text
stringlengths 139
17.9k
| original_file
stringlengths 8
17
|
|---|---|
3.11. 2005
Jan Bartůněk, 2.C
1. písemná práce
Tuning
(Referát)
Asi každý z vás někdy viděl na ulici auto, které se tvářilo jako nějaký závodní speciál, přesto se však jednalo o sériový model. A právě toto je tuning.
Slovo tuning vychází z anglického slova „tune“, což znamená „upravit“ nebo „vylepšit“. Samozřejmě existuje tuning nejrůznějších druhů – můžete si upravovat auto, motorku nebo dokonce i vlastní počítač. My se společně zaměříme jen a pouze na tuning automobilový.
V poslední době se stal právě tento druh tuningu častým koníčkem nejen těch největších nadšenců. Každý se chce nějakým způsobem zviditelnit nebo odlišit od ostatních a mít například unikátně vyšperkovanou škodovku je ten správný způsob, jak se zviditelnit. Ovšem nutno podotknout, že nic není zadarmo, neboť takovýto koníček stojí kolikrát všechny úspory pyšného majitele, který má na svém „miláčkovi“ neustále co vylepšovat. Samozřejmě záleží pouze na vás, jak daleko zajdete, ale kdo jednou propadne brumlavému zvuku motoru a naleštěným lemům blatníků, tomu není pomoci.
Zaměřme se teď trochu na nejrůznější úpravy, které vaše auto posunou na naprosto jinou úroveň. Nejzákladnějšími a asi také nejčastějšími úpravami jsou spíše menší kosmetické změny jak vzhledu, tak motoru. Mezi ně můžeme zařadit chromovanou koncovku výfuku, xenonové svítilny, zadní přítlačné křídlo či nové kliky dveří. Můžete si říci, že jde o pouhé maličkosti, ale ve skutečnosti vaše auto po těchto úpravách získá sportovnější nádech a zároveň vás nepřipraví o všechny peníze. Jak se říka: „Za málo peněz hodně muziky.“ Kromě těchto vzhledových vylepšení by se daly najít i jiné části auta, do kterých můžete alespoň něco málo investovat. Příkladem budiž sportovní vzduchový filtr, což znamená menší nárůst výkonu, nebo lepší audio soustava. Výkonná a stylová hudební aparatura k tuningu totiž neodmyslitelně patří. Tím bysme uzavřeli kapitolu spíše povrchovějších záležitostí a nyní si řekneme něco o pokročilejším tuningu.
Vzhledově znamená pokročilejší tuning již daleko větší náklady. Rozšířené blatníky, nová litá kola, spojlery, nasávání – každá z těchto položek se může vyšplhat cenově do astronomických sum. Představa, že za sadu litých disků i s obutím zaplatíte přes sto tisíc korun může někomu nahnat husí kůži. Záleží i na individuálních schopnostech každého „tunera“, zda-li je schopen tyto úpravy zvládnout sám nebo zda-li si je musí nechat udělat v servisu. Ve větší míře se zaměřujeme i na tuning motoru. Řekněte sami – nepřipadal by vám divně „sporťák“ vzhledově vypadající, že 300km/h pro něho není problém, který by se ploužil maximálně něco přes 100km/h? Nová výfuková soustava --- nebo větší nasávání – to vše už znamená znatelný nárůst výkonu. Spolu s bručivým zvukem vylepšeného motoru si můžete připadat jako Michael Schumacher za volantem svého monopostu. Nutno podotknout, že řidiči takovýchto aut si to často skutečně myslí.
Poslední skupina lidí se zabývá „extrémním tuningem“, což v praxi znamená kompletní přestavbu auta, závodní díly, často jiný motor. To vše může stát daleko víc než nejluxusnější Mercedes. Jedná se skutečně o extrémní způsob zábavy spíše pro ty movitější.
Tuning je určitě zajímavým a kreativním druhem zábavy, která stojí často i peníze, ale výsledek stojí za to. Určitě byste si měli každý zažít ten skvělý pocit z dobře odvedené práce.
|
pr2cfbarjan_01_1
|
Slohová práce školní
Eva Procházková
17. května 2005
1. C
Témata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)
2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)
3) Mé setkání s…. (Vypravování)
4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)
Pohled do zrcadla
Osnova:
Úvod: Ranní pohled do zrcadla
Stať: a) Zamyšlení nad mým tělem b) Jak mě vidí rodiče c) Jak mě vidí kamarádi d) Čeho chci dosáhnout II. Závěr: Jak se vidím já
Ráno, když se podívám do zrcadla, tak se pokaždé leknu. Říkám si: „Ježíši, to mám zase ránu.“ Pak se trochu upravím a už je to lepší.
Někdy si říkám, že jsem zase přibrala, že bych měla konečně se sebou něco dělat. Co někdy, říkám si to skoro pořád, tak jako asi většina dívek a žen. Neláká mě být hubená jako modelky v časopisech, ale takových 5 kilo dolů by vůbec neškodilo. Pohyb mám, tak by to možná šlo. Jezdím na kole, běhám, hraju volejbal, dělala jsem Taekwon-do, takže si doma zacvičím a zaposiluji. Lidé v mém okolí mě berou takovou jaká jsem. Postavu i povahu mám podle nich dobrou, prostě jako pravá česká holka.
Naši mi říkají, že jsem „střelená“. Moc se jim nelíbilo, jak se oblékám, ale už si zvykli. Dřív mi i říkali, že takhle se mnou nikam nejdou, pokud se ihned nepřevléknu. Také jsem prý líná a pohodlná. Což v tomto mají asi pravdu. Týká se to nejspíše učení. Za rodiče jsem strašně moc ráda a neměnila bych je za nic na světě. Myslím si, že mě vychovali, jak nejlépe uměli.
Kamarádi zase o mně říkají, že jsem zvláštní, náladová, tvrdohlavá, sebevědomá a někdy až moc divoká. Moje nejlepší kamarádka říká, že jsem „živel“. Kamarádů si strašně moc vážím, tak jako mého přítele a rodičů. Všichni jsou důležitou součástí v mém životě.
Čeho bych v životě chtěla dosáhnout? Určitě dodělat školu a dostat se na vysokou. Zaměřenou nejlépe na sociologii, humanitu nebo psychologii. Určitě bych chtěla založit rodinu, samozřejmě až dostuduju. Dvě děti by byly ideální, jedno je podle mě málo. A pak bych také chtěla sehnat solidní zaměstnání. Ale to je všechno ještě daleko. I když ten čas letí jako voda.
A kdybych se měla shrnout sama, tak jsem určitě tvrdohlavá, hrdá a sebevědomá. Tyto vlastnosti mi přijdou spíš jako mínus, protože někdy jdou mně i lidem v mém okolí na obtíž. Náladová? Tak, to jsem určitě. Moje nálada se změní klidně i během 15 minut. A někdy nevím ani já sama proč, natož kamarádi, které to podle mě taky štve. Co bych o sobě ještě řekla?! Nemám moc ráda módní výstřelky, moderní techniku a asi i celou tuto moderní dobu. Bez mobilu bych se klidně obešla, tak jako i bez internetu (který jsem použila asi 2x), počítače, televize… ale bez něčeho na čem si mohu poslechnout hudbu, to asi ne. Kamarádi jsou na tom podobně, takže jsem nakonec ráda, že v této době žiji. Jinak jsem docela obyčejná holka. Pod pojmem obyčejná si prosím vás nepředstavujte nudná, to není totéž.
|
cb1cproeva_02_1
|
Jak interpretovat báseň
Často bývá zajímavější než vlastní text jeho interpretace. Dobrý interpret dokáže do převyprávěného obsahu a popsání tématu přidat ještě svůj osobní styl a vlastní postřehy, takže vzniká úplně nové, jiné dílko. Musí se ale vždy postupovat podle striktních pravidel.
Nejprve si musíme celou báseň důkladně přečíst a pochopit, co nám má říct (s jakým záměrem byla napsána). Pokud se nedaří, je lepší si text přečíst vícekrát, případně si kreslit obrázky.
Když se do básně dokonale vcítíme (vnikneme do ní), měli bychom dokázat formulovat téma (hlavní i vedlejší), námět a ideu (jestli v básni nějaká je). Uděláme si poznámky a snažíme se je upravit tak, aby byly slohově použitelné. Tímtéž způsobem dáme dohromady informace o kompozici (myšlenky, jejich pořadí, forma, rytmus atd.) a jazyku (sl. zásoba, obraznost – metonymie, metafory, příměry… a konkr. příklady z básně). Některé básně jsou založeny na hrátkách s jazykem, a tam u nich je mu potřeba věnovat nejvíce prostoru.
Nakonec se musí vytvořit ucelený slohový útvar, takový, aby všichni, kdo ho čtou, z něj dokázali pochytit charakter básně, její téma, náplň, a hlavně postoj interpreta.
|
js9bkormat_02_1
|
Ježíšek vs Santa Claus
Většina rodičů učí své děti že jim na Štědrý večer Ježíšek přinese dárky, že nikdo neví jak vypadá a že není možné ho vidět. Na druhou stranu děti všude vidí malého tlustého staršího veselého pána v červenobílém plášti – Santu Clause. Proč se zde objevyl? Nahradí úplně našeho Ježíška?
Santa Claus pochází ze Skandinávie, konkrétně Finska, a to z dob pohanských. Tento zvyk zde zůstal a rozšířil se do anglicky mluvících zemí a části Německa.
Santa je bytost, která má továrnu na hračky a v noci 24. prosince je rozváží dětem.
Ježíšek je křesťanský zvyk, který se udržel v západní a střední Evropě. Má být sám Ježíš Kristus, který podobně jako Santa dává dětem dárky
Santa je masově využíván v reklamním průmyslu protože narozdíl od Ježíška ho každý zná.
Podle mého názoru se sem Santa dostal s obrovských vlivem USA. Myslím, že Ježíšek nikdy úplně nezmizí a pokud ano, tak za velice dlouhou dobu. Ježíšek je náš a nikdo nám ho nevezme! Byl tu před Santou a bude tu i po něm. Alespoň doufám.
|
js1bmarjak_1
|
TEMNÝ PARK U BOTIČE
PARK?! PRO MNOHÉ LIDI JE PARK U BOTIČE JEN NEVÝZNAMNÝ PARK, ALE PRO JINÉ LIDI JE TO MÍSTO, KDE SI MOHOU ODPOČINOUT A NAČERPAT NOVÉ SILY. PRO DALŠÍ LIDI JE TO DOKONCE DOMOV NEBO MÍSTO, KDE PRACUJÍ. A O TĚCHTO LIDECH BUDE TATO POVÍDKA.
BOTIČ, SPÍŠE NEŽ ŘEKA TO JE STOKA, KTERÁ OBČAS I PÁCHNE. TO JE TAKÉ JEDEN Z DŮVODŮ PROČ TAM NĚKTEŘÍ LIDÉ NECHODÍ. TITO LIDE SI TAKOVÁ MÍSTA SPOJUJÍ S BEZDOMOVCI NEBO S RUZNÝMY GENGY. PRO MUŽE V ČERNÉM KLOBOUKU S VLČÁKEM JE TO VŠAK VELMI ZNÁMÉ MÝÍSTO. ŘÍKEJME MU TŘEBA PAN PREISS. PAN PREISS JE STARŠÍ MUŠŽ, NOSÍCÍ KLOBOUK S CIGARETOU V RUCE A VŽDY RADOSTNĚ POBÍHAJÍCÍM VLČÁKEM. TATO DVOJKA JE V PARKU VIDĚNA I NĚKOLIKRÁT DENNĚ. JEDEN NA DRUHÉHO SPOLÉHAJÍ, ŽE HO OCHRÁNÍ.
BEZDOMOVCI, NEBOLI TAKZVANÍ HOMELESÁCI, TO TO JE SKUPINA LIDÍ, PRO KTERÉ TENTO PARK ZNAMENÁ DOMOV. NA MÍSTNÍCH LAVIČKÁCH SPÍ, JEDI, KOUŘÍ I PROVÁDEJÍ KAŽDODENÍ HIGIENU. V LETNÍCH MĚSÍCÍCH JE PARK PRO NĚ VŠECHNO. PÁCHNOUCÍ STOKA BOTIČ JIM NEVADÍ, JAK BY TAKY MOHL, KDYŽ SE V MNĚM KOUPAJÍ. KDYŽ BYL TENTO PARK ZŘIZOVÁN NIKDO ASI NEPOČÍTA S TÍM ŽE HO BUDOU OBÝVAT TAKOVÁ INDIVIDUA. HOMELESÁCI JE DALŠÍ DŮVOD PROČ MNOHO LIDÍ DO TOHOTO PARKU RADŠI NECHODÍ.
STUDENTI MÍSTNÍHO GYMNASIA, ASI NEJPOČETNĚJŠÍ SKUPINA LIDÍ CO PRAVIDELNĚ PARK NAVŠTĚVUJÍ. S MÍSTNÍMI OBYVATELI NĚMAJÍ PROBLÉM. DĚLAJÍ JAKO, ŽE JE NEVIDÍ A HOMELESÁCI SI JICH TAKY NEVŠÍMAJÍ. STUDENTI SEM CHODÍ HLAVNĚ OPŘESTÁVKÁCH A PO ŠKOLA NAČERPAT ENERGII, KTEROU MUSELI VYDAT VE ŠKOLE. TVOŘÍ SKUPINKY PO TŘÍDÁCH, TAKŽE UŽ NA PRVNÍ POHLED JE POZNAT, ŽE MEZI TŘÍDAMYI JE URČITÁ RIVALITA. STUDENTI TAKÉ ČASTO CHODÍ NAKUPOVAT DO MISTNÍ TRŽNICE, KDE MEZI STOVKAMI KUSŮ ČÍNSKÉHO NEBO VIETNAMSKÉHO OBLEČENÍ JE I STÁNEK S POTRAVINAMA, STÁNEK, JENŽ VIYPADA JAKO MALY MINI-MARKET A TAKÉ STÁNEK S ČÍNSKÝM FAST-FOOD. VŠICHNI STUDENTI JSOU RÁDI, ŽE TU NÁS PARK MÁME.
VIETNAMCI. PRO MNOHÉ SPLODINA, NIKOLIV VŠAK PRO PARK. TATO ASIJSKÁ KOMUNITA PRACUJE V MÍSTNÍ TRŽNICI. VĚTŠINA LIDÍ JE NEMÁ RADA A SNAŽÍ SE JE IGNOROVAT. PARK JE MÁ VŠAK ZE VŠECH OBYVATEL NEJRADŠI. PRACUJÍ OD RÁNA DO VEČERA, OD SVÍTÁNÍ DO SOUMRAKU, STOJÍ TAM V LETĚ I ZIME, VE VEDŘRECH, DEŠTI I KRUTÉ ZIMĚ. PRACUJÍ HODNĚ ALE VYDĚLÁVAJÍ MÁLO, ONI JSOU VŠAK SPOKOJENÍ, NA NIC SI NESTĚŽUJÍ. A PROČ JE MÁ PARK TAK RÁD? ONI SI HO VÁŽÍ. NEZNEČIŠTUJÍ HO. COKOLIV, CO LEŽÍ NĚKDE NA ZEMI V OBLASTECH JEJICH STÁNKŮ, ONI IHNED ZVEDNOU A VYHODÍ TAM, KAM ODPADKY PATŘÍ. PROČ? KDYBY TO NEUDĚLALI, NIKDO BY SI U JEJICH STÁNKU NIC NEKUPOVAL. PAN PREISS PO SVÉM PSU VÝKALI NESPÍRÁ, STUDENTI HÁZÍ ODPADKY VŠUDE OKOLO JENOM NE DO KOŠE A BEZDOMOVCI, TI PARK NIČÍ NEJVÍCE. TO JE TEN DŮVOD PŘOČ SI PARK TAK VÁŽÍ VIETNAMCŮ.
TOTO BYLA POVÍDKA O NAŠEM PARKU, VŠICHNI JEHO NÁVŠTEVNÍCI JSOU RÁDI, ŽE HO TU MÁME, KAŽDÝ SI V NĚM NAJDE SVŮJ MALÝ PROSTOR, KDE TRÁVÍ ČAS, KDE PRACUJE, KDE SPÍ. DĚKUJEME TI, PARU PARKU.
|
pr4atstamar_1
|
1. listopadu 2005
Kamila Königová, 3.E
1. Písemná práce
téma: Úvaha – Zamyšlení
OSNOVA:
1) Úvod
2) Stať
3) Závěr
Často přemýšlím o tom, jak to udělat, abych si mohla ráno přispat, než půjdu do školy. A tím jediným největším problémem, jak se zdá, je doprava v centru i mimo něj. Nebýt stovek aut, která cestou míjím, trvalo by mi to z domova do školy jen asi dvacet minut. Při dnešní situaci strávím v tramvaji minut nejméně pětatřicet. Mnoho lidí by si mohlo myslet, že přeháním, ale já v centru bydlím, kousek od Karlova mostu, takže mohu potvrdit, že jsou ulice neustále plné aut.
Nejvíce to zlehčují samozřejmě ti, co bydlí na okraji města. Do centra většinou vůbec nemusí a když už se tam dostanou, tak říkají, že jedou „do Prahy“ a myslím, že když takovou zácpu zažívají jednou týdně, tak to tolik celkově nepociťují. Další, kdo problému se zaplněným centrem nevěnují takovou pozornost, jako by měli, jsou samotní řidiči. Ti si rozhořčeně stěžují jedině tehdy, když sami uvíznou v nějaké koloně. Ale ani to je příště neodradí od toho jet autem.
Ti nejvíce postižení, jsou pražané, kteří buď bydlí v centru anebo ti, kteří jím musí každý den projíždět. Nepomáhají žádné petice nebo stížnosti, autem se prý jezdit musí.
A přitom by uzavření centra pro auta prospělo všem. Každý den cestou do školy nebo ze školy se dívám, kolik osob průměrně jezdívá v jednom osobním autě. V naprosté většině případů je to jeden jediný člověk. A většinou se ještě rozčiluje, že se fronta před ním nehýbe. Kdyby všichni tito lidé nechali auto stát alespoň na okraji širšího centra, tak by se určitě leccos vyřešilo. Parkovišť i podzemních parkovišť je všude dost a jsou poloprázdná. Jen by podle mě měly být zdarma jako motivace pro řidiče. Češi rádi slyší, že je něco bezplatné.
Kdyby nebyly v ulicích auta, tak by se méně zpožďovaly tramvaje. Vždyť na kolika místech mají tramvaje koleje jen pro sebe? Kdyby to tak bylo všude, alespoň jeden problém dopravy by se vyřešil. Ulice bez aut by byly nepoměrně bezpečnější pro děti, nehrozilo by, že je přejede nějaký opilý nebo šílený řidič.
Zároveň by se snížila koncentrace smogu ve vzduchu, který nejenže dlouhodobě ničí fasády domů a památky, ale hlavně škodí našemu zdraví.
Když už nic jiného, řidičům by se doprava MHD vyplatila i finančně. Tramvajenka, v porovnání s benzínem nebo naftou nestojí rozhodně tolik peněz a ve výsledku by se dostali do cíle mnohem rychleji.
Podle mého názoru auta do centra nepatří a vzhledem k růstu jejich počtu by rozhodně ani nadále patřit neměly. Praha je moc krásné město na to, aby se stalo jednou velkou dálnicí. Magistrát se měl o své historické poklady postarat už dávno, ale myslím, že v tomto případě nikdy není pozdě.
|
pr3ekonkam_02_1
|
Osnova:
1. Dorozumívání – písmo
2. Psaní, čtení
3. Rozlišení slov a slovních tvarů
4. Nejvíce zdůrazňovaný požadavek jaz. kultury
Aby se lidé mohli dorozumívat, vytvoři
Aby se lidé mohli dorozumívat, vytvořily si soubor graf. znaků – písmo. Naše písmo je hláskové a využívá tzv. latinku.
Postupně se ustálily zásady, jak mluvené projevy zaznamenávat – pravopis. Při vytváření pravopisných pravidel musí působit co nejméně potíží při psaní, ale i při čtení.
Pravopis nám dává možnost poznat, jak je slovo utvořeno, umožňuje rozlišit slova, které při čtení znějí stejně a poznat vztah mezi větnými členy.
Pravopis, a jeho užívání patří k nejzdůrazňovanějším požadavkům jazykové kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice Češtiny pro základní školu; V Syblík a M. Čechová Fortuna Praha 1992, s. 132
|
am8ajedkat_02_1
|
Umění
Moje oblíbené umění je divadlo. Líbí se mi, protože<in> bych chtěla být herečkou. Nedáv Hlavně se mi líbí činnohra. Nedavno jsem byla na představení Don Juan. Věnuji se i dramaticko-divadelnímu kroužku. Baví mě to. S bráchou se chystáme na predstavení Krysař.
|
hr5strgab_04_1
|
Pitva
V ospalém smogu ranní cigarety roztával přes noc napadaný sníh a stále namrzlé cesty připravovaly návštěvníkům škodolibé překvapení. Pár nohou tiše dusal po cestě a nad hlavou mu svítily lampy soupeřící s úsměškem zapadajícího měsíce. Nikotin se mísil se skřípotem kol a podivná cestující nastoupila do útrob autobusu, kde se setkala s několika dalšími podivíny razícími si cestu na to samé místo. Bylo teprve půl sedmé ráno a polovina pasažérů klimbala v zimomřivém polospánku a ta druhá měla doširoka otevřené oči pod vlivem večerního flámu a brzké kávy. Řidič zmítal vozidlem sem tam celý navztekaný, že už musí plnit své pracovní povinnosti namísto válení se v měkoučkých peřinách snů. Konec Autobus se pod jeho vedením konečně doplazil na konečnou stanici, vyvrhl zde zbylé cestující a uchýlil se k pětininutové pauze, než se po své trase opět vydá nazpět.
A odtud už zbývalo jen pár set metrů k vytyčenému cílyi. U recepce areálu obehnaného plotem již čekal zbytek dobrodružné výpravy i s profesorkou. Černé kadeře se jí vlnily po klenbě lebeční a světle modré oči jiskřily, když si špičatými nehty poklepávala na hodinky. Zuby blýskala v úlisném úsměšku a své svěřence vedla pošmournou cestou k pavilonu M. Budova stála jen několik metrů od Vinohradského hřbitova. Roztřesení studenti si navzájem dávali přednost ve vstupu do zakletého objektu. Uvnitř to páchlo dezinfekcí smíšenou s hnilobným pachem rozkládajících se orgánů a na mrtvolně bledých dveří se skvěl nápis: „pitevna“. Automat na kafe a nekonečně táhlé schody poháněly studentíky k onomu místu. Pak se všichni povinně oděli do plášťů, slušivých mdle zelených čepiček a roušek, do nichž si mnozí v návalu nevole s prominutím „nablili“. Povlávající bílé postavičky sei nazuly obří boty stejné barvy a capkaly na pitevnu. Prošly místností, kde se vyjímaly exponáty naložené v lihu. Na první pohled vypadaly jako okurky či kukuřičky v sladkokyselém nálevu. Ale ve sklenicích plavaly namísto křupavých plodů nafouklé orgány. Děloha s vizáží hruškového kompotu, části střev, žaludku a další užitečné věci, jako třeba vaječníky podobné zírajícím očním bulvám.
„Zpátky! Obejděte to druhou stranou!“ halekal {na ně}<in> patolog v gumových rukavicích podrážděně. Nečekaná návštěva ho vyrušila z ranního klidu. V jedné ruce třímal hořící cigaretu a druhou pevně svíral kladívko na rozbíjení lebky. Studentíci se splašeně obrátili o 180° a hnali pryč. Cestou srazili skleněnou nádobu s tenkým střevem. Hysterický jekot doprovázel jedno uklouznutí a následné pády na zem. Několika šťastlivcům se podařilo tu pětimetrovou bestii obejmout.
Když řádně vyděšení dorazili na pitevnu, vyměnili si hrůzostrašné pohledy. Na stole leželo zsinalé tělo osmdesátileté ženy. Na první pohled se zdálo, jakoby měla na hlavě nasazenou červenou plaveckou čepici. Tělo se sice převalovalo v proudech pomalu odtékající krve, ale mrtvá pohlavní pokrývku evidentně nepotřebovala.
„Tak co to tedy je?“ nechápala jedna dívka, dokud nepřistoupila blíž..
Mrtvola bezvládně ležela, nad ní se tyčila horda stařecky vypouklého břicha a řídké ochlupení lemovalo počátek ochablých končetin prokvetlých křečovými žilami. Chyběla jí klenba lebeční, vlasy měla skalpované a z vnitřku mozkovny jí byl odebrán ukázkově členěný mozek. Patologovy nelítostné ruce ho čaply a vložily do misky. Pak ho rozřízl nožem na dvě hemisféry. A když se po půl minutě nedočkal žádného nadšení či obdivné reakce, spodní částí vztekle mrskl o okenní tabuli. Hmota se rozplizla a jak pomalu a úlisně klouzala k zemi, zanechala po sobě krvavou stopu.
První studenti šli do kolen. Vysoký chlapec, který měl tu čest stát u otvoru dutiny lebeční, se chytl za břicho. Zatímco se mu zamlžily brýle, úspěšně si nazvracel do roušky ranní životabudič. Jeho kamarádka však na tom byla podstatně hůře. Na místě ztuhla a bez pardonu si ustlala na podlaze. Z pitevního stolu na ni stékal čůrek chladivé krve. Patologovi se pobaveně zalesklo v očích.
„To snad není možný,“ ušklíbl se. Takové představení brzy po ránu již hodně dlouho nezažil. Povzbuzen úspěchem popadl do tlapy skalpel a rozrízl vystouplé břicho. Z pod kůže se valil žlutý tuk za doprovodu odporného puchu. Rozpatlával se po patologově noži. Ten jenom nelibě pokrčil noc. Úkosem pohlédl na mrtvolu a její bezvládnou paži popsanou lihovou fixou jménem a datem úmrtí. Pak se rozhodl tělo narovnat a podepřel jí polovinu zbylé hlavy dřevěnou krychlí. Na všechny přítomné tak shlížel nevidomý obličej úsměvem odňaté lebky. Poté vložil obě ruce do mokvající rány obteklé tukem a rozevřel ji až k rozkroku. Opatrně s jakousi dávkou postmortální lásky uchopil srdce i obě plíce a vystavil je na odiv zamlženým zrakům. Nožem pak rozkrájel plíce jak uherák a nechal kolovat jejich od nikotinu zčernalý vnitřek.
„Vidíte, co se vám stane, když si budete vypalovat zobáky?!“ zavřeštěl patolog do naprostého ticha a z úst mu odlétla sprška slin. Jeden ze zapřísáhlých kuřáků sebou plácl o na zem. Jenom to zadunělo. Patolog se překvapivě rychle zklidnil. Tiše překročil tři bezvládná těla a došel si pro pro naběračku. Zarochnil se jí v dutině břišní a do odměrné nádoby nalil kolem pěti litrů krve.
„Střeva jsou nesmírně pevná,“ informoval po chvíli dychtivé posluchače; „dokázala by uškrtit i dospělého člověka. Chce si to někdo vyzkoušet?“ obrátil se s chlípným úsměvem na pani profesorku, zatímco se špačkem horko těžko snažil propálit dvanácterník.
„Ne?“ pozdvihl nakvašeně obočí, když si všiml vyděšeného pohledu namísto odpovědi.
„Nevadí, na každého stejně jednou dojde,“ dodal napůl výhružně a napůl pobaveně. Pak uchopil zahradnické nůžky a počal se dobývat pod hrudník. Nejprve stříhal kosti, jenž s chroustáním odletovaly a pak nebožce odňal i hrtan s jazykem. Přihlížejícím se naskytla unikátní podívaná. Začínala otvorem mezi roztaženýma nohama, kterým bylo skrz vykuchané tělo vidět až na patologův poklopec.
„Pardon, že ruším!“ ozval se odněkud výkřik. Do místnosti právě vbíhala mladá žena v bílém plášti. Sanice se jí vyděšeně chvěla, když vypískla:
„Ta paní nebyla mrtvá, jen v kómatu,“ a divoce zamávala lékařskou zprávou.
„Chybička se vloudila,“ rozzářily se patologovi oči; „škoda jen, že měla už z dřívějška odoperovanou dělohu,“ posteskl si pak. Žena při pohledu na rozkrájené vnitřnosti, vykotlané tělo a studenty v bezvědomí divoce zapištěla a utekla pryč. Všichni zbylí na sebe nevěřícně třeštilyi oči, patolog jen bezděčně vyndaval žlučníkové kameny.
„To je vše, co vám mohu ukázat,“ řekl za chvíli smutně; „tělo je prázné,“ dodal a obrátil mrtvolu na břicho. Z otevřené dutiny břišní vytekl poslední zbytek tekutiny. Krev přetekla přes poměrně vyvýšené okraje pitevního stolu. Neměla kam odtéci. Jedna nebožčina noha se zasekla a převzala funkci špuntu. Doktor ji obrátil a mrštil tělem o<in> stůl. Noha se uvolnila a krev žblunkavě odtekla. Patolog se ohlédl do místnosti, další dva pitevní stoly byly prázdné.
„Ještě jsme neviděli tu dělohu,“ posteskl si opět.
„To musíme napravit,“ opáčila mu profesorka a za rouškou se ironicky ušklíbla.
„To ano,“ souhlasil s ní patolog naprosto vážně. Přistoupil k černovlasé ženě, uchopil ji za kadeře a smýkl s ní na stůl. Rychlým pohybem jí skalpoval chomáče porostu a než se všichni přítomní nadáli, klenba lebeční byla tatam. Patolog ji odňal jako víčko od hořčice a vrhl mezi ležící posluchače...
|
pr4eambire_1
|
Slohová práce školní
23. května 2006
Šárka Dlouhá
Lístky z deníku
Nedávno jsem našla svůj vlastní deník. Nepsala jsem ho dávno, teprve před nějakou dobou. Myslíte si, že jsem ho hned otevřela a začala dychtivě číst, abych si připomněla, co jsem dříve prožívala a co si myslela? Mýlíte se. Nechtěla bych číst ani to, co jsem psala včera. Nicméně stejně jsem již značně pomačkaný sešit nadepsaný „Můj deník“ z jakéhosi důvodu otevřela. Nejspíš jsem se chtěla trýznit. Ptáte se proč trýznit? Vždy když přemýšlím nad svými dojmy, stydím se za ně. Ale stejně jsem začala číst. Začal se mi potit obličej, chtěla jsem být někým jiným. Chtěla jsem se z minuty na minutu změnit. Být někým jiným. Prosím! Proč jsem si sama sebou tak nejistá. Proč se mi mé dojmy a úvahy z dřívějška zdají tak trapné?! Co by se asi proboha stalo, kdyby můj deník četl někdo jiný? Ten deník, který když já čtu, tak si přeji, aby ho psal někdo jiný? Proboha. Přijdu si jako nedotvořená osobnost. Raději se uzavřít do sebe. Ano, to bude řešení. Nikoho k sobě nepustit. Hlavně aby někdo nepoznal, jaká jsem. Jak směšné. Nejjednodušší řešení. Opravdu, jak jsem směšná. Čtu dál. Jak trapné zamilované hysterické záchvaty jsem popisovala na papíře! Bože. Doufám že dnes už jsem jiná. Doufám proboha! Dobře. Tak zkusím otočit list. Ha! Obrázek. Asi jsem měla období, kdy jsem chtěla být umělkyní nebo co. Asi si musím odpočinout. Snad mě čtení neunavuje? Ale ano. Ještě si pustit nějakou smutnou hudbu (např. The Frames) a můžu si jít hodit mašli. Zpěvák této skupiny nazpíval album, potom si ho poslechl, znovu si připoměl všechna neštěstí která ho potkala a která vložil do svých písní a málem se z nich zhroutil. Proč nemůžu brát svá dřívější neštěstí vážně jako on?
Z této úvahy vyplývá nejspíš můj sen: Asi být vyrovnaná, spokojená sama se sebou, vědět, co chci. Už se vidím.
I. Úvod: Nález
II. Stať: a)začít číst?
b)řešení
c)The Frames
III. Závěr: můj sen
|
cb2cdlosar_02_1
|
Závěrečná slohová práce
Téma: Mé nejoblíbenější místo – Rhodos
Mé nejoblíbenější místo se nachází na ostrově Rhodos.
Rhodos je řecký ostrov a je omýván Egejským mořem. Ostrov jsem už navštívila třikrát a vždycky mě něco nového zaujalo. Lidé tam žijí odlišným způsobem života než my Čechové. Nemají tam obchody jako v každé jiné zemi, mají tam řecké taverny. Často je to občerstvení, chutné a lehke. Mají neuvěřitelně dobré řecké speciality z tofy a ryb.
Neznám člověka, kterému by se tam nelíbilo. Řekové jsou velmi přátelský a ochotný. Turisté, kteří jezdí na Rhodos za sluníčkem, můžou využít veškeré pláže a vodní sporty. Pláže jsou písčité a dlouhé. Každý člověk si nenechá ujít západ slunce, je to nezapomenutelný zážitek. Také Rhodos je krásný v noci. V noci město ožívá, lidé sedí na terasách a popíjí řecké koktejly. Noční ruch je pro každého Řeka normální záležitostí, protože vstávají okolo desáté hodiny ranní. Není tedy divu, že když ráno nějaký aktivní cizinec chce chodit po obchodě, tak má jen možnost navštívit pekařství.
Rhodos je kouzelný ostrov. Města jsou svou architekturou zajímavé. Je to moje nejoblíbenější místo, protože jsem si vždycky s rodiči dopřávala na ostrově jen to nejlepší.
|
js9bnoskla_1
|
Khmara Sumra, V. B, 07/08
23. října
SLOHOVA PRACE
1) Kdysy dávno žila rodina Habsborovych šly na výlet do hlubokého lesa historii zbýrat houby. Obešli asi půl lesu za 2 hodin zbyraly a zbyraly a v lesu ani jeda --- neni proto že se říkalo lesu černej les historii a ani nikdo tam nebyl a rodina Habsburskych to zkusili jet na výlet. Šli po cěstě a najednou vybafla nějaka zla babijda a řekla u moji chaloupky shnile postav.
|
bu5bkhmsum_04_1
|
Vojta Hecker
VII. A.
22. února
2. slohová práce
(charakteristika)
Tatínek
Na popis jsem si vybral svého tatínka. Jeho postava je velmi štíhlá. Čelo má schované pod hustými černými vlasy.
Oči jsou tmavě hnědé. Uši mu trochu odstávají. Pracuje na letišti v Praze zpravováním počítačů. Jeho povaha je velmi milá a hodná.
Když se učím tak mi pomáhá abych to líp pochopil. Když přídu ze školy a dostanu špatnou známku tak na mě křičí takovým hlasem že si myslím, že to slyší celý barák. Dobrý den se mi moc nestává. Za jedničku je rád pokaždé, má ohromnou radost až má dobrý i den. Jsem rád že ho mám a za nic bych ho neviměnil.
|
kl7ahecvoj_1
|
Kontrolní slohová písemná práce
(odborný styl – popis)
Témata:
Odborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>
statický,
dynamický,
staticko-dynamický.
Supernovy
Právo a jeho druhy
Goniometrický, algebraický tvar čísla
Extrémní skupiny
Parlament ČR
Syntax – vytváření grafu
souvětí,
věty.
Architektonicky zajímavá stavba v Praze
Vybrané téma a druh popisu: statický popis krytolebce
Osnova:
Úvod: zařazení a vývoj
Vlastní popis
Hlava
Trup a končetiny
Ocas
Závěr: výskyt
Krytolebec
Krytolebec je obojživelník, který se v karbonu vyvinul z lalokoploutvých ryb.
Jeho hlava je Dlouhá a široká, má trojboký tvar a přímo navazuje na tělo. Lebka je mohutná, pokrývá jí velký počet kostí. Malé oči jsou posazené po stranách hlavy. Mezi týlními kostmi je zřetelné třetí oko. Nozdry se nachází na přední části horní čelisti. Dolní čelist je podlouhlá. V tlamě jsou ostré a špičaté zuby.
Tělo je silné a robustní, ale je (včetně hlavy a ocasu) pokryto pancířem z jemných šupin, má oválný tvar. Na každé straně těla jsou dvě končetiny, které jsou krátké, ale mocné. Na každé končetině je pět prstů, zakončených drápky.
V zadní části pak tělo plynule přechází v horní a silný ocas, který je značně ohebný.
Krytolebec obýval vlhké břehy jezer a klidných řek, ale hlavně močály a tůně karbonských pralesů.
|
js3nedond_02_1
|
LÍPA
osnova:
I. Lípa vyprávý příběh
II. 1. Lípa s ostatními stromky
2. Posluchači jsou zvědaví
3. Muž si kupuje lípu
4. Posluchači napětím nedýchají
5. Na zahradě vily
III. Když bude lípa stát
Každý večer, jakmile se setmí a vše utichne, stará lípa v koutku zahrady vypráví příběhy ze svého života ostatním stromům. Dnes se rozhodla, že svým kamarádům stromům poví o tom, jak se dostala do zdejší rozlehlé upravené zahrady.
„Před šedesáti pěti lety jsem s jinými malými stromky byla opřena o zeď v jedné pražské ulici. Už si ani nevzpomínám, jak se to tam jmenovalo. No a kolem té zdi chodilo stále plno lidí. Většina z nich si nás, stromky, prohlížela. Hlavně se ale dívali na mé kamarádky, mě si nevšímal skoro nikdo. Asi proto, že jsem byla oproti ostatním menší a ne tak košatá. Někdy se ke mně za celý den vůbec nikdo nepřiblížil. Jen občas se na mě nějaká osoba podívala, ale jak říkám, hned se stočila k jinému, mnohem hezčímu stromku. A tak jsem se stále krčila v koutku a už ani nedoufala, že si mě odsud někdy odnese člověk, kterému bych mohla dělat radost. Bylo mi to opravdu moc líto. Nemohla jsem přeci za to, že nejsem silná a vysoká.“
V zahradě v té době nikdo ani nedutal. Jak stromy, tak květiny byly zvědavé, jak se nakonec lípa dostala do této zahrady. Proto ji téměř jednohlasně vybízely, aby pokračovala ve vypravování. Lípa se nenechala dlouho pobízet, nadechla se a spustila.
„Uplynulo mnoho dní a najednou ke mně přistoupil mladý muž. Úplně jsem zajásala! Snažila jsem se co nejvíc vypnout, abych byla o kousíček vyšší. Muž mě ze všech stran zkoumal, nic neříkal a za okamžik odešel za prodavačem. V duchu jsem si říkala, že skončily mé naděje. Ale stalo se něco nečekaného. Prodavač i s mužem se ke mně opět pomalu vraceli. A než jsem se stačila pořádně vzpamatovat, vezla jsem se v igelitovém obalu na střeše modrého auta. Cesta byla dlouhá a v igelitu se mi špatně dýchalo. Neustále jsem si říkala, co se mnou bude, kde skončím, proč mě raději nenechali tam, kde jsem stála doposud. Hlavou se mi honily myšlenky, že asi skončím někde na skládce, kde budu pomalu a sama umírat. Když auto zatočilo na širokou cestu, která vedla kolem propasti, věděla jsem, že je to můj konec. Byla jsem přesvědčena, že skončím tam dole. K mému překvapení se ale nic takového nestalo. Muž vůbec nezastavil a ani nevypadal na to, že by se mě chtěl zbavit. Strašně se mi ulevilo!“
Posluchači v zahradě napětím téměř nedýchali. Bylo jim moc líto, co všechno musela jejich hodná lípa vytrpět. Všichni byli strašně zvědaví, jak celý příběh skončí.
„A představte si,“ pokračovala lípa ve vyprávění, „že k mému velkému překvapení jsme za okamžik zastavili. Ale ne na skládce, ani ne u propasti, ale u krásné vily s ještě krásnější zahradou. Muž mě opatrně sundal ze střechy svého auta, vysvobodil mě z igelitové kazajky a položil na trávník. Sám odešel někam do domu a než jsem se stačila pořádně porozhlédnout, kde vlastně jsem, opět vyšel a nesl si s sebou nějaké nářadí. V koutku zahrady vykopal jámu, do které mě zasadil. Od té doby tady rostu a rostu a jsem velmi šťastná při každém pohledu na děti, které si hrají pod mojí korunou.“
Všichni velice rádi poslouchají příběhy lípy a určitě, pokud tam bude stát, jí budou každý večer ptáci a stromy naslouchat a děti si budou s radostí hrát pod její košatou korunou.
|
pr4ddloden_1
|
17. prosince 2008
M. Veverková V3F
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Ani žába nevypije rybník, ve kterém žije.
Osnova: 1. Úvod: Význam metafory
2. Lidská povaha
3. Priority lidí
4. Hranice možností
5. Závěr: Každý potřebuje to své.
Ač se to na první pohled nezdá, přijde mi toto téma docela vážné. Musíme se nad tím opravdu zamyslet. Tato metafora vlastně znamená, že si každý hlídá to své a nenechá si na to jen tak sáhnout. Nikdo nebude škodit sám sobě. Tak jako žába nevypije rybník, protože by bez něj nemohla žít, tak si lidí chrání to, na čem jim záleží.
Někteří se řídí různými hesly jako je například: Hamty hamty, ať mám víc než tamti, nebo Co je doma, to se počítá. Teď mluvím spíše o lidech, kteří jsou chamtiví, někdy i sobečtí. Ale kde je ta hranice mezi chamtivostí a „jen“ touhou se mít dobře? I člověk, který by se pro ostatní rozdal a všem rád pomuže má určité hranice. Když přijde na to, co je pro něj nejcennější, postaví se za to.
Myslím si, že každý má určitou svou vymezenou hranici vlastních zájmů a podle toho jejich bránění. Každý má jiné priority a cíle, podle toho se také chová.
Matka od dětí, která má na prvním místě rodinu a mateřství, klidně se vzdá i své kariéry si za tím bude stát a na své děti nenechá páchat křivdu a kdykoliv se za ně postaví.
Tvrdý karierista, ba dokonce workoholik, který má vysoký post managera si zas nedá sáhnout na svou práci a bude bojovat s každým sokem co se objeví.
Jsou však lidé, kteří si ze svého „rybníka“ nechají dlouho upíjet, než se dokáží ozvat. Co je opravdu důležité? Kdy má člověk říct „dost“? na tuto otázku je těžká odpověd.
Myslím si, že by si měl každý stát za svým a nenechat se sebou manipulovat. Žába nemůže žít bez svého rybníka a lidé nemůžou žít bez svého zázemí, cílů a věcí, na kterých jim opravdu záleží.
|
grV3vevm_01_1
|
Martincová, Michaela, Gymnázium J. Seiferta
CECIFEST
V Praze dne 10. dubna 2006
Vážený pane Durdo,
chtěla bych Vás, jako dlouhodobého partnera naší školy, informovat o akci CeciFest. Vaše firma se na této akci loni podílela, ale pro jistotu vám zasílám základní informace.
Akce CeciFest proběhne tento rok podruhé. Jedná se o nesoutěžní přehlídku hudebních skupin. Bude se konat 22.listopadu v klubu Abaton. Zahrají zde skupiny z pěti pražských škol, ale i tři známé skupiny, například Světozor. Celá akce by měla probíhat tři dny, od pátku do soboty.
Minulý rok byl CeciFest velmi úspěšný. Konal se 14. prosince a sešlo se zde deset skupin. Zazněla zde i Česká mše vánoční J. J. Ryby “Hej Mistře“, kterou zazpíval sbor naší školy, pod vedením dirigenta Lumíra Vrbala. Nejen diváci, ale i tisk reagoval velmi kladně. V příloze Vám zasílám novinové články, psané reakce diváků a fotografie z minulého roku.
Závěrem si Vás dovoluji pozvat na letošní akci.
S pozdravem
Michaela Martincová
Gymnázium Jaroslava Seiferta
|
js1marmic_1
|
Slohová práce školní
Jiří Vlach
12. června 2007
3. C
Znamení doby
Žijeme ve zvláštní době, svět se zmenšuje a čas se zrychluje. Historie už se nevytváří po staletích, ale po rocích a měsících.
Řekl bych, že nejvýraznějším znamením naší doby je vzrůstající míra násilí a bezohlednosti téměř ve všech vrstvách společnosti všude po světě. Začíná to už u malých dětí v mateřských školkách a v nižších třídách základních škol. Velikou roli určitě sehrávají média, která vysílají „béčkové“ animované seriály, většinou z japonské produkce, a také některé agresivní počítačové hry. Jediné ponaučení, které zůstane dětem vryté do podvědomí, je bojovat, zvítězit, rozbít, zničit, zranit, případně zabít. Samozřejmě se to netýká všech, možná ani ne poloviny z dětí, ale někdy i pár agresivních jedinců stačí znepříjemnit život velkému množství lidé okolo sebe.
Bohužel nejčastější reakce vyvolaná agresivním chováním je touha po pomstě. A to je podle mého veliká chyba. Jakmile začne násilí plodit další násilí, je všechno špatně. V dnešní době už se téměř zapomnělo na jedno ze základních a nejdůležitějších slov moderní vyspělé společnosti – odpuštění. Naneštěstí se ho spousta lidí stále bojí používat. Namítají: „Proč bych měl odpustit někomu, kdo mi ublížil?“ Jenže tam právě leží zakopaný pes. Až se dokážeme nad tyto otázky povznést a začneme si vzájemně odpouštět a důvěřovat, stane se náš svět o mnoho krásnějším a lepší, než je teď.
Agresivita je přirozená lidská vlastnost, ale myslím si, že v dnešní době už neplní svoji původní pravěkou funkci, kdy byla základní vlastností nezbytnou pro přežití, ale naopak je dnes zcela zbytečná a stálo by za to ji v sobě potlačit.
Je to asi bláhová myšlenka, ale podle mě jiná cesta než tato ke šťastnějšímu a spokojenějšímu světu nevede. Až si to uvědomí i ti nejmocnější lidé na naší planetě, budeme snad mít vyhráno.
Osnova:
Úvod
Stať: a) násilí a agresivita u dětí
b) pomsta nebo odpuštění
c) agresivita jako přirozená vlastnost
3) Závěr
|
cb3cvlajir_02_1
|
Korvas, kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
3. Zpracujte vtipný, úsměvný úvahově-vyprávěcí text na aktuální téma, který by se svým charakterem blížil fejetonu.
Co nám přinesl pokrok v dopravě
Jsem vážným zastáncem názoru, že se svět nezadržitelně řítí do záhuby. Dnes se dějí takové nesmyslnosti, které by obyčejného člověka před několika desítkami let nenapadly, ani kdyby chtěl. Myslíte, že by se mu zdálo možné, aby se za půl století doprava zmodernizovala tak, aby se směs nabubřelých pražských kravaťáků a rádoby kravaťáků s venkovskými vidláky, kteří mnohdy ani neznají pravidla, posouvala městem rychlostí tří bloků za půl hodiny jen proto, že musí jet ve svém co nejvyparáděnějším vozítku? To proto, aby si náhodou neunavili svoje ctěné nožičky nebo aby si na patách neudělali puchýř. Ó, jak děsivá a ponižující představa!
Tomu všemu ještě napomáhá naše úžasné zastupitelstvo, které se stará, jak to tak vypadá, především o to, abychom to neměli moc lehké. Zasloužili se o to například tím, že začali přestavovat důležitou křižovatku pokrytou šedým asfaltem tak, aby byla pěkně černá. Pěkná blbost, že? Tak mi připadá, že lidé, kteří stávali ve frontách na banány, jsou teď beznadějně zabarikádovaní v zácpách.
|
js9mkormat_1
|
8. listopadu 2006
Barbora Housková, 2.D
1. písemná slohová práce
Keltské náboženství
(mluvený referát)
Osnova:
I. Úvod – stručné shrnutí
II. 1) Kde byli Keltové
2) Rané keltské náboženství
3) Keltští bohové
4) Kněžstvo
5) Nemetory a Temenos
III. Závěr – doporučuji
Chtěla bych vás okrajově seznámit s keltským náboženstvím. Nepokusím se zacházet do pod-robností nebo objasňovat veškeré principy, důvody či postupy rituálů, neboť Keltové v sobě skrývají mnoho, leč jen do mála se nám poštěstilo proniknout. Nastíním zde mimojiné keltská kněžstva, kněží a posvátná místa.
Keltové se objevili jako mocná síla nejprve ve střední Evropě, ale později expandovali i na SZ. Jako zřetelnou skupinu je nacházíme už od 7. st. př. n. l.
Rané keltské náboženství se nevyznačuje žádnými stavbami, obrazy ani písemnostmi. Nezachovala se ani ústně tradovaná kultura, takže veškeré informace pocházejí od dobových autorů z Řecka a Říma, archeologických nálezů a pozdějších textů, kde jsou střípky dlouholeté tradice písemně zaznamenány.
Ze zápisků J. Caesara se dozvídáme, že Galové považují za svého božského předka pána podsvětí, Dispatera. V Irsku byla bohyně Danu uctívána za pramatku určitých kmenů. (Její přívrženci se nazývají Triatha-de-Dánavé <vlnovka> lidé bohyně Danu). Keltští králové v Británii odvozovali svůj původ od božského páru Beli a Amna. Kmenových božstev bylo mnoho, nám je známo několik set. Asi 70 z nich se dá považovat za nejrozšířenější. Nejvyšším bohem západních Keltů byl Lugh. Taranis, bůh hromu, Poenius, bůh hor a Teutanes, kmenový bůh, měli také v kelt. náboženství velmi důležitou roli. Každé řemeslo, dovednost či přírodní úkaz měli své příslušné bohy. Například bůh moře Manannám, bohyně úrodnosti Rosnerta a bohyně koní Rhiamon. Keltské kněžstvo se skládalo z bardů, vateů a druidů. Bardové myli tzv. genealogy, udržovately mýtů. Bájní hrdinové, jako např. Cúchulain ožívali v jejich melodických písních. Vateové prováděli svaté věštění. Druidové zajišťovali náboženské obřady. V kmenu měli též úlohu léčitelů, astrologů, rádců a věštců. Učení (druidské) trvalo až 20 let, což je, obzvlášť na tehdejší průměrný věk úmrtí 36 let, opravdu mnoho. Díky mimojiné cvičení Wydda si udržovali zdraví do vysokého věku.* Keltské svaté háje, Nemetony, se těšily velké úctě. Měli do nich přístup pouze členové kněžského stavu. Jako jejich ochránkyně jsou uváděny Nemetova a Rigonemelis. V tzv. Temenos byly prováděny nejdůležitější společné bohoslužby. Vyskytovaly se zjm. u kontinentálních Keltů.
Uvedla jsem zde základní přehled, leč velmi zestručněný. Pro další informace a pro ucelení znalostí o tomto tématu doporučuji literaturu běžně dostupnou. Vynikající kniha je např. od McCoy – Kniha keltských mýtů a magie.
* Své učení nezapisovali, tradovali ho ústně, z generace na generaci. Jako svaté písmo při určitých obřadech používali tzv. Oglam <v závorce uvedeny dva příklady znaků z tohoto písna>
|
pr2dhoubar_1
|
5. prosince 2008
Kudličková Karolína
P2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Svět z pohledu kočky
Osnova: 1) Moje rodina
2) Veterinář
3) Můj domov
4) Venkovní procházka
5) Návrat domů
Svět z pohledu kočky
Jmenuji se Micina a jsem už pět let žijící kočka v naší malé vesničce. Mám dva starší páníčky, kteří se o mě velmi dobře starají a mají mě oba moc rádi. Jmenují se Svatojánovi. Paní Svatojanová je jeden z mích dvou páníčků, je to menší, obtoustlejší stará paní, která nosí své bílé vlasy seplé v dlouhém copánku až do půli zad. Každý večer mi nalévá čerstvou smetanu a velmi příjemně mě drbe na mé hladké bílobéžové srsti. Pan Svatojan je zase velký, hubenější, šedovlasý pán, který o mě pečuje v různých směrech jako je například chození k veterináři, tedy tak tomu ti lidé říkají. Je to bílý muž, kterého nemám ráda, protože mi pokaždé dělá nepříjemné věci jako třeba čištění učí. To já opravdu nenám ráda. Když už po nekonečném utrpení odcházíme, dostanu od páníčka výtečný pamlsek a jdeme zpátky do našeho teplého domova kde si lehnu u teplého kamenného krbu a usnu ve svém měkkém vyhřátém pelíšku.
Když se ráno probudím, vylezu malým dveřním otvorem ven do „mé“ nádherné vesničky.
Procházím se úzkou kamennou cestičkou kolem rybníka na kterém plovou kačeny, kačeři a jejich mláďata. Jdu svým ladným měkkým krokem dál mezi vysokými stromy. Podívám se nahoru a vidím kmeny, kmeny na kterých rostou větve až k výšinám nebes a na těch větvích? Krásné žlutozelené listí padající podzimním větrem až k mým tlapkám. Podívám se na něj a v duchu si říkám jak krásný tento malý lísteček, moje vesnička a můj život. Ale koho neuvidím, vidím černého, tlustého, opelichaného a zapáchajícího kocoura od sousedů. Je to zlý kocour, nikdo ho tu nemá rád, ubližuje ostatním zvířátkům, ptáčkům, myším a jiným hodným tvorům.
Raději ho vždy velkým obloukem obejdu a jdu dále po své trase.
Pokaždé když projdu svou vesničku, vracím se k zelenému domku na konci vesnice. Domek má zpředu vidět čtyři malá okénka a jedny dveře za kterými vím, že mě čeká jen to nejlepší. Jdu tím směrem, projdu stmívající se ulicí do svého domova, přeskočím kouse níského otvoru, který mám ve dveřích a vejdu do nepopsatelné pohody domova. Paní Svatojanová sedí u krbu a plete ponožky. Pan Svatojan si čte noviny a popíjí voňavou, příjemně nasládlou kávu, ve které si máčí čokoládové sušenky.
Přijdu k nim a svým mňoukáním poprosím o něco dobrého.
Toto je můj krásný život, který mám tak ráda...
|
grp2kudkar_1
|
Slohová práce školní
Radostová Dominika
2. A 14. ledna 2008
Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí
Osnova: Úvod
Stať: a) dětství - úspěchy
b) přítomnost - úspěchy
c) neúspěchy = předsevzetí
Závěr
Když se zamyslím nad slovy „úspěch a neúspěch“, jasně se mi začínají vybavovat má tajná nesplněná dětská přání. Více než nad úspěchem přemýšlím nad významem slova „neúspěch“. Něco, co si člověk moc přeje, ale nepovede se mu toho dosáhnout? Zklamání? Pro každého znamená „neúspěch“ asi trochu rozdílnou věc. Každý má své cíle a samozřejmě i své neúspěchy.
Snad ani není možné vzpomenout si na všechny své úspěchy ani nezdařené pokusy o ně. Před několika lety byla má představa o nich asi jednodušší. Dnešní den nás však nutí nad vším se zamyslet. Úspěchy, které považuje dítě za jedinečné, se mnoha dospělým lidem mohou zdát trochu povrchní i snad nedůležité. Avšak pro dítě znamenají mnoho. Jedním z takových mých úspěchů je například dodržení vánočního půstu, pod příslibem, že uvidím „zlaté prasátko“. Nezkoušeli jste to také někdy?
Mým asi „nejčerstvějším“ úspěchem bych mohla označit přijímací zkoušky na gymnázium. Ve třídě, ve které nikdo jiný zkoušky dělat nemusel, je to celkem úspěch, ne? Všichni spolužáci se sem dostali pomocí svých lepších známek ze základních škol.
Hlavní neúspěchy svého života vidím v nedodržování a nezvládání svých daných předsevzetí. Postupem doby přicházím na zjištění, že na daná předsevzetí opakovaně zapomínám. Často se přikláním i k názoru, že pokud by chtěl člověk svůj život jakkoliv změnit, proč to neudělat v průběhu roku? Proč čekat na Nový rok a na nová předsevzetí? Je to asi malá výmluva a Nový rok a s ním i tradice předsevzetí svádí k tě odhodlanosti a dalšímu chtění něco se svém životě změnit. Život změnit.
Význam úspěchů a neúspěchů v našich životech je podle mého názoru nepřehlédnutelný. Ovlivňují nás společně „ruku v ruce“ a ovlivňují všechny.
|
cb2araddom_01_1
|
osnova: 1. písmo
2. pravopis
3. rozdíly slov
4. požadavky jazykové kultury
Písmo a pravopis
Aby se lidé mohli dorozumívat, vytvořili si soubory grafických znaků – písmo. V češtině píšeme latinkou.
Postupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat. Soubor těchto zásad se nazývá pravopis. Při zhotovování pravopisných pravidel se usiluje o to, aby nedělala problémy při psaní a nebo při čtení. Když se v ru určitých období upravuje pravopis, musí se brát v {úvahu}<ni> oběa tyto úkoly.
Pravopisem rozlišujeme slova a slovní útvary, které když je vyslovíme znějí stejně. Např. vír x výr, plod x plot, atd. Dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno nebo jaké jsou vztahy mezi větnými členy.
Bezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro Základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132
|
am8acerjak_02_1
|
Zdárec moje koketní bruneto.
Tak co jak se vede?
Já jsem obyčejná puberťačka která si myslí že dobude svět.
Promiň že Tě otravuji já vím, že v této době stojíš na molu a předvádíš nejlepší modely světa od návrháře, který ti klečí u nohou a ty mu povýšeně rozkazuješ, ať nám zvýší plat.
Samozdřejmě ho navýší, co by bez tak úspěšné modelky jeho firma dělala??? Zkrachovala by!!
Hezký plán do budoucna, že??? A co chlapci, motají se okolo Tebe jako komáři a Ty musíš používat repelent, abys je od sebe odehnala???
Já jsem taky teď plná lásek a chlapců. Jestli najivně čekáš, že Ti jako náhadou oživím paměť a vyjmenuji Ti celou armádu hochů, tak to jsi na omylu.
Někteří by se vrhali do polí pro plané růže a s opuchlými prsty a pupínky od kapřiv by dojemně padali na kolena a vyznávali mi lásku a volali do celého světa: Moje milá lásko, ach já bez tebe nemohu žít. No jo, ale to by byli ti naivní, ale to ti sexy kluci kteří mají samé jednotky a tahají se s Angelinou Jolie???
Tak ti by dostali otřes mozku, protože by padali ze židlí a naříkali: Panebože, co jen nás to takové krasavce a prince s pohádky miluje za monstum???
A nebo, mě celý svět nenávidí, protože jsem vyloupila Národní banku???
A v patnácti letech budu chodit na katolickou školu, kdě mě budou tahat za uši a v noci mě budou hledat, protože já budu na toaletách tancovat s rozcuchanými kluky, kteří jsou z vedlejší skoly???
Nebo chodím do snobské školy, kde se každou minutu hlásím a říkám kantorovi v hodině Algebry: “Pane učiteli to je kolmá rovnice a ne rovnoběžná. Nebo někde utírám záchody a myji dlaždičky na. zemi???
A také by se ze mě možná mohla stát nová Lady Gaga, ale to si spiše myslím, že nejsem tak bláznivá, abych se oblékala jako prostitutka. Radši půjdu nebo pomluvím i Vaclava Klause. Pozdravuj v té budoucnoci Lady Gagu, nebo je v předčasném důchodu???
Ahoj, já půjdu do herny, třeba vyhraji pár miliard a pojedu na Kanárské ostrovy a tam si postavím druhý Bílý dům.
S pozdravem všem příznivcům: Reportérka.
PS: Jestli se nějaký krytik domnívá, že porušuji autorská práva obraťte se na mého advokáta.
|
hr6tespet_03_1
|
Tak tady žiji
Městečko, ve kterém žiji celý svůj život, se jmenuje {město}<priv>. Je to jedno z mnoha krásných měst, jenž vám nabízejí Jižní čechy.
Každý den zde potkávám známé tváře rozjasňující můj život. Vždy vím, kde najdu své blízké a známé. I přes nevelkou rozlohu {město}<priv> potkáváme také pořád nové a nové spoluobčany. Nemyslím si, že {město}<priv> patří mezi velká města a ani to tak není, ale mě se zde opravdu líbí. Nepotřebuji město plné barů a obchodních center, která denně navštěvuje velké množství lidí.
V našem městečku se, podle mého názoru, věnuje převážná většina lidí sportu. Po otevření Sportovní haly před několika lety, se počet mladých sportovců zvíšil. Největším zastoupením se může chlubit asi volejbal. Hodně kurtů a hřišť tomu z velké části napomáhá. Své příznivce zde mají jízdy na koních, aerobik či spinning i hráči stolního tenisu nebo například fotbalu se zde opravdu nenudí.
Naproti uzavřeným halám a sálům může jako zpestření posloužit například procházka po okolní přírodě. Město leží v údolí řeky Vltavy a celé jeho okolí je v „obležení“ rozkvetlých luk, polí a lesů. Velmi populárním místem k návštěvě v pěkném počasí bývá rozhledna, „vykukující“ mezi vrcholky stromů na kopci nad městem, a křižující se cestičky v lese, který se táhne až k menšímu městu {město}<priv>. Jak již napovídá název města, je jisté, že nedaleko {město}<priv> se nachází soutok Vltavy s Lužnicí. Zastánci většího klidu a nerušené relaxace se zde scházejí u rybářských prutů a na lodičkách.
Také procházkou po ulicích, mezi upravenými zahrádkami pyšných pěstitelů a zahrádkářů, se dá příjemně odpočívat. Potkávání šťastných hrajících si dětí u rozkvetlých zahrad na cestě společně s milou osobou dodává hodně pocitu štěstí a radosti.
Několikrát jsem se setkala s názorem, že se v tomto městečku „nic neděje“. Každému vyhovuje něco jiného. Z mého pohledu je to hezké město, ve kterém mám své přátele a blízké a na otázku: „Nechtěla by ses přestěhovat do většího města?“ bych v každém případě musela odpovědět „ne“. Bydlím zde ráda a jsem zde šťastná.
Osnova: I. Úvod – „Kde žiji?“
II. Stať: 1) můj pohled na město
2) volný čas
3) okolí
4) procházka
III. Závěr
|
cb1araddom_02_1
|
Tomáš Prostředník
5. 11. 2003
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
Osnova:
1) úvod – cesta
2) stať – a) podrobnější popis cesty
b) ubytování
c) zábava přes den, trávení večera
d) konec pobytu
3) závěr – cesta domů
Každý rok o prázdninách jezdíme na rodinnou dovolenou. Nejčastěji pobýváme v Chorvatsku, kde je opravdu krásně. Náš pobyt se z deseti dní vždy protáhne na čtrnáct odpočinkových dnů.
Začátek cesty je pokaždé k večeru u jedné benzínové pumpy kousek za Hradcem Králové, ve kterém jsem žil do svých čtrnácti let. Od té doby bydlím během týdne v Praze kvůli škole a sportu, který opravdu miluji a na víkendy jezdím domů. Ale zpět k cestě. Nacházíme se na místě srazu, kde čekáme na zbytek naší party, která se skládá přibližně ze čtyř rodin. Když se všichni dostaví, začne konečné plánování trasy. Pak už nasedáme do aut a odjíždíme směr Brno a dále do Chorvatska. Cesta probíhá bez větších problémů, občas se zastaví na menší svačinku ale, jinak se chvátá k moři a za sluncem. Přibližně po deseti hodinách únavné cesty dorazíme na požadované místo ubytování v malé vesničce.
Zbývá nám jen vybalit všechny věci, obsadit pokoje a jít k moři na kamenitou pláž.
Já okamžitě pospíchám do vody, abych se mohl potápět a sbírat ze dna moře všelijaké mušle a lastury mořských živočichů. Tatínkové raději zůstávají schovaní pod slunečníkem a popíjejí pivo. Občas se zajdou schladit do vody, ale moc nedovádějí. Zato maminky ihned ulehnou na roztažené deky a chytají bronz. Ratolest si hraje na břehu a občas se pokouší o svá první tempa na mělčině. Někdy se projíždíme na nafukovacím člunu a jindy se pokoušíme napodobovat souboje pirátských lodí, až nato že nemáme lodě, ale lehátka. Když už jsme unavení, sbalíme věci a odcházíme do apartmánu. Zatím co ze sebe smýváme sůl z mořské vody, starostlivé matky už připravují vydatnou večeři nejen pro své hladové potomky, ale i pro své „upracované“ muže.
Po večeři se obvykle hrají karty na všechny způsoby, piškvorky, člověče nezlob se a další společenské hry. Jakmile přijdou pozdní večerní hodiny, jde se spát. Tedy až na dospělé, ti popíjejí alkohol a klábosí o všem možném.
Následující dny to probíhá přibližně stejně, akorát se někdy zajede na výlet po chorvatských památkách nebo na pláž s pískem, protože většina pláží je kamenitých.
Za čtrnáct dní náš pobyt končí a nám nezbývá než se rozloučit s mořem a
<dokončeno v konceptu>
s panem a paní domácími, uložit věci do aut a zkontrolovat, jestli nám něco nechybí a jet opět do České Republiky.
|
pr1eprotom_1
|
25. 2.
Havlíčková Barbora 1. E
2. písemná práce
Sousedka
(Charakteristika)
Osnova: Úvod – Jak vypadá
Hlavní část – Její chování
Závěr
Vždy, když se vracím domu, za oknem stojí s velmi nepřátelským výrazem v obličeji. Její blonďaté vlasy bývaji většinou rozcuchané, oči se zvláštními jiskrami, vždy pečlivě pozorují, co se venku děje. Obočí má svraštěné, ale rty jsou krásné a plné. Určitě by jim slušel úsměv, ale zatím stále vidím jen škleb. Postavou mi strašně připomíná golema. Hlavně těmi širokými rameny. Je jako každý člověk zvědavá, ale ona to někdy s tím svým slíděním dost přehání. Vyzařuje z ní hodně nepřátelství. Všem by nejraději působila problémy. Ne nadarmo se říká „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní pada.“ Mnohokrát už chtěla někomu uškodit, ale pěkně se jí to vymstilo. A když je v tísni, je pro ní najednou každý velký kamarád. Ona se ani nestydí využivat dobrosti a šlechetnosti jiných lidí. Jako by neměla svědomí. Nechápu jak může být tak lhostejná a neohleduplná k ostatním. Nezáleží jí na nikom, jen na sobě samotné. Ani její okolí ji nezajímá. Jen to co je její. Je to taková ta dáma, co má vždy pravdu. U ní neexistuje, že by mohl mít pravdu někdo jiný než ona. Vždy se strašně nosí s nosem nahoru a její chůze mi někdy dost připomíná chůzi slepice. Přijde mi to strašně komický. Co je na ní zvláštního je že zije sama. Asi by s ní nikdo nevydržel, ale nechápu, že jí to nevadí. Všichni se ji obloukem vyhybaji, protože ona si na někom vždy něco najde a to pěkne zkritizuje. Když ji někdy vidím, tak si říkam co se ji asi honi hlavou, a o čem přemýšlí, ale snad to ani nechci vědět. Třeba se někdy něco přihodí a změní to její závistivou, nepřátelskou povahu. Ačkoliv každy člověk, už někdy něco záviděl, tak ona taky, ale místo toho aby třeba něco pochvalila tak to zničí. Neváha ubližovat i staršim lidem. Možná si říkáte, proč píšu jen její zápory, ale znám ji už dost dlouho a nic hezkého jsem od ní ještě neviděla. V součastnosti je tato sousedka už jen bývalou. Odstěhovala se z naší krásné vesnice do města. Vím, že ona se chtěla odstěhovat už dávno, protože ona nenáviděla život na vesnici. Ačkoli se tam narodila, toužila žít ve městě a to se ji splnilo. Teď je šťastná ona i my. Konečně je v městě a my máme alespoň pokoj od všech těch sporů. Stejně trošku nechápu, jak mohla vesnici vyměnit za město. Ale to už má v povaze. Pro ni bylo třeba strašně ponižující, když by měla chovat nebo krmit slepice, králiky, prasata.... Proto je možná ani nechovala. Přiznám se, že mi někdy chybí, protože některy ty její nápady byly opravdu vtipný. Teď se tomu směji, na vesnici je klid a možná chybi nějaké to zpestření, ale asi bude lepši, když zůstane ve městě, kde se ji líbi víc. Je až neuvěřitelný, že takový člověk existuje, ale je to tak.
|
pr1ehavbar_02_1
|
Popis domácího mazlíčka
Pro popis domácího mazlíčka jsem si vybral svého králíka Wendyse.
Můj králík je poměrně velký, vysoký 30cm od tlapek až po uši a dlouhý 34cm. Má šedé chlupy jen na bříšku, pod krkem, kolem očí a za ušima ho zdobí bílá srst. Dívá se na svět černýma tmavýma očima, které jsou hluboké jako tůň a dlouhé vztyčené uši mu náramně sluší. Jeho přední tlapky jsou štíhlejší než ty zadní, protože se zadními odráží při skoku. Na tlapkách se v chlupech skrývají 1,5cm dlouhé drápky, které králíkovi slouží k lepší chůzi a vyhrabování nor. Na zadečku najdeme malou černošedobílou chlupatou kuličku, to je jeho ocásek.
Všimněme si jeho méně nápadných fousků, čenichu a tlamičky. Fousky jsou velmi tenké a dlouhé asi 5cm. Čenichem Wendys dýchá tak, že jím hýbe nahoru a dolů. Ústa na první pohled vypadají malá, ale když si králík zívne, tak tlamičku nejméně čtyřikrát roztáhne.
Králík je klidné, tiché, chlupaté a roztomilé zvířátko, které si s vámi bude chtít hrát.
|
cl7ckuctom_1
|
Záhada na hřbitově
Osnova:
I. Poledne
II. 1. Cesta na hřbitov
2. Výstřel
3. Obvinění
4. Přivolání pomoci
5. Překvapivé zjištění
6. Přiznání
III. Duch?
Na kostelních hodinách odbilo poledne. Emily seděla na zápraží starého domu a čekala na svou nejlepší kamarádku Miriam. Podzimní vítr rozfoukával její dlouhé, tmavé vlasy. Stále dokola si důkladně pročítala veškeré podklady pro neobvyklý domácí úkol, který jim byl před týdnem ve škole zadán. Měli se pokusit co nejpřesněji zjistit rodokmen slavné rodiny Wollhünzenových.
„Ahoj Emily,“ přivítala ji milým úsměvem Miriam. „Konečně jsi tady,“ křikla na ni místo pozdravu Emily. „Promiň, že jdu pozdě, ale musela jsem ještě vyvenčit Baxe.“ „Tak už pojď, ať ten úkol máme z krku.“ Obě děvčata se vydala na opuštěný hřbitov, který byl daleko od civilizace, na odlehlém a tichém místě nedaleko lesa. „Emily, ty si vážně myslíš, že na tom zchátralým a zpustlým hřbitově něco zjistíme?“ „Jsou tam pohřbeny tři generace rodiny Wollhünzenových, kde jinde bys chtěla hledat?“ odpověděla Emily. „No dobře, už mlčím. Ale stejně stejně si myslím, že tam nic moc nenajdeme.“ Vítr sílil a obloha se začala zatahovat. První kapky deště přinutily dívky ukrýt se v malém kostelíku podél cesty. „To nám ještě scházelo. Pojď Emily, vrátíme se domů, na ten hřbitov můžeme jít třeba zítra.“ „Ne, zítra se mi to nehodí. Podívej, už stejně přestává pršet, tak pojď.“ Po několika minutách spatřily v dálce obrovskou železnou bránu, která oddělovala svět mrtvých od světa živých. Hřbitov se zdál docela velký, hroby byly seřazeny v několika řadách a úplně vzáadu stále oprýskaná kaplička z 16. století. Hned vedle ní vyčnívala rodinná hrobka velmi vlivného a bohatého rodu, jehož potomci stále žijí. Po obvodu celého hřbitova byly náhrobky viditelně velmi staré, se jmény nebožtíků téměř nečitelnými. Jen zřídka se na některém hrobě objevila svíčka nebo květina, kterou zde zanechali pozůstalí. Emily s Miriam prošly kovovou bránou {pečly}<ni> pročítaly udaje na náhrobních {kamenech}<ni>, ale o rodině Wollhünzenových nebyla nikde ani stopa. „Vidíš, já jsem ti to říkala, že tu nic nenajdeme.“ „No tak Miriam, nech už toho. Podívej, tady. Gertruda Liliana von Wollhünzen.“ Emily si začala přepisovat dlouhé jméno jednoho z členů rodu do malého, zeleného sešitu z náhrobního kamene. Černobílá fotografie mladé dívky umístěná vedle zlatého ozdobného písma dokazovala, že Gertruda byla velmi krásná.
Najednou se do ponurého ticha hřbitova roznesla obrovská rána. „Co to bylo?“ vykřikla ustrašeně Emily, „Znělo to jako výstřel“ odpověděla nejistě Miriam a hlavou ji proběhlo plno otázek, na které si nedokázala odpovědět. „Podívej, támhle někdo je, nějaký muž a má zbraň. Rychle, musíme se schovat“ vyjekla Miriam. Děvčata se hbitě schovala za nedaleký mohutný strom. „Emily, naše věci. Nechaly jsme je támhle, uvidí je.“ Emily urychleně vyběhla z ukrýtu za stromem, sebrala dva barevné batohy a opět se ihned schovala k vyděšené kamarádce. „Co když nás zabije?“ vzlykala Miriam a po tváři jí stékala slza. „Psst!“ okřikla ji Emily rozechvělým hlasem. Podivný šramot a praskání větví děvčatům prozrazoval, že onen muž se blíží k nim. „Podívej, běží sem“ Muž s dlouhými vlnitými vlasy na ramena, ve vínovém vzorovaném svetru a otrhaných černých kalhotách, se rychlým krokem přibližoval k dívkám. Nenávistným pohledem se rozhlížel kolem sebe. Proběhl kolem staré kapličky, přehoupl se přes kamennou zídku a zmizel v hustém tmavém lese.
„Je pryč,“ oddychla si Emily. „Pojď, musíme se podívat, na co ten člověk střílel.“ Šly na místo odkud viděly nebezpečného muže prchat. O náhrobní kámen se zde opíral starší pán v černém sametovém obleku a držel se za hruď. „Pane, jste v pořádku?“ zeptala se Miriam. Postřelený muž stihl dívkám říci jen jednu větu: „Řekněte, že ten co na mě střílel, byl Frank Baker.“ Podlomila se mu kolena a zskácel se na zem. Byl mrtev.
Děvčata běžela zavolat policii, která přijela téměř okamžitě. {Policisté si}<in> vyslechli si tragický příběh, který jim vyděšené studentky vylíčily. Dva z nich se vydali na místo, kde byl muž postřelen. Tělo oběti, tam ale již nebylo. „To není možné, určitě jsme ho viděly, byl mrtvý“ nechápavě vysvětlovala jedna z dívek a znovu podrobně popisovala zabijáka, kterého viděla se zbraní v ruce utéct do temného lesa. Komisař Hudson vyndal z pouzdra vysílačku a dlouze zmáčkl jen jediné tlačítko „Richarde, okamžitě přijeď na hřbitov u Road Street, potřebuju tě tady“.
Začalo se stmívat, na obloze se objevil zářivý měsíc. Po chvíli všechny oslnila světla reflektorů přijíždějícího vozu. Na zadním sedadle seděl spoutaný muž, který střílel na hřbitově. „To je on. To je on. Vy už jste ho chytili?“ křičela děvčata. „Tento muž je už ale tři dny ve vyšetřovací vazbě za loupež,“ odpověděl policista udiveně. „To není možné, to je on. Nikdy nezapomenu ten jeho pohled“ odporovala Emily. „Víte děvčata, přesně před týdnem se na tomto místě stala vražda. Obětí byl starý muž Henry Darfool“. Policista vytáhl z náprsní kapsy kožené pouzdro. Když jej otevřel, objevila se fotografie oběti. Byl to tentýž muž, jehož dívky našly postřeleného.
Jeho vrah nebyl dosud dopaden, ale tyto podivné okolnosti a shodný popis vraha s mužem v policejním voze, přiměly policisty zopakovat výslech podezřelého, který se k vraždě Henryho Darfoola přiznal a neunikl spravedlivému trestu.
Jak je tedy možné, že dívky viděly ten samý zločin, který se stal již před týdnem na stejném místě a ve stejném čase? Byl to Duch Henryho Darfoola, který chtěl usvědčit svého vraha?
|
pr4danonym_1
|
Moje školní taška
Vždy každé ráno nosím do školy svou nepostradatelnou tašku, která mi dává pohodlí.
Batoh je velice praktický, hezký a zajímavý. Jeho barevnost tvoří z velké části zelená s černou, někdy mi připomíná žabičku. Na něm se nacházejí tři poměrně veliké, užitečné kapsy se zipy. Poutko zavazadla zdobí její vzhled. Jsou na ní umístěny ze stran držátka na pití.
Když rozepneme první nejmenší kapsičku, nalezneme tam notýsek a žákovskou knížku. To jsou hodně důležité věci. Při otevření další kapsy najdeme mé potřebné, červené pantofle. Na horní části batohu leží největší ze všech. Dávám si do ní veškeré učebnice, sešity, penál s psacími potřebami a nakonec svačinu.
Užívám ji od začátku páté třídy a slouží mi velmi dobře, vyhovuje mi její praktičnost.
|
cl6aadapav_1
|
To snad ne
Osnova:
I. První zaklepání na dveře
II. 1) Nečekaná návštěva
2) Jizva
3) a) Druhé zaklepání
b) Policie
c) Útěk přítele
4) Třetí zaklepání
5) Cesta autem na oběd
6) Kamion
7) Sen
III. Čtvrté zaklepání na dveře
Někdo zaklepal na dveře. Spíš zabušil, než zaklepal.
Kdo ruší Rudolfa od krásných pláží, pálivého sluníčka a blankytně modrého moře? Odložil nabídku cestovních kanceláří a vstal od stolu, na kterém měl připravenou snídani a namířil si to ke dveřím.
„Pepo, ty? Co tady děláš?
„Rychle dovnitř, tam ti všechno vysvětlím!“
„Člověče, tebe už jsem dlouho neviděl! Co to máš na sobě?“
Až teprve teď si Rudolf mohl svého kamaráda pořádně prohlédnout. Rozcuchané špinavé vlasy, hnědé vyplašené oči a nějaký starý, děravý a strašně zapáchající kabát. Pepa si sedl za stůl a pustil se do Rudolfovy snídaně.
„Jak se ti to stalo?“ zeptal se Rudolf a ukázal na Josefovu tvář, při tom úplně zapomněl, že mu vtrhl do bytu jako by se chtěl před něčím schovat. „Myslíš tu jizvu? Je z bouračky. Minulej rok si ňákej debil s náklaďákem nevšiml červený a napral to přímo do mýho auta. Jenže já v tom autě měl celou svoji rodinu. Já jsem vyvázl jen s tímhle. Ale ostatní na tom byli o hodně hůř. Nedalo se na to dívat. A já přišel o všechno.“ Díval se někam do prázdna a po chvíli zase začal jíst Rudolfovu snídani.
„Promiň, nevěděl jsem. Je mi to líto.“
Někdo zaklepal na dveře.
„To budou voni! Nevotvírej!“
„Radši se podívám,“ řekl, přistoupil ke dveřím a podíval se kukátkem ven.
„Tady policie, otevřete dveře.“
Rudolf se otočil, ale po Pepovi jako by se zem slehla. Pouze otevřený balkón a vlnící se záclona. Bylo jasné, kam se Pepa poděl.
Zvonek a další výzva: „Slyšíte? Otevřete ty dveře!“
„Jo, už jdu, už jdu!“ zavolal, když se vracel od balkónových dveří.
„Co si přejete?“ otázal se strážníka.
„Nebyl zde muž 170 cm, po ramena dlouhé světle hnědé vlasy, hnědý děravý kabát a s jizvou na tváři?“
„Ne, nikdo tu není.“
„Děkujeme, nashledanou.“
„Naschle.“
Uf, co to mělo znamenat? Tomu se mi nechce věřit. Co můžou policajti chtít po Pepovi? Vždyť byl vždycky takový hodný a spravedlivý. To asi ta nehoda. Zdá se, že ho to hodně vzalo. Měl by navštívit psychiatra... Podobně Rudolf přemýšlel, když někdo zaklepal na dveře.
Už zase? Celý rok za mnou nikdo nepřijde a teď tohle? Za dveřmi stál Mirek, kolega z práce.
„Nezajdem na oběd? Co ty na to? Vždycky jsme byli jen pracovně.“
„Jasně, dobrý nápad. Počkej chvíli, obleču se.“
Po cestě do restaurace líčil Mirkovi dnešní záležitost s Pepou. Zastavil se na přechodu, protože svítila červená. Blikla zelená a pokračovali.
„Pozor!“ Kri křikl Mirek na Rudolfa. Rudolf byl tak zabrán do svého vyprávění, že si nevšiml přijíždějícího obrovského kamionu. „To snad ne!“ zůstal stát jako přikovaný a díval se vytřeštěnýma očima do světel náklaďáku.
Vtom se probudil. Zpocený jak myš. Uf, to byl sen. Hrůza. Vstal z postele a šel do koupelny. Umyl se, převlékl se a odběhl si do schránky pro katalogy dovolených. Bydlel v přízemí, takže se ani nezadýchal. Položil si poštu na stůl, nachystal snídani a posadil se ke stolu, aby se nasnídal a aby se oddal snění při prohlížení nabídky zájezdů, která mu právě přišla. Rudolf miloval dovolené a dokázal si je patřičně užít. Á, Řecko. Nádhera. Sluníčko, překrásné moře...
Vzpomínal na předminulé léto, kdy tam byl s kamarády. Ale najednou ztuhnul. Tohle už jsem jednou viděl. To snad ne! To se mi přece dneska zdálo. Vyděsila ho myšlenka, že by sen mohl být pravdivý. Ale pak se zasmál tomuto pošetilému nápadu. Nebuď blázen, Rudolfe, vždyť sen je jen sen.
Vtom však někdo zaklepal na dveře. Spíš zabušil než zaklepal.
|
pr4dtilter_1
|
Petra Lhotová 2. G
14. října 2008
1. slohová kompozice
(Diskusní příspěvek)
<novinový článek – Chceme lepší tasery, říkají moravští strážníci>
Používání taserů
Problematika používání taserů mi přijde opravdu sporná. Zastánci taserů argumentují tím, že jsou rozhodně bezpečnější než střelné zbraně a tedy i jedním z nejbezpečnějších donucovacích prostředků.
Princip taseru je založen na elektrickém výboji, který zasáhne přímo nervový systém člověka. Komplikace může vyvolat stres, vliv drog anebo alkoholu či špatný zdravotní stav člověka. I když je u zdravých lidí jen velmi malá pravděpodobnost (asi 1:10 000) srdeční arytmie, není to zcela vyloučené. V USA během minulého týdne zemřeli již tři lidé a jeden v Kanadě, ovšem česká policie nemíní ustoupit od jejich používání.
Otázkou zůstává, jestli budou brát použití relativně bezpečného taseru stejně závažné, jako použití střelné zbraně, nebo si nebudou plně uvědomovat hrozící riziko.
|
ces2glhopet_1
|
Prazdniny
V sobotu jsem byl u babičky. tam jsme hrály žolíky. V neděli pro mě přijel Táta. V pondelí sem uklízel pokojík, protože příjede Bratranesec. V uteri jsem hrál MAFIA 1. Když jsem dohrál {m|M}afaia 1.
Pak jsem hrál MAFIA 2 jenže se sekala. Tak táta řek že semusí odinstalovat a nainstalovat. Večer přijel bratranec. Ve středu jsme hrály khokej. Pak jsme na počítaní hrály NHL08. Ve čtvrtek jsme jeli do krámu z mamkou. přijeli jsme domů .a s Adamem jsme šli hrát kokej. V pátek jsme jeli do kaplice a pak před Rakouskem. {jsme}<ni> šli<.> Kupovat koženou bundu. Nejvíc {mě}<in> na větnamčících štvalo<in> že pořád říkalai Halo, koupit mikinu, tepláky. Ke Pak jsme jeli na obět: dali jsme si já pizzu, Adam pizzu, Táta houbovou omáčku, mamka nevím taky ňákou omáčku.
Už jsme doma. Táta {s}<ni> mamkou jeli do merkuri. Adam a já sme se nudili. Když přijeli šli jsme hrát hokej. V sobotu jsem dědovi a babičce na zahrádce. V nědeli jsme šli s Adamem nahokej. hrálo Hco {M|m}ounfeld VS Vítkovicum.
PS: ještě jsem zapoměl před Rakouskem jsme si kopili pasek. já sem si koupil pásek DC, Adam DIESEL Táta taky a mamka Puna.
Ve středu jsme byli na brusleni<.>
<img 2 pásky>
|
ho5dmachdom_1
|
Stůl paní učitelky.
Když vstoupíte do páté třídy první co uvidíte je stůl paní učtelky<.> Stůl na první pohled vypadá jako nový ale je starý už pětadvacet let. Stůl je sešroubovaný šroubky. Tento stůl má uchvatných devět šuplíkú. A taky na e něm má kytku. Stůl je široký asi metr a dlouhý asi 2 metry. U stolu má křeslo s kolečkama. A šuplíky jsou zvlášť od stolu<.> A na stole má keramickou botu na propisky. Abych nezapomněl vedle boty má i hrneček. <img stůl>
|
hr5budkry_02_1
|
Osnova:
1. soubory grafických sv znaků
2. pravopis
3. slova a slovní tvary
4. jazyková kultura
Výtah – Písmo a pravopis
,Lidé si k dálkovému dorozumívání vytvořili soubory grafických,{čárka na začátku řádku}<co> znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové psané tzv. latinkou.
,Postupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat. Souboru těchto zásad řikame pravopis.
,Pravopis rozlišuje slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně (vír x výr, plod x plot). Dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno a cjaké jsou vztahy je jednotlivých větných členů.
.,Bezpečné ovládání pravopsis{ín|ń}ých pravidel patří k požadavkům jazykové kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna prah Praha 1992, s. 132
|
am8aplifra_02_1
|
Moliér Lakomec
Autor píše v této hře o lakomci, který je tak lakomý, že nešetří pouze na sobě, ale i na svých dětech a to je tématem tohoto díla. Ideou je ukázat lidem, jak strašné je mít ve svém okolí chamtivce a proto je lepší nestát se jím. Námětem této hry bylo setkání s nějakým velmi lakomým člověkem.
Kompozice je hlavně chronologická. Kniha má rámec a tím je chamtivost, která procházý celým dílem, od začátku až do úplného konce. Kniha se dělí na dějství a výstupy.
Jazyk je hovorový, někdy až nespisovný. Každá postava má svůj charakteristický jazyk, používá často nějaký výraz.
Shrnutí: kniha se lehce a rychle čte, protože autor užívá krátké věty a srozumitelný jazyk. Hra je zábavná i přes to, že je poměrně stará. Lze ji aplikovat i na dnešní dobu, což poukazuje na to, že se neměníme.
|
js9kri_1
|
Stalo se...
Stalo se, že jsem jako každý den stála na zastávce, a čekala na ten správný autobus a už mi začínala být zima. Konečně přijel, pár lidí vystoupilo, já nastoupila, autobus se rozjel a dokonce se i zavřely dveře. Dívala jsem se z okna a najednou se mi do podvědomí vedral ženský hlas: „A víš, proč blondýnky lezou v supermarketu po zemi? Hledají nízké ceny.“ Probrala jsem se z přemítání o nesmrtelnosti brouka a otočila se za hlasem. Spatřila jsem dvě brunetky, které se viditelně dobře bavily. Okamžitě jsem si taky vzpomněla na jeden vtípek – Proč jsou vtipy o blondýnách tak krátké? No přece proto, aby je pochopily i brunetky.
Musím říct, že netuším, co všichni na nás blondýnkách mají! Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo rozeběhnout se proti zrcadlu (Co se stane, když se dvě blondýnky rozeběhnou proti sobě? Rozbije se zrcadlo.) a v supermarketu se plazím po zemi jen v případě, že mi něco malého upadne na zem a rozhodně pod regály nehledám nízké ceny.
I já se sice těmto vtipům někdy zasměji, ale stejně mám radši například ty o mužích, policistech, Pepíčcích či brunetkách.
Mimochodem víte, proč mají blondýnky na nohavicích od kalhot přidělané hodinky? Protože chtějí kráčet s dobou. Myslím, že tento vtip charakterizuje touhu většiny žen (nejen blondýnek) a pravděpodobně i mužů. Snad každý chce aspoň někdy „kráčet s dobou“. Vždyť kdo z nás lidí si dnes dokáže představit život nejen bez počítačů, televizí a mobilů, ale i kuchyňských robotů, ledniček, výtahů.
Zkrátka a dobře – měli bychom si přiznat, že blondýnky jsou často velmi podceňovány (Vy se ještě budete divit, až překonáme strach z myší a pavouků a objevíme na podlaze nízké ceny.) a trapné narážky na jejich nízké IQ jsou opravdu nepravdivé. (Jen si vzpomeňte na film Pravá blondýnka, v němž se hlavní hrdinka nejen dostala na prestižní Harvard, ale podařilo se jí ho i dokončit, a to za podpory celé školy.) Můžete si být jisti, že se nikdy nedostanete do situace, kdy se vás blondýnka zeptá, kolik je hodin, a po vaší odpovědi odvětí: „To je divné, ptám se na to už celý den a vždycky dostanu jinou odpověď.“ Většina z nás má totiž IQ vyšší než auto bláta a houpací kůň dohromady. Opravdu! Blondýně přece můžete věřit...
|
pr3chejhan_02_1
|
Radek Opleštil, II. G
15. 10. 2008
1. slohová kompozice
(diskusní příspěvek)
<novinový článek – Soumrak bílého muže>
Především musíme v článku oddělit dvě zcela odlišná vlákna, která jsou v článku proplétána do podoby jakési apokalyptické vize „Soumraku bílého muže“.
Prvním vláknem budiž pozoruhodné sexuální chování „západních“ žen. Zde bych rád vypích skutečnost, že paní Kholová zde soudí na základě svých osobních zkušeností s uvažováním moderní „západní“ (zde konkrétně české a švédské) ženy, nelze si však dělat komplexní obrázek o situaci z vyprávění dvou kamarádek.
Především je nutné rozlišit, zda-li má paní Kholovou popisované sexuální chování krátkodobý či dlouhodobý charakter. Stojí totiž za úvahu, jestli ženy skutečně touží po popisovaném modelu Araba (jako nositele starosvětských hodnot) a „osmahnutého“ jižana jako skutečném ideálu partnerského života, či jako po sexuálním „výletu do exotických zemí“. Sexuální „výlety“ nejsou ničím zvláštním a existují ve všech časech a u obou pohlaví. Exotické ženy jsou pro západního muže stejně zajímavé jako exotičtí muži pro západní ženu (o tom můžou svědčit např. i výsledky Miss world). Vyhledávání partnera jiné národnosti či jiné rasy je přirozené, protože geneticky vzato má jedinec s nejpestřejší genetickou výbavou průměrně vyšší šanci na přežití. A tohle naše pudy moc dobře vědí.
Pokud žena v exotickém „machovi“ hledá dlouhodobého partnera, je i celkem možné, že, jak píše paní Kholová, v něm hledá právě onu starosvětskou dvornost a rytířskost. Psychoanalyticky vzato je rytíř stále populárním archetypem ideálního muže, nicméně se jeho role v západní společnosti pomalu vytrácí nebo transformuje. Porovnejme „princezničky“ a prince z klasických pohádek jejichž kořeny vezí snad ještě v 19. století a moderní hrdiny a „hrdinky“ 3D pohádek a sci-fi a fantasy filmů a knih. Zatímco Šípková Růženka spí někde ve věži a čeká až si ji princ po usmrcení nekonečných zástupů saní a kostlivců „vyzvedne“ a po cestičce z růžových květů dovede až do její nové překrásné komnaty ve svém paláci, princezna Fiona z animovaného filmu Shrek bez mrknutí oka zmlátí bandu Robina Hooda na hromadu a princezna Leia z Hvězdných válek si cestu ze své „věže“ prostřílí sama. A muži? Ti jim spíše sekundují. Časy se mění a psychoanalýza tomu dává za pravdu.
Přirozeně se ale vyskytují výjimky z pravidla a je dost možné, že mezi tyto výjimky můžou patřit i přítelkyně paní Kholové. Ty však nestačí na sepsání objektivního článku.
Druhým vláknem budiž popularita a úspěšnost „nebílých“, kteroužto paní Kholová označuje za jednu z předzvěstí „ Soumraku bílého muže“. K tomu můžu snad jen napsat, že pokud je desetina Američanů černá, tak je přirozené, že i desetina všech celebrit, politiků, vůdců atp. bude černá (dřív tomu kvůli rasismu a izolaci černého obyvatelstva tak nebylo, ale se zrovnoprávněním a zpřístupněním vzdělání a pracovních příležitostí se tato situace začíná měnit, nejde tedy o konec bílého muž ale návrat černého muže). To je prostě statistika a není čemu se divit. Nevyrovnanost bílých sportovců např. v paní Kholovou zmiňovaném fotbale je irelevantní, protože bílý muž prostě nemá k fotbalu ideální fyzické dispozice. Naopak např. v hokeji bychom černocha hledali špatně. Stejně tak v gymnastice, hodu oštěpem, kladivem atp. Tyto disciplíny obsazují především běloši. Fyzické dispozice každého leží prostě jinde.
Celkově bych zhrnul článek paní Kholové jako sice zajímavý, ale zbytečně populistický. Autorka přehlíží důležitá fakta za účelem vytváření jakési senzace.
|
ces2goplrad_1
|
Slohová práce školní
Eva Procházková 12. ledna 2006
2. C
Témata:
Abeceda dnešní společnosti (Úvaha)
Kalamita (Volný stylový útvar)
Probouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar)
Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)
Abeceda dnešní společnosti
Je zřejmé, že se společnost během několika málo let změnila. To si jistě uvědomuje každý. Ale tu změnu už také každý člověk vnímá jinak. Někdo říká, že se společnost změnila k horšímu a jiný je strašně rád, že žije v tomto světě, a za nic by neměnil. Od našich rodičů určitě každý slyšel: „Za našich mladých let jsme si to, co děláš nikdy nedovolili, neměli jsme tolik možností, jako máte vy mladí dnes, také máte všechno jednodušší….. Ale naši rodiče to určitě slyšeli od svých rodičů a oni zase od svých……
Možná to máme snažší, máme určitě více možností. Ale za jakou cenu? Kdyby jsme nebyli drzí, ale stydliví, kam bychom to dotáhli?!
Elektronika ovládla svět. Neznám nikoho, kdo by doma neměl televizi, rádio a mobil. Téměř každý už má počítač, video nebo DVD přehrávač. Mě osobně se nelíbí, když sedí lidí půl dne u televize nebo u počítače, nebo když si kupují nejnovější typ mobilu.
Mobil mám asi pět let (bez fotoaparátu, není barevný, je jednoduchý) a používám ho hlavně, abych věděla kolik je hodin. Normálně mi ležel doma, když jsem přišla ze školy, tak jsem se podívala, jestli mě nikdo nesháněl. Ale poslední dva roky ho nosím u sebe, protože přítel chce vědět, co se mnou děje. Počítač sice v pokoji mám, ale ani nevím jakou má kapacitu, a co v něm všechno mám. Někdy si na něm sestra hraje hry a já ho někdy použiji na přeložení slovíček z anglického nebo německého jazyka. Když už se podívám na televizi, tak to jsou zprávy, ale stejně si radši přečtu noviny. K Vánocům jsme dostali DVD přehrávač. Viděla jsem čtyři filmy. Nejvíce ho používá tříletá sestra, která chce alespoň 5x za den pustit Maxim Turbulenc. Aspoň nezlobí, ale doufám, že neskončí tak, že bude celý hodiny sedět u počítače.
Když přijde víkend, tak mnozí lidé si sednou k televizi. Mě to nebaví, zdá se mi to zbytečné. Vezmu radši běžky a vyrazím do terénu, jdu fotit, sáňkuju nebo jen tak se sejdem s přáteli a popovídáme si. Vždyť je tolik užitečnějších a zábavnějších věci, které se dají podniknout.
Kácejí se lesy a zastavují se. Na Zemi je čím dál tím méně místa. Staví se paneláky, továrny….. Výpary z aut, továren, domácností škodí životnímu prostředí. Země se globálně otepluje, zvyšuje se hladina moře, jsou častější záplavy, tornáda, zemětřesení i vlny tsunami. A podle mě jednou doplatíme na to, jak se k přírodě chováme.
Dalšími problémy dnešního světa jsou náboženství. I když jsem křesťanka, tak si myslím, že náboženství nám berou určitou svobodu. Církev je proti sňatkům homosexuálů, proti potratům….. Souhlasím s tím, že jsou proti eutanazii. Ale každý má možnost se rozhodnout podle sebe a homosexuálové jsou úplně normální lidé. Kvůli náboženství jsou i války. Vznikají různé teroristické skupiny. Fanatik přijde do obchodu plného lidí, odpálí bombu, kterou má na sobě a věří, že se dostane do ráje.
Dalším problémem jsou také nemoci. Objevují se úplně nové, na které nejsou léky, neví se ani, jak se rozšiřují, jak se přenáší. Hodně velký problém je i toxikomanie a prostituce a s nimi spojené nemoci (AIDS, hepatitida…)
Až budu mít děti, tak nechci, aby moderní technice propadli, ale bránit jim v tom nebudu. Dnes je potřebné umět zacházet s počítačem. Žiju ráda na vesnici a do města by mě nikdo nedostal. Možná bych chtěla žít v jiné době, ale každá doba má své dobré i špatné stránky. Kdyby se lidé chovali, tak jak mají a nenechávali se ovlivňovat, tak by se spoustě problémům dalo zabránit. Hlavně jsem ráda, že mám kolem sebe lidi, s kterými si rozumím.
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) Moderní elektronika
b) Svět u nás doma
c) Volný čas
d) Životní prostředí
e) Náboženství
f) Nemoci
III. Závěr
|
cb2cproeva_01_1
|
Zuzana Holubová
4. 11. 2003
1. písemná práce
Lhostejnost
(vypravování)
Osnova: 1. Úvod
2. Stať: a) první pohled
b) Martinův názor
c) první rozhovor s Gertrůdou
d) Martinovo hodnocení
e) druhý rozhovor s Gertrůdou
f) cesta domů
3. Závěr
Přišlo září. Po nenáročných prázdninách jsem poprvé vešel do nové školy. Mezi nový kolektiv. Poprvé jsem přišel na Gymnázium.
Hned jak jsem vstoupil do třídy, tak jsem uviděl tu nádhernou osobu. Jmenovala se Gertrůda. Připadala mi jako nejkrásnější bytost pod sluncem. Ani se na mne nepodívala.
Sedl jsem si ke kamarádovi ze základní školy, který mě neměl moc v lásce. Byl jsem malinko prostorově výraznější a tudíž mi nebylo pomoci od mého tělesného pachu. Začal jsem s ním rozebírat onu přenádhernou osobu. Říkal jsem:„Nic tak krásného jsem v životě neviděl.“ Odmlčel jsem se. Martin, můj spolusedící, povídá: „Co to meleš? Takova držka. Vždyť je tlustá jak moje babička. Vlasy má jak politý vojelem a když jsem se jí na chodbě ptal, kde je 1. B, protože jsem si myslel, že je to učitelka, začala něco mlít, že jí ani nebylo rozumět. Umíral jsem smradem, protože jí nechutně táhlo z huby.“
Řekl jsem si, že už se s Martinem nebudu dál bavit a půjdu lépe poznat Gertrůdu. Přešel jsem k ní a povídám: „Ahoj, já jsem Kryštof.“ Otočila se na mě a ušklíbla se. Její úšklebek jsem ignoroval a dál jsem mluvil:“ Z jaké ZŠ sem přicházíš?“ Snažil jsem se jí zaujmout svým ladným prohrábnutím vlasů. Odpověděla mi: „Co je ti do toho, ty pako?“ Asi jsem něco udělal špatně!
Odkráčel jsem si tedy sednout zpět k Martinovi. „Ty balíš tu zrůdu? Koukni se na ní prosím tebe. Vždyť váží nejméně tři metráky, vohoz má nejspíš po svym pradědovi a knírek jak můj fotr, ale je fakt, že byste se k sobě hodili.“
Snažil jsem se Martinovy řeči nevnímat a odešel jsem znovu „na lov“ za Gertrůdou. Zkusil jsem to trochu jinak: „Gertrůdo, na první pohled jsem se do tebe zamiloval. Vysílám k tobě lechtivé úsměvy, tak jak je možné, že si se na mne ještě ani jednou neusmála? Proč?“ „Ježiš ty seš debil. Co si o sobě sakra myslíš?“ Její otázku jsem ignoroval a spustil jsem: „Miluji tě, krásko.“ Odpověděla: „Ale já tebe ne!“
To mě umrtvilo. Klesl jsem k zemi. Po chvíli začalo zvonit. Mé první zvonění na tomto gymnáziu. Odkráčel jsem tedy do své lavice a pln úsměvu jsem se snažil alespoň malinko vnímat co ta učitelka, které bych doporučoval jít už dávno do důchodu mluví.
Poté co zkončila hodina jsme měli jít domů. Jelikož má cesta domů byla krátká, rozhodl jsem se, že se půjdu projít a pokusím se dostat z toho strašného šoku. Gertrůda mě nemiluje!!! Celou mou procházku mě napadali hrozné myšlenky. Vešel jsem na Nuselský most. A vtom mi „přecvaklo“ v mozku. Zabiju se a skočím z mostu. Alespoň si Gertrůda uvědomí, že mě neměla odmítat.
Jenže jak jsem tak šel, došlo mi, že na to nemám a raději se pokusím přijít na to, jak Gertrůdu okouzlit.
|
pr1cholzuz_01_1
|
Láska až za hrob
Osnova:
I. Náhrobek
II. a) Nejkrásnější, nejsmutnější
b) Prapodivné setkání
c) David a jeho bohyně
d) Výročí
e) Poslední slova
f) Nenech mě samotného
g) Vysvobození
III. Navždy spolu
Všude bylo vedro k padnutí, jen na hřbitově vládl nezvyklý chlad. Za vysokou břízou byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost všech lidí, kteří zašli na temný konec hřbitova s touho vidět něco zvláštního. Z náhrobku pozorovala okolí tvář mladé dívky na fotografii. Byla velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný, jakoby neznala nic jiného než lásku a štěstí. Před jejím hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, v jehož záhlaví stál vyryt citát: „Kdekoli budeš, budeš-li naslouchat, najdeš mě vedle sebe.“
Tomu klukovi bylo asi osmnáct let. Stál tam sám ve stínu lípy a v ruce držel kytici kopretin. Hladil je a na ruce mu kanuly slzy. Já jsem stála v pozadí a ze zvědavosti jsem ho pozorovala. Stál tam snad tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Byl nádherný a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka neviděla. Zdálo se mi divné, že takový pěkný kluk není raději někde na koupališti, kde by ho jistě obletovalo hejno holek, a že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se podívala na jeho ústa, všimla jsem si, že si s někým povídá. Jenže nikdo tam nebyl. V tu chvíli jsem si uvědomila, komu jsou slova určená. Té, která věčně spí. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla. Až po chvilce vzlyk zesílil v jeho vlastní slova: „Proč jsi mě opustila?“
V tu chvíli jsem měla sto chutí se ztratit a nebýt svědkem té hrozné chvilky. Náhle položil květy, otevřel lucerničku a zapálil svíčku v ní. Vyndal z džín kapesník, otřel slzy a v tom mě spatřil. Na chvíli se jeho modré oči zastavily na mně. Byl to krutý a zlý pohled. Pak na mne promluvil, jestli něco potřebuju. Nezmohla jsem se na nic. A tak se znovu zeptal. V tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně a řekl jen: „Nebreč, život je zlý a krutý!“ Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Chtěla jsem mu pomoci, ale on začal zkracovat tu chvíli. Konečně jsem ze sebe dostala pouhé: „Promiň, já nechtěla.“ „To nic.“ odpověděl a začal mi vyprávět svůj příběh
Jmenoval se David. Poznali se na diskotéce. Líbila se mu, a tak pro ni šel. Tancovali spolu a poté ji pozval na víno. Připadala mu jako bohyně, kterou mu seslal Bůh. Povídali si a on ji doprovodil domů. Druhý den byli na koupališti. Tam se poprvé políbili. Po půl roce se spolu vyspali. Nastalo období plné hezkých dnů. Jen jednou se pohádali, ale netrvalo dlouho a byli zase usmíření. Chodili na procházky a do divadla. Půjčovali si věci, proto jim začali říkat manželé. Když mi o tom David vyprávěl, oba jsme plakali. Kvetoucí lípy byly svědky naší rozmluvy. Bylo hrozné vidět kluka plakat.
Když jí bylo šestnáct let, chodili spolu půl roku. Oslavovali to s kamarády. Zrovna byli na chatě a šli se vykoupat. Milování ve vodě bylo krásné. Celou noc pak leželi vedle sebe a plánovali budoucnost. Ráno kamarádi odjeli a oni zůstali sami. Snídali spolu v trávě. Cítili se moc šťastně. Večer se rozhodli, že se vypraví na diskotéku. Lidé o nich říkali, jaký je to pěkný pár. Líbali se často, jak jen to šlo. Po zábavě si sedli každý do jiného auta. Naposledy se políbili a pohladili.
David přijel domů a šel si lehnout. Uprostřed noci mu volali z nemocnice, že si zraněná dívka moc přeje s ním mluvit. Celou cestu do nemocnice utíkal. Vešel do nemocničního pokoje, kde ležela na lůžku. V jejích očích byl utrápený pohled, který on nikdy nezapomene. Jen krátce otevřela oči a řekla: „Moc tě miluju a nechce se mi od tebe. Měla jsem vás moc ráda tebe i rodiče. Nos mi na hrob květiny a nikdy ho nenech prázdný!“
Zemřela až k ránu na těžké krvácení. „Stál jsem tam na chodbě a plakal. Každý den jsem si pak vyčítal, že jsem ji pustil autem samotnou. Nechci vidět lidi. Je to už rok a ty jsi první, s kým mluvím. Prosím tě, nenech mě samotného. Děkuji ti“ ukončil tragický příběh.
Ještě několikrát jsme se viděli, než odešel na vojnu. I pak jsme si psali. Tak plynul čas. David má teď na hrobě každý den květiny ode mne. Je to měsíc, co se sám zabil v autě.
Všichni říkají sebevrah, ale já vím, proč to udělal. Bylo to vysvobození. Zůstala jsem sama. Všude je vedro k zalknutí, jen na hřbitově je chlad. Sedím tu s kyticí v ruce a na jejich hroby mi padají slzy. Oni jsou navždy spolu. Tak tam sedím a povídám si s nimi a vím, že jsou se mnou.
|
pr4avhamlen_1
|
Bendová, V.B, 07/08
3.října
Vypravování – reprodukce textu
Příhoda z prázdnin
V příběhu jsme se dozvěděli že Petr neuměl plavat ale stejně šel do vody. A když tam vlezl tak se začal topit. Ale naštěstí hned kousíček byli kluci a když zaslechli volání o pomoc. Tak rychle utíkali aby ho hned zachránili. A potom o Tomašovi říkali že to je velký zachránce.
|
bu5bbenkat_01_1
|
O arogantní sově:
Pýcha předchází pád
Jednoho tichého večera seděla sova na větvi. Pořád si říkala jak je moudrá, chytrá, nezranitelná a že ji nikdo nemůže ohrozit. Stále to někomu vnucovala a ostatním zvířátkům v lese se posmívala "Ha, vy jste tak hloupá, bezmocná a ubohá, nesaháte mi ani po kotníky.“. Největší objeti byli malý živočichové jako jsou myšky, krtci, hraboši i mravenci. Ale už nepomyslela na to, že má velkého protivníka, orel skalní a jeho početná rodinka bydleli nedaleko ve skalním údolí. Když už byla sova tak pyšná, že si dovolila posmívat se úplně všem dokonce i nebezpečnému orlu skalnímu a jeho rodině, dokonce i přes varování táty orla, sova pokračovala ve svém urážení. Po několika dnech toho měl táta orel už dost, naštval se a vzal sovu do svých obrovských pařátů a “flákl“ s ní o zem. Po pár hodinách sova podlehla svým zraněním. A z toho vyplívá pýcha předchází pád.
|
cl8cspaond_1
|
Tragédie Romea a Julie
(Shakespeare)
Přestože má tato slavná divadelní hra romantické prvky a děj točící se kolem lásky, Romeo a Julie je řazena do Shakespearových tragédií. Je tomu tak, protože osudový vztah mezi nevinnou Julií a láskou – proměněným Romeem dospěje k dramatickému a tragickému konci.
Shakespeare zřejmě chtěl do úst čtenáře (nebo diváka) vložit mnoho otázek; Romeo a Julie překonají tolik překážek, dokonce jsou zavrhnuti svými rodinami, aby skončili mrtví?
Jak asi bylo Julii, když se vzbudila a zjistila, že její milovaný Romeo se zabil jen a jen kvůli ní? Jak se cítila, když si uvědomila, že život bez něj je propast bez dna? Jak velká byla bolest, když si zabořila kudlu do prsou?
Psaná velice archaickým jazykem a složená z přímé řeči i sonetů, Shakespeare dosáhl svého cíle touto hrou, o odvážných milencích: čtenář stojí nad těly Romea a Julie, a ptá se na jedinou otázku. „Proč?“
|
js9zalmic_01_1
|
Odborná úvaha
(školní písemná slohová práce)
Můžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.
Témata:
Jak se bránit manipulativním postupům masmédií
O trč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu
Možnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru
Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince
Číslo vybraného tématu: 2
Druh úvahy: úvaha s výkladovými prvky
První otázky, které by nás mohly napadnout jsou Co dělá osobnost osobností? Jaký je rozdíl mezi osobností a celebritou?
Pomineme-li první význam slova osobnost, jakož osobu vlastností jedince, označuje tento pojem řekněme inteligentního člověka s velkým charismatem, který dělá velké, záslužné, odvážné nebo obdivuhodné činy. Ale neodporují si tyto vlastnosti s touhou po slávě a pozlátku, marnivostí a touhou po penězích, už jsou typické znaky právě u tech tzv. osobností show byznysu? Tyto osoby, považující sam sebe za osobnosti, pro mě osobnosti nejsou. Jsou to celebrity a to s tím prvním významem slova osobnost, dle mého názoru, vždy nesouvisí.
Celebrita je člověk, který v podstatě nic nedokázal a přesto se stal slavným. Typická „továrna“ na tyto lidi je tzv. reality show. Opravdu chceme, aby člověk, který se stal známým jen díky tomu, že bydlel v domě, dělal tam věci co normálně děláme my a byl při tom natáčen, byl vzorem (osobnost by měla být vzorem) pro mládež nebo dokonce pro celou širokou veřejnost? Problém je v tom, že se opravdu nejedná osobnost, jenomže společnost uměle vytvořila podmínky k tomu, aby se za ní byla v určitých podmínkách považována.
O tomto uměle medializovaném člověku, celebritě, tedy můžeme číst v každém „pochybném“ deníku a slyšet o něm v dopravních prostředcích. Ale proč? Co vede lidi k tomu, aby se zajímali o jiné, často nevýznamné osoby? Je to znuděnost vlastního života? Možná.
Z toho všeho co jsem napsal vyplývá můj názor, že si tyto lidé nezaslouží tolik pozornosti, které se jim dostává, protože jako lidé --- ---- jsou často malí.
|
js3ber_04_1
|
Tato postava je plnoštíhlá, střední velikosti, mužského pohlaví má prohnutá záda a vystouplé půlky. Rovné vlasy které sahají až po shrbená ramena. Velké oči a zářivý úsměv vzbuzují dojem, že jde o komika. Má velice dlouhé prsty vůči svým kratším rukám. Nohy má u sebe, až moc. Boty jsou nezvykle krátké.
Mně osobně se docela líbí (jako komik)
|
js6tremic_1
|
Ptáš se, jak se mi daří.
Osnova:
I. Úvod
II. Stať: 1. Vzpomínání.
2. Co nového v mém životě.
3. Co ty?
III. Závěr
Milá Evo,
dlouho jsme se neviděly, a proto jsem se rozhodla napsat ti dopis o tom, co se změnilo v mém životě.
Po našem posledním vstoupení v Mateřském centru jsem dlouho vzpomínala, co všechno jsme zažily. První setkání, první hra,... Císařův slavík. Pamatuji si to jako včera. Rozdělování rolí, zkoušky a první vystoupení. Hlavně okamžiky, při nichž jsem se neubránila smíchu. Jak krásně se mi leželo na císařských duchnách. Mohla jsem rozkazovat svým poddaným a hofmistrovi (Fidón!!!). Na konci velký bujarý potlesk. A opakované gratulace. I když to byly jen pohádky pro malé děti, moc jsem si to užívala. Nemohla jsem se dočkat další pohádky. Po dlouhých hádkách jsme se nakonec rozhodly pro pohádku O plakadlu, chechtadlu, zívadlu a třech malých princezničkách. Pamatuješ na vyrábění masek pro Evu? To bylo! Další velké ovace. Na „soustředění“ byla veliká sranda. Moc jsem vás s Evou obdivovala, jak jste nás uměly zvládnout. Ten příběh s ČERNOU DUHOU byl fantastický!!! O to víc jsem byla udivená, když jste nás s Evou jmenovaly svými nástupkyněmi. Nejvíc se mi asi líbil výběr poslední pohádky. Kocourek Modroočko. Byla to asi ta nejpropracovanější a nejbezvadnější pohádka, kterou jsi režírovala. Ještě dlouho jsem si přeříkávala různé dialogy, ale i monology. Škoda, že to muselo skončit.
Poté se stalo hodně věcí, které změnily možná celý můj život. Po prázdninách jsem šla na {název gymnázia}<priv>. Nastoupila jsem na školu plna očekávání a snů do budoucna. Je to tu jiné než na základní škole. Ale líbí se mi tady. S Evou se vídám pořád. Shodly jsme se, že kdybychom spolu nechodily na nějaký kroužek, viděly bychom se už jen málokdy. Proto jsme se rozhodly hledat. Eva (starší) nám psala, ale mi měly rozhodnuto. Přihlásily jsme se do dramatického kroužku při DDM. Hrozně jsme se těšily. Pro mě bylo veliké překvapení, že se zkouší v opravdovém divadle. Na začátku jsme jen poslouchaly, protože ostatní ještě dozkušovali hru Žena v trysku století. (Je to komedie odehrávající se v šesti různých dobách) Premiéra byla úchvatná. Potom jsme se všichni společně začali domlouvat, co bychom měli hrát dál. Pan Adam, náš režisér, přinesl nějaké scénáře. Skoro hned jsme se všichni shodli na komedii Rozpaky zubaře Svatopluka. (celý děj se odehrává v prostředí zubní ordinace) Já budu alternovat roli Janičky, sestry zubaře Svatopluka. S Evou se budeme střídat v roli pacientky Špalkové. Jsem zvědavá, jak mi to půjde. Určitě se ti s Evou ozveme, jestli bude premiéra.
A jak se daří tobě? Líbí se ti v {město}<priv>? Potkáváš někdy Evu, Evu nebo Evu? Hrozně ráda bych tě někdy viděla. Myslím, že Eva také. Těším se. Prosím napiš.
Tvoje S láskou Eva
|
cb1aprzter_01_1
|
Svačina
Bylo právě 8:00, školní den začínal. Žáci základní školy seděli poslušně v lavicích, byli dobře naučeni a vyčkávali v tichosti na příchod paní Uučitelky, tak takhle takováhle idylka v naší třídě rozhodně nebývala.
Vždy když jsem procházela chodbou už jsem slyšela hlasy a výkřiky našich hlučných jedinců. Alespoň jsem vždy poznala zda jdu správným směrem. Ve třídě poletovaly nejrůznější předměty, odpadky, ale převážně tedy svačiny. Při vstupu do třídy jste si museli dávat pozor, kde co lítá, abyste to třeba neschytalai, jako paní Eva. Spolužáci si házeli u dveří s jablkem. Ona to nespozorovala a jablko ji dalo pořádnou šlupku. Otočila se a odešla. Do konce hodiny jsme zůstali sami. Po zvonění, jsme p pořád ještě zaražení co se stalo a jaké to bude mít následky jsme odešli na další hodinu. Paní Eva se už do naší třídy nikdy neodvážila. Z toho d milé děti vyplývá, že svačina není na hraní.
|
grP4hub_01_1
|
Chorvacko – Kožino 28.8.2010
Ahoj babi a dědo
dojeli jsme v pořádku kromě toho že máma nabourala. U moře je krásně a moře je teplé. Plavou tam krásné rybi. Pak jsme jeli nakupovat do Zadaru. Je krásné počasí. Mějte se krásně
Ahoj babi těším se na vás.
Vaše
Eva
P. S. pozdravuj všechna zvířata.
|
cbrod5c_1
|
Slohová práce školní
23. května 2006
Martina Gregorová, II. C
Lavička v parku
Jakmile ráno vykoukne slunce vyrazím se projít do parku. Pozoruji ptáky štěbetající ve větvích, motýly barevně plující vzduchem i včely a jiný hmyz omámeně poletující nad pestrými květy. Rozhlížím se kolem sebe. Letmým pohledem přelétnu šplouchající hladinu nádrže i stromy šustící ve větru, až můj zrak zakotví na staré lavičce.
S nehraným zájmem se k objektu přiblížím. Je posetá mnoha suky, zapadaná listím z vrby sklánějící se nad ní, ale přesto má své osobité kouzlo. Popraskané dřevo už muselo prožít spousty krutých zim i hřejivých lét. Vypadá staře, opotřebovaně, vrásčitě. Spolkla jistě mnoho tajemství. Zažila nově se rodící lásky, rozchody, veselé oslavy i smutné a srdcervoucí hádky.
Něžně přejedu prstem po nápisech vyrytých do opěradla. „Terezka má láska“ stojí tam, nebo „Petr a Hanka = VSL.“ křičí do světa nápis. Písmenka žlutě vystupují z tmavého dřeva a lákají kolemjdoucí.
V paměti má určitě vryté bohaté zásoby příběhů. Představuji si lidi, které musela spatřit. Osoby putující do světa s touhou po poznání. Muže, ženy a děti výskající ve vodě, dokonce i tuláky, kteří úplně na dně hledali pouze jednodenní nocleh.
Chtěla bych umět odhalit její tajemství. Znát všechny příhody, kterým dělala němého soudce. Přála bych si, abych mohla alespoň na jeden týden být tím ztrouchnivělým kusem dřeva. Tak opuštěná a přesto nikdy sama. Lidé na ní pláčou, smějí se, svěřují se jí. Nikdo od ní neočekává radu, ale je všemi milována.
Se zadumaným úsměvem se otočím na patě a vyrazím domů. Chápu její kouzlo. Jen nevím, je-li způsobené jí samotnou, nebo tichou vrbou obímající ji svými šlahouny a chránící její útlé tělo silným kmenem. Možná to jednou zjistím. Třeba budu potřebovat vyslechnout a pozná i mé skryté tajemství. Uvidíme…
OSNOVA:1) Úvod: Objev
2) Stať: a) Zadumání
b) Zkoumání
c) Přemýšlení
d) Fantazírování
3) Závěr: Pochopení
|
cb2cgremar_02_1
|
Téma: Cestování
Osnova: 1) Vstávání
2) Možnosti dopravy
3) Cesta
Ranní rozcvička
Večer si budík obvykle nastavuju na šestou. Ráno budík přesně v šest nula nula spustí svou nemelodickou znělku. S prudkým probuzením budík utiším, ale okamžitě zalehnu zpátky. Vstávám doopravdy většinou až deset minut po šesté po opětovném probuzení šokem, kolik že už není hodin. Během půlhodiny pak musím zvládnout kompletní ranní přípravu do školy. Ještě dvě minuty před odchodem upíjím horký čaj a přikusuju něco k snědku. Odchod mi samozřejmě nikdy nevyjde, tak, jak bych si představovala.
Mám dvě možnosti, jak se dostat do školy. První možností je asi pět a dvacetiminutová jízda tramvají bez přestupu (což je ideální řešení) a druhou možností je popojet několik stanic jakoukoliv tramvají na Dejvickou, odtud na metro, popojet dvě stanice na Malostranskou, vydrápat se do schodů a jakoukoliv tramvají popojet další dvě stanice ke škole. Obě cesty jsou časově podobné. Ráno mám přesně vyhlédnuto, kdy mám odcházet, abych stíhala tu správnou tramvaj. Proč mrznout na stanici?
Z domu odcházím asi o minutu později a už v půli cesty vidím, že je zle. Běžím k prvnímu přechodu, který zvládnu celkem rychle a dokonce i na zelenou. S druhým přechodem je to horší, ale i ten zvládnu celkem rychle. Dobíhám k samotné tramvaji a mám obrovskou smůlu. Řidič s posměšným úšklebkem na tváři zacinká a odjíždí. Já tiše soptím a snažím se ve vlezlém ranním chladu začíst do knihy. Další tramvaj je v nedohlednu. Když konečně nastoupím a po několika stanicích zase vystoupím na přeplněnou stanici. Desítky nevrlých lidí pospíjají za svými povinnostmi. Sbíhám ze schodů a koukám, že u eskalátorů je zase nacpáno. Přijdu blíž a nějaký kluk mi do ruky cpe papírek. Beru si ho a zvědavě prohlížím. Stalo se ze mně číslo 0010/1 Dejvická – Malostranská. Právě jsem se zúčastnila sčítání lidu v metru. Poctivě lístek převezu a předám. Do schodů nijak nespěchám, ale přeci jenom nestojím a nezírám. Pomalu se prodírám vzhůru, vezmu si dvoje noviny a pokračuju na tramvaj. Kupodivu Chvíli stojím na ostrůvku a prolistuju noviny, když to už mi přijíždí tramvaj. Kupodivu opět dvacítka. Jen zběžně se podívám na tramvaj a za předním oknem vidím stejného řidiče, tentokrát s otráveným výrazem. Takže nakonec mě stejně svezl, do školy jsem se dostala bez problémů a ještě jsem se zúčastnila sčítání cestujících.
|
grP4plaver_01_1
|
K čemu je mladému člověku literatura?
V dnešní době snadno dostupných informací v elektronické podobě se zdá, že literatura pro mladého člověka poněkud ztrácí na významu. Knihy již rozhodně nejsou jediným zdrojem informací ani jediným způsobem krácení dlouhé chvíle.
Literatura je pro nás něčím, co nám slouží jako zdroj informací a zábavy, ale zároveň to pro nás může být i vyloženě citova záležitost a inspirace.
Myslím si, že právě z hlediska zisku informací se význam literatury pro mladého člověka v dnešní době snižuje. Je přece o tolik snazší si hledané informace najít prostřednictvím internetu, než se pracně probírat regály v knihovně, kde dřív bylo nutné pročítat desítky stran různých publikací; teď stačí zadat hledané slovo na vhodném internetovém serveru, už je nesmírně výhodná vzhledem ke stále se zvyšující rychlosti každodenního života.
Literatura jako zdroj zábavy je však i v dnešní době podle mě nenahraditelná. Osobně si nedokážu představit byť jen krátkou jízdu vlakem bez otevřené knihy. Je možné, že někdy v blízké budoucnosti budou knihy nahrazeny dokumenty uloženými v mobilních telefonech? Možná, ale rozhodně to ještě dost dlouho potrvá.
Básně a literatura lyrického žánru pak tvoří víceméně samostatnou kategorii. Nelze přece srovnávat to, jak na nás působí přečtení brakového detektivního románu a přečtení Máchova Máje, že? Kvalitní literatura může velmi silně působit na naše city, a právě v tomto žánru mají knihy největší matiční. Je vůbec možné mít stejný zážitek z listování tištěnou básnickou sbírkou jako z prohlížení neosobního textového dokumentu?
K literatuře člověk také nemusí přistupovat jen pasivně, jako čtenář, ale může se sám pokusit být kreativním autorem. Vždyť co jiného nám brání v tvoření literárních děl, než náš vlastní talent?
Literatura tedy rozhodně má pro mladého člověka široký význam a využití, to jak k ní každý přistupuje je však veskrze individuální. To, co pro nás literatura znamená záleží jen na naší snaze a osobnosti.
|
js3nedond_03_1
|
Přeučil, Tomáš, kvinta, Gymnázium J. Seiferta
Ing. Martin Škudlík
Sevastopolská 17
100 00 Praha 10
Věc: Koncert školního sboru GJS, žádost o sponzorský příspěvek
Vážený pane Škudlíku,
již třetím rokem pořádá náš školní sbor koncert, kde je předvedena opera složená naším profesorem K. Loulou a studenty gymnázia Jaroslava Seiferta. Minulý rok uvedli novou operu „Desdemona“, která byla s velkým úspěchem reprízována. Poté byla uvedena premiéra opery „Tam Nahoře“, která byla taktéž velmi úspěšná. Celý sbor je veden K. Loulou, skladatelem, profesorem hudební výchovy. Ve sboru zpívají jak současní studenti všech ročníků gymnazia, tak již absolventi, kteří se dále věnují sborovému zpěvu. Sbor je vždy doprovázen hudebníky.
Tato školní akce se naposledy konala v prosinci loňského roku v kostele sv. Prokopa na Starém Městě – Josefově a byla hojně navštívena, zejména rodinami studentů a studenty jiných gymnazii a škol. Vstupné bylo jako obvykle dobrovolné.
Vzhledem k výši nákladů za pronájem kostela a doprovodu bychom si Vás dovolil požádat o menší finanční podporu – sponzorský dar na opětovné uspořádání obdobné akce v příštím školním roce.
V Praze dne 21. 2. 2006
S pozdravem
RNDr. František Novák,
Ředitel
Gymnázium J. Seiferta o.p.s.
Vysočanské náměstí 500
190 00 Praha 9
|
js1pretom_1
|
7. března 2006
Pavel Bobkov, 3.E
2. písemná práce
SKLADKA V SRDCI EVROPY
(fejeton)
Kde domov můj, kde domov můj! Zbytky jídla na lučinách. Vesnice se válí v špínách... Ano nedávno k nám do republiky přicestovalo pár kamionů, naložených krásně zabaleným odpadem s imaginární mašličkou a přáníčkem „pro naše sousedy“. Byly to jedny z těch klíčových kamionů. ty, které odhalily vše. Velká řada, která přicestovala a zase v klidu odcestovala před nimi zůstane neodhalená. Pro nikoho tady asi nebylo překvapením, že o odpadu, který jim ležel kousek od domovů, žačali mluvit lidé, nikoli páni celníci. Těm bezpochyby velice záleží na tom, co všechno se do jejích rodné republiky dováží. Ale ono to přece nejde, kontrolovat každý, každý druhý, ba ani každý desátý kamion, který tudy projede. Musí se přeci sníst kobliha, zapít se musí čajem. Musí se důkladně zkontrolovat posádka projíždějících aut, jež svoje majitele vezou třeba na dovolenou. A kdyby náhodou měl někdo z nich jiný než český pas, páni celníci rádi stráví nějaký čas ověřováním víz a všeho možného na ministerstvu. Pochopitelně. Vždyť co kdyby k naším drahým sousedům nechali odcestovat mezinárodního zločince, nikoliv mladého kluka, který si jede zalyžovat do Alp. Při tom všem zápalu, jsou rádi, když u hodného pana řidiče kamionu stihnou zkontrolovat a podepsat jeden či dva papíry a nechat ho směle vjet do republiky s pocitem prosperity a povedeného dne. Spokojenost je cílem. Máme tu další pár spokojených lidí. Jednoho německého vlastence, který asi dobře ví s čím nebo s kým sousedí jeho země. A jednoho pana podnikatele, pána, který dokazuje, že se peníze skutečně dají vydělat na čemkoliv a názorná ukázka je tomu důkazem.
|
pr3ebobpav_01_1
|
Jednoho dne jsem se vzbudila a vykoukla ven z okna. Uviděla jsem ptáčky kteří si na větvi prospěvovali. Tak mě to nabilo energií. Šla jsem vyvenčit pejska a viděla jsem první sněženky. Potom jsem šla na takovou malou loučku a slišela jsem cvrlikání bročků a sníh už skoro nebyl vidět. Pak jsem přišla z venčení a řekla jsem rodičům jak je venku krásně. <img pták na stromě, slunce>
|
am5astaeli_1
|
1. listopadu 2005
Veronika Křížová, 3.E
1. písemná práce
Zamyšlení - Život ve městě a na vesnici
(Úvaha)
Osnova: Úvod: Já a mé bydliště.
Stať: 1) Život ve městě.
2) Život na vesnici.
Závěr: Pochopení stěhujících se lidí.
Od mého narození žiji na předměstí Prahy. Za mého dětství mi mé bydliště připadalo jako malá vesnička, všichni obyvatelé se navzájem znali a zdravili se. Mohla jsem si hrát s míčem na ulici aniž by o mně maminka musela mít strach. Ovšem po pár letech se naše vesnička změnila. Začaly se zde stavět samé nové a luxusní domy a v těchto měsících se zde dokonce dokončuje stavba sídliště. Také čím dál častěji v okolí našeho domku potkávám mě neznámé tváře. Nabízí se mi proto otázky proč vlastně lidé utíkají z centra města téměř na venkov? Vždyť ještě do nedávna byla centra měst žádána. Co se změnilo? A je život na venkově lepší než život ve městě?
Dle mého názoru je život ve městě jednodušší z hlediska shánění potřebných věcí, zaměstnání, dopravy. Ovšem na psychiku člověka je určitě mnohem náročnější než pro venkovské obyvatelstvo. Ve městě je přece vše, co si jen můžeme přát. Obchodní centra se nám rojí přímo před očima a s jejich růstem přibývají pracovní příležitosti. Uznávám však, že vysněného platu se --- zaměstnanci jen těžko dočkají. Ale město není jen samý obchod a nákupní centrum. O firmy české nebo zahraniční také není nouze a nové pracovníky hledají téměř denně. Jsou tu přece i různé vzdělávají instituce a nakonec i samotná doprava potřebuje své zaměstnance. Musíme tedy uznat, že lidé v městech nestrádají. S bohatou nabídkou věcí a zaměstnání ovšem město přináší i o mnohem vyšší ceny než bychom mohli nalézt na venkově. Pro mě jsou do očí bijící ceny bydlení v centru města, ceny bytů nebo i samotných nájmů jsou rozdílné o několik tisíc, ne-li více. Ale to, kde na to má vzít třeba prodavačka ve velkém nákupním středisku, třeba i svobodná matka dvou dětí, to už nikoho nezajímá. Vždyť ta by za svůj plat zaplatila nájem ve městě, kde pracuje, ale kde má vzít peníze na obživu a děti vůbec?
Život na vesnici je beze sporu klidnější a méně chaotický než ve městě. Žádný ruch ulic ani aut. Naneštěstí život na vesnici nepřináší téměř žádné pracovní příležitosti a doprava v těchto končinách také vázne. Když chce rodina z vesnice nakoupit věci na Vánoce, musí si udělat celodenní rodinný výlet do vzdáleného hypermarketu, což stojí peníze. Život na vesnici určitě není jednoduchý, i v tom ohledu, že je zde málo škol a děti musí dojíždět do měst či okolních vesnic. A s tím jsou další výdaje pro rodiče. S nízkou zaměstnaností a malou vybaveností služeb zde nalezneme i nízké ceny jak obživy tak bydlení.
Snad proto se v posledních letech snaží lidé utíkat z měst, ale přesto ne moc daleko, a volí bydlení na předměstí. Pár kilometrů od centra Prahy, a přesto si mohou bez větších problémů užít klidný víkend na své zahradě hned vedle lesů a polí, daleko od ruchu velkoměsta. Z jedné strany jednání těchto lidí chápu, ovšem z druhé strany je pro mě bolestné dívat se na svou „rodnou vesničku“, jak se mění a čím dál více se přibližuje ku Praze. Tam, kde já si kdysi mohla v klidu hrát s míčem, si dnešní děti musí dávat velký pozor na projíždějící automobily. Měští řidiči stále někam pospíchají a to, že jim může do cesty vběhnout nepozorný capart, neberou v úvahu. Snad proto se tam, u nás, stává čím dál více nehod. Protože přece jen výchova v tomhle ohledu, pozornosti na silnici, se ve městě a na venkově liší. Doufám, že rodiče včas pochopí a začnou dávat na svou ratolest větší pozor a zahrnou do své výchovy i pravidla provozu na silnicích, i na venkově.
|
pr3ekriver_02_1
|
Elzár Bufié
Elzár Bufié byl cílevědomí muž a ve svélm volném čase sázel duby. Byl velice praktický a{čárka nahrazena spojkou a}<co> pečlivý, například při zašívání oděvů atd. Žil v písečné pustině s ovcemi a se psem, tudíž s nikým nemohl mluvit a byl velice uzavřený. Bylo mu 5 50 let. a Na svůj věk byl velice vytrvaný. Každý den vysázel kolem sto dubů a ty každý večer pečlivě vybýral. Když ho jednou navštívil pastvák poutník tak nepromluvil. Poté, když o poutnik odešel tak stále chodil s kovovou tyčí. Ta tyč mu sloužilila k dělání dir do země a do té díry házel semínka dubů. Když umřel tak poutník sázel duby místo něj dalších 30 let.
|
am8aplifra_01_1
|
Kazda, Daniel, V. C, 07/08
23. října
Produkce textu
Osnova
1. Kohoutek na větvi
2. Sladký hlásek
3. Přátelský polibek
4. Kohoutkova lest
5. Kohoutek vyzrál na liškou
Jak kohoutek vyzrál nad liškou
Kohoutek vyleže na větev. A liška mu povída nebouj se mě. Liška na nej udělala sladký hlasek. A tak ho omamil. Dáme si přátelsky polibek. Kohoutek říka počkej cubidub břibjehnou psy. Psy tak si ho dáme jindy. Naschle
|
bu5ckazdan_02_1
|
Bylo nebylo
„Pane doktore, už zase na mě mluví.“ řekla Helena.
„Co vám říkají?“
„Říkají, že jsem na tomhle světe zbytečná a že mě tu nikdo nepotřebuje, že mě nikdo nemá rád a že nikomu nebudu scházet, když ukončím svůj život a skočím z mostu. Myslím, že mají pravdu.“
„Ale jděte! Opravdu si to myslíte?“
„Už ani nevím, co si mám myslet. Jsem hrozně zmatená.“
„Doufám, že je nechcete poslechnout. Jak vůbec vypadají, vidíte je?“
„Vidím“
„A můžete je nakreslit?“
Helena odpověděla, že se pokusí a požádala o papír a tužku. Chvilku něco kreslila a vypadala přitom hodně nervózně. Pak podala papír doktorovi a řekla, že vypadají zhruba takhle. Doktor si obrázek prohlédl a položil ho na stůl. Nakreslila jednoduchý obrázek, který by mi zvládlo malé dítě. Bylo na něm cosi, co mělo červené oči a zelené tělo, žádné umění.
„Zajímavé, velice zajímavé.“ Odvětil doktor. „Jak často je vídáte?“
„Skoro každý den, dříve byli jen v mých snech, teď je vidím i ve dne.“
„Dělali ve vašich snech to samé, co dělají teď ve dne?“
„Ve snech mě jenom strašili, nemluvili o tom, že mám spáchat sebevraždu.“
„Zajímavé. Omlouvám se, ale už se s vámi musím rozloučit, uvidíme se zase zítra v obvyklý čas. Nashledanou.“
„Nashledanou, pane doktore.“
Pan doktor měl důležitou přednášku. Naštěstí byla ve stejné budově, kde vyšetřoval Helenu. Vešel do místnosti, šel na místo přednášejícího, srovnal si mikrofon a začal: „Promiňte, ale měl jsem sezení s jednou pacientkou. A právě o ní budu přednášet. Je to velice zvláštní případ. Jedná se o mladou slečnu, přišla ke mně před třemi dny, že slyší hlasy, které jí říkají, že se má zabít. Dokonce i vidí ty, co jí to říkají. Tady mám obrázek, je na něm nakreslená její představa. Dejte ho, prosím, kolovat. Vyhledal jsem i o pacientce nějaké informace. Tato slečna je malířka. Nikdo se ale o její umění nezajímá, takže není nijak zvlášť slavná, ale maluje celkem obstojně. Obrázek namalovala jednoduše, abych si myslel, že těmito představami opravdu trpí, ale tato pacientka žádnou nemoc nemá. Jen si vymýšlí své vidiny, aby byla zajímavá a aby byla středem pozornosti.“
|
js9jur_03_1
|
Milý Adame. 7. listopadu jsme slavili 80 let školy. Nejdříve jsme si dali hodně práce s nacvičováním vystoupení. My jsme měli tělocvik a naše třída to zvládla skvěle. Potom jsme ještě pomáhali o něco mladším čtvrťákům. To jsme jím to zachránili protože vůbec nezpívali. Den před vystoupením se dělaly výzdoby a výstavy. To nebylo tak lehké. Potom v pondělí slavila naše třída. To se nám líbilo. Měli jsme tam hodně dobrot a místo učení jsme jedli a dívali jsme se na televizi. Sice jsme se jednu hodinu učili, ale to byl tělocvik, takže nám to nevadilo. Naopak jsme byli rádi že se můžeme trošku pohybovat. Divné bylo že místo o přestávku jsme běhali po třídě o hodinu a dívali se na televizi o přestávku. Měli jsme plný stůl slaných a sladkých dobrot, kluci přinesli šampáňa a paní učitelka upekla dort. Všem se to moc líbilo a dlouho budou vzpomínat na to krásné vystoupení a my na to jak jsme se neučili. Klidně by jsme si to moc rád by chom si to zopakovali.
Ahoj Adam
|
hr5donmar_03_1
|
Daniel Prouza, 1. E
25. 2. 2004
2. písemná práce
Bílá vrána
(Charakteristika)
Osnova: 1) Ůvod
2) O Johnovi
3) O jeho životě
4) O jeho vzhledu
5) Závěr
Nyní vám povím o jednom nevšedním obyvateli našeho malého městečka Panama, jehož postava je pro všechny zdejší obyvatele zahalena rouškou tajemství a strachu.
John Dillinger žije nedaleko za městem na kopci ve svém dřevěném kutlochu s děravou střechou. Je to osoba, kterou zde nikdo neznal, nikdo s ním nekomunikuje a každý se mu raději vyhne. Jen zřídkakdy ho můžete zahlédnout ve zdejší putyce, a to vždy samotného, sedícího v zastrčeném rohu místnosti, kde pomalu usrkává svoje černé pivo. Štamgasti se už dávno odnaučili zvát Johna na panáka, na partičku karet, a nebo se jakkoliv jinak pokoušet o konverzaci s ním. Nemělo to cenu. Veškeré nabídky odmítal zlostným zavrčením nebo temným pohledem.
John je zkrátka samotář, který společnost odmítá, a který se všem osadníkům vyhýbá obloukem. Nikdy ho nikdo neviděl se s nikým bavit. Lidí se štítí stejně, jako oni jeho. Nemá rodinu, přátele, a ani jedna žena o něj v životě nezavadila. Nikdo z Panamy nebyl ani u něj doma. Lidé se tomuto místu vyhýbají, jako prokletému zámku. Možná by vás mohl zajímat jeho věk, ale ani na to nedokážu odpovědět. Může mu být stejně tak třicet, jako padesát. Jeho vzhled dost možná poznamenala jeho otupující práce, kterou vykonává. Jeho rodiče nikdo nezná a nikdo ani neví, jak se ve městě vzal a odkud přišel.
Nikdo ve městě si z něj však, kvůli jeho samotářské povaze, nedělal legraci. Ba naopak. Lidé ho zde drží v tajemné úctě. Z jeho postavy jde strach. Děti před ním utíkají, dospělí si ho nevšímají. Možná, že se snaží svým vzhledem odpuzovat, spíš se ale tak narodil a vyrostl. Jeho postava je na zdejší poměry nebývale vysoká. Přesahuje většinu obyvatel o dobrých dvacet centimetrů. Jeho tajemný vzhled upevňuje dlouhý černý kabát, sahající až na zem a jeho nohy zdobí těžké černé pracovní boty. Jeho kalhoty jsou roztrhané a špinavé, připevněné k jeho mohutnému tělu dlouhou tkaničkou od bot místo pásku. Pod jeho hábitem je skryté svalnaté tělo. Už několikrát došlo k rvačce mezi Johnem a místními obyvateli. John zpravidla vychází jako vítěz, i když on není ten, který konflikty vyhledává. Občanská neshoda je vždy ze strany osadníků.
|
pr1eprodan_02_1
|
2.11.2006
Kamila Korimová, 2.C
1. písemná slohová práce
Africké rekordy
(mluvený referát)
Osnova:
I. Úvod – seznámení s tématem
II. 1) Základní informace
2) světové rekordy v Africe
3) Africké rekordy
III. Závěr – rozloučení s posluchači
Moji milí posluchači a paní profesorko. Připravila jsem si pro vás krátký referát o afrických rekordech. Některé z nich jsou i světové.
Začala bych asi nejprve nějakými základními informacemi o Africe. To, mimo jiné, znamená počtem obyvatel a rozlohou. Tyto dva ukazatelé se netýkají rekordů, ale to jistě všichni víte. Rozloha Afriky je 30,3 milionů km2 a počet obyvatel se udává kolem 858 milionů. Jen pro zajímavost – původ názvu Afrika se odvozuje od 2 teorií. Nikdo neví, která je ta správná. První teorie je, že se Afrika jmenuje podle pův. kmenu Afrigi. Druhá teorie „si myslí“, že tento kontinent byl římskou provincií Africa.
Nyní přejdu k jednotlivým rekordům. Začnu těmi světovými. O nějakých jste už někteří jistě slyšeli. V Africe byla naměřena nejvyšší teplota vzduchu a to bylo 58°C. Dalšími světovými rekordy týkajícími se Afriky je největší poušť světa. To je Sahara, její povrch činí 7,8 milionů km2. Posledním světovým rekordem je největší počet národních parků, což je něco přes 160.
A teď budu navazovat rekordy africkými. Nejdelší africkou řekou se rozumí řeka Nil, její délka je 6671km. Nejvodnatější řekou v Africe je Kongo. Viktoriino jezero, které je tektonického původu, se řadí mezi největšími africkými jezery na 1. místo. Nejhlubším jezerem je Tanganika. O 109 metrů vysokých vodopádech jste již jistě někde slyšeli. Ano, tušíte správně. Nazývají se Viktoriiny vodopády. Nazývají se podle královny Velké Británie. Leží na Řece Zambezi. Africký kontinent obývá také nejmenší kmen světa. Říkají si Pigmejové a jejich výška se pohybuje kolem 120cm. Dále mohu jmenovat nejvyšší bod Afriky, kterým je hora Uhuru. Potom největší poloostrov – Somálský, kterému se také říká „roh Afriky“, a největší ostrov Madagaskar. Ten si jistě dobře zapamatujete díky stejnojmennému filmu, který je opravdu famózní. Ale abych neodbočovala, dokončím svůj referát. Ve státě Džibutsko je nejnižší africký bod a to Asalská proláklina.
Tímto bych chtěla svůj krátký referát o afrických rekordech ukončit. Afrika je jistě zajímavým kontinentem. Snad vád africké rekordy zaujaly. Děkuji za pozornost.
|
pr2ctkorkam_01_1
|
1. slohová práce školní
16. prosince 2004
Témata:
1. Ptáš se, jak se mi tu líbí
2. Představ si, co se mi stalo
3. Píšu Vám... (dopis někomu s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Představ si, co se mi stalo
Ahoj Davide, chtěl jsem ti vyprávět, co se mi stalo o prázdninách na řece. To zase jednou bylo horké počasí. „Pojedem se vykoupat,“ navrhl jsem. „Proč ne,“ řekla mamka.
Když jsme přijeli k řece, řekl jsem si, že nejlepší bude tam skočit hned, žádné šplouchání – vždyť to znáš. Jakmile jsem se ochladil, šel jsem skočit pod jez do bublin. Pak jsem si skočil ještě tak desetkrát. Když vyšplhám nahoru na jez, někdo mi poklepá na rameno. Je to kamarád a navrhl, aby jsme šli do šlajsny. „Tak dobrá, jdeme,“ říkám já.
Šlajsna nás překvapila velikým množstvím vody. Sjeli jsme dolů a začali se potápět po proudu, ten byl ale silný a odnesl nás k ostrůvku asi sto metrů od jezu. Vylezli jsme na něj a začali ho procházet. Na druhém břehu bylo včelí hnízdo. Trošku jsme do něj zašťourali a co se stalo, to si můžeš sám představit. Skočili jsme do vody a urychleně plavali pryč.
Když jsme doplavali na břeh, mamka se po mně už sháněla. „To je dost že jdeš, jedeme domů.“ To je můj den u vody, tak vidiš, jaké mám prázdniny. Tak Čau a napiš
Lukáš
Osnova: I. Úvod – Pozdravení
II. Stať a) koupání
b) ostrůvek a včely
III. Závěr – odjezd a rozloučení
|
cb1czavluk_01_1
|
Vycházelo hřející slunce. Tál sníh a ptáčci švitořili {a poletovali}<in>, vylézali brouci a už i beruška. Rozmrzaly rybníka, kachny a labutě se vracely zpět. Byl svěží vzduch a foukal příjemě ovívající vítr. <img slunce za kopcem, beruška>
|
am5ahlamic_1
|
28. listopadu 2008
Markéta Krobová
V2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Svět z pohledu psa
Osnova: Úvod: Štěně Justin
Stať: a) Jak vypadám?
b) Moje bouda.
Závěr: Jsem šťastný
Svět z pohledu psa/ Můj psí život
Jmenuji se Justin. Jsem štěně Anglického setra. Již týden žiji v domečku se zahrádkou, kam si mě přivezla rodina lidí Andresů. Moje maminka mě porodila spolu s pěti sestrami a třemi bratry, moc mi chybí a stýská se mi po nich, ale teď už je mi souzeno žít v mé nové rodině. Můj pán se jmenuje James, zdřejmě proto jsem také dostal jméno začínající na písmeno J. James je totiž vůdce smečky. Velmi rázně mi vysvětlil, že pánem je on a ne já. Je na mě celkem přísný. Nemohu ležet ani na gauči, natož cupovat bačkory, ale už jsem se smířil s tím, že je přísný a že se mu musím podřídit. Dalším členem smečky je Andy, také člověk. A jak jsem údajně pochopil, Jamesova vyvolená. Je moc milá a rozhodně se jí líbím. Moc si spolu rozumíme. Dovoluje mi víc věcí, než James. Občas i trhat noviny, čemuž se dokonce i směje. Tak, to je moje rodina. Občas sice nechápu chování lidí a význam smečky, ale co já vím, třeba to jednou pochopím.
A teď vám povím také něco o sobě. Jak tedy vlastně vypadám? To, že jsem mrňous Anglického setra, jsem vám již řekl, ale víte, jak takové psí plemeno vlastně vypadá? Já si myslím, že ne. Jsme středně velcí psi, člověku tak pod pas. Máme delší, jemnou bílou srst, na nohou dlouhé chlupy a na ocase také. Ve většině případů jsme hodně černě, nebo hnědě flekatí, ale prý jsou i setři, kteří jsou skoro bílí. To jsem slyšel od maminky. Já osobně se sobě moc líbím. Mám hodně, skoro černě flekaté břicho, nohy a hlavu. Na čumáčku, mám dokonce i hnědé flíčky, ouška mám obě celá černá a na levém oku mám velký černý flek, takže vypadám, jako bych měl velký monokl.
Místo, které mi bylo přiděleno jako pelech, není sice měkkoučká pohovka, ale musím uznat, že i tak jsem se svým pelýškem spokojen. Na zahrádce mi stojí krásná dřevěná bouda, která má dokonce i tašky. Vchod je na levé straně boudy. Vždy si lehnu do boudy a přední packy s hlavou mám vystrčené ven z boudy, tudíž mohu pozorovat, co se venku děje, což se mi velice líbí. Boudu mám vystlanou krásným měkkým, pruhovaným, modrým polštářem, na kterém se naprosto božsky spí. Venku před boudou mám dvě misky. Jednu na vodu a druhou na baštu. Na obou mám nápis Justin, asi aby všichni věděli, že obě misky, i jejich obsah je jen můj. No, vidíte! Málem jsem zapomněl, ještě mám na boudě cedulku se svou fotkou a nápisem: „Tady bydlím já“!
Tak, toto co jsem vám výše všechno popsal je můj domov, moje rodina a můj nový život. Jsem tu sice celkem malou chvíli, ale s jistotou vám můžu říct, že se mi tu moc líbí. James a Andy jsou na mě hodní, berou mě na procházky do nedalekého parčíku, kde se seznamuji s novými kamarády, dobře mě krmí, hrají si semnou, kupují mi krásné hračky, abych se nenudil. Nejradši mám kostičku, která píská. S tou je občas zlobím na zahradě, když sedí na verandě v křeslech a pijí jakýsi nápoj, říkají tomu káva. Běhám po zahradě a koušu do kostičky, která píská. Vždy mě začnou honit, abych jim jí dal, ale já jim jí nikdy nedám. Je to sranda, i oni se přitom baví. Honičky po zahradě mám rád. Jednoduše řečeno, vím, že mě mají rádi. „Jsem šťastný!“
|
grV2kromar_01_1
|
Musíme báseň číst tak dlouho, dokud nepochopíme význam všech slov a celé básně. Zároveň si děláme poznámky. Pokud stále nemůžeme něco pochopit představíme si báseň jako komiks.
Pak musím odhalit téma.
Pokud je v básni více témat, tak je dělíme na hlavní a vedlejší.
Dále je na řadě námět, dle kterého autor většinou báseň psal.
A na konec idea (pokud je v básni).
Potom následuje kompozice.
Ta může být chronologická (události následují tak jak se staly) nebo retrospektivní (opačný sled událostí). A motiv – nejmenší textová jednotka např. motiv zločinu, smrti atd.
A nakonec jazyk.
Ten může být spisovný, nespisovný, obrazný, slova mohou být citově zabarvená atd.
SPRÁVNÁ KOMPOZICE BÁSNĚ
|
js9bkrejak_02_1
|
Jirmanová, Tereza, Gymnázium J. Seiferta
ZPRÁVA O DIVADELNÍM FESTIVALU GJS
V Praze dne 12. 4. 2006
Vážený pane Nováku,
Dovoluji si vás seznámit s průběhem letošního divadelního festivalu GJS, který proběhl v Divadle na Prádle dne 23. 3.
Na programu bylo pět představení. Jako první se divákům představili mladí herci z primy, jejichž inscenace pohádky Jeníček a Mařenka sklidila velký potlesk. Známé antické drama Král Oidipus zahrál divadelní kroužek z tercie. Po krátké přestávce se na jevišti představili mladí básníci, kteří poutavě zarecitovali své básně. Jako předposlední zahráli divadelníci z kvinty dlouho očekávanou hořkou komedii Lišák Volpone. Hřebem večera se stala velkolepá opera Othello, kterou doprovázela vinikající kapela Svatého ducha.
Divadelní festival měl velký úspěch, a proto bych Vás chtěla požádat o grant na jeho konání v příštím roce.
S pozdravem Tereza Jirmanová
|
js1jirter_1
|
Gorillaz: Plastic Beach – recenze
Po senzaci Demon Days z roku 2005 se Gorillaz vrací se zbrusu novým projektem nazvaným Plastic Beach skýtajícím hodně překvapení. Kdo se těší na klasické rytmické hitovky stylizované do směsice hip-hopu, popu a rocku, bude zřejmě dost zklamaný, nová deska totiž zní jakoby to ani nebyli Gorillaz. Sám autor projektu, zpěvák Damon Albarn, prohlašuje, že se jedná o něco, co tu ještě nebylo. Nejenže zde hostují zajímavější interpreti a tělesa, ale i celkový zvuk je daleko zajímavější. I když podle Damona jde o nejvíc popový kousek, co tato britská formace kdy zplodila, i tak to má do popu stále daleko. Žánrově by se to dalo zařadit do elektro-alternativy, místi s prvky jazzu, vážné hudby či dokonce orientální hudby.
Už když si pustíte první skladbu, překvapí vás smyčcový orchestr s lyrickým dvouminutovým gradačním úvodem do světa Plastické pláže a následným předělem na skladbu druhou, ve které je bravurně smíchán jazzový dechový orchestr s elektrickými syntetizátory a Snoop Doggovými rýmy. Od třetí skladby se to ale začíná táhnout a každá další skladba vám připadá stejná jako ta před ní. Vrcholem CD je ovšem desátá skladba s názvem „On melancholy hill“. Tato lyrická posmutnělá balada je ovšem založena na klasických harmonických spojích, na které už řada lidí začíná být alergická, ale její celková nálada vás zaručeně dostane. Od této skladby se ale vše mění k lepšímu a zbytek se vám opravdu zalíbí, ať už svižnější „Sweepstakes“ s jazzovými prvky, či melancholická „Plastic beach“ nebo „Cloud of unknowing“ s chraplavým hlasem Bobbyho Womacka za doprovodu orchestru.
Zajímavý na této desce je určitě i její příběh. Popisuje totiž pláž postavenou z odpadků, na kterou utekla čtveřice Murdoc, 2-D, Russel a Noodle, kreslené postavy vytvořené grafikem Jamiem Hewlettem, které figurují ve všech videoklipech od Gorillaz a o nichž jsou všechna předchozí CD. Spolu s CD „Plastic beach“ vznikla i řada her, v nichž například pomáháte čtveřici s útěkem na Plastickou pláž nebo si ji můžete celou virtuálně prohlédnout. Ačkoliv bych řekl, že tato deska nedostane zdaleka tolik ocenění jako desky předchozí (už jen proto, že na téhle není žádný pořádný hit), myslím, že pokud se nebráníte novým věcem, určitě byste si ji měli poslechnout nebo alespoň zkusit některou z těch počítačových her <img :)>.
|
kg07pokmar_1
|
Jednoho dne jsme {ráno}<in> s maminkou šli na procházku. Museli jsme se teple obléct. Sice už přicházelo jaro, ale ještě pořátd vládla zima. Šli jsme po pěšině která vedla do lesa. Jak jsem tak šla slyšela jsem, už zpívat ptáčky na stromě. Začalo svítit sluníčko a bylo mi hned tepleji. Když jsme šli zpátky stavili jsme se u babičky. Maminka šla dovnitř na čaj, ale já jsem byla ještě chvíli venku. Viděla jsem, jak jí babičce na skalce vyrostly a vykvetly krásné sněženky. Ale protože mi už byla trochu zima šla jsem dovnitř a dala si čaj a štrůdl, který upekla babička. <img hrnek čaje>
|
am5agraeli_1
|
Špatný vtip
Strážník mu pokynul, ať si sedne na lavici a počká zde na něj. Poté došel k jinému strážníkovi za přepážku, která<in> skoro celou místnost rozdělovala na polovinu, a něco mu horlivě vypověděl. David z toho nepochopil, zda mu pověděl něco u o něm a jeho případu, nebo ho jen poprosil, že ho má zdr zřejmě něco důležitého na práci a musí nutně pryč. Z rozhovoru jen vyplývalo, že Davida teď pohlídá ten za přepážkou a druhý si nejspíš šel zys zapálit cigaretu či vypít kafe. David chvíli seděl tak, jak mu nařídil strážník, ale dlouho to nevydržel. Začal si znovu prohlížet místnost ve které seděl. Znovu, neboť poprvé tu byl, když ho vedly do vyšetřovací cely. Tehdy tu byli všichni tři – i s Luďkem a Romanem, než si je rozdělili vyšetřovatelé do různých cel k výslechu -, ale to si tu stihl prolítnou zběžně očima. První co ho zaujalo, byla barva, jakou byla místnost vymalována. Zdi pokrývala světlá žlutá barva, která zdá se vybledla od denního světla, nicméně vše naznačovalo to, že tu nebylo vymalováno tak dávno. Jak divná a hnusná barva pomyslel si David. Přepážka, za kterou seděl strážník, pozorně si listujíc v novinách – nejspíš v Blesku, byla vyrobená ze dřeva, nejspíš ze stejného jako lavice na které seděl a které byly rozestavěné po místnosti okolo zdi. Bylo jich tu pět, ale všechny byly určitě tak nepohodlné jako tato a Davidovi se zastesklo po gauči u matky v domku, kde měl právě spát. Přímo rovně od přepážky byly silnější dveře, které vedly krátkou chodbou k východu z policejní stanice. Po strážníkově pravé ruce bylo zamřížované okno, kterým teď bylo vidět, že se již rozednívá. Za jeho zády byly čtvery dveře, které jak se dalo předpokládat vedly do kanceláří, místnosti pro výslechy, vyšetřovacích cel a podobně. Druhé od okna již David poznal – byla to místnost pro výslech, kde učinil výpověď, doznal se k trestnému činu a podepsal protokol. Tyto čtvery dveře se čas od času otevřely prošel vyšel jimi nějaký policista a buď vešel do jiných dveří, a nebo šel povědět něco strážníkovi za přepážkou. Ten byl pokaždé značně otrávený, neboť ho vyrušili žze čtení nějakého žhavého drbu. To vše byla jediná činnost, která se tu odehrávala a o Davida se nikdo nezajímal.
Po prohlídce místnosti se zvedl a přesedl si na levici blíž k oknu, což strážníka ani neodtrhlo zvednout oči od novin, odkud se rozhlížel po okolí. Výhled vedl na kus policejního parkoviště, kde stálýy tři policejní Felicie a na nedalekou zastávku autobusu. Tam se začali shromažďovat první lidé, kteří se ráno potřebovali dostat do práce. Okolí z okna vůbec nepoznával. Myslel si, že ho odvezou někam do Prahy, ale tohle jako jako hlavní město nevypadalo, o čemž se krátce na||to přesvědčil podle autobusu, který neměl barvy městské hromadné dopravy města Prahy, ale jen přiměstké barvy. Náhle si vzpomněl na dopravní značku, kterou zahlédl z okénka policejního vozu. Bylo tam napsáno Bášť. Takže byl nejspíš na stanici v Odolené Vodě, kde za svůj osmadvacetiletý život vůbec nikdy nebyl a nebo si to nepamatoval. Lidem, jenž pozoroval začínal závidět. Záviděl jim jejich svobodu a dokonce i to, že musí (a tedy můžou) jít do práce. Taky by tam s radostí šel. Výčitky svědomí začaly naskakovat jedna za druhou a David si znovu promítal celý včerejší večer a část dnešního rána a myslel na to co by bylo jinak, kdyby to byl udělal jinak.
Včerejší večer začal dost dobře a David byl rád ve společnosti svých kamarádů. Přijel do Slaného navštívit Matku a s pár známými zašel večer do hospody. Nějakou dobu se neviděli a mluvili o životě a o tom co se kde přihodilo nového. David byl navíc rád středem pozornosti a pozornost si na sebe dokázal upoutat velice snadno. Nebylo to kvůli jeho vzhledu i když jeho vzhled přitahoval mnoho zvědavých očí. Byl středně vysoké postavy s trošku vyvinutým pivním pupkem, který ale pod oblečením tolik nevynikl. Pleť měl snědou, takže nepřipomínal cigána, ale jeho uhelnatě černé oči vlasy a stejně černé obočí tento rómský původ nezakrývalo prozrazovaly<.> Navíc, to že pleť byla je snědá se dálo rozpoznat jen někdy či spíš někde. Po těle má totiž červené fleky od atopického ekzému, který se vždy nejvíc projeví, když ho nenamaže hustou vrstvou bílé vazelíny. Potom totiž vypadá jak červeno bílý flekatý dalmatin, což mnohé zaujme. Ale naučil se s tím žít a málo koho napadne se mu za to posmívat, protože David si z toho srandu dělá sám. Jeho dominantou pro přitahování pozornosti je jeho proslov. Strašně rád lidem něco vypráví nebo jen tak jim povídá něco, co by je rozesmálo. I když je to pomalu třicátník, zná nepřeberné množství příběhů, čímž se rovná starci. Zná Rád vypráví o svých zážitcích, v nichž se většinou sám sobě zasměje, nebo o zážitcích které slyšel.on Pozornost vzbuzuje navíc tím, že nenápadně zvýší hlas při vyprávění a k tomu přidá i výbornou gestikulaci. Někdy je úplně jedno o čem vypráví, ale dokáže mluvit hodiny bez přestání a bez ztráty jediného posluchače, a přitom nikdy neztratí pointu, k níž dojde vždy na konci. A Někdy, stejně jako teď si však svoje chování vyčítal. Ale večer byl opět středem pozornosti a byl<in> rád, že ostatní se taky baví. Asi tak v polovině večera se k nim přidali Luděk s Romanem, spolužáci ze školy, se kterými se bavil spíš jen povrchně a nikdy nebylyi opravdovými kamarády. Přesto začali mluvit o všem jako staří známí a každý na sebe prozradil spoustu ze svého soukromí. Se stoupajícími čísly na minutových místech Davidových digitálních hodinek stoupaly přímoúměrně promile na v krvi a známí se stále rychleji vypitými panáky na sebe prozrazovali víc, než je třeba. Tak se tedy stalo, že i David na sebe pověděl něco, čeho teď nesmírně lituje. Začal tím, proč je vůbec tady ve Slaném. Přijel k matce, aby ji vrátil část peněz, které ji dlužil. Potřebovala je na prášky a teď si je nemohla nikde sehnat. David nějaké peníze vrátil, ale nemohl vrátit vše, protože měl dluhy i u kamarádů a navíc jeho přitelkyně Alena bude mít brzo narozeniny a chtěl by ji něco koupit. Ovšem odpověď, jakou mu kluci dali vůbec nečekal. Prozradili mu totiž, že dnes jdou krást na hřbitov. Byl tam totiž nový hrob, ozdobeny bystou, nejspíš zemřelého, a ta byla celá měděná. Měli dokonalý plán a vše promyšlené, ale jejich třetí parťák z toho ustoupil a teď nevěděli jak to všechno odtáhnou jen ve dvou. Nabídli mu tedy, aby se přidal na místo bývalého společníka za cenu třetiny úlovku. David z krádeže strach neměl. Když ještě žil u matky v „gethu“ s partou kluků chodil krást pravidelně a tak si vydělaval na živobytí. Spíše se ale pouštěl do menších krádeží a větší a nebezpečnější krádeže nechával odvážnějším. Jít krást na hřbitov si rozmýšlel asi hodinu, což si teď vyčítal a chtěl by vrátit zpět čas. Kdyby si to víc rozmyslel, třeba by teď nemusel tady sedět. Okolo třetí hodiny ranní vyrazili na lup. Když dorazili ke hřbitovu, rozdělili si činos kdo co bude dělat. A Romáan šel sám a měl do auta nanosit drobnější kovošrot. David s Luďkem měli oddáhnout bystu, což jim {dlouho trvalo -> trvalo dlouho}. Když se už dostali přes plot a blížili se k autu, vynořili se ze tmy policisté a mířili na ně zbraněmi. Utíkat neměli kam, za zády měli zeď a zepředu byli obklíčení ze všech stran asi pěti policisty. Roman už stal u auta v poutech, když je tam policisté taky dovedli, s plným autem šrotu.
Davidovi naskakovaly výčitky svědomí. Nesmírně litoval, že jim kamarádům na plán kývnul. Přemýšlel zrovna o tom jak asi bude Alena naštvaná, když se zítra nevrátí domu, když se zrovna otevřely silnější dveře a vešla mladá policistka, která šla něco vykládat strážníkovi za přepážkou. Tehdy si David všiml, že silné dveře se pomalu zavírají. Z místnosti, kde byl, dveře neměly kliku a daly se otevřít jen z druhé strany. To, že teď měl příležitost k útěku, ho hned napadlo. Podíval se ještě na ženu a strážníka, kteří si ho vůbec nevšímali. Rychle se rozběhl a skočil ke dveřím. Naposlední chvíli je zachytil a proběhl jimi na chodbu, odkud už se rychle dostal ven, protože si pamatoval cestu, kudy přišli. Musel rychle utíkat, tam kde by mohl skrýt. Běžel k domkům, kde začínala vesnice – tu proběhl velice rychle, věděl že za nim brzo pojede policejní auto. Dal cestičkou k lesu a tak pokračoval nějakou chvíli, až les skončil běžel pře pole. Nevěděl jak dlouho už mohl být na útěku a už vůbec ne, kde se nacházel. Začal litovat toho, že utekl. Předtím by ho vůbec nenapadlo utéct a teď to toho litoval, stejně jako místno na policii, když litoval, že se do té situace vůbec dostal. Proběhl už několik vesnic a ani netušil jakým směrem běží. Potkal starší ženu a zeptal se ji kudy je to na Slaný. Poradila mu cestu a tou se vydal. Ale proč se jí ptal na Slaný, proč ne do Prahy – napadlo ho – vždyť ve Slaném ho přece chytli otočil se a změnil směr, protože předpokládal že ten vede do Prahy. Uběhl jistě několik kilometrů, když se dostal znovu do vesnice. Rozhodl se pokračovat přes ni a, třeba chytne nějaký autobus. Když proběhl polovinu vesnice, dostal se k větší budově. Byla šedivá a nějak jem povědomá, oběhl ji a dostal se na parkoviště. Viděl též odjíždět příměstský autobus ze nedaleké zastávky. Náhle si uvědomil, kde je. Tento obraz viděl ze stanice v okně. Otočil se, a uviděl vchod, kterým utekl. Byl znovu před policejní stanici. Nevěřil svým očim. Musel uběhnout pořádné kolečko, aby se sem vrátil. Náhle k němu dojelo auto – policejní Felicie. Zastavilo vedle něj a z něho vylezl policista, který ho už dneska jednou zatýkal. S úsměvem se na něj podíval a řekl: „Tak jste se nám vrátil, pane Valent sám od sebe a my už jsme chtěli rozjíždět pátrací akci!“
David si oseděl rok ve vězení a pak za dobré chování dostal podmínku s veřejnými pracemi. Podmínku mohl dostat hned, kdyby neutekl. Luděk s Romanem se totiž přiznali, že to byl jejich plán a Davidovi žádné peníze dávat nechtěli. Nic méně, všechno zlé je k něčemu dobré. David se změnil a usadil se. S Alenou se dočkali narození syna, který je sice por ještě malý, ale až vyroste, tak mu bude David jistě vyprávět mnoho svích přiběhu ze života a mezi nimi i jeden nejvtipnější, či možná nejtrapnější? No prostě špatný vtip.
|
pr4ekhuing_1
|
23.3.2006
Denisa Přibylová, 2.C
2. písemná práce
téma: V červenci
(Subjektivně zabarvený popis)
Jednu nádhernou letní sobotu jsem si vyšla na procházku.
Slunce svítilo jako o život, včeličky pilně opylovaly rozkvetlé květy na louce, které zářily do dálky jako hvězdy na nebi.
Stromy a stromky se pyšnily čerstvou letní úrodou a při každém utrhnutí šťavnatého plodu dětskem či človíčkem jejich koruny, jakoby se nám snažily říci, abychom neničili krásu a bohatost stomečku.
Ptáčci si prozpěvovali milostné písničky a celá příroda se tvářila, jako by se smála.
V dálce větřík hýbal větvemi lísky, které na mě mávaly.
Na louce poseté sedmikráskami bílými jako čerstvý sníh a pampeliškami žlutými jako smějící se sluníčko si vesele hrály děti s míčem, jenž připomínal mé nejoblíbenější ovoce, meloun, jež chutná jako voda oslazená červeným práškem.
Ale najednou se před slunce nahrnuly mráčky a k zemi se začaly snášt jemňounké kapičky deště.
Všechny rozkvetlé kytičky se rychle zachumlaly do poupat a ptáčci, zvířátka i hmyz se scho-vali do svých úkrytů.
Kapky deště na mě zlehýnka dopadaly, příjemně mě schlazovaly a já se cítila jako v ráji.
V duši mi zavládl pocit štěstí, klidu a spokojenosti.
Pomalu přestávalo pršet, paprsky sluníčka se bojovně provrtávaly mezi šedými mráčkya sna-žily se je zahubit svým ostrým zářením.
Na obloze se objevila duha. Krásnější a barevnější jsem ještě nikdy nespatřila. Připadala jsem si jako v kreslené pohádce, kde je vše dokonalé. Nikdy by mě nenapadlo, že může být příroda po dešti tak překrásná a čerstvá.
|
pr2cfpriden_02_1
|
Fascinující svět
Rád bych vás uvedl do, pro někoho tajemného, pro někoho, jako třeba pro mne, fascinujícího světa her a turnajů. Hry jež jsou pro mnohé lidi způsobem odreagování, mohou být a často jsou odsuzovány pro svou brutalitu. Přesto jsou neustále hrány a to stále více. Hry se dělí na žánry jimiž jsou strategie, ve kterých přemýšlíte, jak se svojí armádou porazit armádu nepřátelskou. FPS, neboli anglicky First Person Shooter, což je překládáno jako „střílečka z první osoby, která na monitoru vypadá jako že zbraň sami držíte a bitevní pole vidíte jako z vlastních očí. Jsou různé sportovní hry, závodní a také hry na hrdiny RPG (Role Playing Game). A právě strategie a FPS se hrají na turnajích. Při turnaji v nějaké té strategii se připraví třeba i stovka hráčů, kteří se rozdělí do skupin a pak ve skupině hraje každý s každý a kdo má nejvíce bodů, je první nebo druhý ve skupině pak postupuje. Tyi co zbyli hrají tak dlouho, dokud nezbydou čtyři poslední hráči, ale pouze tři z nich stanou na stupních vítězů. Ve strategiích hraje každý sám za sebe narozdíl od FPS. Asi nejhranější „střílečkou“ je Counter-Strike, kde proti sobě hraje tým teroristů, kteří mají někam položit bombu nebo uhlídat rukojmí. Druhý tým hraje za Policejní protiteroristické jednotky a ti mají za úkol bombu zneškodnit nebo osvobodit rukojmí. Tuto hru hrají na světě miliony hráčů a někteří hráči u tréninku stráví celý den aby byli co nejlepší, což se může vyplatit. CS se hraje, jak už jsem zmínil, ve dvou týmech, při turnaji v pěti lidech za tým. Každý tým zvolí mapu a jde se hrát 2x2 kolo. Obě mapy za obě strany (teroristé, policie). Samostatnou kapitolyu RPG her tvoří takzvané MMORPG. Multi – Massive – Online RPG. Což říká, že takovou hru, hrají „masivně“ tisíce hráčů najednou. Všichni chodí se sebou vytvořeným hrdinou po obrovském světě a získávají zkušenosti, za které si zvyšují úrovně a stávají se silnějšími.
Aby v turnajích nehráli hráči, co se potkali až na místě, zakládají se tzv. „klany.“ Klany jsou skupiny hráčů, zaměřené na jednu nebo více her. Do her jsou investovány obrovské sumy peněz. Jen za výhru na mistrovství světa by mohl kvalitní klan s dobrými hráči získat třeba až 50 tisíc dolarů, což je podle mne, vysoká výhra a možná i jeden z důvodů proč se tolik hraje.
|
pr3czvepet_02_1
|
Odborná úvaha
(školní písemná slohová práce)
Můžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.
Témata:
Jak se bránit manipulativním postupům masmédií
O třč. Osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu
Možnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru
Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince
Číslo vybraného tématu: 3
Druh úvahy: Úvaha na pomezí publicistiky
Budoucnost by měla, aspoň nás mladé, zajímat ze všeho nejvíce. To říkají naši rodiče. Dovolím si tvrdit, že v životě každého z nás přijde chvíle, kdy se zamyslíme nad tím, co budeme v dospělosti dělat, nebo alespoň kterým směrem se budou naše kroky ubírat. Říká se, že žijeme ve světě pokroku, ve světě nevídaných možností. Já tomu ale moc nevěřím. Vše kolem nás se rapidně mění. A já se ptám sám sebe: Jakou mám možnost, že se uplatním ve mnou vybraném oboru, když konkurence je a bude obrovská? Má to vůbec smysl plánovat si budoucnost, když člověk ani pořádně neví co zítřek přinese? Já, jako i mnozí jiní, jsem občan členského státu Evropské unie, mám tudíž cestu do Evropy otevřenou. Můj směr, kterým se chci ubírat je humanistický Chci se věnovat právu a politice. V dnešní době to pro mne znamená asi toto: Konkurence o tomto vědním oboru je přinejmenším veliká – lidí je moc, ale volných míst je nedostatek. V posledních 20 letech se markantně zvedl zájem právě o humanistický obor, který sliboval zajímavá pracovní uplatnění a hlavně skvěla finanční zajištění (platy). Dalším problémem je pak současna politická situace v našem státě, která už do tak chaotického školství vnáší ještě větší zmatek. Nejistota, kterou ve mně vyvolávají „státní maturity“ a následná snaha dostat se na některou z vysokých škol, kam se hlásí neskutečné množství lidí, mne jen utvrzuje o názoru, že plánovat si v dnešní době budoucnost je velmi ošemetné. Byl bych rád, kdyby jste se zamysleli nad tím, co jsem se vám tu pokusil nastínit. Plánovat si život je buď to zisk, nebo velká ztráta. Stát se může cokoliv. Buď te Připraveni!
|
js3polvik_02_1
|
J. Bohuslav
TŘÍDA: VIII. A
DATUM: 4. 11. 2009
1. slohová práce - charakteristika literárního hrdiny
„Bob a Bobek“
Králík Bob vždy brzy ráno vstane a začne cvičit. Po chvíli vytáhne z kouzelnického klobouku, ve kterém bydlí, svého mladšího bratra Bobka. Bob říká, aby Bobek cvičil s ním, jenže ten chce ještě spát. Tak se z cvičení ulývá a pak si jde znovu lehnout. Nakonec ho Bob probudí a jdou si najít nějakou práci nebo začít nové dobrodružství. Bob chce práci udělat pečlivě zato Bobek ji chce mít rychle za sebou (snaží se z ní vyvléci nebo ji odbyde). Většinou se připletou k nějaké události, ale na to už jsou zvyklí a tak se přizpůsobí. Pokaždé na někoho vyzrají nebo vyhrají soutěž, závody nebo utkání. Bobek většinou provede něco špatně a tak někdy musí opustit místo nebo pracoviště kde byli. Ale nakonec vždy vše dopadne dobře a šťastně se vrátí do svého klobouku.
|
kl8aboh_1
|
Hartman Kryštof
Třída: VII. B
Datum: 19. 11. 2009
1. slohová práce – popis uměleckého díla
Obrázek Josefa Lady
Autorem obrázku je Josef Lada. Název obrázku se nazývá děti v zimě. Technika tohoto obrázku je kolorovaná kresba. Tento obrázek vyjadřuje děti v zimě z roku 1955.
Jako hlavní motiv nalezneme dva chlapce a jednu dívku jak staví.
V popředí nalezneme dva chlapce jak bruslí na jedné brusli.
Jako vedlejší motiv si všimneme tří chlapců a jedné dívky jak sáňkují kolem opadané vrby a jednoho chlapce jak táhne sáňky z mezi kopců, které jsou zasněžené.
Většina chlapců má na sobě zelené nebo černé válenky, teplé kabáty, rukavice klapky na uši a čepice. Dívky mají na sobě válenky, teplé kalhoty přes to mají červenožluté sukně. Pak mají teplé kabáty přes to mají uvázaný žlutý šátek a ten mají i na hlavě.
V pozadí se nachází chaloupka s růžovou fasádou a zasněženou střechou a kouří se jí z komína. Na obrazu můžeme spatřit velkou budovu nejspíše školu. Má růzovou fasádu a zasněženou střechu. Kolem do kola je zelená žeď s malou věžičkou. V pozadí nalezněme pár opadaných stromů. A v pozadí mezi kopci spatříme část chaloupky s růzovou fasádou a zasněženou střechou.
|
kl7bharkry_1
|
Příčiny vzniku husitského hnutí.
První předchůdci Husovi.
Karel IV byl silný panovník, který v čechách vybudoval první arcibiskupství, první univerzitu, most který spojoval dva břehy vltavy a řadu jiných neméně významných staveb.
Tím že v čechách nechal postavit arcibuskupství, udělil církvy neomezenou moc. Církev vybírala desátky, žila světským životem a odkupovala pozemky od nižší šlechty. V druhé polovině 14. století se lidem dostala do rukou velice silná zbraň, byla jí Bible. Lid postupně chápal, že církev se nechová tak jak se píše v bibly, ale tak aby se církevním hodnostářům žilo co nejlépe.
V čechách se začaly objevovat reformátoři, kteří už nechtěli aby církev bohatla z peněz chudých poddaných. Sám Karel IV. pochopil, že udělal chybu, a proto ze Svaté říše Římské povolal Konráda Waldhausera. Konrád Waldhauser měl upozornit na nadvládu církve a pomoci lidem pochopit obsah bible. Tento muž zemřel roku 1369 a netrvalo dlouho a objevil se jeho nástupce. Byl jím Jan Mlíč z Kroměříže. Jan Mlíč byl považován za nejlepšího kazatele do doby Jana Husa. Vytvořil Reformátorskou školu a zašel dokonce tak daleko že o Karlu IV řekl že je antikrist.
Po Janu Mlíči nastoupil Matěj z Janova. Byl výborným teoretikem, který však kázal a psal latinsky. Napsal spis o kněžské hrabivosti. Když Matěj z Janova stanul před inkvizicí odvolal. Po něm nastoupil Tomáš Štítný ze Štítného, který se narodil roku 1333.
Byl to laik, ale přesto se stal výborným reformátorem. Napsal Knížky šestery a Řeči besední. Jako nejlepší reformátor je považován Jan Hus, ale o něm napíši něco víc příště.
|
js1bwolrob_1
|
Stalo se...
Už je to tak! I do naší české kotliny plné zastaralých a konzervativních názorů se dostávají novinky ze společnosti 21. století. Je tomu asi týden, co naši drazí páni ministři přijali nový zákon o registrovaném partnerství českých homosexuálních párů.
To brzo, napadlo mě, když jsem si přečetla novinový titulek hlásající tuto novinu. Je přece až alarmující jak dlouho to trvalo. Obzvlášť vezmeme-li v úvahu, že v našem státě je převaha ateistů a tudíž nemůžeme mluvit o nějakých velkých náboženských překážkách, které by přijetí tohoto zákona zdržovaly. Homosexualita u nás už dlouho není největší tabu. Naprosto normálně potkáváme muže či ženy, které se netají svojí sexuální orientací. Čím dál tím méně nás popuzuje potkat třeba v metru dva muže držící se láskyplně za ruce. I mezi známými osobnostmi, které deně potkáváme na obrazovkách, se stále častěji objevují homosexuálové. Je tu tedy stále jedna a ta samá otázka. Proč to trvalo tak dlouho? Kdo dal vůbec „normálním“ lidem právo zákázat homosexuálům zaregistrovat se se svými partnery? To právo si dali sami ve své zakonzervované mysli. Samozřejmě, že teď jsou všemi považováni za ty hodné, kteří udělali dobrý skutek a pomohli svým bližním, jsou oceňováni a vynášeni do nebe za svou dobrotu a všichni jsou jim neskonale vděční. Ve skutečnosti se však pouze zřekli svého privilegia někoho omezovat, vzdali se své nadvlády nad menšinou. Místo uctivého děkuji předneseného s poklonou by našim zákonodárcům mělo být bez okolků přímo vmeteno do tváří útočné no konečně. Ano, musíme uznat, že lepší pozdě nežli nikdy. Tento zákon je opravdové zadostiučinění, ale i tady platí staré dobré nic není dokonalé. Poslanci si ani tentokrát neodpustili chyby. To už nás ale nijak nemůže vyvést z míry, všichni jsme si už zvykli.
Je tedy jasné, že se stímto problémem neloučíme navždy a že homosexuály, kteří chtějí žít v manželském svazku, čeká ještě spousta práce a příkoří, ale první krok překračující staré přežitky byl konečně učiněn. Homosexuálové radujte se!
|
pr3cvytvla_02_1
|
Hana Výborná, 1. E
25. února
2. písemná práce
MOJE NEJLEPŠÍ PŘÍTELKYNĚ
(charakteristika)
Osnova: 1) úvod: proč mě napadla, kdy jsem ji viděla
2) hlavní část: popis vnější
popis vnitřní
3) závěr: proč ji mám ráda
Naposled jsem i viděla v úterý. Přiřítila se ke mně domů, nabitá energií a dobrou náladou. Nebyla jsem z ní zrovna nadšená, protože jsem měla hodně práce, málo času a celkově jsem byla unavená a otrávená. Jenže ona je přesně ten člověk, který mě dokáže vždy vyslechnout a povzbudit.
Její zajímavě zelené oči, které se zdají být trochu posmutnělé se na mě vždy upřímně dívají. Nedokážou lhát. Její lehce svěšené koutky úst dávají její tváři vážný výraz, který zmizí jakmile vycení své bílé zuby v úsměv. Z těchto úst vždy vycházejí rozumná a příjemná slova. Mluví srozumitelně, trochu tiše a často mezi slovy zazvoní její veselý smích. Je to člověk přemýšlivý. Někdy se dokáže zamyslet tak, že ani neví, co dělá. I když je ve vaší přítomnosti, duchem se vznáší někde v oblacích. Občas se stane, že tyto její výlety mají tvrdý dopad. Je hodně nespolehlivá, zapomnětlivá a trochu jako „zpomalený film“. Přesto každý kdo ji zná, dá mi za pravdu, že je člověk na kterého se nemůžeme zlobit, protože všechny její nedostatky přebije svými veselými nápady, které se z prvního pohledu zdají být nezajímavé, trapné a nudné. Ona však z pouhé cesty vlakem dokáže udělat nezapomenutelný zážitek. Často to ale není např. vtipem a smyslem pro humor, ale samotnou její osobností. Její roztržitost ji dostává do trapných situací, na které vždy s humorem vzpomínáme.
Její výrazným znakem je velká chuť k jídlu.
<dokončeno v konceptu>
musí strávit kombinace jídel, z kterých se mi jen při pomyšlení dělá špatně. Na základní škole nám vždy ujídala školní svačiny, či dojídala obědy, které nám nechutnaly. Na druhou stranu vždy, když měla něco dobrého k jídlu, vždy se s námi všemi rozdělila o poslední kousek. Stejně jako se nám vždy snažila poradit při písemných pracích nebo zkoušení, i když přitom získávala vlastní známku, která málokdy byla jiná než jednička, či dvojka. Přesto ale, že její školní výsledky byly velmi dobré až vynikající, učitelský sbor ji moc v lásce neměl, poněvadž často při hodinách pokládala otázky, kterými učitele přiváděla do úzkých, nebo do trapných situací, když je opravovala při výkladu látky.
Její rodina* – tatínek architekt, zároveň však nadšený sportovec a dobrodruh, a její mamínek – učitelka na základní škole, tichá a klidná příjemná paní, Přesto že rodiče nežili spolu ji dokázali vytvořit dobré zázemí, i když si s nimi jeden čas užila také krušné chvíle – ostatně jako se svými rodiči každý.
* tatínek a maminka – dvě rozdílné osobnosti
Snad proto je taková jaká je. Klidná a zároveň energická, chytrá a zároveň zmatená a roztržitá. Její pro ni největší problém je malé sebevědomí a nedůvěru. Na první pohled chytrá, pěkná, úspěšná holka, kdo ji ale zná líp, zjistí, že ona si o sobě myslí opak. Snad ale i proto ji mám tak ráda. Že se nad nikým nepřevyšuje, nepředvádí se a se svými úspěchy nevytahuje.
Už dlouho jsem ji. Skoro 14 dní, pro nejlepší přítelkyně se zdají být nepředstavitelně dlouhá doba. A skoro taky je. Už se těším až ji opět uvidím, až si zas budem skákat do řeči a vzájemně si ze sebe dělat srandu. Jsme moc ráda, že na světě existuje takový člověk a hlavně že jsem ho našla.
|
pr1evybhan_02_1
|
27. listopadu 2008
Tomáš Svoboda
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: byl to jen sen
Osnova: úvod – Hrdina neví, kde je a různě se ptá Henriho
stať – Henri vysvětluje, co se stalo
– Henri říká, že ví, kdo je náš hrdina
závěr – Vše, co Henri řekl Petrovi, byla pravda
Probudil jsem se v chladné místnosti, kde kolem mě byla jen prázdná zeď a já se jen ptal. „Kde to krucinál jsem?“ V tu chvíli se z rohu místnosti ozve chladný hlásek. „Ty vážně nevíš? To je nebe.“ „Co? O čem to mluvíš?“ „Vždyˇpo tvém nezdařeném vyloupení banky jsi umřel. Není to tak, Petře?“
Teď mě tedy opravdu zamrazilo v zádech. Nevěděl jsem o žádné bance, ale zná moje jméno. Podíval jsem se na něj a nejistě jsem se zeptal. „Odkuď znáte mé jméno a jaké je to vaše?“ Starý muž stojící v koutě mi odpověděl: „Jmenuji se Henri Bergson a o tobě jsem se nedozvěděl já ale můj přítel William. Jsi teď v nebi poměrně slavný. Dal jsi nakádačku svému šéfovi, cestou ze schodů jsi omylem srazil starou dámu, která asi za 30 sekund zemřela. Všichni lidé dávali vinu tobě, ale ty stále ne ne ne. Jednoho dne jsi to však nezvládl. Utekl jsi z města a cestou jsi vykrádal vše, co jsi viděl. Za nějakou dobu jsi se však rozhodl, že vyloupíš banku. To byla asi chyba, když vezmem v úvahu, že jsi měl v kapsách 10 000 dolarů, že ano?“
Teď jsem to už opravdu neunesl. Rozbrečel jsem se, jak malý kluk. Něco mě však stále drželo na nohou. Pravděpodobně víra, že toto vše nemůže být pravda. Tak jsem řekl: „Je opravdu skvělé, že mi zde vyprávíš nějaký příběh, který se ani nestal, avšak pravdou je, že bych se odtud chtěl rychle dostat pryč. Také si přeji, aby jsi mi neodpovídal, že jsem mrtev. Jen mě odsud dostaň.“ Tajemný muž mi klidně odpověděl: „Ať je tede po tvém. Musím ti však říct, že se sem velmi rychle vrátíš.“
V tu chvíli jsem se probudil v mé kanceláři. O několik hodin poté mě šéf naštval natolik, že jsem mu dal takovou nakládačku, že se den nezvedne. Cestou domů jsem bohůžel srazil starou paní, která na následky pádu zemřela. Den nato jsem už utíkal před zákonem a asi víte, jak to vše dopadlo.
|
grp1bsvotom_1
|
Zvědavost
Osnova:
I. Rodina Van Tassellových
II. 1. Nespavost
2. Světlo z obývacího pokoje
3. Špatná zpráva
4. Místo činu
5. Otisky prstů
6. Hrůzostrašné zjištění
7. Kabát
III. Vrah usvědčen
Příběh se odehrává na počátku 20. století ve vesnici Stars Hallow, nedaleko Londýna, kde jednou z nejbohatších rodin té doby byla rodina Van Tassellových, rodina velkotovárníka Josefa Edgara Van Tassella.
Odbila desátá hodina a Emmě se stále ještě nepodařilo usnout. Poslouchala svou oblíbenou hudbu a náhle ji z bdění vytrhlo ostré světlo, které ozářilo celý její pokoj. Vstala a zvědavě přistoupila k oknu. Viděla zadní světla a obrysy rychle odjíždějícího auta. Přepadlo ji zlé tušení, že není vše tak, jak má být, ale dál se tím nezabývala.
Dostala chuť na sklenici mléka a doufala, že se jí konečně podaří usnout. Otevřela dveře a vstoupila do chladné a temné chodby vedoucí přímo do kuchyně. Všimla si světla vycházejícího z obývacího pokoje. Zvolala: „Je tu někdo?“... Hrobové ticho. Rozhodla se přemoci svůj strach, její zvědavost byla silnější. Nahl{é|í}dla dovnitř. V krbu dohasínající žhavé uhlíky, televize zapnuta a na stole nedokouřený doutník. Upřela svůj zrak ke křeslu a spatřila svého otce. Zeptala se: „Tatínku, Vy ještě nespíte?“
Odpovědi se však již nedočkala. Přistoupila blíž. Zatajil se jí dech. Nemohla se strachy ani pohnout, Nevydala ze sebe ani hlásku. Nakonec sebrala všechnu svou sílu a křičela: „Pomoc, pomoc, kde jste kdo?“ Probudila tím celou rodinu Van Tassellových. Jako první přiběhla matka a rukama zakryla Emmě oči. Zavolala na hospodyni: „Vilmo, co tu tak stojíš? Okamžitě zavolej sanitku!“
Po několika minutách hysterie a pláče rozrazila dveře záchranná služba a policie. Lékař už mohl pouze konstatovat smrt pana Van Tassella. Konečně se dostavil i komisař geller a jeho kolega Smith, vyšetřovatelé z nedalekého Londýna.
Přišel za nimi jeden z policistů a sdělil jim: „Byl nalezen majitel domu s bodnou ranou v hrudníku, což způsobilo jeho smrt. Vražedná zbraň byla nalezena v bezprostřední blízkosti oběti a byla poslána do laboratoře spolu s několika dalšími důkazy. Nejedná se o násilné vniknutí, nic nebylo odcizeno. Obět pravděpodobně svého vraha znáala. Svědci ještě nebyli vyslechnuti.“ Smith šel znovu ohledat místo činu a komisař Geller postupně vyslechl každého člena domácnosti. Nezjistil žádný motiv vraždy a jeho jedinou otázkou bylo, kdo mohl mít zájem na smrti pána domu. Druhý den časně ráno přišly výsledky z laboratoře. Otisky prstů na vražedné zbrani patří hospodyni Vilmě Gerberové. Vlákna nalezená za nehty oběti vypovídají o beznadějném boji o život. Komisař Geller se vrátil zpět do rezidence rodiny Van Tassellových, kde ho jako první přivítala třináctiletá Emma. Vyhrkla ze sebe: „Pane komisaři, já jsem Vám zapomněla říct, že jsem tu noc viděla odjíždět od našeho domu nějaké cizí auto.“ Komisař Geller jí poděkoval a odvedl ji k rodině shromážděné v jídelně. Zde oznámil, že otisky nalezené na vražedné zbrani se shodují s otisky prstů hospodyně Vilmy Gerberové. Všichni byli šokováni. Nezmohli se na jediné slovo. Vilma, hospodyně afrického původu, pracovala u rodiny Van Tassellových už více než 20 let a nikdy s ní nebyly potíže. Zdálo se, že rodinu má ráda jako svou vlastní. Vilma plakala a přísahala, že by nikdy nic takového neudělala. Nebyla schopna zabít ani mouchu natož člověka. Pána domu si oblíbila a vážila si ho, pomohl ji z ulice. Nikdy by mu ani křivým slovem neublížila. Komisaře Gellera však neobměkčila, nechal ji předvést k výslechu.
Stmívalo se a do domu Van Tassellových přijel milovaný strýček Martin, kterého malá Emma tak zbožňovala. Vždy byl tak hodný a pozorný. Strýc Martin přijel za Elizabeth Van Tassellovou, ženou zemřelého, aby ji projevil upřímnou soustrast. Zůstal na večeři. Emma se brzy omluvila, že je příliš unavená a odešla do svého pokoje. Chudinka Emma musela být tak rozrušena! Vběhla do svého pokoje a utíkala k oknu, nepřítomně pozorovala příjezdovou cestu k domu, doufala, že uvidí svého otce, jak se unavený vrací domů z práce. Přála si probudit se z té hrozné noční můry. Rozplakala se a vzpomínala na tatínka. Maminka s Martinem ještě chvilku klábosili u šálku horkého čaje. Pochvíli se Martin omluvil, že musí jet domů za ženou a synem, bylo už příliš pozdě. Emma se stále dívala ze svého okna, zamávala strýci na rozloučenou a uvědomila si něco strašného. „Je to úplně stejné auto, jaké jsem viděla, když zemřel tatínek.“, myslela si.
Druhý den, když znovu přišel komisař Geler, aby si ještě ujasnil nějaké souvislosti, Emma mu řekla, co viděla. Po nějaké chvíli si komisař Geller pozval strýce Martina na stanici. Vyslechl ho, neměl žádné alibi. Geller se nepřítomně rozhlédl po místnosti a jeho oči upoutal vysoký věšák s šedivým baloňákem strýce<in> Martina. Napadla ho geniální myšlenka. Bez jakéhokoliv slova strhl kabát z věšáku a běžel do laboratoře. Vrátil se k podezřelému se slovy: „Vím, že jste to byl Vy. Zavraždil jste Svého bratra.“ Martin sklonil hlavu a přiznal se: „Před třinácti lety jsem měl poměr se svou švagrovou, která se záhy provdala za mého bratra. Ukradli mi mou dceru. Po několika letech jsem už nedokázal mlčet, dokonce ani z lásky k Elizabeth. Chtěl jsem svou dceru zpět. Můj bezcitný bratr mi vyhrožoval, že pokud se o tom dozví Emma, nechá zabít mou ženu a mého syna.“ Komisař Geller ani nedutal, byl tak překvapený a zároveň vyděšený. Nakonec celý případ vyřešila třináctiletá Emma.
Komisař Geller natahoval ruce, aby Martina zatkl. Ten se mu ale vysmál do obličeje. Řekl: „Jaká škoda, že jste si mou výpověď, mé doznání, nenahrál, bylo to to poslední, co jste mohl z mých úst slyšet. Od této chvíle můžete hovořit pouze s mým právním zástupcem.“ Zapálil si cigaretu a s úsměvem na rtech opustil místnost.
|
pr4dada_1
|
Kontrolní slohová práce
(Líčení)
Jakub Javůrek
VIII. B
15. prosince 08
Zimní Vláda
Zima se ujala vlády v celé krajině. Pomalu pokrývá svým třpytivým sněhem zem a vše okolo.
Zimní slunce po zamrzlé zemi posílá stíny stromů, zabalených do zářivě bílé peřiny.
Okolní keře se krčí pod sněhovou přikrývkou.
V této chvíly, kdy svítí jasné zimní slunce, je obloha tyrkysově modrá, ovšem jen do té doby než ostrý zimní vítr přifouká těžká sněhová oblaka.
To se potom na zem snese další příděl třpitivého sněhu. Ta zima vykouzlí na stromech a na zemi, ještě krásnější divy a potom převezme vládu jara všechen sníh roztaje, zvířátka se probudí a celá krajina znovu ožije.
|
cl8bjavjak_1
|
Slohová práce školní
Petra Jakubcová
12. června 2007
3. C
Znamení doby
Zamysleme se nad tím, jak by dnešní mládež a lidé středního věku obstáli v době před padesáti lety. Pokusím se srovnat tyto dva zcela odlišné životy, i když ne z mých zkušeností, pouze z vyprávění starší generace, mých prarodičů. Nebyl život jednodušší? Bezstarostnější? Podle mého názoru do určité míry ano, i když problémy lidé měli, mají a mít budou. Tento fakt se asi nikdy nezmění.
V dnešní době, kdy se televizní stanice předhánějí, která má čerstvější a pikantnější informace, jsou lidi možná až moc informovaní a navíc se nedozví úplnou pravdu. V době našich prarodičů se sice všechny události předávaly ústní formou, a tudíž šla pravda také stranou, ale nedeprimovaly je teroristické útoky za „velkou louží“, které naši republiku dnes ovlivní úplně minimálně. Naše generace má akorát strach o své životy a neužívá si života, jak by měla. Je to určitě škoda. Média nás zcela pohlcují. Když chce jít člověk od televize, rádia a internetu tak jde například do přírody. Je to krásný pocit. Ovšem jen do té doby, než mu nad hlavou proletí letadlo s transparentem a reklamou. Není to příliš? Mně osobně toto vadí. Možná bych si přála až moc veliké soukromí, ale je velice důležité.
Některé nové vynálezy dnešní doby nám život usnadňují, jiné nám ho ale spíše „otravují“ a mohou škodit i zdraví. Vždy je něco pro a proti. Například automobily jsou zcela nepostradatelnou součástí každodenního života. Pomáhají nám. Poslední dobou se ale v souvislosti s životním prostředím hovoří o škodlivých emisích a špinavém ovzduší. Naši předci dávali přírodě mnohem méně záminek, aby se na ně hněvala. Nám nezbývá, než se dívat na to, jak se mění ozonová vrstva, působí ničivá vlna tsunami v rozvojových zemích a globálně se otepluje. Podle mého názoru a názoru vědců je to důsledkem nových vynálezů a chování lidí. Kvůli průmyslu padla značná část amazonského pralesa. Lidé berou domov nemluvným zvířatům. Takhle by se měl člověk chovat? Je to velice smutné. Můžeme se pozastavit i nad výstavbou nových měst. Ta se rozšiřují a upadá opět okolní příroda. V dřívější době bydleli ve městech pouze majetnější lidé, na vesnicích „obyčejní“. Ty pečovali o svá obydlí, pole a lesy. Přírodu udržovali, vážili si jí. Takhle by to mělo vypadat. Proč se člověk nedokáže ponaučit ze zaběhlých věcí a dodržovat je dál? Nechtěla bych nikoho ponaučovat, jak by měl žít a co dělat. Každý by ale měl brát ohledy na své okolí.
Ten, kdo pozoruje poslední dobou mladé lidi, si jistě všiml toho, že dospívají dříve a mají mnohem více možností. Děti si ke starší generaci dovolí mnohem více a úcta je tatam. Chování ale nezměnili pouze mladí lidé, ale i ostatní. Člověk se stal „karieristou“ a veškerý ostych šel stranou. Srovnám například rodinu jako celek. Dříve bylo zcela normální, že se posadili ke společnému stolu a povídali si. Teď se lidé vymlouvají na „uspěchanou dobu“ a na základní věci nemají čas. Lidé si nedokáží porozumět a všichni se diví, že stoupá procento rozvodů. Pramení to v této věci.
Kdybych si mohla vybrat, v které době bych si přála žít, nedokázala bych to. Všude se dají hledat plusy a mínusy. Každý by měl být rád za to, co má. Měli bychom se snažit ukázat naši dobu v lepším světle, abychom se za ni nemuseli stydět. V současné době je to spíše naopak.
Osnova: I. Úvod
II. Stať a) média
b) vynálezy
c) chování lidí
III. Závěr
|
cb3cjakpet_02_1
|
Úvaha – Na o co mi ta škola je?
Škola má pro mě spoust{u|a} pozitivních, i negativních vlastností. A to především Pozitivními vlastnostmi jsou třeba rozšiřování mých schopností a vědomostí a. Mezi tyto patří rozvoj logického myšlení, schopnosti vyjadrovat se, učit se a obecně používat procvičovat mozek. Také je důležitýé kolekti to, že jsem pořád v kontaktu s lidmi a kamarády, které bych bez skoly asi neznal. K těm negativním patří zejména to, že se nemůžu rozvíjet přesně tím směrem, kterým chci, což je ale na druhou stranu dobře, protože většinou přesně nevíme kterým směrem se chceme rozvíjet a potřebujeme k tomu minimálně základní schopnosti od ze všech předmětů. Poté to, že zabíra mnoho času, ale to je vlastně také na druhou stramu dobře. Školu i jak vyplývá z předchozího textu je pro mě důležitou a většinou sem rád chodím. Obzvláště se pak těším na matematiku, která rozvíjí mé logické myšelení a je pro mě velice přínosná, ikdyž v poslední době z ní nemám dobré známky, ale ty vyplývají většinou z nepozornosti a zbytečných chyb. Obecně mám radši přírodní vědy a asi se po zakončení této školy přihlásím na školu takto zaměřenou, ale nejspíše ne na chemicky založenou, protože jí nemám vůbec rád, díky mé neshodě s paní profesorkou. I společenské vědy mě baví, ale nemám dostatečné komunikativní vlastnosti a neumím moc pracovat s lidmi. Jsem velice rád, že jsem se přihlásil na tuto školu, ale nebylo to jen mé rozhodnutí. Na tentonápad S tímto návrhem přišlo má matka, protože zde také studovala a můj bratr také a já jsem s tínto návrhem naštěstí souhlasil. Tuto školu pro mě moc znamená a každopádně je pro mě lepší než skoro všechy základní a stre střední školy. Osmileté gymnasium je každopádně pre m lepší než čtyřleté. ale a je lepší zkusit přijímaci zkoušky a neuspět, než čekat až d na zkoušky na čtyřleté studium. Každopádně Určitě ale pro mě je výhodou být na osmiletém, než na čtyřletém gymnaziu. Rozdíl mezi námi je především v tom, že jsme zvyklí na tento „těžší” styl učení a máme víc rozvinuté schopnosti a vědomosti.
|
kg05paldav_1
|
Co jste hasiči
I. Obyčejný prázdninový den
II. 1. Co dnes?
2. V hostinci
3. Co dál?
4. Na stohu
5. Marná snaha
III. Z pekla štěstí
Byl to přesně ten letní den, kdy je sice bezchybné počasí, ale ve vzduchu visí něco, jako kdyby se každou chvíli mělo zatáhnou a spustit pořádný liják. Ve vyhřátém pokoji, tak akorát v poledne, se probudil chlapec. Jmenoval se Dymitrij. Mlčky posnídal a poté jedním slovem „čau“ se rozloučil s matkou. Šel rovnou ke staré autobusové zastávce nad jejich vesnicí Závitník. Vždy se tam scházel se svými kamarády.
A také, že tam již Štefan, Evička, Vojta a Ilja řešili nějaký svůj problém. Na Dymitrijovo hlasité: "Nazdárek" se ozvalo téměř jednohlasně: "Tě pic." Ani se nesnažil zapojovat do jejich slovního zápolení jen tak do větru pronesl: "Pojďme se koupat.“ Což se všem zdálo jako náramný nápad, jen Eva byla proti, musí domů na oběd a už se jí to nevyplatí. U rybníku byli sami, to bylo dobře, jinak by na ně někdo určitě křičel, ať přestanou dělat „ty blbosti“ a podobně. Užívali si jak mohli.
V hospodě seděla parta starých známých. Povětšinou muži, kteří už mají nějakou část života za sebou. Je sobota, zítra nemusejí do práce a tak zhurta hulákají: „Hej hospodo, další škopky!“ Obsluhuje je starší paní, dnešní služba je pro ni vždy složitá, ale někdy jí baví se zapojit do hospodského klábosení. „Jedno pívo panímámo!!“ ozvalo se ode dveří kterými vchází vesnický sedlák Mareš. "Musím zas letět zpátky na pole.“ vysvětluje hospodské svůj spěch. Poté se obrátí ke stolu nejblíže výčepu.: „Hele, Kozino neříkals, že se ten tvůj vejrostek furt učí?“ „Cože?“ odvětí Kozina. „No jen, že jsem teď toho tvýho Vojtěcha viděl u rybníka.“ Ostatní se zasmáli. „Ále, mě je to fuk.“ Dopije Mareš pivo a odejde.
K rybníku přišel Kozina a začal pouštět hrůzu na svého syna. "Vojtěchu, co tady zas provádíš, kdybys ses raději doma učil na reparát. Mazej!“ Vojta sklopil hlavu a odešel domů se vzdělávat, aby postoupil do dalšího ročníku. Tento výstup zkazil ostatním náladu dál se koupat. A tak hledali jinou zábavu. Z ničeho nic si Olda vybavil, jak minulý rok s bratranci dováděli ve stohu slámy. Bylo rozhodnuto. Cestou se ještě zastavili pro Evičku, jestli už nemá chuť s nimi jít. Měla a byli zas čtyři. Vyšplhali na stoh a chvíli se jen tak kochali pohledem na baráky tam dole, vydatně ohřívané slunečními paprsky.
V dálce, na obzoru, někde od západu, se začaly objevovat mraky. Dymitrij vždy mrakům tam nahoře záviděl, kolik toho uvidí, dívá se jak plují a ani si nevšímá ostatních, kteří dělají díru uprostřed stohu. Vytrhne ho až křik, když už všichni řičí radostí při saltech do měkké slámy. To si nemohl nechat ujít. Po vyzkoušení všeho možného i nemožného jsou všichni už tak vyčerpaní, že se posadili nahoře a užívali si prazdninového nicnedělání. Štefan vyndal ze svých kapesních pokladů lupu se slovy: "Neuděláme si ohníček?" „Jasně!“ bleskově mu nahrál Dymitrij, nevšímajíc si Evčinných připomínek o nebezpečí. Netrvalo dlouho a slunko se začlo dotýkat kopců na obzoru. Děti zjistily, že je nejvyšší čas jít domů. Ohníček, který po celou dobu udržovali jen v mírném plápolání počurali. „Co budu mít dnes dobrého k večeři?“ byla jediná otázka která je teď zajímala. Rozběhli se směrem k vesnici.
Za půl hodiny se vracel z vrchů nad vesnicí hajný Raktůvka. Šel pomalu, neb jeho žena dnes točí místním pivo a on si musí sám udělat večeři a tak nebylo kam spěchat. „No nazdar!“ vyhrkl najednou. Ze stohu slámy šlehaly plameny. „Co budu dělat?“ pomyslel si. „Hasiči jsou v hospodě!“ napadlo ho a už pelášil dolů z kopce. Udýchaný vrazil do lokálu a sotva popadal dech: „Hoří, stoh hoří!“ „Požárníci“ jak si z recese říkali sami mezi sebou, se horko těžko pozvedali a vypotáceli z hospody. Byli jen čtyři, ostatní trávili dovolenou někde se svými rodinami. Pořvávající na sebe, jak je jejich nohy ani trošku neposlouchají, byli rádi když udělali tři čtyři kroky plynule za sebou.
A z ničeho nic, ve chvíli, kdy hajný postavil na nohy velkou část sousedů ze Závitníku. V okamžiku, kdy chlapi zjistili, že se nedostanou do zbrojnice, protože ti zpráskaní hasiči vůbec neví, kde jsou klíče, začlo pršet. Nespustil se jen tak ledajaký déšť, ale pořádný letni výplach a v dáli hřměla bouře. V Závitníku to nikomu nevadilo, naopak byla to záchrana a jen diky tomuto štěstí stoh neshořel. Děti za to musely v hospodářství sedláku Marešovi čtrnáct dní pomáhat, což je stejně bavilo. A dospělí měli čas na vyprávění příhody v restauračních zařízeních po celém širém okolí.
|
pr4avklo_1
|
Vanoční příběh
{ostnova:
1) Návštěva anděla
2) Narození Krista
3) Pastýři
4) Tři králové
5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>
Jednou, když šla Marie na procházku zjevil se jí anděl Gabrie. Řekl jí, že se jí narodí syn Ješžíšek. Nebude Josefa ale Boha.
Když šel Josef {odvádět}<ni> daně Marie šla sním. Chtěly se ubytovat, ale tam už nebylo místo. Hostinský se podival na Mariiny smutné oči a zželilo se mu ji. Tak je úbytoval ve chlévě mezi zvířaty. A tam se také narodil ježíšek.
Pastyřům se zjevil anděl a řek že se narodil spásite Ježiš ať tam dou. Pastýři vzali ovečku a šli. Ve chlévě uviděli děťátko ležicí v jeslích,
Když tři králové uviděli betlémskou hvězdu, věděli že se narodil spasitel. Vzali nejlepší dárky a vidali se na cestu do betléma. Když došli {do}<ni> betléma předali své dárky a odešli<.>
V noci se Josefovi zdál sen. Ve snu ho anděl varoval, že Ježíškovi hrozí nebezpečí, aby utekli do Egypta. Josef vzbudil Marii a řekl jí co se mu zdálo. A vydali se na cestu. Po letech se jim anděl zjevil a řekl že se {můžou}<ni> vrátit.
|
cbrod5k_02_1
|
Osnova:
I. – Jsou situace, které opravdu nemám ráda
II.- 1. Musím získat čas
2. Odkud ji znám?
3. Představ si to!
4. První indicie je na světě
5. Začalo mi svítat
6. Už bych si na to ani nevzpomněla
7. Byla jsem tehdy společensky unavená
III. – Alkohol je zaručeným původcem trapasů
Nikdy se vám nestalo, že vás oslovil jakýsi známý – neznámý? Že se s vámi bavil jak po několika společně strávených letech a vy jste si zatím za nic na světě nemohli vzpomenout ani na jeho jméno? Podobné situace ze srdce nenávidím! Jenže – nevím proč – stávají se mi čím dál častěji. Třeba zrovna minulý týden:
„No konečně!“, nastoupím rychle do tramvaje a zaberu první volné místo. Vyndavám si knížku, abych si zkrátila těch notoricky známých dvacet minut jízdy, když se na mě otočí naprosto nepovědomá tvář a rozjásaně vykřikne: „Ahój! Odkud jedeš?“ a přesedne si do mé blízkosti. Se špatně hranou samozřejmostí jí pozdrav vrátím a snažím se otázkami typu „Jak se máš?“ získat čas na rozluštění záhady o totožnosti dívky sedící přede mnou.
Napadá mě nejdříve, zda si mě s někým nespletla. – Ne, to ne. Jisto jistě mě zná a já bych si ji měla pamatovat. Ale odkud? Kde jsme se s touhle dlouhovlasou hnědovláskou s kulatým obličejem a lehce vystouplým nosíkem pod srostlým obočím potkaly? Nic kloudného mě nenapadá a vděčná konverzační témata také pomalu, ale jistě docházejí. Naštěstí se přísedící dala do živého vyprávění. Že by mi svitla naděje před totálním ztrapněním? Snad. Musím doufat, že mi sebe sama následující historkou trochu přiblíží.
„Zažila jsem ti děsnej trapas! No představ si to: Sedim si takhle minulý pondělí po škole v Banánu, popíjim druhý pivo, klábosim s Mílou – víš, s tim barmanem – když tu si ke mně přisedne fakt pěknej kluk, dá mi ruku kolem ramen a zeptá se úžasně sexy hlasem, jestli by mě nemohl pozvat na panáka. Já – okouzlenáa, že o mně někdo takovej projevil zájem – samozřejmě hned přisvědčím“
Sláva, první indicie je na světě! Banán přece znám a Mílu taky! Teď hlavně na sobě nedat znát, že víc jak na úžasnou story se soustředím na postavy a okolnosti, které mě s vypravěčkou spojují. Protože jestli si rychle nevzpomenu, při příštím líčení dlouhovlasé brunetky „děsnýho trapasu týdne“ budu hlavní postavou já.
Dověděla jsem se tedy, že dotyčná pila a pila, až se opila, a úplně zapomněla, že původně čekala na přítele, který měl vě škole o dvě hodiny víc. Když prý pak chudáček dorazil, nestačil se divit – líbala se s klukem svých snů! Ani tak mne nedojala trapnost navozené situace, jako spíš jméno jejího (vlastně už bývalého) přítele. Jmenoval se Filip a mně pomalu začínalo svítat.
Býval to i můj přítel. Už je to dlouho, co jsme se rozešli, ale od kamarádů jsem věděla, že teď má někoho mladšího, nějakou Kristýnu. Vlastně mi teď začínala připadat povědomá. Ano, jednou mi ji Filip v Banánu představil, ale normálně bych si na to ani nevzpomněla. Byla jsem tenkrát už trochu společensky unavená
„Trapasů z opilosti, těch není nikdy dosti!“ Nikdy by mě nenapadlo, že se jí zaryju do paměti. Možná v tom má prsty Filip – kdo ví, co jí o mně navykládal. Ale to mi teď může být úplně volné. Hlavně když vím, že další Kristýnin „děsnej trapas“ se nebude týkat mé nechápavosti!
|
pr4avlajmar_1
|
Víkend na horách
Osnova:
I. Nabídka
II. a) Na cestě
b) Překvapení
c) Závod
d) Proč Melissa?
e) Pomsta
f) Dvě a dvě
III. Výstřel
Konečně se blíží konec roku a já se chystám na oslavy. Giles Smith konečně opustí své místo ředitele a předá ho mně, svému dlouholetému, věrnému zástupci. Konečně se dočkám toho, po čem jsem tolik toužil. Do kanceláře přichází Giles a jako obvykle se ptá: „Ahoj Patriku, jak se dnes vede? Je vše v pořádku?“ „Jistě Gilesi. Víš, že na mě se můžeš vždy spolehnout.“ „Nechtěli byste ty a Melissa strávit s námi víkend na chatě v horách? Hlásili hodně sněhu a plánujeme si to pořádně užít. Rád bych, abyste jeli s námi. Ve více lidech je vždy větší zábava.“ S úsměvem přijímám.
Vrtulník se čtyřčlennou posádkou a pilotem poletuje nad zasněženými pláněmi a lesy. Poslední místa civilizace jsme minuli asi před dvaceti minutami a blíží se náš sestup k chatě. Spolu se mnou, mojí milovanou Melissou a Gilesem, s námi jede i jeho o dvacet let mladší žena Helen. Vypadají spolu opravdu šťastně. Neboj Gilesi, brzy budeš mít na svou milou spoustu času. „Kde budeme přistávat Gilesi?“ Snažím se překřičet hluk. „Za chatou je přistávací plocha,“ odpovídá, „kde za tři minuty přistaneme.“
Když jsme sedli na zem a vynosili věci z vrtulníku, já a Giles jsme se šli poohlédnout po okolí a sledovali jsme v stroj v oblacích až do úplně malé tečky na obloze. Holky připravují vevnitř svačinu. „To je krásně,“ konstatoval jsem. „Ano, to jistě. Tady je vždy krásně. Pojď sem za mnou. Co tomu říkáš? Líbí se ti?“ řekl mi a chlubil se svými skútry uloženými v garáži. „Ano, jsou pěkné. Mohli bychom na nich uspořádat závod, co říkáš?“ „To jistě. Hned zítra po ránu si vyjedeme, ale teď už pojďme dovnitř na svačinu.“ Večer se konala večeře při světle krbu. Chata byla opravdu krásná. Moderní, patrová, a s velkými pozemky bez otravných sousedů. Melissa s Helen připravily nádhernou večeři, ale já ani nevěděl, co jím. Jen jsem čekal na okamžik, kterého jsem se už dlouho nemohl dočkat. Pak Giles konečně povstal a v ruce držel sklenici: „Moji milí. Rád bych vám řekl, že i po patnácti letech manželství svou ženu stále nesmírně miluji a denně za ní děkuji Bohu.“ Políbil ji ruku a pokračoval: „I když jsem uvažoval o odstoupení z funkce ředitele, rozhodl jsem se, že můj odchod ještě o rok, možná o dva odložím. Doufám, že jsem tě Patriku mím rozhodnutím príliš nezarmoutil a že mi dál zůstaneš věrný a ještě vydržíš.“ „Jistě. Určitě máte ke svému rozhodnutí důvody a já je respektuji. Gratuluji vám k vašemu štěstí.“ Na oba jsem se usmál a s omluvou, že mi není dobře, jsem se vytratil z místnosti. Místo nahoru do pokoje jsem zamířil k hlavním dveřím. Neumíte si představit, jak jsem se cítil. Všechno co jsem pro něj celé roky dělal. Vše to úsilí nanic. A on mi klidně řekne, ať si ještě rok dva počkám. Ale se mnou si nikdo nebude zahrávat. Venku je chladno. Klika od dveří garáže až přimrzá k ruce. Pohrávám si s řízením černého skútru a potom si jdu lehnout. Vše bude jen nehoda.
Probuzení do druhého dne je jako probuzení do pohádky. Vše je pokryto novou vrstvou sněhu. Před chatu vyjde také Gilse. „Ahoj Patriku. Co tu děláš tak brzy po ránu?“ „To víš, nemůžu se dočkat toho dnešního závodu,“ odpovídám s úsměvem. „Ty si<in> snad myslíš, že mě můžeš porazit? Na to zapomeň,“ škádlí mě. Nechal jsem to bez odpovědi. „Pojď, nanosíme dovnitř dříví,“ pobídne mě a tak jdeme. Po snídani, skútry vyvežené před garáží a Giles mi povídá: „Tak o co se chceš vsadit, že vyhraju? Můžeš si vybrat skútr...,“ se smíchem. ze dveří chaty vychází Melissa a za ní Helen. Obě oblečeny do kombinéz. „Kam jdete zlato?“ Ptám se trochu s obavami Melissi. „Přeci budem závodit proti vám. Snad si nemyslítěe, že všechnu legraci si užijete jen vy.“ Zatrnulo mi. „My holky proti vám klukům. Troufáte si?“ Škádlivě na nás pohlíží Helen. „Jistě, jaký skútr je libo dámy? Odvětí Giles. „Ten černý,“ na to Melissa. „Tak nasedáme a jedem,“ zavelel Giles a tak jsme jeli. Nemohl jsem nic dělat. Přišlo to nečekaně. „Tak honem! To nedokážete jet rychlejc? Takhle to projedete!“ Hecovaly. Pak se stalo, čeho jsem se obával. Stroj řídila Helen. Stal se neovladatelným. Křik. Náraz. Tlukot mého srdce.
Melissa po nárazu skútru do stromu odlétla dva metry daleko a z výšky sebou praštila o ledovou plochu. Asi krvácení do mozku. Zemřela. Můj život se navždy změnil. Helen v bezvědomí, ale zatím živá. Obě jsme odvezli na chatu. Narozdíl od Helen Melissa už teplo nepotřebovala, a tak jsme jí nechali venku. Nemohl jsem se zbavit pocitu viny a navíc jsem se musel sám sebe ptát proč Melissa.
Nefunguje telefon a Giles se rozhodne na neporušeném skútru zajet pro pomoc. Nejbližší je sto mil daleko. V náhradní nádrži má vodu. Hned potom, co odjel, šel jsem se podívat na Helen. Probrala se. „Ahoj Patriku. Co se stalo? Co Melissa?“ Viděla můj pohled a dokonce slzy, které mi stékaly po tváři. „Oh, Patriku. Je mi to tak líto,“ utěšovala mě. Nenáviděl jsem ji. Proč ne ty ale Melissa?
Odešel jsem od ní. Zprovoznil jsem vysílačku. Předtím jsem spojení odpojil. Našel jsem zbraň, ale náboje v ní nebyli. Začal jsem je hledat. Když ne Melissa, tak ty Helen taky ne. Nesnesl bych pomyšlení na to, jak si ty a Giles spokojeně žijete zatímco já... Škoda. Melissa si ale taky smrt nezasloužila. Jako poslední místnost, kde j se po nábojích podívám, jsem si vybral pokoj, kde spí Helen. Vcházím do pokoje a vypadá to, že spí. Prohlízím skríně a konečně v horní poličce vidím jejich obal. „Co tam hledáš Patriku? Mohu ti nějak pomoct?“ Přerušila mě. „Ah, jak ti je? Už lépe? Hledal jsem jen nějakou deku. Sedím dole a je tam chladno. Udělám ti čaj, ano?“ „Počkej,“ zarazila mě, „Kde je Giles?“ „Nefunguje vysílačka. Jel do vesnice. Neboj, zvládne to,“ ubezpečil jsem ji. Naštvala mě. Když jsem se vrátil se speciálním čajem, nebyla tam. „Helen, drahoušku, kdepak jsi?“ Hned mě napadlo, že mě musela vidět u vysílačky. Začal jsem ji hledat.
Potom, co Giles urazil většinu cesty a chtěl si doplnit palivo, v nádrži našel jen vodu. Dal si dvě a dvě dohromady. S sebou měl běžky. Vydal se na nich do již blízké vesnice. Policie se vydala k chatě a Giles spolu s nimi.
Chtěl jsem ji zabít. Jelikož náboje se vypařili, musel jsem vymyslet něco jiného. Navíc zastřelit ji, by bylo příliš nápadné. V lékárně jsem našel injekci. Natáhl jsem do ní vysoce koncentrovanou uspávací látku. Vpich se jen těžko hledá. Teď je ji ještě najít. Procházel jsem po domě a mluvil k ní: „No tak Helen, kdepak jsi? Stydne ti čajíček, kam ses sakra poděla?“ Pak jsem viděl jak se chvěje závěs. Odrhnul jsem ho, ale v tu chvíli mě překvapila ze zadu a vyrazila mi stříkačku z ruky. V ruce měla zbraň. „Tak tady jsi. To bys přeci neudělala. Pojď a dej mi tu pistoli. Předpokládám, že náboje se našly.“ Snazil jsem se jí přesvědčit. Klepala se. Využil jsem chvilku nepozornosti a začli jsme se prát. Pistole jí vylítla z ruky, ale sebrala jí a vyběhla ven. Viděl jsem, jak se zavírají dveře garáže. Snažil jsem se k ní dostat. „Helen, miláčku, otevři mi.“ V tom jsem uslyšel varovné houkání sirén přijíždějící policie, Helen na mě zavolala: „Patriku, chytej!“ Pistoli jsem chytil do pravé ruky. „Ruce vzhůru a odhoďte zbraň!“ Zněl pokyn policisty. Ze dvou aut vystoupilo šest policistů. Všichni na mě mířili. Dal jsem ruce vzhůru. „Odhoďte zbraň!“ Rád bych, ale porazil mě mráz. Pistole mi přimrzla k ruce. Než jsem se stačil vzpamatovat a vysvětlit problém padl výstřel.
|
pr4dspe_1
|
„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším souhlasem, neexistují samy o sobě.“ (M. Ghándí)
Představme si, že by se náš svět ze dne na den změnil v pravý ráj. Neexistovala by žádná zločinnost, všichni lidé by na sebe byli hodní a všude by vládla úžasná harmonie. Že je to nemožné? Ale proč? Odpověď se nabízí sama. Světu totiž vládnou lidé.
Veškeré zlo pochází od lidí, oni ho objevili a dali mu mnohokrát šanci zvítězit nad dobrem. To lidé neodolali svodům zla a podlehli iluzi síly, kterou jim zlo poskytovalo. Když pak člověk zjistil, že špatné skutky nemusí být vždy spravedlivě potrestány a že jsou často blahosklonně přehlíženy, povzbudilo ho to natolik, že ve svém arogantním chování pokračoval bez nejmenší obavy z trestu.
Lidé se v minulosti dopouštěli neskutečných zvěrstev, protože věděli, že společnost k tomu přistupuje dosti laxně. O přítomnosti ani nemluvě. A co se týká budoucnosti, raději na to vůbec nepomýšlet. Už jen pouhá představa násilné společnosti, která má v rukou ty nejmocnější a nejničivější zbraně, je strašná. Kam až je člověk ochoten zajít ve své krvelačné touze po moci, penězích, slávě?
Jistě, můžete mi namítnout: „Všichni lidé na Zemi nejsou přeci zlí, chamtiví, agresivní. Jsou mezi námi i dobří, poctiví a obětaví jedinci.“ A já vaše tvrzení nemohu popřít. Bohužel však mohu zničit vaši ideální představu a vzít vám iluze o perfektních osobách. Protože ať už si to přiznáme, nebo ne, ať se tomu bráníme, nebo ne, každý máme v sobě temnou, skrytou a zlou stránku osobnosti. Nikdo tohoto prokletí není ušetřen. Rozdíl je jen v tom, jak ji kdo dokáže potlačit. A smutné je na tom právě to, že těch, kteří svému vnitřnímu zlu podléhají, je čím dál víc. A ti mravně silnější proti nim nemají téměř žádnou šanci. Když tak o tom uvažuji, musím si položit vtíravou otázku: „Chceme my vůbec absolutně harmonický. svět bez lží, podvodů, násilí, krutosti a zloby?“ A upřímně si musím odpovědět, že ne. Pak už by totiž nebylo co řešit. Všichni bychom se chovali podle předem daného, pevně zakořeněného smyslu pro čest a povinnost, nemysleli bychom na žádné zákeřnosti a vůbec bychom si vzájemně neubližovali.
Stalo by se z nás takové malé sladké naivní stádečko zvířátek. Nevím, jak ostatním, ale mně se tato představa velice příčí. V žádném případě nesouhlasím se zlem a bezprávím, ale pravdou je, že je i špatné stránky jsou součástí naší lidské duše, tudíž není možné, aby zlo úplně zmizelo. Domnívám se, že nemá smysl snažit se oprostit naši osobu od veškerého zla. Pouze si myslím, že je potřeba potlačit naše vnitřní zlo na takovou míru, abychom neubližovali druhým a neničili sami sebe. Není nutné být za každé situace tím spravedlivým poctivcem, který nikdy nikomu nelže a vždy se zachová podle mravních pravidel naší společnosti. Naopak považuji za nesmírně důležité, abychom ze světa vymýtili nesmyslné a hloupé války, kruté zacházení s bezbrannými zvířaty, nelidské a otřesné poměry chudých lidí a veškeré arogantní diktátorské režimy. Toť můj názor a mé bezprostřední myšlenky po přečtení Ghándího moudrého citátu.
|
pr3chusnel_01_1
|
Vánoční příběh
{Osnova:
1) Navštívení anděla
2) Narození kKrista
3) Pastýři
4) Tři králové
5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>
V Jeruzalémně žila mladá Marie. Moc se těšila {na}<ni> svadbu s Jozefem, i když byl o moc starší. Jednoho krásného dne se Marii zjevil anděl a řekl jí, že se jí {narodí}<ni> Boží syn Ježíš.
O pár měsíců musel jít Jozef zaplatit daně do Betléma. Marii se už brzy měl narodit Ježíšek. Řekla, že půjde s Jozefem. Marie si naseda na oslíka a vyrazili. {Cesta}<ni> byla únavná a tak když dorazili do Betléma, {hledali}<ni> ubytování. Všude už bylo plno. Jednomu hodpodského se jich zželelo a tak je nechal ve chlévě. Tu noc se {Marii}<ni> narodil krásný syn a nad chleven se objevila krásná {betlémská}<ni> hvězda.
Pastýři hned jak tu hvězdu spatřili, tak pospíchali Betlému. Přinesli spoustu darů pro Ježíška Aa zazpívali hodně krásných písní.
Tři králové, kteří studovali hvězdy, také {kometu}<ni> spatřili a vydali se za ní. cCestou nakoupili vzácné dary kadidlo, truhlu se zlatem a mirhu. Po cestě je na svůj dvůr přivítal tehdejší král Herodes<in> a chtěl se {dozvědět}<ni> kam putují. Tři králové mu řekli, že je mocný vládce a že až půjdou od něj zpátky, tak že mu to řeknou kde<.>
Když tři králové dorazili {do Betléma}<in>, tak se jim zdálo, že se jim zjevil anděl. Řekl jim, že nesmějí {králi}<ni> prozradit, kde je Ježíšek, protože by ho zabil. {Josefovi}<ni> se zdálo také, že se mu zjevil anděl a že mu řekl že zabijí všechny chlapečky do dvou let. Ráno tři králové odešli jino cestou a Marie, Josef a {Ježíšek}<ni> utekli do Egypta. Sny se vsem vyplnili. a Král si domyslel, že tři<in> králové šli jinou cestou. Poslal {vojsko}<ni> do Betléma, aby zabili všechny chlapce.
|
cbrod5cc_1
|
Americká próza 1. poloviny 20. století
(literárně-slohová kontrolní práce)
Témata:
Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)
Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.
Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční
Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)
Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové
Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)
Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)
Interpretace přečtené knihy
Americký způsob života a jeho odraz v prózách autorů
Hnacím motorem američanů v ½ 20 století (hlavně do 1924) byla touha mít se lépe, získat lepší společenské postavení. Základem byl tzv. Americký Sen: víra, že se lze bez ohledu na původ dostat tvrdou prací na vrchol. Tato honba za penězi byla mnohými kritizována, a dokonce odsuzována. Obecně se nejvíce kritiky snášelo na střední třídu, její neupřímnost, snahu napodobovat ty nejbohatší, ochotu udělat cokoliv pro postup na společenské žebříčku. S kritikou měšťanské malosti vystoupil S. Lewis: ve svém románu Babbit odhaluje směšnost jejich počínání (předhánění se v tom kdo má lepší auto, větší dům). To F. S. Fitzgerald je kritičtější, opovrhuje pokrytectvím a přetvářkou. Velmi kritický je také W. Faulkner, ten kritizuje poměry na jihu USA, neschopnost vypořádat se s otroctvím. --- --- ukazuje nelidskou práci kterou musí vykonávat ti nejchudší aby přežili. Kritický realismus byl jedním z hlavních proudů americké prózy ½ 20 století a vzbuzoval ve své době velký ohlas a negativní reakce.
|
js3hej_01_1
|
HORY
5.3.
V sobotu jsme jeli na Hory na Špičák. Dorazili jsme během 14:00 h a tak jsme si vybalovali. Druhý demn jsme vstavali v 7:30 h a šli na sjezdovku v 8:30h. Odpoledne jsem šla na snowboard, trochu si to oživit a abych pravdu řekla, docela mi to šlo. Večer jsme se dívali na televizi a potom šli spát. Další den jsme měli stejný budíček. Dopoledne jsem jezdila na snowboardu a odpoledne zase na lyžích. Čtvrtý den jsem byla dopoledne na chatce, protože celou noc pršelo. Odpoledne jsem jela na velkém kopci na snowboardu. Předposlední den jsme pořád jenom lyžovali. Když už byl poslední den tak jsme si balili a hráli Hry. Jak třeba Pat a Mat, scrable a aktivity. A je to, jedeme domů.
„Tak AHÓÓÓJ Špičáku a zase za rok.“
<img lyže, hůlky>
SÓLA!
13.3.
V neděli jsem vstávala v 24:45 h, protože jsem jela do OSTRAVI na soutěž. Ve 02:00 jsme měli sraz na Marianském náměstí a poté jsme měli odjíždět. Jenomže pani Eva která nás měla vézst, zaspala. Když jsme konečně vyrazili, čekalo nás 5 h cesty.
Když jsem dorazili do Ostravi, bloudili jsme ješte 2 a půl hodiny. “Hýyp Hýyp HURÁÁÁ.” nNašli jsem to.
S kamarádkou jsme měli jenom půl hodiny na přípravu. Museli jsme se převléct, učesat, nalepit řasy, namalovat atd. Když jsme to vše udělaliy, tak jsme šli rychle na plac. 1. Kolo jsem odtancovala a šla se kouknout, zda jsem postoupila. Chvíli jsem čekala, ale pak to tam dali. „HURÁÁÁ!“ Postoupila jsem. Potom jsem se napila a šla tančit 2. Kolo. a je to zase jsem postoupila. Byla jsem hrozně ráda, protože jsem měla čím dál tím větší šanci na výhru. Z 83 jich mělo postoupit 48, pak 24, pak 12 a potom 6.
3. Kolo jsem odtančila a šla se Kouknout. „Jóóó.“ Postoupila jsem. 4. Kolo jsem odtančila a zase – postoupila jsem do finále. Ve finále jsme tančili na parketě úplně sami. Když zatančili všichni finalisté. Dávali se známky – měla jsem: 5, 5, 5, 3, 3, 4. Nakonec jsem skončila pátá, Celou soutěž jsem si užila. Potom nás zase čekalo 5 h cesty. Domů jsme dorazili v 24:30 h vnoci. Vše se moc povedlo! <img usměvavý obličej>
|
ho5dsmopav_1
|
Ezop – bajky
Ezopova sbírka bajek je složena z desítek těchto zámých kratičkých povídek o zvířatech, které svými konflikty mezi sebou nápadně připomínají lidi. To je také účelem knihy, poukázat na špatné lidské vlastnosti prostřednictvím zvířat.
Jednotlivé bajky spolu sice nesouvisí, ale mají často podobnou pointu. Ezop se v nich zaměřuje hlavně na rozdíl mezi dobrem a zlem, čímž upoutá nejen dospělé, ale i dětské čtenáře.
Celá kniha je psána spisovným a jednoduchým jazykem a tudíž se čte velice lehce. Časem se sice může stát, že vám kniha začne připadat poněkud jednotvárná, protože autor sklouzává ke stejnému tématu, ale každopádně tuto knihu považuji za velmi chytlavou a v mnoha případech i poučnou.
|
js9barfil_01_1
|
Eliška Čejpová I. C
23. února 2004
2. slohová práce
MŮJ OBLÍBENÝ ROMÁNOVÝ HRDINA
(Charakteristika)
Osnova: 1. Úvod – Autor a vznik mého hrdiny
2. Vlastní stať – a) změna života
b) chování
c) bojování za své právo
3. Závěr – hrdina
Není to zase až tak dávno, co jedna opuštěná, společností odstrčená žena seděla se svou dcerou v kavárně a přepočítávala pár posledních mincí, co jí zbylo. Byla rozvedená, bez peněz a žila v obytném přívěsu. Již jako malá si získávala přátele pouze smýšlením vlastních příběhů, na které měla opravdový talent. A právě na této židly začala z bídy psát román o jednom vyjímečném chlapci aniž tušila, že se jí díky němu převratně změní život a bude ji znát celý svět. Příběhy tohoto chlapce se dostaly mezi první tři nejprodávanější knihy světa vůbec. Díky Joanne Kathleen Rowlingové se Harry Potter stal světoznámou legendou.
Již jako malý zkusil, když se jeho nejbližší stali obětmi teroru, kterému on sám unikl jen o vlásek. Poznamenám výchovou své tety a strýce se z něho stal odvážný a svéhlavý hoch paradoxně utiskován svým nejbližším okolím. Až v den jeho 11. narozenin přijde vysvobození v podobě jeho nových přátel a z malého, podviživeného obětního beránka se nestane veliký, tlustý zápasník, ale řádný student kouzelnické školy. Harry možná není nejlepší student, ale je velice bystrý a nezkrotný. Aniž by to předtím věděl, ve světě kouzel je již odmalička známý. A to i tady u nás v realitě.
U nás už ho čtenáři dobře znají a někteří si všimli, že i takový hrdina jako je Harry Potter má své slabiny. Není perfektní v učení, má výbušnou povahu a díky své neobyčejné jizvě na čele, sytě zeleným očím a černým uhlovým a neučesaným vlasům je nepřehlédnutelný, čehož občas využívá. Harry zdědil talent pro famfrpál po otci, na což je velmi pyšný. Jeho literární soupeři ho ovšem napadají kvůli jeho aroganci. On sám si toho všimne až po několika letech, kdy mu hormony burcují po celém těle a dostává se do puberty. Zdá se mi, jakoby spoléhal na svou originalitu a slávu a využíval ji k porušování školního řádu. Ovšem jakožto vyjímečný mládenec začíná být na některé věci více citlivý a bázlivý. Z jeho zkušeností se zlem by se dala sepsat napínavá, akcí nabytá černá kronika.
J. K. Rowlingová si dokázala perfektně pohrát s jeho výbojností a smyslem pro nebezpečí. I na této postavě je vidět, že teenageři si myslí, že jim nikdo nerozumí a všichni jim ubližují bez práva. Samozřejmě Harry, jakožto hlavní hrdina, vše vyřeší. Občas diplomaticky a většinou porušením všech možných zákonů.
I přes všechny chyby, kterými je Harry Potter obdařen, je až udivující, jak mistrně si dokáže najít přátele, nepřátele srovnat do latě a pomoci druhým v nouzi. I když je to pouze můj hrdina, mám pocit, že charisma, sršící z této byť jen smyšlené postavy, okouzlilo natolik lidí, že nepochybuji o tom, že za hrdinu ho považují tisíce dětí i dospělých.
|
pr1ccejeli_01_1
|
Cesta do hloubi lidského nitra
Jako letní vánek pohrávající si s lístky rozkvetlých jabloní. Jako voda hladící kamínek křemene v potůčku. Jako kapičky deště dopadající na hebkou tvář mladé slečny. Jako sněhová vločka kupící se s ostatními do jemné saténové přikrývky matičky země. I takový byl její dotek, tak něžný, tak hebký..
Zatím co se příroda probouzela, slunko začínalo hřát a sněhobílá jinovatka se začínala ztrácet tatam, vypravoval jsem se na svoji cestu. Na cestu do neznáma, směrem do budoucnosti a daleko od minulosti. Na svoji cestu do světa. Nebylo toho potřeba mnoho, ba skoro nic. Osedlán pevnou vůlí a vidinou lepších zítřků jsem spolu s ranním nádechem teplého dne vyrazil do světa.
I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem a já vykročil hezky zpříma. Když moje bota dopadla do zvlhlé trávy, tak jsem věděl, že jsem udělal správně. A pak přišel krok další a další. Čím více jsem se vzdaloval prokleté minulosti, tím více mě táhla představa lahodné budoucnosti a moje tempo se neustále zrychlovalo, až i nejvyšší cíp střechy mého skromného příbytku zmizel v bílé kašovité mlze, která pokrývala celé údolí. „Cesta je prach, štěrk a udusaná hlína,“ zní mi v hlavě slova jedné písně a začínám si uvědomovat až naturalistickou přesnost tohoto rčení. Moje nové boty jsou celé ušpiněné od zvířeného prachu. Jsou to ty moje boty, které mě nesou pořád dál a dál, hezky krok po kroku. Jsou to ty moje boty, kterým říkám naděje.
Zatím, co tak přemýšlím, les se začíná měnit v louku, až není v dosahu mého zraku jediný strom, tedy až na jeden, ke kterému se neúprosně přibližuji. Je to starý dub, který stojí uprostřed louky. Jak starý asi může být? Co všechno už si prožil? A přesto stojí čestně a vzpřímeně, že už z dálky vítá svým chvějícím se listím příchozí poutníky, jako vítá právě mě. Jak se pomalu přibližuji a moje myšlenky se ocitají v daleké minulosti a letmo se dotýkají zážitků starého dubu, tak si všimnu, že se cesta dělí na dvě menší. Na větvi visí cedule s šipkami. Na jedné je napsáno jistota, ale nápis na té druhé je rozmazaný. Co dál? Jistota mi přijde moc nudná, ale kdo ví, co se může stát, když půjdu druhou cestou. Zatímco moje mysl přemílala výhody a nevýhody mého budoucího rozhodnutí, moje oči spočinuly na kmeni stromu, kde zatím pochodovali mravenci jeden za druhým. Stál jsem tam snad celou věčnost a koukal na ty malé tvorečky, jak naplňují svoje životní poslání, jímž je práce a práce. Při myšlenkách na práci se začaly vynořovat temné myšlenky na minulost, které jsem rázně potlačil dlouhým krokem k rozmazané ceduli. Radši budu žít pět minut jako lev než celý život jako mravenec, a tak i moje další kroky pokračovaly dál cestou ve směru rozmazané cedule, cestou do neznáma, do nejistoty.
Po pár minutách cesty se pěšinka začala pomalu zužovat a klesat do tajemně vypadající rokliny. Se zmenšující se výškou, ve které jsem se nacházel, začala znovu přibývat mlha, až nebylo vidět téměř na krok. Po nějaké chvíli už jsem byl tak dezorientován, že jsem po čtyřech tápal, a snažil se rozhrnout neproniknutelný opar mlhy nejistoty. Prázdných míst, kde moje ruka nespočinula na pevné zemi, neustále přibývalo a já myslel, že jsem ztracen. To by ale bylo, aby moje cesta novým životem skončila tak záhy. Neustále jsem si říkal, že já přece nemůžu tak skončit, až mě najednou někdo chytl za rameno. Neviděl jsem na něj, ba jsem skoro neviděl ani na jeho ruku, ale pociťoval jsem k němu nezměrnou důvěru. Pomalu jsme kráčeli mlhou a ta se po několika krocích začala rozplývat, až jsem zase viděl zcela jasně na cestu před sebou, začal jsem rozeznávat předměty ve svém okolí. V tu chvíli mě ovládl pocit vděku, ale ten, kdo mě vyvedl z mého tápání a kdo mi podal pomocnou ruku, se rozplynul stejně, jako ustoupila mlha a nebylo po něm ani vidu ani slechu. Jsem si jist, že nebýt něj, tak bych byl dočista ztracen. A tak moje cesta pokračovala dál.
Ve chvíli, když už se setmělo tak, že nebylo vidět na cestu, jsem se uložil ke spánku. Byla mi zima, strašlivá zima, asi taková, jak mi ještě nikdy nebyla. Několikrát už jsem měl skoro pocit, že se vrátím, ale cestování po neznámé stezce nikdy není lehké, a tak jsem vytrval a pomalu a mrazivě usínal.
Když se první ranní paprsky dotknuly mého zkřehlého těla, bylo to jako požehnání. Bral jsem to jako impuls osudu, který mě hnal neustále dopředu, a tak jsem se hned vydal na cestu. Zatímco jsem si sbíral svých pár švestek, co jsem měl s sebou, tak jsem si všiml, že cesta, kterou jsem včera přišel, zmizela. Už nebylo cesty zpět. Dalo se jen pokračovat dál, a tak jsem tak činil a vydal se na cestu. Šel jsem až do té chvíle, než mi do cesty vstoupila obrovská skála. Byla tak ohromná, že nebylo vidět vrcholku. Jiné cesty ale nebylo. V mé duši probíhal zápas mezi odhodláním a leností. Mohl jsem svoji cestu zakončit zde, jako to již určitě udělala spousta poutníků přede mnou, ale neudělal jsem to. Odhodlání zvítězilo a já jsem pomalu začal šplhat po skále nahoru. Z počátku byla cesta lehká, ale jak jsem lezl výš a výš, tak se skála pod tlakem mých nohou začínala lámat, v úchopu mých dlaní se začala drolit a cesta dál začala být velmi obtížná. Lezl jsem dál a dál. Skála neměla konce. Se stoupající obtížností dalšího postupu klesalo moje odhodlání a v baňce mé duše se pomalinku začínala rozlévat beznaděj. Cesta mi připadala nekonečná, byl jsem se silami u konce a moje duše byla na hranici zhroucení, když najednou zazněl hlas z dáli. Hlas, který mě postrčil kupředu. Neustále jsem si říkal ještě kousek, ještě kousek, až se najednou moje ruka dotkla hrany skály.
Z počátku jsem tomu nevěřil, myslel jsem si, že jsem přišel o rozum, ale za několik vteřin už jsem tam stál. Byl jsem tam. Bylo to úžasné. Všechno vypadalo jako v nebi. Už zde nebylo cest ani mraků. Jenom velké zlaté schody, které vedly směrem do nebe, a u nich stála ženská postava v bílých šatech. Když jsem k ní přišel, tak nevydala ani hlásku. Byl jsem naprosto strnulý. Nevěděl jsem, co mám očekávat a brána do nebe se pořád neotevírala. V tom zvedla ruku a hebce mě pohladila po tváři. Její dotek byl tak něžný, tak hebký. Byl jako letní vánek pohrávající si s lístky rozkvetlých jabloní. Byl jako..
V té chvíli se brána pomalu pootevřela a zbývalo do ní jen vstoupit. Stačilo jen pár kroků. Ta vidina nebe mě neskutečně přitahovala, ale moje mysl zápasila. Čím to, že tu jsem? Komu za to vděčím? Vděčím za to postavě, která mi podala v mlze pomocnou ruku. Vděčím za to hlasu, který mě na skále hnal pořád kupředu. A co jsem kdy já udělal pro koho dobrého? Nic. A tak ze mě vypadlo pouze jediné slovo. „Nemůžu“. Ženská postava nevypadala překvapeně, ba právě naopak. V její tváři se vyloudil letmý úsměv, jako kdyby jí přesně o toto šlo. O to abych si uvědomil hrůznou pravdu o světě. Hrůznou pravdu o tom, že kdyby nebylo lidí, kteří na světě pomáhají druhým, tak bych tu dnes ani já sám nebyl. Najednou se pohnula. Položila mi ruku na rameno. Ten dotek byl tak známý. Aby ne. To ona mi pomohla v mlze. Ani nemusela promluvit a já už si byl skoro jist, že promluví hlasem, který mě pomohl na skále. Když otevřela ústa a vydala první hlásku, měl jsem jistotu. Její slova mě nijak nepřekvapila. Vlastně už jsem věděl, co řekne, protože právě v tu chvíli jsem začal chápat celý svět. Na tomto místě už nebylo nenávisti, nepřátelství ani ničeho podobného a já pochopil, že toto je můj nový úkol života. Svádět lidi na správnou cestu. Pomáhat jim, aby se dostali až sem a pochopilyi to jako já. A i oni aby mohli začít pomáhat druhým.
Nedělám si žádné iluze, že jednou na světě nebude podlých hadů a zákeřných Jidášů, ale vím, že čím více si lidé budou navzájem pomáhat, tak tím lépe bude na světě. A proto jsem nešel dál zlatou branou, ale vrátil se zpět na svět a pomáhal lidem. A moje snažení přineslo své ovoce.
I ten, kdo teď píše tu povídku, už pochopil, porozuměl a šíří dál tuto myšlenku mezi lidi. A proto každý, kdo to čtete, tak se zamyslete nad svým úkolem na světě, nad tím, jak někdo pomohl vám, abyste v zápětí mohli někomu pomoct vy. Čím více lidí pochopí, tím lépe bude na světě.
Konec
|
pr4atzun_1
|
Slohová práce školní
23. května 2006
Iva Chodurová II. C
Lístky z deníku (Volný slohový útvar)
Je krásný slunný den a já se připravuji na odjezd k mojí babičce. Balim si věci, ale u toho musim přemýšlet, co tam budu dělat. Babička bydlí na samotě u lesa a jediný přátelé s kým bych si mohla povídat jsou lesní a domácí zvířata. Bohužel jim ale nerozumím.
„Terezko pospěš si, už musíme jet“ volala na mě maminka. Uchopila jsem velkou cestovní tašku a utíkala po schodišti dolů. „Máš všechno? Nezapomněla jsi na něco?“ strachoval se tatínek. „Ne, mám všechno, neboj se. Kontrolovala jsem si to asi stokrát a i kdybych něco zapomněla, můžu si to přeci dojet koupit do města“ ujišťovala jsem ho. Nastoupili jsme všichni do auta a čekala nás dlouhá únavná cesta.
Konečně jsme dorazili k babičce, která nás vítala se slzami v očích. Mě to bylo také velmi líto, že jsme jí už tak dlouho nepoctili naši návštěvou a proto se mi oči zaplnily slzami, tak jako babičce. Uvařila nám výborný oběd, napekla samé dobroty a vyprávěla nám dlouhé příhody o tom, co se zde událo. Nadešel čas a moji rodiče nás museli opustit. „Nezlob tady, Terezko! Poslouchej a pomáhej babičce, ať si potom nestěžuje, že jsme tě špatně vychovali!“ upozorňovali mě rodiče. Rozloučili se s námi, políbili a rozjeli se pryč. Chvilku jsme na ně koukaly, ale nakonec se nám z dohledu ztratili v tmavém lese. Babička mě vzala za ramena a pravila: „Pojď, Terezko, domů, už je pozdě.“ Poslechla jsem jí, pomohla jí uklidit kuchyň a utíkala se umýt. Malá koupelna ve mě vyvolávala takový divný pocit strachu, že jsem to stihla během patnácti minut.
Babička už mi nachystala postel v malém podkrovním pokoji, který před lety patřil mojí mamince. Po chvilce celá hájenka ztmavla a ztichla, jen nějaké lesní zvuky byly slyšet z lesa.
Ráno mě probudilo úžasné sluníčko. Zvedla jsem se a utíkala se podívat na tu červenožlutou svítící kouli. Začala jsem hledat fotoaparát, abych si to mohla „vyfotit“ a ukázat rodičům. Slyšela jsem, jak babička už krmí zvířata, proto jsem se rychle oblékla a utíkala jí pomoct. Když mě uviděla s jakým nadšením jí jdu pomoci měla velkou radost. „Terezko, ty seš tak hodná holka“ pochvalovala mě.
Skoro každý den to takhle chodilo. Ráno krmení zvířat, dopoledne vaření oběda, odpoledne odpočinek a další práce a večer jsme obě uléhaly unavené.
„Kap, kap, bum!!“ ozvalo se jednoho rána. „Dneska nemusíš vstávat, Terezko“ volala na mě babička. Ale já přeci vstala a utíkala se podívat z okna ven. „Au“ zakřičela jsem „Co se stalo?“ volala ustaraně babička. „Nic, babičko, jenom jsem upadla“ křičela jsem na ní s bolestí. Zvedla jsem se ze země a začala jsem hledat to, co mi způsobilo můj pád na zem. Dlouho dobu jsem nic nemohla najít, ale po dlouhém pátráním jsem uviděla, jak červený koberec, kousek od okna je nadzvednutý a něco se tam skrývá. Odtáhla jsem ho a na podlaze uviděla zvláštní cihlu, která se dala vyndat. Nevěřila jsem vlastním očím a začala to zase „fotit“. Připadala jsem si jako detektiv. „To není možné, co tam asi pod tím může být?“ kousala mě tato myšlenka. Odhodlala jsem se a snažila se cihlu vyndat. Povedlo se! Byla tam malá díra plná pavučin a pod nimi větší zaprášená kniha. Vytáhla jsem ji, oprášila a pomalu otevřela. Vypadla z ní malá fotka. Poznala jsem, že tam jsou moji rodiče. S nadšením jsem začala číst. „Je 1. června a já mám své patnácté narozeniny…“ V tu chvíli mi došlo, že je to maminčin deník. Byla jsem tam nadšená, že jsem nevnímala okolní svět a byla začtená do toho úžasného nálezu. „Dneska byl můj nejkrásnější den, udělala jsem maturitu a poznala toho nejkrásnějšího vojáka na světě a dokonce mě i oslovil a pozval do cukrárny.“ Psala tam úplně všechno. Nezapomněla ani na jeden den. Obsahoval její narozeniny, kdy, kde, co a jak se stalo, kdy zažila svojí první pusu, no prostě dozvěděla jsem se o ní úplně všechno. Četla jsem až do noci a asi deset stránek ke konci se to stalo. Začala jsem brečet a křičet: „Proč mi to udělali. Nemohli mi to říct. Cítím se podvedená a zrazená. Nebudu jim už věřit. Proč!! Babička sděšením vyběhla schody a ptala se mě co se stalo. Sedla si ke mě, v domění, že se mi něco zlého zdálo, objala mě a utěšovala. Uvařila nám bylinkový čaj, přikryla vyšívanou starou dekou a poslouchala. Začala jsem jí vyprávět, jak jsem upadla, našla deník a začala ho číst. Babička se zděsila a řekla mi: „Tak teď už asi všechno víš.“ Sebrala mi deník z ruky a začala sama číst. „Moje dvojče je mrtvé. Zahynula při velké dopravní autonehodě. A co malá Terezka, ta úžasná dceruška, která nám všem do života přináší jenom radost, kde je? V autě ji nenašli. Zavolala jsem proto jejímu příteli (vojákovi), kterého jsem tak dlouhou dobu milovala, a kterého mi ona přebrala na oslavě narozenin. Dokonce sním i otěhotněla“. Slyšela jsem, jak babičce buší srdce a jak je rozrušená. Přitiskla jsem se k ní a řekla: „Babičko, jestli ti nejni dobře, nebudeme to číst.“ „Ne! Terezko, musíš se dozvědět pravdu.“ odpověděla mi utrápeně a smutně. Pokračovaly jsme ve čtení. „Neodvážila jsem se vyťukat na telefonu Michalovo číslo. Stála jsem tam jako zkamenělá asi 2 hodiny a nic. Najednou zazvonil telefon. Nemohla jsem vůbec mluvit, když jsem uslyšela Michalovo hlas. „Dančo, tady Michal, už o tom asi víš, myslím o Renatě, můžeme se sejít?!“ ozývalo se z telefonu. Oblékla jsem se a vyrazila na kole za nim. Nebylo to daleko. Šel mi naproti. Z dálky jsem ho poznala, a když jsem spatřila kočárek, spadl mi kámen ze srdce. Seskočila jsem z kola a utíkala ho obejmout. Oba jsme začali brečet a hodně dlouho jsme si povídali. Asi po roce jsme se vzali a Terezku jsem si adoptovala. Nechci jí zatím nic říkat, nechci, aby se to dozvěděla, když je takhle mladá a nerozumná.“ Tak skončil maminčin, vlastně nevlastní mámi deník.
Nejdřív jsem se strašně zlobila a byla naštvaná, proč mi to tak dlouho tajili, ale potom jsem si o všem povídala s babičkou a pochopila tátovo, Danielino a Renatino tajemství a jejich potom už jen tátovo a Danielin příběh. Celý večer, a asi týden potom jsem se cítila hrozně. Chodila jsem, jak tělo bez duše. Zamyšlená, smutná a plná zloby. Na telefonáty, ani sms zprávy jsem nedokázala mámě napsat.
Uplynulo čtrnáct dní a přijeli naši. Z dálky jsem viděla mámu, jak je v obličeji celá bílá a uplakaná. Přišla jsem k ní a chvilku na ní koukala. Břečeli jsme úplně všichni. Maminka mě vzala za ruku a odvedla na její tajné místo v nedalekém lese. Všechno mi řekla. A chtěla, abych ji opustila. Nejprve jsem nevěděla co dělat, ale potom jsem jí odpustila.
Když jsme všichni přijeli zpátky do Českých Budějovic, poprosila jsem rodiče, aby mě dovedli na mámin hrob. Udělali to a já jsem se konečně cítila zase šťastná. Nezavrhla jsem rodiče, jak to někteří děti udělají, ale spíše sem si jich víc vážila. Překvapilo mě, že maminka dokázala odpustit jak Michalovi, tak i vlastní sestře a neopustila to malé nemluvně, mě, a postarala se a vychovala s tou největší mateřskou láskou jako pravá biologická maminka.
Osnova: I. Úvod - Balení
II. Stať - a) Babička
b) Ráno
c) Každý všední den
d) Osudné ráno
e) Zloba
f) Příjezd rodičů.
III. Závěr – Rozřešení
|
cb2cchoiva_02_1
|
Závěrečná slohová práce
Stavba modelu větroně Fíí
Tato stavebnice je určena pro mírně pokročilé modeláře, kteří mají alespoň základní zkušenosti se stavbou větroňů. Jako první budeme stavět trup
TRUP: Z balzových desek tloušťky 2 mm vyřízneme podle plánu bočnice B1 a B2.
Také je potřeba vyříznout dno trupu D1 a vrchní část D2.
Slepením částí B1, B2, D1 a D2 nám vznikne krychlovitý trup, do kterého vyvrtáme dvě dírky vrtákem č. 2. Tímto jsme dokončili stavbu trupu a můžeme přistoupit k další části kterou je křídlo.
KŘÍDLO: Křídlo se skládá ze dvaceti žeber W1 – W2, náběžné a odtahové hrany, které je nutno vybrousit z balzových hranolů 3x3 mm a 2x10 mm, a z hlavního nosníku N1, který je z balzy 2x4 mm.
VOP a SOP vyřízneme z plné balzy tl. 1,5 mm a přilepíme je kolmo na sebe.
Nyní celý model potáhneme, nalakujeme, a můžeme ho skompletovat. Pokud jsme stavěli pečlivě, můžete ho jít vyzkoušet na nejbližší svah. Veselé létání vám přeje…
|
js9bklemic_1
|
27. listopadu 2008
Pavel Drbohlav P1b
1. slohová písemná práce
vypravování
Téma: Byl to jen sen.
Osnova: 1) probuzení
2) a) obchodníci
b) můj portrét
c) večerní
3) u mě doma
Probuzení do středověku.
Bylo jednoho zimního studeného večera, kdy jsem přišel domů utahaný, zeslábly. Navečeřel jsem se a hned jsem šel spát. Ale když jsem se ráno probudil můj pokoj vypadal jako ležení pro koně, okna byla deravá, postel byla ošklivá z polštářů lezly kousky slámy a z peřiny totéž a ještě ke všemu to v pokoji silně zapáchalo jakousi plízní. Šel jsem otevřít okno, ale nevěřil jsem vlastním očím, místo naší asfaltové cesty byly dláždené kostky na kterých jezdily kočáry tažené konmi. Sem tam byl nejaký žebrák, který se zimou úplně klepal. Bleskově jsem probehl barák, vyběhnu ven a dívám se všude okolo.
Běžím ulicí pořád rovně, míjím kupodivu obchodníky, kteří prodávají všelijaké zvírata, dálší zas prodává meče a stíty, přibehl jsem k nemu a povídám mu „ Prosím vás, kde to jsem?“ Obchodník se na mě podíval svím křivím nosem a šeptá „Hochu, my jsme přece v roce 1382 v Praze.“ „Díky.“ Nevědel jsem co mám dělat tak jsem šel zpatky domů se podívat jak vypadá zbytek bytu.
Ale v tom jsem si všiml takové velké cedule, kde byli různé obličeje s nápisem „hledají se.“ Prohlížím si pozorně další a další, když v tom se dívám na sebe nevěřím tomu a ztrhl jsem rychle usmudlaný papír se svím obličejem a narval jsem si ho do kapsy. Šel jsem pořád dál a najednou ke mě přišel voják, měl na sobě brnění v ruce zbraň a nějaký papír a řiká mi „to jste vy, ten lupič co před týdnem ukradl 1000 zlatých „Ne to nemůžu být já.“ Strčil jsem do něj a utíkal pryč, i když sem
|
grp1bdrbpav_1
|
Beroušková Monika
1. 10. 2008
1. slohová práce
(diskusní příspěvek)
<novinový článek – Travoltův tanec je prý nejvíce přitažlivý>
Byl průzkum objektivní?
S tímto článkem nemohu jakožto 16letá studenka zcela souhlasit. V dnešní době existuje velké množství nejrůznějších tanečních stylů pro všechny věkové kategorie. Myslím si, že tento článek nezohledňuje názory mladých lidí a teenagerů, protože pro mnohé z nich taneční prvky, se kterými například John Travolta vystupuje ve zmiňovaném discofilmu Horečka sobotní noci nepříjdou přitažlivé.
Rozhodně si myslím, že mladou populaci zaujme více jeden z moderních tanců jako je například Hip-Hop nebo R´n´b, než tanec z jmenovaného filmu. Nadruhou stranu musím souhlasit s nepřitažlivostí mužů, kteří se na tanečním parketu pohybují nejistě a nesebevědomě. Zajisté si pohledy žen a dívek získá člověk, který předvádí suverénní a pěkný tanec. Často záleží také na originalitě tanečníka. Pokud tančí stále stejně bez žádných náznaků změn, je jeho výkon úplný propadák.
To samozřejmě neplatí o tanečním výkonu Johna Travolta, který byl profesionální. Za nejatraktivnějšího muže ho mohou považovat ženy ve středním věku, nikoli však mladší generace. Proto se domnívám, že tento článek nebyl zcela objektivní a průzkum nebyl prováděn mezi všemi věkovými kategoriemi.
|
ces2gbermon_1
|
Křeček, Jakub, kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:
a) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka
Jaký bych já byl učitel...?
Byl bych dobrým učitelem? Chtěl bych být učitelem? Je v dnešní době výhodné být učitelem? Jsou učitelé zapotřebí?
To by to zase dopadlo, kdyby jsem se já stal učitelem. Vůbec mě učení nezajímá. Myslím si, že jsou i lepší věci na práci. Neměl bych se žáky žádnou, tolik potřebnou trpělivost. Ani si nemyslím, že v dnešní době by bylo učitelství výhodné. Nechci vás tímto od učitelství odradit, vždyť učitele potřebujeme jako sůl. Bez učitelů by se každý musel učit sám. Když se učíte sami, tak vám to zabere mnohem více času. A když něco nepochopíte, jste stejně odkázáni na sebe sama.
Zamysleme se tedy, zda je lepší se učit s pomocí učitele, nebo sami. Já bych dobrým učitelem určitě nebyl. Učitelství by mě nervově zničilo. Proto bych učitelem být ani nechtěl. Práce to zas tak výhodná není. Snad to bude lepší. A učitele rozhodně potřebujeme.
|
js9mkrejak_1
|
17. prosince 2008
František Polák
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: 1) úvod a) Co je realita?
2) stať a) Proč toužíme po jiném světě?
b) Problematika fantazie
c) Realita nemá bez fantazie smysl.
3) závěr a) Nechtějme jiny smyšlený svět.
Realita je nuda. Zdá se vám to jako pravdivé tvrzení? Co je vlastně realita? Je to určitý prostor, svět, ve kterém všichni žijeme. Platí zde stejné zákony ať už chemické, fyzikální, či bůhví jaké jiné. Všechno je objektivní a racionální. Podíváme-li se na tento svět očima jakéhokoliv člověka, či zvířete, bude se každý subjektivní pohled v něčem lišit. Dá se říci, že každý z nás žije ve své vlastní realitě.
Pokud tedy každý tráví čas ve své realitě, tedy ve svém unikátním světě, proč potřebujeme uniknout do ještě zcela jiného světa? Opravdu to potřebujeme? Chceme? Výrazný faktor, který nás ovlivňuje je určitě stereotyp, že kterého se zkoušíme vymanit. Toužíme pobývat ve světě, kde platí naše pravidla a tamější zákony jsou ohebné podle naší fantazie. Chceme prostě změnu. Věřte, že i ten nejradikálnější realista má určitou, byť dílčí fantazii.
Fantazie je hnacím motorem lidského odhodlání do života. Bez ní by byl člověk ztracen. Kdyby se mu ale představy jiného světa bez úsilí realizovaly, zdegeneroval by. Fantazie nám má sloužit jako zdroj nápadů, na jejichž realizaci prostě musíme vynaložit určité úsilí a právě tím tvoříme lepší svět. Nemůžeme ho sice změnit zcela, neb existují ta pravidla, ale do nějaké míry ano. Každý z nás je zodpovědný za současný stav našeho místa pro život.
Má realita smysl? Ve své podstatě smysl má, ale zkuste si představit, jaký by měla smysl bez fantazie. Žádný. Fantazie vstupuje do reality poměrně často a zásadně. Realita se pod jejím vlivem proměňuje. Přestože fantazie vychází z reálných skutečností a jejich kombinování (zkuste si představit něco zcela nového bez jakékoliv souvislosti s realitou – to nejde), přináší mnoho nového. Fantazie je to od toho, aby se snoubila s realitou a spolupracovala s ní. Jsou neoddělitelné. Separujeme-li tyto dvě složky, stáváme se schyzofrenními blázny a jsme odepsáni okolním světem.
Nechceme žít v jiném světě. Každý si totiž žije tak trochu v tom svém originálním. Zůstávejme nohama na zemi, ale nechme fantazii zasahovat do našeho životního putování v realitě. Neuchylujme se k virtuálním realitám, ale zlepšeme novými nápady reálný svět. Já osobně házím větu: „Realita je nudná, dejte mi jiný svět“ do koše. A vy?
|
grV3polfra_01_1
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.