení, pro kterou insolvenční soud zrušil (usnesením ze dne 13. listopadu 2015) usnesení o povolení reorganizace dlužníka proto, že insolvenční soud byl při jeho vydání nesprávně obsazen (§ 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), nemá žádného vlivu na postupy a rozhodnutí insolvenčního soudu přijaté (učiněné) v první fázi insolvenčního řízení, včetně rozhodnutí o úpadku dlužníka, které první fázi řízení ukončilo (a zároveň zahájilo fázi druhou). 61. Bylo-li usnesení o povolení reorganizace rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení, jímž se končí druhá fáze insolvenčního řízení, a současně jediným rozhodnutím této fáze insolvenčního řízení, jež mohlo být napadeno žalobou pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., pak při zjištění předmětné zmatečnostní vady nelze bez dalšího (nesouhlasí-li s tím dotčené osoby) přihlížet ani k těm procesním úkonům nebo opatřením, která nezákonný soudce v této fázi insolvenčního řízení učinil nebo přijal před vydáním tohoto rozhodnutí. To lze ostatně dovodit i za použití argumentu a maiori ad minus. Výsledky dosavadního řízení nejsou totiž bez dalšího (s dvěma výslovně uvedenými výjimkami) využitelné ani v případech, kdy je soudní rozhodnutí rušeno (a věc postoupena věcně příslušnému soudu) proto, že v prvním stupni o věci rozhodoval věcně nepříslušný soud [tedy pro existenci tzv. jiné (než zmatečností) vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci]; srov. § 226 odst. 2 větu druhou o. s. ř. 62. Je též zjevné, že usnesení o povolení reorganizace, které insolvenční soud přijal (jako v této věci) jsa vázán rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku (§ 150 insolvenčního zákona), bezprostředně vycházelo z rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacích právech věřitelů, jež mělo (mohlo mít) přímý vliv na způsobilost schůze věřitelů usnést se na způsobu řešení dlužníkova úpadku. 63. Uvedené koresponduje s názorem Vrchního soudu v Praze uvedeným v usnesení ze dne 16. 6. 2016 (jde o rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí insolvenčního soudu o žalobě pro zmatečnost), podle něhož bylo zrušeno právě jen usnesení o povolení reorganizace (ostatně zrušení jiného rozhodnutí nebylo žalobcem – věřitelem ani žádáno), tedy u jiných úkonů či rozhodnutí insolvenčního soudu změna nenastala, a řízení se vrací do stadia, kdy je třeba znovu posoudit podmínky požadované reorganizace a rozhodnout o dlužníkově návrhu na její povolení, přičemž samozřejmě není vyloučeno, že příslušný zákonný soudce na schůzi věřitelů o jejich hlasovacím právu rozhodne jinak (než dne 14. 7. 2014), což odvolací soud ani nevylučuje, ani nepředjímá. 64. Lze tedy shrnout, že je-li na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno usnesení o povolení reorganizace (proto, že insolvenční soud byl v intencích § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. při jeho vydání nesprávně obsazen), jež insolvenční soud přijal jsa vázán rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku (§ 150 insolvenčního zákona), a je-li (jak rozebráno výše) reorganizace dlužníka objektivně přípustná, je insolvenční soud povinen, jakmile se takové usnesení o žalobě pro zmatečnost stane účinným (v souladu s § 96 odst. 2 insolvenčního zákona nastávají jeho účinky dnem právní moci), svolat neprodleně schůzi věřitelů, na které věřitelům znovu umožní hlasovat o způsobu řešení úpadku dlužníka; k hlasování schůze věřitelů, jež předcházela zrušenému usnesení, nepřihlíží. 65. Zbývá určit (k odvolání prvního a třetího věřitele), do jaké doby mohou věřitelé za výše uvedené procesní situace podávat návrhy na povolení reorganizace, respektive zda se lhůta pro podání takového návrhu odvíjela od schůze věřitelů konané dne 14. 7. 2014, nebo se bude odvíjet teprve od nově nařízené (svolané) schůze věřitelů. 66. Podle § 48 odst. 2 in fine insolvenčního zákona, jestliže insolvenční soud ještě nerozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku, je předmětem jednání první schůze věřitelů také způsob řešení dlužníkova úpadku. Podle § 318 insolvenčního zákona dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku (odstavec 1). Opožděně podaný návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze osoba, která opožděný návrh podala (odstavec 2). 67. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, je-li rozhodnutí o povolení reorganizace zrušeno proto, že insolvenční soud byl nesprávně obsazen (rozhodoval nezákonný soudce), nelze vycházet ani z usnesení schůze věřitelů, jež rozhodla o způsobu řešení úpadku, ani z rozhodnutí, jímž insolvenční soud přiznal věřitelům na oné schůzi hlasovací práva. Na tu část schůze, na níž byl projednáván způsob řešení úpadku, se tudíž pohlíží, jako by se nekonala (způsob řešení úpadku dosud neprojednala). Za tohoto stavu pak nemohla jednotlivým navrhovatelům ani uplynout lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace. 68. Na uvedeném nic nemění, že nebylo zrušeno rozhodnutí o úpadku, kterým insolvenční soud svolal schůzi věřitelů, jež mohla přijmout rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. S ohledem na smysl a účel lhůty k podání návrhu na povolení reorganizace se totiž tato lhůta váže na schůzi věřitelů, jež reálně měla možnost rozhodnout o způsobu řešení úpadku, bez ohledu na to, zda se konala. Ostatně výrok, kterým soud v rozhodnutí o úpadku určil místo a termín konání schůze věřitelů a přezkumného jednání, je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení a jímž soud není vázán (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). 69. Jinými slovy, lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace se váže ke schůzi věřitelů, na níž měli věřitelé možnost přijmout usnesení podle § 150 insolvenčního zákona. 70. Pouze pro úplnost lze doplnit, že návrhy na povolení reorganizace (dlužnickým i věřitelskými), které budou bezvadné a včasné, se insolvenční soud může zabývat pouze tehdy, nepřijme-li schůze věřitelů usnesení o způsobu řešení úpadku (§ 150 insolvenčního zákona). Přijme-li schůze věřitelů usnesení o způsobu řešení úpadku reorganizací, jsou tím konzumovány všechny návrhy na povolení reorganizace (srov. opět R 96/2011 ); soud o nich nemusí samostatně rozhodovat. 71. Za této situace je rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, a to jak rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na povolení reorganizace, tak rozhodnutí, kterým byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, předčasné a tudíž nesprávné, neboť u dlužníka, u něhož je objektivně přípustná reorganizace (§ 316 odst. 4 insolvenčního zákona) není možné rozhodnout o způsobu řešení úpadku před konáním schůze věřitelů, která může řešení úpadku svým usnesením závazně určit. Nesprávné je pak i rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo takové rozhodnutí insolvenčního soudu potvrzeno jako věcně správné. 72. Nesprávná jsou i rozhodnutí, kterými insolvenční soud odmítl návrhy věřitelů na povolení reorganizace jako opožděné, neboť uvedeným věřitelům (stejně jako jiným přihlášeným věřitelům) lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace dosud neuplynula. 73. Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud nezabýval dovolacími námitkami, kterými dlužník zpochybnil právní názor odvolacího soudu o jeho nepoctivém záměru. Posuzování poctivosti dlužníkova záměru je totiž v této fázi insolvenčního řízení přinejmenším předčasné a pro posouzení dané věci nevýznamné. 74. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 9. 2019 podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, dovolací soud proto podle § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil, v bodech I. a II. výroku (jimiž byl zamítnut návrh na povolení reorganizace a prohlášen konkurs na majetek dlužníka), také usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. 6. 2019 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 75. Nejvyšší soud dále změnil usnesení odvolací soudu ze dne 26. 3. 2019 v části, jíž tento soud potvrdil bod I. výroku rozhodnutí insolvenčního soudu, podle § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř. v tom duchu, že se návrh prvního věřitele na povolení reorganizace ze dne 6. 9. 2018 neodmítá. Podle téhož ustanovení změnil i usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2019 v tom duchu, že návrh třetího věřitele na povolení reorganizace ze dne 4. 6. 2019 se neodmítá. 76. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (i pro insolvenční soud) závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 77. V dalším řízení bude insolvenční soud s ohledem na vznesenou námitku věcné nepříslušnosti krajského soudu postupovat podle § 104a o. s. ř. Důvod vyloučit úpravu obsaženou v označeném ustanovení v poměrech dané věci není dán, byť otázka věcné příslušnosti je zjevná.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5683/	25.11.2020	8 Tdo 1121/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) proti rozsudku Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 13 Tmo 44/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, pod sp. zn. 16 Tm 4/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež (dále „Okresní soud Praha-východ“ či „soud prvního stupně“), ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 16 Tm 4/2019, byl obviněný mladistvý AAAAA (pseudonym; dále „mladistvý“) uznán vinným 1. proviněním zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, 2. proviněním pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a 3. proviněním výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že pod bodem 1. v době od 13. 10. 2017 do 16. 12. 2017, převážně z místa svého bydliště komunikoval prostřednictvím internetové sociální sítě Facebook s poškozenou nezletilou BBBBB (pseudonym), o níž věděl, že v té době nedosáhla věku 15 let, přičemž v průběhu komunikace, v úmyslu získat materiál pro své sexuální uspokojení, po poškozené požadoval, aby se vyfotila nahá, a to jednak celá, následně i s detaily intimních míst, což poškozená po jeho naléhání učinila a v průběhu uvedeného období mu zaslala celkem 18 fotografií a 1 videozáznam, přičemž na fotografiích je zachycena částečně nebo zcela nahá, zpravidla v eroticky vyzývavých pozicích a s detailními záběry obnaženého poprsí či přirození, na uvedeném videozáznamu je zachycena její masturbace, rovněž on sám jí zaslal 7 fotografií, na nichž je vždy zachyceno jeho ztopořené přirození, a dále 1 videozáznam, na němž provádí masturbaci, v průběhu uvedené komunikace si s poškozenou rovněž opakovaně psal o tom, jaké sexuální praktiky by spolu chtěli provádět; pod bodem 2. v blíže nezjištěných dnech v období od 13. 10. 2017 do 16. 12. 2017, v místě jeho bydliště vykonal opakovaně, asi v 5 případech, pohlavní styk s poškozenou nezletilou BBBBB, o níž věděl, že v té době nedosáhla věku 15 let, a to tím způsobem, že se vzájemně uspokojovali rukou na přirození, do jejího přirození jí zasouval prsty a uspokojoval ji na přirození rovněž orálně a přikládal svůj penis k jejímu přirození; pod bodem 3. dne 9. 2. 2018, pravděpodobně z místa svého bydliště zaslal CCCCC (pseudonym), v úmyslu poškodit poškozenou nezletilou BBBBB, přibližně 18 fotografií a 1 videozáznam, které získal jednáním popsaným pod bodem 1. a které nejméně do té doby nezjištěným způsobem přechovával, pravděpodobně ve svém počítači či mobilním telefonu, ačkoliv věděl, že na fotografiích je zachycena poškozená nezletilá BBBBB, tedy osoba mladší 15 let, částečně nebo zcela nahá, zpravidla v eroticky vyzývavých pozicích a s detailními záběry obnaženého poprsí či přirození a na uvedeném videozáznamu je zachycena její masturbace, přičemž CCCCC nabádal a podporoval v tom, aby zaslaný materiál rozesílala dalším lidem. 2. Za tato provinění byl mladistvý odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. 3. Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, které zaměřil výlučně proti výroku o trestním opatření. Krajský soud v Praze, soud pro mládež, jako soud odvolací (dále „Krajský soud v Praze“ či „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 13 Tmo 44/2019, podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestním opatření, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a náhradě nemajetkové újmy uložil mladistvému podle § 187 odst. 1 a § 43 odst. l tr. zákoníku a § 31 odst. l, § 33 odst. 1 z. s. m. úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Podle mladistvého čin, jímž byl uznán vinným tímto výrokem, nedosahuje potřebného stupně společenské škodlivosti a soudy nesprávně posoudily závažnost jeho jednání jako mladistvého, což je kategorie pachatelů, u kterých je nutné důkladně posuzovat, zda u sexuálních deliktů nejde o nevýznamné chování, nedosahující potřebné škodlivosti. Bylo nutné vycházet z výpovědi poškozené, která se necítila uvedeným jednáním dotčena. Proto bylo třeba zohlednit neexistenci znaleckého posudku, z něhož by bylo možné usuzovat na psychický stav poškozené nebo trvalé následky po činu. Nedostatečnou společenskou škodlivost činu pod bodem 2. výroku o vině soudy dovozovaly z jeho dalších mu za vinu kladených činů a nezvažovaly sexuální vyspělost poškozené jako čtrnáctileté dívky, neboť zákonem stanovená věková hranice ve všech případech neodpovídá obecně vyžadovanému požadavku sexuální zdrženlivosti. 5. Z uvedených důvodů podle mladistvého závěry vedoucí k právnímu posouzení skutku jako provinění podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku nebyly založeny na dostatečném uvážení všech skutečností v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to i ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 528/2010 , ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 4 Tdo 171/2019 , či ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017 , a ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 998/2014 ). 6. Mladistvý zaměřil své výhrady i proti provinění podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť český právní řád neobsahuje legální definici pojmů „pornografické dílo“ a „dětská pornografie“, a proto k tomu, aby jeho jednání bylo správně právně posouzeno, měl být vyhotoven znalecký posudek. Popsané jednání podle mladistvého mohlo být kvalifikováno toliko jako provinění podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro něž byl rovněž odsouzen. 7. Další námitky mladistvého směřují i proti trestnímu opatření, které považuje za nepřiměřené okolnostem, za kterých k činům došlo. V jeho výměře shledává jen exemplární povahu a ze strany soudů šlo v podstatě o tzv. generální prevenci, jak naznačil okresní soud v odůvodnění svého rozsudku, která je však i ve smyslu judikatury Ústavního soudu nepřípustná (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10 , ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 , a další). Jestliže soudy dostatečně nezjistily negativní dopad jeho jednání na poškozenou, trestní opatření uložily v rozporu se zásadami pro ukládání trestů a bez jeho zřejmé individualizace. Potrestání za spáchaná provinění považuje mladistvý za nepřiměřenou a zbytečnou stigmatizaci své osoby, která může negativně ovlivnit jeho budoucí život. V této souvislosti poukázal i na obsah zprávy o mediaci ze dne 20. 3. 2019, v níž sama poškozená uvedla, že chce za vším udělat tlustou čáru a nemá zájem na potrestání mladistvého. Z uvedeného prohlášení lze usuzovat na to, že ani ona sama nepociťovala jeho jednání jako závažné či ovlivňující její mravní a tělesný vývoj coby objekt posuzovaného provinění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 373/2016 ). 8. Z uvedených důvodů mladistvý v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ, a aby podle § 265l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. K podanému dovolání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství poukázala na to, že dovolání mladistvého směřující proti výroku o vině není s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přípustné. Vycházela z toho, že odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestním opatření v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, aniž by přezkoumal jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř. Mladistvý proto mohl podat dovolání pouze proti výroku o trestním opatření, tedy v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Takové dovolání je Nejvyšší soud pro jeho nepřípustnost podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. povinen odmítnout (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., dále přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 864/2017 , či ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019 ). 10. Státní zástupkyně shledala dovolání přípustným toliko v části, v níž brojil proti uloženému trestnímu opatření, které je dovoláním napadnutelné jen v omezené míře podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Neztotožnila se s tím, že by uložené trestní opatření bylo nepřiměřeně přísné, či dokonce exemplární, neboť trestní sazba, v rámci které přicházelo v úvahu jeho ukládání, činí podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku 1 rok až 8 let, přičemž po modifikaci podle § 31 odst. 1 z. s. m. je snížená sazba 6 měsíců až 4 roky, v níž odvolací soud uložil trestní opatření při samé dolní hranici s podmíněným odkladem v minimální možné výměře v délce 1 roku. Jeho výměra proto odpovídá všem zákonným kritériím pro ukládání trestů. Státní zástupkyně tedy navrhla odmítnout podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání mladistvého a dospěl k následujícím závěrům. 12. Přípustnost dovolání se posuzuje ve vztahu k celému dovolání, což vyplývá z jeho zákonem vymezené povahy, protože jde o mimořádný opravný prostředek, který nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, a není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř., který určuje, proti jakým rozhodnutím a za jakých podmínek je dovolání přípustné. 13. Předpokladem přípustnosti dovolání je podle § 265a odst. 1 tr. ř. skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 tr. ř. Zákonná dikce tak z hlediska přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. 14. Na základě těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné, jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., anebo když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací nebo stížnostní soud. Rozhodnutí odvolacího soudu lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v § 254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003 , uveřejněné v sešitu 3/2004 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 666.). 15. Uvedená zásada vychází z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky, neboť podle § 254 odst. l tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal. Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). 16. Na základě těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že dovolání mladistvého je sice přípustné, avšak jen v té části, v níž brojil proti výroku o trestním opatření, protože odvolací soud ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával a byl povinen přezkoumat pouze tento výrok. 17. Přípustnost dovolání se posuzuje ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. ve vztahu k dovolání jako celku, proto je podstatné, zda alespoň jeho část, např. týkající se jen výroku o vině nebo jen výroku o trestu, splňuje uvedené podmínky. K tomu, aby Nejvyšší soud mohl přezkoumat, byť jen část dovoláním napadeného rozhodnutí, stačí, že je dovolání přípustné jen v části, tzn. jen ve vztahu k některému z oddělitelných výroků. Proto, i když by bylo dovolání formálně nepřípustné ve vztahu k jednomu z takových oddělitelných výroků, ač ohledně jiného jsou splněny podmínky podle § 265a odst. 1 tr. ř., nelze takové dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., ale je třeba jeho důvodnost posoudit v té části, na niž se důvod nepřípustnosti nevztahuje. O dovolání jako celku se rozhodne podle výsledku takového přezkumu. Na část, v níž bylo dovolání nepřípustné, se poukáže jen v odůvodnění rozhodnutí o dovolání. 18. Posoudí-li se obsah dovolání mladistvého, to směřovalo jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestním opatření, což jsou oddělitelné výroky, a bylo třeba ve vztahu ke každému z nich zvlášť zkoumat, zda je dovolatel mohl dovoláním napadat. 19. Z obsahu spisu plyne, že mladistvý podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 16 Tm 4/2019, prostřednictvím obhájce, a to výhradně proti výroku o trestním opatření, které považoval za nepřiměřeně přísné zejména s ohledem na malou závažnost činu, o který jde, ale i vzhledem k jeho osobním poměrům, neboť trestné jednání mělo neblahý vliv na jeho psychiku, trestní řízení pro něj bylo významným poučením a odstrašující skutečností, což dokládá i zhoršení jeho duševního stavu. Projevil lítost nad spáchanými činy a uvědomil si jejich dopad, a proto se domáhal snížení trestního opatření pod dolní hranici trestní sazby za splnění podmínek § 32 z. s. m. Zjevně tedy ve svém dovolání nenapadl žádný výrok o vině. 20. Na podkladě tohoto odvolání odvolací soud přezkoumávající rozsudek soudu prvního stupně, když zrušil jeho rozsudek ve výroku o trestním opatření, sám znovu rozhodl a mladistvému uložil trestní opatření odnětí svobody v nižší výměře. V odůvodnění rozsudku výslovně k rozsahu své přezkumné činnosti konstatoval, že „vzhledem k tomu, že proti výroku o vině nebyly vzneseny žádné výhrady, tak tuto část krajský soud v intencích zásady tzv. omezeného revizního principu nepřezkoumával“. Odvolací soud proto „přezkoumal toliko zpochybňovaný výrok o trestním opatření“. V další části napadeného rozsudku pak vysvětlil, z jakých důvodů považoval trestní opatření uložené rozsudkem soudu prvního stupně za neadekvátní a jeho výměru snížil. 21. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal výhradně výrok o trestním opatření. Výrok o vině nepřezkoumával. V takovém případě mladistvý mohl i dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen ve vztahu k výroku o trestním opatření. Nemohl se však již v dovolacím řízení domáhat přezkoumání výroku o vině. 22. Z těchto důvodů, když mladistvý v dovolání vedle výroku o trestním opatření brojil i proti výroku o vině, je v této části dovolání nepřípustné, a proto tuto část Nejvyšší soud ve smyslu § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 719/2010 , uveřejněné v sešitě 67/2010 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1305.) nemohl pro nepřípustnost přezkoumat (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Samostatně však výrokem o tomto svém postupu nerozhodoval, protože o dovolání je třeba rozhodnout jako o celku. 23. Nejvyšší soud poté z důvodů v rozhodnutí podrobně rozvedených shledal, že v části dovolání, jež by Nejvyšší soud mohl přezkoumat, nebyly namítány žádné vady, kterými by byl naplněn označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně ve smyslu jiných důvodů [např. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], a proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5615/	25.11.2020	25 Cdo 2679/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 19 Co 66/2019, vyjma části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ohledně 96 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z této částky od 14. 8. 2015 do zaplacení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 12. 2018, sp. zn. 25 C 196/2015, vyjma části zamítavého výroku ohledně 96 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z této částky od 14. 8. 2015 do zaplacení, a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení; dovolání proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 19 Co 66/2019, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ohledně 96 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z této částky od 14. 8. 2015 do zaplacení, odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. 12. 2018, č. j. 25 C 196/2015-190, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 259 440 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Šlo již o druhé rozhodnutí v této věci poté, co byl předchozí zamítavý rozsudek ze dne 20. 10. 2017, č. j. 25 C 196/2015-83, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, č. j. 19 Co 71/2018-121, s pokynem doplnit dokazování k obvyklé ceně poškozeného vozidla. Soud neshledal opodstatněným nárok žalobce na pojistné plnění odpovídající rozsahu škody ve smyslu § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), sestávající z náhrady za zničené vozidlo v částce 159 640 Kč, představující rozdíl mezi žalobcem vyčíslenou hodnotou vozu a již poskytnutým pojistným plněním, za nájem náhradního vozidla (96 000 Kč) a za náklady na zpracování znaleckého posudku, který žalobce předložil soudu (3 800 Kč). Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je švédským občanem pracujícím v České republice jako instruktor řízení letového provozu, dne 19. 12. 2014 byl účastníkem dopravní nehody, při níž byl poškozen jeho osobní automobil zn. SAAB, registrovaný v Estonsku, a nehodu zavinila osoba pojištěná u žalované pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů). Žalovaná po prošetření pojistné události stanovila cenu vozidla před nehodou na 125 000 Kč a po odečtení zbytkové ceny vraku vyplatila žalovanému 108 100 Kč, byť podle ocenění, jež si opatřil žalobce, měla činit cena vozu před nehodou na německém trhu 284 600 Kč. Soud měl při vyčíslení škody na vozidle za správný posudek S. B., znalce oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, vycházející z toho, že nejsou-li na relevantním trhu v Praze a ve středních Čechách obchodována vozidla daného typu (kabriolet se speciální úpravou), je třeba vyjít z ceny nejbližšího srovnatelného podobného zboží (Audi, BMW, Mercedes a Mazda v provedení kabriolet), aniž by bylo možné, jak činí žalobce, přihlížet k cenám, za nichž se taková vozidla nabízejí v Německu. Soud zdůraznil, že nehoda se stala v Praze a že specifikem českého trhu je nízká obliba kabrioletů, což se odráží v nízké poptávce. Nelze proto vycházet z nabídkových (nikoliv realizovaných) cen v Německu, ani například v Polsku či na Ukrajině, neboť takový přístup ignorující stav na trhu by vedl k nelogickým požadavkům, jako například stanovení cen sněžného skútru v rovníkové Africe podle cen dosahovaných ve Skandinávii. Proto v posuzovaném případě činí obvyklá cena vozu před poškozením 119 400 Kč. Důvodnost nároku na náhradu nákladů za pronájem náhradního vozidla pak vylučuje skutečnost, že žalobce měl po dobu vyřazení havarovaného vozu k dispozici jiná svá vozidla, jež běžně využívá. Nelze vyhovět ani požadavku na náhradu nákladů za znalecký posudek Ing. M. C., který vychází z nesprávných údajů o vozidle a z nabídkových cen na trhu v Německu, a byl proto pro projednávanou věc nepoužitelný. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 19 Co 66/2019-241, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil, změnil je ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Ke škodě na vozidle tak doplnil jen závěr, že ve smyslu § 2969 odst. 1 o. z. je cenou obvyklou cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit věc shodnou či obdobnou; pokud se vozidla SAAB na českém trhu prakticky nevyskytují, je třeba dát přednost ocenění soudem ustanoveného znalce, který i po výslechu před soudem jednoznačně obhájil závěr o nižší ceně, než požaduje žalobce. I z toho důvodu hodnotil jako neúčelné náklady na posudek Ing. C., který není soudním znalcem a s jehož metodou výpočtu ceny vozu nelze souhlasit. Náklady na nájem náhradního vodila, jejichž náhradu sice v zásadě je možné přiznat i v případě tzv. totální škody, v daném případě opět nelze mít za účelně vynaložené, jelikož žalobce po nehodě náhradní vůz nepotřeboval, neboť měl k dispozici několik jiných automobilů značky SAAB a prodleva s obstaráním nového vozu nebyla dána finanční tísní, ale obtížemi se sehnáním nového vozu stejné značky. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z odvolacím soudem nesprávně zodpovězené a dovolacím soudem doposud neřešené otázky ceny obvyklé v místě a čase u lokálně nedostupného zboží. Zdůraznil, že zničeným vozidlem byl v České republice relativně nedostupný vůz SAAB, obchod s daným typem vozu je zde prakticky nulový, což by však nemělo vést ke stanovení ceny vozu podle cen vozidel jiných. Předmětná vozidla se běžně obchodují na trhu v Německu a v České republice působí řada subjektů, které za úplatu zajišťují dovoz těchto automobilů z Německa. Dováží-li se zničená věc běžně ze zahraničního trhu, představuje podle dovolatele škoda vzniklá jejím zničením cenu obvyklou na tomto trhu zvýšenou o náklady na dovoz, zvláště jedná-li se o zemi Evropské unie, jež je součástí jednotného vnitřního trhu. Podle dovolatele by měl dovolací soud otázku škody spočívající v půjčovném za náhradní vozidlo při tzv. totální škodě na vozidle původním posoudit odlišně od již dříve přijatého řešení, a to zejména s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3831/17 . Dožaduje se tedy revize judikatury přiznávající právo na náhradu nákladů na zapůjčení vozidla jen do doby, než je zjištěno, že škoda na vozidle je totální, má přitom za to, že i ve světle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 3831/17 , by daný přístup měl být změněn a měla by být přiznána náhrada za dobu přiměřenou k obstarání vozidla podle majetkových poměrů poškozeného a situace na trhu s vozidly. Dovolatel navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že stanovení ceny obvyklé bylo provedeno prostřednictvím soudem ustanoveného znalce, otázku určení ceny v místě a čase obvyklé u lokálně neodstupného zboží pak upravuje ustanovení § 2955 o. z., proto není třeba, aby byla judikována. Ohledně nákladů na zapůjčení náhradního vozidla pak žalobce zcela pomíjí skutečnost, že pro jejich přiznání jsou rozhodné majetkové poměry poškozeného, jež soud zcela správně vyhodnotil. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a zabýval se dále jeho přípustností ve smyslu § 237 o. s. ř. 6. Usiluje-li žalobce o dovolací přezkum napadeného rozhodnutí v části týkající se náhrady nákladů na pronájem náhradního vozidla, není dovolání v tomto rozsahu přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu o tomto nároku nespočívá na dovolatelem předestírané právní otázce stran adekvátní doby poskytování náhrady za havarovaný vůz. Odvolací soud totiž v návaznosti na zjištěné okolnosti a poměry žalobce potvrdil zamítavý výrok rozsudku v této části s odůvodněním, že žalobce měl možnost využít některé z dalších vlastních vozidel, náhradní vozidlo si proto vůbec nepotřeboval pronajímat, a pokud tak činil, nebyly náklady vynaloženy účelně. Proti tomuto závěru, který sám obstojí jako důvod zamítnutí žaloby, však dovolatel žádné výhrady nevznáší, takže tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003 , publikované pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 371/2015 ). 7. Dovolání je však přípustné proti části výroku o náhradě škody za zničené vozidlo, neboť otázka ceny obvyklé v místě a čase u lokálně nedostupného zboží nebyla dosud dovolacím soudem řešena. IV. Důvodnost dovolání 8. Podle § 2951 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Podle § 2969 odst. 1 o. z. se při určení výše škody na věci vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Podle § 492 odst. 1 o. z. hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena věci se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoví-li to zákon. 9. Podle této úpravy se při vyčíslení skutečné škody na věci zásadně vychází z ceny věci v době poškození (obdobně jako při výkladu § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Nově pak zákon stanoví, že současně musí být vzato v úvahu i to, co poškozený musí vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci (k tomu srov. více např. Eliáš, K. a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 1047). Při stanovení výše škody na věci podle § 2969 o. z. lze tedy do značné míry vyjít z výkladu zastávaného dosavadní rozhodovací praxí ke stanovení obvyklé ceny se současným zohledněním výše uvedené korekce tak, aby byl zachován výklad ustanovení o rozsahu náhrady škody zahrnující všechny druhy nákladů, jimž byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s jednáním škůdce (k tomu srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2019 ). Judikatura přitom dlouhodobě setrvává na závěru, že peněžitá náhrada úbytku způsobeného škodou na věci je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70 , uveřejněné pod č. 55/1971 Sb. rozh. obč.), nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit rozdílem mezi obvyklou cenou bezprostředně před poškozením a cenou po poškození. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit (viz unesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2818/2015 , obdobně též usnesení ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1637/2019 ). Takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou poptávkou a nabídkou na trhu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 861/2018 ). Zároveň je důležité, aby se při určení obvyklé ceny přihlíželo též k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci, čímž se podtrhuje význam uvedení poškozené věci v předešlý stav, který zákon v § 2951 větě první o. z. opětovně označuje za primární formu náhrady; to platí i v případě, že tzv. naturální restituce není možná či není požadována. 10. Zatímco časové hledisko stanovení ceny poškozené věci zákon poměrně jednoznačně vztahuje k době poškození, ohledně geografického vymezení daného místa relevantního pro stanovení obvyklé ceny poškozené věci se bližší požadavky nestanoví (na rozdíl například od zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, který v § 2 odst. 2 váže obvyklou cenu na obvyklý obchodní styk v tuzemsku; tento předpis však slouží pro účely stanovené zvláštními předpisy, mezi něž § 2969 o. z. nepatří). Je-li účelem náhrady majetkové újmy a z ní vyplývající občanskoprávní povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který zde existoval před vznikem škody, přičemž ho má být dosaženo reparací veškeré vzniklé škody, má poškozený zásadně nárok na náhradu za poškození věci do výše její hodnoty před poškozením (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017 , uveřejněný pod číslem 8/2019 Sb. rozh. obč.). Při této úvaze je třeba zohlednit i okolnosti případu, povahu poškozené věci i poměry poškozeného. Pojetí kritéria „daného místa“ včetně jeho rozsahu či rozlohy v kontextu daného sporu je tak třeba odvíjet zejména i od Ústavním soudem akcentovaného principu plného (respektive maximálně možného) odškodnění. Nejvyšší soud (viz jeho rozsudek ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2942/2017 ) přitom již dříve, v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 155/16 , zdůrazňující nezbytnost respektovat uplatnění principu plného odškodnění (též v případě tzv. totální škody), dovodil, že poškozeného nelze nutit zjednat nápravu stavu po zásahu do jeho majetku koupí srovnatelného automobilu v místě bydliště škůdce; poškozený má proto právo na náhradu nákladů na pořízení srovnatelného automobilu primárně tam, kde věc užíval (v tehdejší věci v místě svého bydliště v zahraničí). Při stanovení nákladů na pořízení náhrady v místě užívání poškozené věci pak logicky nelze odhlédnout od toho, že dostupnost různých věcí, včetně rozličných typů automobilů, se může výrazně lišit, některé budou prodávány ve vzdálenosti několika kilometrů od místa bezprostředního užívání věci, jiné desítky či stovky kilometrů, přičemž při zvažování rozsáhlosti regionu, ve vztahu k němuž lze uvažovat o dostupnosti typově obdobných věcí a jejich cenách, se nabízí držet se kritéria obvyklosti, tedy v jak rozsáhlé oblasti ve vztahu k místu, kde byla poškozená věc užívána, se obvykle daný typ produktu kupuje; zatímco u běžného spotřebního zboží to bude zpravidla v řádu desítek kilometrů, věci méně časté, až vzácné, se patrně budou pořizovat z větších vzdáleností, obdobně lze nahlížet i na různé značky automobilů v závislosti na modelu a výbavě. Dovolateli lze přitom přisvědčit v tom, že pomyslnou dělicí čáru oblasti, v rámci níž lze zvažovat dosažitelnost adekvátní náhrady za zničenou věc, nelze bez dalšího klást na hranice České republiky, již s ohledem na to, že jednotný evropský trh s volným pohybem zboží, služeb a osob umožňuje realizovat koupi i v rámci zemí Evropské unie. Je možné očekávat, že kupující budou zpravidla preferovat takovou variantu místa obstarání dané věci, která je pro ně nejpříznivější jak z hlediska ceny, tak jiných relevantních okolností – zejména vzdálenosti, jazykové bariéry, dopravního spojení, souvisejících služeb, apod. Samozřejmě je třeba se přitom vyvarovat extrémů, které naznačil soud prvního stupně příkladem zkoumání obvyklé ceny sněžného skútru v Africe (argumentatio ad absurdum) ; o takto vyhraněný případ se zde však nejedná. I v kontextu se zákonem formulovaným předpokladem průměrného rozumu svéprávného člověka a schopnosti jej využívat při zachování běžné péče a opatrnosti, které od něj může každý v právním styku důvodně očekávat (§ 4 o. z.), lze považovat za rozumnou a opodstatněnou snahu poškozeného opatřit si jako náhradu za zničené vozidlo raritního typu či provedení jiné vozidlo téhož typu zhruba stejných vlastností, a to případně i v blízkém zahraničí. Nesmí samozřejmě jít o výjimečně složitou transakci z hlediska organizace a nákladů, které by nepřiměřeně zvyšovaly výdaje spojené s obstaráním náhrady za zničenou věc natolik, že by již nebylo možno hovořit o účelných nákladech na nahrazení funkce původní věci. Proto při určení obvyklé ceny vozidla pořízeného v zahraničí, které je v místě a čase dopravní nehody svým typem či konstrukcí neobvyklé, je třeba zohlednit též možnosti přilehlého zahraničního trhu, funguje-li reálně přeshraniční obchod tohoto typu a je-li pro cizince žijícího přechodně v České republice dostupný či obvyklý, takže nákup tímto způsobem, není-li spojen se zjevně neúčelnými či účelově nadhodnocenými náklady, lépe zohlední zákonný požadavek přiblížení se restituci předchozího stavu. 11. Jestliže ovšem odvolací soud vyšel ze zjednodušené úvahy, že pokud se vozidla určitého provedení na českém trhu neobchodují, stanoví se obvyklá cena podle ceny jiných továrních značek vozidel v Praze a ve středních Čechách, aniž by zohlednil přeshraniční možnosti ve vztahu k témuž modelu vozidla, které bylo poškozeno (zničeno), nelze mít jeho závěr za správný. I když soud prvního stupně velmi pečlivě a podrobně prováděl dokazování jak ke správnému označení, charakteru a výbavě zničeného modelu, tak ke zjištění ceny (správně se zaměřil na cenu realizovanou, nikoliv pouze nabízenou) srovnatelného vozu na českém trhu, z procesního hlediska správně vyšel z posudku soudem ustanoveného znalce, avšak uvedený aspekt opomenul a zadání posudku v tomto směru zůstalo neúplné. Dovolání žalobce tedy v tomto rozsahu bylo podáno důvodně. 12. Rozsudek odvolacího soudu v části potvrzujícího výroku ohledně částky 159 640 Kč s úrokem z prodlení není ze všech těchto důvodů věcně správný, a Nejvyšší soud jej proto v tomto rozsahu zrušil i s výrokem vztahujícím se k nákladům na žalobcem předložený posudek ve výši 3 800 Kč, jejichž účelnost coby nákladu na uplatnění práva bude možno posoudit až podle výsledku sporu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a to spolu s akcesorickými výroky nákladovými (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Protože tyto důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud v odpovídajícím rozsahu zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 13. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5621/	25.11.2020	32 Cdo 3345/2018	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 47 Co 22/2018, v části výroku I., kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 7. 10. 2014 do zaplacení, a ve III., V., VI. a VII. o nákladech řízení a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 14 C 169/2015, ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 450 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. V řízení zahájeném dne 23. 9. 2014 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 598 600 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo ze dne 28. 3. 2014 (dále jen „smlouva o dílo“) uzavřené mezi ní a žalovanou, jakožto nedoplatku ceny díla za dodání a montáž kovové montované haly na akci Stavební úpravy objektu pro skladování sena na parc. č. st. 1 v k. ú. S. Žalovaná pak vzájemným návrhem ze dne 24. 2. 2017 doručeným soudu téhož dne požaduje náhradu škody v celkové výši 398 927,26 Kč s příslušenstvím. 2. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 8. 2017, č. j. 14 C 169/2015-233, zamítl žalobu o zaplacení částky 598 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 398 927,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2017 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). 3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně se ve smlouvě o dílo zavázala pro žalovanou zhotovit kovovou montovanou halu pro skladování sena a žalovaná se zavázala zaplatit dohodnutou cenu. Dílo mělo být dokončeno do 20. 6. 2014. Plnění žalobkyně bylo částečně vadným, a to v části týkající se zhotovení střešní krytiny, konkrétně byly na střeše nerovnosti, prohlubně v hliníkové krytině, střechou prosvítalo světlo a zatékalo, když tyto vady nezaručovaly předpokládanou životnost díla. Žalovaná reklamovala zjištěné vady přípisem ze dne 7. 7. 2014 a požadovala výměnu střešní krytiny, k čemuž žalobkyni stanovila přiměřenou lhůtu. Žalobkyně reklamaci přípisem ze dne 22. 7. 2014 neuznala a vyzvala žalovanou k zaplacení částky 450 000 Kč. Žalovaná proto od smlouvy o dílo dopisem ze dne 7. 8. 2014, doručeným žalobkyni dne 11. 8. 2014, částečně odstoupila v části týkající se dodávky a pokládky střešní krytiny. Nezaplacená zůstala část ceny díla ve výši 598 600 Kč. Původní střešní krytina byla připravena pro žalobkyni k odebrání. Žalovaná posléze vynaložila částku 647 176 Kč na zhotovení nové střešní krytiny prostřednictvím třetí osoby (společnosti A. CZ s. r. o.). Žalovaná dílo svému smluvnímu partnerovi společnosti S. a. s. s ohledem na vadné plnění žalobkyně dodala opožděně, společnost S. a. s. proto vůči žalované uplatnila smluvní pokutu za pozdní dodání díla ve výši 336 401,26 Kč. Žalovaná konečně vynaložila náklady na zaplacení znaleckého posudku ve výši 13 950 Kč. 4. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 2586, § 2593, § 2615 a § 2618 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a uzavřel, že mezi stranami byla platně uzavřena smlouva o dílo. S odkazem na ustanovení § 2001 až § 2005 o. z. dospěl k závěru, že žalovaná platně částečně odstoupila od smlouvy, neboť žalobkyně porušila svou povinnost podstatným způsobem a to v části týkající se zhotovení střešní krytiny. Žalovaná částečně odstoupila od smlouvy bezodkladně a odstoupení bylo žalobkyni řádně doručeno, v rozsahu účinků odstoupení tak zanikla práva a povinnosti účastnic, což mělo mj. za následek zánik povinnosti žalované zaplatit žalobkyni příslušnou část ceny díla. Po zániku smlouvy tak přicházelo v úvahu vypořádání smluvních stran podle ustanovení § 2991 o. z. o bezdůvodném obohacení. V projednávané věci však k bezdůvodnému obohacení žádné z účastnic nedošlo, neboť žalovaná příslušnou část ceny díla nezaplatila a původní střešní krytina zůstala pro žalobkyni připravena k odebrání. 5. Vadné plnění žalobkyně vůči žalované bylo porušením smluvní povinnosti zhotovit dílo bez vad, na věc tudíž dopadá ustanovení § 2913 odst. o. z. o povinnosti nahradit způsobenou škodu druhé smluvní straně. Žalované v příčinné souvislosti s porušením smlouvy o dílo ze strany žalobkyně vznikla škoda, a to ve výši 48 576 Kč představující rozdíl mezi částkou 647 176 Kč zaplacenou společnosti A. CZ s. r. o. za zhotovení nové střechy místo žalobkyně a částkou 598 600 Kč zbývající k úhradě ceny díla žalobkyni, dále ve výši 336 401,26 Kč představující smluvní pokutu vyúčtovanou společností S., a. s. za opožděné dodání celého díla, neboť majetek žalované se o tuto částku předpokládaným způsobem nezvýšil, a konečně ve výši 16 880 Kč (správně jde o částku 13 950 Kč) jakožto vynaložené náklady za znalecký posudek, jež soud posoudil jako příslušenství pohledávky podle ustanovení § 513 o. z., a to náklady spojené s uplatněním pohledávky. O úrocích z prodlení ze vzniknuvší škody soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ustanovení § 1970 o. z., podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a podle úředního sdělení České národní banky č. 14/2012, o úpravě základních úrokových sazeb, když prodlení žalobkyně nastalo v návaznosti na podání vzájemné žaloby, která byla žalobkyni doručena při jednání dne 27. 2. 2017. Dne 28. 2. 2017 mohla žalobkyně dobrovolně plnit, a pokud se tak nestalo, je od 1. 3. 2017 v prodlení. Z těchto důvodů soud prvního stupně rozhodl tak, jak je uvedeno shora. 6. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, ve zbývající části rozsudek ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve vyhovujícím výroku II. jej změnil tak, že vzájemnou žalobu co do částky 62 526 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl, ve zbývající části výrok II. potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí až osmý výrok). 7. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a vyšel z toho, že ve smlouvě o dílo uzavřené mezi účastnicemi nebylo dohodnuto žádné dílčí plnění nebo plnění samostatné části závazku a současně nebylo sjednáno, že dílo bude předáváno po jednotlivých částech či etapách, které budou představovat samostatné plnění. Předmětem plnění bylo naopak dílo jako celek a to dodání a montáž kovové montované haly na skladování sena, proto je třeba klást důraz na funkčnost dodaných věcí. Podle smlouvy mělo být dílo jako celek po dokončení předáno písemným předávacím protokolem s podpisem a vyjádřením obou stran, k čemuž nedošlo. Žalovaná reklamovala vadu díla a byla ochotna podepsat předávací protokol bez provedení výměny celého střešního pláště ke zbývající části díla poté, co žalobkyně odstraní nedodělky u sekčních vrat, a to se nestalo, neboť žalobkyně nejprve požadovala zaplacení záloh na cenu díla. 8. Odvolací soud uzavřel, že nebylo-li v projednávané věci účastnicemi sjednáno plnění po částech, neměla žalovaná právo odstoupit pouze od vadně provedené části díla a částečné odstoupení od smlouvy tak nemá právní účinky. S odkazem na ustanovení § 2593, § 2615 o. z. a ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vysvětlil, že žalovaná měla právo kontrolovat provádění díla a dožadovat se toho, aby žalobkyně jakožto zhotovitel odstranila vady vzniklé vadným prováděním díla a dílo prováděla řádně. Toto oprávnění však není právem z odpovědnosti za vady díla, neboť podmínkou pro vznik práva z odpovědnosti za vady díla je předání díla, k čemuž v projednávané věci nedošlo. Jednatel žalované byl fyzicky přítomen u provádění díla a podle čl. V. bodu 7. smlouvy o dílo byl oprávněn k průběžné kontrole díla i k příkazu k přerušení prací, o čemž měl být pořízen zápis do stavebního deníku, takový zápis však ve stavebním deníku není. Přestože tak žalovaná mohla vykonat právo kontroly a vznést příslušné požadavky na žalobkyni, až do dokončení díla žalovanou, respektive až do reklamace vady zhotovení střešní krytiny dne 7. 7. 2014 tak neučinila, nadto provedla průběžnou splátku ve výši 500 000 Kč, kterou měla žalobkyně podle čl. IV. bodu 4. písm. d) smlouvy o dílo právo vyúčtovat po namontování plechů na střeše haly, ač mělo jít o vadné plnění vyžadující jedině výměnu. 9. Odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu předestřel účastnicím odlišný právní názor na otázku platnosti částečného odstoupení od smlouvy o dílo a rovněž názor, že k předání a převzetí díla nedošlo způsobem sjednaným ve smlouvě, a dal stranám prostor k vyjádření. V reakci na odlišný právní názor odvolacího soudu vyšlo najevo, že mezi stranami nebylo sporným, že pokud jde o placení záloh na cenu díla podle čl. IV. bodu 4. smlouvy o dílo, žalovaná zaplatila zálohové platby pod písm. a) a b), pod písm. c) pouze z poloviny a pod písm. d). Nezaplatila tedy částku 200 000 Kč splatnou dne 13. 6. 2014 jakožto polovinu platby pod písm. c) po namontování ocelové konstrukce haly a splátku pod písm. e) ve výši 250 000 Kč splatnou dne 26. 4. 2014 po namontování plechů na stěnách haly. Naopak dne 20. 6. 2014 uhradila průběžnou splátku ve výši 500 000 Kč pod písm. d) po namontování plechů na střeše haly a dále dne 27. 6. 2014 uhradila 200 000 Kč na fakturu pod písm. c) vystavenou po namontování ocelové konstrukce haly. Současně žalovaná neuhradila doplatek smluvní ceny díla ve výši 148 600 Kč, jenž byl vyúčtován poslední fakturou ze dne 12. 8. 2014. Ze sjednané ceny díla ve výši 3 298 600 Kč tak žalovaná zaplatila celkem částku 2 700 000 Kč. 10. S ohledem na shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že domáhá-li se žalobkyně zaplacení splatných záloh ve výši 200 000 Kč [částečně neuhrazená splátka pod písm. c)] a ve výši 250 000 Kč [neuhrazená splátka pod písm. e)], je její nárok důvodný, neboť faktury k zaplacení těchto splatných záloh byly vystaveny zcela v souladu s ujednáním ve smlouvě o dílo a žalovanou nebyly dosud zaplaceny. V části doplatku ceny díla ve výši 148 000 Kč právo na jeho zaplacení žalobkyni nevzniklo, neboť nedošlo k dokončení a předání díla. 11. Ke vzájemné žalobě žalované odvolací soud uvedl, že žalovaná tvrdila a prokázala existenci všech základních předpokladů odpovědnosti za škodu vzniklé porušením smluvní povinnosti podle ustanovení § 2894 a násl. a § 2913 o. z. ve vztahu k částce 336 401,26 Kč jakožto smluvní pokutě zaplacené společnosti S., a. s. za prodlení s předáním díla, a sice vznik škody spočívající ve faktickém snížení jejího majetku, neboť na sjednanou cenu díla se společností S., a. s. z důvodu prodlení při dodání díla obdržela částku nižší právě o 336 401,26 Kč, porušení povinnosti žalobkyně dodat smluvené dílo včas a příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalobkyně a vznikem škody. Její žalobní protinávrh je tak v této části důvodný. Ve zbývající části nárok žalované na náhradu škody důvodným neshledal. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak je uvedeno shora. II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. nebyla řešena ohledně právních vztahů vzniklých za účinnosti občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, když dříve podle předchozí úpravy vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. 13. Dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud při aplikaci ustanovení § 2004 odst. 2 o. z. vycházel z judikatury vztahující se k úpravě podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), je jeho posouzení nesprávné, neboť úprava částečného odstoupení od smlouvy byla v ustanovení § 2004 odst. 2 podstatným způsobem změněna. Úprava účinná od 1. 1. 2014 směřuje k minimalizaci zpětných zásahů účinků ex tunc a zrušení závazku by se nemělo týkat těch jeho částí, které mohou v případě odstoupení od smlouvy přetrvat. Věřitel podle jejího názoru může od smlouvy odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění a vychází se z faktického, nikoliv formálního stavu díla. Není proto na rozdíl od předchozí úpravy podstatné, zda bylo mezi stranami sjednáno dílčí nebo jednorázové plnění. Odstoupení od smlouvy jako celku by nemělo ekonomický smysl a posouzení odvolacího soudu, který v rozporu s novou právní úpravou odkazuje na formální postupy, které jsou však v rozporu s obvyklými postupy ve stavebnictví, umožňuje žalobkyni zakrýt skutečnost, že neodborným jednáním zhotovila pro objednatele neakceptovatelné dílo. Žalovaná se chovala ekonomicky, když poté, co žalobkyně ignorovala její požadavek na odstranění vady díla, zajistila dodání a provedení výměny střešní krytiny u jiného dodavatele. 14. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné skutkové závěry a má za to, že odvolací soud měl na základě provedeného dokazování dospět k závěru, že k předání díla nedošlo z důvodů na straně žalobkyně a nepředání díla tak není možné přičítat k tíži žalované, navíc žalovaná dílo prakticky převzala i s vytčenými vadami a hodlala je převzít i písemně, nikoliv však za podmínek kladených žalobkyní. Podle jejího názoru není podstatné, zda k částečnému odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 2004 odst. 2 o. z. došlo před nebo až po předání díla. Podle ustanovení § 2593 o. z. má totiž objednatel možnost, pokud zhotovitel nezajistí nápravu v přiměřené době, od smlouvy odstoupit, vede-li postup zhotovitele k podstatnému porušení smlouvy a i na tento případ dopadá ustanovení § 2004 odst. 2 o. z. 15. Dovolatelka uvádí, že v případě plateb neřešila, k jaké části díla se příslušná platba vztahuje, s ohledem na vady díla neuhradila částku 250 000 Kč vyúčtovanou fakturou ze dne 17. 6. 2014 a žalobkyni následně společně s písemnou reklamací díla informovala o tom, že do doby odstranění vad díla s ohledem na ustanovení § 2108 o. z. neuhradí část ceny díla připadající na zhotovení střešní krytiny, čímž měla na mysli částku odpovídající ceně střešní krytiny, nikoliv fakturu odpovídající úhradě podle čl. IV. bodu 4. písm. f) smlouvy o dílo. Takové formální rozdělení plateb nemůže být důvodem pro přiznání doposud nezaplacených částí dříve vystavených zálohových faktur, jak činí odvolací soud, neboť žalobkyně byla informována o tom, že žádná další platba na cenu díla ze strany žalované provedena nebude. 16. Dovolatelka má konečně za to, že rozhodnutí odvolacího soudu v části, ve které jí nebyla přiznána náhrada škody za částku vynaloženou na znalecký posudek a za částku vynaloženou jakožto rozdíl mezi cenou díla, kterou měla žalovaná uhradit žalobkyni za zhotovení střechy a částkou, kterou vynaložila za zhotovení nové střechy prostřednictvím společnosti A. CZ s. r. o., je nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, z jakého důvodu soud k předmětnému závěru dospěl. 17. Dovolatelka tak odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, nesprávné skutkové závěry a nepřezkoumatelnost části jeho rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 18. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. III. Přípustnost dovolání 19. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). 20. Dříve než dovolací soud zkoumá, zda je dovolání objektivně přípustné, musí ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzovat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. K podání dovolání proti prvnímu výroku v části, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 148 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a proti druhému výroku v části, kterou bylo potvrzeno uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované částku 336 401,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. V příslušné části prvního a druhého výroku odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť v této části odvolací soud jejímu procesnímu návrhu (zamítnutí žaloby, respektive uložení povinnosti žalobkyni vyplývající ze vzájemné žaloby žalované) vyhověl. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti prvnímu výroku v části, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 148 600 Kč s příslušenstvím, a proti druhému výroku v části, jíž bylo potvrzeno uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované 336 401,26 Kč s příslušenstvím, podle ustanovení § 243c odst. 3 ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. 21. Dovolací soud dále zkoumal přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a druhého výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. změněn tak, že vzájemná žaloba se zamítá co do částky 62 526 Kč se zákonným úrokem z prodlení. 22. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 23. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 24. Soudní praxe je jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004 , ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004 , rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006 , 25 Cdo 2432/2008 , uveřejněný pod číslem 66/2009 Sb. rozh. obč., a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011 , jež jsou – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05 , rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018 ). 25. O takovou situaci jde i v projednávané věci v části dovolání směřujícího proti části druhého výroku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta vzájemná žaloba co do částky 62 526 Kč se zákonným úrokem z prodlení, když předmětem dovolacího řízení jsou žalovanou uplatněné nároky na náhradu škody, která jí vznikla zmenšením majetku, k němuž došlo v souvislosti s vynaložením nákladů na odstranění vad nedokončeného díla třetí osobou ve výši 48 576 Kč a dále nákladů na znalecký posudek ve výši 13 950 Kč. Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou vzájemnou žalobou a odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem, jde ve smyslu výše označené judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem. 26. Jelikož nároky na náhradu škody za náklady na odstranění vad nedokončeného díla třetí osobou ve výši 48 576 Kč a za náklady vynaložené na znalecký posudek ve výši 13 950 Kč nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nároky, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3322/2019 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2441/2017 ). Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti druhému výroku v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že vzájemná žaloba se co do částky 62 526 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítá, odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. 27. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti čtvrtému a osmému výroku, v nichž bylo rozhodnuto o nákladech řízení o vzájemné žalobě, není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. 28. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky možnosti částečného odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené po 1. 1. 2014, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. IV. Důvodnost dovolání 29. Podle ustanovení § 2593 o. z. objednatel má právo kontrolovat provádění díla. Zjistí-li, že zhotovitel porušuje svou povinnost, může požadovat, aby zhotovitel zajistil nápravu a prováděl dílo řádným způsobem. Neučiní-li tak zhotovitel ani v přiměřené době, může objednatel odstoupit od smlouvy, vedl-li by postup zhotovitele nepochybně k podstatnému porušení smlouvy. Podle ustanovení § 2004 odst. 1 o. z. odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku. Podle ustanovení § 2004 odst. 2 o. z. plní-li dlužník zčásti, může věřitel odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění. Nemá-li však částečné plnění pro věřitele význam, může věřitel od smlouvy odstoupit ohledně celého plnění. Z ustanovení § 2005 odst. 1 o. z. vyplývá, že odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře. 30. Odvolací soud v projednávané věci při řešení otázky možnosti částečného odstoupení od smlouvy dospěl k závěru, že nebylo-li ve smlouvě o dílo sjednáno plnění po částech, neměla žalovaná právo odstoupit pouze od vadně provedené části díla a toto její právní jednání proto nemá právní účinky. Svůj názor opřel o závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4560/2010 . V této jiné věci dovolací soud, zabývaje se možností odstoupit od vadné části plnění v případě, že mezi stranami nebylo sjednáno dílčí plnění, uzavřel, že na věc lze aplikovat ustanovení § 437 odst. 5 obch. zák., a vysvětlil, že z tohoto ustanovení mj. vyplývá, že nejsou-li odstraněny vady ve stanovených lhůtách, může kupující mj. odstoupit od smlouvy. Ze slov „odstoupit od smlouvy“ pak lze dovodit, pokud nebylo ve smlouvě o dílo sjednáno plnění po částech, že objednatel je oprávněn při splnění stanovených podmínek odstoupit od celé smlouvy o dílo, nikoliv jen od vadně provedené části díla. 31. Takový závěr se však v úpravě účinné od 1. 1. 2014 neuplatní. V obecném ustanovení § 2004 odst. 2 o. z., které upravuje odstoupení od smlouvy, zákonodárce výslovně zakotvuje možnost věřitele v případě, že dlužník plnil zčásti, odstoupit pouze od nesplněného zbytku plnění. Odstoupit od celé smlouvy pak věřitel může pouze v případě, kdy pro něj plnění nemá význam. Zákonná úprava směřuje k tomu, aby byly zásahy zpětných ex tunc účinků odstoupení od smlouvy pokud možno minimální a zrušení závazku se zbytečně netýkalo i těch jeho částí, které mohou po odstoupení přetrvat, tedy aby nedocházelo k neúčelnému zmaření smlouvy bez racionálního podkladu. Proto je stanoveno, že v případě již proběhnuvšího částečného plnění (které je věřitel podle § 1930 odst. 2 o. z. povinen přijmout) může věřitel od smlouvy odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění. Účinky odstoupení se tedy mohou týkat pouze té části závazku, která ještě splněním nezanikla a fakticky se tedy o zrušení ex tunc jednat nebude (srov. LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. str. 1211-1212, nebo důvodovou zprávu k o. z.). 32. Shora uvedený závěr je použitelný i v případě aplikace ustanovení § 2593 o. z., neboť v citovaném ustanovení spojení „odstoupit od smlouvy“ není blíže konkretizováno. Je proto nutné vyjít z analogického užití ustanovení § 2004 odst. 2 o. z., jež obecně upravuje možnost odstoupení od smlouvy, a které v případě, jak Nejvyšší soud uvedl výše, že již došlo k částečnému plnění smlouvy, neumožňuje odstoupit od smlouvy jako celku, pokud nejde o částečné plnění, které nemá pro věřitele význam. 33. Právní posouzení odvolacího soudu je tak v této části nesprávné, neboť pro možnost částečného odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 2004 odst. 2 o. z. není podstatný závěr, zda bylo mezi stranami sjednáno plnění po částech, nýbrž závěr, zda k částečnému plnění skutečně došlo. Aplikováno na projednávanou věc je tak pro možnost částečně odstoupit od smlouvy podle § 2004 odst. 2 o. z. stěžejní závěr, zda žalobkyně jako zhotovitel částečně plnila na svůj závazek ze smlouvy o dílo provést dodání a montáž kovové montované haly pro skladování sena. Podle ustanovení § 2586 odst. 1 o. z. smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu. Podle ustanovení § 2604 o. z. dílo je provedeno, je-li dílo dokončeno a předáno. Podle ustanovení § 2606 o. z. provádí-li se dílo postupně a lze-li jednotlivé stupně odlišit, může být předáno a převzato i po částech. Podle ustanovení § 2610 odst. 1 o. z. právo na zaplacení ceny díla vzniká provedením díla. 34. Zákon ke splnění povinnosti zhotovitele provést dílo stanoví dvě podmínky a to dokončení díla a předání díla, obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Nadále použitelná judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky (srov. závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008 , nebo ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007 ). Je-li ve smlouvě specifikován způsob předání díla tak, že jde o protokolární předání, nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla (srov. např. rozsudky ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007 , ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006 , a ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012 , a rozsudek ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009 , ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 1821/09 , in: www.usoud.cz). Nebyl-li předávací protokol, tvořící hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla, podepsán všemi osobami, které ho podle smlouvy o dílo podepsat měly, není možné dílo považovat za předané a převzaté (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 23 Cdo 799/2009 , či usnesení ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4979/2014 ). Tyto závěry lze plně vztáhnout i na případy postupného provádění díla podle ustanovení § 2606 o. z. 35. V projednávané věci si strany sjednaly způsob předání díla v čl. V. bodě 9. smlouvy o dílo tak, že dílo bude předáno formou předávacího protokolu s podpisem a vyjádřením obou smluvních stran. K tomu však nedošlo, součástí spisu je pouze předávací protokol ze dne 26. 6. 2014 vyhotovený zástupcem žalobkyně a opatřený pouze jeho podpisem. Žalovaná totiž odmítla převzít dílo jako celek s odkazem na vytknuté vady střešní krytiny. Současně nebylo prokázáno ani převzetí části díla (způsobem předpokládaným smlouvou o dílo), ačkoliv žalovaná deklarovala ochotu převzít částečně zhotovené dílo vyjma již zmíněné části týkající se dodání a pokládky střešní krytiny. Nedošlo-li (ani) k částečnému provedení díla, neboť dílo nebylo předáno ve smlouvě dohodnutým způsobem (a tedy k částečnému splnění závazku žalobkyně), je aplikace ustanovení § 2004 odst. 2 o. z. v projednávané věci vyloučena. 36. Skutečnost, že žádná část díla nebyla dosud předána, však neznamená nemožnost odstoupit od smlouvy pouze částečně za podmínek daných v ustanovení § 2593 o. z. Je-li objednatel oprávněn podle tohoto ustanovení odstoupit od smlouvy jako celku, nebrání mu to odstoupit od smlouvy pouze zčásti, neboť dává-li zákon objednateli určité oprávnění, nelze dovodit, že by mu zakazoval využít tohoto oprávnění pouze zčásti. Tento výklad není ani v rozporu s ustanovením § 2004 o. z., které výslovně nezapovídá jiné případy částečného odstoupení od smlouvy než ty, které jsou vymezeny v jeho odstavcích 2 a 3. 37. Má-li částečné odstoupení vyvolat zamýšlené účinky, musí být v prvé řadě dostatečně určitým právním jednáním, to znamená, že v okamžiku, kdy je objednatel činí, musí být oběma stranám smlouvy zřejmé, jaká jejich konkrétní práva a povinnosti založená smlouvou mají ve smyslu ustanovení § 2005 odst. 1 o. z. tímto částečným odstoupením zaniknout (v jakém rozsahu) a jaká konkrétní práva a povinnosti (v jakém rozsahu) ze smlouvy mají přetrvávat nadále. 38. Je-li smyslem a účelem odstoupení od smlouvy přivodit od počátku zánik (určitých) práv a závazků ze smlouvy, v případě částečného odstoupení z množiny všech původně sjednaných práv a povinností přivodit zánik pouze některých (srov. § 2004 a § 2005 odst. 1 o. z.), nelze účinně částečně odstoupit od smlouvy v těch případech, kdy by také zákonem předpokládané účinky nemohly nastat. Odstoupit částečně od smlouvy účinně nelze, pokud nejsou mezi stranami jednotlivá práva a povinnosti vymezeny způsobem, který by podle shodné vůle obou stran umožňoval oddělit jejich určitou část a jednoznačně ji přiřadit k právům a povinnostem zanikajícím nebo přetrvávajícím po částečném odstoupení. Při částečném odstoupení od smlouvy o dílo je tak třeba při posouzení oddělitelnosti části předmětu smlouvy zohlednit, že jde o synallagmatický závazek, pro který je charakteristická vzájemná podmíněnost plnění obou smluvních stran. O oddělitelnou část plnění může jít pouze tehdy, pokud lze u takové části plnění vymezit její ekvivalent u protiplnění. 39. Podle ustanovení § 2593 o. z. tedy nemohou nastat účinky částečného odstoupení od smlouvy o dílo v případech, kdy z obsahu smlouvy, či z jiného jednání stran, nebude v době částečného odstoupení od smlouvy zřejmé, jaká cena odpovídala podle shodné vůle obou stran té části díla, od které (od jejího provedení) objednatel odstupuje. Pokud v takovém případě objednatel od smlouvy částečně odstoupí (byť by v odstoupení vyjádřil jaká práva a povinnosti ze smlouvy podle něj přetrvávají a jaká zanikají), nemůže takové odstoupení od smlouvy vyvolat zamýšlené účinky, nelze-li u takové části plnění ve shodě s předchozí projevenou vůlí obou stran vymezit jeho ekvivalent u protiplnění. 40. Pro posouzení, zda v projednávané věci objednatelka účinně částečně odstoupila od smlouvy o dílo, je nejprve rozhodné zjištění, zda z odstoupení bylo zřejmé, jaká konkrétní práva a povinnosti ze smlouvy mají zaniknout. 41. Soudy zjistily, že odstoupení se týkalo dodávky a pokládky střešní krytiny, že objednatelka v něm dále uvedla, že část ceny díla připadající na dodávku a pokládku střešní krytiny nebyla uhrazena a že dosud uhrazená částka pokrývá část ceny díla, která není dotčena odstoupením. Z tohoto obsahu odstoupení od smlouvy je zřejmé, jaká povinnost zhotovitelky má odstoupením zaniknout a v jakém rozsahu má zaniknout povinnost objednatelky zaplatit cenu díla. 42. Odvolací soud poté pouze konstatoval, že dílo bylo sjednáno jako celek, nebylo dohodnuto plnění po částech, a proto neměla objednatelka právo odstoupit pouze od vadně provedené části díla. Z tohoto závěru odvolacího soudu však nevyplývá, zda předmětem částečného odstoupení byla oddělitelná část smluvních práv a povinností či nikoliv. 43. Neprovedení díla v rozsahu dodání a pokládky střešní krytiny nelze považovat za neoddělitelnou část původně sjednaného díla, když zbylá část díla by mohla být samostatným předmětem smlouvy o dílo (tvořit jiné dílo odpovídající části díla původně sjednaného). Odvolací soud se však blíže nezabýval tím, zda pro takto oddělitelnou část díla existovala mezi stranami shodně projevená vůle o jeho ceně, tj. zda z původní smlouvy o dílo, či z jiného jednání stran vyplývala cena této části díla (dodávky a pokládky střešní krytiny), jejíž úhradu by již objednatelka po částečném odstoupení od smlouvy nebyla povinna provést. 44. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení nároku žalobkyně na zaplacení předmětné části ceny díla je nesprávné. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), proto zrušil rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 450 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a v závislých výrocích o nákladech řízeních týkajících se řízení o nároku žalobkyně (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Poněvadž důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je ve výroku I. o zamítnutí žaloby co do částky 450 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14866/	25.11.2020	30 Cdo 1332/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 20 Co 157/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 190/2010 se žalobci domáhali vůči žalované poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena zásahem policie dne 12. 9. 2009 proti shromáždění na podporu squattingu, při němž byli žalobci s dalšími zúčastněnými zajištěni. Dle tvrzení žalobců se jednalo o poklidné spontánní shromáždění na podporu myšlenky squattingu s tím, že okolo 21:30 hodin speciální pořádková jednotka bez jakékoliv předchozí výzvy či varování přehradila ulici, čímž jim byl znemožněn odchod z místa, a spolu s dalšími zúčastněnými osobami byli policií zajištěni. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 10 C 190/2010-226, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaslat každému z žalobců písemnou omluvu v tam uvedeném znění (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). 3. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba zamítá (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z vyhodnocení bezpečnostního opatření „SQUAT“, vypracovaném Policií ČR, vnější službou Obvodního ředitelství policie Praha II, ze dne 16. 10. 2009, č. j. ORII-16085/ČJ-2009-KŘ, bylo zjištěno, že dne 11. 9. 2009 bylo vyhlášeno bezpečnostní opatření SQUAT a bylo prováděno nepřetržité sledování natipovaných objektů. Dne 12. 9. 2009 došlo ke shromáždění cca 100 squatterů na P. náměstí, které se následně vydalo průvodem k budově nádraží V. Během tohoto pochodu došlo ke vniknutí skupiny cca 20 squatterů do opuštěného objektu v ul. A.; po zjištění nesouhlasu majitelů objektu s pobytem cizích lidí v tomto objektu a žádosti policie o součinnost bylo policejními orgány provedeno zajištění objektu proti případnému vniknutí dalších osob. Vyjednávání a komunikaci s tam shromážděnými osobami vedli pověření policisté ve spolupráci s AKT týmem. Po opakované marné výzvě k opuštění stanoveného prostoru, k zanechání protiprávního jednání a po pokusu dalších osob o vniknutí do objektu byl proveden policejní zákrok s cílem zajištění a vyklizení objektu. Ze záznamů Městského kamerového systému bylo zjištěno, že squatteři shromažďují dlažební kostky a staví v prostoru ulic V. a A. zátarasy z dopravního přenosného značení; v tomto prostoru byl proveden ve 21:43 hodin zákrok pod jednotným velením SPJ, během kterého bylo zajištěno celkem 76 osob. Z úředního záznamu Policie ČR, SPJ KŘPHMP ze dne 14. 9. 2009 bylo zjištěno, že dne 12. 9. 2009 se uskutečnila demonstrace příznivců squattingu na P. náměstí v P., kteří se vydali na průvod do ulice Na S., kde část z nich (asi 20 osob) neoprávněně vnikla do objektu A. Následně se do objektu pokusil vniknout zbytek osob, účastníci shromáždění byli vyzváni k zanechání protiprávního jednání a uposlechnutí výzev zakročujících policistů. Shromážděné osoby se dále přesunuly do vozovky před objektem Na S., kde bránily v provozu motorových vozidel i tramvají. Velitel BO proto vydal pokyn k provedení služebního zákroku s cílem obnovit provoz na uvedené komunikaci. Výzvy účastníkům s upozorněním na nebezpečí pohybu na vozovce, s výzvou k zanechání protiprávního jednání a výstraha, že proti nim může policie zasáhnout s použitím donucovacích prostředků v případě neuposlechnutí výzev, byla dána policistou AKT týmu megafonem. S ohledem na neuposlechnutí výzev k zanechání protiprávního jednání byl proveden služební zákrok s použitím donucovacích prostředků proti několika neztotožněným účastníkům shromáždění v zájmu obnovení veřejného pořádku. Shromážděné osoby ani dále neuposlechly výzev dávaných policistou AKT týmu prostřednictvím megafonu, proto byl vydán pokyn k provedení služebního zákroku a vytlačení osob z vozovky. V době okolo 20:00 hodin, kdy policisté vyzývali k opuštění vozovky, zaútočilo několik desítek osob na policisty. Vzhledem k této situaci byl proveden služební zákrok s použitím donucovacích prostředků, shromážděné osoby byly rozptýleny do okolních ulic a bylo jim tak zabráněno v protiprávním jednání. V čase 21:35 obdrželi policisté od velitele BO informaci, že skupina asi 70 osob v prostoru mezi ulicemi Na S. a S. na některých místech rozebírá dlážděné chodníky, dlažební kostky ukládá do batohů a kapes a z předmětů nalezených na ulicích se pokouší vybudovat na vozovkách barikády; v ulici A. poblíž křižovatky s ulicí V. se těmto osobám podařilo takto znemožnit průjezd vozidel. Jeden z mužů na terase objektu začal vyzývat megafonem k boji s policií. Část skupiny (43 osob), se pokusila proniknout do objektu v ulici A.; tyto osoby byly po marných výzvách k zanechání protiprávního jednání zajištěny. Další část skupiny (32 osob) se pokusila proniknout do objektu z ulice V.; tyto osoby byly po marných výzvách k zanechání protiprávního jednání zajištěny. Z úředních záznamů Policie ČR o omezení osobní svobody (zajištění) vyplývá, že žalobce a) byl dne 12. 9. 2009 v 21:45 hodin omezen na svobodě z důvodu přestupku dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., důvody zajištění dle § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., propuštěn byl po provedení výslechu dne 13. 9. 2009 v 11:00 hodin; žalobkyně b) byla omezena na svobodě dne 12. 9. 2009 ve 22:00 hodin z důvodu přestupku dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., důvody zajištění dle § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., propuštěna byla po provedení výslechu dne 13. 9. 2009 v 11:15 hodin; žalobkyně c) byla dne 12. 9. 2009 v 21:45 hodin omezena na svobodě z důvodu přestupku dle § 47 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., důvody zajištění dle § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., propuštěna byla po provedení výslechu dne 13. 9. 2009 v 8:50 hodin. Žalobci ve svých výpovědích shodně uvedli, že se uvedeného shromáždění na podporu squattingu zúčastnili, policisté je vytlačovali z ulice A. do ulice Na S., AKT tým je vyzýval k ustoupení z vozovky a neblokování provozu; přestože se zdržovali na chodníku, zásahová jednotka vytlačila agresivním způsobem i je. Po tomto zásahu se rozprchli do okolních ulic a znovu se sešli u obsazeného objektu na rohu ulice A. a V. ještě s dalšími účastníky, kde se proti nim bez jakéhokoli upozornění hrnula zásahová jednotka a útěk jim zmařila další policejní jednotka; za této situace došlo k jejich zajištění. V zásadě shodně s žalobci vypovídali i další svědci – účastníci shromáždění. 5. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že požadavek žalobců na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena provedením policejního zákroku a omezením jejich osobní svobody, není důvodný, neboť nebyly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti žalované. Odvolací soud uvedl, že zejména z úředních záznamů Policie ČR ze dne 14. 9. 2009 (zde zjevná chyba v psaní, když v písemném vyhotovení dovoláním napadeného rozhodnutí je uvedeno datum 14. 6. 2009 – pozn. dovol. soudu) a 16. 10. 2009 (zde rovněž zjevná chyba v psaní, když v písemném vyhotovení dovoláním napadeného rozhodnutí je uvedeno datum 16. 9. 2009 – pozn. dovol. soudu) vyplynulo, že shromážděné osoby bránily ve vozovce provozu vozidel, po výzvě k opuštění vozovky fyzicky zaútočily na policisty a po jejich rozptýlení se větší skupina osob vrátila na místo obsazeného objektu a opět bránila provozu na vozovce stavbou zátarasů z dlažebních kostek. Na daném místě bylo velké shromáždění osob, jednajících způsobem, který mohl být vyhodnocen jako přestupek, a v této situaci došlo k zajištění žalobců, které odvolací soud shledal souladným s § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“), dle kterého je policista oprávněn zajistit osobu, která byla přistižena při jednání, které má znaky přestupku, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat. Odvolací soud konstatoval, že vyšel z presumpce pravdivosti úředních záznamů Policie ČR jako veřejných listin dle § 134 o. s. ř. Výpovědi žalobců a je podporujících svědků, že shromáždění bylo pokojné, shledal odvolací soud zjevně nepravdivými. Žalobci se dle názoru odvolacího soudu účastnili shromáždění, jehož účastníci ohrožovali dopravu a veřejný pořádek, do vyklizovaného prostoru se opět vraceli, a proto jejich tvrzení, že jim údajně nebyla dána opětovná výzva k vyklizení prostoru, posoudil jako čistě účelové. Odvolací soud uvedl, že policie v daném případě zasahovala proti agresivnímu davu ve vypjaté situaci, kdy nelze individuálně rozlišovat chování jednotlivých osob; s ohledem na okolnosti dané situace museli žalobci vědět, že se nacházejí na místě, kde se podle výzvy policie nemají shromažďovat a museli být srozuměni i s tím, že mohou být zadrženi. Odvolací soud tak uzavřel, že předmětný policejní zákrok nebyl proveden bez právního důvodu, stejně tak jako nebyla bez právního důvodu omezena osobní svoboda žalobců, a proto z důvodu absence odpovědnostního titulu dle OdpŠk žalobci na požadovanou omluvu nárok nemají. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci [žalobce a) a žalobkyně c) společně a žalobkyně b) samostatně] dovoláním, jež jsou po obsahové stránce zcela totožná. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. 7. Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, a to, zda soud může vycházet z úředních záznamů policie jakožto veřejných listin, které potvrzují pravdivost toho, co je v nich uvedeno, anebo zda je soud povinen tyto úřední záznamy a jejich věrohodnost vyhodnocovat kriticky jako jakékoliv jiné důkazy. 8. Dovolatelé dále odůvodňují přípustnost dovolání zásahem do jejich ústavně zaručených práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces, neboť dle jejich názoru došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními; odkazují přitom na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1836/13 a nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2073/17 (dostupné stejně jako níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Dovolatelé namítají, že je dovoláním napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jeho závěry nemají oporu ve spisu, pouze vychází z nesympatií vůči dovolatelům a jsou opřeny o úřední záznamy policejních orgánů, u nichž odvolací soud nehodnotí věrohodnost, ale dle § 134 o. s. ř. vychází z jejich pravdivosti, což dle tvrzení dovolatelů vedlo také k zásahu do jejich práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina základních práv a svobod“); odkazují přitom na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 . 9. Dovolatelé dále nesouhlasí se soudem zjištěným skutkovým stavem, odvolacímu soudu vyčítají, že neuvedl, jakého protiprávního jednání se měli dopustit před zásahem policejních složek a jaký byl důvod tohoto zásahu, že tyto zásahy byly dva, s jiným místem, jinou dobou a jinou skupinou osob, a že z žádného z úředních záznamů nevyplynulo, že by jim před druhým zásahem byla dána výzva k upuštění od protiprávního jednání s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud nevzal v potaz skutečnost, že s dovolateli bylo při omezení osobní svobody zacházeno absolutně špatným způsobem. 10. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 11. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání předně pochybuje o dodržení zákonné lhůty k podání dovolání dle § 240 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná se dále domnívá, že dovolání žalobců nesplňují zákonnou podmínku přípustnosti dle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť veškeré námitky uplatněné ze strany žalobců směřují proti skutkové stránce věci, resp. proti skutkovým zjištěním a závěrům odvolacího soudu, nikoli proti nesprávnému právnímu posouzení věci. Žalovaná se závěry žalobců nesouhlasí, má za to, že odvolací soud posoudil jimi uplatněné nároky relevantním způsobem, se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci odvolacím soudem zcela souhlasí a dále odkazuje na odůvodnění svého odvolání ze dne 13. 3. 2019, kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 1. 2019, č. j. 10 C 190/2010-226. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud žalobci podaná dovolání jako nepřípustná odmítl, případně, pokud dovolací soud dospěje k závěru o jejich přípustnosti, aby je jako nedůvodná zamítl. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 13. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 14. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava České republiky“) dále vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4100/2017 ). 16. K přezkoumávání skutkových otázek Nejvyšším soudem se vyjádřilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , dle kterého je primárním úkolem Nejvyššího soudu sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Není zároveň pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního řízení jsou nalézací, případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Podobně koneckonců ke skutkovým otázkám přistupuje i Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech. 17. Ústavní soud nicméně přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. 18. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 ; nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14 ). 19. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 ). 20. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolateli předestřená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť k tvrzenému zásahu do základních práv dovolatelů nedošlo. Dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by byla odvolacím soudem učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry. Skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Odvolací soud, byť stručně, uvedl, jaké úvahy jej vedly k se soudem prvního stupně totožnému zjištění skutkového základu věci a z něho vyplývajícího svého vlastního právního závěru; v tomto směru rovněž nelze dospět k závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Není pravdou, že by odvolací soud nepřihlédl k důkazům výpovědí žalobců a dalších svědků; naopak tyto podrobil volnému hodnocení důkazů, přičemž při srovnání s dalšími důkazy, s přihlédnutím k okolnostem případu a ke vztahu svědků k posuzované věci dospěl k závěru o nepravdivosti a účelovosti jejich tvrzení; pouhý nesouhlas dovolatelů s hodnocením důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže. 21. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda soud může vycházet z úředních záznamů policie (v daném případě o použití donucovacího prostředku) jakožto veřejných listin, anebo zda je soud povinen tyto úřední záznamy a jejich věrohodnost vyhodnocovat kriticky, neboť předestřená otázka nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena. 22. Zbylé námitky nevystihují žádný další v úvahu přicházející dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť jsou skutkového charakteru. Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy, která měla být dovolatelům způsobena jimi tvrzeným špatným zacházením při omezení jejich osobní svobody při předmětném zásahu, nebyl předmětem požadované omluvy, a proto nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. IV. Důvodnost dovolání 23. Dovolání není důvodné. 24. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 25. Dovolací soud v tomto směru neshledal vady řízení, ve kterém bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, ke kterým by bylo možné přihlédnout. 26. Dle § 567 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) je veřejnou listinou listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to neplatí, pokud trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by veřejnou listinou nebyla. Dle § 568 odst. 1 o. z. platí, je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak. 27. Dle § 134 o. s. ř. potvrzují listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li prokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. 28. Policie ČR je orgánem veřejné moci (konkrétně orgánem státní správy), který je podřízen Ministerstvu vnitra jako ústřednímu orgánu státní správy. Policie ČR je jednotným bezpečnostním sborem, jehož věcná působnost spočívá v chránění bezpečnosti osob a majetku a veřejného pořádku, předcházení trestné činnosti, plnění úkolů dle trestního řádu a dalších úkolů na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (k tomu srov. § 1, § 2 a § 5 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR). 29. Dle § 57 odst. 2 zákona o Policii ČR, je policista povinen bezodkladně ohlásit svému nadřízenému zákrok, při kterém bylo použito donucovacího prostředku nebo zbraně, a je povinen o něm sepsat úřední záznam s uvedením důvodu, průběhu a výsledku jejich použití. Úřední záznam se nesepisuje při použití pout dle § 54. 30. V obecné rovině je úřední záznam obvyklým prostředkem k oficiálnímu zachycení podstatných okolností provedení úkonu. Písemné zdokumentování události úředním záznamem o použití donucovacího prostředku policistou, který použil donucovací prostředek nebo zbraň, spolu s hlásnou povinností slouží k poskytnutí základního přehledu o události, který je nezbytný pro přezkoumání zákroku v rámci vnitřních kontrolních mechanismů ozbrojeného bezpečnostního sboru, případně pro splnění zákonem uloženého splnění notifikační povinnosti vůči státnímu zástupci, pokud by se jednalo o zákrok se závažnějšími následky. Úřední záznam o použití donucovacího prostředku je základním informačním zdrojem nezbytným pro následné objektivní vyhodnocení zákonnosti zákroku z hlediska oprávněnosti a přiměřenosti (k tomu srov. Šteinbach M. a kol. Zákon o Policii České republiky: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2019). 31. Náležitosti úředního záznamu o použití donucovacího prostředku jsou stanoveny v § 109 odst. 1 zákona o Policii ČR, dle kterého musí být pořízen bez zbytečného odkladu a musí obsahovat uvedení času, důvodu, průběhu a okolností úkonu, a musí být uložen nejméně po dobu 5 let. Dle § 109 odst. 2 zákona o Policii ČR vystaví policista na žádost osoby bez zbytečného odkladu písemné potvrzení o provedení úkonu. Tuto povinnost nemá, dokud její splnění neumožňují okolnosti úkonu. 32. Úřední záznam o použití donucovacího prostředku sepsaný dle § 57 odst. 2 zákona o Policii ČR ve smyslu § 567 o. z. je podle § 134 o. s. ř. veřejnou listinou, a proto skutečnosti v něm uvedené zakládají vůči každému plný důkaz o původu této veřejné listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak. 33. Rozdíl mezi důkazem soukromou listinou a veřejnou listinou v občanském soudním řízení spočívá v jejich důkazní síle. Zatímco u důkazu soukromou listinou postupuje soud dle § 132 o. s. ř. uplatněním tzv. zásady volného hodnocení důkazů, kdy soud hodnotí důkazy dle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti s přisuzováním hodnoty závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnoty zákonnosti, hodnoty pravdivosti, popřípadě hodnoty věrohodnosti jednotlivým důkazům (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 19. 5. 2010, 33 Cdo 2441/2008 ), u důkazu veřejnou listinou postupuje soud dle § 134 o. s. ř. jako projevem tzv. legální teorie důkazní s tím, že důkazní síla veřejné listiny vyplývá ze zákona prostřednictvím presumpce správnosti jejího obsahu, neboť není-li pravdivost veřejné listiny vyvrácena prokázáním opaku, považuje soud pro účely hodnocení důkazů obsah listiny za pravdivý. Praktický dopad odlišného charakteru veřejné listiny od soukromé tak nastává v případě jejího zpochybnění účastníkem řízení, kdy ať už se jedná o popření veřejného charakteru, nebo popření obsahu veřejné listiny, obojí prokazuje ten, kdo zpochybňuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3368/2012 ). 34. S ohledem na právě uvedené nelze než uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu bylo co do posouzení úředních záznamů o použití donucovacího prostředku jako veřejných listin správné. Za důkazní situace, kdy se žalobcům nepodařilo vyvrátit pravdivost zmíněných úředních záznamů prokázáním opaku, když odvolací soud shledal výpovědi žalobců a je podporujících svědků jako nepravdivé, a proto nezpůsobilé popřít obsah zmíněných úředních záznamů, nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, když vyšel z presumpce správnosti zmíněných úředních záznamů. 35. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu co do posouzení právní povahy úředního záznamu o použití donucovacího prostředku a s tím souvisejícího uplatnění zásad hodnocení důkazů za správné a dovolání za nedůvodné, a proto je dle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5652/	25.11.2020	5 Tdo 1147/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného D. H. podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného D. H., a za použití § 265k odst. 2 a § 261 tr. ř. i ohledně zúčastněné osoby – obchodní společnosti Č. z. i., s. r. o., v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 12 To 6/2020, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 62 T 2/2019. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 62 T 2/2019, byl obviněný D. H. (dále též jen,,obviněný“), uznán vinným pokusem zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 21 odst. 1 a § 265 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž mu byl uložen podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, celkem ve výměře 200 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody na dobu 4 měsíců. 2. Obviněný se měl dopustit uvedeného pokusu zločinu podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako statutární orgán – jednatel a zároveň jako jediný společník obchodní společnosti Č. z. i., s. r. o., se sídlem v XY (dále ve zkratce jen „obchodní společnost Č.“), se snažil vyvézt vojenský materiál ve smyslu § 5 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZZOVM“), a podle položky SVMe (seznamu vojenského materiálu) č. 4 písm. a) přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „prováděcí vyhláška“ nebo „vyhláška č. 210/2012 Sb.“), ačkoliv ani obviněný, ani obchodní společnost Č. nebyli držiteli povolení nebo licence k obchodu s vojenským materiálem podle § 12 odst. 2 a § 14 odst. 1 ZZOVM vydávaných Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky (dále ve zkratce též jen „MPO“), a to následujícími dvěma útoky. 3. Jednak (pod bodem 1. výroku o vině) dne 18. 7. 2017 bez příslušného povolení a licence se měl obviněný pokusit úmyslně nezákonně vyvézt z České republiky do Spojených států amerických (tedy mimo prostor Evropské unie) přepravní kontejner bílé barvy obsahující raketu systému OSA bez delaboračních značek s částí radiolokačního zapalovače a s vyraženým číslem XY na těle, jež je vojenským materiálem ve smyslu § 5 ZZOVM a podle položky SVMe 4 písm. a) přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb. Obviněný za obchodní společnost Č., která vystupovala jako vývozce, požádal celním prohlášením podaným elektronicky prostřednictvím zmocněnce, obchodní společnosti D. R., a. s., u Celního úřadu pro Středočeský kraj o propuštění uvedeného přepravního kontejneru bílé barvy obsahujícího raketu systému OSA s vyraženým číslem XY do celního režimu vývozu pro adresáta B. C. A. S., New York, Spojené státy americké (dále ve zkratce jen „B.“), a zboží v celním prohlášení v rozporu se skutečností deklaroval jako „1 ks fyzikální aerodynamický model pro použití ve větrném tunelu“. Následně za účelem doložení svých tvrzení uvedených v celním prohlášení v průběhu celního řízení obviněný předložil Celnímu úřadu v K. prostřednictvím zmocněnce, obchodní společnosti D. R., a. s., jednak fakturu vystavenou obchodní společností Č. pro příjemce B., podle které se prodává 1 ks fyzikálního aerodynamického modelu pro použití ve větrném tunelu v celkové hodnotě 3 000 USD a kterou podepsal obviněný, a jednak listinu označenou jako „Prohlášení prodejce“ ze dne 18. 7. 2017, kterou obviněný jako jednatel obchodní společnosti Č. učinil prohlášení, že zboží na faktuře pro zákazníka B. není vojenským materiálem ani zbožím dvojího užití. Přitom obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně věděl, že raketa systému OSA s vyraženým číslem XY, kterou se snažil vyvézt do Spojených států amerických v bílém přepravním kontejneru, byla vojenským materiálem ve smyslu § 5 ZZOVM, s nímž nesmí daným způsobem nakládat. K vývozu nakonec nedošlo pouze pro včasný zásah celních orgánů. 4. Jednak (pod bodem 2. výroku o vině) dne 19. 7. 2017 se obviněný měl pokusit bez příslušného povolení a licence nezákonně vyvézt z České republiky do Spojených států amerických (tedy mimo prostor Evropské unie) v přepravním kontejneru označeném XY vojenský materiál detailně popsaný ve výroku o vině pod bodem 2. v rozsudku soudu prvního stupně (ve stručnosti mělo jít především o součásti raketového systému S200 Vega, rakety S75 a protiletadlové střely systému 2K12). Obviněný vystupující za obchodní společnost Č. jako vývozce požádal celním prohlášením podaným elektronicky u Celního úřadu pro Pardubický kraj o propuštění uvedeného přepravního kontejneru XY s vojenským materiálem do celního režimu vývoz, a to pro adresáta A. A., Indiana, Spojené státy americké (dále ve zkratce jen „A. A.“), přitom obsah přepravního kontejneru v celním prohlášení v rozporu se skutečností deklaroval jako „nástroje, přístroje a modely určené k předváděcím účelům, například při vyučování nebo na výstavách, nevhodné pro jiné účely – 3x kompletní fyzikální aerodynamické modely pro použití ve větrném tunelu“. Poté v průběhu následného celního řízení u Celního úřadu v Č. T. za účelem doložení svých tvrzení uvedených v celním prohlášení prostřednictvím zmocněnce, obchodní společnosti M., a. s., předložil fakturu ze dne 17. 7. 2017, kterou vystavila obchodní společnost Č., za níž ji podepsal obviněný, pro příjemce A. A. a podle které se prodávají 3x kompletní fyzikální aerodynamické modely pro použití ve větrném tunelu HS CODE: 902 300 80 v celkové hodnotě 15 000 USD. Současně obviněný doložil i listinu označenou jako „Prohlášení prodejce“ ze dne 18. 7. 2017, v níž obviněný jako jednatel obchodní společnosti Č. prohlásil, že zboží na faktuře pro zákazníka A. A. není vojenským materiálem ani zbožím dvojího užití. Obviněný tak učinil, ač podle rozsudku soudu prvního stupně věděl, že vojenský materiál v přepravním kontejneru XY, jenž měl být vyvezen do Spojených států amerických, je vojenským materiálem ve smyslu § 5 ZZOVM, s nímž nesmí daným způsobem nakládat. K vývozu nedošlo pouze pro včasný zásah celních orgánů. 5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 12 To 6/2020, tak, že k odvolání státního zástupce (při nedotčeném výroku o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně) podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o zabrání věcí popsaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť hrozilo nebezpečí, že budou dále sloužit ke spáchání zločinu (aniž by přitom označil subjekt, kterému se věci zabírají). Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání Dovolání obviněného 6. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), j) a l) tr. ř. 7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nesprávné právní posouzení, jakož i tzv. extrémní rozpory ve skutkových zjištěních, shledal v posouzení otázky, zda v případě zcela znehodnocených modelů raket jde o vojenský materiál a zda obviněný věděl a mohl vědět, že jde o vojenský materiál v případě, kdy byl odborným ústavem ubezpečen, že nejde o vojenský materiál. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. uplatnil proto, že bylo uloženo ochranné opatření, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl obviněný z důvodu, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 8. Dále dovolatel ve svém obsáhlém dovolání podrobně rozvedl své jednotlivé dovolací námitky. Předně vyjádřil přesvědčení, že otázky, zda šlo o vojenský materiál, jaké vlastnosti musí mít vojenský materiál a zda věc může ztratit charakter vojenského materiálu a za jakých podmínek, jsou právní, a nikoliv skutkové. Zdůraznil, že předmětné věci přebíral v různé míře kompletnosti jako zbytkový odpadový materiál, který byl výsledkem demilitarizace původního vojenského materiálu (raket) cestou průmyslové delaborace postupem podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ve zkratce „ZoZ“). Po znehodnocení, které provádí státem atestované osoby, již předmět nesmí mít původní vlastnosti a k tomu je vydáváno osvědčení o znehodnocení. Delaboraci předmětných věcí provedl Vojenský technický ústav, s. p., odštěpný závod S. (dále také ve zkratce „VTÚ“), který má atestaci od státu k této činnosti a který vystavil osvědčení o delaboraci předmětných raket. Slovy zákona o zbraních se tak z raket stal inertní kovový odpad nepoužitelný k jakémukoliv vojenskému účelu. Tento závěr znovu zopakoval VTÚ ve svém odborném vyjádření vydaném nad rámec potvrzení o znehodnocení, stejně tak všichni soudní znalci a rovněž také soud prvního stupně ve svém původním rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Opačného názoru byl pouze odvolací soud, který svým zrušovacím rozhodnutím, resp. svým opačným právním názorem zavázal soud prvního stupně. 9. Obviněný zdůraznil, že ve shodě s prodávajícím nepovažoval kupované zboží za vojenský materiál a ani neměl v úmyslu opět vyrobit z prodávaných věcí vojenský materiál, což ani nebylo technicky proveditelné, jak konstatovali znalci. Šlo o dekorativní či muzejní předmět. S tímto tvrzením souhlasil také soud prvního stupně, když sám ve svém rozsudku uvedl, že „zajištěný materiál nepovažuje za zbraně ani bojové prostředky“. Z toho pak obviněný dovodil, že předmětné věci nelze považovat ani za vojenský materiál, tím méně za vojenské rakety, jak tvrdil odvolací soud. I přes tento názor soudu prvního stupně, že nešlo o zbraně nebo bojové prostředky, byl obviněný odsouzen za nedovolený mezinárodní obchod s vojenským materiálem (nefunkčními vojenskými raketami). V tom spatřoval dovolatel vnitřní rozpornost hodnocení důkazů, což mělo založit i extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Soudy nižších stupňů zjistily, že obviněný prodával věci, které byly fakticky modely vojenských raket bez jakékoliv schopnosti plnit svůj původní účel, na druhé straně však soudy nižších stupňů i přes závěry znaleckých posudků tvrdily, že šlo o vojenský materiál. 10. Dále dovolatel s odkazem na právní úpravu vysvětloval, kdy může být výrobek považován za vojenský materiál, a to pouze pokud je použitelný pro účely obrany a bezpečnosti státu. Tuto podmínku dané předměty splňovaly, ale pouze do doby jejich znehodnocení, neboť delaborací ztratily své původní vlastnosti. Proto podle obviněného nyní tyto předměty nelze považovat za vojenský materiál, neboť to je jednak v rozporu se zákonnou definicí vojenského materiálu a jednak to odporuje základům elementární logiky. 11. Obviněný podotkl, že demilitarizací ztrácí věc charakter vojenského materiálu, a to i přesto, že byla vyrobena na lince, kde se původně vyráběl vojenský materiál, případně na ní byly ponechány některé původní díly, ale už jde o pouhý model rakety nepoužitelný k plnění a zabezpečení úkolů obrany a bezpečnosti státu. V případě opačného závěru zvoleného soudy nižších stupňů by pak mohly být jako vojenský materiál označeny všechny repliky a modely, u nichž byly při výrobě použity některé díly původních zbraní. Odvolací soud uvedl ve svém rozsudku, že zmíněné součásti mají nadále charakter vojenského materiálu, neboť inkriminovaný materiál vykazuje specifickou zvláštní konstrukci, jíž je předurčen pro účely obrany a bezpečnosti státu a pro tyto účely byl speciálně vyvíjen a vyráběn. Tento závěr však podle obviněného nemá oporu v provedeném dokazování a je navíc v rozporu se závěry znalců. Podle názoru odvolacího soudu tak postačí, že věc byla v době vzniku určena pro obranu a bezpečnost státu, neboť byla pro tyto účely speciálně vyvíjena a vyráběna. Dovolatel však poukázal na právní úpravu, z níž dovodil, že předpokládá i možnost ztráty charakteru vojenského materiálu, a uvedl příklad, kdy vozidlo nese raketu, ale ta není provozuschopná, pak není vojenským materiálem (jak má vyplývat z analogického výkladu položky SVMe 6 přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb.). K tomu, aby věc byla vojenským materiálem, musela by podle obviněného být speciálně určena pro vojenské použití v současnosti, nestačí takové její určení v minulosti. Obviněný zdůraznil, že soudy nižších stupňů měly zkoumat nikoliv původní vlastnosti materiálu, ale vlastnosti v okamžiku uskutečnění obchodu. V daném případě totiž obviněnému již byly prodány výrobky, které zcela ztratily původní charakter vojenského materiálu a pro použití ozbrojenými silami byly zcela nepoužitelnými. Nešlo o rakety, ale o kovový šrot, který obviněný upravil do podoby předmětných modelů raket. 12. Dovolatel dále připomněl, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1266/2014 , konstatoval, že ke zjištění charakteru předmětu v trestním řízení pro zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence považuje za vhodné a nutné opatřit odborné vyjádření nebo znalecký posudek. V tomto trestním řízení opatřil oba znalecké posudky sám obviněný, oba vyzněly zcela v jeho prospěch, přesto se soudy nižších stupňů neřídily jejich závěry, ač podle obviněného šlo o odbornou otázku, zda je věc vojenským materiálem podřaditelným pod některou ze skupin vojenského materiálu daného zákonem a prováděcí vyhláškou. 13. Obviněný dále zdůraznil, že znehodnocené modely raket slouží jako muzejní a statický exponát. Rovněž země dovozu (Spojené státy americké) nepovažovala předmětné modely za vojenský materiál a povolila jejich dovoz bez jakékoliv vojenské licence. 14. Napadený rozsudek je tak podle dovolatele postaven na nesprávném právním závěru, který rovněž odporuje znění komentáře k § 265 tr. zákoníku, neboť věc ztratila své původní vlastnosti, pro které byla považována za vojenský materiál. 15. Dále dovolatel namítal chybné posouzení subjektivní stránky trestného činu. Poznamenal, že odvolací soud shledal u obviněného přímý úmysl, tedy že obviněný věděl, že jde o vojenský materiál. Přitom obviněný neměl žádný důvod zpochybňovat správnost vyjádření Vojenského technického ústavu, s. p., odštěpného závodu S., který jako prodejce předmětných věcí (kovového šrotu) konstatoval, že nejde o vojenský materiál. Připomněl, že VTÚ patří po stránce odborné mezi nejvyšší odborné autority na vojenský materiál. Odvolací soud založil svůj závěr o zavinění obviněného pouze na argumentaci, že obchodní společnost Č., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl obviněný, byla v minulosti za obdobné jednání sankcionována ve správním řízení. K tomu obviněný uvedl, že již s odstupem času nelze přihlížet k takovému postižení za přestupek, navíc za bagatelní jednání byla obchodní společnosti uložena pokuta ve výši 2 000 Kč, ač horní hranice sazby činila až několik milionů korun. 16. Obviněný poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010 , protože i on ve své věci se spoléhal na informaci, kterou dostal od specializovaného státního podniku, navíc státem výslovně atestovaného na znehodnocování zbraní, střeliva a munice, a kterou považoval za pravdivou, o její pravdivosti neměl důvod pochybovat, neboť šlo o znehodnocené modely raket. Obviněnému bylo zřejmé, že tyto modely s ohledem na svou velikost neuniknou pozornosti celních orgánů a budou je pečlivě zkoumat. Oprávněně však spoléhal na informace VTÚ, že již nejde o vojenský materiál a že celní řízení proběhne bez jakýchkoliv problémů. Odvolací soud neuvedl, jak měl obviněný postupovat, jak se měl dozvědět, že byl (podle názoru odvolacího soudu) VTÚ uveden v omyl, co se týče charakteru prodávaných předmětů. Pak by z jeho strany šlo o právní omyl podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že tuto otázku soudy posoudily chybně a v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Odvolací soud vůbec nereagoval na obviněným předložené judikáty v odvolacím řízení, nijak se s nimi nevypořádal, i proto obviněný považuje odůvodnění jeho rozhodnutí za nedostatečné. 17. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že rozhodl o zabrání věcí, ačkoliv pro toto rozhodnutí neměl věcné a procesní předpoklady. Podotkl, že zabrání věci je ochranným opatřením a dané věci byly ve vlastnictví obchodní společnosti Č., která však nebyla do řízení přibrána jako zúčastněná osoba. Obchodní společnost Č. je právnickou osobou, jejímž jediným společníkem a jednatelem je sám obviněný, nelze jej však považovat za osobu totožnou s obchodní společností. Pro obchodní společnost Č. bylo rozhodnutí o zabrání věci překvapující, v řízení tato obchodní společnost dosud nevystupovala, nemohla uplatnit svá práva, státní zástupce nenavrhoval uložení tohoto ochranného opatření a odvolací soud o něm rozhodl překvapivě ze své vůle. 18. Dovolatel připomněl, že nešlo o věci, které byly ve vlastnictví obviněného, o nichž pak může soud rozhodnout bez návrhu státního zástupce (k tomu odkázal na § 230 odst. 1 tr. ř.), ale zabrání věci ve vlastnictví třetí osoby může soud uložit pouze na základě návrhu státního zástupce (§ 239 odst. 1 tr. ř.) a vlastník věci musí být předem upozorněn, že hrozí zásah do jeho majetkové sféry, což v projednávané věci nebylo splněno. V tomto spatřil obviněný zásadní vadu dosavadního trestního řízení a napadeného rozsudku. 19. Dále obviněný poukázal na zcela nedostatečné odůvodnění uložení tohoto ochranného opatření, přičemž není ani technicky možné, aby v důsledku přechovávání modelů raket hrozilo nebezpečí spáchání zločinu. Odvolací soud se vůbec nezabýval ani principem přiměřenosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 807/19 . Odvolací soud se rovněž nijak nevyjádřil k principu subsidiarity trestní represe, kterému obviněný ve svém dovolání věnoval značnou pozornost a odkazoval přitom na bohatou judikaturu. 20. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obchodní společnosti Č. 21. Podání označené jako dovolání učinila s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zabrání věci také obchodní společnost Č. 22. Obchodní společnost Č. nejprve uvedla, že se zabrané movité věci pokusila vyvézt do Spojených států amerických. Specializovaný státní podnik ji výslovně ujistil, že nejde o vojenský materiál, a dovolatelka tak neměla důvod nedůvěřovat tomuto ujištění. Připomněla, že nebyla obviněna pro pokus o vývoz daných movitých věcí ani proti ní nebylo zahájeno přestupkové řízení. Orgány činné v trestním řízení stíhaly za tento skutek pouze obviněného, jediného společníka a jednatele obchodní společnosti Č. Státní zástupce po celou dobu trestního řízení nenavrhoval zabrání věci, pouze navrhoval trest propadnutí majetku. Až odvolací soud zabral zmíněné movité věci s odůvodněním, že obviněnému nelze uložit trest propadnutí věci, neboť věci nejsou v jeho vlastnictví. Dovolatelka zdůraznila, že po celou dobu trestního řízení s ní žádný z orgánů činných v trestním řízení nejednal a nebylo jí přiznáno postavení zúčastněné osoby. Přitom odvolací soud odůvodnil zabrání věci pouze tím, že šlo o vojenský materiál, z něhož lze sestavit jeden kus protiletadlové řízené střely typu 2K12, část raketového kompletu S200 Vega, část raketového kompletu S75 Volchov, raketový motor II. stupně raketového kompletu S75 Volchov, část rakety S200 Vega, a hrozí tak nebezpečí, že tyto věci budou sloužit ke spáchání zločinu. 23. Dovolatelka také vyjádřila své přesvědčení, že pro zabrání věcí nebyly splněny ani procesní a ani hmotněprávní předpoklady. Předně se dovolatelka neúčastnila trestního řízení a nemohla v něm hájit svá majetková práva, navíc zabírané věci dále nemohly sloužit ke spáchání zločinu. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je podle dovolatelky naprosto nedostatečné, jeho rozhodnutí je založeno na skutkových závěrech, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud na jedné straně uvedl, že obviněný není vlastníkem předmětných věcí, na druhé straně pak dále argumentoval tím, že věci nelze ponechat v držení obviněného. Přehlédl také fakt, že obviněný nesplnil podmínku bezúhonnosti, a zanikla mu tak funkce statutárního orgánu obchodní společnosti Č. Dále dovolatelka rozvedla, proč nelze s modely raket ohrozit bezpečnost státu. Také jí nebyl doručen rozsudek odvolacího soudu, ačkoliv jím byly zabírány věci z jejího majetku. Bylo rozhodnuto o zabrání věcí, ač to státní zástupce nenavrhoval, čímž podle dovolatelky došlo k porušení § 239 odst. 1 tr. ř. De facto tak v posuzované věci zabrání věcí nahradilo sankční funkci trestu, přičemž ochranné opatření by mělo plnit funkci ochrannou, která ovšem zde není potřebná, jak bylo vysvětleno výše. 24. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla zrušit jako nezákonný rozsudek odvolacího soudu ve výroku o zabrání věcí. III. Vyjádření k dovoláním 25. K oběma dovoláním se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolání obviněného po rekapitulaci jeho dovolacích námitek státní zástupce uvedl, že je považuje za pouhé opakování dosavadní obhajoby obviněného, s níž se oba soudy nižších stupňů podrobně vypořádaly, a takové námitky jsou zjevně neopodstatněné. Část dovolacích námitek je procesního charakteru, směřuje proti provádění a hodnocení důkazů a k revizi skutkových zjištění, přezkoumání těchto otázek není úkolem Nejvyššího soudu v řízení o dovolání a takové námitky není možno podřadit pod uplatněné dovolací důvody. Zároveň v posuzované věci nejde o tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a provedenými důkazy na druhé straně. Státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a vyslovil souhlas s jejich závěry. Naopak námitky obviněného neshledal v žádném směru opodstatněnými a podrobně se k nim vyjádřil. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., pak podle státního zástupce vzhledem k § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. není obviněný osobou oprávněnou podat dovolání ohledně výroku o zabrání věci v rozsudku odvolacího soudu. Obviněný je oprávněn podat dovolání jen proti té části rozhodnutí (výroku), jež se ho bezprostředně týká. S ohledem na výše uvedené tak státní zástupce považoval podané dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl. 26. K podanému dovolání obchodní společnosti Č. státní zástupce konstatoval, že uvedená obchodní společnost jako osoba zúčastněná ve smyslu § 42 tr. ř. není osobou oprávněnou k podání dovolání, neboť podle § 265d odst. 1 tr. ř. je osobou oprávněnou podat dovolání pouze obviněný a nejvyšší státní zástupce. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl jako podané osobou neoprávněnou podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. IV. Posouzení přípustnosti dovolání 27. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání obou dovolatelů. 28. V případě obviněného byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a Nejvyšší soud tak mohl posoudit otázku povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. To ovšem neplatí pro námitky vznesené obviněným a podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., kterými napadal výrok o zabrání věcí jako ochranném opatření, protože tento výrok učiněný odvolacím soudem se bezprostředně nedotkl obviněného. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (nikoli však i podle výroku) bylo totiž toto ochranné opatření uloženo zúčastněné osobě – obchodní společnosti Č. (aniž by jí ovšem bylo toto postavení přiznáno – k tomu viz dále). V uvedeném ohledu jsou námitky obviněného proti výroku o zabrání věci nepřípustné (to samo o sobě ovšem nemohlo být důvodem odmítnutí jeho dovolání, neboť jiné jeho námitky byly uplatněny relevantně a dokonce jsou i důvodné, jak bude rozvedeno dále). 29. Pokud jde o dovolání obchodní společnosti Č. směřující proti zmíněnému výroku rozsudku odvolacího soudu o zabrání věcí, nebylo možno je vůbec připustit a posoudit důvodnost v něm vznesených námitek, protože toto podání označené jako dovolání bylo učiněno osobou neoprávněnou k podání dovolání. Okruh osob oprávněných podat dovolání proti pravomocným rozhodnutím ve věci samé učiněných soudem druhého stupně je upraven v § 265d odst. 1 tr. ř. a zahrnuje jen obviněného a nejvyššího státního zástupce a s účinností od 1. 12. 2019 (po novelizaci provedené zákonem č. 315/2019 Sb.) také v označených věcech příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce, o nějž tu ovšem nejde. 30. Obchodní společnost Č. neměla v tomto trestním řízení vedeném u Krajského soudu – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 2/2019 postavení obviněné osoby, dokonce proti ní ani nebylo zahájeno trestní stíhání. V daném trestním řízení ovšem byly zajištěny (zřejmě) její věci a podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (aniž by k tomu ovšem bylo prováděno dokazování) měly být zabrány její věci. S ohledem na tyto závěry je proto nutno na ni pohlížet v tomto řízení jako na osobu zúčastněnou podle § 42 odst. 1 tr. ř., byť jí orgány činné v tomto trestním řízení, a to zejména odvolací soud, odepřely uplatňovat její práva uvedená zejména v § 42 odst. 1 tr. ř. Mezi práva zúčastněné osoby podle § 42 odst. 1 tr. ř. in fine sice náleží též právo „podávat v případech tímto zákonem stanovených opravné prostředky“, jako např. odvolání podle § 246 odst. 1 písm. c) tr. ř., ovšem tím není založeno právo podat dovolání jako mimořádný opravný prostředek (§ 265d odst. 1 tr. ř. a contrario ). 31. Nejvyšší soud (i přes celou řadu procesních a hmotně právních pochybení při utváření výroku o zabrání věcí odvolacím soudem , která zúčastněná osoba – obchodní společnost Č. namítala ve svém podání označeném jako dovolání a která zjistil dovolací soud) z uvedených důvodů podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl dovolání obchodní společnosti Č. jako dovolání podané osobou neoprávněnou. V. Posouzení důvodnosti dovolání a) K vlastním dovolacím námitkám obviněného 32. Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedené mohl zabývat toliko důvodností dovolacích námitek uplatněných obviněným D. H. 33. Obviněný brojil proti svému odsouzení soudy nižších stupňů především uplatněním tří okruhů námitek (zčásti vzájemně provázaných), které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojitosti s § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Předně tvrdil, že věci, které měly být vyvezeny do zahraničí, již ztratily charakter vojenského materiálu ve smyslu § 5 ZZOVM, protože byly předtím řádně státní institucí k tomu povolanou znehodnoceny (delaborovány), neměly tak již specifické vlastnosti, aby mohly být užity k vojenským účelům. Druhý okruh námitek směřoval proti chybnému posouzení zavinění jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu, protože obviněný neměl v úmyslu obchodovat s vojenským materiálem a ze všech okolností případu ani nemohl tušit, že jde o vojenský materiál, resp. že ho soudy budou považovat za vojenský materiál. Nakonec namítal chybějící společenskou škodlivost vlastního jednání a chybné použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 34. Nejprve je namístě upozornit, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích původně svým usnesením ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 62 T 2/2019, zastavil trestní stíhání obviněného, neboť jednak dospěl k závěru, že delaborované předměty již nelze využít k vojenským účelům, jednak neshledal na straně obviněného úmysl obchodovat s vojenským materiálem. Ke stížnosti státního zástupce však bylo toto usnesení o zastavení trestního stíhání zrušeno Vrchním soudem v Praze a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Poté již soudy nižších stupňů rozhodly shora popsaným způsobem. Jinými slovy původně dal soud prvního stupně obviněnému v jeho obraně za pravdu, v důsledku vázanosti právním názorem nadřízeného soudu však změnil své stanovisko a odsoudil obviněného za žalovaný skutek. Obviněný proto polemizoval především s názorem odvolacího soudu. Nejvyšší soud přitom již nyní může uvést, že s obviněným v podstatných bodech jeho obhajoby v zásadě souhlasí, naopak postoj odvolacího soudu považuje na nesprávný, jak bude vyloženo níže. 35. Nejvyšší soud má za to, že dovolací námitky obviněného jsou opodstatněné a odsuzující rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledal jako přesvědčivé, ale naopak jako vnitřně rozporné a odporující provedenému dokazování. Kromě toho je třeba dát za pravdu i dalším námitkám obviněného, jakož i zúčastněné osoby, byť ty by, nebýt dalších opodstatněných výhrad naplňujících dovolací důvody, nemohly samy o sobě být důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu, jak bylo vyloženo shora. 36. Trestný čin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle ustanovení § 265 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo bez povolení nebo licence provede zahraniční obchod s vojenským materiálem. K pojmu „vojenský materiál“ (k objektivní stránce skutkové podstaty) 37. Předně je třeba uvést, že odsouzení obviněného soudy nižších stupňů stálo na tom názoru, že věci, jež obviněný chtěl vyvézt do zahraničí, jsou vojenským materiálem podle § 5 ZZOVM a položky SVMe 4 písm. a) přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb. Dále už ovšem není zcela jasné, jaký je přesně závěr soudů nižších stupňů, jakým pojmem v uvedené položce je možno označit věci vyvážené obviněným, resp. obchodní společností Č., do zahraničí. Na jedné straně bylo zřejmé, že původně šlo skutečně o rakety a součásti raketových kompletů OSA, S200 Vega, S75 Volchov a 2K12, které byly vyřazeny z vojskové výzbroje a byla provedena jejich delaborace (tedy jejich znehodnocení) státem aprobovanou institucí, a sice Vojenským technickým ústavem, s. p., odštěpným závodem S. (označovaným zkratkou VTÚVM, tedy Vojenský technický ústav výzbroje a munice), řádným postupem předpokládaným právními normami (v tomto směru k tomu sice nebylo prováděno nijak rozsáhlé dokazování, ale nebylo to ani veřejnou žalobou ani soudy nižších stupňů nijak zpochybněno). Takto delaborované součásti vojenských raket a raketových systémů zakoupila obchodní společnost Č., tedy soukromý subjekt, který by jinak nebyl oprávněn obchodovat se skutečnými raketami či raketovými komplexy a který tyto delaborované rakety a části raketových kompletů částečně doplnil o jím vytvořené makety chybějících prvků, aby je následně prodal obchodním společnostem usídleným ve Spojených státech amerických (dále též ve zkratce jako „USA“), kam je též chtěl vyvézt. O povahu tohoto zboží se pak dále vedl spor, závěry státního zástupce a následně soudů nižších stupňů v tomto směru nejsou ani shodné a ani jednoznačné, zjevně tedy nejde pro ně o otázku jednoduchou, přesto k tomu samy iniciativně neprováděly prakticky žádné dokazování, jediné důkazy k povaze věcí přinesl obviněný, v jehož prospěch též tyto důkazy vyznívaly, avšak soudy nižších stupňů je bez náležitého a smysluplného odůvodnění odmítly. Soud prvního stupně (po zrušení jeho usnesení o zastavení trestního stíhání Vrchním soudem v Praze, tj. po změně vlastního názoru na povahu věcí) konstatoval, že předměty z důvodu jejich delaborace nepovažuje „za zbraně ani za bojové prostředky“, přesto si podle něj ponechaly „vlastnosti vojenského materiálu“ ve smyslu § 5 ZZOVM, protože jejich delaborací nedošlo k jejich likvidaci, ale jen k tomu, že je nadále nebylo možno užít jako „zbraň či bojový prostředek“, nadále je proto možno považovat je za „simulátory“, tedy vybavení, které napodobuje vlastnosti kterékoliv z uvedených složek citovaných v § 5 ZZOVM. Zároveň podle soudu prvního stupně není vyloučeno ani použití prodávaného zboží jakožto „náhradních dílů“, byť přitom neměl tento soud pochybnosti o tom, že to nebylo cílem jednání obviněného. Zajištěný materiál tak pokládal za „vojenský materiál v širším slova smyslu“. S těmito závěry do značné míry souhlasil i odvolací soud, který konstatoval, že inkriminovaný materiál vykazuje specifickou, zvláštní konstrukci, jíž je předurčen pro účely obrany a bezpečnosti státu a pro tyto účely byl také speciálně vyvíjen a vyráběn. Dále odvolací soud uvedl, že charakter vojenského materiálu si zachovávají nejen rakety a raketové střely, ale i příslušné vybavení a příslušenství a součásti speciálně pro ně určené, bez ohledu na provedenou delaboraci, neboť některé součásti nepozbyly ani provedenou delaborací zcela své funkce a účinnosti, jako např. aktivní pyropatrona DP44 protiletadlové řízené střely typu 2K12, některé jsou aktuálně též používány ve výzbroji Armády České republiky. 38. Zjednodušeně tak lze uvést, že soud prvního stupně sice nepovažoval věci prodávané obchodní společností Č. do zahraničí za zbraně či bojové prostředky, tedy ani za rakety nebo raketové střely, ale za simulátory raket či raketových systémů, případně za náhradní díly (ovšem zde z odůvodnění jeho rozsudku není zcela jasné, zda to bylo kryto též úmyslným zaviněním obviněného, pokud soud prvního stupně vzápětí dodával, že to nebylo „cílem“ obviněného). Naproti tomu odvolací soud se klonil (byť vůbec ne jednoznačně) spíše k tomu, že i přes delaboraci (která navíc zřejmě podle jeho názoru nebyla provedena řádně) si prodávané věci zachovaly nejen status vojenského materiálu, ale též raket, raketových střel a příslušného vybavení a příslušenství a součástí speciálně určených pro ně, což bez dalšího rozboru vyznačil tučně v názvu položky SVMe 4 přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb. (s tím, že jde o výklad zákona, což přísluší soudům, výklad znalců jej proto nezajímá a nemá relevanci). 39. Soudy nižších stupňů správně vycházely z toho, že je třeba interpretovat „vojenský materiál“ jako normativní znak skutkové podstaty zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku v intencích mimotrestní úpravy obsažené v § 5 ZZOVM. Proto je namístě připomenout znění relevantních ustanovení právních předpisů, jejichž užití přicházelo v úvahu a které soudy nižších stupňů sice správně určily, avšak nesprávně interpretovaly. 40. Podle § 5 odst. 1 ZZOVM „vojenským materiálem pro účely tohoto zákona jsou a) výrobky, jejich součásti a náhradní díly, které jsou vzhledem ke svým charakteristickým technicko-konstrukčním vlastnostem posuzovány jako zkonstruované nebo přizpůsobené pro použití v ozbrojených silách nebo bezpečnostních sborech, nebo jsou hromadně v těchto složkách užívány k zabezpečení úkolů obrany a bezpečnosti státu; b) stroje, zařízení, investiční celky, technologie, programové vybavení, technická dokumentace nebo návody vyrobené, upravené, vybavené, zkonstruované nebo přizpůsobené pro vojenské použití, zejména pro vývoj, výrobu, kontrolu a zkoušení dalších výrobků, jejich součástí a náhradních dílů uvedených v písmenu a)“. Podle § 5 odst. 2 ZZOVM „vojenským materiálem se pro účely tohoto zákona rozumí i služby poskytované v souvislosti s vojenským materiálem uvedeným v odstavci 1, zejména provádění oprav, úprav, jakož i poskytování informací, vysílání a přijímání odborníků za účelem výzkumu, vývoje, konstrukce, výroby, úprav, oprav, údržby, použití a ovládání vojenského materiálu“. Podle § 5 odst. 3 ZZOVM „seznam vojenského materiálu podle předcházejících odstavců stanoví prováděcí předpis na základě Společného seznamu vojenského materiálu Evropské unie“. 41. Tímto prováděcím předpisem je již opakovaně zmiňovaná vyhláška č. 210/2012 Sb., která v příloze 1 pod položkou SVMe 4 [s názvem Pumy (letecké), torpéda, rakety, raketové střely, další výbušná zařízení a nálože a příslušné vybavení a příslušenství a součásti speciálně pro ně určené] pod písm. a) zařadila do seznamu vojenského materiálu též „letecké pumy, torpéda, granáty, dýmovnice, rakety, miny, raketové střely, hlubinné nálože, demoliční nálože, demoliční zařízení, demoliční soupravy, pyrotechnické zařízení, náboje a simulátory (tj. vybavení, které napodobuje vlastnosti kterékoli z těchto položek), speciálně určené pro vojenské použití“. Podle poznámky 1 k této položce bod SVMe 4 písm. a) zahrnuje pod variantou b) trysky řízených střel a přední části návratových modulů. 42. Použití a s ním spojený výklad ustanovení nejen trestních, ale i mimotrestních předpisů skutečně, jak naznačoval odvolací soud, ve smyslu principu iura novit curia (soud zná právo) náleží soudům, popřípadě předtím dalším orgánům činným v trestním řízení (policejnímu orgánu a státnímu zástupci). Soudy tak musejí znát právo a rozhodnout, v jakých případech užít jakou právní normu, potřeba interpretace právních norem vyplývá ze skutečnosti, že jejich jazykové vyjádření není totožné s vlastní právní normou, a úkolem soudu tak není jen vyhledat právní normu, ale též ji vyložit, aby mohla být správně aplikována na konkrétní posuzovaný případ. Výklad právní normy je součástí procesu aplikace práva. To ovšem neznamená, že takový výklad může být svévolný, nezohledňující pravý stav věcí, zcela odtržený od skutkového stavu. Nelze zaměňovat samotný výklad určité právní normy, či jejího určitého znaku, za náležitou subsumpci správných skutkových zjištění pod právní normu. Předpokladem této subsumpce jsou náležitá skutková zjištění, která rozhodně nelze pominout. Zvláště obtížné může být podřazení určité skutkové okolnosti pod specifický normativní znak, který je ryze technického charakteru a má svůj osobitý význam. V daném případě šlo o normativní znak „vojenský materiál“, který soudy nižších stupňů správně interpretovaly ve smyslu § 5 ZZOVM a prováděcí vyhlášky č. 210/2012 Sb. a její přílohy 1, tedy za užití prováděcího podzákonného předpisu ryze technického rázu, v němž jsou uvedeny různé položky s označením věcí užívaných v ozbrojených silách nebo bezpečnostních sborech k zabezpečení úkolů obrany a bezpečnosti státu. Jde o položky používající odbornou vojenskou terminologii, které mají svůj specifický obsah. Zde již zpravidla nemůže v těchto podrobnostech postačovat volná soudcovská úvaha, co ten který pojem znamená, ale je třeba využít osob s odbornou znalostí, kterou nedisponuje soudce. Jak uváděla již starší odborná literatura, u soudce lze předpokládat jen takové vědomosti, které náležejí ke všeobecnému vzdělání anebo k povolání soudcovskému, „co nadto jest, náleží k působnosti znalců, a to i tehda, když by soudce v určitém případě, kupř. za příčinou zvláštního svého studia soukromého nebo za příčinou zaměstnání ze záliby provozovaného, potřebné vědomosti odborné sám měl; rozhoduje zajisté objektivní povaha dotčených skutečností nebo úsudků, a nikoliv nahodilá osobní znalost soudcova“ (viz STORCH, F. Řízení trestní rakouské. Díl II. Dílu druhého částka prvá. Praha: Nákladem Právnické jednoty v Praze, 1896, s. 90). 43. Nejvyšší soud se již v minulosti k této otázce vyjadřoval v usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1266/2014 , na které správně upozorňoval obviněný v rámci své obhajoby (podobně předtím i v usnesení ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 598/2008 ). Tuto ustálenou judikaturu však soudy nižších stupňů do značné míry pominuly a důsledně se neřídily závěry v ní obsaženými. Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od svého dříve vysloveného závěru ani v této věci. Proto může nyní jen zopakovat závěry tam uvedené. Ke zjištění charakteru předmětu v trestním řízení pro zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem se považuje za nanejvýš vhodné a nutné opatřit odborné vyjádření nebo znalecký posudek. To platí zvláště v případech, kdy charakter věci jako vojenského materiálu je předmětem sporu, kdy se obviněný brání tím, že nešlo o vojenský materiál, a kdy charakter věci není z laického pohledu (tedy bez potřebné odborné znalosti) na první pohled zřejmý. 44. Soudy nižších stupňů v tomto trestním řízení opřely své závěry, že předmětné zboží je vojenským materiálem, pouze o vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, resp. o sdělení Licenční správy MPO, tento útvar však rozhodoval pouze na základě spisového materiálu (listinných a věcných důkazů v podobě fotografií), aniž by provedl prohlídku věcí na místě a více se zajímal o danou záležitost. Orgány činné v trestním řízení jinak nezajistily odborné zkoumání předmětných věcí, neopatřily znalecký posudek, který by po prozkoumání zajištěných věcí zodpověděl odborné otázky ohledně charakteru těchto věcí, jejich schopnosti sloužit jako některá z uvedených položek SVMe4 přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb., ale spokojily se pouze se shora uvedeným (stručným) vyjádřením Licenční správy MPO, ač k této otázce směřovala hlavní argumentace obhajoby obviněného. Při této nečinnosti státního zástupce jako veřejného žalobce, který by měl svá tvrzení, že jde o uvedenou konkrétní položku splňující parametry vojenského materiálu, též prokázat způsobilými důkazními prostředky, soudy nižších stupňů (ač prokazovat tvrzení státního zástupce zásadně není jejich úkolem) samy nedoplnily dokazování v naznačeném směru (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. in fine ). Navíc prakticky pominuly a téměř nijak nehodnotily důkazy opatřené k tomu obviněným, který sám předložil k této otázce znalecké posudky, jež byly sice v řízení před soudy nižších stupňů provedeny, avšak následně nebyly nijak hodnoceny. V konečném důsledku tedy byly pominuty při utváření skutkových závěrů soudů nižších stupňů, které je pouze ve svých rozhodnutích konstatovaly, avšak závěry z nich vyplývajícími se nezabývaly a srozumitelně nevysvětlily, proč z nich nevycházely. Odvolací soud toliko zcela nepatřičně uzavřel, že posouzení, zda jde o vojenský materiál, je otázkou právní, jejíž zodpovězení náleží soudu, nikoliv znalci, a proto se nemusí zabývat znaleckými posudky. Taková úvaha odvolacího soudu sice vychází ze správné premisy, že k výkladu práva je povolán soud, ovšem subsumpce pod určitý zákonný znak předpokládá správný skutkový závěr o charakteru předmětu obchodu, jak bylo vysvětleno (i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) shora. Jako nesprávný a zjednodušený se jeví takový závěr odvolacího soudu zvláště v případě, že sám odvolací soud podřazoval věci, s nimiž obviněný obchodoval, pod jiné prvky (pojmy) shora zmíněné prováděcí vyhlášky č. 210/2012 Sb., než jak to činil soud prvního stupně, ač této změně neodpovídaly ani důkazy vyplývající z důkazních prostředků před ním provedených. 45. Obviněný k tomu v odvolacím řízení předložil další znalecký posudek z oboru střelivo, výbušniny a balistika od znalce doc. Ing. A. S., který dospěl ke shodným závěrům, jaké obsahoval i předchozí obviněným předložený znalecký posudek vyhotovený znalcem doc. Ing. J. Ch. (který byl pro účely odvolacího řízení doplněn dodatkem). Před odvolacím soudem byl k vypracovanému znaleckému posudku vyslechnut znalec doc. Ing. A. S. Znalecké posudky dospěly k jednoznačným závěrům (učiněným na podkladě odborných znalostí znalců a též na základě osobní prohlídky věcí na místě), že předmětné věci jsou modely raket mající povahu muzejních exponátů, jsou vyrobeny z nefunkčních znehodnocených originálních dílů, některé díly byly vytvořeny jako tvarově více méně odpovídající repliky z prostého plechu (tedy i z neodpovídajícího materiálu). K tomu, aby zajištěné věci byly uvedeny do bojeschopného stavu, bylo by potřeba užít takových technických operací, které by se rovnaly výrobě nového výrobku. 46. Odvolací soud se v podstatě omezil na pouhou citaci znaleckých posudků, aniž by je následně hodnotil samostatně i v souhrnu, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Na uvedené závěry z posudků či z výslechu znalců soudy nijak nereagovaly a z jejich rozhodnutí nelze vyrozumět, jaké z nich vyvodily skutkové a právní závěry. Přitom znalecké posudky byly vyhotoveny osobami profesně oprávněnými vyjadřovat se odborně k dotčené problematice, přesto soudy nižších stupňů neuvedly, proč případně neuvěřily těmto závěrům (samotné odůvodnění ve smyslu toho, že jde o posouzení právní otázky, není ze shora uvedených důvodů dostačující a správné), resp. jaké jiné důkazy jejich závěry přesvědčivě vyvrátily. Pokud by to mělo být pouze vyjádření vyhotovené Ministerstvem průmyslu a obchodu, jež by mělo zpochybňovat závěry znalců, je nutno poznamenat, že znalecké posudky jsou vyhotoveny daleko podrobněji a detailněji s tím, že znalci přímo zkoumali předmětné věci (např. provedli porovnání váhy skutečných raket s díly vyváženými obchodní společností Č., zkoumali delaborační značky, dodatečně vyrobené neoriginální díly, zabývali se možností jejich uvedení do původního stavu). 47. Nejvyšší soud je přesvědčen, že odvolací soud (ale de facto ani soud prvního stupně) v tomto směru nedostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí jako součást práva na spravedlivý proces. Odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti náležitě reagovat na všechny výhrady uplatněné v řádném opravném prostředku a vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádat. 48. Jak již bylo zdůrazněno, pro trestní odpovědnost obviněného bylo v posuzované věci klíčové zjištění charakteru předmětu, s nímž měl obviněný za právnickou osobu (obchodní společnost Č.) v postavení statutárního orgánu, tedy odpovědné osoby, provést obchod spočívající v uzavření smlouvy o prodeji předmětných věcí. 49. V daném případě by jistě nebylo třeba složitého dokazování charakteru vyvážených věcí, pokud by šlo skutečně o rozložené, ale jinak funkční rakety, raketové střely či součásti raketového kompletu, jak naznačoval odvolací soud. Ten ovšem zcela nedůvodně přehlížel dosavadním dokazováním vcelku dostatečně prokázané skutečnosti, že zajištěné součásti raket a raketových kompletů byly delaborovány (delaborací se obvykle rozumí řada operací vedoucích ke zničení munice) k tomu státem pověřeným VTÚ. Z dosavadních výsledků dokazování, jimž však doposud nebyla věnována náležitá pozornost, celkem jednoznačně vyplývá, že zajištěné věci prodávané obchodní společností Č. do zahraničí bylo sice možno složit do celků vizuálně odpovídajících raketám, protiletadlovým střelám či jejich částem, ovšem tyto repliky neměly jejich funkčnost, nemohly ani vzlétnout a ani zničit případný cíl bojovou hlavicí. Odvolací soud i přes provedenou delaboraci a přes závěry dvou znaleckých posudků však sveřepě trval na tom, že šlo o rakety, raketové střely a příslušné vybavení a příslušenství. Takové závěry jsou skutečně ve zjevném rozporu s důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků, navíc je při utvoření těchto přinejmenším unáhlených závěrů patrné, že se odvolací soud nezabýval určením zajištěných věcí, které podle všech dosud dostupných informací již nemohly sloužit svému původnímu účelu. Posouzení, zda věc i po znehodnocení provedeném státní institucí v mezích zákona (delaboraci) a postupem stanoveným právními předpisy má vlastnosti pro použití v ozbrojených silách nebo bezpečnostních sborech, případně stále je schopna být užita k zabezpečení úkolů obrany a bezpečnosti státu, resp. je stále speciálně určena pro vojenské užití, nepochybně vyžaduje odborné znalosti a nelze ji vyřešit volnou úvahou, jako to učinil odvolací soud, resp. před ním i soud prvního stupně a státní zástupce. 50. Podobně se ovšem jako přinejmenším předčasné, spíše však nesprávné, s ohledem na obsah doposud opatřených důkazů jeví závěry soudu prvního stupně, který označil zajištěné věci nikoli za rakety, raketové střely, jejich součásti či příslušenství, jako to učinil odvolací soud, ale za jejich „simulátory“. Nejvyšší soud za doposud zjištěného skutkového stavu nesouhlasí s takovými úvahami soudu prvního stupně, které jej vedly k označení zajištěných věcí jako vojenského materiálu, a sice simulátorů, tedy vybavení, které napodobuje vlastnosti kterékoli z položek SVMe 4 písm. a) přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb. (letecké pumy, torpéda, granáty, dýmovnice, rakety, miny, raketové střely, hlubinné nálože, demoliční nálože, demoliční zařízení, demoliční soupravy, pyrotechnické zařízení, náboje), jak zní definice simulátoru uvedená ve zmíněné vyhlášce. Dokazováním však bylo zjištěno, jak bylo již shora naznačeno, že předmětné věci by nebyly schopny samy o sobě nasimulovat činnost rakety a nemohly by být použity k boji, výcviku či simulaci bojové situace, nemohly vzlétnout, resp. být vystřeleny, byly totiž zbaveny paliva a motory nebyly funkční, nemohl se tak simulovat ani jejich let, jeho trajektorie, dálkový či výškový dosah, navádění na cíl atd., nemohla být simulována ani účinnost bojových hlavic, které byly odborně delaborovány. Na tomto místě je potřeba připomenout rozdíl v obecném významu slov „simulátor“ a „maketa“, za kterou byly předmětné věci označeny. Maketou se rozumí model nebo prostorový návrh v přesném poměru k předpokládanému skutečnému stavu, zatímco simulátor je zařízení napodobující děj nebo chování nějakého stroje nebo systému, které nemůžeme nebo nechceme pozorovat přímo (viz PETRÁČKOVÁ, V., KRAUS, J. Akademický slovník cizích slov. 1. vydání. Praha: Academia, 1995, s. 474 a 692). Zajištěné předměty však rovněž zřejmě nemohly být podle dosavadních výsledků provedeného dokazování použity jako náhradní díly, jak to uváděl soud prvního stupně bez jakékoliv opory v důkazech a na základě vlastní úvahy. Šlo totiž o delaborované rakety a protiletadlové střely, které podle laické představy v zásadě nelze použít k bojovým či výcvikovým účelům opakovaně, nemají vlastně žádný návratový modul, který by při svém prvním použití nebyl zničen a bylo třeba jej udržovat a opravovat pro následná použití, naopak rakety a raketové střely jsou zařízení, která mají být při svém prvním použití zničena (něco jiného by to mohlo být u dalších součástí raketových kompletů, jako byly odpalovací rampy, naváděcí zařízení, nabíjecí zařízení, či řídící kabina, což jsou též součásti např. raketového kompletu S-200 Vega). Není tak vůbec zřejmé, co soud prvního stupně mínil, vytýkal-li obviněnému, že součásti raket a protiletadlových střel by měly být použity na náhradní díly, které ze zajištěných věcí tím mínil a zda vůbec byly tyto věci k tomu způsobilé. 51. Soudy nižších stupňů se tak náležitě nezabývaly povahou zajištěných věcí, přičemž posouzení, zda skutečně jde o vojenský materiál ve smyslu § 5 ZZOVM a položky SVMe 4 písm. a) přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb., předpokládá náležitá skutková zjištění ohledně povahy a charakteru věcí, na jejichž základě je možno provést výsledné zhodnocení, zda jsou naplněny parametry některé z položek, které lze podřadit pod pojem „vojenský materiál“. V tomto směru je tak právní hodnocení, nakolik byl naplněn znak „vojenský materiál“, velmi úzce navázáno na náležité skutkové závěry o charakteru zkoumané věci, které s ohledem na svou specifičnost a potřebu odborných znalostí není možné nahradit volnou úvahou soudu, která (jako v tomto případě) může vést k mylným (popřípadě ničím nepodloženým a unáhleným) závěrům, že bylo obchodováno s vojenským materiálem. Přitom nelze pominout ani účel a zaměření věcí, jak vyplývá z textu samotného § 5 ZZOVM (viz výše). Z dosavadních výsledků dokazování je přitom zřejmé, že zajištěné věci měly dále sloužit jako fyzikální aerodynamické modely pro použití ve větrném tunelu, popřípadě měly sloužit pro výstavní a muzejní účely, a že nenávratně ztratily své vlastnosti raket, raketových a protiletadlových střel. Neměly a (podle obsahu ve své podstatě opominutých důkazních prostředků) nemohly simulovat vlastnosti, o které již přišly delaborací, a to užití pro bojové či výcvikové účely. Pokud tyto závěry nebudou dalším dokazováním vyvráceny, není pak ani důvod dále omezovat obchodování s nimi jako s vojenským materiálem, protože nenávratně přišly o vlastnosti vojenského materiálu. 52. V tomto směru se nejeví jako správné ani úvahy soudů nižších stupňů, že obviněný (popřípadě obchodní společnost Č.) mohl volně obchodovat na území České republiky a Evropské unie se zajištěnými věcmi, které sice provedenou delaborací přestaly být zbraněmi či bojovými prostředky (a nemohl tak naplnit znaky trestných činů uvedených v § 279 a § 280 tr. zákoníku), přesto si podržely vlastnosti vojenského materiálu. Bylo by značně paradoxní, kdyby s nimi mohl obviněný volně nakládat a obchodovat na území České republiky a členských států Evropské unie, protože již nejde ani o zbraně, střelivo, resp. munici, není třeba k tomu ani žádného oprávnění, zbrojního průkazu či licence, avšak nemohl by s takovými věcmi obchodovat se subjekty z nečlenských států Evropské unie, protože si takové věci ponechaly vlastnosti vojenského materiálu ve smyslu § 5 ZZOVM. Tyto závěry se jeví jako značně absurdní. 53. K tomu je nutno připomenout, že rakety, ať již řízené či neřízené, jsou podle zákona o zbraních „municí“ – viz nyní znění bodu 1. písm. h) přílohy 2 k ZoZ („neřízené rakety a řízené raketové střely – rakety a jejich komponenty, protitankové řízené střely, letecké řízené i neřízené střely, protiletadlové střely, raketové náboje“), ve znění účinném v době jednání obviněného šlo o munici jako druh střeliva ve smyslu bodu 4. části druhé přílohy k ZoZ ve znění účinném do 31. 7. 2017 (šlo o „souhrnné označení pro … řízené a neřízené rakety,“, za munici se považovaly též „též její hlavní části, kterými jsou dělostřelecké střely a nábojky, rozněcovače, zapalovače a iniciátory“). K uvedené změně došlo novelou zákona o zbraních provedenou zákonem č. 229/2016 Sb. Teprve touto novelizací byl po zjištění nedostatků dosavadní právní úpravy do přílohy 2 vyčleněn samostatný pojem „munice“, jenž byl doposud podřazen pod pojem střelivo, nově byla jednou ze skupin munice pod bodem 2. přílohy 2 k ZoZ koncipována též „delaborovaná munice“ jako „munice zbavená výbušnin a jiných aktivních muničních náplní, neoznačená podle zvláštního právního předpisu“, která „je určena ke zničení, znehodnocení, výrobě řezu munice nebo k dalšímu technickému zpracování nebo využití materiálu“. Součástí definice je odkaz na vyhlášku č. 371/2002 Sb., kterou se stanoví postup při znehodnocování a ničení zbraně, střeliva a výrobě jejich řezů, ve znění vyhlášky č. 632/2004 Sb., které ovšem byly také s účinností od 1. 8. 2017 zrušeny vyhláškou č. 179/2017 Sb. Nyní je postup znehodnocení stanoven v nařízení vlády č. 219/2017 Sb., o znehodnocování některých zbraní a střeliva, zhotovování řezů zbraní a střeliva a jejich ničení a o minimálním obsahu dokumentace ve vztahu k delaboraci, znehodnocování, výrobě řezů a ničení munice (k delaboraci munice, která se označením kontrolní znehodnocovací značkou stává znehodnocenou municí, viz jeho § 12 odst. 1). Za „znehodnocenou munici“ se podle bodu 3. přílohy 2 k ZoZ rozumí „delaborovaná munice, která je označena kontrolní znehodnocovací značkou podle zvláštního právního předpisu“ (opět s odkazem na stejnou vyhlášku, jako byla uvedena shora, ač jde nyní o jiný předpis). Za maketu munice byla označena „munice nebo předmět tvarově a rozměrově shodný s originální předlohou, které neobsahují výbušniny nebo jiné aktivní muniční náplně, přičemž mohou být vyrobeny z jiného (nestandardního) materiálu než munice a mohou obsahovat náplně vyrobené z náhradního (inertního) materiálu“, zahrnující „například munici určenou pro výuku nebo výcvik.“ Znehodnocená munice, řez munice a maketa munice se podle § 70 odst. 1 ZoZ považuje za zbraň kategorie D ve smyslu § 7 ZoZ, kterou podle § 15 odst. 1 ZoZ může nabývat do vlastnictví a držet (vedle fyzické osoby plně svéprávné a starší 18 let) kterákoliv právnická osoba. Pro nakládání s ostatní municí (tj. se skutečnými raketami a jejich komponenty či raketovými náboji) se podle § 70 odst. 1 ZoZ použijí ustanovení zákona o zbraních týkající se nakládání se zakázaným střelivem, nestanoví-li ustanovení hlavy III. zákona o zbraních jinak. Zakázané střelivo se přitom podle § 3 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 ZoZ řadí mezi zbraně kategorie A, u nichž se podle § 9 odst. 1 ZoZ zásadně zakazuje nabývat je do vlastnictví, držet nebo nosit (výjimky z uvedeného pravidla stanoví další části zmíněného § 9 ZoZ). Je tak zřejmé, že současná právní úprava velmi přísně rozlišuje mezi raketami, které jsou považovány za zbraně kategorie A, jež zásadně vůbec nelze nabýt do vlastnictví, a delaborací znehodnocenými raketami, které jsou zbraní kategorie D, jež zásadně může nabývat do vlastnictví kdokoliv. Zde byla navíc popsána úprava účinná od 1. 8. 2017. Podle úpravy platné a účinné do té doby (do 31. 7. 2017), kterou by bylo namístě užít, bylo v příloze k ZoZ pod body 5. definováno, co se rozumí neaktivním střelivem a municí („střelivo a munice, které neobsahují výbušniny ani jiné aktivní muniční náplně. Zahrnuje delaborované střelivo a munici, znehodnocené střelivo a munici, řez střeliva a munice a maketu střeliva a munice“), v bodě 15. znehodnoceným střelivem a municí („střelivo a munice, na kterých byly provedeny nevratné úpravy znemožňující jejich původní funkci. Znehodnocené střelivo a munice se identifikuje podle zvláštního právního předpisu“), v bodě 17. delaborovaným střelivem a municí („střelivo a munice zbavené výbušnin a jiných aktivních muničních náplní, neoznačené podle zvláštního právního předpisu“), v bodě 18. maketou střeliva a munice. Přitom neaktivní střelivo a munice, tedy i znehodnocovací značkou označené delaborované střelivo a munice, byly zařazeny taktéž mezi zbraně kategorie D podle § 7 písm. j) ZoZ i ve znění účinném do 31. 7. 2017, takže je i podle tehdejší právní úpravy mohl zásadně nabývat kdokoliv, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu či zbrojní licence a aniž by bylo třeba takovou zbraň registrovat. 54. Bylo by zcela absurdní, aby delaborací provedenou podle platných předpisů a označením znehodnocovací značkou ztrácela munice (podobně i zbraň či střelivo) nejpřísnější režim nakládání se zbraněmi kategorie A (tzv. zakázané zbraně), k jejichž nabývání za výjimečných a přísných zákonem stanovených podmínek potřebuje právnická osoba zbrojní licenci, a stala se z ní věc zařazená mezi zbraně kategorie D (tzv. zbraně nepodléhající registraci), tedy s nejvolnějším režimem nakládání s nimi (na úrovni historických zbraní, flobertek, vzduchovek, větrovek, praků, luků a kuší apod.), k jejichž držení právnická osoba nepotřebuje zbrojní licenci (a fyzická osoba zbrojní průkaz), a to pro účely nakládání s nimi v rámci České republiky i celé Evropské unie, přesto by si taková věc ponechala status „vojenského materiálu“, pro účely zahraničního obchodu se subjektem z nečlenského státu Evropské unie, a to jen proto, že byla původně vyrobena jako vojenská munice – raketa či raketová střela, ač delaborací ztratila svoji funkčnost. K právem chráněnému statku (objektu) 55. V tomto směru bylo namístě se zabývat též chráněným společenským zájmem a právním statkem jako objektem skutkové podstaty trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 tr. zákoníku. Ten vyplývá i z akcesorické podstaty trestního práva, které upravuje trestní sankci za nejzávažnější porušení pravidel zahraničního obchodu s vojenským materiálem, jež jsou obsažena v již několikrát zmíněném zákoně č. 38/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (ve zkratce „ZZOVM“). Tento zákon zavedl standardy zahraničního obchodování s vojenským materiálem (jde-li o nečlenské státy Evropských společenství, resp. Evropské unie), které musí být v souladu s mezinárodními závazky České republiky, jejími zahraničně politickými, obchodními a bezpečnostními zájmy (viz též § 1 ZZOVM). I podle důvodové zprávy k § 5 ZZOVM je „pro stanovení charakteru zboží jako vojenského materiálu rozhodující jeho zvláštní konstrukce, jíž je předurčeno k použití pro účely obrany a bezpečnosti státu, tj. že příslušný materiál byl pro účely obrany a bezpečnosti státu speciálně vyvíjen a vyráběn. Je-li tento znak nedostačující pro stanovení charakteru vojenského materiálu, užije se následného určovacího znaku, jímž je skutečné hromadné použití pro ozbrojené složky k zabezpečení úkolů obrany a bezpečnosti státu. Ve smyslu uvedené definice se za vojenský materiál nepovažují vojenské zbraně určené k maloobchodnímu prodeji a dále výrobky, které sice slouží i pro ozbrojené složky, ale mají zcela jednoznačně civilní charakter (např. proviant, běžné komunikační prostředky apod.). Vymezení pojmu vojenský materiál je základním východiskem pro vydání a případné následné novelizace seznamu vojenského materiálu v prováděcích předpisech, a to na základě vymezení základních druhů vojenského materiálu přímo v zákoně.“. Uvedené vlastnosti, které i podle citované důvodové zprávy byly rozhodující pro podřazení věcí pod pojem „vojenský materiál“, však předmětné rakety a části raketových kompletů ztratily právě provedenou delaborací (byla-li provedena řádně). Nezdá se tak, že by kriminalizovaný obchod s delaborovanými a vojensky nepoužitelnými torzy raket mohl ohrožovat vojenské zájmy České republiky jako součásti Evropské unie, zvláště pokud je takové (ve své podstatě muzejní) zboží vyváženo do členského státu Severoatlantické aliance (NATO), jehož členem je i Česká republika, jak správně zdůraznil obviněný. K zavinění (subjektivní stránce skutkové podstaty) 56. Za důvodnou považuje Nejvyšší soud i námitku obviněného o nenaplnění úmyslné formy zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 tr. zákoníku. I kdyby nakonec soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že posuzované zajištěné věci, které měly být předmětem zahraničního obchodu, splňovaly parametry vojenského materiálu (např. z důvodu chybně provedené delaborace nebo z důvodu zařazení těch součástí, které vůbec nebyly delaborovány), čemuž dosud neodpovídají skutková zjištění, musely by se soudy nižších stupňů náležitě vypořádat s otázkou formy zavinění, kterou ve svých rozsudcích rovněž nevyřešily správně. Za stávajícího stavu poznání totiž lze souhlasit s obviněným, že znaky alespoň nepřímého úmyslu nebyly naplněny. 57. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně připomíná, že trestný čin uvedený v § 265 tr. zákoníku vyžaduje úmyslnou formu zavinění, jak vyplývá z § 13 odst. 2 tr. zákoníku. 58. Předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá skutková zjištění týkající se obou uvedených složek, na nichž je zavinění založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, které musí být zaviněním kryty – především k tzv. deskriptivně-objektivním znakům skutkové podstaty, ale též ke znakům normativním, u nichž postačí i laická představa pachatele. V daném případě šlo především o subjektivní vztah obviněného právě k zákonnému znaku „vojenský materiál“, který je tzv. normativním znakem skutkové podstaty trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku. V případě tohoto znaku se jeví dosavadní úvahy soudů nižších stupňů jako nesprávné, soudy nižších stupňů nedostatečně zohlednily některé zjištěné skutečnosti, resp. je spíše nesprávně pominuly, pochybné jsou i úvahy, na nichž jsou postaveny závěry o úmyslném zavinění, a soudy nižších stupňů ani jednoznačně nepředestřely své závěry o naplnění obou složek zavinění (intelektuální a volní) v jejich konkrétní podobě (stupni) především ve vztahu k tomu, že obviněný nakládal s vojenským materiálem. 59. Soud prvního stupně poněkud nejasně uvedl, že nepřímý úmysl má být dokonce prokázán výpovědí obviněného, aniž by však specifikoval příslušnou pasáž výpovědi, přitom z výpovědi obviněného i z celé jím konzistentně uplatňované obrany v trestním řízení vyplývá přímo pravý opak, neboť obviněný se po celou dobu trestního řízení hájil právě tím, že byl a je (i v době trestního řízení) přesvědčen, že prodávané věci nebyly vojenským materiálem. Dalším údajným důkazem o úmyslné formě zavinění mělo být postižení obviněného (tj. nikoli obchodní společnosti Č.) pro obdobné jednání, aniž by takové rozhodnutí bylo jakkoliv specifikováno a aniž by bylo blíže vysvětleno, jakou složku zavinění a proč má prokazovat toto postižení. K tomu je třeba doplnit, že v trestním spisu se nachází rozhodnutí MPO ze dne 13. 1. 2014, č. j. MPO 331/2014, kterým byla za skutek spočívající ve vývozu kerosinového spalovacího motoru do Brazílie na konci roku 2012, v němž byl spatřován přestupek podle § 25 odst. 1 ZZOVM, postižena pokutou ve výši 2 000 Kč podle § 25 odst. 8 písm. a) ZZOVM jenom obchodní společnost Č., která předtím uznala své pochybení a vyjádřila lítost; jinými slovy šlo o postižení jiného subjektu, právnické osoby, za vývoz zcela jiného zboží, v jiné době a do jiné země, a to navíc velmi symbolickou pokutou na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, jejíž horní hranice činí 50 milionů Kč. Dále není vůbec jasné, zda další věta o bagatelizaci skutečnosti se vztahuje k uvedenému přestupkovému postižení, či k samotnému inkriminovanému obchodu s delaborovanými součástmi raket a raketových kompletů, a čeho se tedy týká věta, že obviněný v rozhodné době neučinil žádné další kroky a musel si být vědom, že obchoduje s vojenským materiálem (zřejmě jde o dřívější obchod z roku 2012, ale není pak zřejmé, jakou to má mít spojitost s jednáním z července 2017 a co je tím prokazováno). Soud prvního stupně také vytýkal obviněnému, že se již léta zabývá danou problematikou a je držitelem zbrojního průkazu, ač současně na jiném místě v odůvodnění svého rozsudku mu výslovně nevytýkal porušení zákona o zbraních střelivu, není ani zřejmé, co soud prvního stupně mínil tím, že držení zbrojního průkazu „předpokládá nepochybně hlubší odborné znalosti v projednávané problematice“, a jakou to má úzkou spojitost se zahraničním obchodováním s vojenským materiálem. Z toho všeho soud prvního stupně dovodil „srozumění obviněného se spácháním uvedeného zločinu“. K tomu je možno znovu připomenout, že „srozumění“ je stupněm volní složky, nikoli složky intelektuální, a předpokládá alespoň vědomí možnosti existence určité skutečnosti, tedy pachatel si takovou okolnost musí představovat jako možnou, aby k ní vůbec mohl mít nějaký kladný volní vztah, a to alespoň v míře srozumění (musí brát určitou okolnost za vážně možnou a pro ten případ s ní být srozuměn). Pokud si je pachatel vědom možnosti existence určité okolnosti, je pak zapotřebí v závislosti na naplnění volní složky zavinění odlišit: 1. úmysl přímý, při němž si pachatel přeje tuto okolnost, chce ji, 2. úmysl nepřímý, při němž je srozuměn s takovou okolností (a to alespoň tak, že je s ní smířen), a 3. vědomou nedbalost, při níž se bez přiměřených důvodů spoléhá, že taková okolnost nenastane (a on tak neporuší či neohrozí zájem chráněný trestním zákonem). 60. Odvolací soud, který ve své podstatě přiměl soud prvního stupně změnit původně zastávaný právní názor nejen na charakteristiku zajištěných věcí (že nejde o vojenský materiál), ale i na zavinění (že nejde o nepřímý úmysl – viz k tomu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 62 T 2/2019), se vyjádřil k subjektivní stránce zejména v odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně dokonce dospěl k závěru o přímém úmyslu, aniž by se takové změny k horšímu domáhal ve svém odvolání státní zástupce, který (jako jediný subjekt oprávněný v tomto směru podat odvolání v neprospěch obviněného) nebrojil proti výroku o vině, jímž se odvolací soud zabýval výhradně na podkladě odvolání obviněného, z jehož podnětu v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.) dospěl k závěru o závažnější formě zavinění. Nadto odvolací soud ani nevysvětlil, na základě čeho dospěl k takové změně, jaké nové důkazy před ním provedené (zvláště pokud doplněné dokazování ve své podstatě prospívalo obviněnému) dovolují změnit skutkové závěry soudu prvního stupně, které následně subsumoval pod znaky přímého úmyslu, popřípadě které (správné) skutkové závěry a proč byly nesprávně podřazeny pod znaky nepřímého úmyslu. Ani odvolací soud přitom neodstranil vady nedostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně obou složek zavinění a rovněž vůbec neuvedl, jak byla naplněna vědomostní složka zavinění u obviněného v době činu, resp. ani nevysvětlil a nedoplnil, proč měla být naplněna složka volní, o níž je ovšem vždy možné uvažovat až poté, co je jednoznačně vyřešena složka vědomostní. Takto odvolací soud zcela nesprávně, v rozporu se skutkovými zjištěními, hmotným i procesním právem dospěl k závěru, že obviněný jednal s přímým úmyslem. Jeho prokázání opět stavěl na přestupkovém postihu obchodní společnosti Č. řízené obviněným a na rozporech v celních deklaracích vyváženého zboží. 61. Obviněný se přitom v průběhu celého trestního řízení hájil tím, že se spoléhal na odborný názor Vojenského technického ústavu, který o daných předmětech deklaroval, že nejsou vojenským materiálem a že zákonným postupem došlo k jejich znehodnocení (definitivní ztrátě vlastností věcí charakteristických pro boj). Z dokazování zároveň nevyplynulo, že by obviněný měl či mohl mít pochybnosti o správnosti tohoto závěru prezentovaného VTÚ, tedy subjektem oprávněným k provádění delaborací vojenského materiálu. Tuto obhajobu obviněného soudy nižších stupňů zcela přehlédly a dostatečně se s ní nevypořádaly. Přitom z názorů obsažených jak v odborné literatuře (viz např. PÚRY, F., RICHTER, M. Spolehnutí se na správnost odborné rady a její nesprávné poskytnutí z hlediska trestní odpovědnosti. Bulletin advokacie, č. 10/2018, s. 18 a násl.), tak i v judikatuře (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1112/2014 ), lze dovodit, že u osob spoléhajících se na odbornou radu, a to dokonce i v oblasti práva, aniž by zde byly nějaké konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nesprávnost takových rad, nelze zpravidla dovodit úmyslné zavinění. 62. Bylo zjištěno, že obviněný D. H. zakoupil předmětné věci jménem obchodní společnosti Č. jako její jednatel v letech 2010 až 2017 od Vojenského technického ústavu, s. p., odštěpného závodu S. Tyto věci kupoval pouze ve znehodnoceném stavu v souladu s technologickým postupem vyžadovaným od státu a schváleným Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva. VTÚ jednoznačně deklaroval, že takto znehodnocené předměty již nelze užít k vojenským účelům a slouží pouze jako dekorativní a muzejní exponáty. Na zajištěných věcech byly patrné i delaborační značky. K tomu je nutno podotknout, že VTÚ je státní podnik mající tři odštěpné závody, z nich se ten ve S. mimo jiné zabývá výbušninami a municí, je subjektem oprávněným provádět delaboraci, dokonce je i subjektem oprávněným k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem. Obviněný se tedy podle dosavadních zjištění spoléhal na to, že je mu skutečně prodáván zbytkový materiál po provedené delaboraci raket a raketových kompletů s hodnotou kovového odpadu, který delaborací ztratil svou původní funkčnost a může sloužit jen pro dekorativní či muzejní účely. 63. Jak již bylo naznačeno, podle Nejvyššího soudu nemůže obstát ani argument soudů nižších stupňů, že úmyslné zavinění je prokázáno předchozím postižením obchodní společnosti Č. pro přestupek (zde soud prvního stupně nesprávně poukazoval na postižení samotného obviněného), neboť šlo o jiný skutek, z jiného období, nebyly využity možnosti obrany proti takovému velmi mírnému postižení, toto postižení nemá žádnou podstatnou spojitosti se skutky projednávanými v tomto řízení, v němž jde o jiné skutky, týkající se jiných předmětů s jiným průběhem zahraničního obchodu. Zcela nesprávná se jeví též výtka odvolacího soudu, že se předchozí postižení pro přestupek minulo svým zamýšleným účinkem, pokud obviněného neodradilo od jednání, které bylo předmětem tohoto trestního řízení. Právě naopak lze argumentovat tím, že se obchodní společnost Č. i obviněný poučili, protože si ověřovali charakter zboží, které měla obchodní společnost Č. prodat do zahraničí, spoléhali se na vyjádření VTÚ, tedy subjektu, který sám prováděl delaboraci, pro což měl atestaci (dokonce jde o státní podnik, který byl založen Ministerstvem obrany České republiky a který se zabývá zejména obranným a bezpečnostním výzkumem a vývojem). Jak plyne ze znaleckých posudků, byť obviněný věci určitým způsobem upravoval, neučinil tím z nich opět vojenský materiál, pouze předměty kompletoval (dotvářel vizuálně věrnou maketu výrobou chybějících dílů z neodpovídajícího materiálu), prováděl nástřiky, a to za účelem jejich zhodnocení jako muzejního exponátu. 64. Dosud tedy nic nenaznačuje, že by se obviněný z nějakého konkrétního důvodu nemohl spoléhat na potvrzení od odborníků na delaboraci o charakteru jím kupovaného zboží, které bylo možné zařadit mezi zbraně kategorie D a které provedenou delaborací přestalo být vojenským materiálem, jak bylo shora rozvedeno. Nejvyšší soud nemá jakýkoliv důvod odchylovat se od své vlastní dosavadní judikatury ohledně zavinění, jak byla zmíněna shora (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1112/2014 ), kterou odvolací soud zcela pominul, ač se jí obviněný dovolával. b) Shrnutí 65. Ze shora uvedených důvodů má Nejvyšší soud za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohou obstát. Především jsou založena na nesprávném výkladu pojmu „vojenský materiál“, kterým zásadně není delaborovaná, neaktivní a znehodnocená munice, a na nesprávných skutkových zjištěních ohledně charakteru zajištěných věcí, které měly být vyvezeny do zahraničí, vyplývajících z chybného postupu při hodnocení důkazů se současným opomenutím některých z nich. Dále soudy nižších stupňů pochybily při určení formy zavinění, neučinily náležité skutkové závěry ohledně obou složek, na nichž je zavinění založeno, pominuly některá skutková zjištění či je chybně hodnotily a pominuly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Zároveň se náležitě nevypořádaly s obhajobou obviněného. Za současného stavu poznání se tak jeví jako odpovídající přístup, který zvolil soud prvního stupně v rámci předběžného projednání obžaloby, když zastavil trestní stíhání obviněného. 66. S ohledem na uvedená zjištění, že nebylo v dosavadním průběhu trestního řízení prokázáno naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty, jak vyplývá ze shora nastíněného rozboru, není třeba se dále obšírněji vyjadřovat ani k námitkám obviněného, které se týkaly zásady subsidiarity trestní represe. Takové úvahy se nyní jeví nadbytečnými, byť lze jinak souhlasit, že princip subsidiarity trestní represe se užije i při výkladu (interpretaci) zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, zvláště pak méně určitých abstraktních pojmů nebo pojmů poskytujících určitý prostor při jejich výkladu – viz k tomu též stanovisko pod č. 26/2013-II . Sb. rozh. tr. 67. Ze všech uvedených důvodů považoval Nejvyšší soud dovolání obviněného za důvodné, a proto zrušil z jeho podnětu jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. c) K tzv. beneficiu cohaesionis 68. Protože důvody zrušení uvedených rozsudků soudů nižších stupňů prospívají také zúčastněné osobě, obchodní společnosti Č., bylo namístě zrušit dovoláním obviněného napadené rozsudky nejen ohledně něj samotného, ale též ohledně zúčastněné osoby. Takové oprávnění pro kasační zásah dovolacího soudu na základě tzv. principu beneficia cohaesionis (dobrodiní v souvislosti) vyplývá z ustanovení § 265k odst. 2 a § 261 tr. ř. V dané věci, jak již bylo shora naznačeno, měla mít obchodní společnost Č. postavení zúčastněné osoby, neboť podle dosavadních poznatků právě ona měla být vlastníkem zajištěných věcí, u nichž odvolací soud vyslovil jejich zabrání (tak to alespoň vyplývá z poněkud chaotických a nejednoznačných úvah odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku). Ostatně sama obchodní společnosti Č. se k těmto věcem jako jejich vlastník hlásila i ve svém podání, které adresovala Nejvyššímu soudu a označila je jako dovolání (k jehož podání ovšem nebyla oprávněna – viz výše v bodě IV. tohoto usnesení). Shora rozvedené důvody pro zrušení rozsudků soudů nižších stupňů spočívající v tom, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku (především proto, že zajištěné věci nebyly vojenským materiálem a že chybí úmysl obviněného), zcela jistě prospívají i zúčastněné osobě, protože pak nejsou splněny ani podmínky pro zabrání zajištěných věcí podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť nešlo o věci, které by byly nástrojem trestné činnosti ve smyslu § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 135a tr. zákoníku. Proto nemohl obstát ani výrok rozsudku odvolacího soudu o zabrání věcí. 69. S takovým konstatováním by bylo možno se spokojit, přesto Nejvyšší soud ohledně toho výroku nemůže opomenout celou řadu hmotně právních i procesních chyb, kterých se odvolací soud při jeho utváření dopustil a které lze vysledovat i v postupu dalších orgánů do té doby činných v tomto trestním řízení, tak symptomatických pro toto trestní řízení. 70. Především se v tomto trestním řízení nikdo řádně nezabýval vlastnickým právem k zajištěným věcem, nečinily tak orgány činné v přípravném řízení, a to ani policejní orgán, ani státní zástupce, ač navrhoval jejich propadnutí. Soud prvního stupně (zřejmě podobně jako státní zástupce, který navrhoval propadnutí věcí) je považoval za majetek obviněného, ač po celou dobu bylo zřejmé, že s věcmi disponovala obchodní společnost Č., která je koupila od VTÚ a následně byla celním deklarantem, což se ostatně promítlo i do popisu skutku soudem prvního stupně, který akceptoval obžalobu státního zástupce. Na to sice správně poukázal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, byť jeho vyjádření jsou poněkud matoucí („nabyvatelem … byl obžalovaný D. H. jako jednatel obchodní společnosti Č.“ – čímž zřejmě mínil, že kupní smlouvu uzavíral obviněný jako jednatel obchodní společnosti Č., tedy jejím jménem a na její účet, neboli nabyvatelem byla obchodní společnost Č., a nikoli obviněný, jak by se též uvedené vyjádření dalo interpretovat), přesto z toho nevyvodil správné důsledky, zejména pak procesní. Odvolací soud si tedy byl vědom, že věci obviněnému nenáleží, za vlastníka věcí považoval obchodní společnosti Č., ač k tomu dospěl jen vlastní volnou úvahou založenou na ne zcela relevantních východiscích (že obchodní společnost Č. byla celním deklarantem, což ale nedokládá vlastnické právo) a bez řádného dokazování (např. nezjišťoval, zda již nedošlo k prodeji věcí obchodním společnostem, kterým měly být věci do zahraničí zaslány, jak zněla kupní smlouva a kdy podle ní mělo dojít k převodu vlastnického práva na kupujícího). Především však odvolací soud při vědomí toho, že zajištěné věci, které navrhoval státní zástupce propadnout, nepatří obviněnému, měl umožnit jejich vlastníku uplatnění práv jako zúčastněné osobě podle § 42 tr. ř., tedy podle úvah odvolacího soudu obchodní společnosti Č., která se sama také v podání označeném jako dovolání považovala za vlastníka. 71. Odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně, jakož i ostatní orgány činné v trestním řízení, ty však z důvodu zřejmě chybného vyhodnocení vlastnického práva, které přisuzovaly obviněnému) tak zcela pominul práva obchodní společnosti Č. jako zúčastněné osoby, neposkytl jí možnost uplatnit práva zúčastněné osobě náležející a o jejích právech ji ani nepoučil, jak mu ukládá ustanovení § 42 odst. 2 tr. ř., nevyrozuměl ji ani o konaném veřejném zasedání. Přesto jí pak uložil majetkovou sankci v podobě zabrání věcí podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. ř., ukládal tak majetkovou sankci subjektu, který se do té doby trestního řízení vůbec neúčastnil, nemohl se takovému postupu nijak bránit a k uvažované sankci se jakkoliv vyjádřit. Rozhodnutí bylo pro obchodní společnost Č. zcela překvapivé, během předchozího trestního řízení nebyla na takový důsledek vůbec nijak upozorněna, nemohla se k této možnosti v řádném procesu ani nijak vyjádřit a uplatnit vlastní obranu proti tomuto postupu. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu jí navíc bylo upřeno právo brojit proti němu opravným prostředkem, neboť odvolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, nepřichází v úvahu ani jiný řádný opravný prostředek, k podání dovolání zúčastněná osoba není oprávněna (viz k tomu výše v bodě IV. tohoto usnesení), v úvahu přichází jedině podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti, na jejíž podání však zúčastněná osoba nemá právní nárok, neboť závisí výlučně na uvážení ministra spravedlnosti. 72. Takový postup odvolacího soudu byl ve zjevném rozporu s principy demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám fyzických i právnických osob. I právnická osoba je nositelem ústavně zaručených základních práv a svobod, je-li možné jí je s ohledem na jejich povahu přiznat, jak dovodil Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93 , publikovaném ve svazku 1 pod č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Především i právnickým osobám náleží práva procesní, jako je zejména právo na spravedlivý proces spolu s právem na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), a to se všemi jejich atributy (např. právem na spravedlivý, veřejný proces v přiměřené lhůtě, na nestranného zákonného soudce, presumpci neviny, na obhajobu materiální i formální atd.). Taková práva jí přiznává jak náš Ústavní soud, tak i Evropský soud pro lidská práva (viz k tomu např. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 607; z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva např. rozsudek ve věci Fortum Oil And Gas Oy proti Finsku ze dne 12. 11. 2002, stížnost č. 32559/96). Z Úmluvy se i na právnické osoby uplatní pochopitelně vedle práva na spravedlivý proces též celá řada dalších ustanovení. Ve spojitosti se zajišťovacími opatřeními, zejména pak zajištěním majetku, jde především o čl. 1 (prvního) Dodatkového protokolu k Úmluvě (každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek, přičemž nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva, což ovšem nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut). Zajištění majetku právnické osoby, popřípadě omezení v nakládání s ním v průběhu trestního řízení proti ní (či proti jiné osobě) je tedy v souladu s tímto ustanovením, je ovšem třeba přitom dbát zásad proporcionality, zdrženlivosti a rychlosti, jakož i dalších základních zásad trestního procesu, jak mimo jiné zdůrazňuje Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře. Z jeho judikatury lze dovodit, že každý zásah do práva na pokojné užívání majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi potřebami obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přitom především musí existovat vztah rozumné přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem, kterého má být opatřením zasahujícím do majetkových práv dosaženo (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 11. 1995 ve věci Pressos Compania Naviera s. A. a ostatní proti Belgii, stížnost č. 17849/91, popřípadě rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 2000 ve věci bývalý řecký král a další proti Řecku, stížnost č. 25701/94, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 10. 2008 ve věci Forminster Enterprises Limited proti České republice, stížnost č. 38238/04). Rozhodující pro takové posouzení je přitom, zda zajišťovacím opatřením není na postiženou osobu kladeno nepřiměřené břemeno, jaký je charakter zásahu, sledovaný cíl, povaha dotčených majetkových práv a chování zasahujících orgánů, jakož i samotné postižené osoby, významnou roli bude hrát též doba, po kterou bude zajišťovací opatření uplatněno. V každém případě je třeba trvat na umožnění uplatnění procesních práv právnické osobě, jejíž vlastnické právo bylo zajištěním dotčeno, pochopitelně tím spíše též tehdy, má-li být vlastnického práva zbavena. 73. Obchodní společnosti Č. jako zúčastněné osobě tak byla odpírána práva zúčastněné osoby po celou dobu dosavadního průběhu trestního řízení, nebyla vyrozumívána o úkonech trestního řízení, nebyla poučena o svých právech, výkon jejích práv jí byl zcela znemožněn, dokonce jí ani nebyla doručována rozhodnutí bezprostředně se jí týkající. Těchto pochybení se dopouštěly jak oba soudy nižších stupňů, tak i orgány činné v přípravném řízení. Odvolací soud se také náležitě nezabýval podmínkami pro uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, nedbal vůbec procesních podmínek pro takové rozhodnutí, nezabýval se náležitě ovšem ani hmotně právními předpoklady vyplývajícími z jím užitého ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, natožpak obecnými podmínkami pro ukládání trestních sankcí, které vyplývají především z § 38 a § 96 tr. zákoníku. Odvolací soud ani náležitě nezdůvodnil své rozhodnutí o uložení trestní sankce (věnoval mu ve své podstatě jediný odstavec odůvodnění svého rozsudku o dvou větách, přitom v první větě řešil jen vlastnické právo k uvedeným věcem, teprve ve druhé větě zmínil uložení ochranného opatření). 74. Lze tak shrnout, že rozsudek odvolacího soudu s výrokem o majetkové sankci v podobě zabrání věcí uložené subjektu, kterému bylo znemožněno účastnit se trestního procesu, v němž byla tato sankce uložena, je zatížen podstatnou procesní vadou, pro kterou by neměl v demokratickém právním státě obstát. Přestože tedy Nejvyšší soud nemohl vyhovět „dovolání“ zúčastněné osoby, která není oprávněna k podání dovolání (viz bod IV. tohoto usnesení), mohl napravit nezákonnost postupu odvolacího soudu při uplatnění principu tzv. beneficia cohaesionis , jak bylo rozvedeno shora. Zároveň je však třeba konstatovat, že nezákonným postupem bylo též neumožnění uplatnění práv zúčastněné osoby v předcházejícím trestním řízení, během něhož byly zajištěny věci této zúčastněné osoby. VI. Závěrečné shrnutí 75. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného a podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného D. H. a podle § 265k odst. 1 tr. ř. za užití § 261 tr. ř. též ohledně zúčastněné osoby, obchodní společnosti Č., v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 12 To 6/2020, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 62 T 2/2019. Zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. současně Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž mu k tomu udělil potřebné pokyny.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5624/	25.11.2020	8 Tdo 1041/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 5 To 99/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 78/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 3 T 78/2019, byl obviněný L. Č. uznán vinným přečinem navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 193b tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství. 2. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 5 To 99/2020, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 3. Čin, jenž byl obviněnému kladen za vinu, spočíval v tom, že dne 29. 11. 2017 na blíže nezjištěném místě kontaktoval prostřednictvím sociální sítě Facebook, aplikace Messenger, ze svého profilu „L. Č.“ (UIN: XY) poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym) na jejím profilu „AAAAA“ (UIN: XY), s níž následně v době od 4. 12. 2017 do 5. 12. 2017 touto cestou elektronicky komunikoval, a ačkoliv si byl vědom, že poškozená je osobou nezletilou, jelikož mu již na počátku jejich komunikace uvedla, že jí teprve bude 12 let, což mu následně ve svých zprávách několikrát zopakovala, zasílal jí zprávy, v nichž jí navrhoval osobní setkání a rovněž to, aby s ním vyzkoušela líbání, „mazlení“, aby jej pohlavně ukájela, tzv. honěním penisu a seděla mu na klíně, že ji naučí dráždit se prsty v jejím pohlavním orgánu, tzv. prstit, a hladit se, přičemž o jeho zájmu rozvíjet fyzický kontakt s nezletilou svědčí i to, že se s ní osobně setkal dne 5. 12. 2017 kolem 15:35 hod. u výstupu ze stanice metra „XY“ na ulici XY v Praze. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nesprávnosti v právním posouzení podle § 193b tr. zákoníku, protože jednáním, které mu je kladeno za vinu, nebyly naplněny znaky tohoto přečinu. Brojil zejména proti naplnění subjektivní stránky jeho skutkové podstaty, protože si nebyl vědom, že poškozená, s níž komunikoval, je mladší 15 let, i když připustil, že mu svůj věk sdělila, ale s ohledem na to, o čem si psali, se domníval, že je podstatně starší, asi ve věku 17 až 18 let. Považoval za běžné, že dívky na sociálních sítích neuvádějí pravdivé informace o svém věku, přičemž samotný přístup na Facebook je povolen osobám starším 13 let. Mohl si proto myslet, že když poškozená uváděla, že jí je 12 let, „dělá si z něj legraci“. Nedůvodnost závěru soudů o úmyslu navazovat známost s osobou mladší než 15 let opíral o to, že se schůzkou poškozená souhlasila a sama se na ní domlouvala. Při setkání s ní u stanice metra XY, kdy ji reálně viděl, jí nenavrhoval žádný další kontakt a po chvíli se rozešli, což potvrdil i soud prvního stupně, podle něhož se při schůzce nesnažil poškozené dotýkat nebo ji líbat. Z uvedených skutečností plyne, že si nemohl být vědom toho, že komunikuje s dívkou mladší než 15 let, a pokud by tuto vědomost měl, v žádném případě by s ní nehovořil popsaným způsobem a nezval ji na schůzku. 5. S odkazem na závěry znalce doc. MUDr. J. Z., jenž konstatoval, že mnozí lidé se v rámci komunikace na sociálních sítích tak trochu pohybují mimo realitu a vyjadřují se tak, jak by to neučinili v osobním kontaktu, obviněný uvedený způsob komunikace připisoval tomu, že se po úspěšně složené zkoušce ve škole odreagovával. Zdůraznil, že není pedofilně zaměřen, nevyhledával kontakty s osobami pod patnáct let, a má intimní přítelkyni, která je v jeho věku. Za významné považoval, že u něj nebyly zjištěny známky duševní choroby. Studuje vysokou školu, má partnerský vztah a jeho sociální adaptaci lze považovat za dobrou. Tvrdil, že motivem jeho jednání může být závislost na virtuální realitě a zapojení se do dobrodružných komunikací, což se u něj projevilo jako „blbnutí“ na internetu bez reálného vědomí toho, kolik je poškozené let, neboť se bylo možné domnívat, že i ona si dělá legraci. V komunikaci, kterou vedl, nic extrémně agresivního či oplzlého nepadalo a intimní fotografie se nevyměňovaly, což by bylo možné v případě zletilých osob považovat za běžnou konverzaci. 6. Obviněný se neztotožnil se závěry znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, RNDr. V. K., který zkoumal soubory z jeho počítače, protože fotografie, které v počítači byly obnoveny jako již smazané, pocházejí z doby, kdy mu bylo 14 let, a uvedený přístroj ještě neměl k dispozici. Byl pořízen z bazarových součástek až při studiu na střední škole, a proto fotografie ani nemazal, neboť tak učinil původní majitel zakoupených součástek. Fotografie na stranách 26 až 30 znaleckého posudku byly pořízeny fotoaparátem Canon Powershot v roce 2007, jenž nikdy nevlastnil, obdobně se nelze opírat o výřezy na straně 31 posudku, a proto nebylo prokázáno, že uvedené fotografie do počítače umístil. Vzhledem k tomu, že znalec nedokázal uvedené rozpory vysvětlit, mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo . Nepoužitelný je znalecký posudek i proto, že obhájce před soudem prvního stupně sdělil, že text na stranách 59 a 60 znaleckého posudku je informací obviněného jeho obhájci, a proto je vyloučena možnost jejich použití jako celku. 7. Nesprávné právní závěry obviněný shledal v naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 193b tr. zákoníku, který je páchán v rámci virtuální reality, a pachatel svou znalost o druhé osobě může dovozovat jen na základě skutečností jí uváděných, protože pachatel nemá možnost bez přímého kontaktu s ní, a to i ohledně jejího věku, si pravdivost uváděných skutečností ověřit. Rozhodné by mělo být chování po uskutečněném kontaktu s takovou osobou. Měl by být brán ohled na to, že když obviněný shledá, že si udělal jinou představu o věku druhé osoby, jednání vedoucí k dalšímu kontaktu s ní zanechá. Uvedený trestný čin nemůže být naplněn jen pouhou slovní komunikací na sociální síti, na níž navíc osoba, se kterou je komunikováno, vzhledem ke svému věku, nemá mít přístup. Obě strany spolu komunikují ze svého domácího prostředí, kde sedí a vymýšlí si „blbosti“, což není možno považovat za návrhy činěné se skutečným a reálným dopadem (po všech stránkách skutečně), ale takovouto komunikaci je nutné považovat za zdánlivou, neskutečnou či v daný okamžik neexistující. Ze všech těchto důvodů, i s ohledem na závěry posudku uvedené znalcem doc. MUDr. J. Z., obviněný dospěl k názoru, že jednáním, které mu je kladeno, nelze naplnit znaky skutkové podstaty přečinu podle § 193b tr. zákoníku. 8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. zmínil, že bylo vadně ve výroku o trestu rozhodnuto i o ochranném opatření, aniž byly splněny podmínky pro jeho uložení. 9. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství se s dovoláním neztotožnila. Neshledala opodstatněnými námitky proti skutkovým vadám, naopak ve stručnosti odkázala na jasné a srozumitelné úvahy soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů a jejich správné skutkové závěry. Vinu obviněného považovala za bezpečně prokázanou jeho částečným doznáním (byť své jednání bagatelizuje) a především výpovědí poškozené AAAAA, která zcela koresponduje s obsahem zjištěné internetové komunikace prostřednictvím aplikace Messenger. Bylo dostatečně prokázáno, že obviněný prostřednictvím Facebooku kontaktoval nezletilou poškozenou, s níž od 4. 12. 2017 do 5. 12. 2017 elektronicky komunikoval přesto, že mu sdělila, že jí je 12 let. Zasílal jí zprávy se sexuální tématikou, v nichž navrhoval osobní setkání včetně sdělení, že na tomto setkání budou provozovat sexuální praktiky, a následně se s poškozenou i osobně setkal. 10. K právním výhradám obviněného poukázala na to, že u přečinu podle § 193b tr. zákoníku je objektem zájem na ochraně dětí mladších 15 let před navazováním kontaktů se sexuálním účelem, které by mohly narušit jejich mravní a tělesný vývoj, jak vymezil článek 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 13. 12. 2011 č. 2011/93/EU, o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii. V souvislosti s ním zdůraznila, že trestně postižitelný je již samotný návrh na setkání, který pachatel učinil dítěti mladšímu 15 let za účelem dopustit se na něm některého ze sexuálně motivovaných trestných činů. Trestný čin je dokonán i v případě, že ke schůzce s dítětem mladším 15 let, kterou pachatel navrhl (osobně, písemně, využitím informační a komunikační technologie) za sexuálním účelem, nakonec vůbec nedojde (srov. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář k § 193b. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 25. 11. 2020). 11. Podle skutkových zjištění obviněný jednal uvedeným způsobem, tedy kontaktoval osobu mladší než 15 let prostřednictvím komunikační technologie se záměrem navrhnout jí osobní setkání za účelem spáchat sexuálně motivovaný trestný čin. Lze považovat za trestné, když dospělý muž z bezpečí domova dívce, která mu o sobě v rámci konverzace opakovaně sdělí, že nedovršila 12. rok věku, navrhne prostřednictvím sociální sítě setkání za účelem vyzkoušení líbání a dalších praktik obviněným uváděných, neboť v něm je třeba shledávat trestný čin podle § 193b tr. zákoníku. Zdůraznila, že zájmem zákonodárce bylo sankcionovat i pouhé kontaktování dítěte mladšího patnácti let za výše uvedeným účelem. 12. Za nevýznamnou námitku státní zástupkyně označila tvrzení obviněného, že při osobním setkání k ničemu závadovému nedošlo. Obviněný měl možnost osobně zhlédnout nezletilou a vyjádřil lítost nad tím, že bylo jejich setkání přítomno více lidí, a i poté jí opětovně zasílal eroticky laděné zprávy a snažil se dohodnout další schůzku. Neobstojí ani námitka, že považoval sdělení poškozené o věku za žert, neboť na Facebooku, jenž je přístupný od 13 let, se neuvádí pravda. Podotkla, že je obecně známou skutečností, že si na sociálních sítích zakládají profily i děti mladší, obviněný mohl s tím, že poškozená je nezletilá, počítat. Přitom právě tyto děti jsou vystaveny značnému nebezpečí ze strany „sexuálních predátorů“. Neztotožnila se s obviněným, že by mohlo jít o žert u skleničky vína a nic závažného se nestalo, protože spáchání sexuálně motivovaných činů prostřednictvím internetu nelze podceňovat, resp. nelze podceňovat sociální sítě, které vyvolávají jistý pocit virtuálnosti takového jednání, které však může mít velice konkrétní dopady do reálného života (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1579/2018 ). III. Přípustnost a další podmínky dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Ověřil, že dovolání splňuje i další formální požadavky vymezené v § 265f odst. 1 tr. ř., a zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. korespondují s jejich zákonným vymezením. IV. Důvodnost dovolání 14. Obviněný opřel své dovolání zejména o důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím vytýkal, že neměl být uznán vinným přečinem navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b tr. zákoníku, protože soudy nezvažovaly všechny rozhodné skutečnosti a zejména vadně posoudily jeho zavinění. Tvrdil, že neměl vědomost o věku poškozené, neboť soudy nebraly do úvahy, že si tvrzení o jejím věku nemohl ověřit, ač jde o Facebook, kde lidé neuvádějí pravdu. Poukazoval i na další zvláštnosti takové komunikace, které vylučují, aby mohla být skutková podstata uvedeného přečinu činem, jenž mu je kladen za vinu a v němž nejsou žádné agresivní výrazy, naplněna. Brojil též proti správnosti závěrů znalce RNDr. V. K. o vyhodnocení stop v jeho počítači. 15. K těmto výhradám, je třeba uvést, že s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují jen částečně, protože podle něj je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným 16. Posoudí-li se uplatněné námitky, tak s označeným dovolacím důvodem nekorespondují ty, jimiž obviněný poukazoval na nesprávné hodnocení znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, a pomocí nichž polemizoval se závěry soudů, jež na jeho podkladě učinily, a vytkl, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , a to zejména ve vztahu k tomu, že bylo prokázáno, že věděl, kolik je poškozené roků. Na uvedené námitky zpochybňující procesní postupy soudů důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, a proto není dovolací soud na jejich podkladě zásadně povinen přezkoumávat správnost napadených rozhodnutí. 17. Vzhledem k tomuto závěru, bylo možné na podkladě učiněných skutkových zjištění posuzovat důvodnost námitek, že není správný závěr o naplnění objektivní stránky a není dáno zavinění obviněného vztahující se k jednotlivým znakům skutkové podstaty přečinu navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b tr. zákoníku. 18. Obviněný zpochybňoval, že jednání, jehož se dopustil, naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu podle § 193b tr. zákoníku, neboť šlo o virtuální komunikaci s neznámou osobou bez přímého kontaktu, jejíž věk si nemohl ověřit. Zdůrazňoval též povahu internetových sítí, kde se odvíjí komunikace mimo realitu, jíž nelze pro její nepřesvědčivost považovat za faktickou a existující. 19. K těmto výhradám je nejprve vhodné uvést, že přečinu navazování nedovolených kontaktů s dítětem se dopustí ten, kdo navrhne setkání dítěti mladšímu patnácti let v úmyslu spáchat trestný čin podle § 187 odst. 1, § 192, § 193, § 202 odst. 2 tr. zákoníku nebo jiný sexuálně motivovaný trestný čin. 20. Tento přečin byl do trestního zákoníku doplněn zákonem č. 141/2014 Sb. Podle důvodové zprávy k němu šlo o implementaci článku 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 13. 12. 2011 č. 2011/93/EU, o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, jenž ukládá členským státům zajištění trestnosti úmyslného jednání, při němž navrhne dospělá osoba prostřednictvím informačních nebo komunikačních technologií setkání dítěti, které nedosáhlo věku pohlavní zletilosti, s cílem spáchat trestný čin pohlavního zneužití nebo další obdobné trestné činy. Zmíněná úprava jde v českém prostředí částečně nad rámec citované směrnice, neboť postihuje nedovolené navazování kontaktů s dítětem obecně, a nejen prostřednictvím informačních a komunikačních technologií [srov. Vláda. Důvodová zpráva k zákonu č. 141/2014 Sb., Zvláštní část. K bodu 6. (§ 193a a 193b). Dostupná v právním informačním systému Beck-online ke dni 25. 11. 2020]. 21. Ze způsobu, jak je tato skutková podstata v zákoně vyjádřena, plyne, že jde o tzv. předčasně dokonaný delikt, neboť k jeho znakům náleží úmysl způsobit určitou poruchu, i když taková porucha nenastala, jako je tomu např. u trestného činu loupeže (srov. SOLNAŘ. V., Základy trestní odpovědnosti. Academia, Praha, 1972, s. 264). Z konstrukce této skutkové podstaty je zřejmé, že jde o trestný čin, kdy je příprava a pokus určitého jednání natolik škodlivým pro společnost, že jsou tyto formy povýšeny na dokonaný trestný čin. Trestný čin je totiž dokonán nikoliv realizací schůzky, ale i v případě, že z jakýchkoliv důvodů ke schůzce nedojde. Možnost trestního postihu vyvolává samotný fakt, že pachatel učiní návrh na setkání s dítětem mladším 15 let, a toto setkání je motivováno některým z vyjmenovaných důvodů, který by mohl narušit mravní a tělesný vývoj dítěte mladšího 15 let. K narušení tohoto mravního a tělesného vývoje nemusí dojít, postačí, mohla-li by taková situace hypoteticky nastat (srov. MITLÖHNER, M. Nedovolený kontakt s dítětem. Článek. Rodinné listy. Praha: Wolters Kluwer, 2016, č. 4., s. 19. Dostupné v právním informačním systému ASPI ke dni 25. 11. 2020). 22. Postižitelný je již samotný návrh na setkání, který pachatel učinil dítěti mladšímu 15 let za účelem dopustit se na něm některého ze sexuálně motivovaných trestných činů, jejichž výčet je demonstrativní. Návrh může být učiněn jakýmikoliv způsoby, mezi které lze zařadit i informační nebo komunikační technologie, ale není vyloučeno jej učinit např. i písemně či osobně. Podstatné je, aby šlo o návrh, tzn. že pachatel dítěti mladšímu než 15 let nabídne takové jednání, které naplňuje skutkovou podstatu některého z vyjmenovaných či jiných sexuálních deliktů, a to v úmyslu spáchat takový trestný čin. Z hlediska povahy uvedeného činu jako předčasně dokonaného není podstatné, že nedojde ke spáchání činu nebo případně i k setkání, protože uvedený čin je dokonán již tím, že je úmyslně učiněna nabídka (jedná se o úmyslný trestný čin viz § 13 odst. 2 tr. zákoníku) v úmyslu spáchat sexuálně motivovaný trestný čin. 23. V posuzované trestní věci obviněný brojil proti tomu, že by se za zjištěných skutečností mohlo jít o uvažovaný přečin, protože bez přímého kontaktu s osobou, s níž komunikoval a jíž kterou neznal, nemohlo dojít k naplnění znaků přečinu podle § 193b tr. zákoníku, protože šlo jen o virtuální komunikaci, tedy zdánlivou a v realitě neexistující. K tomu je třeba uvést, že návrh obviněného byl učiněn prostřednictvím internetové sítě, tedy způsobem, zcela reálně sloužícím mimo jiné k navazování kontaktů na základě nekonečně širokého výběru objektů konkrétního zájmu. Právě internet představuje příležitost a zároveň prostředek páchání sexuální trestné činnosti, pod kterou spadá i grooming, jímž se označuje specifické jednání spočívající v psychické manipulaci ze strany predátora (groomera), který má v oběti vyvolat falešnou důvěru a přimět ji k osobní schůzce. Výsledkem zde může být pohlavní zneužití oběti nebo jiný sexuálně zaměřený trestný čin [srov. KOPECKÝ, K., KREJČÍ, V. Rizika virtuální komunikace (příručka pro učitele a rodiče). Olomouc: NET University, 2010, s. 14]. Rozhodné zde je, že předmětný návrh pachatel činí s cílem spáchat uvedený trestný čin. Není však důležité, zda k realizaci jeho cíle dojde či nikoliv. 24. Z hlediska objektivní stránky je nutné posuzovat, jaká je povaha navrhovaného jednání, tzn. zda se v takovém návrhu objevují znaky buď některého z vyjmenovaných trestných činů v § 193b tr. zákoníku, tj. pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 tr. zákoníku, zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 tr. zákoníku, anebo svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 2 tr. zákoníku, nebo jiného sexuálně motivovaného trestného činu, na který je jen obecně odkazováno. S ohledem na to, že se musí posuzovat, zda jde o jednání vykazující znaky některého z těchto trestných činů, je třeba, aby znaky konkrétní skutkové podstaty byly uvedeny ve skutkových zjištěních, v nichž musí být rovněž doloženo konkrétními skutečnostmi, že se (tzv. druhý) úmysl obviněného vztahoval právě k některému z těchto trestných činů sexuální povahy. Konkrétní znaky sexuálního trestného činu by měly být uvedeny i v tzv. právní větě, zejména v případě alternativních znaků (např. u § 192 tr. zákoníku, podle něhož „kdo přechovává fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo“ …) by měla být uvedena alternativa, k níž úmysl obviněného v konkrétním případě vedl. V právní větě není odkaz pouze na paragrafové označení vadou, bude-li v odůvodnění vyloženo, k čemu se tento úmysl, a to jak přímý nebo nepřímý (§ 15 tr. zákoníku), u konkrétní skutkové podstaty vztahoval. Podle učiněného návrhu a způsobu, jak byl slovně vymezen, se posuzuje, k jakému trestnému činu pachatel směřoval. 25. Soudy v přezkoumávané věci ve skutkových zjištění uvedly rozhodné skutečnosti vztahující se k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 187 tr. zákoníku, a byť v právní větě zmínily jen odkaz na tento paragraf, vypořádaly se s jednotlivými jeho znaky z hlediska úmyslu obviněného v odůvodnění rozhodnutí. 26. Nebylo možné přisvědčit výhradám obviněného o nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 193b tr. zákoníku, neboť čin mu kladený za vinu spočíval v tom, že „prostřednictvím sociální sítě Facebook, aplikace Messenger … nezletilé AAAAA …v době od 4. 12. 2017 do 5. 12. 2017, … ačkoliv mu již na počátku jejich komunikace uvedla, že jí je teprve bude 12 let, … zasílal zprávy, v nichž jí navrhoval osobní setkání a rovněž to, aby s ním vyzkoušela líbání, „mazlení“, aby jej pohlavně ukájela, tzv. honěním penisu a seděla mu na klíně, že ji naučí dráždit se prsty v jejím pohlavním orgánu, tzv. prstit, a hladit se … a s poškozenou se dne 5. 12. 2017 … osobně setkal“. Tato skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro naplnění objektivní stránky uvedeného přečinu, protože popsaný skutek obsahuje jednání, k jehož postihu uvedený přečin v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 13. 12. 2011 č. 2011/93/EU slouží. Šlo o snahu vedoucí k navázání nedovolených kontaktů s dítětem v sexuální oblasti prostřednictvím informačních technologií. Neopodstatněnou je i námitka, že návrhy činěné prostřednictvím sociální sítě Facebook nebyly reálné. Taková argumentace neodpovídá povaze sociální sítě Facebook, jíž obviněný ke komunikaci s poškozenou použil, ani okolnostem, za kterých se čin udál. Internet obecně je médium umožňující anonymitu osob spolu komunikujících, což umožňuje navazování kontaktů od sebe vzdálených osob a vytváří to prostor pro sjednávání setkání tak, jako se to stalo v tomto případě. Jde tedy o reálný prostředek, jímž bylo možné nejen navázat kontakt s obětí, ale i současně vytvořit možnost nabídnout osobní setkání. Šlo o skutečné chování za využití nástroje způsobilého k realizaci záměru směřujícího k navázání kontaktu a případného setkání s poškozenou za účelem pohlavního ukájení. Nešlo tedy o žádné virtuální (tzn. zdánlivé, domnělé, simulované, neskutečné) konání, protože vše se odvíjelo jak ze skutečných pohnutek, tak i se skutečnou osobou v konkrétním časovém horizontu. 27. Pro naplnění znaků přečinu podle § 193b tr. zákoníku má význam povaha návrhů a slovního popisování sexuálního chování, jež obviněný poškozené prezentoval a nabízel ke vzájemnému nebo samostatnému provozování. Rozhodná je povaha zvolených slovních formulací a sdělovaných skutečností, neboť podle nich se posuzuje záměr pachatele a intenzita sexuálních praktik, ke kterým jeho čin směřoval. 28. V posuzované trestní věci obviněný v návrhu na setkání s poškozenou uváděl, aby s ním vyzkoušela mazlení, navrhoval jí, aby jej pohlavně ukájela masturbací, a uváděl, že ji naučí dráždit se prsty či hladit se v rámci jejího vlastního ukájení. Tyto praktiky odpovídají znakům zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají buď ve vykonání soulože s dítětem mladším 15 let, nebo v jiném způsobu jeho pohlavního zneužití. Vzhledem k tomu, že se za soulož považuje spojení pohlavních orgánů muže a ženy, tj. vniknutí mužského pohlavního údu do pochvy ženy, nelze tuto alternativu v nabídkách obviněného spatřovat, protože v uvedeném smyslu obviněný nenavrhoval poškozené soulož. Vybízel ji však k chování, které odpovídá znaku jiného způsobu pohlavního zneužití, za který se považuje pohlavní zneužití v jiné formě než souloží, a to v podobě takových zásahů do pohlavní sféry osoby mladší 15 let, které jsou v širším pojetí považovány za pohlavní styk, jímž je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1836). Všechny obviněným uváděné a nabízené činnosti měly za cíl ukojit pohlavní pud, k čemuž mělo sloužit tělo poškozené, na němž by obviněný sám uvedené aktivity vyvíjel, nebo by sledoval, jak si je na svém těle činí sama poškozená. Z těchto důvodů je zřejmé, že obviněný měl úmysl v této alternativě spáchat na poškozené zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. 29. Z okolností výše rozvedených Nejvyšší soud shledal, že uvedené jednání obviněného po objektivní stránce odpovídá přečinu navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b tr. zákoníku. 30. V dalších částech odůvodnění se Nejvyšší soud zabýval a vypořádal s dovolacími námitkami obviněného, který zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle § 193b tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Ani tyto námitky avšak neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými. 31. Obviněný s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. v dovolání vytýkal i to, že ve výroku o trestu bylo rozhodnuto nejenom o trestu samotném, ale rovněž o ochranném opatření, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem. K takto stručně konstatované námitce, v níž obviněný nic jiného neuvedl, je třeba zdůraznit, že s ohledem na obsah výroku o trestu a uloženou sankci, neodpovídá podmínkám důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť ten je naplněn jen v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017 ). Obviněnému však nebylo uloženo žádné z ochranných opatření uvedených v § 98 odst. 1 tr. zákoníku, k jejichž nápravě důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. slouží. Nebylo-li obviněnému uloženo žádné z ochranných opatření uvedených v § 98 tr. zákoníku, není možné uvažovat o naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. 32. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že námitky obviněného nejsou opodstatněné, protože soudy nepochybily, jestliže uzavřely, že obviněný naplnil znaky přečinu navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5612/	24.11.2020	22 Cdo 1952/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 58 Co 5/2018, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 44 C 53/2017, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 44 C 53/2017-87, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným uzavřít kupní smlouvu ve znění specifikovaném ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jejímž předmětem je stavba č. ev. 1 nacházející se na pozemcích parc. č. 2 a parc č. 3 v k. ú. B. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 10 280 Kč (výrok II). 2. Žalobce se domáhá uložení povinnosti žalovaným uzavřít shora uvedenou kupní smlouvu s tím, že je vlastníkem pozemku parc. č. 2. Žalovaní nabyli stavbu č. ev. 1 do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2014 uzavřené mezi R. L. jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími. Podle § 3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), byl však prodávající povinen učinit nabídku ke koupi stavby žalobci jakožto jednomu ze spoluvlastníků pozemků, na němž se tato stavba nachází. Protože tak neučinil, porušil předkupní právo žalobce. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stavba č. ev. 1 se nachází na pozemcích parc. č. 1 a parc. č. 2. Žalobce je spoluvlastníkem pozemku parc. č. 2. Pozemek parc. č. 3 je součástí společného jmění žalovaných, kteří jej nabyli kupní smlouvou ze dne 22. 11. 2010. Stavba č. ev. 1 se stala součástí společného jmění žalovaných na základě kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2014 uzavřené mezi R. L. jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími. 4. Nalézací soud dovodil, že žalobci nesvědčí předkupní právo zakotvené v § 3056 o. z. Uvedl, že cílem tohoto ustanovení je sjednocení vlastnického režimu stavby a pozemku v případě staveb, jež se k 1. 1. 2014 nacházely na pozemku ve vlastnictví jiné osoby než vlastníka stavby. Pokud se však stavba nachází na dvou a více pozemcích, nelze předkupní právo zakotvené v § 3056 o. z. uplatnit, protože by jeho prostřednictvím nedošlo k naplnění požadovaného cíle – stejného vlastnického režimu stavby a pozemku, neboť stavba by se stále alespoň zčásti nacházela na pozemku ve vlastnictví třetí osoby. Za opodstatněnou nepovažoval námitku žalobce, že předkupní právo svědčilo vlastníkům obou pozemků, na nichž se stavba nachází, a to z toho důvodu, že zákon neupravuje konkurenci předkupních práv a postup při jejich případné realizaci. 5. Vyložil také, že žalobci nesvědčí ani předkupní právo podle § 3059 o. z. Účelem tohoto ustanovení je rozšíření institutu přestavku (§ 1087 o. z.) i na stavby zřízené před 1. 1. 2014. Bylo by ho proto možné aplikovat pouze za situace, kdyby k 1. 1. 2014 byla předmětná stavba ve vlastnictví stejného subjektu jako pozemek, na němž je převážná část stavby, a druhý pozemek, na kterou stavba malou částí zasahuje, byl ve vlastnictví třetí osoby. 6. Uzavřel, že k porušení zákonného předkupního práva žalobce nedošlo, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. 7. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 58 Co 5/2018-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 049,10 Kč (výrok II). 8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Uvedl, že v § 3054 a násl. o. z. jsou upravena pravidla, která mají sjednotit vlastnický režim stavby a pozemku, na němž stavba stojí, a to z důvodu návratu k superficiální zásadě. Ustanovení § 3055 až 3058 o. z. dopadají na případy, ve kterých se stavba nachází celá na jednom pozemku, ale pro nesplnění podmínek uvedených v § 3054 o. z. nedošlo k sjednocení vlastnického režimu pozemku a stavby. Ustanovení § 3059 potom řeší právní režim staveb, jež byly zřízeny na několika pozemcích (jako tomu je v projednávané věci). K tomu poznamenal, že § 3059 o. z. doplňuje § 3054 až 3058 o. z. a umožňuje, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby; nicméně aby došlo k naplnění superficiální zásady, je třeba splnit i podmínky věty druhé § 3059 o. z. Jinými slovy stavba se stane součástí toho pozemku, na němž převážně leží, a ke zbylým pozemkům zákonodárce připouští uplatnění přestavku. V posuzované věci však nelze ustanovení o přestavku na stavbu č. ev. 1 aplikovat (nejedná se o trvalou stavbu zřízenou na vlastním pozemku – stavbu vlastnil až do 12. 9. 2014 R. L.; tato stavba nezasahuje jen malou částí na část cizího pozemku; nejde o stavbu zřízenou na vlastním pozemku, a proto zřizovatel nemohl stavět v dobré víře, že celá stavba stojí na pozemku zřizovatele stavby). Pokud tedy nelze užít ustanovení o přestavku, nelze ani sjednotit právní režim pozemku a stavby ve smyslu § 3059 o. z. V takovém případě žalobci předkupní právo ke stavbě č. ev. 1 nesvědčilo, a proto není žaloba důvodná. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to především zda § 3059 o. z. má být vykládán tak, že § 3056 až § 3058 o. z. lze ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby, aplikovat pouze za předpokladu, že na menší část stavby přesahující na jiný pozemek lze použít příslušná ustanovení o přestavku. Podle dovolatele již jen z gramatického výkladu § 3059 o. z. je zřejmé, že je-li stavba zřízena na několika pozemcích, náleží předkupní právo vlastníku pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se na základě předkupního práva jedna osoba vlastníkem stavby a pozemku, na němž je její převážná část, lze zkoumat, zda pro přesah stavby na další pozemky lze aplikovat ustanovení o přestavku. Zákonná úprava nevyžaduje, aby využitím předkupního práva muselo být dosaženo účelu splynutí vlastnického režimu stavby a pozemku, jinými slovy, že přesah stavby na další, menší pozemek musí splňovat podmínky zákona pro přestavek. Dovolatel je přesvědčen, že mu svědčí zákonné předkupní právo ke stavbě ve smyslu § 3059 věty první o. z. K tomu dále poznamenává, že soudy obou stupňů ani nezjistily dostatečně skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí o tom, zda lze v poměrech projednávané věci aplikovat na část stavby přesahující na pozemek parc. č. 3 ustanovení o přestavku. Účastníci řízení rovněž neměli možnost navrhnout příslušné důkazy, a proto je rozhodnutí soudů obou stupňů překvapivé a v rozporu s právem na spravedlivý proces. 10. Nesouhlasí také se závěrem soudu prvního stupně, že § 3056 o. z. lze aplikovat pouze v případě, že pozemek a stavba na něm zřízená jsou ve výlučném vlastnictví, a proto spoluvlastníci nemohou předkupní právo uplatnit. Smyslem ustanovení § 3056 odst. 1 o. z. je docílit stejného vlastnického režimu pozemku a stavby. Skutečnost, že se kupř. spoluvlastník pozemku stane vlastníkem stavby, přispívá k naplnění tohoto cíle. Následně může být vypořádáno spoluvlastnictví k pozemku a sjednocení vlastnického práva ke stavbě a pozemku by bylo dosaženo. Odkazuje rovněž na § 2141 o. z., který upravuje předkupní právo náležející několika osobám společně. Má tedy za to, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena otázka, zda § 3056 odst. 1 o. z. je nutno vykládat restriktivně tak, že zákon o hovoří o jednom pozemku, jednom vlastníkovi stavby, tj. vlastník zde vystupuje v jednotném čísle, čímž jsou spoluvlastníci z předkupního práva podle § 3056 a násl. o. z. vyloučeni. 11. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Poukazují na to, že účelem ustanovení § 3054 až 3061 o. z. je sjednocení vlastnického režimu stavby a pozemku. Protože v poměrech projednávané věci ani případné vyhovění žalobě by nevedlo k naplnění tohoto cíle, předkupní právo žalobci nesvědčí. Mají také za to, že žalobci nenáleží předkupní právo ve smyslu § 3059 o. z. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud nelze užít ustanovení o přestavku na část stavby přesahující na pozemek žalovaných, nelze sjednotit právní režim stavby a pozemku, a § 3059 se tak v poměrech projednávané věci neuplatní. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. III. Přípustnost dovolání 13. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 14. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání důvodné. IV. Důvodnost dovolání 15. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva, a to zda (a za jakých podmínek) je dáno předkupní právo vlastníka pozemku a vlastníka stavby na něm zřízené před 1. 1. 2014 za předpokladu, že stavba je zřízena na několika pozemcích. 16. Stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba (§ 3054 o. z.). 17. Stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku (§ 3055 odst. 1 o. z.). 18. Vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží (§ 3056 odst. 1 o. z.). 19. Je-li stavba zřízena na několika pozemcích, použijí se § 3056 až 3058 jen ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se stavba součástí tohoto pozemku, použije se ve vztahu k pozemkům, na něž části stavby přesahují, ustanovení o přestavku (§ 3059 o. z.). 20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015 (publikovaném pod č. 103/2018 Sb. rozh. obč.), vysvětlil, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, opětovně do českého právního prostředí zavedl zásadu superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) i ve vztahu ke stavbám; tato se projevuje zejména v § 506 a § 1083 a násl. o. z. Zákonná úprava vychází z toho, že se superficiální zásada s ohledem na ochranu nabytých práv v plné míře uplatní jen u nově zřizovaných staveb (viz také důvodovou zprávu k § 3015 až 3027 a k § 3054 až 3061 o. z. dostupnou na http://obcanskyzakonik.justice.cz/), a proto Nejvyšší soud dovodil, že samotné ustanovení § 506 o. z. nemůže ničeho změnit na existenci staveb, které vznikly před 1. 1. 2014, jakožto samostatných věcí v občanskoprávním smyslu [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016 (dostupné, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Zákonodárce v rámci přechodných ustanovení v § 3054 a násl. o. z. upravil zvláštní pravidla, která mají sjednotit vlastnický režim stavby coby samostatné věci v právním slova smyslu vzniklé před 1. 1. 2014 a pozemku, na němž tato stavba stojí. Je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou totožný, pak se stavba ve shodě s § 3054 o. z. stala dnem 1. 1. 2014 součástí pozemku. Ustanovení § 3054 o. z. tak dopadá na případy, kde se stavba ve vlastnictví určitého subjektu (subjektů) celá nachází na pozemku téhož vlastníka (vlastníků). Tímto způsobem chápe úpravu obsaženou v § 3054 o. z. také judikatura Nejvyššího soudu [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5189/2014 ; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 2644/2015 (dostupným na http://nalus.usoud.cz); dále srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 599/2015 ]. 21. Závěr o dopadu § 3054 o. z. na případy, kdy se celá stavba nachází na pozemku ve vlastnictví vlastníka stavby, ostatně odpovídá i obecnému pojetí konstrukce přechodných ustanovení § 3054 o. z. a násl., kdy zákonná úprava na prvním místě při regulaci režimu podléhajícímu superficiální zásadě vymezuje nejčastější situace, kdy se celá stavba nachází na pozemku téhož vlastníka. Ustanovení § 3056 až 3059 o. z. pak upravují situace, kdy se výchozí pravidlo obsažené v § 3054 o. z. nemůže uplatnit právě proto, že ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se celá stavba nenachází na pozemku vlastníka stavby. Režim § 3055 až 3058 o. z. dopadá na případy, kdy se stavba nachází celá na jednom pozemku, ale pro nesplnění podmínek § 3054 o. z. nedošlo k právnímu sjednocení režimu pozemku a stavby již ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a teprve § 3059 o. z. řeší právní režim staveb, které jsou zřízeny na několika pozemcích, tj. staveb, u nichž se právě z tohoto důvodu nemohou uplatnit předchozí zákonná ustanovení (§ 3054 až 3058). 22. Z uvedeného vyplývá, že je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s § 3055 odst. 1 o. z. dnem 1. 1. 2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického režimu později, tak se stavba stane ve shodě s § 3058 odst. 1 o. z. součástí pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu. 23. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v § 3059 upravuje zvláštní postup pro případ, že je stavba zřízena na více pozemcích, a potud je třeba úpravu obsaženou v § 3059 o. z. považovat za doplnění úpravy § 3054 až 3058. 24. Uvedené ustanovení doplňuje přechodná ustanovení § 3054 až 3058 o. z. tak, že umožňuje, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby; stavba se tak stane součástí toho pozemku, na němž převážně leží, ke zbylým pozemkům zákonodárce připouští uplatnění institutu přestavku. 25. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že zákonodárce § 3059 větou druhou o. z. obecně připustil použití režimu přestavku i na stavby zřízené alespoň z části na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku (k tomu srovnej důvodovou zprávu k § 3054 až 3061 o. z., dostupnou na http://obcanskyzakonik.justice.cz/). Ustanovení § 3059 věty druhé o. z. naopak nelze vykládat tak, že by stanovilo zvláštní podmínky pro uplatnění institutu přestavku nad rámec § 1087 o. z. Smyslem právní úpravy § 3059 o. z. není zavedení pravidla, aby v případě, kdy je stavba zřízena na některém z pozemků z převážné části, by se ve zbylém rozsahu u dalšího pozemku (pozemků) bez dalšího aplikovalo ustanovení o přestavku. Bylo by totiž v rozporu se zásadami, na nichž je občanský zákoník založen, aby se mohl stát vlastník stavby vlastníkem cizího pozemku za situace, kdy by si byl vědom toho, že svou stavbu zřídil – byť jen částečně – na cizím pozemku; občanský zákoník totiž chrání dobrou víru, a nikoliv jednání nepoctivé (srovnej např. § 6 o. z.). I pro případy předvídané v § 3059 větě druhé o. z. platí, že se pro použití přestavku vyžaduje naplnění podmínek obsažených v § 1087 o. z. Jinými slovy řečeno, úmysl zákonodárce je třeba vykládat tak, že se prostřednictvím § 3059 věty druhé o. z. rozšiřuje toliko aplikace ustanovení o přestavku i na stavby zřízené před 1. 1. 2014 alespoň zčásti na cizím pozemku, ale nemodifikují se jím podmínky pro uplatnění přestavku (tj. pro posouzení situace jako přestavku) obsažené v § 1087 o. z. (k tomu srovnej MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, str. 1170, marg. č. 124). 26. Lze tedy shrnout, že judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, podle kterého se stavba stane součástí pozemku, na kterém se nachází z převážné části. Ve vztahu k přesahům stavby na další pozemky se použijí ustanovení o přestavku potud, že jejich podmínky splněny buď budou, anebo nebudou, ale i v takovém případě je stavba součástí pozemku, na kterém převážně leží (k tomu dále srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1771/2019 ). 27. Vyjdeme-li z uvedeného výkladu § 3059 o. z., musíme dospět k závěru, že § 3056 až 3058 se použijí ve vztahu k pozemku, na kterém se nachází převážná část stavby. To mimo jiné znamená, že se zakládá zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. mezi vlastníkem stavby a vlastníkem toho pozemku, na kterém je převážná část stavby, a to bez ohledu na to, zda vzhledem k přesahům stavby na další pozemky budou splněny podmínky pro použití ustanovení o přestavku. 28. Jestliže odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že „pokud nelze užít ustanovení o přestavku, nelze sjednotit právní režim pozemku a stavby a ustanovení § 3059 se v souzené věci nemůže uplatnit“, a z tohoto důvodu nepřiznal žalobci předkupní právo, je jeho právní posouzení věci nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolání je důvodné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 29. Dovolací soud při formulaci svých závěrů nepřehlédl, že žalobce není výlučným vlastníkem pozemku, na němž se nachází převážná část stavby, ale pouze jedním z jeho spoluvlastníků. Přestože tato skutečnost nebyla nalézacími soudy výslovně posuzována, poznamenává dovolací soud následující: 30. Vzhledem k absenci podrobnější úpravy výkonu věcného předkupního práva je namístě aplikovat ustanovení o smluvním překupním právu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015 ). Při zvažování realizace předkupního práva v poměrech podílového spoluvlastnictví je tak nutné vycházet z § 2141 o. z., podle kterého náleží-li předkupní právo několika osobám společně, mohou je uplatnit jen vcelku. Zanikne-li však předkupní právo některé z nich, nebo neuplatní-li je, mohou zbývající předkupníci předkupní právo uplatnit vcelku. Z tohoto zákonného ustanovení lze dovodit, že zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. ve spojení s § 3059 o. z. náleží i spoluvlastníkům pozemku, na němž se nachází převážná část stavby jiného vlastníka (nebo opačně spoluvlastníkům stavby ve vztahu k pozemku, na kterém leží). Jestliže spoluvlastníci odkoupí stavbu podle velikosti svých spoluvlastnických podílů, dojde k žádoucímu sjednocení vlastnického režimu pozemku a stavby (stavba v podílovém spoluvlastnictví se stane součástí pozemku v podílovém spoluvlastnictví ve smyslu § 3058 odst. 1 o. z.). Zákonné předkupní právo nelze spoluvlastníkům upřít ani v případě, že spoluvlastníci nevykoupí pozemek (stavbu) způsobem, který bude ve shodě s jejich spoluvlastnickými podíly na stavbě (pozemku), protože např. některému ze spoluvlastníků předkupní právo zanikne nebo ho některý z nich neuplatní (§ 2141 o. z. má dispozitivní povahu, proto nelze ani vyloučit dohodu spoluvlastníků, kterou by si ujednali nabytí v podílech odlišných). V takovém případě sice nedojde k úplnému vlastnickému sjednocení, a tedy k naplnění zákonem privilegované superficiální zásady, nelze však přehlédnout, že pro spoluvlastníky ze zákona nevyplývá žádné omezení pro nabytí věci v odlišných podílech. Navíc by i při nabytí věci v jiných podílech než by existovaly na druhé věci (pozemku nebo stavbě) směřovalo přiznání předkupního práva k dosažení další obecně žádoucí zásady, aby stavba nestála na cizím pozemku. 31. Při formulaci těchto závěrů Nejvyšší soud nepředbíhá další zjištění, ke kterému musí nalézací soudy v dalším řízení dojít, a to důvod, proč žalobce uplatňuje předkupní právo k celé stavbě, přestože je pouze jedním ze spoluvlastníků. Teprve v dalším řízení proto musí být najisto zjištěno, zda jsou dány zákonné důvody pro uplatnění předkupního práva jen jedním ze spoluvlastníků (§ 2141 věta druhá o. z.). 32. V rámci dalšího řízení jsou soud prvního stupně i odvolací soud vázáni právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5617/	19.11.2020	29 NSCR 35/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání věřitele č. 13 proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2018, v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o odmítnutí té časti přihlášky, kterou věřitel č. 13 přihlásil pohledávku č. 19 ve výši 5 028 957,99 Kč do insolvenčního řízení jako svou osobní pohledávku za dlužníkem; ve zbývajícím rozsahu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2018, změnil takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2018, se mění tak, že přihláška se neodmítá v té části, kterou věřitel č. 13 přihlásil pohledávku č. 19 ve výši 5 028 957,99 Kč do insolvenčního řízení jako zástavní pohledávku za dlužníkem, která může být uspokojena pouze z výtěžku zpeněžení zástavy představované označenými nemovitostmi. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 12. 11. 2018, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Odmítl přihlášku pohledávky č. 19 věřitele č. 13 P. K. (dále jen „věřitel č. 13“) [bod I. výroku]. 2/ Určil, že právní mocí usnesení končí účast věřitele č. 13 v insolvenčním řízení v rozsahu přihlášky č. 19 (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 b., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ze závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 112/2012“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl k závěru, že věřitel č. 13 přihlásil pohledávku č. 19 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (R. Č.) opožděně (po lhůtě stanovené k jejímu přihlášení rozhodnutím o úpadku). 3. K odvolání věřitele č. 13 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 12. 2018, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 136 odst. 2 písm. d/, § 173 odst. 1 a § 185 insolvenčního zákona a ze závěrů formulovaných v R 112/2012 – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že přihláška pohledávky č. 19 je opožděná, když věřitel č. 13 (respektive jeho právní předchůdce Z. H.) ji měl přihlásit do insolvenčního řízení ve lhůtě stanovené rozhodnutím o úpadku (v té době byl dlužník osobním dlužníkem Z. H.). Jestliže se tak nestalo, nemůže věřitel č. 13 dodatečně přihlásit zajištění předmětné pohledávky poté, co se dlužník stal (až) v průběhu insolvenčního řízení vlastníkem zástavy, kterou byl zajištěn jeho dluh. Takto věřitel č. 13 mohl postupovat (dodatečně přihlásit zajištění), jen kdyby Z. H. předtím včas přihlásil do insolvenčního řízení svou (osobní) směnečnou pohledávku za dlužníkem (v čemž mu nic nebránilo). II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 13 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky dovolacím soudem výslovně neřešené, respektive procesní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 6. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že přihláška se neodmítá, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil R 112/2012 , uváděje, že označené rozhodnutí se výslovně nevyjadřuje k situaci nastalé v dané věci, kdy nepřihlásil pohledávku za osobním dlužníkem a jejího uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka se domáhá (pouze v rozsahu a z titulu zástavního práva) až po sepsání zástavy do majetkové podstaty dlužníka. Na tomto základě pak dovozuje, že jeho přihlášku nelze odmítnout, a že soudy se od R 112/2012 odchýlily, konkrétně, že dostatečně nezohlednily tuto jeho pasáž: „Zjednodušeně lze říci, že věcné právo zatěžující majetek nabytý do majetkové podstaty dlužníka v průběhu insolvenčního řízení jde do majetkové podstaty coby právní závada váznoucí na věci, která (právě s ohledem na věcnou povahu zajištění) musí být vypořádána v souladu s povahou pohledávky, kterou zajišťuje“. III. Přípustnost dovolání 8. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 9. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení jeho přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.), přičemž v posouzení otázky dovoláním předestřené jde zčásti o věc dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 10. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 12. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné následující skutečnosti (z nichž vyšly soudy v této věci a jež se jako obsah insolvenčního spisu promítají i v insolvenčním rejstříku): 13. Dne 18. 8. 2011 vystavil dlužník na řad Z. H. směnku vlastní, splatnou na viděnou, nejpozději však 20. 8. 2012, na směnečnou sumu 4 300 000 Kč. 14. Dne 27. 8. 2011 uzavřel Z. H. (jako zástavní věřitel) s B. Č. (dále jen „B. Č.“) [jako zástavcem a zástavním dlužníkem] „zástavní smlouvu“, kterou B. Č. zřídila ve prospěch Z. H. zástavní právo k budově č. p. 1 nacházející se na pozemku parc. č. 2, budově bez č. p. (garáž) nacházející se na pozemku parc. č. 3, pozemku parc. č. 2, pozemku parc. č. 3, pozemku parc. č. 4 a pozemku parc. č. 5, všechno nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 6 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B., pro katastrální území a obec B. (dále jen „nemovitosti“), k zajištění peněžité pohledávky (a jejího příslušenství) Z. H. vůči dlužníku vyplývající ze směnky vlastní. Právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly k 17. 10. 2011. 15. Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno (k insolvenčnímu návrhu dlužníka) 17. 4. 2015. 16. Usnesením ze dne 28. 5. 2015, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 10.11 hodin, insolvenční soud (mimo jiné): 1/ Zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku). 2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). 3/ Insolvenční správkyní dlužníka ustanovil JUDr. A. M. (bod IV. výroku). 4/ Vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby své pohledávky přihlásili do insolvenčního řízení do 2 měsíců ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku (bod VI. výroku). 17. Dne 4. 11. 2015 zaslala insolvenční správkyně insolvenčnímu soudu aktualizovaný soupis majetkové podstaty (zveřejněný v insolvenčním rejstříku 5. 11. 2015), doplněný pod bodem 3 o předmětné nemovitosti, sepsané jako vlastnictví dlužníka. 18. Z. H. převedl směnku vlastní dne 15. 12. 2015 rubopisem na věřitele č. 13. 19. Rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 (jenž ve spojení s usnesením insolvenčního soudu o zastavení odvolacího řízení ze dne 25. 4. 2018 nabyl právní moci 22. 5. 2018), insolvenční soud rozhodl o odpůrčí žalobě insolvenční správkyně dlužníka směřující proti B. Č. mimo jiné tak, že určil, že je neúčinná darovací smlouva ze dne 5. 9. 2011, kterou dlužník převedl nemovitosti na B. Č. (bod I. výroku). Současně zamítl vzájemnou žalobu, kterou se B. Č. domáhala vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (bod III. výroku). 20. Usnesením ze dne 7. 8. 2018, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 23. 8. 2018 v 8.53 hodin a doručeným věřiteli č. 13 zvlášť 7. 9. 2018) vyzval insolvenční soud věřitele č. 13, aby mu do 30 dnů sdělil, zda uplatňuje uspokojení své pohledávky ze zajištění na předmětných nemovitostech. Výzvu odůvodnil tím, že předmětné nemovitosti byly sepsány do majetkové podstaty dlužníka, jelikož právní úkon, jímž je dlužník převedl na jinou osobu, byl shledán neúčinným. 21. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu 27. 9. 2018 (B-42) věřitel č. 13 sdělil, že pohledávku uplatňuje. Současně přihlásil (na předepsaném formuláři) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku v celkové výši 5 028 957,99 Kč sestávající z jistiny ve výši 4 300 000 Kč, směnečného úroku ve výši 714 624,66 Kč za dobu od 21. 8. 2012 do 28. 5. 2015 a směnečné odměny ve výši 14 333,33 Kč. Jako důvod vzniku přihlášené pohledávky označil postoupenou směnku vlastní. Pohledávku přihlásil jako zajištěnou zástavním právem k nemovitostem vzniklým na základě zástavní smlouvy z 27. 9. 2011. 22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona: § 166 Zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění. § 173 Podání přihlášky (1) Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá. (…) § 183 (1) Přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění. (…) § 185 Jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí. § 205 (…) (4) Majetek jiných osob než dlužníka náleží do majetkové podstaty, stanoví-li to zákon, zejména jde-li o plnění z neúčinných právních úkonů. Pro účely zpeněžení se na takový majetek pohlíží jako na majetek dlužníka. § 239 (…) (4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná. Ve výše uvedené podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení, přičemž s výjimkou ustanovení § 166 insolvenčního zákona nedoznala změn ani do vydání napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 166 insolvenčního zákona doznalo s účinností od 1. 7. 2017 [po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] změny jen potud, že na konci věty druhé byla vložena slova (včetně čárky) „, a jde-li o zajištěné věřitele podmíněných pohledávek nebo pohledávek budoucích, k jejichž zajištění byla zastavena věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota nebo zřízeno jiné zajištění uvedené v § 2 písm. g/“. Tato změna však nemá na dále formulované závěry žádného vlivu. 23. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech: 24. I zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011 , uveřejněné pod číslem 54/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 54/2012“)]. 25. Zástavní věřitel, jenž má vůči dlužníku pouze „zástavní pohledávku“ (dlužník je zástavním dlužníkem, nikoliv však osobním dlužníkem), je v případě, že zástava je v době rozhodnutí o úpadku ve vlastnictví dlužníka, povinen přihlásit „zástavní pohledávku“ do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka do skončení propadné procesní lhůty určené v rozhodnutí o úpadku [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014 , uveřejněné pod číslem 39/2015 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2015“)]. 26. Insolvenční zákon vychází i u zajištěných věřitelů z toho, že žádný věřitel není nucen k výkonu práv, která vůči dlužníku získal před zahájením insolvenčního řízení, včetně práva požadovat uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016 , uveřejněné pod číslem 90/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 90/2019“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016 , uveřejněné pod číslem 91/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 91/2019“)]. 27. Nabyl-li dlužník vlastnické právo k věci zatížené zástavním právem až v průběhu insolvenčního řízení, v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (a ustanoveními o možných změnách pořadí přihlášených pohledávek), neznamená to, že by věřitel, který svou pohledávku řádně a včas přihlásil, byl bez dalšího zbaven práva dovolat se zajištění. Insolvenční soud je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít za to, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění neuplatnil ( R 112/2012 ). 28. Závěry formulované v R 112/2012 jsou řešením situace, kdy zajištěný věřitel nemohl splnit požadavek zákona, aby (v případě, že chce být uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištění) přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení v propadné přihlašovací lhůtě stanovené rozhodnutím o úpadku (§ 166, § 173 odst. 1 insolvenčního zákona, R 54/2012 ), jenž se tam, kde zajištění (zástava) od počátku náleží do majetkové podstaty dlužníka, prosazuje bezvýjimečně (srov. R 39/2015 ). Typově jde o situace, kdy dlužník nabyde předmět zajištění do majetkové podstaty až v průběhu insolvenčního řízení (po uplynutí propadné přihlašovací lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku) darováním nebo děděním. O srovnatelnou situaci jde i tehdy, je-li předmět zajištění sepsán do majetkové podstaty (kde se na něj pohlíží jako na majetek dlužníka, ač vlastnicky náleží někomu jinému) jako plnění z neúčinného právní7ho jednání (právního úkonu) dlužníka (§ 205 odst. 4 insolvenčního zákona). Postup předjímaný R 112/2012 se přitom uplatní nejen pro poměry insolvenčního řízení, do kterého věřitel předtím řádně a včas přihlásil „osobní“ (nezajištěnou) pohledávku za (insolvenčním) dlužníkem, nýbrž i pro poměry insolvenčního řízení, v němž (insolvenční) dlužník předtím nebyl ani osobním dlužníkem věřitele, jelikož ten měl osobní pohledávku vůči osobě stojící mimo insolvenční řízení, zajištěnou majetkem další osoby stojící mimo insolvenčního řízení. Pohledávkou, k jejímuž přihlášení postupem předjímaným v R 112/2012 insolvenční soud věřitele v takovém případě vyzývá (poté, co se předmět zajištění nově stane součástí majetkové podstaty dlužníka), je zajištěná „zástavní“ (peněžitá) pohledávka věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku coby (pouze) dlužníku zástavnímu [vlastníku zástavy, respektive osobě, na kterou se pro účely zpeněžení pohlíží jako na vlastníka zástavy, ač jím není (§ 205 odst. 4 insolvenčního zákona)]. 29. V poměrech dané věci nebylo sporu o tom, že insolvenční správkyně sepsala nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka jako plnění, jež ušlo z dlužníkova majetku na základě neúčinné darovací smlouvy ze dne 5. 9. 2011 (srov. i procesní postoj insolvenční správkyně k důvodu soupisu zachycený v důvodech rozsudku označeného v odstavci [19] výše); to platí bez zřetele k tomu, že insolvenční správkyně nemovitosti takto sepsala do majetkové podstaty (ve zjevném rozporu s ustanovením § 239 odst. 4 věty první insolvenčního zákona a tedy předčasně) ještě před právní moci zmíněného rozsudku. 30. V době, kdy běžela propadná přihlašovací lhůta počítaná od zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku (§ 173 odst. 1 insolvenčního zákona), mohl Z. H. (coby právní předchůdce dovolatele) přihlásit směnečnou pohledávku (vzešlou ze směnky vlastní) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako svou osobní pohledávku vůči dlužníku; (insolvenční) dlužník byl v té době pouze jeho osobním dlužníkem. V situaci, kdy zástavní právo zajišťující směnečnou pohledávku vázlo na nemovitostech (zástavě) ve vlastnictví B. Č. (B. Č. byla zástavní dlužnicí), nemohl Z. H. přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka v přihlašovací lhůtě stanovené rozhodnutím o úpadku směnečnou pohledávku jako zajištěnou; náleželo mu však právo domáhat se uspokojení pohledávky ze zajištění (z výtěžku zpeněžení zástavy) mimo insolvenční řízení po B. Č. coby zástavní dlužnici (vlastnici zástavy) [§ 183 odst. 1 insolvenčního zákona a výklad podaný k tomuto ustanovení v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011 , uveřejněného pod číslem 70/2012 Sb. rozh. obč.]. 31. V přihlašovací lhůtě stanovené rozhodnutím o úpadku měl tedy Z. H. osobní směnečnou (peněžitou) pohledávku ve výši 5 028 957,99 Kč vůči insolvenčnímu dlužníku (osobnímu dlužníku) a (z titulu zajištění, jako zástavní věřitel) ve stejné výši „zástavní (peněžitou) pohledávku“ vůči B. Č. (zástavní dlužnici, vlastnici zástavy), jejíž omezení spočívalo v tom, že mohla být uspokojena pouze z výtěžku zpeněžení zástavy; k povaze zástavní pohledávky srov. v literatuře např. Bureš, J. – Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 16 a 17, a v rozhodovací praxi soudů např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1612/96 , uveřejněné pod číslem 30/1998 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97 , uveřejněné pod číslem 46/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003 , uveřejněný pod číslem 31/2007 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012 , uveřejněné pod číslem 66/2013 Sb. rozh. obč. 32. Jestliže se Z. H. rozhodl neuplatnit osobní směnečnou (peněžitou) pohledávku ve výši 5 028 957,99 Kč vůči insolvenčnímu dlužníku v propadné přihlašovací lhůtě stanovené rozhodnutím o úpadku, ač tak učinit mohl, pak šlo o jeho svobodné rozhodnutí ( R 90/2019 , R 91/2019 ), jímž se konečným způsobem zbavil možnosti uspokojit tuto osobní pohledávku za dlužníkem v insolvenčním řízení ( R 54/2012 ). K aplikaci závěrů R 112/2012 na možnost přihlásit osobní pohledávku do insolvenčního řízení dodatečně (poté, co se zástava stala součástí majetkové podstaty dlužníka) není žádného důvodu (o situaci, kdy věřitel objektivně nemohl přihlásit osobní pohledávku do insolvenčního řízení, zjevně nejde). Potud (a jen potud) je napadené rozhodnutí správné. Na základě výzvy insolvenčního soudu ze dne 7. 8. 2018 (srov. odstavec [20] výše) však dovolatel měl (jak se podává i z argumentace shrnuté v odstavci [28]) právo přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka dodatečně jako zajištěnou „zástavní“ (peněžitou) pohledávku, jejíž omezení spočívá v tom, že může být uspokojena pouze z výtěžku zpeněžení zástavy, tedy tu pohledávku, z jejíhož uplatnění v insolvenčním řízení v propadné přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku byl vyloučen, jelikož zástava se v té době nacházela mimo dosah majetkové podstaty (vlastnicí zástavy byla B. Č. na základě darovací smlouvy, která ještě nebyla shledána neúčinnou). 33. Jinak řečeno, jestliže se věc zatížená zástavním právem stala součástí majetkové podstaty dlužníka coby plnění z neúčinného právního jednání (právního úkonu) dlužníka (§ 205 odst. 4, § 239 odst. 4 věta první insolvenčního zákona) až po uplynutí propadné přihlašovací lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení, je zástavní věřitel oprávněn přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (coby zástavního dlužníka) zajištěnou „zástavní“ (peněžitou) pohledávku nejpozději ve lhůtě k tomu určené výzvou insolvenčního soudu; to platí bez zřetele k tomu, že věřitel nevyužil možnosti včas přihlásit do insolvenčního řízení (jako nezajištěnou) osobní pohledávku vůči dlužníku, k jejímuž zajištění bylo zřízeno předmětné zástavní právo. 34. Z přihlášky dovolatelovy pohledávky (srov. odstavec [21] výše) je zjevné, že rozdíl mezi „osobní“ a „zástavní“ pohledávkou nezohlednil ani dovolatel. Formuloval (totiž) přihlášku pohledávky stejně, jako by ji uplatnil, kdyby (insolvenční) dlužník byl od počátku jeho dlužníkem osobním i zástavním. 35. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl (jako nedůvodné) dovolání v rozsahu, v němž se týkalo dodatečného přihlášení osobní pohledávky dovolatele za dlužníkem (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 36. Ve zbývajícím rozsahu (tedy co do uplatnění „zástavní“ pohledávky) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl nesprávně, nicméně dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, proto v této části přikročil (dle § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) ke změně napadeného usnesení v tom duchu, že potud se přihláška dovolatelovy pohledávky neodmítá.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14896/	18.11.2020	23 Cdo 1337/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 53 Co 301/2018, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 19 C 48/2017-194, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. Rsp 1119/16 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). 2. Soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. Rsp 1119/16, s odůvodněním, že uvedený rozhodčí soud dne 31. 10. 2016 nálezem sp. zn. Rsp 808/15 zamítl žalobu, aby žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný) uhradil žalované (v rozhodčím řízení žalobkyni) částku 295.932,78 Kč s příslušenstvím. K návrhu žalované na přezkoumání rozhodčího nálezu přezkumný rozhodčí senát nálezem ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. Rsp 1119/16, rozhodl, že původní rozhodčí nález se mění a žalobě se vyhovuje. Podle žalobce jsou dány důvody pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu dle § 31 písm. c) a písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), neboť rozhodovali rozhodci, kteří neměli způsobilost být rozhodci, a žalobce neměl možnost věc před rozhodci projednat. Dle žalobce jsou zde důvody, které vzbuzují vážné pochybnosti o nepodjatosti jednoho nebo více rozhodců, a napadený rozhodčí nález je výrazem nepředvídatelné a svévolné interpretační libovůle přezkumného rozhodčího senátu. Všichni tři členové rozhodčího senátu funkce rozhodců přijali a okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o nepodjatosti, žádný z členů rozhodčího senátu účastníkům nesdělil. Předmětný rozhodčí nález byl žalobci doručen dne 19. 5. 2017 a ve stejný den z článku zveřejněného na serveru www.seznam.cz žalobce získal důkazy, na jejichž základě má vážné pochybnosti o nepodjatosti předsedy rozhodčího senátu JUDr. Ing. O., LL.M. 3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, že účastníci vedli spor o majetkové právo před rozhodčím soudem v rozhodčím řízení vedeném podle jeho řádu. Žalobce ani žalovaná proti rozhodcům JUDr. Ing. O., LL.M., JUDr. V. a JUDr. Z., jmenovaným pro přezkum původního rozhodčího nálezu, nevznesli námitku. Předseda rozhodčího senátu JUDr. Ing. O., LL.M., písemně sdělil rozhodčímu soudu, že advokátní kancelář R. L., v níž působí, poskytla žalované právní pomoc. Jeho prohlášení bylo založeno více než měsíc před prvním jednáním v rozhodčím spise. Rozhodčí řízení proběhlo standardně, byly provedeny všechny důkazy navržené účastníky, účastníci byli přítomni při ústním rozhodčím jednání, dostalo se jim formálního poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozhodčí nález obsahuje standardní odůvodnění. Dne 19. 5. 2017, v den doručení rozhodčího nálezu, si žalobce na internetovém portálu přečetl článek „Česko přišlo o dotace, úředníkům hrozí až deset let vězení“; článek nepopisuje žádný konkrétní vztah konkrétních rozhodců ani advokátní kanceláře R. L. se žalovanou. Následně žalobce z veřejně dostupných zdrojů a na základě žádostí uplatněných podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zjistil, že advokátní kancelář R. L. poskytuje právní služby řadě státních orgánů a institucí, mimo jiné také žalované. Žalobce nepodal námitku podjatosti pro střet zájmů, o prohlášení nepodjatosti se nezajímal a vytýká rozhodci a rozhodčímu soudu, že mu předmětnou listinu neposlal. Skutečnost, že advokátní kancelář R. L., jejímž společníkem a jednatelem je JUDr. Ing. O., LL.M, poskytuje služby státním orgánům a institucím, je dostupná z veřejných zdrojů. 4. Soud prvního stupně k pojmu způsobilosti rozhodce dle § 31 písm. c) ZRŘ uvedl, že namítaná absence nestrannosti, závislost či podjatost rozhodce se neposuzuje jako nezpůsobilost, ale důvod pro vyloučení. Z tohoto pohledu se dle soudu prvního stupně ani důvodně vznesená námitka podjatosti nemůže stát důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Co se dále argumentace žalobce ohledně porušení práva na spravedlivý proces týče, k této soud uvedl, že žalobce snesl řadu důkazů o rozsahu právní pomoci, kterou předmětná advokátní kancelář poskytuje České republice. Zdůraznil, že stát není srovnatelný s žádným jiným subjektem práva, a uzavřel, že střet zájmů v tomto řízení prokázán nebyl. Konečně jestliže žalobce tvrdil, že byl zaskočen změnou právního názoru rozhodčího senátu a že nebyl poučen dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., dle soudu prvního stupně takové poučení nebylo namístě; nešlo o zásadně jiné právní posouzení, na něž by měl být účastník upozorněn. Žalobce měl tedy zachovánu možnost věc před rozhodci projednat. 5. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zrušuje rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. Rsp 1119/16 (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 6. Odvolací soud uvedl, že po skutkové stránce bylo v řízení prokázáno, že JUDr. Ing. O., LL.M., byl v době přijetí funkce předsedy rozhodčího senátu společníkem advokátní kanceláře s obchodním podílem o velikosti Ľ a také jejím jednatelem. Tato kancelář uzavřela dne 20. 12. 2016 přímo se žalovanou smlouvu o poskytnutí právních služeb v rozsahu přípravy zadávacích podmínek konkrétní veřejné zakázky a administrace jejího zadávacího řízení se sjednanou odměnou ve výši 300.000 Kč a dalších blíže obsahem a rozsahem nespecifikovaných právních služeb nad rámec již uvedených s odměnou v hodinové sazbě 3.500 Kč + DPH. JUDr. Ing. O., LL.M., přijal funkci písemně, v prohlášení ze dne 13. 1. 2017, určeném rozhodčímu soudu, uvedl, že je nezávislý na stranách sporu a nezávislým zůstane, nicméně uvedl, že advokátní kancelář, jejímž je společníkem, poskytuje žalované právní poradenství ve věci veřejné zakázky na dodávku nového informačního EPR systému, toto poradenství nesouvisí s předmětem sporu, který je veden pod sp. zn. Rsp 1119/16, jmenovaný se ho osobně neúčastní, je tedy nezávislý a nepodjatý ve smyslu platných právních předpisů. Toto prohlášení bylo založeno do rozhodčího spisu. Dle odvolacího soudu tato skutková zjištění vedou k závěru, že uvedené prohlášení neobsahovalo informaci o celém rozsahu sjednaných právních služeb podle smlouvy uzavřené dne 20. 12. 2016, když neuvádělo další nespecifikované právní služby s poměrně vysokou sazbou odměny, že nebylo určeno ani doručeno žalobci a že existence smlouvy o poskytování právních služeb nebyla v kontextu možného střetu zájmů podrobena jinému zhodnocení než zhodnocení subjektivnímu rozhodce samotného. 7. V poměrech projednávané věci existence smlouvy o poskytování právních služeb předmětnou advokátní kanceláří předsedy rozhodčího senátu jedné ze stran sporu žádnému objektivnímu testu nestrannosti podrobena nebyla, zhodnocení nestrannosti zůstalo výlučně na úrovni subjektivního postoje předsedy senátu, ačkoliv sám ve své výpovědi výslovně uvedl, že z hlediska intenzity střetu zájmů vyhodnotil danou situaci jako středně závažnou (viz poukazy účastníků na oranžový seznam IBA). Odvolací soud dodal, že v mezích závěrů rozhodnutí Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. Rsp 221/15, není pochyb o tom, že pokud je povinností rozhodce poučit účastníky i o tom, že rozhodoval či rozhoduje ve sporu některého z nich v tříletém časovém horizontu, tím spíše je jeho povinností poučit strany o tom, že zde objektivně a aktuálně existuje smluvní vztah jeho nebo jeho advokátní kanceláře přímo k jedné ze stran. 8. Dle odvolacího soudu v předmětném rozhodčím řízení nastala situace, kdy mezi advokátní kanceláří předsedy rozhodčího senátu a žalovanou existovala smlouva o poskytování právních služeb nespecifikovaného obsahu i rozsahu s vysokou sazbou hodinové odměny, tuto informaci nesdělil předseda rozhodčího senátu žalobci ani rozhodčímu soudu v přesném rozsahu, přímo žalobci ji nesdělil vůbec. Odvolací soud tak uzavřel, že v rozhodčím řízení došlo k porušení práva žalobce upraveného v ustanovení § 18 ZRŘ, když mu neposkytnutím poučení o vzájemném aktuálním smluvním vztahu kanceláře předsedy rozhodčího senátu a druhé strany sporu nebyla dána plná příležitost k uplatnění jeho práv, konkrétně k uplatnění námitky podjatosti. Žalobce se tedy domáhá zrušení předmětného rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ důvodně. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu z hlediska, zda byla účastníkovi řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (zda mu byla dána plná příležitost k uplatnění jeho práv), když předseda rozhodčího senátu informoval o možném důvodu své podjatosti pouze rozhodčí soud a nikoliv také účastníka řízení. Právní otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zní, zda tím, že předseda přezkumného rozhodčího senátu informoval o možných důvodech podjatosti své osoby pouze rozhodčí soud a nikoliv také písemně či ústně žalobce, porušil práva žalobce na jeho rovné postavení v rozhodčím řízení a příležitost k uplatnění jeho práv, konkrétně k uplatnění námitky podjatosti, a zda v této skutečnosti lze spatřovat, že žalobci nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat. Dle dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí též na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda lze považovat za splnění informační povinnosti rozhodce ve smyslu § 8 odst. 2 ZRŘ, pokud rozhodce uvede v písemném potvrzení přijetí funkce adresovaném rozhodčímu soudu, které je obsahem rozhodčího spisu, že advokátní kancelář, jejímž je společníkem, poskytuje právní poradenství druhému účastníkovi rozhodčího řízení ve věci konkrétní veřejné zakázky, toto poradenství nesouvisí s předmětem sporu řešeným v rozhodčím řízení a jmenovaný se ho osobně neúčastní a je tedy nezávislý a nepodjatý. 10. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a namítá, že za situace, kdy se žalobce aktivně k věci v rámci přezkumného rozhodčího řízení vyjadřoval, účastnil se jednání, stejně tak měl možnost kdykoliv se seznámit s listinami, které jsou součástí spisu rozhodčího soudu, nahlédnutím, nelze v uvedených skutečnostech spatřovat odepření možnosti žalobce věc před rozhodci projednat. Dle dovolatelky je závěr odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 8 ZRŘ, když odvolací soud nad rámec tohoto ustanovení dovodil ve vztahu k rozhodci povinnost, která ze ZRŘ nevyplývá. Ustanovení § 8 ZRŘ výslovně uvádí, že rozhodce oznamuje všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti stranám nebo soudu. Tomu JUDr. Ing. O., LL.M., plně vyhověl, když všechny okolnosti oznámil rozhodčímu soudu a obě strany sporu měly možnost se s tímto oznámením v dostatečném předstihu před prvním jednáním ve věci seznámit. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010 , dovolatelka uvádí, že rozhodčí senát při projednávání věci účastníkům dostatečnou možnost věc před nimi projednat poskytl. 11. K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, nebo zamítl. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 13. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Dovolání žalované je přípustné, neboť v dovolacím řízení dosud nebyla vyřešena otázka, zdali nesplnění oznamovací povinnosti rozhodce oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen, může představovat důvod zrušení rozhodčího nálezu, případně zdali tyto okolnosti, nemohl-li je účastník namítnout, protože o nich v době rozhodčího řízení nevěděl, mohou představovat důvod zrušení rozhodčího nálezu. IV. Důvodnost dovolání 16. Dovolání je též důvodné. Rozhodná právní úprava zákona o rozhodčím řízení 17. Podle § 8 ZRŘ rozhodce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (odst. 1). Ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen (odst. 2). Podle § 9 ZRŘ jestliže strana, která má jmenovat rozhodce, tak neučiní do 30 dnů od doručení výzvy druhé strany, nebo nemohou-li se jmenovaní rozhodci ve stejné lhůtě shodnout na osobě předsedajícího rozhodce, jmenuje rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soud, pokud se strany nedohodly jinak. Návrh může soudu podat kterákoli strana nebo každý z již jmenovaných rozhodců (odst. 1). Nedohodly-li se strany jinak, jmenuje soud na návrh kterékoli strany nebo rozhodce nového rozhodce, jestliže jmenovaný rozhodce se vzdá funkce rozhodce nebo nemůže činnost rozhodce vykonávat (odst. 2). Podle § 11 ZRŘ nestanoví-li tento zákon jiné důvody, je již určený nebo jmenovaný rozhodce vyloučen z projednávání věci, jestliže dodatečně vyjdou najevo okolnosti uvedené v § 8. Podle § 12 ZRŘ již určený nebo jmenovaný rozhodce, u něhož vyšly najevo okolnosti uvedené v § 11, je povinen se funkce rozhodce vzdát (odst. 1). Nevzdá-li se rozhodce funkce, mohou se strany dohodnout o postupu při jeho vyloučení. Kterákoli ze stran může podat návrh, aby o vyloučení rozhodl soud (odst. 2). Podle § 31 ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Podle § 33 ZRŘ soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. 18. Odvolací soud dospěl k závěru, že je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ, když rozhodce nedostatečně poučil strany o konkrétních okolnostech, které mohou vyvolávat pochybnosti o jeho nepodjatosti, když přitom zde takové okolnosti podle odvolacího soudu jsou. Dovolací soud před řešením dosud neřešených otázek významu neposkytnutí oznámení rozhodcem podle § 8 ZRŘ a významu případné skutečné absence nezávislosti a nestrannosti rozhodce pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu považuje za podstatné poukázat na samotné zákonné předpoklady vyloučení rozhodce v souvislosti se zákonnými pojmy nezávislosti, nestrannosti a nepodjatosti rozhodce. Nezávislost, nestrannost a nepodjatost rozhodce 19. Zákonodárce rozlišuje v zákoně o rozhodčím řízení pojmy nepodjatost, nezávislost a nestrannost. Nezávislostí lze chápat objektivní absenci osobních, profesních či ekonomických vazeb rozhodce ke stranám sporu. Nestrannost potom obvykle představuje absenci subjektivního zvýhodnění jedné ze stran sporu. Nezávislost a nestrannost mají být rozhodci vlastní. Zákonodárce však přímé zákonné důsledky nespojuje s jejich absencí, ale s absencí tzv. nepodjatosti. Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1872/16 ) podjatost vykládá jako vztah ke konkrétní kauze. Podjatost je výrazem a projevem nedostatečné nestrannosti, která dosáhla jistého stupně a intenzity, je ji možno objektivně zkoumat a je procesním instrumentem pro vyloučení nejen soudce, ale také rozhodce. Ne každá subjektivně chápaná absence nestrannosti objektivně zakládá důvod pro podjatost, a tedy pro vyloučení rozhodce (srov. Ryšavý, L. Nezávislost a nestrannost rozhodce. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 59). Podle A. J. Bělohlávka (srov. Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 410) podjatost zakládá riziko absence nestrannosti a z preventivních důvodů dochází v případě podjatosti k vyloučení rozhodce. Rozhodce však může stranit některé ze stran i v případě absence objektivních důvodů zakládajících podjatost (tzv. subjektivní nestrannost, resp. absence subjektivní nestrannosti). Rozhodnutí o nepodjatosti závisí na tom, zda vztah soudce nebo rozhodce k věci nebo k účastníkům či k jejich zástupcům vzbudí pochybnost o nepodjatosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 ). Je-li tu důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodce, se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci. Jde tak o objektivní důsledek. Jestliže zde takové pochybnosti jsou, rozhodce vůbec nemá spor přijmout. Přijme-li jej k rozhodování a dodatečně vyjdou najevo okolnosti svědčící pro jeho vyloučení, je povinen se funkce rozhodce vzdát (§ 12 ZRŘ). Dalším kontrolním stupněm pamatujícím na situaci, kdy se rozhodce tzv. sám nevyloučí, je dohoda stran na postupu při jeho vyloučení. V praxi je však samozřejmě častější, že problém s podjatostí rozhodce má jen jedna ze stran. Taková strana potom může podat návrh, aby o vyloučení rozhodl soud. 20. Pro případ možných sporů ze sjednaných soukromoprávních vztahů strany počítají s tím, že jejich spor bude rozhodovat nezávislá a nestranná osoba. Princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se přitom uplatní i pro rozhodování rozhodců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012 , uveřejněný pod číslem 29/2015 Sb. rozh. obč., nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 13/99 , nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 60/2004 ). Judikatura k nezávislosti a nestrannosti v našich podmínkách se přitom logicky utvářela na výkladu těchto vlastností především u soudců. Imperativ nezávislého soudce je dán přímo Ústavou (čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy; nezávislý soudce je soudce, který spory či jiné právní věci projednává a rozhoduje bez ovlivňování ze strany jiných orgánů a je přitom vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu ČR). Podle Ústavního soudu rozhodčí řízení je – co do obsazení rozhodčího soudu, případně určení rozhodců – ve vztahu k poměrům obecného soudnictví specifické, přičemž vzájemné odlišnosti mají podstatný rozměr; zatímco o účastníkově volbě soudce uvažovat nelze, v rozhodčím řízení je nepřehlédnutelný prvek „subjektivnosti“ v postavení rozhodců zakomponován již v zásadě, že jsou to procesní strany, které jmenují „svého“ rozhodce, a ti pak svojí vůlí determinují obsazení rozhodce třetího (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2266/09 ). Vyloučený rozhodce 21. Nejvyšší soud posuzoval ve své judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012 , uveřejněný pod číslem 29/2015 Sb. rozh. obč.) v řízení o vyloučení rozhodce zahájeném v roce 2010 kontakty advokátní kanceláře rozhodce a zástupce účastníka. V dané věci v letech 2005 až 2007 ve třech případech advokátní kancelář rozhodce a zástupce žalobkyně spolupracovali při podávání nabídek k zastupování České republiky. Podle závěrů Nejvyššího soudu však tato jejich profesní spolupráce důvodné pochybnosti o podjatosti rozhodce vyvolat nemohla. Důvodnou pochybnost o podjatosti rozhodce nemohla v projednané věci vyvolat ani společná účast rozhodce a zástupce účastníka v profesní nebo společenské organizaci, zde v Disciplinární komisi FAS AČR. Na této konkrétní věci potom Nejvyšší soud zobecnil, že je-li stranami zvolený rozhodce zvolen z řad advokátů, lze předpokládat a současně jej nelze v takové činnosti omezovat, že bude v běžném pracovním styku v kontaktu např. s jinými advokáty, přičemž takováto běžná profesní spolupráce nemusí sama o sobě znamenat okolnost, která by vzbuzovala důvodné pochybnosti o případném poměru takového rozhodce z řad advokátů k jinému advokátovi zastupujícímu účastníka rozhodčího řízení. Důvodné pochybnosti o poměru rozhodce z řad advokátů k jinému advokátovi zastupujícímu účastníka rozhodčího řízení by mohla vyvolat např. dlouhodobá spolupráce mající povahu určité ekonomické závislosti, např. spolupráce ve společné advokátní kanceláři. K vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Zásadní je především výklad ekonomické závislosti. Nejvyšší soud v roce 2018 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 ) vyslovil, že opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv ekonomickou závislost očividně ještě nedokládá, není-li současně tvrzen žádný jeho osobní vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Vztah závislosti nelze tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu (srov. stálé rozhodčí soudy, jež mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně). 22. Význam požadavku nezávislosti a nestrannosti rozhodců je základním atributem rozhodčího řízení a rozhodčího nálezu v něm rozhodcem posléze vydaném, a to jak z pohledu plnění notifikační povinnosti rozhodců, tak judikatury. Ze zahraničních inspirací lze zmínit např. Pravidla UNCITRAL pro rozhodčí řízení a Směrnice IBA (Směrnice International Bar Association z roku 2014), na kterou poukazuje odvolací soud. Od některých mezinárodních standardů se však často odlišuje i praxe samotných rozhodců při plnění jejich notifikační povinnosti (srov. Bělohlávek, A. J. Notifikační povinnost rozhodců o svých vazbách na strany řízení ve světle mezinárodních standardů. Bulletin advokacie, 2018, č. 9, s. 36-39). Směrnice IBA obsahuje po svých aktualizacích od roku 2014 mj. popis jednotlivých obecných principů podle významu možného zásahu do nezávislosti a nestrannosti rozhodce. Na jednotlivé typové situace aplikuje systém analogického užití barev semaforu podle jejich závažnosti (červený, oranžový a zelený seznam), jak na ně poukazuje i odvolací soud. Aplikace těchto pravidel nemůže být v České republice s ohledem na odlišnou právní úpravu přímá, pro některé obdobné případy však může být určitým inspiračním zdrojem, vždy však s nutností poměřování s českou zákonnou úpravou J. A. Bělohlávek poukazuje v této souvislosti na možné využití mezinárodních kritérií rozhodčího řízení zejména z hlediska časového. Je logické, že čím větší je časový odstup mezi okamžikem, k němuž se váže určitá skutečnost spojující rozhodce s předmětem sporu, stranami nebo jejich právními zástupci, na straně jedné a zahájením rozhodčího řízení na straně druhé, tím menší je riziko objektivní závislosti (podjatosti) rozhodce na průběhu a výsledku sporu. Vzhledem k tomu, že zákon o rozhodčím řízení žádný časový limit nestanoví a stanovit ani nemůže, je nutné vždy přijmout individuální hodnoticí kritéria (srov. Bělohlávek, A. J., 2012, op. cit., s. 405). 23. Nezávislost a nestrannost představují ideální typy, které nikdy nelze naplnit absolutně a je možné se k nim pouze přibližovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 ). Z pohledu posuzování možného vyloučení rozhodce je přitom významná notifikační povinnost rozhodce o okolnostech, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Oznamovací povinnost rozhodce 24. Ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, má bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen (§ 8 odst. 2 ZRŘ). Jde o základní právo strany rozhodčího řízení dozvědět se o možných okolnostech, které mohou svědčit o tom, že rozhodčí nález v rozhodčím řízení posléze vydaný může trpět deficitem nezávislého či nestranného rozhodnutí. Oznamovací povinnost se vztahuje na všechny rozhodce, bez ohledu na způsob jejich jmenování. Rozhodce nemá povinnost oznámit jakýkoliv sebemenší vztah ke stranám či k jejich zástupcům, ale pouze takový, který dosahuje jisté intenzity a je způsobilý vzbudit oprávněné pochybnosti o nepodjatosti, resp. o nestrannosti či nezávislosti rozhodce. 25. Rozsah notifikační povinnosti rozhodce je nutné chápat v kontextu možnosti subjektivního a často protichůdného vnímání určitých skutečností ze strany rozhodce a naproti tomu stranami. Předmětem zveřejnění rozhodcem nemají být z pohledu praxe skutečnosti, které představují i ze subjektivního pohledu rozhodce překážku jeho působení v řízení. Jestliže by byl rozhodce přesvědčen, že jsou takové okolnosti dány, bylo by jeho povinností jmenování odmítnout. Notifikační povinnost má ostatně rozhodce vždy i v průběhu řízení, pokud by předmětné okolnosti zjistil později. Notifikační povinnost má seznámit strany se skutečnostmi, které dle vlastního hodnocení rozhodcem nepředstavují důvod pro jeho vyloučení, a rovněž rozhodce je vnitřně přesvědčen, že nemají a nemohou mít vliv na jeho nestranný přístup k věci. Přestože rozhodce vyhodnotí tyto skutečnosti ze svého pohledu jako nezávadné, musí současně zohlednit, že takto tyto okolnosti nemusí hodnotit strany, které v nich naopak ohrožení nezávislého a nestranného přístupu spatřovat mohou. Notifikační povinnost se netýká skutečností závadných z pohledu rozhodce, nýbrž skutečností, které by za takové mohla považovat strana. Účelem tohoto instrumentu je poskytnout stranám maximum informací, podle nichž by měly být strany schopny vyhodnotit, zda informace uvedené rozhodcem jsou z jejich pohledu dostatečně závažné a zda představují důvod pro uplatnění námitky proti rozhodci (v literatuře srov. Bělohlávek, A. J., 2018, op. cit., s. 36-39). 26. Rozhodce se nesmí spokojit s tím, že se subjektivně necítí být podjatý, ale vždy se musí zabývat i otázkou, zda jsou s ohledem na jemu známé okolnosti případu vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Porušení oznamovací povinnosti 27. Jestliže určitá okolnost sama o sobě jednoznačně nezakládá důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodce a nemohla by vést k vyloučení rozhodce, potom není možné odmítnout (vyloučit) rozhodce jenom z toho důvodu, že bude namítáno porušení oznamovací povinnosti ohledně této nerelevantní okolnosti (v literatuře srov. obdobně např. Ryšavý, L., op. cit., s. 119). Rozhodce je dle § 8 ZRŘ vyloučen nikoli pro porušení jeho oznamovací povinnosti, nýbrž pro jeho poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům a s tím spojenou důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozsah oznamovací povinnosti rozhodce je přitom definičně vázán právě na okolnosti, pro které by rozhodce byl z projednávání a rozhodnutí věci objektivně vyloučen. Porušení oznamovací povinnosti rozhodce je tedy povahově spjato se samotným stavem jeho vyloučení. 28. Porušení oznamovací povinnosti takového rozhodce může mít však význam v poměrech řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jestliže v důsledku neoznámení rozhodujících skutečností rozhodcem nemohl žalobce případně uplatnit tyto skutečnosti v rozhodčím řízení dříve, než začal jednat ve věci samé. Vyloučení rozhodce jako důvod zrušení rozhodčího nálezu 29. Rozhodčí nález má podle § 28 odst. 2 ZRŘ mezi stranami účinky pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu dochází k určitému střetu práva na vyloučení (odmítnutí) podjatého rozhodce a právní jistoty vytvořené rozhodčí nálezem s účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Jde o poměřování zásady nestranného rozhodování náležícího k základním hlediskům každého rozhodování, a tím také k veřejnému pořádku (ordre public) , s právní jistotou vytvořenou rozhodčím nálezem, o jehož případné zrušení se jedná (srov. Ryšavý, L., op. cit., s. 151). 30. Účastník rozhodčího řízení po vydání rozhodčího nálezu nemá možnost zahájit samostatné řízení o vyloučení rozhodce a dozvěděl-li se o skutečnostech, které svědčí o vyloučení rozhodce, až po vydání takového rozhodčího nálezu, je jeho jedinou možností se dovolávat, že byl rozhodce vyloučen, v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu před soudem (nemůže-li se této skutečnosti dovolávat na základě dohody stran postupem podle § 27 ZRŘ). 31. Je přitom třeba posoudit, zdali okolnost, že rozhodce je vyloučen, neboť zde jsou okolnosti, pro něž je objektivní důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, může představovat důvod zrušení rozhodčího nálezu a příp. za jakých podmínek může účastník tento důvod uplatnit až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnil-li jej v samotném rozhodčím řízení. 32. Zákon o rozhodčím řízení taxativním způsobem vyjmenovává důvody pro zrušení rozhodčího nálezu v § 31, podle jehož písm. c) soud na návrh zruší rozhodčí nález, pokud se ve věci zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování nebo neměl způsobilost být rozhodcem. I když zákon výslovně neuvádí, že důvodem zrušení rozhodčího nálezu je samotná absence nezávislosti či nestrannosti rozhodce, jsou tyto vlastnosti imanentní součástí způsobilého rozhodce. Způsobilost rozhodce nelze chápat restriktivním způsobem jako způsobilost toliko objektivní, ale současně jako i subjektivní, zahrnující v sobě požadavek nezávislosti a nestrannosti rozhodce. Rozhodčí řízení je podle ZRŘ rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci (§ 1). Jestliže účastník rozhodčího řízení nemohl využít svých práv, které mu přiznává ZRŘ v § 12, podle něhož nevzdá-li se rozhodce funkce, mohou se strany dohodnout o postupu při jeho vyloučení a nedojde-li k takové dohodě, může kterákoli ze stran podat návrh, aby o vyloučení rozhodl soud, protože o důvodu vyloučení rozhodce prostě nevěděl, je třeba připustit vyloučení rozhodce jako důvod zrušení rozhodčího nálezu. Restriktivní výklad způsobilosti rozhodce podle § 31 písm. c) ZRŘ nepovažuje proto dovolací soud za správný. Při takto restriktivním výkladu by účastník v řadě situací neměl žádný zákonný prostředek, jímž by se porušení svých práv spočívajícího v rozhodování vyloučeným rozhodcem mohl účinně dovolat. 33. Nedostatek způsobilosti rozhodce vylučuje řádný průběh rozhodčího řízení bez dalšího. Za této situace je pak již nadbytečné uvažovat o tom, zda postupem tohoto vyloučeného rozhodce byla či nebyla některé straně poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat ve smyslu § 31 písm. e) ZRŘ. 34. Možnost účastníka dovolávat se zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) ZRŘ z důvodu vyloučení rozhodce je však zákonem omezena. Podle § 33 ZRŘ soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Okolnosti svědčící o důvodu pochybovat o nepodjatosti rozhodce účastníku známé již v rozhodčím řízení dříve, než tento účastník začal ve věci jednat, tak nemohou být účastníkem s úspěchem uplatňovány v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnil-li je v rozhodčím řízení nejpozději, než začal jednat ve věci samé. Avšak situace, kdy straně nebylo umožněno vůbec uplatnit tyto námitky v rozhodčím řízení, a neměla tedy možnost namítat vyloučení takového rozhodce z projednávání a rozhodnutí věci jenom proto, že strana o daném důvodu nevěděla, neboť rozhodce například opomněl (ať již úmyslně nebo nevědomě) určitou okolnost oznámit, opodstatňuje závěr, že vyloučení rozhodce je přípustným důvodem zrušení rozhodčího nálezu. Strany v dané situaci nemají jinou možnost procesní obrany [v literatuře obdobně srov. Ryšavý, L., op. cit., s. 150]. Ustanovení § 31 písm. c) ZRŘ je tedy aplikovatelné rovněž pro situace, kdy na straně rozhodce absentuje zákonný požadavek jeho nezávislosti či nestrannosti. 35. Porušení povinnosti rozhodce podle § 8 zákona ZRŘ oznámit okolnost, která by mohla vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti, není sama o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) ZRŘ může být skutečnost, že věc projednal a rozhodl vyloučený rozhodce, jestliže strana v rozhodčím řízení o okolnostech vyloučení rozhodce nevěděla, a nemohla je proto v rozhodčím řízení uplatnit. Posouzení v poměrech projednávané věci 36. Odvolací soud dospěl k závěru, že v rozhodčím řízení došlo neposkytnutím poučení o vzájemném aktuálním smluvním vztahu kanceláře předsedy rozhodčího senátu a druhé strany sporu k porušení práv žalobce a nebyla mu dána plná příležitost k uplatnění jeho práv, konkrétně k uplatnění námitky podjatosti [§ 31 písm. e) ZRŘ]. Dovolací soud takový závěr nepovažuje za správný. Pochybnosti o nezávislosti či nestrannosti rozhodce, resp. o jeho nepodjatosti, přitom může založit pouze jeho poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům. Jestliže určitá okolnost sama o sobě nezakládá důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodce a není důvodem jeho vyloučení, potom není možné ani uvažovat o vyloučení rozhodce pouze pro porušení oznamovací povinnosti ohledně této nerelevantní okolnosti. Nemohl-li účastník relevantní okolnost v rozhodčím řízení uplatnit dříve, než začal jednat ve věci samé (protože o ní nevěděl), a prokáže-li se v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, že zde důvody pro vyloučení rozhodce skutečně jsou, mohou představovat důvod zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) ZRŘ. Případný nedostatek nezávislosti či nestrannosti osoby se přitom nepresumuje, ale je předmětem dokazování. Odvolací soud dosud svá skutková zjištění o tom, že mezi advokátní kanceláří předsedy rozhodčího senátu a žalovanou existovala smlouva o poskytování právních služeb nespecifikovaného obsahu i rozsahu s vysokou sazbou hodinové odměny, hodnotil z pohledu nesplnění oznamovací povinnosti rozhodce, které však samo o sobě nemůže být důvodem zrušení rozhodčího nálezu. Jeho právní posouzení je proto neúplné, tudíž nesprávné. V dalším řízení soud tyto a případné další skutečnosti zjištěné v řízení posoudí z hlediska, zdali jde o takové okolnosti, které jsou objektivně způsobilé vyvolat důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodce. Půjde-li o takové okolnosti, které by mohly představovat důvod zrušení rozhodčího nálezu podle 31 písm. c) ZRŘ, posoudí současně, zdali tyto okolnosti nebyly stranám v rozhodčím řízení známy, je-li namítáno, že obě strany sporu měly možnost se s těmito okolnostmi v dostatečném předstihu před prvním jednáním ve věci seznámit. 37. Vzhledem k jednotlivým dílčím závěrům a vázanosti dovolacími důvody zpochybňujícími tyto jednotlivé závěry bylo nezbytné, aby se dovolací soud s nimi jednotlivě vypořádal. Protože jednotlivé otázky ve svém souhrnu nebyly dosud judikaturně řešeny, neshledal procesní senát naplnění zákonných předpokladů pro případné předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že Nejvyšší soud v několika usneseních naznačoval v otázce důvodů zrušení rozhodčího nálezu pro okolnosti svědčící o vyloučení rozhodce odlišné řešení. Šlo však o usnesení, jimiž dovolací soud odmítl dovolaní, aniž by shledal jeho přípustnost, přičemž uvedené otázky v širších souvislostech, jako v nyní projednávané věci, dosud neřešil (konkrétně srov. usnesení ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1779/2008 , usnesení ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2317/2015 , usnesení ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3022/2016 , usnesení ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 55/2018 , usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3344/2018 ). Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1852/19 ) v této souvislosti poukazuje (navíc právě v otázkách nezávislosti a nestrannosti rozhodců), že v rámci řízení o dovolání Nejvyšší soud řeší dovolatelem vznesené právní otázky s tím, že míra odůvodnění jeho rozhodnutí se s výjimkou dovolání zjevně bezdůvodných liší v závislosti na tom, zda již předmětná otázka byla Nejvyšším soudem v minulosti vyřešena, či nikoli (srov. § 243f odst. 3 ve spojení s § 243c, § 243d, §243e a § 237 o. s. ř.). V zásadě tak platí, že každá Nejvyššímu soudu nikoli zjevně bezdůvodně předložená otázka by měla být Nejvyšším soudem minimálně jednou důkladně vypořádána s tím, že poté by již Nejvyšší soud mohl zásadně volit postup dle § 243f odst. 3 o. s. ř. a rozhodnutí odůvodňovat jen stručně. Tím Nejvyšší soud zajišťuje plnění své funkce sjednocovatele judikatury a zároveň umožňuje účastníkům řízení seznámit se s důvody, pro které byla jejich věc rozhodnuta tak, jak byla rozhodnuta. 38. Jestliže však řešená otázka podjatosti rozhodce jako důvodu ne/zrušení rozhodčího nálezu nebyla v judikatuře dosud meritorně vyřešena (zde navíc ve spojení s dosud neřešenou otázkou významu nesplnění oznamovací povinnosti rozhodcem), neshledal procesní senát zákonné důvody pro případné předložení věci velkému senátu. 39. Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). 40. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (srov. § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5628/	18.11.2020	23 Cdo 3972/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 13 Co 63/2019, 13 Co 64/2019, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 6 C 425/2015, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 6 C 425/2015, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. 1. 2019, č. j. 6 C 425/2015-337, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2019, č. j. 6 C 425/2015-343, zamítl námitku žalované ze dne 11. 12. 2015, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem. 2. Soud prvního stupně takto rozhodl za situace, kdy původně k této námitce řízení zastavil usnesením ze dne 28. 1. 2016, č. j. 6 C 425/2015-10. Toto jeho usnesení bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 13 Co 169/2016-26, zrušeno se závěrem, že je na soudu prvního stupně, aby posoudil, zda společnost A. centrum s. r. o. je osobou nezávislou a nestrannou a zda rozhodce nevybírá jen z úzkého okruhu osob, čímž by byl vytvořen nepřípustný vztah ekonomické závislosti. Soud prvního stupně zopakoval a doplnil dokazování a učinil závěr o skutkovém stavu takový, že podle čl. XV. Společná ustanovení bod (2) smlouvy o dílo ze dne 8. 4. 2015 se strany smlouvy v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), zavázaly, že veškeré z této smlouvy v budoucnu vzešlé majetkové spory budou řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem. Rozhodce bude určen jednatelem společnosti A. centrum s. r. o., se sídlem O., a to z řad advokátů či advokátních koncipientů zapsaných v seznamu advokátů či advokátních koncipientů vedených Českou advokátní komorou. Účastníci si dále ujednali, že rozhodce je oprávněn jejich spory rozhodovat dle zásad spravedlnosti a rozhodčí řízení vést dle Pravidel pro rozhodčí řízení účinných od 1. 4. 2012, jejichž znění je obsaženo v notářském zápisu NZ 62/2012 ze dne 30. 3. 2012, který vyhotovila Mgr. A. G., notářka se sídlem v K. V. Účastníci uvedli, že se před podpisem této smlouvy s Pravidly seznámili, považují je za nedílnou součást této doložky a obdrželi po jednom jejich vyhotovení, čímž byla Pravidla k rozhodčí doložce přiložena ve smyslu § 19 odst. 4 ZRŘ. A. centrum s. r. o. jako určující společnost ustanovuje jako rozhodce téměř výlučně (snad jedinou výjimkou byl v jednom případě advokát Mgr. M. H.) pouze advokáty: JUDr. D. P., JUDr. V. L., JUDr. J. V., Mgr. J. B. a JUDr. K. S., LL.M., MBA. Advokát JUDr. V. L. působil v minulosti jako právní zástupce obchodní společnosti A. centrum s. r. o. při zápisu ochranné známky této společnosti, na které jsou vyobrazeny váhy a text „A. C. s. r. o.“. 3. Soud prvního stupně právně věc posoudil podle ust. § 7 odst. 1 ZRŘ a odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 , uveřejněného pod číslem č. 101/2015 Sb. rozh. obč. V citovaném usnesení Nejvyšší soud uvedl, že podle § 7 odst. 1 ZRŘ může být rozhodce určen třemi způsoby: přímo rozhodčí smlouvou, stranami dohodnutou osobou nebo podle pravidel pro rozhodčí řízení, jež musí být připojena ke smlouvě (srov. § 19 odst. 4 ZRŘ). Možnost určení rozhodce jinak než přímým projevem vůle stran, tedy prostřednictvím třetí osoby (tzv. appointing authority), popřípadě způsobem uvedeným v pravidlech rozhodčího řízení podle § 19 odst. 4 ZRŘ, je tedy od 1. 4. 2012 v zákoně přímo upravena. Vybraná třetí osoba by však měla být na stranách sporu zcela nezávislá, neboť jen tak může být zajištěn princip rovnosti stran (§ 18 ZRŘ). Pro posouzení nezávislosti a nestrannosti třetí osoby pověřené určením rozhodce se uplatní stejná pravidla jako pro nezávislost a nestrannost rozhodců. V úvahu přitom připadá jakýkoliv druh závislosti, zejména závislost materiální, stejně jako zájem na výsledku projednávání sporu (srov. obdobně Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 374-375). Výběr rozhodce, který by provedla třetí osoba, jež není nestranná a nezávislá, nelze považovat za transparentní. Zásada nezávislosti a nestrannosti tzv. appointing authority jako jeden z principů rozhodčího řízení přitom platí obecně, tedy nejen ve vztazích ze spotřebitelských smluv, ale i ve vztazích mezi podnikateli. Protože zákon nestanoví pro tzv. appointing authority žádná omezení, lze uzavřít, že se může jednat jak o osoby fyzické, tak o osoby právnické. Nelze však považovat za nezávislé třetí osoby tzv. arbitrážní centra, což jsou obvykle právnické osoby, které nejsou stálými rozhodčími soudy, jež se zabývají organizováním rozhodčího řízení ad hoc , mají z této činnosti ekonomický prospěch a jako rozhodce jmenují opakovaně osoby, s nimiž mají dlouhodobé vztahy a poskytují jim při jejich rozhodovací činnosti servis. Obvykle jsou přitom navázány na podnikatele (jejich právní zástupce), kteří jim fakticky dávají práci tím, že do svých smluv začleňují rozhodčí doložky, v nichž pověřují rovněž opakovaně tuto právnickou osobu výběrem rozhodce. 4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že A. centrum s. r. o. je typickým příkladem arbitrážního centra, jak je uvedeno ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 . Uvedl, že A. centrum s. r. o. nelze v souladu s citovanou judikaturou považovat za nestrannou a nezávislou appointing authority. Takovou třetí osobu tudíž nelze považovat za transparentní a z tohoto důvodu soud prvního stupně zamítl námitku žalované, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem. 5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 3. 2019, č. j. 13 Co 63/2019-369, 13 Co 64/2019, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 6. Odvolací soud uvedl, že již ve svém minulém zrušovacím usnesení poukázal na rozhodčí smlouvu, která byla sjednána v čl. XV. bod (2) smlouvy o dílo ze dne 8. 4. 2015, že touto smlouvou se nyní soud prvního stupně zabýval, provedl dokazování v potřebném rozsahu a učinil zcela správný závěr vycházející z konstantní judikatury dovolacího soudu, v níž se Nejvyšší soud vyjadřuje k výběru rozhodce podle § 7 odst. 1 ZRŘ. Odvolací soud rovněž odkázal na závěry již výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 a uvedl, že Nejvyšší soud se v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval otázkou výběru rozhodců na základě rozhodčích doložek uzavřených ve prospěch A. centra s. r. o. se závěrem, že tento výběr – zcela totožný jako v souzené věci – je netransparentní, a proto je třeba rozhodčí doložku považovat za neplatnou, a to absolutně podle ust. § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Odvolací soud odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 329/2017 , proti němuž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 1468/17 , a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1348/2017 , proti němuž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2939/17 . Uzavřel, že vzhledem k tomu, že otázka neplatnosti rozhodčích doložek týkajících se A. centra s. r. o. byla soudní judikaturou s konečnou platností vyřešena, odvolací soud se do podrobností nezabýval odvolacími námitkami žalované pro jejich nadbytečnost. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vymezila tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu řešena jinak. Dovolatelka zejména poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nevzal v potaz aktuální vývoj judikatury Ústavního soudu ve věci (ne)platnosti rozhodčích doložek a svévolně rozhodl s odkazem na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která je však v kontextu aktuální situace nutno považovat za obsolentní. 8. Dovolatelka ve velice obsáhlém dovolání nejprve předesílá, že žalobkyně i žalovaná jsou podnikatelé – právnické osoby ve formě společností s ručením omezeným podnikající ve stavebnictví a že je tedy zřejmé, že se nejedná o spotřebitelský vztah, ani jedna ze stran není silnější či slabší stranou ve vztahu k té druhé. 9. Dovolatelka ve svém dovolání uvádí, že pro problematiku platnosti a účinnosti rozhodčích doložek dle legislativní situace a judikatorní praxe v okamžiku uzavření doložky je významná otázka legitimity a legality existence a fungování osoby určující pro jednotlivé spory rozhodce (tzv. appointing authority) a případně též podpůrně administrující rozhodčí řízení. Žalovaná v dovolání zmiňuje, že od prvotní účinnosti ZRŘ, tj. od 1. 1. 1995 až do roku 2009, tedy více jak 14 let platila praxe, že i soukromé subjekty mohou organizovat rozhodčí řízení a vydávat statuty a řády (terminologie před novelou účinnou od 1. 4. 2012), neboť takové jednání je v mezích zákona, neodporuje žádnému zákazu a je plně v souladu se smluvní svobodou. K dokreslení situace poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 . V roce 2009 však nastal judikatorní obrat o 180 stupňů zahájený rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 , uveřejněným pod č. 45/2010 Sb. rozh. obč., a později reprezentovaný zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 . Dovolatelka uvádí, že na uvedený judikatorní obrat, který „postavil na hlavu“ doposud 14 let fungující praxi v rozhodčím řízení a který je v zásadě v obecné rovině v právním státě situací nechtěnou, neboť narušuje právní jistotu všech adresátů práva, přijal zákonodárce novelu ZRŘ č. 19/2012 Sb., účinnou od 1. 4. 2012, která si vzala za cíl narovnat situaci týkající se otázky arbitrability sporů se spotřebitelským prvkem a narovnání legitimity existence a činnosti tzv. arbitrážních center, která byla uvedeným judikatorním obratem do značné míry zpochybněna. 10. Dovolatelka se dále podrobně vyjadřuje k otázce tzv. „transparentnosti“ výběru rozhodce třetí osobou, a to i ve světle rekodifikace soukromého práva. Zmiňuje, že s ohledem na rekodifikaci soukromého práva v rámci českého právního řádu, která je reprezentována zejména zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, je zcela zřejmá snaha o zdůraznění pozice jednotlivce a jeho vůle, která se jasně staví nad stát. Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 tak nastavuje zcela nově, na rozdíl od starého občanského zákoníku, směr, jakým mají soudy přistupovat k soukromoprávním jednáním jednotlivců. Odkazuje zejména na tato ustanovení o. z.: § 2 odst. 2, § 3 odst. 2 písm. d), § 4 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7, § 574, § 575, § 576, § 580 odst. 1 a § 588. 11. Dovolatelka se také vyjádřila k rozhodnutí, na něž odkazuje žalobkyně i odvolací soud, a sice k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 . Žalovaná uvádí, že ZRŘ výslovně neupravuje otázku podjatosti určující osoby. Tvrdí, že pokud bychom teoreticky připustili, že na osobu tzv. appointing authority by se měly aplikovat stejné principy pro posouzení nestrannosti a nezávislosti jako na rozhodce samotného (což by ovšem znamenalo soudní dotváření zákona), pak tento princip zásadně nelze paušalizovat a „odsuzovat“ tak všechny osoby appointing authority za použití pouhých nespravedlivých předsudků. Dovolatelka se domnívá, že soudy by měly rozhodovat o nestrannosti a nezávislosti každé konkrétní osoby s přihlédnutím ke všem konkrétním specifikům daného případu a bez zjednodušujících tendencí, které mohou mít (a mají) negativní dopad na řadu osob, které ještě v rozhodčí řízení mají zbytky důvěry, a potažmo tedy na rozhodčí řízení jako celek. Tvrdí, že základní právní otázkou je, jaký může mít důsledek skutečnost, že třetí určující osoba není nezávislá či nestranná. Žalovaná se domnívá, že i kdyby byla taková skutečnost prokázána, což v tomto směru rozhodně nebyla, pak se nemůže tato skutečnost dotýkat otázky platnosti či neplatnosti rozhodčí doložky, ale pouze otázky podjatosti rozhodce, kterou může strana namítnout dle § 12 ZRŘ v žalobě o vyloučení rozhodce z rozhodování věci. Takovou žalobu může strana odůvodnit tím, že rozhodce určila nikoliv nestranná či nikoliv nezávislá třetí osoba. Rozhodně nemůže mít taková případně prokázaná skutečnosti vliv na platnost rozhodčí doložky. Žalovaná má za to, že používá-li dovolací soud úvahu analogie legis, pak musí kopírovat i důsledky podjatosti rozhodce, kterými také není neplatnost rozhodčí doložky, ale možnost stran podat žalobu na jeho vyloučení z projednávané věci. 12. Dovolatelka též uvedla, že ve zde projednávaném případě je onou appointing authority osoba fyzická, nikoli právnická, že určující osobou je jednatel společnosti s. r. o. a že je lhostejné, o jakou společnost se jedná, a že tato specifikace appointing authority je důležitá pouze ve smyslu jejího funkčního zařazení tak, aby byla ochráněna platnost a použitelnost doložky i v případě, kdy fyzická osoba z objektivních či subjektivních důvodů nebude moci svou funkci dále vykonávat. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 posuzuje otázku týkající se appointing authority – právnické osoby. V tomto případě tomu tak ovšem není. Dovolatelka namítá, že soud ve zde projednávaném případě nikterak nezkoumal konkrétní okolnosti, aby mohl uzavřít, že appointing authority je osobou nikoliv nezávislou a nikoliv nestrannou. Aplikoval otrocky a nemístně výše uvedená rozhodnutí vztahující se k jiným doložkám a za účinnosti jiné právní úpravy, aniž by bez jakéhokoliv dokazování sám zhodnotil daný stav věci, tedy konkrétní případné vztahy mezi appointing authority, rozhodcem, účastníky či právními zástupci. Zcela nevhodně a nezákonně tak – při absenci jakýchkoliv důvodů se domnívat, že je osoba appointing authority závislá na stranách sporu či podjatá – aplikoval zjednodušujícím způsobem rozhodnutí v jiných věcech, která měla zcela odlišná specifika, což je zcela nežádoucí postup, kterým se soud dopustil hrubé nespravedlnosti nejen vůči účastníkům, nýbrž i vůči rozhodci – advokátovi a osobě appointing authority. 13. Podle dovolatelky ZRŘ v § 31 uvádí taxativní výčet důvodů, pro které lze podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu. V písm. b) je pak uvedeno, že soud zruší rozhodčí nález k návrhu některé ze stran, je-li rozhodčí smlouva z jiných důvodů neplatná. Jak již bylo uvedeno výše, neplatné je jen takové ujednání, které odporuje zákonu. Pro absolutní neplatnost právního jednání je dán po rekodifikaci soukromého práva jen pramalý prostor, neboť, jak uvedeno výše, o. z. je vystaven na koncepci platnosti jednání, není-li jednání v příkrém rozporu se zákonem. Žalobkyně v této věci nepojmenovala konkrétní rozpor se zákonem a pouze skloňuje pojem, který není v zákoně nikde uveden a který může být různými osobami vnímán zcela subjektivně jinak, než jak jej vnímají soudy, a sice pojem „transparentnost“ výběru rozhodce. Rozhodčí doložka tak netrpí rozporností se zákonem, neboť je uzavřena plně v souladu s principy, na nichž stojí o. z., zejména na smluvní volnosti stran. Žalovaná uvádí, že rozpor se zákonem nemůže být shledán tam, kde naopak zákonná úprava takové jednání explicitně předvídá a dovoluje. Opačný závěr je zcela v rozporu s principy, na nichž stojí demokratický právní stát. 14. Dovolatelka dále poukázala na nespotřebitelský charakter věci. Strany sporu jsou obchodní korporace, jednatel žalobkyně je statutárním orgánem ve vícero obchodních korporacích, a tedy není ani jedna ze stran nikterak slabší. Není tedy nutné příliš úzkostlivě hlídat práva jedné ze stran tak, jak se dělo v minulosti ve prospěch spotřebitelů. Žalovaná uvádí, že dle nového občanského zákoníku platí, že „každý má povinnost jednat v právním styku poctivě“ a „má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře“. Nejen že tedy je poctivost osob jednajících založena právní domněnkou přímo v zákoně, žalobkyně se v předcházejícím řízení sama zcela nepoctivě snažila dosáhnout svého cíle, tedy napravit své vlastní chyby tím, že osočila a dehonestovala slušné a poctivé subjekty, které splnily její vůli a provedly rozhodčí řízení ve sporu, který žalobkyně způsobila svým laxním a nekvalitním prováděním díla. Žalovaná zde, nikoliv však poprvé, zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že žalobkyně svou procesní snahu vnímá jako svou jedinou možnost, jak zvrátit stav, do nějž se dostala svým zaviněním. Tuto snahu dokumentuje i její ochota dojít až tak daleko, že ze svého jednatele učinila nesvéprávnou osobu, která neví, co podepisuje, a nestydí se žádat soud o zneplatnění svého vlastního jednání. Toto jednání žalobkyně je zcela zjevným zneužitím procesního práva k napravení jejích předcházejících procesních pochybení v průběhu nalézacího řízení před rozhodcem, jehož pravomoc žalobkyně svou nikoliv vadnou vůlí založila. Zjevné zneužití práva pak nepožívá právní ochrany. Proto se žalovaná domnívá, že by se zde v tomto případě měla bezezbytku uplatnit zásada vigilantibus iura scripta sunt , tedy práva patří bdělým. Není možné připustit situaci, kdy subjekt, který zcela svobodně, v rovném postavení vůči svému partnerovi, uzavře smluvní vztah a pak se z něj úskočným způsobem snaží vyvléci, následně žádá soudy o to, aby mu v jeho neférové snaze pomáhaly tím, že budou rušit jednotlivé části uzavřené smlouvy, které jsou pro něj subjektivně nevýhodné. Nevýhodné jsou však nikoliv proto, že by třetí subjekt (appointing authority či snad rozhodce) porušil povinnost, ale proto, že on sám se ke sjednaným povinnostem postavil nerovně. 15. Dovolatelka poukazuje na to, že neplatnosti se navíc nemůže dovolávat ten, kdo neplatnost způsobil, resp. vyvolal. Žalovaná vzhledem ke shora uvedenému dále znovu podotýká, že považuje rozhodčí doložku za zcela platnou. Pokud tedy žalobkyně tvrdí opak (dle žalované úskočně), dopouští se porušení základních zásad soukromého práva a soud by měl aplikovat na uvedené jednání žalobkyně ustanovení § 579 odst. 1 o. z.: „Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.“ 16. Konečně žalovaná poukazuje na skutečnost, že předmětná rozhodčí doložka byla uzavřena dne 8. 4. 2015, tedy po účinnosti novelizace ZRŘ z 1. 4. 2012 (jíž zákonodárce reagoval právě na skutečnost existence tzv. „arbitrážních center“ a fakticky jejich existenci a fungování výslovně akceptoval – viz důvodová zpráva k novele ZRŘ z 1. 4. 2012) a dále pak po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Rozhodčí doložka byla tedy uzavřena za stavu, kdy účastníci věřili, že daná rozhodčí doložka je platná a ujednání o způsobu určení rozhodce je v souladu s novou právní úpravou. Tomuto jejich názoru následně přisvědčila i soudní judikatura, na kterou žalovaná již odkázala. Po celou dobu od účinnosti novely zákona z roku 2012 byla žalovaná v dobré víře a v legitimním očekávání, že její jednání s žalobkyní je souladné s právem, a je tak přesvědčena i ke dni podání tohoto dovolání. Rekodifikací soukromého práva došlo k doktrinálnímu obratu civilního práva směrem k tradiční kontinentální civilistice, jejímž hlavním stavebním kamenem je zásada autonomie vůle jednotlivce a její ochrany. Tato zásada je vyjádřena především v § 1 odst. 2, § 2 odst. 2 a § 3 odst. 3 o. z., kdy tato klíčová normativní východiska a zásady by měly představovat primární interpretační metodické linie pro orgány veřejné moci, jež rozhodují o soukromých právech a povinnostech osob. Lze tedy konstatovat, že tyto zásady by měly prozařovat civilněprávní praxí obecných soudů a měly by v ní být jasně reflektovány a má-li dojít k vydání rozhodnutí, jež bude s nimi v rozporu, měly by být jasně uvedeny důvody proč. 17. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje odmítnout. III. Přípustnost dovolání 18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., zabýval tím, zdali je dovolání přípustné. 20. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 21. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 22. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). 23. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, která v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zdali ujednání dvou podnikatelů po 1. 1. 2014, podle něhož v případě jejich sporu má být rozhodce pro rozhodčí řízení určen jednatelem společnosti A. centrum s. r. o., a to z řad advokátů či advokátních koncipientů zapsaných v seznamu advokátů či advokátních koncipientů vedených Českou advokátní komorou, představuje ujednání, které (jak dovodil odvolací soud) je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Současně odvolací soud v rozporu s dosavadní judikaturou posoudil právní následky ujednání o nikoli nezávislé či nestranné osobě určující rozhodce. IV. Důvodnost dovolání 24. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. 25. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. 26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 27. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 28. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že celá rozhodčí doložka, podle níž rozhodce z řad v ujednání vyjmenovaného okruhu advokátu má určit statutární zástupce právnické osoby, je absolutně neplatná podle § 588 o. z. 29. Lze tak shrnout, že souhrnné závěry odvolacího soudu jsou založeny na jednotlivých dílčích právních řešeních, podle nichž: 1. osoba určující rozhodce není nezávislá a nestranná, 2. absence nezávislosti a nestrannosti osoby určující rozhodce je dána tím, že jde o zástupce tzv. arbitrážního centra, jejichž podjatost je presumována, 3. nikoli nezávislý a nestranný je proto i rozhodce takovou osobou určený, 4. protože je rozhodčí doložka tzv. netransparentní pro absenci nezávislosti a nestrannosti osoby určující rozhodce, je absolutně neplatná podle § 588 o. z., 5. rozhodčí doložka je přitom neplatná jako celek. 30. Vzhledem k vývoji rozhodné právní úpravy soukromého práva, tedy účinnosti občanského zákoníku od 1. 1. 2014, změně zákona o rozhodčím řízení účinné od 1. 4. 2012 a postupnému vývoji judikatury při posuzování platnosti rozhodčích doložek obsahujících ujednání o tzv. appointing authority a závěrům, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, je třeba se postupně vyjádřit k jednotlivým dílčím otázkám, a to konkrétně: 1. Jaké jsou předpoklady absolutní neplatnosti podle § 588 o. z. 2. Zdali v případě rozhodčí doložky jde o neplatnost celého ujednání nebo může jít o neplatnost částečnou. 3. Zdali případná absence nezávislosti a nestrannosti jmenovací autority nebo jiný důvod pochybnosti o nepodjatosti rozhodce má bez dalšího za následek neplatnost rozhodčí doložky. 4. Přitom pro zodpovězení dílčí otázky ad 3. je nutno uvážit, zdali podle právní úpravy soukromého práva účinné od 1. 1. 2014 se použije část restriktivní judikatury k institutu appointing authority směřující bez dalšího k závěru o neplatnosti rozhodčí doložky a zdali pro aplikovatelnost této judikatury je významný zákaz sjednávání institutu appointing authority ve spotřebitelských smlouvách, jde-li o posouzení smluv ostatních. K závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti ujednání podle § 588 o. z. 31. Odvolací soud se v důvodech svého rozhodnutí omezil na prosté konstatování, že rozhodčí doložka v projednávané věci je absolutně neplatná podle § 588 o. z. 32. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 33. Nejvyšší soud se k výkladu naplnění předpokladů § 588 o. z při porušení zákona a současně zjevném narušení veřejného pořádku vyjádřil v rozsudku ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020 , v němž uvedl, že veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu. Adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., přitom nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Přitom ne každé odchýlení od právní normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení veřejného pořádku. Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2, části věty před středníkem o. z., pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů, či jiných – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot. Stejně jako v případě jiných hodnot (účelů) chráněných právními normami, i v případě veřejného pořádku je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy, či zda tento smysl a účel zachovává, byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy. 34. Z rozhodnutí odvolacího soudu omezujícího se na konstatování, že rozhodčí doložka je neplatná podle § 588 o. z., přitom není zřejmé, zdali se těmito otázkami zabýval. Již z tohoto důvodu by právní posouzení odvolacího soudu bylo neúplné, tudíž nesprávné. Dovolací soud však považuje v projednávané věci za nesprávný i samotný závěr o neplatnosti ujednání stran. K závěru odvolacího soudu o neplatnosti celé rozhodčí doložky 35. Odvolací soud posoudil rozhodčí doložku jako absolutně neplatnou, a to jako celek. 36. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1330/2016 (uveřejněném pod č. 4/2018 Sb. rozh. obč.), a v usnesení ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4543/2017 , připustil, že týká-li se důvod neplatnosti toliko části rozhodčí doložky, již lze oddělit od zbývající části rozhodčí doložky, může být neplatná toliko (důvodem neplatnosti dotčená) část rozhodčí doložky. 37. K těmto závěrům, které byly v rozporu s dřívější judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5647/2015 , a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014 ), se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 31 Cdo 3534/2019 , uveřejněném pod č. 63/2020 Sb. rozh. obč. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že podle § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. V citovaném ustanovení se promítá obecné pravidlo, podle něhož je na právní úkony nutné hledět spíše jako na platné než jako na neplatné (srov. výslovné znění § 574 o. z., jež však v projednávané věci nelze aplikovat ratione temporis ). Je-li důvodem neplatnosti postižena jen část právního úkonu, má být za neplatnou považována toliko tato (důvodem neplatnosti dotčená) část. Pouze tehdy, vyplývá-li z povahy právního úkonu, z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je neplatným celý právní úkon. Závěr o (ne)oddělitelnosti (důvodem neplatnosti dotčené) části právního úkonu od zbytku právního úkonu by měl respektovat vůli účastníků právního úkonu. 38. K takovému závěru se přiklání i Ústavní soud (srov. nález ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18 ), když zdůrazňuje, že s ohledem na ústavní princip autonomie vůle je nutné chránit vůli stran (projevenou v rozhodčí doložce) v maximální možné míře. 39. Proto i z tohoto důvodu, tedy že odvolací soud při svém závěru o neplatnosti předmětné rozhodčí doložky jako celku neposoudil shora uvedená judikatorní východiska, je odvolacím soudem přijaté právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné. K otázce, zdali případná podjatost rozhodce nebo osoby rozhodce určující představuje neplatnost právního jednání 40. Odvolací soud závěr o neplatnosti rozhodčí doložky opřel o závěr, že osoba rozhodce určující i samotný rozhodce takto určený je nikoliv nezávislý. 41. Odvolací soud v této souvislosti přehlíží vývoj judikatury, podle níž možnou pochybnost o nepodjatosti rozhodce, resp. nedostatek jeho objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci. Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 ) důvodná pochybnost o nepodjatosti rozhodce může ze své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8 odst. 1 ZRŘ. 42. Proto následkem situace, kdy má věc projednat a rozhodnout rozhodce určený nikoliv nezávislou či nestrannou osobou nebo u něhož je jiný důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, není bez dalšího neplatnost rozhodčí doložky, ale vyloučení rozhodce podle § 8 odst. 1 ZRŘ. 43. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti rozhodčí doložky sjednané mezi podnikateli pro nedostatek nezávislosti a nestrannosti osoby určující rozhodce bez dalšího je proto v rozporu s obecnými východisky dovozenými v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, jak v podrobnostech zdůvodněno rovněž níže. Vzhledem k povaze dané problematiky a vývoji judikatury je tak třeba učinit v širších souvislostech. Institut osoby určující rozhodce (tzv. appointing authority) 44. Postavení osob určujících rozhodce (tzv. appointing authority) doznalo z pohledu zákonné úpravy i vývoje judikatury od roku 2009 značného vývoje. 45. V soudní praxi lze přitom vysledovat tři období vývoje. Do roku 2010, od roku 2010 do roku 2017 a období následné. Přibližně do roku 2010 šlo o liberální přístup soudů k možnostem sjednávání rozhodčích doložek, zejména ke způsobu určení rozhodce. Nerezonoval přitom ani problém nezávislosti a nestrannosti rozhodců. Ke změně došlo po roce 2010, kdy judikatura přistoupila k restriktivnímu výkladu v možnostech volby rozhodce zejména prostřednictvím appointing authority (od uveřejnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 , ve Sb. rozh. obč. pod č. 45/2010), poté Nejvyšší soud sjednotil judikaturu v souladu s tímto závěrem usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (uveřejněného pod č. 121/2011 Sb. rozh. obč.). K rozšíření posuzování neplatnosti rozhodčích doložek do exekučních poměrů následně došlo usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (uveřejněným pod č. 92/2013 Sb. rozh. obč.). 46. V případě institutu appointing authority došlo při posuzování platnosti konkrétních ujednání stran (podle právní úpravy ZRŘ účinné do 31. 3. 2012) k natolik výrazné restrikci při výkladu způsobu, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, předvídaného § 7 ZRŘ, že jmenovací autoritou z řad právnických osob mohl být vlastně jen stálý rozhodčí soud a z fyzických osob jen taková, která by nevedla seznamy rozhodců, případně neupravovala v nějakých interních předpisech či řádech způsoby jmenování rozhodce. 47. Vzhledem ke komplikovanosti vývoje judikatury i zákonné úpravy vyvolávajícího výkladové obtíže soudů, jako v nyní projednávané věci, považuje dovolací soud za nezbytné se k této otázce vyjádřit podrobněji, a to konkrétně k: a) institutu tzv. appointing authority obecně, b) vývoji právní úpravy před 1. 4. 2012 a po tomto datu, c) institutu tzv. appointing authority v mezinárodním srovnání, d) vývoji judikatury k právní úpravě ZRŘ účinné před 1. 4. 2012 a po tomto datu, e) vývoji judikatury při posuzování platnosti ujednání o tzv. arbitrážních centrech (sjednaném i v nyní projednávané věci). Institut osob určujících rozhodce (tzv. appointing authority) obecně 48. Výběr osoby rozhodce je základním projevem autonomie vůle stran při sjednávání rozhodčích doložek. Jednou z možností výběru osoby rozhodce je, že se strany dohodnou na třetí, nezávislé osobě (tzv. appointing authority), která místo nich a v důsledku jejich vůle takové určení rozhodců provede. Možnost určení osoby rozhodce (osob rozhodců) jinak než přímým projevem vůle stran, tj. prostřednictvím jiné osoby určené stranami rozhodčí smlouvy (stranami sporu), je celosvětově považována za standard v rozhodčím řízení. Taková třetí osoba (tzv. appointing authority) musí být určena buď projevem vůle stran, nebo podpůrně zákonem, jiným použitelným právním předpisem, normativem v souladu se zákonem nebo například mezinárodní smlouvou. V literatuře srov. shodně např. Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 368 a násl. Vývoj zákonné úpravy k institutu tzv. appointing authority 49. Možnost stran dohodnout se o způsobu určení rozhodce prostřednictvím třetí osoby předvídá zákon o rozhodčím řízení, který ve znění účinném do 31. 3. 2012 v § 7 odst. 1 stanovil, že rozhodčí smlouva měla zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Ve znění účinném od 1. 4. 2012 poté výslovně podle § 7 odst. 1 ZRŘ platí, že rozhodčí smlouva může stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4 ZRŘ. 50. Podle důvodové zprávy k novele ZRŘ provedené zákonem č. 19/2012 Sb. nešlo o zavedení či umožnění stranám osobu určující rozhodce si dohodnout, ale o „výslovné zakotvení“ institutu tzv. appointing authority. 51. Zákonodárce institut tzv. appointing authority předmětnou novelou zákona o rozhodčím řízení provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. s účinností od 1. 4. 2012 omezil toliko vůči spotřebitelským smlouvám, kdy v těchto typech smluv si strany jmenovací autoritu dohodnout nemohly. Následně od 1. 12. 2016 podle zákona č. 258/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru, jsou rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách vyloučeny zcela (srov. § 2 odst. 1 ZRŘ). Institut tzv. appointing authority v mezinárodním srovnání 52. Rozhodčí doložky a způsob určení rozhodce nejsou samy o sobě předmětem unijní právní úpravy, která by dopadala na rozhodčí řízení obecně. Unijní regulace se uplatní pro rozhodčí řízení nejčastěji při ochraně spotřebitele, pokud je s ním sjednávána rozhodčí doložka. Tato úprava je obsažena zejména ve směrnici Rady č. 93/13/EHS řešící rovněž nepřiměřená ustanovení ve spotřebitelských rozhodčích doložkách. Proto rozhodovací praxe Soudního dvora EU pokrývá jen takové případy, které do těchto oblastí spadají. Soudní dvůr EU se nevyjadřoval přímo k otázce určení rozhodce třetí osobou. 53. Právní úpravu osob určujících rozhodce lze kromě národních úprav a úpravy unijní nalézt v přeshraničních řešeních, která jsou výrazem širšího uznání určité představy o rozhodčím řízení napříč státy. Byť jde o různé úrovně přeshraniční regulace, lze v této souvislosti zmínit především vzorový zákon UNCITRAL nebo Evropskou úmluvu o obchodní arbitráži. Tato regulace vychází z respektu k autonomii vůle stran při volbě způsobu, jakým bude jejich případný spor řešen. V rámci vzorového zákona UNCITRAL danou problematiku upravuje zejména čl. 6 a následující (srov. Recommendations to assist arbitral institutions and other interested bodies with regard to arbitration under the UNCITRAL Arbitration Rules. Dostupné na: http://www.uncitral.org/pdf/english/texts/arbitration/arb-recommendation-2012/13-80327-Recommendations-Arbitral-Institutions-e.pdf). Dalším pomocným pramenem práva v dané oblasti mohou být rozhodčí pravidla Mezinárodní obchodní komory (ICC Rules of Arbitration, dostupné např. z: http://www.iccwbo.org/products-and-services/arbitration-and-adr/arbitration/icc-rules-of-arbitration/#article_13), která regulují rozhodčí řízení před Mezinárodním rozhodčím soudem ICC. Pravidla v prvé řadě určují soud jako jmenovací autoritu, přičemž výběr potenciální osoby rozhodce v zásadě nepodléhá omezením. 54. Možnost sjednat si tzv. appointing authority je přitom zcela běžná v evropských národních úpravách. 55. Tak např. rakouská úprava vychází z autonomie vůle stran při jmenování rozhodců, resp. při sjednávání postupu jmenování, přičemž zde nestanovuje žádné limity. S možností určit rozhodce třetí osobou zákon přímo počítá v § 587 odst. 3 bod 3 Zivilprozessordnung, dále jen „ZPO“ (občanský soudní řád), kde upravuje jmenování rozhodce soudem, pokud tato třetí osoba v rámci stanovené lhůty nesplní stranami sjednaným postupem jí svěřený úkol. Ustanovení § 617 ZPO obsahuje ochranářská ustanovení ohledně spotřebitelů (rozhodčí smlouvu lze uzavřít až po vzniku sporu, smlouva musí být vlastnoručně podepsaná spotřebitelem, spotřebitel musí být poučen o rozdílech mezi soudním a rozhodčím řízením, sídlo rozhodčího soudu musí být určeno), nicméně úprava nepamatuje na omezení týkající se způsobu jmenování rozhodců. 56. V Německu Zivilprozessordnung (občanský soudní řád) připouští jmenování rozhodců v § 1035, kdy si strany mohou zvolit způsob jmenování rozhodců nebo rozhodce. Strany mohou jmenování rozhodce přenechat třetí osobě. Je přípustné ujednání o tom, že rozhodce bude jmenován oběma stranami jmenovanou třetí osobou; v tomto ohledu odkazuje literatura na rozsudek Bavorského vrchního soudu ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 4Z SchH 4/02 (srov. Baumbach, A., Lauterbach, W., Albers, J., Hartman, P. Zivilprozessordnung. München: C. H. Beck, 2007, s. 2605–2606). 57. Nizozemská právní úprava vychází z autonomie vůle stran, které sjednávají rozhodčí doložku. Rozhodce tak může být jmenován jakýmkoliv způsobem, který si strany sjednají. Výslovně je jim svěřena možnost určit třetí osobu, která jmenuje některého z rozhodců či všechny (článek 1027 rozhodčího zákona z 1. 12. 1986: 1. Rozhodce nebo rozhodci jsou jmenováni jakýmkoliv způsobem, který si strany sjednají. Strany mohou pověřit třetí osobu jmenováním rozhodce, rozhodců nebo kterýchkoliv z nich. Jestliže není způsob jmenování zvolen, rozhodce nebo rozhodci jsou jmenováni shodou mezi stranami. Dostupné např. na http://www.dutchcivillaw.com). 58. Institut tzv. appointing authority je standardním způsobem určení rozhodce na základě svobodné vůle stran i v dalších zemích (např. Belgie, Francie, Finsko). Vývoj judikatury k institutu tzv. appointing authority podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 59. Judikatura Nejvyššího soudu byla v otázkách platnosti rozhodčích smluv řešících určení rozhodce značně liberální až do uveřejnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 , ve Sb. rozh. obč. pod č. 45/2010 a přijetí usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 , a usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 , kterými byl odůvodněn naopak výklad možnosti stran dohodnout si způsob určení rozhodce značně omezující. 60. Konkrétně tak v usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 , Vrchní soud v Praze vyšel z názoru, že účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc , jímž musí vždy být fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Stanovením způsobu určení rozhodce (rozhodců) je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany. Na rozdíl od rozhodců ad hoc mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc , anebo konkrétní způsob jeho (jejich) určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. 61. Nejvyšší soud, který původně v judikatuře přijímal závěry odlišné (srov. např. rozsudek ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 ), rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 , dovodil, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Následně pak v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 , Nejvyšší soud rozšířil dopady posuzování neplatnosti rozhodčích doložek do exekučních poměrů. 62. Po přijetí výše uvedených závěrů týkajících se primárně dohod určujících přímo rozhodce judikatura vyšších soudů tyto závěry považovala za relevantní i pro dohody o třetích osobách určujících rozhodce. 63. Současně se ke způsobu určení osoby rozhodce ve smyslu § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 ZRŘ (ve znění před 1. 4. 2012) vyslovil i Ústavní soud ve stěžejním nálezu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 , podle něhož má-li ve věci rozhodovat subjekt (právnická osoba), který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením způsobu jeho volby. Právní úprava tak ve svém slovním vyjádření jednoznačně preferuje požadavek individualizace (konkretizace) osoby rozhodce (srov. „…spory jsou rozhodovány nezávislými a nestrannými rozhodci“, „…má rozhodovat jeden nebo více rozhodců…“ anebo „rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců“), přičemž vždy platí, že se musí jednat o fyzickou osobu. Teprve v případě, že nedojde ke jmenovitému určení rozhodce, je možné stanovit způsob určení počtu i osob rozhodců. Ve věci projednávané Ústavním soudem byl však výběr rozhodce ponechán na vůli účastníka s tím, že žalující strana jej vybere ze seznamu, který vede rozhodčí společnost (Asociace arbitrů), jež nebyla a není stálým rozhodčím soudem, přičemž takový seznam rozhodců mohl být podle Ústavního soudu v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusel záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více mohl být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných). To podle Ústavního soudu znemožňuje transparentní výběr rozhodce. Podobně následně Ústavní soud dovodil, že právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Ústavní soud zdůrazňuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi „odklon“ od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ). Určení rozhodce právnickou osobou 64. V již citovaném usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 , Nejvyšší soud v exekučních poměrech dovodil, že rozhodce nemá pravomoc vydat rozhodčí nález proto, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Následně z takto vysloveného závěru judikatura dovodila neplatnost sjednání rozhodčí doložky i v případě, kdy třetí osobou určující rozhodce je fyzická osoba působící v právnické osobě, která není stálým rozhodčím soudem. Za neplatnou je tak třeba podle Nejvyššího soudu považovat i rozhodčí doložku, kdy rozhodce měl jmenovat podle ujednání účastníků předseda dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 , uveřejněný pod č. 35/2014 Sb. rozh. obč.). Taková doložka je neplatná podle § 39 obč. zák., neboť pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, aniž by ho individualizovala, nýbrž stanoví, že bude (dodatečně) jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Určení rozhodce fyzickou osobou 65. Nejvyšší soud se poté v několika věcech vyjádřil k situacím, kdy si strany dohodly, že rozhodce bude určen fyzickou osobou (jež nepůsobí v právnické osobě), zpravidla advokátem. V rozhodnutí ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014 , uveřejněném ve Sb. rozh. obč. pod č. 53/2014, Nejvyšší soud – s připomenutím rozhodnutí uvedených shora – opět uzavřel, že rozhodčí doložka je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neobsahuje-li přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a „rozhodčí řád“ vydaný fyzickou osobou (rozhodcem). Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc. Šlo zde přitom o situaci, kdy si strany dohodly, že majetkové spory vzniklé ze smlouvy budou rozhodovány jediným rozhodcem. Jediný rozhodce měl být určen konkrétním advokátem, a to ze Seznamu rozhodců vedeného tímto advokátem. Tento advokát byl oprávněn rozhodcem určit i sám sebe. Shrnutí důsledků vývoje judikatury podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 66. Ze závěrů judikatury k právní úpravě zákona o rozhodčím řízení účinné do 31. 3. 2012 vyplývalo, že rozhodce nemohla určit právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem (usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ). Rozhodce nemohla určit ani fyzická osoba působící v takové právnické osobě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 ). A rozhodce nemohla určit ani fyzická osoba ze seznamu rozhodců, jestliže takový seznam tato fyzická osoba vedla (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014 ). Vývoj judikatury podle právní úpravy účinné od 1. 4. 2012 67. Ve vztahu k otázce tzv. appointing authority došlo při aplikaci právní úpravy zákona o rozhodčím řízení účinné od 1. 4. 2012 k vývoji akcentujícímu obecnou možnost si takovou osobu dohodnout. 68. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1330/2016 , zdůraznil, že odchýlit se od výslovného znění zákona (§ 7 odst. 1 věty druhé ZRŘ) přirozeně předpokládá (mimořádně) kvalifikované odůvodnění, neboť soud je zákonem vázán. Absence takového odůvodnění, jak se v rozhodnutí odvolacího soudu stalo, je pak nejen nedostatkem relevantním (vážným), nýbrž i takovým, jenž dosahuje až roviny ústavněprávní. 69. Obdobně Ústavní soud zdůrazňuje, že možnost zvolit si „appointing authority“ je zákonem výslovně předvídána, a pokud přesto soud považuje dohodu o takové autoritě za neplatnou, musí podrobně vyložit, proč tomu tak za konkrétních okolností daného případu je (srov. nález ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. II ÚS 2061/15 ). Institut tzv. appointing authority po změně zákona o rozhodčím řízení účinné od 1. 4. 2012 a účinnosti občanského zákoníku od 1. 1. 2014 70. Pro rozhodování soudů při aplikaci právní úpravy účinné od 1. 4. 2012 je třeba zdůraznit, že novela zákona o rozhodčím řízení provedená zákonem č. 19/2012 Sb. si vzala za cíl narovnat situaci týkající se otázky arbitrability sporů se spotřebitelským prvkem a narovnání legitimity existence a činnosti tzv. arbitrážních center, která byla uvedeným judikatorním obratem do značné míry zpochybněna. Zákonodárce tak v důvodové zprávě k novele výslovně uvádí: „Kromě výše uvedených prostředků na ochranu spotřebitele je cílovým stavem vyřešit některé další aplikační problémy, které se v minulosti vyskytly. Mezi ně patří především vyjasnit problematiku tzv.,arbitrážních center‘. Je třeba reagovat na nesjednocenou praxi týkající se postavení a úloh těchto institucí. (…) Celkovým cílem novely je tedy odstranit potíže, které se ukázaly v aplikační praxi zákona, a vrátit rozhodčímu řízení důvěryhodnost, kterou postupně ztrácí díky některým případům jeho zneužití při řešení sporů ze spotřebitelských smluv. (…) Úpravou se reaguje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 . Umožňuje se dohoda stran na procesních pravidlech v samostatném dokumentu vydaném například arbitrážním centrem, i když řízení neprobíhá před stálým rozhodčím soudem. Podle takovýchto pravidel bude možné postupovat pouze tehdy, pokud budou přiložena k rozhodčí smlouvě. Nastavuje se tedy režim přísnější než u všeobecných obchodních podmínek, kterým je tento instrument nejblíže. To je opodstatněno důsledkem, kterým je vykonatelný rozhodčí nález. Takovou dohodou si strany určují pravidla, která povedou k vydání rozhodčího nálezu, a vzdávají se tím projednání věci před soudem podle pravidel stanovených v OSŘ.“ 71. Restrikce, k níž původně judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu došlo, byla do značné míry vedena zneužíváním rozhodčího řízení v některých vztazích se spotřebiteli a sporech z nich vycházejících. Judikatura však onu restrikci podle postavení stran dostatečně nezdůrazňovala a vznikala otázka, zdali tato restrikce dopadá na posouzení platnosti rozhodčích doložek v důsledku sjednaného způsobu určení rozhodce i mimo rámec vztahů spotřebitelských, a to zejména za účinnosti občanského zákoníku od 1. 1. 2014. 72. V nyní projednávané věci dovolací soud na takto dovolatelkou položenou otázku odpovídá, že nikoliv. 73. Rekodifikací soukromého práva došlo ke zdůraznění zásady autonomie vůle jednotlivce a její ochrany. Tyto principy zdůrazňuje v poměrech rozhodčích doložek i aktuální judikatura Ústavního soudu. V nálezu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18 , Ústavní soud poukázal na to, že jedním ze základních principů výkladu smluv je přednost výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li samozřejmě oba tyto výklady možné, přičemž při řešení otázky, zdali rozhodčí doložka má být sankcionována neplatností jako celek, poukázal na to, že s ohledem na uvedený výklad a principy smluvní volnosti je třeba zaujmout takové stanovisko, podle něhož bude vůle stran chráněna v maximální možné míře. 74. Možnost stran sjednat si osobu, která určí v případě jejich sporu rozhodce, je tedy v zákoně zakotvena a je zakázána pouze pro spotřebitelské smlouvy. Nezávislost a nestrannost osob určujících rozhodce 75. Odvolací soud v projednávané věci osobu určující rozhodce považoval za nikoli nezávislou a nestrannou. 76. Platí-li, že rozhodným kritériem určení osob v postavení tzv. appointing authority je jejich nezávislost a nestrannost, pak pro takové posuzování nezávislosti či nestrannosti třetích osob určujících rozhodce bude aplikovatelná judikatura k nezávislosti a nestrannosti rozhodců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012 , uveřejněný pod č. 29/2015 Sb. rozh. obč.). 77. I když ze zákona o rozhodčím řízení požadavek nezávislosti a nestrannosti osob určujících rozhodce, vlastní samotným rozhodcům, přímo nevyplývá, vychází tento požadavek z rovnosti stran a je rozhodčímu řízení vlastní. Absence nezávislosti a nestrannosti třetího subjektu pověřeného jmenováním (určením) rozhodců zpochybňuje nezávislost a nestrannost samotného rozhodce (rozhodců) (srov. shodně v literatuře Bělohlávek, A. J., op. cit., s. 376, 377; Petr, B., Maxa, H. Problematika appointing authority ve světle judikatury. Právní rozhledy. 2015/10, s. 368). 78. Požadavky na nezávislost a nestrannost rozhodců je tedy třeba vztáhnout i na nezávislost a nestrannost osob rozhodce určujících, tedy tzv. appointing authority. Vybraná třetí osoba by měla být na stranách sporu zcela nezávislá a nestranná, jen tak může být zajištěn princip rovnosti stran (ustanovení § 18 ZRŘ). Pro posouzení nezávislosti a nestrannosti třetí osoby pověřené určením rozhodce se tedy uplatní stejná pravidla jako pro nezávislost a nestrannost rozhodců. V úvahu přitom připadá jakýkoliv druh závislosti, zejména závislost materiální, stejně jako zájem na výsledku projednávání sporu (srov. obdobně Bělohlávek, A. J., op. cit., s. 374–375). 79. Zásada nezávislosti a nestrannosti tzv. appointing autority jako jeden z principů rozhodčího řízení přitom platí obecně, tedy nejen ve vztazích ze spotřebitelských smluv, ale i ve vztazích mezi podnikateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 ). Typickými příklady nikoli nezávislého či nestranného rozhodce mohou být situace, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Vztah ekonomické závislosti 80. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 , dovodil, že opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv bez dalšího nedokládá ekonomickou závislost rozhodce; sama o sobě „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci. Vztah ekonomické závislosti rozhodce jest však ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje. Ostatně jistou „opakovanost“ osoby rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá – a nelze ji tudíž už proto považovat nejen za „nemravnou“, natož pak bezprostředně vedoucí k úspěšné námitce vyloučení rozhodce z rozhodování – jestliže v ustanovení § 8 odst. 3 co do spotřebitelských vztahů ukládá rozhodci povinnost sdělit, zda v posledních třech letech vydal rozhodčí nález, nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla některá ze stran. K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudku ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1034/2018 . 81. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2703/18 , dovodil, že k vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci pro podjatost nemůže postačovat pouhé tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován. Jmenovitě stěžovatelem zmiňovaná ekonomická závislost rozhodce je v soudní praxi Nejvyššího soudu ztotožňována spíše s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 ). Korektiv ne/transparentnosti 82. Podle dřívější judikatury (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11 , a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12 ) se výběr rozhodce musí uskutečnit podle transparentních pravidel. Ústavní soud tak jako jedno z hlavních kritérií posuzování platnosti rozhodčích doložek nastavil tzv. transparentnost. Za rozhodnou ji přitom považoval nejen pro posuzování rozhodčích doložek určujících přímo rozhodce, ale i pro ujednání o třetích osobách, které rozhodce měly teprve určit. Ústavní soud v usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1115/14 , vyložil transparentnost ve smyslu předvídatelnosti, individualizace osoby rozhodce, který by měl rozhodovat spor mezi účastníky smluvního vztahu. Kritérium transparentnosti následně přebíraly do svých rozhodnutí i obecné soudy včetně Nejvyššího soudu. 83. Kritérium tzv. transparentnosti, které nastavil pro posuzování platnosti ujednání o rozhodčích doložkách Ústavní soud, nemůže přitom představovat při aplikaci podústavních právních norem bez naplnění konkrétních zákonných předpokladů podle o. z. samo o sobě korektiv vedoucí k absolutní neplatnosti právního jednání podle právní úpravy soukromého práva účinné od 1. 1. 2014 podle § 588 o. z. (jak dovodil v projednávané věci odvolací soud s poukazem právě na § 588 o. z.). 84. Ústavní soud ve svých rozhodnutích aplikuje korektiv transparentnosti, nedefinuje jej však v rovině výkladu podústavního práva, což je úlohou obecných soudů. 85. Pro aplikaci podústavního práva obecnými soudy je přitom významné, že Ústavní soud v korektivu transparentnosti vnímá prvky určitosti, předvídatelnosti, individualizace osoby rozhodce (osoby rozhodce určující), nemožnosti jedné ze stran určit bez dohody obsah smlouvy. 86. Namísto korektivu transparentnosti může podle konkrétních okolností případů jít o aplikaci ustanovení o určitosti právních úkonů podle občanského zákoníku či právě nezávislosti a nestrannosti zakotvené v zákoně o rozhodčím řízení. V případě spotřebitelských smluv obsahujících ujednání o konkrétním rozhodci uzavíraných po 1. 4. 2012 (možnost sjednat si osobu určující rozhodce byla po tomto datu zákonem o rozhodčím řízení zakázána) šlo o korektiv zákonné právní úpravy ochrany spotřebitele. V této souvislosti je však třeba připomenout, že s účinností od 1. 12. 2016 jsou rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách zakázány zcela. Posouzení v podmínkách projednávané věci 87. Strany si ve smlouvě o dílo ze dne 8. 4. 2015 dohodly, že „veškeré z této smlouvy v budoucnu vzešlé majetkové spory budou řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem. Rozhodce bude určen jednatelem společnosti A. centrum s. r. o., se sídlem O., a to z řad advokátů a advokátních koncipientů zapsaných v seznamu advokátů či advokátních koncipientů vedených Českou advokátní komorou“. 88. V podmínkách projednávané věci odvolací soud vystavěl závěry svého rozhodnutí na argumentaci, již lze shrnout takto: 1. osoba určující rozhodce není nezávislá a nestranná, 2. absence nezávislosti a nestrannosti osoby určující rozhodce je dána tím, že jde o zástupce tzv. arbitrážního centra, jejichž podjatost je presumována, 3. nikoli nezávislý a nestranný je proto i rozhodce takovou osobou určený, 4. protože je rozhodčí doložka tzv. netransparentní pro absenci nezávislosti a nestrannosti osoby určující rozhodce, je absolutně neplatná podle § 588 o. z., 5. rozhodčí doložka je přitom neplatná jako celek. 89. Z důvodů výše uvedených, zejména s přihlédnutím k vývoji judikatury směřující k dovození nikoli neplatnosti rozhodčích doložek v případě nikoli nezávislých a nestranných osob určujících rozhodce a především vzhledem k nové úpravě soukromého práva v občanském zákoníku, nelze na rozhodčí doložky uzavírané po 1. 1. 2014 aplikovat tzv. bez dalšího závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 , týkající se zobecňujících hodnocení tzv. arbitrážních center a jejich vlivu na neplatnost rozhodčí doložky. Tato presumovaná hodnocení byla lze vztáhnout především na spotřebitelské smlouvy, kde často docházelo ke zneužívajícím ujednáním v neprospěch spotřebitele a často tak skutečně, jak dovodilo citované rozhodnutí, šlo nezřídka o „právnické osoby, které nebyly stálými rozhodčími soudy, zabývaly se organizováním rozhodčího řízení ad hoc , měly z této činnosti ekonomický prospěch a jako rozhodce jmenovaly opakovaně osoby, s nimiž měly dlouhodobé vztahy a poskytovaly jim při jejich rozhodovací činnosti servis. Obvykle byly přitom navázány na podnikatele (jejich právní zástupce), kteří opakovaně pověřovali tuto právnickou osobu výběrem rozhodce“. 90. Jak již bylo uvedeno, z vývoje judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 ) vyplývá, že opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv bez dalšího nedokládá ekonomickou závislost rozhodce; sama o sobě „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci. K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován. 91. Tvrdí-li jedna ze stran rozhodčí doložky, že osoba, jež má určit (určila) rozhodce, postrádá požadavek nezávislosti či nestrannosti, je na této straně, aby tvrdila, a případně prokazovala rozhodné skutečnosti o možné nikoliv nezávislosti či nestrannosti této třetí osoby. Uvedené přitom platí i pro situaci, tvrdí-li že nikoli nezávislý či nestranný je případně sám rozhodce takto určený. 92. Je-li rozhodce vyloučen z projednávání věci, protože zde jsou pochybnosti o jeho nepodjatosti (resp. se jemu samotnému nedostává zákonného požadavku nezávislosti či nestrannosti), nebo je vyloučen proto, že se požadavku nezávislosti či nestrannosti nedostává osobě, jež jej na základě dohody stran určila (bez nezávislé appointing authority není nezávislého rozhodce), je třeba postupovat podle zákona o rozhodčím řízení (k výkladu významu termínů nezávislost, nestrannost a nepodjatost rozhodce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019 ). 93. V projednávané věci se tak nejedná o případ absolutní neplatnosti podle § 588 o. z., jak bez bližšího odůvodnění uzavřel odvolací soud. Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 ) důvodná pochybnost o nepodjatosti rozhodce může ze své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8 odst. 1 ZRŘ. Existuje-li k naplnění účelu zakazující normy mírnější prostředek, než je neplatnost, pak má být volen tento, a nikoli neplatnost právního jednání (v literatuře shodně Melzer, F. in Melzer, F. Tégl, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 735). Strany rozhodčí doložky mají přitom dostatek zákonných nástrojů k uplatňování svých práv v případě nedostatku nezávislosti či nestrannosti osoby určující rozhodce, resp. v případě rozhodce samotného. Konkrétně jde o povinnosti rozhodce oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen (§ 8 ZRŘ), možnosti stran podat k soudu návrh na vyloučení rozhodce (§ 12 ZRŘ) a nemohl-li účastník okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, uplatnit v rozhodčím řízení, protože o nich nevěděl, lze se jich dovolávat v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, když mohou představovat důvod jeho zrušení podle § 31 písm. c) ZRŘ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019 ). Vzhledem k dostatečným zákonným prostředkům obrany stran proti případnému rozhodnutí vyloučeným rozhodcem nelze dovozovat toliko ze skutečnosti, že ujednání stran v rozhodčí doložce obsahuje dohodu stran o nikoli nezávisle či nestranné osobě určující rozhodce nebo o vyloučeném rozhodci, že by taková rozhodčí doložka byla bez dalšího stižena neplatností ve smyslu § 580 o. z. Současně nejde bez dalšího ani o takové ujednání, které by se zjevně se příčilo dobrým mravům, anebo které by odporovalo zákonu a zjevně narušovalo veřejný pořádek ve smyslu § 588 o. z. 94. Lze tak shrnout, že případný nedostatek nezávislosti či nestrannosti osoby, která dle ujednání stran má určit rozhodce, se přitom nepresumuje, ale je předmětem dokazování, i když touto osobou je tzv. arbitrážní centrum, jde-li o ujednání ve smlouvách mezi podnikateli uzavřených za účinnosti občanského zákoníku, tedy po 1. 1. 2014. Důsledkem nedostatku nezávislosti či nestrannosti takové osoby určující rozhodce je potom vyloučení rozhodce touto osobou určeného, nikoli neplatnost rozhodčí doložky. 95. Především však je třeba poukázat na to, že odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně, který zamítl námitku žalované, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem. Nicméně i v případě, že by osoba, jež má určit rozhodce, případně rozhodce takto určený sám, byly osoby nikoli nezávislé či nestranné, zákonným důsledkem by bylo (pouze) jeho (jejich) vyloučení. Nikoli však (bez dalšího) neplatnost celé rozhodčí doložky. S ohledem na dosavadní skutková zjištění je proto závěr odvolacího soudu o zamítnutí této námitky žalované nesprávný. 96. Vzhledem k jednotlivým dílčím závěrům a vázanosti dovolacími důvody zpochybňujícími tyto jednotlivé závěry bylo nezbytné, aby se s nimi dovolací soud jednotlivě vypořádal. Protože jednotlivé otázky ve svém souhrnu nebyly dosud judikatorně řešeny, zejména v poměrech aplikace občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, když odvolací soud dovodil absolutní neplatnost právního jednání podle § 588 o. z., neshledal procesní senát naplnění zákonných předpokladů pro případné předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, byť dovodil omezenou aplikovatelnost části judikatury Nejvyššího soudu při posuzování rozhodčích doložek uzavřených za účinnosti občanského zákoníku po 1. 1. 2014. Uvedená otázka tedy dosud nebyla v judikatuře vyřešena. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že Nejvyšší soud se v několika usneseních vyjadřoval k použitelnosti závěrů dřívější judikatury o absolutní neplatnosti rozhodčí doložky pro tzv. netransparentnost i pro období po 1. 1. 2014, kterými však odmítl dovolaní, aniž by shledal jeho přípustnost, přičemž uvedené otázky v širších souvislostech, jako v nyní projednávané věci, dosud neřešil (konkrétně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 329/2017 , ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 684/2018 ). Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1852/19 ) navíc v této souvislosti poukazuje, že v rámci řízení o dovolání Nejvyšší soud řeší dovolatelem vznesené právní otázky s tím, že míra odůvodnění jeho rozhodnutí se s výjimkou dovolání zjevně bezdůvodných liší v závislosti na tom, zda již předmětná otázka byla Nejvyšším soudem v minulosti vyřešena, či nikoli (srov. § 243f odst. 3 ve spojení s § 243c, § 243d, §243e a § 237 občanského soudního řádu). V zásadě tak platí, že každá Nejvyššímu soudu nikoli zjevně bezdůvodně předložená otázka by měla být Nejvyšším soudem minimálně jednou důkladně vypořádána s tím, že poté by již Nejvyšší soud mohl zásadně volit postup dle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu a rozhodnutí odůvodňovat jen stručně. Ústavní soud poukázal v této souvislosti na to, že tím Nejvyšší soud zajišťuje plnění své funkce sjednocovatele judikatury a zároveň umožňuje účastníkům řízení seznámit se s důvody, pro které byla jejich věc rozhodnuta tak, jak byla rozhodnuta. 97. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (srov. § 243e odst. 1 o. s. ř.). 98. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 99. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5668/	18.11.2020	6 Tdo 854/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl dovolání obviněného D. O. podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2020, sp. zn. 6 To 25/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 56/2019. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 6 T 56/2019, byl obviněný D. O. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal odvolání jak státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, tak i obviněný (oba proti výroku o trestu). O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 2. 2020, sp. zn. 6 To 25/2020, tak, že je zamítl podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že soud prvního stupně vypustil z odůvodnění svého rozhodnutí, jedinou část skutku, ke které se on (myšleno obviněný) nedoznal, a to že najel se svým vozidlem na vozidlo policejní hlídky a snažil se jej vytlačit z vozovky. Soud však tuto vypuštěnou část skutku nezohlednil při stanovení výše trestu a „odvolací soud pak potvrdil toto odůvodnění výše trestu, čímž se rovněž dopustil zohlednění neprokázaných tvrzení uvedených v návrhu na potrestání při ukládání výše trestu“. Vzhledem k výše uvedené skutečnosti má obviněný za to, že uložený trest je nepřiměřeně vysoký. Dále obviněný namítl, že soud prvního stupně pochybil, když uložil samostatný trest namísto trestu souhrnného spolu se zrušením výroku o trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Karviné, jelikož projednávaný trestný čin byl spáchán dne 4. 12. 2019, a rozsudek Okresního soudu v Karviné byl vyhlášen dne 5. 12. 2019. Obviněný je toho názoru, že odvolací soud také pochybil, pokud takto uložený trest „potvrdil“ a zamítl jeho odvolání. Dále obviněný vytkl, že poučení v napadeném rozhodnutí neobsahovalo všechny zákonem předpokládané údaje podle § 125 odst. 3 tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. 4. Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo své vyjádření k dovolání obviněného, které bylo příslušnému senátu Nejvyššího soudu doručeno den před konáním neveřejného zasedání. Státní zástupkyně v něm navrhla odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání obviněného přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce. Shledal přitom, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Podání obviněného učiněné prostřednictvím obhájce splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dovolání však neodpovídá zákonným podmínkám přípustnosti podle § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., a proto není přípustné. 6. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání mimo jiné proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popřípadě ochranné opatření. 7. Ve smyslu těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné také tehdy, směřuje-li proti již zrušenému rozhodnutí. Jestliže po podání dovolání došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 tr. zákoníku, pak dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítne takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí jako dovolání nepřípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004 , uveřejněné pod č. T 683. v sešitu 4 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). 8. Totéž platí i v případě, že je v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu soudem v jiném řízení zrušen pouze celý výrok o trestu postupem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud obviněný napadá takovým dovoláním výrok rozsudku o trestu, který již právně neexistuje, jeho dovolání je v tomto směru nepřípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1288/2011 ). 9. K dovolání obviněného a přezkumné činnosti dovolacího soudu je třeba uvést, že je nezbytné, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec existovalo rozhodnutí napadené dovoláním (popřípadě dovoláním napadený výrok rozhodnutí). Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo k jeho zrušení, popřípadě ke zrušení dovoláním napadeného výroku (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či společného trestu za pokračování v trestném činu), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě by dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí či výroku bylo nepřípustné a bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004 ). 10. Nejvyšší soud v nyní posuzované trestní věci ze spisu zjistil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 1 T 124/2019, byl v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 6 T 56/2019, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný podal dovolání dne 8. 7. 2020, tedy v době, kdy již věděl, že podává dovolání proti neexistujícímu výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 6 T 56/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2020, sp. zn. 6 To 25/2020. Jde tedy o dovolání podané proti již neexistujícímu výroku rozhodnutí a v dané situaci není možné považovat rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 6 T 56/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2020, sp. zn. 6 To 25/2020, za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř., když výrok, proti němuž dovolání směřuje, již neexistuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1093/2010 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1509/2005 ). 11. Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného považuje za potřebné obviněného upozornit na skutečnost, že i pokud by dovoláním napadené rozhodnutí existovalo (tj. nebyl zrušen výrok o trestu později uloženým souhrnným trestem), pak jeho tvrzení o nutnosti uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Karviné, který byl vyhlášen dne 5. 12. 2019 pod sp. zn. 5 T 106/2019, je mylné. Obviněný odkazuje na několik judikatorních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale již pomíjí zásadní a podstatnou okolnost důležitou pro posouzení souběhu a opodstatněnosti ukládaného souhrnného trestu, a to, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek (doručen trestní příkaz), za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (viz rozhodnutí pod č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.). Ze spisu je přitom zjevné, že mezi jednáním (spáchaným ve dnech od 11. 7. do 29. 9. 2018 a dne 2. 10. 2018), pro které byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 5 T 106/2019, a jednáním (spáchaným dne 4. 12. 2019), pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 6 T 56/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2020, sp. zn. 6 To 25/2020, byl v mezidobí vyhlášen dne 19. 2. 2019 odsuzující rozsudek Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 73 T 39/2018, tudíž by nemohlo jít o souběh v intencích požadovaných obviněným. 12. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného D. O. není v této věci přípustné, a proto je jako takové podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5682/	04.11.2020	7 Tz 38/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněných M. P. a D. P. a obviněné právnické osoby – obchodní společnosti MP, s. f., proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 1 ZT 306/2019. I. Rozhodnutí státního zástupce 1. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 1 ZT 306/2019, bylo podle § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněných M. P. a D. P. a obviněné právnické osoby – obchodní společnosti MP s. f., s. r. o. (dále jen „právnická osoba MP s. f.“), stíhaných pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 307 odst. 3 tr. ř. byla všem obviněným stanovena zkušební doba v trvání 1 roku. 2. Uvedeného přečinu se obvinění měli dopustit tím, že a) obvinění M. P. a D. P. v době od 24. 8. 2018 do 6. 5. 2019 v XY jako jednatelé obviněné právnické osoby MP s. f. za situace, kdy bylo proti této právnické osobě vedeno exekuční řízení exekutorským úřadem Brno-město na základě exekučních příkazů ze dne 24. 1. 2018, č. j. 169 EX 146/18-16, č. j. 169 EX 146/18-17 a č. j. 169 EX 146/18-18, s úmyslem skrýt příjmy plynoucí z podnikatelské činnosti obviněné právnické osoby MP s. f. před jejich postižením výkonem rozhodnutí, nechali zasílat takové příjmy na bankovní účet vedený u Air Bank, a. s., číslo XY, pro obviněného M. P., a to konkrétně příjmy specifikované datem a částkou ve výroku shora citovaného usnesení; b) obviněná právnická osoba MP s. f. v době od 24. 8. 2018 do 6. 5. 2019 v XY prostřednictvím obviněných M. P. a D. P. jako jednatelů této obviněné právnické osoby, tedy jako jejích statutárních orgánů, jejichž jednání lze přičítat této obviněné právnické osobě ve smyslu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, v rámci činnosti obviněné právnické osoby a v jejím zájmu za situace, kdy bylo proti ní vedeno exekuční řízení exekutorským úřadem Brno-město na základě exekučních příkazů ze dne 24. 1. 2018, č. j. 169 EX 146/18-16, č. j. 169 EX 146/18-17 a č. j. 169 EX 146/18-18, s úmyslem skrýt příjmy plynoucí z její podnikatelské činnosti před jejich postižením výkonem rozhodnutí nechala zasílat takové příjmy na bankovní účet vedený u Air Bank, a. s., číslo XY, pro obviněného M. P., a to konkrétně příjmy specifikované datem a částkou ve výroku shora citovaného usnesení. 3. Toto usnesení státního zástupce nebylo napadeno stížností žádné z oprávněných osob a dne 17. 12. 2019 nabylo právní moci. II. Stížnost pro porušení zákona 4. Ministryně spravedlnosti podala dne 29. 9. 2020 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněných proti citovanému usnesení státního zástupce stížnost pro porušení zákona. Poukázala na ustanovení § 337 odst. 3 písm. a) a § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 303 odst. 1 a § 306 odst. 1 o. s. ř. a § 307 odst. 1 tr. ř. a uvedla, že obvinění se jednáním, které jim je kladeno za vinu, nemohli dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Proti právnické osobě MP s. f. bylo vedeno exekuční řízení, v jehož rámci bylo nařízeno provedení exekuce přikázáním pohledávky z vymezených bankovních účtů povinné právnické osoby. Věcmi, jichž se tento způsob provedení exekuce týkal, tak mohly být pouze peněžní prostředky, které se v rozhodném okamžiku nacházely na těchto účtech, nebo peněžní prostředky, které na tyto účty byly připsány dodatečně, nejpozději 6 měsíců ode dne, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění podle § 305 o. s. ř. Exekuční příkazy však nedopadaly na peněžní prostředky, které sice právnické osobě náležely z titulu jejích pohledávek, ale v důsledku jednání obviněných nikdy nebyly připsány na bankovní účty povinné právnické osoby specifikované v exekučních příkazech. Obvinění M. P. a D. P. tedy takto nejednali ohledně pohledávek, které měla povinná právnická osoba vůči dotčeným bankám, a které by tak byly předmětem exekuce. Na základě provedeného dokazování proto nebylo možné podřadit jednání obviněných pod ustanovení trestního zákoníku zvolené státním zástupcem a v návaznosti na to podmíněně zastavit trestní stíhání obviněných. Jednání obviněných by za určitých okolností mohlo naplňovat skutkovou podstatu přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož z trestního spisu vyplývá, že v rozhodné době existovalo více věřitelů, kteří dokonce uplatňovali svoje pohledávky vůči povinné právnické osobě cestou exekuce. V tomto směru však státní zástupce neučinil žádné úvahy, zároveň pohledávka vymáhaná L. V. prostřednictvím zmíněných exekučních příkazů byla následně uhrazena. Napadené rozhodnutí pak obsahovalo ještě formální vadu spočívající v tom, že popsaný skutek byl považován za jeden přečin, ačkoliv šlo o dva přečiny, první spáchaný ve spolupachatelství fyzických osob ve smyslu § 23 tr. zákoníku, druhý pak podle § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o., přičítaný právnické osobě. 5. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněných, a to v ustanoveních § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a § 307 odst. 1 tr. ř., dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud jeho zrušením, pozbydou podkladu, a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. III. Vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona 6. K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřili prostřednictvím společného obhájce obvinění, kteří uvedli, že ji neiniciovali, přičemž nepřisvědčili správnosti právního názoru v ní obsaženého a zejména nepovažovali za jisté, že směřuje v jejich prospěch. Ministryně spravedlnosti shledala správným posouzení skutku jako trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ovšem částky, které obvinění svým jednáním tzv. odklonili, dosahovaly výše téměř 2 milionů Kč, což by poskytovalo podklad pro uplatnění kvalifikované skutkové podstaty zmíněného trestného činu podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Taková změna by pro ně byla s ohledem na stanovenou trestní sazbu nepříznivá. Obvinění dovodili, že tvrzené porušení zákona mohlo být jen účelové, aby mohla být stížnost pro porušení zákona podána v jejich prospěch, avšak s tím, že skutek byl posouzen mírněji v jejich prospěch. S přihlédnutím k tomu, že dne 17. 12. 2020 uplyne stanovená zkušební doba, během níž obvinění vedli řádný život, a mělo by tak být rozhodnuto o jejich osvědčení, nemají zájem na tom, aby bylo vyhověno podané stížnosti pro porušení zákona. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedl, že stížnost pro porušení zákona byla podána z podnětu Nejvyššího státního zastupitelství v návaznosti na sledování činnosti nižších stupňů soustavy státního zastupitelství. Její podstatou je tvrzení, podle něhož posuzované jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a stížnost pro porušení zákona směřuje ve prospěch obviněných. Pokud v ní byla zmíněna možnost postihu obviněných pro spáchání přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, bylo to pouze nad její rámec, proto se také odůvodnění stížnosti pro porušení zákona podrobněji nezabývalo existencí okolností rozhodných pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pro což chybí příslušná skutková zjištění. Státní zástupce poukázal i na možný judikatorní význam rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhl, aby bylo podané stížnosti pro porušení zákona vyhověno. IV. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 8. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i jemu předcházející řízení a učinil následující závěry. 9. Ke spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve smyslu § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je třeba, aby došlo ke zmaření nebo podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, a to určitým nakládáním s věcí, které se takové rozhodnut týká. V řízení vedeném stran obviněných se poukazovalo na exekuční příkazy, citované výše, jimiž bylo nařízeno provedení exekuce přikázáním pohledávek ze tří vymezených účtů povinné právnické osoby (obviněné), a to až do výše vymáhané pohledávky a výše jejího příslušenství – podle bodu II. výroku exekučních příkazů šlo o jistinu ve výši 42 030 Kč, penále ve výši 153 990 Kč a předběžné náklady exekuce ve výši 60 616,20 Kč, přičemž všechny tři exekuční příkazy byly vydány stran téže pohledávky ve vztahu ke třem bankovním účtům. Exekuční příkazy se vztahovaly na peněžní prostředky, které se jednak nacházely na těchto účtech v okamžiku, v němž bylo peněžním ústavům doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, a na peněžní prostředky, které jednak byly na tyto účty připsané dodatečně, nejpozději však do 6 měsíců ode dne, kdy bylo peněžním ústavům doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (§ 306 odst. 1 o. s. ř.). Těmito příkazy přitom byly postižené pouze uvedené tři specifikované účty, resp. pohledávky povinné právnické osoby na nich, nikoliv její další majetek, ani účty jejích statutárních orgánů (jednatelů). 10. Z učiněných zjištění je zřejmé, že s peněžními prostředky na účtech postižených exekucí obvinění nijak nemanipulovali ani s nimi jinak neoprávněně nenakládali, žádné takové jednání ani nebylo obviněným kladeno za vinu. Ke zmaření nebo podstatnému ztížení výkonu předmětných rozhodnutí způsobem uvedeným v § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (tedy zničením, poškozením, učiněním neupotřebitelnou, zatajením, zcizením nebo odstraněním věci, které se takové rozhodnutí týká) tak nemohlo dojít. Zmíněné exekuční příkazy pak, jak již bylo řečeno, nedopadaly na peněžní prostředky, které sice náležely obviněné právnické osobě, ale nikdy nedošlo k jejich připsání na bankovní účty obviněné právnické osoby specifikované v exekučních příkazech (např. je držela v hotovosti nebo na jiném účtu), ani na její další majetek, s jehož nakládáním nemohl být nijak ztížen či zmařen výkon konkrétních exekučních příkazů. 11. K tomuto lze pro doplnění odkázat i na odbornou literaturu, podle níž v případě, že dlužník zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní věc, na kterou by se mohl vztahovat výkon rozhodnutí, jež podle očekávání bude v budoucnu vydáno (tzn. zatím žádné takové konkrétní rozhodnutí neexistuje), nejde o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale o trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3198). Nad rámec posuzované věci lze také ze stejného zdroje (s. 2222) doplnit, že jednočinný souběh trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku není vyloučen. Takové právní posouzení by přicházelo v úvahu, kdyby dlužník zmařil (byť jen částečně) uspokojení pohledávky věřitele tím, že věci podléhající výkonu rozhodnutí (prodejem věcí) pro pohledávku věřitele např. prodá. Pokud by takto jednal dlužník v průběhu řízení o výkonu rozhodnutí ještě před zajištěním jeho určitých věcí nebo jiných majetkových hodnot, dopustil by se jen trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Tento jednočinný souběh by však přicházel v úvahu např. v situaci, kdyby obvinění získali nějaké finanční prostředky přímo z účtu povinné právnické osoby, který byl již předmětem exekuce. 12. Souhrnně řečeno, obvinění nijak nenakládali s věcí, které se týkaly exekuční příkazy, ale s věcí jinou, což ve svém důsledku mohlo mít sice dopad na provedení exekučního řízení, resp. uspokojení věřitele, nicméně nikoli způsobem naplňujícím všechny znaky použité skutkové podstaty. 13. Podpůrně je možné odkázat i na předmětné exekuční příkazy, které výslovně (bod IV. jejich výroku) stanoví povinné obviněné právnické osobě okamžikem doručení exekučního příkazu peněžnímu ústavu ztrátu práva nakládat (dále upřesněným způsobem) s prostředky na účtu, nikoli však provádět jiné dispozice se svým majetkem. 14. Nejvyšší soud současně doplňuje, že v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných i v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání byla vždy vyslovena kvalifikace skutku [podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], v usnesení o zahájení trestního stíhání (proti kterému však stížnost pro porušení zákona nesměřuje) byl připojen i právní závěr, podle kterého obvinění svým jednáním podstatně ztížili výkon zmíněných rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení (ve smyslu návětí § 337 písm. 3 tr. zákoníku), nicméně ani v jednom z těchto rozhodnutí nelze nalézt právní závěr stran konkrétního úkonu obviněných ve smyslu § 337 písm. 3 písm. a) tr. zákoníku, tedy jaká varianta jim byla vlastně kladena za vinu. Jinak řečeno, bližší závěry, zejména ve vztahu k jaké věci, jíž se týkala zmíněná rozhodnutí, měli obvinění jednat a jak byl tento způsob konkrétně kvalifikován [jakou alternativou podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], z uvedených rozhodnutí nevyplývají. 15. Rovněž je namístě akceptovat, že – jak doplnila ministryně spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona – pokud by již mělo být ve věci konstatováno spáchání trestné činnosti, měl být s ohledem na okolnosti učiněn závěr o dvou trestných činech, jednoho spáchaného ve spolupachatelství fyzických osob ve smyslu § 23 tr. zákoníku a druhého spáchaného podle § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o. a přičítaného právnické osobě. 16. Proto, pokud došlo k podmíněnému zastavení trestního stíhání obviněných vedeného pro přečin podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je namístě se ztotožnit s názorem ministryně spravedlnosti, podle něhož se ho obvinění tvrzeným jednáním nemohli dopustit, a tudíž trestní stíhání obviněných pro jeho spáchání ani nemohlo být ve smyslu § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno, neboť pro takové rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky. 17. Dále pak Nejvyšší soud souhlasí i s tvrzením ministryně spravedlnosti, podle něhož by jednání obviněných mohlo naplňovat znaky trestného činu poškození věřitele ve smyslu § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Bylo by však nutné posoudit, zda vůbec a případně v jaké výši došlo ke zmaření uspokojení pohledávek věřitelů, zejména s přihlédnutím k tomu, že obviněná právnická osoba byla a patrně i je podnikatelsky aktivní a svůj (tento konkrétní) závazek, k jehož uspokojení směřovalo exekuční řízení, byť nikoli včas, splnila (z opatřených podkladů jsou ovšem zřejmé obtíže obviněné právnické osoby i při plnění dalších závazků, resp. vedení i dalších exekucí, komplexnější závěry v daném směru však prozatím nebyly učiněny). K trestní odpovědnosti podle § 222 tr. zákoníku pak nestačí, jestliže dlužník jen oddálí, popřípadě ztíží uspokojení svého věřitele, pokud věřitel má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku (viz rozhodnutí publikované pod č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Dokonán (zde však může být zvažována kvalifikace určitého jednání jako pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku) je tento delikt, pokud dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 222 odst. 1 tr. zákoníku již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl nebo zda bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 876/2017 ). Není potom důvodu bez dalšího dovozovat potřebu použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jak to činili obvinění ve vyjádřeních ke stížnosti pro porušení zákona, a to s odkazem na výši finančních prostředků, které byly zaslány na jiný než podnikatelský účet obviněné právnické osoby ve výši asi 4 miliony Kč, neboť případná škoda ve smyslu citovaného ustanovení [§ 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], vzniklá na straně poškozeného, by mohla dosahovat jen výše jeho pohledávky (půjde o škodu na majetku věřitele). Zohlední-li se shora zmíněné exekuční příkazy, posuzovaná pohledávka (tedy opět tato konkrétní) včetně penále činila asi 200 000 Kč. Opět je ovšem třeba připustit, že uvedený závěr vyplývá z aktuálního skutkového stavu věci a rozsahu učiněných zjištění (bez zohlednění dalších závazků), jejichž změna by při dalším postupu ve věci nebyla vyloučena. 18. Pro konečné posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona bylo nutné vyhodnotit, zda reálně směřuje ve prospěch obviněných, jak ji ministryně spravedlnosti podala, či nikoli. Podle § 273 tr. ř. by totiž v novém řízení nemohlo dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných. Při tomto posouzení nelze přehlédnout závěry vyslovené soudní praxí, podle nichž je třeba zásadu zákazu reformationis in peius důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivnímu uplatnění zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není k jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05 ). 19. Obvinění, kteří nepodali projednávanou stížnost pro porušení zákona (nejsou k tomu oprávněnou osobou) a podle svého vyjádření ji ani neiniciovali, přitom společně a jednoznačně ve svých vyjádřeních k tomuto mimořádnému opravnému prostředku – jenž je průlomem do právní moci rozhodnutí, tedy je při jeho akceptaci rovněž nutné zvažovat zájem na stabilitě a nezměnitelnosti vydaných rozhodnutí – uvedli, že nemají zájem na tom, aby mu bylo vyhověno, zejména s ohledem na skutečnost, že dne 17. 12. 2020 uplyne zkušební doba podmíněného zastavení jejich trestního stíhání a mělo by dojít k rozhodnutí o osvědčení podle § 308 odst. 1 tr. ř., což shledali pro sebe příznivějším závěrem, resp. příznivějším konečným rozhodnutím ve věci. 20. S podpůrným přihlédnutím k tomu, že pokud by Nejvyšší soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona, bylo by naopak nutné alespoň po nějakou dobu pokračovat v přípravném řízení, konkrétně ve vyšetřování, přičemž by patrně bylo namístě doplnění dokazování za účelem posouzení možnosti spáchání jiného než doposud dovozovaného deliktu, Nejvyšší soud v daném případě respektoval hodnotové představy obviněných, podle kterých je takový postup, a zejména možný závěr řízení, pro ně méně výhodný. Proto je namístě konstatovat, že stížnost pro porušení zákona ve svém důsledku směřuje v neprospěch obviněných, a byla-li podána v jejich prospěch, není možné jí přisvědčit. 21. S ohledem na to Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl podanou stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou. Toto rozhodnutí učinil podle § 274 poslední věty tr. ř. v neveřejném zasedání.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4325/	30.10.2020	29 NSCR 106/2018	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání věřitele A proti druhému výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2018 v rozsahu, jímž potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 11. 2017 v bodech III. a IV. a VI. až IX. výroku. Současně v rozsahu, v němž Vrchní soud v Olomouci druhým výrokem svého usnesení potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 11. 2017 v bodu II. výroku o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, toto usnesení zrušil a věc potud vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 24. 11. 2017, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“): [1] Schválil zprávu insolvenční správkyně JUDr. D. K. (dále jen „D. K.“) o přezkumu (bod I. výroku). [2] Schválil oddlužení dlužnice (Z. J.) plněním splátkového kalendáře (bod II. výroku). [3] Uložil povinnosti plátci mzdy dlužnice (bod III. výroku). [4] Uložil dlužnici, aby počínaje prosincem 2017 příjmy podléhající oddlužení v rozsahu, v němž je plátce jejího příjmu nevyplatil přímo insolvenčnímu správci, vyplácela insolvenčnímu správci (bod IV. výroku). [5] Povolil insolvenčnímu správci čerpat stanovenou zálohu na odměnu z počtu přezkoumaných přihlášek (bod V. výroku). [6] Uložil povinnosti insolvenčnímu správci (body VI., VIII. a IX. výroku). [7] Vyzval věřitele, aby v určené lhůtě sdělili insolvenčnímu správci, jak jim má příslušnou částku vyplácet (bod VII. výroku). [8] Jmenoval věřitele A. s. r. o. (dále též jen „věřitel A“) prozatímním zástupcem věřitelů (bod X. výroku). 2. Výrok o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře odůvodnil insolvenční soud tím, že tento způsob je pro věřitele výhodnější než oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužnice, přičemž v řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. K hlasovacímu lístku, který mu dne 27. 9. 2017, zaslal věřitel A, insolvenční soud nepřihlížel podle ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), pro absenci úředně ověřeného podpisu. 3. K odvolání věřitele A (jež směřovalo proti bodům II. až IX. výroku usnesení insolvenčního soudu) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 2. 2018: [1] Odmítl odvolání (jako objektivně nepřípustné) v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu V. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok). [2] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. až IV. a VI. až IX. výroku (druhý výrok). 4. V rozsahu, v němž o odvolání rozhodl druhým výrokem, se odvolací soud nejprve zabýval (ve smyslu § 406 odst. 4 insolvenčního zákona) legitimací věřitele A k podání odvolání. Z toho, že insolvenční správce (případně insolvenční soud) nevyrozuměl věřitele A včas o tom, že k jeho hlasování mimo schůzi věřitelů nelze přihlédnout (dozvěděl se to až z napadeného usnesení), pak dovodil, že odvolateli nelze upřít „subjektivní právo k podání odvolání“ v předmětné věci (srov. odstavec 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 5. Následně odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 80a insolvenčního zákona, z ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, z ustanovení § 6 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení“), z ustanovení § 10 odst. 1 a § 18 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákona o ověřování), a z ustanovení § 74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu) – dospěl po přezkoumání dotčených výroků usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům: 6. Hlasovací lístek ze dne 26. 9. 2017 (dále též jen „hlasovací lístek“), kterým odvolatel hlasoval po zahájení insolvenčního řízení mimo schůzi věřitelů o přijetí způsobu oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty, je podán na příslušném formuláři a splňuje náležitosti dle ustanovení § 3 písm. a) až j) vyhlášky č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Za odvolatele podepsal hlasovací lístek uznávaným elektronickým podpisem J. N. (dále jen „J. N.“), jehož pověření k jednání je opatřeno uznávaným elektronickým podpisem odvolatelova jednatele. Hlasovací lístek byl odeslán z datové schránky odvolatele. 7. Z uvedeného vyplývá, že hlasovací lístek je podáním, které se považuje za podepsané podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb. a současně je ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 297/2016 Sb. podepsán uznávaným elektronickým podpisem osoby oprávněné jednat za odvolatele. To však neznamená, že pravost podpisu na hlasovacím lístku je úředně ověřena (ustanovení § 401 odst. 1 insolvenčního zákona), respektive že hlasovací lístek obsahuje úředně ověřený podpis [ustanovení § 3 písm. k) vyhlášky]. 8. Podání opatřené uznávaným elektronickým podpisem, ani podání odeslané z datové schránky osoby, která je vůči soudu činí, nesplňuje požadavky kladené na podání, které dle zákona musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem. Je tomu tak proto, že při podání učiněném z datové schránky příslušné osoby a při podání učiněném v elektronické podobě podepsaném uznávaným elektronickým podpisem není zákonem předvídaným postupem ověřována totožnost osoby, která takové podání činí nebo je podepisuje. Ačkoli podání učiněné z datové schránky nebo podepsané uznávaným elektronickým podpisem umožňuje identifikaci osoby, která podání činí (podepisuje) [srov. ustanovení § 14 zákona č. 300/2008 Sb. a článek 26 písm. a) a b) nařízení], na rozdíl od případu, kdy podání je opatřeno legalizovaným podpisem, nelze s pravděpodobností hraničící s jistotou uzavřít, že takové podání skutečně učinila osoba, pro kterou byla datová schránka zřízena, nebo uznávaným elektronickým podpisem opatřila osoba, pro kterou byla data elektronického podpisu vytvořena [(srov. článek 26 písm. c) nařízení]. Autenticita podání z datové schránky a podání opatřeného uznávaným elektronickým podpisem, přestože má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu (srov. článek 25 body 1. a 2. nařízení), nedosahuje míry autenticity podání opatřeného úředně ověřeným podpisem osoby, která je činí. 9. Požadavek úředně ověřeného podpisu na hlasovacím lístku věřitele splňuje pouze legalizovaný podpis podle ustanovení § 18 zákona o ověřování nebo podle ustanovení § 74 notářského řádu. Takovým podpisem odvolatel své hlasovací lístky neopatřil; k hlasování odvolatele o volbě zástupce věřitelů a o způsobu oddlužení dlužnice proto nelze přihlížet (ustanovení § 50 odst. 2, § 401 odst. 1 insolvenčního zákona). 10. Závěry formulované v odvolatelem odkazovaném usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2016 se týkaly zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákona o elektronickém podpisu), zrušeného s účinností od 19. 9. 2016 zákonem č. 297/2016 Sb.; proto je nelze použít. 11. Odvolací soud souhlasí s odvolatelem v tom, že vzhledem k ustanovení § 80a insolvenčního zákona mají elektronická podání v insolvenčním řízení prioritu, úprava obsažená v tomto ustanovení však není v rozporu s požadavkem insolvenčního zákona, aby vyjmenovaná podání byla opatřena úředně ověřeným podpisem. S argumentem odvolatele, že z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, vyplývá, že není rozumného důvodu posuzovat hlasovací lístek učiněný v elektronické formě a podepsaný uznávaným elektronickým podpisem, zaslaný z datové schránky věřitele, za „neúčinný“, odvolací soud nesouhlasí. II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal věřitel A dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky: Je nutným předpokladem účinků hlasování mimo schůzi věřitelů o způsobu oddlužení prostřednictvím hlasovacího lístku dle § 401 insolvenčního zákona opatření tohoto hlasovacího lístku výhradně podpisem, jehož pravost je úředně ověřena ve smyslu § 18 zákona o ověřování, respektive ve smyslu § 74 notářského řádu? 13. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 14. Odvolacímu soudu dovolatel především vytýká, že se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami založenými na analýze aplikovaných norem insolvenčního práva různými interpretačními metodami, a že své závěry založil výhradně na jazykovém výkladu ustanovení § 401 odst. 1 insolvenčního zákona, jenž neodráží skutečný obsah a význam aplikovaného pravidla. Míní, že ustanovení § 80a, vtělené do insolvenčního zákona s účinností od 1. 7. 2017 novelou provedenou zákonem č. 64/2017 Sb., má coby lex posteriori a také coby lex specialis aplikační přednost před formálními požadavky ustanovení § 401 odst. 1 insolvenčního zákona. Ustanovení § 80a insolvenčního zákona (totiž) svou formulací žádné výjimky ani nepředpokládá. Výklad odvolacího soudu, podle kterého lze požadavku § 80a insolvenčního zákona vyhovět prostřednictvím tzv. elektronické konverze listinného dokumentu (hlasovacího lístku) opatřeného úředně ověřeným podpisem a jeho podáním prostřednictvím datové schránky, podle dovolatele popírá ratio legis sledované elektronizace justice a omezuje možnost podání hlasovacích lístků dle § 80a insolvenčního zákona výhradně na možnost podání v elektronické podobě do datové schránky. 15. Výsledku dovolatelem podaného systematického výkladu lze dosáhnout i použitím přípustné analogie, k čemuž dovolatel poukazuje na úpravu formálních náležitostí insolvenčního návrhu ve smyslu ustanovení § 97 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Při výkladu zvoleném odvolacím soudem by forma insolvenčního návrhu byla nesmyslně méně přísná, než forma hlasovacího lístku. Potud dovolatel poukazuje na závěry výše (v odstavci [10]) zmíněného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2016, uzavíraje, že není důvodu odepírat účinnost hlasovacímu lístku dle § 401 odst. 1 insolvenčního zákona učiněnému v elektronické formě, podepsanému „úředně ověřeným podpisem“ a zaslanému datovou schránkou věřitele. 16. Řečené plně odpovídá (pokračuje dovolatel) i výkladu teleologickému, když podání zaslané prostřednictvím datové schránky má nepochybně vyšší míru autenticity než podání opatřené pouze vlastnoručním podpisem (potud dovolatel opět odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2016, maje jeho závěry za použitelné bez zřetele k tomu, že vykládalo insolvenční zákon ve znění účinném do 30. 6. 2017). 17. Legitimní očekávání dovolatele, že jeho názor je správný, posiluje samotná podoba formuláře hlasovacího lístku dle § 50 a § 401 insolvenčního zákona; ten totiž obsahuje jako alternativu k vlastnoručnímu podpisu a jeho úřednímu ověření rovněž pole pro připojení uznávaného elektronického podpisu (který z povahy věci nelze úředně ověřit ve smyslu jeho legalizace). Při akceptaci závěru, že hlasovací lístek nelze platně podepsat jinak, než úředně ověřeným podpisem, by šlo o nadbytečný a z hlediska formálních náležitostí hlasovacího lístku irelevantní prvek podání. 18. V ústavněprávní rovině dovolatel má výkon hlasovacího práva v insolvenčním řízení za specifický projev svého vlastnického práva, který by měl podléhat ochraně dle článků 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s tím, že v důsledku gramatického výkladu podaného odvolacím soudem (jenž není ústavně konformní interpretací zkoumaných norem) by mu byla fakticky odňata možnost výkonu vlastnického práva pouze na základě gramatického výkladu ustanovení § 50 a § 401 odst. 1 insolvenčního zákona. 19. Závěrem dovolatel poukazuje na absurditu situace, kdy odvolací soud na jedné straně uzavřel, že insolvenční soud pochybil, neinformoval-li jej v souladu s ustanovením § 401 odst. 3 insolvenčního zákona o vadě hlasovacích lístků (odůvodňuje tím přípustnost odvolání), na druhé straně však toto pochybení nezohlednil v meritorním rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2. článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 21. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustnosti dovolání v dané věci. 22. Dovolání výslovně směřuje proti celému druhému výroku napadeného usnesení. Ve vztahu k té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech III. a IV. a VI. až IX. výroku, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označena otázka se těchto výroků zjevně netýká) a ohledně této části výroku dovolatel v dovolaní žádným způsobem neargumentoval. 23. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. 24. Dovolání proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku (o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře), je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené otázky jde ve vazbě na ustanovení § 80a insolvenčního zákona o věc dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 25. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval dále tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 26. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 27. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy a jež plynou z insolvenčního spisu): [1] Insolvenční řízení na majetek dlužnice bylo zahájeno u insolvenčního soudu 2. 6. 2017 insolvenčním návrhem dlužnice z téhož dne. [2] Usnesením ze dne 27. 7. 2017, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice (bod I. výroku), povolil řešení úpadku oddlužením (bod III. výroku), insolvenční správkyní dlužnice ustanovil D. K. (bod II. výroku), vyzval věřitele dlužnice, aby jej informovali o případném zájmu o výkon funkce ve věřitelském orgánu (bod VI. výroku), a vyzval nezajištěné věřitele, aby do 7 dnů po zveřejnění zprávy o oddlužení v insolvenčním rejstříku navrhli konání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle § 399 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo aby v téže lhůtě hlasovali podle § 400 insolvenčního zákona, s tím, že jinak rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud, a že obdobně to platí pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužnice o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře (bod VII. výroku). [3] Podáním došlým insolvenčnímu soudu 11. 8. 2017 přihlásila společnost I – X. a. s. (dále jen „věřitel I“) do insolvenčního řízení svou pohledávku za dlužnicí ve výši 101 947,66 Kč. [4] Dne 21. 9. 2017 v 15.48 hodin zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku (mimo jiné) zprávu insolvenční správkyně pro oddlužení ze dne 18. 9. 2017 a zprávu insolvenční správkyně o přezkumu ze dne 18. 9. 2017 (B-3). Podle zprávy o přezkumu byla přihlášená pohledávka věřitele I zjištěna. [5] Usnesením ze dne 22. 9. 2017, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 25. 9. 2017 v 11.19 hodin), připustil insolvenční soud (podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona) vstup dovolatele do řízení namísto věřitele I. [6] Podle hlasovacího lístku (formulář „HLASOVACÍ LÍSTEK – ZPŮSOB ODDLUŽENÍ“) datovaného 26. 9. 2017, zveřejněného v insolvenčním rejstříku 3. 10. 2017 v 9.29 hodin (B-5), věřitel A hlasoval jako nezajištěný věřitel ve věci způsobu oddlužení dlužnice tak, že hlasuje „pro zpeněžení majetkové podstaty“ (rubrika 08). Jako osoba, která za věřitele stvrzuje hlasování podpisem, je označen J. N. (rubrika 09). Podle tzv. „obálky“ (elektronického nosiče) hlasovací lístek byl doručen na elektronickou podatelnu insolvenčního soudu (do jeho datové schránky) 27. 9. 2017 v 12.01 hodin z datové schránky věřitele A; digitálně jej podepsal (uznávaným elektronickým podpisem) J. N., jehož pověření k zastupování věřitele A (udělené jednatelem věřitele A) došlo soudu společně s hlasovacím lístkem. [7] V listinném insolvenčním spisu se na č. l. B-4 p. v. nachází úřední záznam datovaný 6. 10. 2017 o tom, že insolvenční soud „k hlasovacímu lístku“ nepřihlíží z důvodu absence ověřeného podpisu. Tento úřední záznam nebyl zveřejněn v insolvenčním rejstříku. [8] Vyhláškou ze dne 17. 10. 2017, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 19. 10. 2017, v 13.31 hodin, insolvenční soud: 1. Oznámil, že zveřejňuje zprávu pro oddlužení a zprávu o přezkumu (bod I. výroku). 2. Vyrozuměl účastníky insolvenčního řízení, že proti těmto zprávám mohou podat námitky do 7 dnů od zveřejnění vyhlášky v insolvenčním rejstříku (s tím, že námitky nelze uplatnit vůči popěrnému úkonu) [bod II. výroku]. 3. Vyzval nezajištěné věřitele, aby do 7 dnů po zveřejnění vyhlášky v insolvenčním rejstříku navrhli konání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle § 399 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo aby v téže lhůtě hlasovali podle § 400 insolvenčního zákona, s tím, že jinak rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud (bod III. výroku). 28. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 64/2017 Sb.: § 8 (insolvenčního zákona) Ustanovení části první a třetí tohoto zákona se použijí, jen nestanoví-li tento zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak. § 50 (insolvenčního zákona) (1) Není-li dále stanoveno jinak, právo hlasovat mají všichni na schůzi přítomní věřitelé. Ke hlasu, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží. (2) Věřitelé mohou hlasovat také písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu. K jejich hlasu se přihlíží, jen bylo-li podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. (3) Náležitosti hlasovacího lístku podle tohoto ustanovení stanoví prováděcí právní předpis. § 80a (insolvenčního zákona) (1) Osoby, kterým se podle zvláštního právního předpisu zřizuje datová schránka bez žádosti, činí podání včetně příloh v elektronické podobě do datové schránky soudu nebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem. Není-li v odůvodněných případech možné učinit podání podle věty první, lze je výjimečně a s uvedením důvodu učinit v listinné podobě. (2) Není-li podání učiněno na stanoveném formuláři, ve stanoveném formátu nebo stanoveným způsobem, postupuje insolvenční soud podle § 43 občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak. (3) Odstavce 1 a 2 se použijí také tehdy, zřizuje-li se podle zvláštního právního předpisu datová schránka bez žádosti pouze zástupci osoby, která činí podání, nebo činí-li za dlužníka podání osoba podle § 390a odst. 1. § 401 (insolvenčního zákona) Hlasování mimo schůzi věřitelů (1) Hlasují-li věřitelé o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů po zahájení insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu, a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. (2) Hlasují-li věřitelé o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů před zahájením insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný právní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu, a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno dlužníku nejpozději posledního dne lhůty, kterou dlužník k tomuto účelu stanovil a známým věřitelům písemně oznámil; tato lhůta nesmí být kratší než 15 dnů. (3) O tom, že k hlasování věřitele mimo schůzi věřitelů nelze přihlédnout z důvodů podle odstavců 1 a 2, tohoto věřitele neprodleně vyrozumí a/ insolvenční správce, jde-li o hlasování po zahájení insolvenčního řízení, b/ dlužník, jde-li o hlasování před zahájením insolvenčního řízení. (4) Postup podle odstavců 1 až 3 se obdobně uplatní pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře. (5) Náležitosti hlasovacího lístku stanoví prováděcí právní předpis. § 406 (insolvenčního zákona) (…) (4) Rozhodnutí o schválení oddlužení doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval. (…) Část první, Čl. I (zákona č. 64/2017 Sb.) (…) 116. V § 406 odst. 4 větě druhé se slova „ , nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl“ zrušují. (…) Část první, Čl. II (zákona č. 64/2017 Sb.) Přechodná ustanovení 1. Zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. (…) 29. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 8, § 50 a § 401 insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (2. 6. 2017) a do vydání usnesení insolvenčního soudu (do 24. 11. 2017) změn nedoznala. 30. Ustanovení § 80a insolvenčního zákona v citované podobě se stalo součástí insolvenčního zákona na základě novely provedené s účinností od 1. 6. 2017 zákonem č. 64/2017 Sb. a do vydání napadeného usnesení nedoznalo změn. Použitelnost ustanovení § 80a insolvenčního zákona pro procesní úkony učiněné v době od 1. 6. 2017 v insolvenčním řízení zahájeném před uvedeným datem, se přitom podává z článku II. bodu 1. části první zákona č. 64/2017 Sb. 31. Ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona v citované podobě platilo od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice, do 30. 6. 2017. S účinností od 1. 7. 2017 pak byla v jeho větě druhé zrušena slova „ , nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl“ (srov. článek I. bod 116. části první zákona č. 64/2017 Sb.). S přihlédnutím k článku II. bodu 1. části první zákona č. 64/2017 Sb., jehož dikce v části věty za středníkem beze zbytku odpovídá definici nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity), pak v intencích zásad, jimiž se taková zpětná účinnost (retroaktivita) řídí [srov. podrobněji např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 170/2018 ], obecně platí, že pro posouzení námitek věřitelů poukazujících před rozhodnutím o schválení oddlužení na to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 403 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném před 1. červnem 2017 i od tohoto data), je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném v době, kdy insolvenční soud oddlužení povolil. Jelikož v dané věci povolil insolvenční soud oddlužení dlužnice usnesením ze dne 27. 7. 2017, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění § 406 odst. 4 insolvenčního zákona účinné od 1. 6. 2017. 32. Ve výše ustaveném právním rámci Nejvyšší soud především uvádí, že po podání dovolání v této věci se otázkou, zda požadavku úředního ověření pravosti podpisu na hlasovacím lístku, kterým věřitel po zahájení insolvenčního řízení hlasuje o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů (§ 401 odst. 1 insolvenčního zákona), vyhovuje, je-li takový hlasovací lístek (doručený insolvenčnímu soudu prostřednictvím datové schránky věřitele) podepsán uznávaným elektronickým podpisem osoby oprávněné za věřitele jednat, zabýval v usnesení ze dne 30. 7. 2019, sen. zn. 29 NSČR 133/2017 . V tomto usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje a s nimiž se ztotožňuje, Nejvyšší soud zformuloval následující závěry: 33. Úředně ověřený podpis je úzce vymezeným institutem s jasně danými náležitostmi, pravomocí osob, které mohou úřední ověření podpisu provést, a danými účinky. Legalizací tedy může být pouze proces provedený dle § 74 notářského řádu nebo dle § 10 a § 11 zákona o ověřování, a to pouze osobami vymezenými těmito zákony [lze ještě pro úplnost zmínit úpravu § 35 zákona č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě (ve znění pozdějších předpisů), ve spojení s vyhláškou č. 272/2000 Sb., o ověřování pravosti podpisu nebo shody opisu nebo kopie s listinou velitelem lodě]. Zákonodárce pak přiznává stejné účinky jako úředně ověřenému podpisu i prohlášení advokáta dle § 25a odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (ve znění pozdějších předpisů). 34. I vyšší formy elektronických podpisů s nejvyšší mírou důvěryhodnosti jsou ekvivalentem „pouze“ vlastnoručnímu běžnému fyzickému podpisu. 35. Shodně k této problematice přistupuje též (v označeném usnesení zmíněné) stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015 , uveřejněné pod číslem 1/2017 Sb. rozh. obč. Uznávaný (dříve zaručený) elektronický podpis (ani jiný elektronický podpis) tedy podle těchto závěrů nebyl a není ekvivalentem úředně ověřeného podpisu, ani nemá stejné účinky. 36. K závěrům usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 133/2017 se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 30. 6. 2020, sen. zn. 29 ICdo 110/2018 . Jelikož v obou těchto věcech šlo o výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017, zbývá Nejvyššímu soudu v této věci určit, zda označené závěry mohly doznat (doznaly) pro danou věc změny tím, že s účinností od 1. 7. 2017 se stalo součástí insolvenčního zákona též ustanovení § 80a insolvenčního zákona. 37. Vládní návrh pozdějšího zákona č. 64/2017 Sb. projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 7. volebním období 2013 – 2017 jako tisk č. 785), přičemž ze zvláštní části důvodové zprávy k tomuto návrhu zákona [K bodu 20 (§ 80a)] se záměr eliminovat prostřednictvím ustanovení § 80a insolvenčního zákona ta ustanovení insolvenčního zákona, která vyžadují úřední ověření podpisu osoby oprávněné jednat za osobu, která činí procesní úkon, nepodává. 38. Dovolatel nadto přehlédl, že ustanovení § 80a se ve struktuře insolvenčního zákona nachází v jeho části první [Část první (Obecná část), Hlava III (Ustanovení o insolvenčním řízení)], kdežto ustanovení § 401 v jeho části druhé (Část druhá (Způsoby řešení úpadku), Hlava V (Oddlužení)]. Z ustanovení § 8 insolvenčního zákona přitom plyne, že ustanovení části první insolvenčního zákona se použijí, jen nestanoví-li insolvenční zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak. 39. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že je-li hlasovací lístek, jehož prostřednictvím věřitel hlasuje o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů po zahájení insolvenčního řízení, opatřen pouze uznávaným elektronickým podpisem osoby oprávněné za věřitele jednat, není tím ve smyslu ustanovení § 401 odst. 1 insolvenčního zákona splněna podmínka úředně ověřeného podpisu a k hlasovacímu lístku se (proto) nepřihlíží. Ustanovení § 80a insolvenčního zákona nemá na tento závěr žádného vlivu a takový výklad insolvenčního zákona žádný rozpor s ústavním pořádkem České republiky nezakládá. 40. K dovolací námitce týkající se podoby formuláře hlasovacího lístku dle § 401 insolvenčního zákona (srov. odstavec [17]) Nejvyšší soud ve shodě s tím, co na dané téma uvedl již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 133/2017, uzavírá, že předmětný formulář (v podobě, v níž jej dovolatel přiléhavě použil, B-5) staví vedle sebe na roveň digitální podpis a vlastnoruční podpis (jako vzájemné ekvivalenty) a až pod nimi je na něm výrazně vyznačeno pole pro úřední ověření podpisu. Nadto platí, že povinné náležitosti hlasovacího lístku (včetně požadavku na úřední ověření podpisu) vycházejí primárně nikoli z podoby jeho formuláře, ale především z § 401 insolvenčního zákona. 41. Dovolání tedy potud není důvodné. 42. Dovolateli je nicméně nutno dát za pravdu, má-li za absurdní, že odvolací soud shledal odvolání přípustným proto, že insolvenční soud pochybil, neinformoval-li jej v souladu s ustanovením § 401 odst. 3 insolvenčního zákona o vadě hlasovacího lístku, aniž tento závěr (následně) jakkoli promítl do věcného výsledku odvolacího řízení (srov. reprodukci dovolání v odstavci [19] výše). 43. Ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona přiznává právo podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení „věřiteli, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení“. Takovým věřitelem je nepochybně ten věřitel, který skutečně (objektivně vzato) projevil (způsobem předepsaným ustanovením § 401 insolvenčního zákona) vůli hlasovat proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, bez zřetele k tomu, jak si jeho hlas vyložil insolvenční soud v napadeném usnesení. Jinak řečeno, věřitel, který skutečně hlasoval „proti přijetí schváleného způsobu oddlužení“, není zbaven práva odvolat se proti usnesení o schválení oddlužení jen proto, že insolvenční soud jeho hlas nesprávně vyhodnotí jako hlas „pro schválený způsob oddlužení“, nebo jako hlas, k němuž se (např. pro vady hlasovacího lístku nebo pro opožděné hlasování) nepřihlíží. Stejně tak ovšem platí, že odvolání věřitele proti usnesení o schválení oddlužení není přípustné jen proto, že takový věřitel tvrdí, že hlasoval „proti přijetí schváleného způsobu oddlužení“, že nebyl správný postup insolvenčního soudu, který k jeho hlasu nepřihlížel, nebo že není správný závěr insolvenčního soudu, že hlasoval opožděně. 44. Zjistí-li odvolací soud, že věřitel, který podal odvolání proti usnesení o schválení oddlužení, ve skutečnosti (ač tvrdí opak) nehlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení (věřitel hlasoval pro přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo hlasoval opožděně, anebo insolvenční soud k jeho hlasu správně nepřihlížel), pak odvolání odmítne [podle § 218 písm. b) o. s. ř.] jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn. 45. Omezení (podmínění) možnosti věřitele podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení tím, že předtím hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení (ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona), je založeno na nevysloveném, leč zřejmém předpokladu, že věřitel [i při dodržení obecného právního principu vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva)] hlasovat vůbec mohl. Věřitel, kterému hlasování znemožnil nesprávný úřední postup insolvenčního soudu před vydáním usnesení o schválení oddlužení, je v postavení srovnatelném (obdobném) s postavením věřitele, k jehož hlasu proti přijetí schváleného způsobu oddlužení insolvenční soud nesprávně nepřihlédl (je logické usuzovat, že věřitel, který v odvolání nesouhlasí se schváleným způsobem oddlužení, by hlasoval proti němu, kdyby jej insolvenční soud o tuto možnost svým nesprávným postupem nepřipravil). 46. Lze tedy uzavřít, že odvolání proti usnesení o schválení oddlužení je ve smyslu ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona přípustné i tehdy, podá-li je věřitel, kterému hlasování o způsobu oddlužení znemožnil nesprávný úřední postup insolvenčního soudu, a který (v odvolání) se schváleným způsobem oddlužení nesouhlasí (odvolání podané proti usnesení o schválení oddlužení věřitelem, jemuž hlasování o způsobu oddlužení znemožnil nesprávný úřední postup insolvenčního soudu, který ale se schváleným způsobem oddlužení souhlasí, by přípustné nebylo). 47. Taková úvaha ovšem nemůže skončit na úrovni „přípustnosti odvolání“. Vyjde-li v odvolacím řízení najevo, že věřitel, který nesouhlasí se schváleným způsobem oddlužení, byl zbaven práva hlasovat (mimo schůzi věřitelů) o způsobu oddlužení nesprávným úředním postupem insolvenčního soudu, činí taková vada řízení (jež má povahu zmatečnostní vady řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. a k níž odvolací soud přihlíží podle § 212a odst. 5 o. s. ř. z úřední povinnosti) odvolání též důvodným, mohlo-li hlasování věřitele mít vliv na volbu způsobu oddlužení. 48. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž na jedné straně uzavřel, že insolvenční správce (případně insolvenční soud) nevyrozuměl dovolatele, že se k hlasovacímu lístku nepřihlíží (ač o tom byl již 6. 10. 2017 učiněn úřední záznam v listinném insolvenčním spisu), a na druhé straně se touto okolností nezabýval (neměl ji za podstatnou a v rozhodných souvislostech ji nezkoumal) v rovině důvodnosti odvolání, tedy není správné. 49. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení v dotčeném rozsahu (tedy v části, kterou odvolací soud druhým výrokem potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře) zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 50. V další fázi řízení se odvolací soud (vzhledem k závaznosti závěru, že k hlasovacímu lístku dovolatele z 27. 9. 2017 se nepřihlíží) bude zabývat již jen tím, zda řízení před insolvenčním soudem je vskutku postiženo vadou spočívající v tom, že insolvenční soud nesprávným úředním postupem zbavil dovolatele práva hlasovat o způsobu oddlužení. Přitom bude mít na paměti, že závěr o existenci takové vady se pojí (má pojit) s nesprávným postupem insolvenčního soudu (lhostejno, zda při přímém plnění vlastních povinností insolvenčního soudu, nebo v mezích dohlédací činnosti insolvenčního soudu), nikoli s nesprávným postupem jiného procesního subjektu (typově insolvenčního správce), a že musí jít o vadu, která mohla ovlivnit volbu způsobu oddlužení.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5611/	29.10.2020	21 Cdo 4451/2018	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 30 Co 35/2018 (s výjimkou části, ve které byl potvrzen rozsudek Obvodnímu soudu pro Prahu 4 ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 447 761 Kč s úrokem z prodlení od 1. 9. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 10 C 95/2016 (s výjimkou výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 447 761 Kč s úrokem z prodlení od 1. 9. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně) a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 3. 10. 2016 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 447 761 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 9. 2016 do zaplacení a 33 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 4. 10. 2016 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 23. 2. 2016 uzavřeným mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem se žalovaná zavázala vyplatit žalobci jednorázovou odměnu za dlouhodobou práci ve výši 600 000 Kč superhrubé mzdy, tj. 447 761 Kč hrubého, v případě, že pracovní poměr žalobce platně skončí výpovědí ze strany žalobce, a to do tří měsíců od skončení pracovního poměru. Současně byla mezi stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení žalované s úhradou předmětné částky. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil na základě výpovědi žalobce ze dne 29. 2. 2016 po uplynutí tříměsíční výpovědní doby ke dni 31. 5. 2016. Částka smluvená stranami dodatkem k pracovní smlouvě byla splatná do 31. 8. 2016. Žalovaná však žalobci dosud nic nezaplatila. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 10 C 95/2016-104 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 447 761 Kč s úrokem z prodlení od 1. 9. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení 33 000 Kč s úrokem z prodlení od 4. 10. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 118 977 Kč k rukám advokátka Mgr. M. V. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 3. 2009 „na pozici obchodní ředitel“, že v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 23. 2. 2016 se žalovaná zavázala „vyplatit žalobci jednorázové peněžité plnění ve výši 600 000 Kč superhrubé mzdy jako výraz ohodnocení kvality zaměstnancem dlouhodobě odváděné práce pro zaměstnavatele, mj. v případě, že pracovní poměr platně skončí výpovědí ze strany žalobce, se splatností 3 měsíců po skončení pracovního poměru“, že „současně byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení pro případ prodlení žalované s úhradou předmětné částky“, a že „žalobce dal výpověď z pracovního poměru dne 29. 2. 2016“ a před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky. Důvodnou neshledal námitku žalované, že jednala v omylu, pokud „se domnívala, že žalobce měl zájem u žalované nadále pracovat“, a dovodil, že „nešlo o omyl, ale o motiv či vnitřní pohnutku žalované, která se domnívala, že žalobce namotivuje sepsáním dodatku k další spolupráci“. Tato vnitřní pohnutka „však nebyla v právním jednání zahrnuta, ač tomu nic nebránilo“, a nemá proto právní význam. Žalobce ukončením pracovního poměru výpovědí několik dní po podpisu dohody nejednal v rozporu s dobrými mravy, „jen realizoval své právo a jeho postup byl dodatkem předvídán“. Soud se neztotožnil s argumentací žalované, že pohledávka žalobce částečně zanikla započtením pohledávky žalované za manželkou žalobce, M. K., neboť nebyla naplněna základní podmínka započtení, kterou je „totožnost subjektů“. Žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 33 000 Kč s příslušenstvím nebyla shledána důvodnou, neboť ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s ustanovením § 346d odst. 7 zákoníku práce, a tedy nicotné. 3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 30 Co 35/2018-178 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 35 710 Kč k rukám advokáta Mgr. M. V. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 23. 2. 2016 bylo založeno právo žalobce na jednorázovou odměnu za vykonanou práci ve výši 600 000 Kč superhrubé mzdy. Stranám nic nebrání v rámci své smluvní svobody uzavřít takovýto dodatek za účelem ohodnocení kvality práce, kterou zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonal. Vůle ohodnotit jednorázovou odměnou práci žalobce je v dodatku výslovně vyjádřena a odvolací soud má za to, že jí odpovídají i další ujednání dodatku. Pohnutku, s jakou žalovaná dodatek s žalobcem uzavírala, nelze pak považovat při hodnocení platnosti dodatku za relevantní. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v případě žalované, která chtěla dodatkem motivovat žalobce k dalšímu setrvání ve společnosti, nemohlo jít o omyl o rozhodující okolnosti, který jediný způsobuje podle ustanovení § 583 občanského zákoníku neplatnost právního jednání, ale o omyl v pohnutce. Dodatek není neplatný pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 občanského zákoníku, neboť „samotný závazek vyplatit zaměstnanci při skončení pracovního poměru odměnu se dobrým mravům žádným způsobem nepříčí“. V rozporu s dobrými mravy není ani výkon práva žalobce „spočívající v podání výpovědi z pracovního poměru bezprostředně po uzavření dodatku“; o zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku by se jednalo jen tehdy, pokud by výpověď z pracovního poměru žalobce učinil „překvapivě“, o takovou situaci se však nejednalo, jestliže z e-mailové korespondence vyplynulo, že „žalobce již v minulosti uvažoval o skončení pracovního poměru u žalované“. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v otázce nicotnosti ujednání o smluvní pokutě s ohledem na ustanovení § 346d odst. 7 zákoníku práce, podle něhož „smí být smluvní pokuta ujednána, jen stanoví-li to tento zákon“, tj. ustanovení § 310 odst. 3 zákoníku práce. Zákoník práce (jeho „jednoznačně formulované ustanovení § 346d odst. 7“) neumožňuje jiný výklad, než že jím je v jiných než zákonem stanovených případech zapovězeno sjednání smluvní pokuty jak ve prospěch zaměstnavatele, tak ve prospěch zaměstnance. V jiných případech se sjednání smluvní pokuty v pracovněprávních vztazích neumožňuje, byť by se jednalo o ustanovení uzavřené ve prospěch zaměstnance, jako je tomu v projednávané věci. Soud má shodně s judikaturou Nejvyššího soudu za to, že zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance má za cíl nejen ochranu zaměstnance, ale respektuje též oprávněné zájmy zaměstnavatele. Odmítl i názor žalobce o ústavní nekonformnosti zvoleného výkladu ustanovení § 347d odst. 7 zákoníku práce (pro rozpor s článkem 11 Listiny základních práv a svobod –„právo sjednat si smluvní pokutu netvoří součást práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny“), jakož i jeho názor, že „je na případy nicotnosti ujednání podle § 346e zákoníku práce (…) na místě analogicky aplikovat ustanovení § 19 odst. 3 zákoníku práce“, podle něhož „neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám“. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobce se v posuzované věci nemůže domáhat zaplacení sjednané smluvní pokuty, neboť se jedná o nicotný „právní úkon“, který „jako kdyby nikdy nebyl“. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti části potvrzujícího výroku, kterou bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 33 000 Kč s příslušenstvím. Podle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky, zda lze v pracovněprávních vztazích k zajištění závazku zaměstnavatele vůči zaměstnanci sjednat ve prospěch zaměstnance smluvní pokutu, a to zejména s ohledem na základní zásady pracovněprávních vztahů vyjádřené v ustanovení § 1a zákoníku práce, a zda v případech nicotnosti právního jednání podle § 346e zákoníku práce lze analogicky aplikovat § 19 odst. 3 zákoníku práce, tedy zda ani nicotnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud ji nezpůsobil výlučně sám. Soudy pochybily, pokud k aplikaci ustanovení § 346d odst. 7 zákoníku práce přistoupily pouze z hlediska jeho jazykového výkladu a nezohlednily přitom základní zásady pracovněprávních vztahů vyjádřené v ustanovení § 1a zákoníku práce, ani pravidla odchylné úpravy práv a povinností zaměstnanců vyplývající z ustanovení § 4a zákoníku práce, z nichž lze dovodit, že ve prospěch zaměstnance se od ustanovení zákoníku práce lze vždy odchýlit. Ustanovení 346d odst. 7 zákoníku práce směřuje pouze proti smluvní pokutě sjednané k zajištění smluvních povinností zaměstnanců vůči zaměstnavatelům. Při posuzování uvedené právní otázky je třeba zohlednit, že zaměstnanec, na rozdíl od zaměstnavatele, nemá jiné možnosti, jak své pohledávky vůči zaměstnavateli „zajistit a ochránit“, naproti tomu zaměstnavatel má právo provádět srážky ze mzdy zaměstnance. Výkladem přijatým odvolacím soudem by proto byla založena nerovnost mezi právy zaměstnance a zaměstnavatele. Nelze souhlasit ani s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého právo sjednat smluvní pokutu netvoří součást práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť součástí tohoto práva „je i právo na ochranu majetku, a to i ve formě zajišťovacích institutů“. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06 , který připouští využití smluvní pokuty k zajištění pohledávek zaměstnance. Základní zásady pracovněprávních vztahů a zvláštní ochrana postavení zaměstnance vyplývající z ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce byly odvolacím soudem opomenuty i v otázce možnosti analogického uplatnění ustanovení § 19 odst. 3 zákoníku práce na případy nicotnosti právních jednání, což připouští i odborná komentářová literatura. Je-li ujednání o smluvní pokutě sjednané v dodatku k pracovní smlouvě nicotné, nemůže být nicotnost tohoto ujednání žalobci na újmu, neboť ji nezpůsobil výlučně sám, ale jedná se o výsledek jednání se žalovanou, která s ujednáním smluvní pokuty souhlasila a proti platnosti tohoto ujednání nevznesla žádnou námitku. Žalobce tedy má nárok na uhrazení částky 33 000 Kč i v případě nicotnosti ujednání o smluvní pokutě. Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na zaplacení 33 000 Kč s příslušenstvím, změnil, popř. v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Uvedla, že ustanovení § 346d odst. 7 zákoníku práce je kogentním ustanovením a není tedy možné se od něj odchýlit, ať ve prospěch zaměstnance či zaměstnavatele. Toto ustanovení není ani ve výčtu ustanovení v § 363 zákoníku práce, od kterých se lze odchýlit ve prospěch zaměstnance. Nesouhlasí ani s analogickým použitím ustanovení § 19 odst. 3 zákoníku práce na případy odchýlení od úpravy uvedené v ustanovení § 346d odst. 7 zákoníku práce; zákonodárce – pokud by „toto zamýšlel“ – by potom jistě „jako sankci“ za odchýlení od úpravy ustanovení § 346d odst. 7 zákoníku práce nestanovil nicotnost, ale „rovnou neplatnost“. Výklad ustanovení § 346d odst. 7 ve spojení s § 346e zákoníku práce je „zcela jednoznačný“ a tvrzený rozpor se základními zásadami pracovněprávních vztahů a s ústavním právem vlastnit majetek „není otázkou výkladu těchto norem“. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 3. 2009 od stejného dne u žalované pracoval jako obchodní ředitel. Dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 23. 2. 2016 se žalovaná zavázala ve stanovených případech rozvázání pracovního poměru (mimo jiné též v případě, skončí-li pracovní poměr výpovědí ze strany žalobce) vyplatit žalobci „jednorázové peněžité plnění ve výši 600 000 Kč superhrubé mzdy jako výraz ohodnocení kvality zaměstnancem dlouhodobě odváděné práce pro zaměstnavatele“, a to „nejpozději do 3 (tří) měsíců po skončení pracovního poměru“. K utvrzení smluvené povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 600 000 Kč účastníci v dohodě sjednali smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý započatý den prodlení. Dne 29. 2. 2016 žalobce doručil žalované výpověď z pracovního poměru, na základě které pracovní poměr účastníků skončil uplynutím tříměsíční výpovědní doby dne 31. 5. 2016. 10. Za tohoto skutkového stavu věci napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda lze v pracovněprávních vztazích k utvrzení smluvené povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci sjednat smluvní pokutu a zda úpravu zákoníku práce, podle které „neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám“, lze analogicky aplikovat i na zdánlivá (nicotná) pracovněprávní jednání. Vzhledem k tomu, že uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. 12. Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem posouzení je ujednání o smluvní pokutě obsažené v dodatku k pracovní smlouvě uzavřeném dne 23. 2. 2016 a zaplacení smluvní pokuty za období od 1. 9. 2016 do 3. 10. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v době od 25. 11. 2015, tedy ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 298/2015 Sb., do 31. 12. 2016, tedy do dne předcházejícího dni, kdy nabyly účinnosti zákony č. 377/2015 Sb. (část) a č. 264/2016 Sb. (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti (jeho část) zákon č. 460/2016 Sb. (dále též „o. z.“). 13. Podle ustanovení § 346d odst. 7 zák. práce smluvní pokuta smí být ujednána, jen stanoví-li to tento zákon. 14. Podle ustanovení § 346e zák. práce odchýlí-li se smluvní strany od úpravy uvedené v § 346b až 346d, nepřihlíží se k tomu. 15. Smluvní pokuta (§ 2048 až § 2052 o. z.) může být stranami sjednána za účelem utvrzení smluvené povinnosti (srov. § 2010 odst. 1 větu druhou o. z.). Podstata utvrzení dluhu (ve smyslu posílení postavení věřitele) spočívá v tom, že osoba, která porušila smluvenou povinnost (peněžité nebo nepeněžité povahy), je povinna zaplatit věřiteli smluvní pokutu, i když věřiteli nesplněním povinnosti nevznikla žádná škoda. Smluvní pokutu strany mohou sjednat v určité výši nebo se mohou dohodnout na způsobu, jak bude smluvní pokuta stanovena. 16. V pracovněprávních vztazích je použití institutu smluvní pokuty omezeno. Smluvní pokuta smí utvrdit dluh – jak vyplývá z citovaného ustanovení § 346d odst. 7 zák. práce – jen tehdy, stanoví-li to zákoník práce; tam, kde to zákoník práce neumožňuje, je v pracovněprávních vztazích sjednání smluvní pokuty zakázáno. Zákoník práce připouští sjednání smluvní pokuty pouze k utvrzení závazku zaměstnance z konkurenční doložky sjednané ve smyslu ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce o tom, že se zaměstnanec po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by vůči němu měla soutěžní povahu (srov. § 310 odst. 3 zák. práce). 17. Při výkladu ustanovení § 346d odst. 7 zák. práce dovolací soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ) prvotně vycházel z jeho doslovného znění. K dalším výkladovým metodám potom nebylo nutné přikročit, neboť ustanovení není nejasné nebo nesrozumitelné (v tom smyslu, že by umožňovalo více výkladů) a jeho doslovné znění není ani v rozporu s jeho smyslem a účelem, a to ani při zohlednění dovolatelem akcentovaných základních zásad pracovněprávních vztahů vyjádřených v ustanovení § 1a odst. 1 zák. práce, zejména základní zásady spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zák. práce]. 18. Doslovné znění ustanovení § 346d odst. 7 zák. práce neumožňuje jiný výklad, než že se v něm obsažené omezení týká celého institutu smluvní pokuty, nikoliv – jak nesprávně argumentuje dovolatel – jen smluvní pokuty sjednané k „zajištění“ (správně utvrzení) „smluvních povinností zaměstnanců vůči zaměstnavatelům“ (nebo, že – jak jinými slovy uvedl odvolací soud – „jím je v jiných než zákonem stanovených případech zapovězeno sjednání smluvní pokuty jak ve prospěch zaměstnavatele, tak ve prospěch zaměstnance“). Odvolací soud přiléhavě odkázal na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých: „Zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, jako jedna ze základních zásad pracovního práva [srov. § 1a písm. a) zák. práce], je sice vyjádřením ochranné funkce pracovního práva, nelze ji však chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu, která má za cíl nejen ochranu zaměstnance, ale respektuje též oprávněné zájmy zaměstnavatele“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1619/2017 ). Žádná ze zásad, které se uplatňují v pracovněprávních vztazích, tedy neopodstatňuje, aby při výkladu ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů byl automaticky přijímán výklad příznivější pro zaměstnance jen proto, že se jedná o slabší stranu pracovněprávního vztahu, aniž by to současně odůvodňoval smysl a účel posuzovaného ustanovení. Ustanovení § 346b až § 346e zák. práce jako zvláštní ustanovení o závazcích v pracovněprávních vztazích navíc na úpravu základních zásad pracovněprávních vztahů v ustanovení § 1a zák. práce navazují a tyto zásady se v nich promítají, jejich smyslem a účelem tak nepochybně je zajištění nezbytné rovnováhy v postavení zaměstnance a zaměstnavatele a stability pracovněprávního vztahu, bez nichž pracovněprávní vztah nemůže dosáhnout svého naplnění. Vyplývá to ostatně i z důvodové zprávy „k bodu 40 (nové § 346d a 346e)“ zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, podle které se navrhuje „v návaznosti na výše uvedený specifický charakter základního pracovněprávního vztahu, snížení míry ochrany zaměstnance, rozpor s obsahem a účelem základního pracovněprávního vztahu a přístup třetích osob do základního pracovněprávního vztahu výslovnou právní úpravou v zákoníku práce použití některých právních jednání podle NOZ pro pracovněprávní vztahy v novém § 346d zákoníku práce vyloučit“, a proto (mimo jiné) „se v odstavci 7 navrhuje stanovit, že smluvní pokuta k utvrzení dluhu smí být ujednána jen tehdy, stanoví-li to zákoník práce (srov. § 310 odst. 3 zákoníku práce)“. Odvolacím soudem přijatý výklad ustanovení § 346d odst. 7 zák. práce je tedy i při zohlednění základních zásad pracovněprávních vztahů zcela v souladu se smyslem a účelem tohoto zákonného ustanovení. 19. S ohledem na povahu smluvní pokuty jako institutu sloužícího k utvrzení dluhu (ve smyslu posílení postavení věřitele) odvolací soud v uvedeném výkladu správně neshledal dovolatelem namítané porušení základního práva zaměstnance vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť „právo sjednat si smluvní pokutu netvoří součást práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny“. Tento závěr je plně v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, podle které k atributům vlastnického práva nepatří právo na zajištění (od 1. 1. 2014 též utvrzení) závazku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06 , uveřejněný pod č. 116/2008 Sb., bod 221). Namítá-li dovolatel, že podle uvedeného nálezu Ústavního soudu k zajištění pohledávek zaměstnance vůči zaměstnavateli „prostřednictvím ustanovení § 326 zákoníku práce lze aplikovat ustanovení § 544 odst. 1 a odst. 2 a § 545 občanského zákoníku (smluvní pokuta)“, pak přehlíží, že uvedený závěr byl učiněn v době před nabytím účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, který teprve s účinností od 1. 1. 2012 uzákonil, že smluvní pokuta smí být dohodnuta jen, stanoví-li to tento zákon. 20. Z podaného výkladu vyplývá, že v pracovněprávních vztazích smí smluvní pokuta utvrdit jen závazek zaměstnance z konkurenční doložky sjednané ve smyslu ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce o tom, že se zaměstnanec po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by vůči němu měla soutěžní povahu. Ujednání smluvní pokuty k utvrzení jiných závazků zaměstnance a zaměstnavatele je ustanovením § 346d odst. 7 zák. práce zakázáno. Odchýlí-li se smluvní strany od uvedeného zákazu, k ujednání o smluvní pokutě se nepřihlíží (srov. § 346e zák. práce). 21. Podle ustanovení § 19 odst. 3 zák. práce neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám. 22. Zásada, že neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, jestliže ji nezpůsobil výlučně sám, vyjadřuje zvýšenou ochranu zaměstnance v pracovněprávních vztazích. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, neplatnost pracovněprávního jednání může být zaměstnanci na újmu pouze tehdy, způsobil-li ji výlučně sám. V případě, že neplatnost způsobil výlučně zaměstnavatel, nebo že byla způsobena oběma účastníky pracovněprávního vztahu, není zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, která by mu případně následkem neplatného pracovněprávního jednání vznikla, a nejde u něj ani o bezdůvodné obohacení. Na závěr o tom, který z účastníků pracovněprávního jednání výlučně způsobil jeho neplatnost, popřípadě, že neplatnost byla způsobena oběma účastníky, lze usuzovat především z okolností konkrétního případu. Jde tedy o to, kdo z účastníků pracovněprávního jednání svým jednáním nebo opomenutím v souvislosti s uzavíráním smlouvy vyvolal (zapříčinil) důvod neplatnosti, popřípadě, zda zjištěný důvod neplatnosti je výsledkem společného jednání nebo opomenutí obou účastníků pracovněprávního jednání. Vznikla-li zaměstnanci škoda následkem neplatnosti právního jednání, kterou nezpůsobil výlučně sám, je zaměstnavatel povinen ji zaměstnanci nahradit, a to podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce, vznikla-li zaměstnanci škoda při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití, nebo podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce, způsobili-li zaměstnanci škodu porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jménem zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1773/2008 , uveřejněný pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3034/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4393/2015 ). 23. Uvedená zásada za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dopadala i na ty důvody neplatnosti pracovněprávního úkonu, s nimiž právní úprava účinná od 1. 1. 2014 spojuje zdánlivost (nicotnost) pracovněprávního jednání. Přijetí výkladu, že v pracovněprávních vztazích zdánlivé (nicotné) pracovněprávní jednání nemůže mít žádné právní následky [a to jak následky, k nimž právní jednání směřovalo, resp. jím byly zamýšleny (sledovány), tak sekundární následky v podobě závazku z odpovědnosti za škodu nebo závazku z bezdůvodného obohacení], by znamenalo připuštění faktu, že ochrana zaměstnance v pracovněprávních vztazích s účinností od 1. 1. 2014 oslabila a zaměstnanec nadále nemá právo na náhradu škody tam, kde je do 31. 12. 2013 měl, a vzniká mu povinnost k vydání bezdůvodného obohacení v případech, v nichž mu dosud nevznikala, tedy že zdánlivé (nicotné) pracovněprávní jednání může být zaměstnanci na újmu, i když jeho zdánlivost (nicotnost) nezpůsobil výlučně sám. To by však odporovalo základní zásadě pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance vyjádřené v ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce. Je proto odůvodněný závěr, že ustanovení § 19 odst. 3 zák. práce je třeba analogicky aplikovat též na zdánlivá (nicotná) pracovněprávní jednání. Ke stejnému závěru dospěla též odborná komentářová literatura, podle které „ustanovení § 19 odst. 3 je zřejmě třeba analogicky aplikovat též na zdánlivá (nicotná) pracovněprávní jednání, jinak by zdánlivost (nicotnost) právního jednání nutně byla (musela být) zaměstnanci na újmu, i když ji nezpůsobil „výlučně sám“, což by odporovalo základní zásadě pracovněprávních vztahů uvedené v § 1a odst. 1 písm. a)“ [srov. Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 122-123]. 24. Zásadu, podle které neplatnost (zdánlivost) právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, však nelze vykládat tak, že zaměstnanec může z neplatného nebo zdánlivého právního jednání požadovat plnění (které mu dosud nebylo poskytnuto), i když jeho neplatnost (zdánlivost) nezpůsobil výlučně sám. Uvedená zásada totiž nic nemění na skutečnosti, že neplatné právní jednání nemá stranou (stranami) pracovněprávních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky spočívající ve vzniku, změně a zániku práv a povinností, které by – nebýt vadnosti pracovněprávního jednání – jinak nastaly. Stejné platí i pro zdánlivé právní jednání, které tyto právní účinky nezpůsobuje (nemůže způsobovat), protože se na ně hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, resp. nejde o skutečné, ale jen (od počátku) o putativní právní jednání. 25. Lze tedy shrnout, že ustanovení § 19 odst. 3 zák. práce, které stanoví, že neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám, je třeba analogicky aplikovat též na zdánlivá (nicotná) pracovněprávní jednání. Uvedenou zásadu však nelze vykládat tak, že zaměstnanec může z neplatného nebo zdánlivého právního jednání požadovat plnění (které mu dosud nebylo poskytnuto), i když jeho neplatnost (zdánlivost) nezpůsobil výlučně sám. 26. Žalobce vymezuje žalobou předmět řízení po skutkové stránce. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud podle ustálené judikatury soudů žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (srov. Též například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 , uveřejněném pod č. 78 ve Sb. rozh. obč., roč. 2004). 27. Pro poměry projednávané věci z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že ujednání o smluvní pokutě k utvrzení závazku žalovaného vyplatit žalobci „jednorázové peněžité plnění ve výši 600 000 Kč superhrubé mzdy jako výraz ohodnocení kvality zaměstnancem dlouhodobě odváděné práce pro zaměstnavatele“ (mimo jiné též v případě, skončí-li pracovní poměr výpovědí ze strany žalobce) je zdánlivé (nicotné), a proto se k němu nepřihlíží. Za této situace se měl ve smyslu ustanovení § 19 odst. 3 zák. práce zabývat také tím, kdo tuto zdánlivost způsobil, a – nebyl-li to výlučně sám žalobce – zda mu následkem zdánlivosti ujednání o smluvní pokutě vznikla škoda, kterou by mu žalovaná byla povinna nahradit. Protože se odvolací soud – vzhledem ke svému nesprávnému právnímu závěru o nemožnosti analogické aplikace ustanovení § 19 odst. 3 zák. práce na zdánlivá právní jednání – tímto jiným (než žalobcem v průběhu řízení uváděným) v úvahu přicházejícím právním posouzením věci nezabýval a ani ve smyslu ustanovení § 213b a § 118a odst. 2 o. s. ř. nezajistil doplnění vylíčení rozhodujících skutečností ze strany žalobce, bylo-li potřebné pro takové odlišné právní posouzení věci, nemohou jeho závěry o nedůvodnosti žaloby (zatím) obstát. 28. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v napadené části výroku o věci samé správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej (s výjimkou části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 447 761 Kč s úrokem z prodlení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud (s výjimkou výroku, jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 447 761 Kč s úrokem z prodlení) rovněž toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14869/	29.10.2020	33 Cdo 416/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 72 Co 329/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 39 077 Kč (s příslušenstvím) z titulu slevy z ceny díla (za vadné LED osvětlení). 2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 16 C 442/2018-45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 39 077 Kč s úroky z prodlení ve výši 9% ročně z částky 39 077 Kč od 23. 10. 2018 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 11. 8. 2015 jako objednatel se žalovanou jako zhotovitelkou smlouvu o dílo, v níž se žalovaná zavázala zhotovit ve smlouvě specifikovaný zápustný bazén a dodat a namontovat do žlábku bazénu i dva kusy LED pásků v hodnotě 33 980 Kč (bez DPH), které tvořily součást bazénu. Hotové dílo žalovaná žalobci předala 14. 9. 2015. V květnu 2016 žalobce reklamoval dodané LED osvětlení bazénu; žalovaná žalobci sdělila, že reklamované LED osvětlení bylo staženo z prodeje kvůli jeho nefunkčnosti a nabídla mu kompenzaci v podobě výběru jiného zboží z její nabídky v hodnotě reklamovaného osvětlení. Jelikož žalobce trval na vyřízení reklamace výměnou LED osvětlení, žalovaná mu vyhověla a ve dnech 15. 8. 2016 a 26. 8. 2016 vyměnila stávající LED osvětlení bazénu za nové LED osvětlení jiného typu. Další reklamaci LED osvětlení bazénu, kterou žalobce u žalované uplatnil 5. 6. 2018, žalovaná zamítla s tím, že byla uplatněna po uplynutí záruční doby. Dopisem z 11. 10. 2018 se žalobce u žalované domáhal slevy z ceny díla ve výši 39 077 Kč, tj. v hodnotě nefunkčního LED osvětlení bazénu včetně DPH. Požadovanou částku žalovaná žalobci neuhradila. Smlouvu, kterou účastníci uzavřeli, posoudil soud prvního stupně podle § 2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále též jen “o. z.”), jako smlouvu o dílo. Zjištěný skutkový stav věci poměřoval ustanovením § 2107 odst. 1 a § 2165 o. z., neboť podle § 2615 o. z. se práva objednatele z vadného plnění posuzují obdobně jako v ustanoveních o kupní smlouvě. Dovodil, že právo z vadného plnění (LED osvětlení) žalobce u žalované uplatnil včas (§ 2165 o. z.), přičemž ve smyslu § 2106 odst. 1 písm. a), odst. 2 o. z. požádal o odstranění vady dodáním nové součásti věci. Tím, že žalovaná v srpnu 2016 vadu odstranila tak, že vadné LED osvětlení vyměnila za nový typ LED osvětlení, začala dnem dodání nového typu LED osvětlení běžet nová 24 měsíční lhůta pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady. Vytkl-li žalobce v červnu 2018 vadu LED osvětlení, reklamoval vadu včas, tj. ve lhůtě stanovení § 2165 o. z. Nárok na slevu z ceny díla soud shledal podle § 2107 o. z. opodstatněným. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 72 Co 329/2019-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 39 077 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 23. 10. 2018 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a po právní stránce kvitoval též aplikaci jím citovaných ustanovení. Nepřisvědčil však tomu, jak soud prvního stupně vyložil ustanovení § 2165 o. z. Akcentoval, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět jen “o. z.”), nepřevzal právní úpravu podle § 627 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „obč. zák.“). Ustanovení § 2165 o. z. vyložil tak, že záruční doba dvaceti čtyř měsíců od převzetí se vztahuje výhradně k věci samé (předmětu smlouvy o dílo), tedy k dílu jako takovému; případná vada některé jeho součásti nezakládá běh nové záruční doby k vyměněné součásti, nesjednají-li si smluvní strany jinak (tak tomu v posuzované věci nebylo). Bylo-li dílo dokončeno 14. 9. 2015, vytkl žalobce vadu na vyměněné součásti (osvětlení) dne 5. 6. 2018 již po uplynutí 24 měsíční záruční doby vztahující se na provedené dílo. Odvolací soud přihlédl současně k tomu, že záruční doba byla podle § 1922 o. z. prodloužena o dobu, která uplynula od okamžiku, kdy žalobce u žalované reklamoval v pořadí první zjištěnou vadu díla, pro kterou nemohl dílo řádně užívat, do okamžiku, kdy žalovaná tuto vadu odstranila. Ve shodě se soudem prvního stupně pak konstatoval, že v řízení nebyla zjištěna žádná konkrétní skutečnost, z níž by bylo možné dovozovat vědomost žalované o vadě osvětlení v době předání díla, což by posléze umožnilo použít § 1921 odst. 3 větu druhou o. z., resp. nepřihlížet k námitce opožděného vytknutí vady díla. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť má za to, že napadený rozsudek závisí na otázce, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, a odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Prosazuje, že výkladem ustanovení § 2165 o. z. založeném na jazykovém vyjádření a zásadách právního předpisu lze dospět i k jinému výkladu a tedy i úpravě, kterou zákonodárce nezamýšlel. Předmětné ustanovení nespojuje oprávnění kupujícího k uplatnění práv z odpovědnosti za vady pouze s „prvním převzetím věci” a záruční doba upravená § 2165 odst. 1 o. z. se tudíž „aplikuje i v případě dodání nové věci dodané v rámci reklamačního řízení po vytknutí vad”. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že záruční doba se vztahuje pouze na dílo jako celek, resp. že případná vada některé součásti díla nezakládá běh nové dvouleté záruční doby k vyměněné součásti. Namítá, že žalovaná jej jako spotřebitele řádně neinformovala o jeho právech z odpovědnosti za vady; po reklamaci LED osvětlení mu sdělila, že uvedený typ byl stažen z prodeje pro nefunkčnost, nabídla mu řešit reklamaci kompenzací, nabídkou produktů, případně nákupem zboží dle výběru do výše ceny LED pásů, tj. do 33 980 Kč bez DPH, čímž omezila jeho práva z vadného plnění. Jelikož trval na výměně LED osvětlení, vyhověla mu dodáním a zabudováním jiného typu LED osvětlení, které však přestalo po 22 měsících od dodání fungovat. Že jím vyžádané LED osvětlení není vhodné pro dlouhodobé osvětlení bazénu, ho neinformovala. Dovozuje, že v případě LED osvětlení bazénu šlo o dodání nové věci, která vykazovala skrytou vadu ve smyslu § 2112 o. z., o níž musela žalovaná vědět, neboť bylo její povinností výrobek vyzkoušet a až poté nabízet zákazníkům. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“). Protože se doposud nezabýval výkladem ustanovení § 2165 odst. 1 o. z., konkrétně neřešil právní otázku, zda lhůta zde stanovená k uplatnění práva z vady součásti předmětu díla běží od převzetí předmětu díla jako celku, resp. zda nezačíná běžet znovu od zjednání nápravy formou výměny součásti, je dovolání pro její řešení přípustné. IV. Důvodnost dovolání 6. Podle § 2165 odst. 1 o. z., kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí. 7. Původní právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb. (§ 619 s účinností od 1. 1. 1992) stanovila, že kupujícímu vznikají práva z vad, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době (záruka); obecná záruční doba byla nastavena v délce šesti měsíců a zpravidla začala běžet od převzetí věci kupujícím. Šlo o pravou záruku za jakost prodané věci v obchodě. Po transpozici směrnice č. 1999/44/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, došlo od 1. 1. 2003 ke změně – zákonodárce jednak stanovil základní práva, která vznikají kupujícímu, nejsou-li vlastnosti prodané věci v okamžiku jejího převzetí ve shodě s kupní smlouvou a jednak rozšířil ochranu kupujícího dále tím, že u spotřebního zboží stanovil záruční dobu 24 měsíců pro případ, že se v této době projeví vada jako rozpor s kupní smlouvou. Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 rozlišuje mezi jakostí při převzetí (v občanském zákoníku z roku 1964 se označovala jako shoda s kupní smlouvou), zákonnou povinností z vadného plnění (v tomto smyslu došlo pouze k terminologické odlišnosti od právní úpravy v občanském zákoníku z roku 1964, která ji označovala jako zákonnou záruku) a smluvní zárukou (zárukou za jakost). Ustanovení § 2165 o. z. upravuje jak zákonnou povinnost z vadného plnění (v odstavci 1), tak smluvní záruku (v odstavci 2) u zboží při jeho prodeji v obchodě. Délka zákonné povinnosti z vadného plnění je (stejně jako u zákonné záruky upravené v občanském zákoníku z roku 1964) stanovena na dvacet čtyři měsíců (k tomu viz VÍTOVÁ, Blanka. § 2165 [Zákonná a smluvní povinnost z vadného plnění]. In: HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/ 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 157.) 8. V rámci dvacetičtyřměsíční zákonné povinnosti z vadného plnění vyplývají kupujícímu při prodeji zboží v obchodě nároky zásadně z § 2169 o. z. Kupující má podle tohoto ustanovení limitovaný nárok na to, aby mu prodávající dodal novou věc bez vad, tedy věc, která bude značkou, typem, provedením, výbavou apod. shodná s původně koupenou věcí; nárok na doplacení rozdílu v ceně, pokud by prodávající dodal věc technologicky vyspělejší, prodávající nemá. Nárok na výměnu za novou věc je limitován požadavkem přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti. Kritérium nepřiměřenosti není zákonem specifikováno a posuzuje se v každém konkrétní případě (čl. 3 směrnice 1999/44/ES sice implementován v tomto směru nebyl, může však poskytnout interpretační vodítko). Obecně se zjednání nápravy považuje za nepoměrné (nepřiměřené) v případě, že by pro prodávajícího znamenalo náklady, které by byly ve srovnání s ostatními způsoby zjednání nápravy přehnané s ohledem na hodnotu, kterou by mělo bezvadné zboží, význam porušení povinnosti předat kupujícímu bezvadné zboží, a s ohledem na to, zda by jiné možnosti zjednání nápravy znamenaly značné obtíže pro spotřebitele. Za neúměrné je považováno i takové zjednání nápravy, které v porovnání s jinými formami přináší nepřiměřené náklady (tj. náklady jednoznačně vyšší než náklady na zjednání jiné formy nápravy). Na nepřiměřenost upravenou v první větě § 2169 o. z. navazuje věta poslední, a to pokud je to k povaze vady neúměrné, má kupující právo pouze na bezplatné odstranění vady. Pokud se vada týká jen součásti věci (jak je tomu i v posuzovaném případě), může kupující požadovat jen výměnu této součásti. Podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 však neplatí, že výměnou věci začne běžet nová záruční doba, jak tomu bylo v § 627 odst. 2 obč. zák. (podle něhož, dojde-li k výměně, začne běžet záruční doba znovu od převzetí nové věci, což platí i dojde-li k výměně součástky, na kterou byla poskytnuta záruka), a to z toho důvodu, že zákonná povinnost z vadného plnění se váže k závazku prodávajícího zajistit, aby mohl kupující po určitou dobu (dvaceti čtyř měsíců) věc bezvadně užívat, a neváže se tedy na věc jako takovou (na věc samotnou), čímž však není dotčen § 2161 odst. 2 o. z. Pokud by zákonodárce zamýšlel spojit se zjednáním nápravy výměnou věci či její součástky běh nové záruční doby, jistě by to v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 výslovně stanovil, jak tomu bylo v případě občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. 9. Pro nyní posuzovanou věc výše citovaný výklad znamená, že odvolací soud nepochybil, vztáhl-li počátek běhu lhůty pro uplatnění práva vyplývajícího ze zákonné povinnosti z vadného plnění k okamžiku převzetí předmětu díla (bazénu, jehož součástí bylo LED osvětlení). Žalobce poprvé reklamoval vadu LED osvětlení po osmi měsících od převzetí bazénu, a běh zbývajícího času lhůty pro uplatnění práv z vady pokračoval poté, co žalovaná reklamaci vyřídila (§ 1922 odst. 2 o. z.). Vytkl-li žalobce podruhé vadu LED osvětlení 22 měsíců od jeho výměny, učinil tak zjevně až po uplynutí dvacetičtyřměsíční lhůty od převzetí bazénu (předmětu díla). Na uvedeném ničeho nezmění fakt, že žalovaná vyměnila původní LED osvětlení za jiný výrobek stejného druhu z důvodu, že původní typ byl stažen z prodeje. LED osvětlení totiž bylo od počátku součástí bazénu (předmětu díla), přičemž žalované svědčí zákonná povinnost zajistit bezvadnou funkčnost věci (zde díla) jako celku po dobu 24 měsíců, čemuž dostála. 10. Dožaduje-li se žalobce použití § 2112 o. z., zakládá svou právní argumentaci na odlišném skutkovém stavu věci. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná o vadě, resp. o nevhodnosti osvětlení, které tvořilo součást bazénu, k využití ke sjednanému účelu, prokazatelně věděla až v době jeho následné výměny, na což při první reklamaci žalobce upozornila (a nabídla mu jiné zboží z vlastního sortimentu v hodnotě LED osvětlení). Vytváří-li žalobce právní konstrukce na vlastním skutkovém podkladě, že LED osvětlení trpělo skrytou vadou, o níž žalobkyně musela vědět, jelikož měla funkčnost výrobku prověřit předtím, než ji nabídne koncovým zákazníkům, domáhá se revize právních závěrů odvolacího soudu (byť je jeho argumentace podpořena odkazy na judikaturu dovolacího soudu) procesně neregulérním způsobem. 11. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právní otázky, která byla podrobena dovolacímu přezkumu, správné, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5626/	27.10.2020	22 Cdo 1491/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 61 Co 324/2017. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 28. 7. 2017, č. j. 8 C 364/2016-66, zrušil bez náhrady služebnost doživotního užívání pokoje v přízemí, který sousedí s kuchyní, a spoluužívání ostatních prostor rodinného domu č. p. 1, který je součástí pozemku parc. č. st. 2, a pozemku parc. č. 3, zahrada, vše zapsáno na LV č. 4 pro k. ú. H. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, která byla zřízena smlouvou uzavřenou mezi žalovanými jako prodávajícími a žalobcem a P. N. jako kupujícími. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Soud prvního stupně zrušil služebnost pro trvalou změnu poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněných osob ve smyslu § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Uvedl, že žalovaní jako osoby oprávněné ze služebnosti od jejího vzniku v roce 1996 až do současnosti nikdy označené nemovitosti neužívali. S ohledem na věk žalovaných, skutečnost, že žijí v domě s pečovatelskou službou, sami již nemají zájem služebnost využívat a se zrušením služebnosti souhlasí, uzavřel, že došlo k trvalé změně poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněných osob. Přihlédl také k tomu, že právo odpovídající služebnosti bylo již promlčeno. 3. Promlčení práva odpovídajícího služebnosti zohlednil i při rozhodování o stanovení náhrady za zrušenou služebnost. Uzavřel, že v důsledku promlčení trvá služebnost nadále pouze jako naturální obligace, a proto se žalovaní práv z této služebnosti plynoucích již nemohou dovolat. Hodnota takového práva, stejně jako jeho využitelnost, je proto „nulová“. Z těchto důvodů rozhodl o zrušení služebnosti bez náhrady. 4. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 61 Co 324/2017-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 5. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zrušení služebnosti. V souvislosti s otázkou výše náhrady za zrušenou služebnost považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že bylo-li právo odpovídající služebnosti promlčeno, je nutné zrušit služebnost bez náhrady. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který zrušil služebnost bez přiměřené náhrady. Odkazují např. na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017 , podle kterých zrušení věcného břemene pro hrubý nepoměr předpokládá, že protistraně bude poskytnuta přiměřená náhrada. Nepřiznání jakékoliv náhrady sice nelze vyloučit, ale bude se jednat o zcela výjimečný postup, který bude nezbytné opřít o § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mají za to, že v posuzované věci nebyly dány výjimečné okolnosti odůvodňující zrušení služebnosti bez přiznání náhrady. 7. Poukazují na skutečnost, že žalovaní převedli vlastnické právo k pozemku parc. č. st. 2, jehož součástí je dům č. p. 1, a pozemku parc. č. 3, vše v k. ú. H., na žalobce a jeho někdejší manželku (dceru žalovaných) P. N. smlouvou ze dne 5. 12. 1996. Na základě této smlouvy vzniklo rovněž věcné břemeno (služebnost) umožňující žalovaným doživotní užívání pokoje v přízemí, který sousedí s kuchyní a spoluužívání ostatních prostor rodinného domu č. p. 1. Žalobce se stal výlučným vlastníkem shora uvedených nemovitostí na základě usnesení Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 12. 4. 2016, č. j. 3 C 128/2015-65, kterým byl schválen soudní smír v rámci řízení o vypořádání společného jmění žalobce a P. N.. Při vypořádání výše uvedených nemovitostí vyšli žalobce a P. N. z obvyklé ceny nemovitostí stanovené na základě znaleckého posudku vypracovaného Ing. P. R. ze dne 2. 1. 2016 (1 300 000 Kč), která byla upravena s ohledem na existenci věcného břemene svědčícího žalovaným (od této obvyklé ceny byla odečtena částka 235 200 Kč a výsledná částka 1 065 000 Kč se tak stala základem pro finanční vypořádání mezi žalobcem a P. N.). V rámci soudního smíru se proto žalobce a P. N. dohodli, že nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví žalobce, který zaplatí P. N. jako vypořádací podíl částku ve výši 532 500 Kč (jakožto 1/2 z částky 1 065 000 Kč). 8. Za těchto skutkových okolností považují zrušení služebnosti bez náhrady na rozporné s dobrými mravy. Žalobce totiž zaplatil při vypořádání spoluvlastnictví částku sníženou právě o hodnotu služebnosti stanovené na základě znaleckého posudku. Pokud byla služebnost v posuzované věci zrušena bez náhrady, získal tak žalobce majetkovou hodnotu ve výši 230 000 Kč bez protiplnění, a to na úkor žalovaných, resp. jejich dcery P. N. 9. Mají rovněž za to, že v poměrech projednávané věci nemohla být služebnost promlčena. Služebnost byla zřízena ve prospěch žalovaných jako doživotní, a může proto zaniknout až smrtí oprávněných osob. Oba žalovaní jsou však naživu a v současné době neužívají nemovitost z důvodů na straně žalobce. Poukazují rovněž na skutečnost, že až do 12. 5. 2016 byla spoluvlastnicí dotčených nemovitostí jejich dcera P. N., a proto minimálně do té doby mohli s ohledem na rodinné vztahy služebnost užívat. 10. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 11. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právo služebnosti svědčící žalovaným bylo promlčeno, protože ho žalovaní od jeho zřízení v roce 1996 nikdy neužívali. Žalobce se rovněž po rozvodu manželství a před vypořádáním spoluvlastnictví k nemovitostem pokoušel dohodnout se žalovanými na zrušení služebnosti (neboť její existence snižovala obvyklou cenu nemovitostí), avšak žalovaní na dohodu nepřistoupili. K ocenění služebnosti na základě znaleckého posudku zpracovaného Ing. P. R. ze dne 2. 1. 2016 poznamenává, že znalecký posudek byl vypracován pro účely jiného řízení a znalec ocenil věcné břemeno jakožto trvající, nikoliv jako promlčené. Je-li však právo odpovídající služebnosti promlčeno, má v „podstatě nulovou hodnotu“. Navrhuje, aby bylo dovolání žalovaných odmítnuto, příp. zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 12. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 14. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky přiměřené náhrady za zrušení služebnosti a s ní spojené otázky následků promlčení služebnosti. Tyto otázky dosud v rozhodování Nejvyššího soud nebyly za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v celém jejich rozsahu vyřešeny. IV. Důvodnost dovolání 15. Nejvyšší soud po zjištění, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí z hlediska výtek uplatněných v dovolání, jimiž je vázán, přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. 16. Podle § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. 17. Při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura publikovaná k § 151p odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“ [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014 (dostupný, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. 18. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017 , dovodil, že zrušení věcného břemene (služebnosti) pro hrubý nepoměr předpokládá, že protistraně bude poskytnuta přiměřená náhrada. Nepřiznání jakékoliv náhrady sice nelze a priori vyloučit, ale jelikož takový postup bude nezbytné opřít o § 2 odst. 3 o. z., bude se jednat o zcela výjimečný postup, jako již dříve Nejvyšší soud judikoval obdobně ve vztahu k přiměřené náhradě při vypořádání spoluvlastnictví [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016 , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5808/2016 ]. 19. Posouzení dovolateli formulované právní otázky přiměřené náhrady za zrušení služebnosti je však nezbytné spojit i s řešením otázky důsledků promlčení služebnosti. 20. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že předmětná služebnost nebyla žalovanými od svého vzniku v roce 1996 nikdy vykonávána a žalovaní se nikdy nebránili jimi tvrzenému jednání žalobce, kterým jim měl být výkon práva služebnosti odpírán. Služebnost se proto promlčela uplynutím desetileté promlčecí lhůty ke dni 24. 2. 2007 (§ 109 obč. zák.). Přesto rozhodl o zrušení promlčené služebnosti, nepřiznal však (právě s ohledem na její promlčení) žalovaným nárok na přiměřenou náhradu. 21. K tomu dovolací soud poznamenává, že námitky žalovaných směřujících do závěrů rozhodnutí odvolacího soudu týkajících se otázky samotného promlčení služebnosti nemohou v této části založit přípustnost dovolání. Žalovaní prostřednictvím těchto námitek pouze polemizují s právním posouzením otázky hmotného práva, na níž je rozhodnutí založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak. To však nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018 ). 22. V posuzované věci žalovaní pouze polemizují se závěry odvolacího soudu o promlčení služebnosti s tím, že právní posouzení této otázky má být jiné (a to takové, že služebnost promlčena nebyla). Neuvádí však žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit, příp. rozhodnutí, od jehož závěrů se měl odchýlit soud odvolací. Nevymezují tedy, v čem spatřují při řešení této otázky splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). 23. Dovolací soud tedy nadále vychází ze závěru o promlčení předmětné služebnosti ke dni 24. 2. 2007. 24. Judikatura Nejvyššího soudu k promlčení služebnosti (věcného břemene) za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dovodila, že promlčení věcného břemene spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze podle § 151p odst. 2 obč. zák. žádat soud, aby věcné břemeno zrušil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006 ). 25. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci o zrušení služebnosti rozhodovaly nalézací soudy až po 1. 1. 2014, je však nutné posoudit otázku zrušení služebnosti a přiznání přiměřené náhrady podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 3028 odst. 1, 2 o. z. – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017 ). 26. Podle § 618 o. z. promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem. 27. Podle § 980 odst. 2 věta druhá o. z. bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. 28. U služebnosti jako majetkového práva zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, výslovně předpokládá možnost jejího promlčení (§ 611, 633 o. z.). Obdobně jako podle úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je obecným následkem promlčení výrazné oslabení práva – dlužníkovi zaniká povinnost plnit (§ 609 o. z.). Promlčené právo samo o sobě sice nezaniká, ale existuje nadále jako tzv. naturální obligace. Soud totiž k námitce promlčení nemůže zásadně poskytnout oprávněnému ochranu (§ 610 odst. 1 o. z.). Naopak je-li právo odpovídající služebnosti promlčeno, může se povinný ze služebnosti žalobou úspěšně domoci toho, aby se oprávněný takového práva zdržel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 431/2006 , publikovaný pod č. 60/2008 Sb. rozh. obč.). 29. V úvahách o následcích promlčení služebnosti je však dále nutné promítnout i znění § 618 o. z., podle kterého se promlčená služebnost vymaže z veřejného seznamu, ve kterém je zapsána, k návrhu osoby, která má na výmazu právní zájem. Tímto veřejným seznamem je ve vztahu ke služebnostem, které povětšinou váznou na věcech nemovitých, nutno rozumět především katastr nemovitostí vedený podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). 30. Zákon s výmazem práva k věci z veřejného seznamu váže vznik domněnky neexistence takového práva (§ 980 odst. 2 věta druhá o. z.), která je projevem materiální publicity veřejných seznamů, která je dále rozvedena v § 984 a 985. Princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou právně účinné navenek (vůči třetím osobám) i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007 ). Materiální publicita se tedy chápe jako ochrana důvěry třetích osob ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu a možnost odvozovat z ní určité právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015 ), tedy např. neexistenci zatížení nemovitosti věcným břemenem (služebností). 31. Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci (§ 1257 odst. 1 o. z.) má tedy za následek její faktický zánik. Je-li totiž služebnost skutečně promlčena, má dotčená osoba podle § 618 o. z. právní nárok na její výmaz z veřejného seznamu. Následkům negativní domněnky výmazu se již v takovém případě nelze bránit námitkou, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem a domáhat se odstranění takového nesouladu postupem podle § 985 o. z. 32. S ohledem na tyto závěry nelze již podle Nejvyššího soudu po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nadále bez dalšího vycházet z citované judikatury přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle které promlčení služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil (§ 1299 odst. 2 o. z., § 151p odst. 2 obč. zák.). Jestliže již samo promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku, nebude na místě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti. Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z veřejného seznamu – katastru nemovitostí (§ 618 o. z.), lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu. 33. V projednávané věci přesto nalézací soudy o zrušení promlčené služebnosti rozhodly. Je přitom nutné přihlédnout k tomu, že jako trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněných osob odůvodňující zrušení služebnosti neoznačily pouze její promlčení, ale i další skutečnosti (věk žalovaných, zajištění jejich bytových potřeb v domě s pečovatelskou péčí, samotnou vůli žalovaných právo ze služebnosti nevykonávat). Nelze proto bez dalšího označit jejich rozhodnutí o zrušení služebnosti za nesprávné. Navíc samotné rozhodnutí o zrušení promlčené služebnosti nevytváří jiné právní následky než samotné promlčení – i takové rozhodnutí (stejně jako promlčení služebnosti) bude podkladem pro výmaz zapisované služebnosti z katastru nemovitostí. Není proto namístě rušit rozhodnutí soudu o zrušení služebnosti jen proto, že bylo možné vést účastníky k procesně správnému postupu, kterým byla žaloba na určení, že služebnost je promlčena. Takový postup se jeví dovolacímu soudu v dané věci jako příliš formalistický. 34. Rozhodl-li soud o zrušení promlčené služebnosti, je k promlčení vzhledem k popsaným následkům výmazu zapisované služebnosti z veřejného seznamu (katastru nemovitostí) nutné při rozhodování o přiměřené náhradě za rušenou služebnost přihlédnout. Je-li zapisovaná služebnost v okamžik rozhodování soudu skutečně promlčena, ač dosud ještě nedošlo k jejímu výmazu, nebude zásadně namístě přiznávat za její zrušení náhradu. To právě s ohledem na právní nárok na výmaz takové služebnosti zakotvený v § 618 o. z. a následek jejího výmazu, kterým je faktický zánik služebnosti. 35. Nepřiznal-li proto v projednávané věci odvolací soud žalovaným náhradu s tím, že je rušená služebnost promlčena, je jeho rozhodnutí v tomto rozsahu věcně správné. 36. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se výše náhrady za zrušenou služebnost věcně správné, nespočívá toto rozhodnutí ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5647/	27.10.2020	27 Cdo 143/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání navrhovatele zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 8 Cmo 183/2019, a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. S 5170/RD54/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Návrhem na zahájení řízení, doručeným soudu dne 13. 2. 2019, se S. v. p. d. L., O. (dále jen „společenství“) domáhá, aby byly v rejstříku společenství vlastníků jednotek provedeny: [1] výmaz zápisu i. místopředsedy výboru společenství S. K., ii. členky výboru společenství N. P., iii. člena výboru společenství M. M., iv. člena výboru společenství J. L., [2] zápis i. místopředsedy výboru společenství O. N., ii. člena výboru společenství R. T. (dále společně též „zapisovaní členové výboru“), a [3] změna zápisu počtu členů výboru společenství s tím, že bude nově zapsán počet 3 členů výboru. 2. Návrh na zahájení řízení podepsal předseda výboru společenství J. Z. (dále jen „předseda výboru“), s tím, že soudu prvního stupně (dále jen „rejstříkový soud) byl návrh na zahájení řízení doručen „osobně“ 13. 2. 2019. 3. Rejstříkový soud (který rozhodoval vyšší soudní úřednicí) společenství usnesením ze dne 15. 2. 2019, č. j. S 5170/RD35/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS, (mimo jiné): [1] uložil, aby opravilo: i. den vzniku funkce zapisovaného místopředsedy výboru společenství O. N., [2] doložilo: i. čestné prohlášení zapisovaných členů výboru o tom, že jsou plně svéprávní a bezúhonní ve smyslu zákona o živnostenském podnikání, ii. souhlas zapisovaných členů výboru se svým zápisem do rejstříku společenství vlastníků jednotek, iii. zápis ze schůze shromáždění společenství konané 27. 11. 2018 (který byl rejstříkovému soudu předložen pouze v prosté kopii) a iv. stanovy společenství podepsané členy statutárního orgánu (dále společně jen „požadované dokumenty“), [3] a upozornil společenství, že na ověřovací doložce návrhu na zahájení řízení je uvedeno nesprávné datum narození předsedy výboru. 4. Společenství nemělo zřízenu datovou schránku, a tak mu bylo naposledy jmenované usnesení doručeno na adresu jejího sídla (stejně tomu bylo při doručování písemností v průběhu celého řízení). 5. Společenství rejstříkovému soudu doložilo požadované dokumenty s tím, že tyto dokumenty byly rejstříkovému soudu doručeny „osobně“ 12. 3. 2019. 6. Téhož dne byla do datové schránky rejstříkového soudu doručena změna návrhu na zahájení řízení (dále jen „opravený návrh“), ve které byl pozměněn den vzniku funkce zapisovaného místopředsedy výboru společenství O. N. Zpráva byla odeslána prostřednictvím informačního systému datových schránek (dále jen „ISDS“) z datové schránky předsedy výboru, kterou má předseda výboru zřízenou jako fyzická osoba (dále jen „datová schránka předsedy výboru“). Opravený návrh nebyl opatřen uznávaným elektronickým podpisem (ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce) [dále jen „uznávaný elektronický podpis“]. 7. Rejstříkový soud (který rozhodoval vyšší soudní úřednicí) usnesením ze dne 13. 3. 2019, č. j. S 5170/RD44/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS: [1] konstatoval, že opravený návrh nebyl podán předepsaným způsobem, neboť návrh (je-li v elektronické podobě) musí být buď podepsán uznávaným elektronickým podpisem, nebo zaslán prostřednictvím datové schránky osoby, která návrh na zápis podává, a proto [2] společenství vyzval, aby do 15 dnů od doručení výzvy odstranilo tuto vadu opraveného návrhu. 8. Proti usnesení rejstříkového soudu ze dne 13. 3. 2019, č. j. S 5170/RD44/KSOS, Fj 3240/2019/KSOS, podalo společenství námitky, datované 28. 3. 2019 (dále jen „první námitky“), s tím, že „elektronický formulář odeslaný z datové schránky fyzické osoby, prostřednictvím které navrhovatel jedná, vyhovuje požadavkům na elektronické podání.“ Námitky byly rejstříkovému soudu doručeny 28. 3. 2019 a byly odeslány prostřednictvím ISDS z datové schránky předsedy výboru. První námitky nebyly opatřeny uznávaným elektronickým podpisem. 9. Rejstříkový soud (který rozhodoval samosoudcem) první námitky navrhovatelky odmítl usnesením ze dne 2. 4. 2019, č. j. S 5170/RD49/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS. 10. Nato rejstříkový soud (který rozhodoval vyšší soudní úřednicí) usnesením ze dne 25. 4. 2019, č. j. S 5170/RD54/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS, odmítl opravený návrh (výrok I.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok II.) [dále jen „rozhodnutí soudu prvního stupně“]. 11. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podalo společenství odvolání, datované 24. 5. 2019 (dále jen „první odvolání“), s tím, že opravený návrh „vyhovuje požadavkům na elektronické podání“. První odvolání bylo rejstříkovému soudu doručeno 24. 5. 2019 a bylo odesláno prostřednictvím ISDS z datové schránky předsedy výboru. První odvolání nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem. 12. Rejstříkový soud (který rozhodoval soudní tajemnicí) první odvolání společenství proti rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl usnesením ze dne 28. 5. 2019, č. j. S 5170/RD60/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS, s tím, že bylo podáno opožděně. 13. Proti usnesení rejstříkového soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. S 5170/RD60/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS, podalo společenství odvolání, datované 7. 6. 2019 (dále jen „druhé odvolání“), s tím, že první odvolání nebylo podáno opožděně. Druhé odvolání bylo rejstříkovému soudu doručeno 6. 6. 2019 a bylo odesláno prostřednictvím ISDS z datové schránky předsedy výboru. Ani druhé odvolání nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem. 14. Rejstříkový soud (který rozhodoval vyšší soudní úřednicí) usnesením ze dne 11. 6. 2019, č. j. S 5170/RD66/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS společenství vyzval, aby odstranilo vady druhého odvolání, které měly spočívat v tom, že druhé odvolání bylo odesláno prostřednictvím ISDS z datové schránky předsedy výboru. 15. Proti usnesení rejstříkového soudu ze dne 11. 6. 2019, č. j. S 5170/RD66/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS, podalo společenství námitky, datované 21. 6. 2019 (dále jen „druhé námitky“), s tím, že „není zjevné, jakými vadami druhé odvolání trpí.“ Druhé námitky byly rejstříkovému soudu doručeny 21. 6. 2019 a byly odeslány prostřednictvím ISDS z datové schránky předsedy výboru. Ani druhé námitky nebyly opatřeny uznávaným elektronickým podpisem. 16. Rejstříkový soud (který rozhodoval samosoudcem) druhé námitky navrhovatelky odmítl usnesením ze dne 24. 6. 2019, č. j. S 5170/RD70/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS. 17. Nato společenství rejstříkovému soudu doručilo druhé odvolání „osobně“ 27. 6. 2019. 18. K druhému odvolání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 7. 2019, č. j. 8 Cmo 144/2019-RD77, změnil usnesení rejstříkového soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. S 5170/RD60/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS, tak, že se první odvolání neodmítá. 19. K prvnímu odvolání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 8 Cmo 183/2019-RD87, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (dále jen „rozhodnutí odvolacího soudu“). 20. Ve svém rozhodnutí odvolací soud nejprve uvedl, že se společenství mýlí, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2743/2013 , a „stanovisko Ministerstva vnitra nazvané Datové schránky a činnost správních orgánů ze dne 28. 6. 2010“. Úkon učiněný „jinou osobou prostřednictvím ‚cizí‘ datové schránky (např. podání fyzické osoby z datové schránky jejího zaměstnavatele) nemá právní účinky, které zákon jinak dokumentu doručenému prostřednictvím datové schránky přiznává.“ Podle odvolacího soudu lze „závěry tohoto stanoviska (…) obdobně vztáhnout na skutkový stav zjištěný v této věci, kdy podání SVJ bylo odesláno z datové schránky předsedy výboru.“ II. Dovolání a vyjádření k němu 21. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo společenství dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 22. Posuzováno podle obsahu dovolání jde o otázku, zda návrh právnické osoby na zápis skutečností do veřejného rejstříku fyzických a právnických osob (ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů; dále jen „z. v. r.“) doručený rejstříkovému soudu v elektronické podobě prostřednictvím ISDS z datové schránky předsedy statutárního orgánu, který je v řízení oprávněn jednat za právnickou osobu [ve smyslu § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 120 z. v. r.], lze považovat za podepsaný způsobem, se kterým jiný právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu ve smyslu § 22 odst. 3 z. v. r., aniž by byl návrh opatřen uznávaným elektronickým podpisem. 23. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 24. Dovolání bylo rejstříkovému soudu doručeno „osobně“ 15. 11. 2019 s tím, že dovolatel není zastoupen advokátem nebo notářem, protože za něj jedná předseda výboru, který má právní vzdělání. 25. Dovolatel nejprve uvádí, že „pokud soud (…) je schopen interpretovat právní jednání podané z DS advokáta jako jednání, které má mít účinky (…) pro osobu zastoupenou (…), musí být (…) schopen interpretovat právní jednání zástupce právnické osoby (…) podané z jeho datové schránky, jako jednání s účinky pro zastoupenou osobu.“ K tomu odkazuje na § 22 odst. 2 a 3 z. v. r., a dodává, že zákonodárce „zjevně (…) usiloval o ověření identity fyzické osoby, která návrh činí a formulář podepisuje, což se jeví ekvivalentním návrhu podepsanému a doručenému z datové schránky fyzické osoby.“ Vyšel-li tedy odvolací soud z toho, že úkon učiněný jinou osobou prostřednictvím „cizí“ datové schránky nemá právní účinky, které zákon přiznává dokumentu doručenému prostřednictvím datové schránky, potom se podle mínění dovolatele odchýlil od stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, Plsn 1/2015 , uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 1/2017“). 26. Závěrem dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že opakovaně odmítal jeho opravné prostředky s tím, že opravný prostředek nebyl podán předepsaným způsobem, neboť nebyl podepsán elektronickým podpisem ani zaslán z datové schránky dovolatele; přitom právě řešení této otázky mělo být předmětem řízení o opravných prostředcích. Takový postup soudů má dovolatel za formalistický. III. Přípustnost dovolání 27. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení výše (v odst. [22] tohoto rozhodnutí) formulované otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 28. Podle § 22 z. v. r., ve znění účinném od 19. 9. 2016, návrh na zápis lze podat v listinné nebo elektronické podobě; to platí obdobně pro dokládání listin o skutečnostech uvedených v návrhu na zápis a listin zakládaných do sbírky listin. Vláda stanoví, které návrhy na zápis a listiny lze podávat pouze v elektronické podobě (první odstavec). Podpis na návrhu na zápis v listinné podobě musí být úředně ověřen (druhý odstavec). Návrh na zápis v elektronické podobě musí být podepsán způsobem, se kterým jiný právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu (třetí odstavec). 29. Podle § 120 z. v. r. není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, použijí se na řízení o návrhu na zápis ustanovení zákona upravujícího občanské soudní řízení. 30. Podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. za právnickou osobu jedná člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna. 31. Podle § 42 odst. 3 o. s. ř. v případě podání v elektronické podobě podepsaného způsobem, se kterým zvláštní právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu, se nevyžaduje doplnění podání předložením jeho originálu podle odstavce 2. 32. Podle § 8 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“) je k přístupu do datové schránky fyzické osoby oprávněna fyzická osoba, pro niž byla datová schránka zřízena (první odstavec). K přístupu do datové schránky podnikající fyzické osoby je oprávněna podnikající fyzická osoba, pro niž byla datová schránka zřízena (druhý odstavec). K přístupu do datové schránky právnické osoby je oprávněn statutární orgán právnické osoby, člen statutárního orgánu právnické osoby nebo vedoucí organizační složky podniku zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, pro něž byla datová schránka zřízena (třetí odstavec). K přístupu do datové schránky orgánu veřejné moci je oprávněn vedoucí orgánu veřejné moci, pro něhož byla datová schránka zřízena (čtvrtý odstavec). 33. Podle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob. 34. Výkladem posledně citovaného ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v R 1/2017 , v němž vysvětlil, že uvedené ustanovení vyjadřuje „fikci podpisu“ podání (úkonu) určité v zákoně stanovené osoby, pro kterou byla zřízena datová schránka, protože elektronické podání učiněné prostřednictvím datové schránky osoby, pro niž byla tato datová schránka zřízena, má stejné právní účinky jako elektronické podání podepsané uznávaným elektronickým podpisem této osoby. Řečeno tedy jinak, uskutečnění elektronického podání prostřednictvím datové schránky znamená „nahrazení“ uznávaného elektronického podpisu, který se jinak (při jiném způsobu elektronického podání) vyžaduje jako náležitost podání. 35. Uvedené samozřejmě neznamená, že by elektronické podání učiněné prostřednictvím datové schránky nemohlo být opatřeno uznávaným elektronickým podpisem, a to nejen toho, kdo odeslal podání prostřednictvím datové schránky adresátu (do jeho datové schránky), ale i jiné osoby. V případě, že elektronické podání učiněné prostřednictvím datové schránky bylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem podle § 6 odst. 1, 2 zákona č. 297/2016 Sb. (dříve podle § 11 odst. 1, 3 zákona č. 227/2000 Sb.), neuplatní se „fikce podpisu“ ve smyslu § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech. Ačkoliv bylo učiněno z datové schránky určité fyzické nebo právnické osoby, je třeba ho vždy pokládat za procesní úkon toho, kdo podle obsahu podání učinil procesní úkon (tj. podatele) a jehož uznávaný elektronický podpis byl připojen k takovému elektronickému podání; bylo-li podání v elektronické podobě opatřeno uznávaným elektronickým podpisem, nemůže se již (z povahy věci) uplatnit „fikce podpisu“ jakékoliv osoby, i když toto podání učinila prostřednictvím datové schránky (srov. odst. 39 a 40 R 1/2017). 36. Není pochyb o tom, že právnická osoba může podat v elektronické podobě návrh na zápis podle § 22 z. v. r. ze své datové schránky; podání učiněné prostřednictvím datové schránky právnické osoby bude (bez dalšího) podáním této právnické osoby. Řečené pak platí bez ohledu na to, zda osoba činící podání z datové schránky právnické osoby v souladu s § 8 odst. 3 nebo odst. 6 zákona o elektronických úkonech byla oprávněná jednat jménem této právnické osoby podle § 21 o. s. ř. (srov. R 1/2017 , IV. právní věta a dále odst. 51). 37. Nicméně fyzická osoba, oprávněná jednat jménem právnické osoby podle § 21 o. s. ř. (ve spojení s § 120 z. v. r.) může jménem právnické osoby učinit elektronické podání podle § 22 z. v. r. i ze své datové schránky (z datové schránky fyzické osoby podle § 8 odst. 1 zákona o elektronických úkonech). V takovém případě je podání podepsáno touto fyzickou osobou (§ 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech); je-li přitom z podání zřejmé, že je činí jménem právnické osoby např. jako předseda jejího statutárního orgánu [§ 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jde o podání této právnické osoby učiněné a podepsané fyzickou osobou oprávněnou jednat za dotčenou právnickou osobu. K tomu, že např. člen statutárního orgánu oprávněný zastupovat právnickou osobu podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může učinit podání za tuto právnickou osobu ze své datové schránky (z datové schránky zřízené jemu jako fyzické osobě podle § 8 odst. 1 zákona o elektronických úkonech), viz i R 1/2017, odst. 51 in fine . 38. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) z toho, že úkon učiněný „jinou osobou prostřednictvím ‚cizí‘ datové schránky (…) nemá právní účinky, které zákon jinak dokumentu doručenému prostřednictvím datové schránky přiznává,“ resp. z toho, že opravený návrh podaný prostřednictvím ISDS z datové schránky předsedy výboru není podepsaný způsobem, se kterým jiný právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu (ve smyslu § 22 odst. 3 z. v. r.), není jeho právní posouzení věci správné. 39. S ohledem na obsah usnesení rejstříkového soudu ze dne 15. 2. 2019, č. j. S 5170/RD35/KSOS, Fj 13240/2019/KSOS má Nejvyšší soud za potřebné dodat, že členem voleného orgánu společenství vlastníků jednotek se může stát i osoba, která není bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání [§ 46 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), na členy volených orgánů společenství vlastníků jednotek nedopadá]. 40. Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele – zrušil usnesení odvolacího soudu a spolu s ním (ze stejného důvodu) i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 41. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud, jakož i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 42. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14888/	22.10.2020	5 Tdo 972	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání obviněného T. K. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 To 280/2019, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 6 T 79/2018. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 6 T 79/2018, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem způsobení úpadku podle § 224 odst. 1 písm. a), d), odst. 4 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 224 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 4 roků. Současně soud podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 4 roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli všichni ve výroku specifikovaní poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině se obviněný dopustil trestné činnosti stručně uvedeno tím, že v období od dubna 2013 do září 2014 v XY jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti R. se sídlem v XY (dále též jen „společnost R.“ nebo „obchodní společnost“), ačkoli měl přehled o hospodářské situaci včetně výše závazků této obchodní společnosti, nakupoval luxusní automobily (tov. zn. Mercedes, Audi, Range Rover, Bentley, Volkswagen a BMW), které nebyly potřebné k podnikatelské činnosti, čímž zatížil obchodní společnost nadbytečnými výdaji v podobě úvěrových splátek a akontací za vozidla v celkové výši 2 411 498 Kč, přičemž v téže době obchodní společnost disponovala již 14 automobily, za které platila měsíční splátky ve výši 183 854 Kč, dále obviněný v roce 2013 rozhodl jménem společnosti R. o poskytnutí půjčky sám sobě jako fyzické osobě, přičemž ke dni 31. 12. 2014 činil nesplacený zůstatek půjčky částku 1 735 000 Kč. Obviněný přitom věděl, že společnost R. není schopna dostát svým splatným závazkům zejména na platby subdodavatelům, na kterých bylo její podnikání závislé, neboť dodávka materiálu a služeb z jejich strany měla zajišťovat příjmy nutné pro realizaci jiných zakázek. Obviněný tak zatížil společnost R. nadbytečnými výdaji v celkové výši 4 146 498 Kč, což vedlo v průběhu roku 2014 k postupnému zhoršování finanční situace a vyústilo v účetní ztrátu ve výši 6 354 000 Kč, s níž obchodní společnost ukončila hospodářský rok 2014, a zároveň se ke dni 31. 12. 2014 ocitla v úpadku ve smyslu § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). Celkem měla obchodní společnost 6 věřitelů se zajištěnými pohledávkami a 69 ostatních věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině, kterým měla vzniknout celková škoda ve výši 27 185 157,16 Kč. 3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a 3 poškození. Krajský soud v Brně z podnětu odvolání poškozených rozhodl rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 To 280/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ohledně těchto poškozených a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit všem třem poškozeným náhradu škody ve výši, jakou uplatnili v trestním řízení. Krajský soud pak podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné. II. Dovolání obviněného 4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 5. Obviněný vyjádřil svůj nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů, které byly přijaty bez snahy náležitě objasnit skutkovou stránku věci. Vadu v hmotněprávním posouzení spatřuje obviněný v tom, že nedošlo k naplnění všech znaků přečinu, za který byl odsouzen. Opakovaně přitom upozorňoval, že nákup vozidel prostřednictvím úvěrů měl své ekonomické opodstatnění, neboť jím docházelo k navýšení „provozního cash flow“ společnosti R., nikoli k jeho snížení, jak nesprávně dovodily soudy. Díky tomuto způsobu hospodaření obviněný v době krize oddaloval hrozící úpadek společnosti R. Zdůraznil, že luxusní automobily kupoval za výhodné ceny, které po úhradě akontace splácel, ačkoli o vrácení daně z přidané hodnoty mohl požádat ihned, dále častějším obměňováním vozového parku udržoval jeho vyšší hodnotu. Tím, že žádný ze soudů nepřistoupil k zadání a vypracování revizního znaleckého posudku, se obviněný cítí být dotčen na svém právu na spravedlivý proces, stejně tak způsobem hodnocení výpovědí svědků výlučně v jeho neprospěch. Odmítl, že by jednal bez ohledů na další fungování společnosti R., čímž je podle jeho přesvědčení vyloučeno naplnění znaku hrubé nedbalosti. Dále konstatoval, že by k úpadku R. došlo i bez nákupů vozidel a poskytnutí půjčky, čímž odpadl další ze znaků skutkové podstaty, a to příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobením škodlivého následku, jak je vyčíslen ve výroku o vině. Obviněný má za to, že nemělo dojít k jeho trestnímu stíhání, on sám měl zájem pokračovat řádně v podnikání, čemuž bránila zejména negativní kampaň klientů, která vedla ke ztrátě nových zakázek. Poukázal na svou snahu splnit přijaté závazky i za cenu pronájmu vlastního bytu některým klientům, jiným dokonce vrátil přijatou finanční zálohu, a to i po zahájení insolvenčního řízení obchodní společnosti R. 6. Obviněný T. K. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky Krajského soudu v Brně i Městského soudu v Brně, a aby věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. 7. Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného. III. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. 9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí nebo v jemu předcházejícím řízení došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 10. Dovolání obviněného obsahuje jednak námitky, které nelze podřadit pod žádný ze zákonem vyjmenovaných důvodů dovolání, ale současně obviněný zaměřil některé svoje výhrady proti naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky přečinu podle § 224 odst. 1 písm. a), d), odst. 4 tr. zákoníku způsobem, který odpovídá povaze a účelu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména obviněný vytýkal soudům nejasnosti ohledně vzniku úpadku společnosti R. a jeho příčin a též nesprávné posouzení znaku škody. Na podkladě této části dovolání obviněného mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i jemu předcházející řízení včetně rozsudku Městského soudu v Brně a shledal, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou v právním posouzení žalovaného skutku. Soudy především neučinily takové skutkové závěry, které byly nezbytné pro odpovídající právní kvalifikaci i ve vztahu k použití přísnější trestní sazby podmíněné způsobením škody velkého rozsahu. Rozsudky soudů prvního i druhého stupně proto nemohou obstát a bylo nutné je zrušit. b) K námitkám obviněného 11. Nejvyšší soud nejprve stručně připomene obecné otázky týkající se přečinu způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku, který je zařazen mezi tzv. úpadkové delikty určené, jejichž spáchání je zaměřeno proti ochraně práv věřitelů (viz zejména ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2243 až 2253). Tento přečin má dvě samostatné základní skutkové podstaty definované v odstavcích 1 a 2. V obou případech je z hlediska trestní odpovědnosti nezbytné zjistit u pachatele stav úpadku, do něhož se při první alternativě pachatel dostane některým z jednání taxativně vyjmenovaných pod písm. a) až e), u druhé skutkové podstaty již pachatel jedná za stavu úpadku bez ohledu na skutečnosti, které jej zapříčinily, a to opět alternativním způsobem, tj. buď přijme nový závazek, nebo zřídí zástavu, a tím zhorší postavení dosavadních věřitelů. U obou základních skutkových podstat je možné úmyslné zavinění (§ 15 tr. zákoníku), postačí však i hrubá nedbalost, ať vědomá či nevědomá (§ 16 odst. 1, 2 tr. zákoníku). V posuzované trestní věci byl obviněný T. K. stíhán a odsouzen jako fyzická osoba jednající za dlužníka – právnickou osobu – společnost R., jejímž byl jednatelem a jediným společníkem (§ 114 odst. 2 tr. zákoníku). Ve shodě s obžalobou soudy kladly obviněnému za vinu naplnění první z citovaných skutkových podstat, a to dvěma z možných způsobů jednání odpovídajících alternativám podle § 224 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku. Obviněný podle soudů přivodil úpadek společnosti R. tím, že činil vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům, a tím, že poskytl ze svého majetku půjčku jiné osobě, ač to bylo v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům. Úmyslné nebo hrubě nedbalé jednání pachatele v těchto případech musí předcházet stavu úpadku, který tím pachatel způsobí. K trestnímu postihu přitom nestačí samotné zjištění stavu úpadku, stejně tak není trestně odpovědný ten, kdo, byť i z hrubé nedbalosti, jedná některým ze způsobů uvedených v § 224 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, pokud to u něj nemá za následek vznik úpadku. Úmyslné nebo nedbalostní zavinění (hrubou nedbalost) pachatele je nutno vždy hodnotit k době, kdy pachatel učinil některé z jednání předvídaných v § 224 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1440/2011 ). 12. Z hlediska použití hmotného práva obviněný v dovolání důvodně zpochybnil především naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 224 odst. 4 tr. zákoníku, tedy způsobení škody velkého rozsahu, k níž mělo podle soudů dojít v příčinné souvislosti s pořizováním osobních automobilů a poskytnutím půjčky obviněnému. Podle popisu skutku ve výroku o vině by tomuto zákonnému znaku mělo odpovídat zjištění, podle něhož obviněný „zatížil obchodní společnost prokazatelně nadbytečnými výdaji v celkové výši 4 146 498 Kč, když tyto prostředky nemohly být použity ve prospěch obchodní společnosti, kde měly primárně sloužit na úhradu závazků vůči subdodavatelům (…), což vedlo v průběhu roku 2014 k postupnému zhoršování finanční situace obchodní společnosti a vyústilo v účetní ztrátu ve výši 6 354 000 Kč, s níž obchodní společnost ukončila hospodářský rok 2014 (…), ke dni 31. 12. 2014 se ocitla v úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona, dne 28. 5. 2015 bylo zahájeno insolvenční řízení a dne 25. 7. 2016 byl prohlášen konkurs, následkem kterého došlo k neuhrazení závazků zajištěných a nezajištěných věřitelů, kterým tak vznikla (…) celková škoda ve výši 27 185 157,16 Kč“. Z citované části tzv. skutkové věty je zjevné, že za škodu způsobenou obviněným soud prvního stupně považoval částku ve výši 27 185 157,16 Kč, čemuž koresponduje i odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Krajský soud v Brně se v napadeném rozsudku přiklonil k tomuto zjištění a zjevně je považoval za správné. Soudy obou stupňů tak považovaly za škodu celkovou výši splatných dluhů společnosti R. v době způsobení stavu úpadku. Takovou úvahu však není možné bez dalšího považovat za dostatečnou pro zjištění skutečné výše škody, k níž mělo dojít v důsledku vynaložení popsaných nákladů souvisejících s pořízením osobních automobilů (akontace a budoucí měsíční splátky za pronájem) a s poskytnutím půjčky obviněnému jako fyzické osobě. 13. Způsobení škody je znakem pouze kvalifikovaných skutkových podstat přečinu způsobení úpadku, a to podle § 224 odst. 3 tr. zákoníku jako značné škody a podle § 224 odst. 4 tr. zákoníku jako škody velkého rozsahu. U druhé alternativy základní skutkové podstaty podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku představuje škoda rozdíl mezi výší původního stavu úpadku existujícího k okamžiku přijetí nového závazku nebo zřízení zástavy a konečnou výší úpadku, k jehož prohloubení došlo nově přijatými závazky nebo zřízením zástavy. Přitom je třeba, aby v trestním řízení byla škoda a její výše zjišťována, což se zpravidla děje prostřednictvím znaleckého zkoumání ekonomického stavu úpadce jak před spácháním protiprávního jednání, tak po něm, a to s přihlédnutím k hodnotě majetku dlužníka v době ukončení trestné činnosti. Není proto třeba vyčkávat ukončení insolvenčního řízení, jeho výsledky však mohou být důležité pro rozhodnutí o nároku poškozených věřitelů (viz rozhodnutí pod č. 39/2008 Sb. rozh. tr.). 14. Pokud je pachatel stíhán za skutek odpovídající první skutkové podstatě § 224 odst. 1 tr. zákoníku, tedy za způsobení úpadku některým z jednání vyjmenovaných pod písm. a) až e) citovaného ustanovení, potom škodu ve smyslu § 224 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku představují pohledávky věřitelů zásadně v celé jejich výši. Je totiž třeba vycházet z předpokladu, že v době předcházející stavu úpadku vyvolaném protiprávním jednáním pachatele byl dlužník schopen uhradit všechny své splatné závazky. Potom může jejich celková výše odpovídat výši škody způsobené tímto přečinem. V situaci, v níž by sice dlužník nebyl ještě v úpadku, a to jak v platební neschopnosti, která splňuje znaky úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, tak ve formě předlužení podle § 3 odst. 4 insolvenčního zákona, ale neměl by (po určitou dobu) dostatek finančních prostředků k uspokojení pohledávek svých věřitelů v celém rozsahu, je třeba v trestním řízení zjišťovat alespoň minimální výši, v jaké tak byl schopen učinit. Povinností orgánů činných v trestním řízení je tak určit, do jaké míry byl pachatel způsobilý uhradit splatné pohledávky svých věřitelů, nebýt některého z uvedených jednání, jež vedlo ke způsobení úpadku odpovídajícího definici v § 3 odst. 1 nebo 4 insolvenčního zákona. Vznik škody pak musí být v příčinné souvislosti s některým z jednání uvedených v § 224 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, které vedlo ke způsobení stavu úpadku, a její výši je třeba zkoumat na podkladě ekonomického stavu pachatele před spácháním trestné činnosti, který by umožnil plnit splatné závazky předtím, než si přivodil stav úpadku, a zmařil tak, byť jen částečné, uspokojení pohledávek věřitelů. 15. V posuzované trestní věci však soudy nepostupovaly při řešení otázky naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 224 odst. 1, 4 tr. zákoníku naznačeným způsobem. Výši způsobené škody soudy stanovily tak, že odpovídá souhrnu všech neuhrazených pohledávek věřitelů společnosti R., aniž by současně byla zkoumána schopnost této obchodní společnosti uspokojit její věřitele v plném rozsahu již před způsobením úpadku. Podle závěru zaujatého soudem prvního stupně měla být důvodem úpadku společnosti R. obviněným realizovaná hrubě nepřiměřená vydání dosahující částky 4 146 498 Kč, ačkoli tyto prostředky mohly být podle soudu využity primárně na úhradu závazků jejím subdodavatelům, což by přispělo k pokračování podnikání ve stavební činnosti a umožnilo by generování podnikatelského zisku. V rámci řešení otázky výše způsobené škody soud nevzal vůbec na zřetel schopnost společnosti R. plnit její finanční závazky vůči věřitelům v rozhodné době, namísto toho učinil v podstatě spekulativní závěr, že věřitelé by mohli být uspokojeni zcela, tudíž škoda způsobená obviněným odpovídá souhrnu neuhrazených pohledávek věřitelů společnosti R. V této souvislosti je možné upozornit na obsah znaleckého posudku vypracovaného znalkyní Mgr. J. L., v němž je zobrazen stav tzv. aktiv společnosti R. v letech 2012 až 2014 a porovnán s cizími zdroji ve stejném období. Podle těchto údajů poprvé v roce 2014 cizí zdroje převýšily aktiva o částku 6 772 000 Kč. Z tohoto „hospodářského výsledku“ znalkyně dovodila u společnosti R. stav předlužení, nicméně v obou předešlých srovnávaných letech činil rozdíl mezi těmito dvěma majetkovými hodnotami pouze částku kolem 4 milionů Kč ve prospěch aktiv. Přestože samotný tento ukazatel či metoda hodnocení ekonomického stavu obchodní společnosti nevyjadřuje spolehlivě údaj nezbytný ke stanovení výše škody v posuzované trestní věci, znalkyní konstatovaná hodnota aktiv ke konci roku 2013, tj. v době předcházející sporným majetkovým dispozicím obviněného, přinejmenším zpochybňuje schopnost společnosti R. uspokojit splatné pohledávky jejích věřitelů převyšující 27 milionů Kč. S tímto názorem se ztotožnil i odvolací soud a považoval jej za správný. Jak již bylo konstatováno, soudy bez odpovídajícího zodpovězení otázky významné pro použití přísnější trestní sazby trestného činu považovaly za škodu celou výši pohledávek zjištěných věřitelů. Vzhledem ke kritériím určujícím hranice jednotlivých škod v § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, by znamenala částka více než 27 milionů Kč naplnění znaku škody velkého rozsahu podle nejpřísnější trestní sazby v § 224 odst. 4 tr. zákoníku. 16. V rámci své přezkumné činnosti napadených rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně se Nejvyšší soud rovněž přiklonil k pochybnostem obviněného ohledně zjištění stavu úpadku společnosti R., případně okolností, které k němu vedly. Obviněný důvodně vytkl, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, mimo jiné vyplývá, že jsou mu kladeny za vinu majetkové dispozice ve výši 4 146 498 Kč (z toho částku 1 735 000 Kč činila půjčka jeho osobě), avšak podle znalkyně se společnost R. nacházela ke dni 31. 12. 2014 ve ztrátě ve výši 6 354 000 Kč. Podle obviněného by zjevně stav úpadku nastal i bez jemu vytýkaných výdajů, a to s ohledem na ztrátu vypočtenou znalkyní ve výši 2 207 502 Kč, která evidentně vznikla bez jeho přičinění. Obviněný tímto argumentem poukázal na nesprávnost zjištění soudů, které se opíraly o závěry formulované ve znaleckém posudku, který byl opatřen již v přípravném řízení. Nejvyšší soud považuje tuto výhradu za důvodnou, neboť, jak vyplývá z výše uvedených okolností důležitých pro objasnění vzniku a výše škody u přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 1 písm. a) až e), odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, má v tomto ohledu stav úpadku zásadní význam. 17. V první řadě soud prvního stupně neobjasnil, zda ve zkoumaném období, v němž obviněný činil zjištěné dispozice s majetkem společnosti R., to znamená v letech 2013 a 2014, kdy nakoupil celkem 6 osobních automobilů a poskytl údajně sám sobě jako fyzické osobě finanční půjčku, se skutečně společnost R. ještě nenacházela ve stavu úpadku, případně jaké příčiny k němu vedly. Úpadek jako jeden ze znaků skutkové podstaty přečinu podle § 224 odst. 1 tr. zákoníku rozhodně nelze ztotožnit s tzv. účetní ztrátou, v níž se podle znalkyně měla jmenovaná obchodní společnost ocitnout k datu 31. 12. 2014. Při zjišťování stavu úpadku je i pro potřeby trestního řízení nutné vycházet z jeho definice v insolvenčním zákoně. Podle § 3 odst. 1 písm. a) až c) insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost); podle § 3 odst. 4 insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Znalkyně i přesto, že měla tato kritéria hodnotit za účelem odborného posouzení, zda, případně kdy se ocitla společnost R. v úpadku, vycházela z účetních podkladů (konkrétně účetní rozvahy, výkazu zisku a ztrát apod.) a poměřovala výhradně celkové množství aktiv a cizích zdrojů. Její závěry i způsob určování ekonomického stavu dlužníka jsou skutečně velmi kusé, rozhodně neposkytují dostatečný informační základ pro odpověď na zásadní otázku o způsobení úpadku společnosti R., přestože sama znalkyně konstatovala úpadek ve formě předlužení ke dni 31. 12. 2014. Odbornému názoru znalkyně je nutné taktéž vytknout chybějící hodnocení vlivu jednotlivých kroků obviněného na ekonomickou situaci společnosti R. Znalkyně se omezila na pouhý výrok, podle něhož „nelze konstatovat, že v průběhu posuzovaného období vznikly mimořádné náklady, ale byly prováděny operace, které zásadně omezily splacení závazků obchodní společnosti.“ V tomto ohledu se spíše znalkyně vyjadřovala k jiné formě stavu úpadku než k předlužení, a to k platební neschopnosti. Současně ale znalkyně konstatovala, že na pokladně chyběla hotovost ve výši 4 613 303 Kč, která byla uměle snížena vyplacením podílu na zisku obviněnému v roce 2014 na hodnotu ve výši 1 738 862 Kč. Poslední částka pak odpovídá nesplacené části půjčky, kterou měl obviněný poskytnout z prostředků společnosti R. sám sobě jako fyzické osobě. Tato skutečnost vyvolává podezření z toho, že fakticky si obviněný nepůjčil žádné peníze od společnosti R., ale tvrzená majetková dispozice v jeho prospěch měla pouze zakrýt předešlé odčerpání peněz z pokladny bez jejich řádného zaúčtování v evidenci společnosti R. Formulace a závěry znalkyně Mgr. J. L. v jejím znaleckém posudku jsou minimálně nekonzistentní, nejasné, nepřesvědčivé a zejména nejsou zaměřeny na hlediska zjišťování stavu úpadku dlužníka v souladu s kritérii uvedenými v § 3 insolvenčního zákona. 18. Přestože k trestní odpovědnosti pachatele přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 1 tr. zákoníku není třeba, aby některé z jednání taxativně vyjmenovaných pod písm. a) až e) tohoto ustanovení bylo jedinou, resp. výlučnou příčinou vzniku úpadku, je nezbytné zjistit, zda šlo o takovou příčinu, bez níž by úpadek vůbec nenastal. V posuzované věci si soudy náležitým způsobem neujasnily tyto základní podmínky vyvození trestní odpovědnosti u obviněného, a to jak ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podle § 224 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku, tak i ohledně kvalifikačního znaku škody podle § 224 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku. Jak bylo již vysloveno shora, výsledek znaleckého zkoumání Mgr. J. L. neposkytl soudům nezbytný odborný podklad o finančním hospodaření společnosti R. a o důsledku majetkových dispozic obviněného, které prováděl jejím jménem v letech 2013 a 2014. Především nebyly řádně objasněny okolnosti vzniku úpadku této obchodní společnosti, a to jak jeho příčin, tak doby, kdy skutečně nastal. Městský soud v Brně v hlavním líčení konaném dne 16. 4. 2019 za souhlasu procesních stran, tedy i obviněného, provedl důkaz tímto znaleckým posudkem pouze jeho přečtením. V odůvodnění svého rozsudku v podstatě soud citoval podstatný obsah posudku, přestože nebyl zaměřen na zkoumání všech okolností, které byly nezbytné pro právní posouzení skutku, a navíc jeho odborná stanoviska jsou v určité části vnitřně rozporná. Městský soud dále neprovedl žádné zhodnocení výsledků znaleckého zkoumání samostatně ani ve spojení s dalšími ve věci opatřenými a provedenými důkazními prostředky. Soud tak v podstatě akceptoval nedostatky, jimiž byla zatížena již obžaloba, ačkoli bylo její povinností prokazovat stav úpadku společnosti R. včetně jeho formy (platební neschopnost či předlužení) a vliv majetkových dispozic obviněného, které činil jménem této obchodní společnosti, na jeho způsobení. Jak bylo obecně uvedeno v bodě 11. tohoto usnesení, k naplnění první ze základních skutkových podstat dojde tehdy, je-li stav úpadku způsoben ve spojení s některým z jednání dlužníka, jak jsou vyjmenována v § 224 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku. V případě, v němž pachatel jedná již za stavu úpadku způsobem předvídaným v § 224 odst. 2 tr. zákoníku, tj. prohloubí úpadek přijetím nového závazku nebo zřízením zástavy, čímž zhorší postavení dosavadních věřitelů, jde o druhou základní skutkovou podstatu přečinu způsobení úpadku. U každé z obou základních skutkových podstat je třeba odlišným způsobem zjišťovat výši případné škody, jak bylo vyloženo v bodech 13. a 14. tohoto usnesení. Uvedená pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud, naopak se ztotožnil s vytčeným postupem, ačkoli obviněný již v odvolání uplatnil výhrady proti výsledkům znaleckého zkoumání, byť tak převážně činil z jiných důvodů. Jak bylo rovněž již naznačeno, zjištěné vady mají svůj původ v nikoli příliš pečlivé přípravě obžaloby, jež neopatřila a nepředložila soudu prvního stupně takové podklady, s jejichž využitím by bylo možné rozhodnout o vině obviněného bez jakýchkoli pochybností. Nicméně bylo povinností soudů reagovat na tuto situaci a vypořádat se s tvrzeními procesních stran tak, jak vyžadují zákonné podmínky hmotně právních ustanovení trestního zákoníku. 19. Jak vyplývá ze shora shrnutých výhrad proti právnímu posouzení skutkových zjištění soudy obou stupňů, nebylo možné na základě výsledků dokazování v této věci rozhodnout zákonným způsobem o podané obžalobě. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil nejen napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, ale i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, protože oba jsou zatíženy vytčenými vadami. Při novém projednání věci bude třeba, aby Městský soud v Brně pečlivě vyhodnotil dosavadní důkazní situaci, ujasnil si základní skutečnosti, které je třeba zjistit pro právní kvalifikaci skutku jak ve vztahu ke znakům první nebo druhé základní skutkové podstaty trestného činu způsobení úpadku podle § 224 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku, tak případně k naplnění okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby představující značnou škodu nebo škodu velkého rozsahu podle § 224 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku. V tomto ohledu musí soud respektovat změny trestního zákoníku ve smyslu § 2 odst. 2 tr. zákoníku, zejména zákon č. 333/2020 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 10. 2020 a mimo jiné významně zasáhl do kritérií určujících hranice škody v § 138 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na vytčené vady týkající se podřazení zjištěných skutkových okolností všem znakům základní i kvalifikované skutkové podstaty přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 1 písm. a), d), odst. 4 tr. zákoníku, je jasné, že dosavadní výsledky trestního řízení neumožňují právně kvalifikovat žalovaný skutek ve shodě s obžalobou, jak učinily soudy v rozhodnutích napadených dovoláním. Minimálně bude nutné doplnit dokazování za účelem objasnění ekonomického stavu společnosti R. a vlivu jednání obviněného, které se nepříznivě promítlo do hospodaření této obchodní společnosti. Soud prvního stupně musí provést taková zjištění, která povedou k určení správné alternativy základní skutkové podstaty podle § 224 odst. 1, nebo 2 tr. zákoníku. To znamená, zda vůbec byla společnost R. v úpadku až ke dni 31. 12. 2014, případně v jaké formě (platební neschopnost nebo předlužení), zda tento úpadek způsobily nebo vyvolaly konkrétní kroky obviněného spočívající v pořízení celkem 6 automobilů v letech 2013 a 2014, a též v poskytnutí finanční půjčky sobě jako fyzické osobě, jak je popsáno v obžalobě. Z výsledků dosud provedeného dokazování totiž nelze vyloučit ani odlišný skutkový závěr, podle něhož uvedená obchodní společnost byla v úpadku již dříve, tj. předtím, než obviněný realizoval vytýkané nadbytečné výdaje. Tomu by mohlo nasvědčovat konstatování znalkyně v jejím znaleckém posudku, podle něhož rozhodnutí obviněného o vyplacení podnikatelského zisku ve výši 3 400 000 Kč, které bylo přijato na valné hromadě dne 8. 4. 2014, mohlo sloužit pouze k zakrytí faktického stavu pokladny, v níž se zřejmě nenacházela tak vysoká hotovost, čímž došlo k účetnímu snížení vykazovaného stavu pokladny společnosti R. na částku 1 739 000 Kč, která pak odpovídá výši nesplacené půjčky údajně poskytnuté obviněnému jako fyzické osobě. To znamená, že by se společnost R. mohla nacházet v úpadku již předtím, než obviněný začal realizovat obžalobou vytýkané finanční výdaje na pořízení nepotřebných osobních automobilů, jimiž by tak prohloubil již existující úpadek společnosti R., a tím snížil možnost jejích věřitelů uspokojit splatné pohledávky. Zjištění odpovídající základní skutkové podstatě trestného činu má zásadní význam pro stanovení případné škody způsobené jednáním obviněného věřitelům společnosti R. Jak bylo již uvedeno v bodě 14. tohoto usnesení, při naplnění první základní skutkové podstaty přečinu způsobení úpadku představuje škodu to, co byl obviněný, resp. společnost R. alespoň v minimální výši schopen uhradit věřitelům předtím, než došlo k úpadku v důsledku realizace neúčelných a nadbytečných výdajů. V případě, že společnost R. se již v době sporných nákupů osobních vozidel a poskytnutí půjčky nacházela ve stavu úpadku, bude nutné pro určení škody zjistit rozdíl mezi tím, co byla společnost R. schopna zaplatit na úhradu pohledávek svých věřitelů před spácháním trestného činu, a po něm. Škoda v takovém případě bude odpovídat finančnímu vyčíslení zhoršení stavu úpadku o další odčerpaný majetek úpadce, který byl způsobilý k alespoň částečnému uspokojení pohledávek věřitelů (viz rozhodnutí pod č. 39/2008 Sb. rozh. tr.). 20. V novém hlavním líčení bude nutné, aby se soud prvního stupně pokusil zhojit vytčené nedostatky doplněním znaleckého posudku Mgr. J. L., pokud bude tato znalkyně schopna zodpovědět zadané otázky, případně bude nutné přibrat jiného znalce k posouzení ekonomického stavu společnosti R. v rozhodné době, zejména ve vztahu k její schopnosti hradit splatné pohledávky věřitelů, k určení doby, v níž se ocitla v úpadku, případně též k určení jeho příčin. Jelikož půjde o jeden ze zásadních důkazních prostředků, bude vhodné provést následně výslech zpracovatele posudku v hlavním líčení, aby procesní strany mohly využít právo uplatnit připomínky k výsledkům znaleckého zkoumání a klást znalci dotazy. Následně bude povinností soudu pečlivě se vypořádat se všemi opatřenými a provedenými důkazními prostředky, zhodnotit je jednotlivě i v jejich souhrnu a svoje úvahy náležitě vyložit. Stejnou pozornost pak musí soud věnovat i odůvodnění svého právního posouzení skutkových zjištění, které musí korespondovat se zákonnými podmínkami trestní odpovědnosti pachatele přečinu způsobení úpadku jak v základní skutkové podstatě, tak rovněž při naplnění kvalifikačního znaku škody. Současně Nejvyšší soud upozorňuje, že pokud bude znovu rozhodováno o vině obviněného T. K. přečinem podle § 224 tr. zákoníku, měl by soud prvního stupně přizpůsobit popis skutku okolnostem významným pro zvolenou právní kvalifikaci, minimálně je zcela nadbytečné vyjmenovávat ve výroku o vině všechny věřitele dlužníka. 21. Nejvyšší soud si je vědom možných obtíží při zpracování znaleckého posudku za účelem zjišťování doby vzniku úpadku společnosti R. a zejména určení výše, do které byla tato obchodní společnost schopna hradit své dluhy v době před způsobením stavu úpadku a poté, co úpadek nastal. Tento rozdíl totiž bude zásadní pro zjištění výše škody, jak bylo vyloženo v bodě 14. tohoto usnesení. V současném stadiu trestního řízení nelze předjímat, nakolik bude reálné opatřit dostatečné podklady pro znalecké zkoumání skutečného ekonomického stavu společnosti R. v rozhodné době, neboť není zřejmé, zda je vůbec k dispozici úplná účetní evidence, bez níž nelze tyto odborné otázky jednoznačně zodpovědět. Potom by měl soud uvažovat o změně právní kvalifikace posuzovaného skutku na trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Z obsahu trestního spisu, resp. z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je totiž zřejmé, že obviněný jako statutární orgán společnosti R. činil neúčelné, nadbytečné a nepotřebné výdaje z majetku této obchodní společnosti na pořízení osobních automobilů, které však nepřešly do jejího vlastnictví. Z listin založených v trestním spise vyplývá, že na úhradu kupní ceny automobilů byly převážně použity finanční prostředky z úvěrů poskytnutých společnosti R., přičemž úvěrový věřitel využil institutu zajišťovacího převodu práva podle § 2040 o. z. Smlouvou o zajišťovacím převodu práva tak společnost R. jako úvěrový dlužník dočasně převedla své vlastnické právo k automobilům ve prospěch věřitele – poskytovatele úvěru. Obviněný tedy žalovaným skutkem zcizil majetek dlužníka, který byl použitelný k alespoň částečnému uspokojení pohledávek jeho věřitelů ve výši odpovídající uhrazeným částem kupních cen a měsíčním úvěrovým splátkám v rozhodném období. Přitom společnost R. neobdržela zpět do svého majetku žádnou věc či jinou hodnotu, z níž by bylo možné uspokojit pohledávky věřitelů, neboť automobily byly předmětem majetkové jistoty úvěrových věřitelů, a to až do doby splacení dluhu (viz přiměřeně rozhodnutí č. 12/2002 Sb. rozh. tr.). Nepochybně tak obviněný vynaložením finančních částek z majetku společnosti R. bez opatření odpovídající protihodnoty způsobil nikoli malou škodu věřitelům vyjmenovaným ve výroku o vině, tedy jednal způsobem předvídaným v ustanovení § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud by v novém hlavním líčení nebylo zpochybněno, že výše zcizeného majetku odpovídá částce převyšující 2 miliony Kč, došlo by k naplnění kvalifikačního znaku v podobě způsobení značné škody podle § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to i se zřetelem k novému znění ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku účinnému od 1. 10. 2020. Bude tak záležet na možnostech soudu opatřit upřesnění znaleckého zkoumání ve vztahu k objasnění stavu úpadku společnosti R., jak bylo vyloženo shora. Pokud by příslušný znalec nebyl schopen poskytnout jasný závěr třeba z důvodu nedostatku nezbytných účetních podkladů, bude namístě zhodnotit zjištěné okolnosti ve vztahu k naplnění znaků trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Takto vyslovený právní názor Nejvyššího soudu je možné považovat za upozornění obviněného na možnou změnu právní kvalifikace stíhaného skutku, která by pro něho neznamenala zhoršení dosavadní situace, nicméně může být významná pro vedení další obhajoby a využití všech procesních práv, která obviněnému v trestním řízení náleží. 22. Vzhledem ke kasačnímu výroku je předčasné vyjadřovat se k dalším námitkám obviněného, které uplatnil ve svém dovolání a které mají procesní povahu. Nicméně Nejvyšší soud považuje za vhodné i v tomto stadiu trestního řízení reagovat na poměrně zásadní, byť opakovanou obhajobu obviněného o ekonomickém opodstatnění nákupu osobních automobilů. Obviněný poukázal na to, že pořizoval za výhodné ceny zánovní automobily z poskytnutých úvěrů, či na leasing, tudíž společnost R. jako kupující uhradila pouze akontaci a v dalším období jen měsíční splátky, ačkoli částku odpovídající dani z přidané hodnoty obdržela v celé výši zpět krátce po nákupu. Pro svou argumentaci použil obviněný termín „provozní cash flow“, k jehož zvýšení mělo docházet nákupem luxusních vozidel prémiových značek do majetku společnosti R., v jehož důsledku obdržel kupující finanční prostředky odpovídající dani z přidané hodnoty, které byly o 11 % vyšší než výdaje na akontaci ve výši 10 % z kupní ceny a následné měsíční splátky. Právě s ohledem na povinnost vrátit přijatou částku daně z přidané hodnoty dříve, než uplynula potřebná doba, nemohl obviněný prodat starší automobily v majetku společnosti R., zvolil proto nákup dalších automobilů za účelem získání finančních prostředků k podnikání v podobě vrácené daně z přidané hodnoty. Takové úvahy však postrádají logický smysl a rovněž neodpovídají významu ekonomického pojmu „provozní cash flow“. Jde totiž o jeden ze způsobů zjišťování hospodářského výsledku podnikatelského subjektu, který je vázán výlučně na jeho provozní činnost, tedy bez vlivu dalších možných hledisek ovlivňujících stav hospodaření, např. možný prodej dlouhodobého majetku, dosažení mimořádného zisku či ztráty, různé daňové a opravné položky apod. Pojem „provozní cash flow“ tak znamená, jaký výsledek hospodaření byl sledovaným subjektem dosažen z čistě výdělečné činnosti, tedy bez vlivu účetních položek nepeněžité či mimořádné povahy. Pokud tedy společnost R. obdržela vrácením daně z přidané hodnoty po zakoupení nového automobilu finanční prostředky, nešlo vůbec o příjem z vlastního podnikání. Přitom tzv. „provozní cash flow“ vyjadřuje schopnost podnikatelského subjektu vygenerovat peníze z činnosti, pro kterou byla založena, resp. která představuje její podnikatelský záměr. Jde především o peněžní toky, které souvisejí se změnou pohledávek a závazků z obchodních vztahů, změnou zásob, úhradou daní apod. Obviněným zakoupená luxusní vozidla však negenerovala peníze z činnosti, pro kterou byla společnost R. založena, jako by tomu mohlo být například v případě pořízení stavebního stroje, který by stavební společnost využila ke svému provozu a k plnění dodavatelských smluv. Namísto toho obviněný sice obdržel určitou finanční částku z vrácené daně z přidané hodnoty, avšak současně zatížil společnost R. nejen výdajem na úhradu nemalé akontace vzhledem k vysoké ceně vozidel, ale z dlouhodobého hlediska též zvýšil její splátkovou povinnost za poskytnuté úvěry, či leasing při vědomí splácení již dříve zakoupených vozidel. Z těchto důvodů je zřejmé, že nešlo o ekonomicky výhodné nákupy, jak se snaží obviněný tvrdit, o to více, pokud starší vozidla obviněný prodal například jím ovládané obchodní společnosti T., a ta neuhradila jejich kupní cenu ve sjednané výši. Rozhodně nelze akceptovat představu obviněného o tom, že musel k podnikání používat luxusní osobní automobily pro reprezentaci a k snadnějšímu získávání nových stavebních zakázek například tím, že ke starostovi obce dojede automobilem tov. zn. Bentley, který patří mezi nejdražší vozidla na světovém trhu. Taková obrana spíše vyvolává pochybnosti o skutečně vážně míněném přesvědčení obviněného, že chtěl pozitivně ovlivnit výsledek posuzovaného trestního řízení. IV. Závěrečné shrnutí 23. Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného T. K. po přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. dospěl k závěru, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodně. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 To 280/2019, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 6 T 79/2018, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/15983/	22.10.2020	5 Tdo 1114/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného R. I. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 5 To 109/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 2 T 173/2019. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 2 T 173/2019, byl obviněný R. I. uznán vinným přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoník, za nějž byl obviněnému podle § 227 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 60 000 Kč, vyměřený v 60 denních sazbách po 1 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 60 dnů. 2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že dne 1. 2. 2019 jako jednatel obchodní společnosti P., tehdy se sídlem XY, nyní se sídlem XY (dále ve zkratce jen „obchodní společnost P.“), převzal do vlastních rukou výzvu Finančního úřadu pro hlavní město Praha, Územní pracoviště pro P. – J. M. (dále ve zkratce jen „finanční úřad“), ze dne 10. 1. 2019, k podání prohlášení o majetku, podle níž měl učinit prohlášení o majetku obchodní společnosti P. ve lhůtě 15 dní ode dne doručení této výzvy, avšak obviněný ve stanovené lhůtě nepodal toto prohlášení, přestože byl ve výzvě poučen o trestní odpovědnosti za nesplnění této povinnosti. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 5 To 109/2020, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný podal proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítl také porušení práva na spravedlivý proces. 5. Obviněný nejprve poukázal na rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a samotným průběhem řízení před tímto soudem, u něhož se dne 3. 6. 2020 konalo veřejné zasedání, které po přednesu závěrečných návrhů, v nichž i státní zástupce vyjádřil určité pochybnosti o naplnění všech znaků žalovaného přečinu, bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 1. 7. 2020. Důvodem mělo být, že se očekává v nejbližší době vydání či publikování rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné trestní věci. Následně odvolací soud svým usnesením zamítl podané odvolání a v jeho odůvodnění uvedl, že neměl sebemenší pochybnost o naplnění zákonných znaků uvedeného trestného činu, k tomu odkázal na dřívější judikaturu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1354/2019 . 6. Obviněný dále namítl, že ve skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí popis způsobu nesplnění nebo nikoli řádného splnění zákonné povinnosti. Podle jeho názoru je tento popis zkratkovitý a teprve v právní větě byl vybrán jeden ze způsobů porušení zákonné povinnosti spočívající v tom, že ji obviněný odmítl splnit. Podle obviněného takový popis skutku nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Lze si totiž představit mnoho důvodů, kdy nereagování na výzvu ve stanovené lhůtě nemusí mít žádný trestněprávní dopad na adresáta výzvy (případy úmrtí, nemoci apod.). Chybějící část skutku má totiž vztah i k subjektivní stránce skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku je přitom trestným činem úmyslným a v daném případě důkazy provedené v řízení před soudem odporují závěru, že by obviněný jednal v přímém nebo nepřímém úmyslu. V tomto směru obviněný odkázal na obsah e-mailové komunikace mezi pracovnicemi účetní společnosti Z., svědkyň M. N. H. a M. T., a daňového poradce, svědka P. P., s nimiž obchodní společnost P. spolupracovala. 7. Obviněný dále poukázal na význam slova „odmítnout“, jeho jednání však podle něj nelze takto označit, pokud se neužije značně extenzivní výklad spočívající v tom, že obviněný následně nezkontroloval splnění povinnosti. Podle přesvědčení obviněného rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná soudy nižších stupňů se týkala skutkově odlišných věcí a nedopadala na jeho trestní věc. To platí i pro usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1534/2019 (správně má jít o sp. zn. 5 Tdo 1354/2019 ), na které poukázal odvolací soud. Obviněný opakovaně odkázal na vyjádření svědka P. P., že oblast účetnictví je značně nepřehledná, a na e-mail od svědkyně M. T., kterým jej „uklidnila, že se ho to osobně netýká“. Obviněný také namítl, že uložený trest svou výměrou neodráží důkazní situaci, polehčující okolnosti a povahu jeho činu, který je bagatelním deliktem. 8. Obviněný ze všech důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. III. Vyjádření k dovolání 9. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. 10. Podle něj námitky, jimiž obviněný poukázal na postup odvolacího soudu při odročení veřejného zasedání, neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému důvodu dovolání. I kdyby měl odvolací soud pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a odročil veřejné zasedání v očekávání nějakého zásadního judikatorního počinu Nejvyššího soudu, nebylo by možné hovořit o porušení práva na spravedlivý proces, pokud by odvolací soud následně změnil svoje stanovisko. Mimo rámec uplatněného důvodu dovolání se nacházejí i námitky obviněného týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. 11. Státní zástupce považoval za relevantně uplatněnou námitku obviněného, podle které ve skutkové větě nebyly uvedeny okolnosti odpovídající zákonnému znaku „odmítnutí“ splnění zákonné povinnosti. Vytkl soudům nižších stupňů, že vymezení posuzovaného jednání tak, že obviněný „ve stanovené lhůtě nepodal toto prohlášení“, bylo zkratkovité a bylo by vhodnější alespoň stručně uvést důvody tohoto „nepodání“. Přesto takto vymezený popis skutku je ještě akceptovatelný a neodůvodňující zrušení napadených rozhodnutí, byť šlo o případ do určité míry hraniční. 12. Další námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu bylo možné podřadit pod deklarovaný důvod jen s jistou dávkou tolerance. Státní zástupce nejprve upozornil na závěry soudů nižších stupňů a odůvodnění jejich rozhodnutí. Soud prvního stupně považoval za věrohodnou obhajobu obviněného, podle kterého informoval o doručené výzvě jak externí účetní společnosti, tak i daňového poradce – svědka P. P. Konstatoval, že obviněný delegoval odpověď na výzvu finančnímu úřadu na svědkyni M. T. z účetní společnosti Z., která tímto úkolem pověřila svědkyni M. N. H., zaměstnankyni téže účetní společnosti, jež celou věc řešila se svědkem P. P. Soud také považoval za prokázané, že všichni tři svědci řešili záležitost vypracování prohlášení o majetku obchodní společnosti P., avšak celá záležitost zůstala nevyřízená, neboť na ni všichni tři svědci zapomněli. Současně soud konstatoval, že osobou odpovědnou za splnění této zákonné povinnosti byl obviněný jako jednatel obchodní společnosti P. Obviněný se poté již nezajímal o celou záležitost a jím vedená obchodní společnost P. ve stanovené patnáctidenní lhůtě nepodala prohlášení o majetku. Svědek P. P. už v kritické době neměl oprávnění zastupovat obchodní společnost P. před finančním úřadem. Soudy nižších stupňů proto dospěly k závěru, že obviněný jednal minimálně ve formě nepřímého úmyslu, neboť musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit zájem státu na řádné činnosti orgánů veřejné moci. Srozumění obviněného bylo podle nich zřejmé z nezájmu zabývat se splněním uložené povinnosti poté, co její vyřízení delegoval na výše uvedené externí spolupracovníky (jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1354/2019 , a odmítl jako bezpředmětnou obhajobu obviněného o delegování povinnosti na účetního či jinou osobu. 13. Státní zástupce k tomu uvedl, že „odmítnutí“ ve smyslu § 227 tr. zákoníku může spočívat i v pouhé nečinnosti pachatele, který po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku neuvede příslušnému orgánu veřejné moci žádné údaje o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat. V daném případě však nešlo o situaci, kdy by obviněný zůstal zcela nečinný, neboť učinil opatření k tomu, aby splnění povinnosti učinit prohlášení o majetku zajistily jiné osoby. Státní zástupce v této souvislosti navrhl zabývat se otázkou, zda o „odmítnutí“ ve smyslu § 227 tr. zákoníku jde i v případě, že obviněný učiní určité kroky směřující ke splnění povinnosti učinit prohlášení o majetku, avšak jde o kroky neadekvátní a nedostatečné. Upozornil, že nebylo možné obhajobu obviněného o delegování povinnosti učinit prohlášení o majetku s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1354/2019 , označit za bezpředmětnou, jak to učinil odvolací soud. Podle státního zástupce „odmítnutí“ splnění zákonné povinnosti učinit prohlášení o majetku ve smyslu § 227 tr. zákoníku předpokládá logicky kladný vztah pachatele k okolnosti, že prohlášení nebude učiněno, a to nejméně ve formě smíření (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Obviněný však v tomto případě učinil opatření k tomu, aby povinnost učinit prohlášení byla splněna dalšími osobami, přičemž, jak připustily i soudy nižších stupňů, spoléhal na to, že tyto osoby vyřeší záležitost s prohlášením o majetku. Ze skutkových zjištění přitom nevyplynulo, že by obviněný měl v minulosti s obchodní společností Z., zpracovávající účetnictví, a v ní působícími svědkyněmi M. T. a M. N. H., popřípadě s daňovým poradcem P. P., nějaké negativní zkušenosti při vedení daňové a účetní agendy. Ze skutkových zjištění také nevyplynulo, že by některý ze svědků sdělil obviněnému, že se nebude věcí zabývat, resp. že už není oprávněn věc řešit. Daňový poradce, svědek P. P., připustil, že s obviněným byl ústně dohodnut na spolupráci v daňových věcech i po skončení plné moci a že se věcí nezabýval, protože na ni zapomněl. Za této situace podle názoru státního zástupce nelze dovozovat, že obviněný sice pověřil zpracováním prohlášení o majetku jiné osoby, současně však byl srozuměn s tím, že tak tyto osoby neučiní. K tomu státní zástupce doplnil, že obě svědkyně M. T. i M. N. H. měly k dispozici elektronický podpis obviněného. Z těchto okolností lze podle jeho názoru dovodit pouze to, že vzhledem k relativně krátké lhůtě obviněný věděl o možnosti, že povinnost učinit prohlášení nebude splněna, ale bez přiměřených důvodů se domníval, že tato okolnost nenastane. Státní zástupce uzavřel, že takový psychický vztah obviněného k nesplnění zákonem uložené povinnosti odpovídal zavinění z vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv však zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 14. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužil. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. 16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem odpovídal takovému důvodu. 17. Nejprve je třeba zmínit, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti měl patrně na mysli dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud zamítl jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl podle obviněného dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tak neoznačil správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud přezkoumat napadené rozhodnutí, toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto odmítl dovolání obviněného. 18. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je dovolání možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno ani na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. b) K vlastním námitkám obviněného 19. Předně je třeba uvést, že uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídaly námitky obviněného proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů, zejména ohledně rozporu mezi rozhodnutím odvolacího soudu a samotným průběhem řízení před tímto soudem, ani výhrady týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, pro které by mělo dojít ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu, jakkoliv je možno s obviněným souhlasit, že odročením veřejného zasedání za účelem vyhlášení rozhodnutí o téměř jeden měsíc odvolací soud znatelně překročil (pořádkovou) lhůtu stanovenou trestním řádem v § 128 odst. 3 tr. ř., který se užije i v případě vyhlášení usnesení (viz § 138 tr. ř.). Důvodem kasačního zásahu Nejvyššího soudu byly jiné důvodné námitky obviněného proti hmotně právnímu posouzení skutku soudy nižších stupňů. 20. Zásadní výhrady obviněného, které uznal důvodnými ve shodě se státním zástupcem i Nejvyšší soud, totiž směřovaly proti správnosti právního posouzení skutku jako přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, a to z důvodu chybějícího zavinění v požadované úmyslné formě, což se též projevilo v nedostatečném popisu skutku (a to i ve znaku jednání), který neodráží naplnění veškerých nezbytných znaků skutkové podstaty daného trestného činu. 21. Soudy nižších stupňů posoudily jednání obviněného jako přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Ustanovení § 227 tr. zákoníku obsahuje znaky typického formálního deliktu a postihuje určité jednání, aniž by se současně žádalo způsobení nějakého účinku, resp. škodlivého následku. 22. Obviněnému bylo podle rozsudku soudu prvního stupně kladeno za vinu, že v řízení před jiným orgánem veřejné moci (finančním úřadem) odmítl splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku tím, že nepodal ve stanovené lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy prohlášení o majetku obchodní společnosti P., jejímž byl jednatelem a společníkem, přestože byl ve výzvě poučen o možné trestní odpovědnosti za nesplnění této povinnosti. 23. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byla výzvou finančního úřadu ze dne 10. 1. 2019 vyzvána obchodní společnost P. k podání prohlášení o majetku podle § 180 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „DŘ“). Jediným jednatelem a společníkem uvedené obchodní společnosti byl obviněný. Ve stejný den byla výzva doručena do datové schránky obchodní společnosti P., do které se přihlásila pověřená osoba, a dne 1. 2. 2019 byla výzva doručena do vlastních rukou obviněnému. Obviněný následně zaslal výzvu obchodní společnosti Z., která pro obchodní společnost P. zpracovávala účetnictví a kterou pověřil vyřízením věci. Konkrétně se obrátil na svědkyni M. T., která tento úkol poté přidělila další zaměstnankyni, svědkyni M. N. H., aby vypracovala prohlášení o majetku. Obviněný zaslal kopii této výzvy též daňovému poradci, svědkovi P. P., se kterým spolupracoval a s nímž měl ústní dohodu, že v případě potřeby se na něj může kdykoliv obrátit ve věcech daní a poplatků, a to i po skončení zplnomocnění k zastupování před finančním úřadem. Přístup do datové schránky obchodní společnosti P. měly obě zmíněné pracovnice, svědkyně M. T. i M. N. H., které také disponovaly elektronickým a autorizačním podpisem obviněného. Bylo také prokázáno, že dne 10. 1. 2019 svědkyně M. N. H. přeposlala výzvu daňovému poradci, svědkovi P. P., a že mezi nimi proběhla e-mailová komunikace týkající se předmětné výzvy. Svědek P. P. pak přislíbil, že se na to podívá, čímž to svědkyně M. N. H. považovala za vyřízené. Soud prvního stupně tedy vzal za prokázané, že se všichni tři výše jmenovaní svědci zabývali výzvou k vypracování prohlášení o majetku, každý z nich se pak spoléhal na to, že toto prohlášení bude vypracováno a odesláno někým jiným, což vedlo k tomu, že na výzvu nakonec nikdo nereagoval, neboť na ni všichni (včetně obviněného) zapomněli. 24. Naplnění skutkové podstaty podle § 227 tr. zákoníku předpokládá porušení zákonné povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku tím, že ji pachatel odmítne splnit, vyhýbá se jejímu splnění nebo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Podle § 180 DŘ je osobou povinnou podat prohlášení o majetku dlužník. V případě daňového dlužníka – obchodní společnosti P. to byl obviněný, který byl jejím jediným jednatelem a jemuž byla v souladu s právem výzva zaslána. 25. Podle § 180 odst. 1 DŘ platí, že nebyl-li nebo nemohl-li být vymáhaný nedoplatek uhrazen daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu poskytovatele platebních služeb, má na výzvu správce daně dlužník povinnost podat ve stanovené lhůtě prohlášení o majetku. Lhůta pro podání prohlášení o majetku nesmí být kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy. Ve výzvě správce daně zároveň poučí dlužníka o povinnostech spojených s doručením výzvy a o případných následcích spojených s nepodáním prohlášení nebo uvedením nepravdivých anebo hrubě zkreslených údajů; ohledně nesplnění této povinnosti není správce daně vázán povinností mlčenlivosti pro účely trestního řízení. 26. Ustanovení § 227 tr. zákoníku výslovně neupravuje formu zavinění, proto se užije obecného pravidla obsaženého v § 13 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (přímý úmysl), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu o vědomou nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jde, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, a o nevědomou nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jde, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. 27. Jak též vyplývá z výše uvedeného, zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností a může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se odlišuje od nedbalosti především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy. 28. O úmysl přímý tak jde především v případech, kdy pachatel ví jistě, že svým jednáním poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, a v takových případech nemůže tento výsledek svého jednání nechtít (vědomí jistoty a chtění). Dále jde o úmysl přímý, pokud pachatel považuje za možné, že svým jednáním způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, a zároveň je chce způsobit (vědomí možnosti a chtění). O úmysl nepřímý jde v případech, kdy pachatel ví o možnosti, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit tento zájem, a pro ten případ je s tím srozuměn, a to alespoň do té míry, že je s tím smířen (vědomí možnosti a srozumění). Naproti tomu o vědomou nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde tehdy, pokud pachatel sice ví, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že nezpůsobí takové porušení nebo ohrožení. O případ nevědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] jde, pokud pachatel ani neví, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým poměrům vědět měl a mohl (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména s. 202; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 179; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 229). 29. Předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá skutková zjištění týkající se obou uvedených složek, na nichž je zavinění založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, které musí být zaviněním kryty – především k tzv. deskriptivně-objektivním znakům skutkové podstaty, ale též ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa pachatele. V daném případě ovšem skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů nedovolují označit obě nezbytné složky úmyslu, tj. složku vědomostní i volní, za naplněné. 30. Je tak třeba souhlasit s námitkou obviněného, které přisvědčil i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, že se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly formou zavinění jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu, resp. že nesprávně dospěly k závěru, že učiněná skutková zjištění odpovídají zavinění ve formě nepřímého úmyslu a že lze konstatovat, že obviněný byl srozuměn s tím, že nepodá požadované prohlášení o majetku, resp. dokonce odmítne jej podat (ostatně tomu neodpovídá ani popis skutku, v němž jsou koncizní formou shrnuty skutkové závěry soudu prvního stupně). Učiněná skutková zjištění totiž neodpovídají vůbec naplnění prvku vůle alespoň ve formě srozumění, a to dokonce ani v podobě smíření ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku, protože podle zjištění soudů nižších stupňů obviněný činil kroky k tomu, aby splnil svou povinnost, splnit ji též chtěl, obával se možného trestního postihu, a proto také pověřil jejím splněním další pracovníky, kterým důvěřoval a na něž se spoléhal, že za něj zpracují takové prohlášení a vyřídí věc s finančním úřadem. To platí tím spíše, že mělo jít jen o oznámení, že obchodní společnost P. je v podstatě nemajetná (alespoň tak to vyplývá z vyjádření svědků a též z listinných důkazů o jejich vzájemné komunikaci), což nebylo nijak vyvráceno. Jinými slovy obviněný se spoléhal na konkrétní okolnosti, pro které neměl nastoupit následek v podobě ohrožení zájmu státu na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely daňového řízení, tedy konkrétně spoléhal na pomoc k tomu zjednaných osob. Jak správně upozornil státní zástupce, takové spoléhání se na konkrétní okolnosti umožňuje nejvýše závěr o vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv však o nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nelze tak ani konstatovat, že by obviněnému bylo lhostejné, že nedojde k podání prohlášení o majetku, naopak chtěl podat takové prohlášení, učinil pro to také kroky, které ze svého pohledu považoval za dostatečné, pouze pak rezignoval na kontrolu splnění svých pokynů. V tom lze shledat nanejvýš jeho nedbalost, nikoli však již úmysl, neboť rozhodně nelze říci, že tím vyjadřoval svůj kladný postoj k uvedené alternativě, naopak jeho stanovisko k takové alternativě bylo jednoznačně negativní, obviněný si toto nepřál, spoléhal se na konkrétní okolnosti (na zodpovědný postup k tomu konkrétně pověřených osob), pro které se důvodně domníval, že nenastane takový výsledek, ač se nakonec ukázalo, že šlo o spoléhání se nepřiměřené. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je přitom nutno přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu (viz rozhodnutí pod č. 45/1965 a č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). 31. Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů přitom jasně plyne, že dovolatel si byl dobře vědom trestních následků, které by mu hrozily, kdyby vůči správci daně neučinil pravdivé prohlášení o majetku, takový důsledek si rozhodně nepřál, a proto podnikl vše, co v daný okamžik ze svého pohledu považoval za potřebné, tedy obrátil se na subjekt, který mu zpracovával účetnictví, a který tak měl přehled o majetku jím řízené obchodní společnosti P., za niž měl učinit prohlášení o majetku, a také na svého daňového poradce, kterého běžně využíval pro komunikaci s finančním úřadem, a to s požadavkem, aby připravili takové prohlášení o majetku v požadované formě a též jej podali. Bylo rovněž zjištěno, že svědkyně mohly jménem obviněného činit podání vůči úřadům, disponovaly jeho elektronickým podpisem a přístupem do datové schránky, vždy se v tomto ohledu na ně spoléhal a nebylo zjištěno, že by předtím nebyla jeho očekávání naplněna. Nadto je třeba upozornit, že obviněný je cizincem, občanem Ruské federace, tím spíše lze uvěřit tomu, že se při komunikaci s úřady spoléhal na pomoc jiných k tomu povolaných osob. Jak již bylo uvedeno, další osoby, na které se obrátil, měly přístup do datové schránky obchodní společnosti P., disponovaly elektronickým podpisem obviněného, vzájemně komunikovaly o výzvě ústně i prostřednictvím e-mailů, ujistily obviněného, že se nemusí obávat a že se o to postarají, nakonec se však spoléhaly na sebe navzájem a zapomněly na výzvu. Toto jednání obviněného tedy nelze považovat ani za odmítnutí splnit zákonnou povinnost učinit pravdivé prohlášení o majetku, neboť v posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný vyvíjel úsilí a měl snahu vyhovět výzvě. V těchto souvislostech je třeba souhlasit se státním zástupcem, že obviněný činil opatření k tomu, aby byla povinnost učinit prohlášení o majetku splněna dalšími osobami, přitom spoléhal na to, že tyto osoby záležitost ohledně prohlášení o majetku vyřeší, neboť s nimi neměl v minulosti žádné negativní zkušenosti týkající se vedení daňové a účetní agendy. 32. Lze tak na základě výše uvedeného vysvětlení obecně shrnout, že přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku se zpravidla nedopustí statutární orgán (zde jednatel) obchodní společnosti (zde společnosti s ručením omezeným), jako daňového dlužníka, pokud jako osoba povinná učinit prohlášení o majetku na základě výzvy správce daně podle § 180 DŘ učiní kroky ke splnění této výzvy tím, že zpracováním a podáním takového prohlášení pověří další k tomu způsobilé osoby pracující pro obchodní společnost (ať zaměstnance či externí smluvně zajištěný subjekt zpracovávající účetnictví, jako tomu bylo zde), na něž se důvodně spoléhá, neboť v takovém případě z důvodu (nepřiměřeného) spoléhání se na konkrétní okolnosti nejedná ani s nepřímým úmyslem podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, není-li nakonec prohlášení o majetku uvedenými osobami podáno. 33. Nadto lze souhlasit i s námitkou obviněného, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Je možno připomenout, že finanční úřad už více nekomunikoval s obchodní společností P. ani s obviněným, po dvojím zaslání první výzvy jak do datové schránky obchodní společnosti P., tak i do vlastních rukou jednatele – obviněného již v další komunikaci s obchodní společností P. nepokračoval, ale pouze po marném uplynutí lhůty k podání prohlášení o majetku s delším časovým odstupem podal trestní oznámení. Finanční úřad tedy obviněného znovu nevyzval ke splnění povinnosti učinit prohlášení, o obchodní společnost P. a o důvody, proč nebylo prohlášení o majetku učiněno, se nijak nezajímal a nevyužil ani mírnějších postupů, které mu nabízí daňový řád, jako je uložení pořádkové pokuty podle § 247 odst. 2 DŘ (a to až do výše 500 000 Kč), která má jednak sankční charakter za nesplnění uložené povinnosti, jednak donucovací charakter, aby došlo k dodatečnému splnění uvedené povinnosti. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud v minulosti judikoval, že opakované výzvy či další aktivity ze strany finančního úřadu není třeba (viz rozhodnutí pod č. 7/2017 Sb. rozh. tr.), nicméně toto rozhodnutí je třeba vnímat též v kontextu zjištěného skutkového stavu tehdy posuzovaného případu, který byl od nyní projednávaného případu značně odlišný (ve zmíněné věci totiž obviněný dále komunikoval s finančním úřadem, žádal o prodloužení lhůty, na což reagoval finanční úřad zamítnutím této žádosti, přesto vyčkal nejen doručení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k podání prohlášení o majetku, ale dokonce i uplynutí samotným obviněným požadované lhůty ke splnění, přičemž ani v těchto následných lhůtách obviněný nesplnil svou povinnost a neučinil tak ani poté, co byly zahájeny úkony trestního řízení – k tomu viz též rozhodnutí pod č. 52/2018 Sb. rozh. tr.). V daném případě tak finanční úřad zvolil praxi, na kterou přešel právě po publikaci zmíněného rozhodnutí pod č. 7/2017 Sb. rozh. tr. a kterou svým způsobem Nejvyšší soud odmítl již v dalším rozhodnutí pod č. 52/2018 Sb. rozh. tr. (podobně i v dalších věcech), protože postupoval ryze formálně, zaslal daňovému subjektu (v tomto případě jednateli společnosti s ručením omezeným) výzvu k podání prohlášení o majetku podle § 180 DŘ a po marném uplynutí lhůty ke splnění bez jakéhokoliv dalšího kroku podal trestní oznámení. Obviněný ovšem po výzvě policejního orgánu k podání vysvětlení v této věci (na rozdíl od případu popsaného v publikovaném rozhodnutí pod č. 52/2018 Sb. rozh. tr.) již nemohl učinit prohlášení o majetku obchodní společnosti P., protože už nebyl jejím jednatelem (funkce jednatele mu zanikla dne 7. 6. 2019, úkony trestního řízení byly zahájeny dne 3. 7. 2019 a podezření bylo obviněnému sděleno až dne 24. 10. 2019). 34. Přitom je třeba připomenout, že přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku je ryze formálním deliktem, který lze spáchat jednáním (a to i ve smyslu opomenutí, jak bylo vyloženo v rozhodnutí pod č. 7/2017 Sb. rozh. tr.), aniž by bylo třeba škodlivého následku, tím spíše je třeba se důsledně zabývat i společenskou škodlivostí takového činu a možností jeho postihu podle jiných právních předpisů, jak vyplývá z § 12 odst. 2 tr. zákoníku a jak na to ve spojitosti s tímto trestným činem opakovaně upozorňoval i Nejvyšší soud (viz zejména rozhodnutí pod č. 52/2018 -I. Sb. rozh. tr.). V daném případě je přitom možno konstatovat, že i kdyby skutečně byl správný závěr soudů nižších stupňů, že obviněný jednal s úmyslem nepřímým (ač takový závěr Nejvyšší soud, jak vyplývá ze shora uvedeného rozboru, nepovažuje za správný a neakceptoval jej), bylo by třeba se zabývat všemi souvisejícími okolnostmi daného případu, které podle všech ukazatelů by měly soudy nižších stupňů vést k tomu, že nejde o případ natolik společensky škodlivý, u něhož by nepostačovalo užít postihu podle jiného právního předpisu (zde zejména podle § 247 odst. 2 DŘ), a to zejména s ohledem na to, že šlo o ryze formální prohřešek osoby dosud bezúhonné, cizince, který se spoléhal na pomoc dalších osob při vyřízení úřední záležitosti, přičemž finanční úřad dále nijak nekomunikoval s daňovým subjektem, nevyzýval jej ke splnění, nevyužil možností, které mu skýtá daňový řád k vynucení splnění příkazu, a daňový subjekt stejně neměl žádný relevantní majetek, který by měl před finančním úřadem přiznat, atd. 35. Ze všech shora rozvedených důvodů, zejména proto, že soudy nižších stupňů neopodstatněně shledaly naplněným znak zavinění ve formě nepřímého úmyslu, ač obviněný jednal jen z vědomé nedbalosti, Nejvyšší soud pokládá námitky obviněného za důvodné. Nemohlo tedy obstát odsouzení obviněného a bylo třeba zrušit napadené usnesení odvolacího soudu i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. V. Závěrečné shrnutí 36. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 5 To 109/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 2 T 173/2019, jakož i podle § 265k odst. 2 tr. řádu všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 4 uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z výše uvedeného výkladu je přitom zřejmé, že při stávajícím skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů není možno obviněného odsoudit pro žalovaný skutek, protože nejsou naplněny veškeré nezbytné formální znaky trestného činu, který byl státním zástupcem spatřován v zažalovaném skutku.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5613/	21.10.2020	22 Cdo 2189/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 15 Co 195/2015, a výroky I, II, a IV rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 55 C 60/2010, a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č. j. 55 C 60/2010-241, výrokem I z věcí patřících do společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného v rozsudku blíže specifikované movité věci, dále žalovanému přikázal závazek ze smlouvy o úvěru poskytnutém Komerční bankou, a. s., v částce 1 645 707,67 Kč, pohledávku za R. M. ve výši 120 000 Kč a pohledávku za T. H. ve výši 730 000 Kč. Výrokem II uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 826 136,65 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni robot Thermomix a bílé látkové křeslo do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok IV). 2. Soud prvního stupně rozhodoval o vypořádání společného jmění účastníků, které zaniklo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2009, č. j. 52 C 256/2007-50. Žalobkyně navrhla vypořádat i prostředky vynaložené ze společného jmění na úhradu spotřebitelských a jiných úvěrů, ze kterých měl být za trvání manželství pořízen majetek náležející do výlučného vlastnictví žalovaného. Učinila tak ve vyjádření ze dne 21. 1. 2013. Soud prvního stupně k návrhu nepřihlédl s tím, že byl učiněn až po koncentraci řízení. 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2019, č. j. 15 Co 195/2015-375, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), výrok II změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 1 252 118,60 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Výrok III rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden. 4. Ve vztahu k vyjádření žalobkyně ze dne 21. 1. 2013 uzavřel (shodně se soudem prvního stupně), že bylo podáno po uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Z obsahu protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2012 měl za prokázané, že po provedeném dokazování byli účastníci poučeni o účincích koncentrace řízení a byla jim poskytnuta lhůta 30 dnů k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. V dané lhůtě reagoval žalovaný podáním došlým soudu dne 3. 1. 2013, žalobkyně reagovala až podáním ze dne 21. 1. 2013, tedy po koncentraci řízení. K námitce žalobkyně, že za situace, kdy soudy nerozhodly o návrhu na prodloužení lhůty, došlo k jejímu faktickému prodloužení, a podání proto bylo soudu předloženo včas, uzavřel, že z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobkyně o prodloužení lhůty požádala. Navíc vyjádřil názor, že v projednávané věci by soud mohl k později uvedeným skutečnostem (tj. po uplynutí účastníkům poskytnuté lhůty 30 dnů) přihlédnout pouze za podmínek uvedených v poslední větě § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Námitku nesprávného postupu soudu při posouzení otázky koncentrace řízení proto nepovažoval za důvodnou. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud jednoznačně vyřešena otázka, zda lze k žádosti účastníka prodloužit soudcovskou lhůtu danou účastníkům ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. k doplnění rozhodných skutečností a důkazních návrhů. Zdůrazňuje, že odvolací soud nesprávně uvedl, že o prodloužení lhůty nepožádala, ačkoli její žádost byla soudu prvního stupně doručena do datové schránky dne 17. 12. 2012; kopii žádosti, včetně související datové zprávy, přikládá k dovolání. Uvádí, že vyjádření ze dne 21. 1. 2013 bylo učiněno v zachované lhůtě, neboť z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009 , vyplývá, že v případě, kdy soud o žádosti účastníka o prodloužení lhůty nerozhodne (zůstane nečinným), fakticky tím žádosti vyhoví. Posouzení otázky koncentrace nalézacími soudy proto považuje za nesprávné. Současně soudu prvního stupně vytýká, že v rozporu s logikou a řádným postupem soudu ve smyslu § 1 o. s. ř. rozhodl o vyloučení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k samostatnému projednání a že řízení zatížil nedůvodnými průtahy. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Namítá, že lhůta k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů nebyla soudem prodloužena a ani být prodloužena nemohla, neboť 30denní lhůta, která byla účastníkům poskytnuta, je lhůtou zákonnou a maximální. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009 , považuje za nepřípadný, neboť vychází z jiné právní úpravy. Zdůrazňuje, že žalobkyně měla k podání vyjádření dostatek času. Dále za nedůvodnou považuje i námitku, že část řízení byla nesprávně vyloučena k samostatnému projednání, neboť úvahy dovolatelky jsou v této části založeny na polemice se skutkovými závěry nalézacích soudů. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. III. Přípustnost dovolání 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 8. Dovolací soud předně uvádí, že námitka dovolatelky, že soud prvního stupně nesprávně vyloučil část předmětu řízení k samostatnému projednání, není způsobilá založit přípustnost dovolání. O vyloučení části předmětu řízení k samostatnému projednání rozhoduje soud usnesením, kterým se upravuje vedení řízení; proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Tato námitka proto ani nemohla být předmětem odvolacího řízení a odvolací soud se jejím řešením nezabýval. Vyloučení věci k samostatnému řízení přitom nemůže představovat ani vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1982/2008 ). Navíc dovolání v této části ani neobsahuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti. 9. Dovolání je však přípustné a zároveň i důvodné pro řešení procesní otázky povahy lhůty, která byla podle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. poskytnuta účastníkům řízení k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. Tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 10. Vzhledem k tomu přihlédl dovolací soud i k tvrzené vadě řízení – k opomenutí návrhu žalobkyně na prodloužení lhůty k doplnění rozhodných skutečností a důkazních návrhů (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 11. Z obsahu spisu vyplývá, že při jednání soudu prvního stupně dne 5. 12. 2012 byli účastníci poučení o účincích koncentrace řízení a byla jim poskytnuta 30denní lhůta k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně doplnila dne 21. 1. 2013 (č. l. 133). 12. Dovolatelka namítá, že před uplynutím lhůty poskytnuté k doplnění rozhodných skutečností a důkazních návrhů požádala o její prodloužení do 21. 1. 2013. 13. K výzvě dovolacího soudu soud prvního stupně zjistil, že žádost žalobkyně byla do jeho datové schránky doručena dne 17. 12. 2012, podání však nebylo vloženo do informačního systému soudu. 14. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně před uplynutím lhůty poskytnuté účastníkům k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů požádala o její prodloužení. Žádost však nebyla zařazena do procesního spisu, zůstala soudy zcela opomenuta, nebylo jí ani fakticky vyhověno ani o ní jakkoliv rozhodnuto, přičemž vyjádření žalobkyně, podané v rámci žalobkyní navrženého prodloužení lhůty, bylo posouzeno jako podání učiněné po koncentraci soudního řízení. V důsledku pochybení soudů je tak řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; nalézací soudy navíc tímto postupem zjevně porušily i právo dovolatelky na spravedlivý proces [viz čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4/1996, s. 104)]. 15. K vlastnímu posouzení otázky povahy lhůty dle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř.: 16. S ohledem na okamžik, kdy byla účastníkům lhůta ve smyslu citovaného ustanovení poskytnuta a kdy byla podána žádost žalobkyně o její prodloužení, posuzoval Nejvyšší soud předmětnou otázku podle právní úpravy zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 404/2012 Sb.). 17. Podle § 55 o. s. ř. nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. Lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit. 18. Podle § 118b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 2. 19. Již v usnesení ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 768/14 , Ústavní soud přijal a odůvodnil závěr, že lhůta stanovená podle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. v rámci koncentrace řízení je lhůtou soudcovskou, nikoli zákonnou. Možnost prodloužení této lhůty vyplývá nejen z textu ustanovení § 55 o. s. ř., ale i již ze samotné povahy institutu koncentrace řízení, jehož realizace je v rukou soudce. Její zmeškání však nelze prominout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009 ). 20. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně vyplývá, že návrh účastníka na prodloužení soudcovské lhůty není soud oprávněn bez dalšího pominout. Přestože proti usnesení o určení, prodloužení nebo neprodloužení soudcovské lhůty není přípustné odvolání [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je třeba trvat na tom, aby se soud i k takovému návrhu procesně relevantním způsobem vyjádřil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1998. sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod poř. č. 27). Je však dána možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2608/99 , ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2423/2004 , nebo ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2901/2004 ). 21. Pokud v nyní posuzované věci odvolací soud (resp. i soud prvního stupně) uzavřel, že podání žalobkyně ze dne 21. 1. 2013 bylo učiněno až po účincích koncentrace řízení, je jeho rozhodnutí v rozporu s uvedenými právními závěry. 22. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně řádně o prodloužení soudem poskytnuté lhůty k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů požádala a v jí požadovaném časovém prostoru skutečnosti a důkazy doplnila. Návrh však zůstal vlivem pochybení soudu zcela opomenut. Z pohledu ustálené rozhodovací praxe proto nelze podání žalobkyně ze dne 21. 1. 2013 považovat za učiněné po koncentraci řízení. Doplnila-li žalobkyně svá tvrzení v souladu s opomenutým návrhem na prodloužení lhůty, je nutné na dané podání nahlížet jako na učiněné v zachované lhůtě, neboť návrh na prodloužení lhůty je nezbytné – za daného stavu věci – hodnotit tak, jako by mu bylo fakticky vyhověno. Negativní důsledky administrativního pochybení soudu – spočívající ve zjevně chybném opomenutí řádně doručeného podání – nelze klást k tíži účastníka řízení, a to navíc způsobem, který by v souvislosti s účinky koncentrace řízení vedl k omezení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces. 23. Na správnosti tohoto závěru nic nemění ani skutečnost, že prodloužením lhůty byla žalobkyni poskytnuta lhůta k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů v celkové délce více jak 30 dnů. Délka lhůty ve smyslu § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. není omezena; opačný názor zastávaný žalovaným, odvolacím soudem i částí odborné literatury (viz např. výklad k § 118b o. s. ř. in JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019) je třeba odmítnout. 24. Byť je při výkladu § 118b o. s. ř. nutné zohlednit úzký vztah s § 114c o. s. ř., nelze – již z pohledu gramatického výkladu – přehlédnout zásadní odlišnosti citovaných ustanovení. Zatímco § 114c o. s. ř. výslovně omezuje dodatečnou soudcovskou lhůtu na 30 dnů a hovoří také o žádosti účastníka řízení, ustanovení § 118b o. s. ř obdobnou úpravu neobsahuje. Citovaná ustanovení obsahují úpravu jiných právních institutů, vztahujících se k jiným fázím soudního řízení. Soud proto není v maximální délce lhůty podle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. omezen a ve vztahu ke lhůtě může předseda senátu reagovat na specifické okolnosti dané věci a na vývoj prvního jednání. Stanovení lhůty delší jak 30 dnů by však mělo být spíše výjimečné a řádně odůvodněné okolnostmi konkrétního případu. Je tomu tak proto, že východiska institutu koncentrace řízení by měla být v zásadě stejná [srov. komentář k § 118b o. s. ř. in LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 561]. 25. Z výše uvedeného se podává, že dovolání je důvodné. Odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyřešil otázku povahy lhůty k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc a k podání návrhů na provedení důkazů. Řízení je navíc zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí – mimo výrok III rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5718/	21.10.2020	Tpjn 300/2020	Sbírkový text rozhodnutí NEJVYŠŠÍ SOUD TRESTNÍ KOLEGIUM ________________________ STANOVISKO trestního kolegia Nejvyššího soudu k trestní odpovědnosti řidiče motorového vozidla ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku Trestní kolegium Nejvyššího soudu k návrhu předsedy Nejvyššího soudu a z podnětu nejvyššího státního zástupce zaujalo dne 21. 10. 2020 podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), a podle čl. 32 jednacího řádu Nejvyššího soudu k rozhodovací činnosti soudů toto stanovisko: Řidič se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku, pokud řídí motorové vozidlo po užití jiné návykové látky než alkoholu, jejíž koncentrace v krevním séru dosáhne nejméně níže uvedených hodnot: 10 ng/ml delta-9-tetrahydrokanabinolu (9-THC), 150 ng/ml methamfetaminu, 150 ng/ml amfetaminu, 150 ng/ml 3,4-methylendioxymethamfetaminu (MDMA), 150 ng/ml 3,4-methylendioxyamfetaminu (MDA), 75 ng/ml kokainu, 200 ng/ml morfinu. Závěr o vině takového řidiče přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky lze proto učinit již na podkladě zjištění o výši koncentrace příslušné návykové látky obsaženého ve znaleckém posudku nebo odborném vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. V tomto případě není třeba opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ke zjištění stupně ovlivnění řidiče návykovou látkou. Ke zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro účely trestního řízení však bude nezbytné přistoupit zejména tehdy, bude-li a) přicházet v úvahu odlišná právní kvalifikace skutku závislá na posouzení otázky příčetnosti (např. trestný čin opilství podle § 360 tr. zákoníku z důvodu řidičem zaviněné nepříčetnosti způsobené užitím návykové látky), nebo b) třeba řešit otázku závislosti řidiče na návykových látkách v souvislosti s možností uložení ochranného opatření v podobě ochranného léčení, nebo c) zjištěno současné užití jiné návykové látky a alkoholu a závěr, že se řidič nachází ve stavu vylučujícím způsobilost, nebude odůvodněn již zjištěnou hladinou alkoholu v jeho krvi nebo hodnotou koncentrace jiné návykové látky v jeho krevním séru, popřípadě d) potřeba psychiatrického zkoumání řidiče odůvodněna jinými skutečnostmi (např. nestandardním chováním řidiče neodpovídajícím zjištěné menší koncentraci návykové látky apod.). O d ů v o d n ě n í I. Vymezení problému Na základě návrhu předsedy Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, podaného podle § 21 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, a podnětu nejvyššího státního zástupce ze dne 11. 5. 2020, podaného podle § 12 odst. 4 zákona č. 283/1992 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zaujalo trestní kolegium Nejvyššího soudu (dále též jen „trestní kolegium“) stanovisko týkající se problematiky trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, konkrétně rozhodování o trestní odpovědnosti řidiče motorového vozidla řídícího pod vlivem jiné návykové látky, než jakou je alkohol. Návrh a podnět na vydání stanoviska byly učiněny na základě poznatků o značně rozdílné praxi jednotlivých soudů při posuzování otázky rozsahu dokazování nezbytného pro učinění závěru, že se řidič ovlivněný jinou návykovou látkou než alkoholem při řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. Stanovisko je proto zaměřeno na zodpovězení otázek, zda a) lze stanovit pevnou kvantitativní hranici pro množství jiné návykové látky než alkoholu v organismu, při jejímž dosažení lze mít bez dalšího za to, že řidič je ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo, b) je možno učinit závěr o tom, že řidič ovlivněný jinou návykovou látkou než alkoholem řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti, toliko na základě zjištění vyjádřeného ve znaleckém posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, či c) je pro přijetí takového závěru vždy potřeba vycházet též ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, popřípadě v jakých případech je nutno trvat na vypracování znaleckého posudku této odbornosti. II. Základní východiska 2. Řízení motorového vozidla řidičem, který je ovlivněn návykovou látkou, tj. alkoholem, omamnou, psychotropní nebo jinou látkou způsobilou nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování [§ 130 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“)], je protiprávním činem, neboť je v rozporu s tím, co stanoví zákon [viz § 5 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“)]. V závislosti na konkrétních zjištěních učiněných v každém jednotlivém případě je takový protiprávní čin, není-li ovlivnění řidiče příslušnou návykovou látkou zcela zanedbatelné a nedosahující hodnot stanovených nařízením vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, buď trestným činem, nebo přestupkem, a to přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku (od 1. 1. 2010), pokud negativní účinky na psychický stav řidiče dosáhnou úrovně umožňující konstatovat, že u něj došlo ke stavu vylučujícímu způsobilost k bezpečnému ovládání motorového vozidla (dále též jen „stav vylučující způsobilost“), nebo přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. b) nebo písm. c) zákona o silničním provozu (od 1. 8. 2011), pokud řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky [písm. b)], nebo řídí vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky [písm. c)]. 3. Srovnáním skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, přesněji jeho základní skutkové podstaty vymezené v § 274 odst. 1 tr. zákoníku („Kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku …“), se skutkovou podstatou přestupku podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu („Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo nebo jede na zvířeti ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodila požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky“) lze dospět k poznatku, že obě tyto skutkové podstaty jako svou povahou ohrožovací delikty užívají při vymezení objektivní stránky stejného znaku: je jím „stav vylučující způsobilost“, který však v označených předpisech, co do svého obsahového naplnění, není nikterak blíže vymezen. Důsledkem toho je i skutečnost, že odlišení činu soudně trestného (zde přečinu) a činu administrativně postihovaného (přestupku) není provedeno – na rozdíl od rozlišení přestupku a činu nikterak nepostihovaného (viz dále bod 12. odůvodnění tohoto stanoviska) – vlastní legislativní úpravou, tj. v podobě vymezení kritéria rozhodného pro rozlišení těchto dvou typů deliktů. S uvedenou skutečností [odhlédne-li se od toho, že přestupek podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu lze spáchat i v případě nedbalostního zavinění pachatele] se musela vypořádat soudní praxe. Tu do značné míry ovlivnila jednak rozhodnutí publikovaná Nejvyšším soudem ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jednak i další rozhodnutí soudů vyšších stupňů věnující se dané problematice. Ani jejich vydáním však nedošlo k žádoucímu sjednocení při posuzování otázky trestní odpovědnosti řidiče ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem, resp. ani otázky, na základě jakých důkazních prostředků, a tudíž i v jakém rozsahu, je nezbytné provést dokazování zaměřené na objasnění míry negativního ovlivnění řidiče takovou látkou jako podmínky pro rozhodnutí o jeho vině. 4. Zjištění vyplývající z nejednotného rozhodování soudů vedla předsedu Nejvyššího soudu a nejvyššího státního zástupce k tomu, že podali návrh, resp. podnět, ke zpracování stanoviska trestního kolegia zaměřeného na vyřešení dané otázky, tj. na základě jakých důkazních prostředků má být stanovena trestní odpovědnost řidiče motorového vozidla, který ho řídí ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení, vyvolaném vlivem jiné návykové látky než alkoholu. Při zpracování návrhu stanoviska vycházelo trestní kolegium Nejvyššího soudu z poznatků, které byly získány z rozhodnutí okresních a krajských (a jim na roveň postavených) soudů, vyžádaných za tím účelem Nejvyšším soudem či předložených nejvyšším státním zástupcem, dále z předložených posudků a z odborných stanovisek, která byla na žádost Nejvyššího soudu zpracována níže uvedenými institucemi (viz část VI. tohoto stanoviska). III. Období předcházející vydání pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 5/2019 Sbírky pokynů obecné povahy nejvyššího státního zástupce 5. V případech ovlivnění řidiče alkoholem se soudní praxe vyvinula tak, že k závěru o naplnění znaku přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího ve stavu vylučujícím způsobilost pachatele jako řidiče motorového vozidla postačuje zjištění o dosažení či překročení hladiny alkoholu v jeho krvi v době jízdy ve výši jednoho promile, přičemž závěr o jeho trestní odpovědnosti není vyloučen ani v případech, kdy není dosaženo této hranice, avšak z projevů řidiče prokázaných jinými důkazy dostatečně (ve smyslu požadavku § 2 odst. 5 tr. ř.) vyplývá, že se v době řízení motorového vozidla nacházel v takovém stavu (viz např. rozhodnutí pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., či již starší materiál publikovaný pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr.). Rozhodování soudů o trestné činnosti spáchané touto formou jednání pachatele, tj. řízením motorového vozidla řidičem pod vlivem alkoholu, lze pokládat za jednotné a dlouhodobě ustálené. Naopak u řidiče, který byl v době jízdy pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, zatím nebylo dosaženo stavu, že by – z hlediska jednotného vnímání – samotné zjištění určité koncentrace této látky v jeho krvi postačovalo k závěru, že spáchal přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku. Přístupy jednotlivých soudů při posuzování této otázky se v minulosti lišily a žádoucí jednoty v jejich rozhodování nebylo dosaženo ani v současné době. 6. Rozhodování soudů o vině pachatele v případě přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku (dříve téhož trestného činu podle § 201 tr. zák.) zcela zásadním způsobem ovlivnila rozhodnutí publikovaná Nejvyšším soudem v jím vydávané Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Již v usnesení ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007 , publikovaném pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., Nejvyšší soud poukázal na potřebu náležitého prokázání existence stavu ovlivnění řidiče návykovou látkou (v tomto případě alkoholem) způsobem, který naplňuje zákonný znak objektivní stránky, tj. stav vylučující způsobilost, a to i za využití jím zmíněných důkazních prostředků: „v takových případech mohou být důkazem o míře ovlivnění řidiče alkoholem a vyloučení jeho způsobilosti řídit motorové vozidlo např. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi jiných osob o chování řidiče, eventuálně jeho způsobu jízdy“. 7. Na toto rozhodnutí navázalo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010 , publikované pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., které se věnovalo podmínkám naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 201 tr. zák. a jejich prokázání v případě řidiče ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem. Jeho závěry vyjádřila koncentrovaně tato právní věta: „Jestliže pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno nejen, o jakou návykovou látku a jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou. Pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu § 201 odst. 1 tr. zák. o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Nelze-li stanovit druh, množství a míru ovlivnění takovou látkou v době řízení motorového vozidla jinak (k tomu např. rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), zpravidla se nebude možno obejít bez odborného vyjádření či přibrání znalce toxikologa, přičemž jejich zpracovatelé podle výsledků odběru krve, popř. moči, stanoví druh a množství návykové látky v době řízení motorového vozidla. Na základě poznatků o množství a druhu návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcích a jednání pachatele znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení.“ 8. Tento přístup, jak zdůraznil ve svém podnětu i nejvyšší státní zástupce, „… je přístupem, který rezignuje na normativnost, typovost, jakožto jeden z atributů znaků obsažených v zákonných skutkových podstatách trestných činů uvedených v trestním zákoníku. Přístup vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr. nedává žádný prostor požadované normativitě a typovosti, jež jsou conditio sine qua non právní jistoty a předvídatelnosti práva, garantující rovnost před zákonem. Znak objektivní stránky uvedeného přečinu není rozhodnutím č. 23/2011 Sb. rozh. tr. interpretován jako typová podmínka jeho trestnosti, nýbrž je pouze výkladovou metodou, kdy je nutno vycházet (postupovat) ‚případ od případu‘, tedy metodou výlučně kazuistickou. Takový přístup sice nejlépe vyhovuje principu individualizace trestní odpovědnosti, ale jde proti normativní, typové povaze a podstatě právní regulace jako takové“. 9. Praxe soudů se přizpůsobila názoru vyjádřenému v citovaném rozhodnutí, zejména co se týče nezbytnosti provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Závěry o (ne)vině pachatele přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku byly ve vztahu k prokázání znaku spočívajícího ve „stavu vylučujícím způsobilost“ v jejich rozhodnutích budovány nejen na poznatcích vyplývajících z dechové a krevní zkoušky a posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, nýbrž na zhodnocení poznatků o jeho projevech, jak byly zaznamenány v jednotlivých důkazních prostředcích (výpovědi svědků, zejména zakročujících příslušníků Policie České republiky nebo strážníků obecní policie, záznamy o vyšetření řidiče lékařem atd.). Soudy pak při řešení této otázky přiznávaly významnou důkazní hodnotu právě též odborným závěrům obsaženým ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Tyto posudky se tak zpravidla staly jedním z rozhodujících důkazních prostředků, na jejichž podkladě soudy rozhodly v otázce existence stavu vylučujícího způsobilost u posuzovaného řidiče. 10. Rovněž v těch případech, kdy soudy postupovaly v souladu s citovaným judikatorním rozhodnutím (uveřejněným pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr.), však byl zaznamenán rozdílný přístup. Jednak stran vlastního zpracování posudku znalcem (některé posudky byly zpracovány a odborné závěry v něm učiněné vyslovili znalci, aniž došlo k osobnímu vyšetření obviněného, jiné naopak obsahovaly nálezovou část podrobně popisující sdělení, která obviněný uvedl v rámci svého vyšetření), jednak ohledně procesního postupu soudů, resp. i orgánů činných v přípravném řízení, a to v případě prvně uvedené formy zpracování znaleckého posudku, tj. bez osobního vyšetření obviněného. Některé soudy se spokojily s takto vyhotoveným posudkem znalce a přijaly jeho odborné závěry, jiné naopak požadovaly doplnění posudku o vlastní vyšetření obviněného znalcem a z těchto důvodů rozhodovaly o vrácení věci státnímu zástupci k došetření (např. usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 6 T 82/2016, usnesení téhož soudu ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 6 T 82/2016). 11. Vyjma těchto rozdílností však byly zaznamenány i případy, kdy soudy nevyžadovaly zpracování posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a akceptovaly přístup, který zaujaly orgány přípravného řízení. V uvedeném směru lze připomenout, že postoj těchto orgánů se zásadně změnil poté, co vešly ve známost odborné závěry vyjádřené v ústavním znaleckém posudku zpracovaném Psychiatrickou nemocnicí Bohnice dne 8. 12. 2014 (dále též jen „zmíněný ústavní posudek“) v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 11/2014. Ve zmíněném ústavním posudku byly vymezeny hladiny Methamfetaminu a Delta-9-tetrahydrocannabinolu (dále též jen „9-THC“) v séru, při jejichž dosažení dochází sice k ovlivnění řidičských schopností, avšak nikoli k vyloučení způsobilosti bezpečně řídit motorové vozidlo (od 25 do 200 ng/ml Methamfetaminu a od 2 do 10 ng/ml 9-THC), jakož i hladiny, při jejichž dosažení s ohledem na natolik podstatné ovlivnění schopností řidiče dochází k vymizení jeho způsobilosti k řízení motorového vozidla (od 200 ng/ml Methamfetaminu a od 10 ng/ml 9-THC). Namísto zpracování znaleckého posudku v každé jednotlivé věci zvolily orgány přípravného řízení (nutno však zdůraznit, že nikoli ve všech případech) takový postup, že při zjištění ovlivnění řidiče návykovou látkou přesahující výše uvedené hladiny, opřely důvodnost jeho trestního stíhání jen o toxikologická zjištění a odkázaly na závěry shora zmíněného ústavního posudku, jehož kopii založily do příslušného trestního spisu. O tyto důkazní prostředky posléze státní zástupci opírali odůvodněnost podání obžaloby či návrhu na potrestání pro přečin podle § 274 tr. zákoníku na řidiče takto ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem. 12. Z hlediska časových souvislostí je vhodné připomenout, že zmíněný ústavní posudek byl zpracován až poté, co pro účely správně právního postihu bylo dne 26. 2. 2014 vydáno nařízení vlády České republiky č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou. Toto nařízení přijalo koncepci tzv. cut off, tj. stanovení limitní hodnoty, jejíž dosažení vede k závěru o ovlivnění řidiče návykovou látkou jako podmínce pro vyvození jeho správně právní odpovědnosti (odpovědnosti za příslušný přestupek). V uvedeném směru tedy již citované nařízení vlády zastávalo názor, že řidič je ovlivněn návykovou látkou, pokud u něj byly zjištěny snížené kognitivní a psychomotorické schopnosti, anebo v případě vyjmenovaných návykových látek byly překročeny arbitrárně dané koncentrační meze v krevním vzorku (tzv. cut off) pro jednotlivou látku. Vyplývá to ostatně i z důvodové zprávy k zákonu č. 233/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, podle které „Nařízení vlády tak stanovuje seznam návykových látek, u nichž se uplatní tzv. analytický princip, který je založen na aktuálních poznatcích soudních lékařů a soudních toxikologů, že minimálně u některých návykových látek lze jasně specifikovat, od kterého množství je možné na řidiče pohlížet jako na ovlivněného návykovou látkou, a zjednodušuje dokazování v přestupkovém řízení, neboť nastavuje hranici mezi jednáním zcela beztrestným a přestupkem. Ve správním řízení tak odpadá potřeba psychiatrického znaleckého zkoumání, aby bylo možno učinit závěr o ovlivnění řidiče návykovou látkou.“ 13. Postup soudů v reakci na změněný rozsah důkazní materie opatřované orgány přípravného řízení byl značně rozdílný. U okresních soudů byla zaznamenána následující praxe: a) byl akceptován a metodicky jako vzor využíván zmíněný ústavní posudek při soustředění důkazního řízení na prokázání hladiny návykové látky v poskytnutém vzorku biologického materiálu formou zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, v každé následující trestní věci (např. trestní příkaz Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 7 T 107/2015, rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 2 T 4/2016, trestní příkaz Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 1 T 41/2016); b) zmíněný ústavní posudek byl akceptován jako listinný důkaz v případech, kdy zjištěné hodnoty návykové látky překračovaly jím stanovené hodnoty, a v případech, kdy objektivně zjištěné hodnoty převyšovaly limity stanovené v nařízení vlády č. 41/2014 Sb., avšak nedosahovaly limitních hodnot uvedených ve zmíněném ústavním posudku, byl přibírán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (např. trestní příkaz Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 3 T 50/2016, nebo trestní příkaz téhož soudu ze dne 31. 5. 2016, č. j. 20 T 82/2016); c) k závěrům zmíněného ústavního posudku se nepřihlíželo a v každé věci, i když v ní zjištěná hodnota návykové látky přesáhla hladinu stanovenou nařízením vlády č. 41/2014 Sb., byl přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (např. trestní příkaz Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 1. 2016, sp. zn. 65 T 1/2016, nebo trestní příkaz téhož soudu ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 66 T 87/2016); d) k závěrům zmíněného ústavního posudku se nepřihlíželo a vycházelo se z hodnot stanovených v nařízení vlády č. 41/2014 Sb., znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byl přibírán v případech hraničních hodnot či v případě dopravní nehody se závažnými následky (např. rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 5 T 56/2016, nebo trestní příkaz Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 2 T 96/2016, či rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 15 T 251/2015). 14. Vyjma odlišného přístupu různých okresních soudů byla zjištěna i změna náhledu na potřebu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, u téhož soudu. Příkladem je Okresní soud v Českých Budějovicích, který nejprve nevyžadoval jeho zpracování (např. rozsudek ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 4 T 170/2015, či trestní příkaz ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 7 T 24/2016), posléze odmítal uznat zmíněný ústavní posudek jako listinný důkaz a za účelem opatření znaleckého posudku v konkrétní věci rozhodoval o vrácení věci do stadia přípravného řízení (např. usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 4 T 4/2016). 15. Nejednotnost rozhodování se projevila i u soudů druhého stupně. Zatímco některé připustily možnost využití obecných závěrů vyplývajících ze zmíněného ústavního posudku (např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 10 To 163/2016, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 5 To 58/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 5 To 172/2016), jiné soudy zpochybnily takovou možnost (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 6 To 342/2016) a zdůraznily potřebu individuálního přístupu projevujícího se nutností zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 11 To 135/2016), přičemž vyžadovaly, aby znalec vyhotovil takový posudek po osobním vyšetření posuzované osoby (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 3 To 478/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 3 To 411/2016). 16. Lze usuzovat, že k nejednotnosti rozhodování soudů přispěla i jejich zjištění vyplývající z některých zpracovaných posudků, v nichž znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zaujali skeptický pohled na možnosti poskytnutí skutečně relevantního odborného poznatku nezbytného pro skutkový a právní závěr soudu, že u obviněného došlo ke stavu vylučujícímu způsobilost v důsledku jeho ovlivnění jinou návykovou látkou než alkoholem. Vyslovili se totiž tak, že se nemohou z hlediska své odbornosti odpovědně vyjádřit k dotazům, které byly zadavatelem posudku formulovány, a zodpovědět je požadovaným způsobem (např. posudek znalkyně MUDr. M. H. ze dne 15. 10. 2013 ve věci Městského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 10 T 174/2012), přičemž tak nemohou učinit ani po osobním vyšetření obviněného. Jak je patrné z níže uvedeného (viz body 23. a násl. odůvodnění tohoto stanoviska), rozhodovací praxe soudů je v uvedeném směru ovlivněna i v současné době, neboť shodný názor byl vysloven i v ústavním znaleckém posudku zpracovaném Psychiatrickou nemocnicí Bohnice (posudek ze dne 8. 8. 2019 ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 15/2019), případně i v jiných posudcích. Jde např. o znalecký posudek prof. MUDr. L. H., Ph.D., ze dne 5. 12. 2019 ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 2/2020, v němž se uvádí: „Oproti tomu jsem neprovedl vlastní psychiatrické vyšetření posuzovaného … toto psychiatrické vyšetření by nepřineslo žádný relevantní výsledek.“ 17. Ze strany Nejvyššího soudu se závěrům vysloveným ve zmíněném ústavním posudku, tj. v posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 8. 12. 2014, dostalo jisté podpory v jeho usnesení ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 979/2015 , v jehož odůvodnění se uvádí, že „pro posouzení stupně ovlivnění obviněného mohou, byť jen nepřímo, posloužit závěry ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, Psychiatrické nemocnice Bohnice, který byl vypracován v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 11/2014. I když závěry tohoto posudku nemohou být pro posouzení viny v jiné trestní věci závazné, vzhledem k odborné fundovanosti uvedeného ústavu, mají však do jisté míry obecnou platnost. V tomto posudku uvedený znalecký ústav učinil závěr, že limitní hodnotou představující hranici mezi negativním ovlivněním řidičských schopností a vyloučením schopnosti řídit motorové vozidlo je v případě Delta-9-tetrahydrokanabinolu hladina 10 ng/ml“. V ostatních rozhodnutích zaujal Nejvyšší soud spíše rezervovaný přístup. Tak např. v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 10/2017 , konstatoval, že „nelze tvrdit, že by se … Nejvyšší soud závazným způsobem odklonil od svého dříve zaujatého právního názoru (k tomu by mohlo dojít jen v důsledku zákonem předvídaného procesního postupu, tj. formou vydání odlišně vyznívajícího rozhodnutí velkým senátem trestního kolegia)“, a ve vztahu k usnesení ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 979/2015 , zaujal názor, že „ani z tohoto rozhodnutí nelze dovodit závěr, že by Nejvyšší soud shledal dostatečným k vyslovení viny pachatele přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku skutkové zjištění, jež by bylo založeno na pouhém prokázání jeho ovlivnění daným typem drogy v rozsahu tzv. limitního množství, jak jej vymezil posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice.“ 18. Na případy, kdy orgány přípravného řízení postupovaly odlišně od názoru vyjádřeného v rozhodnutí pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr. a kdy nápravu tohoto stavu nezjednal ani soud rozhodující ve věci, reagoval Nejvyšší soud (veden i vázaností vlastním právním názorem vysloveným v dříve přijatém rozhodnutí) tak, že buď zcela setrval na přístupu, který zavedlo posledně citované rozhodnutí (např. v usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1019/2015 , v usnesení ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 979/2015 , či v usnesení ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 385/2015), případně Nejvyšší soud konstatoval (např. v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 10/2017 , a obdobně i v usnesení ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 4 Tz 9/2017 ), že tak musí učinit za stávajícího stavu odborných poznatků, ač do budoucna nevyloučil možnost změny náhledu na řešenou problematiku. Podle názoru vyjádřeného ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu doposud nenastala situace, že by se posouzení, zda se řidič ovlivněný nealkoholovou návykovou látkou (drogou) v době jízdy s motorovým vozidlem nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, obešlo bez přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Tak tomu patrně bude až do stavu, kdy nové poznatky odborného medicínského charakteru, akceptované širší odbornou veřejností, přesvědčivě doloží (což nelze vyloučit), že skutková zjištění nezbytná pro vyslovení právního závěru stran nezpůsobilosti řidiče vykonávat jím prováděnou činnost, tj. prokázání či vyloučení stavu vylučujícího způsobilost, bude možno učinit i na podkladě jiných důkazních prostředků. 19. Nejvyšší soud tak v těchto rozhodnutích setrval na názoru, že naplnění znaku „stav vylučující způsobilost“ při ovlivnění jinou návykovou látkou než alkoholem je možno prokázat jen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, má-li takový postup odpovídat požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Stejný závěr se pak promítl i v odůvodnění některých jeho kasačních rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1019/2015 , kde se konstatuje, že „soudy nepostupovaly v souladu s ustálenou soudní praxí a ve věci nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který je v této trestní věci nezbytným pro objasnění skutkové okolnosti, bez níž nelze spolehlivě rozhodnout o vině obviněného, neboť na ní závisí závěr o trestní odpovědnosti obviněného, resp. … zda a jak byl obviněný ovlivněn návykovou látkou. Soudy tedy dostatečně neobjasnily všechny skutečnosti významné pro závěr, zda obviněný činem, který mu je kladen za vinu, naplnil po všech stránkách znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, či nikoli“. 20. Zbývá dodat, že takto prezentovaná praxe Nejvyššího soudu odpovídala i názoru, který je vyjádřen v komentáři k trestnímu zákoníku (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2791). V něm je zaujat názor, že u jiných návykových látek než alkoholu je třeba zjišťovat konkrétní stav ovlivnění takovou látkou a porovnat ho s ustáleným posuzováním stavu vylučujícího způsobilost, který byl vyvolán alkoholem, a to zpravidla za pomoci znalce. Stejné stanovisko pak implicitně vyjadřuje i další komentář (DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 2196 a 2197), podle kterého pro jiné návykové látky než alkohol není obecně stanoveno jejich hraniční množství, při jehož dosažení je vždy vyloučena způsobilost řidiče bezpečně řídit motorové vozidlo, a v návaznosti na to se zde citují závěry rozhodnutí uveřejněného pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr. IV. Období následující po vydání pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 5/2019 Sbírky pokynů obecné povahy nejvyššího státního zástupce 21. Dne 29. 4. 2019 vydal nejvyšší státní zástupce pokyn obecné povahy č. 5/2019 Sbírky pokynů obecné povahy nejvyššího státního zástupce, o stanovení hodnot jiných návykových látek než alkoholu, při jejichž dosažení se osoba nachází ve stavu vylučujícím způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost ve smyslu § 274 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen ve zkratce „POP“), který vychází z toho, že je možné – i při vědomí specifického a tudíž individuálně odlišného působení takových látek na jednání člověka – již jen na podkladě poznatků toxikologického charakteru, a tedy bez odborného posouzení dané osoby znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dospět k závěru, že tato osoba byla ovlivněna jinou návykovou látkou než alkoholem v rozsahu odpovídajícím zákonnému znaku objektivní stránky zmíněného přečinu, tedy že se nacházela ve stavu vylučujícím způsobilost. S odkazem na odborné zdroje tam citované spojuje POP prokázání existence stavu vylučujícího způsobilost s dosažením takové hodnoty příslušné toxické látky v krevním séru daného jedince, která odpovídá hodnotě zakládající tzv. toxickou plazmatickou koncentraci. Tou se podle něj z lékařského hlediska rozumí otrava či stav jedince vyžadující odbornou zdravotní péči. Dosažení či překročení hodnot stanovených pro jednotlivé návykové látky (čl. 1 POP) vyvolává podle POP u tohoto jedince takový stav intoxikace, který znamená jeho nezpůsobilost k výkonu zaměstnání či jiné činnosti (např. řízení motorového vozidla) a vyžaduje odbornou zdravotní péči. 22. Poznatky z rozhodovací praxe soudů svědčí o tom, že alespoň některé orgány činné v přípravném řízení přijaly názor vyjádřený v POP a adekvátně tomu přizpůsobily i rozsah dokazování v tomto stadiu řízení. Odůvodněnost postavení řidiče motorového vozidla ovlivněného jinou návykovou látkou před soud jako obviněného ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku pak prokazují ve vztahu ke stavu vylučujícímu způsobilost řidiče k výkonu takové činnosti z hlediska důkazů odborného charakteru jen výsledky toxikologického vyšetření jeho krve a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Při opatřování důkazů, jimiž orgány činné v přípravném řízení dokládají, že obviněný spáchal uvedený přečin, upustily od zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který by se vyjádřil k otázce nezpůsobilosti řidiče ve smyslu právního názoru zaujatého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr. V návaznosti na tento postup policejního orgánu podal státní zástupce obžalobu či návrh na potrestání, a to zejména v případech, kdy zjištěná koncentrace příslušné návykové látky několikanásobně převyšovala hodnotu stanovenou v POP, aniž by spisový materiál obsahoval posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. a) Opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie 23. Reakce soudů na takovou změnu rozsahu důkazů, o které státní zástupce opírá důvodnost postavení obviněného před soud (tj. neopatření posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), je rozdílná. 24. Některé soudy činí svá rozhodnutí (jimiž pravomocně ukončují trestní stíhání obviněného řidiče, ať již vydáním trestního příkazu nebo rozsudku, případně postoupením věci příslušnému orgánu k rozhodování o možném přestupku), aniž by součástí spisového materiálu byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, opatřený orgány přípravného řízení. Zastávají názor, že tento posudek buď vůbec není zapotřebí, anebo že není nezbytný, nejde-li o případy hraničních hodnot. V uvedeném směru se vyslovil např. Krajský soud v Plzni v usnesení ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 9 To 304/2019, takto: „Pokud by koncentrace Metamfetaminu zjištěná v krvi obviněného byla hraniční, pak by bylo nutné, aby byl vypracován i znalecký posudek z oboru psychiatrie … V daném případě však koncentrace Metamfetaminu více než dva a půl krát přesahuje údaj uvedený v pokynu obecné povahy, který vychází z mezinárodní toxikologické databáze, z mnoha publikací a statistik. Za takové situace … nelze odmítnout návrh na potrestání … z důvodu, že nebyl ve zkráceném přípravném řízení vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.“ 25. Soudy zastávající tento názor vedou soudní řízení na podkladě podané obžaloby či návrhu na potrestání, aniž by shledávaly nedostatečnost skutkových zjištění nezbytných pro jejich rozhodnutí. V uvedeném směru rozhodují soudy v obvodu Krajského soudu v Brně, Krajského soudu v Ústí nad Labem a částečně Krajského soudu v Plzni. 26. Výrazný posun v odborném nahlížení na možnost přinést validní důkaz, o nějž by se soud mohl opřít při svém rozhodování o vině řidiče motorového vozidla ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem, přinesl pro tyto soudy názor, který zastává Psychiatrická nemocnice Bohnice a který byl – jak již zmíněno – vyjádřen např. v jejím ústavním posudku ze dne 8. 8. 2019, podaném ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 15/2019. V něm zmíněný znalecký ústav uvedl, že „psychiatrické vyšetření posuzovaného by na posudkové závěry nemohlo mít žádný vliv, když znalec vychází výhradně ze zjištění hladiny drogy a porovnává ji s hranicí, při které průměrný člověk není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo“. Dále se zde konstatuje, že „znalec – psychiatr nemá žádnou jinou možnost zjistit, jak dalece byl obviněný v době jízdy ovlivněn zjištěným druhem a množstvím návykové látky, než právě ze zjištěné hladiny, přičemž … tuto možnost má každý, neboť jde o mechanické porovnání, k němuž není třeba odborných znalostí. Závěry psychiatrického znaleckého posudku nemohou být založeny na subjektivním tvrzení posuzovaného ohledně toho, zda požil drogu a v jakém byl stavu, a jiné metody než rozhovor (a studium dokumentů) psychiatr nemá. … Ke zjištění duševní poruchy postačuje psychiatrické vyšetření; nikoli však ke zjištění, v jakém stupni ovlivnění nějakou látkou byl posuzovaný někdy v minulosti – to psychiatrickým vyšetřením (pohovorem) nelze zjistit a rozhodně k tomu nemá psychiatr jiné možnosti či kompetenci než jakákoli jiná osoba“. 27. Na odůvodnění rozhodnutí některých soudů lze doložit, že se inspirovaly tímto názorem. Učinil tak např. Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého usnesení ze dne 5. 10. 2019, sp. zn. 7 To 371/2019, v němž vyložil, proč ve věci není nutné doplnit přípravné řízení o vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a zdůraznil, že „není zřejmé, co by měl znalec v dané věci vyšetřovat a zkoumat, z jakých konkrétních jiných údajů než údajů o hladině omamné nebo psychotropní látky v krvi vyšetřovaného by měl vycházet. Ze znaleckých posudků … i z publikační činnosti příslušných znalců … vyplývá, že ani znalci nepřichází se žádnou jinou metodou zodpovězení dané otázky než na základě hladiny omamné nebo psychotropní látky v krvi jedince, což ovšem nevyžaduje odborné zkoumání, ale jde o ryze mechanickou činnost“. K určení akceptovatelné hranice ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou než alkoholem, zakládající jeho trestní odpovědnost, zmíněný soud uvedl, že „tuto hranici není možno bez dalšího určit pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce, nicméně je možné ji dosáhnout judikatorní akceptací již v současné době existující odborně podložené hranice, která konkrétně u Metamfetaminu činí 200 ng/ml“, a to s ohledem na stanoviska obsažená ve znaleckých posudcích v jiných věcech, vycházející i z odborné literatury, která se zabývá danou problematikou. 28. Obdobně se k věci vyjádřil i Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 353/2019, v jehož odůvodnění se uvádí, že „je nutno odkázat na výsledky rozboru krve a závěry znalkyně Mgr. P. B., Ph.D., jež jsou zcela přesvědčivé, mají objektivní povahu (a to právě na rozdíl od subjektivního vnímání zasahujících policistů i vyšetřující lékařky). … Neexistuje žádný lékařský obor (ani výzkum), který by měl zkušenost s tím, jakým způsobem jsou narušeny psychomotorické a kognitivní schopnosti osoby ovlivněné danou návykovou látkou v určených hodnotách a jak se toto projevuje navenek. Podle závěrů aktuálně zpracovaného ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 20. 6. 2019 je psychiatrické vyšetření … nadbytečné, když je nutno vycházet výhradně ze zjištěné hladiny drogy (návykové látky) v krvi a tuto porovnat s hranicí, při které průměrný člověk není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo … ani žádná z anamnestických otázek nemůže mít žádný vliv na výsledky objektivně zjištěné hladiny návykové látky v krvi“. 29. Z dalších rozhodnutí téhož krajského soudu vyplývá, že jeho rozhodování významným způsobem ovlivnily zejména odborné závěry, které vyslovila Psychiatrická nemocnice Bohnice v jím zmiňovaných znaleckých posudcích. Uvedený soud při svém rozhodování vychází z toho, že znaleckými posudky zmíněného ústavu ze dne 8. 12. 2014 a ze dne 20. 6. 2019 se dospělo k arbitrárnímu stanovení hranic, po jejichž dosažení nastává tak výrazné ovlivnění řidiče, které umožňuje konstatovat naplnění zákonného znaku „stav vylučující způsobilost“ i bez nutnosti jeho posouzení znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 353/2019). Závěr o tom, zda obviněný řidič spáchal přečin podle § 274 tr. zákoníku, či naopak jen příslušný přestupek, soud činí především na podkladě posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (a ostatních důkazů). Vzhledem k názoru, který zastává tento krajský soud, neshledává potřebu zpracování posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ani tehdy, pokud na podkladě opravného prostředku státního zástupce zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí (např. usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 5 To 381/2019). 30. K závěrům a hodnotám obsaženým v POP se Krajský soud v Brně staví rezervovaně. Na jedné straně je sice podpůrně uvádí, pokud i podle POP lze dospět ke stejnému právnímu závěru jako na podkladě soudem akceptovaných hodnot arbitrárně stanovených zmíněným ústavním posudkem (usnesení o postoupení věci ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 5 To 272/2019, při zjištěné hladině 128 ng/ml Methamfetaminu), na druhé straně na něm nestaví své závěry. V usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 5 To 381/2019, kde řešil odpovědnost řidiče, u něhož byly zjištěny hladiny 151 ng/ml Methamfetaminu a 62 ng/ml Amfetaminu, totiž jmenovaný krajský soud uvedl, že POP „není pro soudy nijak závazný, když z jeho odůvodnění není ani zřejmé, proč … právě v případě psychotropní látky Metamfetamin se z hlediska stanovení hodnoty, při jejímž dosažení se osoba nachází ve stavu vylučujícím způsobilost, … vychází z množství 150 ng/ml v krevním vzorku (oproti dříve arbitrárně stanovené hladině 200 ng/ml, určené tímto znaleckým posudkem)“. 31. Okresní soudy v působnosti Krajského soudu v Brně postupují jednotně a nevyžadují znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. 32. Okresní soudy v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem při zjišťování, zda je naplněn znak spočívající ve stavu vylučujícím způsobilost, vycházely z odborných závěrů vyplývajících z posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (např. rozsudky Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 33 T 48/2018, ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 4 T 18/2019, a ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 18 T 2/2019, Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 1 T 46/2018, Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 3 T 105/2018), případně ve věci rozhodly, aniž by v příslušné trestní věci byl zpracován jakýkoli znalecký posudek. Praxe, kdy soudy rozhodly jen na podkladě toxikologického vyšetření odebraného vzorku krve řidiče, byla zaznamenána u Okresního soudu v Ústí nad Labem (rozsudek ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 27 T 56/2018), Okresního soudu v Děčíně (rozsudek ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 4 T 100/2019), Okresního soudu v Mostě (rozsudky ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 2 T 134/2018, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 6 T 2/2019, ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 3 T 160/2018, ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 4 T 14/2019, ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 6 T 132/2018, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 42 T 74/2019, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 6 T 11/2019) a Okresního soudu v Teplicích (rozsudek ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 5 T 15/2018). U posledně jmenovaného soudu byl zaregistrován i případ, kdy řidič, u něhož byly zjištěny hodnoty koncentrace Methamfetaminu 95 ng/ml a Amfetaminu 9 ng/ml, byl shledán vinným přečinem podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku (alespoň podle znění tzv. skutkové věty rozsudku – vyhotoven byl jen zjednodušený písemný rozsudek) na podkladě odborného závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V popisu skutku soud uvedl, že obviněný řidič „podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, byl nezpůsobilý řídit motorové vozidlo“. 33. Krajský soud v Ústí nad Labem, resp. jeho pobočka v Liberci, jako soud druhého stupně neměl výhrady vůči rozsahu provedeného dokazování nezbytného pro prokázání stavu vylučujícího způsobilost. V usnesení ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 55 To 496/2018, (vydaném ve věci Okresního soudu v Jablonci nad Nisou vedené pod sp. zn. 1 T 46/2018) konstatoval, že „lze plně vycházet z množiny důkazů provedených již soudem prvního stupně“, na což navázal sdělením, že „skutečnost, že z lékařského hlediska nebyl obžalovaný způsobilý k řízení motorového vozidla, je prokázána závěry Ing. E. H., znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, která přesně popsala důvody, pro které obžalovaný nebyl schopen bezpečně ovládat a řídit motorové vozidlo“. V usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 6 To 360/2018, (vydaném ve věci Okresního soudu v Teplicích vedené pod sp. zn. 5 T 15/2018, v níž nebyl zpracován ani znalecký posudek této odbornosti) pak krajský soud ke stupni ovlivnění obviněného zmínil, že „vzhledem ke zjištěné skutečně vysoké hodnotě koncentrace Metamfetaminu v jeho organismu (dokonce 343 ng/ml) není na základě obecně známých poznatků lékařské vědy pochyb ani o tom, že v daném případě již šlo o stav vylučující jeho způsobilost bezpečně ovládat motorové vozidlo …“. 34. Jiné soudy vrací věc státnímu zástupci zpět do stadia přípravného řízení s požadavkem na doplnění dokazování zpracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Takový přístup (někdy jen zčásti) zaujaly např. soudy v obvodu Krajského soudu v Ostravě, Krajského soudu v Hradci Králové či Městského soudu Praze. 35. Praxi soudů v obvodu Krajského soudu v Ostravě lze doložit např. rozhodnutím jeho pobočky (usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 68 To 300/2019), jímž byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 2 T 163/21019. Jeho úvahy jsou založeny na myšlence, že „pokud státní zástupce argumentuje pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 29. 4. 2019 č. 5/2019, … tak takový pokyn jednak není pro soud závazný a jednak, kdyby důkazní situace byla v daných věcech tak jednoduchá, jistě by Nejvyšší soud netrval ve svých rozhodnutích i na opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“. 36. Okresní soudy v působnosti téhož krajského soudu odůvodňují svůj procení postup judikaturou Nejvyššího soudu, jak lze doložit např. na usneseních Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 3 T 65/2019, či ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 4 T 60/2019, v jejichž odůvodněních se zmiňují rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněná ve věcech vedených pod sp. zn. 3 Tdo 897/2015 , sp. zn. 8 Tdo 358/2015 , sp. zn. 4 Tdo 847/2017 a sp. zn. 4 Tz 9/2017 . Obdobně pak s oporou o ta rozhodnutí Nejvyššího soudu, která setrvala na potřebě vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, buduje svou argumentaci i stížnostní soud. V odůvodněních usnesení Krajského soudu v Ostravě se tak lze setkat s vyjádřeními typu: „Vzhledem k dosud nezměněné judikatuře Nejvyššího soudu nelze v rozhodovací praxi obecných soudů použít vědecké poznatky, na které se odvolává státní zástupce na základě pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 5/2019.“ (usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 6 To 364/2019), či „Z judikatury Nejvyššího soudu, kterou je okresní soud vázán, a z rozhodnutí publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (např. ve věcech vedených pod sp. zn. 8 Tdo 449/2010 a sp. zn. 8 Tdo 860/2018) jednoznačně vyplývá, že ke zjištěním, zda se řidič nachází ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, musí být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť pouze znalec s touto kvalifikací je schopen posoudit, do jaké míry, po jakou dobu a s jakými následky byl řidič ovlivněn jinou návykovou látkou než alkoholem.“ (usnesení ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 6 To 221/2019). V rozhodnutích podřízených okresních soudů se uplatňuje názor, který vyjádřil např. rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 3 T 1241/2018, podle něhož „aktuální soudní judikatura … upustila od dříve akceptovaných závěrů ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vyhotoveného Psychiatrickou nemocnicí Bohnice, v kterém bylo mimo jiné uvedeno, že … je možné stanovit konkrétní hranice, při nichž je u průměrné osoby vyloučena způsobilost k řízení motorového vozidla …“. 37. Lze poukázat i na to, že Okresní soud v Opavě považoval vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za nezbytné i proto, že pro své rozhodování shledal nevyužitelným nařízení vlády č. 41/2014 Sb., k němuž uvedl, že „je prováděcím předpisem zákona o silničním provozu, a soud proto jeho zněním není vázán při rozhodování o trestném činu“ (usnesení ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 3 T 50/2019). 38. Poznatky učiněné z dalších trestních věcí rozhodovaných soudy v obvodu Krajského soudu v Ostravě svědčí o jednotném přístupu soudů, které zásadně vyžadují zpracování posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož odborným závěrům pak přiznávají významnou důkazní hodnotu při dovození skutkového závěru, že jednáním obviněného došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku (z hlediska prokázání znaku spočívajícího ve stavu vylučujícím způsobilost – viz dále bod 63. odůvodnění tohoto stanoviska). 39. Potřebu vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro rozhodnutí o vině shledává Krajský soud v Hradci Králové, který jako soud stížnostní potvrdil rozhodnutí soudů prvního stupně, jimiž odmítly návrhy na potrestání např. ve věcech vedených u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 114/2019 a sp. zn. 5 T 115/2019 a u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 11 T 53/2019. Stejně tak týž krajský soud zamítl stížnosti podané proti rozhodnutím o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, která vydal Okresní soud v Náchodě ve věcech vedených pod sp. zn. 16 T 83/2019 a sp. zn. 16 T 14/2020 a Okresní soud v Trutnově ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 125/2019. Obdobně přistupuje k věci i pobočka zmíněného krajského soudu v Pardubicích, když např. usnesením ve věci vedené u této pobočky pod sp. zn. 13 To 65/2019 byl zrušen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí v jeho věci vedené pod sp. zn. 4 T 173/2018 z důvodu nutnosti vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. 40. Současně je nutné upozornit, že přístup okresních soudů působících v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové není stran posuzované problematiky jednotný. Odsuzující rozsudky totiž vydaly, aniž by v označených věcech byly zpracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, Okresní soud v Havlíčkově Brodě ve věcech vedených pod sp. zn. 7 T 18/2019 a sp. zn. 2 T 143/2019, Okresní soud v Pardubicích ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 138/2019, Okresní soud v Semilech ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 19/2019 a vyjma již výše zmíněného rozhodnutí též Okresní soud v Ústí nad Orlicí ve věcech vedených pod sp. zn. 3 T 126/2018 a sp. zn. 3 T 102/2019. Obdobně postupoval i Okresní soud v Jičíně, který vydal trestní příkazy ve věcech vedených pod sp. zn. 2 T 1/2002, sp. zn. 1 T 42/2019 a sp. zn. 1 T 91/2019, aniž by v nich byl zpracován znalecký posudek této odbornosti. 41. Pro úplnost lze dodat, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí naopak ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 49/2020 rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření v případě řidičky, u níž byla zjištěna hladina Methamfetaminu v koncentraci 159,9 ng/ml, tedy nedosahující 200 ng/ml, když soud neakceptoval závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, opírající se o POP a shledal nezbytným zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. 42. Stejný přístup se projevuje v rozhodování Krajského soudu v Praze, který zamítl stížnosti podané proti usnesením o vrácení věci státnímu zástupci k došetření např. ve věcech vedených u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 161/2019, sp. zn. 3 T 146/2019 a sp. zn. 3 T 154/2019, u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 101/2019 a sp. zn. 3 T 119/2019, u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 32 T 113/2019, u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 84/2019 a sp. zn. 1 T 125/2019 a u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 48/2019. Ze stejných důvodů, tj. vzhledem k nutnosti zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zamítl krajský soud stížnosti státního zástupce podané proti rozhodnutím o odmítnutí návrhu na potrestání ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 85/2019. O potřebu znaleckého posudku podaného v dané věci, a nikoli o závěry vyplývající ze zmíněného ústavního posudku, se opřel týž krajský soud při zamítnutí stížnosti státního zástupce směřující proti usnesení o postoupení věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 64/2019. 43. Odlišně rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 10 T 366/2019, ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 168/2019, jímž na podkladě podané stížnosti zrušil usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V tomto případě důvodnost postavení obviněného (u něhož byly zjištěny hladiny 216 ng/ml Methamfetaminu, 44 ng/ml Amfetaminu a 0,8 ng/ml látky 9-THC) před soud shledal proto, že jsou „v úředních záznamech zpracovaných policií popsány poměrně výrazné projevy ovlivnění obviněného drogou a určité, byť již ne tolik výrazné projevy tohoto ovlivnění zachytil i lékař provádějící vyšetření obviněného, který uzavřel, že obviněný jeví známky podezření na užití návykové látky“. Stížnostní soud pak uložil soudu prvního stupně, aby „v hlavním líčení provedl všechny důkazy, … a poté posoudil případnou potřebu zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“. 44. Z rozhodnutí téhož krajského soudu vyplývá, že ačkoli oceňuje pečlivost zpracování POP, neshledává v něm dostatečný podklad pro rozhodování soudů, neboť „nemá povahu důkazu, ale ve své podstatě vyjadřuje stanovisko jedné ze stran k dané problematice“ (usnesení ve věci vedené pod sp. zn. 10 To 387/2019), a rovněž „pokud jde o Metamfetamin, v porovnání s tímto posudkem (tj. zmíněným ústavním posudkem Psychiatrické nemocnice Bohnice) stanoví hranici podstatně nižší“ (usnesení ve věci vedené pod sp. zn. 10 To 226/2019). Dále krajský soud při svém rozhodování nepřihlížel k závěrům obsaženým ve zmíněném ústavním posudku, neboť např. ve svém kasačním usnesení ze dne 8. 10. 2019 vytkl Okresnímu soudu v Nymburce, že „postupoval ve věci naprosto formalisticky a spokojil se pouze se závěrem, podle něhož způsobilost k bezpečnému ovládání motorového vozidla u obžalovaného bez dalšího vylučovala dosažená hladina 430 ng/ml, resp. 328 ng/ml Metamfetaminu v krvi“, přičemž „bez dalšího přijal závěry ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaného dne 8. 12. 2014“. 45. Nejednotná je praxe též u soudů v působnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích. 46. K vrácení věci státnímu zástupci k došetření z důvodu chybějícího znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přistoupil např. Okresní soud v Prachaticích, který ve svém usnesení ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 1 T 14/2020, zmínil jednak to, že „při interpretaci nálezu návykových látek v krvi řidičů je třeba aplikovat tzv. analytický princip …“, jednak to, že POP „není pro soudy žádným způsobem závazný, neboť je vydáván pouze jako metodická pomůcka podle § 12 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství …“. Zmíněnému pokynu vytkl, že činí závěry ohledně nezpůsobilosti řidiče „zcela v rozporu s respektovanou judikaturou, která dosud nebyla překonána“, ač příslušná část jeho odůvodnění „není podložena žádným věcným a konkrétním argumentem odborného charakteru, zejména s odkazem na všeobecně respektovanou odbornou literaturu či výzkumy v dané oblasti“. Stejně postupoval Okresní soud ve Strakonicích, který v usnesení ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 18 T 95/2019, uvedl, že „ani Nejvyšší soud v žádném ze svých dosavadních rozhodnutí nedovodil, že by koncentrace 10 ng/ml 9-THC v krvi pachatele měla být vzata za jakousi arbitrární hranici pro členění typizovaných drogových deliktů řidičů – konzumentů marihuany na přestupky a trestné činy“. V téže věci pak po jejím opětovném předložení soudu po zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, rozhodl stejný okresní soud usnesením ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 18 T 99/2019, o postoupení věci, když zopakoval výše uvedené a dodal, že „nemůže uspět ani argumentace v odůvodnění obžaloby, že zjištěné množství, tj. 10,6 ng/ml v krevním séru obžalovaného, je množstvím, které představuje pětinásobek limitní hodnoty návykové látky 9-THC uvedené v nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot“. V rozporu s tímto závěrem však tentýž soud shledal naplnění zákonného znaku objektivní stránky přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku ve skutkové větě v rozsudku ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 18 T 60/2019, podle níž u obviněného „byla prokázána přítomnost Metamfetaminu v koncentraci 549 ng/ml, a z ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vedeného pod sp. zn. …, vyplývá, že hladina 200 ng/ml a více podstatně negativně ovlivňuje řidičské schopnosti, tzn. odůvodňuje stav vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla“. 47. K odmítnutí návrhu na potrestání přistoupil z důvodu nevyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, Okresní soud v Pelhřimově např. ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 104/2019, naproti tomu ve věcech vedených pod sp. zn. 7 T 89/2019, sp. zn. 7 T 8/2020 a sp. zn. 2 T 16/2020 rozhodl stejný soud o postoupení věci, aniž shledal potřebu toho, aby se k posouzení řidičovy způsobilosti, resp. míře jeho ovlivnění jinou návykovou látkou, vyjádřil znalec této odbornosti. V odůvodnění usnesení ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 7 T 8/2020, týž soud odůvodnil nadbytečnost znaleckého posudku tím, že „s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti, když z opatřených důkazů nic nenasvědčuje závěru, že se obviněný choval či řídil tak, že by se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, je možno učinit závěr, že pouze na jeho základě bez dalšího by nebylo možné dovodit stav vylučující způsobilost u obviněného“. Stížnostní soud se ztotožnil s tímto postupem, jak vyplývá např. z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 14 To 272/2019. V něm soud ohledně posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, uvedl, že „za dané důkazní situace se jeví jeho opatření jako skutečně nadbytečné. Podle úředního záznamu hlídky Police České republiky totiž obviněný nevykazoval žádné projevy ovlivnění návykovou látkou, choval se normálně, měl koordinované a jisté pohyby. Stejná zjištění jsou patrná i z protokolu o lékařském toxikologickém vyšetření“. Současně krajský soud zmínil, že „jedině znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, může soudu předložit důkaz o existenci stavu vylučujícího způsobilost … důkaz znaleckým posudkem by nebyl důkazem v této otázce jediným a výlučným, bylo by nutné jej hodnotit v kontextu s ostatními důkazy opatřenými v této věci“. 48. Oproti těmto soudům naopak Okresní soud v Českém Krumlově, Okresní soud v Jindřichově Hradci a Okresní soud v Táboře (např. ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 118/2019) nevyžadují znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. 49. Situace u Krajského soudu v Plzni byla již částečně zmíněna výše (viz body 24. a 27. odůvodnění tohoto stanoviska). Dosud uvedené údaje lze doplnit o následující zjištění. Většina okresních soudů – např. Okresní soud v Klatovech, Okresní soud Plzeň-jih, Okresní soud Plzeň-město, Okresní soud Plzeň-sever, Okresní soud v Rokycanech a Okresní soud v Sokolově – vyžaduje zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zatímco další soudy – např. Okresní soud v Domažlicích, Okresní soud v Chebu a Okresní soud v Karlových Varech – akceptují neexistenci takového posudku při dosažení vysokých hladin návykové látky v organismu řidiče. Na většinovou praxi neměl vliv POP, který soudy nepovažují za důkaz ani pramen práva. 50. Aktuálně je tedy většinová praxe tohoto krajského soudu a jemu podřízených okresních soudů taková, že pro rozhodnutí o vině se vyžaduje vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Rozhodnutí, které krajský soud vydal ve věci vedené pod sp. zn. 7 To 371/2019 (viz výše bod 27. odůvodnění tohoto stanoviska), je svým způsobem ojedinělé, lze ho vnímat jako snahu soudu posunout praxi směrem ke stanovení fixních hodnot pro posuzování ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou než alkoholem. Obdobným způsobem rozhodl týž krajský soud i v usnesení ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 9 To 349/2019. 51. Rovněž praxe obvodních soudů a Městského soudu v Praze stran nezbytnosti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro rozhodnutí o vině je rozdílná. Některé obvodní soudy rozhodly o trestní odpovědnosti pachatele za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by byl ve věci zpracován znalecký posudek této odbornosti. Jako dostačující podklad pro svůj závěr shledaly tyto soudy posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Učinily tak např. Obvodní soud pro Prahu 4 (ve věcech vedených pod sp. zn. 4 T 67/2019 a sp. zn. 4 T 73/2019), Obvodní soud pro Prahu 5 (ve věcech vedených pod sp. zn. 2 T 24/2019, sp. zn. 30 T 43/2019 a sp. zn. 38 T 194/2019), Obvodní soud pro Prahu 6 (ve věcech vedených pod sp. zn. 2 T 8/2019, sp. zn. 2 T 25/2019 a sp. zn. 3 T 34/2019) a Obvodní soud pro Prahu 8 (ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 39/2019). 52. Oproti tomu neopatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, bylo důvodem pro odmítnutí návrhu na potrestání Obvodním soudem pro Prahu 7 (ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 84/2017) a Obvodním soudem pro Prahu 10 (ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 30/2018), resp. pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření Obvodním soudem pro Prahu 9 (ve věcech vedených pod sp. zn. 1 T 108/2019, sp. zn. 43 T 167/2019, sp. zn. 43 T 169/2019 a sp. zn. 43 T 11/2020). Týž soud pak rozhodl o vině pachatele i s přihlédnutím k odborným závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, např. ve věcech vedených pod sp. zn. 3 T 82/2019, sp. zn. 21 T 47/2019 a sp. zn. 43 T 135/2019. 53. Současně je třeba zmínit, že nejednotnost v rozhodování se projevila i v rámci téhož obvodního soudu, neboť např. Obvodní soud pro Prahu 5 oproti výše zmíněnému přístupu (viz bod 51. tohoto stanoviska) z důvodu neexistence posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, rozhodl o odmítnutí návrhu na potrestání např. ve věci vedené pod sp. zn. 30 T 168/2019, a naopak Obvodní soud pro Prahu 9 oproti postupům uvedeným výše (pod bodem 52. odůvodnění tohoto stanoviska) ve věci vedené pod sp. zn. 43 T 118/2019 rozhodl o vině obviněného, aniž vyhověl jeho návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. 54. Nejednotně se k řešené otázce postavily i odvolací senáty Městského soudu v Praze. Tak např. usnesením ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 44 To 267/2019, zamítl tento soud odvolání obviněného (o jehož vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku rozhodl soud prvního stupně, aniž by ve věci byl opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), přičemž ve svém odůvodnění odvolací soud uvedl, že „ze znaleckého posudku (z oboru zdravotnictví, odvětí toxikologie) jednoznačně vyplývá ovlivnění obžalovaného požitím pervitinu, když následným vyšetřením bylo zjištěno v krevním séru minimálně 243 ng/ml Metamfetaminu a 32 ng/ml Amfetaminu, tedy hodnota převyšující 200 ng/ml metamfetaminu, což je hodnota, při které dochází ke stavu vylučujícímu schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo“. Obdobně týž soud neshledal potřebným pro závěr o vině zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v rozsudku ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 61 To 422/2019. Usnesením ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 To 129/2018, Městský soud v Praze jako soud stížnostní zrušil usnesení o odmítnutí návrhu na potrestání s poukazem na zjištěnou hladinu koncentrace Methamfetaminu, která „takřka dvojnásobně překračuje hodnotu, jež je obecně odborníky i trestním soudem pojímána jako míra drogového ovlivnění, které u průměrné osoby již zcela vylučuje bezpečné ovládání motorového vozidla“. Soud zde odkázal na „notoricky známý ústavní znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 8. 4. 2014“ a zaujal názor, že pokud soud prvního stupně shledá potřebu zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je „na něm samotném, aby sám specifikoval úkoly znalci psychiatrovi konkrétně a v logice svého uvažování, neboť praktické otázky konkrétního zadání rozsahu či obsahu psychiatrického posudku nejsou ani v judikatuře, o kterou se napadené usnesení snaží opírat, pojednány a řešeny“. 55. Naopak Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodné stížnosti státního zástupce podané proti usnesením soudu prvního stupně, jimiž došlo (z důvodu neexistence znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) k odmítnutí návrhu na potrestání (věc vedená pod sp. zn. 5 To 451/2019), či k vrácení věci státnímu zástupci k došetření (např. ve věcech vedených pod sp. zn. 5 To 180/2019 nebo sp. zn. 44 To 350/2018). Ve věci vedené pod sp. zn. 7 To 267/2019 tentýž soud sice z podnětu stížnosti státního zástupce zrušil usnesení obvodního soudu, jímž rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, avšak nezpochybnil jeho požadavek na opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož zajištění se soud dožadoval prostřednictvím státního zástupce podle § 180 odst. 2 tr. ř. b) Osobní vyšetření řidiče motorového vozidla znalcem 56. Chybějící osobní vyšetření řidiče motorového vozidla, který byl ovlivněn jinou návykovou látkou než alkoholem, znalcem v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v současné době již patrně nevede k důsledkům, které byly zmíněny výše pod bodem 10. odůvodnění tohoto stanoviska (tj. k vrácení věci státnímu zástupci k došetření). 57. U Okresního soudu v Českých Budějovicích byla zaznamenána snaha o zachování uvedeného procesního postupu, tj. osobní vyšetření řidiče ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem znalcem, a to např. v usnesení ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 3 T 116/2018, kde soud odůvodnil vrácení věci tvrzením, že „je nutné … provést řádné znalecké zkoumání obviněného z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož nezbytnou součástí je osobní vyšetření obviněného“, a obdobně postupoval např. v usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 3 T 117/2018 („odborný závěr znalce musí být proveden standardní metodou, a za této situace je nutné předchozí osobní vyšetření obviněného“). Krajský soud v Českých Budějovicích ovšem zrušil obě citovaná rozhodnutí ke stížnosti státního zástupce a uložil soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění svého rozhodnutí (usnesení ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 4 To 663/2018) pak krajský soud uvedl, že tak postupoval i v jiných věcech téhož soudu, o nichž rozhodl pod sp. zn. 3 To 511/2018, sp. zn. 4 To 532/2018, sp. zn. 3 To 648/2018, sp. zn. 4 To 619/2018, sp. zn. 4 To 26/2019 a sp. zn. 3 To 354/2018. 58. Stejný přístup jako Krajský soud v Českých Budějovicích k otázce osobního vyšetření obviněného řidiče znalcem zaujaly ve svých rozhodnutích např. Okresní soud v Bruntále, Krajský soud v Ostravě či Krajský soud v Praze. 59. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 2 T 145/2018, uznal vinným přečinem podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku řidiče motorového vozidla, u něhož byly zjištěny hladiny 0,20 promile alkoholu, 1,1 ng/ml 9-THC, 26,0 ng/ml Methamfetaminu a 28,0 ng/ml Amfetaminu. Soud vyšel z oborného závěru znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. M. K., podle něhož „s ohledem na zjištěné hodnoty z objektivního hlediska nebyl obžalovaný schopen bezpečně řídit motorové vozidlo“, k čemuž dodal, že „na tento závěr nemá vliv, zda obžalovaný byl uživatelem návykových látek, a byl tedy zvyklý na jejich účinek, anebo zda šlo o jednorázové užití těchto látek“. Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud ve svém usnesení, jímž zamítl odvolání obžalovaného, v jeho odůvodnění zmínil, že znalec „jednoznačně uvedl, že nepotřeboval vyšetřovat obžalovaného, neboť nebyly položeny otázky, které by vyžadovaly (jeho) vyšetření“, a doplnil, že i podle soudní praxe se „vyšetření pachatele vyžaduje obvykle pouze v komplikovaných a zvláště závažných případech, nikoli po běžném požití návykových látek“. 60. Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 6 To 344/2019, uvedl, že osobní vyšetření znalcem „by bylo namístě pouze v případě, že by měla být posuzována závislost obžalovaného na návykových látkách, eventuálně kdyby byly pochybnosti ohledně příčetnosti obžalovaného, resp. jeho nepříčetnosti podle § 26 tr. zákoníku“. 61. Podobně se vyjádřil např. Krajský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 10 To 71/2019, v němž konstatoval, že „závěry znaleckého psychiatrického posudku nemůže nikterak zpochybnit ani skutečnost, že jeho zpracovatel osobně nevyšetřil obžalovaného, neboť je zjevné, že takové vyšetření provedené s odstupem času od silniční kontroly by jen stěží mohlo blíže osvětlit stav obžalovaného v té době“. c) Rozdíly v právním posouzení ve vztahu ke zjištěným hladinám koncentrace jiné návykové látky než alkoholu 62. Odlišnosti při vyvozování trestní odpovědnosti řidiče motorového vozidla vzhledem ke zjištěné hladině koncentrace jiné návykové látky než alkoholu v jeho krvi nastávají jednak v důsledku toho, jaký význam soud přizná odbornému závěru znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jednak podle toho, jak soud přistupuje k neexistenci znaleckého posudku z této odbornosti. 63. Krajský soud v Ostravě při respektu k odbornému závěru zpracovatele tohoto posudku (MUDr. M. K.) tak potvrdil (usnesením ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 1 To 55/2019) rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl obviněný řidič uznán vinným přečinem podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, když v jeho krvi byla zjištěna koncentrace 9-THC ve výši 4,7 ng/ml, a stejně postupoval týž soud (v usnesení ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 6 To 344/2019) i ve vztahu k jinému obviněnému, v jehož krvi byla zjištěna stejná hladina téže látky (4,7 ng/ml 9-THC). 64. Oproti tomu z rozhodovací praxe Krajského soudu v Brně vyplývá, že ten opustil dřívější přístup realizovaný v letech 2013 až 2016, který vycházel z tzv. nulové tolerance prosazované některými znalci. V současné době při rozhodování případů, kdy koncentrace návykové látky v krvi řidiče motorového vozidla nedosáhne hranic arbitrárně stanovených v ústavních znaleckých posudcích, na něž odkazuje, přistupuje tento krajský soud k vydání či potvrzení rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu (a to u věcí, v nichž nebyl zpracován posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) – jde např. o usnesení ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 426/2017 (hladina u řidiče 7,6 ng/ml cannabinoidů) nebo usnesení ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 5 To 60/2018 (ovlivnění řidičky vozidla Methamfetaminem v hodnotě 126 ng/ml a Amfetaminem v hodnotě 26 ng/ml). 65. Odlišnost procesní reakce jednotlivých soudů – v závislosti na jejich přístupu k řešené problematice – ve věcech, v nichž nebyl zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, lze doložit následujícími příklady, z kterých vyplývá, že rozhodly zcela rozdílně v situacích, kdy u obviněného řidiče motorového vozidla ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem byla zjištěna totožná koncentrace stejné návykové látky. 66. K postoupení věci podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za užití § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 171 odst. 1 tr. ř. vzhledem k možnému posouzení skutku jako přestupku přistoupily např. Městský soud v Brně ve věcech vedených pod sp. zn. 6 T 8/2029 (Methamfetamin v koncentraci 159 ng/ml a Amfetamin v koncentraci 125 ng/ml) a sp. zn. 91 T 1/2020 (Methamfetamin v koncentraci 176 ng/ml) či Okresní soud ve Zlíně ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 143/2019 (Methamfetamin v koncentraci 198 ng/ml). Přitom ve srovnatelné situaci vydaly trestní příkaz Okresní soud v Mostě ve věcech vedených pod sp. zn. 1 T 113/2019 (Methamfetamin v koncentraci 159 ng/ml a Amfetamin v koncentraci 17 ng/ml) a sp. zn. 3 T 17/2020 (Methamfetamin v koncentraci 172 ng/ml a Amfetamin v koncentraci 28 ng/ml), Okresní soud v Chomutově ve věci vedené pod sp. zn. 47 T 17/2020 (Methamfetamin v koncentraci 175 ng/ml a Amfetamin v koncentraci 23 ng/ml) a Okresní soud ve Znojmě ve věci vedené pod sp. zn. 18 T 91/2019 (Methamfetamin v koncentraci 198 ng/ml). 67. O vrácení věci státnímu zástupci k došetření z důvodu chybějícího znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, rozhodly např. Okresní soud v České Lípě ve věcech vedených pod sp. zn. 18 T 20/2019 (Methamfetamin v koncentraci 163,2 ng/ml) a sp. zn. 5 T 10/2020 (Methamfetamin v koncentraci 320 ng/ml a Amfetamin v koncentraci 22 ng/ml) a Obvodní soud pro Prahu 9 ve věci vedené pod sp. zn. 21 T 119/2019 (Methamfetamin v koncentraci 342 ng/ml). Naproti tomu ve stejné situaci, tj. aniž došlo ke zpracování znaleckého posudku z této odbornosti, vydaly trestní příkaz Okresní soud v Pardubicích ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 25/2020 (Methamfetamin v koncentraci 163,2 ng/ml a Amfetamin v koncentraci 23,3 ng/ml), Okresní soud v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 191/2019 (Methamfetamin v koncentraci 320 ng/ml a Amfetamin v koncentraci 31 ng/ml) a Okresní soud v Prostějově ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 131/2019 (Methamfetamin v koncentraci 370 ng/ml a Amfetamin v koncentraci 28 ng/ml). K vydání trestního příkazu, aniž by spis obsahoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přistoupily rovněž např. Okresní soud v Břeclavi ve věci vedené pod sp. zn. 7 T 73/2019 (9-THC v koncentraci 18,5 ng/ml) a Městský soud v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 102/2019 (9-THC v koncentraci 27,0 ng/ml). 68. Lze dodat, že rozdílný přístup je možno zaznamenat i v rámci rozhodování téhož soudu, neboť např. Okresní soud v České Lípě ve věci vedené pod sp. zn. 32 T 18/2020 (Methamfetamin v koncentraci 213 ng/ml) rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, zatímco ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 167/2019 (Methamfetamin v koncentraci 212,8 ng/ml, Amfetamin v koncentraci 40,4 ng/ml a 9-THC v koncentraci 0,7 ng/ml) vydal trestní příkaz. Navíc k odlišnému posuzování u soudů dochází, jak již vyplývá z výše uvedeného, i v důsledku změn jejich názoru v průběhu času. 69. Je možno doložit, že soudy rozhodly rozdílně ve srovnatelných věcech při neexistenci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, i v dalších případech. Usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření vydaly např. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově ve věci vedené pod sp. zn. 101 T 45/2019 (9-THC v koncentraci 18,5 ng/ml), Okresní soud v Přerově ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 117/2019 (9-THC v koncentraci 27,6 ng/ml) a Okresní soud ve Vsetíně ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 187/2019 (9-THC v koncentraci 51 ng/ml), zatímco trestním příkazem rozhodly Okresní soud v Břeclavi ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 73/2019 (9-THC v koncentraci 18,5 ng/ml), Okresní soud v Kroměříži ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 2/2020 (9-THC v koncentraci 27,5 ng/ml) a Okresní soud v Jihlavě ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 33/2020 (9-THC v koncentraci 50,9 ng/ml). d) Forma odsuzujícího rozhodnutí, druhy jiných návykových látek než alkoholu užitých jimi ovlivněnými řidiči a jejich koncentrace v krevním séru, při níž soudy dospěly k závěru o trestní odpovědnosti obviněných za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky 70. Z předložených rozhodnutí vyplynulo, že mimo případů, kdy soudy rozhodly o vině obviněného řidiče přečinem podle § 274 tr. zákoníku po provedení dokazování v hlavním líčení, a tedy formou rozsudku, při jehož vyhotovení mnohdy využily možnosti dané ustanovením § 129 odst. 2 tr. ř. (vyhotovení zjednodušeného rozsudku), nezřídka přistoupily k tomu, že rozhodly trestním příkazem (ve 208 případech z celkem 309 odsuzujících rozhodnutí, která byla k dispozici). 71. Pokud je možno pokládat počet rozhodnutí předložených soudy nižších stupňů za dostatečně reprezentativní a odrážející reálné zastoupení drog (jiných návykových látek než alkoholu), pod jejichž vlivem obvinění řidiči řídili motorová vozidla, pak z nich vyplývá, že přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku se v oblasti silniční dopravy dopouštějí řidiči zejména po předchozím užití Methamfetaminu (případně v kombinaci s Amfetaminem) – jde o 235 případů, či látky 9-THC – jde o 68 případů, méně pak po užití 3,4-Methylendioxymethamfetaminu (dále také „MDMA“) – jde o 3 případy, nebo Kokainu (případně Benzoylekgoninu) – jde o 3 případy. 72. Ať již byly v příslušných trestních věcech vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, či nikoli, k odsouzení obviněných (se zmíněnými výjimkami) soudy přistoupily, pokud hodnoty v krevním séru těchto řidičů dosáhly, resp. překročily v případě Methamfetaminu hranici 200 ng/ml (195 případů z celkových 235), přičemž ve 14 případech byla tato hranice překročena v kombinaci s Amfetaminem, ve 22 případech nebyla tato hranice překročena. Jako výjimky lze uvést odsouzení v 9 případech, kdy nebylo dosaženo této hodnoty a byla zjištěna kombinace s Amfetaminem do hodnoty 20 ng/ml, dále v 9 případech kombinace Methamfetaminu s jinou návykovou látkou či látkami, z nichž žádná nepřesáhla stanovené hranice, a ve 4 případech nebyla zjištěna přítomnost jiné návykové látky. Dále ve 2 případech byl Methamfetamin kombinován s alkoholem či jinými návykovými látkami bez uvedení hodnoty, ve 2 případech byla zjištěna pouze přítomnost Amfetaminu (v hodnotě 430,6 ng/ml) či v kombinaci s Methylamfetaminem; Delta-9-tetrahydrokanabinolu (9-THC) hranici 10 ng/ml (61 případů z celkových 68); v 7 případech, v nichž nebylo nedosaženo této hranice, byla ve 3 případech návyková látka kombinována s alkoholem nebo s léky (v hodnotách 2,9 až 3,2 ng/ml) a ve 4 případech zjištěna samostatně (v hodnotách 3 až 8 ng/ml); 3,4-Methylendioxymethamfetaminu (MDMA) hranici 200 ng/ml (ve všech 3 případech); Kokainu (Benzoylekgoninu) hranici 150 ng/ml (ve všech 3 případech). 73. Již z předchozího textu vyplynulo, že soudy – konfrontovány s přístupy, které v důsledku respektování POP zaujala místně příslušná státní zastupitelství – nepřistoupily k tomu, že by vyslovily vinu řidiče motorového vozidla, u něhož by koncentrace Methamfetaminu v krevním séru nedosáhla hladiny 200 ng/ml. Ve své podstatě lze konstatovat, že se ztotožnily s hranicí vymezenou již dříve zmiňovaným ústavním znaleckým posudkem Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 8. 4. 2014 (viz výše bod 11. odůvodnění tohoto stanoviska). V. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 74. Přístup Nejvyššího soudu k dané problematice v poslední době lze doložit na následujících dvou rozhodnutích. 75. Ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 1178/2019 rozhodoval senát č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu o dovolání nejvyššího státního zástupce, jímž dovolatel napadl pravomocné usnesení soudu o postoupení věci vydané ohledně obviněného, který podle tvrzení obžaloby řídil motorové vozidlo, ač měl v době činu v krvi nejméně 427 ng/ml Methamfetaminu. Zmíněný senát svým usnesením ze dne 15. 10. 2019 postoupil věc podle § 20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí. Dospěl totiž k závěru, že je třeba znovu vyhodnotit otázku, zda s ohledem na nové vědní poznatky v oblasti nealkoholové toxikomanie nenastala situace, která by umožnila rozhodnout o vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku u řidiče ovlivněného při řízení motorového vozidla jinou návykovou látkou než alkoholem bez znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Senát č. 6 trestního kolegia tedy – i pod vlivem poznatků o roztříštěnosti a nejednotnosti rozhodování soudů v dané oblasti kriminality a s vědomím existence odborného názoru zpochybňujícího racionalitu opatřování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro tyto účely v každé trestní věci – zaujal názor, že je namístě se zabývat danou otázkou a opětovně ji posoudit. Jde tedy o otázku, zda rozhodnutí o vině pachatele uvedeným přečinem je skutečně podmíněno zohledněním odborného závěru znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 15 Tdo 1415/2019 , však nebyla takto nastolená otázka řešena, neboť tento senát dospěl k závěru o nedůvodnosti vlastního předložení věci senátem č. 6 k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia s ohledem na zjištění, že v posuzované trestní věci došlo ke zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Vyhodnocení jeho odborných závěrů ve vztahu k poznatkům vyplývajícím z jiných důkazů (mj. ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie) bylo označeno za otázku skutkovou, která nezakládá důvod k předložení věci velkému senátu trestního kolegia. 76. Naproti tomu v usnesení ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 7 Tz 99/2019 , senát č. 7 trestního kolegia Nejvyššího soudu setrval na potřebě znaleckého zkoumání obviněného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, když uzavřel, že v současné době neumožňuje daný stav poznatků racionální zdůvodnění změny závěru, který odráží to, co vyjádřilo jak rozhodnutí publikované pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., tak posléze rozhodnutí vydané pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr. K tomuto závěru dospěl zmíněný senát s poukazem jednak na to, že působení jiných návykových látek než alkoholu „je mnohem variabilnější a hůře předvídatelné“ a že nelze „přehlédnout odlišnou křivku vyprchávání účinků, která je v daných případech, na rozdíl od lineárního tvaru u alkoholu, přibližně exponenciální, navíc s velkými individuálními rozdíly“, a jednak na to, že závěry stran možných zvažovaných limitů „nejsou jednotně sdíleny ani tuzemskou odbornou komunitou“. Současně je třeba zmínit, že i odůvodnění výše citovaného rozhodnutí (tj. sp. zn. 7 Tz 99/2019 ) připustilo možnost odchýlení se od dosud převažujícího a jím potvrzeného názoru, pokud k tomu nastanou opodstatněné důvody: „je tedy jistě možné, že v budoucnu odborníci z daných oblastí jednotně akceptují a argumentačně podloží určitá hraniční množství návykových nealkoholových látek v organismu člověka, která – aniž by je bylo třeba důkazně dále zásadněji doplňovat – by umožňovala závěr o vyloučení způsobilosti u posuzované osoby k řízení motorového vozidla“. VI. Odborná stanoviska oslovených institucí 77. Vzhledem k odlišnosti názorů, které se projevily ve zpracovaných znaleckých posudcích v otázce a) náhledu na určení skutečností, jež jsou pro soud relevantní při řešení otázky viny řidiče motorového vozidla přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, případně i b) důkazních prostředků způsobilých přinést pro soud využitelné poznatky, Nejvyšší soud shledal, že při zpracování stanoviska je nejprve nezbytné zjistit, jaké úrovně dosáhly odborné poznatky týkající se negativního vlivu jiné návykové látky než alkoholu na schopnost řidiče bezpečně ovládat motorové vozidlo, a to v závislosti na koncentraci této látky v jeho organismu. Proto se Nejvyšší soud obrátil na znalecké ústavy z oboru zdravotnictví, odvětí psychiatrie, odvětví toxikologie a odvětví soudního lékařství, zapsané v seznamu znalců vedeném Ministerstvem spravedlnosti (dále též jen „oslovené instituce“) se žádostí, aby se z hlediska své odbornosti vyslovily k uvedené problematice. Konkrétně je požádal, aby oslovené instituce odpověděly na otázky: č. 1 – zda z hlediska aktuální úrovně jejich poznatků brání nějaké skutečnosti tomu, aby byly stanoveny pevné kvantitativní hranice pro množství jiné návykové látky než alkoholu v lidském organismu, při jejichž dosažení řidič motorového vozidla není způsobilý jej bezpečně řídit, č. 2 – zda existuje překážka pro vyslovení závěru, že řidič po užití jiné návykové látky než alkoholu nebyl schopen řídit motorové vozidlo, pouze na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, aniž by tatáž otázka byla předmětem zkoumání znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a současně je vyzval, aby č. 3 – doporučily jako mezní hodnoty koncentrace níže (v tabulce) uvedených jiných návykových látek než alkoholu, při jejichž dosažení se (každý) řidič nachází ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, č. 4 – vymezily negativní dopady výše uvedených drog na schopnost řidiče bezpečně ovládat motorové vozidlo a č. 5 – uvedly další relevantní poznatky k řešené problematice. 78. Z oslovených institucí odpověděly na uvedené otázky Fakultní nemocnice Hradec Králové (a to prostřednictvím Psychiatrické kliniky a Ústavu klinické biochemie a diagnostiky), Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví Praha, Krajská zdravotní, a. s., Ústí nad Labem, Psychiatrická nemocnice Bohnice, Fakultní nemocnice Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci (Lékařská fakulta a Přírodovědecká fakulta), Nemocnice České Budějovice, Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Výzkumný ústav veterinárního lékařství, v. v. i., Brno, Nemocnice na Bulovce, Vojenský ústav soudního lékařství Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha a Národní ústav duševního zdraví. Nad rámec toho se vyjádřila i Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně – Česká společnost soudního lékařství a soudní toxikologie (dále jen „Česká lékařská společnost JEP“), která zaslala vyjádření, na jehož zpracování se podílely i některé z oslovených institucí (viz dále). Vyžádání odpovědi od posledně jmenované instituce doporučila Nemocnice na Bulovce. a) Účinky návykových látek (otázka č. 4) 79. Řešení otázek, k jejichž zodpovězení je zaměřeno toto stanovisko, spočívá mimo jiné v posouzení negativního vlivu návykových látek (resp. těch, jejichž užití je nejčastěji zjištěno při prováděných silničních kontrolách) na schopnost řidiče bezpečně ovládat motorové vozidlo a vyložení toho, proč při zjištění určité koncentrace těchto látek v krevním séru srážlivé krve řidiče jimi ovlivněného v době jízdy lze dospět k závěru, že jeho způsobilost vykonávat tuto činnost byla vyloučena. Z povahy věci vyplývá (v případě příčinné souvislosti mezi užitím návykové látky řidičem a způsobením stavu vylučujícího způsobilost k řízení motorového vozidla), že toto posouzení se může vztahovat toliko k návykovým látkám vymezeným v § 130 tr. zákoníku (s ohledem na zadání stanoviska nikoli k vlivu alkoholu). Jde tedy o omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti anebo sociální chování, popřípadě o ty z nich, jež jsou součástí výčtu obsaženého v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů. 80. Z rozhodování soudů nižších stupňů vyplynulo, že jednotně sdílejí názor o negativním vlivu předchozího užití návykových látek na schopnost řidiče bezpečně ovládat motorové vozidlo, resp. že vyšší koncentrace těchto látek v organismu řidiče je schopna přivodit jeho nezpůsobilost k výkonu této činnosti. S přihlédnutím k tomu, jaké návykové látky byly zjištěny rozborem krve jimi ovlivněných řidičů v praxi orgánů činných v trestním řízení, resp. i ve vztahu k jakým z nich byly popsány jejich účinky na jednání řidiče v POP, byly oslovené instituce vyzvány k popisu projevů těchto látek: Methamfetamin (Pervitin), Amfetamin, 9-THC, MDMA, 3,4-Methylendioxyamfetamin (dále také jen „MDA“), Kokain a Morfin. Zadání otázky č. 4 bylo motivováno snahou o zjištění, zda oslovené instituce zaujímají stejné, či naopak odlišné stanovisko stran projevů vyjmenovaných látek na jednání člověka obecně, popřípadě ve vztahu k jednání jimi ovlivněného řidiče, jak byly u těchto látek popsány v POP. 81. Přestože trestní zákoník v § 130 stanoví, co se rozumí návykovou látkou (viz výše body 2. a 79. odůvodnění tohoto stanoviska), nevymezuje blíže pojem omamné či psychotropní látky, neboť by to bylo duplicitní vzhledem k úpravě obsažené v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ten v § 2 definuje návykové látky jako omamné látky a psychotropní látky uvedené v přílohách č. 1 až 7 nařízení vlády o seznamu návykových látek. Uvedené nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, přitom ve značné míře vychází z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a to zejména z Jednotné úmluvy o omamných látkách, vyhlášené pod č. 47/1965 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb., a z Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb. V citovaném nařízení vlády jsou Konopí, Kokain a Morfin zařazeny mezi omamné látky (na seznamy č. 1 a 3), zatímco Methamfetamin, Amfetamin, MDMA a MDA jsou zařazeny mezi psychotropní látky (na seznamy č. 4 a 5). 82. Oslovené instituce rozdělily zmíněné návykové látky do kategorií, k nimž se vyjádřily souhrnně, přičemž jde o kanabinoidy (9-THC), budivé aminy a jejich deriváty (Methamfetamin, Amfetamin, MDMA a MDA), Kokain a opiáty (Morfin). 83. V případě kanabinoidů upozornily oslovené instituce na nevyzpytatelnost jejich účinků, které jsou velmi individuální. Shodly se však na jejich typickém projevu, a to deformaci vnímání času a prostoru a změně zrakového a sluchového vnímání, projevující se mj. jako dvojité vidění, světloplachost, zintenzivněné vnímání barev a sluchových vjemů. Mezi jejich projevy patří také poruchy motoriky a jemných automatismů, kdy řidič mění rychlost jízdy, odchyluje se z přímého směru, chybně reaguje na chování jiných řidičů, hůře vnímá barvy signálních světel, neadekvátně reaguje na vjemy z okraje zorného pole. Užití těchto látek je provázeno mydriázou (rozšířením zornic) a zarudlými spojivkami. Oslovené instituce rovněž popsaly počáteční euforii provázenou nekritičností, nesoustředěností a vnitřní lhostejností, následovanou útlumem. Po odeznění nastupuje nervozita, zvýšená aktivita a nespavost. Zvláště nebezpečná je možnost přetrvávání toxických psychóz i po vyloučení dané látky z organismu. 84. Budivé aminy a jejich deriváty (tedy Methamfetamin, Amfetamin, MDMA a MDA) jsou látky stimulující centrální nervovou soustavu. V akutní fázi zvyšují bdělost, reaktivitu, sebevědomí, navozují riskantní chování (mj. rizikovou jízdu bez zábran s přeceněním vlastních schopností) a zbrklost, a tím snižují soudnost v rozhodování (jde o nízkou míru sebekritického vyhodnocování vlastních schopností při řešení akutně vzniklých problematických situací). Typické jsou změny chování ve smyslu vysoké impulzivity a agresivity. Jedním z projevů jsou rozšířené zornice, a tedy zvýšená citlivost na oslnění. Ve fázi odeznění účinků nastupuje výrazný útlum centrální nervové soustavy (chorobná únava) doprovázený roztěkaností, zmateností, neklidem, nervozitou a poruchami soustředění a myšlení. Mohou se objevit vážné psychiatrické diagnózy typu depresí, psychóz, schizofrenií apod. U řidiče je vysoké nebezpečí mikrospánku. V této fázi lze zaznamenat pomalou nebo měnící se rychlost jízdy, obtíže při udržování přímého směru apod. 85. Kokain přiřadily některé z oslovených institucí k Methamfetaminu, neboť má velmi obdobné účinky. Jeho charakteristickými projevy jsou euforie provázená pocitem nadřazenosti, zvýšení sebedůvěry, odbourání zábran a ztráty kritičnosti. Styl jízdy jím ovlivněného řidiče bude po požití Kokainu rizikový a bez zábran, s nepřiměřeně vysokou rychlostí a přeceněním vlastních schopností. Jedním z projevů jsou též rozšířené zornice, a tedy zvýšená citlivost na oslnění. Ve fázi odeznění účinků potom nastává útlum, úzkost, stihomam, vyčerpání a deprese. Užití této látky má dále za následek nepozornost, neklid, neschopnost soustředění, dezorientaci, nervozitu, podrážděnost a poruchy výměny informací mezi senzorickými a motorickými funkcemi v mozku. 86. U Kokainu upozornily oslovené instituce na fakt, že v praxi nebývají u kontrolovaných řidičů zjišťovány jeho vyšší hodnoty, případně není zachycen vůbec, a to proto, že Kokain se rychle rozkládá na Benzoylekgonin. Ten je neaktivním metabolitem kokainu. Ukazuje na jeho přítomnost, zároveň však nejde o návykovou (ani psychoaktivní či toxickou) látku. Názory oslovených institucí na přístup k této látce byly proto značně rozdílné. Psychiatrická nemocnice Bohnice upozornila, že nález Benzoylekgoninu sice ukazuje na užití Kokainu v minulosti, nelze však zpětně určit, jaká byla koncentrace Kokainu v době řízení motorového vozidla. Fakultní nemocnice Hradec Králové navrhla sloučit rozeznávané hranice pro Benzoylekgonin a Kokain. Česká lékařská společnost JEP navrhla – přesto, že Benzoylekgonin nemá psychoaktivitu – stanovení pevné hranice také v případě této látky, protože její přítomnost je jasným markérem konzumace Kokainu. Její vynechání by znamenalo tolerování rizik u konzumentů Kokainu. Obdobně se vyjádřil také Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. 87. Morfin zařadily oslovené instituce mezi opiáty, které obecně působí analgeticky a narkoticky. Charakteristické jsou střídání euforie s dysforií, zmatenost, otupělost, apatie, spavost a centrální útlum, někdy výpadky vědomí. Dále jako jeho projevy popsaly sníženou schopnost koncentrace, prodloužení reakčního času, zpomalení motoriky, zúžené zornice (omezení přizpůsobivosti očí na střídání světla a stínu). Po 3 až 4 hodinách podle míry závislosti nastupuje tzv. abstinenční syndrom zcela vylučující sebemenší míru schopnosti řidiče i technicky dobře ovládnout jakékoli vozidlo. 88. S ohledem na výše uvedené stručné shrnutí poznatků vyplývajících z jednotlivých vyjádření lze souhrnně konstatovat – a v tomto směru ani v minulosti u orgánů činných v trestním řízení nepanovaly žádné pochybnosti – že všechny zmíněné látky, ve vztahu k nimž bylo vyžádáno odborné stanovisko, jsou po jejich aplikaci způsobilé negativně ovlivnit psychomotorické schopnosti řidiče motorového vozidla. Užije-li řidič jinou návykovou látku než alkohol v množství, které se při jeho kontrole projeví zjištěním její koncentrace v krevním séru v hodnotě uvedené v právní větě a dále pod bodem 109. odůvodnění tohoto stanoviska, přivodí si takové ovlivnění svých kognitivních a psychomotorických funkcí, které vede ke ztrátě způsobilosti k bezpečnému ovládání motorového vozidla, a tím i stav vylučující způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu zákonného znaku přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. 89. K řešení sporné otázky, v jakém rozsahu je při zjištění některé z těchto látek v krevním séru řidiče nezbytné provádět dokazování, směřuje zodpovězení otázek č. 1 až 3 položených osloveným institucím. K nim zaujaly následující odborná stanoviska. b) Rozsah nezbytného dokazování; lze se obejít bez znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie? (otázky č. 1 a 2) 90. V reakci na první otázku, tedy zda současná úroveň odborných poznatků brání stanovení pevných kvantitativních hranic pro množství jiné návykové látky než alkoholu, při jejichž dosažení řidič motorového vozidla není způsobilý jej bezpečně řídit, naprostá většina z oslovených institucí uvedla, že lze stanovit hranici, při které nastává intoxikace, a tedy u běžného, tj. z hlediska znalostí dopravních předpisů a praktických dovedností způsobilého řidiče (disponujícího řidičským oprávněním), úplná neschopnost bezpečně řídit motorové vozidlo. Tato obecná shoda panuje u oslovených institucí i při jejich poukazu na skutečnost, že stanovení takových konkrétních hodnot může být problematické z důvodu rozmanitého psychotropního efektu návykových látek na lidský organismus. I při tomto vědomí však přímo doporučily stanovení takových hranic s tím, že ve stejném smyslu vyzněl také již zmíněný ústavní posudek, který soudy mnohdy uplatňují ve svých rozhodnutích (viz bod 11. odůvodnění tohoto stanoviska). Česká lékařská společnost JEP však upozornila, že tyto hranice lze stanovit pouze za dvou podmínek, a to že jde o tzv. rekreačního uživatele návykové látky a nejde o kombinovanou konzumaci alkoholu a návykové látky, popřípadě směsi návykových látek. Krajská zdravotní, a. s., navrhla stanovení souhrnné hladiny pro Methamfetamin a Amfetamin, neboť se v krvi prokazují zpravidla současně. Někteří z oslovených odborníků (např. z Ústavu klinické biochemie a diagnostiky Fakultní nemocnice Hradec Králové, z Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, či primářka MUDr. Zdenka Staňková z Krajské zdravotní, a. s.) však zároveň vyslovili názor, že samotná potvrzená přítomnost návykových látek v krvi řidiče vylučuje – bez ohledu na jejich zjištěnou hladinu – způsobilost k řízení motorového vozidla, jinými slovy jsou zastánci tzv. nulové tolerance. 91. Oslovené instituce se také shodly v odpovědi na druhou otázku, tedy jestli je možné učinit závěr o vyloučení způsobilosti řídit motorové vozidlo po požití jiné návykové látky než alkoholu pouze na základě posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Zcela shodně odpověděly, že pro stanovení nezpůsobilosti řidiče řídit motorové vozidlo není nutné vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Výzkumný ústav veterinárního lékařství jej označil pro tento účel za velmi nepřesný a nadbytečný. Fakultní nemocnice Hradec Králové a Psychiatrická nemocnice Bohnice dokonce uvedly, že vyšetření znalcem psychiatrem nemá žádný smysl, neboť ten nemá pro takové zjištění dostupné žádné metody. První z těchto institucí přitom zmínila možnost vyšetření dopravně psychologického, Psychiatrická nemocnice Bohnice dokonce vyloučila potřebu, byť i jen konzultace se znalcem z odvětví psychiatrie. Za klíčový považuje znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Česká lékařská společnost JEP, která zároveň připustila potřebu vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem posouzení závislosti na návykových látkách u chronických uživatelů. Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví navrhl psychiatrické vyšetření pouze v případě nestandardního chování řidiče, které neodpovídá zjištěné koncentraci návykové látky (nižší, než jsou navržené hodnoty), a zmínil možnost vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví farmakologie, pokud si řidič aplikoval návykovou látku krátce před řízením motorového vozidla. 92. Odlišné stanovisko zaujal ve svém vyjádření Národní ústav duševního zdraví, jehož zpracovatel poté, co zmínil poznatky stran projevů jím uvedených drog a souvisejících faktorů, které mají vliv na schopnost řidiče bezpečně ovládat motorové vozidlo (např. kombinace s alkoholem, spánková deprivace), vyjádřil své přesvědčení, že nelze vztahovat míru intoxikace, a tedy stavu vylučujícího způsobilost, pouze k hladinám omamných a psychotropních látek v krvi či užité dávce drogy. Poukázal rovněž na negativum spočívající v časové prodlevě mezi zadržením řidiče a provedením odběru krve, která je podle tohoto ústavu klíčovým faktorem často znemožňujícím aproximovat hladinu omamných a psychotropních látek u řidiče v době jízdy. Pro adekvátní zhodnocení stavu pokládá Národní ústav duševního zdraví za optimální zohlednit: a) typ drogy, b) užitou dávku drogy nebo více drog najednou, c) dobu užití, d) současnou konzumaci alkoholu a jiných drog či léků, e) vliv spánkové deprivace a též f) zajistit odběr odpovídajícího biologického vzorku u řidiče během jeho kontroly, g) na témže místě provést behaviorální/kognitivní testy. Za stávající praxe podle tohoto vyjádření nelze stanovit pevné kvantitativní hranice u jednotlivých jiných návykových látek než alkoholu a ani jen na jejich základě posuzovat stav vylučující způsobilost, a to rovněž např. i z důvodu, že při současné spánkové deprivaci či kombinaci s alkoholem mohou být hladiny drog velmi nízké, a přesto bude nezbytné dojít k závěru, že uvedený stav vylučoval způsobilost řidiče k bezpečnému ovládání motorového vozidla. Vyslovení závěru o nezpůsobilosti řidiče toliko na podkladě posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, je teoreticky možné, bude-li mít toxikolog k dispozici údaje uvedené výše pod písm. a) až e). c) Koncentrace vyjmenovaných návykových látek, při jejichž zjištění v krevním séru řidiče lze vyslovit závěr o vyloučení jeho způsobilosti k bezpečnému ovládání motorového vozidla (otázka č. 3) 93. V návaznosti na zodpovězení otázek č. 1 a 2 učinily oslovené instituce v rámci zodpovězení otázky č. 3 následující návrhy na stanovení hodnot, při jejichž zjištění v krevním séru řidiče motorového vozidla lze učinit závěr, že se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. 9-THC Meth. Amf. MDMA MDA Kokain Morfin PN Bohnice 10 200 200 350-500 150 250-500 100 FN HK 10 150 200 150 150 150 200 Krajská zdrav. ÚnL 10 150 150 150 150 150 100-150 Institut postgr. vzdělávání Praha 10 150 200 200 200 75 100 Česká lékařská společnost JEP 10 150 150 150 150 75 100 94. Výzkumný ústav veterinárního lékařství se ztotožnil s hranicemi uvedenými v POP. Se závěry České lékařské společnosti JEP se ztotožnily Nemocnice České Budějovice, Univerzita Palackého v Olomouci, Fakultní nemocnice Olomouc, Nemocnice na Bulovce a Ústřední vojenská nemocnice (Vojenský ústav soudního lékařství), stejné stanovisko zaslala i Všeobecná fakultní nemocnice v Praze. Národní ústav duševního zdraví uvedl jako tzv. cut off hladiny následující hodnoty: u Amfetaminu 20 až 600 ng/ml, u Methamfetaminu 20 až 200 ng/ml, u MDMA 20-300 ng/ml a MDA 20 ng/ml. U 9-THC a Kokainu uvedl hranice považované za tzv. threshold. d) Další relevantní zjištění plynoucí z odborných vyjádření (otázka č. 5) 95. Několik z oslovených institucí se vyjádřilo i k technickým otázkám souvisejícím s prováděným vyšetřením, konkrétně k samotnému odběru krve u podezřelého řidiče. Institut postgraduálního vzdělávání a Česká lékařská společnost JEP upozornily, že pro analýzu kokainu je nutné využít zkumavku s tzv. NaF (fluoridem sodným jako konzervantem) mající stabilizační efekt. Tato je však zároveň nevhodná pro zjišťování koncentrace 9-THC, a je proto třeba provádět odběr do dvou zkumavek, jedné s NaF a jedné bez NaF. Zmíněné instituce dále doplnily, že jako krevní vzorek je třeba využít krevní sérum ze srážlivé krve, s nímž pracuje většina laboratoří. Národní ústav duševního zdraví poukázal na potřebu jím uváděného komplexního přístupu. VII. Vyjádření připomínkových míst 96. Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu zaslal návrh tohoto stanoviska k připomínkám všem krajským a vrchním soudům, Městskému soudu v Praze, Nejvyššímu správnímu soudu, Nejvyššímu státnímu zastupitelství, všem právnickým fakultám univerzit v České republice, Ministerstvu spravedlnosti, Ministerstvu vnitra, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci a veřejnému ochránci práv. Podporu návrhu stanoviska vyslovily Krajský soud v Brně, Krajský soud v Ostravě a Krajský soud v Hradci Králové, které pokládají přijetí stanoviska za velmi žádoucí, neboť by významně zjednodušilo a sjednotilo rozhodování týkající se uvedené trestné činnosti. Vrchní soud v Praze považuje návrh stanoviska za správný a velmi přínosný, oceňuje, že se vypořádává s tzv. nulovou variantou (tolerancí), a navrhl doplnit původní dikci pod písm. c) v právní větě o text „nebo hodnotou koncentrace jiné návykové látky v jeho krevním séru“. Žádné připomínky k návrhu stanoviska nevznesly Vrchní soud v Olomouci, Městský soud v Praze, Krajský soud v Plzni, Krajský soud v Praze či Krajský soud v Ústí nad Labem. Krajský soud v Českých Budějovicích se k návrhu stanoviska nevyjádřil. 97. Stejně vyzněla sdělení od Nejvyššího správního soudu, Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra (vyjadřujícího též názor Národní protidrogové centrály a Ředitelství služby dopravní policie), Kanceláře veřejného ochránce práv, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci a Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. 98. Nejvyšší státní zástupce sdělil, že souhlasí s návrhem stanoviska i jeho argumentací, navrhl však provedení dílčích změn, které se týkají změny limitní hodnoty u Morfinu, úpravy (vypuštění) části odůvodnění týkající se údajů o výskytu případů ovlivnění řidiče Morfinem a 3,4-Methylendioxymethamfetaminem (MDMA), doplnění stanoviska o závěry ve vztahu k látce Benzoylekgonin, změny při vymezení případů, v nichž je nezbytné přistoupit ke zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. 99. V případě Morfinu by měla být podle nejvyššího státního zástupce limitní hodnota stanovena ve výši 200 ng/ml namísto navržené hranice 100 ng/ml z důvodu nutnosti zohlednění faktu, že léky ze skupiny opiátů (např. Kodein, který se v organismu přeměňuje na Morfin) se používají při léčbě bolesti a suchého kašle. Kodein a Morfin mají stejné aktivní metabolity v organismu (Morphine-6-glucuronide, Morphine-3-glucuronide, Normorphine), přičemž při měření interakce těchto aktivních metabolitů bude celkové stanovené množství s velkou pravděpodobností u Kodeinu vyšší než 100 ng/ml. Terapeutická koncentrace Morfinu v krevním séru je 10 až 70 ng/ml, maximální denní dávka je až 60 mg. Osoba, u níž bylo zjištěno v krevním séru 100 ng/ml Morfinu, se nenachází ve stavu akutní intoxikace, a tedy ani ve stavu vylučujícím schopnost řídit motorové vozidlo. Podle mezinárodní databáze (tzv. TOXINZ) je toxická dávka 200 ng/ml. 100. Protože lze usuzovat, že výskyt případů, kdy byl řidič ovlivněn látkami Kokain, MDMA a MDA, je v praxi vyšší, než jak vyplývá z údajů obsažených v odůvodnění návrhu stanoviska (jako podkladový materiál pro zpracování podnětu nejvyššího státního zástupce byla vyžádána rozhodnutí vztahující se pouze k užití Methamfetaminu, Amfetaminu a 9-THC), je navrženo vypuštění údajů týkajících se látek, ohledně nichž nebylo šetření prováděno. 101. Nejvyšší státní zástupce upozorňuje, že návrh stanoviska se nevypořádává s tím, jak postupovat v případě detekce Benzoylekgoninu u řidiče. Připomíná, že aplikační praxe zpravidla slučuje toxické hranice pro Benzoylekgonin a Kokain a že takový postup doporučují i instituce oslovené Nejvyšším soudem. Vynechání této látky by ve svých důsledcích mohlo znamenat beztrestnost řidičů, kteří řídili motorové vozidlo po požití Kokainu. Benzoylekgonin je uveden jako jiná návyková látka v nařízení vlády č. 41/2014 Sb., přičemž toto nařízení při rozlišení mezi beztrestným jednáním a přestupkem stanoví shodnou hranici jako v případě Kokainu, tj. 25 ng/ml. 102. V případě výjimky pod písm. d) v právní větě tohoto stanoviska by – obdobně jako při posuzování viny řidiče nacházejícího se pod vlivem alkoholu – měl být závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 274 tr. zákoníku podložen kromě toxikologického vyšetření spíše jinými důkazy (v podobě výpovědí svědků o způsobu jízdy řidiče a jeho chování při kontrole a výsledcích lékařského vyšetření), a nikoli nutně požadovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. POP taktéž míří na tyto situace, přičemž zdůrazňuje nezbytnost řádného zadokumentování vnějších projevů řidiče, precizní protokolace, důsledného vyšetření a vyplnění protokolu o lékařském vyšetření osoby při podezření z ovlivnění návykovou látkou. Bude případně nutné vyžádat si i podrobný slovní popis příznaků, které se u řidiče vyskytují, se zaměřením na markanty, které v důsledku případného požití návykové látky mohou ovlivňovat řízení, tj. posouzení aktuálních psychomotorických a kognitivních schopností konkrétního řidiče, přičemž to vše může následně sloužit k posouzení schopnosti bezpečného řízení motorového vozidla. 103. Mimo těchto obsahových změn doporučil nejvyšší státní zástupce, aby v textu návrhu stanoviska došlo ke sjednocení v něm užité terminologie s úpravou obsaženou v nařízení vlády č. 41/2014 Sb. a k opravě některých zřejmých nesprávností (dat a spisových značek rozhodnutí, na něž se odkazuje apod.). 104. Jako potřebnou reakci na odůvodnění některých soudních rozhodnutí (viz body 30. a 73. tohoto stanoviska) navrhuje nejvyšší státní zástupce zopakovat důvody, proč se POP rozešel při stanovení limitní hodnoty u látky Methamfetamin (150 ng/ml) s arbitrárně stanovenou hodnotou obsaženou ve zmíněném ústavním posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice (200 ng/ml). Připomenul, že v odůvodnění POP je uvedeno, že koncentrace 150 ng/ml a více Methamfetaminu v krvi je spojována s toxickými příznaky, přičemž POP výslovně cituje odbornou publikaci autorů Schulz M. a kol. (Therapeutic and toxic blood concentrations of nearly 1000 drugs and other xenobiotics. Critical Care, 2012). Ústavní znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 8. 12. 2014 v případě návykové látky Methamfetamin uvádí limitní hodnoty 200 ng/ml a odkazuje na publikaci autorů Schulz M., Schmoldt A. (Therapeutic and toxic blood concentrations of more than 800 drugs and other xenobiotics. Pharmazie, 2003). V odůvodnění POP nejvyšší státní zástupce upozornil, že tato posledně zmíněná publikace autorů Schulz M., Schmoldt A. z roku 2003 byla v roce 2012 významně aktualizována výše zmíněnou publikací autorů Schulz M. a kol., v níž byly původní údaje revidovány. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti poukazuje též na konstatování MUDr. Jiřího Švarce v ústavním znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace na problematiku nealkoholových návykových látek, ze dne 8. 8. 2019, vypracovaném Psychiatrickou nemocnicí Bohnice ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 15/2019, kde vyjasňuje, že zpracovatelé posudku vycházeli z citované publikace z roku 2003. Oproti roku 2003 se tak v obdobné publikaci z roku 2012 v případě Methamfetaminu uvádí jako toxická hranice místo 200 ng/ml hranice 150 ng/ml. Přitom POP v případě Methamfetaminu uvádí toxickou hranici 150 ng/ml, kterou shodně zmiňuje i mezinárodní databáze TOXINZ. VIII. Závěry Nejvyššího soudu vyvozené z výše uvedených poznatků 105. V souladu s poznatky, které vedly předsedu Nejvyššího soudu k podání návrhu na zaujetí tohoto stanoviska a nejvyššího státního zástupce k podání podnětu na jeho vydání, vyplynulo z podkladů vyžádaných od soudů nižších stupňů, že rozhodování o vině řidiče motorového vozidla ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku je dlouhodobě nejednotné při řešení otázky, jakými důkazními prostředky je nezbytné vést dokazování k prokázání skutkového stavu, jenž odpovídá požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a který umožňuje soudu učinit právní závěr, že obviněný řidič, vůči němuž je vedeno trestní stíhání pro zmíněný přečin, se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, který je znakem objektivní stránky jeho základní skutkové podstaty. Tato nejednotnost se projevuje jednak rozdílnou procesní reakcí soudů na typově srovnatelné případy (vydání odsuzujícího rozhodnutí oproti vrácení věci do stadia přípravného řízení), jednak nezřídka vede i k rozdílnému právnímu posouzení při vydání meritorního rozhodnutí (závěr o vině přečinem podle § 274 tr. zákoníku oproti závěru o možném posouzení skutku jako přestupku). Zmíněné rozdílné právní posouzení skutku má mnohdy příčinu v tom, že soudy přebíraly odborné závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kteří ve vztahu k řešené odborné problematice zastávají odlišné přístupy (např. tzv. nulovou toleranci). Uvedená zjištění o dlouhodobě rozdílné aplikaci příslušných ustanovení trestního řádu a v úvahu přicházejících hmotně právních ustanovení (trestních či správních) plně odůvodňují vydání stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu za účelem sjednocení rozdílné soudní praxe. 106. Na základě zhodnocení vyžádaných odborných stanovisek oslovených institucí a s přihlédnutím k názorům vysloveným připomínkovými místy proto trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo své stanovisko k řešené problematice týkající se trestního stíhání řidiče motorového vozidla ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku. 107. Vzhledem k většinovému odbornému stanovisku oslovených institucí jako pracovišť oprávněných podávat ústavní znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, odvětví toxikologie a odvětví soudního lékařství, jak se projevilo při zodpovězení otázek č. 1 a 2, lze formulovat následující závěry. 108. V řízení vedeném vůči obviněnému řidiči pro spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku proto, že řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, lze závěr o jeho vině tímto trestným činem zásadně učinit již na podkladě zjištění o míře jeho ovlivnění touto látkou, která je dána koncentrací příslušné návykové látky v krevním séru obviněného řidiče a je zpravidla prokázána na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Při zjištění koncentrace této látky ve stanovené (viz právní větu a bod 109. odůvodnění tohoto stanoviska) či vyšší hodnotě není třeba provádět – není-li to odůvodněno zvláštními okolnostmi konkrétního případu zmíněnými dále – za účelem objasnění otázky, zda se tento řidič nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Dostačující je zjištění obsažené ve znaleckém posudku či v odborném vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. 109. Nejde-li o zvláštní případy vyžadující odborné posouzení znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (viz níže bod 116. a násl. tohoto stanoviska), lze obviněného řidiče pokládat za nacházejícího se ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu zákonného znaku podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže řídil motorové vozidlo po užití jiné návykové látky než alkoholu, jejíž koncentrace v krevním séru (srážlivé krve) dosáhne nejméně níže uvedených hodnot, a to 10 ng/ml Delta-9-tetrahydrokanabinolu (9-THC), 150 ng/ml Methamfetaminu, 150 ng/ml Amfetaminu, 150 ng/ml 3,4-Methylendioxymethamfetaminu (MDMA), 150 ng/ml 3,4-Methylendioxyamfetaminu (MDA), 75 ng/ml Kokainu a 200 ng/ml Morfinu. 110. Stanovení těchto hodnot zohledňuje odborná doporučení oslovených institucí (vyjma Národního ústavu duševního zdraví), z nichž v případě Delta-9-tetrahydrokanabinolu (9-THC) hodnotu 10 ng/ml navrhlo všech dvanáct, Methamfetaminu hodnotu 150 ng/ml navrhlo jedenáct, hodnotu 200 ng/ml jedna, Amfetaminu hodnotu 150 ng/ml navrhlo osm, hodnotu 200 ng/ml čtyři, 3,4-Methylendioxymethamfetaminu (MDMA) hodnotu 150 ng/ml navrhlo deset, hodnotu 200 ng/ml jedna, hodnotu 350 ng/ml jedna, 3,4-Methylendioxyamfetaminu (MDA) hodnotu 150 ng/ml navrhlo jedenáct, hodnotu 200 ng/ml jedna, Kokainu hodnotu 75 ng/ml navrhlo osm, hodnotu 130 ng/ml tři a hodnotu 250 ng/ml jedna, Morfinu hodnotu 100 ng/ml navrhlo devět, hodnotu 10 až 150 ng/ml jedna a hodnotu 200 ng/ml dvě. 111. Vyjma toho, že při stanovení výše uvedených hodnot byly převzaty hodnoty navržené vždy největším počtem oslovených institucí, bylo přihlédnuto i k tomu, že tyto hodnoty odráží stanovisko institucí odborně zaměřených na problematiku toxikologickou, jejichž názor by měl být – i podle sdělení prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., předsedy ústavní znalecké komise v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – při řešení nastolené otázky dominantní. Značný význam i vzhledem k tomuto sdělení přikládá trestní kolegium Nejvyššího soudu odbornému vyjádření České lékařské společnosti JEP, a to proto, že se na jeho zpracování podílely i některé oslovené instituce (např. Nemocnice České Budějovice, Fakultní nemocnice Olomouc, Ústřední vojenská nemocnice Praha), jejichž odborný názor vyjadřuje a které i z těchto důvodů na něj rovněž odkazují. Nejvyšším soudem stanovené hodnoty tak odrážejí výsledky současných odborných poznatků dosažených v oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a soudního lékařství, vůči nimž se – co do základů řešené problematiky – nikterak nevymezují ani oslovené instituce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. 112. Výjimku při tomto posouzení odborných názorů představuje stanovení limitní hranice u látky Morfin. V souladu s koncepcí, na níž je toto stanovisko (obdobně jako POP) založeno, tj. dovození stavu vylučujícího způsobilost při prokázání stavu intoxikace, je namístě vyhovět návrhu nejvyššího státního zástupce opřenému o odbornou argumentaci na zvýšení limitní hranice u této návykové látky na hodnotu 200 ng/ml, neboť mezinárodní databáze (TONXINZ), o jejíž údaje se v minulosti při zpracování znaleckých posudků opíraly i některé z oslovených institucí (např. Psychiatrická nemocnice Bohnice), spojuje dosažení takového stavu až se zmíněnou hodnotou (u Morfinu je toxická dávka podle mezinárodní databáze TOXINZ až ve výši 200 ng/ml). Podpůrně byla vzata v úvahu i další argumentace upozorňující na nebezpečí vyvození trestní odpovědnosti řidiče, jejíž příčinou by bylo stanovení nižší limitní hranice (původně zvažované ve výši 100 ng/ml, opírající se o návrh devíti oslovených institucí), která by mohla být dosažena i v důsledku terapeutického užití léku, jenž se v organismu přeměňuje na Morfin. V uvedeném směru lze nepochybně případnou nekázeň řidiče nerespektujícího varování obsaženého na příbalovém letáku, resp. poučení, které se mu při předepsání příslušného léku lékařem a jeho vydání lékárníkem dostává, řešit cestou správně právního postihu. Vyvození správně právní odpovědnosti a uložení sankce v daném řízení lze při zjištění koncentrace Morfinu v krevním séru řidiče nedosahující hodnoty 200 ng/ml vnímat jako dostatečnou reakci na protiprávní jednání řidiče motorového vozidla spočívajícího v jeho řízení ve stavu ovlivnění návykovou látkou (nikoli úmyslného přivození stavu vylučujícího způsobilost). Vyhovění návrhu je v souladu s vnímáním trestního práva jako prostředku ultima ratio. 113. Protože napříč všemi třemi odbornostmi je zcela většinově sdílen názor, že i u jiných návykových látek než alkoholu lze stanovit hranici, při které nastává intoxikace a v jejím důsledku i u průměrného řidiče (bez ohledu na jeho věk, pohlaví, tělesnou hmotnost apod.) úplná neschopnost bezpečně řídit motorové vozidlo, lze při zodpovězení otázek, na něž je zaměřeno toto stanovisko, vycházet z toho, co již bylo vyloženo výše. 114. Je tomu tak proto, že při zjištění koncentrací návykových látek v hodnotách uvedených výše pod bodem 109. tohoto stanoviska v organismu běžně disponovaného řidiče dochází k jeho intoxikaci, jejímž důsledkem je to, že jeho psychomotorické a kognitivní funkce jsou jím užitou návykovou látkou negativně ovlivněny do té míry, že je nezpůsobilý k bezpečnému ovládání motorového vozidla. Jinými slovy vyjádřeno, užití výše označených návykových látek v množství, které se v krevním séru (ze srážlivé krve) obviněného řidiče projeví v uvedených či vyšších hodnotách, vede k vyvolání stavu vylučujícího způsobilost ve smyslu zákonného znaku přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. 115. Stanovené hodnoty, resp. i vymezení jedné z alternativ [pod písm. b) v právní větě], kdy bude nezbytné provést dokazování též znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zohledňují rovněž to, na co upozornil Národní ústav duševního zdraví, tj. že např. chroničtí uživatelé marihuany mají stabilní hladiny 9-THC v krvi, které často přesahují hranici 5 ng/ml, a to i přesto, že aktuálně neužili konopí. Hranice u 9-THC je jednak stanovena ve výši 10 ng/ml, jde tedy o horní hranici rozpětí 5 až 10 ng/ml, u níž podle sdělení obsaženého ve vyjádření zmíněného ústavu 75 až 90 % všech testů na řízení vykazuje nějakou míru zhoršení. Dále se upozorňuje na to, že chronického uživatele bude zpravidla třeba pokládat za osobu, u níž bude zapotřební objasnit její závislost na omamných nebo psychotropních látkách, což se neobejde bez posouzení znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Lze dodat, že u Morfinu je hranice (200 ng/ml) stanovena mnohem výše, než ve vyjádření této instituce uvedená hodnota 14,3 ng/ml (5 mg intravenózní dávka), která nemá prakticky žádný vliv na řízení. Ostatně u všech jiných návykových látek než alkoholu, jež jsou uvedeny v tomto stanovisku, byly po zhodnocení odborných podkladů stanoveny hranice ve výši, u níž stav intoxikace organizmu vede bez pochybností ke ztrátě způsobilosti řidiče bezpečně ovládat motorové vozidlo, a tudíž ke stavu vylučujícímu způsobilost ve smyslu zákonného znaku přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. 116. Uvedená konstatování však nelze vnímat tak, že by zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v případě zjištění, že řidič řídil motorové vozidlo pod vlivem jiných návykových látek než alkoholu, nepřicházelo v úvahu, resp. že by jeho zpracování mělo být vždy považováno za nadbytečné. Nezbytnost jeho opatření mohou založit zvláštní, jedinečné okolnosti konkrétního případu, na které bude třeba tímto důkazním prostředkem reagovat a jejichž význam pro rozhodnutí bude třeba jeho prostřednictvím objasnit. 117. Není úkolem tohoto stanoviska (a patrně to ani nelze předjímat), aby taxativním výčtem vymezilo všechny možné alternativy, v nichž bude nezbytné provést dokazování znaleckým posudkem této odbornosti. Lze proto jen příkladem zmínit, že zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro účely trestního řízení bude odůvodněno zejména tehdy, bude-li třeba řešit otázku příčetnosti obviněného, jeho závislosti na návykových látkách, či vyvstane-li potřeba posouzení osoby obviněného z jiných relevantních důvodů. Bez odborného závěru znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se tudíž orgány činné v trestním řízení neobejdou při trestním stíhání vedeném vůči řidiči pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku zejména tehdy, bude-li a) přicházet v úvahu odlišná právní kvalifikace skutku závislá na posouzení otázky příčetnosti (např. trestný čin opilství podle § 360 tr. zákoníku z důvodu řidičem zaviněné nepříčetnosti způsobené užitím návykové látky), nebo b) třeba řešit otázku jeho závislosti na návykových látkách v souvislosti s možností uložení ochranného opatření v podobě ochranného léčení, nebo c) zjištěno současné užití jiné návykové látky a alkoholu a závěr, že se řidič nachází ve stavu vylučujícím způsobilost, nebude odůvodněn již zjištěnou hladinou alkoholu v jeho krvi nebo hodnotou koncentrace jiné návykové látky v jeho krevním séru dosahující úrovně uvedené výše v právní větě a v bodě 109. odůvodnění tohoto stanoviska, popřípad d) potřeba jeho psychiatrického zkoumání odůvodněna jinými skutečnostmi (např. v situaci nestandardního chování řidiče neodpovídajícího zjištěné menší koncentraci návykové látky). 118. Zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v prvních dvou výše uvedených případech nesouvisí [písm. a)], nebo nemusí souviset [písm. b)] bezprostředně se zjištěním učiněným o výši ovlivnění řidiče jinou návykovou látkou než alkoholem, tj. s konkrétní hodnotou naměřené koncentrace příslušné látky v jeho organismu, neboť v těchto případech nejsou odborná zjištění takového znalce vyžadována jako podklad pro závěr soudu o prokázání stavu vylučujícího způsobilost jako znaku skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Vyžádání znaleckého posudku tohoto zaměření bude naopak souviset s poznatky, které vyplynou z jiných důkazních prostředků (svědeckých výpovědí, lékařských zpráv apod.) a na jejichž opatření nemohou orgány činné ve stadiu přípravného řízení rezignovat. 119. V prvním případě odůvodní vyhotovení posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, poznatky o zcela neobvyklých celkových projevech jinou návykovou látkou ovlivněného řidiče, které budou obsaženy ve výpovědích svědků popisujících jeho jednání, ve vyšetření provedeném lékařem apod., jež vyústí do pochybností nikoli jen stran jeho způsobilosti bezpečného ovládání motorového vozidla, nýbrž o jeho příčetnosti jakožto obligatorního znaku subjektu trestného činu. Odborné psychiatrické zhodnocení bude v daném případě vyvoláno potřebou objasnění otázky, zda se příslušný řidič při řízení motorového vozidla nenacházel ve stavu nepříčetnosti, jejíž příčinou byla aplikace návykové látky. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, bude v takovém případě nezbytným podkladem pro závěr o právní kvalifikaci skutku, neboť při prokázání obviněným zaviněné nepříčetnosti bude třeba skutek kvalifikovat nikoli jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, nýbrž jako trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. V druhém případě vyvolají potřebu zpracování takového znaleckého posudku zejména poznatky o dlouhodobém zneužívání návykových látek tímto řidičem, změnami jeho osobnosti apod., které odůvodní potřebu zkoumání jeho závislosti na těchto látkách spojeného s posouzením otázky, zda nenastaly podmínky pro léčebné působení na něj formou uložení ochranného léčení. 120. Z tohoto konstatování vyplývá, že zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, tu nebude primárně souviset s tím, že u dotyčného řidiče nebude prokázána hladina koncentrace jiné návykové látky než alkoholu v hodnotě uvedené v právní větě a pod bodem 109. tohoto stanoviska (případně v hodnotě vyšší). Jeho opatření tedy přichází v úvahu jak tehdy, bude-li zjištěna koncentrace návykové látky nedosahující stanovené hodnoty, tak v případě, že ji bude dosahovat či přesahovat. Uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je totiž reakcí na spáchání trestného činu, což v případě přečinu podle § 274 tr. zákoníku znamená naplnění zákonných znaků jeho skutkové podstaty, k němuž v případě znaku spočívajícího ve stavu vylučujícím způsobilost zpravidla dojde při zjištění koncentrace jiné návykové látky než alkoholu nejméně v hodnotě odpovídající stanovenému limitu. V případě, že bude prokázána závislost řidiče na návykových látkách, bude nezbytné, aby se znalec vyslovil i k otázce související s dovozením závěru o naplnění zmíněného znaku skutkové podstaty, neboť v takovém případě zjevně nebude splněna podmínka, která podmiňuje stanovení limitní hranice podle oslovených míst (konkrétně podmínka obsažená ve sdělení České lékařské společnosti JEP – viz pod bodem 90. tohoto stanoviska), tj. že jde o rekreačního uživatele návykové látky. 121. Oproti nyní vyloženým případům alternativy zmíněné v právní větě pod písm. c) a d) míří na situace, kdy v krvi (krevním séru srážlivé krve) řidiče nebude zjištěna koncentrace odpovídající stanovené hodnotě či ji převyšující. Obdobně jako u alkoholu, u něhož již ustálená judikatura dospěla k závěru o možnosti dovození stavu vylučujícího způsobilost u řidiče, v jehož krvi byla zjištěna hladina nižší než jedno promile, je-li existence tohoto zákonného znaku prokázána dalšími důkazy, lze i u jiných návykových látek usuzovat, že jejich užitím může v konkrétním případě u řidiče jimi ovlivněného dojít k narušení jeho psychomotorických a kognitivních funkcí v rozsahu znamenajícím ztrátu způsobilosti bezpečně ovládat motorové vozidlo. Právní závěr, že řidič, v jehož krvi nebyla zjištěna koncentrace odpovídající hodnotám stanoveným tímto stanoviskem, spáchal přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, lze sice učinit i v takovém případě, ovšem na podkladě širšího dokazování, jehož rozsah již vymezila dřívější judikatura (zde zejména rozhodnutí pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), přičemž v jeho rámci bude opatřen i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. 122. V těchto případech, tj. když zjištěná hladina jiné návykové látky nedosáhne hodnot uvedených pod bodem 109. tohoto stanoviska, bude – vyjma opatření ostatních důkazních prostředků, jimiž je třeba provádět dokazování (tj. výslechy svědků o způsobu jízdy ovlivněného řidiče, o jeho chování a projevech při dopravní kontrole, vyšetření řidiče lékařem apod.) – k prokázání stavu vylučujícího způsobilost (a tím i opodstatněnosti vedení trestního stíhání obviněného), třeba přistoupit ke zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. V uvedeném směru vychází stanovisko z doporučení, které bylo obsaženo ve vyjádření Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Lze proto konstatovat, že za této situace (kdy koncentrace příslušné návykové látky v krvi řidiče dosáhne hodnoty stanovené nařízením vlády č. 41/2014 Sb. a nedosáhne limitu vymezeného tímto stanoviskem), kterou by zpravidla bylo namístě řešit cestou vyvození správně právní odpovědnosti řidiče, se v případě vedení trestního stíhání řidiče pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku nadále podpůrně uplatní právní názor zaujatý v rozhodnutí pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr. Jinými slovy vyjádřeno, svůj závěr, že řidič je důvodně podezřelý ze spáchání tohoto přečinu, musí státní zástupce při podání obžaloby doložit i zpracovaným posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jeho neexistence v takovém případě zakládá důvod k postupu soudu podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. 123. Z povahy věci vyplývá, že právě uvedené se vztahuje pouze na ty případy, kdy závěr o naplnění znaku spočívajícího ve stavu vylučujícím způsobilost nevyplývá již ze zjištění o dosažení takové koncentrace jiné návykové látky než alkoholu, případně hladiny alkoholu, která svědčí o jeho naplnění [alternativa v právní větě pod písm. d)]. Bude-li proto při zjištěném ovlivnění řidiče více návykovými látkami prokázáno, že některou užil v množství, které se projevilo dosažením (či překročením) limitních hodnot, poté je pro řešení otázky jeho viny dostačující tento poznatek a není třeba přistoupit ke zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, bez nějž se ovšem orgány činné v trestním řízení – v případě trestně právního řešení věci – nebudou moci obejít při zjištění koncentrace alkoholu nebo jiné návykové látky nedosahující stanovené hodnoty. 124. Naopak lze usuzovat, že pro potřeby trestního řízení zpravidla nebude zapotřebí zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, např. v situaci, kterou ve svém vyjádření nastínily shodně Česká lékařská společnost JEP a Všeobecná fakultní nemocnice. Podle jejich názoru „nestandardní“ chování se může projevit i u řidiče, v jehož krvi nebude návyková látka vůbec zachycena, čímž mířily na chronické uživatele návykových látek, u nichž jsou možné dlouhodobé změny psychomotorických a kognitivních funkcí přetrvávající i při momentální abstinenci. Aniž by se popírala potřeba znaleckého zkoumání takových osob [zde zejména z hlediska úpravy o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel obsažené v § 84 a násl. zákona o silničním provozu a vyhlášce č. 277/2004 Sb., o stanovení zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel s podmínkou a náležitostí lékařského potvrzení osvědčujícího zdravotní důvody, pro něž se za jízdy nelze na sedadle motorového vozidla připoutat bezpečnostním pásem (vyhláška o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel)], je třeba v dané souvislosti připomenout předpoklady trestní odpovědnosti řidiče za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku. K naplnění znaků jeho skutkové podstaty je z hlediska subjektivní stránky nezbytné prokázání úmyslné formy zavinění pachatele, z čehož plyne, že jeho úmysl, byť eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] alespoň ve formě smíření podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku, se musí vztahovat i k vyvolání stavu vylučujícího způsobilost [zde na rozdíl od přestupku podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu]. Na orgánech činných v trestním řízení proto zůstává, aby posoudily možnosti, které zjištěné skutečnosti (tj. bude-li výsledek testu negativní) stran prokázání spáchání uvedeného přečinu (včetně jeho subjektivní stránky) takovým řidičem – právě z časového hlediska ohledně předchozího užití drogy – se nabízejí, a aby tomu přizpůsobily rozsah dokazování, resp. i otázku možného řešení mimo rámec trestního řízení. 125. Toto stanovisko se zaměřilo na zodpovězení otázek, které byly formulovány jeho zadavatelem, tj. předsedou Nejvyššího soudu. Ve vztahu k nim zejména vyložilo, že v převažující většině případů se při vedení trestního stíhání řidiče motorového vozidla, který vykonával danou činnost pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, lze obejít bez zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Vymezilo, že závěr o vině řidiče tímto přečinem bude zásadně možno učinit již na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, případně odborného vyjádření z tohoto odvětví, bude-li prokázáno, že řidič před jízdou nebo v jejím průběhu užil takovou látku v množství, které u něj vedlo ke ztrátě způsobilosti bezpečně ovládat motorové vozidlo v důsledku hrubého narušení jeho psychomotorických a kognitivních funkcí. K takovému negativnímu ovlivnění těchto funkcí řidiče dochází, jsou-li prokázány koncentrace vyjmenovaných látek uvedené v právní větě tohoto stanoviska a pod bodem 109. jeho odůvodnění výše. 126. Při formulování stanoviska bylo trestní kolegium Nejvyššího soudu motivováno snahou zodpovědět položené otázky způsobem, který by umožnil, aby se jeho závěry co nejdříve promítly v praxi, která je jednoznačně naprosto rozdílná v jednotlivých regionech. Tomuto záměru musel být přizpůsoben i jeho rozsah, zejména stran vymezení návykových látek, u nichž došlo ke stanovení limitních hodnot. Stanovisko se při jejich výběru inspirovalo v POP (byť by bylo nepochybně možno zvažovat i stanovení limitu ve vztahu k dalším drogám), na rozdíl od něj však do seznamu látek, u nichž znamená dosažení stanovených limitů závěr o existenci stavu vylučujícího způsobilost, nebyla zařazena látka Benzoylekgonin. Přestože vyjádření některých oslovených institucí (Fakultní nemocnice Hradec Králové, Česká lékařská společnost JEP, Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví) vyzněla tak, že navrhují, aby byla stanovena limitní hodnota i u této látky, neboť její přítomnost je jasným markérem konzumace Kokainu a její vynechání by znamenalo tolerování rizik u konzumentů Kokainu (viz bod 86. tohoto stanoviska), nebylo možno pominout údaje obsažené ve vyjádření Psychiatrické nemocnice Bohnice. 127. Tato instituce sice rovněž sdělila, že nález Benzoylekgoninu prokazuje užití kokainu v minulosti, současně však upozornila, že tento nález vůbec neprokazuje přítomnost Kokainu v době řízení motorového vozidla. Nelze z něj zjistit, v jak vzdálené minulosti dotyčná osoba užila Kokain, a ani z něj není možné odvodit koncentraci Kokainu v minulosti. Z koncentrace Benzoylekgoninu tedy nelze určit, jaká byla koncentrace Kokainu v organismu řidiče v době řízení motorového vozidla. Neexistuje přitom žádná toxická hladina Benzoylekgoninu, neboť nejde o látku návykovou, ani psychoaktivní či toxickou. 128. Trestní kolegium s přihlédnutím k citovaným sdělením usoudilo, že nedisponuje dostatečnými podklady, které by mu umožnily přijetí adekvátního závěru ke stanovení rozhodné hodnoty též u Benzoylekgoninu. Proto tato látka nebyla zařazena do výčtu spojeného s uvedením limitní hranice s tím, že není vyloučeno v budoucnosti dosáhnout nějakého řešení i ve vztahu k ní. 129. Jak již bylo zmíněno výše, při stanovení limitních hodnot vycházelo trestní kolegium Nejvyššího soudu z doporučení většiny oslovených institucí. Uvedené nalezlo svůj výraz i v tom, že u dvou látek, konkrétně Amfetaminu a Kokainu, byla limitní hodnota stanovena níže, než jak to učinil nejvyšší státní zástupce v POP. Toto konstatování však nelze vnímat tak, že se Nejvyšší soud snaží prosadit větší kriminalizaci postihu řidičů ovlivněných jinou návykovou látkou než alkoholem. O opaku totiž svědčí způsob, jímž přistoupil ke stanovení limitní hodnoty u Morfinu, u něhož naopak po zhodnocení připomínky nejvyššího státního zástupce zvýšil původní návrh na hodnotu, která odpovídá poznatkům obsaženým v databázi TOXINZ a jež je shodná s hranicí stanovenou v POP. Přijetím tohoto stanoviska s využitím odborných podkladů opatřených od znaleckých ústavů oprávněných podávat znalecké posudky v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, toxikologie a soudního lékařství sleduje trestní kolegium Nejvyššího soudu zájem na usnadnění a urychlení trestních řízení týkajících se stíhání osob obviněných pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, poskytnutí návodu na účinný, rychlý a zejména jednotný postih jeho pachatelů a možnost realizace trestního procesu ve stadiu přípravného řízení způsobem upraveným v § 179a a násl. tr. ř., čemuž bránil – jak vyplynulo i ze zjištěné praxe u jednotlivých soudů – dosavadní bezvýjimečný požadavek na opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. 130. Bylo by nepochopením tohoto stanoviska, kdyby bylo interpretováno způsobem, že jím Nejvyšší soud obecně rozšířil možnost omezení důkazních prostředků nezbytných při vedení trestního stíhání pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku. Trestní kolegium zdůrazňuje, že stanovisko upouští pouze od judikaturou Nejvyššího soudu dosud obecně stanovené povinnosti vždy opatřit v takovém trestním stíhání i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, aniž by zpochybnilo potřebnost opatření a provedení jiných důkazů, jimiž bylo doposud prokazováno spáchání přečinu jeho pachateli (zde zejména svědecké výpovědi). Již z výše uvedeného (např. pod bodem 118. tohoto stanoviska) vyplývá, že jejich úloha může být mnohdy nezastupitelná. 131. Zbývá dodat, že úkolem orgánů činných v trestním řízení je vyvinout takovou aktivitu, která povede k opatření co nejpřesvědčivějších důkazů pro rozhodnutí o vině řidiče ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem. Přestože Nejvyšší soud při formulaci svých závěrů nevycházel i z odborného vyjádření Národního ústavu duševního zdraví, neboť musel přihlížet též k faktické realizovatelnosti v něm nastavených předpokladů (k požadavku na odběr krve ihned při silniční kontrole – viz např. § 114 odst. 2 tr. ř.), neznamená to, že by v praxi neměly být realizovány úkony způsobem, jimiž se budou orgány činné v trestním řízení snažit přiblížit požadavkům obsaženým v tomto odborném vyjádření. Konkrétně je míněna co možná největší včasnost provedení příslušných vyšetření u podezřelého řidiče, způsob nakládání s odebranými vzorky postupem vyloženým pod bodem 95. tohoto stanoviska, i to, na co již upozornil nejvyšší státní zástupce v jím vydaném POP (náležitá protokolace atd.). Toliko důsledným respektováním všech pravidel při provádění důkazního řízení upravených jednotlivými ustanoveními trestního řádu lze ve spojení s tím, co vyložilo pro řízení o přečinu podle § 274 tr. zákoníku toto stanovisko, dosáhnout učinění správných skutkových závěrů a přijetí jim odpovídajícího právního posouzení zjištěného skutku. 132. Trestní kolegium Nejvyššího soudu tedy na podkladě úvah a argumentů zde zmíněných zaujalo stanovisko vyjádřené v jeho právních větách, jimiž řeší právní otázky, které byly vymezeny v podaném návrhu předsedy Nejvyššího soudu a v podnětu nejvyššího státního zástupce.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5655/	15.10.2020	1 Tmo 22/2020	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze zrušil z podnětu stížnosti zmocněnkyně část usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci jako soudu pro mládež ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 58 Tm 4/2019, a sám znovu v tomto rozsahu rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Výrokem pod bodem I. napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“) bylo rozhodnuto o tom, že se zmocněnkyni L. H. za zastupování nezletilého poškozeného AAAAA (pseudonym) v trestní věci odsouzeného mladistvého BBBBB (pseudonym) vedené u krajského soudu pod sp. zn. 58 Tm 4/2019 přiznává podle § 151 odst. 3, 6 tr. ř. odměna a náhrada hotových výdajů včetně daně z přidané hodnoty v celkové výši 43 813 Kč. Výrokem pod bodem II. byl návrh zmocněnkyně ve zbytku ve výši celkem 40 396,35 Kč zamítnut. II. Stížnost 2. Proti tomuto usnesení podala zmocněnkyně v zákonné lhůtě stížnost, v níž nesouhlasila s argumenty a závěry krajského soudu ohledně nepřiznaných částek. Setrvala v ní na důvodnosti celé původně požadované odměny a náhrady hotových výdajů, přičemž požadovala, aby formou autoremedury krajský soud sám změnil napadené usnesení tak, že jí přizná odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 84 209,35 Kč. III. Důvodnost stížnosti 3. Vrchní soud v Praze jako soud pro mládež přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které napadenému usnesení předcházelo, přičemž byl vázán zákazem změny napadeného rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky (§ 150 odst. 1 tr. ř.) a při návrhovém charakteru rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů zvolené zmocněnkyně (§ 151 odst. 2, 6 tr. ř.) se tedy zabýval především těmi položkami, které jí nebyly přiznány podle jejího návrhu. Po takto provedeném přezkumu dospěl k následujícím závěrům. 4. V řízení, které předcházelo napadenému usnesení, neshledal stížnostní soud žádné vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Krajský soud rozhodoval o odměně a náhradě hotových výdajů na podkladě návrhu zmocněnkyně zvolené poškozeným s nárokem na bezplatné právní zastoupení podle § 51a odst. 2 tr. ř. a náhradu hotových výdajů, kde byly přesně uvedeny úkony právní služby a další položky, za které požadovala přiznání odměny a náhrady hotových výdajů a návrh byl podán v zákonné prekluzivní lhůtě jednoho roku od pravomocného skončení věci (§ 151 odst. 2, 6 tr. ř.). 5. Krajský soud postupoval správně i v tom, že nevyhověl požadavku zmocněnkyně, aby postupem podle § 146 odst. 1 tr. ř. (autoremedurou) své rozhodnutí sám změnil tak, že jejímu návrhu zcela vyhoví. Takový postup je totiž možný jen v případě, že by se změna nedotkla práv jiné strany trestního řízení. V tomto případě by se však taková změna dotkla přinejmenším práv mladistvého odsouzeného, který, nebude-li mu přiznán nárok na obhajobu bezplatnou (§ 33 odst. 2 tr. ř.), bude po právní moci rozhodnutí, jímž je stanovena výše odměny zmocněnkyně (§ 151 odst. 3, odst. 6 tr. ř.), a po následném uhrazení odměny zmocněnkyně státem povinen na základě rozhodnutí podle § 154 odst. 3 tr. ř. tuto částku státu nahradit. 6. Prvním ze zásadních bodů stížnosti je nesouhlas zmocněnkyně s výší sazby mimosmluvní odměny. Krajský soud ve shodě s návrhem zmocněnkyně vycházel z částky 4 100 Kč za jeden úkon, na rozdíl od ní však ještě použil snížení podle § 12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), o 20 %, čímž dospěl k mimosmluvní odměně ve výši 3 280 Kč za úkon. Stěžovatelka s takovým snížením nesouhlasila a zdůraznila, že § 12a AT, který je právním podkladem provedeného snížení, se výslovně vztahuje pouze na zmocněnce ustanoveného, nikoliv zvoleného, což je její případ. Dále se vypořádávala s argumentací krajského soudu, kterou označila za vnitřně rozpornou. Podle jejího názoru nemá oporu ve stávajících předpisech ani v ustálené judikatuře. V rozhodnutí krajského soudu v tomto směru stěžovatelka spatřovala znaky svévole. 7. Stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom, že argumentace krajského soudu je poněkud zmatečná, neboť v ní nepřehledně splývají různé otázky, byť všechny souvisí s použitím snížení podle § 12a AT na odměnu zvoleného zmocněnce, který není ve výčtu v něm uvedeném. Konkrétně jde 1. o otázku snížení odměny o 20 % podle § 12a odst. 1 AT a 2. o stanovení horního limitu na maximálních 5 000 Kč za úkon podle § 12a odst. 2 AT. Ne zcela srozumitelně pak krajský soud cituje z judikatury řešící použití těchto ustanovení v souvislosti s otázkou rozhodování podle § 154 odst. 1 tr. ř. Ta ale směřuje na případy, kdy poškozený nemá nárok na zastupování zmocněncem bezplatně a jím účelně vynaložené náklady soud ukládá k náhradě přímo odsouzenému. Nejde tedy o náklady hrazené státem na základě rozhodnutí podle § 151 odst. 3 tr. ř. 8. Navzdory poněkud zmatečnému odůvodnění krajského soudu je však jeho závěr, že se § 12a AT v posuzované věci uplatní, správným a zcela odpovídá ustálené judikatuře stížnostního soudu i korespondující judikatuře Ústavního soudu. Je však zřejmě žádoucí tuto otázku jednoznačně vysvětlit, a to i s přihlédnutím k aktuální změně trestního řádu. 9. Na úvod je vhodné připomenout, že stát řadou relativně nedávných legislativních kroků výrazným způsobem rozšířil právo poškozených na zastupování zmocněncem v trestním řízení, jehož náklady bude hradit sám přímo zmocněnci, přičemž počítal s právem poškozeného zvolit si konkrétního zmocněnce podle vlastního uvážení (§ 51a odst. 4 tr. ř. ve znění účinném od 1. 8. 2013 do 30. 9. 2020). Taková volba má přednost před zmocněncem ustanoveným, kterého určuje stát (obdobně, jako je tomu u práva obviněného na obhájce). Ve vztahu k oběma kategoriím zmocněnců (tedy zmocněnců ustanovených i zvolených) poškozených s nárokem na bezplatné právní zastoupení bylo systematickým a teleologickým výkladem respektujícím posilování práv poškozeného a ochrany zvlášť zranitelné oběti dovozeno, že povinnost státu uhradit odměnu a náhradu hotových výdajů se týká nejen zmocněnců ustanovených, ale i zvolených, ač tomu doslovné znění § 51a odst. 4 tr. ř. spíše nenasvědčovalo. 10. Tyto legislativní změny totiž nebyly provedeny důsledně. I v § 151 odst. 6 tr. ř. se výslovně hovořilo pouze o rozhodování o stanovení výše odměny ustanoveného, nikoliv zvoleného zmocněnce, jehož nárok na náhradu nákladů vůči státu nenacházel v trestním řádu výslovné zakotvení. Aplikační praxe dovodila, že při určení výše odměny zmocněnce, jehož náklady hradí stát, a kterého si poškozený sám zvolil, je třeba postupovat stejně (analogicky), jako v případě zmocněnce ustanoveného státem přímo, a na úkony provedené zmocněncem je tedy třeba aplikovat i omezení vyplývající z § 12a AT (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 13 To 22/2017 ). 11. Legislativní nedůslednost v § 151 odst. 6 tr. ř., kterou bylo nutné řešit analogií k tomu, aby vůbec bylo možné přiznat zmocněncům zvoleným ve smyslu § 51a odst. 4 tr. ř. náhradu odměny a hotových výdajů státem, byla aktuálně napravena novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020. (Této změně koresponduje též nové znění § 51a odst. 4 a 7, § 154 odst. 3, § 155 odst. 5 tr. ř.). Do výčtu uvedeného v ustanovení § 151 odst. 6 tr. ř. byl přidán zvolený zmocněnec poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu. Ve výčtu uvedeném v § 12a AT zvolený zmocněnec chybí i nadále. 12. Z hlediska právní úpravy je tedy situace zvolených zmocněnců v těchto případech již obdobná jako v případech těch zvolených obhájců, jejichž odměnu hradí stát a kteří ve výčtu uvedeném v § 12a odst. 1 i odst. 2 AT taktéž explicitně uvedeni nejsou. I ve vztahu k takovým obhájcům se však vychází z toho, že se na ně snížení uvedené v § 12a AT uplatní, a tento výklad byl shledán ústavně konformním (viz např. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2301/16 ). 13. Použití § 12a AT zde vychází z toho, že odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování advokátem v trestním řízení, kterou hradí stát, se stanoví postupem uvedeným v 151 odst. 2, 3 tr. ř., který se výslovně týká jen ustanoveného obhájce. Ten je explicitně uveden i v obou odstavcích § 12a AT. Ustanovení § 151 odst. 6 tr. ř. pak odkazuje na § 151 odst. 2 a 3 tr. ř. a zakotvuje přiměřené použití pravidel pro takové určení odměny a náhrady hotových výdajů i v dalších případech, kdy trestní řád počítá s právním zastoupením hrazeným státem. Jejich společným hlediskem je tedy především to, že odměnu a náhradu hotových výdajů hradí primárně stát na základě rozhodnutí podle § 151 odst. 3 tr. ř. a nikoliv zmocnitel či zastupovaný. Pro právní zástupce vypočtené v § 12a AT i ve vztahu k řízení občanskoprávnímu je také společným hlediskem, že jejich odměnu a náhradu hotových výdajů hradí stát. 14. Rozdíl v postavení obhajoby a zastupování poškozeného v trestním řízení lze spatřovat např. v tom, že právo obviněného na bezplatnou obhajobu má své explicitní zakotvení v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, naproti tomu právo poškozeného na bezplatné zastupování zmocněncem je dovozeno výkladem čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v současném rozsahu je výsledkem relativně nedávných změn v zákonné úpravě. V tomto směru tedy nedává smysl, aby se obecná omezení a snížení odměny obhájce v trestním řízení nevztahovala přiměřeně i na zmocněnce poškozeného. Je namístě zmínit i rozdíl v procesních důsledcích rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů zvoleného zmocněnce a zvoleného obhájce, který spočívá v tom, že soudem stanovenou a státem uhrazenou odměnu zmocněnce je následně povinen státu uhradit odsouzený (§ 154 odst. 3, § 155 odst. 5 tr. ř.), a to bez ohledu na to, zda má nebo nemá nárok na bezplatnou obhajobu. 15. Jestliže tedy stát nabízí určitým skupinám osob, že za ně ponese náklady jejich právního zastoupení, přičemž v procesních předpisech takovou nabídku neomezuje pouze na právní zástupce – advokáty – ustanovené, ale respektuje přednost volby advokáta podle uvážení zastupovaného, aniž by tím zastupovaný ztrácel možnost nehradit sám náklady, je zcela přiměřeným omezením, že odměna a náhrada hotových výdajů takového advokáta bude stanovena na základě stejných pravidel a omezení, která jsou platná pro advokáty státem ustanovené. Ostatně i zvolený advokát s plnou mocí musí informovat klienta o jeho případném nároku na bezplatnou právní pomoc, tj. že by náklady zastoupení za něj nesl stát. Nejde tedy o zásah do legitimního očekávání advokáta, který by si měl být vědom omezení vyplývajících z příslušných ustanovení § 12a AT pro případy advokátů, které k zastupování určil stát, na základě čehož také následně vždy hradí jejich odměnu. Nejde přitom ani o omezení neproporcionální, neboť jsou vyvážena výhodami spočívajícími v jistotě advokáta, že uhrazení jejich nároku nebude zatíženo nejistotami odvislými od majetkové situace jejich jednotlivých klientů, obdobně, jako je tomu u zvolených obhájců obviněných, jimž byl přiznán nárok na obhajobu za bezplatnou odměnu. Z podání učiněných zmocněnkyní v nyní projednávané věci je přitom zjevné, že již při přijetí plné moci k zastupování poškozeného počítala s tím, že její odměnu a náklady uhradí stát. 16. Nadále tedy platí, že § 12a odst. 1 i 2 AT se uplatní i v těch případech, kdy je advokát (ať již zmocněnec, nebo obhájce) sice zvolen, ale jeho náklady primárně hradí stát na základě rozhodnutí podle § 151 odst. 3, 6 tr. ř. 17. V tomto případě je relevantní pouze snížení sazby mimosmluvní odměny o 20 % podle § 12a odst. 1 AT, neboť odměna zmocněnkyně nepřesahuje částku 5 000 Kč, a není tedy splněna hypotéza § 12a odst. 2 AT. Přesto je třeba s ohledem na argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného usnesení doplnit, že § 12a odst. 2 AT nastupuje až v případě, kdy mimosmluvní odměna i po snížení o 20 % podle §12a odst. 1 AT přesahuje částku 5 000 Kč. V takovém případě se již (znovu) neuplatní § 12a odst. 1 AT a částka 5 000 Kč je konečná, o dalších 20 % se dále nesnižuje. Tento postup vyplývá již ze systematického zařazení ustanovení § 12a odst. 2 AT za snížení podle § 12a odst. 1 AT, přičemž oba odstavce obsahují stejný výčet osob, na které se výslovně vztahují. 18. Pro úplnost jen stručná zmínka k problematice zmiňované v napadeném rozhodnutí i ve stížnosti ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 7 To 59/2017. I v tomto rozhodnutí šlo v podstatě o otázku analogické aplikace § 12a AT (konkrétně § 12a odst. 2 AT), ovšem ve vztahu k rozhodnutí podle § 154 odst. 1 tr. ř., tedy za odlišné situace, v níž nejde o odměnu a náhradu hotových výdajů, kterou by na základě rozhodnutí podle § 151 odst. 3 tr. ř. hradil stát, ale jde o rozhodnutí, jímž poškozený získává exekuční titul na náhradu nákladů spojených se zastupováním zmocněncem sám přímo vůči odsouzenému. Argumentace v tomto rozhodnutí je na nyní řešený případ tedy použitelná jen do značně omezené míry. K námitkám stěžovatelky, že se s tímto rozhodnutím a argumentací v něm nemohla seznámit a že jde o rozhodnutí osamocené, lze přitom jen na okraj poznamenat, že problematika řešená v citovaném rozhodnutí byla podrobně rozebrána (a z hlediska ústavní konformity potvrzena) ve veřejně dostupném usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3103/17 , na které se výslovně odkazuje i v rozhodnutích dalších (z aktuálnějších viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 680/20 ). 19. Lze tedy uzavřít, že krajský soud postupoval zákonně, pokud mimosmluvní odměnu zmocněnkyně stanovenou na základě výše přiznaného nároku na náhradu nemajetkové újmy (ve výši 75 000 Kč) podle § 10 odst. 5 AT ve spojení s § 7 bodem 5 AT ve výši 4 100 Kč snížil podle § 12a odst. 1 AT na částku 3 280 Kč. 20. Vrchní soud se poté v rozhodnutí podrobně vypořádal s dalšími námitkami stěžovatelky, které směřovaly vůči nepřiznání jednotlivých položek uplatněných v jejím návrhu. 21. Vrchní soud v Praze jako soud pro mládež pak z podnětu stížnosti zmocněnkyně, kterou shledal částečně důvodnou, zrušil napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. v části, v níž byla odměna zmocněnkyně za vyjmenované položky jejího návrhu nepřiznána, a sám jí podle § 151 odst. 3 tr. ř. nad rámec tímto rozhodnutím nedotčeného výroku I. napadeného usnesení přiznal další odměnu a náhradu hotových výdajů včetně odpovídající částky daně z přidané hodnoty za zastupování nezletilého poškozeného AAAAA v celkové výši 6 679,20 Kč. Ve zbývající částce ve výši 33 717,15 Kč její návrh zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5679/	13.10.2020	6 Tdo 1042/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. R. podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 31 To 483/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 89/2017. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 3 T 89/2017, byl obviněný P. R. (dále „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem specifikovaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozené B. M. ve výši 287 425 Kč. Se zbytkem svého uplatněného nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 31 To 483/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 1. 7. 2015 do 31. 1. 2017 v XY, okres Č. L., z domu č. p. XY a přilehlých prostor, které užíval se svolením své bývalé manželky B. M., odcizil bez použití násilí věci, které měla B. M. částečně ve svém výlučném vlastnictví a částečně v podílovém spoluvlastnictví s obviněným, a to konkrétně věci vyjmenované v popisu skutku s uvedením jejich ceny, přičemž tak učinil ke škodě B. M. 4. Odvolací soud odsoudil obviněného za tento trestný čin podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 22 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost k náhradě škody poškozené B. M. ve výši 287 425 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem svého uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. K. dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 6. Obviněný v první řadě vysvětluje, proč bylo dovolání podáno až po marném uplynutí dovolací lhůty. K tomuto mělo dojít z důvodu, že obhájce jemu ustanovený pro účely podání dovolání dne 15. 5. 2020 byl od 25. 5. 2020 hospitalizován a kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu byl schopen podat dovolání až po uplynutí zmíněné lhůty. I přes tuto skutečnost obviněný apeluje na Nejvyšší soud, aby přijal a projednal podané dovolání, neboť existují objektivní důvody, pro které ustanovený obhájce nebyl schopen včas zpracovat dovolání ani zajistit své zastoupení jiným advokátem. 7. Obviněný uvádí, že v jeho věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Pochybení soudů obviněný shledává zejména v tom, že nedošlo ke správnému posouzení problematiky společného jmění manželů a podílového spoluvlastnictví. Zároveň zmiňuje, že celý případ má civilně právní podklad. Došlo taktéž k pochybení spočívajícímu v tom, že jeho odvolání bylo zamítnuto, ač se jím odvolací soud dostatečně nezabýval. Pro takové rozhodnutí tudíž nebyly splněny podmínky, neboť odvolací soud se měl podrobněji zabývat otázkou, co bylo, či nebylo ve společném jmění manželů nebo podílovém spoluvlastnictví. 8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby byl rozsudek soudu druhého stupně zrušen a věc mu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. 9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že z dostupného spisového materiálu vyplývá opožděnost podaného dovolání. Navrhl proto, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané. 10. Obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. K. zaslal k tomuto vyjádření svoji repliku. V této opakuje, že dovolání bylo podáno opožděně z důvodu špatného zdravotního stavu jemu ustanoveného obhájce, který se ani nemohl spojit s jinými advokáty. V případném odmítnutí dovolání jako opožděného shledává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spravedlnosti obecně. III. Posouzení podaného dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala oprávněná osoba. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] a na místě, kde ho lze učinit. Současně však shledal, že dovolání bylo podáno opožděně, byť splňuje obsahové náležitosti dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. 12. V první řadě je namístě připomenout zákonnou úpravu vymezující lhůtu a místo podání dovolání. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení opisu rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Jestliže se opis rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a opatrovníku, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. ř.). Podle § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. 13. K běhu dovolací lhůty je třeba ještě zmínit, že podle § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Přitom podle § 60 odst. 3 tr. ř. platí, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den. 14. Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 12. 3. 2020, přičemž byl rovněž zaslán i JUDr. J. H., která však byla jako obhájkyně obviněného ustanovena soudem prvního stupně pouze pro účely odstranění vad odvolání podle § 251 odst. 2 tr. ř. Jmenované advokátce byl opis rozsudku odvolacího soudu doručen dne 16. 3. 2020. Toto datum však nemá žádný vliv na běh dovolací lhůty, neboť s ohledem na specifikum ustanovení této obhájkyně (toliko pro vypracování odvolání splňujícího obsahové náležitosti tohoto řádného opravného prostředku) ji není možno pokládat za osobu, které by bylo třeba doručovat opis rozhodnutí odvolacího soudu. 15. Přestože podle § 130 odst. 2 tr. ř. je nezbytné opis rozsudku doručit, má-li obviněný obhájce nebo opatrovníka, též těmto osobám, uplatnění tohoto ustanovení stran doručení opisu rozsudku odvolacího soudu jmenované advokátce soudem prvního stupně nepřicházelo v úvahu. Tuto totiž nebylo možno pokládat za obhájkyni obviněného v rozsahu povinností a oprávnění vymezených v § 41 tr. ř. Právě s ohledem na omezení úkolu obsaženého v opatření o jejím ustanovení a z něj vyplývající povinnosti a oprávnění toliko vyhotovit odvolání, které bude splňovat obsahové náležitosti vymezené v § 249 odst. 1 tr. ř., ji nebylo možno pokládat za osobu, s níž by bylo třeba v řízení vedeném proti obviněnému nadále komunikovat. Nebyla totiž oprávněna vykonávat obhajobu obviněného v řízení před odvolacím soudem (uvedený soud provedl řízení o odvolání, aniž by ji vyrozuměl o konání veřejného zasedání) či činit další úkony ve prospěch obviněného i po pravomocném ukončení jeho trestního stíhání (§ 41 odst. 5 tr. ř.). 16. Proto JUDr. J. H. ani nebyla oprávněna (na rozdíl od obhájce ustanoveného k obhajobě obviněného bez omezení jejího rozsahu toliko na určité úkony) podat za obviněného dovolání. Vzhledem k tomu se ani neuplatnil režim upravený v § 265e odst. 2 tr. ř., tj. nutnost počítat počátek běhu lhůty k podání dovolání od pozdějšího data doručení opisu rozhodnutí soudu druhého stupně obhájci. Uvedená advokátka nebyla obhájkyní obviněného v době doručení opisu rozsudku odvolacího soudu soudem prvního stupně. Poslední den lhůty k podání dovolání obviněného tedy se zřetelem k výše uvedenému, tj. potřebě přihlížet jen k datu doručení opisu tohoto rozhodnutí pouze jemu, připadl na den 12. 5. 2020. Na uvedeném nemůže nic změnit ani již zmíněný fakt, že soud prvního stupně doručil opis rozsudku odvolacího soudu i JUDr. J. H. 17. Dovolání obviněného bylo prostřednictvím jemu nově ustanoveného obhájce JUDr. J. K., který mu byl pro zpracování a podání dovolání ustanoven soudem prvního stupně dne 11. 5. 2020, podáno až dne 23. 8. 2020. Je vhodné dodat, že datum ustanovení obhájce, který podal dovolání za obviněného, nemělo žádný vliv na běh dovolací lhůty, neboť ta se odvíjela od doručení opisu rozsudku odvolacího soudu obviněnému. Ten měl, hodlal-li dovoláním napadnout rozsudek odvolacího soudu, vyvinout patřičnou iniciativu (zejména neprodleně), aby podal tento mimořádný opravný prostředek v souladu se zákonnými požadavky, jak na ně byl upozorněn v poučení obsaženém v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. V uvedeném směru jde proto zcela k jeho tíži, že se na soud, nadto způsobem kolidujícím s požadavky vyplývajícími z § 59 odst. 1 tr. ř. a souvisejících předpisů, obrátil až na konci zákonné dvouměsíční lhůty. 18. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno až po uplynutí lhůty pro jeho podání stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř. a že tato lhůta nebyla zachována ani podle § 265e odst. 3 tr. ř. 19. K žádosti obhájce, aby přes tuto skutečnost bylo podané dovolání meritorně posouzeno, přísluší uvést následující. Zákon, konkrétně ustanovení § 265e odst. 4 tr. ř., bez výjimky (tzn. bez ohledu na okolnosti, za nichž došlo k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání, tj. zda se tak stalo v důsledku subjektivních příčin či z objektivních důvodů) vylučuje navrácení lhůty k podání dovolání. Činí tak vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému rozhodnutí, a období, v němž by mohlo být pravomocné rozhodnutí ještě tímto způsobem zpochybněno, nelze dále prodlužovat. 20. Dovolací soud je při svém rozhodování povinen respektovat zmíněné ustanovení trestního řádu. Nemohl proto přiznat žádný význam apelu obhájce obviněného, aby přes zjevný nedostatek zatěžující podání tohoto mimořádného opravného prostředku (jeho podání po uplynutí zákonné lhůty), jej projednal a rozhodl o něm způsobem v něm navrženým. 21. Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. V situaci, kdy dovolání zpracované obhájcem JUDr. J. K. bylo podáno až dne 23. 8. 2020, jej v kontextu shora uvedených skutečností a citovaného ustanovení trestního řádu Nejvyšší soud nemohl projednat po věcné stránce. Rozhodl o něm tedy podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. tak, že jej jako opožděné odmítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5658/	07.10.2020	20 Cdo 1961/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání oprávněné zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 84 Co 359/2019, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. K návrhu oprávněné Okresní soud v Litoměřicích pověřením ze dne 9. 7. 2019, č. j. 31 EXE 7483/2019-9, pověřil soudního exekutora Mgr. O. S., Exekutorský úřad P. (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce podle rozsudku tamního soudu ze dne 3. 10. 2018, č. j. 20 C 113/2018-24 (dále též jen „exekuční titul“), kterým bylo zrušeno spoluvlastnictví oprávněné a povinného k nemovitým věcem, a to pozemku parcelní číslo 1, o výměře 464 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. 2, rodinný dům, a pozemku parcelní číslo 3, o výměře 218 m2, zahrada, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště L., pro obec M., katastrální území M., vše zapsané na listu vlastnictví č. 23 (dále též jen „předmětné nemovité věci“), a byl nařízen jejich prodej s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi oprávněnou a povinného každému jednou polovinou. 2. Usnesením soudního exekutora Mgr. O. S., Exekutorský úřad P., ze dne 27. 11. 2019, č. j. 184 EX 1494/19-132, byl vydražiteli M. V. (dále též jen „vydražitel“) udělen příklep na předmětných nemovitých věcech za nejvyšší podání ve výši 2 805 000 Kč; vydražiteli stanovil lhůtu k zaplacení nejvyššího podání do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení s tím, že na toto nejvyšší podání se započítává jím složená jistota ve výši 200 000 Kč; povinnému uložil, aby vydražené nemovité věci vyklidil nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení nebo doplacení nejvyššího podání, nastane-li později. 3. K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 5. 2020, č. j. 84 Co 359/2019-173, změnil usnesení soudního exekutora tak, že vydražiteli se příklep neuděluje a žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o udělení příklepu před soudním exekutorem ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že na spoluvlastnický podíl povinného na předmětných nemovitých věcech jsou vedeny další, dříve zahájené exekuce, jedná se podle odvolacího soudu o skutečnost, která brání provádění exekuce v projednávané věci, protože by mohlo dojít k poškození věřitelů v předcházejících exekucích. Jelikož podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4053/2014 , pro případ střetu exekuce vedené za účelem uspokojení pohledávek za povinným, prováděné postižením nemovité věci, a exekuce vedené za účelem prodeje společné nemovité věci a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky, nelze použít ustanovení § 14 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 119/2001 Sb.“), a exekuci v projednávané věci tedy nelze přerušit, dospěl odvolací soud k závěru, že v pořadí další výkon rozhodnutí prodejem téže nemovité věci musí být v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), zastaven. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, ve kterém namítala, že odvolací soud se v otázce použití zákona č. 119/2001 Sb., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4053/2014 , neboť chybně dovodil, že nepoužije-li se v daném případě zákon č. 119/2001 Sb., je třeba exekuci vedenou za účelem prodeje společné věci a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky zastavit. Vzhledem k tomu, že exekučním titulem došlo k zániku podílového spoluvlastnictví na předmětných nemovitých věcech, tak další exekuční řízení (vedené za účelem uspokojení pohledávek věřitelů) postihují spoluvlastnický podíl, který neexistuje. Nadto je zcela nerealizovatelné nejprve vydražit spoluvlastnický podíl, a teprve poté vést exekuci prodejem společné věci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné je opodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 6. V projednávané věci soudní exekutor Mgr. O. S., Exekutorský úřad P., exekučním příkazem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 184 EX 1494/19-12, přikázal provedení exekuce prodejem předmětných nemovitých věcí. Z exekučního spisu vyplývá, že spoluvlastnický podíl povinného na předmětných nemovitých věcech byl postižen již exekučním příkazem ze dne 7. 4. 2017, vydaným soudním exekutorem Mgr. Z. P., Exekutorský úřad D., v exekuci vedené pod sp. zn. 1112 EX 791/17, pro uspokojení pohledávky věřitele. 7. Podle ustanovení § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. 8. Podle ustanovení § 69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci prodejem movitých věcí a nemovitých věcí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitých věcí. 9. Podle ustanovení § 348 o. s. ř. ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby byla společná movitá věc nebo nemovitá věc prodána a její výtěžek rozdělen mezi spoluvlastníky, provede se výkon rozhodnutí přiměřeně podle ustanovení o prodeji movitých věcí nebo nemovitých věcí (odstavec 1). Spoluvlastníci mají pro účely rozvrhu výtěžku prodeje postavení oprávněných; výše pohledávek se stanoví podle výše jejich podílů na společné věci (odstavec 2). Nepodaří-li se společnou movitou věc nebo nemovitou věc prodat, zastaví soud výkon rozhodnutí (odstavec 3). 10. Podle ustanovení § 14 zákona č. 119/2001 Sb. postihují-li exekuce souběžně stejné nemovitosti povinného, provede se ta exekuce, která byla nejdříve nařízena; řízení v ostatních exekucích se ohledně této věci dnem právní moci jejich nařízení přerušují (odstavec 1). 11. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4053/2014 , vysvětlil, že je-li určitá nemovitá věc postižena více exekucemi prodejem nemovité věci, které jsou vedeny za účelem uspokojení závazků povinného, postupuje se podle zákona č. 119/2001 Sb., jehož účelem je stanovit pravidla pro případ střetů exekucí. Naproti tomu smyslem exekuce vedené podle § 348 odst. 1 o. s. ř. je prodej společné věci a rozdělení získaného výtěžku mezi spoluvlastníky. Byť se v projednávané věci postupuje přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu o prodeji nemovité věci, nejedná se o prodej nemovité věci za účelem uspokojení pohledávky věřitele. Z tohoto důvodu se tedy řízení ani nepřeruší ve smyslu § 14 zákona č. 119/2001 Sb., ačkoli jsou proti povinnému souběžně vedeny dříve zahájené exekuce prodejem spoluvlastnického podílu na téže nemovitosti. 12. Z výše uvedeného dovolací soud dovodil, že nedojde-li při střetu exekuce, jíž se vymáhá povinnost k peněžitému plnění, a exekuce rozdělením společné věci, ani k přerušení exekuce rozdělením společné věci, tím spíš nemůže dojít k jejímu zastavení. V uvedeném případě se tak neuplatní pravidlo, podle kterého se při souběžném postižení téže nemovité věci provede exekuce, která byla nařízena nejdříve, ale přednostně bude provedena exekuce prodejem společné nemovité věci. Uvedenému závěru nebrání skutečnost, že na spoluvlastnický podíl povinného na předmětných nemovitých věcech jsou vedeny další, dříve zahájené exekuce, neboť podíl povinného z výtěžku exekučního řízení lze postihnout exekučním příkazem na přikázání jiné peněžité pohledávky. 13. Pro úplnost dovolací soud dodává, že se v projednávané věci zabýval otázkou výkladu pojmu veřejná dražba uvedeného v ustanovení § 1147 o. z. ve vztahu k provedení této dražby podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále též jen „zákon“) a též možnosti provedení veřejné dražby podle ustanovení § 348 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník v ustanovení §§ 1359 odst. 1 a § 1113 rozlišuje veřejnou dražbu podle zákona přímo ve svém textu od dražeb prováděných podle jiných právních předpisů, při doslovném výkladu ustanovení § 1147 o. z. by bylo možné vyložit, že občanský zákoník při prodeji ve veřejné dražbě při prodeji nemovité věci po zrušení spoluvlastnictví měl na mysli jen dražbu podle zákona. Protože však zákonodárce ponechal v účinnosti ustanovení § 348 o. s. ř. je zřejmé, že i podle tohoto ustanovení ve spojení s ustanovením § 69 ex. řádu lze dospět k závěru, že i po účinnosti občanského zákoníku lze provést uvedenou dražbu i soudem či soudním exekutorem. 14. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 15. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5629/	30.09.2020	25 Cdo 1091/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 9 Co 36/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 18 C 116/2018-73, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 599.652 Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce dne 1. 8. 2015 na letním dětském táboře pořádaném právní předchůdkyní žalované utrpěl těžké poranění oka, do nějž jej jiný účastník tábora zasáhl zavíracím kapesním nožíkem typu rybička. Nože, které byly jinak uloženy u vedení tábora, vydal dětem vedoucí oddílu P. S. v předvečer odjezdu s pokynem s nimi nenakládat, zkontroloval jejich uložení do kufrů, avšak další počínání dětí nekontroloval a odešel na táborovou ošetřovnu. Krátce poté devítiletý A. B. před chatkou ořezával klacek, svezla se mu ruka a ostřím nožíku způsobil vedle něj stojícímu žalobci pronikající ránu rohovky a bělima, v důsledku čehož má žalobce po dvou operacích a několikaměsíčním léčení trvale zhoršené vidění levého oka. Trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 15. 9. 2016, č. j. 22 T 42/2016-234, byl P. S. pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Soud dovodil, že na straně žalované jsou splněny všechny předpoklady pro uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.”). Porušení zákonné povinnosti shledal v nezajištění náležitého dohledu nad dětmi pracovníkem žalované (pomocník ve smyslu § 2914 odst. 1 o. z.), jak bylo konstatováno v odsuzujícím trestním rozhodnutí (§ 135 odst. 1 o. s. ř.); ve vztahu příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci nemajetková újma na zdraví. Soud nedovodil spoluzavinění chlapce, který žalobce nožíkem zasáhl, neboť podle posudku PhDr. Mgr. PaedDr. L. H., Ph. D., znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, dokáže sice obecně devítileté dítě předvídat, že se může nožíkem říznout, není ale schopno předvídat způsobení tak závažné újmy, jaká nastala v projednávaném případě. Podle § 2958 o. z. proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na bolestném 53.941 Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 545.711 Kč podle posudků vypracovaných znalci z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. 2. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 9 Co 36/2019-102, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení, změnil jej ve výroku o soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o vrácení přeplatku soudního poplatku žalované. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dovodil, že P. S. nejednal v souladu s požadavkem náležité opatrnosti a toto jeho jednání se žalované přičítá podle § 2914 o. z. Upřesnil, že porušení právní povinnosti je dáno porušením prevenční povinnosti podle ustanovení § 2900 o. z., které vyžaduje zachovávat takový stupeň opatrnosti, jaký lze po žalované vyžadovat zejména s ohledem na to, že byla pořadatelkou dětského tábora, u níž je rozumným předpokladem, že při své činnosti vytvoří podmínky pro bezpečné aktivity dětí. I když dohled nad dětmi nelze vykonávat dvacet čtyři hodiny denně, měla být věnována zvýšená pozornost tomu, zda děti respektují pokyn nenakládat s vydanými nožíky, jak ostatně vyplývá z odsuzujícího trestního rozhodnutí. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda kapesní nožík je předmětem, který na dětském táboře může či nemůže mít devítileté dítě při sobě, a s tím související povahu nožíku na akci, jakou dětský tábor je, přičemž tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Uvádí, že kapesní nožík není nebezpečnou zbraní, což je dáno i tím, že je to poprvé, co se soudy zabývají poraněním dítěte takovým předmětem na dětském táboře. Naopak je běžné, že děti jsou na táborech vybaveny ostrým předmětem, a neexistuje žádný předpis, který by zakazoval užívání kapesních nožíků na dětských táborech. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nepřiléhavě použil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1106/2003 , neboť vychází ze skutkově naprosto odlišné situace, kdy poškozené dítě zčásti zavinilo vznik škodní události a škůdce opomenul jednat tak, aby zabránil vzniku škody. V nyní posuzovaném případě žalovaná nic neopomenula, ani aktivně nejednala tak, aby došlo k porušení právní povinnosti, a ani nezanedbala dohled. Nic výjimečného ani zakázaného nedělal ani chlapec, kterému se při ořezávání prutu smekla ruka a ryzí náhodou, jíž by nezabránila ani fyzická přítomnost dohlížející osoby, došlo ke zranění. Požadavek nepřetržitého dohledu je podle dovolatelky projevem absolutního nepochopení a neznalosti situace na letních táborech. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovanou vymezená otázka (nebezpečnost kapesního nožíku) jen stěží může být považována za otázku hmotného práva, na níž stojí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Ani u zmiňovaného rozhodnutí žalovaná neuvádí, jak se měl odvolací soud odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu. Naopak rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím v souladu. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka náležitého dohledu nad nezletilým podle § 2921 o. z. doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolání není důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 7. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. 8. Vzhledem k tomu, že dovolatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že devítiletý chlapec, který stejně starému žalobci způsobil poranění oka, nebyl schopen posoudit následky svého nakládání s nožíkem, a za újmu neodpovídá (neměl deliktní způsobilost), mohl se dovolací soud zabývat (podle § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je vázán vymezením dovolacího důvodu – tzv. kvalitativní vázanost dovoláním) jen otázkami vztahujícími se k odpovědnosti tzv. dohledové osoby nad nezletilým, který nenabyl plné svéprávnosti. 9. Podle § 2920 odst. 1 o. z. nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu. 10. Podle § 2920 odst. 2 o. z. nebyl-li nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného. 11. Podle § 2921 o. z. společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled. 12. Podle této úpravy nezletilí a duševně postižení hradí škodu tehdy, byli-li schopni posoudit následky svého jednání a ovládnout je, tedy mají-li zachovanou tzv. deliktní způsobilost tím, že oběma těmito schopnostmi disponují v době škodní události, jíž jsou původcem. V opačném případě, tj. chybí-li u nezletilého či duševně postiženého rozpoznávací či ovládací složka, zásadně jejich povinnost k náhradě škody nenastupuje, nejde-li o zcela výjimečný případ, kdy je podle § 2920 odst. 2 o. z. spravedlivé, aby vzhledem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného byla deliktně nezpůsobilým osobám povinnost k náhradě přesto uložena. Podle § 2921 věty druhé o. z. povinnost k náhradě zatíží jen toho, kdo byl povinen nad škůdcem vykonávat dohled, bude-li ovšem prokázáno, že jej neprováděl řádně (zanedbal jej). Smysl skutkové podstaty obsažené v § 2921 o. z. je dvojí. Za prvé má působit výchovně na osoby povinné dohledem k plnění jejich povinností k nezletilým dětem, které nenabyly plné svéprávnosti, nebo osobám stiženým duševní poruchou. Za druhé pak plní účel zabezpečit poškozeným, aby se jim dostalo účinné náhrady, neboť osoby podléhající dohledu zpravidla nebudou za způsobenou škodu odpovídat a pokud ano, nebudou většinou disponovat takovými finančními prostředky, aby byly schopny poškozenému škodu nahradit (Knapp, Viktor, Luby, Štefan a kol. Československé občanské právo, Svazek II. 2. vydání. Praha: Orbis, 1974, s. 415). Stěžejní podmínkou pro vznik povinnosti nahradit újmu podle tohoto ustanovení je zanedbání náležitého dohledu. 13. Na rozdíl od předchozí úpravy (§ 422 zákona č. 40/1964 Sb․, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), která spojovala odpovědnost již se samotnou povinností dohledu a dávala možnost se odpovědnosti zprostit, prokázala-li osoba dohledu, že jej nezanedbala, nyní pouhá existence dohledové povinnosti sama o sobě nezakládá povinnost k náhradě škody a poškozený musí v soudním sporu tvrdit a prokázat zanedbání náležitého dohledu, aby povinnost dohledové osoby k náhradě škody nastoupila. I přes poněkud odlišné znění § 2921 o. z. je třeba obsah pojmu náležitý dohled vykládat shodným způsobem, jak činila dřívější judikatura a právnická literatura; k tomu se přiklání rovněž Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15 , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 214/2015, bod 38). I nadále je tedy potřeba chápat náležitý dohled v širším smyslu, tedy nejenom jako bezprostřední dozor vykonávaný nad dítětem, resp. osobou stiženou duševní poruchou, ale i jako určitý soubor obecnějších opatření, která jsou vůči osobě podléhající dohledu činěna. Náležitý dohled tedy neznamená jen bezprostřední zabránění či zákaz určitého škodlivého jednání, ale i celkový přístup k výchově nezletilého a výchovné působení k tomu, aby závadné jevy v jeho chování byly odstraněny (ohledně dohledu rodičů srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1333/2001 , publikovaný pod C 1718 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen “Soubor”). V případě různých školních či zájmových aktivit pak náležitý dohled organizátora těchto akcí může znamenat i vytvoření podmínek (organizací hry, praktickou průpravou apod.), za nichž lze co nejlépe předejít možnému vzniku rizika plynoucímu z činnosti deliktně nezpůsobilé osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4507/2010 , Soubor C 13338). Na druhou stranu však náležitým dohledem není možno rozumět takový dohled, který by byl za normálních okolností osobami dohledem povinnými vykonáván stále, nepřetržitě a bezprostředně („na každém kroku“), neboť v takovém případě by byla zákonem předpokládaná možnost zproštění odpovědnosti těchto osob prakticky vyloučena (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1968, sp. zn. 3 Cz 57/68 , publikované pod č. 4/1970 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda osoby dohledem povinné nezanedbaly náležitý dohled, je nutno vzít zřetel i na některé okolnosti týkající se osoby podléhající dohledu, jako například věk, povahové vlastnosti a celkové chování a vystupování. 14. V posuzované věci je klíčové, že počínání dohledové osoby, jíž byl vedle organizátorky letního tábora (právní předchůdkyně žalované) i její pomocník ve smyslu § 2914 věty první o. z. v pozici vedoucího oddílu P. S., bylo shledáno protiprávním ve smyslu zanedbání potřebné péče o svěřené osoby, a to pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, jímž je soud rozhodující v občanskoprávním řízení vázán podle § 135 odst. 1 o. s. ř., takže způsob a následky jeho počínání, včetně příčinné souvislosti mezi nimi, již není oprávněn posuzovat. Tím zároveň není dotčena opodstatněnost a logika dovolací námitky, že přístup dětí ke kapesnímu nožíku na letním táboře nemůže být zcela vyloučen, jestliže se mají naučit s ním zacházet. Ani trestní rozhodnutí ani odůvodnění napadeného rozhodnutí však k takovému závěru nesměřují, neboť v souladu s popsanou judikatorní filosofií dovozují, že je-li potenciálně nebezpečný předmět svěřen dítěti ve věku, v němž není schopno předvídat v celém rozsahu následky svého jednání při zacházení s věcí, byť si její rizikový potenciál může uvědomit, musí tomu být uzpůsoben dohled tak, aby k použití nožíku nedošlo zcela mimo kontrolu dospělého a mimo dosah jeho návodu na bezpečné nakládání s ním. Vydání nožíků den před odjezdem poté, co celou dobu byly uloženy odděleně od dětí, a pouhé upozornění vedoucího, že je děti nemají vyndávat ze zavazadel, kam je předtím s nimi uložil, nelze považovat za dostatečné opatření způsobilé předejít riziku vzniku újmy, jestliže nebylo doprovozeno výslovným upozorněním na nebezpečnost nakládání s nimi či alespoň zběžnou následnou kontrolou, zda je pokyn respektován. 15. Na věci pak již nic nemění správné upozornění dovolatelky, že pro posuzovaný případ nejsou použitelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1106/2003 , neboť se týkaly nezletilého, nad nímž sice měl být též dohled vykonáván, který ovšem způsobil újmu sám sobě. Odvolací soud odkaz na toto rozhodnutí použil jen k vysvětlení pojmu protiprávnosti jako objektivního rozporu mezi jednáním škůdce a povinností, jak jednat měl, aniž by do svého posouzení promítl jiné závěry z rozhodnutí plynoucí. 16. Ačkoliv odvolací soud uzavřel, že pomocník právní předchůdkyně žalované porušil požadavky plynoucí z § 2900 o. z., aniž by nárok na náhradu újmy na zdraví proti organizátorce tábora, která byla povinna vykonávat náležitý dohled nad nesvéprávným účastníkem tábora, posoudil podle § 2921 o. z., ve výsledku to nic nemění na věcné správnosti závěru, že je žaloba důvodná. Odvolací soud se totiž přes tuto nepřesnost v právní kvalifikaci zaobíral právě porušením náležité opatrnosti ze strany vedoucího oddílu, učinil k tomu potřebná skutková zjištění, a shledal tak v podstatě správné důvody pro závěr o nedostatečně vykonávaném dohledu nad nezletilými, který je podmínkou pro odpovědnost dohledové osoby, tedy i žalované. Zrušení rozhodnutí jen pro tento nedostatek by nebylo v souladu s principem rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť ani lépe odůvodněné rozhodnutí by nemohlo vést k jinému výsledku. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5648/	30.09.2020	29 NSCR 137/2018	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 29. 11. 2017 Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zamítl dlužníkův návrh na povolení reorganizace (bod II. výroku), maje za to, že jím je sledován nepoctivý záměr. 2. K odvolání dlužníka (proti bodu II. výroku), věřitele C. a insolvenčního správce (proti dalším výrokům) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu též v bodě II. výroku. 3. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 316 až § 320, § 325 a § 326 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: [1] Ve shodě s insolvenčním soudem a státním zastupitelstvím i odvolací soud dovodil, že dlužník sledoval návrhem na povolení reorganizace nepoctivý záměr. [2] Insolvenční zákon neobsahuje žádné omezení aplikace § 326 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona i na případy tzv. předjednané reorganizace; insolvenční soud je povinen zamítnout návrh na povolení reorganizace, dojde-li k závěru, že nesplňuje zde uvedené podmínky. Závěr dlužníka, že insolvenční soud mu musí povolit reorganizaci bez dalšího, splňuje-li návrh na povolení reorganizace podmínky § 148 odst. 2 insolvenčního zákona, ostatně odmítl již Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 2849/17 , uveřejněném pod číslem 221/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. [3] Nepoctivý záměr dlužníka je zřejmý jak z okolností předcházejících zahájení insolvenčního řízení, z okolností spojených s podáním insolvenčního návrhu a návrhu na povolení reorganizace, tak i z průběhu samotného insolvenčního řízení, když (i) jmění dlužníka tvoří kancelářské vybavení, osobní automobil, finanční prostředky na bankovních účtech, obtížně dobytné pohledávky za společností B. Sp. z o. o., bezcenný obchodní podíl v uvedené společnosti; závazky částečně převzaté od věřitele č. 12 a částečně nové, (ii) dlužník nevykonává žádnou činnost a nemá žádné zakázky, (iii) reorganizace má být provedena tak, že pohledávky za majetkovou podstatou budou uhrazeny zcela a další pohledávky (dlužníkem vybraných věřitelů) budou uhrazeny v rozsahu 20 %, zbývající pohledávky zaniknou, (iv) majetkové propojení dlužníka s věřitelem č. 12 je zjevné, byť zde nejsou zřejmé žádné formalizované vazby, (v) není ničeho známo o osobách ve vlastnické struktuře dlužníka, zejména zda a jaký zájem mají tyto osoby na reorganizaci dlužníka navrženým způsobem a (vi) ze zdůvodnění uznání pohledávky věřitele č. 12, věřitele č. 14 a popření pohledávky věřitele č. 3 je zjevné, že dlužník v rámci přezkoumávání přihlášených pohledávek selektivně popřel pohledávky těch věřitelů, u nichž neměl zajištěno vstřícné stanovisko k jím navrhovanému způsobu řešení úpadku. [4] Přestože dlužník má „obchodní závod“ ve smyslu § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jenž odpovídá pojmu „podnik“ dle § 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nejde o podnik provozuschopný, když dlužník nemá žádné zakázky a kromě správy vlastního majetku nevykonává žádnou činnost. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. jednak argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 5. Jde o tyto otázky: [1] Je postoj státního zastupitelství významnější než postoj ostatních přihlášených věřitelů, navzdory tomu, že jen přebírá závěry soudu a nekoná žádné vlastní šetření? [2] Je okolnost, že dlužník je vlastněn zahraničními osobami, důvodem pro závěr o nepoctivosti záměru dlužníka? [3] Může insolvenční soud při splnění formálních podmínek (dlužníkem) nevyhovět návrhu na povolení tzv. předjednané reorganizace? [4] Může jít o nepoctivý záměr dlužníka, není-li reorganizací poškozen žádný z věřitelů? [5] Je přípustné, aby závěr o údajném nepoctivém záměru dlužníka (založený též na dohadech jednoho z věřitelů) sloužil k upřednostnění zájmu tohoto věřitele? Jinak řečeno, je zabezpečena dostatečná ochrana společného zájmu věřitelů před zneužitím institutu „nepoctivého záměru“ k upřednostnění zájmu jiných věřitelů? [6] Může insolvenční soud odložit rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (při splnění formálních podmínek tzv. předjednané reorganizace) s tím, že je nutné znát postoj věřitelů, a následně (aniž vyšly najevo nové skutečnosti nebo hlasovala schůze věřitelů) zamítnout návrh na povolení reorganizace pro nepoctivý záměr dlužníka? [7] Může insolvenční soud „vnutit určitý způsob řešení úpadku“ proti vůli většiny věřitelů? [8] Jaké náležitosti musí mít odůvodnění závěru soudu o nepoctivém záměru dlužníka? 6. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil v rozsahu, v němž rozhodly o návrhu na povolení reorganizace a věc (potud) vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od závěru dovolacího soudu, že odvolací soud je povinen zrušit napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, je-li nepřezkoumatelné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004 ), a že se musí dostatečně vypořádat (v důvodech rozhodnutí) s argumentací účastníků řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009 ). 8. Insolvenčnímu soudu pak dovolatel vytýká, že se nedržel záměru [byť odporujícímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010 , uveřejněnému pod číslem 96/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 96/2011“)] vyčkat s rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka do rozhodnutí schůze věřitelů o povolení reorganizace a zamítl návrh na povolení reorganizace (po přezkumném jednání a první schůzi věřitelů), aniž věřitelům umožnil hlasovat o způsobu řešení úpadku dlužníka. 9. Následně dovolatel polemizuje s důvody, pro které odvolací soud shledal jeho návrh na povolení reorganizace nepoctivým, namítaje jejich rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011 , uveřejněným pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 112/2012“). III. Přípustnost dovolání 10. S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání v dané věci (pro něž neplyne žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.) může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. Důvod připustit dovolání podle uvedeného ustanovení Nejvyšší soud nemá ohledně otázek ad 1/ a 2/, jelikož na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá; není založeno ani na argumentaci, že stanovisko státního zastupitelství má zvláštní či zvýšený význam pro řízení (otázka ad 1/), ani na závěru, že nepoctivost záměru dlužníka plyne z toho, že má zahraničního vlastníka (otázka ad 2/) [pro odvolací soud byla významná nejasná vlastnická struktura dlužníka]. 12. Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným (dle § 237 o. s. ř.) pro zodpovězení otázek ad 3/ až 7/ (pro rozhodné znění insolvenčního zákona dovolacím soudem neřešených). Otázkou ad 8/ vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázek ad 3/ až 7/) samostatně přípustností dovolání k otázce ad 3/; s námitkami vznesenými v souvislosti s touto otázkou se vypořádá v mezích přípustného dovolání. IV. Důvodnost dovolání 13. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona: Podle § 8 insolvenčního zákona ustanovení části první a třetí tohoto zákona se použijí, jen nestanoví-li tento zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak. Z ustanovení § 148 insolvenčního zákona se podává, že insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odstavec 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 2). Dle § 149 odst. 1 insolvenčního zákona, nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Podle § 150 insolvenčního zákona, má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1 a je-li dlužník podnikatelem, u kterého je podle tohoto zákona přípustná reorganizace, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem nebo reorganizací. Ustanovení § 152 insolvenčního zákona pak určuje, že přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije. Z § 316 insolvenčního zákona plyne, že reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odstavec 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový roční úhrn čistého obratu dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 50 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 50 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odstavec 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odstavec 5). Podle § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, insolvenční soud zamítne návrh na povolení reorganizace, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr. 17. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (20. 3. 2017) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. 18. Otázkou, kdy lze s rozhodnutím o úpadku spojit (u dlužníka, který je podnikatelem) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (§ 148 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) se Nejvyšší soud zabýval (ve vazbě na reorganizaci) již v R 96/2011 . Tam vysvětlil, že je-li dlužník podnikatelem, u kterého je reorganizace podle insolvenčního zákona (objektivně vzato) přípustná, nelze s rozhodnutím o úpadku spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku je vždy též bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Insolvenční soud v takovém případě není oprávněn rozhodnout o dlužníkově včas podaném a opodstatněném návrhu na povolení reorganizace až do skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Nevznese-li k výzvě insolvenčního soudu návrh na přijetí usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku žádný z přítomných věřitelů, je tím příslušný bod konání této schůze věřitelů vyčerpán. 19. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že schůze věřitelů může v takovém případě (rozuměj tehdy, je-li reorganizace objektivně vzato přípustná) přijmout usnesení o tom, že povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, bez zřetele k tomu, že v době konání schůze věřitelů dlužníku nebo některému z přihlášených věřitelů již uplynula lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace. Jestliže schůze věřitelů přijme předepsanou většinou usnesení o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs, je tím pro insolvenční soud v intencích § 152 věty první insolvenčního zákona závazným způsobem určen způsob řešení dlužníka úpadku (konkursem), a to bez zřetele k tomu, že je zde jinak věcně zdůvodněný a včasný návrh dlužníka na povolení reorganizace, jemuž by insolvenční soud jinak (kdyby nebylo usnesení schůze věřitelů podle § 150 insolvenčního zákona) vyhověl. 20. V R 96/2011 pak Nejvyšší soud dále ozřejmil, že je-li dlužník podnikatelem, u kterého reorganizace podle insolvenčního zákona sice není vyloučena podle § 316 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak dlužník nesplňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, je reorganizace přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení. S rozhodnutím o úpadku proto nelze spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku je vždy též bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Jestliže však lhůta určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona marně uplyne ještě před konáním oné (první) schůze věřitelů, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku vydané poté, co se reorganizace stala definitivně nepřípustnou, není pro insolvenční soud závazné. 21. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že byť se závěry R 96/2011 vztahovaly k insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 30. 6. 2010, jsou nadále použitelné i v poměrech insolvenčního zákona ve znění rozhodném pro tuto věc. 22. V poměrech této věci pak jde o situaci, kdy reorganizace dlužníka – podnikatele podle insolvenčního zákona sice není vyloučena podle § 316 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak dlužník nesplňuje některý z požadavků formulovaných pro (objektivní) přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona. Jde o reorganizaci přípustnou podmíněně, za předpokladu, že dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek (§ 316 odst. 5 insolvenčního zákona). 23. Již na tomto místě pak Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 , uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. 24. Pro oba sanační způsoby řešení úpadku (reorganizaci a oddlužení) je základním principem poctivost, kterou se do insolvenčního zákona promítá právní zásada nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání). Samotná poctivost se projevuje především v tom, že osoba, jež prosazuje řešení úpadku tímto způsobem (v případě oddlužení dlužník, v případě reorganizace navrhovatel reorganizace či předkladatel reorganizačního plánu), bude mít snahu vyřešit úpadek způsobem, který zohlední oprávněné zájmy věřitelů, a to zejména co nejrychlejší, nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek při dodržení postupů stanovených insolvenčním zákonem. Právní normy obsahující požadavek poctivosti přitom patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že osoba prosazující řešení úpadku sanačním způsobem sleduje nepoctivý záměr, bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení [srov. shodně (k poctivosti dlužníkova záměru při reorganizaci) např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sen. zn. 29 NSČR 15/2016 , uveřejněné pod číslem 105/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 105/2019“), odstavec 28]. 25. Při řešení úpadku reorganizací požaduje insolvenční zákon poctivý záměr vždy s ohledem na danou fázi reorganizace. Ve fázi od podání návrhu na povolení reorganizace do rozhodnutí o tomto návrhu brání nepoctivý záměr povolení reorganizace [§ 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona]. Nepoctivý záměr může být dále důvodem k tomu, aby insolvenční soud omezil dispoziční oprávnění dlužníka (§ 332 insolvenčního zákona). Od povolení reorganizace do uplynutí lhůty k předložení reorganizačního plánu se pak případná nepoctivost záměru (spočívající v tom, že není řádně pokračováno v sestavování plánu, eventuálně v postupu, který by mohl reorganizaci zmařit) osoby, jež připravuje reorganizační plán, může projevit tak, že insolvenční soud podle § 339 odst. 4 insolvenčního zákona tuto osobu z přípravy reorganizačního plánu vyřadí (srov. opět R 105/2019, odstavec 30.). A konečně, nepoctivý záměr je i důvodem pro neschválení reorganizačního plánu [§ 348 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona]. 26. Ve shodě s tím, co bylo řečeno v odstavcích 23. až 25., Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona nevyvolává žádné pochybnosti o svém významu a jeho dikce (doslovné znění) nezakládá žádný rozpor s jeho smyslem a účelem. To ostatně potvrzují i závěry obsažené v (odvolacím soudem zmíněném, srov. odst. 3. bod 2/ výše) nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2849/17 , vydaném k dovolatelově stížnosti přímo v této věci. Jinak řečeno, ustanovení § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že vyjde-li v insolvenčním řízení najevo, že podaným návrhem na povolní reorganizace je sledován nepoctivý záměr, je insolvenční soud oprávněn takový návrh zamítnout. 27. Dovozuje-li dovolatel, že pravidlo vyjádřené v § 148 odst. 2 insolvenčního zákona brání insolvenčnímu soudu v aplikaci pravidla formulovaného v § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona [že okolnost, že dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, nedovoluje insolvenčnímu soudu zamítnout takový návrh na povolení reorganizace podle § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, a že insolvenční soud (naopak) musí v takovém případě reorganizaci (bez dalšího) povolit], pak přehlíží, že ustanovení § 148 se ve struktuře insolvenčního zákona nachází v jeho části první [Část první (Obecná část), Hlava IV (Projednání úpadku a rozhodnutí o něm)], kdežto ustanovení § 326 v jeho části druhé (Část druhá (Způsoby řešení úpadku), Hlava II (Reorganizace)]. Z ustanovení § 8 insolvenčního zákona přitom plyne, že ustanovení části první insolvenčního zákona se použijí, jen nestanoví-li insolvenční zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak. Jinak řečeno, (již) z ustanovení § 8 insolvenčního zákona plyne, že aplikace pravidla formulovaného v ustanovení § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona má přednost před aplikací pravidla vyjádřeného v ustanovení § 148 odst. 2 insolvenčního zákona. 28. Ještě jinak řečeno, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem již v době, kdy insolvenční soud vydává rozhodnutí o úpadku dlužníka, důvodně předpokládat, že dlužníkem podaným návrhem na povolení reorganizace je sledován nepoctivý záměr, insolvenční soud návrh na povolení reorganizace zamítne (současně může zamítnout) podle § 326 odst. 1 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, že dlužník s takovým návrhem předložil reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek (srov. § 148 odst. 2 insolvenčního zákona). 29. V poměrech dané věci z výše řečeného plyne, že insolvenční soud nebyl povinen spojit s rozhodnutím o úpadku (automaticky) rozhodnutí o povolení reorganizace jen proto, že mu dlužník s návrhem na povolení reorganizace předložil již schválený (předepsanou většinou zajištěných a nezajištěných věřitelů) reorganizační plán. Odtud se podává, že (při pochybnostech o poctivosti dlužníkova záměru) insolvenční soud také mohl odložit (posunout) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku na pozdější dobu (do 3 měsíců od rozhodnutí o úpadku); srov. § 149 odst. 1 insolvenčního zákona. Požadavek insolvenčního zákona, aby v takovém případě insolvenční soud nerozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka před skončením první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 149 odst. 1 část věty za středníkem insolvenčního zákona), není motivován jen tím, že na takové schůzi se věřitelé mohou k řešení dlužníkova úpadku závazně vyslovit (§ 150 a § 152 insolvenčního zákona), nýbrž i tím, že schůze věřitelů je vrcholným věřitelským orgánem (srov. § 46 odst. 1 insolvenčního zákona), jehož prostřednictvím se věřitelé vyslovují k zásadním otázkám insolvenčního řízení, definovaným pro příslušné stadium insolvenčního zákona buď zákonem, nebo příslušným kvórem věřitelů; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011 , uveřejněné pod číslem 34/2014 Sb. rozh. obč. Jinak řečeno, skutečnosti, které vyjdou najevo v průběhu první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku, mohou mít význam pro rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku dlužníka i v těch případech, v nichž schůze věřitelů rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka sama nepřijme. Přitom je ovšem nutno míti na paměti, že judikatura Nejvyššího soudu (srov. opět R 96/2011 ) je ustálena v závěru, že i tam, kde insolvenční soud nespojil s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku, se pravidlo, že je v takové situaci zásadně vyloučeno přijmout rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku před skončením (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku, neprosazuje bezvýjimečně. Typově to platí tehdy, je-li možnost jiného způsobu řešení úpadku dlužníka než je konkurs závislá jen a pouze na procesní aktivitě dlužníka. O takový případ jde [jak opět dokládají závěry R 96/2011 (srov. odstavec 20. výše)], je-li dlužník podnikatelem, u kterého reorganizace podle insolvenčního zákona sice není vyloučena podle § 316 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak dlužník nesplňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona. Reorganizace tu je přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení. Lze-li ale takový (dlužníkův) návrh na povolení reorganizace zamítnout (proto, že jím je sledován nepoctivý záměr) již v době, kdy insolvenční soud vydává rozhodnutí o úpadku dlužníka (srov. odstavec 28. výše), pak se tak může stát i v době před skončením první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku, která mohla hlasovat o způsobu řešení úpadku dlužníka. U takové (podmíněně přípustné) reorganizace se zamítnutím dlužníkova návrhu na povolení reorganizace stává reorganizace definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku vydané poté, co se reorganizace stala definitivně nepřípustnou, není pro insolvenční soud závazné [srov. obdobně (při marném uplynutí lhůty určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem) závěry R 96/2011 , citované v odstavci 20. výše). Možnost prohlásit (u podmíněně přípustné reorganizace) konkurs na majetek dlužníka proto, že dlužník sleduje (včasným) návrhem na povolení reorganizace nepoctivý záměr [§ 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], by insolvenční soud neměl jen tehdy, kdyby poté, co rozhodnutí o tomto návrhu odložil na dobu po skončení první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku, tato schůze předepsanou většinou přijala (pro něj za této situace závazné) usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací [srov. § 150 insolvenčního zákona a obdobně (pro situaci, kdy lhůta určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona má uplynout až po skončení první schůze věřitelů) opět R 96/2011 ]. 30. V situaci, kdy insolvenční soud rozhodl (u podmíněně přípustné reorganizace) o dlužníkově návrhu na povolení reorganizace sice po skončení první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku, ale bod nabízející této schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku nebyl projednán, mu nic nebránilo v následném vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace podle § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Na tom nic nemění skutečnost, že insolvenční soud poté, co neprojednal tento bod programu (i další body), ohlásil, že svolá další schůzi s obdobným programem (srov. protokol ze schůze věřitelů konané 27. 11. 2017, B-18); usnesení insolvenčního soudu ze dne 29. 11. 2017 totiž stále bylo usnesením vydaným (přípustně) předtím, než schůze věřitelů sama závazně rozhodla o způsobu řešení úpadku dlužníka. 31. V těch případech, v nichž insolvenční soud dospěje k závěru, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení reorganizace nepoctivý záměr, pak důsledek takového závěru [jímž je zamítnutí návrhu na povolení reorganizace podle § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] nemůže být odvrácen poukazem na to, že si dlužník předem opatřil souhlas potřebné většiny věřitelů (s reorganizačním plánem) ani poukazem na to, že dlužník reorganizační plán sestavil tak, že jím nemá být poškozen žádný z věřitelů (takové okolnosti nepoctivý záměr dlužníka nevyvracejí). 32. Dovolání proto potud není opodstatněné. 33. V situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda reorganizací je sledován nepoctivý záměr, vychází z „okolností“, na jejichž základě lze závěr, že reorganizací je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník (nebo přihlášený věřitel) sleduje reorganizací nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že příslušná osoba takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měla); srov. obdobně [při výkladu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona pro oddlužení] již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63. 34. V rovině vlastního zkoumání (ne)poctivosti dlužníkova záměru při reorganizaci je napadené rozhodnutí souladné se závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sen. zn. 29 NSČR 92/2016 , jakož i se závěry formulovanými v R 105/2019 (v tom ohledu, že právní normy obsahující požadavek poctivosti přitom patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; srov. odstavec 24. výše). K tomu lze doplnit, že jakkoli shledává Nejvyšší soud pro poměry dané věci dovolatelovu argumentaci závěry R 112/2012 nepřípadnou (nepřiléhavou), nenalézá ani rozpor napadeného rozhodnutí s těmito závěry. 35. Co do namítané nepřezkoumatelnosti je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. 36. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09 ). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje a dovolání ani potud není důvodné. 37. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání dlužníka jako neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Na výsledek dovolacího řízení přitom nemá žádného vlivu okolnost, že insolvenční soud sice zamítl dlužníkův návrh na povolení reorganizace, avšak dodnes (nesprávně) nerozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku (je potud téměř 3 roky nečinný, což je nezákonný stav, jenž je povinen napravit neprodleně).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5662/	30.09.2020	29 NSCR 100/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 7. 5. 2019, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné: 1/ Zamítl návrh dlužníka (E. spol. s r. o.) na povolení reorganizace (bod I. výroku). 2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 316 odst. 2 až 6 a § 318 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i z ustanovení § 1d odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví – dospěl k následujícím závěrům: 3. Dlužník není právnickou osobou v likvidaci, obchodníkem s cennými papíry, ani osobou oprávněnou k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu. Jde o podnikatele, který provozuje podnik, a který po zahájení insolvenčního řízení k insolvenčnímu návrhu věřitelů včas (ve lhůtě dle § 318 odst. 1 insolvenčního zákona) podal návrh na povolení reorganizace. 4. Dlužník není osobou, u které reorganizace ze zákona není přípustná (§ 316 odst. 3 insolvenčního zákona), nesplňuje však podmínku potřebného počtu zaměstnanců v pracovním poměru ani podmínku ročního obratu (§ 316 odst. 4 insolvenčního zákona). 5. Dlužník doplnil návrh na povolení reorganizace tak, že podmínku obratu splňuje, jelikož roční úhrn jeho čistého obratu činil 82.722.000 Kč. Poslední účetní období však trvalo 21 měsíců (od 1. 1. 2017 do 30. 9. 2018). Po přepočítání ve smyslu § 1d odst. 2 zákona o účetnictví tak představuje roční úhrn čistého obratu dlužníka za poslední účetní období (po zaokrouhlení) pouze 47.270.000 Kč. 6. Tomu, aby reorganizace byla i tak povolena, pak brání, že dlužník s reorganizačním plánem nepředložil souhlasy potřebné většiny svých zajištěných i nezajištěných věřitelů. Reorganizace dlužníka se tak stala definitivně nepřípustnou; srov. též „rozhodnutí“ (správně jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010 , uveřejněné pod číslem 96/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 96/2011“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 7. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 6. 2019, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku. 8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7 a § 316 insolvenčního zákona a z ustanovení § 1d odst. 2 zákona o účetnictví – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 9. V projednávané věci není sporu o tom, že přípustnost reorganizace nevylučuje ustanovení § 316 odst. 3 insolvenčního zákona, ani o tom, že dlužník nesplňuje kvantitativní podmínku přípustnosti reorganizace spočívající v předepsaném minimálním počtu zaměstnanců v pracovním poměru (nejméně 50). Dlužník však argumentuje ve prospěch závěru, že splňuje druhou z alternativních podmínek přípustnosti reorganizace (ve smyslu § 316 odst. 4 insolvenčního zákona) danou dostatečným (alespoň ve výši 50.000.000 Kč), celkovým ročním úhrnem jeho čistého obratu. 10. Ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona odkazuje (v poznámce pod čarou č. 46) na zákon o účetnictví. Poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou normativní, přesněji závaznou, součástí pravidla chování. Srov. „rozhodnutí“ Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, „sen. zn.“ I. ÚS 22/99 [správně jde o „nález“ Ústavního soudu „sp. zn.“ I. ÚS 22/99 , uveřejněný pod číslem 14/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], jakož i „rozhodnutí“ Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, „sen. zn.“ II. ÚS 485/98 (správně jde o „nález“ Ústavního soudu „sp. zn.“ II. ÚS 485/98, uveřejněný pod číslem 173/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V posléze označeném nálezu Ústavní soud vyložil, že text poznámky pod čarou proto nemůže odůvodnit rozšiřující výklad, popřípadě restriktivní výklad, v případě zcela jednoznačně formulovaných pojmů. 11. Při výkladu pojmu „celkový roční úhrn čistého obratu dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu“ nemá odvolací soud důvod odchýlit se od právního názoru insolvenčního soudu, jenž aplikoval § 1d zákona o účetnictví. I při vědomí, že poznámka pod čarou nemá normativní povahu, odvolací soud zdůrazňuje, že zákonodárce při formulaci zkoumané podmínky jednoznačně stanovil, že období, dle kterého se naplnění této podmínky posuzuje, činí 1 rok (srov. užití slova „roční“). Dle „důvodové zprávy“ [zjevně je míněna důvodová zpráva k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č. 1120); dále jen „důvodová zpráva“] mají obě kvantitativní kritéria dle § 316 odst. 4 insolvenčního zákona za cíl omezit uplatnění tohoto institutu na subjekty, u kterých lze – i s přihlédnutím k zahraničním zkušenostem – nejspíše očekávat zdárný průběh reorganizace. 12. Vzhledem k takto vymezenému důvodu a legálnímu zakotvení období, ze kterého je toto kvantitativní kritérium určeno, je možné tento odkaz (rozuměj poznámku pod čarou č. 46) použít i při teleologickém výkladu úmyslu zákonodárce, a to při respektování omezení plynoucího z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/98 . Takovým výkladem lze dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit z režimu § 316 odst. 4 insolvenčního zákona hospodářsky menší subjekty, u kterých je nižší míra pravděpodobnosti úspěšnosti procesu reorganizace. Gramatický i teleologický výklad posuzované podmínky tedy vede k aplikaci § 1d zákona o účetnictví, a tedy k nutnosti přepočítat čistý obrat za účetní období odlišné od 1 roku na čistý obrat roční. Dlužníkem prosazovaný výklad (dle kterého je možné vycházet i z období delšího 1 roku), nelze přijmout, neboť každou výjimku je třeba vykládat restriktivně. Srov. např. „rozhodnutí“ Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14 (správně jde o „nález“ Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 220/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nebo „rozhodnutí“ (správně jde o „usnesení“) Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1183/12 . 13. Odvolací soud tudíž uzavírá (shodně s insolvenčním soudem), že dlužník nesplňuje ani jednu z kvantitativních podmínek formulovaných v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona. 14. Insolvenční soud též správně uzavřel, že dlužník neprosadil ani tzv. předjednanou reorganizaci, jelikož s reorganizačním plánem nepředložil potřebné souhlasy zajištěných a nezajištěných věřitelů. II. Dovolání a vyjádření k němu 15. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (výkladu pojmu „obratu“ v insolvenčním zákoně), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především klade důraz na závěr, že poznámky pod čarou nemají normativní povahu, a současně poukazuje na to, že pojem „obrat“ je v současné právní úpravě definován v několika právních předpisech; v § 1d zákona o účetnictví, v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v § 11 odst. 3 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, a v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákoně o ochraně hospodářské soutěže). 17. Podle dovolatele lze při výkladu § 316 odst. 4 insolvenčního zákona vyjít i z období delšího 1 roku, neboť insolvenční zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo moderaci celkového ročního úhrnu obratu dlužníka. Omezující podmínku ročního obratu neobsahuje žádný jiný zákon. Omezení dané insolvenčním zákonem, potažmo zákonem o účetnictví, má dovolatel za diskriminační ve vztahu k subjektům, jejichž obrat je sice nižší, než vyžaduje § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, kteří ale mají i tak zájem na řešení své situace reorganizací. 18. Dovolatel míní, že když „téměř“ splnil podmínky týkající se výše obratu (ve smyslu výkladu podaného soudy), měl insolvenční soud vyložit pojem čistého obratu v jeho prospěch a reorganizaci povolit. Oběma soudům pak vytýká, že užily nejpřísnější možný předpis (zákon o účetnictví), čímž mu znemožnily řešit úpadek pro věřitele nejvýhodnějším způsobem (reorganizací). III. Přípustnost dovolání 19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 20. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 21. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 23. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 24. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona o účetnictví: Přípustnost reorganizace § 316 (insolvenčního zákona, včetně poznámky pod čarou) (1) Reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů. (2) Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku. (3) Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu. (4) Reorganizace je přípustná, jestliže celkový roční úhrn čistého obratu dlužníka podle zvláštního právního předpisu46) za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 50 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 50 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno. (5) Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije. (6) Jde-li o insolvenční návrh věřitele a dlužník před rozhodnutím o úpadku požádá o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu podle odstavce 5, insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku prodlouží tuto lhůtu nejdéle o 30 dnů. _________ 46) Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. § 1d (zákona o účetnictví) Vymezení některých pojmů (…) (2) Ročním úhrnem čistého obratu se pro účely tohoto zákona rozumí výše výnosů snížená o prodejní slevy, dělená počtem započatých měsíců, po které trvalo účetní období, a vynásobená 12. (…) § 3 (zákona o účetnictví) (1) Účetní jednotky účtují podvojnými zápisy o skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví, do období, s nímž tyto skutečnosti časově a věcně souvisí (dále jen „účetní období“); není-li možno tuto zásadu dodržet, mohou účtovat i v účetním období, v němž zjistily uvedené skutečnosti. V účetním období účetní jednotky účtují o uvedených skutečnostech v souladu s účetními metodami (§ 4 odst. 8); přitom o veškerých nákladech a výnosech účtují bez ohledu na okamžik jejich zaplacení nebo přijetí. (2) Účetním obdobím je nepřetržitě po sobě jdoucích dvanáct měsíců, není-li dále stanoveno jinak. Účetní období se buď shoduje s kalendářním rokem, nebo je hospodářským rokem. Hospodářským rokem je účetní období, které může začínat pouze prvním dnem jiného měsíce, než je leden. Účetní období bezprostředně předcházející změně účetního období může být kratší nebo i delší než uvedených dvanáct měsíců. (…) 25. V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a zákona o účetnictví již v době zahájení insolvenčního řízení a později nedoznala změn. 26. Již na tomto místě pak Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 , uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody), a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. 27. Ve zvláštní části důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu [K § 316 (Díl 1: Přípustnost reorganizace)] se uvádí, že: „Reorganizace není obecným způsobem řešení úpadku. Ve smyslu § 316 návrhu je přípustná jen tehdy, je-li dlužník podnikatelem a není v likvidaci nebo nejde-li o obchodníka s cennými papíry anebo o osobu oprávněnou k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu. Zda jde o osobu právnickou nebo fyzickou, není relevantní. Toto omezení vyplývá z toho, že reorganizace jako způsob řešení úpadku se vždy týká podniku.“ Tamtéž je vysvětleno, že: „Dalším omezením přístupu k tomuto institutu pro dlužníky – podnikatele je kvantitativní kritérium obsažené v § 316 odst. 4 (nedosahuje-li výše ročního obratu dlužníka za poslední účetní období 100 miliónů Kč nebo zaměstnává-li dlužník v hlavním pracovním poměru méně než 100 zaměstnanců). Takto nastavené kritérium má za cíl omezit uplatnění tohoto institutu na subjekty, u kterých lze – i s přihlédnutím k zahraničním zkušenostem – nejspíše očekávat zdárný průběh reorganizace. Tomu, aby nešlo o nepřekročitelnou bariéru pro podnikatele, kterým by uvedená formální hlediska mohla v reorganizaci zabránit, ač na ni jsou dobře připraveni, odpovídá ustanovení § 316 odst. 5 návrhu, jež podmínku stanovenou odstavcem 4 dovoluje překonat souhlasem odpovídajícího počtu věřitelů s již připraveným reorganizačním plánem podnikatele.“ 28. K výše citovaným pasážím důvodové zprávy budiž dodáno, že se vztahovaly ke zčásti odlišnému textu zákona (než je text citovaný v odstavci [24] výše). Návrh § 316 odst. 4 insolvenčního zákona zněl (včetně čísla poznámky pod čarou) takto: § 316 (…) (4) Reorganizace není též přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu42) za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu nedosáhl alespoň částku 100 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník méně než 100 zaměstnanců v hlavním pracovním poměru. (…) 29. Číslo poznámky pod čarou přitom bylo ve vládním návrhu uvedeno chybně, jelikož poznámka pod čarou č. 42), použitá poprvé v § 284 odst. 1 osnovy, se pojila s odkazem na § 8 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě. Správně mělo jít o poznámku pod čarou č. 44), použitou poprvé v § 314 písm. b/ osnovy a odkazující na zákon o účetnictví. Ve výše označené podobě se pak text § 316 odst. 4 osnovy stal textem insolvenčního zákona přijatého dne 30. 3. 2006 s tou úpravou, že při zohlednění dalších poznámek pod čarou již obsahoval poznámku pod čarou č. 46) odkazující na zákon o účetnictví. Takto předmětné ustanovení platilo do 31. 12. 2007, leč v této podobě nikdy nevstoupilo v účinnost. Pod bodem 53. článku I části první zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, byl text § 316 odst. 4 insolvenčního zákona upraven (při nezměněné poznámce pod čarou) do následující podoby: § 316 (…) (4) Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu46) za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno. (…) 30. Vládní návrh pozdějšího zákona č. 296/2007 Sb. (doplňkového zákona k insolvenčnímu zákonu) projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 5. volebním období 2006 – 2010 jako tisk č. 224, přičemž k úpravám insolvenčního zákona provedeným článkem I. jeho části první se ve zvláštní části důvodové zprávy k tomuto zákonu souhrnně uvádí, že: „Navrhované změny odstraňují legislativně technické nedostatky insolvenčního zákona a možné výkladové nejasnosti. Zároveň se vypouští zmocnění k vydání vyhlášky upravující náležitosti seznamu insolvenčních správců a údajů do něj zapisovaných, způsob jeho členění a vedení a podmínky zápisu do seznamu insolvenčních správců a vyškrtnutí z něj, a to s přihlédnutím k v mezidobí přijatému zákonu o insolvenčních správcích, který tuto problematiku řeší.“ V době, kdy insolvenční zákon vstoupil (jako celek) v účinnost (1. ledna 2008), tedy ustanovení jeho § 316 odst. 4 mělo podobu citovanou výše (upravenou zákonem č. 296/2007 Sb.). 31. V době od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2013 nedoznalo ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona změn. S účinností od 1. 1. 2014, novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, pak bylo upraveno do následující podoby: § 316 (…) (4) Reorganizace je přípustná, jestliže celkový roční úhrn čistého obratu dlužníka podle zvláštního právního předpisu46) za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 50 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 50 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno. (…) 32. Vládní návrh pozdějšího zákona č. 294/2013 Sb. projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010 – 2013 jako tisk č. 929, přičemž v obecné části jeho důvodové zprávy (bodu 1.3, vi. Reorganizace) se uvádí (při popisu stavu před novelou), že: „Nekonsenzuální reorganizace přichází v úvahu jen u podnikatelů, kteří splňují kvantitativní test celkového obratu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu (100 miliónů Kč) nebo (alternativně) celkového počtu zaměstnanců v pracovním poměru (100). Kvantitativní brána vstupu do reorganizace měla být pojistkou především pro ty podnikatele, kterým se ani při vynaložení rozumně požadovaného úsilí mimo insolvenční řízení nepodaří pro svůj záměr reorganizovat podnik získat podporu většiny hlavních věřitelů. Veřejná konzultace ukázala a následná odborná diskuse potvrdila, že tato kritéria jsou nastavena příliš přísně a jsou tak komplikací pro podnikatele, kteří konají v dobré víře, že jsou splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu, jimž se však nepodařilo přesvědčit potřebnou část věřitelů a neprojdou kvantitativním testem. Na druhou stranu slouží kvantitativní test i jako pojistka před návrhy na reorganizaci, které nemají reálné vyhlídky na úspěch. Jeho úplné zrušení by tak mohlo mít kontraproduktivní efekt na rychlost celého systému z důvodu možného nárůstu nedůvodných návrhů na povolení reorganizace. V této souvislosti je obecný zájem umožnit vstup do reorganizace i pro menší podnikatele.“ 33. Zvláštní část důvodové zprávy k vládnímu návrhu tohoto zákona [K bodům 187 až 189 (§ 316)] pak vysvětluje, že požadavku vzešlému z veřejné konzultace, že proces zákonné přípustnosti reorganizace by měl být nastaven tak, aby postihoval vyšší množství dlužníků než dnes, „se vychází vstříc změnami § 316 odst. 4 insolvenčního zákona“ (tyto změny pak zákon provedl pod bodem 188. článku I., části první). Text poznámky pod čarou č. 46) zůstal opět nedotčen. K pozdějším změnám § 316 odst. 4 insolvenčního zákona již nedošlo. 34. Z výše popsaného legislativního vývoje se především podává (jak z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu, tak z důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb. je patrno), jaký byl úmysl zákonodárce při zavedení [a následném zachování, byť (s účinností od 1. 1. 2014) v nižším rozsahu] kvantitativních podmínek přípustnosti reorganizace formulovaných v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona. Stejně tak je odtud patrno (byť přímo tato změna není v důvodové zprávě rozebrána), že změna, k níž v návaznosti na kvantitativní podmínku přípustnosti reorganizace danou dostatečným obratem došlo s účinností od 1. 1. 2014, byla cílená (zamýšlená), když text bodu 188. článku I., části první, zákona č. 294/2013 Sb., jímž se v § 316 odst. 4 nahrazuje slovo „obrat“ slovy „roční úhrn čistého obratu“, částka „100 000 000 Kč“ částkou „50 000 000 Kč“ a číslo „100“ číslem „50“, obsahoval v nezměněné podobě bod 187. článku I., části první, vládního návrhu č. 294/2013 Sb. Cílená (zákonodárcem zamýšlená) proměna dikce § 316 odst. 4 insolvenčního zákona se (tedy) týkala nejen snížení nastaveného limitu obratu (ze 100 miliónů Kč na 50 miliónů Kč), nýbrž i toho, že tento (snížený) limit má vyjadřovat „roční“ úhrn čistého obratu dlužníka podle zvláštního právního předpisu „za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu“. Do 31. 12. 2013 vyžadovalo předmětné ustanovení, aby nastavený limit (100 miliónů Kč) vyjadřoval „celkový obrat“ dlužníka podle zvláštního právního předpisu „za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu;“ vyjdeme-li z toho, že oním zvláštním právním předpisem byl [ve shodě s poznámkou pod čarou č. 46)] míněn zákon o účetnictví, mohlo být „poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu“ kratší i delší 1 roku (srov. ustanovení § 3 odst. 2 poslední věty zákona o účetnictví ve znění účinném do 31. 12. 2013 i po tomto datu). S „kratším“ „posledním účetním obdobím“ přitom při výkladu § 316 odst. 4 insolvenčního zákona žádné problémy nejsou (dosáhne-li dlužník obratu 50 miliónů Kč „za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu“, jež bylo kratší 1 roku, pak je zjevné, že dané kvantitativní hledisko splní i při přepočtu podle § 1d odst. 2 zákona o účetnictví). 35. Pro výsledek dovolacího řízení v dané věci zjevně není určující význam poznámky pod čarou č. 46), neboť požadavek, aby šlo o „roční úhrn čistého obratu“ zakotvuje (s účinností od 1. 1. 2014) normativně závazný text insolvenčního zákona (jeho § 316 odst. 4) a dovolatel ani nenabízí odpověď na otázku, jak by měl být spočten jeho „roční“ obrat, jestliže v situaci, kdy jeho „poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu“ bylo delší 1 roku, vyloučí aplikaci § 1d odst. 2 zákona o účetnictví. Přepočet obratu dosaženého za účetní období delší 1 roku na „roční úhrn čistého obratu“ by byl i tak nutný, přičemž návod plynoucí z § 1d odst. 2 zákona o účetnictví by byl logicky odvoditelný, i kdyby nebyl součástí textu zákona o účetnictví. 36. Nepřiléhavým shledává Nejvyšší soud v daných souvislostech dovolatelův poukaz na zákonné úpravy, jež pracují s „obratem“ jinak. Dovolatelem zmíněné úpravy jsou definovány vždy jen pro účely toho kterého zákona a nemají žádné ustanovení, jež by umožňovalo přepočet tam dosaženého obratu na obrat „roční“. Kvantitativní podmínka přípustnosti reorganizace formulovaná v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, daná dostatečným „ročním“ obratem, je logicky navázána na zákon o účetnictví, jelikož reorganizaci lze povolit pouze podnikateli (§ 316 odst. 2 insolvenčního zákona) a ten je povinen vést účetnictví, z nějž lze jeho „obrat“ ověřit. Srov. v tomto ohledu v literatuře např. též dílo Richter, T.: Insolvenční právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluver ČR, a. s., 2017, str. 472 (tam uvedená poznámka o „účetních knihách“). „Roční úhrn čistého obratu“ pak v daném kontextu není žádnou anomálií (jak naznačuje argumentace dovolatele shrnutá výše v odstavci [17]); jde o prosté vyjádření skutečnosti, že při běžném (obvyklém) chodu věcí je (pro všechny podnikatele) účetním obdobím nepřetržitě po sobě jdoucích dvanáct měsíců (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona o účetnictví). Neplatí ani tvrzení dovolatele, že omezující podmínku ročního obratu neobsahuje žádný jiný zákon (srov. opět odstavec [17] výše). Pojem „roční úhrn čistého obratu“ pro rozhodné období obsahuje např. ustanovení § 1b, § 1c a § 20 odst. 1 písm. c/ zákona o účetnictví, § 8a odst. 5 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, § 2a odst. 2 písm. a/, § 9aj odst. 1 a § 16a odst. 5 písm. b/ zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, § 3 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, a § 3 odst. 3, § 4, § 5 odst. 2 a § 6 odst. 2 zákona č. 319/2006 Sb., o některých opatřeních ke zprůhlednění finančních vztahů v oblasti veřejné podpory, a o změně zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. 37. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že doslovné znění § 316 odst. 4 insolvenčního zákona nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že kvantitativní podmínka přípustnosti reorganizace, vázaná na dosažený obrat dlužníka v „posledním účetním období předcházejícím insolvenčnímu návrhu“, se pojí s „ročním úhrnem čistého obratu“, a že takto formulovaná podmínka není v žádném rozporu se smyslem a účelem předmětného ustanovení (srov. závěry „nálezové“ judikatury v odstavci [26] výše). 38. V tom, že soudy nezohlednily (ve prospěch povolení reorganizace), že dlužník podmínky týkající se výše obratu „téměř“ splnil (srov. reprodukci dovolání v odstavci [18] výše), pak Nejvyšší soud žádnou diskriminaci dovolatele neshledává (stejně jako nemá za diskriminační ani zkoumané omezení), když předmětná úprava zachází se všemi dlužníky, kteří požadovaného obratu nedosáhnou, stejně (v souladu s legitimním účelem, pro který byla předmětná omezení zavedena) a (jak dokládají i důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu a důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb.) těm dlužníkům, kteří dané kvantitativní podmínky nedosáhnou, se nabízí možnost dosáhnout reorganizace postupem podle § 316 odst. 5 a 6 insolvenčního zákona. 39. Zbývá dodat, že Nejvyšší soud ve shodě s výše citovanou „nálezovou“ judikaturou k povaze poznámek pod čarou v právním předpisu, ve své judikatuře dále ozřejmil, že je sice všeobecně uznáváno, že poznámky pod čarou nejsou součástí normativního textu, lze je však použít k jeho výkladu, jestliže dávají najevo intenci zákonodárce, podepřenou též dobovým právním kontextem; srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. Cpjn 23/2016 , uveřejněné pod číslem 3/2017 Sb. rozh. obč., odstavec 58., str. 69 (521). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 , uveřejněném pod číslem 6/2019 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud dodal (srov. odstavec [47] tamtéž), že poznámka pod čarou nemá normativní význam, může však představovat ve spojení s některými právními argumenty interpretační pomůcku. V návaznosti na výše řečené pak Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že poznámka pod čarou č. 46) přiléhavě identifikuje jako „zvláštní právní předpis“, o němž hovoří text § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, právě zákon o účetnictví; ke stejnému závěru (že jde o zákon o účetnictví) by vedla argumentace obsažená výše, i kdyby ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona odkaz na poznámku pod čarou neobsahovalo. 40. Jinak řečeno, „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona se rozumí zákon o účetnictví. Jestliže „poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu“ bylo u dlužníka delší 1 roku, postupuje insolvenční soud při zkoumání přípustnosti reorganizace pro účely určení „ročního úhrnu čistého obratu“ dlužníka podle ustanovení § 1d odst. 2 zákona o účetnictví. 41. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5663/	24.09.2020	3 Tdo 340/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání obviněného P. S. zrušil ohledně tohoto obviněného rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 5 To 346/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 81/2017, a k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněné K. S. zrušil ohledně této obviněné rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 5 To 346/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 81/2017. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 66 T 81/2017, byli obviněný P. S. a obviněná K. S. spolu s dalšími obviněnými J. K., J. R. a R. J., kteří dovolání nepodali ani nebylo podáno dovolání v jejich neprospěch, uznáni vinnými přečinem pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný J. K. navíc i podle § 304 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle zjištění soudu prvního stupně dopustili skutkem podrobně popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku. Naproti tomu byl podle § 226 písm. b) tr. ř. další obviněný M. D., který dovolání nepodal ani nebylo podáno dovolání v jejich neprospěch, zproštěn obžaloby pro skutek rovněž blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně. 2. Obviněný P. S. byl za uvedený přečin odsouzen podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. 3. Obviněná K. S. byla za uvedený přečin odsouzena podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. 4. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o trestech uložených obviněným J. K., J. R. a R. J. 5. Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 66 T 81/2017, podali odvolání obvinění P. S., K. S., J. K., J. R., R. J. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále v neprospěch všech obviněných proti výroku o trestu a proti zprošťujícímu výroku týkajícímu se obviněného M. D. 6. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 5 To 346/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněných K. S., P. S., J. K., J. R., R. J. a státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. 7. Odvolací soud následně podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl výše citovaným rozsudkem tak, že obviněného P. S. uznal vinným přečinem pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustil tím, že „dne 9. 1. 2016 v honitbě č. XY, okres B., pronajaté Mysliveckým spolkem M. – l.: jako aktivní myslivec a člen Mysliveckého spolku M. – l., ačkoli si byl vědom faktického rozdělení účastníků na lovce a honce, kdy lovci byli rozmístěni na hranicích leče a honci s loveckými psy procházeli v pravidelných rozestupech lečí, zatímco vyháněli zvěř vstříc lovcům, což je charakteristické pro společný lov, přičemž J. K. v pozici hospodáře Mysliveckého spolku M. – l. před zahájením společného lovu vysvětlil všem účastníkům, že lov bude probíhat právě výše uvedeným způsobem, po skončení společného lovu, kterého se zúčastnil jako vedoucí honců, obviněný P. S. vyvrhnul na svážnici samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. osmerák v hodnotě nejméně 29 300 Kč, kterého ulovila blíže nezjištěná osoba, a naložil jej spolu s dalšími osobami do vozidla B. K., a poté, co hospodář Mysliveckého spolku M. – l. J. K. vyhověl žádosti obviněného P. S. na odkoupení samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák, kterého ulovila obviněná K. S. v průběhu společného lovu, tak během převážení obou ulovených samců jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák a osmerák vozidlem B. K., ve svém bydlišti obviněný P. S. nechal složit samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. osmerák, ačkoliv věděl, že byl uloven neoprávněně“. 8. Za tento přečin uložil soud druhého stupně obviněnému P. S. podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práva lovit na dobu 3 roků. 9. Ve vztahu k obviněné K. S. odvolací soud dále podle § 222 odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že se věc této obviněné pro skutek, že „dne 9. 1. 2016 kolem 14:30 hodiny v honitbě č. XY, okres B., pronajaté Mysliveckým spolkem M. – l., jako aktivní myslivec a členka Mysliveckého spolku M. – l., ačkoli si byla vědoma faktického rozdělení účastníků na lovce a honce, kdy lovci byli rozmístěni na hranicích leče a honci s loveckými psy procházeli v pravidelných rozestupech lečí, zatímco vyháněli zvěř vstříc lovcům, což je charakteristické pro společný lov, přičemž J. K. v pozici hospodáře Mysliveckého spolku M. – l. vysvětlil všem účastníkům, že lov bude probíhat právě výše uvedeným způsobem, nedbala podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona č. 449/2001 Sb. zákazu lovit na společném lovu zvěř spárkatou kromě laní a kolouchů jelena evropského a jelena siky, muflonek a muflončat, selete a lončáka prasete divokého, a v průběhu lovu, prováděného výše popsaným způsobem, v rozporu s § 45 odst. 1 písm. u) zákona č. 449/2001 Sb., obviněná K. S. ulovila samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák v hodnotě nejméně 29 300 Kč“, postupuje Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství, kterým by tento skutek mohl být posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. 10. Ve vztahu k obviněným J. K., J. R., R. J. a M. D. dále odvolací soud rozhodl tak, že tyto obviněné podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále pro skutek blíže popsaný v rozsudku odvolacího soudu. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal dovolání obviněný P. S., a to prostřednictvím své obhájkyně, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné K. S. 12. Obviněný P. S. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 13. Obviněný má v prvé řadě za to, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně trpí vadou spočívající v nedodržení totožnosti skutku, čímž podle něj bylo porušeno ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. Poukazuje na to, že trestní stíhání proti jeho osobě bylo zahájeno pro podezření ze spáchání přečinu pytláctví formou spolupachatelství, skutkově spočívající ve vyvržení uloveného jelena evropského ve stadiu tzv. osmerák, kterého měla neoprávněně ulovit obviněná K. S., a jeho následném odvezení (spolu s jelenem ve vývojovém stadiu tzv. šesterák, kterého měl neoprávněně ulovit J. R.) do místa bydliště obviněného, přičemž odvézt tyto kusy zvěře měl na pokyn J. K. Obžaloba na něj pak byla podána Okresním státním zastupitelstvím v Bruntále pro spáchání přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku za přechovávání a převádění neoprávněně ulovené zvěře v hodnotě nikoli nepatrné na svou osobu. Skutková věta podle obviněného v podstatě kopíruje shora popsané usnesení o zahájení trestního stíhání, nicméně je zde navíc uvedeno, že měl neoprávněně uloveného jelena (bez uvedení kterého konkrétního kusu) odkoupit od J. K. za částku 4 000 Kč. Pro převedení neoprávněně ulovené zvěře na osobu obviněného tak podle jeho názoru nebylo trestní stíhání vůbec zahajováno, ač totožnost skutku musí být zachována rovněž mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a podanou obžalobou. Tento nedostatek považuje obviněný za podstatné pochybení, když přechovávání neoprávněně ulovené zvěře samo o sobě splňuje znaky skutkové podstaty přečinu pytláctví. 14. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pak byla vyslovena vina obviněného spácháním přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, kdy měl přechovávat a na sebe převést neoprávněně ulovenou zvěř v hodnotě nikoli nepatrné. Konkrétně měl vyvrhnout na svážnici samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. osmerák, kterého ulovila blíže nezjištěná osoba, a naložit jej spolu s dalšími osobami do vozidla B. K. Následně je skutková věta koncipována tak, že poté, co hospodář Mysliveckého spolku M. – l. J. K. vyhověl žádosti obviněného na odkoupení samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák, kterého ulovila K. S. v průběhu společného lovu, nechal obviněný v místě svého bydliště složit samce jelena tzv. osmeráka, ačkoli věděl, že byl uloven neoprávněně. Skutková věta se tak s podanou obžalobou zcela rozchází a je chybná v tom ohledu, že podle pojetí obžaloby se jedná o trestnou činnost, kterou vedle sebe či společně páchalo šest obviněných, přičemž za těchto okolností měl obviněný S. v celé věci toliko okrajovou roli. Vynětím úlohy ostatních obviněných (postoupením věci správnímu orgánu a zproštěním) v celé trestné činnosti tak skutková věta získala zcela jinou podobu. Obviněný poukazuje i na nejednotnost skutkové věty ohledně identity jednotlivých střelců, druhu ulovené zvěře a následné manipulace s jednotlivými jeleny, čímž rovněž došlo k nedodržení totožnosti skutku. Rovněž poukazuje na rozpor mezi obžalobou a napadeným rozsudkem ohledně převedení neoprávněně ulovené zvěře na svoji osobu. Shrnuje, že dějové linie skutků popsaných v obžalobě a napadeném rozsudku se v podstatných aspektech natolik liší, že se nestávají totožnými, což zakládá podstatnou vadu napadeného rozhodnutí. 15. V rámci druhé dovolací námitky obviněný napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. U této námitky však nejdříve poukazuje na podle něj nesprávné závěry soudů vzešlé z dokazování. Uvádí, že v důsledku závěrů, které odvolací soud učinil a které jsou postaveny na neúplném a nedostatečném dokazování, byli ostatní obvinění zproštěni obžaloby či byla jejich věc postoupena správnímu orgánu. Pokud obviněný zůstal jediným odsouzeným, nerespektoval podle něj odvolací soud ani zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jeho jednání (jakkoliv je považuje za neprokázané) nedosahovalo takové společenské škodlivosti, že je třeba užít trestního zákona. Je podle něj zcela nepřiměřené, aby lovec téže zvěře byl řešen v přestupkovém řízení, zatímco její kupec (případně i ten, kdo ulovené zvíře vyvrhl a pomohl naložit do automobilu) byl řešen v trestním řízení. 16. K vadám dokazování obviněný konkrétně namítá nedostatečné prokázání poučení hospodáře J. K. Dále uvádí, že hospodář nejednal ze své pozice s řádnou péčí, když po odlovu jelena šesteráka nikterak neprotestoval, nechal jej na výřadu, uvedl do statistického ročního výkazu a na konci lovu obviněné K. S. za odlov jelena veřejně v dobrém duchu dokonce pogratuloval – tedy odlov sanitárního kusu jelena konkludentně odsouhlasil. Popisuje též okolnosti, za kterých jeho tehdejší manželka obviněná K. S. ulovila jelena šestnácteráka, s čímž jí on nepomáhal, toliko jej pomohl naložit do auta a po předchozí domluvě s J. K. jelena řádně odkoupil za částku 4 000 Kč a nechal složit v místě svého bydliště. Jinou roli v celé činnosti podle svého tvrzení neměl a má za to, že opak nebyl nade vší pochybnost prokázán. Poukazuje také na nedostatky ve výpovědích ostatních obviněných. 17. S ohledem na výše uvedené obviněný nechápe, z čeho soud v napadeném rozsudku vyvodil, že měl vyvrhnout jelena osmeráka a tohoto si následně nechat složit doma. Je si vědom toho, že u odloveného sanitárního kusu jelena šesteráka měla proběhnout veterinární prohlídka. Poukazuje však na to, že spoléhal na své zkušenosti a maso konzumoval pro svoji potřebu. Mysliveckému spolku pak podle něj nevznikla žádná škoda tím, že zvíře odkoupil, neboť zákon o myslivosti podle něj nestanoví postup pro následnou manipulaci s neoprávněně ulovenou jelení zvěří a tento je naprosto stejný, jako se zvěří ulovenou legálně, kdy myslivecký spolek je oprávněn přivlastňovat si veškerou ulovenou zvěř a prodat ji třetí osobě. 18. Obviněný uzavírá, že pokud odkoupil jelena šesteráka, jehož odlov byl zakázaný, a lovci přivodil odpovědnost podle správního práva, nelze ho za jeho převedení na jeho osobu, přechování či vyvržení stíhat trestněprávně. Krom toho, pokud obviněný neznal osobu lovce, jak je uvedeno v napadeném rozsudku, nemohla zde být ani naplněna volní složka k vytýkanému jednání, neboť jestliže nevěděl, že přechovává a na sebe převádí neoprávněně ulovenou zvěř, nemohl naplnit všechny znaky skutkové podstaty přečinu pytláctví. Soud druhého stupně tedy podle obviněného pochybil, neboť nesprávně právně celou věc vyhodnotil, jednal v rozporu se zásadou proporcionality a porušil tím ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces. 19. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v části, která se týká jeho osoby. 20. Dovolání obviněného P. S. bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám. 21. Státní zástupce dále konstatuje, že část dovolacích námitek obsahově neodpovídá formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jsou to především námitky týkající se údajného nedodržení totožnosti skutku, které směřují výlučně do procesní, nikoli hmotněprávní oblasti. 22. Skutkového charakteru jsou podle státního zástupce též námitky, podle kterých byl dovolatel a další účastníci společného lovu mysliveckým hospodářem – obviněným J. K. instruováni o možnosti lovu jelení zvěře, námitka týkající se chybějící subjektivní stránky trestné činnosti a námitky, v nichž obviněný odmítá, že by jakkoli nakládal s uloveným jelenem osmerákem. Bezpředmětné jsou též výklady dovolatele o neprovedení veterinární prohlídky jelena šesteráka, neboť tato otázka není z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele za přečin pytláctví podstatná a porušení nějakých veterinárních předpisů ani není dovolateli ve skutkové větě přičítáno. Stejně tak bezpředmětné jsou výklady dovolatele o zakoupení jelena šesteráka uloveného obviněnou K. S., když dovolatel opět ignoruje skutečnost, že těžiště jeho protiprávního jednání je spatřováno v dispozici s jelenem osmerákem uloveným nezjištěnou osobou. 23. Pod deklarovaný dovolací důvod naproti tomu podle státního zástupce lze podřadit námitky uplatněné v závěru dovolání, podle kterých by znaky přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku nebyly naplněny ani v případě, že by na sebe dovolatel převedl jelena osmeráka uloveného nezjištěnou osobou. Tuto námitku však státní zástupce nepovažuje za důvodnou, neboť za „neoprávněný lov“ je nutno považovat veškerá jednání, která se vymykají zákonným podmínkám lovu. I když byl totiž jelen osmerák uloven jiným účastníkem společného lovu s příslušnou povolenkou, což je pravděpodobné, učinila tak tato osoba v rozporu s výslovným zákazem obsaženým v § 45 odst. 1 písm. u) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“), tj. nad rámec povoleného rozsahu lovu zvěře; šlo tedy o neoprávněný lov zvěře ve smyslu ustanovení § 304 odst. 1 tr. zákoníku o přečinu pytláctví. Existence uvedeného zákazu přitom obviněnému P. S. jako aktivnímu myslivci musela být známa. Pokud tedy s předmětným jelenem osmerákem nakládal způsobem popsaným v tzv. skutkové větě, pak podle státního zástupce přechovával a na sebe vědomě převedl neoprávněně ulovenou zvěř. 24. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit též námitku týkající se nepoužití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani tuto námitku však nepovažuje za důvodnou, a to přesto, že připouští, že jednání dovolatele vykazuje poněkud nižší míru společenské škodlivosti v rámci typové společenské škodlivosti trestných činů pytláctví. 25. Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce, ten ho podal pouze toliko v neprospěch obviněné K. S. a uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Má za to, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 26. Nejvyšší státní zástupce poukazuje na to, že ustanovení § 304 odst. 1 tr. zákoníku výslovně neodkazuje na lov prováděný v rozporu s jiným právním předpisem, když protiprávnost jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu vyjadřuje toliko výrazem „neoprávněně“. Znak „neoprávněně“ je však podle nejvyššího státního zástupce nutno vykládat v kontextu příslušných ustanovení zákona o myslivosti. Při tomto výkladu je ovšem nutno vycházet z kontextu celého právního předpisu, nikoli pouze z § 48a zákona o myslivosti, na základě kterého odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany obviněné nešlo o neoprávněný lov zvěře ve smyslu § 48a zákona o myslivosti, nýbrž o zakázaný způsob lovu podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti, v čemž by případně mohl být spatřován toliko přestupek. 27. Nejvyšší státní zástupce konstatuje, že pokud obviněná K. S. jako účastnice společného lovu, byť vybavená náležitostmi podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti, ulovila v rozporu s výslovným zákazem obsaženým v § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti při tomto společném lovu samce jelena evropského ve vývojovém stadiu tzv. šesterák v hodnotě nejméně 29 300 Kč, učinila tak nad rámec povoleného rozsahu lovu zvěře. Za tohoto stavu šlo o neoprávněný lov zvěře ve smyslu ustanovení § 304 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 158/2013 a na následné rozhodnutí Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 1729/13 , v němž Ústavní soud uzavřel, že neoprávněně loví zvěř ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku nejen ten, kdo k tomu není povolán, a ani nemá k takové činnosti povolení, ale i ten, kdo takové povolení má, avšak jedná nad jeho rámec. 28. Nejvyšší státní zástupce poukazuje též na vnitřní rozpor napadeného rozsudku, neboť jím byl obviněný P. S. pravomocně uznán vinným přečinem pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil formou převedení neoprávněně ulovené zvěře na sebe v hodnotě nikoli nepatrné. Po skutkové stránce spočívalo jeho jednání v podstatě v tom, že jako účastník společného honu na sebe převedl a uložil ve svém bydlišti samce jelena evropského ve vývojovém stadiu tzv. osmerák v hodnotě nejméně 29 300 Kč, kterého ulovila nezjištěná osoba. Podle popisu skutku obviněný P. S. věděl pouze o těch skutečnostech, které definují společný lov. Z popisu skutku přitom nevyplývá, zda lovec, který daného jelena ulovil, disponoval náležitostmi podle § 46 zákona o myslivosti, natož aby v něm byly zahrnuty skutečnosti svědčící o zavinění obviněného P. S. ve vztahu právě k těmto znakům. Rozhodnutí odvolacího soudu si tak podle nejvyššího státní zástupce v tomto ohledu protiřečí, neboť zatímco v případě obviněné K. S., která na společném lovu se všemi náležitými průkazy ulovila samce jelena evropského ve vývojovém stadiu, tzv. šesterák, nešlo podle odvolacího soudu o neoprávněný lov ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, v případě obviněného P. S. však při nakládání s jiným dospělým samcem jelena uloveným za stejných okolností šlo o nakládání s neoprávněně ulovenou zvěří. 29. S ohledem na to, že podle dovolatele byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., nejvyšší státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. 30. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřila obviněná K. S., v jejíž neprospěch bylo toto dovolání podáno. Obviněná má za to, že odvolací soud v její věci správně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu a že jeho rozhodnutí je správné. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto považuje za nedůvodné. 31. Obviněná má za to, že ji žádný důkaz neusvědčuje z ulovení jelena. K tomu předkládá vlastní verzi toho, co se v průběhu lovu stalo. Skutečnost, že dosledovala jelena se svým psem a provedla jeho vývrh, z ní ještě nedělá lovce takto dosledovaného jelena. 32. Obviněná souhlasí s argumentací nejvyššího státního zástupce, že znak skutkové podstaty trestného činu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřený pojmem „neoprávněně“ a jeho význam je nutno posuzovat podle zákona o myslivosti. Nicméně zákon o myslivosti podle ní zřetelně odlišuje neoprávněný lov ve smyslu § 48a ve vazbě na § 46 odst. 1 od zakázaných způsobů lovů stanovených v § 45 odst. 1. Neoprávněný lov podle zákona o myslivosti je lovem bez tzv. lovecké licence, tj. povolenky lovu v honitbě, při splnění dalších náležitostí stanovených v § 46, zatímco zakázaný způsob lovu ve smyslu ustanovení § 45 odst. 1 písm. u) je pouhým porušením pravidel lovu, které může být postihováno jako přestupek podle zákona o myslivosti. 33. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1729/13 není podle obviněné přiléhavý, protože v tam řešené věci šlo o věc skutkově podstatně odlišnou, nikoliv srovnatelnou, neboť lov jelence virginského běloocasého v hodnotě 90 000 Kč nebyl v dané věci mysliveckému sdružení povolen. Proto lovec ulovil jelena nad rámec povolení. 34. Obviněná odmítá jako nepodloženou argumentaci nejvyššího státního zástupce, že jako účastnice společného lovu, byť vybavena náležitostmi podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti, ulovila v rozporu s výslovným zákazem obsaženým v § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti při tomto společném lovu samce jelena evropského ve vývojovém stadiu tzv. šesterák v hodnotě nejméně 29 300 Kč a učinila tak nad rámec povoleného rozsahu lovu zvěře. V této souvislosti obviněná poukazuje na to, že hodnota jelena nejméně 29 300 Kč nebyla v přecházejících stadiích trestního řízení žádným způsobem objektivizována. Sazebník Ministerstva zemědělství podle ní pro toto ocenění nelze použít. III. Přípustnost dovolání 35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. 36. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., dovolání nejvyššího státního zástupce pak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). 37. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným a nejvyšším státním zástupcem naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 38. Obviněný P. S. a nejvyšší státní zástupce uplatnili ve svých dovoláních shodně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce nadto uplatnil ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. 39. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle tohoto ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svém dovolání uplatnil nejvyšší státní zástupce, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. IV. Důvodnost dovolání 41. Zásadní a stěžejní námitkou obou podaných dovolání, která je současně způsobilá být předmětem dovolacího přezkumu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v případě dovolání státního zástupce také z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jsou námitky dovolatelů vztahující se k naplnění (v případě obviněného P. S.), respektive nenaplnění (v případě obviněné K. S.) objektivní stránky skutkové podstaty přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, a to konkrétně znaku skutkové podstaty tohoto přečinu vyjádřené pojmem „neoprávněně“. K opodstatněnosti této shodně uplatňované námitky se Nejvyšší soud vyjádří níže v tomto usnesení. 42. Obviněný P. S. však uvedl také námitky, které již pod jím uplatněný dovolací důvod nelze podřadit (s výhradou námitky týkající se nepoužití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, k této opět níže v tomto usnesení), a to námitky skutkové a procesní povahy, tedy námitky, které se ze své podstaty netýkají nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 43. Rozsudkem krajského soudu stabilizovaná skutková zjištění se pak mohla bez dalšího stát podkladem pro posouzení opodstatněnosti dalších námitek obou dovolatelů, které již byly způsobilé být předmětem dovolacího přezkumu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v případě dovolání nejvyššího státního zástupce také v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., a to jednak námitky vztahující se k naplnění (v případě obviněného P. S.), respektive nenaplnění (v případě obviněné K. S.) objektivní stránky skutkové podstaty přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska znaku skutkové podstaty tohoto přečinu vyjádřeného pojmem „neoprávněně“, jednak námitky obviněného P. S. týkající se nepoužití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku při rozhodování o jeho trestní odpovědnosti. 44. Nejvyšší soud se neztotožňuje s právními závěry krajského soudu, který jednání obviněné K. S. pro nenaplnění znaku „neoprávněně“, a tím nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, neposoudil jako trestný čin, ale s (právním) názorem, že by tento skutek mohl být posouzen jako přestupek, věc obviněné postoupil příslušnému správnímu orgánu (Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství). 45. Důvodům tohoto postupu se krajský soud věnoval v odůvodnění svého rozsudku, to však velice stručně. Z hlediska rozhodnutí podle § 222 odst. 2 tr. ř. u obviněné K. S. citoval toliko ustanovení § 48a, § 46 a § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti (ve znění účinném do 27. 11. 2021) a poté bez dalšího odůvodnění a konfrontace výkladu uvedených ustanovení ve vztahu k neoprávněnému lovu zvěře ve smyslu § 48a zákona o myslivosti a zakázaného způsobu lovu podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti a bez další konfrontace těchto ustanovení se skutkovou podstatou trestného činu pytláctví podle § 304 tr. zákoníku uzavřel, že u této obviněné nešlo o neoprávněný lov zvěře ve smyslu § 48a zákona o myslivosti, ale o zakázaný způsobu lovu podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti, a v jejím jednání by tak mohl být spatřován přestupek podle § 63 odst. 2 zákona o myslivosti. Odůvodnění tohoto postupu nevyplývá ani z dalších částí rozsudku krajského soudu, který se v zásadě (z hlediska posouzení ne/viny obviněné) věnoval zejména zdůvodnění skutkových závěrů soudu prvního stupně, která korigoval pouze v tom směru, že v případě uloveného jelena nešlo o tzv. osmeráka, ale o jelena ve vývojovém stadiu šesterák. Samotné skutkové zjištění, podle kterého při předmětném honu obviněná K. S. ulovila dospělého samce jelena evropského, odvolací soud nijak nezpochybnil. 46. Je pak také třeba pro úplnost poukázat na určitou rozpornost úvah odvolacího soudu ohledně výkladu (spíše pro neexistenci odpovídajícího odůvodnění daného závěru) naplnění znaku „neoprávněně“. Jestliže v případě obviněné K. S. (která na společném lovu se všemi náležitými průkazy ulovila samce jelena evropského ve vývojovém stadiu, tzv. šesterák) nešlo podle odvolacího soudu o neoprávněný lov ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, u obviněného P. S. odvolací soud však již nakládání s jiným neoprávněně uloveným dospělým samcem jelena za stejných skutkových okolností (z popisu skutku nevyplývá, zda lovec, který daného jelena ulovil, disponoval náležitostmi podle § 46 zákona o myslivosti a ani v něm nejsou zahrnuty skutečnosti svědčící o zavinění obviněného P. S. ve vztahu právě k těmto znakům) považuje za nakládání s neoprávněně ulovenou zvěří. 47. Naznačené úvahy odvolacího soudu vedoucí k výše popsaným hmotně právním závěrům ohledně posouzení znaku „neoprávněně“ je však nutné konfrontovat se smyslem a účelem dále uvedených ustanovení trestního zákoníku a zákona o myslivosti, a to jak jednotlivě, tak zejména v celkovém kontextu těchto ustanovení, především pak s přihlédnutím k objektu posuzovaného přečinu, kterým je v případě pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku především ochrana přírody, resp. volně žijící zvěře a ryb, jakož i ochrana práva myslivosti a výkonu rybářského práva. 48. Skutkovou podstatu přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku pak naplní ten pachatel, který neoprávněně loví zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné nebo ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo přechovává neoprávněně ulovenou zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné. Neoprávněně loví zvěř nebo ryby ten, kdo k tomu není povolán a ani nemá k takové činnosti zvláštní povolení nebo povolení má a jedná nad jeho rámec (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3018–3023). I držitel loveckého lístku a povolenky k lovu se může dopustit trestného činu pytláctví, pokud nedodrží podmínky pro lov stanovené zvláštními předpisy, zejména uloví-li zvěř mimo dobu jejího chovu (pokud nebylo uděleno zvláštní povolení k jejímu lovu na základě § 40 zákona o myslivosti) nebo loví-li hájenou zvěř, případně uloví-li zvěř nebo ryby, jejichž lov je zcela zakázán (pokud nebyla k jejich lovu povolena výjimka podle zvláštních předpisů). V úvahu přichází i ulovení zvěře zakázaným způsobem lovu (§ 45 zákona o myslivosti) (viz KUCHTA, J. a kol. Kurz trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 403–404). 49. Při vědomí toho, že judikatura uvedený problém významnějším způsobem doposud neřešila, lze na podporu závěru, že se přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku může dopustit i osoba, která v rámci jinak legálně prováděného lovu úmyslně loví zakázaný druh zvěře, poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, ve věci sp. zn. III. ÚS 1729/13 , které přezkoumávalo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 158/2013 , a v němž Ústavní soud ve skutkově podobné věci (pachatelem trestného činu pytláctví byla uznána vinnou osoba, která jako tzv. schválený host mysliveckého sdružení ulovila jelence virginského běloocasého v hodnotě 90 000 Kč, přičemž mysliveckému sdružení nebyl lov tohoto druhu zvěře povolen) konstatoval, že neoprávněně loví zvěř ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku nejen ten, kdo k tomu není povolán, a ani nemá k takové činnosti povolení, ale i ten, kdo takové povolení má, avšak jedná nad jeho rámec. 50. Dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce lze přisvědčit v tom, že ustanovení § 304 odst. 1 tr. zákoníku výslovně neodkazuje na lov prováděný v rozporu s jiným právním předpisem a protiprávnost jednání pachatele vyjadřuje výrazem „neoprávněně“. Tento znak je však nepochybně nutno vykládat v celém kontextu zákona o myslivosti, a to nejen s přihlédnutím k ustanovení § 48a zákona o myslivosti, který upravuje „neoprávněný“ lov zvěře, ale také v kontextu s § 46 zákona o myslivosti na straně jedné a s § 45 odst. 1 zákona o myslivosti na straně druhé. 51. Podle § 48a zákona o myslivosti je neoprávněným lovem zvěře lov zvěře bez povinných náležitostí stanovených v § 46 zákona o myslivosti. Neoprávněný lov zvěře se zakazuje. 52. Z uvedených ustanovení tedy vyplývá, že podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti ten, kdo loví zvěř, musí mít u sebe lovecký lístek, povolenku k lovu a další doklady v citovaném ustanovení uvedené a že je povinen tyto doklady předložit na požádání orgánu policie, orgánu státní správy myslivosti, mysliveckému hospodáři a myslivecké stráži příslušné honitby. Uvedené povinnosti tedy poruší (dopustí se neoprávněného lovu ve smyslu § 48a zákona o myslivosti) jak lovec, který dané průkazy nemá a nikdy neměl, tak lovec, jemuž tyto průkazy vystaveny byly, avšak nemá je při lovu u sebe nebo je odmítá předložit. Posledně jmenovaná jednání by mohla být posouzena jako přestupek, sama o sobě však nemohou naplnit znaky přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku. 53. Nejvyššímu státnímu zástupci lze pak dát za pravdu také v další části jeho argumentace, že z citovaných ustanovení zákona o myslivosti nevyplývá, že držitel loveckého lístku, povolenky k lovu nebo osoba zapsaná na hromadné povolence k lovu by byla oprávněna k lovu zvěře jakýmkoli způsobem. V tomto ohledu bylo namístě, aby oba nižší soudy v hodnotících úvahách zohlednily i již zmíněné ustanovení § 45 odst. 1 zákona o myslivosti, v této konkrétní trestní věci pak s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti zejména ustanovení § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti. 54. Podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti smí být lov zvěře prováděn jen způsobem odpovídajícím zásadám mysliveckým, zásadám ochrany přírody a zásadám ochrany zvířat proti týrání. Zakazuje se (mj.) lovit na společném lovu zvěř spárkatou kromě laní a kolouchů jelena evropského a jelena siky, muflonek a muflončat, selete a lončáka prasete divokého; tento zákaz se netýká lovu v oborách. 55. Lze souhlasit a názorem nejvyššího státního zástupce, že systematickým výkladem ustanovení § 48a zákona o myslivosti lze sice dospět k legální definici „neoprávněného lovu“ zvěře, tuto definici však není možné současně použít pro definici „neoprávněnosti“ jako jednoho ze znaků objektivní stránky přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, ale je třeba ji vykládat pouze pro účely přestupkového řízení. Ustanovení § 48a bylo totiž do zákona o myslivosti včleněno v souvislosti se změnami v přestupkovém právu, a to s účinností od 1. 7. 2017 zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (čl. CXXV). Tímto zákonem byl současně nově formulován § 63 zákona o myslivosti upravující přestupky fyzických osob a sankce za ně, když mj. podle § 63 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti bylo označeno za přestupek jednání toho, kdo v rozporu s § 48a zákona o myslivosti neoprávněně loví zvěř. Krom toho § 63 zákona o myslivosti sankcionuje i porušení řady dalších povinností tímto zákonem stanovených, mj. porušení § 45 zákona o myslivosti o zakázaných způsobech lovu zvěře. 56. Tyto změny v postihu správních deliktů tak bez dalšího nemohou znamenat faktické zúžení dopadu § 304 odst. 1 tr. zákoníku pouze na lov provedený v rozporu s § 46 zákona o myslivosti za současného splnění podmínky, že byla neoprávněně lovena zvěř v hodnotě nikoli nepatrné. Na tomto místě pak lze doplnit, že znakem přestupků uvedených v § 63 zákona o myslivosti není škoda ani hodnota zvěře, které se přestupkové jednání týkalo. 57. Pouze pro úplnost lze uvést, že ačkoliv ustanovení § 48a zákona o myslivosti v době jednání obviněných ještě neplatil, na jejich případné trestní odpovědnosti nemůže nic změnit. Je sice pravdou, že pokud zákon upravující společenské vztahy, jejichž porušování je chráněno trestním zákoníkem, zároveň obsahuje údaje vymezující některé znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu, vztahuje se § 2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů i na působnost takového zákona. Na straně druhé je zjevné, že systematickým výkladem ustanovení § 48a zákona o myslivosti lze dospět k závěru, že uvedené ustanovení obsahuje definici „neoprávněného lovu“ pouze pro účely přestupkového řízení. 58. Podle názoru Nejvyššího soudu je z hlediska naznačeného problému klíčové to, že trestní zákoník, zejména s ohledem na objekt trestného činu (kterým je ochrana přírody, resp. volně žijící zvěře a ryb, jakož i ochrana práva myslivosti a výkonu rybářského práva) nepovažuje za trestné pouze nedodržení podmínek podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti. V tomto závěru lze přisvědčit dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce, že v takovém případě by zákonodárce použil pro vyjádření protiprávnosti jako obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu spíše pojmu „bez povolení“. Za „neoprávněný lov“ ve smyslu skutkové podstaty přečinu pytláctví je nutno považovat veškerá jednání, která se vymykají zákonným podmínkám lovu. Platí tedy, že i osoba, která dodržela formální náležitosti podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti, resp. má povolenku k lovu, lovecký lístek, zbrojní průkaz atd., a loví zvěř v rozporu s jinými zákonnými zákazy, především v rozporu s výslovným zákazem podle § 45 zákona o myslivosti, jedná nad rámec vydaného povolení, a tedy „neoprávněně“ ve smyslu skutkové podstaty přečinu pytláctví podle § 304 tr. zákoníku. 59. Tato východiska pro výklad pojmu „neoprávněně“ ve smyslu § 48a zákona o myslivosti na straně jedné a ve smyslu skutkové podstaty přečinu pytláctví podle § 304 tr. zákoníku na straně druhé je nutné konfrontovat se závěry učiněnými Krajským soudem v Ostravě. Podle jeho výkladu by se osoba s povolenkou k lovu a všemi dalšími průkazy, tj. osoba formálně splňující náležitosti § 46 zákona o myslivosti, nikdy nemohla dopustit přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, i kdyby lov zvěře prováděla způsobem hrubě porušujícím myslivecké zásady, zásady ochrany přírody a zásady ochrany zvířat proti týrání, což je opět zejména s ohledem na objekt posuzovaného přečinu nepřijatelné. Z tohoto důvodu je nutné dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce přisvědčit v tom, že mezi porušení § 46 zákona o myslivosti a spáchání přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku nelze klást rovnítko tak, jak to učinil Krajský soud v Ostravě. 60. O nesprávnosti jeho závěru pak svědčí i to, že uvedený názor by vedl k zásadní disproporci mezi trestným činem pytláctví ve vztahu k lovu volně žijících savců a ptáků a ve vztahu k lovu ryb. Zákon č. 99/2004 Sb., o rybářství, ve znění pozdějších předpisů, totiž žádné ustanovení obdobné § 48a zákona o myslivosti neobsahuje, a proto by v případě lovu ryb bylo nutno znak „neoprávněně“ vykládat v kontextu celého právního předpisu. 61. Lze tedy uzavřít, že pokud obviněná K. S. jako účastnice společného lovu, která splnila všechny podmínky podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti, ulovila v rozporu s výslovným zákazem obsaženým v § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti samce jelena evropského ve vývojovém stadiu tzv. šesterák v hodnotě nejméně 29 300 Kč, učinila tak nad rámec povoleného rozsahu lovu zvěře. Za tohoto stavu pak lze obviněné přičítat odpovědnost za „neoprávněný“ lov zvěře ve smyslu ustanovení § 304 odst. 1 tr. zákoníku, když jiné hmotně právní námitky proti naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu obviněná neuplatňuje. 62. Uvedený postoj k výkladu znaku „neoprávněně loví zvěř“ , lze logicky bez dalšího vztáhnout i na trestní odpovědnost obviněného P. S., který se domnívá, že skutkovou podstatu přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku nenaplnil ani v případě, že by na sebe skutečně převedl jelena osmeráka uloveného nezjištěnou osobou. Obviněnému lze na straně jedné dát za pravdu v tom směru, že podle popisu skutku věděl pouze o těch skutečnostech, které definují společný lov, a že z popisu skutku již nevyplývá, zda lovec, který daného jelena ulovil, disponoval náležitostmi podle § 46 zákona o myslivosti. Stejně tak v popisu skutku chybějí skutečnosti svědčící o úmyslném zavinění obviněného P. S. ve vztahu k posuzovaným znakům. V tomto ohledu si tak skutečně rozhodnutí odvolacího soudu odporuje, neboť zatímco v případě obviněné K. S., která na společném lovu se všemi náležitými průkazy ulovila samce jelena evropského ve vývojovém stadiu tzv. šesterák, nešlo podle odvolacího soudu o neoprávněný lov ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, v případě obviněného P. S. však při nakládání s jiným dospělým samcem jelena uloveným za stejných okolností šlo o nakládání s neoprávněně ulovenou zvěří. 63. Na straně druhé však podle názoru Nejvyššího soudu lze vycházet z toho, že i když byl jelen osmerák uloven jiným účastníkem společného lovu s příslušnou povolenkou, což je pravděpodobné, učinila tak tato osoba v rozporu s výslovným zákazem obsaženým v § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti, tj. nad rámec povoleného rozsahu lovu zvěře (viz výše), a šlo tedy o neoprávněný lov zvěře ve smyslu skutkové podstaty přečinu pytláctví § 304 odst. 1 tr. zákoníku, neboť existence uvedeného zákazu obviněnému P. S. jako aktivnímu myslivci musela být známa. Pokud tedy se zmíněným jelenem osmerákem nakládal způsobem popsaným v tzv. skutkové větě, pak přechovával a na sebe vědomě převedl neoprávněně ulovenou zvěř a jeho jednání pak mohlo naplnit všechny znaky přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku. 64. Námitkou formálně i obsahově naplňující obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe (užití trestního práva jako ultima ratio ), která je vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku obviněný v zásadě odůvodňuje (pouze) poukazem na to, že je třeba dodržovat zásadu proporcionality, protože je nepřiměřené, aby lovec téže zvěře byl řešen v přestupkovém řízení, zatímco její kupec, respektive osoba, která ulovené zvíře vyvrhla a pomohla uložit do automobilu, byla řešena v trestním řízení. 65. I v této trestní věci se opodstatněnost uvedené námitky obviněného odvíjela zejména od posouzení toho, nakolik jeho jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné trestné činnosti, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. 66. K tomu je třeba nejprve uvést, že uvedenou námitku obviněný vznesl v situaci, kdy se v zásadě k trestné činnosti nedoznal. V obecné rovině k tomuto zjištění Nejvyšší soud uvádí, že to, zda byla zásada subsidiarity trestní represe respektována správně, lze zvažovat a posoudit až poté, kdy je postaveno najisto, že stíhaný skutek se stal a že vykazuje všechny formální znaky trestného činu. To však obviněný polemikou se skutkovým základem napadených rozhodnutí a s naplněním formálních znaků přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku zpochybňuje. 67. Na straně druhé je však nutno připustit, že jednání obviněného vykazuje určitou nižší míru společenské škodlivosti, a to jak v konfrontaci s jednáním obviněné K. S., která daného dne ulovila zvěř, zatímco obviněný „toliko“ přechovával a na sebe převedl neoprávněně ulovenou zvěř v hodnotě nikoliv nepatrné, tak i v rámci společenské škodlivosti jiných trestných činů pytláctví. 68. Jakkoliv není možné přehlížet hodnotu zvěře, se kterou obviněný dále nakládal, neboť tato prakticky šestkrát přesahuje hodnotu (zvěře) nikoli nepatrnou, na straně druhé je třeba konfrontovat jednání obviněného (v zásadě obou obviněných) i z hlediska konkrétního způsobu zakázaného lovu s jeho dalšími formami, tak jak jsou formulovány v ustanovení § 45 odst. 1 zákona o myslivosti. Za zakázaný způsob lovu se totiž považují i podstatně závažnější jednání, než je zákaz lovit na společném lovu zvěř spárkatou kromě laní a kolouchů jelena evropského a jelena siky, muflonek a muflončat, selete a lončáka prasete divokého podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti, kterého se obviněný dopustil. Příkladmo tak lze zmínit chytání zvěře do ok, na lep, do želez, do jestřábích košů, tluček a nášlapných pastí a pomocí háčků, chytat ondatry do vrší – § 45 odst. 1 písm. a) zákona o myslivosti, lovení zvěře způsobem, jímž se zbytečně trýzní, trávit zvěř jedem nebo ji usmrcovat plynem – § 45 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti, lovit zvěř s pomocí elektrických zařízení schopných zabíjet nebo omráčit, zdrojů umělého osvětlení, zrcadel, zařízení pro osvětlení terče, zaměřovače zbraní konstruovaného na principu noktovizorů, reprodukční soustavy s hlasy zvěře, výbušnin – § 45 odst. 1 písm. g) zákona o myslivosti, střílet zvěř z poloautomatických nebo automatických zbraní se zásobníkem schopným pojmout více než 2 náboje – § 45 odst. 1 písm. l) zákona o myslivosti aj. Obviněný naproti tomu přechovával a na sebe převedl neoprávněně ulovenou zvěř, kterou za jiných okolností lovit lze, a to pokud není lovena při společném lovu nebo je lovena při lovu v oborách. 69. Z těchto důvodů a ve svém souhrnu tak bylo možné přisvědčit dovolací argumentaci obviněného, který namítal, že v jeho případě nedošlo ze strany nižších soudů ke správnému použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, což mělo za následek, že jím spáchaný čin nemusí být trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, neboť posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty. 70. Lze tak uzavřít, že Krajský soud v Ostravě v případě obviněné K. S. dospěl k nesprávnému závěru, že skutek, pro který byla stíhána, není trestným činem, ale mohl by být jiným orgánem posouzen toliko jako přestupek, čímž své rozhodnutí zatížil vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud současně postoupil věc této obviněné podle § 222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství, spočívalo jeho rozhodnutí nejen na nesprávném právním posouzení skutku, ale bylo jím rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu proto tak bylo zatíženo také vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. 71. V případě obviněného P. S. pak odvolací soud dospěl k předčasnému závěru o vině obviněného. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě totiž chybí zohlednění dalších rozhodných skutečností týkajících se společenské škodlivosti posuzovaného případu, tak jak jsou Nejvyšším soudem rozvedeny výše. V důsledku toho pak došlo k nesprávnému použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a krajský soud tak své rozhodnutí v případě tohoto obviněného zatížil vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 72. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 5 To 346/2019, a to jak pod bodem I., tedy v části týkajícím se obviněného P. S., tak i pod bodem II. týkajícího se obviněné K. S., jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K tomu pak Nejvyšší soud udělil příslušné pokyny. 73. Pokud pak dojde krajský soud k závěru, že skutek, pro který jsou obvinění stíháni, není trestným činem, ale mohl by být jiným orgánem posouzen toliko jako přestupek, a postoupí věc obviněných podle § 222 odst. 2 tr. ř. věcně a místně příslušnému správnímu orgánu, pak pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že ve výroku, jímž se podle § 222 odst. 2 tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Jakkoliv je třeba zachovat totožnost skutku, popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 19/2017 Sb. rozh. tr.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5684/	23.09.2020	8 Tdo 838/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného M. A. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 7 To 79/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 60/2019, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 3 T 60/2019, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný M. A. uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 T 9/2019, který nabyl právní moci dne 4. 4. 2019, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad. Obviněný M. A. byl dále uznán vinným pod bodem 1. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, pod bodem 2. pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 2. Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku se měl dopustit tím, že dne 10. 9. 2018 ve 22:54 hodin v XY v prostorách provozovny H. v L. využil nepozornosti poškozeného S. W. J., který v uvedené době seděl při jednom ze stolů a přes opěradlo židle, na níž seděl, měl zavěšený svůj batoh, přisedl si do bezprostřední blízkosti poškozeného a v nestřeženém okamžiku mu z prostoru opěradla židle nepozorovaně odcizil batoh zn. Prada tmavě zelené barvy v hodnotě 10 000 Kč, ve kterém měl poškozený uložen svůj cestovní pas, koženou peněženku zn. Mont Blanc bez hodnoty obsahující finanční hotovost ve výši 400 Euro, což podle přepočtu aktuálního kurzovního lístku České národní banky odpovídá částce 10 260 Kč, a tímto jednáním způsobil poškozenému S. W. J. škodu v celkové výši nejméně 20 260 Kč. 3. Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku měl obviněný spáchat tím, že: a) dne 10. 9. 2018 ve 22:54 hodin se zdržoval na území České republiky, a to v XY v prostorách provozovny H. v L., přestože si byl vědom toho, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 19 T 207/2005, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2006, uložen mimo jiné trest vyhoštění na dobu neurčitou; b) i když si byl vědom skutečnosti, že mu byl opakovaně uložen trest vyhoštění z území České republiky, naposledy pak pod identitou M. A., alias S. K., mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 19 T 207/2005, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 7 To 24/2006, přičemž po posledním výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 4 T 7/2007, ve výměře 10 let, podepsal dne 3. 8. 2017 při propuštění na svobodu prohlášení, že při realizaci trestu vyhoštění nebude činit problémy, přesto z České republiky nevycestoval, aniž mu v tom cokoli bránilo, na jejím území se neoprávněně zdržoval a dne 26. 1. 2019 v 17:33 hodin byl v XY v prodejně Billa, kde se dopustil drobné krádeže zboží, kontrolován hlídkou Policie České republiky a zadržen. 4. Obviněný M. A. (dále též jen „obviněný“) byl výše uvedeným rozsudkem podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 5. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odvolání směřující proti výroku o vině i trestu, a to v neprospěch obviněného. 6. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 7 To 79/2020, byl k odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, výrok o vině pokračujícím trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným s ním v jednočinném souběhu, a celý výrok o trestu ohledně obviněného M. A. Tento obviněný byl uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku a odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému a společnému trestu za pokračování v trestném činu v trvání 13 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 T 9/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 5 To 107/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 7. Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku se měl obviněný podle zjištění odvolacího soudu výroky pod bodem I. dopustit tím, že: 1. dne 10. 9. 2018 ve 22:54 hodin v XY v prostorách provozovny H. v L. využil nepozornosti poškozeného S. W. J., který v uvedené době seděl při jednom ze stolů a přes opěradlo židle, na níž seděl, měl zavěšený svůj batoh, přisedl si do bezprostřední blízkosti poškozeného a v nestřeženém okamžiku mu z prostoru opěradla židle nepozorovaně odcizil batoh zn. Prada tmavě zelené barvy v hodnotě 10 000 Kč, ve kterém měl poškozený uložen svůj cestovní pas, koženou peněženku zn. Mont Blanc bez hodnoty obsahující finanční hotovost ve výši 400 Euro, což podle přepočtu aktuálního kurzovního lístku České národní banky odpovídá částce 10 260 Kč, a tímto jednáním způsobil poškozenému S. W. J. škodu v celkové výši nejméně 20 260 Kč; 2. spolu s již pravomocně odsouzeným M. K. D. dne 6. 12. 2018 v 15:00 hodin v XY v kavárně „P.“ po společné předchozí domluvě odcizili M. M. finanční hotovost ve výši 30 Euro tak, že M. K. D. sáhl do náprsní kapsy bundy poškozeného, kterou měl přehozenou přes opěradlo židle, a vyndal hotovost ve výši 30 Euro, kterou si uschoval, přičemž po celou dobu obviněný M. A. jeho jednání kryl svým tělem a pozoroval okolí, zda je někdo nesleduje, poté z kavárny společně odešli a následně byli zadrženi policií, a způsobili tak M. M. škodu ve výši 777 Kč (převzato z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018). 8. Dalším výrokem odvolací soud rozhodl tak, že podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu podle § 11 písm. h) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutky kvalifikované jako trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jichž se měl obviněný dopustit tím, že: 1. dne 10. 9. 2018 ve 22:54 hodin se zdržoval na území České republiky, a to v XY v prostorách provozovny H. v L., přestože si byl vědom toho, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 19 T 207/2005, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2006, uložen mimo jiné trest vyhoštění na dobu neurčitou; 2. nejméně dne 6. 12. 2018 se neoprávněně zdržoval na území České republiky, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 19 T 207/2005, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2006, uložen mimo jiné trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou (tento dílčí útok byl převzat z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018). II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 7 To 79/2020, podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání. Odkázal v něm na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 10. Dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, které jej vedly k zastavení trestního stíhání a uložení souhrnného trestu ve vztahu k soudním rozhodnutím ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 vedené pod sp. zn. 6 T 9/2019. Dovolatel poukázal § 12 odst. 11 tr. ř. a § 314b odst. 1 větu druhou tr. ř., přičemž ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. se vztahuje nejen na pokračování v trestné činnosti ve smyslu § 116 tr. zákoníku, ale i na pokračování v trestných činech hromadných a trvajících (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 581/2011 ). Ve věci, v níž bylo konáno zkrácené přípravné řízení, vzniknou ve zjednodušeném řízení před soudem jeho účinky až doručením návrhu na potrestání soudem obviněnému do vlastních rukou. 11. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele rozporné již z toho důvodu, že tento soud ve výroku svého rozhodnutí (byť tento údaj není obligatorní náležitostí výroku odsuzujícího rozsudku ve smyslu § 122 odst. 1 tr. ř.) výslovně uvedl, že trestné činy, kterými byl obviněný M. A. uznán vinným rušenými výroky trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, byly spáchány v jednočinném souběhu. Odvolací soud tedy vyslovil, že přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byly spáchány jedním skutkem. Pokud tedy odvolací soud obviněného uznal vinným trestným činem krádeže, jehož se dopustil skutkem spáchaným dne 6. 12. 2018, a současně zastavil jeho trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že se dne 6. 12. 2018 zdržoval na území České republiky, pak obviněného pro (podle jeho závěrů) tentýž skutek současně jednak odsoudil a jednak zastavil trestní stíhání. Totéž platí i ve vztahu ke skutku spáchanému dne 10. 9. 2018, kde odvolací soud uznal obviněného vinným krádeží spáchanou v restauraci L. v XY a současně zastavil trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že se obviněný v inkriminované době zdržoval na území České republiky. 12. Dovolatel vytkl, že odvolací soud, stejně jako předtím soud prvního stupně, nepřihlížel k účinkům podle § 12 odst. 11 tr. ř. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom směru, že trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestným činem trvajícím. Obviněný se dopouštěl tohoto trestného činu jediným kontinuálním jednáním, když po propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého mu ve věci Městského soudu v Praze vedené pod sp. zn. 4 T 7/2007 z území České republiky nikdy nevycestoval a neoprávněně se zde zdržoval, čímž udržoval protiprávní stav spočívající v nerespektování uloženého trestu vyhoštění. Takovéto jednání nelze rozdělit na jednotlivé dílčí útoky. 13. Řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 132/2018 předcházelo zkrácené přípravné řízení vedené u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 ZK 256/2018, přičemž návrh na potrestání obviněného M. A. pro přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručen dne 8. 12. 2018. Soud pak doručil tento návrh obviněnému do vlastních rukou dne 9. 12. 2018. Pokud tedy obviněný M. A. i po dni 9. 12. 2018 nadále setrvával na území České republiky, je toto jednání ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. nutno posoudit již jako nový skutek. 14. Jestliže byl obviněný M. A. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 T 9/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 5 To 107/2019, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který spáchal nejméně dne 26. 1. 2019, pak takováto soudní rozhodnutí nemohla založit překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu ke skutku spočívajícímu v nerespektování uloženého trestu vyhoštění a neoprávněném pobytu na území České republiky v době před 9. 12. 2018, resp. podle výroků soudních rozhodnutí ve dnech 10. 9. 2018 a 6. 12. 2018. Nebylo tudíž důvodu k tomu, aby pro jednání předcházející uvedenému datu 9. 12. 2018 bylo trestní stíhání obviněného M. A. zastaveno jako nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. 15. Podle mínění nejvyššího státního zástupce však správně nepostupoval odvolací soud ani při rozhodování o trestu. Za rozhodný časový mezník pro posouzení podmínek pro ukládání souhrnného trestu je nutno považovat datum 9. 12. 2018, neboť tohoto dne byl obviněnému M. A. doručen trestní příkaz ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 132/2018. Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku nastávají ve smyslu § 314e odst. 8 tr. ř. doručením trestního příkazu obviněnému. Datum 9. 12. 2018 je tedy nutno považovat též za datum prvního vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku. 16. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 T 9/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 5 To 107/2019, byl spáchán až po tomto datu, konkrétně dne 26. 1. 2019. Se skutky, pro které byl obviněný stíhán v nyní posuzované věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 60/2019 (k němuž došlo dne 10. 9. 2018), jakož i ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 8 T 132/2018 (k němuž došlo dne 6. 12. 2018), tudíž první zmíněný skutek nemohl být v souběhu. V tomto ohledu ovšem nepostupoval správně ani soud prvního stupně, který sice ukládal souhrnný trest ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, avšak zároveň i jako trest společný též za (přejatý) skutek, který byl spáchán po tomto datu. Uložení souhrnného, popřípadě společného trestu tak v nyní posuzované věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 60/2019 přicházelo v úvahu výlučně ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2018. 17. Dovolání bylo podáno z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. v neprospěch obviněného, neboť nejvyšší státní zástupce má za to, že v důsledku postupu odvolacího soudu obviněný unikl trestní odpovědnosti za část spáchané trestné činnosti. Trest pak měl být obviněnému v nyní posuzované trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 60/2019 ukládán bez toho, že by byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku téhož soudu ze dne 25. 2. 2019 pod sp. zn. 6 T 9/2019. S ohledem na možnost posouzení přečinů podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku a § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jako deliktů spáchaných v jednočinném souběhu a pro účely nového posouzení pokračování v trestném činu je však dovolání podáváno proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu, tedy i proti odsuzujícím výrokům. Z hlediska procesní ekonomie přitom postačí zrušení toliko napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, když nápravu je možno učinit i v rámci nového odvolacího řízení. III. Důvodnost dovolání 18. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí, a shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. 19. Nejvyšší státní zástupce odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu, apod. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto (mimo jiné) o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Je tudíž zjevné, že dovolatelem uplatněné námitky lze podřadit pod tyto dovolací důvody. 20. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání a deklarovaných dovolacích důvodů je významná otázka, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky uvedené v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. pro zastavení trestního stíhání pro skutek, popsaný v rozsudku odvolacího soudu a kvalifikovaný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. ř., a zda odvolací soud správně posoudil otázku souběhu trestných činů a zákonné předpoklady pro ukládání souhrnného trestu, konkrétně jestli byl relevantním v tomto kontextu právě rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 T 9/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 5 To 107/2019. 21. V daných souvislostech je namístě z obsahu spisového materiálu rekapitulovat, že na obviněného byla u Obvodního soudu pro Prahu 1 (pod sp. zn. 3 T 60/2019) dne 10. 12. 2019 podána obžaloba pro skutek kvalifikovaný jako dílčí útok pokračování v přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a to dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se měl obviněný dopustit dne 10. 9. 2018 v provozovně H. v L. v XY, popsaný v zásadě shodně se skutkem pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu, a dále pro skutek z téhož dne, jímž se měl dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku. 22. Soud prvního stupně, jde-li o skutek kvalifikovaný jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, nepřisvědčil žalobnímu návrhu co do rozsahu odcizených věcí, upravil jejich okruh ve prospěch obviněného, a neztotožnil se ani s právním posouzením skutku jako dílčího útoku pokračování v přečinu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, měl-li být jeho dalším dílčím útokem ten útok, který je veden v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, doručeném obviněnému téhož dne. Podle soudu prvního stupně nebyly splněny podmínky pokračování v trestném činu uvedené v § 116 tr. zákoníku, poněvadž nebyl dán stejný nebo podobný způsob provedení, když předchozí trestnou činnost, za niž byl obviněný odsouzen trestním příkazem pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 132/2018, spáchal ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, což vylučuje znak pokračování. Ke skutku kvalifikovanému jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vyložil, že jednání takto kvalifikované v žalobním návrhu posoudil jako dílčí útok pokračování v tomto přečinu, přičemž za další dílčí útok byl obviněný již odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 9/2019. 23. Odvolací soud shledal, že přezkoumávaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo porušeno ustanovení trestního zákoníku. Konstatoval, že obviněný se na území České republiky nepřetržitě zdržuje již od 2. 8. 2017, kdy byl propuštěn z výkonu dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 ve věci Městského soudu v Praze vedené pod sp. zn. 4 T 7/2007. Dále připomněl obsah soudních rozhodnutí v souvisejících trestních věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 8 T 132/2018 a Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 6 T 9/2019. 24. Podle odvolacího soudu žalovaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je přečinem trvajícím. Má za to, že ve věci jde o překážku věci rozsouzené a že odvolacímu soudu nezbývá nic jiného, než podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. trestní stíhání zastavit. Ačkoli to odvolací soud výslovně neuvedl, je z kontextu odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, že za překážku věci rozsouzené považoval odvolací soud pravomocná soudní rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 9/2019. Do výroku o zastavení trestního stíhání odvolací soud zahrnul jak dílčí část trvajícího skutku, kterým byl obviněný M. A. uznán vinným v nyní posuzované trestní věci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 3 T 60/2019, tak i dílčí část trvajícího skutku, pro nějž byl obviněný odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018. 25. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud jednání popsané původně pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (krádež dne 10. 9. 2018 v provozovně H. v L. v XY) jako dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, za jehož další útok byl obviněný odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018. Odstranil tak zjevné pochybení soudu prvního stupně při výkladu podmínek pokračování podle § 116 tr. zákoníku, protože spolupachatelství jistě není na překážku závěru o stejném nebo podobném způsobu provedení činu (soud prvního stupně patrně zaměnil spolupachatele a účastníka). Vzhledem k tomu odvolací soud zrušil výrok o vině „pokračujícím trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným s ním v jednočinném souběhu“ i o trestu v tomto trestním příkazu, a dospěl k závěru, že je třeba obviněnému za pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku uložit společný trest. Odvolací soud dále uzavřel, že je dán vztah souběhu tohoto přečinu krádeže ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 T 9/2019, a proto obviněnému uložil za tyto sbíhající se trestné činy společný a souhrnný trest odnětí svobody. 26. Závěry odvolacího soudu však nelze zcela akceptovat, a to ani co do jeho úsudku o splnění zákonných podmínek pro ukládání souhrnného a společného trestu za současného zrušení výroku o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 T 9/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 5 To 107/2019, ani co do jeho výkladu podmínek pro zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. pro skutky kvalifikované jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jichž se měl dopustit dne 10. 9. 2018 a nejméně dne 6. 12. 2018. Námitky nejvyššího státního zástupce jsou totiž opodstatněné. 27. V daných souvislostech nutno uvést, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2018, byl obviněný M. A. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (soud neuvedl, že byly spáchány v jednočinném souběhu), přičemž oba přečiny byly podle výroku o vině označeného trestního příkazu spáchány dne 6. 12. 2018. Uvedený trestní příkaz stejně jako návrh na potrestání byly obviněnému doručeny dne 9. 12. 2018. Zde je nezbytné pro úplnost poznamenat, že pokud se ve věci konalo zkrácené přípravné řízení, trestní stíhání se zahajuje doručením návrhu na potrestání soudu, k čemuž došlo dne 8. 12. 2018 (§ 314b odst. 1 tr. ř.). 28. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 T 9/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 5 To 107/2019, byl obviněný M. A. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který spáchal nejméně dne 26. 1. 2019. 29. Pro posouzení věci je relevantní nesporně ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř., který se podle ustálené judikatury vztahuje rovněž na trvající trestný čin. Sdělení obvinění tedy přerušuje páchání tohoto trestného činu a tvoří předěl, od kterého se další jednání posuzuje jako samostatný skutek. Bylo-li o uvedeném trestném činu konáno zkrácené přípravné řízení, nastávají účinky sdělení obvinění ve smyslu ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. až doručením návrhu na potrestání obviněnému (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2007 Sb. rozh. tr., obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014 , uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). 30. Dovolatel přiléhavě upozornil, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozporné již z toho důvodu, že tento soud ve výroku svého rozhodnutí – bez opory ve znění výroku o vině v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, a bez bližšího vysvětlení či odůvodnění výslovně uvedl, že trestné činy, kterými byl obviněný M. A. uznán vinným rušenými výroky trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, tj. přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, byly spáchány v jednočinném souběhu. Pokud tedy odvolací soud uznal obviněného vinným přečinem krádeže, jehož se měl dopustit skutkem spáchaným dne 6. 12. 2018 a současně zastavil jeho trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že se dne 6. 12. 2018 zdržoval na území České republiky, pak obviněného pro (podle jeho závěrů) tentýž skutek současně jednak odsoudil a jednak ohledně téhož skutku zastavil trestní stíhání. Totéž platí i ve vztahu ke skutku spáchanému dne 10. 9. 2018, kde odvolací soud uznal obviněného vinným krádeží spáchanou v provozovně H. v L. v XY a současně zastavil trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že se obviněný v inkriminované době zdržoval na území České republiky. 31. V obecné rovině je vhodné předeslat, že pro posouzení otázek souvisejících se souběhem trestných činů je rozhodující vymezení pojmu „skutek“ a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Vícečinný souběh předpokládá více skutků (samostatných útoků) a každý z nich se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný. Trestní zákoník ani trestní řád pojem skutku blíže nedefinují, byť se o něm na více místech zmiňují (např. § 92 odst. 2 tr. zákoníku, § 220 odst. 1 tr. ř.), a vymezení tohoto pojmu je tedy ponecháno teorii trestního práva a soudní praxi. Skutek je určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu, dvou i více trestných činů (jednočinný souběh), anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Za jeden skutek se v nauce i praxi považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). 32. Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě může záležet jak v jednání omisivním, tak komisivním a může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Rámec aktů zahrnutých do jednání je však určen trestněprávně relevantním konkrétním následkem, jehož musí být jednání příčinou. Jde o následek, který je znakem některého jednotlivého trestného činu. Následek ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky, akty do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. k tomu, aby šlo o jediný skutek, musí být výstřel příčinou usmrcení). K tomu, aby mohlo jít o jeden skutek, je třeba, aby akt jednání byl příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty některého trestného činu, a v době jednání pachatel jednal zaviněně, resp. aby jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu. Hlediskem, které rozlišuje lidské jednání do skutků významných pro trestní právo, je následek. Při posuzování souběhu je tedy třeba především rozhodnout, zda je tu v konkrétním případě jediný skutek nebo více skutků (k tomu srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2010, s. 334 až 336, JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 342 až 345; dále např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 60/2012 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02 ). Posuzováno právě z hledisek výše uvedených však nelze shledat jediný rozumný důvod, pro který by bylo možné nahlížet na jednání obviněného kvalifikované jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a jeho jednání vykazující znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, jako na jeden skutek. Obvodní soud pro Prahu 2 správně a opodstatněně spatřoval v jednání obviněného dva skutky a každý z nich posoudil jako samostatný přečin. Přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byly spáchány nikoliv v jednočinném, ale ve vícečinném souběhu (ostatně právě takovému závěru nasvědčuje co do procesního postupu i rozhodnutí odvolacího soudu). 33. Jak uvedl i nejvyšší státní zástupce, s odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom směru, že přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestným činem trvajícím. Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Obviněný M. A. se dopouštěl uvedeného přečinu jediným kontinuálním jednáním, když po propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého mu ve věci Městského soudu v Praze vedené pod sp. zn. 4 T 7/2007 nikdy nevycestoval z území České republiky a neoprávněně se zde zdržoval, čímž udržoval protiprávní stav spočívající v nerespektování uloženého trestu vyhoštění. Takovéto jednání nelze rozdělit na jednotlivé dílčí útoky. I v případě trvajících trestných činů, jak již bylo uvedeno, ale platí, že mezníkem, jenž z hlediska § 12 odst. 11 tr. ř. ukončuje jeden trvající trestný čin, který naplňuje znaky takového trestného činu, a odděluje ho od dalšího, je sdělení obvinění. Pojmem „pokračuje-li v jednání“ uvedeným v § 12 odst. 11 tr. ř. se zde totiž nerozumí jen pokračování v jednání při „pokračování v trestném činu“, ale i pokračování v jednání při „trestných činech trvajících a hromadných“ (arg. „pokračováním v jednání“ jsou i jednotlivé dílčí akty u trestných činů hromadných a udržování protiprávního stavu u trestných činů trvajících, a nikoli tedy jen dílčí akty pokračování v trestném činu; jde tedy o širší pojem než pokračování v trestném činu). Sdělení obvinění tedy přerušuje páchání tohoto trestného činu a tvoří předěl, od kterého se další jednání posuzuje jako samostatný skutek. To však odvolací soud ve svém rozhodnutí nerespektoval. 34. Řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 132/2018 předcházelo zkrácené přípravné řízení vedené u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 ZK 256/2018, přičemž návrh na potrestání obviněného M. A. pro přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručen dne 8. 12. 2018. Tento návrh soud doručil obviněnému do vlastních rukou dne 9. 12. 2018 (tohoto dne mu bylo „sděleno obvinění“). Pokud tedy obviněný i po dni 9. 12. 2018 nadále setrvával na území České republiky, je toto jednání ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. nutno posoudit již jako nový skutek. 35. Jestliže byl obviněný rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 T 9/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 5 To 107/2019, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který spáchal nejméně dne 26. 1. 2019, pak tato rozhodnutí nemohla založit překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu ke skutku spočívajícímu v nerespektování uloženého trestu vyhoštění a neoprávněném pobytu na území České republiky v době před 9. 12. 2018, resp. podle výroků soudních rozhodnutí ve dnech 10. 9. 2018 a 6. 12. 2018, a nemohla tudíž založit zákonný důvod pro zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. pro skutky kvalifikované jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. ř. popsané v korespondujícím výroku odvolacího soudu. Tento závěr se však nijak nedotýká vzájemného vztahu mezi „útoky“, jichž se obviněný měl dopustit dne 10. 9. 2018 a nejméně dne 6. 12. 2018, a to ohledně závěru, že přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestným činem trvajícím (nelze jej rozdělit na jednotlivé dílčí útoky), jehož páchání přerušilo doručení návrhu na potrestání obviněnému dne 9. 12. 2018. Bude proto na odvolacím soudu, aby se zabýval otázkou přípustnosti trestního stíhání obviněného pro jednání kvalifikované jako označený přečin, jehož se měl dopustit dne 10. 9. 2018. 36. Nejvyšší soud sdílí také názor nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud nepostupoval správně ani při rozhodování o trestu. Za určující okolnost je nutno z hlediska posouzení podmínek pro ukládání souhrnného trestu považovat doručení trestního příkazu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 132/2018 obviněnému M. A. dne 9. 12. 2018. Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku nastávají ve smyslu § 314e odst. 8 tr. ř. doručením trestního příkazu obviněnému. Datum 9. 12. 2018 je tedy nutno považovat též za datum vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku. 37. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 T 9/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 5 To 107/2019, byl spáchán až po tomto datu, konkrétně dne 26. 1. 2019. Se skutky, pro které byl obviněný stíhán v nyní posuzované trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 60/2019 (ze dne 10. 9. 2018), jakož i ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 132/2018 (ze dne 6. 12. 2018), tudíž nemohl být v souběhu. Dovolatel správně upozornil, že v tomto ohledu zjevně pochybil i soud prvního stupně, který sice ukládal souhrnný trest ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, avšak zároveň i jako trest společný též za (přejatý) skutek, který byl spáchán po tomto datu. Uložení souhrnného (popřípadě i společného) trestu tak v nyní posuzované trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 60/2019 přicházelo v úvahu výlučně ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 8 T 132/2018, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2018. 38. Odvolací soud tedy nesprávně posoudil existenci důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a v důsledku toho rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí je tak zatíženo vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Vzhledem k nesprávnému užití ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku o ukládání souhrnného trestu pak výrok o trestu v rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, čímž své rozhodnutí Městský soud v Praze zatížil též vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 39. Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. A. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 7 To 79/2020. Zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/21076/	23.09.2020	8 Tdo 974/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné I. G. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 9 To 64/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 146/2019. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 5 T 146/2019, byla obviněná I. G. uznána vinnou pod body 1. až 5. výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 6. výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, jichž se dopustila ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s obviněným J. Š., kterého k takovému postupu navedla, ač věděla, že má soudem omezenou svéprávnost a smí nakládat s majetkem a penězi pouze do výše 200 Kč, přičemž podrobnosti jsou uvedeny v popisu skutku v citovaném rozsudku. 2. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byla obviněná uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2018, sp. zn. 89 T 68/2018, byla odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání 4 a 1/2 roku, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2018, sp. zn. 89 T 68/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 3. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 9 To 64/2020, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných I. G. a J. Š. i poškozené A. P. podaná proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněná I. G. podala prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a v něm uvedenému usnesení odvolacího soudu vytkla, že neodstranil vady namítané v jejím odvolání, a poukázala na nedostatky, které spatřovala v tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a soudem provedeným dokazováním. 5. Kromě jiných nedostatků obviněná vytkla především to, že soud prvního stupně provedl důkaz úředním záznamem Policie České republiky o vyhodnocení výpisů z telekomunikačního provozu, i když podle ní nešlo o relevantní důkaz (resp. byl jako takový proveden v hlavním líčení). Odvolací soud se podle obviněné dostatečně nezabýval námitkou, že nebylo možné provádět důkaz úředním záznamem o vyhodnocení výpisů z telekomunikačního provozu pořízeným policejním orgánem v trestním řízení namísto samotných údajů o telekomunikačním provozu. Podle názoru obviněné nepostačovalo, že odvolací soud bez bližšího vysvětlení v odůvodnění svého usnesení jen uvedl, že soud prvního stupně mohl použít výsledky záznamů o telekomunikačním provozu, protože byly opatřeny v souladu se zákonem a byly využity údaje o telefonních číslech a jejich uživatelích, které soud prvního stupně vyhodnotil, aniž by musel mít obsahy komunikací. Obviněná považovala za nesprávné, že skutková zjištění o tom, kdy a s jakými uživateli telefonních čísel byla v kontaktu, utvářel soud z úředního záznamu, z něhož ustanovoval pachatele trestné činnosti a dovozoval jejich úmysl, ač jej jako důkaz nemohl a neměl použít. Zpráva o zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu může být poskytnuta nejen v písemné, ale i v elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup k vyžadování informací z databáze účastníků veřejné telekomunikační služby i předávání dat souvisejících s poskytováním telekomunikační služby (viz § 66 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Obviněná poukázala na odbornou literaturu a na to, že požadované údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu musí být zachyceny způsobem, který umožňuje pozdější provedení důkazu v řízení před soudem, což však v řízení vedeném proti ní nebylo splněno, neboť nebyla provedena jakákoliv hlasová nahrávka hovorů spolupachatelky s poškozenými, která by ji ztotožňovala. Důkaz, k němuž směřoval příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu vydaný Městským soudem v Brně ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. 70 Nt 8342/2018, nebyl v řízení proveden, a v trestním spisu chybí přímý důkaz o relevantním telekomunikačním provozu vztahujícím se k trestné činnosti kladené za vinu obviněné. Proto soud prvního stupně opíral-li se o úřední záznam, který nemůže být důkazem, učinil skutková zjištění na základě důkazu, který v trestním spisu není založen a nebyl řádně proveden. 6. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a k námitce obviněné o použití záznamu o telekomunikačním provozu jako důkazu uvedla, že byl proveden v souladu s pravidly spravedlivého procesu, protože byl získán ve shodě s procesními předpisy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 135/99 , I. ÚS 129/2000 , III. ÚS 190/01 , II. ÚS 291/2000 , aj.), neboť informace z něj byly získány na základě řádně vydaného podle § 88a odst. 1 tr. ř. a soudcem odůvodněného příkazu Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. 70 Nt 8342/2018. K samotnému provedení tohoto důkazu v hlavním líčení státní zástupkyně doplnila, že přečtení úředního záznamu policejního orgánu obsahujícího vyhodnocení podstatných částí zaznamenaného telekomunikačního provozu nelze považovat za nepřípustné, jestliže byl tento důkaz v zájmu rychlosti a hospodárnosti trestního řízení jako listinný důkaz během hlavního líčení předložen stranám k nahlédnutí podle § 213 odst. 1 tr. ř., přičemž žádná ze stran nežádala jeho podrobnější provedení (např. přečtením podle § 213 odst. 2 tr. ř.), ani nevyužila možnost se k němu podle § 214 tr. ř. vyjádřit. Uvedená výhrada tudíž nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nejde o vadu či pochybení v podobě např. opomenutého důkazu nebo důkazu získaného a posléze použitého v rozporu s procesními předpisy. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podala ho obviněná jako osoba oprávněná podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě zákonem stanoveném v § 265e odst. 1, 2 tr. ř. 8. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud zjistil, že splňuje i další formální požadavky vymezené v § 265f odst. 1 tr. ř., protože je v něm uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, jaké výroky a v jakém rozsahu napadá. Zabýval se proto tím, zda obviněnou uplatněné důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. byly skutečně obsahově naplněny, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných důvodů podle § 265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání. IV. Důvodnost dovolání 9. Podle obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněná uplatnila výhrady především proti procesnímu postupu, neboť vytýkala, že soudy pochybily při provedení důkazu úředním záznamem o zjištěném telekomunikačním provozu podle § 88a tr. ř. 10. Námitky obviněné o vadném provedení důkazu úředním záznamem policejního orgánu o vyhodnocení výpisů z telekomunikačního provozu u hlavního líčení se netýkají právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení, a tedy nebyly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť argumentace obviněné, že takový důkaz nebylo vůbec možné provést, a pokud jej soud provedl, nemohl o něj opírat své skutkové závěry, spočívá na výtkách proti procesnímu postupu, jež nelze prostřednictvím žádného dovolacího důvodu namítat. Nejvyšší soud však v této věci, v níž dovolatelka poukazovala uvedenou výhradou na porušení zásad spravedlivého procesu, nejprve posuzoval, zda zmíněný postup soudu odpovídal procesním pravidlům, zejména zda byl namítaný důkaz proveden zákonem stanoveným způsobem. 11. Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že v posuzované věci podal v přípravném řízení státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně návrh ze dne 7. 8. 2018 na vydání příkazu podle § 88a dost. 1 tr. ř., v němž byly uvedeny všechny rozhodné skutečnosti, zejména, že jde o prověřování ve věci zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku u obou uvedených obviněných, v čem měla tato trestná činnost spočívat a jaké byly důvody pro zajištění výpisu z telekomunikačního provozu u konkrétně uvedených telefonních čísel. O tomto návrhu rozhodl soudce Městského soudu v Brně příkazem k zjištění údajů o telekomunikačním provozu dne 17. 9. 2018, sp. zn. 70 Nt 8342/2018, tak, že podle § 88a odst. 1 tr. ř. nařídil, aby všechny právnické osoby provozující telekomunikační činnost na území České republiky a poskytující telekomunikační služby a další dotčené fyzické a právnické osoby poskytly policejnímu orgánu informace o uskutečněném telekomunikačním provozu u konkrétně popsaných telefonních čísel. 12. Uvedené informace byly poskytnuty Policii České republiky, Útvaru zvláštních činností, Službě kriminální policie a vyšetřování, expozituře Brno, u něhož jsou uloženy ve formátu “XML“ na webovém prohlížeči nebo v aplikaci „AnswerReaderLite“. Na základě tohoto materiálu vedoucí zmíněné policejní expozitury dohledal použitá čísla vztahující se k projednávané trestné činnosti a tyto poznatky zpracoval dne 11. 7. 2018 do písemného materiálu vedeného pod č. j. UZC-14901-1/ČJ-2018-2825BR, jejž odeslal Městskému ředitelství Policie České republiky, Obvodnímu oddělení Brno-střed k č. j. KRPB-118364-51/TČ-2018-060210. Tyto podklady byly dne 27. 9. 2018 zpracovány oddělením Městského ředitelství policie Brno, 5. oddělení obecné kriminality Brno pod č. KRPB-118364-148TČ-2018-060275-MU do tzv. úředního záznamu (vyhodnocení výpisů z telekomunikačního provozu). Pro úplnost je třeba poznamenat, že z jeho obsahu plyne, jaká komunikace v rozhodném období korespondujícím s dobou, na níž se povolení vztahovalo, probíhala u uživatelů konkrétních telefonních čísel, jichž se povolení týkalo. Z tam popsaného přehledu lze dohledat vzájemné komunikace v rozhodném období, jakož i výpisy z mobilních buněk, jež odpovídají lokalizací místům, kde se obvinění v inkriminované dny pohybovali. 13. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 10. 2019 soud prvního stupně provedl důkaz uvedenými listinnými podklady tak, že je podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí, a to kromě jiných i příslušné sdělení, úřední záznam, podnět k podání návrhu na vydání příkazu, příkaz k zajištění údajů o telekomunikačním provozu a úřední záznamy. Strany přítomné u hlavního líčení, mimo jiné i obviněná a její obhájce, se k takto provedeným důkazům nevyjádřily. 14. Soud prvního stupně na základě zmíněného úředního záznamu posuzoval zjištění z něj vyplývající, týkající se telefonních čísel, která užívala obviněná, jakož i telefonních čísel poškozených, s nimiž v rozhodné době komunikovala. Své závěry a úvahy z nich plynoucí pak rozvedl v odůvodnění rozsudku a popsal i ostatní důkazní prostředky a důkazy z nich vyplývající, dále uvedl, jak hodnotil veškeré důkazy, přičemž zdůraznil, že přihlížel jak ke každému důkazu jednotlivě, tak i k jejich souhrnu, a popsal, k jakým závěrům na základě takto komplexního hodnocení dospěl. Odvolací soud k obdobné námitce obviněné ve svém usnesení konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže vycházel mimo jiné i z úředního záznamu, neboť mohl použít výsledky záznamů o telekomunikačním provozu, protože byly opatřeny v souladu se zákonem a byly z nich čerpány údaje o telefonních číslech, jejich uživatelích a kontaktech mezi čísly. Rovněž zdůraznil, že podstatou tohoto důkazu tedy nebyly obsahy komunikací, kterých nebylo pro řádné objasnění věci třeba, ale jen přehled o tom, s kým a kde obvinění komunikovali. 15. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění plynoucích z obsahu spisu nemohl přisvědčit námitkám uvedeným v dovolání, neboť jak orgány přípravného řízení, tak i soud postupovaly zcela v souladu se všemi zákonnými požadavky a plně respektovaly zásady týkající se postupu vyplývajícího z podmínek stanovených zákonem v § 88a tr. ř. 16. Podmínky, za kterých lze uvedený záznam použít, jsou popsány v ustanovení § 88a tr. ř. Nutné je zmínit, že ústavnost § 88a tr. ř. byla v minulosti opakovaně podrobena důkladné revizi, o čemž svědčí nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (č. 94/2011 Sb.), ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/11 (č. 43/2012 Sb.), a v nedávné době ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 45/17 (č. 161/2019 Sb.) , týkající se problematiky „ Data retention III (shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu)“, v nichž bylo mimo jiné uvedeno, že „Údaje o telekomunikačním provozu mohou mít mnohdy větší vypovídací hodnotu než znalost obsahu komunikace, a připodobnění k odposlechům je zde proto namístě; provozní a lokalizační údaje zasluhují z hlediska ochrany základních práv podobnou míru regulace.“ Ústavní soud zde rovněž uvedl, že cílem shromažďování provozních a lokalizačních údajů je podle důvodové zprávy jejich následné využití pro odhalování vybrané trestné činnosti podle § 88a odst. 1 tr. ř. Ústavní soud dále konstatoval, že „Všechny uvedené cíle sledují silný veřejný zájem (ochrana bezpečnosti a zdraví obyvatel, ekonomických zájmů státu) a jako takové je lze označit za legitimní. Informace, které uvedené oprávněné orgány z vyžádaných provozních a lokalizačních údajů získávají, jsou nepochybně způsobilé posunout je v jejich činnosti vpřed a nasměrovat je o krok blíže k naplnění uvedeného účelu, ať už je jím (zjednodušeně a obrazně řečeno) objasnění trestné činnosti, nalezení ztraceného seniora či odvrácení teroristické hrozby“. 17. Předpokladem k tomu, aby obsah údajů zaznamenaných o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a tr. ř. mohl sloužit jako důkaz, je opatření těchto údajů v souladu se zákonem. I když obviněná výslovně nevytýkala uvedené vady, je pro úplnost vhodné zmínit, že jak orgány přípravného řízení, tak i soudy postupovaly před zajištěním zmíněných údajů v souladu s podmínkami podle § 88a tr. ř., neboť státní zástupce objasnil ve svém návrhu důvody, pro které požadoval vydání příkazu o záznamech o uskutečněném telekomunikačním provozu na telefonní stanice, které užívaly konkrétní osoby, a rozvedl i důvody, které jej k takovému požadavku vedly. Zejména vymezil, že jde o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, na který dopadá ustanovení § 88a tr. ř., neboť je uveden mezi úmyslnými trestnými činy, pro které zákon umožňuje využít údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu. Soudce přezkoumal uvedený podnět a vydal příkaz, který rovněž odůvodnil, a to se zřetelem na to, že cílem v této trestní věci byly provozní a lokalizační údaje, jež měly sloužit pro odhalení trestné činnosti, z níž byla dovolatelka obviněna, tj. aby byly dohledány a identifikovány zdroje adresáta komunikace a dále údaje vedoucí ke zjištění data, času, způsobu a doby trvání komunikace. Tyto údaje byly poskytnuty od právnických nebo fyzických osob zajišťujících veřejnou komunikační síť (viz zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Následně byly zpracovány orgánem činným v trestním řízení, jenž je vyžádal, a podle povahy jejich obsahu je zpracoval do úředního záznamu „o vyhodnocení výpisů telekomunikačního provozu“. Důkaz tímto úředním záznamem soud při hlavním líčení provedl tak, že ho za podmínek § 213 odst. 1, 2 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí. Ani tento způsob provedení důkazu nevykazuje žádné vady, protože soud může posudky, zprávy státních i jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy při hlavním líčení předložit stranám k nahlédnutí. Z povahy uvedeného úředního záznamu je zřejmé, že jde o jinou listinu zpracovanou orgánem činným v trestním řízení, a tedy soud jí mohl provést důkaz postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. Podle protokolu o hlavním líčení žádná ze stran nenavrhla, aby tato listina byla přečtena. Takový postup je ústavně konformní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2664/12 ). Rovněž je třeba upozornit, že podklady, na jejichž základě byly závěry zpracovány do uvedeného úředního záznamu, měl soud rovněž k dispozici a také je při hlavním líčení za podmínek § 213 tr. ř. provedl k důkazu. 18. Ze všech těchto důvodů nebylo možné přisvědčit námitce obviněné o nepoužitelnosti zmíněného úředního záznamu jako důkazu, neboť v případě zájmu obhajoby na získání informací o telekomunikačním provozu u zajištěných konkrétních telefonních čísel bylo možné požádat o provedení důkazu příslušnými podklady, z nichž čerpal policejní orgán při zpracování úředního záznamu, jelikož jsou uloženy ve formátu “XML“ na webovém prohlížeči nebo aplikaci „AnswerReaderLite“, jak plyne z obsahu tohoto důkazu, čehož se však obviněná v řízení před soudem nedomáhala. 19. Lze proto uzavřít, že pokud soud prvního stupně zjištění plynoucí ze záznamu telekomunikačního provozu zpracovaného orgánem činným v trestním řízení do úředního záznamu přečetl při hlavním líčení v souladu s § 213 tr. ř. a takto získané informace použil jako důkazy, jde o postup, který odpovídá podmínkám, za nichž lze záznam telekomunikačního provozu v rámci dokazování provést a použít. Orgány činné v přípravném řízení i soud dostály svým povinnostem a splnily všechna kritéria pro to, aby mohly být využity informace vyplývající z uvedených záznamů telekomunikačního provozu v tomto trestním řízení jako důkazy. Vycházely proto z § 89 odst. 2 tr. ř., podle něhož může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, mimo jiné listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Důkazem může být prostředek, jímž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, jenž je předvídán příslušným procesním předpisem a který je podle tohoto předpisu proveden. Z důvodů shora popsaných nešlo o důkaz získaný nezákonným způsobem, neboť nebyl pořízen v rozporu s trestním řádem (§ 89 odst. 3 tr. ř.) a soudy se při jeho použití zabývaly se všemi okolnostmi. Přitom nic nesvědčí o tom, že jeho zákonnost byla zpochybněna (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000 , či ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01 , aj.). 20. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností při nedůvodnosti výhrady obviněné o vadnosti postupu soudu podle § 213 tr. ř. navíc zdůrazňuje, že obviněnou zpochybněný důkaz nebyl jediným, o který byly závěry o její vině opřeny, neboť ta byla spolehlivě prokázána též jinými důkazy a potřebné údaje o průběhu skutků vyplývaly i z dalších důkazních pramenů (svědecké výpovědi a listinné důkazy), proto tento důkaz sloužil jako důkaz podpůrný, ověřující a dokládající již známé skutečnosti, jak vyplývá i z rozsahu dokazování provedeného před soudem prvního stupně, které bylo velmi obsáhlé (viz přiměřeně i usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1701/14 ). 21. Nebylo možné přisvědčit obviněné ohledně vadné realizace důkazů a jejich nesprávného hodnocení, protože nelze soudům přikázat, jakou důkazní sílu mají přiznat jednotlivým důkazům (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13 ), přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13 , či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05 ). Soudy v dané věci splnily zákonem stanovenou povinnost řádně hodnotit důkazy (§ 2 odst. 6 tr. ř.), neboť zkoumaly věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní dokazované skutečnosti. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 , a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 ). Pravidla spravedlivého procesu proto nebyla porušena (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11 , ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10 , či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13 , aj.). Dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž soudy vyhodnotily důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadami podle § 2 odst. 6 tr. ř. 22. Nejvyšší soud se pak zabýval ostatními dovolacími námitkami obviněné a na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí a připojeného spisu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5642/	22.09.2020	22 Cdo 1738/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalovaných zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 13 Co 293/2018, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 5 C 137/2018, a věc vrátil Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 5 C 137/2018-63, rozhodl o nahrazení projevu vůle žalovaných tak, že každý ze žalovaných je jako vlastník spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/4 na pozemku parc. č. 1 v k. ú. J. (dále též jen „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“) povinen učinit žalobcům nabídku ke koupi blíže specifikovanou ve výroku I, jejímž předmětem je tento spoluvlastnický podíl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že součástí společného jmění žalobců je spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na předmětném pozemku, který nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 27. 8. 1976 uzavřené mezi žalobci jako kupujícími a J. J. jako prodávajícím. Každý z žalovaných nabyl vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/4 na předmětném pozemku kupní smlouvou ze dne 28. 2. 2017 uzavřenou mezi žalovanými jako kupujícími a K. J. jako prodávajícím. K. J. nabyl vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/2 na základě usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 D 612/2016-11, které nabylo právní moci 7. 12. 2016, a jež bylo vydáno ve věci dodatečného projednání dědictví po J. J. 3. Nalézací soud v poměrech projednávané věci aplikoval § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), ve znění účinném do 31. 12. 2017, podle kterého bylo-li spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo příbuznému v řadě přímé. Uvedl, že K. J. nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na předmětném pozemku na základě § 3069 o. z., ve spojení s § 460 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 13. 1. 1992, ke dni úmrtí J. J., tedy k 13. 1. 1992, a to i když usnesení soudu o dodatečném projednání dědictví nabylo právní moci dne 7. 12. 2016. Dovodil, že pro počátek běhu doby šesti měsíců rozhodné pro vznik předkupního práva je rozhodující právní moc usnesení soudu ve věci dodatečného projednání dědictví po J. J., neboť K. J. mohl plně vykonávat práva a povinnosti spojené s vlastnickým právem k tomuto spoluvlastnickému podílu až v okamžiku, ve kterém nabylo právní moci rozhodnutí, jímž mu bylo deklarováno nabytí vlastnického práva. Jelikož K. J. převedl spoluvlastnický podíl na žalované kupní smlouvou ze dne 28. 2. 2017, aniž ho nabídl žalobcům ke koupi, porušil předkupní právo žalobců zakotvené v § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2017. Z těchto důvodů soud vyhověl žalobě a svým rozhodnutím nahradil projev vůle žalovaných spočívající v nabídce ke koupi spoluvlastnického podílu. 4. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 13 Co 293/2018-89, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že K. J. porušil zákonné předkupní právo žalobců. Poukazují především na to, že spoluvlastnictví k pozemku bylo založeno již kupní smlouvou ze dne 27. 8. 1976 uzavřenou mezi žalobci jako kupujícími a J. J., na základě které převedl J. J. žalobcům vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. ˝. Nabyl-li následně K. J. spoluvlastnický podíl v důsledku dědění (univerzální sukcese), nedošlo k založení spoluvlastnictví k věci jakožto právního institutu, a proto nebyl K. J. povinen učinit žalobcům nabídku ke koupi na základě předkupního práva zakotveného v § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2017. Dovolatelé proto považují v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za nevyřešenou právní otázku, zda předkupní právo upravené v § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2017, svědčí spoluvlastníkům rovněž v případě, zemřel-li jeden ze spoluvlastníků a jeho spoluvlastnický podíl nabyde v důsledku univerzální sukcese jeho právní nástupce. Mají za to, že v takovém případě ostatním spoluvlastníkům toto předkupní právo nesvědčí. V této souvislosti poukazují na „paradoxní“ závěr, že spoluvlastník mohl svůj spoluvlastnický podíl v období mezi 1. 1. 2015 a 31. 12. 2017 volně převádět, zatímco spoluvlastník, který podíl v tomto období zdědil, byl vázán předkupním právem podle § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2017. Navrhují, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne a žalobcům přizná právo na náhradu nákladů řízení. 6. Žalobci se v dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Mají za to, že pojem „založení spoluvlastnictví“ ve smyslu § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2017, je nutné interpretovat nejen v souvislosti s věcnou stránkou, nýbrž i se stránkou personální. Souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 1 v k. ú. J. bylo založeno v roce 1976, přičemž se jednalo o společenství J. J. a žalobců. Toto společenství konkrétních osob zaniklo smrtí J. J., tedy k 13. 1. 1992. K 13. 1. 1992 bylo založeno jiné společenství osob k dané věci, a to spoluvlastnictví žalobců a K. J., které však bylo vůči žalobcům i dalším osobám deklarováno až na základě právní moci rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví. Založení tohoto spoluvlastnictví, ke kterému došlo v důsledku smrti jednoho ze spoluvlastníků, tak žalobci nemohli nijak ovlivnit. V takovém případě svědčilo žalobcům předkupní právo zakotvené v § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2017, a proto byl K. J. povinen učinit žalobcům nabídku ke koupi, převáděl-li spoluvlastnický podíl v době šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví. Neučinil-li tak, porušil předkupní právo žalobců. Mají tedy za to, že dovolání nespočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto navrhují, aby jej Nejvyšší soud zamítl. 7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dále označené otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 10. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda svědčí spoluvlastníkům předkupní právo ve smyslu § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2017 v případě, že věc byla ve spoluvlastnictví více osob již před 1. 1. 2014 a v období mezi 1. 1. 2014 a 31. 12. 2017 bylo v důsledku smrti jednoho ze spoluvlastníků na základě univerzální sukcese deklarováno nabytí tohoto spoluvlastnického podílu dědici zemřelého spoluvlastníka. 11. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují porušení předkupního práva v období mezi 1. 1. 2014 a 31. 12. 2017 a v tomto období rovněž uplatnili dotčení spoluvlastníci příslušný nárok jim plynoucí z hmotněprávní úpravy účinné v té době, je nutné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2017. 12. Podle § 1124 odst. 1 věty první o. z. bylo-li spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo příbuznému v řadě přímé. 13. Nejvyšší soud při řešení shora formulované právní otázky vyšel – vázán rozsahem dovolání a vymezeným dovolacím důvodem – ze závěru odvolacího soudu (jenž nebyl v dovolání napaden), že v poměrech projednávané věci je pro určení počátku běhu doby šesti měsíců pro uplatnění předkupního práva ve smyslu § 1124 odst. 1 o. z. rozhodující den 7. 12. 2016, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 D 612/2016-11, které bylo vydáno ve věci dodatečného projednání dědictví po J. J. a na základě kterého nabyl K. J. vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/2 na pozemku parc. č. 1 v k. ú. J. 14. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2017, byl založen na odklonu od koncepce zákonného předkupního práva spoluvlastníků zakotveného v § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Pojetí zákonného předkupního práva spoluvlastníků zakotveného v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, současná právní úprava záměrně opustila v prospěch absence zákonného předkupního práva se zákonem stanovenými výjimkami zakotvenými v § 1124 či § 1125 o. z. 15. Důvodová zpráva k § 1124 o. z. uvádí, že „situace, kdy spoluvlastnictví vznikne jinak než smlouvou mezi spoluvlastníky a kdy spoluvlastníci neměli možnost z vlastní vůle ovlivnit svá práva a povinnosti, vyžaduje zvláštní řešení. Proto se navrhuje stanovit dispozitivně zákaz zcizení spoluvlastnického podílu, vyjma případy převodu na jiného spoluvlastníka nebo na osoby z okruhu osob spoluvlastníku nejbližších. Obdobné řešení přijaly pro shodné případy Francie novelou Code civil provedenou zákonem 76-1286 z r. 1976 (čl. 815-14 CC) a po jejím vzoru v r. 1993 Lucembursko. Německý (§ 2034 BGB) nebo italský (čl. 732) občanský zákoník znají v obdobné souvislosti zákonné předkupní právo spoludědiců pro případ převodu dědických podílů. Návrh sleduje omezení spoluvlastníků jen dočasné, tj. na dobu šesti měsíců, což na jedné straně bere v úvahu podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), na straně druhé dává spoluvlastníkům dostatečně dlouhou dobu, aby svoji situaci zvážili a vyřešili podle své vůle.“ 16. Z uvedeného je zřejmé, že úmyslem zákonodárce v souvislosti s úpravou předkupního práva spoluvlastníků zakotvenou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2017, bylo omezit předkupní právo spoluvlastníků pouze na ty případy, ve kterých bylo spoluvlastnictví jako majetkové společenství nově založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit. Předkupní právo spoluvlastníkům ve smyslu § 1124 odst. 1 o. z. vzniklo spoluvlastníkům např. za situace, ve které byla věc ve výlučném vlastnictví zůstavitele a v důsledku jeho smrti se věc stala předmětem spoluvlastnictví více dědiců. Byl-li však zůstavitel pouze „vlastníkem“ spoluvlastnického podílu na věci a v důsledku jeho smrti nabyl spoluvlastnický podíl jeho dědic (na základě univerzální sukcese), zákonné předkupní právo ostatním spoluvlastníkům ke spoluvlastnickému podílu, jenž byl předmětem dědění, ve smyslu § 1124 odst. 1 o. z. nevzniklo. V tomto případě totiž smrt původního spoluvlastníka nebyla tou právní skutečností, která by založila novou vlastnickou formu v podobě spoluvlastnictví. Spoluvlastnický vztah k předmětnému pozemku zde existoval již před označenou právní skutečností a byl založen vůlí spoluvlastníků v podobě kupní smlouvy. 17. V poměrech projednávané věci vzniklo spoluvlastnictví (jako majetkové společenství) k předmětnému pozemku na základě kupní smlouvy uzavřené dne 27. 8. 1976 mezi žalobci jako kupujícími a J. J. Na základě této kupní smlouvy se stali spoluvlastníky J. J. a žalobci. Následně nabyl v důsledku smrti J. J. jeho spoluvlastnický podíl na věci K. J., a to na základě usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 D 612/2016-11, které nabylo právní moci 7. 12. 2016. Pokud převedl spoluvlastnický podíl na této věci na žalované kupní smlouvou ze dne 28. 2. 2017, nebyl povinen žalobcům nabídnout věc ke koupi, jelikož žalobcům s ohledem na výše uvedené předkupní právo zakotvené v § 1124 odst. 1 o. z. nesvědčilo. Dovodil-li odvolací soud opak, spočívá jeho rozhodnutím ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. 18. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaných je důvodné. Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 19. V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5643/	22.09.2020	22 Cdo 994/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 7 Co 1121/2019, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 9 768,10 Kč s příslušenstvím; jinak ve zbývajícím rozsahu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 7 Co 1121/2019, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce – spolek založený za účelem společné péče jeho členů o dům č. p. 1 na adrese v Č. (dále jen „předmětný dům“) – se po žalovaném domáhal zaplacení 124 855 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že v rámci svého působení zajišťoval dodávky energií a služeb spojených s užíváním předmětného domu. V souvislosti s touto činností vybíral od spoluvlastníků domu zálohy na služby spojené s užíváním jednotlivých bytů v domě a příspěvek do tzv. fondu oprav; s jednotlivými dodavateli služeb uzavřel dodavatelské smlouvy a za poskytované služby prováděl přímé platby. Žalovaný v období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 služby poskytnuté a spotřebované v souvislosti s jím užívaným bytem o velikosti 3+1 neuhradil, ani se nepodílel na opravách a údržbě domu (včetně jeho společných částí). Měl za to, že tímto jednáním se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil. 2. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 12 C 66/2018-218, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 119 744 Kč s tam blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 5 111 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Vyšel ze zjištění, že žalobce je právnickou osobou – spolkem – zřízenou s cílem zajišťovat běžnou správu, tedy péči o předmětný dům. Většina spoluvlastníků souhlasila s tím, aby žalobce řádný chod a péči o dům skutečně zajišťoval a jednal ohledně uzavírání s tím souvisejících smluv. Tito spoluvlastníci se stali členy žalobce; žalovaný však členem žalobce není a nikdy nebyl. Za účelem zajištění dodávky energií a služeb žalobce uzavřel s jednotlivými dodavateli smlouvy a prováděl úhrady za jimi poskytované služby, a to z účtu zřízeného na jeho jméno. Dodávky energií a služeb žalobce zajišťoval pro celý dům, tedy nejen pro své členy, ale vždy pro všechny spoluvlastníky. Dále zjistil, že žalovaný byl od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 spoluvlastníkem předmětného domu o velikosti spoluvlastnického podílu 415/10000. Z tohoto titulu v daném období užíval v domě umístěný byt o velikosti 3+1; na zálohy na služby spojené s užíváním a údržbou společné věci a do tzv. fondu oprav však nic nezaplatil. Mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k žádné dohodě ohledně dodávek služeb a plateb do fondu; žalovaný jako nečlen ani neměl povinnost do fondu oprav přispívat. Současně však žalovaný se zajišťováním úklidu v domě profesionální společností souhlasil a služby spojené s užíváním bytu odebíral a spotřeboval (položky společná televizní anténa, výtah, osvětlení, úklid, studená voda, voda pro teplou užitkovou vodu, ohřev teplé užitkové vody, teplo). 4. Při právním posouzení věci soud prvního stupně vyšel z právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z“). Uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že na straně žalobce je dán nedostatek aktivní věcné legitimace. Měl za to, že žalovaný byl příjemcem služeb, které mu byly žalobcem v souvislosti s užíváním bytu poskytnuty a žalovaným prokazatelně spotřebovány, na úhradě vynaložených nákladů se nicméně nijak nepodílel. Za správný považoval i způsob určení výše bezdůvodného obohacení dle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Uvedl, že citovaný předpis upravuje komplexně problematiku služeb a je možno jej aplikovat na všechny typy bydlení. 5. K žalovaným vznesené námitce promlčení uvedl, že v rámci řízení bylo uplatněno několik nároků – nárok na úhradu služeb a energií spojených s užíváním společné věci a nárok na náhradu nákladů vynaložených na nutné opravy a údržbu. Uzavřel, že nárok na úhradu služeb a energií promlčen není, neboť k počátku běhu promlčecí lhůty došlo až doručením vyúčtování žalobci – v tento den se dozvěděl, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného došlo a v jaké výši. Uzavřel, že za žalované období žalobci náleží částka v celkové výši 109 975,97 Kč. 6. V případě náhrady nákladů vynaložených na běžnou opravu a údržbu domu však s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3766/2011 uvedl, že dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení již za trvání spoluvlastnictví s tím, že počátek promlčecí lhůty je určen dnem vynaložení těchto nákladů; některé žalobcem uplatněné nároky proto považoval za promlčené. Po odečtení promlčených položek a žalobcem uplatněných nákladů spojů včetně služebních poplatků České pošty, odměn správy domu a poplatků za bankovní služby, neboť tyto soud prvního stupně nepovažoval za náklady vynaložené na nutné opravy a údržbu nemovitosti, přiznal žalobci vůči žalovanému nárok na zaplacení částky celkem 9 768,10 Kč. 7. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 Co 1121/2019-267, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení 119 744 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba co do povinnosti zaplatit 5 111 Kč s příslušenstvím, nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci. 8. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k privatizaci předmětného domu došlo v roce 1999 jeho prodejem do spoluvlastnictví nájemců. Již před prodejem domu nájemci (budoucí spoluvlastníci) založili občanské sdružení, a to „za účelem společné péče jeho členů o dům, v němž bydlí a jeho okolí v zájmu vytvoření příznivých bytových podmínek a uspokojivého životního prostředí.“ V souvislosti s rekodifikací občanského práva pak došlo k transformaci občanského sdružení na spolek – tj. žalobce. 9. Uvedl, že předmětem řízení je nárok na zaplacení částky odpovídající úhradám žalobce za služby, opravy, údržbu a správu domu. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobce v rozhodné době, tj. od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016, zajišťoval dodávky elektřiny pro společné prostory v domě, dodávku vody a odvod odpadních vod, dodávku tepla a teplé užitkové vody, servis výtahů i úklid společných prostor, a to pro všechny spoluvlastníky bytového domu, hradil také náklady na opravy a údržbu společné věci. Za tímto účelem od spoluvlastníků vybíral finanční prostředky, z nichž prováděl jednotlivé úhrady. 10. Dospěl k závěru, že žalobce není v projednávané věci aktivně věcně legitimován. Předně zdůraznil, že odvolací soud již v obdobných případech rozhodoval, a to v neprospěch žalobce. Vycházel z toho, že žalobce nemá k dispozici vlastní finanční prostředky na svém účtu, úhrady za služby a na náklady na opravy a údržbu společné věci plynuly z peněz spoluvlastníků (kumulovaných na účtu žalobce). Na straně žalovaného proto nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce. Uzavřel, že žalobce vykonával běžnou správu společné věci. Ve vztahu ke spoluvlastníkům měl proto postavení příkazníka (§ 1135 o. z.), a jeho jednáním tak vznikla práva a povinnosti přímo spoluvlastníkům. Poznamenal, že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobce je vlastníkem bankovního účtu, ze kterého byly jednotlivé úhrady prováděny. Měl za to, že zde jde pouze o vztah žalobce k bankovnímu ústavu, který nic nemění na skutečnosti, že finanční prostředky uložené na účtu náležely spoluvlastníkům a žalobce byl pouze jejich správcem. Nad rámec uvedeného nepovažoval oprávnění žalobce uplatňovat nároky vůči neplatičům vlastním jménem a na vlastní účet za podřaditelné pod pojem běžné správy společné věci. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena otázka, vůči komu se bezdůvodně obohacuje spoluvlastník domu, pokud nehradí jím spotřebované dodávky energií a služeb, které na základě uzavřených smluv dodavatelům hradila třetí osoba, odlišná od spoluvlastníků, z prostředků na svém účtu, pocházejících od ostatních spoluvlastníků domu, jakož i otázka, zda tato třetí osoba je správcem společné věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace. Uvádí, že předmětem jeho činnosti nebyla pouze běžná správa domu, ale i dodávka energií a služeb, kdy v této pozici vystupoval vůči spoluvlastníkům jako jejich dodavatel, nikoli jako obyčejný správce věci. Zdůraznil, že je právnickou osobu způsobilou vlastnit a nakládat s vlastním majetkem a finančními prostředky. Smlouvy o dodávkách energií a služeb uzavíral svým jménem, nikoli jménem spoluvlastníků, a na svoji odpovědnost; stejně tak i svým jménem prováděl příslušné úhrady jednotlivým dodavatelům. Poznamenal, že spoluvlastníci z těchto smluv nebyli a nejsou nijak zavázáni. Energie nejsou ani jejich vlastnictvím, byly jim pouze žalobcem – z pozice redistributora – bez přirážky poskytovány na základě oprávnění dle energetického zákona a jejich spotřeba byla následně vyúčtována. Má za to, že v případě, kdy žalovaný energie a služby prokazatelně spotřeboval, došlo za daného stavu ke vzniku jeho bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu vytýká, že se uvedenými námitkami vůbec nezabýval. Závěry odvolacího soudu přitom označuje za nepřiměřeně formalistické, neboť nutí spoluvlastníky předmětného domu postupovat na žalobce jejich neexistující pohledávky za žalovaným. Současně namítá, že závěr, že finanční prostředky na účtu žalobce jsou vlastnictvím spoluvlastníků, je nesprávný a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ze které vyplývá, že peníze uložené na bankovním účtu jsou ve vlastnictví banky. Za nesprávné považuje i rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že bylo namístě rozhodnout podle § 150 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 12. Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, které považuje za zcela odpovídající stavu věci a ustálené rozhodovací praxi. Úvahy dovolatele, že náklady na dodávky tepla, teplé vody, vody a odvádění odpadních vod, provoz výtahu, osvětlení společných prostor, úklid společných prostor a umožnění příjmu televizního signálu nemají žádný vztah ke spoluvlastnictví domu, považuje za nesprávné – k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu a cituje komentářovou literaturu. Současně zpochybňuje i správnost určení výše bezdůvodného obohacení podle zákona č. 67/2013 Sb. Dále uvádí, že nezpochybňuje způsobilost dovolatele vlastnit a nakládat s majetkem, poukazuje pouze na to, že dovolatel žádné finanční prostředky, ze kterých by případně služby hradil, nemá. Zdůrazňuje, že spolek nesmí členům, natož nečlenům, ukládat, kromě plateb členských příspěvků, jiné povinnosti majetkového charakteru. Má za to, že založení spolku za účelem výstavby nebo správy nemovitosti určené k bydlení členů není možné, neboť k tomu slouží bytová družstva nebo společenství vlastníků. Proto už z povahy statutu žalobce má za to, že nemůže být v dané věci aktivně věcně legitimován. Odmítá i aplikaci § 150 o. s. ř. V neposlední řadě namítá, že dovolání nesplňuje zákonem předepsané obsahové náležitosti. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a aby žalobci byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání 13. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“, srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.). 14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 16. Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 9 768,10 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení jakožto náhrada nákladů souvisejících s opravou a údržbou domu, pak není ze zákona – objektivně – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť plnění, jež je založeno na samostatném skutkovém základu (oproti nároku na vydání bezdůvodného obohacení za služby související s užíváním bytu), nedosahuje v době vydání rozhodnutí hodnotového censu 50 000 Kč [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013 (označené usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), nebo též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3191/13 (zmíněné usnesení je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz)]. 17. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je ve zbývající části přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek, které doposud nebyly dovolacím soudem v podmínkách současné právní úpravy řešeny, jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání K otázce osoby správce společné věci: 18. V posuzované věci je předně nutné se vypořádat s otázkou (ne)dostatku aktivní věcné legitimace dovolatele; z povahy věci je přitom nezbytné zabývat se i povahou postavení správce společné věci jako zástupce spoluvlastníků. Otázku, zda resp. za jakých podmínek správce společné věci vystupuje vůči třetím osobám jako přímý či nepřímý zástupce spoluvlastníků, dovolací soud dosud neřešil; proto je dovolání v této části přípustné a je i důvodné. 19. Pří právním posouzení je třeba za situace, kdy ke vzniku rozhodných skutečností došlo před 1. 1. 2014, vycházet z právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále je „obč. zák.“); pokud však rozhodné skutečnosti nastaly až po tomto datu, je nutné příslušné právní otázky posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – viz § 3028 odst. 1 o. z. 20. Podle judikatury Nejvyššího soudu je uzavření dohody spoluvlastníků o určení osoby správce realizací hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2654/2009 ). Obdobně lze určení správce zařadit v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, do problematiky správy společné věci. 21. Rozhodování spoluvlastníků o správě společné věci nelze chápat jako zákonem stanovený formalizovaný postup, ale jako (ne)shodu při řešení určité věcné otázky. Z povahy (podílového) spoluvlastnictví přitom vyplývá, že primárním způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků je jejich dohoda [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99 , nebo ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 1, str. 15)]. Dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci; může být uzavřena i ústně nebo konkludentně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007 ). 22. Uvedené judikatorní závěry jsou v zásadě použitelné i pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jak je patrné například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016 (uveřejněného pod č. 71/2018 Sb. rozh. obč.; dále viz např. Králík M., komentář k § 1128. In: Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 488. 23. Správcem společné věci může být osoba fyzická i právnická, může jím být jak jeden ze spoluvlastníků, tak osoba třetí (od spoluvlastníků odlišná). Přestože právní úprava zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ustanovení o správci společné věci neobsahovala, vycházela rozhodovací praxe soudů z toho, že na obsah práv a povinností mezi správcem a spoluvlastníky lze analogicky aplikovat ustanovení o příkazní smlouvě [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 6, str. 221)]. Tímto způsobem judikatura navázala na právní úpravu předcházející účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; současná právní úprava právní postavení správce jako příkazníka upravuje výslovně (§ 1135 o. z.). 24. V poměrech nyní projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce vykonával správu předmětného domu. S jeho ustanovením do funkce správce společné věci souhlasila většina spoluvlastníků; bylo prokázáno, že i žalovaný o tomto věděl a nevyslovil svůj nesouhlas. Tyto skutečnosti účastníci nezpochybňují ani v rámci dovolacího řízení, a dovolací soud z nich proto ve svých dalších úvahách vychází – jak vyplývá z výše uvedeného, je určení osoby správce, byť i jen konkludentním jednáním, možné. 25. Zůstává však otázkou, zda dodávka energií a služeb, jejichž úhrady se dovolatel po žalovaném domáhá, byla poskytována z pozice výkonu správy společné věci, či zda dovolatel v tomto případě vystupoval jako redistributor ve smyslu § 28 odst. 1 písm. g) a § 77 odst. 8 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Závěry vyplývající z rozhodnutí odvolacího soudu jsou přitom v této části učiněny bez náležitých skutkových zjištění; rozhodnutí v této části postrádá i relevantní odůvodnění. 26. Platí, že za situace, kdy při určení správy a ustanovení správce není přesně vymezen rozsah práv a povinností, které má vykonávat, je nutné vycházet především z povahy věci (k tomu z odborné literatury srov. např. Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 155). Do oblasti správy společné věci spadá vše, co slouží k zajištění hospodárného využití společné věci. V případě obytného domu, v němž se nacházejí pronajaté byty, tak půjde zejména o výběr nájmů a úhradu nákladů s pronájmem bytů, zajišťování oprav a údržby společného domu, včetně hodnotové evidence a vyjádření této činnosti; současně sem lze zahrnout vedení listin o výdajích a příjmech ze společné věci a provádění záznamů o příjmech a výdajích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004 ). K hospodárnému využití věci může být nutné i zajistit poskytnutí dodávky energií, avšak nemusí tomu tak být vždy. 27. V posuzované věci nelze nechat bez povšimnutí, že předmětný dům byl v rozhodné době fakticky (nikoli právně) rozdělen na bytové jednotky, kdy každá z nich byla dána jednotlivým spoluvlastníkům do užívání. S běžným užíváním bytu je bezpochyby spojeno i zajištění dodávek energií – zejména vody, elektřiny a tepla; přitom do jisté míry je dodávka energií i nezbytná k tomu, aby nedošlo k poškození společné věci (tzv. temperování stavby v zimních měsících). Tyto skutečnosti naznačují, že činnost dovolatele, spočívající v zajišťování dodávek energií a služeb, skutečně byla výkonem správy společné věci. Tento závěr však nelze učinit, aniž by se nalézací soudy zabývaly tím, zda nebyl rozsah práv a povinností správce společné věci vymezen jinak. Posouzení této námitky – včetně učinění příslušných skutkových zjištění – bylo úkolem odvolacího soudu, pokud tak v projednávané věci neučinil, je jeho rozhodnutí neúplné a tudíž nesprávné. 28. Pro úplnost dovolací soud dodává, že je nepochybné, že správce společné věci vystupuje v postavení příkazníka. Činnost příkazníka pro příkazce může být faktická, nebo může spočívat v právním jednání (hmotněprávním i procesněprávním); v případě právního jednání je přitom nutné rozlišovat mezi zastoupením přímým a nepřímým. 29. Byť zákonná úprava pamatuje pouze na zastoupení přímé (§ 22 odst. 1 obč. zák.; § 436 o. z.), nelze existenci nepřímého zastoupení opomenout, neboť zákon jej nevylučuje a tento institut je znám i právní teorii (viz např. Dávid R., komentář k § 436. In: Lavický P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1657). 30. Pro oba případy zastoupení je společné, že v něm zástupce činí vlastní projev vůle (právně jedná). Zatímco přímý zástupce činí právní jednání jménem zastoupeného na jeho účet, takže práva a povinnosti (jedná-li zástupce v mezích oprávnění) vznikají přímo zastoupenému, nepřímý zástupce jedná svým jménem, i když opět na účet zastoupeného. V důsledku toho nabývá nepřímý zástupce práva a povinnosti sám, je však povinen takto nabytá práva a povinnosti převést na zastoupeného (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1798/2009 ). 31. Zastoupení přímé je pro příkazní smlouvu charakteristické (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3418/2009 ), ani v jejím případě však nelze zastoupení nepřímé vyloučit. Správce společné věci má postavení příkazníka (§ 1135 o. z.) a z ustanovení o příkazu nejen že nevyplývá, že musí jít o zastoupení přímé, ale znění § 2435 o. z. výslovně počítá i se zastoupením nepřímým („Příkazník … převede na příkazce užitek z prováděného příkazu“; kdyby šlo o zastoupení přímé, pak by tento užitek nabýval příkazce automaticky). Ostatně i § 1400 o. z., upravující postavení správce cizí věci, stanoví vyvratitelnou domněnku, že správce jedná jako zástupce vlastníka; nepřímé zastoupení tedy nevylučuje. Současná právní úprava formuluje nevyvratitelnou právní domněnku, že není-li z právního jednání patrné, že někdo jedná jako zástupce, jedná sám za sebe a je z právního jednání zavázán sám (§ 436 věta druhá o. z.). Pokud by tak žalobce jednal v pozici nepřímého zástupce, nebylo by možné právní závěry odvolacího soudu akceptovat. 32. Jedná-li správce společné věci jako nepřímý zástupce spoluvlastníků, svým jménem uzavírá ohledně správy společné věci smlouvy s třetími osobami a plnění z těchto smluv pak dále poskytuje spoluvlastníkům, je vůči jednotlivým spoluvlastníkům aktivně legitimován k vymáhání toho, co jsou povinni za takto poskytnutá plnění (služby, dodávky vody, energií apod.) zaplatit. 33. Závěr odvolacího soudu, že jednáním žalobce (z pozice příkazníka) vznikala práva a povinnosti přímo zastoupeným (spoluvlastníkům předmětného domu), je tak předčasný. Zejména nelze opomenout, že žalobce uzavíral s třetími osobami smlouvy o dodávce prací (služeb) a energií vlastním jménem; spoluvlastníci nebyli účastníky takto vzniklých právních vztahů. Už to mělo vést k úvaze, že může jít o nepřímé zastoupení. Odvolací soud se otázkou existence nepřímého zastoupení nezabýval, ani se nevypořádal s (v této souvislosti uplatněnými) námitkami dovolatele. Dovolací soud proto uzavírá, že také v této části jsou úvahy odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné. K otázce vlastnictví peněžních prostředků na účtu u peněžního ústavu: 34. Dovolatel dále namítá, že závěr odvolacího soudu, že peněžní prostředky uložené na jeho bankovním účtu jsou ve vlastnictví spoluvlastníků předmětného domu, je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je v této části přípustné i důvodné. 35. Dovolací soud projednal dovolání v souladu s § 3077 o. z. podle právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 36. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, č. j. 35 Odo 801/2002 , uveřejněném pod č. 50/2006 Sb. rozh. obč., vyslovil a odůvodnil závěr, že „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, přestavuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu.“ Od těchto právních závěrů (z novější judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 900/2019 ) není důvod se odchýlit – s ohledem na značnou podobnost příslušných ustanovení (k tomu srov. znění § 708 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a znění § 2662 o. z.) – ani za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy od 1. 1. 2014. 37. Závěr odvolacího soudu, že vlastníkem peněžních prostředků na bankovním účtu dovolatele jsou (někteří) spoluvlastníci předmětného domu, neboť tyto byly dovolateli (jako správci společné věci) pouze svěřeny do správy, je tak v rozporu s výše uvedenými závěry dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Ostatně zřídil-li účet žalobce svým jménem a pro sebe, nemají spoluvlastníci k bance žádný právní vztah a nelze dovozovat, že by byli z účtu nad rámec toho, co bylo dohodnuto ve smlouvě o jeho zřízení, jakkoliv oprávněni. Nároky vzniklé v souvislosti s prostředky tak uloženými mohou uplatnit v zásadě jen vůči žalobci. Ke zbývajícím námitkám dovolatele: 38. Otázkou dovolatele, vůči komu se bezdůvodně obohacuje spoluvlastník domu, pokud nehradí jím spotřebované dodávky energií a služeb, se dovolací soud – z důvodu procesní ekonomie – nezabýval. Pro řešení této otázky je významné posouzení povahy postavení žalobce (správce společné věci, nebo redistributora energií a služeb na základě dohody se spoluvlastníky). S ohledem na neúplné úvahy odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – je proto předčasné zabývat se jejím řešením. 39. V případě námitky týkající se aplikace § 150 o. s. ř. dovolatel neformuluje žádnou právní otázku, pouze polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu, neuvádí ani v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ostatně dovolání týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 40. Ze shora uvedeného se podává, že v části předmětu řízení není dovolání žalobce přípustné, a proto je Nejvyšší soud částečně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývající části předmětu řízení je však dovolání důvodné. Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dané části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 41. V dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby se náležitě vypořádal s otázkou postavení žalobce – tj. zda v případě energií a služeb, jejichž náhrada je předmětem nyní projednávané věci, žalobce vystupoval vůči spoluvlastníkům z pozice správce společné věci, nebo z pozice jiné, vyplývající z dohody mezi ním a spoluvlastníky. V případě, že dojde k závěru, že žalobce byl správcem společné věci, bude jeho úkolem náležitě posoudit, zda právní jednání žalobce (příkazníka) bylo povahou zastoupením přímým, či nepřímým. 42. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srov. § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5666/	09.09.2020	31 Cdo 684/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil v prvním, druhém a čtvrtém výroku rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 25 Co 285/2018, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 308 C 62/2015-279, uložil žalované zaplatit žalobci 423 229,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 574 359 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 2. Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že: [1] Žalobce (jako zhotovitel) a žalovaná (jako objednatel) uzavřeli dne 16. 6. 2014 smlouvu o dílo č. 9/2014 (dále též jen „smlouva“), jejímž předmětem bylo „provedení dlaždičských a stavebních prací na SO F 1. 2. – komunikace a zpevněné plochy (sektor A, B, C a parkoviště)“, na pěší zóně (třída M.) v P., ve smlouvě dále podrobněji specifikovaných, za cenu 6 343 246,50 Kč včetně DPH. [2] Podle článku IV. smlouvy měla být cena díla placena průběžně, vždy po 21 dnech, na základě potvrzeného soupisu provedených prací a faktury vystavené žalobcem. Závěrečná faktura (za poslední měsíční plnění) měla být zaplacena do 15 dnů ode dne předání kompletního díla a odstranění vad a nedodělků. [3] Podle článku V. odst. 11 smlouvy „v případě prodlení platby delší než 5 dnů odstupuje dodavatel od smlouvy o dílo“. [4] Zhotovitel se zavázal dílo provést v době od 1. 7. 2014 do 12. 10. 2014. [5] Pro případ prodlení zhotovitele s dodáním díla byla sjednána smluvní pokuta. [6] Pro případ, že zhotovitel neodstraní vady díla ve sjednaných lhůtách, byl objednatel oprávněn zajistit odstranění vad na náklady zhotovitele (článek IX odst. 4 smlouvy). Pro případ, že zhotovitel nedostatečně zajišťuje kapacity na staveništi, neplní sjednaný harmonogram prací nebo nedodržení tohoto harmonogramu hrozí, a nezjedná nápravu ani k výzvě objednatele, byl objednatel oprávněn zajistit chybějící výkony náhradními kapacitami na účet zhotovitele (článek XI. odst. 3 smlouvy). [7] Žalobce a žalovaná se dále dohodli, že žalovaná uhradí z důvodu nepřipravenosti povrchu na pokládku dlažby platbu nahrazující výdaje žalobce za zajištěné personální zdroje a pronajaté stroje a nástroje, a to ve výši 23 000 Kč za den. [8] Žalobce vyúčtoval žalované – cenu za práce provedené v období od 1. 8. 2014 do 25. 8. 2014 a dále výdaje podle předchozího bodu za 4 dny v celkové výši 92.000 Kč (faktura č. 31/2014 na celkovou částku 284.061 Kč, splatná dne 1. 10. 2014), – cenu za práce provedené v období od 26. 8. 2014 do 25. 9. 2014 v celkové výši 841.978 Kč (faktura č. 34/2014, splatná dne 26. 10. 2014), – cenu za práce provedené v období od 26. 9. 2014 do 25. 10. 2014 v celkové výši 458.727,40 Kč (faktura č. 39/2014, splatná dne 21. 12. 2014), a – cenu za práce provedené v období od 26. 10. 2014 do 26. 11. 2014 v celkové výši 301.996 Kč (faktura č. 43/2014, splatná dne 18. 1. 2015). [9] Žalovaná žalobci neuhradila (mimo jiné) částku 92.000 Kč, vyúčtovanou (z titulu výdajů vynaložených žalobcem v důsledku nepřipravenosti povrchu na pokládku dlažby) fakturou č. 31/2014. [10] Žalovaná uplatnila v řízení námitku započtení své pohledávky za žalobcem ve výši 6.252.108,84 Kč, vzniklé z titulu smluvní pokuty za prodlení s předáním předmětu díla, a dále pohledávky ve výši 1.404.303,18 Kč z titulu nákladů vynaložených v souladu s články IX. odst. 4 a XI. odst. 3 smlouvy. 3. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – shledávaje oprávněným nárok žalobce na zaplacení výdajů vynaložených žalobcem v důsledku nepřipravenosti povrchu na pokládku dlažby ve výši 69.000 Kč (třikrát 23.000 Kč za 3 dny, odsouhlasené ve stavebním deníku) – uzavřel, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou faktury č. 31/2014 (splatné dne 1. 10. 2014) a žalobce od smlouvy o dílo odstoupil v souladu s článkem V. odst. 11 smlouvy ke dni 6. 10. 2014. Odstoupení má dle § 2004 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), účinky do budoucna, neboť jde o dílčí plnění a přijatá dílčí plnění (provedení pokládky dlažby) měla pro objednatele význam. 4. Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou i v rozsahu částky 124 866 Kč, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá z titulu ceny prací, vyúčtované fakturou č. 34/2014 (na niž žalovaná plnila toliko částečně); provedení těchto prací bylo žalovanou potvrzeno ve stavebním deníku. Naopak nárok na zaplacení ceny prací dle faktury č. 43/2014 soud žalobci nepřiznal, neboť rozsah prací a výkonů uvedený v předmětné faktuře nebyl odsouhlasen žalovanou (jejím vedoucím stavby). 5. Jde-li o cenu prací vyúčtovanou fakturou, soud prvního stupně zdůraznil, že část těchto prací byla provedena až po odstoupení od smlouvy, v důsledku čehož žalobci vznikl nárok na nahrazení bezdůvodného obohacení získaného žalovanou. Provedení prací vyúčtovaných fakturou č. 39/2014 sice žalovaná potvrdila, ze stavebního deníku však plyne, že zhotovené dílo trpělo vadami. Soud proto přiznal žalobci nárok na zaplacení 50 % z částky 458 727,40 Kč vyúčtované fakturou, určuje výši nároku dle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), podle své úvahy, neboť výši nároku by bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. 6. Námitku započtení shledal soud prvního stupně nedůvodnou. Nárok na smluvní pokutu z důvodu prodlení žalobce s předáním díla mohl vzniknout až v důsledku porušení povinnosti předat dílo dne 12. 10. 2014. Odstoupil-li žalobce od smlouvy ke dni 6. 10. 2014, nemohl žalované vzniknout nárok na smluvní pokutu za prodlení s předáním díla. Taktéž pohledávka ve výši 1.404.303,18 Kč z titulu nákladů vynaložených v souladu s články IX. odst. 4 a XI. odst. 3 smlouvy nemohla žalované vzniknout, neboť jde o náklady vynaložené až po 6. 10. 2014, tedy poté, kdy smlouva zanikla. 7. K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 25 Co 285/2018-332, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (první výrok), ve výroku II. změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 229 363,70 Kč s příslušenstvím (druhý výrok), a ve zbývajícím rozsahu potvrdil (třetí výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok). 8. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci (jako zhotoviteli) vznikalo právo na zaplacení (části) ceny díla průběžně, okamžikem, kdy žalovaná odsouhlasila rozsah prací uvedený ve fakturách. V rozsahu, v němž soud prvního stupně žalobě vyhověl, považoval odvolací soud rozhodnutí za správné. 9. Oproti soudu prvního stupně měl však odvolací soud za to, že smlouva nezanikla v důsledku odstoupení žalobce. Zdůraznil, že žádný z účastníků se odstoupení nedovolal, přičemž zákon pojem automatického odstoupení od smlouvy nezná. Smlouva může zaniknout zejména dohodou účastníků, odstoupením jedné či druhé smluvní strany, uplynutím doby, apod. Podle odvolacího soudu nelze úvahu o automatickém odstoupení založit na článku V. odst. 11 smlouvy; ujednání by muselo být „daleko pregnantněji formulováno, aby nevzbuzovalo pochybnosti“. Jelikož však žalobce nemohl dílo dokončit, neboť bylo prováděno (dokončováno) jinými subjekty, lze uzavřít, že smlouva zanikla pro nemožnost plnění. 10. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavřel, že žalobce má právo na zaplacení celé ceny prací vyúčtovaných fakturou č. 39/2014 (nikoliv pouze její poloviny); proto částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. 11. Jde-li o námitku započtení pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 252 108,84 Kč za prodlení žalobce s provedením díla, odvolací soud poukázal na spornost okolností významných pro posouzení vzniku nároku žalované, a dovodil, že její prokázání „bude velmi náročné důkazně, tudíž i časově“. Jde proto o pohledávku nejistou. Odvolací soud uzavřel – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 – že je na místě aplikovat § 1987 odst. 2 o. z., podle něhož pohledávka nejistá nebo neurčitá není způsobilá k započtení. II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti prvnímu, druhému a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále jedné otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 13. Odvolací soud podle přesvědčení dovolatelky vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu: [1] „otázku povinnosti odvolacího soudu zabývat se námitkou započtení jako procesní obranou žalované proti nároku žalobce uplatněnému v žalobě“, [2] „otázku posouzení kompenzability pohledávky uplatněné žalovanou v rámci procesní obrany, pokud taková pohledávka vyplývá ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou“ a [3] „otázku přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu“. 14. V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou je pak podle dovolatelky „otázka smluvní volnosti stran ujednat si zánik závazků vyplývajících ze smlouvy o dílo odstoupení od smlouvy tak, že k přivození zamýšleného odstoupení od smlouvy již není třeba žádného dalšího jednání té ze smluvních stran, k jejímuž odstoupení od smlouvy má v případě splnění dohodnutých podmínek dojít“. 15. Jde-li o první dvě otázky, dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 852/2017 , jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16 , z nichž vyplývá, že vznese-li účastník řízení před soudem jako obranu proti žalobě námitku započtení, je soud povinen se touto jeho obranou zabývat. 16. Opačný závěr nelze podle dovolatelky dovozovat ani z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 . V této souvislosti zdůrazňuje, že jí započtené pohledávky vznikly ze stejného právního vztahu jako pohledávky uplatněné žalobou, a již proto je nelze považovat za nekompenzabilní ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. Navíc, všechna skutková zjištění potřebná pro jejich posouzení se podávají z obsahu spisu; jejich prokazování by proto nevedlo k prodloužení řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka považuje v tomto ohledu za nepřezkoumatelné, a navíc překvapivé, neboť odvolací soud změnu právního názoru na tuto otázku neoznámil, a neumožnil tak žalované na ni odpovídajícím způsobem reagovat. 17. Jde-li o čtvrtou otázku, má dovolatelka za to, že smluvní ujednání obsažené v článku V. odst. 11 smlouvy je dovolené (neodporuje zákonu ani dobrým mravům), „jednoznačné, nepotřebuje žádné upřesnění a nelze mít za to, že by připouštělo jiný výklad, než že projev vůle obou smluvních stran směřoval k zániku smlouvy odstoupením žalobce, pokud nastanou okolnosti v tomto ustanovení smlouvy předvídané (…), aniž by k zániku smlouvy bylo třeba jakéhokoliv dalšího jednání žalobce“. Na řečeném podle dovolatelky nic nemění ani skutečnost, že žalobce na „existenci podmínky odstoupení“ zřejmě „zapomněl“. 18. Opačný závěr odvolacího soudu má dovolatelka za nedostatečně odůvodněný, a tudíž i za nepřezkoumatelný. 19. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za správné a respektující judikaturu Nejvyššího soudu; navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. III. Přípustnost dovolání 20. Dovolání bylo podáno včas, osobou splňující podmínku podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 22. Tříčlenný senát číslo 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při řešení otázky výkladu § 1987 odst. 2 o. z. k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 . V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož by měl být smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. „spatřován zejména v ochraně věřitele před tím, aby řízení o jím uplatněné pohledávce bylo zdržováno složitým prokazováním protipohledávek dlužníkových. Lze-li očekávat, že by námitka započtení vznesená podle § 98, věty druhé, o. s. ř. s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost“. 23. Tříčlenný senát číslo 23 – maje uvedené závěry za nesprávné a dovozuje, že otázku, zda je pohledávka nejistá či neurčitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., lze posuzovat toliko z hmotněprávního hlediska – proto podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích), rozhodl o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 24. Dovolání je přípustné k zodpovězení jím otevřené otázky výkladu § 1987 odst. 2 o. z., v judikatuře Nejvyššího soudu dosud beze zbytku neřešené, a dále k řešení otázky výkladu ujednání článku V. odst. 11 smlouvy, již odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání I. K výkladu § 1987 odst. 2 o. z. 25. Podle § 1987 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odstavec první). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (odstavec druhý). Podle § 97 odst. 1 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem. Podle § 98 o. s. ř. je vzájemným návrhem i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu. 26. Započtení představuje způsob zániku závazků, k němuž dochází buď jednostranným právním jednáním jedné strany vůči druhé, anebo dohodou obou dotčených stran. Jednostranné započtení umožňuje započítávající straně vynutit si (a to bez ohledu na vůli druhé strany) „uspokojení“ (vyrovnání) své pohledávky, aniž by byla nucena ji uplatnit u soudu. Občanský zákoník (i proto) upravuje řadu předpokladů, jejichž naplnění je nezbytné pro způsobilost jak aktivní pohledávky (tj. pohledávky užité k započtení), tak i pasivní pohledávky (tj. pohledávky, proti které je započítáváno) k (především jednostrannému) započtení. 27. Jde-li o aktivní pohledávku, musí být (zásadně, viz § 1989 odst. 2 o. z.) splatná (§ 1982 odst. 1 věta druhá o. z.) a uplatnitelná u soudu (§ 1987 odst. 1 o. z.); občanský zákoník posléze uvedeným požadavkem brání především tomu, aby si věřitel aktivní pohledávky, jejíhož splnění by se nemohl domáhat u soudu, vynutil její „uspokojení“ cestou jednostranného započtení. Aktivní (k započtení použitá) pohledávka dále nesmí být „nejistá nebo neurčitá“ (§ 1987 odst. 2 o. z.). 28. Nezpůsobilost aktivní pohledávky k započtení z důvodu, že jde o pohledávku „nejistou nebo neurčitou“, zavedl (až) nový občanský zákoník. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období, 2010 – 2013, dále jen „důvodová zpráva“) k uvedenému ustanovení uvádí: „Nově se, v souladu se standardními úpravami, navrhuje výslovně stanovit, že jednostranně nelze započíst ani pohledávky nejisté nebo neurčité, neboť započtení sleduje odstranění vzájemných pohledávek zúčastněných osob, nikoli vyvolání nejasností a následných sporů. Vzhledem k tomu, že některé právní řády berou v úvahu skutečnost, že nominální hodnota pohledávky a její skutečná hodnota se liší, a proto podmiňují započitatelnost pohledávek i jejich likviditou, bylo zvažováno, zda obdobnou podmínku nepřevzít i do našeho práva. Výsledek odborných diskusí však toto řešení nepodpořil: proto návrh setrvává na středoevropském standardu a otázku likvidity pohledávek výslovně neřeší.“ 29. Text důvodové zprávy je do určité míry nejasný. Předně je zjevné, že pojmu „likvidita pohledávky“ dává odlišný význam, než jak je uvedený právní pojem standardně užíván. Důvodová zpráva likviditou rozumí „skutečnost, že nominální hodnota pohledávky a její skutečná hodnota se liší“. Právní význam pojmu „likvidita pohledávky“ je však odlišný; likvidní je pohledávka, kterou lze co do základu i výše snadno prokázat (zjistit), resp. pohledávka, o níž není rozumných pochyb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 ). Likvidní jsou zpravidla pohledávky přiznané pravomocným soudním rozhodnutím, pohledávky, které dlužník uznal (§ 2053 a § 2054 o. z.), pohledávky, k jejichž vykonatelnosti dlužník svolil v notářském zápise [§ 71a a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], či pohledávky, jež lze relativně snadno (jak co do důvodu, tak co do výše) prokázat (zjistit). Uvádí-li tudíž důvodová zpráva, že občanský zákoník „otázku likvidity pohledávek výslovně neřeší“, je nutné toto konstatování vztáhnout toliko na „likviditu“ v „ekonomickém“ (důvodovou zprávou popsaném) významu, nikoliv již ve významu právním. 30. Z důvodové zprávy pak nelze ani seznat, jaké „standardní úpravy“, v souladu s nimiž zákonodárce uvedené pravidlo zavádí, byly jeho předlohou. Přitom v právních řádech evropských zemí, jakož i v unifikačních projektech (Draft Common Frame of Reference, Principles of European Contract Law či UNIDROIT Principles for International Commercial Contracts) je otázka způsobilosti „neurčité či nejisté“ pohledávky k započtení řešena (a to i vzhledem k odlišnostem úpravy institutu započtení jako takového) rozdílně (ke srovnání jednotlivých přístupů viz např. Šilhán, J. Započtení pohledávky „nejisté nebo neurčité“. Právní rozhledy, 2018, číslo 22, s. 763 a násl., a částečně i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 ). Popsaná nejasnost neumožňuje zjistit, jaké (zahraniční či unifikované) právní úpravě se zákonodárce hodlal přiblížit, a nelze ji proto ani zohlednit při výkladu § 1987 odst. 2 o. z. 31. Nicméně důvodová zpráva alespoň objasňuje základní důvod, pro který bylo ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. začleněno do občanského zákoníku; smyslem je zabránit tomu, aby započtení vyvolávalo „nejasnosti a následné spory“. Lze tudíž dovodit, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky předtím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je tudíž (zásadně, viz dále) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. 32. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017 , uveřejněný pod číslem 23/2020 Sb. rozh. obč.). S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. 33. Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. 34. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní (v literatuře srov. např. ŠILHÁN, J. op. cit. výše). 35. Jelikož vykládané ustanovení sleduje především ochranu věřitele pasivní pohledávky, je na něm, aby se případně dovolal neplatnosti jednostranného právního jednání, jímž dlužník proti pasivní pohledávce započítává svoji (aktivní) pohledávku za věřitelem (§ 580 odst. 1, § 586 o. z.); rozpor jednostranného započtení s § 1987 odst. 2 o. z. tudíž zakládá (zpravidla) toliko relativní neplatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 ). 36. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli (srov. § 570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc , k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení – § 1982 odst. 2 in fine o. z.). 37. Ze shora popsaných závěrů se podává, že český zákonodárce upravil likviditu aktivní pohledávky jakožto hmotněprávní předpoklad započtení; není-li aktivní pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení zákonu a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pasivní pohledávka nezanikne). 38. Přesto, že je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávním předpokladem jednostranného započtení, ochrana poskytovaná vykládaným ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky. 39. Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. (srov. výše k posuzování, zda je aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“). Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování). 40. Uvedené závěry se obdobně prosadí i tehdy, provede-li dlužník pasivní pohledávky započtení mimo soudní řízení o žalobě na splnění pasivní pohledávky (ať už před jeho zahájením či v jeho průběhu), a vznese-li v řízení námitku zániku žalobou uplatněné pohledávky v důsledku tohoto započtení. I v tomto případě jsou přitom pro posouzení, zda aktivní pohledávka vyhovuje požadavku § 1987 odst. 2 o. z., rozhodné okolnosti, které zde byly v okamžiku účinnosti právního jednání dlužníka (jednostranného započtení). 41. Byla-li aktivní pohledávka v okamžiku jejího započtení „nejistá a neurčitá“, a je-li započtení z tohoto důvodu neplatné, nic nebrání dlužníku pasivní pohledávky (věřiteli aktivní pohledávky), aby – změní-li se okolnosti a dojde-li v mezidobí k „vyjasnění“ jeho (aktivní) pohledávky – započetl svoji (aktivní) pohledávku opětovně. 42. V projednávané věci odvolací soud shledal pohledávku dovolatelky na zaplacení smluvní pokuty „nejistou a neurčitou“ proto, že její prokázání „bude velmi náročné důkazně, tudíž i časově“. Přitom neuvedl, jaké okolnosti má pro posouzení pohledávky, již dovolatelka uplatnila formou námitky započtení, za sporné (neprokázané), ani nezohlednil, že jde o pohledávku z téhož vztahu (založeného stejnou smlouvou), z jakého uplatnil své pohledávky žalobce. Právní závěr odvolacího soudu (o nezpůsobilosti pohledávky uplatněné dovolatelkou k započtení) je tudíž přinejmenším předčasný. II. K výkladu ujednání článku V. odst. 11 smlouvy. 43. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu právních jednání a k posuzování jejich platnosti se podává, že [1] Každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), zásadně podléhá výkladu. Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. [2] Pro výklad jakéhokoliv právního jednání je podstatný jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (§ 555 odst. 1 o. z.). Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. [3] Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. [4] Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). [5] Ochrana dobré víry adresáta právního jednání vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z.), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). [6] Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. [7] Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (jenž byl uveřejněn pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč.), a ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018 . [8] Strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon výslovně nezakazuje. Výslovný zákaz může být buď přímý (viz např. § 1 odst. 2 část věty za středníkem, § 145, § 452 odst. 2 či § 1097 o. z.), anebo nepřímý. V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného zákazu je ustanovení § 580 o. z., zakazující ujednání, jejichž nepřípustnost plyne ze smyslu a účelu určitého zákonného pravidla. [9] Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2, části věty před středníkem o. z. pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů, či jiných – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016 , a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016 , uveřejněná pod čísly 152/2018 a 10/2019 Sb. rozh. obč., či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020 . 44. Odvolací soud, aniž se pokusil provést výklad ujednání článku V. odst. 11 smlouvy v souladu s pravidly pro výklad právních jednání vyloženými výše, uzavřel, že se strany nedohodly na „automatickém odstoupení“ (takové ujednání by podle odvolacího soudu muselo být „daleko pregnantněji formulováno, aby nevzbuzovalo pochybnosti“). Již proto je jeho závěr, že nedošlo k zániku závazků ze smlouvy v souladu s (označeným) smluvním ujednáním, přinejmenším předčasný. 45. S ohledem na konstatování odvolacího soudu, že „zákon pojem automatického odstoupení od smlouvy nezná“, velký senát podotýká, že samotná skutečnost, že zákon s určitým ujednáním stran výslovně nepočítá, neznamená, že by takové ujednání strany nemohly uzavřít a že by jím neměly být vázány. Pouze tehdy, odporuje-li určité ujednání smyslu a účelu určité právní normy, lze uvažovat o jeho neplatnosti (pakliže to smysl a účel dotčené právní normy vyžaduje). 46. Jelikož právní posouzení věci co do řešení dovoláním otevřených otázek není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval vytýkanými vadami řízení, rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). 47. V rozsahu, v němž směřovalo i proti čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislý výrok, jenž musel být zrušen při zrušení rozhodnutí ve věci samé.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4328/	09.09.2020	31 Cdo 1330/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 17 Co 167/2017, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 10 C 75/2008, a věc vrátil Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 11. 4. 2008 na žalované domáhá zaplacení částky 57 750 Kč. Předmětem řízení je náhrada škody způsobená žalobkyni nesprávným úředním postupem pověřeného zaměstnance soudního exekutora Mgr. K. B., který dne 15. 9. 2005 při provádění exekuce proti povinnému J. K. v místě výkonu jeho zaměstnání (v provozovně žalobkyně) pojal do soupisu movitých věcí povinného a zajistil silniční motorové vozidlo Volkswagen Passat registrační značky […] (dále jen „předmětné vozidlo“), ačkoliv nebylo ve vlastnictví povinného, nýbrž ve vlastnictví společnosti C. L. a. s. (dále jen „leasingová společnost“), přičemž žalobkyně užívala předmětné vozidlo na základě smlouvy o finančním leasingu ze dne 2. 9. 2004. Žalobkyně za pronájem náhradního vozidla v době od 18. 9. 2005 do 28. 2. 2006 uhradila uvedenou částku 57 750 Kč. 2. Okresní soud v Břeclavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 3. 2012, č. j. 10 C 75/2008-134, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 57 750 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel z následujícího závěru o skutkovém stavu. Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 20. 5. 2005, č. j. 9 Nc 1983/2005-6, pověřil provedením exekuce na majetek povinného J. K. soudního exekutora Mgr. K. B., který exekučním příkazem ze dne 11. 7. 2005, č. j. 007 EX 1590/05-20, nařídil provedení exekuce prodejem movitých a nemovitých věcí povinného. Dne 15. 9. 2005 provedl pověřený zaměstnanec soudního exekutora v místě výkonu zaměstnání povinného (v provozovně žalobkyně) soupis movitých věcí povinného, do nějž zahrnul i předmětné vozidlo. Na skutečnost, že se nejedná o vozidlo ve vlastnictví povinného, nýbrž leasingové společnosti (přičemž žalobkyně je leasingovým nájemcem a vozidlo užívá), byl pověřený zaměstnanec soudního exekutora upozorněn a k prokázání tohoto tvrzení mu bylo předloženo osvědčení o registraci silničního vozidla („malý technický průkaz“), doklad o pojištění vozidla a leasingová smlouva. Pověřený pracovník exekutora přesto předmětné vozidlo do soupisu movitého majetku sepsal a zajistil (odvezl), přičemž povinného i žalobkyni poučil o možnosti podat žalobu, jíž se bude domáhat vyloučení vozidla ze soupisu movitých věcí. Soudní exekutor v přípise adresovaném Okresnímu soudu ve Vyškově ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 007 EX 1590/05, uvedl, že k ověření platnosti leasingové smlouvy a dalších listin vstoupí v jednání s leasingovou společností, nicméně tak do 8. 2. 2006, kdy mu byla doručena vylučovací žaloba podaná leasingovou společností u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 126/2005, neučinil a ani jinak otázku vlastnictví předmětného vozidla neověřil. Předmětné vozidlo soudní exekutor ze soupisu dobrovolně vyjmul dne 10. 2. 2006. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemohla předmětné vozidlo užívat a k výkonu své podnikatelské činnosti silniční motorové vozidlo potřebovala, uzavřela dne 18. 9. 2005 smlouvu o nájmu osobního automobilu Toyota Yaris registrační značky (…), na základě níž byla oprávněna užívat dané vozidlo za nájemné 350 Kč/den. Smlouva byla ukončena dne 28. 2. 2006, kdy jí byl vrácen předmětný automobil, přičemž žalobkyně za pronájem náhradního vozidla uhradila částku 57 750 Kč. 4. Po právní stránce soud prvního stupně věc při svém prvním rozhodnutí ve věci posoudil následovně. Shledal nesprávným úřední postup soudního exekutora ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též jen „OdpŠk“, jenž spočíval v tom, že soudní exekutor sepsal předmětné vozidlo do soupisu movitého majetku povinného, přestože mu byly předloženy listiny prokazující užívací právo žalobkyně a vlastnické právo leasingové společnosti, čímž v rozporu s § 46 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (exekuční řád), a § 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) nedbal ochrany práva žalobkyně užívat předmětné vozidlo. Nesprávný úřední postup spatřoval soud prvního stupně rovněž v následné nečinnosti soudního exekutora, když za účelem ověření platnosti leasingové smlouvy nekontaktoval leasingovou společnost, ani si nevyžádal údaje z centrální evidence vozidel vedené ministerstvem dopravy, čímž mohlo být vlastnické právo k předmětnému vozidlu postaveno najisto. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vznikla škoda představovaná úhradou nájemného za pronájem náhradního vozidla v období od 18. 9. 2005 do 28. 2. 2006 ve výši 57 750 Kč a uložil žalované povinnost tuto škodu nahradit. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, č. j. 17 Co 487/2012-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku ve věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně. Ztotožnil se i s právním posouzením provedeným soudem prvního stupně, neboť v postupu soudního exekutora rovněž shledal nesprávný úřední postup spočívající v tom, že soudní exekutor sepsal do soupisu movitého majetku povinného předmětné vozidlo, které nebylo ve vlastnictví povinného, přestože byla tato skutečnost podle odvolacího soudu na místě soupisu prokázána „s téměř absolutní jistotou“. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalované rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1126/2014 , rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Dovolací soud s odkazem na svou předchozí rozhodovací praxi předestřel, že právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuce) může třetí osoba uplatnit již při soupisu movitých věcí. Soud (exekutor) v takovém případě dotčené věci sepíše, jen jestliže tu nejsou jiné postižitelné věci, které by postačovaly k uspokojení vymáhané pohledávky. Sepíše-li takové věci, soud (exekutor) poskytne současně třetí osobě poučení, že své právo k nim musí uplatnit vylučovací žalobou (podle § 267 o. s. ř.). Při soupisu totiž nelze vždy náležitě posoudit, které z nalezených věcí nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci). Nesepíší se proto jen ty věci, které jsou nepochybně z výkonu (exekuce) vyloučeny (§ 321, § 322 o. s. ř.), popřípadě ty, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány (§ 326 odst. 4 věta druhá o. s. ř.). Listiny předložené při soupisu movitých věcí přitom neposkytovaly takovou úroveň jistoty, že by exekutor přímo na místě mohl bez pochyb dospět k závěru, že předmětné vozidlo nepodléhá výkonu rozhodnutí. Ačkoliv je technický průkaz veřejnou listinou, osvědčuje pouze určité skutečnosti předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., a nelze jej tedy považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci (k tomu dovolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005 ). Další listiny, jež byly exekutorovi předloženy, svojí povahou nejsou veřejnými listinami, takže nebylo možné jejich pravost předpokládat a jednoduše ověřit jejich pravost nebylo na místě možné. 9. Dovolací soud tak na základě uvedeného zavázal soudy nižších stupňů právním názorem, podle něhož se soudní exekutor nedopustil nesprávného úředního postupu, jestliže předmětné vozidlo sepsal do soupisu movitých věcí navzdory tvrzení povinného a žalobkyně, že není ve vlastnictví povinného, přičemž na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že při soupisu byl předložen technický průkaz předmětného vozidla a další listiny. 10. Soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 10 C 75/2008-253, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy všech stupňů (výrok II). 11. Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, č. j. 17 Co 167/2017-279, jímž rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 12. Skutkový stav zůstal při druhém rozhodování soudu prvního stupně a odvolacího soudu stejný jako při prvním rozhodování ve věci. Soudy nižších stupňů při svém opětovném rozhodnutí ve věci respektovaly závazný právní názor dovolacího soudu. Odvolací soud tak uzavřel, že v postupu exekutora při provádění soupisu movitého majetku povinného nelze shledat nesprávný úřední postup, a odpovědnost státu za vzniklou škodu tak nemůže být dána. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. V pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které podle svého obsahu směřuje proti výroku ve věci samé. Dovolatelka ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a uvádí, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na vyřešení právních otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, popřípadě by měl dovolací soud tyto právní otázky posoudit jinak. Jednotlivé dovolací důvody dovolatelka vymezila následovně. 14. Dovolatelka předkládá otázku, zda je technický průkaz veřejnou listinou prokazující vlastnictví vozidla. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 691/08 , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 13/2008 Sb. rozh. obč.), namítá, že odvolací soud nevzal dostatečně v potaz, že technický průkaz je veřejnou listinou, která, není-li prokázán opak, prokazuje pravdivost toho, co je v ní uvedeno. Dovolatelka v otázce presumpce pravdivosti veřejné listiny (technického průkazu) dále odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12 , přičemž uvedla, že soudy nižších stupňů tím, že nemají údaje uvedené v technickém průkazu za pravdivé, popírají obsah pojmu veřejné listiny. 15. Dovolatelka dále předkládá otázku, zda se soudní exekutor dopustil nesprávného úředního postupu, jestliže při provádění exekuce na majetek povinného sepsal do soupisu movitých věcí předmětné vozidlo ve vlastnictví třetí osoby, přestože mu byl předložen malý technický průkaz osvědčující, že povinný vlastníkem daného vozidla není a soudní exekutor neměl konkrétní pochybnosti o vlastnictví předmětného vozidla touto třetí osobou. Dovolatelka k této právní otázce opětovně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12 . 16. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě sám vyhověl. 17. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). 19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností. 20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 21. Otázka, zda je technický průkaz listinou prokazující vlastnictví vozidla, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na řešení takto formulované právní otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97 , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sb. rozh. obč.). Pro napadený rozsudek odvolacího soudu a rozhodnutí ve věci samé totiž není určující otázka vlastnického práva k předmětnému vozidlu (a způsob jeho prokázání), nýbrž posouzení, zda se soudní exekutor dopustil nesprávného postupu, když za daných okolností sepsal předmětné vozidlo do soupisu movitých věcí. 22. Tříčlenný senát soudního oddělení 30 Cdo, kterému byla věc v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu předložena k projednání a rozhodnutí, vyšel z toho, že tato právní otázka (srov. bod 15) má být posouzena jinak, než jak byla posouzena v rozsudku ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1126/2014 , v rámci předchozího rozhodnutí v této věci. Tříčlenný senát soudního oddělení 30 Nejvyššího soudu proto v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. 23. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že právní otázka, zda se soudní exekutor dopustil nesprávného postupu, když za daných okolností vozidlo sepsal do soupisu movitých věcí (bod 15), má být vyřešena jinak, než jak byla posouzena v rozsudku ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1126/2014 . Dovolání je tak přípustné a zároveň důvodné. IV. Důvodnost dovolání 24. Podle § 3 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena. Podle § 4 OdpŠk se za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zápisy skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu (odst. 1). Činnost notáře a soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, podle odstavce 1 se považuje za úřední postup (odst. 2). Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem škoda způsobena. Podle § 52 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (odst. 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu (odst. 2). Podle § 326 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném ke dni provedení soupisu (15. 9. 2005), soud v bytě (sídle, místu podnikání) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, sepíše věci, které by mohly být prodány, a to v takovém rozsahu, aby výtěžek prodeje sepsaných věcí postačil k uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného spolu s náklady výkonu rozhodnutí. Sepsány budou především věci, které povinný může nejspíše postrádat a které se nejsnáze prodají; věci, které se rychle kazí, budou sepsány, jen není-li tu dostatek jiných věcí a lze-li zajistit jejich rychlý prodej. Sepsány nemohou být movité věci, které tvoří příslušenství nemovitosti. Podle § 267 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném ke dni provedení soupisu (15. 9. 2005), právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. Podle § 51 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, tvrdí-li manžel povinného nebo jiná osoba, že má k věcem právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, nebo tvrdí-li povinný, že věci náležejí někomu jinému nebo jsou vyňaty z výkonu rozhodnutí, provede vykonavatel přesto jejich soupis, pokud nejsou jiné postižitelné věci postačující k úhradě nároku s příslušenstvím (odst. 1). Podle odst. 2 téhož ustanovení tvrzení povinného nebo někoho jiného podle odstavce 1 je třeba poznamenat v protokolu. Přitom uvede vykonavatel jméno, příjmení, zaměstnání a bydliště této osoby a právní důvod, ze kterého je uplatňováno právo na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. Vykonavatel je kromě toho povinen dát poučení, jakým způsobem lze tvrzená práva uplatnit (§ 267 o. s. ř.). 25. Dovolací soud dospěl v obecné rovině již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2009 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2048/11 ), a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 901/2010 , k závěru, že třetí osoba může uplatnit právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuce) již při soupisu, nicméně při něm nelze vždy náležitě posoudit, které z věcí podléhají výkonu rozhodnutí (exekuci), a proto pokud soud (soudní exekutor) takové věci sepíše, musí danou osobu poučit, že právo k takovým věcem je nutno uplatnit vylučovací žalobou. Pro zahrnutí movité věci do soupisu je bez významu tvrzení povinného, popřípadě třetí osoby, že povinný není vlastníkem věci; poněvadž však exekuční zásadou je, že k uspokojení pohledávky oprávněného může zásadně sloužit právě jen jeho majetek, nelze vyloučit, že se tato okolnost, je-li prokázána, uplatní coby důvod zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. K výše uvedenému ustálenému závěru se Nejvyšší soud dále přihlásil například v usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2033/2013 , či v usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1678/2018 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1238/19 ). 26. Ke shodnému závěru dospívá i komentářová literatura, která uvádí, že při soupisu movitých věcí není možné, aby soud (soudní exekutor) zkoumal, kdo je skutečným vlastníkem věci, popřípadě zda věci mohou být použity k uspokojení pohledávky oprávněného (dalších oprávněných). Zahrnutím věci do soupisu nejsou případná práva třetích osob (zejména jejích skutečných vlastníků) dotčena; sepsaná věc nicméně nemůže být prodána nebo jinak zpeněžena, pokud k ní třetí osoba uplatnila právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí způsobem uvedeným v § 267 o. s. ř., ledaže by bylo uplatněno bezdůvodně (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2448). Pokud bude tvrzení třetí osoby přítomné v místě soupisu, že věc, která má být pojata do soupisu, nepatří povinnému, ale je ve vlastnictví této třetí osoby, shledáno pravděpodobným, musí být tato třetí osoba bez odkladu písemně poučena o provedení soupisu a o právu podat vylučovací žalobu dle § 267 o. s. ř. (srov. SVOBODA, K., LEVÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1099). 27. Ohledně odpovědnosti státu za újmu způsobenou v důsledku provedení soupisu movitých věcí dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5170/2014 , přijal a odůvodnil závěr, že soupis movitých věcí pořízený podle § 326 o. s. ř. není rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., případná pochybení při pořízení tohoto soupisu lze nicméně posoudit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Vyškrtnutí věci ze soupisu ani neúspěch žalované strany v řízení o vylučovací žalobě však samy o sobě nemusí vést k závěru, že při soupisu došlo k nesprávnému úřednímu postupu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 622/2015 ). 28. Dovolací soud při svém předchozím rozhodnutí v této věci (zrušovacím rozsudku ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1126/2014 ) z předestřených úvah vycházel a dospěl k závěru, že se soudní exekutor nedopustil nesprávného úředního postupu, pokud předmětné vozidlo do soupisu movitých věcí zahrnul. Uvedený závěr však neobstojí, neboť je rozporný se závaznou nálezovou judikaturou Ústavního soudu. 29. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány i osoby (k závaznosti nálezové judikatury Ústavního soudu srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/06 , jakož i rozhodnutí tam citovaná). Jak Ústavní soud setrvale dovozuje, právní názor obsažený v tzv. právní větě rozhodnutí Ústavního soudu je, má-li obecnou povahu, obecně závazný při řešení typově shodných případů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02 , jakož i rozhodnutí tam citovaná). Ústavní soud se také v řadě nálezů vyjádřil k výkladu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky tak, že „závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují ‚nosné‘ důvody“ (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13 , jakož i rozhodnutí tam citovaná). 30. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12 , vydaném ve skutkově zcela srovnatelné věci, dovodil následující: „Obecné soudy racionálně neodůvodnily, že by snad o vlastnictví stěžovatelky k příslušným dvěma vozidlům – jejichž stěžovatelčino vlastnictví bylo osvědčeno v technických průkazech, které byly exekutorovi předloženy povinným již při soupisu – vůbec byly pochybnosti […] Svým (implicitním) názorem – podle kterého v posuzované věci byly dány pochybnosti o vlastnictví stěžovatelky ve vztahu k vozidlům (byť její vlastnictví bylo osvědčeno technickými průkazy a žádné další konkrétní okolnosti její vlastnictví nezpochybňovaly) – obecné soudy nerespektovaly ani judikaturu Ústavního soudu, který se v minulosti vyjadřoval k charakteru technického průkazu (byť v jiných skutkových souvislostech) […] V nálezu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/11 , v nálezu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 561/12 , a v usnesení ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 812/06 , Ústavní soud uvedl: ‚…otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví k vozidlu podléhá registraci příslušnými orgány státu a je prokazováno veřejnou listinou (technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla)…‘ […] Pokud zde proto nebyly žádné konkrétní okolnosti zpochybňující pravdivost údaje o vlastnictví stěžovatelky uvedeného na veřejné listině, měly být tyto údaje považovány za pravdivé, a proto o pochybnostech o vlastnictví řeč být nemohla.“ 31. V uvedeném nálezu Ústavní soud dále konstatoval, že „nezamýšlí vyslovit názor, podle kterého exekutor nemůže nikdy sepsat vozidlo, pokud jsou mu předloženy technické průkazy osvědčující vlastnictví třetí osoby. Exekutor například může disponovat konkrétními informacemi, vedoucími až k racionálním pochybnostem o pravdivosti údajů v technickém průkazu o vlastnictví vozidel, nasvědčujícími (třeba) fiktivním zápisům v registru vozidel či fiktivním převodům vozidel (za účelem vyhnutí se exekuce) […] Soupisu takových vozidel pak nic bránit nebude (třetí osoba bude mít právo posléze podat vylučovací žalobu)“. 32. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které dovolacímu přezkumu nepodléhají, plyne, že soupis movitého majetku povinného probíhal v místě výkonu jeho zaměstnání (v provozovně žalobkyně). Soudní exekutor tak mohl důvodně předpokládat, že se na tomto místě bude nacházet rovněž majetek žalobkyně nebo majetek, který má žalobkyně v užívání. Pokud žalobkyně i povinný tvrdili, že předmětné vozidlo není ve vlastnictví povinného, ale ve vlastnictví leasingové společnosti (přičemž žalobkyně předmětné vozidlo užívá jako leasingový nájemce) a své tvrzení na místě doložili malým technickým průkazem, dokladem o pojištění vozidla a rovněž leasingovou smlouvou, měl soudní exekutor tyto skutečnosti vzít v úvahu způsobem shora nastíněným; jestliže předmětné vozidlo přesto pojal do soupisu movitých věcí a zajistil je (čímž žalobkyni znemožnil jeho další užívání), dopustil se nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdpŠk. 33. Jinak řečeno, v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu je závěr, že soudní exekutor může sepsat silniční motorové vozidlo do soupisu movitých věcí, ačkoliv je mu při soupisu předložen technický průkaz osvědčující vlastnictví třetí osoby, pouze tehdy, má-li důvodné pochybnosti o pravdivosti údajů v technickém průkazu. 34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení se však z obsahu spisu nepodávají, ani nebyly dovolatelkou namítány. 35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní posouzení týkající se uplatněného nároku žalobkyně není správné. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 36. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4329/	09.09.2020	31 Cdo 1511/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 21 Co 468/2017, v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku I. rozsudku, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 12 C 162/2016, ve výroku o nákladech řízení a proti výroku II. o nákladech odvolacího řízení; ve zbytku jeho dovolání zamítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 556 652,49 Kč představující náhradu škody způsobené mu na jeho majetku nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. 16 C 8/2008 (dále též jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno žalobou České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen „ÚZSVM“) proti němu a jeho bývalé manželce o vrácení poskytnutého státního příspěvku. Žalobci byl usnesením okresního soudu ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 16 C 8/2008, ustanoven podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, z důvodu neznámého pobytu opatrovník v osobě pracovnice téhož soudu (dále jen „usnesení o ustanovení opatrovníka“). Ustanovená opatrovnice se však nedostavovala k nařízeným jednáním před okresním soudem ani před Krajským soudem v Brně jako soudem odvolacím (dále jen „krajský soud“). Rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 5. 2008, č. j. 16 C 8/2008-64, byla žaloba vůči oběma tehdejším žalovaným zamítnuta, k odvolání žalobce byl rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 38 Co 507/2008-90, rozsudek okresního soudu změněn a tehdejším žalovaným bylo uloženo zaplatit částku 140 000 Kč s příslušenstvím. K dovolání podanému jen tehdejší žalovanou (a nikoliv též opatrovnicí tehdejšího žalovaného a nynějšího žalobce) byl rozsudek krajského soudu zrušen toliko ve vztahu k bývalé manželce žalobce, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 33 Cdo 1768/2011 -113. Krajský soud poté svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 38 Co 507/2008-125, potvrdil rozsudek okresního soudu v rozsahu, jímž byla žaloba proti bývalé manželce nynějšího žalobce zamítnuta. Tehdejší žalobkyně – Česká republika zastoupená ÚZSVM podala návrh na nařízení exekuce na majetek nynějšího žalobce na základě (prvního) rozsudku krajského soudu s tím, že jejím provedením byl pověřen JUDr. K. B., soudní exekutor, jenž soudní exekuci vede pod sp. zn. 007 EX 1005/12, a ke dni 12. 10. 2015 jím byla vymožena částka 556 652,49 Kč. Ustanovením opatrovníka v posuzovaném řízení podle žalobce došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť se jednalo o formální opatření za účelem urychlení jednání soudu, respektive doručování listin. Žalobce v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 629/04 , jenž (v jiné věci) kritizoval ustanovení opatrovníkem justičního čekatele daného soudu a vymezil předpoklady, za nichž soud může k ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu přikročit. Pokud by v posuzovaném řízení opatrovnice nezůstala zcela nečinná a řádně by hájila jeho zájmy, je zřejmé, že by v řízení uspěl jako jeho bývalá manželka. Nebyl by tak postižen exekucí, respektive by nedošlo k vymožení částky 556 652,49 Kč z jeho majetku. Konečně žalobce uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované, ta se k němu v šestiměsíční lhůtě nevyjádřila. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 12 C 162/2016-265, žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 556 652,49 Kč, zamítl (výrok I rozsudku) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku). 3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, zejména o průběhu posuzovaného řízení a na něj navazujícího řízení exekučního, měl za prokázané, že ÚZSVM proti nynějšímu žalobci a jeho bývalé manželce podal žalobu o vrácení poskytnutého státního příspěvku ve výši 140 000 Kč s příslušenstvím. Současnému žalobci (tehdy žalovanému) byl poté, co okresní soud prováděl bezvýsledné pátrání v evidenci Generálního ředitelství Vězeňské služby a dotazoval se policejního orgánu, ustanoven opatrovník z řad pracovníků soudu s tím, že tehdejší žalovaný je neznámého pobytu. Rozsah opatrovnictví byl vymezen tak, že se opatrovnice ustanovuje pro zastupování žalovaného v řízení před okresním, krajským i Nejvyšším soudem. Do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání původní žalované v posuzovaném řízení ustanovená opatrovnice neučinila žádné úkony, k nařízeným jednáním se bez omluvy nedostavovala. Rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 5. 2008, č. j. 16 C 8/2008-64, byla žaloba vůči oběma tehdejším žalovaným zamítnuta, rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 38 Co 507/2008-90, byl k odvolání České republiky – ÚZSVM rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalobě bylo v posuzovaném řízení zcela vyhověno. K dovolání podanému toliko tehdejší žalovanou Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č. j. 33 Cdo 1768/2011 -113, rozsudek krajského soudu pouze ve vztahu mezi ČR – ÚZSVM a původní žalovanou zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Ten pak navazujícím rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 38 Co 507/2008-125, rozsudek okresního soudu vůči původní žalované potvrdil. Bývalá manželka nynějšího žalobce tak, na rozdíl od něj, byla v řízení o totožném nároku zcela procesně úspěšná. Proti nečinnosti opatrovnice si žalobce po skončení řízení stěžoval u předsedy okresního soudu, jeho stížnost nebyla shledána důvodnou s tím, že opatrovník mu byl ustanoven „jen pro účely doručování“. 4. Usnesením okresního soudu ze dne 3. 8. 2012, č. j. 10 EXE 618/2012-11, byla na majetek nynějšího žalobce nařízena exekuce, kdy exekučním titulem byl rozsudek Krajského soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 38 Co 507/2008-90. Ke dni 12. 10. 2015 ve věci činný soudní exekutor vymohl částku 556 652,49 Kč. Současně bylo zjištěno, že okresní soud svým usnesením ze dne 12. 3. 2014, č. j. 10 EXE 618/2012-65, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 11. 2. 2015, č. j. 58 Co 339/2014-97, zamítl návrh povinného (nynějšího žalobce) na zastavení exekuce na jeho majetek, který byl odůvodněn s tím, že vymáhaná pohledávka byla společnou a nerozdílnou a zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu se měl správně vztahovat na oba tehdy solidárně zavázané dlužníky, povinného nevyjímaje. Soudy rozhodující v rámci exekučního řízení nepřisvědčily názoru, podle něhož by solidarita zažalovaného závazku měla být důvodem pro to, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu vůči oběma žalovaným, nadto byly vázány vydaným exekučním titulem. 5. V rovině právního posouzení soud prvního stupně zdůraznil, že v řízení prokázaný nesprávný úřední postup tkví v tom, že okresní soud neučinil potřebné pátrání po faktické adrese nynějšího žalobce, ustanovil mu bez náležitého šetření opatrovníkem zaměstnankyni soudu (jakkoliv procesním rozhodnutím) a návazně toleroval její absolutní nečinnost tím, že ji nezprostil funkce. Tento procesně vadný postup se však přímo odrazil v konečném rozhodnutí, tedy ve vyhovujícím rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 4. 2010, který byl jediný způsobilý žalobci způsobit škodu. To proto, že představoval exekuční titul, na základě kterého vlastní exekuce probíhala. Pravomocný (první) rozsudek krajského soudu však nikdy nebyl ve vztahu k nynějšímu žalobci pro nezákonnost zrušen či změněn, pročež nelze nárok na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále též „OdpŠk“, s úspěchem uplatnit. Soud prvního stupně nadto doplnil, že nebyla splněna ani další zákonná podmínka pro uplatnění nároku proti státu, a to podání mimořádného opravného prostředku žalobcem proti „nezákonnému“ rozhodnutí, a i z tohoto dalšího důvodu nebylo možno nárok s přihlédnutím k § 8 odst. 3 OdpŠk přiznat. Pokud by žalobce podal žalobu pro zmatečnost proti pravomocnému rozsudku ve lhůtě 3 měsíců, kdy se o exekučním titulu dozvěděl, mohlo dojít k odklizení exekučního titulu právě z důvodu, že nebyly splněny předpoklady pro ustanovení opatrovníka. Soud prvního stupně navíc zmínil ještě další důvod, pro který žalobu zamítl. I pokud by byla nezákonnost rozsudku krajského soudu shledána, odpovědnost státu by nastala až v případě, pokud by se žalobce nemohl uspokojit na primárním dlužníku, tedy na opatrovnici, která mu měla svou nečinností způsobit škodu. 6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, č. j. 21 Co 468/2017-299, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 7. Odvolací soud, aniž by doplňoval dokazování, vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, když považoval za správný závěr, že odpovědnostním titulem k náhradě škody v dané věci by mohlo být pouze nezákonné rozhodnutí (míněno ve věci samé), které ovšem nebylo v předepsaném řízení zrušeno či změněno pro nezákonnost a nejsou dány důvody pro náhradu škody podle § 8 odst. 1 a 3 OdpŠk. Odvolací soud dále přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že se okresní soud v posuzovaném řízení dopustil nesprávného úředního postupu tím, že nedodržel předepsaný postup při ustanovení opatrovníka, v důsledku čehož nebyly řádně hájeny zájmy žalobce. Sám žalobce tvrdil, že se nesprávný úřední postup odrazil v rozhodnutí o věci samé, neboť pokud by byl žalobci ustanoven opatrovník, který by řádně hájil jeho práva, nedošlo by k vydání exekučního titulu, na základě kterého žalobci vznikla nárokovaná škoda. Odvolací soud poukázal na obdobné závěry vtělené do usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2119/15 . Odvolací soud proto zvažoval, zda měl žalobce možnost domoci se zrušení údajně nesprávného pravomocného rozhodnutí, dospěl přitom ke kladnému závěru. Exekuce byla nařízena na základě rozsudku krajského soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 38 Co 507/2008-90, který nabyl právní moci dne 29. 7. 2010. Byl-li účastníku ustanoven z důvodu neznámého pobytu opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady uvedené v § 29 odst. 3 o. s. ř., jde o zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kterou je postiženo rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, jímž bylo řízení skončeno, a které bylo vydáno v řízení, v němž účastníka zastupoval takto nezákonně ustanovený opatrovník. Přestože žalobce tvrdil, že „meritum žaloby a škodní děj a škodní události nenastaly samotným ustanovením opatrovníka, kdy sice tímto ustanovením opatrovníka, bylo-li by shledáno nedůvodným, by došlo ke krácení procesních práva žalobce, avšak samotná škoda žalobci tímto ještě nevznikla, ta vznikla až následnou nečinností opatrovníka a vedenou exekucí v důsledku uložení povinností žalobci hradit v nalézacím řízení“, pak odvolací soud této úvaze oponoval judikaturou dovozeným závěrem, že ve skutečnosti, že v řízení před soudem byla opatrovnicí ustanovena osoba, u níž nebyl předpoklad, že bude účinně hájit práva a zájmy jí zastupované žalované, a tato osoba skutečně v řízení svou funkci fakticky vůbec nevykonávala, je rovněž třeba shledat naplnění důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odkaz žalobce na závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho usnesení (správně rozsudku) ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012 , považoval odvolací soud za nepřípadný, neboť v tam uvedeném řízení se žalobce domáhal náhrady škody z důvodu nečinnosti opatrovníka ustanoveného v rámci exekučního řízení. Odvolací soud konečně doplnil, že nepovažoval za potřebné revidovat navazující závěry soudu prvního stupně o údajné předčasnosti žaloby. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém jeho rozsahu žalobce včasným dovoláním, z důvodu nesprávného právního posouzení ze strany odvolacího soudu. Přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.) odvozoval u první předložené otázky od skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, č. j. 28 Cdo 2150/2012 , který ustanovení opatrovníka bez odpovídajícího předchozího šetření považuje za nesprávný úřední postup zakládající bezprostřední odpovědnost státu za škodu. Soudy obou stupňů se od něj bez přesvědčivého odůvodnění odchýlily, přestože uvedený rozsudek jednoznačně podřadil nejen nesprávné ustanovení opatrovníka ale i jeho navazující nečinnost pod pojem nesprávný úřední postup, za jehož následky je povinna žalovaná žalobce odškodnit. Je jistě možné, že takový nesprávný úřední postup vyústí až do meritorního rozhodnutí, avšak primární příčinou vzniku škody je nečinnost opatrovníka, nikoliv následné meritorní rozhodnutí soudu. Na základě meritorního rozhodnutí soudu je sice objektivizována v konkrétním případě výše žalované pohledávky – odpovídající škodě, jíž se žalobce nyní domáhal, avšak primární příčinou jejího vzniku je podle dovolatele nečinnost opatrovníka, který nehájil jeho zájmy. V případě druhé právní otázky, u níž spojoval žalobce přípustnost dovolání s tím, že má být dovolacím soudem posouzena jinak, žalobce v dovolání nesouhlasil se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1706/2017 , v němž byl zaujat závěr, podle něhož „byl-li účastníku ustanoven z důvodu neznámého pobytu opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady uvedené v § 29 odst. 3 o. s. ř., jde o zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kterou je postiženo rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno a které bylo vydáno v řízení, v němž účastníka zastupoval takto nezákonně ustanovený opatrovník“, avšak i toto rozhodnutí je podle žalobce v rozporu se závěry již označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012 , podle něhož tolerance soudu vůči formalistickému chápání funkce opatrovníka je třeba podřadit pod pojem nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk a také zcela formální výkon funkce ustanovenou opatrovnicí byl způsobilý založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Žalobce měl za to, že Nejvyšší soud by měl posledně zmíněný judikatorní závěr překonat s tím, že „napadení rozhodnutí o ustanovení opatrovníka žalobou pro zmatečnost není nezbytnou podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu“. S ohledem na uvedené žalobce Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu. 9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.). 11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 12. Tříčlenný senát 30 Nejvyššího soudu, který měl podle rozvrhu práce dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky výkladu § 13 odst. 1 a 2 OdpŠk, konkrétně zda ustanovení opatrovníka účastníku neznámého pobytu (a případně i formální přístup soudem ustanoveného opatrovníka k samotnému zastupování), který měl přispět k vydání pro opatrovance nepříznivého rozhodnutí ve věci samé, může představovat nesprávný úřední postup vedoucí ke škodě představované povinností uloženou konečným rozhodnutím ve věci, k právnímu závěru odlišnému od toho, jenž byl formulován v dosavadní judikatuře dovolacího soudu, konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012 . Procesní senát proto v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, rozhodl o předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. 13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolatel výslovně podal dovolání „do všech výroků dovoláním napadeného rozsudku“, tedy i proti té části výroku I, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku II o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 15. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné k řešení druhé žalobcem předestřené otázky spojované s potřebou změny dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, projevené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1706/2017 , neboť odvolací soud napadené rozhodnutí nevystavěl na dovoláním výslovně kritizovaném závěru, že „napadení rozhodnutí o ustanovení opatrovníka žalobou pro zmatečnost“ je nezbytnou podmínkou pro uplatnění náhrady škody vzniklé nečinností opatrovníka – nesprávným úředním postupem, nýbrž vycházel z odlišného názoru, podle něhož měl žalobce využít institutu žaloby pro zmatečnost ve vztahu k rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno (srov. odstavec 7 rozsudku odvolacího soudu), tedy vůči (prvnímu) rozsudku krajského soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 38 Co 507/2008-90. Uvedená námitka žalobce se tak týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97 , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sb. rozh. obč.). 16. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky výkladu § 13 odst. 1 a 2 OdpŠk ve vztahu k odpovědnosti státu za škodu z titulu nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci při ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu v případě, že škoda měla poškozenému vzniknout navazujícím rozhodnutím ve věci samé, neboť předestřená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, než tomu bylo v rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012 . IV. Důvodnost dovolání 17. Dovolání není důvodné. 18. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 8 odst. 2 OdpŠk byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle ustanovení § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. 19. Velký senát připomíná, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§ 1 odst. 1 OdpŠk) zapotřebí kumulativní splnění tří podmínek, a to 1) existence nezákonného rozhodnutí [§ 5 písm. a) a § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk], případně nesprávného úředního postupu [§ 5 písm. b) a § 13 odst. 1 OdpŠk], 2) vznik újmy, a to majetkové (škody) nebo nemajetkové, a 3) existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé. 20. Nejvyšší soud ve výše označeném rozsudku ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012 , zmiňovaném dovolatelem, dospěl k závěru, podle něhož jestliže „soud nerespektoval ustanovení § 1 o. s. ř., § 29 odst. 4 o. s. ř., jakož i pravidla vytyčená judikaturou Ústavního soudu pro situaci, kdy je ustanovený opatrovník zcela pasivní (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy), lze toleranci soudu vůči formalistickému chápání funkce opatrovníka rovněž podřadit pod pojem nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk. Zcela formální výkon funkce ustanovenou opatrovnicí je způsobilý založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť je věcí obecných soudů, aby formální výkon funkce opatrovníka netolerovaly. Jinými slovy, pokud soudy zůstaly nečinné a nedostály svým zákonným a ústavním povinnostem, dopustily se pochybení, za nějž musí stát odpovídat“. 21. Pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§ 7 a § 8 OdpŠk) platí, že „ačkoliv není vyloučeno, aby škoda … byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13 , nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 . Totožný názor pak sdílí i odborná literatura – srov. VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 145 a násl.). Právní teorie obdobně uvádí, že za nesprávný úřední postup je třeba mít všechna ta deliktní jednání způsobená orgány a osobami uvedenými v § 3 zákona, která jsou v jejich obvyklé rozhodovací činnosti nesprávná (a tudíž ve svém důsledku nezákonná), která se přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí. Stalo-li se tak, jde o odpovědnost založenou vydáním takového rozhodnutí a kritérium jeho nesprávnosti se projevuje v kvalifikovaném deliktním jednání, totiž v rozhodnutí, které lze mít za nezákonné (srov. IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 119 a násl.). 22. Pro posouzení opodstatněnosti podaného dovolání proto bylo určující, zda ustanovení opatrovníka se i v poměrech posuzované věci projevilo v konečném rozhodnutí (a šlo tak o odpovědnost z titulu nezákonného rozhodnutí podle § 8 OdpŠk) či nikoliv (a šlo o případ přímo odškodnitelného nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk). 23. Porušení zákona při ustanovení opatrovníka účastníku neznámého pobytu představuje zásadní, tzv. zmatečnostní, vadu řízení, která může mít nepochybně vliv na věcnou správnost konečného rozhodnutí [§ 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], stejně jako například vada spočívající v odnětí možnosti projednat věc před soudem (§ 229 odst. 3 o. s. ř.). Uvedená procesní pochybení spočívající v postupu soudu, který nebyl v souladu se zákonem, se mohou projevit v konečném rozhodnutí ve věci, a proto má účastník řízení možnost domoci se prostřednictvím řádných nebo mimořádných opravných prostředků zjednání nápravy, a to tehdy, jestliže z důvodu zjištěné vady pro něj konečné rozhodnutí vyznělo nepříznivě. Z obdobného názoru pak vychází i dovolatelem kritizované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1706/2017 , řešící problematiku žaloby pro zmatečnost v případě, že byl účastníku nesprávně ustanoven opatrovník. I v případě zmiňovaného důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zákon jednoznačně a bez pochybností stanoví, že žaloba pro zmatečnost může být podána jen proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno, a nikoliv proti rozhodnutí, jímž byl účastníkovi opatrovník (nesprávně) ustanoven. Obdobný názor ve vztahu k rozhodnutí o ustanovení opatrovníka ve správním řízení pak zaujal i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2119/15 , kde rovněž vysvětlil, že pro vznik nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je v takovém případě nezbytné domoci se nejprve zrušení či změny konečného rozhodnutí ve věci. 24. Z uvedeného důvodu se velký senát neztotožnil s výše citovanou úvahou vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012 , a dospěl naopak v souladu se stanoviskem předkládajícího procesního senátu k závěru, že nejde o nárok z titulu nesprávného úředního postupu, požaduje-li poškozený náhradu škody, jež mu měla vzniknout tím, že mu byl v rozporu se zněním § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovník, je-li tato škoda odvozována od zmenšení jmění v důsledku přijetí konečného pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení zatíženém vytýkanou vadou. Požadavek na náhradu škody tak bylo možno s úspěchem uplatnit jen z titulu nezákonného (konečného) rozhodnutí, tedy takového, které by bylo v předepsaném řízení zrušeno či změněno pro nezákonnost. 25. Při řešení dané problematiky se proto odvolací soud v posuzované věci nijak neodchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013 , uveřejněného pod číslem 35/2015 Sb. rozh. obč., dle nějž splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení. Nejvyšší soud zde vycházel z toho, že podmínka zakotvená v ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků, a docílila tak jeho zrušení. Mohl-li se žalobce objektivně domoci prostřednictvím žaloby pro zmatečnost zrušení pro něj nepříznivého rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že mu byl nesprávně ustanoven opatrovník, a neučinil-li tak, nemůže být jím uplatněný nárok ve světle výše vyložených požadavků § 8 odst. 1 OdpŠk shledán opodstatněným, a to zcela bez zřetele k tomu, že vadně ustanovený opatrovník (nadto) řádně nehájil jeho zájmy. 26. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že byl vázán žalobcem uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), a proto se nezabýval otázkou, zdali žalobce mohl požadovat náhradu škody způsobené mu postižením jeho jmění v průběhu soudní exekuce, aniž by tvrdil, že pro nezákonnost bylo zrušeno nebo změněno také pravomocné usnesení o nařízení soudní exekuce. 27. Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněných dovolacích námitek věcně správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné rozsudkem zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14893/	09.09.2020	8 Tdo 789/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 7 To 1/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 22/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 5 T 22/2019, byl obviněný J. H. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy. 2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, v jeho neprospěch proti výroku o trestu státní zástupce, a poškození L. R., I. B. a M. B. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 7 To 1/2020, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného, státního zástupce a poškozeného L. R. podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. a § 140 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se obviněný dopustil skutkem popsaným ve shodě s tím, jak jej zjistil a ve svém rozsudku popsal soud prvního stupně. Tento skutek spočívat v tom, že obviněný dne 28. 9. 2018 v době kolem 13:00 hodiny v úmyslu usmrtit poškozené G. R. a L. R. nejdříve v kuchyni rodinného domu č. p. XY v obci XY, okres B., z krátké samonabíjecí střelné zbraně zn. ČZ vzor 70, ráže 7,65 mm, nezjištěného výrobního čísla, spadající do kategorie „B“ podle § 5 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, kterou držel bez potřebného povolení v rozporu s § 12 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, v platném znění, nejméně jednou vystřelil na poškozeného G. R., jehož zasáhl jednou do levé části hrudníku, čímž mu způsobil poranění levé plíce, plicní tepny, srdečnice a žeber se zakrvácením levé hrudní dutiny, v důsledku čehož poškozený na místě zemřel, poté obviněný vyšel na přilehlý pozemek uvedené nemovitosti, kde opakovaně vystřelil na poškozeného L. R., který zde čekal na poškozeného G. R., a tohoto zasáhl nejméně třemi střelami do oblasti hrudníku a břicha a do dlaně pravé ruky, kterou se poškozený kryl poté, když upadl na zem, obviněný následně v útoku na poškozeného L. R. střelnou zbraní přestal, neboť mu došly ve zbrani náboje a na místo přiběhly další osoby, které slyšely volání poškozeného L. R. o pomoc, přičemž obviněný způsobil poškozenému L. R. mimo jiné dva průstřely pravé plíce a bránice a poranění orgánů dutiny břišní s následným zakrvácením hrudních dutin a dutiny břišní, což bezprostředně ohrožovalo jeho život, avšak jeho smrt byla odvrácena vysoce specializovanou odbornou lékařskou péčí, která byla poskytnuta po urgentním transportu do Ústřední vojenské nemocnice. 3. Odvolací soud odsoudil obviněného za tyto trestné činy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně uložil obviněnému i trest propadnutí věci a rozhodl i o jeho povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích. Odvolání poškozených I. B. a M. B. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněný J. H. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 5. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítal, že soudy nesprávně vyhodnotily konflikt mezi ním a poškozeným G. R. jako vraždu, ačkoli ve skutečnosti jednal za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, neboť odvracel útok vedený střelnou zbraní proti své vlastní osobě, a že jeho jednání vadně posoudily jako vraždu s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, ač závěry soudů jsou založeny na extrémních rozporech. 6. Obviněný zejména vytkl, že soudy nesprávně hodnotily výpověď poškozeného L. R., která byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena, soudy však pochybnosti plynoucí z této výpovědi neadekvátně bagatelizovaly a poškozeného považovaly za věrohodného, čímž založily extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Vadnost skutkových závěrů obviněný dovodil i z nedostatků v odborném vyjádření z oboru kriminalistika, jehož zpracovatelku obviněný navrhoval před odvolacím soudem vyslechnout, avšak tomuto jeho návrhu nebylo vyhověno, namísto toho soud sám závěry odborného vyjádření vlastním neobjektivním způsobem interpretoval. 7. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítal nedostatky při ukládání trestu podle § 59 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť soud prvního stupně podle tohoto ustanovení nepostupoval, a tudíž ho nemohl užít ani odvolací soud, který tak obviněnému uložil trest mimo trestní sazbu, a tedy trest nezákonný. 8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a konstatoval, že podstatná část textu dovolání je obsahově shodná s odvoláním obviněného, když nově brojí v zásadě pouze proti trestu uloženému odvolacím soudem. Protože se s jeho námitkami proti skutkovým zjištěním, která nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., vypořádaly soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, v podrobnostech na ně státní zástupce odkázal. 9. Státní zástupce nepovažoval za naplněný ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím obviněný brojil proti uložení trestu odnětí svobody v trestní sazbě zvýšené podle § 59 tr. zákoníku. Dovolatel však nepopírá, že mu byl trest uložen v rámci trestní sazby se zvýšením podle § 59 tr. zákoníku, a proto citovaný dovolací důvod nemohl být naplněn, zvláště když trest nevybočil z trestní sazby stanovené v trestním zákoně. Námitka obviněného se tak zcela míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož obviněný nenapadá ani samotné naplnění důvodů pro užití § 59 tr. zákoníku či jeho neopodstatněnost. Výhrady proti výroku o trestu proto neodpovídají nejen uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného podané prostřednictvím obhájce, jak bylo citováno výše, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde ho lze učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 11. Tentýž závěr však nebylo možné učinit ve vztahu k dodatku k dovolání, jenž byl doručen Krajskému soudu v Praze dne 21. 5. 2020, neboť toto podání nesplňuje náležitosti dovolání vymezené v § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Zmíněný dodatek k dovolání byl totiž sepsán přímo obviněným, bez povinného právního zastoupení obhájcem, a tedy se nepovažuje za dovolání, jak o tom byl obviněný v napadeném rozsudku soudu druhého stupně náležitě poučen. IV. Důvodnost dovolání 12. Nejvyšší soud se nejdříve podrobně vypořádal s dovolacími námitkami obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jež směřovaly vůči výroku o vině. Na základě argumentace rozvedené v rozhodnutí dospěl k závěru, že tyto námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. 13. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný brojil proti výroku o trestu, protože má za to, že mu neměl být trest ukládán ve výměře zvýšené za podmínek § 59 odst. 1 tr. zákoníku, a byl-li mu uložen trest ve výši 22 let, označil ho za trest uložený mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. 14. Výhrady obviněného zaměřené proti postupu podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku u trestu odnětí svobody nesouvisejí s druhem trestu, který by snad zákon nepřipouštěl, jestliže odnětí svobody je druhem trestu, který zákon pro konkrétní trestný čin umožňuje uložit. Tak tomu je i v posuzovaném případě, kde za zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku je možné uložit trest odnětí svobody. Výměra tohoto trestu zvýšená nad horní hranici na podkladě § 59 odst. 1 tr. zákoníku rovněž nedopadá na uvedený dovolací důvod v alternativě vyjádřené formulací „ve výměře mimo trestní sazbu“, protože jde o mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody nad zákonem stanovenu horní hranici, avšak za splnění zákonných podmínek, takže při jejich dodržení nejde o trest, který by byl vyměřen mimo trestní sazbu. 15. Námitka obviněného zaměřená proti výroku o trestu a vytýkající nesplnění podmínek podle § 59 tr. zákoníku směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného a sám uložil obviněnému úhrnný trest podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku na rozdíl od soudu prvního stupně i za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož mu trest odnětí svobody zvýšil o dva roky. 16. Nejvyšší soud se neztotožnil s výhradami obviněného o nesprávnosti tohoto kroku, protože závěry odvolacího soudu vztahující se k výši trestu, jímž je nutné na obviněného působit se zřetelem na všechny ve věci skutečnosti zjištěné ve věci a týkající se jeho osoby i na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, vycházejí z obsahu spisu a odpovídají účelu a smyslu trestu při dodržení zásady proporcionality. Rovněž úvahy odvolacího soudu o nutnosti ukládat obviněnému trest ve zvýšené trestní sazbě za využití § 59 odst. 1 tr. zákoníku mají oporu v obsahu spisu. Odvolací soud v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí k potřebě mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody popsal své úvahy v reakci na požadavek státního zástupce, který v odvolání podaném v neprospěch obviněného vytýkal mírnost trestu uloženého soudem prvního stupně a domáhal se uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku. Důvodným shledal uvedené odvolání v námitce, že soud prvního stupně uložil příliš mírný trest. Státnímu zástupci však již nevyhověl v tom, že by bylo možné uložit trest výjimečný, pro nějž v přezkoumávané věci neshledal dostatečné opodstatnění z hledisek, jež v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil zejména tím, že ve smyslu § 54 odst. 2 tr. zákoníku nebyla závažnost posuzovaného zločinu velmi vysoká (okolnost, že byl spáchán na dvou osobách, byla obviněnému přičtena k tíži již v rámci právní kvalifikace). Neshledal naplněnu ani druhou alternativně stanovenou podmínku, že by náprava u obviněného byla obzvláště ztížena. Při závěru o nesplnění podmínek pro výjimečný trest však dospěl k závěru, že obviněnému je možné uložit trest odnětí svobody ve zvýšené trestní sazbě podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku. 17. Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožnil a považuje za vhodné nejprve uvést, že vyloučení splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku nebrání, aby soud obviněnému zpřísnil trest odnětí svobody za podmínek § 59 odst. 1 tr. zákoníku, jsou-li v posuzovaném případě splněny, neboť každé z těchto speciálních ustanovení má jinou povahu a obsahuje odlišná hlediska. Výjimečný trest podle § 54 tr. zákoníku je zvláštním typem trestu odnětí svobody, a to s ohledem na výměru, v jaké se ukládá (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 725). Zákon připouští možnost zvýšit horní hranici sazby trestu odnětí svobody i u výjimečného trestu ve smyslu § 59 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku. 18. Ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku upravuje mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody a je obecným ustanovením sloužícím pro zpřísnění tohoto druhu trestu ukládaného recidivistům. Využije se proto u pachatele, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, a soud tak může uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. Horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody může po zvýšení podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku převyšovat 20 let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad 20 až do 30 let nesmí horní hranice po zvýšení hranice převyšovat 30 let. Smyslem institutu mimořádného zvýšení trestní sazby odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku je přísnější postih delikventů, kteří mají sklon dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Jde o nástroj trestní politiky, jímž se zákonodárce snaží poskytnout společnosti účinnější ochranu před obzvláště nebezpečnými pachateli se špatnou prognózou a zvýšenou pravděpodobností dalšího páchání závažné trestné činnosti. Jde o institut mimořádný, při jehož užití je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je třeba vykládat restriktivně (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 ). 19. Posoudí-li se skutečnosti, které odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí zvažoval, je zřejmé, že se zabýval podstatnými hledisky zákonem vymezenými v § 59 odst. 1 tr. zákoníku a shledal je naplněnými v tom, že obviněný spáchal znovu zvlášť závažný zločin, byť v minulosti byl odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 tr. zák. Vypořádal se i s tím, že zvlášť nebezpečnou recidivu v trestním zákoníku (účinném od 1. 1. 2010) nahradil institut mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody zakotvený v § 59 odst. 1 tr. zákoníku, který je nutné užít v případech, kdy ani předchozí odsouzení u pachatele zjevně nevedlo k jeho nápravě. Vrchní soud proto uložil obviněnému s ohledem na jeho narušenou osobnost s nereálnou možností nápravy trest ve výměře stanovené podle § 59 odst. 1, 2 tr. zákoníku v délce 22 let, což je spíše při dolní hranici tohoto mimořádného zvýšení trestní sazby, jejíž základní nezvýšená horní hranice činí 20 let, po zvýšení o jednu třetinu pak 26 let a 8 měsíců. 20. Nejvyšší soud pro úplnost podle obsahu vyžádaných spisů o předchozích odsouzeních a na doplnění stručné argumentace odvolacího soudu zdůrazňuje, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 1 T 18/97, mimo jiné potrestán za trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. (spáchaný jednak vůči vlastní dceři mladší 18 let a jednak vůči další osobě mladší 15 let, s níž žil ve společné domácnosti a měl ji ve své péči, přičemž tuto osobu také vydíral a týral zvlášť surovým způsobem) trestem odnětí svobody v trvání 7 let. 21. Další odsouzení za zvlášť závažný trestný čin vyplývá z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 1 T 129/2004 (v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 14 T 75/2004), jímž byl obviněný odsouzen pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jichž se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a pro trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 8 měsíců. Uvedenými trestnými činy (mimo jiné) obviněný požadoval po poškozené (původně jako osobě mladší 18 let, posléze již zletilé) různé sexuální praktiky, za což jí poskytoval drogy – pervitin, dalším osobám (některým též mladším 18 let) ji prodával či bezplatně poskytoval. Uvedený trest obviněný vykonal dne 6. 6. 2014 (mezitím vykonával i tresty za jinou, méně závažnou trestnou činnost). 22. Na podkladě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal úvahy a závěry odvolacího soudu správnými, protože u obou dřívějších odsouzení [jak podle § 242 odst. 2 tr. zák., tak i podle § 187 odst. 2 písm. b) tr. zák.] trestní zákon z roku 1961 umožňoval uložení trestu odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby ve výši 10 let. Těmito dvěma odsouzeními obviněný naplnil podmínku podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, že již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán. Zvlášť závažným zločinem podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku se rozumí úmyslný trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let. Tato podmínka může být naplněna i v případě, jestliže pachatel byl dříve potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. To platí ovšem jen tehdy, pokud byl pachatel dříve potrestán pro trestný čin, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let, neboť jen takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin odpovídá definici zvlášť závažného zločinu podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku (viz rozhodnutí pod č. 27/2011 Sb. rozh. tr.). Podle shora uvedených zjištění vyplývajících z obsahu vyžádaných spisů tedy není pochyb o tom, že obviněný, jenž se nyní dopustil pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který je ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem, spáchal tento čin po předchozím odsouzení pro jiné zvlášť závažné zločiny, které naplňuje znak potrestání. 23. Kromě uvedeného Nejvyšší soud v této trestní věci shledal splněnými i další podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku a ztotožnil se s odvolacím soudem v tom, že soudem prvního stupně uložený trest na samé horní hranici trestní sazby podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku v trvání 20 let nepostačoval k dostatečné nápravě obviněného, jenž spáchal velmi závažný čin, jehož nebezpečnost je zvýšena pro opakované páchání zvlášť závažných trestných činů, a tedy je dán racionální důvod, proč musí být postižen v rámci zvlášť zpřísněné trestní sazby, když zde nepostačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci „normální“ (tj. o třetinu nezvýšené) trestní sazby. Uvedený závěr má oporu v povaze chráněného zájmu, způsobu provedení činu, a následcích, které nastaly. Závažnost zde převyšuje obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů. Současně s tím koresponduje závěr, že dostatečný trestní postih obviněného nelze zajistit bez zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody, a to zejména s ohledem na okolnosti, které vyplývají z předchozích odsouzení obviněného, u něhož je zřejmé, že ani dlouhodobé tresty u něj nevedly k nápravě, když zneužil podmíněného propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody ke spáchání další závažné trestné činnosti. V posuzované trestní věci bylo nutné vzít v úvahu i další okolnosti spáchaného trestného činu, když po střelbě na G. R. si obviněný u sebe ponechal střelnou zbraň, vykročil s ní ven (bez známek lítosti či zděšení ze svého předchozího činu, bez snahy přivolat pomoc, apod.), kde opakovaně vystřelil na L. R., u něhož sice nedošlo ke smrti jen dílem náhody, včasného zásahu osob ze sousedství a svědka M. B., který poté, co během telefonního hovoru s L. R. zaslechl střelbu, přivolal lékařskou pomoc. Nešlo tedy o přičinění obviněného. K tomu je třeba dodat, že obviněný se vůbec nezajímal o poškozeného L. R., který byl vážně zraněn. Svůj čin obviněný nedokonal jenom proto, že mu během střelby na tohoto poškozeného došly náboje a v mezidobí na místo přiběhly další osoby, tedy ze zcela náhodných a na obviněném nezávislých důvodů. 24. Důležitou okolností kromě již zmiňovaných je i celkové chování obviněného v minulosti, neboť k jeho poslednímu odsouzením, které předchází nyní dovoláním napadenému rozhodnutí, došlo rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 1. 2018, sp. zn. 19 T 20/2017, jímž byl odsouzen za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou (v tomto případě obviněný s mačetou v ruce vyhrožoval poškozenému, který byl v té době zákazníkem v restauraci, že jej zabije, pokud okamžitě neodejde, přičemž tohoto činu se dopustil dne 3. 8. 2017). Obviněný vykonal uvedený trest dne 3. 6. 2018, což rovněž svědčí o krátké době, která uplynula od dříve uloženého trestu odnětí svobody. Rozhodné je i to, že obviněný se uvedené trestné činnosti násilného charakteru dopustil necelé 4 měsíce po podmíněném propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody. Lze též poukázat na závěry znaleckého zkoumání osobnosti obviněného, u něhož je možnost nápravy prakticky vyloučena, neboť jde o hrubě poruchovou dissociální osobnost s narušeným přizpůsobením, emoční nestabilitou, impulzivitou a s opakovaným postihem činů obdobného násilného charakteru. Jeho schopnost poučit se z výkonu trestu a z předchozího kriminálního jednání je u něj prakticky nulová. 25. Nejvyšší soud tedy nemohl přisvědčit dovolání obviněného v tom, že by výměra uloženého trestu i s přihlédnutím k podmínkám § 59 tr. zákoníku v dané věci odporovala zásadám pro ukládání trestu, ale naopak ve všech směrech z důvodů výše uvedených shledal správným postup odvolacího soudu, neboť byly splněny podmínky pro zpřísnění trestního postihu. Uložení trestu odnětí svobody ve zvýšené sazbě bylo nezbytné a žádoucí pro důraznější a represivnější postih obviněného, u něhož nepostačí uložení trestu odnětí svobody na samé horní hranici jeho nezvýšené sazby, neboť tato nevystihovala závažnost projednávaného činu.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5700/	01.09.2020	7 Tdo 865/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. G. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 To 253/2020. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 32 T 80/2019, byl obviněný M. G. pod bodem 1. výroku o vině uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (oběma ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku), pod bodem 2. výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku) a pod bodem 3. výroku o vině přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 100 000 Kč. Současně mu bylo povoleno zaplatit peněžitý trest v měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Poškozený M. R. byl odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. K odvolání státního zástupce (podanému v neprospěch obviněného) a k odvoláním obviněného a jeho manželky (všechna odvolání směřovala proti výrokům o vině a trestu) Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 To 253/2020, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc služebnímu funkcionáři Policie České republiky příslušnému k vedení řízení o kázeňském přestupku, neboť jednání obviněného by mohlo být posouzeno jako kázeňský přestupek. 3. Ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud formuloval skutek v podstatě tak, že obviněný v kanceláři v areálu K. ř. p. J. k. jako příslušník Policie České republiky v době výkonu služby v rámci trestního řízení při postupu podle § 158 odst. 3 tr. ř. ve vzájemné součinnosti s příslušníkem Policie České republiky V. L. a) dne 14. 4. 2018 nejméně od 15:03 do 18:11 hodin při výslechu zadrženého podezřelého M. R. tohoto nevhodnými výrazy nabádali ke spolupráci při objasňování trestné činnosti, z níž byl podezřelý, b) dne 11. 5. 2018 nejméně od 13:45 do 18:14 hodin při výslechu zadrženého podezřelého M. R. tohoto nevhodnými výrazy nabádali ke spolupráci při objasňování trestné činnosti, z níž byl podezřelý, a oslovovali jej hrubými výrazy a nadávkami, c) dne 22. 5. 2018 nejméně od 8:00 do 10:00 hodin při objasňování a prověřování trestné činnosti podezřelého M. R. v průběhu výslechu N. D. jako zapisovatel nezapsal do úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. její sdělení o tom, že M. R. jí několikrát předal pervitin. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto rozhodnutí podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. G. dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval skutkové závěry uvedené ve výrocích obou soudních rozhodnutí a zdůraznil, že odvolací soud rozhodoval v neveřejném zasedání, a neprováděl tedy dokazování, které by jej ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. opravňovalo k posunu ve skutkových zjištěních oproti tomu, jak byla stabilizována ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle dovolatele však odvolací soud provedl podstatnou změnu popisu skutku v ryze skutkových zjištěních ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. Ta jsou oproti výrokové části rozsudku soudu prvního stupně podána velice obecně, akcentují pouze nevhodné výrazivo a chybí v nich stěžejní části předchozích skutkových zjištění soudu prvního stupně, mající vliv na hodnocení rozsahu a závažnosti činů. Některá zjištění pak odvolací soud vyřadil zcela. 5. Nejvyšší státní zástupce pak v dalších částech svého dovolání konkretizoval, v čem spatřuje pochybení odvolacího soudu, a zrekapituloval argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Poté dovolatel konstatoval, že odvolací soud neosvětlil, které obligatorní znaky skutkových podstat přečinů shledaných v jednání obviněného soudem prvního stupně nebyly naplněny a proč, případně zda byly podle něj všechny tyto znaky naplněny, ale chybí nezbytná míra společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek, pokud dospěl k závěru, že nejde o trestný čin. V návaznosti na to nesprávně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, ač pro to nebyly splněny podmínky. Tím zatížil své rozhodnutí vadami ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Závěrem proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 6. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný M. G., podle něhož odvolací soud užil postup, který je v praxi méně obvyklý, avšak nijak nepřekročil možnosti, jež mu nabízí trestní řád. Podle názoru obviněného rozhodnutí soudu prvního stupně stojí z největší části na tzv. prostorových odposleších, přičemž v dané věci nebyly takové operativně pátrací prostředky povoleny. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, který se podle něj přiklání k analogii legis , jež je v jeho neprospěch nepřípustná. Obviněný poukázal na doktrínu ovoce z otráveného stromu, která byla podle něj částečně převzata i u nás, protože aktuální judikatura směřuje k nepoužitelnosti prostorových odposlechů povolených soudcem v jiné trestní věci. K tomu odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, která však dostatečně nespecifikoval, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tz 8/2018 . Obviněný požádal, aby se Nejvyšší soud zabýval procesní použitelností odposlechů ve svém rozhodnutí. III. Posouzení důvodnosti dovolání 7. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházející, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Poté dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. 8. Nejvyšší soud se v příslušných částech odůvodnění tohoto usnesení podrobně zabýval především právním posouzením skutku spáchaného obviněným z těch hledisek, která zdůraznil ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce, přičemž zčásti shledal toto dovolání důvodným. K tomu Nejvyšší soud uvedl své úvahy o právní kvalifikaci skutku a poukázal na zjištěná pochybení odvolacího soudu. 9. Dovolatel (přirozeně) nenamítl, že by jako důkaz v této věci nebyly použitelné záznamy o sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. Namítá to však obviněný ve vyjádření k dovolání a namítal to i ve svém odvolání. Jde přitom o zásadní otázku pro toto trestní řízení, od níž se odvíjí důkazní situace ve věci, a samozřejmě i již zmíněné otázky právního posouzení věci závisí na tom, zda se skutková zjištění soudů opírají o procesně použitelné důkazní prostředky, anebo zda naopak nedochází v tomto směru k popření základního práva obviněného na spravedlivé řízení. 10. Odvolací soud dospěl v této otázce ke správnému závěru o použitelnosti uvedených záznamů v posuzované věci a s jeho argumentací lze v zásadě souhlasit. 11. Obecně je nutno předeslat, že sledováním osob a věcí se podle § 158d odst. 1 tr. ř. rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Jde o jeden z druhů operativně pátracích prostředků (§ 158b tr. ř.). Používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto prostředky je možné použít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze omezit jen v míře nezbytně nutné (§ 158b odst. 2 tr. ř.). Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce (§ 158d odst. 2 tr. ř.). Pokud však má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce (§ 158d odst. 3 tr. ř.). Povolení ke sledování lze vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než 6 měsíců. Na základě nové žádosti lze tuto dobu prodloužit (§ 158d odst. 4 tr. ř.). Má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a § 55a tr. ř. (§ 158d odst. 7 tr. ř.). Významný je zde i § 158d odst. 10 tr. ř., podle něhož v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v § 158d odst. 2 tr. ř. provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno. Dále platí, že prostředky, jimiž je zasahováno do základního práva, musí být používány v míře nezbytné, a to jednak s ohledem na účel trestního řízení (§ 1 tr. ř.) a také s respektem k právu na soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). 12. V projednávaném případě šlo o použití záznamů v jiné trestní věci (sledování bylo povoleno pro podezření ze zcela jiného jednání a pro nyní posuzované skutky bylo později vedeno samostatné řízení) a šlo o záznamy pořízené při sledování na základě povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř. Správně bylo vyhodnoceno, že jde o takový zásah do soukromí, jež je podmíněn předchozím rozhodnutím soudce (viz také nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08 ). Obviněný s poukazem na ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. namítal, že pokud sledování povolí soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř., nelze záznamy použít v jiné trestní věci jako důkaz. Jde tu o výklad ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř., v němž je použita formulace „… v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno…“. Z toho obviněný dovozuje, že pokud bylo sledování povoleno podle § 158d odst. 3 tr. ř., tedy soudcem, představovalo by použití záznamů v jiné věci nepřípustné užití analogie v neprospěch obviněného (taková analogie sice není při aplikaci ustanovení trestního řádu zcela vyloučena, nesmí však představovat zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného). Na podporu tohoto názoru se uvádí, že ustanovení § 158d tr. ř. na několika místech jasně odlišuje ony dva druhy povolení sledování (tj. státním zástupcem podle odst. 2 a soudcem podle odst. 3), což je dáno i jiným postavením povolujícího subjektu v trestním řízení. Jazykový výklad ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. považují zastánci tohoto názoru za jednoznačný (a „taxativní“). Nedostatky právní úpravy by neměly jít k tíži osoby, proti níž se vede trestní řízení. 13. Obviněný vyjádřil názor, že k závěru o procesní nepoužitelnosti záznamů o sledování povoleném soudcem v jiné trestní věci „dospíval postupně i Nejvyšší soud“, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 3 Tz 8/2018 . V této věci se skutečně Nejvyšší soud zabýval danou otázkou, nezaujal však zcela jednoznačný názor. Připomněl, že v ustanovení § 158d tr. ř. jsou upraveny celkem tři způsoby sledování osob a věcí: sledování prováděné policejním orgánem bez použití záznamů (§ 158d odst. 1 tr. ř.), sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy a které povoluje státní zástupce (§ 158d odst. 2 tr. ř.), a konečně sledování povolované soudcem, při němž má být zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků (§ 158d odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud tehdy považoval za stěžejní otázku posouzení situace, jak přistupovat k režimu podle § 158d odst. 3 tr. ř. s ohledem na skutečnost, že ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. obsahuje výslovný odkaz pouze na ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. Rozhodoval v dané věci o stížnosti pro porušení zákona proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu a uvedl, že je otázkou, zda je možno analogicky připustit použití takového důkazu, nicméně tuto okolnost je nutno náležitě odůvodnit. Nejvyšší soud zde zdůraznil, že odvolací soud nedal v daném směru žádné závazné stanovisko ani pokyny, vyslovil pouze své požadavky na nutnost náležitého odůvodnění a vyřešení daného problému (procesní použitelnosti záznamů) v režimu předběžné otázky. 14. Nejvyšší soud tehdy zmínil odkaz na publikaci DRAŠÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 1199, kde se hovořilo o tom, že „… Značně široká použitelnost záznamu pořízeného při sledování podle odstavce 2 kontrastuje s naprostou nepoužitelností záznamu pořízeného při sledování podle odstavce 3 v jiné trestní věci, což se jeví být nedůvodně restriktivní, zvláště při vědomí skutečnosti, že jinak přísněji regulovaný odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 a § 88a použitelnost v jiných věcech umožňuje. Nelze tedy např. vyloučit, že pokud bude nasazen prostorový odposlech stran korupční trestné činnosti a na místě bude spáchán např. závažný trestný čin, nebude možno ve vztahu k ní pořízený záznam využít“. Bylo tak nutno připustit, že „minimálně část teorie a právní praxe … má názor opačný“. Nejvyšší soud tehdy uzavřel, že při zvážení závažnosti zásahů do ústavně zaručených práv se jeví úvaha odvolacího soudu o speciálním ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. vcelku přiléhavou. Nicméně připustil vzájemné propojení § 158d odst. 2 tr. ř. a § 158d odst. 3 tr. ř., když ani jedno zákonné ustanovení neobsahuje komplexní právní úpravu dané problematiky, ale samy o sobě oba odstavce odkazují i na § 158d odst. 1 tr. ř., který obsahuje definici sledování a jeho technické aspekty, zatímco ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. se zmiňuje o povolení pořizování zvukového, obrazového nebo jiného záznamu (tzv. prostorový odposlech) a ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. pak o zasahování do ústavně zaručených práv na nedotknutelnost obydlí, listovního tajemství nebo zjišťování obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků (a dále pak o procesních aspektech povolení soudce). Konečně Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí poukázal na to, že ustanovení § 158d odst. 4 tr. ř. a § 158d odst. 6 tr. ř. odkazují současně na § 158d odst. 2 i § 158d odst. 3 tr. ř., ustanovení § 158d odst. 5 tr. ř. má výslovný odkaz toliko na ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. a zmíněné ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. odkazuje výlučně na § 158d odst. 2 tr. ř. I když tedy jednoznačný názor nezaujal, přiklonil se tehdy Nejvyšší soud ve své argumentaci spíše k závěru o procesní nepoužitelnosti záznamů o sledování povoleném soudcem v jiné trestní věci. 15. Senát č. 7 Nejvyššího soudu nyní považoval za nutné vyjádřit se k dané problematice jednoznačně a dospěl k závěru o zásadní procesní použitelnosti záznamů pořízených při sledování osob a věcí povoleném soudcem v jiné trestní věci. Především je třeba říci, že nejde ani tak o to, zda sledování bylo povoleno soudcem. K tomu by mohlo dojít i v případě, že by to nebylo nutné (tj. zákonné podmínky uvedené v § 158d odst. 3 tr. ř. by to nevyžadovaly), přičemž povolení sledování soudcem ve věci, kde by postačovalo povolení státním zástupcem, by jistě nezpůsobilo procesní nepoužitelnost pořízených záznamů. Tehdy by se uplatnila úvaha odvolacího soudu o vyšší míře ochrany dotčených práv. Podstatné však je, že v případech uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. jde o závažnější zásah do soukromí než v případech uvedených v § 158d odst. 2 tr. ř. To je důvod, proč je nutno pečlivě zvažovat danou otázku. 16. Přesto dospěl Nejvyšší soud k závěru shora uvedenému. Ztotožnil se s názorem, že legislativní odkaz na odstavec 2 obsažený v § 158d odst. 10 tr. ř. je třeba vykládat nikoli jako odkaz na sledování povolené státním zástupcem, ale jako odkaz na sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy. Právě použitelnost takového záznamu v jiné trestní věci totiž dané ustanovení řeší. 17. Navíc by představovalo nelogický anachronismus, pokud by jakékoli záznamy ze sledování povoleného soudcem v jiné trestní věci byly důkazně vyloučeny, i když by poskytovaly zásadní důkazní materiál o těch nejzávažnějších zločinech. Bylo by to i v naprostém logickém a systematickém nesouladu s možností použít v jiné trestní věci záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu, upravenou zákonodárcem v § 88 odst. 6 tr. ř. 18. Zastánci opačného názoru zdůrazňující striktní jazykový výklad ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. opomíjejí, že i doslovné znění tohoto ustanovení vyvrací jejich názor. Jestliže by totiž odkaz na odstavec 2 měl na zřeteli povolující subjekt, a nikoli způsob provádění sledování (s pořízením záznamů), bylo by použito formulace „v níž bylo povoleno sledování za podmínek uvedených v odstavci 2“, a nikoli formulace „v níž bylo provedeno sledování za podmínek uvedených v odstavci 2“. 19. Další způsob akceptovatelné argumentace na podporu názoru o použitelnosti uvedených záznamů v jiné trestní věci přináší aktuální komentář k danému ustanovení trestního řádu obsažený v právním informačním systému ASPI (po změně k 22. 3. 2019), kde se uvádí, že z textu ustanovení „… se může jevit, že upravuje pouze použitelnost záznamů povolených státním zástupcem podle odstavce 2, a nikoliv záznamů povolených soudcem podle odstavce 3. Takový závěr je však patrně nesprávný, a to s přihlédnutím k § 89 odst. 2, jež zakotvuje principiální použitelnost důkazů, pokud z trestního řádu nebo jiného právního předpisu nevyplývá opak. Pokud by se tedy odstavec 10 vztahoval pouze ke sledování povolenému státním zástupcem, pak by sledování povolené soudcem bylo použitelné bez dalšího omezení. Tuto variantu však nelze pokládat za správnou, neboť pokud by zákonodárce upravil podmínky pro použitelnost záznamů pořízených při sledování povoleném („pouze“) státním zástupcem, pak je nelogické, aby na použitelnost záznamu ze sledování, jímž je výrazněji zasahováno do soukromí osob, a k němuž je proto požadováno předchozí povolení soudce, nebyly kladeny žádné upřesňující podmínky. Odkaz na odstavec 2 se tedy vztahuje k pořizování záznamů, přičemž takové záznamy jsou použitelné v jiné trestní věci za podmínek uvedených v odstavci 10, ať již bylo sledování povoleno státním zástupcem, nebo soudcem“. 20. Nelze odhlédnout ani od faktu, že i v judikatuře převážil tento názor. Aproboval jej též Ústavní soud ve svých usneseních ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1518/13 , a ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1638/14 , byť zde nepojednal o dané problematice nějak šířeji. Obdobné lze říci o usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1752/2016 , a ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1507/2014 , kde rovněž s ohledem na povahu dovolacích námitek nebyla tato problematika blíže rozvedena. Nicméně v posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud explicitně odmítl námitky týkající se použitelnosti záznamů o sledování osob a věcí pořízených v jiné trestní věci podle § 158d odst. 3 tr. ř. Argumentoval mimo jiné tím, že i ve druhé trestní věci šlo o stíhání pro obdobný trestný čin. 21. Současně je však nutno brát v úvahu i princip proporcionality, tj. v daném případě vyváženost mezi závažností konkrétního zásahu do soukromí a závažností „jiné“ trestné činnosti, která vyšla najevo při sledování a která má být v jiné trestní věci prokazována pořízenými záznamy o sledování. Tak pokud by v rámci sledování osoby podezřelé ze zvlášť závažné trestné činnosti (například zločinu vraždy) byly pořízeny v jejím bydlišti zvukové a obrazové záznamy, z nichž by vyšlo najevo spáchání nesouvisejícího bagatelního trestného činu (například vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti), pak by byl z hlediska proporcionality zřejmě problematický závěr o procesní použitelnosti těchto záznamů jako důkazu v řízení o onom bagatelním trestném činu. Ani v případě povolení sledování soudcem v řízení o závažné trestné činnosti totiž nezaniká pro ostatní oblasti života dotčené osoby právo na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je tudíž nutno vyvažovat v každém konkrétním případě toto právo na soukromí na jedné straně a veřejný zájem na objasnění trestné činnosti na druhé straně. 22. Shrnuto, zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o sledování osob a věcí uvedené v § 158d odst. 2 tr. ř. a připojené protokoly lze použít jako důkaz i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo povoleno sledování, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno. To platí jak v případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§ 158d odst. 2 tr. ř.), tak i v případech, kdy bylo sledování povoleno soudcem (§ 158d odst. 3 tr. ř.). V případech sledování povoleného soudcem, při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř., je však třeba přípustnost takového důkazu v jiné trestní věci posuzovat s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž je vedeno řízení v jiné trestní věci. 23. V nyní posuzované trestní věci neodporuje použití záznamů o sledování ani zásadě proporcionality, neboť sledování bylo povoleno v objektu kanceláře, kde byly prováděny služební úkony policie (a kde je míra chráněného soukromí podstatně nižší než v obydlích chráněných právem na domovní svobodu), přičemž vyšlo najevo (jiné) trestné jednání, které nelze označit za bagatelní. 24. Z důvodů, které Nejvyšší soud podrobně vyložil v jiných částech tohoto rozhodnutí, nemohlo obstát napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť je nesprávné ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 25. Krajský soud v Českých Budějovicích znovu projedná tuto trestní věc a rozhodne o odvoláních podaných proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích. Přitom bude mít na paměti, že pokud by se hodlal odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, musel by provést ve veřejném zasedání potřebné dokazování a důsledně respektovat ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. Při novém rozhodnutí je – pokud nedojde k zásadní změně skutkových zjištění – vázán právními názory, které vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Při svém rozhodování bude vycházet mimo jiné z toho, že vadou rozsudku soudu prvního stupně je neuvedení konkrétních zákonných ustanovení, porušených obviněným, ve výroku rozsudku.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5661/	31.08.2020	25 Cdo 4393/2018	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 25 Co 77/2018, 25 Co 78/2018. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. 7. 2017, č. j. 19 C 241/2016-160, zastavil řízení co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 42 832 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 62 832 Kč (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 62 832 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV); samostatným usnesením ze dne 24. 7. 2017, č. j. 19 C 241/2016-173, rozhodl o nákladech státu. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci přísluší právo hospodaření k pozemku parcelní číslo 1 v katastrálním území K., jehož vlastníkem je stát. Pozemek je určen k plnění funkce lesa a je součástí honitby, jejímž uživatelem je žalovaný. Na jaře 2016 žalobce na předmětném pozemku vysadil sazenice borovice lesní a srnčí zvěř na tomto porostu způsobila jeho poničení a částečné snížení jeho přírůstu. Celková výše škody činí 125 664 Kč. Žalobce uplatnil právo na náhradu škody u žalovaného v prekluzivní lhůtě stanovené § 55 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“), a žalobu podal před uplynutím lhůty podle § 55 odst. 3 tohoto zákona. Žalovaný je podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti povinný k náhradě vzniklé škody. Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by škoda vznikla nebo se zvětšila byť jen částečně v důsledku okolností přičitatelných žalobci, ačkoli nepřijal u vysazených borovic žádné opatření k předcházení škodám, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že v tomto konkrétním případě nešlo o postup vymykající se odborným postupům v lesním hospodářství (§ 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“). V okolnosti, že škoda byla způsobena jarním (a nikoli obvyklým zimním či letním) okusem sazenic, shledal důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 2953 odst. 1 o. z. pro snížení nahrazované škody na polovinu. Vyložil, že jarní okus zvěří je dle znalce nanejvýš neobvyklý, proto nemohl vznik škody dobře předpokládat žalobce ani žalovaný, tudíž by měli nést škodu stejným dílem. Aplikace § 2953 odst. 1 o. z. není vyloučena, neboť nebylo prokázáno, že by škoda byla způsobena porušením odborné péče žalovaným (§ 2953 odst. 2 o. z.). Současně přihlédl k poměrům žalobce (poškozeného), který je držitelem honitby a obhospodařuje veškeré lesy ve vlastnictví státu. Důvodem pro moderaci výše škody s odkazem na § 2953 o. z. naopak podle soudu nejsou majetkové poměry žalovaného. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 25 Co 77/2018-274, 25 Co 78/2018, jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci 17 699 Kč s příslušenstvím a dále příslušenství z částky 20 000 Kč, pokud se žalobce domáhal zaplacení 25 133 Kč s příslušenstvím, žaloba se zamítá (výrok I), potvrdil ho ve výroku III (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III–VI). Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žalobce nepřijal možná opatření k předcházení škodám a neprovedl účinnou ochranu vysazovaných rostlin, aby nedošlo k jejich okusu zvěří, ačkoli měl možnost využít přípravky, kterými by rostliny před zvěří uchránil. Ze znaleckého posudku, výslechu znalce ani jiných důkazů nebylo zjištěno, že by něco bránilo oplocení borovic nebo jejich postřiku. Odvolací soud shledal zavinění žalobce na vzniklé škodě podle § 2918 o. z. v rozsahu 20 %. Při stanovení výše náhrady vzal v úvahu kromě majetkových poměrů žalovaného i počet jeho členů, jejich majetkové poměry, a tím i jejich možnosti ovlivňovat finanční hospodaření spolku. Spolek tvoří šest lidí, z nichž jsou tři starobní důchodci, jeden invalidní důchodce, pouze dva členové jsou výdělečně činní, z toho jeden v exekuci. Příjem žalovaného je tak tvořen zejména státními dotacemi. Výsledek jeho hospodaření za rok 2014 činil 17 962,38 Kč, z toho členské příspěvky tvořily 14 500 Kč. V roce 2015 hospodařil žalovaný se ztrátou ve výši 37 924 Kč a v roce 2016 činil výsledek hospodaření 18 295 Kč, v němž je již zahrnuta uhrazená náhrada škody žalobci ve výši 20 000 Kč a pokuta 1 000 Kč Městskému úřadu Kolín. Odvolací soud uvážil celospolečenský význam a smysl žalovaného, jehož činnost se neuskutečňuje za účelem zisku, ale za účelem provádění myslivosti, směřuje k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Zánik takového spolku ekonomickou likvidací v důsledku povinnosti k náhradě škody není v zájmu společnosti, navíc za situace, kdy stát činnost zájmových spolků výrazně ekonomicky podporuje. Odvolací soud proto podle § 2953 odst. 1 o. z. náhradu škody žalovanému snížil o částku 62 832 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Namítl, že v celém řízení nebyl proveden žádný relevantní důkaz, který by odůvodnil závěr o porušení jeho prevenční povinnosti založené v § 53 zákona o myslivosti. Povinnosti, které vlastníkům lesa ukládají právní předpisy, řádně splnil, jeho spoluzavinění na vzniklé škodě nebylo prokázáno. Pokud by žalovaný jako uživatel honitby udržoval stavy spárkaté zvěře mezi minimálními a normovanými, ke škodám by nemohlo dojít. Odvolací soud nezjistil řádně skutkový stav a nehodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech, nad objektivní odpovědnost žalovaného, který jako uživatel honitby odpovídá za vzniklou škodu bez zřetele na své zavinění, nadřadil jeho ekonomickou situaci. Odvolací soud pochybil, jestliže podle § 2953 o. z. vzal v úvahu majetkové poměry žalovaného jako zapsaného spolku, neboť nejsou důvodem zvláštního zřetele hodným pro snížení náhrady škody. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. 5. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Námitky týkající se splnění nebo nesplnění prevenční povinnosti podle § 53 zákona o myslivosti, a tím i závěru o částečném spoluzpůsobení škody dovolatelem, proto nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolatelem formulované právní otázky vycházejí z odlišného skutkového stavu, než je ten, který zjistily soudy obou stupňů a jehož správnost dovolací soud přezkoumávat nemůže. Není tak uplatněn způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). 6. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je možné moderovat výši náhrady škody podle § 2953 o. z., jestliže je škůdce právnickou osobou, neboť se jedná o otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Vymezením důvodu dovolání je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). IV. Důvodnost dovolání 7. Dovolání není důvodné. 8. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. 9. Podle § 2953 odst. 1 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. 10. Podle § 2953 odst. 2 o. z. se odstavec 1 nepoužije, způsobil-li škodu ten, kdo se hlásil k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání, porušením odborné péče. 11. V nové úpravě, jež přes rozdíly ve formulaci § 2953 o. z. a § 450 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vychází z obdobných principů, lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury. 12. Citované ustanovení zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je její skutečný rozsah, tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po škůdci spravedlivě požadovat. Patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, lze-li je podřadit pod pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“. V občanském zákoníku ani v jiných občanskoprávních předpisech není tento pojem definován a pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě takové důvody dány, zákon přináší pouze příkladmá hlediska, soud proto může v odůvodněných případech použít moderační právo i na základě jiných okolností. Zákon tedy nestanoví všechna kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“ a jimiž je třeba poměřovat přiměřenost snížení náhrady, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 691/2006 , publikovaný pod C 5797 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Jeho aplikace přichází v úvahu i tehdy, je-li škůdce povinný k náhradě škody na základě zákonné objektivní odpovědnosti (stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83 , publikované pod č. 3/1984 Sb. rozh. obč.). Jak ze systematického řazení normy, tak z účelu a smyslu zákona lze dovodit, že ustanovení § 2953 o. z. se jako obecné pravidlo uplatní ohledně všech tzv. odpovědnostních typů, neboť nelze z ničeho dovodit, že by se mělo týkat jen některého z nich (obdobně je tomu například při využití institutu společné odpovědnosti více škůdců v § 2915 a 2916 o. z., postihu podle § 2917 o. z., spoluzpůsobení si újmy poškozeným podle § 2918 o. z., jakož i celého oddílu 3 dílu 1 hlavy III o. z. o způsobu a rozsahu náhrady). 13. Smyslem tzv. moderačního práva soudu je zmírnění dopadu povinnosti nahradit škodu na škůdce tam, kde by uložení povinnosti v plném rozsahu představovalo s přihlédnutím ke všem okolnostem přílišnou tvrdost. Východiskem tohoto ustanovení je úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, byla-li škoda způsobena neúmyslně, by uložení povinnosti nahradit ji v plném rozsahu bylo v rozporu s preventivními i reparačními účinky odpovědnosti za škodu a principy spravedlnosti. Využití moderačního oprávnění soudu je výjimkou z principu plné náhrady škody a rovněž zásahem do práva poškozeného vlastnit majetek podle čl. 11 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. Soud k němu proto smí přistoupit pouze výjimečně a své rozhodnutí musí řádně a důkladně odůvodnit. Ustanovení § 2953 odst. 1 o. z. výslovně vyžaduje existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které lze výjimečně částečně odepřít poškozenému právo na náhradu škody. 14. V obecné rovině není vyloučeno, že z pohledu zákonné úpravy podmínek moderačního práva soudu podle ustanovení § 2953 o. z. všechna hlediska v něm demonstrativně uvedená nemusí být zvažována, jestliže nejsou ve srovnání s jinými okolnostmi pro posouzení daného případu podstatná (významná), a nestávají se tudíž součástí hypotézy právní normy. Na druhé straně zákonem označená hlediska jsou bezpochyby typickými, nejčastějšími a zpravidla nejpodstatnějšími důvody, zakládajícími potřebu moderovat. Ukládá-li zákon v první řadě, aby bylo zvažováno, jak ke škodě došlo, dává soudu prostor k posouzení všech v úvahu přicházejících okolností, které se vyskytly v souvislosti se škodní událostí a které je třeba zohlednit podle míry relevance, jež jim lze z pohledu moderačního oprávnění soudu přisuzovat. Jde zároveň o zcela logické hledisko, neboť v různorodých životních situacích může škoda vzniknout za specifických poměrů, které sice nemusí mít vliv na vznik odpovědnosti, avšak právě z jejich pohledu může požadavek na plnou náhradu škody vyznívat jako nepřiměřeně přísné či tvrdé opatření. Protože smyslem moderačního práva je především odstranění tvrdosti dopadu povinnosti k náhradě škody do poměrů osoby, která za ni odpovídá, důvodně zákon zmiňuje výslovně i majetkové poměry zúčastněných osob. Vzhledem k demonstrativnosti výčtu není vyloučeno zohlednit ani poměry osob právnických. To dovodila judikatura již při aplikaci § 450 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4506/2008 , Soubor C 9722). V předchozí úpravě tak musela být soudním výkladem odstraněna disproporce způsobená zřejmě jistou legislativní nedůsledností, kdy byl s účinností od 1. 1. 1992 (novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb.) transformován pojem občan na fyzickou osobu, aniž bylo vzato v úvahu, že v nových společenských a ekonomických podmínkách může i na straně právnických osob (dříve organizací) nastat majetkové rozrůznění. 15. Tuto nelogičnost převzala i úprava obsažená v § 2953 o. z., a dokonce důvodová zpráva může vyvolávat dojem, že je tomu tak záměrně, říká-li, že „jako dosud má být i do budoucna upravena moderační pravomoc soudu, která má přicházet v úvahu, je-li škůdcem osoba fyzická a nezpůsobila-li škodu úmyslně“. Toto pojetí, které ovšem nerespektuje předchozí judikatorní vývoj, podporuje v právnické literatuře Melzer in Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 961, bod 13, opačně ovšem Pašek M. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3107, bod 5, a to právě s odkazem na dřívější judikaturu. Podle dovolacího soudu zde není opodstatněného důvodu, aby se při prakticky shodné právní konstrukci obou ustanovení nově výklad moderace zužoval jen na některé subjekty, neboť i majetkové poměry právnických osob mohou být natolik skrovné, že by nepoužití zmírňovacího práva soudu mohlo vést k jejich finanční likvidaci a potažmo i k dotčení zájmů poškozeného. Poměry (nejen majetkové) poškozeného jsou druhou stranou mince, protože právě v porovnání stavu obou účastníků spočívá nalezení balance mezi spravedlivou výší náhrady a eliminací případného tvrdého či až likvidačního dopadu plné náhrady na nemajetného škůdce. O smysluplnosti takového výkladu svědčí právě projednávaný případ, kdy žalovaným subjektem je právnická osoba, jejíž majetkové poměry jsou natolik omezené (rozpočet v řádu několika desítek tisíc korun, nepočetná členská základna), že by uložení povinnosti k plné náhradě škody, za kterou zapsaný spolek odpovídá, vzhledem ke zjištěným a odvolacím soudem přehledně a výstižně vysvětleným okolnostem případu, bylo nepřiměřeným zásahem do majetkové sféry mysliveckého spolku, jímž by byla ohrožena nejen jeho schopnost dostát finančním závazkům, nýbrž vůbec možnost vykonávat činnost, která má kromě jiného i společenský a kulturně-historický význam. To platí tím spíše i proto, že požadovaná částka, která je pro žalovaného na hranici jeho platební schopnosti, je naopak zcela marginální z pohledu finančních toků, s nimiž disponuje státní podnik hospodařící se všemi lesy ve vlastnictví státu. Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných snížit přiměřeně náhradu škody podle § 2953 odst. 1 o. z. i v případě, že škůdcem je právnická osoba. 16. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod není naplněn. Odvolací soud nepochybil, jestliže při rozhodování o rozsahu náhrady škody postupoval podle § 2953 odst. 1 o. z. a zohlednil okolnosti vzniku škody, majetkové poměry škůdce i jeho celospolečenský význam a smysl. Postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu potud, že rozlišil důvody pro snížení náhrady újmy podle § 2918 o. z. z titulu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy a podle § 2953 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných, neboť jde o samostatné, na sobě nezávislé instituty, pro jejichž uplatnění musí být splněny v tom kterém zákonném ustanovení uvedené předpoklady (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019 ). Rovněž mu nelze vytknout, že využil svého moderačního oprávnění v případě tzv. objektivní odpovědnosti. Protože své úvahy o rozsahu snížení přesvědčivě a přehledně zdůvodnil zákonnými a racionálně použitými kritérii, nelze je považovat za nepřiměřené. 17. Protože napadený rozsudek je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správný, dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl. Odlišné stanovisko JUDr. Pavla Simona S publikací navrženého rozhodnutí nesouhlasím, neboť jsem přesvědčen o věcné nesprávnosti závěru o použitelnosti moderačního práva soudu podle § 2953 o. z. ve vztahu k náhradě škody, za kterou odpovídá právnická osoba. Rozhodující senát se svým výkladem ocitl mimo jazykový výklad daného ustanovení, které výslovně počítá s možností použití moderace práva na náhradu škody jen v případě, kdy je škůdcem člověk. Jedinou metodu právního výkladu, kterou měl senát k dispozici pro to, aby rozšířil použitelnost hypotézy dané právní normy na případy, kdy je škůdcem právnická osoba, je analogie, a to s motivací naplnit účel daného ustanovení. To rozhodující senát učinil, avšak v rozporu s § 2 odst. 2 o. z., podle kterého zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce. Slova daného ustanovení hovoří jasně jen o škodě způsobené člověkem. Úmysl zákonodárce je jasně vyjádřen v důvodové zprávě tak, že dané ustanovení „ … má přicházet v úvahu, je-li škůdcem osoba fyzická a nezpůsobila-li škodu úmyslně.“ Domnívám se proto, že rozhodující senát setrváním na judikatuře vztahující se k § 450 obč. zák. překročil svou pravomoc při tvorbě práva, jestliže rozhodl v rozporu s jazykovým vyjádřením daného ustanovení a zřetelným úmyslem zákonodárce. Nadto mi nepřijde srovnání závažnosti dopadů povinnosti hradit újmu do poměrů člověka a právnické osoby jako správné. U právnické osoby jde přece jen o právní fikci, která sama o sobě necítí a neprožívá, a již z toho důvodu ji uložení uvedené povinnosti nemůže zasáhnout stejně jako člověka.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/17953/	31.08.2020	29 ICdo 2/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2018. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 26. 6. 2015, ve znění usnesení ze dne 17. 7. 2015, rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Sberbank CZ, a. s., a 2/ Komerční banky, a. s., tak, že (mimo jiné): [1] Zjistil úpadek dlužníka V. K. (bod I. výroku). [2] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). [3] Ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku). 2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 11. 2015 potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. června 2015 (ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2015) v bodech I., II. a III. výroku. 3. Usnesením ze dne 24. 10. 2016, Nejvyšší soud odmítl dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2015. 4. Usnesením ze dne 4. 5. 2018 insolvenční soud: [1] Zamítl žalobu pro zmatečnost podanou dlužníkem proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. 6. 2015 (bod I. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit prvnímu insolvenčnímu navrhovateli na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 2.178 Kč (bod II. výroku). [3] Určil, že dlužník a druhý insolvenční navrhovatel vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). [4] Určil, že o náhradě nákladů řízení advokáta Mgr. L. S., ustanoveného dlužníku, bude rozhodnuto samostatným usnesením (bod IV. výroku). Šlo o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu o žalobě pro zmatečnost, když usnesení ze dne 6. 6. 2016, jímž insolvenční soud žalobu pro zmatečnost rovněž zamítl, k odvolání dlužníka zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 12. 2017 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 5. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 229 odst. 1, § 232 odst. 2, § 234 odst. 1, § 235 odst. 1, § 235a odst. 1 a § 235e odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k následujícím závěrům:6. Žaloba pro zmatečnost podaná (až) 18. 1. 2016 (doplněná podáními dlužníka z 10. 3. 2016, 30. 5. 2016 a 1. 6. 2016) je přípustná, není však včasná. 7. Původní žalobu odůvodnil dlužník zmatečnostními vadami dle § 229 odst. 1 písm. b/ a d/ o. s. ř., doplňujícími podáními pak namítl též existenci zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1 písm. c/ a e/ o. s. ř. Uplatněným důvodem zmatečnosti je soud vázán a napadené rozhodnutí nesmí posuzovat z jiného důvodu. Měnit důvody zmatečnosti po uplynutí lhůty k podání žaloby pro zmatečnost zakazuje ustanovení § 232 odst. 2 o. s. ř. 8. Usnesení insolvenčního soudu, proti němuž žaloba pro zmatečnost směřuje, bylo doručeno dlužníku 20. 7. 2015 (takže posledním dnem lhůty k podání žaloby pro zmatečnost byl (v souladu s ustanovením § 234 odst. 1 o. s. ř.) 20. 10. 2015. 9. K námitce, že napadené usnesení nedoručil na dlužníkem označenou adresu („L. 1/2“), poukazuje insolvenční soud na to, že ač proti předmětnému usnesení podal odvolání i dovolání, tuto námitku dlužník poprvé uplatnil až v odvolání proti prvnímu rozhodnutí insolvenčního soudu o žalobě pro zmatečnost. V žalobě pro zmatečnost a v jejích doplněních dlužník jako svou adresu uvádí adresu „L. 1“, respektive „L. 1/3“. V situaci, kdy dlužník sám označuje svou adresu neúplně („L. 1“, tedy pouze číslem orientačním), má insolvenční soud námitku, že předmětné usnesení nebylo dlužníku řádně doručeno, za účelovou, dovolávaje se dále závěrů zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 12. 2017 na dané téma. 10. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 10. 2018: [1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. 5. 2018 v bodech I. a IV. výroku (první výrok). [2] Zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. 5. 2018 v bodech II. a III. výroku (druhý výrok). 11. Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 232 odst. 2 a § 234 odst. 1 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení ve vztahu k výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost k následujícím závěrům: 12. Žalobu pro zmatečnost lze podat proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu a v případech uvedených v § 229 odst. 1 a 2 o. s. ř. také proti pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně. Rozhodl-li v případech uvedených v § 229 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud, lze žalobu podat, buď jen proti jeho rozhodnutí, nebo rovněž proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže trpí zmatečností. Rozhodnutí soudu prvního stupně však nelze napadnout samostatně. Srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1812 (dále jen „Komentář“). 13. Rozhodujícím důvodem pro zamítnutí předmětné žaloby, který insolvenční soud náležitě nezdůraznil, je její nepřípustnost, neboť směřuje samostatně a pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dlužník sice napadl rozhodnutí soudu prvního stupně (insolvenčního soudu) ve věci samé, to ovšem nenabylo právní moci samostatně, ale až ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu (z 25. 11. 2015). Ze spisu neplyne, že by dlužník současně napadal usnesení odvolacího soudu z 25. 11. 2015, které „napadl samostatnou žalobou pro zmatečnost“. Skutečnost, že napadá též usnesení odvolacího soudu z 25. 11. 2015, tvrdí dlužník poprvé až v (nynějším) odvolání. 14. Odvolací soud se (dále) ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že žaloba je opožděná, když insolvenční soud doručil předmětné usnesení dlužníku 20. 7. 2015, včetně hodnocení tvrzení, že k doručení nedošlo pro nesprávně označenou adresu, jako účelového. Usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. 6. 2015 pak bylo doručeno právnímu zástupci dlužníka dne 29. 6. 2015. Dlužník sice tomuto právnímu zástupci vypověděl plnou moc dne 11. 6. 2015, vypovězení plné moci se však stalo vůči insolvenčnímu soudu účinným (v souladu s ustanovením § 28 odst. 2 o. s. ř.) až dne 2. 7. 2015 (kdy bylo oznámeno insolvenčnímu soudu). 15. Posledním dnem tříměsíční zákonné lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost dlužníkem tak byl (v souladu s ustanovením § 234 odst. 1 o. s. ř.) 20. 10. 2015 a žaloba podaná 18. 1. 2016 je opožděná. 16. Rozšiřování důvodů žaloby pro zmatečnost je pak zapovězeno ustanovením § 232 odst. 2 o. s. ř. 17. Námitka, že v insolvenčním spise je založena fotokopie napadeného usnesení bez podpisu předsedy senátu, je pro řízení o žalobu pro zmatečnost bez významu, neboť výčet přípustných důvodů pro žalobu pro zmatečnost uvedených v § 229 o. s. ř. je taxativní. II. Dovolání a vyjádření k němu 18. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek: [1] Je soud povinen i v případě řešení procesní otázky (např. včasnosti či přípustnosti žaloby) poučit účastníka dle ustanovení § 118a o. s. ř. a umožnit mu, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností? [2] Je přípustné napadnout rozhodnutí soudu více žalobami pro zmatečnost z rozličných důvodů při dodržení lhůt dle ustanovení § 234 o. s. ř.? [3] Může soud při hodnocení důkazů neučinit předmětem svých úvah důkazy zakládající právní domněnku a skutečnost jimi prokázanou popřít? [4] Může soud dle různých doručovacích adres v následných podáních účastníka řízení uzavřít, že chybné určení doručovací adresy soudem jde k tíži tohoto účastníka, a že doručením zvláštním způsobem na nesprávně určenou adresu počaly běžet lhůty k podání opravného prostředku? 19. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel k položeným otázkám argumentuje následovně: 21. K otázce č. 1 (K přípustnosti žaloby pro zmatečnost). Závěr odvolacího soudu, že žaloba pro zmatečnost je nepřípustná, jelikož směřuje samostatně a pouze proti rozhodnutí insolvenčního soudu, odporuje obsahu spisu, když již podáním doručeným insolvenčnímu soudu 4. 4. 2018 doplnil dovolatel žalobní návrh tak, že se domáhal jak zrušení usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. 6. 2015 (ve znění usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. 7. 2015), tak zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 25. l1. 2015 (a zastavení insolvenčního řízení); to, že insolvenční soud nerozhodl o takto doplněném žalobním návrhu, přitom namítl v odvolání. 22. V tom, že jej odvolací soud při odvolacím jednání, jež se konalo 17. 10. 2018, neseznámil se svým závěrem o opožděnosti a nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost a neumožnil mu ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., aby svá tvrzení doplnil, spatřuje dovolatel vadu řízení, dovolávaje se potud „judikatury“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 850/2001 a 29 Odo 149/2002 [správě jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209, a o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002 , uveřejněný v časopise Soudní Judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 49; rozsudky jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 23. K otázce č. 2 (K nemožnosti měnit důvody zmatečnosti). Potud dovolatel namítá, že ustanovení § 232 odst. 2 o. s. ř. (aplikované odvolacím soudem na jeho podání ze dne 30. 5. 2016) na danou věc nedopadá, jelikož 31. května 2016 doručil insolvenčnímu soudu další (včasnou) žalobu pro zmatečnost založenou na existenci vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.; postup soudů, které tuto „žalobu“ mají za doplnění původní žaloby pro zmatečnost, nemá za správný. 24. K otázkám č. 3 a 4 (K domněnce doručení a k doručovací adrese). Z provedeného dokazování neplyne závěr, že usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. 6. 2015 bylo (přímo) dovolateli doručeno (v souladu s ustanovením § 49 odst. 4 o. s. ř.) dne 20. 7. 2015. Oznámení o uložení zásilky bylo totiž podle potvrzení České pošty s. p. (dále jen „pošta“) vloženo 8. 7. 2015 do domovní schránky adresáta na adrese „L. 1/3“, nikoli do domovní schránky na adrese „L. 1/2“, kde má dovolatel trvalé bydliště. Doručenka pošty tak v souladu s ustanovením § 50f odst. 3 a § 133 o. s. ř. zakládá právní domněnku, že bylo doručeno na adresu „L. 1/3“. Předmětné usnesení tak sice bylo doručeno do domovní schránky adresáta, avšak na adresu určenou v rozporu s ustanovením § 80 odst. 2 insolvenčního zákona. Podáním rozhodným pro určení doručovací adresy totiž bylo podání dovolatele z 5. 4. 2015 (A-48). To, že následně dovolatel uváděl ve svých podáních jinou doručovací adresu, nemůže mít zpětně vliv na povinnost insolvenčního soudu určit doručovací adresu ohledně předmětného usnesení v souladu s ustanovením § 80 odst. 2 insolvenčního zákona. 25. Uzavřel-li odvolací soud, že předmětné usnesení bylo též doručeno tehdejšímu právnímu zástupci dovolatele, pak přehlédl, že usnesení takto nebylo doručeno (v souladu s ustanovením § 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů) do datové schránky tohoto zástupce (advokáta – fyzické osoby), nýbrž (podle § 5 zákona č. 300/2008 Sb.) do datové schránky obchodní společnosti vykonávající advokacii. Dovolatel nezpochybňuje, že mu předmětné usnesení bylo doručeno (v souladu s ustanovením § 74 odst. 1 insolvenčního zákona), namítá ale, že mu nebylo doručeno „zvláštním způsobem“. 26. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že stručně přešel jeho námitku, že v procesním spisu je založena pouze fotokopie předmětného usnesení bez podpisu samosoudce. Míní, že nezachytila-li podpis samosoudce tato fotokopie, pak je dáno, že ani originál usnesení nebyl podepsán samosoudcem nebo jinou oprávněnou osobou. Odtud dovozuje, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012 , uveřejněného pod číslem 1/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 1/2014“), respektive rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2172/2000 . 27. Závažnou vadu řízení spatřuje dovolatel i v tom, že s druhým insolvenčním navrhovatelem soudy jednaly prostřednictvím advokáta JUDr. P. B. (dále jen „P. B.“), tomu však druhý insolvenční navrhovatel vypověděl plnou moc 16. 1. 2015 a v řízení za něj jedná pověřený zaměstnanec (A-19). III. Přípustnost dovolání 28. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 29. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek jde o věc v insolvenčních souvislostech dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 30. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 31. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 32. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 33. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona: § 229 (o. s. ř.) (1) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže (…) b/ ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, c/ účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen, d/ nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba, e/ rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, (…) § 232 (o. s. ř.) (1) Žaloba musí vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu je napadá, důvod žaloby (důvod obnovy řízení nebo zmatečnosti), vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se ten, kdo podal žalobu, domáhá. (2) Rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, a důvod žaloby (důvod obnovy řízení nebo zmatečnosti) mohou být měněny jen v průběhu trvání lhůt k žalobě. § 234 (o. s. ř.) (1) Není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. (2) Z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. c/ lze žalobu podat ve lhůtě tří měsíců, která počíná běžet dnem, kdy účastníku byl ustanoven zástupce nebo kdy odpadla překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně jednat nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat, nejpozději však do tří let od právní moci napadeného rozhodnutí. (3) Z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e/ lze žalobu podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl, nejpozději však do tří let od právní moci napadeného rozhodnutí. (…) § 235 (o. s. ř.) (1) Prominutí zmeškání lhůt k žalobě není přípustné. (2) Bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůt podle § 234 odst. 1 až 4 doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. § 20 (insolvenčního zákona) (1) Ustanovení části první hlavy třetí občanského soudního řádu, která se týkají jednání za právnickou osobu, stát a územní samosprávní celky a zastoupení účastníků řízení, platí obdobně pro insolvenční řízení a incidenční spory. (…) § 71 (insolvenčního zákona) (1) Soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění nebo jiná písemnost insolvenčního soudu nebo účastníků se v insolvenčním řízení doručují pouze zveřejněním písemnosti v insolvenčním rejstříku (dále jen „doručení vyhláškou“), ledaže zákon stanoví pro určité případy nebo pro určité osoby i zvláštní způsob doručení. (2) Při doručení vyhláškou se písemnost považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění. (3) Povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhláškou různé údaje, stanovená v tomto zákoně, je splněna zveřejněním příslušné písemnosti v insolvenčním rejstříku; při zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku platí odstavec 2 obdobně. § 74 (insolvenčního zákona) (1) Zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku je dokladem o doručení i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti. (2) Je-li s doručením písemnosti, pro kterou zákon stanoví zvláštní způsob doručení, spojen začátek běhu lhůty k podání opravného prostředku nebo k jinému procesnímu úkonu, začíná lhůta běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem. O tom musí být adresát poučen. § 75 (insolvenčního zákona) (1) O zvláštní způsob doručení jde tehdy, jestliže zákon ukládá, aby písemnost byla doručena zvlášť nebo do vlastních rukou adresáta. (2) Nestanoví-li tento zákon jinak, doručuje se písemnost v insolvenčním řízení zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci, státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, a věřitelskému výboru. Soudní rozhodnutí se doručuje zvlášť také osobám, o jejichž podání insolvenční soud rozhoduje, a osobám, které mají v insolvenčním řízení něco osobně vykonat. Písemnosti, o nichž tak stanoví zvláštní právní předpis, se doručují zvlášť také orgánu, který vede obchodní nebo jiný rejstřík, v němž je dlužník zapsán. (…) § 96 (insolvenčního zákona) (…) (2) V řízení o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení se nepoužije § 235 odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí, jímž bylo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení, je účinné ode dne právní moci. § 252 (insolvenčního zákona) (…) (3) Prohlášení konkursu není samo o sobě důvodem zániku pověření a plných mocí udělených dlužníkem pro insolvenční řízení. Pohledávky pověřené osoby nebo zmocněnce vzniklé z tohoto důvodu po prohlášení konkursu nelze uspokojit z majetkové podstaty, pokud nejde o pohledávky pracovněprávní. (…) 34. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona již v době, kdy insolvenční soud vydal usnesení, jež je předmětem žaloby pro zmatečnost, a do vydání napadeného usnesení nedoznala změn. 35. Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k položeným otázkám následující závěry: 36. K otázkám č. 1 a 2 (K přípustnosti žaloby pro zmatečnost a k nemožnosti měnit důvody zmatečnosti). K žalobě pro zmatečnost v insolvenčním řízení se Nejvyšší soud vyjádřil především v usnesení ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 69/2017 . V něm vysvětlil, že žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Tamtéž uvedl, že žalobou pro zmatečnost lze napadnout (za podmínek upravených v § 229 a násl. o. s. ř.) také rozhodnutí vydané v insolvenčním řízení (srov. § 7 a § 96 odst. 2 insolvenčního zákona). Ve smyslu § 229 odst. 1 o. s. ř. se přitom rozhodnutím, kterým bylo řízení (jeho relativně samostatná fáze) skončeno, v insolvenčním řízení rozumí pro první fázi i rozhodnutí o úpadku a pro druhou fázi i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2016 , uveřejněné pod číslem 32/2017 Sb. rozh. obč. 37. Tam, kde v případech uvedených v § 229 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud, lze podat žalobu pro zmatečnost buď jen proti jeho rozhodnutí, nebo rovněž proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže trpí zmatečností; rozhodnutí soudu prvního stupně však nelze napadnout samostatně, neboť jeho právní moc (jako jedna z podmínek pro podání žaloby pro zmatečnost) se odvíjí (až) od rozhodnutí odvolacího soudu. Tento závěr sdílí jak literatura (srov. odvolacím soudem citovaný Komentář, str. 1812) tak judikatura Nejvyššího soudu; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3712/2014 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1530/2017 . 38. Dovolatel tento závěr (k němuž se Nejvyšší soud hlásí i v této věci) nezpochybňuje, leč namítá, že neodpovídá obsahu spisu. 39. V usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2958/2013 , Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí, proti němuž směřuje žaloba pro zmatečnost, je ve smyslu ustanovení § 232 odst. 1 o. s. ř. označeno tehdy, uvede-li žalobce datum jeho vyhlášení (vydání) a jednací číslo, popřípadě spisovou značku, nebo uvede-li o něm alespoň takové údaje, které je bez pochybností odlišují od jiných soudních rozhodnutí vydaných mezi stejnými účastníky, a které vedou k jeho jednoznačné identifikaci. K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v usnesení ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2495/2015 , nebo v usnesení ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4305/2016; 21 Cdo 4306/2016 . V posledně označeném usnesení též dodal, že rozsah, ve kterém žaloba pro zmatečnost napadá rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek směřuje, je ve smyslu ustanovení § 232 odst. 1 o. s. ř. označen tehdy, jsou-li k tomu zvoleny takové identifikátory, z nichž je (ve svém souhrnu) nepochybně zřejmé, zda je rozhodnutí napadeno ve všech nebo jen některých výrocích, popřípadě jaké z více výroků rozhodnutí jsou napadeny. 40. V usnesení ze dne 15. února 2013, sp. zn. 21 Cdo 4119/2011 , uveřejněném pod číslem 52/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 52/2013“), Nejvyšší soud dále ozřejmil, že v žalobě pro zmatečnost se uvede důvod žaloby (důvod zmatečnosti) nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 až 4 o. s. ř. byl uplatněn, ale současně způsobem, aby bylo nepochybné, v čem (v jakém konkrétním protiprávním stavu nebo postupu) je spatřován, s tím, že důvod zmatečnosti může být měněn jen po dobu trvání lhůty k žalobě pro zmatečnost. Tamtéž vysvětlil, že soud při rozhodování o žalobě pro zmatečnost posuzuje napadené rozhodnutí jen z pohledu důvodu zmatečnosti, který byl uveden v žalobě pro zmatečnost nebo který byl označen dodatečně (vedle již uvedeného důvodu zmatečnosti nebo místo něho) v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě pro zmatečnost; těmi důvody zmatečnosti, které byly uplatněny později, se nezabývá, a uplatněnými důvody zmatečnosti je vázán. 41. Obsah spisu (s nímž má být napadené rozhodnutí dle dovolatele v rozporu) dokládá, že: [1] Žaloba pro zmatečnost, kterou dovolatel podal u insolvenčního soudu týž den, kdy ji vyhotovil (18. 1. 2016) [č. l. 1-5], obsahuje náležitosti uvedené v § 232 odst. 1 o. s. ř., když jako rozhodnutí, proti němuž směřuje, identifikuje usnesení insolvenčního soudu z 26. 6. 2015, jež napadá v bodě I. výroku, přičemž vymezuje jako důvod zmatečnosti jednak to, že insolvenční navrhovatelé neosvědčili své pohledávky za dlužníkem, takže nebyli účastníky řízení (poukazuje potud na ustanovení § 229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), jednak to, že insolvenční návrh je za druhého insolvenčního navrhovatele podepsán způsobem, pro který se k němu v souladu s ustanovením § 97 odst. 2 insolvenčního zákona nepřihlíží (poukazuje potud na ustanovení § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Žaloba pro zmatečnost obsahuje též vylíčení skutečností, z nichž je dovozována její včasnost. [2] Podání datované 7. 3. 2016, jímž dovolatel žalobu pro zmatečnost doplnil (č. l. 7-8), nevybočuje z mezí žaloby pro zmatečnost co do identifikace rozhodnutí, proti němuž směřuje, ani co do důvodů zmatečnosti. Totéž platí o dalším podání dovolatele datovaném 7. března 2016 (č. l. 9-10). [3] V podání datovaném 30. 5. 2016 (č. l. 21-29), označeném zevně (na č. l. 21) jako: „Žaloba pro zmatečnost. Žádost o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků. Návrh na ustanovení zástupce.“, dovolatel znovu výslovně uvádí, že dovolání směřuje (jen) proti usnesení insolvenčního soudu z 26. června 2015 (na č. l. 21) a jen zrušení tohoto usnesení se domáhá (č. l. 28). Tamtéž jako další (nový) důvod zmatečnosti uplatňuje [ve vztahu k soudci insolvenčního soudu D. S. (dále jen „D. S.“)], že insolvenční návrh projednal a rozhodl o něm vyloučený soudce (§ 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), dodávaje (co do vylíčení skutečností, z nichž je dovozována včasnost žaloby pro zmatečnost ve vztahu k této vadě řízení), že se o tom dozvěděl až ze sdělení insolvenčního soudu z 27. 5. 2016 (B-108) [č. l. 27]. [4] V podání datovaném 1. 6. 2016 (č. l. 30), jež činí prostřednictvím ustanoveného zástupce (advokáta), dovolatel (nově) „doplňuje“ žalobu pro zmatečnost co do specifikace vad svého insolvenčního řízení (bez poukazu na konkrétní ustanovení občanského soudního řádu vymezující zmatečnostní vady řízení) námitkou, že insolvenční navrhovatelé nedoložili řádné procesní plné moci pro osoby, jež v řízení vystupovaly jako jejich zástupci. [5] Při jednání u insolvenčního soudu, jež se konalo 6. 6. 2017 (č. l. 41-42), dovolatel prostřednictvím přednesu svého zástupce spojil vadu řízení popisovanou v podání z 1. června 2016 se zmatečnostní vadou dle § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (č. l. 41 p. v.). [6] Označení rozhodnutí, proti němuž směřuje žaloba pro zmatečnost (usnesení insolvenčního soudu z 26. 6. 2015), a specifikaci toho, čeho se ten, kdo podal žalobu, domáhá (zrušení usnesení insolvenčního soudu z 26. 6. 2015 v bodě I. výroku a v navazujících výrocích a zastavení insolvenčního řízení), nezměnil dovolatel ani v odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 6. 6. 2016 (podání datované 6. 6. 2017, č. l. 54-55) a v doplnění tohoto odvolání (podání datované 17. 7. 2017, č. l. 58-59) ani ve vyjádření datovaném 14. 3. 2018 (č. l. 103-106). [7] Ve vyjádření datovaném 14. 3. 2018 (č. l. 103-106), jež činí prostřednictvím ustanoveného zástupce (advokáta), dovolatel (mimo jiné) označuje podání datované 30. 5. 2016 jako další (novou) žalobu pro zmatečnost („žaloba pro zmatečnost 2“) a vyjadřuje se nesouhlasně k tomu, že insolvenční soud má za to, že jde jen o doplnění původní žaloby pro zmatečnost (č. l. 104 p. v.). [8] Podáním datovaným 15. 3. 2018, podaným u insolvenčního soudu osobně dne 4. 4. 2018 (č. l. 118-126), označeným jako „doplnění žalobního návrhu“, dovolatel doplnil žalobu ohledně toho, čeho se jí domáhá, tak, že navrhuje, aby insolvenční soud zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. 6. 2015 (ve znění usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. 7. 2015), a usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2015, a aby současně zastavil insolvenční řízení (článek X. podání, č. l. 126). 42. V návaznosti na výše popsané Nejvyšší soud podotýká, že otázka doručení rozhodnutí, proti němuž směřuje žaloba pro zmatečnost, má (s přihlédnutím k dikci § 232 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 234 o. s. ř.) určitý význam i při zkoumání závěru o (ne)přípustnosti této žaloby. 43. Základním informačním zdrojem o průběhu insolvenčního řízení je insolvenční rejstřík, v němž insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení: a/ rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, b/ veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li insolvenční zákon jinak, a c/ další informace, o kterých tak stanoví insolvenční zákon (§ 419 a násl. insolvenčního zákona). Dále jsou práva dlužníka v insolvenčním řízení chráněna tím, že dlužníku jsou písemnosti v insolvenčním řízení doručovány, nestanoví-li insolvenční zákon jinak, zvlášť (§ 75 odst. 2 insolvenčního zákona); srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014 , uveřejněné pod číslem 58/2016 Sb. rozh. obč. 44. Dovolatel správně vystihl, že v dané věci nejde o to, zda mu rozhodnutí o úpadku bylo doručeno, nýbrž o to, zda a kdy mu bylo doručeno „zvlášť“. S přihlédnutím k ustanovení § 74 odst. 1 insolvenčního zákona totiž platí, že zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku (doručení vyhláškou ve smyslu § 71 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) je dokladem o doručení i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti. V poměrech dané věci to znamená (ve vazbě na ustanovení § 71 odst. 2 insolvenčního zákona), že usnesení ze dne 26. 6. 2015 doručil insolvenční soud účastníkům insolvenčního řízení téhož dne v 14.23 hodin, a opravné usnesení ze dne 17. 7. 2015 téhož dne v 9.30 hodin. Potvrzující usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2015 pak bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 22. 12. 2015 v 14.06 hodin. V témže okamžiku pak (opět v souladu s ustanovením § 74 odst. 1 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 71 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) nabylo i právní moci (a jeho prostřednictvím tak nabylo právní moci i usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. 6. 2015, ve znění usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. 7. 2015). Lhůta k podání opravného prostředku (jímž je i žaloba pro zmatečnost jako opravný prostředek mimořádný) pak v souladu s ustanovením § 74 odst. 2 insolvenčního zákona začíná běžet těm osobám (adresátům), jimž se rozhodnutí insolvenčního soudu doručuje zvlášť (a mezi něž podle § 75 odst. 2 insolvenčního zákona povinně patří i dlužník), ode dne, kdy jim byla písemnost doručena zvláštním způsobem. 45. Tam, kde je účastník insolvenčního řízení nebo jiný procesní subjekt, jemuž se písemnost doručuje „zvláštním způsobem“, zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, platí o tomto zastoupení pro insolvenční řízení obdobně (v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 insolvenčního zákona) ustanovení části první hlavy třetí občanského soudního řádu, tedy i ustanovení § 28 odst. 2 o. s. ř., jež určuje (v rozhodné době určovalo), že odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou účinné, jakmile jim byly oznámeny soudem. S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že odvolání procesní plné moci ze dne 30. 4. 2015, kterou dlužník zmocnil k zastupování v insolvenčním řízení advokáta Mgr. P. K. (dále jen „P. K.“) [A-56/5], ač datováno 11. 6. 2015, se stalo vůči insolvenčnímu soudu účinným až 2. 7. 2015, kdy mu bylo doručeno (B-2). Dne 26. 6. 2015, kdy dal D. S. kanceláři pokyn k doručení rozhodnutí o úpadku (A-58, vedlejší dokument), i dne 29. 6. 2015, kdy insolvenční soud doručil rozhodnutí do datové schránky „BKK L. s. r. o.“ (dále jen „advokátní kancelář“), tedy dlužník stále měl zástupce s procesní plnou mocí (P. K.). Na tom vzhledem k ustanovení § 252 odst. 3 insolvenčního zákona ničeho nezměnily ani účinky současně prohlášeného konkursu na majetek dlužníka (bod II. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. června 2015). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 303/2001 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 101. 46. Již v poměrech upravených zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 13 odst. 2 věty druhé ZKV, ve znění účinném do 30. 4. 2000 (jež určovalo, že dlužníkovi se usnesení o prohlášení konkursu doručí do vlastních rukou), vysvětlil, že je-li dlužník v řízení o návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek zastoupen opatrovníkem, zákonným zástupcem nebo zástupcem s plnou mocí pro celé řízení, doručí soud usnesení o prohlášení konkursu do vlastních rukou tohoto zástupce (a nikoli již dlužníku samotnému). Srov. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 31 Cdo 921/2000 , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 129. Shodně pak vyložil obdobné pravidlo poté, kdy se ve struktuře § 13 ZKV posunulo (s dílčími gramatickými úpravami, jež neměnily jeho význam) do odstavce 4 věty druhé (ve znění účinném do 31. 12. 2007); srov. usnesení ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 739/2002 . Také v poměrech upravených insolvenčním zákonem platí, že na základě pravidla, které insolvenčnímu soudu ukládá doručit soudní písemnost účastníku insolvenčního řízení nebo jinému procesnímu subjektu také „zvláštním způsobem“ (§ 75 odst. 1 insolvenčního zákona), se v případě, že takový účastník nebo jiný procesní subjekt je zastoupen (pro celé řízení) zástupcem na základě zákona, zástupcem na základě plné moci, nebo zástupcem na základě soudního rozhodnutí, tato písemnost doručí pouze tomuto zástupci [nikoli již účastníku (jinému procesnímu subjektu) samotnému]. Je-li tedy dlužník v době doručování rozhodnutí o úpadku zastoupen advokátem [což je zástupce, jemuž lze ve smyslu ustanovení § 25 odst. 1 věty druhé o. s. ř. udělit pouze plnou moc pro celé řízení (procesní plnou moc)], pak na základě pravidla, že rozhodnutí o úpadku doručí dlužníku „zvlášť“, a to „do vlastních rukou“ (§ 75 odst. 2, § 138 odst. 1 insolvenčního zákona), je insolvenční soud povinen doručit je „do vlastních rukou“ pouze tomuto advokátu (nikoli již dlužníku samotnému). Doručí-li insolvenční soud v této procesní situaci rozhodnutí o úpadku pouze do vlastních rukou dlužníka, nebo doručí-li je jak do vlastních rukou advokáta, tak do vlastních rukou dlužníka, je doručení do vlastních rukou dlužníka neúčinné (pro doložení doručení zvláštním způsobem právně bezcenné). 47. Ze spisu nicméně plyne, že soudní kancelář insolvenčního soudu vedle toho, že rozhodnutí o úpadku (v rozporu s referátem D. S., který takový pokyn nevydal) doručila přímo dlužníku, v souladu s pokynem doručila rozhodnutí o úpadku tomu, kdo byl v jeho záhlaví označen jako zástupce dlužníka (advokátní kanceláři); takové označení zástupce dlužníka (jímž byl P. K.) však bylo zjevně nesprávné. Doručení písemnosti (prostřednictvím datové schránky právnické osoby) do vlastních rukou adresáta, jímž je advokátní kancelář (společnost s ručením omezeným), ve které působí advokát, jemuž účastník řízení udělil procesní plnou moc, nedokládá doručení písemnosti do vlastních rukou tohoto advokáta (zde P. K.). Srov. shodně např. v dovolání označený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 7 Afs 60/2015 , uveřejněný pod číslem 3255/2015 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dostupný i na webových stránkách Nejvyššího správního soudu). Dovolání je proto potud důvodné. 48. Pro výsledek dovolacího řízení má však význam i to, jakým způsobem a kdy doručil insolvenční soud dlužníku zvláštním způsobem potvrzující usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2015. K tomu budiž předem poznamenáno, že v době doručování tohoto usnesení odvolacího soudu dlužníka opět zastupoval advokát P. K. Nedělo se tak na základě procesní plné moci ze dne 30. 4. 2015, na kterou nepřiléhavě odkazuje protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 11. 2015 (A-106), nýbrž na základě procesní plné moci ze dne 23. 11. 2015 (A-103). Ostatně předmětné (opětovné) zastoupení dokládá již ten fakt, že k jednání u odvolacího soudu se dostavili jak dlužník, tak P. K., a že P. K. bez námitek přítomného dlužníka vystupoval po celou dobu jednání jako jeho zástupce. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 495/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročníku 1998, pod číslem 40, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4506/2011 . 49. Potvrzující usnesení odvolacího soudu ze dne 25. l1. 2015 bylo doručeno zvlášť nejen (nesprávně a ve smyslu argumentace v odstavci [46] výše neúčinně) přímo dlužníku (poštou, opět na adresu „L. 1/3“), a to 14. 1. 2016 [srov. doručenku u A-110], nýbrž (správně) také zástupci dlužníka na základě procesní plné moci (P. K.), a to 4. 1. 2016 (prostřednictvím datové schránky) [srov. potvrzení o dodání a doručení do datové schránky u A-110]. 50. Pondělí 4. 1. 2016 je tudíž dnem, kdy dlužníku v intencích v § 234 insolvenčního zákona začala běžet tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost proti předmětnému usnesení odvolacího soudu v těch případech, které se řídí ustanovením § 234 odst. 1 o. s. ř. Posledním dnem této lhůty bylo pondělí 4. 4. 2016. 51. Z výše uvedeného plyne, že ve vztahu k těm důvodům zmatečnosti, které uplatnil původní žalobou 18. 1. 2016 (§ 229 odst. 1 písm. b/ a d/ o. s. ř.), a pro něž platí lhůta uvedená v § 234 odst. 1 o. s. ř., mohl dovolatel napravit pochybení spočívající v tom, že žalobu pro zmatečnost nepřípustně podal pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jen do doby, než zmeškal lhůtu k podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu (do 4. 4. 2016), což se nestalo. 52. U důvodu zmatečnosti dle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., uplatněného podáním datovaným 30. 5. 2016 (srov. odstavec [41] bod 3/ výše), kde subjektivní tříměsíční lhůta začíná běžet ode dne, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl (§ 234 odst. 3 o. s. ř.), připíná dovolatel v předmětném podání počátek běhu této lhůty ke sdělení insolvenčního soudu z 27. 5. 2016 (B-108), zveřejněném v insolvenčním rejstříku téhož dne (v pátek) v 12.51 hodin. Potud tedy mohl dovolatel napravit pochybení spočívající v tom, že žalobu pro zmatečnost nepřípustně podal pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jen do doby, než pro tvrzenou zmatečnost zmeškal lhůtu k podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu (do pondělí 29. 8. 2016), což se (opět) nestalo. 53. O důvodu zmatečnosti dle § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k němuž se dovolatel [ve vazbě na skutečnosti vymezené podáním datovaným 1. 6. 2016 (srov. odstavec [41] bod 4/ výše)] přihlásil (až) při jednání u insolvenčního soudu, jež se konalo 6. 6. 2017 (srov. odstavec [41] bod 5/ výše), podle literatury i ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že žalobě pro zmatečnost lze vyhovět, jen týká-li se tento důvod zmatečnosti toho, kdo žalobu podal. Srov. Komentář, s. 1813, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1503/2003 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2004, pod číslem 9. Jinak řečeno, osoba, která podává žalobu pro zmatečnost z důvodu zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., musí tvrdit (chce-li s takovou žalobou uspět), že jako účastník řízení neměla procesní způsobilost nebo nemohla před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2 o. s. ř.) a (současně) nebyla řádně zastoupena. Jen v souvislosti s takovými tvrzeními dává smysl určení počátku běhu subjektivní tříměsíční lhůty k podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 2 o. s. ř., tedy dnem, kdy účastníku byl ustanoven zástupce nebo kdy odpadla překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně jednat nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat. 54. Tvrzení toho, kdo podává žalobu pro zmatečnost (zde dlužníka), že procesní způsobilost neměl nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen jiný účastník řízení (zde oba insolvenční navrhovatelé), lhostejno, zda (následně) podpořené výslovným odkazem na ustanovení § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nevystihuje z obsahového hlediska zmatečnostní vadu řízení dle tohoto ustanovení (srov. R 52/2013), takže je vyloučeno na jeho základě spojovat počátek běhu subjektivní lhůty k podání žaloby pro zmatečnost se skutečnostmi (jež ten, kdo žalobu takto podává, o sobě logicky ani nemůže tvrdit) uvedenými v ustanovení § 234 odst. 2 o. s. ř. (a platí pro ně obecná subjektivní lhůta dle § 234 odst. 1 o. s. ř.). V poměrech dané věci to (opět) znamená, že ohledně tvrzení obsažených v podání z 1. 6. 2016, pro něž následně odkázal na ustanovení § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., mohl dovolatel napravit pochybení spočívající v tom, že žalobu pro zmatečnost nepřípustně podal pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jen do doby, než zmeškal lhůtu k podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu (do 4. 4. 2016), což se (opět) nestalo. 55. Na běh lhůty k podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu přitom neměla žádný vliv ani skutečnost, že proti onomu rozhodnutí bylo podáno dovolání. Ustanovení § 235 odst. 2 o. s. ř. totiž nelze použít v řízení o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení (§ 96 odst. 2 insolvenčního zákona), a to z příčin, jež Nejvyšší soud ozřejmil např. v usnesení ze dne 30. 1. 2020, sen. zn. 29 ICdo 144/2019 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou odmítl Ústavní soud, stejně jako návrh na zrušení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona, usnesením ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1429/20 dostupným na webových stránkách Ústavního soudu). 56. Definitivní odpověď na otázku č. 2 se opět podává z literatury i ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V literatuře (srov. opět Komentář, s. 1839) se na téma „změny“ žaloby pro zmatečnost uvádí, že povahou řízení je vyloučeno užít (i) § 95 o. s. ř., čemuž pro „změnu“ žaloby pro zmatečnost formou „rozšiřování“ tvrzených důvodů zmatečnosti, jimiž je postiženo rozhodnutí, proti kterému tato žaloba od počátku směřuje, odpovídají závěry formulované v R 52/2013 . Uzavírá-li totiž předmětné rozhodnutí, že soud při rozhodování o žalobě pro zmatečnost posuzuje napadené rozhodnutí jen z pohledu důvodu zmatečnosti, „který byl uveden v žalobě pro zmatečnost“ nebo „který byl označen dodatečně (vedle již uvedeného důvodu zmatečnosti nebo místo něho) v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě pro zmatečnost“ a „těmi důvody zmatečnosti, které byly uplatněny později“, se nezabývá, pak se odtud logicky podává, že soud samostatně nerozhoduje (způsobem uvedeným v § 95 o. s. ř.) o přípustnosti „rozšiřování“ tvrzených důvodů zmatečnosti; s tím, zda později uplatněné důvody zmatečnosti jsou včasné, se vypořádá v důvodech rozhodnutí o žalobě. Z R 52/2013 v této souvislosti též plyne, že tam, kde již podaná žaloba pro zmatečnost směřuje proti témuž rozhodnutí (stejným výrokům téhož rozhodnutí) jako podání, jímž osoba, která žalobu podala, uplatní (v řízení před soudem prvního stupně) nový (další) důvod zmatečnosti, není (poměřováno obsahem takového podání a jeho významem pro již zahájené řízení o původní žalobě) žádného rozumného důvodu zacházet s takovým podáním jako s novou žalobou pro zmatečnost směřující proti stejnému rozhodnutí (což platí i pro podání dovolatele z 30. 5. 2016). 57. Ve vztahu k podání z 15. 3. 2018, jímž se dovolatel v řízení poprvé (nově) domáhal i zrušení usnesení odvolacího soudu z 25. 11. 2015 (srov. odstavec [41] bod 8/ výše), Nejvyšší soud zdůrazňuje, že již ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015 , uveřejněném pod číslem 1/2017 Sb. rozh. obč., v návaznosti na závěry formulované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001 , uveřejněném pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč., a v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011 , uveřejněném pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., vysvětlil (srov. odstavec [53] tamtéž), že procesní úkony se liší od hmotněprávních úkonů především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí nebo po nich následují. Je pojmově vyloučeno, aby pro omyl, který se projevil neshodou mezi jeho vůlí a jejím projevem, účastník řízení napadl platnost svého procesního úkonu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje vlastní cíl občanského soudního řízení. Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Poměřováno těmito závěry neprojevil dovolatel podáním z 15. 3. 2018 navenek vůli označit jinak rozhodnutí, proti němuž směřuje jeho žaloba pro zmatečnost, přinejmenším vůli rozšířit výčet rozhodnutí, proti kterým má žaloba pro zmatečnost směřovat, o usnesení odvolacího soudu z 25. 11. 2015 [na čemž ničeho nemění skutečnost, že v závěru podání jinak (šířeji) formuloval to, čeho se podanou žalobou domáhá (§ 232 odst. 1 o. s. ř.)]. Ostatně, i kdyby podání z 15. 3. 2018 bylo pokládáno za podání, jehož přípustností se měly soudy zabývat (ve smyslu § 95 o. s. ř.) v rovině rozšíření výčtu rozhodnutí, proti kterým směřuje žaloba pro zmatečnost, o usnesení odvolacího soudu z 25. 11. 2015, vzhledem k tomu, že šlo (co do možnosti podat žalobu proti usnesení odvolacího soudu z 25. 11. 2015) o podání zjevně opožděné (srov. závěry formulované v odstavcích [48] až [54] výše), bylo vyloučeno přiznat mu pro dovolatele příznivé účinky. 58. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že závěr o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost přijal, aniž mu při odvolacím jednání poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., pak přehlíží, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil ani na tom, že dovolatel neunesl břemeno tvrzení (že ani netvrdil určitou, pro věc významnou skutečnost), což je podstata poučovací povinnosti dle § 118a odst. 1 o. s. ř., ani na tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, takže mělo být doplněno vylíčení rozhodných skutečností, což je podstata poučovací povinnosti dle § 118a odst. 2 o. s. ř., ba ani na tom, že dovolatel neunesl důkazní břemeno o určité (jím tvrzené) skutečnosti, což je podstata poučovací povinnosti dle § 118a odst. 3 o. s. ř. (k § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. srov. shrnutí relevantní judikatury v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sen. zn. 29 ICdo 151/2018 ). Přitom dovolatel neměl být překvapen tím, že odvolací soud zkoumal přípustnost žaloby pro zmatečnost, již proto, že stejnému zkoumání tuto žalobu podrobil insolvenční soud; v prvním rozhodnutí (usnesení ze dne 6. 6. 2016) na dané téma výslovně uzavřel, že předmětná žaloba je přípustná, a ve druhém rozhodnutí (usnesení ze dne 4. 5. 2018) se k tomuto závěru přihlásil (srov. odstavec 19. odůvodnění) právě poukazem na závěry usnesení prvního. Byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již insolvenčním soudem (soudem prvního stupně), pak účastník takovým postupem překvapen být nemůže (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014 , uveřejněného pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč.). 59. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž co do závěru, že žaloba pro zmatečnost není přípustná, jelikož směřuje pouze proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. 6. 2015, i v tom, že s podáním dovolatele z 30. 5. 2016 nezacházel jako s další (samostatnou) žalobou pro zmatečnost, správné. 60. K otázkám č. 3 a 4 (K domněnce doručení a k doručovací adrese). Obecně platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k témuž výsledku, pak závěr, že odvolací soud jednu z těchto otázek vyložil správně, nutně činí bezpředmětným (u přípustného dovolání neopodstatněným) věcný přezkum ostatních otázek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003 , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 704/2012 ). V situaci, kdy samostatný důvod pro zamítnutí žaloby pro zmatečnost dávají již odpovědi na otázky č. 1 a 2, shledává Nejvyšší soud bezpředmětným odpovídat na otázky č. 3 a 4. 61. Nejvyšší soud dodává, že na správnost závěru o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost nemá žádný vliv případná nejistota v tom, zda (zda vůbec) bylo usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. 6. 2015 doručeno dlužníku zvláštním způsobem. Již v usnesení ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 775/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročníku 2000, pod číslem 52, Nejvyšší soud vysvětlil, že tam, kde je doručení soudního rozhodnutí účastníku neúčinné (např. proto, že je soud nedoručil advokátu, nýbrž přímo účastníku řízení) a účastník v takovém případě přesto podá v zákonné lhůtě opravný prostředek, je tím závada v doručení zhojena. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. též v usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 202/2003 , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 135. O takový případ přitom jde i v této věci. 62. Chybný je i předpoklad dovolatele, že nezachytila-li podpis samosoudce fotokopie usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. 6. 2015 založená v procesním spisu, pak je dáno, že ani originál usnesení nebyl podepsán samosoudcem nebo jinou oprávněnou osobou. Tento názor totiž nezohledňuje rozdíly mezi náležitostmi originálu soudního rozhodnutí a jeho stejnopisu [jak je pro soudy nižších stupňů v rozhodné době vymezovala instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen „kancelářský řád“)]; srov. § 14 a násl. kancelářského řádu, ani technické postupy při vedení elektronického insolvenčního spisu, jejž na úrovni zákona předjímá ustanovení § 419 odst. 2 insolvenčního zákona, a které plynou především z ustanovení § 215a a násl. kancelářského řádu (v rozhodném znění). Rozpor se závěry formulovanými v R 1/2014 (úsudek, že originál rozhodnutí nebyl podepsán) z takové argumentace neplyne. 63. Žádný vliv na výsledek dovolacího řízení nemá ani námitka dovolatele, že soudy jako se zástupcem druhého insolvenčního navrhovatele nesprávně jednaly s P. B.; dovolatel (v duchu stejné logiky jako je ta, kterou Nejvyšší soud popsal při výkladu ustanovení § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) není osobou oprávněnou dovolávat se takto ochrany procesních práv jiných účastníků řízení (tuto námitku by případně měl k dispozici jen druhý insolvenční navrhovatel). 64. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). 65. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je dána tím, že žaloba pro zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným (v této věci) proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení, v němž si každý z účastníků nese náklady insolvenčního řízení ze svého (§ 170 písm. f/ insolvenčního zákona). Srov. shodně např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014 , uveřejněného pod číslem 51/2017 Sb. rozh. obč. 66. Závěrem (a již bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl (z insolvenčního rejstříku je patrno), že dlužník podal 28. 7. 2016 u insolvenčního soudu samostatně žalobu pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2015, odůvodněnou jinou (další) zmatečnostní vadou řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., vztaženou jen k usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2015. Tuto žalobu pro zmatečnost insolvenční soud zamítl (jako opožděnou) usnesením ze dne 19. 2. 2019; toto usnesení insolvenčního soudu pak odvolací soud (k odvolání dlužníka) potvrdil usnesením ze dne 26. 6. 2019, které nabylo právní moci 1. 8. 2019 (den jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku). 67. Další žalobu pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2015 podal dlužník u insolvenčního soudu samostatně dne 7. 6. 2017. Tuto žaloba pro zmatečnost odůvodnil dlužník existencí zmatečnostních vad řízení dle § 229 odst. 1 písm. b/ a d/ o. s. ř., odůvodněných skutkově stejně jako u žaloby pro zmatečnost v této věci. Tuto žalobu pro zmatečnost insolvenční soud zamítl (jako opožděnou) usnesením ze dne 26. 4. 2019; toto usnesení insolvenčního soudu pak odvolací soud (k odvolání dlužníka) potvrdil usnesením ze dne 26. 6. 2019, které nabylo právní moci 1. 8. 2019 (den jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku). 68. Žaloba pro zmatečnost ze dne 28. 7. 2016 se týkala jiného důvodu zmatečnosti, a pro důvody zmatečnosti uplatněné žalobou ze dne 7. 6. 2017 platí tříměsíční subjektivní lhůta uvedená v § 234 odst. 1 o. s. ř. počítaná ode dne, kdy usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2015 bylo doručeno zvláštním způsobem zástupci dlužníka s procesní plnou mocí (od 4. 1. 2016). Závěry formulované v tomto rozhodnutí tedy neodporují ani rozhodnutím soudů o těchto následných žalobách pro zmatečnost.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5660/	27.08.2020	25 Cdo 3788/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil k dovolání žalované rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 35 Co 178/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 42 C 164/2017, pokud jimi bylo vyhověno žalobě co do 809 115,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 22. 12. 2016 do zaplacení, a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 4. 2019, č. j. 42 C 164/2017-471, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 809.115,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 22. 12. 2016 do zaplacení, co do 569.862,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná se smlouvou o smlouvě budoucí kupní ze dne 9. 2. 2015 zavázala uzavřít se žalobci kupní smlouvu, kterou jim prodá bytovou jednotku o ploše 70,40 m˛ a podíl na společných částech domu ve svém rezidenčním developerském projektu v P. (dále jen „bytová jednotka“) za cenu 4.642.558 Kč. K uzavření kupní smlouvy však nedošlo, neboť prostor, v němž měla bytová jednotka vzniknout, nesplnil hygienické limity hluku a vibrací, a proto byl ke dni 25. 11. 2016 zkolaudován jako nebytová jednotka – atelier. Tržní hodnota bytové jednotky, kterou měli žalobci nabýt, by ke dni kolaudace byla podle znaleckého posudku vyšší o 809.115,50 Kč než cena, kterou měli žalobci za bytovou jednotku zaplatit. Obvodní soud uzavřel, že kupní smlouva nebyla uzavřena z důvodů ležících na straně žalované, protože jejím zaviněním (nedodržením hygienických podmínek při výstavbě) nevznikla bytová jednotka, která měla být předmětem kupní smlouvy. Žalobci se nestali vlastníky bytu, čímž jim vznikla škoda, představovaná rozdílem mezi kupní cenou a tržní hodnotou bytové jednotky, kterou měli nabýt, ke dni, kdy byla nemožnost plnění postavena najisto (den kolaudace předmětného prostoru jako nebytové jednotky), tedy ušlým ziskem ve výši 809.115,50 Kč. Žalobkyně je povinna žalobcům nahradit tuto škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s porušením jejích smluvních povinností. Po právní stránce obvodní soud odkázal jen na § 50a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). 2. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 35 Co 178/2019-505, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o platební povinnosti žalované a o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z obvodním soudem zjištěného skutkového stavu, který však s ohledem na datum uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a datum kolaudace nebytového prostoru posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Zmínil ustanovení § 2900 o. z., s tím, že žalovaná se ve smlouvě o smlouvě budoucí zavázala v dohodnuté lhůtě uzavřít s žalobci smlouvu kupní o prodeji konkrétní bytové jednotky za dohodnutou cenu a tento smluvní závazek nesplnila. Důvodem bylo nedodržení hygienických limitů hluku a vibrací podle stavebního povolení u stavby, v níž se bytová jednotka měla nacházet, a kterou žalovaná jako stavebník realizovala. Odvolací soud konstatoval, že v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalované uzavřít se žalobci kupní smlouvu vznikla žalobcům škoda, představovaná ušlým majetkovým přínosem v důsledku nenabytí vlastnického práva podle budoucí kupní smlouvy ve výši rozdílu mezi smluvenou cenou a obvyklou cenou dané bytové jednotky v okamžiku zániku závazku ze smlouvy budoucí pro nemožnost plnění. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že by zde byly důvody liberace podle § 2913 odst. 2 o. z., když žalovaná jako stavebník bytové jednotky již při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí věděla, jaké hygienické požadavky při výstavbě v daném místě musí být splněny, a jakožto zkušený developer také musela počítat s vývojem cen nemovitostí v Praze, a tedy i vznikem možné škody při nesplnění závazku. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje tím, že odvolací soud na danou věc nesprávně aplikoval a vyložil § 2900 o. z. Jako dosud judikatorně neřešenou pokládá otázku, zda developer zavinil ve smyslu § 2900 o. z. klientu škodu, jestliže v souladu se stavebním povolením nevybudoval bytovou jednotku, kterou mu měl podle smlouvy o smlouvě budoucí následně prodat. Namítla, že nemožnost splnění jejího závazku nastala v důsledku objektivně nepředvídatelné a neodvratitelné překážky, že soud nevzal v úvahu, že žalovaná ve vztahu ke splnění limitů hluku a vibrací jednala s veškerou odbornou péčí, kterou od ní bylo možno očekávat, že škoda, jež měla nastat v důsledku mimořádného skokového nárůstu cen nemovitostí v Praze v rozhodném období, byla pro žalovanou zcela nepředvídatelná a její výše byla soudem stanovena nesprávně. Okamžik vzniku případné škody také neměl být určen ke dni kolaudace jednotky jako nebytové, ale ke dni faktické objektivní nemožnosti vybudovat jednotku jako bytovou. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání za nepřípustné, neboť dostatečně nevymezuje důvody přípustnosti ani konkrétní právní otázky, které měly být nesprávně vyřešeny. Ztotožnili se se závěry soudů obou stupňů, podle nichž žalovaná způsobila nemožnost plnění podle smlouvy o smlouvě budoucí tím, že nezajistila výstavbu bytové jednotky, kterou se zavázala žalobcům prodat, ačkoli znala hygienické podmínky pro její kolaudaci a musela si být vědoma toho, že neuzavřením kupní smlouvy může žalobcům vzniknout majetková újma. Žalobci navrhli odmítnutí nebo zamítnutí dovolání. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť právní posouzení odpovědnosti za škodu vzniklou porušením smluvní povinnosti nebylo dovolacím soudem za daných skutkových okolností dosud řešeno. Dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. 7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 8. Vzhledem k tomu, že jde o právní poměry vzniklé po 1. 1. 2014, je třeba věc posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. 9. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. 10. Podle § 2913 odst. 2 o. z. povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě škody nezprostí. 11. Právní úprava odpovědnosti za škodu od 1. 1. 2014 s účinností zákona č. 89/2012 Sb. opouští dosavadní jednotu civilního deliktu a zavádí odlišnou úpravu smluvní a mimosmluvní povinnosti k náhradě škody. Obecná ustanovení § 2900 a § 2910 o. z. se pro posouzení nároků z porušení smluvní povinnosti nepoužijí, neboť odpovědnost za škodu vzniklou porušením smlouvy (nesplněním smluvní povinnosti, vadným či opožděným plněním) je upravena speciálním ustanovením § 2913 o. z. Odpovědnost podle § 2913 odst. 1 o. z. je objektivní, zavinění se nezkoumá, vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez významu. Předpokladem vzniku odpovědnosti je porušení smluvní povinnosti škůdcem a vznik škody v příčinné souvislosti s porušením smlouvy. Tyto skutečnosti je povinen prokázat poškozený. Odstavec druhý citovaného ustanovení zakotvuje možnost liberace z důvodu překážky, která škůdci nezávisle na jeho vůli zabránila ve splnění smlouvy, a to jen tehdy, jde-li o překážku současně mimořádnou, nepředvídatelnou a nepřekonatelnou. Důkazní břemeno ohledně důvodu liberace tíží škůdce. Škůdce se nemůže zprostit odpovědnosti poukazem na překážky, jejichž původ leží na jeho straně (překážky z jeho osobních poměrů a ty, které podle smlouvy byl povinen překonat) a překážky, které vznikly až v době škůdcova prodlení se splněním smluvní povinnosti. 12. Škoda je představována rozdílem ve stavu majetku, který měl nebo mohl mít poškozený nebýt škodné události, a stavem, který nastal na základě protiprávního jednání škůdce nebo škodné události přičitatelné škůdci. Výše škody musí být stanovena ke dni jejího vzniku. Měl-li poškozený smlouvou získat majetkový prospěch a smlouva nebyla vůbec splněna, pak újma v jeho majetkové sféře nastala v okamžiku, kdy měl podle smlouvy obdržet plnění (resp. majetkový přínos z tohoto plnění). 13. Tato právní úprava dopadá i na porušení smluvní povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí (§ 1785 až 1788 o. z.). Tou se nejméně jedna strana zavazuje po vyzvání druhé strany v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, uzavřít budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem. Jestliže se zavázaná strana dostane do prodlení s uzavřením smlouvy, oprávněná strana se může domáhat splnění u třetí osoby nebo u soudu (§ 1787 o. z.), může se rovněž domáhat náhrady újmy pro porušení smluvní povinnosti (§ 2913 o. z.) [viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 1225 s.]. 14. V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalovaná se smlouvou o smlouvě budoucí ze dne 9. 2. 2015 zavázala jako prodávající vyzvat žalobce do 14 dnů po splnění dohodnutých podmínek (včetně podmínky kolaudace bytové jednotky), nejpozději však do 31. 12. 2016, k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem měla být přesně identifikovaná a konkrétně vymezená a popsaná bytová jednotka, kterou měla žalovaná v rámci svého developerského projektu vybudovat podle již vydaného stavebního povolení. Žalovaná žalobce nevyzvala k uzavření kupní smlouvy, neboť bytovou jednotku nevybudovala, ačkoli musela již při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí vědět, jaké podmínky bude muset při stavbě splnit. 15. Zanikla-li smlouva o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění podle § 2006 o. z. z důvodu ležícího na straně žalované, nemohou se žalobci z objektivních důvodů domáhat uzavření kupní smlouvy nahrazením projevu vůle žalované podle § 1787 o. z., avšak mohou po žalované podle § 2913 o. z. požadovat náhradu škody, která jim porušením smluvní povinnosti vznikla. Žalobci měli podle smlouvy za předmětný byt zaplatit nižší částku, než byla tržní hodnota bytu ke dni, kdy měla kupní smlouva být uzavřena. Rozdíl v ceně, kterou měli zaplatit, a hodnotě, kterou za ni měli získat, je ušlým ziskem. Ten nemůže, jak správně uzavřel odvolací soud, být označen za překvapivý či neočekávaný. Růst cen nemovitostí v Praze byl nejen mezi roky 2015 a 2016, ale již od roku 2009 obecně známou skutečností pro veřejnost, tím spíše pro žalovanou, developera s působností v Praze. Nelze přehlédnout, že splnila-li by žalovaná svou povinnost a převedla by podle smlouvy o smlouvě budoucí na žalobce vlastnické právo k bytu podle smlouvy, neobdržela by za byt tržní cenu aktuální ke dni uzavření kupní smlouvy, ale cenu nižší – kalkulovanou před zvýšením cen nemovitostí, což lze nepochybně mít za kompenzované tím, že žalobci zaplatili kupní cenu předem, a žalovaná tak měla po určité období zmíněnou finanční částku k dispozici. 16. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu nelze seznat, podle jakého ustanovení (s výjimkou nesprávně užitého § 50a obč. zák.) uplatněný nárok posoudil, odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního ustanovení (§ 2900 o. z.). Oba soudy se zabývaly otázkou, zda žalovaná zavinila zánik smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž braly v úvahu, zda při výstavbě bytu postupovala řádně a pečlivě. Vzhledem k objektivní povaze odpovědnosti podle § 2913 o. z. je však podstatné pouze to, že žalovaná nesplnila svůj závazek uzavřít s žalobci kupní smlouvu ke konkrétní bytové jednotce. Odpovědnosti za toto porušení smlouvy se zprostí, jen pokud prokáže existenci překážky podle § 2913 odst. 2 o. z., která jí zabránila závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí splnit, a to překážky mimořádné, nepředvídatelné a nepřekonatelné. 17. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů v napadeném rozsahu nesprávnými. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 35 Co 178/2019-505, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 4. 2019, č. j. 42 C 164/2017-471, pokud jimi bylo vyhověno žalobě co do 809.115,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 22. 12. 2016 do zaplacení a rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, proto zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5659/	27.08.2020	24 Cdo 785/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 10 Co 324/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Řízení o pozůstalosti po V. H., zemřelém dne 2. 12. 2018 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2018, č. j. 99 D 3423/2018-3; provedením úkonů v řízení byla pověřena Mgr. H. P., notářka se sídlem v O. 2. Při předběžném šetření bylo zjištěno, že zůstavitel byl svobodný, bezdětný, rodiče již zemřeli, žil se sestrou J. P., která se postarala o pohřeb. Zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty a dluhy ve výši 226.797,36 Kč. J. P. do protokolu soudu ze dne 30. 1. 2019 uvedla, že nesouhlasí s tím, aby jí v případě, že řízení o pozůstalosti bude zastaveno podle § 154 z. ř. s., byl vydán majetek nepatrné hodnoty, a dále, že „rovněž po poučení dědictví odmítá a prohlašuje, že nemá potomky“. 3. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 5. 2019, č. j. 99 D 3423/2018-40, rozhodl, že České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se vydává tento majetek: „práva a povinnosti majitele běžného korunového účtu u M., a. s., ve výši 15 Kč, práva a povinnosti majitele nízkozůstatkové vkladní knížky číslo 1, u Č., a. s., ve výši 13,61 Kč, přeplatek za odběr zemního plynu dle faktury u I., s. r. o., ve výši 2.116,29 Kč, přeplatek za odběr zemního plynu u I, s. r. o., ve výši 450 Kč, bezcenné bytové zařízení do dvou pokojů a bezcenné osobní věci zůstavitele“ (výrok I.), že se řízení zastavuje (výrok II.), a určil odměnu a náhradu hotových výdajů notářky Mgr. H. P. za provedení úkonů v řízení o pozůstalosti (výrok III.). 4. K odvolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 11. 2019, č. j. 10 Co 324/2019-55, usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K odvolací námitce, že postup podle ustanovení § 154 z. ř. s. je možný pouze při vydání nepatrného majetku zůstavitele vypraviteli pohřbu, pokud s tím vypravitel pohřbu souhlasí, odvolací soud uvedl, že „je v dané věci vysoce pravděpodobné, že v konečném důsledku to bude vždy stát, kdo nabude uvedený majetek nepatrné hodnoty (s ohledem na danou procesní situaci), bylo by proto nehospodárné a neekonomické nadále uvedené řízení o pozůstalosti vést“, a že „když zákon na uvedenou skutkovou situaci nepamatuje konkrétním zákonným ustanovením, bylo namístě s ohledem na všechny okolnosti dané věci analogicky postupovat jako v situaci předpokládané ust. § 154 z. ř. s.“. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2019, č. j. 10 Co 324/2019-55, podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že jde o otázku, která nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena, a to, „zda je možné analogicky v rámci pozůstalostního řízení ve vztahu k České republice aplikovat ustanovení § 154 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), tj. vydat majetek nepatrné hodnoty České republice a řízení zastavit, a to i s ohledem na skutečnost, kdy Česká republika s vydáním majetku nepatrné hodnoty nevyslovila souhlas“. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení. Dovolatelka má za to, že aplikace ustanovení § 154 z. ř. s. ve vztahu ke státu nemá oporu v současné právní úpravě, která umožňuje nabytí majetku zůstavitele státem pouze v případě, že je závětním dědicem, nebo mu dědictví připadne jako odúmrť podle § 1634 odst. 1 občanského zákoníku, anebo podle § 237 z. ř. s. v rámci likvidace dědictví jako majetek zůstavitele, který se nepodařilo zpeněžit. Zastavení řízení podle § 154 z. ř. s. je možné pouze v případě, že zůstavitel zanechal jen majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty, že je znám vypravitel pohřbu a vyslovil s vydáním tohoto majetku souhlas. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání bylo podáno účastníkem řízení, o jehož právech a povinnostech bylo rozhodováno (srov. § 6 odst. 1 z. ř. s.), ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné. 7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 8. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné, zda lze o majetku zůstavitele nepatrné hodnoty, s jehož převzetím nesouhlasila J. P., která se postarala o pohřeb zůstavitele, rozhodnout, že připadá státu podle ustanovení § 154 z. ř. s. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla od účinnosti zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.“), dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 9. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. podle důvodu vymezeného v dovolání, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné. 10. Zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, soud usnesením vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví; to neplatí o takovém majetku zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby (§ 154 odst. 1 z. ř. s.). 11. Nebylo-li řízení zastaveno podle § 153 nebo 154, soud usnesením vyrozumí každého, o němž lze mít podle dosavadních výsledků řízení za to, že je zůstavitelovým dědicem, o jeho dědickém právu a poučí ho o tom, že může dědictví odmítnout, a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí dědictví (§ 164 odst. 1 věta první o. s. ř.). 12. Smyslem a účelem projednání pozůstalosti (tak jak vyplývá z právní úpravy dědického práva obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), v soudním řízení podle ustanovení z. ř. s. (§ 98 a násl.) je zjištění dědiců zůstavitele, zjištění aktiv a pasiv patřících do pozůstalosti a vydání rozhodnutí, kterým soud deklaruje (popř. autoritativně rozhoduje) nové právní poměry po smrti zůstavitele. Vedle smrti zůstavitele je základním předpokladem dědění existence majetku tvořícího pozůstalost. 13. Výjimku z projednání pozůstalosti, tedy i potřeby zjišťování dědiců zůstavitele, tvoří případy, kdy zůstavitel sice majetek zanechal, ale jde o majetek bez hodnoty nebo majetek, jehož hodnota je nepatrná. Tato výjimka, upravená v ustanovení § 154 z. ř. s., umožňuje, aby byl takový majetek vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, na úhradu nákladů, které v souvislosti s pohřbem vynaložil, a řízení o pozůstalosti bylo zastaveno. Postup podle ustanovení § 154 z. ř. s. však nemůže být uplatněn, pokud s převzetím takového majetku obstaravatel pohřbu nesouhlasí. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 550/18 , požadovat úhradu nákladů spojených s pohřbem představuje právo a nikoliv povinnost toho, kdo se postaral o pohřeb. 14. Další postup v řízení o pozůstalosti, pokud zůstavitel zanechal jen majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty a obstaravatel pohřbu s jeho převzetím nesouhlasí, zákon výslovně neupravuje. Proto by bylo v zásadě na místě pokračování v řízení (zahájeného na základě oznámení matričního úřadu o smrti fyzické osoby) „klasickým“ projednáním pozůstalosti. Lze však také uvážit, zda náklady státu (soudu, u kterého řízení probíhá), vzniklé v souvislosti se zjišťováním dědiců (na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona – případně podle všech šesti tříd dědiců) a s vlastním projednáním pozůstalosti (tj. především náklady na vyrozumívání o dědickém právu, doručování předvolání k jednání a rozhodnutí soudu účastníkům), a také náklady účastníků řízení nejsou výrazně nepřiměřené hodnotě a charakteru zůstavitelem zanechaného majetku bez hodnoty nebo majetku nepatrné hodnoty. Takové posouzení nepochybně závisí na okolnostech konkrétního případu. Případný závěr o výrazném nepoměru mezi majetkem, který by měl být projednán, a finanční i časovou náročností dalšího řízení o pozůstalosti (zejména je-li již na základě výsledků předběžného šetření zřejmé, že jde o pozůstalost značně předluženou, a nelze tak předpokládat ani částečné uspokojení věřitelů), by pak mohl vést k aplikaci ustanovení § 154 z. ř. s. i v situaci, kdy tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, nelze majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty pro jeho nesouhlas vydat, předpoklady pro zastavení řízení však jsou. Nelze-li majetek vydat vypraviteli pohřbu ani dědicům, může být nabývajícím subjektem i stát, a to proto, že tu není nikdo jiný, komu by bylo možné majetek vydat (jako je tomu např. i v případě odúmrti podle ust. § 1634 o. z. nebo v případě připadnutí majetku, který se nepodařilo zpeněžit při likvidaci dědictví podle ust. § 237 z. ř. s., pokud se pozůstalost projednává). Z toho pak logicky vyplývá, že je zcela bezpředmětné vyžadovat souhlas státu s takovým postupem. 15. V projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) vyslovil, že na tuto skutkovou situaci zákon nepamatuje a že okolnosti dané věci umožňují analogický postup podle ustanovení § 154 z. ř. s. Vzal přitom v úvahu především výši a rozsah zůstavitelem zanechaného majetku a výši přihlášených dluhů zůstavitele, což představuje uvážení ve výše uvedeném smyslu pro možnost výjimečné aplikace ustanovení § 154 z. ř. s. 16. Protože je dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a nebyly zjištěny žádné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4319/	26.08.2020	11 Tz 21/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 T 17/2019, v neprospěch M. K. vyslovil, že tímto pravomocným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 305 odst. 1 písm. h) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch M. K. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 T 17/2019, který nabyl právní moci dne 1. 1. 2020, bylo podle § 305 odst. 1 písm. h) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. m. j. s.“), na území České republiky odmítnuto uznání rozsudku Odvolacího soudu v Leeuwardenu, Nizozemské království, ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 24-000396-01, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu Nizozemského království ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 02190/03 AGJ/IV, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2004, a kterým byla M. K. uznána vinnou trestným činem obchodování s dvěma nebo více lidmi podle čl. 250ter trestního zákoníku Nizozemského království, za což jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 11 měsíců. II. Stížnost pro porušení zákona 2. Ministryně spravedlnosti (dále též jen „stěžovatelka“) podala podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně stížnost pro porušení zákona v neprospěch M. K. 3. Ve svém opravném prostředku po připomenutí zákonné úpravy v § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s., § 94 odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 2 tr. zák. konstatovala, že při posuzování trestnosti skutku, promlčení trestní odpovědnosti či promlčení výkonu trestu podle práva České republiky se v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních zpravidla používá zásada analogické transpozice, podle níž se pro účely posouzení těchto otázek nahlíží na dožadující stát jako na Českou republiku. 4. Ministryně spravedlnosti dále vedla, že podstatu této zásady vystihuje užití podmiňovacího způsobu, protože se posuzuje, zda by byl skutek podle práva České republiky trestný, kdyby byl spáchán na jejím území, proti jejím zájmům atd., nikoli to, zda je skutek podle práva České republiky trestný. Stejně tak se neposuzuje, zda je výkon trestu podle práva České republiky promlčen, ale zda by byl podle jejího práva promlčen, kdyby šlo o odsouzení soudem České republiky. Zmíněný přístup byl potvrzen i judikaturou, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. Tcnu 29/96 , uveřejněném pod č. 39/1997 Sb. rozh. tr., na jehož závěry odkázala. 5. Pokud jde o řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody podle části páté hlavy VIII dílu 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, jde o vnitrostátní provedení rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 27. 11. 2008 č. 2008/909/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (dále též jen „EU“). 6. V návaznosti na to ministryně spravedlnosti uvedla, že ze zásady analogické transpozice zjevně, byť implicitně, vycházel Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr EU“) ve věci vedené pod sp. zn. C-289/15, v rámci rozhodnutí o předběžné otázce podané Krajským soudem v Prešově, Slovenská republika, ve věci Josef Grundza, jehož závěry vyplývající z rozsudku ze dne 11. 1. 2017 ocitovala. 7. K tomu stěžovatelka dodala, že pouze výjimečně se v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních nepoužije zásada analogické transpozice. Jednou z takových výjimek je posouzení trestnosti skutku při převzetí trestního řízení z ciziny podle § 112 z. m. j. s., kdy Česká republika v převzatém trestním řízení uplatňuje vlastní jurisdikci. Použití zásady analogické transpozice by totiž bylo v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege , jak vyplývá například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009 . 8. Jako další výjimku z použití zmíněné zásady stěžovatelka uvedla posouzení promlčení při předání na základě evropského zatýkacího rozkazu podle § 205 odst. 2 písm. f) z. m. j. s. Tato výjimka vychází ze samotné textace uvedeného ustanovení, které oproti § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. neužívá podmiňovací způsob a stanoví podmínku, že skutek spadá do působnosti trestního zákona. Rozšíření použití tohoto důvodu pro nepředání v důsledku vyloučení uplatnění zásady analogické transpozice má vyvažovat to, že předání podléhají i občané vykonávajícího státu, k čemuž stěžovatelka odkázala na rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 2 BvR 1826/09. 9. Jak dále uvedla, oproti tomu se zásada analogické transpozice uplatní při posouzení důvodu pro neuznání rozhodnutí podle § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. Soud tak posuzuje nikoliv to, zda je výkon trestu podle právního řádu České republiky promlčen, ale to, zda by byl výkon trestu podle právního řádu promlčen, kdyby šlo o rozsudek vydaný soudem České republiky. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně fakticky vychází z uvedené zásady, což je podle stěžovatelky patrné z toho, že krajský soud žádal nizozemskou stranu o dodatkové informace, zejména za účelem zjištění úkonů, které by bylo třeba zohlednit pro posouzení přerušení promlčecí doby podle § 94 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 3 písm. a) tr. zák. 10. Současně však stěžovatelka vytkla, že krajský soud opomenul, že uvedenou zásadu je třeba použít nejen na důvody přerušení promlčení, ale i na posouzení důvodu pro stavení promlčecí doby podle § 94 odst. 3 tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 2 tr. zák., spočívající v tom, že odsouzený se zdržoval v cizině. Podstatou tohoto důvodu pro stavení promlčecí doby je totiž nepřítomnost odsouzeného v odsuzujícím státě, v jejímž důsledku je pro orgány odsuzujícího státu obtížné, či dokonce nemožné zajistit výkon trestu. Z pohledu nizozemských orgánů je přitom Česká republika cizinou. Kdyby šlo analogicky o odsuzující rozsudek českého soudu a odsouzená se zdržovala mimo Českou republiku jakožto odsuzující stát (např. v Nizozemsku), byl by dán uvedený důvod pro stavení promlčení doby. 11. Nesporně se tak podle stěžovatelky neměla do promlčecí doby započítávat doba, po kterou M. K. pobývala na území České republiky, tedy mimo území Nizozemska, a tudíž pro nizozemské orgány v cizině. V této souvislosti ministryně spravedlnosti upozornila též na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 14 To 166/2015, jehož závěry, na které v podrobnostech poukázala, výše rozvedenou argumentaci podporují. 12. Je tak podle ministryně spravedlnosti zřejmé, že Krajský soud v Brně nedostál své povinnosti, když se vůbec nezabýval otázkou, po jakou dobu od právní moci odsuzujícího rozsudku nizozemského soudu se M. K. zdržovala v České republice, resp. mimo Nizozemsko, tedy z hlediska nizozemských orgánů v cizině. Dobu jejího pobytu na území České republiky tak nesprávně fakticky započítal do běhu promlčecí doby, čímž v její prospěch porušil § 94 odst. 3 tr. zákoníku, resp. v § 68 odst. 2 tr. zák. a § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. 13. Protože rozhodnutí o neuznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, nelze tak podle stěžovatelky vyloučit případné opakování žádosti nizozemské strany o uznání a výkon jejího rozhodnutí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je tudíž potřebné pro sjednocení aplikační praxe v dané problematice, neboť přístup zvolený Krajským soudem v Brně v této věci by mohl vést k úplnému úniku osoby odsouzené v jiném členském státě Evropské unie k nepodmíněnému trestu odnětí svobody před spravedlností. 14. Ministryně spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 T 17/2019, byl porušen zákon ve prospěch M. K. v ustanoveních § 94 odst. 3 tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 2 tr. zák. a § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona 15. V rámci veřejného zasedání Nejvyššího soudu M. K. prostřednictvím svého obhájce vyslovila nesouhlas s podanou stížností pro porušení zákona. Poukázala na skutečnost, že nizozemská strana k opakovaným žádostem krajského soudu neposkytla dodatkové informace k procesním úkonům směřujícím k vykonání uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, což vedlo krajský soud k zamítnutí i předchozích žádostí v extradičním řízení. Proto navrhla zamítnutí podané stížnosti pro porušení zákona jako nedůvodné. Naproti tomu státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se plně ztotožňuje s podanou stížností pro porušení zákona, souhlasí s její věcnou argumentací, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkaná porušení zákona, k nimž napadeným rozsudkem došlo ve prospěch M. K. 16. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí, a dospěl k následujícím závěrům. 17. Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu řízení nutno předeslat, že již v roce 2017 se ohledně M. K. konalo u Krajského soudu v Brně extradiční řízení na podkladě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Národním státním zastupitelstvím v Non, Nizozemské království, ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 24-000396-01, ve kterém bylo žádáno o její předání do Nizozemského království k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 11 měsíců, který jí byl uložen výše uvedeným rozsudkem Odvolacího soudu v Leeuwardenu, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu Nizozemského království. Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání usnesením ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 11 Nt 412/2017, rozhodl tak, že podle § 205 odst. 2 písm. b), písm. f) z. m. j. s. se odsouzená M. K. nepředává do Nizozemského království. Poté se postupovalo podle § 215 odst. 1 věta první z. m. j. s., když soudem byl iniciován postup pro zaslání citovaného rozsudku do České republiky za účelem jeho uznání a výkonu. 18. Následně byla Krajskému soudu v Brně doručena žádost státního zástupce Národního státního zastupitelství Nizozemského království ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 24/000395-01, o uznání a výkon citovaného pravomocného rozsudku Odvolacího soudu v Leeuwardenu, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu Nizozemského království. Dne 11. 7. 2018 byla nizozemské straně zaslána žádost o dodatkové informace, a to určení smluvního podkladu, na základě kterého by mělo být na území České republiky zahájeno uznávací řízení, sdělení, jaká je právní úprava promlčení výkonu trestu odnětí svobody podle trestního zákoníku Nizozemska, jaká je zákonná úprava stavení či přerušení promlčecí doby u výkonu trestu odnětí svobody s citací příslušných ustanovení zákona a zaslání spisového materiálu týkajícího se případného vnitrostátního příkazu k zatčení, výzvy k nástupu výkonu trestu nebo jiných zákonných opatření, která byla uplatněna k tomu, aby odsouzená vykonala uložený trest odnětí svobody ve věznici v Nizozemí. Dne 10. 10. 2018 byla zaslána urgence k dodání uvedených dodatkových informací s upozorněním, že pokud dodatkové informace nebudou soudu doručeny do jednoho měsíce od obdržení urgence, soud řízení ukončí. Dne 10. 1. 2019 obdržel krajský soud sdělení v tom směru, že příslušný státní zástupce nemá žádné námitky proti tomu, aby byl rozsudek v České republice uznán a vykonán na mimosmluvním základě. Požadované dodatkové informace však krajskému soudu nebyly zaslány, a proto bylo v souladu s čl. 9 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 27. 11. 2008 č. 2008/909/SVV Krajským soudem v Brně dne 5. 2. 2019 řízení o uznání a výkonu rozhodnutí ukončeno bez rozhodnutí, neboť příslušný orgán jiného členského státu Evropské unie neposkytl dostatečné podklady pro uznání a výkon zaslaného rozhodnutí. 19. Dne 8. 8. 2019 pak byla Krajskému soudu v Brně doručena žádost Ministerstva spravedlnosti a bezpečnosti Nizozemského království ze dne 1. 8. 2019 o uznání a výkon rozsudku Odvolacího soudu v Leeuwardenu, Nizozemské království, ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 24-000396-01, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu Nizozemského království ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 02190/03 AGJ/IV, kterými byla M. K. uznána vinnou trestným činem obchodování s dvěma nebo více lidmi podle čl. 250ter trestního zákoníku Nizozemského království. Za to jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 11 měsíců. K žádosti bylo přiloženo osvědčení ve smyslu čl. 4 rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 27. 11. 2008 č. 2008/909/SVV, o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody za účelem jejich výkonu v Evropské unii. Dále byla přiložena i obě předmětná rozhodnutí a jejich překlad. Z vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 11. 2019 podaného ve smyslu § 304 odst. 2 věty za středníkem z. m. j. s. vyplývá nesouhlas s uznáním předmětného cizozemského rozhodnutí z důvodu uvedeného v § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. 20. Na základě toho Krajský soud v Brně výše již citovaným rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 T 17/2019, rozhodl tak, že podle § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. na území České republiky neuznal rozsudek Odvolacího soudu v Leeuwardenu, Nizozemské království, ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 24-000396-01, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu Nizozemského království, ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 02190/03 AGJ/IV, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2004 a kterým byla M. K. uznána vinnou trestným činem obchodování s dvěma nebo více lidmi podle čl. 250ter trestního zákoníku Nizozemského království. 21. Krajský soud vystavěl tento svůj závěr na skutečnosti, že výše citovaný cizozemský rozsudek nelze uznat z důvodu uvedeného v § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. Ten koresponduje s čl. 9 odst. 1 písm. e) rámcového rozhodnuti Rady Evropské unie ze dne 27. 11. 2008 č. 2008/909/SVV, podle něhož důvodem pro odmítnutí uznání a výkonu rozhodnutí je situace, kdy je výkon trestu podle práva vykonávajícího státu promlčen. Podle § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. soud neuzná rozhodnutí jiného členského státu, pokud výkon trestu uloženého takovým rozhodnutím by byl podle právního řádu České republiky promlčen. 22. Jak se z odůvodnění napadeného rozsudku podává, rozsudek Odvolacího soudu v Leeuwardenu, Nizozemské království, ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 24-000396-01, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu Nizozemského království, ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 02190/03 AGJ/IV, nabyl právní moci dne 1. 6. 2004, což s ohledem na § 94 odst. 2 tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 2 tr. zák., krajský soud pokládá za počátek běhu promlčecí doby. Odsouzené M. K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 11 měsíců, promlčecí doba výkonu trestu činí podle § 94 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 1 písm. d) tr. zák., 5 let. Je tedy zřejmé, že podle právního řádu České republiky promlčecí doba výkonu trestu odnětí svobody uplynula již dnem 1. 6. 2009. 23. Dále krajský soud konstatoval, že po nizozemské straně byly již dříve požadovány dodatkové informace ohledně sdělení, jaká je právní úprava promlčení výkonu trestu odnětí svobody podle trestního zákoníku Nizozemska, jaká je zákonná úprava stavení či přerušení promlčecí doby u výkonu trestu odnětí svobody s citací příslušných ustanovení zákona a zaslání spisového materiálu týkajícího se případného vnitrostátního příkazu k zatčení, výzvy k nástupu výkonu trestu nebo jiných zákonných opatření, která byla uplatněna k tomu, aby odsouzená vykonala uložený trest odnětí svobody ve věznici v Nizozemí, a to v rámci uznávacího řízení vedeného pod sp. zn. 11 T 7/2018. Přestože bylo poskytnuto podrobné vysvětlení, za jakým účelem jsou tyto dodatkové informace vyžadovány, nebyly požadované informace v žádosti ani v novém osvědčení uvedeny. Předchozí uznávací řízení bylo z těchto důvodů ukončeno a v nyní vedeném řízení krajský soud neshledal důvod opakovat stejnou žádost. Jelikož krajskému soudu nebyly poskytnuty dodatkové informace týkající se provedených úkonů směřujících k výkonu trestu odsouzené, aby mohl posoudit případné stavení či přerušení promlčecí doby, pokládal za takový úkon až vydání evropského zatýkacího rozkazu dne 30. 3. 2017, sp. zn. 24-000396-01, který byl z pohledu české právní úpravy vydán několik let po uplynutí promlčecí doby. S ohledem na výše uvedené Krajský soud v Brně dovodil, že podle právního řádu České republiky je výkon trestu odnětí svobody u odsouzené již promlčen a již ho není možno vykonat. 24. Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona se tak zabýval otázkou, zda lze přisvědčit právnímu názoru obsaženému v napadeném rozsudku, podle něhož je promlčen výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody uložený odsouzené M. K. nizozemskými soudy. 25. Podle § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. platí, že soud neuzná rozhodnutí soudu jiného členského státu, pokud výkon trestu uloženého takovým rozhodnutím by byl podle právního řádu České republiky promlčen. 26. V posuzovaném případě, kdy M. K. byla cizozemským rozsudkem odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 11 měsíců, činí promlčecí doba výkonu tohoto trestu 5 let [§ 94 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 1 písm. d) tr. zák.]. 27. Délku zákonem stanovené promlčecí doby nelze zkrátit ani prodloužit, ale reálně k jejímu prodloužení dochází v případech, kdy se promlčení staví nebo přerušuje podle § 94 odst. 3, 4 tr. zákoníku (§ 68 odst. 2, 3 tr. zák.). Ve vztahu k posuzované věci platí ustanovení § 94 odst. 2 tr. zákoníku (obdobně i § 68 odst. 2 tr. zák.), podle něhož promlčecí doba počíná právní mocí rozsudku. 28. S ohledem na argumentaci podané stížnosti pro porušení zákona bylo třeba se vypořádat především s tím, zda v posuzované věci nenastala některá z okolností způsobujících stavení promlčecí doby. Krajský soud, jak na to stěžovatelka důvodně poukazuje, se touto otázkou nezabýval a svou pozornost fakticky upřel jen na objasnění existence skutečností způsobujících přerušení promlčecí doby, nikoliv však překážek stavících běh promlčecí doby. 29. Podle § 94 odst. 3 tr. zákoníku se do promlčecí doby mimo jiné nezapočítává doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že se odsouzený zdržoval v cizině. Prakticky stejná byla i právní úprava podle § 68 odst. 2 tr. zák. 30. Stavení promlčecí doby znamená, že tato neběží po dobu, po kterou trvá překážka bránící výkonu trestu, a po odpadnutí takové překážky její běh pokračuje a navazuje na její dosud uplynulou část. Důvody, pro které se běh promlčecí doby staví, jsou v zákoně taxativně vymezeny a jejich výčet nelze rozšiřovat. 31. Jak z výše citované zákonné úpravy vyplývá, jedním z důvodů, pro které se běh promlčecí doby výkonu trestu staví, je skutečnost, že se odsouzený zdržoval v cizině. Cizinou se ve vnitrostátním právu obecně rozumí jakýkoli stát odlišný od České republiky. Zjištění přesné doby pobytu odsouzeného v cizině je často velmi obtížné, zejména pobýval-li na území jiného členského státu Evropské unie, v rámci které, je pohyb osob volný a neumožňuje přesnou evidenci překročení státní hranice. Ve vykonávacím řízení musí být existence této stavící překážky včetně vymezení doby jejího trvání spolehlivě prokázána opatřenými důkazy. Pobyt odsouzeného v cizině nezpůsobuje stavení promlčecí doby u trestů, které lze vykonat i v jeho nepřítomnosti, např. u trestu vyhoštění (srov. DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2015, s. 684). 32. Posuzovaná věc se týká řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU ve smyslu rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 27. 11. 2008 č. 2008/909/SVV, o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (dále též jen „rámcové rozhodnutí“), jehož ustanovení jsou s účinností od 1. 1. 2014 zakotvena v zákoně č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, v části páté hlavy VIII dílu 1, a nikoliv výkonu trestu uloženého českým soudem. Proto je ovšem nutno modifikovaně používat výše uvedené vymezení pojmu „cizina“. 33. V projednávaném případě tedy nejde o otázku promlčení výkonu trestu odnětí svobody uloženého soudem České republiky, neboť trest, jenž má být rozhodnutím Krajského soudu v Brně uznán a vykonán, uložil M. K. soud jiného členského státu EU (tj. soud Nizozemského království). V této souvislosti je třeba připomenout, jak ostatně správně na to poukazuje i ministryně spravedlnosti, že při posuzování trestnosti skutku, promlčení trestní odpovědnosti či výkonu trestu podle práva České republiky se v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních zpravidla používá zásada analogické transpozice, podle níž se pro účely posouzení těchto otázek nahlíží na dožadující stát jako na Českou republiku (viz KAMLACH, M., REPÍK, B.: Mezinárodní spolupráce v trestním a občanskoprávním řízení. Praha: Panorama, 1990, s. 69 a 70). 34. Tento přístup stran aplikace zásady analogické transpozice lze v obecné rovině dovodit např. z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2017 ve věci vedené pod sp. zn. C-289/15 v řízení o předběžné otázce týkající se použití čl. 7 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 27. 11. 2008 č. 2008/909/SVV, o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech („… podmínka oboustranné trestnosti musí být považována za splněnou v situaci, kdy by skutkové okolnosti zakládající trestný čin, jak byly popsány v rozsudku vydaném příslušným orgánem vydávajícího státu, jako takové byly rovněž trestné na území vykonávajícího státu, pokud by na tomto místě nastaly …“). Je patrný též z vnitrostátní judikatury, protože např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. Tcnu 29/96 (uveřejněného pod č. 39/1997 Sb. rozh. tr.) se podává, že při posuzování otázky zániku trestnosti činu či trestu promlčením trestního stíhání, resp. výkonu trestu, podle práva České republiky v rámci rozhodování o vydání do ciziny na základě Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněné pod č. 549/1992 Sb.), popřípadě na základě reciprocity bez smluvního podkladu, se postupuje modifikovaně s ohledem na účel a smysl extradičního řízení. To znamená, že existenci procesních úkonů i dalších okolností rozhodných pro stavení a přerušení běhu promlčení lhůty uvedených v ustanovení § 67 odst. 2, 3 a § 68 odst. 2, 3 tr. zák. je nutno hodnotit z hlediska činnosti a působnosti orgánů státu žádajícího o vydání. 35. Ve vztahu k posuzované věci je pak zcela přiléhavé i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 14 To 166/2015, na které odkazuje i podaná stížnost pro porušení zákona a s jehož níže rozvedenou argumentací se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. V tomto rozhodnutí vrchní soud ve věci, která je jinak naprosto srovnatelná s nyní posuzovanou věcí, mimo jiné uvedl: „… z pohledu § 94 odst. 3 tr. zákoníku je otázku, zda se odsouzený zdržoval v cizině, třeba řešit v kontextu s nemožností státu, který má právo na výkon trestu uloženého odsouzenému pravomocným odsuzujícím rozhodnutím jeho orgánů, tento trest pro nedosažitelnost odsouzeného vykonat. V první řadě je z pohledu českého právního řádu, tedy trestního zákoníku, tímto státem pochopitelně Česká republika ve vztahu k trestům uloženým českými soudy. Ovšem v případě trestu uloženého rozhodnutím jiného členského státu Evropské unie je tímto státem ten stát, jehož příslušný orgán uložil trest. Protože jde o výkon trestu uloženého rozhodnutím jiného členského státu Evropské unie, je třeba otázku, zda nebylo možno trest vykonat, protože se odsouzený zdržoval v cizině, řešit z pohledu tohoto jiného členského státu, jehož rozhodnutím byl trest uložen a který má právo na výkon tohoto trestu. Jiný výklad by byl popřením práva takového členského státu Evropského státu na výkon jím uloženého trestu.“ S tímto výkladem stavení běhu promlčecí doby výkonu trestu uloženého soudem jiného členského státu EU spočívající v tom, že se odsouzený zdržoval v cizině, se Nejvyšší soud ztotožňuje. 36. Předně lze konstatovat, že není sporu o tom, že v posuzované věci jsou splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí ve smyslu § 299 a § 300 z. m. j. s. Krajský soud rovněž neshledal důvody pro neuznání daného rozhodnutí předpokládané v § 305 z. m. j. s., vyjma údajné existence důvodu uvedeného v § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s., neboť dospěl k závěru, že výkon trestu uloženého soudem Nizozemského království je podle právního řádu České republiky promlčen. 37. Při použití zásady analogické transpozice se na úkony nizozemských justičních orgánů nahlíží jako na úkony, které by byly činěny českými justičními orgány. Jak ze spisového materiálu vyplývá, Krajský soud v Brně z uvedené zásady v podstatě vycházel, když nizozemskou stranu správně žádal o dodatkové informace, a to zejména za účelem zjištění učiněných procesních úkonů, které by pak bylo třeba zohlednit pro posouzení přerušení běhu promlčecí doby podle § 94 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 3 písm. a) tr. zák. Současně však pominul, že zásada analogické transpozice se vztahuje nejen k důvodům přerušení promlčení, ale též ke skutečnostem, pro něž se staví běh promlčecí doby podle § 94 odst. 3 tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 2 tr. zák., v posuzované věci pak spočívající v tom, zda a po jak dlouhou dobu se M. K. po svém odsouzení zdržovala v cizině, tj. z pohledu odsuzujícího státu mimo území Nizozemského království. 38. Podle § 94 odst. 3 tr. zákoníku se do promlčecí doby nezapočítává mimo jiné doba, po kterou nebylo možno uložený trest vykonat proto, že se odsouzený zdržoval v cizině. Prakticky stejná byla i právní úprava podle § 68 odst. 2 tr. zák. Krajský soud v důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. pochybil, pokud neuznal rozhodnutí nizozemských soudů ve věci M. K. s odůvodněním, že výkon trestu uloženého jejich rozhodnutím byl podle právního řádu České republiky promlčen. Ponechal bez povšimnutí jak zásadu analogické transpozice vztahující se též ke skutečnostem stavícím běh promlčecí doby, tak této zásadě odpovídající dikci § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. Podle tohoto ustanovení důvodem pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu EU není skutečnost, že výkon trestu byl podle právního řádu České republiky promlčen, nýbrž (s ohledem na zásadu analogické transpozice) že výkon trestu uloženého takovým rozhodnutím by byl podle právního řádu České republiky promlčen. 39. V důsledku toho se krajský soud nezabýval tím, zda v posuzované věci není dán důvod pro stavení promlčecí doby spočívající v tom, že po právní moci odsuzujícího rozsudku se odsouzená zdržovala v cizině, a to s ohledem na modifikovaný výklad pojmu „cizina“ v tomto řízení. Podstatou tohoto důvodu pro stavení promlčecí doby je totiž nepřítomnost odsouzeného v odsuzujícím státě, v jejímž důsledku je pro orgány odsuzujícího státu prakticky nemožné zajistit výkon uloženého trestu. 40. Z uvedeného pohledu je totiž v tomto řízení Česká republika cizinou ve smyslu ustanovení § 94 odst. 3 tr. zákoníku (§ 68 odst. 2 tr. zák.) a doba, po kterou se odsouzená M. K. zdržovala mimo území Nizozemského království (byť se zdržovala na území svého domovského státu, tj. v České republice), a v důsledku toho nebylo možno vykonat jí uložený trest, se nepočítá do promlčecí doby (je překážkou, kterou se staví běh této doby). Ve stížnosti pro porušení zákona se pro názornost přiléhavě argumentuje tím, že kdyby šlo o odsuzující rozsudek českého soudu a odsouzená se zdržovala mimo Českou republiku jakožto odsuzující stát (např. v Nizozemsku), byl by uvedený důvod pro stavení promlčení doby bezpochyby dán. 41. Lze tak uzavřít, že v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody je zdržováním se v cizině ve smyslu ustanovení § 94 odst. 3 tr. zákoníku (§ 68 odst. 2 tr. zák.) pobyt odsouzeného mimo území dožadujícího státu, tj. v posuzované věci mimo území Nizozemského království. Proto v případě pobytu odsouzené M. K. na území České republiky (popřípadě mimo území Nizozemského království) po právní moci odsuzujícího rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie (Nizozemského království) jde o zdržování se v cizině, a tedy i Česká republika je v tomto řízení pro odsouzenou „cizinou“. 42. Krajský soud se však délkou doby trvání této překážky zakládající stavení promlčecí doby nezabýval (zaměřil se v podstatě jen na okolnosti vztahující se k přerušení promlčecí doby). Proto se měl zabývat také zjištěním, po jakou dobu po svém odsouzení se M. K. nacházela na území Nizozemského království a po jakou dobu se zdržovala mimo území odsuzujícího státu, včetně území České republiky, tj. ve smyslu shora uvedeného v cizině. 43. Pokud jde o dobu, po kterou se M. K. zdržovala na území Nizozemského království, a od kdy se zdržovala mimo toto území, včetně pobytu na území České republiky, tak z obsahu vyžádaných spisů Krajského soudu v Brně lze zatím dovodit, že Nizozemské království opustila patrně v listopadu či prosinci roku 2004 (viz její výpověď ve vazebním zasedání ze dne 6. 4. 2017 ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Nt 412/2017). Pokud se zdržovala na území České republiky, pak z hlediska ustanovení § 94 odst. 3 tr. zákoníku se zdržovala v cizině. Lze tak konstatovat, že nepřítomnost M. K. v odsuzujícím státě je důvodem pro stavení promlčecí doby. 44. Podle výše již citovaného § 94 odst. 2 tr. zákoníku promlčecí doba počíná právní mocí rozsudku, její délka v posuzovaném případě činí 5 let a její běh počal dnem 1. 4. 2004. Jestliže podle § 94 odst. 3 tr. zákoníku se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že se odsouzený zdržoval v cizině, potom dobu, po niž se M. K. od opuštění Nizozemského království zdržovala v České republice (popřípadě jinde mimo území Nizozemského království), nelze započítat do promlčecí doby. Krajský soud se nezabýval tím, zda tyto okolnosti nebránily promlčení výkonu trestu odnětí svobody uloženého výše specifikovanými rozhodnutími nizozemských soudů. S ohledem na dosavadní průběh řízení nebylo možno akceptovat závěr krajského soudu, že v posuzované věci je dán důvod pro neuznání citovaného rozhodnutí jiného členského státu ve smyslu § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. 45. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že argumentace ministryně spravedlnosti o nezákonnosti odmítnutí uznání a výkonu rozsudku Odvolacího soudu v Leeuwardenu, Nizozemské království, ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 24-000396-01, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu Nizozemského království, ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 02190/03 AGJ/IV, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2004, je zcela důvodná. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem použil § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. v rozporu se zákonem a v tomto ustanovení porušil zákon ve prospěch M. K. Nejvyšší soud proto z důvodů v rozhodnutí výše uvedených podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 T 17/2019, byl porušen zákon v § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. ve prospěch M. K. 46. Rozsudek Nejvyššího soudu pouze deklaruje rozsah porušení zákona a je jen výrokem „akademickým“, neboť trestní řád v tomto případě, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch M. K., neumožňuje jiný postup, tj. neumožňuje kasaci napadeného rozsudku. Ve shodě s právním názorem ministryně spravedlnosti lze připomenout, že existující rozsudek Krajského soudu v Brně o neuznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, a tak nelze vyloučit i případné opakování žádosti nizozemské strany o uznání a výkon jejího rozhodnutí ohledně odsouzené M. K.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4332/	25.08.2020	8 Tdo 729/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil k dovolání obviněného P. U. ve výroku o trestu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 5 To 387/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 151/2018, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 3 T 151/2018, byl obviněný P. U. uznán vinným v bodě 1. výrokuu o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2. výroku o vině přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky popsanými tak, že 1. v době od listopadu 2015 do 21. 5. 2018, kdy převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, vyjma částečného plnění výživného v listopadu 2015 v celkové výši 1 000 Kč, v prosinci 2015 v celkové výši 1 000 Kč, v lednu 2016 v celkové výši 1 000 Kč, v únoru 2016 v celkové výši 1 000 Kč a v březnu 2016 v celkové výši 1 000 Kč, v Praze 4, ani jinde, řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost za situace, kdy nebylo zjištěno, že by k tomu neměl zdravotní či pracovní předpoklady, nebránily mu žádné objektivní překážky a byl si vědom své povinnosti řádně přispívat na výživu své nezletilé dcery AAAAA (pseudonym) a svého nezletilého syna BBBBB (pseudonym), přičemž tato povinnost mu vyplývala jednak z občanského zákoníku a jednak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 0 P 320/2005, který nabyl právní moci dne 9. 10. 2006 a jímž mu byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery částkou 2 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého syna částkou 2 000 Kč měsíčně, přičemž výše výživného byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 0 P 320/2005, snížena na dceru AAAAA na částku 1 500 Kč a na syna BBBBB na částku 1 500 Kč, a dále snížena na základě odvolání obviněného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 29 Co 279/2016, na částku 1 000 Kč měsíčně na každé dítě, a to počínaje dnem 1. 10. 2015, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky M. Z., a na výživném tak za uvedené období dluží k rukám matky částku ve výši nejméně 59 000 Kč; 2. v období od měsíce června 2016 do října 2017, v Praze 4, v úmyslu obohatit se, uvedl v omyl Úřad práce České republiky, Krajskou pobočku pro hl. m. P., tím, že při žádosti o příspěvek na živobytí přikládal jako přílohu k „Prohlášení o stanovené vyživovací povinnosti a jejím plnění“ padělané poukázky České pošty typu C, které měly dokládat řádnou úhradu výživného na jeho nezletilé děti, přičemž na základě těchto nepravdivých údajů mu byl vyplácen příspěvek na živobytí ve výši 3 410 Kč měsíčně, ačkoli při neplnění vyživovací povinnosti měl nárok pouze na existenční minimum ve výši 2 200 Kč, čímž způsobil škodu ve výši 16 940 Kč. 2. Za tyto přečiny a rovněž za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, byl obviněný odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného stanovení dohledu nad obviněným. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. 3. Odvolání proti shora citovanému rozsudku podali státní zástupce v neprospěch obviněného, a obviněný, přičemž o odvoláních rozhol Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 5 To 387/2019, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného pro popsané skutky a pro přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, odsoudil podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Pro výkon tohoto trestu ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výroky o vině a náhradě škody ponechal odvolací soud beze změn. 4. Odvolací soud pak zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž mimo jiné vytýkal, že ve věci, ve vtzahu k níž byl ukládán souhrnný trest, tj. ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 143/2018 a ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 94/2019, byly oba rozsudky v nich vydané zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1396/2019 , což odvolací soud rozhodující v nyní posuzované věci až dne 12. 2. 2020 nezaznamenal a nesprávně uložil obviněnému souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody. 6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřila s tím, že dovolatel uplatnil pouze skutkové námitky, a navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dospěl k následujícím závěrům. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle něj je možné ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. 9. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 , uveřejněné pod č. T 369 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu]. Za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ lze pak ve smyslu tohoto dovolacího důvodu ve vztahu k výroku o trestu považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 10. Protože obviněný dílem (ve vztahu k výroku o trestu) uvedl výhrady korespondující s uplatněnými dovolacími důvody a Nejvyšší soud zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné. IV. Důvodnost dovolání 11. Nejvyšší soud poté, co se vypořádal s dovolacími námitkami obviněného směřujícími proti výroku o vině, konstatoval, že obviněný svým dovoláním napadá výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, rovněž na podkladě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v souladu s ním vytýkal vadné uložení souhrnného trestu odvolacím soudem. Takto formulovaná výhrada směřující proti nesprávnému použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku má povahu „jiného nesprávného hmotně právního posouzení, na němž je založeno rozhodnutí“, a proto Nejvyšší soud zkoumal její důvodnost. Obviněný tvrdil, že odvolací soud nemohl při ukládání trestu postupovat podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku a ukládat souhrnný trest, protože rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, ve vztahu k nimž byl ukládán, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1396/2019 , v důsledku čehož výrok o souhrnném trestu pozbyl podklad. 12. Nejvyšší soud posoudil tuto námitku obviněného na základě obsahu přezkoumávaného spisu a rovněž spisů Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 9/2016, sp. zn. 3 T 143/2018 a sp. zn. 3 T 65/2020, které si vyžádal, a shledal, že je důvodná a že výrok o trestu, jak jej učinil odvolací soud, nemůže pro existenci uvedené vady obstát. 13. Nejvyšší soud totiž zjistil, že v nyní přezkoumávané věci vedené pod sp. zn. 3 T 151/2018 Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, jímž uložil obviněnému za přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest, který ukládal z důvodu souběhu i za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku na podkladě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019. Obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu 5 roků s dohledem. Zároveň zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující. Pro tyto závěry vycházel z obsahu protokolu o veřejném zasedání Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 1 T 143/2018. 14. Městský soud v Praze v nyní přezkoumávané věci rozhodoval jako soud odvolací pod sp. zn. 5 To 387/2019 z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného. Ve veřejném zasedání dne 12. 2. 2020 podle protokolu o jeho konání předseda senátu podal na podkladě spisu zprávu o stavu věci zaměřenou na otázky, které je třeba řešit, přečetl rozsudek, zrekapituloval předchozí průběh řízení a stranám předal k nahlédnutí obhájcem předložený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 9/2016. Jelikož strany neměly další návrhy na doplnění dokazování, byly předneseny závěrečné návrhy, poslední slovo obviněného a po poradě byl vyhlášen nyní přezkoumávaný rozsudek. Jím z podnětu odvolání státního zástupce (podaného v neprospěch obviněného) odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 3 T 151/2018, ve výroku o trestu a obviněného odsoudil tak, že mu uložil souhrnný trest ve vztahu ke stejnému rozsudku (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019), jak učinil i soud prvního stupně. Tento trest však obviněnému uložil jako nepodmíněný (podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku) s jeho výkonem podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve věznici s ostrahou. Současně rozhodl i o zrušení dřívějších rozhodnutí. Výrok o vině a výrok o náhradě škody ponechal beze změny. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. 15. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zcela rezignoval na svou povinnost v případě ukládání souhrnného trestu vyžádat a provést důkazy spisy o předchozích odsouzeních (přiměřeně srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 12/1994 Sb. rozh. tr.), ve vztahu k nimž je dán vztah souběhu trestných činů a důvod k uložení souhrnného trestu se nezabýval, nemohl o trestu řádně a spravedlivě rozhodnout. Jak vyplývá z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 12. 2. 2020, odvolací soud neprovedl žádný důkaz k této okolnosti, a proto nezjistil, že rozhodnutí, ve vztahu k nimž soud prvního stupně ukládal souhrnný trest, byla v mezidobí zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1396/2019 (z podnětu dovolání obviněného P. U., podaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 143/2018), a jímž poté Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo spolu se spisem sp. zn. 3 T 143/2018 zasláno Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 8. 1. 2020, tj. více než měsíc před nařízeným veřejným zasedáním konaným v nyní přezkoumávané věci dne 12. 2. 2020. Odvolací soud se však uvedenými skutečnostmi nezabýval. Neopatřil si dostatečné podklady, aby mohl o trestu, který sám znovu obviněnému ukládal, v souladu se zákonem rozhodnout. Nenapravil ani vadu spočívající v tom, že rovněž soud prvního stupně neprovedl důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeným pod sp. zn. 3 T 143/2018. Především však sám odvolací soud nezjistil, že rozsudek, z něhož dovozoval souběh trestných činů a důvod k ukládání souhrnného trestu, byl zrušen, a tedy již neexistuje. Nevěděl proto, že pro ukládání souhrnného trestu neexistuje pravomocný odsuzující rozsudek, který je nezbytnou podmínkou pro postup podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Kromě toho se s okolnostmi rozhodnými pro ukládání souhrnného trestu v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku vůbec nevypořádal, protože jakékoliv jeho úvahy týkající se podmínek vymezených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku v něm zcela chybí. Závěry odvolacího soudu o uložení nepodmíněného souhrnného trestu nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a proto nemohla tato část napadeného rozsudku obstát. 16. Odvolací soud nedbal na to, že základním předpokladem pro uložení souhrnného trestu je odsuzující rozsudek soudu o jiném trestném činu téhož pachatele. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Soud rozhodující o uložení souhrnného trestu, a to i odvolací soud, musí nepochybně zjistit, zda existuje takový rozsudek za sbíhající se trestný čin, a kdy nabyl právní moci, protože v dřívějším odsuzujícím rozsudku musí být pravomocný výrok o trestu. Jestliže dřívější rozsudek (jeho výrok o trestu) ještě nenabyl právní moci, soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným. Nelze vycházet jen z toho, jestli a jak bylo vyznačeno nabytí právní moci, ale soud rozhodující později musí řešit otázku, zda a kdy nabyl dřívější rozsudek právní moci, jako otázku předběžnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 5 Tz 308/2001 ). 17. Za situace, kdy dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele byl v řízení o opravném prostředku zrušen, nelze souhrnný trest ukládat, protože neexistuje pravomocný odsuzující rozsudek. Tyto nedostatky vedly k tomu, že odvolací soud zcela v rozporu s podmínkami stanovenými v § 43 odst. 2 tr. zákoníku na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného mu uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, ač tak z výše uvedených důvodů učinit nemohl. 18. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 5 To 387/2019, ve výroku o trestu, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, o jehož pochybení jde, aby věc v rozsahu tohoto zrušení znovu projednal a rozhodl. V ostatních výrocích (výrok o vině a výrok o náhradě škody) Nejvyšší soud ponechal napadený rozsudek nezměněn.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5702/	25.08.2020	8 Tdo 647/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných J. B., J. D. a J. K. a podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Z. V., podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 12/2015. Dále Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných právnických osob – obchodních společností C. a S. H. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015, v části týkající se těchto obviněných právnických osob. Podle 265k odst. 2 tr. ř. zrušil současně také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc obviněných právnických osob – obchodních společností C. a S. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015, byli obvinění J. B., J. D., J. K. a Z. V. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který jim byly uloženy tresty specifikované ve výroku citovaného rozsudku. Týmž rozsudkem byly odsouzeny i obviněné právnické osoby – obchodní společnosti P. a S. H. (dále jen „právnické osoby P. a S. H.“) za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a právnická osoba – obchodní společnost C. (dále jen právnická osoba „C.“) za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a byly jim za to uloženy tresty. 2. Citovaný rozsudek napadli obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V., obviněné právnické osoby P. a S. H. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně odvoláními. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ohledně obviněných J. B., J. D. a Z. V. ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a ohledně obviněné právnické osoby C. ve výroku o trestu propadnutí věci, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto trestech těchto obviněných. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. K. a právnických osob P. a S. H. a odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně podaná ohledně obviněného J. Ř. a obviněných právnických osob P. a S. H. zamítnuta. II. Dovolání a vyjádření k nim 3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, podali obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V. a obviněné právnické osoby C. a S. H. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání. 4. Obvinění J. K. a Z. V. a obviněné právnické osoby C. a S. H. podali společná dovolání, v nichž odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že byla porušena jejich práva garantovaná Listinou základních práv a svobod, zejména pak právo na spravedlivý proces, resp. právo na zákonného soudce a na soudní ochranu. K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu obviněné právnické osoby uvedly, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, odmítl jejich odvolání jako podaná neoprávněnou osobou (takto se pokusil zabránit jejich zastupování zvoleným obhájcem) a poučil je o právu podat dovolání. Obě právnické osoby toho využily, avšak dosud nebylo rozhodnuto o jejich mimořádném opravném prostředku z důvodu pochybení soudů nižších stupňů, které nepředložily podané dovolání Nejvyššímu soudu. 5. Obviněný Z. K. mimo jiné vytkl, že soudy nižších stupňů provedly procesně nepoužitelné důkazy tzv. prostorovými odposlechy podle § 158d tr. ř. Ty lze podle § 158d odst. 3 tr. ř. provést jen s předchozím souhlasem soudce, přičemž součástí spisového materiálu není žádný takový souhlas a nelze objektivně zjistit, v jaké trestní věci byly tyto prostorové odposlechy pořízeny. Z toho, že odposlechy telekomunikačního provozu byly pořízeny v jiné trestní věci (akce kamiony), se lze domnívat, že i tzv. prostorové odposlechy byly pořízeny v jiné trestní věci, a proto jsou ve smyslu § 158d odst. 10 tr. ř. pro posuzované trestní řízení procesně nepoužitelné. 6. Státní zástupce ve vyjádření k dovoláním obviněných konstatoval, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému důvodu dovolání neodpovídají námitky procesního charakteru, zejména ty, jimiž napadají zákonnost opatření a provedení vybraných důkazních prostředků. Odvolací soud se přitom ve svém rozhodnutí bezezbytku vypořádal i s námitkami obviněného Z. V., prostřednictvím kterých zpochybňoval možnost použít záznamy o sledování osob a věcí povoleném podle § 158d odst. 3 tr. ř. Přitom bylo vyloučeno, že by trestní věc obviněného byla jinou věcí než tou, v níž bylo provedeno sledování. Jen teoreticky lze tedy uvést, že výklad o naprosté nepoužitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle § 158d odst. 3 tr. ř., který byl ve zjevném protipólu vůči značně široké použitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle § 158d odst. 2 tr. ř., byl v odborné literatuře překonán. Správným a logickým vyústěním je, že v § 158d odst. 10 tr. ř. je odkaz na odstavec 2 vztažen k podmínce pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů. Omezení v § 158d odst. 10 tr. ř. se pak musí týkat jak záznamů pořízených při sledování, které bylo povoleno státním zástupcem, tak záznamů pořízených při sledování povoleným soudcem. Státní zástupce nepřisvědčil ani procesní námitce, že v případě obviněných právnických osob C. a S. H. došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť nebylo rozhodnuto o jejich mimořádném opravném prostředku, který podaly proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016. 7. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné J. K. jako dovolání zjevně neopodstatněné, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Z. V. a obviněné právnické osoby S. H. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl dovolání obviněné právnické osoby C. jako dovolání nepřípustné. III. Posouzení důvodnosti dovolání 8. Nejvyšší soud po projednání věci dospěl mimo jiné k následujícím závěrům. III./1. K použitelnosti záznamů ze sledování v jiné věci 9. Obviněný Z. V. v samostatně podaném dovolání zpochybnil zákonnost provedení důkazu záznamem z tzv. prostorových odposlechů a označil tento důkaz za procesně nepoužitelný. Měl za to, že ač lze prostorové odposlechy podle § 158d odst. 3 tr. ř. provést jen s předchozím souhlasem soudce, součástí spisového materiálu není žádný takový souhlas. Nelze tak zjistit, v jaké trestní věci byly pořízeny tzv. prostorové odposlechy. Lze se domnívat, že byly stejně jako odposlechy telekomunikačního provozu pořízeny v jiné trestní věci, a jsou proto procesně nepoužitelné, neboť v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování povoleno, lze použít jen záznam pořízený při sledování podle § 158d odst. 2 tr. ř. 10. Třebaže tuto ryze procesní námitku nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je namístě poznamenat, že se jí poměrně pečlivě zabýval odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku a závěry, k nimž dospěl, sdílí i dovolací soud. Obviněný v tomto stadiu řízení – na rozdíl od odvolacích námitek, zpochybnil i splnění formálních předpokladů sledování ve smyslu § 158d odst. 3 tr. ř. a tvrdil, že součástí spisového materiálu není „předchozí souhlas soudce“. Výhrady obviněného však nejsou opodstatněné. 11. Odvolací soud především správně upozornil, že všechny formy sledování osob a věcí prováděné podle § 158d tr. ř. představují tzv. operativně pátrací prostředky, které nauka obecně charakterizuje tak, že používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Podle § 158d odst. 1 tr. ř. se sledováním osob a věcí (dále jen „sledování“) rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Pokud policejní orgán při sledování zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam s obsahem této komunikace zničit a poznatky, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze podle § 158d odst. 2 tr. ř. uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je podle § 158d odst. 3 tr. ř. uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce (nikoliv s předchozím souhlasem soudce, jak se mylně domníval obviněný Z. V.). Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků. 12. Lze tedy shrnout, že ustanovení § 158d tr. ř. upravuje sledování následovně: a) obecné sledování osob a věcí podle odstavce 1, aniž by o něm byly pořizovány záznamy uvedené v odstavci 2 nebo aniž by šlo o případy upravené v odstavci 3, přičemž ustanovení § 158d odst. 1 tr. ř. upravuje i obecné podmínky a charakteristiku sledování, b) sledování podle odstavce 2, při kterém jsou pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy ve smyslu § 158b odst. 3 tr. ř., tedy záznamy pomocí technického zařízení o průběhu samotného úkonu, tj. v průběhu jeho provádění, c) sledování podle odstavce 3, které zasahuje do některých ústavně chráněných práv a svobod občanů [nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí, přičemž lze dovodit, že o případ podle písmena c) jde i tehdy, zasahuje-li se i do nedotknutelnosti jiných prostor a pozemků]. Sledování (ve všech typech) lze uskutečnit jen v trestním řízení vedeném o úmyslném trestném činu (viz § 158b odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud správně reagoval na vyslovené pochybnosti dovolatele o tom, zda šlo o sledování v jedné a téže věci, konstatováním, že nešlo o sledování v jiné trestní věci; výstižně upozornil, že i z odůvodnění povolení ke sledování vyplývá, že procesní úkony byly provedeny v době prověřování podezřelých finančních transakcí, které byly součástí obchodních operací, prostřednictvím nichž docházelo ke zkrácení daně z přidané hodnoty v zásadě způsobem popsaným ve výroku o vině v napadeném rozsudku. 13. Nad rámec již uvedeného nelze nepoznamenat, že ve vztahu k obviněnému Z. V. ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nepokládaly výsledky sledování (zejména časově řazené do měsíce prosince 2012) za jediné a základní usvědčující důkazy, soud prvního stupně je výslovně označuje pouze jako nepřímé důkazy, které mohou obstát jen ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy. 14. Třebaže s ohledem na závěr, že sledování bylo uskutečněno za podmínek uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. v téže trestní věci, je nadbytečné zabývat se otázkou, zda lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz ve smyslu § 158d odst. 10 tr. ř., dovolací soud jen ve stručnosti poznamenává, že i kdyby šlo o jinou trestní věc, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. uskutečněno, bylo by možné záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz. 15. Podle § 158d odst. 10 tr. ř. v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v § 158 odst. 2 tr. ř. provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno. Dovolací soud si je vědom, že názory teorie, jakož i praxe soudů nejsou v této otázce jednotné a že pouhý jazykový, gramatický výklad ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. prvoplánově nabízí řešení, že je-li uskutečněno sledování na základě předchozího povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř., nelze záznam pořízený při tomto sledování a připojený protokol použít jako důkaz. Zde je však nutno připomenout, že žádnou z metod výkladu – vedle výkladu jazykového se nabízí výklad logický, systematický, historický či teleologický – není možno používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny uvedené metody výkladu tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy na základě výkladu, který vždy vychází z jazykového výkladu s užitím v úvahu přicházejících postupů právní logiky a v návaznosti na to dalších metod výkladu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 10). 16. Formy sledování, jak jsou specifikovány v § 158d odst. 1 až 3 tr. ř., se vzájemně prolínají, nelze na ně nahlížet izolovaně. Odrážejí, o jaký stupeň intenzity zásahu do práv sledovaného jde, a tomu také odpovídá označení subjektu, na základě jehož povolení lze uskutečnit sledování. Z hlediska řešené otázky je významné srovnání podmínek upravujících sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, podle § 158d odst. 2 a 3 tr. ř. Odvolací soud v tomto kontextu připomněl, že sledování, kterým má být zasahováno do soukromí osob (nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství apod.), lze provádět jen na základě povolení soudce, nikoliv toliko povolení státního zástupce jako „běžné“ sledování podle § 158d odst. 2 tr. ř. Dále pak uzavřel, že pokud ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. upravuje možnost použít výsledky sledování prováděného podle § 158d odst. 2 tr. ř. v jiné trestní věci a výslovně nezmiňuje takovou možnost v případě výsledků sledování prováděného podle § 158d odst. 3 tr. ř., pak je evidentní, že jediným rozdílem mezi těmito sledováními je právě ta skutečnost, že sledování prováděné podle § 158d odst. 3 tr. ř. zasahuje intenzivněji do soukromí osob, čemuž však odpovídá přísnější způsob povolení a kontroly tohoto způsobu sledování (jež namísto státního zástupce musí provádět soudce). Pokud však zmíněné ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. výslovně neuvádí (jako je tomu v případě sledování provedeného podle § 158d odst. 2 tr. ř.) možnost použít v jiné trestní věci výsledky sledování provedeného podle § 158 odst. 3 tr. ř., pak to automaticky neznamená podle názoru odvolacího soudu nemožnost fakticky použít takové výsledky sledování jako důkaz, neboť použití tohoto důkazu je v souladu jak s obecným ustanovením § 89 odst. 2 tr. ř. (podle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci), tak i s ustanovením § 158b odst. 3 tr. ř. (podle kterého zvukové, obrazové a jiné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu lze použít jako důkaz – zákon zde přitom vůbec nerozlišuje ani jednotlivé operativně pátrací prostředky, ani v případě sledování osob a věcí to, podle kterého zákonného ustanovení bylo povoleno). Odvolací soud proto obecně neshledal důvod pro restriktivní postup odlišného použití výsledků zmíněných typů sledování, když pro to není žádný logický důvod. 17. Proti tomuto závěru stojí názor zastávaný částí soudní praxe, podle něhož § 158d odst. 10 tr. ř., který je svým zněním taxativní a zmiňuje výlučně záznamy pořízené při sledování podle § 158d odst. 2 tr. ř., tedy na základě písemného povolení státního zástupce, nelze analogicky vztáhnout i na záznamy pořízené při sledování podle § 158d odst. 3 tr. ř., kdy se na základě předchozího povolení soudce zasahuje do práva na nedotknutelnost obydlí nebo práva na listovní tajemství a na ochranu obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí. Použití analogie, která se vztahuje k překlenutí mezer v zákoně, je sice obecně v trestním právu procesním přípustné, avšak analogii nelze použít tehdy, pokud trestní řád taxativně upravuje způsob vyřízení věcí, anebo pokud by jejím použitím mělo být zasahováno do práv zaručených Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 2 To 90/2019, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 12/2018). Podle mínění Nejvyššího soudu však použití analogie není v řešeném případě aplikace trestního řádu namístě, neboť nejde o mezeru v zákoně. 18. V daných souvislostech je relevantní, jak již bylo řečeno, toliko sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, jehož primární úprava je obsažena právě v ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. Systematickým a logickým výkladem lze dovodit, že ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky (a tím zvyšuje standard) na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu § 158d odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné věci lze použít za předpokladů zde uvedených, tj. je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno, jako důkaz záznam pořízený při sledování a připojený protokol. Odkaz zákonodárce na odstavec 2 obsažený v § 158d odst. 10 tr. ř. je třeba vykládat nikoliv jako odkaz na sledování uskutečněné jen na základě písemného povolení státního zástupce, ale jako odkaz na sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, poněvadž právě použitelnost takového záznamu v jiné trestní věci dané ustanovení řeší. Jinými slovy, zákonná dikce „sledování za podmínek uvedených v odstavci 2“ v textu § 158d odst. 10 tr. ř. míří na všechny případy „sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy“ (ve smyslu znění § 158d odst. 2 tr. ř.), a to ať již uskutečněných na základě písemného povolení státního zástupce, nebo na základě předchozího povolení soudce. Tento závěr není v rozporu ani se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v jeho usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1638/14 , v němž se Ústavní soud zabýval mimo jiné i námitkami proti použití důkazu – záznamu pořízeného při sledování povoleném soudcem, byť lze připustit, že explicitně se nezabýval výše řešenou otázkou. 19. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud poznamenává, že nepřehlédl, že ustanovení § 158d tr. ř. obsahuje též ustanovení § 158d odst. 4 tr. ř. a § 158d odst. 6 tr. ř., jež odkazují současně na § 158d odst. 2 i 3 tr. ř., nebo ustanovení § 158d odst. 5 tr. ř. s výslovným odkazem toliko na § 158d odst. 3 tr. ř., ale ze znění těchto ustanovení plyne jednoznačná souvislost a opodstatněnost těchto odkazů. V ustanovení § 158d odst. 4 tr. ř. jde o vymezení formálních a obsahových náležitostí povolení podle odstavců 2 a 3, ustanovení § 158d odst. 6 tr. ř. upravuje předpoklady provedení sledování, aniž by byly splněny podmínky podle odstavců 2 a 3. Konečně v ustanovení § 158d odst. 5 tr. ř. je poukaz na „případy uvedené v odstavci 3“ uveden jako okolnost vylučující zahájení sledování i bez povolení. 20. Výklad o naprosté nepoužitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle § 158d odst. 3 tr. ř. v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo provedeno sledování za podmínek tohoto ustanovení, ostatně nesdílí ani část odborné literatury (např. ŠČERBOVÁ, V. Zamyšlení nad skutečně aktuálními problémy právní úpravy tzv. prostorových odposlechů. Státní zastupitelství č. 4/2019, s. 19; nebo změna v elektronické verzi komentáře dostupného v právním informačním systému ASPI k datu 22. 3. 2019 (autor JUDr. Jan Lata, Ph.D.), v němž je k ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. prezentován názor: „Z textace ustanovení se může jevit, že upravuje pouze použitelnost záznamů povolených státním zástupcem podle odstavce 2, a nikoliv záznamů povolených soudcem podle odstavce 3. Takový závěr je však patrně nesprávný, a to s přihlédnutím k § 89 odst. 2, jež zakotvuje principiální použitelnost důkazů, pokud z trestního řádu nebo jiného právního předpisu nevyplývá opak. Pokud by se tedy odstavec 10 vztahoval pouze ke sledování povoleného státním zástupcem, pak by sledování povolené soudcem bylo použitelné bez dalšího omezení. Tuto variantu však nelze pokládat za správnou, neboť pokud by zákonodárce upravil podmínky pro použitelnost záznamů pořízených při sledování povoleném („pouze“) státním zástupcem, pak je nelogické, aby na použitelnost záznamu ze sledování, jímž je výrazněji zasahováno do soukromí osob, a k němuž je proto požadováno předchozí povolení soudce, nebyly kladeny žádné upřesňující podmínky. Odkaz na odstavec 2 se tedy vztahuje k pořizování záznamu, přičemž takové záznamy jsou použitelné v jiné trestní věci za podmínek uvedených v odstavci 10, ať již bylo sledování povoleno státním zástupcem, nebo soudcem.“ Správným a logickým vyústěním je, že v § 158d odst. 10 tr. ř. je odkaz na odstavec 2 vztažen k podmínce pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů. Omezení v § 158d odst. 10 tr. ř. se pak musí týkat jak záznamů pořízených při sledování, které bylo povoleno státním zástupcem, tak záznamů pořízených při sledování povoleném soudcem (shodně také např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 1 T 5/2015). Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že formulací tohoto závěru se nedostává do kolize s právními úvahami obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 3 Tz 8/2018 , v němž se sice tento soud zabýval mimo jiné i otázkou vztahu ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. a § 158d odst. 10 tr. ř., ale nezaujal žádný konkrétní právní závěr. III./2. K dovolacím námitkám právnických osob ohledně volby zmocněnce 21. Obviněné právnické osoby v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, akcentovaly, že řádně využily svého práva zvolit si zmocněnce (obhájce) ve smyslu § 34 odst. 2 t. o. p. o. Ustanovení § 34 odst. 4 a § 34 odst. 5 t. o. p. o. nelze podle nich vykládat tak, že právnická osoba, jejíž statutární orgán je trestně stíhán, nemá možnost zvolit si zmocněnce (obhájce), neboť takový zásah je nejen zásahem do práva na obhajobu a spravedlivý proces právnické osoby, ale může být i zásahem do majetkových práv společníků trestně stíhané právnické osoby, je-li obhajována opatrovníkem, kterého nezvolily osoby, jež mají právní zájem na obhajobě a na výsledku trestního řízení, a nemají tak možnost ovlivnit kvalitu obhajoby. To zvláště tehdy, vykonává-li ustanovený opatrovník obhajobu toliko formálně. V této souvislosti obviněná právnická osoba C. poukazovala na formální výkon funkce ze strany R. F., který byl této právnické osobě ustanoven opatrovníkem podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. Obviněné právnické osoby proto vyvozovaly, že ustanovení § 34 odst. 4 t. o. p. o. nelze vnímat tak, že jejich jednatelé jim nemohou zvolit obhájce, který by je skutečně zastupoval, obhajoval a hájil jejich zájmy, a to navíc v situaci, kdy je z průběhu trestního řízení zřejmé, že střet zájmů mezi právnickými osobami a jejich jednateli neexistuje. 22. Námitky obviněných právnických osob jsou opodstatněné. Nic na tomto závěru nemění ani skutečnost, že právní názor obsažený v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, korespondoval s nazíráním soudní praxe na výklad ustanovení § 34 odst. 4 t. o. p. o. Názory obecných soudů však významně korigoval svým přístupem k významu a výkladu ustanovení § 34 odst. 4 t. o. p. o. Ústavní soud; v daných souvislostech je relevantní především nález tohoto soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19 (zcela ve shodě s ním vyznívá i nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3740/19 ). 23. Ústavní soud tedy ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje (viz nálezy ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18 , ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2436/18 , ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19 , aj.), že i právnické osobě náleží v trestním řízení některá ústavně zaručená základní práva, mezi nimi i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ve zkratce „Listina“) a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Součástí práva na obhajobu je i právo na svobodnou volbu obhájce; byť toto právo není absolutní a může být zákonodárcem omezeno, každé takové omezení představuje zásah do základního práva na obhajobu, jehož ústavnost se posuzuje v testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 , a ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18 ). 24. V nálezu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19 , Ústavní soud reagoval na situaci založenou na tom, že právnická osoba má jen jedinou osobu oprávněnou činit úkony za právnickou osobu, ale tato osoba je ve stejném řízení obviněným (jako tomu bylo v nyní posuzované trestní věci). Ani v tomto případě nelze podle něj paušálně uzavřít, že nad výhodami z faktických znalostí takového obviněného pro obhajobu právnické osoby musí vždy převážit riziko, že obviněný bude jednat v rozporu s jejími zájmy. Je v zájmu zachování tohoto práva, aby obviněný nečinil všechny úkony v trestním řízení za právnickou osobu, neboť i když se bude na počátku jevit, že má zcela shodné zájmy jako právnická osoba, nikdy nelze vyloučit riziko kolize jeho zájmů se zájmy právnické osoby, a to třeba i v budoucnu. Právě tomu by mělo předejít ustanovení § 34 odst. 4 věta první t. o. p. o. I v takových případech je však třeba z hlediska dostatečného zajištění práva právnické osoby na obhajobu umožnit takto formálně vyloučené osobě zvolit právnické osobě zmocněnce podle § 34 odst. 2 t. o. p. o., což má předcházet ustanovení opatrovníka podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. Považovat obviněného v tomtéž řízení a priori za vyloučeného i z tohoto úkonu může tedy být proporcionálním zásahem do práva právnické osoby na obhajobu jen tam, kde je zřejmé, že obviněný činí tento úkon se záměrem poškodit právnickou osobu v jejím právu na obhajobu či zvýhodnit na její úkor své právo na obhajobu. Z logiky věci přitom vyplývá, že v této volbě je obviněný limitován tím, že nesmí jako zmocněnce podle § 34 odst. 2 t. o. p. o. zvolit osobu, která je uvedena ve výčtu v ustanovení § 34 odst. 4 t. o. p. o. Pokud však zvolí jinou osobu, mohou orgány činné v trestním řízení považovat tuto volbu za neúčinnou jedině tehdy, je-li z konkrétních okolností zřejmé, že jde o zjevné zneužití práva (např. o volbu zmocněnce, který nemá vůbec žádný vztah k právnické osobě, doručuje se mu na adresu v zahraničí, kde je nedostupný atd.). Jen v takových případech je možné právnické osobě přesto, že jí byl zvolen zmocněnec, ustanovit opatrovníka podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. 25. Ústavní soud shrnul, že institut opatrovníka právnické osoby v trestním řízení podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. je subsidiární povahy a mělo by jej být využíváno jen jako krajního prostředku, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny, který musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje. Je-li jediná fyzická osoba, která je oprávněna jednat za právnickou osobu v trestním řízení, vyloučena podle § 34 odst. 4 věty první t. o. p. o. proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se nevztahuje i na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení podle § 34 odst. 2 t. o. p. o., jestliže zde není konkrétní riziko, že tak činí proto, aby poškodila právnickou osobu či na její úkor sebe zvýhodnila v trestním řízení. Není-li zjištěn důvod k této obavě, je třeba zásadně považovat volbu zmocněnce takovou fyzickou osobou za úkon, z něhož není vyloučena v trestním řízení proti právnické osobě. 26. Odvolací soud se nezabýval touto otázkou ve svých usneseních ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, a ani ze dne 3. 11. 2016 téže spisové značky a bez dalšího, aniž by provedl potřebný test proporcionality, uzavřel, že jednatelé obviněných právnických osob, kteří byli v téže věci obviněnými, nemohli obviněným právnickým osobám zvolit zmocněnce (obhájce). V řízení následujícím po zrušení rozsudku soudu prvního stupně usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, tak došlo k podstatné vadě řízení založené na porušení práva na obhajobu obou obviněných právnických osob. Nelze totiž pominout, že zásahem odvolacího soudu bylo zkráceno právo na obhajobu obviněných právnických osob v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který v hlavním líčení provedl řadu významných důkazů, a v neposlední řadě nebylo plně respektováno právo na obhajobu ani v následujícím odvolacím řízení. 27. V důsledku této procesní vady je proto nezbytné provést hlavní líčení v rozsahu následujícím po zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, znovu, opakovat provedení všech relevantních důkazů (případně jejich rozsah korigovat se zřetelem k požadavkům procesních stran), a to při důsledném respektování práva na obhajobu obou obviněných právnických osob. Teprve po provedení všech potřebných důkazů a náležitém vyhodnocení provedených důkazů v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. bude možno znovu rozhodnout o vině obviněných právnických osob a případně i o jejich trestech. IV. Závěrečné shrnutí 28. Ze shora vyložených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015, v části týkající se obviněných právnických osob C. a S. H. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 29. V dalších částech odůvodnění se Nejvyšší soud podrobně zabýval dovolacími námitkami ostatních obviněných, o jejichž dovoláních rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) a f) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14858/	25.08.2020	14 To 97/2020	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodnou stížnost vyžádané osoby proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2020, č. j. 1 Nt 16/2020-140. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2020, č. j. 1 Nt 16/2020-140, bylo rozhodnuto, že podle § 205 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) vyžádaný E. B. se předává na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Státním zastupitelstvím ve Vídni dne 27. 1. 2020, sp. zn. 39 St 230/19d, do Rakouské republiky k trestnímu stíhání pro trestný čin organizované krádeže spáchané vloupáním a živnostenským způsobem podle § 127, § 129 odst. 2, § 130 odst. 3 a § 15 rakouského trestního zákoníku. 2. Dalším výrokem shora uvedeného usnesení bylo rozhodnuto, že podle § 206 odst. 1 z. m. j. s. se předběžná vazba vyžádaného E. B. přeměňuje na vazbu předávací. 3. Podle odůvodnění shora uvedeného usnesení Krajský soud v Plzni na základě důkazů provedených ve veřejném zasedání neshledal, že by předání k trestnímu stíhání bránila některá z překážek uvedených v § 205 odst. 2 z. m. j. s. Výrok o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací obligatorně navazuje na výrok o předání. II. Stížnost 4. Proti shora uvedenému usnesení podal vyžádaný ihned po jeho vyhlášení stížnost, kterou následně odůvodnil tak, že mu usnesení nebylo doručeno v překladu do slovenského jazyka a soud podle jeho názoru nerozhodl ve stanovené lhůtě 60 dnů; z těchto důvodů měl být z předběžné vazby propuštěn. III. Důvodnost stížnosti 5. Vrchní soud v Praze na podkladě řádně a včas podané stížnosti přezkoumal oba výroky napadeného usnesení, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo a jak vyplývá z dále uvedeného, neshledal stížnost důvodnou. 6. V řízení o návrhu státního zástupce na předání vyžádaného k trestnímu stíhání do Rakouska na základě zmíněného evropského zatýkacího rozkazu a přeměnu předběžné vazby ve vazbu předávací postupoval Krajský soud v Plzni v souladu se zákonem; veřejné zasedání se konalo za přítomnosti vyžádaného a ustanoveného obhájce a v jeho průběhu byla plně respektována práva vyžádaného, která má v rámci řízení o předání, včetně práva na obhajobu. Vyžádanému, který na rozdíl od předchozího vyjádření v přípravném řízení, že českému jazyku dobře rozumí, byl k jeho námitce, že naopak tímto jazykem nehovoří a nezná jej, ustanoven tlumočník do a ze slovenštiny a dokonce mu byl do tohoto jazyka i přeložen zmíněný návrh státního zástupce. S pomocí tlumočníka se tak mohl vyžádaný k návrhu na rozhodnutí o předání do Rakouska vyjádřit, stejně jako mohl uplatnit námitky k prováděným důkazům, případně navrhovat provedení důkazů dalších. V řízení, které předcházelo vyhlášení stížností napadeného usnesení, nedošlo k žádné procesní vadě, která by mohla odůvodnit jeho zrušení. 7. Za takovou vadu nelze považovat ani výtku vyžádaného, že podle něj soud I. stupně nerozhodl ve stanovené lhůtě 60 dnů, a proto soud neměl o předání rozhodovat a měl ho propustit z předběžné vazby na svobodu. Zmíněná lhůta je podle § 209 odst. 1 z. m. j. s. lhůtou pořádkovou, nikoliv preklusivní a s jejím nedodržením není spojen zánik povinnosti dožádaného státu o požadavku, obsaženém v evropském zatýkacím rozkazu rozhodnout. Je s tím spojen pouze následek uvedený v § 209 odst. 3 z. m. j. s. o nedodržení lhůty informovat příslušný orgán vyžadujícího státu a Eurojust. Pokud se v této souvislosti vyžádaný dovolává mezinárodních smluv, je třeba připomenout, že rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV), které Česká republika implementovala do svého právního řádu právě z. m. j. s., ve svém čl. 31 odst. 1 písm. a) nahrazuje ve vztazích mezi členskými státy Evropskou úmluvu o vydávání ze dne 13. 12. 1957, její dodatkový protokol ze dne 15. 10. 1975 a druhý dodatkový protokol ze dne 17. 3. 1978. Podle čl. 17 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí je zmíněná lhůta 60 dnů rovněž zakotvena kondicionálně a s jejím nedodržením spojuje povinnost informovat justiční orgán vyžadujícího státu (povinnost informovat Eurojust nestanoví). V souvislosti s opakovanými žádostmi Krajského státního zastupitelství v Plzni o dodatkové informace bylo Státní zastupitelství ve Vídni o nedodržení zmíněné lhůty informováno. 8. Pochybení neshledal Vrchní soud v Praze rovněž po přezkoumání výroku napadeného usnesení o předání vyžádaného k trestnímu stíhání do vyžadujícího státu. Krajský soud se – jak je již shora zdůrazněno – podrobně zabýval podmínkami, za nichž podle § 205 odst. 2 a 5 z. m. j. s. lze o předání vyžádaného rozhodnout a neshledal žádnou překážku, která by tomu bránila. Na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného usnesení lze pro stručnost odkázat. Konečně, ani vyžádaný nezpochybňuje, že předání je v souladu se shora uvedenými zákonnými ustanoveními. Jeho námitky proti návrhu na rozhodnutí o předání se zaměřily na to, že v době, kdy měl být spácháno jedno z vloupání, se ještě nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody na Slovensku, a tedy nemohl se osobně tohoto útoku zúčastnit. Krajský soud se v odůvodnění svého usnesení k této námitce vyjadřuje a k jeho argumentaci lze dodat, že vyžadující stát k tomu prostřednictvím Státního zastupitelství ve Vídni uvedl, že z tohoto napadení jsou jeho pachatelé usvědčováni dvěma svědky – jednak sousedkou, která bydlí naproti napadeného bytu, jednak osobou, která v tomto bytě bydlí. Je věcí dalšího dokazování, zda se zmíněného útoku a v uvedené době vyžádaný osobně zúčastnil. Je věcí orgánů činných v trestním řízení ve vyžadujícím státě, zda – s ohledem na další důkazy – a jak budou považovat za nutné ověřovat, zda zmíněný dílčí útok mohl vyžádaný spáchat ještě před rozhodnutím o podmíněném propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Podezření z jeho účasti na dalších vloupáních odůvodňují kamerové záznamy, daktyloskopické stopy nebo i stopy DNA. 9. K druhé námitce uvedené ve stížnosti vyžádaného lze jen stručně konstatovat, že překlad napadeného usnesení do slovenštiny byl vyžádanému doručen dne 12. 8. 2020 a od té doby měl vyžádaný dostatek času na závěry, k nimž dospěl krajský soud, případně dodatečně reagovat.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14857/	19.08.2020	14 To 90/2020	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodnou stížnost vyžádané osoby proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2020, č. j. Nt 402/2020-284. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2020, č. j. Nt 402/2020-284, bylo rozhodnuto, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) je přípustné vydání vyžádané vystupující pod jmény Z. M. či Z. H. k trestnímu stíhání do Spojených států amerických pro trestný čin praní peněz spáchaný ve formě spiknutí podle článku 18, zákoníku USA, sekce 1956(h), kterého se měla dopustit jednáním uvedeným v zatýkacím rozkazu Okrskového soudu USA, severní okrsek státu Texas, divize Dallas, z 31. 1. 2020, spisové značky 3-20 MJ70-BG, a který spočívá v tom, že: přibližně od ledna 2017 do prosince 2017 se jmenovaná vědomě a úmyslně spojila, spikla, sjednotila a shodla spolu s ostatními osobami známými a neznámými, aby převáděly a přenášely a pokoušely se převádět a přenášet finanční prostředky z místa ve Spojených státech amerických na místo mimo Spojené státy americké s úmyslem připravovat provádění konkrétní nezákonné činnosti, tj. podvodu prostřednictvím elektronického převodu, přičemž podle obvinění vzneseného porotou Okrskového soudu USA, severní okrsek státu Texas, divize Dallas ze 4. 2. 2020, jmenovaná a další osoby, včetně V. V.: a) otevřeli a způsobili otevření vnitrostátních a zahraničních účtů typu drop account ovládaných osobami proplácejícími hotovost a peněžními mezky, aby přijímali odcizené finanční prostředky v podobě elektronických převodů finančních prostředků z on-line bankovních účtů obětí, b) najímali osoby, aby se staly peněžními mezky a osobami proplácejícími hotovost, c) způsobovali, aby peněžní mezkové zakládali falešné společnosti, otevírali si účty typu drop account a přijímali a převáděli odcizené finanční prostředky, d) inzerovali služby proplácení hotovosti osobám kyberneticky činným na on-line fórech a jinými metodami, e) komunikovali s jinými osobami proplácejícími hotovost na různých aplikacích pro zasílání zpráv, f) převáděli a přenášeli odcizené finanční prostředky prostřednictvím jejich elektronických převodů a jiných prostředků z účtu ve Spojených státech amerických na účty mimo Spojené státy americké, g) poskytovali informace ostatním spoluspiklencům ohledně elektronických převodů finančních prostředků, jako o státu, obnosu, identifikačních znacích účtů, měně a datu, za účelem přijímání těchto odcizených finančních prostředků i procentních podílů pro osoby, které poskytovaly služby proplácení hotovosti, h) udržovali výměnu informací o stavu převodu odcizených finančních prostředků s jinými osobami proplácejícími hotovost, zejména pokud tento převod byl iniciován a pokud odcizené finanční prostředky byly proplaceny v hotovosti nebo převedeny na jiné účty typu drop account , a i) odebírali své procentní podíly z odcizených finančních prostředků a prali zbývající odcizené prostředky jako špinavé peníze ostatním spoluspiklencům, zejména kyberneticky činným osobám, přičemž na podporu spiknutí a společného plánu a za účelem dosažení svých cílů vyžádaná spolu s V. V. a dalšími nejmenovanými spiklenci, známými a i velké porotě neznámými iniciovali elektronické převody finančních prostředků bez povolení nebo obeznámení vlastníků účtů, konkrétně dne 11. 10. 2017 ke škodě společnosti B Commercial Bank CAA ve výši 149 000 USD, dne 16. 10. 2017 ke škodě A AmEx Foreign Exchange Service ve výši 148 620 USD, dne 20. 10. 2017 ke škodě Charles Schwab and Co. ve výši 50 000 a 19 000 USD, dne 26. 10. 2017 ke škodě Bank of America ve výši 33 200 USD a dne 13. 11. 2017 ke škodě Bank of America ve výši 77 000 USD. 2. Podle odůvodnění shora uvedeného usnesení Městský soud v Praze na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že neexistuje žádná zákonná překážka ve smyslu § 91 odst. 1 písm. a) až p) z. m. j. s., která by bránila vyslovení přípustnosti vydání. II. Stížnost 3. Proti shora uvedenému usnesení podala vyžádaná ihned po jeho vyhlášení stížnost, kterou následně odůvodnila prostřednictvím svého obhájce. Namítla protiústavnost a protizákonnost napadeného usnesení, nesprávnost jeho výroku a porušení ustanovení o řízení, které napadenému usnesení předcházelo. 4. Vyžádaná ve své stížnosti namítla, že jí nebyl doručen návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do Spojených států amerických v jejím rodném jazyce, kterým je ruský jazyk. Dále poukázala na to, že v zájmu zaručení spravedlivého procesu, zejména k zaručení práva na obhajobu, je ve smyslu základních práv a svobod a § 28 tr. ř. třeba, aby jí byly do ruského jazyka přeloženy veškeré písemnosti týkající se jejího řízení o vydání k trestnímu stíhání, tj. veškerá rozhodnutí a jiné dokumenty o vazbě, žádost Ministerstva spravedlnosti USA o její vydání, znovu uvedla návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání, který tentokrát označila jako „žádost státní zástupkyně“. Od počátku říkala policii i státnímu zástupci, že chce překlady všeho do ruštiny jako svého rodného jazyka, ale státní zástupkyně jí sdělila, že to bude do ukrajinštiny. Namítla, že rozhodnutí o vazbě z 24. 4. 2020 jí bylo přeloženo do ukrajinštiny, a obdržela jen dva listy překladu. 5. Dosud nebyla seznámena s dokumenty, na základě nichž je v předběžné vazbě. Již z protokolu o zadržení vyplývá, že jediný jazyk, který ovládá, je ruština. Dokument, byl pouze v anglickém jazyce a nebylo možno ji s ním seznámit, protože překlad do českého jazyka, ze kterého pak bylo tlumočeno do ruského jazyka, zcela chybí. V průběhu vazebního zasedání nemohl navrhovatel (pozn. tím byla státní zástupkyně) v souladu s § 28 odst. 4 tr. ř. řádně uplatnit právo na obhajobu. Měl být přibrán tlumočník do ruského jazyka a tak bylo zasaženo dle navrhovatele do základních zásad trestního řízení, tj. vedení řízení v českém jazyce. 6. Vyžádaná dále uvedla, že dokládá žádost o udělení mezinárodní ochrany. K samotnému usnesení o přípustnosti vydání namítla, že je v rozporu s § 91 odst. 1 písm. c) z. m. j. s. S ohledem na údajnou výši škody by skutek byl podle českého práva posouzen jako podvod podle § 209 tr. zákoníku a protože vyžádaná je prvotrestaná, hrozil by jí podmíněný trest nebo trest kolem spodní hranice trestní sazby nebo pod ní. Naopak v USA mohou být tresty nepřiměřené a dosahovat 20 až 30 let. V žádosti údaje o hrozícím trestu absentují, ačkoliv jsou zcela podstatné. Přitom návrh státního zastupitelství je při hodnocení této překážky velmi vágní. 7. Ze shora uvedených důvodů vyžádaná navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a návrh na vyslovení přípustnosti byl zamítnut. Vzhledem k tomu, že neexistuje zákonný podklad, na základě kterého by měla být vyžádaná vydána, a proč by měla být ve vazbě, požádala, aby byla z vazby okamžitě propuštěna. 8. Dne 17. 7. 2020 obhájce zaslal několik desítek stran psaných v ruském jazyce, bez jakékoliv autorizace s odůvodněním, že z tohoto textu vyplývá, jakému nebezpečí by byla vyžádaná ve vyžadujícím státě vystavena jako žena, navíc za pandemie coronaviru. Dále dne 21. 7. 2020 zaslala vyžádaná své vyjádření, v němž popisuje okolnosti svého zadržení, dosavadní průběh výkonu předběžné vazby a dovozuje, že došlo k porušení jejích práv zaručených v čl. 3, 8, 9, 10, 11 a 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K vlastnímu předmětu extradičního řízení, tj. k žádosti USA o její vydání k trestnímu stíhání pro shora uvedený skutek, se stejně, jako po celou dobu trvání řízení, nevyjádřila. III. Důvodnost stížnosti 9. Vrchní soud v Praze na základě řádně a včas podané stížnosti přezkoumal výrok napadeného usnesení, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a s ohledem na dále uvedené neshledal stížnost důvodnou. 10. O návrhu státní zástupkyně, aby bylo vyhověno požadavku obsaženému v mezinárodním zatykači, rozhodoval Městský soud v Praze v souladu s § 95 odst. 1 z. m. j. s. ve veřejném zasedání. V jeho úvodu státní zástupkyně přednesla návrh na vyslovení přípustnosti vydání, který byl přítomnou tlumočnicí přetlumočen do ruského jazyka. Vyžádané bylo umožněno, aby se za přítomnosti svého obhájce a s pomocí tlumočnice z ruského jazyka k tomuto návrhu, stejně jako k prováděným důkazům, vyjádřila a uvedla vše, co pro posouzení důvodnosti uvedeného návrhu považovala za podstatné. Skutečnost, že vyžádaná tohoto práva nevyužila, je jen jejím rozhodnutím, na které má právo a nic to nemění na skutečnosti, že soud práva vyžádané v extradičním řízení respektoval. Samotné řízení před Městským soudem v Praze, které předcházelo vyhlášení napadeného rozhodnutí, bylo provedeno v souladu se zákonem a netrpí žádnou vadou, pro niž by uvedené usnesení muselo být zrušeno. 11. Pochybení neshledal Vrchní soud v Praze rovněž po přezkoumání výroku napadeného usnesení o přípustnosti vydání vyžádané k trestnímu stíhání do vyžadujícího státu. Městský soud se podrobně zabýval podmínkami, za nichž lze o přípustnosti vydání rozhodnout a po vyhodnocení provedených důkazů neshledal žádnou překážku, uvedenou v § 91 odst. 1 z. m. j. s., která by tomu bránila. Na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného usnesení lze pro stručnost odkázat. Výhrady lze vznést pouze proti zjednodušujícímu závěru o právní kvalifikaci jednání popsaného v extradiční žádosti, podle českého trestního zákoníku, jak je dále uvedeno. Toto dílčí pochybení ovšem nemá na správnost výroku o přípustnosti vydání vliv. Městský soud v Praze se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda z příloh extradiční žádosti předložených vyžadujícím státem je zřejmé, že rozhodnutí cizozemských orgánů, na jehož základě bylo v dožadujícím státě trestní stíhání proti vydávané osobě zahájeno, se opírají o určitý soubor důkazů, jimiž je podezření ze spáchání trestného činu rozumným způsobem odůvodněno a které by v případě, že by byla dána působnost českého trestního zákoníku, odůvodňovaly zahájení trestního stíhání i podle českého trestního řádu. Konečně, ani vyžádaná ve své stížnosti, až na dále uvedenou výjimku, nenamítá, že by vyslovení přípustnosti vydání některá ze zmíněných překážek bránila. 12. Zmíněná výjimka, jak je již výše uvedeno, se týká námitky, že v případě vydání bude vyžádaná vzhledem ke svému věku, osobním poměrům a závažnosti skutku, pro který se o vydání žádá, zřejmě nepřiměřeně postižena. V této souvislosti vyžádaná poukazuje zejména na rozdílné trestní sazby stanovené podle trestních předpisů obou dotčených států za jednání, pro které žádá o její vydání. Námitka se tedy ve skutečnosti netýká ani jejího věku, ani osobních poměrů, např. jejího zdravotního stavu, tedy hledisek uváděných v § 91 odst. 1 písm. c) z. m. j. s. Nebezpečí nepřiměřeného postihu ve smyslu tohoto ustanovení se právě odvíjí od zmíněných okolností, vážících se k vyžádané osobě, případně závažnosti skutku, pro který se extradiční řízení vede. Např. je nepochybné, že osoba těžce invalidní, nebo mimořádně vysokého věku snáší výkon trestu podstatně obtížněji. Nepřiměřený postih, odůvodněný rozdílným systémem sankcí a jejich výměry v obou dotčených státech, by mohl přicházet v úvahu tehdy, pokud by sice byla splněna podmínka oboustranné trestnosti činu, ale dožádaný stát by na něj pohlížel jako na bagatelní kriminalitu, která se zpravidla ani nepostihuje nepodmíněným trestem odnětí svobody, a v dožadujícím státě by vyžádané osobě naopak hrozilo uložení drakonického trestu, který by zjevně odporoval mezinárodním úmluvám týkajícím se postihu určitých kategorií protiprávních činů. O takový případ se v dané věci ale nejedná. Tvrzení, že podle českého trestního zákoníku by přicházelo za zmíněný čin uložení podmíněného trestu odnětí svobody, dokonce pod dolní hranicí trestní sazby, je ničím nepodložená hypotetická úvaha. Především je sporné, zda podle českého trestního zákoníku by se jednání popsané ve výroku napadeného usnesení posuzovalo jen jako zločin podvodu. S ohledem na způsob spáchání činu a dané okolnosti přichází dále v úvahu i kvalifikace zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 tr. zákoníku. Navíc by bylo třeba vzít v úvahu, že pachatelé jednali jako organizovaná zločinecká skupina, což má z hlediska § 108 odst. 1 tr. zákoníku dopad na další zvýšení trestní sazby. Z toho je zřejmé, že natolik diametrální rozdíl v postihu uvedené trestné činnosti, jak jej namítá ve stížnosti vyžádaná, ve skutečnosti neexistuje, stejně jako by nepřicházelo v úvahu jen symbolické výchovné potrestání. 13. Druhá námitka, kterou vyžádaná uplatnila ve své stížnosti, se týká porušení jejích práv na obhajobu, resp. obecně na spravedlivý proces, spočívající v tom, že veškeré listiny, ať již předané vyžadujícím státem, nebo doručené soudu v podobě návrhu státní zástupkyně na rozhodnutí o přípustnosti vydání, jí nebyly přeloženy do ruského jazyka. Pro posouzení důvodnosti uvedené námitky je třeba vyjít ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010, o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení, která stanoví podmínky, za nichž se připouští, aby obviněnému byl poskytnut jen ústní překlad nebo ústní shrnutí obsahu podstatných dokumentů. Tento dokument, který obecně není bezprostředně aplikovatelný, ale předpokládá tzv. implementaci do právních řádů jednotlivých členských států, je zároveň dokumentem, ve kterém při posuzování, zda došlo k porušení práva obviněných osob na tlumočení a překlad, vychází i Evropský soud pro lidská práva. Zmíněná směrnice ve svém čl. 3 ohledně překladů písemností stanoví, že členské státy zajistí, aby podezřelému nebo obviněnému, který nerozumí jazyku daného trestního řízení, byl v přiměřené lhůtě poskytnut písemný překlad všech dokumentů, které jsou podstatné pro zajištění toho, aby byl schopen uplatnit své právo na obhajobu, a pro zaručení spravedlivého řízení. Mezi ně zmíněná směrnice řadí veškerá rozhodnutí zbavující danou osobu svobody, obvinění či obžalobu a veškeré rozsudky s tím, že příslušné orgány rozhodnou v jednotlivých případech, zda jsou podstatné i další dokumenty, a podezřelý nebo obviněný či jeho právní zástupce mohou za tímto účelem podat odůvodněný návrh. Zmíněná směrnice naopak stanoví, že není třeba překládat ty části podstatných dokumentů, které nejsou důležité k tomu, aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit s tím, co je mu kladeno za vinu. Namísto pořízení písemného překladu jako výjimku ze shora uvedených pravidel směrnice připouští, aby obviněnému byl poskytnut ústní překlad nebo ústní shrnutí obsahu podstatných dokumentů, pokud tímto překladem či shrnutím není dotčen spravedlivý průběh řízení. Zmíněná směrnice byla zákonem č. 105/2013 Sb. promítnuta do § 28 tr. ř. tak, že uvedené ustanovení bylo doplněno výčtem rozhodnutí, která je třeba za splnění dalších podmínek obviněnému přeložit. I když trestní řád ve svém § 12 odst. 10 za trestní řízení označuje rovněž řízení podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, v souvislosti s jeho přijetím zmíněné ustanovení trestního řádu nedoznalo žádných změn. Při posuzování otázky, zda je třeba přetlumočit obsah některé z písemností v rámci extradičního řízení, je proto třeba postupovat podle § 28 odst. 4 tr. ř., podle kterého je třeba obviněnému písemně přeložit i písemnost neuvedenou v odstavci 2, obsahujícího výčet rozhodnutí, resp. úkonů, které je třeba za splnění dalších podmínek překládat, je-li to zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu; namísto písemného překladu lze písemnost nebo její podstatný obsah přetlumočit. 14. V dané věci se ve stížnosti soudu vytýká, že nezajistil překlad návrhu státní zástupkyně učiněný podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. Při posuzování nutnosti provedení překladu je třeba posoudit, zda takový návrh je svým významem srovnatelný s rozhodnutími a dalšími úkony výslovně vypočtenými v § 28 odst. 2 tr. ř., zejména z pohledu významu takového návrhu pro zaručení spravedlivého procesu. Z nich nejblíže obdobným úkonem je podání obžaloby státním zástupcem. Na rozdíl od obžaloby podávané v rámci trestního stíhání náležitosti takového návrhu zákon blíže nestanoví, pouze konstatuje, že po ukončení předběžného šetření soud na návrh státního zástupce rozhodne, zda vydání je přípustné. Státní zástupce se tedy může omezit na jednoduché konstatování, že v rámci předběžného šetření neshledal žádnou překážku, která by vydání bránila, a proto navrhuje, aby soud o jeho přípustnosti rozhodl. Podstatné je dokazování vedené před soudem ve veřejném zasedání, ve kterém jsou provedeny jak důkazy, shromážděné v rámci předběžného šetření, tak případně důkazy další, jejichž provedení považuje soud pro své rozhodnutí za významné. Přikládat stejnou váhu uvedenému návrhu státního zástupce, s nímž se obrací na soud, jako obžalobě podávané v trestním stíhání, případně jinému rozhodnutí vypočtenému v § 28 odst. 2 tr. ř., proto již s ohledem na jejich obsah není namístě. Vedle toho je nepochybné, že vyžádaná byla informována o tom, pro jaký skutek a s jakou právní kvalifikací se vyžadující stát domáhá jejího vydání. Minimálně měla možnost seznámit se s extradiční žádostí již ve vazebním zasedání dne 8. 2. 2020, nebo během výslechu v předběžném šetření dne 28. 4. 2020. Veřejné zasedání, ve kterém bylo vyhlášeno stížností napadené usnesení, se konalo za přítomnosti tlumočnice z a do jazyka ruského. Státní zástupkyní přednesený návrh na vyslovení přípustnosti vydání jí byl k její žádosti přetlumočen a doslovně jí byly do ruského jazyka přetlumočeny i všechny listiny, kterými soud prováděl důkaz. Ohledně rozhodnutí o předběžné vazbě, učiněných v průběhu extradičního řízení, je třeba poukázat na to, že o překlad usnesení z 8. 2. 2020, jímž byla vyžádaná vzata do vazby, vyžádaná nežádala. O případné změně svého stanoviska soud neinformovala, a z tohoto důvodu nebyl pořizován rovněž překlad usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 14 To 22/2020, jímž byla její stížnost proti usnesení o vzetí do předběžné vazby zamítnuta. Další usnesení Městského soudu v Praze z 24. 4. 2020, č. j. Nt 402/2020-97, jímž byla zamítnuta žádost vyžádané o propuštění z předběžné vazby bez znalosti stanoviska vyžádané, přeloženo bylo, stejně jako usnesení Vrchního soudu v Praze ze 4. 6. 2020, sp. zn. 14 To 52/2020, který byla stížnost vyžádané zamítnuta. V obou případech byla zmíněná usnesení překládána do ukrajinského jazyka, s ohledem na státní občanství vyžádané a její prohlášení z 28. 4. 2020, že oběma jazykům (ukrajinskému a ruskému) dobře rozumí. Když ve veřejném zasedání dne 22. 6. 2020 vyžádaná prohlásila, že žádá o tlumočení do ruského jazyka, bylo jí vyhověno. Do ruského jazyka byl pro vyžádanou pořízen i překlad napadeného usnesení, který jí byl doručen 10. 7. 2020. S ohledem na shora uvedené nepovažuje vrchní soud uvedenou výtku obsaženou v odůvodnění stížnosti za důvodnou. Vyžádaná byla za přítomnosti tlumočníka v dostatečném rozsahu ještě před konáním veřejného zasedání seznámena s obsahem extradiční žádosti, a pokud o to projevila zájem, byla jí rozhodnutí o vazbě rovněž překládána. Ve veřejném zasedání jí byl přetlumočen jak návrh státní zástupkyně na vyslovení přípustnosti vydání, tak jí byly přetlumočeny všechny listinné důkazy. 15. Na rozhodování o tom, zda je vydání vyžádané přípustné, nemá žádný vliv informace uvedená ve stížnosti, že vyžádaná v průběhu extradičního řízení požádala o udělení mezinárodní ochrany. Podle sdělení odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra bylo vyžádané dne 13. 8. 2020 předáno rozhodnutí o zamítnutí její žádosti. Je na vyžádané, zda využije svého práva proti uvedenému rozhodnutí podat žalobu. V takovém případě by až po rozhodnutí soudu o takovém opravném prostředku mohla ministryně spravedlnosti ve smyslu § 97 z. m. j. s. učinit další rozhodnutí, zda se vydání povoluje. 16. Jak již bylo uvedeno, vyžádaná se podáním, adresovaným dnem 21. 7. 2020, obrátila na soud s popisem průběhu předběžné vazby, v němž tlumočí případy údajného porušení jejích práv. Je třeba ji upozornit na to, že dozor nad dodržováním právních předpisů podle zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, vedle příslušného ředitele věznice, přísluší krajskému státnímu zastupitelství, v jehož obvodu se věznice nachází. Vedle toho má osoba ve výkonu vazby právo domáhat se rozmluvy s ředitelem věznice, nebo jeho pověřeným zástupcem, anebo s orgánem provádějícím kontrolu věznice. Je na vyžádané, zda se na tyto subjekty obrátí; i bez toho kopii jejího podání z 21. 7. 2020 Vrchní soud v Praze současně zasílá Městskému státnímu zastupitelství. 17. Po přezkoumání výroku napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo, proto Vrchní soud v Praze neshledal stížnost vyžádané důvodnou. Městský soud v Praze v řízení postupoval podle zákona a výrok jeho usnesení je věcně správný, odůvodněný provedenými důkazy a respektuje i úlohu mezinárodních smluv o lidských právech v extradičním řízení. Vrchní soud v Praze proto rozhodl, že stížnost vyžádané se podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítá. 18. Požadavek propuštění z předběžné vazby, který vyžádaná formulovala v závěrečném návrhu své stížnosti, nebyl nijak odůvodněn a obsahově byl jednoznačně spojován se situací, že stížnostní soud se ztotožní s argumentací vyžádané a napadené usnesení ve výroku o přípustnosti vydání zruší, aniž by věc vracel k novému projednání soudu prvního stupně, a tím předběžná vazba ztratí své opodstatnění. Vzhledem k tomu, že vrchní soud neshledal stížnost důvodnou, tento navrhovaný postup neakceptoval a o propuštění z předběžné vazby nerozhodoval. Tím není dotčeno právo vyžádané, pokud bude mít v průběhu dalšího řízení za to, že trvání předběžné vazby je nedůvodné, aby navrhla své propuštění.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/14859/	13.08.2020	22 Co 154/2020	Sbírkový text rozhodnutí Městský soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 17 C 337/2017. I. Dosavadní průběh řízení 1. V záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soudu pro Prahu 10 jako soud prvního stupně postupem podle § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil řízení a uložil žalobci postupem podle § 146 odst. 2 o. s. ř. povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 900 Kč. 2. Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 22 Co 87/2018-189, 22 Co 171/2019, ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou zrušil rozsudek soudu prvního stupně, č. j. 17 C 337/2017-125, doplněný rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 4. 2019, č. j. 17 C 337/2017-176, a věc vrátil v zrušeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na odčinění nemajetkové újmy uplatněný žalobcem proti žalované je třeba posuzovat jako nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, (dále také jen „OdpŠk“), a nikoli jako nárok z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, jak se domníval žalobce, ale pak příslušnou organizační složkou, která měla za žalovanou v řízení vystupovat nebyl Obvodní soud pro Prahu 6, jak se domníval žalobce a soud prvního stupně se s tím ztotožnil, nýbrž Ministerstvo spravedlnosti. Odvolací soud pak současně shledal nesprávným závěr soudu prvního stupně, že pokud uplatněný nárok nebyl předběžně uplatněn, jak požaduje OdpŠk, je to důvod k zamítnutí žaloby. Uložil soudu prvního stupně, aby se otázkou splnění podmínek řízení znovu zabýval, tedy konkrétně zda je splněna podmínka řízení spočívající v předběžném uplatnění nároku podle § 14 OdpŠk, a pokud nikoli, zda jde o výjimku, kdy se podmínka předběžného uplatnění nároku nevyžaduje, nebo zda je nutný postup podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a podle okolností nechť tak postupuje. 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínka předběžného uplatnění nároku není splněna a že zde nejsou dány výjimky, ve kterých není splnění této podmínky vyžadováno. Postupoval tedy podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a žalobce vyzval k odstranění nedostatku podmínky řízení a poučil jej o následcích nevyhovění výzvě. Žalobce k výzvě soudu prvního stupně k odstranění nedostatku podmínky řízení odkázal na podání – předžalobní výzvu ze dne 24. 2. 2016 adresovanou Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Skutečnost, že výzva směřovala vůči Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a nikoli Ministerstvu spravedlnosti jako příslušnému úřadu ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a/ OdpŠk, neznamená, že nedošlo k předběžnému uplatnění nároku a že řízení trpí nedostatkem podmínky řízení. Odkázal k tomu na § 14 odst. 2 OdpŠk, podle kterého účinky předběžného uplatnění nároku vyvolává uplatnění nároku i u úřadu, který není příslušný (a který má povinnost žádost postoupit úřadu příslušnému). Soud prvního stupně na základě obsahu pojmu (zkratky) „úřad“ dle § 6 odst. 1 OdpŠk ale dospěl k právnímu závěru, že Obvodní soud pro Prahu 6 vůbec není úřadem ve smyslu OdpŠk a nejde tak ani o úřad, který není příslušný ve smyslu § 14 odst. 2 OdpŠk a který by měl povinnost žádost postoupit úřadu příslušnému. Podání předžalobní výzvy u Obvodního soudu pro Prahu 6 není předběžným uplatněním nároku podle OdpŠk a účinky předběžného uplatnění nároku nevyvolává. Vzhledem k tomu, že žalobce k výzvě soudu prvního stupně neodstranil odstranitelný nedostatek podmínky řízení, soud prvního stupně řízení zastavil. II. Odvolání a vyjádření k němu 4. Žalobce v záhlaví uvedené usnesení soudu prvního stupně napadl včasným a přípustným odvoláním. Se závěry soudu prvního stupně o absenci podmínky řízení spočívající v požadavku na předběžné uplatnění nároku nesouhlasí, trvá na právním názoru, že podání předžalobní výzvy u Obvodního soudu pro Prahu 6 je předběžným uplatněním nároku ve smyslu Odpšk a že se zde uplatní § 14 odst. 2 OdpŠk. Považuje za nepřípustné, aby se po žadateli – laikovi požadovalo jako účinné předběžné uplatnění nároku podle OdpŠk jen uplatnění u „ústředního úřadu“ a aby předběžné uplatnění u „běžného/jakéhokoli“ úřadu účinky předběžného uplatnění nároku nevyvolávalo. Nezpochybňuje, že nárok předběžně neuplatnil u Ministerstva spravedlnosti jako příslušného úřadu, ale zastává názor, že i Obvodní soud pro Prahu 6 je úřadem, na který dopadá § 14 odst. 2 OdpŠk, čehož důsledkem podání předžalobní výzvy u Obvodního soudu pro Prahu 6 vyvolalo účinky předběžného uplatnění ve smyslu § 14 odst. 2 OdpŠk a řízení nedostatkem podmínky řízení ve smyslu § 14 odst. 3 OdpŠk netrpí. Navrhuje, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje, a aby zrušil akcesorický nákladový výrok. 5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. III. Důvodnost odvolání 6. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně postupem podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž k tomu nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a podané odvolání shledal nedůvodným. 7. Odvolací soud se plně ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že i pro účely § 14 odst. 2 OdpŠk je třeba pojem „úřad“ vykládat ve smyslu zkratky zavedené § 6 odst. 1 OdpŠk. Podle té se úřadem rozumí ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Jejich výčet se podává z aktuálního a účinného znění kompetenčního zákona, tj. zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů (srov. Ištvánek, F., komentář k § 6 OdpŠk dostupný v aplikaci ASPI, Vojtek, P., komentář k § 6 OdpŠk dostupný v aplikaci Beck-online, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání, 2017, shodně Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 1. vydání, 2019, s. 353). Ke dni 24. 2. 2016 (předžalobní výzva) do množiny úřadů ve smyslu § 6 odst. 1 OdpŠk spadala a) ministerstva: Ministerstvo financí, Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo kultury, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo obrany, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo životního prostředí; b) další ústřední orgány státní správy: Český statistický úřad, Český úřad zeměměřický a katastrální, Český báňský úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Národní bezpečnostní úřad, Energetický regulační úřad, Úřad vlády České republiky, Český telekomunikační úřad, Úřad pro ochranu osobních údajů, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. 8. Obvodní soud pro Prahu 6 (resp. žádný soud) nebyl (a není) ministerstvem ani dalším ústředním orgánem státní správy (slovy kompetenčního zákona)/jiným ústředním správním úřadem (slovy OdpŠk) a není tak úřadem ve smyslu § 6 odst. 1 OdpŠk. 9. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zastává právní názor, že není-li Obvodní soud pro Prahu 6 úřadem ve smyslu § 6 odst. 1 OdpŠk, není ani úřadem, který není příslušný ve smyslu § 14 odst. 2 OdpŠk. Úřadem, kterým není příslušným, může být totiž jen úřad ve smyslu § 6 odst. 1 OdpŠk, tedy jen ministerstvo nebo další ústřední orgány státní správy vyjmenované v kompetenčním zákoně. 10. Účinky předběžného uplatnění může vyvolat jen předběžné uplatnění nároku u ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy (tedy jen u ústředního orgánu). To lze dovodit i ze závěrů Nejvyššího soudu v rozsudku ze 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007 , který byl publikován ve Sb. rozh. obč. pod č. 11/2010 a který výslovně o ústředním orgánu hovoří. Podle něj [z]ákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je po novele zákona č. 82/1998 Sb. provedené zákonem č. 160/2006 Sb. podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., byť k ní došlo před účinností zákona č. 160/2006 Sb. 11. Předžalobní výzva žalobce, kterou žalobce Obvodní soud pro Prahu 6 vyzýval před podáním žaloby o ochranu osobnosti k omluvě, tak není předběžným uplatněním nároku na náhradu újmy ve smyslu § 14 OdpŠk a nevyvolává účinky předběžného uplatnění ani podle § 14 odst. 2 OdpŠk. 12. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně tak uzavírá, že vzhledem k tomu, že žalobce předběžně neuplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatněný žalobou v této věci u (příslušného ani nepříslušného) úřadu (a nejde zde ani o žádnou z výjimek, kdy se na splnění této podmínky – ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013 , – netrvá), řízení trpí nedostatkem podmínky řízení ve smyslu § 14 odst. 3 OdpŠk. Tento nedostatek podmínky řízení má povahu odstranitelného nedostatku, žalobce jej však neodstranil ani přes výzvu a poučení soudu prvního stupně o následcích nevyhovění výzvě. Zastavení řízení soudem prvního stupně postupem podle § 104 odst. 2 o. s. ř. tak bylo věcně správné. 13. Odvolací soud tak napadené usnesení soudu prvního stupně postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně akcesorického nákladového výroku. 14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto postupem podle § 142 odst. 1 o. s. ř., arg. a contrario , ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.; žalované sice vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, avšak ty jí žádné v tomto řízení nevznikly.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5674/	30.07.2020	29 ICdo 113/2018	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 188 ICm 3948/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 188 ICm 3948/2015-53, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že „právní úkon“, kterým dlužník (S., akciová společnost) převedl dne 16. 4. 2015 ze svého účtu na účet žalovaného (C. Ltd.) částku 920.000 Kč, je vůči věřitelům neúčinný (bod I. výroku). [2] Uložil žalovanému vydat do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 920.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku). [3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 16.456 Kč (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 111, § 235, § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. I převod peněžních prostředků z účtu dlužníka na účet třetí osoby je právním úkonem, je-li v něm obsažen projev vůle dlužníka plnit dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, a tím způsobit zánik povinnosti plnit dluh (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 677/2011 ) [jde o rozsudek ze dne 27. 2. 2014, uveřejněný pod č. 60/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 60/2014“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 4. Vzhledem k tomu, že po převodu částky 920.000 Kč zůstalo na účtu dlužníka u Komerční banky, a. s. (dále jen „banka“), pouhých 6.625 Kč, a ze soupisu majetkové podstaty je zřejmé, že k jiné zásadní změně ve skladbě této částky nedošlo, má insolvenční soud za to, že tímto způsobem došlo ke zmenšení majetku dlužníka způsobem, který ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona zapovídá. 5. Předmětný úkon dlužníka pak nelze podřadit žádné z výjimek dle ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Nešlo o platbu nutnou ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti nebo ke splnění procesních sankcí, ani o uspokojení pohledávky dle § 168 nebo § 169 insolvenčního zákona (což žalovaný ani netvrdí). 6. K tvrzení žalovaného, že šlo o platbu nutnou k provozování podniku dlužníka v rámci obvyklého hospodaření (o úhradu činnosti nezbytné pro udržení chodu obchodního závodu dlužníka a pro udržení hodnoty majetku dlužníka), poukazuje insolvenční soud na to, že žalovaný účtoval dlužníku služby poskytnuté v době od března 2014 do září roku 2014, vyfakturované dne 1. 10. 2014 a splatné k 30. 10. 2014, přičemž dlužník faktury uhradil 16. 4. 2015. Bez ohledu na to, kdo služby reálně poskytoval a kdo je fakturoval, pokládá insolvenční soud za podstatné, že v daný moment použil dlužník veškerý disponibilní finanční majetek (představovaný vratkou daně z přidané hodnoty) k úhradě již cca 6 měsíců existujícího dluhu. Nutnost provedení plateb k udržení provozu podniku v rámci obvyklého hospodaření se z logiky věci průběžně vztahuje k období, kdy dlužník činnost vykonává (k úhradě úkonů, které bezprostředně činí k udržení podniku). Lze-li správu 10 bytů považovat za provoz podniku, jeví se ve vztahu k udržení provozu podniku dlužníkem provedená úhrada spíše kontraproduktivně, neboť po provedeném převodu finančních prostředků nezbyly dlužníku na jakýkoli provoz v zásadě žádné finanční prostředky. 7. Argument, že zaplacení již existujícího dluhu bylo podmínkou dalšího poskytování služeb žalovaným, má soud za lichý, když dlužník, který byl v době od 12. 1. 2015 do 8. 4. 2015 v konkursu, žádnou činnost neprovozoval. Převod finančních prostředků k úhradě předmětných služeb tak není výjimkou dle ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona a byl učiněn v rozporu s omezeními nakládání s majetkovou podstatou, aniž by si dlužník nebo žalovaný k tomuto úkonu předem vyžádali souhlas insolvenčního soudu ve smyslu ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona. 8. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2018: [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč (druhý výrok). 9. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 111, § 235 odst. 1 a § 239 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 10. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem, jenž nebyl v odvolacím řízení zpochybněn a sdílí i závěry insolvenčního soudu o neúčinnosti sporného právního úkonu, k čemuž pro stručnost odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku. 11. K odvolací argumentaci žalovaného odvolací soud doplňuje, že je s insolvenčním soudem zajedno i v tom, že sporná platba nebyla úkonem nutným k provozování podniku dlužníka v rámci obvyklého hospodaření ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona za situace, kdy k údajnému plnění (provedení prací) ve prospěch dlužníka mělo dojít v době od března do září 2014, a dlužník platbu uskutečnil 16. 4. 2015, v období 15 dnů, kdy na jeho majetek nebyl prohlášen konkurs (a byl tedy osobou s dispozičními oprávněními). 12. Zcizení veškerého finančního majetku připsaného na účet dlužníka shodou okolností právě v tomto období ve prospěch jediného věřitele, jenž je nadto osobou tvořící s dlužníkem koncern, nelze v žádném případě považovat za úkon nutný k provozování podniku (dlužníka) v rámci obvyklého hospodaření. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud v napadených výrocích zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů. 14. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky: [1] Je možné pokládat předmětnou platbu (ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona) za „činnost související s běžným provozem závodu“? [2] V jakých případech jde podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení majetku, a zejména, kdy jde o „nikoli zanedbatelné zmenšení majetku“? 15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel oběma soudům vytýká, že předmětný úkon nezahrnuly mezi výjimky z omezení dispozice s majetkovou podstatou předvídané zákonem. K tomu dovolatel odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, konkrétně na tuto pasáž: „Z § 111 insolvenčního zákona plyne, že dlužníku není zcela zapovězeno disponovat se svým majetkem poté, co je zahájeno insolvenční řízení. Dlužník však nesmí nakládat s majetkem způsobem, který by vedl k podstatným změnám majetkové podstaty, a tím i ke snížení uspokojení věřitelů.“ Odtud podle dovolatele vyplývá, že dlužník nesmí činit pouze úkony způsobující podstatné změny ve skladbě (hodnotě) svého majetku; běžné úkony při provozu obchodního závodu (pro zachování jeho chodu a zachování hodnoty majetkové podstaty dlužníka) zákon naopak předpokládá. V projednávané věci pak beze sporu šlo o běžnou platbu za služby nutné pro každodenní chod dlužníka (samotné poskytnutí služeb a jejich nezbytnost pro dlužníka soudy nijak nezpochybnily). 16. Z „výše naznačeného“ důvodu vymezuje insolvenční zákon okruh osob, které mají dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka, přičemž v době převodu předmětné částky měl dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužník (jeho statutární orgán), jenž byl oprávněn i povinen mj. provádět platby související s běžným provozem závodu, a to zejména za účelem udržení hodnoty majetkové podstaty, tvořené především nemovitými věcmi v hodnotě několik desítek milionů korun, a za účelem udržení chodu závodu. Jelikož převážnou část majetkové podstaty dlužníka tvoří pronajaté bytové jednotky, nebylo možné zastavit platby související se zajišťováním provozu závodu dlužníka bez vzniku významných škod. Platba byla určena k zachování běžného chodu obchodního závodu dlužníka (nešlo tedy o podstatné změny ve skladbě a určení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka) a došlo k ní v době, kdy dispoziční oprávnění s majetkem náležela dlužníku. Platba tak spadá pod výjimku z omezení stanovených zákonem. Dlužník hradil dovolateli běžné faktury za správu majetku, „IT“ služby, vedení účetnictví a právní a daňové poradenství. Běžné faktury hradil dlužník vůči různým dodavatelům, nejen vůči dovolateli; ostatní platby však žalobce nenapadl. Závěr obou soudů, že platbou byly překročeny zákonem stanovené meze nakládání s majetkovou podstatou dlužníka, není správný. Dlužník má povinnost zachovat chod závodu a předcházet hrozícím škodám, které by ve svém důsledku mj. zhoršovaly postavení jeho věřitelů ve vztahu k dobytnosti a výši možného uspokojení jejich pohledávek. 17. V situaci, kdy byl zrušen konkurs na majetek dlužníka, a bylo možné, že bude povolena reorganizace, byla platba nezbytná pro zachování smluvního vztahu s dodavatelem. Zachování obchodních vztahů bylo pro dlužníka prioritou, neboť při povolení reorganizace by bylo nezbytné, aby obchodní závod fungoval plynule dál. Při narušení obchodních vztahů by bezpochyby hrozil vznik škody, neboť smluvní partneři by mohli smlouvy vypovědět, což by mělo negativní dopad na dlužníka, potažmo na jeho majetkovou podstatu. Při povolení reorganizace by bylo (jinak) obtížné udržet běžný chod závodu. 18. Platba spadá do výjimek z omezení dispozice s majetkovou podstatou, neboť neznamenala podstatnou změnu ve skladbě, respektive hodnotě, majetku dlužníka. O podstatnou změnu by šlo, kdyby taková změna: „(…) vedla k ztížení realizace majetkové podstaty nebo k reálnému snížení její hodnoty anebo přímo ke skutečnému zmenšení tohoto majetku. K. dospívá k závěru, že při výkladu pojmu ,nikoliv zanedbatelné zmenšeníʼ je nutné vycházet z úvahy a nejpravděpodobněji z porovnání hodnoty případně zcizené věci a dalšího majetku dlužníka.“ Srov. HÁSOVÁ, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 404. Porovnání výše platby a majetku dlužníka je nutné provést k datu uskutečnění platby, když Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 17/2016 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 56/2019 Sb. soudních rozh. obč.), dovodil, že i v poměrech zákonné neúčinnosti právních úkonů podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona je nezbytné posuzovat otázku „nikoli zanedbatelného“ zmenšení majetkové podstaty k datu uskutečnění sporných plateb. 19. Platba výrazně nesnížila majetek dlužníka, který byl ke dni jejího provedení vlastníkem (především nemovitého) majetku v hodnotě několika desítek milionů korun, vůči němuž je výše platby v řádu jednotek procent. Tento závěr podporuje také judikatura, konkrétně rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 10 ICm 1076/2012. V něm se soud zabýval právě hranicí, kdy ještě nejde o nezanedbatelné zmenšení majetkové podstaty. Na základě zkoumání pojmu „zanedbatelnosti“ nebo „nepatrnosti“ v jiných normách, konkrétně v občanském soudním řádu a v zákonu č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), pak dospěl k následujícímu závěru: „S přihlédnutím k výše uvedenému lze konstatovat, že dvě platby dlužníka ve prospěch věřitelů ve svém součtu nepřesahují hranici bagatelnosti stanovenou nominálně a stejně tak nepřesahují hranici stanovenou percentuálně, za níž lze považovat právě hranici 5%.“ 20. Dovolatel rovněž míní, že soudy by měly při posuzování omezení dispozičních oprávnění dlužníka rozlišovat, zda jde o řízení zahájené věřitelským, nebo dlužnickým insolvenčním návrhem (což se v dané věci nestalo), s tím, že tento jeho závěr podporuje i judikatura, k čemuž cituje z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 41 ICm 327/2015, následující pasáže: „Při posuzování omezení dispozičních oprávnění dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou po zahájení insolvenčního řízení dle ustanovení § 111 insolvenčního zákona je nutné rozlišovat, zda se jedná o dlužnický, či věřitelský insolvenční návrh. Koncepce obsažená ve shora uvedeném ustanovení insolvenčního zákona respektuje skutečnost, že podání věřitelského návrhu s sebou automaticky nespojuje omezení dlužníka v nakládání s jeho vlastním majetkem a nečiní z dlužníka pasivní subjekt, bez možnosti přispět vlastními úkony k řešení (1 VSPH 562/2009). Toto omezení je navázáno až na situaci, kdy o tomto omezení rozhodne vydáním předběžného opatření insolvenční soud. (…) V případě zahájení insolvenčního řízení věřitelským návrhem není důvod k zastavení plateb peněžitých dluhů vzniklých před zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 111 odst. 1 věty druhé. V případě věřitelského návrhu je dlužník povinen postupovat v rámci obvyklého hospodaření, tedy s péčí řádného hospodáře. Je oprávněn nakupovat suroviny, materiál a další věci pro zajištění svého chodu. Jedná se o nakládání s oběžným majetkem, tj. zásoby materiálu, nedokončená výroba, zboží, pohledávky z obchodního styku a peníze na běžném účtu. Dlužník má dokonce povinnost zachovat chod závodu a předcházet hrozícím škodám, které by mimo jiné zhoršovaly postavení jeho věřitelů ve vztahu k dobytnosti a výši možného uspokojení jejich pohledávek.“ Obdobný závěr obsahuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 41 ICm 298/2015 (uzavírá dovolatel). III. Přípustnost dovolání 21. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (23. 4. 2018) je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 22. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 23. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 25. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná zejména následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy): [1] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 7. 4. 2014. [2] Fakturou ze dne 1. 10. 2014, č. 120140030, splatnou dne 30. 10. 2014 (dále jen „faktura č. 1“), vyúčtovala společnost C. s. r. o. (dále jen „společnost C“) dlužníku částku 150.000 Kč jako cenu za správu majetku a za „IT“ služby za rok 2014. Podle připojeného výkazu práce byly takto fakturovány „IT“ služby a služby za správu majetku poskytované v měsících březen až září 2014 (vždy s uvedením počtu odpracovaných hodin za jednotlivé měsíce). [3] Fakturou ze dne 1. 10. 2014, č. 120140027, splatnou dne 30. 10. 2014 (dále jen „faktura č. 2“), vyúčtovala společnost C dlužníku částku 200.000 Kč jako cenu za daňové a ekonomické poradenství a za administrativní podporu za rok 2014. Podle připojeného výkazu práce byly takto fakturovány daňové poradenství a administrativní podpora za měsíce březen až září 2014 (vždy s uvedením počtu odpracovaných hodin za jednotlivé měsíce). [4] Fakturou ze dne 1. 10. 2014, č. 120140028, splatnou dne 30. 10. 2014 (dále jen „faktura č. 3“), vyúčtovala společnost C dlužníku částku 350.000 Kč jako cenu za právní poradenství za rok 2014. Podle připojeného výkazu práce bylo takto fakturováno právní poradenství poskytované v rozmezí měsíců březen až září 2014 (vždy s uvedením počtu odpracovaných hodin za jednotlivé měsíce). [5] Fakturou ze dne 1. 10. 2014, č. 120140029, splatnou dne 30. 10. 2014 (dále jen „faktura č. 4“), vyúčtovala společnost C dlužníku částku 220.000 Kč jako cenu za rekonstrukci účetnictví roku 2013, 2014 a za vedení účetnictví. Podle připojeného výkazu práce byly takto fakturovány služby poskytované od 21. 7. 2014 do 25. 9. 2014 a účetní úkony poskytované od 21. 7. 2014 do 4. 9. 2014 (vždy s uvedením počtu odpracovaných hodin za jednotlivé měsíce). [6] Usnesením ze dne 14. 10. 2014 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a jeho insolvenčním správcem ustanovil žalobce. [7] Usnesením ze dne 12. 1. 2015 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 13. 1. 2015), prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka. [8] Usnesením ze dne 8. 4. 2015 zrušil odvolací soud usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. 1. 2015 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. [9] Podle výpisu z účtu dlužníka u banky za období 17. 3. 2015 až 16. 4. 2015 činil počáteční zůstatek na účtu dlužníka 927.082,03 Kč; dne 16. 4. 2015 byla z účtu odeslána (odepsána) za účelem úhrady výše označených faktur částka 920.000 Kč na účet dovolatele (tehdy podnikajícího pod obchodní firmou B. Ltd.). Konečný zůstatek účtu dlužníka po této transakci činil 6.625,03 Kč, k 31. 12. 2014 pak – 87,08 Kč. [10] Usnesením ze dne 23. 4. 2015, zamítl insolvenční soud dlužníkův návrh na povolení reorganizace [ze dne 2. 1. 2015, zveřejněný v insolvenčním rejstříku 5. 1. 2015 (B-4)] a opět prohlásil konkurs na majetek dlužníka. [11] Dopisem z 9. 9. 2015, doručeným 14. 9. 2015, vyzval žalobce žalovaného, aby do 15 dnů vrátil na účet dlužníka částku 920.000 Kč. [12] Usnesením ze dne 20. 11. 2015 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 3. 12. 2015), zrušil odvolací soud usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. 4. 2015 (ve výroku o zamítnutí dlužníkova návrhu na povolení reorganizace a prohlášení konkursu na majetek dlužníka) a věc (potud) vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. [13] Usnesením ze dne 22. 2. 2016, které nabylo právní moci dne 16. 3. 2016, insolvenční soud opět zamítl dlužníkův návrh na povolení reorganizace [ze dne 2. 1. 2015, zveřejněný v insolvenčním rejstříku 5. 1. 2015 (B-4), aktualizovaný podáním dlužníka ze dne 22. 12. 2015, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 23. 12. 2015 (B-68)] a opět prohlásil konkurs na majetek dlužníka. [14] Podle soupisu majetkové podstaty dlužníka k 23. 12. 2014 sestával majetek dlužníka z 10 bytových jednotek a 1 nebytové jednotky v označené budově v B. (se spoluvlastnickými podíly na souvisejících pozemcích) a ze zůstatků na dvou bankovních účtech ve výši 6.875,03 Kč a 32,38 EUR. K 9. 8. 2016 se majetek sepsaný do majetkové podstaty v zásadě nezměnil, byl rozšířen pouze o pohledávky dlužníka za jeho dvěma dlužníky (oběma v konkursu) v souhrnné výši 97.901 Kč. [15] Správu bytových jednotek vykonávala společnost G. s. r. o. (na základě příkazní smlouvy ze dne 2. 4. 2014); za tuto správu účtovala označená společnost majetkové podstatě dlužníka částku 474.124 Kč (B-56). 26. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a insolvenčního zákona: § 3028 (o. z.) (…) (3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Nakládání s majetkovou podstatou § 111 (insolvenčního zákona) (1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. (2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné. (3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu. § 165 (insolvenčního zákona) (1) Věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak. (2) Zákon může stanovit, že podle odstavce 1 se uspokojují i někteří věřitelé, kteří nepodávají přihlášku pohledávky, splňují-li zákonem stanovené podmínky. (3) Jinak než postupem podle odstavce 1 lze v insolvenčním řízení uspokojit z majetkové podstaty pouze pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon; uspokojení jiných pohledávek je vyloučeno. (…) § 173 (insolvenčního zákona) Podání přihlášky (1) Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá. (…) § 229 (insolvenčního zákona) (…) (3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a/ dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b/ dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, d/ dlužník v době od povolení reorganizace a e/ dlužník v době od povolení oddlužení. (…) 27. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. 28. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění (opodstatnění) toho, proč u právního jednání dlužníka uskutečněného v době od 1. 1. 2014 oba soudy nadále používají (což se u insolvenčního soudu promítlo i ve výrokové části jeho rozsudku) pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sen. zn. 29 ICdo 176/2017 . Z téže příčiny je nesprávné používat při zkoumání právních jednání dlužníka uskutečněných v době od 1. 1. 2014 v režimu § 111 insolvenčního zákona slovní spojení „provoz podniku“ (správně má jít o „provoz závodu“). Při absenci argumentace pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. 1. 2014. 29. Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k položeným otázkám tyto závěry: 30. K otázce č. 1 (K výkladu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona). Ve vztahu k této otázce argumentuje dovolatel ve prospěch názoru, že předmětná platba byla právním jednáním nutným k provozování dlužníkova závodu v rámci obvyklého hospodaření (a že proto šlo o zákonnou výjimku ze zákazu formulovaného v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona). Dovolatel nicméně nevzal v potaz, že předmětná úhrada se týkala prací provedených pro dlužníka (vesměs, s výjimkami rozebranými níže) sice po zahájení insolvenčního řízení (od 7. 4. 2014), že však současně šlo [jak je zřejmé i z data vystavení faktur (1. 10. 2014)] o pohledávku vzniklou před rozhodnutím o úpadku (před 14. říjnem 2014) uhrazenou dlužníkem 16. 4. 2015 (po uplynutí propadné dvouměsíční lhůty určené věřitelům k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka v rozhodnutí o úpadku). To, že šlo o pohledávku vzniklou před rozhodnutím o úpadku, a že současně nejde o některou z pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) nebo o některou z pohledávek za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 1 insolvenčního zákona, přitom nebylo mezi účastníky sporné. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl, že podáním datovaným 16. 1. 2020 doplnil dovolatel dovolání o argumentaci zdůvodňující, proč předmětná pohledávka nemohla být přihlášena do insolvenčního řízení a proč jde o pohledávku za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. g) insolvenčního zákona. S přihlédnutím k ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. však lze přikročit ke kvalitativní změně dovolacího důvodu (i ve formě doplnění nové argumentace v rámci téhož dovolacího důvodu) jen do uplynutí lhůty k podání dovolání. Stejně tak je vyloučeno jakkoli v dovolacím řízení zohlednit znalecké posudky z 18. 1. 2019 a z 30. 10. 2019, jehož závěrů se podání z 16. 1. 2020 dovolává; přihlédnout v dovolacím řízení k novým skutečnostem nebo důkazům totiž Nejvyššímu soudu zapovídá ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. Jen pro úplnost Nejvyšší soud v daném kontextu dodává, že pohledávka společnosti C nemohla být žádnou z pohledávek uvedených v § 168 odst. 2 insolvenčního zákona již proto, že nešlo o pohledávku, která „vznikla po rozhodnutí o úpadku“. 31. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011 , uveřejněném pod číslem 54/2012 Sb. rozh. obč., z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 89/2014 , uveřejněného pod číslem 17/2018 Sb. rozh. obč.), ozřejmil, že z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených v § 170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží (srov. § 185 insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec, nebo pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle § 203 insolvenčního zákona, a pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona. 32. Věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty dlužníka) uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky, se v závislosti na přijatém způsobu řešení úpadku uspokojuje (nestanoví-li zákon jinak) rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení (§ 165 odst. 1 insolvenčního zákona). Nezbytným předpokladem pro uspokojení takového věřitele pak v případě, že nejde o věřitele, pro nějž platí režim uvedený v § 173 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, nebo o známého věřitele dlužníka, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska (srov. i § 430 insolvenčního zákona), je, že svou pohledávku v insolvenčním řízení skutečně přihlásil nejpozději do uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené v rozhodnutí o úpadku. 33. Jinak řečeno, pohledávku, která vznikla před rozhodnutím o úpadku, a kterou je věřitel povinen přihlásit do insolvenčního řízení (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty dlužníka) nejpozději do uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené v rozhodnutí o úpadku, není dlužník (jako osoba s dispozičním oprávněním ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 písm. b) insolvenčního zákona) oprávněn uspokojit před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, jestliže již nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. To platí bez zřetele k tomu, že šlo o pohledávku, která vznikla (až) po zahájení insolvenčního řízení a která v době do (účinnosti) rozhodnutí o úpadku dlužníka mohla být uspokojena proto, že šlo o právní jednání nutné ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti nebo ke splnění procesních sankcí (§ 111 odst. 2 insolvenčního zákona). Řečené lze dobře demonstrovat na právním jednání dlužníka nutném ke splnění procesních sankcí. Procesní sankcí může být např. pořádková pokuta; jde-li o pohledávku vzniklou (pořádkovou pokutu uloženou) po zahájení insolvenčního řízení, je dlužník oprávněn ji uhradit v době do rozhodnutí o úpadku. Poté, co nastanou účinky rozhodnutí o úpadku, však stejná pohledávka bude (dokonce) vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení jako mimosmluvní sankce (§ 170 písm. d) insolvenčního zákona). 34. Uspokojí-li dlužník (jako osoba s dispozičním oprávněním) takovou pohledávku v době, kdy již vyšlo najevo (kdy je zřejmé), že ji věřitel nepřihlásil do insolvenčního řízení ani v propadné přihlašovací lhůtě určené v rozhodnutí o úpadku, pak je takové právní jednání též v rozporu s ustanovením § 173 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, neboť v takovém případě plní dlužník na pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje. 35. K otázce č. 2 (K výkladu § 111 odst. 1 věty první insolvenčního zákona). Odpověď na tuto otázku se podává již z odpovědi na otázku č. 1. Jde-li o pohledávku, která po (účinnosti) rozhodnutí o úpadku dlužníka může být uspokojena jen jako přihlášená pohledávka způsobem předjímaným ustanovením § 165 odst. 1 insolvenčního zákona a která se v případě, že ji věřitel včas nepřihlásí, dokonce ani neuspokojuje (§ 173 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona), pak na závěr, že jde o neúčinné právní jednání dlužníka, nemá žádný vliv zkoumání, zda takovým právním jednáním došlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení dlužníkova majetku anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení. Právní jednání dlužníka bude (se zřetelem k účinkům vyvolaným ohledně pohledávek, které se mají přihlásit, rozhodnutím o úpadku) neúčinné, i kdyby úhradou takové pohledávky došlo k jen zanedbatelnému zmenšení dlužníkova majetku. 36. Ve vztahu k této otázce Nejvyšší soud v rozhodnutích přijatých po podání dovolání v této věci též vysvětlil, že ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje dvě autonomní (na sobě nezávislé) skutkové podstaty omezení dlužníka v nakládáním s majetkovou podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení (§ 111 odst. 1 věta první), jednak o oprávnění dlužníka plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 111 odst. 1 věta druhá). Přitom omezení dlužníka plynoucí z ustanovení § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona není vázáno na podmínky určené ustanovením § 111 odst. 1 věty první insolvenčního zákona. Jinými slovy, plnil-li dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v ustanovení § 111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, není pro posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon, významné, zda v důsledku takového plnění došlo (i) k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení. Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018 , jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sen. zn. 29 ICdo 148/2019 . 37. Výkazy práce připojené k výše označeným (v odstavci [25] pod body 2/ až 5/) fakturám, dokládají, že: [1] Výkazem práce označeným „Správa majetku za rok 2014“, připojeným k faktuře č. 1 účtovala společnost C dlužníku též práci za: a/ březen 2014: 10 hodin – Evidence nájemních vztahů, 20 hodin – Zajištění oprav po převzetí bytového komplexu, 16 hodin – Zajištění úklidu bytového komplexu včetně přilehlých pozemků, 15 hodin – Zajištění úklidu bytového komplexu včetně přilehlých pozemků, 06 hodin – Převzetí a správa nájemních prostor, 08 hodin – Správa a údržba nájemních prostor. Celkem šlo tedy za březen 2014 o 75 hodin, které při účtované sazbě 300 Kč za hodinu představovaly částku 22.500 Kč. b/ duben 2014: 14 hodin – Zajištění úklidu bytového komplexu včetně přilehlých pozemků, 12 hodin – Administrace k založení SVJ. Celkem šlo za duben 2014 o 26 hodin, které při účtované sazbě 300 Kč za hodinu představovaly částku 7.800 Kč. [2] Výkazem práce označeným „IT služby za rok 2014“, připojeným k faktuře č. 1 účtovala společnost C dlužníku též práci za: a/ březen 2014: 10 hodin – Správa údržba výpočetní techniky. Při účtované sazbě 800 Kč za hodinu představovaly tyto práce částku 8.000 Kč. b/ duben 2014: 10 hodin – Správa údržba výpočetní techniky, 08 hodin – Záloha systémů, 07 hodin – Zapojení a testování v nové lokaci, 06 hodin – Obnova dat poškozeného serveru po transportu, 03 hodiny – Nastavení cyklického zálohování systémů. Celkem šlo za duben 2014 o 34 hodin, které při účtované sazbě 800 Kč za hodinu představovaly částku 27.200 Kč. [3] Výkazem práce označeným „Daňové a ekonomické poradenství, administrace za rok 2014“, připojeným k faktuře č. 2 účtovala společnost C dlužníku též práci za březen 2014: a/ za ekonomické poradenství – analýzu při účtované sazbě 1.900 Kč za hodinu: 04 hodiny – Analýza ekonomických ukazatelů za rok 2013 (24. 3. 2014), 04 hodiny – Analýza ekonomických ukazatelů za rok 2013 (25. 3. 2014), 04 hodiny – Analýza ekonomických ukazatelů za rok 2013 (26. 3. 2014), 03 hodiny – Analýza a výstupy ekonomických ukazatelů za rok 2013 [26. 3. „2015“ (správně 2014)], 02,5 hodiny – Pravidelná měsíční analýza ekonomických ukazatelů za 3/2014 (31. 3. 2014). Celkem šlo o 17,5 hodin, které při účtované sazbě představovaly částku 33.250 Kč. b/ za ekonomické poradenství – kontrolu při účtované sazbě 1.600 Kč za hodinu: 02 hodiny – Zpracování s účetnictvím přiznání k dani z přidané hodnoty za 2/2014 (25. 3. 2014), celkem tedy částka 3.200 Kč. c/ za ekonomické – organizační poradenství při účtované sazbě 600 Kč za hodinu: 02 hodiny – Zpracování mzdové agendy za 3/2014, celkem tedy částka 1.200 Kč. 38. Ponechá-li Nejvyšší soud stranou práce za duben 2014, kde výkazy připojené k faktuře č. 1 neposkytují spolehlivý podklad pro zjištění, kolik z oněch celkem 60 hodin práce (26 + 34) za duben 2014 připadlo na období od 1. 4. 2014 do 7. 4. 2014 (kdy bylo zahájeno insolvenčního řízení), pak je z výše podaného shrnutí patrno, že ohledně částky 68.150 Kč (22.500 Kč + 8.000 Kč + 33.250 Kč + 3.200 Kč + 1.200 Kč) za účtované hodiny práce v březnu 2014 (před zahájením insolvenčního řízení) je jakákoli argumentace ustanovením § 111 odst. 1 věty první insolvenčního zákona vyloučena. V tomto rozsahu totiž dlužník plnil peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v ustanovení § 111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, kde rovněž není pro posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon, významné, zda v důsledku takového plnění došlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení. 39. Jelikož dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5645/	29.07.2020	23 Cdo 3500/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 3 Cmo 229/2017, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 15 Cm 72/2013, ve výrocích I-IV a VI, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 15 Cm 72/2013-709, v části, ve které byla žalované uložena povinnost zdržet se v obchodním styku užívání v rozsudku vyobrazených balení výrobků H a H+ (výrok I), uložena povinnost zdržet se šíření a distribuce v rozsudku vyobrazených příbalových letáků (výrok II), uložena povinnost zdržet se v souvislosti s prezentací potravinových doplňků H užívání v rozsudku specifikovaných tvrzení týkajících se vlivu těchto výrobků na hemeroidy a jiné zdravotní projevy zejména v oblasti konečníku a tlustého střeva (výrok III) a uložena povinnost zdržet se v souvislosti s prezentací potravinových doplňků H + užívání v rozsudku specifikovaných tvrzení týkajících se vlivu těchto výrobků na hemeroidy a jiné zdravotní projevy zejména v oblasti konečníku a tlustého střeva (výrok IV), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (výrok VI), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. (Výrok V rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo řízení v části zastaveno, zůstal odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci.) 2. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zdržení se shora uvedených jednání, kterými žalovaná jedná dle žalobce v nekalé soutěži podle § 44 a násl. obch. zák., neboť v prezentaci doplňků stravy používá zdravotní tvrzení, která jsou zakázaná. Porušováním předpisů o označování potravin (doplňků stravy) získává v rozporu s dobrými mravy soutěže na trhu neoprávněnou výhodu, která je způsobilá přivodit újmu žalobci a dalším soutěžitelům. Kromě toho je jednání žalované způsobilé přivodit újmu spotřebitelům, kteří mohou být klamáni a mohou mylně pokládat výrobek žalované za léčivý přípravek s léčivými účinky. 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých předmětem činnosti žalobce je provoz laboratoří chemických a farmaceutických výrobků a žalobce je též držitelem rozhodnutí o registraci léčivého přípravku D, jenž je užíván u dospělých pacientů k léčbě chronické žilní nedostatečnosti dolních končetin a hemeroidů, a povolení k distribuci léčivých přípravků. V České republice žalobce distribuuje léčivé přípravky prostřednictvím třetí osoby jednající v postavení komisionáře v rámci obchodního zastoupení žalobce a tyto přípravky jsou následně dodávány do lékáren a prostřednictvím distributorů do nemocnic. Žalovaná vyrábí a nabízí na trhu doplňky stravy H a H +. Na přední straně obalů těchto výrobků, na příbalových letácích a na svých internetových stránkách uvádí tvrzení, z nichž vyplývá příznivý vliv používání těchto výrobků na hemeroidy, pružnost cévních stěn a na zdravotní projevy v oblasti konečníku a tlustého střeva. 4. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého účastníci jsou v postavení soutěžitelů, jež je třeba vykládat v širším smyslu v návaznosti na pojem soutěžitele. Ve vztahu soutěžitelů nejsou dle odvolacího soudu jen přímí soutěžitelé, ale všechny subjekty, které působí v podobných nebo navzájem substituovatelných oborech nebo hospodářských činnostech. Jako přímí soutěžitelé nevystupují vůči sobě navzájem jen ti, kteří působí ve shodném nebo příbuzném odvětví, ale také ti, kteří nabízejí výrobky či služby navzájem zaměnitelné, tedy všichni, mezi nimiž na základě objektivní povahy jejich výrobků či služeb nebo na základě vlastní aktivity dojde na trhu k hospodářskému zájmovému střetu. Tento vztah je i mezi účastníky, když žalobce je držitelem rozhodnutí o registraci léčivého přípravku pro léčbu žilních onemocnění, žalovaná se zabývá prodejem doplňků stravy, u nichž uváděla jejich užívání při projevech hemeroidů. Oba účastníci tedy oslovují stejný okruh zákazníků a jejich produkty se střetávají na relevantním trhu. 5. Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že jednání žalované je jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, které je způsobilé přivodit újmu žalobci jako soutěžiteli. Výrobky žalované jsou v důsledku tvrzení uváděných žalovanou na obalech těchto výrobků, na příbalových letácích a na internetových stránkách „přiblíženy“ léčivým přípravkům, resp. navozují u spotřebitelů dojem, že mají stejný účinek jako léčivé přípravky a že jde v podstatě o léčivé přípravky, ačkoli se jedná o doplňky stravy, které jsou ve skutečnosti potravinami. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a to pro posouzení šesti otázek hmotného a procesního práva. 7. Svojí první otázkou hmotného práva se žalovaná táže, zda lze situaci, kdy je žalobce jako zahraniční právnická osoba držitelem rozhodnutí o registraci léčivého přípravku a má uzavřenu smlouvu o obchodním zastoupení s českou právnickou osobou, na základě které má tato česká právnická osoba vyvíjet činnosti k získávání objednávek léčivého přípravku a související činnosti, aniž by bylo prokázáno, že tato česká právnická osoba skutečně dané léčivo na český trh jménem žalobce skutečně uvedla, z hlediska hmotného práva posoudit tak, že žalobce je dodavatelem daného léčiva na český trh, přičemž vyřešení dané otázky podmiňuje dle závěrů odvolacího soudu to, zda je žalobce v dané věci soutěžitelem. Jedná se dle žalované o otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. 8. Nesprávné právní posouzení této otázky odvolacím soudem shledává žalovaná v tom, že uvedením léčivého přípravku na trh v České republice se podle § 3a zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, rozumí jeho předání po dokončení výroby, dodání do jiného členského státu nebo uskutečnění dovozu, které jsou provedeny za účelem distribuce léčivého přípravku, vyjma jeho použití v rámci klinického hodnocení. Skutková zjištění odvolacího soudu o spolupráci žalobce s českou právnickou osobou na základě smlouvy o obchodním zastoupení nemůže vyústit v právní posouzení, že žalobce dodal léčivý přípravek v rozhodném období na český trh a že se žalobce účastní hospodářské soutěže a je soutěžitelem žalované. 9. Žalovaná dále shledává své dovolání přípustné pro řešení druhé formulované otázky hmotného práva, zda jsou předmětná tvrzení uvedená na obalech doplňků stravy, na příbalovém letáku a v reklamně na internetu za situace, kdy je výrobek řádně na obalech i v reklamě označen jako „doplněk stravy“, způsobilá vyvolat klamnou představu o tom, že užíváním tohoto přípravku dojde k odstranění hemeroidů, resp. k vyléčení této nemoci, při jejímž řešení se odvolací soud dle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 10. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud v rozporu se závěry vyjádřenými dovolacím soudem v rozsudcích ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4661/2007 , a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3845/2012 , nevzal v úvahu hledisko průměrného spotřebitele, který je schopen odlišit účinek doplňků stravy od léčivého přípravku, a předmětnými tvrzeními tudíž nelze za dané situace vyvolat klamnou představu u spotřebitele o povaze daného výrobku. 11. Svojí třetí a čtvrtou otázkou hmotného práva žalovaná předkládá dovolacímu soudu k řešení, zda je v souladu s dobrými mravy soutěže, pokud jsou doplňky stravy přiblíženy léčivým přípravkům za situace, kdy nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1924/2006 umožňuje u potravin užívat zdravotní tvrzení a zda je soud při posouzení vyvolání klamné představy soutěžitele o povaze výrobku povinen přihlédnout k veřejnoprávním předpisům, je-li z jejich nedodržení dovozována neoprávněná výhoda žalované, a zda je třeba vymezit újmu, která by porušením těchto předpisů mohla vzniknout soutěžitelům nebo spotřebitelům, přičemž při řešení těchto otázek se odvolací soud dle žalované částečně odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a z části nebyly tyto otázky v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. 12. Žalovaná v tomto směru vytýká odvolacímu soudu, že ve své úvaze o přiblížení výrobků žalované léčivým přípravkům nevzal v úvahu veřejnoprávní úpravu týkající se uvádění výživových a zdravotních tvrzení při označování a prezentaci potravin podle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1924/2006, které používání zdravotních tvrzení za podmínek stanovených v tomto nařízení umožňuje, a tvrzení používaná žalovanou jsou v souladu s touto úpravou. Určité přiblížení potravin k léčivým přípravkům v důsledku jejich složení je na základě této veřejnoprávní úpravy připuštěno, což odvolací soud dostatečně nezohlednil. Kromě toho aniž by byl zjištěn dopad porušení veřejnoprávních předpisů na hospodářskou soutěž, nelze porušení veřejnoprávních předpisů klasifikovat jako rozporné s dobrými mravy soutěže, čímž se odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4554/2017 . 13. Žalovaná dále shledává dovolání přípustné pro řešení své páté otázky hmotného práva, zda je v souladu s dobrými mravy soutěže, pokud jsou doplňky stravy přiblíženy léčivým přípravkům, resp. navozují dojem, že mají stejný účinek jaké léčivé přípravky za situace, kdy doplněk stravy má stejné složení jako léčivo indikované na tytéž zdravotní problémy, kterou dle žalované dovolací soud dosud ve svém rozhodování přímo nevyřešil. 14. Dle žalované odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že je v rozporu s dobrými mravy soutěže, pokud jsou výrobky žalované přiblíženy léčivým přípravkům, aniž by zohlednil jejich skutečné složení, když toto přiblížení je opodstatněno právě jejich složením, které není právními předpisy zakázáno. 15. Konečně žalovaná vymezuje svoji šestou otázku, jež se týká procesního práva, zda je soud povinen v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé uvést jednotlivé námitky účastníků a jejich důvody a argumentačně se s nimi vypořádat, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil dle žalované od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. 16. Dle žalované je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, když odvolací soud se s žalovanou vymezenými námitkami ani náznakem nevypořádal, čímž se odchýlil od požadavků na odůvodnění rozsudku vyjádřených v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96 , a ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07 , a v usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 521/05 . 17. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 18. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že považuje dovolání za nepřípustné. Závěr odvolacího soudu o soutěžním postavení účastníků je dle žalobce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které jsou účastníci přímými soutěžiteli, a žalovaná ve skutečnosti napadá skutková zjištění odvolacího soudu o činnosti žalobce v obchodním styku. V případě otázky týkající se vyvolání klamné představy spotřebitele o povaze výrobků žalované se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe citované žalovanou neodchýlil, když odvolací soud správně zhodnotil vnímání průměrného spotřebitele. Jde-li o posouzení veřejnoprávní regulace označování a doplňků stravy, žalovaná nedoložila, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo být založeno jen a výlučně na porušení veřejnoprávních předpisů žalovanou. Složení a účinky výrobků žalované pak nemohou ovlivnit, že se jedná o doplněk stravy a že tvrzení uváděná žalovanou jsou v rozporu s dobrými mravy soutěže. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. III. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. 20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 22. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odst. 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). 23. Namítá-li dovolatelka svojí šestou otázkou nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nepředkládá tím žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014 , či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014 ). 24. Kromě toho je nutno uvést, že otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015 ). 25. Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 , a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09 ). 26. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dále dospěl k závěru, že je věcí individuálního posouzení, zda o nepřezkoumatelné rozhodnutí skutečně jde. Odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016 , či ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018 , a obdobně pak srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003 , a ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008 ). 27. Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelkou vyplývá, že jí bylo zřejmé, že odvolací soud na základě skutkových zjištění posoudil jednání dovolatelky v rozporu s dobrými mravy soutěže vyvoláním klamné představy spotřebitelů tvrzeními o vlivu jejích výrobků na zdraví člověka. 28. Byť tedy dovolatelka ve svém dovolání namítá nedostatek důvodů dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a potažmo jeho nepřezkoumatelnost, přesto je z obsahu jejího dovolání zřejmé, že věděla, jak odvolací soud rozhodl a z jakého důvodu, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze považovat za nepřezkoumatelné. Odvolací řízení tudíž vytýkanou vadou netrpí. 29. Ohledně páté otázky vymezené dovolatelkou, jež je otázkou hmotného práva, je nutno předznamenat, že dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, že pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005 , ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011 , ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013 , a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 ). 30. Na řešení otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy soutěže, jsou-li u doplňků stravy deklarovány léčebné účinky, pokud mají stejné složení jako léčiva užívaná na stejné zdravotní problémy, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Rozpor s dobrými mravy soutěže shledal odvolací soud pouze v tom, že jednání žalované je způsobilé u spotřebitelů vyvolat odlišnou představu o výrobcích žalované. Důsledky vyplývající z konkrétního složení výrobků žalované však odvolací soud neřešil. Nelze proto podrobit dovolacímu přezkumu správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. 31. Stejný závěr pak platí i ve vztahu ke druhé otázce dovolatelky, jež je otázkou hmotného práva, neboť pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze stejných důvodů nebyla určující ani úvaha o významu označení výrobků žalované jako „doplněk stravy“, když vyvolání klamné představy zákazníků o vlastnostech výrobků žalované odvolací soud odůvodnil obsahem tvrzení spojovaných s výrobky žalované o zdravotních účincích těchto výrobků a nikoli s jejich samotným označením. 32. Ani první otázka formulovaná dovolatelkou přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při posouzení soutěžního postavení účastníků řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil. Tato otázka byla (mezi týmiž účastníky řízení) v rozhodování dovolacího soudu vyřešena již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5910/2016 . Soutěžení je v rozhodování dovolacího soudu chápáno jako nejrůznější chování přímo či i nepřímo ovlivňující úspěch či neúspěch ostatních soutěžitelů a jednání soutěžitelů v hospodářské soutěži jako takové, které je ovlivněno soutěžním záměrem, tj. záměrem v hospodářské soutěži uspět (srov. rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009 , a ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008 , nebo ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 106/2001 ). 33. Účastníci jsou soutěžiteli, protože se při své činnosti, kterou provozují za účelem dosažení zisku, zaměřují na stejnou cílovou skupinu. Tento závěr vychází ze skutkového zjištění, že žalobce dodává do České republiky léčivý přípravek určený na žilní onemocnění a žalovaná vyrábí a nabízí k prodeji doplňky stravy, které jsou prezentovány v souvislosti s hemeroidy a zdravotními projevy v oblasti tlustého střeva a konečníku. Zpochybňuje-li žalovaná skutkové zjištění o činnosti žalobce, z nichž odvolací soud vycházel, je třeba zdůraznit, že způsobilým dovolacím důvodem není zpochybnění právního hodnocení věci odvolacím soudem, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). 34. Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro řešení dovolatelkou vymezené třetí a čtvrté otázky, jejichž podstata směřuje k řešení významu veřejnoprávní úpravy používání zdravotních tvrzení při označování potravin (doplňků stravy) pro posouzení jednání v nekalé soutěži, neboť se jedná o otázku, jež s důsledky vyplývajícími ze skutkových zjištění v projednávané věci nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 35. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při vyřešení těchto otázek na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 36. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv. 37. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Rozhodné znění právní úpravy nekalé soutěže 38. Pro posouzení nároku na zdržení se protiprávního jednání je z podstaty tohoto nároku, jenž má preventivní povahu, rozhodující právní úprava účinná (resp. na věc použitelná) v době rozhodnutí odvolacího soudu, neboť stejně jako nelze uložit povinnost zdržet se jednání, kterého se žalovaný v době rozhodnutí (již) nedopouští, a nehrozí ani jeho pokračování či opakování (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. 3. 1939, sp. zn. Rv I 662/38, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010 , a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011 ), nelze uložit tuto povinnost ani tehdy, bylo-li by takové jednání podle právní úpravy účinné (resp. na věc použitelné) v době rozhodnutí odvolacího soudu po právu. 39. Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. 40. Podle § 2976 o. z. kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. Nekalá soutěž se zakazuje (odst. 1). Nekalou soutěží podle odstavce 1 je zejména klamavá reklama a klamavé označování zboží a služeb [odst. 2 písm. a) a b)]. Nekalá soutěž klamáním zákazníků 41. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť v důsledku předmětných tvrzení žalované jsou její výrobky „přiblíženy léčivým přípravkům, resp. tato tvrzení navozují u spotřebitelů dojem, že výrobky žalované mají stejný účinek jako léčivé přípravky a že jde v podstatě o léčivé přípravky, ačkoli se jedná o doplňky stravy, které jsou ve skutečnosti potravinami“. 42. Byť tak odvolací soud výslovně neuvedl, z jím formulované právní kvalifikace jednání žalované je zřejmé, že jednání žalované naplňuje dle názoru odvolacího soudu znaky nekalé soutěže spočívající v klamání zákazníků, tedy zejm. typových skutkových podstat klamavé reklamy a klamavého označení služeb, neboť důsledkem jednání žalované je dle odvolacího soudu (zjevně) navození mylné domněnky zákazníků o povaze a způsobilosti výrobků žalované nebo o jejich charakteristickém znaku (zvláštní vlastnosti). (K závěru, že i obal výrobku lze považovat za reklamu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2415/2017 .) 43. K tomuto závěru odvolacího soudu je však nutno uvést, že základní podmínkou nekalé soutěže spočívající v klamání zákazníků je, že v souvislosti s výrobkem či službou je soutěžitelem uváděn takový (klamný) údaj, který je způsobilý v zákazníkovi vyvolat představu, jež neodpovídá v daném údaji popsané skutečnosti (srov. na základě obsahově obdobné úpravy v obchodním zákoníku účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003 ). 44. Pravdivý údaj je klamavý tehdy, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést zákazníka v omyl (srov. § 2979 odst. 1 o. z., výkladově dle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004 , či ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1267/2008 ). 45. Vzhledem ke skutkovým okolnostem zjištěným v projednávané věci je nutno rozlišovat, zda klamání zákazníků jednáním žalované, jež má dle závěru odvolacího soudu spočívat v „přiblížení“ výrobků žalované léčivým přípravkům, resp. v navození dojmu, že výrobky žalované mají stejný účinek jaké léčivé přípravky, má směřovat buď k samotné povaze a způsobilosti výrobků žalované (zejm. co do jejich složení a účinků) jako předmětů soukromých závazků v hospodářském styku, nebo naopak k jejich charakteristickému znaku (zvláštní vlastnosti) vyplývajícímu z veřejnoprávní klasifikace těchto výrobků. Nerozlišil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí s ohledem na konkrétní zjištěné skutkové okolnosti, ve které z těchto dvou odlišných právních kvalifikací má jednání žalované spočívat (popř. zda v obou těchto právních kvalifikacích), je jeho rozhodnutí již z tohoto důvodu neúplné, a tudíž nesprávné. Klamání zákazníků o složení a účincích doplňků stravy 46. Jde-li o případné klamání zákazníků o samotné povaze a způsobilosti, tj. o složení a účincích, výrobků žalované, je právní posouzení věci odvolacím soudem (ve smyslu odvolacím soudem uvedeného klamání zákazníků navozením dojmu o stejných účincích výrobků žalované jako v případě léčivých přípravků), nesprávné proto, že odvolací soud správně určenou právní normu na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 47. Závěr odvolacího soudu o vyvolání mylné představy na straně zákazníků co do povahy a způsobilosti, tj. o složení a účincích, výrobků žalované (jako v případě léčivých přípravků) by mohl být důvodný pouze tehdy, pokud by předmětná tvrzení žalované byla skutečně nepravdivá, popř. by se jednalo o tvrzení pravdivá, avšak učiněná takovým zavádějícím způsobem, jenž by u zákazníků vyvolával dojem, který neodpovídá zjištěnému (reálnému) stavu věci o skutečné povaze a způsobilosti, tj. o složení a účincích, výrobků žalované. 48. V řízení však nebyly zjištěny (a zjišťovány ani nebyly) žádné skutečnosti o tom, že by výrobky žalované vzhledem k jejich složení a doporučenému způsobu jejich užívání skutečně neměly příznivý vliv na hemeroidy či na jiné nežádoucí projevy v oblasti tlustého střeva a konečníku nebo jiné účinky obsažené v předmětných tvrzeních žalované. Za daného skutkového stavu věci tudíž závěr o tom, že předmětná tvrzení žalované jsou nepravdivá či pro zákazníka zavádějící (tj. neodpovídají ve skutečnosti tam popsaným údajům) co do povahy a způsobilosti těchto výrobků, tj. o jejich složení či účincích, učinit nelze. Klamání zákazníků o veřejnoprávní klasifikaci výrobků jako doplňků stravy 49. Má-li jednání žalované spočívat v klamání zákazníků o charakteristickém znaku (zvláštní vlastnosti) výrobků žalované vyplývající z jejich veřejnoprávní klasifikace (ve smyslu odvolacím soudem uvedeného „přiblížení“ doplňků stravy léčivým přípravkům) je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné proto, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, kterou nesprávně vyložil, a v důsledku toho je právní posouzení věci odvolacím soudem též neúplné. 50. Pakliže se má klamání zákazníka týkat charakteristického znaku (zvláštní vlastnosti) výrobku vyplývajícího z jeho veřejnoprávní klasifikace, jsou nedílnou součástí hypotézy generální klauzule nekalé soutěže (resp. jednotlivých typových skutkových podstat nekalé soutěže) též rozhodující skutečnosti vyplývající z příslušných veřejnoprávních předpisů o podmínkách klasifikace těchto výrobků a o důsledcích z této klasifikace vyplývajících. V opačném případě je z povahy věci vyloučena možnost učinit opodstatněný závěr o tom, že údaj uváděný soutěžitelem týkající se této veřejnoprávní klasifikace či tuto veřejnoprávní klasifikaci naznačující neodpovídá skutečnosti (tj. konkrétnímu stavu této klasifikace) pro svoji nepravdivost či pro zavádějící způsob jeho uvedení. 51. Podle § 2 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, se léčivým přípravkem rozumí a) látka nebo kombinace látek prezentovaná s tím, že má léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí nebo zvířat, nebo b) látka nebo kombinace látek, kterou lze použít u lidí nebo podat lidem, nebo použít u zvířat či podat zvířatům, a to buď za účelem obnovy, úpravy či ovlivnění fyziologických funkcí prostřednictvím farmakologického, imunologického nebo metabolického účinku, nebo za účelem stanovení lékařské diagnózy (odst. 1). Léčivými přípravky podle odstavce 1 jsou humánní léčivé přípravky určené pro použití u lidí nebo podání lidem [odst. 2 písm. a)]. 52. Podle § 25 odst. 1 zákona o léčivech léčivý přípravek nesmí být uveden na trh v České republice, pokud mu nebyla udělena a) registrace Ústavem, jde-li o humánní léčivý přípravek, nebo Veterinárním ústavem, jde-li o veterinární léčivý přípravek, nebo b) registrace postupem podle přímo použitelného předpisu Evropské unie. 53. Podle § 26 odst. 5 písm. e) zákona o léčivech se žádostí o registraci musí být předloženy léčebné indikace, kontraindikace a nežádoucí účinky. 54. Podle § 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, pro účely tohoto zákona se rozumí doplňkem stravy potravina, jejímž účelem je doplňovat běžnou stravu a která je koncentrovaným zdrojem vitaminů a minerálních látek nebo dalších látek s nutričním nebo fyziologickým účinkem, obsažených v potravině samostatně nebo v kombinaci, určená k přímé spotřebě v malých odměřených množstvích. 55. Podle 3 vyhlášky č. 58/2018 Sb., o doplňcích stravy a složení potravin, označování nesmí doplňkům stravy přisuzovat vlastnosti týkající se prevence, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění nebo na tyto vlastnosti odkazovat [odst. 4 písm. a)]. Výživová a zdravotní tvrzení u doplňků stravy se mohou uvést za podmínek přímo použitelného předpisu Evropské unie o požadavcích na uvádění výživových a zdravotních tvrzení při označování potravin (odst. 5). 56. Podle § 5d odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, v reklamě na potraviny mohou být uvedena výživová nebo zdravotní tvrzení za podmínek přímo použitelného předpisu Evropské unie. 57. Podle čl. 2 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 ze dne 20. 12. 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin zdravotním tvrzením se rozumí každé tvrzení, které uvádí, naznačuje nebo ze kterého vyplývá, že existuje souvislost mezi kategorií potravin, potravinou nebo některou z jejích složek a zdravím (bod 5). Tvrzením o snížení rizika onemocnění se rozumí každé zdravotní tvrzení, které uvádí, naznačuje nebo ze kterého vyplývá, že spotřeba určité kategorie potravin, potraviny nebo některé z jejích složek významně snižuje riziko vzniku určitého lidského onemocnění (bod 6). 58. Podle čl. 3 nařízení č. 1924/2006 výživová a zdravotní tvrzení lze při označování a obchodní úpravě potravin a v reklamě na potraviny uváděné na trh ve Společenství používat pouze v případě, že jsou v souladu s tímto nařízením. 59. Podle čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1924/2006 zdravotní tvrzení jsou zakázána, pokud neodpovídají obecným požadavkům v kapitole II a zvláštním požadavkům v této kapitole a pokud nejsou schválena v souladu s tímto nařízením a obsažena v seznamu schválených tvrzení stanovených v článcích 13 a 14. 60. Podle čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1924/2006 zdravotní tvrzení, která popisují nebo odkazují na: a) význam živiny nebo jiné látky pro růst a vývoj organismu a jeho fyziologické funkce nebo b) psychologické a behaviorální funkce, nebo c) aniž je dotčena směrnice 96/8/ES, snižování nebo kontrolu hmotnosti nebo snížení pocitu hladu či zvýšení pocitu sytosti anebo na snížení množství energie obsažené ve stravě, a která jsou uvedena v seznamu podle odstavce 3, smějí být uvedena, aniž projdou schvalovacím řízením podle článků 15 až 18, pokud jsou: i) založena na obecně uznávaných vědeckých údajích a ii) dobře srozumitelná průměrnému spotřebiteli. 61. Podle čl. 14 odst. 1 nařízení č. 1924/2006 odchylně od čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice 2000/13/ES smějí být tvrzení týkající se snížení rizika onemocnění uvedena, pokud bylo v řízení podle článků 15, 16, 17 a 19 tohoto nařízení schváleno jejich zahrnutí do seznamu takových schválených tvrzení platných pro Společenství společně se všemi nezbytnými podmínkami používání takových tvrzení: a) tvrzení o snížení rizika onemocnění; b) tvrzení týkající se vývoje a zdraví dětí. 62. Podle čl. 7 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. 10. 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 a (ES) č. 1925/2006 a o zrušení směrnice Komise 87/250/EHS, směrnice Rady 90/496/EHS, směrnice Komise 1999/10/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES, směrnic Komise 2002/67/ES a 2008/5/ES a nařízení Komise (ES) č. 608/2004 [jímž bylo nahrazeno shora odkazované ustanovení čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES ze dne 20. 3. 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy] s výhradou odchylek stanovených v právních předpisech Unie, které se vztahují na přírodní minerální vody a na potraviny určené pro zvláštní výživu, nesmějí informace o potravině připisovat jakékoli potravině vlastnosti umožňující zabránit určité lidské nemoci, zmírnit ji nebo ji vyléčit, ani na tyto vlastnosti odkazovat. 63. Na základě citované tuzemské a unijní právní úpravy týkající se podmínek označování výrobků informacemi o vlivu výrobků na zdraví člověka lze odvolacímu soudu přisvědčit v závěru, že možnost uvádění těchto informací v hospodářským styku se na prvním místě odvíjí od veřejnoprávní klasifikace těchto výrobků, a to včetně rozlišení, zda mají tyto výrobky veřejnoprávní povahu léčivých přípravků nebo doplňků stravy (potravin). 64. Zatímco pro léčivé přípravky je umožněno (a zároveň i předepsáno) uvádění informací v podobě léčebné indikace (popř. kontraindikace) a dalších souvisejících údajů, pro doplňky stravy je připuštěna možnost označování výrobků některými zdravotními tvrzeními. V obou případech se nicméně jedná o údaje, jejichž účelem je informovat o vlivu výrobků na zdraví člověka. 65. Možnost řádného spojování doplňků stravy s informacemi o vlivu těchto výrobků na zdraví člověka v podobě odpovídajících zdravotních tvrzení se za podmínek stanovených shora uvedenou právní úpravou výslovně předpokládá, a to i v podobě některých tvrzení týkajících se snížení rizika onemocnění. 66. Proto sama skutečnost, že k určitému výrobku jsou připojena některá tvrzení o vlivu tohoto výrobku na zdraví člověka, není sama o sobě objektivně schopna vyvolat v (jakémkoli) zákazníkovi úsudek o veřejnoprávní klasifikaci daného výrobku jako léčivého přípravku nebo doplňku stravy, natož představu mylnou, neboť možnost uvádění (alespoň některých) informací o vlivu výrobků na zdraví člověka není právem vyhrazena pouze pro veřejnoprávní kategorii léčivých přípravků, nýbrž přichází v úvahu (v podobě zdravotních tvrzení) i pro doplňky stravy. 67. Jinak řečeno, souvztažnost mezi možností uvádět tvrzení o vlivu výrobků na zdraví člověka a veřejnoprávní klasifikací takových výrobků jako léčivých přípravků není podle účinné právní úpravy výlučná a bezvýjimečná. (Přitom uvedený závěr se netýká pouze léčivých přípravků a doplňků stravy, nýbrž i dalších veřejnoprávních kategorií výrobků, jež je možno souhrnně označit – slovy právní vědy – jako výrobky se zdravotními účinky. K tomuto pojmu a současnému veřejnoprávnímu třídění výrobků se zdravotními účinky srov. zejm. Telec, Ivo. Právo komplementární a alternativní medicíny. Kapitola šestnáctá. Výrobky se zdravotními účinky. Praha: Leges, 2020, str. 316.) 68. Lze tak učinit závěr, že z pouhého zjištění, že výrobky, jež mají veřejnoprávní povahu doplňků stravy, jsou v hospodářském styku označovány informacemi o vlivu těchto výrobků na zdraví člověka, nelze učinit závěr, že uvádění takto označených výrobků na trh je jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilým klamat zákazníky. Posouzení v poměrech projednávané věci 69. V poměrech v projednávané věci lze uzavřít, že za daného stavu řízení závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaná tím, že označila své výrobky tvrzeními o vlivu těchto výrobků na zdraví člověka, se dopustila klamání zákazníků v důsledku „přiblížení“ výrobků žalované léčivým přípravkům, obstát nemůže. 70. Pro správné posouzení uplatněného nároku žalobce vyplývajícího tvrzeného z nekalosoutěžního klamání zákazníků co do povahy a způsobilosti výrobků žalované vyjádřené v jí uváděných tvrzeních, tj. o složení a účincích těchto výrobků (ve smyslu odvolacím soudem uvedeného klamání zákazníků navozením dojmu o stejných účincích výrobků žalované jako v případě léčivých přípravků), by bylo nutno především zjistit, zda tvrzení žalované jsou nepravdivá, a jsou-li pravdivá, zda jsou pro zákazníka ohledně dané povahy a způsobilosti výrobků zavádějící, a to na základě provedeného dokazování o skutečném složení a o (fyziologických apod.) účincích výrobků žalované. 71. Jde-li o možné klamání zákazníků co do charakteristického znaku (zvláštní vlastnosti) výrobků žalované spočívajícího v jejich veřejnoprávní klasifikaci (ve smyslu odvolacím soudem uvedeného „přiblížení“ doplňků stravy léčivým přípravkům), je třeba uvést, že předmětná tvrzení žalované, jimiž žalovaná označuje své výrobky, mají veřejnoprávní povahu zdravotních tvrzení ve smyslu shora uvedených ustanovení, neboť „souvislost“ mezi potravinou nebo některou z jejich složek a zdravím je nutno chápat široce (na úrovni výkladu unijního práva srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne ze dne 6. 9. 2012 ve věci C-544/10, Deutsches Weintor eG proti Land Rheinland-Pfalz). 72. Nicméně ze shora citované právní úpravy rovněž plyne, že uvádění informací o vlivu doplňků stravy na zdraví člověka v podobě zdravotních tvrzení není právem zcela zakázáno, a proto může v tomto smyslu docházet i k určitému (odvolacím soudem zmiňovanému, avšak nikterak blíže specifikovanému) „přiblížení“ potravinových doplňků k léčivým přípravkům, děje-li se tak za podmínek stanovených danou právní úpravou a v souladu s důsledky vyplývajícími z veřejnoprávní klasifikace výrobků jako doplňků stravy. Proto sama skutečnost, že žalovaná spojuje své výrobky s tvrzeními spadajícími do kategorie informací o vlivu na zdraví člověka, nemůže objektivně vést (na straně zákazníků) sama o sobě k mylnému úsudku o veřejnoprávní klasifikaci těchto výrobků jako léčivých přípravků. 73. Kromě toho, i kdyby některé z jednotlivých předmětných tvrzení žalované či jejich konkrétní vzájemná souvislost mohly objektivně vést (na straně zákazníků) k úsudku o odlišné veřejnoprávní kvalifikaci výrobků žalované, bylo by nutno právně posoudit, zda takový (mylný) úsudek v hospodářském styku o charakteristickém znaku (zvláštní vlastnosti) výrobků žalované spočívajícím v jejich veřejnoprávní klasifikaci přichází v úvahu z pohledu průměrného spotřebitele v příslušných zákaznických kruzích (tj. včetně případné skupiny spotřebitelů zvlášť zranitelných nekalou obchodní praktikou ve smyslu čl. 5 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. 5. 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004) tak, aby bylo možno jednání žalované posoudit jako nekalosoutěžní z důvodu klamání zákazníků. [K posouzení klamání zákazníků z pohledu průměrného spotřebitele a k tomuto pojmu v právu nekalé soutěže srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4661/2007 , ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2960/2012 ; na úrovni unijního práva srov. odst. 18 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. 5. 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004, popř. rozsudky Evropského soudního dvora ze dne 8. 4. 2003 ve věci C-44/01, Pippig Augenoptik GmbH & Co. KG proti Hartlauer Handelsgesellschaft mbH a Verlassenschaft nach dem verstorbenen Franz Josef Hartlauer, odst. 55, či ze dne 19. 9. 2006 ve věci C-356/04, Lidl Belgium GmbH & Co. KG proti Etablissementen Franz Colruyt NV, odst. 78, nebo rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 5. 2011 ve věci C-122/10, Konsumentombudsmannen proti Ving Sverige AB, odst. 23.]. 74. Je-li proto rozhodnutí odvolacího soudu založeno pouze na obecné úvaze, že samo uvedení tvrzení o vlivu výrobků žalované, jež jsou doplňky stravy, na zdraví člověka je způsobilé navodit v rozporu s dobrými mravy soutěže v zákaznících mylnou představu o povaze a způsobilosti výrobků žalované nebo o jejich veřejnoprávní klasifikaci jako léčivých přípravků vzájemným „přiblížením“ těchto kategorií výrobků, v důsledku čehož má být uvádění veškerých předmětných tvrzení žalované z tohoto důvodu (bez rozdílu) v rozporu s dobrými mravy soutěže pro klamání zákazníků, nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu správné. 75. Kromě toho je nutno zdůraznit, že v důsledku shora uvedeného nesprávné právního názoru odvolacího soudu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné i proto, že nebylo odvolacím soudem žádným způsobem posouzeno skutkové tvrzení žalobce uplatněné v jeho žalobě (přičemž žaloba byla podána především z tohoto důvodu), že jednání žalované vykazuje znaky nekalé soutěže podle generální klauzule v podobě získání neopodstatněné soutěžní výhody žalované porušováním předpisů veřejného práva o podmínkách označování potravinových doplňků informacemi o vlivu těchto výrobků na zdraví člověka (tedy bez ohledu na případnou možnost souběžného naplnění důvodu nekalé soutěže v podobě klamání zákazníků). 76. Přitom z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že porušení předpisů veřejného práva může přestavovat jednání v nekalé soutěži, pokud jeho důsledkem je jednání v hospodářském styku, jež představuje porušení dobrých mravů soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4285/2010 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4554/2017 ; v právní vědě srov. např. Hajn, Petr. Právo nekalé soutěže. Brno: Masarykova univerzita, 1994, str. 15; ze zahraničních právních úprav srov. výslovně zejm. § 3a německého zákona proti nekalé soutěži z roku 2004). 77. Tento závěr lze vztáhnout i na právní úpravu označování doplňků stravy informacemi o vlivu těchto výrobků na zdraví člověka. (Ze zahraniční soudní praxe ve vztahu k soutěžním důsledkům veřejnoprávní úpravy obsažené v nařízení č. 1924/2006 srov. např. rozsudky německého Spolkového soudního dvora ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. I ZR 162/13, uveřejněný v GRUR, Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht, roč. 2015, č. 5, str. 498 a násl., a ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. I ZR 100/16, uveřejněný v GRUR, Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht, roč. 2017, č. 12, str. 1278 a násl.) 78. Lze tak učinit závěr, že porušení právních předpisů o označování doplňků stravy zdravotními tvrzeními je jednáním v nekalé soutěži, jestliže jde o jednání v hospodářském styku, jež představuje porušení dobrých mravů soutěže a současně je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Způsobilost tohoto jednání přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům přitom nemusí být výlučně důsledkem klamání zákazníků. 79. V dalším řízení je tak nutno rovněž (resp. na prvním místě) posoudit, zda žalovaná při označování svých výrobků předmětnými tvrzeními (resp. ve vztahu ke každému jednotlivému tvrzení) splnila podmínky stanovené normami veřejného práva o označování doplňků stravy zdravotními tvrzeními, a pokud nikoli, zda důsledkem toho je porušení dobrých mravů soutěže, jež je způsobilé přivodit újmu žalobci (popř. dalším soutěžitelům) v důsledku získání neopodstatněné soutěžní výhody na straně žalované (tedy bez ohledu, zda tím zároveň dochází ke klamání zákazníků či nikoli). 80. Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. 81. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. 82. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčeném rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/4323/	29.07.2020	24 Cdo 844/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání posuzované zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 55 Co 410/2018, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. 50 Nc 539/2017-118, omezil posuzovanou ve svéprávnosti tak, že není schopna samostatně právně jednat, porozumět důsledkům uzavření kupní, darovací či jiné smlouvy, jednat v pracovněprávních věcech, pořizovat majetek, rozpoznat potřebu uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, obstarávat si své záležitosti spočívající v jednání na úřadech v souvislosti s podáváním žádosti o přiznání dávek státní podpory, vyřizování dokladů apod., pochopit účel a důsledky uzavření manželství, porozumět smyslu a důsledku voleb, včetně možnosti volit a být volena, spravovat své jmění v částce převyšující 4 000 Kč měsíčně (výrok I.). Svéprávnost posuzované omezil na dobu pěti let od právní moci rozsudku (výrok II.). Opatrovníkem posuzované jmenoval Úřad městské části P. (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky IV. a V.). 2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „je v nejlepším zájmu posuzované, aby byla ve své svéprávnosti omezena v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí“, protože „trpí trvalou duševní poruchou, která jí brání plně právně jednat, a právním jednáním či nečinností by posuzované mohla vzniknout závažná újma“. Vaskulární demence má u posuzované progredující tendenci, „je snadno manipulovatelná a ovlivnitelná“, náhled na své onemocnění a schopnosti nemá. „S ohledem na charakter onemocnění, u něhož již není předpoklad zásadního zlepšení stavu, pak soud svéprávnost posuzované omezil na dobu pěti let.“ Veřejného opatrovníka, který skýtá záruku nestranného posouzení finančních záležitostí a správy majetku posuzované, jí soud jmenoval proto, aby předešel dalšímu zhoršování vztahů v rodině – rozkolu mezi dcerami, pramenící z podezření „na případné manipulativní jednání ve vztahu k posuzované“ – jejichž další vyostření je v rozporu se zájmem posuzované. 3. K odvolání posuzované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 55 Co 410/2018-144, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že posuzovaná „se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilá nakládat s majetkem a spravovat jej nad rámec částky 4 000 Kč, uzavřít manželství a vykonávat volební právo. Ve výroku III. se mění jen tak, že opatrovníkem se jmenuje Městská část P.; jinak se potvrzuje“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky II. a III.). 4. Odvolací soud akceptoval jak skutková zjištění, tak právní posouzení, a sice že „u posuzované jsou dány všechny zákonné podmínky pro omezení svéprávnosti“, avšak měl „odlišný právní názor na formulaci rozsahu omezení svéprávnosti“ a „zpřesnil rozhodnutí ve výroku I. tak, že omezil posuzovanou ve svéprávnosti tak, že není způsobilá nakládat s majetkem a spravovat jej nad rámec částky 4 000 Kč. K tomu využil skutková zjištění soudu prvního stupně, včetně závěrů znaleckého posudku“. Kromě vypuštění termínů „porozumění“, „rozpoznání“ a „chápání“ použil formulaci „nakládání s majetkem a správu tohoto majetku“, jakožto obecný pojem zahrnující „vše, co může být předmětem majetkoprávních vztahů“ s tím, že „není vhodné omezovat posuzovanou v uzavírání jednotlivých smluvních typů“. Za správnou považoval i volbu veřejného opatrovníka posuzované „vzhledem k evidentnímu konfliktu zájmů mezi dcerami posuzované navzájem i navrhovatelkou a posuzovanou“. Změna se týkala pouze toho, že opatrovníkem byla jmenována obec, a nikoliv úřad obce. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého zmocněnce, kterým je advokát, včasné dovolání. Uplatňuje (vycházeje z obsahu dovolání) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nesprávné právní posouzení věci ohledně (1.) formulace rozsudečného výroku, resp. vymezení rozsahu, v jakém byla způsobilost posuzované samostatně právně jednat omezena, aniž by z něj bylo zřejmé, zda finanční limit ve výši 4 000 Kč je limitem jednorázovým, nebo měsíčním, (2.) jmenování veřejného opatrovníka, aniž by byly naplněny předpoklady pro pominutí návrhu posuzované na jmenování D. U. jako její opatrovnice, tedy, že by zájmy jmenované byly v rozporu se zájmy posuzované. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje ve vyřešení těchto právních otázek, na nichž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1617/2016 , nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 3333/11 . III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přestože ohledně přípustnosti první právní otázky dovolatelka nevymezila ustálenou rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud odchýlit uvedením konkrétních spisových značek, je ji v tomto případě nesporně možné identifikovat jiným způsobem (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 2109/17 ), a proto požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dostála. Protože při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 , nebo ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016 ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání posuzované je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 10. Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. podle důvodů vymezených v dovolání a s přihlédnutím k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. 11. Podle ustanovení § 40 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají. Podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád. Podle ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. 12. K první dovolatelkou nastolené právní otázce dovolací soud uvádí, že určitost a srozumitelnost, jakožto esenciální náležitost výroku, je vlastní i rozhodnutí vydanému v řízení o svéprávnosti, zejména pak rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 ). 13. Ustanovení § 40 odst. 2 z. ř. s. ukládá soudu, aby v rozsudku, jímž omezuje svéprávnost člověka, vymezil rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Rozsah omezení svéprávnosti lze formulovat jako negativní výčet, tj. tak, že soud ve výroku rozsudku uvede právní jednání, ke kterým osoba není způsobilá, z čehož implicitně a contrario vyplývá, že k ostatním právním jednáním způsobilá je. Soudní praxe také připouští, byť obecně preferuje výčet negativní, aby byl rozsah omezení svéprávnosti formulován jako pozitivní výčet, tj. tak, že soud ve výroku rozsudku uvede právní jednání, ke kterým člověk způsobilý je. K ostatním právním jednáním pak způsobilý není (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj. 160/1976, uveřejněné pod č. 3/1979 Sb. rozh. obč., a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 354/2011, a ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013 ). 14. Vzhledem k právní otázce zformulované v dovolání je pro posuzovanou věc podstatné vymezení rozsahu, v jakém byla soudem způsobilost posuzované samostatně právně jednat omezena pro oblast občanskoprávních majetkových vztahů (zejména – nikoliv výlučně – pro ta právní jednání, s nimiž příslušná hmotněprávní norma spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, pro nějž je příznačná směna ekonomicky ekvivalentních hodnot). V těchto případech lze (a obvykle tomu tak je) rozsah omezení svéprávnosti definovat pomocí vyčíslení ekonomické hodnoty nepřímého předmětu právního vztahu. Již z povahy věci pak vyplývá, že je nezbytné vztáhnout tento limit vždy k právnímu jednání. Může se tak stát jak k právnímu jednání jedinému, tak k množině právních jednání, která jsou učiněna za konkrétní časové období, např. denní, týdenní, měsíční. 15. Závěr, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 , a zopakoval v rozsudku ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016 , (akceptován byl i v rovině ústavní – nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16 ), a od kterého nemá důvod se odchýlit, podrobil kritice, že ve výroku, kterým se dovolací soud tehdy zabýval, a který byl zformulován obdobně, jako je tomu v poměrech posuzované věci, nebylo zřejmé, zda se stanovený limit váže k právnímu jednání jedinému, anebo k vícero právním jednáním, jejichž počet ovšem nebyl vymezen konkrétním časovým obdobím (denním, týdenním nebo měsíčním). Vyslovený závěr nelze abstrahovat od skutkové roviny tehdy posuzovaného případu a zobecněně jej interpretovat tak, že vylučuje vázat limitaci vyčíslením ekonomické hodnoty nepřímého předmětu právního vztahu i na jedno konkrétní právní jednání. 16. Dovolatelce lze přisvědčit, že z formulace výroku rozsudku vymezující rozsah, v jakém způsobilost posuzované samostatně právně jednat soud omezil tak, že „(…) není způsobilá nakládat s majetkem a spravovat jej nad rámec částky 4 000 Kč.…“, není zřejmé, zda stanovený limit ve výši 4 000 Kč soud váže k jednomu právnímu jednání, nebo k vícero právním jednáním, přičemž pro tento případ jejich množinu ani nedefinoval (typicky konkrétním časovým obdobím). Takto zformulované vymezení rozsahu, v jakém není posuzovaná způsobilá samostatně právně jednat pro oblast majetkových právních vztahů, není v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 a § 40 odst. 2 z. ř. s. 17. Dovolací soud považuje za nezbytné vyjádřit se i k formulaci výrokové části rozsudku odvolacího soudu ohledně akceptace zástupného vymezení rozsahu způsobilosti samostatně právně jednat použitím zkratky (apod.). 18. Odvolací soud výrokem I. dovoláním napadeného rozsudku (věta druhá) změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně „jen tak, že opatrovníkem se jmenuje Městská část P.“ a dále za středníkem uvedl „jinak se potvrzuje“. Soud prvního stupně výrokem III. (pouze) posuzované jmenoval opatrovníka, a protože odvolací soud rovněž rozhodl o jmenování opatrovníka, byť opatrovníkem jmenoval Městskou část P., změnil tento výrok celý. Zvolená formulace za této situace vyvolává otázku, co bylo odvolacím soudem potvrzeno, a protože z odůvodnění vyplývá, že ke změně přistoupil z důvodu formulačního „upřesnění“, tedy nemínil měnit vymezení rozsahu způsobilosti posuzované samostatně právně jednat ve vztahu k orgánům veřejné moci, kteréžto pominutí v negativním výčtu by zcela zjevně vedlo k věcné změně, jediným smysluplným závěrem je, že potvrzena byla i tato část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně („obstarávat si své záležitosti spočívající v jednání na úřadech v souvislosti s podáváním žádosti o přiznání dávek státní podpory, vyřizování dokladů apod.“). Nicméně na odvolacím soudu bude, aby nadále (pro futuro) výrok rozsudku formuloval i v tomto směru pečlivěji. 19. Soud prvního stupně vymezil rozsah, v jakém způsobilost posuzované samostatně právně jednat omezil negativním výčtem, tj. tak, že ve výroku I. rozsudku uvedl právní jednání, ke kterým posuzovaná není způsobilá, z čehož implicitně a contrario vyplývá, že k ostatním právním jednáním způsobilá je. Takovýto výčet je výčtem úplným (taxativním), což dovolací soud uvedl již ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj. 160/1976, uveřejněném ve Sb. rozh. obč. pod č. 3/1979. Za účelem naplnění obecného požadavku na kvalitu rozsudečného výroku určitě a srozumitelně vymezit rozsah, v jakém soud způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil, je povinen při použití negativního výčtu ve výrokové části rozsudku výslovně (jak je běžně soudy činěno) tato právní jednání uvést [např. nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje stanovenou částku, spravování cizího majetku, přijetí a odmítnutí zdravotních služeb a zásahu do své integrity, uzavření manželství, registrovaného partnerství, určení a popření otcovství, udělení souhlasu k osvojení svého dítěte a osvojení dítěte, stát se pěstounem a převzetí dítěte od rodičů do péče, vykonávání rodičovské odpovědnosti s výjimkou práva na osobní styk s dítětem, činění pořízení pro případ smrti, zřeknutí se dědického práva, odmítnutí dědictví a vzdání se dědictví, uzavírání pracovněprávních vztahů, udělení plné moci k zastupování své osoby, přebírání zásilek určených do vlastních rukou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3398/2007 , ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3580/2010 , ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3547/2011 , a ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013 , což je akceptováno i v rovině ústavní, k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16 )]. 20. Nekorigoval-li odvolací soud vymezení rozsahu způsobilosti posuzované samostatně právně jednat ve vztahu k orgánům veřejné moci, pak i v tomto směru není vymezení rozsahu, v jakém není posuzovaná způsobilá samostatně právně jednat v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 a § 40 odst. 2 z. ř. s. 21. Z uvedeného vyplývá, že v rozsudku, jímž soud omezuje svéprávnost člověka, nelze zástupně, za použití zkratek (apod., atp. atd.), vymezit rozsah, v jakém je způsobilost člověka samostatně právně jednat omezována. 22. K druhé dovolatelkou nastolené právní otázce dovolací soud uvádí, že je zapotřebí zohlednit zákonnou posloupnost jmenování opatrovníka osobě omezené ve svéprávnosti (§ 471 odst. 2 o. z.). V tomto případě odvolací soud náležitě nevysvětlil, proč není možné, aby jmenoval opatrovníkem osobu, kterou posuzovaná jako opatrovanka navrhla. Z odůvodnění není totiž zřejmé, zda tomu brání střet zájmů ve smyslu ustanovení § 63 o. z., tedy, že by zájmy D. U. byly v rozporu se zájmy posuzované, nebo má za právně relevantní jinou skutečnost. Má-li jím být střet zájmů ve smyslu ustanovení § 63 o. z., bylo na odvolacím soudu, aby určitě a srozumitelně vysvětlil, v čem v tomto případě střet zájmů D. U. a posuzované spočívá, a na jaký zjištěný skutkový stav tuto právní úvahu navázal. Přitom nelze pominout žádné z pravidel upravující jmenování opatrovníka, která jsou zakotvená v ustanovení § 471 odst. 2 o. z., resp. nemožnosti podle nich (samozřejmě vyjma jmenování veřejného opatrovníka) postupovat (důvody, proč nebyl posuzované jmenován opatrovníkem jiný příbuzný nebo jiná osoba blízká, která osvědčí o posuzovanou dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna, potažmo jiná osoba, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, neuvedl vůbec). 23. Z hlediska dovolacího důvodu není rozhodnutí odvolacího soudu správné, neboť se odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). 24. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 25. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5692/	29.07.2020	29 Cdo 1625/2020	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání druhé žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 1. 2020, sp. zn. 12 Cmo 290/2019. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. 4. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-15, kterým uložil žalovaným (I. T. a E. T.) zaplatit žalobci (Ch. n. s. r. o.) částku 619 650,- Kč s 6% úrokem od 13. 3. 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.065,- Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (II.). 2. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní (společným podáním) odvolání, aniž zaplatili soudní poplatek za odvolání. 3. Usnesením ze dne 6. 8. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-147, které bylo zástupci žalovaných doručeno dne 9. 8. 2019, soud prvního stupně žalované vyzval, aby každý z nich zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 31.086,- Kč; současně oba žalované poučil o následcích nesplnění poplatkové povinnosti. 4. Soudní poplatek za odvolání zaplatil (jen) první žalovaný (viz č. l. 149). 5. Na tomto základě Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 9. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-150, odkazuje na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích, řízení o odvolání druhé žalované pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. 6. Vrchní soud v Praze k odvolání obou žalovaných usnesením ze dne 2. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 290/2019-158, (mimo jiné) potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení o odvolání druhé žalované. 7. Odvolací soud – vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 38/2010 Sb. rozh. obč.), a v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 240/14 ), a Ústavním soudem v usneseních ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 339/06 , a ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 171/06 ˗ zdůraznil, že žalovaní mají postavení samostatných procesních společníků, pročež se pro jejich povinnost k zaplacení soudního poplatku za odvolání neuplatní ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky výkladu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, s tím, že Nejvyšší soud by se měl odchýlit od závěrů obsažených v rozhodnutích ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 , a ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2066/2015 . 9. Dovolatelé citují pasáž z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/2009 (dále též jen „nález Ústavního soudu“), podle níž „v případě žalovaných v řízení navazujícím na vydání směnečného platebního rozkazu, jejichž pasivní legitimace vychází z postavení směnečného dlužníka a směnečného rukojmího, platí, že takovým účastníkům má být poplatková povinnost uložena jako povinnost společná (solidární), neboť i povinnost k zaplacení směnečné sumy je takovým účastníkům uložena společně a nerozdílně“. 10. Za stavu, kdy žalovaní podali společné odvolání proti rozsudku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, kterým jim byla uložena společně a nerozdílně povinnost k zaplacení směnečné sumy, měla jim být i poplatková povinnost za odvolací řízení stanovena jako společná (solidární); nestalo-li se tak, bylo tímto postupem porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 11. K odvolacím soudem zmiňovaným usnesením Ústavního soudu dovolatelka doplňuje, že „primárně je třeba držet se výkladu obsaženého v nálezu, v němž je věcně kvalifikovaně argumentováno“. 12. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil právní moc (eventuálně vykonatelnost) dovoláním napadeného usnesení. 13. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. III. Přípustnost dovolání 14. Dovolání druhé žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, dosud Nejvyšším soudem z hlediska argumentace obsažené v nálezu Ústavního soudu beze zbytku nezodpovězené. IV. Důvodnost dovolání 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Podle ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně. Podle ustanovení § 4 zákona o soudních poplatcích, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost (…) b) podáním odvolání. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích poplatek, s výjimkou poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, je splatný vznikem poplatkové povinnosti. Vzniká-li poplatková povinnost způsobem uvedeným v § 4 odst. 1 písm. e) až j), je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li rozhodnutí o schválení smíru splatnost delší. Podle ustanovení § 9 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (odstavec1). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec 3). Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost (odstavec 7). Podle ustanovení čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak (odstavec 1). Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (odstavec 2). 17. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je jednotná ve výkladu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, jenž upravuje solidární poplatkovou povinnost, v tom směru, že označené ustanovení se neprosadí v případě účastníků, majících postavení samostatných společníků podle ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř. 18. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3823/2019 , včetně přehledu judikatury zmíněné v jeho důvodech. V judikatuře Ústavního soudu k tomu srov. např. (jde-li o rozhodnutí vydaná v době po nálezu Ústavního soudu, tj. po 10. 6. 2010) usnesení sp. zn. III. ÚS 1711/12 , ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3801/14 , ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2596/15 , ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2621/15 a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 2795/19 . 19. Přitom pochybnosti nelze mít ani o tom, že žalovaní (jako přímí dlužníci ze směnky) jsou (i v hmotném právu) dlužníky samostatnými (viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009 , včetně dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněných v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1/2017 ). 20. K závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud s respektem k nálezové judikatuře Ústavního soudu a vědom si obecné závaznosti nálezů Ústavního soudu zdůrazňuje, že jedním z argumentů, který shledal Ústavní soud relevantním k určení povahy poplatkové povinnosti odvolatelů (tj. zda jde o povinnost solidární, nebo o povinnost, která zatěžuje samostatně každého z odvolatelů), je skutečnost, zda žalovaní (odvolatelé) podali odvolání samostatnými podáními, nebo podáním společným. Takové rozlišení činí charakter a výši poplatkové povinnosti závislou na právně nevýznamné skutečnosti (na technické podobě odvolání), aniž by k takovému rozdílu byl dán zákonný podklad, ať již v zákoně o soudních poplatcích či v jiném právním předpisu. Přitom důsledkem takového právního posouzení by zjevně byla ničím neodůvodněná nerovnost poplatníků soudních poplatků za odvolání, založená jen na tom, zda odvolání podali společně (jedním podáním), nebo samostatně. 21. Vzhledem k postavení žalovaných jako samostatných dlužníků ze směnky je pro účely rozsahu poplatkové povinnosti nevýznamné i to, zda jim vůči majiteli směnky náleží shodné (nebo naopak rozdílné) námitky, respektive to, zda by (případná) pohledávka ze směnky byla uspokojitelná (jen) z majetku jednoho z nich, nebo (v případě manželů) z jejich společného jmění. 22. Konečně nelze přehlédnout, že Ústavní soud zmíněným nálezem rozhodl za skutkového stavu, kdy jeden ze stěžovatelů soudní poplatek zaplatil, a druhému stěžovateli bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ze dvou třetin, přičemž ve zbývající části hodlal zaplatit poplatek poté, kdy mu bude zaslána opravená výzva k zaplacení soudního poplatku (k tomu srov. opět usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3801/14 ). 23. V poměrech dané věci tak Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od své předchozí (shora citované) judikatury ani na základě nálezu Ústavního soudu a dovolání druhé žalované jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhé žalované Nejvyšší soud zamítl a druhé žalované vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5677/	28.07.2020	29 NSČR 122/2018	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání insolvenčního správce dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 3. 5. 2018 Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil insolvenčnímu správci dlužníka (TP I., v. o. s.) odměnu ve výši 54.450 Kč včetně daně z přidané hodnoty, a přiznal mu náhradu hotových výdajů ve výši 369 Kč (bod I. výroku). [2] Schválil konečnou zprávu, zveřejněnou vyhláškou dne 11. 4. 2018, ve znění, podle něhož činí: a/ příjmy majetkové podstaty 0 Kč; b/ nárokované výdaje majetkové podstaty 1.544.269 Kč; c/ neuspokojené výdaje majetkové podstaty 1.544.269 Kč; d/ částka k rozvrhu mezi věřitele 0 Kč (bod II. výroku). [3] Zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující (bod III. výroku). [4] Určil, aby po právní moci usnesení byla odměna insolvenčního správce a náhrada jeho hotových výdajů (celkem 54.819 Kč) uhrazena státem z rozpočtových prostředků insolvenčního soudu (bod IV. výroku). [5] Uložil insolvenčnímu správci, aby mu do 15 dnů od právní moci usnesení písemně oznámil, zda splnil povinnosti uložené v § 313 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [bod V. výroku]. 2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Usnesením ze dne 23. 6. 2017 (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. [2] Proti konečné zprávě insolvenčního správce, zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 11. 4. 2018, nebyly podány námitky. [3] V insolvenčním řízení nebylo ničeho zpeněženo a příjmy majetkové podstaty jsou nulové. [4] Insolvenční správce přezkoumal 10 přihlášených pohledávek. 3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 38 insolvenčního zákona, a z ustanovení § 1 § a 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška“) – dospěl ohledně určení odměny insolvenčního správce k následujícím závěrům: 4. Odměna, kterou insolvenční správce uplatnil v konečné zprávě (108.900 Kč), není opodstatněná, neboť v dané věci nebylo dosaženo žádného výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu ani výtěžku zpeněžení určeného k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. V takovém případě se při určení odměny insolvenčního správce postupuje podle § 2a poslední věty vyhlášky. Názor insolvenčního správce, že má nárok na odměnu podle § 1 odst. 5 vyhlášky, i nárok na odměnu podle § 2a vyhlášky, není správný. 5. K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2018 potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku. 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 38 insolvenčního zákona a z ustanovení § 1, § 2a a § 5 vyhlášky – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 7. Není sporu o tom, že v průběhu insolvenčního řízení nedošlo ke zpeněžování majetku dlužníka a že insolvenční správce přezkoumal celkem 10 přihlášek pohledávek. Z ustanovení § 1 vyhlášky pak jednoznačně plyne, že upravuje odměnu insolvenčního správce odvozenou výlučně od výtěžku zpeněžení, s tím, že její výše v takovém případě činí nejméně 45.000 Kč. Novelizace insolvenčního zákona a vyhlášky účinná od 1. 1. 2014 reaguje na situaci, kdy v rámci konkursu nedošlo ke zpeněžení žádného majetku a insolvenčnímu správci byla do té doby určována odměna podle § 5 vyhlášky. 8. Podle novelizované úpravy se tam, kde insolvenční správce již alespoň přezkoumal přihlášky pohledávek, pro tyto případy určuje jeho odměna částkou 1.000 Kč za každou přezkoumanou přihlášku, nejméně však ve výši 45.000 Kč; tím se omezily situace, kdy bude zapotřebí určovat odměnu podle § 5 vyhlášky. Kdyby došlo ke zpeněžení majetku dlužníka, pak by odměnu insolvenčního správce činila nejméně částka 45.000 Kč (za zpeněžení) a dále 10.000 Kč (za přezkum 10 přihlášených pohledávek). 9. V situaci, kdy nedošlo ke zpeněžení, ale byly přezkoumány přihlášky pohledávek, tedy insolvenčnímu správci náleží odměna podle § 2a poslední věty vyhlášky. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky určení výše odměny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu v tom duchu, že mu na odměně (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) přizná celkem 108.900 Kč. 11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu vytýká dovolatel odvolacímu soudu nesprávný výklad příslušných ustanovení vyhlášky, maje za to, že ustanovení § 2a vyhlášky určuje insolvenčnímu správci další odměnu za přezkoumání přihlášek pohledávek, je-li úpadek dlužníka řešen konkursem. Potud se též dovolává dikce ustanovení § 38 odst. 1 insolvenčního zákona, z nějž plyne, že odměna insolvenčního správce se určuje jednak z výtěžku zpeněžení, jednak (nově) také z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek. 12. Dovolatel nesouhlasí s výkladem, jenž vylučuje použití § 1 odst. 5 vyhlášky, nedojde-li ke zpeněžení. Míní, že ustanovení § 2a vyhlášky nemá omezit odměnu garantovanou insolvenčnímu správci ustanovením § 1 vyhlášky (nebo ji zachovat ve stejné výši); jeho smyslem je vyplacení další odměny za přezkoumání přihlášek, což dal zákonodárce najevo i použitím slova „dále“ v předmětném ustanovení. Potud dovolatel argumentuje i systematickým výkladem (tím, že ustanovení § 2a se nachází ve vyhlášce jako samostatné ustanovení), když při výkladu použitém odvolacím soudem by spadalo pod § 1 vyhlášky. Dovozuje rovněž, že jeho názor podporuje i výklad teleologický (co do účelu stanovení další odměny v situaci, kdy nedošlo ke zpeněžení, avšak insolvenční správce vynaložil nezbytné úsilí při přezkoumání přihlášek pohledávek). 13. Dovolatel uzavírá, že mu za činnost v insolvenčním řízení náleží fixní minimální odměna ve výši 45.000 Kč (spolu s daní z přidané hodnoty) podle § 1 odst. 5 vyhlášky, a zároveň fixní minimální odměna ve výši 45.000 Kč (spolu s daní z přidané hodnoty) podle § 2a vyhlášky, jelikož způsobem řešení dlužníkova úpadku byl konkurs, v němž nedošlo ke zpeněžení majetku. Dodává též, že si je vědom omezení plynoucího z ustanovení § 8 vyhlášky, což ale nemá být důvodem pro nepřiznání odměny v celé výši. III. Přípustnost dovolání 14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 15. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení nároku na odměnu podle vyhlášky (ve znění účinném od 1. 1. 2014) šlo v době podání dovolání o věc dovolacím soudem neřešenou (judikaturu na dané téma nelze míti za ustálenou). IV. Důvodnost dovolání 16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a vyhlášky: § 38 (insolvenčního zákona) (1) Insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. (…) (6) Způsob určení odměny, některých hotových výdajů insolvenčního správce a způsob jejich úhrady státem stanoví prováděcí právní předpis. § 1 (vyhlášky) Odměna insolvenčního správce při konkursu (1) Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměnu insolvenčního správce součet odměny určené podle odstavce 2 a odstavce 3. Pro účely výpočtu odměny podle věty první zahrnuje výtěžek zpeněžení určený k vydání věřitelům i částku připadající na odměnu insolvenčního správce. (…) (4) Pro účely této vyhlášky se výtěžkem zpeněžení určeným k rozdělení mezi nezajištěné věřitele rozumí výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu a výtěžek zpeněžení určený k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za podstatou. (5) Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000 Kč. § 2a (vyhlášky) Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených pohledávek podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč. § 5 (vyhlášky) Nelze-li odměnu určit postupem podle § 1 až 4, rozhodne o výši odměny insolvenční soud s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti insolvenčního správce. 20. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení § 38 insolvenčního zákona v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (5. 5. 2017). Novelou provedenou s účinností od 1. 7. 2017 zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byla v § 38 odst. 1 za větu druhou vložena věta „V případě oddlužení činí výše odměny z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek 25 % výše stanovené prováděcím právním předpisem pro odměnu z počtu přezkoumaných přihlášených pohledávek v konkursu.“ Tato změna však nemá na danou věc (v níž byl způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs) žádný vliv. Totéž platí (na základě téže novely) o změně, v důsledku které se odstavec 6 posunul ve struktuře ustanovení § 38 insolvenčního zákona tak, že od 1. 7. 2017 jde o odstavec 7. Citovaná ustanovení vyhlášky nedoznala změn od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka do vydání napadeného rozhodnutí. 21. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že výkladem § 38 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2010) a § 1 vyhlášky (ve znění účinném do 31. 12. 2012) se zabýval v usnesení ze dne 29. 9. 2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010 , uveřejněném pod číslem 64/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 64/2011“). Ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3648/10 , dostupným na webových stránkách Ústavního soudu. 22. V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z dikce § 38 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se ve spojení s § 1 odst. 4 vyhlášky podává jednoznačný posun v určování odměny při řešení dlužníkova úpadku konkursem potud, že odměna má být (je) určována z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele, tedy z částky, kterou mají (zjednodušeně řečeno) věřitelé skutečně obdržet (srov. u zajištěných věřitelů § 1 odst. 2 vyhlášky a u nezajištěných věřitelů § 1 odst. 3 vyhlášky). V takto ustaveném pojetí zákona a prováděcí vyhlášky k němu se proto může (výjimečně) stát, že proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka vyústí v nulový výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi věřitele (že náklady spojené se zpeněžením spolu s náklady vynaloženými na udržování a správu posléze zpeněženého majetku spotřebují výtěžek zpeněžení). Právě to je důvodem, pro který vyhláška v § 1 odst. 3 počítá (ve spojení s § 1 odst. 5 vyhlášky) s tím, že insolvenční správce obdrží minimální odměnu za zpeněžování majetkové podstaty (zohledňující typovou náročnost jeho práce), i když výsledek zpeněžení bude nulový a pro tento případ činí odměna insolvenčního správce 45.000 Kč (§ 1 odst. 5 vyhlášky). Přitom nelze pominout, že ve srovnání s dřívější (konkursní) úpravou insolvenční správce již nemá právo na odměnu určenou z počtu věřitelů. 23. Tamtéž Nejvyšší soud – i za použití jazykového výkladu – dovodil, že samozřejmým předpokladem pro výpočet odměny insolvenčního správce pro případ, že způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs, je vlastní proces zpeněžování majetkové podstaty (bez zpeněžení majetkové podstaty nebo její části nelze hovořit ani o výtěžku zpeněžení určeném k rozdělení mezi věřitele). V insolvenčním řízení, v němž byl dlužníkův úpadek řešen konkursem a ve kterém nebyl zpeněžen žádný majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, proto nelze odměnu insolvenčního správce určit podle § 1 vyhlášky a je namístě postupovat podle § 5 této vyhlášky. Jakkoli dikce § 1 odst. 5 vyhlášky sama o sobě nepodmiňuje přiznání minimální výše odměny insolvenčního správce v konkursu (45.000 Kč) zpeněžením (tento výraz není v textu použit), je zjevné, že odstavec 5 navazuje na předchozí odstavce daného paragrafu a doplňuje úpravu obsaženou v ustanoveních § 1 odst. 2 a 3 vyhlášky, jež se zpeněžováním počítají. 24. V poměrech dané věci je úkolem Nejvyššího soudu prověřit, jaký vliv na závěry zformulované v R 64/2011 měly změny § 38 odst. 1 a vyhlášky provedené s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláškou č. 398/2013 Sb., kterou se mění vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění vyhlášky č. 488/2012 Sb. 25. Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona (přijaté posléze jako zákon č. 294/2013 Sb.), který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 929/0, se především podává [srov. její obecnou část (bod 1.3 vii. Odměny insolvenčních správců, písm. a/ Odměna insolvenčního správce v konkursu)], že záměrem zákonodárce bylo změnit praxi některých insolvenčních správců, kteří po seznámení se závěry R 64/2011 začali formálně zpeněžovat i majetek, z nějž dosažený výnos není přínosem pro nezajištěné věřitele, ale zajišťuje insolvenčním správcům právo na minimální odměnu stanovenou v § 1 odst. 5 vyhlášky. Z veřejné konzultace této problematiky proto vzešlo „v zájmu jistoty“ doporučení upravit normativní text tak, aby z něj bylo patrno, že minimální odměna v konkursu náleží insolvenčnímu správci tehdy, je-li součet odměny ze zpeněžení vypočtený podle ustanovení § 1 odst. 2 a 3 vyhlášky nižší než částka 45.000 Kč, jakož i tehdy, nedošlo-li ke zpeněžení majetkové podstaty vůbec. Ve zvláštní části důvodové zprávy [K bodům 14 až 18 (§ 38)], se pak uvádí, že: „Důvody pro doplnění § 38 insolvenčního zákona o pravidlo, podle kterého se odměna insolvenčního správce určí i z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek (odstavec 1), jsou popsány podrobně již v obecné části důvodové zprávy (bod 1.3 vii. Odměny insolvenčních správců) a jsou vyvolány praktickými potřebami insolvenčních řízení vyjevenými v průběhu veřejné konzultace ve vazbě na možnost věřitelů vyměnit insolvenčního správce po proběhnuvším přezkumném jednání (v režimu § 29 odst. 1 insolvenčního zákona), tedy před zahájením procesu zpeněžování majetkové podstaty a po mnohdy náročné práci spojené s přezkoumáním podaných přihlášek“. 26. Od 1. 1. 2014 (od účinnosti novely č. 294/2013 Sb.) se (v souladu s výše citovaným zdůvodněním) podle § 38 odst. 1 insolvenčního zákona určuje odměna insolvenčního správce v konkursu nejen z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele, nýbrž (nově) i z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek. Přitom se (oproti stavu před 1. lednem 2014) ale nic nezměnilo na tom, že insolvenčnímu správci při konkursu náleží přinejmenším odměna podle § 1 odst. 5 vyhlášky, došlo-li v jeho průběhu ke zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty. Rovněž se nic nezměnilo na tom, že mu tato odměna náleží, i když po odečtení nákladů spojených se zpeněžením a nákladů vynaložených na udržování a správu posléze zpeněženého majetku zůstává věřitelům k rozdělení nulový výtěžek (srov. závěry R 64/2011 v odstavci [22] výše). Určující je jen to, zda došlo ke zpeněžení. Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud po podání dovolání v této věci v usnesení ze dne 28. 5. 2020, sen. zn. 29 NSČR 129/2018 , při rozhodování o dovolání téhož dovolatele (v jiné insolvenční věci). 27. Lze tudíž shrnout, že bez ohledu na konečnou výši výtěžku zpeněžení (a tedy i jeho odměnu určenou z tohoto výtěžku) má insolvenční správce při zpeněžení majetku v konkursu jednak nárok na odměnu ve výši nejméně 45.000 Kč (dle § 1 odst. 5 vyhlášky), jednak („dále“) nárok na odměnu ve výši 1.000 Kč za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky (do limitu 1.000.000 Kč) [§ 2a vyhlášky]. 28. V těch případech, kdy ke zpeněžení majetku vůbec nedojde, nadále platí, že podle ustanovení § 1 vyhlášky nevznikla insolvenčnímu správci žádná odměna za zpeněžování (není-li nic zpeněženo, není předmětné ustanovení pro určení odměny použitelné); srov. závěry R 64/2011 v odstavci [23] výše. Jestliže insolvenční správce v takovém insolvenčním řízení nepřezkoumal žádnou přihlášku, lze jeho odměnu určit jen podle § 5 vyhlášky (potud jsou nadále použitelné závěry R 64/2011). Insolvenční správce, který v takovém insolvenčním řízení přezkoumal alespoň jednu přihlášku, však má nárok na odměnu minimálně ve výši 45.000 Kč (§ 2a poslední věta vyhlášky). Úprava obsažená v ustanovení § 2a poslední věty vyhlášky (však) není „doplněním“ odměny určené podle § 1 odst. 5 vyhlášky (jak se mylně domnívá dovolatel). Již proto ne, že ustanovení § 1 vyhlášky nelze při absenci zpeněžování vůbec použít. Ustanovení § 2a poslední věty vyhlášky též samo o sobě nezakládá nárok na odměnu insolvenčního správce za přezkoumané přihlášky, nýbrž jen určuje (pro tam uvedený případ) její minimální výši. Jinými slovy řečeno, označené ustanovení se uplatní jen tehdy, vyplývá-li nárok insolvenčního správce na odměnu za přezkoumané přihlášky pohledávky již z jiného ustanovení vyhlášky (konkrétně z první věty § 2a vyhlášky). 29. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 30. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl, že dlužník byl v průběhu dovolacího řízení (v důsledku způsobu ukončení insolvenčního řízení) vymazán (k 18. červnu 2019) z obchodního rejstříku (zanikl bez právního nástupce). Tuto okolnost však Nejvyšší soud neměl za překážku věcného projednání podaného dovolání v této věci.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5695/	28.07.2020	29 NSCR 105/2018	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání věřitele č. 44 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2017. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 14. 7. 2017 Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“): [1] Odmítl přihlášku pohledávky P-50 věřitele č. 44 (W. P. S. Gmbh) ve výši 1 811 552 Kč (bod I. výroku). [2] Určil, že právní mocí rozhodnutí končí účast věřitele č. 44 v insolvenčním řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Usnesením ze dne 2. 3. 2017 zjistil úpadek dlužníka (B. F. L. s. r. o.) a věřitele, kteří tak dosud neučinili, vyzval, aby pohledávky přihlásili do 2 měsíců ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku (v insolvenčním rejstříku) s poučením, že k opožděně podaným přihláškám insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. [2] Věřitele č. 44 vyrozuměl o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku a zaslal mu i výzvu k podání přihlášek pohledávek se stanovením lhůt a sankcí za jejich nedodržení ve smyslu článku 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení, jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, s. 191-208) dne 20. 8. 2004, a ve smyslu ustanovení § 430 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). [3] Vyrozumění i výzva byly doručeny věřiteli č. 44 dne 15. 3. 2017, takže posledním dnem lhůty k přihlášení jeho pohledávky byl 15. 5. 2017. [4] Přihlášku pohledávky doručil věřitel č. 44 insolvenčnímu soudu (až) 21. 6. 2017, a tedy opožděně. 3. Proto insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 173 odst. 1 a 4 a § 185 insolvenčního zákona – předmětnou přihlášku odmítl. 4. K odvolání věřitele č. 44 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2017 potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 71 odst. 1, § 136 odst. 2 písm. d/, § 138, § 139, § 173 odst. 1 a 4, § 185 a § 430 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 6. Pro známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, platí ohledně doručování rozhodnutí o úpadku [obdobně jako pro „vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení“ (správně „vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení“)] zvláštní úprava obsažená v § 430 insolvenčního zákona. Důraz na to, že takové věřitele musí insolvenční soud vyrozumět o zahájení insolvenčního řízení a o rozhodnutí o úpadku zvláštním doručením a že jim musí doručit zvlášť i výzvu k podávání přihlášek, klade i judikatura Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008 , uveřejněné pod číslem 25/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 25/2009“) [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 7. Z insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že v insolvenčním návrhu (doručeném insolvenčnímu soudu 7. 11. 2016) označil dlužník i závazek (dluh) vůči odvolateli. Po rozhodnutí o úpadku (z 2. 3. 2017), jež obsahovalo i výzvu podle ustanovení § 136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona, zaslal insolvenční soud odvolateli (jenž sídlí v Německu) příslušné vyrozumění dne 13. 3. 2017, tedy 11 dnů po zveřejnění rozhodnutí o úpadku (vyrozumění bylo doručeno 15. 3. 2017). Přihlášku pohledávky doručil odvolatel insolvenčnímu soudu 21. 6. 2017. 8. Z výše uvedených zjištění vyplývá, že lhůta 2 měsíců pro podání přihlášky pohledávky začala běžet 3. 3. 2017 a skončila 3. 5. 2017. Odvolateli (však) lhůta pro podání přihlášky začala běžet teprve ode dne, kdy mu byla doručena výzva k podání přihlášky zvlášť, a skončila (proto) 15. 5. 2017. Odvolatel přihlásil pohledávku až 21. 6. 2017, a tedy opožděně. 9. K odvolacím námitkám odvolací soud uvádí, že skutečnost, že výzva k podání přihlášky byla doručena odvolateli až 15. 3. 2017, tedy s prodlením 13 dnů, zohlednil insolvenční soud právě tím, že konec lhůty určil až na 15. 5. 2017. V tom, že odvolatel sídlí v N., důvod pro stanovení odlišné přihlašovací lhůty nespočívá. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Věřitel č. 44 podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky „řádnosti vyrozumění“ známých zahraničních věřitelů dlužníka dle § 430 odst. 1 insolvenčního zákona. 11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že přihláška jeho pohledávky se neodmítá. 12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že jako známý zahraniční věřitel dlužníka nebyl řádně vyzván k podání přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka (v čemž současně spatřuje vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), takže u něj nemohlo dojít k propadnutí přihlašovací lhůty. Odmítnutím přihlášky byl (tedy) nespravedlivě poškozen (v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení, zejména se zásadou vyjádřenou v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona). 13. Důvod, pro který má za to, že nebyl řádně vyzván k podání přihlášky pohledávky, spatřuje dovolatel v tom, že jako známý věřitel ve smyslu ustanovení § 430 odst. 1 insolvenčního zákona měl být o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku vyrozuměn „neprodleně“, dovolávaje se potud dikce ustanovení § 430 odst. 1 insolvenčního zákona a článku 54 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, ze dne 20. 5. 2015, o insolvenčním řízení. K vymezení termínu „neprodleně“ pak dovolatel příkladmo poukazuje na dikci § 100a, § 128 a § 368e insolvenčního zákona. Dále dovolatel uvádí, že v souladu s článkem 2 odst. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 se „okamžikem zahájení řízení“ rozumí okamžik, kdy rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení nabývá účinnosti, bez ohledu na to, zda se jedná o konečné rozhodnutí, či nikoli. Rozhodnutí o zahájení řízení nabývá účinnosti okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 89 odst. 1 insolvenčního zákona), k čemuž v dané věci došlo 8. listopadu 2016. 14. Rozhodnutí o úpadku bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 2. 3. 2017 a od tohoto dne začala běžet lhůta, ve které je soud povinen neprodleně vyrozumět známého zahraničního věřitele. Vzhledem k obvyklé délce této lhůty, která je v insolvenčním zákoně stanovena do konce nejblíže následujícího pracovního dne a u některých ustanovení nejpozději do 7 dnů, má dovolatel za to, že nebyl splněn časový aspekt tohoto vyrozumění a že nebyl o povinnosti podat přihlášku pohledávky v uvedené lhůtě vyrozuměn způsobem vyžadovaným insolvenčním zákonem i nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848. Přitom bylo prokázáno, že insolvenční soud zaslal věřiteli příslušné vyrozumění 13. 3. 2017, tedy 11 dnů po zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku (doručeno bylo 15. 3. 2017, tedy 13 dnů po zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku). Doručení vyrozumění neproběhlo řádně, tedy neprodleně, a tato skutečnost je příčinou nespravedlivého poškození dovolatele postupem soudu v předmětném insolvenčním řízení. Na uvedeném (rozuměj nikoli neprodleném vyrozumění) ničeho nemění ani to, že dovolatel byl i tak seznámen s probíhajícím insolvenčním řízením. 15. Dovolatel se z výše popsaných příčin domnívá, že jej insolvenční soud nevyzval k podání přihlášky řádně a včas. V důsledku značně komplikované přípravy podkladů a nutnosti komunikovat s českým advokátem nebylo možné kvůli opožděně sdělené výzvě podat k soudu přihlášku pohledávky v řádné lhůtě ani ve speciální lhůtě dané výzvou k podávání přihlášek pohledávek. Kdyby jej soud vyzval řádně (především jde o „časový aspekt vyrozumění“), měl by dovolatel dostatek času pro přípravu přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení. Odtud dovolatel dovozuje, že mu dosud nezačala běžet propadná přihlašovací lhůta. 16. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel i to, že nezohlednil (nevypořádal) jeho odvolací argumentaci k tomu, že nebyl vyrozuměn „neprodleně“, a tedy řádně, dovolávaje se (k tomu, že jde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006 . III. Přípustnost dovolání 17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (s přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) z bodu 2. článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 18. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky [výkladu článků 2 odst. 8 a 54 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848] jde o věc dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 19. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 21. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné následující skutečnosti (z nichž vyšly soudy v této věci a jež se jako obsah insolvenčního spisu promítají i v insolvenčním rejstříku): [1] Dlužníkem podaný insolvenční návrh došel věcně příslušnému insolvenčnímu soudu 7. 11. 2016 (A-1). [2] Insolvenční soud zveřejnil insolvenční návrh v insolvenčním rejstříku 8. 11. 2016 v 8.30 hodin (A-1). [3] Vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (ze dne 8. 11. 2016), zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku rovněž 8. 11. 2016 v 8.30 hodin (A-2). [4] Usnesením z 2. 3. 2017, které zveřejnil v insolvenčním rejstříku 2. 3. 2017 v 11.58 hodin (A-13), insolvenční soud (mimo jiné): – Zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku). – Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil AP insolvence, v. o. s. (bod II. výroku). – Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku) s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod IV. výroku). – Oznámil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku). – Vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby pohledávky přihlásili do 2 měsíců ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku, s poučením, že k opožděně podaným přihláškám insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Tamtéž současně uvedl, že známé zahraniční věřitele, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, vyrozumí insolvenční soud nebo insolvenční správce neprodleně o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku. Současně jim insolvenční soud nebo insolvenční správce zašle výzvu k podávání přihlášek pohledávek se stanovením lhůt a sankcí za jejich nedodržení, jakož i subjekt, u kterého se přihlašují (bod VI. výroku). [5] Výzvu k podávání přihlášek pohledávek známými věřiteli (ve smyslu § 430 odst. 1 insolvenčního zákona) zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku 2. 3. 2017 v 12.11 hodin (A-14). [6] Vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, rozhodnutí o úpadku a výzvu k podávání přihlášek pohledávek známými věřiteli doručil insolvenční soud dovolateli zvlášť dne 15. 3. 2017. 22. 1/ K použitelnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 v této věci. Pro další úvahy Nejvyššího soudu k otázce, zda nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 je v této věci použitelné, jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, předmětného nařízení a nařízení Rady (ES) č. 1346/2000: § 97 (insolvenčního zákona) (1) Insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu. (…) § 101 (insolvenčního zákona) Oznámení o zahájení insolvenčního řízení (1) Zahájení insolvenčního řízení oznámí insolvenční soud vyhláškou, kterou zveřejní nejpozději do 2 hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh. Jestliže insolvenční návrh dojde insolvenčnímu soudu v době, kdy do skončení úředních hodin insolvenčního soudu zbývají méně než 2 hodiny, nebo ve dnech pracovního klidu, zveřejní insolvenční soud tuto vyhlášku nejpozději do 2 hodin po zahájení úředních hodin nejbližšího pracovního dne insolvenčního soudu. Vyhláška obsahuje a/ označení insolvenčního soudu, který ji vydal, b/ označení insolvenčního navrhovatele, c/ označení dlužníka, d/ údaj o okamžiku jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku, e/ jméno a příjmení osoby, která ji vydala, f/ den vydání. (2) Vyhláška podle odstavce 1 se doručuje účastníkům insolvenčního řízení; odvolání proti ní není přípustné. Článek 84 [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848] Časová působnost 1. Ustanovení tohoto nařízení se vztahují pouze na insolvenční řízení zahájená nejdříve 26. 6. 2017. Jednání dlužníka učiněná přede dnem použitelnosti tohoto nařízení se i nadále řídí právem, které se na ně vztahovalo v době, kdy byla učiněna. 2. Bez ohledu na článek 91 tohoto nařízení se nařízení (ES) č. 1346/2000 nadále použije na insolvenční řízení, která spadají do oblasti působnosti uvedeného nařízení a která byla zahájena před 26. červnem 2017. Článek 91 [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848] Zrušení Nařízení (ES) č. 1346/2000 se zrušuje. Odkazy na zrušené nařízení se považují za odkazy na toto nařízení v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze D tohoto nařízení. Článek 92 [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848] Vstup v platnost Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie. Použije se ode dne 26. 6. 2017, s výjimkou: a/ článku 86, který se použije ode dne 26. 6. 2016; b/ čl. 24 odst. 1, který se použije ode dne 26. 6. 2018, a c/ článku 25, který se použije ode dne 26. 6. 2019. Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech v souladu se Smlouvami. Článek 43 [nařízení (ES) č. 1346/2000] Časová působnost Ustanovení tohoto nařízení se vztahují pouze na úpadková řízení zahájená po vstupu tohoto nařízení v platnost. Úkony dlužníka učiněné před vstupem tohoto nařízení v platnost se i nadále řídí právem, které se na ně vztahovalo v době, kdy byly učiněny. 23. Ustanovení § 97 odst. 1 insolvenčního zákona v citované podobě (pro věc rozhodné) platilo již v době, kdy insolvenčnímu soudu došel insolvenční návrh v této věci, a později nedoznalo změn. Ustanovení § 101 insolvenčního zákona v citovaném (rozhodném) znění platilo v době, kdy insolvenční soud vydal vyhlášku, kterou oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Článek 43 nařízení (ES) č. 1346/2000 v citované podobě (pro věc rozhodné) platil v době zrušení tohoto nařízení. Články nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 jsou citovány v aktuálním znění. 24. Z výše shrnutých skutkových reálií dané věci plyne, že ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona je dnem zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka 7. 11. 2016. Dovolatel správně nepokládá tento den za den zahájení řízení ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, maje za to (srov. reprodukci dovolání v odstavci [13]), že „okamžikem zahájení řízení“ ve smyslu tohoto nařízení byl okamžik zveřejnění „rozhodnutí o zahájení řízení“ v insolvenčním rejstříku, k čemuž podle jeho mínění mělo dojít 8. 11. 2016 (kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení). I při takto pojaté (dovolatelem prosazované) argumentaci je výklad unijního práva v dovolání chybný. Jak se totiž podává z článku 84 (ve spojení s články 91 a 92) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, ustanovení tohoto nařízení se vztahují pouze na insolvenční řízení zahájená nejdříve 26. 6. 2017. U insolvenčního řízení, které by bylo zahájeno (ve smyslu unijního práva) 8. 11. 2016, by tedy argumentace články 2 a 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 byla bez dalšího právně bezcenná. 25. K „okamžiku zahájení řízení“ ve smyslu unijního práva. Pro další úvahy Nejvyššího soudu k „okamžiku zahájení řízení“ ve smyslu unijního práva jsou rozhodná následující ustanovení nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848: Článek 2 [nařízení (ES) č. 1346/2000] Definice Pro účely tohoto nařízení se rozumí: (…) e/ „rozhodnutím“ ve vztahu k zahájení úpadkového řízení nebo jmenování správce podstaty rozhodnutí kteréhokoli soudu příslušného takové řízení zahájit nebo jmenovat správce podstaty; f/ „okamžikem zahájení řízení“ okamžik, kdy rozhodnutí o zahájení řízení nabývá účinku, bez ohledu na to, zda se jedná o konečné rozhodnutí či nikoli; (…) Článek 2 [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848] Definice Pro účely tohoto nařízení se rozumí: (…) 7) „rozhodnutím o zahájení insolvenčního řízení“ mimo jiné i) rozhodnutí soudu o zahájení insolvenčního řízení nebo o potvrzení zahájení takového řízení a ii) rozhodnutí soudu o jmenování insolvenčního správce; 8) „okamžikem zahájení řízení“ okamžik, kdy rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení nabývá účinnosti, bez ohledu na to, zda se jedná o konečné rozhodnutí či nikoli; (…) 26. Článek 2 nařízení (ES) č. 1346/2000 v citované podobě (pro věc rozhodné) platil v době zrušení tohoto nařízení. Článek 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 je citován v aktuálním znění. 27. Dovolatel se mýlí i v posouzení okamžiku zahájení insolvenčního řízení ve smyslu unijního práva. Již v usnesení ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006 , uveřejněném pod číslem 87/2008 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 87/2008“) shrnul Nejvyšší soud ustálenou judikaturu (acte éclairé) Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) k vymezení pojmu „zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu nařízení (ES) č. 1346/2000, podle které článek 16 odst. 1 první pododstavec nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že za rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení ve smyslu tohoto ustanovení se považuje rozhodnutí vydané soudem členského státu, ke kterému byl za tímto účelem podán návrh na zahájení řízení uvedeného v příloze A téhož nařízení, vycházející z úpadku dlužníka, jestliže toto rozhodnutí zahrnuje zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem, a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C daného nařízení. Toto zbavení práva nakládat s majetkem znamená, že dlužník pozbude oprávnění vykonávat správu svého majetku (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 58). 28. R 87/2008 se týkalo vztahu unijní úpravy k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, na tam formulované závěry však Nejvyšší soud navázal i v poměrech upravených insolvenčním zákonem. V usnesení ze dne 29. 6. 2017, sen. zn. 29 NSČR 16/2015 , odmítl Nejvyšší soud na stejném judikatorním základě jako nepřesnou úvahu soudů nižších stupňů, které spojení „zahájení úpadkového řízení“ ve smyslu nařízení (ES) č. 1346/2000 vykládaly v kontextu českého procesního práva jako den zahájení insolvenčního řízení, tedy jako den, kdy insolvenčnímu soudu došel insolvenční návrh (§ 97 odst. 1 část věty za středníkem insolvenčního zákona). V usnesení ze dne 29. 6. 2017, sen. zn. 29 NSČR 60/2015 , Nejvyšší soud shrnul, že „zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu nařízení (ES) č. 1346/2000 nelze ztotožnit s okamžikem zahájení insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona, ani s okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (§ 101 odst. 1 insolvenčního zákona), s tím, že omezení plynoucí dlužníku od tohoto okamžiku co do nakládání s majetkem z ustanovení § 111 insolvenčního zákona nemají povahu těch, s nimiž spojuje okamžik zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu tohoto nařízení o úpadkovém řízení judikatura SDEU (srov. opět rozsudek ve věci Eurofood, jak je citován v předchozím odstavci). V usnesení ze dne 20. 12. 2018, sen. zn. 29 NSČR 205/2016 , pak Nejvyšší soud v situaci, kdy mezi vydáním vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, a rozhodnutím o úpadku dlužníka (s nímž insolvenční soud nespojil rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka) nebylo vydáno žádné jiné rozhodnutí zahrnující zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem, a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, označil za „rozhodnutí o zahájení (úpadkového) řízení“ ve smyslu tohoto nařízení rozhodnutí, jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka. 29. Budiž dodáno, že týž závěr [že „zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu unijního práva nelze ztotožnit s okamžikem zahájení insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona, ani s okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (§ 101 odst. 1 insolvenčního zákona)], by platil i při výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848. I podle srovnávací tabulky obsažené v příloze D tohoto nařízení je (totiž) článek 2 písm. e) a f) nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 srovnatelný s článkem 2 body 7) a 8) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 [srov. i článek 91 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848]. 30. Nejvyšší soud tudíž shrnuje, že „zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu unijního práva představovaného článkem 2 písm. e) a f) nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 nebo článkem 2 body 7) a 8) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 nelze ztotožnit s okamžikem zahájení insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona, ani s okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (§ 101 odst. 1 insolvenčního zákona). Nevydá-li insolvenční soud v době od zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku, žádné jiné (dřívější) rozhodnutí zahrnující zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem, a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 nebo insolvenčního správce uvedeného v příloze B nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, rozumí se „okamžikem zahájení řízení“ ve smyslu obou těchto nařízení pro poměry upravené insolvenčním zákonem okamžik zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku. 31. K přihlašovací lhůtě u „známého věřitele“. Pro další úvahy Nejvyššího soudu k přihlašovací lhůtě u „známého věřitele“ jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848: § 430 (insolvenčního zákona) Známí věřitelé (1) Známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, vyrozumí insolvenční soud neprodleně o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku. (2) Povinnost vyrozumět známé věřitele podle odstavce 1 splní insolvenční soud tím, že jim zvlášť doručí rozhodnutí, kterým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, a rozhodnutí o úpadku nebo jeho zkrácené znění. (3) Známým věřitelům podle odstavce 1 insolvenční soud zvlášť doručí i výzvu k podávání přihlášek pohledávek. Článek 40 [nařízení Rady (ES) č. 1346/2000] Povinnost informovat věřitele 1. Jakmile je v některém členském státě zahájeno úpadkové řízení, příslušný soud tohoto státu nebo jmenovaný správce podstaty neprodleně informují známé věřitele, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiných členských státech. (…) Článek 54 [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848] Povinnost informovat věřitele 1. Jakmile je v některém členském státě zahájeno insolvenční řízení, příslušný soud tohoto státu nebo insolvenční správce jmenovaný tímto soudem neprodleně vyrozumí známé zahraniční věřitele. (…) 32. Ustanovení § 430 insolvenčního zákona v citované podobě (pro věc rozhodné) platilo jak v době, kdy insolvenčnímu soudu došel insolvenční návrh, tak v době, kdy insolvenční soud dovolatele vyrozuměl o zahájení insolvenčního řízení (15. 5. 2017). Článek 40 nařízení (ES) č. 1346/2000 v citované podobě (pro věc rozhodné) platil v době zrušení tohoto nařízení. Článek 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 je citován v aktuálním znění. 33. Jakkoli se dovolatel mýlil v použitelnosti článku 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, s přihlédnutím k tomu, že jde o úpravu srovnatelnou s článkem 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 [srov. opět i srovnávací tabulku obsaženou v příloze D nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848] a že předmětem výkladu je i § 430 insolvenčního zákona, zbývá vypořádat se s námitkou dovolatele, že kdyby jej soud vyzval řádně (ve smyslu „včas“ ve vazbě na výraz „neprodleně“), měl by dovolatel dostatek času pro přípravu přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení. 34. Již v odvolacím soudem přiléhavě zmíněném R 25/2009 Nejvyšší soud vyložil ustanovení § 430 insolvenčního zákona [ve vazbě na článek 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000] v tom smyslu, že známému věřiteli ve smyslu onoho ustanovení začíná běžet lhůta k podání přihlášky až ode dne, kdy mu výzva k podávání přihlášek bude doručena (v souladu s ustanovením § 74 odst. 2 insolvenčního zákona) zvlášť; z tohoto závěru pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sen. zn. 29 NSČR 13/2010 , uveřejněné pod číslem 138/2012 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 9. 2016, sen. zn. 29 NSČR 111/2014 , uveřejněné pod číslem 31/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolatel nezpochybňuje, že soudy nižších stupňů tyto závěry respektovaly, tedy že začátek běhu propadné přihlašovací lhůty určené věřitelům v rozhodnutí o úpadku dlužníka v délce 2 měsíců ode dne zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku v jeho případě odvíjely až ode dne, kdy mu byla zvlášť doručena (s vyrozuměním o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku) výzva k podání přihlášky pohledávky a nečiní sporným ani to, že předmětné dokumenty obdržel 15. 3. 2017 a že do 15. 5. 2017 pohledávku nepřihlásil (učinil tak až 21. 6. 2017). Dovolací argumentace ve prospěch závěru, že kdyby insolvenční soud vyrozuměl dovolatele o zahájení insolvenčního řízení „neprodleně“ (s níž je spojena i argumentace, podle níž o „neprodlené“ vyrozumění v dané věci nešlo), by ovšem dávala smysl jen tehdy, kdyby okamžik „zahájení úpadkového řízení“ ve smyslu článku 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 předcházel okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku. Jinak řečeno, taková argumentace by dávala smysl [vzhledem k tomu, že ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 insolvenčního zákona jsou věřitelé dlužníka (bez dalšího) oprávněni uplatnit v insolvenčním řízení své pohledávky přihláškou od „zahájení insolvenčního řízení“], jen kdyby bylo možné vyložit slovní spojení „zahájení insolvenčního řízení“ v tom duchu, jak je chápe české insolvenční právo (mimo rámec unijních pravidel). Takový postup je ovšem (jak vysvětleno výše v odstavcích [25] až [30]) při výkladu nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 vyloučen. 35. Není-li „zahájením řízení“ ve smyslu článku 2 písm. e) a f) nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 okamžik zahájení insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona, ani okamžik zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (§ 101 odst. 1 insolvenčního zákona), a nevydal-li insolvenční soud v této věci v době od zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku, žádné jiné (dřívější) rozhodnutí zahrnující zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem, a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, pak ve smyslu tohoto nařízení bylo řízení v této věci „zahájeno“ okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku, tedy 2. 3. 2017 v 11.58 hodin. Odtud je zjevné, že i kdyby předmětné rozhodnutí o úpadku bylo dovolateli doručeno zvlášť [coby známému věřiteli ve smyslu článku 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 a ustanovení § 430 insolvenčního zákona] ještě téhož dne (2. 3. 2017), nemělo by to pro něj žádný příznivější následek co do délky lhůty k přihlášení jeho pohledávky do insolvenčního řízení (byly by to stále jen 2 měsíce). Tento závěr přitom platí (lze jej přijmout) bez ohledu na to, zda vyrozumění realizované 15. 3. 2017 bylo v poměru ke 2. 3. 2017 [tj. k okamžiku zahájení řízení ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 1346/2000] vyrozuměním „neprodleným“. Dovolání tak ani v tomto ohledu není důvodné. 36. Jiný úsudek neplyne ani z dikce § 430 insolvenčního zákona. Z toho, jakým způsobem („jak“) plní (má plnit) insolvenční soud povinnost vyrozumět „známé věřitele“ [tím, že jim podle ustanovení § 430 odst. 2 insolvenčního zákona zvlášť doručí rozhodnutí, kterým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení (vyhlášku dle § 101 insolvenčního zákona), a rozhodnutí o úpadku nebo jeho zkrácené znění], neplyne „kdy“ se tak má stát. Požadavek „neprodleného“ vyrozumění „známých věřitelů“ o „zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku“ (formulovaný v § 430 odst. 1 insolvenčního zákona) navazuje (vychází) co do slovního spojení „zahájení insolvenčního řízení“ z významu, který tomuto pojmu přisuzuje unijní právo. To potvrzuje i na obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č. 1120). Ve zvláštní části důvodové zprávy [K § 426 – 430 (Hlava II. Vztah ke státům Evropské unie)] se na dané téma uvádí, že: „Ve vztahu ke státům Evropské unie je přímo aplikovatelné nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení. Osnova (v § 426 až 430) na uvedené nařízení odkazuje a řeší i některé dílčí otázky souvisící s jeho použitím.“ Tím, že staví vedle sebe požadavek na neprodlené vyrozumění o „zahájení insolvenčního řízení“ i o „vydání rozhodnutí o úpadku“, akceptuje ustanovení § 430 odst. 1 i v rovině českého insolvenčního práva skutečnost, že ve smyslu unijního práva představovaného článkem 2 písm. e) a f) nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 nebo článkem 2 body 7) a 8) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 může být insolvenční (úpadkové) řízení „zahájeno“ i dříve než vydáním rozhodnutí o úpadku (nikoli však vydáním vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení podle § 101 odst. 1 insolvenčního zákona); srov. odstavec [30] výše. Je-li insolvenční (úpadkové) řízení „zahájeno“ podle unijních pravidel dříve než vydáním rozhodnutí o úpadku, pak dává smysl i to, že vyrozumění o takovém zahájení se děje (podle § 430 odst. 2 insolvenčního zákona) tím, že známému věřiteli se zvlášť doručí vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 insolvenčního zákona); ta totiž zpravidla obsahuje (jako tomu bylo i u vyhlášky v této insolvenční věci) i informaci o možnosti přihlašovat pohledávky do insolvenčního řízení i před rozhodnutím o úpadku (srov. § 110 odst. 2 insolvenčního zákona). K témuž závěru (ohledně významu § 430 insolvenčního zákona) lze dospět i obrácenou argumentací založenou na tom, že dokud není ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 nebo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 insolvenční (úpadkové) řízení zahájeno, pak není důvod aplikovat zvláštní pravidla, která mají chránit „známé věřitele“ ve smyslu těchto nařízení právě od okamžiku „zahájení“ ve smyslu unijního práva. 37. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., včetně vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výtkou, podle které odvolací soud nezohlednil (nevypořádal) jeho odvolací argumentaci k tomu, že nebyl vyrozuměn „neprodleně“, dovolatel takovou vadu (nepřezkoumatelnost rozhodnutí) vystihuje. I potud je ovšem napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné. 38. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09 (rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). 39. Vzhledem k tomu, že vady, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5697/	28.07.2020	3 Tz 70/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 52 T 50/2016, v neprospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti T. T., rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným rozsudkem v části, v níž bylo rozhodnuto podle § 226 písm. d) tr. ř. ohledně právnické osoby T. T. o zproštění obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 1 ZT 463/2014, byl porušen zákon ve prospěch obviněné právnické osoby T. T. v § 226 písm. d) tr. ř. a § 2 odst. 5 větě šesté tr. ř. a v § 8 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) t. o. p. o. I. Rozhodnutí okresního soudu 1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 10. 2018 byli obviněný J. S. a obviněná právnická osoba – obchodní společnost T. T., s. r. o., (dále jen „právnická osoba T. T.“) pro žalovaný skutek zproštěni obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř. Rozhodnutí Okresního soudu v Chomutově v souladu s § 129 odst. 2 tr. ř. neobsahuje odůvodnění. Z užitého ustanovení trestního řádu a předchozího průběhu trestního řízení je zřejmé, že ke zproštění obžaloby došlo s ohledem na skutečnost, že obviněný J. S. nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Obviněný byl jediným jednatelem obviněné právnické osoby a soud z rozhodnutí o jeho trestní odpovědnosti vyvodil rozhodnutí o trestní odpovědnosti právnické osoby. II. Stížnost pro porušení zákona 2. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Chomutově, konkrétně proti výroku, jímž bylo rozhodnuto podle § 226 písm. d) tr. ř. o zproštění obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 1 ZT 463/2014, právnické osoby T. T. podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněné právnické osoby T. T. 3. Ministryně spravedlnosti poukázala na úpravu § 8 t. o. p. o. Otázka, jak postupovat v případě stíhání právnické osoby, pokud jednající fyzická osoba ve smyslu § 8 odst. 4 písm. d) t. o. p. o. není za příslušný trestný čin odpovědná, protože je nepříčetná, nemá podle ministryně spravedlnosti doposud explicitní judikatorní řešení. 4. Zároveň není tato otázka jednoznačně řešena ani doktrínou. Část odborné literatury trestní odpovědnost právnické osoby v případě, že jednající fyzická osoba ve smyslu § 8 odst. 4 písm. d) t. o. p. o. není za příslušný trestný čin odpovědná, protože je nepříčetná, nevylučuje (FENYK, J., SMEJKAL, L., BÍLÁ, I., Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 56 a 57; ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 227 a 228), část odborné literatury oproti tomu trestní odpovědnost právnické osoby v takovém případě vylučuje (FOREJT, P., HABARTA, P., TREŠLOVÁ, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012, s. 94). 5. Ze znění § 8 odst. 4 písm. d) t. o. p. o. i z většinového názoru odborné literatury podle ministryně spravedlnosti vyplývá, že právnická osoba může být trestně odpovědná i v případě, že za ni jednající fyzická osoba byla nepříčetná. 6. Ministryně spravedlnosti namítla, že se soud v napadené věci touto otázkou nezabýval, když se omezil na to, že konstatovaný nedostatek příčetnosti obviněného J. S. vztáhl též na obviněnou právnickou osobu, jejímž byl uvedený obviněný jediný jednatelem. Soud tak nepokračoval v trestním stíhání ohledně právnické osoby a zejména neprokazoval, zda je dána její trestní odpovědnost, či nikoli, čímž porušil zákon ve prospěch obviněné právnické osoby. 7. Ministryně spravedlnosti dále namítla, že napadený rozsudek neobstojí ani z formálního hlediska. Právnická osoba totiž nemůže být z povahy věci nepříčetná, a nelze tedy rozhodnout o jejím zproštění podle § 226 písm. d) tr. ř., ale je namístě rozhodnout podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy že žalovaný skutek není trestným činem. Důvod zproštění obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř. je totiž v poměru speciality k případu zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř. (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2815). 8. Ministryně spravedlnosti proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 52 T 50/2016, byl v části, v níž bylo rozhodnuto podle § 226 písm. d) tr. ř. ohledně právnické osoby T. T. o zproštění obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 1 ZT 463/2014, porušen zákon ve prospěch obviněné právnické osoby T. T. v § 226 písm. d) tr. ř. a § 8 odst. 1, 2 a 4 t. o. p. o. III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona 9. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen v § 226 písm. d) tr. ř. 10. Pokud jde o námitku, podle které není vyloučena trestní odpovědnost právnické osoby v případě, že jednající fyzická osoba ve smyslu § 8 odst. 4 písm. d) t. o. p. o. není sama za příslušný trestný čin odpovědná, protože je nepříčetná, lze ministryni spravedlnosti přisvědčit. 11. Podle § 8 odst. 4 písm. d) t. o. p. o. se právnické osobě přičítá spáchání trestného činu za podmínek uvedených v § 8 odst. 1, 2 t. o. p. o. i tehdy, jestliže jednající fyzická osoba není za takový trestný čin trestně odpovědná. Podle důvodové zprávy k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob se tím zdůrazňuje určité osamostatnění trestní odpovědnosti právnických osob vyplývající z odlišnosti předpisů trestního zákoníku a tohoto zákona, zejména co do odlišnosti podmínek zakládajících trestní odpovědnost. 12. Vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby je vymezen v § 9 odst. 3 t. o. p. o. jako souběžný samostatný a nezávislý odpovědnostní vztah, což zákon vyjádřil slovy, že „trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby“. Toto řešení vychází z uplatněného modelu pravé trestní odpovědnosti právnické osoby (obdobně je tomu např. v Rakousku nebo v Nizozemsku). Český zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nevychází z akcesority trestní odpovědnosti právnické osoby, a proto ji neváže na trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno (jako je tomu např. v Polsku – srov. čl. 3 polského zákona o odpovědnosti kolektivních subjektů). Podmínkou však na druhé straně není, že by nebylo možno postihnout pachatele – fyzickou osobu za spáchaný trestný čin (což je vyžadováno obecně např. ve Švýcarsku, ovšem s výjimkou trestných činů uvedených v čl. 102 odst. 2 švýcarského trestního zákoníku, kde je za stanovených podmínek připuštěna souběžná nezávislá odpovědnost). V případě trestní odpovědnosti jak právnické osoby, tak i některé z fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o. se tedy uplatní samostatná souběžná trestní odpovědnost obou těchto subjektů, kdy každý odpovídá za celý způsobený následek. V tomto případě nejde o spolupachatelství s ohledem na povahu přičitatelnosti vymezené v § 8 odst. 2 t. o. p. o., neboť zde nejde o úmyslné společné jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku, jelikož právě jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o. se přímo přičítá trestně odpovědné právnické osobě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015 ). 13. Povaha právnických osob zásadně neumožňuje přistoupit k základům trestní odpovědnosti zcela z pozice osob fyzických, zejména pro zvláštnosti subjektivní i objektivní povahy, které se u obou typů osob v mnohém liší. Konstrukce trestní odpovědnosti právnických osob je postavena na přičitatelnosti trestného činu právnické osobě a představuje zvláštní subjektivní odpovědnost právnické osoby, tedy zvláštní odpovědnost za zavinění u právnické osoby odlišnou od pojmu viny (zavinění) u fyzické osoby. Nejde o odpovědnost objektivní, což souvisí s principem nullum crimen sine culpa (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/2019 Sb. rozh. tr.). Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob řeší odpovědnost právnické osoby s využitím kombinace formálního a materiálního prvku, které ve výsledku tvoří přičitatelnost činu právnické osobě. Ta se opírá o protiprávní jednání v zákoně vymezených fyzických osob jednajících za právnickou osobu, jež se přičítá buď přímo, anebo u zaměstnanců nepřímo na základě rozhodnutí, schválení či pokynu statutárních orgánů nebo jiných odpovědných osob, či zjednodušeně řečeno porušení péče řádného hospodáře (srov. ŠÁMAL, P. Ještě k zavinění právnické osoby podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Právní rozhledy č. 5/2017, s. 169). 14. Právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu uvedeného v § 7 t. o. p. o. jen tehdy, jestliže „byl spáchán“ jednáním některé z fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. za podmínek tam uvedených. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nevymezuje pojem trestného činu, pouze v § 7 uvádí, že trestnými činy se pro účely tohoto zákona rozumějí zločiny nebo přečiny uvedené v trestním zákoníku, s výjimkou trestných činů v tomto ustanovení výslovně uvedených. Proto je třeba ve smyslu § 1 odst. 2 t. o. p. o. vyjít z obecné definice trestného činu v trestním zákoníku, který v § 13 odst. 1 zdůrazňuje, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Vedle protiprávnosti jsou formálními znaky (prvky) skutkové podstaty trestného činu objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Z hlediska základů trestní odpovědnosti právnické osoby však jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu vykazují některé podstatné odlišnosti, a proto k nim nelze přistupovat zcela shodně jako v případě trestní odpovědnosti fyzické osoby. Je třeba mít na paměti výše zmíněnou samostatnost a nezávislost trestní odpovědnosti právnické osoby na trestní odpovědnosti fyzické osoby, z níž plyne, že ve vztahu k právnické osobě mohou být naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty určitého trestného činu i přesto, že u fyzické osoby jednající za právnickou osobu zůstanou některé obligatorní znaky skutkové podstaty nenaplněny (nikoliv jen neprokázány, viz § 8 odst. 3 t. o. p. o.). 15. U skutkové podstaty trestného činu právnické osoby je objektivní stránka vedle základních obecně obligatorních znaků (jednání, následek a příčinná souvislost) doplněna o speciální obecně obligatorní znak – spáchání činu „v zájmu“ právnické osoby nebo „v rámci činnosti“ právnické osoby, působící jako korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) t. o. p. o., které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou. 16. Pokud jde o subjekt, v odborné literatuře (stejný názor viz FENYK, J., SMEJKAL, L., BÍLÁ, I., Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018) se rozlišuje mezi subjektem primárním (trestně odpovědná právnická osoba ve smyslu § 6 t. o. p. o.), sekundárním [osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o.] a případně i terciárním [osoba zaměstnance podle § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o.]. V případě sekundárního a terciárního subjektu bude u fyzických osob rozhodující pouze jejich vztah v právnického osobě ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o. Naopak nebude podstatné, zda byly splněny požadavky na věk takové osoby (§ 25 tr. zákoníku) a její příčetnost (§ 26 tr. zákoníku), a to včetně podmíněné (relativní) nepříčetnosti podle § 5 odst. 1 z. s. m. v důsledku nedostatku rozumové a mravní vyspělosti (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 227 a 228). 17. Specificky je třeba nahlížet i na problematiku subjektivní stránky trestného činu. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu fyzické i právnické osoby je nezbytná určitá forma zavinění, což vyplývá kromě jiného i z převzetí kompletních legálních definic trestných činů, které vyžadují zavinění jako nepostradatelný a rozlišující znak každého trestného činu, ze zvláštní části trestního zákoníku do zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Subjektivní stránkou trestného činu ve vztahu k trestní odpovědnosti právnických osob je třeba rozumět přičitatelnost trestného činu právnické osobě zpravidla na základě chybného výkonu tzv. rizikového managementu, tj. chybného zvládnutí zvýšeného rizika vyplývajícího z provozování podniku (blíže viz ŠÁMAL, P. Ještě k zavinění právnické osoby podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Právní rozhledy č. 5/2017, s. 169). Otázku zavinění z hlediska konkrétní skutkové podstaty trestného činu podle § 8 odst. 2 t. o. p. o. je pak třeba odvozovat od fyzických osob, které za právnickou osobu jednaly ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 23/2016 -II. Sb. rozh. tr.). Pokud taková fyzická osoba naplní svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (bude vyvozována její trestní odpovědnost), nebude odvození zavinění ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu právnické osoby zpravidla činit potíže (z pohledu nyní projednávané věci není podstatná problematika jednání více fyzických osob v postavení podle § 8 odst. 1 t. o. p. o., ať se již na činu podílely různým způsobem, nebo šlo například o rozhodnutí kolektivního orgánu). 18. Překážkou ovšem nebude podle Nejvyššího soudu ani situace, kdy bude jednající fyzická osoba nepříčetná (stejný názor viz FENYK, J., SMEJKAL, L., BÍLÁ, I. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 56 a 57; ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 227 a 228; KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 536). Nejvyšší soud nemůže přisvědčit argumentaci, podle které bez příčetnosti takové osoby není možné určit formu zavinění ve vztahu k činu jinak trestnému, který spáchala (nepříčetná osoba nemůže jednat zaviněně), což je nezbytným předpokladem pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby (srov. FOREJT, P., HABARTA, P., TREŠLOVÁ, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012, s. 94; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 380; ŠELLENG, D.: Právnická osoba jako pachatel trestného činu. Praha: Leges, 2019, s. 120). Zde je potřeba poukázat na ustanovení § 8 odst. 3 t. o. p. o., který stanoví, že trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o. Pokud je toto ustanovení naplněno, pak nelze objasnit otázku zavinění, přesto pro takový případ zákon zásadně nevylučuje trestní odpovědnost právnické osoby. V této souvislosti možno zmínit i § 8 odst. 1 t. o. p. o., definující v návětí, že trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Protiprávnost činu je objektivní kategorie, čin byl spáchán, pachatel mohl ovšem jednat ve stavu nepříčetnosti. Právnická osoba může být za takový čin trestně odpovědná při splnění zákonných podmínek přičitatelnosti podle § 8 odst. 2 t. o. p. o. 19. Podle důvodové zprávy k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob je konstrukce trestní odpovědnosti právnické osoby založená na přičitatelnosti trestného činu v podstatě obdobná jako při odpovědnosti za kvazidelikt, která je konstruována v § 360 tr. zákoníku. V případě trestného činu opilství se pachatelovo zavinění vztahuje pouze na fakt přivedení se do stavu nepříčetnosti, ovšem ve vztahu ke kvazideliktu pachatel v pravém slova smyslu nemůže jednat zaviněně. Přesto je třeba zjišťovat a dokazovat i subjektivní stránku jednání ve stavu nepříčetnosti (kvaziúmysl či kvazinedbalost), neboť je nutno rozlišit, o jaký čin jinak trestný jde a zda se má ukládat trest v rámci trestní sazby stanovené za úmyslný či nedbalostní trestný čin (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2008 Sb. rozh. tr.). Zavinění se v takovém případě zjišťuje zejména podle vnějších projevů pachatele, tj. podle znaků objektivní stránky trestného činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/1968 Sb. rozh. tr.). 20. Jedná-li tedy za právnickou osobu fyzická osoba uvedená v § 8 odst. 1 t. o. p. o., která je nepříčetná, bude subjektivní stránka trestného činu právnické osoby založena (stejně jako v případě takové fyzické osoby příčetné) na přičitatelnosti trestného činu vycházející z chybného zvládnutí zvýšeného rizika vyplývajícího z provozování podniku, což koresponduje s obecným principem, že právnická osoba odpovídá za volbu osob oprávněných za ni jednat, jakož i osob, které působí v řídících a kontrolních orgánech. Pro posouzení „zavinění“ jakožto obligatorního znaku každého trestného činu ve smyslu § 7 t. o. p. o. se bude kvaziúmysl či kvazinedbalost zjišťovat podle vnějších projevů, tj. podle toho, k čemu kvazivůle směřovala. Tedy obdobně jako v případě trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku. 21. Pro trestní odpovědnost právnické osoby proto není rozhodné, zda jednající fyzická osoba ve smyslu § 8 odst. 4 písm. d) t. o. p. o. splňuje požadavky kladené na trestně odpovědný subjekt, včetně příčetnosti. V případě, že orgány činné v trestním řízení v průběhu trestního řízení zjistí, že za právnickou osobu jednající fyzická osoba ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o. není trestně odpovědná pro její nepříčetnost, nemohou závěr o nedostatku trestní odpovědnosti fyzické osoby bez dalšího vztáhnout na právnickou osobu, jelikož příčetnost jednající fyzické osoby (sekundárního či terciárního subjektu) není obecně obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu právnické osoby. Trestní odpovědnost právnické osoby není podmíněna trestní odpovědností fyzické osoby. Orgány činné v trestním řízení musí posuzovat přítomnost všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu právnické osoby, přičemž v případě subjektivní stránky musí u takové nepříčetné fyzické osoby její kvazizavinění zjišťovat podle vnějších projevů, tj. podle znaků objektivní stránky trestného činu. Nelze vyloučit odlišné posouzení příčetnosti ve vztahu k různým objektům trestného činu, což je otázkou znaleckou. 22. V projednávané věci však Okresní soud v Chomutově takto nepostupoval. Napadené rozhodnutí neobsahuje odůvodnění ve smyslu § 129 odst. 2 tr. ř. Nelze se tak seznámit se skutkovými závěry ani právními úvahami, na jejichž základě soud rozhodl. Z protokolů o hlavním líčení však vyplývá, že soud provedl v základním rozsahu dokazování k žalovanému skutku a zaměřil svoji pozornost především na otázku existence duševní choroby u obviněného J. S. a dopadu onemocnění na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Poté prohlásil soud dokazování za skončené. V závěrečné řeči státní zástupkyně uvedla, že v průběhu hlavního líčení byla potvrzena obhajoba obviněného, že v době spáchání činu nebyl dostatečně příčetný, aby mohl být za své jednání trestně odpovědný. Podle státní zástupkyně tudíž nebylo namístě z důvodu hospodárnosti dále se zabývat prověřováním skutkových okolností. Státní zástupkyně navrhla, aby soud zprostil obviněného J. S. obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř. S ohledem na návrh týkající se fyzické osoby navrhla, aby došlo i ke zproštění obžaloby obviněné právnické osoby T. T., neboť je jí kladeno za vinu jednání, kterého se měla dopustit fyzická osoba – obviněný J. S. v rámci své činnosti statutárního orgánu a bez jeho trestní odpovědnosti nelze dovozovat trestní odpovědnost obviněné právnické osoby. Podle napadeného rozsudku soud zprostil obžaloby obviněného J. S. i obviněnou právnickou osobu T. T. podle § 226 písm. d) tr. ř. Pochybení soudu lze shledat v porušení jeho povinnosti podle § 2 odst. 5 věta šestá tr. ř., když při neadekvátní důkazní aktivitě státní zástupkyně nedoplnil dokazování tak, aby mohl spravedlivě rozhodnout také o obžalobě podané na obviněnou právnickou osobu T. T. Z hlediska právního posouzení skutku pochybil především v § 8 odst. 4 písm. d) t. o. p. o., potažmo v § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o. Pro neexistenci ustáleného skutkového stavu však nelze uvažovat o eventuálním právním posouzení skutku a případné trestní odpovědnosti obviněné právnické osoby T. T. 23. Obiter dictum Nejvyšší soud souhlasí i s námitkou ministryně spravedlnosti, podle které soud navíc opřel zproštění obviněné právnické osoby o nesprávný důvod podle § 226 písm. d) tr. ř., který se může týkat pouze obžalovaného – fyzické osoby. Pokud soud dospěl k závěru, že stíhaný skutek nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu právnické osoby, měl rozhodnout o jejím zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. 24. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 52 T 50/2016, v části, v níž bylo rozhodnuto podle § 226 písm. d) tr. ř. ohledně obviněné právnické osoby T. T. o zproštění obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 1 ZT 463/2014, byl porušen zákon ve prospěch obviněné právnické osoby T. T. v § 226 písm. d) tr. ř., v § 2 odst. 5 větě šesté tr. ř. a v § 8 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) t. o. p. o. 25. Vzhledem k tomu, že zákonný postup upravený v § 269 odst. 2 tr. ř., tj. možnost zrušit napadené nezákonné rozhodnutí, lze uplatnit pouze v případě, dojde-li k porušení zákona v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud se ve svém rozsudku omezil pouze na tzv. akademický výrok.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/5698/	26.07.2020	30 Cdo 2084/2019	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti výroku I usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 12 Cmo 294/2018; ve zbývajícím rozsahu je odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se návrhem na vydání evropského platebního rozkazu ze dne 28. 8. 2017 domáhá po žalované zaplacení částky 14 634,15 EUR s příslušenstvím, která představuje nevyplacený zisk z investování do obchodů s měnou a komoditami prostřednictvím tzv. rozdílových smluv (CFD – Contracts for difference). 2. Žalovaná proti evropskému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 10. 10. 2017, č. j. 38 EVCm 1/2017-93, podala odpor a ještě před prvním jednáním ve věci vznesla námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) dospěl v usnesení ze dne 8. 2. 2018, č. j. 38 EVCm 1/2017-120, původně k závěru, že není dána jeho mezinárodní příslušnost k projednání věci. Na základě odvolání žalobkyně bylo toto usnesení následně Vrchním soudem v Praze (dále též jen „odvolací soud“) zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně, neboť ten se podle odvolacího soudu dostatečně nevypořádal s argumenty žalobkyně ohledně jejího postavení spotřebitele. 4. Následně soud prvního stupně svým usnesením ze dne 22. 10. 2018, č. j. 38 EVCm 1/2017-179, určil, že je soudem příslušným k projednání a rozhodnutí věci. 5. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalovaná je obchodníkem s cennými papíry se sídlem v Londýně, ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, který je součástí skupiny G. C., jež o sobě uvádí, že je „globálním leaderem v oblasti online obchodování (…) a žalovaná je právnickou osobou pro činnosti s působností pro Evropu, Střední Východ a Afriku“. Dále zdůraznil, že dle výstupu z evidence České národní banky (dále jen „ČNB“) byla žalovaná v rozhodnou dobu oprávněna provádět na území České republiky podnikatelskou činnost podle § 3 odst. 1 písm. f) a § 25 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále jen „ZPKT“). Z provedeného dokazování podle soudu prvního stupně dále vyplynulo, že žalovaná inzeruje své telefonní spojení ve formě s mezinárodní předvolbou Velké Británie, použitelné však pro celou oblast EMEA (Evropa, Blízký východ a Afrika). Webová stránka propagující činnost žalované používala neutrální doménu „.com“. Soud prvního stupně dále po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně, mající bydliště na území České republiky, uzavřela smlouvu se žalovanou jako fyzická osoba, tehdy studentka vysoké školy, mimo svou podnikatelskou činnost. Dle ustanovení smlouvy se smlouva řídí anglickým právem a výlučnou pravomoc k řešení sporů mají soudy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. 6. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že zde byly naplněny všechny podmínky pro určení alternativní příslušnosti soudu dle čl. 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, tedy že mezi žalovanou a žalobkyní byla uzavřena smlouva, žalobkyně při jejím uzavření vystupovala jako spotřebitelka, neboť účel smlouvy se netýkal její profesionální nebo podnikatelské činnosti, a žalovaná se při provozování svých podnikatelských činností zaměřovala mj. i na Českou republiku. Je tedy možné podle čl. 18 nařízení Brusel I bis věc projednat před Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci, v jehož obvodu působnosti má žalobkyně (spotřebitelka) bydliště. Vzhledem ke spotřebitelské povaze smlouvy nelze přihlížet k ujednání účastnic o příslušnosti soudů Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, neboť takto lze příslušnost soudů založit pouze za podmínek v čl. 19 nařízení Brusel I bis, které ovšem v posuzovaném sporu splněny nebyly. 7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II usnesené odvolacího soudu). 8. Odvolací soud skutkový stav nedoplňoval, vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětnou smlouvu žalobkyně uzavřela jako spotřebitelka, podrobně přezkoumával pouze splnění podmínky zaměřování podnikatelské činnosti žalované na Českou republiku. Odvolací soud dospěl k závěru, že kritérium zaměřování na členský stát ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis bylo naplněno, neboť z ustanovení § 25 ZPKT vyplývá, že možnost poskytování investičních služeb bez umístění pobočky na území České republiky je vázána na úmysl zahraniční osoby tyto služby v České republice poskytovat. Jde tak o vytvoření předpokladů pro poskytování investičních služeb na území jiného členského státu ve formě notifikace, kterou lze vyložit jako zaměřování ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 10. Dle žalované odvolací soud nesprávně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, konkrétně nesouhlasí s posouzením podmínek aplikace čl. 17 nařízení Brusel I bis. Dle žalované žalobkyně uzavřela smlouvu nikoliv v postavení spotřebitele, neboť prováděla operace určené pro zkušené investory za účelem dosažení zisku, čímž se vymezuje profesionální nebo podnikatelská činnost. Dále žalovaná nesouhlasí se závěrem, že by jakkoliv zaměřovala svou činnost na Českou republiku, neboť oprávnění poskytovat investiční služby v České republice má žalovaná díky tzv. jednotnému evropskému pasu, který ji opravňuje podnikat i v jiných členských státech Evropské unie. Samotný zápis v evidenci ČNB nelze interpretovat v tom smyslu, že se žalovaná zaměřuje na spotřebitele v České republice. Soudní dvůr EU dle žalované definuje zaměřování činnosti jako zaměřování vůči spotřebitelům, a to prostřednictvím přímé komunikace se zákazníky. 11. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání namítá, že proti splnění podmínky postavení žalobkyně jako spotřebitelky žalovaná brojí poprvé až v dovolacím řízení a její splnění ani nebylo předmětem přezkumu odvolacího soudu. Co se týče zaměřování činnosti žalované na Českou republiku, uvádí, že jde sice o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou, námitka žalované ovšem není důvodná. Dle žalobkyně pojem „zaměřování činnosti“ zahrnuje zaměřování na konkrétní členský stát, a nikoliv na konkrétní skupinu spotřebitelů. Podnikání na základě notifikace ČNB je dobrovolným jednáním a ukazuje na úmysl žalované poskytovat investiční služby na území České republiky. Žalobkyně shledává jednání žalované účelovým, když se na jednu stranu žalovaná prezentuje jako obchodník s působením v České republice a na druhou stranu se snaží před soudem odvrátit negativní procesní důsledky z toho pro ni plynoucí. Žalobkyně v doplňujícím vyjádření podotkla, že získání tzv. jednotného evropského pasu neznamená automaticky oprávnění poskytovat investiční služby pro celou EU, nýbrž jen v těch státech, které si obchodník zvolí. Žalovaná si tak dobrovolně a výslovně musela zvolit Českou republiku jako jednu ze zemí, ve které nyní poskytuje své služby. 12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. III. Přípustnost dovolání 13. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Otázka, zda žalobkyně uzavřela smlouvu se žalovanou v postavení spotřebitelky ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že na žalobkyni je nutno pohlížet jako na spotřebitelku, neboť uzavření smlouvy nespadá do její profesionální nebo podnikatelské činnosti, bez ohledu na hodnotu transakcí, odbornost, rizikovost nebo druh investičního nástroje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3918/2017 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4698/2017 , a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. 10. 2019, ve věci C-208/18 , Jana Petruchová proti FIBO Group Holdings Limited). 17. V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto jej v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl, aniž by mu bylo umožněno se zabývat jeho věcnou správností. 18. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky výkladu čl. 17 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis, a to zda je splněna podmínka, že žalovaná provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má žalobkyně jako spotřebitel bydliště, nebo se jakýmkoliv způsobem takové činnosti na tento stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřují, neboť tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 19. Dovolání není důvodné. 20. V posuzovaném sporu je nezbytné zodpovědět otázku, zda je v poměrech projednávané věci dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky, a to ve smyslu nařízení Brusel I bis, neboť se jedná o spor s mezinárodním prvkem, v občanské či obchodní věci, soudní řízení bylo zahájeno po 10. 1. 2015 a obě účastnice mají své sídlo (bydliště) na území různých členských států EU (srov. čl. 1 odst. 1 a čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I bis). 21. Klíčovou otázkou v projednávané věci proto je, zda jsou splněny podmínky aplikace oddílu 4 nařízení Brusel I bis pro příslušnost ve věcech týkajících se sporů ze spotřebitelských smluv tak, že žalobkyni svědčí související procesní ochrana, která by v souladu s čl. 19 tohoto nařízení znemožnila účinné založení příslušnosti soudů Spojeného království Velké Británie a Severního Irska prostřednictvím prorogační dohody o mezinárodní příslušnosti sjednané mezi účastnicemi řízení před vznikem sporu v rámci smlouvy. Soudy České republiky by tak měly založenu mezinárodní příslušnost dle čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který umožňuje spotřebiteli podat žalobu ve státě svého bydliště. 22. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 23. V posuzované věci nebyla předmětem smlouvy koupě movitých věcí na splátky, ani financování takové koupě, a proto přichází do úvahy jen aplikace jurisdikčního pravidla podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Pro jeho použití musí být dle samotného znění dotčeného ustanovení i související judikatury Soudního dvora Evropské unie splněny dvě podmínky. Zaprvé je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele, nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát, a zadruhé, aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015 , a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14 , Rüdiger Hobohm proti Benedikt Kampik Ltd & Co. KG a dalším, bod 27). 24. Podle § 25 ZPKT zahraniční osobu, která má povolení orgánu dohledu jiného členského státu Evropské unie k poskytování investičních služeb a která hodlá poskytovat služby v České republice bez umístění pobočky na území České republiky, Česká národní banka informuje neprodleně o tom, že obdržela od orgánu dohledu domovského státu údaje týkající se zamýšleného poskytování investičních služeb touto osobou v České republice. 25. K výkladu pojmu „zaměřování“ profesionální nebo podnikatelské činnosti na členský stát ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis existuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie (tzv. acte éclairé ), není tedy povinností Nejvyššího soudu, jakožto soudu, jehož rozhodnutí již nelze napadnout žádnými opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, položit předběžnou otázku podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81 , Srl CILFIT a Lanifico di Gavardo SpA proti Ministero della sanitá, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017 ). Judikatura Soudního dvora přijatá k výkladu pojmu „zaměřování“ dle čl. 15 odst. 1 písm. c) dříve účinného nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), je přitom plně uplatnitelná i při výkladu článku 17 odst. 1 písm. c), neboť se jedná o ustanovení obsahově rovnocenná (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11 , Česká spořitelna, a. s., proti Geraldu Feichterovi, bod 27). 26. Judikatura Soudního dvora EU dospěla již dříve k závěru, že znění čl. 15 nařízení Brusel I (resp. nyní čl. 17 nařízení Brusel I bis) neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště. Jde o pojem, který musí být vykládán autonomně, a to s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku (srov. rozsudek ve věci C-585/08 a C-144/09 Pammer a Hotel Alpenhof, bod 55, a ve věci C-190/11 , Daniel Mühlleitner v. Ahmad Yusufi, Wadat Yusuf). Úlohou úpravy přijaté v citovaném ustanovení je zajištění lepší ochrany spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou. Obecnější vyjádření článku oproti předchozí úpravě (srov. Úmluvu o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, přijatou dne 27. 9. 1968 v Bruselu) posiluje ochranu spotřebitelů s ohledem na nové komunikační prostředky a vývoj elektronického obchodu. Současně z uvedené judikatury plyne, že cílem zkoumaného pravidla je ochrana spotřebitele, a jeho výklad proto má být prováděn „extenzivně směrem ke spotřebiteli“. 27. Uvedené ovšem neznamená, že by ochrana poskytovaná spotřebitelům byla absolutní. Pro účely aplikovatelnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků. 28. Zároveň je třeba podotknout, že pojem zaměřování ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I zahrnuje a nahrazuje dříve užívané pojmy „zvláštní nabídka“ a „reklama“ (srov. čl. 13 úmluvy ze dne 27. 9. 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) a vztahuje se, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele (srov. rozsudek ve věcech Pammer a Alpenhof, body 61, 70, 75, 76, 80, 83 a 92). Jak již vysvětleno výše, uvedené judikatorní závěry lze bez dalšího vztáhnout i na nyní účinné nařízení Brusel I bis. 29. Pro určení mezinárodní příslušnosti podle oddílu 4 nařízení Brusel I bis pro spotřebitelské smlouvy byly v projednávané věci splněny podmínky, že zákaznická smlouva byla uzavřena a že žalobkyně při jejím uzavírání vystupovala jako spotřebitelka, která nejednala v rámci své profesionální nebo podnikatelské činnosti ve smyslu článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Zbývá posoudit, zda lze uzavřenou smlouvu podřadit pod čl. 17 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení, tedy zda žalovaná zaměřovala svoji podnikatelskou činnost, jež byla předmětem zákaznické smlouvy, na Českou republiku. 30. Z obsahu webových stránek skupiny, ve které žalovaná ke dni uzavření smlouvy působila, vyplývalo, že skupina se prezentuje jako „globální leader v oblasti online obchodování“. Obchodování na kapitálových trzích, včetně mezinárodního trhu FOREX, má přitom zřetelně mezinárodní povahu. V sekci kontakty bylo uvedeno telefonní spojení s žalovanou ve formě s mezinárodní předvolbou Velké Británie, použitelné však pro celou oblast EMEA (Evropa, Blízký východ a Afrika). Webová stránka propagující činnost žalované používala neutrální doménu „.com“, přitom domovská doména prvního řádu pro Velkou Británii je „.co.uk“. 31. Dále ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nepodléhají dovolacímu přezkumu (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), plyne, že žalovaná byla v době uzavření zákaznické smlouvy se žalobkyní evidována u ČNB podle § 25 ZPKT jako zahraniční obchodník s cennými papíry, který poskytuje investiční služby v České republice. Toto ustanovení je výsledkem implementace článku 31 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. 5. 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU „MiFID“, podle něhož podnik, který má v úmyslu poskytnout služby nebo vykonat činnost na území jiného členského státu, sdělí příslušným orgánům svého domovského státu příslušné informace. Následně jsou tyto informace předány tomuto jinému členskému státu. 32. Rovněž z okolnosti, že žalovaná požádala o své zaevidování u České národní banky, bezpochyby vyplývá zjevný projev její vůle navázat obchodní vztahy se zákazníky z České republiky, spotřebitele nevyjímaje (srov. k tomu čl. 156 a 166 preambule Směrnice MiFID), neboť svému domovskému orgánu dohledu musela výslovně sdělit, že chce poskytovat investiční služby též v České republice. 33. Z výše uvedených skutečností, které v rozhodné době vyplývaly též z prezentace v rámci internetových stránek žalované a z její celkové činnosti, lze bez rozumných pochybností dovodit, že žalovaná v době uzavření zákaznické smlouvy zaměřovala svoji podnikatelskou činnost rovněž na Českou republiku. Jelikož žalobkyně uzavřela zákaznickou smlouvu jako spotřebitelka a zákaznická smlouva spadala do rozsahu zaměřované činnosti, určí se mezinárodní příslušnost podle oddílu 4 nařízení Brusel I bis pro spotřebitelské smlouvy. 34. Podala-li proto žalobkyně žalobu proti žalované u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, tedy u soudu, v jehož územním obvodu má žalobkyně své bydliště, učinila tak v souladu s čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Uvedený krajský soud je podle § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř. soudem věcně příslušným v prvním stupni z důvodu, že v dané věci jde o spor týkající se investičních nástrojů a cenných papírů nebo zaknihovaných cenných papírů, i když se nejedná o investiční nástroje. 35. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že závěr odvolacího soudu, podle něhož dohoda o příslušnosti soudů Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v článku 31.1 zákaznické smlouvy nemá podle článku 25 odst. 4 nařízení Brusel I bis právní účinek, neboť byla uzavřena v rozporu s článkem 19 odst. 1 ještě před vznikem sporu, nebyl podaným dovoláním kvalifikovaně zpochybněn, a zůstal tak stranou přezkumné činnosti dovolacího soudu (srov. § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.). 36. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal a žalovaná jejich existenci ani netvrdila. 37. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je správné. 38. Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud o něm nerozhodoval, neboť u výroku o určení mezinárodní příslušnosti soudu nelze ani vykonatelnost z povahy věci odložit, neboť podle takového výroku nelze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5849/2017 ). 39. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Subsets and Splits

No community queries yet

The top public SQL queries from the community will appear here once available.