text
stringlengths 139
17.9k
| original_file
stringlengths 8
17
|
|---|---|
Bylo nebylo
Eva se nemohla soustředit. Připadalo jí neskutečné, že se tohle všechno děje právě jí. Proč právě ona? Vzpomínala.
Ležela zrovna na pláži, když k ní přistoupila ta podivná žena a řekla pouze: „Jeden nestačí.“ A potom bez dalšího slova zmizela.
Eva nad tím dlouho přemýšlela, ale nemohla přijít na to co podivná žena těmito slovy myslela. Velmi se to snažila pochopit, a proto zkoušela různé věci, které by jí snad v rozluštění této hádanky mohly pomoci.
V cukrárně si dala dva zákusky místo jednoho, ale bylo jí potom akorát špatně. V obchodě si koupila dva páry bot místo jednoho a do kina si zašla dokonce na dva filmy, ale k ničemu to nevedlo a nic se nestalo. Začínala být poněkud zoufalá. Po několika dnech marných pokusů se Eva vzdala a přestala nad tím přemýšlet.
O několik měsíců později se v Evině škole konal ples, na který si opravdu přála jít. Na ples ale dostala pozvání od dvou kluků a nedokázala si vybrat pro kterého se má rozhodnout. Dlouho nad tím přemýšlela, když tu jí na mysl vytanula ženina slova „Jeden nestačí.“ V ten okamžik jakoby Evu osvítilo, už měla jasno. Jednoduše přijme pozvání od obou chlapců.
Na plese si to všichni užívali, až do chvíle, kdy jeden z hostů začal křičet „HOŘÍ.“ V tanečním sále vypukla panika a začala se bleskovým tempem šířit. Všude byl hrozný zmatek a davy ustrašeným lidí pobíhaly tanečním sálem sem a tam a neúprosně se tlačily k hlavnímu východu.
Snad jedině Eva se svým doprovodem si zachovali klidnou hlavu a snažili se nějak uniknout plamenům a zachránit i ostatní tanečníky. Hlavně aby se dostali z hlavního sálu, někam kde je míň lidí... Vyběhli ze sálu a běželi dlouhou chodbou, kde bylo několik dveří a na konci. u stropu malé okno. Eva na něj ani nedosáhla, ale připadalo jí, že je to jediná cesta úniku před udušením. Ale jak se nahoru dostat. Vzduch už se téměř nedal dýchat, museli jednat rychle.
Jeden z chlapců si stoupl pod okno, druhý si stoupl na něj a pomohl Evě. Ta se bez problému protáhla oknem a doběhla pro pomoc.
Eva dodnes neví, kdo byla ta podivná žena, ani co znamenala ta dvě slova, ale v každém případě jí a spoustě dalších lidí zachránila život. A za to jí byla vděčná.
|
js9hrykla_02_1
|
29. března 2007
Adam Kozel, 2.C
2. písemná slohová práce
Na cestě
(Umělecký popis)
Slunce právě vychází. Na nebi se objevují první paprsky slunce a naše rodina právě vyráží z Prahy, která je plná smogu, do tajů probouzejících se Jizerských hor. Už se těším, až zase uvidím zelenající se a probarvující se přírodu.
Cestu lemovaly aleje stromů, jdoucích po sobě přesně ob dva metry. Je to krásný pocit, slyšet zpěv ptáčků, který jasně značí příchod jara. Po polích běhají srnci a srnky, toužící se spářit. Proskakují si širokými zatravněným lány pole.
Dorazili jsme do malého městečka, odkuď už musíme jít pěšky, poněvadž k naší chalupě vede jen polní cesta, na kterou nemáme přizpůsobené auto. Jakmile jsme vstoupili do tamějších lesů, vkradla se do nás zima. Takto vlhké a studené prostředí může být jen na horách, naštěstí se korunami stromů prodíraly paprsky poledního slunce. U nedaleké studánky kvákala žába. Jakmile nás spatřila, zděsila se a utekla do nedalekých kapraďových houštin. Velká rezavá veverka skáče po vysokých dubech a břízách. Místy jsem zahlédl také poslední zbytky sněhu, poslední pozůstatek právě odešlé zimy. Sice už byl hodně špinavý a téměř rozteklý, ale my jsme i tak z něho měli radost.
Už vidím naší malou dřevěnou chalupu, zaneřáděnou po letošní kruté a vlhké zimě. To budu muset zase celý víkend pracovat a ani si nestačím odpočinout. Vevnitř bylo všude plno prachu. Opravdu strašný pohled dívat se na to. Hned jsme začali topit v krbu. Roura vedoucí do komína se tak rozžhavila, že až zčervenala. Konečně jsem se mohl ohřát.
|
pr2ctkozada_02_1
|
12. 1. 2006
Jan Šával, 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Můj nejlepší kamarád
Osnova:
1. Představení kamaráda
2. Vlasy
3. Obličej
4. Postava
5. Oblečení
6. Povaha, charakter
Můj nejlepší kamarád se jmenuje Jaroslav Šustek, je mu 11 let, chodí se mnou do 1. třídy gymnázia Českolipská a bydlí v Praze Letňanech.
Má krátké světlehnědé vlasy, donedávna je ještě měl dlouhé, ale na Silvestra se nechal ostříhat, a myslím, že mu krátké vlasy sluší mnohem více.
Jeho obličej má oválný tvar, do kterého zapadají mandlové hnědé oči, pod kterými se mu často rýsují silné kruhy. Má trochu zploštělý tvar nosu a tenká ústa.
Není moc vysoký, odhadem tak metr a půl. Má drobnou postavu.
Rád nosí oranžové tričko s dlouhými rukávy a staré ošoupané džíny. Občas je k vidění i v starých mikinách nevýrazné barvy, nejčastěji modrých a šedých.
Je dobrosrdečný a kamarádský, občas však dokáže být i velmi nepříjemný, zvlášť když se urazí, což se stávalo poměrně často. Co jsme však na gymnáziu, ještě se nic podobného nestalo.
|
ces1bsavjan_1
|
1.11.2006
ŠÁRKA KORBELOVÁ, 2.C
1. písemná slohová práce
Práce s fotoaparátem
(referát)
Osnova: I. Úvod – o tématu
II. 1) Příslušenství
2) Samotné focení
3) Pozdější úpravy
III. Závěr – shrnutí
Fotoaparát je výborná věc. Zdokumentovat si takovou pěknou dovolenou jistě stojí za to. Ano, jenže fotoaparáty dnešní doby jsou tak propracované, že bez návodu sotva budu vědět, jak s takovým přístrojem zacházet. Samozřejmě je to individuální. Zaleží na tom, zda je člověk obsluhující fotoaparát technicky zdatný či nikoli.
Základem je vybrat si správný přístroj. Jestliže chci fotit umělecky, musím si pořídit kvalitnější přístroj, tudíž do koupě investovat více peněz. Když budu fotografovat pouze nějaké hlouposti, srazy s kamarády po hospodách, stačí mi obyčejný fotoaparát a nemusí být ani digitální. Já osobně jsem dala přednost lepšímu digitálnímu aparátu, pro mě cenově dostupnému. Aby práce s mým přístrojem byla přinejmenším dobrá, pořídila jsem si k němu kvalitní baterie, pro přístroj nezbytné, a také paměťovou katru na kterou se vejde až šest set snímků. Při koupi jsem zdarma dostala paměťovou kartu s menší kapacitou, krytku na objektiv, řemínek, kabel k propojení s televizí, kabel k propojení s počítačem a program do počítače k samotnému stahování snímků z fotoaparátu do počítače. A to je vlastně vše co potřebuji.
Teď k samotnému fotografování. Určitě je lepší si nejdříve přečíst návod, pak je více možností, jak snímky vyfotit kvalitněji. Na obrazovce fotoaparátu se prakticky vše ukazuje, takže by to ani nemělo být těžké. Samozřejmě, přístroj za nás ale fotky neudělá, proto je důležité vše promyslet. Na fotoaparátu si můžu nastavit jas snímků, kontrast barev, zda budu fotit černobíle nebo barevně. Když chci fotit krajinu, nastavím si na fotoaparátu focení panoramatu. Budu-li fotit osoby, nastavím si focení osob. Digitální fotoaparát je v tomhle prostě úžasný. Pak už jen stačí zmáčknout spoušť a snímek je na světě.
Ono i zmáčknout spoušť může být náročné. Když spoušť fotoaparátu zmáčknete příliš rychle, mohou být výsledné snímky poněkud rozmazané. Naopak když stlačíme příliš pomalu, také je výsledek nedobrý.proto je výborné následné upravování fotek. Některé můžeme sice rovnou vymazat, ale s dalšími si třeba pohrát a vytvořit tak jedinečné obrazky. Některé úpravy jdou udělat již na fotoaparátu, například ořezávání snímků. To znamená, že když fotím jednu osobu a nepovede se mi ji správně kompozičně vyblesknout, můžu okraje snímku oříznout tak, aby osoba, která je příliš nalevo, byla najednou uprostřed. Jiné úpravy, třeba složitější, zvládneme na počítači. Na počítači můžeme kupříkladu vyjasnit barvy již špatně vyfoceného snímku. Fotografie je potom jistě pěknější.
Na závěr můžu jen říct, že je jedno kolik je člověku let, jestli umí pracovat na počítači, zda má cit pro fotografování nebo ne. Je podstatné chtít. Obsluha není těžká, a jestli přeci jen je, s ná-vodem a správným příslušenstvím se jistě všechno zvládne!
|
pr2ctkorsar_01_1
|
Rychecká, Gymnázium J. Seiferta
NÁZEV: PODIVNÝ PŘÍPAD DOKTORA JEKYLLA A PANA HYDA
AUTOR: R. L. STEVENSON
Tato kniha měla velmi poutavý příběh.
Nevýhodou však byla složitost příběhu a proto musel čtenář číst opravdu pozorně.
Námět knihy není moc zřejmý, možná to autor psal částečně ze své zkušenosti, nebo chtěl čtenáře pobídnout aby se zamyslel sám nad sebou. Hlavní myšlenkou je rozpolcení jedné osoby na dvě části. Na DOBRO A ZLO. Hlavním hrdinou je doktor Jekyll, který jak už jsem uvedla, se cítil jako dvě odlišná stvoření, pouze se společnou schránkou.
Byl velmi odvážný což u vědeckého povolání je leckdy velmi nebezpečné. Však na to také později doplatil. Napětí této knize dodává způsob jakým to autor napsal Tedy kompozice.
Objasnění příběhu je totiž uvedeno až v závěru jako zpověď doktora Jakylla.
Kniha se mi velmi líbila, přesto že byla vydána roku 1950 a myslím si že oblíbenou zůstane i nadále. Pokud se však nenajde někdo, kdo by byl schopen stejného činu jako doktor Jekkyl.
|
js9mrycalb_1
|
Téma: Ani žába nevypije rybník, ve kterém žije
Osnova: – Současný stav
– Příroda a peníze
– Boj za planetu
– Náš osud
Ničení životního prostředí je v současnosti globálním problémem, který se týká každého. Po čcelém šsvětě vznikají organizace a hnutí, která se snaží svým f bojem co nejvíce uchránit faunu a floru. Proti nim stojí velké společnosti s velkými zisky. Jak je známo, dnes penížze hýbou světem, takže snad ve všech případech tyto velké společnosti vyhrávají.
Zeptáte-li se kohokoli na ulici, jestli by změnil současný vztah člověka a přírody, řekne vám nejspíše „ano“. Jenže dnešní svět je propojen a jedna změna řetězovou reakcí ovlivní celkovou ekonomiku a ve finále bude pro běžného občana vše dražší. A to si naopak nikdo z nás nepřeje. Vlastně můžeme říct, že se životní prostředí ničí pro naše pohodlí. Je tedy vše tak „černobílé“?
Nechci znevažovat boj za životní prostředí. Odráží se v něm lidskost a láska k přírodě, ale domnívám se, že se nemůže (alespoň za současných podmínek) zastavit pomyslný vlak jménem „lidstvo“. Spíše zpomalit.
Z mého pohledu je naše současné smýšlení přecitlivěné. Mé nevyjímaje. Lidé máají dojem, že si pod sebou „podřezáváme větev“. A ono tomu tak i je. Vlastně tomu nikdy nebylo jinak. Každý ví, že příroda (i celý vesmír) se řídí jednoduchou zákonitostí narození – život – smrt. Živočišné druhy vznikají a zanikají a týká se to i nás. Už od našeho vzniku jsme odsouzeni k zániku. Je ale dobře, že si to ještě zcela neuvědomujeme. Vše by mělo mnohem rychlejší spád. Nejspíše tuto planetu „vyždímeme“ a my vyhyneme. Toto je fakt. Přemnožení se těžko reguluje a matička Země nás dlouho stačit živit nedokáže. Co nám tedy zbývá? Nejspíše jen život. Filosofováním nemáme šanci dojít k jinému závěru. Zákonitosti vesmíru stejně nejspíše neovlivníme<.>
|
grP3amiklib_1
|
K čemu mi ta škola vlastně je?
Tuto otázku jsem si položil již mnohokrát, ale zatím jsem nedošel k zádné odpovědi. Dle mého názoru by nás škola neměla učit pouze danou látku, ale měla by más učit i zodpovědnosti, soustředění se a také spolupráci mezi jednotlivými studenty. Zodpovědnosti se učíme například při hotovení domácích cvičení, nebo při učení se na písemné práce. Soustředění se učíme převážně ve škole, ale i doma znovu u učení se na písemné práce. Spolupráce ve skupinách jsou rozvíjeny především při společných referátech, nebo jiných projektech.
Pokud bych vzal jednotlivé předměty rozdělil bych je do dvou tří skupin. První skupinu by tvořili předměty které příliš nestudyuju, protože si myslím, že je v budoucnu nevyužíiji,. Mezi takové předměty patří například chemie, biologie, informatika, dějepis. a ZSV. Ve druhé skupině jsou takový neutrální předměty které nestuduji, ale zároveň by mi mohli být užitečné: ruský jazyk a zeměpis. Do poslední třetí skupiny patří předměty které jsou podle mého názoru důležité: Matematika, Anglický jazyk, Český jazyk a fyzika, proto se je snažím studovat co nejvíce, i když mi to někdy příliš nejde.
|
kg05bohmat_1
|
Umění
Mezi mé nejoblíbenější umění patří hudba. Je hodně umění, ale já si přesto vybral hudbu, protože je hezká na posleh. Mé mamince se také líbí zato tátovi tolik ne. Většinou ve volném čase jí poslouchám, klidně i několik hodin. Nechodim na žádný kroužek, protože nemám tolik času. Jinak by jsem nejspíš chodil. Tenhle stil umění má spoustu druhů. Mě se líbí skoro každy<.>
|
hr5hajjak_04_1
|
Horváthová, Karina, V. B, 07/08
3. října
Vyprávění – reprodukce textu
reprodukce = převyprávění vlastnini (slovy napríklad: přečtu si knihu a její obsah sděím ostatním) úkolem je zachutit podstatu príběhu (nejdůležitější okamžiky)
Příhoda z praznin <obrázek nakreslený propisovací tužkou: kytička>
Byli jedno jedny kamarádi a jmenovali se Tomáš a Petr a Petr neuměl plavat. prudce břehem a svažuje. A hned tam zapadl až po krk. A když Tomáš rychle přiběhl a vytahoval ho z vody Petra. Tomáš ho chytil za vlasy a vytahoval ho z vody ven Konec viravění. a tak mu kamarádi připomínají že ho Petra zachránil.
|
bu5bhorkar_01_1
|
Písmo a Pravopis
Lidé se potřebují dorozumívat i na dálku a chtějí zachovat své myšlenky příštím generacím. Proto si lidé vytvořil(y)i soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové a zaznamenáváme jej písmeny. V češtině se používá ke psaní latinka.
Postupně se objevily zásady a postupy {zapisování}<in>, kterým říkáme pravopis. V pravopisných pravidlech se dbá na to, aby byla co nejméně obtížná.
Pravopis nám umožňuje odlišit slova, která v mluvené podobě stejně znějí např.: (vír x výr; plod x plot atd...)<.>
Bezpečné ovládání pravopisu patří k nejvíce zdůrazňujícím požadavkům kultury jazyka.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132
Osnova:
1. písmo
2. a) pravopis
b) slova a slovní tvary
3. olvádání pravopisu.
|
am8akosjan_02_1
|
2. kontrolní stylistická kompozice
(Charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 06
Zuzana Kacafírková, II. B
Téma: Jak vidím sama sebe
(charakteristika)
1) Úvod: Čtvrteční dopoledne charakteristika
2) Stať: a) Kdo jsem já?
b) Vnější charakteristika
c) Můj vztah k okolí
d) Dobré vlastnosti
e) Špatné vlastnosti
f) Koníčky
g) Co mám a nemám ráda
3)Závěr: Mí životní sny
Je čtvrteční dopoledne, venku svítí první jarní sluníčko a já se teď pokusím napsat charakteristiku samy sebe.
Tak tedy, všechno to začalo před třinácti lety, kdy jsem jednoho krásného dne přišla na svět. Dostala jsem jméno Zuzana. Jak jsem rostla, stala se ze mě vysoká dívka s dlouhými hnědými vlasy, ve kterých mám světlé proužky, modrýma očima a upovídanou pusou, která se ráda hezky obléká, většinou sportovně, elegantně nebo moderně a nejradši nosí sukně.
Jsem extrovertní člověk a řekla bych, že na lidi kolem sebe působím vesele a pohodově.
Mám ráda společnost a když se kolem mě pohybuje pořád hodně lidí, jsem spokojená. Se svými kamarády proto často podnikáme různé akce a každý týden se navštěvujeme.
K té lepší půlce mého já bych zařadila, že jsem přátelská, optimistická, citlivá a když se pro něco rozhodnu, tak si za tím stojím.
K mým horším vlastnostem patří tvrdohlavost, drzost, náladovost, nepořádnost, což se projevuje v mém často neuklizeném pokoji a neschopnost se podřídit.
Mám hodně koníčku, ale nejvíce mě zajímá hudba. Hraji na housle, klavír, sopránovou a altovou flétnu a na kytaru. Jednou týdně chodím do základní umělecké školy na sólový zpěv a velice mě to baví. Také pravidelně vystupuji na koncertech se dvěma orchestry. Muziku ráda i poslouchám a to nejradši rockové kapely a r´n´b. Dále se věnuji plavání, lyžování, tancování, hraní divadla v dramatickém kroužku.
Mám moc ráda zábavu, dobrodružství a adrenalin.
Co nesnáším, jsou pomluvy, faleš a pokrytectví. To jsou podle mě ty nejhorší věci, co se mohou v kolektivu objevit.
Nedá se říct, že nemám ráda školu, ale že bych do ní chodila ráda, to také ne. Z předmětů mě baví výtvarná výchova a hudební výchova. Naopak matematiku, fyziku, chemii a zeměpis opravdu nemám ráda.
Jednou v životě bych chtěla být slavná a pokud možno zpívat nebo hrát v divadle nebo ve filmu. Ráda bych také pomáhala lidem, kteří to nejvíce potřebují a zvířatům. Přála bych si žít někde za Prahou ve velkém rodinném domě společně se svým manželem a adoptovat dvě děti z Afriky. Ale hlavně abych já a všichni lidé, kteří jsou mi blízcí byli zdraví a štastní, protože to je nejdůležitější. Mohu mít velký dům, ale když bude někdo z mé rodiny nemocný, nebudu šťastná.
Snad se mi alespoň některé mé sny splní….
|
ces2bkaczuz_1
|
Igorova dobrota
Osnova:
I. Zpráva z černé kroniky
II. 1) popis místo
2) popis Igora
3) ráno
4) Igorova práce
5) cesta domů
6) večer v myslivně
III. 1) druhé ráno
2) osudová chvíle
Zpráva z černé kroniky: Včera byl na jatkách obce Janovice udupán k smrti jeden ze zaměstnanců. Příčiny tohoto neštěstí jsou zatím v šetření.
Budova jatek, tohoto rána zahalena do husté mlhy, vypadala téměř impozantně. Stavení velikosti větší stodoly stálo asi kilometr za Janovicemi, aby jatka svým zápachem tolik nerušila obyvatele. Za nimi se táhly kilometry a kilometry hustých lesů. Každý pracovní den, kolem sedmé hodiny ranní, bylo možné vidět několik desítek zaměstnanců přicházet sem do práce. Až na pár vyjímek pocházeli z přilehlých Janovic.
Jednou z těch vyjímek byl Igor {Chlemov}<ni>. Byl to mladý, asi 30-ti letý muž s krátkými, hnědými a kudrnatými vlasy. Mnoho lidí říkalo, že je trochu uzavřený, ale jemu to nevadilo. Bydlel i se svou ženou Naděždou v myslivně hluboko v lese. Jeho nebožtík otec byl m hajný a Igor to zaměstnání chtěl převzít, jak bylo zvykem v jejich rodině, ale změnily se poměry a obec odmítla hajného dál platit. Pak Igorovi nezbylo než začít pracovat v místních jatkách.
Dnes tu byl jako první. Sundal si klobouk a kabát a vše již navyklými pohyby ukládal do skříňky. „Letošní podzim je studený, že?“ ozvalo se od dveří. „Dobré ráno Igore!“ To byl Antonín. Byl tu nový a Igor ho neměl moc rád kvůli jeho neustálé dobré náladě. Nechápal, jak se někdo může usmívat při takové práci. Však ho to přejde, myslil si. Antonín se šel převl{í|é}knout ke své skříňce. To už ale Igor byl převlečen do zkrvavených pracovních šatů a pospíchal ven, aby si před začátkem dopolední směny stihl zakouřit. Než však došel na půl cesty ke dveřím ozval se znovu Antonín. „Ty Igore, to by mě zajímalo jestli ty se tam v tom lese nebojíš. Slyšel jsem, že se tam v noci potulují vlci a tak. Co?“ „Ne nebojím“ odpověděl Igor a ve své cestě pokračoval doufajíc, že Antonín pochopil, že na řeči moc není. „To je ale zvláštní. Já bych se strašně bál a Marta? Tu bych tam vůbec nedostal to né to ona by se nedala...“ mlel dál, ale to už Igor rázně zavřel dveře. Venku uviděl přicházet další lidi a tak se se svou cigaretou raději skryl za zdi. Za několik minut zvon ohlásil začátek směny.
Igor pracoval v {tzv.}<ni> ,´vraždírně´. V této sekci pracovalo dalších deset chlapů. Vždy nahnali zvíře do zvláštní ohrady, tam ho porazili a poslali dál na rozčtvrcení. Dnes byly na pořadu krávy. Celý den jedna kráva za druhou. Igor krávy neměl rád. Podle něj měly smutnější oči, než ostatní zvířata, ale s tím se nikomu nesvěřoval. Igor svou práci nenáviděl. Již dávno se s tím rozhodl zkoncovat, ale nedokázal se odhodlat.
Den utíkal pomalu, jak už to s kravama bývá, ale nakonec se přeci jen zvon ozval a všichni mohli jít domů. Igor byl velmi unavený {a}<ni> smutný, když šel pěšky přes les domů. „Bože, proč mi tohle děláš?“ zvolal do hlubin lesa, protože věděl, že ho nikdo nemůže slyšet. „Proč nemám alespoň trochu štěstí. Porušil jsem rodinnou tradici, nesnáším svou práci, nesnáším lidi kolem sebe. Teda až na Naděždu. Každý den jen beru život dalším a dalším nevinným tvorům. Den za dnem, pořád je to stejné. Chci dělat dobré věci!“ myslel si zkroušeně, ale tu se mu na tváři objevil úsměv. „Teď nebo nikdy“ zamumlal. V hlavě mu klíčil plán.
Do myslivny přišel práve včas k večeři. „Dobrý večer Igore.“
„Ahoj Naďo!“ usedli nad kouřící talíře. „Naďo“ začal pomalu „co by jsi řekla tomu, kdybychom se odstěhovali?“ Naděžda na něj koukala a zmatenost se v ní mísila s údivem. Takhle nikdy nemluvil. „Víš někam pryč od tohode místa. Začít nový život,“ pokračoval Igor. Naděžda stále nechápala. „Je ti dobře Igore? Nemáš horečku?“ „Jistě, že jsem v pořádku. Tak co? Co tomu říkáš?“
„No ano. Moc ráda.“ Víc už o tom nemluvili. Po jí Po jídle Igor usedl do křesla a v oblacích cigaretového dýmu přemýšlel: Zítra ráno půjdu po práce o hodinu dříve a udělám dobrý skutek. Tečku za tím vším tady. Vypustím všechna zvířata na svobodu! Zítra je středa. To přivážejí novou várku. Tím líp. A pak se s Naďou s sbalíme a pojedeme kamkoliv. Mám i něco našetříno. Paříž? Řím?
Takto se ubíraly jeho myšlenky. Viděl před sebou šťastnou budoucnost.
Ráno se dobře nasnídal a pak vzbudil Naděždu, aby jí ujistil o tom, že to myslí vážně. Před jatka dorazil právě včas. V dálce bylo vidět odjíždět dodávky a bylo slyšet ryk vyděšených zvířat. Přišel k vratům od chlívů a nahlédl mezi prkny dovnitř. Tísnilo se tam přes 150 kusů dobytka a prasat.
Začal odemikat mohutný zámek. V uších mu hučela krev vzrušením když v tom tupé nárazy zmatených těl rozrazily bránu. a zvířata se vyhrnula ven. Igorovi se zastavilo srdce nad jejich zuřivostí. V úleku se mu nepodařilo uskočit a hned první vlna ho srazila do hlubokého bláta. Chtěl ještě vstát, ale jedna z krav mu svým kopytem roztříštila lebku. Nalezen byl až k večeru, protože byl zcela pokryt bahnem.
Naděžda se oběsila o týden později. Tak zkončil jeden velký sen. A nebo nezkončil?
|
pr4dlismar_1
|
12. ledna 2006
Marek Chlumský, 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Zajímavý dům – Týnský chrám
Týnský chrám
Osnova – 1. úvod: Umístění chrámu
2. stať: a) Střecha a její výzdoba
b) Budova
c) Okna
3. závěr: Celkový dojem
Týnský chrám se nachází v těsné blízkosti Staroměstského náměstí. Tato budova je postavena v gotickém slohu.
Na střeše jsou dvě hlavní věže. Každá z těchto věží, je zdobena osmi věžičkami. Uprostřed stojí nižší věž, kterou zdobý šest úzkých věžiček hodiny a kříž.
Asi ve dvou třetinách chrámu je ochoz, na který se můžeme dostat z každé věže jedním menším průchodem nahoře zaobleným.
Okna jsou podlouhlá nahoře zaoblená stejně jako dveře.
Tento dům převišuje okolní budovy a půsbý vysokým a majestátním dojmem.
|
ces1bchlmar_1
|
OSNOVA:
I. Úvod
II. Stať: 1. škola
2. rodina
3. zájmy
III. Závěr
Ptáš se, jak se mi daří
Drahý Adame!
Pokud Ti zprávy o mně stačí pouze prostřednictvím dopisních papírů, tak tedy… Jak se mi daří? Mnohdy to ani já sama bezpečně nevím, ale mám-li svůj momentální stav mysli a života shrnout jediným slovem, pak je to slovo skvěle!
Jak sám dobře víš, minulý rok znamenal v mém životě, ale i v životě osob v mém bezprostředním okolí, veliký zvrat. Ne snad pro změnu zaměstnání mého otce ani pro mých šestnáct let, ale pro úspěšné dokončení základní školy a nástup na gymnázium. Jako snad každého provázely i mne obrovské obavy z přijímacích zkoušek, nového prostředí, vyšších nároků a hlavně také z nových spolužáků a potencionálních přátel. Ač jsem základní školou proplula relativně bez potíží, studium bylo pro mne spíš utrpením, nežli potěšením. Právě proto jsem od střední školy očekávala možná až příliš mnoho. Ne snad, že by mě mé stávající působiště zklamalo, právě naopak. Má největší obava – přijímací zkoušky, byla nakonec díky milosrdným kritériím vedení gymnázia nahrazena „jen“ čekáním na konečný počet přihlášených. Když bylo i toto nebezpečí zažehnáno, nastala tréma ze spolužáků, profesorů a tehdy snad i z pana školníka. Naštěstí nejsou nároky přímo nezvladatelné, většina profesorů sympatická a spolužáci jednoduše skvělí.
Ovšem škola není jediným místem, kde se musím zdržovat. Situace u nás doma je při nejmenším napjatá. Nevím, jestli je to věkem, ale mám pocit, že komunikace s rodiči vázne stále víc a víc. Možná nedokážou porozumět mým náladám a potřebám, možná je to právě naopak.
Loňská sezóna byla tou poslední, kterou jsem strávila v Jihočeském divadle. Bohužel konflikty s vedením nabraly takových rozměrů, že má další přítomnost byla nežádoucí.
Doufám, že i Ty zažíváš podobné rozčarování a sdílíš můj optimistický názor na dění ve Tvém okolí.
Milý Adame, mám se skvěle!
Líbá Tě Eva
|
cb1atomter_01_1
|
Osnova:
1 80. výročí naší školy
2 Přípravy
3 Výzdoba tříd
4 Vystoupení žáků
5 Rodiče ve škole
6 Kulturní dům
7 Závěr – mám ráda našíi školu
80. výročí naší školy
Naší škole je 80 let. Na tuto školu je věk moc mládý.
Každá třída si připravila nějaké představení třeba 6. řočník měl vyjmenovaná slova B, L, M, P, S, V, Z a ještě F. Já jsem měla P protože jsem si to P vybaroila. To viystoupení bylo 7. listopadu v sobotu.
Rodiče byli velmi nadšení protože pak mohli jít do kulturního domu. Zpíval sbor – {název sboru}<priv>.. A {název sboru}<priv>. Sbor v Kulturním domě začal ve 14:00 hod.
Lidem se předsavení moc líbilo.
|
hr6zemzuz_01_1
|
Zvelebil Petr 1. C
16. Prosince
1. Písemná práce
Letní dobrodružství
(vypravování)
Osnova: 1) Úvod – vzpomínání
2) Stať – a) Příjezd
b) Ztráta kamaráda
c) Hledání, Nalezení
3) Závěr – Vysvětlení
Kdysi jsem potkal jednoho muže. Bylo parné léto, byl červenec, ale byly třicítky stupně.
Byl jsem na výletě s kamarády, byli jsme čtyři, v Bostonském lese. Les to byl velký a v noci byla poměrně zima. Ale vraťme se k příběhu!
Na výlet jsme jeli mým autem. Vyjeli jsme ráno, ale dojeli jsme poměrně odpoledne a když jsme dojeli byl západ slunce, byl krásný. Já jsem si řekl: „Tak to bude v noci zima.“ Mike a John se mnou souhlasili, ale Dan ne. Dan studoval psychologii a tak v tom hledal větší význam. Myslel si, že se stane něco hrozného. Všichni jsme ho s pohrdáním odbili a šli jsme zapít konec školy. Vzhůru jsme byli asi od osmi do jedné a bylo by nás docela slyšet kdybychom nebyli v lese.
Ráno jsem se probudil asi v 10, na můj vkus docela brzy, ale něco se mi nezdálo, něco mi vrtalo v hlavě. Dan nebyl ve stanu. Vzbudil jsem kluky a shlédl jsem situaci. Danovy věci tu byly i spacák, ale Dan nikde. S voláním, jestli někdo neodpoví, jsem vylezl ven ze stanu. Ani venku Dan nebyl. Vzhledem k tomu, že jsme šli spát oblečeni vyběhli i kluci rychle ven. Pak mě napadlo, že musí mít mobil, ale poté jsem přišel na to, že přece jen něco chybí, chyběly všechny mobily i můj i Danův byl pryč. Nic nezbývalo, jen ho jít hledat, protože policie by zasáhla až po čtyřiadvaceti hodinách. Věci jsme tam nechali, na co by nám byly kdybychom nenalezli Dana.
Vyšli jsme do lesa a všichni křičíc jsme hledali Dana. Lesem se ozývalo jen „Dane?!, Dane!“ Ale nikdo neodpověděl. Podle hodinek jsem zjistil, že jsme ho hledali již pět hodin, ale všem to připadalo jako deset minut, ale ta nejhorší zpráva teprv přišla. Mike zjistil, že chodíme v kruhu. Pak se ale stalo to, co nikdo nečekal. „Postava. Vidím Postavu!“ zařval jsem. A opravdu tam byla. Byl to muž, kterému nebylo vidět do tváře, ale je jisté, že to nebyl Dan.
Všichni jsme se rozběhli za postavou. Běželi jsme dál a dál, ale on byl pořád stejně daleko. Náhle jsme uviděli, co všem vyrazilo dech. Byl tam potok, byli jsme si jisti, že na mapě žádný nebyl, ale v něm ležel Dan. Seběhli jsme k němu a zvedli ho. Byl v bezvědomí na noze měl pas na medvědy. Tu jsme mu sundali a ovázali mu nohu z vlastních šatů. Počkali jsme až se dostane k sobě a zeptali se co tam dělá. Řekl, že chtěl prodat naše mobily, že až tak byl opilý, ale pak, že viděl muže že šel za ním až sem. My nevěřili, že v noci a docela dost opilý by dokázal dojít až sem, ale on pokračoval. Že prý u auta spadl do té pasti a řekl tomu muži aby mu přivedl pomoc, ale že se na něj prý jenom díval a nic neříkal. „My ho potkali.“ Řekli jsme sborově. Dan vytřeštil oči, že jsme sami nepřišli. „Vždyť jsme tě hledali pět hodin.“ Zvedli jsme hlavu. Stál tam ten muž, ale přešel
˂dokončeno v konceptu˃
Ale přešel směrem tam odkaď svítilo slunce, takže se nám ztratil v záři. Ale tam, kde stál, byl najednou náš tábor a moje auto. Byli jsme jenom 5m od auta, ale hledali jsme --- Později přijela záchranka a policie. Zdravotník říkal, že Dan měl veliké štěstí „Ještě chvíli a musel --- Ale více nás zarazila odpověď Policie po popsání toho muže. Policista nám sdělil že ten muž je už více než 5 let po smrti. To nás dostalo. Odjeli jsme domů a tam jsme strávili zbytek prázdnin.
|
pr1czvepet_01_1
|
To byl ale trapas!
Osnova: 1. Úvod: téma
2. Stať: a) před začátkem
b) cesta letadlem
c) úvod do práce
d) uklízení
e) průšvih
f) zachránce
g) šťastný konec
3. Závěr: ponaučení
Nejdříve jsem si myslela, že si vyberu téma: ‚Příběh z naší rodiny‘, ale o 7 minut později, když mne ještě nic nenapadlo a ostatní už měli první odstavec jejich práce, rozhodla jsem se téma změnit. Protože jsem si vybrala trapas, budu muset změnit jména lokalit a účinkujících. Určitě by si nepřáli, aby někdo (ať už jeden nebo více lidí) četl o jejich incidentu. Obzvláště pak hlavní hrdinka, která by mne nejspíš nechala umírat velmi pomalou a bolestivou smrtí. Pravda je, že kdyby se to stalo mně, asi bych se s tím také moc nevytahovala, ale co se dá dělat, prostě mě nic jiného nenapadlo.
Ještě předtím, než se pustím do líčení trapasu (tedy v tomhle případě jde spíš o průšvih), musíme si ujasnit, že jestli hl. hrdinku poznáte, tak jí PROSÍM nic neříkejte. Já ji přejmenuji na Kate.
Zavrtěla se na sedadle a podívala se z okénka. Mraky pluly kolem a vypadaly jako bílá peřina. Kate letěla do Ameriky, kde si našla práci v jisté úklidové agentuře. Byla z toho nervózní, ale ne tolik jako z té příšerně dlouhé cesty letadlem. „No, co se dá dělat, budu to muset přežít.“ zamumlala a snažila se srovnat do nějaké pohodlnější polohy.
„Takže všichni sem!“ zavelela šéfová. Kate, spolu s ostatními, se na ni podívala. „Už jsem vám vysvětlila, myslím dost podrobně, jak chci, abyste pracovali. Tohle je významná a bohatá firma, takže musíte být v podstatě neviditelní. Nesmíte nikoho vyrušit, protože i přesto, že je noc, někdo tu může být.“ Kate pokývala hlavou a vydala se do jí přidělené kanceláře. Před dveřmi se zastavila a zaklepala, když se nikdo neozval, vytáhla z kapsy klíče a odemkla si. Kancelář byla obrovská, draze vybavená a přes celou jednu stěnu se táhlo okno. Kate utřela prach, vyleštila skla vytrýnek, umyla špinavé hrnečky a talířky a začala vysávat. Jak vysávala pod stolem, šňůra od vysavače se jí někde zasekla.
Kate šňůrou trhla a najednou zhasla všechna světla. „Sakra,“ zaklela, když si uvědomila, že nejspíš vyhodila pojistky. „Sakra, sakra, jestli jsem je vyhodila v celé budově −“ Kate došla po šňůře vysavače až na konec a vytáhla zapalovač, aby se podívala, co se stalo. Zásuvka byla vytržená ze zdi. Kate rychle přeběhla k oknu a oddechla si, když si všimla, že světla zhasla jen v patře, kde byla. V tu chvíli se na chodbě ozvaly kroky. „Je tu někdo?“ ozval se od dveří mužský hlas. „Jo.“ pípla Kate. „Prosím vás, nevíte, co se tu stalo?“ Muž ve dveřích měl baterku. Kužel světla ihned padl na vytrženou zásuvku pak na Kate. „Já se omlouvám, já jsem nechtěla.“ mumlala Kate. Muž ve dveřích se usmál. „To je v pořádku, už se nám to stalo. Ty vysavače prostě mají nějakou špatnou zástrčku.“ Kate vykulila oči. „Takže to není moje chyba?“ „Ale ne. Já ten vysavač dám odnést.“
Kate ve firmě uklízela dála a s Jakem (což byl její zachránce z onoho večera) se spřátelila. On jí ale nepřestával škádlit zdánlivě nevinnými vtipy o zásuvkách.
Tak doufám, že tohle se nikomu z vás nestane a že už nikdo z vás nebude trhat za šňůru od vysavače, protože víte, co by se mohlo stát.
|
cb1akaster_02_1
|
Peterková, Tereza, V. C, 07/08
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
Osnova:
1. projížďka na bruslích
2. srážka
3. bolest.
4. jede pro pomoc
5. volá o pomoc
6. přijíždí sanitka
Nehoda
Jednoho dne si kluci vyjeli na bruslích a na skate-boardu.
Byli to kluci z naší školy byl to Honza, Jakub a Martin.
Ty kluci si tam jentak jezdily.
A ftom tam vyjede auto. Jede tou největší rychlostí a bum, už ho srazilo Martina.
Martin tam leží a kluci se ho ptaj jestli ho nic nebolí a Martin říká že ho bolí úplně všecko.
Jakub jede co nejrychleji k telefoní budce volá sanitku.
Pak přijíždí sanitka a Martina odvážejí do nemocnice.
|
bu5cpetter_01_1
|
17. 12. 2008
KT HAKLOVÁ
V3ú
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: 1. ÚVOD – a) Relativní realita
b) Přebíhání od reality k té reálnější
c) Pomocníci při stěhování
2. STAŤ – a) Apatické sledování zářící obrazovky
b) Virtuální svět
c) Co způsobí pátý level
d) Samota ve vlastním světě
3. ZÁVĚR – a) Život bez remcání
b) Život beze snu
c) Berme život se vším všudy
Co je vlastně realita? Nevnímá jí každý z nás jinak, není relativní?
Každý si snad alespoň jednou od té reálné reality odběhl k té své, pro někoho reálnější. Všichni máme přece právo na snění a vytváření své reality.
Ikdyž bychom samozřejmě neměli ten svůj svět vnucovat ostatním.
Občas je realita moc šedivá a nudná, a tak často utíkáme do té abstraktní. Zpravidla nejčastější pomůckou při takovém stěhování je četba, hraní her nebo sledování televize, některým docela dobře poslouží i drogy.
Při sledování televize se jednoduše dokážeme vypnout a apaticky sledovat zářící obrazovku, jako by to bylo poprvé. Co si z televize opravdu vezmu k srdci a co ne, záleží pouze na mém osobním založení. Ale osobnost, která nemá už žádný vztah s realitou, pouze s tou svou, je snadno zmanipulovatelná a oblbnutí vhodná. Jako například hodně starých lidí.
Ale co při hraní násilnických počítač. her? Tam se přece také vytváří druhý, fiktivní, svět. A není to svým způsobem podobné, jako sledování porna malými dětmi. Tam si přece vytváří úplně odlišný pohled na svět.
Proč tedy ve videopůjčovně existují oddělené přepážky s pornografickými filmy do osmnácti let nepřístupné. A na videohrách, které jsou snadno k dostání, je pouze malý štítek hlásající osmnáct plus?
Pak se snadno stane, že si hru zakoupí nějaké malé – neuvědomělé – dítě a po pátém levelu zastřelí oba rodiče, protože nedokázalo oddělit fikci od skutečnosti. Toto si myslím, že je obrovský problém, který by se měl začít více řešit.
Pokud si ale dokážu vytvořit vlastní realitu bez pomoci her nebo televize, nebudu si připadat příliš osamoceně nebo na obtíž?
Nebylo by tedy jednodušší tu reálnou realitu přežít, aniž bychom si vymýšleli nějakou další nebo si stěžovali?
Jaké by to asi bylo, žít bez snění? Popravdě asi dost nudné a nezajímavé.
Proto bychom měli život brát takový jaký je a jaký přichází, ale fantazii, kterou investujeme do vytváření toho imaginárního, se meze nekladou.
|
grV3hakkt_01_1
|
12. Prosince 2008
M. Simanová
1. písemná slohová práce
úvaha
Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor – už bys ho taky nemusel najít.
Osnova: Úvod – Pravidla přežití
stať – Pomyslná zeď
– konfrontace
– odlišnosti
– ztratit
závěr – nejcennější majetek
Smysl pro humor je občas jediným východiskem, jak si dokázat udržet hladinu rozumu v mezích v dnešním pokrouceném světě.
Často se zamýšlíme nad tím, co nás dokáže odvést od každodenních stereotypních úkonů a úkolů. Smysl pro humor je pomyslnou zdí, postavenou mezi všední realitou a vlastními světy podvědomí. Dokáže odvádět pozornost od nudných témat, nebo a lepším případě z nich nudu odstranit.
Problém nastává ve chvíli, kdy dojde ke konfrontaci lidí s odlišným smyslem pro humor. Výsledek takovéto akce je přibližně stejný jako u hádky s odlišnými názory.
Smysl pro humor máme každý svůj: Je pravda, že někteří ho postrádají úplně, ale takový život je v dnešní době příliš šedivý a naprosto nezvyklý pro někoho, kdo bez něj téměř nedokáže žít. Někdo svůj smysl pro humor dokáže časem stupňovat, jiný klidně i ztratit. A proto se lidské bytosti liší tak, jak to dokáží jen ony.
Ztratit smysl pro humor v dnešní době téměř doslova znamená zavřít za sebou dveře od společnosti. Ať už do ní počítáme širokou veřejnost nebo jen ty, kteří jsou nám nejbližší. Myslím, že se neříká zbytečně: „Až zemře smysl pro humor, zemřeme s ním.“
Jsme každý, jaký jsme. Ať už smysl pro humor máme či ne, svět je zatím náš. Všímejme si maličkostí a třeba jednou budou znamenat mnohem víc. Zasmějme se vlastním nevydařeným kouskům, smích nemusíme jen rozdávat, občas je potřeba si trošku schovat i pro sebe. Smysl pro humor by totiž bez smíchu nemohl existovat. Když ho jednou ztratíme, jen obtížně bychom ho mohli chtít zpět. Vždyť smysl pro humor je jedním z našich nejcennějších majetků.
|
grP3bsimm_01_1
|
5.prosince 2008
Andrea Jasenovcová
P2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Svět z pohledu psa
Osnova:
.Úvod – 1) seznámení se psem, který zde vystuouje.
.Stať – 2) popisování psa 1) jeho vlastnosti
– život psa
.Závěr – 3) seznámení se s majiteli a prostředím, kde bydlí
– 4) vztah psa k majitelům
Ahoj, dovolte mi, abych se Vám představil. Jmenuji se Popík. Jméno Popík mi dala moje majitelka, malá pětiletá holčička, která se ráda dívá na „Šmouly“, seriál pro malé děti. Vystupuje tam pes, který se jmenuje Popík. Na první pohled mi není podobný, ale co se týká vlastností, ty jsou stejné. Jsem stejně neposedný jako on, neposlouchám, rád si hraji, jako každé štěně, ale někdy to už trochu přeženu. Jako nedávno, kdy jsem roztrhal mé majitelce boty a ona pak neměla v čem chodit. Mám, ale také dobré vlastnosti – přítulný, milý, hodný (někdy), roztomilý a vhodný k dětem.
Jsem ještěě štěně, čistokrevný labrador, černý, krátko-srstý a docela malý, dva roky starý. Na to, že jsem ještě štěně, mám docela mohutné tělo, válcovitého tvaru s dlouhým kulatým ocáskem. Tlapy jsou zatím krátké, ale brzy vyrostou. Má hlava je na čele placatá a celý obličej je protáhlý čumáčkem, který je neustále vlhký, trojúhelníkového tvaru a dvěma nosníma dírkama. Uši jsou jako plácačky, středně dlouhé, placaté, ale zaslechnou vše, co se pohne. Oči mám bystré a černé jako dva knoflíčky, tlamu obrovskou, z které koukají mé špičaté, býlé zuby a dlouhý růžový jazyk, který rád na každého vyplazuji.
Bydlím u hodných lidí se svou psí maminkou v malém baráčku na vesnici. Zahrada je ovšem velká, a tak mohu každý den se svou maminkou běhat a dovádět, prostě jak se mi chce. Žiji zde rád a každému psovi bych přál takové majitele.
Nikdy bych je nevyměnil a doufám, že oni mě také ne. Mám je rád.
|
grp2jasand_1
|
1. slohová práce
16. 12. 2004
Témata: Ptáš se jak se mi tu líbí
Ptáš se, jak se mi tu líbí
Osnova: 1) Úvod – překvapení
2) Stať – a) ráno
b) odpoledne
c) večer
3) Závěr – rozloučení
Drahý bratře,
Tvá otázka mě trochu překvapila, když se ptáš, jak se mi tu líbí, i proto, že si sem měl jet ty místo mě. Nicméně nebudu zlomyslný a jeden z těch tří nekonečných dnů ti popíši.
Vrcholem každého dne je ráno, respektive probuzení. Světnice je prosvícená sluncem, ptáci zpívají a příroda se probouzí. Člověk se cítí jako v ráji. Realita přichází až na mě mamka hodí roztrhanou košili a o nic lépe vypadající tepláky a vrazí mi do rukou talíř s tlustým krajícem chleba a stejně tlustou vrstvou lančmítu. Poté, co se mi podaří do sebe ten žvanec nasoukat, se objevuje na scéně děda, jež nám oznamuje, že je čas jít na pole. Je to docela „pestrá“ činnost: sbíráme brambory, švestky a jablka.
Poté co přežiju mamčino sekýrování typu: „ohni se k tomu pořádně!“ „nelehej si!“ nebo „Postav se rovně!“, je oběd v podobě, jak jinak, brambor a lančmítu. Následuje stejný scénář – tým v sestavě já, mamka, děda jdeme na pole, kde provozujeme stejně snaživou, barevnou a pestrou činnost, jako dopoledne.
Večer je ze mě rozpolcený člověk, snoubí se ve mně pocit fyzického a duševního vyčerpání a nepříjemný pocit, že jsem investoval čas do něčeho, co pro mě není nijak důležité, ne li zbytečné. Následně si umyju nohy v lavoru s vlažnou vodou a snažím zabít následující hodinu času, kdy nemůžu usnout.
Nicméně zítřek už nějak přežiji a příští rok pojedeš zase ty, neboť podle slov mamky, jsi pracovitý zatímco já jsem – lenoch. Což mi ostatně plně vyhovuje.
Tvůj Jirka
|
cb1cblajir_01_1
|
Slohová práce školní
Jana Kubů
12. 6. 2007
3. C
Znamení doby
„Dnešní doba je zkažená, životní prostředí je znečištěné, lidé se dennodenně vraždí mezi sebou“ – slyšíme ze všech stran. Ale proč to tak je a kdo za to může? To nikdo neví.
Doba, ve které žijeme mě nutí zamyslet se, co jsme udělali špatně. Dvanáctiletí vrazi už dnes pomalu nikoho nepřekvapí, lidé se neustále za něčím ženou, ale naprosto bez cíle. Byly přece doby, kdy si lidé pomáhali a byli k sobě slušní. Zrovna včera jsem se dostala do pro mě dost absurdní situace. Když jsem s kamarádkou seděla na lavičce, přišel k nám muž, který sbíral odpadky, a místo klasického „zdovolením“ nebo „uhni“ nám začal nadávat. A takové chování je dnes už úplně běžné v naší společnosti, kterou bychom chtěli nazývat slušnou.
Doba se žene kupředu mílovými kroky, člověk ji nestíhá, a tak nastává chaos ve společnosti. Rodiče dne své děti zahrnují moderní technikou jako jsou mobilní telefony, počítače, videa, DVD přehrávače a jistě mnohé další „vymoženosti“, ale zapomínají s nimi mluvit, číst jim knížky, brát je na výlety do přírody. Zkrátka jestli se něco nezmění, generace našich dětí bude moderní dobou naprosto zdegenerovaná. Samozřejmě nejsem proti pokroku techniky a vědy, ale jsem přesvědčená, že počítače vedou děti k pohodlnosti a v neposlední řadě také ke gamblerství.
Myšlení o zkažených dětech by přece neměli mít osmnáctiletí lidé, ale jelikož já osobně s dětmi už nějaký ten pátek pracuji, myslím si, že situace je opravdu alarmující. Vždyť my jsme přece byli tak naivní a celkem hodné děti, měli jsme úctu k rodičům, tedy pokud rodina fungovala tak, jak má. A to je nejspíš ten problém. Kolik rodin je dnes neúplných, kolik rodičů postihla krize, kterou nebyli schopni ustát a „vyřešili“ ji rozvodem…? A na tohle všechno doplácejí nejvíce děti. Děti, které jsou naše budoucnost. Každý člověk se jednou postaví na vlastní nohy a nebude to pro něj nikdy jednoduché, proto je tu rodič, který by měl být v tu chvíli jeho oporou. Žádný počítač na světě neporadí, nepomůže ani nepohladí jako milující rodič, a tak mě napadá, že dnešní děti nebudou mít skok do vlastního života vůbec jednoduchý.
Nedokážu si představit, co by společnost dokázala změnit k lepšímu, ale jsem si jistá, že doba, kterou nyní nazývám jako alarmující kvůli chování lidí a hlavně dětí ve společnosti, není nic proti tomu, co nás v budoucnu čeká. Proto se nechám překvapit, jak bude společnost vypadat třeba za takových dvacet let, i když už teď si myslím, že to nebude překvapení nijak příjemné.
Osnova:
Úvod
Stať a) „slušná společnost“
b) počítace vychovávají děti
c) „zkažené děti“ – vina rodičů
Závěr
|
cb3ckubjan_02_1
|
Boriana Hristova
VII. A
22. února
2. slohová práce
(charakteristika)
Moje sestra
Můja rodina jsou maminka, tatínek, bracha a segru. Budu opisovat segra. Menuje se Joanna. Její postava je normálná. Hlava je trochu kulatá. Má velký hnědé oči, obočí jsou upravené, noc je špičatý.
Její vlasy jsou chuste, kudrnaté. Mát barva chnědé, ale už je obarvená černá. Jejích stýl je emo. Ona se nosý s ružoví tričko, černí kauchoti. Jedna bota je modrá, druchá žluta. Joanna má rád hudbu. Posloucha metal. Na ruce jsou moc nárameček a prstenek.
Každy den spolu chodime ven v parku. Když jsme spolu tak povídame si smáme se, posluchame hudbů. Všechno děláme spolu.
Muja segra je moc zabavná, dobrá a krasná cholka.
|
kl7ahribor_1
|
7. března 2006
Havlíčková, 3.E
2. písemná práce
Cestománie
(reportáž)
Dobrý den, vítám vás v naší Cestománii, ve které bych se chtěla věnovat rekapitulaci z Olympijských her v Turíně. Začneme prvním dnem, kdy byl odstartován skiatlon 15km žen. Teď už ale předáváme slovo do Turína.
Dobrý den, vítám vás na prvním olympijským dnu. Dnes je počasí velice přívětive, sluníčko nám tu svítí, je téměř bezvětří. Teploměr ukazuje 5°C nad nulou, takže jsou skvělé podmínky pro sportování. Čeká nás první závod skiatlonu žen na 15km, kde 7,5km běží klasicky, pak se přezují a jedou 7,5km bruslení. Je to závod s hromadným startem, takže budem doufat aby hned na startu nedošlo k hromadné kolizi, kde by se zapletla nějaká z našich závodnic. Z českých reprezentantek tu najdem v červených kombinézách Nývltovou, Balatkovou-Erbenovou a samozřejmě nesmíme zapomenout na K. Neumanovou, která minulý rok na mistrovství světa měla problémy na startu a musela pak dohánět velkou ztrátu. Na startu je mnoho favoritek, takže se nedá říci, kdo má dnes asi největší šanci na medaile. Počasí je stále stejné, tak servismani snad neměli problém s namazáním lyží. A je odstartováno. Trať je dnes velice obtížná. Po úvodní rovince čeká závodnice dlouhé stoupání pak chvilku sjezd, ale pak je opět rovina, která je mírně do kopce, takže závodnice si dnes moc neodpočinou. Start byl bez nějakých větších potíží a závodnice se ve velkém hloučku blíží ke stoupání. K. Neumanová se drží na nějaké osmé pozici, ale je to velky hlouček, kde se bude pořadí stále měnit. Asi tu nebudou nějak velké pokusy o trhák hned na začátku a na přezouvání mohou přijet v tomto velkém chumlu.
Závodnice se blíží na přezouvání. Teď je také duležité aby se trefily do svého boxu a nevzaly si jiné lyže. To by znamenalo diskvalifikaci. Nejrychleji se přezula Slovenka Majdičová. Ta tu prý trénovala hodně přezouvání a také se jí to teď vyplatilo. Vyjíždí jako první, ale v závěsu má už dalších dvacet závodnic mezi nimi i K. Neumanovou. Závodnice začínají bruslit a my se mužeme těšit na strhující záver. Teď nám režie ukazuje Norku M. Björgen a ta končí asi velice zklamaná, protože si určitě přijela pro medaili, ale tu dnes už nezíská. Původně ani neměla nastoupit. Měla nějaké střevní potíže, ale přece jen to dnes zkusila.
Zpět k závodu. Teď se do čela dostala Katka, která teď vede celou vedoucí skupinu. Veliké překvapení je Ruska Medvedová s vysokým číslem, která se stále drží. Naopak favoritka M. Cepalova už uz ztraci na vedoucí skupinu asi 37 vteřin. Teď Katka naznačovala aby ji někdo vystřídal ve vedení, ale nikomu se do toho nechce.
Teď už se závodnice blíží do posledního kola, kde se bude rozhodovat. Vedoucí skupinu tvorí čtyři závodnice K. Neumannova, K. Smigunova, B. Scott a překvapivě Medvedova.
Poslední stoupaní, Katka zrychluje. Pomalu se trhne od skupiny, ale na zadech si drží Smigunovou. Tak to bude boj až do konce. Kdo z koho. Poslední zatáčka a pak už jen cílová rovinka. Kdo bude rychlejší. Smigunová se dostává před Katku a vypadá to, že má více sil. Ano je to tak. Jako první dojíždí --- Smigunova pak Katka a na třetí pozici Medvedova. To byl užasny zavod až do konce a K. Neumannova získava střibrnou medaili na Olympijskych hrach v Turine. Tak to je užasne. Ja vracím slovo do studia. Preji hezky den.
|
pr3ehavbar_01_1
|
Americká próza 1. poloviny 20. století
(literárně-slohová kontrolní práce)
Témata:
Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)
Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.
Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční
Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)
Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové
Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)
Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)
Interpretace přečtené knihy
V této se pokusím přiblížit charakter hlavních postav většiny děl, která napsal E. Hemingway. Tohoto autora jsem si vybral proto, že hrdinové jeho knih si jsou typově velmi podobní, ale zároveň jsou velice zajímaví a charismatičtí. Myslím, že jak čtenář, tak autor se s nimi velmi lehce ztotožní.
Typickým „Hemingwayovským hrdinou je muž ve středních letech, který má těžkou fyzickou práci a snaží se protloukat životem. Nežije sice na hranici chudoby, ale určitě nepatří mezi bohaté. On si však nestěžuje. Jeho silný charakter a hrdost se s tím naprosto vylučují. Bere život takový jaký je, a to s čistým svědomím. Svou práci totiž vykonává poctivě a nejlépe jak dokáže. Rodinu, kterou živí, miluje a v žádném případě by nedovolil, a hlavně by nesnesl, aby trpěla hladem, nebo neměla střechu nad hlavou. Je ochoten překročit jakoukoli překážku jen proto, aby dosáhl cíl, který si stanovil. Často se ale stane, že jeden z těch cílů, který se zdál původně nesnadný, ale dosažitelný, se změní v krajně vyhrocenou situaci, která otestuje jeho sílu a vytrvalost až na hranici únosnosti. On se toho problému chopí se svou typickou mužností a odhodláním, ale ani to někdy nestačí.
Může se stát, že svého cíle nedosáhne, ale on je klidný, protože ví, že vynaložil maximální úsilí jakého byl schopen a lépe to dopadnout nemohlo. Jeho hrdost tím pádem neutrpěla téměř žádnou škodu.
|
js3jel_01_1
|
Můj domácí mazlíček
Můj domácí mazlíček je andulka, jinak řečeno papoušek vlnkovaný. Jmenuje se Kája.
Je malá, asi přibližně 20cm dlouhá. Má protáhlý tvar těla, obrysové a prachové peří. Její hlava je bílošedivá a oči má malé jako perličky, jejich barva je černá. Pod očima modré skvrnky a černé puntíky se nádherně vybarvují v bílém peří. Zobák je žlutý a hodně ostrý na rozlousknutí různých semínek. Ozobí můžeme spatřit barevné. Modré nebo-li malinko nahnědlé. Krk jí zdobí smíchané barvy. Bílá a šedivá.
Její malé tělíčko je světlomodře zabarvené s nádechem do fialova. Na zádíčkách má peří s barvou černou a bílou. Když se blížíme dozadu vidíme na křídlech tmavěmodře zbarvené obrysové peří. Peří je hodně jemné a lehké, proto mohou ptáci létat. Když jsou křídla složená, skoro se dotýkají špičkami. Mají také kloaku – otvor pro vylučovací, trávicí a
pohlavní soustavu.
Ocas má dlouhý, přibližně 8-9cm. Je zbarvený do krásně modré barvy.
Je to můj malinký, a také jediný mazlíček. Mám ji ráda a jsem ráda, že ji mám.
Doporučila by jsem ji lidem, kteří mají rádi malinká a roztomilá zvířátka.
|
cl7cmakzan_1
|
Dražanová, kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:
a) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka
Já a učit?
Je mi 16 let a pomyšlení na moji budoucnost mě děsí, protože nemám skoro žádnou představu o zaměstnání, kterým se budu živit.
Ale co vím jistě? Učitelkou bych být nemohla. Proč? Děti mám sice ráda, ale při představě, že bych jim něco desetkrát řekla a oni by to stejně udělali špatně, se mi zvedají chlupy na zádech.
Vím, že učitel má být tolerantní, přátelský a měl by všechny žáky měřit stejným metrem, ale já taková prostě nejsem. Dělalo by mi velké problémy mít všechny studenty stejně ráda, být spravedlivá a klidná.
Dalším důvodem, proč nechci být učitelkou, je nízká mzda. Netvrdím, že jsou peníze v životě to nejdůležitější, ale bez nich je to těžší.
A jako poslední důvod uvádím nedobrý vztah žáků k lektorům.
Co říct závěrem? Já si raději zvolím jiné zaměstnání. A vy se nenechte od učitelování odradit. (Já) psala jsem jen to, co si myslím.
|
js9mdrazuz_1
|
Lindenthal, Petr, V. B, 07/08
17. října
Vypravování podle obrázků
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
Osnova
1) Tři kamarádi bruslí na silnici.
2) Srážka s autem.
3) Petr je zraněn.
4) Martin jede pro pomoc.
5) Martin volá l. 155.
6) Záchranáři odvážejí Petra.
Petrova nehoda
Jednoho dne tři kamarádi bruslili na silnici. Petr nedával pozor a srazilo ho auto. Petr spadnul na zem. Martin rychle ujížděl pro pomoc. Dovolal se na záchranou stanici.
|
bu5blinpet_02_1
|
Můj pokoj
Můj pokoj je ve tvaru obdelníku. Mám tady věž, počítač, 3 skříně, postel, pracovní stůl, poličky. Okno je naproti dveřím. Můj pokojíček je střední velikosti, je tu 1 okno které dodává dost světla pro kytky i pro mě. Počítač mám na pracovním stole, který je tak dlouhý, že tu mám dost místa na psaní úkolů. Je tu dost místa pro 6 osob.
|
am6bmorvac_1
|
27. listopadu 2008
Vašek Navrátil
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Byl to jen sen
Osnova: I. Nuda, nápad
II. Cesta na město
III.
IV.
V.
Jednoho krásného večera sem neměl co dělat a nudil se. Byl pátek a já byl doma sám. Už mě to fakt nebavilo, tak sem se rozhodl, že po zbytek večera strávim venku. Vzal sem si na sebe bundu, čepici, šálu a kráčel si to někam ven. Dlouho sem přemýšlel kam jít, ale nakonec mě napadlo, že bych si mohl vyrazit do Prahy. Jelikož bydlím mimo Prahu, nejprve sem se tam musel nějak dostat. Proto sem dlouho neváhal a nasedl na vlak. V klidu sem se posadil a čekal, až budu na místě.
Cesta utíkala pomalu. Když sem se porozhlédl, všiml sem si takového podivného člověka. Měl na sobě velký černý kabát a dlouhé černé vlasy. Vypadal jako čaroděj. Když sem byl na místě, vystoupil sem na Smíchovském nádraží a šel směrem k tramvaji. Už byla dávno tma. Kolem mě se pohybovalo tolik neznámých lidí, až mi z toho začal běhat mráz po zádech. Bylo mi divné, že ti lidé vypadali skoro stejně jako ten člověk ve vlaku. Nebyl mezi nima člověk, který by působil nějak světle. Lidé se přibližovali směrem ke mě, tak sem dostal strach a rychle běžel k nejbližší tramvaji. Tam naštěstí byli normální lidé, ale všude okolo venku, kam sem se podíval byli ty divný lidi. Na Malostranským náměstí, měla tramvaj nějakou poruchu, tak sem byl nucen vystoupit. Prošel sem Malostranským náměstím a viděl Pražský hrad. Okolo mě byli nějaké cedulky s šipkama.
Rozhodl sem se po nich jít. Už u druhé šipky mi bylo jasné, že vedou k Pražskému hradu. Poslední šipka skončila u brány. Dál sem nevěděl, co mám dělat. Čekám asi 5 minut a najednou zaslechnu nějaké podivné zvuky. Znělo to něco jako nějaké skřehotání, nebo volání o pomoc. V tu chvíli sem nevěděl, co mám dělat. Nenapadlo me nic jiného, než za tim zvukem jít. Při vstupu do hradu, mě vedly zvuky dál a dál. Kolem byly na zdích prastaré obrazy a svícny, které hořely. Nebylo chvíle, co by sem neslyšel ty zvuky. Rozhodl sem se proto jít dál. Vedlo mě to po schodech do podzemí. Bylo to několik desítek metrů. Když už sem byl skoro dole, přede mnou byl vstup do nějaké místnosti. Jakoby nějaká komnata. Vešel sem dovnitř a viděl plno mučidel. Bylo mi jasné, že ta místnost ve které sem, byla hladomorna.
Teprve teď sem zaslechl jiný zvuk. Někdo jakoby v té místnosti mlátil řetězi a okovy. Hned potom následoval ten podivný skřehot. Nikoho sem neviděl, ale zahlédl sem na zemi mříže. Kouknu se do nich a vidím polooblečeného krvavého člověka, který je připoutaný velkými řetězi, mlátí s nima a volá o pomoc. V tu chvíli sem málem omdlel.
|
grp1bnavvas_1
|
12. ledna 2006
Jan Brejníku 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Můj nejlepší kamarád
Osnova:
Představení – úvod
Celkový vzhled
Vlasy
Oci
Nos
Pusa
Tvář
Charakteristické vlastnosti
Časté oblečení
Kamarádství
Můj nejlepší kamarád se jmenuje Ondra a je 11 let starý.
Ondra je vyší postavy a také je trošku silnější, než jiní hoši z naší třídy.
Jeho vlasy jsou krátké a mají zvláštní hnědožlutou barvu.
Má modrozelené oči trochu zapadlé pod čelem. Mezi očimá je vidět mírně špičatý nos. Pod nosem se mu směje pusa, která je výrazná a také malinko vystouplá.
Vedle pusy má spíše červené tváře a pod pusou středně dlouhá brada. Ta už je ale méně červená.
Ondra se většinou směje, má dobrou náladu a z ničeho není moc smutný. Nikomu nic nevyčítá a s nikým nemá žádné velké spory a s kamaradama se nehádá. Snaží se mluvit spisovně.
Jeho časté oblečení je mikina modré nebo světlejší barvy. Naopak zase rád nosí světlé kalhoty. Na jeho oblečení bývá někdy i menší logo.
Ondra je kamarádivý, protože se snaží s každým vyjít. Nenadává někomu, když udělá chybu a také rád někomu pomůže.
|
ces1bbrejan_1
|
Můj pokoj
Bydlím v domě s rodiči a sestrou. Mám svůj vlastní pokoj, hned vedle ložnice mámy a táty. Trávím tam hodně času, píšu tady úkoly, hraju na počítači a spím tu.
Můj pokoj je vymalován oranžovou barvou a na zemi leží hnědý koberec který jsem vybíral se svým tátou. Uprostřed mého pokoje je psací stůl s počítačem a okolo něj dvě okna kterými vidím do zahrady. Na levé straně od dveří se nachází stěna sestavěná ze skříní a prostorem kde je televize. Naproti televizi mám gauč který se dá rozložit na velkou postel, z které perfektně vidím na televizi.
V mém pokoji má každá věc své místo. Ve skřínkách nad televizí mám uložené oblečení a pod nimi jsou poličky kde mám své oblíbené knihy. V šuplíkách u stolu mám uložené učení a ve speciální skřínce vedle stolu mám hry. V celém pokoji mám na zdech spoustu obrázků a fotek aut a zvířat.
Celý pokoj má obdélníkový tvar a je v něm dostatek světla. Je sice docela malý, oproti jiným pokojům, ale je útulný a kvůli své velikosti se snadno uklízí.
|
am6bkoumic_1
|
Petr Kačena 1. E
5. 11. 03
1 písemná slohová práce
(VYPRAVOVÁNÍ)
Osnova:
1) Úvod
2) Stať
3) Závěr
Tak asi před dvěma lety jsme si naplánovali cestu do Německa. Když říkám naplánovali, myslím tím mě a mého bratra.
Bylo to ke konci října a náš vlak odjížděl kolem páté hodiny z Hlavního nádraží. Směřoval do Děčína, jelikož jsme se však již první večer chtěli dostat do Drážďan, museli jsme později přestupovat. Avšak nepředbíhejme.
Nastoupili jsme, ve vlaku vyhledali prázdné „kupé“ a jeli. Nic zvláštního se po cestě nedělo. Opakující se zvuky vlaku, jako by každého ukolébávaly ke spánku. Snad jen tu větu od paní vedle si nadosmrti zapamatuji (jejich rozhovor byl opravdu zajímavý): „Tak jsem jednou měla chuť na řízky, no a..., udělala jsem si řízky, hm.“
Po příjezdu do Děčína jsme si koupili lístky. Řeknu Vám, že 400 korun za jeden není pro Čecha něco příznivého, ale co jsme mohli dělat.
Nastoupili jsme a posadili se do příjemných sedadel německého vlaku. Po chvilce následovala první pasová kontrola, nejdříve od Němců a pak přišli i Češi. Proběhlo to bez problémů.
Následovala docela zábavná cesta až do našeho cíle. To byl Dresden-Neustadt. Avšak lístky jsme měli zakoupené jen o zastávku před.
Já jsem dělal že spím a bratr si četl. Samozřejmě za zatáhlými záclonkami. Jako že vůbec nevíme, že čekáme na nádraží (čekal tam asi deset minut). Po rozjezdu jsme vylekaně vyběhli ke dveřím a čekali na příchod pana průvodčího, které mu jsem se všechno o tom jak jsme si ničeho nevšimli snažili napovídat. Sežral to i s navijákem.
V Drážďanech jsme pobyli tři dny. Velice se mi líbila místí atmosféra a řekl jsem si, že bych tam chtěl jednou studovat. O cestě nazpět možná příště.
|
pr1ekacpet_01_1
|
Recenze filmu Spy Game
Film Spy Game byl natočen v koprodukci USA a Velké Británie v roce 2001, ale samotný děj se odehrává o deset let dříve. Nathan Muir, kterého hraje Robert Redford, je agentem CIA a přichází naposledy do práce. Právě když si balí svoje věci, dozvídá se, že jeho přítel a spolupracovník Tom Bishop (v podání Pitta) byl zajat Číňany a hrozí mu poprava. Protože za několik dní mají americká a čínská vláda jednat o důležitém obchodu, CIA ve snaze nezpůsobit mezinárodní problém dává od Bishopa ruce pryč. Svolá však poradu, aby zjistila, proč byl Bishop vlastně chycen. Průběh porady, během které se Muir snaží vymyslet způsob, jak Bishopa osvobodit bez vědomí CIA, je prokládán krátkými epizodami, ve kterých se Muir vrací do dřívějších akcí, které prováděl společně s Bishopem. Nakonec je Bishop osvobozen a film končí.
Díky tomu, že hlavní děj filmu je protkán nejrůznějšími epizodami, které se věnují nejrůznějším událostem z akcí CIA, se divák nenudí, protože nikdy neví, co bude následovat. Zároveň je hlavní děj přirozeným spojovacím prvkem spolu jinak nesouvisejících kapitol, ve kterých se objeví Východní Německo během studené války, Blízký Východ a jiné. Ve všech těchto epizodách sledujeme Muira, který zaučuje nováčka Bishopa. Je zde velmi reálně zobrazena pozice agentů v terénu, kteří zabíjejí a neví proč, chrání a neví koho a jejich jediným cílem je splnit úkol a přežít.
Najdou se ale i nedostatky. Těžko můžeme uvěřit tomu, že by Muir zařídil nelegální povel k akci na záchranu Bishopa, nehledě k tomu, že na to potřeboval své celoživotní úspory. V tomto bodě nedokázal film zapřít svůj americký původ a stejně jako většina ostatních končí dobře. Stejně tak je zde až nerealisticky zobrazené vedení CIA, které si tak trochu dělá, co chce. To je však jen moje domněnka, neboť „nefilmové“ CIA neznám.
Celkově se jedná o povedený film, ve kterém není agent nesmrtelným superhrdinou, ale zranitelnou loutkou vyšších mocností. V tomto snímku si přijdou na své jak milovníci akčních filmů, tak také milovníci zajímající se o agenty studené války.
|
kg07pendan_1
|
Slohová práce školní
Jana Kubů
16. ledna 2007
Žijí mezi námi
Lidé nejsou ani nikdy nebyli ve svých názorech a stylech života jednotní.
Proto vznikají stále nové a nové skupiny a to jen proto, aby oponovali jiným skupinám, z jejichž názory se neztotožňují. Rozhodla jsem se zaměřit trochu blíž na punk-rockové nadšence.
Mají svůj svět plný drsné hudby a alkoholu, který v kombinaci s již zmiňovanou hudbou dokáže pozměnit jinak slušné a „normální“ lidi, v tlupu „drsňáků“, kteří ničí a rozbíjejí, co jim přijde do cesty. Je to jakási uzavřená skupina, která má svůj styl a názory na život, které se mnohdy neslučují se zákonem ani společenskými konvencemi.
Většina lidí se jich bojí. Upřímně, kdybych potkala bandu kluků s řetězy, těžkými botami, černým oblečením s lebkami a dalšími hrůzostrašnými výjevy a samozřejmě s nagelovanými vlasy tak, aby uprostřed stály, určitě bych se jim velkým obloukem vyhla. Ale i přesto chodím na punk-rockové koncerty Visacího zámku, což je velmi oblíbená skupina těchto lidí, a užívám si tu drsnou rockovou náladu a atmosféru, která mě svým způsobem fascinuje a naplňuje.
Nesouhlasím se všemi jejich názory, ale zároveň vím, že jsou to lidé jako my všichni. Jsou to lidé, kteří každé ráno vstávají do školy nebo do práce, stejně jako já i kdokoli jiný. Nemyslím si, že punk je jen názor, je to i určitý životní postoj, potřeba vymanit se ze stereotypu všedního dne, kterou čas od času pociťuje každý.
Ovšem je to i život, který s sebou přináší mnoho negativ. Například, kdo dostane lepší práci? Punkový „šílenec“ nebo slušně vypadající mladík s vlasy nakrátko ostříhanými, který nijak nevyčnívá z davu a neprovokuje svým vzhledem… I v otázce partnerské mají tito lidé velmi vyhraněný styl. Zkrátka myslím si, že punkový styl plně vystihují dvě známá a pravdivá přísloví: „Šaty dělají člověka“ a „Alkohol je metla lidstva (a „pankáčů“ zvláště).“
Osnova:
I. Úvod
II. Stať – 1) život plný drsné hudby a alkoholu
2) charakteristika punkového stylu
3) jsou to lidé jako my
III. Závěr
|
cb3ckubjan_01_1
|
3.11. 2005
Tomáš Postránecký
1.písemná práce
Historie skautingu
(Referát)
Vážení posluchači a posluchačky, dovolte mi, abych vám nastínil něco z historie skautingu, které je celosvětovým hnutím. Budu se snažit z této obsáhlé problematiky nastínit něco málo z jeho české historie a abychom pochopili jeho celosvětovost, “odskočíme“ si pro některá data i do zahraničí.
O skautingu se dá mluvit až na přelomu 19. a 20. století i když se ti, kteří se zasloužili o jeho založení narodili mnohdy už o padesát let dříve. Zdalipak víte, kdo je považován za hlavního iniciátora potažmo zakladatele tohoto hnutí? Nebyl sám, podobný nápad měli totiž ve stejné době hned dva pánové. V letech 1902 až 1908. Jedním z nich byl, vámi jistě známí, R. Baden-Powell a druhým E.T. Seton. První ze jmenovaných se zasloužil o rozvoj skautingu v Anglii a druhý v USA. Nesmíme také zapomenout na Baden-Powellovu manželku Olave, protože ta se významně zasloužila o rozvoj junáctví pro dívky.
A nyní se vážení posluchači a posluchačky dostáváme k tomu, jak skauting nebo chceteli junáctví proniklo i do našich končin. Jestlipak víte, kdo má na tom největší zásluhu? Ano kdo jiný než A.B. Svojsík. Neměl to však jednoduché, musel se potýkat hned s několika problémy. Musel přeložit literaturu, kterou napsali zakladatelé skautingu v Anglii a v U.S.A. A navíc musel adaptovat skauting na naše poměry. Musel také nadchnout pro junáctví českou mládež. Aby mohl “rozjet“ skauting u nás naplno.
Jednou z hlavních akcí během skautského roku je skautský tábor. První skauti v našich končinách to neměli vůbec jednoduché, museli se potýkat jak s nedostatkem peněz, tak se špatnou dopravou. Například první tábor pod vedením Svojsíka. Skauti si museli vážení posluchači věřte nevěřte vše na tábor dopravit pomocí vozíků dvoukoláků a také na vlastních zádech. Cesta jim trvala nesrovnatelně déle než teď, kdy nasedneme do vlaku, auta nebo autobusu. A věci nám v některých případech dopraví dokonce auta. Ale teď zpět k naší historii.
Skauting neměl u nás během celého 20. století rozhodně na růžích ustláno. První česká junácká organizace u nás, byla založena v roce 1914 a nesla název „Junák – Český skaut“. Po celou první republiku a až do 2. války se junáctví u nás jakž takž dařilo. Avšak nacisté udělali u nás se skautingem v našich končinách rychlý proces. Nejdříve ho zakázali a poté zabavili jeho majetek. Rána za ranou stíhala české skauty a tou další byla smrt A.B. Svojsíka na streptokokovou nákazu v roce 1938. Ale ihned po válce se podařilo skauting za přispění mnoha lidí u nás obnovit. I když pouze krátce na dobu necelých dvou let, kdy byl v roce 1948 zakázán totalitním komunistickým režimem. A členové skautů přešli do tolik nenáviděných pionýrských oddílů. Toto se vážení posluchači a posluchačky považuje za druhou skautskou likvidaci. Tou první bylo zakázání junáka a veškerých činností s ním související v roce 1940 nacisty. Avšak v roce 1968 svitla všem českým junákům naděje. Byl totiž uvolněn tvrdý totalitní režim u nás a podařilo se obnovit Junáka. <nedokončeno>
|
pr2cfpostom_01_1
|
Úvaha – K čemu mi ta škola vlastně je
Na tuto otázku jsem se zatím nesnažil odpovídat ani sám sobě ani nikomu jinému. Zatím jí beru jako povinnost a zaměřuji se spíše na soukromou výuku jazyků a na sport v němž vinikám, protože to je právě to, čím bych chtěl v budoucnu {ž|b}ít. Popravdě mě vůbec nepřitahuje studium na vysoké škole a následná práce s titulem. Zatím se tomu snažím ze všech sil vyhnout. Škola je pro mne spíše takovou zárukou, kdyby se to nepovedlo, abych měl na čem stavět a nemuzel se, jako již spousta “ztrostokatných” sportovců co vsadili všechno na jednu kartu, stát popelářem, ochrankou nebo podobným nevábným zaměstna pracovníkem do konce života.
Jenže cesta, po které se již brzy chystám jít a za každou cenu z ní nesejít vede přes učení ačkoli studium pojaté úplně jinak než jsou všichni v mém okolí zvyklí.
Asi před rokem jsem dostal svou životní šanci. Takovou, kterou prostě dostane člověk jednou {za|zo} život nebo vůbec nikdy. Šanci, kterou když nevyužiju tak si to budu nejen já, ale celá moje rodina vyčítat. Zni to jako že jsem pod tlakem, ale ve sportu jsem pod tlakem každý zápas a ke svému údivu jsem nedávno zjistil, že nejlepší výkony podávám právě je-li na mě naléháno takže mi souč{a|o}sná trochu nátlaková situace vyhovuje.
Na tuto školu jsem nastoupil z páté třídy a ani nevím jestli to bylo z mé vůle, nebo z vůle rodičů. Spíš to tak vyplynulo n{a|o}jevo, že se nikdo na nic neptal. A kdybych se měl rozhodovat úplně sám nejspíš bych sem šel také. S dosavadní výukou jsem spokojený s malými výhradami a to že ke studiu moc nepřistupuji zodpovědně.
|
kg05macvla_1
|
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: 1) Má každý svůj svět?
2) Jak utéct?
3) Realita není nudná.
4) Můj názor.
Je otázkou jestli člověk dokáže žít bez vlastních snů. Každý z nás má své sny. Ať už reálné nebo ne. Někteří je měli jen v útlém věku, někteří je mají do teď. Dnešní realita je krutá,. Násilí ve světě nemá konce, a proto spousta lidí utíká do svých vlastních snů, aby se ukryli před krutostí.
Každý má vlastní způsob, jak se schovat. Dospívající mají hry, hudbu, filmy a dospělí lidé mají své koníčky a záliby. Teď před Vánocemi je to nejhorší. Všichni shání dárky, aby uspokojili své nejmilovanější. A při tomto shonu se snaží doma ukrýt do vlastního světa před tvrdou realitou. Každodenní stres nás k tomu nutí.
Nemyslím si, že realita je nudná. Reálný svět má své plus, ale i své mínus, které je v převaze. Realitu člověk nepozná z tepla domova, musí ven mezi lidi. Záleží na tom, jak se dokážeme s dnešním světem srovnat.
Každý má možnost, si realitu přetvořit podle svého. Ale stále mezi námi budou snílci, kteří před realitou, ač dobrou, budou nadále utíkat do vlastních světů. Obdivuji ty, kteří neutíkají.
|
grP3aracpet_1
|
Bylo nebylo
„Katko, ty zase spíš!“ Katka se probrala, nevěděla co se děje. Jen se ale pořádně rozkoukala, uvědomila si, že usnula při hodině češtiny. Profesorka byla poměrně agresivní, nebylo to poprvé, co se Katce při hodině stalo něco takového. Ale proč zrovna o češtině? „Zopakuj mi, co právě řikal Honza, prosím?“ Katka nevěděla, jestli to profesorka myslí vážně a nebo ji chce jen před celou třídou pořádně ponížit. Pak si ale uvědomila, že by měla poslechnout, byla to přece její matka. Zamyslela se, co to vykládá? Jak by tohle mohla být její matka? Ale vždyť... Nebylo jí jasné, jestli se jí to jen zdálo a nebo jestli to náhodou není pravda.
Celý příběh začal tím, že si ji profesorka o jedné velké přestávce nechala přivolat do kabinetu. Chtěla jí říct prý něco velmi důležitého. Katka šla bez odmlouvání, věděla, že to nic tak hrozného být nemůže, protože nic neprovedla. Tedy alespoň si to myslela. Začala něco tušit, až když uviděla profesorčin neobvyklý výraz ve tváři. Dosud znala jen ten neúprosný, který byl její noční můrou. Jejich rozhovor začala Katka. „ Co jste potřebovala, paní profesorko?“ řekla Katka rozklepaným hlasem. V profesorčině tváři se objevil jakýsi křečovitý výraz. Asi soucit, pomyslela si Katka. „ Víš, Katko, chtěla jsem ti to říct už dávno, ale až teď si myslím že je ten pravý čas říct ti jednu věc, která ti asi změní život.“ Katka se na ni vyděšeně podívala. Chtěla něco říct, ale profesorka se nenechala přerušit a pokračovala dál ve svém proslovu. „Když si byla malá, byla si ta nejkrásnější holčička pod sluncem, všichni tě měli moc rádi a byla si zkrátka miláčkem všech.“ Katka nemohla uvěřit vlastním uším. Co to říká? Jak mohla profesorka vědět, jaká byla, když byla malá? „ Co se děje? Co mi tím naznačujete?“ Katce vyhrkly slzy do očí. Nevěděla proč, ale nejraději by teď honem rychle utekla pryč. „ Jsem tvoje matka.“ Z profesorky to vypadlo tak rychle, že to Katce došlo až po minutě.
Nemohla to být pravda, má přece svoje rodiče. Má je ráda a rozhodně by je nevyměnila za postrach celé školy! Bylo to hrozné. Nevěděla čemu má věřit. Sobě, nebo svojí profesorce? Nebo se jí to jen zdálo? Najednou jí pohled zabloudil kamsi na profesorčin krk. Asi měla vidiny, ale její krk a krk profesorky zdobil naprosto stejný řetízek! Ona ho měla odmala, ale kde k němu přišla profesorka?
|
js9tvr_02_1
|
17. prosince 2008
Anežka Ferencová
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: 1. nudná realita, nebo nudní realisté
2. vybereme si sami
3. každý má svoje
4. abstraktní umělcův pohled
5. prostředí, kde je jiný svět
6. každý má raději barevnější realitu
Je realita opravdu nudná? Jsou nudní ti, kdo žijí reálně, nebo je nudná realita, kterou žijeme?
Je těžké najít hranici mezi těmito dvěmi rovinami. Záleží na každé osobnosti, co si vybere. Samozřejmě naši volbu ovlivňuje zaměření a prostředí, ve kterém žijeme, každého z nás. Když se podíváme na populaci, myslíte si, že každý žije tu nudnou realitu, kterou vidíme bez přetvářky den co den?
Hledáme sami sebe a svůj svět. Myslím si, že nikdo nestojí o to zažívat to samé, co ostatní. Snažíme si ukrást něco, co nikomu jinému neukážeme a kam ho nepustíme.
Abstraktní vnímání skutečnosti se asi týká umělců. Myslíte si, že kdyby umělci nebyli mírně „vyšinutí“, vznikaly by všechny ty krásy kolem nás? Kde se ale mohli inspirovat! V té šedé všední realitě určitě ne. Mohli si vytvářet svůj svět, ve kterém žili a tvořili. Jen málokdy do něj nechali proniknout někoho cizího.
Dnes je nám poskytováno spoustu možností, kde se odloučit od skutečnosti. Dokonce ve velkých skupinách se můžeme dostat do jiného světa. Díky různým pořádaným party, house a hudbě, která pohlcuje, si můžeme vzít i prostředky podporující vybarvení si mysli. Asi na tom není nic špatného. Naopak se domnívám, že je to pokrok ve vývoji. Dnes se vyrábí a nabízí všelijaké produkty. Třeba žehlička, která vaří kávu, tak proč nenabídnout prostředí, v němž zažijete nový svět?
Je to určitý druh povyražení, ale to neznamená, že vzít si omamnou látku a poslouchat hudbu, která vás „hodí do nálady“ či do jiné existence, je špatné. Inspiruje to k mnohým věcem a počinům, díky nimž je nudná realita o něco barevnější. A tu barvu vyhledává každý jedinec. Nebo vy snad ne?
|
grV3ferane_01_1
|
1.11.2006
ŠAMŠOVÁ Veronika, 2.C
1. písemná slohová práce
Fotografujeme lidi
(Referát)
Osnova:
I. Úvod – vizuální deník
II. 1) pozadí a jeho možnosti
2) Umocnění snímku pomocí rekvizit
3) Mnoho ovlivňujících faktorů
III. Závěr – nepsaná pravidla
Milí spolužáci, dovolte mi, abych vás naučila něco nového o fotografování. Každý z vás určitě vlastní nějaký typ fotoaparátu, ať už to je nový „digitál“ nebo starší přístroj do kterého se vkládají filmy. Dnes vás seznámím s fotografováním lidí.
Zdá se, že fotografování osob je častější, než fotografování jiných subjektů. V současné době je možné na film zaznamenat celý lidský život od okamžiku narození a vytvořit tak vizuální deník, velmi cenný pro budoucnost. Na fotografii můžeme zachytit nemluvňata, větší děti i starší osoby, a to buď ve skupinách nebo individuálně. Můžeme fotografovat jak v ateliérech, tak i ve volné přírodě
Možná nevíte, že klíčovým prvkem při vytváření snímků lidské postavy bývá pozadí. Přesto mu fotografové mnohdy nevěnují dost velkou pozornost a výsledný snímek tak pokazí nežádoucími prvky. V podmínkách ateliéru je možno pozadí libovolně měnit, od bílé či černé plochy k účelově zhotoveným a pečlivě vypracovaným pozadím. Při fotografování osob v jejich domově, na pracovišti nebo venku je nutné využít již existující prostředí.* V úvahu bychom měli vzít i to, kde bude fotografovaný stát si sedět a současně věnovat pozornost vzdálenosti přístroje a úhlu záběru. Mezi oblíbená pozadí patří například kulturní památky – hrady, zámky, památné budovy a sochy, panoramata hor, horizont vodní hladiny i přírodní scenerie.
Dále bych vás chtěla upozornit na předměty kolem fotografovaných osob. V pořizování snímků je nazýváme rekvizitami. Rekvizity jsou položkami, které mohou umocnit kompozici snímků nebo podávat výpověď o fotografované osobě, například vykreslením informace o jejím koníčku či povolání. Vhodně zvolené rekvizity mohou zdokonalit celý obrázek. Ve své nejjednodušší podobě mohou představovat doplněk oblečení nebo předmět, který fotografovaná osoba drží vruce. (klobouk, kladivo, květinu...). rekvizitami se mohou stát i předměty samotného pozadí, před než člověka umístíme. V roli fotografa budeme vždy pátrat po stávajících rekvizitách v konkrétních situacích a budeme se je snažit do kompozice začlenit, jako bychom je do snímku sami vnesli Při fotografování dětí jsou nejčastějšími rekvizitami hračky, na svatbách se pak doplňkem může stát i svatební kytice. Volbě rekvizit nejsou kladeny žádné meze.
Vytvoření zdařilého záběru lidí závisí na mnoha faktorech. Jedním z nich je stanoviště, ze kterého fotografujeme. Mezi další faktory může patřit osvětlení či kombinace barev.
Nyní se vám pokusím shrnout informace, které jsme se dozvěděli. Pro fotografování, a tím pádem i zdařilé snímky, je nutné držet se několika nepsaných pravidel. Ať už mezi ně patří správná kompozice snímku, doplňky a rekvizity, osvětlení či přihlédnutí k pozadí. Volba všech těchto faktorů by neměla vést ke splynutí osoby a okolního prostředí a tím i ke snížení pozornosti prohlížejícího, což je mnohdy velkou chybou amatérských fotografů.
Doufám, že jste se naučili něco nového o technice fotografování. Snad byl můj referát dostatečně srozumitelný. Máte na závěr nějaké dotazy? Možná se ještě někdy uvidíme při další přednášce. Děkuji za pozornost.
* Klíčovou roli při tvorbě pozadí hraje správné uspořádání.
|
pr2ctsamver_01_1
|
3. listopadu 2005
Lucie Šrámková
1.písemní práce
Svatý Václav
(referát)
Vážené dámy, vážení pánové, milé děti!
Cílem mého referátu je říci vám o životě svatého Václava. Je to osoba, která patří mezi nejdůležitější naší historie, proto byste ji měli znát ze základní školy, tudíž předpokládám, že vám nebudu sdělovat nic nového, ale doufám, že se nebudete nudit a nebudete litovat času, který jste strávili posloucháním mé práce.
Václav pochází z rodu Přemyslovců, což byl nejstarší rod na našem trůně. Narodil se jako prvorozený syn Drahomíry a Vratislava kolem roku 895 v době, kdy zemřel jeho děda, kníže Bořivoj. Václavovy výchovy se ujala jeho babička Ludmila, učila ho v křesťanství a staroslověnské literatuře. Po Ludmilině výchově poslal Václava jeho otec na hradiště Budeč, kde ho kněz jménem Učeň učil v latinské a slovanské literatuře. Václav byl velmi vzdělaný a za své vlády šířil křesťanskou kulturu po celém knížectví. Ovšem jestli bylo dobře, že byl Václav hodně křesťansky založen, to ať posoudí každý z vás sám. Pro panovníka, který vládl ve středověku, nebyly soucit a dobročinnost vlastnosti, které by mu ulehčily tíhu moci a vlády, co myslíte? Po Vratislavově smrti se vlády ujala Drahomíra. Důvodem byla Václavova nedospělost, ale podle antropologicko-lékařského výzkumu byl v té době již dávno plnoletý, takže důvod musel být jiný. Pamatujete si, co udělala Drahomíra své tchýni Ludmile? Ano, nechala ji zavraždit na Tetíně, byla uškrcena šátkem. Tím zhoršila svůj vztah k Václavovi. Roku 922 k nám vpadla německá vojska pod vedením Jindřicha I. Ptáčníka. Drahomíra se mu podrobila, a tím ztratila podporu domácí šlechty a roku 924 byla svržena. Vlády se konečně ujal Václav a vyhnal Drahomíru na Budeč, ovšem za rok se s ní usmířil a povolal ji zpět do Prahy. Naše země byla neustále obléhána německými vojsky, proto Václav platil Jindřichovi I. Ptáčníkovi mírovou daň (500 hřiven stříbra a 120 volů). Roku 929 k nám opět vpadli Němci, Václav se však spřátelil s Jindřichem, a tím zajistil mír a klid pro české knížectví. Víte, kdo a proč založil rotundu sv. Víta, předchůdkyni dnešní katedrály? Byl to Václav. Dostal totiž na upevnění přátelství od Jindřicha vzácnou relikvii – rámě antického mučedníka sv.Víta. Pro její uložení nechal vybudovat na Pražském hradě rotundu sv.Víta.
Václav měl mladšího bratra Boleslava. Boleslav byl opak Václava. Byl to cílevědomý a schopný vojevůdce, který se nebál řešit konflikty vojenskou silou, Václav řešil vše mírovou cestou. V předvečer svátku svatých mučedníků Kosmy a Damiána pozval Boleslav Václava do Staré Boleslavi na hostinu. Václav pozvání přijal, netušil však, že ho tam chce jeho bratr zavraždit, aby se zmocnil trůnu. Vražda měla být provedena na hostině, atentátníci však nenašli odvahu zabít knížete, tak to nechali na další den ráno, kdy půjde Václav do kostela na mši. Knězi bylo poručeno, aby před vstupem knížete do kostela zavřel dveře, protože uvnitř by mu mohli pomoci jeho družiníci.
Když se Václav blížil ke kostelu, kněz zavřel dveře a ze svého úkrytu se vynořil Boleslav s mečem v ruce. Napadl Václava, ten však jeho útok odrazil a srazil bratra k zemi, v ruce držel jeho meč a mohl ho zabít, to ale neudělal, vrátil meč bratrovi, tím si spečetil svůj osud. Boleslav zavolal své vojáky a ti Václava ubodali. Bylo 28. září 929 (to však není jisté, mohlo to býti i 935). Vlády se ujal Boleslav. Tři roky po vraždě nechal převézt Václavovo tělo do Prahy a uložit ho do svatovítské rotundy.
Tím začíná kult sv. Václava. Na konci 10. století dokončil biskup Vojtěch kanonizaci sv. Václava. Víte, že na uctění svatého Václava pojmenoval Karel IV. českou korunu Svatováclavskou? Další prvky úcty jsou: zobrazování sv. Václava na mince, postavení jeho sochy na Václavské náměstí, budování kostelů jemu zasvěcených, uctívání dne jeho vraždy jako státní svátek. Jeho lebka je uložena ve svatovítském pokladu.
Doufám, že jste se o sv.Václavovi, který je uctíván jako patron české země, dozvěděli něco, co jste ještě nevěděli. Děkuji vám za pozornost.
|
pr2cfsraluc_01_1
|
14. ledna 2009
Lucie Frýdlová
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Nevěř, že člověk může získat štěstí neštěstím druhého
Osnova: 1. Úvod
2. Závist
3. Štěstí
4. Nepřející lidé
5. JÁ, JÁ, JÁ
6. Štěstí nezískáme neštěstím
7. Krádež
8. Závěr
Každý je osobnost sama o sobě a přemýšlí jinak. Máme také rozdílný vzhled a povahu. Lidé mohou být: flegmatici, cholerici, melancholici či sangvinici, kteří maj z těchto čtyř temperamentů snad nejveselejší povahu.
Proč si někdo myslí, že může získat štěstí neště-stím druhého?
Řekla bych, že s tímto problémem je spojena nepěkná lidská vlastnost, kterou je závist. Ta provází lidstvo snad od nepaměti.
Štěstí je pode mě velice složitá věc, a každý ho vnímá uplně jinak, a vidí v jiném světle. Malý chlapeček má radost z nového autíčka. Jeho maminka je šťastná za to, že je celá rodina zdravá a mají z čeho žít.
Proč se stale nachází takoví lidé, kteří jim štěstí (snad) závidí a chtěli by ho pouze pro sebe? Není snad krádež trestným činem? To se těžko vysvětluje lidem, kteří jsou nenávistní, nepřející a nezajímá je nikdo jiný než oni sami.
Doufejme, že těchto lidí je na světě minimum a pokud jsou, tak jen někde o samotě, kde nemůžou nikomu přát nic zlého.
Většinou s nimi totiž ani není lehké vyjít. Je to jen samé JÁ, JÁ, JÁ, JÁ...
Štěstí nikdy nemůžeme získat neštěstím druhého. Možná si to zpočátku myslí, ale pokud jsou to alespoň trochu hodní a spravedliví lidé, tak zjistí, že by je hryzalo jejich vlastní svědomí. A to si moc lidí “na triko“ nevezme.
Ani již zmiňovanou krádeží si člověk nepomůže. Možná by měl dotyčný chvíli radost nebo užitek z takto získané věci, ale s jakým pocitem? Většina lidí by se styděla sama za sebe. I když jsou mezi námi i vyjímky.
Všichni by na sebe měli bejt co nejhodnější a přát si hezké věci a ne si závidět. Asi je to nivní myšlenka, ale lidstvu by to rozhodně prospělo, tak proč to nezkusit?
|
grV3fryluc_01_1
|
Americká próza 1. poloviny 20. století
(literárně-slohová kontrolní práce)
Témata:
Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)
Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.
Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční
Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)
Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové
Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)
Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)
Interpretace přečtené knihy
Americká próza 1. poloviny 20. století
Próza ve Spojených státech amerických prošla velkým rozvojem hlavně v první polovině 20. století. Díky tomuto rozkvětu si tak mohla americká literatura „připsat“ první velký vrchol svého umění. V minulosti sice byli dobří autoři (např. E. A. Poe), ale jednalo se pouze o jednotlivce, a tak nepřipadalo označení „vrchol“ v úvahu.
Významný podíl na úspěších americké literatury měla hlavně próza, díky které se o tomto žánru, a vůbec celé americké literatuře dozvěděl celý svět.
Mezi nejvýznamnější autory patřil tzv. čtyřlístek am. spisovatelů, který se počítá do ztracené generace. DO tohoto čtyřlístku patřili Ernest Hemingway se svými díly Stařec a moře a Sbohem armádo; William Faulkner a jeho Absolone, Absolone; dále Francis Scott Fitzgerald s románem velký Gatsby a nakonec John Steinbeck a dílo O myších a lidech – tito autoři jsou považováni za nejlepší produkty am. literatury. Jejich autorské styly se sice liší, ale i přes tyto rozdíly v psaní budí nemalý respekt i v Evropě. Americká próza je oproti světu odvážnější i --- – může se zdat až provokativní,; je čtivá, dynamická a působivá na čtenáře většinou překvapivým vyvrcholením a úžasnou zápletkou, která přiměje čtenáře k různým pocitům. Ačkoli v minulosti am. literatura pokulhávala, byl možná proto její výkvět větší, překvapivější a hlavně pro mnohé potěšujíci, což zapříčinilo její další rozvoj a větší zájem o ni.
|
js3kov_02_1
|
27. listopadu 2008
Skálová Lea P1b
První písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Stalo se to jedné noci
Osnova: 1. malá Viviane
2. nezdravý strach
3. uvěznění
4. pokus o útěk
5. happyend se nekoná
Jednoho chladného podzimního rána se narodila malá holčička. Její maminka bohužel zemřela při porodu a tak děvčátko zůstalo samo s otcem. Jako památku na svou ženu, otec pojmenoval holčičku Viviane.
Viviane rostla každým dnem rychleji a rychleji a s každým uplynulým rokem se o ní tatínek bál víc.
„Ach moje malá holčička roste jako z vody. Připadá mi, že každým dnem stárne rychleji. Moc se o ní bojím. Nevěřím nikomu kdo na ni pohlédne. Nechci jí držet doma, ale nic jiného mi nezbývá. Tak moc se o ní bojím, že bych jí nejradši držel pod zámkem až do konce života... Zanedlouho bude Viviane 18 a to jí už budou mé příkazy ukradené.“
„Tati no tak nemáš důvod mi nevěřit, jsem už skoro dospělá! Jen jednu noc přespím u té kamarádky, zítra se ti zase v pořádku vrátím.“
„Tak a dost! Říkám ti, že budeš doma!“ Jeho chladný hlas se rozléhal po celém domě, takhle Vivian svého otce neznala. Byl zlý, a z jeho očí čišila krutost.
Kutálela se po schodech, až rána o tvrdou chladnou zem jí probrala. Všude byla tma, samota a odporné ticho, které jí hlavou burcovalo víc, než kdyby stála přímo vedle obrovského řvoucího reproduktoru. Ta bolest, ta ukrutná bolest uvnitř jejího těla. Ani modřiny, ani rozražená hlava jí nebolely tak moc, jako jí nalevo v její hrudi bolelo srdce. Člověk, kterého milovala nadevše, tohle Viviane udělal. Jako zvíře zavřená ve sklepě vlastního domova. Zima se jí zadírala až do morku kostí. Nikdo neslyšel její křik, marně se snažila dostat ven. Najednou se otevřely dveře, tenký paprsek světla vklouzl do male prohnilé místnůstky. „Drahoušku můj přinesl jsem ti tvé oblíbené jídlo. Ukaž ošetřím ti ty rány.“ Viviane nevěděla co má dělat, jeho přítomnost jí naháněla husí kůži. „Co mám sakra dělat. Zbít ho? Pořád je to můj táta a hlavně má obrovskou sílu. Mám z něj takový strach.“
„Ale no tak broučku, celá se třeseš. Přinesu ti deku, a vůbec, celé to tady dole tobě přizpůsobíme. Do školy už jsem volal, že přerušuješ studium kvůli náhlé cestě do ciziny.“
Odešel. Jako černý dým se táhla jeho vůně celou místností, ta vůně, kterou Viviane dříve tak milovala, jí teď přinášela ty největší muka.
„Co budu dělat? Teď už se po mě nikdo shánět nebude, možná pár přátel, ale těm nakecá stejně to same co škole.“
Byl to neuvěřitelně svazující pocit. Sama seděla ve sklepě bez jediného paprsku světla a naděje. Věděla, že se o ní otec přehnaně bojí, ale nikdy by nevěřila, že to zajde tak daleko. Viviane usnula. Vyčerpaná strachem a pláčem byla vděčná, že spí.
„Vivianko přinesl jsem ti jídlo a deku.“ „Dotkly se mě jeho ruce, byly tak chladné a velké, odporný dotek. Dal mi polštář pod hlavu a přikryl mě dekou. Předstírala jsem spánek.“
„Je to tak dávno, co mě tu zavřel. Snažila jsem se zapisovat dny, ale někdy jsem byla úplně mimo i několik dní. Přesto myslím, že jsem tu něco přes dva roky. Hodně se to tu změnilo, vypadá to tady jako můj dětský pokoj. Ale dnes v noci to chystám. Ano, dnes uteču.“
Opět vešel so sklepa se svým medovým hlasem, ale Viviane neviděl. Stála za dveřmi s tlukoucím srdcem a v tom „PRÁSK“. Vší silou ho přes hlavu přetáhla židlí. Už už chytala za kliku od dveří, drapl ji za nohu a stáhl zpět. Nožem ji 16-krát bodl do jejího krásného těla, a poté i sám sobě vzal život se slovy: „Jen takhle budeš navždy v bezpečí.“
Dvě bledá těla leží v tmavém dětském pokoji bez oken, ruku v ruce a sláskyplným výrazem ve tváři.
|
grp1bskalea_1
|
Rožánek Adam I. C
13. března 2004
2. slohová práce
Můj oblíbený literární hrdina
(Charakteristika)
Osnova: Úvod – Seznámení a první dojmy z Harryho
stať - jak jsem ho poznával
Závěr – Můj názor
S touto osobou jsem se stetkal již při četbě mojich 5 nejoblíbenějších knih. Jsou to knihy, které mě upoutaly, protože hlavní hrdina Harry Potter v nich vystupoval úžasným způsobem. Jeho autorka J. K. Rowlingová ho vybavila vlastnostmi v celku výbornými. A jako každý má i svoje chyby. Má mnoho kamarádů, avšak jako skoro každý má také mnoho nepřátel.
Vystupuje velmi mile na to že je tak známý. Nechová se vůbec arogantně, jako jiní jeho bohatí spolužáci. Neopovrhuje chudými, a to dokazuje že jeho nejlepší přítel je vcelku chudý. Je sympatický příjemný a má pochopení pro ostatní. Dokáže naslouchat a občas i poradit, ale většinou by potřeboval poradit on sám. Hledá pochopení u lidí, jako je Brumbál či Black, protože ho dost jeho spolužáků nechápe. Jako každý nemůže umět všechno, a tak mu některé věci nejdou, zejména předměty, jako lektvary, anebo jasnovidectví. Na druhou stranu je nejlepší ve škole ve famfrfále. Hraje za Nebelvírský tým. Často si profesoři těchto předmětů si myslí, že je namyšlený. Anebo ho naopak litují. Často mu vychází věci, které dělá unáhleně nebo bez rozmyslu. I když se snaží být nenápadná každý ho zná a ví co dělá.
Je vysoký, těžko přehlédnutelný. Je hubený s vyzáblíma rukama i nohama. Má uhelně černé vlasy, jež mu nešli nikdy učesat. Za černými kulatými brýlemi má schované hnědé hluboké a těžko čitelné hnědé oči. Na čele pod ofinou zkrývá jizvu ve tvaru blesku. Má malé uši i nos. Růžo lící tváře a vruce vcelku kostnaté má pořád hůlku.
Nosí černý hábit nebo normální džíny a tričko, které zdědil po svém vypaseném bratránkovi.
Ve světě pro nás normální je neznámí a nevýrazný. Ale ve světě jeho života, což je kouzelnický život. Myslím, že mě upoutal svým vystupováním a svéráznými názory. Je to pohodář ale dokáže být i neklidný.
|
pr1crozada_02_1
|
Kántorová, Gymnázium J. Seiferta
Něco o Ježíši a proč vznikla křesťanská víra?
Ježíš se narodil v Jeruzalémě jako syn Panny Marie a syn Boha.
Panně Marii se před jeho narozením zjevil archanděl ---, který jí zvěstoval narození syna, syna Boha a budoucího Židovského krále, přikázal jí, aby svého syna pojmenovala Ježíš.
Ježíš byl vychováván nejen svou matkou Marií, ale i jejím mužem Josefem, který ale nebyl pravým otcem Ježíše.
Malý chlapec již od dětství vykazoval vyjímečné vlastnosti. Jako dvanáctiletý se ztratil v Jeruzalémě a jeho „rodiče“ ho usilovně po tři dny hledali; nalezli ho až chrámu a na otázku: „Proč jsi utekl?“ odpověděl, že neutekl, ale že je v domě svého otce.
Musíme si však připomenout, že Ježíš byl Žid, ale on sám nejspíš cítil, že židovská víra není ta správná, upřímná víra, kterou by si Bůh zasluhoval. Vadilo mu především, že za důkaz správné židovské víry je považováno usilovné modlení a dary bohatých církvi, vadilo mu, že člověk ani nemusel opravdu ctít a vnitřně věřit v Boha, stačilo pouze pár darů a už jste byl žid. Také přísné zákazy i příkazy, které podmiňovaly příslušnost k židovské víře se mu nezdáli správné. Za projev správné víry považoval prostě jen tu „víru“, důvěru a vnitřní oddanost Bohu.
Celý svůj život obětoval této myšlence a kvůli své víře musel i zemřít, ale on věřil až do poslední minuty a nelitoval, že tolik obětoval. Musíme říci, že jeho snaha nebyla marná, protože křesťanská víra je dodnes velmi vyznávaná.
|
js1kanbea_1
|
15.prosince 2009
Veronika Kachlíková
P3a
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Úsměv stojí méně než elektřina a dává více
Osnova: 1. úvod: Upřímný úsměv přináší do života světlo
2. Stať: a) Musíme se od srdce smát
b) Někdy nám není do smích
c) Stojí více úsměv, nebo elektřina
3. Závěr: Úsměv i světlo by nás měly provázet po celý život
„Úsměv, vyletí ptáček.“ Už od dětství se usmíváme. Někdy proto, že to po nás jiní chtějí, jako třeba při focení. Ale to není ten úsměv, který nám přináší do života to světlo. Světlo, které dokáže rozsvítit oči našich blízkých. Tohle žárovka nedokáže.
Upřímný úsměv potěší naše okolí, ale i nás příjemně zahřeje u srdce. Je důležité využít každého okamžiku, kdy nás něco rozesměje, nebo se prostě jenom chceme usmívat, a pořádně se od srdce zasmát.
Bohužel jsou chvíle, ve kterých mám do smíchu není. Jenže v takovém okamžiku bychom měli myslet na naše přátele a blízké a oni by měli myslet na nás a přijít nám na pomoc. Když nám je nejhůř, je dobré vidět úsměv lidí, které máme rádi.
Pokud budeme přemýšlet o tom, co úsměv stojí a zda stojí méně než elektřina, je to relativní. Za úsměv neplatíme penězi, ale za elektřinu ano. Takže pokud se na to díváme z tohoto úhlu pohledu, stojí úsměv méně. Jenže k rozsvícení žárovky stačí stisknout vypínač. Úsměv na povel nevykouzlíme, ale znamená pro nás mnohem více. Takhle tedy úsměv stojí hodně. Někdo nebo něco nám musí dát důvod se smát. Za peníze si úsměv nekoupíme.
Úsměv je něco, čeho si musíme vážit. Někdy je i nakažlivý a rozesměje okolí. Vždy by měl být upřímný, protože pokud není, ztrácí to kouzlo a světlo, které přináší do života nám i ostatním. Dává nám najevo pocity, takže hned poznáme, jak se kdo cítí. Proto by nás úsměv měl provázet celým životem. Stejně jako světlo. Takže: „Úsměv prosím“.
|
grP3akacver_1
|
29. března 2007
JAN HAMMER, 2.C
2. PÍSEMNÁ PRÁCE
NA CESTĚ DO KRIMINÁLU
Ta místnost mě děsila. Byla plná cigaretového kouře. Těžký vzduch mi stěžoval dýchání. Kolem mě se pohybovaly dvě, solidně oděné, osoby s průkazy tajné policie – Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Prý to mělo něco společného s deseti kilogramy kokainu, co jsem pašoval z Peru. Teplota vzduchu stoupala a já si nestíhal otírat orosené čelo. Dech jednoho z vyšetřovatelů se pro mě stal noční můrou. Dva páry ledově chladných očí na mě civěly z šedého dýmu, kterým prostupovaly paprsky ranního slunce. Ten čas se zdál nekonečný. Na pravé ruce mi počínal kmitat prostředníček, ovšem mysl mi nedovolila, zdvihnout ho a říct: „Jste jedničky!“ Snažil jsem se tvářit drsně, alespoň jako Bruce Willis ve svém posledním dobrém filmu, ale připomínal jsem spíš Leonarda DiCapria v Titaniku. Na rukou mi vstávaly chlupy hrůzou z pomyšlení na to, co bude až mě vyšetřovatelé odvedou za mříže. Bolely mě zuby. Můj nos se stával zacpaným, a proto jsem musel použít Olynth, abych si ho uvolnil. Kolem mých nohou pobíhaly potkani, nakažení nejrůznějšími chorobami. Jeden z nich se jmenoval Jirka. Ne však Jirka Štáhl, nýbrž Jirka Paroubek. Má, půl roku nemytá, noha zrovna tohoto hlodavce rozšlápla. Ještě hodinu jsem stíral to svinstvo z chodidla.
Po další hodině jsem ucítil studenou ruku na rameni a mé uši zachytily tajemný šepot. Od hlavy až k patě mi vyrašila husí kůže, mé oči zarudly, mé vlasy zešedivěly. Měl jsem divný pocit mezi prsty na nohou, věděl jsem, že to není plíseň, a tak mě napadaly různé důvody, proč ta noha tak svědí. Když jsem na ni pohlédl, bylo mi vše jasné, měl jsem tam ještě kus Jirky. „Fuj! Špíno tlustá, komunistická!“ vyhrkl jsem a setřel zbytek levicového radikála na zem. V tom jsem se zasnil.
Stál jsem na pódiu na obrovském stadionu v Marylandu v USA a zpíval duet s Elvisem Presleym. Miliony diváků křičely radostí a všude kolem se vznášela vůně trávy. Šedesátá léta. Elvis, oblečený jak do cirkusu, poskakoval kolem mě a myslel si, že zpívá, ale byl tak hrozně opilý, že si nezapnul mikrofon. Vlasy mi vlály ve větru. Hluk z reproduktorů přesahoval únosnou hranici, mozek mi zatlačovaly decibely. Najednou se dalo normálně dýchat, vzduch už nebyl tak těžký, zdál se být takový vysmátý, vlastně všechno se zdálo být vysmáté. Když se po mém boku objevil, s opráskanou kytarou, Jimmi Hendrix připadal jsem jako v sedmém nebi nebo v záloze mého fotbalového týmu ČAFC. Kudrnatý černoch mrskal prsty v nejvyšších tónech. Náladu mi trochu pokazil Martin Maxa, který začal ze zákulisí zpívat „Cest la vie“. Bum!!!
A byl jsem zpět v zakouřené místnosti a vrátil se i tísnivý pocit beznaděje. Dým už přesahoval únosnou hranici, připomínal mi diskotéku v Edenu. „Koho volíš?!?“ zeptal se jeden z vyšetřovatelů a otřel si nudly z kníru. Pohlédl jsem na rozšlápnutého Jirku a řekl „koho myslíte....“. Tak mě pustili domů.
|
pr2cthamjan_02_1
|
Helena Veverková, I. E
5. listopadu
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
Osnova: 1) Úvod: Prázdniny trávím s rodiči na chalupě
2) Stať: a) Vycházíme na túru a kocháme se přírodou
b) Vracíme se pozdě odpoledne
c) Cestu si chceme zkrátit přes přehradu
d) Led je ale tenký a tatínek se propadne do vody
e) Pomáháme tatínkovi zpátky na břeh
3) Závěr: Všichni se ve zdraví vracíme k chalupě
Chtěla bych zavzpomínat na jednu příhodu, která se sice stala už dávno, ale dodnes si ji živě vybavuji. Jelikož máme chalupu na horách, od malička jezdím na sjezdových lyžích a s rodiči chodíme na výlety na běžkách. Tenkrát mi bylo šest let. Jarní prázdniny jsem trávila, jako každý rok, s rodiči na horách.
Bylo nádherné počasí, a tak jsme se rozhodli, že uděláme běžkařský výlet po hřebenech hor. Vyrazili jsme kolem poledne. Svítilo sluníčko a rtuť teploměru ukazovala -1°C. Kochali jsme se nádhernými údolími i zasněženými stráněmi hor. Šli jsme pomalu a nikam jsme nespěchali...
Pak se ale začalo stmívat. Maminka zpanikařila a podívala se na hodinky. „Vždyť už je půl čtvrté a za necelou hodinu bude tma“, nervózně řekla. Tatínek navrhl, že bychom si cestu mohli zkrátili přes přehradu, kolem které jsme se vraceli.
Maminka měla trochu obavy, aby nás led udržel, a tak na led vstoupil tatínek. „Pojďte, led je pevný a udrží nás všechny“, řekl. Ale najednou se ozývá: „Rup!“ „Křup!“ Led praská a tatínek se propadá do ledové vody. Když už je v přehradě po pás, pronese: „Tak to je v háji!“ a noří se hlouběji a hlouběji. Z vody mu kouká už jen hlava. Já s maminkou stojím na břehu. Nemůžeme nic dělat. Kdybychom šly tatínkovi pomoci, propadly bychom se také. Tatínek se pokouší dostat na břeh, ale marně. Na nohou má stále připnuté lyže. „Podej mi hůlku, Helenko, já se chytnu a ty mě vytáhneš“, prosí mě tatínek. Vzala jsem tedy hůlku a podala ji tatínkovi. Ten se jí chytil a my s maminkou tatínka z přehrady vytáhly. Byl celý promočený a zkřehlý. Maminka mu půjčila své suché oblečení a domů šla jen v tričku. Tatínkovo mokré oblečení jsem si navěsila na hůlky, aby alespoň trochu uschlo.
Všichni jsme byli rádi, že jsme se ještě za soumraku dostali k chalupě. Když jsme tuto historku vyprávěli kamarádům, všichni se divili, že „hrdina“ tatínek přežil tuto nehodu bez nachlazení.
|
pr1evevhel_01_1
|
Kristýna Marková 1. C
4. listopadu
1. písemná práce
TÉMA: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá
(Vypravování)
Osnova: 1) Vzpomínky na tábor
2) Balení
3) Naše známé rčení.
Jupí! Prázdniny se blíží a s prázdninami už je na obzoru i termín 30. 7. - 14. 8. Už po devět let jezdím stále v tomto termínu na ten nejlepší tábor, jaký jsem kdy poznala. Vždycky si tam užijeme spoustu legrace, mám tam také své nejlepší přátele, které však přez rok vůbec nevidím, protože bydlí v úplně jiných koutech naší republiky. Samozřejmě, že si každoročně slibujeme, že se budeme navštěvovat málem 7x týdně, jenže, znáte to, sliby-chyby. A tak jsem štěstím bez sebe, když nastane konec července. Tak tomu bylo i letos.
Večer před odjezdem už si jenom kontroluji věci, které jsem si nachystala na postel, abych si je mohla zabalit. S vítězným úsměvem jsem šla zavolat mamku, aby mi to překontrolovala. Hrozně mě to štve, vždyť už jsem velká holka, ale máma o tom nechce ani slyšet, vždycky před odjezdem mi kontroluje věci, většinou totiž zapomenu nachystat ty nejdůležitější. V duchu jsem si říkala, že tentokrát to vyjde, vždyť jsem ty věci kontrolovala aspoň desetkrát. Z mých myšlenek mě vytrhla máma a triumfálně mi oznámila, že mi chybí ručníky a ponožky a ..., no, bylo toho hodně. Úsměv byl nenávratně pryč.
V sedm ráno mi zvoní budík a já radostí vyskočila z postele, přitom se mi podařilo zabodnout si vojáčka z bratrovy série do nohy, nic už mi ale nedokázalo zkazit náladu. Mámu jsem ještě u snídaně poháněla, aby jsme to stihly.
Nakonec všechno dobře dopadlo a já už seděla v autobuse, který mě měl dovést do tábora. Dobrá nálada mi ani neklesla, když jsem vlastně v celém autobuse měla jediná nad 12 let. Jela jsem totiž z Prahy a ta mí kamarádi nebydlí. Když jsme dojeli, vyskočila jsem z autobusu a běžela vstříc svým kamarádům, kteří mi museli hned zkazit den, když mi připomněli, že přijela i Linda. Bože, už to jméno mi příčí všechny chlupy na těle.
Minulý rok jsem totiž udělala něco, co se mi opravdu nevyplatilo. Jako každý rok jsme měli i minule orientační běh. V duchu jsem si tehdy pomyslela běhat, já? A ještě k tomu se řídit kompasem? Proto jsem se rozhodla, že se budu držet toho, kdo poběží se mnou. Běhalo se totiž po dvojicích, které se pak podle výkonosti rozdělili.
*Co se však nestalo, zavrávorala jsem o vlastní nohy a tak mezi tím co Linda dobíhala rovinku, já se válela v bahně se zvrtnutým kotníkem. Přísloví se vyplnilo takzvaně do slova.
|
pr1cmarkri_01_1
|
2. kontrolní stylistická kompozice
(Charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 06
Aneta Juricová, 2. B
Téma: Jak vidím sama sebe
(charakteristika)
1) Úvod: S další slohovou kompozicí přichází další téma
2) Stať: a) Jméno a věk
b) Postava
c) Vztah k lidem
d) Dobré a špatné vlastnosti
e) Volný čas
f) Škola
g) Smysl života
3) Závěr: Jsem jaká jsem, a jiná už nebudu
S další slohovou kompozicí přichází i další téma. Tentokrát máme popsat sami sebe. Je to těžký úkol a tak se o něj alespoň pokusím.
Jmenuji se Aneta Juricová a v pondělí 20. března jsem oslavila své 13. narozeniny. Bydlím v Praze – Letňanech společně s maminkou a mladším bratrem.
Mám středně vysokou, štíhlou postavu, dlouhé hnědé vlasy s odrůstajícím melírem, kulatější obličej s akné, šedomodré oči a pusu, která se téměř nikdy nezastaví. Nejraději nosím dlouhé sukně nebo volné kalhoty a k tomu trička s krátkým rukávem, protože se v tom cítím pohodlně.
Většina lidí si o mně myslí, že jsem tichá dívka, která se neumí smát. Tito lidé mne ale neznají dobře. Jen moji opravdoví kamarádi vědí, že se směju ráda, ale potřebuji k tomu své kamarády. Mám trochu problémy s navazováním nových vztahů k cizím lidem, protože si k nim neumím najít cestu. Proto mi dlouho trvá skamarádit se s někým. Snažím se neodsuzovat ostatní předem a chovat se ke každému tak, jak si zaslouží.
Každý smrtelník má své dobré i špatné vlastnosti, já také. Jsem skromná, poctivá a trpělivá, ale také drzá, sobecká, náladová a občas i lakomá. Snažím se, aby u mne převažovaly dobré vlastnosti, ale nikdo není dokonalý.
Ve svém volném čase si nejraději čtu knihy ze života nebo dívčí románky. Také ráda běhám, jezdím na kole, poslouchám muziku a chodím ven s kamarády. Dříve jsem hlídala mladšího bratra, ale ten už teď dozor nepotřebuje.
Mám ráda kopretiny pro jejich jednoduchost a krásu, černou a zelenou barvu, knihy, přírodu a sladkosti. Naopak nesnáším ovoce, zeleninu, růžovou a modrou barvu, nudu a telenovely. Už od dětství se bojím hadů, samoty a smrti.
Škola mě baví, protože ji beru jako důležitou a cennou zkušenost. Patřím k průměrným žákům a nejvíce mě baví výtvarná výchova, dějepis, biologie a občanská výchova. Až vyjdu toto gymnázium, chtěla bych jít na vysokou školu. Za budoucí povolání bych si vybrala advokátku, abych mohla pomáhat lidem, nebo ekoložku, abych mohla pomáhat alespoň přírodě. Jestliže by mi ani jedno z těchto povolání nevyšlo, lákalo by mě jít ve stopách rodičů a pracovat v armádě.
Skoro všechny mé kamarádky se chtějí v dospělosti vdávat. Já se vdávat nechci a nebudu. Myslím si, že dva lidé, kteří se mají rádi si můžou důvěřovat i bez papíru a prstýnků. Nyní se navíc každé druhé manželství rozvádí, a já bych nechtěla být dalším číslem ve statistikách.
Chtěla bych mít přítele, se kterým bych bydlela a měla s ním jedno dítě. Přála bych si holčičku, která by se jmenovala po mně Aneta nebo Kateřina.
Snažím se o to, aby měl můj život nějaký smysl a cíl. Nechci své šance promarnit čekáním na něco, co třeba vůbec nepřijde. Ve svém životě bych chtěla něco dokázat a zanechat po sobě další generaci.
Jek říká moje maminka: „Jsem, jaká jsem, a jiná už nebudu.“
|
ces2bjurane_1
|
1.11.2006
Martin Novák, 2.C
1. písemná slohová práce
Česká republika
(referát)
I. Úvod – Česká republika obecně
II. 1) zeměpisná poloha
2) historie a vývoj
3) Praha
4) Průmysl
III. Závěr
Česká republika
Země s 10 milióny obyvatel a mnoha historickými památkami. Nachází se ve středu Evropy. Její přibližná rozloha je 78 000km2. hlavní město je Praha s 1 200 000 obyvatel. Sousední země jsou: Německo, Rakousko, Polsko a Slovensko.
Česká republika je vnitrozemský stát, který je ze všech světových stran kryt horskými masivy, sloužící jako obranné pásmo. Leží v mírném podnebném pásu a vnitrozemským podnebím což znamená, že teplotní rozdíly mezi zimou a létem jsou velké. Teplota v létě činí v průměru 30°C a v zimě se pohybuje kolem 0°C.
Český stát se začal formovat v 10. století, kdy vznikla Velká Morava. Na přelomu 10./11. st. se k moci dostali Přemyslovci. Nejvýznamnější panovník teto doby je svatý Václav, který byl svým bratrem roku 935 zavražděn. Další významný vládnoucí rod jsou Lucemburkové. Z této doby je Karel IV., který nechal postavit Karlův most a založil Karlovu universitu. Byl také císař. V 17. století se Čechy dostávají pod nadvládu Rakouska-Uherska, pod kterou zůstanou až do roku 1918, kdy končí 1. světová válka. Po 1. světové válce vzniká Československo a prvním prezidentem se stal Tomáš G. Masaryk. Začala se rozvíjet demokracie, bohužel né na dlouho. V sousedním Německu se k moci dostává Adolf Hitler a svou politikou nakonec rozpoutá 2. světovou válku. Ta končí roku 1945 kdy Hitler spáchal sebevraždu a spojenecká vojska obsazují Berlín.
Roku 1948 se v znovuobnoveném Československu dostává k moci komunistická strana silně zaujatá Sovětským svazem.
Ke konci devadesátých let se Sovětský svaz rozpadá a k 1.1.1990 vzniká opět demokratické Československo v jehož čele stojí významná osoba, která se výrazně účastnila protikomunistického „odboje“ Václav Havel. 1.1.1993 se Československo kvůli vnitřním rozporům rozděluje na Českou a Slovenskou republiku.
Hlavní město Praha se nalézá ne řece Vltava a je historickým i vládním centrem. Má něco přes 1 000 000 obyvatel a tím pádem je to i největší město České republiky. Co se týče historie, tak Praha má velmi mnoho kulturních památek ze všech období. Mezi nejvýznamnější patří Pražský hrad, ve kterém sídlí prezident a ročně ho navštíví spousty turistů. Uvnitř se nachází chrám sv. Víta, kde jsou uloženy korunovační klenoty a jsou zde pochováni významní panovníci.
V Praze najdeme také Karlovu universitu, která se řadí mezi nejlepší a nejstarší z Evropy.
Průmysl je soustředěn do příhraničních oblastí. Například okolí Ostravy je protkáno sítí dulních tunelů pro těžbu černého uhlí. Mostecko, nacházející se na severo-západě Čech, je převážně známé díky těžbě hnědého uhlí. Jižní cíp Moravy je jediné naleziště ropy a zemního plynu v České republice. Rostliná produkce je soustředěna do oblastí kolem řek Vltavy a Labe, které se u města Mělník slévají a následně pokračují přes Ústí nad Labem a Hřensko dále do Německa. Morava je známá také tím, že se zde pěstuje víno a jsou tu časté vinné sklípky.
Když to shrneme, tak vnitrozemská Česká republika malým státem a převážnou část svých dějin strávila pod cizí nadvládou. Ale přesto se stále výrazně světově prosazuje šikovností svých občanů. Hlavním městem je Praha s mnoha památkami. Průmysl je a příhraničí a zemědělství je v okolí velkých řek, například Vltava, Labe a Odra.
|
pr2ctnovmar_01_1
|
17. prosinec 2008
Teodovik Menšl
V3
1. písemná práce - sloh
Úvaha
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova:
Úvod: Lidé vnímají realitu rozdílně
Stať:
1) Dnešní doba
2) Osobní názor
3) Jiné možnosti, dvojí život
4) Prohloubení mezi “realitou“ a “skutečnou realitou“
Závěr: Realita je...
Většina lidé vnímá realitu rozdílně, je to velice zdánlivý úkaz, tedy pojmenování. Vnímání barev, vůní, času.. Každý tyto vjemy pociťuje jinak. Jsou to jeho pocity, ovlivněny stářím, rozumem místem, kde se narodil, vzpomínkami. To vše ovlivňuje realitu, realitu jako současný čas – stav, ve kterém se nacházíme. Posuzovat realitu je na úrovni polemizování o uměleckém díle. Autor své dílo snímá úplně jinak než divák. Je to nuda? Nebo právě to nás nutí se vyvíjet, poznávat, sbližovat?
Dnešní doba je na sbližování možná až moc rychlá, proto se stává, že nemáme čas na to někoho poznávat reálně – osobně, ale poznáváme ho přes jiné prostředky, třeba přes internet, fenomén dnešní doby. Můžeme při tom dělat svou práci a ještě si popovídat s lidmi, lákavé, ne? Nebo je to nutné řešení zrychleného světa, či jen pohodlnost, která nás nutí k tomu sedět sám a koukat do monitoru?
U mě se tyto dva fragmenty slučují, samozřejmě mám radši osobní kontakt, ale když to jiné povinnosti neumožňují, a musím například upravovat fotky, je to skvělá možnost, jak být v “kontaktu“.
Někoho, ale tato realita nebaví a hledá úplně jiné možnosti, jak svou “šedivou realitu“ zbarvit do křiklavých barev, právě díky internetu. Hrají doslova dvojí život, tedy Second life s lidmi po celém světě. Mají virtuální ego, image a cítí se lépe skryti, než ve skutečnosti, jsou jistější. Je ale zdánlivý “---„ brána k lepšímu životu? Myslím si, že nikoliv. Ještě více prohlubuje přítomnou realitu a začlenění se do společnosti, horší než sedět v koutu a dívat se do zdi. Člověk se navenek uspokojí, ale je v tom něco hlubšího? Já si myslím, že ne.
Realita je taková, jakou si ji vytvoříme, je to tedy realita?
|
grV3menteo_01_1
|
Kateřina Pěničková
14. října 2008
1. slohová kompozice
(diskusní příspěvek)
<novinový článek - Vakcína proti žloutence slále není. Čeká se na překlad letáků do češtiny>
Situace v České republice podle slov hlavního hygienika není kritická, jen neobvyklá ve srovnání s minulými lety. Dosud však nikdo nepotvrdil, že by se počet nakažených stabilizoval nebo dokonce zastavil. Nových případů stále přibývá! Hygienici tvrdí, že za současným stavem nedostatku očkovacích látek stojí zbytečná panika lidí. Ale kdo tu paniku rozpoutal? Proč hygienici nevystoupí v médiích a nevysvětlí lidem, aby nepanikařili a hlavně si myli ruce?!
Nevidím důvod, proč hlavní hygienik neinicioval dovoz vakcíny dříve, zvlášť když má ty nejaktuálnější informace. Není ani pravděpodobné, že by vakcíny nebyly k mání proto, že není přeložen příbalový leták do češtiny. V dnešní době přeci existuje řada překladatelských agentur, které jsou schopny přeložit jakékoli texty do 24 hodin. V případě urgentní situace, jako například zmiňované příbalové letáky, by to tedy určitě nebyl problém! Navíc, jak je známo, se vakcíny dovážely do ČR již před epidemií, a tudíž překlad příbalového letáku již musel být dávno hotov.
Tak kde se tedy šíří ty dezinformace a kdy už se konečně místo planých řečí začnou vakcíny prodávat?
|
ces2gpenkat_1
|
Kontrolní slohová písemná práce
(odborný styl – popis)
Témata:
Odborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>
statický,
dynamický,
staticko-dynamický.
Supernovy
Právo a jeho druhy
Goniometrický, algebraický tvar čísla
Extrémní skupiny
Parlament ČR
Syntax – vytváření grafu
souvětí,
věty.
Architektonicky zajímavá stavba v Praze
Vybrané téma a druh popisu: staticko-dynamický, pokus
Osnova:
Příprava indikátoru fenoftaleinu
příprava směsi
aparatura, zahřívání
filtrace
dokončení pokusu
výsledek
Příprava indikátoru fenoftaleinu
Na porcelánové misce promícháme 0,5 g fenolu s 1,5 g anhydritu kyseliny ftalové. Z pipety přikapáváme koncentrovanou kyselinu sírovou, až je směs vlhká.
Dále si sestavíme aparaturu ze stojanu, kam přiděláme kruh a na něj položíme azbestovou síťku. Misku se směsí položíme na síťku a v digestoři zahříváme nad mírným plamenem několik minut. Zahřívání přerušíme, začnou-li vystupovat bílé dýmy. Reakce je ukončena, jakmile se tavenina zbarví červenohnědě. Ještě teplou taveninu nalijeme do kádinky s vodou, čímž se vyloučí bílý prášek. Prášek v kádince důkladně promícháme a necháme ustát.
Tuto reakční směs přefiltrujeme a produkt na filtru rozpustíme v malém množství ethanolu. Připravíme si tři zkumavky. Do jedné dáme cca 1 ml kys sírové, do druhé roztok hydroxidu sodného a do třetí vodu. Ke každému roztoku ve zkumavce přidáme několik kapek připraveného indikátoru a sledujeme kde dochází k zbarvení. Pokus se vydařil tehdy, když dojde k fialovému zbarvení u hydroxidu sodného. U vody a kyseliny k žádnému zbarvení nedochází.
|
js3bab_02_1
|
JITKA
Znáte ten pocit, kdy se potřebujete něco rychle naučit a ono ne a ne se vám to dostat do hlavy? Máte v hlavě ledacos a máte nyní pocit, že víc věcí se opravdu nenaučíte? Podle dnešních průzkumů to prý není možné. Jste jistě velice unaveni, mozek vám stávkuje. Říká se, že se stačí vyspat a poté se to všechno zvládne. Já bych vám ale chtěla vyprávět příběh, který se od této teorie zcela liší. Je to příběh o jedné dívce, které téměř nezbylo nic jiného, než si pořídit hlavu novou. Tento příběh je trochu absurdní, ale věřte, opravdu se stal. Hlava je vlastně takový pokojíček, ve kterém je plno poliček, přihrádek a šuplíčků, a do něj se ukládají vědomosti jako kapesníky do prádelníku. Když nám někdo řekne: „Děti, jezte zeleninu, je zdravá“, naskáče vám to ušima rovnou do tohoto pokojíčku do jisté přihrádky. Když se potom někdo zeptá, jaká je zelenina, nakoukneme do své hlavy a odpovíme celou větou „zelenina je zdravá“. Jistě, že musíme mít v hlavě pořádek, abychom v šuplíčku či přihrádce našli právě to hlavní. Je správné ukládat si do hlavy jenom to, co je důležité, aby nám tam kdejaká hloupost zbytečně nepřekážela. Kdo má v hlavě plno nesmyslů, sám se v nich nakonec nevyzná. Když se ho potom někdo zeptá, např. kolik má pes nohou, chudák kouká, ťuká se do hlavy a stěžuje si, co to s ním dnes je, že to má na jazyku. Má ale v hlavě takový zmatek, že ani s mapou by se tam neorientoval. Také se říká, že bychom si měli dávat pozor, abychom se do hlavy neuhodili. Mohlo by se totiž stát, že bychom si šuplíky a poličky v hlavě vysypali, věci z nich by se rozbily a už bychom je třeba nedokázali srovnat na svá původní místa. Inu, povím vám tedy příběh o jedné slečně, která si, jak se říká, zažila se svojí hlavou své. Jitka byla tehdy osmnáctiletá dívka. Na první pohled to byla slečna jako každá jiná. Měla hnědé, středně dlouhé vlasy, modré oči, byla štíhlá a ve společnosti moc nevyčnívala. Co na ní bylo ale tak zvláštní, byla její paměť. Ve škole měla odmalička samé jedničky, a když po absolvování základní školy přešla na gymnázium, jedničky ji neopustily. Kdo si myslí, že se Jitka hodně učila, že každé odpoledne strávila doma nad knihami a sešity, a nedělala nic jiného, se velmi mýlí. Jitka byla mimo školu vynikající i ve sportu, hrála dokonce extraligu pozemního hokeje a téměř každé odpoledne jsme ji mohli vidět pobíhat na zeleném trávníku stadionu Slavia. Ptáte se tedy, jak je možné, že ve škole byla tak výborná studentka? Jitka byla nadprůměrně inteligentní, mohla bych říci, že byla tak trochu zvláštní. Aby si zapamatovala nějaká fakta, která měla zapsána v sešitu, stačilo jí si jen jednu tyto zápisky přečíst. A tak Jitce stačila 1 hodina denně na domácí přípravu do školy. Vždy si jen přečetla zápisky z minulé vyučovací<in> hodiny a pamatovala si ze sešitu úplně všechno. Je to neskutečné, ale takovou paměť jako ona nikdo ze studentů ve škole neměl. Každý, kdo Jitku neznal, si myslel, že je to obyčejná „šprtka“ a nebo že takové známky, jako má ona, může mít jen ten největší podvodník a prominent ve škole. Ale kdo Jitku znal, věděl, že ona taková není. Jitka byla přátelská dívka, byla stále veselá i když ostatním bylo třeba smutno. Snažila se své kamarádky utěšovat a pomáhat jim, půjčovala jim své sešity a radila jim při písemkách. Při těch si ani nepotřebovala psát nějaké taháky nebo podvádět opisováním ze svého sešitu, měla jednoduše svůj sešit v hlavě, měla ho tam řádně uklizený v jedné z mozkových skříněk. Protože byla Jitka velmi pořádná, věděla přesně, kde co má napsané a uložené, pamatovala si dokonce i celé věty ze sešitu. Věděla, kde má věta začátek a kde je napsaná tečka, pamatovala si i na jakém řádku má určitou věc napsanou. Neskutečné! Jednoho dne jí jedna spolužačka vytrhla ze žárlivosti stránku ze sešitu a doufala, že Jitka dostane z písemky také jednou špatnou známku. Myslela si, že Jitka nepozná, že jí v sešitě chybí zápisky z některé z minulých hodin. Štěstí ovšem bylo v tom, že Jitka už tuto kapitolu měla pevně uloženou ve své hlavě, a jak už jste jistě pochopili, co si Jitka do hlavy naskládala, to jí tam zůstalo až do konce jejího života. Za jejích osmnáct let se nestalo, že by si na něco nemohla vzpomenout nebo, že by si něco nemohla vybavit.
Co se ale jednou nestalo! Když Jitka hravě došla až do čtvrtého ročníku gymnázia, ve kterém do ní dennodenně již tři roky hustili profesoři dvanácti vyučovaných vyučovaných předmětů své látky podle učitelských osnov, náhle jí v hlavě došlo místo. Není se čemu divit, průměrně sedm vyučovacích hodin pětkrát týdně, kdy v každé hodině se popíše minimálně jedna stránka formátu A4 nějakou novou látkou. Připojme k tomu ještě domácí úkol a si přečíst knížku z povinné četby... Sami si to spočtěte, kolik popsaných sešitů a papírů to za tři školní roky je. A kromě tohoto všeho nastává čas maturity, vypracovávání maturitních otázek, kdy ani jedna není stejná jako vyučovaná látka minulých let. Teď to chce vyndat si staré sešity a vytahat z nich fakta související dohromady, poskládat si je chronologicky za sebou a nakonec z nich utvořit jednu maturitní otázku... V Jitčině hlavě to už nevypadalo jako v řádně uklizeném pokojíčku, kde jsou v poličkách naskládané sešity a knížky, kdy v každém šuplíčku jsou srovnané kapesníčky do komínků či ponožky srolované do klubíček. Jitčin vnitřek hlavy teď připomínal přeplněnou<in> popelnici na odpadky, kterou už 14 dní nepřijeli vysypat popeláři. Jitka zrovna seděla nad sešitem z dějepisu a ne a ne si zapamatovat ani ty nejzákladnější fakta. Snažila se neučit zbytečnosti jak která bitva probíhala, kolik tam bojovalo lidí, kolik jich bylo zabito, kdo byl v čele kterého vojska a tak podobně. Chtěla si jen zapamatovat místo bitvy a rok, ve kterém se tato událost odehrála, ale to bylo nad její schopnosti. Měla hlavu tak přeplněnou nedůležitými fakty, které bohužel nešlo vymazat. Nešlo jednoduše zavolat úklidovou službu, aby staré věci z jejího mozkového pokojíku odnesla.
Další den šla Jitka do školy zcela nepřipravená. A naneštěstí byla vyvolaná z dějepisu, psala se písemka z biologie a ke všemu měla mít přečtený román na hodinu rozšířené češtiny. Byl to snad nejhorší den jejího života, nevzpomněla si na jediné datum z historie, při písemce z biologie odevzdala úplně prázdný papír pouze se svým podpisem a při hodině českého jazyka se jí nevybavil ani název románu, který před dvěma dny konečně dočetla. Někteří lidé ze třídy měli obrovskou radost, že Jitka také jednou nedostala samé jedničky, jiní ale tušili, že s Jitkou není něco v pořádku.
O přestávce k ní přišla spolužačka, která zná snad všechny módní obchody v Praze a má přehled, co se v kterém butiku dá sehnat, ví, co právě „letí“ a jaká trička či m módní doplňky kde a za jakou cenu pořídíme. Přišla k Jitce a chtěla jí nějak pomoci. „Hele, Jíťo, a proč si nepořídíš novou hlavu, když v téhle už nemáš místo?“ povídá. Jitka se na ni smutně podívala a říká: „A to jako jde, si vyměnit hlavu?“ Ta spolužačka ji poslala do určitého obchodu v centru Prahy, kde se dá opravdu pořídit za slušnou cenu nová hlava. A protože Jitce nezbývalo nic jiného, vydala se právě do tohoto obchodu. Tam přistoupila k regálu, kde měli vystavené hned tři náhradní hlavy.
Na první hlavě byla cedulka „MATFYZ“. Měla hnědé rovné vlasy zastřižené do mikáda, ofinu a veliké kulaté brýle snad se sedmi dioptriemi. Hlava byla nadaná na řešení matematických příkladů, úlohy z fyziky řešila stylem „kouknu a vidim“ a kalkulačku používala až v opravdu složitých příkladech.
Druhá hlava byla hlava typické blondýnky. Měla dlouhé vlnité vlasy a azurově modré oči s dlouhými řasami. Ale v hlavě nic moc! Jak se říká: „dlouhé vlasy, krátký rozum“. A toto moc daleko od pravdy nebylo. A ještě ke všemu blonďatá! Jitka si nedokázala představit, že by se s ní stala najednou blondýna. Měla by jistě větší šanci u chlapců, jistě by o ně neměla nouzi, ale s tím myšlením by to nebylo o moc lepší než nyní, kdy má v hlavě nepořádek jak po výbuchu či zemětřesení.
Třetí hlava bohužel také nepřipadala moc k úvahu. Byla to hlava závislé narkomanky. Vlasy na této hlavě byly smotané do obrovských dredů a oči byly jak skleněné korálky a úplně nepřítomné. To, na co myslela tato hlava, snad nemusím ani zdůrazňovat.
Jitka byla opravdu nešťastná. Nevěděla si vůbec rady. Přeci si nekoupí jen tak nějakou novou hlavu, která jí vůbec nepomůže. Proč bude ze sebe dělat někoho, kdo vůbec není? Stres z toho, že není schopná odmaturovat a dokončit alespoň studium na této škole, se stále zesiloval. Odešla tedy domů, zavřela se do svého pokoje a začala brečet. Truchlila deset minut, hodinu... dvě hodiny... celý večer, probrečela dokonce i celou noc. Slzy jí tekly malými stružkami od očí, pod nosem se spojovaly do potůčků a na bradě se stékaly v obrovskou řeku. Nad ránem ale samým vyčerpáním Jitka usnula. Ani budík, který jí zazvonil, aby šla do školy, ji neprobudil. Probrala se sama až druhý den ráno.
A protože ji hryzalo svědomí, že nebyla ve škole, že si den před tím nepřečetla své sešity, rozhodla se, že ještě naposledy zkusí naskládat si do hlavy nějaké vědomosti.
Vida! Najednou má v hlavě místo! Ty slzy jí odplavily všechny nepodřebné události, fakta a vědomosti a v hlavě se jí tímto dlouhým spánkem udělal zase pořádek. Jitka měla hlavu jako předtím. Zase jí stačilo si přečíst text a vše si pamatovala. Ale aby zase nezaplnila prostor přihrádek a šuplíků ve své hlavě a vyhnula se tak další nepříjemné situaci, rozhodla se, že se všechno učit nebude a že se bude soustředit pouze na to důležité. Také si řekla, že než aby se učila nějaké nesmyslné věci, kterých jsou učitelské osnovy plné, že si občas napíše nějaký ten tahák jako všichni ostatní studenti školy.
Nikdo přece nemůže vstřebat všechny vědomosti světa a zvláště když je to tak drobná a křehká dívka, jako je Jitka.
|
pr4evevhel_1
|
Prokop, Michal, kvinta, Gymnázium J. Seiferta
Vážený pane
Je to již deset let od prvního zahájení naší divadelní sezóny. Letošní sezóna nebyla o nic chudší než ty předešlé. Náš divadelní sbor nastudoval a realizoval ojedinělé divadelní vystoupení hry Desdemona.
Představení nadcházely dlouhé přípravy a bez vaší finanční podpory bychom ho nemohli zorganizovat. Sbor se snažil dodat hře profesionální charakter a vytříbenost, důležitá byla i propagace. Naším cílem bylo oslovit domácí veřejnost, ale i zahraniční. Podařilo se nám zaujmout i příznivce z Číny a Vietnamu. Avšak první dojmy publika po premiéře nebyly tak velké, jak se očekávalo. Uznání se nám dostalo až později ve Francii, kde naši hru provázely bouřlivé oslavy, kterých jsme se zůčastnili. Náš sbor si prohlédl krásy Paříže a již netrpělivě očekával předávání cen.
Podle mého názoru můžeme tuto sezónu brát jako velký úspěch i přes neuznání od domácího publika. Máme přichystány plány na další rok a doufáme, že můžeme počítat s vaší finanční podporou. Vřelé díky
V Praze dne 8. 4. 2006
|
js1promic_1
|
Jdu tak jednou parkem a vidím že se tráva probouzí, ptáčci začínají zpívat, ba, že malé lístečky na stromech jsem zahlédl. Sluníčko začalo svítit a zbytky sněhu byly málo kde. Mraky se však nevzdávají a snaží se sluníčko zahalit. Vypadá, že se jim to daří, protože opět teplota pádá k zemi. Slunce je však chytré a mraky propichne jako by byly k cedníky. Tro Trochu deště nám vždy neuškodí. Teplota vzt stoupá výša výš. A ptáci spívají písně na jaké jen pomyslíš. Zazvonil zvonec a slohu je konec. <img slunce a mrak>
|
am5ahusada_1
|
14. ledna 2009
Kořan
V3
1. písemná práce
Úvaha
Téma: Humor je solí života. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerství.
Osnova:
Úvod:
Stať: a) Introverze a smysl pro humor
b) Životní styl
c) Co se změní
d) Humor je účinná zbraň
Závěr: Vlastní úsudek
Jedete domů v městské hromadné dopravě, posloucháte, jak si lidé kolem vás vyprávějí nějaké své prožitky, které vám příjdou absolutně nezábavné.
Přijde vám na mysl, že nemáte smysl pro humor a nebo si řeknete, že jste zkrátka příliš unavení z práce. Trpíte nedostatkem smíchu, přátelé vás mají za kořena a je tedy třeba něco stím udělat.
Nastal čas změnit životní styl a ještě jednou přehodnotit o co přicházíte. O sdílnost s přátely, duševní pohodu a harmonii.
Můžeme začít například sportem. Vyražte si s někým, komu důvěřujete, zaběhat do lesa. Mimo to, že se odreagujete od negativních myšlenek a nadýcháte k tomu ještě čerstvého vzduchu, máte plno prostoru popovídat si.
Tímto by se váš dřívější, strohý a obyčejný přednes myšlenek měl změnit v proslov energický a pozitivnější.
Každý z nás v sobě uchováváme smysl pro humor. Jen je třeba otevřít k němu cestu, jelikož je výbornou obranou člověka a jeho nitra. Humor je zbraň, která je velmi účinná. Mnoho zranitelných lidí jej využívá k ochraně vlastního ega.
Z vlastní zkušenosti a pozorování usuzuji, že lidé, kteří se často smějí, jsou svěžejší.
|
grV3kor_01_1
|
Majda Barancová
VIII. A
4. listopadu 2009
1. slohová práce - charakteristika literárního hrdiny
„Pat a Mat“
Jsou dvě animované postavy ze seriálu „A je to“. Bydlí hned vedle sebe. Jeden má červenou mikinu a druhý žlutou. Jsou to nejlepší kamarádi a spolu vymýšlí spousty a spousty akcí. Jednou uvnitř domu opékají buřty, také stavili domácí posilovnu, skleník ze sklenic, minigolf na zahradě atd. Ale jelikož jsou oba nemehla, tak v každém díle je všechno pohroma i když vlastně nakonci se jim to jakž takž povede.
Ve seriálu se nemluví, pouze hraje určitá melodie. Ani se tam neobjevují jiné postavy. Věčině lidi se to líbí, protože je zábavné pozorovat jak všechno kazí. Proto se říká, když dva lidi něco dělají a kazíto, že jsou jako Pat a Mat. Seriál je pro děti i dospělé.
Obě postavy jsou velice vynalézaví a nešikovní. Jde vidět, že oba mají rádi akci a že asi neznají nudu.
Pata a Mata jsem si vybrala protože je to originální a humorné. U seriálu si člověk odpočine a i se pobaví. Dalo by se říct že seriál „A je to“ nemá protikladné stránky, proto se nejspíš všem líbí.
|
kl8abarmaj_1
|
Stejskalová, Marie, V. B, 07/08
23.10.07
Vymyšlená pohádka o cestovacím balónku.
Jednou byl krásný den, zrovna pouť. A Gulaš byl u dědečka na prázdninách. Tak tam šli. Děda mu koupil létající balón. Tak se s ním vrátili večer domu. A další den s nim jel Guláš domů pro svého bráchu, Knedlika. Normálně se jmenoval Pepík, tak mu říjal knedlík. Tak se spolu jeli proletět. A proti nim letělo hejno čápů. Tak jim probodli jim balón, upekli se a hoši je snědu k objedu když je snědli, tak to všechno --- a bylo po nich. KONEC
|
bu5bstemar_01_1
|
Moje školní taška
Každý den s sebou do školy nosím na zádech svoji krásnou školní tašku.
Můj batoh má červeno-černou barvu s velikým nápisem „loup“ a dvěma potřebnými kapsami. První přihrádka je dva krát větší než ta druhá a obě se otevírají černým zipem zakončený ozdobnými jezdci. Tvar tašky připomíná klasický batoh.
Uvnitř větší kapsy jsou srovnány učebnice a sešity, hned před nimy má místo penál se svačinou. V menší kapsičce je položeno lepidlo a kalkulačka.
K této tašce mám velice dobrý vztah. Jsem ráda že jí mám, protože se mi do ní vejde vše co potřebuji.
|
cl6afliann_1
|
stůl paní učtelky
Když vstoupíte do naší třídy uvidíte stůl paní učitelky stůl paní ucitelky vypadá jako nový ale ve skutečnosti je velmý starý je nově nabarvený obrousený.
Paní učitelka má spoustu vecí paní učitelka ma velkou pracovní ridli.
Pod {stolem}<ni> pání ucitelky je velký prostor pod stolem paní ucitelk{a} má suplíky<.> Na okně má paní ucitelka kytku.
{na|po} XXX paní ucitelka hrnecky s tuzkam{a|u}<.> Paní ucitelka ma XXX mí suplíky na jedn{e|i} sraně 5 suplíků 4 suplíky konec<.>
|
hr5zapjos_01_1
|
Osnova:
1. písmo
2. pravopis
3. rozlišení slova
4. jazyková kultura
Písmo a pravopis
Aby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku nebo aby zachovali své n myšlenky příštím generacím, vytvořili si soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenáváme písmeny. V češtině se píše tzv. latinou.
Postupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat, {zaznamenjí}<ni> se pravopisem. Při stanovení pravopisných pravidel se usiluje o to, aby působila co nejméně potíží při zaznamenání projevů, tj. při psaní a čtení.
Pravopis umožnuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvni mluvených projevech znějí stejně.
Bezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k zdůrazňozvaným požadavkům jazykové kontroly. kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132
|
am8ahimdan_1
|
Kolář, Vojtěch, V. B, 07/08
3. října
Vypravování – reprodukce textu
reprodukce = převyprávění vlastními slovy)
Příhoda z práznin
Tenhle příběh je o hrdinství a o statečnosti. Stalo se to u malého louňovického rybníka. Všichni kluci se tam každé otpoledne chodili koupat. Nejvíc je bavilo skákat z můstku.
Ten den tam poprvé přišel Petr a neuměl plavat. Šel do vody a sklouzl tam po prudkém břehu. Začal se topit a volat o pomoc.
Tomáš na nic nečekal a skočil pro Petra. Chytil ho za vlasy a táhl ho ke břehu. Tomášovi to moc nešlo, protože Petr ho svíral. Tomáš Petra dotáhl ke břehu a tam se o něj postarali ostatní. Všichni mu říkali, že je hrdina, ale on si myslí, že je to normální věc. Chtěl bych být taky statečný.
|
bu5bkolvoj_01_1
|
27. listopadu 2008
Hospodský
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Stalo se to jedné noci
Osnova: 1) úvod
2)
Je konečně pátek a já ukončuji další náročný týden plný školy poslední hodinou, Angličtinou. od začátku této hodiny nemyslím na nic jiného než na to, jak si užiju víkend. Modlím se, aby už konečně zazvonilo a já mohl odejít z té mnou proklínané budovy. Honí se mi hlavou spousta úžasných myšlenek a nápadů, jak bych mohl ty dva dny prožít. „Hurá!“ vykřikl jsem vteřinu po tom, co jsem zaslechl ten líbezný zvuk zvonku.
Jakmile jsem dorazil domů, začal jsem obvolávat všechny moje kamarády ale marně, buď jsem se jim nedovolal, nebo už na víkend měli něco domluveného. Byl jsem opravdu zklamán, nejvíc mě ničila představa, že budu celý víkend sedět doma u počítače a nudit se. Když domů dorazili rodiče, oznámili mi, že chtějí jít večer do restaurace na večeři. Pamatuji si, že mi matka řekla ať jdu brzy spát. Bylo mi hned jasné, že dorazí domů až pozdě v noci. Kolem osmé večer, mi připravili večeři, rozloučili se a šli ven do tmavých, tajemných ulic. Poté jsem začal přemýšlet jak s časem naložím, k počítači se mi moc nechtělo, tak jsem se rozhodl, že si pustím nějaký hororový film. Po pěti minutách hledání jsem našel zapadlé dvd s potiskem useknuté ruky zalité krví, řekl jsem si, že tohle je to pravé.
Z ničeho nic slyším uprostřed filmu zvonek. Pohleděl jsem s vystrašeným výrazem na hodiny, bylo 22:22 a já si v duchu říkal, kdo by v tuhle hodinu mohl zvonit. Pomalým krokem, celý vystrašený jsem se blížil do temné předsíně. Byl jsem vyděšený jako nikdy předtím. Můj strach se ještě zdvojnásobil poté, co jsem v kukátku spatřil siluetu nějaké podivné osoby, jelikož byla zhasnutá chodba, neviděl jsem dotyčnému do tváře. Zakřičel jsem přes dveře: „Kdo je?“ pár vteřin jsem tiše naslouchal, bohužel se nikdo neozval. Najednou zvonek začal zvonit opět a já se tak lekl, že jsem jak malé dítě utekl do svého pokoje. Ve vzduchu jsem najednou zaslechl známý hlas, byl to můj otec, klidným hlasem řekl: „To jsme my synu, zapoměli jsme si klíče.“
|
grp1bhos_1
|
ŠKOLNÍK
Kdo by neznal pana Adama, muže na svém místě, muže řádu (toho školního samozřejmě).
Díky svému nepřístupnému, přísnému a vyčítavému pohledu je mezi studentstvem velmi neoblíben, pan Adam má své mouchy, kdo by v jeho kůži taky neměl, sám si pere, sám si vaří (občas to i pěkně voní) a těch puberťáků, co se mu honí po „domě“.
Můj vztah ke školníkovi je velice vřelý, na {ulice}<priv> oproti hlavní budově přezůvky mám a ráda je používám. Takže mi ani nic nestojí v cestě se na tohoto milého člověka usmát a pozdravit ho, on to rád opětuje. Avšak dokážu si lehce představit a občas jsem svědkem těchto situací, potká-li někdo pana Adama zrovna, když jde pozdě do školy a nepřezuje se (nejlépe v deštivém počasí), ze školníkova nitra se nezadržitelně vyvalí drsně znějící hlasitý křik, natož někteří studenti buď nereagují nebo reagují rychlým úprkem, druzí dbají jeho rozkazů a s výmluvou na rtech běží vše napravit.
Na naší škole je prostě odvaha se nepřezout, já bych tomuto bývalému boxerovi oponovat ani utíkat nechtěla.
Ve vztahu s panem školníkem tedy platí snadná rovnice. Přezout se hned při vlezu do školy znamená klid duše školníka i té vaší, komu se pořád také chce číhat na toho druhého (školník na nepřezuté, nepřezutí na školníka). Hlasité nadávání je však<in> slyšet pravidelně, občas i při hodinách, někomu tedy určitě.
|
grP4hrazor_01_1
|
Závěrečná slohová písemná práce
Téma: Popis postupu.
Návod na vytvoření vzkvétající provincie na Melior Annisu
Internetová adresa je www.meliorannis.cz .
Zde se nalézá odkaz na registraci.
zaregistrujte se a poté se přihlašte.
První, co musíte udělat, je kliknout na odkaz „stavět“.
Postavte asi 200 „stavitelských dílen“.
Neklikejte na „objevovat nové území“, ale na „vyčkávat do dostavění“.
Pak si postavte „kupeckou gildu, asi sto farem, alchymistickou laboratoř, cech alchymistů, důl, města, taverny, tržiště, sochy a magické věže .“
Kupecká gilda je důležitá pro obchod. obchodovat můžete s územím, nestvůrami, ale i s magenergií. Prozatím zanechte touhy po silné armádě.
Pomocí farem a měst zvyšujte populaci. Optimální je na jedno město, třicet farem.
Daně nastavte zhruba na třicet procent. Až budete vydělávat alespoň 3000 zlata, tak se pusťte do armády.
Provincie s dostatečným výdělkem a armádou, je připravena na boj za slávu a území. Dobýt můžete jiné provincie, nebo brány spojující dobro se zlem.
|
js9bkrejak_01_1
|
12. prosince 2008
MICHAELA LUKÁŠOVÁ
P3b
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.
Osnova: 1. úvod – já a humor
2- stať – co je to humor?
– druhy vtipu, jejich použití
– humor – koření života
3. závěr – proč neztrácet smysl pro humor.
Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.
Humor je pro mě osobně nepostradatelný, neumým si představit život bez smíchu, život mezi lidmi, kteří smíchem opovrhují a nepovažují ho za důležitý. Ano, najdou se i tací, ale jejich názor mi přijde hloupý. Mrzí mě, když vídám ty tváře, které se nikdy neskřivý do toho známého optimistického pozitivního úsměvu.
Co je to vlastně humor? Každý člověk považuje za humorné něco jiného, ale v každém případě je to něco, co člověka pobaví, zvedne mu náladu nebo ho jen donutí, aby se malinko pousmál. Humor může mít mnoho podob, může být slovní, psaný, nebo humor o který se postará řeč těla. S vtipem se setkáváme denně a to všude kolem nás, vidíme ho v reklamě, v novinách nebo v televizi, slyšíme ho v rádiu. Dalo by se říci, že humor nás obklopuje ze všech stran, jen si ho uvědomit a vnímat ho.
Jaký druh vtipu je nejpoužívanější? Myslím, že se mezi lidmi nejčastěji vyskytuje slovní humor ve formě vtipů. Vtipkuje se různě. Ovšem jsou i stará témata, které nikdy nezklamou, jako třeba vtipy o blondýnkách, o policii, o politicích, o zvířatech a neméně populární je černý humor. Myslím si, že to s jakým typem vtipu se člověk setkává je ovlivněno tím, v jaké společnosti žije. Vysoce vzdělaní lidé si u večeře jistě nevypráví o tom, jak blondýna na přechodu krmí zebry, ale užívají jiný typ humoru, který třeba lidem méně vzdělaným nepřijde vtipný. Každý jsme jiný a proto nikdo nemáme stejný vkus.
V čem se každý člověk shoduje? Nevím jestli tomu tak opravdu je, ale v každém případě by mělo! Všichni by měli prožívat život na maximum a to bez humoru nelze. Humor je takové koření toho všedního lidského života a je důležité, aby tohoto koření každý využíval. Nejhorší, co se komu může stát je zapadnutí do stereotypu. Lidé na světě nejsou jen proto, aby pracovali a pracovali a pracovali. Relaxace a odpočinek je velmi důležitý. Když člověk vpadne do již zmiňovaného stereotypu a každý den opakuje to samé (ráno vstane, jde do práce, přijde z práce a jde spát), je něco v nepořádku. Je známo, že smích má léčivé účinky, uvolní vás od stresu a dodá vám pohodu do života.
Proč bychom neměli ztrácet smysl pro humor? Můj názor je, že pro člověka, který ho ztratí nemusí být snadné ho znova najít. Takový člověk může být přítěží i pro své okolí. Kdo by se rád díval na stále se mračící obličej? A kdo by rád poslouchal to neustálé remcání při každé snaze o vtip? Myslím, že nikdo o takové chování nestojí. Když člověk chce být morous, tak ho nechme, ale ostatní se smějte! Říká se, že smích prodlužuje život, prý deset minut smíchu je jeden rok života. Ale pozor, pláč má opačný účinek. Deset minut pláče o rok méně života. Tak neztrácejte humor a smějte se.
|
grP3blukmic_01_1
|
Franek Milan
VIII. A
4. 11. 2009
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
„Harry Potter“
Je to chlapec (dospívající) který umí kouzlit pomocí hůlky. Poprvé se jeho schopnosti projevili když nechal, zmizet sklo u terária hada v zoo, tehdy zjistil že umí mluvit s hady. A proto se jeho teta se strýcem a s jejich synem Dadliem přestěhovali na ostrov, kam si pro něj přišel obr Hagryd a řekl mu že to je čaroděj. Harry je velice laskavý a rád (a často) pomáhá lidem. Dost často taky bojuje z draky a různými nestvůrami, ale jeho největším soupeřem je Lord Woldemort a jeho věrní smrtijedi. Smrtijedi jsou čarodějové kteří se dali na stranu temnoty. Harry má ale taky přátele, je ve školní koleji která se nazívá Nebelvír a proti nim jsou Havraspár, Mrzimor a hlavně Zmijozel ze kterého jsou jeho nepřátele hlavně Draco Malfoi a jeho poskoci Creb [kreb] a Goil. Jeho prátelé z koleje jsou Hermiona Grangerová – ta je chytrá a z celé party zná asi nejvíce kouzel (což jí dost pomáhá) a pak Ron Wiesley – to je hrozný nešika a skoro nic mu nejde. Harry se z Lordem Woldemortem setkal už 3 krát – jedno když byl batole, pak když byl ve čtvrtém ročníku a v plátém a to bylo na posledy ale v 6tém ročníku zemřel ředite školy Bradavice Albus Brumbál.
|
kl8aframil_1
|
Slohová práce školní
Barbora Mikešová
17. května 2005
1. C
Témata:
1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)
2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)
3) Mé setkání s…. (Vypravování)
4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)
Tak tady žiji.
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) Historie města
b) Památky
c) Volný čas
III. Závěr
Tak to jsou České Budějovice. Město jižních Čech obklopené krásnou přírodou Novohradských hor, Šumavy a třeboňských rybníků. Můj domov.
Toto město bylo založeno roku 1265 Přemyslem Otakarem II. na soutoku dvou řek. Malše a Vltavy.
České Budějovice jsou krásným historickým městem s množstvím památek. Procházím-li kolem Samsonovy kašny, radnice nebo Černé věže či náměstí, připadá nám to jako všední věc. Až když uvidíme davy turistů s „foťáky“, uvědomíme si, jaké jsou to skvosty.
České Budějovice jsou klidným městem, ale i městem turistického ruchu. Nabízí se nám mnoho možností k využití volného času. Na okrajích města je mnoho parků, vybízejících k odpočinku, ale i cyklistická stezka do krásného městečka Hluboká nad Vltavou, pyšnící se nádherným zámkem i zámeckou zahradou. Koho neláká sport ani historie, má možnost navštívit multikino, divadlo, muzeum nebo galerii, zdobící střed města.
Bydlím v okrajové části města, kde z jedné strany hledím na hypermarkety a na straně druhé vidím zahrádky a činžovní domy. I když to není zrovna pěkný pohled, i to k městu patří a musí se to tak brát. Přesto musím přiznat, že bych někdy ráda bydlela dál od města, ale jindy jsem ráda, že bydlím právě tady. Vždy, když se vracím do Českých Budějovic, zmocní se mě zvláštní pocit a pomyslím si, jsem doma. Jsem tu hrozně ráda. Mám tu své kamarády, přátele, rodinu, ale i své zájmy a školu.
Tohle město mám velmi ráda a myslím, že se sem budu vždy ráda vracet.
|
cb1cmikbar_02_1
|
17. prosince 2008
Klára Brožová V3k
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Tolerance – východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka
Osnova: 1.) Úvod: důležitá vlastnost – tolerance
2.) Tolerovat se nedá vše
3.) Tolerance a svoboda
4.) Závěr – víc tolerance je třeba
Tolerance. Jistě jedna z nejdůležitějších vlastností. Když je tolerance málo, vznikají spory, na druhou stranu, když jí je moc, není to také dobré. Jak tedy přijít na to, kolik tolerance je třeba k dobrým vztahům mezi lidmi?
Téma zní: Tolerance – východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka. Nemyslím, že východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonie by bylo pouze v toleranci. Není možné určitě tolerovat všechno. Tak například, když muž zavraždí svoji ženu může se to tolerovat? Ano, je třeba zjistit, proč to udělal, jestli není psychicky narušený, jestli ji nezabil v sebeobraně... Ale pokud je zdravý a žena ho nenapadla, tolerovat se to nedá. To uzná každý.
Na druhou stranu, kdyby bylo více tolerance, mohlo by se trestným činům, násilí, neshodám třeba předejít. Opravdu by to ale šlo vždy? Kdyby byli všichni lidé tolerantní, byl by tady lepší svět, lepší společnost, víc svobody? To je nejspíš nedosažitelný ideál, lepší společnost a svět a víc svobody nezávisí pouze na toleranci. Všichni lidé totiž nebudou stejně tolerantní, vždy by se našel někdo, kdo by to pokazil. A když by náhodou byli všichni stejně tolerantní, byli by svobodní? Navíc svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ale kdo by mohl zaručit že by nikdo nechtěl o trochu více svobody oproti druhému? A když by všichni měli stejně, byli by opravdu svobodní?
Abych to nazávěr nějak shrnula: Ano, myslím, že by mezi lidmi mělo být tolerance víc, mohlo by to předejít některým problémům, neshodám, ale asi ne všem. Důležité je také nějaké omezení – omezení svobody – hranice mezi tím, co se toleruje a tím, co se tolerovat nemůže.
|
grV3brokla_01_1
|
Škrdlantová Jesika
VIII. A
4. 11. 2009
1. Slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
Lord Woldemort
Lord Woldemort je fiktivní postavou z prostředí knih o Harry Potterovi. Vlastním jménem Tom Rajval Raddle a narodil se jako syn mudly. Jeho matka byla potomkyní Salazara Zmijozela, po kterém Woldemort zdědil schopnosti. Díky nim může kouzlit bez pomoci zaříkadel. Woldemort je téměř nesmrtelný. Je výrazně zápornou postavou a bere na sebe různé podoby. Jeho úhlavní nepřítel je mladý kouzelník Harry Potter kterého se snažil když byl batole zabít ale nepovedlo se mu to, protože ho zachránila láska jeho matky. Woldemort se proto pořád snaží Harryho zabít aby byl nejmocnější kouzelník na světě.
|
kl8askrjes_1
|
Relativní dokonalost
Bylo to začátkem jara 1987. Když jdete ven, stačí vám kalhoty a lehká mikina. Není teplo ani zima, slunko však krásně svítí. Ano, snad nejkrásnější odpoledne, které si dokázal představit. Cítil se sám, byl sám, ale tento pocit ho neznepokojoval. Rozhodl se netrávit celý den čtením, jak to u něj bylo zvykem. Miloval ten pocit, když se mohl vzdělávat, proto to činil v každém možném okamžiku. Rád si jen tak listoval v nejrůznějších encyklopediích, až to mnohé udivovalo. Dnes ne, dnes si vyrazí na procházku Prahou. V Praze se nenarodil, pocházel z malé vesnice, žil tu ale od útlých let, proto se rád nazýval Pražákem. Měl to tu moc rád. Obdivoval Prahu a každého přesvědčoval, že není hezčího města. Sám však byl pouze v Berlíně, jinam se nepodíval.
Oblékl si svůj nejlepší oblek. Přípravě na svou vytouženou vycházku věnoval spoustu času, jako||by tušil. Tušil? Možná ano, kdo ví. Cíl si nestanovil, prostě jen přemýšlel a šel. Podél řeky, až k Národnímu divadlu. To je ono, řekl si. Divadlo. Ani chvíli neváhal, rovnou si šel koupit lístek. Představení začínalo až za hodinu, ještě chvíli se tedy mohl procházet.
Vešel do sálu na poslední chvíli. Čtvrtá řada, někde uprostřed. Musel projít okolo mnoha lidí. Jeden za druhým se zvedal, tak, jak se to sluší. Když dorazil na své místo, spatřil ji. V tu chvíli věděl, že je to ona. Nic si neřekli, ale oba to cítili. Vůbec se nemohl soustředit na představení. Cítil jen její teplo, její vůni. Otočit se na ni mu ale nepřipadalo příliš vhodné. Těšil se, až to skončí. Konečně, zaradoval se v||duchu. Ihned ji pozval na sklenku výborného červeného vína do nedaleké vinárny. Pozvání přijala.
Připadalo jim, jako by se znali celá létáa. Rádi se na sebe jen dívali, a a nic neříkali, ale stále bylo co si vyprávět, o čem debatovat. Vedli dialogy o všemožných tématech. Od té chvíle byli pořád spolu. Oběma bylo dvacet tři let. Každý z nich žil svůj vlastní život, nyní měli jen jeden, jeden společný, tak krásný. Romantické procházky, dobrodružné výlety, příroda, sport žili jeden pro druhého.
Po roce ji pozval do oné vinárny. Znovu přípravě věnoval spoustu času. Nyní jen netušil, nyní věděl. Stále byla tak krásná, pro něj byla nejkrásnější ze všech. Objednal nejluxusnější víno, které zděe měli, přinesl jí obrovskou kytici růží. Vše jako z pohádky. V té nejvhodnější chvíli ji požádal o ruku. Se slzami štěstí v očích se sňatkem souhlasila. Ani chvilku neváhala a odpověděla ano.
Připadala si jako nejšťastnější žena pod sluncem. Koupili si malý baráček v okrajové části Prahy. Za několik měsíců porodila malou holčičku. Měla skvělého manžela, který pro ni už skoro dva roky dělal, co jí na očích viděl, krásnou a zdravou dcerušku a žila život, který vždy žít chtěla. Jako malá ráda snila. Snila o dokonalém vztahu, tak jako mnoho žen. Jí se to ale opravdu splnilo. Tohle bylo přesně to, co si vždycky přála.
Vše bylo příliš ideální, začalo ho to nudit. Tak neuvěřitelně nudit. Byl příliš mladý a nyní si to začal uvědomovat. Žena byla pořád doma s dítětem, což ji vyčerpávalo. Když se večer vracel z práce, často už jen usínala u televize. Měl výborně placenou práci, což pro něj bylo prvotní. Žena byla ale na všechno sama, to mu nedocházelo. On byl přeci ten, díky kterému žili tak spokojený život. Nyní mu tak spokojený už nepřipadal. Neužil si mládí. Rozhodl se svůj život změnit. Domů se vracel až k ránu, někdy se nevracel vůbec. Celé noci vysedával s přáteli po nejrůznějších barech. Zanedlouho se stal jeho nejlepším přítelem alkohol. Vše viděl jinak než dřív. Připadal si tak spokojený, hlavně když mohl pít. Když nepil, pociťoval, že ho jeho rodina svazuje, že není svobodný, nemůže dělat, co doopravdy chce. Změnil se, hrozně se změnil. Často hrával karty, veškeré úspory svěřil automatům. Platil za návštěvy nočních klubů, kde si velice rád užíval se ženami. Svou ženu i dítě zanedbával. Nevěnoval nikomu pozornost, myslel jen sám na sebe. Když už přišel domů, byl opilý, agresivní, často ji bil.
Měsíce plynuly, ona byla stále vyčerpanější. Často trpěla bolestmi, horečkami a závratěmi. Nevěnovala tomu příliš pozornost, ani neměla čas. Nemohla zajít k lékaři. Stále tu byla ta maličká, které obětovala veškerý svůj čas. Teď žila jen pro ni. Kdyby jí nebylo, neměla už by pro koho žít. Byla tak nešťastná, nechápala, co tak špatného provedla, proč je na ně manžel tak zlý. Nevěděla, co se stalo a to ji ubíjelo. Nemohla s tím ale nic dělat. Jen trpěla.
Její zdravotní stav se den ode dne horšil. Musela být převezena do nemocnice. Veškeré starosti spadly na něj. Dcerka, kterou téměř rok neviděl, potřebovala neustálou péči. Péče o dítě a alkohol ale moc dohromady nejdou. Doufal, vlastně o tom byl přesvědčen, že se žena rychle uzdraví a on se bude moci vrátit ke svému příteli, ke své lásce, ke svému životu – k alkoholu. Rakovina se jí však rychle rozšířila po celém těle. Lékaři už jí nemohli pomoci. Během čtrnácti dnů zemřela. Bylo 20. 12. 1989.
Vánoce, symbol lásky, štěstí a spokojené rodiny. Vzpomínal na vše, co mu život s ní přinesl a až teď si uvědomil, že je to všechno jeho vina. Nedokázal nyní pochopit, co se s ním stalo, jak mohl být takový, jak mohl tohle dopustit. Vyčítal si vše, co za rok jeho pití zmeškal, o co přišel, co zkazil. Bylo však příliš pozdě. Příliš pozdě na to, aby to mohl vrátit zpět.
Nedokázal se s tím vyrovnat. Alkohol z něj udělal slabocha. Z chytrého mladého člověka se během jednoho roku stala úplná troska. Nemohl dál, neměl na to. Chtěl to vše<in> Vvyřešit to pro něj tím nejjednodušším činem Vzalít život sobě i té malé. Dlouho jen seděl a přemýšlel, jak vše realizovat.
Nedokázal to. Náhle procitl. Sundal černou pásku z očí, prohlédl. Uvědomil si, že tohle nemůže být jeho osud, že mu alkohol nemůže zkazit celý život. Nevěděl co, nevěděl jak, ale věděl, že musí něco udělat. Něco pro sebe, pro malou, ale především pro ženu, kterou ztratil kvůli své hlouposti. Dokázat jí, že není tak špatný, že dokáže d jejich dceru vychovat.
Nebyl sám, měl rodiče, známé a ti mu pomáhali. Překonal nejtěžší okamžiky a opravdu vychoval krásnou a chytrou mladou ženu.
|
pr4atkolkri_1
|
Pašková, B., kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:
a) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka
Jaká bych já byla učitelka
Snažila bych si vybavit všechny své učitele, kteří mě kdy učili a jejich schopnosti, klady, ale i zápory.
Učitelé ze základní školy byli velice pohodoví. Tak třeba paní učitelka Volegrovnovová, která mě v páté třídě učila angličtinu. Byla to Ukrajinka a neuměla česky, ale ani anglicky. Nebo paní učitelka Liznerová, kterou jsem měla na matematiku také stála za to. Její syn šel za krádež auta do vězení a my jsme museli snášet její hysterické záchvaty pokaždé, když jí ruply nervy kvůli maličkostem.
Měla bych já dostatek vědomostí a trpělivosti, abych si na sebe vzala takovou zodpovědnost? Jaká bych já byla učitelka? Kdo ví?
|
js9mpasbar_1
|
1.11.2006
Hodačová Petra, 2.C
1. písemná slohová práce
Volný pád
(Výklad)
Osnova:
I. Úvod – obecné seznámení s tématem
II. 1) Historie objevu volného pádu; hodnota g (tíh. zrychl.)
2) Závislost na hmotnosti? – pokus zda ano, či ne
3) Vztahy související s volným pádem – výpočet rychlosti tělesa a dráhy padajícího tělesa
III- Závěr – shrnutí
Dnešním výkladem se seznámíme s fyzikálním jevem volný pád. Pro začátek si řekneme obecné jevy a pohyby. Jestliže se těleso pohybuje v gravitační poli, působí na něj vždy gravitační síla, která jeho pohyb ovlivňuje. Nejjednoduššími pohyby v gravitačním poli jsou vrh svislý, vodorovný a šikmý. My se však zaměříme na již zmíněný volný pád, který se vyskytuje ve všech těchto vrzích.
Volný pád je zvláštní případ rovnoměrně zrychleného pohybu, kde je počáteční rychlost tělesa nulová, ale počáteční výška je nenulová. Tedy vyjádřeno vztahy je to v = 0 a h <znaménko pro „nerovná se“> 0. Na volný pád a jeho zákony přišel Galileo Galilei, profesor matematiky v Itálii. Díky jeho pokusům a dalším měřením byla určena rychlost padajících těles, která byla nazvána tíhové zrychlení a označuje se malým písmenem g. Toto tíhové zrychlení směřuje vždy směrem svisle dolů, tedy směrem dolů z zemi. Vědci bylo později určeno, že pád v blízkosti zemského povrchu, který byl měřen ve vakuu, je přibližně rovnen hodnotě 9,8 m·s-2. (Jednotky jsou m·s-2, protože je to zrychlení). Toto číslo je zaokrouhlená hodnota takzvané hodnoty normálního tíhového zrychlení gn. * průměr všech naměřených hodnot tíhových zrychlení v různých zeměpisných šířkách, protože v každé části Země je tíhové zrychlení trochu jiné. A pro zajímavost si můžeme říci, že tíhové zrychlení na Měsíci je 6x menší než tíhové zrychlení na Zemi. Při početních úlohách většinou hodnotu g zaokrouhlujeme na 10m·s-2. Ještě se vrátím k tomu, jak byla hodnota změřena. Řekla jsem, že měření hodnoty g proběhlo ve vakuu a to bych nyní ráda vysvětlila proč. Takže tedy, ve vakuu byl pokus vytvořen proto, aby zde nebyl odpor vzduchu, protože to je velice důležité. Dalšími pokusy bylo zjištěno že tíhová zrychlení jsou pro všechna tělesa, která padají ve vakuu, stejná. Z toho vyplývá, že volný pád nezávisí na hmotnosti tělesa. Můžeme to dokázat pokusem. Když pustíme ze stejné výšky dvě tělesa o různých hmotnostech; např. dřevěnou kostičku a pírko, kostička dopadne na zem mnohem dříve než pírko. Když však tento pokus provedeme ve vakuu, obě tělesa dopadnou ve stejnou chvíli. V prvním případě dopadlo pírko později, protože kladlo veliký odpor vlivem vzduchu. Rychlost volného pádu nám udává vztah v = g · t, kde g je tedy tíhové zrychlení a t je doba, za kterou těleso dopadne na zem. Rychlost směřuje směrem dolů. Dráhu volného pádu nám udává vztah s = ½ g · t2, protože dráha je také závislá na čase, stejně jako rychlost – v tělesa.
Na závěr tedy vše shrneme. Volný pád je rovnoměrně zrychlený pohyb, kde na těleso působí tíhové zrychlení g směrem svisle dolů. Toto zrychlení je zhruba 10m·s-2. Počáteční rychlost je vždy nulová a počáteční výška je vždy nenulová. Pokusy ve vakuu bylo zjištěno, že volný pád nezávisí na hmotnosti tělesa. Dráha volného pádu je závislá na čase a je dána vztahem s = ½ g · t2 a rychlost tělesa padajícího volným pádem je také závislá na čase a je dána vzorečkem v = g · t. Tíhové zrychlení na měsíci je 6x menší.
* Číslo 9,8 vzniklo jako průměr...
|
pr2cthodpet_01_1
|
D. Bezchlebová, 1. C
4. 11. 2003
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
Osnova:
1) Úvod: První den
2) Stať
1. Zážitky
2. Hrůzný den
3. Příjezd domů¨
3) Závěr: Půlnoční probuzení
Vzpomínka
Bylo ráno, zdálo se, že by mohl být hezký slunný den. Za okny poletovaly houfy zpěvných ptáčků a kolem oblohy se sem tam mihnul nějaký mráček. Myslela jsem si, že bych mohla jít ven, ale nechtělo se mi. Něco mi říkalo, že mám zůstat doma.
Po chvíli – nevím, jak je to možné na mě zazvonila kamarádka, která den předtím odjela k babičce na prázdniny. Měla ve dveřích kufry a kousek za ní stála ještě jedna moje kamarádka. Obě na mě spustily: „Tak kdy jedeme na tu chatu?“ V tu chvíli jsem vůbec nic nepochopila. Po chvíli vysvětlování mi to došlo. Bylo 1. července a my jsme měly jet k nám na chatu. Říkala jsem si, že to není možný, protože jsem si byla jistá, že už jsme tam určitě byly. Po chvilce přišel táta a odvezl nás tam, vyložil a řekl: „Tak se tady mějte!“ Tenhle den byl docela zvláštní a hlavně rychle utekl. Večer jsme byly všechny unavené, protože jsem je celý den provázela a ukazovala jim okolí. Vlastně jsme tam měly trávit ještě 14 večerů. Každý den jsme si musely vařit, uklízet..... a vlastně dělat všechno, co obvykle dělají rodiče. Dopoledne jsme trávily ve městech, na hradech atd., odpoledne jsme chodily plavat nebo jezdit na kole. No a navečer jsme hrály ping-pong nebo nějakou hru, večer jsme si už jenom pustily televizy nebo rádio. Takhle uběhlo několik dní. Jednou jsme se ale rozhodly, že se vydáme na takovou menší půlnoční procházku po zahradě a vlezeme k sousedům. Byla to celkem sranda, dokud se před náma neobjevila obrovská, vysoká zeď. Nemohly jsme se dostat zpět. Hrozně jsme se vyděsily. Všude okolo byla tma, nikde nikdo. Za chvilku se rozsvítilo červené světlo. V něm se objevila velká, černá postava, která v mžiku zmizela. Strachem jsme usnuly. Ráno už tam zeď nebyla, ale byly tam po ní zbytky. Tohle jsme si neuměly vysvětlit a tak jsme se těšily na odjezd domů. Den odjezdu nastal. Přijely jsme kolem páte a i když né zrovna se smíchem na ty prázdniny vzpomínáme. Kolem mě byly najednou okna. Podívala jsem se a všude byla tma, jenom půlnoční světla svítila. Koukla jsem se na hodinky a zjistila, že je půlnoc a že to všechno byl jen sen, mísený s jednou mojí hezkou vzpomínkou.
|
pr1cbezd_1
|
M. Krausová 1. E
5. 11.
1. písemná práce
Jak jsem překonala sama sebe
(vypravování)
Ahoj, jmenuji se Martina a je mi 17 let. Žiji se svými rodiči v rodinném domku na okraji Prahy. S rodiči jsem nikdy neměla nijak úzký vztah. Nikdy jsem si s nimi nepovídala o svých problémech, jako ostatní dívky v mém věku. Také proto, jsem se tak upnula ke svému koníčku – gymnastice. Gymnastice jsem obětovala všechno. Nebyla jsem jako ostatní teenageři. „Necourala“ jsem každý den s holkama venku ani nechodila do kina. Každý den jsem dřela na svém zdokonalení. Měla jsem jasně vytyčený cíl: 1. místo na mistrovství ČR. Pak ale nastal den, kdy se můj život obrátil vzhůru nohama a můj sen se sesypal jako krabička z karet.
Ten den jsme jeli na navštěvu k babičce s dědou. Silnice by namrzlé a tvořily se na nich sněhové jazyky. I přesto, že je táta výborný řidič, dostali jsme na silnici smyk a narazili do svodidel. Pak už si na nic nepamatuji.
Pomalu otevírám oči. Vůbec nechápu, kde jsem a co tu dělám. Jediné, co si s hrůzou uvědomuji, že necítím vlastní nohy. Pak se otevřou dveře a v nich stojí muž v bílém plášti. Představí se mi jako doktor Sova. Doktor potvrdí moje obavy. Řekne mi, že jsem si při autohavárii poškodila páteř, a že je velká pravděpodobnost, že se už nikdy nepostavím na vlastní nohy. Tímhle sdělením se mi zhroutil celý svět. Nedovedla jsem si svůj život bez gymnastiky představit. Bez ní byl můj život tak smutný a děsivě prázdný. Napadali mě otázky: Najdu ještě odvahu žít? Chci vůbec ještě žít, když jsem ztratila jedinou věc, která dávala mému životu smysl? Schoulila jsem se na nemocničním lůžku a brečela. Nakonec jsem usnula vyčerpáním usnula. Když jsem se druhý den probudila, stáli u mé postele rodiče. Začali mě utěšovat, jistě nic jiného než slova útěchy jsem ani nečekala. Byla jsem úplně na dně. Nevěděla jsem jak dál. Byla i chvíle, kdy jsem jako jediné východisko z mé situace viděla sebevraždu. Naštěstí mě hodně podpořili mí přátelé a rodiče. S rodiči jsem se hodně sblížila. Snad nikdy jsem si s nimi nerozuměla, jako právě tady v nemocnici. Teď už vím, že si na nás osud jednoho dne přichystá těžkou zkoušku, a že jí budete muset překonat. Vyrovnat se sama se sebou. Doufám, že se Vám to podaří stejně jako mně.
|
pr1ekram_01_1
|
Ondřej Dědek
4. 11. 2003
1. písemná práce
VZPOMÍNKA
Osnova: 1) Příchod Jirky a prosba o odvezení
2) Zastávka u Tomáše
3) Cesta do nedaleké vesnice
4) Zastávka u Jirkova Dědy
5) Návrat zpátky domu
6) Nehoda při návratu domu
7) Podrobnosti na místě nehody
8) Popis zranení a pocitů
9)
Mám spoustu skvělých vzpomínek, které jsou radostné i neradostné a občas si je s rodiči, ale hlavně s kamarády připomenu. Někdy se u nich zasmějeme a jindy si řekneme, jak sme byly blbí nebo jak špatně to mohlo dopadnout. Tahle vzpomínka, o které budu vyprávět, je ta z těch méně radostnějších.
Byl to jeden úplně normální prázdninový den, kdy za mnou přišel Jirka, můj velice dobrý kamarád, a prosil mě, abych ho odvezl na motorce do nedaleké vesnice, neboť potřebuje mamince natrhat višne do buchet. Neměl jsem námytky, protože sem se chtěl projet, protože zrovna ten týden sem pracoval na motorce co to šlo, nejen aby vypadala hezky, ale aby měla nějaké vlastní "vychytávky". Řekl sem bábince, že tak za hodinu budu spátky, a že potom uklidím to dřevo, což už jí slibuji týden. Vyjeli jsme směrem k té vesnici a po cestě jsme se stavili u našeho kamaráda Tomáše. Po dlouhém plánování, co budeme dělat večer sem namýtl, aby už jsme jeli, že musím být brzo doma. Už jsme konečně vyjeli k Jirkovu dědovi do vesnice, která se jmenuje Želeč. Do této vesnice vede jen jedna příjezdová cesta, která je zakončena strmějším kopcem a párem "ostrých" zatáček. Když jsme dorazili na místo, zjistily jsme, že je Jirkův děda není doma, a tak jsme odjížděly zpátky do naší vesnice s nepořízenou. Jako první úsek trati nás čekal ten strmý dlouhy kopec a jedna ošklivá "vyhazovací" levotočivá zatáčka. Jel jsem pořád a pořád rychleji a ručička na tachometru se posouvala pořád vzhůru, až se ustálila někde kolem 85-95 km/h. V tom se mi před očima zjevila ta osudná zatáčka, najel sem do ní a motorka se dostala do smyku. Hned jsme leželi na silnici, po které jsme se v saltech a kotrmelcích kutáleli asi 14 metrů, než jsme zapadli do asi 4 metry hlubokého příkopu, kde jsme se zastavily v hlíně mezi kopřivami. Při pádu jsme se štěstím minuli 2 stromy a velký betonový patník. Všechno trvalo jen pár vteřin a s děsného randálu se rozneslo hrobové ticho, akorát vlak byl tiše slyšet z dálky. Uvědomil sem si, že se něco stalo a pokoušel sem se zvednout, ale nešlo to, protože na mě ležela motorka vážící asi 140kg. Ohlédl jsem se za Jirkou, a zeptal se ho: „Si živej“?, a slzy se mi sápaly do očí. „Jsem vole“!, ozvalo se odněkud ze křoví. Byl jsem rád, že mu nic není a řekl sem mu: „Sundej prosímtě ze mě tu motorku“, a ozvalo se: „nemůžu vole, hledam botu“.
Bolelo mě celé tělo, a tak jsme se už něak vrátily domu, odkud jsme odjeli s Jirkovo mámou do nemocnice. Jirka dostal límec kolem krku a já sem dostal obvazy skoro na celé tělo a prášky proti bolesti. Dva měsíce jsem se z této neradostné události léčil.
|
pr1cdedond_01_1
|
Neznámý2, ZŠ Burešova
23. 10.
Reprodukce textu
Kohoutek na větvi
1. Kohoutek na větvi
2. Sladký hlásek
3. Přátelský polibek
4. Kohoutkova lest
5. Kohoutek vyzrál nad liškou
Liška běžela za kohoutkem do lesa
a chtěla ho sežrat
Ale kohoutek vylezl na strom
Liška říkala že jsou přátelé
Aby sletěl dólu ale kohoutek
Věděl že lže tak tam zůstal
Kohoutek řekl že sem běží psi
Liška se bála a utekla.
<obrázek: obrys kmenu stromu>
|
bu5canonym_b_1
|
Sova a Stonožka
(Nedělej z komára velblouda)
Jednou za sychravého počasí, seděla sova jménem Jula na stromě a dívala se jak se malé stonožky v dešti schovávají pod listy. Najednou vedle July něco zaskřehotá: „Nemohla bych se k tobě schovat?“ Jula se podívá pod sebe a vidí malou žlutozelenou stonožku, která se sápe pod její huňatý, hnědý a teploučký kožíšek, aby se zahřála a schovala před deštěm.
Sova Jula byla tak laskavá a hodná a odpověděla: „Určitě pojď se ke mě zahřát a přečkej u mě v kožíšku to ošklivé počasí!“
Zanedlouho vysvitlo slunko a Jula se seznámila se stonožkou jménem Lenkou, která byla hravá a veselá jako Jula, tak že se k sobě náramě hodili a stali se z nich nejlepší kamarádky.
Pořád si hráli, vtipkovali, skotačili až jednou……si Jula všimla že jí z kožíšku vypadlo pírko, sice je to normální věc, ale pro Julu ne! Jula začala křičet: „Ježiši marja vypadlo mi kus kůže asi umřu pomóc já nechci umřít né já nechci!“ Lenka na ní zakřičela: „Prosim tě přestaň šílet, mě když upadne jedna noha, tak siz toho taky nic nedělám, protože vím, že jich mám ještě 99, tak že přestaň šílet to není kus kůže, ale jedno peříčko, které ti určitě zanedlouho doroste.
Ponaučení pro příště nedělej z komára velblouda!
|
cl8czvabea_1
|
CESTOVÁNÍ
1) MOŽNOSTI CESTOVÁNÍ
2) STAŘÍ LIDÉ
3) POUŠTĚJTE JE!
Můžeme cestovat mnoha různými způsoby a každý si z nich smí vybrat dle svého vkusu a nálady. Může chodit pěšky – většinou to<in> jsou krátké vzdálenosti, jezdit autem – to jsou největší lenoši, tramvají nebo autobusem – takhle jezdí většina lidí, v přecpaných městech je to nejrychlejší způsob, a už zbývá snad jen letadlo – tak cestujeme většinou do zahraničí, obvykle na dovolenou.
Já osobně nemusím cestování tramvají. Jsou věčně přecpané, lidé se na sebe tlačí a mačkají se, u toho různě nadávají, ale nejhoršími cestujícími jsou ti nejstarší z nás. Komentují počet lidí v tramvaji, nedostatek míst k sezení, málo jezdících tramvají a hlavně ofrnklost mladých lidí. Jak je možné, že si klidně sedí a nepustí je? Na toto téma si toho všichni asi užijeme nejvíc a přitom to nikdo neslyší rád
Tak vás tímto prosím, mladí lidé, na těch pár stanic, co je staří lidé jedou, pusťte ty staroušky sednout. V tramvaji pak bude klid a vy si můžete myslet co chcete Jen je opravdu nechte sednout!
|
grP4kolter_01_1
|
Na Šumavě dne 6. 7. 2010
Ahoj Evo,
jak se máš. Já se mam dobře je to tu hezké. V čera jsme byli na hradě Kašperk, {a|A} zítra {je}<in>dem na Rabí. Pošli mi dopis.
Všechny moc<in> pozdravuj.
Ahoj
Eva.
|
cbrod5k_01_1
|
Nela Husouka, 1. C
4. 11. 2003
1. písemná práce
Propast
(Vypravování)
Každý, kdo ji znal, si myslel, že je divná. Nikdo však nevěděl, co ji trápí. Nikdo nevěděl, co prožila. Nikdo si to nedovedl ani představit.
Její trápení se odvíjelo už od dětství. Všude kolem sebe viděla šťastné rodiny. Chodila do třídy s dětmi, které měly veselý a hodnotný život. To ona nikdy nepoznala. Měla hodnou maminku, ta jí však již v raném dětství umřela. Upnula se tedy na tatínka. Brzy však poznala, že udělala chybu.
Tatínek se změnil. Už ji nevítal každé ráno milým úsměvem. Měl pro ni pouze vyčítavý pohled, který se jí zarýval hluboko do srdce. Očima prosila otce o trochu lásky, ale zdálo se, že otcova láskyplnost umřela i s její maminkou. Jakoby to zavinila ona. Ona, která svým dětským křikem ubírala sil své matce. Ona, pro kterou matka vytrpěla přetěžký porod.
Ano, otec jí vyčítal matčinu smrt. Spatřoval v ní ďábla, který ho připravil o milovanou bytost. Celé dětství i mládí ji provázela otcova nenávist. Chtěla mu dokázat, že maminku milovala a že by jí nikdy neublížila. Chtěla mu říci, že za to nemůže. Otec ji však neposlouchal. Už pro něj nebyla dcerou, byla jen jeho nejhorším počinem v životě.
Jak tedy měla žít s tímto vědomím a zůstat normální? Jak se mohla radovat z obyčejných věcí, když ji tato velká osudová rána trápila?
Tak se tedy utvořila citová propast mezi ní a otcem. To proto nepoznala a ani už nechtěla poznat smích. Příliš by jí připomínal maminku a šťastné okamžiky před životní propastí.
Pod návalem těch hrozných a smutných myšlenek se jí zrodil v hlavě strašný plán. Myslela si, že když už se nemůže pokusit přejít citovou propast, pokusí se aspoň o tu skutečnou, kamennou!
Bydlela v blízkosti nádherné krajiny. Krajiny skal a útesů. Milovala ji. Chodila si do ní pro uklidnění, i když žádného opravdového v životě nedosáhla.
V té oáze chvilkového zapomnění se vyskytovala i propast. Nebyla moc hluboká, avšak byla velmi tmavá a stísněná. Každý z ní měl strach.
Ona však ne. Už ani strach nedokázal ovládat její smutek a beznaděj. Šla pomalu a klidně. Nespěchala. Neměla co ztratit.
Konečně došla k tomu obávanému místu. Zhluboka se nadechla a naposled se rozhlédla po okolí. Váhavě udělala krok, pak další........ Začaly se v ní bouřit myšlenky. Pociťovala totální zmatek, chaos, slyšela změť hlasů.
Vykřikla! Křičela, co jí síly stačily. Začala se zmítat. Nekontrolovatelně se třásla. I při tom zmatku zahlídla koutkem oka jakousi postavu. Obrátila se, aby lépe viděla. Udělala to však tak nešťastně, že uklouzla a nezadržitelně začala padat. Stačila však ještě zahlédnout otce, kterému se přes rty neslyšně dralo slovo: „Odpusť!“
|
pr1chusnel_01_1
|
31.10. 2006
Petra Vegnerová, 2.D
1. písemná slohová práce
Kynologie
(mluvený referát)
Osnova:
I. Úvod – Co to je?
II. 1) Vznik
2) Stopa
3) Poslušnost
4) Obrana
III. Závěr – Shrnutí
Milí spolužáci,
Pod pojmem kynologie si určitě každý z vás představí psa. Ano, budete mít pravdu – kynologie je věda o psech a všem jich se týkající. Ale už méně z vás bude vědět, co to je sportovní kynologie. Je to vpodstatě kynologie převedená do praxe, nebo chcete-li odvětví kynologie. A právě sportovní kynologii (výcvik psů) bych vám chtěla blíže představit a možná objasnit, proč se v poslední době stává koníčkem (až závislostí) stále více lidí a psů.
Nejprve bych začala tím, jak sportovní kynologie vznikla. První domestikovaní tvorové byli divocí psi. Lidem pomáhali hlavně při lovu a určitě měli nějaký základní vycvik – poslouchání na zvukový nebo fyzický povel, reakce na podněty. Mnohem později jsme je začali používat i k jiným činnostem – pastevectví, hlídání statků, myslivost. Někdy v 19. století se začaly zakládat různé kynologické organizace, sepsali se plemenné knihy se standarty a vznikaly první zkušební řády, podle kterých byl prováděn výcvik. A po necelých dvou stech letech tu máme dnešní podobu – kynologické organizace s cvičišti potkáváme na každém kroku, standarty jsou již řadu let nezměněné (z čehož bychom mohli soudit, že jsou dokonalé, že?), chovných stanic a zkušebních řádů máma taktéž mnoho (o kvalitě se už ale dá spekulovat).
Sportovní výcvik psa dělíme do tří skupin. První je tkz. královská disciplína a tou je stopa. Tu většinou provádíme na poli či louce. Rozhodčí určí, kterým směrem budeme stopu šlapat. Nášlap (začátek stopy) označíme štítkem a normálním krokem vyrazíme v daném směru, postupně zahýbáme a pokládáme předměty, tak jak je to v řádu. Nejjednodušší má tři úseky, tři sta kroků, dva předměty a je dvacet minut stará. Po těchto dvaceti minutách vezme psovod psa, připne ho ke stopovací šňůře (20 metrů dlouhé), přivede k nášlapu a dá mu zvukový povel „stopa“. Rozhodčí jde přímo za psovodem a hodnotí provedení stopy. Celkově můžeme získat sto bobů. Body se ztrhávají například za vychýlení ze stopy, neoznačený předmět nebo „vysoký nos“.
Další skupinou je poslušnost. Každý z vás ví, že ta obnáší chůzi u nohy, sedání a lehání psa. Cviků je ale mnohem více – odložení v sedě za pochodu, aport (skokem, šplhem, volný), vysílání vpřed s odložením a třeba i dlouhodobé odložení. Řekla jsem tu ale jen zlomek toho, co se vyskytuje ve zkouškách. Ztráta bodů zde je velmi jednoduchá – boduje se správné vykonání cviku, ale i chuť psa k jeho provedení.
Poslední a nejméně oblíbenou skupinou je obrana. Nejdůležitější osobou zde je figurant – člověk do kterého bude pes kousat. Tento muž musí být vybaven ochranným oděvem, rukávem a obuškem. Rukáv musí být opatřen ochrannou vrstvou, kterou pes neprokousne – je to jediná figurantova ochrana. Figurant představuje jakéhosi násilníka, který se ukrývá a pak se na vás pokusí zaútočit. Pes ho musí najít schovaného za jednou z maket (úkryt) a pak štekotem označit. Po našem příchodu nás figurant napadne, pes ho ale bez váhání, energickým a silným zákusem zadrží a na váš povel pustí. Pak se muž ještě pokusí dvakrát utéct, ale pes mu vždy zabrání. Na této části sportovní kynologie většina psovodů prožívá slabé chvilky, jelikož ne každý (ať psovod nebo pes) je obranářsky nadaný. Body se ztrácejí za nesprávný zákus, nepuštění figuranta na povel nebo nezájem psa.
Kynologie se dnes stává velmi oblíbenou – na základní kurz poslušnosti pořádaný mojí základní organizací přichází ročně skoro dvě sta lidí, což je nekolika násobně více, než v minulých letech. Pro psi i lidi je to velká zábava a všichni rádi prožívají ten pocit, když vyhrajou nějaký závod. Doufám že jsem vám sportovní výcvik psa dnes trochu přiblížila, děkuji za pozornost a na shledanou.
|
pr2dvegpet_1
|
Pomsta
Osnova:
I. Město
II. 1. Chlapec
2. Setkání
3. Pomsta
III. Matka
Malé městečko Amon na pokrají lesa je zahaleno tmou. Obyvatelé tohoto dřevorubeckého městečka v klidu spí. Na doškové střechy dopadá měsíční záře. Noční krajině plné záhadných světel a stínů vládne ničím nerušené ticho, jen vítr hýbá korunami stromů.
Náhle je slyšet chůze. Praskání dřeva, šustění listí, lehké oddychování. Kroky se pomalu, ale jistě blíží k městečku. Postava krytá neproniknutelnou hradbou stromů se stále přibližuje okraji města. Vyjde. Postava je malého vzrůstu. Zřejmě nechce být spatřena, protože na sobě má tmavý plášť přepásaný koženým opaskem a přes hlavu širokou kápi. Avšak za svitu měsíce mu je vidět do obličeje. Jedná se o mladého kluka, který má silné, husté, hnědé vlasy. Oči vypadají uhrančivě. Nos je křivý. Obličej na první pohled vypadá ohavně. Přišel k prvnímu domu ve městě. Šel podél zdí, pohyboval se velmi tiše, ale při tom poměrně rychle. Spěchal. Odlepil se od zdí a přeběhl přes dvě ulice. Stále se rozhlížel. Byl neklidný, měl podezření, že ho někdo sleduje. Mířil na druhý konec města. Tam, kam by se normální člověk Amonu ani nepodíval. Ze západu k němu přichází druhá postava. Stejně vysoká, a dokonce i stejně oblečená. Vypadá to na přívržence nějaké zlé aliance. Zamíří za nejbližší roh a potichu spolu rozmlouvají. Není rozumět. Vypadá to, že mluví neznámou řečí. Předávají si záhadné předměty. Snad nějaké kouzelné artefakty a lektvary. Po určité době si vše pečlivě sklidí odchází mimo město.
Za městem na ně čekají tři vysocí lidé. Jeden se opírá o silná kmen, druhý sedí na svém kabátu a prohlíží si listinu a třetí nérvózně popochází sem a tam. „Konečně jste tady,“ ozval se popocházející muž. „Omlouvám se mistře,“ vypravil ze sebe chlapec. Hlas se mu třásl. Mistr a jeho společníci vstali. Každý držel v rukou určitý předmět. Všichni se postavili do kruhu. Obřad, který měl nastat byl výborně naplánovaný. Všechny potřebné věci měli u sebe. Teď byla třeba krev každého. Mistr vytáhl krátký nožík. Každého řízl do malíčku a nechal odkapat pár kapek krve do hliněného poháru, kde už byly i jiné látky potřebné k uskutečnění kouzla. „Teď musíš vypít polovinu a druhá polovina bude pro Behira“, řekl mistr. Oba chlapci nápoj vypili, tak jak jim bylo řečeno. Čekali, co se bude dít dál. Náhle z mistrova těla vyšlehlo modré světlo a jeho tělo se bez života zhroutilo k zemi. Mistrovo společníky potkalo to samé. Chlapci si uvědomovali, že mistr a jeho společníci zemřeli kvůli nim. Předali jim svou sílu. „Tak a teď zbývá to hlavní“, pronesl Erkvin“. „Konečně se pomstímě těm, kteří nám ublížili“, řekl Behir. Každý ovládal určitý druh magie. Erkvin ovládal černou magii a Behir naopak bílou. Obě byli ovšem smrtonosné.
Z náměstí se vydali k prvnímu cíli. Stará dřevěná oplocená hájovna. Otevřeli vrátka. Nečekaně na ně vyběhl pes. Zuřivě štěkal. Erkvin zamumlal zaklínadla, z očí vyletěla magická energie. Pes zakňučel a padl. V oknech hájovny bylo vidět světlo a stín. Za okamžik z dveří hájovny vyšel mohutný barbar. Asi strážce lesa. Každopádně chlapci udělali krátký proces. Behir vztáhl paže, zamumlal pár slov a muž v tu ránu stál na prahu bez života. Chlapci pokračovali v poslání. Namířili si to k dřevěnému srubu. Se zuřivým štěkotem na ně vyběhl hlídací pes. Instinkt mu napověděl, že před ním stojí něco nepřirozeného. Chlapci se jen zlomyslně ušklíbli. Psovi vystříkl z tlamy proud krve a svalil se do prachu. Většina lidí byla vzhůru. V oknech se objevovala světla, několik dveří se otevřelo, několik lidí vyšlo na zahrady, někteří lidé zběsile pobíhali po městě a volali o pomoc. Ta se jim nedostávala. Chlapi chtěli dokončit svůj úkol. Hlasitě vyvolávali kouzla. Erkvin se ušklebačně usmál a zařval: „Zabij“. Z lidí, které chtěl zabít, zbyl jen popel.
Jako malí kluci měli těžký život. Byli mučeni od různých lidí z města, a dokonce byli mučeni i svými rodiči. Poslední komu se ještě nepomstili byla jejich matka. Otec zemřel v boji s černokněžníkem. Mířili k domku, kde žila jejich matka. Ta stála ve dveřích. Prosila je o slitování. Žadonila. Klečela na kolenou, toužebně prosila o život. Břečela. Chlapci nehnutě stáli před ní. Neměli slitování. Ženě se udělalo mdlo, hlavou se jí honily šílené myšlenky, svíjela se v křečích. Po neskutečném trápení zemřela. Chlapci dokončili svůj úkol. Městečko Amon teď bylo mrtvé město. V hospodě U Škrpála se ještě svítilo. Několik opilců řvalo na návsi, ale to byl veškerý život, který tam panoval. Rozednívá se. Nad hlavami chlapců čáp bílý vztekle mavá křídly. Veškeré obyvatelstvo Amonu se hned ráno vydalo na cestu do jiného města. Bojí se těch ďábelských kluků, kteří se po městě pořád potulují.
|
pr4dhla_1
|
17. února 2010 {obec}<priv>
Milý Adame,
Jak se máš? Ty mě asi neznáš, protože já jsem z minulosti a píši ti tento dopis.
Posliyš tady je důvod proč ti vlastně píši do budoucnosti.
Pamatuješ si ještě na šestou třídu?
Já do ní teď chodím se tě zeptat co jsi dělal s tím anglickým jazykem?
Ptám se, protože mi teď moc mnejde, a tak se musím zeptat, jak jsi jí vzládl?
V těchto dnech máme psát test a bude tam budoucí, minulý a přítomný čas.
Já je moc nechápu a bojím se, že z nich dostanu špatnou známku.
Dále budu psát písemnou práci z českého jazyka.
Ten mi dělá také problemy, protože mě moc nebaví a skoro vůbec mi nejde.
A teď něco o tvém životě.
Jaké mám povolání? Můj sen od dětství je být velmi proslavený.
Povedlo se mi to? Já pevně doufám že ano. Jestli že ano, tak vežřím, že děláš v nějakém precizním hotelu, nebo v nějaké velmi slavné restauraci.
A kde bydlím? Jsem přesvědčen, že už nebydlím s mojí mámou, já vím že nám hodnou mámu ale ve 22 letech už je asi trapné bydlet s rodiči, protože by se mi kamarádi smáli nemám pravdu?
Ale také věřím, že nemám také tak perfektní dům jako třeba prezidenti, protože oni mají 100x větší plat než já co?
Možná by se mi nelíbilo bydlet v takovém domě, jelikož tak velký dům bych ani nechtěl a mít v každém pokoji televizi atd to by by se mi taky nelíbilo.
Určitě jsem si už našel hezkou dívku. Věřím že už jsme se vzlali a měli hezkou svatbu. A je ta má manželka na mě hodná? Jsem si jistý, že ano.
Také věřím, že nepiji moc alkohol to by bylo příšerné.
Mám jednu otázku, která mi nedá spát. Všude psali, že v roce 2012 bude konec světa, a proto se tě ptám, co se stalo tedy v tom roce 2012?
Velmi mě to zajímá, protože někdo říká, že je to pravda a někdo, že je to lež. Já jsem spíš k tomu, že je to lež.
To jsem tedy zvědavý, jestli napíšeš a vše o roce 2012 popíšeš.
Velmi by mě to potěšilo, a také zajímalo.
Potom mám ještě jednu malou spíše vetší otázku. Jak jsem dokončil školu?
Moc by mi to pomohlo, protože bych rád věděl, jak ukončím školu.
Vůbec mi to nedá spát a pořád na to musím myslet. Kéž by si<in> mi to napsal.
I můj dlouholetý kamarád ve škole chce být kuchařem, a také neví jak mu dopadne škola.
Jen kdybys nevěděl jmenuje se Adam.
Nevím jestli si na něj ještě vzpomínáš, ale to je jedno. Už se nemohu dočkat až mi skončí škola a budu dospělý.
A ještě jedna otázka a tentokrát poslední. Jaké je to být dospělý když mám na krku všechny ty povinosti?
Řekl bych, že to pro mě musí být docela těžké co? Moc se těším až to poznám a budu mít tu zodpovědnost, jako já v budoucnosti.
Můj dopis je téměř u konce.
Co ještě dodat?
Budu velice rád když odepíšeš.
Měj se krásně
Tvůj
Adam
|
hr6boddav_03_1
|
O hroznýši Kaiovy a kobře Gerdě
(Pýcha předchází pád)
V jedné malé ZOO ve městě Příbor žil hroznýš Kai a kobra Gerda. Za teplých dnů se Gerda často slunila na velkém žulovém kameni u své přítelkyně v teráriu číslo 28. Vedle, v teráriu číslo 27, měl svůj příbytek Kai. Protože byla Gerda neobyčejně krásná kobra, Kai se do ní zakoukal. Využíval každé vhodné chvíle, aby s ní mohl prohodit pár slov, ale Gerda vždy jen zasyčela a pohrdavě se odplazila pryč. Dokonce ji pozval na koncert, který měl za týden ve čtvrtek se svou kapelou Příborští hadíci, ale ona pozvání odmítla. Kai byl z toho velice nešťastný.
Pár dní po neslavném pozvání na koncert se Kaiovy naskytla velká příležitost Gerdu zaujmout. Ošetřovateli Jardovi, který se staral o terária, byla jeho práce velikým koníčkem. Jeho dalším koníčkem, možná ještě větším, bylo fandění mužstvu příborských podvodních fotbalistů. Právě toho osudného dne byl jeden z nejdůležitějších zápasů v sezoně. A jak na něj spěchal, nechal otevřené víko Kaiova terária. Jak to Kai zjistil, začal dumat nad tím, jak toho využije. Když už si byl téměř jist, že si udělá malou procházku po ZOO, zatoulala se mu k teráriu nepozorná myš. Kai nelenil a jedním silným stiskem myš usmrtil. Pak ho napadlo, že najde Gerdu a daruje jí myš jako pozornost. Začal ji hledat, a protože byl krásný slunný den, šel se podívat, jestli se Gerda nevyhřívá na svém oblíbeném kameni. Byla tam, a tak spustil: „Ahoj Gerdo, to je dnes krásný den, jako stvořený k lovení myší, a tak sem ti jednu výtečnou přinesl.“ Ke Kainově smůle to ani trochu nezabralo. Gerda se naštvala, protože jí myš přišla moc malá a hubená. Odplazila se ke své přítelkyni a vyjíčila jí, co jí Kai přinesl za malinkou myšičku. Přítelkyně podporovala Gerdino naštvání na nevi-nného Kaie. To byla poslední kapka v poháru trpělivosti s Gerdou. Rozhodl se, že od teď si na Gerdu ani nevzpomene.
Další den se konal zmiňovaný koncert jeho Příborských hadíků. Koncert se velice povedl a Kai získal mnoho fanynek, se kterými se po koncertě bavil. S tolika krásnými hadicemi mu stouplo sebevědomí, a tak se rozhodl, že půjde Gerdě pěkně od plic vysvětlit, co si o ní myslí. Jak si to k ní šinul, Gerda si ho všimla a vyšla mu naproti. Protože byli Kaiovy fanynky moc zvědavé, pošťuchovali se opodál, na okraji terária, a málem na ně spadlo víko, které nechal zapomnětlivý ošetřovatel Jarda ten den opět otevřené. Naštěstí se však jen zakymácelo a mírně přivřelo. Kai Gerdě otevřeně řekl, že je hrozně arogantní, pohrdavá, namyšlená a pyšná a že by se nad sebou měla zamyslet. Také neopomněl zmínit, že jej Gerda právě pro tyto své nectnosti od včerejška již vůbec nezajímá. V Gerdě to začalo bublat a chtěla Kaiovy oplatit jeho výtky, které jí, kvůli její namyšlenosti, přišli příliš drzé. Rozplazila se za ním a z jejích úst se chrlila jedna neslušnost za druhou. Doplazila se na okraj terária, a při své neopatrnosti mírně strčila ocáskem do víka. Chtělo by se říci „…A spadla klec!“, ale zapadlo jen víko, které Gerdu skříplo. Ze všech sil volala o pomoc Kaie, který byl jediný v dohledu, ale marně. On ji neslyšel. Jeho obdivovatelky se totiž překřikovali, která z nich ho více pochválí za to, jak s tou namyšlenou kobrou pěkně vyběhl. Kai v tom rámusu nevěděl, kde mu hlava stojí, a tak se Gerda nemohla divit, že ji neslyší. Naštěstí za pár desítek minut přišel Jarda ze zápasu podvodních fotbalistů, který se výsledkem příliš nevydařil. Gerdě pomohl a zachránil ji. A ponaučení pro Gerdu z našeho příbehu, a nejen pro ni, je zřejmé, „Pýcha předchází pád!“
|
cl8chorden_1
|
Slohová práce školní
Vladimír Sova
17. května 2005
Témata:
1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)
2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)
3) Mé setkání s…. (Vypravování)
4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)
Mé setkání s podvodníkem
Určitě jste se již každý setkali s nějakým podvodníkem. Ať už s malým podvodníčkem na ulici snažící se vám prodat cokoli jen aby z toho něco káplo nebo třeba s vychytralým bytovým zlodějem, který nám už může způsobit pěkné nepříjemnosti. Ať už se jedná o kohokoli, pokaždé mají něco společného. Já jsem se dokonce s jedním takovým člověkem spřátelil aniž bych ve skutečnosti věděl co se z něho vyklube. Můj táta si totiž jednoho takového nastěhoval do bytu. Zní to divně jen tak si někoho stěhovat do bytu, ale není v tom nic složitějšího, než že se můj táta ocitl v tíživé finanční situaci. Načež dostal dobrý nápad pronajímat část svého bytu studentům nebo někomu kdo hledá podnájem. Zanedlouho se ozvali první zájemci. Vše probíhalo bez nejmenších problémů celé dlouhé tři roky. Za tu dobu si na ty lidi docela zvyknete a je vám pak alespoň trošku líto, když odcházejí. Byt byl najednou prázdný. Proto táta začal schánět nové nájemníky. Už byl skoro říjen a většina studentů už měla zamluvené koleje nebo internáty či jiná místa. Asi až po dvou týdnech se ozval jeden kluk, mohlo mu být kolem 25 roků. Jak už jsem říkal většina podvodníků má něco společné – je to dar řeči a schopnost získat si vás na svou stranu a dokud si nebudou úplně jistí, že jim plně důvěřujete až pak na vás udeří. Tenhle člověk nevypadal vůbec jako nějaký vagabund, ale byl slušně oblečený, vždy platil včas, nebyly s ním žádné problémy. Zdál se být velice přátelský. A to až do dne, kdy se jeho zdánlivé kamarádství začalo měnit v dotěrnou vlezlost.
Byla to snaha získat si nás a dozvědět se všechno možné, co by se mu mohlo hodit. Táta byl ale nakonec rád že našel opět někoho solidního s kterým nebudou žádné problémy. Takového člověka si pak docela oblíbíte a teď nemyslím žádné bratříčkování s kýmkoli koho neznám. Ale je to takový ten pocit, že přece od někoho mi nemůže nic hrozit. Až jednou jsme přišli na to, že se z kuchyně začalo ztrácet nádobí, z knihovny knížky a lednice byla pořád prázdná. Tím myslím že záhadně mizelo i naše jídlo. Šel na to mazaně, kradl malé věci po celém bytě, většinou drobnosti, protože než si toho všimnete, může už být dávno pryč. Když už sám začínal cítit jisté napětí, nechal klíče v kuchyni a vypařil se nadobro. Až pak většinou zjistíte co vám všechno chybí. Bylo toho víc, věci jako video a rádio musel odnést v noci když byl táta na noční směně. Zanedlouho také přišel účet z telecomu za telefon, že měl zakázáno telefonovat mu asi moc problémů nedělalo. Ztratili se i památeční téměř 100 let staré knihy po babičce. Což asi zamrzí nejvíc. Asi je prodal v antikvariátu. Místo, kde tvrdil že pracuje pochopitelně neexistuje. Kompletně vmyšlená identita. Policie s tím nemůže dělat vůbec nic. Je to jen další malá ryba v moři důležitějších případů. Později se ukázalo že tento člověk byl skutečným profesionálem, známým budějovickým zlodějíčkem, který už tímto způsobem nakradl zhruba 60000 korun. Táta nebyl jediným kdo mu naletěl. To jsou rizika jeho „černého“ podnikání. Teď už nevěřím jen tak někomu a jsem raději opatrnější. Někdo se dokáže pod maskou skrývat velmi dlouho, ale na každého snad jednou dojde.
Osnova:
1) Úvod :
2) Stať:
Stať 1
Stať 2
3) Závěr:
|
cb1csovvla_02_1
|
Muž, který sázel stromy
Jean Giono
Elzeard Bouffierd byl prátelský a rozdávačný. Co se dá říci k jeho vyjadřování vypadala jako by se teprve učil mluvit. Samozřejmě mluvit uměl, ale jelikož byl osamělý, tak řec moc nepotreboval<.>
Zvlástností byla jeho sebejistota a důvěryhodnost.
Také moc rád pracoval. Vzhledem k tomu že to byl muž, nescházela mu péče o svojí domácnost.
Vždy věděl co chce. Když chtěl něco udělat šel hned. I při takové rychlosti se kupodivu choval klidně, rozhodně to nebyl žádný zbrklý muž. Z toho vyplývá jeho velká cílevědomost.
Vždy se rozhodoval podle sebe, ačkoliv mu pozemek na kterém sázel stromy nebyl nepatřil přesto sázel dál a dál. Jako by byl neunavný, plný síl.
|
am8aricjir_1
|
Barbora Šejdová, 2. G
12. 10. 08
1. slohová práce (Diskusní příspěvek)
<novinový článek – (Ne)zbytné očkování>
Pravda o očkování
Všichni jsme přehlceni informacemi o žloutence. Článek o (ne)zbytném očkování to jen potvrzuje. Mou reakcí na článek byla úvaha o očkování. Proč by se nemělo zavést povinné očkování?! Proč má nadále zůstat nepovinné? Hygienici tvrdí, že si stačí mýt ruce…
Michael Vít, hlavní hygienik České republiky, prohlásil, že očkování strážníků nepovažuje za nutné. Přitom právě strážníci se starají o naše bezpečí. Setkávají se také s nejrizikovějšími skupinami, jímž jsou bezdomovci a narkomané. Myslím si, že zamezení šíření hepatitidy typu A by mělo být privilegované, tudíž očkování, jeden ze základních prostředků, má být u strážníků povinné.
Pravdou je, že strážníci a úředníci dostávají očkování od radnic nejčastěji.
Prostředky na nákup vakcíny uvolnila již městská část Praha 2 a Praha 8, na tento krok se chystají také městské části Praha 5, Praha 7, Praha 10. Avšak preventivnímu očkování dětí se brání, nepovažují ho za nutné – nepovažují za nutné vybrat z rozpočtu městské části finance. Tvrdí, že vysvětlením základních hygienických pravidel zmezí výskytu ve školách.
Rodiče a učitelé mají za povinnost vysvětlit dětem, co jim hrozí. Pochopí ale dítě ve 2. třídě základní školy, že si nemá kousat tak dobré svačiny spolužáka, jen proto, že mu paní učitelka říkala něco o nemoci špinavých rukou? Podle mého názoru by se děti očkovat preventivně měly. Avšak určitě bychom za preventivní očkování určitou částku platit měli, určitý manipulační poplatek – levnější než cena očkování. Vždyť do čeho jiného, než do zdraví, bychom měli investovat?!
Vít tvrdí, že když vše přenecháme ošetřujícím lékařům, kteří při epidemii jistě mají plno práce.
Dále prohlásil, že očkováním narkomanů a bezdomovců, zabránili šíření. Jak je ale možné, že kulminace žloutenky přijde až na konci října a přelomu listopadu.
Některé instituce již zavedly určitá opatření, Dopravní podnik hlavního města Prahy více uklízí dopravní prostředky i vestibuly metra, některá nákupní centra začala dezinfikovat rukojeti nákupních vozíků a některé nemocnice dočasně zrušily rehabilitaci v bazénech. Tento vstřícný krok pokládám za nezbytný v obraně proti nemoci.
Do zastavení šíření nemoci špinavých rukou jsou všechna opatření dobrá. Je lepší zavřít rehabilitační bazény dříve než již tak nemocní lidé chytnou další nemoc.
Podle Víta tomu tak není, o šíření žloutenky ve vodoléčbách nemá informace, ale nepokládá za nutné je zastavit.
Faktem je, že počet nemocných nadále vzrůstá. Podle Vratislava Němečka z Národní referenční laboratoře pro virové hepatitidy Státního zdravotního ústavu, je šance nakažení v městských hromadných prostředcích mizivá. Jak se pak mohlo nakazit tolik lidí… Šance nakažení v metru či tramvaji určuje, tak proč si ji nepřipustit?!
Souhlasím ovšem s názorem Němečka, že epidemie se jistě nerozšíří stejně jako v roce 1979. Tehdy onemocnělo více než 30 tisíc lidí. To hrozí jen v případě rozšíření kontaminovanou potravinou.
|
ces2gsejbar_1
|
Stalo se... aneb na auto to nebude
V dnešním moderním a materialistickém světě málokoho něco zastaví. Snad jen nemoc. Denně potkáváte známé lidi a když se jich jen tak mezi řečí zeptáte, jak se jim daří, nejčastější odpověď, které se vám dostane, bude: „Dobře, ale to zdraví...“
Něco podobného se stalo i mně. Je to už pár let, co jsem na ulici potkala svou starou známou belhající se a opírající se o dvě francouzské hole. Tato paní onemocňela asi před 13 lety a diagnóza zněla jasně: progresivní polyarthritida. Od té doby byla prakticky zcela odkázána na pomoc druhých, protože tato nemoc omezovala její pohyblivost. A tak si paní podala žádost na auto na Okresní správu sociálního zabezpečení, na které měla podle schváleného zákona plné právo. Kromě žádosti na OSSZ musela paní ještě absolvovat prohlídku, která by vypovídala o jejím současném stavu. Součástí vyšetření byla i návštěva u gynekologa. Když se doplazila do čekárny, která se nacházela ve druhém patře jedné nejmenované nemocnice bez výtahu, všimla si, že tu ordinují 2 gynekologové. Prohlížela si štítky s ordinačínmi hodinami a se jmény a najednou se zarazila. Na dveřích jednoho gynekologa se lesklo zlatým písmem napsané jméno: Adam. „K Adamovi nejdu,“ prohlásila vyděšeně paní. Po 15 nekonečných minutách plných strachu a zlého tušení se otevřely dveře. V nich stála sestřička a volala na paní: „Pojďte si dál, paní doktorka Eva Vás už přijme.“ Poté, co se paní dokulhala do ordinace, nastalo pár minut trapného ticha. Rozpačitě a nešťastně přešlapovala z jedné hole na druhou a čekala, až si paní doktorka přečte jistě velmi zajímavý článek v novém čísle časopisu Cosmopolitan. Po několika „nechápavých“ pohledech, jaktože si paní ještě nevylezla na zařízení, dodala jen tak mimochodem: „Už si můžete „vylézt“ na „kozu“ a roztáhněte, prosím, nohy.“ Paní však ještě stále přešlapovala u gynekologického zařízení, které si už stačila změřit pohledem. Metr a půl vysoká „koza“ stála uprostřed ordinace a tvářila se docela nevinně. Paní nevěděla, zda má nejdříve odhodit hole a na „kozu“ vyskočit nebo odložit nejprve jednu holi a postupně se na zařízení vyšplhat. Po několika zcela neuspěšných minutách se dostavila pomoc. Nějaký anděl, zcela určitě to ale nebyl pan Adam ani paní Eva, ji vyzvedl jako jeřáb zvedající těžkou techniku a položil ji. Paní doktorka se na ni trošku „nervózně podívala: „Tak už můžeme?!?“ „Ano, paní doktorko,“ oddychla si pacientka. Paní doktorka si na to raději sundala brýle s dioptriemi 2,5 a ještě se usadila ke svému stolu, aby lépe viděla. Aniž by znala diagnózu pacientky, nasadila si brýle a začala psát správu, přičemž pronesla památnou větu: „No paní, na auto to nebude.“
|
pr3cnyvjan_02_1
|
Petr I. Veliký
Když roku 1682 zemřel car Fjord, byli jeho dva mladší bratři – Ivan a Petr, prohlášeni soupeřícími bojarskými klany za spoluvládce. Nicméně Ivan byl slabomyslný a Petrovi bylo teprve devět let; jejich jménem vládla starší sestra Sofie.
Petr, jelikož si nikdo moc nevšímal, se vzdělával jak uměl. Rád se toulal po slobodě (čtvrť cizinců v Moskvě), bavil se s cizinci a s mnohými se přátelil. Dovídal se jak se žije v jinde Evropě, zajímal se o geometrii a stavbu lodí, učil se cizí řeči jako Holandsky a Německy. Od cizinců pochopil, že síla západních států spočívá především v dobře vycvičené armádě a rozvitém průmyslu a obchodu, ale k tomu, aby z Ruska mohl vytvořit takový stát, musí násilím zlomit odpor svých budoucích poddaných a vykořenit jejich náboženské předsudky.
Budoucí car celé Rusi začal jednat. Roku 1689 se Petr pomocí několika přívrženců, přátel a části střeleckých oddílů zmocnil trůnu a Sofii dal zavřít do kláštera. Car se tedy ukázal být dosti silný na to aby mohl Rusko změnit po vzoru západních
Ve svém okolí, ale i ve své rodině vůbec nesnášel odpor. Když si vybíral spolupracovníky, tak si zprvu jen mezi cizinci, ale později i mezi Rusy bez ohledu na jejich původ – mezi nejbližší patřil právě tak kníže Dolgorukij, jako bývalý pekařský tovaryš Menšikov.
Ihned po nástupu na trůn začal zavádět nový pořádek. Sledoval při tom dvojí cíl: získání přístupu na pobřeží Baltského a Černého moře a vnitřní reformaci Ruska.
Aby na vlastní oči poznal Evropu, kterou obdivoval, podnikl roku 1697 studijní cestu. Navštívil, samozřejmě inkognito, pod jménem Petr Alexejevič, jako prostý občan Ruska některé evropské státy jako: Nizozemí, Anglii nebo Rakousko.
„ Jsem obyčejný žák a hledám učitele,“ hlásala devíza jeho znaku. V Amsterodamu pracoval jako tesař v loděnicích a zajímal se o vše, od mikroskopu a zubní chirurgii, až po práci ve velkých dílnách. Kupoval modely strojů a lodí, najímal zkušené mistry, lékaře, důstojníky a námořníky.
Ale svou cest do ciziny musel brzy přerušit a vrátit se do Moskvy, aby zabránil vzpuoře střeleckých oddílů, podněcovaných svrženou Sofií a jejími stoupenci tzv. „starého Ruska“. Vzbouřenci odsuzovali carův způsob života i příliv cizích inteligence do Ruska. Car tvrdě potlačil toto povstání a nechal oběsit několik tisíc povstalců.
Po potlačení vzpoury roku 1698 uprchli přeživší vzbouřenci na jih, kde podněcovali k povstání tamní kozáky. Roku 1707 se rozhořel plamen vzpoury na řece Don. Kozáci a sedláci vedení atamanem Bulavinem dobyli řadu měst a car proti nim musel vyslat své vojsko. Po dvou letech trvajících bojů, způsobila zrada bohatých kozáků Bulavinovu porážku a smrt. Celá oblast kolem Donu byla zpustošena a vypálena, většina zajatých povstalců popravena a uprchlí sedláci byli navráceni svým pánům.
Nakonec nalezli stoupenci patriarchální Rusi svého vůdce v careviči Alexejovi. Tento nevzdělaný a lenivý mladík, se netajil úmyslem, že jednoho dne všechny reformy zruší. Když měl Petr I. volit mezi svým dílem a otcovskými city, neváhal ani na okamžik: odbojný carevič byl uvězněn, souzen a zemřel na následky mučení. Tato tvrdá lekce na čas umlčela všechny nespokojence. „Jeden jediný člověk proměnil největší říši světa,“ praví Voltaire, „je hrozné, že právě tomuto reformátorovi lidí chyběla základní ctnost – lidskost…“
V únoru roku 1725 Petr I. Veliký zemřel.
|
js3polvik_03_1
|
Skládka v srdci Evropy
Každý týden ve zprávách se řeší otázka skládky, proč vlastně naši milí němečtí sousedé vozí do naší krásné země tuny „páchnoucích“ zbytků, za které se u našich sousedů platí tučné pokuty?
Když jezdíme na chalupu, projíždíme právě okolo takové menší „pyramidky“. Na vrcholu se nachází ty nejlepší a „nejvoňavější lahůdky“ a to ve formě zbytků jídla, dále tato pyramida pokračuje obaly od pracích prášků s „Palmetmanem“. Ve spodu už leží jen „delikatesy,“ jimiž jsou samozdřejmě úplně funkční pračky, ale jsou to takové „veteránky“, které už se nehodily do moderní domácnosti. Jako podstava je letiště tvořené z pneumatik.
Už několikrát jsme na tuto „hromádku“ upozornili místní představenstvo, ale vždy nám přislíbí pomoc, která nikdy není splněna.
Vždyť oni to berou jen jako náhodu, není přeci možné, aby člověk, stvoření tak ušlechtilé, by mohl spáchat nějaký takovýto čin.
Po odvysílání série reportáží ilegálních skládek od Němců, by se konečně mohli tito představitelé, ale obecně politici, zabývat řešením.
Samozdřejmě my víme, že jsou strašně zaneprázdnění volbami, nesmíme na ně pospíchat, musí vymyslet zákon, který by dával astronomické pokuty takovým lidem, kteří by přiváželi odpad z cizích zemí.
A do té doby naši němečtí přátelé si budou „mýt ruce“, budou vozit dál odpady. Vždyť je lepší dát obecně odpadky někam na českou<in> louku, než je roztřídit do krásných německých popelnic.
A tak Česká republika, srdce Evropy, bude skladovat „mňamky“ dovezené z téměř nejvyspělejšího státu v Evropě.
|
pr3cfoupet_02_1
|
Střížková Ivana 2. G
11. 10. 2008
1. slohová kompozice
(diskusní příspěvek)
<novinový článek – České pralesy>
Lesy a současnost
Bylo by krásné, kdyby nynější lesy opět byly jako původní, ale je to nereálná představa. Stačí, abych si představila pralesy, které rozmáčí okolní pole… Jak by asi dopadly? Největší část by lidé asi vykáceli a vysušili. Nemyslím, že by je to mrzelo. Většinu lidí nebude příliš zajímat, že monokulturní lesy v období delšího sucha vyschnou a rostliny, které zde rostou, trpí silným nedostatkem vody. Ani zemědělcům nevadí, že ztrátou původních lesů přicházíme o mnoho druhů. A to jak rostlin, tak zvířat. Některá zvířata, jako vlky, rysy a medvědy, lidé sice rádi vyhnali a vyhubili, ale to je podle mě také škoda. Nebyli to právě oni, kdo udržoval přirozenou početnost zvěře? Lidé by si nejdříve měli o těchto tvorech zjistit nějaké informace a neodsuzovat je na základě „všeobecně známých věcí“. Je ale přeci zbytečné ztrácet podobnými věcmi čas, že? Nemyslím, že by bylo příliš složité brát ohledy na další zvířata, když už nejsme schopni tolerovat „krvelačné“ šelmy. Opravdu bychom nemohli třeba ptákům a motýlům poskytnout nějaké křoviny a staré stromy? Vždyť i člověka potěší, když vidí ty úchvatné velikány nebo na podzim a z jara různě zbarvené křoviny a lesy.
Lidstvo sice ve středověku vyřešilo problém s nedostatkem dřeva, ale nyní bychom měli udělat další krok. Zmenšit rozlohu monokulturních lesů. Část bychom jich sice museli mít i nadále, protože původní dřeviny nesou pro svou křehkost dřeva nebo přílišnou sukovitost vhodné ke zpracování, ale druhou část bychom mohli nahradit alternativními zdroji. Tímto způsobem bychom mohli docílit větší rozlohy původních lesů.
Lidé by možná více usilovali o lesy, které se podobají původním, kdyby navštívili některé pralesy. Potom by možná také zapřemýšleli, co mají udělat, aby nebyli „nuceni“ okolnostmi vyhazovat odpadky ve volné přírodě.
|
ces2gstriva_1
|
17. 12. 2008
Špinková V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudna. Dejte mi jiný svět
Osnova: 1) Realita
2) A) proč nežít stále v realitě
B) možnosti uniku z reality
3) Probuzení ze snění, osobní růst
Co je vůbec realita? Podle mě je brána každým z nás naprosto jinak. Ale aby se v ní člověk stále udržoval je nejspíše třeba sledovat současné dění ve světě, politice i kultuře. Na tyto podněty si vytvařet vlastní názory a nějak reagovat.
Když se tak zamýšlím nad ostatní společností, zajímalo by mě, kolik procent z ní žije v té správné realitě, jaká část z ní uníká a jaká část si ji vůbec nepřipouští.
Kladu si ale také otázku, zda je bezpodmínečně nutné žít v realitě. Vnímat a brát vše tak jak je. Je asi fakt, že kdyby se člověk nechal naším reálným světem příliš pohltit, tak se z toho brzy zblázní. Tlak společnosti a některých skutečností ve světě je občas tak velký, že jedinec aniž by si to uvědomoval, automaticky utíká do vlastního světa. Je to možná taková pojistka, která schrání před zhroucením. Zároveň to záleží na vlastnostech daného člověka. Ne každý si dokáže odpočinout a vytvořit si iluzivní svět. Ono by to ani take s naší společností nevypadalo zrovna růžově, kdyby si každý žil ve svých oblacích a nevnímal okolní dění.
Nereálný svět je logicky o mnoho příjemnější. Když se pominou sny, které sami neovlivníme, tzv. bdělé snění je opravdu krásné. Můžeme si připustit co jen chceme, protože to můžeme v jednom okamžiku vrátit. Člověk snadno zapomene na věci, které ho obklopují, které jsou reálné.
Ponořuje se do vlastní reality, do zábavnější, příjemnější a hlavně snazší. Deně nás obklopují věci, které vyčerpávají, otravují, nudí. Nevím, zda to má ne svědomí stereotyp, ve kterém značná část společnosti nepochybně žije. Ano, člověk je tvor stereotypu, a i když ho stereotyp nudí, často je přemožen leností a zbabělostí vystoupit z něho a zažívat něco nového. Je o mnoho snazší vytvářet si v hlavě svůj vlastní život, ve kterém dosahujeme pocitu naplnění, uspokojenosti a naopak vyrušíme pocity zbytečnosti, osamělosti a méněcennosti. Věci, po kterých toužíme, kterých chceme dosáhnout, snadno získáme v našem světě, v naší hlavě nebo i v knihách a filmech.
Domnívám se, že často přichází malý šok, který nám nevymluvně vyvrací to, co jsme si vysnili. Jelikož věčina z nás nežije v izolaci od ostatních lidí, tak i díky společnosti, která nás obklopuje, nám pravá realita zaklepe na dveře, a to myslím není pokaždé zrovna příjemné. Je to jako když se rychle rozsvítí prudké světlo a my do něho zamžouráme. Všichni známe ten nepříjemný pocit, každého bolí oči a ve vzduchu pluje neslyšné přání, ať ještě zhasnou. Je to vlastně to samé. Člověk vidí ten nepříjemný rozdíl mezi jeho sny, nereálnými představami a tou krutou nemilosrdnou realitou.
Zároveň mě však napadá, že teprve při spatření rozdílů je možné zhodnotit situaci a uvážit vlastní možnosti. Člověka možná trochu nakopne ten fakt, že by se mohl mít lépe a když to dokázal tak skvěle vykonstruovat ve své hlavě proč by to nemohl zrealizovat? Tak snad dochází k jakémusi posunu a osobnímu růstu, který by snad měl přispět i celé společnosti.
|
grV3spi_01_1
|
Penál
26/1
Chtěla bych vám popsat školní pomůcku, kterou každý den potřebuji ve škole.
Penál má válcovitý tvar o rozměrech 7cm a 21cm. Penál vás na první pohled zaujme růžovou barvou která je po celém penálu zdobená korunkami, kytičkami a různými ornamenty. Vpředu je malá bílá myška, která se jmenuje Diddlina. Na vrchu penálu jsou dva zipy. Na pravé straně penálů je přišité růžové poutko.
Uvnitř penálu jsou dvě kapsy. V té první mám různé propisky, gelové tužky a mikrotužky. V té druhé mám lepidlo, nůžky, gumu a ořezávátko. Látka uvnitř penálu je růžová se zvířátky.
Penál využívám každý den ve škole. Pomáhá mi udržovat pořádek v psacích potřebách.
|
cl7csrbter_1
|
Korecká, Kristýna, ZŠ Burešova
23. října
Reprodukce textu
Osnova:
1. Kohoutek na větvi
2. Sladký hlásek
3. Ďábelský polibek
4. Kohoutkův plán
5. Kohoutek vyzrál nad liškou
Jak kohoutek přelstil hladovou lišku
Byla jedna liška a ta dostala chuť na kohoutka. Tak si usmyslela že půjde do vesnice hledat kohoutka. Jak řekla tak také udělala. Šla lesem a viděla kohoutka jak sedí na větvi.
Liška si naladila sladký hlásek a promluvila na nej.
„Kohoutku, mám pro tebe radostnou správu. Dohodla jsem se s ostatními liškami že kohoutky, slepičky a kuřátka nebudeme jíst. Tak slez kohoutku už se mě neboj.“ Ale kohoutek se větve chytil pevněji. Trošku se bál.
Liška říká ještě sladčím hláskem: „Kohoutku, tak se mě neboj a slez dáme si přátelský polibek.“ Ale kohoutek se chytil větve ještě pevněji.
Najednou kohoutka něco napadlo a říká lišce.
„Támhle vidím že z vesnice běží psi tak na ně počkáme a políbíme se všichni.“
Jak liška slyšela že z vesnice bězí psi, tak vzala nohy naramena a byla pryč.
|
bu5ckorkri_1
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.