text
stringlengths 139
17.9k
| original_file
stringlengths 8
17
|
|---|---|
Milý Adame
Musím ti říct že oslava 80 výročí byla super. Nacvičování bylo super. Ale to ty víš. V sobotu to bylo super, já Adam a Eva jsme byli v 3 třídě, a ukazovali jsme lidem jak bude vypadat školka která se začne stavět v roce 2013. Na vystoupení bylo hodně švandy. A toto vystoupení proběhlo 7. 11. 2009. Škoda žes tam nebyl. <img škola>
|
hr5budkry_03_1
|
Závěrečná slohová práce
Můj nejšťastnější den jsem zažil kdysi o prázdninách. Byl to nejkrásnější večer, jaký si jen dokážu představit. Seděl jsem před chalupou, u táboráku, na stoličce z březového kmenu, v temné letní noci, kdy je svěží vzduch naplněný vzdáleným houkáním sovy, která je přesto slyšet tak blízko a jasně, šuměním lesů, skrývajících kouzelné tajemství ve svých hlubokých houštinách a zahalujících svůj noční život, který musí být nádherný, pláštěm utkaným ze smrkových větví s hedvábnými jehličkami. Hřejivé praskání smoly planých haluzí doprovázelo pálivý oheň, který byl jedinou známkou pohybu v širé, spící krajině.
|
js9bkormat_01_1
|
Moje školní taška
Každý školní den s sebou nosím do školy svojí tašku s pomůckami. Mojí tašku musím nosit vždy do školy, abych si přinesl své sešity a ucebnice.
Moje taška je velmi úložná a prostorná, mám ji od začátku školního roku šesté třídy. Taška má šest kapes, a dvě postrané kapsy.
V postraný kapse nosím lahev s pitím. V největší kapse nosím srovnané učebnice podle školních hodin. V prostřední kapse nosím sešity a svačinu.
Taška je velmi prostorná a nikdy bych jí neviměnil, sem sní spokojen.
|
cl6abimtom_1
|
Slohová práce školní
Šárka Dlouhá
12. června 2007
3.C
Jak bych změnila život v našem městě
Mnoho malých měst má problémy s vlastní politikou. Takhle je na tom i Velešín. Neuvědomuje si, že duchem je pořád malá vesnice, ale hraje si na velkoměsto a tak se i snaží řešit problémy. V mém městě se všichni dobře znají, tak si myslím, že by bylo nejlepší o problémech mluvit (!) osobně. Jenže většina našeho zastupitelstva se zavírá do svých vil a s nikým nekomunikuje. Jak dlouho např. trvalo, než jsem potkala našeho starostu – pana Klímu. Tato situace nastala, když se šel podívat na charitativní akci, kterou pořádali moji známí. Konala se pod záštitou města, ale na úřadě nebyli ochotni opět s ničím pomoct. Nicméně se přesto nechal vyfotit do novin, jak předává šek s obnosem asi 18000 korun pro zrakově postižené.
Naši představitelé města se také bojí střetnutí generací. Zkrátka si hledí svého. Další katastrofa, která Velešín postihla je tajemník. Zdálo by se, že spoustu věcí řeší a rozhoduje on. Ovšem neoprávněně. S nesnesitelným klidem nechává v rozhlase pouštět zprávu o ztrátě andulky. Když ale chcete vyhlásit nějakou kulturní událost, nejen že za to musíte zaplatit, ale někdy to dokonce nejde vůbec. Město zkrátka proti kultuře bojuje.
Ve Velešíně máme okolo dvanácti restauračních zařízení, z nich jediný klub koná kulturní akce, jako např. divadelní představení, koncerty, ale i vernisáže dětských obrázků. Tento klub se nachází v kostele, který je třeba rekonstruovat. Nikdo se proti této renovaci samozřejmě nestaví. Jenže vedení města chce klub z naprosto irelevantních důvodů zrušit a místo toho zde poté vystavit kavárnu, kde se nebude „ cinkat skleničkama“. Možnost takového posezení ve Velešíně již dávno existuje.
Nedávno pan starosta předložil téměř neuvěřitelný návrh pro postavení aquaparku. Tato zábavná atrakce by totiž nebyla (podle návrhů) natolik skvělá, aby si na sebe dokázala sama vydělat. Zadlužil by Velešín asi na 80 let a muselo by se sem chodit koupat okolo tří set lidí denně. Je téměř jasné, že takovéhle návrhy se uskutečňují kvůli vlastním zájmům vedení, tudíž problémy vznikají kvůli lidem. Hlavně kvůli těm, kteří zneužívají svou pozici, anebo ji využít neumí.
Objevil se zde další problém, a to městská policie. Náš hlavní pan drsný policista se stará nejvíce o to, kdo mu poplival jeho „Audinu“, na kterou jistě šetřil celý život ze svého policejního platu. Získává informace nepříliš „ fairovým“ způsobem a poštvává lidi proti sobě.
Dále by nebylo špatné začít opět vysazovat ve Velešíně stromy, protože se mi zdá, že se v poslední době pouze káceli.
Také vystavění dětského hřiště by nemuselo být špatné. U sídliště už ale jedno stojí, jenže je oplocené, pro klíče si musíte dojít na radnici a působí celkově dost chudě. Ne nadarmo se mu říká „koncentráček“. Divím se, že nemá alarm.
Je spousta důvodů, proč Velešínu říkat „Kocourkov“, protože mi opravdu někdy přijde, že tam vše funguje vzhůru nohama.
Osnova: I. Úvod: Malá města
II. Stať a) vnitřní politika
b) tajemník
c) boj proti kultuře
d) bazén
e) policie
f) hřiště
Závěr: Kocourkov
|
cb3cdlosar_01_1
|
12. ledna 2006
Ondřej Šlejtr, 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Můj nejlepší kamarád
Osnova:
1) Úvod – Představení kamaráda
2) a) Postava
b) Obličej
c) Vlasy
d) Oči
e) Nos
f) Ústa
g) Charakter a povaha
h) Mluva
ch) Oblečení
3) Závěr – Můj vztah ke kamarádovi
Jedním z mých nejlepších kamarádů je Jan Brejník, kterému je 12 let.
Jeho postava se dá zařadit jako vyšší, ikdyž se poslední dobou schyluje k vysoké, samozřejmě na žáka šesté třídy. Postava celkově hubená a sportovní.
Honza má oválný obličej s malou, nevýraznou bradou Na hlavě mu rostou hnědé vlasy, nakrátko ostříhané. Na svět se dívá velkýma, milýma a zelenýma očima, pod kterými leží malý, špičatý nos. Nad bradou má úzké rty s malými ústy.
Honza má spíše plašší povahu, jinak hodnou a milou, podle které se dá poznat na první pohled. Mluví zřetelně, i když docela potichu, ale zase spisovně.
Honza velice rád a velice často nosí teplou, šedou mikinu. Na nohou pak černé džíny.
Můj vztah k Honzovi je dobrý a přátelský a doufám, že je tomu stejně i z jeho strany.
|
ces1bsleond_1
|
Pašková, B., kvinta, Gymnázium J. Seiferta
Mojžíš
Když se Mojžíš narodil, jeho matka se bála, že ho Egypťané zabijí, a tak ho položila do proutěného košíku a poslala ho po proudu řeky Nilu. Faraónova sestra se šla vykoupat a spatřila košík s dítětem. Odnesla si malého Mojžíše domů a vychovávala ho jako by byl Egypťan.
Židů bylo v té době v Egyptě více, než samotných Egypťanů, proto s nimi zacházeli velmi špatně, báli se totiž, aby proti nim Židé nepovstali.
Když byl Mojžíš dospělý, začal k němu promlouvat Bůh. Židé byli vyvoleným národem Boha, a ten je chtěl s pomocí Mojžíše navrátit zpět do Izraele.
Bůh poručil Mojžísovi, aby s pomocí své pastýřské hole přinutil faraóna k propuštění Židů z Egypta.
Mojžíš nejprve proměnil svou hůl v hada, ale to faraónovi nestačilo, tak jí udeřil do řeky Nilu a všechny egyptské vody se zbarvily krví, faraón zase odmítl.
Mojžíš se ho i nadále snažil donutit k propuštění Židů. Posílal na Egypťany jednu pohromu za druhou: žáby, hejna much, komáry, kobylky, mor a nic nepomohlo.
Mojžíš proto poručil Židům, aby natřeli vrch svých dveří a obě veřeje beránčí krví. Tuto noc vše prvorozené v Egyptě zemřelo i faraónův syn.
Faraón nakonec Židy propustil a ti odešli na dlouhou cestu do rodné země.
|
js1pasbar_1
|
7. března 2006
Helena Veverková, 3.E
2. písemná práce
OH v zimě 2006
(fejeton)
A je to za námi, skončily 20. zimní Olympijské hry 2006. Byla tato Olympiáda v Turíně nejúspěšnější, které se čeští sportovci zúčastnili? Probereme si to pěkně popořádku.
Česká výprava si už několik dní po skončení Olympiády v Salt Lake City dělala zálusk na několik zlatých medailí z následující olympiády. Prý za 4 roky obhájí Aleš Valenta vítězství v akrobatických skocích, hokejisté napraví to, co se jim v Salt Lake City nepodařilo, mladá lyžařka Nikola Sudová bude více trénovat a medaili získá také. Kateřině Neumannové ještě pár let vydrží forma a svoji sbírku olympijských medailí ještě doplní. „A rostou nám další sportovní naděje“, říkali čeští zástupci olympijského výboru a čeští trenéři. To byla pravda. Několik měsíců před Olympijskými hrami v Turíně ukázal svoji vynikající formu skokan Jakub Janda i běžec na lyžích Lukáš Bauer. Ti vyhráli několik závodů světového poháru a hned se počítalo s dalšími medailemi. Necelý měsíc před zahájením Olympiády 2006 překonala juniorský světový rekord teprve osmnáctiletá rychlobruslařka Martina Sáblíková. „Ano, ta bude mít také na medaili!“.
„Hurá, přichází vrchol zimních sportů! Začínají 20. zimní Olympijské hry v Turíně! Letos do Itálie odjede neobvykle silná výprava českých sportovců! Jedeme si minimálně pro 5 zlatých olympijských medailí“. Takové věty se objevovaly den co den v novinách a různých časopisech. Ještě se nezačalo závodit a už bylo předem jasné, kdo pojede domů jako vítěz.
A boje o nejcennější kovy začaly. Hned druhý den nastoupila na trať první česká naděje Nikola Sudová. Silná konkurence ji ale odsunula až na 6. místo. „Škoda, stačilo málo a byla by to medaile, rozhodčí mi dali méně bodů, než jsem si zasloužila“ Ten den získala Kateřina Neumannová stříbrnou medaili. Byl to veliký úspěch, ale český národ čekal od této sportovkyně více. Lidé si totiž otáčí známé přísloví „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ na „není důležité zúčastnit se, ale vyhrát“. A pak začalo „neštěstí“. Českým závodníkům nepřálo štěstí ani forma. To by tak nevadilo, kdyby každý z nich přiznal, že to jednoduše nevyšlo. Každý se před televizními kamerami snažil vykroutit. Hokejista Martin Ručinský po zápase se Švýcarskem, ve kterém přispěl k vlastnímu gólu prohlásil: „Nejel mi puk, tak jsem to musel nahrát tomu Švýcarovi, ten nám to dal do brány“. Tomášovi Vernerovi se sestava v krasobruslení také nevyvedla podle jeho představ, téměř při všech skocích si šáhl na led. To by tak nevadilo, kdyby paní komentující tuto soutěž neobhajovala Vernera způsobem, že Tomáš je rozený talent na skoky a že skáče výborně. Jak toto může říct do televize, když neskočil ani jeden čistý skok?! Nejvíce jsem se ale zasmála, když se určitý komentátor ptal Tomáše Vokouna, co je špatně, že zápas prohráli. Nebyla to sice dobře položená otázka, ale Vokoun se nezmohl na nic lepšího než na větu: „Netrefujou se do mě puky, proto prohráváme“. Vrchol celých her bylo přepsání se trenéra mužské štafety. Napsal tam úplně jiného závodníka, než který měl běžet se slovy “to se stane, překoukl jsem se o řádek“. Ještě že na mužskou štafetu nenapsal některého saňkaře nebo třeba hokejistu.
Z pohledu diváka bych tyto Olympijské hry v Turíně nehodnotila zas tak záporně. Několik českých sportovců se umístilo v první desítce, a to si myslím, že v takovém množství přihlášených závodníků, je docela úspěch. A nesmím zde zapomenout na Kateřinu Neumannovou, která v jednom ze svých posledních závodů vybojovala konečně zlatou medaili.
Lidé čekali od svých reprezentantů možná trochu více, ale jak se říká: „Kdyby čeští sportovci vybojovali očekávaných 5 zlatých medailí, chléb by levnější nebyl“.
|
pr3evevhel_01_1
|
Kristýna Marková, 1. C
23. 2. 2004
2. slohová práce
Můj oblíbený románový hrdina
(charakteristika)
Osnova: 1) Úvod: Proč Van Gogh?
2) Stať: Popis spolu s prvky jeho života
3) Závěr: I přesto měl dobré přátele. Malování měl rád nadevše.
Setkala jsem se s ním v jednom článku, který byl právě podnětem k tomu, abych si přečetla o tomto, podle mě velmi zajímavém člověku celý román s názvem Žízeň po životě. Ano, mluvím o slavném malíři 18. století, o Vincentu Van Goghovi. Jeho rozdílné, až schizofrenní chování mě zaujalo již na prvních stránkách. Proto jsem chtěla tuto osobu poznat blíže, soucítit s ní, zkrátka ji celou "prostudovat".
Mám-li mluvit o jeho vzhledu, představme si muže okolo 35 let, drobnější, přesto velmi silné postavy, kde vás zprvu zajisté zaujme obličej, jehož výraz je úzce spojen s momentálním postojem v životě. Jednou zahlédnete oči, v kterých plápolá oheň, což dokonce hraničí s šílenstvím, jindy najdete oči plné melancholie, jindy tak prázdné. Podíváte-li se o něco výše, narazíte na typické Van Goghovské vystouplé čelo, které zakrývají do zrzava zbarvené vlasy. Pod stejně zrzavými vousy vystupují plné rudé rty. Většinou byste ho potkali v otrhaných šatech se stojanem na zádech, jak spěchá zhotovit své další umělecké dílo. Občas bych chtěla vidět svět jeho očima. Například já bych šla okolo nějaké zahrady, viděla bych stromy, květiny, řekla bych si, že je to hezké a šla bych dál. Van Gogh by ale viděl něco víc, neviděl by jen strom, neviděl by jen, že okolo stromu je místo poseté květinami, on by viděl duši toho stromu, jak je příroda dokonale propojená. Právě tyto věci se na svých obrazech pokoušel malovat. To samé, když maloval portréty, vždy se snažil zachytit charakter toho člověka, ne pouze to jak vypadal.
Jak už jsem zmínila, jeho chování bylo velmi proměnlivé, to také souviselo se způsobem žití jeho života. Van Gogh nežil průměrný, klidný život, on zkrátka přecházel z extrémů do extrémů. Na jednu stranu to byl klidný, přátelský, slušně vychovaný člověk. Na tu druhou se z něho stával až psychicky labilní člověk, který by mohl až velmi ublížit. A to jak sobě, tak okolí. Bylo to tím, jaký žil nestabilní život? Nebo to bylo množstvím absintu a laciného tabáku, který se mu často stával snídaní, obědem i večeří? Těžko říct, nejspíše od každého trochu. Většinu času to však zůstával člověk tichý, v chování k dívkám nemotorný. Často byl uzavřený do sebe, přesto měl řadu přátel, kteří se dokázali s jeho nezkrotnou povahou vyrovnat. Největším jeho přítelem v celém jeho životě zůstávalo vždy malování.
|
pr1cmarkri_02_1
|
Rozhodl jsem se podniknout první jarní vycházku do blízkého lesíka. Silnice, po které jdu. od našeho domu, se leskne, protože v noci pršešelo. Také tající zbytky špinavého sněhu zanecháávají mokré na silnici mokré stopy. Po chvilce vstupujiji do lesa lesa. Pod nohama mi křupe zledovatělý sníh, místy již čvachtá bahno. Rostou tu hlavně jehličnamyny, jejižch jehličí neopadalo. Pod jejich korunami je chladněji chladněji. Náhle jsem spatřil veverku. Bylo tak mrštná, že se zase schovala. Až jaro pokročí, ptáčci se vrátí a vyvedou mladé. Také zajíčci výlezou ze svých nor. Nakonec jsem se vrátil domů a řekl jsem mamince: „už bude jaro maminko“.
|
am5aamosam_1
|
Iva Vodvářková, 1. C
4. 11. 2003
1. písemná práce
TÉMA
Jak jsem překonala sama sebe
Osnova:
1) Úvod do problému
2)
3) zápletka
4) vrchol zápletky – uvědomění
5) závěr
Jaké je to ponižující být ovládán jinými lidmi. Někdo si může myslet, že je to chyba dotyčného člověka. To je sice pravda, ale pro slabší jedince není z této situace úniku. Je „hrdinský“ čin říci dost! I mně se to stalo.
Měla jsem kamarádku, teda upřímě řečeno, myslela jsem si to. Byla to jediná osoba, která se se mnou bavila. Začala jsem na ní být závislá, měla jí tak „ráda“, že bych pro ni dokázala udělat téměř cokoliv. A ona byla pěkná mrcha, dokázala toho moc dobře využít. Jednoho dne mě chtěla seznámit se svou partou a já jsem byla bezsebe štěstím, že mě alespoň někdo vezme mezi sebe, abych pořád nebyla tak sama.
Jak jsem předpokládala, do party jsem zezačátku moc nezapadla. Hospody, bary, cigarety a alkohol, to opravdu není moje kafe, ale když šli ONI, šla jsem i JÁ. Našli jsme nějakou hospodu a zalezli tam. Objednalo se víno, druhé, třetí. Bylo mi nějak zle, šla jsem na záchod, když jsem se vrátila – nikde nikoho, jen na stole účet, který čekal na zaplacení. Měla jsem u sebe sotva 200 Korun, tak jsem musela zavolat tátu. Ten rozzlobeně přijel, zaplatil za mě a odvezl mě domů. Doma mě čekalo pár facek od mámy a týden domácího vězení. Řekla jsem to partě. Ti mě přemluvili, že jsem suchar, když poslouchám rodiče, tloukli mi do hlavy, že si vůbec nic neužívám. Začala jsem tomu slepě věřit. Protože jsem chtěla být v pohodě jako oni, porušila jsem zákaz rodičů a šla jsem. Zrovna jsme ten den šli krást krabičku cigaret. Všichni to zvládli, jen já ne. Chytli mě! Zavolali rodiče a policii. Protože mi ještě nebylo 14, poslali mě domů. Rodiče naložili do auta a jelo se. Máma celou cestu brečela. Já jsem brečela až doma. Uvědomila jsem si, že mě vůbec netěší dělat to, co dělám. Večer jsem vyčerpáním usnula. Zdál se mi sen, už nevím, co to bylo, ale díky němu jsem zjistila, že je lepší být bez přátel, než mít takové, co mě jenom využívají a vysmívají se mé slabosti. Řekla jsem si, že s tím jednou a provždy skončím. Rodičům jsem se omluvila, svým „falešným“ kamarádům jsem řekla navždy sbohem, a postupem času jsem si našla nové a mnohem lepší.
Jsem ráda, že jsem to dokázala, udělala jsem moc správně.
PŘÍBĚH JE VYMYŠLEN!!! <připsáno na konci stránky>
|
pr1cvodiva_01_1
|
Elzeár Bufié
Elzeár Bufié byl velice cílevědomý muž, který ve svém volném čase rád sázel duby. Byl velize praktický a pečlivý, například při zašívání oděvů. Žil v písečné pustině s ovcemi a se svým psem, takže s nikým nemluvil a byl uzavřený. Bylo mu 50 let a na svůj věk byl velmi vytrvalý. Každý den vysázel sto dubů, které každý večer pečlivě vybíral.
Když ho jednou navštívil poutník, nepromluvil s ním téměř ani slovo. Když poutník odešel stále vytrvale chodil s kovovou tyčí s kterou hloubil díry pro sazenice a pylně sázel dalších 30 let duby.
|
am8apettom_01_1
|
Krádež Kachnanovy sochy
Osnova:
I. město
II. 1. ranní čaj
2. socha ukradena
3. povolání detektiva Pácala
III. objasnění záhady
Děj:
Ve městě, kde se v ulicích prohánějí tmavě zeleno{u}<in> barvou a různými symboly označení pštrosi, aby každá osoba dobře věděla, komu onen zeleně pomalovaný pštros patří a kde se usíná každý večer v deset hodin, kdy místní tzv. nočník ohlásí noc fouknutím do fujary a kde probouzí věčně nachlazený Pepa – místní kohout, který je zároveň i vedoucím drůbežího sdružení, žijí bezmála čtyři rodiny. Nedaleko za městem bydlí ještě jedna osoba Je to nikdy nespící detektiv Pácal, který nosí slušivý kabát, rádiovku, a který si každé tři hodiny pěchuje tabák do své zamilované pěnovky Magdy.
Jako každé ráno Pepa svým sípavým hlasem ohlásí osmou hodinu ranní. Sluneční paprsky už pomalu klepou na záclony a dávají tak signál k probuzení. Celé město se v půl deváté nasnídá a vyrazí s hrníčkem na náměstí Stephana Matůše, které zdobí socha známého bojovníka za svobodu drůbeže Vlada Kachnana. Jen hluchý kovář Kladívko, který má okna na západ, jde jako vždy na poslední chvilku. Všichni se ale zarazí, když na náměstí dorazí. Náměstí už nezdobí symbol svobody drůbeže (anglicky "symbol of chicken liberty), ale pouze prach na místě kde stála.
Ve městě nastane obrovský zmatek a chaos. Pštrosi pobíhají hekticky sem a tam, tam a sem, až zakopávají o obrubníky, které nejsou tak vysoké, že by o ně někdo mohl zakopnout, ale v tom chaosu se najednou každý stává vratkochodcem. zmatený Pepa už dokonce nevydá ani hlásku. Matůšovo náměstí zahalí čerň a pokryje ho smuteční halena
Náhle však přijde Helena Kabrhelová s nápadem, že se hned musí zavolat očko Pácal. Zaběhnou vyčerpáni k telefonní budce, která stává vedle sochy. Vejde se do ní pouze hubený vechtr Pája Nevěřil. Nevěřil vytočil telečíslo a na druhé straně se ozvalo hlubokým hlasem "Hola??? tam Voltr Pácal." Posléze, co Nevěřil vytočil, vysvětli a zavěsil, vyčkal s celým davem čtyř rodin na Pácala, který přicválal během deseti minut na svém bujném oři Spálisovi. Všichni si sedli kolem místa kde stávala socha a bádali o tom, co se s ní asi mohlo přihodit. "Musel to bét někerej z našich", řekl starosta Josef Alkatel, "páč žádnej panáček zde nebejvá v okolí sta kiláků", dodal. "Je to bystrý postřeh kolego starosto", řekl Pácal, jemuž z nozder stoupal dým ve tvaru lachtaní samice. "Vlastně ne Chybí zde sochař Ludva Pigaso", prohlásil Nevěřil.
Pácalovi zasvítily oči. "Co jste dělali včera večer?", optal se. "Jako vždy Víno, ženy a trochu sme si zabékali", odpověděl Alkatel. "Aha zde začínám lecos chápat Vzpomeňˇte si přeci. V pondělí upadla soše ruka, na které se pohupovalo nespočetně holubů tuším že tři" zamyslel se Pácal. Všem už zablesklo, že jí má Pigaso ve své dílně a že ji nespíš právě teď opravuje.
"Já si myslel, že zde někdo chybí", přidal se Nevěřil. "Jste opravdu nejlepší detektiv v okolí sta kilometrů", pochválil Pácala Nevěřil, který nemohl uvěřit tomu, že na to mohl zapomenout. Pácal obdržel dva zlaťáky na seno pro Spálise a odjel zpět se západem slunce směrem na východ. Druhý den se socha vrátila na své místo s cedulkou "Zákaz vysedávání holubů!!!" a celé město opět osvítil klid, láska a mír
|
pr4avpokjan_1
|
Barbora Získová 2. G
13. října 2008
1. slohová kompozice
(Diskusní příspěvek)
<novinový článek – Volit v šestnácti? Raději ne!>
Proč nejít k volbám už v sedmnácti?
S Vaším názorem „nevolit pře 18. narozeninami“ nesouhlasím. Myslíte si, že dovršení plnoletosti, tedy osmnácti let, musí automaticky znamenat psychické vyspění? Myslíte si, že osmnáctiletí toho o životě vědí více, než sedmnáctiletí? Já tedy ne. Hranice 17 let je optimální. A jsem si jistá, že většina českých mladistvých o volby stojí. Tak proč jim tu příležitost neposkytnout? A co se týče toho, že by mladí dávali přednost komunistické straně, to je podle mě absurdní. Po 2. světové válce sice spousta mladistvých volila KSČ, ale to nikdo nevěděl, jaké to bude mít důsledky. Teď už jsou naopak poučení, a proto si myslím, že by se tato situace neměla opakovat. Naopak s Vámi souhlasím se snížením hranice pro legální sex na 14 let. To, že by se hranice snížila o pouhý rok, by stačilo. Vždyť zakázané ovoce nejvíc chutná. Proto mladí začínají se sexuálním životem už ve 14. (A někdy i dříve.) Cítí se dospěle. „Haha. Porušil jsem zákon,“ pomyslí si teenager. A je to právě ta chyba. Kdyby zákon dovoloval sexuálně žít už od 14 let, ubyla by touha „porušovat“ tento zákon. Mladí by neměli potřebu si něco dokazovat a počkali by klidně i do těch 15 let. Ale to většina českých politiků nechápe, a proto se změny tohoto „primitivního“ zákona jen tak nedočkáme.
|
ces2gzisbar_1
|
Slohová práce školní
Vendula Konvičková
16. ledna 2007
Problém, který mě zaujal
Ráda bych vás seznámila s několika „vážnými“ problémy, které řeší dnešní školáci a školačky. Nestačila jsem se divit, jaké potíže v životě takové devítileté slečny či desetiletého mladíka mohou nastat…
Asi před týdnem jsem cestou ze školy vyslechla zajímavý rozhovor. Nemyslete si, že snad poslouchám cizí hovory, to ne, ale tyhle dvě malé štěbětalky nemohl nikdo přeslechnout. Stála jsem v autobuse a dívala se z okna, když jsem zaslechla dětský hlásek, jak se vážně ptá: „Heleď,nmám si nechat ty vlasy obarvit? Chtěla bych blond s červenýma proužkama, víš ne? Jako ta modelka v tom časopise.“ Otočila jsem se a uviděla malou slečnu (asi ve 4. třídě) jak napjatě čeká na názor své kamarádky. Kamarádka dlouho neotálela a začala jí líčit moderní světové trendy – oblékání, kosmetika, chování…Nakonec se dostalo i na odpověď na „těžkou“ otázku. Barva byla schválena. Vyskytl se však další problém…co si k novému účesu pořídit? Jaké barvy triček ..? Opravdu jsem netušila, co ta děvčata všechno neví!? Zjistila jsem, že paní, která stála vedle mě, zcela zaspala dobu. Oblečení, které měla na sobě je prý dávno „pasé“. Módu příliš nesleduji, a tak nevím, jestli černé kozačky s deseticentimetrovou špičkou jsou „in“ či „out“…
Ale nejen děvčata mají problémy. Náš soused, kterému bude brzy 10 let se mě nedávno ptal, jestli neznám nějakou „fakt“ dobrou hru. Když jsem mu řekla o skvělé stolní hře, vypadalo to, že jsem ho překvapila. Výraz překvapení se však brzy změnil ve výraz údivu, který přešel v nekontrolovatelný záchvat smíchu. Slovy: „To už dnes nikdo nehraje!“ a přednáškou o „pořádných“ hrách – tedy počítačových hrách – technických vymoženostech a nových počítačových programech mě šokoval. S otevřenou pusou a vyvalenýma očima jsem stála na chodbě ještě pár minut poté, co odešel. Ano, byla jsem šokována tím, kolik věcí o počítačích, technice a podobných věcech takový člověk ví.
K přemýšlení mě donutila i skupinka dětí v knihovně. Zatímco jiní si půjčovali pohádky na dobrou noc, tato skupinka děvčat a chlapců hledala knížky o světových válkách a globálním oteplování, přičemž řešila čtvrteční olympiádu z přírodopisu. To co věděli o válečných strategiích a jak hluboce řešili problematiku životního prostředí, přírody atd. mě donutilo, abych se nad sebou zamyslela…vážně zamyslela nad tím, co bych o těchto problémech mohla říct já…
Vnímáte někdy jaké starosti mají dnešní školáci? Vzpomínáte si na své starosti, které jste měli v jejich věku vy? Myslím, že bychom se nad jejich problémy měli zamyslet, vždyť oni jsou naše budoucnost, odraz doby… to, co trápilo dříve dospělé dnes „trápí“ naší mládež.
Když o tom tak přemýšlím, docházím ke zjištění, že dnešní omladina dospívá mnohem dříve a ptám se: Je to tak správně?
Osnova:
Úvod
2) Stať: a) děvčata a jejich problémy
b) o co se zajímají „chlapci“
c) o čem přemýšlí dnešní mládež
3) Závěr
|
cb3ckonven_01_1
|
Tomáš Procházka
Třída: VIII. A
Datum: 4. 11. 2009
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
„Odyseus“
Rozumný a velice mylí král Ithaky si v každé situaci poradí se vším. Když se vracel z Trojské války kterou vyhrál tak ještě dlouho se svými muži bloudil na moři. Přelstil zlého Kyklopa Polyfémese když se svými zbylými muži mu vypálily jeho oko aby se dostali z jeho jeskyně kterou zahradil kamenem. Také musel odlák své muže od sladkého ovoce jinak by se už nikdy nevrátily. I když byl vlýdný ke všem tak právě bohové ho poslali na tuto cestu na které bloudil 50 let a stratil všechni muže. Když se po té dlouhé cestě konečně vrátil domů jeho žena ho vítala s otevřenou náručí že není mrtví a konečně se vrátil. Vždy jednal pouze až poté co promislel všechny okolnosti jako v kyklopově jeskyni kdy se svími muži přivázal ke ovcím aby se dostali ven poté co mu vypíchly oko. Zalepil námořníkům uši voskem aby neslišeli spěv nymf a sám se nechal přivázat ke stěžni aby jim z lodi neutekl za těmi nymfami. Nikdy se na nikoho nezlobil, jednal vlídně.
|
kl8aprotom_1
|
27. listopadu 2008
Kučerová Iveta
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Byl to jen sen
Osnova: 1. Temná ulička
2. Opuštěný dům
3. Kočka v koutě
4. Pokračování v průzkumu
5. Nález v patře
6. Útěk před temnou postavou
7. Probuzení
Jednou večer jsem šla po ulici, která se táhne mezi domy v naší vesnici. Vždycky jsem z ní měla divný pocit, ale dnes to bylo ještě horší, všude takové podivné ticho, jen občas fouknul vítr do zrezlých vrat paní Novákové, která se s hlasitým skřípěním otvírala a zavírala. Byl to opravdu divný večer, takový chladný a tajemný.
Najednou se ozvalo zatřepání křídel. V jednom opuštěném domě se v okně shromažďovali ptáci, nejspíš holubi. Nechápala jsem, co tam tolik ptáků může hledat, protože jsem byla zvědavá, tak jsem i přes hrozný strach překročila pomyslný práh zahrady u domu. Všichni ptáci zpozorněli a opustili své stanoviště na okně. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat dovnitř. Otevřela jem dveře a zavolala. „Je tu někdo?“ Nikdo se neozval, tak jsem tedy pokračovala dál.
Něco v koutě se pohlo. K smrti vyděšená jsem couvala do protilehlého rohu místnosti a pozorovala, co se bude dít dál. Pohlo se to znovu, ale tentokrát jsem se nevyděsila, protože jsem ve světle pouliční lampy zjistila, že to byla jen černá kočka, kterou sem tam vídám pobíhat kolem.
Moje nervozita trochu klesla, pokračovala jsem tedy dál v průzkumu. Většina dveří, tedy spíš to, co z nich zbylo, byla zarostlá pavučinami, které domu dodávaly ještě hrůzostrašnější podobu. Opět jsem uslyšela šumění ptačích křídel. Vydala jsem se tedy po schodech nahoru do patra. Zchátralé schody skřípaly pod mojí vahou a pavučiny se mi lepily na obličej.
Nahoře v patře bylo o něco lepší světlo, ale všude byl cítit takový divný štiplavý zápach. Pod oknem leželo cosi velkého, něco ve velikosti lidského těla. Hrklo ve mě, vše jsem pochopila, holubi tu byli kvůli tomu tělu, hodovali na něm! V tu chvíli jsem se nemohla vůbec nadechnout, bylo mi hrozné horko a špatně od žaludku.
Když jsem byla na pokraji zhroucení, chtěla jsem křičet, volat o pomoc, ale nešlo to, ať dělám co dělám, nevydám ze sebe jediný zvuk. Temná postava se začala pomalu zvedat, neváhala jsem ani chvíli a utíkala pryč, dolů po zchátralých schodech.
Když tu náhle se pode mnou jeden schod probořil a já zůstala uvězněna nohou v něm. Když se mi po chvíli podařilo vydolovat nohu z díry, utíkala jsem dál, ven na zahradu, za sebou jsem slyšela kroky té postavy, pronásleduje mě. Cesta pod nohama vůbec neubíhala. Věděla jem, že mě chce zabít, protože jsem se odvážila vejít do toho domu a to ještě v tak temné noci. Neotáčela jsem se a utíkala, co mi nohy stačily. Něco se přede mnou mihlo, začala jsem panikařit, v hlavě se mi honilo tisíce myšlenek. „Co když je jich víc? Co když se na mě domluvili?...“
Obavy ze dvou nebo více tmavých postav mě opustili, až když jsem se probudila doma v posteli v mém útulném teplém pokoji. Srdce mi stále rozrušeně bilo, ale pořád a stále si opakuji: „Byl to jen sen.“ Doufám, že se mi takováto noční můra už zdát nikdy nebude.
|
grp1bkucive_1
|
Osnova:
1) Dopis Adamovi
2) kino
3) nevyděli
4) zůstat až do neděle
5) moc se těším
27. listopadu.
Milí Adame,
moc se těším, aš půjdeme v sobotu spolu do kina. Dlouho jsme se nevyděli, a tak si budeme mít co říct. byl bych moc rád kdyby si mohl u nás zustat až do neděle. A šli bychom třeba do cukrárny.
těším se
Adam
|
hr6macmic_01_1
|
31.10. 2006
Tomáš Černý, 2.D
1. písemná slohová práce
Warcraft III
(referát)
Osnova:
I – vtažení do děje
II – postup, jak vyhrát
III – a trochu přemýšlení na závěr
Warcraft III.
První slabý podmět pro sepsání tohoto referátu se udál jedné temné, deštivé až pochmůrné zářijové noci. Líně se převalujíc ve své posteli, jal jsem se chopiv svého mobilního přijímače, a odeslal jsem zprávu. Její text byl jasný, stručný, výstižná, zněl: Dáme?. Všichni příjemci obratem odpověděli jedinou možnou reakcí a to: Dáme!!!. Když jsem přišel k počítači vše bylo již připraveno, mapa formátu XXL na mě vzhlížela se svým posledním místem a já neodolal.
Nyní již však k referátu, jeho problematika spočívá v otázce jak, jako začínající hráč porazit Počítac (šílený), když jej tvůrci blizardu udělali tak moc šíleným. Já jsem na něj návod našel a nyní bych vám o něm rád poreferoval. Nastiňme si situaci jaká zavládla, tři hráči jmenovitě Bubla CZ, Pjotrovič a Tommi ho vyndej se museli pokusit porazit né jeden, ale rovnou tři šílené počítače, zde je rada jak na to.
Na začátku každé hry hrác obdrží 5 dělníků a základní budovu, která má funkci spojenecké državy.
- krok č. 1.
-hráč musí vzít 3 dělníky a poslat je do dolu se zlatem, zbylé 2 pak pověří postavením kasáren a budovou na hrdiny +
- krok č. 2.
- mezi tím za zbylé peníze verbuje stále víc a víc dělníků, které pak odesílá do dolů, lesů či polí na těžbu surovin bez, kterých by byla má taktika neproveditelná
- krok č. 3.
- v kasárnách postaví co nejvíce bojovníků než se vyrobí hrdina, po jehož vyrobení nabírá hra na nepředstavitelné obrátky
Nyní bych podotknul, že je stále potřeba sledovat populační limit, který musí být větší než vlastněné vojsko, jinak nejde verbovat. Populační limit zvedáme domky, které bez ustání staví jeden z dělníků.
- krok č. 4.
- vzniklou armádu rozdělíme na dvě menší. Jedna vedená hrdinou a druhá čítající více bojovníků podporovaná obléhajícími stroji.
V této části hry stojí za zmínku fakt, že tato, ač dokonalá strategie se nedá použít v boji mozku proti mozku, neboť využívá nedokonalosti kybernetického myšlení, jež není schopno zcela objektivně vyhodnotit vzniklé, následující situace.
- krok č. 5.
Armádou, která je vedena hrdinou, pohneme k nepřátelské opevněné osadě a lehkým, rychlým útokem na libovolný cíl odlákáme soupeřovo vojsko.
Pro uspění mise je třeba odlákávat vojáky stále dál od základny, počítači nedojde laciná léčka a nechá své město bez dozoru, čehož využijeme v poslední krok, jež zničí soupeřovu morálku, odvahu, poslušnost a vůbec bojeschopnost.
- krok č. 6.
- lidnatější armádu, podpořenou vysokokalibrovými katapulty pošleme do základny s jediným úkolem, a to, vyhledat a zničit veškeré soupeřovy obytné domy. Jejich ztráta znemožní rozrostlému nepřátelskému vojsku bojovat a stanou se lehkou obětí.
Na konec důvod sepsání tohoto referátu, nebyl napsán jako návod na poražení počítače (šílený), ale jako podmět k zamyšlení, či jako metafora pro postoj člověka ke stroji. Miliony bleskurychlých bajtů nikdy nedosáhnou takové inteligence a schopnosti improvizovat, jako lidský genom, a proto je zcela nezbytné, aby člověk nikdy nenechal počítači vlastní iniciativě.
|
pr2dcertom_1
|
Zehlerová Lucie
Třída: VII. B
Datum: 19. 11. 2009
1. slohová práce – popis uměleckého díla
Obrázek Josefa Lady
Děti v zimě
Obrázek je ve stylu kolorované kresby. Nakreslil ho Josef Lada. Je z roku 1955. Poukazuje na dřívější radovánky v zimě.
Hlavním motivem jsou děti. Na jejich obličejích je vidět spokojenost. Tváře jsou červené od mrazu. Dívky mají na hlavě šátek, ruce mají zastrčené v „štulci“. Dívky i kluci mají na nohou válenky. chlapci nosí na hlavě ušanku a na krku vidíme šálu.
V pozadí si všimneme domku, z jeho komína se valí hustý dým. Na obzoru spatříme budovu, nejspýše je to škola. Má růžovou fasádu a zasněženou střechu. V popředí stojí sněhulák. Skupinka dětí ho dokončuje. Za sněhulákem je zledovatělá louže, ze který si děti vytvořily skluzavku. Nad skluzavkou je kopec, na kterém se sáňkuje. V tomto kopci stojí také vrba.
Kresba je na pohlednici. A líbí se mi.
|
kl7bzehluc_1
|
Životopis
Jmenuji se Anna Hylasová.
Narodila jsem se 25. 10. 1994 v Praze.
Momentálně bydlím v Jezerech 299 na Braškově, popisným číslem 27351.
Jsem svobodná a bezdětná.
Můj otec se jmenuje Daniel Hylas, narozen 26. 2. 1968, bydlí na téže adrese jako já. Vystudoval vysokou školu Karlovy univerzity, oboru medicína. Je ženatý s mou matkou.
Moje matka se jmenuje Gabriela Hylasová, narozena 29. 11. 1972, bydlí na téže adrese. Vystudovala střední školu zdravotnictví. Je vdaná s mým otcem.
Mám také bratra. Jménem Erik Hylas, narozený 13. 12. 2003 Navštěvuje mateřskou školu, posledním rokem.
Co se týče mého dosaženého nejvyššího vzdělání, letošním rokem ukončím povinnou docházku. Učím se průměrně a po základní škole se chystám studovat střední hotelovou školu v Praze.
Mezi mé záliby patří ježdění na koni, box, vaření, tanec, modeling a ráda se učím jazyky, poslouchám hudbu, několik let jsem závodně běhala na krátké tratě, dále jsem závodně hrála basketball.
Dosáhla jsem v roce 2005 v březnu, nejrychlejší žákyně, narozených z ročníků, 1992, 1993, 1994 a 1995 behu na 60 metrů v České republice. Mám doma z atletiky 13 zlatých medailí.
Učím se Anglický, jazyk, Německý jazyk, Francouzský jazyk a Španělský jazyk.
Můj zdravotní stav není plně v pořádku mám mnoho alergií, astma a nemohu běhat tratě delší jak 600 metrů, dělat různé cviky z gymnastiky a od doby co mi kůň prokopl hrtan se mi často špatně dýchá.
8. 1. 2010 v Kladně
Hylasová
|
kl9ahylann_1
|
Slohová práce školní
Veronika Pěšinová
2. A 14. ledna 2008
Jací jsme my, ve 2. A
Když jsme poprvé 4. září přišli do 1. A, všichni byli nejistí a měli obavy. Otázky – jaké budou následující 4 roky na této škole, jací zde budou spolužáci a zda se dokážeme začlenit do kolektivu – se jistě honili hlavou každému z nás.
Hned ten den jsme se začli seznamovat. Všichni se snažili poznat co nejvíce lidí a povídali si s kamarády, se kterými na tuto školu šli nebo je už znali ze dřív. Poté přišla naše paní třídní profesorka a poslala pryč pár žáků z jiné třídy, kteří se vydávali za prváky a my si celou dobu mysleli, že s námi budou po zbytek našeho studia v jedné třídě.
Následující dny byli, co se týče učení, poklidné. Teprve jsme se seznamovali se školou, rozvrhem a se spolužáky. Na seznámení a utužení třídního kolektivu jsme několikrát zašli i do hospody. To vše v nás vzbuzovalo dojem, že budeme dobrá parta, který, jak doufám, ještě pořád má každý z nás.
Čas neúprosně letěl a byl zde prosinec. Před námi ležela první zkouška jak dokázat, že se dokážeme na něčem domluvit a jít do toho všichni naplno, což se až tak nestalo. Před vánočními prázdninami se každoročně koná školní akademie. Naše třída se nemohla dohodnout, co zde předvede. Nakonec jsme vymysleli, že zatancujeme na písničku o Večerníčku. Ale kluci se od toho distancovali a tuto scénku předvedly jen holky. Někdo to bral jako zradu a někomu to bylo jedno. Také to trochu poukazovalo na to, že asi nebudeme tak dobrá parta, jak se může na první pohled zdát.
Na konci února jsme jeli na lyžařský výcvik, kde se objevilo prvních pár neshod. Nejenže se několik lidí mezi sebou rozhádalo, ale objevilo se takové to rozpartičkování. Třída se rozdělila do více skupin, kde jsou mezi sebou dobrými kamarády a ostatní pro ně jen spolužáci. Ostatně se ale není čemu divit. Každý je jiný, má jiné zájmy a vyhovují mu jiné lidé. Dá se říct, že tohle vydrželo dodnes.
Ale ať je to jak chce, myslím si, že když chceme, jsme dobrá parta. Vždyť co bychom dělali třeba bez Kuby a Kuby, kteří ze zadní lavice svými neustálými hláškami a poznámkami lezou na nervy většině profesorů, bez Týny, která baví třídu nejen o přestávce, ale i při hodině. Nebo bez Anet, která ráda každému vysvětlí všechno učivo a Míši a jejích neustálých záchvatů smíchu?
Osnova:
I. Úvod
II. Stať: a) první seznamování
b) začátek školy
c) akademie
d) lyžařský výcvik
III. Závěr
|
cb2aperver_01_1
|
CESTOVÁNÍ
Onehdá mi někdo vyprávěl, jak jeho babička chodí do Kotvy jezdit na eskalátorech. Svým způsobem to je také způsob cestování. Prostě potřeba člověka se někam přemístit. Pro něco, za něčím, kvůli něčemu. Všichni lidé cestují. Do školy, do práce, domů
Na jednom místě zůstat nejde protože člověk je společenský a zvídavý už od přírody. Jsou ale i lidé, kteří cestují, aniž k tomu mají jáakýkoliv důvod. Prostě potřebují změnit prostředí, přijít na jiné myšlenky, zažít něco nového. Jako třeba ta babička. Kdoví co jí dává potřebu trávit odpoledne zrovna tak. Může to být jen potřeba, jít mezi lidi, anebo něco mnohem důležitějšího.
Čím déle někdo „hnije“ na jednom místě, tím víc zakrňuje a zaostává. Je to pravý opak člověka, který cestuje a poznává neznámá místa a lidi, což ho vnitřně velmi obohacuje. Kdyby lidé více cestovali, byli by více otevření a tolerantní. Myslím, že právě toto je jeden z důvodů, proč je někdo rasistou. Člověk, který v životě nikde nebyl, nepodíval se někam mezi cizí lidi, musí být automaticky zapšklý.
Cestování je prostě člověku třeba jako soli. Každému dojde, že po chvíli strávené na jednom místě, se musí posunout někam jinam, dál, kde toho zažije víc. Tam, kde jeho život nebude stereotypem…. I kdyby šlo jen o to, jít jezdit do obchodu na eskalátory.
|
grP4dej_01_1
|
Dřevíkovský, Gymnázium J. Seiferta
Poezie v prvním období
Básníci se v prvním období Národního obrození rozdělili do dvou skupin podle toho jaký názor ohledně stavby verše uznávali.
Ti, kteří stáli za Václavem Thámem podporovali užití sylabického verše, který se shoduje jen v počtu slabik. Chtěli psát podle stylu antického autora poezie Anakreóna a zastávali názoru, že každá věta musí mít vlastní verš. Thám vydal almanach Básně v řeči vázané, kde společně s jinými svůj názor na český verš obhajoval.
Jiné stanovisko zastával A. J. Puchmajer, který tvrdil, že pro češtinu je přirozený sylabotónický verš, což už tvrdil J. Dobrovský. Nejenže se verše musí shodovat v počtu slabik ale i v pravidelném rozložení přízvuků. Jeho názor se ukázal býti tím správným.
Thám – ANAKREONTIKA
- Básně v řeči vázané
Puchmajer – SYLABOTÓNICKÝ VERŠ
- básnická skupina
|
js1drevoj_1
|
K čemu mi ta škola vlastně je?
Ano, tohle je otázka asi všech žáků školou povinných, i dobrovolných. Bez nalhávání si můžeme říct, že každý má někdy chuť místo se mezi námi najdou i takoví tací jedinci, kteří by dali skoro každé ráno přednost lenošení v posteli, následnému vzbuzení v jedenáct hodin a zapnutí počítače, pro přes který by krásné mohli komunikovat s celým světem o zajímavějších věcech, než je definiční obor příkladu nebo termonukleární reakce, a navíc jako bonus {by}<in> u toho nemuseli být ani nalíčení {ani}<in>, učesaní, v nejlepším případě po {by}<in> totiž u svého soukromého počítače seděli v pyžamu, před rozkošným a velmi příjemným zazvoněním sympatického pomocníka, budíku. Můžeme říct, že i následné sedmihodinové vyučování by klidně vyměnili za den strávený v nákupním středisku, nebo jen tak s kamarády.
Naštěstí to jen malá část z nich opravdu uskutečňuje, jinak by mohlo české školství zkrachovat. Pořád se {ještě}<in> nachází osoby, které věří, že některé z předmětů nejsou až tak zahození a možná by se jim jednou mohly i hodit. Největším zklamáním pro ně pak musí být, když přijdou na to, že v jejich oboru Horší je, když si po čase uvědomí, (že chtějí dělat něco úplně jiného) a {že}<in> sice umí na výbornou základy společenských věd, ale ve skutečnosti chtějí být vojákem z povolání. Proto, jak už nám při příchodu z nižšího gymnasia na vyšší bylo několikrát opakováno, bychom si měli zaměřit na určité obory, (které bychom jednou chtě) se kterými bychom jednou chtěli pokračovat. Jenže jak to má člověk v patnácti vědět? Jak má mít přesnou představu o svém životě?
Z tohoto důvodu se snažím učit na všechny předměty stejně a někdy si opravdu říkám, k čemu zrovna tenhle tento detail věci budu potřebovat, tak snad se to jednou dozvím, a nebo ne a bude mi jasné, že to byl jen ,,nudně strávený čas”, i když ten ,,nudně strávený čas“ mi umožnil dostudovat školu, a já jsem pořád jedna z těch ,,naivních” co věří, že ta jí k něčemu bude se jí hodit bude. Asi i z toho důvodu jsem se v páté třídě rozhodla přejít na víceleté gymnasium a ano, správně píšu rozhodla, protože jsem to chtěla já, rodiče mě v tom jenom podporovali. Určitě toho nelituji, jenom možná těm novým studentům malinko závidím nová přátelství a tu změnu. (My už se všichni známe tak nějak od dětství) a (jsme už) (bereme se jako) není {nedokončeno}<co para>
|
kg05mikmar_1
|
Nedbálková, M., 1. C
23. února 2004
2. slohová práce
Můj přítel
(Charakteristika)
Osnova:
1. Úvod – seznámení
2. Vlastní stať a) vnější charakteristika
b) vnitřní charakteristika
c) uprímný člověk
3) Závěr – můj nejlepší přítel
Poprvé jsem si jeho upřímnosti všimla asi před dvěma lety. Vlastně nevím, kdo si našel koho, spíše ale já jeho. Ze začátku to byl zvláštní pocit – mluvila jsem s ním a přitom přede mnou nikdo nestál. Byl a je tu jen a jen pro mě. Nikdo mi ho nemůže vzít a poštvat proti mně a já vím, že on by mě už nikdy neopustil.
Jistě vás zajímá, o kom mluvím. Je vysoký asi jako já, což není málo ani moc. Má hnědé vlasy, které mu splývají asi k uším a laskavý obličej s celkem příjemným výrazem. Jeho hluboké hnědé oči jsou plné lásky a pochopení, kterého se jiným často nedostává. Vlastně si nikdy ani nevšimnu, jaké oblečení má rád. Znám ho ale docela dobře, takže si dovoluji odhadnout, že to bude něco hezkého, ale zároveň originálního.
Je to úžasný člověk, hlavně co se týče charakteru. Má spoustu vlastností, které já na člověku velmi oceňuji. Vždy jsem se snažila, abych byla také taková, ale nevím, jak moc se mi to dařilo. Pak jsem se seznámila s ním, který všemi těmi vlastnostmi disponuje. Nezávidím mu je, jsem moc ráda, že je takový. Alespoň se má od něj stále co učit. Je tak energický a trpělivý, nikdy se nevzdává předem. Ne, že mu něco nejde a on s tím hned praští – to nikdy! To je totiž až příliš snadné, to dokáže každý. Je také velmi tolerantní. Nepomlouvá nikoho, kdo přímo neodpovídá jeho vkusu. Ví, že každý je svým způsobem vyjímečný – nikdo však méně, někdo více. Samozřejmě ho tu nechci vychvalovat až do nebe. Má své chybičky, ostatně jako všichni. On je občas až příliš pečlivý a neustále přehnaně aktivní. To mě dohání k šílenství! Jeho zájmy jsou podobné jako mé, má rád sport a zvířata a nefandí počítačovým hrám.
Musím ale přiznat, že mi vždy poradí, když si nevím rady. Řekne mi svůj názor popravdě. Myslí-li si, že něco dělám správně, jen mi to zrovna nevyjde – povzbudí mě. Když si ale myslí, že jsem něco udělala blbě, či že jsem se zachovala špatně – nepřetvařuje se, dozvím se vše narovinu. Toho si u přítele velmi vážím. Můžu se pak nad tím zamyslet a svou chybu popřípadě nap-ravit. Je to prostě kamarád, jak má být.
Dalo by se říct, že je to spíše kamarád „mých snů.“ Zajímalo by vás, o kom tu celou tu dobu píšu? Jestli ho znáte? Ne, neznáte ho, ani nemůžete. Znám ho jenom já. Je to můj nejlepší přítel. Můj imaginární přítel.
|
pr1cnedmar_02_1
|
Vyskočilová, K, V. B, 07/08
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
Osnova
1) Tři kamarádi bruslí na silnici.
2) Srážka autem.
3) Petr je zraněn
4) Martin jede pro pomoc.
5) Martin volá linku 155.
6) Záchranáři odvážejí Petra.
Tři kamarádi s úrazem
Petr a Martin a ňákej kluk si bruslili na silnici a Petra přejelo auto. Petra operovali a uřízli mu nohy a přestřihly žilku a už byl nebožtík.
|
bu5bvyskan_02_1
|
1. listopadu 2005
Daniel Prouza, 3.E
Písemná práce
Zamyšlení
(Úvaha)
Zlo, bezpráví, kriminalita, závist, vraždění a mnoho dalšího. To rozhodně nejsou krásná slova. Bohužel, v průběhu mého zatím krátkého života jsem zjistil, že toto, pro zjednodušení to můžeme nazvat třeba „zlo“ se vyskytuje ve větší či menší míře v každém z nás.
Je to asi dáno lidským rozumem, který se stačil posunout za hranici přírody. Řešit tu, v čem nám to prospělo a v čem ne a co nám to nabízí a co naopak bere, by bylo na dlouho a s klidem by se tím daly pokrýt dvě stránky formátu A4, já to tady však rozvíjet nebudu. Stačí, když uvěříte, že to tak je. Vemte si například sebevraždu. Kde v přírodě se něco takového vyskytuje?
Pojďme se ale vrátit k tomu „zlu“, jak jsem tyto jevy nepřesně pojmenoval. Skoro bych ho mohl zahrnout do tzv. povahy všech lidí. Je to „vlastnost“, která je typická pro všechny. Mohu říct, že to dosti úzce souvisí a takovým tím nutkáním hnát to stále dál, být lepší než ostatní, mít více peněz a podobně. Není toto „zlo“ jen vyostření verze tohoto?
Nyní se ale pojďme podívat, jak a kdy se toto zlo projevuje. Zejména bych se chtěl zaměřit na rozdíly ve ventilaci tohoto zla mezi jednotlivými lidskými rasami. Jestli vám přijde, že si tu zahrávám s ožehavými tématy, čtěte dál. Může se vám zdát, že si tu pohrávám s rasismem. Brzy však zjistíte, že je to přesně naopak.
Celkem často se setkávám s historkami, jak byl někdo přepaden nebo okraden romskými spoluobčany. Jistě mi dáte za pravdu, že tyto útoky můžu s klidem označit za zlo. Tohle je však to viditelné zlo. Můžeme říct ryzí, přímé, bez obalu či servítek. Já bych použil trochu nadneseného slova „upřímné“. K páchání takového zla člověk nepotřebuje žádné prostředky nebo pozici. Pro osobu, která je cílem útoku, to může být strašlivé, pro společnost to však žádná hrozba není.
A teď se podíváme na původní obyvatele moderní Evropy. Daňové podvody, úniky, špatné zacházení se zaměstnanci, ničení životního prostředí, intriky, manipulace. A to víc pro své obohacení, pro majetek. Všechny tyto činy mohu považovat za stejné zlo. Ano, možná to není tolik viditelné, je maskováno, skrýváno pod slovy obchod či podnikání, ale na lidskou společnost má horší dopad než příklad první.
Můžete namítnout, že to přece každý nedělá. Ale není to jen o tom, že k tomu nemá prostředky či místo? Nechoval by se „u kormidla“ úplně stejně? Bohužel, na tuto otázku nedostanu nikdy odpověď. Připouštím však možnost, že člověk, který obsahuje více „zla“, má snazší cestu k pozici.
Co z toho všeho vyplývá? Tvrdím, že zlo je v každém z nás. Někdo třeba nemá prostředky, aby ho ventiloval, ale to neznamená, že v něm nedřímá. Jak říkám, můžeme najít rozdíly lidmi, rasami či národy v tom, jak se zlo projevuje. Jisté je však, že je obsaženo v každém z nás. Tak by bylo možné na místě začít u sebe, než házet špínu na jiné, nemyslíte?!
Na závěr bych chtěl podotknout, že celá tato úvaha je velice zjednodušená a hlavně zobecněná (i když jsem se toho snažil co nejvíce vyvarovat). Samozřejmě, že to nejde aplikovat na všechny, ale jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Rozhodně to stojí za zamyšlení.
|
pr3eprodan_02_1
|
1. slohová práce školní
16. prosince 2004
Témata:
1.) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2.) Představ si, co se mi stalo ... (dopis)
3.) Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Ptáš se, jak se mi tu líbí.
Ahoj Šárko!
Jak se máš? Promiň, že jsem nenapsala dřív, ale neměla jsem vůbec čas. Pořád jsme si zařizovali dům a teď ještě nová škola. To stěhování a zabydlování je příšerné.
Vůbec se mi sem nechtělo. Sice bychom už spolu do třídy nechodili, ale bydleli bychom u sebe.
Náš dům je sice hezký, ale menší než ten, který máme v Chlumu. Můj pokoj je o hodně menší, ale je lépe zařízený a modernější. Bydlíme skoro na konci Hluboké. Bydlíme pod zámkem, ale skoro vůbec na něj nevidíme. Z jedné strany domu vidíme do lesa a z druhé strany vidíme na staveniště, protože za námi se staví ještě asi pět domů.
Ale vůbec jsem se tu nezabydlela. Raději jsem v Českých Budějovicích než na Hluboké. Je tam více možností, více lidí a mám tam více kamarádů a kamarádek. Ve třídě je to vážně super. Jsou tady skvělí lidé. Bála jsem se, že si tu nenajdu kamarády. Ale skamarádili jsme se hned první den. Každý den po škole jsem spolu. Chodíme nakupovat, do kaváren a do kina. Jsme vážně dobrá parta. Asi stejně dobrá jako byla naše. Ale s některými profesory je to horší. Někteří jsou hodní a všechno nám vysvětlí. Nejhorší změna, která mi nastala ve známkách, je ve fyzice. Z mých jedniček a dvojek, které jsem dostávala na základní škole, se staly čtyřky a pětky. Nejhorší je, že pan profesor nám to nevysvětlí a ještě si z nás dělá legraci. Ale jinak to tu jde.
Promiň, ale už musím končit. Určitě se na vás někdy přijedu podívat. A ty taky někdy musíš přijet. Hluboká není zas tak daleko.
Měj se krásně, všechny pozdravuj a určitě odepiš.
Janča
Osnova:
1.) Úvod: Pozdrav.
2.) Stať: a) Stěhování.
b) Náš dům.
c) Naše škola.
3.) Závěr: Brzké setkání.
|
cb1ckaijan_01_1
|
ZRANĚNÍ, KTERÉ ZACHRÁNILO ŽIVOT
Osnova:
I. Fotbalový sen
II. 1. Karel
2. Rodinné neštěstí
3. Trenér i hráč
4. Rozloučení s „Áčkem“
5. Podezřelá piha
6. Natržený sval
7. Špatné zprávy, operace
8. Den „D“
III. Šťastný konec
Fotbal. Má mnoho fanoušků, ale zároveň najdeme mnoho lidí, kteří tento sport považují za ztrátu času. Ale uznejte, že téměř každý malý kluk touží stát se profesionálním fotbalistou, který bude nejen slavný a bohatý, ale bude i idolem tisíce začínajících fotbalistů.
Tento sen měl kdysi i Karel. Jako mladého ho nezajímalo nic jiného než fotbal. Hrál ho už od druhé třídy a v deseti letech věděl, že fotbal je jeho velká láska a že se ho v životě jen tak nevzdá. Přestože byl velice talentovaný, trénoval každý den. Nikdo z mužstva „nedřel“ tolik jako on, nikdo nebyl tak rychlý jako on, nikdo neuměl dělat s míčem to, co uměl on. Přesto však, se mu jeho velký sen nesplnil.
Když bylo Karlovi sedmnáct let, jeho otec tragicky zahynul. Tato událost samozřejmě otřásla celou rodinou. Hned po (škole) ukončení střední školy, musel jít Karel pracovat, jelikož jeho matka nezvládala živit celou rodinu sama. Pracoval v jedné prodejně s elektrickými spotřebiči a domů se vracel pozdě odpoledne, tudíž na tréno{vá}<in>ní mu nezbývalo už tolik času {JAKO DŘÍVE}<in>. Hrál za domácí tým, byl už třetím rokem kapitánem mužstva, byl nejlepším hráčem týmu, ale nutno podotknout, že jeho tým se v tabulce nacházel někde mezi posledními. Chtělo ho tehdy mnoho lepších klubů, Karel však neměl čas na stálé dojíždění a na častější tréninky.
V jednatřiceti letech, když už měl ženu a dvě děti, začal trénovat mladé fotbalisty. Bylo to něco nového, něco co mu dávalo novou energii, a dělalo mu<in> radost. Byl uchvácen pohledem na mladé talentované kluky, kteří měli stejný sen, jako měl v jejich věku on. Věděl, že až jednou bude muset přestat hrát fotbal aktivně, zbude mu trénování, které si také zamiloval. Neměl to tenkrát lehké, ale jeho žena také ne. Brzy ráno odcházel do práce, z práce rovnou na trénovat žáky. Když netrénoval, měl trénink svůj. Doma se moc neukázal. A víkendy? Buď dojížděl na zápas jako trenér, nebo jako hráč.
Trénovat, zároveň hrát za místní tým a plně pracoval zvládal Karel šest let. Různá zranění ho přinutila zvolnit, a tak se Karel rozhodl rozloučit se s „A“ mužstvem. „Zkrátka už sem starej a na ty mladý kluky nestačím,.“ ,řekl tenkrát doma. A byla to bohužel pravda. Přesto však neskončil hrát fotbal úplně, trénoval s mužstvem „B“.
Manželka nebyla už z jeho fotbalu tak nadšená, jako když se poznali. Viděla, jak se mu ráno špatně vstává do práce, protože ho bolí celé tělo. Ale Karel nechtěl nic slyšet o tom, že by měl přestat aktivně hrát. Jednou si jeho žena všimla, že se mu na zádech podezřele změnila piha, ale neuměla popsat jak. Chtěla, aby si ji Karel nechal vyříznout, což jí také slíbil, ale stále neměl kvůli fotbalu a práci čas si k lékaři dojít, možná si ho ani udělat nechtěl.
Když jednou večer připravovala jeho žena večeři, zazvonil telefon. „Haló?“, zvedla ho. Ze sluchátka poznala hlas Karlova spoluhráče: „Ahoj Hanko, přijeď si pro Karla na hřiště, zase to jeho slavný lejtko...“ Hanka ho odvezla do Vinohradské nemocnice, na chirurgii. Tuto trasu už dobře znala, vždyť měl její muž za posledních pět let třikrát natržený sval. Byla na něj naštvaná a celou cestu mlčela. Nechápala, proč s tím fotbalem už dávno nepřestal. Vždyť jenom kolik zranění měl za poslední léta. A přece se nikdy neodvážila mu to do očí říct. Po vyšetření se dozvěděli, co Karel tušil. „Je to natržený Karle,“ , řekl jeho dlouholetý kamarád, chirurg ve v tamní nemocnici. „Čtyři týdny doma v klidu, ortézu už máš z minula, na kontrolu si dojdi k nám na polikliniku. Kdyby něco, tak se ozvi.“.
Po čtyřech týdnech s ortézou na noze se chystal Karel na kontrolu. Když už byl na odchodu, Hanka na něj ještě z kuchyně volala: „Ať a se ti rovnou podívají na tu pihu Kájo.“ , stejně tam Ze dveří se ozvalo „zabručení“, což znamenalo ano. Lékař mu povolil lehkou zátěž a doporučil pihu vyříznout. Operace nebyla nějak náročná, Karel byl posléze rád, že už to má za sebou, a že bude mít manželka klid. Ale za dva týdny, když šel Karel na kontrolu, lékař mu oznámil špatnou zprávu. Piha měla nádorový charakter a musel tedy na další, komplikovanější operaci do nemocnice. Byla mu vyříznuta okolní tkáň a vyoperovány obě uzliny. Operace dopadla dobře, nejhorší měl však Karel stále před sebou, čekání na výsledky. Buď vše podchytili včas a po krátké rekonvalescenci bude vše jako dřív, nebo bude tkáň rakovinotvorná a Karel bude muset v příštích letech bojovat s rakovinou.
Po nekonečném čekání nadešel den „D“, dnes se dozví výsledky. Takhle nervózní nebyl Karel ani před svým nejdůležitějším zápasem. Sedí v nemocniční čekárně asi deset minut, ale zdá se mu to jako celá věčnost. Konečně se otevřou dveře a v nich sestřička: „Další, prosím.“ Karel vstane, zhluboka se nadechne a vykročí pravou nohou... Hanka už celé dopoledne čeká na telefon. “Už by měl volat,“ ,říká si potichu a zahání myšlenky na nejhorší. Vtom uslyší očekávaný tón, zvedne telefon a doufá v dobré zprávy: „Tak co?“ Ze sluchátka se dlouho nic neozývá. Potom Karel odpoví: „Všechno je v pořádku miláčku. Za chvíli jsem doma, zatím dej chladit šampaňský, je co slavit.“
Díky této skvělé zprávě spadl všem kámen ze srdce. Karel si uvědomil, že by měl trošku zvolnit životní tempo a přestal hrát za místní klub. Nyní už jen trénuje a občas si si jde „zakopat se starou gardou.“ Fotbal stále miluje a je mu i velice vděčný. Vždyť nebýt posledního zranění, nikdy by k doktorovi kvůli „obyčejné“ pize nešel. Vztah k fotbalu změnila i jeho manželka. Doby, kdy na fotbal žárlila, kdy ho chvílemi i nenáviděla, jsou pryč. Přece jen jí ten sport zachránil milovaného muže.
|
pr4dcickar_1
|
1. slohová práce školní
16. prosince 2004
Témata:
1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2. Představ si, co se mi stalo... (dopis)
3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit.)
Téma: Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
Milá Katko,
předem se ti musím omluvit za své dlouhé otálení s napsáním tohoto dopisu.
Ptala ses mě, jak se mám a jak se cítím na nové škole. Kdybych ti napsala tak před třemi měsíci, vyzněl by můj dopis mnohem víc pesimisticky. Ze začátku jsem se zde, i přes všechny přátele, cítila spíš jako člověk, který se sem na tuto školu vůbec nehodí a nepatří. Měla jsem pocit, že si všichni říkají, co tu vlastně dělám a proč mě sem vlastně přijali. Ale takový byl naštěstí jen začátek. Dokonce už všichni zapomněli i na náš, ne zrovna šťastný, první příchod do třídy, ale o tom ti povím až jindy.
V prvních třech měsících jsme se tak nějak všichni seznámili a spřátelili a naučili se vycházet i s učiteli. Ne tedy se všemi, ale alespoň s většinou z nich. Vyrovnali jsme se i se zdejším stylem učení a se všemi věcmi okolo.
Ovšem teď před Vánoci na nás místo sněhových vloček padají testy jeden za druhým. Ale to ti nejspíš neříkám žádnou novinku. Vždyť ty to ze své školy určitě znáš také. Už aby byly Vánoce a mohli jsme alespoň na chvíli přestat myslet na školu a všechny všední povinnosti. Sice už máme minimálně do půlky ledna naplánovány samé písemné zkoušky a referáty, ale na to už jsme si všichni zvykli a před koncem pololetí se ani nemůžeme divit.
Ale teď už konec vyprávění o škole! Jak se máš ty a jak se připravuješ na Vánoce? Já už mám téměř vše připraveno, až na pár dárků, které mi ještě chybí. Vlastně jsem se ještě nezeptala, jaké byly tvoje taneční? Naše třída jde až příští rok, takže se musíš určitě přijít podívat!!!
Měj se o Vánocích krásně a určitě mi napiš!
Tvoje Karolína
Osnova: I. úvod: omluva
II. stať: a) 1. dojmy
b) zvykání na škole
c) Vánoce x testy
d) taneční
III. závěr: krásné Vánoce
|
cb1csoukar_01_1
|
Osnova:
1. Úvod
2. Přípravy
3. Průběh do večera
4. Štědrovečerní večeře
5. Pad stromem
6. Závěr
Procházka Štědrým dnem
Vánoční svátky přišly k nám, v srdci se rozspoutal žár, cunami smíchu a vlny vánočních her, Vánace jsou s námi “Vítáme je zpět„!
Vánoce nejsou jen plné radovánek, ale i nemalých starostí, proto i má radina se musí na Štědrý den připravit<.> Úklid zdobení, vánoční stromek, pečení cukroví, to vše patří do vánočních starostí.
A takto probýhá Štědrý den u nás: Bramboroví salád si již den předem děláme aby práce bylo méně. Ráno nemůžu dospat kolik očekávání mám v krvy. Dopoledne vaříme polévku a k obědu ji pak máme.
K večeru napětí stoupá, při večeři se dá krájet. Stromeček svítí, koledy hrají, svícen hoří, vůně smaženého kapra se rozlétla domem<.> K večeři máme kapra se salátem, ale ta chuť se ani nedá vychutnat, protože napětí stále roste.
Po večeři se jde do pokoje. Vanoční strom obletěný kouzlem radosti a krásy, pod stromečkem je ještě více krásy<.> Ten pocit se nedá popsat když dárek rozbalujete, směs napětí a strachu co tam bude. Moje celá rodina byla s dárky nad mírou spokojená. Druhý den k babičkam a dědům se šlo a další dárky se nahromadily.
Ale jedna věta kterou znám je pravdivá: Hodně dárků nemusí býti když máš rodinu a kamarády.
Krásný navý rok.
|
hr6tespet_02_1
|
28.11. 2005
Kristýna Kyselá
1. písemná práce
Olympijské hry
(vypravování)
Vážení milý posluchači, tímto referátem bych vás chtěla seznámit s historií olympijských her, jejími počátky a znovuzrození spolu se zakladatelem moderních olympijských her Pierrem de Coubertinem.
Můžete se domnívat a určitě si i všichni myslíte, že historie tělesné kultury a sportu má své počátky ve starověkém Řecku, avšak musím vás milí kolegové vyvést z omylu. Bylo to už mnohem dříve a to dokonce už u Sumerů, Egypťanů, Babyloňanů, Asyřanů, Chetitů, ale především u Číňanů. Toto zjištění mě samotnou dosti překvapilo, protože k Číňanům bych to vážně neřekla. Ptáte se, proč se tedy uvádí všude Řecko? Je to jednoduché, protože zrovna ve starověkém Řecku dosáhly olympijské hry největšího rozmachu. A čím to bylo dáno? Celá Antika totiž byla zaměřena na krásu těla a římská kultura se snažila na toto všechno navázat. Nikdy však olympijské hry nedosáhly takové úrovně jako v kultuře starověkého Řecka. Dokážete si představit kolik let uběhlo od vydání dekretu na zrušení olympijských her až do doby, kdy byly znovu obnoveny? Je tomu 1500 let, co nebyly žádné olympijské hry. A říkáte si, proč byly vůbec zakázány? Bylo to na naléhání milánského biskupa Ambrosia na tehdejšího římského císaře Theodosia, aby zakázal „pohanské“ olympijské hry. A zajímalo by vás, kdy to bylo? Ráda vám to prozradím, stalo se to tak roku 394 našeho letopočtu. Tak kdy od té doby uplynulo těch dlouhých, předlouhých 1500 let, kdy lidé mezi sebou nesoutěžili v různých odvětvích olympijských her, jak je známe dnes. Až roku 1894 došlo k pařížskému kongresu, který vlastně na návrh francouzského barona Pierra de Coubertina olympijské hry obnovil. Tomuto předcházelo o dva roky dříve znovuzrození olympijské myšlenky 28.listopadu 1894, s kterou přišel právě Pierre de Coubertin na pařížské Sorboně a napsal to v koncepci obnovených olympijských her, chtěli byste vědět, jak to pokračovalo dál? Tak tedy, tato myšlenka obletěla celý svět a získala řadu příznivců. A právě roku 1894 16.června byl svolám kongres na Sorbonu, který podpořil požadavek pro obnovení, a aby se konal v duchu antických olympijských her. Také kongres rozhodl o vytvoření Mezinárodního olympijského výboru, ve zkratce MOV, ve francouzštině Comité Internationale Olympique, CIO. Bylo zvoleno také dvanáct členů MOV, kde byl v nepřítomnosti zvolen i profesor klatovského gymnázia dr. Jiří Guth Jarkovský. To jste, ale určitě nevěděli. Byl sice pozván, ale pro nedostatek prostředků dostat se do Paříže se bohužel nemohl zúčastnit. A zajímá vás, kdy tedy byly první olympijské hry? Baron Pierre de Coubertin chtěl první hry pořádat v roce 1900 v Paříži v rámci světové výstavy, ale delegáti se rozhodli pro obnovení her v jejich vlasti, tedy řeckých Athénách, ale to vás snad napadlo. A to už tedy o čtyři roky dříve a to v roce 1896. Zakladatel Pierre de Coubertin se narodil roku 1863 a zemřel v roce 1937. rodinná tradice ho předurčovala spíše ke kariéře vojenské či politické, zajímavé, že? Ale on však tíhl k historii a pedagogice, blízká mu byla i literatura. Napsal mnoho knih, brožur a článků. V --- MOV zastával funkci generálního tajemníka, předsedou byl zvolen na zasedání v Athénách při prvních hrách. A víte proč? Jenom proto, že za dalšího pořadatele pro rok 1900 byla určena Paříž. Poté se předsedové střídat přestali a on zůstal ve funkci až do Olympijského kongresu roku 1927 v Praze. O té Praze ani sama nevím. Za své zásluhy byl zvolen čestným předsedou olympijských her.
A teď tedy až do současnosti. Zimní olympijské hry v roce 2005 hostí italský Turín a v roce 2010 kanadský Vancouver. Letní olympijské hry se v roce 2004 konaly v řeckých Athénách, v roce 2008 je hostí Čína, město Peking, a v roce 2012 Londýn. A ještě jedna věc na závěr, a to že v roce 2004 byli na olympijských hrách v Athénách naši veslaři druzí v disciplíně párových čtyřek. Odpusťte, já musela. Pro mě je to totiž velmi důležité.
|
pr2cfkyskri_01_1
|
Český Brod, 7. 8 . 2010
Ahoj Evo,
mám teď čas a tak ti píšu.
ted zrovna půjdeme na oběd a jsem zvědavá co bude k jídlu<.>
teším se domů ahoj
Eva
|
cbrod5f_1
|
Fejeton
na téma cestování (tohle téma se mi vůbec nelíbí, ale je to pořád menší zlo, než třeba školník, nebo svačina, lépe řečeno je jednodušší skrze něj uniknou jinam)<.> Tak tedy:
O vajíčku
Jedna nevydařená rezervace vídeňského hotelu, uskutečněná na základě chtíče (který byl mimo jiné silnější, než pud studentské finanční sebekázně) vidět na vlastní oči Van Gogha mě dnes inspirovala ke vzpomínce na cestování v mém raném věku a to konkrétně k prázdninám u babičky. Můj vztah k prarodičům (platný i v opačném směru) se podobá běžným vztahům ob jednu generaci snad jen formálním pojmenováním, ale jelikož takové téma není předmětem mého sdělení, mohla by tato informace pro teď postačit jako vysvětlení, proč se ona konkrétní vzpomínka nevztahuje k babičce, či dědečkovi, jak by se eventuelně dalo očekávat (čímž preventivně předcházím případnému zklamání, či nadměrnému dojetí, k němuž možná tak jako tak dojde)<.>
Nejsem si tak úplně jistá, jestli to bylo jaro nebo léto, ale roční období na venkově toho obvykle na denním harmonogramu moc nemění a ani tehdy tomu nebylo jinak. Jedním z bodů programu bylo sebrání čerstvých vajec, jakožto potencionálních potomků dědových slepic. Bylo mezi nimi jedno tak malinké, že nikdo neměl nic proti mi jej po krátkém naléhání vydat. Zanedlouho jsme se s vajíčkem zkamarádili, ovšem náš vztah se na úrovni kamarádství moc dlouho neohřál a já jen velmi rychle zaujala rodičovskou pozici, ke které mě nejspíše inspirovalo ono drastické odloučení. *)
Mateřské pudy se projevovaly především tím, že jsem se rozhodla vajíčko vychovat v skromné, chytré a soběstačné kuřátko. Vytyčila jsem si tedy jasný cíl a v oblasti taktiky jsem vsadila na osvědčenou a všem dobře známou intuici. Ta mi napověděla, že mám pečovat hlavně o celistvost jeho skořápky a udržovat jej co možná v teple, ale konkretizovala mi oblast infračerveného záření na tělesné teplo, čímž mě připravila o možnost využití elektrického topení. **)
Po takřka týdenní péči včetně sdílení jednoho lože a neustálých haptických projevů byla vyčerpána data určená pro pobyt strávený s prarodiči v jejich skromném obydlí. Návrat domů ve mě inicioval potřebu všem se pochlubit a sama se přesvědčit o výsledcích své práce, doufaje v jejich kvalitu. Opatrně jsem lehkým nakřápnutím otevřela vajíčko a nemohla jsem se dočkat okamžiku, až uzřím to malé žluté ztělesnění veškerého mého úsilí, připravena mu se vším odhodláním pomoci na svět. Zklamání, které jsem v ten okamžik pocítila bylo nepopsatelné. Pod zdánlivě hezkou skořápkou se po celou tu dobu formoval oplzlý, žlutý a odporně páchnoucí pukavec. (náš pes Bojar ho mimochodem následně mohutným polknutím patřičně ocenil)
Tato událost mě po mnoha letech vede k zamyšlení, jehož závěrem je poměrně aktuální generační problém. V nevinném dětském omylu lze totiž spatřovat nemalá podobnost mezi přehnanými rodičovskými ambicemi a jejich dopadu na děti, který ovšem může dosahovat narozdíl od celkem dobrého, nebo alespoň neškodného konce o pár řádek výš přímo kolosálních rozměrů a ono zklamání nenastává v samém závěru často puze u rodičů. Dovolte mi tedy nakonec otázku: Nejste i vy sami tím vajíčkem, zdánlivě předurčeným k dokonalému kuřátku, či v roli podobného zákonného zástupce?
*) předpokládaný důvod adopce nemůžu potvrdit
**) elektrické topení babička prakticky nikdy nezapínala, protože huňatý svetr se na měsíčním vyúčtování téměř neodrazil, ale to vím až teď
pozn.: Omlouvám se za vysvětlivky pro daný žánr naprosto netypické, ale jejich vynechání bych považovala za nekompletní výpověď.
Osnova:
1) Úvod: vzpomínka na prázdniny
2) Stať: a) adopce vajíčka
b) rodičovská péče o vajíčko
c) zklamání po návratu domů
3) Závěr: Aplikace příběhu na aktuální problém, zamyšlení
|
grP4klemar_01_1
|
Rybička a mořský koník
Komu není rady, tomu není pomoci
Dva nerozluční kamarádi mořský koník Bastík a rybička Ochechule spolu bydleli v útulném bytečku na předměstí Makrelova. Jednou, když si takhle užívali příjemné společné odpoledne se spoustou nákupů. Zašli do nové kavárničky U modrého raska. Zde si dali jejich oblíbené okurkové late.
Dali se do řeči najednou se Ochechule svěřila Bastíkovi že už dlouho touží potom, aby se podívala do zakázaného území žraloků. Bastík ji chce varovat, jenže jeho kamarádka se nedá odbít. Po krásném odpoledni oba došli domu opravdu zdrchaní, a proto si šli hned lehnout. Koníkovi pořád vrtalo hlavou a nedalo mu spát, co mu jeho kamarádka řekla. Pak ale nakonec usnul ani nevěděl jak.
Druhý den u snídaně bylo nečekané ticho. Až když dojedli prolomil to ticho Bastík. „Ochechule co by jsi řekla, kdyby jsme si udělali menší výlet ke žralokům?“ Ochechule byla ohromně šťastná. Hned šli na zastávku a sedli do prvního autobusu MHD pana Kytova, který je zaveze až na místo. Potom už museli šlapat po svých. Cesta byla strašidelná, nakonec však došli až k hranici, která rozděluje Makrelov od útesů žraloků. Bastík ukazuje Ochechuli kam až smějí, aby na ni predátoři nepřišli. Radši vše říkal dvakrát aby si byl jist že ho Ochechule opravdu poslouchala. Vše mu nakonec odkývala, a proto se mohli vydat na obeplutí žraločího útesu. Ochechule ovšem porušila vše, co jí Bastík řekl. V krvi ji začal stoupat adrenalin, odvážila se doplout až ke starému korálu kde měli sídlo žraloci z oceánu. Neslyšela Bastíka jak ji varuje před nebezpečím, byla příliš rozrušená z toho, že se dostala tak blízko. Z ničeho nic se před Ochechulí objevil žralok a slupl ji jako malinu. Z toho plyne ponaučení „komu není rady, tomu není pomoci.“
|
cl8csujand_1
|
Slohová práce školní
Lukáš Zavadil
14. prosince 2007
O reklamě
Dva za cenu jednoho? Co? Kde? „Aha, díky, čau“. Miluji mobily. A opravdu už jsem na cestě. Dobře naladěn a vyzbrojen nákupní taškou vstupuji do obchodu.
U vchodu se ptám prodavačky, kdeže mají ten akční výrobek. S ironickým úšklebkem mě pošle k největšímu davu lidí v obchodě. Proč se všichni musí koukat na televizi. Mírnými šťouchanci a štulci pod žebra se propracuji až k regálu, kde popadnu co unesu a honem pryč. „Mamí, já chci tu panenku z televize, vždyť si to slíbila.“ Zavřískala mi vedle ucha nějaká cizí holčička. Koukam se na její matku. Mladá žena, se strhanými rysy a kruhy pod očima. Pořád mi sice zvoní v uchu, ale už stojím frontu. Je jedno, že jí stojím skoro hodinu.. Dozvěděl jsem se spoustu věcí. Drobný pán, který není za nákupem ani vidět mi povídá: „Měli to v letáku, panáčku, zlevněný o 20 korun.“ Další paní „Včera v televizi sem to viděla v akci“. Bla, Bla, Bla, říkám si v duchu na cestě domů. Stanu před zrcadlem a nestačím se divit. Pohublý, strhané rysy, kruhy pod očima. To zamáznu tím krémem s koenzymem a ještě omládnu ne? Vždyť to je in.
Zapnu televizi akorát na Večerníčka. Ale co to? Večerníček se --- s kapitánem Lipánkem. Přepnu. „To je nové? Ne. 100krát vyprané, ale v Perwolu.“ Přepnu. Mladá maminka s úsměvem přivítá chlapce „zamazaného jako čuně“. Já nevím jak vy, ale já dostal tak akorát pár facek. Ale jestli je toto reklama pravdivá, tak zítra peláším pro Ariel a dám ho své matce.
Osnova: I. Úvod
II. Stať – nakupování
III. Závěr
|
cb4czavluk_01_1
|
Ahoj, já jsem tvoje mladší y já před deseti lety
Jak se máš? Co kámoši a škola? Doufám, že se s kámoši ze základky ještě stýkáš. A ne jenom s nimi, i s těmi z florbalu a takhle. Jde ti to ve škole dobře? Možná jo. Ale nejsem si jistá, protože já jsem teprve v pátý a škola mi moc nejde. Nejde mi čeština, angličtina a taky mi nejde informatika, hlavně psaní na počítači. Sportuješ vůbec? Určitě jo. Protože už jako malá jsi nechtěla skončit mezi těmi, kteří se pomalu neudrží na nohou. Podívala jsi se už někdy do Texasu nebo do jiných zemí v severní Americe jak jsi chtěla? Víš o tom, že jsi se tam dřív chtěla podívat jenom kvůli koním.. Vyděláváš si sama? Nebo dostáváš kapesné. Jestli budeš chodit nebo chodíš do práce čím vlastně jsi nebo budeš? Pro mě to je pořád velké překvapení. Dřív jsi se vůbec nemohla rozhodnout. Máš už kluka? Doufám, že jo, protože jestli jsi na tom stejně jako já tak ti moc nezávidím. Já mám totiž na kluky velkou smůlu. Koupila sis svého vlastního koně (pokud jsi na to měla peníze) a teď s ním pravidelně jezdíš na ranč nebo na statek? A tam se o něj staráš a jezdíš na něm. Máš ještě svého věrného trhače? Nebo máš jiného psa? A co Adam a Eva mají se ve vaší době dobře? Asi jo. A co Adam? Měl už svatbu? Určitě jo, pokud teda nějakou holku má. A co rodiče? Zlepší se tátovy ta cukrovka? A mě astma? Doufám, že se ti splní všechno, co si přeješ. Všechny pozdravuj ve vašem roce 2020. Ahoj tvoje mladší já<.>
|
hr5cikluc_01_1
|
Slohová práce školní
Šárka Dlouhá
14. prosince 2007
Každý má svého anděla i ďábla
Je mnoho druhů lidí, každý jiný, každý zajímavý, každý má své neduhy. Stejně tak i já.
Anděl a ďábel. Dvě stoprocentní antonyma. Přesto si myslím, že jediný spůsob člověka, jak být šťastný, je tyto dvě nadpozemské (a podzemské) bytosti spojit. Objektivně si uvědomit své chyby i své přednosti. Tak se alespoň já teď vnímám. Když jsou anděl a ďábel v nepokoji, člověk jako celek prožívá deprese, roztříštěnost, neklid. Co se děje?!! Hysterie.
Andělé mají rádi anděly a dáblové dábly. Když je člověk dobře naladěn, vládne v něm tudíž anděl, vidí anděly i v druhých. Zažívá příjemné chvíle, udivuje se nad krásou ostatních, je šťastný Když v těle vládne ďábel, nelze tušit nic dobrého. Potkáme jen a jen ďábly a když vystrčíme růžky, nemůžeme čekat andělské pohlazení. Někteří mají občas pocit, že soužití ďábla a anděla je pouhopouhá schizofrenie. já doufám, že tomu tak není.
Bohužel se mi poslední dobou zdá, že andělský přístup k ostatním lidem se získává s alkoholu, byť třeba jen ze zbytkového, nebo kouřením marihuany.
Ale možná je to pochopitelné. V dnešní nepříznivé době pro klid duše a pro anděly to možná jinak nejde. Kdo by se proboha zajímal o lidskou duši a její rozbroje? A zvláště dnes?! Dnes, když většina myslí hlavně na materiální hodnoty?
Ale, proč by někoho měl nějaký anděl nebo ďábel zajímat. Vždyť je jednodušší rezignovat. Proč se věnovat lidem, vždyť má každý hlavu, ruce, nohy. Jako ostatní.
Osnova:
I. Úvod – Druhy lidí
II. Stať: a) spojení anděla s ďáblam
b) vztahy k ostatním
c) nepříznivá doba
III. Závěr - rezignace
|
cb4cdlosar_01_1
|
Sebevražda
Osnova:
Úvod: Vcelku normální člověk.
Stať: pouze iluze
: důvěra
: nevyřešitelné otázky
: smysl života
: síla peněz
Závěr: Vysvobození.
Kdybyste toho muže potkali na ulici, nepřipadal by vám nijak zvláštní. Vysoký, dobře oblečený a upravený. Vykračoval si svižně a s hlavou skloněnou. Tak to je dnes normální. Lidé se bojí podívat do očí někomu jinému. Mají strach, připadá jim to hloupé a nevkusné. Tento muž měl však zcela jiný důvod k tomu, aby byl takto skloněný. Po delším pozorování bychom mohli dojít k závěru, že je nemocný. Jeho záda byla mírně pokřivená, oči měly nevýrazný a kalný pohled. Zdálo se, že se zcela odvrátil od společnosti, myslel jen na jiné věci, nikdy ne však na to, co se týkalo lidí. Ruce měl rychlé a nervózní. Přelétávaly mu sem a tam po kapsách. Kráčel rychle za jasným cílem, to bylo znát od prvního pohledu. Nikde se nezastavoval, nerozhlížel se... Kolem něj se několik dětí smálo vysokými, pisklavými hlásky, ale on nevnímal. Jen si rukou prohrábl uhlově černé vlasy a spěchal dál. Čas od času pozvedl zrak, aby se přesvědčil kde je. Kdybychom šli za ním dále, všimli bychom si, že vytáhl peněženku a začal přepočítávat peníze. Proč to asi dělal? To už je lidský úděl, nikdy nemáme možnost poznat, na co se chystá ten druhý, dokud tak neučiní. Muž schoval peněženku zpět do kapsy svého saka, zapnul si knoflík a rukou sjel k boku, kde byla podivná vyboulenina.
Zrychlil a zamířil k přechodu, aby se dostal na druhou stranu cesty ještě na zelenou. Přešel, ale stejně mu v polovině cesty blikla červená. Stařenka, která vyšla na zelenou, nebyla ještě ani ve čtvrtině. Marně se snažila zrychlit, její hůlka rytmicky klepala o zem. To klepání přinutilo muže, aby se na ní podíval. Kdysi by jí snad i pomohl, vždy měl slitování se staršími a nemocnými, avšak utrpěl už příliš mnoho ran. Jeho ústa se stáhla do vodorovné čárky. Mnoho ran. Svět nebyl pro něj dobrým místem. Kdysi žil v iluzi, tak jako žijeme my všichni, dokud nás nepostihne něco zlého. Smrt milované osoby, rozchod, rozvod, lži nebo cokoliv jiného. Pak teprve iluze odchází. Odplouvají pomalu na malém obláčku s nápisem: "V tohle jsem kdysi věřil", a pak se ten mráček pomalu rozplyne a místo něj zůstane tmavé místo, kde nic neroste. Ani radost, ani smích, nic. Jen zloba na celý svět, zloba na všechny. Někteří to řeší násilím, agresí. Jiným zbude místo zloby jen strach ze společnosti nebo snad smutek.
Tento muž prožíval intenzívní smutek. Dříve býval úspěšným v práci, měl rodinu, děti, kamarády. Ale co je to rodina? Co jsou to děti? A přátelství? Lze je vůbec nějak charakterizovat? Je možné odpovědět a říct, že ta odpověď je jasná a srozumitelná? Mnozí z nás si myslí, že znají pravdu, ale i pravda je jen iluzí, pokud nejdeme k jádru problému a až do hloubky. Žena vás může podvést, z dětí se mnohou stát nesnášenliví tvorové, kteří vámi jen opovrhují a nemají vás ani v nejmenším rádi. Jen vás využívají. Kamarádi, ti mohou být dobří a spravedliví. Ale vždy se najde jeden nebo dva, kteří jen přátelství předstírají. Když vás později ošálí a podvedou, o to horší to pak pro vás je. Důvěra je pěkná věc, ale jen v určitých mezích. Mohli jsme věřit tehdy, když na tom závisel náš život, ale věřit bezmezně je hloupost. Pád do propasti je pak o to větší.
Muž vzhlédl a spatřil před sebou velkou kavárnu. Došel k ní a nahlédl dovnitř. Téměř všechny stoly byly obsazené. Jen u jednoho stolu seděl smějící se pár, další byl obsazen zdánlivě šťastnou rodinkou.
Taková pohoda, pomyslel si muž. Proč jen já jsem musel na všechno doplatit? Proč jen já jsem tolik přemýšlel a ve všem hledal problémy a potíže? To, co se za chvíli stane, je také zčásti má vina. Přemýšlel a zaplňoval svůj mozek stále dalšími a dalšími nevyřešitelnými otázkami. Člověk potřebuje někoho dalšího, aby mohl konzultovat své potíže. Těžko něco vyřeší sám. Jsme lidé společenští. Otázkou však zůstává zdali je to pro naše dobro. Muž ještě chvíli hleděl přes okno. Úslužný číšník s úsměvem na rtech roznášel kávu a děkoval. Šel dál. Kolem něj projížděla auta, hučela a vřískala. Byl teď nesmírně citlivý na každou věc. V okamžiku, který měl brzy přijít, se skrývalo cosi zvláštního, až možná dokonce mystického. Něco, co ho snad osvobodí. Problémy a otázky se vršily a kupily, nemohl se jich jen tak zbavit.
Problémy lze odsunout někam dozadu. Můžeme v hlavě otevřít malou krabičku a tam je uložit. Jenže po čase se krabička přeplní, sama se otevře a veškerý nahromaděný materiál se vyvalí ven jako lavina. Tehdy zaplaví naše mozky s netušenou silou a jen málokdo dokáže odolat, aniž by se úplně nepomátl. Většina lidí je v dnešním rychlém, uspěchaném a stresovém světě pomatená. Ti, o nichž se tvrdí, že jsou na tom nejlépe – manažeři, úředníci nebo bankéři – patří k největším pomatencům. Ztratili sami sebe. Muž přemýšlel a uvažoval, ale vyřešit to nedokázal. Existuje určitá hranice, kterou jsme ještě schopni snést, jistý bod zlomu. Jakmile se dostaneme za ni, není cesty zpět. Hranice mezi normálností a šílenstvím je velmi úzká. Muž uvažoval, jestli se skutečně nepomátl. Co když ostatní jsou normální lidé a jen on propadl pomatenosti? Co když si to všechno jen namlouvá? Je možné, že svět je lepší a lepší a on to jako jediný nevidí? Nic nás nedokáže zastavit? Když vykácíme stromy a celé lesy? Nevadí, vždyť to nebude trvat tak dlouho a vyrobíme si vlastní kyslík. Jednou budeme v bytě jen sedět a mačkat tlačítka na obrovském ovladači. Nebudeme se muset ani zvednout, všechno bude elektronické a bude se to zapínat na náš povel. To vše si muž uvědomoval. Kam zmizela radost ze života, úsměvy, pomoc jiným. Přemýšlel, ale odpověď nenašel. Zdálo se mu, že to vše zmizelo najedenou a nenávratně. Našel proto po chvíli to správné slovo. Odešlo to nečekaně. A on to nemohl zastavit, i kdyby chtěl. Co zmůže jediný člověk nebo dokonce desítky lidí proti celé společnosti? Nic. Jsou bezmocní jako novorozeně proti dospělému. Jde tady jen o jediné. Získat větší moc, větší sílu, větší kontrolu nad jinými. Vyšvihnout se co nejvýše na společenském žebříčku, pošlapat ty pod sebou. Ano, to je ono, že? Rychle a radostně zašlápnout ty, kteří zůstali za mnou. Jsem chudák, pak si vydělám nějaké peníze a dostanu se do střední vrstvy. Honem pošlapat ty chudáky, takové, jakými jsem byl před nedávnem i já. Odloučit se od nich. Jen ať mě proboha s nimi nikdo nespojuje. Vždyť já už s nimi nemám co společného. A nikdy jsem neměl. Zkuste někdo říct, že ano! To vám to pěkně vytmavím!
Muž byl zmatený. Myšlenky mu bouřily v hlavě jako uragán. Nedokázal je setřídit a urovnat. Uvědomoval si, co je jeho problém. Nemohl najít vlastní identitu, vlastní já. Jeho život ztratil smysl, zmizel stejně nečekaně jako všechno ostatní. Co má člověk dělat bez toho, že by měl pro co žít? Má snad sedět doma, sám a sám, a užírat se vlastními hnusnými myšlenkami? Jen sedět a hledět do zdi? To může radši všechno skončit, zbavit se toho trápení. Kdyby jen všechno bylo jinak. Žena zmizela v rakvi, když mu bylo pětadvacet. Ponořila se do kypré země a už se nevrátila. Automobilová havárie, stálo v policejním hlášení. Pár lidí mu vyjádřilo upřímnou soustrast. Jen slova. Další den se ti samí lidé opíjeli v hospodě a ani po něm neštěkli. Zůstalo možná pár přátel, ale i ti postupně odpadali, když viděli, že se se smrtí ženy nedovede vypořádat. Zůstalo v něm prostě jen prázdné místo, které nemohl nikdo a nic zaplnit. Kdo mohl dát záplatu na ztracenou lásku? Nedokázal se vrátit zpět do normálního života. Pak dítě. Malý Jirka. Měnil se. Nejprve to začalo drobnostmi. Pak krádeže, nadávky, několikrát došlo i na pěsti. Muž se snažil, chtěl svého jediného syna vychovat jako řádného člověka. Takového, který by byl slušný a milý k ostatním. Měl by v něco víru, důležité je věřit. Věřit, ať je to víra v cokoli. Člověk bez víry je chudý na duši, uvažoval muž.
Konečně došel k restauraci, která se mu zamlouvala. Nesedělo v ní moc lidí a on chtěl být ještě nějakou dobu sám. Vybral si stůl u okna, slunce mu pálilo na tvář. Objednal si nejdražší a nejlepší jídlo, které tady měli. Dříve by si to nedovolil, ale dnes mohl. Když mu číšník donesl jeho porci, usmíval se. Byl to však falešný úsměv. Spíše úšklebek. Doufal, že mu z toho kápne tučné spropitné. Tenhle číšník jel po penězích. Peníze jsou hybnou sílou světa. Kdo jich má dostatek, je bezmála bohem. Může si dovolit cokoliv, ovlivnit cokoliv. Ale stačí jen malý krůček a jsme otroky těch malých blyštivých a papírových potvůrek. Pak už nejsme sami sebou. Jsme otroci. Naše myšlenky neustále utíkají k penězům a přemýšlejí, kde získat další a další, za co je utratit a proč. Jestliže propadneme příliš penězům a máme jich dostatek, už nechceme být bez nich, chceme jich mít kupy a hromady. Ztrácíme svou duši a nejsme si toho vědomi. Muž to chápal. Snědl své nejlepší jídlo a utřel si ústa ubrouskem. Číšníkovi dal tučné spropitné. Chtěl ještě chvíli posedět a přemýšlet. Celý život přemýšlel. Uvažoval, jestli je to dobře. Došel k závěru, že by to nemohlo být lepší, ale lidé by museli být jiní. Pak by byl šťastný a spokojený.
Muž sáhl do kapsy a vytáhl pistoli. Číšník si toho všiml a zaječel. Muž však přiložil pistoli ke svému spánku, místo aby jí ohrožoval ostatní zákazníky. Hovor zmlkl. Zavládlo ticho jako v hrobě. Všichni upírali zrak na muže a polykali hořké sliny, očekávajíce co se stane. Zaduněl jediný výstřel. Hlava se rozletěla na kusy, konečně se jeho myšlenky dostaly pryč z utýraného mozku. Byl šťastný, už ho neobtěžovaly. Bezvládné tělo se zhroutilo na stůl. Z levé ruky pomalu padal k zemi krví potřísněný papír...
|
pr4cdohdan_1
|
Ptáš se, jak se mi teď daří
Ahoj
Ptal ses, jak se mi teď daří, tak jsem se rozhodl napsat ti dopis. Udělal jsem si na tebe čas, teď tady sedím a nevím co bych ti vlastně měl psát. Nejradši bych tě teď odbyl jednoduchým fajn, jak to teď v poslední době dělám, ale že jsi to ty, tak to neudělám. Toho si važ.
Dlouho jsme se neviděli, viď. Docela by mě zajímalo jak se máš, co děláš.. No, taky ses přihlásil na střední... Baví tě to tam? Abych pravdu řekl, mě moc ne. Ne že bych se tady nudil, učení mám nad hlavu, ale znáš přece můj přístup k povinostem. To asi bude můj problém. Jsem prostě moc líný, než abych se dokopal k učení, nebo dokonce k nějakému pohybu, třeba sportu. Snažím se nedělat věci pravidelně, nesnáším rutinu. Přímo mě děsí, že by všechny moje dny byly stejné. Vadí mi také takové to přehnané plánování věcí dopředu. Chápu, že v dnešní době je to nutnost, kterou musím respektovat, ale bylo bych radši, kdyby to tak nebylo. Chtěl bych jít ven, když se mi chce jít ven, jít jíst, když mám chuť, jít spát, když jsem ospalý... Je škoda že to nejde a ani nepůjde. Musím dělat to, co je v danou chvíli třeba.
Teď na tebe asi působím, jako nějaký smutný, nespokojený člověk, ale to vůbec není pravda! Je ale pravda, že dneska nemám zrovna dobrou náladu... Ano, stále se scházíme se starou partou ze školy. Pamatuješ si na ně, že? Dokonce jsme společně jeli slavit Silvestra na Lipno. Škoda, že si nemohl jet s námi. Bylo to opravdu Super!
Napadá mě, že tohle je asi můj první delší dopis, který bych napsal sám. Docela mě to baví... Že bych objevil nějaký další skrytý talent?
Hmm... Asi ne, právě mi tak nějak došla nit, jak se říká... Co by tě tak ještě zajímalo? Novinky, drby? Žádné mě nenapadají. Je to asi tím, že mě počítač už úplně zbavil tvořivého myšlení a fantazie. To je docela slušná výmluva, nemyslíš?
Jak sis jistě všimnul, píšu ti rukou a mám k tomu velmi vážný důvod. Moje písmo je poměrně hrozné. Je kostrbaté, špatně čitelné a každou chvíli jiné. Podle písma se dá poznat spousta věcí o osobnosti. Radši bych tomu ani nevěřil. Jak může tak milá ,a vyrovnaná osobnost, jako já psát takovýmhle hrozným způsobem?
No, tím jsem ale hodně odbočil od tématů, na které ses vlastně ptal, a to bylo jak se mi daří. Když to shrnu, sečtu a podtrhnu, vyjde mi zcela jasný výsledek: fajn.
Doufám, že se brzo uvidíme, měj se hezky a odepiš.
s pozdravem, Adam
OSNOVA:
Úvod
Stať – co škola?
– moje nespokojenost
– písmo
{Z|z}ávěr
|
cb1abamjon_01_1
|
Hana Hejnová, I. C
23. 2. 2004
2. slohová práce
Můj oblíbený románový hrdina
(Charakteristika)
Osnova: 1) úvod (seznámení)
2) vnější charakteristika
3) její život
4) vnitřní charakteristika (vzdělání, svatby, vlastnosti)
5) závěr – proč jsem si ji vybrala
Seznámila jsem se s ní v jedné knížce. Jmenovala se „panenská královna“ a napsala ji Carolly Ericksonová (prý jedna z nejuznávanějších historiků v USA). Osoba, kterou jsem si vybrala, tam vystupovala jako hlavní postava – anglická královny Alžběta I. Kniha je podle mě poutavě napsaná a popisuje Alžbětin život od jejího narození až do smrti.
Alžběta byla příslovečná svojí krásou. Na obrázcích se mi jeví jako štíhlá, ale poměrně vysoká žena se sněhobílou pleti, snad příliš dlouhým nosem v úzkém obličeji a proslulými dlouhými zrzavými vlasy. V knize se také zmiňují o hlase, který se rozléhal po dlouhých chodbách paláců tak silně, až se poddaní třásli strachy.
Ale dříve než se pustím dále, dovolte mi, abych přiblížila podmínky, ve kterých žila. V době svého dětství byla mezi Angličany populární, ale ne moc oblíbená. (Její otec Jindřich VIII. dal její matku Annu Boleynovou popravit za zradu). Alžbětu měl však Jindřich velmi rád. Když zemřel ujal se vlády Alžbětin nevlastní bratr Eduard. Ten měl Alžbětu rozhodně radši než svou druhou nevlastní sestru Marii řečenou Krvavou, která nastoupila na trůn po něm. Pro Alžbětu tím začala etapa života, v níž se musela jen strachovat o život. Marie totiž stále přemýšlela, jak se nenáviděné sestry zbavit. Přestože se Alžběta musela bát, nadávala na sobě nic znát. Bylo jí v té době pouhých 20 let. Prošla již řadou osobních i politických změn. Poprvé se zamilovala do svého vzdáleného příbuzného Tomáše Seymura a často se stěhovala (jednou jí dokonce Marie uvrhla do Toweru). Všechny útrapy však překonala v 25 letech se, po Mariině smrti, stala královnou. Její vláda byla dobou zámořských plaveb (které velmi podporovala) a Anglie velmi zbohatla. Alžběta sice nedokázala zabránit náboženským nepokojům, ale především dosáhla velkého množství úspěchů. Snad každý zná osud Marie Stuartovny, kterou musela dát na nátlak svých rádců popravit, i když sama nechtěla.
Alžběta, stejně jako všechny děti z lepších rodin v 16. století, prošla přísnou výchovou. Byla bystrá, měla dobrou paměť, rychle se naučila číst a psát a lehce zvládla jazyky (ovládla jich 6). Byla schopná mluvit s velkými učenci své doby, vyznala se v evropské politice a měla hbitý jazyk, který dobře využívala k hádkám se všemi, jež ji obklopovali. Bylo jejím zvykem nepustit nikoho ke slovu a dělala dlouhé odbočky než se dostala k jádru věci.
Už v mládí si slíbila, že se nikdy neprovdá, i když z tohoto rozhodnutí pramenilo mnoho problémů. Svůj slib dodržela a přestože se několikrát zamilovala, ke svatbě nikdy nedošlo. Uměla hrát na cembalo a výborně tančila. Nosila sice honosné šaty a okázalé šperky, ale na druhou stranu klela, zapomínala na slušné vychování a naparovala se. Velmi dobře se přetvařovala. Neustálé rozčilování jí nesvědčilo a často trpěla nemocemi, ale přesto dál poroučela a vyžadovala obdiv. Chovala se jako královna, ale byla i agresivní, vzpurná a divoká. Nedokázala šetřit a rozhazovala peníze kde se dalo. Dělala si zkrátka všechno po svém a nenechala nikoho, aby jí poradil.
Myslím si, že Alžběta byla osoba, ve které se dalo těžko vyznat. Její chování bylo nepředvídatelné a vždy udělala něco, co všechny kolem překvapilo a zmátlo. Právě to se mi na ní líbilo (i když to zvlášť ve stáří přeháněla) a proto jsem si ji vybrala. I když určitě můj oblíbený románový hrdina není, ale spíš mě zaujal její osud.
|
pr1chejhan_02_1
|
Slohová práce školní
Jiří Vlach
17. května 2005
1. C
Témata: 1) Tak tady žiji (volný stylový útvar)
2) Divy současného světa (volná stylový útvar)
3) Mé setkání s…. (Vypravování)
4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)
Tak tady žiji
1) Úvod: Nejhezčí ulice
2) Stať: a) Popis ulice
b) Seznámení s naším domem
c) Naši sousedé
3) Závěr: Můj vztah k domovu
Tak tady žiji. Nejhezči a asi i nejzvláštnější ulice ve městě. Domy na protějších stranách ulice jsou od sebe vzdáleny více než obvykle, což je způsobeno protékající Mlýnskou stokou. Není to ovšem stoka v pravém slova smyslu, její šířku by jí mohl závidět kdekterý potok a po jejích stranách rostou mohutné javory.
Ani domy nejsou zcela obyčejné. Nemyslím tím snad, že by v nich strašilo, ale bystrému oku neunikne skutečnost, že celá souvislá řada domů je nakloněna lehce jihozápadním směrem asi o dva až pět stupňů. K tomuto defektu došlo během druhé světové války, díky nepříliš zdařilému zásahu českobudějovického nádraží spojeneckými letadly.
Náš dům byl postaven začátkem 20. století německou rodinou, která se však kvůli Benešovým dekretům musela v polovině čtyřicátých let vystěhovat. Dům byl přestavěn na činžovní dům a nastěhovali se první nájemníci. Myslím si, že někteří naši sousedé to mají ještě v živé paměti.
Bylo by zbytečné vyjmenovávat zde jednoho po druhém, a tak zmíním pouze známou paní profesorku a jejího roztomilého leguána, která bydlí v prvním patře.
Má rodina se přistěhovala zhruba před patnácti lety. Za tu dobu jsem si již na toto místo zvykl a vždy ho budu brát za svůj pravý domov. Ta vůně, kterou cítím vždy při návratu z dovolené, se nedá s ničím zaměnit. Prožil jsem zde podstatnou část svého života: kojenecké období, navštěvování jeslí, mateřské i základní skoly a nakonec i první ročník Jirsíkova ústavu. Nevím, jestli bych se někdy chtěl odstěhovat, i když rodiče velmi touží po rodinném domku.
Zkrátka jsem si ke svému bytu vytvořil vroucí vztah, je něco jako můj starý přítel a pokaždé ho velmi nerad opouštím.
|
cb1cvlajir_02_1
|
Slohová práce školní
Barbora Mikešová
14. prosince 2007
Úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc. O čem to mluvíte?
Ochota a pomoc? To jsou dvě slova, které pro každého znamenají asi něco jiného. Pro někoho možná také vůbec nic, neboť má na účtu padesát milionů a myslí si, že ho nemůže nic „rozhodit“. Ovšem pro lidi z okraje společnosti je to určitě velký dar.
Ale už v této situaci nastává jeden velký problém. A to, že v dnešní době není ochota a pomoc prostě dost „in“.
Co bude asi tím největším dárkem pro lidi bez domova? Nejspíš právě úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc. Ale o čem to mluvíte? Vždyť to je jenom „bezdomovec“. Tento názor není určitě ničím neobvyklým. Ale bezdomovci nejsou zdaleka jedinými členy společnosti, které potěší dobré slovo. Na světě žije tisíce dalších postižených, starých a nemocných lidí, které by část „normálních“ obyvatel této planety nejraději poslala na věčnost. Lidé chtějí vidět pouze ty své ratolesti s rozzářenýma očima a na ty druhé zapomínají. I když těm k radosti a rozzářeným očím stačí mnohem méně, než si myslíme.
I já mám známého, který vyrůstal po nehodě na vozíku. Většina si neumí přestavit, jak je to těžké úplně změnit svůj život a vyrovnat se s tím. Myslím si, že tuto životní situaci překonal jen díky své rodině a přátelům. I ten je šťastný, když strávíme část svého volného času společně s ním. Věci, které vy považujete za docela normální, jako je třeba nedělní odpolední výstup na Kleť, nemůže zrealizovat bez Vaší pomoci a je to pro něj velký zážitek. V oblíbenosti a popularitě na tom nejsou dobře ani nejrůznější nadace a organizace, snažící se pomáhat těmto postiženým lidem. Podle některých jsou to dokonce zloději a lháři.
Mohli bychom se trochu zamyslet a uvědomit si, že zde nežijeme sami, ale i společnost má tu tvář, kterou nechceme vidět. Nejsou tu jen ti, kteří se mají jako „prasata v žitě“, ale i ti druzí, kteří jsou rádi za naše pochopení, úsměv nebo dobré slovo. I ti jsou členy společnosti a neměli bychom je zavrhovat, ale snažit se jim pomoci, tolerovat je a usnadňovat jim cestu k nám.
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) Problém dnešní doby
b) „Bezdomovci“
c) Postižení lidé
d) Můj známý
e) Nadace
III. Závěr
|
cb4cmikbar_01_1
|
23. 3. 2006
Petr Kobler, 2.C
2. písemná práce
Neznámé místo
(subjektivně zabarvený popis)
Neznámé místo
Hnědé listy padají mojí vysněnou krajinou osvícenou nespočtem laskavých slunečních paprsků pomalu klesají k zemi a ulehávají na měkkou žloutnoucí trávu. Tak nějak si představuji ráj přírody, který naplňuje člověka klidem, pohodou a sílou čelit všem problémům okolního světa.
Jehličnatému lesu s magickou majestátností vládnou smrky, jejichž přítomnost zlehka doplňují borovice a další výtvory matky přírody. Lehký podzimní vítr ohýbá stébla trávy, které se pomalu připravují na tuhou přicházející zimu. Je zde ticho, naprosté ticho, kde i tlukot srdce rozezvučí ostré jehličí.
Uléhám na měkkou zem na lesní mýtině a naslouchám šepotu krajiny, jejíž monumentálnost se nesobecky zužuje na lásku k těm, kteří ji s pokorou navštíví. Propletenými větvemi stromů prosvítá zlatý kotouč, který rozehrává fascinující divadelní hru. Divadelní hru o intimitě. Mé intimitě. Nikoho dalšího.
Po modrém nebi pluje cirostratus, čas od času pod ním prolétají ptáci hnízdící někdy na úpatích kopců, které vášnivě vykreslují laskovou tvář tohoto ráje. Srny skákají přes větve a já jim vzdávám hold za to, že dokážou přežít v této době.
Přichází noc. Kopce osvětlené měsíčním svitem střežící celou širou oblohu se tyčí do nebes. Ticho se ještě prohlubuje. Začínám se smiřovat s tím, že tohle místo je jedinečné a jeho kouzlo mi nedovolí odejít, přestože bych už chtěl. Bohužel, musím si ještě vychutnat chuť čiré čistoty, jakou v městech nenajdu. Přichází chlad.
Odjíždím a magie pátečního dne se pomalu vzdaluje. Já však nejsem vůbec zklamaný. Vím, že se sem opět podívám a opět budu okouzlen zlatohnědými dlaněmi stromů i klidem lesa, v jehož nitru jsem našel čistotu sebe samotného.
|
pr2cfkobpet_02_1
|
Daniel Maurer
VII. A
22. Února
2. slohová práce
(charakteristika)
Člověk kterého popisuji je moje milá maminka. Její postava je štíhlá a měří asi 174 cm. Můj vztah k mé mamince je velmi dobrý, ale i někdy špatný když my něco zakáže. Na její hlavě jsou vyrostlé kratší melírované vlasy, které překrývají čelo.
Na obličeji se jí kulatí přiměřeně velké modrozelené oči. Pod nimi vystupuje trochu špičatý nos. A pod ním se červenají její rty.
Její vztah k práci není moc malý. Ráda sportuje a plave spíš v bazénu u babičky. Když má volný čas udělá si kafe a vezme si do ruky křížovku po případě si čte nebo vymýšlí jak vylepšit recept normálního jídla. Obléká se spíše do sportovních věcí, ale když jde někam do společnosti tak si vezme spíš věci do společnosti.
|
kl7amaudan_1
|
Kdo, kam a proč?
Osnova:
I. úvod – cesta do práce – popis
II. 1 cesta lomem
2. setkání
3. v práci
4. strýc
5. po třech letech
6. v autobuse
7. návrat do minulosti
III. od autobusu domů
Domov opustil velmi brzo, ostatně jako téměř každý den. V létě ho na cestě stíhalo svítání, ale nyní, když bylo okolí města pokryto sněhem, čekala na něj jen tma a mrazivý vítr. Továrna, ve které pracoval ležela kus cesty za městem, oddělena od něj prastarým, zarostlým lomem. Do práce cestoval autobusem, který tento lom zdlouhavě objížděl. Ne vždy ho ale stihl. Zvlášť nyní, v únavných zimních měsících, se snažil každé ráno urvat pár minut pod peřinou se zavřenýma očima navíc a na zastávku často dorazil pozdě. Nevadilo mu to. Pustil se přímo přes lom, od dětství tam znal všechny klikaté cesty a záludné srázy.
Ale tentokrát věděl, že autobus nestihne. Stačil jediný pohled na hodinky před odchodem z domova. Zastávka už byla prázdná, jen stopy v tenké vrstvě sněhu prozrazovaly, že tu ještě před pár minutami postával hlouček lidí. Cesta vedoucí k okraji lomu začínala hned u zastávky. Byla hojně užívaná a často tam někoho potkal. V {těchto}<ni> hodinách ale netoužil potkávat neznámé lidi. Teprve když se po další cestě pustil dolů, do hlubin lomu ztracených ve tmě, měl jistotu, že na nikoho nenarazí. Cestu lomem považoval za nejbezpečnější. Jeden kolega mu spočítal, že se pravděpodobněji zabije při havárii autobusu, než že bude přepaden v opuštěném lomu. Proto i nyní když zahnul na cestu vedoucí kamsi dolů do tmy, žádné obavy ho nesvíraly. Naprosto mechanicky šel ve svých stopách z minulých dní, měsíců a let, až se ocitl na dně lomu. Protější sráz nebyl tak vysoký ani prudký. Pohlédl nahoru a úlekem sebou trhnul. V místech kudy měla vést jeho cesta, probleskovalo mezi stromy a keři světlo.
Chvilku zíral s bušícím srdcem nahoru do srázu. Nechtělo se mu pokračovat v cestě. Když je někdo tam nahoře, proč by nemohl být někdo i tady dole? Litoval toho, že si tuto otázku položil, protože jen zvětšila jeho obavy. Vrátit se nemohl, přišel by pozdě do práce. Už jednou měl kvůli tomu obavy problémy. Začal tedy stoupat do svahu. Snažil se myslet jen na krok svých nohou a povzbudilo ho, že se mu to darilo. Konečně se ocitl nahoře. Pár desítek metrů před sebou spatřil na mýtince oheň a muže, který na něj přikládal větve. oheň se rozhořel víc. Zdálo se mu, že onen muž je nějaký lesní dělník, což mu nyní nepřipadalo vůbec špatné. Strach z něho postupně opadal. Jeho cesta vedla přímo kolem ohně. Viděl, že i muž u ohně si ho všiml a připadalo mu v této chvíli směšné obejít mýtinu lesem. Pokračoval přímo a zastavil se u ohně. Zahleděl se do plamenů a jakoby mimochodem pozdravil neznámého muže. Zatímco čekal na jeho odpověď, nechal teplo z plamenů dopadat na svou tvář. Zavřel oči a vnímal jen teplo plamenů. Náhle si uvědomil, že neznámý muž neodpovídá. Otevřel oči a pohlédl do jeho tváře, ale neznámý uhnul pohledem. Rozhodl se nevěnovat mu další pozornost a pokračoval v cestě. Měl pocit, že oheň spálil veškerou únavu, která se v něm nacházela.
O hodinu později už dávno seděl na svém pracovišti. Tady, v bezpečí civilizovaného místa, mu ranní příhoda přišla úsměvaváná a jeho téměř panický strach nepochopitelný. Ale neměl moc času o tom přemýšlet, teď měl na starosti důležitější věci. Pracoval tak trochu v rodinném podniku, založil ho totiž jeho strýc. Nyní ho ale vedl jeho otec, strýc byl totiž mrtvý. Tedy, bylo by příliš jednoduché tvrdit, že byl mrtvý, vlastně byl nezvěstný. Vzpomínal na tu chvíli s trochou hrůzy. Strýcovo chování bylo vždy podivínské, ale ten večer se asi nadobro zbláznil. Stalo se to před mnoha lety, seděl tehdy se strýcem, spíš ještě kluk než muž, u krbu v jeho pracovně. Místnost jen matně osvětloval oheň. Oba hleděli do plamenů a strýc něco povídal, než se náhle odmlčel. Nepřišlo mu to zvláštní, neboť strýc užíval pomlky při hovoru často. Pak se mu ale přestávka začala zdát dlouhá a tak stočil pohled na strýcovu tvář. Co spatřil, ho velmi vyděsilo. Byla zkřivena hrůzou a oči upřeně zíraly do plamenů. Strýc sebou křečovitě škubal a vy vyrážel: „Tam... ta tvář... v plamenech mě... mě volá... já musím... jít.“ Strýcovi z očí vyhrkly slzy, pak se náhle zvedl, rychle si oblékl kabát a odešel z místnosti. Prý ho viděli jít směrem k lomu. Nikdo ho později už nespatřil.
Strýce mu teď připomínala hlavně zarámovaná fotografie visící na stěně v jeho kanceláři. Nyní tam úřadoval otec. Každý den tam chodil prohodit s otcem pár slov. Fotografie tam vždy visela a nejinak tomu bylo i dnes. Pomyslel si, jestli tam bude ještě třeba... co takhle za tři roky.
Po třech letech se pro něj změnilo jen málo. Do práce ale jezdil později a cestu přes lom už nepoužíval. ale od oné příhody v lomu začal mít často se vracející sen. Otevřel dveře do jakési temné místnosti bez oken. Byla prázdná, jen jeden kout byl zahalen jakýmsi otrhaným závěsem. Pod závěsem cosi bylo. Nevěděl co, ale měl ztoho panickou hrůzu. Děsil se okamžiku kdy závěs své tajemství odhalí. Závěs visel na tyči ustropu za několik lanek. Ta najednou začala praskat. Pak už jich zbývalo jen pár a závěs musel každou chvíli spadnout a odhalit hrůznou věc, co se za ním skrývala, probudil se orosen potem. K otci do pracovny chodíval nyní velmi často, otec byl už starý a chystal se shodit břemeno podniku na mladší generaci. I nyní tam zavítal. Věděl, že dnes jsou tomu přesně tři roky co potkal v lomu člověka. Věděl také, že před třemi roky přemýšlel, jestli strýcova fotografie bude dnes ještě viset na stěně. Visela tam.
Ten den se vracel domů za naprosté tmy. Vítr skučel v lesích okolo továrny a zasypával je sněhem. Sotva stihl poslední autobus. Kromě řidiče a jakéhosi odraného tuláka sedícího vzadu nebyl uvnitř nikdo. Posadil se někam doprostřed. Po chvíli jízdy pohlédl z okna. Z tohoto místa bylo většinou vidět údolí lomu v celé jeho délce. Dnes ale ne. Jen milióny sněhových vloček se míhaly za okny a mizely v noci. Podíval se na zadní sedadla. Odraný muž už tam neseděl. Stál totiž jen kousek za ním a mířil k němu.
Zprvu se vyděsil, ale pak se otočil na neznámého, o kterém usoudil, že je nějaký tulák. Předpokládal, že ho požádá o zapalovač, nebo něco, ale on jen zastavil před ním. Znejistěl. „Co potřebujete?“ ,zeptal se nervózně. Tulák neodpověděl a posadil se na sedadlo přes uličku. Věděl, že se mu dívá do očí. Rozhodl se dát mu najevo nevoli nad jeho chováním. Pohlédl mu do očí a... nepromluvil. Tulákovy oči říkaly: „Ukážu ti budoucnost.“ Přikývl. „abys ji pochopil, musíš poznat minulost.“ Přikývl. Celé jeho zorné pole zahalila mlha a zacloumal jím mráz. Najednou viděl před očima postavu kráčející zasněženým nočním lesem. Mířila k jakémusi ohni. Proboha, vždyť je to on sám před třemi roky! A tulák... lesní dělník u ohně.
Viděl sám sebe, jak zastavuje a dívá se do ohně. Zdraví neznámého muže a zavírá oči. Muž však nyní odpovídá: „Nastal čas. Budeš následovat svého strýce. Ukážu ti, kde je tělo.“ Viděl, jak muž zamířil do tmy lesa a on za ním. Začínalo mu hučet v hlavě. Muž ho vedl kamsi do tmy, do hlubin lomu. V těch místech ještě nikdy nebyl. Přelezli několik skalek a stanuli na jakémsi zasněženém paloučku, stále ještě ve svahu. Pahorek byl úplně holý a na jedné straně ho uzavírala skála. Ta však byla celá zakrytá křovím, které ji zakrývalo jako nějaký... závěs. Díval se sám na sebe, jak stojí a zírá do hlubin křoví. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že křičí hrůzou. Muž ho umlčel pohledem a sám promluvil: „Ty víš, co je tam ve křoví, ale to nestačí, ty musíš spatřit!“ Vidí, jak muž odhnuje jednotlivé keře a jak on sám zcela ochromen hrůzou není schopen pohybu. Stojí strnule a pak najednou dě udělá dva krátké kroky. Klopýtne a obrátí se zády ke křoví, schová hlavu do dlaní a opře se o strom. Muž opět mluví: „Nestárnu, mám schopnost žít z cizích duší.. a těl... jemu toho ale už moc nezbývá.“ a ukázal do křoví. „Pár posledních let. Potom budu potřebovat nové tělo, novou duši.“ Muž odchází z paloučku a on za ním. Díval se do své tváře a viděl naprostou hypnózu a zorničky rozšířené hrůzou. Po chvilce přichází zpět k ohni. Dívá se do plamenů a zavírá oči. Pak je zase otvírá a pokračuje v cestě.
Slyšel zvuky připomínající nebeské varhany. Autobus s sebou zmítal. Nemohl se soustředit, ale ani přerušit pohled do mužových očí. Ten opět promluvil. „Pár let uplynulo. Potřebuji tvoji duši. I tvé tělo. Až spatříš mou tvář v ohni, přijdeš na ono místo, kde jsme se potkali poprvé.“ Přikývl.
Autobus zastavil. Přišlo mu, že cesta uběhla nezvykle rychle. Vstal ze sedačky a šel ke dveřím. Odraný muž zase seděl vzadu. Pomyslel si, že to je nějaký blázen. Pamatoval si pouze, že si sedl naproti němu, zašklebil se a zase odešel. Nic víc. Vystoupil a zamířil domů. Byl pevně rozhodnut rozdělat si oheň v krbu.
|
pr4dset_1
|
Poláček, Martin, V. B, 07/08
Tři kamarádi bruslí na silnici
Vypravování podle obrázku
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
Osnova
1) Tři kamarádi bruslí na silnici.
2) Sražka s autem.
3) Petr je zraněn.
4) Martin jede, pro pomoc.
5) Martin volá l. 155.
6) Záchranáří odvažejí Petra.
Tři kamarádi bruslí na silnici a petra potkala srážka s autem. Martin se pta Petra jestli je zraněn. Petr řekl že ho bolí noha. Marti řekl že jede pro pomoc. Martin tedy volá linku 155. Tam mu říkají že jsou tam za chvíli zachranaři odvážejí do nemocnice. A Martin volá do nemocnice jak to dopadlo s jeho kamarádem Petrem. A lekaři říkají že dobře.
|
bu5bpolmar_b_01_1
|
Skokan Richie
„Pýcha předchází pád.“
V jednom krásném hlubokém lese, do kterého se moc lidí neodváží, žila v poklidu a míru smečka jelenu a laní. Jenže to se mělo brzy změnit. Jedna z laní, náhodou družka vůdce smečky, čekala malého kolouška. Už když byl v bříšku věděla, že to bude pěkný neposeda. A měla pravdu. Jakmile Richie spatřil světlo světa, začal vyvádět lumpárnu za lumpárnou. Jeho rodiče, ale i celá smečka, byli z malého Richieho nešťastni. Nikdy nevěděli, co zase vyvede.
Každým rokem se v lese konala veliká soutěž. Šlo o skok přes potok, ktery skrz les protékal. Tento rok se mohl účastnit i Richie. Skokan to byl náramný, to se mu musí nechat, ale hrozně moc si fandil. Chtěl za každou cenu vyhrát a všem dokázat, že není tak špatný, jak si myslí. Chodil po lese se vztyčenou hlavou a rozhlašoval, že on bude ten slavný vítěz a že žádný ze zdatných jelenů, ani jeho vlastní otec, ho neporazí. To, že se mu všichni za zády smějou, mu jaksi nevadilo. Říkal si, že oni pak budou za hlupáky, když mu nevěřili.
Nastal den soutěže. Všichni se náročně připravovali na tu velkou událost, závodníci věnovali své poslední protahováním všech svých svalů. Ale Richie ne. Ten se hrdě procházel a vykřikoval, ať to ostatní vzdají. On je přece jasný vítěz. Jeho otec nad tím jen kroutil hlavou. Přemýšlel, po kom to dítě asi je. Skoro každý závodník vždy skončil v potoce. Richie se jim smál a prohlašoval, že jemu se tohle určitě nestane. Už se nemohl dočkat, jak to všem natře.
A po dlouhém a vytrvalém čekání na něj opravdu přišla řada. Richie se postavil na startovní čáru a zprutka se rozběhl. Všichni stichli a se zatajeným dechem pozorovali jeho skok. Těsně před potokem se Richie pořádně odrazil a skočil. Už viděl, jak stojí na stupni vítězů a všichni se mu klaní. Jenže se přepočítal. Ještě nebyl dost zdatný, aby mohl potok přeskočit. Doskočil sotva do poloviny. Celým lesem se spustil ohromný smích. „Tak to je to tvoje vítězství?“ „Ty si teda šampión!“ Takové a ještě další pokřiky se rozléhaly davem. Richiemu nezbývalo nic jiného než sklopit hlavu a všechno si to vyslechnout.
A jaká je rada pro malého Richieho? Pýcha předchází pád.
|
cl8colskla_1
|
Téma: Nevěř, že štěstí získáš neštěstím druhého
Osnova: 1) Štěstí Co to štěstí je?
2) Stěstí za neštěstí
3) Můj případ
4) Svědomí
Radosti a rozjasněných tváří je ve světě málo, což vychází z nitra. Uvnitř, hluboko v nás, sálá v každém plamen štěstí, který v každé šťastné chvilce sílí a naopak ve chvílích úzkosti, samoty a neštěstí slábne. Je to však vinou samotného jedince?
Někteří lidé si líbují v neštěstí druhých, dělá jim to radost, pohlcuje je štěstí. Na př. rodina o 5 lidech, která se dělí na matku, dva syny a nevlastního otce, se synem. Už od prvních chvil, kdy se poznájí, vědí jestli to půjde v pohodě, či aspoň na úkor druhých, hl. že ten, který má povahu obsahující obsah tématu bude šťastný. Ale stojí to za to?
V mém případě je to můj nevlastní otec, prosazuje svého syna a chce jeho štěstí<in>, neohlíží se však okolo sebe. Dřív asi jako každý, jsem se těšil domů. Věřte, že není lepšího pocitu než přijít domu, lehnout si na postel a jen tak si pochrupávat, ale to nejde, když celý večer předcházejícího dne, otec hustil do mé matky, že jsem naprosto líný, nic nedělám, prostě jsem naprostý lempl a jeho syn dělá vše za mě, a bohužel k mé škodě, ho matka miluje a věří mu. Takže on je šťastný, jeho syn hvězda a my dva s bráchou jsme špatný, ale o to by nešlo, tenkrát, když nám umřel otec, náš plamen štěstí silně pohasl, avšak doufali a věřili jsme, že bude líp, potkali výše zmíněného Adama. Stalo se, to co jsme nechtěli. Oba dva jsme minimálně šťastní a myslím si, že nebýt přátel a kamarádů, tak už ani jeden z nás na tváři nevykouzlí úsměv.
Shrnul bych to asi tak, nevím jaké je být šťastný na úkor druhých, ale myslím si, že to štěstí musí být minimální, protože někde ve svědomí toho určitého, musí hlodat věta říkající „Vždyť nekomu ubližuješ, bolí ho to, je nešťastný“. Potom je||to už jenom a jenom na něm, zda s tím dokáže žít.
|
grP3astrtom_1
|
Osnova:
1. 80. výročí naší školy
2. Přípravy
3. Výzdoba tříd
4. Vystoupení žáků
5. Rodiče ve škole
6. Kulturní dům
7. Závěr
Oslavy 80. výročí založení naší školy proběhly 7. listopadu 2009.
Přípravy proběhly velmi dobře. O hodinách jsme tvořili a malovali různé výtvory. Velmi mě to bavilo, protože jsme se moc neučili.
Výzdoby tříd dopadly také dobře. 6. listopadu 09 jsem šla se svými spolužačkami pomoct paní učitelce Evě s výzdobou tříd.
Devátá třída byla věnována T.G. Masarykovi, po kterém má naše škola jméno.
V sedmé třídě byli vystaveny diplomy dětí, které dostaly čestné uznání na mezinárodní soutěži kreseb. Jeden z těch diplomů byl i můj.
Šestá třída byla věnována starým almanachům, a také se zde mohlo zakoupit DVD naší školy které se jmenovalo 1. září 2009.
V páté třídě byli vystaveny staré školní fotky, učebnice, žákovské atd.
Ve čtvrté třídě bylo promítání toho DVD 1. září 2009.
Ve třetí třídě jsem nebyla a tak nemohu napsat co tam bylo.
Ve druhé třídě byli vystaveny učebnice ze kterých se druháci učí.
A v první třídě byla vystavena historie školy.
Vystoupení žáků bylo nádherné. První třída zpívala krásné písně.
Druhá třída zpívala s první třídou.
Třetí třída hrála zvířátka z prvouky.
Čtvrtá třída zpívala společně s páťáky.
Páta třída měla tělocvik. Krásně cvičili.
Šestá třída zpívala vyjmenovaná slova.
Sedmá třída měla velmi legrační hodinu českého jazyka.
Devátá třída dělala všelijaké pokusy.
Rodiče ve škole byli velmi překvapeni. Byli velmi ohromeni jak se naše škola za ta léta změnila.
V kulturním domě to bylo prý také moc hezké. jJá jsem tam nebyla ale prý tam zpíval {název sboru}<priv> a {název sboru}<priv>.
A na závěr bych chtěla říct pár slov. Jsem moc ráda že chodím do této školy. Je krásná, žlutá, jedinečná...
|
hr6vanter_01_1
|
28. listopadu 2008
Karolína Jiroušová
V2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Svět v roce 3009
Osnova: a) Úvod – Svět 3009
b) Stať – 1) města
2) lidé ve městech
3) vesnice
4) lidé na vesnicích
c) závěr – rozdílné světy
Píše se rok 3009. Když se podívám okolo sebe, vidím létající auta, které se pohybují v šedivé mlze plné výparů z různých továren. Lidé po ulici už nechodí jako za starých časů. Každý má své boty, které mu umožňují se volně vznášet nad chodníky i na skoro nepoužívaných silnicích. Ulice jsou právě kvůli těmto vynálezům celé neudržované, poházené odpadky. Nikdo již nemá zájem se o ně starat teď, když už po nich téměř nikdo nechodí.
Trávníkům a parkům plné zeleně teď také odzvonilo.
Obyvatelé těchto měst podle tohoto prostředí také tak vypadají.
Každý druhý má rozzlobený, až vražedný výraz. Mnoho lidí spěchá a nebere ohled na osoby okolo sebe.
Měšťané jsou kvůli těmto novodobým vynálezům líní a téměř každý má viditelnou nadváhu.
Tak takto vypadají města po celém světě.
Naštěstí se tu ale najdou místa, která nejsou ovlivněna novými vynálezy. Jsou to malé vesnice, kde lidé nemají přebytečné peníze na létající auta a boty.
Příroda je zde nádherná. V okolí je mnoho lesů, polí, luk, rybníků i malých rybníčků.
Vesničané nemají tolik starostí jako ti, kdo žijí v pokrokových městech. Mají radost, že se mohou starat o své hospodářství a že mají čas na své rodiny.
Každé ráno se probouzejí s úsměvem na tváři a s úsměvem jdou také spát.
Nežijí zde sice v přepychových vilách, ale stojí tu nádherné domy a domky, které hrají různými barvami díky květům a stromům, které si tito lidé vysázeli.
Všichni jsou tu tedy spokojení a šťastní, že přece jen existují místa, kde ještě zpívají ptáci a kolem se line překrásná krajina.
Tyto vesnice a města jsou tedy velice rozdílnými světa. Ten, kdo žije ve městě by nikdy svou práci a kariéru nevyměnil za nějaké hospodářství a nějaký skromný domek za svou vilu na Vinohradech.
A ten, kdo žije v čistých vesničkách by se nikdy nepřestěhoval do špinavých měst s létajícími auty.
Tak takto vypadá rok 3009. Škoda, že neuvidím, jak tento svět bude vypadat za dalších 1000 let.
|
grV2jirkar_01_1
|
Benátky
Benátky! Stokrát zmiňované město, všude je o něm slyšet. Ale teprve osobní návštěva člověka přesvědčí o tom, že průvodce nelhal. Je to pravda, všechny ty kgondoly plující kanály skrz město a malé kamenné mosty a baráky zčásti zanořené do vody. Ale to je pouze vnitřní tvář Benátek, ta historická. Benátky se totiž postupně přesouvají na pevninu a město postavené na početných ostrůvcích a pilířích se stává mekkou pro turistiy. Italy, kteří mají rádi rušný život, už přece jenom unavily věčné a nekonečné zástupy zvědavců z celého světa valící se pod jejich okny.
A tak se stalo, že náš autobus vjel s rozespalými cestujícími do Benátek již brzy ráno, aniž by překonal nějaký most. Kolem silnic stály domy nepříliš odlišné od těch českých a lidé chodilyi do práce, děti do školy. Právě jsme totiž projížděli částmi Burano a Murano, kam se již přestěhovala podstatná část obyvatel Benátek. Ty pravé Benátky ale měly teprve přijít.
Náš autobus zastavil na nádraží, které znovu nevypadalo nijak zvláštně. Všude byly slyšet hlasy Čechů. Nebýt italských řidičů autobusu, skoro bych zvolala: „Sladký domove!“
Cítila jsem se trochu vinna tím, že i já mám zásluhu na benátském odporu k turistům, a tak jsem se zájmem poslouchala naši milou paní průvodkyni. Následovala jsem ji po benátských ulicích, kterými nás dovedla až na náměstí sv. Marka. Byl to ohromující zážitek. Ve světle slunce se třpytily všechny budovy a ohromné davy lidí zažívaly zřejmě podobné pocity jako já. Velikost a šíře Grand Kanálu byla ohromující o to víc, když se po něm pomalu šinul záoceánský kolos.
Ale zatoužila jsem poznat Benátky i z druhé strany. Oslnila mě velikost hlavního náměstí, ale potřebovala jsem cítit i malost pověstných úzkých uliček. Bez mapy a kompasu se mé kroky řídily jen podle jedné indicie.
Zatočila jsem vždy do té uličky, která byla nejužší, nejtmavší a která ve mně evokovala tu správnou atmosféru. Procházela jsem ve stínu a chládkyu pod domy, které jsou vždy v určité výšce spojeny oblouky. Z oken se ozývaly zvuky každodenního života, lidé připravovali jídlo a veškerý zvuk turistů byl vzdálen. Byla jsem v tu chvíli sama se svými Benátkami. Občas mě temná ulička zavedla na vlhký dvoreček, občas jsem vykoukla do výklenku, kde u kanálu v zelené vodě kotvila loďka někoho z místních. Dýchala na mě ta nepopsatelná a slovy nevyjádřitelná atmosféra přímořského města, které už se bohužel stává živoucím skanzenem.
Byl čas nastoupit do motorového člunu a jedna z mnoha benátských atrakcí naši skupinku odvezla na jiné autobusové nádraží na samém okraji města. Všude kolem byli Vietnamci se svými výrobky. Měla jsem znovu chuť zvolat „Domove!“
|
pr3cnovele_02_1
|
Milý Adame!
Nevím jistě jestli jsi slyšel o 80. výročí naší {obec}<priv> školy. Oslava měla tři částě. První část byly přípravy a schánění oblečení.
Musely jsme mýt bílé trička a modré tepláky.
Skoro každý den jsme si zkoušely trénovat vystoupení.
A pak se nám přidalo ke spartakiád ještě zpívání se 4. třídou. Druhá část bylo vystoupení. Vystoupení se konalo 7. listopadu. První na řadě byly prvňáci a druháci. Prvňáci a druháci zpívali písničky. Třeťáci hrály zvířátka v lese. Měly si zvolit svého krále lesa. Čtvrťáci s náma zpívali asi tři nebo čtyři písničky.
A pak jsme meli spartakiádu. Na začátku řekl Adam několik slov a pak jsme vběhli do tělocvičny.
Dvakrát jsme oběhli lavičky a pak pořád dvakrát jsme dělali běhání po lavičce, snožmo na lavičku a na zem, snožmo přes lavičku a pak jsme se chytli lavičky skákali jsme snožmo.
A pak jsme dělali kotoly a kozu. Po nás. Šesťáci zpívali vyjmenovaná slova.
Sedmáci meli češtinu.
A deváťáci dělali chemii.
Třetí část byly oslavy.
Jako jediná třída jsme slavi slavili 80. výročí školy.
|
hr5zapjak_03_1
|
3.11. 2005
Zuzana Petráňová
1. písemná práce
Dějiny piva
(Referát)
Milí příznivci i odpůrci našeho národního nápoje, kterým je nepochybně pivo. Snad každý z vás ho často konzumuje a s velkou chutí. Zkuste na ulici zastavit jakéhokoli cizince s otázkou, co se vám vybaví pod pojmem Česká republika? Ano, kromě Václava Havla a vynikajícího guláše se jim bezpochyby vybaví zlatavý mok jménem pivo. A co jeho dějiny? Vsadím se, že ty už každý moc dobře nezná.
Pivo vařili již staří Čechové, ale jeho historie sahá o něco hlouběji. Údajně se začalo objevovat ve stejné době jako první písemné památky. Dokonce je o něm zmiňováno v mytologii, např. v eposu o Gilgamešovi. Alkohol byl spojován s mužností, číše patřila k silnějšímu pohlaví stejně jako zbraň. U tehdejšího půllitru se řešily i podobné problémy jako dnes.
Nejstarší zmínky o pivu pocházejí z 5. tisíciletí př. n. l. Recept na jeho výrobu údajně objevili Sumerové, kteří žili v 4. – 3. tisíciletí př. n. l. na území jižní Mezopotámie. Nápoj se sumerským názvem „kaš“ připravovali ve džbánu z ječného chleba, sladu a vody. Nahořklou chuť mu dodávali ne chmelem, ale zelenou hořčicí, pražením chleba v popelu či sezamovými semínky. Pivo se považuje společně s datlovým vínem za nejstarší nápoje na světě.
Ve 3. tisíciletí bylo již známo několik druhů piv, které se lišily barvou a obsahem alkoholu. Tato informace teď u vás nejspíš vyvolá úsměv nebo údiv. Sumerové totiž pili pivo zásadně brčkem. Ne však umělohmotným (to vám snad došlo), ale slaměným. Toto opatření nefungovalo z čisté „frajeřiny“, ale z důvodu praktického. Nápoj nebyl zdaleka tak čirý jako dnes, ale vyskytovaly se v něm různé částečky přísad.
Pivo nesloužilo pouze k napojení, ale ve zředěné podobě také jako lék proti bolestem žlučníku, ledvin nebo přípravu obkladů. V osolené a zředěné podobě se někdy podávalo unaveným koním při zdlouhavých cestách.
Za kolébku pivovarnictví je často považován Egypt. Ti však recepturu piva s největší pravděpodobností převzali od sousedních států. V antice nezaznamenal pěnivý mok nijak zvlášť prudký vývoj. Nejspíš proto, že Římané spolu s Kelty dávali přednost raději vínu. Germáni však ne a náklonnost k pivu nezapřou dodnes. Někdy se můžeme setkat s pojmem „rýžové víno“. Jde o alkoholický nápoj pocházející z Asie, který se však pivu podobá jako kočka psovi. Nevím, jestli s ním máte nějaké zkušenosti, ale Evropanům prý odporně zapáchá a o poživatelnosti nemůže být ani řeč.
V Evropě vzrostla obliba šumivého nápoje až ve středověku, hlavně v klášterech, v jejichž zahradách se poprvé začal pěstovat chmel. Opíjení mnichů se však pochopitelně mnoha lidem nelíbilo, obzvlášť samotné církvi.
A jak to bylo s pivem u nás? K nám nejspíš dorazilo se slovanskými kmeny. Nejprudší vývoj byl zaznamenám ve 13. století v době zakládání měst. Za zmínku jistě stojí rok 1295, kdy bylo založeno pivovarnictví ve měste, které se stalo pivu synonymem. Ani nemusíte hádat třikrát, ano, je to Plzeň. V 16. století se pivo dostalo do vysoké politiky. Jednalo se o právo uvařit pivo, které patřilo tradičně městům. Svatováclavská smlouva již dovolovala panstvím zakládat si vlastní pivovar. Po celou dobu se ale nedá moc mluvit o nápoji, jelikož šlo spíš o kaši. To se změnilo až v 17 století, kdy se začalo pivo podobat tomu dnešnímu.
Dějiny často bývají nudné, tak doufám, že jsem vás neunudila k smrti. Kde se pivo vaří, tam se dobře daří, jak praví české přísloví. A tak vám přeji, ať vám stále chutná a pamatujte: Pijte, ale nepřepijte!
|
pr2cfpetzuz_01_1
|
Model letadla
Popisuji model letadla stíhacího bombardéru, F-15 v měřídku 1:144, který jsem si postavil o Vánočních prázdninách.
Model je z vyroben z plastu, který byl odléván do forem, z nichž po slepení případně nabarvení vznikne realistycky vypadající model letadla
Letadlo na délku měří 13cm, na výšku 4cm i s podvozkem a jeho rozpětí měří 7cm. Svým tvarem opravdu připomíná moderní letadlo dnešní doby
Barva letadla je kovově šedá, nejnápadnější však jsou žluté směrovky s tygřím vzorem a číslem 53.
Pod vstupními otvory pro sání vzduchu do motoru se nacházejí malé raketky se žlutou špičkou. Nad špičkou těchto raket jsou usazeny samolepky se znakem organizace Nato. Spodní strany křídel zdobí obtisky tentokrát se znakem US-NAVY, které také najdeme pod sklem aerodynamické kabiny.
Při stavbě modelu jsem zvolil variantu s vysunutým podvozkem. Podvozek se skládá z malých černých koleček a podvozkové části.
Doporučuji tuto činnost pro odreagování a procvičení koncentrace.
|
cl7cnapkar_1
|
Slohová práce školní
Kateřina Holubová
16. ledna 2007
Kniha – přítel člověka?
Osnova:
I. Úvod - zamyšlení
II. Hl. Stať – vybírání knížky
- málo čtení
- rozloučení
III. Závěr - já a můj styl
Tak, jako si člověk hledá nového přítele, musí si každý najít svou vlastní cestu i ke čtení. Někdo ji nikdy nenajde, a někteří se naopak hned skamarádí. Mezi knihou a čtenářem musí být pouto. Nemůžeme mu říkat kamarádství. Pouto může být různě silné. Záleží na typu člověka, typu knížky, délce knížky a jak dalece se čtenáře téma knížky dotýká.
Knihkupectví mají zvláštní atmosféru. Ani sama nevím proč, ale vždy, když vstoupím do obchodu s knihami, dýchne na mě pocit napětí a touhy. Pocit, že si sama můžu vybrat, který příběh na čas ovládne můj druhý svět. Knihy v různobarevných obalech se na mě dívají z každého rohu a já cítím, že mě chtějí oslovit. Na výběr nové přítelkyně se nesmí spěchat. Ale když si konečně vyberu tu pravou, nemůžu se dočkat seznámení.
Pokaždé, když nějaký čas nečtu, přepadne mě chuť někam uniknout. Kniha člověku dává pocit jedinečnosti. Čtenář má s knihou tajemství a to je to, co se v ní odehrává. To tajemství vytváří jejich kamarádství.
Kamarádství knihy a člověka je staré už mnoho let. Ale dnešní doba to kamarádství odsouvá na druhou kolej. Máme spoustu jiných možností, jak uniknout všednímu dennímu shonu. Jsou to například počítačové hry, internet, televize a další. I tak si však myslím, že hlavní roli ve vývoji osobnosti člověka hraje výchova rodičů a jejich přístup ke knihám a k moderní době. Myslím, že není dobré odvracet se od moderních vymožeností, ale v každém případě je hodně nesprávné odvracet se od čtení. Vždyť člověk, který nikdy nepoznal kouzlo knih, přichází o část svého rozvoje.
Někteří lidé se s knihou nedokáží ani rozloučit. Čtou jí znovu a znovu. A objevují v ní nové a nové poznatky. Romantičtí lidé loučení obrečí. Jako tomu je v kamarádství. Čtenáři si uvědomí, že už nikdy neuvidí, co bude hlavní postava dělat dál.
Pocit jedinečnosti nám dává i naše fantazie. Každý má své jedinečné představy o prostředí, hlavní postavě v knize. A tyto iluze nám nakonec vezme filmové zpracování knihy.
Já osobně jsem vždy zvědavá na jiné zpracování. I když předem vím, že se mi určitě nebude líbit tolik, jako kniha samotná. Dávám přednost četbě románů, životních příběhů, nejlépe založených na skutečné události. Naopak neholduji knížkám, které jsou založeny na vtipu.
I když zarytých čtenářů mezi námi ubývá, myslím si, že dokud bude člověk na Zemi, bude i kniha brána jako přítel člověka.
|
cb3cholkat_01_1
|
Recenze: Terminátor 2: Den zúčtování
Legendární film Terminátor nemá cenu zdlouhavě představovat<.> Každému se ihned vybaví Arnold Schwarzeneger ve své vrcholné roli stroje, který má zabít budoucího vůdce lidského odporu proti plechovým utlačitelům. Neméně úspěšný, ba úspěšnější je i Terminátor 2 režírovaný opět J. Cameronem. Tento film je svým způsobem mezníkem ve filmové tvorbě. Proč? Zejména díky použitým trikům a efektům, dále technologií se kterou byl film vytvořen, to vše s nadsázkou předběhlo svou dobu. A nebyl by to právě J. Cameron, aby opět svým fanouškům nedokázal, že točit rozhodně umí.
Příběh se odehrává deset let po prvním dílu. Po neúspěšném zabití Sarah Connorové {(L. Hamilton)}<in> – budoucí matky vůdce lidí J. Connora {(E. Furlong)}<in>, který má vyhrát v budoucnosti válku proti strojům, se vrací nový tTerminátor T-1000 {(R. Patrick)}<in> s jasným cílem – zabít Johna Conoa, v této době 10tiletýého chlapce. Dospělý Connor však z budoucnosti posílá terminátora na svou ochranu – T-800, což není nikdo jiný než Arnold Schwarzenneger. Když chlapec zjistí kdo ho chce vlastně zabít a kdo ho naopak chrání, nezbývá nic víc než zachránit svou matku s psychiatrické léčebny a dvouhodinová honička plná výbuchů a akce začíná.
Tento film doporučuji shlédnout každému, kdo má rád akci a na vizuálni i efektově „nadupáaný“ film, který je mistrovským dílem kinematografie. Pokud bych ho měl hodnotit, dávám plný počet bodů. Film získal rovněž 4 Oscary což jen dokládá kvalitu tohoto snímku a tudíž zbývá jen popřát příjemnou zábavu u tohoto skvělého filmu.
|
kg07pruond_1
|
Gogol: Revizor
Místem dění je celkem běžné ruské městečko. Zdejší hejtman má pěkný dům a – jako je tomu většinou – se snaží dostat co nejvíce peněz do své kapsy. Má manželku a dceru a mnoho známých z různých městských vrstev.
Námětem knihy je situace, kdy hejtman tuší, že do jeho města v blízké době přijede revizor, aby zkontroloval, zda je vše v pořádku. Od svých známých se dozví, že revizor již je ve městě delší dobu, a že přebývá v místním hostinci.
Ten, kdo tam doopravdy je, drzý chudý muž, kterému už hostinský nechce dát další jídlo na dluh, jakmile pochopí situaci, nemá žádné problémy se za revizora vydávat.
Kniha naráží na celkem standardní motiv konfliktu nadřízeného s někým víceméně bezmocným. Tento problém je vystupňován tím, že nadřízený není pravý, a ukazuje, jak je prosté zneužít systém. Jelikož není možné se revizora, který má být ve městě tajně, přímo zeptat, až do okamžiku jeho odjezdu nikdo nic netuší. Situace se rozřeší ve chvíli, kdy pošťák, který psal „revizor“ svému známému, a kdy on sám už dávno odjíždí pryč, tam, kde ho nemohou najít.
Ačkoliv toto téma neexistuje přímo v situaci, kterou popisuje autor, je stále aktuální, a bude do té doby, dokud jej bude potřeba.
|
js9bdomada_03_1
|
Eva Švandrlíková
TŘÍDA: VII. B
Datum: 19. 11. 09
1. Slohová práce – popis uměleckého díla
Obrázek Josefa Ladi
„SLOUHA“, obrazek namaloval v roku (1945)
Je zimní den, na zem padají sněhové vločky. Na malým kopečku stojí dvě chaloupky. První chaloupku můžeme vidět na pravo, ta je posněžena vločkami a jsou i rampouchy. V chaloupce byla klidná pohoda.
Před chaloupkou stál Slouha a děvečka. Slouha má na hlavě černou čepku a na nohou má černý huňatý boty. Měl na sobě hnědý kabát. V obou rukách držel píšťalku a hraje.
Za ním šla děvečka, děvečka měla červenou dlouhou sukni, zelený kabátek a žlutý šátek na hlavě. Na zádech má košík brambor. V pravé ruce má žlutý šátek a v tom měla uhlí. Vedle sebe na levo je černý pes a šlo mu vidět jenom zadní packy a ocas. Na pravo je studna zasypaná sněhem. Nalevo o kousek dál je druhá chaloupka s rosvýceným okínkem.
Konec.
|
kl7bsvaeva_1
|
Příběh ze Zambezi
Osnova:
I. Cesta do Zambie a Zimbabwe
II. 1. pPřekonání strachu
2. Nebezpečí na řece Zambezi
3. kKlidný průběh plavby
4. Náhlá komplikace – hroch uprostřed řeky
5. Strážci národního parku
III. 6. Záchrana
III. Závěr
Moji rodiče jsou velcí cestovatelé. Rozhodli se procestovat celý svět a čím jsou starší, tím jsou odvážnější. Letos na podzim padla volba na Afriku. Dobrodruzi se v nich nezapřou, d a tak se rozhodli, že pojedou do Zambie a Zimbabwe, pravé černé Afriky s minimálním turistickým ruchem. Program byl docela náročný, ale jim to nestačilo a s radostí přijali nabídku na celodenní putování v kanoi po řece Zambezi.
Večer před plavbou, u táborového ohně, se všichni snažili zjistit co nejvíce podrobností. Hlavní informace, že minulý rok došlo jen k jednomu smrtelnému zranění člověka, jehož kanoi napadl hroch, maminku moc neuklidnila. Docela se bála a chtěla cestu lodí vzdát, ale nakonec necouvla. Její rozhodnutí nezměnil ani fakt, že před vyplutím musela podepsat prohlášení, že ví o všech nebezpečích a uvést adresu toho, komu dát zprávu, když bídně zahyne.
Bezpečí na vodě mělo zajistit hlavně školení. Tak se maminka dozvěděla, že na ni na řece Zambezi čekají jen čtyři druhy nebezpečí. Slunce, které svítí, pálí, vysušuje a na lodi se před ním nikdo neschová. Kmeny a kameny v rychlé řece snadno převrátí loď, kdyby se jim včas nevyhnulo. Dalším nebezpečím byli hroši. Málokdo ví, že hroch je nejnebezpečnější zvíře aAfriky a má na svědomí mnoho lidských životů. Vyhnout se tomuto nebezpečí měl pomoci hlavně zkušený domorodý průvodce, který se na vodě snad i narodil. V řece znal každého hrocha a měl včas ukázat kudy se vyhnout. Kdyby hroch některou kánoi přece jen napadl, museli by z lodi všichni vyskočit a rychle plavat ke břehu. Tato rada se mamince vůbec nezamlouvala, protože čtvrtým nebezpečím se ukázali býti krokodýli. Na Zambezi tato šupinatá zvířata, která dorůstají délky až pěti metrů, sežero sežerou domorodou pradlenku každý druhý den. Do vody si nikdo nesmí namočit ani ruku, protože krokodýli jsou všude. Řádně poučena sedla tedy maminka k tatínkovi do kanoe.
Byl krásný slunný den a oni konečně vypluli. Protože Zambezi tvoří hranici mezi dvěma státy, mohli rodiče vidět na březích této široké a třpytící se řeky zal zambijské slony stejně jako zimbabwské buvoly. Cesta příjemně utíkala, černošský vůdce byl zcela v pohodě a upíjel vodu z řeky. Každou clvv chvíli se objevili hroši odpočívající u břehu a vůdce zavelel: „Všichni doprava!“ a kanoe poslušně obepluly celé stádo.
Maminka byla pořád trochu vyděšená, a proto chtěla být černochovi co nejvíce nablízku. Myslela si totiž, že ji zachrání. Najednou se těsně u černochovy loďky vynořil uprostřed řeky plavající hroch. Vyfoukl hlasitě vodu z nozder a namířil si to rovnou k našim. „Hroch! Hroch! Plujte rychle doprava!“ začal okamžitě křičet průvodce mávajíce přitom zběsile rukama. Rodiče se velmi snažili, ale nebylo to vůbec jednoduché. Pádlovali ze všech sil, ale hroch byl stále velmi blízko a vypadalo to, jako by je pronásledoval. Nezbylo jim tedy nic jiného, než dojet k nejbližšímu břehu, - bohužel k zimbabwskéhmu. Rychle vyskočili z loďky a pokoušeli se ji vytáhnout na břeh. Když to černoch uviděl, ještě ustrašeněji zařval: „Okamžitě se vraťte!“ Rodiče by ho opravdu rádi poslechli, ale to bohužel nešlo. Hroch byl totiž stále u břehu.
Najednou se objevil v dáli safari džíp, a tak bylo jasné, že záchrana se blíží. Z vozu vystoupili po zuby ozbrojení strážci parku a v tu chvíli tatínkovi došlo, že u sebe nemají žádné doklady, a hlavně, že jsou v jiném státě, než by měli být. Muži na ně začali křičet, co tam dělají. Jejich přítomnost byla veliký problém, protože do této části národního parku nemají turisté vůbec přístup. Strážci chtěli pasy a zaplacení vysoké pokuty. Tatínek se jim snažil vysvětlit, co se stalo, že je honil hroch a že mají být v tuto chvíli v Zambii, ale muže nic nezajímalo. Maminka, která neumí moc anglicky, byla přesvědčená, že je určitě zastřelí. Střrážce neoblomilo vůbec nic, ani hroch u břehu, ani volající černoch uprostřed řeky. Rodiče museli nastoupit do džípu a oni je odvezli na svou základnu. Tam to začalo všechno znovu. Křik, mí mírně hysterická maminka a vyděšený tatínek, který donekonečna vysvětloval, že doklady jim veze auto po zambijském břehu pevnině a že jsou jen neškodní turisté. Muži neustále volali někoho vysílačkou, ale k ničemu to nevedlo.
Po třech nekonečných hodinách se ve dveřích objevil Petr, vedoucí celé jejich výpravy. V Africe žil již pět let a asi uměl lépe vysvěttlovat. Hlavně měl jejich pasy a peníze. Nakonec to spravila malá pokuta a rodiče byli zachráněni. Dokonce směli nastoupit znovu do kanoe a pokračovat po řece. Byli sice bez vůdce, ale do cíle zbývalo už jen několik kilometrů. Do safari kempu dojeli v pořádku, ale maminka přísahala, že do lodě už nikdy nevstoupí.
Nakonec zažili v Africe ještě spoustu dalších zážitků, ale na toto dobrodružství asi nikdy nezapomenou.
|
pr4dcizade_1
|
Bylo nebylo
Na jednom náměstí v jednom městě byla krásná fontána , ke které chodili lidé z celého okolí. Byla tak krásná, že kdo jí uviděl měl hned lepší náladu. Jednoho dne, když byli všichni v práci, toulala se městem malá holčička.Přišla k fontánce a i když ji uviděla, její smutná nálada nezmizela. Sedla si k fontánce a začala plakat.Fontánce bylo té dívky líto a povídá „Proč pláčeš holčičko? Já jsem zde a slunce na obloze svítí a také kvete kvítí .Co jiného by si mohla taková malá holčička jako ty přát?“
„Já ztratila panenku.“ Odpověděla smutná holčička.
„A jak vypadala ta tvoje panenka?“
„No na to si právě nepamatuju a proto pláču.“ Řekla smutně holčička.
„Přestaň plakat,já se jmenuji fontánka Fialka a budu si s tebou povídat,tedy jestli budeš chtít.“
„To bych byla moc ráda.“ Odpověděla holčička.
A od té doby jsou nejlepšími kamarádkami.
|
js9suljan_02_1
|
Ondrušová, Kateřina, V. C, 07/08
23. října
Reprodukce textu
Osnova:
1. Kohoutek na větvi
2. Sladký hlásek
3. Přátelský polibek
4. Kohoutkova lest
5. Kohoutek vyzrál nad liškou
Liška a kohout <nadpis je vymalovaný>
Liška dostala chuť na kohoutka spěchala a už se těšila jak kohoutka <obrázek: fialová kytička> sní. Na cestě viděla kohoutka jak sedí na větvi. Liška mluvila sladkým hláskem, chtěla mu říc že má dobrou zprávu. Liška s kohoutkem si dali polibek, kohoutek slézal z větve dolů a potěšilaho svou zprávou. Ale kohoutek řek že polibek si daj na podruhé, liška utíkala že ji psi byli v patách to si vymyslel kohoutek, aby vyzrál nad liškou. Co jiného si také zasloužila.
|
bu5condkat_02_1
|
Elzéard Bouffier
Elzéard byl po tom co sztratil ženu a svého syna velmi samotářský. A moc toho nenamluvil ale u osamělích pastýřů to bylo obvyklé. Byl také samostatný protože si i svůj dům dokázal sám opravit. Domáčnost měl v pořádku, nádobí bylo umyté, podlaha zametená a XXX vyčištěná. Elzéard byl vždy přívětivý a laskavý. Byl sebejistý, plný důvěry. Vždy si stál za svím cílem. Měl obrovské vnitřní odhodlání, nalezl smysl svého života a tím pádem i svoje čiré a neskažené štěstí.
|
am8asuleri_01_1
|
Randall ztěžka dosedl na židli a zhluboka vydechl. Pohlédl na prázdný papír založený v psacím stroji na svém stole a zachvěl se při pohledu na červeně zakroužkovaný 18. prosinec na svém stolním kalendáři. Neměl ani jeden nápad na svou povídku, kterou musel napsat. "To je k vzteku!" pomyslel si, "měl jsem na to tolik času a samozřejmě si sednu ke stroji, až když mi zbývají jen dva dny!" V duchu si rekapituloval, co všechno by do své povídky chtěl zakomponovat; veškerou inspiraci, kterou v posledních dnech načerpal: měla by to být krátká sci-fi povídka, tak na dvě a půl strany strany, zřetelně ovlivněná třeba Philipem K. Dickem, ale zároveň dost originální, aby ji kritika hned neodepsala. "Tak co je základem každé správné sci-fi?" pomyslel si. Darth Vader? Arnold? Ne, to ne. Lasery? Mimozemšťané? Možná. Cestování časem! To je dobré. Ale jak to zařídit, aby má povídka nevypadala jako laciná kopie Wellse? A co ještě – třeba vize totalitní budoucnosti, je to sice trochu klišé, ale když to napíšu dobře, nikdo snad nebude protestovat. Jenže jak všechny ty nápady poskládat dohromady? Co má být zápletka?" Věděl, že i když něco napíše, nebude to geniální, ale to on přece nepotřebuje. Tupě zíral na prázdný papír, když tu si vzpomněl na ten tajemný dopis a v hlavě se mu začal rodit příběh...
Dillon doběhl k stroji a po schůdcích vlezl do kokpitu. Hangárem se rozléhaly rány, jak se císařovy stráže snažily rozbít těžké dveře. Zapnul bezpečnostní pásy, zkontroloval, že je střecha hangáru odsunutá a zapnul forsáž. V tu chvíli pancéřované dveře hangáru povolily a stráže se nahrnuly dovnitř. Všude kolem poletovaly včelky a dělaly příšerný rámus, který ale přehlušilo burácení startujících motorů. *** už nabíral výšku, když... někdo po něm vystřelil z raketometu! Trhnul kniplem a raketa neškodně proletěla vedle. Vystoupal nad střechu a rozhlédl se po městě. Věděl, že ho vidí naposledy. V ten okamžik přiletěla další raketa a *** se otřásl dunivou explozí. Rukou mu prolétla střepina z granátu a Juao Dillon se zachvěl bolestí. Věděl ale, že teď s tím nic nenadělá. Vletěl do atmosféry a na palubní desce vyťukal do políčka rok číslice 2, 0, 0, a 6.
"Takže to jste napsal vy?" Randall se otřásl při pohledu na jeho znetvořený obličej. "Ano, já to napsal. Proč vás tak zajímá moje povídka?" Neznámý muž, který se představil jako Dutch, se mu podíval do očí, jako kdyby v duchu přehodnocoval, jestli tento mladý muž z minulosti mohl skutečně popsat ve své povídce, co se děje na Zemi v roce 2031. "Zvláštní je především," pomyslel si, "že si vůbec nevzpomínám, že bych v roce 2006 zažil takovou literární senzaci. Pravda, v té době mi bylo teprve..." počítal, "22 let, a o literaturu jsem se nezajímal, ale na tohle bych si snad přece jen vzpomněl." "Takže, pane Randalle," začal pomalu, "jak, že jste přišel na námět na svou...“ odmlčel se na chvíli, hledaje správná slova,"vskutku pozoruhodnou povídku o Ganymedu?" Randall se zamyslel a vzpomínal na obsah několika posledních dní. Pohledem zavadil o kalendář, na kterém bylo zakroužkováno datum. 6. leden. Při tom pohledu se musel pousmát. Ano, to má být jeho velká chvíle, televizní interview na Kanále 3 se slečnou O´Neilovou. Už za tři dny! "Pane Randalle," hlas ho vytrhl z představ.
"Víte, abych pravdu řekl, moc si nevzpomínám. Prostě... mě to napadlo."
Dillonovi se od příletu do roku 2006 nedařilo. Levá ruka zraněná střepinou z granátu se nehojila a když po týdnu přišel do nemocnice, doktor mu řekl, že už ji zřejmě nebude moci zachránit. To ale nebylo to nejhorší. Dillon věděl, že musí všechny varovat před tím, co se stane, ale "starý" svět mu v tom bránil. Zkoušel telefonovat, ale neměl peníze, nikdo mu nevěnoval pozornost. Nemohl se s tímto světem sžít a nedokázal pochopit jak v této době mohl umět přežít. Všechna ta hlučná smradlavá auta na silnicích, nepraktické způsoby komunikace, pche! A nikdo netuší, k jak hrozné budoucnosti se řítí. Náhle mu to došlo: jediný, kdo mu mohl pomoci, byl... Randall. Vzpomněl si na toho mladého muže. Poté, co vzdal kariéru spisovatele, se dostal do finanční tísně a nastoupil dráhu policisty. Zapomněl na svou minulost a dál žil jen pro svou práci. Někdy okolo roku 2018 se dostal díky skvělým výkonům k elitní jednotce stráží císaře Titana a brzy se stal jejich velitelem. Tenkrát to už ale nebyl Randall...
Ano, ten jediný mu mohl pomoct, došlo Dillonovi. Velice snadno zjistil, kde Randall bydlí, ale nevěděl, jak se k němu přiblížit. Jak mu může vysvětlit, že přišel z budoucnosti? Bál se osobního setkání, kdyby ho takto Randall viděl, nikdy by mu neuvěřil a už by nedostal druhou šanci. Uvědomoval si, že vypadá jako nějaký bezdomovec, s chromou paží, bez peněz, bez pojištění, bez prostředků. Jediný způsob, jak Randall kontaktovat, byl dopis. Dillon si sedl na lavičku a na kus papíru, co našel, začal s obtížemi psát.
"Takže vás to napadlo? Jentak??" "Ano, zřejmě mě políbila múza," ušklíbl se Randall, "proč vás to vůbec zajímá?" V tu chvíli ho ale napadlo, že jde o autorská práva! Možná tento člověk je autorem toho dopisu, který ho inspiroval. Je to past? Zbledl. Dutch viděl, že to nikam nevede. "Tak hele mladej, zajímá mě to proto!“ řekl a vytáhl z kabely noviny, jejichž název, jak Randall postřehl, zněl Ganymedes a Titan Journal, ale co hůř, datum vydání bylo – 6. ledna 2031!
"Dopis? Nikdo mi přece nikdy nepíše. Žádná adresa odesilatele, aha, neposlal to poštou." uvažoval nahlas Randall. Rozbalil složený kus papíru a četl. "Zdravím Randalle. Ty mě neznáš, ale já tebe ano. Neptej se jak. Přiletěl jsem z budoucnosti, ale můj stroj *** byl zasažen a potřebuje opravit. Musíš mi pomoct! Země v roce 2031 je řízena císařem Titanem a situace, která tam vládne, je nepopsatelná." "atakdále," řekl si Randalle znechuceně, "to je ale blábol." dopis ani nedočetl a založil ho někam do šuplíku.
"Takže, jste také z budoucnosti? Haha, asi jste se na mě dohodli s tamtím, co se jmenuje Dillon, že? Je to ale hloupá sranda, víte!" V tu chvíli mu došlo, že se podřekl. "Dillon? znáte ho?" "Ne, někde jsem to jméno slyšel," pokusil se Randall chabě o odpor, "víte, jestli jste tedy z budoucnosti, jak tvrdíte, proč jste se asi nezeptal mého (a usmál se, když to říkal) "budoucího já"?" "Takže zaprvé, vy v mé době nejste člověk, který napsal, co je nám známo, v tomto roce nějakou povídku..."
"To jste nedomyslel," řekl pan Blond. "Ale ano, jen počkejte.“ odvětil pan Růžový<.> "Ale to zřejmě odporuje zákonům cestování v čase, že?" skočil mu Randall do řeči." "...a za druhé," nenechal se Dutch vyrušit, "jste včera za 25 let zemřete. Čtěte." A hodil mu noviny. Randall otevřel Ganymedes a Titan Journal ze dne 6. ledna 2031 a přečetl hlavní titulek; Zrádce císaře Titana zabit. Rychle prolétl článek očima: Velitel císařových stráží se včera pokusil o vraždu našeho všemimilovaného císaře Titana... po přestřelce se strážemi se pokusil prchnout strojem času vlastní konstrukce do jiné doby... jeho*** byl zasažen raketometem a shořel v atmosféře... nebyly nalezeny žádné trosky, zřejmě vše shořelo... vyšetřování pokračuje... Císař je v pořádku. "Takže jsem zemřel? A vy náhodou nevíte, proč jsem se pokusil zabít toho vašeho... císaře?" "Měl bych tě rovnou zastřelit, za to co uděláš!" odvětil Dutch, "ale spolupracoval jsi na vývoji ***. Potřebujeme tě." "Počkejte tady, něco vám ukážu," řekl Randall, odešel do kuchyně, vytáhl ze šuplíku dopis od... sebe, a vyskočil z okna.
Dillon dopsal dopis a odnesl ho do domu, kde před pětadvaceti lety bydlel. Teď může jen čekat, kdy se sám sobě ozve... Samozřejmě nemohl prozradit Randallovi, kdo je. Také se snažil opravit ***, ale neměl ani ubohou vrtačku. Potřeboval pomoct. Jenže dny plynuly a Randall nepřicházel.
Randall běžel co mu síly stačily na místo, které mu v dopise popsal Dillon. Věděl, že jeho budoucí já není mrtvé, to od něj dostal ten dopis! Měl mu už dávno pomoct. Doběhl do starého skladiště, kde přespávali bezdomovci a pobudové. Jenže ať se zeptal kohokoliv, o muži jménem Dillon nikdo nevěděl. Až nakonec si jeden vzpomněl, že ho snad přepadli nějací muži a je v nemocnici, pokud tam už neumřel. Randall se zhroutil. Celé je to pravda. Co dělat? Může nějak zabránit nástupu budoucího císaře Titana k moci? Kdyby tu hloupou povídku nikdy nenapsal, nikdy by se o něj nezajímal zabiják se spálenou tváří. Ale povídka už je napsaná a on se nemůže vrátit časem. Takže musí odmítnout pozvání na interview na Kanále 3. Takže jeho nadějně rozjetá kariéra spisovatele by skončila a on by šel k policii a pak by se z něj stal zfanatizovaný příslušník novodobých SS. Pak by mu zřejmě došlo, že nedělá dobrou věc a vrátil by se sem, kde by si sám ale nepomohl, naopak, jen by své starší já využil pro cestu ke slávě skrz povídku. A nakonec by ho umlátili chuligáni. To nemá zapotřebí. Jenže to se vlastně děje, ano, takhle to bylo nebo je, vlastně teprve bude, najednou mu vše došlo a on pochopil. Takže musí jít do televize a propagovat svou knihu, co nejvíce to půjde! Jedině tak se možná císař nezmocní vlády, a on pak třeba spokojeně dožije coby úspěšný spisovatel. Je to tak snadné, jen se ještě musí vypořádat s tím mužem se spálenou tváří.
"Jenže to nevěděl, že běh dějin se nedá změnit," pousmál se pan Růžový. "Co s ním provedete?" zeptal se pan Blond. "Do toho studia půjde, ale stát se může tolik věcí, víte? Osud nemůžete prostě změnit. Nakonec ten nebohý Randall/Dillon stejně zemře v nemocnici po tom násilném napadení."
"A není to škoda? Teď by to mohlo dopadnout dobře, mohl by změnit budoucnost! Proč tak trváte na životě řízeném osudem?"
"Víte, kdyby se vize totalitní společnosti nikdy neuskutečnila, asi by nevynalezl stroj času, protože by byl ve vězení. Tahle varianta by tudíž porušila zákony cestování časem, protože, když není stroj času, není žádný způsob, jak by se mohl dozvědět o nějaké budoucí diktatuře." "Ale stejně," nedal si říct pan Blond, "ten příběh by klidně mohl skončit dobře. Třeba tak, že jeho budoucí já by nikdy nepřiletělo zpátky do roku 2006, a ten váš Randall by tudíž neměl inspiraci pro povídku a...
"Nic by se nezměnilo."
"Nevím, jak z toho ven. Zřejmě by pomohlo jediné – napsat o něčem jiném, například něco hezkého o Vánocích v době Napoleonských válek. Pak by se z něj možná stal úspěšný spisovatel... který ale nezabrání tomu tyranovi převzít moc."
"Vidíte? Není úniku."
"Máte pravdu. Mimochodem, prozradíte mi jedno? – jak jste přišel na námět k této povídce?"
"Zřejmě múza," pousmál se pan Růžový.
Mezitím někde úplně jinde Randall konečně našel budoucího císaře Titana a úplně veřejně ho zastřelil.
Samozřejmě, že celý tento příběh se tudíž nestal.
|
pr4eale_1
|
Úvaha: Na co mi ta škola je?
Osobně si myslím, že škola sice není nezbytná a nutná, ale je potřebná. Každá člověk by se přece docela dobře mohl učit doma, ať už s rodiči, nebo sám z knih a internetu. Vyhnuli bychom se tím stresům z písemek a špatným známkám. Tak proč do té školy vlastně chodíme?
Mnoho studentů tvrdí, že do školy chodí kvůli přátelům, pobavit se z a zjistit, co je u nich nového.
Ale podle profesorů chodíme do školy nejen proto, abychom se něco nastudovali, ale také a hlavně proto, abychom se naučili UČIT SE a přemýšlet o problémech.
A to je podle mě ten důvod, proč do toho “ústavu“ chodíme. Ne abychom si až do konce života pamatovali, že a2+b2=c2, ale proto, abychom si našli svůj způsob učení a zjistili, co nás baví a čemu bychom se vlastně chtěli v budoucnu věnovat.
Škola nám dává ty – jak je nám stále opakováno – základní kameny, na kterých budeme moci stavět.
Pokud bychom se učili každý sám doma, brzy bychom začali dělat jen to, co nás baví a zajímá a neměli bychom přehled v ostatních oborech. To by mohl být v dospělosti problém, pokud by např. někoho nebavilýy základy společenských věd, nevěděl by téměř nic o volbách a v osmnácti letech by měl jít volit.
A tím jsem se dostala až k politice. To jsem sice nechtěla, ale dokazuje to, že škola má vliv na celý náš budoucí život a že tedy skutečně není “k ničemu”, nýbrž “k životu”.
|
kg05neumon_1
|
Poláček, Martin, V. B, 07/08
23. října
Co budu dělat o podzimních prázdninách
Já jedu s tetou a se strejdou na dovolenou do Kamenice. Jsou tam krásné jeskyně a hned jsem říkal, že jse tam půjdeme podívat. Budeme hrát bowling a billiard. Budeme chodit na procházky. Je tam prý krásná příroda akorát doufáme že nebude sněžit.
|
bu5bpolmar_b_02_1
|
Firas Oukde, 2. G
13. 10. 2008
1. slohová kompozice
(Diskusní příspěvek)
<novinový článek – Češi se krize nebojí, věří bankám>
Rád bych reagoval na článek v MF DNES ze dne 12. 10. s názvem: „Češi se krize nebojí, věří totiž bankám.“ Po přečtení kteréhokoliv článku týkající se finanční krize ve světě v poslední době mě vždy napadá otázka, jak je možné, že se během několika málo dnů až týdnů dostaly světové finanční trhy do takové situace, kdy se vše začíná hroutit jako domeček z karet.
Podle průzkumu se ve srovnání se Spojenými státy nebo se západní Evropou Češi krize tolik nebojí, věří totiž bankám. Jsou však banky v Česku opravdu lépe izolované od finanční krize? Češi totiž zřejmě věří, že banky v Česku jsou dostatečně kryté a věří státu, že nenechá své banky padnout tak jako některé v Americe. Čeho bychom se však měli obávat je fakt, že tato finanční krize může přejít v ekonomickou a ta způsobí, že může dojít k bankrotu dalších a dalších firem a následné propouštění zaměstnanců, omezení výroby, zdražování výroků atd. Je náš dosavadní klid skutečně oprávněný?
|
ces2gfirouk_1
|
BALADA (1)
Autor se snaží svou básní předat pohled na svět.
Cítí se zcela odlišný od ostatních, protože má úplně jiné životní hodnoty a cíle – netouží po bohatství, nepůsobí mu radost. Touží spíše po volnosti, nikoliv po pohodí. Chová se proto tak, jak ostatním by se zdálo nesnesitelné. Okolní svět jej proto zavrhuje, ačkoliv se mu snaží to nedat zřetelně najevo.
Autor potřebuje neustále změny, nedokáže se usadit na místě, není mu to příjemné. Od společnosti se odděluje, žije sám a netouží po „pomoci“ ostatních.
|
js9bdomada_02_1
|
7. března 2006
Jana Součková, 3.E
2. písemná práce
STALO SE...
(fejeton)
Každý pravý český fotbalový fanoušek ví, že měl proběhnout duel mezi fotbalisty Sparty a Jihlavy. Bohužel, Sparťané si budou muset na první jarní vítězství počkat déle. Jejich duel devatenáctého kola na půdě Jihlavy se totiž vinou podmáčeného terénu nakonec neuskutečnil. A možná, že je to tak lepší, protože fotbalisté by asi na takovém hřišti nepředvedli nejlepší výkon. O víkendu se přes Vysočinu přehnala „sněhová královna“ a přinesla s sebou patnáct centimetrů sněhu. Ovšem ten, díky teplejšímu počasí hned v neděli roztál a trávník na fotbalovém hřišti se podmáčel. I když se domácí klub snažil napadaný sníh hned odklízet, jejich snaha se minula účinkem. Terén se proměnil k nepoznání. Ze sportovního hřiště se stalo bahnité oraniště. Na takovém bahništi by se opravdu hrát nedalo. Místo kvalitního fotbalu, by se na trávníku – bahništi mohly předvádět bahenní zápasy. Dalo by se uvažovat o tom, že takové bahenní zápasy by přitáhly daleko více diváků ženského pohlaví. Ale o tom se dá jen spekulovat, protože něco takového se nestalo a ani nestane. Rozhodčí Jan Jílek totiž čtvrt hodiny před začátkem zápasu šel obhlédnout terén a usoudil, že góly by se dávaly opravdu špatně, kdyby měli hráči nohy po kolena zabořené v matlavé hlíně. Proto rozhodl o odkladu. Prohlásil, že trávník je pokrytý souvislou vrstvou bahna a spodní vrstva je zamrzlá. To, že je bahno všude, to nemusel snad ani komentovat. Toho si všiml opravdu každý. Ale nikoho asi nenapadlo, že když nepůjde hrát fotbal ani bahenní zápasy, tak by se mohla bahnitá vrstva odstranit a na zamrzlém podkladu hrát hokej nebo by někteří z šikovnějších fotbalistů mohli předvést efektní piruety nebo trojité skoky na ledních bruslích. Třeba by někteří z nich změnili okruh svého sportovního působení. Jenže to nechtěl ani jeden fotbalový klub riskovat a proto se nejspíš přimluvily u rozhodčího, aby zápas odložil. Jednou z působivých výmluv bylo stoupající riziko zranění hráčů s přibývajícími minutami. Ale tady se nabízí teorie, že se chtělo zabránit styku hráčů se zamrzlou plochou. Co kdyby tomu klouzání přišli na chuť?
I přesto, že se tedy zápas (ať už ve fotbalu, hokeji nebo bahenních zápasech) nemusel rušit, vážený pan rozhodčí ho odložil až na konec měsíce.
|
pr3esoujan_01_1
|
Můj první dravec
1. Dárek k narozeninám
2. a) První seznámení s teorií a praxí
b) Nákup výbavy
c) Cesta na místo lovu
d) Můj první dravec
3. Doma po vypravě
Stalo se to šestého července 1994. Slavil jsem desáté narozeniny. Přišla k nám snad celá rodina. Dostal jsem mnoho dárků. Když v tom ke mně přistoupil dědeček a praví: „Vnuku, jako dárek ode mne máš tento prut a pozvání na rybářskou výpravu na Sázavu.“ Byl jsem blahem bez sebe a pozvání přijal. Jen jeden háček to mělo. Musel jsem se doučit vše o teorii a praxi rybářského umění.
Hned po odchodu všech členů oslavy jsem otevřel jednu knížku, kterou jsem dostal. Nazývá se "Taje vody aneb jak na ryby. Je v ní mnoho užitečných věcí o rybách. Zastavil jsem se u kapitoly "Návnady". U této kapitoly jsem vytrval až do pozdních večerních hodin. Pak jsem usnul.
Druhý den jsem se rozhodl, že půjdu do obchodu s rybářskými potřebami. Tolik věcí pro rybáře jsem ještě nikdy neviděl. Mají tam pruty, podběráky, čeřeny, návnady a mnoho dalších věcí. Zastavil jsem se u vitrýny s návnadami. Pan prodavač se mne ihned zeptal: „Tak co mladý pane, co si budeme přát?“ Já chvíli přemýšlel a pak mu odvětil:“ „Vezmu si dvě tyto stříbrné třpytky, dvě zlaté třpytky, krabičku broků a nějaká lanka.“ Všechno mi zabalil a chtěl po mě tři sta dvacet sedm korun osmdesát haléřů. Dal jsem mu je, vzal si svůj nákup a vyrazil jsem domů. Doma jsem si začal prohlížet veškeré své věci na ryby a zároveň jsem si připravil prut k lovu.
Konečně nastal den s velkým "D". Už jsem nemohl ani dospat. Domluvil jsem se s dědečkem, že mě v sedm hodin vyzvedne. A opravdu, odbila sedmá hodina a dědeček stál se svým renaultem a veškerou svou {výbavou rybářskou -> rybářskou výbavou} před barákem. Vzal jsem si prut, své rybářské potřeby a utíkal dolů před barák, abychom mohli vyrazit. Asi po hodině cesty jsme vyjeli ze zatáčky a byla tam Sázava. V tu chvíli se mi zdála jako nejkrásnější řeka na světě. Zastavili jsme na parkovišti, vzali rybářské náčiní a vyrazili jsme na místo, kde budeme chytat. Šli jsme asi půl hodiny, v tom dědeček zastavil a pravil: „To je to místo!“ A rozložil si svou židličku na kterou si sednul. Pak jsme si začali připravovat pruty pro lov.
Nahodil jsem a začal navýjet. Najednou mi prut vyskočil z ruky a spadl do řeky. Prut ve vodě se pomalu potápěl a směřoval od břehu. Neváhal jsem ani vteřinu a skočil pro něj do vody. Když dědeček viděl, jak tahám prut z vody, zakřičel na mě: „Povol si brzdu!“ Povolil jsem ji a vlasec se začal rychle odvíýjet. Vylezl jsem z vody, brzdu trochu přitáhl a už jsem ho cítil. Byl to dravec a pěkně velký podle toho jaký kladl odpor. Zápasil se mnou snad půl hodiny. Pak se konečně unavil. Konečně jsem ho přitáhl až ke břehu. Teda spíš ji. Byla to totiž krásná štika. Dědeček ke mě přistoupil s podběrákem a opatrně ji vytáhl ven z vody. Byla překrásná. Dědeček vzal metr a změřili jsme ji. Měřila neuvěřitelných devadesát osm centimetrů. Měl jsem takovou radost, že jsem dědečka objal a děkoval mu, že mě vzal s sebou.
Potom jsme vše zbalili, rybu zabili a vyrazili jsme domů. Byl jsem totiž celý promočený a začal jsem pčíkat. Doma mi dědeček uvařil čaj, vykuchal štiku a poté ji naimpregnoval a vycpal. Pak z ní byla trofej. Teď se na ni dívám každý den – na mou štiku – na mého prvního dravce.
|
pr4avfucdav_1
|
LETNÍ HAIKU
Leonard Cohen
Ticho
a ještě hlubší ticho
když cvrčci
zaváhali
Báseň je psána ve stylu asijské formy zvané haiku,tedy báseň o 17 slabikách vyjadřující jednu nebo dvě myšlenky.Je vázána na roční období, v tomto případě tedy léto.
Domnívám se, že autor k vytvoření této básně našel motivaci na louce, kde slyšel cvrkot cvrčků.
V této básni si ticho můžeme vykládat jako autorovu samotu a stále větší a větší uzavřenost do sebe. K té dochází v důsledku osudového zaváhání, při kterém došlo k životnímu zvratu. Jeho život byl do této chvíle naplněn štěstím, což symbolizuje cvrkot. Naopak, když cvrkot ustal, je to symbol prázdné duše a smutku.
Jedná se o báseň s velkým kontrastem v malém obsahu.Je psána lyrikou,bez rýmu.
Autor tuto báseň napsal v době své životní krize – když zaváhal.
|
js9mat_02_1
|
1. slohová práce školní
16. prosince 2004
Témata:
1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2. Představ si, co se mi stalo (dopis)
3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Téma: 3) Píšu Vám...
Vážený neznámý,
úvodem tohoto dopisu bych se Vám ráda omluvila za nedbalé oslovení. Velmi Vám chci poděkovat za Vaše rady a za ochotu, kterou mi nabízíte.
Myslím si, že v dnešním hektickém životě, kdy se většina lidí uzavírá do sebe a snaží se řešit své problémy samostatně bez pomoci druhých. Řešení těchto lidí je obvykle nesprávné, a proto by se dnešní společnost divit, jaké dnešní mládež hledá východiska. Ráda bych chtěla vědět Váš názor.
Proto Vám ještě jednou velmi děkuji za snahu při řešení mých problémů. Když si uvědomím, kolik mám přátel, kteří stále hledají někoho takového jaký jste Vy. Tito lidé mají rodiče, kteří je zahrnou hmotnými dárky, ale pochopení unich nenajdou.
Naštěstí mé nesnáze v životě nejsou až tak závažné, ale řešit sama bych je nechtěla. Někdy si vzpomenu na svojí babičku, jak říkává: „Nikoho svými trablemi života nebudu zatěžovat, nechci, aby mě někdo litoval.“ S tímto názorem já nesouhlasím a co Vy? Já se svěřuju nejvíce své mamce hlavně o všedních věcech, problémech ve škole, s přáteli atd. Ale osobnější a intimnější záležitosti svěřím raději někomu, s kým nemusím přímo komunikovat, bohužel kvůli své stydlivosti a trochu nedůvěře. Máte také někoho, kdo Vás podpoří a můžete se mu svěřit s čímkoliv? Ve škole mám nesnáze s fyzikou, ale Vy mi asi nijak nemůžete pomoci. Vychází mi čistá trojka, tak snad si ji nějak udržím. Bohužel pan profesor není nejsympatičtější a nejoblíbenější nejen u mne, ale i u mých vrstevníků. Tak mě ta trojka, tak nemrzí, když vím, že ji nemám jen já.
Děkuji za Vaše vyslechnutí mých názorů. Ráda bych od Vás obdržela dopis plný odpovědí a rad. Jinak se blíží Vánoce a chtěla bych Vám poblahopřát krásné Vánoce a šťastný nový rok. Doufám, že je trávíte se svou rodinou jako já, nebo s někým koho máte rád.
S pozdravem Romana
Borovková
Osnova: I. Úvod: poděkování
II. --- Stať: a) názor na řešení problémů
b) mí přátelé a jejich nesnáze
c) já a řešení mých problémů
III. Závěr: poděkování a poblahopřání
|
cb1cborrom_01_1
|
Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.
osnova: 1. Humor?
2. interpretace humoru
3. procházejte život s humorem
4. slib
Co je to smysl pro humor? Každy na toto slovo pohlíží jinak. Někdo si představí kanadské žertíky, jiný zase nějaký ten dobrý vtip.
Humor je nedílná součás života. Dá||se použít v 95% případů normálního dne. Můžeme si ho dělat prakticky z čehokoliv ale je nutné zvážit, jaký druh humoru použít, jestli lehký jemný humor, ironii nebo satirický až černý humor. Záleží samozřemě na osobě, která ho provozuje a táaké na jaké téma se odvolává.
Humor může být také poměrně nepříjemný až doterný a nevkusný. Proto si musíme uvědomit, jestli napríklad není vaš humor dotyčnému neppříjemný a zamyslete se zda by jste byly rádi na jeho místě.
Ale teď od jinud. Proč nestrácet smysl pro humor? Protože bez něj by to prostě nebylo ono. Musíme procházet životem s humorem, poněvadž jinak se z něj stane odporný mechanický stereotyp, ze kterého prakticky není úniku.
A tak mi prosím slibte, že nikdy neztratíte smysl pro humor, mohlo by se vám stát, že už ho nikdy nemusíte znovu najít A to bych vám opravdu nepřál, ani nikomu ani v nejmenším.
|
grP3ahavv_01_1
|
Jean Giono
Muž, který sazel stromy
Elzéár Bouffier
Poastýř mluvil velmí málao, ale to u osaměle žijících lidí býva časté. Ale bylo vídet,,{druhá čárka umístěna na začátku řádku}<co> že je sebejistý, plný důvery.
Nebydlen v chatrči nějaké chatrči, ale v opravdovém kameném domě. Byl velmi zručný, když dokázal opravit zríceninu vlastnímáa rukama. Dům měl dukladnou střechu a voda ji nikde neprotékala.
Doma Domacnost měl v pořadku, nadobí bylo umité, podlaha zametená, puška vyčištěná a na ohni se vařila voda. Pastýř byl čerstvě oholen. Všechny knofliky měl pevně přišité. Šaty měl pečlivě||vyspravené.
Pastýř byl velmi přatelšský. Rozdělil se semnou o polévku. Ale když jsem mu potom nábídl pytlík tabakl, řekl mi, že nekouří. Hned sme se dohodlyi, že tam přespím.
Pastyř nekouřil, ale šep pro pytlík a vysipal na stul spoustu žaludů. Kouřil jsem dýmku a nabídl sem, že mu budu pomáhat. Odpovědel, že to je jeho záležitost. A skutečne, když jsem videl jak pečlivě pečlivě třídi žaludy nenaléhal jsem.
Pastyř Elzéar Bouffier byl velmi pečliví muž. Vysazel za jeho 30 let celí les a nikdo o tom neveděl jen já.
Elzeár Bouffier zemřel v roce 1947 v domově pro přestarlé.
|
am8aholant_01_1
|
JARNÍ PRÁZDNINY
O víkendu jsem byla s rodinou a koukala se na televizi. V pondělí jsem v 8:00 byla v ekocentru na příměstském táboře s Cassiopeou. Se mnou tam přišla moje kamara kamarádka Eva. Na začátku jsme se seznámili a zjistili, že celotáborová hra bude: najít 5 klíčů k otevření truhly kterou hlídá skřítek Vítek. Dostali jsme zašifrovaný vzkaz že máme udělat notýsek z ručně udělaneho papíru a jít k vVrbenským rybníkům. Za to jsme zasloužili první klížč. Druhý den jsme šli do||zoo. tam nám pán povídal o hadech a nechal nas si je pochovat. Odpoledne jsme si batikovali tricka. Vjeděli jsem že máme udělat tyhle úkoly díky zašiforvanými vzazům které jsme dostávali celý týden (5 dnů). Ve ST jsme poznávali cestrum ČB. Já byla ve skupině s Evou. Měli jsme nazbírat 10 lístečků o našich památkách a nazbírat co nejvíce namalovaných trpaslíků. Ohodnocovali se tři soutěže za to kdo měl nejvíc trpaslíků. Kdo nejrychlejc nasbíral 10 lístků a kdo přiřadil lístky k správným obrázkům. tam jsme byly druhé. Potom jsme si vyráběli masky z sádry, za to sme dostali klíč. Ve ČT jsme vyšli na Kluka a cestou zpátku nam ujel vlak, tak jsme šli na Kofolu a potom jsme jeli autobusem. Odpoledne jsme si vyfilcovali kuličku z vlny a dostali kliíč. Poslední den jsme dosltali dva klíče za výlet do lomu na {obec}<priv> a za výrobu Kofoláčka. V truhle bylo moc dobrot a nějáké další věci. o víkendu jsem byla zase s rodinou. PRÁZDNINY BYLY SUPER!!!!!!!
|
ho5dschwsof_1
|
23. 3. 2006
Jitka Janoušková, 2.C
2. čtvrtletní práce
(subjektivně zabarvený popis)
Téma: Květen
Jeden z jarních měsíců je květen. Už jenom název tohoto měsíce napovídá, že vše kvete. U nás na malebné, dřevěné chalupě máme obrovskou zahradu. To, že je květen můžeme pozorovat po celé její rozloze. Třešen, po které jsem jako malá tak ráda lezla, je posypaná květy růžovobílé barvy, které k sobě tak vábí malé žlutočerné tvorečky – včely a všelijaký smělý hmyz. Vedle třešně vidíme další dva stromy, švestku a hrušeň. Švestka je již stará, seschlá a trochu svým vzhledem kazí dokonalý obrázek květnové zahrady. Když se zadívám na hrušeň, okamžitě se mi vybaví chuť jejich sladkých plodů, na které vždy tak netrpělivě vyčkávám. Lehnu si do trávy. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, do plic se mi dostává čerstvý vzduch. Cítím jaro, vůně ovocných stromů a spousty květin z maminky záhonku jsou silně aromatické. Ovane mě teplý vánek, který je tak příjemný když mi čechrá vlasy. Je mi hezky. Vystavím tvář slunečním paprskům, které svojí intenzitou nezapřou, že je již květen. Cítím jak mi na nose vysušuje pihy. Tráva je měkká a na pohlazení příjemná. Šimrání stébla na tváři ve mně vyvolá vzpomínky na zasévání trávy, při kterém jsem pomáhala tátovi. V poklidu ležím. Cítím jak celé mé tělo od hlavy až k patě prostupuje energie čišící ze stromu, květin či slunce. Slyším zpívat ptáky. Ze zvuků které vydávají je patrné, že květen je jeden z měsíců pro ně nejpříznivějších. Slyším ještě hukot potůčku, který teče nedaleko v lese. V tomto idylickém rozpoložení setrvám do té doby, než na tváři ucítím cosi chladného. Kapka. I když je (zatím) jen jedna, vytrhne mě z rozjímání jako kýbl vody. Otevřu oči. Spatřím zatahující se oblohu. Slunce je schované za mrakem, který na naší zahradu vrhá stín nemalých rozměrů. Vše napovídá tomu, že se spustí déšť. Ptáci ztichli, vítr ustal. Je ticho. Zvednu svoje sluncem rozehřáté tělo a běžím se chovat do chaty, zde setrvám asi půl hodiny. Z oblohy nespadla zatím ani kapka. S upnutým pohledem na nebe očekávám déšť. Spatřím první, druhou, třetí kapku. Prší..... I takový může být květen.
|
pr2cfjanjit_02_1
|
7. března 2006
Hana Výborná, 3.E
2. písemná práce
Stalo se na OH v zimě
(fejeton)
Po 4 letech jsme se opět dočkali. Po 4 letech jsme opět mohli fandit u televize, někteří vyvolení i na samotném místě dění, naším „zlatým“ klukům hokejistům, běžkařce Káče, nové české hvězdě bruslařce Sáblíkové a dalším členům naší početné olympijské výpravy.
„Není důležité výhrat, ale zúčastnit se“ – to je heslo olympijských her. Někteří sportovci bohužel znají jen jeho první část a při honbě za vítězstvím jsou ochotni obětovat vše. Výkony sportovců se od rok od roku zlepšují a proto, aby rekordy byli opět pokořeny, sahají si závodníci až za hranice svých možností, porušují základní přírodní zákony, balancují na hranici života a smrti a při závodě, či zápase neznají.
On je to moc pěkný pohled na lyžařský sjezd, kdy se jeden závodník za druhým řítí jak drak ze sjezdovky se sklonem 89°, jak mu lyže kloužou po sněhu a lidé fandí, křičí... ale najednou chyba, závodník ztrácí rovnováhu a už můžeme jen pozorovat bezmocnou kuličku řítící se po svahu stále stejnou rychlostí, jako když to byl ještě závodník ještě s nohama pevně přilepenýma k sjezdovce. Postupně z ní odlétává jedna hůlka, druhá hůlka, jedna lyže, druhá lyže, přilba, ale to už nám přítel komentátor sděluje, že pád je velmi ošklivý, protože nás by to samozřejmě nenapadlo. Konečně se bezvládné tělo závodníka zastaví v ochranných sítích a už k němu běží doktoři, trenéři, terapeuti, kteří ho nakládají na nosítka a nesou pryč. Lyžař měl prý štěstí, že jsou v těchto závodech, tak bezpečné ochranné sítě. Já si ale spíš myslím, že by bylo lepší zbrzdit lyžařům lyže, jak říkají někteří odborníci. Ale to by zas nebyla taková podívaná, ne?
Ale nebezpečných sportů je na OH mnohem více, třeba takové krasobruslení. Čínský tanečník špatně odhodil svoji partnerku, která udělala 3 salta, 2 rozštěpy a pak vrazil hlavou do hrazení. Chce jet dál, ale nejde to, představení je přerušeno a dle stavu bruslařky vypadá, že nebude pokračovat. Omyl – podvyživená Číňanka sebere všechny síly a díky tvrdé čínské výchově se rozhodne dál bojovat. Nakonec má stříbrnou, je hrdinka, ale zajímalo by mě, jestli si za 15 let, až nebude chodit, položí otázku „stálo to za to?“
Nebo, když nám v zápase se Švédy zranili Jardu Jágra. Útočník sice dostává --- trest, ale to je celému národu jedno, protože Jágrovi crčí krev z hlavy. Švéd má jediný štěstí, že je Jarda silnej kluk a že jeho náraz přežil bez větší újmy, protože kdyby ne, tak si Švéd nejspíš podepsal ortel smrti a čeští fanouškové ho přijdou udupat.
Proto se stále ptám, jestli to všem těmto sportovcům stojí za to? Jestli má cenu jednomu sportu obětovat celé dětství, život, zdraví, a denně riskovat zda přežije, či ne. V cíli pak plivat krev vyčerpáním. A pak jedna hloupá chyba a je konec. Konec sportu, kariéry, smyslu života. Ale nejspíš by mi všichni tihle Jágrové, Neumannové, Bauerové a jiní řekli, že já, normální smrtelník, podávající normální lidské výkony nemohu pochopit.
|
pr3evybhan_01_1
|
umení
ze vsěho nejrači hudbu protože je moc pěkné. Přinaší mi radost do života<.> Nejrači poslouhám doma hudbu<.>
Nejrači s tatou poslouchame hudbu protoze se nám obum líbi a nebo si nekdy s tatou dojdeme koupit Cd s neakou muzikou starší bracha má rád tak{é|í} hudbu<.>
|
hr5zapjos_03_1
|
1. listopadu 2005
Adam Binder, 3.E
1. písemná práce
Zdi nářků a jiné zdi
(Úvaha)
Je to poměrně nedávno, co jsem v jedné tiskovině narazil na článek, nebo lépe řečeno právě úvahu, jejíž autor v ní pojednával o problému dnešní komunikace mezi lidmi. Zdůrazňoval, jak to jde s přímým kontaktem z kopce, a zmiňoval celkový úpadek zapříčiněný právě elektronickými vymoženostmi, které podle mého názoru většina z nás téměř denně používá a pro mnohé z nás se již staly nezbytnou součástí našich životů. Jeho vesměs subjektivní dojmy a názory mě přivedly k zamyšlení se nad touto otázkou, které se nyní budu věnovat.
Jsou tedy skutečně mobilní telefony, internet a další věci bariérou, chcete-li, zdí, díky které upadá naše schopnost mluvit s ostatními? Odpověď zní: „ano i ne.“ Záleží na úhlu pohledu. I přesto mi však názory typu: „V minulosti člověk také nepotřeboval mobilní telefon a počítač
k tomu, aby se domluvil.“, připadají scestné a vypovídají o jisté omezenosti autora. Tím teď nemyslím jeho inteligenci či množství vědomostí, ale úhel pohledu, pod kterým se na věc autor dívá. Je to totiž fakt, na který se nelze dívat jen z jedné strany, ale je třeba vzít v potaz všechna pro a proti, zhodnotit negativa i pozitiva a z toho potom vyvodit patřičný závěr. Souhlasím s tím, že v minulosti stačil telegraf nebo kus papíru a obálka a jistě vše fungovalo dobře. Není to ani tak dávno. Ale proč srovnávat minulost a současnost? Společnost se přeci vyvíjí a má tendenci jít kupředu, to je přirozené. Takový mobilní telefon například, to je velice užitečná věc. Mnohé urychlí, šetří nám čas a možná nakonec i peníze a lidé si díky němu mohou usnadnit život, což je jistě jeden z jeho účelů. V nějaké vážné a nepředvídatelné situaci může dokonce i zachránit život. Ale řešit pomocí mobilního telefonu či emailu třeba rozchod s přítelkyní? Uznávám, že to už je hodně zvláštní, ne-li naprosto nevhodné. A tady nastává okamžik, kdy by se měl každý z nás zastavit a uvědomit si, jak moc ho “mobilní svět“ ovlivnil, či ne. Nakolik je pořád schopný normálně komunikovat s ostatními a zkusit zapřemýšlet nad tím, v kolika případech jedná přes telefon či internet a v kolika z nich osobně s lidmi. A jestliže tento poměr hovoří ve prospěch elektroniky, je to špatné. Může to mít za následek rapidní zmenšení naší aktivní slovní zásoby, z čehož následně pramení i jednoduchost našeho mluveného projevu a úpadek jazyka samotného. Proto je důležité si vbčas ujasnit, zda už nás elektronika nepohltila úplně a nevytvořila onu bariéru v komunikaci s ostatními lidmi. A jestliže dojdeme ke zjištění, že radši napíšeme “esemesku“ místo osobního setkání, měli bychom se snažit to omezit a využívat nové možnosti usnadnění jen jako něco, co nám v určitých momentech komunikaci usnadní.
|
pr3ebinada_02_1
|
Lucie Houdková, 1. C
23. 2. 2004
2. slohová práce
TÉMA – moje přítelkyně
(Charakteristika)
Osnova: 1.) byly jsme nejlepší kamarádky
2.) vzhled
3.) vlastnosti a vzpomínky
4.) kvítko
5.) koně
6.) larvičky
7.) přízeň
Už je to dlouho, co jsem ji naposledy viděla, a i když jsme se nerozešly v dobrém, čas už to za nás srovnal sám. Byly jsme jednu dobu nejlepší kamarádky, ale teď už o ní slýchám jen od rodičů. Je drobnější, spíše hubenější, postavy, ale je dost vysoká a má světle hnědé vlasy a čokoládové oči. Její velká záliba bylo oblečení a strašně ráda o něm také mluvila. Vždy se pro něco dokázala nadchnout a zatáhla mě do toho, byla prostě takový maniak. Ráda vyhrávala a posmívala se mi, byla a myslím si, že ještě je, dost ctižádostivá a neochotná něco pro někoho udělat. Rozčilování – to jí šlo dost dobře, ale lhaní už tak dobře nezvládala, vždycky jsem to na ní poznala, protože strašně zrudla a rozklepal se jí hlas. Hodně jí štvalo, že to na mě skoro nikdy nepoznala a hledala nové způsoby, jak to poznat. Z toho plyne její další vlastnost - vynalézavost. Zvědavá byla taky dost, asi stejně jako já, ale jedna věc, co mě na ní zaražela, byla její neúnavnost. Nikdy jsem ji neviděla vyčerpanou. Když já už usínala, tak ona vesele poskakovala a povídala mi o každém klukovi co potkala, který se jí líbí... atd. Další věc, kterou měla ráda, byli právě kluci. Ráda se před nimi předváděla a vždy je dokázala přemluvit, aby dělali to, co chtěla ona. Byla suverení a rozhodně není a nebyla introvert – je to přesný opak. Milovala nové věci a ráda je objevovala. Oblečení a kluci – dvě „záliby“, kterých si užívá dodnes. Takhle se na ni pamatuji já, ale je to už asi rok co jsem ji viděla naposledy. Od rodičů jsem se dozvěděla další věci o ní. Stalo se z ní kvítko. Začala chodit za školu, kouřit a přestala mít dobré známky – takhle ji já nikdy nepoznala. Ještě jedna záliba, kterou jsem nezmínila je, že chodila do jízdárny za koňmi. Měla a asi ještě má je moc ráda. Jednou mě tam vzala a když ho sedlala a mluvila o něm, málem se nad ním rozplynula. Vypadalo to, jako by snad viděla dokonalost samu, i když to byl jen kůň. Málem bych zapomněla. Je jedna věc, ve které se obě vyžíváme dodnes. Jsou to barvy. Ona miluje různé křiklavé barvičky na oblečení, náušnicích a jiných věcech, jako jsou penaly, tužky, tašky... atd. Měla toho plnou skříň a strašně ráda ji otvírala a všechno mi pořád znova a znova ukazovala. Na závěr bych to shrnula. Měla dobré i špatné vlastnosti, ale i když byly vyrovnané a ona byla hodně povrchní, přesto si ji každý zamiloval a když ji pak poznal lépe, třeba jako já, tak už chtěl její „přízeň“ (myslím tím hlavně kluky) mít co nejdelší dobu jen pro sebe.
|
pr1chouluc_02_1
|
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) moje ráno
b) dopolední procházka
c) zpráva o zajíci
d) pilní mravenci
III. Závěr
TAK TADY ŽIJI
Každé léto já a moje rodina jezdíme na chatu, kde jsem prožívala dětství. Je to nejkrásnější místo na světě.
Ráno mě probouzí sluníčko svým pohlazením nebo štěbetaví ptáčci, kteří soutěží, kdo krásněji cvrliká. Protáhnu se, tím probudím pár malých pavoučků, odpočívajících po dlouhé a namáhavé práci, a vyběhnu bosá ven na zahradu. Barvami to zde jen hýří. Brouzdám se ranní trávou, kapičky rosy mě studí do nohou, ale to mi nevadí. Ani to nevnímám přes tu překrásnou podívanou, která se přede mnou rozprostřela. Je to až neuvěřitelné. Tulipán, lekníny, růže, kosatce, všechny tyto pyšné květiny otvírají své květy a jihnou pod slunečními paprsky, jenž suší lesknoucí se rosu, pěkně kapičku po kapičce, z jejich barevných květů. Proběhnu zahradou, zastavím se akorát u trnitého ostružiníku, abych si utrhla sladkou malinu.
„Utrhni si mě, utrhni,“ vyzívá mě. Nebo u borůvky, která na mě už zdálky volá: „Ne mě, já jsem sladčí“, a dorazím až k malému zarostlému jezírku lesknoucímu se jako zrcadlo a v kterém si slunce smáčí své slabé unavené paprsky. Kouknu se do něj a vidím zelené žabky, jak skotačivě dovádí a také zlaté rybky, {jak}<in> zvědavě po mě pokukují. V jezírku se odráží život a krása přírody.
Bohatě se nasnídám a vypravím na každodenní procházku. Životem to tady jen září. Včelky již začly opylovávat bohaté květy, dnešní den jim připravil mnoho práce, jen aby to do večera stihly. Starý hovnivál před sebou válí svou kuličku, jde to ztěžka, ale nevzdává se. Pestrobarevní motýli si necíleně poletují nad rozkvetlou loukou. Nemají snad co dělat? Kdo ví. Vševědoucí sojka, místní drbna, poletuje ze stromu na strom, zobáček se jí nezavře, musí stihnout ještě před obědem informovat celý les: „Slyšte, pan hajný nám dal postavit nový krmelec, nový krmelec a hezčí, hezčí,“ nahlas prozpěvuje.
Když pomalu dojdu do lesa, posadím se na mez a zaposlouchám se. Slyším šeptání stromů, šíří se zpráva, že zajíc začal trénovat a v neděli se utká v běhu se srnkou. Poběží se kolem rybníku až k Zákoleckému lesu, potom nahoru na kopec pod moudrý starý dub, oběhnou ho a poběží zpět na hráz čistého rybníka. Chvíli poslouchám, ale pak mojí pozornost upoutá něco jiného. Přede mnou se zčista jasna objeví šnek. Pozoruji, jak si to hbitě šine mezí. Kampak asi vyrazil?
Na zpáteční cestě potkám pilné a nebojácné mravence, stavící si hrad z obrovských jehliček. Jeden velí, cupitá vpředu se zdviženou hlavou a všichni ho následují. Poslední mraveneček se opozdil, náklad je moc těžký, ale objeví se tu druhý, plný síly a pomůže mu.
Všichni jsou zde přátelští a neexistuje tu zloba a nenávist. Člověk se {hned}<in> musí radovat a zažene truchlivou náladu. Jako by se tady zastavil čas. Doufám, že taková místa nikdy nevymizí.
|
cb1azemane_02_1
|
Slohová práce školní
Tomáš Lískovec
17. května 2005
1. C
Témata:
1. Tak tady žiji (volný stylový útvar)
2. Divy současného světa (volná stylový útvar)
3. Mé setkání s…. (Vypravování)
4. Pohled do zrcadla (zamyšlení)
Tak tady žiji
Osnova: I.Úvod
II.Stať: a) rozrůstání čtvrti
b) příroda
III. Závěr
Bydlíme v rodinném domku v řadové zástavbě v nejlepší čtvrti co znám zvané Mladé. Má to tu však i své mouchy, třeba bydlí zde dost lidí a na malém prostoru je hodně domů. Takže kamkoliv se podíváte z okna vidíte někomu do obýváku nebo když sousedé udí maso pět metrů od vašich oken cítíte to po celém domě a zřetelně slyšíte jak se vesele baví. Musím však říci, že je to rozhodně lepší než v paneláku a naše obydlí mám nejradši ze všech na světě.
Mladé je rozděleno hlavní ulicí na dvě části na starší a mladší. V jakémsi centru se nachází náměstí Maxe Švabinského na němž stojí gotický kostel. Vydáme-li se o pár set metrů dále najdeme i místní hřbitov.
V současné době vyrůstá kolem původní části spoustu nových exkluzivních domů, které si zde nechávají stavět boháči. To se děje na úkor přírody a mně osobně se to nelíbí, protože se kácí stromy, ruší se pole a tak musíte ujít další cestu, abyste se dostali někam z dohledu civilizace.
V našem okolí je jinak velice pěkná příroda, kterou protéká řeka Malše. V létě v horkých dnech v ní můžete najít mnoho míst, kde si můžete zaplavat a osvěžit se. Vždy odpoledne se to tam hemží lidmi, kteří jdou venčit psy nebo se jen tak projít na čerstvý vzduch.
V okolí můžeme najít i mnoho míst pro různé sporty jako tenis, nohejbal, fotbal, volejbal atd. Nevím jistě zda bych zde chtěl později bydlet, spíš ale ne. Nejvíc by se mi líbilo postavit si svůj dům někde na samotě, kde by vás nikdo neomezoval a nerušil, kde si můžete jen tak chodit a nikoho nepotkat nebo pořádat večírek a nikoho nerušit. Na druhou stranu můj domov je zde a mám tu přátele a rozhodně nebude lehké to opustit.
|
cb1clistom_02_1
|
31.10. 2006
Ondřej Tancibudek, 2.D
1. písemná slohová práce
Automodelářství
(Referát)
Osnova:
I. Úvod – náročný koníček
II. 1) typy modelů
2) kategorie
3) měřítko
III. Závěr – pro zájemce
Automodelářství je koníček, který vyžaduje hodně peněz a také hodně času. Pravou je, že automodelářství není koníček pro každého. Kolikrát slyšíte závodníka – mechanika – modeláře nadávat (velice oblíbené jsou věty „Už ta plechovka zase nejede.“ A „To auto jede, jako bych tam zapomněl namontovat motor.“), skřípat zuby, a také jeho dětskou radost, když mu ve finále neupadne kolo. Automodelářství je totiž koníček pro ty, co milují auta, ale nemůžou si dovolit závodit. A právě k tomu to zvláštnímu koníčku bych vás rád uvedl a udělal malý přehled.
Jaké typy modelů vlastně existují? Stručně, vše co má kola, ať už si vzpomenete na cestovní auta, WRC speciály či „buginy“. Auta mají různé motory, náhon, jsou v jiném měřítku a liší se ve spoustě jiných věcí. Během těch let, co se závody RC aut (radio control – ovládané vysílačkou) jezdí, se ustálily některé kategorie, které jsou považovány za obvyklé a těm se budu věnovat.
Auta se dělí na:
Silniční (on-road, „placky“) – sem se řadí cestovní, sportovní a rally vozy. Nejde zde o nic jiného než o rychlost, proto jsou zpravidla tyto vozy nejrychlejší. Kvůli rychlosti mají tyto vozy nízkou světlost podvozku (výška podvozku nad zemí). Takže si s těmit vozy zajezdíte jen na hladkých površích (hladký asfalt, koberec nebo parkety v hale). Rally auta mají světlost podvozku vyšší, takže se dá jezdit i na rozbitých cestách, na hlíně a na ledě (povrchy ve stylu rallycrossu).
- terréní (off-road, „buggy) – zde jde také o rychlost, ale spíše o rychlost v terénu, takže si zajezdíte i na trávě, v blátě a ve sněhu. S auty se dá také skákat (dokonce se pro skoky objevují i speciální disciplíny). Speciální odnoží jsou pak auta s velkými koly – stadium zase trucky a monstertrucky.
- nákladní (trucky) – zde nejde o rychlost, ale o co největší míru maketovosti. Světla svítí, blinkry blikají, stěrače stírají atd. Vše je navíc doprovázeno zvukovými efekty.
Základní kategorie jsou tedy za námi. Ještě však zbývá připomenout jinou důležitou věc – měřítko. V součastnosti se všechny modelářské firmy snaží své modely zmenšovat, přesto jsou za královské kategorie považovány měřítka větší.
1:32 až 1:24 – v poslední době velice oblíbená kategorie, s těmito auty si bobře zajezdíte i ve větším pokoji. Auta jsou poháněna výhradně elektromotory, které ovšem z malého auta umí udělat malou stíhačku.
1:20 až 1:16 – pro milovníky malých aut jsou moc velké, pro milovníky velkých aut zase malé. Tyto měřítka jsou asi nejvíce oblíbena v USA, Evropa na jejich velký rozmach zatím čeká. Auta jsou poháněna elektromotory.
1:12 až 1:10 – asi nejrozšířenější měřítka (hlavně 1:10), na výběr jsou zde vozy všech kategorií s různými motory (pořád převažují elektromotory). Auta jsou sice skladná, ale jsou natolik velká, aby si poradila i s terénem.
1:8 – dle mého názoru zlomová kategorie. Auta jsou téměř výhradně poháněna spalovacím motorem, který je schopen vyvinout obrovskou rychlost. Na ježdění je potřeba poměrně velké prostranství (doporučuji venku, ona taková „začouzená“ hala není nic moc).
1:6 a 1:5 – královská kategorie, kde mají auta spalovací motory. Kategorie jak pro zkušenější, tak pro movitější řidiče. Auta už se svým pohybem začínají hodně podobat svým velkým vzorům. Jezdit se dá jen na trati (už jenom z bezpečnostních důvodů).
Na závěr bych rád podotkl, že i když jsem zmínil jen to nejzákladnější rozdělení, je jasné, že si každý vybere, co se mu líbí. Pro všechny možné zájemce o automodelařinu bych ještě rád podotkl – auta nejsou hračky. Musí se s nimi opatrně jezdit a musí se udržovat. To je konec. Budu se těšit, že se třeba někdy potkáme na závodní trati.
|
pr2dtanond_1
|
Anna Fouani
Před několika málo dny jsme měli možnost být svědky (prostřednictvím televizních obrazovek) zahajovacího a následně i zakončovacího ceremoniálu Olympijských her Torino 2006.
Celých 16 dnů bylo Torino jedním z nejznámějších a nejsledovanějších měst a to, co se v něm dělo se omílalo snad v každém časopisu či novinách. Ať jsem přišla na jakékoli místo, hlavním tématem rozhovorů byly povětšinou úspěchy a neúspěchy našeho hokejového družstva, špatný skok Jakuba Jandy, zlato Kateřiny Neumannové, velmi dobré výsledky rychlobruslařek Novotné a Sáblíkové nebo třeba nastávající závody (popř. zápasy). Dokonce na divadelním představení, na kterém jsem byla v den ukončení OH jsem zjistila, že olympiádě se nikdo nevyhne. Ani herci ne. Na oznámení jednoho z nich že se do Torina nejede, a že zůstávají v Benátkách pan Donutil v rolu „tupého“ sluhy pohotově zareagoval: „Co bysme tam taky dělali, když už to všechno stejně zkončilo“.
Nemůžu říct, že mě jeho vtipná poznámky nepobavila a spolu se mnou celé Národní divadlo. Říkala jsem si, že to je taková hezká tečka za Torinem 2006. Ale jak se zdá, tak nebyla. Z úspěšných olympioniků se staly celebrity nejvyššího stupně. Jejich tváře jsem vídala nejen v novinové rubrice sport, ale i v dalších třech časopisech pro ženy, muže i děti, v časopisech s křížovkama, valili se na mě z televize a z billboardů.
Zase ale uvnitř svádím boj, zda mi to vadí, nevadí nebo jestli se mi to líbí. Musím říct, že zlato Katky Neumannové mě opravdu potěšilo. Stejně jako medailový úspěch Lukáše Bauera. U hokejistů je to trochu sporné, protože ty hochy na bruslích, s hokejkou a s neuvěřitelně vysokými platy opravdu nemám ráda. Ale „přivezli“ aspoň bronz (měli holt štěstí). Při konečné bilanci medailových pozic všech zúčastněných států jsem byla mile překvapena, že jsme se umístili tak vysoko. Byla jsem i hrdá. Ale myslím si, že nejen my, ale i sportovci si musí od tématu olympijských her a proto denní zprávy o stavu a chřipce Kateřiny mně trochu vadí. Nevadí mi to protože jde o Neumannovou (já ji mám ráda a to zlato jí přeju), ale protože jde jen o Neumannovou. Když o tom tak přemýšlím, myslím si, že pozornost věnovaná medailistům by se dala rozdělit i mezi ostatní reprezentanty. V alpském lyžování jsme nikdy nebyli žádná velmoc, ale to se může změnit. Celý národ se zajímá o Jágrův nalomený malíček, Haškova poraněná třísla, ale to, že O. Bank a ostatní lyžaři zajeli své životní jízdy a umístili se na perfektních místech to už tak zajímavý pro hokejový a fotbalový národ není. Ona i sama účast je určitě výkon. Vždyť olympijské heslo říká že není důležité zvítězit, ale zůčastnit se. A toho bychom se měli držet. Co já bych dala za to, abych mohla nastoupit k nějakému závodu a reprezentovat svou zem (neúspěšně, ale přece)
To co mě ale opravdu zneklidnilo byla dopingová aféra rakouských lyžařů. Protože se mi tím v hlavě rozsvítilo a zjistila jsem, že ne všem jde o účast a sport jako takový! Jde jim hlavně o peníze a o výhru. Když jsem ale viděla krkolomné pády vcelku dobrých lyžařů uvědomila jsem si, že tím úplně vyhasli jejich velké naděje na dobré umístění. Ale místo toho, aby ten závod už vzdali, sasadili si znovu lyže závod dokončili. Šlo jim opravdu o účast.
Pan G
|
pr3efouann_01_1
|
Osnova:
1. Písmo
2. Pravopisná pravidla
3. Rozlišení slov
4. Ovládání pravopisných pravidel
Písmo a pravopis
Aby se lidé mohli dorozumívat vytvořili si soubor grafických znaků, písmo. Naše písmo je hláskové píšeme tzv. latinkou.
Soubor zásad a pravidel jsou mluvené projevy písmem označujeme je názvem pravopis. Při stanovení se má hlavně dbát na zaznamenávání projevů, tj. při psaní, jednak při vybavování, tj. při čtení.
Pravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které znějí stejně např. (vír x výr, plod x plot). Dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno a jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy.
Ovládání těchto pravidel patří k zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.
Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992,
s. 132
|
am8advonic_02_1
|
28. listopadu 2008
Tereza Šenkeříková
V2k
1. písemná práce
Charakteristika, Popis
Téma: 1) Já v roce 2058
2) Planeta Země II
3) Svět z pohledu psa, kočky..... (embrya)
4) Byl to jen sen
Osnova: na světě
co bylo předtím
Svět z pohledu embrya
Dnes je 9. 5. 1992 půl osmé ráno, svět kolem mě, mi připadá po dlouhé cestě horozně nevlídný, známá a příjemná měkkost zmizela. Hlava se mi točí; nemůžu dýchat; svítivé obrysy shluku barev mě píchají do očí; je všude kolem mě hrozný hluk; zima se mnou otřásá, až mi tuhne krev v žilách. A já si teď marně vzpomínám na ty předešlé krásné dny. Bydlel jsem na krásném místě..
Byla to taková červená až narůžovělá komůrka. Běhaly tam po jejich stěnách malé rudé gejzírky v trubičkách, které příjemně vydávaly teplo. Zima tam prostě neexistovala, asi proto že jich tam bylo nad desetitisíce, různě zakroucených a propletených do sebe. Občas vydávaly zvuky nebo se objevovaly a zase mizely. Světla tam bylo akorát pro dobrou náladu, příjemný spánek. Ten mi zajišťovaly heboučké stěny naplněné těmy teplými trubičkami, potažené sametově hedvábnou látkou příjemnou už napohled. Při mém spánku mě nerušilo nic, stěny byly skoro odzvučené a já mám velmi tvrdý spánek zajištěný teplem a klidem. Jen občas jsem slýchával líbezně linoucí se melodie přicházející odněkud. Vždy se mnou jemně kolébaly, naplňovaly mě spokojeností, bezpečím a jistotou. Ale občas byly velmi veselé, hlavně protože různě šustily a chřapotily. Abych občas zahnal nudu, hrál jsem si na kolotoč či skluzavku. Točil jsem se u toho kolem do kola, odstrkoval se nohama o stěnu nebo jen po nich sklouzával. Sem tam na mě někdo jakoby zaťukal. Byly to různé tlumené zvuky: „Ťuk – ťuk i buch – buch.“ Po mém hraní jsem míval hlad, ale né nadlouho, když jsem chtěl, sklouzávalo mi jídlo přímo do břicha, rourkou připojenou na mé břicho, ohřáté na příjemnou teplotu. Výběr mého jídelníčku byl také zajímavý, často to byla zelenina a ovoce se spoustou vitamínů, málo mastná masa, přílohy, často polévky, nejlepší byly vždy takové hnědé hrudky rozehřáté teplem. To se však podávalo jen občas. Po jídle jsem se nechával ukolébat k spánku. Takhle jsem trávil dny v mé komůrce.
Od jednoho dne mi začala být malá. Svírala mě ze všech stran, nakonec mě vytlačila ven. 9. května 1992 v půl osmé ráno, bylo to strašné...
|
grV2senter_01_1
|
Slohová práce školní
Petra Jakubcová
17. května 2005
1. C
Témata:
1) Tak tady žiji (volný stylový útvar)
2) Divy současného světa (volný slohový útvar)
3) Mé setkání s…. (vypravování)
4) Pohled do zrcadla (zamyšlení)
Osnova: I. Úvod– jižní Čechy
II. Stať –a) České Budějovice
b) řeky a parky
c) mé bydliště
III. Závěr– zamyšlení
Tak tady žiji
Je to hodně těžké popsat mé rodiště, místo, které je mi nejpříjemnějším na světě a kam se vždy ráda vracím. S rodiči hodně cestujeme, a tak už jsme projeli snad všechny kouty v naší republice. I přesto jsou pro mě jižní Čechy tím nejmilejším a nejsympatičtějším místem. Myslím si, že mají v sobě určité kouzlo, které sem láká více lidí, ne jen mě. Není to nádherný pocit, vidět zapadající slunce nad třeboňskými rybníky, divokou zvěř na Šumavě a německé turisty, vyhledávající již zmíněné neodhalené kouzlo jihu Čech?
Ale teď už je na čase, abych specifikovala nějakým způsobem naše město, které je metropolí jihu Čech. Nazývá se České Budějovice. Založil ho Přemysl Otakar II. v roce 1265 jako královské město. Chtěl se vyrovnat ostatním českým rodům, proto povolal nejlepší české stavitele. Tato skutečnost je vidět dodnes. Stačí nám, když se procházíme pravidelnými uličkami v historickém jádru města. Přála bych to zažít každému. Když se cizí turisté dostanou na náměstí a naskytne se jim pohled na všechnu tu krásu, padají do mdlob.
Od náměstí nemusíme chodit daleko, abychom viděli další věc typickou pro České Budějovice – soutok řek Vltavy a Malše. Tyto dvě řeky už nám párkrát připravily nemilé překvapení, v podobě povodní poničily historické jádro našeho města. I přesto, ale neznám člověka, který nerad chodí kolem a nekochá se upravenými a zrekonstruovanými budovami. V létě se zde „povaluje“ spousta lidí, kteří tato místa vyhledávají nejen pro odpočinek, ale i pro zábavu. Někdy i já sednu na kolo a jedu se učit do českobudějovického parku Stromovka, který se pro využití volného času nabízí sám.
V tomto městě bydlím už od narození a mám zde i klidný a pohodový domov. Bydlím na jednom z českobudějovických sídlišť – Máj. Toto místo nebudí v člověku příjemný pocit. Hlavně, když si představí romské občany, kteří přepadávají a okrádají v noci nevinné obyvatele téže čtvrti. Doma se s rodiči moc nezdržujeme, protože máme nedaleko Českých Budějovic chalupu, kam jezdíme na celé víkendy a v příští době se tam snad i odstěhujeme. I přesto se ale doma všichni rádi po škole a po práci potkáme, vyprávíme si příhody, které se nám staly během dne a snažíme se nějak společně využít náš volný čas. Můj domov mám velice ráda a nacházím zde své útočiště. Máme poměrně veliký třípokojový byt kompletně zrekonstruovaný, a proto je radost zde bydlet. I když jsou takové podmínky, nejsem ráda za své malé soukromí. S bratrem obývám jeden pokoj, a proto někdy panuje ponorková nemoc. Za ta léta už jsme si ale zvykli, že soukromí je menší a snažíme se s tím nějak vyrovnat. Jsem ráda za svůj domov a za to, kde bydlím. Myslím, že mi rodiče poskytují klidné bydlení, po kterém touží každý člověk.
Každý v dospělosti vylétne ze svého hnízda, ale pokaždé se rád vrátí. I přesto, že rodiče uvažují o bydlení na venkově, kam jezdíme už odmala tak se sem vždy ráda podívám a vzpomenu na všechny mé radosti a strasti. Již patnáct let bydlíme v jednom a tom samém bytě. Je to dostatečně dlouhá doba, aby si člověk vytvořil k tomuto místo citový vztah. Ať kladný, či záporný. Já určitě ten kladný a až se budu jednou domova vzdávat a budu si vytvářet svůj, bude to pro mě hodně těžké. Jsem si jista, že teď bydlím v pravém domově plném klidu. Velice často mi ale chybí čistá příroda, kterou nabízí venkov. Každá věc má svůj rub i líc…
|
cb1cjakpet_02_1
|
Písmo a pravopis
Osnova:
1. Pismo
2. Pravopis
3. Rozlišování slov
4. Jazyková kultura
Aby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku, vytvořili si soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenáváme písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou.
Postupně se ústálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat, a soubor těchto zásad a pravidel označujeme názvem pravopis.
Pravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně.
Bezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132
|
am8advobar_02_1
|
2. kontrolní stylistická kompozice
(Charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 2006
Martin Branda, 2. B
Téma: Jak vidím sám sebe (Charakteristika)
Osnova: 1.) Úvod: Téma
2.) Stať: a) Vnější charakteristika
b) Chování
c) Vlastnosti
d) Koníčky a volný čas
e) Vztah k práci
3.) Závěr: Celkové zhodnocení
Ve škole jsme měli psát slohovou kompozici z českého jazyka, ale téma jsme dopředu neznali. Velmi mě překvapilo, že mám charakterizovat sám sebe. Z toho plyne problém, že mohu zveličovat dobré vlastnosti a naopak ty špatné úplně vynechat. Přesto se pokusím napsat práci co nejlépe a nezaujatě. Tak začnu.
Jmenuji se Martin, je mi 13 let, nemám ani tlustou, ani štíhlou postavu, na hlavě mi rostou krátké, světle hnědé vlasy a nosím brýle, bez kterých si mě nikdo nedokáže představit. Už bych mohl přejít k oblečení. Nejraději nosím trička s krátkým rukávem, mikiny a džíny, pokud je zima, tak samozřejmě nosím něco teplejšího.
Zatím jsem však neřekl nic o svém chování. Většina lidí už si asi všimla, že jsem občas trochu zbrklý a řeknu nebo udělám nějakou hloupost. Do budoucna se to pokusím minimalizovat.
Mohl bych vám také kromě chování říci i něco o svých vlastnostech. Celkem vzato jsem kamarádský, ale nepříliš společenský, podobně jako jeden můj spolužák, Dušan Malík. S tím souvisí, že sice nemám mnoho skutečných kamarádů, ale snažím se vycházet i s ostatními. K mým dobrým vlastnostem patří téměř stálá veselost, která občas nakazí okolí. Mrzí mě, že o mně někdo říká, že mám občasné záchvaty vzteku, což je sice pravda, ale rozhodně ne v takové míře, jako mí někteří nejmenovaní spolužáci.
Zatím jsem úplně vynechal koníčky a volný čas. Mezi mé koníčky patří čtení knih a časopisů. Občas také stavím ze stavebnice LEGO a hraji počítačové hry (často).
Velmi mě zajímají palné zbraně, a rád navštěvuji výstavy a muzea, které je obsahují.
Abych pořád nemluvil o volném čase, přejdu k jeho pravému opaku – práci. K té mám veskrze kladný vztah, i když ji občas odfláku a neudělám hned. Ve škole, kde je práce hodně, mě nejvíce baví biologie, v ostatních předmětech jsem průměrný.
Na sobě neobdivuji naprosto nic, ve většině věcí jsem průměrný, a proto se pokusím především ve škole zlepšit.
|
ces2bbramar_1
|
Školní slohová práce
Jana Drábová
14. prosince 2007
<chybí sken jedné strany >
klidnější. Do vozíku musíme dát piliny, aby koním neklouzaly nohy. Samozřejmě musí dostat i nějaké seno na cestu. Dále je ještě nutno zabalit závodní výbavu pro koně: sedlo, uzdečku, tečku pod sedlo a chrániče na nohy – tzv. kamaše. Jezdec také potřebuje speciální oblečení a to bílé jezdecké kalhoty, košili, sako a jezdecké boty a helmu. Když je vše připraveno, nasadíme koni ochrané bandáže na nohy, naložíme ho a vyrážíme.
Na závodech se vždy sejde mnoho lidí. Všichni „koňáci“ se mezi sebou znají a o to je nervozita a snaha předvést se v co nejlepším světle ještě silnější. Před začátkem parkuru probíhá prohlídka kde jezdec zjistí své pořadí a trasu parkuru. Poté se jde rozeskákat se svým koněm na opracoviště. Po vyhlášení jeho jména a jména koně vjíždí jezdec do kolbiště.
Vjezd je vždy rychlý. Kůň je nabitý. Vidí skoky a cítí, že se bude něco dít. Nejprve se však musí pozdravit porota, která kontroluje správné projetí trasou a stopuje čas. Porota dává pokyny ke startu a jezdec ma čtyřicetpět vteřin na to, vyrazit. Nacválá a míří vstříc prvnímu skoku. Parkur obsahuje většinou osm až devět skoků. První překážka je za nimi. Zatačejí na druhou vypadá to dobře. Kůň je soustředěný a stále zrychluje. Třetí překážka je za nimi. Blíží se kombinace (2 překážky těsně za sebou). Překonávají jí bez problémů. Už jen čtyři skoky chybí. Páty a šestý skok byl v pořádku. Následuje těžký obrat na předposlední překážku. Dopadlo to dobře a teď už „domů“ Osmá překážka je za nimy. Mají skvělý čas. Neshodili ani jednu překážku. Jezdec chválí koně plácáním po plecích. Oba jsou šťastní. Porota vyhlašuje průběžně první místo.
Pocit blaha a radosti je na světě. Předjeli dalších třicet koní a je úplně jedno, že ještě pojede hodně jezdců, kteří je asi předhoní, protože pocitu naprosté harmonie a propojení mysli s následným skvělým výsledkem nic nenahradí!
|
cb4cdrajan_01_1
|
Tereza Vavřinová 1. E
5. listopadu
1. písemná práce
Jak jsem překonala sama sebe
Budu vám vyprávět příběh o události, která nejen že pomohla někomu dalšímu, ale také v podstatě změnila můj život. Vždy jsem měla obrovský strach z výšek. Už jako malá jsem se bála lézt na hřišti na prolézačky, abych nespadla a příjezd poutě, pro jiné děti největší událost celého roku, byl pro mě jen dalším obyčejným dnem, protože jsem se neodvážila na atrakce ani podívat. Největší noční můra pro mne ale vždy byl tělocvik, kdy nás pan profesor nutil šplhat nahoru na pětimetrové lano. Končívalo to vždy tak, že profesor musel vyšplhat za mnou a pomoci mi slézt. V dospělosti do došlo až tak daleko, že jsem se v budově necítila dobře jinde než přízemí. Vše se ale změnilo po této události.
Jednoho dne jsem svou obvyklou cestou spěchala na autobus. Bylo velmi časně ráno a většina lidí ještě spala. Zima byla již za dveřmi a já byla zachumlaná do svého teplého kabátu. Když tu najednou jsem zaslechla vzdálený křik – někdo volal o pomoc! Rozhlédla jsem se a viděla jsem, jak na balkóně v druhém patře stojí malá holčička a pláče: „Paní, pomozte mi, rodiče jsou pryč a všude je oheň. Já se bojím!“ Tehdy ještě nebyla doba, kdy měl u sebe každý mobilní telefon a nikde v okolí také nebyla telefonní budka, tak mi nezbylo nic, než jednat sama. Vyběhla jsem schody domu, ale chodba již byla plná kouře a ke dveřím se nešlo dostat. Mezitím děvčátko usedavě plakalo a já byla zoufalá, že nevím, jak mu pomoci. Rozhlédla jsem se po chodbě a zpozorovala jsem, že okno je otevřené. Šla jsem tedy k němu a zjistila jsem, že od okna k balkónu s holčičkou vede úzká římsa. Váhala jsem – ale život dítěte byl důležitější než můj strach. Opatrně jsem vkročila na římsu a při pohledu dolů se mi zatočila hlava. To nedokážu! Můj vnitřní hlas mě ale napovídal, že jestli děvčátku nepomůžu já, tak už nikdo, a nutil mě pokračovat. „Nedívat se dolů! Nedívat se dolů!“ stále mi znělo v hlavě a krůček po krůčku jsem se přibližovala k balkónu. Konečně jsem byla u holčičky, která byla celá promrzlá a mokrá od slz. Přes sklo balkónu jsem se podívala do bytu, ale viděla jsem jen šlehající jazyky ohně. Projít nešlo! „Tak to budem muset zvládnout ještě jednou!“ povzdechla jsem si a vzala jsem ji do náručí. Cesta zpátky byla snad ještě delší než tam a při představě metrů pode mnou mi bylo zle. Konečne se okno přibližovalo a já došlápla na pevnou zem. Dokázala jsem to! Položila jsem děvčátko na zem a od té doby si vše pamatuji jen jakoby v mlze. Jen matně si vybavuji, jak někdo zavolal hasiče a po chvíli přijeli i holčiččiny rodiče. Oba mi velice děkovali a já si teprve uvědomovala, co se vlastně stalo. Já ji zachránila život! Od té doby jsem přestala vnímat vy
<nedokončeno>
|
pr1evavter_01_1
|
Jan Bezděk I. C
4. 11. 2003
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
Osnova: 1. nemoc
2. špatný pas
3. strastiplná cesta
4. vyzvednutí pasu
5. zpoždění
Vzpomínám si na to jako kdyby se to stalo včera. Jednoho léta jsme si naplánovali dovolenou u moře. Velice jsme se těšili, až nastane den, kdy se naše letadlo odlepí od rozjezdové dráhy letiště na Ruzyni.
Přípravy nám zabrabraly velice dlouhou dobu. 3 dny před naším odletem si máma stěžovala, že jí není moc dobře. Sváděli jsme to na cestovní horečku a nevěnovali tomu velkou pozornost. Druhý den to bylo horší a diagnóza lékaře zněla nemilosrdně – alespoň týden naprostý klid. Týdení rodinná dovolená tedy nepřicházela vůbec v úvahu. Museli jsme proto bohužel vyrazit bez mámy.
Na Ruzyň jsme dorazili s dostatečnou časovou rezervou. Na předem určeném místě jsme se sešli se známými, kteří letěli s námi. Vše tedy probíhalo přesně podle plánu. Odvezli jsme zavazadla na odbavení a chystali jsme se na pasovou kontrolu. Vzal jsem si svůj pas, protože na kontrolu musí jít každý sám. Těsně před přepážkou jsem se, ani nevím proč, podíval na zadní stranu cestovního pasu, kde se nacházejí fotografie, datum narození, jméno, platnost a tak dále.
„Proboha!“ vykřikl jsem. „Mám mámin pas!“ Bleskově jsme proběhli letištní halu, abychom se co nejrychleji dostali na parkoviště a vzali si taxíka. Poté, co jsme prokličkovali mezi lidmi, kufry a vozíky halou, jsme zastavili nejbližšího taxíka. Táta řidiči vysvětlil naši zoufalou situaci. Taxikář konstatoval, že máme co dělat, a patřičně na to „šlápl.“ Řítili jsme se po dálnici a do našemu odletu zbývala hodina.
Zastavili jsme před naším domem a rychle jsme vyběhli do prvního patra. Začali jsme zvonit, protože klíče od bytu zůstali na letišti v tašce. Máma přišla otevřít a na otázku: „Co tady děláte?“, jí táta ani neodpověděl a rychle našel můj pas. Seběhli jsme dolů k autu. Zpátky jsme jeli ještě rychleji než prve, protože drahocený čas kvapně ubíhal.
Na letiště jsme se dostali doslova za minutu dvanáct. Rychle jsme zaplatili a modlili jsme se, abychom se do letadla dostali včas. Do letištní haly jsme se vřítili právě když znělo hlášení: „Upozornění pro cestující. Letadlo do Soluně odletí s hodinovým zpožděním.“ Myslím, že jsme byli jediní z cestujících, kterým tato zpráva udělala radost.
I přes tento netradiční začátek se dovolená velice vydařila.
|
pr1cbezjan_01_1
|
Vánoční příběh
{Osnova:
1) návštěva anděla
2) narození Krista
3) Pastýři
4) Tři králové
5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>
Žil jeden muž s jednou ženou, jmenovali se Marie a Josef. Měli mít svatbu. Ale těsně předtím se před Marií zjevil anděl a sdělil jí, že bude mít syna, ale nebude to Josefův syn, bude to syn boží.
Josef jel do Betléma zaplatit daně a Marie chtěla jet s ním. Protože se Ježíšef měl brzy narodit. Po zaplacení daní se chtěli ubytovat v hostinci, ale neměli ani jeden volný pokoj, tak jim hostinský řekl, ať jdou do chléva. Pozdě večer se Ježíšek narodil.
Druhý den pastýři viděli nad chlívem kometu. Šli se podívat co se děje. Ve chlívě uviděli Marii s narozemým ježíškem.
Po čase se tři krúlové dozvěděli, že se narodil syn boží – a tak za ním vyrazili a přinesli mu vz{á}cné dary kadidlo, myrhu a zlato. Cestou potkali krále Herodese a řekli mu o Ježíškovi. Král Herodes jim řekl, aby až půjdou kolem, tak aby mu řekli, kde se {Ježíšek}<ni> nachází.
Třem králům se zdál sen, ve kterém se zjevil anděl. Ve snu jim řekl, že když by Horodesovi řekli o Ježíškovi, tak by ho zabil. Tři králové šli jinou cestou a Herodesovi o něm neřekli. Herodes zjisti že ho přelstili a proto nechal v Betlémě vyvraždit chlapce mladší dvou let. Před tím než Herodes {dorazil}<ni> do města, tak Josef, Marie a Ježíšek utekli do Egypta. Po čase Herodes umřel a Marie, Josef a Ježíšek se vrátili domů.
|
cbrod5b_02_1
|
Martin Krumeš, 1. E.
26. 03. 2004
2. písemná práce
Osoba, která mě ovlivnila
(Charakteristika)
Osnova: 1) Úvod: Proč jsem si ho vybral
2) Stať: vnitřní a vnější stránka
3) Závěr: proč jsme takoví kamarádi
Člověka, kterého chci a budu popisovat v této charakteristice, znám již 7 let (jinak řečeno od třetí třídy základní školy). Je to muž, zatím spíše náctiletý, je nu 16 let a je narozen ve znamení kozoroha.
Je 1,80 m vysoký a poměrně hubený. Na dálku vypadá spíše nenápadněji, ale když ho člověk pozná, tak poté tvrdí opak. Ale on se nějak zvlášť do seznamování nehrne. Spíše si drží lidi více "od těla". Barva jeho očí se téměř shoduje s barvou jeho vlasů, kterých má bohatě (nejsou sice dlouhé, ale spíše vypadají jako takové "hnízdo", samozřejmě v dobrém slova smyslu. A proto jeho brýle, který ukazují jeho inteligenci "technika", nejsou přes vlasy někdy ani vidět. Opravdu má obrovský talent přes technické věci a je velký expert přes počítače.
Jeho vtip mě a společnost dokáže vždy rozesmát. Vždy si máme, co říct, i když někdy naše konverzace nedávají minimální smysl. Někdy tu legraci trochu přeženeme, ale to se dá vždy prominout. Nosí dlouhá, většinou černá, trička, ale jinak není "---" ničím výrazný. Nikdy se nebojí říct, co si myslí, komukoliv a kdekoliv, ale to není vždy ta nejlepší vlastnost, stejně jako docházet pozdě (což je dle mně jeho největší a snad jediná špatná vlastnost). Oba také fandíme stejnému fotbalovému klubu.
Má spíše přírodovědecké zaměření, je opak mého, a tím mě také dokáže doplnit. Vždy mi dokáže dobře poradit, mohu se mu svěřit a ve většině věcech se na něho mohu i spolehnout.
Je tolerantní, ale ne příliš trpělivý. Pevně si stojí za svým názorem a velice těžko se mu vyvrací. Raději se vyhýbá konfliktům, ale také se nebojí jednat. Zřídka je nervózní a těžko ho něco vyvede z míry. Velice zajímavé je, že já a on jsme naprosto vlastnostně rozdílní a zároveň si rozumíme, jako málokdo. Což si myslím, že je v této době rarita.
|
pr1ekrumar_02_1
|
2. listopadu 2005
Irena Ambrožová, 3.E
1. písemná práce
Úvaha
(Zamyšlení nad alkoholismem)
Prašnou dálavou se linul pouštní červ a pohupoval se v plechových bocích. Klikatil se osamělýma uličkama a na pošmurných zastávkách vyvrhoval opozdilé cestující. Kostelní zvony omámeně odbíjely půlnoc. Tramvaj se táhla po kolejích a širokými kužely světel rozrážela temný noční vzduch nasáklý podzimní přeháňkou. Elektrický proud v drátech otráveně chrčel. Po celodenní „šichtě“ byl unaven a nemohl se dočkat, až mu skončí služba. Tramvaj zavřela dveře za posledním cestujícím potácejícím se kolem zastávky „Anděl“ a konečně se odebrala do teplé náruče depa.
Onen muž se motal na jednom místě dokola, oči mu plály jak rudá dvojhvězda. Seděla jsem nedaleko na betonové zemi, pokryté dekou rosy, potahovala z rozžehnuté cigarety a pozorovala jeho neuspořádané pohyby. Byl opilý a možná i něco více. Přesto mě však napadlo: Chybí mu v tomto okamžiku něco? Na to by mi asi teď nebyl schopen odpovědět, pokud byl schopen vůbec něčeho.
Ale proč byl v takovém stavu, že nevěděl ani své jméno? Snad hledal v alkoholu útočiště před problémy? Ocelové mříže opojení ho ochraňovaly před zbytkem světa. Ale s příchodem rána se rozplynou jako veselá nálada a zbyde po nich jen plovoucí žaludek a migréna. Vzpomene si na něco, co toho večera prožil? Nebo v jeho životě zůstane prázdné bílé místo, které již nikdy nenaplní? Kaňka přes umělcův obraz, prázdné nic..*
A co se stane potom? Co bude až veselý sluneční úsměv zapadne za obzor a všude se rozlije černočerná tma? Tma pohlcující tu ztrápenou dušičku! Dokáže vzdorovat té zubaté bestii plachtící k němu na křídlech ethanolu? Dokáže odmítnout vroucí polibek extáze? Je na to dost silný? Některé otázky by raději měly zůstat nezodpovězené.
On si ale neuvědomuje, kam padá. Namlouvá si, že si dokáže odepřít panáčka rumu. Naivně si myslí, že odolá koketnímu pomrkávání lahváče oděnného do stylové etikety. Zpočátku možná ano, ale pak už ne. Rozhodně ne sám..
Stává se agresivním, pokud mu žaludek nezahřeje každodenní dávka kořalky, kterou neustále zvyšuje. Druhý den se potácí s rozpolcenou duší. Jedna její polovina ho nabádá k návratu ke starým ideálům, truchlí nad roztřesenou lidskou troskou a stydí se! Stydí se za něco, co si ani nepamatuje, že provedla. Druhá část duše opovrhuje okolním světem a na bledé tváři se jí formuje přihlouplý úsměv při pomyšlení na kapku likéru. Možná má výčitky svědomí, možná ji to mrzí. Tak co udělá? Znovu si přihne?!
Dvě já jedné rozpolcené duše stojí proti sobě v rozhodující bitvě a hrozivě cení zuby. Které vyhraje? Které zasadí tomu druhému osudovou ránu?
Mezitím, co jsem o tom zaujatě přemýšlela se muž došoural až ke mně. Na hlavě měl spleť tmavě blonďatých vlasů. Mastné a slepené tvořily neoholený rám zpitého obličeje. Požádal mě o cigaretu a ač jsem mu rozuměla až na potřetí, musím poukázat na milý podtón v jeho hlase. Proč bych mu ji nedala? Konec konců byl asi tak prvním člověkem, který na mě toho dne promluvil. Přisedl si ke mně na špinavou zem a potom, co jsem mu půjčila zapalovač, jsme dlouho hleděli stejným směrem. Vstříc usínajícímu životu, který ustupoval čirému svitu hvězd. Jenom cigaretový dým halil pohled na Mléčnou dráhu do třpytivých krajek. A já se musím ptát, zda-li by se někdo střízlivý byl schopen zachovat jako on? Zda by si přisedl k opuštěné dívce mezi odpadky a nenuceně se s ní bavil, přestože byla noc a viděl ji poprvé v životě? Tmou noci kráčel vyděšený měsíc a Koperníkův kráter svraštil do němého úžasu!
* Pak se postaví na změklé nohy a odebere se na onu místnost. Potřebuje se vyzvracet! Vyzvracet ze sebe všechnu tu špínu! Docela bych mu pogratulovala, kdyby se mu to povedlo.
|
pr3eambire_02_1
|
Můj pokoj
Rád bych vám popsal můj pokoj. Snad se vám bude líbit. Muj pokoj je velmi modernií. Mam celý lakovany nabytek mam tam i mnoho modelů aut. Dokonce i zvířata se tam {oběvili}<ni> křečci a ryba. Maji klec jako palác. Na posteli je velmi drahé povlečení ferary. Z oken je vydět na pozemek kde je jen bahno a klacky. Hned vedle postele je stul a na tom stole jsou tři ružov{í|é} orchydeie a vedle stolku tiskarna EPSON. Doufam že se vám můj projev o pokoji líbil. <img pokoj>
|
am6bzeiric_1
|
Vukovič, M., kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:
a) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka
Jaký bych já byl učitel
Až teď, když se zamyslím nad tím, jak to mají učitelé těžké, uvědomím si, že každý učitelem být nemůže. Učitel musí mít pevný charakter, autoritu a především být trpělivý. Ovšem učitelské vzdělání požaduje víc než si sami dokážeme představit. Vzpomeňme například učitele prvního stupně základních škol, kteří většinou měli jednu třídu na více předmětů. Ja sám si vybavuji svoji učitelku ze základní školy, která učila všechny předměty kromě tělocviku a pracovní výuky a že z jedné hodiny se musela připravovat na následující a připojím k tomu ještě ty malé a uřvané dětičky, tak mi běhá mráz po zádech. Teď už začínám pochybovat o tom, zda bych já mohl tuto práci vykonávat s radostí. Ale učitelé nejsou jen ti ze základních škol a prvního stupně, jsou i učitelé z vysokých škol, gymnázií a fakult. Je vcelku jasné, že tito profesoři, jak se jim na těchto školách říká, maji poněkud větší vzdělání a lepší práci než ostatní.
Ale přeci jen si myslim, že tuto práci mužou vykonávat jen “vyvolené osoby“. A proto sem došel k závěru že já bych učitelem být mohl, ale musel bych na sobě hodně pracovat.
|
js9mvukmil_1
|
Ptáš se, jak se mi teď daří
11. ledna 2007
Ahoj Adame,
děkuji Ti za dopis, který jsi mi nedavno poslal a sdělil mi tím několik novinek a informací, které se u Tebe přihodily během těch pár dnů. Oba ale dobře víme, že z těch pár dnů se vyklubal celý půlrok, kdy jsme se naposledy osobně viděli. Čili tímto dopisem bych Ti chtěla zodpovědět Tvojí otázku, jak se mi teď daří.
Celkově bych to shrnula asi tak, že se mi daří normálně, čili ne moc dobře, ani ne zas tak špatně. Vždy se najde den, kdy se mi příhodí něco příjemného, co mi zpestří den a náladu, ale také se stane něco, z čeho jsem buď smutná nebo nemám náladu. Však víš, jak to myslím.
Začnu psát nejprve (nejprve) o škole. Když jsme se spolu bavili naposled, tak jsem Ti sdělovala své pocity, když jsem měla jít druhý den do nové školy. Viděl jsi na mně, že jsem z toho celá vynervovaná, že mě čeká další fáze mého života. Uklidňoval jsi mě, za což Ti patří velké poděkování. Jsem ráda, že jsi mě vyslechl a pomohl mi. Asi se teď ptáš, jaké byly první dny a jaké to je teď po půlroce. Řeknu Ti to asi takhle. Z prvních dnů jsem byla vyklepaná a nervózní z toho, co mě ještě na této škole čeká a co mě nemine. Byla to pro mě hodně velká změna ohledně porovnání základní školy a gymnázia. V tuto chvíli jsem si na to už zvykla a už si z toho nedělám tak velkou hlavu, jako v září. Poznala jsem tu dobré lidi, a to jak učitele, tak své spolužáky. Nestěžuji si. Ohledně učení na tom moc dobře nejsem. Jak víš, tak kvůli volejbalu se nestíhám toho tolik naučit. Když přijdu večer domu z tréninku, tak jsem pochopitelně unavená a že bych měla náladu se něco naučit, tak to se říct nedá. A podle toho ty známky taky tak vypadají.
No nic, o škole jsem Ti toho napovídala až dost, nemyslíš? Přejdu tedy k ostatním věcem, ale jen tak okrajově, abys byl tak trochu v obraze. Ve volejbale se zatím držíme na předních místech, ale nedavno nám odešly dvě nahravačky, a tak nevím, jak to teď budeme zvládat. V září jsme měli poslední třetí soustředění, a to v Itálii v Jesolu. Bylo to pěkné, ale trochu náročné. Jak jinak, že. Zrovna před měsícem jsem si udělala ve škole výron. Trochu mě to zbrzdilo ve fyzičce a teď mám na trénincích co dohánět. Jinak ohledně Vánoc Ti řeknu jen to, že byly jako každý rok pěkné, ale hezčí by byly na sněhu. A Silvestra jsem nijak neřešila a zůstala s rodiči doma. Jen bratr vyrazil se svými kamarády na něčí chatu. Už je ve čtvrťáku na ČAG a zanedlouho bude dělat zkoušky na vysokou školu. Chce jít myslím do Prahy a bude maturovat pravděpodobně z matematiky a z chemie, tak jsem na něj zvědavá.
Člověče Adame, už mě nějak nenapadá, co napsat. Asi jsem se už dostatečně vypovídala. Jak se na to koukám, tak jsem Ti toho napsala celkem dost. Vždyť víš, že v tom mívám menší problémy se o něčem rozepsat. To víš, introvert je introvert, ale já jsem snad mnohem víc než introvert. Už jsem Ti snad říkala, že nikdy nikomu neříkám vše, ač je to podstatné nebo ne. Já vím, že mi to svým způsobem škodí, ale jsem hold uzavřená a nijak se to zatím nemění. Tak a konec. Prosím Tě, abys mi odepsal na tento dopis a také mi něco málo pověděl. Těším se, až si to budu číst.
Přeji Ti hezký den a pozdravuj doma.
S pozdravem Eva
Osnova: I. Úvod
II. Stať 1) celkové shrnutí
2) život ve škole
3) život mimo školu
III. Závěr
|
cb1acapolg_01_1
|
Stalo se...
Poslední roky světem otřásají přírodní katastrofy. Tou nejaktuálnější je hurikán Larry, který zasáhl svou neochvějnou mocí v Austrálii. Jen si to představte. Žijete si celkem pohodlný život, ať už s rodinou či bez rodiny, vedete společenský život, máte-li rádi společnost, nebo bydlíte někde na samotě. Jelikož nesnášíte “moderní“ styl bydlení – “hlava na hlavě“ – a užíváte si krásy přírody a tichou symbiózu s ní. Ať už jsme jakýkoliv, rádi se vracíme domů. Všude dobře, doma nejlíp! Může to být jediná jistota v našem životě. Pokoj, koupelna, kuchyň, obyvák. Hmatatelné věci! To se přece nedá jen tak ztratit! A ejhle. Nepočítali jsme totiž s přírodou. To my přece vládneme všemu! Kvůli tomuto mínění na nás možná “tetka“ příroda dostala vztek, který poslední dobou graduje. Mohli bysme to XXX s ženským přechodem. “Tetka“ příroda je sice v nejlepších letech, ale začíná být dost náladová, vzteklá a všechno ve svém okolí srovnává do latě. Spolu s našemi životy, najednou nemáme nic, protože chlapák Larry dostal menší prácičku od “tetky“ a dal si na ni opravdu záležet. Chtěl se totiž těšit stejné přízně jakou měla Katrina nebo Anderew. “Tetce“ to ale stejně nestačilo. Vzápětí se zasloužila o to, že Austrálii teď pro změnu ohrožují záplavy, které, vůbec nechápu proč, nemají ani jméno! Možná proto, že jejich výskyt je až příliš častý. Jména by se mohla opakovat. Příroda má totiž celou armádu, takže jména pro všechny nejsou možná.
Proč ale tenhle náhlý přechod? No, můžeme za to i my. Protože těch, co si vychutnávají symbiózu s přírodou je stále méně. Stále se na tento vztah zapomíná. Nemůžeme jen brát, ale i dávat. Stalo se, ale nemělo se to stát. Ještě však není pozdě! Pozvěte “tetku“ na čaj, kupte ji něco, udělejte pro ni něo! A zase budeme mít ten pokoj, koupelnu a jiné, čemu říkáme domov.
|
pr3cmarkri_02_1
|
28.3. 2006
Kamila Königová, 3.E
Písemná práce
téma: reportáž – genius loci...
GENIUS LOCI
Letos v březnu se v belgickém hlavním městě Bruselu konal pravidelný jarní summit Evropské unie. Měl být sice klidnější než ten prosincový, kde se projednávala výše rozpočtu na období let 2007-2013, ale přesto se stalo několik zajímavých událostí, které stojí za zmínku.
Tradičně proti sobě stály dva tábory, staré a nové členské státy. Nováčci bojovali o volný pohyb pracovních sil, starší členové, zejména Německo a Rakousko, o tom ale nechtěli ani slyšet. Přitom jiný starší zakládající člen, Velký Británie, spolu s Irskem a Švédskem, jsou živým důkazem toho, že příliv pracovních sil může posílit ekonomiku. Tím se poučily jižní státy Španělsko a Portugalsko, ale také severské Finsko, a otevřely hranice novým pracovníkům z různých koutů Evropy.
Nejvýznamnější důvod pro ponechání hranic uzavřených, tzn. „princip země původu“, byl také vypuštěn. Podle něj by se podnikatel pracující v cizí zemi krátkodobě měl řídit zákony své země. Zrušení tohoto principu se nelíbilo osmi bývalým komunistickým státům a prohlásily, že to tak nechtějí nechat. Předseda Evropské komice José Barroso jim ale vzkázal, ať o něj nebojují, že už tak se jedná o značný úspěch.
Letošní summit přinesl průměrné a nicneříkající závěry, jediný, kdo na sebe upoutal větší pozornost médií i veřejnosti, byl francouzský prezident Jacques Chirac. A to hned dvakrát.
Poprvé, když opustil jednu ze zásadních konferencí na summitu, protože jeden z francouzských zástupců začal mluvit anglicky. Rozhodl se použít „jazyk byznysu“, protože na summitu se angličtina používá běžně a často. Mimo jiné označil Francii za „protekcionalistickou zemi“ a tím se Chiracovi pravděpodobně také nezavděčil. Ten se objevil až když hovořil jiný francouzský zástupce – francouzsky.
Druhou, mnohem důležitější a závažnější událostí týkající se francouzského prezidenta, byla akce belgické novinářky Katleen Peeraerové. Ta se rozhodla prověřit ostrahu v hotelu, kde byl ubytovaný prezident Chirac a německá kancléřka Angela Merkelová. Nejenže se jí to podařilo napoprvé, ale dokonce několikrát. Do zavazadel si přibalila pistoli Berett, prošla přes ostrahu a vzápětí jí kolega na pokoj pronesl ještě náboje. Další den si Katleen do kabelky schovala plastickou výbušninu a několikrát se prošla v blízkosti Jacquese Chiraca.
Tento čin by měl být upozorněním do budoucnosti, policie totiž přestává být tak ostražitá jako v minulých letech, kdy se summity pořádaly každý rok v jiné členské zemi. Od roku 2003 se konají z organizačních důvodů v Bruselu každý rok a tato rutina zřejmě oslabuje pozornost.
|
pr3ekonkam_01_1
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.