Datasets:

CZLC
/

CNC_skript12

Dataset card Data Studio Files Files and versions Community

Split (1)

test · 1.69k rows

text stringlengths 139 17.9k	original_file stringlengths 8 17
Kristýna Jeřábková VIII. A 4. listopadu 2009 1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny Zoidberg Je smyšlená, kreslená postava mimozemšťana. Bydlí v New Yorku. Jeho tzv. „práce“ je zachraňovat ostatní mimozemské postavy v New Yorku. Vždy když jde někomu pomoct tak si sebou bere své přátelé: Lejlu a Fraje. Jsou to dobří přátelé, jsou pořád spolu Lejla i Zoidberg jsou mimozemšťané, ale Fraj je člověk, obyčejný člověk který pomáhá svým kamarádům zachraňovat obludy a nevinné životy. Zoidberg je zvláštní tím že je celý růžový, místo nosu má něco připomínající chapadla a zaroveň mu to slouží i jako ústa. Místo rukou má klepeta což nikdy není pro ostatní moc dobré. Jednou když měli zachraňovat mimozemšťana tak letěli tryskáčem a na co Zoidberg šáhnul to pokazil buď to snědl nebo to rozpůlil klepety, ale při jeho i ostatních štěstí to vždycky dobře dopadne. Zoidberg je chytrý i když se tak někdy moc neprojevuje. Je silnější postavy a nohy má jako kopýtka. Je to správný mimozemšťan.	kl8ajerkri_1
Slohová práce školní Michal Kasel 2.A 14.ledna 2008 Jací jsme my, ve 2. A Při zadání témat k vypracování slohové práce jsem nejprve tápal a váhal mezi různými problémy Problém byl však v tom, že jsem nedokázal vybrat téma pro hodnotnou slohovou práci. Jak se tak rozhlížím po třídě, rázem mě napadlo, že charakteristika naší třídy bude tím pravým tématem. Naše učebna se nachází v odlehlém areálu, ale není na místě myslet si, že jsme jakási třída bez dozoru. Ba naopak! Jsme těmi, na které je kladena největší pozornost, co se přezouvání týče. Z hlediska studia si myslím, že jsme třídou s průměrnými výsledky. Naším příchodem se čekalo sice více (téměř všichni byli přijali na základě studijních výsledků na základní škole), ale ten „boom“ se zatím neuskutečnil, a tak jsme vystavováni posměchu, že jsme „elitou národa“. Podle mě však vše teprve vypukne. Vždyť teprve zpočátku 3. ročníku studia se ustálí představy o naší studijní karieře. Ve třídě se určitě všichni žáci cítí dobře. Jako třída vystupujeme jednotně, i přes některé rozpory vždy dojdeme ke společnému řešení. Nejsme však jednotní, co se týče nestudijních věcí. Tu a tam se zaručeně najde introvertní skupinka tvořená malým počtem studentů. Důvodem jsou rozdílné zájmy. Mezi námi se nacházejí tací, kteří se například zajímají o přírodu, jiní o sport, další se již připravují na studium na vysoké škole. Z hlediska povah studentů v naší třídě můžu tvrdit, že jsme všichni určitě inteligentní, až na vyjímky společenští, dobrodružně aktivní (společně jsme již procestovali nějaký ten světa kraj) a v neposlední řadě jsme také spolehliví. Charakteristika jednotlivců ovlivňuje to, jak se rozdělují studenti z naší třídy do jednotlivých společenských skupin. Za kluky však mohu říci, že existuje věc, která nás všechny dokonale stmelí – sport. Ať už se jedná o aktivní či pasivní formu, vždy se dokáže každý vyjádřit nebo něčím prosadit. Z hlediska činnosti na naší škole se již také dobře iniciujeme, poněvadž jsme si vybrali schopné a pohotové třídní předsedy. A tak je pro mě třída jakýmsi domovem, kam se každé ráno rád vracím a to i v tom případě, že na nás čeká spousta testů. Je to tím, že ve třídě je mnoho lidí, kteří vám pomohou. A tak jsem si již v této třídě našel spolehlivé přátele. Naše třída by se dala popsat soustu slovy: velká, izolovaná, někdy pilná, někdy naopak, občas hlučná. Jedním slovem je naše třída skvělá! Osnova: 1. Úvod 2. Stať – Třída z hlediska studia - Kolektiv třídy 3. Závěr	cb2akasmic_01_1
Jméno: Tomáš Smyčka Třída: VIII. B. Datum: 4. 11. 09 1. slohová práce Charakteristika literárního hrdiny Baron Prášil Baron Prášil největší hrdina všech dob. Už jenom jeho šibalský úsmev ukazuje na to že je chytrý jako liška. A dokáže si boradit v každé situaci. Pokut uvidí úctihodné zvíře jako třeba osminohý zajíc, lední medvěd nebo třeba černá liška tak ho prostě musí ulovit ikdyby nemel žadný brok. Výtečné je i jeho vojenské umění, sám zneškodnil celou armádu, proskoumal --- pevnost při letu na dělové kouli a vždy v bitvě byl v první linii. Baron Prášil také byl skoro všude, na Mesíci a to dvakrát obevil zde zdejší poměry, v žaludku mořské obludy, na nové Guinei ve středu země tam proskočil Etnou, i v Ementálii kde je všude sýr a místo vody mléko. Disponoval obrovskou silou i s kočárem dokázal vyskočil deset metrů vysoko. Měl nejlepší psy a nejlepšího koně kteří ho věrne doprovázely. Poradí si v každé situáci ať už zpadne do močálu, nebo nemá zbraň, nebo co do ní. Zkrátka a dobře je Baron Prášil nejstatečnější, nejchytřejší, nejlaskavější a nejskromnější (lhář) na celém světě i vesmíru.	kl8bsmytom_1
5. prosince 2008 Kočvarová P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Svět z pohledu psa Osnova: 1) seznámení se psem 2) jeho vnímání, myšlenky, pocity 3) krátké shrnutí Pes je čtyřnohé, až na pár vyjímek, chlupaté zvíře. Savec. Má smyslové vnímání podobné jako my, lidé. Velmi dobrý čich, horší zrak, o kterém se u psů říká, že nerozlišuje barvy ale vidí pouze černobíle. Chutě mají určitě vytříbené, protože pokud jednou okusí nějaké lepší, kvalitnější jídlo, než jejich granule, nemusíte mít strach, že byste někdy snídali, obědvali či večeřeli opuštěni. Z toho také vyplývá, že pes je nejlepší přítel člověka. Ať už to je či není zapříčiněno tím, že ho krmíme a dělíme se s ním skoro o vše, pes je jediné stvoření, které umí být svému pánovi věrné, a svoji lásku mu den co den vyznává. Takto vidíme psa my ale jak on vnímá svět? Jaké on má pocity? Pes má možnost pozorovat svět z velmi omezených úhlů pohledu. Zřejmě neví, že žije na nějaké planetě, kde je spousta kontinentů a zemí, a že existuje mnoho psích ras. Když si například pes vyjde s páníčkem na procházku a cestou potká jiné psy, asi si neuvědomuje, že ten druhý pes je jiné rasy, má delší srst či jiný tvar uší. Psa takové rozdíly ani nezajímají. Ale určitě si všimne rozdílné výšky nebo zda-li jde o stejné, ba naopak opačné pohlaví. Pes má také, stejně jako člověk, různé pudy, pocity. Taky se mu může stát, že k dalšímu psovi pocítí zlost, nenávist, zkrátka mu prostě „nevoní“. Naopak si zase s některým psem „padnou do oka“ a zkamarádí se, nebo se dokonce začnou „přitahovat“. Zkrátka pes je poměrně komplikované zvíře se spoustou lidských vlastností. Měli bychom s ním zacházet více ohleduplněji, lidštěji a ne jen jako s „hloupým zvířetem“.	grp2koc_1
Ptáš se, jak se mi teď daří Osnova: I. Úvod II. Stať: 1. Škola 2. Rodina 3. Volný čas III. Závěr Milá babičko, dlouho jsem ti nepsala, tak to teď chci napravit. Doufám, že se ti daří dobře. Jak se má děda? Pořád chodí na fotbal? A co Boryk? Pořád utíká za fenkami do vesnice? Já se mám dobře. Dostala jsem se na gymnázium. Je to hodně těžký přestup ze základní školy, ale mně se tam líbí. Známky zatím docela jdou, jedniček sice asi moc nebude, ale to se dalo čekat. Nejtěžší je fyzika, ta mi opravdu moc nejde. Na ní, podle mě, musí mít člověk talent a ten já evidentně postrádám. Škoda, že se v ní nehodnotí snaha, ta by u mě určitě byla, ale bohužel, s fyzikou bojuji pořád a myslím si, že nejen já, ale i skoro celá třída. Spolužáci jsou dobří. První dny jsme se poznávali a moc jsme se mezi sebou nebavili, všichni jen seděli v lavicích a celkem nic se nedělo, ale to trvalo jen chvíli. Teď už jsou všichni fajn a se všemi si rozumím. Celá třída už se těší na nějaký společný výlet. Nejblíž je lyžařský výcvik. Já se samozřejmě moc těším. Nelyžovala jsem už hodně dlouho, ale moc mě to baví. Táta si myslí, že budu v první skupině, ale já o tom docela pochybuji. Doufám, že do lyžařského výcviku napadne sníh. Jedeme na Slovensko do Nízkých Tater a v Evropě moc sněhu zatím není a předpověď také není nic moc. Také nás čekají taneční. Já jsem do nich moc nechtěla, podle mě je to totiž zbytečná ztráta peněz, protože si z toho stejně nebudu moc pamatovat, ale holky ve třídě mě začaly přemlouvat. I Eva mi říkala, ať tam nechodím, že je to akorát ztráta času. A Ro rodičům to bylo jedno. Tak jsem se nechala přemluvit. O škole toho bylo už dost. Doma je všechno v pořádku. Rodiče mají teď spoustu práce. Máma je trochu nachlazená a úplně ztratila hlas. Přemlouváme jí, ať si vezme dovolenou, ale ona nechce. V práci totiž rozjíždějí nový obor a ona je jediná, kdo na to umí udělat technologii. Táta měl teď také hodně zařizování, schání do práce nové stroje. Eva se teď skoro pořád učí. Mají totiž na VS zkouškové období a ona dělá nějaké zápočty a dokonce už i nějakou bakalářskou zkoušku. Jednou jsem jí vylákala na hokej a ona celou dobu, co naši prohrávali nadávala, že se místo toho mohla učit. Nakonec ale odcházela spokojená, protože naši vyhráli. A co dělám ve svém volném čase? Většinou se učím. Občas se kouknu na televizi nebo si něco zahraji na počítači, ale to jen obc málo. Také se chodím dívat na hokej, když zrovna hrajeme doma. Hokejistům se teď velmi daří a hokejem žijí celé Budějovice. Už po čtvrté za sebou bylo v Budvar Aréně vyprodáno. A další domácí zápas hrajeme s Libercem, který vede ligu o dva body před námi, takže se znovu očekává plná hala. Mám možnost chodit s kamarádkou na florbal, ale florbalová hokejka je hodně drahá, a potom by mě to třeba přestalo bavit, tak nevím jestli mám jít. Co myslíš ty? Já bych chodila docela ráda, ale také se bojím zápasů. No ještě uvidím. Tak se měj hezky a pozdravuj dědu a Boryka. Snad se zase brzy uvidíme. Těším se na tvůj dopis. Tvá Eva	cb1avacand_01_1
Stalo se... Vzpomínám si..., tento pořad běžel na ČT1 někdy ve večerních hodinách. Ani jsem se nenadála a už ho na televizní obrazovce „nechytnu“. Nápad byl dobrý. Šlo o jakési uspořádání ukázek, většinou ze zpráv či z politických debat. Ty byly doplňovány vtipným komentářem moderátora Jiřího Podlipného. Byl zrušen! Podobný osud pravděpodobně čeká i jiné pořady, tentokrát obzvlášť na komerční televizi Prima. Jaký paradox, že ještě nedávno se tento program honosil vysokou sledovaností. Přispěla k tomu i nabídka repríz několika starších českých seriálů. Dovedu si představit, že kdyby šlo o Novu, vytáhl by na nás kdysi pan ředitel Vladimír Železný své oblíbené koláče sledovanosti. V televizi sídlící na Palmovce je ale nyní už všechno jinak. Nejen pochybné novinové plátky přicházejí s novým odhalením. Dana Morávková, to jest představitelka zákeřné Andrey v tak oblíbeném seriálu Rodinná pouta utíká ke konkurenci. Když jsem toto přečetla, celkem jsem se vyděsila. To znamená, že tento seriál, mnou velice vyhledávaný a po dva roky uváděný, nejspíš skončí! Ještě nedávno se prý uvažovalo o třetí řadě. Tak proč najednou takový zvrat? Četla jsem dále a tím mně bylo všechno jasné. Další pořad této televize strhává do pomyslné propasti i ty ostatní. To znamená i má oblíbená „Pouta“. Narušivým elementem je druhá řada VyVolených. Já vím. Veleúspěšná první série zaznamenala neobvyklý úspěch, ale nic nejde opakovat donekonečnáa, jsem si tehdy řekla. A tady se kamenem úrazu stalo teprve druhé pokračování. Že Prima, jako by zaslepená neviděla otřesný příklad Velkého Bratra! Tenkrát jsem si nemyslela, že ani ne za tři měsíce půjde v jeho šlépějích i tehdy ještě reality show, která nezná bratra! Ona ho právě teď poznala!!! Ve VV2 vsadila na lidi vymykající se, pro většinu lidí ještě, běžným zásadám. Storno se vztahuje na pořady, které s VyVolenými nemají ani nic společného a co je horší... Jejich sledovanost je lepší než dobrá. Herečka Morávková kvůli těmto problémům utíká na Novu a nejspíš dělá dobře. Inspiroval ji už její někdejší kolega a přítel Tomáš Krejčíř, další bývalý představitel jedné z hlavních postav „Pout“, který přesídlil na Novu už dříve. To jsem si říkala, jakou chybu dělá, ale měl šťastnou ruku. A nyní i séeriálová Andrea nechce zůstat kapitánem, který opouští poté už skoro potopenou loď jako poslední!	pr3cnejeva_02_1
Odborná úvaha (školní písemná slohová práce) Můžete zvolit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu. Témata: Jak se bránit manipulativním postupům masmédií 2. O trč. Osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu Možnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince Číslo vybraného tématu: 3 Druh úvahy: úvaha s prvky výkladovými Internet je rozšířený po celém světě a jeho uživatelů stále přibývá. Spolu s nimi přibývají denně i desítky nových webových stránek. Jak to však bude v budoucnu? Jaké jsou možnosti mého uplatnění v programování webových stránek? Internet se rozšiřovat nepřestane ani v budoucnu, ale ač se zdá tato situace pro webové programátory příznivá, ve skutečnosti to tak růžové není. Na tom mají zásluhu hlavně šablony, blogy a tzv. WWISIWYG editory, tedy věci, pomocí nichž si v podstatě každý může vytvořit stránku vlastní bez znalosti programování. I když to pozice webových programátorů „neničí“ úplně, je jich kvůli tomu potřeba o dost méně. Jedna z mých možností je tedy např. sám programovat nové šablony a systémy blogů pro nějaké firmy. Zajímavější je ale programovat stránky pro lidi (a firmy), kteří nechtějí mít weby podle šablony, ale stránky vlastní, originální, předdefinovanými šablonami neomezené a v neposlední řadě také (zase originálně) pěkně graficky zpracované. Tato poslední položka vyžaduje od programátora také schopnost pracovat s grafickými programy a mít v tomto (opět) originální nápady. Možnosti mého budoucího uplatnění vidím tedy nejvíce zde (a už nyní s podobnými projekty začínám). I když tedy situace programátorů internetových stránek není nejjednodušší, možnosti k uplatnění zde stále jsou a já doufám, že se tomuto oboru budu moci v budoucnu i nadále věnovat.	js3fia_03_1
BLÁZNIVÁ JÍZDA OSNOVA: I. Nečekaná zpráva II. 1) Překvapení 2) Na místě a) Ostatní návštěvníci b) 1. jízda c) nehoda 3) Následky III. S nadhledem Jednoho slunečného dne o sladkých dlouhých letních prázdninách, když jsem si právě plnými doušky vychutnávala volná odpoledne, se za mými zády ozvalo pronikavé pípnutí. Á, že by si na mne dnes někdo vzpomněl?, potěšeně si říkám a současně beru do ruky mobilní telefon a kontroluji zprávu. No ne?! Ozval se mi kamarád, se kterým už se skoro celý rok nevídáme. Zřejmě se zrovna také fláká a shání někoho, kdo by šel ven. Jak jinak... Ihned jsem odpověděla a po několika neurčitých zprávách jsme se domluvili na společné procházce. Cíl scesty mi však kamarád zamlčel, prý vymyslí něco speciálního. Druhý den, těsně před odchodem, už jsem byla pořádně napnutá, co si na mě kamarád připravil. Zanedlouho už se to dozvím! Na místě srazu zatím nikdo nečekal, tak jsem chvilku pozorovala cvrkot kolem až jsem spatřila Ondru přicházet. „Ahoj!“ hned mě se širokým úsměvem zdravil. Okamžitě jsem odpověděla a nedočkavě zjišťovala co že bude cílem našeho výletu. Chvíli mě napínal, ale nakonec prozradil: „cCo takhle zkusit bobovou dráhu?“ Překvapeně jsem vykulila oči, takový program bych ve snu nečekala, ale samozřejmě jsem hned kývla. Takovou věc si přece nemohu nechat ujít! Po delší cestě metrem a autobusem jsme se dostali kamsi na Prosek. „Tak kam teď?“ ptám se, ale to už mě kamarád vleče na druhou stranu ulice, kde nedaleko objevím blýskavou upoutávku – „Bobová dráha Prosek – přijďte se pobavit s celou rodinou“. Chvíli jsem si ještě pročítala ostatní údaje včetně délky dráhy a ceny za jednu jízdu, ale pak už jsme zapadli do areálu bobové dráhy. Usoudili jsme, že se nejdřív podíváme na ostatní návštěvníky, co už si dráhu zkouší na vlastní kůži. „No, takhle to ani nevypadá moc rychle,“ prohlašuji, když dorazíme na vyhlídku s pár stoly, která slouží také jako zahrádka zdejší restauraci. Ondra přitakává: „Nemůže to být moc rychlé. Když tam pustí takovýhle mrňata...“ a ukazuje na právě projíždějící dvojci, což je zřejmě otec s dcerou, které opravdu víc jak osm let nebude. Po pár minutách dalšího pozorování a sdělování dojmů jsme se rozhodli jít si to také vyzkoušet. Koupili jsme si lístek na jednu jízdu a už jsme mohli projít turnikety a usadit se ve vozíku. Vypadal v podstatě jako boby, na kterých děti v zimě bobují, jen byl plošší a ve prostřed z něj trčela páka – usoudili jsme, že jde o brzdu. Sesedli jsme se tedy za sebe na jeden bob tak, že jsem měla na starosti brzdu a jakmile naskočilo zelené světýlko, byli jsme vypuštěni na jízdu. Z počátku jsme se doslova šnečím tempem posunovali vpřed a tak se Ondra rozhodl vzít to do vlastních rukou. Zapřel se o hrany dráhy a začal nás popostrkovat dopředu. Zdálo se, že to ani příliž nepomůže, když jsme se najednou opravdu rozjeli. Dráha se stáčela do spirály a poté pokračovala v dlouhých serpentýnách stále níž a níž. To už jsme se rozjeli opravdu docela vysokou rychlostí a já jsem přes Ondrovy protesty a na rady značek okolo vytrvale přibržďovala. Téměř úplně dole se před námi objevila světelná tabule zobrazující naší okamžitou rychlost. Na to Ondra zareagoval jako typický chlap: „Je ti jasný, že příští jízdu z toho musíme vytřískat co nejvíc!?“ S úsměvem jsem opáčila, že to ani náhodou, protože se dnes nehodlám zabít. Tak jsme celou cestu vzhůru – vozík se zasekl na jakémsi pásu a my jeli nahoru jako lanovkou – strávili dohadováním se o bezpečnosti rychlé jízdy. Přesto, jakmile jsme dorazili nahoru, koupili jsme si druhou jízdu a vyrazili. Ondra se opět snažil nás co nejvíce rozstrkat a tentokrát se mu úsilí vyplatilo. Vozík se rozjel opravdu pořádně. Vlály mi vlasy. Ondra nás ještě schválně nakláněl ze strany na stranu. Křičím. Oba dva se smějeme. V zatáčkách máme už už pocit, ze vypadneme. Je to strašná rychlost. Další serpentýna a... „Nééé!“ „Pozor! Brzdi!“ Křach! Vůbec se neorientuji. Kde jsem?! Najednou ležím na Ondrovi o oba se snažíme dostat se ven. Kolem nás se povalují dva prázdné boby. Ještě kus sjíždíme po vlastních pozadích. „Rychle ven z dráhy!“ křičí Ondra a snaží se co nejrychleji zvednout. Jen co se oba postavíme na nohy mimo dráhu a zkontrolujeme, že se nám nic nestalo, Ondra se vydává poklusem vzhůru. Je třeba co nejrychleji varovat ostatní. Já se také vydávám nahoru. Ještě přemýšlím, zda nemám zavolat na posádku, kterou již vidím nedaleko, ale usoudím, že to nemá smysl. Na dráze člověk vnímá stejně jen cestu před sebou a svistot větru<.> Zatímco já se pomalu doploužím až ke kase, Ondra už informuje personál obsluhující nahoře dráhu. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Zřejmě nejsou prázdné vozíky na trati až tak neobvyklé. Když jsem se nahoře pořádně vzpamatovala ze šoku, začala jsem ohledávat škody na nás. Oba dva jsme vyvázli až podivuhodně v pořádku. Já jen s lehkým škrábnutím na loktu a špinavou mikinou, Ondra má pěkně zamazaný jeden rukáv světlé letní košile. Až později doma jsem zjistila, ze jsem si krátkou jízdou po vlastním pozadí lehce prodřela kalhoty. To už se ke mě přidal i Ondra. Oba jsme se shodli, že dvě jízdy nám dnes bohatě stačily, a tak jsme vydá se vydali zpět na autobus. Rozhodli jsme se, že když si zajdeme ještě někam sednout a sdělit si všechny novinky, co se u nás za ten rok udály. Celou dobu jsme si však museli připomínat teď již velice vtipnou příhodu. I později doma a při líčení zážitku kamarádkám se nejdříve všichni zděsili, ale pak se se mnou od srdce zasmáli.	pr4dzdrter_1
17. prosince 2008 Kateřina Siráková V3k 1. písemná slohová práce Úvaha Téma: Tolerance Osnova: Hranice svobody – úvod Stať: 1) Vše má své meze 2) Tolerance je slabost? Závěr: Základ společnosti Říká se, že kde končí svoboda jednoho člověka, začíná svoboda toho druhého. Jenže lidé jsou rozdílní, mají různé priority, povahy a názory, a proto je tato hranice svobody u lidí odlišná a velice snadno se úmyslně, či nevědomky překročí. První možnost je bohužel častější. Proto jsou i takové případy, kdy mezi dvěma, či více lidmi nemá tolerance žádný význam. Pro násilníka, či trýznitele je to jen prázdné slovo, možná ani to ne. I tolerance má však své meze. Můžeme tolerovat vtipkování, či nemístné poznámky našich spolužáků a přátel. Ale nemohu přehlížet, nebo „tolerovat“ násilí, kterého jsem svědkem a nespravedlnost, která je páchána očividně úmyslně na člověku, ať už blízkém, či cizím. Osoba která takové konání přehlíží není tolerantní, nýbrž ignorant. Někteří lidé mají totiž pocit, že tolerance rovná se slabost, jednoduše chování, které vypovídá o jejich slabé vůli, méněcennosti ve společnosti apod. Já jsem přesvědčena, že společnost která za něco stojí považuje právě tuto vlastnost za „výsadu králů“. Proto je podle mne důležité, aby si každý člověk uvědomil, kdy překročil tu pomyslnou hranici a narušil tím bytí a svobodu svého okolí. Být tolerantní znamená mít úctu a respekt k myšlenkám, názorům a vůbec existenci druhé osoby. A na tom stojí i padá celá společnost.	grV3sirkat_01_1
Slohová práce školní Barbora Houdková 17. 1. 2006 Kniha – přítel člověka Kniha jako taková doprovází člověka již mnoho let. Už v pravěku cítili lidé potřebu vyjádřit svoje myšlenky a pocity. Je sice pravda, že o něčem jako je knížka si mohli nechat jen zdát, ale i tak se snažili zvěčnit svoje činny, třebaže to byly pouze jednoduché obrázky na stěnách jeskyň. Pozdější civilizace již zapisovaly svoje poznatky, zákony nebo i lidské příběhy do svitků, hliněných destiček nebo na pergameny. Celý středověk pak byly knihy a jim podobné věci často cennější než majetek prostého člověka. Celé generace milovaly knížky, protože jejich prostřednictvím se mohly odpoutat od běžného života, ať už to znamenalo, že se toulaly cizími zeměmi při čtení cestopisů, vzdělávaly se pomocí učených knih, nebo jenom snily o jiném životě díky beletrii. Všeobecně se tvrdí, že knihy v dnešní době nejsou již tak populární. Částečně je to pravda, kdo by se nenechal strhnout rychlostí internetu, kde si člověk během několika málo minut může najít, co ho zajímá. Navíc knihy jsou v dnešní době velmi drahé. Ceny encyklopedií a jiných naučných knih se dnes „šplhají“ i do několika tisíců. Možná i právě toto je jeden z důvodu, proč zájem o knihy opadá. A vzhledem k uspěchanosti světa spousta lidí na čtení knih nemá ani čas. Já se naštěstí mezi takovéhle lidi nepočítám. Čtu velmi ráda, i když je pravda, že většinu knih si půjčím z knihovny. Je jen velmi málo knížek, které jsem ochotná si koupit a tím obohatit svou knihovnu. Většinou se v tomhle spoléhám na antikvariáty, kde se knihy dají sehnat za zlomek původní ceny. Musím ale přiznat, že jsem tak trošku blázen do knih od J.R.R. Tolkiena. Některá jeho díla mám doma i několikrát v různých vydáních. K těmhle knížkám mám silný vztah a jsem ochotná za ně dát i poměrně velkou sumu. Tím jsem vlastně naznačila, který žánr mám nejraději – samozřejmě je to fantasy. Ať už zmíněný Tolkien, Terry Prachett nebo i J.K. Rowlingová. Díky těmto knihám se i na pár hodin dokážu odpoutat od okolního světa. Toulat se rozlehlých pláních, jezdit na koních, vyhrávat bitvy a prozkoumávat tajemný svět, kde kouzla a nadpřirozeno patří k běžnému životu. Miluju tyhle knížky a nedokážu si představit, že bych je neměla. Myslím, že pak by byl můj život o něco chudší. Ráda investuji také do „vědeckých“ knih o pravěku a starověku. Fascinuje mě čtení o vyhynulých dinosaurech, nebo o vyspělosti egyptské kultury. Bez knížek si nedokáži představit svůj život, ale zároveň neodsuzuji lidi, kteří k nim nemají zrovna kladný vztah. Já osobně, ač hojně využívám internet, knihy nepřestanu číst, protože ten pocit, když se mysl pomalu noří do příběhů, nic jiného nenahradí. Osnova: 1) Úvod 2) Stať: a) knihy v minulosti b) knihy v dnešní době c) knihovny a antikvariáty d) můj vztah ke knihám 3) Závěr	cb3choubar_01_1
Tato báseň, vzhledem k tomu, že je od Viktora Dyka, buřičská a zároveň romantická. Básník poukazuje na to, že kdokoliv chce jít v té době vlastní cestou, skončí velmi špatně.Z básní dále vyplývá, že razit si svou vlastní cestu je až tak „sebevražedné“, že i váš nejbližší vás dokáže zradit, jen aby byl snášen soudobou společností. První strofa evokuje vydání se na cestu básníka, který je znuděn běžnou tvorbou své doby. Dle jeho představy bude cesta snadná a příjemná. To dokazují verše o šumění lesa, slunečním svitu, ptačím zpěvu a modrého nebe. Jde si svou vlastní cestou, což evokuje poslední verš – potůček teče rudý. Rudá, neboli červená symbolizuje anarchii a vzpouru Ve druhé strofě jde o to, že i obyčejní lidé žasli nad tím, co si dovoluje. Jeho žena se však na cestu s ním nevydala. Básník však jde dál po sych. V dalších dvou strofách je vyjádřena snaha jeho ženy ho zastavit, přimět ho si uvědomit, co dělá. V další strofě ho žena chtěla varovat ale nedokázala to. Musela ho zradit. V šesté strofě je chycen a odsouzen za své anarchistické činy. Nechápe, jak mu to mohla udělat osoba, kterou tolik let miloval. Předposlední strofa evokuje výsměch vyšší úřední šlechty (Kde je tvá písnička, cizinče, kde je?) A na závěr mu je promlouváno do duše, což on nepřijímá a zastává se vlastní cesty (Potůček teče rudý) Název, který byto dle mě dobře vystihoval je Zrada.	js3rieond_03_1
27. listopadu 2008 Linda Horáková P1b 1. písemná slohová práce Vypravování Téma: Stalo se to jedné noci Osnova: I.Úvod – Můj domov II. Stať – a) první zážitky b) most c) návrat III. Závěr – čtvrtý rozměr Když jsem rodičům oznámila, že dnes nebudu spát doma, nic neřekli, neměli o mě strach, ba ani zájem. Už dlouho se o mě nestarají, ačkoli mě to mrzí, dnes mi to nevadí. Kolikrát jsem se jich ptala, zda jsou vůbec moji rodiče! Odpověď byla vždy stejná: „Ano, jsi naše dcera a máme tě moc rádi.“ Co asi teď dělají? Litují se? Svět přišel o čtvrtý rozměr kdysi dávno, když jsem prvně okusila drogu. Díky ní jsem unikala z tohoto světa. Přestal pro mne existovat. Teď však vím, že jsem já přestala existovat pro něj. Tehdy byl mým nejlepším a skoro jediným kamarádem jeden kluk. Nikdo ho neměl rád, avšak jeho to moc netrápilo. „Dej si jenom čtvrtku papírku,“ poradil mi tenkrát. Ptala jsem se, zda-li se mi může něco stát. Ujistil mě, že se nemůže nic stát. Měl dobré srdce. Dala jsem na něj, byl to skvělý pocit, únik z reality! Rodiče opět netušili, že si tělo i mysl ničím narkotiky. Je pryč ten zážitek i kamarád. Zbyla jsem tu jen já. Pamatuji si, jak jsem jednou v noci seděla na mostě, táhnoucím se ve velké výšce přes různé domy, ale hlavně velké pole. Skoro nic pode mnou nebylo. Nestál tu dlouho. Měla jsem dolů svěšené nohy a dívala jsem se na hvězdy. Vítr mi šlehal do tváře, ale to jsem nevnímala. Čas pro tu chvíli neexistoval. Byla jsem sama, vyhnána z ráje, protože jsem okusila zakázané ovoce. V ten okamžik se vše splynulo do matné skvrny. Odvolávala jsem se na Boha: „Co děláš pro své mučedníky?“ Ale on mlčel. Jako mlčí celá staletí. Ten krutý vládce, co káže o milování bližního svého a neví, co je to láska. Od té doby jsem se neobracela k nebi. Bylo to dávno, ale teď tu zase jsem. Nic mi nedává smysl. Sedím tu a slzy mi zkrápí sukni, nebe má zvláštně indigovou barvu a hvězdy nezáří. Asi pohasly, jako pohasly duše lidí prožrané hnilobou dnešní doby. Vzpomínám na mámu, co nikdy mámou nebyla, na své rádoby kamarády, co mi říkali, že jsem bohém a blázen. Blázni mívají těžký život, já jsem jen znechucena dušemi lidí, prázdných jako je tato noc. Dnes je veliká zima. Mám prokřehlé ruce, že si nedokážu zapálit další cigaretu. Neměla jsem nikdy s ničím začínat. Měla jsem místo čtení knížek koukat na televizi, bavit se s povrchními lidmi a střídat kluky jako ponožky. Možná by mě potom jeden rozchod tolik nesebral. Poslední dobou jsem nedokázala na nic myslet, neměla jsem nápady. Kde jsou doby, kdy jsem byla takový volnomyšlenkář? Čert to vem. Teď stačí pár centimetrů a svět ztratí další duši, jaká to pomíjivá ztráta. Zapálí na mou počest svíčku? Položí na hrob květinu? Obrečí někdo osobu bez jména, postavení, přátel a rodiny? Vždycky jsem snila o úspěchu a uznání. Ale lidi nikdy neměli důvod mě obdivovat. Teď budu ztracena ve jménu lásky. Nebojím se smrti. Postavím se, ale zmrzlé nohy nějak neposlouchají. Takhle jsem si smrt nepředstavovala. Ztrácím koordinaci. Znovu jsem nalezla čtvrtý rozměr.	grp1bhorlin_1
SRDCE PROTI ROZUMU Rád se obklopoval lidmi a miloval být středem pozornosti. Měl spoustu koníčků, kde se setkával se spoustou přátel. Byl podsaditější postavy, na první pohled ne moc hezký, ale vyzařovalo z něj určité kouzlo. Přestože byl prakticky neustále mezi lidmi, cítil se osamělý a ačkoliv si to nepřipouštěl záviděl svým přátelům jejich stereotyp. Ve svých 31 letech chtěl už mít svoji jistotu, svůj byt, auto, ale hlavně svoji přítelkyni – svůj první vážný vztah. Nikdy žádnou ženu neměl, protože byl nejspíš moc výstřední výstřední. Za celý život prožíval jen spoustu platonických lásek, ale nic jiného. Když už se rozhodl nějakou oslovit, dopadlo to zle a tak se časem stalo, že ženy už neoslovoval, protože se bál dalšího odmítnutí, nakonec si řekl, že už se do dívky nesmí ani zamilovat, protože láska bolí. Zkrátka od života už nic neočekával. Byl sám se sebou smířený a všechno maskoval svým osobitým humorem. Každý čtvrtek se scházel se svými přáteli na nohejbale. Jednou tam jeden z jeho kamarádů přivedl svou mladší sestru. Rád se s ní seznámil. Líbila se mu od první chvíle, ačkoliv si to nechtěl přiznat. Ale když ji poznal víc, zjistil, že se tomu časem neubrání. Těšil se na každý čtvrtek, jen kvůli tomu, aby se mohli společně pošťuchovat, dohadovat a podobně. Obdivoval její pohotovost, dokázala bez rozmyšlení reagovat na každou otázku a vtipně mu oplácet všechny jeho narážky. Měl ji moc rád a neměl dost síli bránit se tomu. Nadával si jak jen mohl, snažil se ji jeden čas nevídat a nevšímat si jí. Bohužel přísloví sejde z očí, sejde z mysli tu neplatilo. Nevěděl nic, nevěděl jak ho bere ona. Byl bezradný, přesně ten pocit, co tak nesnášel. Celou situaci, ale zhoršoval fakt, že dívce bylo 17 let. A v této chvíli do jeho života vstoupila žena, stará jako on, s velkým platem a vlastním bytem. Byla to lovkyně, která potřebovala klofnout chlapa, který by s ní založil rodinu a žil s ní šťastně až do smrti. On se jí líbil. Všiml si, že po něm hází očka, a nebylo mu to zas tolik nepříjemné. Ona byla to, co hledal, celkem pohledná, příjemná žena s ktrou má narozdíl od sedmnáctileté dívky mnoho společného. Nicméně ať se snažil jak chtěl, po několika schůzkách zjistil, že je velmi příjemná, ale nudná. Nudná ve srovnání s praštěnou sedmnáctkou. Věděl přesně mezi čím stojí. Mezi vyzrálou ženou, která mu nabízí jistotu a nedospělou dívkou, která nabízí pouze p mnoho nezapomenutelných chvil. Co dál? Vždyť ani neví jestli má o něj dívka zájem, vždyť je o 14 let starší než ona, copak jí může jen slovem naznačit, že ji má rád. Bál by se její reakce, kdyby se mu ona vysmála do očí bolelo to by to víc než jindy. Přesto se po několika měsících odhodlal za ní jít a vyslovit se. Nedával si moc šancí, ale nemohl už vydržet v té nejistotě. Reakce dívky ho zaskočila. Prý, že nad tím už dlouho přemýšlí, jestli by vůbec bylo možné překonat věkový rozdíl mezi nimi, ale že to tedy mohou zkusit. Zkusili to a vydrželo jim to 2 roky. Mezitím se bratr dívky oženil se zralou třicátnicí a čekal potomka. Život, který mohl prožívat on, ale vybral si jinak. Na ty dva roky, které s ní strávil byly nejšťastnější v jeho životě. Nebyl naivní, aby si myslel, že to bude na celý život. Věděl, že dívka je v letech, kdy bude chtít časem poznat něco nového a tak se i stalo. Rozešli se klidně, s pochopením, přesto to ale dost bolelo. Rozešli se kli Když se z rozchodu otrkal zjistil, že stojí na tom samém místě jenom o 2 roky starší a o nepočitatelně zážitků bohatší. Měl ji rád stále, ale nemohl ji u sebe držet. Změnila mu život a ukázala úplně jiné pohledy na svět. S ní omládl o 10 let. Už nezáviděl svým přátelům jejich jistoty, chtěl žít tak jako ona. Nebát se a za tím, co chci a nebyla to od něj žádná póza, byl takový i dřív, jen potřeboval, aby mu to někdo ukázal. A hlavně s ní zjistil, že nezáleží na tom, co si ostatní myslí. Spolu překonali reakce jejich přátel a rodiny na to, že je mu 31 let a sám a pak si nabalí praštěnou sedmnáctku, překonali tím i sami sebe. A jemu tohle všechno, co s ní prožil naprosto stačilo, aby se těšil na to, co nového bude zítra, pozítří, za měsíc...	pr4evejhan_1
Na co mi ta škola je? Na tuto otázku není snadná odpověď. Část mého já studens studentstva školu š považuje pouze za důvod záminku pomocí, které lze dokázat žákům nadřazenost některých profesorů a za způsob jakým lze zkrátit žákův volný čas na minimum. Ale A ta druhá část a intelektuálních studentů školu vnímá jako nutné zlo, které nás má připravit na budoucí nelichotivou pracovní rutinu a při té příležitosti nám do hlavy natlouct nějaké ty poznatky. Kde je tedy pravda? Co si myslím já)<?> Jak jsem zjistil, tak mojí nejniternější potřebou je mít pocit důležitosti a nadřazenosti nad co nejvíce mými vrstevníky a a právě tuto touhu naplňuji pomocí školy. Již od dětství jsem rád shromažďoval poznatky o okolním světě abych získal přehled a tento přehled si ve škole dále rošiřuji a díky tomu mohu své okolí dále ohromovat svými znalostmi. Si A považuji obecný na přehled za to pro mé osobní nejdůležitější za pro mé osobní naplnění. Škola tedy pro mě znamená způsob mentálního obohacení a to ne o zajímavé a nezajímavé předměty, ale o zajímavé poznatky utříděné do kategorií skupin. Trochu mi kazí tu radost nutnost vstávat v půl šesty šesté ráno a domů po všech koníčcích peripetiích domů dorazit v devět večer ale co se dá {dělat}<ni> asi je potřeba si zvyknout, že takový režim budeme mít ještě nejakých 50 let dokud se naše tělo nezo nerozklepa artritidou a dokud nezapomeneme všechno včetně toho kdy jít na toaletu. Což je chmurná představa. Ale jinak mám školu rád a chápu její smysl i se všemi příkořími, která sebou přináší<.> * Výhody osmiletého studia – Jsem ve třídě s chytrými lidmi (většinou) a neni to nuda jako na základce. Nevýhody - Nemáme tak hezké holky jako na čtyřletém studiu. většina běžne populace vás považuje za poněkud jine<.>	kg05nedjak_1
Svačina – fejeton? Říká se, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne, ale kolik lidí opravdu pravidelně dodržuje snídat? Ostatně, posuďte sami, když jednou flámujete, tak si ráno říkáte, ještě deset minut si pospím, to se nic nestane. Ale ano, stane, přijdete o snídani. Stane se to jednou a po čase zjistíte svůj nový zlozvyk. Proto tvrzení, že snídaně je základ dne, není tak dostačující, pro ty, kteří rádi rýpou. Samozřejmě nemyslím záhonek. Každopádně zdá se, že čas nasvačit se, si najde každý. Pohleďte třeba ve škole. Pociťujete Zachycujete kolem velké přestávky divné pocity kolem žaludku? Máte křeči? Nebo dokonce hlasitě kručíte? Co myslíte, že to předznamenává? No ano, čas na sváču svačinu. Všichni koukáme na hodinky, kdy už začne zvonit a můžeme se vrhnout automatu do chřtánu a vydobít si bagetu, sušenku nebo kafe. Je to jakýsi uměle vypěstovaný pud, který nás nutí jíst i při hodině, protože přece dvacetiminutová přestávka je nekřesťansky krátká. Kdo by se stihl nasvačit, dojít na WC, pokecat o novinkách, skočit na email nebo rychle opsat DÚ? I superman by měl co dělat. Ale jestli si všímáte svého okolí, jistě uzříte, že i lidé v poměru pracovním, ať jsou workoholičtí, jak chtějí, pauzu na sváču si najdou vždycky. Není asi nic divného, když se protáhne na hodinovou pauzu před těmi haldami práce a povinností, které čekají za posledním soustem. Prostě a jednoduše, svačina je to nejdůležitější jídlo dne, protože každý se na ní těší. Nikdo není rozmrzelý, že musí vstávat, protože nikdo nikdy neurčil přesný svačinový time. A navíc strávíte raději čas prací, nebo svačinou? Odpověď najde určitě každý sám. Není proto divu, že produktivita práce (i učení) je taková jaká je, a řekněme si na rovinu, je chabá. Ale svačíina za to samozřejmě nemůže, protože kdyby jo, tak by nám jí nějací až moc chytří lidé již dávno zrušili. Založme proto hnutí za nepravidelně prodlouženou svačinu. Nedejme se zvyklat trendy a nátlakovými reklamami a pojďte do toho se mnou. Kdo ví, co se může stát. Nedovolme, aby dnešní svačina byla naše poslední. I svačiny mají svá práva! P.S. Trička a placky k dostání při příštím sezení.	grP4janpet_01_1
Keramický slon Popisuji kasičku, kterou mám vystavenou ve svém dětském pokoji na poličce, která je zavěšena nad mou postelí. Tato kasička ve tvaru sedícího slona se zdviženými předními končetinami je vyrobena z keramické hlíny a nabarvená tmavě hnědou barvou. Jen břicho a spodní části končetin jsou o něco světlejší. Jeho výška je přibližně 45 centimetrů, šířka těla 25 centimetrů a šířka hlavy s roztaženýma ušima 35 centimetrů. Mezi velkýma černomodrýma očima se zdvíhá zkrabatělý chobot s krátkými kly. Jeho usměvavou, rozjařenou tvář zdobí malý klobouček upletený z proutí. Pod krkem má přilepenou mašličku, která je vyrobena z lýka. Tento sloník by měl sloužit k šetření peněz, ale bohužel je po většinu času spíše prázdný, a proto ho mám pouze pro ozdobu.	cl7cvajver_1
Osnova: I. ÚVOD – Co chci II. STAŤ: a) černé myšlenky b) [1]„stav zóny“ c) rozhodující okamžik III. ZÁVĚR – Co mi to dalo ROZHODUJÍCÍ OKAMŽIK Vyhrát! Právě hraji nejdůležitější zápas mé dosavadní baseballové kariéry. Musíme vyhrát. Udělám pro to vše a mí spoluhráči také. Jsme silní. Stav 20:16 pro naše soupeře. Podle vývoje hry se zdá, že jsme prohráli. Hrůzný pocit. Mám slzy v očích, ale nechci, aby to někdo viděl. Celá sezona pryč. Vše je pryč. Taková škoda. My to snad nikdy nedokážeme. Nikdy. Skoro brečím. V hlavě temno, chmurné myšlenky. Nic nevidím pozitivně jako vždy. Vidím před sebou jen celou tu dřinu. Naše snaha je zbytečná. Nemá to cenu. Trenéři jsou také „naměkko“. Topíme se ve vlastní beznaději. Teď už chci jenom usnout a na všechno zapomenout. Nechci zase zažít tu ostudu, že jsme něco nedokázali. Najednou vidím všechno jakoby jinýma očima. Dostal jsem asi nějaký impulz. Je to poslední záchvěv nebo nová síla? Je to zvláštní. Necítím únavu. Ta síla mne tlačí dál. A nejsem sám! Najednou všichni jakoby ožívají. Týmu se zmocňuje tzv. Naganský duch. Nevymýšlím si. Nefantazíruji. Je to tak. Je to realita. Vidím to svýma očima. Sedíme u sebe, držíme se kolem ramen a mlčíme. Každý však uvnitř svádí krutý boj s únavou, s odhodláním. Dvanáct mladých kluků. Ticho. Nádherný pocit soudržnosti, pocit, že někam patřím, že něco umím. A opět cítím tu vnitřní sílu. Už je to tady. Jdu na pálku, všechno je teď na mně. Moment roku. Možná zklamu, my prohrajeme. Ale dám do toho všechno, co v sobě mám, všechno, co jsem se kdy naučil. Sto procent. Žaludek mi dělá kotrmelce. Nebo to není žaludek? Už ani neslyším fanoušky. Je jich tu moc. Neslyším, nevnímám. Můj otec mne určitě sleduje. Musím mu dokázat, že umím to, co on. Musím rozhodnout. Na svých bedrech cítím obrovskou odpovědnost. MUSÍM! A opět ticho. Nic. Vidím jen míč, který mi nadhodí. Udělám to. Zvládnu to. Kolikrát se mi to již povedlo, tak proč ne teď?? Nesmím myslet negativně! Absolutní soustředění. „Stav zóny“, tak to nazývají psychologové. Takhle jsem se ještě nikdy necítil. Ticho, nyní opravdové. Diváci stojí, všichni jsou zticha. Cítím to jako životní zkoušku. Nepřeháním. Je to jako prodloužení v hokeji, penalty ve fotbale. Buď my, nebo oni. Já nebo míč. Potí se mi prsty. NE! Musím to vydržet. Už to přichází. Protihráči schválně zdržují, chtějí mně rozhodit. Je to psychická hra. Nenechám se. NE. Míč letí proti mně. Má rychlost kolem 120 kmh-1, mohl by mě i zabít. Nemyslím na to. Teď ne. Fast do insidu. Jako vždycky. V hlavě prázdno. Tělo pracuje samo. Srdce bije. Nápřah, pálka nahoru, střet s míčem. To je ten pocit, jaký jsem chtěl cítit. To je ono. V hlavě pořád ticho. To se nic neděje?! To se mi to jenom zdálo? Ne, mýlím se. Všichni zadržují dech, sledují míč. Ano, vůbec jsem si nevšiml, že mám zavřené oči. Ticho. Tentokrát hrobové. Velký třesk, když hliníková pálka o rychlosti okolo 100 km/h udeří do míče. Jako když do sebe křísnou dva paprsky. Míč letí, je nesen vzduchem. Přelétává čáru 100 m, tedy homerunu. ANO! To je pocit vítězství. To je síla! Nedokáži popsat, co to je, takhle zvítězit. Vyhrál jsem sám nad sebou. Nemohu popsat, jaké to bylo, nejsem novinář. Silnější zážitek jsem však ještě nezažil. Tento homerun a toto vítězství mne posunuly dál. Takováto vítězství mi dávají sílu a motivaci, když v těžkých zimních měsících dřu v posilovně či běhám kilometry ve sněhu. Tento příběh se odehrál na podzim 2004, dnes se připravuji na Mistrovství světa 2008 v Edmontonu a CHCI VYHRÁVAT.	cb1ajanjak_01_1
Slohová práce školní JAKUB JANDA 2.A 14.ledna 2008 VÝVOJ SVĚTOVÉ MOCI OD POČÁTKU 20. STOLETÍ 3. PROBLÉM, KTERÝ MĚ ZAUJAL Osnova: Úvod – Pohled shora Stať: a) zrod a dětské nemoci b) dipólizace světa c) po rozpadu SSSR d) 21. století e) další vývoj III. Závěr - Doslov 3. PROBLÉM, KTERÝ MĚ ZAUJAL Osnova: Svět je plný problémů – každý člověk je denně vystaven mnoha věcem, které musí řešit. Téměř každý se dívá na všechny problémy odspodu – z hlediska sebe sama a soudí věci podle svého prospěchu nebo prospěchu svých blízkých. Pokusím se sledovat vývoj světových mocností – velkých hráčů naší planety zeshora – tak, jak by to viděl někdo nezúčastněný, někdo, komu by bylo umožněno zůstat v tomto světě od počátku 20. století a vidět vše, co se dělo. Pokusím se dále odhadnout, se znalostmi středoškoláka, jak bude probíhat vývoj světových mocností a jaká jsou pravidla a zákonitosti této konfrontace. Z počátku nelze mluvit o mocnostech – velcí hráči byli ještě v prenatálním věku, popřípadě zažívali dětské nemoci nebo se nacházeli v pubertě. Budoucí velcí buď bojovali sami se sebou - se svými vnitřními nepříteli (Evropa, Rusko) nebo zažívali dětské nemoci, jako jsou třeba plané neštovice – člověk je dostane jednou za život a pak vůči nim získá imunitu (viz krach a Newyorkské burze – černý pátek). V pubertálním věku hledali svou identitu, která se více v budoucnu bude spolu s tváří státu měnit, ale hlavní podstata zůstává (viz Ústava USA). Je třeba si vyjmenovat velké hráče. Rusko – pod vlivem carství bylo velice zaostalé – ani se nedalo uvažovat o něm jako o budoucí mocnosti – spíše jako o zemi chudoby (podobné znaky vykazovala Čína a Indie, dnes např. Afrika), ale voda se vařila pod pokličkou. V roce 1917, při VŘSR otevřel Lenin hrnec a vypustil vařící páru, zvanou komunismus, po celé zemi a v budoucnu i po celé východní Evropě (snaha o moc nad dalším velkým hráčem – jednoduchá zákonitost – silnější chce získat kontrolu nad slabším). Přesto nelze v důsledku VŘSR mluvit o přerodu ve velmoc (to možná jen vnitřně, ale ne globálně), tím zlomovým okamžikem se stala až 2. sv. válka. Rusko bylo nuceno okamžitě (z důvodu přežití státu – Němci byli v roce 1941 už před Moskvou!) převést svůj průmysl na mnohem větší obrátky, tak se z nich stala velmoc – vojenská (o hospodářské velmoci nelze zatím mluvit – v porovnání s USA). Stalin se stal hlavním motorem, který přetvořil Rusko ve velmoc, ač naprosto proti morálce (miliony mrtvých, útlak). USA – prodělali podobný vývoj jako Rusko, akorát evoluční cestou – ne revoluční jako Rusko. Naprosto se při tom řídili zásadami své země (až na drobné přehmaty omluvitelné v době války). Během 1. sv. války se USA poprvé zapojily do světového dění – poprvé bojovaly mimo své území (předtím jen válka o nezávislost, občanská válka a pár lokálních karibských válek). USA se poprvé staly jazýčkem na světových vahách, když se přidaly na stranu Dohody po útoku na -----. Nutno říct, že se tímto jazýčkem staly i během 2. sv. války – tím si získaly dost spojenců v Evropě, ale dost si znepřátelili Rusko. Stalo se to samé jako u Ruska – po 2. sv. v. se USA staly vojenskou velmocí i hospodářskou – USA po 2. sv. v. jsou označovány jako supervelmoc. Čína – neznamenala ve světovém měřítku nic na počátku 20. století. Stala se až důležitým spojencem USA, které ji „objevili“ pro světové mocenské boje. Během 2. sv. války Američané viděli potenciál Číny a začali ji sponzorovat až do Korejské války (50. – 60 léta), kdy se stalo naprosto zřejmé, na jaké straně stolu Čína stojí. Evropa – byla z počátku 20. století roztříštěná – zažívala dětské nemoci a pubertu (hledání sebe sama – vnitřní konflikty, které vyvrcholily 1. sv. válkou). Nutno říct, že první puberta (1. sv. v.) vůbec nepomohla evropské integraci – naopak – zasela semena nenávisti v nejmilitantnějším státu – Německu. Díky tomu, že nikdo z někdejších velkých hráčů toto pnutí nezastavil (USA neměly zájem, SSSR nechtěl, Čína byla v plenkách), možná i díky podcenění zúčastněných, ani přes první varování (Sudety), se rozpoutal konflikt, který se z lokálního stal globálním a dnes ho můžeme označit jako zatím nevětší v dějinách lidstva. Po 2. sv. válce nastala nám dobře známá Studená válka. Z hlediska moci se svět rozdělil podle ideologií na dva póly – Západ (USA + polovina Evropy) a Východ (SSSR, Čína + východní polovina Evropy). Berlínská zeď se stala kompromisem mezi mocenskými choutkami SSSR na pohlcení slabého hráče (Evropy) a snahy USA ochránit Evropu před sežráním s cílem nechat Starou dámu vzpamatovat se z obou válečných konfliktů a pak získat díky syndromu zachránce velký vliv a spojence v Evropě. Nutno podotknout, že to se podařilo, ale někdy se USA moc snaží získat státy pod sebe a ne jen nezávislé spojence (viz radar v ČR, Polské antirakety) tam, kde cítí slabinu – v případě malých států (ČR, Polsko) se snaží o dominanci a systém něco za něco (radar za ochranu), ale v případě větších států (Saudská Arábie, Anglie, Francie) se snaží jen získávat podporu. Druhý pól – SSSR + Čína se snažili získávat zevnitř – iniciací ideových myšlenek získat dlouhodobou nadvládu nad těmito státy (východní Evropa), což se jim díky vlastní vůli malých státečků a chybám komunismu nepodařilo. Oba póly se přímo nikde neutkali – během závodů ve zbrojení se jen párkrát „oťukly“ – v Koreji a ve Vietnamu, aby zjistili, jak je na tom protivník a podpořili autoritu státu, bojem za „ideály“ (USA – ochraňuje bezmocné, SSSR – komunistická revoluce na celém světě). V roce 1991 se stala naprosto zásadní věc pro naši planetu – vnitřními nepokoji zmítané Rusko se rozpadlo (Díky Gorbačove!) a tím naprosto porušilo světovou rovnováhu. Čína se tak najednou stala samostatným a nezávislým hráčem na světovém poli a USA začaly sklízet své plody – „ochranu Evropy“. Svět se stal díky destabilitě více nebezpečný – na scénu vstupuje nový druh velkého hráče → terorismus. Lze naznačit, že během 90. let se o něj globální svět nezajímal, ale po 11. září 2001 se vše změnilo. Evropa se postupně stabilizovala a integrovala (z RVHP do EU), zatímco se Rusko zmítalo ve vnitřních nepokojích. Během této fáze stihlo zavést novou tradici – válka proti teroristickým státům. Války v Afgánistánu a Čečensku daly světu hodně – USA začaly po 11. září bojovat stejně – aneb válka o suroviny začíná (Irák). 21. století se pravděpodobně ponese ve stylu války s „ teroristickými státy“ – se „zloduchy“. Světové velmoci (Rusko se již vzpamatovalo, Evropa se bude ještě nějaký čas sjednocovat, USA = supervelmoc, Čína se ukáže na OH 2008, pak se stane druhou hospodářskou supervelmocí – odtud už je už jen krok k vojenské supervelmoci v případě potřeby – viz USA) budou zatím bojovat společně, budou se navzájem sledovat, ale v budoucnu budou stát před velikým dilematem – spojit se nebo bojovat proti sobě? Osobně doufám, že zvolí to první. Lze očekávat vstup dalších velmocí – přidá se Indie (pokud se tedy nezničí navzájem s nestabilním Pákistánem) a světoví hráči se poperou o zdroje ve střední a jižní Americe. Pokud se jeden z hráčů zraní (př: revoluce v Číně, hospodářská nestabilita v USA – pokud se nepoučily ze své dětské nemoci – Černého pátku – nyní je tlačí závislost na ropě – tu se snaží snížit – viz Irák → prezidentský kandidát Obama prohlašuje, že se stáhne z Iráku a sníží závislost USA na ropě o třetinu do roku 2050 → tak uvidíme), pak se budou snažit ostatní na něm parazitovat a přidat i ke svým zdrojům něco ze zdrojů „zraněného“. Bude zajímavé sledovat, zdali se počet velkých hráčů bude zvětšovat nebo zdali se budou pohlcovat mezi sebou a budou vznikat další supervelmoci (USA x Rusko, které ovládne Evropu x Čína + Indie?). My, kteří žijeme v malém městě v malé zemi, nemáme šanci cokoliv globálního ovlivnit. Můžeme se jen dívat, jak vše dopadne. Na naše „malé“ životy to pravděpodobně nebude mít už (ještě) vliv – můžeme jedině emigrovat do nějaké mocnosti a prosadit se tam, jinak těžko můžeme zasáhnout do OPRAVDOVÉHO světového dění. Spíše zůstaneme externisty.	cb2ajanjak_01_1
14. ledna 2009 Kramperová Tereza V3ú 1. písemná slohová práce Úvaha Téma: Humor je solí života. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerství. Osnova: 1. Nedobrovolně na tomto světě 2) Pan Jiří 3) Hrobař 4) Vrásky? Ne! 5) Optimismus 6) Až jednou Nikdo se nás neptal, jestli chceme přijít na tento svět. Také se nám nikdo neptal na to, jak chceme vypadat, čím a jací chceme být a v jaké rodině chceme vyrůstat a žít. Avšak není podmínkou, že vysoká blondýna s mírami 90-60-90, bohatým tatínkem a spoustou nápadníků bude mít lepší život, než obyčejná děvečka z kuchyně v polyesterové zástěře pod kolena. Nakonec určitě záleží i na náhodě, na štěstí a na našem osobním pohledu na svět. Třeba takový pan Jiří. Muž, kterého vídám velice často. Muž v modré košili. Jiří, řidič autobusu. Člověk bez smyslu pro humor, který se za každého počasí schovává před světem pod svým hustým obočím. Nevím čím to je. Možná ho nebaví převážet lidská těla z místa na místo, den co den. Možná je sám a možná je to prostě tím, že takový je a jiný nebude. Spoustě lidí se denně dějí hrozné věci, se kterými je nutno se vypořádat. Všichni to víme, ale jen někdo z nás to v reálném životě uplatňuje. Ale kdyby každý při prvním nevydařeném dni sáhl do šuplete pro revolver, nevypadalo by to tady asi moc dobře, už jen z toho důvodu, že by hrobníci nevěděli, kam dřív skočit, stejně tak, jako prodavači zbraní. Asi i proto se spousta lidí přiklání k optimističtějšímu řešení daných situací. Brát věci s nadhledem je občas obtížné, ale hodně věcí to usnadní. Vážně. Asi nemá cenu dělat si vrásky kvůli každé maličkosti, když krémy proti nim jsou tak drahé. Určitě jsou lidé, kteří jsou opakem řidiče z autobusu. Bytosti, kterým udělá radost každý nový den, blížící se půllitr zlatavého moku nebo jen vtip z rádia. Bytosti, které se na všechno dokáží dívat z té lepší stránky a u kterých jsou humorné hlášky součástí jejich image... Tyto osoby pak mají vážně štěstí. Budou životem proplouvat s tím svým humorem a optimismem tak dlouho, dokud je neporazí něco silnějšího, než jsou oni sami. Ale až se to jednou stane, až je někdy něco porazí, určitě nebudou litovat toho jak žili, když to byla taková legrace.	grV3krater_01_1
Jean Giono Muž, který sázel stromy postava: Elzeárd Buffier Elzeárd byl Ssebejistý, protože se snažil dosáhnoul cíle, kterého si určil. Pak byl také cílevědomý, protože sázel stromy pořád. Také nebyl bordelář, byl pořádný a všechno měl uspořádané a měl dobré srdce, lidem pomáhal. Všechny stromy, co sázel, sázel pečlivě a byl pracovitý. Chránil přírodu, ale byl osamocený a moc nevěděl o okolním světě. A také ještě byl: prostého vzdělání, nebyl lakomý, kamarádský, skromný a plný života.	am8adubmar_1
Slohová práce školní Jana Kubů 12. ledna 2006 2. C Témata: 1)Abeceda dnešní společnosti (úvaha) 2)Kalamita (volný stylový útvar) 3)Probouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar) 4)Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha) Probouzím se, je neděle ráno Probouzím se a čeká mě den plný válení se a „flákání“. Vždyť neděle pochází od slova nedělej. To znamená, že v neděli se nemá nic dělat a to já hodlám dnes splnit. Je deset hodin a já se chystám vstát. Stojí mě to hodně síly, ale nakonec se obleču, umyji a odkráčím do kuchyně nasnídat se. Po snídani se chystám učit, ale mám na to přece celý den a teď hned se mi učit nechce. Jdu se tedy ještě dívat na televizi. Mamka hned vidí, že nemám, co dělat, a tak mě zapojí do kuchyně. Říkám si: „Budu se tedy učit až po obědě.“ Po obědě musím ještě umýt nádobí a uklidit kuchyni, zaneřáděnou po vaření. Trochu si zdřímnu, abych strávila oběd, ale nakonec se vzbudím až ve tři hodiny odpoledne. Tak teď už se fakt musím začít učit. V tu samou chvíli u nás zazvoní moje kamarádka a já s ní jdu ven. Venku se procházíme, házíme jedna druhou do sněhu a vymýšlíme různé ztřeštěné nápady. Bavíme se a bavíme až je sedm hodin a já jdu domů. Tam se navečeřím a už je osm. Začnu se učit, ale vůbec mě to nebaví, tak se jdu nejdřív umýt. To už je ale devět hodin a já jsem hrozně unavená, tak jdu spát. Tenhle den opravdu neproběhl, jak bych chtěla – ani jsem se neválela, ani se nic nenaučila, zítra je pondělí a všechno začíná nanovo. Učení a spaní, spaní a učení celých pět dní až do pátku, kdy mě konečně čeká krásné „nicnedělání“. Osnova: I. Úvod II. Stať a) pomoc v kuchyni b) procházka s kamarádkou c) opět žádné učení III. Závěr	cb2ckubjan_01_1
27. listopadu 2008 Nikola Koderová P1b 1. písemná slohová práce Vypravování Téma: Byl to jen sen Osnova: 1) 2) 3) 4) 5) 6) Byl zimní studený den, celé okolí se skrývalo pod jednou bílou peřinou. S rodiči jsme seděli v obývacím pokoji a ochutnávali vánoční cukroví, které nám napekla babička. Netrpělivě jsme všichni očekávali příjezd sestry s její rodinou. Všichni už jsme se nemohli dočkat, protože bydlejí až ve Španělsku a jezdí k nám už dva roky jen na Vánoce a Nový rok. Čekali jsme už pár hodin a pořád nic. Měli jsme o ně strach. Venku se začalo stmívat a já zrovna odcházela vyvenčit pejska. Šla jsem se s ním projít až na druhou stranu vesnice. Začalo hustě sněžit, sníh mě štípal v obličeji a náš malý pejsek byl celý obalený sněhem. Vzala jsem ho pod bundu, nasadila kapucu a rychlým krokem pospíchala směrem k našemu domu. Vraceli jsme se okolo zastávky, kde nastupuji každé všední ráno do školy. „Ahoj Nikčo!“ uslyším, a otočím se za hlasem, který jsem zaslechla. Spatřila jsem kamarádku Terezu z tábora, kterou jsem už neměla příležitost tři roky vidět. Měla jsem ohromnou radost, že ji po tak dlouhé době opět vidím. Bylo už celkem pozdě, obě jsme mrzli na zastávce, povídali si a já už se musela vrátit domů. Pozvala jsem ji k nám, seděli jsme u mě v pokoji, pili horký čaj a vyprávěli si všechny zážitky z tábora. Měla jsem velmi dobrou náladu, ale rodiče byli zoufalí, sestra totiž ještě nepřijela. Asi za hodinu si pro kamarádku přijeli její rodiče až z Plzně. Dali jsme si na sebe kontakt a rozloučili se. Bylo po desáté večer a někdo nám zazvonil na zvonek. Všichni byli natěšení, že sestra s rodinou přijela, ale bohužel. Byl to jen náš starý soused, který nám přišel popřát hezké svátky. Po chvilce jsem se šla vykoupat a od 23:00 dávali v televizi dobrý film, který jsem chtěla vidět. Koukala jsem se z postele a v půlce filmu přijde ke mě do pokoje máma. Byla celá rozklepaná, slzy jí stékaly po obličeji. Sedla si ke mně na postel a objala mě. Byla jsem celá vyděšená, vůbec jsem netušila co se děje. Myslela jsem si ale, že se nejspíš stalo něco sestře. Začala jsem také brečet a šli jsme společně do obývacího pokoje, kde seděl i táta. Oba mi sdělili, že sestry auto mělo dopravní nehodu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Máma mi řekla, ať jdu spát, že s tátou pojedou do nemocnice a já musím zůstat doma. Jenže tu noc jsem nemohla usnout, pořád jsem plakala a držela v náruči plyšového medvídka, kterého jsem dostala před pár lety od sestry. „Nikol, vstávej, už je ráno!“ Otevřu oči a před sebou vidím mou skvělou sestřičku. Vyskočila jsem z postele a objala sestru jako nikdy předtím. Všichni v pořádku dorazili. Byl to jenom sen, ale z jedné části dobrý, protože jsem ve snu spatřila kamarádku z tábora. Od té doby jsem si začala vážit své sestry více a doufám, že tento sen se nikdy neuskuteční.	grp1bkodnik_1
osnova: 1. 80. výročí naší školy 2. Přípravy 3. Výzdoba tříd 4. Vystoupení žáků 5. Rodiče ve škole 6. Kulturní dům 7. Závěr – mám rád naši školu 20. listopadu Milá, Evo, děkuji Ti za dopis. Udělal mi radost. Tvé vítězství bylo zasloužené. Musím ti napsat, čím teď žije naše škola. 7. listopadu oslavíme 80. výročí založení {obec}<priv> školy. Bude totiž oslava a party školy. Jen ti chci říct, oslavovali {jsme}<in> vystoupením. Na tom vystoupení byla různá představení. Šesťáci (my) například vystupovali, že holky nosily písmena vyjmenovaných slov, jako jsou B, L, M, P, S, V, Z a F. Když jsme naše představení skončili, mohli jsme si prohlédnout exponáty z minulosti naší školy. Po vystoupení jsme dostali obložené bagety. A vyrazili jsme domů. Ahoj Eva.	hr6burkat_01_1
Petra Hoffmanová I. C 23. 2. 2004 2. slohová práce Můj oblíbený filmový hrdina (Charakteristika) Osnova: 1. úvod – kdo je to 2. vlastní charakteristika – jak ho vidím 3. vnitřní charakteristika vnitřní charakteristika 4. jeho chování a bydlení Je to skvělý "člověk". Je sice nepříjemného vzhledu a má velmi zapáchající dech, ale pokud ho poznáte blíže okouzlí vás svým šarmem a skrytou jemností a nevinností. Chtěla bych vám představit Shreka – velkého zeleného zlobra. Přestože je to pouze kreslená postava má lidské vlastnosti a city. Sice nestárne a vypadá pořád svěže, ale jeho humor pro který jsem si ho tak oblíbila neztrácí nikdy originalitu. Jeho srdce je velké, ale prázdné. Nemá mnoho přátel a to i proto, že je samotářský. Nemá rád společnost a bohužel i společnost jeho. Pověst ho předchází a je to ošklivá pověst, která mu na oblíbenosti nepřidává. Ale on je sám sebou a ničím a nikým se nevzrušuje ani ho nikdo nevyvede z míry. Spřátelit se s ním může pouze ten, kdo se ho nezalekne a nevybíravým způsobem vetře do života. A takových se našlo opravdu málo. Má pár přátel, kterých si velice váží a je jím věrný a oddaný i když to na sobě nedává znát. Ti ho mají rádi pro jeho dobromyslnost, vtipnost a také proto, že je pro každou legraci. Sám sebe většinou přirovnává k cibuli. Ne proto, že cibule smrdí a na slunci zhnědne, ale proto, že cibule má vrstvy. A on má mnoho vrstev. A pod ně je těžké se dostat. Je velice bojácný a vůči strachu zůstává imunní. Nic mu nezabrání v tom, aby vše dotáhl do konce a nerad přiznává prohru. Pokud ho někdo zradí nebo mu ublíží umí být pořádně protivný a všechny od sebe odhádí jako mouchy mucholapkou. Kdo ho zná tak ví o čem mluvím. Ale kdo ho viděl pouze jednou a nedostal se pod jeho vrstvy nemůže chápat, že taková ošklivá zelená a tlustá příšera s velkými uši, které mu na hlavě odstávají jako tykadla se mi tak moc zamlouvá. S každým jedná velice slušně a nesnaží si nikoho znepřátelit. Jeho chování u jídla je sice trochu nevybíravé, ale to se nedá změnit už je to v jeho povaze. Ale tam kde bydlí to nikomu nevadí. Protože bydlí v bažině, kde mu dělá společnost pouze otravný hmyz a jeden upovídaný oslík. Když mluví o sobě vyjadřuje se většinou záporně. Říká, že je velký, tlustý a nikdo ho nemá rád.	pr1chofpet_02_1
15.11.2006 Malá Lenka, 2.C 1. písemná slohová práce (mluvený referát) Osnova: I. Úvod – přivítání v Muzeu hl. m. Prahy II. 1) O fenoménu Cimrman 2) O výstavě <šipka měnící pořadí bodů 1) a 2)> 3) O Divadle JC III. Závěr – rozloučení „O fenoménu Cimrman“ „STOPY JÁRY CIMRMANA“ Dobrý den, ráda bych vás přivítala v Muzeu hlavního města Prahy. Jmenuji se Lenka Malá a pro dnešní dopoledne budu vaší průvodkyní. V našem muzeu už se vší pravděpodobností byl každý z vás, ať už ho k tomu donutili rodiče či škola, jak je tomu v tomto případě. V tuto chvíli zde probíhá kromě jiných expozic i výstava nazvaná „Stopy Járy Cimrmana“. V návaznosti na výstavu „Doba Járy Cimrmana“, která probíhala v historických prostorách pražského Hlavního nádraží v rámci projektu „Praha – evropské město kultury roku 2000,“ a na počest už 40 výročí divadelní sezóny Divadla Járy Cimrmana. Výstava zde probíhá od 7. září až do 5. listopadu 2006. Dělí se pěti jednotlivých okruhů. Prvním je „ Historie Divadla Járy Cimrmana“, pojednávající například o prostorách, kde divadlo působilo. Namátkou zmíním třeba Malostranskou besedu, Branickou scénu či momentální Žižkovské divadlo JC. Dalším je tématický blok „Jára Cimrman – světoběžník“, kde se dozvíte o mistrových cestách za poznáním a spisech o nich. Dále přijdete ke „Kabinetu Járy Cimrmana“, jenž pojednává o školních letech našeho génia. Tam si můžete povšimnout například vlastnoručně vyrobených pomůcek či Cimrmanovy lavice ze 2. třídy. Čtvrtým tématem je „Jára Cimrman – vynálezce“, kam jsme zařadili fotografie a scénické prvky z jednotlivých představení, ale hlavně rozličné kuriozity pocházející z rukou „zapomenutého českého génia“. Ony našemu muzeu zapůjčilo buď samo divadlo, soukromí sběratelé, spřátelená muzea či „cimrmanovští nadšenci“. Jako poslední vás očekávají „Stopy a vrcholy Divadlo Járy Cimrmana“, které poukazují na všestranou činnost v nejrůznějších městech následovanou pojmenováním ulice, místa či náměstí po našem „skoro největším Čechovi“. Ale teď ještě trochu informací k samotnému fenoménu. Jeho vznik datujeme „dvacátým třetím“ prosincem roku 1966, kdy v rozhlasovém pořadu „Nealkoholická vinárna U pavouka“ její moderátoři zmínili, že byla objevena rukopisná pozůstalost neznámého českého génia Cimrmana. Nejen, že vinárna U pavouka, ve které se měl pořad natáčet, byla zcela fiktivní, nejinak tomu bylo i u onoho zapomenutého génia. Což ovšem nijak nevadilo, a česká veřejnost se rozdělila na několik táborů. Ti první do poslední tečky uvěřili a byli šťastní, že do řady geniálních Čechů mohou zařadit dalšího. Jiní byli nadmíru rozčileni nad touto mys-tifikací a chodili si do rádia stěžovat. No a ti ostatní, třetí skupina, založila kult Cimrman. Skutečnými duchovními otci Cimrmana a zakladateli divadla byli Miloň Čepelka, Jiří Šebánek a Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem. K divadlu jako takovému bych vám ještě zmínila pár podrobností. Herci, kteří v něm účinku-jí, vlastně žádnými herci nejsou a najdeme mezi nimi grafika, dirigenta, nástrojáře či pracovníka muzea. Divadlo tak pro ně zůstává odpoledním a večerním koníčkem. V souboru zcela chybí ženy, pojímá všechny generační vrstvy a nestahuje hry z repertoáru. Nejstarší hru tedy můžeme vídat již přes 30 let. Teď už vás ale nebudu zdržovat a pustím vás dovnitř. Do světa milé mystifikace, relaxace a inteligentního humoru. <podtržení přes celou stránku> *** - Uvědomuji si, že jsem místy neužila dokonalý slovosled, ale snažila jsem se slova skládat tak, aby působila autenticky jako slova průvodkyně, která má za úkol zaujmout skupinu žáků, kteří by se vší pravděpodobností byli nejraději někde úplně jinde.	pr2ctmallen_01_1
Aleš Matějka, I. E 26. února 2004 2. písemná práce (Charakteristika) Osnova: Úvod Stať Závěr Stál na vrcholku hory a obezřetně se rozhlížel. Poté utrhl stéblo trávy, zhluboka se nadechl a skočil. John Wayne si pomyslel, že se ten rudoch dočista zbláznil, ale jezero pod vodopádem bylo hluboké a plavat v tom kraji uměl každý... Už jen z tohoto hrdinského činu lze vypozorovat základní rys jeho povahy; byl statečný. Statečný, ale také spravedlivý, nesmlouvavý a s obrovským smyslem pro čest a právo. Vždy dobře věděl, co dělá a své skutky činil s rozmyslem. Proto se tvrdě postavil na odpor, když běloši začli se stavbou železnice přes jeho území, jeho prérie, proto vyhlásil válku bandě Johna Waynea, když začala vybíjet bizony a proto ho nakonec zabil, když se tento rádoby kovboj pokusil uloupit jejich poklad na Stříbrném jezeře. Byl náčelníkem kmene a jako všichni původní obyvatelé amerického kontinentu nenáviděl bělochy. Nemůžeme ale říci, že by byl xenofobní či rasista. Vždy měl pro své jednání dobrý důvod a po zkušenostech se zloději koní, s utlačováním a se zabíjením jeho druhů v nesmyslných bitvách se jen utvrdil v rovnici běloch rovná se nepřítel. Samozřejmě byl ochoten změnit názor, proto se vše změnilo, když přišel onen mladík Charlie, greenhorn se mu říkalo; ten, po jehož pěsti se usíná, a zachránil náčelníkovi život. Ač měl zemřít na kůlu smrti, později se mezi nimi zrodilo veliké přátelství, jež přerostlo do pokrevního bratrství a bělochovi už nikdy nikdo neřekl jinak než Old Shatterhand. Tato příhoda, která mu od základů změnila život, zase ukazuje jeho úžasnou a téměř neomylnou intuici, když mezi nepřáteli našel spřízněnou duši a nakonec za Shatterhanda položil i život. Vinnetou byl mírumilovný, ale doba a místo mu nepřály a tak téměř celý svůj život strávil v bitvách a válkách, ať už s bělochy či Siouxy, kde viděl umírat své bratry a kde také zemřela jeho sestra a Shatterhandova družka N´Šoči a Vinnetouův otec. Smrt ho provázela od narození a tak se naučil být hrdý a nesmiřitelný a při pronásledování zatvrzelých protivníků opravdu zarputilý. Mnozí z jeho nepřátel končili strašlivou smrtí, ale je fakt, že zaslouženou. Vinnetou byl zkrátka prototypem ideálního muže bojovníka.	pr1ematale_02_1
MODRÁ SFÉRA (Autor: Jeffery Deaver, rok vydání: 2003) Před nedávnem jsem přečetla knihu Modrá sféra. Musím říct, že jsem byla zpočátku skeptická. Dané téma mě zrovna neoslovuje. Prostředí nejmodernějších technologií, hackerů a počítačových virů... Nic pro mě. Ale protože mám ráda detektivky a líbí se mi styl Jefferyho Deavera, pustila jsem se do toho. Za dva dny jsem měla přečteno všech 400 stránek. Doslova jsem modrou sféru zhltla. Je napsána stylem, kterým se tento autor vyznačuje. Omotá si vás do svých sítí a nepustí. Jak jsem již naznačila, děj se točí okolo internetu a počítačů. Rukou sadistického vraha umírá kolem Silicon Valley několik lidí. Zabijákem je hacker s přezdívkou Phate. Pomocí programu Trapdoor proniká do počítačů svých obětí, narušuje jejich životy a láká je do pastí. Život je pro něj hra. Onlinová hra, ve které musíš zabít. Jinak sám nepřežiješ... Vybírá si oběti, ke kterým není snadné se dostat. Čím obtížnější přístup, tím větší výzva a tím víc pomyslných bodů za splněnou misi... Policie v San José je bezradná, propouští z vězení hackera Gilletea a snaží se jej přimět ke spolupráci... Příběh má velmi poutavý děj, spád a překvapivé rozuzlení. Tak jako ve všech ostatních dílech tohoto autora, čtenář do poslední chvíle neví, jak to dopadne. Ke konci knihy nastane takový zvrat, který vrhne na celý případ nové světlo a dokonale vás zmate. Váš úsudek o tom, „kdo to vlastně byl“ bude 100% mylný, věřte mi! Jediné, co bych vytknula, je nereálnost celého příběhu. Nepochybuji o schopnosti hackerů, ovšem program Trapdoor by v současné době pravděpodobně nikdo napsat nedokázal. To přiznává i sám pan Deaver. Pokud tedy máte rádi detektivky, máte čas a chuť na čtení, pusťte se do toho. Určitě doporučuji. Jen se smiřte s tím, že po přečtení budete svého počítačového miláčka každých 5 minut kontrolovat. Bude se vám zdát, že vydává nepřirozené zvuky, že nereaguje tak rychle jako dříve a grafika se zhoršuje. Nebojte, žádné nebezpečí vám nehrozí. Pravděpodobně...	kg07lunnik_1
Lukáš Černický 3. 11. 2003 1. písemná práce Propast (vypravování) osnova: 1) ÚVOD do děje 2) Setkání a nabídka zaměstnání 3) cesta k propasti 4) Dvoukřídlé dveře 5) Úkol 6) Osud Ptáte se, proč je u propasti Věků ta velká socha? To se dozvíte z mého vypravování. Avatar se probudil a těžce dýchal, nebyl schopen si vzpomenout, co právě prožil ve snu. Rozhlédl se, byl v hostinském pokoji, který si na noc pronajal. Podíval se do zrcadla a uviděl muže okolo pětatřicítky s hladkou tváří a vysokým obočím. Upravil si vlasy. Oblékl se a připásal si meč a vzal luk. Sešel dolů ze schodů. Bylo ráno a v hostinci bylo poloprázdno. Posadil se k rohovému stolu. Objednal si džbán vína a chléb se ztvrdlým sýrem. Když dojedl, zaplatil a vyšel z hostince ven. Byl podzim a mrholilo. Opustil město a šel zkřehlou podzimní krajinou. Byla mu trochu zima. Přemýšlel, kam by se měl vydat, když tu uviděl jak se k němu blíží skupina asi šesti jezdců. Když byli kousek od něj, prohlédl si je. Byli v černém brnění, s velkou přilbou, která jim zakrývala celý obličej, na černých koních, kteří měli veliké červené oči. Vytáhl meč z pochvy. Pomyslel si, že se nedá zadarmo. Oni však seskočili z koně a jeden z nich promluvil hlubokým hlasem: „Jmenuješ se Avatar?“ „Ano“ odpověděl. „Náš pán má pro tebe práci.“ Avatar si pomyslel, že stejně nemá co na práci a že to může omrknout. „Dobrá, tedy, ale nestačím vám, máte koně!“ Ten rytíř jen hvízdl a přicválal k němu další kůň, ten samý, na jakých rytíři přijeli. „Musíme ti však zavázat oči.“ Avatarovi se to moc nelíbilo, nakonec však svolil. Jeli klusem, Avatarovi se zdálo, že letí. Jeli takhle asi tři hodiny, než koně zvolnili. Když je drak konečně uviděl, zatáhl svá křídla a sletěl do propasti. Když Avatarovi rozvázali oči, tak se mu zatajil dech. Byla tam nádherná krajina s zelenými kopci na obzoru, plání plnou trávy. Výhled však kazila propast, okolo které tráva zčernala a stromy uschly. Avatar si vzpomněl na Propast Věků. Sídlí tam drak a je tam brá z pekla do našeho světa. Ta brána vysílá zlo do propasti, ze které proudí do celého světa. Avatar se zla nebál, už ho taky několikrát činil sám, ale cítil velkou úzkost. Stráže ho vedly snad po nekonečně dlouhých schodech, za chvíli nebylo vidět denní světlo, ale schody ozařovaly velké červené krystaly zasazené do zdi. Asi po dvou hodinách stanul na dně propasti. Byla tu tma ozařovaná jen těmi krystaly. Avatar se zalekl, co ho asi čeká. Stráže ho vedly obrovskou síní na dně propasti až před obrovské dvoukřídlé dveře. Třikrát zaťukali a otevřeli. Stanul tváří v tvář velkému draku. „Mohu ti nabídnout nesmrtelnost“ řekl drak. ˂dokončeno v konceptu> Avatar vyjeveně kývl. „Teď tě nechám týden zavřít a poté mi řekneš své rozhodnutí.“ Po týdnu si ho zavolal. Avatar mu sdělil, že jeho nabídku přijal. Tak se Avatar stal nesmrtelným, ale musel střežit Propast Věků navždy. Stala se z něj socha.	pr1ccerluk_01_1
Životopis Jmenuji se Jiří Břeh, narodil jsem se 1. ledna 1995. Bydlím v Dlouhé ulici 456 Kladno a jsem svobodný. Moje matka se jmenuje Dana Břehová narozena v roce 1983 a otec Jiří Břeh narozen v roce 1981, oba dva mají téže adresu bydliště. Mám jednu sestru, která se jmenuje Radka Břehová, narozena v roce 1997. A má téže adresu bydliště. Absoloval jsem základní školu. Můj oblíbený předmět ve škole je hodina počítačů a zeměpisu. Anglický a ruský jazyk ovládám na dobré úrovni, německý jazyk se neučím. Mezi moje zájmy patří jízda na skateboardu a snowboardu, zajímám se i o počítačové hry a součástky. Můj zdravotní stav je dobrý, až na občasné brnění prstů a někdy i bolesti kolen. Psáno dne 8. ledna, v Kladně Břeh	kl9abrejir_1
2. kontrolní stylistická kompozice (Charakteristika) V Praze dne 21. 3. 06 Pavel Miloschewsky, II. B Téma: Jak vidím sám sebe (Charakteristika) Osnova: 1) Úvod: Zadání úkolu 2) Stať: a) Moje přezdívky b) Moje postava c) Charakteristika mého chování, povahy d) hobby, škola, oblíbena strava e) jak sportuju, co nesnáším 3) Závěr: Moje budoucí práce, zlepšení Jako téma jsme dostali napsat svoji charakteristiku a tak se vám pokusím přiblížit některé věci, které třeba ještě o mně nevíte. Jmenuji se Pavel Miloschewsky, ale ve třídě mi říkají Šaman nebo Miloš. Teď studuji na osmiletém Gymnáziu Českolipská. Jsem štíhlé sportovní postavy jako většina členů v naší rodině. Mám teď poměrně dlouhé hnědé vlasy a zelené oči. Dříve jsem nenosil trička s dlouhým rukávem, protože se mi zdála moc těžká. Teď nosím všechno. Zvláště si potrpím na bavlněný oděv. Ve třídě jsem spíše extrovert, ale někdy pusobím tiše a opatrně. Často pouštím v autobusu staré lidi a tak si myslím, že na ostatní pusobím slušně. Nepatřím mezi ty, které učitelé často napomínají, ale to neznamená, že nedělám klukoviny. Doma jsem tichý, ale když mě sestra něčím naštve, tak jsem jako plně rozjetý vlak, který narazí do auta. Sice to prozrazuji nerad, ale uvedu některé špatné vlastnosti, které chci změnit k lepšímu. Často zapomínám úkoly, protože si je nezapíšu do úkolníčku a tak jsem druhý den bez úkolu. Jsem někdy bezohledný a na ostatní se vykašlu, místo abych jim pomohl. Už od třetí třídy až dodnes hraju na kytaru a jsem už v pátém ročníku. Dřív jsem chodil i do sborového zpěvu, kde jsme jezdili po různých soutěžích, ale z toho dnes již sešlo. Ve škole mě baví nejvíc chemie a biologie a někdy se na ně vůbec nepřipravuju, kromě testů. Poslední dobou jsem se poměrně zhoršil z angličtiny, ale to snad napravím. Chutnají mi hlavně sladká jídla, protože když pomyslím na maso, tak se mi většinou zkazí chuť. Na chalupě rád jezdím na kole, na bruslích a v zimě rád lyžuji. Jsem spíše sportovní typ. Nesnáším injekční stříkačky a operace, protože z toho nemám dobrý pocit a bojím se, že se něco zkomplikuje. Svoji rodinu mám velice rád, protože se mi vždy snaží vypomoct. Až budu dospělý, tak se chci stát manažerem počítačové firmy, jelikož tuto práci dělá můj táta. Měl bych určitě na sobě hodně věcí změnit a do budoucna se o to vážně pokusím.	ces2bmilpav_1
Sherlock Holmes Svého největšího a zároveň nejpodivuhodnějšího přítele jsem poprvé nepotkal při řešení jednoho z mnoha velkých případů, jenž mu vynesli slávu a úctu, ale při události zcela všední, pronájmu bytu. Udivil mě svým praktickým a živým přístupem z čehož jsem usoudil, že jest člověkem pragmatickým a přímým. Moje zvědavost tím však ukojena nebyla. Sherlock Holes byl na první pohled vysoký a velmi štíhlý, snad až šlachovitý. Jeho bledá tvář s ušlechtilým čelem a zapadlýma očima jen doplňovala jeho celkovou pobledlost a chvílemi až strašidelný vzhled. Jeho vnější vzevření je však hračkou popsat srovnáme-li ho s popise duševním neboli vnitřním. Sherlock Holmes má bohémskou a divokou duši a úžasný a až dokonale vyvinutý pozorovací talent. Hluboké znalosti ze všeh odvětví kriminalistiky. Četl snad všechny knihy o zločinu vydaných za posledních 500 let. Bohužel nemohu zde popisovat všechny jeho duševní schopnosti, neboť by mi pro toto téma nestačila ani dlouhá kniha. Celkově vzato má svět velké štěstí, že se Sherlock Holmes nedal na stranu zločinu a pomáha jej potírat po celém světě svými schopnostmi a vědomostmi. Dr. Watson	js9bhrumat_1
Roman Heheják VII. A 22. února 2. slohová práce (Charakteristika) Nyní budu popisovat svou sestru. Jmenuje se Tereza jsou jí 2 roky měří asi 80 cm. Na menší hlavičce má husté světlé kudrnaté vlasy. Ofina schovává malé čelo. Pod čelem je nevýrazné obočí. Její oči jsou hnědé mezi očima je malý nos, uši překrývají vlasy. Tváře má buclaté. Rty nevýrazné. Brada není špičatá je pokrcená. Terčina nejoblíbenější pořad je kouzelná školka. Je velmi nadaná na všechno co se týče sportu. Umí velice dobře házet, ale nikdy nevý kam to poletí jestli nahoru, dolu, doleva, doprava. Football jí jde taky dobře, kopne vysoko a dopředu. V kamarádství je nejlepší. Koho potka s tím se hned kamarádí. Nejvíce přátel si našla na bobech. I přes to že jim je výce let. Je hrozně dobrá kamarádka a vzteklé, když není něco podle ní nebo se jíněco nelíbý. Ale je kamarádská a sportovně nadaná. Možná proto je tak oblíbená.	kl7ahehrom_1
27. listopadu 2008 Lucie Kecová P1b 1. písemná slohová práce Vypravování Téma: Byl to takový obyčejný příběh Osnova: 1.) úvod 2.) Problém 3.) Zápletka 4.) Vyvrcholení zápletky 5.) Rozuzlení 6.) Ukončení Najednou nějak začal zpomalovat. Šel pomaleji a pomaleji, až mu celá jeho třída i s učiteli zmizeli z obzoru. Vůbec mu to nevadilo, cítil, jakoby to tu znal. Nikdo si nevšiml, že chybí. Teď kolem něj byl jen tmavý les, ale jeho třída nikde. V dálce uviděl vysokou postavu, která se blížila. Rozbušilo se mu srdce a přidal do kroku. Myslel si, že by to mohl být jeho učitel. Když uviděl že není, otočil se a utíkal, ani nevěděl kam, aby už byl z toho lesa pryč. Byl velmi bojácný, a to mu bylo už sedmnáct. Najednou už neviděl ani postavu, ale už ani tu cestičku, po které si zpočátku tak vesele vykračoval. Měl radost, že nevidí postavu, které se z neznámého důvodu tolik obával, ale teď nevěděl, kde je. Sedl si a přemýšlel, co dál. Vstal a ani nevěděl proč, ale rozběhl se a běžel. Když se zastavil, opět uviděl tu postavu, co viděl předtím. Už necítil strach, ale zoufalost, protože vůbec nevěděl, co dělat. Jestli jít za osobou, kterou viděl více a více zblízka a zeptat se na cestu. Ale on stejně nevěděl kam. Jak se osoba blížila, chlapec jí viděl do tváře. Osoba byl muž, na vodítku měl vedle sebe velikého psa, který jak štěkal, tak mu kapaly sliny od huby. Začínalo se stmívat. Rozhodl se, že půjde za mužem, ale tak, aby si ho nevšiml. Muž si ničeho nevšiml, ale pes ho ucítil. Choval se nervózně, neustále štěkal a vrčel. Muž stále nevěděl, co se děje. Najednou se muž prudce otočil, ale chlapce neviděl. Takto to pokračovalo ještě kus cesty, když už muž nevydržel a vykřikl „Je tu někdo?“ Chlapec se neozval. A pak se to stalo, muž se znovu otočil a uviděl ho. Lekl se a pustil psa. Ten se proti chlapci rozběhl a začal zuřivě jeho bílými tesáky trhat. Když ho muž konečně odtrhl, chlapec měl potrhané oblečení a krvácela mu ruka. Muž se hrubým hlasem začal vyptávat, co po něm chlapec chce. Když mu chlapec vše vysvětlil, muži bylo trapné, co způsobil. Jeho oči zesmutněly, ale bylo vidět, že už je klidnější. Odvedl chlapce na místo, kam původně měl dojít se třídou, a vše se vysvětlilo.	grp1bkecluc_1
Khmara Sumra, V. B, 07/08 10. října Vypravování reprodukce textu <barevně vyzdobený nadpis> reprodukce = převyprávění vlsními (slovy např: přečtu si knihu a její obsah sdelím ostatním). Příhoda z prazdnin <barevně vyzdobený nadpis> Já jsem se dozvěděl o prihodě z prazdnin. kluk po jmenem Tomáš bidlel u sybnika a stala se munehoda. Urybnika se stalo že tomáš se utopil. Dopadlo to velni dobře. Tamáš nedoztava pochvalu. A ten krat všichni mu připominají že zahránil život.	bu5bkhmsum_01_1
Řízkování Při vegetativním rozmnožování vezmeme určitou část rostliny a podpoříme u ní vytvoření vlastních kořenů, aby mohla dál růst a vytvořit novou rostlinu. K rozmnožování lze použít téměř všechny části rostliny: výhony, listy, odnože. Nejvhodnějších obdobím je jaro. Při řízkování rostlin používejte čisté nádoby, k řezání ostré a hygienicky nezávadné nože nebo žiletky, protože rozmačkané nebo roztřepené konce snadno hnijí. Řezných ploch se nedotýkejte rukama. Je-li možné, měla by se mateční rostlina asi dvě hodiny před odebráním řízku namočit do vody, aby výhonky a listy byly nasáklé vodou. Jestli používáte výhony, na kterých jsou květy, nejprve je vyštípejte pomocí zahradnických nůžek. Pokud se snažíte o zakořenění bylinných řízků ve vodě, řez proveďte přímo nad paždím listu nebo nad kolénkem a opatrně odstraňte spodní listy. Řízek vložte do vody. Přibližně za 4 týdny se vytvoří 20 až 40 mm dlouhé nové kořeny a řízek je možno vysadit. Je také možné provádět zakořenění v substrátu, postup přípravy je stejný jako u zakořeňování ve vodě, ale je lepší, když vyberete výhon s hustými pupeny. Při rozmnožování dřevnatých rostlin odstraňte všechny zbylé listy a kmen nařežte na krátké kousky, z nichž každý musí mít aspoň jeden pupen. Zakořenění může trvat o několik týdnů déle než u bylinných řízků. Řízky dejte vodorovně nebo svisle do substrátu. Na pupenech, které jsou v zemi, se vytvoří kořínky, na pupenech nad povrchem nové výhonky.	js3jurane_02_1
Písmo a pravopis Osnova: 1) Úvod: Písmo 2) Stať: a) Pravopis b) vVlastnosti pravopisu 3) Závěr: Ovládání pravopisných pravidel Písmo jsou soubory grafických znaků a slouží k vzájemnému dorozumívání. Naše písmo je hláskové. Hlásky píšeme písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou. Zásady jak písmo zaznamenáváme označujeme {názvem}<in> pravopis. Pravopisná pravidla musejí být taková, aby působila co nejméně problému při psaní a při čtení. Pravopis nám umožňuje rozlišit slova která znějí stejně, dává možnost poznat jak je slovo utvořeno a jeaké má vztahy mezi ostatními větnými členy. Dobré ovládání pravopisných pravidel je velmi důležité. Zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132	am8acepane_1
Slohová práce školní Karolína Soukupová 12. ledna 2006 2. C Témata: 1. Abeceda dnešní společnosti (úvaha) 2. Kalamita (volný stylový útvar) 3. Probouzím se, je neděle ráno (v. s. útvar) 4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha) Osnova: Úvod: význam kalamity Stať a) Indonézie a tsunami b) voda c) sněhová kalamita d) „vláda“ silničářů e) zprávy o nehodách Závěr: přání do budoucna Kalamita Slovo kalamita pro každého člověka znamená trochu něco jiného, a proto je pro mě těžké ho jednoznačně uvést. Někdo si představí neustále se sypající sníh a málo posypových automobilů ve městě, někdo nebezpečí číhající v horských lesích, kde se láme jeden strom za druhým pod tíhou mokrého sněhu, a málokdo v našich zeměpisných šířkách i nájezdy kobylek. Naopak někdo si ještě dnes živě pamatuje loňské Vánoce, kdy jsme se každý den dozvídali, kolik dalších vesnic v celé Indonésii zmizelo i se svými obyvateli z povrchu planety po podmořském zemětřesení a následné vlně tsunami. Lidé, kteří byli v těchto místech právě v onu dobu, zažili bezradnost a bezvýchodnost situace a nebo ztratili někoho blízkého, se s tím ještě dnes při pohledu na moře, byť klidné a mírně zvlněné, jen stěží vyrovnávají. Právě jsem obvinila jeden ze čtyř živlů, vodu, že si na lidstvu příliš krutě vybírá svou daň, ale to už jsou zákonitosti přírody. Naopak někdy nám dává příležitost se i zasmát. Vrátím se tedy ještě jednou ke sněhové kalamitě. Vánoce byly, jak se říká, „na blátě“ a hned po novém roce přišly přívaly sněhu na celou Evropu. Nejprve jsme poslouchali ve zprávách o řidičích zapadaných ve sněhu na dálnici na jihu Francie, pak i v Německu a dalšího rána už jsme se sami brodili po kolena ve sněhu. Bylo komické, že například cesta na zastávku mi trvala místo obvyklých dvou minut téměř čtvrt hodiny. V parčíku, přes který chodím se nikdo neobtěžoval odklidit sníh, a tak jsem po příchodu na zastávku vypadala jako sněhulák. Ostatní lidé na tom ovšem nebyly jinak, někdo se smál, někdo byl rozčilen. Budu upřímná, i mě přišlo vtipné, když jsem viděla vystupovat z autobusu sebevědomé frajírky, kteří jakmile došlápli na chodník, měli co dělat, aby se udrželi na nohou. Autobusy jezdily spíš podle toho, jestli se jim podařilo vyjet ze závějí na vedlejších silnicích vedoucích na předměstí, a jízdní řád ten den skutečně byl spíš aprýlovým žertíkem. Poté, co se mi podařilo přijet přeplněným autobusem až na zastávku ke škole, i já jsem málem upadla při vystupování, takže úsměvných situací ten den nebylo málo. Do školy jsme se ten den dostavovali se zpožděním a někteří vůbec. Dospělí na tom byli podobně. Jejich auta buď nevyjela vůbec a nebo vyjela, ale za mohutného přispění kolemjdoucích. Parkoviště pro tento den zmizely, protože silničáři, o kterých městští úředníci tvrdili, že jsou v terénu, měli co dělat, aby byly sjízdné alespoň sinice prvních tříd. Chodci si tedy ten den mohli vychutnat, mimo zledovatělých chodníků, že i velké město umí být jednou za rok ztichlé. Večer ale přišlo to nejméně vtipné z celého dne. Televize NOVA nám začala ukazovat, kolik lidí nezvládlo na zasněžené vozovce svůj automobil a nabourala. Na jednu stranu tyto lidi lituji, ale když někdo vyjede do tohoto počasí s letními pneumatikami, byl by spíš zázrak, kdyby dorazil v pořádku. V častých případech jsou to právě tito nezodpovědní řidiči, kteří nehodu, při které umírají i lidé, zavinní. Sníh zůstává, dětem přinesla kalamita radost, dospělým starost, ale tak už to bývá. Sněhové kalamity nepatří k těm nejhorším, takže ať se klidně opakují, jen když se nebude opakovat zemětřesení v Indonésii.	cb2csoukar_01_1
Slohová práce školní 23. května 2006 Šperňáková Zuzana I. Úvod – zamyšlení nad hodnotami I. Stať - a) peníze b) zdraví c) láska d) rodina III. Závěr: to nejdůležitější …je pro mě nejdůležitější Zamyslet se nad hodnotami, které jsou pro mě v životě důležité a vybrat z nich tu „nej“ není vůbec jednoduché. Nevím, jestli lze na tuto otázku vůbec jednoznačně odpovědět. Když si ji položím, napadá mě spousta věcí, bez kterých si svůj život nedokáži představit. Jsou to rodina, zdraví, láska, přátelé a mohla bych jmenovat dál. Třeba peníze. Když jsem byla malá, nechápala jsem, jak někdo může tvrdit, že jsou pro něj peníze tím nejdůležitějším. Teď už tomu rozumím. Určitě souhlasím s tím, že by to bez nich nešlo, ale přesto se s tímto názorem úplně neztotožňuji. Pořád existují hodnoty, které pro mě znamenají mnohem víc. Zdraví. To je právě jedna z věcí, kterých si neskutečně vážím. Vím, že každému se nedostává a mám obrovské štěstí, že o sobě mohu prohlásit: „Jsem zdravá.“ Mám kamaráda, který je tělesně postižený, a tak když jsem vedle něj, uvědomuji si váhu a cenu zdraví ještě více. Stačí okamžik, chvíle neopatrnosti a člověk o něj může přijít. Pak už to nejde vrátit zpět a jak se říká: Zdraví si ani za peníze nekoupíš. Vedle zdraví je pro mě neméně důležitá láska. Člověk ji potřebuje ve svém životě dávat ale i dostávat. Bohužel existují lidé, kteří tento cit za celý svůj život nepoznají a to rozhodně o moc přicházejí. Člověk prostě musí vědět, že je někdo, kdo ho má rád. Já kolem sebe takové lidi díky bohu mám a jsem za to vděčná. Právě takovými lidmi je má rodina. Vůbec si nedovedu představit, že bych ji neměla. Lituji těch dětí, které žijí v dětských domovech a nemají tu možnost poznat teplo rodinného krbu, pocit bezpečí a jistoty. Nemají nikoho, ke komu se mohou schoulit, když je jim smutno. Tohle vše já mám. V životě bych se neobešla bez své rodiny. Připadala bych si bez nich jako nic. Jen s nimi něco znamenám a jsou pro mě těmi nejdůležitějšími lidmi na světě. Odpověď na otázku: „Co je pro mě nejdůležitější“ tedy mám – má RODINA. Bylo těžké vybrat, v mém životě je pro mě spousta věcí důležité, ale tohle je právě to „nej“.	cb2cspezuz_02_1
31.10. 2006 Martin Dědek, 2.D 1. písemná slohová práce Akrobatický rokenrol (Referát) Osnova: I. Úvod – Vývoj a historie II. 1) Jak se vyvíjel u nás 2) Zajímavost z naší scény 3) Kategorie III. Závěr: Budoucnost V 50. letech vzniká v USA nový taneční styl rokenrol. Tento tanec navazuje na populární hudební styl, který také vznikl v té době v této zemi. Akrobatický rokenrol, v té době nazývaný skákavý rokenrol, dorazil do Evropy v druhé polovině 50. let, kde se zformoval do klasického tanečního stylu rokenrolu. Zanedlouho však postupně upadl v zapomnění. V 70. letech se opět dostává, už jen v Evropě, do popředí populárních tanců a oficiálně se mu začíná říkat „akrobatický“. Vzniká také první organizace, která sjednocuje státy, ve kterých se tento tanec tančí, pod názvem WRRA (World rock and roll association – Světová organizace akrobatického rokenrolu). V 80. letech je v této organizaci už 13 států zabívajících se tímto sportem, zároveň se organizace přejmenovává na WRRC (World rock and roll confederation). Pro nás a naší zemi je však podstatné, že rokenroll proniká do tehdejšího Československa. První klub vzniká v Praze. Po čase začíná být rokenrol tak populární, že se začíná dostávat do všech koutů tehdejšího Československa. Tančí se od Karlových Varů až po Bratislavu. První taneční soutěž se koná roku 1983 v Mšené. O rok později první mistrovství ČSSR. Po sametové revoluci se československý svaz akrobatického rokenrolu dělí na Český a Slovenský, a po rozpadu federativní republiky se tyto dva svazy úplně osamostatnily a zároveň byly přijaty do WRRC. První historický úspěch pro naší republiku přivezl z mistrovství světa taneční pár Roman Kolb a Michaela Večeřová a to ten nejcennější, zlato. Celkově 90. léta byla pro český rokenrol velmi úspěšná, získali jsme mnoho titulů a zařadili se mezi světovou rokenrolovou špičku. V dnešní době jsme uznávaným členem světové konfederace akrobatického rokenrolu, máme obsazeny všechny možné kategorie tohoto sportu od těch nejmladších a nejzákladnějších až po ty nejstarší a nejzkušenější. Tančí se v těchto kategoriích děti, žáci, junioři, C, B a nejvyšší kategorie A, ve které jsou povolené už ty nejtěžší akrobatické prvky jako je například tzv. „dvoják“ dvojné salto, kdy se partnerka po vyhození do cca třímetrové výšky dvakrát protočí hlavou k zemi. V dnešní době je tou nejpočetnější kategorií u nás kategorie junior. V této kategorii jsou povoleny akrobatické prvky pouze s držením. Pro úplnost, v roce 1999 se u nás začala rozvíjet nová kategorie dívčí formace junior a senior, kde tančí už podle názvu dívky ve větších skupinách. Rokenrol je u nás velmi dynamicky se rozvíjejícím a oblíbeným sportem o který se začíná zajímat čím dál více lidí, protože se v něm kloubí prvky gymnastiky aerobiku, sportovní akrobacie a klasického tance. Osobně ho doporučuji, protože ho tančím už sedmým rokem.	pr2ddedmar_1
Dexter O seriálu jménem Dexter jste nejspíš ještě neslyšeli, ale ve Spojených státech je to vskutku pojem. Dá se považovat za jeden z nejlepších seriálů poslední doby, o čemž svědčí i fakt, že hned po svém natočení získal cenu AFI za nejlepší show roku a následně IGN za nejlepší herecký výkon hlavního hrdiny Michaela C. Halla aneb Dextera Morgana. Michael C. Hall byl také nominován na cenu Zlatý glóbus, kterou za tento seriál později i vyhrál. Je to tedy americký seriál z produkce televizní stanice Showtime, odehrávající se v Miami. Je založen na románu Drastický děsivý Dexter od Jeffa Lindsaye. Hlavním hrdinou je již zmíněný Dexter Morgan, který pracuje jako krevní analytik u miamské policie. To ale není jeho jediná stránka, žije totiž dvojí život. Když byl mladý, zabili před ním jeho matku a on musel tři dny sedět v její krvi. To ho natolik poškodilo, že trpí jisto psychickou poruchou – má nutkavou touhu zabíjet. Po smrti jeho matky se ho ujímá policista Harry Morgan. Když se dozvídá o jeho poruše, snaží se problém nějak vyřešit, ale když zjistí, že Dexterovu touhu nijak nepřemůže, pokusí se ho alespoň vést tím správným směrem. Naučí ho, že existují lidé, kteří unikli zákonu a zůstali nepotrestáni. Takovéto lidi může najít a vykonat na nich spravedlnost. Dexter je tedy kromě krevního experta ještě sériový vrah. Nemá city, neprožívá radost ani smutek, lásku či nenávist. Avšak nedává to na sobě znát. Kolegové ho obdivují za jeho inteligenci a jeho (nevlastní) sestra Debra k němu má velmi vřelý vztah. Je to prostě muž, který se snaží nastolit spravedlnost. Takový hodný zabiják. Celý seriál má již pět sérií po dvanácti dílech. V hlavních rolích je již zmiňovaný Michael C. Hall jako Dexter, Jennifer Carpenter jako Debra, Lauren Vélez jako Maria Laguerta, vedoucí oddělení, kde Dexter pracuje a v neposlední řadě i Julie Benz jako Rita Benett, Dexterova přítelkyně. Tento seriál je vyjímečný svým námětem, dokonalou propracovaností i skvělými výkony herců. V současné době máte možnost ho sledovat každý víkend na Primě Cool.	kg07nekmat_1
1. listopadu 2005 Švehlová Anna, 3.E 1. písemná práce Zamyšlení – „Přilétli havrani, přinesli smrt?“ (Úvaha) „Přilétli havrani, přinesli černou smrt!?“ Palcový titulek v deníku Blesk. Tak se šíří panika. Strach z pandemie ptačí chřipky zachvátil téměř celou Evropu. Ještě donedávna, tak aktuální oběti hurikánu a charitativní pomoc, odesílaná do USA, jsou pryč. Zapomenuty. Lidi, jako slepé ovce, zachvátila panika. Strach z nemoci, která se šíří po celé Evropě. Umírají na ní nejen zvířata, ale i lidé. Já se ale ptám: „ Je to opravdu taková katastrofa, pohroma, zničí to opravdu celý svět?“ Na tuto otázku vám těžko někdo odpoví. Vždyť tohle všechno už tu jednou bylo. Mor ve středověku, kurděje při dlouhých plavbách, celosvětově rozšířený AIDS i před několika lety tolik obávaný SARS. O všech těchto chorobách se lidé domnívali, že je vyhubí. Ale, žijeme tu stále! Více odolní, možná, a chytřejší. S dokonalejšími zbraněmi. V Číně ze 119 nakažených osob, 60 přežilo. Bez jednoho je to přesná polovina. Takže máme padesátiprocentní naději na přežití, nemám pravdu? Podle mě je to dost. Je to přirozený výběr, přežijí jen ti nejsilnější, odvěký přírodní zákon. Jenže, je tahle realita opravdu pravdivá? Je to fakt, či novináři nafouknutá „mýdlová bublina?“ Strach ze smrti zaslepil lidem mozek. A domnívám se, že media nás v tom jenom podporují. Jakmile člověk uvidí palcový titulek, například takový, který uvedl deník Blesk, začnou se lidi bát a to oprávněně. Zatím jedinou útěchou pro nás bylo, že tažní ptáci k nám létají z Afriky a tam ptačí chřipka není. A reportéři si najednou přijdou s tím, že si klidně přiletí havrani z Ruska. Z Ruska! Chápete to, jak si to vůbec mohli dovolit?! Měli tam zůstat, nikdo o ně nestojí. Každoroční poslové zimy se najednou stávají posly smrti. Ale dává nám to právo je zabíjet? Jestli jsou zvířata nakažena, se pozná z uhynulých jedinců. Ale, proč v Číně probíhají masové odchyty všech ptáků, živých ptáků, a jejich nekompromisní zabíjení? Nikdo to nepovolil, ale ani to nikdo nezakázal. Děje se to tiše, někteří s tím nesouhlasí, ale ve skrytu duše jsou určitě rádi. Vždyť je to pro naše dobro, nemyslíte?! Pro budoucí život našich lidí. Ne, tak to si opravdu nemyslím. Řekla bych, že lidé už přežili horší katastrofy, než je tato. Podle mě, je zbytečně „nafouknutá“, ale přeci jen aktuální. Všichni se dávají houfně očkovat proti chřipce. Proč? Protože to psali v novinách. Ale, za týden vyjde článek ve kterém se dozvídáte, že to vlastně na tento druh chřipky nepůsobí. Tak se ptám: „Kde jsme to vlastně skončili? To nemáme vlastní mozek, nejsme schopni rozumně uvažovat?!“ Za chvíli to bude trend, či co? Život podle novin. V jednom z deníků napíší, že v ČR je nedostatek vakcín proti pandemii. Jsou pouze pro vrcholné představitele státu, armádu a zdravotníky. Nic víc, nic míň. Nebylo by lepší se o to tolik nestarat? Vždyť pokud se to má stát, stejně se to stane. A víte proč? Příroda se tím pouze a jenom brání. A proto doufám, že snad má lidstvo ještě trochu síly na to, aby pochopilo, jak to skutečně je. Zabitím tisíců ptáků se nic nevyřeší. A proto by měl každý uvažovat sám za sebe. Prevence před ptačí chřipkou je nutná, ale opravdu za každou cenu?	pr3esveann_02_1
Ztracená... „Zastav, mělo by to být tady,“ upozornil vysoký tmavovlasý policista svého mladšího kolegu a rychle se začal připravovat k výstupu. Otevřel dveře automobilu, a vylezl z a čekal, dokud kolega auto nezamkl. „Je to tam, podívej,“ pokračoval policista a upřeně sledoval hlouček lidí postávajících pod okny jednoho z plzeňských paneláků. Oba policisté zrychlili krok a vydali se směrem ke sledovanému místu. Místo zapezpečili, onačili a přihlížející obecenstvo se snažili rozehnat. „Pane bože, to je hrůza,“ vydechl opět tmavovlasý policista a přistoupil k nálezu. Mladá dívka ležela ve zhroucené poloze na zemi, šaty měla roztrhané, vlasy rozcuchané a nejevila žádné známky života. Policista se nasadil rukavice a dal se do ohledávání těla. Po chvíli vytáhl z dívčiny kapsy průkazku se jménem a zmuchlaný papírek popsaný několika čísly, které se jevily jako telefonní. Vzal do ruky telefon a vytočil první z nich. ... „Au!“ zasyčí Nora, když jíi přes obličej švihne tvrdá větev, ale dál už tupou bolest nevnímá. Hlavou jí běží jen jediná myšlenka, utéct! Na prsou ji ji bolestivě píchá a nohy má jako z olova. Přesto se žene dál, jako štvaná zvěř, jako laň, která zoufale prchá před vlkem. Prodírá se keři, zakopává o borůvčí. Stále ho slyší, jak se jako zdivočelý kanec žene za ní. Už se po ní sápe, už jí dýchá na záda... Nora se zastavila na okraji lesa a rozhlédla se kolem. Všude bylo ticho, jen lehký vánek si pohrával s větvemi okolních jehličnanů a vytvářel tak tichý šum. Bylo teplo. Nora se vyděšeně podívala dolů na své oblečení. Její tričko bylo celé potrhané a z kalhot zbyly jen cáry. Nohy i ruce měla zkrvavené a když si sáhla do vlasů, nahmatala jeden velký rozcuch plný větviček a jehličí. Ale nic z toho ji nezajímalo tolik jako to, jak se do lesa dostala a co tam vlastně dělá. Pomalým krokem se vydala po pěšině kolem lesa zpátky domů. Tiše vklouzla do bytu a sundala si jednu botu. Byla docela překvapená, když zjistila, že jí druhá chybí. Pak se zamkla v koupelně. Potrhané šaty vyhodila do odpadků, studenou vodou si opatrně vymyla rány a hřebenem se snažila rozčesat rozcuchané vlasy. N Pak se podívala do zrcadla. Viděla v něm jen úplně obyčejnou osmnáctiletou holku, která má jen trochu zmatku v očích... Jenže normální holka by přece uprostřed noci nestála zkrvavená někde v lese! A i kdyby tam stála, tak by přeci musela vědět, jak se tam dostala! Ale oto o tom Nora neměla ani ponětí... „Noro, vstávej! Přijdeš pozdě!“ zavolala matka ke dveřím jejího pokoje. Nora vstala z postele. Všechno ji bolelo, připadala si jako po maratónu. Postavila se před velké zrcadlo a opět se na sebe podívala. Zděsila se. Po celém těle se jí značily hluboké škrábance a tmavé kruhy pod očima jen dodávali morbidní nádech. I když byl červen, natáhla na sebe široké černé kalhoty a rolák. Dlouhé havranní vlasy jen pročesala a nechala rozhozené kolem obličeje, aby jí co nejvíce zamaskoval škrábance. Ani neposnídala a loudavým krokem se vydala do školy. Po dvou měsících se Nora ve škole přistihla, že se bojí. Má panický strach z člověka, kterého viděla stát za oknem. „Je tam,“ promluvila šeptem sama k sobě, „už tam zase stojí a sleduje mě!“ Ty jeho rudé oči ji doslova propalovaly. Cítila, jak ji pálí na hrudi. Nemohla dýchat. Po těle se jí rozléval studený pot a ruce se jí začaly nekontrolovatelně třást. Chtěla utéct, ale nemohla se pohnout z místa. Seděla jako přibitá a sledovala, co udělá. Přibližoval se k oknu. Natahoval ruku po klice a Nora se děsila toho, že ho otevře. Určitě ho otevře a pak už jí před ním nic neochrání, pomyslela si Nora. Musí mu utéct, dokud je čas. Vyskočila, rozrazila dveře a vyběhla na chodbu jako šílená. Probrala se až doma. „Už je ti líp? Uvařila jsem ti čas. A změř si teplotu!“ řekla maminka a Noru starostlivě pohladila po tváři. Ta se podívala na hodiny. Bylo půl dvanácté. Marně se snažila vzpomenout si na to, co se vlastně stalo. Pamatovala si akorát to, jak za ní profesorka přišla na záchod a blekotala něco o tom, že se jí udělalo nevolno, a tak potom zavolala mámě. Ale co bylo předtím? To jí pořád vrtalo hlavou. „Chceš něco k jídlu?“ zeptala se matka a už byla zase u Nory. „Ne, díky, nemám hlad. Není mi ještě moc dobře, tak radši jíst nebudu.“ odpověděla Nora. Ale stejně se nechala přesvědčit a snědla alespoň jeden rohlík. „Mami, mohla bych jít už zítra do školy? To už mi bude určitě lépe a my píšeme důležitou písemku.“ řekla Nora a smutným vyzývavým pohledem se podívala na matku. „Promluvíme si o tom ještě večer, ano? Musím teď zpátky do práce. Kdyby něco, tak mi zavolej!“ odpověděla maminka a už byla na odchodu. Nora si nedovedla představit, že by měla zítra zůstat sama doma! Musela by neustále přemýšlet o tom, co se stalo, a moc dobře věděla, že si stejně na nic nevzpomene. Potřebovala by si s někým promluvit, ale neměla s kým. Opravdovou kamarádku neměla a mámě se svěřit nemohla, protože by jí nevěřila. Už takhle se na ni ni všichni dívali jako na blázna, když ji prý našli zvracet na záchodě naprosto dezorientovanou. Určitě si teď všichni myslí, že se pomátla. Poslali by ji někam k psychologovi, možná psychiatrovi, a pak by ji někam zavřeli... Najednou Nora dostala nápad. Zavolá na Linku bezpečí. Zpočátku se za tento nápad zastyděla, protože jí připadalo hodně hloupé, aby dospělá osmnáctiletá slečna volala na linku určenou převážně dětem, ale nakonec se rozhodla, že to udělá. Přiskočila k telefonu a vytočila číslo. Operátorka se jí přívětivě ptala, co se stalo, a tak jí Nora popsala úplně všechno. Ulevilo se jí. Alespoň prozatím... Po dalších dvou měsících se s Norou začalo zase něco dít. Nora slyší v bytě bouchnout dveře. Podívá se tím směrem. Zase tam stojí on, a ty jeho červené oči. A zase je připraven po ní skočit a ublížit jí. Nora couvá ke zdi, ale on se začne přibližovat k ní. Natahuje po ní ruce. Ona v poslední chvíli uskočí a podaří se jí po něm mrštit broušenou vázu. Ale on uhne a znovu se po ní natáhne. Střepy z vázy mu křupou pod náporem jeho bot, ale ani to ho nedokáže zastavit. Dál pokračuje a přibližuje se k Noře. „Ne, nech mě být!“ ječí Nora na celé kolo. Pak vidí svou spásu. Otevřené okno... On se k ní pořád blíží. Její oči plné děsu se snaží najít cestu k vysvobození. Pak najednou zmobilizuje veškerou zbylou sílu a rozběhne se. Tryskem proběhne kolem něj, až do něj téměř vrazí, a už je skoro u okna. Teď už ji nedostane, teď bude v bezpečí. Teď už jí nic nehrozí... O pár desítek minut později už u jejího bezvládného těla postává skupinka lidí a dva policisté v uniformě. Jeden z policistů právě pokládá služební telefon a ukončuje rozhovor s jedním z neznámých čísel, které objevil na dívčině zmuchlaném papírku, a nyní vytáčí další. To, u něhož je poznamenáno M. „Radová, prosím!,“ ozve se po chvíli u telefonu poměrně příjemný ženský hlas. „Dobrý den, paní Radová, tady policie, jste matka Nory Radové?“ „Ano, to jsem, provedla snad něco? Nebo se jí snad proboha něco nestalo?“ ptala se vyděšeně. „Paní Radová, je mi to velice líto, ale vaše dcera je mrtvá. Zřejmě spáchala sebevraždu. Vyskočila z vašeho okna v pátém patře. Před chvílí se nám podařilo zjistit, že před nějakou dobu volala na Linku bezpečí, a podle toho, co nám řekli, usoudil soudní psychiatr, že trpěla počátečním stádiem schizofrenie...	pr4ehud_1
2. kontrolní stylistická kompozice (charakteristika) V Praze dne 21. 3. 2006 Martina Tučková, 2. B Téma: Jak vidím sama sebe (Charakteristika) Jak vidím sama sebe Osnova: Úvod: Téma kompozice jsme nevěděli Stať: a) Jak asi vypadám b) Moje vlastnosti c) Jak využívám svůj volný čas d) Škola, dovednosti e) Já a sporty Zavěr: Nikdo není dokonalý Celá naše třída nevěděla, na jaké téma bude tato stylistická kompozice. Byli jsme seznámeni pouze s tím, že to bude něco pro nás těžkého. Nakonec charakterizujeme sami sebe. Měřím asi 168cm, jsem tedy vyšší postavy. Obličej mám oválný, vlasy rovné, dlouhé po ramena a plavě zbarvené. Oči jsou zelenošedé. Od šesti let také nosím brýle. Pohodlně se cítím ve sportovním oblečení, tedy v džínách a ve volných tričkách. Ke každému tričku mám stejně pestrobarevné náramky. Mé jméno pochází z latinského původu Martinus (zasvěcena bohu). Člověk tohoto jména je svědomitý a hodný. Ostatní se na něj mohou spolehnout v jakékoliv situaci. Myslím, že se tato „definice“ ke mně i hodí. Jsem mírné, klidné povahy. Když nemusím a není to až tak potřeba, do ničeho se nehrnu hlavou proti zdi. Řídím se tím, protože bych mohla i narazit. Jediné, co nesnáším je nedochvilnost, a proto raději všude chodím o pár minut dříve. Ráda si vyslechnu názor na mě i radu od druhých. Často také dokážu být dost tvrdohlavá. Většinu svého volného času strávím mým nejoblíbenějším koníčkem, a to hudbou. Hraju od první třídy na klavír a ve čtvrté třídě mě sestra Dana naučila hrát na flétnu. Navštěvuji spousty koncertů, hudebních festivalů a muzikálů, v nichž zpívá i můj oblíbený zpěvák Petr Kolář. Jinak se zajímám o archeologii a dějiny vůbec. Také knihy čtu s podobnou tematikou. Ve škole se učím poměrně dobře. Baví mne zejména dějepis, matematika a výtvarná výchova. Vím, že je ještě brzy, ale jednou jsem přemýšlela nad tím, co bych chtěla v dospělosti dělat a v jakém oboru pracovat. Vzhledem k mým zájmům a dovednostem jsem chtěla být architektkou nebo módní návrhářkou. I když nemám příliš rozvinutého sportovního ducha, ráda se věnuji běžeckému lyžování, plavání, turistice a cykloturistice. Myslím, že jsem zde napsala skoro vše o sobě. Nikdo není dokonalý, a proto i já ne, ale měla bych asi zapracovat na své tvrdohlavosti. Tato charakteristika byla velice obtížná, ale na druhou stranu se člověk musí nad sebou zamyslet, nad tím, jak vidí sám sebe.	ces2btucmar_1
Dívám se do zrcadla V dnešní uspěchané společnosti, ve které se každý stará převážně sám o sebe, je velice důležité se pozastavit a alespoň na okamžik se zamyslet nad tím o co v životě usilujeme a jak se podle toho správně chovat. Nejlepším příkladem zamyšlení se sám nad sebou je pohled do nitra své duše, jež je přirovnáván pohledu do zrcadla, při kterém bychom si měli vytvořit jakýsi rozbor naší duše. K čemu nám tento rozbor našeho chování je? Slouží k tomu, abychom si uvědomili jací vlastně jsme, jaké mínění o nás má společnost a abychom si byli vědomi toho, jak nás společnost ovlivňuje a ovládá, čímž se můžeme vyvarovat negativních následků na nás působících. Jak tento rozbor sestavit? Možná je {však}<in> složité najít odpověď na tuto otázku. Podle mě bychom se měli opírat o to, co se o nás tvrdí. Například o to, co o nás říkají rodiče. Tyto fakta jsou nám říkána buď přímo, nebo při vychvalování vychvalování svého potomka rodiči příbuzným a kamarádům. Není však dobré skládat rozbor pouze z těchto informací. Je důležité naslouchat také tomu, co o nás říkají kamarádi. Sdělení kamarádů má na naší osobnost velký vliv. Může zapříčinit, dokonce až provédst změnu našeho chování. Dívám se do zrcadla. Obraz jež vidím začínám skládat podle toho, jak jsem napsal. Z pohledu rodičů pro než jsem vzorným synem by mé osobní vlastnosti byly nejspíše jedna báseň. A proto popřemýšlím více nad pohledem kamarádů a známých, kteří nemají ke mně takový citový vztah. Jedna z věcí je zamyslet se nad tím, zda je člověk obdivovatelem nějaké osobnosti či ne, neboli je tzv. “svůj“. Myslím si, že já se nechávám velmi ovlivňovat společností a kamarády. Ale vím, že musím být na pozoru, jak moc jsem ovlivněn. A podle mého názoru bychom se měli nechat ovlivňovat v životně ne moc důležitých problémech, poněvadž tímto pochytáváme a následně vylepšujeme způsob řešení problémů, jenž nás velice ovlivňuje. Dalším povahovým faktorem je to, jak moc jsme pilní a snaživí. Po zamyšlení nad tímto můžeme shledat to, že se závěrem zamyšlení nejsme spokojeni a to dále vede ke změně povahy. Jak jsem již řekl, podle mého názoru je podstatné zamyslet se nad sebou a tzv. se podívat do zrcadla. Z tohoto zamyšlení mohou lidé vyvodit závěry, které povedou alespoň ke snaze se změnit, což zaručuje dosáhnutí svých životních cílů. Osnova: i. Úvod II. Stať: − 1. Jak složit rozbor svědomí? 2. OBRAZ – VLIV SPOLEČNOSTI 3. OBRAZ – PILNOST A SNAHA III. Závěr	cb1akasmic_01_1
Bylo nebylo aneb tenkrát na západě Můj návrh vyloupit vlak převážející osm set tisíc amerických dollarů ze Santa Fe do San Diega nebyl tak špatný, ale bylo mi jasné že sami s Danielem bychom to nezvládli. Potřebovali jsme ještě alespoň dva lidi. První parťák byl celkem jasný. Náš oddaný přítel, indián, kterému jsme říkali Will. Will měl několik schopností které nám přišli vhod. První z nich bylo, že uměl perfektně házet nožem a druhou schopností bylo že se uměl neslyšně pohybovat. Dokázal se v tichosti ze zadu připlížit k člověku a zneškodnit ho aniž by jej při tom musel zranit nebo i zabít. Druhým člověkem byl Danielův bratranec Mike, dobrý chlapík s čistým srdcem. Jemu jsme mohli absolutně věřit. Mike neměl žádnou vlastnost ve které by vynikal, ale také v žádné zdaleka nezaostával. Jedinou nevýhodou bylo, že byl trochu nedočkavý. Provedení plánu bylo vcelku prosté. Zabalení do balíků jsme se dostaneme do nákladního vagónu který sousedí s poštovním a ten je vedle vagónu s trezorem. Poté, co vlak vyjede, počkáme ještě tak hodinu, než se dostaneme daleko od města. Vlezeme z balíků a nějak se dostaneme k vagónu s penězi, zneškodníme strážce, vezmeme peníze a vypadneme. 28. dubna ve dvě hodiny nás naložili zabalené do balíků do vlaku jedoucího ze Santa Fe do San Diega. Hodinu cesty bylo naší společností jen řehtání koní. Po dlouhých šedesáti minutách jízdy jsme konečně vylezli. Všichni jsme měli jen ty nejnutnější věci, já měl dva revolvery, Daniel svoji pušku, Will své házecí nože a Mike také pušku. Přelezli jsme z nákladního do poštovního vagónu. Už tady jsme našli dva hlídače, jeden však spal a druhý moc nedával pozor. K prvnímu se zezadu připlížil Will a bleskurychle ho pažbou pušky omráčil. Jeho spícího druha jsme potom svázali aniž by se probudil. Tihle dva byli více méně jen rozcvička. To co nás čekalo bylo ještě daleko horší. Přešli jsme k přechodu mezi vagóny, chtěl jsem pootevřít dveře, ale Daniel mě zarazil a podíval se dovnitř škvírou mezi podlahou a dveřmi. Jeho obezřetnost byla na místě. Přímo před dveřmi stál jeden hlídač, kdybych býval otevřel dveře, narazil bych jimi do hlídače a rázem bychom byli prozrazeni. Problému jsme se ale zcela nezbavili nemohli jsme se dostat nepozorovaně dovnitř. Zbývala jedině možnost dveře prudce otevřít a doufat, že náraz hlídače omráčí. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Will otevřel co nejrychleji dveře a my jsme okamžitě zamířili zbraněmi dovnitř do vozu. Naštěstí náraz strážce omráčil a druhý hlídač nestačil ani mrknout okem, natož proti nám zvednout zbraň. Dobrovolně se vzdal. U vchodu do místnosti s penězi jsme však doplatili na Mikovu zbrklost. Před dveřmi stáli dva hlídači a Mike se ve své nedočkavosti hned vrhl na prvního. Toho sice srazil na zem, ale druhý hlídač si ho všiml a stačil ho trefit svojí zbraní do ruky. Will naštěstí pohotově hodil svůj nůž a zabil tak hlídače dříve než mohl dát Mikovi smrtelnou ránu. K našemu obrovskému štěstí kulka Mikovi jen škrtla o ruku a neohrozila úspěch naší akce a hlavně Mikův život. K zisku peněz už nám bránili pouze dveře. Nedočkaví jsme se vrhli dovnitř. Co se však stalo potom, bylo neuvěřitelné. Když jsem vletěli do místnosti, kde měly být naše vytoužené pytle s penězi, našli jsme jen díru v podlaze. Mysleli jsme že nám to zdá, ale byla to skutečnost. Někdo nám vybílil vlak před očima. Náš sen o osmi set tisících dollarů se nám rozplynul před očima. „Takhle to přece nenecháme, ne?“ vzchopil nás Daniel. „Jasně že ne!“ odpověděl Mike. Vzpomněl jsem si na řehtání koní v nákladním vagónu. Doběhli jsme sem jak nejrychleji jsme mohli. Nemýlil jsem se, koně tam byli. Otevřel jsem velké dveře vagónu. Vyskákali jsme na koních ven a hnali se podél kolejí zpátečním směrem. Zloději měli sice velký náskok, ale my jsme měli koně. Během deseti minut jsme je dostihli. Teď se zase štěstí vrátilo na naší stranu. Naši zloději byli jen dva, a hlavně vůbec nepočítali s tím, že se dostanou s někým do střetu a tak měl jeden pistoli a ten druhý dokonce jen nůž. Bez odporu nám nechali peníze a my jsme ty dva, jak jinak, nechali jejich vlastnímu osudu. Teď sedím s Danielem, Willem a Mikem v malém salónu ve vesnici uprostřed Arizony. Popíjíme prvotřídní kořalku, kouříme nejlepší doutníky a vzpomínáme jaké to bylo a nebylo...	js9barfil_02_1
Bažant, Filip, V. B, 07/08 18. října Vypravování Příhoda z prázdnin Jednoho dne jsem si hrál z kamarády u potoka. Jednoho kamaráda napadlo že byjsme si mohli hrát na babu v potoku a jelikož v tom potoku byly kameny tak jsme po nich skákali jeden kamarád, jmenoval se petr chtěl přeskočit na druhý kámen a zpadl do vody a začal se klepat protože to bylo na podzim a tak jsme ho vytáhli z kamarádama na břech vzali jsme ho do chaty kde byly samé deky tak jsme mu dali jednu deku. A kdyš se zahřál tak jsme došli domu za jeho mamkou a dostal vynadáno nemohl dva týdny ven a vzimě jsme šli sankovat udělali jsme si skokánek a on nadskočil a spadli mu sáně na nohu jak nadskočil.	bu5bbazfil_01_1
MŮJ POKOJ Vybrala jsem si svůj pokoj, protože se mi líbí. Nachází se na levé straně našeho bytu. Když vejdete dovnitř uvidíte na pravé straně, naší palandu a zvířecí skřínku s krmením. Na parapetu u okna mám kaktusy a některé z nich mám už 4 roky. Naproti postele mám stůl s počítačem a tam si také píšu úkoly. Nad stolem mám poličku, kde mám svojí rybu Bendiga. Na levé straně u stolu. mám skříně s oblečení, a najedné z nich máme křečky Zaca a Ashleynku. Nad klecema je televize. Poté následuje knihovna, se skřínkami na náramky a náušnice. Naproti knihovně máme skřín ve které se nacházejí společenské hry, papíry a ostatní věci. Na této skříni se nachází klec kde mám svoje morčata Rozárku a Mazlíčka. Stěny v pokojíčku jsou vymalovány světle růžovou, a koberec máme růžovu-bílý. Pod postelí jsou krabice ve který máme plyšáky. Na stěně u postele mám plakáty Twilight. To je celý můj pokoj.	am6bolskla_1
Životopis Jmenuji se Tomáš Kříček. Narodil jsem se 13. 5. 1995 na Kladně. Moje matka se jmenuje Renata Kříčková. Narodila se 22. 12. roku 1970 také na Kladně jako já. Pracuje jako pomocná sestra v soukromé klinice. Otec se jmenuje Antonín Kříček. Narodil se 22. 9. v roce 1966. Jeho rodiště je Chomutov. Otec se odstěhoval, takže s námi nebydlí. Bydlí kousek od Liberce v Jeřmanicích. Pracuje u vězeňské ostrahy. Mám jednoho bratra. Jeho jméno zní Lukáš Kříček. Narodil se na Kladně 28. 1. 1991. Zatím bydlí se mnou a matkou. Teď dělá třetí rok čtyřletého studia. Je zaměstnaný jako fotbalový trenér starších žáků. Je to spíš jeho koníček. Já snad tento rok dokončím úspěšně základní školu. Můj zdravotní stav je v pořádku. Závodně hraji florbal a fotbal, jinak mě baví hokej, tenis a různé další sporty. Ve škole jsem průměrný, i když mě to moc nebaví. 8. 1. 2010 v Kladně Kříček	kl9akritom_1
Kontrolní slohová práce (Líčení) Jana Kunášová VIII. B 15. prosince 2008 Můj svět Mé oblíbené místo je tam, kde jsou mí přátelé, lidé, které mám ráda, nejraději s nimi jsem někde v přírodě, někde v té krásně zasněžené přírodě. Chodíme cestičkami o kterých ani nevíme kam vedou, jen tak chodíme a potkáváme ty staré stromy, které se na nás dívají, slišíme pomalu téct potok, slyšíme jak si vítr zpívá dokola tu samou písničku, vidíme, jak si zvířátka připravují svůj domeček na zimu, hledají jídlo a vhodný úkryt, kde se schovají před sněhem. Před těmi krásnými vločkami, které vypadají jako by se protrhl polštář s peřím. Vidíme jak malý skřítci čarují nádherné sněhové kopce a paní zima připravuje stromy na zimu, teple je oblékne a nasadí jim sněhovou čepici. S mými přáteli jen tak chodíme a pozorujeme, jak zlehounka na zem dopadají sněhové vločky a pomalu pokryjí celou krajinu. Je to krásný pocit když jen tak jdete a na nos vám spadne sněhová vločka, která se pomalounku rozpustí. Když jdem ven, tak zapomeneme na všechny problémy a na okolní svět, soustředíme se na to co je kolem nás, co jak vydíme a vnímáme. Když potom dojdeme na nějaké krásné místo, tak se tam zastavíme a všichni beze slova pozorují krajinu a každý si jí představuje jinou a krásnější, o to hezčí je to pocit tam být.	cl8bkunjan_1
26. února 2003 Inga Khudyaková, 1. E 2. písemná práce Téma: Můj oblíbený filmový hrdina (Charakteristika) Osnova: 1) Úvod: Pohled z očí do očí 2) Stať: a) Cesta k cílům b) Vnější pohled c) Chování ve společnosti Když se na ni dívám, vyzařuje z jejich hnědých očí upřímnost, která je před nikým ano ničím nezastavitelná. Nebojí se ostatním ukázat svůj názor i kdyby pro ně nebyl přívětivý. Přes si totiž uvědomuje, že kdyby jim řekla to, co si přeji, brzy ba jím to mohlo nějakým způsobem ublížit a lepší je přiznat názor hned, než ho tajit. To ovšem neznamená, že by někdy trošičku nezalhala. „Proč ne, když to nikomu neublíží a když to nikoho nebude ranit?“ říká si. Ale dobrá lhářka z ní nikdy nebude. Neumí totiž lhát lidem do očí a nemá z toho dobrý pocit. Je cílevědomá a tak přesně zná své cíle a za nimi si jde tvrdohlavě jako beran. Své cíle pokořuje tak, že se nejdříve snaží pokořit menší překážky, ale přesně ty jí pomohou překonat „velké“ cíle. Jedna z věcí, kterou u ní obdivuje je ta, že když jde za svými cíli, tak nepolevuje a tím se neustálé zlepšuje. Dokáže se vybičovat k maximálnímu úsilí a dosáhne toho, co chce. Po pádu se ale taky dokáže rychle postavit na nohy. Vždyť chybami se člověk učí a tak si ze svých prohřešků nedělá velkou hlavu. Není sobecká a přeje úspěch ostatním. Mnohdy se dokonce pro ostatní obětuje, aby jim pomohla splnit jejích přání, i když někdy až moc přehnané nebo moc praštěné. Její hubené tělo, dlouhé až vyzáblé nohy a ruce a rovné, jemně někdy i zplihlé světlo-hnědé vlasy na první dojem prozrazují klidnou, milou, dobrou, zdvořilou a především naprosto vyrovnanou osobu, která jak se zdá nemůže být nikdy ve stresu. Každou situaci má pevně pod svou kontrolou, nevznáší se v oblacích, ale problémy řeší s nadhledem. Ráda přijímá rady ostatních, ale poté se nad nimi musí dobře rozmyslet, takže je hodně rozvážná. Obličej prozrazuje, že se jedná o tvrdou a možna i puntičkářskou povahu s velkým smyslem pro pečlivost. Na sebe je hodně tvrdá a kritická. Neraduje se dřív, než když ví, že je úplný konec. Z naprosto vzpřímených ramen a z rázné, vyrovnané chůze se pozná jisté sebevědomí, které ovšem nepřekračuje nepovolené hranice. Lze zde taky vycítit špetku ostýchavosti. Ráda se nachází ve společnosti, ale není úplně ráda, když je středem pozornosti. Ovšem i pozornost si umí získat. Nečiní jí žádný problém seznamování s novými lidmi, ale nerada se seznamuje. Možna je to tím, že má raději svoji starou, dobře známou společnost, než nové lidi, kteří ji mohou nemile překvapit. U svých známích má ale velký respekt. Ráda se směje a dokáže každého rozesmát. Ještě raději se usmívá na všechny a tím si rozlamuje ledy kolem sebe. Někdy, když se na ni dostaví hodně pozornosti se chová ztřeštěně a nebo zamlklé. Nevím, čím jsou tyto stavy vyvolané. Všechny blízké kolem sebe má, ale hodně ráda a oni jí za to taky zbožňují. Její pohyby a řeč těla prozrazují jakou si neobratnost ve sportu, nebo tanci.	pr1ekhuing_02_1
Vlasák, kvarta, Gymnázium J. Seiferta Závěrečná písemná slohová práce PUBLICISTICKÝ STYL 1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat: a) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka JAKÝ BYCH JÁ BYL UČITEL Já bych byl učitel v technickém nebo v jazyce. Humanitní obor se mi příčí nejen svým zaměřením, ale i typickým přístupem k žákovi. Naučit se hromadu věcí najednou a hned to zapomenout. Můj přístup je následující. Nedával bych velké písemné práce, ale pravidelně malé v daných termínech. Odpovídal bych na otázky žáků. Nedával bych najevo žádné emoce. Zkoušel bych pravidelně a dal bych na výběr první téma. Písemné práce a zkoušení bych říkal dopředu, nikdy bych nepřepadl žáka nečekaným zkoušením. Snažil bych se nekřičet a řešit problémy v klidu. Kdyby bylo vidět z okna na silnici, uznal bych pozdní příchod. Nenutil bych žáky, kteří vynikají v jiném předmětě a můj je nebaví, aby v tom mém také vynikali. Řečeno shrnute, měl bych v učení dodržovaný systém a nebyl bych emotivní. V naší škole je můj vzor profesor chemie Blaha.	js9mvlalad_1
Umění Výtvarné umění se mi líbí, protože je spousta malířů kteří malují nebo malovali hezky. Třeba panní učitelka Eva ke které chodím na výtvarný kroužek. Ona {už tam chodím asi pět let}<in> maluje hezky a já bych chtěla někdy malovat jako ona. Malířství mi přináší třeba orázky do knížek nebo ecyklopedií. A poznání jak umí malovat ostatní<in>. Líbí se mi obrázky Josefa Lady a někdy je zkouším podle knížky<in> mMikeše namalovat. Už jsme byli na výstavě panní uč. Evy a i jinde. Než jsem začala chodit k panní Evě vůbec jsem nevěděla co je portrét nebo zátiší teď už to, ale vím. <img malířský stojan, hlava>	hr5cikluc_04_1
Slohová práce školní Zuzana Šperňáková 16. ledna 2007 Téma: Milí rodiče… Milí rodiče… Zajímalo by mě, jak se asi tváříte při otevírání dopisu ode mě, který začíná právě těmito dvěma slovy. Co se vám u toho honí hlavou, co vás napadá? Z jakého důvodu vám ho mohu asi psát, vždyť se neloučíme. Mohu vás předem ubezpečit, že neznamená nic špatného, naopak. Přece už jen to oslovení musí být předzvěstí něčeho dobrého. Chci vám touto cestou sdělit něco, co bych vám asi nikdy nedokázala říct přímo do očí. O co se jedná, poznáte v následujících řádkách. Milovaní rodiče… Chtěla bych vám tímto dopisem projevit svou hlubokou úctu a obdiv, který k vám chovám. Za nejkrásnější období považuji své dětství. Bylo naprosto pohádkové. Měla jsem vše, co jsem potřebovala. Dostatek hraček, oblečení, ale hlavně toho nejdůležitějšího, lásky. Měla jsem stále kolem sebe milující rodinu a to je rozhodně nepostradatelné. Lituji těch, kteří pocit rodinného zázemí nikdy nepoznali. V tomto období jsi pro mě byla nejdůležitějším člověkem ty, maminko. Byla jsi stále se mnou, učila mě všemu novému a projevovala mi svou lásku. Vzpomínám, jak jsem bez tebe nechtěla udělat ani krok. Chtěla jsem být stále s tebou, protože jen pod tvými ochrannými křídly jsem se cítila opravdu bezpečně. Samozřejmě nemůžeme zapomenout na tatínka, ani ten přece nesmí chybět. Jen ve fungující rodině, může být dítě skutečně šťastné. Pak přijde čas, že se z toho malého človíčka stává větší a větší. Může se zdát, že jdou rodiče stranou, ale není to tak. Potřebovala jsem vás vždy a dnes tomu není jinak, jen to možná někdy nedávám tolik najevo. Jste hlavním článkem mého života, který si bez vás nedokáži představit. Děkuji. Děkuji vám za to, co jste pro mě kdy udělali a stále děláte. Moc to pro mě znamená. Jste lidé, kteří nejvíce ovlivnili a ovlivňují můj život. Snažíte se, aby šel tím správným směrem a já myslím, že se vám to daří. Můžete být na sebe hrdí a snad i na mě. Závěrem vám chci říct jediné. Jste ti nejlepší rodiče na světě a mám vás moc ráda! Osnova: Úvod Stať: a) úcta a obdiv b) dětství c) současnost Závěr	cb3cspezuz_01_1
Slohová práce školní Eva Procházková 16. ledna 2007 Problém, který mě zaujal Problém, kterým se zabývá snad celá naše planeta je globální oteplování. Co to vlastně je? Co je jeho příčinou? A jaké jsou jeho důsledky? Globální oteplování je vlastně zvyšování průměrných ročních teplot v jednotlivých oblastech. Bohužel, tato teplota stoupá nebezpečně rychle. Není to už nejen o 0,1°C za nějaký 20, 30 let, ale bylo již zaznamenáno o 0,8°C za rok!! S globálním oteplováním souvisí i pojem skleníkový jev (efekt). Z kosmu k nám proniká záření, které je částečně pohlceno půdou, vodní hladinou a některými plyny v naší atmosféře. Tyto plyny se nazývají „skleníkové plyny“ a pomáhají udržet stabilní průměrnou roční teplotu. Jejich nadbytek způsobuje oteplení Země. Záření se také částečně odráží a uniká zpět do kosmu. Tyto skleníkové plyny (např. methan) produkují hnijící rostliny, ale především je vytváříme my naší lidskou činností. Vznikají při spalování lesů, v továrnách, jsou ve výfukových plynech. A to není jediné, čím přírodu ničíme a napomáháme tím globálnímu oteplování. Škodí i kácení lesů, různé skládky, odpady z továren a další věci. Vědci se domnívají, že ať už přebytek či nedostatek skleníkových plynů může způsobit katastrofu. Nedostatek by mohl odstartovat dobu ledovou, ale to není tak jisté, protože v minulosti bylo před dobou ledovou prudké oteplení. A přebytek by způsobil hrozivé teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Říká se, že v dnešních nejteplejších oblastech by byla přes den teplota ještě vyšší než dnes a přes noc by klesla hluboko pod bod mrazu. To by byly dramatické změny pro všechno živé. Důsledkem globálního oteplování bude tání ledovců, zvýšení mořské hladiny (naše planeta bude z větší části zaplavena, obyvatelná bude jen severní Evropa) úbytek zemědělské půdy, úbytek pitné vody, méně místa vymírání živočišný a rostliných druhů. A podle mne dalším důsledkem budou i války. Bude se válčit o zbylá nezatopená území. Řekla bych, že když nás nezahubí příroda, tak se zahubíme sami. Dám za příklad „vesmírnou turistiku“. Dnes to není žádný problém, když máte peníze, tak můžete v kosmu ztrávit pěknou dovolenou. Vesmír ale ještě skoro vůbec neznáme. Nevíme, co tam je, nevíme, co od něj můžeme čekat. Může tam být spousta virů, baktérií a dalších mikroorganizmů, které neznáme a nemáme na ně léky. Lidé, kteří létají do vesmíru, tak mají sice ochranný oblek (skafandr), který naše viry nepropustí, ale viry ve vesmíru mohou být mnohonásobně menší a nebezpečnější. A co se stane, když zmutují s našimi viry? Na to, radši nikdo nemyslí. Je to nové odvětví, ve kterém jsou hlavní peníze.. Už jsem si mnohokrát položila otázku: „Můžu přinést do tohoto světa děti?“ Já děti určitě chci, ale nechtěla bych, aby zažily to, co se bude dít někdy v budoucnu s naší planetou. Nepřála bych to ani dalším generacím. Myslím si, že si příroda vybere svůj dluh bez ohledu na nás. Prostě začne jednoduše od začátku, ale bez nás. Bude žít v symbióze s jiným živočišným druhem, který bude inteligentnější než my. Je to sice odvážné tvrzení, ale bojím se že to bude možná pravda. Osnova: Úvod Stať: 1) Co to je globální oteplování? 2) Skleníkový jev 3) Skleníkové plyny 4) Důsledky 5) Škodíme si sami sobě 6) Další generace III. Závěr	cb3cproeva_01_1
7. března 2006 Martin Krameš, 3.E 2. písemná práce Než zvolíte své kandidáty (fejeton) Všichni víme, že se blíží již dlouho očekávané volby 2006, období, kde zvolíme své budoucí „loutkaře či herce“. Ale máme už všichni jasno, kdo jimi bude? Český národ je líný a myslí si, že jeden hlas v těch 10 milionech vůbec nerozhoduje, a proto k volbám ani nepůjdou, aby se ušetřili v rozhodování, které tzv. „menší zlo“ zvolit (ano, „menší zlo“, dnes velice populární způsob rozhodování), ale je ten pravý? Proč se rozhodnout jen pro toho, kdo mi vadí nejméně, není snad lepší se rozhodnout pro toho, kdo je mi nejblíže? Režisér, při obsazování rolí, také nevolí podle toho, kdo mu vadí nejméně, ale podle toho, kdo se na tu roli nejvíce hodí, a tak bychom měli rozhodovat i v případě voleb. Ale když si každý třetí člověk řekne, že jeho hlas nerozhoduje, tak nakonec k volbám půjde opravdu malé množství lidí a zvýší se šance, těch ”špatných herců”, aby dostali svou roli, což není pro Českou republiku dobrá vizitka ani v zahraničí ani u nás. Také mnohokrát slyšíme: „Mě politika nezajímá!“. A vybírá si koho zvolí podle osobnosti, kterou vidí každou neděli v nějaké televizní debatě, dle jeho charakteru a jak je mu kdo sympatický. Popřípadě, co o něm noviny píší, v jakých se zapletl aférách a mnoho dalších. Každého by mělo zajímat, zda-li se budou zvyšovat daně nebo snižovat rodinné, sociální příspěvky. A proto by se měl každý, kdo plánuje volit, seznámit s volebním plánem druhé strany a ne si jen říct, „Ten má pěknou pleš, toho zvolím!“ Je pravda, že moc možností člověk nemá, ale ukažme si „nejžhavější kandidáty“. Začneme se --- vládnoucí stranou ČSSD, v čele s člověkem, který připomíná starostu Quimbyho z animovaného seriálu Simpsonovi. Znovu je velkým kandidátem na výhru, především díky --- moravským a maloměstským občanům. Největším konkurentem této strany budou „modrý ptáci“ aneb ODS. Jediná česká pravicová strana, která má v současné době šance dostat se do parlamentu, díky voličům z našeho hlavního města, ale bude to stačit? Pak zde máme ještě všem známé „čerešně“, strana, která mohla nebo spíše měla být zakázána po roce 1989, která může spoléhat na své staré věrné voliče, kteří se vždy dostaví. Ještě tu je pak mnoho tzv. „menších“ stran, které nejsou příliš známé, a proto nemají mnoho voličů, většinou jimi jsou extrémisti nebo lidé, kteří se svým myšlením odchylují od ”normálu”. Nesmíme zapomenout na stranu lidovou, která slibuje, že se bude starat hlavně o rodinu a tradice, ale to jsou jen velký kecy, opravdu nevím, kdo by je volil. A proto prosím ty, kteří v přesvědčení jíti k volbám, aby nezapomněli, že oni jsou ti režiséři a zvolí si své herce tak, aby se na ten film šlo alespoň koukat.	pr3ekramar_a_01_1
12. dubna 2007 Markéta Dvořáková, 2.C 2. písemná slohová práce Pohled z okna (umělecký popis) Když jsem se dříve zahleděla z okna, nebyl to pěkný pohled. Paneláková šeď píseckého sídliště, jen s malými ostrůvky zeleně, mě vítala pokaždé, když jsem ráno odhrnula žaluzie a zadívala se ven. Často jsem ale u toho okna sedávala a dlouhé hodiny na malém balkónku přemýšlela o mnoha životech a osudech, které mi můj skromný výhled nabízí. Ráno sice nebylo moc času na pozorování venkovního šumu, ale přeci jen jsem občas v pár minutkách stihla „vyjuknout“. Vídávala jsem ospalé pejskaře, důchodce, kteří nemohli dospat, a tak se vydali na ranní nákupy a nebo malé i větší děti ještě školou povinné, jejichž křik a rozhovory často doléhaly i k mým nastraženým uším. Z kousků rozhovorů jsem se mohla dozvědět, jaké písemky je čekají, co mají mít za úkoly a jiné velice podstatné věci, které jsem „bohužel“ hned zapomněla. Dopolední pohled z okna se mi naskytl opravdu jen zřídka, a to když mě do svých drápů „čapla“ nemoc a nebo simulace. V tom druhém případě jsem proseděla u okna třeba celý den jako sousedka odnaproti, která svůj nepříjemně naložený obličej ukazovala našemu sídlišti denně a často neváhala a hulákala nebo nadávala na každého procházejícího ubožáka pod jejím oknem. To ovšem nebyl můj případ, já jsem si pěkně zalezla na balkónek a tiše pozorovala. Ale dopoledne se toho stejně moc nedělo a až na vyšší koncentraci znuděných důchodců jsem si mohla všimnout jen maminek na mateřské nebo záškoláků, kteří labužnicky pokuřovali pod mým oknem. Vlastně ještě jedna skupina obyvatel mi doplňovala výhled, byli to romové. Ne nadarmo se tomuto sídlišti říkalo „černé“. Ale je já popisovat nebudu, mě spíše vždycky uchvátil pohled na to, jak se paneláky ve vykukujícím sluníčku potily až od nich stoupala pára. Nebo jak se i ty malé kousky zeleně probouzely k životu a krášlily tuto ponurou městskou část. Když jsem vykoukla odpoledne, naskytl se mi pokaždé velice bohatý obrázek toho, jak žijí měštští lidí. Děti se vracely ze školy a chvilku po tom, co si odložily věci domů, už jsem je mohla vidět znovu jak nakopávají mičudu, prohánějí se na kole nebo sviští po skluzavce. Ti starší zase kouřili cigarety či jiné omamné látky, jak už je to u dnešní mládeže zvykem, a nebo posedávali na lavičkách a jen tak „tlachali“. Důchodci se stáhli k rádiům a svým oblíbeným televizním pořadům. A romové? Ti zde byli a budou pořád. Večer, když mi do okna svítila lampa a lákala mě k oknu byl většinou kouzelný. Všechno se venku uklidnilo a sídliště se pomalu ukládalo ke spánku. Okna okolních paneláků barevně světélkovala díky zapnutým televizorům a stromy tiše šuměly ve větru. Místa, kde ještě před pár hodinami běhaly děli byla prázdná a pošlapaná tráva se zase opatrně rovnala do pozoru. Někde občas zaštěkal pes, ale jinak zde panoval zvláštní klid, při kterém se příjemně usínalo. Když se podívám z okna teď, naskytne se mi pohled zcela rozdílný. Po přestěhování do Prahy jsem získala nový pokoj s novým oknem. Vidím z něj velikou, rozlehlou zahradu s mnoha listnatými i jehličnatými stromy, skalkou, záhony se zeleninou a dřevěný altánek. Většinou se tam nic neděje a můžu tam vidět akorát mamku, který pleje záhony nebo straku na vysoké borovici, ale i jsem ráda, že bydlím právě tam a že můj pohled z okna je jako malovaný obraz.	pr2ctdvomar_02_1
12. 12. 2008 Rumplíková Ivana P3b 1. Písemná slohová práce ÚVAHA Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít. Osnova: 1) Má každý smysl pro humor? 2) a) Každý jsme jiný b) Lidé bez humoru c) Já a smysl pro humor 3) Humor bychom neměli ztrácet! Smysl pro humor. Dalo by se říct, že ho má každý... Ale opravdu ho každý má? A co to vlastně je? K humoru určitě patří pobavení se a smích. Ale můžeme se smát všemu? Musí nás vše pobavit? Možná by mělo nebo nemohlo... Jenže... Každý se na to dívá jinak. Každého pobaví něco jiného. Každý se nemusí zasmát té samé věci, jako například já. Každý jsme povahou jiní... A né jen povahou. Jsou lidé, kteří se neumí nebo nechtějí smát. Prostě smysl pro humor nemají... Dokonce se naštvou. Tedy, pokud se humor netýká jejich osoby... Pár takových lidí bohužel znám... Proč to tak je? Proč nemáme smysl pro humor všichni? A třeba stejný... Můžeme ho jen tak ztratit a zase ho najít? Asi těžko! Jsme tací, jací jsme se narodili. Má nebo měla na náš smysl pro humor vliv a výchova rodičů? Škola, zájmy...? Možná. Rozhodně bychom ho ale neměli ztrácet. Nikdy totiž nevíme, kdy se nám bude hodit... Občas bývá lepší se zasmát, než se urazit nebo naštvat. Co třeba ti, co už ho ztratili? Jsou tací mezi námi? Určitě ano! Ale proč? Nikdy se ničemu nezasmějí, nikdy je nic nepobaví... Nevadí jim to? Takové osoby nemám ráda. Já sama se směju a bavím často a velmi ráda. Bohužel, né všichni jsou stejní, jako já... Smích a vše okolo něj, by mělo patřit k životu každého jedince. Nikdo by ho nikdy rozhodně neměl ztrácet. Za jakékoliv situace! Protože pak by ho už nemusel najít... Je škoda, nemít smysl pro humor, nemyslíte?	grP3brumiva_01_1
31.10.2006 Ondřej Macháček, 2.D 1. písemná slohová práce Pravidla kopané (Výklad) Osnova: I. Úvod – Charakteristika II. a) Hřiště b) Pravidla III. Závěr Chtěl bych vám stručně vysvětlit pravidla fotbalu, --- kopané. Je to považováno za nejpopulárnější hru na světě. Zejména je tomu tak v Evropě a Jižní Americe. Kopaná se hraje už téměř všude na travnatém hřišti dlouhém přes sto metrů a širokém okolo šedesáti metrů. Hřiště je rozděleno na dvě poloviny o stejné velikosti. Každá polovina má vyhrazené území, kterému se říká pokutové území. Pokutové umístěno naproti středu. To znamená, že nedosahuje až do stran hřiště a je na konci podélné straně hřiště. U čáry vyznačující konec hřiště v pokutovém území je umístěna brána. Brána je zhruba dva a půl metru vysoká a šest metrů široká. Týmy se snaží dostat míč celým objemem do brány. Každý tým má jedenáct hráčů z toho je jeden brankář a ten může v pokutovém území chytat míč do rukou. Ostatních deset hráčů se nesmí míče dotknout rukou. Jinak se ho mohou dotknout celým tělem. Týmy hrají zápasy rozdělené na dva poločasy. Každý z nich má čtyřicet pět minut a přestávka mezi poločasy je kolem 15-ti minut. Vždy na začátku prvního poločasu jeden tým rozehrává ze středu hřiště a na začátku druhého poločasu ten druhý. Všichni hráči jednoho týmu musí být před rozehráním na vylosované polovině hřiště. Stejně tak musí učinit i druhý tým. Po rozehrání mohou hráči běhat po celém hřišti. Úkolem mužstva je dát co nejvíce gólů soupeři a co nejméně jich dostat. Když se však s míčem dostanou mimo vyznačené hřiště na širší straně, hází se zpoza postranní čáry. Hází ten tým, který se nedotkl míče jako poslední před překročením čáry. Když však míč překročí čáru u brány a odkopne ho tam hráč, který brání, kope se rohový kop. Ten se zahrává od místa, kde se setkává postranní a branková čára. Pokud se však míč dostane za stejnou čáru od útočícího hráče, odkopává se od brány. Hráči jednoho týmu moho odebrat míč druhému týmu i skluzem. Musí však nejdříve trefit míč a až potom protihráčovi nohy. Pokud se tak nestane a bude to nebezpečný zákrok, který by mohl hráče zranit, může mu být udělena žlutá karta. To je jakési napomenutí. Pokud tento zákrok zopakuje a dostane druhé napomenutí žlutou kartou, dostane červenou kartu, což je automatické vyloučení ze zápasu. Může se stát, že hráč dostane červenou kartu aniž by měl žlutou. To je v případě, když zakročí extrémně nebezpečně a třeba i zezadu. Tyto napomenutí dává rozhodčí, který řídí zápas, posuzuje takovéto zákroky, rozhoduje kdo bude házet zpoza postranní čáry a kopat rohové kopy. Aby nebyl na hřišti sám, má po stranách dva pomocníky, kteří mu pomáhají v rozhodování. Hlavní slovo má však rozhodčí, který se pohybuje na hřišti a jen ten může udělit napomenutí. Žlutou kartu však může udělit i za jiné prohřešky než jen za nebezpečné zákroky. Je to za odmlouvání, řeči kolem jeho rozhodnutí, zdržování. Červenou kartu může udělit za hrubé napadení hráče, záměrné zranění nebo zfaulování hráče, který běží sám na soupeřova brankáře. Když hráč zfauluje protihráče v pokutovém území, kope se pokutový kop neboli penalta. To se postaví míč na vyznačený puntík vzdálený deset metrů od brány a všichni hráči, kromě brankáře a hráče zahrávajícího pokutový kop, musí být mimo pokutové území. Brankář musí stát na brankové čáře. Pokud však k faulu dojde mimo pokutové území zahrává se volný přímý kop. To znamená, že se míč musí postavit na místo prohřešku a tým, kterého hráč byl faulován, přihrává spoluhráči nebo střílí na bránu. Nejbližší soupeř k nim smí být nejblíže devět metrů. To je stručně vysvětleno to, co byste mohli při prvním shlédnutí fotbalového utkání potřebovat pro pochopení, co se na hřišti děje. Pravidel je však mnohokrát více a jsou tam popsány všechny situace, které by mohli při utkání nastat.	pr2dmacond_1
Téma: Tolerance – východisko z labyrintů násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka Osnova: 1) Co je násilí, nelidskost a svoboda člověka 2) Přemýšlení nad činy cizích lidí 3) Svoboda člověka 4) Nelidské chování 5) Co je to za lidi? 6) Východisko 7) Můj názor, zvýšení kriminality Co vás napadne, když slyšíte-li slova násilí, nelidskost a svoboda člověka? Násilí je s námi odjakživa. Do pojmu násilí se podle mého názoru počítá vše, co<in> způsobí nějakou psychickou újmu člověku či zvířeti a samozřejmě vražda. Často si dávám různé otázky typu: „Jak může někdo udělat něco takového živé bytosti?„ nebo „ Dostane násilník příslušný trest ke svému činu?“ Ať si dám takových otázek třeba sto, vím, že tomu stejně nezabráním. Pod pojmem svoboda člověka si představuji, že každý občan má na určité věci právo. Například svoboda volit, svoboda přednést svůj názor atd. Ale ne mít právo a svobodu na vraždu nebo týrání. Jak tak slýchávám o různých případech nelids, tím víc si myslím, že to jsou osoby bez srdce. Dokáže-li někdo bez špatného pocitu a viny ublížit někomu, je to nelidské chování a připomíná mi to spíše divočinu. Co je to vlastně za lidi? Myslím si, že většinou jsou to lidé s psychickými poruchami. Mohou to být ovšem i lidé, kteří někomu závidí úspěchy a nedokáží žít v domnění, že někdo je lepší. Uvažuji, co by mohlo být východiskem? Co by mohlo zastavit činy násilníků a vrahů? Snad zvýšení trestů, nebo dokonce trest smrti? To je ovšem věc názorů. Někdo by řekl trest smrti, ale myslím, že pro viníka je smrt vysvobozením než doživotně být za mřížemi. Čím víc vražd a týrání, tím víc si lidé mezi sebou přestanou důvěřovat. Dle mého názoru. Můj názor je, nezvýší-li se tresty a nezpřísní zákony bude kriminalita nadále stoupat.	grP3amilter_1
Vlaková příhoda Osnova: I. Hurá domů II. a) že\|\|by problémy b) a bude húř c) mMalý obrat k lepšímu III. Konec čekání Stalo se to při jedné z mých mnoha cest domů. I když vlakem moc rád nejezdím, vzhledem ke své finančni a věkové situaci mi nic jiného nezbývá. Ale abych<in> nebyl příliš kritický, jsou i horší dopravní prostředky. Ale abych se vrátil k tomu, co jsem vám chtěl říci. Byl nádherný letní den roku dvatisícetři, konkrétně pátek a to značilo jízdu domů, do Ostravy. Vyzbrojen dobrou náladou, dostatkem časopisů a pití jsem doběhl na nástupiště. Dochvilnost není silná stránka mého já, což vím stejně dobřée jako že ve<in> vlaku bude více lidí než je zdrávo, preventivně si zařizuji místenku. V okamžiku, kdy někoho poprosíte o uvolnění místa, na které ovšem máte nárok, vidíte na jeho tváři výraz vraha. Pravda, stát by se mi nechtělo. Zbrocen potem a s nadějí, zě nejhorší mám za sebou jséem se usadil. Obsazení kupé bylo dobré, samí mladí li moraváci, většinou studenti. Dění v kupé jsem {ze začátku}<in> moc nesledoval, četl jsem totiž Spalovače mrtvol od Fukse. Zajímavé povolání, morbidnost mi nevadí, za pár let, ví bůh, čím se budu živit. V tom se vlak samovolně zastavil. Přestalo jít světlo, klimatizace. Normální, řekl jsem si. Ale když se zpoždění přehouplo přes hodinu, znejistěli jsme. Ale nejen my, neklid a nejistota byla cítit v celém vlaku. Průvodčí se radši někam ztratili, aby nemuseli čelit otaskám typu „proč nejedem?“ Venku bylo krásných čtyřicet stupňů Celsia, a tak jsme se brzo cítili jako ti nebožtíci v „pekárně“, o kterých jsem před chvílí četl. Časem se stalo nevyhnutelné, lidé vzali útokem jídelní vůz. Kuchaři nestačili vydávat drobné za piva. Byl v tom jen jediny háček, lidé začali být agresivní a celkově snadno propadali emocím – hlavně beznaději. Po jednom telefonátu zpanikařila Eva, ktera začala motat něco ohledně evakuace. Skepticky jsem odsekl, že na takovou samotu, na které se zrovna nachazíme by netrefil ani vrtulník. Moc ji to neuklidnilo, ale ostatní (měli) aspoň měli důvod k smíchu. Teplota v kupé přestávala být únosná, přeci jenom vlak stál už třetí hodinu na místě a {s\|S}lunce ho bez milosti rozpalovalo. Navíc se potvrdily fámy o evakuaci, autobusy už prý byly na cestě. Moc nadšený jsem z toho nebyl, mám s touto náhradní možností nedobré zkušenosti a většinou je to poslední hřebíček do rakve lásky k čČeským drahám. Navíc, jak<in> poskládat 10 tisíc lidí do autobusů pro padesát. Jak ale uvidíte za chvíli, k tak tragickému scénaři naštěstí nedošlo. S Karlem, mimochodem taky ostravák, jsme si (šli) radši šli vyčistit hlavy. a víte vy, že to vůbec nebyl dobrý nápad. S pozdravem „máte nějaký problém!“ nás totiž oslovila parta mladíků. Jen s velkým úsilím se nám podařilo vymluvit se z chystající se rvačky. Alkohol se stresem z člověka romantika neudělají. Poučeni o nově nabyté zkušenosti jsme se radši vrátili zpět do kupé. Už se blížila čtvrtá hodina čekaní, naše nálada už nebyla nic moc, každý už jen přemýšlel, kdy to všechno skončí. Nejnovější zprávy hovořily o zpřetrhaných (kolejích) trolejích. To dávalo aspoň malou naději na rychlé ukončení problémů. A ten sen se nakonec splnil. Po dlouhých, skoro až nekonečných pěti hodinách byl konec. Nahnali nás zpátky do vlaku a jelo se. Žádné poškození ani opravy na trati nebyly nikde vidět. A to zpoždění se jim málem na číselník nevešlo. Někteří z nás se už ani nechtěli hádat o vrácení jízdného, prostě už nato neměli sílu. A já patřil mezi ně. Toť vše, co jsem vám chtěl povědět o mém strastiplném cestování.	pr4avslapet_1
Vánoční přiběh {Osnova: 1) Náštěva anděla 2) nNarození Krista 3) Pastýři 4) Tři králové 5) Útěk do Eegypt 6)}<dt cp osn> Byla Byla jednou jedna Marie a ta měla manžela jJozefa. Když jednou šel Josef obdělávat pole jako to dělal keždý den. Zjevil se marie anděl. {A\|a} ten jí povídal, že se jí narodí boží syn. Hned to šla říct josefovi. A když se mělo dítě narodit musel jít Josef zaplatit daně do betléma. Marie jela s ním, protože by nechtěla být doma sama, až se jí narodí syn boží. Když přijeli do betléma hledali nějaké ubytování. Všude bylo plno, až se je jeden pán se jim nad nima jeden pán slitoval a nabídnul jim, aby přespali v chlévě a tu noc se narodil boží syn. Hned jak se boží syn narodil zjevila se pastýřům hvězda. Tan jim přikázala, aby pospýžili do betlém že se tamnoc tam narodil boží syn. Hned jak se boží syn narodil zjevila se pastýřům hvězda. Ta jim přikázala, aby pozpýšili do betléma, že se tam narodil boží syn. A tak vzali dary a vyrazily. Tuto novinu se dozvěděli i tři králové a tak vzali dary a šli. Byla to dlouhá cesta a tak se zasta zastavili u krále Herodese a všechno mu řekly. Hned jak se to Herodes dozvěděl zalekl se že by ho boží syn mohl sesadit z trůnu a tak třem králům řekl, že až {p\|b}udou zpátky, tak, aby se u něj stavili a řekli mu kde se je boží syn nachází, aby m{o\|u} moch taky poprát, ale jeho úmysl byl božího syna zabít. A tak tři králové vyrazili, když dorazili do betléma a našli jJežíška neboli božího syna dali mu své dary. tu noc se Josefovi zdálo T Tu noc se jJosefovi zdálo, že ho anděl varoval, že zlí král Herodes chce zabít ježíška a řek mu, aby utekly do egypta a jak řek tak udělali. Král {Herodes}<ni> vyslal své vojsko do betléma a nařídil každé dítě do dvou let zabít, teprve když král Herodes zemřel mohli se Josef, Marie a Ježíšek vrátit domů.	cbrod5v_1
Slohová práce školní Michaela Zelenková 14. ledna 2008 2. A DĚJINY MÝCH ÚSPĚCHŮ, NEÚSPĚCHŮ A PŘEDSEVZETÍ Osnova: Úvod II. Stať: a) Plavání b) Tanec c) Škola d) Neúspěch e) Předsevzetí III. Závěr Své úspěchy i neúspěchy prožívám již od mladých let a to ve škole a sportu. Sportu se věnuji od dvou let. Začalo to cvičením s maminkami, kde jsem zjistila pohybové nadání, které jsem dále rozvíjela. Poznala jsem plavecký a taneční klub. Plavání jsem se věnovala od čtyř let v oddílu Slavia. Propracovala jsem se až do závodního týmu. Jezdili jsme po plaveckých soutěžích v celé ČR. Můj největší úspěch byl v deseti letech. Závod se pořádal v městě Chomutov, kam se na mě přijeli kouknout i rodiče. Tehdy jsem plavala 100 m prsa. Z padesátí závodníků jsem obsadila 5. místo. Byl to můj první a zároveň poslední velký úspěch v tomto sportu, jelikož přišly zdravotní problémy a já musela skončit. Po celkovém uzdravení jsem začala tancovat a věnuji se tomu dodnes. Třikrát týdně chodím do tanečního klubu Break Beat spolu s dalšími tanečníky už pátým rokem. Několikrát jsme vyhráli Mistrovství Jižních Čech. Jednou jsme obsadili 3. místo na Mistrovství Čech a ČR. Největší úspěchy jak v tancování tak s mým celkovým životě se dostavily tento rok. V dubnu 2007 jsme byly vybrány na Mistrovství Evropy, které se konalo v Chorvatsku. Odtud z 1. místa jsme postoupily na Mistrovství světa, probíhající v Hollywoodu v Los Angeles. Zde jsme vyhrály a byly označeny za Hip Hopové královny. Uvidíme, co nám přinese letošní sezóna… Mezi své školní úspěchy patří přijetí na naše gymnázium a nyní mohu psát tuto slohovou práci. Obzvlášť potěšující zpráva byla, že nemusím dělat přijímací zkoušky. Na konci prvního ročníku mi hrozilo neklasifikování z fyziky. To by znamenalo učení mučení přes prázdniny. Nakonec jsem zakončila ročník jako ostatní spolužáci. Po dvouhodinovém přemýšlení nad neúspěchem, který by stál za zmínku, mě napadl jeden. Bylo to v 5. třídě, kdy jsem zkoušela přijímací zkoušky na Gymnázium Česká. Nedostala jsem se. Dost mě to mrzelo, ale když se na to kouknu zpět, tak jsem ráda. Nepoznala bych své spolužáky a mohlo by být vše jinak. Takže ani toto se za neúspěch považovat nedá. Mé tajné přání a předsevzetí je přijetí na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Při přečtení mých dějin si asi myslíte, že mým životem prošly jen úspěchy. Ale není tomu tak. Jen na neúspěchy nechci vzpomínat, však chci na ně zapomenout. Proč kazit si den?	cb2azelmic_01_1
TAK TADY ŽIJI OSNOVA: 1) ÚVOD – TADY ŽIJI 2) STAŤ: a) AREÁL b) MÉ POCITY c) DNY ODMĚNY d) PRO TOTO MÍSTO ŽIJI 3) ZÁVĚR – CO JSEM ZDE PROŽIL RÁD BYCH VÁM PŘEDSTAVIL MÍSTO, na kterém Trávím podstatnou část svého života. Toto pro mne veledůležité místo se jmenuje sportovní (baseballový) areál a nachází se kolem cyklostezky České Budějovice – Hluboká nad Vltavou. Schází se zde A-tým hlubockého baseballu, zhruba dvacetičlenná parta mužů ve věku 19 − 30 let, kteří tomuto krásnému sportu dávají všechno, co mohou. Jsem nesmírně rád, že se mi kombinací talentu a tvrdé práce podařilo stát se součástí tohoto stroje, mašiny, která patří k nejlepším v České republice. Kdykoli je v mém denním plánu trénink, což je během pracovního týdne čtyřikrát, těším se na něj, těším se na to, jak sednu na kolo a po asi 15-ti kilometrech spatří mé oči tento přenádherný areál. Tento stánek sportu je výborně umístěn u mnohahektarového golfového greenu a z každého místa je vidět na dominantu hlubockého zámku. Stojím-li kdekoliv uprostřed této zelené plochy, mé srdce zaplesá. Vidím dvě baseballová hřiště absolutní kvality, tři beachvolejballové kurty a veliký dětský areál, vše citlivě umístěno mezi čistou řeku a obrovské množství zeleně. Jakmile se převléknu do tréninkového dresu a postavím se do kruhu spoluhráčů, stává se ze mě jiný člověk. Mé osobní, školní či jiné problémy jdou stranou a má mysl podléhá kouzlu prostředí a atmosféry. Všude kolem mne je krásná posekaná tráva, zpívající ptáci a zurčení řeky, která tak krásně chladí po těžkých zápasech. Mám kolem sebe dobré přátele, které představují mí spoluhráči, lidé, kvůli kterým bych se šel prát a o kterých vím, že každý okamžik prožívají se mnou a šli by se se mnou prát také. Podmínky pro výkon jsou nastaveny na optimum, tak jdeme do práce… Jsou dny, kdy prší tak, že nevidím na dvacet metrů, ovšem můj vztah k tomuto sportu a místu, kde se v něm vytrvale zlepšuji, je takový, že sednu na kolo a jedu trénovat, stejně jako moji spoluhráči. Nezáleží na tom, kolikátý kilometr na hřišti už běžím, kolikátý nadhoz v bulpenu už háži, ani kolikátý míč v pálkařské kleci buším. Dřu na tomto hřišti každý den na to, abych se jen o kousek posunul kupředu. Vím, že se mi to vrátí, když pomáhám mému (našemu) hřišti, když dělám cokoliv v jakémkoliv počasí. Věřím, že jednou za čas přijde den, kdy se mi to všechno „vrátí“ a já budu moci prožít úžasné momenty s lidmi, které mám opravdu rád, na místě, které mi dává sílu jít vždy o kus dál. Když onen den přijde, jsem připraven. Týmy z celé republiky se do našeho areálu těší, protože je zde vždycky úžasná atmosféra. Díky lokaci nemáme nouzi o diváky. Když Američan řekne: „I live for this“, mám na mysli to samé a vidím v očích mých „bratrů“, že každý z nás je připraven nechat tu veškerou sílu a energii, co v sobě má. Mnohdy, např. po prohraném zápase, v ošklivém počasí, po velmi bolestivém zranění nebo po celé zimě strávené v přítmí hal a posiloven, si vzpomenu na ony krásné letní dny, kdy nechávám své srdce na antuce a trávě právě tohoto místa na světě, které mám nejradši. Mohu říci, že v těchto asi pěti hektarech jsem prožil své dětství, dospěl jsem v partě chlapů, stal jsem se členem národního týmu a věřím, že zde budu moci pracovat a zlepšovat se i nadále. Tady je místo mého života a já ho z celého srdce miluji.	cb1ajanjak_02_1
2. kontrolní stylistická kompozice (Charakteristika) V Praze dne 21. 3. 06 Jakub Gottfried, 2. B Téma: Jak vidím sám sebe (charakteristika) Osnova 1) Úvod: Já? 2) Stať: a) vzhled b) Oblékání c) Vlastnosti d) Koníčky 3) Závěr: Úplně normální kluk Další slohová práce na obzoru a tentokrát charakteristika. Ano, ale čí? Profesorů, rodičů, kamarádů? To nikdo z nás nevěděl, ale paní profesorka slíbila, že nám to prozradí před hodinou. A také ano – budeme charakterizovat sami sebe. „Docela težké,“ pomyslel jsem si a můj mozek se hned zaplnil otázkami. Jak vypadám? Jak se oblékám? Jak se chovám? Jaké mám koníčky? Spousta otázek a zatím žádná odpověď. Snad mi pomůže zrcadlo. Jak vypadám? Jsem malý a drobný. Měřím asi 150cm a vážím okolo 40 kg. Mám světlé, nakrátko ostříhané vlasy a modrošedé oči. Jak se oblékám? Mám rád sport a s ním souvisí i můj styl oblékání. Nejčastěji nosím džíny, tričko, mikinu, na nohou tenisky a na zádech sportovní batoh. Nemám rád společenské oblečení, takže jít do divadla v obleku, je pro mě utrpení. Nelíbí se mi upnutá třička a úzké kalhoty, protože se v nich necítím dobře. Mojí oblíbenou barvou je modrá, proto většinu oblečení ladím do této barvy. Jak se chovám? Jsem asi hodný a přátelský. Myslím si to, protože mám spoustu kamarádů. Nesnáším, když někdo lže nebo ubližuje ostatním. To se pak snažím tomu dotyčnému pomoci. Nemám rád, když se někam spěchá, proto se snažím mít včas hotové všechny věci do školy, abych pak nemusel na nic myslet. Říká se, že dochvilnost je výsadou králů, proto nerad chodím na poslední chvíli. Všichni říkají, že jsem zbrklý, protože dělám spoustu zbytečných chyb v testech. Asi mají pravdu. Jaké mám koníčky? Mým hlavním koníčkem je sport. Již devět let hraji fotbal a baví mě to více a více. Také rád lyžuji, jezdím na snowboardu a na kole, plavu, potápím se, hraji tenis a squash. Občas hraji i počítačová hry, ale nepatří to mezi mé nejoblíbenější záliby. Nikdy bych nechtěl chodit do hudební školy, protože hrát na hudební nastroj je podle mě hrozná nuda. Ale každý máme jiné záliby. Protože nemám žádné sourozence, starám se o dvě akvária a dva osmáky. Jsem úplně normální kluk, který rád sportuje, miluje kuřata od KFC a chtěl by jednou hrát fotbal za Chelsea. P.S. Doufám, že jsem se moc nepřechválil.	ces2bgotjak_1
Úprk Osnova: I. a) Musím pryč b) Plán mi vyšel II. a) Pronásledují mě b) Prchám c) Rukojmí III a) Stále je tu cítím b) Zasloužil jsem si to Neměl jsem na vybranou. Jestli se s týhle díry mám ještě někdy dostat, tak jedině zítra při výměně stráží. S tou žiletkou se dá dělat hodně věcí, ještě že jsem ji nevyhodil. Teď, teď je moje jediná příležitost. Rozmáchl jsem se skrz mříže žiletkou a zasáhl strážného do krku. Chytnul se za něj a začal strašně řvát jako pavián: „Já ti to vrátím ty lumpe,“ ale to již bylo to poslední co dokázal ze svého chřtánu vypravit. Určitě to slyšeli i hlídači z dalších sekcí. Dopytle, rychle jsem ho přitáhl k sobě a sundal mu z prstů klíče. Měl tam naštěstí jen ten od mé a vedlejší cely. Stačilo to jen vyzkoušet a to bych nebyl já, kdybych se trefil hned napoprvé. Zaslechl jsem kroky. To není dobrý. Já vím, nebyl jsem tu zabáslej pro nic za nic, ale ten nový ředitel už mi fakt lezl na nervy. Už byli určitě blízko. Vytáhl jsem strážnému z opasku pistoli a rozběhl se k nouzovému východu. Ozvalo se hřmění poplachu. Bylo to v háji. V tom se ozvala střelba. Naproti mě bežel strážnej. Ozvalo se klapnutí a výstřel. Dostal to, mizera. Takhle dlouhá chodba mi naháněla strach. Nejenže se tu nemám za čím skrejt před kulkama, ale s tím vyvrknutým kotníkem se mi zrovna nejlíp neběhalo. Najednou záhyb. Tady se chodba rozčleňovala doleva a doprava. Nikde nebyl žádnej nápis, a tak jsem zvolil tu levou stranu, zdálo se jako by tam proudil svěží vzduch, znak toho, že někde musí být východ. Dveře! Na chvilku jsem se zastavil a dopřál oddych noze. Zvuky dupajících nohou se stále blížily a zvuk sirény byl k zbláznění. Rychle jsem rozkopnul dveře a skočil ven s pistolí před sebou. Stál jsem na střeše vězení a vrtulník mi kroužil nad hlavou. „Dejte ruce nad hlavu a stůjte, nemáte sebemenší šanci. Vrtulník je vybaven kulometem a na cestě je jednotka rychlého nasazení. Vzdejte to!“ Když už jsem dorazil až sem, nehodlal jsem to zabalit kvůli nějakýmu poldovi ve vrtulníku s kulometem. Rozběhl jsem se po střeše. Zazněl kulomet. Kousek ode mě l{í\|é}taly kulky. Za mnou se prášilo a já ztrácel veškerou naději. Najednou se přede mnou z čista jasno objevily staré zadní schody. Tohle schodiště už nejmíň deset let nikdo nepoužil. Byla na něm nejméně pěticentimetrová vrstva prachu, ale mě momentálně to vůbec nezajímalo. Seběhl jsem rychle dolů. Poldové mi byli v patách. Nevím co to bylo za ulici, Prahu jsem už neviděl dvacet let, ale konal se zde nějaký průvod. To je super! Pomalu jsem se rozešel po směru průvodu. Všichni měli cedule v ruce a vykrikovali ruzné nespokojenosti. Když jsem se dostal na druhou stranu průvodu, nepozorovaně jsem odbočil do malé boční uličky. Po poldech ani stopa, asi taky museli schovat zbraně, aby nevypukla panika. Doběhl jsem na tramvajovou zastávku. Ozvalo se výstražné znamení, odjížděla tramvaj číslo sedm. Rychle jsem do ní skočil. Hned na další zastávce jsem vystoupil. Měl jsem problém. Všude byli poldové. Jedinou mojí možností byli rukojmí. Skočil jsem do samoobsluhy a vytasil zbraň. „Sedmičko z hlavní hlásí neprůjezdné koleje, někdo s osobním vozem naboural bočním nárazem do tramvaje. Je prý hodně zraněných, hned jsem pošlete polici a záchranku.“ To jsem nečekal. Nejmíň pět policejních aut stálo před zastávkou a policajti se všude rojili. Dvakrát jsem vystřelil do stropu a prodavačku s dítětem jsem vtáhl do zadní části samoobsluhy. Chlapci se z rukávu vysypaly tyčinky, asi se živil stejným způsobem jako tehdy já, jen na to ještě nedojel. Pak začli všichni vybíhat ven na ulici. Podíval jsem se z okna. Přijel černej tranzit a začali vybíhat lidi s kuklama a zbraněma. A sakra, začínalo se mi to vymykat z rukou. Podíval jsem se ven skrze výkladní sklo. Strážníci to tu všechno uzavřeli a obklíčili. Po lidech s kuklou nebylo ani stopy. A přece jsem jednoho zahlídl. Ostřelovač ležel na střeše místní školy a mířil na mně. Bylo pozdě. Věděl jsem, že všichni mají rozkaz mě zabít. Chtěl jsem rychle uskočit dovnitř, ale palčivá bolest na krku mě od toho odradila. Neminul! Skácel jsem se k zemi a poslední co jsem si pamatoval, byla kaluž krve, vytékající mi z úst. Sbohem všichni, Pankrácká věznice má o grázla míň.	pr4avlautom_1
Školní slohová práce René Šebl 17. 6. 2007 3. C Proč by se měl člověk zamýšlet nad vlastní budoucností? Připravit se na to co přijde a být pln očekávání. Budoucnost se nedá úplně naplánovat, ale můžeme se o to pokusit. Co bych chtěl dělat do budoucna, toť je otázkou, která každého z nás trápí. A u mě to není jinak. Jako student gymnazia, bych měl udělat maturitu, jít na vysokou školu a mít se dobře. To se od každého studenta očekává. Já osobně chci jít na vysokou školu a chci si vybrat takovou, jejíž studium by mne, pokud možno, co nejvíce bavilo a která by mi poskytovala možnost perspektivního zaměstnání. Během uplynulého roku jsem uvažoval nad čtyřmi typy škol, ale když jsem se pro nějakou rozhodl, vyskytla se nějaká nová, zdánlivě lepší možnost. Jak už jsem ale napsal, vybírat si vysokou školu jenom podle zájmu je sice hezké, ale nemyslím si, že zcela praktické. Je třeba se dívat na uplatnění. Můj poslední výběr byla farmacie. Ještě přesně nevím jaký obor, ale syntéza a výroba léčiv by mohla být tou správnou volbou. Je to přínosné povolání pro společnost, zvláště, když mohu objevit nějaké léky, které pomohou druhým zachránit život. Ovšem na druhou stranu hledání pozdějšího zaměstnání bude mnohem těžší, protože firem zabývajících se tímto oborem je v republice velmi málo. Musel bych přemýšlet i nad možností hledat v zahraničí a to vyžaduje perfektní znalost cizího jazyka. Do příliš vzdálené budoucnosti nemá cenu moc plánovat. Ale přesto je třeba na ty nejzákladnější věci myslet. Do života je pro mě důležité i založení milující rodiny, o kterou bych se dokázal postarat. To je přání snad všech lidí. Prožít ale život monotónně jenom z práce do práce, a nic mezi tím, to není život. Podle mě je třeba zažít také něco neobvyklého a užívat si dokud to ještě jde. Chytat ryby v Norsku, podívat se na majestátní koloseum v Římě, na symbol svobody v New Yorku a nádhery přírody v Grand Caňonu. Dostat do sebe adrenalin při skoku padákem, potápět se mezi žraloky a zdolat Mount Everest. Takto bych si představoval opravdu prožitý život. Lidem, kterým záleží jenom na kariéře a nedělají nic jiného nezbydou žádné vzpomínky. Možná je pro ně jejich povolání zároveň i zábavou, ale pracovat celý život? Neodsuzuji je, ale nesouhlasím s tímto názorem. Součástí lidského života je i stáří. Co to slovo vlastně znamená? Pro některé slastné nic nedělání, pro jiné je to jenom další etapa v práci. A pro mě? I já bych chtěl ve stáří dělat něco, co už není tak namáhavého, ale není dobře vypadnout z koloběhu života a přestat se zajímat o své okolí. V takovém případě by totiž mohlo nastat to, že se mi odcizí a já zůstanu stát ve stínu stále se měnícího světa. Ať už společensky, technicky nebo politicky. Myslím že je dobré sledovat dění kolem v co nejširším rozsahu. Člověk pozná, jak se co změnilo v průběhu jeho života, a když vidí ten pokrok, co lidé dosáhli, musí být spokojen. A nakonec přijde smrt. Pro někoho jenom další cesta. Může někdo s určitostí říct co bude po životě? Nebe nebo peklo? Možná budeme prostě jen odpočívat v temném a chladném hrobě zcela zapomenuti. Osnova: 1) Úvod 2) Stať a) blízká budoucnost b) vzdálená budoucnost c) stáří 3) Závěr	cb3csebren_02_1
OSNOVA: I.ÚVOD II. STAŤ: 1. věrná kamarádka 2. mí novýí přátelé 3. pozdrav, co potěší 4. setkání v Praze 5. skvělé prázdniny III. ZÁVĚR PTÁŠ SE, JAK SE MI TEĎ DAŘÍ Ahoj Evo, až při čtení Tvého dopisu jsem si uvědomila, že už půl roku spolu nesedá{vá}<in>me v lavici. Od té doby, kdy jsme přišly celé vystrašené do 1. třídy, uběhla spousta času. Přesto jakoby to bylo včera. Živě si vzpomínám na naše besídky a výlety, na náš nezadržitelný smích, ale i na naše hádky, které jsme naštěstí vždy překonaly a zůstaly dobré kamarádky. Jsem ráda, že se Ti v Praze líbí a že si užíváš s novými přáteli. Přesto nezapomínej, že máš jednu kamarádku, která si na Tebe vždy najde čas, i když je na opačném konci republiky. I já jsem si našla nové přátele, oblíbila nové kantory a zvykla na zdejší drift (naučit se najednou mnoho pojmů, napsat test a hned je zase vypustit). To bys neuhodla s kým sedím. Hádej?… S Evou, určitě ji znáš. Taková hezká zrzka s úsměvem od ucha k uchu. I když mám Evu ráda, více času trávím s Evou. Připomíná mi tak trochu sebe, je taky blázínek s vírou, že všechno vždycky dobře dopadne. Je legrace pozorovat ji, jak se mnou brouzdá ulicemi a vůbec neví, kde je. Bydlí totiž v {název obce}<co> a ještě se tu nevyzná. Abych nezapomněla, napíšu Ti to raději hned. Mluvila jsem s lidmi z naší bývalé třídy, všichni Tě moc pozdravují a máš se jim ozvat. Škoda, že si nemohla přijed na náš sraz, znáš Adama, trochu se napil a vyváděl hlouposti. V neděli závodím v Praze ve Stromovce, tak mě napadlo, jestli se na mě nechceš přijít podívat. Prosím, prosím, smutně koukám… Ráda bych Tě zase viděla. Popovídáme si, probereme kluky a když rychle odvrhám koulí, tak můžeme někam vyrazit. Ještě Ti zavolám a domluvíme se. A o prázdninách Tě čekám! Napadla mě už spousta skvělých nápadů, co musíme podniknout. Tak například vyrazíme na kolech k nám na chatu a jestli tam dorazíme, zapálíme si ohníček, opečeme maso a budeme si povídat, dokud poslední doutnající plamínek nezhasne. Hlavně přežij zbytek školního roku, pozdravuj rodiče a bratra a až {se}<in> školní zvonek rozezvoní naposledy… hurá k nám. Už se těší Eva	cb1azemane_01_1
Slohová práce školní Veronika Zíková 14. prosince 2007 Téma: O reklamě Blíží se nám čas Vánoc a s ním i čas reklam. Možná patříte mezi zastánce komerce – v tomto případě vám však doporučuji nečísti dále… Hodlám totiž na následujících řádkách kritizovat a hanět již toliko oblíbenou formu propagace. Nikdy jsem si neuvědomovala tolik jako v posledních letech, jak je každá lidská bytost ovlivňována reklamou a že i ona sama je vlastně jednou takovou chodící. Myslím, že nejhůře jsou na tom televizní konzumenti hltající každý paprsek vyzařovaný z jejich oblíbeného přístroje. Hltají filmy, seriály, reklamy… vždyť je to jedno. Paprsky jim vypalují šedou kůru mozkovou a hypermarkety si mohou mnout ruce – nebo pokladny? Proč jsem ale zmínila zrovna Vánoce. Je to krásný, nevinný reklamní tah. Snad každý se na ně těší – svátky klidu, míru a přetvářky. Občané se těší až si vezmou další půjčku na věc, kterou opravdu nutně potřebují a obchodníci a banky se zase těší až budou moci tyto půjčky rozdávat. Není to krásné? Všichni mají radost a všichni jsou spokojení. Maximálně na ulicích přibyde zase pár bezdomovců, ne? Možná to beru až příliš negativně, ale úplně neskutečně mě dokáže iritovat přeplněný hypermarket, jehož letáky nám poštovní schránku zaplní tak, že nejde ani otevřít…Letáky – reklama – tolik stromů na to muselo padnout a přece jen je každý týden z té schránky dolujeme. Dám vám příklad na mé sedmdesátileté babičce (a není ojedinělý): Moje babička žije v jedné čtvrti v Českých Budějovicích (v které není podstatné) a jako správná důchodkyně nemá toho moc na práci. Listuje letáky od rána do večera, k tomu si pustí televizi, kde na ní nějaký pán křičí, že ten „cosmodisk“ mu opravdu pomohl a pak se milá babička rozhodne, že si dojde koupit chleba. Jak to dopadne, nemusím ani dopisovat. Babička pod náporem pěti igelitových tašek sotva dojde domů a hned nám volá, jaké že to má nevděčné děti, které ji s ničím nepomůžou. Reklama nás doslova ničí a babička z pěti tašek sotva spotřebuje jednu. Jak ovšem z tohoto bludného kolotoče vystoupit? Těžko. Můžeme zajít do „Elektroworldu“ a rozbít všechny televize, podpálit všechny novinové stánky, zabít všechny roznašeče letáků, strhat všechny reklamní nápisy atd. Možná by to pomohlo, možná ne. Maximálně bychom se stali dalšími vězni… I když vlastně jen to neeé…!!! Vězni mají v celách televize a už jsme v tom znova.	cb4czikver_01_1
Můj mobilní telefon K popisu jsem si vybrala svůj nový mobilní telefon, značky Nokia, typ E51. Telefon měří na výšku přibližně 11cm a již na první pohled vás zaujme svým elegantním, černostříbrným designem. Dále vás upoutá černá, čtvercová klávesnice s malými, ale dobře čitelnými číslicemi a písmeny. Pokud je přístroj zapnutý, můžete na displeji, který má tvar obdélníku, spatřit datum daného dne a čas. Na zadní straně se nachází kovový kryt s dobře viditelnými otisky prstů, který kryje baterii a SIM kartu. Pod baterií se skrývá paměťová karta s pamětí 2GB, na kterou je možno ukládat fotografie, nebo hudební soubory. Ze spodní části visí malá stříbrná hvězdička s průměrem asi 2cm. Mobilní telefon je pro mě nepostradatelný předmět, který používám každý den.	cl7cpacann_1
7. března 2006 Daniel Prouza, 3.E 2. písemná práce NEHAS, CO TĚ NEPÁLÍ (fejeton) Celkem čtyřicet let frustrace, závisti a nenávisti ve světě, kde tyto vlastnosti vůbec neexistují. Každý důsledek má svou příčinu. Dnes, když se mladý občan České republiky v přeplněném vagonu metra dusí pod kopanci těžkých bot, nás už asi nic nepřekvapí. Po čtyřiceti letech teroru nadešel světlý okamžik, světlá doba. Máme skoro všechno. A to, co nemáme si seženeme. Soukromé vlastnictví nám to povoluje. Povím vám krátký příběh: Je pátek večer. Skupinky lidí se jdou po pětidenní dřině (ať už v zaměstnání, nebo ve škole) odreagovat alkoholem do barů a hospod. V Praze, na Národní třídě to i v těchto pozdních hodinách žije. Najednou se ozve křik, který o trochu přehluší běžný hluk na ulici. Několik tváří hodí pohledem na zdroj řevu. Skupina pěti „bojovníků“, každý s IQ 88, dorážejí mladíka k zemi. Člověk by od kolemjdoucích očekával pomoc bezbrannému. Lidé však dělají, jako by se nic nestalo. Ba co víc, prostor se rychle vylidňuje. Toto je jeden z mnoha podobných případů. Mohli bychom říci, že se každý bojí o svůj krk, ale také bychom to mohli nazvat lhostejnost. Rušný život v autobusu přinesl další krádež, další zranění, zlomenou ruku, či týdny strávené na Jednotce intenzivní péče. Je tohle vtipné? Ani ne. Cestující je najednou nesmírně zaujat dlažbou na ulici, špínou na okně, nebo je zrovna zažrán do článku v deníku Blesk s nápisem „Karle, ví o ní tvoje manželka?“. Výkřiky bolesti jsou odsunuty do pozadí v mozku, či utlumeny těžkými decibely ze sluchátek. Těžko říci, jestli se tento prazvláštní jev (můžeme ho nazývat třeba Lhostejnost) vyskytuje i v jiných evropských zemích a těžko dohledat jeho kořeny. Dnes je doba, kdy se má starat každý sám o sebe. I politika tomu přeje. Ale jak to dopadne? Nepřehluší slogan „Nehas, co tě nepálí“ nakonec city, které držíme k druhým lidem? V tomto ohledu pro nás ztrácí pojem Člověk smysl. Bude naše chování stejné, i když se bude jednat o přátele nebo příslušníky rodiny? Do jisté míry je to možné zpozorovat už teď. Co dodat závěrem? Snad jen, že by se výchova dětí, držící se hesla „NEHAS, CO TĚ NEPÁLÍ“ měla trochu změnit. Mohlo by se totiž stát, že všichni uhoříme. A pak už nebude, co hasit.	pr3eprodan_01_1
Ezop – Bajky Autorovi bajky jsou psány velice stroze a jednoduše, tak aby se dobře chápaly a vždy vyplynul jen hlavní smysl děje a ponaučení. Jsou psány tak, aby s postavami čtenář nenavázal žádný hlubší vztah, nebo aby si neoblíbil více a jednu méně. Bajky jsou velice stručné a krátké, většinou aspoň trochu humorné a jednoduché k pochopení. Kniha má asi 200 bajek, a u každé bajky je na konci ponaučení, shrnutí nebo jakýsi dodatek.	js9rerdav_1
1. slohová práce školní 16. prosince 2004 Témata: 1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis) 2. Představ si, co se mi stalo... (dopis) 3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo ostýchám hovořit) Ptáš se, jak se mi tu líbí? Osnova: I. Úvod: České Budějovice II. Stať a) Škola b) Jídelna c) Knihovna III. Závěr: Okolí Budějovic Ahoj rodino, je to tu celkem fajn. České Budějovice jsou překrásné město s mnoha historickými památkami. Mají tu jedno z nejkrásnějších náměstí co jsem kdy viděl. Bohužel je tu nespočetně stánků s vietnamskými trhovci, kteří se snaží prodat to své „značkové“ zboží. Naštěstí je veměstě i celkem dost obchodů, ve kterých se je spousta kvalitních a pěkných věcí. Ani o zábavu není nouze. Mají tu několik oddílů různých sportů. Počítačové herny jsou skoro na každém rohu, takže když nesportuji, chodím do herny. Také tu mají multikino a koná se zde nespočet koncertů. Divadel je tu také dost a tak někdy nějakou hru shlédnu. Našel jsem si tu mnoho kamarádů, se kterými mám mnoho společného. Ani ve škole to není špatné. Je to krásná historická budova, která tu stojí už přes sto let. Neuvěřitelné viď? A pořád je neporušená. Dokonce je ve výborném stavu. Na škole je mnoho kroužků, jako například klub cestovatelů, pěvecký sbor --- anebo Internetový klub. Lavice a židle jsou trochu zdevastované a je na nich vidět, že něco prožili. Ale mají tu výbornou kantýnu. Docela dost mi vadí, že pánské záchody jsou jenom v přízemí a v 1. patře, ale ve druhém, kde máme třídu, nejsou. Mají tady také automaty na teplé a na studené nápoje. Někteří profesoři jsou bezvadní, ale jiní se u mě netěší velké oblibě. Většinou je to ale proto, že mě mají na předmět, který mě třeba nebaví. Jídelna není ve škole, ale je pár set metrů od školy. Vaří tu výborně a máme na výběr ze tří jídel. Vybavení v jídelně je nové. Z naší třídy máme výhled do parčíku mezi domy, kam z ulice není vidět. Mají tu výbornou knihovnu, kam jsem se přihlásil okamžitě, jak jsem přijel a měl k tomu možnost. Mají tu několik miliónů knih. Noviny v knihovně mají asi od roku 1945. České Budějovice mají překrásné okolí. Můžu si kdykoliv mám čas vyjet po okolní přírodě. Už jsem byl v Třeboni a na mnoha jiných místech. Je tu všude mnoho rybníků a Šumava je krásná. Už se ale těším domů Ahoj Miloš	cb1cchrmil_01_1
Kontrolní slohová písemná práce (odborný styl – popis) Témata: Odborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“> statický, dynamický, staticko-dynamický. Supernovy Právo a jeho druhy Goniometrický, algebraický tvar čísla Extrémní skupiny Parlament ČR Syntax – vytváření grafu souvětí, věty. Architektonicky zajímavá stavba v Praze Vybrané téma a druh popisu: zvíře (latimérie podivná) Osnova: úvod stručný popis vzhledu a stavby těla oči, ústa nový orgán závěr Latimerie podivná Latimerie podivná patří mezi lalokoploutvé ryby. Lalokoploutvé ryby jsou zařazeny mezi ryby kostnaté, které se vyvinuly v Devonu – uprostřed prvohor. Vědci se domnívali, že latimerie již na konci prvohor (v Permu) vyhynuly, avšak v roce 1938 byla jedna ulovena v blízkosti pobřeží Madagaskaru. Latimerie podivná měří 1,9 metrů. Její pokožka je pokryta drobnými šupinami. Tělo i lebku má již téměř plně kostěné, jen některá místa zůstávají ještě chrupavčitá. Všechny ploutve, párové prsní a břišní a nepárové ocasní a řitní, jsou vystuženy kostěnými oblouky a mají lalokovitý tvar. Latimerie komorovýma očima rozeznává světlo a tmu, vidí i barevně. Její drobné nozdry jsou přímo spojeny s ústy, v nichž se ukrývají zuby kuželovitého tvaru. U kostnatých ryb, mezi něž patří i latimerie, se vyvinul nový, vývojově významný orgán, který pradávné ryby používaly jednak pro udržování statiky při pohybu, jednak jako orgán, který jim napomáhal při dýchání. Z tohoto kožovitého vaku posléze ve vývoji vznikly plíce. Skupina lalokoploutvých ryb, k nimž patří latimerie podivná – označována dnes za živoucí fosílii, je velmi významná z hlediska vývojového, neboť se z ní v dalším vývoji vyvinuly všechny skupiny vyšších obratlovců.	js3zel_02_1
Slohová práce školní Ludmila Polednová 2. A 14. ledna 2008 Osnova: Úvod Stať: a) začátek gymnastiky b) světlounce modrá obálka c) tréninky d) první závod, moje třída e) nejdůležitější závod, nehoda f) pobyt v nemocnici g) návštěva školy h) babička a děda Závěr Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí „Jmenuji se Anna Hronová a jsem gymnastka.“ To byla moje nejčastější věta. Proč? Protože jsem patřila mezi elitu sportovní gymnastiky. Ale teď? To už je minulost. S gymnastikou jsem začala v pěti letech. I přesto že jsem byla malá, věděla jsem, že tento sport bych chtěla dělat a že bych v něm byla dobrá. Avšak rodiče o tom nechtěli ani slyšet, prý si zničím tělo. Ale po několika měsíčních nátlacích povolili a to se slovy: „Až poznáš, jaká je to dřina, odejdeš sama!“ A tak jsme šli na zápis. Doma jsem každý den vyhlížela pošťáka, který by mi přinesl rozsudek z centra. Stále nic! Nikdo nepřicházel! Oznámení nikde! Po nekonečně dlouhých čtyřech dnech přišla světlounce modrá obálka s modrým logem. Jakmile jsem viděla ten obrázek, věděla jsem, že je to ONO. Vzala jsem si dopis, roztrhla a koukala na hustě popsaný papír. Jen maminka mi ho s úsměvem vzala z rukou a začala předčítat. Pak jsme šli oslavovat moje přijetí do nejprestižnějšího klubu sportovní gymnastiky ve městě! Další týden byl trénink. Těšila jsem se, neuvěřitelné, že i teď si ten pocit dokážu vybavit. První tréninky byly velice náročné, celé tělo mě bolelo, ale touha stát na prvním stupni vítězů byla obrovská, a tak jsem držela a úmorné cviky přetrpěla! Výraz rodičů mi naznačoval, že ví, že nakonec skončím. Ale na to jsem byla moc hrdá a nehodlala jsem jim dopřát to potěšení. Na tréninky jsem chodila jako první a odcházela poslední, stále jsem se zdokonalovala a těšila se na první medaily. Možná i kvůli tomu jsem zjistila, že nemám žádné přátele. První závod se dostavil velice brzo, ale bohužel nedopadl podle mých představ. Nervozita mě přemohla a v mé sestavě si vyskytlo mnoho chyb. S brekotem jsem jela domů. Jediné z čeho jsem měla ten den radost byla podpora tatínka, který zřejmě změnil názor na gymnastiku. To mi dodalo ještě více elánu a v tělocvičně jsem byla většinu mého času. Není divu že jsem si pak s dívkami ve třídě nerozuměla. Zajímaly je jiné věci a tělocvik je nebavil. Ale u mě to byl opak, tam jsem mohla předvést svůj život, několikaletou dřinu. Poznámky na moji osobu jsem radši neslyšela. S odstupem času se jim ani nedivím, byla jsem namyšlená, nestarala jsem se o pocity druhých a myslela jen na své úspěchy a na sebe! Léta plynuly a vášeň do gymnastiky mě neopustila. Stála jsem toužila ho nových úspěších a mé cíle stoupaly výš. Tenkrát jsem se chtěla kvalifikovat na Mistrovství Evropy. Nepodceňovala jsem přípravu a v mé hlavě se mi honily myšlenky jen o tomto závodu. Konečně nastal můj vytoužený den. Nebyla jsem nervózní, neměla jsem strach, nezmatkovala jsem, cítila jsem se jistě, cítila jsem vítězství! Musím přiznat, že jsem byla opravdu v nejlepší formě své kariéry. Po příchodu do závodní haly jsem se nemohla nabažit tamější atmosféry. Ale čas mě tlačil a já se musela připravit. Po protažení jsem šla na dvojhrazdu. Ruce jsem si namočila v křídě a vyšvihla se nahoru. Jeden toč, dvojtoč, přeskok a zakončení, letěla jsem vzduchem, udělala poslední salto a … „Anno, probuď se. Slyšíš?“ Bolela mě hlava, pomalu jsem otevřela oči. Moji --- přítele stáli kolem postele, která ovšem nebyla moje. Maminka měla oteklé oči od pláče. Mami, co se stalo?“ zvedla jsem se z postele, ale nešlo to, bylo to jiné. „Tati, já necítím nohy!“ V tu ránu jsem si rozpoměla, co se stalo! Přepadl mě pocit zoufalství, nenávisti, bezmocnosti, byla jsem na dně, můj život se absolutně zhroutil. Byl ze mě MRZÁK! Po příchodu domů se na mě navalily vzpomínky, strhala jsem všechny diplomy, všechny medaile i poháry, vše, co by mi připomínalo gymnastiku! Byla jsem tak nešťastná! Uzavřela jsem se do sebe a skoro nemluvila. Naši v naději, že se vzpamatuju, mě odvezli do školy mezi „přátele“, ale byli tam nějací? Pochybuji, za celý pobyt v nemocnici nebo doma za mnou NIKDO nepřišel. Ve třídě na mě všichni koukali, na mě, na mrzáka, ale v jejich očích jsem neviděla žádné slitování. Vší silou jsem se štípala do ruky, abych se nerozbrečela. Věty jako: „Jsem zvědavá, co nám teďka předvede. Vždyť ani kotoul neudělá!“ bodaly do srdce a působily bolest. Odjela jsem pryč, do přírody, kolem spousta lesů a rybníků. Bylo léto a to jsem vždy trávila u babičky. Pomalu jsem se ----. S dědou jsme „chodili“ na ryby a babičce jsem pomáhala v kuchyni. Ale pořád mi chyběli mí vrstevníci. Jednoho dne jsem uslyšela křik, popojela jsem, abych viděla z okna. Nevěřila jsem svým očím, před vraty stála moje třída. Po dlouhé době se ve mně objevila jiskřička štěstí! Zároveň jsem byla v rozpacích, chtěla jsem se jim moc omluvit za své chování, moc jsem si přála být s nimi kamarádka. Večer jsme si udělali táborák, zpívali a povídali, zdálo se, že mi odpustili! Po návratu domů jsem byla konečně schopna se podívat na video z toho osudného závodu. Stále to bolelo, ale teď jsem našla další poklad mého života a to přátele! Díky nim má zase můj život smysl, díky nim se nestydím jet mezi lidi, díky nim píšu tento příběh a díky nim jsem opět šťastná! Až teď jsem si uvědomila, jaký pocit štěstí vnesli do mého života. A předsevzetí? Ať to zůstane, tak jak je. Děkuji!	cb2apolhed_01_1
29. března 2007 Pinka Michael, 2.C 2. písemná slohová práce Na cestě Byla sobota, vstával jsem za zimních ostrých paprsků ranního slunce, které* Probouzel jsem se unavený, ale zároveň šťastný, že nemusím do školy. Má radost ještě vygradovala po zjištění, že šedé a špinavé chodníky pokrývá třpytící se sníh. Sešel jsem do kuchyně a první co jsem zaslechl – „Jedeme na výlet“ prohlásila máma. Zhrzený tímto zjištěním jsem protočil panenky a pozitivně odpověděl, i když mé mínění bylo opačné. Byl jsem nucen přijmout rozhodnutí mé máti. Otec z toho také nebyl nikterak nadšený. Sestra to neřešila, neboť unáhlené výlety byly téměř na víkendovém pořádku. Posnídali jsme, oblékli se, zabalili se, naložili a vyrazili. Celou cestu na ono místo jsem se střídavě snažil usnout, nebo tupě zírat z okénka. Mé pocity byly dosti smíšené. Myslel jsem na kamarády, kteří v tu chvíli na ledě zápolili se soupeřem, a na druhou stranu jsem byl rád, že se taky konečně dostanu do přírody a na čerstvý vzduch. Po dvou a půl hodinové cestě se již rýsovaly skokanské můstky. Máma zavelela: „ZASTAV“. Ot zastavil a my vylezli z auta. Protíral jsem si oči a nade mnou se prohýbaly stromy pod tíhou sněhu. Čerstvý severní vítr mi ošlehával líčka. Zvuk dovádějících dětí na bobech se rozléhal po údolí. Motory sněžných skútrů burácely a míhaly se na protějším svahu. Vysokotlaká a nízkotlaká děla jedou na plný výkon, neboť okolní teplota klesla pod bod mrazu. Z dalekých „sněhovyráběčů“ ke mě poletoval sníh a usazoval se na mých rukavicích. S údivem jsem zjišťoval, že každý sněhová vločka má jiný tvar. Slunce osvětlovalo vrcholky vzdálených hor na polské straně. V tu chvíli jsem nevnímal ani slastné superlativy svého otce na zdejší krajinu. Jelikož to bylo z počátku listopadu, zimní sezóna se teprve rozjížděla a jindy ulice plná obézních občanů německého původu, byla teď úplně prázdná. V nedaleké restauraci jsme si pochutnali na obědě. Mé chuťové pohárky si dopřávali neodolatelné chuti kachničky se zelím a špekovými knedlíky. Po chutném a vydatném obědě jsme se vydali na 5km. procházku lesem. Procházka byla nudná, ale v autě jsme zkonstatovali, že byla příjemná. Kola auta ubírala kus po kusu cesty do Prahy. * dopadaly na moje oční víčka. Za výfukem se hory zatahovaly a já se opět snažil usnout. Tak končí cesta za poznáním přírody. Asi si teď pokládáte otázku, jaké to město. Bylo to moje nejoblíbenější severočeské město a zároveň lyžařské středisko HARRACHOV.	pr2ctpinmic_02_1
Ptáš se, jak se mi teď daří Osnova: I. Úvod II. Stať: 1. Základní škola 2. Noví spolužáci 3. Učení a předměty III. Závěr Ahoj Adame! Hned ze začátku dopisu bych Ti chtěla poděkovat za Tvé poslední psaní. A zároveň bych se Ti chtěla omluvit, že jsi musel na mou odpověď čekat takovou dobu. Opravdu si teď nevymýšlím, ale Tvou adresu jsem založila tak důkladně, že jsem ji objevila až po velkém úklidu. Nezlob se. A také mě teď velmi zaměstnává nová škola. Ty jsi v minulém dopise psal zážitky ze své nynější školy, tak i já se Ti s nějakými svěřím. Mluvili jsme spolu naposled o letních prázdninách, takže si jistě pamatuješ, jak jsem nechtěla opustit základní školu. Byla jsem zkrátka zvyklá na své spolužáky, spolužačky, na učitele a celkově na mé 9-tileté působení na dřívější škole. Jak jistě víš, mám základní školu velmi blízko od svého domova, takže i to mi vyhovovalo. Teď musím vstávat o půlhodinu dřív a jezdit každý den autobusem. Měl jsi také takový svíravý pocit, když ses se základní školou loučil, Adame? Ale co se dá dělat. Prázdniny skončily a já nastoupila na gymnázium. Pamatuješ se, jak jsme se na něj o prázdninách byli podívat? Taková ta oranžovo-žlutá budova. Naštěstí jsem nebyla z {obec}<priv> sama. Na stejnou školu se přihlásil kamarád z bývalé školy, Adam. Toho asi neznáš... Přišli jsme do nové třídy a tam na mě čekal první šok – najednou jsem neměla 18 spolužáků, ale 31. To jsem docela koukala, ale už jsem si trochu zvykla, že je to živější a možná i lepší. Musím říct, že po těch necelých 5 měsících se mi někteří spolužáci jeví jako velmi sympatičtí, někteří už méně. Jak mě znáš, tak moc dobře víš, že se víc kamarádím s kluky, než s dívkami. Znáš mě. Naneštěstí se ale naše třída skládá z 22 děvčat a 10 kluků. Ale i tak mi některá padla do oka a ačkoliv jsem tomu v září nechtěla uvěřit, docela jsem ráda, že tu jsem. Pozoruji, že někteří lidé ze třídy mají stejné hodnoty v životě jako já, což mi na základní škole občas chybělo. Jinak co se týká učení, je opravdu znát, že je to těžší. Ale to ty máš jistě také, viď? Psal jsi mi to, já vím. Ale zatím žádné zásadní problémy nemám, myslím, že známky zatím vycházejí. Kromě tedy fyziky. Máme docela náročného profesora, ale to vše Ti povyprávím, až se uvidíme, ano? Ale zase hodně mě baví biologie. Teď probíráme kytičky a víš, že to je moje, ale s přírodopisem na základní se to opravdu nedá srovnávat. Blíží se však pololetí, takže máme naplánované hodně písemky. Vlastně se teď učím na písemku z dějepisu, ale potřebovala jsem si oddychnout. A jak se vyvinuly vztahy u vás ve třídě? A jak zvládáš učení? Tak asi budu končit. Ještě jsem Ti chtěla napsat, že moc ráda vzpomínám na prázdniny, hlavně tedy na vodu, kde jsme se tak skamarádili. A viděl jsi vůbec fotky z vody? Kdyby ne, tak napiš a já ti pošlu CD. Měj se tedy pěkně a zas někdy napiš! Ahoj Eva P. S. Mám Tě pozdravovat od Evy!	cb1akubter_01_1
Psací stůl Stůl paní učitelky je ze dřeva. Je sice starý, ale nově natřený a opravený tak, že je teď jako nový. Za stolem má paní učitelka křeslo v kterém se jí dobře sedí, když opravuje sešity. Na stole má paní učitelka kalendář sešity, kytku na okrasu, hrníčky na propisovačky, třídní knihu, klíče, botu na tužky, dárek z Tunisu a jiné věci. Ve stole je devět suplíků a z toho jeden na zámek a také tam je jedna nebo více poliček. <img stůl>	hr5cikluc_02_1
Lenka Hašková Třída: VIII. B Datum: 4. 11. 2009 1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny Dobrý voják švejk Švejk se nikdy ničeho nebál. Byl dobromyslný, až bych řekla, že tato dobromyslnost přecházela v slabomyslnost. Díky těmto vlastnostech pusobil nebojácně, statečne a neohroženě. Jeho veliká ústa buď potraviny konzumovala, nebo aspoň v nich zpívala velký hlad u člověka doprovází velká žízeň, což se ani Švejkovi nevyplatilo, neboť pil jako duha. Švejkova blbost způsobila mnohé katastrofy. Z jehné takové katastrofy, kterou sám nechtěně zavinil, vyvázl jako jediný bez úhony a ke všemu dostal medaili za statečnost a byl jmenová kaprálem. Po této události odešel k letectvu. Švejk je typický českým literárním hrdinou a má vlastně veselého obecního blázna. Tyto vlastnosti mnohdy neprávem bývají připisovány celému našemu národu. Také vyšla kniha „Dobrodružství Dobrého vojáka Švejka“ autorem této knihy byl Jaroslav Hašek	kl8bhaslen_1
6.3. Dnes měla mamka narozky a proto byla oslava. Přijeli kamarádi. Mamka dostala plno dárků jako např. bomboniéru,. tryko, kytku... atd. Ze všech měla obrovskou radost. S tetou jsme jí upekli 3. patrový dort. Mamka z něj byla vykulená, až jsem si myslela že jí oči vypadnou. Celý den byl príima! PS: mamce je 37 let. 7.3. Dnes ke mně přijela kámoška Eva z Liberce. Měla totiž narozky. Bylo jí 12 let. Ode mne dostala šaty a kytku. kKoukali jsme na televizi a potom jsme šli ven na hřiště. Když nás to přestalo bavit, tak jsme šli domů. Nakonec u mě Eva spala. 8.3. Druhý den jsme se vzbudili v 6h, protože Eva vlezla za náma do pokoje a tahala nás za nohy, tak jsme se šli koukat na televizi. Okolo 9h si pro Evu přijeli rodiče. Bylo mi líto, že odjíždí a proto jsme si slíbili, že příští týden k nám zas přijede i když je to dálka! <img usměváček> 9.3. Ve středu jsme se zálesákem šli na exkurzi do Teplárny. Dozvěděla jsem se, že komín měří 120 m a spálí 1000 tun denně. Potom jsme šli pěšky na prohlídku vodní elektrárny, která je u plovárny. Tato elektrárna se začala stavět roku 1921. Stavba trvala 9 let. 10.-11.3. Ve čtvrtek jsem jela k tetě na Vltavu, protože jsem s nima jela do aquaparku v Praze, ale jeli jsme tam až v pátek. Vstávali jsme v 6:00 h. Když jsme doralzila, tak jsme se šli převléknout a hurá do bazénu. Nejčastěji jsem byla na tobogánech a taky jsem tam potkala Evu. Večer jsme byli už dost promočení, tak jsme jeli domů. Bylo to SKVěLé! 12.3. V sobotu jsem byla s Evou na maškarnim v {obec}<priv>. Eva šla za berušku a vyhrála 2. místo za nejhezčí masku. Moc se nám to líbilo! CELÉ PRÁZDNINY BYLY SUPER, ALE MOC KRÁtKÉ!	ho5dnasmar_1
Hana Hejnalová, I. C 4. listopadu 2003 1. písemná práce Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá (Vypravování) Osnova: 1) vlk a liška dávní nepřátelé (úvod) 2) vlk vystraší lišku 3) liška vymýšlí pomstu 4) liška navštíví vlka a medvěda 5) medvěd honí vlka 6) Vlk a liška byli už od nepaměti velcí nepřátelé. Pořád si prováděli nějaké schválnosti. Nechtěli si ublížit, ale chtěli toho druhého zesměšnit před celým lesem, ve kterém žili spolu s ostatními zvířátky. Ta o jejich nepřátelství věděla a vždycky se dobře pobavila nad cizím neštěstím. Jednou šel vlk lesem a zahlédl lišku. Schoval se za křoví a čekal. Liška spěchala a nedávala pozor. Najednou za ní zašustí listí a než se stačí ohlédnout, leží na zemi. Liška se hrozně vyděsila a začala křičet: „Pomóc, přepadení!! Zachraňte mě někdo! V lese jsou lupiči a chtějí mě okrást! Pomóc!!!“ Za chvíli se seběhl celý les. Všichni se lišce hrozně smáli, až se za břicho popadali. Když liška zjistila, že na ní neleží nikdo jiný než vlk, naštvala se. Vstala, otočila se a odešla. Usmyslila si, že se vlkovi pomstí a vymyslí na něj tu nejhorší léčku. Chvíli přemýšlela a nakonec vzala lopatu a šla s ní k cestě. Vykopala hlubokou jámu a zakryla ji větvemi a listím. Potom sehnala plný hrnec medu, zavázala si nohu obvazem a belhala se k vlkovu domu. Zaťukala na dveře a když vlk otevřel, začala si stěžovat: „Vidíš, vlku, co jsi mi způsobil, jak jsi na mě skočil? Nemůžu chodit, bolí mě noha a je to jen tvoje vina. Možná jsi mi ji i zlomil! Ach, co si já ubohá teď počnu? Slíbila jsem medvědovi, že mu přinesu tenhle hrnec medu na zimu, a ani dojít za ním nemůžu. Medvěd je, jak jistě víš, před zimou vždycky nerudný. Když mu nepřinesu med, rozzlobí se a kdo ví, co se mnou pak bude. Ach, já ubohá!“ Vlk byl od lišky zvyklý na hodně věcí, ale tohle od ní nečekal. Nemohl uvěřit vlastním očím – liška a málem mu tady pláče na rameni. A protože měl přece jenom trochu cti v těle a taky věděl, co je to úcta k nepříteli, zželelo se mu lišky a povídá: „Dej mi ten med a já ho medvědovi zanesu. Běž domů a odpočiň si, ať se ti noha brzy uzdraví. Až zas nebudu moci já, pomůžeš ty mě.“ Liška mu poděkovala a šla domů. Sotva zahnula za první strom, sundala si obvaz, aby jí nepřekážel a běžela za medvědem. „Medvěde, medvěde, potřebovala bych pomoc.“ Liška a medvěd byli dobří přátelé, a tak se spolu rychle domluvili. Když jí medvěd slíbil, že udělá, co chce, běžela liška zase zpět k jámě na cestě. Za chvíli se u medvěda objevil vlk. „Medvěde, nesu ti med na zimu.“ „Dej ho sem a ať už jsi pryč. Už tě tu nechci ani vidět.“ odsekl mu medvěd. Vlk se urazil a řekl medvědovi, že by mohl alespoň poděkovat. Medvěd se rozzlobil a už se řítí na vlka. Ten začne utíkat jak nejrychleji dovede. Běží po cestě a medvěd za ním. Najednou ale vlk zahne do křoví – medvěd za ním. <dokončení v konceptu> Nakonec se mu vlk ztratí v houštinách. Medvěd běhá podél cesty a hledá ho. Najednou se vyřítí přímo na lišku, která celá nedočkavá vyhlíží vlka. Medvěd si lišky nevšimne, postaví se na zadní a strašně zařve. Liška se strašně vyděsí a začne utíkat. Zapomene na díru a spadne přímo do ní.	pr1chejhan_01_1
Zlatý skarabeus/ Objevení pokladu Je to už dávno, co jsem se seznámil se svým přítelem W. Legradem. Díky kterému jsem nemalo zbohatl. Ale nebudeme předbíhat a vrátíme se zpět na začátek. Jako každý týden jsem šel navštívit svého přítele W. Legrada. Po chvíli chůze jsem došel k jeho chatrči. Nežně jsem zaklepal, ale nedočkal jsem se odpovědi. Udivilo mě, že není doma, přesto jsem vstoupil. Po nějaké době dorazil Legrad se svým sluhou Jupiterem. A už od dveří si povídali o nějakém objevu „brouka“. Víc jsem se však nedozvěděl snad zítra. Protože Legrad půjčil „brouka“ poručíku G, který ho chce řádně prozkoumat. Prý mi ho alespoň nakreslí. Podal mi kus papírku, ale v tu chvíli na mě skočil jeho pes. Za chvíli jsem se probral, prohlédl si papír a řekl mu, že to vipadá jako umrlčí hlava. Legrad mi vytrhl papírek a vrazil jej ho stolu. Ucítil jsem, že je čas odejít. Po pár týdnech mi přišel dopis, ať okamžitě příjdu Legrad. Nevahal jsem a šel. Legrad a Jup se připravovali na nějakou cestu. Legrad řekl, že můžeme vyrazit. Neváhal jsem a šel. Po půlce dne jsme dorazili ke starému stromu. Legrad dal Jupovi brouka a poslal ho až nahoru do koruny stromu. Za chvíli mezi nás spadl ten „brouk“. Legrad začal něco měřit a řekl nám ať zde kopeme. Po hodině šel něco řešit s Jupem. Začal znovu něco měřit a ukázal nám místa kde máme kopat znovu. Asi po hodině jsme objevili truhlu. Otevřeli jsme ji a na nás ze vyvalil třpyt zlata.	js9bbazmic_1
Veronika, Boušová třída: VII. B. Datum: 19. 11. 2009 1. slohová práce – popis uměleckého díla Obrazek: Jaroslava Lady Zimní čas Tento colorovanou malbu namaloval Josef Lada je na motiv zimi což bylo jeho velmi časté téma. Tato malba byla namalována roku 1947. Toto dílo je v modrém rámu dále tam je bílí rám. Toto dílo se skládá z více menších obrazů s dějem. První obrázek v levo úplně na hoře je na rámu malí květ. Obraz ukazuje na konec podzimu. Je tam vyobrazen chlapec s dívkou, kteří k nám stojí zády, pouští si oranžového draka. Děti stojí na mítince u cesty, nejspíše za vesnicí neboť je v pozadí vidět střecha doma a kus kostela. Když začneme posouvat svůj pohled směrem do prava, dělá nám zde mezi dvěma obrazy mezi ozdobený vánoční stromek v květináči. V pravém horním rohu je jméno autora a datum vytvoření. Ještě ještě vedle je ptačí zop pouze bobule. Na této malbě je polozřícenina hradu a ten leží na kopci. Pod kopcem se nachází ústřední motiv a tím jsou dva nejspíše chlapci klouzající se po zamrzlém rybníku. Že je to rybník sem usoudila protože v popředí se nachází vrba. Posuneme svůj pohled níže. Zde je vyobrazen zajíc ve své noře. Pohlédneme o kousek do leva a máme přímí střed malby. Tím je tradiční betlém. Na levo je kočka vyhřívající se na peci, která kouká do místnosti. Níže je jednocelkový obrázek, který je s vyobrazením muže odcházejícího z lesa, tipický sněhulák a muž nejspíše mladík, který táhne na saních dříví. Po sněhulákem je kachna v níž je zapíchnuta porcovací vydlice. V rohách u rámečku jsou jablko a ořech. Celý obrázek od pozdimu do února vypráví o tom jak to v té době vypadalo. Dílo se mi velice líbilo.	kl7bbouver_1
23. 3. 2006 Hana Kunzlová 2. písemná práce (subjektivně zabarvený popis) Přichází noc v našem městě. Začíná se stmívat a město dostává tajemnější nádech, vypadá to jako kdyby všude poletovalo plno prachu, který se neustále víří. Vykouknu z okna ven a uvidím pouliční lampy, připomínají zářivé světlušky, které nám v noci usnadňují cestu k našim obydlím. Rozsvítí celé město, dají mu život, který je jiný než přes den. V noci mám pocit člověka s křídly, co může kdykoli odlétnout. I atmosféra se změní, lidé se začínají bavit, svoje starosti hodí za hlavu, alespoň do té doby než zase slunce nový den přivede. Ráda se v noci procházím městem. To město vnímám úplně jinak. Dokážu vnímat okázalou krásu, z které čerpám energii. Když jdu kolem řeky cítím závany větru, které nesou vůni města. (Takové procházky mám ráda také z důvodu, že si srovnám v hezkém prostředí své myšlenky.) Tohle město má i druhou tvář, je tady i noční život. Často chodím přes hlavní ulici, v noci mi to tu připomíná bzukot včel, které neustále poletují sem a tam. Město stále žije, přesto jsou některá místa ve městě dost nepříjemná. Vzpomínám si jak jsem se jednou ztratila a hledala jsem mezi spletitými uličkami cestu zpět. Všude bylo ticho a já jsem vcházela do tmavé úzké uličky, která jako by mě vedla do záhuby, procházela jsem ji s nejistotou. Když jsem z ní vyšla a dostala jsem se zpátky na hlavní ulici, polil mě pocit úlevy a spadla ze mě nejistota. Tohle město je neskutečně různorodé, nikdy neusíná, stále se tu něco děje. Proto k němu mám nádherný vztah.	pr2cfkunhan_02_1
Andrea Abrhamová VIII. A 4. 11. 2009 1. slohová práce charakteristika literárního hrdiny „Čert“ Velmi různorodá postava většina pohádek má ve svém ději nějakého toho čertíka. Na jeho hlavě najdeme kudrnaté černé vlasy k kterých uvidíme trčející rohy. Pod jeho umouněným obličejem se skrývá vychytralá bytost, která zlé chytá a když nic dělat nemusí tak leží u kotle v kterém se vaří hříšníci. Celé jeho tělo je dále pokryto kožichem, jelikož čert je velmi zimomřivé stvoření. Od ramen mu dolů sahají ruce, které jsou velmi šikovné díky tomu má co chce. Samozdřejmě že ručičky podávají nějaký ten pamlsek do pusy takže rychlost jeho rukou mu velmi prospívá. Od pasu dolů se mu nachází noha s botou a pak noha zakončená kopytem díky tomu je kulhání na denním porádku. Když si čerta otočíme tak nad jeho hýžděmi nalezneme ocas na který je velice opatrný a rád sním čaruje. Paličatost to je jejich velká vlastnost, která z nich vystupuje. Naopak higiena to je to nejhorší slovo žádný čert by se neměl namočit natož se mít. Čerta také často vidíme po boku anděla a Mikuláše. Na zádech nosí pytel a obchází domy kde odnáší zlobivé děti do pekla. Řekla bych že každý rodič vyhrožoval dítěti čertem. Ale co by to bylo za svět kdybi si to ty raraši čas od času neukázali a tu zlou duši nepotrestali.	kl8aabrand_1
1. listopadu 2005 SOUDNEJ, 3.E 1. PÍSEMNÁ PRÁCE (Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě) M. Ghándí (Úvaha) Narodil jsem se v křesťanské rodině (po otci) a proto jsem byl vychováván ve víře, že bůh existuje, že se nám všem odmění v nebi. Samozřejmě jsem ale v poslední době začal pochybovat, boha nalézat, ztrácet a znovuobjevovat. A nelitoval jsem toho, že má víra je taková. Vždyť je to tak správně, víra má být živá, ne ustrnulá. Teď už však nežije. Přelom ve věření a nevěření nastal po tom, když jsem byl téměř svědkem násilí, zla, a hlavně bezpráví. Když jsem viděl plačící Dárfuranku na fotografii více než malé, ta dívka okolo 14 let, pětkrát znásilněná. Zůstával mi rozum stát nad touto nevinnou obětí. Chtělo se mi plakat, chtělo se mi řvát, chtěl jsem se mstít. Křičel jsem do nebes: Bože, jak tohle můžeš dopustit? Jak si může za svůj osud? Čím se provinila?“ Že umírají američtí vojáci v Iráku ve mně soucit neprobouzí, ti jsou sami odpovědni za svůj osud. To, že při hurikánu Katrina zemřely tisíce lidí mě taky nechává chladným, protože za to si ostatně můžeme opět my sami. Ale ty oči, ty velké oči plné otázek, strachu a bolesti. Mám zlost. Ale na koho? Mám proklínat Tebe? Že jsi tohle nechal dopustit? Na ně, na pravé původce bezpráví? Nemohu dále věřit v Tvou existenci. A otázky mne ze sna budí dál. Co tedy mohu udělat já? V první řadě hraje roli informovanost. Již jeden filosof řekl: „O jak sladká je nevědomost.“ Na pilu přitlačil A. Camus, který ve svém románě Mor ústy jedné z hlavních postav říká, že největší neřestí lidí je víc než cokoli jiného právě nevědomost. Dobře tak si koupím každé pondělí Respekt a přečtu si jak ten svět jde do ****** a to mi má stačit? Povědomí o problémech světa je vyřeší? Tak co tedy mohu dělat já? Začni od sebe. Začni mluvit pravdu, přestaň krást, zabíjet ty sám. Šiř okolo sebe pozitivní energii, pěstuj altruismus. Alespoň toto minimum můžeš udělat pro dobro lidstva. To je to samé jako vegetariánství, o kterém jsem psal. Odmítnutím jezení masa člověk odmítá i násilí páchané na zvířatech. Přímo tomu a tomu zvířeti nepomůžeš, ale logicky dojdeš k závěru, že čím víc lidí přestane maso konzumovat, tím míň zvířat bude umírat. Ten samý případ je šíření nenásilí (které ostatně šířil i sám Ghándí) a altruismu. Je nad slunce jasné, že každý nemá tu možnost spáchat atentát na Kim Čong-Ila nebo na Fidela Castra, ale každý může začít pozitivně myslet, soucítit s druhými, na místo zla šířit lásku. Možná to zní naivně, ale proč to nezkusit. Sám Ghándí je symbolem šíření nenásilí. Držel hladovku za zažehnání krvavé revoluce v Indii. Dalším představitelem tohoto chování je dalajláma. A připadají si tito dva pánové naivní?	pr3esou_02_1
Inga Khudyaková, 1. E 5. listopadu 2003 1. písemná práce Vzpomínka (Vypravování) Osnova: 1) úvod: Patrikova vzpomínka 2) stať: a) Krásný den b) Koupání c) Záchrana 3) závěr: Patrikova vzpomínka Každý člověk má hodně vzpomínek. Některé bývají špatné, jiné bývají dobré. Většinou si pamatujeme ty krásné, ale i těch tragických bývá hodně. Vzpoměla jsem na jednu smutnou vzpomínku, která se stala Patrikovi. Byl krásný, sluneční, květnový den. Sluníčko hřálo a počasí připomínalo spíš červnový, než květnový den. Vypadalo to, že bude pěkný výkend, podobný těm ostatním, ale na ten výkend Patrik u v životě nezapomene. Tehdy byli můj strýc s tetou a bratrancem Petrem pozvání na oslavu narozenin jednoho známého. Oslava byla pořádaná v přírodě a měla mít podobu pikniku. Vše bylo až pohádkově krásné. Petra napadlo, že když je takové pěkné počasí, mohl by se jít vykoupat do nedalekého jezera. Slunce pálilo skoro jako na Sahaře, ale voda se ještě po zimních mrazech nestačila ohřát. Petr pozval svého kamaráda Patrika a spolu se vydali k jezeru. Když přišli k vodě, Petr dlouho nečekal a začal se svlékat, aby mohl jít do vody. Pobízel taky Patrika, ať jde s ním. Ale Patrik to odmítal: „Ne, bež sám, mě se zdá voda příliš studená a nechci nastydnout. Budu tě sledovat ze břehu. A Petr na to: „Tak jak chceš, nevíš o co přicházíš!“, a rozběhl se do vody. Chvíli se koupal, ale z vody brzy vylezl a řekl Patrikovi, že je to tady moc mělký a že to pujde zkusit trochu dál. Patrikovi se ten nápad moc nelíbil: „Pojď už, musíme se vrátit!“ Petr ho neposlouchal a snažil se najít lepší místečko. Patrik kamaráda nenechal samotného a následoval ho. Petr vešel do vody a tam už se mu to zdálo dostatečně hluboký a tak po chvíli začal skákat šipky. Najednou skočil pořádnou šipku a byl pod vodou nějak dlouho. To se zdálo Patrikovi divný a když se delší dobu neobjevoval na hladině, začal na něj volat. To ale nepomáhalo a tak se za Petrem rozběhl do vody. Skočil do vody a snažil se tam kamaráda najít, ale bez výsledku. Vynořil se a zkusil to o kousek dál, ale všechny jeho pokusy dopadly stejně. Pořád to bylo marné. Ve chvíli Patrik vylezl z vody a rozhodl se, že přivede pomoc dospělích. Za chvíli přivedl dospělé na ono nešťastné místo, kde se Petr koupal. Někteří začali skákat do vody a snažili se ho najít, jiní zavolali potápěče. Ti přijeli během pár minut a začali Petr hledat. Ta chvíle se Patrikovi zdála nekonečně dlouhá, jako kdyby plynuly roky. Najednou se z vody vynořili potápěči a v rukou nesli Petra. Patrik se k nim rozběhl, ale uviděl jen mrtvé a bezvládné tělo. Začal křičet a naříkat: „Ne, proč se to stalo Petrovi!?, ne, ne, ne!“. “Proč se mi ho nepodařilo zachránit!“ V tu chvíli si Patrik uvědomil, že ztratil dobrého kamaráda a z očí mu začaly téct slzy. A taky si uvědomil, že on se zachoval dobře, ale měl taky přemluvit Petra, aby nešel plavat. Možná by těd tady byl Petr s námi. Smál se, dováděl, dokázal pobavit. Ale už to bohužel zůstane pouze v Patrikově vzpomínce.	pr1ekhuing_01_1
„ZLO, BEZPRÁVÍ A NÁSILÍ PŘEŽÍVAJÍ JEN S NAŠÍM PŘIZPĚNÍM, NEEXISTUJÍ SAMY O SOBĚ. (M. Ghándí) Zlo. Odkud přišlo? Jak vzniklo? Tyto otázky si odnepaměti lidstvo pokládá. Snažilo se vysvětlit vznik zla ve své mytologii. V mytologii si lidé vymýšlejí příběhy o věcech, kterým nerozumějí. Nejznámější je biblický příběh o Adamovi a Evě: „Bůh stvořil muže a ženu. Nechal je žít v ráji, kde neznali záporné lidské vlastnosti. V ráji neexistovalo žádné zlo ani smrt. Mohli jíst ovoce ze všech stromů, jen ze stromu poznání ne. Eva nedokázalo odolat hadovu našeptávání a snědla zakázané jablko, které potom nevědomě snědl i Adam. Nejdřív se před Bohem schovávali, protože poznali, že udělali něco špatného. Nakonec je Bůh vykázal z ráje, aby poznali reálný život se vším, co do něj patří.“ Poznání. Vše se ve skutečnosti točí kolem poznání. Jak můžu poznat dobro, když neznám zlo? Jak poznám bílou barvu od černé, když neznám její protiklad? Jedno bez druhého nemůže existovat. Bílá tvoří černou a zároveň černá tvoří bílou. Většina kultur toto poznání nějak pojmenovává a dále rozvíjí. Někdy se to nazývá koloběh života jindy náboženství. V mnoha případech si lidé snažili vytvořit návod jak podle tohoto principu<in> žít. Například křesťané mají bibli. Má to být jakési ulehčení. Hledání ulehčení je největší problém lidstva. Raději budu dělat to, co mi někdo řekl, než abych myslel sám. Někdo řekl, že toto je dobré, tak to taky budu dělat. Největší nebezpečí tohoto jednání je v církvi. Kněz něco řekne v kostele a to je pro mě neposkvrnitelné, i kdyby to byla hloupost. Můžu říct, že bez zla by to bylo lepší. Vše by bylo dobré samo o sobě. Vše by se tak stalo samozřejmostí. Bez zla bysme neměli možnost volby. Bez volby bysme se nemohli rozvíjet. Bez vývoje bysme nepotřebovali všechny ty lidské vymoženosti, které lidstvo vymyslelo. Proč se lidstvo tedy celá staletí namáhalo? Mohlo přeci zůstat na stromech a žít jako opice. Zlo je prapůvodní příčinou všeho záporného. Bezpráví a násilí vznikají až druhotně lidskou příčinou. Nikdo nás nenutí, abysme páchali zlo. Zlo je naše svobodná vůle. Zlo pouze našeptává, ale nic samo o sobě nemůže učinit. Jeho nástojem jsou lidé. Lidé, kteří neodolali našeptávání zla. Pouze lidé ho činí. A také pouze lidé jsou za něj zodpovědní a ponesou si za něj následkýy. Spoustě lidem přijde lepší páchat zlo. Je to přece jednoduší a lehčí. Nemusíme se snažit a ničím se zabývat. Protože jsou lidé živočichové mají sklon jednat pudově. Pokud jim někdo něco udělá, tak mu to<in> oplatí a dají něco přídavkem. A nic víc neřeší. Je mnohem těžší překonat se a neoplatit stejnou mincí. Je mnohem těžší udělat správnou věc a dokázat odpustit. Pouť životem člověka mnohokrát zkouší. Každý člověk během života alespoň párkrát podlehne. Mnoho lidí se nedokáže vyrovnat s tím, že mnoho zločinců má vše a oni se neustále snaží, a přesto se jim nic nevede. Řeknou si: „Jaká je tohle spravedlnost!“ Proč se tedy máme za života tolik naz snažit, když nikdo neví jestli za to budem odměněni? Nikdo neví, co b se stane po smrti. Co když doopravdy existuje peklo a ráj a každy bude po zásluze potrestán či odměněn?	pr3cmul_01_1
Panešová, Kristýna, V. B, 07/08 3. října Vypravování – reprodukce textu reprrodukce = převyprávění vlastními slovy (např.: přečtu si knihu a její osah sdělím ostatním) úkolem je zachytit podstatu příběhů (nejdůležitejší okamžiky) Příhoda z prázdnin Osnova: 1. U louňovického rybníka se Tomášovi stala příhoda. 2. Petr vešel do vody a začal se topit. 3. Tomáš zachránil Petrovi život. Příběh: Příhoda se Tomášovi stala jednoho letního večera u louňovického rybníka. Petr byl u rybníka asi poprvé a neuměl plavat. Sešel do vody zrovna tam kde se břeh prudce svažuje a začal se topit. Tomáš skočil do rybníka, chytil Petra a dotáhl ho ke břehu a tam už Tomášovi s Petrem pomohli. A Tomášovi všichni až do dneška připomínají že Petrovi zachránil život.	bu5bpankri_01_1
Tak tady žiji Na jihu Čech se nachází, kdo chce leží, město. Není velké, není malé, dalo by se říci, že je tak akorát, střední velikosti. Pro srovnání, a i obhájení toho rozměru beru ostatní města České republiky. České Budějovice, jak se město jmenuje, založil panovník tehdejší doby – Přemysl Otakar II, roku 1278. A teď Vám něco napíšu o místě, kde bydlím. V Českých Budějovicích bydlím už něco málo přes 16 let, budu přesný, 16 let, 5 měsíců, dny neřeším. Kousek od centra, mám to na náměstí 10-15 minut volné chůze, leží ulice, jejíž jméno je {ulice}<priv>. Tímto jménem se pyšní díky blízkosti areálu Výstaviště, na kterém se každoročně pořádá nespočet akcí, čímž obyvatelé (netvrdím, že všichni) někdy lehce trpí. Víte, pokud nejste fanatici do tzv. „dechovek“, tak sem, na toto místo, se radši nestěhujte. Já obzvlášť trpím jako zvíře, jak se tak vtipně říká!! Představte si, že ráno, po krásném snu otevřete oči, chtěli byste si vychutnat dohru toho fantastického snu a místo toho uslyšíte: „Kdyby ty muziky nebyly...!!!“ To je hrůza a hlavně na zabití! Takové milé probuzení (ironie) dokáže zkazit den už od rána. Nepřeháním. Pokaždé, když se na Výstavišti koná podobná „akcička“, jsem buď zavřený u sebe v pokoji nebo vypadnu doslova a dopísmene z baráku. Poslední varianta, záchrana, je mp3 přehrávač, zapnutý „na plné pecky“. Vše jen abych neslyšel ty lidové hrůzy. Zase aby to nevyznělo, že se tady nedá žít, to vážně ne. Tohle místo mám hrozně rád, je klidné, pohodové. Ano, jsou tu jisté drobné vady na kráse, ale to má každé místo. Přece jenom, není nad to, když v 3 ráno jde podnapilá individua z hospůdky naproti přes ulici a vyřvávají nebo ještě hůř prozpěvují si nějakou vulgární píseň. Taky velmi vtipný je hlas imaginární slečny, která oznamuje: „U parku“. Věřte mi, v 5 ráno bych jí nejradši...!!! Nemusím to snad rozepisovat. Zastávka a hlavní {ulice}<priv> je 50 metrů od mé hlavy. Přesně na opačné straně naší ulice stojí obrovská LÍPA. Dalo by se s lehkou nadsázkou říci, že je to takový nekorunovaný symbol ulice. Někdy ve večerních květnových hodinách scházejí mladé páry u tak dominujícího symbolu celé ulice. Když se nekoná žádná akce na Výstavišti, je naše ulice vcelku poklidna – žádný provoz, bez pouličních „bitek“, vraždy u nás taky nefrčí. Jak většinu míst i toto má své osobní kouzlo, za tu dobu co tady bydlím mi hodně přirostlo k srdci. Dřív, v mládí, jsem to kolik nepociťoval, ale teď to už chápu. Zrovna včera večer, asi kolem půl 9 jsem seděl na balkóně a koukal, jak rudé usínající slunce pozvolna zapadá za vysoké topoly, které slouží v této oblasti z jednoho důvodu jako větrolamy a z druhého jako „zvuková izolace dechovek“. – aspoň já to tak beru. Ten pohled na slunce byl hrozně uklidňující, k tomu zpěv či brebentění ptáků. Už jenom kvůli tomuhle tohle místo miluju. Možná by někomu mohlo přijít, že v některých odstavcích je můj vztah k tomuto místu neosobní, to by se ovšem mýlil. I když má chyby, má víc kladů, a co je nejdůležitější – je to můj DOMOV. Osnova: I. − Úvod II − Stať − a) kde b) plusy, mínusy c) symbol d) klid III - Závěr	cb1ahafjak_02_1
Moje školní taška Každý den si nosím moji praktickou a neomylnou školní tašku. Můj kufr na školní pomůcky je ušit z modročervené a stříbrné látky. Jeho tvar mi připomíná vysoký obdelník, který má navrchu i po stranách také černé zipy zakončeny jezci. Zepředu vykukuje červený znak jako rudá krev s nějakým nápisem. V zadní části mám dva popruhy, aby mi držela taška na zádech. Když rozepnete všechny zipy tak se dostanete do všech šesti kapes. První přihrádka do té si dávám učebnice a sešity ze kterých se na každou hodinu pečlivě učím. V druhé mám výbornou svačinu i větší věci. Třetí mi slouží k pantoflím, mobilu ten si na každou hodinu vypínám. Neposlední rada jen si tam dávám jedny nůžky dvoje lepidla, pravítka na geometrii. Můj bágl mi slouží už dva roky a nedal bych ho za nic. Mám ho moc rád.	cl6achldav_1
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět. Osnova: 1) Jiný svět? 2) Realita je nudná 3) Můj názor 4) Rozveselení 5) Co je k tomu vedlo? 6) Pod vlivem drog 7) Narkoman 8) Ubližovat si? Páchat trestný čin? 9) Pomoc Realita je nudná. Dejte mi jiný svět. Jiný svět? Určitou část společnosti doopravdy nebaví žít v dnešní době normální život. Realita je podle nich nudná, nehezká, odpudivá, znechucující, vyčerpávající, depresivní a zlá. Myslíte si to také? Můj osobní názor na realitu Realita je krutá! Ale nesnažím se před ní utéct. Problémům se vždy stavím čelem, snažím se řešit problémy s klidnou hlavou. A věřím, že všechno zlé je k něčemu dobré. Já osobně jiný svět nepotřebuji. Ale znám pár lidí, kteří ano. Můžeme je nazvat několika způsoby, ale význam\|\|bude pořád stejný. Ubožáci, slaboši Jsou to narkomani. Nebo-li feťáci či smažky. Toto jsou lidé, kteří si sáhli na dno. Podle nich se přeci občas každý něčím rozveselí. Nějaký ten pervitin, kokain, extáze nebo nějaký ten haš. Co je k tomu vedlo? K útěku od reality. Při položení této otázky mě napadá zpousta odpovědí. Rodinné vztahy, nešťastná láska, problémy v práci či nějaké jiné vedlejší faktory ovlivňující náš pocit štěstí a spokojenost s realitů. Tito lidé se snaží utéct od reality. Chtějí si vytvořit svůj vlastní svět. Svět ve kterém nejsou problémy, žádné povinnosti, stres ani deprese. Člověk se prostě uzavírá do vlastního světa. Který je dokonalý! Pod vlivem drog je realita skvělá a zábavná. První zkušenosti z drogou jsou ve většině případů z pouhé zvědavosti a touhy. Ale později se z touhy stává potřeba. Z potřeby realita. A ta je více než krutá! Narkoman to nevidí, myslí si, že vše je v naprostém pořádku. Vůbec ho netrápí myšlenka, že vytvářením svého vlastního světa ubližuje sám sobě a páchá při tom trestný čin. Ubližovat si? Páchat trestný čin? Nesmysl Jelikož pro narkomany je droga již potřebou, nepovažují to za jakýkoliv trestný čin. Potřeba přeci trestná není! A ublížit mi také nemůže! Jsou tito lidé jen psychicky slabší než my? Měli by jsme je litovat a snažit se jim pomoci? V drtivé většině případů je užívání drogy dobrovolné. A ve velké většině si ani pomoc nenechají, jelikož už nejsou schopni se smířit s normální realitou. Pokud tedy pomoc odmítají, nechte je žít jejich vysněný<in> život, který je jen směskou umělé radosti, falše a naivity.	grP3avacmic_1
5. prosince 2008 Petra Páleníková P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Já v roce 2058 Osnova: 1) Co bude? 2) Vzhled 3) Rodinný život 4) Profesní život 5) Budoucnost 6) Snad to vyjde V roce 2058, pokud se toho dožiji, mi bude 66 až 67 let. Osobně doufán, že Svět bude v té době lepší. Nikde nebudou války, rozhádané státy se usmíří. I ty náboženské problémy budou pryč. Ale možná je to jen velmi naivní představa. No uvidíme. Tak tedy, jelikož je mi už poměrně dost let, jednoduše a přirozeně na ně vypadám. Mám krátké tmavé vlasy, v obličeji přibylo pár vrásek, asi jako každému v mém věku. Postavu mám stále stejnou. Snažím se žít aktivně a dělat jen to, co mému tělu prospívá. Nyní žiji v malém městečku, kousek od Prahy, kde se ale nezastavil čas. Mám krásný, bílý dům s velkou zahradou. Všude je spousta překrásných pestrobarevných květin, přes které, hlavně na jaře a v létě, poletují nové druhy motýlů. V tom bílém domě samozřejmě nežiji sama, ale se svým již třetím manželem, myslím, že ten je opravdu „ten pravý“. Máme spolu dvě krásné děti a ještě hezčí vnoučata, ty mi dělají opravdu velkou radost. Jsou to chytrá a milá dítka. Mám prostě skvělou rodinu, a tedy jsem šťastná. Stále chodím do práce, velmi mě baví, líbí se mi být v kolektivu, vytvářet stále nové věci, které se ostatním líbí. Snažím se, aby můj život nebyl nudný, možná i proto jsem před několika lety vystudovala vysokou školu. Abych nezapomněla, jsem ředitelkou muzea. Je to krásná práce, naprosto splňuje mé představy a požadavky. Jsem prostě stále velmi aktivní. Nechci, aby ze mě byla senilní, zabšklá babka, která jen vysedává po čekárnách a nemůže se dočkat nového druhu prášku. Ano, musím připustit, že někdy je té práce na mě mnoho, proto přemýšlím nad tím, že přenechám svou funkci někomu mladšímu a já si budu užívat zaslouženého odpočinku. Ráda bych se podívala do jiných zemí, protože si chci ještě trochu užít. Těším se na to, že budu mít volno a také čas na své zájmy, děti a vnoučata. Mám představu, jak si každé odpoledne s manželem uvaříme výbornou kávu, v pohodě na zahradě ji vypijeme. Myslím, že nám bude krásně. Osobně musím říci, že se mi tato představa poměrně hodně líbí. Teď jen mohu doufat, že se vyplní.	grp2palpet_1
MOŘE A JÁ Každá plavba začíná snem... Příběhy lodí plavících se po moři mne provázely už v dobách, kdy mě zajímaly uplně jiné sporty než námořní jachting. S rostoucím věkem jsem se začal ohlížet právě po tomto novém sportu. V roce 2000 jsem poprvé spatřil moře z paluby čtrnáctimetrové plachetnice Ursy. Bylo to v Chorvatsku na Jadranu. Tam jsem pochopil, že tohle je to, co už vlastně tak dlouho hledám. Po několika letech a mnoha výpravách po Jaderském moři jsme já a můj otec vypluli na skutečné moře. Každá plavba, zvláště dlouhodobá, vyžaduje pečlivou a důkladnou přípravu. Především je nutné stanovit si třeba i obtížný, ale reálný cíl. Měli jsme v plánu uskutečnit plavbu po řeckých Kykládech a získat tak nové cenné mořeplavecké zkušenosti. Dalším předpokladem úspěchu je určení funkcí a stanovení zodpovědnosti během plavby. S tím by se měla ztotožnit celá posádka, což v našem případě nebyl problém. Kapitánem byl zvolen nejstarší a nejzkušenější mořský vlk z naší sedmičlenné posádky a na něm jeho bedrech zůstala strategie plavby. Bylo zapotřebí určit nejvhodnější trasu vzhledem k převažujícím větrům a mořským proudům. Zároveň Kapitán rozdělil celou plavbu na přiměřeně dlouhé úseky a vybral vhodné cílové přístavy. Nastalo hektické období příprav a opět se potvrdilo, že nejen na moři, ale i doma se může ledacos přihodit. Je sobota 17. července 2004. V osm hodin ráno se celá naše posádka loučí se všemi známými, příbuznými a kamarády, kteří ji doprovodili až do vstupní haly Ruzyňského letiště. Nástup do letadla působil na všechny zůčastněné jako předzvěst „něčeho opravdu velkého“ a původní nejistotu a obavy záhy vystřídalo nadšení a radost z nadcházejícího výletu. Rozloučili jsme se s promrzlou ranní Prahou a vydali se vzdušnou čarou směr Řecko. Na Athénském letišti nás o tři hodiny později překvapilo subtropické podnebí, přímořské klima a osmdesáti procentní vlhkost, na kterou jsme si zvykli, až třetí den plavby. V Ppřístavu Kalamahi se na nás už zdáli usmívala kajutová plachetnice Bovaria. P Dvacetimetrová plachetnice německé výroby nas bude provázet dalších 14 dní po řeckých ostrůvcích. Celý jeden den trvalo nalodění a odbavení naší posádky. V neděli v deset dopoledne odrážíme od břehu a opouštíme domovský přístav. Kolem nás ubíhá město Athény spolu s koloritem přeplněného přístavu, který snad nikde nekončí. Fouká severozápadní vítr o síle jednoho Beauforta, hladina je klidná, necháváme se unášet mírným vánkem směr jih. Užíváme si sluníčka a mořského klima. Během prvního zkušebního dne se překonáváme pevninský úsek Řecka a dostáváme se na nejjižnější část Athénského poloostrova až k Poseidonovu chrámu. Většina řeckých kotvišť se nachází ve volné přírodě a tak si odvykáme na Chorvatský servis v podobě luxusních přístavů. Je to pro nás nové, ale ne zas tolik abychom nepoděkovali bohu moře za jeho přízeň a ochranu během plavby. Právě jsem patří sklenička s dobrým pitím, vždy na začátku a po ukončení každé plavby. Připíjí i kapitán a celá posádka... A v tomto duchu probíhá celý první „objevitelský“ týden naší výpravy. Plujeme se svou plachetnicí stále na jih a navštěvujeme nádherná člověkem nepoznamenaná místa. Počasí nám stále přeje a my se, ostrov po ostrovu, přibližujeme až na nejjižnější Kyklády. Vychutnáváme si řeckou kuchyni a s pevninou za zády si užíváme první větší vlnky. Začínají se také objevovat první drobné závady. Naše nadšení nezlomí ani výpadky navigační techniky, ani drobné netěsnosti na trupu. Míjíme ostrovy Kea, Kythos, Serifos a Syfos. Všichni cítíme intenzivní a nepopsatelné souznění s přírodou. Absolutní klid a ticho přerušuje jen šumění mořské vody a tlumené nárazy přídě do vln. Přes noc kotvíme v op tajemných zátokách, přes den brázdíme moře na cestě za obzorem. Po sedmi dnech se dostáváme na ostrov Santorini, do cíle naší cesty. Je to nejmalebnější a nejzajímavější ostrov v Krétském moři. XXX zde dvě noci a doplňujeme vše potřebné pro návrat do Athén. Až sem nás celou cestu provázel boční a zadoboční vítr o normální<in> síle tří stupňů Beaforta. Překonali jsme téměř pět set námořních mil a stále zbývala dlouhá cesta zpět. Týden utekl jako voda pod kýlem. Na neděli 25. července jen tak nezapomenu. Posádku vzbudily silné poryvy větru opírající se o bok naší plachetnice. Vítr stále sílil a stočil se směrem ze severu, tedy odtud kam jsme měli namířeno. Slunce se schovalo v husté oblačnosti a my pocítili znatelné ochlazení. Tlak prudce poklesl a vítr přešel v bouři. Na cestě domů nás vítaly vysoké vlny, studený déšť a silný vítr, který nás donutil křižovat. Abychom vše stihli do odletu, byli jsme nuceni namísto obvyklých 80-ti mil denně urazit za velmi stížených podmínek 160 mil. Konečně něco pro opravdového jachtaře... Po prvním vysilujícím dni na cestě zpět po zakotvení v přístavu celá posádka ihned usíná. Drul Další den se od místních dovídáme o zákazu vyplouvání pro trajekty a linkové parníky, došlo na nejhorší. Zasáhly nás severní pevninské větry Meltémy, které jsou typické spíše pro podzimní období a jsou<in> známé svým dlouhotrvajícím průběhem. Sbíráme všechny své síly do boje s přírodními živly. I přes zákaz vyplouvání překonáváme nejobtížnější úsek Egejského moře ve větru o síle jedenácti stupňů Beauforta, tedy ve větru o rychlosti 120km/h. Zmenšujeme plochu hlavní plachty na třetinu a plochu kosatky na čtvrtinu i za těchto okolností naše plachetnice jede rychlostí přes 7 uzlů při kurzu ostře proti větru. Přístroje vypovídají službu a my se můžeme spoléhat jen na sebe, své zkušenosti a námořní mapy. Ve vysílačce se ozývají nouzová volání cizích lodí. Vlny dosahují deseti metrů a k nejbližšímu břehu nás dělí deset hodin cesty. Za tmy přistáváme. O tři dny později bouře ustává. Od Athén nás dělí jen sto mil. Jsme tak plní zážitků, že nikdo ani nehlesne, se zaujetím pozorujeme větrem potrhanou českou vlajku na zádi a o pár desítek hodin později s úsměvem na tváři (a šrámy na duši) vplouváme opět do Athénské olympijské mariny. Vše dobré i špatné jednou končí, a tak v neděli 1. srpna 2004 dosedá naše letadlo po páté hodině odpoledne na letišti v Ruzyni. Dva týdny jsme se plavili po těch nejkrásnějších ostrovech jaké jsem kdy viděl a z této výpravy jsem si odnesl zážitky na celý život... Moře bylo vždy výzvou odvážným lidem...	pr4chajtom_1
31.10. 2006 Rynešová Pavlína, 2.D 1. písemná slohová práce Téma: Žahavci (referát) Osnova: I. Úvod – žahavci II. 1) Nebezpeční jedinci 2) Rozdělení 3) Podrobnosti tříd III. Závěr – shrnutí Téma, které jsem si vybrala, je téma biologické a podrobně se zabývá živočišným kmenem žahavci. Mnozí lidé si pod pojmem žahavci představí malé vznášející se medúzy či krásně zbarvené korály na dně moří a oceánů. To vše je pravda, avšak nesmíme zapomínat, že na naší Zemi žije spousta dalších a vysoce nebezpečných organismů, patřících do tohoto kmene. Co se skrývá pod latinským názvem cnidocyty, málokdo ví. Jsou to žahavé buňky s jedovatými látkami uvnitř těla žahavců, které dokáží usmrtit člověka během čtyř minut. Paradoxní na tom je, že bez nich by tito živočichové neměli své místo na zemi, nedokázali by se ubránit a nezískali by potravu, tak důležitou k přežití. Žahavci se dělí podle různých vlastností na medúzovce, čtyřhranky, polypovce a korálnatce. Medúzovci patří mezi méně nebezpečné jedince, kteří člověka pouze popálí. Daleko nebezpečnější jsou již zmíněné čtyřhranky. V Mikronésii si tyto žahavce vaří jako nesmírnou pochutinu, zatímco v Austrálii byla ve 20. letech objevena „mořská vosa“ s chapadly dlouhými přes pět metrů. „Mořská vosa“ se stala pro 70 lidí posledním spatřeným živočichem před jejich smrtí. Dnes se jí obávat nemusíme, jelikož v roce 1970 byl objeven protijed. Zastavíme-li se u 3. třídy polypovců, každému se jistě vybaví rozsáhlá skupina sladkovodních živočichů – nezmarů. Při otázce, proč se jim dostalo takového pojmenování je lehká, ale i snadno vyvratitená odpověď. Když nezmarovi velkému okolo 1cm, odříznete číst jeho těla, po určité době místo jednoho nezmara naleznete rovnou dva. Od jeho rychlé regenerace dostal pravděpodobně svůj název. Přesto nezmar nevydrží vše. Například působení chemické sloučeniny mu naopak silně škodí Při jednom výzkumu obrátili vědci živočicha naruby, propíchli ho štětinkou a vyčkávali na smrt. Místo ní se buňky přemístily na své pozice a organismus mohl žít dál. Podle Guinessovy knihy rekordů z roku 1995 je nejnebezpečnějším polypovcem Měchýřovka portugalská, která dokáže usmrtit člověka, i když sama už dávno nežije. Poslední třídou jsou korálnatci, známí jako tvůrci krásných korálových ostrovů a útesů. Už staří Římané vyráběli z Korálu červeného náhrdelníky a v každém mořském akváriu nesmí chybět pomalu pohybující se sasanky, často symbiotizující s rakem poustevníkem či s klauny. Kdo jsou to tedy ti záhadní mořští či sladkovodní živočichové? Jsou to žahavé a smrtící mnohobuněčné organismy, kteří se pouze snaží přežít. Ale také jsou to výborní stavitelé atolů s krásnými pestrobarevnými částmi těla.	pr2drynpav_1
Odborná úvaha (školní písemná slohová práce) Můžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu. Témata: Jak se bránit manipulativním postupům masmédií O třč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu Možnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince Číslo vybraného tématu: 4 Druh úvahy: populárně-naučná Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince Dalo by se říci, že sklenka alkoholu před patnáctiletým pubescentem či pubescentkou je v dnešní době normou. Vždyť i tak mladý člověk je jistě náležitě poučen o následcích, ať už jde o odumírání mozkových buněk či ranní bolesti hlavy; je to tedy jeho věc. Ano, to asi je, ale pití alkoholických nápojů v tomto případě rozhodně nevychází z zralé úvahy, nýbrž z úvahy zcela jiné: nejsem dítě! Je zcela přirozené, že se mladí snaží napodobovat starší generaci (byť to vehementně popírají), a alkohol pro většinu dospívajících znamená další krok na cestě k dospělosti. Dalším možným argumentem pro pití lihovin může být i to, že u sklenky zlatavého moku se stírají mnohé rozdíly a naopak se stmeluje parta. Stranou ponechme otázku, zda je takový kolektiv skutečně pevný. Zda se nerozpadne, jakmile alkohol dojde. Jaké jsou tedy dopady? Záleží na tom, jestli mládežníci konzumují levný a dostupný alkohol, nebo kvalitní a pod vedením rodičů. V prvním případě jsou následkem falešné pocity dospělosti a soudružnosti, občas opilost a již zmíněná bolest hlavy. V případě druhém (a to je vyzkoušená metoda!) je to nechuť k laciným nakyslým patokům, které vám spolužák pravděpodobně nabídne na třídní oslavě. Jak rafinované a účinné! Abychom to shrnuli: asi není nutné lihoviny naprosto odsuzovat, nesmíme však zapomenout, že to jsou přece jenom drogy, byť legální. Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince zahrnují širokou škálu – od alkoholismu a páchání trestného činu pod vlivem. Můžeme jen doufat, že osvíceným a osvětovým přístupem se nám podaří ty vážnější důsledky minimalizovat. Vždyť jde o naši budoucnost.	js3jun_03_1
Jednou po dlouhém čase jsme s rodinnou šli ven. Když jsme šli po {obec}<priv> zahlédli jsme že na větvích cvrlikají ptáci, roztály ledy v rybníce a že pod sněhem se objevila tráva. Ale třeba že lidé mají lepší náladu, protože začíná hřát a svítit sluníčko. Procházeli jsme se třeba v lese a hned jsme si všimli že ptáci si začínají stavět hnízda. Prodlužuje se den {a}<in> krátí se noc, takže už se blíží jaro. Viděli jsme také u souseda že první jarní květina je sněženka. Těším se už na jaro. <img rybník>	am5advoter_1
Lucie Stöklová VII. A 22. února 2. slohová práce (charakteristika) Popisuji mojí babičku Věru. Mám ji ráda a doufám, že ona mě taky. Na první pohled je babička vyšší a hubená. Její chůze je velmi rychlá. Zaujme nás na ni její blonďaté, husté vlasy. Babička už není zrovna nejmladší, takže má vrásčitý obličej, hlavně čelo. Obočí si upravuje do obloučku. Pod očima jí vystupuje malý nos. Když spatříte babičku, tak neuvidíte nic jiného, než úsměv na tváři. Pusu má velmi upovídanou. Uši má někdy schované pod vlasy. Babička je velmi hodná, ochotná a ohleduplná. Kdybych měla nějaký problém a obrátila se na babičku, vím, že by mi určitě pomohla. Lidi ji mají velmi oblíbenou, je pošťačka. Jakmile je léto, svítí sluníčko, babička hned sedá na kolo a vyjíždí na výlet. Babička se bez kola neobejde. Letošní zimu se jí to vymstilo. Jela na kole a uklouzlo jí to na ledovce. Zlomila si rameno a zápěstí. Už je to lepší. Další babiččina závislost je aerobick. Chodí cvičit minimálně 4x týdně. Moje babička je velmi sportovní a také proto se obléká sportovně. Jsem ráda za to, že ji mám.	kl7astoluc_1
SOFOKLES KRÁL OIDIPUS Tato divadelní hra je ze starého Řecka, je to typické starořecké drama. Je to příběh s napínavým dějem a se špatným koncem. Kniha je kompozičně rozdělena na jednotlivá dějství a obrazy. Jazyková stránka textu je poměrně složitá, autor užívá hodně přechodníků, ale ty vzhledem k době kdy byla hra napsána očekáváme. Soudržnosti textu autor dosáhl tím, že věty se zvláštním způsobem rýmují o dodržují určitý rytmus. Celá hra je velmi dobře napsaná a svým poutavým dějem a vyvrcholením čtenáře nebo diváka určitě zaujme.	js9tvr_01_1
Tak tady žiji Tak tady žiji, v malém městečku na jihu Čech, v {město}<priv>. {město}<priv> je vám určitě dobře známa, protože je proslulá svým krásným zámkem ve windsorském stylu. Je také známa pro svou dlouhou historii, také mimo jiné pro měšťanský pivovar, bohužel již léta zavřený. Ale nabízí se zde také mnoho aktivit a sportovních příležitostí. Máme zde vynikající golfové hřiště, které nám všichni závidí. Také tenisových kurtů a fotbalových a basebalových hřišť je zde hojně. {město}<priv> si vybrali i představitelé evropského mistrovství v triatlonu – X-terra, další důkaz o {městské}<priv> kvalitě. Zkrátka {město}<priv> je zajímavé městečko, kterému se ne nadarmo říká Perla jižních Čech. Pokud byste si na místním letišti zaplatili nějaký ten peníz za okružní let nad {město}<priv>, naskytl by se vám krásný výhled. Na kopci byste viděli zámek, bělající se ve slunci až oči slzí. Pod Zámeckou skálou se vine řeka Vtava ve svých nesčetných zákoutích, které skýtají mnoho úkrytů pro zdejší rybáře, kterých jsou tu plné břehy. Další, co byste spatřili, by bylo moře stromů kolem zámku, tedy zámecký park, který obklopuje zámek ze všech stran. Také byste si mohli všimnout velkého starobylého domu s oranžovou fasádou, na samém okraji zámeckého parku. Tedy mého domova. Svůj dům mám opravdu rád, je v něm soustu míst, kam se schovat před světem. Tento dům má dokonce několik vlastních příběhů, ale o těch snad raději jindy. Tento dům je domovem mým, mých rodičů a bratrů, jako byl domovem mým předkům. Pokaždé, když se vracím domů, zvednu zrak na kopec na obzor a řeknu si: „Pořád ještě stojí“. Pak mě čeká náročný výstup po schodech do kopce, při kterém pomalu vypouštím duši. Nakonec stanu zadýchaný u domovních dveří a šťastný vklopýtám dovnitř. V našem městě je nespočetné množství restaurací, hospod, hotelů a podobných podniků, které lapají kolemjdoucí turisty a nutí je utratit co nejvíc peněz, z kterých pak naše město vzkvétá. Vím, že bych to neměl říkat, ale v jedné takové hospodě trávím dost času i já. Scházíme se tam s bývalými spolužáky, kamarády i sousedy. Je to druh určité komunikace, protože jinde se nesejdeme, a byla by určitě věčná škola na sebe zapomenout. Zkrátka, všechny naše hlubocké hospody jsou skvělé a mají to, co by měla většina mít. Dobré pivo, usměvavý hospodský a čisté sklenice. U nás je každý sousedem. {město}<priv> má přibližně 10 tisíc obyvatel, což určitě není na obecní město mnoho. Když se projdete po hlavní třídě, potkáte většinu svých známých, sousedů, přátel a příbuzných. Ve velkých městech kolem sebe lidé chodí, nezdraví se, vrážejí do sebe a v dopravních zácpách na sebe neslušně pokřikují. Ale na {město}<priv> je tomu jinak. Všichni se s úsměvem zdraví a kdykoli se potkají, navzájem si drží dveře v samoobsluze a pomáhají starým paním s nákupem do kopce. Ani dopravní tlačenice u nás nemáme. A večer, večer se všichni staří známí, ale i neznámí, sejdou na terase v místní krčmě, aby dle starého zvyku poseděli a poklábosili. Zkrátka, {městští}<priv> obyvatelé jsou vždy přátelsky naladěni. Někteří lidé nazývají {město}<priv> vesnicí. S nimi bych si to rád ručně vyřídil, protože {město}<priv> byla uznána město před nejméně stopadesáti lety. Tak kdo ještě neuvěřil v jedinečnost {město}<priv>, mohl bych mu ještě dlouho a dlouho vyprávět, až bych ho nakonec přesvědčil a on by vzdal městu hold. Tak tedy, tohle je naše město, které bych nevyměnil za žádné jiné. Tak tady žiji, den za dnem, v {město}<priv>. Osnova: Úvod: město {město}<priv> Stať: a) pohled z ptačí perspektivy b) můj dům, můj hrad c) naše město uvnitř d) {městští}<priv> občané Závěr: {město}<priv>, a vesnice?	cb1asvepav_02_1
Martin Čumpelík – Ptačí chřipka Martin Čumpelík ve svém díle Ptačí chřipka ztotožnil v zajímavém kontrastu utrpení Ježíše Krista s děsivou vizí nemoci, která se stala hrozbou moderního světa. V podstatě se jedná o zmenšený model kříže, na kterém na místo Krista trpí umírající labuť. Už vzhledem k volbě tématu je jasné, že se jedná o umění postmoderní s morbidními prvky dekadence. Tento do jisté míry děsivý výjev je vytvořen z nelakovaného dřeva pokrytého temperovými barvami. Běloba labutě ostře kontrastuje s tmavě hnědým křížem; celkového efektu bolesti a zmaru je dosaženo několika tahy červenou temperou v místech ptačích křídel a trupu. Ironického nádechu dodává dílu plechová tabulka s vyrytými znaky HSNI v místech, kde Ježíšův kříž nesl nápis ANRI. Symbol ptačí chřipky je postaven proti zkratce židovského krále. Celkový dojem z díla je pozitivní; myšlenka labutě přibité na kříž je nápaditá, parafráze na Ježíšovu smrt v této souvislosti v dobrém slova smyslu překvapivé.	js3masmil_01_1

Subsets and Splits

No community queries yet

The top public SQL queries from the community will appear here once available.