Datasets:

roslein
/

CZE_constitutional_court_decisions

ID rozhodnutí stringlengths 9 20	Datum vydání stringlengths 10 12	URL stringlengths 84 88	Text rozhodnutí stringlengths 34 537k
III.ÚS 2932/24 #1	22. 4. 2025	https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=132572&pos=1&cnt=98812&typ=result	Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 9 To 181/2024-661, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Okresní soud v Mělníku (""okresní soud"") usnesením ze dne 17. 6. 2024, č. j. 9 To 181/2024-661, prodloužil stěžovateli zkušební dobu podmíněného odsouzení uloženého rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 8. 2021, č. j. 1 T 67/2021-496, a to o 24 měsíců [§ 83 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. 2. Proti tomu podal státní zástupce stížnost, na základě které Krajský soud v Praze (""krajský soud"") napadeným usnesením usnesení okresního soudu zrušil a sám rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v délce jednoho roku, který mu byl uložen výše označeným rozsudkem okresního soudu z 25. 8. 2021, neboť se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil. Pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. 3. Krajský soud přitom postup okresního soudu považoval za nebývalou benevolenci nad velice závažným protiprávním jednáním stěžovatele. Připomenul, že nepřeměnit původně podmíněný trest na nepodmíněný je možné pouze ve výjimečných případech, odůvodněných okolnostmi případu nebo osobou odsouzeného. Přichází do úvahy například při zcela ojedinělém, méně závažném jednání, zejména nedbalostního charakteru či jednání blížící se podmínkám krajní nouze nebo nutné obrany. To však dle krajského soudu není případ stěžovatele, který se prakticky ihned poté, co mu okresní soud uložením podmíněného trestu odnětí svobody poskytl možnost prokázat, že je schopen vést řádný život, dopustil další trestné činnosti, a to zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropním i látkami a s jedy. Pokračoval v ní pak po poměrně dlouhou dobu, rozhodně se tedy nejednalo o ojedinělé selhání. Bylo na stěžovateli, aby během zkušební doby adekvátně přizpůsobil své chování hrozbě přeměny trestu. Spácháním úmyslné trestné činnosti však dal stěžovatel najevo svůj pohrdavý náhled na rozhodnutí soudu, které mu mělo být motivací k vedení řádného života. Porušení podmínek zkušební doby je podle krajského soudu natolik závažné, že jiný postup než nařízení výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody již nepřichází v úvahu. 4. Na žádost stěžovatele, aby se mohl osobně zúčastnit projednání stížnosti, reagoval krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení odkazem na § 240 a § 242 tr. řádu, podle kterých se rozhodování o stížnosti koná v neveřejném zasedání s vyloučením jiných osob. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména na skutečnost, že krajský soud nevyhověl jeho žádosti, aby mohl být přítomen projednání stížnosti, a rozhodl bez jeho přítomnosti v neveřejném zasedání. V této souvislosti zpochybňuje výklad § 240 a § 242 tr. řádu provedený krajským soudem. Uvádí, že neměl možnost se obhájit, nemohl u projednání předložit žádné další důkazy prokazující svou postupující nápravu, která v dané době trvala již 21 měsíců, a neměl možnost krajský soud přesvědčit o správnosti rozhodnutí okresního soudu. 6. Stěžovatel uvádí, že každý obžalovaný, kterému hrozí trest odnětí svobody, a to i odnětí svobody pouze podmíněně uložené, má právo účastnit se rozhodování odvolacího soudu o tom, zda mu takový trest bude uložen. Dle stěžovatele není významné, že byl v postavení již podmíněně odsouzeného. Významné je naopak to, že bylo krajským soudem rozhodováno, zda bude zbaven svobody a půjde do vězení, či nikoliv. Podotýká, že státní zástupce se nezúčastnil žádného jednání před okresním soudem, tudíž na něj neměl stěžovatel možnost osobně působit. I proto státního zástupce kontaktoval, podrobně mu vyjmenoval všechny důvody svědčící o správnosti rozhodnutí okresního soudu prodloužit zkušební dobu a požádal ho o zpětvzetí stížnosti. Stěžovatel i nyní dokládá, jak usiluje o svou nápravu, a je přesvědčen, že mohl-li by osobně na státního zástupce a krajský soud působit, přesvědčil by je, že právě v jeho případě je možné přistoupit k výjimečnému prodloužení zkušební doby. Rovněž právní zástupce označuje stěžovatelovu snahu o nápravu jako mimořádnou a trvalou. 7. Stěžovatel současně upozorňuje, že se nedozvěděl, kteří soudci krajského soudu budou o stížnosti státního zástupce rozhodovat, a toto mu není - s výjimkou předsedy senátu, který je na napadeném usnesení podepsán - známo dodnes. Nemohl tak namítnout podjatost osob krajského soudu a je otázkou, zda v jeho věci skutečně rozhodovali zákonní soudci. 8. Ústavní stížností se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť jím byly porušeny čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 1 Listiny základních práv a svobod (""Listina"") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 10 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. III. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele 9. Ústavní soud si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal vyjádření krajského soudu, který uvedl, že považuje podanou ústavní stížnost za nedůvodnou. Ve věci rozhodoval podle § 147 tr. řádu a následujících v neveřejném zasedání, a ačkoli se veřejného zasedání stěžovatel domáhal, neshledal krajský soud jeho požadavek jako důvodný. Stěžovatel se totiž k věci podrobně vyjádřil v rámci řízení před okresním soudem a také písemně prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření ke stížnosti státního zástupce. Krajskému soudu tak byly známy jak důvody, pro které byla stížnost státním zástupcem podána, tak vyjádření stěžovatele k důvodům rozhodnutí okresního soudu i jeho nesouhlasné stanovisko ke stížnosti státního zástupce. Proto krajský soud nepovažoval za nutné získávat od stěžovatele další vyjádření. Krajský soud dodává, že v této trestní věci nebyla jeho rozhodovací činností a postupem ve stížnostním řízení nikterak porušena základní lidská práva stěžovatele nebo jeho právo na spravedlivý proces. Stejně tak jednoznačně odmítá názor stěžovatele, že jde o rozhodování tzv. kabinetní justice. 10. Stěžovatel v replice podrobil vyjádření krajského soudu podrobné kritice a mimo jiné poukazuje na neodbornost a neuctivost krajského soudu, když ho označil za odsouzeného. Krajský soud se vyjadřuje vůči stěžovateli a jeho újmě negativně, přitom nepředložil žádný ústavní ani právní argument, který by vyvracel porušení namítaných základních práv stěžovatele. 11. Stěžovatel dále zopakoval argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Rovněž zdůraznil, že byl účastníkem řízení, a proto jej nelze považovat za veřejnost ani jinou osobu, která by byla vyloučena z neveřejného zasedání. Přesto byl zbaven práva znát své soudce, možnosti, aby oni viděli jeho, i práva svoji obhajobu před soudci změnit nebo rozšířit. Přitom avizoval, že předloží další důkazy o své pokračující nápravě, které v době rozhodování okresního soudu neexistovaly. Stěžovateli je sice známa judikatura Ústavního soudu, podle které právo zúčastnit se jednání před soudem nemá absolutní charakter, je mu znám i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, bod 62 a násl., podle kterého má obecně obviněný právo zúčastnit se jednání u soudu prvního stupně, kdežto v řízení o opravných prostředcích už osobní účast obviněného nemá tak zásadní význam, dodává však, že krajský soud zrušil rozhodnutí okresního soudu a rozhodl zcela opačně, de facto tak rozhodoval jako soud I. stupně. 12. Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Za této situace platí fikce, že se svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal, o čemž byl předem náležitě poučen. IV. Splnění podmínek řízení 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 14. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 15. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a zaslaných vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. 16. V posuzované věci spatřuje stěžovatel porušení svých práv v nemožnosti zúčastnit se projednání stížnosti státního zástupce, na základě které krajský soud rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody, neboť se ve zkušební době neosvědčil. 17. Podle ustanovení § 2 odst. 13 tr. řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, počítaje v to samozřejmě též vykonávací řízení (srov. § 12 odst. 10 tr. řádu), plné uplatnění jeho práv. 18. Podle § 330 odst. 1 ve spojení s odstavci 3 a 4 trestního řádu platí, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání. I z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že při rozhodování obecných soudů o přeměně trestu má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09 , a další rozhodnutí tam citovaná). 19. Stejně tak i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné vykládat tak, že ""pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit"" (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03). Citovaný právní názor platí při rozhodování o přeměně podmíněného trestu obzvlášť silně, neboť má dopad na osobní svobodu jednotlivce (viz nález ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 2959/20 ), kterému tak musí být zaručena - mj. naplněním zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - možnost účinně se hájit proti skutkovým zjištěním a právním názorům učiněným v neprospěch odsouzeného. 20. Z uvedeného pak výše citovaná judikatura Ústavního soudu ( sp. zn. I. ÚS 2669/09 ) vyvozovala, že jestliže se soud prvního stupně rozhodl ponechat podmíněné odsouzení v platnosti a teprve stížnostní soud hodlal zasáhnout do svobody odsouzeného přeměnou podmínky na trest nepodmíněný, mělo by být i ve stížnostním řízení provedeno veřejné zasedání. 21. Ačkoliv se zájem odsouzených na projednání věci ve veřejném zasedání a priori a logicky předpokládá bez toho, že by ho museli sami explicitně vyjadřovat, protože se tím zvyšuje možnost odsouzených osobně ovlivnit výsledek řízení, přesto Ústavní soud v pozdější judikatuře (viz nálezy ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 2595/20 a výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2959/20 ) zdůraznil především materiální možnost odsouzeného reagovat na argumenty obsažené ve stížnosti státního zástupce. Toho lze kromě zmíněného konání veřejného zasedání před stížnostním soudem dosáhnout alternativně také tím, že stížnost státního zástupce je zaslána odsouzenému k vyjádření a je mu dán prostor na stížnost v přiměřené lhůtě písemně reagovat. Tím je naplněna zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. 22. Jinak řečeno, podle judikatury Ústavního soudu mohou za splnění výše uvedených podmínek obecné soudy o stížnostech proti rozhodnutím o přeměně trestu rozhodovat v neveřejném zasedání, a to i tehdy, rozhodl-li se soud prvního stupně ponechat podmíněný trest odnětí svobody v platnosti, a stížnostní soud naopak rozhodne o jeho vykonání (viz rovněž usnesení ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 160/24 ). Zda bude nakonec dán odsouzenému prostor při veřejném zasedání či se bude moct vyjádřit písemně, je na uvážení obecného soudu, a teprve nebyla-li by naplněna ani jedna z uvedených variant, dojde k porušení základních práv odsouzeného (viz bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2959/20 ). 23. Tak tomu ale v případě stěžovatele nebylo. Jak z napadeného rozhodnutí, tak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že mu byla dána možnost se ke stížnosti státního zástupce vyjádřit, na argumenty v ní uvedené reagovat a předestřít krajskému soudu veškeré skutečnosti, o kterých se domnívá, že zakládají důvod zcela výjimečně prodloužit zkušební dobu namísto přeměny na nepodmíněný trest odnětí svobody. Krajský soud zhodnotil dokazování před okresním soudem, které proběhlo ve veřejném zasedání, nic nového nepřidal a ani stěžovatel nic nového nenavrhoval. Materiálně tedy byla stěžovateli zachována možnost se efektivně hájit, stěžovatel předložil krajskému soudu své vyjádření, což se následně odrazilo i v odůvodnění napadeného usnesení. Za uvedených okolností nemohlo dojít rozhodnutím v neveřejném zasedání k zásahu do základních práv stěžovatele a postup krajského soudu je souladný s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu. 24. Stěžovatel přitom ani nyní v ústavní stížnosti neuvedl nic, co vzhledem k nekonání veřejného zasedání krajský soud nemohl zvážit (srov. bod 12 nálezu I. ÚS 2959/20 ). Obecné tvrzení stěžovatele, že chtěl prokázat, že ve své nápravě pokračuje, a to za situace, kdy stěžovatelovo úsilí krajský soud nijak nezpochybnil, a kdy rozhodnutí o vykonání trestu spočívalo na jiných důvodech (dlouhodobé páchání závažné trestné činnosti stěžovatelem již záhy po poskytnutí dobrodiní v podobě podmíněného trestu odnětí svobody), nemohlo mít ve věci zjevně žádnou relevanci. 25. Jde-li o samotnou přeměnu trestu, posouzení splnění podmínek k nařízení výkonu trestu odnětí svobody je zcela věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu by byl namístě pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro rozhodnutí, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, nebylo odůvodněno nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (srov. přiměřeně usnesení ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 70/09 ). K takovému pochybení však v posuzovaném případě nedošlo, neboť pro rozhodnutí o vykonání trestu byly splněny zákonné podmínky a své rozhodnutí krajský soud logicky a srozumitelně odůvodnil. Ačkoli je výčet skutečností dokládajících stěžovatelovu snahu o nápravu a hovořících v jeho prospěch chvályhodný, Ústavní soud nepřehlédl, že jím zmiňované období nápravy započalo teprve až po odhalení jeho další trestné činnosti a následného zadržení stěžovatele Policií České republiky. V tom okamžiku mu již totiž reálně začala hrozit přeměna trestu, což se svým pozdějším úsilím zjevně pokoušel zvrátit. Do té doby jej ani rodinné zázemí ani stabilní zaměstnání od další trestné činnosti, páchané po dobu nikoliv zanedbatelnou a ve zkušební době, neodradily. 26. Jak již bylo řečeno, uvádí-li nyní stěžovatel, že měl v úmyslu prokázat svou pokračující nápravu, pak je zjevné, že by ani tímto způsobem nemohl změny rozhodnutí krajského soudu dosáhnout. Jak krajský soud uvedl, pro možnost (výjimečně) nepřeměnit původně podmíněný trest na nepodmíněný nebyly splněny podmínky, neboť způsob porušení podmínek zkušební doby stěžovatelem ani zdaleka nenaplňuje charakter zcela ojedinělého, méně závažného jednání, zejména nedbalostního charakteru či jednání blížícího se podmínkám krajní nouze nebo nutné obrany (blíže viz bod 6-8 odůvodnění napadeného usnesení). 27. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že mu nebylo a dosud ani není známo, jaké bylo obsazení senátu krajského soudu, který o jeho věci rozhodoval, zda rozhodoval zákonný soudce, a že mu nebylo umožněno vznést námitku podjatosti. V této souvislosti lze odkázat na rozvrhy práce krajského soudu zveřejněné na jeho stránkách, na kterých je možné dohledat, jaká agenda spadá pod to které soudní oddělení, a jaké je či v dané době bylo aktuální složení příslušného senátu (viz https://msp.gov.cz/web/krajsky-soud-v-praze/rozvrh-prace-2024). VI. Závěr 28. Ústavní soud uzavírá, že rozhodl-li soud prvního stupně ve veřejném zasedání, že ponechá podmíněné odsouzení v platnosti a má být rozhodováno o stížnosti státního zástupce, musí být zachována materiální možnost odsouzeného reagovat na argumenty ve stížnosti uvedené. Toho lze kromě konání veřejného zasedání dosáhnout alternativně také tím, že je stížnost státního zástupce zaslána odsouzenému k vyjádření a je mu dán prostor na stížnost v přiměřené lhůtě písemně reagovat a proti tomuto vývoji se hájit. 29. Jinak řečeno, za splnění uvedených podmínek mohou obecné soudy ve stížnostním řízení rozhodovat v neveřejném zasedání, a to i tehdy, rozhodl-li se soud prvního stupně ponechat podmíněný trest odnětí svobody v platnosti a stížnostní soud naopak rozhodne o jeho vykonání. Zda bude nakonec dán odsouzenému prostor při veřejném zasedání či se bude moct vyjádřit písemně, je na uvážení obecného soudu. Teprve nebude-li by naplněna ani jedna z uvedených variant, dojde k porušení základního práva odsouzeného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 30. Ústavní soud konstatuje, že neshledal v napadeném soudním rozhodnutí porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele. V dané věci krajský soud vyložil a aplikoval podústavní právo ústavně konformně a jeho rozhodnutí je taktéž v souladu s judikaturou Ústavního soudu. 31. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl jako nedůvodnou. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 22. dubna 2025 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu Odlišné stanovisko soudkyně Daniely Zemanové 1. Uplatňuji tímto odlišné stanovisko proti výroku i odůvodnění většinového rozhodnutí. Nesouhlasím zejména se závěrem, že by byla překonána judikatura Ústavního soudu, podle které má obviněný či odsouzený právo na osobní účast při jednání, které vyústí rozhodnutím o zbavení jeho osobní svobody. 2. V projednávané věci jde o rozhodování stížnostního (krajského) soudu v situaci, kdy změnou prvostupňového rozhodnutí mění stav stěžovatele z ""na svobodě"" na ""omezen na svobodě"". Pro tyto situace ústavní pořádek, zákon i judikatura Ústavního soudu vyžaduje přísné dodržení všech zásad a principů trestního řízení, včetně zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení (viz níže). 3. V této věci okresní soud prodloužil stěžovateli zkušební dobu podmíněného odsouzení, krajský soud rozhodoval o stížnosti státního zástupce proti tomuto rozhodnutí. Stěžovatel, o jehož osobní svobodu šlo, se výslovně domáhal osobní účasti při rozhodování o stížnosti, tj. veřejného zasedání krajského soudu. Uvedl konkrétní důvody, proč považoval svou osobní účast za důležitou, sdělil, že chce osobně vypovídat a předložit další důkazy. Krajský soud nijak neodůvodnil, proč jeho návrhu nevyhověl, pouze odkázal na ustanovení zákona, podle něhož se o stížnosti rozhoduje v neveřejném zasedání, pokud zákon nestanoví jinak. O stejné otázce rozhodoval ÚS několikrát nálezem a uvedl, že v případě rozhodování o stížnosti, kdy stížnostní soud změní rozhodnutí tak, že obviněného omezí na svobodě, má právo být přítomen a má se konat veřejné zasedání. Na tuto ustálenou judikaturu odkazuje i nález pod bodem 19 a 20. 4. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009 Ústavní soud rozhodoval ve skutkově shodné situaci, tj. usnesením okresního soudu bylo ponecháno v platnosti podmíněné odsouzení stěžovatele a byla mu prodloužena zkušební doba, krajský soud následně v neveřejném zasedání zrušil zrušení usnesení okresního soudu a sám uložil trest odnětí svobody. V odůvodnění odkázal na předchozí nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 574/05 a II. ÚS 222/07 , v nichž konstatoval, že při rozhodování soudu o ""přeměně"" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný ve smyslu § 60 odst. 4, resp. § 60a odst. 4 trestního zákona, má odsouzený právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Tento právní názor platí proto, že obdobně jako rozhodování o uložení trestu v meritorním řízení, rozhodování o ""přeměně"" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný má dopad do základní svobody jednotlivce (jeho osobní svobody). Smyslem (mj. ústavněprávním) ustanovení § 330 odst. 1 ve spojení s odst. 3 a 4 tr. řádu, z něhož plyne, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání u soudu, je tedy reflexe významu možných (ústavněprávních) důsledků takového rozhodnutí. Jestliže by mohl být důsledkem takového rozhodnutí zásah do osobní svobody jednotlivce, musí mu být garantována - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - možnost provádět efektivní obranu. Jinými slovy, musí mu být umožněno realizovat obranu proti skutkovým zjištěním a právním názorům, učiněných v neprospěch obviněného. Z povahy věci plyne - jestliže je zásah do osobní svobody důsledkem nikoli rozhodnutí soudu prvního stupně (který by např. rozhodl o tom, že se odsouzený osvědčil, či by ponechal podmíněné odsouzení v platnosti, jak tomu bylo v dané věci), ale až výlučně rozhodnutím stížnostního soudu (o tom, že trest odnětí svobody se vykoná, jak rozhodl krajský soud napadeným usnesením) - že musí být i ve stížnostním řízení provedeno veřejné zasedání. Tím je totiž jednotlivci garantována možnost realizace jeho obrany proti skutkovým zjištěním a právním názorům, učiněných soudem v jeho neprospěch. U stížnostního soudu jde o jediné a první rozhodnutí o přeměně podmíněného odsouzení ve výkon trestu odnětí svobody, pokud bylo rozhodnuto soudem prvního stupně, že trest odnětí svobody se nevykoná. 5. Tyto závěry nebyly překonány nálezy sp. zn. I. ÚS 2595/20 ÚS a sp. zn. I. ÚS 2959/20 , jako uvádí většina pod bodem 21. 6. Podle názoru většiny uvedené nálezy relativizují ustálenou judikaturu v tom smyslu, že veřejné zasedání není při přeměně podmíněného trestu na nepodmíněný nutné konat, pokud odsouzený má možnost se písemně vyjádřit. Jinými slovy, že by poskytnutí možnosti seznámení se stížností (a všemi relevantními podklady) a písemného vyjádření bylo plnohodnotnou alternativou osobní účasti odsouzeného a jeho působení na soud při veřejném zasedání za situace, kdy se odsouzený práva osobní účasti na veřejném zasedání soudu domáhá. Jsem přesvědčena, že takový závěr nelze z uvedených nálezů s obecnou platností (ani pro nyní projednávanou věc) dovodit. 7. V nálezu I. ÚS 2595/20 Ústavní soud rozhodoval v jiné procesní situaci stěžovatele: trestní soudy rozhodovaly o účastníku, který byl t. č. ve výkonu trestu, prvostupňovým rozhodnutím byl podmíněně propuštěn, ale toto rozhodnutí nenabylo právní moci, tj. zůstal ve výkonu trestu. Dalším zásadním rozdílem je to, že stěžovatel se cítil zkrácen výslovně tím, že nebyl seznámen s obsahem stížnosti státního zástupce. Ústavní soud se v tomto nálezu vyjádřil k otázce konání veřejného zasedání (pouze) takto: ""Kumulace těchto postupů (neseznámení odsouzeného s obsahem stížnosti státního zástupce a následné konání neveřejného zasedání) ve výsledku představuje porušení práva odsouzeného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, jak bylo výše vysvětleno. Ostatně pokud by v dané věci stěžovatel byl seznámen s obsahem stížnosti státní zástupkyně a dostal by prostor na ni písemně reagovat, mohl by stížnostní soud rozhodovat v neveřejném zasedání"". 8. Poslední věta je jediná, o kterou lze z tohoto nálezu opřít závěr, že v případě seznámení stěžovatele se stížností by soud nemusel konat veřejné zasedání. Podstatný je ale kontext - tato věta je uvedená v dané věci nad rámec nosných důvodů pro rozhodnutí, v podstatě nad rámec odůvodnění. Rozhodnutí Ústavního soudu je determinováno námitkou stěžovatele, který shledával porušení svých práv v tom, že nebyl seznámen se stížností - nedomáhal se osobní účasti na veřejném zasedání a své osobní výpovědi, jako stěžovatel v nyní projednávané věci. Ve spojení s tím, že Ústavní soud rozhodoval v jiné procesní situaci stěžovatele, který byl před i po vydáním napadeného rozhodnutí omezen na svobodě, nelze uvedenou větu vykládat za překonání předchozí judikatury v případě, kdy se rozhoduje ""ze svobody do nesvobody"" a obviněný o přítomnost u jednání výslovně žádá. 9. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2959/20 Ústavní soud poprvé uvedl, že předchozí judikatura byla ""posunuta"". Za posun však bez dalšího odůvodnění označuje pouze nález sp. zn. I. ÚS 2595/20 , který, jak je uvedeno v předchozím odstavci, byl vydán v jiné procesní situaci, a jeho závěry nejsou způsobilé překonat předchozí judikaturu. I v nálezu sp. zn. I. ÚS 2959/20 Ústavní soud své rozhodnutí opírá zejména o to, že byla porušena zásada kontradiktornosti, tj. stěžovatel neměl možnost reagovat na stížnost. Není zde tedy vysloven závěr, že pokud obviněný (odsouzený) přímo žádá o osobní účast při veřejném zasedání (a navrhuje důkazy), je možno mu nevyhovět s odkazem na to, že se mohl seznámit se všemi dokumenty a případně se písemně vyjádřit. 10. Z uvedeného je zřejmé, že pouze na základě odkazu na uvedené dva nálezy nelze shledat podklad pro to, že v konkrétní situaci stěžovatele, který se výslovně domáhá osobní účasti při jednání, při kterém je rozhodnuto o jeho omezení svobody, se neaplikuje předchozí ustálená nálezová judikatura ÚS o tom, že v takovém případě je osobní účast právem obviněného a soud musí nařídit veřejné zasedání. 11. Nesouhlasím s tím, že by při rozhodování soudu o omezení svobody mohla být práva obviněného (resp. odsouzeného) vyplývající ze zásady ústnosti a bezprostřednosti nahrazena pouze právy vyplývajícími ze zásady kontradiktornosti řízení. Chce-li obviněný (odsouzený) využít svého práva osobně působit na soud a být osobně přítomen jednání soudu, nelze mu toto právo upřít s odkazem na to, že se může vyjádřit písemně. Jedná se o rozhodnutí o jeho osobní svobodě, při kterém soud hodnotí jeho osobu a osobnost. Závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2669/09 (a dalších) jsou v tomto smyslu zcela jednoznačné a nálezy sp. zn. I. ÚS 2595/20 ÚS a sp. zn. I. ÚS 2959/20 je nepřekonávají (ani nemohou). 12. To neznamená, že krajský soud musí veřejné zasedání konat i v případě, kdy se obviněný (odsouzený) osobní účasti nedomáhá a z jeho postoje je zřejmé, že nenavrhuje provedení žádných důkazů a písemné vyjádření je z jeho strany dostačující. 13. V projednávané věci stěžovatel navrhoval provedení dalších důkazů, konkrétně označil svou výpověď, další důkazy označil pouze obecně (""důkazy, že ve své nápravě a plnění svých povinností plně pokračuje""). K těmto návrhům se krajský soud nevyjádřil vůbec. Dále svým rozhodnutím částečně přehodnotil skutkový stav, což by mohl učinit pouze tehdy, pokud by přehodnocované důkazy sám provedl a dal účastníkům možnost se k nim vyjádřit. I v tomto krajský soud pochybil a většinový nález ponechává tato pochybení bez povšimnutí. 14. Ze všech uvedených důvodů jsem přesvědčena, že Ústavní soud měl pro porušení zejména čl. 38 odst. 2 Listiny čl. 96 odst. 2 Ústavy napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit. V Brně dne 22. dubna 2025 Daniela Zemanová
III.ÚS 938/25 #1	16. 4. 2025	https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=132430&pos=2&cnt=98812&typ=result	Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, MPA, LL.M., advokátem, sídlem Na Spojce 610/6, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 26/2025 ze dne 30. ledna 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 52 T 87/2020-2101 ze dne 18. prosince 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 26/2025 ze dne 30. ledna 2025 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se toto usnesení ruší. III. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Úvod 1. Ústavní soud v tomto nálezu řeší stejnou situaci, jakou se ve vztahu ke stejnému stěžovateli (a stejnému trestnímu řízení) zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 724/25 ze dne 1. dubna 2025. Tehdy i nyní Městský soud v Praze zamítl stížnost proti prvostupňovému usnesení jako podanou neoprávněnou osobou. Městský soud rozhodl takto za situace, kdy stížnost za stěžovatele podepsala v zastoupení jeho manželka, a to z důvodu tvrzené neschopnosti stěžovatele se podepsat, vyplývající z jeho zdravotního omezení. Stejně jako v předchozí věci i nyní dospěl Ústavní soud k závěru, že skutečným podatelem stížnosti byl sám stěžovatel, a z toho pak dovodil, že stížnost nebyla podána neoprávněnou osobou, byla pouze neoprávněnou osobou podepsána a podpis oprávněné osoby chyběl. 2. Následně Ústavní soud i v této věci konstatuje, že městský soud měl v nastalé situaci postupovat v souladu s § 59 odst. 3 trestního řádu, jenž upravuje postup, kdy je učiněno podání, jež nesplňuje zákonné náležitosti. Jelikož městský soud tento postup nerespektoval, a stížnost zamítl jako podanou neoprávněnou osobou, zasáhl tím do práva stěžovatele na soudní ochranu. II. Namítaná porušení ústavně zaručených práv a obsah napadených rozhodnutí 3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byla stěžovateli podle § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu uložena povinnost nahradit státu odměnu a náhradu hotových výdajů uhrazenou ustanovenému obhájci v tam uvedené výši. Proti usnesení obvodního soudu byla podána stížnost, kterou se městský soud věcně nezabýval, neboť ji posoudil tak, že ji v zastoupení stěžovatele podává stěžovatelova manželka, aniž by však takové oprávnění měla, či vůbec mohla mít, proto stížnost napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl jako podanou neoprávněnou osobou. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje část řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, a obsah své stížnosti proti napadenému rozhodnutí obvodního soudu. Namítá, že stížnost proti napadenému usnesení obvodního soudu podal přímo on, přičemž je v ní jako podatel a odesilatel označen, a že manželka jej pouze v zastoupení podepsala, neboť vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopen se podepsat. Zdůrazňuje, že tyto okolnosti byly srozumitelně vysvětleny v posledním odstavci stížnosti. 6. Stěžovatel uvádí, že tento jeho přístup je akceptován ostatními soudy a institucemi, včetně obvodního soudu. Z toho dovozuje, že buď je chybné napadené usnesení městského soudu, anebo je řízení před obvodním soudem zatíženo závažnou procesní vadou a jeho rozhodnutí jsou zmatečná. Popírá argument městského soudu, podle kterého je stěžovatelovo tvrzení o neschopnosti se podepsat vyvráceno tím, že stěžovatel opakovaně podepisoval doručenky. Tvrdí, že v těchto případech se podepisoval za fyzické pomoci manželky, takže na doručenkách, na něž městský soud poukazoval, se vlastně nejedná o jeho podpis, a že jeho neschopnost se podepsat je podložena jeho zdravotní dokumentací. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení městského soudu je přípustná. Z důvodů uvedených níže je ústavní stížnost proti usnesení obvodního soudu nepřípustná. V. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele 8. Ústavní soud si od obvodního soudu vyžádal (již k předchozí věci) jím vedený spis sp. zn. 52 T 87/2020, vyzval ho, stejně jako městský soud, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 a Městské státní zastupitelství v Praze, k vyjádření se k ústavní stížnosti. 9. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že stížnost napsanou na počítači a podepsanou pouze manželkou odsouzeného hodnotil jako stížnost podanou jeho manželkou, tedy osobou neoprávněnou, neboť vyjádření stěžovatele, proč není schopen se sám podepsat, je v rozporu s dalším obsahem trestního spisu i s provedenými důkazy. V návaznosti na to odkázal na stěžovatelovy podpisy na doručenkách, jakož i na to, že relevantní lékařské zprávy nepotvrzují, že by stěžovatel nebyl schopen se podepsat. Poukázal rovněž na znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že pro pohyb stěžovatele může být limitující (obtížně verifikovatelná) bolest dolní části zad a že jiné důvody pro omezení pohybu nejsou. Městský soud dále uvedl, že stěžovatel disponuje motorovým vozidlem, které řídí, což má rovněž zpochybňovat jeho tvrzení o nemožnosti se podepsat. Připomněl, že podle § 35 trestního řádu může být obhájcem v trestním řízení pouze advokát a že se tedy odsouzený nemůže nechat zastupovat manželkou. 10. Obvodní soud odkázal na obsah vyjádření ze dne 20. března 2025 poskytnutého ve věci sp. zn. II. ÚS 724/25 . Zdůraznil, že stěžovatel i přes svůj opakovaně prezentovaný negativní zdravotní stav osobně řídí motorové vozidlo. 11. Obvodní státní zastupitelství se výslovným prohlášením vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Městské státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, a v souladu s poučením, kterého se jim spolu s výzvou k vyjádření dostalo, se tak rovněž vzdala postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu). 12. Ústavní soud zaslal obdržená podání stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel práva repliky využil. S argumentací městského soudu nesouhlasí, městský soud podání nesprávně vyhodnotil jako podání manželky, ač jí bylo pouze podepsáno z důvodů, které stěžovatel soudu předestřel a které mají základ v jeho zdravotních obtížích, městský soud informaci o zdravotním stavu stěžovatele nepřípustně ignoroval. Ohrazuje se i proti argumentu řízení motorového vozidla, která se schopností podepsat se nesouvisí. Současně klade důraz na svůj špatný zdravotní stav a progres onemocnění, ohrazuje se proti jeho zpochybňování bez patřičné erudice obvodním soudem. VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení ""běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem"", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. ledna 1995 (N 5/3 SbNU 17)]; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka ""nesprávnosti"" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva. 14. Jelikož stížnost městský soud odmítl podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podanou neoprávněnou osobou, musel se Ústavní soud zabývat nejprve námitkami stěžovatele zpochybňujícími toto rozhodnutí. Řešení otázky, zda se městský soud oprávněně odmítl věcně zabývat podanou stížností a přezkoumat usnesení obvodního soudu, má zásadní význam pro posouzení dodržení pravidel spravedlivého procesu, resp. na zachování práva na soudní ochranu. 15. V úvodu stížnosti ze dne 31. prosince 2024 podávané proti napadenému usnesení obvodního soudu se výslovně uvádí, že ji podává odsouzený, tj. stěžovatel. V posledním odstavci stížnosti je pak uvedeno, že vzhledem k neschopnosti podpisu, jež je městskému soudu známa ze zdravotní dokumentace stěžovatele, je stížnost podepsána stěžovatelovou manželkou P. G., v jeho zastoupení. V samotném závěru (na místě podpisu) je uvedeno jméno stěžovatele, pod ním ""v.z. P. G."" a podpis, který podle tvrzení samotného stěžovatele patří jeho manželce. 16. Jak již bylo zmíněno, totožnou situaci a ve vztahu ke stejnému stěžovateli řešil Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 724/25 . I v nyní posuzované věci dospěl ke stejným závěrům. Podle Ústavního soudu i nyní je zřetelné, že podání stížnosti bylo úkonem, který činil sám stěžovatel, a že svou manželku ""zmocnil"" toliko k tomu, aby jej ""zastupovala při podepsání stížnosti"", čehož (podle svého tvrzení) nebyl schopen. Městský soud sice správně v bodě 8 napadeného usnesení uvedl, že manželka odsouzeného jej nemůže v trestním řízení zastupovat, neboť zastupovat jej může pouze obhájce, který je advokátem (srov. § 33 odst. 1 a § 35 odst. 1 trestního řádu), to však nemůže vést k závěru, že stížnost jako takovou podala právě stěžovatelova manželka, tedy neoprávněná osoba. Formulace použité v podané stížnosti dostatečně zřetelně vypovídaly o tom, že stížnost podává stěžovatel (v postavení odsouzeného, tj. oprávněné osoby) a jeho manželka jej (neoprávněně) ""zastupuje"" pouze při podpisu stížnosti. Pokud by i přesto měl městský soud pochybnosti o tom, kdo je podatelem stížnosti, měl si to ověřit dotazem na stěžovatele, což však neučinil. 17. Skutečnost, že se stěžovatel nechal neoprávněně při podpisu stížnosti zastupovat manželkou, nemůže mít jiný význam, než že je třeba na podanou stížnost pohlížet jako na nepodepsanou, tedy nesplňující jednu z obecných a obligatorních náležitostí podání vyžadovanou § 59 odst. 3 trestního řádu. Proto byl namístě postup, který předpokládá stejné ustanovení, tj. soud měl stížnost vrátit stěžovateli k doplnění podpisu, a to s příslušným poučením a určením lhůty pro odstranění tohoto nedostatku. Jestliže byl městský soud přesvědčen, že stěžovatel je schopen se podepsat (což odůvodnil v bodě 7 napadeného usnesení), měl tedy stěžovatele jednoduše vyzvat k doplnění podpisu. VII. Závěr 18. Ústavní soud tak uzavírá, že pokud městský soud místo popsaného postupu přistoupil k zamítnutí stížnosti jako podané neoprávněnou osobou bez toho, že by stížnost věcně posoudil a přezkoumal usnesení obvodního soudu, porušil tím stejně jako v předchozí věci sp. zn. II. ÚS 724/25 princip dvojinstančnosti a v důsledku toho též právo stěžovatele na soudní ochranu. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí městského soudu zrušil. 19. Jelikož městský soud věcně nepřezkoumal napadené usnesení obvodního soudu, musel Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou v té části, která směřuje právě proti usnesení obvodního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 451/23 ze dne 29. srpna 2023). 20. V navazujícím řízení bude úkolem městského soudu, aby postupoval podle § 59 odst. 3 trestního řádu a vyzval stěžovatele k odstranění vady stížnosti spočívající v absenci stěžovatelova podpisu; stěžovatel tak ale může (a bylo by to žádoucí) učinit i sám bez výzvy již nyní, jak mu bylo Ústavní soudem naznačeno již v předchozí věci. Ústavní soud k tomu poznamenává, že ani v této věci neměl z ústavního hlediska důvod zpochybňovat závěr městského soudu, že stěžovatel je způsobilý se - nějak - podepsat (také z toho důvodu akceptoval stěžovatelovu plnou moc ze dne 26. března 2025). Již v předchozí věci pak Ústavní soud zmínil, že právní řád současně pamatuje na situace, kdy člověk není způsobilý se podepsat, či mu jeho zdravotní stav působí obtíže při hájení práv. 21. Při novém rozhodnutí o podané stížnosti musí městský soud vycházet z toho, že stížnost podal stěžovatel, nikoli jeho manželka. Ústavní soud připomíná, že i vadné podání způsobuje právem předvídané účinky (např. z hlediska zachování lhůty k podání opravného prostředku), a nelze tedy k němu nepřihlížet (srov. ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 663 a 664). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 16. dubna 2025 Jan Svatoň v. r. předseda senátu
IV.ÚS 2492/24 #2	16. 4. 2025	https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=132485&pos=3&cnt=98812&typ=result	Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené Mgr. Šárkou Pořízkovou Polanskou, advokátkou, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2024 č. j. 70 Co 150/2024-708 v části, kterou byl potvrzen výrok VIII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. února 2024 č. j. 50 P 199/2021-682 a část výroku IX téhož rozsudku o zamítnutí návrhu na zvýšení vyživovací povinnosti otce za období od 7. března 2022, a proti výroku VIII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. února 2024 č. j. 50 P 199/2021-682 a části výroku IX téhož rozsudku o zamítnutí návrhu na zvýšení vyživovací povinnosti otce za období od 7. března 2022 do právní moci tohoto rozsudku, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a J. Z., zastoupeného Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem, sídlem Máchova 831, Vestec, a nezletilého J. Z., zastoupeného opatrovnicí Městskou částí Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2024 č. j. 70 Co 150/2024-708 v části, kterou byl potvrzen výrok VIII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. února 2024 č. j. 50 P 199/2021-682 a část výroku IX téhož rozsudku o zamítnutí návrhu na zvýšení vyživovací povinnosti otce za období od 7. března 2022 do právní moci tohoto rozsudku, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrokem VIII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. února 2024 č. j. 50 P 199/2021-682 a částí výroku IX téhož rozsudku o zamítnutí návrhu na zvýšení vyživovací povinnosti otce za období od 7. března 2022 do právní moci tohoto rozsudku bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2024 č. j. 70 Co 150/2024-708 se ruší v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok VIII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. února 2024 č. j. 50 P 199/2021-682 a část výroku IX téhož rozsudku o zamítnutí návrhu na zvýšení vyživovací povinnosti otce za období od 7. března 2022 do právní moci tohoto rozsudku. IV. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. února 2024 č. j. 50 P 199/2021-682 se ruší ve výroku VIII a v části výroku IX o zamítnutí návrhu na zvýšení vyživovací povinnosti otce za období od 7. března 2022 do právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud v tomto nálezu zrušil rozsudky obecných soudů v části týkající se vyživovací povinnosti otce k nezletilému dítěti a zamítnutí návrhu na zpětné stanovení výživného, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti, nesrozumitelnosti a vnitřní rozpornosti jejich odůvodnění. II. Popis věci a její procesní vývoj 2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků pro porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to ve výrocích o stanovení výživného. 3. Stěžovatelka (matka) a vedlejší účastník (otec) mají nezletilého syna, kterému bylo v době rozhodování obecných soudů necelých pět let. V roce 2021 spolu rodiče přestali žít a podali k soudu návrh na úpravu poměrů nezletilého. Obecné soudy svěřily nezletilého do péče matky. Otec byl oprávněn se s ním stýkat každý sudý týden od čtvrtka do pondělí následujícího lichého týdne a dále každý lichý týden od středy do čtvrtka. Zároveň byla otci uložena povinnost přispívat k rukám matky na výživu nezletilého částku 7 500 Kč měsíčně. 4. Dne 26. 4. 2023 podal otec nový návrh, v němž usiloval o svěření syna do rovnoměrné střídavé péče rodičů, přičemž navrhl, aby jeho vyživovací povinnost zůstala stejná, tedy 7 500 Kč měsíčně. Stěžovatelka s tímto návrhem nesouhlasila, dosavadní rozsah styku otce s nezletilým považovala za dostatečný. V průběhu řízení se otec spolu s novou partnerkou a jejími dvěma dětmi přestěhoval z P. do V. Rodiče se snažili najít vhodný model péče o syna. Nakonec stěžovatelka souhlasila s tím, že nezletilý bude u otce každý druhý týden od úterý do neděle. Nezletilý navštěvoval školku v P., avšak během pobytu u otce docházel od září 2023 také do školky ve V. 5. V řízení o rozšíření otcovy péče se řešila také otázka výživného. Stěžovatelka navrhla, aby soud zvýšil vyživovací povinnost otce na částku 24 000 Kč měsíčně, a to zpětně od počátku roku 2022. Od poslední úpravy výživného v roce 2021 se podle stěžovatelky výrazně změnily majetkové poměry otce v důsledku rozšíření jeho podnikatelských aktivit v oboru fotovoltaiky. Podle stěžovatelky bylo nutné zohlednit nejen skutečné příjmy otce, ale i podíl na hospodářském výsledku jím ovládaných obchodních společností. Poukázala rovněž na benefity, které otci účast ve společnostech vynáší (drahá služební auta), hodnotu otcova movitého a nemovitého majetku (vlastník několika bytů) a životní úroveň (časté exotické dovolené). 6. Otec ke svým majetkovým poměrům uvedl, že ve společnostech není jediným společníkem a nemá rozhodující vliv na výplatu zisku. Zdůraznil také, že se situace v oboru fotovoltaiky zhoršuje. Jeho nemovitosti jsou zatíženy stoprocentní hypotékou a veškeré příjmy z jejich pronájmu jdou na platbu hypoték. Nad rámec výživného ve výši 7 500 Kč měsíčně vyjádřil ochotu spořit na účet nezletilého měsíčně částkou 1 500 Kč. 7. Opatrovnice v řízení doporučila svěřit nezletilého do střídavé péče obou rodičů v týdenním režimu. Současně navrhla stanovit výživné tak, aby otec přispíval částkou 18 000 Kč měsíčně a matka částkou 3 000 Kč měsíčně. 8. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem svěřil nezletilého do střídavé péče obou rodičů, kteří se v péči střídali po týdnu vždy v pondělí (výrok I). Nepovažoval za překážku, že nezletilý navštěvoval dvě různé mateřské školy. Soud uložil stěžovatelce povinnost hradit k rukám otce částku 2 500 Kč měsíčně (výrok VII). Vycházel z toho, že stěžovatelka má hrubý měsíční příjem ve výši 30 000 Kč, žije v nájemním bytě a nemá žádný další majetek. Výživné otce obvodní soud stanovil celkem na 10 000 Kč měsíčně, z toho 8 000 Kč měl otec hradit k rukám matky a 2 000 Kč spořit na účet nezletilého (výrok VIII). Obvodní soud zamítl návrh na zvýšení vyživovací povinnosti otce zpětně od počátku roku 2022, resp. od 7. 3. 2022, kdy nabylo právní moci předchozí rozhodnutí o péči a výživném (výrok IX). Dospěl k závěru, že již v tomto období měl otec syna v rozšířené péči, zajišťoval pro něj dovolené u moře atd. Další výroky specifikují rozsah péče a nijak se této ústavní stížnosti netýkají. 9. Obvodní soud konstatoval, že stanovení výživného nelze založit na přesném matematickém vzorci, a proto nebylo nutné exaktně určovat otcovy příjmy. Vyšel z otcova tvrzení o příjmu kolem 90 000 Kč měsíčně a uvedl, že jeho skutečná příjmová situace nebude horší, než sám uvádí. Otec podniká jako fyzická osoba (jako základ pro Českou správu sociálního zabezpečení uvedl příjem kolem 148 000 Kč měsíčně) a dále úspěšně podniká též prostřednictvím právnických osob. Má vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři, na kterou přispívá měsíčně částkou 10 000 Kč. Obvodní soud vzal v úvahu i argumenty stěžovatelky, že je třeba zohlednit celkovou životní úroveň otce (zahraniční dovolené), skutečnost, že žije v domě partnerky a vlastní dva byty určené k pronájmu. Hypotéky na nemovitosti soud nepovažoval za zásadní, neboť hodnota otcova majetku do budoucna roste. Obvodní soud nepřehlédl ani to, že otec přispívá přítelkyni na domácnost 48 000 Kč a že jí půjčil 1 000 000 Kč v souvislosti se zakoupením její nemovitosti. Zdůraznil, že prioritní musí být vyživovací povinnosti k dítěti. Přesto nepovažoval návrhy stěžovatelky a opatrovnice na výživné pro otce za přiměřené. Změny v majetkových poměrech je třeba posuzovat v kontextu předchozí úpravy výživného. Otec podniká ve stejném oboru a jeho nemovitý majetek je totožný, jako v době původní úpravy. 10. Stěžovatelka se proti rozsudku obvodního soudu odvolala. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že nezletilý bude v péči otce vždy v sudém týdnu od úterý po skončení mimoškolních aktivit až do nedělního podvečera. Nesouhlasila ani s výší výživného a požadovala, aby otec hradil částku 24 000 Kč měsíčně s částečným plněním na účet nezletilého, a to již od 7. 3. 2022. 11. Městský soud v Praze ponechal nezletilého ve střídavé péči rodičů, avšak upravil režim péče tak, že předání nezletilého se uskuteční vždy po týdnu v neděli v bydlišti matky. Jde-li o výživné, městský soud snížil vyživovací povinnost matky z částky 2500 Kč na částku 2000 Kč. V části týkající se vyživovací povinnosti otce a zamítnutí návrhu na zpětné stanovení výživného od 7. 3. 2022 městský soud rozsudek obvodní soudu potvrdil (to vše výrokem I). Zjištění, podle nichž otec vlastnil byt v hodnotě cca 15 mil. Kč a působil v několika nadějných společnostech, byla zohledněna již v předchozích rozhodnutích o výživném. Úprava výživného byla provedena před natolik krátkou dobou, že není třeba výživné stanovit zpětně. Nové výživné odráží změnu majetkové situace otce dané prosperitou jeho společností. Na základě listin pro Českou správu sociálního zabezpečení lze souhlasit s příjmem otce ve výši cca 150 000 Kč, což odpovídá jeho výdajům na hypotéku, příspěvku přítelkyni na domácnost, příjmům z pronájmu a životní úrovni. Argumentuje-li stěžovatelka pohybem vysokých částek na účtech otce a ziskovostí jeho společností, nelze dovodit, jaký skutečný zisk otec ze společností má (otec popírá rozdělování zisku mezi společníky), ani že by k bezhotovostním transakcím nedocházelo při jeho podnikatelské činnosti, která je následně zohledněna v daňovém přiznání. III. Argumentace stěžovatelky 12. Stěžovatelka uvádí, že nesouhlasí se soudy stanoveným režimem péče, nicméně ústavní stížnost podává pouze do výroků týkajících se výživného stanoveného otci (do budoucna i zpětně). Napadené rozsudky jsou podle stěžovatelky v této části nepřezkoumatelné, soudy nevzaly v potaz všechna potřebná hlediska pro zjištění majetkových poměrů otce a jejich skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy vyšly jen z tvrzení otce a nezjišťovaly jeho skutečné příjmy. 13. Část otcových příjmů pochází ze závislé činnosti v obchodních společnostech, kde si jako společník určuje mzdu sám. Otcovy společnosti v roce 2022 dosáhly v součtu obrat ve výši 519 957 000 Kč (což odpovídá i obsahu novinového článku, který stěžovatelka předložila v řízení před soudem prvního stupně jako důkaz), zisk těchto společností přesáhl 78 503 000 Kč. Soudy měly zohlednit podíly otce na tomto hospodářském výsledku. Přestože společnosti generují značné zisky, spokojily se soudy s tvrzením, že si společníci zisk nevyplácí. Soudy musí zkoumat i to, zda se rodič bez důležitého důvodu nevzdal majetkového prospěchu. Při srovnání účetních dokladů za rok 2021 a 2022 je zřejmé, že podnikatelské aktivity otce výrazně stoupaly. Soudy některé účetní ukazatele převzaly, ale nevyvodily z nich žádné závěry. Obvodní soud navíc pominul, že částky jsou v účetních dokladech uvedeny v tisících. Zatímco tedy v napadeném rozsudku zmiňuje tisícové a desetitisícové položky, jde ve skutečnosti o částky milionové, desetimilionové nebo dokonce stamilionové. Městský soud ponechal tento extrémní rozpor zcela bez povšimnutí. 14. Kromě toho otec podniká také jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění. Ani k tomu soudy neprovedly dostatečné dokazování. Nevypořádaly se ani s pohyby na účtech otce, které obsahují i milionové transakce a vklady značných sum v hotovosti. Ničím nepodložené úvahy městského soudu, že šlo o příjmy z podnikatelské činnosti otce zohledněné v daňovém přiznání, nemohou obstát. Při určení výživného podnikatelů se soudy nemohou spokojit jen s předložením evidence o hospodaření, ale je třeba komplexně zhodnotit jejich celkovou životní úroveň. Stěžovatelka rekapituluje, že otec má milionové úspory a pohledávky za třetími osobami, vlastní bytové jednotky, které pronajímá za vysoké sumy, ročně absolvuje několik exotických dovolených (Egypt, Řecko, Dominikánská republika, Zanzibar, Maledivy), užívá luxusní vozy, bydlí v novostavbě rodinného domu a své partnerce přispívá měsíčně na domácnost 48 000 Kč. Tento ukazatel životní úrovně soudy nezohlednily. 15. Konečně stěžovatelka nesouhlasí ani se zamítnutím stanovení výživného zpětně k 7. 3. 2022. I v krátkém časovém období může dojít k zásadní změně majetkových poměrů. Stěžovatelka v řízení prokázala, že prosperita otcových společností nastala dříve, celková životní úroveň otce neodpovídala závěrům soudů v předcházejícím řízení. Otec v té době nepřiznal, že je vlastníkem družstevního podílu k bytu, soudy neprovedly dokazování výpisy z účtů atd. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 16. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná. V. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 17. Usnesením ze dne 5. 2. 2025 Ústavní soud jmenoval nezletilému vedlejšímu účastníkovi pro řízení před Ústavním soudem opatrovnici, která ho zastupovala již v řízení před obecnými soudy (tj. Městskou část Praha 5). 18. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 50 P 199/2021 a vyzval účastníky a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). O vyjádření požádal také opatrovnici. 19. Obvodní soud i městský soud ve vyjádření odkázaly na podrobné odůvodnění napadených rozsudků. K námitkám stěžovatelky se podrobněji nevyjádřily. Navrhly ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. 20. Otec jako vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že jeho majetková situace byla předmětem rozsáhlého dokazování. Soudy jeho příjmy nezjišťovaly pouze na základě daňových přiznání, ale zkoumaly i pohyby na účtech a celkový rozsah jeho majetku. Podle něj je to naopak stěžovatelka, kdo soudu tají své příjmy. Už během řízení před obecnými soudy otec upozorňoval, že kromě příjmů ze závislé činnosti si stěžovatelka vydělává i úklidy ve společnostech, kde měl otec známé. Tento příjem však zatajila a pravděpodobně ho neuvedla ani v daňovém přiznání. Stěžovatelka mylně předpokládá, že obraty společností, v nichž otec působí, se přímo odrážejí v jeho příjmech. Otec v řízení vysvětlil, že společnosti využívají cizí zdroje na nákup skladu a že není jediným společníkem, takže sám není schopen prosadit jakékoli rozhodnutí. Stěžovatelka se snaží vytvořit dojem o jeho luxusním životě, místo aby se zaměřila na to, jaká je skutečná životní úroveň jejich syna či jak se syn cítí v době, kdy je s otcem a jeho novou rodinou. Otec má vedle syna ještě nezletilou dceru, se kterou se pravidelně stýká, a jeho partnerka má dvě děti ve střídavé péči. Jde-li o byt na B., ten otci negeneruje žádný zisk. Ani dům, v němž otec žije, není žádným bohatým sídlem, svou dispozicí i vybavením odpovídá běžnému standardu v okolí. Otec se domnívá, že skutečným důvodem ústavní stížnosti není zájem o nezletilého, ale snaha matky získat otcovy finanční prostředky. Z pohledu nezletilého je situace stabilizovaná, ve střídavé péči je více než rok a podle zpráv OSPOD i předškolních zařízení je na ni dobře adaptován. Otec kromě řádně stanoveného výživného hradí synovi i další výdaje. 21. Opatrovnice ve vyjádření uvedla, že se ztotožňuje se závěry obecných soudů o výši vyživovací povinnosti otce i se zamítnutím návrhu na zpětné stanovení výživného. 22. Stěžovatelka v replice poukazuje především na další změny v majetkových poměrech otce, které nastaly po vydání rozsudku městského soudu. Zatímco během odvolacího řízení otec tvrdil, že jeho úspory činí přibližně jeden milion Kč a že bydlí v domě ve výlučném vlastnictví jeho partnerky, na jehož pořízení jí půjčil jeden milion Kč, pouhý čtvrtrok po vynesení rozsudku otec nemovitost od partnerky koupil za částku ve výši 11,5 milionu Kč. O další měsíc později koupil od přítele, se kterým podniká, spoluvlastnický podíl 1/2 na jiném pozemku za částku tři miliony Kč. Vyjma uvedených investic, které byl otec schopen vynaložit ve velmi krátké době, otec začal využívat také nová luxusní vozidla, která jsou patrně vedena v majetku některé z jeho společností. V mezidobí otec také prodal bytovou jednotku na B., a to obchodní společnosti, v níž je jediným společníkem a jednatelem. Prodejní cena byla 21 milionů Kč. O této společnosti otec v průběhu soudního řízení tvrdil, že dosud nebyla aktivní. Stěžovatelka si je vědoma, že tyto skutečnosti nastaly až po vynesení rozsudku městského soudu. Nicméně je zřejmé, že otec již v průběhu řízení před obecnými soudy disponoval majetkem vyšší hodnoty. Ani společnosti, ve kterých otec figuruje, nemohou být ztrátové a neprosperující, jak otec tvrdí. Stěžovatelka opakuje, že soudy rezignovaly na zjištění toho, jaký skutečný zisk otec ze společností přijímá. Stěžovatelka odmítá tvrzení otce, že podáním ústavní stížnosti sleduje vlastní finanční prospěch. Trvá na tom, že jedná v zájmu syna a že soudy svá rozhodnutí zatížily vadami. 23. Ústavní soud zaslal repliku účastníkům řízení, otci a opatrovnici na vědomí. Žádné další reakce již neobdržel. 24. Ústavní soud dospěl k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). VI. Posouzení ústavní stížnosti 25. Ústavní soud zdůrazňuje, že zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování rodinněprávních věcí, včetně rozhodnutí o výživném. Toto rozhodování je doménou obecných soudů, které jsou v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení, znají rodinnou situaci a mohou nejlépe posoudit zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavnímu soudu zejména nepřísluší přehodnocovat zjištěný skutkový stav, přepočítávat výši výživného apod. Rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zruší jen tehdy, jsou-li neústavní [např. nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 17, či ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2884/22 , bod 27]. VI. A. Obecná východiska 26. Řízení ve věcech výživy nezletilého dítěte je jedním z řízení péče soudu o nezletilé podle § 466 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Jde o řízení, v němž se při dokazování uplatňuje tzv. vyšetřovací zásada. Byť mají účastníci řízení při zjišťování skutkového stavu povinnost součinnosti, soud sám musí zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a musí provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrženy (§ 20 odst. 1 a § 21 téhož zákona). 27. Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Je třeba zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Přihlíží se také k tomu, zda povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí (§ 913 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 občanského zákoníku). 28. Soudy tedy musí pro správné určení výživného pro nezletilé děti zjistit všechny relevantní skutečnosti, včetně celkové majetkové situace povinného. Přitom musí vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů, tj. příjmů, kterých by mohl dosahovat. Současně musí přihlédnout také k celkové sumě movitého a nemovitého majetku povinného a ke způsobu jeho života, resp. jeho životní úrovni. Ta je dána bydlením, zájmovými aktivitami a koníčky, způsobem trávení dovolené atd. (nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23 , Spravedlivé rozhodnutí o výši výživného pro nezletilé dítě při použití § 916 občanského zákoníku, body 18 a 19). ""Pokud má být životní úroveň dítěte shodná s životní úrovní rodičů, měl by ji soud při určování výše výživného pro nezletilé děti z úřední povinnosti komplexně zjišťovat"" [nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16 (N 170/82 SbNU 647)]. 29. Výživné pro děti lze přiznat i za dobu nejdéle tří let zpět ode dne zahájení soudního řízení (§ 922 odst. 1 občanského zákoníku). Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti (§ 923 odst. 1 občanského zákoníku a § 475 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). 30. Posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu, která závisí na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nálezy ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2278/24 , Odůvodnění výše výživného a způsobu jeho výpočtu u komplikovaných rodinných poměrů, bod 53, ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4057/18 (N 63/93 SbNU 291), Povinnost odůvodnění výše výživného a jeho výpočtu, bod 9, a ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 (N 114/81 SbNU 785), Náležité odůvodnění rozhodnutí o změně výživného pro nezletilé dítě, bod 10]. VI. B. Aplikace na nynější věc 31. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozsudků srozumitelně nevysvětlily, z čeho vypočítaly konkrétní výši vyživovací povinnosti otce k nezletilému synovi. Závěry obecných soudů o výši příjmů otce jsou jednak vnitřně rozporné, jednak nepřezkoumatelné. Samozřejmě nikoli každá vnitřní rozpornost odůvodnění zakládá bez dalšího neústavnost napadeného rozhodnutí. Avšak v případě, kdy se vnitřní rozpornost týká posouzení klíčové otázky, na které rozhodnutí stojí, vnitřní rozpornost nabývá ústavněprávního významu (nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24 , vnitřní rozpornost v odůvodnění soudního rozhodnutí, bod 26). 32. Obvodní soud v napadeném rozsudku shrnul údaje z účetních závěrek obchodních společností (aktiva, pasiva, zisk), v nichž má otec majetkovou účast. Při přepisu konkrétních částek však udělal mnoho chyb (viz zejm. bod 26 a 31 rozsudku obvodního soudu). Ve většině údajů nezohlednil, že jednotlivé položky se v účetních závěrkách vykazují v celých tisících Kč. Zatímco tedy obvodní soud uvádí částky v tisících Kč, ve skutečnosti má jít o částky v milionech Kč. Nejde jen o nějakou formální chybu v psaní, obvodní soud řádově odlišnými částkami i sám argumentoval. Ačkoli stěžovatelka na toto pochybení upozornila v odvolání, městský soud se k tomu nevyjádřil a údaje jen bez dalšího opravil (jednou však změnil i správně vyčíslené údaje na nesprávné, tj. zisk 92 tis. Kč u obchodní společnosti A nesprávně změnil na 92 mil. Kč). Byť se účetní údaje v obou rozsudcích liší násobně v řádu tisíců, nijak se to nepromítlo do hodnocení majetkových poměrů otce v rozsudku městského soudu. 33. S tím souvisí i to, že obecné soudy se omezily pouze na výčet (chybně vyčíslených) účetních položek, avšak nevyvodily z nich žádné konkrétní závěry o stavu obchodních společností nebo jejich majetkové struktuře (v některých společnostech byl otec jediným společníkem, v jiných měl 50% podíl nebo byly společníkem ""jeho"" obchodní společnosti). U některých obchodních společností obecné soudy neuvedly účetní výsledky proto, že otec v nich figuruje jen jako jednatel. Z majetkové struktury těchto společností však plynulo, že jejich společníkem byla jiná otcova společnost (B a C, které přitom dosahovaly značných zisků). 34. Soudy bez konkrétních spojitostí učinily jen obecná hodnocení, že společnosti jsou úspěšné, nadějné a že nově stanovené výživné zohledňuje změnu majetkové situace otce způsobené prosperitou jeho společností. Zároveň však na jiném místě uvádí, že otec popírá rozdělování zisku mezi společníky, a proto nelze určit, jaký skutečný příjem ze společností má. Soudy se tedy v posuzované věci vůbec nezabývaly, jaký je reálný příjem otce ze společností, respektive nezjišťovaly jeho potencionální výnos z nich. V zájmu řádného zjištění skutkového stavu je však nutné vést dokazování takovým způsobem, aby byl prokázán skutečný příjem povinného, a taktéž příjem potencionální, z něhož lze spravedlivě požadovat placení výživného [srov. nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16 (N 144/86 SbNU 445), K určení skutečného příjmu povinného pro účely stanovení výživného, bod 14]. 35. Stěžovatelka po celou dobu řízení před obecnými soudy upozorňovala, že obchodní společnosti v posledním roce zaznamenaly nárůst aktiv a zisku, zaměstnávají stovku lidí a mají roční obrat kolem půl miliardy. Za těchto okolností nelze rezignovat na důsledné zjišťování ekonomické situace obchodních společností a otcových příjmů z nich. Zda a jak se otcova účast v obchodních společnostech promítla do jeho příjmů, respektive do konkrétní výše výživného, není z odůvodnění napadených rozsudků patrné. 36. Stejně tak není zřejmé, zda se soudy v řízení podrobně zabývaly celkovou životní úrovní otce a jak se promítla do posouzení jeho majetkových poměrů, například vlastnictví nemovitostí a příjmy z nich, či časté zahraniční dovolené, které jsou v rozsudcích bez dalšího pouze konstatovány. Nedostatečná jsou také zjištění soudů ohledně vysokých měsíčních výdajů otce a pohybů na jeho účtech s četnými statisícovými i milionovými transakcemi. Soudy musí při určení výživného brát v potaz také celkovou sumu majetku a způsob života, resp. životní úroveň povinného [nálezy IV. ÚS 1578/23, bod 27, nebo ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489), Maximální výživné aneb výše výživného pro rodiče s nadstandardními příjmy, bod 29]. 37. Zcela nesrozumitelná je úvaha městského soudu, že ""otec sám připustil vyšší příjem, než jej lze dovodit z jím předložených dokladů, přičemž z dokladů pro ČSSZ lze souhlasit s jeho příjmem ve výši cca 150 000 Kč"". Oba soudy vychází z daňového základu (148 500 Kč) vyčísleného ve formuláři pro Českou správu sociálního zabezpečení o přehledu příjmů a výdajů osob samostatně výdělečně činných za rok 2023. Uvedená listina však popisuje jen část otcových příjmů z podnikání na základě živnostenského oprávnění. Položka 148 500 Kč navíc vypovídá o otcových příjmech za rok, nikoli za měsíc. Z odkazované listiny nelze odvodit, jaké příjmy mu plynou z účasti v obchodních společnostech, z pronájmu nemovitostí, ze závislé činnosti atd. 38. Konečně přezkoumatelné nejsou ani úvahy soudů o zamítnutí návrhu na zpětné stanovení výživného otci za období od 7. 3. 2022. Obecné soudy uvádí, že nově stanovené výživné zohledňuje změnu danou prosperitou otcových společností. Pakliže napadené rozsudky obsahují zjištění, že čistý obrat, aktiva či tržby společností zásadně vzrostly již v roce 2022 (viz body 29 až 34 rozsudku obvodního soudu), není jasné, proč vzrůstající prosperitu otcových společností soudy zohlednily až počínaje právní mocí napadených rozsudků (8. 7. 2024). 39. K argumentu otce, že společnosti využívají cizí zdroje na nákup skladu, Ústavní soud uvádí, že ne každý výdaj do podnikání je nezbytný do té míry, že by po rodiči nebylo možné požadovat, aby přednostně plnil vyživovací povinnost (nález IV. ÚS 2278/24 , bod 48 a 49). K argumentu otce, že stěžovatelka sama zatajila část svých příjmů, Ústavní soud uvádí, že její vyživovací povinnost nebyla ústavní stížností napadena a nemůže být proto předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem. Stejně tak se nemohly v nynějším nálezu promítnout změny v majetkových poměrech otce, na které poukázala stěžovatelka v replice (bod 22 shora) a které nastaly po vydání napadených rozsudků. VII. Závěr 40. Určení konkrétní výše výživného pro nezletilé dítě vychází z nesrozumitelných, vnitřně rozporných a nepřezkoumatelných úvah, odůvodnění obecných soudů v tomto ohledu není dostatečné a obsahuje vady ústavněprávního charakteru (porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny). 41. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek městského soudu ve výroku I a rozsudek obvodního soudu ve výrocích VIII a IX, a to v části týkající se vyživovací povinnosti otce a zamítnutí návrhu na zpětné zvýšení výživného otce [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. dubna 2025 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu
Pl.ÚS 33/24 #1	16. 4. 2025	https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=132504&pos=4&cnt=98812&typ=result	Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), Tomáše Langáška, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o návrhu Ministerstva vnitra na zrušení čl. 6 odst. 3 obecně závazné vyhlášky obce Hradištko č. 4/2023, o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, za účasti obce Hradištko, sídlem Ve Dvoře 1, Hradištko, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Auerem, advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, jako účastnice řízení, takto: Ustanovení čl. 6 odst. 3 obecně závazné vyhlášky obce Hradištko č. 4/2023, o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, se ruší dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Odůvodnění: 1. Tímto nálezem Ústavní soud potvrzuje judikaturu započatou nálezem ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 25/22 , Krásná Lípa, podle které obec nesmí v obecně závazné vyhlášce kombinovat základní parametry dvou rozdílných poplatků za komunální odpad. Obec smí pro poplatkové období zavést buď poplatek za obecní systém odpadového hospodářství, anebo poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. I. Vymezení věci 2. Ministerstvo vnitra se návrhem ze dne 6. 11. 2024 domáhá zrušení čl. 6 odst. 3 obecně závazné vyhlášky obce Hradištko č. 4/2023, o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství. Ministerstvo napadenou úpravu považuje za diskriminační a rozpornou s čl. 1 větou první Listiny základních práv a svobod. Obec vyhláškou obchází zákonem stanovenou konstrukci místního poplatku za systém odpadového hospodářství podle § 10e a násl. zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. 3. Obec Hradištko vyhláškou zavedla místní poplatek za obecní systém odpadového hospodářství. V čl. 4 odst. 1 stanovila jeho sazbu na 1 200 Kč za kalendářní rok. Následně v čl. 6 odst. 3 poskytla úlevu z tohoto poplatku ve výši 400 Kč osobě, které poplatková povinnost vznikla z důvodu přihlášení k trvalému pobytu v obci. 4. Po zveřejnění vyhlášky ve Sbírce právních předpisů samosprávných celků a některých správních úřadů ministerstvo dne 21. 5. 2024 upozornilo obec na rozpor přijaté vyhlášky se zákonem a poskytlo obci lhůtu ke sdělení, zda a kdy je ochotna zjednat nápravu. Obec nereagovala a na svém zasedání dne 10. 6. 2024 se vyhláškou nezabývala. Ministerstvo proto znovu vyzvalo obec ke zjednání nápravy ve lhůtě 60 dnů. Ani poté obec nijak vyhlášku neupravila. Ministerstvo tedy rozhodnutím ze dne 3. 10. 2024 pozastavilo účinnost vyhlášky. Obec proti tomuto rozhodnutí nepodala rozklad a ani nezjednala nápravu ve stanovené lhůtě. II. Znění napadené části obecně závazné vyhlášky 5. Celé znění vyhlášky je dostupné ve Sbírce předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů. Výše poplatku je v čl. 4 odst. 1 vyhlášky stanovena na 1 200 Kč za kalendářní rok, napadená část vyhlášky (čl. 6 odst. 3) poskytuje úlevu z tohoto poplatku a zní následovně: ""Čl. 6 Osvobození a úlevy (3) Úleva se poskytuje osobě, které poplatková povinnost vznikla z důvodu přihlášení v obci, a to ve výši 400 Kč."" III. Návrh ministerstva 6. Ministerstvo tvrdí, že obec zneužila svou pravomoc tím, že při stanovení úlevy z poplatku nepřípustně rozlišuje mezi dvěma skupinami poplatníků poplatku za komunální odpad. Zákon o místních poplatcích po koncepčních změnách účinných od 1. 1. 2021 upravuje dvě varianty místního poplatku za komunální odpad. V případě první varianty (poplatku za obecní systém odpadového hospodářství) zákon rozlišuje dvě skupiny poplatníků postavené na roveň: osoby přihlášené v obci a vlastníky nemovitých věcí. Podle důvodové zprávy k novele zákona o místních poplatcích jde o poplatek za samotnou existenci systému nakládání s komunálním odpadem v obci, poplatek vychází z principu, že ze systému má stejný prospěch každá osoba přihlášená k trvalému pobytu v obci nebo vlastník nemovité věci na území obce. Obě skupiny poplatníků platí poplatek ve stejné výši bez ohledu na rozsah vyprodukovaného odpadu. 7. Oproti tomu druhá varianta poplatku (za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci) je založena na skutečném množství vyprodukovaného odpadu. Jeho výše se odvíjí od množství skutečně odkládaného odpadu z nemovité věci, případně podle volby obce od kapacity soustřeďovacích prostředků objednaných poplatníkem. 8. Je na obci, kterou variantu poplatku zvolí. Pokud se rozhodne poplatek zavést, musí respektovat základní parametry poplatku. U poplatku za obecní systém odpadového hospodářství nemůže obec bez dalšího stanovit úlevu na poplatku jedné skupině poplatníků, např. osobám přihlášeným v obci. Přihlášení k trvalému pobytu v obci neznamená, že osoba produkuje méně odpadu. Taková úleva obchází zákonnou konstrukci a odporuje zákonu, protože kombinuje parametry obou poplatkových variant a narušuje základní parametr poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, tj. rovné rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků. 9. Ačkoli obec smí stanovit úlevu od poplatku, musí mít úleva návaznost na předmět poplatku nebo specifické postavení poplatníka, které má vliv na poplatkovou povinnost. Úleva nesmí obcházet zákon a nesmí nepřípustně diskriminovat. Obec smí zvýhodnit osoby s trvalým pobytem, jen má-li k tomu legitimní důvod. Obec Hradištko však nepředložila žádné legitimní důvody opodstatněné zvláštnostmi místních poměrů. Pro zavedení úlevy na poplatku není rozhodné, že zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech, stanoví počet obyvatel obce jako jedno z kritérií pro výhodnější sazbu poplatku za ukládání odpadu. Obec je podle zákona o odpadech povinna zajistit místa pro odkládání odpadu vznikajícího na jejím území při činnosti nepodnikajících fyzických osob. Povinnost převzít odpad není podmíněna jakoukoli úhradou. Ke krytí těchto nákladů obec může (ale nemusí) využít jednu z variant místního poplatku za komunální odpad. IV. Vyjádření obce 10. Obec Hradištko ve vyjádření uvedla, že si je vědoma, že Ústavní soud vícekrát zrušil podobně znějící části obecně závazných vyhlášek. Důvodem pro jejich zrušení bylo, že obce zneužily pravomoc či působnost svěřenou zákonem. Důvody, které vedly jiné obce k přijetí později zrušených vyhlášek, jsou jiné než u obce Hradištko. Lze se tedy ptát, zda by měl nyní Ústavní soud zrušit vyhlášku obce již jen proto, že jiné obce v předchozích řízeních Ústavnímu soudu nepředložily dostatečně přesvědčivé argumenty pro přijetí vyhlášek. Ačkoli je stabilita judikatury ústavní hodnotou, je nutné zohlednit důvody a účel, pro které obec poskytla úlevu na poplatku. 11. Úmyslem obce Hradištko při zavedení úlevy bylo využít možnost stanovenou zákonem a narovnat stav vůči ""svým občanům"" coby jedné skupině poplatníků. Své občany obce zvýhodňovat mohou a není to považováno za diskriminaci (např. rezidenční parkování nebo levné stravování seniorů). Sám zákonodárce zvýhodňuje osoby přihlášené v obci osvobozením od poplatku v § 10g zákona o místních poplatcích. Nejvýznamnějším důvodem pro úlevu byla úprava zákona o odpadech, jehož § 157 ve spojení s přílohou č. 12 umožňuje obcím uplatňovat výhodnější sazbu poplatku za ukládání odpadů na skládku. Zásadním kritériem pro uplatnění výhodnější sazby poplatku je počet obyvatel obce: čím vyšší je počet obyvatel obce, tím nižší je sazba poplatku. Likvidace odpadu vyprodukovaného občanem obce je levnější než likvidace odpadu vyprodukovaného vlastníkem nemovitosti. Obec Hradištko tento mechanismus pouze promítla do obecně závazné vyhlášky. Občané srovnatelných obcí, které se odlišují pouze vyšším počtem nemovitostí, v nichž není nikdo přihlášen k trvalému pobytu, jsou znevýhodněni vyšší sazbou poplatku v důsledku vyšších nákladů obce na provoz obecního systému odpadového hospodářství. Takovými obcemi jsou často obce v blízkosti velkých měst nebo obce využívané jako rekreační destinace. 12. Mezi tyto obce patří i obec Hradištko. Ve významné části nemovitostí nacházejících se na území obce není k trvalému pobytu přihlášena žádná osoba, přesto jsou tyto nemovitosti využívány mnohdy i celoročně, a to často minimálně dvěma osobami. Několikačlenná rodina skládající se z osob přihlášených k trvalému pobytu v obci obývající rodinný dům zaplatí na poplatku mnohem více než rodina o stejném počtu členů bez přihlášeného trvalého pobytu v obci, ač obě rodiny obývají srovnatelný dům a srovnatelně využívají systém odpadového hospodářství. Obec se snaží tuto nerovnost způsobenou zákonem pouze narovnat a motivovat obyvatele k přihlášení k trvalému pobytu v obci, aby mohla dosáhnout nižší sazby poplatku za ukládání odpadů na skládku. Řešením situace není zavedení místního poplatku za odkládání komunálního odpadu, protože v obci nemůže být část nemovitostí obsluhována svozovým vozem, a řešením není ani zavedení pytlového sběru. 13. Pokud by měl platit argument ministerstva a Ústavního soudu z předchozích nálezů, že při stanovení výše poplatku za obecní systém odpadového hospodářství nelze reflektovat skutečnou produkci odpadů, nebylo by přípustné poskytovat úlevu poplatníkům zapojeným do různých motivačních systémů (např. za množství vytříděného odpadu). 14. Před novelou zákona o místních poplatcích účinnou od 1. 1. 2021 byla obdobná úprava poplatku v obecně závazných vyhláškách akceptována (i v případě obce Hradištko), nyní však už není, byť je nová zákonná úprava v podstatě kopií té staré. Změna přístupu ministerstva a Ústavního soudu je v rozporu s principem právní jistoty. V. Přezkum Ústavním soudem 15. Podle § 64 odst. 2 písm. g) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je Ministerstvo vnitra oprávněno podat návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, jde-li o návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce za podmínek stanovených v zákonech upravujících územní samosprávu. V posuzované věci je tímto zákonem zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), zejména jeho § 123. Ústavní soud si z předložených podkladů ověřil, že ministerstvo dodrželo zákonnou proceduru dozoru nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek obcí. Návrh na zrušení podalo ministerstvo v zákonem stanovené lhůtě a včas po uplynutí lhůty k podání rozkladu proti rozhodnutí o pozastavení účinnosti napadených ustanovení (§ 123 odst. 3 obecního zřízení). 16. Ústavní soud rozhodl ve věci mimo ústní jednání, protože by od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). 17. Také v této věci Ústavní soud pro přezkum napadených ustanovení obecně závazné vyhlášky obce použije tzv. test čtyř kroků. Tento test vymezil v nálezu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 63/04 (N 61/36 SbNU 663), Prostějov, a upřesnil v nálezu ze dne 14. 2. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 42/23 , Jenštejn. Test zahrnuje posouzení, zda (1) měla obec pravomoc vydat napadenou obecně závaznou vyhlášku, (2) se obec při vydávání napadeného ustanovení obecně závazné vyhlášky nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost (zda nejednala ultra vires), (3) obecně závazná vyhláška není v rozporu s obecnými ústavními principy a obec nezneužila při jejím vydání zákonem svěřenou pravomoc a konečně (4) nejednala přijetím napadeného ustanovení zjevně nerozumně. V. A. Obec měla pravomoc vyhlášku vydat a nejednala ultra vires 18. Ohledně prvního kroku přezkumu ministerstvo žádné argumenty svědčící pro neústavnost či nezákonnost napadené vyhlášky nevzneslo. Ani Ústavní soud porušení prvního kroku testu neshledal. Obec měla k vydání obecně závazné vyhlášky pravomoc, která plyne z čl. 104 odst. 3 Ústavy společně s § 10 písm. d) obecního zřízení. K vydání obecně závazné vyhlášky byla obec zmocněna § 14 zákona o místních poplatcích. Napadenou vyhlášku přijalo zastupitelstvo obce na zasedání dne 11. 12. 2023. 19. Problematickou se podle ministerstva nejeví vyhláška ani z hlediska druhého kroku testu. Rovněž podle Ústavního soudu vyhláška tento krok testu splňuje. Obec vyhláškou zavedla poplatek, nastavila jeho parametry a stanovila z něj úlevy a osvobození. Obec proto nejednala ultra vires. V. B. Obec vymezila úlevu na místním poplatku v rozporu se zákonem 20. Podstata sporu ohledně čl. 6 odst. 3 vyhlášky spočívá až ve třetím kroku testu. Je nutné zodpovědět otázku, zda obec úlevou ve výši 400 Kč ve prospěch osob, kterým vznikla poplatková povinnost přihlášením v obci, nevymezila úlevu na místním poplatku na základě kritérií odporujících zákonu o místních poplatcích. 21. Podle ministerstva úlevou na poplatku pro osoby přihlášené k trvalému pobytu v obci obec nepřípustně rozlišuje mezi dvěma rovnocennými kategoriemi poplatníků poplatku za obecní systém odpadového hospodářství podle § 10e zákona o místních poplatcích. Tím vyhláška obchází zákonnou konstrukci poplatku a odporuje zákonu, protože kombinuje parametry dvou poplatkových variant a narušuje základní parametr poplatku spočívající v rovném rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků. 22. Problematikou místního poplatku za obecní systém odpadového hospodářství se Ústavní soud zabýval v nálezech ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 25/22 , Krásná Lípa, ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 27/22 , Tchořovice, ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 26/22 , Číměř a naposledy v nálezu ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 34/23 , Vlkančice. Ve všech nálezech Ústavní soud zrušil obecně závazné vyhlášky v části, která stanovila úlevu na místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství osobám přihlášeným v obci k trvalému pobytu. 23. Tyto nálezy lze shrnout následovně. Ze zákona o místních poplatcích vyplývá, že poplatek za obecní systém odpadového hospodářství podle § 10f tohoto zákona zásadně spočívá na rovném rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků vymezené v § 10e téhož zákona. Výše poplatku je neutrální směrem k rozsahu vyprodukovaného odpadu, protože týž zákon za srovnatelným účelem v podrobnostech upravuje v § 10i až 10n poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. 24. Základní parametry poplatků za obecní systém odpadového hospodářství a za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci nelze kombinovat, neboť obec může zavést pro poplatkové období pouze jeden z poplatků. Obec nemůže obecně závaznou vyhláškou upravit úlevu na poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, která tuto dichotomii dvou různých poplatků narušuje. 25. Změnu základních parametrů poplatků za komunální odpad lze akceptovat jako ústavně chráněný projev práva obce na samosprávu, je-li taková změna odůvodněna legitimními věcnými důvody vztahujícími se k místním specifikům dané obce a je-li provedena přiměřeným způsobem. Proto modifikuje-li obec výši poplatku podle kritéria trvalého pobytu, aniž tak činí z legitimního věcného důvodu a přiměřeně, nelze porušení zákona akceptovat jako ústavně chráněný projev práva na samosprávu. Obec se ocitá mimo meze působnosti svěřené zastupitelstvu podle čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy. 26. Od uvedených závěrů judikatury se Ústavní soud nebude odchylovat ani nyní. V hierarchii rozhodnutí Ústavního soudu mají plenární nálezy nejvyšší stupeň závaznosti [srov. již nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), Slovenské důchody VI, bod 88]. I plénum Ústavního soudu je nálezy vázáno a zásadně nemůže právní názor měnit jen kvůli proměně soudcovského sboru ( Pl. ÚS 27/22 , Tchořovice, bod 27). Konzistence judikatury je nejen znakem právního státu, ale též garancí nezávislosti samotného ústavního soudu (srov. k tomu Safjan, M. Politics and Constitutional Courts: A Judge's Personal Perspective, LAW Working Papers, EUI LAW 2008/10, s. 20). 27. V čl. 6 odst. 3 napadená vyhláška stanoví, že úleva od platby poplatku ""se poskytuje osobě, které poplatková povinnost vznikla z důvodu přihlášení v obci, a to ve výši 400 Kč."" Motivací obce bylo zvýhodnit ""své občany"", což v jiných oblastech právní řád umožňuje, a motivovat vlastníky nemovitostí k přihlášení k trvalému pobytu v obci, aby mohla obec uplatňovat výhodnější sazbu poplatku za ukládání odpadů na skládku. Zákonná úprava poplatku za obecní systém odpadového hospodářství způsobuje podle obce nerovnosti, jelikož neumožňuje zohlednit, že i osoby bez trvalého pobytu v obci nebo rekreanti produkují odpad, ale podílí se na nákladech obce na provoz systému odpadového hospodářství menší měrou než osoby přihlášené v obci k trvalému pobytu. 28. Ústavní soud zdůrazňuje, že s obdobnými argumenty se vypořádal již v nálezech zmíněných výše v bodě 22 shora. Místní poměry obce Hradištko nejsou oproti dříve řešeným věcem nijak specifické, neospravedlňují tedy změnu zákonných parametrů poplatku za komunální odpad odchýlením se od zákona o místních poplatcích. 29. Protože zvolené kritérium trvalého pobytu žádným způsobem nezohledňuje množství produkovaného odpadu a mezi těmito proměnnými neexistuje žádný logický vztah, jde o kritérium v tomto kontextu nahodilé. Modifikaci výše poplatku se zvýhodněním osob přihlášených v obci nelze považovat za přiměřenou a opodstatněnou věcnými důvody. 30. To platí tím spíše, je-li motivací obce pro přijetí úlevy ""narovnání nespravedlnosti"", kterou jejím občanům způsobuje poplatek za systém tím, že za provoz systému nakládání s odpady platí jen osoby přihlášené v obci, ale ne jiné osoby taktéž produkující odpad, které obývají nemovitosti na území obce. Tohoto cíle může obec vhodněji dosáhnout zavedením poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, jehož výše se odvíjí od množství skutečně odkládaného odpadu z nemovité věci, případně podle volby obce od kapacity soustřeďovacích prostředků objednaných poplatníkem. Pakliže podle obce nelze některé nemovitosti v obci obsluhovat svozovou technikou, lze např. pro tyto nemovitosti stanovit svoz formou pytlového sběru, jak obci vysvětlilo již ministerstvo. Obec namítá, že je pro ni pytlový sběr nevhodný, nevhodnost však blíže neodůvodňuje. 31. Ospravedlněním pro směšování obou poplatkových schémat nemohou být ani zvýšené náklady při zavedení poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, ani efektivnější pokrytí nákladů obce na provoz systému nakládání s odpady. Ústavní soud se již dříve vypořádal s argumenty jiných obcí vyššími náklady poplatkového schématu ""za odkládání"" i se snahou dosáhnout nižšího poplatku za odkládání odpadu na skládce ( Pl. ÚS 25/22 , Krásná Lípa, bod 41; Pl. ÚS 27/22, Tchořovice, bod 43). Tyto závěry se plně uplatní i v nynější věci. 32. Obci lze přisvědčit, že zákon o místních poplatcích zvýhodňuje osoby přihlášené v obci osvobozením od poplatku. To ale neznamená, že obec může poskytovat úlevu z poplatku jakýmkoli způsobem. Zákon o místních poplatcích v § 10g osvobozuje od placení poplatku osoby, které systém nakládání s odpady nevyužívají (např. děti v dětských domovech, senioři v domovech pro seniory či osoby omezené na svobodě). Zákon tak poskytuje osvobození v návaznosti na specifické postavení poplatníka, které má vliv na jeho vztah k poplatkové povinnosti, a s ohledem na toto specifické postavení eliminuje negativní dopady poplatku na tyto skupiny obyvatel. Zákon na rozdíl od úlevy poskytnuté obcí Hradištko v napadené části vyhlášky nenarušuje duální koncepci poplatkových schémat a se skupinami poplatníků zachází rovným způsobem. 33. Podobně nepřípadná je argumentace obce, že poskytnutí úlevy je obdobné obecně přípustnému poskytování úlev na poplatku na základě různých motivačních systémů zohledňujících množství vyprodukovaného odpadu, jako je např. úleva za množství vytříděného odpadu. Zákon o místních poplatcích zakazuje obci poskytnout takovou úlevu, která narušuje zákonem stanovenou dualitu poplatku za obecní systém odpadového hospodářství a poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Zvýhodnění osob, které slíbí např. třídění odpadu nebo nižší produkci odpadu, tuto zákonnou dualitu nenarušuje (srov. Pl. ÚS 34/23 , Vlkančice, bod 44). 34. Vyhláška tedy v rozporu s § 10d odst. 2 zákona o místních poplatcích směšuje poplatek za obecní systém odpadového hospodářství (který je k množství vyprodukovaného odpadu neutrální) s poplatkem za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci (který naopak zohledňuje množství odpadu vyprodukovaného poplatníkem). 35. Ústavní soud nesouhlasí ani s názorem obce, že zrušení napadené vyhlášky by bylo v rozporu s principem právní jistoty, neboť dřívější podobné vyhlášky byly akceptovány. Ústavní soud již v nálezu Krásná Lípa vysvětlil, že novela účinná od 1. 1. 2021 vnesla do zákona o místních poplatcích koncepční změny. Od účinnosti novely platí, že obec může zvolit pouze jedno ze shora popsaných poplatkových schémat a nemůže se od jejich kogentní úpravy odchýlit a popírat základní mechanismy poplatkového schématu (blíže Pl. ÚS 25/22, Krásná Lípa, body 23 až 27, 43). 36. Jelikož napadené ustanovení neobstálo již ve třetím kroku testu, je nadbytečné se dále zabývat splněním posledního, čtvrtého kroku testu. VI. Závěr 37. Ústavní soud rozumí snaze obce dosáhnout řešení, které odpovídá specifikům jejích místních poměrů. Rovněž uznává, že zákonné nastavení poplatku ""za systém"" nemusí tato místní specifika vždy odrážet. Kritérium trvalého pobytu v podobě, jak jej nastavila nyní napadená vyhláška, je však přehnaně paušalizující a popírá zákonné rozlišení dvou různých poplatkových modelů (§ 10d zákona o místních poplatcích). Ústavní soud proto shledal, že obec nerespektuje zákonnou úpravu poplatku za komunální odpad, a napadeným ustanovením nepřípustně modifikuje zákonem stanovené parametry místního poplatku za obecní systém odpadového hospodářství. 38. Ústavní soud proto návrhu vyhověl a napadený čl. 6 odst. 3 obecně závazné vyhlášky zrušil podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro rozpor s § 10d odst. 2, § 10e a § 10f zákona o místních poplatcích a čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. dubna 2025 Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu Odlišné stanovisko soudce Tomáše Langáška 1. Podle § 14 zákona o Ústavním soudu připojuji k nálezu své odlišné stanovisko, neboť se domnívám, že zákon o místních poplatcích (natož ústavní pořádek) neznemožňuje obci poskytnout v obecně závazné vyhlášce o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství slevu pro osoby přihlášené v obci k trvalému pobytu. V tomto ohledu souzním s odlišnými stanovisky emeritních či současných soudců a soudkyň Ústavního soudu (abecedně) Jana Filipa, Veroniky Křesťanové, Kateřiny Ronovské, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Jana Wintra a Daniely Zemanové připojenými k předchozím čtyřem nálezům Pl. ÚS 25/22 z 11. 3. 2023 (Krásná Lípa), Pl. ÚS 27/22 z 20. 12. 2023 (Tchořovice), Pl. ÚS 26/22 z 21. 2. 2024 (Číměř) a Pl. ÚS 34/23 z 28. 2. 2024 (Vlkančice), jakož i k tomuto nálezu Pl. ÚS 33/24 (Hradištko). Ve snaze neopakovat dříve a lépe řečené na ně ve stručnosti odkazuji. 2. Velmi přitom souhlasím s tezí vyjádřenou v bodě 26 tohoto nálezu (a obdobně v předešlých nálezech), že i plénum Ústavního soudu je svými nálezy vázáno a zásadně nemůže právní názor měnit jen kvůli obměně soudcovského sboru, že konzistence a stálost judikatury Ústavního soudu jsou atributem právního státu a přispívají k nezávislosti Ústavního soudu. Tak vyhroceně však naše dilema nestojí. Uvedenou tezi vnímám jako projev žádoucího sebeomezení ústavních soudců v situaci, kdy nenaleznou silnější důvody k zaujetí jiného právního názoru, nikoli jako principiální vyloučení jeho změny. Vázanost Ústavního soudu vlastními nálezy není absolutní. Zákon o Ústavním soudu ostatně v § 23 výslovně upravuje možnost překonání právního názoru vysloveného v senátním nálezu v plénu, což analogicky platí i pro překonání plenárního nálezu plénem. Nesporný zájem na stabilitě judikatury je pozitivně vyjádřen v § 13 zákona tím, že pro změnu právního názoru se vyžaduje kvalifikovaná většina devíti soudců, a dosažení této většiny je dále ztíženo přirozeným sklonem soudců setrvat z řady dobrých důvodů při rozhodnutém, jak je ostatně programově vyjádřeno ve zmíněném bodě 26 nálezu. Nic víc, nic míň. 3. Autorita Ústavního soudu (a v širším kontextu konstrukce právního státu) se neopírá jen o stabilitu dosavadní judikatury, jakkoli bývá označována za hodnotu per se (tak například v nálezu Pl. ÚS 52/23 ze dne 24. 4. 2024, Chirurgický zákrok včetně sterilizace jako podmínka úřední změny pohlaví, 144/2024 Sb., či – v kontextu slevy na místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství pro rezidenty – v nálezu Pl. ÚS 27/22 , Tchořovice). Ostatně ani Ústavní soud sám ji jako absolutní hodnotu nevnímá (má zaručit toliko relativní stálost právního prostředí – bod 47 cit. nálezu Pl. ÚS 52/23 či bod 27 cit. nálezu Pl. ÚS 27/22 ). Ústavní soud se přitom může i mýlit; jeho nálezy jsou sice všeobecně závazné, nikoli však – v dogmatickém smyslu – neomylné. Je-li rozhodnutí Ústavního soudu chybné, autoritu Ústavního soudu naopak snižuje, pokud je replikuje jen ze setrvačnosti, z obavy, že přiznání chyby jej může oslabit, že tím poškodí svou reputaci. Přesvědčivě nepůsobí, ani když vůli po odchýlení se od předchozího rozhodnutí vydává za reakci na „vývoj právních a společenských poměrů,“ a to i po velmi krátké době (bod 42 nálezu Pl. ÚS 52/23 , byť tehdy nešlo o jediný argument). Autoritu Ústavního soudu může naopak posílit, uzná-li jeho plénum upřímně a otevřeně svou chybu (a samozřejmě i zde platí, čím dříve, tím lépe), a změnu právního názoru přesvědčivě vysvětlí a odůvodní, lhostejno, zda v nezměněném složení nebo procházejíc personální obměnou. Ústavní soud totiž svou legitimitu čerpá i z přesvědčivosti pečlivého odůvodnění rozhodnutí, nikoli pouze ze své sebepotvrzující formální autority. 4. Tyto teze v daném kontextu samozřejmě platí jen za předpokladu, že dosavadní nálezová judikatura stojí na chybných právních závěrech. Uznávám, že právě v tom se nemusím s většinou svých kolegů a kolegyň shodovat. Nicméně, pokud by si byl Ústavní soud tak jist věcnou správností svých dosavadních nálezů, nemělo by valného významu argumentovat zájmem na neměnnosti judikatury, jak se píše ve zmíněném bodě 26 nálezu. Tento bod a obdobně formulované pasáže v předešlých nálezech, jakož i početná odlišná stanoviska k nim spíše potvrzují, že právní názor na věc samu nebyl a není mezi soudci nesporný. Proto většina soudců, která se pro derogaci opakovaně zformovala, své rozhodnutí formálně posiluje důrazem na stabilitu judikatury, a to – všimněme si – již od druhého nálezu v pořadí (Tchořovice), kdy se ještě vůbec nedalo přesvědčivě hovořit o judikatuře ustálené. S každým dalším nálezem se na straně jedné tato judikatura „betonuje,“ stejnou měrou však zesilují hlasy zpochybňující její správnost. 5. Svůj doposud v nálezech zastávaný právní názor jsme tedy měli ve smyslu § 23 ve spojení s § 13 zákona o Ústavním soudu konečně změnit a návrh na zrušení čl. 6 odst. 3 obecně závazné vyhlášky obce Hradištko č. 4/2023 jsme měli zamítnout. 6. Domnívám se, že ani tento pátý nález a k němu připojená odlišná stanoviska nezůstanou posledními. Dovolím si proto naznačit, jak z té šlamastiky ven. Právní názor většiny ústavních soudců se opírá jen o výklad zákona o místních poplatcích v platném znění, který je relativně snadno změnitelný, nikoli o ústavní pořádek (o ten se naopak opírají disentující soudci, k jejichž názoru se připojuji). Z tvrzené formální vázanosti dosavadními nálezy tak Ústavní soud vyváže jakákoliv nikoli jen kosmetická změna zákona o místních poplatcích v části upravující poplatky za komunální odpad, která by například zdůraznila demonstrativnost výčtu možných osvobození od poplatku, deklarovala možnost poskytovat slevy či věcně upravila parametry poplatků za komunální odpad a jejich provázanost nebo jakkoli jinak uznala, že obce mají i v této oblasti prostor k úpravě nad zákonný rozsah. „Vysvobození“ tak obcím i Ústavnímu soudu může poskytnout zákonodárce, nelze-li očekávat, že svůj názor změní Ústavní soud sám. V Brně 16. 4. 2025 Tomáš Langášek Odlišné stanovisko soudkyň a soudce Veroniky Křesťanové, Kateřiny Ronovské, Jana Wintra a Daniely Zemanové k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/24 Podle § 14 zákona o Ústavním soudu uplatňujeme odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu; jsme přesvědčeni, že návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky měl být zamítnut. Vedou nás k tomu shodné důvody, jaké jsme uvedli v odlišném stanovisku k nálezu ze dne 20. prosince 2023 sp. zn. Pl. ÚS 27/22 (č. 19/2024 Sb.) v obdobné věci (Tchořovice). Současně se ztotožňujeme s odlišným stanoviskem soudce Tomáše Langáška vyjádřeným v této věci sp. zn. Pl. ÚS 33/24 (Hradištko). V Brně 16. dubna 2025 Veronika Křesťanová Kateřina Ronovská Jan Wintr Daniela Zemanová
II.ÚS 879/24 #1	15. 4. 2025	https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=132488&pos=5&cnt=98812&typ=result	Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Římskokatolická farnost - prelatura Český Krumlov, sídlem Horní 156, Český Krumlov - Vnitřní Město, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2024 č. j. 28 Cdo 3668/2023-476, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. srpna 2023 č. j. 19 Co 729/2023-452 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2023 č. j. 12 C 107/2017-409, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a podniku Lesy České Republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové - Nový Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, Ph.D, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2024 č. j. 28 Cdo 3668/2023-476, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. srpna 2023 č. j. 19 Co 729/2023-452 a rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2023 č. j. 12 C 107/2017-409 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2024 č. j. 28 Cdo 3668/2023-476, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. srpna 2023 č. j. 19 Co 729/2023-452 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2023 č. j. 12 C 107/2017-409 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ""Ústava"") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""zákon o Ústavním soudu""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ""Listina"") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ""Úmluva"") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen ""okresní soud"") sp. zn. 12 C 107/2017 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2021 č. j. 12 C 107/2017-289 podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) (dále jen ""zákon č. 428/2012 Sb.""), nahradil chybějící projev vůle vedlejšího účastníka uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání pozemku parc. č. 245/2 v katastrálním území Petrovice u Borovan (dále jen ""předmětný pozemek""). Tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ""krajský soud"") rozsudkem ze dne 6. 1. 2022 č. j. 19 Co 1263/2021-317. 3. Uvedené soudy dospěly k závěru, že nebylo prokázáno, že by skutečně došlo ke konfiskaci předmětného pozemku vyhláškou Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. října 1945 č. 120 (dále též jen ""konfiskační vyhláška č. 120""), vydanou na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen ""dekret č. 12/1945 Sb.""), a že k jeho odnětí došlo v rozhodném období postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen ""zákon č. 142/1947 Sb.""), pročež je dán restituční titul podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. K dovolání vedlejšího účastníka obě tato rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2022 č. j. 28 Cdo 2497/2022-369. 4. Následně okresní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 56 460,70 Kč. Dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimovanou osobou, neboť s ohledem na konfiskační vyhlášku č. 120 byl předmětný pozemek zkonfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb. dnem jeho vyhlášení (tj. 23. 6. 1945), tedy již před rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). 5. K odvolání stěžovatelky krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč. Krajský soud rovněž shledal, že stěžovatelka není aktivně legitimována. Poukázal na skutečnost, že stěžovatelčin právní předchůdce Erzdechantei in Krumau (Děkanství Krumlov) byl v konfiskační vyhlášce č. 120 označen jako osoba, jejíž majetek (a tudíž i předmětný pozemek) podléhá konfiskaci podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., načež konstatoval, že právním důvodem konfiskace zde byl dekret samotný, a ke konfiskaci došlo ke dni jeho účinnosti. Současně odmítl stěžovatelčinu argumentaci, že ""v celé šíři"" proběhl postup podle zákona č. 142/1947 Sb., s tím, že ""rozhodoval-li stát o majetku, který mu již vlastnicky náležel, a tudíž výkupu nepodléhal, příslušné správní akty [pozn.: vydané na základě citovaného zákona] nemohly vyvolat právní účinky"". 6. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""o. s. ř.""), odmítl jako nepřípustné [§ 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelkou vymezené otázky již byly dovolacím soudem vyřešeny, co do jejich vyřešení je již judikatura ustálena, odvolací soud se od ní neodchýlil a není ani důvod k jejich jinému posouzení. Důvodnou přitom neshledal stěžovatelčinu námitku, že dovoláním napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. K tomu dodal, že relevantní judikaturu shrnul již ve svém předchozím rozsudku ze dne 4. 10. 2022 č. j. 28 Cdo 2497/2022-369 a že je s ní posouzení odvolacího soudu (konkrétně určující otázky, zda lze majetkovou újmu právního předchůdce stěžovatelky situovat do rozhodného období) v souladu. 7. Současně vysvětlil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný, tudíž k ní docházelo ex lege k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945). K tomuto datu se konfiskované věci staly majetkem státu, následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní povahu a sama konfiskační vyhláška je dostatečným důkazem realizace konfiskace. Konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, státními orgány - byť jen jednou (vůči určité části jejího majetku) - takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována, jelikož k provedení konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. ani nebylo třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace. Rozhodovací praxe nejvyšších instancí se shoduje v tom, že účinky konfiskace nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Jen zcela výjimečně jsou soudy v restitučním řízení oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů [stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) nebo nález ze dne 31. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 309/97 (N 91/11 SbNU 297)], konfiskační vyhláška směřující proti majetku právního předchůdce stěžovatelky však byla vydána před počátkem rozhodného období. Nelze-li konfiskaci zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (konfiskační vyhlášky), sama konfiskační vyhláška (směřuje-li proti dotčené osobě a nejde-li o paakt) je zpravidla dostatečným důkazem realizace konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Upozornil, že k výše uvedenému závěru se přihlásil Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 337/22 (jež bylo vydáno ve stěžovatelčině věci), ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2662/21 a ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3238/22 . 8. Dále poukázal na svou judikaturu, podle které byl-li majetek již zkonfiskován, případný pozdější náhled státních orgánů na jeho vlastnický režim na daném úsudku nemůže nic změnit, neboť stát takto rozhodoval o majetku, který mu již vlastnicky náležel, a dodal, že tento názor byl aprobován Ústavním soudem nálezem ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (N 132/100 SbNU 453), usnesením ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1990/20 , ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 1852/20 a sp. zn. IV. ÚS 337/22 . Bylo-li tedy prokázáno, že právní předchůdce stěžovatelky byl konfiskačním správním aktem (tj. konfiskační vyhláškou č. 120, jež byla vyvěšena dne 1. 11. 1946 a sejmuta dne 16. 11. 1946) vydaným podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. označena jako jeho adresát, nelze podle Nejvyššího soudu než uzavřít, že předmětný pozemek přešel z jejího vlastnictví do vlastnictví státu dnem účinnosti tohoto dekretu, tj. dne 23. 6. 1945, a tedy ještě před počátkem rozhodného období. 9. V reakci na stěžovatelčinu argumentaci nálezy ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20 [(N 14/104 SbNU 117)], ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 1975/20 (N 58/105 SbNU 153), ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 361/21 (N 210/109 SbNU 268) a ze dne 21. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3918/19 (N 219/109 SbNU 402) Nejvyšší soud uvedl, že šlo individuální rozhodnutí vydaná v kontextu konkrétní věci, kdy Ústavní soud neměl za prokázané, že konfiskační vyhlášky byly ""provedeny"". Povinnost náležitě hodnotit, zda nemovitosti byly ""účinně konfiskovány"", se uplatní v případech, které je možné vzhledem ke specifickým a individuálním okolnostem považovat za výjimečné (např. jsou-li konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako nezákonná a současně stát před rozhodným obdobím nemovitosti nepřevzal), což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. II. Stěžovatelčina argumentace 10. Stěžovatelka uvádí, že vlastnické právo k předmětnému pozemku náleželo jejímu právnímu předchůdci Erzdechantei in Krumau (knihovní vložka č. 766 zemských desek), že Okresní správní komise v Kaplici pro jiné katastrální území (Ličov) konfiskační vyhláškou č. 120 zahrnula do výčtu fyzických osob německé a maďarské národnosti i ""Děkanství Krumlov"" (položka 69). V soudním řízení nebylo zjištěno, že by konfiskace byla fakticky realizována nebo že by byly v souvislosti s ní vydány jakékoliv další dokumenty. Stát vůči ní přistupoval jako k vlastnici předmětného pozemku, když proti ní vedl řízení podle zákona č. 142/1947 Sb., jak plyne z celého souboru dokumentů, včetně výpovědi z hospodaření. Tím způsobil majetkovou křivdu podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. 11. Napadená rozhodnutí trpí ústavně právními deficity v prvé řadě z toho důvodu, že popírají závaznost souboru nálezů Ústavního soudu, včetně nálezu vydaného ve skutkově zcela totožném případě. Právní předchůdce nebyl fyzickou osobou, a nemohl mít národnost, takže Okresní správní komise v Kaplici nebyla ke konfiskaci věcně příslušná, z čehož vyplývá vůči ní nicotnost konfiskační vyhlášky (bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 1975/20 ), a stát k ní přistupoval jako k vlastnici předmětného pozemku až do rozhodného období. Vadná, avšak formálně vyhlášená konfiskace podle tzv. Benešových dekretů (dále jen ""dekrety"") se tak střetává s absencí jakýchkoliv kroků, jimiž by ji stát účinně provedl, předmětný pozemek odňala teprve komunistická moc v rozhodném období, když rozhodla o jeho vyvlastnění a fakticky ho přímo od jejího právního předchůdce převzala, aniž by brala v úvahu zmíněný krok okresní správní komise. 12. Otázku, zda popsaný skutkový stav brání naturální restituci, zodpověděl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 , vydaném v její věci, kde byly veškeré historické okolnosti stejné jako v nyní posuzovaném případě, pouze šlo o jiné pozemky. Ústavní soud v něm uzavřel, že podmínkou nevydání majetku je v případě kolize postupu podle dekretu č. 12/1945 Sb. a zákona č. 142/1947 Sb. účinné provedení konfiskace podle prvně uvedeného předpisu. Tímto konfliktem se pak Ústavní soud zabýval v nálezech sp. zn. I. ÚS 1975/20 , III. ÚS 361/21 , I. ÚS 3918/19 a II. ÚS 3447/21 , v nichž na nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 odkázal. Má za to, že uvedené nálezy neodporují stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ani nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 , přičemž poukazuje na to, že nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 na ně odkazuje a reaguje. 13. Namítá, že v projednávané věci obecné soudy odmítly uvedené nálezy aplikovat, ač se těší precedenční závaznosti ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy a judikatury Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3447/21 Ústavní soud obecným soudům vytkl, že jeho závěry pomíjejí a dávají přednost usnesením Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 337/22 ) a rozhodnutím Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 7. 9. 2022 č. j. 28 Cdo 1877/2022-1342 a ze dne 14. 12. 2021 č. j. 28 Cdo 982/2021-307, rozsudek ze dne 4. 10. 2022 č. j. 28 Cdo 2497/2022-369), které je dezinterpretují a fakticky ignorují. S jejich pomocí soudy nižších stupňů v napadených rozsudcích omezují povinnost zkoumat účinné provedení konfiskace pouze na výjimečné případy, které se vyznačují další (dodatečnou) zvláštností, a protože ji nenašly, nepovažovaly za nutné zkoumat a zohlednit, zda byla konfiskace účinně provedena. To odporuje zmíněné nálezové judikatuře, která označuje za výjimečnou samu absenci účinného provedení konfiskace, která vede k povinnosti upřednostnit restituční titul. Takový postup sám o sobě zakládá neústavnosti napadených soudních rozhodnutí. 14. Závěrem stěžovatelka uvádí, že na stát je třeba klást vyšší nároky v situaci, kdy z pozice veřejné moci ujišťuje jiné subjekty o trvání jejich vlastnického práva, a že tehdejší režim tato ujištění poskytl a dodržel je. Není pak přijatelné, aby se pro jejich porušení vyslovily teprve obecné soudy demokratického právního státu. Jsou to ony, kdo poprvé věcně řeší daný rozpor a jejich činnost nespočívá v pouhém přejímání závěrů řešení rozporu z minulosti, ale jsou vázány současnými standardy ochrany základních práv a svobod. Je přesvědčena, že do jejích základních práv bylo zasaženo i tím, že obecné soudy upřednostnily formálně vyhlášenou konfiskaci podle dekretů před prokázaným úplným postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 15. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení. 16. Nejvyšší soud odkázal na důvody obsažené v napadeném usnesení i kasačním rozsudku, ztotožnil se se stěžovatelkou, že jde o obtížný případ týkající se řešení otázky, ke které se vyjadřoval ve svém rozhodovací praxi Nejvyšší soud i Ústavní soud. Připomněl nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 1990/20 , III. ÚS 1852/20 a IV. ÚS 337/22 s tím, že v obdobné duchu se nese argumentace v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2662/21 a IV. ÚS 3238/22 i silné disenty k nálezům ze dne sp. zn. III. ÚS 361/21 a I. ÚS 3918/19 , které mají společný základ v konstrukci o ""zastavení algoritmu přezkumu u důvodu výluky z restituce, v jehož důsledku nedošlo k posouzení restitučního titulu samotného"", ustavené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 . 17. V souvislosti s tím odmítl, že by nerespektoval závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu, naopak rozhodl stejně jako v řadě skutkově a právně obdobných věcí týchž účastníků, kdy jím učiněná rozhodnutí Ústavní soud aproboval jako ústavně konformní. Nelze podle jeho názoru bagatelizovat, že jde o usnesení, hlásí-li se k předchozí nálezové judikatuře vycházející z plenárního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a konstatují-li napětí mezi touto judikaturou a některými později přijatými rozhodnutími, a to v otázce účinků konfiskace majetku podle dekretů v konkurenci s následným odnětím majetku podle zákona č. 142/1947 Sb., aniž by byla dosavadní judikatura překonána postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Má za to, že stejný právní závěr, který byl aprobován v uvedených usneseních, se podává i z nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 , jehož dílčí skutková odlišnost nepředstavuje diferenční kritérium, pro které by měla být stejná právní otázka posouzena jinak. 18. Krajský soud uvedl, že ve svém prvním rozsudku (č. j. 19 Co 1263/2021-317) vycházel z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20 a že v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel z právního názoru dovolacího soudu. Současně ""v plném rozsahu"" odkázal na svůj první rozsudek a v něm obsaženou argumentaci. 19. Okresní soud rovněž sdělil, že respektoval závěry Ústavního soudu o účincích konfiskace majetku podle dekretů, vyjádřené v uvedených nálezech II. ÚS 1920/20 a I. ÚS 1975/20 a usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 3401/21 , jakož i závěry o posuzování případných vad konfiskačního řízení, vyjádřené ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a že při svém rozhodování byl vázán závěry dovolacího soudu, přičemž upozornil, že v řízení řešená otázka je zatížena nejednotností rozhodovací praxe soudů vyšších instancí. 20. Vedlejší účastník má za to, že předmětný pozemek byl zkonfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., a tudíž nejde o tzv. historický církevní majetek, který by bylo možné vydat, a i kdyby tomu tak bylo, byla by dána výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. Odmítá, že by konfiskace nebyla ""účinně provedena"", protože ještě před počátkem rozhodného období byla vydána bezvadná konfiskační vyhláška, kterou byl původní vlastník ""kategorizován"", čímž byl dán průchod účinkům konfiskace k veškerému jeho majetku, aniž by k tomu musela přistoupit jakákoliv další skutečnost. K tomu dodal, že se právní předchůdce stěžovatelky mohl proti označení konfiskační vyhláškou za osobu podle § 1 odst. 1 písm. a) uvedeného dekretu bránit. 21. K argumentu stěžovatelky, že na konfiskační vyhlášku nenavazovalo faktické převzetí majetku, vedlejší účastník uvedl, že takový požadavek z právní úpravy ani ustálené judikatury Ústavního soudu nevyplývá, respektive jí odporuje. Odmítá i její argumentaci nálezem sp. zn. II. ÚS 1920/20 , a to s poukazem na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2662/21 nebo IV. ÚS 337/22 , maje za to, že nejsou namístě úvahy, co má mít přednost v případě kolize výlukového důvodu a restitučního titulu, a že i kdyby se tato kolize posuzovala, musela by být upřednostněna výluka, jinak by § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. neměl normativní význam. Systematickým výkladem lze podle vedlejšího účastníka dospět k tomu, že je třeba nejprve zkoumat naplnění ostatních podmínek restituce, a teprve poté posuzovat výluku, a k témuž závěru vede i výklad historický a teleologický, neboť vynětí majetku odňatého na základě dekretů z církevních restitucí bylo založeno na politické shodě. Ani zásada in favorem restitutionis nemůže způsobit výklad vždy v neprospěch restituenta (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2426/19 ). 22. Názor stěžovatelky, že majetek jejího předchůdce byl odňat postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., a tak byl naplněn restituční titul podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., považuje vedlejší účastník za nesprávný, neboť sporný majetek již byl ve vlastnictví státu na základě konfiskace. Tuto skutečnost nezpochybňuje, že si stát přechod majetku zmíněným postupem ""pojistil"" (nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 ). Dodává, že precedenční závaznost nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 je oslabena, protože věc nebyla předložena plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu, a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, eventuálně její zamítnutí. IV. Replika stěžovatelky 23. Ve své replice stěžovatelka poukázala na soubor šesti nálezů, v nichž se jednoznačně a závazně opakují pro ni příznivé závěry. Konkrétně jde o nálezy sp. zn. II. ÚS 1920/20 , I. ÚS 1975/20 , III. ÚS 361/21 , I. ÚS 3918/19 , II. ÚS 3447/21 a dále o nález ze dne 15. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 806/23 , který byl vydán po podání ústavní stížnosti. Odmítá, že by kolidovaly s právním názorem vysloveným ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Současně se stěžovatelka dovolává toho, aby její případ byl rozhodnut jako totožná věc řešená nálezem sp. zn. II. ÚS 1920/20 , který má precedenční závaznost. V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 24. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 25. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, ""superrevizní"" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je ""toliko"" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 26. Ústavní soud se ústavní stížností téže stěžovatelky se shodnou právní problematikou za prakticky totožného skutkového stavu zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 . Zákonnou výluku z církevních restitucí [§ 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.] v něm označil za nesystémovou, protože z původní premisy, že aplikace dekretů po 25. únoru 1948 může být považována za jejich zneužití, se stala výluka považující vždy takový krok za učiněný před tímto datem. Ústavní soud zde dále konstatoval, že ""[...] měla-li by existence deklaratorního aktu na základě dekretu č. 12/1945 Sb. znamenat nevyhovění restitučnímu nároku, muselo by být posouzení okolností spojených s vydáním takového aktu úplné a přesvědčivé"" (bod 56). Za situace, kdy není tato podmínka splněna a současně byly předloženy důkazy svědčící o tom, že v rozhodném období bylo vyvlastněno podle zákona č. 142/1947 Sb., je nutno posoudit účinnost konfiskace. V případě kolize restituční výluky a restitučního titulu, a není-li prokázáno že pozemky byly konfiskovány účinně, jsou obecné soudy povinny aplikovat zásadu in favorem restitutionis (bod 59), a jsou tedy povinny respektovat restituční titul. 27. Obdobné situace posuzoval Ústavní soud i v dalších stěžovatelkou zmíněných rozhodnutích. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1975/20 (Římskokatolická farnost Rožmberk nad Vltavou) dospěl k závěru, že mezi výjimečné okolnosti hodné posouzení patří zjištění, na základě jakého předpisu bylo konfiskováno. V bodě 30 tohoto rozhodnutí se uvádí, že ""stojí-li tedy v důkazní situaci na straně jedné konfiskační vyhláška, jejíž osamocení navíc umocňuje (jinak samostatně nepoužitelný) závěr o její nicotnosti ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelky, a na straně druhé tu existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona o nové pozemkové reformě nebyl veden snahou ‚pojistit si‘ přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek právnímu předchůdci stěžovatelky, sluší se při posuzování restitučního nároku stěžovatelky promítnout do rozhodování soudu zásadu in favorem restitutionis. Soudy [...] však [...] ve svých rozhodnutích ponechaly otázku účinné konfiskace daných pozemků před rozhodným obdobím v pozadí svého zájmu, tj. bez přihlédnutí k postoji a chování státu po rozhodném datu 25. února 1948, ačkoliv jde o otázku, jejíž zodpovězení se pro vyřešení potenciální konkurence dvou v úvahu přicházejících konfiskací jeví zcela klíčovým."". V uvedené věci Ústavní soud prohlásil nicotnost konfiskační vyhlášky, neboť dotčená právnická osoba byla označena podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., což dopadá jen na osoby ""německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost"", tedy na osoby fyzické, aniž by zemský národní výbor rozhodl, že daná právnická osoba je zrádcem a nepřítelem republiky ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 3 tohoto dekretu. Pro posouzení správnosti konfiskace je nezbytné posouzení všech požadavků, jimiž ji dekret podmínil, případně vyloučil. 28. V nálezu sp. zn. III. ÚS 361/21 (Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství) se Ústavní soud zabýval konkurencí restitučního titulu a restituční výluky v případě konfiskace majetku na základě dekretů a jeho odnětí zákonem č. 142/1947 Sb., a to ve vztahu k oprávnění účastníka podat žalobu na určení vlastnického práva státu. Přes jisté odlišnosti od nálezů sp. zn. II. ÚS 1920/20 a I. ÚS 1975/20 považoval i zde za stěžejní hledisko zjištění, zda pozemky, konfiskované podle dekretů, byly odňaty již před 25. únorem 1948. Taková situace však nenastala, protože před uvedeným datem neexistoval pravomocný akt konfiskující podle dekretů, naopak v rozhodné době byl majetek vyvlastněn podle zákona č. 142/1947 Sb. V projednávané věci nebyla zjištěna ani snaha státu ""pojistit si"" přechod nemovitostí. Proto Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy musí uvedené okolnosti při svém rozhodování zohlednit i s ohledem na shora uvedenou zásadu. 29. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 (Cisterciácké opatství Vyšší Brod) se Ústavní soud vyjádřil k situaci, kdy v řízení nejdříve krajský soud rozhodl, že stěžovateli bylo protiprávně znemožněno ujmout se svého majetku, který mu byl účelově konfiskován v souvislosti s faktickou likvidací církevních řádů, dotčené pozemky stěžovateli vydal a nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud však aplikovaly výluku podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., což vedlo ke zrušení rozsudku krajského soudu. Podle Ústavního soudu ale nebyl při aplikaci výluky posouzen obsah a důsledky konfiskačních správních aktů ani účinné provedení konfiskace za situace, kdy prvotní rozhodnutí podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zrušena již před 25. únorem 1948. Naopak Ministerstvo zemědělství v rozhodnutí ze dne 11. 6. 1948 o vyvlastnění podle zákona č. 142/1947 Sb. a v navazující výpovědi z hospodaření ze dne 14. 6. 1948 se stěžovatelem jednalo jako s vlastníkem. K posledně zmíněnému datu neučinily orgány veřejné moci žádné kroky, z nichž by byl patrný postup podle konfiskačních správních aktů. Obecné soudy proto nesprávně vycházely výhradně z vyhlášky Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948 a z výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948. 30. V nálezu sp. zn. I. ÚS 806/23 (Cisterciácké opatství Vyšší Brod) se Ústavní soud vyjádřil k situaci, kdy v rozhodném období (dne 6. 3. 1948) byla vydána vyhláška vyvlastňující stěžovateli veškerý nemovitý i movitý majetek. Podle § 2 odst. 2 aplikovaného dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen ""dekret č. 108/1945 Sb.""), mohla vláda nařízením stanovit, že se majetek určitého okruhu osob, jimž měl být konfiskován, vyjímá z konfiskace částečně nebo zcela. Tento předpoklad naplnila československá vláda usnesením ze dne 10. 12. 1946 (bod XVI.), jímž zakázala ministru zemědělství vyvlastnit majetek stěžovatele a uložila mu upustit od církevní konfiskace. Nešlo o vadu konfiskačního řízení, ale o dekretem předvídanou výluku, v řízení nezohledněnou. Výluku stanovil § 2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., podle kterého ""[k]onfiskaci nepodléhá majetek, jehož v době po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení § 1"". Dalším vyvlastňovacím titulem byla vyhláška Ministerstva zemědělství ze dne 11. 6. 1948 vydaná podle zákona č. 142/1947 Sb. a následná výpověď z hospodaření (14. 6. 1948), v níž Ministerstvo zemědělství se stěžovatelem jednalo jako s vlastníkem. Ze spisu vyplývá, že stát činil kroky k urychlenému převzetí majetku právě podle zákona č. 142/1947 Sb., a naopak žádné kroky podle dekretů, takže z ničeho nebylo možné vyvodit, že vyvlastnění podle zákona č. 142/1947 Sb. bylo ""jen"" paralelní, doplňující konfiskaci podle dekretu/ů. Posledním titulem byl výměr ze dne 16. 9. 1948, konfiskující majetek vyvlastněný již o tři měsíce dříve, jež se měl vztahovat na právnické osoby, ""jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům"" [§ 3 odst. 1 písm. b) dekretu č. 12/1945]. Přitom nacistický komisař převzal správu kláštera již dne 21. 11. 1938 a členové řádu ""byli ze správy klášterní vyloučeni"" (viz přípis Ministerstva vnitra č. j VII-C-511/97-28/3-47 ze dne 8. 5. 1947); téhož dne byl současně gestapem zatčen i tehdejší opat, osoba podle osvědčení Okresního národního výboru v Tišnově ze dne 25. 5. 1945 loajální k Československé republice a aktivně podporující boj proti nacismu. 31. Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, i v nyní projednávané věci, jediným dokumentem, který měl svědčit o konfiskaci majetku právního předchůdce stěžovatelky, tedy i předmětného pozemku, byla konfiskační vyhláška č. 120 (ze dne 18. 10. 1945), v níž byl právní předchůdce stěžovatelky označen jako osoba, jejíž majetek podléhá konfiskaci podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Žádné kroky státu před počátkem rozhodného období, které by se týkaly předmětného pozemku, zjištěny nebyly. Oproti tomu bylo podle obecných soudů prokázáno (a to rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 3. 1948, které označilo nemovitosti právního předchůdce stěžovatelky za zabrané a vyvlastněné, dopisem ze dne 14. 4. 1948, kterým mu stejné ministerstvo dalo výpověď z hospodaření, a přídělovou listinou ze dne 23. 7. 1949 o přídělu jeho pozemků státnímu podniku určenému k hospodaření na nich), že v rozhodném období vůči právnímu předchůdci stěžovatelky proběhl ""v celé šíři"" postup na základě zákona č. 142/1947 Sb. Výše uvedené listinné důkazy svědčí o tom, že samotný stát právního předchůdce stěžovatelky v rozhodném období považoval za vlastníka předmětného pozemku, respektive ze skutkových zjištění neplyne záměr státu ""pojistit"" si konfiskaci předmětného pozemku postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. 32. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích popsaným konfliktem samostatných aktů odnímajících předmětný pozemek právnímu předchůdci stěžovatelky zabývaly, nikoliv však ústavně konformním způsobem, tedy tak, jak plyne z právního názoru vyjádřeného v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 , který byl vydán ve skutkově a právně prakticky totožné věci, jakož i v dalších citovaných nálezech Ústavního soudu vydaných v obdobných věcech. Podle něho jsou obecné soudy povinny zkoumat, zda stát daný majetek na základě dekretů skutečně (účinně) zkonfiskoval; jaká kritéria jsou v tomto ohledu relevantní, rovněž zřetelně plyne z uvedené judikatury. Vzhledem k tomu, že II. senát Ústavního soudu neshledal důvod k postupu podle § 23 zákona o Ústavním soudu, plně se i v nyní projednávané věci prosadí právní názor, podle něhož stojí-li v důkazní situaci proti sobě na straně jedné toliko holý konfiskační správní akt, kdežto na straně druhé existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že k faktickému převzetí pozemků státem v době předcházející rozhodnému období nedošlo, resp. že pozdější postup orgánů státu v rozhodném období nebyl veden jen snahou ""pojistit si"" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, je třeba při posuzování restitučního nároku takové církevní právnické osoby promítnout do rozhodování Ústavním soudem vyslovenou zásadu in favorem restitutionis, což platí tím spíše, je-li z důkazního hlediska osamocený historický konfiskační správní akt nicotný. 33. Protože zde primárně Nejvyšší soud a potažmo i soudy nižších stupňů interpretovaly a aplikovaly zákon č. 428/2012 Sb. ústavně nekonformním způsobem, porušily základní právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Nerespektováním právního názoru vyjádřeného v citovaných nálezech porušily vedle uvedených ustanovení i čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť podle tohoto ustanovení jsou vyhlášené nálezy závazné pro všechny osoby i orgány, včetně Ústavního soudu, což v sobě zahrnuje povinnost obecných soudů reflektovat jejich nosné důvody v obdobných věcech [nález ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309)]. 34. Ani v souvislosti s nyní projednávanou věcí Ústavní soud neshledal, že by nálezy, kterých se stěžovatelka dovolává, byly v rozporu se stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 či nálezovou judikaturou, jakou argumentuje Nejvyšší soud a vedlejší účastník. Citované nálezy pouze uvedené stanovisko a předchozí judikaturu rozvíjejí, přičemž pracují se zásadou in favorem restitutionis a zohledňují fakt, že toto stanovisko předcházelo vydání zákona č. 428/2012 Sb. Právní závěry, k nimž Ústavní soud v projednávané věci dospěl, nemůže zvrátit ani argumentace, že jsou v rozporu s výše uvedenými usneseními, neboť ta nejsou závazná, nehledě na to, že vycházejí z jiných skutkových okolností [stěžovatelé nepožádali o vrácení za války konfiskovaného majetku ( sp. zn. III. ÚS 4163/18 ), správní akt byl vydán před 25. únorem 1948 (např. sp. zn. II. ÚS 3296/19 a sp. zn. IV. ÚS 3238/22 ), případně kdy obecné soudy řádně zhodnotily všechny námitky (sp. zn. IV. ÚS 2662/21 )]. 35. Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než uzavřít, že napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno ve výroku nálezu uvedené ústavně zaručené základní právo stěžovatelky. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Protože od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle § 44 věty první téhož zákona upustil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. dubna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu
II.ÚS 262/25 #1	9. 4. 2025	https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=132457&pos=6&cnt=98812&typ=result	Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Karla B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem nám. Míru 40, Domažlice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2024 č. j. 7 To 82/2024-20 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2024 č. j. Nt 210/2024-10, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2024 č. j. 7 To 82/2024-20 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2024 č. j. Nt 210/2024-10 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2024 č. j. 7 To 82/2024-20 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2024 č. j. Nt 210/2024-10 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ""Ústava"") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""zákon o Ústavním soudu""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ""Listina""). 2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a vyžádaných spisů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen ""městský soud"") ze dne 19. 9. 2022 sp. zn. 57 T 7/2022, který nabyl právní moci dne 19. 9. 2022, byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená dne 19. 9. 2022 mezi stěžovatelem a příslušným státním zástupcem, přičemž stěžovatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 18. 3. 2022 se rozhodl, z důvodu nevyřešených majetkových záležitostí týkajících se splácení dluhu vůči svým rodičům, usmrtit svého otce Jaroslava B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen ""poškozený""), kdy si připravil ručník na zakrytí jeho úst a kuchyňský nůž s čepelí o délce 20 cm, a v okamžiku, kdy se poškozený v předsíni obouval, k němu zezadu přistoupil, přiložil mu ručník na ústa a nožem jej chtěl říznout do krku, což se mu nezdařilo, neboť poškozený se aktivně bránil a při fyzickém konfliktu se zmocnil nože, kterým na něj stěžovatel útočil, posléze oba v dětském pokoji spadli na zem a tam se stěžovatel opakovaně snažil dusit poškozeného tím, že mu pravou rukou zakrýval ústa i nos, načež po několika pokusech útoku zanechal. Za to mu byly uloženy jednak nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou, jednak ochranné léčení zaměřené na patologické hráčství, a to ústavní formou. 3. V záhlaví specifikovaným usnesením městského soudu byl podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Šlo již o druhý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Jeho první návrh byl zamítnut usnesením městského soudu ze dne 5. 3. 2024 sp. zn. Nt 213/2023 (které nabylo právní moci dne 26. 3. 2024). Ve svém druhém návrhu se stěžovatel domáhal obnovy řízení na základě nového důkazu, a to úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeného ze dne 14. 6. 2024. Městský soud dovodil, že stěžovatel žádný nový důkaz nepředložil, neboť skutečnost, že se poškozený o své vůli dostavil na služebnu policejního orgánu a k věci vypověděl, nezakládá novou argumentaci stěžovatele. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení městského Vrchní soud v Praze (dále jen ""vrchní soud"") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že druhý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení byl jen opakováním jeho prvního a pravomocně zamítnutého návrhu, jelikož byl opřen o tytéž skutečnosti a důkazy. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení vyjadřuje přesvědčení, že označil-li poškozený svoji dřívější výpověď za nepravdivou, musí soud takovou skutečnost vzít při obnově řízení na vědomí. Tvrdí, že s ohledem na uzavření dohody o vině a trestu nemohl uplatnit nové důkazy, jejichž potřeba vyvstala až po vyhlášení rozsudku. Je podle něj zřejmé, že dřívější a ""zcela odlišná výpověď poškozeného"" zjevně ovlivnila jeho přistoupení na jednání o dohodě o vině a trestu. Uvádí, že ve věci návrhu na povolení obnovy řízení mělo být nařízeno veřejné zasedání ke zhodnocení jím navrhovaného důkazu úředním záznamem o výpovědi poškozeného. Nesouhlasí se závěrem rozhodujících soudů, že jeho výpověď je i při zásadní změně výpovědi poškozeného hlavním usvědčujícím důkazem. Zásadní změna výpovědi poškozeného, jako předložený nový důkaz, podle něj svědčí sama o sobě o možném jiném rozhodnutí a změně původního rozhodnutí o vině a trestu. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily. 7. Vrchní soud ve vyjádření odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a dále uvádí, že podle jeho názoru by bylo vhodné porovnat výpovědi rodičů stěžovatele i jeho samotného nejméně do okamžiku právní moci odsuzujícího rozsudku a akcentovat tak jejich tehdejší vzájemné vztahy. Dodává, že nemůže za to, že si rodiče rok po pravomocném rozsudku nově uspořádali poměry se stěžovatelem se snahou mu pomoci, na základě čehož se stěžovatel snaží zvrátit výsledek původního řízení. 8. Městský soud ve vyjádření konstatuje, že nemůže přisvědčit žádné ze stěžovatelem uplatněných námitek. Uvádí, že o v pořadí druhém návrhu stěžovatele na obnovu řízení rozhodl v neveřejném zasedání, neboť šlo o situaci, kdy předchozí návrh, opřený o tytéž skutečnosti a důkazy, byl zamítnut a nově podaný návrh byl jen jeho opakováním. Okolnost, že se otec stěžovatele o své vůli dostavil na policii, kde o věci vypověděl, podle něj nezakládá novou argumentaci, neboť jde stále o týž důkazní návrh, který byl již v minulosti v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení zamítnut. Zdůrazňuje, že stěžovatel se provedení důkazů k prokázání subjektivní stránky jeho činu sám dobrovolně vzdal uzavřením dohody o vině a trestu a o důsledcích uzavření této dohody byl soudem poučen. 9. Vrchní státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka, Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. 10. Městské státní zastupitelství nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž nastoupila domněnka, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. 11. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž znovu uvádí, že výpověď poškozeného, kterou fakticky odvolal svoji původní výpověď učiněnou v přípravném řízení, byla novou skutečností, proto měla být důvodem, pro který měl městský soud řádně provést řízení o obnově, a to včetně konání veřejného zasedání. Zdůrazňuje, že podle jeho mínění na současný stav nemá vliv procesní postup v předchozím řízení, kde uzavřel dohodu o vině a trestu. Je přesvědčen, že tím, že obsah nově učiněné výpovědi poškozeného nebyl vůbec posuzován a hodnocen v rámci návrhu na povolení obnovy řízení, jde o zásah do jeho práva na spravedlivý proces. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 13. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení městského soudu ze dne 9. 9. 2024 č. j. Nt 210/2024-10, z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že napadá i toto rozhodnutí a označil jej způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 či ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení ""běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem"", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka ""nesprávnosti"" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 15. Podstatou ústavní stížnosti je procesní námitka stěžovatele, že ve věci návrhu na povolení obnovy řízení mělo být nařízeno veřejné zasedání ke zhodnocení jím navrhovaného důkazu úředním záznamem o výpovědi poškozeného ze dne 14. 6. 2024. Danou námitku shledal Ústavní soud důvodnou. a) Obecná východiska 16. Obnova řízení slouží jako korektiv pro uplatnění zásady zjištění skutkového stavu bez rozumných pochybností podle § 2 odst. 5 trestního řádu (tzv. zásady materiální pravdy) po právní moci rozhodnutí v trestní věci, objeví-li se nový důkaz nebo skutečnost, která by zde mohla opodstatnit jiné zjištění skutkového stavu, a tedy jiné rozhodnutí o vině, trestu nebo o náhradě škody, nemajetkové újmě či o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. Trestněprávní postih totiž představuje natolik závažný zásah státu do práv jednotlivce, že je třeba i po pravomocném ukončení řízení umožnit odsouzenému (či dalším osobám) zpochybnit s ohledem na nové či dříve neznámé skutečnosti, důkazy či jiné poznatky učiněný skutkový stav. Zásada zjištění skutkového stavu bez rozumných pochybností je v českém právním prostředí jednou z vůdčích zásad trestního řízení, přičemž účelem trestního práva nemůže být postih jednotlivce, u něhož je zřejmé, že se trestného jednání nedopustil (srov. nález ze dne 16. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2299/23 ). 17. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát připomněl [srov. nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513), sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673) aj.], že si je vědom specifik řízení o návrhu na povolení obnovy v trestním řízení. V řízení o povolení obnovy obecné soudy neposuzují otázku viny a trestu, nýbrž se zabývají tím, zda existují ve věci nové relevantní skutečnosti či důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 věty první trestního řádu. Ústavní soud je oprávněn zasahovat do hodnocení splnění předpokladů pro povolení obnovy trestního řízení obecných soudů jen výjimečně, při skutečně závažných vadách ústavněprávního charakteru [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 38/18 (N 160/90 SbNU 599)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je však třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce zde rozhodující by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [srov. bod 39 nálezu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) či bod 20 nálezu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 4068/14 (N 56/80 SbNU 667)]. Současně v řízení o povolení obnovy řízení nelze rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu, jehož součástí jsou i právo na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a princip kontradiktornosti řízení. 18. Ústavní soud zdůrazňuje, že obnova řízení není vyloučena, krom jiného, ani u odsuzujícího rozsudku na základě schválení dohody o vině a trestu, u které se obviněný dobrovolně vzdává svých procesních práv v rozsahu celého předmětu trestního řízení. Ve své judikaturní činnosti Ústavní soud vyslovil, že nedává žádný racionální smysl omezit přístup k obnově řízení jen proto, že obviněný dříve prohlásil svou vinu (resp. uzavřel dohodu o vině a trestu), zatímco u jiných obdobně fungujících institutů tomu tak není. Konsensuální způsoby řešení trestní věci nemohou smysl trestního řízení zcela popřít (srov. nález ze dne 16. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2299/23 ). Také po prohlášení viny či uzavření dohody o vině a trestu se totiž později může ukázat, že obviněný se trestného činu nedopustil. Není vyloučeno, že obviněný mohl přistoupit k prohlášení viny či uzavření dohody o vině a trestu pod tíhou tehdejší důkazní nouze či jiných okolností s tím, že spolupráce s orgány činnými v trestním řízení mu přinese nižší trest nebo že se vyhne potenciálně traumatizujícímu průběhu trestního řízení. To je společný rys všech konsensuálních způsobů řešení trestní věci a rovněž principem, na němž tyto instituty v praxi reálně fungují. Pragmatické motivace odsouzených ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení v různých formách, včetně využití konsensuálních způsobů řešení trestní věci, nemohou být opomíjeny (srov. nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1873/23 ). 19. Podle § 283 písm. d) trestního řádu soud zamítne návrh na povolení obnovy řízení, neshledá-li důvody obnovy podle § 278 trestního řádu. 20. Podle § 286 odst. 1 trestního řádu o návrhu na povolení obnovy rozhoduje soud ve veřejném zasedání. Podle § 286 odst. 2, věty druhé, trestního řádu z důvodu uvedeného v § 283 písm. d) trestního řádu může návrh zamítnout v neveřejném zasedání pouze v tom případě, že návrh opřený o tytéž skutečnosti a důkazy byl již dříve pravomocně zamítnut a návrh nově podaný je jen jeho opakováním. 21. Za nový, resp. dříve neznámý důkaz, je třeba podle judikatury Ústavního soudu považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení (např. podstatně změněná výpověď důležitého svědka). Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 11. 19999 sp. zn. III. ÚS 95/99 (N 165/16 SbNU 215) vyslovil, že prohlášení důležitého svědka o tom, že svou výpověď z původního trestního řízení hodlá zásadně změnit, může být novým důkazem, když za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. Odmítnutím provedení takového důkazu lze mít za to, že takto navrhovaný a zásadní důkaz nebyl dostatečně verifikován, čímž je v konečném důsledku porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (zejména z hledisek ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny). b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc 22. V nyní posuzovaném případě stěžovatel navrhl v řízení o povolení obnovy provedení úředního záznamu o výpovědi poškozeného ze dne 14. 6. 2024, který považoval za nový důkaz ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, tj. důkaz dříve neznámý, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou nebo proveden. Ač z předmětného úředního záznamu plyne, že poškozený coby důležitý svědek zásadním způsobem změnil svoji původní výpověď, městský soud, s jehož závěrem se ztotožnil i vrchní soud, daný návrh stěžovatele zamítl podle § 283 písm. d) trestního řádu, a to v neveřejném zasedání. 23. Aniž by se Ústavní soud zabýval otázkou, jak měly rozhodující soudy v dané věci rozhodnout, tj. zda měly obnovu řízení povolit či nikoli, podstatné v návaznosti na shora zmíněnou soudní judikaturu je, že zásadně změněnou výpověď důležitého svědka je třeba považovat za nový, resp. dříve neznámý důkaz ve smyslu § 278 trestního řádu. Předložil-li tedy stěžovatel v řízení o povolení obnovy coby nový důkaz návrh na provedení úředního záznamu o výpovědi poškozeného, který nebyl obsažen ani navržen v předchozím řízení o povolení obnovy řízení vedeném pod sp. zn. Nt 213/2023, v němž stěžovatel mimo jiné jen obecně navrhl výslech poškozeného jako svědka před soudem, přičemž obsahem uvedeného úředního záznamu byla podstatným způsobem změněná výpověď důležitého svědka (poškozeného), bylo povinností městského soudu nařídit ve věci veřejné zasedání (§ 286 odst. 1, odst. 2 trestního řádu), což neučinil. 24. Stěžovatel ze své vůle uzavřel dohodu o vině a trestu, která byla rozhodujícím soudem schválena (viz rozsudek městského soudu ze dne 19. 9. 2022 č. j. 57 T 7/2022-579). Ač lze na sjednání dohody o vině a trestu hledět tak, že se stěžovatel v nalézacím řízení fakticky svých procesních práv dobrovolně vzdal, tak namítá-li později na podkladě nových skutečností nebo důkazů, že by tyto samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o trestu ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, musí soud v řízení obnovovacím s ohledem na princip presumpce neviny poskytnout stěžovateli prostor, v němž se uplatní všechny zásady dokazování v trestním řízení, tedy zejména zásady veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti. Opačný postup odporuje právům stěžovatele na přístup k soudu a soudní ochranu, jakož i principu presumpce neviny (srov. již shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 2299/23 ). 25. Ústavní soud akcentuje zvláštní obezřetnost, která je od soudu vyžadována v souvislosti s hodnocením návrhu na povolení obnovy řízení, v němž byla sjednána dohoda o vině a trestu, protože v nalézacím řízení dokazování v hlavním líčení neproběhlo. Obezřetnost vůči poznatkům z přípravného řízení zde dosud patrná není, neboť trestní soudy v této věci vycházely z odsouzení stěžovatele, jako by proběhlo na základě řádného dokazování provedeného v hlavním líčení. To ovšem s ohledem na schválení dohody o vině a trestu neproběhlo k otázkám viny vůbec. VI. Závěr 26. Jakkoliv Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, zdůrazňuje, že ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na řádný zákonný proces, ve kterém musí být vyloučena libovůle v rozhodování, a jehož neodmyslitelnou součástí je i právo na projednání každé věci v řádném trestním řízení, což je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal v procesním postupu městského soudu, který zamítl v rozporu s § 286 odst. 1, 2, věta druhá, trestního řádu návrh na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání, a vrchního soudu, který tento postup akceptoval, jeho porušení, a to ve smyslu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 27. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení vrchního soudu a městského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. 28. Ve věci tak bude třeba nařídit veřejné zasedání, v rámci kterého rozhodující soud bude muset vyslechnout poškozeného jako svědka a vypořádat se s okolností, zda nová výpověď poškozeného, které nasvědčuje úřední záznam ze dne 14. 6. 2024, je novou skutečností nebo důkazem, který by sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o trestu ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. 29. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. dubna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu
II.ÚS 399/25 #1	8. 4. 2025	https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=132309&pos=7&cnt=98812&typ=result	Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele V. Y., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, jíž se domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 223/2024-103 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku č. j. 2 PP 27/2024-80, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Dne 5. 2. 2025 byl Ústavnímu soudu doručen návrh označený jako ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným usnesením obecných soudů. 2. Návrh nesplňoval náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""zákon o Ústavním soudu""). Ústavní soud vyzval stěžovatele přípisem ze dne 17. 2. 2025 k odstranění vad návrhu s tím, že mu stanovil lhůtu pro jejich odstranění v trvání 40 dní od doručení výzvy. Současně Ústavní soud stěžovatele upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, odmítne již bez dalšího jeho návrh postupem dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 3. Výzva byla stěžovateli doručena dne 21. 2. 2025. Stěžovatel vytčené vady ve lhůtě k tomu stanovené neodstranil. 4. Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Podmínky citované ustanovení byly splněny a Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. dubna 2025 Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj
I.ÚS 2552/24 #1	8. 4. 2025	https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=132414&pos=8&cnt=98812&typ=result	"Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jir(...TRUNCATED)
II.ÚS 581/25 #2	2. 4. 2025	https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=132242&pos=9&cnt=98812&typ=result	"Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Vero(...TRUNCATED)
IV.ÚS 748/25 #1	2. 4. 2025	https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=132253&pos=10&cnt=98812&typ=result	"Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy, soudkyň a soudců Lucie (...TRUNCATED)

End of preview. Expand in Data Studio

Czech Constitutional Court Decisions Dataset

This dataset contains decisions from the Constitutional Court of the Czech Republic scraped from NALUS, the official database of Constitutional Court decisions.

Data Usage

This dataset can be utilized for:

Training language models on legal texts
Creating synthetic legal datasets
Building vector databases for Retrieval Augmented Generation (RAG)
Legal text analysis and research
NLP tasks focused on Czech legal domain

Legal Status

The dataset contains publicly available court decisions without any creative license restrictions. The Constitutional Court decisions are official documents and as such are not subject to copyright protection.

Downloads last month: 7

Time Period

: December 1, 1989 - December 31, 2024

Source

)

Format

: CSV file with two columns:

Size of downloaded dataset files:

1.1 GB

Size of the auto-converted Parquet files:

531 MB

Number of rows:

106,478