text
stringlengths 139
17.9k
| original_file
stringlengths 8
17
|
|---|---|
E. Rostand: Cyrano z Bergeracu
Asi před rokem jsem byl s matkou na této úchvatné, nadčasové hře. Hrála se v Národním divadle. Myslím si, že je to velice zábavné dílo o přátelství, lásce a jednom zasněném básníkovi.
Celý děj se točí okolo romantického básníka Cyrana. Je to básník s velkou duší, a to taky dokazuje jeho ohromný ohyzdný nos, který byl mimochodem velmi dobře vymodelován na hercův obličej. Předlohou pro tuto postavu byl autorovi francouzský básník Hector-Savinien de Cyrano, který proslul svými satirickými utopickými cestopisy.
Cyrano celý život miluje jednu ženu, které nakonec i lásku vyznává, ale verši, které vychází z úst jeho soka Kristiána de Neuvilletta (Saša Rašilov), kadeta z jeho pluku. Cyrano se totiž své sestřenici Roxaně (Jana Janěková) lásku vyznat bojí, právě pro svůj velký nos. Tak dává své verše Kristiánovi, který je pak cituje Roxaně. “Dává“ ve smyslu, že se vždy schová například do křoví a Kristiánovi při romantickém rozhovoru s Roxanou našeptává.
Po celou dobu ukazuje Cyrano čestnost, kterou nalezneme jen u největších postav z největších her dějin i moderní doby. Celá hra je zakončena tragickou, ale svým způsobem romantickou smrtí Cyrana, díky níž Roxana prozře, když se z opony Národního Divadla snáší pomník padlých.
Role Cyrana se ujal David Prachař. Hra byla uváděna v překladu a s nádhernými veršovanými monology Jaroslava Vrchlického. Celý děj byl podáván velmi umělecky. David Prachař dokázal pokaždé svůj monolog, či romantické gesto stupňovat a dodával tak hře na spádu. Celkově musím tedy herecký výkon ohodnotit jako velmi dobrý, nicméně nejsem příliš zastánce romantických, tragických dramat, dílo je sice skvělým, uměleckým zážitkem, ale občas máte i přes procítěnost hereckých výkonů pocit, že autorovi docházely nápady, a tak se zacyklil, jak říkáme my chemici. Celkově ale bylo i dílo špičkové takže musím hru ohodnotit velice kladně.
Takovíto slohový útvar mi není vůbec blízký. Nemám vůbec důvod si kdy zapamatovávat jména herců, tak jsem koukl na stránky ND, kdo tak toto kdy hrál, ale nikoho z nich neznám, takže možná, že jsem ve skutečnosti chválil někoho jiného. A také se mi moc nelíbí se takto sáhodlouze zpovídat, můj skutečný názor se nedá příliš rozvinout a ani se s ním nechci svěřovat. Ale jinak doufám, že jsem úkol splnil a recenze se Vám líbila. {komentář žáka ke své práci}<co para>
|
kg07edrant_1
|
1. školní slohová práce
16. prosince 2004
Témata:
1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2. Představ si, co se mi stalo (dopis)
3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Představ si, co se mi stalo
Drahý Lojzo,
píšu ti ohledně nových zpráv; které by tě mohly zajímat. Než začnu; musím ti sdělit; že jsme se přestěhovali do Prahy (tudíž stará adresa neplatí). V Praze to taky všechno začalo...
Bydlíme teď v jednom malinkatém domku u Petřína. Sestra Hana každý večer chodila (už nechodí – zachvíli se dozvíš proč) s naším jezevčíkem Béďou na procházku do parku. Večer co večer se zde scházela s jedním chlapcem z Ameriky – Johnem. Toho si po čase vzala a odstěhovala se s ním do USA. Takže nejenže mě má drahá sestra nechala samotnou napospas rodičům a pro mě, nepochopitelně velké Praze; ale ještě se odstěhuje tak daleko! Aby si Hanička spravila reputaci, pozvala mě na týden k sobě domů do Philadelphie a dokonce mi koupila letenky. Jelikož mí dva rodičové tam měli jet 2 měsíce po mém návratu, jela jsem do USA sama.
Týden u Haničky byl krásný a změnila mínění o americkém národu. Všichni američané nejsou obézní; hloupí tlouštíci; jak jsem si původně myslela. Strašně se mi tam líbilo, ale zároveň jsem se těšila domů. Když mě sestra doprovázela k taxíku; který měl jet na letiště; důrazně se mě ptala; jestli nemá jet se mnou. Já; jako suverén; který přece strávil týden v zahraničí; se nemůžu stratit! Spadla klec a kanárek byl chycen ve víru velkoměsta. Chytrá sestra Hana řidiči nahlásila jinou adresu než má letiště a já „velká“ angličtinářka (ironie) jsem všechno odkývala. Řidič mi zastavil u nějakého obchodního domu; který vůbec; ale vůbec nepřipomínal letiště... Nedokážeš si představit co se dělo další 2 dny.
Jak už jsem řekla; má angličtina je jedna velká katastrofa; takže abych se někoho zeptala; kde je letiště; byl pro mě nadlidský výkon. Co jsem měla dělat? Vydala jsem se hledat letiště. Po hodině jsem to vzdala a sedla si na lavičku. Bylo mi do breku. Najednou si ke mě sedla plavovlasá dívčina Nataša z Polska (jak jsem se později dozvěděla). Bavily jsme se spolu míchanou češtinou a polštinou; ale rozumněly jsme si. Pochopila; že jsem se ztratila a zjistila; že další letadlo do Čech letí pozítří. Následující 2 dny jsem si opravdu užila. Nataša mi ukázala nejlepší kluby. Ale aby sis nemyslel; že jsem jenom posedávala v nějakém klubu; vzala mě do muzea i do kina.
V den odletu jsme s Natašou šly na vynikající oběd. Pak mě odvezla na letiště a já odletěla. Teď jsem doma a vzpomínám na ty krásné dny. Jen si nejsem jistá; jestli peněženku; kterou jsem měla v batohu; jsem ztratila nebo mi jí polská přítelkyně ukradla.
Ani nevíš; jak jsem ráda; že jsem doma. Z mé příhody ti dávám jednu cennou moudrost – ber si s sebou mapu; ať jedeš kamkoli. Už budu končit. Měj se krásně a napiš.
Zdraví Veronika.
(příběh je fiktivní)
Osnova:
1.) ÚVOD - Uvítání
2.) STAŤ – a) Provdaná sestra.
b) Cesta do USA.
c) Bloudění.
3.) Závěr – Zpět doma.
|
cb1czikver_01_1
|
Poláková, Markéta, V. B, 07/08
3. října
Vypravování reprodukce textu
reprodukce = převyprávení vlastním (slovy (např: přečtu si knihu a její obsah zdelím ostatním)
Příhoda z prazdnin
osnova
a) petrovy se to stalo.
b) Tomáš jí vypraví.
c) stalo se že do rybníka spadl.
d) Tomáš ho doplavat ke břehu.
e) Ano zaslouží si pochvalu vytáhl ho.
Z pohádky smese dovědeli
Petr sem přišel asi poprvé a neuměl plavat. Chytil jsem ho za vlasi a chtěl jsem se s ním dostat kebřehu. Bral jsem to jako samoždřejmost. To jenom všichni mi až do dneška připomínají že jsem mu zachránil život.
|
bu5bpolmar_a_01_1
|
1.11.2006
Václav Soukup, 2.C
1. písemná slohová práce
Austrálie
(referát)
Osnova:
I. Úvod – obecné poučení o tématu
II. 1) Nejzákladnější údaje
2) Zajímavosti = rekordy
3) Životní podmínky
III. Závěr – shrnutí
Hlavní údaje o Austrálii
Austrálie je Australský svaz založen v roce 1901. Dříve byla Austrálie kolonií Velké Británií a v čele stojí britská královna, ale v Austrálii stojí australský guvernér. K Austrálii také Oceánie, což je souostroví, které se dělí na Polynesii, Mikronesii a Melonesii. Rozloha Austrálie je 7,7 milionů kilometrů čtverečních a s Oceánií činní rozloha 8,9 milionů kilometrů čtverečních. Počet obyvatel v samotné Austrálii činní 18,5 milionů obyvatel a dohromady s Oceánií je to 31 milionů obyvatel. * je konstituční monarchií. Austrálie se dělí na šest svazů (federací): Queensland (jeho jakoby hlavní město) Brisbane, Nový Jižní Wales Sydney, Victoria Melbourne, Tasmánie ---, Jižní Austrálie Adelaide a západní Austrálie Perth. A dále se Austrálie ještě dělí na dvě teritoria: Severní teritorium Darwin a druhé teritorium Canberru, to je hlavní město Austrálie, ale není největší, poněvač největší město je Sydney, zde se také odehrávaly letní olympijské hry v roce dva tisíce.
Zajímavosti = rekordy týkající se Austrálie. V Austrálii je největší korálový útes na Světě, přes dva tisíce kilometrů. Největší počet ovcí na Světě, ty jsou využívány hlavně na vlnu, ale také i na maso. Dále Australie je šestý největší stát na Světě, ale má nejmenší osídlení jako kontinent. Také je sde veliký vývoz telecího a hovězího masa, vlny, železné rudy a bauxitu. Dále se zde nachází největší monolit Světa, skála z jednoho kusu kamene a jeho název je Ayersova skála. Další rekordy, ale už jen Australské: je nejvyšší bod Mon Kosciusko, nejnižší bod proláklina Eyersova jezera, to je také největší jezero, nejdelší řeka Murray a dále nejlidnatější město Sydney.
životní podmínky. Zde je Indoaustralská deska, pevninský štít, horniny pocházející z Pangei. V prvohorách a druhohorách probíhalo Kaledonské a Hercinské vrásnění a ve třetihorách byla jižní část Austrálie vyzdvižena a rozlámaná, oddělení Islandu. Ve čtvrtohorách se pak vytvoří ostrovy Nová Guinea a Tasmánie. Povrch je zde velice suchý, je zde hodně pouští, Velká písečná, Gibsonova a Velká Viktoriina poušť. Nachází se zde také horský systém Mac Dow-vellovo a Musagraveovo pohoří.
Podnebí je zde tropické a subtropické, ale také i mírný podnebný pás.
Vodstvo je hodně bezodtokové, nevyvinutá říční doprava a nejvíce řek je na jihovýchodě Austrálie.
Obyvatelstvo je dožívá střední délky života (75-80 let), malá hustota zalidnění. (90% obyvatel žije na 20% plochy.
Hospodářství je velice vyspělé, vyrábí se zde mnoho výrobků, pro které jsou velké poptávky po celém Světě. Vyváží se hodně rozpracovaných a polozpracovaných výrobků do ciziny, jelikož výrobny v Austrálii jsou příliš daleko od těžby.
Zemědělství je také docela na dobré úrovni, ale je zde nedostatek orné půdy, jelikož ji vypásají ovce. Pěstuje se zde ve velké míře pšenice, dále ječmen, subtropické ovoce, tabák, vinná réva a další plodiny. Dále tu je chov dobytka a rybolov.
Z tohoto referátu jsme se dozvěděli základní údaje o přírodních podmínkách, obyvatelstvu, vodstvu, vzniku Austrálie, zemědělství, základních údají Austrálie, například rozlohu a o rekordech Austrálie.
|
pr2ctsouvac_01_1
|
Recenze k filmu Sophiina volba a hereckému výkonu Meryl Steep
„Sophiina volba“... Dílo světové literatury 20. století plné lásky a vášně, utrpení a nenávisti. Každý z nás o tomto díle jistě slyšel a několik ho také přečetlo. Je ale jistě více lidí, kteří si raději pustí zfilmovanou verzi, než otevře šestseti stránkovou knihu.
Film byl natočen v roce 1992. Hlavní roli, Sophii, obsadila úžasná herečka Meryl Streep. Nutno říci, že svou roli sehrála naprosto výborně. Lze se dohadovat o tom, že to byl jeden z jejích nejlepších výkonů vůbec. Každý, kdo samotnou knihu četl, si mohl Sophii takto nějak představovat – pod tváří ztrhanou nenávistí, utrpením a bolestí se skrývala nádherná Polka s blonďatými vlasy, světlou pletí a rudými rty. Ideální symbol ženskosti s vášnivým duchem v těle, pro muže magnet.
Největším oříškem pro Meryl Streepovou byla pravděpodobně nutnost hrát špatnou angličtinou (ona sama je rodilá Američanka), protože z příběhu víme, že Sophie je Polka mluvící anglicky. Pro nás ne-herce není těžké zahrát naučený jazyk. Plynulost je problém jeden a výslovnost s přízvukem druhý. Představme si ale, že budeme hrát jako naučený jazyk svoji vlastní rodnou řeč, kdy známe i veškeré nespisovné fráze, slova a jako každý ovládáme naprosto bravurně svůj přízvuk (který si během řeči vlastně ani neuvědomujeme). Nebude vůbec jednoduché mluvit vlastním rodným jazykem jako cizím a naučeným! Meryl Streepová s tím zprvu měla problémy (na internetu se dají dohledat vystřižené kousky filmů, kdy Streepová mluví krásnou americkou angličtinou a vůbec jí nedojde, že má mluvit s evropským a cizineckým přízvukem), ale nakonec se s tím vyrovnala skutečně úžasně. Ten, kdo by tuto herečku neznal, by neřekl, že je Američankou.
co se scén týče, ráda bych se zastavila nad jednou, kdy je Sophie se svými dvěma dětmi převážena nákladním vlakem do koncentračního tábora Osvětimi. Vlastně – dvěma dětmi a dalšími tisíci Poláků a Židů. Síla okamžiku selekce, kdy Sophie dostane na vybranou poslat jedno dítě do plynu a druhé do tábora pro děti na převychování, je ničemu nevyrovnatelná! V dnešní době není těžké zachytit kamerou dobrý materiální obraz (nádraží, vyděšení lidé, později pak Osvětim), vše se dá upravit počítačově, jako spíše duchovní efekt dané situace, náladu (v tomto případě strach, zmatek), atmosféru a obrovskou černou díru, když většina byla poslána doleva do plynu a ostatní doprava pro jiné „účely“. Zde si všichni členové štábního týmu zaslouží nejen můj obdiv.
Co se týče závěru, nebylo by lepšího konce, než vytvořit pozici dvou mrtvých, milujících se partnerů, kteří vzájemně leží v objetí. Krásné nastínění pocitu, jako by se nikdy nechtěli pustit, ukončil dojemně neuvěřitelný příběh Sophie Zawistovske.
|
kg07fecter_1
|
Můj pokoj
Já dnes popisuji svůj pokoj. Já mám malý pokoj, když vejdete do dveří po straně uvidíte nástenku s fotkami. Pod nastěnkou je skřínka s šuplíky a vedle je psací stůl, na něm je počítač, který je stříbrný na stole mám pascí potřeby po sraně stolu je postel nad postelý mám police s knihami. nNa konci postele navazují skříne také s policemi tam mám třeba sbírku sošek psů. Naproti postele mám skříně v jedné mám školní potřeby třeba penaly. A v druhé oblečení a kabelky<.>
Můj pokoj se mi líbý.
|
am6bmatsan_1
|
Odborná úvaha
(školní písemná slohová práce)
Můžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.
Témata:
Jak se bránit manipulativním postupům masmédií
O třč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu
Možnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru
Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince
Číslo vybraného tématu: 4
Druh úvahy: populárně naučná s publicistickými prvky
V dnešní době je mezi pubescenty bráno jako samozřejmost, že si s kamarády zajdou na „pivko.“ Pokud se člověk vydá ve večerních hodinách do centra Prahy, není problém tam najít skupinku podnapilých jedinců, kterým na první pohled 18 ještě rohoun nebylo. Má alkohol negativní vliv na rozvoj jejich osobnosti? A co jejich mozek? Existuje něco jako „přiměřené pití alkoholu?“ A měl by se člověk poprvé setkat s alkoholem skutečně až po 18. narozeninách? Na tyto otázky neexistuje jedna správná odpověď. Každého názor je jistě trochu jiný a zde napíšu ten svůj.
Většina dospělých lidí se jistě domnívá, že alkohol kazí charakter mladistvých. Já si ale myslím, že pro mladé je to „pivko“ spíše záminka pro to, aby spolu mohli strávit nějaký ten čas a dobře se pobavit. Zábavy s kamarády by tedy měla mít na jejich osobnosti spíše kladný vliv.
Co se týče neblahých dopadů na mozek jako takový, je známo, že jeden panák, sklenice vína, nebo půllitr piva zničí v mozku zhruba sto tisíc neuronů. Toto číslo působí opravdu hrozivě, ale v porovnání s celkovým množstvím neuronů (cca 40´000´000´000´000) až tak alarmující není.
Jak rozvoj osobnosti, tak rozvoj mozku se točí kolem jedné veledůležité podmínky. Alkohol se musí pít přiměřeně. V jednom časopise jsem vyčetl zajímavý názor: „Přiměřené pití alkoholu neexistuje. Člověk je buď abstinent, nebo alkoholik.“ Tento výrok podporuje příběh jednoho šedesátiletého muže z Ostravy, který si celý život téměř bez výjimek dával každý večer jedno pivo a nikdy více. V této době leží v ostravské nemocnici s těžkou cirhózou jater. Podle mě ale existuje značný prostor mezi alkoholikem a abstinentem, který vyplňují všichni, kteří nepotřebují pro normální fungování nějaké to promile, ale zároveň se nebojí jednou za čas si nějakou tu skleničku dát. Udržet si tuto rozumnou hranici je ale právě pro pubescenty dost obtížné, protože nemají úplnou sebekontrolu a s přibývající hladinkou ji ztrácí ještě více.
Tento problém by měli vyřešit rodiče. Se synem/s dcerou by si měli sednout a rozumně si o jejich pití alkoholu popovídat, popř. mu/jí předat svoje vlastní zkušenosti. Pokud se svým potomkem budou jednat rozumně a klidně mu dovolí si za rodiné večeře objednat pivo, bude to brát za něco normálního a až se někam pubescent dostane bez rodičů, nebude se řídit známým pravidlem zakázaného chleba největší krajíc. Dá si pár piv, dobře se pobaví s kamarády a nebude mít žádnou potřebu vypít vše co teče a čekat, co se bude dít.
Nejdůležitější tedy je, aby člověk pil alkohol přiměřeně, čemuž by ho už od puberty měli vést rodiče. Pokud pubescent tuto podmínku dodrží, má alkohol na rozvoj osobnosti spíše pozitivní vliv a na mozek jako takový jsou negativní dopady do značné míry zanedbatelné. Proto nevidím jediný důvod si k alkoholu poprvé přičichnout až v osmnácti.
|
js3jel_03_1
|
Slohová práce školní
Čermáková Michaela 14. ledna 2008
2. A
Téma: Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) úspěchy
b) neúspěchy
III. Závěr:
Čas letí přímo jako voda a než se nadějeme je tu začátek nového roku. Toto období se pro mě již tradičně stává obdobím takzvané rekapitulace, kdy sčítám, odčítám, násobím i dělím všelijaké mé úspěchy a neúspěchy. Vždy je pro mě velmi těžké říct, jestli bylo víc úspěchů nebo naopak neúspěchů, protože jak už to tak na tom světě chodí „jednou jsi dole, jednou nahoře“. A v tom mém životě to platí dvojnásobně. Na mém pomyslném nebi se počasí střídá neustále. Někdy je jasno, někdy oblačno a jsou i chvilky kdy mám pocit, že je úplně zataženo a nečeká mě nic jiného než bouřka.
Musim se přiznat, že dřív jsem k sobě byla hodně kritická a jen málo věcí jsem považovala za svůj úspěch. Postupem času jsem však zjistila, že člověk se musí trochu chválit a být spokojený sám se sebou, aby mohl být šťastný. Jsou však úspěchy, které pro mě mají větší cenu, neboť mě stály hodně úsilí a námahy. Mezi úspěchy, kterých si cením nejvíc patří zejména ty, které udělají radost mému okolí. Není totiž hezčí odměny za úspěch než rozzářené tváře mých blízkých.
Samozřejmě nejsem bez chyb a potkávám se i s řadou neúspěchů. Asi jako pro každého z nás i pro mě je neúspěch velkým zklamáním. Někdy ho pociťuji i jako svoje selhání či prohru. Naštěstí se vždycky rychle vzpamatuji, protože si myslím, že nejlepším lékem na neúspěch je úspěch. Pokud by vás zajímalo, jaký byl největší neúspěch mého života, tak se domnívám, že žádný takový ještě nenastal. Myslím si, že na životní neúspěch mám času dost…
Každý rok je pro mě velkým zážitkem s řadou úspěchů a samozřejmě i neúspěchů. Každý rok je naprosto odlišný. Jediné co mají společné je mé už léta stejné předsevzetí, které zní: „Kéž by můj nový rok byl ještě úspěšnější než ten předchozí a vyvarovala bych se co nejvíce tíživým neúspěchům.“ Jestli se mi toto předsevzetí plní je otázkou… Ale sama za sebe si myslím, že každý je tak úspěšný nebo neúspěšný, jak se cítí.
|
cb2acermic_01_1
|
Kalevala
Myslím, že tento epos o stvoření světa (nebo aspoň o jeho části). Je psán ve verších a obsahuje zastaralá slova. Kniha se dělí do jednotlivých run.
Z knihy by se dalo poznat, že je z finského prostředí. Je zde několik hlavních postav, mezi nimy například V., kovář,... Myslím, že hlavní postavy znázorňují přírodní živly a zastávají funkci bohů.
Myslím, že v některých částech je příběh podobný křesťanskému stvoření světa.
Například jak V. žádá o sázení stromů.
Kniha se mi líbí, ale nečte se mi příliš dobře díky archaismům a zastaralým slovům.
|
js9krijan_01_1
|
Korán – interpretace
Korán je největší a jistě nejznámější literární dílo islámské kultury. Je rozdělen na dvě hlavní části – na popisnou část oblasti kolébky islámu, ale také na cesty a putování Muhammeda za rozšířením nově vznikajícím náboženstvím, a na sůry. Sůry jsou vpodstatě zveršované vidiny proroka.
První část je chronologická a pro čtenáře jistě zajímavá, protože všechny informace odpovídají jak historicky, tak zeměpisně. Dalo byse říci, že tato část byla svižná a zábavná.
Sůry, jak se říká zveršovaným vidinám, přikázáním a slov božích, jsou vlastně to nejpodstatnější na Koránu. Kompozice zde už je rámcová a zveršováním už je jazyk pomalý a na můj vkus celkem kostrbatý. Tato část je již pro vyspělé čtenáře a pro část lidí, kteří v tom vidí nejen literární dílo, ale i směr jejich života.
Knížka se z první poloviny čte rychle, ale od druhé poloviny, abyste porozuměli sůram musíte výrazně zpomalit a číst důkladně každé slovo. Ale na druhou stranu po přečtení knížky již si nebudete myslet, že islám je kruté náboženství, ale vlastně skoro stejné, až na malé odchylky, jako například křesťanství. Vždy totiž záleží jak si to kdo vyloží.
|
js9vrejac_1
|
18. prosince 2008
Ellen Withersová
P1b
1 písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Byl to jen sen
Osnova:
1. Úvod
Probuzení, opití, usnutí
2. Děj
Probuzení do jiného světa, útěk, smrt
3. Závěr
Návrat zpět
Otevřu oči a rozhlédnu se po svém malém pronajatém pokoji, po těch 4 stěnách, které na mě zle shlížejí, po rozlitém víně a prázdných lahvích na zemi.
Žaludek mám někde na dně oceánu a hlava mě bolí jak střep, zavřu tedy oči a propadám se znovu do klidného bezesného spánku.
Když mě vyruší ostré a pronikavé zaklepání na dveře:
„Pane Thomsone.“
„Co se děje?“ odpovím přes zavřené dveře své bytné Mary.
„Jdu vám vyměnit povlečení pane Thomsone.“
Znovu se rozhlédnu po nepořádku v pokoji.
„Dnes ne Mary, je mi nějak zle, myslím, že mám asi chřipku.“
„Ale to bude jen na chvíli, myslím, že už to opravdu potřebujete.“ Odvětí mi neodbytně přes dveře. Posadím se, ale hlava se mi zamotá a skromný obsah žaludku jde ven. Ještě stihnu odvětit, že je mi OPRAVDU špatně a slyším jak si povzdechla a schází chodbou dolů ze schodů. Dozvracel jsem a bylo mi o něco lépe, jdu do koupelny, prohrábnu strniště na bradě a natočím si skleničku vody, kterou do sebe rychle naleju. Podívám se z okna, řekl bych, že je tak dvanáct, možná jedenáct, hodím na sebe tedy nějaké oblečení a proplížím se ven na ulici.
S posledními penězi co jsem měl jsem obešel snd všechny bary ve městě. Cestou z toho posledního, který měl otevřeno snad nejdéle ze všech jsem někde zabloudil, ale v hlavě jsem měl tolik alkoholu, že mi to bylo jedno. Zalezl jsem do nějaké šedé uličky, opřel se o zeď baráku a celý se poddal únavě.
Ráno mě paprsky slunce probudily, zvedl jsem se tedy ze země a rozhlédl se kolem sebe. Zpočátku vše normální, tak co by také mělo být jinak, ale když jsem zaostřil svůj pohled opilce, uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Neslyšel jsem žádný hluk, žádná auta, žádná zvířata, lidi, nic. Baráky byly zarostlé a slunce se odráželo od kapek rosy na zeleni, která byla všude kolem.
Nechápavě jsem vyšel do ulic, ale nikde nikdo nebyl, všechny baráky, obchody, autobusové zastávky, auta, dětská hřiště – všechno prázdné. Zašel jsem tedy do prvního baru, na který jsem narazil a nalil si panáka skotské. Seděl jsem tam a přemýšlel – nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo jsem smutný. Nechápal jsem co se děje byl jsem prázdný jako vše kolem mě, všechny emoce se ze mě vytratily nebyl jsem schopný ničeho.
Nalil jsem si ještě pár sklenek a vydal se opět do ulic, začínalo se již stmívat a já nevěděl co mám dělat. Byl jsem nula bez lidí a byl jsem nula s nimi. Byl jsem vlastně úplně mrtvý a zároveň plně živý. V prázdném obchodě jsem si vzal láhev whiskey a dál se procházel. Byla už noc a nikde nikdo.
Když v tom jsem uslyšel lidský, i když spíš nelidský, skřek, rozhléd jsem se a uviděl tmavou postavu běžící ke mě. Zaradoval jsem se, že nejsem sám a zamával na ni svou láhví. A všiml jsem si, že neběží sám, postupně se k ní přidalo několik dalších, byl jsem radostí bez sebe, běžel jsem jim naproti, když jsem si všiml, že se jim oči lesknou šílenstvím a vypadají… vůbec ne přátelsky. Rychle jsem se otočil a běžel pryč. Zaběhl jsem ke starým skladištím v naději, že se jim zde ztratím. Utíkal jsem co mi nohy stačily, slyšel jsem jak na sebe ty bytosti pokřikují. Schoval jsem se za staré bedny a čekal. Přiběhly do haly, ve které jsem se schovával a začaly ji prohledávat. Modlil jsem se, aby mě nenašly. Skrz bedny jsem je viděl, měli kůži pokrytou puchýři, ohnutá záda, žádné vlasy a dlouhé špinavé nehty, ale ty oči, měli šílené světlé oči. Pozoroval jsem je když v tom se jeden z nich (nevěděl jsem jestli je to žena či muž) ocitl přímo přede mnou, slyšel jsem jak dýchá a jak nasává vzduch a čichá.
„Tohle je můj konec.“ Pomyslel jsem si, když jsem se s tou bytostí střetl očima. Musel mě cítit, ale nic nedělal jen tam stál a koukal na mě těma očima – teď jsem je viděl pořádně, odrážel se v nich smutek, úzkost, strach a šílenství.
Začal jsem couvat do zadu, krůček po krůčku, on nic nedělal jen stál a zíral. Zrychlil jsem své kroky, když v tom zaúpěl. Všichni se otočily a on ukázal na místo mého úkrytu. Otočil jsem se a utíkal. Utíkal jsem co nejrychleji jsem mohl, slyšel jsem je běžet za mnou. A věděl jsem, že když mě chytí bude to můj konec.
Když v tom jsem začal padat, nic jsem neviděl ani neslyšel, snad až na vítr u ucha. Jen jsem padal stále níž a níž. Cítil jsem lehkost vzduchu mezi prsty a uvědomil jsem si, že je asi dobře, že teď umřu. Nepatřil jsem do tohoto světa, nepatřil jsem ani do toho předchozího. Smířil jsem se se svým koncem a jen čekal až dopadnu.
Nemusel jsem čekat dlouho, cítil jsem tvrdý náraz a srdce jako by mi vylétlo až na měsíc, cítil jsem tupou bolest, cítil jsem jak se mi všechny kosti v těle lámou, jak se orgány zpřeházely. A věděl jsem, že je konec a nemusím se již bát, radovat, nemusím platit za nájem ani utíkat šíleným bytostem. Nemusím nic.
Uslyšel jsem ostré pronikavé zaklepání, otevřel jsem oči.
„Pane Thomsone.“
Rozhlédl jsem se, byl jsem ve svém pokoji, na zemi rozlitá vína a láhve rozbité. A ty 4 stěny zíraly na mě 4 stěny mého pokoje. Usmál jsem se a byl jsem rád, byl jsem šťastný…
„Ne Mary nechci vyměnit povlečení, je mi dnes nějak zle“
„Ale jak jste věděl, že…“
Slyšel jsem jak se zarazila a něco si mumlajíc odchází chodbou ze schodů a poté dolů.
„Dup, Dup, Dup… jako by každýmu schodu dávala jasně najevo, že znovu schází Ona, Mary, moje bytná.
|
grp1bwitell_1
|
Irena Ambrožová, 1. E
5. listopadu
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
Osnova:
1) úvod – most a vzpomínání
2) stať – a) klášter pro psychicky narušené a drogově závislé
b) jeptiška vypráví o životě
c) vzpomínka na dvě věci
d) most a matka
e) rozpomenutí se na všechno
3) závěr – jsem tam, kde jsem byla
Ani nevím, jak dlouho už tu stojím, ale moje duše je plná rozporuplných pocitů o životě a smrti. Ruce se mi klepou zimou, ačkoliv je ještě teplý letní večer. Slunce už zachází a loučí se se mnou doruda obarvenou oblohou, přes kterou jako beránek občas přeběhne bílý mráček. Z přemýšlení mě může vyrušit jen mírný vánek, který si pohrává se spadaným listím. Stojím na starém opuštěném mostě, ze kterého jsem prý před několika týdny skočila. Probudila jsem se až ve zdejší nemocnici, ale ze svého předešlého života si nepamatuji skoro nic. Zdá se mi to divné, nikdy jsem neměla žádné sebevražedné sklony. Proto tu teď stojím, na tom mostě, který je pro normální lidi spojkou mezi dvěmi částmi města, ale pro mě osudovou spojkou mezi životem a smrtí, a marně se snažím vzpomínat.
Poprvé po té nehodě jsem se vzbudila v nějaké budově uprostřed lesů a protože jsem měla celý bílý pokoj, tak jsem se domnívala, že jsem v nemocnici. Ale brzy jsem poznala, že tato budova nemá s nemocnicí nic společného. Ležela jsem v klášteře, kde se léčí psychopati a drogově závislí. Místo zdravotních sester a doktorů se o nás starají jeptišky. Trochu mi vadí, že mě považují za blázna, protože jsem udělala něco, na co si ani nepamatuju. Ale jinak se mi v klášteře líbí a doufám, že tady ještě nějaký čas zůstanu. Vyhovuje mi, že jsem bezpečně vzdálená od dění všedního života a líbí se mi, že můžu o všem přemýšlet a nikdo mě neruší. Často sedím několik hodin před oknem a pozoruji ptáky, jak bezstarostně krouží a plachtí po obloze. Docela bych se k nim i připojila a vznášela bych se mezi nimi stejně volná a bezstarostná.
Jednou, to už byla skoro noc, za mnou přišla stará jeptiška, která měla můj pokoj a ještě vedlejší dva na starosti. Nejprve jsem si myslela, že mi jde sdělit, abych už zhasla a šla spát. Jeptiška mi však přišla povědět něco o mé minulosti. Vyprávěla mi, že jsem se narodila na západním pobřeží Irska. Můj otec byl voják a zemřel v jedné bitvě v první světové válce. Tenkrát mi bylo pět měsíců, takže si na něj nepamatuju. Chvilku mě vychovávala matka, ale ta zemřela při požáru, který zastihl náš dům. A tak jsem vyrůstala v dětském domově, že kterého jsem se pokusila několikrát utéct.
Jeptiška odešla a zanechala mě v mých zmatených myšlenkách. Její vyprávění mi docela pomohlo. Ne, že bych si vzpomněla na celý svůj dosavadní život, ale v mé mysli vytanuly dvě vzpomínky. Pamatuji si jenom, jak mi nějaká žena zpívá ukolébavku a v uších mi zněl její příjemný hlas. Nevím ale, co si mám představit pod druhou vzpomínkou. Snažila jsem se rozluštit, co znamená ten bílý záblesk a svištění vzduchu kolem uší, ale pokaždé mě z toho jenom rozbolela hlava.
Zatím co tu nehybně stojím opřená o zábradlí, tak už slunce dávno zašlo za krásný obzor. Dýchá na mě chladný vzduch noci. „Ty jsi tu zase?“ ozval se něčí hlas za mými zády. Prudce jsem se otočila, nečekala jsem v tuto noční dobu a na tomto místě nějakou návštěvu. Za mnou stála vysoká štíhlá žena zahalená do bílého pláště. Měla přikrytou i pravou polovinu obličeje. „Kdo jste?“ promluvila jsem proti své vůli. Ani nevím, proč jsem tu otázku vyřkla, v tu chvíli už mi bylo jasné, že je to moje matka. Žena ke mně přistoupila o krok blíž a shrnula si roušku z obličeje. Polekaně jsem před ní ucouvla o tři kroky. Pravou část obličeje měla zjizvenou a popálenou, nejspíš neviděla na jedno oko.
V tu chvíli se mi před očima objevil bílý záblesk. Na všechno jsem si vzpomněla. Byla má to má matka a to ona mě před tím shodila z mostu, aby se mi pomstila za ty popáleniny, které má, protože se mě pokusila zachránit z hořícího domu. Před očima se mi objevil další bílý záblesk.
Když jsem se probudila, ležela jsem asi v nějaké nemocnici, všechno bylo bílé. Ta jeptiška, co u mě seděla, tvrdila, že jsem skočila z mostu. To je divné, nepamatuji si, že bych měla nějaké sebevražedné sklony. Popravdě řečeno, nepamatuji si vůbec nic. Večer se zkusím vyplížit z pokoje a jít na ten most. Třeba si tam na něco vzpomenu......
|
pr1eambire_01_1
|
Tatíček, Matyáš, V. B, 07/08
18. října
Vyprávění o mé bouli a obroském monoklu
Jednou jsem skákal na posteli a mamka mě napomenula že nemám skákat. Dělal jsem jako že nic a skákal dál. Zakopl jsem a spadl na čelo. Hrozně jsem brečel a měl jem obroského monokla a strašně velkou bouli. Musel jsem mít zavřené oko a dávat si na čelo led. Špatně jsem spal a boule mě stále stejně bolela.
Celí týden mě trápila až další týden mě se boule zahojila.
Od té doby už rači neskáču na posteli aby mě už nepotkala podobná nehoda.
|
bu5btatmat_03_1
|
Bendová, V. B, 07/08
18. října
Vypravování
O prázdninách na pláži
Jednou o prázdninách jsme byli na pláži, to mi bylo 6 let. Já jsem ještě neuměla plavat, ale voda mne lákala abych šla do moře. Ale já jsem neodolala a tak jsem rychle vběhla do moře aby mne maminka neviděla. Maminka mne viděla, a volala na mě aby jsem nechodila do hloubky. Ale já jsem pořád šla a šla a najednou jsem zjistila že tam už nedošáhnu a najednou jsem se začala topit, a tak jsem volala tátu aby mne šel zachránit. a hnet co mě táta zaslechl hnet skočil do vody, a rychle mne dotáhnul na břech. A potom jsem slíbila rodičům že už nebudu chodit do hloubky.
|
bu5bbenkat_03_1
|
Školník
Kdo by byl řekl, že student může už u vchodu do školy zažívat každý den dobrodružství? Jde o to, jak co nejlépe a bez újmy proklouznout tomu mrzutému pánovi, kterému se říká školník. Studentík musí vykouknout za roh a ujistit se, že tam nikdo není, potom se šupky hupky a hlavně opatrně ztratit na schodech, a ve třídě poté ještě následuje maskování nepřezutých nohou strategickým umístěním batohu.
Tak to bychom měli. Přeci se na ty dvě hodiny nebude přezouvat.
Někteří ale nejsou správní dobrodruzi a nechají se lapit. „Kam jdeš? Vrať se a mazej si pro papuče! Co si o sobě myslíte, drzouni?“, zazní hřmotným hlasem.
To potom nastupuje tak „náročný proces“, jakým je, jít ke skříňce, vyštrachat klíče, vyzout si botky, nazout pantofle a náležitě bouchnout dvířky, protože to školník nemá rád.
Občas se zdá, že největší zálibou tohoto pozoruhodného pána je vtrhnout do třídy během vyučování, neříct ani slovo a přibližně minutu, za tichého úžasu učitele, skenovat prostor pod lavicemi, aby objevil narušitele. Někdy beze slova odejde, ale jindy, jak jinak, následuje řev.
Školník je zkrátka nepostradatelnou postavičkou každé školy. I když z něj mají všichni spíš legraci, než respekt, který se snaží si vytvořit, mají ho také všichni svým způsobem rádi. Vždyť má vlastně jen starost o udržení čistoty prostor vzdělávacího kolotoče a zdraví našich nohou.
|
grP4vik_01_1
|
Slohová práce školní
René Šebl
16. ledna 2007
Kniha – přítel člověka?
Knihy si můžeme rozdělit na poučné, zábavné a náboženské. Každá ze tří skupin se dělí do dalších mnoha podskupin.
Já osobně dávám přednost sci-fi knížkám, které mi sice nedají informace, které bych potřeboval do školy nebo kamkoli jinam. Knížka pro mě nepředstavuje mého nejlepšího přítele, protože se mu nemůžu svěřit s novinkama a čekat, že mi odpoví. Na to máme jiné přátele. Knížku považuji za dobré odreagování. Při dobré knížce, která mě zaujme svou dynamičností a příběhem, se dokážu přenést do onoho světa. Neexistují žádné problémy kolem. Ale příliš snít v příbězích z knížky může být i na školu, protože přechod do reality je občas tvrdší.
Na druhou stranu knihy poučné ty mají opačný princip a úkol. Poučné knihy nám mají poradit, když si s něčím nevíme rady a zkusit řešit naše problémy nějakou dobrou informací či radou. Tyto knížky pro mě nejsou nikterak zábavné, ale jsou nezbytné k našemu každodennímu životu. Je to jeden z našich hlavních zdrojů na získání informací, ať už to jsou učebnice nebo encyklopedie.
Náboženské knihy nemají poučovat ani pobavit lidi. Jsou to jakési pravidla a nařízení, které jsou pro různá náboženství jiná. Podle mého názoru takového knihy mají lidem vnutit toto náboženství.
Na konec je třeba říct, že knihy a to, co je v nich napsáno, byly vždy důvodem pro války ve středověku, byly i platidlem. Jsou pro nás zdrojem informací o dávných kultůrách a o jejich smýšlení. Bez nich by jsme hodně nevěděli a nikdy nebudeme vědět, pokud zaniknou.
Osnova:
Úvod
Stať: 1) zábavné knihy
2) poučné knihy
3) náboženské knihy
Závěr
|
cb3csebren_01_1
|
Martin Krumeš 1. E
5. 11. 2003
1. písemná práce
Vzpomínka
(vypravování)
Osnova:
1. představení
2. oslava narozenin
3. "nehoda" – moje chyba
4. po nehodě
5. přiznání a soud
6. znovu po 30 letech.
Vzpomínka
Je mi 75 let a již 30 let mě trápí stále ta stejná věc: Vzpomínka! Snažím se zapomenout, ale denně mi to probíhá v hlavě.
Bylo to právě před 30 lety, když jsem ještě dělal u jedné soukromé společnosti. Byl to docela normální den, kdyby můj nadřízený neslavil padesátiny.
Tak hned po práci se „rozjela“ velká oslava se vším, co k ní patří: hromady jídla, pití a hlavně velká zábava. Odcházel jsem skoro jako poslední, mohlo být asi tak 23,00 hodin (takže již byla tma) a i přesto, že jsem měl v sobě nějaký ten alkohol, jsem usedl za volant. Jak jsem tak jel, začínal se mě pomalu zmocňovat mikrospánek.
Jednou, když jsem se zrovna probíral z mikrospánku, jsem otevřel oči, ale jediné, co jsem viděl, byla tak dvacetiletá dívka s napřaženou rukou a velice vystrašeným obličejem. Stačila ještě vykřiknout, ale bylo pozdě. Auto jedoucí 80 kilometrovou rychlostí jsem neubrzdil, a tak nadcházel čelní náraz. Ihned jsem zastavil a šel se na ní podívat. Byla mrtvá! Nebo aspoň nevydávala žádné známky života. Šel jsem k nejbližší telefonní budce a zavolal záchranku, pak jsem zbaběle ujel. Celou noc jsem nemohl spát, a tak jsem se šel projít na čerstvý vzduch. Bylo to hrozné, stále jsem si promítal obličej té dívky před sebou.
Nakonec jsem usnul tvrdým spánkem. Ráno mě probudilo rádio a zprávy. Říkali: „Včera v noci neznámý řidič přejel a usmrtil dvacetiletou dívku, policie pátrá po viníkovi, ale zatím bez úspěchů.“ A už mi nedalo a šel jsem se na polici přiznat. Nejdříve mi nevěřili, ale pak jsem jim situaci podrobně vylíčil s už jim to došlo. „Vrahu! To si pěkně odsedíš!“ vykřikl jeden z nich. Já jen přikývl hlavou a v tu chvíli se mě chopili strážníci.
Soud netrval dlouho, byl jsem odsouzen na 40 let nepodmíněně za vraždu a řízení pod vlivem alkoholu. Měl jsem štěstí, kdybych se nepřiznal, tak bych dostal nejmíň 60.
Dnes mě pustili z vězení. Byl jsem "hodný", a proto už o 10 let dříve. Vyzáblý a opuštěný se pomalu vzdaluji od zdech věznice.
Ve vězení má člověk hodně času přemýšlet, a proto jsem hned věděl, že první místo kam půjdu po 30 letech bude hrob té dívky.
Když se tak dívám na tu fotku na náhrobku, vybavují se mi všechny moje "noční můry", které mě děsily ve snech po celých 30 let a budou až do té doby než na nějakém takovém náhrobku nebude moje fotka.
|
pr1ekrumar_01_1
|
„A teď si povíme něco o Pascalově zákoně...“ Adéla pohlédne na tabuli, potom kolem sebe, usměje se. Nikdo totiž nedává pozor.
Vláďa si hraje na svém z narozenin – novém mobilu. Michal má hlavu na lavici a vypadá že spí. Markéta asi po paté (tuto hodinu) aplikuje lesk na rty. Vše jako obvykle, pomyslí Adéla a podívá se na sešit před sebou. Na stránce jsou asi dvě věty týkající se fyziky, jinak je vše pokryté srdíčky. Uprostřed každého soustředěně – namalovaného tvaru je jméno Jirka.
<obrázek: srdíčko a v něm je napsáno “Jirka”>
Adéla dodává další a další. Najednou se ozve tiché brnění, je to mobil který má Adéla v kapse. Pohlédne na něj a zjistí že jí volá Jirka! Ano, ten Jirka o kterém se Adéle zdá každá noc! Ten, před kterým se červená! Prostě Jirka.
Adéla tomu nemůže uvěřit (proč by jí volal?!) ale nakonec zmáčkne zelené tlačítko na mobilu, skloní se aby nebyla vidět a promluví.
„Příjem, tady Adéla!“
Ozve se jeho hlas: „Ahoj Adélo, tady Jirka.“
Výraz Adély vypovídá vše.
„A proč mi voláš?“
Je slyšet tichý smích, ticho...
„Přemýšlím o něčem celý den, nemůžu to dát z hlavy. Potřeboval bych se tě na něco důležitého zeptat. Jenom ty mi na tu mojí otázku můžeš dát odpověd. Jen ty.“
Adéla nedýchá, oněmněná úžasem.
„Co takhle sraz za 3 minuty, před třídou kde já mám teď matiku – číslo osm...“
Jako by se teprve teď Adéla probudila: „Jirko, ale já mám hodinu – fyziky!“
„No, já taky!“ směje se Jirka.
„Hmm, tak jo.“ dovoluje Adéla.
„Tak za 3 minuty, čau, lásko!“
Mobil se vypne, Adéla je jako z kamene. Nechápe co se teď právě stalo. Ale za pár sekund už mává rukou nad hlavou.
„...a proto se vylévá plná sklenice vody když do ní hodíte kus ledu. Ano, Adélo, potřebujete něco?“
„Mohla bych prosím na WC?“
Pan profesor Hanzelka váhá: „A opravdu potřebujete? Můžu se na Vás spolehnout? Herečka Adéla přichází na pódium: „Prosím, asi to nevydržím, potřebuji rychle!“
„Běžte, běžte, já se omlouvám...“
Ze zadu třídy se ozve Honza: „Hlavně ať se nepočůrá!“
Adéla vychází ze třídy a když zavírá dveře, pořád je slyšet smích: spolužáků.
Po tříminutovém dobrodružství zahrnujícím mnoho profesorů kteří se ptali co dělá venku z hodiny, Adéla je na místě. Jirka tam již stojí, hledí na Adélu s úsměvem na tváři.
Adéla nemá slov, jen otevírá a zavírá pusu.
„Čau Adélo.“
„Mmm...tedy, ahoj...“
„Přemýšlel jsem o tom hrozně dlouho.“
„Mmm...“
„A nakonec jsem si řekl, že se tě prostě musím zeptat, nemůžu to jen tak nechat osudu.“
„Jasně.“
„Můžu se tě teda zeptat?“
„Jo!“
„Nevíš co je dneska k obědu?“
KONEC
Adéla → Marie T.
Jirka → nějaký starší student, nejlépe ze sexty nebo ze septimy ... (jen na poslední scénu)
Místa:
Třída, chodby
Lidé
Adéla, Jirka, Pan Profesor Hanzelka (a jiní Profesoři) a třída ve které je Adéla v první scéně
Kostýmy:
Každo-denní oblečení, kromě jedné scény (Adéla na chodbě → jako kdyby měla zbraň a byla tajná agentka)
<obrázek: mobilní telefon: na displeji se ukazuje, že volá Jirka; druhý obrázek: sešit pokreslený srdíčky a jménem “Jirka”>
|
js9zalmic_03_1
|
Milan Věrtelář 2. G
15. října 2008
1. slohová kompozice
(diskusní příspěvek)
<novinový článek – Dovoz ojetin vzrostl>
Dovoz ojetin: Vše staré nemusí být špatné
Podle mě je na jednu stranu správné že dovoz ojetin vzrostl, ale na stranu druhou to má i své nevýhody (zase více znečištěné ovzduší). Je zcela překvapivé, že nejvíce dovežených vozů je značky Ford, která svými modely nemá co nabídnout ačkoliv s příchodem SUV od Fordu se její situace zlepšila s Volkwagenem a na třetím místě je domácí automobilka Škoda Auto, která už patří pod VW což byl krok správným směrem. To, že je Škodovka už na 3. místě v počtu ojetých dovežených vozů, ale není na druhou stranu tak nepochopitelné, protože ceny nových vozů Škody Auto v poslední době rapidně klesly, tak si spousta lidí v zahraničí koupí raději levnou Škodovku, aby jí po několika letech mohl prodat za stále slušné peníze. Pozitivum dovozu jsou zejména nižší cena u vybraných modelů, ale tak taky když se sem z větší části dovážejí vozy staré 6 – 10 let tak některé modely už se ani nevyrábí. Podle grafu je patrné, že mezi lety 2005 – 2006 zažil dovoz ojetých aut největší boom, což mě celkem udivilo, protože jsem si myslel, že počet dověžených ojetin spíše klesá, ale jak vidno, tak právě naopak. V České republice z cela převládá prodej ojetých vozů nad prodejem vozů nových. Tak ono se není co divit, když lidé nemají peníze na nová auta a nevydělávají si tolik jako např. v sousedním Německu. Z těchto důvodů si raději koupí auto z bazaru než-li z autosalonu, ještě navíc, když i cena ojetin v posledních měsících klesla o 7 až 8 % a Škodovky o celých 15 %. My sami máme jedno auto z bazaru a druhé kupované jako nové a zatím se s ani jedním nic nestalo, takže i to svědčí o tom, že se v bazarech neprodávají jen nespolehlivá auta, ale i kvalitní a zachovalá. Ovšem ne vždy můžete mít stěstí při výběru…
|
ces2gvermil_1
|
7. ledna
Tůma Ondřej
P2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Planeta Země II.
Osnova: I. Píše se rok 2459
II. a) Jako vejce
b) Na povrchu Země
c) Ponaučení
III. Zase jindy
Píše se rok 2459 a je tomu už 285 let, co se lidská populace kvůli nadměrnému znečištění a obsahu methanu v atmosféře na planetě Zemi I musela přemístit na sto tisíc světelných let vzdálenou planetu vhodnou pro život a byla nazvána Planeta Země II.
Tato planeta, která byla nalezena průzkumnými sondami, již v roce 2108 upoutá při pohledu z vesmíru na první pohled, neboť je šišatá jako vejce a má svislou osu. To způsobuje, že roční období se není jinak než na Zemi I a obyvatelná část je jen na pomyslném rovníku, protože dále k pólům teplota rapidně klesá a u pólů dosahuje až teploty -383°C, protože hvězda, která ohřívá Zemi II, je také v pohybu, tudíž se světlo a teplo k pólům nedostane.
Na povrchu Země II to z prvu vypadá jako na Zemi I. Potoky, rybníky, řeky, traviny, louky, zvířata jen vzdáleně připomínají předešlá zvířata, ale stromy dosahují rozměrů maximálně dvou metrů a může za to velké procento helia v ovzduší. Helium také způsobuje vysoký hlas, jak to známe z pouťových balónků historie 21. století planety Země I.
Nová generace lidí se ponaučila a nyní se k přírodě chová slušně. Dopomohly k tomu i nové technologie, kterými lidstvo dosáhlo 1,5% splodin celosvětově.
Mohl bych vám tu vyprávět jak jsou lidé na své druhé planetě šťastní, že člověk dnes lítá díky antigravitačním zákonům tak jako se před čtyřmi sty lety jezdilo na kole. Jak se umíme teleportovat z místa na místo u cestovní kanceláře Teleport Fischer atd., ale to si povíme zase jindy.
|
grV2tumon_01_1
|
27. listopadu 2008
Tereza Dubitská
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma:
Byl to jen sen
Osnova:
1.Úvod – procitnutí v lese
2. Zápletka – Poznání krásné dívky
3. Konec – Probuzení
Byla noc... temná a chladná a já tam stál. Stál jsem uprostřed hustého lesa a nevěděl jsem, co zde dělám. Díval jsem se kolem sebe, otáčel jsem se z jedné strany na druhou a hledal alespoň cestu, která by mě někam dovedla. Zkoušel jsem si vzpomenout, co se stalo. Nevěděl jsem v tu chvíli vůbec nic.
A tak jsem vykročil. Šel jsem tím tmavým lesem, neviděl jsem si ani na špičku nosu a přemýšlel jsem, proč jsem tady. Ušel jsem pár metrů, zastavil se a uslyšel jsem praskání větví. Zafoukal studený vánek, v dáli zahoukala sova a mně přeběhl mráz po zádech. Bál jsem se. Zavolal jsem: „Je tu někdo?“ Nikdo se neozval. Se strachem jsem tedy šel dál. Bloudil jsem. Začal jsem zrychlovat. Běžel jsem. Byl jsem už beznadějný. Zastavil jsem se a vydýchával.
A pak se to stalo. Ta krásná zářící bytost přede mnou jen tiše stála a já najednou cítil teplo u srdce, klid a radost. Srdce mi bilo jako zvon a já jsem stál a díval se. Byla to dívka. S krásnými rudými rty a modrýma očima. Byla oblečená celá v bílých dlouhých šatech. Nechápal jsem, kde se tu octla, proč tu takhle stojíme a koukáme na sebe, ale bylo mi dobře. Ona nic neříkala, já taky ne, ale bylo to krásné. Pokusil jsem se ze sebe vytrousit alespoň větu, slůvko, hlásku, ale něco mi bránilo, nešlo to. Najednou mě chytla za ruku. Celý jsem se vzrušením chvěl. Přál jsem si, aby řekla alespoň slovo. Chtěl jsem slyšet její hlas. Určitě je příjemný, jemný a něžný. Uklidnilo by mě to. Ale ona nic neřekla. Netušil jsem, čeho zamýšlí, ale užíval jsem si ten jemný dotek její ruky. Najednou se obličejem začala přibližovat k mému. Dýchal jsem neskutečně rychle. A najednou jsem cítil její rty na mých. Bylo to úžasné. Něžné. Myslel jsem, že se mi zastaví srdce. Ale najednou mi pustila ruku. Přál jsem si, aby tu zůstala, byla se mnou věčnost. Ale ona se jen pousmála, otočila se a pomalu odešla. Její kroky nebyly ani slyšet. Běžel jsem za ní, chtěl jsem ji chytit, ale ona už tam nebyla. Pocítil jsem prázdno, ale i radost. Teď už mi bylo jedno, kde jsem. Pouze jsem stál a v paměti si opakoval ten její úsměv, její oči, rty a tu jemnou malou ruku...
Najednou však slyším někoho volat. Připomíná mi to hlas mé matky. Volá: „Vstávej, jdeš do školy.“ A já se probouzím z toho překrásného, avšak divného snu. Nikdy na něj nezapomenu.
|
grp1bdubter_1
|
12. ledna 2006
Daniel Komrska 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Pokoj, kde se cítím dobře
Osnova
1) Úvod
a) Okolí pokoje, poloha v bytě
2) Stať
a) Celkový vzhled
b) Věci v pokoji
c) co v pokoji dělám
3) Závěr
a) Jak se mi pokoj líbí
Můj pokoj
Můj pokoj se nachází v Miškovicích v ulici Bendlova 158 v pátém patře. Nachází se v zadní části bytu, vedle obývacího pokoje a vedle chodby.
Můj pokoj není moc velký. Mám ho společně s rodiči, kteří tam mají dvě postele. Na stěnách má bílé tapety, je tam jeden radiátor, jedno okno, z kterého vidíme do okolí.
V pokoji mám hodně věcí. Mám tam postel s psacím stolem a se skříňkou na oblečení, jednu skříň, kde mají rodiče věci, dvě knihovny, ve kterých sice nemám knížky, ale hračky, dvě manželské postele, kde spí rodiče a tři lampy. Na poličkách mám modely aut, které sbírám, lego stavebnice, které rád stavím, plišáky, knížky a učení. V pokoji mám dveře které vedou do chodby, mamka tam má prkno na žehlení a prádelní koš a taťka tašku do práce.
V pokoji si píšu úkoly, cvičím, spím, hraju si různé hry, stavím lego a lepím modely letadel (které mě velmi baví). Pokoj si uklízím jednou za čtrnáct dní, kdy si utřu prach a vyluxuji. V pokoji si čtu knížky nebo časopisi a poslouchám hudbu.
Celý pokoj se mi velmi líbí. Je bohužel trochu menší, ale to mi vůbec nevadí. Trávím tam většinu svého volného času a moc mě to tam baví. Je z okna vidět do okolí a vidím i na svou bývalou školu.
|
ces1bkomdan_1
|
12. prosince 2008
Netušilová M.
P3b
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho také nemusel najít.
Osnova: 1. Kdy použít smysl pro humor
2. a) bezvýchodné situace bez humoru
b) Smysl pro humor nebo škodolibost?
c) má pekelná situace
3. význam věty: „Nikdy neztrácej smysl pro humor.“
Nikdy neztrácej smysl pro humor... Tolikrát už jsem si opakovala tuto větu. Jenže je těžké se jí řídit v tu chvíli, kdy máme určitý problém. Ten, kdo třeba ztratí někoho blízkého, ať už přítele, příbuzného nebo třeba milované zvíře, smysl pro humor zrovna zřejmě nevyznává.
Vzpomínám si na mnoho svých situací, kdy by bylo na místě si říci: „Nikdy neztrácej smysl pro humor“, ale myslím, že ani v jedné, mi v ten moment neproběhla hlavou tahle myšlenka. Člověk je z těchto situací akorát nervózní, protivný na ostatní a jediné, co ho v tu chvíli zajímá, je jak problém vyřešit a ihned.
Ovšem znám osoby, které vtip využívají vždy a všude. Podle mě je to hodně pozitivní, ale když toho není příliš. Všeho moc škodí, ne? Většinou se však všichni nejvíce smějí cizímu neštěstí, nebo snad svému? Určitě ne. To už je pak škodolibost, která je čím dál, tím víc ve společnosti oblíbená.
Řeknu vám tedy příklad jedné své pekelné situace, kdy by se tahle věta o ztrátě humoru „sakramentsky“ hodila. Naše sídliště je už dlouhou dobu v rekonstrukci. Ze začátku jsem si říkala: „Super, bude to tu vypadat hezky“. Ale postupem času se akorát rozčiluju. Práce jim vůbec neubíhá, hlavně, že se baví. To, že tím vším obtěžují nájemníky bytů, jim je ukradené. Ale proč by je to vlastně mělo zajímat? Dostanou za to zaplaceno tak nebo tak. A někdy se rozčílím více než je zdrávo, jako když jsem jednou upadla u vchodu do nezaschlého betonu. V tu chvíli se ve mně všechno vařilo a nadávala jsem na všechny kolem. Ale teď si říkám, není to banální a vlastně i vtipná situace? Proti problémům, co mají například děti v chudých zemích, kde si humoru asi moc neužívají, je to nic.
A tak mě hodně situací naučilo, že s humorem jde všechno na tomhle světě, který nám rozhodně nic neulehčuje, mnohem lépe. A právě proto, má tato věta: „Nikdy neztrácej smysl pro humor“, tak velkou hodnotu.
|
grP3bnetm_01_1
|
Jan Lintymer
Třída: VIII. B
Datum: 4. 11. 2009
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
RON WEASLY
Ron Weasly měl povahu hodně přátelskou. Ke svým nejlepší kamarádům k Harrymu Potterovi a Hermioně G. měl velice přátelský vztah a měl oně velký strach a také měl strach o svoji mladší sestru Jeany. Ron, Harry i Hermiona se kamarádily se starším mužem Hagridem. Který dával Ronovi spoustu skušeností. Choval i zvířecího miláčka krysu jménem Prašivka.
Ron se snažil ve všem vyniknout, ale byl moc horlivý. Snažil se být nejlepší a perfektní jako byl jeho nejlepší kamarád Harry. Pokaždé když se o to pokusil tak mu úspěch něco překazilo, byl to buď strach z pavouků ale i se tmy i různých tajemných věcích. Překazily mu to občas i soupeři se kterými bojoval.
Aby vyniknul udělal i to co v čarodějnickém zákoně není umožněno. Ovšem odvážný ale hlavně strachuplný více než (jeka) jeho kamarádi. Byl spíše kladnou postavou ale měl určitě záporné vlastnosti. Tohoto chlapce jsem si vybral protože je mi sympatický svou odhodlaností.
|
kl8blinjan_1
|
Slohová práce školní
Procházková Iveta
2. A 14. ledna 2008
Téma: Problém, který mě zaujal
EUTANAZIE
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) „továrna na smrt“
b) odpůrci eutanazie
c) zastánci eutanazie
d) proč a jak eutanazii uzákonit
III. Závěr
V současné době se v médiích často hovoří o tzv. smrti na požádání neboli eutanazii. Eutanazie tu byla, je a bude, ale vše se dostalo na veřejnost až díky společnostem typu švýcarské Dignitas a jí podobným.
Tyto společnosti jsou mnohými odpůrci pojmenovávány jako „továrny na smrt“. Není se čemu divit, když nejsou upraveny a hlídány zákonem. Jsou nelegální a od svých zákazníků si za dobrovolnou smrt účtují celkem slušné peníze. Např. již zmíněná švýcarská společnost Dignitas je nyní vyšetřována. Na její existenci se přišlo i díky jednomu Čechovi, který se rozhodl využít jejích služeb a své rodině o tom nic neřekl. Ta se po něm začala shánět a uvědomila policii. Vyšetřováním zatím mimo jiné vyšlo najevo, že společnost sídlila v menším klidném městě, v budově, která na první pohled vypadá jako obytný rodinný dům. Jen na zvonku místo jmen stojí nápis Dignitas.
Mezi odpůrce eutanazie patří většinou křesťané, starší lidé a další z těch, kteří razí teorii
o tom, že život byl člověku dán a on nemá právo si ho brát. Tito lidé jsou často i proti potratům a zřejmě si neuvědomují, jaké to je pro znásilněnou ženu, která v sobě nosí a poté vychovává vlastně cizí dítě počaté násilím. Ale samozřejmě se mezi odpůrci najdou i tací, kteří jsou ochotni v takovýchto případech udělat výjimku a ukázat sovu lidskost.
Naopak existuje i mnoho zastánců eutanazie. Podle nich i těžce nemocný člověk má právo rozhodnout o svém životě. Ovšem něco jiného je, pokud postižený člověk jen bezmocně leží a není schopen žádného rozhodování. Tady i zastánci tápou a uvědomují si velkou zneužitelnost eutanazie, pokud by ono důležité rozhodnutí bylo svěřeno rodině, zvláště pokud by ji čekalo dědictví. Ze známých osobností mezi zastánce patří např. Jiří Paroubek, který veřejně líčil, jakou pomalou smrtí umíral jeho příbuzný. Patří sem i další politici, ale je paradoxní, že nakazují lidem používat pásy v automobilech, jenže někteří lidé si nepřipoutáním také mohou volit svůj osud. Je přece každého věc, zda chce riskovat nebo se připoutá, zda chce žít nebo zvolí eutanazii. Každý by měl mít svobodnou volbu, je to jeho rozhodnutí a popřípadě jeho problém.
Já osobně si myslím, že by se měla eutanazie zlegalizovat. I kdyby se neuzákonila, bude probíhat stále, proto by bylo lepší mít ji pod kontrolou a dovolit trpícím lidem, aby zemřeli důstojně, aby nemuseli své rozhodnutí skrývat a aby nemuseli podnikat náročné cesty do „továren na smrt“, které většinou sídlí v zahraničí. Eutanazii by neměli provádět lékaři, kteří mají naprosto opačný úkol, ale odborně vyškolení pracovníci, kteří by rozuměli i psychice člověka a svůj úkol by vykonali u nemocného doma, aby mohl být se svou rodinou a nemusel se stresovat cestováním. Zákon by však musel mít přísná pravidla, což by možná vedlo k poklesu zájmu o eutanazii, což ale není jeho cílem. Jeho cílem však není ani opak.
Eutanazie je celosvětový problém a je třeba ho řešit a to nejen u nás. V některých zemích je již povolena, z evropských zemí do nich patří např. Nizozemsko.
|
cb2aproiva_01_1
|
Téma: Realita je nudná, dejte mi jiný svět!
Osnova: 1) Film jakožto únik do jiného světa
2) Historie, druhy, žánry
3) Kladná a záporná energie
4) Síla příběhy a následné ovlivnění
V dnešní době plné stereotypů, kdy ráno vstanete, s nechutí dorazíte do školy či do zaměstnání a v pozdních odpoledních hodinách opět překročíte práh domovních dveří, je skoro nepředstavitelné trávit všední den jinak. Možným východiskem ze změti nudných povinností je film. Ano, čtete správně, neboť film je ten nejlepší způsob, jak z nudné reality rázem proniknout do světa plného fantazie a zcela odlišného než je váš vlastní. Stále mi nevěříte? Položte si tedy otázku, kde jinde můžete vybouřit své emoce na plné pecky, vyjádřit své sympatie k hlavnímu hrdinovi nebo oplakat gigantickou gorilu, jejíž život byl zpečetěn pět minut před koncem, než před televizní obrazovkou či v přeplněném kinosále.
Pokud bychom chtěli datovat vznik filmové produkce, museli bychom se v čase přesunout zhruba o sedm desítek let zpátky. Za tu dobu se kinematografie neuvěřitelně posunula kupředu a já si dovoluji říci, že se v dnešním světě stala nepostradatelnou součástí lidského kulturního vzdělání. Napomáhají tomu také různé druhy a žánry filmu. Vezměte si takový dokument, který je pro někoho pouhou ztrátou času, někomu však pomůže objasnit plno nevyslovených otázek. Záleží jen na člověku, jaký žánr si pro svou potřebu vybere.
Vraťme se zpět k pointě tohoto textu. Na začátku úvahy jsem zmínila film v kontextu s neomezenou dávnou nové reality. Nyní k tomu připojím i jistou dávku energie, ať už negativní nebo pozitivní. S každou se divák po skončení filmu určitě setká. Alespoň já takové stanovisko zastávám, ale jelikož by to mohlo být sporné tvrzení, jsem ochotna svůj postoj zdůvodnit. Minulý týden jsem odcházela z kina zhrzená, neboť film, na který jsem byla dlouho zvědavá, mě absolutně nezaujal. Na druhou stranu snímek, který jsem shlédla více méně z donucení mě oslovil natolik, že jsem při odchodu z kinosálu div neskákala nadčením.
V tomto se právě skrývá individualita každého z nás, která buď dovolí nebo zakáže dotyčnému proniknout do hloubky filmového příběhu. Někdo se dokáže ztotožnit s hlavní postavou natolik, že si druhý den vyrábí stejný černý oblek, jiný si zas užívá netradiční zámořský humor, díky kterému na chvíli zapomíná na své osobní problémy. Film je tedy neutrální brána do světa plného nových zkušeností, zajímavostí, pravd i lží, a v dnešní době i nejlepším únikem před nudnými, všedními událostmi.
|
grP3adbahel_1
|
27. listopadu 2008
Šnáblová Petra
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: 1) stalo se to jedné noci
Osnova:
I. Oslava zakončení šk. roku
II.
1) Petrovo divné chování
2) Petrův kolaps
3) strach o Petra
III. šťastný konec
Zdá se mi, že to bylo nedávno, ale od toho osudného dne už uplynulo mnoho času. Byl konec školního roku a byl to poslední rok na základní škole. Rozhodli jsme se, že to oslavíme. Oslava se konala u Vojty doma. Ten si všechno krásně nachystal, připravil výzdobu a občerstvení
Bylo něco kolem půl osmé a před domem se začali scházet první hosté. Mezi nimi byl i Petr. Věčně veselý a vysmátý chlapec přikráčel podivnou chůzí a vypadal velmi sklesle. Když Vojta přivítal hosty do domu, nabídl všem občerstvení. Všichni si brali, jen Petr ne. Když se ho Vojta zeptal, jestli je vše v pořádku, odpověděl: „Ano, nic mi není.“
Najednou byla už noc a všichni se na oslavě skvěle bavili, jen Petr seděl nehybně na sedačce. Anička ho vytáhla, aby si s ní šel zatančit. Nejprve se zdálo být vše v pořádku, až do chvíle, kdy se Petrovi podlomila kolena a následně padal k zemi. Všichni se ho hned snažili probrat. Nereagoval. Něco zcela jistě nebylo v pořádku. Spolužáci ihned zavolali sanitku, která ho následně odvezla do nemocnice. Tím skvělá nálada na Vojtově oslavě opadla. Všichni se báli.
Celou noc seděli společně na pohovce a doufali, že bude vše v pořádku. Brzy ráno v tom hrobovém tichu zaznělo pípání telefonu. Vojta ho šel zvednout a ostatní se shlukli kolem něj. Telefonát byl z nemocnice přímo od lékaře, který jim následovně oznámil, že Petrův stav je velmi vážný a kritický. Všichni se báli čím dál víc. Někteří už přemýšleli o tom, co by se stalo, kdyby umřel, pro některé tato myšlenka byla zcela nepřípustná. Někteří se báli hodně, někteří míň a pár jedinců mělo i slzy v očích. Časně z rána zazněl telefon podruhé. V tom všichni strnuli. V hlavách měli hrozivé myšlenky, co jim lékař oznámí nyní.
Opět to byl Vojta, kdo zvedl telefon. Ostatní už ale zůstali sedět, chytli se za ruce a dívali se, jak bude Vojta reagovat. Ze začátku vypadal velmi zděšeně, ale pak se usmál, obrátil se k ostatním a pronesl větu: „Petr je v pořádku, za týden ho z nemocnice pustí.“ Než větu stihl doříct, ostatným už se vykouzlil úsměv na tvářích. Dopadlo to dobře, Petr měl štěstí. A teď? Teď už na tuhle dávnou noc vzpomínáme s úsměvem.
|
grp1bsnapet_1
|
Z BOHATÉ PRINCEZNY OBYČEJNÁ A POSLUŠNÁ DCERA
Stalo se to kdysi dávno. Byla jsem mladá a nikdy jsem si tuto skutečnost nepřipouštěla. Jenže stalo se to a i přes všechno, co se dělo kolem, jsme z toho s maminkou vyvázly...
Bylo mi asi 16 let. Nic mi nechybělo. Rodiče si mě rozmazlovali, doteď jim to vyčítám. Měla jsem všechno, na co jen jsem si vzpomněla a přeci mi to bylo málo. Chtěla jsem víc. Penězi jsem byla přímo zkažená. Nepřipadala jsem si nijak odlišná, jen jsem měla vše o čem si ostatní mohli nechat jen zdát...
Začalo to na začátku třeťáku. Nikterak jsem nevnímala situaci a žila jsem dále svůj „život rozmazlené princezny ze zámku“. Naši se rozváděli a já se jim do toho raději nepletla. Proč taky? Naivně jsem si totiž myslela, že mám svůj život. Byla jsem zamilovaná a nic mi nechybělo. Možná ta rodinná pohoda, kdo ví. Moc času jsem doma netrávila. Rodinnou společnost jsem raději nevyhledávala, byla jsem se svými rádoby přáteli a bylo mi fajn.
Situace začala pomalu houstnout a na mamince bylo vidět, že je unavená a utrápená. Svěřila jsem se kamarádce, která místo toho, aby mi podala pomocnou ruku, se ke mne otočila zády. Podle jejích slov nechtěla řešit takovéhle „malichernosti“. Bylo mi do breku. Do toho mě přítel zaskočil s rozchodem. Neřešila jsem to – byla jsem na pokraji sil. Ve škole jsem se zhoršila. Začala jsem všechno flákat a potulovat se kdesi po nocích – peněz jsem měla dost, jen abych doma nemusela poslouchat ty hrůznosti, které si byli schopni naši vyměnit!
Otec byl bohatý, matka se jen přiživovala, ale nesmíme jí zazlívat to, že nejprve hospodařila se svým platem a pak čerpala z rodinného účtu. Otec mi tenkrát ani nedal vybrat střední školu. Chtěl mít pokoj, a tak mi zaplatil soukromé gymnázium. Blížilo se rozvodové řízení a já byla čím dál tím víc psychicky na dně. Mrzelo mě, že to takhle dopadlo, ale nicméně to nebylo moje rozhodnutí. Neměla jsem s tím co dočinění. Školu jsem tentokráte už úplně vynechávala. Nebavilo mě chodit mezi ty snoby, kteří neměli v hlavě nic jiného než peníze, peníze a peníze.
Těsně před rozvodem se naši dozvěděli, že školu vůbec nenavštěvuji, hádali se kvůli tomu ještě víc. Když se rozvedli, táta se odstěhoval a vše, co jsme doposud měli a v čem jsme žili, nám ponechal a zmizel.
Když se matka dozvěděla, že ve škole jsem naposledy byla bůhví kdy a že by měla zaplatit školné, málem jí vstaly vlasy hrůzou na hlavě. Psychicky to neunesla... Nemluvily jsme spolu dlouhou dobu, doma jsme se jen míjely. Měla starostí až nad hlavu – nevěděla kam dřív skočit, co dřív zařídit a hlavně, co dřív zaplatit. Cítila jsem se hrozně... Najednou se ve mně cosi probudilo a já se rozhodla, že všechno změním. Zařídila jsem si školu, už ne soukromou, ale naopak státní. Změnila jsem se a s omluvou přilezla za mamkou. Celkově jsem si musela zvykat na nový režim všeho kolem mne a také jsem si začala uvědomovat, že život není jen o penězích. S maminkou jsme žily sice v přepychu, ale skromně. Donutily nás k tomu okolnosti. Začaly jsme žít nový, pro mě lepší, život. Otce jsem doteď neviděla. Nechybí mi. Jen nechápu, že nechybím já jemu. Maminka je pro mě všechno a až v takovéhle situaci si člověk uvědomí, jak moc jsou pro něj důležití ti nejbližší – ti, kteří vás milují. Klobouk dolů před mojí maminkou.
Život bez peněz je sice jiný, ale dá se to přežít. Peníze nejsou všechno. Jen se s nimi musí naučit člověk hospodařit! Jsem ráda, že to takhle dopadlo. Na škole jsem se seznámila s prima spolužáky, kteří mě jen tak v bryndě nenechají a dokonce jsem se i nanovo zamilovala... Snad to bude ten pravý!
|
pr4chanmar_1
|
Živé fotografie
Mladý a nadějný fotograf Jonathan Fix bydlel v centru australského nejznámějšího města Sydney. Žil v malém bytečku se svou manželkou Marry. Johnatan pracoval v redakci místních novin a Marry byla na mateřské dovolené. Jejich příjem nebyl příliš vysoký.
Jak šel čas, novinám ve kterých Johny pracoval se přestalo dařit, měl méně pracovních příležitostí a vše nasvědčovalo tomu, že si bude muset najít nové místo. Marry chtěla svému manželovi pomoc. A tak, i přes všechen strach a stud, zavolala svým rodičům do Spojených států. Odešla z domova v 18 letech a od rodičů se chtěla odstěhovat co nejdál – což se jí podařilo. 15 let nebyli v kontaktu, ale Mary sebrala odvahu a vytočila číslo. Telefon dlouho vyzvání, ale pak zvedne sluchátko na druhém konci světa její movitá matka. Když se Mary představila, položila jí telefon. Zkoušela to vícekrát, ale marně. Rodiče zřejmě nepřenesli přes srdce, že se<in> jim dcera provdala do Austrálie.
Johny s Marry cítil a rozhodl se jí pomoci. Sám ale nevěděl jak. Chtěl jí zprostředkovat setkání s rodiči, ale to by znamenalo odletět do Bostonu.
Johny chtěl sehnat své manželce peníze na letenku. Z všeho toho přemyšlení a vymýšlení Johny usnul v křesle.
Druhého rána se probudil zpocený a vyděšený z prožitého snu. Viděl v něm jak ráno spokojeně vstává a vyráží do práce. Na parkovišti před domem na něj čekal kolega Tim se služebním vozidlem. Měli společně jet do blízkého města Wollongong fotit místní faunu. Cesta trvala necelých 50 km. Tim řídil a Johnatan se kochal krásami přírody a v ruce třímal fotoaparát. Cestu jim náhle zkřížila záchranná služba, která jako o život jela za mužem, který ležel na blízké silnici, zřejmě infarkt. Byl to starý pán, který nejspíš podlehl vysokým teplotám a díky číslu na zádech jsme usoudili, že běžel nějaký závod. Tim zpomalil auto a Johny párkrát cvaknul fotoaparátem.
Nehoda se stala na 150. kilometru na dálnici ze Sydney.
Před Wollongong už byl klid. Johny nafotil, co potřeboval a vrátili se domů. Příštího dne nechal fotografie vyvolat a s hrůzou ho praštila do očí zvláštní věc. Ten muž, kterého Johny vyfotil, měl na zádech číslo 150, nehoda se stala na 150. kilometru a čas vyvolání fotografií byl 15 h 10 min.
Se vzpomínkami na zvláštní sen Johny běžel po schodech dolů do temné komory, aby se přesvědčil, že ve skutečnosti žádné takové fotografie neexistují. Zděšeně hleděl na šňůru s fotografiemi, které se sušily v místnosti. Prohlédl si je a sundal je ze šňůry, že je ukáže manželce.
Když přišel do pokoje Marry zrovna s úsměvem na rtech položila telefon a říká: „Mluvila jsem s mámou a chce mě vidět, koupila mi letenku na zítra ráno, mám si ji vyzvednout na letišti“. Johny měl radost, že se vyřešil problém s jejími rodiči, ale stále byl zděšený z těch „živých fotografií“.
Marry zbrkle začala pobíhat po bytě a balila si věci. Říká: „Zvládneš to tu s malou miláčku?“ Johny suveréně odpověděl: „To víš, že ano – jen mi řekni, kterým letadlem letíš a já zavolám Timovi, aby tě hodil na letiště“. Marry hledala papírek s poznámkami od své matky a říká: „Je to let QS 150 z letiště ve Wollongong, žzítra ve 3 hodiny ráno.“
Johny myslel, že dostane infarkt stejně jako ten muž z jeho snu. „Nikam nepojedeš“, vykřikl. Marry si vyslechla jeho příběh. Oba manželé nikdy pověrčiví nebyli, ale podivná shoda čísel je oba děsila a nedokázali pochopit, kde se v komoře vzali fotografie z jeho snu.
Marry tedy příštího rána do Ameriky neodletěla a matce se omluvila. Její let žádnou poruchu neměl, jak by se zdálo podle scénářů amerických akčních filmů. O několik týdnů později zavolala Mary opět její matka a tentokrát chtěla přijet do Austrálie ona. Chtěla vidět svojí vnučku a manžela své dcery. Návštěva byla velice příjemná, Mary si s maminkou vyjasnila všechny předchozí nejasnosti a vesele si popovídali. Marryin tatínek byl zase nadšený z Johnatanova povolání a říká: „máte báječné povolání Johny, já sbírám u nás v Bostonu všechna vydání časopisu Thunderbolt, je to jeden z nejlepších u nás, chcete se podívat, vzal jsem si jich pár na cestu do letadla.“
Johny netušil, že ho čeká další šok. Na poslední dvoustraně viděl fotografie ze svého snu, na které už skoro zapoměl.
Vzal si číslo na redaktora časopisu a zavolal mu. Byl velmi potěšen, že mluví s majitelem fotografií, které jim někdo poslal až z Austrálie. Johny řekl, že netuší, jak se dostali až do Bostonu. On ani jeho žena je tam neposlali.
Sled událostí přinesl manželům Fixovým mnohá překvapení, ale hlavně pan Morse – redaktor časopisu Thunderbolt poslal Johnymu honorář za skvělé fotografie. Bylo to 150 tisíc dolarů.
Jak se zdá podivné cifry byly pro Fixovy šťastnými nikoli nešťastnými, jak se zprvu zdálo.
|
pr4atplazuz_1
|
Postava je muž. Muž je prohnutý a srandovního vzrůstu. Obličej oválného tvaru. Vlasy má splihlé. Obočí má evidentně tenké. Pohled do leva (z našeho pohledu). Jeho úsměv vypadá jako by chtěl něco říct.
Jeho levá ruka je zvednutá do úrovně krku se zvednutým ukazováčkem a pravá ruka je svěšená. Na sobě má košili se sakem. Kalhoty má kratší než obvykle. Má dlouhé boty.
|
js6pet_1
|
Ostrov
Jared si setřel prach z očí. Naskytl se mu nevídaný pohled, Jjelikož jeho zrak nebyl zcela v pořádku, byl schopen rozeznat pouze mihotající se červené tečky. Co mu ovšem neucházelo byl křik zraněných. Volání o pomoc, která nepřicházela. Jared byl v šoku. Srdce mu div nevyskočilo z hrudníku. Dostával křeče a pálilo ho v ústech. Nevěděl co se stalo, ale chtěl se probudit z této noční můry. Doplazil se k vodě a vypláchl si oči, které ho boleli jako kdyby mu do nich bodali tisíce malých jehliček. Konečně viděl jasně. Všude samé trosky. Jared konečně pochopil co se stalo. Letadlo, které směřovalo z Nového Zélandu do San Franciska své destinace už nikdy nedosáhne. Stál tam nehnutě a nedokázal nic udělat. Viděl spoustu mrtvých těl v moři, které místo krásně modré barvy bylo růžové. Smrt v troskách muselo shledat minimálně 200 lidí. Spatřil jak na rozhžhaveném písku se snaží matka beznadějně oživit svou dceru, jejíž tělo nejevilo sebemenší známky života. Pouze hrudník se prohýbal pod maminčinou snahou přivésti ji k životu. Vše bylo beznadějné. Na kraji džungle, která zasahovala na dříve jistě panenskou pláž, nyní pokrytou černým popelem z a ohořelého kusy těl. Pod největší palmou se pomalu začli shlukovat ti, co přežili tuto tragédii. Jared napočítal dva tucty lidí. Dva tucty lidí, kteří byli vybráni, aby bojovali o své životy. Trup letadla i jeho zbylé části pozvolna dohořívali a křik ustanul. Nikdo nechápal, jak mohl přežít takové neštěstí. ,ale neodvážil Ve vodě se vznášela mrtvá těla těch, kteří stíhli nafouknout jejich své záchrané vesty a jako žlutá pláštěnka zakrývali hladinu oceánu. Jared se pomalu začal přibližovat ke skupince pod palmami. Jejich nešťastné obličeje zakryty rudou krví mu nedávali jedinou naději na spolupráci. Alespoň ne v tomto okamžiku. Proto si pouze přisedl a mlčel. Všichni se společně dívali směrem k moři. Nikdo nepřemýšlel co bude zítra nebo za týden.
Jared, který zjevně jako jediný absolvoval vojenský výcvik, začal uvažovat. Bylo mu jasné, že bez pitné vody nevydrží v těchto podmínkách ani den. Teplota kolem 35°C a velká vlhkost. Pomalu se kulhal k troskám letadla a shromažďoval vše co by se mohlo hodit. Sedačky, vozíky s občerstvéením, léky, vesty. Slunce sklouzávalo za obzor. Jared začal jednat rychle. Posbíral co nejdříve možno<in> nejvíce dříví a založil signální oheň. Posbíral dříví, kterého bylo všude dostatek a zapalovačem, který našel u jednoho nešťastníka zapálil oheň. Oheň, nejdůležitější Pomalu přicházeli další ztroskotanci a pustili se spolu do řeči. Jednalo se o ruz skutečně pestrou směsici lidí. Od lékařky, která letěla navštívit svého syna, přes právníka, architekta, učitele a vojáka Jareda. Ten se snažil všechny uklidnit a chopil se rozdávání úkolů. Nejprve si postavili z nafukovacích člunů provizorní přístřešek, aby přečkali noc. Ráno si jen znovu přiblížili připomenuli tragédii pohledem na trosky. Vše viděli jasněji a hrozivěji. První dva úkoly byli jasné, najít zdroj pitné vody a zahrabat mrtvé. Vodu nebylo těžké najít. Stačilo jít par set metrů do džungle. Tam se rozprostíralo krásné jezírko s křišťálově čistou vodou. Zahrabávat mrtvé se však nikomu nechtělo. Jenny oponovala a hulákala na Jareda: „JAK MÁME ZAHRABAT MRTVÉ? VIDÍŠ TU SNAD NĚJAKÝ LOPATY?“ Jared se ji snažil uklidnit, ale marně. Nikdo se nepochopitelně nestrachoval o svůj život. Byla tu skupina lidí, kterým byl osud lhostejný. Stalo se to, před čím nebylo úniku. O mrtvá těla se postarali červi. Ti se ovšem nedokázali postarat o nemoci, které se v takto malém společenství šířili velmi rychle. Umírali jeden po druhém. V křečích, v bolestech jako jejich kolegové, kteří našli smrt hned prvního dne. Byla to daň za jejich lhostejnost. Jako poslední skonal Jared.
|
pr4atframar_1
|
Neznámý, V. B, ZŠ Burešova
23. 10. 2007
Slohová práce
Vymyšlená (popletená) pohádka
Tři zlobyvá prasata
hrají tam Franta, Ivana a Lucie
1den y
Bylo jedno 3 prasata a byly hodně zlobyví. Jednoho raníčka vyloupili hotel. Ivana říká: hele proč sme vyloupili ten hotel. chrooo, chrooo, chroo. Franta řikal Ivaně: no aby jsme měli na stravu i Lucka blá blá blá.
2 den
dnes je pondělí řikala Iva a všichi kromě Ivany vykulili oči co co cože no je pondělí já du spát jak to že deš spát máme viloupit poštu co dnes poštu tak dem na to. Nasadilisi masku a šli: Tak a máme hotovo.
3 den
dnes deme vyloupit školu a Ivana Co tam ukradneme f no tabuli, záchody, umivadla atd. Jo ták jo ták Zase si nandamé čepice. Tak máme to za sebou.
4 poslední den
A co deme viloupid dnes řiká Lůca no dnes ani nevim. Já vím dnes treba hrad ne hrad no tak tak jo Ale co co ale no hele rači toho nech adi spát snáma nejdeš a proč protože di spát ti řikám ne jo ne jo tak jo nazdar chroo chroo chroo.
|
bu5banonym_f_1
|
6.3.
Dneska jsem šel já, Adam, Adam, mamka a Albi na bowling do Mercury. 1. hru vyhrál Adam, 2. byl Adam, 3. byla mamka, já 4. a Albi 5.
2. hru vyhrál zase Adam, 2. Mamka, 3. Adam, já zase 4. a Ab Albi zese 5. Poslední hru Adam nehrál. Vyhrála
3. hru vyhrála mamka, 2. Šimon. 3. já a 4. Albi. Na bowlin Potom ke mě ještě šel Ab Albi. Hráli jsme basket a fotbal. Moc sem si to užil.
12.3.
Dneska jsem šel já a Adamk Adamovi. Jezdili jsme ne kola a na skatu. Potom jsme hráli schovku. Ve 3 hodiny odplende jsem jel se na Adamovo zápas. Hráli proti Olešníku. Bohužel prahráli 3:1. a možná s{e|i} jeden hráč z Olešníka zlomil nohu. Prázdniny byli SUPER!!!
|
ho5dparjak_1
|
Kuchařová Barbora, 1. C
23. února 2004
2. slohová práce
Moje přítelkyně
(Charakteristika)
Osnova:
Úvod – kde jsme se seznámili a jak na mne Edita působila
Stať – 1) vzdělání, vnější projevy
2) nadání a schopnosti
3) problémy s krásou, přátelé
Závěr – vztah k charakterizované osobě
První seznámení před vchodem do budovy, vypadalo přívětivě. Vysoká dívka štíhlé postavy, s dlouhými kaštanově hnědými vlasy, se na každého mile usmívala svýma zelenýma očima, jenž se třpytila jako ranní rosa, jakoby pobízela ke zdvořilosti a úctě.
Jako 16-ti letá slečna právě zdárně absolvovala základní školu a nyní její ambice směřovaly k úspěšnému složení přijímacích zkoušek na gymnázium. Edita vystupovala jako dívka z dobré rodiny, jenž nemá problémy se slušným vychováním. Častokrát mluvívala jako vznešená dáma, chodívajev oděna ve společenských šatech, které pouze podtrhovaly její přirozenou krásu a šarm. Její upřímnost a kritika jen poukazovaly na její schopnost rozeznat dobré od zlého. Možná právě proto, si o ní někteří přátelé mysleli, že je to jen rozmazlený a pyšný sobec.
Jakožto osoba všeobecně nadaná, navštěvovala Edita se mnou kurzy tance, kde jsme se také seznámili, ale mimo jiné studovala jazyky, řídíce se heslem kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem, třikrát týdně absolvovala hodiny aerobiku a navíc se stihla věnovat i jejím zálibám, mezi něž patří i literární tvorba, jezdectví a nakupování. Právě prostřednictvím tohoto posledního koníčka, tudíž nakupováním, byl její zevnějšek bezchybný.
Přesto, že Edita vypadala jako krásná bohyně a při pohledu na ní se každému zamotal jazyk a nebyl schopen takřka promluvit, nebyla dívkou, za níž se chlapci hrnuli. Člověk by si pomyslel, že tato dívka musí mít vše, co chce. Avšak opak je pravdou. Možná díky její kráse a bezchybnosti neměla Edita dostatek přátel a nápadníků. Chlapci domnívajev se, že taková to dívka o ně neprojeví zájem, otáčeli se k ní zády a žádného nenapadlo osmělit se. A přátelé? Ty se o ni většinou zajímali jen kvůli penězům. Nikdo z nich si nevšimnul její vnitřní krásy. Přehlíželi její dobrosrdečnost a obětavost. Proto se Edita stala také osobou uzavřenou. Její strach před chamtivými lidmi jí ubíral na optimismu.
Edita se stala mým vzorem, poněvadž je to dívka vyrovnaná a láskyplná. Neohlížeje se na ostatní působí na mne, navzdory svému bohatství, skromně a bezostyšně.
|
pr1ckucbar_02_1
|
Zeravice 18. července 2010
Čau Adame,
dojeli jsme špatně vlak mel 10 min. spoždění.
Bydlím na pokoji z dvěma klukama ale šachy vůbec hrát neumí. Včera jsme měli šachoví turnaj skoncil sem 8 osmej a potom jsme jelyi mna koupaliště. jJe to tam moc hezký.
Uš se teším až te zase uvidím.
Adam
|
cbrod5d_1
|
12. ledna 2006
Jaroslav Šustek, 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Pokoj, kde se cítím dobře
Osnova mého pokoje
1. poloha pokoje
2. podlaha, stěny, koberec v pokoji, okno
3. a) skříně, postel a stůl
b) akvárium, klec křečka
c) sedačka, křesla
4. květiny, ozdoby
5. závěr
Můj pokoj
Můj pokoj je v našem bytě v Letňanech. Je to jeden z pokojů, je malý a dříve to byla ložnice rodičů.
Podlaha pokoje je žlutá s černými proužky. Je stará a jsou na ní škrábnutí a praskliny. Stěny pokoje jsou bílé. Naposledy jsme je vymalovávali před dvěma lety v létě. Koberec je asi rok nebo dva starý. Je modrý s barevnými hyeroglify. Je velmi hezký a je příjemný na nohy. Jelikož je téměř nový, tak ještě dlouho vydrží.
Skříně má pokoj většinou dřevěné a jsou stejného typu a dřevěné. Skříň na oblečení je prostorná a má různé poličky, do kterých s vejde hodně věcí. Postel mám spojenou se stolem tak, že nahoře je postel a dole pod ní stůl.
Akvárium je prostorné, proto v něm máme hodně rybek. Nad akváriem je polička se světlem.
V pokoji je u stolu veliké křeslo. Je kožené a černé. Je tam také menší kožené nové křeslo.
Květin mám v pokoji hodně a některé jsou vysoké. V pokoji je spousta ozdob jako jsou umělé květiny, vázy atd….
V pokoji se mi líbí, protože je takový prostý a strávým v něm mnoho času.
|
ces1bsusjar_1
|
Kristýna Žáčková 2. G
15. října 2008
1. slohová práce
(diskusní příspěvek)
<novinový článek – Beznaděj v Naději>
Naděje je organizace, která pomáhá bezdomovcům. Tato záležitost nemůže být pro žádnou organizaci výnosná a tak je jedině na státu, zda a v jaké míře svým potřebným pomůže.
Mnoho lidí si myslí, že se bezdomovci do této situace dostali sami, což je z části pravda, ale musíme vzít v úvahu, že bez cizí pomoci nemají šanci svůj problém vyřešit. V článku je uvedeno, že ministerstvo granty snížilo. Jako nejspíš všichni ostatní s rozhodnutím nesouhlasím. Uvedená výše grantů je naprosto nepřiměřená nákladům a práci s těmito lidmi a ani neodpovídá počtu bezdomovců v Praze. Rozhodně by stát mohl investovat peníze radši do takovýchto zásadních problémů, než do podobných projektů jako je např. stavba olympijského stadionu, která mi přijde zbytečná, neboť to našemu státu nijak neprospěje. Alespoň by mohli lépe podpořit projekt Centra sociálních služeb Praha, jež se snaží pro bezdomovce najít práci. Když se podívám na rozdíl mezi grantem pro Prahu a Jihočeský kraj, dosti mě to zaráží. V Jihočeském kraji je mnohem méně bezdomovců a přesto dostal o sto mil. méně.
Domnívám se, že by měla být vyvolána veřejná diskuze a ministerstvo by mělo být donuceno, aby svůj názor přehodnotilo.
|
ces2gzackri_1
|
Jak to vidím já
V posledním jednom či dvoum měsících se v Evropě strhla velká hysterie vycházející z onemocnění ptačí chřipky. Já zde nevidím až takové nebezpečí z nákazy, spíš mě ohromuje ten povyk, co se kolem toho rozpoutal.
Nejprve celá Evropa s úzkostí sleduje rozšiřování viru H5N1, který je nebezpečný člověku a který se šíří stále více na západ. Několikrát za den všechny země hlásí, že dnes se u nich nalezl již druhý uhynulý pták na tento vir, ale že téhož dne na silnici zemřelo 12 lidí při automobilových haváriích, to nikoho nezajímá. Mám takový pocit, že je to snad poprvé v dějinách lidstva, co člověk věnuje větší pozornost zástupcům živočišné říše, než sobě samému. Snad nikdy se naši krásní opeřenci nemohli pyšnit takovým zájmem, jaký se jim dostává v těchto chvílích. I když je otázkou, jestli by se neměli lépe bez tohoto zájmu. Zvláště, když někteří lidé, kteří evidentně nejsou duševně zcela zdrávi, se zaměřují na jejich likvidování a kruté vybíjení. Samozřejmě určité obavy z nemoci, na kterou není účinný lék, jsou na místě, ale čeho je moc, toho je příliš. Bůhví, kolik případů ptačí chřipky již bylo po celém světě, ale uhynulé labutě si dříve nikdo ani nevšiml. Teď se i k maličkému spícímu vrabčákovi sjede celý tým chemiků a biologů oblečených do žlutých kombinéz, takže to spíše vypadá, že jedou k atomovému výbuchu.
Ale co mě zaskočilo snad ještě víc bylo, že prvotní davové šílenství a strach vystřídalo davové vtipkování a vysmívání se. Teď, když se situace kolem chřipky trochu uklidnila, ani ve zpravodajství nepatří většina prostoru opeřencům, jsou všichni nanejvýš stateční. Během tří dnů jsem nezávisle na sobě zaslechla poznámky typu: „Hele, támhle sedí ptačí chřipka.“ (na zábradlí seděl holub), či „tady mám vajíčko od ptačí chřipky“. Z těchto poznámek jsem pochopila, že když se o něčem nemluví ve dne v noci, v podstatě již není čeho se bát. Naopak! Jak jsme mohli být tak naivní, když jsme měli jen náznak obavy z mrtvých labutí. Vždyť vlastně o nic nešlo. A tak se život vrátil téměř do běžných kolejí. Tedy až na malou drobnost. Ptákům se od této doby neříká ptáci, ale ptačí chřipka.
|
pr3cnedmar_02_1
|
osnova:
1. úvod – balení věci, cesta
2. popis příběhu (průběh prázdnin)
3. závěr cesta zpět domů
Moje Jarní prázdniny
V nedéli 14. února mně a maminku tatínek odvezl na letiště.
Odtud jsme autobusem vyrazily směr Karlovy Vary. Poblíž Karlových, Varů má můj švagr a sestra chalupu.
Je to v malebném údolí řeky Teplé. Dorazili jme tam k večeru. P Druhý den mě a mym neteřím začaly hezké prázdniny. Děda a Adam nám udělali na řece kluziště<.>
Také jsme si postavili dvě iglů. Nanosili jme kupy sněhu a do nich jsme vydlalali jeskyně.
Prázdniny rychle ubíhaly, každý den jsme bruslili nebo se koulovali. Večery jsme trávili vymíšlením strašidelných pŕíbéhů o vlkodlacích, čarodějích, vílách a jiných pohádkovích potvorách.
Ke konci prázdnin jsem začala trochu kašlat a tak jsme se domů vrátily uź v pátek 19. února.
Já budu ráda když pojedu zase nikdy jindy.
|
hr6zemzuz_03_1
|
Tomáš Dvořák, 1. C
23. února 2004
2. slohová práce
Můj přítel
Osnova: I. Kdo to je?
II. a) Jak asi vypadá?
b) Jaký je povahou
III. Co pro mě znamená.
Byl to první člověk, kterého jsem spatřil ve svém životě a je pro mě velmi důležitý. Je to totiž shodou okolností můj táta.
Když jsem ho spatřil, tak nevím, co jsem si o něm myslel, protože jsem byl přece jenom nemluvně, které ještě moc nemyslelo. Ale postupem času jsem ho poznával víc a víc. Teď už vím, že je vyšší postavy, ale i širší postavy. Má černé krátké vlasy hozené dozadu jako v 70. letech, jako v Pomádě. Oči má pronikavě modré a když se do nich dívám, tak se v nich protíná přísnost a milost. Když je o víkendech línější, tak mu na bradě a po tvářích narostou vousy, ale hned v pondělí jsou zase pryč, protože je to pán podnikatel a musí být oholen. Jeho brada je výrazná a jeho obočí velmi tmavé a když se zamračí, tak jde z něj strach. Nejraději nosí kalhoty až nad pupíkem, asi proto aby mu nebyl vidět tolik pupek a k tomu nosí lehké plandavé triko. V zimě k tomu přidá svetr nebo parádní mikinu a volnou sportovní bundu. Když má jednání, tak si z domova vyjde v kalhotech, bílé košili, elegantní kravatě a to vše skrývá pod černým kabátem a to si vždycky říkám, jakej je to fešák.
Táta je velmi náladový, když je s přáteli, tak je velmi zábavný, tolerantní, ale když mu v práci něco nevyjde, nebo je v autě a čeká v koloně, tak to radši dělám, že tam nejsem. Když dělá nějakou práci na naší stavbě, tak je moc pečlivý a poctivý, chce aby bylo vše na svém místě. Dbá velice na přesnosti, jak při práci s metrem tak i kdy mám přijít domů. Zatím se mi ho nepodařilo přesvědčit, že už jsem velký kluk a mužu přijít večer trochu později, on má svoji hlavu. Sice nerad říká: „To když já byl stejně starej jako ty....“, ale nějak se mu to nevede a říká to čím dál tím častěji. Na mámu je vždy milý, no vlastně parkrát už taky vybouch, ale mi to máme v rodině. Někdy je přísný, ale to je jen když něco udělám špatně nebo jsem drzej. Relaxuje prací na stavbě, což já někdy blbě schytám a i když tam nechci bejt, tak pracuji s ním. Do práce chodí velmi brzo ráno a přichází večer, a to vždy přijde otázka: „Co bylo dneska ve škole?“ No a to už vím, že nebude šťastnej. Tak mu pustim nějakou vážnou hudbu nebo komedii v televizi a doufám, že se nebude tolik zlobit. O víkendech se snaží i sportovat, hrajeme spolu squash nebo bowling, ale tenisem taky nepohrdne. Líbí se mi na něm, že si umí udělat ze sebe srandu a když něco řeknu, tak vše nebere vážně. O je taky pěknej puberťák, snad větší než já a to je co říct.
V mým životě sehrál a hraje velkou roli, protože si myslím, že jsem trochu po něm. Dokázal už hodně věcí třeba v práci, v rodině nebo mě umí taky dokonale naštvat. Udělal pro mě už taky hodně a proto si ho moc vážim.
|
pr1cdvotom_02_1
|
5. prosince 2008
Jelínková Anna
P2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Byl to jen sen
Osnova: 1) Jaké jsou sny
2) Noční můra
3) Návrat
Hmm. Spát je krása nesmírná. Zážitek povznesený mezi první nejlepší. A sny ty teprve. Obrazy vytvářené naším záludným podvědomím. Podvědomím které si s námi hraje stejně jako kočka s myší. Jsou krásné jako kvetoucí sakury, jsou i sladké jako ten nejlepší med, jsou uchvacující jako vánoční stromek na Staromáku (a kolikrát i podobně přeplácané jako celé náměstí) a jsou plné našich nejtajnějších a nejtoužebnějších přání. Ano to všechno sny jsou. Ale sny bohužel (Nebo bohu dík?) nejsou jen příjemné. Můžou být i děsivé jako tma když jsme bývali maličcí, mrazí nás z nich víc než když stojíte nazí na severním pólu (Srandovní, že? Ale zkuste si to představit!) a mnohem děsivější než Noční můra z Elmstreet (o to víc, čím nesmyslnější je). Přesně po takovém zážitku jsme vždy, zas a znova rádi za každé nové ráno. Ve snech se vracíme k dávno zapomenutým událostem. Připomínáme si příjemné chvilky. Neustále myslíme na důležité věci, které nás trápí. Prožíváme znovu celý den. Touláme se spletitým nekonečným bludištěm naší fantazie. Či snad nás sem tam upozorní co by se mohlo dít. Dokáží nás trápit celé dny, dokonce měsíce a nezáleží na tom jestli jsou dobré nebo špatné.
Hm, ale počkat, co to je? Zelená. Zelená je krásná. Taková živá a svěží. Ale začíná se rozdělovat na proužky. Ne, proužky to nejsou. Jsou to nudle. Zelené nudle. Vypadají jako seschlá tráva na podzim. Jsou opravdu velké a jak voní. Jsou divoké a krouží všude kolem. Ňami, --- nudli se vším všudy. Nejspíš už slintám. To je snad sen, tolik nudlí. Krásných, voňavých, úžasných dokonalých a jenom mích. Tak si dám. Ale co ta? Zvedne se prudce vítr. Vypadá to na dramatickou fujavici a navíc se na mě napleskly všechny ty boží nudle. Jsou těžké jako okovy, lepkavé a slizké jako ropucha a dusí mne. Už nemůžu dýchat.
Uf byl to jen sen. Přesnější by bylo říci noční můra. Zadušená nudlemi! A přitom to vypadalo tak nadějně! Kdybych neusnula! Tak je vidíte. Sny! Co teprv mozek který je způsobuje. Beztak je to jen šedý slizký had zkroucený do velikosti grepu. Mozek dokáže vytvořit naprosto dokonalé šalebné představy, které se zdají být natolik realistické až máte často pocit, že „to“ není žádná fikce, ale drsná realita (Ahoj lidi v Bohnicích!). Mozek je záludný kamarád. (Kam na to chodí?)
|
grp2jasann_1
|
Klára Majerová 2. G
13. října 2008
1. slohová kompozice
(diskusní příspěvek)
<novinový článek – Když neskočím pod vlak, železnice nám zkrachuje>
I za smrt se musí platit
Autorka úsměvného článku Když neskočím pod vlak, železnice nám zkrachuje se zabývá zajímavým tématem, které podává s ironickým nadhledem, ale podle mne některá fakta příliš zobecňuje a problémy ukazuje pouze povrchově, proto bych se k článku Mirky Spáčilové chtěla vyjádřit.
Je sice smutné, že chudá vdova nemá finanční prostředky na zaplacení nákladů za zpoždění vlaku, ale byl to její manžel, kterého si vzala, doufejme, dobrovolně. Nic to ale nemění na faktu, že zpoždění vlaku, které může trvat i půl dne, komplikuje plány mnoha cestujících i ochudí dráhy, které jsou v tom tentokrát nevinně. Je ale pravda, že vdova nemůže za to, tedy pokud důvodem sebevraždy nebyla právě ona, že měla tak „bezohledného“ manžela, který si dovolil skočit pod vlak na hlavním železničním tahu a ještě k tomu ve „špičce“. To je potom trochu drahá „sranda“. Z těchto indicií vyvozuji neochvějný fakt, že i při sebevraždě se musí myslet. Sebevrah si neuvědomuje důsledky svého zoufalého činu a stává se bezohledným. Nevidí, nebo nechce vidět, že ohrozí desítky až stovky cestujících, vyvolá dopravní problémy, přivede truchlící pozůstalé do nezáviděníhodné situace – platit nemalou částku a největší obětí je strojvedoucí, který měl bohužel tu smůlu a los osudu padl právě na něj. Nikdo z nás by nechtěl do smrtí vídat děsivý obrázek. Pocit viny je někdy silnější než zdravý rozum.
Nemyslím si, že údaje o zdražování jízdného a klesajícím počtu sebevražd spolu přímo souvisejí. Ironický a trochu zjednodušený pohled redaktorky nechce vidět hlavní příčiny zdražování. Vždyť současné dráhy „zdědily“ obrovský těžko modernizovatelný moloch v podobě zastaralých železnic a velké „modré armády“ z velké části ne příliš kvalifikovaných železničářů. Naproti tomu zmenšující se počet sebevražd je podle mne zapříčiněn pokrokově se rozvíjející medicínou, zlepšující se životní úrovní a dobrými výsledky našich psychologů a psychiatrů.
Možná by ale nebyl špatný nápad do psychologických poraden a psychiatrických zařízení umístit takový „ceník sebevražd“, každý by si to hned rozmyslel, nebo by nejdříve nakrmil tlusté prasátko. Je to poněkud morbidní, ale možná by to podle vzoru Českých drah zabralo.
|
ces2gmajkla_1
|
Vlasta Vytisková, 1. C
4. 11.
1. písemná práce
Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá
(Vypravování)
Osnova:
1) Úvod: Probuzení
2) Stať: a) Škola
b) Alice mě štve
c) Zelená hlava
3) Závěr: Dobře ji tak
“Crrr“ probudila jsem se s drnčivým řevem budíku u ucha. Rychle jsem k němu natáhla ruku, abych ten ohlušující rámus zastavila. Je pondělí a já zas musím do školy. Ach jo, jak já nerada vztávám. S námahou jsem se dopotácela do koupelny, abych vymyla ospalky z očí. Oblékla jsem se a pak jsem se jako každé ráno pokusila učesat, ale to nebylo nic jednoduchého. Moje neposedná kudrnatá hříva se nedala jen tak zkrotit. Naštvaně jsem odhodila hřeben do poličky, cestou ke dveřím rychle popadla jablko ke svačině a spěšně vyšla z domu.
Bylo krásné ráno. Vlál vlahý vánek a ptáci vesele zpívali. Tuto idilu mi však zcela kazilo pomyšlení na školu. Ne, že bych snad měla nějaké problémy s učením nebo tak podobně, tady šlo o Alici. Kdo to je? Na první pohled kráska s dlouhými rovnými vlasy. Uvnitř je však skrz na skrz prolezlá nafoukaností a lhostejností k lidským citům. Ona mě vůbec nemá ráda. Vždy si dokáže najít něco, co by na mě mohla zkritizovat. Úplně ji vidím, jak jde po chodbě s tou svojí tlupou kluků, a když mě míjí, prohodí něco jako: „Co to má zase na sobě?“ no a já rudá až za ušima uteču do třídy. Ty její věčné narážky mě doháněly k šílenství. Když jsem vcházela do školy, zrovna jsem si říkala: „Tak co si na mě dneska asi vymyslí?“
Začalo vyučování a já jsem se Alici zatím úspěšně vyhýbala, a tak jsem v klidu přečkala češtinu, matematiku i dějepis. Pak ovšem přišel tělocvik. Když jsme se v šatně převlékali, Alice zrovna říká hloučku svých obdivovatelek: „Zítra jdu ke kadeřníkovi, chci se nechat obarvit.“ Pak rozebírala jakou barvu by bylo nejlépe zvolit. „Co takhle zlatavou, nebo radši zrzavou?,“ zamyšleně hloubala. „Co si myslíš ty?“ prohodila směrem ke mně, „no vlastně promin, ty nevíš co to kadeřník je. Já zapomněla na to roští, co máš na hlavě místo vlasů.“ Následoval opět výbuch smíchu a já jsem se co nejrychleji vzdálila. V duchu jsem si říkala: „Nevšímej si jí, však ono se jí to jednou vymstí!“ Zbytek dne utekl jako voda.
A už tu bylo zase ráno, budík a každodenní rutina. Do školy jsem přišla jen tak tak se zvoněním. Pak to zas vše pokračovalo normálně, ale přece jen tu bylo něco divného. Už byla poslední hodina a Alice mi ještě nic neřekla. Dokonce se chovala nečekaně nenápadně a tiše. O kadeřníkovi nic neříkala. Měli jsme zrovna francouzštinu a učitel jí řekl, aby si sundala šátek co má na hlavě. Jen pomalu natáhla ruce vzhůru a sundala ho. „Che, Che, ona má úplně zelenou hlavu,“ smála se celá třída. Alice s brekem utekla z hodiny.
Když jsem šla domů uvědomila jsem si, že je mi jí líto, ale pak jsem si řekla: „Dobře jí tak. Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá!
|
pr1cvytvla_01_1
|
7. března 2006
Kateřina Hudecová, 3.E
2. písemná práce
Stalo se...
(fejeton)
Tak jsem se nedávno dočetla, že u nás existuje celkem deset druhů sov. No, za normálních okolností by mě tahle informace nechala chladnou, jenže...
Stalo se, že tuhle večer jsem se už asi dvě hodiny převalovala zleva doprava a pořád ne a ne usnout. A právě v tomto okamžiku naprostého zoufalství mě napadaly ty nejplodnější nápady. I když jsem si téměř jistá, že se jednou vdám i bez toho, aniž by po mě můj nastávající vyžadoval znát všech deset druhů sov, spaní ne a ne přijít. Bylo asi za deset minut jedna, když jsem si uvědomila, že vlastně jedinou sovu, kterou znám, je sova pálená. A v této chvíli jsem zřejmě usnula. Tím se od této sovy a doby začal odvíjet celý můj sen a normálně jsem si ty další druhy sov vymyslela. Respektive celou ornitologickou řadu.
Všechno to začalo u již zmíněné sovy pálené. Tu máme i u nás v ZOO. Několikrát jsem ji tam byla jako malá s babičkou navštívit, zamávat jí a přes prosklenou bariéru na ni i zaklepat. I když to samozřejmě bylo zakázané. Ale to jsem celá já, zakázané věci dělám už od dětství velmi ráda.
Při zmínce o sově pálené jsem usoudila, že u nás existuje i jiný typ sovy – a to sova opálená. Takovou sovu nevídáme příliš často, ale můžeme se s ní setkat třeba při návratu z dovolené. Ale to jen v případě, že tam žrala dostatek betakarotenu. Druhým typem z této skupiny je sova popálená. To je ta sova, která porušila jedno ze základních pravidel sovího života a to, že létala příliš blízko ke slunci, a zapomněla použít opalovací krém. Dalo by se říct, že tato sova vzniká degenerací sovy opálené.
Když bychom zabrousili trochu do gastronomie, určitě by nám neušly typy sovy připálené, a samozřejmě i horší varianta, čili sova spálená. Tyto sovy však nebyly akademicky nebo degustátorsky příliš doceněné, takže se s nimi bohužel nesetkáme ani ve slovnících, ani na jídelním lístku.
Naopak v poslední době se stává čím dál populárnější sova vypálená neboli --- canabis. Dříve nebyl problém ji zahlédnout poblíž lokalit Lidice nebo Ležáky, ale v poslední době se v důsledku zakládání vlastních marihuanových polí její výskyt mnohonásobně zvýšil.
Do klasifikace sov se dá bezpochyby zařadit i sova zapálená. Taková sova nám sice příliš dlouhou podívanou neposkytne, možná tak pět nebo deset minut, ale bonusem může být to, že na její ohořelé torzo se lze dívat klidně i celé hodiny.
Když bychom se trochu zaměřili na sovy z lékařského hlediska, určitě by stála za zmínku sova dopálená, která by byla asi typickým příkladem pro psychiatra. Tuto sovu můžeme najít v ZOO. Poznáme ji podle toho, že sedí celé dny ve svém skleněném bungalovu, na který jí každou hodinu zaklepe průměrně patnáct až dvacet návštěvníků. Takové sově bohužel nezbývá nic jiného, než se snažit ve svém příbytku nějakým způsobem doklepat, nebo-li dožít.
Předposledním druhem, se kterým se také můžeme setkat téměř denně je sova propálená. Jak už samotný název napovídá, v tomto případě se jedná o sovu, která letěla příliš nízko v blízkosti autobusové zastávky, takže si o ni omylem jeden z potencionálních cestujících típl cigaretu. Hold, asi podcenila situaci.
Závěrem bych se dostala k druhově nevyhraněnému Antonínu Sovovi. O tom bych mohla říct snad jen to, že to byl asi také pěkný ptáček. I když v dnešní době už patří pravděpodobně mezi vyhynulé druhy. Každopádně byl asi první a poslední sovou u nás, která uměla číst a psát, a dokonce vydat i několik básnických sbírek.
No, teď už můžu téměř s jistotou říct, že ze mě asi žádný ornitolog specialista nebude, ale co se stalo v tomto snu mi dalo trochu jiný pohled na ptáky jako takové. Ještě včera jsem se zajímala jen o španělského ptáčka, pečeného vrabce nebo čápa, který mi v budoucnu pravděpodobně přinese nějakého toho potomka. No, a vidíte, co se teď stalo. Dneska jsem se díky tomuto snu probudila jako odborník na slovo vzatý.
|
pr3ehudkat_01_1
|
ANDREA VAŇKOVÁ
VII. B.
19. 11. 09
1. SLOHOVÁ PRÁCE – POPIS DÍLA
Můj obraz je od Josefa Lady maloval ho v roce 1955 „děti v zimě“ Je mrazivá zima a děti si venku hrají sáňkují, staví sněhuláky a nebo jen tak klouzají. Všichni jsou teple oblečení. O kousek dál jsou chaloupky ze kterých se valí kouř všude je bílí sníh a opadalé stromy. Zima dětem asi nevadí jsou teple oblečení kluci mají holiny a dřeváky děvčata teplé šátky a šály, sukně a přesto zástěri jen jedno děvče má na rukou štěně ostatní mají palčáky. <obrázek – smajlík (úsměv)>.
|
kl7bvanand_1
|
Osnova:
I. Čekání
II. 1. Výstřel
2. Zastřelený milionář
3. Návšteva
4. Pravda
5. Let do New Yorku
6. Pohřeb
7. Úmrtí Joe Fergussona
8. Telefonát
9. Telefonát č. 2
10. Obavy
11. Čekání
12. 2. výstřel
III. 1. Pohřeb
2. Konec poslání
Nástroj spravedlnosti
Už jen pár minut zbývalo. I můj nepromokavý plášť přestal plnit svou funkci. Čekala jsem ukrytá v křoví až se objeví očekávaný muž. Byl to známý milionář, sympatizant s IRA a člen tajné organizace “Synové Masan Maire„ Thomas O´Connor.
Bylo skoro už půl třetí ráno. Zkontrolovala jsem si svůj (tlumič) Magnum 45 a nasadila tlumič. Po chvíli vyšel O´Connor, šel přesně svojí každovečerní cestou z hospody domů. Když byl tři metry předemnou, vylezla jsem a zavolala: „Thomasi!?“ Nejistě se otočil. „Ani se nehni a dobře mě poslouchej. Co ti říká jméno Synové Masan Maire?“ „O tom jsem nikdy neslyšel!“ „Nelži!!“ „Zkus si vzpomenout, je to tak pět let zpátky. Skupina britských výsadkářů plnila úkol na severu Irska a někdo je zradil. Velitelem té skupiny byl P. M. Winslet, můj syn.“ „Proboha, odkud to všechno víš?“ „Stůj, nebo střelím.“ Bylo slyšet jen svištící střely a O´Connor padl k zemi mrtvý.
V sedm hodin ráno už jsem seděla doma, popíjela čaj a četla v British Times. „Včera, v brzkých ranních hodinách, byl byl v NY zabit známý milionář. T. O´Connor nejspíš šlo o vyřizování účtů mezi mafií.“ Po delší době mi tvář zase rozzářil úsměv. Tak už jen dva!!!“
Zazvonil zvonek. „Mátě přání?“ „Mohl bych mluvit s Kathy Winsletovou?“ „Koho mohu ohlásit?“ „Joe Fergusson.“
Dáš si ještě koláč? „Ne děkuji.“ Já jsem tě vůbec nemohla poznat. To ta tvoje nemoc?“ „Já už mezi lidi raději nechodím. Těď mám trochu jiný problém. Kdybych ti to neřekl, tak v klidu neumřu. Pamatuješ si co se říkalo {a psalo}<in> o smrti tvýého syna? Moc mě to mrzí, ale neřekli a ani jsme nemohli, říct ti pravdu. Tady v tom jsou všechny podrobnosti o tom, jak se to stalo“
„Marthy? Objednej prosím soukromé letadlo, poletíme do NY. Tohleto musíš hlídat jak oko v hlavě“. „Madam, to nemůžu, vzdyť na celnici“ Soukromá letadla nikdy nekontrolujou.„
Ohromný kostel St. Vincent s přilehlým hřbitovem v šedivém habitu rána vypadal hrozivě. Spíš než kostel připomínal hrobku. Zástupy truchlících nebraly konce. Když jsem viděla vše kolem, neubránila jsem se myšlence, kdo asi přijde na můj pohled pohřeb. „Takhle nesmíte přemýšlet madam.“ Děkuji ti Marthy, ale nikdo nemládne a víš co říkali doktoři? Ale ještě musím něco vyřídit
„Madam, Joe Fergusson vcera zemřel. Měl rakovinu plic, zítra má pohřeb.“ „Kde?“ Glamour Rouses kostel St. Vincent. Půjdu tam hlavně kvůli Joeovi a alespoň uvidím pár starých známých. Je pěkně ošklivo. Joe si takovýé počasí nezasloužil. Stejně mi pořád leží v hlavě to, co mi říkal. „U Už víte, kdo je ta třetí osoba? Nevím, ale rozhodně musí znát O´Connera a O´Briana. O´Brian by mi mohl pomoct. Sloužil s mým manželem, než zradil.“
„Prosím O´Brian, hallo? hallo?“ „Přeju příjemný odpoledne. Myslíš, že to co se stalo Thomasovi byla náhoda, vyřizivání účtů mafie?“ „Co chcete, jsem čistý, v ničem nejedu!“ „Ty už si nepamatuješ co se stalo 13. 5. 1985? Ne?, tak vzpomínej. Zase se ozvu!!“ „Počkej, kdo jsi? Co chceš?“
Do začátku večírku chyběly už jen hodiny. Oblékla jsem si svojí nejoblíbenější večerní róbu a sešla se posilnit dolů. Skoro jsem zapomněla na O´Briana, měla bych mu ještě zavolat. „Prosím?“ „Ahoj Brayi, dlouho jsme se neviděli neslyšeli, jak se?“ „Sakra kdo jsi, co po mě chceš, to co se stalo už nikdo nevrátí a krom toho tam neměli vůbec lézt. Dej mi už pokoj!!! Tů Tůů“
„Dneska mi zase volala, neříkal jsi, že s tím něco uděláš? Sakra!! Není vůbec příjemný chodit po městě a pořád se bát, že tě někdo odpráskne.“ „Uklidni se, všechno zkazíš. Jdi raději do svýho pokoje“
Víc jsem nepotřebovala slyšet. Teď aby se mi podařilo dostat se do jeho pokoje. Marthy odvedl skvělou práci. Málem jsem začala pochybovat o tom jestli je bezpečné takového člověka zaměstnávat. Už jsme si na sebe zvykli, mám ho ráda.
„Můžeš mi vysvětlit jak se o tom mohla dozvědět? Co jsi celou dobu dělala? Tak něco řekni Glene?!!“ „Zalez do postele pod peřinu a vyspi se z toho. A už nikdy neříkej moje jméno!“ „Konečně jsme se potkali O´Briane poznáváš mě?“ „Lady Winsletová!!, že mě to hned nenapadlo.“ „Jsem Ti moc zavázána, že jsi mi prozradil toho třetího. „Sakra! Ne, neblázni nějak se dohodnem. Pomo“ Už nestihl doříct. Dvě rány ukončily jeho život.
Prosím povstaňte, a minutou ticha uctěme památku dcery, matky, babičky Kathy Winstelová<.> Zemřela ve svých nedožitých 67 letech na srdeční příhodu.
Musím to udělat, hlavně kvůli ní. Obětovala tomu zbytek svého života. Sakra, kde je? „Pan, Glenn?“ „Ne“ „Škoda že jste se toho nedožila, Glenn už je taky kam patřil.“ Chybíte nám tady.“
|
pr4avberpav_1
|
17. prosince 2008
Jana Mánková
V3K
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.
Osnova:
1. Úvod
2. Stále dole
3. „Splachovací“ lidé
4. Srandisté a černý humor
5. Tišší „splachováci“
6. Závěr – neztrácejte smysl pro humor
Neztrácejte smysl pro humor! No, to se snadno řekne, ale těžko dodrží. Copak to jde? Jde to, zanechat si chladnou hlavu při těžkých chvílích? Je možné brát některé situace s nadsázkou či dokonce s humorem?
Znám lidi, kteří se rozčílí kvůli sebemenší hlouposti, všechno si berou k srdci a nedokáží se od svých, byť i malilinkatých, problémů odpoutat. Řeknu-li někomu z nich vtipnou poznámku týkající se jejich osoby, kysele se zatváří a pošlou mě do oněch míst. Ale proč? Říkám jim potom, že každý je jednou dole a jednou nahoře a ode dna se nejlépe odráží. Někdy však ve mě vyvstává pocit, že se ani odrazit nechtějí. Rádi se hrabou ve svých potížích, rozebírají je dopodrobna a to bez jediné kapičky humoru.
Druhou skupinou lidí jsou ti, jak já je nazývám, tzv. „splachovací“ nebo-li „splachováci“. Bývají dosti odolní vůči protivným poznámkám okolí, berou je na lehkou váhu a to, co by se mohlo jejich osoby hlouběji dotknout, prostě a jednoduše „spláchnou“. Zbaví se toho, zapomenou. Obvykle překypují vtipem a to dvojím. „Splachováci“ se totiž dělí na dvě skupiny.
Jedni srší humorem jako prskavky jiskrami. Létá z nich hromada vtipů a srandiček hned při prvním setkání. Někdy jsou poznámky velmi jedovaté a inspirované černým humorem. Teď mě ještě napadá, co vlastně označujeme černý humor? Nevhodné legrácky? Příběhy se smrtí a souvislosti se smrtí? Slogany pohřební služby typu: „Spálíme nejen vaše příbuzné“ možná některé pohorší, ale „splachováky“ pobaví a obvykle je ještě vylepší. Kdo se tomu nezasměje? Kdo odolá bezvadnému vyprávění, při němž se celá sešlost válí s křečemi v břiše pod stolem?
Druzí „splachovací“ lidé vlastní plno vtipu, ale patří mezi tišší typy. Nesrší a nezáří hned při příchodu do místnosti, ale po určité době zjistíte, že se s nimi rozhodně nenudíte. A čím to? Většinou šíří inteligentní humor, lehký anglický, a tón, jímž vám jej přednesou to celé dovrší.
Inu, jsou různé typy lidí i humoru, každý bere život jinak, ale myslíte, že se dá žít bez srandy?! Jistě ne. Tak neztrácejte smysl pro humor! Myslíte, že by se vám jej podařilo znovu najít?
|
grV3manjan_01_1
|
Slohová práce školní
Andrea Kubátová
2.A 14. ledna 2008
Má oblíbená literární postava
Elizabeth Bennet – hlavní postava románu Pýcha a Předsudek od Jane Austen – žije již přes dvacet let na anglickém venkově a její rodina se ve svém kraji drží nemalé vážnosti. Jde však o venkovskou vážnost, která zdaleka neklade takové nároky jako vážnost městská a proto, možná snad právě proto, neodpovídá chování některých členů rodiny Bennetových bontonu. To však přináší Elisabeth a její milé starší sestře Jane značné strasti. Kromě Jane má Elizabeth ještě další tři mladší sestry. Kitty a Lydia jsou nejmladší a také nejpošetilejší dcery manželů Bennetových a pak je zde ještě Mary, která se věčně zahloubává do knih a nejméně oplývá krásou.
Děj příběhu začíná v době, kdy do kraje přijíždí nezadaný a zámožný pan Bingley a najímá si zde panství. Na plese, jež se později pořádá, se seznamuje se slečnami Bennetovými a nalézá velké zalíbení v Jane. Na panství s ním přijeli nejen jeho dvě povrchní sestry, ale přivezl s sebou i přítele – pana Darcyho. Pan Darcy působí na celou společnost velmi neduživě a nejapně odmítne tančit s Elizabeth. Nejedná se však o odmítnutí přímé, je vysloveno v rozhovoru s Bingleyem, shodou okolností jej však Elizabeth vyslechne. Díky její vlastnosti nebrat si nedůležité věci k srdci tuto událost vypraví svým přátelům jako žert, o samotě o tomto nepříjemném okamžiku často přemýšlí, ale vždy pochmurné myšlenky včas zažene. Netuší však, že právě díky její odhodlanosti a nepřehlédnutelné vyrovnanosti upoutává pana Dancyho. Ten ale po nějaké době doporučuje svému příteli odjezd zpět do Londýna, aby jej uchránil před nepříjemnostmi spojené s dvořením se Jane, která o Bingleyho jeví údajně zájem jen díky jeho penězům. Bingleyho odjezdem je Jane zdrcena a Elisabeth se jí snaží co nejvíce pomoci s jejím trápením. Odjakživa jsou Jane a Elizabeth velmi spjaty a to i přes odlišnosti svých názorů a postojů. Jane vidí celý svět v růžovém světle a nevěří ve špatnost, naproti tomu Elizabeth se vždy snaží o realistický postoj, ale ne vždy se jí to daří. Často si vytváří až přílišné předsudky a není zvyklá důvěřovat lidem z vyšších kruhů. Až přespříliš někdy důvěřuje svému prvnímu dojmu a úsudku, což jí sice často ubrání od trápení, ale někdy jí to naopak trápení přináší. Jak je zvykem její doby, jediným způsobem, jak se dají získat nějaké informace, je prostřednictvím lidí a tím, co se říká. Jak málo však mohou lidé lidem důvěřovat a jak se neopatrná důvěra nevyplácí…
K Bennetovým jednoho dne přijede pan Collins, bratranec slečen Bennetových, který má po smrti jejich otce zdědit jejich panství. Přijíždí hlavně proto, aby si mezi sestřenicemi vyhlédl svou budoucí manželku a jeho objektem zájmu se stane Elizabeth. Té je však jeho společnost velmi nepříjemná. Jeho nabídku k sňatku tedy odmítá, i když si uvědomuje, že tím své rodině způsobí velké nepříjemnosti. Jejím přáním je vdát se z lásky, ale kdyby musela přeci jenom ustoupit, chtěla by si svého muže alespoň vážit a ctít jej. Jak by však mohla ctít někoho tak pošetilého jako je pan Colins… On se nakonec stejně oženil a za manželku pojal Elizabethinu nejlepší přítelkyni. Po pár měsících jede Elizabeth manžele navštívit a setkává se zde překvapivě i s panem Darcym. Ten jí učiní nabídku, aby si jej vzala, Elizabeth jím však velice pohrdá, dozvídá se totiž, že to byl on, kdo překazil sňatek Jane a Bingleyho. Její sestra je jí velice drahá a nikdy by nemohla vstoupit do svazku manželského s někým, kdo Jane zkazil veškeré vyhlídky na štěstí a lásku, a nemohla by s ním žít ani kdyby jej milovala. Kromě toho si pan Darcy v jejich rozhovoru zmínil o nízkém chování její rodiny. Elizabeth vždy věděla, jaký je její rodina v tomto ohledu problém, že se ve společnosti nechová zrovna taktně, ale přesto to byla její rodina a vždy bude a ona je s tím smířená, ač nespokojená.
Nakonec však pan Darcy významně rodině Bennetových pomůže, ještě před tím si už ale Elizabeth začíná přiznávat vzrůstající náklonnost k jeho osobě. Začíná si uvědomovat své předsudky, které jí přinášejí těžké životní situace. Zamýšlí se nad svou povahou a přiznává si své přečiny vůči okolí, uvědomuje si, jak dokázala být vůči lidem nespravedlivá. K tomuto závěru dochází po bližším poznání pana Darcyho, kdy zjišťuje, že se jen nerad ocitá v cizí společnosti, že s lidmi jemu blízkými ztrácí veškeré své přísné konvence a je velice milý. Najednou se díky naplněné lásce v Elizabeth začínají projevovat vlastnosti a pocity, jež si nikdy jako tvrdohlavá a vyrovnaná Elizabeth nechtěla připustit. Přichází na to, jak povznášející může láska opravdu být, jak dokáže třeba i velmi tvrdé srdce oblomit. Nejen, že nakonec Elizabeth nachází lásku, ale nalézá i sama sebe, odhaluje své nedostatky a touží je ze svého charakteru vypudit a napravit veškeré své chyby, kterých se díky svým předsudkům dopustila. Pan Darcy požádá o její ruku podruhé – i on si uvědomil svou tvrdohlavost a pýchu, kterou projevil v době předešlé – a to díky Elizabethině odhodlanosti, upřímnosti a odvaze, kterou projevila v nepříjemném rozhovoru s jeho přepyšnou tetou…
Osnova:
Úvod
Stať: a) seznámené s panem Darcym
b) vztah s Jane
c) odmítnutí pana Colinse a pana Darcyho
III. Závěr
|
cb2akuband_01_1
|
Americká próza 1. poloviny 20. století
(literárně-slohová kontrolní práce)
Témata:
Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)
Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.
Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční
Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)
Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové
Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)
Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)
Interpretace přečtené knihy
William Faulkner
William Faulkner, americký spisovatel patřící mezi autory „ztracené generace“, žil v letech 1897 až 1962. pocházel z jihu Ameriky, z oblasti Mississippi. Rodné vlasti zasvětil celý život i tvorbu.
Časným tématem jeho děl byl spor mezi černošskými otroky a bílými aristokraty. Hlavní hrdina byl vždy výjimečný a často trpěl nějakou fóbií nebo jinou poruchou.
Autor pracoval s nepřímou charakteristikou postav, což je čtenářsky velmi atraktivní. Často se díla pohybovala v několika časový rovinách, což může na čtenáře působit chaoticky. Text je bez odstavců, nahuštěný a nepřehledný.
William Faulkner díky svým atraktivním tématům patří mezi světoznámé autory.
|
js3kub_02_1
|
osnova:
1) písmo
2) pravopis
3) rozlišování slov
4) ovládání p. pravidel
Písmo a pravopis
Písmo bylo vytvořeno pro to, aby se lidé mohli dorozumívat nebo zachovávat své myšlenky.
Zásady jak se mají písmem zaznamenávat projevy se nazívají pravopis.
Můžeme rozlišit slova která v mluvených projevech znějí stejně (vír x výr) nebo jak je slovo utvořeno a vztahy mezi členy.
Ovládání pravopisných pravidel je nejvíce zdůrazňovaným požadavkem.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132
|
am8askaond_02_1
|
Kopýtko nedaleko potoka
„Pýcha předchází pád“
U prosluněné louky v lese plném bukvic, kaštanů a lesních plodů žila ježkova rodina se svými sousedy paní Veverkovou a strýcem jezevcem. Všichni spolu dobře vycházejí a držejí v každé situaci při sobě.
Každou sobotu, jakož i dnes, se společně vydávají pro zásoby jídla na příští týden. Jen malým neposlušným ježečkům se nechtělo, tak si usmysleli jít hrát do lesa. Ostatní mezitím pilně sbírají borůvky a všechno, co spadne pod nos. Když už mají vše hotové, zbývá akorát dojít pro vodu, potok je ovšem docela daleko, tak se paní Veverková nabídne, že tam pro ni skočí ona, prý že umí rychle skákat a šplhat po stromech. K večeru už mají splněné povinnosti, jen opět malý nezbedové se zase někde potulují, ale po chvíli konečně dorazili. Další den musí provést „nedělní úklid“, avšak se kolem nich začne motat nějaká cizí srna a pořád se jim posmívá. Paní Ježečková už to nemohla snést a říká „Milá slečno srnko, vy nemáte něco napráci, třeba si dělat zásoby a ne tu dokola poskakovat.“ Jenže srna jí nepříjemně odvětila „Snad na to mám čas? Jen uklízet a dělat si zásoby, už vás pozoruji déle. Máte to dělat jako já, nechte si narůst tak krásné, štíhlé, dlouhé nožky a můžete si pro cokoli vždy skáknout.“ A v tu ránu byla pryč. Všichni se na sebe tak zvláštně podívali a řekli si „Raději si jí nebudeme všímat, když je tak nafoukaná.
Srnka se tu už moc neukazovala a když už, tak jen proběhla s posměvavým výrazem na tváři. Až jednoho dne se rozhodla provokovat malé ježečky a co se nestalo, běžela tak rychle a zlomila si nohu. Ježci, strýc jezevec i paní Veverková se přiběhli podívat, co se vlastně stalo. Hned jak přišli, je srnka prosila o trochu vody, ale oni jí odpověděli, že má tak štíhlé, dlouhé nožky, aby si k potoku mohla doběhnout sama a odešli. Samotinká klopýtavým krokem se vydala k vodě, jenže dojít tam už nestačila.
Neví se co je na tomto příběhu pravdy, ale dnes nedaleko toho potoka leží srčí kopýtko. Ne nadarmo se říká „Pýcha předchází pád.“
|
cl8cgreter_1
|
Americká próza 1. poloviny 20. století
(literárně-slohová kontrolní práce)
Témata:
Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)
Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.
Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční
Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)
Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové
Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)
Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)
Interpretace přečtené knihy
„Ztracená generace“
V první polovině dvacátého století došlo k největšímu rozkvětu americké literatury. Zejména prozaici vytvořili obrovská díla, která významně zasahují do dějin světové literatury.
Budeme se zabývat autory tzv. ztracené generace, mezi něž patří: Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald a William Faulkner. Pojem ztracená generace poukazuje na pocit vnitřní ztracenosti výše zmíněných autorů, ale také na meziválečné tzv. ztracené období.
Ernest Hemingway napsal velkolepá díla mezi něž patří světoznámá novela Stařec a moře. Pojednává o boji neúprosné přírody a Santiaga. Santiago je typickým Heminwayovým hlavním hrdinou. Je to vyjímečný člověk s hrdinskou povahou. Dalšími významnými díly jsou romány z válečného prostředí tj. Komu zvoní hrana a Sbohem armádo.
Francis S. Fitzgerald byl na rozdíl od Hemingwaye zejména kritikem. Kritizoval Americký způsob života tzv. Americký sen. Tato kritika je zřetelná v jeho nejvýznamnějších dílech Velký Gatsby a Něžná je noc.
Díla Williama Faulknera jsou narozdíl od dvou výše zmíněných autorů méně čtivá, přesto velmi umělecky složitější a hodnotná. Rovněž jako Fitzgerald je W. F. výrazným kritikem amerického snu. A jako u Heminwaye bývají jeho hlavní hrdinové silné osobnosti, ale narozdíl od Hemingwaye v negativním smyslu. Mezi jeho nejvýznamější díla patří zejména Divoké palmy a Absolone Absolone.
Všechna díla od autorů ztracené generace jsou psana velmi originálním stylem a všechna rozhodně stojí za přečtení.
|
js3zel_01_1
|
Kontrolní slohová práce
Líčení
Jméno: Lingler Tomáš
Třída: VIII. B
15. prosince 2008
Mé oblíbené místo
Když vydu do této krajiny vidím malý rybník, do kterého hledí vysoké Šumavské hory. Na břehu vystupuje rákosí jako vlasy rybníka.
V zimě posypou mraky krajinu a hory krásným bílím a třpytivým sněhem. Nad horami každé ráno vykukuje krásně žluté a hřejivé slunce. Smrky a Modříny, které se tyčí dále v krajině na sebe natáhli krásné bílé peřiny sněhu. Ve stromech si hledají potravu vyhladovělá zvěř. Jeleni, srnky, prasata a také i ptáci, kteří neodlétly do teplých krajin.
Na konci zimy předá zima žezlo jaru. Jaro rozsvítí krajinu žlutými pampeliškami, v rybníku se po zimě oběvý život, v rákosý lový čápi žabky.
V létě do krajiny přijíždí stanovat turisté z celého státu. Každé ráno se koupají v rybníčku na jehož břehu stojí malé skákadlo. Rybáři loví večer ryby, které plují ve vodě. Na podzim odhodí své klobouky stromy. Z rybníčku zmizí život a ptáci a zvěř z krajiny si hledají úkryt a zásoby aby pohodlně přečkali zimu a se svými mláďaty v létě běhali po louce.
|
cl8blintom_1
|
Slohová práce školní
Kateřina Holubová
12. června 2007
III. C
Jak bych změnila život v našem městě
Osnova:
I. Úvod: - Město
- Bezstarostnost život
II. Hlavní Stať - Poznání
- Hledání identity
III. Závěr – Řešení
Naše město má osm tisíc obyvatel i s okolními vesnicemi. Na první pohled je to klidné, historické městečko s kulturním zázemím.
Ráda bych se vrátila do doby, kdy bych na Blatné nic neměnila. Byly to bezstarostné roky na základní škole. Chodila jsem do umělecké školy, hrála jsem tenis, chodila jsem na gymnastiku a tančila mažoretky. Většinu času jsem věnovala svým zájmům a ve škole jsem neměla ani nejmenší problémy.
Vím, kdy jsem z tohoto hvězdného oparu procitla. Bylo po přijímacích zkouškách a já už jsem nechtěla být jen sama za sebe, chtěla jsem mít svou partu. Patřit do nějaké smečky. Začala jsem přičichávat vůni hospod, zábav a poznala jsem i účinky marihuany. Zanedlouho jsem však také začala poznávat hierarchii, která mezi mladými lidmi panovala. Chápu, že každý si musí vytvořit nějaký postoj a udržet si ho tak, aby byl ostatními uznáván, je velmi těžké. Urážet se navzájem bylo celodenní zábavou a pro „přežití“ v partě nejdůležitější.
Po čase mě takovéhle krájení života přestalo bavit, ale když jsem se rozhlédla kolem sebe, nenašla jsem řádnou náhradu. Veškerá mladá generace v Blatné nemá jiné vyžití než vysedávání v hospodě a boj o svůj post největšího “drsňáka“ a „píče.“ Nevím jestli je chyba v nás, mladých lidech, a nebo ve městě, které nám nedá příležitost.
Příběh však nekončí. Spousta mých přátel dodělalo školu a mají za sebou rok práce u pásu. Odešli z domova a našli si pomoc v drogách. Teď už je pomoc velmi těžká. A já to nezměním. Naše město by ale mohlo. Je třeba zaměřit se na dopívající lidi, ale i na ty nedospělé, protože u nás v hospodě se přece „nalejvá“ každému.
|
cb3cholkat_02_1
|
Jiroušková, Irena, V. C, 07/08
23. října
Reprodukce textu
Osnova:
1. Kóhoutek na větvi
2. Sladký hlásek
3. Prátelský polibek
4. Kohoutkova lest
5. Kohoutkovo výtěztví.
Chytrý kohoutek a hloupá liška
Tento příběh byl o lišce, která dostala chuť na kohoutka. Tak jse rozhodla že půjde do vesnice. Šla přes les, už byla na kraji a uviděla kohoutka na větvi.
Chtěla aby slétl dolů, proto začala lhát, že už spolu lišky, slepičky a kohouti kamarádí. Mluvila sladkým hláskem, ale kohoutek se nenechal oklamat.
Liška mu řekla že se jí nemusí bát a, že jsi dají přátelský polibek.
Kohoutek jí řekl že sleze, ale že počká až doběhnou psi, že se taky chtejí usmířit.
Liška se lekla a utekla a kohoutek vyhrál.
|
bu5cjirire_02_1
|
Tomáš Kalčík 1. C
17. května 2005
Téma:
1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)
2) Divy současného světa (Volný stylový útvar)
3) Mé setkání s… (Vypravování)
4)Pohled do zrcadla (Zamyšlení)
Tak tady žiji
Osnova
I. Úvod: Město mého doposavadního života – České Budějovice
II. Stať:
a) popis okolí, s mým příchodem na svět
b) vlastní město
c) můj názor na České Budějovice
Místo, kde jsem se narodil a kde zatím žiji, se jmenuje České Budějovice. Jelikož tu bydlím šestnáct let, vytvořil jsem si jakési citové pouto. Z tohoto důvodu si nedovedu představit, že bych se měl stěhovat. České Budějovice jsou město s přibližně 100 000 obyvateli, kteří si tu žijí svůj poklidný život. Poloha města je velice výborná, a to z důvodů velice hezké krajiny, převážně zalesněné. Jižní Čechy mají nejmenší hustotu osídlení z celé České republiky, což je podle mě výhoda, protože tu není tak velká průmyslová výroba, tudíž menší počet elektráren. Pouze jediná trochu hyzdí okolí – Temelín. Toť z okolí vše.
A teď k vlastním Českým Budějovicím. Město je poměrně bohaté na historické památky, a to z důvodů brzkého založení – roku 1265 Přemyslem Otakarem II. Příroda zde oplývá bohatostí, z které čerpám. Stačí vyjet pár kilometrů a máte kolem sebe nádhernou přírodu, hrady a zámky. Pokud se vám nechce nikam jet, nabízí se zde celá řada jiných možností. Sportovní vyžití je velmi dobré. Nachází se zde řada „fitek“, plovárna, zimní stadion, celá řada hřišť a spousty jiných míst se zaměřením pro sport. Pokud nemáte na čeření vody, či „čutání“ do míče náladu, můžete navštívit kulturní centra ať už kina, divadla nebo muzea. Za návštěvu stojí i místní památky. Jestliže vám vyhládne, zajděte do stylových restaurací a „hospůdek“ (ty mám nejraději: subjektivní posudek). Není to tak dávno, kdy tu bylo otevřeno nákupní centrum IGI, které skrývá řadu obchodů. Pokud navštívíte České Budějovice rozhodně nebudete litovat.
Proč mám rád „své“ město? To je celkem jednoduchá otázka. Je to takové město „neměsto“. 100 000 obyvatel není zas tak málo, ale problém to určitě není. Alespoň tu mám plno známých, příbuzných a kamarádů, na které se vždycky mohu obrátit. Vyhovuje mi zde poměrný „klídek“ oproti třeba Praze. Protože nejsem člověk, který vyhledává bary, hudební akce, či diskotéky, bohatě mi stačí to, co České Budějovice nabízí. Další z důvodů je ten, že jsem tu vyrostl. Chodil jsem tu jeslí (to nebylo zrovna moc šťastné), dále do mateřské a základní školy a teď se věnuji studiu na gymnáziu Jana Valeriána Jirsíka. Ochutnal jsem zde první kávu, zlatavý mok a hořkosladkou příchuť lásky. Jinak bydlím s rodiči v bytě 3+1 nedaleko centra. Ve městě jsem za deset minut, a tak nedám na čtvrť, ve které bydlím dopustit. Pokud se v budoucnu budu stěhovat, o čemž jsem ještě nepřemýšlel, rozhodně se sem budu rád vracet. Já jsem vlastně šťastný člověk! Jsem rád, že jsem tu vrostl a prožil hezké dětství a snad budu prožívat v klidu i své stáří. Zkrátka České Budějovice jsou to nejlepší město na světě.
III. Závěr: Pokud chcete přijet – neváhejte, stojí za to je vidět.
|
cb1ckaltom_02_1
|
1.11.2006
Pinka Michael, 2.C
1. písemná slohová práce
Těhotenství
(výklad)
I. Osnova - úvodem
II. 1) těhotenství
2) Plod
3) Porod
4) Provedení porodu.
III. Závěr – období po porodu.
– období před porodem
– můj nazor
Těhotenství je nejkrásnější období ženy, které začíná oplozením a končí porodem. Po pohlavním styku dojde k oplození vajíčka v horní části vejcovodu. Oplozené vajíčko se začne okamžitě rýhovat. Rýhování je úplné a stejnoměrné. Během 4-6 dnů dospěje buňka ve stádium moruly do dutiny děložní. Potom se vytvoří stádium buňky blastuly, kterou tvoří embryoblast a trofoblast. Embryoblast dává základ vlastnímu tělu zárodku. Trofoblast je základ pro zárodečný obal. Spojením dvou zárodečných obalů vzniká pupečník, jenž obklopuje celé tělo zárodku. V prvních dvou měsících se zárodečné listy mění v tkáně a orgány. Zárodečné listy vznikly diferenciací embrioblastu.
Ve druhém měsíci má zárodek podobu miniatury dítěte. Tento útvar již nazýváme plod. Plod je z počátku vyživován ze žloudku. Po vytvoření placenty přes její membránu dochazí k průniku kyslíku a živných látek z těla matky do plodu, a opačně z plodu do těla matky putuje oxid uhličitý a odpadní látky. Placenta tvoří jakýsi filtr mezi organismem matky a plodu. S vývojem plodu se vyvíjí i děložní svalstvo.
Tělo matky se dokonce těhotenství přizpůsobuje, a to hlavně její metabolismus. Dochází například: zvyšuje se výkon oběhové soustavy a funkce všech orgánů, mění se sekrece hormonů.
Matka během celého těhotenství přibere okolo dvanácti kilo, které se po porodu jen ztěží shazují. Těhotenství je ukončeno porodem, asi po dvěstěosmdetsáti dnech po oplození. Plod je stahy děložního svalstva vypuzen z těla matky. Porod trvá okolo osmi až dvanácti hodinami. Tím ale celé těhotenství nekončí. Během následujících dvou až tří hodin po porodu je matka ještě ohrožena krvácením, kdy může dojít k uvolnění děložního svalstva.
Nasleduje období šestinedělí, ve kterém se organismus matky vrací zpět do původního stavu.
Porod může probíhat spontnáně, přes děložní hrdlo, nebo císařským řezem. Císařský řez neboli sekce je pro doktory méně náročná a v současné době se rodičky snaží přemluvit porodníky, aby se uchýlili k právě sekci. Sekce se může opakovat pouze a jen dvakrát, neboť při příštím porodu by mohlo dojít k roztržení dělohy.
Rodička je před porodem instruována doktorem v takzvané poradně.
Během těhotenství by žena měla žít zdravím životním stylem, jelikož vše co pozře, pozře i plod. Žádné kouření, nadměrné užívání alkoholu a jiných omamných látek.
Velice důležité je i výběr porodnice. Většina matek dá na zkušenosti svých kamarádek, či shlédne rating [rejtink] nemocnic na internetu.
Myslím si, že většina žen má na porod špatné vzpomínky, což je dáno bolestmi, které prožívá. A zároveň pociťuje nejuzasnější akt svého života z přivedení svého potomka na svět.
Čerpal jsem:
Při výběru tématu jsem bral v ohled z čeho budu čerpat. Těhotenství tak byla jasná volba. Těšil jsem se na to, až si sednu s mím otcem a vše pěkně prokonzultujem a já si vypíchnu pár poznámek. Debata se zvrtla, a kdybych sem napsal vše co mi řekl, sestavil bych kompletní učebnici gynekologie pro 3. ročník lékařské fakulty.
|
pr2ctpinmic_01_1
|
27. listopadu 2008
Špetlíková Aneta
P1b
1. Písemná slohová práce
Vypravování
Téma: 3) Byl to jen sen
Osnova:
I. Osmiletá oslava
II.
1) Moje sestra
2) Děsivý sen
3) Oslava a příjezd sestry
4) Děsivý sen se opakuje
5) Úmrtí sestry
III. Zhroucení
Před dvouma měsícema mi bylo 8 let. Maminka mi v obýváku připravila menší oslavu, kam jsem pozvala pár kamarádek. Těšila jsem se, ale mnohem víc jsem se těšila na večer, kdy se měla z chaty vrátit moje sestra Míla.
Měla jsem Mílu hrozně ráda. Byla o 10 let starší než já a byla můj vzor. Chtěla jsem být jednou jako ona a chovat se jako ona. Ráda jsem s ní trávila čas. Bohužel od té doby, co si před rokem našla přítele Matěje, na mě nezbýval čas.
Noc před oslavou jsem na ní myslela a představovala si, jak si spolu budem hrát, když prý přijede bez Matěje. Uběhla chvíle a moje mysl upadla do spánku. Ráno po probuzení jsem si vzpoměla na sen, který se mi zdál. Byl o tom, jak Míla stála na střeše našeho paneláku, z očích ji tekly slzy a pohled jí směřoval dolů ze střechy. Nikdy se mi takový hrozný sen nezdál.
Oslava byla úžasná. Trvala do osmi do večera a velmi jsem si ji užila. Když v devět přijela Míla, opravdu si semnou hrála celý zbytek večera, ačkoli její výraz ve tváři nebyl veselý jako jindy.
V noci po oslavě se mi znovu zdál ten sen. Už nekončil pohledem dolů, ale jejím krokem do neznámé hloubky. V tu chvíly jsem se vzbudila a vykřikla „Né!“ Měla jsem divný pocit, tak jsem se šla podívat, jestli sestra spí v pořádku. Otevřela jsem dveře u pokojíku a uviděla Mílu, jak je oblečená a stojí v předsíni. Skloní se ke mně, políbí mě na čelo a poví, ať jdu do postele.
Po té noci jdu ráno do kuchyně na snídani. Místo toho tam uvidím moji maminku plakat. Ptám se jí, co se stalo, ale stále jen vzlyká, tak ji jen obejmu. Když už byla schopná mluvit, odtáhla mě.
Klekla si ke mně a chytla za ruku. Pak ke mně promluvila. Pověděla mi, že moje sestra v noci skočila ze střechy, že je mrtvá.
V tu chvíly jsem měla nejhorší pocit, jaký jsem kdy zažila. Pocit, jako kdybych stratila sama sebe. Odcházela jsem plačící do pokoje a v duchu si opakovala, že Míla už tu semnou nikdy nebude.
|
grp1bspeane_1
|
Moje školní taška
Každý den ji s sebou nosím do školy. Do školy ji nosím proto že je pěkná.
Taška má barvu jako rozkvetlá tráva je úplně zelená. Má osm kapes když se podívám nahoru uvidím velkou zelenou kapsu ve kterém je svačina. Pak se podívám na druhou kapsu a vní uvidím klíče.
Pak se podívám na třetí kapsu a vní uvidím moc učení když je vyndám tak pod učením je malí modrý penál který má barvu jako modré obláčky. Když se podívám do prvního patra uvidím v něm plno pastelek. V druhém patře je hodně fix a temper který tam nemaj být.
Tato taška se mi moc líbí protože už jsem si na ní zvykl protože už ji mám od první třídy a moc mi pomáhá s pomůckami a s učením. Nikdy nechci jinou.
|
cl6agavpet_1
|
Slohová práce školní
Jana Kubů
17. května 2005
1. C
Témata:
1. Tak tady žiji (volný stylový útvar)
2. Divy současného světa (volný slohový útvar)
3. Mé setkání s…. (vypravování)
4. Pohled do zrcadla (zamyšlení)
Pohled do zrcadla
Osnova:
Úvod III. Závěr
Stať: a) Mé vlastnosti b) Mé kamarádky c) Moje parta d) Moje rodiče
První pohled do zrcadla mi třeba připomene, že bych se měla učesat, ale někdy se při pohledu do zrcadla zamyslím, jak mě vidí ostatní a jaká jsem uvnitř.
Hodně lidí si myslí, že jsem tichá nebo skoro až zakřiknutá. Přiznávám tedy, že nejsem žádný živel, který musí být neustále středem pozornosti, ale to, že jsem tichá, o mně mohou tvrdit jen ti, kteří mě neznají. Většinou jen moji dlouholetí kamarádi mohou poznat jaká jsem, ale samozřejmě i moje rodina ví, co mám nebo nemám ráda. Neumím se moc přetvařovat a říkám často lidem pravdu do očí, proto si o sobě myslím, že jsem upřímná. Většinou nevyčnívám nijak z řady a známky ve škole mám až na výjimky průměrné. Takže jsem taková obyčejná holka, která má ale v hlavě neobyčejné nápady. Někteří o mně tvrdí, že jsem zábavná a milá, ale to už nemůžu soudit, protože mě každý vidí trochu jinak.
Nejvíce se svěřuji své starší sestře. Vždycky jsme spolu dobře vycházely a hodněkrát jsme jedna druhou podržely. Mám také docela dost kamarádek, ale opravdová je jen jedna. Ta, která mi dokáže pomoct, když jsem na dně, a nikdy mě nezradí. Každý asi nemá to štěstí, že nějakou takovou spřízněnou duši najde, ale mě se to doufám podařilo.
Mám partu, se kterou už se znám hodně dlouho, proto na mě mají i patřičný vliv. S nimi se cítím vždy v pohodě a vím, že jim můžu všechno říct. Občas nevím, co bych si bez nich počala. Jsou to lidi, kteří nesoudí podle vzhledu, ale snaží se hledat vlastnosti, které nejsou vidět navenek.
Největší vliv na mě mají určitě rodiče. I když s nimi často nesouhlasím vím, že se na ně můžu spolehnout, a že jsem jim hodně zavázaná za všechno, co pro mě vždy udělali.
Sním o tom, že budu mít úspěšnou práci, domácnost podle svých představ, milého manžela a děti a budu si s nimi užívat šťastné chvíle, na které se nezapomíná. Věřím tomu, že se mi to splní a udělám pro to všechno, ale teď mám ještě celý život před sebou, čeká na mě sladkých šestnáct let a já se snažím vychutnávat si život plnými doušky.
|
cb1ckubjan_02_1
|
Ptáš se, jak se mi teď daří
Osnova: I. Úvod
II. Stať: 1. Nová škola
2. Fotbal
3. Mé obavy
III. Závěr
Ahoj Adame,
možná se ptáš, proč letos píšu tak pozdě. Chtěl jsem ti napsat už začátkem školního roku, ale protože jsem přešel na střední školu, nemám času nazbyt. Chodím na gymnázium v Českých Budějovicích. Měl jsem veliké štěstí, nemusel jsem psát přijímáací zkoušky, ale byl jsem přijat díky mému průměru na základní škole.
Ale co ty? Pamatuji si, že (jsi se) ses rozhodoval mezi gymnáziem a průmyslovou školou. Doufám, že (jsi se) ses rozhodl správně, a že jsi na své nové škole šťastný. Jak už jsem psal na začátku, nemám příliš volného času. Musím se každý den učit, sice se mi moc nechce, ale nakonec se k tomu vždy „dokopu„. To víš, šstřední škola je něco jiného než ta základní. Tam jsem vše zvládal levou-zadní, ale teď je to horší. Zatím mi vychází jedna trojka z angličtiny. Snažím se s tím něco udělat, chodím na doučování, dělám různá cvičení, a tak doufám, že se to časem zlepší. Obzvlášť teď, v době, kdy se chýlí ke konci pololetí se snažím ještě více než jindy. Doufám, že se má píle odrazí na pololetním vysvědčení. Asi víš o čem mluvím.
V současné době nemám čas ani na fotbal, trochu mě to mrzí, ale škola je pro mě přednější. Ani nevím jestli jsem ti říkal, že jsem změnil fotbalový klub. Teď hraju za SKP a skvěle se nám daří. V podzimní části jsme skončili na druhém místě a já byl vyhlášen nejlepším hráčem našeho mužstva. Ach jo, kdyby mi škola šla jako fotbal.
Na závěr bych se ještě chtěl zmínit o mých spolužácích. Na začátku školního roku jsem se hrozně bál, že si v nové třídě nenajdu kamarády, ale mé obavy se nevyplnily. Je tu spousta skvělých lidí, s kterými si výborně rozumím.
Adame, těším se, až přijedeš do Českých Budějovic a já ti budu moci říct spoustu dalších novinek, které jsem nestačil napsat nebo jsem na ně zapomněl. Přeji ti, aby se ti vše, co si přeješ a o co se snažíš podařilo.
Ahoj Adam
|
cb1acaprom_01_1
|
Osnova:
1. 80. výročí školy
2. prohlídka školy
3. Vypravování
4. Vystoupení
5. Kulturní dům
6. Závěr
Oslavy 80. výročí založení naší školy
80. výročí školy, to je dlouhá doba. Naší už je hodně let, přeji jí to, aby stála ještě hodně let.
Ve třištvrtě na deset se konečně otevřeli dveře naší skoly. Lidé se šli podívat jak škola za ta léta změnila. Ve všech třídách byly vystaveny všeljaké staré věci. Ale v 9. třídě byly i sochy Tomáše Garyka Masaryka, takže byla asi nejhežčí.
Konečne přišlo na řadu vystoupení. Jako první byly na řadě 1. a 2. třída. Měli samé hezké písničky, a lidem se líbylo jejich vystoupení. Když odešli tak jsme byly na řadě my, 6. ročník. To byla tréma paní učitelka pustila písničku a my jsme vystartovali na pódium. Naštěstí jsme měli jen jednu písničku. Takže jsme to měli za pár minut. Po nás šla 3. třída. Těm se vystoupení móc povedlo. Měli to docela dost dlouhé podle mě. Lidé strašně tleskali. Když odešli šli na řadu 4. a 5. třída se srandovním vystoupením. Lidé se tomu moc smáli. Spívali tam písničky a trošku i mluvili. 5. a 4. se uklomila a šli rychle z pódia. Na řadě byl 9. ročník s pokusy z fyziky a některé byly opravdu kouzelné. Konečně byly na řadě 5. třída a její tělesná výchova. To bylo něco lidé se koukali s otevřenou pusou a koukali jako ryby. Po jejich vystoupení přišla 1., 2. a 3. třída a paní ředitelka rekla že si společně zaspíváme písničku ahch synku. Když dospívali, tak je paní ředitelka pozvala do kulturního domu.
V kulturním domě byly samé staré a hezké věci. Byl tam i Orchestr jménem {název}<priv>. Ženský pěvecký sbor {název}<priv>. Po čtvrté hodině už nikdo nebyl v kulturním domě.
Moje škola se mi moc líbí a jesem rád že jsem chodím.
|
hr6boddav_01_1
|
Moje školní taška
Můj školní batoh si každý den odnesu s sebou do školy na svých zádech. A nosim v něm různé věci ale nemám ho jenom jako školní tašku a používám ho jako i obyčejný batoh.
Je ušitý z černé látky se šedým nápisem „Horsefeathears“. Na zádech sou dva popruhy a jeho praktické poutko. Na --- stranách sou dvě pouzdra na pití, vypadá docela špicově. Na zipech má pět jezdců a tři kapsy.
První kapsa je malá a často přehlédnutelná, druhá ta už je taková typická pro batohy sou tam různá pouzdra na propisky, a ta poslední neboli třetí tak tam je to učení, penál a hlavně velký nepořádek.
Moc se mi líbí a mám ho rád. Je noc praktický není moc velký. Nikdy bych ho neprodal a ani nedaroval.
|
cl6aseiluk_1
|
28.3. 2006
Tereza Vavřinová, 3.E
Písemná práce
téma: fejeton – Stalo se....
Stalo se
V první polovině února se v médiích obrovskou rychlostí rozšířila zpráva o obrovském množství německého odpadu vyváženého na skládky na českém území. Převážně na Lounsku a Děčínsku, ale i nedaleko od Prahy byly každým dnem nalézány a odhalovány nové skládky a media ukazovaly katastrofální fotografie povalujících se pneumatik a rozházeného šatstva a bouřily na tím, co si to ti zpropadení Němci dovolují.
První úkol samozřejmě bylo nalezení viníka. Jak se ale dalo očekávat, odpovědi se nesly v duchu obvinění kohokoli jiného, jen aby zodpovědnost nezbyla tázaném. Vina se tedy přelévala od předsedy vlády, přes ministra životního prostředí až nakonec skončila u českých celníků. Ti však vše razantně odmítli. Jistě, může se zdát, že je to jejich vina, vždyť oni mají moc poslat kamiony s německým odpadem zpět do Berlína, ale nelze počítat s mazaností řidičů, kteří „oblafnou“ celníky tvrzením, že se jedná o zboží do second handů, a za radostného mávání na rozloučenou pokračují směrem Louny. Na druhou stranu ale ani tato odpověď není úplně nepravdivá. Mnoho lidí nelegální skládky přivítalo s velkým nadšením, protože mohli do hor plných odpadků vyrazit s nákupním košíkem a „nakoupit“ zde nové oblečení na neděli do kostela, kde budou moci vyprávět svým známým o nedávných nákupech v Drážďanech.
Mezitím naši zákonodárci dali hlavy dohromady a vymýšleli varianty jak problém vyřešit. Nejvíce trefnou odpověď na tuto otázku nabídl pan poslanec Langer, který vyjádřil svou hlubokou myšlenku slovy, že ti, kteří vozí odpad do České republiky, by měli být zavřeni do basy. S touto převratnou myšlenkou nelze než souhlasit a ocenit duchapřítomnost pana poslance, ale stále zde chybí odpověď, kdo by vlastně měl být potrestán. Nakonec z celé aféry byla obviněna určitá německá firma, ta je ale nyní v konkurzu, tak nelze předpokládat, že by byl kdokoli potrestán. Ačkoli by nebylo těžké najít skutečného viníka, nikdo to neudělal. Ve snaze vyhnout se trestu totiž kdosi skládky zapálil. I když existuje pravděpodobnost, že se jednalo o trampy, kteří si chtěli ohřát kančí guláš a zazpívat si několik nesmrtelných hitů bratří Nedvědů u táboráku, tak této variantě moc nevěřím, protože myslím, že by si milovníci přírody vybrali jiné prostředí než vyřazený prádelník slečny Gertrudy, a jednalo se tedy o skutečné viníky.
I když je většina českých občanů německým odpadem pobouřena, vlastně by se trend vyvážení odpadu do naší republiky mohl projevit velmi pozitivně. Konečně se totiž zdá, že Česká republika najde v Evropské unii své uplatnění. Vždyť který stát by dobrovolně zahlcoval svou přírodu odpadky, když v centru Evropy existuje země, kam lze beztrestně vše odvézt, a navíc místní podnikatelé v touze po zisku vše zařídí? Bohatší země Evropské unie by zapomněli na původní nelibost nad naším přidružením z důvodu přílivu levné pracovní síly a Česká republika by našla v rámci EU důležité postavení – sice postavení Popelky – ale zato Popelky, bez které se ostatní země neobejdou, a navíc Popelky oblečené v německé značkové módě.
|
pr3evavter_01_1
|
28.11. 2005
Přibylová
1. písemná práce
Historie a pravidla volejbalu
(referát)
Vážení posluchači, chtěla bych vás seznámit s volejbalem a jeho pravidly. Ptáte se, proč jsem si vybrala zrovna toto téma? Na vaší otázku mám jednoduchou a výstižnou odpověď. Jelikož volejbal hraji již osm let a věnuji se mu vrcholově, vím, že většina lidí o něm neví tolik informací jako o hokeji či fotbale, tak bych vám je chtěla rozšířit.
Letos je tomu přesně sto šest let, co se v hlavě ředitele americké ---- koleje W. G. Morgana zrodil nápad vytvořit novou hru, kterou nazval „minonette“. Předělil tělocvičnu tenisovou sítí, jejíž horní okraj zvedl do výše asi sto devadesát centimetrů od země. Žáky rozděl na dvě poloviny a dal jim úkol. Víte jaký? Dopravit míč do soupeřova pole odrážením rukama, aniž by ve vlastním poli dopadl na zem. O rok později dostala hra na návrh novináře A. T. Halsteta název. Jestli pak ho uhodnete? No přece volley – ball podle hlavní idee: odrážení míče (anglicky „to volley the ball“).
V ČSR byl r. 1919 předveden v Žilině a stal se součástí přípravy atletů na Olympijské hry v Antverpách. V roce 1923 byla provedena veřejná ukázka hry na Žižkově před samotným odjezdem. V roce 1927 byl ustanoven Československý volejbalový a basketbalový svaz a o tři roky později bylo uspořádáno první mistrovství republiky.
Já vím, zatím jsem vás seznámila pouze s počátky volejbalu, také byste určitě chtěli vědět naše republikové úspěchy. Zlatá éra kolem začala koncem čtyřicátých let a bohužel skončila v polovině let šedesátých. Českoslovenští volejbalisté se v té době stali dvakrát mistry světa – 1956, 1966 a třikrát mistry Evropy – 1948, 1955, 1958. Z velkých postav bych chtěla upozornit alespoň na jména Láznička, Musil, Tesař, Paulus.
Také bych vám měla přiblížit volejbalová pravidla. Na hřišti tvaru obdélníku je celkem dvanáct hráčů – šest na jedné polovině a šest na druhé. Dva týmy odděluje síť, jež je ve výšce podle věku. Když už jsem zmínila věk, tak vám ho rozdělím do kategorií – žákyně jsou od raného věku do čtrnácti let, kadetky od patnácti do šestnácti, juniorky od sedmnácti do osmnácti a od osmnácti výše ženy.
Vrátím se k pravidlům. Součástí týmu je trenér, jeho asistent a šest střídajících hráček, jež musí být připraveny na okamžité střídání, pokud se nedaří někomu na hřišti. Jak jsem již uvedla, základní sestavu tvoří šest hráček na hřišti, každá plní jinou funkci. Pro práci týmu je nejdůležitější post nahrávačky, jež si organizuje hru. V dalších rolích figuruje služebně nejstarší hráčka – kapitánka, udávající tempo týmu, pár smečařek kontrující soupeřovo pole, jedna vpředu u sítě, druhá vzadu na hlavním kůle, jenž je u levé strany hřiště, dvě blokařky smečující ze středu čelní síťové plochy v postavení obdobném jako u předešlých smečařek. Posledním hráčem v poli je universál, který smečuje na opačné straně než smečař, tedy na pravém kůle.
Cílem hry je po úvodním dvojím rozehrání, kdy ze zahajovacího soupeřova podání hráč ze zadního pole přijmutý balón přihrává nahrávačce, která rozhodne, komu míč svěří, aby dotyčný zabodoval tj. zpětně přehrál balón na soupeřovo území tak, aby nebyl chycen a spadl na zem. Vyhrává ta strana, která během utkání nasbírá dvacet pět bodů. Hraje se na tři vítězné sety.
Doufám, že z mého vysvětlování z předchozích statí nejste zmatení a alespoň trochu je vám tento kolektivní sport bližší. Znáte již jeho historii, pravidla, cíl a smysl. Věřím, že v brzké době v důsledku podnětu tímto referátem sport také vyzkoušíte a zamilujete si ho jako já.
|
pr2cfpriden_01_1
|
Zeď nářků a jiné zdi
osnova:
1) Vyzdvižení řešení k nebi
2) Různé důvody
3) Přehrady mezi světy
4) Zdi za nic nemůžou
Z rychlých temných vln historie se v různých obdobích zdihají k nebi přehrady lidských názorů, zvyků, vyznání. Lidská odlišnost vytvořila tyto strašlivé stavby, které ač se nám zdají jakkoli radikální, stávaly se pro lidstvo řešením. Řešením v problému rozrůznění ať už v problémech jednotlivých nebo globálních.
V různých érách se jednoduše musela postavit hranice, jenž se pro nás stala jakýmsi „fyzickým zákonem.“ Ať už jde o rozdělení muslimského a židovského světa vyznání, tak třeba také o světové konflikty, jimiž může být například poválečné rozdělení Berlína. Ač jsem tyto zdi teď výrazně spojila, přesto vznikly z morálně absolutně odlišných důvodů. Zeď nářků dělí náboženské tradice a je schopna přispívat k udržování míru. Avšak zaměřme se i na stavbu zdi Berlínské. Tato stavba nevznikla k podpoře klidu. Byla to stěna, jež měla udržet na jedné straně rozděleného města lid, směřující na západ. Bylo to jejich vězení, jejich nedobrovolné vězení. Můžeme klidně uvádět další příklady. V Číně {jeden ze}<in> sedmi divů světa chránil obyvatelstvo, jež si v té době neuvědomovalo, že posunem času tato jejich jistota, zajišťující jim v noci klidný spánek, je bude v pozdější době isolovat od přílivu kultury a rozvojových novinek.
Každá tato stěna má rozdílnou povahu, stejně jako každý lidský úmysl a čin má různé kořeny. A nikdy se také tyto stavby neprojevily, jako jednoznačně pozitivní či negativní. Vždy vytvářely jakési bariéry, ale sami byly vytvořeny právě kvůli těmto zábranám, jenž již dlouho předtím mezi lidmi existovaly. Můžeme je nazvat konvencemi. Autoritativní, obávané a velice nepopulární slovo. Proč tedy nadále trvají? Sami však můžeme pozorovat, jak se vyvíjí. Po staletí a generace se na jednu stranu odbourávají, na druhou přibývají nové moderní. Je to s nimi stejné, jako s vědeckým vývojem. Nelze to zastavit. Konvence vytváří mezi lidmi přehrady, které na rozdíl od staveb nejsou fyzické, ale pocitové, podvědomé. Podnítily stavbu zdi nářků, podmínily omezení lidské komunikace. Lidé jsou v otázce konvencí zvláštní. Vytvářejí si je a zároveň se je snaží překračovat. Vždyť tím, že lidstvo například miluje, boří tyto barikády a zkouší překonávat vysoké zdi. Myslím, že obecné zkušenosti, které máme, spojované s lidskými city nám to dokazují. Například kvůli lásce lid{é|í} překračují morální statky a ztrácí mnoho předsudků. Ale láska má mnohé podoby, které sebou nesou také odlišné pohledy. Lidstvo vždy milovalo, ať už bližního nebo nějaký náboženský symbol. Ztrácelo konvence a přijímaly další.
Ale ať si to člověk přizná nebo ne, vězíme v předsudcích už od nepaměti a jsme jimi omezováni dodnes.
Lidské vztahy jsou tím determinovány. Každý národ v průběhu věků vyznával však jiné zásady. Tak se na svět rodily konflikty, které se neobešly bez řešení. Omluvme tedy přísně vyhlížející zdi. Problém je uvnitř lidských myšlenek.
|
pr3clunkat_01_1
|
Slohová práce školní
Tereza Tomková 14. ledna 2008
2. A
Problém, který mě zaujal (volný slohový útvar)
Snad každý z nás se nemohl nebo nemůže dočkat okamžiku, kdy bude moci poprvé usednout za volant automobilu. Snad každý z nás se ale také dnes a denně ptá, jak je to vlastně s našimi řidiči? Jak moc bezpečně se dnes člověk může cítit na českých silnicích?
V mnohých zemích Evropy i celého světa je dopravní situace mnohem komplikovanější než v České republice a i přesto je počet dopravních nehod naprosto nesrovnatelný. Ptám se, jak je to možné a napadá mě jediná možná odpověď: české zákony a výkonná moc. Důkazem nám může být vcelku nedávná reforma zákonů týkajících se silničního provozu České republiky a také nově zavedený bodový systém. Přinesly tyto změny v silniční legislativě vůbec nějaké změny? A pokud ano, jak dlouho fungovaly? Podle mého názoru fungovala tato reforma alespoň minimálně efektivně snad jen první měsíc po zavedení. Nikdo nevěděl, co ho čeká, ale po krátké době se objevili první drzí řidiči, kteří znovu zkusili použít tu nechvalně známou a přiznejme si už poněkud otřepanou větu: „Pane strážníku, nešlo by to vyřešit nějak jinak?“ A co zákony trestající řidiče hazardéry? Ty mi připadají jednoduše směšné. Za nejotřesnější událost posledních měsíců dokazující doslova zanedbatelnost postihů pro takové „lidské hyeny“ považuji případ patnáctiletého chlapce, kterého nechal viník nehody po srážce v lese. Všichni se ptají, co ho k tomu vedlo? Snad snaha vyhnout se trestu? Nebo třeba strach z veřejnosti? A teď zapojíme veškerou svou množinu empatie… dospívající chlapec, nejmilejší bráška, zbožňovaný syn nebo vnuk, lidská bytost jako každá jiná… celoživotní trauma a strach z lidí a za tohle všechno – vyjímečný trest osm let. Nepřipadá nám to absurdní…?!?
Osnova: I. Úvod
II. Doprava v ČR: a) reforma
b) korupce
c) lidský hyenismus
Téma: Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí
Osnova: I. Závod
II. Stať : a) úspěchy
b) neúspěchy
III. Závěr:
<vynechaný řádek>
‚Cas letí přímo jako voda a než se nadějeme je tu začátek nového roku. Toto období se pro mě již tradičně stává obdobím takzvané rakapitulace, kdy sčítám, odčítám, násobím i dělím všelijaké mé úspěchy a neúspěchy. Vždy je pro mě velmi těžké říct, jestli bylo víc úspěchů nebo naopak neúspěchů, protože jak už to tak na tom světě chodí „jednou jsi dole, jednou nahoře“. A v tom mém životě to platí dvojnásobně. Na mém pomyslném nebi se počasí střídá neustále. Někdy je jasno, někdy oblačno a jsou chvilky kdy mám pocit, že je úplně zataženo a nečeká mě nic jiného než bouřka.
Musim se přiznat, že dřív jsem k sobě byla hodně kritická a jen málo věcí jsem považovala za svůj úspěch. Postupem času jsem však zjsitila, že člověk se musí trochu chválit a být spokojený sám se sebou, aby mohl být šťastný. Jsou však úspěchy, které pro mě mají větší cenu,nebo%t mě stály hodně úsilí a námahy. Mezi úspěchy, kterých si cením nejvíc patří zejména ty, které udělají radost mému okolí. Není totiž hezčí odměny za úspěch než rozzářené tváře mých blízkých.
Samozřejmě nejsem bez chyb a potkávám se i s řadou neúspěchů. Asi jako pro každého z nás i pro mě je neúspěch velkým zklamáním. Někdy ho pociťuji i jako svoje selhání či prohlru. Naštěstí se vždycky rychle vzpamatuji, protože si myslím, že nejlepšíím lékem na neúspěch je úspěch. Pokud by vás zajímalo, jaký byl největší neúspěch mého života, tak se domnívám, že žádný takový ještě nenastal. Myslím si, že na životní neúspěch mám času dost…
Každý rok je pro mě velkým zážitkem s řadou úspěchů a samozřejmě i neúspěchů. Každý rok je naprosto odlišný. Jediné co mají společné, je mé už téla stejné předsevzetí, které zní: „Kéž by můj nový rok byl ještě úspěšnější než ten předchozí a vyrovnala bych se co nejvíce tíživým neúspěchům.“
Jestli se mi toto předsevzetí plní je otázkou… Ale sama za sebe si myslím, že každý je tak úspěšný nebo neúspěšný, jak se cítí.
|
cb2atomter_01_1
|
Moje školní taška
Každý den si s sebou do školy beru mojí tašku.
Ta je šedě zbarvena a zipy a zipy mají zelenou barvu. Její tvar připomíná tlustý ovál a doplňují jí také tři kapsy. Ta nejmenší je zbarvena obrázkem který vypadá jako kostra. Na tašce visí také dvě kapsičky na pití.
Největší kapsu vyplňují rýsovací potřeby, sešity a učebnice. V ní visí také menší pouzdro na notýsek a další menší věci. Prostřední část batohu je rozdělena na další dvě části. V první části vidím školní sešity. V druhé části se nachází třípatrový penál který vypadá jako kvádr a bačkory. Do třetí nejmenší kapsy si ukládám svačinu, klíče a další užitečné potřeby.
Batoh se mi hodí při každé příležitosti a je velmi užitečný.
|
cl6ahegjan_1
|
1. listopadu 2005
M. Krausová, 3.E
PÍSEMNÁ PRÁCE
Téma
„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)
(Úvaha)
Na tomto výroku je zcela hodně pravdy. Vždyť považme, dovede si někdo z vás ještě představit život bez televize? Asi ne. Každý z mladých to jistě zná. Každodenní probírání, co jsme viděli včera v televizi a jakmile nevíš o čem je řeč, jsi mimo, nezapadneš. Ale jistě existují vyjímky. Lidé, kteří stojí zásadně proti těmto elektronickým výrobkům a raději dají přednost dobré knize před večerem stráveným u televize. Je pravda, že to je právě občas televize, co nám zvedne náladu po náročném dni. Sednout nebo lehnout si večer na pohovku a alespoň na malý okamžik žít život někoho jiného. Občas idilický, občas i tragický. Není to snad úleva, chvilku vybřednout ze svých každodenních problémů a plně se ponořit do děje, pokud ho ovšem právě sledovaný pořad má. Převažně jsou ale chvíle, ba i daleko delší intervaly, kdy v televizi nenalezneme nic hodnotného, nic na co by se dalo koukat byt jen malou chvíli. Já osobně odsuzuji filmy, kde pro samou krev nemáte nejmenší šanci zjistit, o co v tom filmu vůbec jde. Na světě už je přece dost násilí. Každý den jsme svědky vraždění tisíců lidí, tisíců nevinných lidí na celém světě. Nejsou to jen vraždy ale i autohavárie a jiná neštěstí, tak proč to ve svém volném čase ještě vyhledávat v televizním programu? Je příjemnější pustit si nějaký komediální ale třeba i naučný film a ve většině případů se nejednomu z nás zvedne nálada.
A jestli se lidé dívají na televizi, protože nechtějí žít svůj vlastní život? Ano, z části je to možná pravda. Když má člověk život, který není zrovna jako z pohádky, tak je dost pochopitelné, že chtějí žít život někoho jiného, který se jim zdá z různých důvodů lepší. Vezměme si například největší hit dnešní (poslední) doby, který se objevuje na našich obrazovkách. A není to jenom na jedné stanici. To svědčí o tom, že lidé chtějí sledovat osudy jiných lidí. Jak si poradí v té i oné situaci, jak se k sobě navzájem chovají, co vše vydrží a mnohé další běžné situace. Reality show. Ano, to je to, co chtějí lidé momentálně nejvíce vidět. Koukají se na to snad lidé, kteří neshledávají vlastní život, tak zajímavým? A potřebují tu „akci, dobrodružství, adrenalin“ vidět alespoň každý večer na své televizi? Ze všech stran se to na nás valí. Z již zmíněné televize, rádií, titulních stran novin. Zkrátka ze všech sdělovacích prostředků. Leoš Mareš se svým Big Brotherem na Nově nebo Tereza Pergnerová se svými Vyvolenými na konkurenční Primě. Ještě jedním z příkladů trochu jiné reality show je Výměna manželek, kde si na několik dní zcela odlišné rodiny vymění své ženy (manželky). Musím přiznat, i já jsem to z počátku sledovala, ale bylo to spíše ze zvědavosti. Zajímalo mě, co dokázalo nadchnout tolik lidí po celém světě. Z počátku mě to bavilo, říkam si: „konečně je tu něco jiného.“ Ale postupem času? Nuda, nuda a jenom nuda. Proč se má každý den koukat na to samé? Vždyť, kdyby se tam dělo alespoň něco zajímavého. Ale koukat na to, jak Vyvolení spí, jak si Vyvolení vaří oběd, jak Vyvolení plní nesmyslné úkoly, které jsou jim zadávány, jak Vyvolení tančí. Ne, děkuji nechci! Myslím, že by člověka mnohem více obohatila dobrá knížka, vždyť je to relaxace stejně jako televize, akorát trochu na jiné úrovni. Bohužel jsem se setkala s názory typu: „Co s knížkou? Vždyť je to taková nuda, žádný efekty!“ S tím rozhodně nemohu souhlasit a taky nesouhlasím! I sebeprůměrnější kniha, vám dá rozhodně mnohem více než jeden večer s Vyvolenými. Na druhou stranu ovšem chápu, že člověk chce na náročném dni vypnout a nad ničím nepřemýšlet a taková televize je k tomu nejlepší prostředek. Je to jednodušší, než-li kniha. No, nakonec uvažte sami, co je pro vás lepší. Žít život jiných a nemuset se moc namáhat a nebo se od toho všeho odprostit a konečně začít žít svůj život. Vyberte si.
|
pr3ekramar_b_02_1
|
Stalo se...
Chvíli mi trvalo, než jsem si rozmyslel, jaké téma vlastně budu psát, ale hned po chvilce mě to napadlo. Je to velký problém, o kterém všichni mluví a tvrdí, že postihuje hlavně stát v samém srdci Evropy, Českou republiku. Jedná se o pití velkého množství alkoholu.
Když se nad tím zamyslím, tak si uvědomím, že alkohol je skoro nejspotřebnější surovina u nás. Jen stačí chvíli poslouchat své okolí a slyším, jak se kamarádi „sťali“ včera v hospodě, jak se opil strýc na chalupě, když slavil své narozeniny, ale největší korunu tomu všemu nasadí, když večer ve zprávách slyším, že ordinuje opilý doktor nebo jak řidič sanitky přejede pacienta před nemocnicí, samozřejmě s pořádnou dávkou promile v sobě. Příroda a alkohol jsou všude kolem nás.
Možná je to tím, že alkohol je v dnešní době velmi moderní. Stačí, abych přišel k nám do hospody, rozhlédl se a uvidím party náctiletých lidí, jak nasávají pro mě ještě zakázaný mok. Do toho všeho se ještě hecují, kdo toho vypije víc a kdo bude nejvíce „zbuřtěnej“. Dnešní mládež je taková, že když někdo odmítne dalšího panáka, tak je u ostatních považován za bačkoru.
Teď bych se ještě vrátil k otázce opilého doktora v ordinaci. Nevím jestli je úplně normální přijít v takovémhle stavu do zaměstnání, ale postupem času se to stává častěji, a častěji a stává se to pomalu rutinou. Dokonce už nemusíme chodit ani na Matějskou pouť, aby jsme se povozili na atrakci zvané centrifuga nebo kamikatze, protože použze stačí nastoupit do správného podvečerního „busu“, který řídí rozesmátý řidič s 2 promile v krvi.
No musím konstatovat, že je naše zemička v této otázce velmi pestrá a pořád o krok napřed před ostatníma. To také dokazují Tom a Bob z reklamy na Budvar, když padají do bazénu, koukají na fotbal, fandí hokeji a u toho všeho vždy stačí vykřikovat jejich známé „yeaah“. Nevím jestly jestli by měla tato reklama u lidí tak velký úspěch, kdyby Tom a Bob vystupovali v reklamě na prací prášek nebo na vložky s křidélkama.
Když si tento svůj<in> výtvor znovu přečtu a podívám se do světových statistik, tak si řeknu jednu věc a to že jsme aspoň v něčem v cílové rovince první. Jestli je to dobře nebo špatně, tak to si zhodnoťte sami.
|
pr3cdvotom_02_1
|
Z. Binarová 1. C
1. písemná práce
VZPOMÍNKA
(vypravování)
Osnova: Úvod: Dovolená
Stať: 1) Odhalení
2) Plavecký klub Pražačka
3) USK – p. Passerová
Závěr: Chci pokračovat
Není to tak dávno, co jsem zažila ten krásný pocit – ÚSPĚCH. Když se trochu zamyslím a zavzpomínám, tak se mi vybaví na co jsem hrdá a na co nikdy nezapomenu. Trochu vám odhalím tajemství mé vzpomínky.
Když mi bylo 13 let, už jsem za sebou měla nejméně 10 různých sportů, ale ani u jednoho jsem neprokázala talent a ani vůli pokračovat. Tenkrát v létě jsme jeli s moji kamarádkou a s rodičema do Maďarska. Cílem naší dovolené bylo, vykoupat se v jezeru Balaton. Ááá už si vzpomínám jak byla vodička pěkně teploučká a jak jsem celé 4 hodiny plavala – pořád sem a tam a dováděla. Všichni byli na břehu a já no co myslíte? Samozřejmě uprostřed Balatonu.
Mámu, napadalo, že jestli vydržím tak dlouho ve vodě, tak že by mě mohlo bavit plavání. Po dovolené, velmi rychle odezněli prázdniny, a zase tu bylo to raní vstávání a přezkoušení našich vědomostí, kterých přes prázdnin velmi ubylo.
Už jsem byla přihlášená do plaveckého klubu Bohemians Praha – přípravka. S radostí a velkým nadšením jsem začala chodit na vysilující tréninky.
Chodila jsem tam 2x týdně celý rok. Když se tak podívám zpět, vzpomínám, že jsem chtěla plavat líp a častěji.
A tak jsem přestoupila na Pražačku (plavecký klub, který sídlí na Žižkově). Po půli roce jsem zjistila, že i když mám trenéra, který se mi hodně věnuje, přesto jsem věděla, že od tamtuď nevede cesta výš.
Začala jsem se proto zajímat o Gymnázium Přípotoční, ale hlavně o sportovní třídu. Kde mělo své zástupce i plavání. Pak jsem s mamkou, která mi v tomto byla velkou oporou, vyhledaly p. Passerovou a kontaktovali jsme ji.
Tato velmi milá a uspěšná trenérka mě hnedle zařadila do oddílu jejího muže.
A pak tu jsem vážně začala závodně plavat. Tréninky byly ráno i odpoledne. Večer jsem domů chodila utahaná, ale přesto šťastná, protože jsem konečně dělala to co mě bavilo. Můj trenér p. Passer, o mě jednou řekl, že nemám moc velké šance dostat se sem. Ale nikdy mi to neřekl do očí a nechal mě, trénovat a doufat, že se zlepším.
Začala sezóna, a bylo hrozně velké množství závodů. Ke konci sezóny, byla Praha 2003 (závody), měla jsem plavat 200m prsa; 100m prsa a 50m prsa. Na trati 100m a 50m prsa jsem si udělala osobáky, a následkem toho jsem se v létě kvalifikovala na Mistrovství ČR. 200m prsa, jsem rozjížděla jako první, ale na obrátce na 150m jsem se uhodila do ruky a skoro zastavila, i přesto, že jsem takhle zkazila svůj možný první úspěch, doplavala jsem 3. a s radostí v očích vyslyšela velkou pochvalu od p. Passera.
|
pr1cbinz_01_1
|
23. 3. 2006
Jan Kohout, 2.C
2. písemná práce
Noc ve městě
(subjektivně zabarvený popis)
Tu noc jsem nemohl vůbec usnout. Nejprve jsem se dlouho převaloval ze strany na stranu až jsem se odhodlal, vzal na sebe teplý oděv a vyrazil ze zadýchané místnosti ven. Pomalu jsem sešel točitým schodištěm starého domu ven do --- nočního města.
Temnou postranní uličkou jsem vyšel na hlavní třídu. Přes den se na ní život nezastavil, ale nyní, k mému velkému úžasu, se zcela změnila. Teď v noci byla tato tepna klidná. Srdce města zřejmě na noc zpomalovalo svou činnost. Široko daleko nebylo ani živáčka, jen auto chvilkami tiše prosvištělo vůkol. Ještě občas se cosi v dáli objevilo s tichým vrkotem, který sílil stále víc a víc, až přerostl v nepříliš příjemný lomoz přijíždějící tramvaje. Mlčky jsem se za ní otočil, abych na hodinách uvnitř vozu zkontroloval, kolik je. Při posledním průjezdu hlučícího železného oře bylo něco hodinu po půlnoci.
Líně jsem pohlédl do dáli na lampy lemující ulici. V noční roušce vypadaly mnohem přívětivěji než ve dne. Vyrovnány v řadě táhnoucí se kam až oko dohlédne, vrhaly žlutavé světlo na šedočerný povrch vozovky. Pod mnohou lucernou se třepetaly roje malých broučků oslavujících noční klid. Osvětlené výlohy obchodů a neonové trubice hrály snad všemi barvami duhy. Pohled na ně byl nyní docela příjemný, ne jako večer, kdy se u nich ještě hemží davy lidí. Tuto vcelku uklidňující atmosféru narušovala jen podivná padající mlha, která halila žluté světlo lamp ve svůj špinavý šedý závoj.
Svůj zrak jsem tedy líně upřel na kalnou mlhu, která se začínala válet na prázdné ulici. Připadala mi jako těžký dech města vanoucí odkudsi z jeho nitra, z podzemí. Pára pomalu stoupající z otevřeného poklopu na chodníku toto vysvětlení utvrzovala, stejně jako --- mlhu, která se stávala stále těžší a těžší. Můj nos náhle ovanul odporný zápach kouře a prachu. Postupně se do toho začala ještě přidávat jakási příchuť spálené gumy a teprve pak jsem si všiml vysokého dýmajícího komínu, který se tyčil do výše jen několik stovek metrů ode mě. Vycházely z něj bělavé obláčky dýmu, které však, klesajíc inverzí k zemi, jevily se ve světle pouličního osvětlení ve své pravé šedé kráse.
Město začalo pomalu ožívat. Pech okoloprojíždějících aut zanikal ve všudypřítomném smogu. Zdáli ke mně zaléhal hluk ožívajících továren. V projíždějících tramvajích se kromě řidiče již začali objevovat i další cestující. Hodiny v jejich útrobách mě připomněly, že zde stojím už více než 4 hodiny.
Z dusivé mlhy mě rozbolela hlava. Trhl jsem sebou a vykročil zpět do stále ještě --- postranních uliček. Bolest hlavy sílila a já se zajíkal dráždivým kašlem.
Konečně jsem doklopýtal k svému bytu, hbitě odemkl a zapadl do postele. I přes zavřená okna jsem dobře slyšel zesilující se řev probouzejícího se města...
|
pr2cfkohjan_02_1
|
1. slohová práce školní
16. prosince
Témata:
1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2) Představ si, co se mi stalo (dopis)
3) Píšu Vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
Milá Martinko!
V předchozím dopise jsi se mě ptala, jak se mi líbí na nové škole. Konečně mám chvilku času, abych ti napsala, tak ti píšu. Tak, kde bych měla začít? Je toho strašně mnoho, ale vezmu to všechno od začátku, abys byla v obraze.
Ve středu ráno jsem zaspala, tak si dokážeš asi představit, jak to u nás doma vypadalo. Lítala jsem po bytě jako splašená, hledala nějaké vhodné oblečení a všechno mi při tom padalo pod nohy. Konečně jsem se dostala do koupelny, kterou mimochodem zabírala sestra s mamkou, rychle se upravila, oblékla na sebe ten růžový svetřík a džíny, jak jsi mi poradila a utíkala na autobus. Naštěstí kolem zastávky projelo auto, ve kterém seděla kámoška. Všimla si mě, tak zastavila a svezla mě až ke škole. V tu chvíli jsem si uvědomila, že stojím před úplně cizí budovou, že už to není ta malá školička u nás v Rožnově, ale velká škola plná nových lidí, zážitků, trapasů a učení. Nadechla jsem se a vstoupila velkými dveřmi dovnitř. Vyšlapala snad sto schodů a vlítla do dveří třídy I.C. Pozdravila jsem „ahoj“, ale vten okamžik se na mě všechny děti podívaly vražednýma očima, až na jednu černovlásku, která se pořád usmívala. Pak jsme se začali všichni poznávat a zjistili jsme, že tohle bude super třída. Taky mě po týdnu zvolili předsedkyní třídy. To bylo překvapení. No, a nakonec profesoři a známky. První měsíc to byla katastrofa, pak už jsem to trošku srovnala, až na fyziku a matematiku. Martinko, já to prostě nechápu, vždyť víš, že jsem měla na základní škole z těchto předmětů jedničky a teď mám čtyřky. Je mi z toho smutno, protože se fakt snažim, učim se, ale nejvíc co mě tady štve je právě ten profesor na fyziku. Vždycky, když má přijít hodina fyziky strašně se bojím. A víš proč? Pořád mě totiž ponižuje. Říká, že nechápe, jak může studentka napsat takovou kravinu do písemky, ale já si toho byla vědoma, stačilo jenom dobře převést metry na centimetry a mohlo to být za jedna. Na stěžování už je pozdě. A pak jsem se taky dozvěděla, že i v jiných třídách se zmiňuje o mých písemkách. Přijde mi to, jako by mě nesnášel, nebo si na mě vybíjel zlost. (Doufám, že se to nedostane do jeho rukou.) Nechápu proč já musim být ta nejhorší.
Tak to je všechno, co jsem ti chtěla napsat o mojí nové škole a pocitech z ní. Doufám, že mi brzo odepíšeš. Posílám pusu, měj se krásně
Tvoje kamarádka Ivuška!
Osnova:
I. - Úvod
II. – Stať: Škola, přátelé, učitelé
III. – Závěr: Rozloučení
|
cb1cchoiva_01_1
|
Na co mi ta škola vlastně je?
Toť otázka. Většinu věcí, co se ve škole učíme už nikdy nebudeme potřebovat, ale myslím, že škola mi nám je minimálně k tomu, abychom abysme udělali maturitu = sehnali lépe placenou práci, nebo se přihlásili na vysokou školu, vystudovali jí a měli dobře placenou práci, – abysmechom přežili, ale věci, co se musíme učit, jako třeba co je protonové číslo nebo v jaké skupině je Indium to se může hodit akorát tak někomu, kdo chce chemii studovat.
Na gympl jsem nešla z donucení. rodiče mi akorát řekli, ať zkusím ty přijímačky a když mě vezmou, tak ať si vyberu jestli tam chci nebo ne. Takže jsem si vybrala že půjdu, protože proč se v deváté třídě stresovat, tím, jestli mě vezmou nebo ne, když můžu jít teď a byt v klidu.
|
kg05roskar_1
|
Silvie Miščiová
Třída: VIII. B
Datum: 4. listopadu 09
1. SLOHOVÁ PRÁCE – charakteristika literárního hrdiny
Achileus
Z několika literárních hrdinů mně nejvíce zaujal příběh o Achileovi. Achileus je slavný řecký hrdina o kterém se napsalo mnoho bájných příběhů.
Podle pověsti byl synem obyčejného člověka a mořské víly. Když se Achileus narodil jeho matka se zeptala věštců jaký bude mít její syn život. Ti odpověděli, že bude slavný bojovník, nepřemožitelný ale zemře ve velmi mladém věku, proto se jeho matka rozhodla ho uchránit a ponořila ho do řeky Eridanus. Voda z této řeky měla kouzelnou moc a chránila ponořenou část těla. Jediné místo na těle, které nebylo ponořeno byla pata za kterou ho matka držela.
Achileus se stal bojovníkem nezranitelným na celém těle kromě jediného místa na těle – paty. Achileus bojoval ve všech bitvách na straně Řeků a vyválčil mnoho vítěství. V jednom z bojů zahynul jeho nejlepší přítel – bratranec Patrokles. Achileus přísahal pomstu s požádal svou matku o tu nejlepší zbroj. Matka se ho ptala na co potřebuje novou zbroj a on jí řekl, že prý kvůli pomstě, že musí zabít toho kdo zabil Patroklese.
Jednalo se o Trojského bojovníka Hektora. Jeho matka Achilea přemlouvala aby se nemstil, protože podle věždby když zabije Hektora sám v dalších bojích zahyne. Achileus nedbá na rady matky, vzal si odni zbroj a vyzval na souboj Hektora, kterého zabil.
O několik dnů později trefil Achilea šíp do paty a toto zranění způsobilo smrt.
Celý řecký národ oplakával hrdinu. Jeho slavné činy způsobily jeho nesmrtelnou slávu. Spousta lidí zná jeho příběh a také spousta lidí ví proč se nějaké slabině říká „Achileova pata“,
Příběh o slavném Achileovi a jeho slavných činech během jeho krátkého života mě vždy když si o něm čtu nedchne.
|
kl8bmissil_1
|
Standa Svoboda
Třída: VIII. B.
Datum: 4. 11. 2009
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
LOKI
Už v mládí Loki vinikal mezi ostatními dětmi jeho vysokou inteligencí až k jeho obětavosti. Myslím že to začalo u jeho matky, zplodila ho totiž se synem boha Odyna, Usofolésem. Jeho méno znamená bystrý bůch, což vysvětluje jeho velice rychlé chápání a velice vyvinuté všechny schopnosti.
Postupem let se stal Loki vůdcem naší vesnice Eklaros, nebylo to jen kůli jeho schopnostem, ale bylo to hlavně proto, že vždy dokázal boj vyřešit diplomacii, jinak by naše vesnice dávno lehla popelem. Mnohokrát do roka zmizel na celé týdny, jelikož vždy když k nám připluli lidé zcizí země brali ho sebou, když zjistili jakou inteligencí oplívá. Mysleli si totiž že ho bohové seslali na zem. Ovšem vždy se vracel s bohatstvěm, které dal potřebným. „Berte si mé děti z vesnice Eklaros, berte toho bohatství a uctěte bohy naše i cizí“, říkal Loki když se vracel z cet. Jeho ochota též neměla hranic, pomáhal při porodu, nemoci či hladu.
I když byl vážený vůdcem bojem nevinikal, řekli byste že je to místní stařešina na první pohled. Měl malou postavu zhruba jeden metr a třicet centimetrů. Vous i vlas měl sněhově bílý a oči připomínali ozurovou květinu. Jeho oblek byl prostý i když vážený. Když na vás promluvil měli ste pocit bezpečí, takoví měl něžný hlas. Uajímavé je že nebydlel ve vesnici v hlavní budově, ale ve vesnici trávil osmnáct hodin, je zvláštní že mu ke spánku stačilo jen tak málo času. V pět ráno přišel a hned pomáha a ve dvacet tři hodin odešel do příbytku na nedaleké skále.
Ovšem Loki jednou vyšel ven z vesnice směre k jeskyni Obrů a už se nevrátil. Povídá se že potkal svého otce Usofolésa s dědem Odynem, po pár měsících se zamiloval do obryně Alies s kterou měl tři děti, ale když sem umíral Loki mi poslal přes posla Odynova, vlka Eufrata dopis, a v něm stálo: „Lusofésy můj příteli a bratře, vím že umíráš a tak slibuji že já jako nový bůch mrtvých tě znovu rád uvidím…neloučíme se tedy navždy. S pozdravem Loki. Tak sem zkončil já a i můj příbeh.
|
kl8bsvosta_1
|
Slohová práce školní
Petra Jakubcová
14. prosince 2007
Úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc.
O čem to mluvíte?
„Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé!“ Tak zní úvodní slova známé české koledy. Ano, skutečně se blíží Vánoce. Většina z nás se na ně těší, ale jsou mezi námi i tací, kteří si pod tímto pojmem představí samotu, smutek a dny strávené u televize v domovech důchodců a ústavech. Tito lidé žijí většinou téměř sami a rodina si na ně vzpomene opravdu jen když je potřebuje. Každý člověk má právo na úsměv od bližního, dobré slovo, které pohladí duši, ochotu a pomoc. Nemáte také tento pocit?
Několikrát v životě jsem se setkala s tělesně postiženými lidmi a z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsou stejní jako my, ale společnost se na ně dívá skrz prsty. Je to určitě škoda. Většinou jsou to lidé, kteří se dokáží radovat z každé maličkosti, potěší je každé vlídné slovo, mají cit a někteří mají i tvrdohlavou povahu. Nepřipomínají Vám tyto vlastnosti úplně normálního člověka? Ano, jsou zcela normální, a proto se mi chování některých lidí k nim opravdu nelíbí. Je hodně smutné to, že se kolikrát bojí i vyjít na ulici, aby si na ně někdo neukazoval. Většina tělesně postižených lidí, s kterými jsem se setkala, se smířili s tím, že musí strávit celý život na invalidním vozíku. Je to jejich smutný úděl. Patří jim ale můj obdiv. Nedokáži si představit život bez toho, že bych si nedošla přesně tam, kam potřebuji bez cizí pomoci.
Právě z tohoto důvodu pořádáme pro tyto lidi různé výlety, akce a plesy, abychom jim dokázali, že nám lhostejní nejsou, povídáme si s nimi a pomáháme jim. Je nádherné vidět, když se jim lesknou oči štěstím a já mám radost z toho, že věc, kterou dělám ráda, není zbytečná.
Před pár dny jsem si povídala s paní, která je už odmala na vozíku. Nedokáže chodit, ale chce dělat vše jako normální člověk. Tento elán do života opravdu obdivuji. Někteří lidé ji odsuzují, že má přítele, který je zcela v pořádku. Nedokáží pochopit, že může citově strádat, nemůže být sama. Většina z nás má plno přítel, ale takový ten opravdový přítel je pouze jeden. Člověk se mu může svěřit se vším a má ho rád. Když jsem ji poslouchala, musela jsem jen přikyvovat hlavou. Prošla si různými těžkostmi a byla velice ráda, že ji někdo vyslechl. Vždyť přece stačí tak málo, abychom jim pomohli. Nemyslíte si to také?
Domnívám se, že je nezbytně nutné tyto lidi nepřehlížet, pomáhat jim, třeba když na ulici překonávají nějakou bariéru a povídat si s nimi, když se potřebují někomu s něčím svěřit. Člověk by neměl myslet pouze na sebe. Měli bychom se dívat více kolem sebe a pomáhat si navzájem. Vždyť se určitě každý z nás někdy dostal do situace, kdy mu milé slovo a úsměv od přítele opravdu pomohl.
|
cb4cjakpet_01_1
|
Jan Bezděk
1. C
5. března 2004
2. Písemná práce
Můj přítel
(Charakteristika)
Osnova: 1. Adam na první pohled
2. a) Adamovy vlastnosti
b) Adamův obličej a postava
3. O jakého Adama se jedná
Když jsem 2. září vstoupil do naší školy, on už seděl na svém místě a bedlivě pozoroval své nové spolužáky.
Byl mi na první pohled povědomý. Asi 10 minut jsem se trápil přemýšlením odkud já ho jenom znám. Po těchto vysilujících minutách jsem si přeci jen vzpomněl, že jsem s ním chodil na kurz němčiny. Pamatoval jsem si ho jako pečlivého, svědomitého a tichého hocha. Předpokládal jsem tedy, že zůstal tím „slušňáčkem“ a smutně jsem konstatoval, že s ním asi moc legrace neužiju.
Později jsem se od spolužáků dozvěděl, že si o něm mysleli to samé, ačkoli ho nikdy předtím neviděli. Skutečně to na první pohled vypadá, že máte před sebou někoho, kdo se každý den po celý rok pečlivě připravuje na každou hodinu, vede si vzorně sešity a podtrhává si barevně nadpisy a zároveň někoho, kdo by nikdy nešel s kamarády večer za zábavou, pokud ještě nemá do posledního puntíku splněné své školní povinnosti. Adam má totiž kudrnaté blonďaté vlasy, modré oči a nosí brýle. Prostě takový andílek. Ne vždy se ovšem splní to, co si o člověku myslíme na první pohled. Adam je totiž naprosto jiný. Je velice kamarádský, vtipný a usměvavý. Patří k tahounům naší třídy a musí být u všeho, co se děje. Nikdy by nezkazil žádnou legraci. Přesvědčil jsem se i o tom, že to ani s tím učením příliš nepřehání. Nedávno jsem ho totiž shledal jak se kouká na svou písemku z matematiky, ve které získal asi 2 body, což mu ale nezkazilo dobrou náladu a smál se na celé kolo. Další věc, která nás na něm na první pohled upoutá, je jeho postava, především výška. Měří totiž asi 190cm. Díky tomu že hraje závodně fotbal, by mu jeho vypracované svaly na rukou a nohou mohl závidět kdekdo.
Jak už jsem se zmínil, Adam je opravdu velice kamarádský a nikdy by určitě nenechal svého přítele v nějaké šlamastyce nebo v nějakém průšvihu. Pokud má nějaké špatné vlastnosti, tak jich určitě není mnoho. Jediné, co bych mu vytkl, je že se někdy zbytečně na někoho urazí a třeba den s ním nemluví.
Každý jsme ale nějaký a tak i můj přítel, Adam Rožánek, má právo na své záporné vlastnosti, zvláště když ty kladné je vysoce převyšují.
|
pr1cbezjan_02_1
|
Šmídová, V. B, 07/08
Vypravování – reprodukce textu 3. října
reprodukce = převyprávění vlastními slovy (např: přečtu si knihu a její obsah zdělím ostatním.)
Příhoda z prázdnin
Vše se stalo u malého louňovického rybníka Tomáš a Petr s kamarády si šli do něj zaplavat ale Petr neuměl plavat a byl tam poprvé. Ale Petr šel do vody přesně tam kde se břeh prudce svažuje. Hned tam zapadl, a začal zmatkovat a volat o pomoc. Tomáš hned skočil pro Petra chytil ho za vlasy. A pak se Tomáš snažil celou svoji silou vytáhnout ho na břeh, naštěstí se mu to povedlo. A od té doby všichni tomáše za hrdinu a že mu zachránil život.
|
bu5bsmiabs_1
|
Můj pokoj
Bydlíme v rodinném domě. Můj pokoj je ve 2. Poschodí. Jak vejdu do pokoje vidím střešní okno a vedle něho je moje velmi pohodlná postel. Postel má ještě jedno vytahovací lužko pro mého hosta. Vedle postele je peřinák a skřínky na uložení věcí. Na druhé straně je také střešní okno pod kterým mam velký psací stůl a otáčecí jezdící židli. Na další stěně jsou police na knihy a mojí sbírku autíček. Vedle je skřín na oblečení. Na zemi je plovoucí podlaha a malý kobereček a na něm spí často náš pes Žolík. Za dveřmi je můj kovový sluha, který často padá protože tam mám moc odloženého oblečení. SZ postele dobře vidím na televizi přehrávač DVD regál na DVD CD a hry. Na psacím stole mám super počítač s tiskárnou. Pokoj je moc hezký, ale často to tam vypadá jako po výbuchu. Moc nerad uklízím postel. Často mě překvapí na co všechno šlápnu. Čtyři bodovky jsou světla mého pokoje. Dveře jsou polepeny skate samolepkami. Na dveřích je nápis Vstup na vlastní nebezpečí. ozdobou stěn je několik obrázků a velký kalendář se závodními auty. Když tam není velký binec je pokoj moc pěkný.
|
am6bfecjir_1
|
Kočí, Dominik, V. B, 07/08
18. října
Vypravování
Jak jsem byl plavat
Tento příběh se my stal jednoho parného dne. Měly jsme sebou přenosnou ledničku k řece. Přiletěli tam moji kamarádi ve vrtůlníku. Pak jsem mámě s tátou vypravoval jak jsem skočil do vody šipku. A také jsem mu řekl že kamarádovy zemřel pes. A tatínek my řekl že je těžké zapomínat na to že někdo zemřel ale nesmíš na to myslet. Nemohl jsem si oddechnout. Tak jsme dojeli domu.
|
bu5bkocdom_01_1
|
Moje školní taška
Každý den s sebou nosim do školy tašku.
Ma tvar čtyřuhelnika jsou tam čtyři kapsy. Je pošita s džinoviho materialu jsou tam tři zipy barvu ma červenou.
Vnitřek ma dvě přehrady v jedný mam knižky a v druhi sešity tvoři hodně velký v nitřek.
Tašku uživam od začatku školniho roku
|
cl6asusvas_1
|
1.11.2006
Řádková Kristina, 2.C
1. písemná slohová práce
Identifikace osob v kriminalistice
(výklad)
Osnova:
I. Úvod – moje téma
II. 1) Co je portrétní identifikace
2) Jak vypadá svědecká výpověď
3) Metody k získání portrétů
III. Závěr - poděkování
Milí posluchači,
dovolte mi abych vás trochu zasvětila do světa kriminalistiky. Budu hovořit o metodách portrétní identifikace, se kterou jste se již jistě setkali například v nějakém kriminálním filmu.
Jde o vytváření podoby pachatele podle svědeckých výpovědí nebo o zjišťování podoby nějaké oběti podle tvaru lebky. Nejdříve budu hovořit o vytváření podoby pachatele.
Při svědeckých výpovědích se dají popsat dva druhy znaku:
- Statické znaky a Dynamické znaky
Statické znaky se také dají pojmenovat jako anatomické.
Statické znaky souvisejí se stavbou jednotlivých částí těla. Většinou se dají změřit. (váha, výška..)
Dynamické znaky jsou například chůze, mluva a gestikulace.
Teď vám uvedu údaje, které se zadávají při úředním popisu: výška, hmotnost, postava, stáří, tvar lebky, obličej - a to včetně barvy (od bledé až po snědou), vlasy – vlasová vzorkovnice má rozsah 13 barev, čelo, obočí, uši, oči, nos, vousy, ústa a rty, zuby, brada, ruce – to pouze pokud jsou obzvlášť nápadné (krátké nebo dlouhé), nohy, hodně prozradí chůze a držení těla, způsob mluvy a zvláštní znamení. To jsou třeba jizvy po spálení nebo opaření, bradavice, mateřská znaménka a tetování.
Z toho co jsem jmenovala mají kupodivu pro kriminalisty dost velkou hodnotu uši a nos.
Teď vám trochu přiblížím, jak se z popisu získá portrét dané osoby. K získání portrétu se dá použít mnoho metod.
Nejstarší metoda je grafická (nebo-li kreslířská), kdy grafik podle popisu svědka vytváří podobu.
Při plastické metodě vymodeluje výtvarník hlavu pachatele.
Další metodou je fotomontáž. Svědek popíše znaky zjišťované osoby, a poté si prohlíží fotografie osob různých typů. Vybírá fota, na kterých se mu zdá určitá podobnost s hledaným člověkem – na jedné je to čelo, na druhé třeba tvar nosu. Fotograf pak podle toho zhotoví fotografii osoby. Dále je to metoda skládaného portrétu. Jednotlivé znaky obličeje (vlasy, čelo) jsou nakresleny na průsvitných fóliích. Svědek vybírá ze vzorkovnice příslušné partie hlavy a sestaví tak portrét, u kterého lze některé části dokreslit. Ale stále více se při portrétní identifikaci uplatňují moderní počítačové metody. V principu vycházejí z metod fotomontáže či skládaného grafického portrétu.
A teď vám řeknu něco málo o identifikaci mrtvol.
V kriminalistice se často setkávají s nálezem mrtvého člověka, který je dost často obětí násilného trestného činu. Vyšetřování komplikuje neznámá totožnost. Proto se vytváří podoba mrtvoly, aby se zjistila totožnost. Nejprve se musí mrtvola umít, očistit, musí se zašít případné bodné rány, zaretušovat modřiny a teprve když je mrtvola takto připravená, tak může přijít na řadu fotografování. Mrtvola se fotí v sedě opřená o zeď a musí se jí otevřít oči.
Když se najdou pouze kosterní pozůstatky, tak se dá podle tvaru lebky a pánve zjistit, zda jde o ženu či muže. A dnes pomocí moderní techniky odborníci podle nalezené lebky dokážou vytvořit podobu, jakou měl mrtvý, dokud ještě žil.
Závěrem bych vám chtěla poděkovat za pozornost a doufám, že vás to zaujalo. <smilík>
|
pr2ctradkri_01_1
|
1.11.2006
Růžena Šenoldová, 2.C
1. písemná slohová práce
Tajemství hvězd
(Mluvený referát)
Osnova: I. Úvod
II. 1) zrod hvězdy
2) smrt hvězdy
3) Slunce
III. Závěr – rozloučení
Milí posluchači, chtěla bych vás přivítat na mé přednášce a poděkovat vám, že jste přišli. Takže se dáme do toho! Vesmír. Jak veliký je vesmír? Kdy vznikl? Jak vznikl? Je v něm, kromě nás nějaký život? Co jsou meteority a hvězdy? Myslím, že alespoň jednu otázku, nebo nějakou podobnou, si položil každý z vás, co tu sedíte. Touto tematikou se v dnešní době zabývá mnoho lidí a stává se populární. Já jsem si vybrala téma – hvězdy, je to velmi zajímavé téma už proto, že je může každý z nás v noci pozorovat. Když se díváte na oblohu, kolik si myslíte, že existuje hvězd v naší galaxii? Je to přes 200 miliard. Co to tedy hvězda je? Vzdálený světelný bod. Moc jednoduché, nemyslíte? Tak vám to přiblížím. K tomu, aby se zrodila hvězda je zapotřebí obrovské množství plynů, převážně vodíku, promíchané s menším množstvím jiného prvku. Pomocí gravitace se “to“ stmelí ve velkou rotující kouli. Ta se stlačuje natolik, až je teplota v jejím středu okolo deseti milionů stupňů Celsia a začnou probíhat termonukleární reakce. Nenechte se ale mýlit, tento proces může trvat i miliony let. pokud je rotující koule plynů menší, než desetina Slunce, má smůlu a hvězda z ní nikdy nevznikne, promění se v hnědého trpaslíka. Už tedy víme, jak hvězda vznikne, co se ale děje v jejím jádru? Ve středu se atomy vodíku pohybují chaoticky ohromnými rychlostmi, při jejich kolizi dochází ke slučování jader. Tento děj nazýváme jaderná fúze. Při ní se uvolňuje energie. A jestlipak víte, jak se to projeví? No samozdřejmě, svítí! Zde si můžeme položit další otázku, svítí všechny stejně? Vzpomeňte si, když se díváte na hvězdy, mají stejnou barvu? Odpověď zní ne. Některé jsou bělejší, jíné zase do oranžova až červena. Jejich zbarvení odpovídá teplotě na povrchu, čím je vyšší, jsou jasnější. Naopak při nižší teplotě mají červený nádech. Hvězdy, ale nemůžou existovat donekonečna. Co to ale vlastně nekonečno je? No, touto problematikou se ale budeme zabývat zase jindy. Zpátky tedy ke hvězdám. Poté co spotřebují veškeré své palivo zvítězí gravitace, začne se stlačovat helium, až dojde k zapálení heliového jádra a přeměně uhlíku a kyslíku. Pak se nafoukne do rudého veleobra, odvrhne vnější vrstvy do vesmíru a vytvoří plynový prstenec. Jak rychle k tomu dojde, závisí na velikosti hvězdy. Pokud je malá, vyhořívá pomalu a rovnoměrně, až po dobu deseti miliard let. Tak a zvládli jsme hlavní teorii. Nyní si povíme něco o jedné konkrétní hvězdě, můžete si tipnout, která to bude. Nevíte? No přeci, která je naše nejbližší hvězda? Ano, ano a už jsem to tam vzadu někde zaslechla. Je to Slunce! Myslíte, že je nějaká výjimečná? Ale kdepak, je to naprosto normální hvězda o průměrné velikosti i teplotě. V jeho jádře nepřetržitě probíhají nukleární reakce a energie při nich vzniklá se vypouští ve formě záření a dopadá na naši planetu. Infračervené a ultrafialové záření i viditelné světlo. Ne všechna jsou pro nás užitečná. Slunečnímu povrchu se říká fotosféra a teplota na ní je kolem 5500°C. Stejně jako Země, má i Slunce svou atmosféru, která se nazývá koróna. Tam už je teplota o něco vyšší, kolem milionu stupňů Celsia. A je tu opět další otázka. Bude Slunce, tak potřebné pro život na zemi, svítit na věky? Odpověď už by jste měli znát z mého předešlého výkladu. Ne! Nemusíte se ale bát, nebude to dřív než za 5 miliard let.
Jak se tak koukám, čas pro tuto přednášku, už nám vypršel. Doufám tedy, že čas strávený tady se mnou, pro vás nebyl úplnou ztrátou, že jste se něco nového dozvěděli a snad se zase někdy uvidíme. Přeji vám příjemný den.
|
pr2ctsenruz_01_1
|
Ladislav Růžička
Třída: VII. B
Datum: 19. 11. 2009
1. slohová práce – popis uměleckého díla
Obrázek Josefa Lady
Tento obráze od Josefa Lady z roku 1936 zachycuje děti jak se koulují, bobují, staví sněhuláka a podle toho se také jmenuje Dětské hry u síně. Na obrázku je dvacet osm dětí z toho 21 chlapcu a 7 dívek a mezi nimy rostou tři vrby
za nimi je vesnice a za ní kopce na vesnici je kostelík a domečky ve vesnici jsou dřevěné.
|
kl7bruzlad_1
|
Klára Bulúková
VIII. A
4. 11. 2009
1. slohová práce - charakteristika literárního hrdiny
Robert Patinson
Robert Patinson vystupuje jako Edward Collin v knížce stmívaní. Jelikož je i knížka tak je i film.
Jedná se o upíra který pije krev jen ze zvířat, protože když byl malý tak jeho rodice neměli rádi lidskou krev a on je musel následovat.
Edward už od malinka se nesmí vystavovat žádnému světlu, vždycky když vstoupí do světla se začne třpytit jako diamant.
Edward má chladnou pleť a bledou kuži. Oblečení nosí pořád stejné. Když vstoupí mezi lidi tak slyší jejich myslenky, slisí kdo si co říká.
Kdo se vždycky z jejch rodiny dostane do nebezpecí Edward vždy vylitne a dokaže ho i zabít vždycky si říká „Bude to dobrý“ I když je upír tak si nikoho k sobě najít nechce. O Edwardovy všichni řikají že je to nesmělý mladík že je hodný ale kdyby věděli kdo doopravdy je tak se s ním nikdo nebaví. Mění se mu i barva očí. Upiři nikdy nestárnou
|
kl8abulkla_1
|
Umění
Moje oblíbené umění je hudba. Nejvíc poslouchám rockovou kapelu Kabát. Moje dvě nejoblíbenější skladby jsou: Starej bar a Colorado. Hudba slouží lidem k zábavě nebo i smutku (například: u<in> pohřbu). TSice do na žádné koncerty nechodím, ale zato si tu hudbu poslouchám doma.
|
hr5trgtom_03_1
|
5. prosince 2008
Tereza Korandová
P2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Svět z pohledu psa
Osnova: 1) Úvod – přestavení
2) Stať - Kdo je Jeff
- Kde bydlí
- Okolí
- Chlupatá koule Mauritius
- Astra
- Bob
3) Závěr - shrnutí zbývajících psů
- rozloučení
Já, Jeff.
Ahoj! Mí nadřazení, dvounozí, dvojrucí, nezablešení, milí, celkem mazliví, občas nabručení, jinak veselí, jídlo shánějící, vodítko využívající, s rukou drbající, oběd dávající, sem tam mi nadávající a za ponožky se ztrácející, ... ehm, prostě oni, lidé, mi říkají Jeff.
Jsem zaručeně nesmíchaný, udržovaný, mladý a krásný kokršpaněl. Ostatní psi obdivují mnou dokonalou srst a po tom, co očichají mé skvostné pozadí, ocení mou vůni uznalým pohledem.
Žiji se svými pány (kteří se stoprocentně vyvinuli z nějakého psa, i když Rex od báby Kropáčkové vykládá cosi o opicích) na poklidném místě, v jednom z vysokých domů připomínajících s trochou bujné fantazie a hladovým žaludkem obří hranaté šedivé klobásky.
Okolo bydlí spousta mých známých psích (kočičích, želvích.. prostě zvířecích) bytostí a jeden pošahaný papoušek, který se už několikrát pokusil spáchat sebevraždu, protože prý nemá dost velké zuby. Dělám mu osobního terapeuta.
Můj jediný a největší sok je ten pudlí blbeček Mauritius. Už jen to jméno. Řekl jsem mu, že jmenovat se jako on, šel bych si to hodit. Podíval se na mě pohledem, ze kterého jsem se smíchy skácel k zemi. Občas mám obavy, že až si jednoho krásného dne jeho panička zapomene nasadit brýle, skončí jako svetr jednoho z jejích dvojčat. Vypadá totiž jak několik klubek vlny na špejli. Mimo to štěká s nějakým podivným, nejspíš francouzským, přízvukem, takže mu vůbec není rozumět. Nechápu, co na něm Astra vidí. Když ho vidím já, čůrám smíchy.
Co se týče Astry, je to ta nejkrásnější fenka v mém dosud označeném teritoriu. Nebýt toho, že naše případná štěňata by vypadala jako oběť nezdařených pokusů šíleného vědátora, už bych ji dávno dostal svým úžasně okouzlujícím pohledem přesně tam, kam bych chtěl. A ještě nebýt toho mouly...
A samozřejmě nesmím zapomenout na Boba. Je to můj nejlepší přítel, hned po misce s jídlem, šampónu, drbající ruce jakéhokoli dvounožce, mém pelechu a ocásku. Má tak dlouhou ofinu, že nic nevidí a tak se jeho inteligence snižuje s přímou úměrností k počtu nárazů do zdí, sloupů nebo stromů. Ale je v pohodě. Můžu mu říct cokoli a jsem si jist, že to nikomu neprozradí, poněvadž to do pěti minut stejně zapomene. Moc toho nenamluví, ale vždy, když něco štěkne, má to smysl. Například: „Mám hlad.“
Mohl bych zmínit ještě spoustu známých čtyřnožců, ale většinou to jsou podobní hyperaktivní, čmuchající, ocasem vrtící typy.
Tak se tedy loučím, musím dodržet svůj denní plán. Zatím jsem schoval jen pět ponožek a zardousil pouze jednu jedinou bačkoru. A pak jdu hypnotizovat dveře od ledničky. Včera už se skoro otevřely!
|
grp2kovter_1
|
Lindenthal, Petr, V. B, 07/08
3. října
Vypravování – reprodukce textu
reprodukce = převyprávění vlastními slovy (např.: přečtu si knihu a její obsah sdělím ostatním) úkolem je zachytiti podstatu příběhu (nejdůležitější okamžiky)
Příhoda z prázdnin
Tento příběh je o tom že jednoho dne šel Tomáš s kamarády plavat. Jenže jeho kamarád Petr neuměl plavat a tak se začal ve vodě topit. Tomáš statečne skočil do vody a vytáhl Petra na břeh. A od té doby Tomášovi všichni připomínají že tenkrát zachránil Petrovi život.
|
bu5blinpet_01_1
|
Milý Adame
Předem mého dopisu tě moc pozdravuji. Už sem tě dlouho neviděl tak mi alespon napiš co děláš a jak se máš. Já se mám docela dobře a moc se těším na léto až se zase uvidíme a budeme moct být celí den venku, a chodit se koupat a hrát fotbal a jině věci. Adame jak se máš ve škole a jaké bylo vysvědčení? U mě to bylo tak na půl. To víš nová škola než si zviknu na nové učitelky. Adame brzy napiš ahoj
|
hr6macmic_03_1
|
17. prosince 2008
Martin Kahún
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudná, dejte mi jiný svět.
Osnova: 1) Dětská hra
2) Svět plný fantazie
3) Počítačové hry
4) Fanoušci sci-fi, historie
5) Závěr
Únik z reality je svým způsobem i dětská hra. Děti si hrají ve svém vlastním světě, který si mění podle toho, co se jim zrovna líbí, nebo je právě zajímá. U malých, pěti letých žáků mateřské školy je to zcela přirozené, ale přemýšlí někdo o tom proč?
Dětské hrátky, představy, zkrátka svět plný fantazie, je jakýmsi únikem z reality. Být rytířem, nebo vojákem je jistě zajímavější, než život malého klučiny ze školky. Nebo cítit se jako princezna přijde hočičkám zajímavější, než jejich reálný svět. Určitě si tím prošel každý sám.
Ale co se děje dále, když jsme o kus starší? V dnešní době tráví spousta teenagerů většinu času u počítače. Hry jim dávají jiný svět, než ten, ve kterém žijí. Přestože se většina her snaží napodobit realitu, pokud možno nejdůvěrněji (mimo žánr sci-fi), nikdy to nebude “jako v životě“. U monitoru necítí, když je někdo zraní, herní kulisa má jinou atmosféru, než skutečnost, a ve hře můžete udělat téměř cokoli, aniž byste nesli jakékoliv následky. Ale hlavně necítíte žádný stres, jež leckoho trápí v pravém životě. Myslím si, že právě stres je častým důvodem k úniku z reality.
Dalším příčina jsou záliby. Například takoví fanoušci sci-fi by radši žili v úplně jiném světě, který by nebyl pouze v jejich hlavě. Nebo členové klubu historických šermířů si zamilovali dávnou minulost třeba již v mateřské školce. V tomto případě by se dalo mluvit o té dětské hře, kterou jsem zmiňoval výše. Tito lidé by jistě žili radši v období gotiky, než na počátku 21. století, doby počítačů, mobilů a robotů.
Možná je reálný svět moc objektivní. Každý má rád něco jiného. Něco, co ve svém běžném životě nemá. Proto by někteří lidé rádi žili mimo realitu
|
grV3kahmar_01_1
|
Slohová práce školní
Romana Borovková
14. prosince 2007
Téma: Úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc. O čem to mluvíme?
Osnova:
I. Úvod: Jací jsou vlastně lidé?
II. Hlavní Stať:
a) Sobeckost a uspokojení duše lidí
b) Proč pomáhám ráda?
c)Úsměv a dobré slovo
III. Závěr: Žijeme ze vztahů
Jací jsou vlastně lidé? První odpověď, která se mi vybaví: „Lidé jsou různí i hrůzní.“ Tuto větu nám tři roky s nadšením citoval profesor na základy společenských věd. Souhlasíte s tímto výrokem? Já osobně ne. Každý člověk je zajisté jedinečný a osobitý, ale nelze o někom říci, že je hrozný a špatný. Nemůžeme někoho odsuzovat za činy, které my považujeme za špatné, kdy neznáme příčiny a důvody.
Proč někteří z nás nejsou ochotni pomoci? Přiznejme si, že v první řadě myslíme na sebe a děláme to, co nám přináší uspokojení a klid v duši. Nestyďme se za to, neboť tato vlastnost je typická pro člověka. A každému z nás Bůh vdechnul do duši kus této vlastnosti. Někoho obdaroval více a jiného méně.
A co já? Proč ráda pomáhám? Přiznám se, moje ochota a snaha někomu pomoci má kořeny v dobrém pocitu. Ráda pomáhám, neboť mi to přináší radost a klid v duši. Snad se i dá říci, že je to můj smysl života – žít pro lidi a vidět potěšení v jejich očích. Plno mých vrstevníků mé názory o pomoci a o ochotě nechápou. Já je přijímám bez výčitek, protože si myslím, že každý své potěšení a štěstí hledá jinde.
Nemusíme konat velké činy, které pomůžou vysvobodit svět ze špatností, závisti a neochoty. Stačí jen úsměv a dobré slovo. Tyto dvě maličkosti nás přece nic nestojí. Proč nebýt milý k okolí, svým blízkým a vzdáleným osobám? Mě dokáže zlepšit náladu i úsměv cizího člověka jdoucího po ulici naproti mně. A věřím, že toto malé potěšení přinese radost i ostatním.
Myslím si, že každý člověk se narodil s dobrým srdcem, jen okolí a zkušenosti s životem mu uzavřelo srdce do železné schránky. Od této schránky bychom se měli snažit najít klíček. Ptáte se, proč bychom měli hledat cizí klíček, bez kterého můžeme žít? Žít můžeme. Ale jak? Proč nepotěšit druhé jen maličkostí a neobohatit si duši dobrým skutkem a pocitem, který přinese i nám potěšení. Život na této planetě a s těmito lidmi je jen jeden! Věřím, že žijeme jen ze vztahů k lidem a zvířatům.
|
cb4cborrom_01_1
|
Druhá radiace savců
Druhá radiace savců proběhla na začátku třetihor z řádu prakopytníků. Dala vznik několika řádům živočichů, mezi jejichž znaky patří například úplný chrup, všežravost a pětiprstá končetina. Pouze pět z nich však přežilo až do dnešní doby. Jsou to hrabáči, lichokopytníci, zajícovi, sudokopytníci a kytovci. A právě na tyto řády se tento výklad zaměří.
Hrabáči jsou archaičtí živočichové, živící se termity. Jsou velmi primitivní a nemají srst. Své jméno dostali kvůli způsobu získávání potravy, tedy hrabání. Dnes se vyskytují už jen v Evropě, ačkoliv byli během třetihor kosmopolitně rozšíření.
Lychokopytníci se vyvinuli na území Severní Ameriky. Mění se u nich stavby končetiny – na došlapu se přesouvá na třetí prst, který se zároveň obaluje tlustou rohovinovou vrstvou. Tak vzniká kopyto. Mezi lychokopytníky se řadí například nosorožci a koňovití.
Sudokopytníci došlapují na třetí a čtvrtý prst, zatímco tem první mizí. Opět se u nich vytváří kopyto. Původně byli všežraví, postupně se však adaptovali na býložravost. Dělí se na tři podřády: nepřežvýkavce, přežvýkavce a mozolnaté.
Zajícovi jsou kvůli vývojové konvergenci velmi podobní dnešním hlodavcům, narozdíl od nich však mají zubní vzorec 20. Do tohoto řádu se řadí zajíc, králík a pišťucha.
Kytovci jsou monofyletická skupina, u které na předních končetinách proběhla -----(zmnožení prstních článků). Zadní končetiny se u nich zachovaly jen jako pánevní zbytky a … pevně srůstá. Dnes se dělí na dvě podtřídy, a to kosticovce a ozubené.
Ačkoliv se při pohledu na dnešní podobu těchto pěti řádů zdá, že spolu nemají nic společného, opak je pravdou. Rozdílná stavba jejich těl a způsob života je způsoben dodatečnou adaptací během šedesáti pěti milionů let vývoje, které od druhé Radiace savců uplynuly. I přes zdánlivou rozdílnost si tak tito živočichové zachovávají pevně dané znaky, které určují jejich společný původ z řádu prakopytníků.
|
js3nedond_04_1
|
„ZLO, BEZPRÁVÍ A NÁSILÍ PŘEŽÍVAJÍ JEN S NAŠÍM PŘÍSPĚVKEM, NEEXISTUJÍ SAMY O SOBĚ.“
(M. Ghándí)
Už samo jméno autora mluví za vše, asi každý slyšel o tomto starci, který byl otcem všech utlačovaných a na kterého byl spáchán atentát. Ale já bych se chtěla spíše zaměřit a také položit otázku, proč vůbec zlo, bezpráví a násilí vzniká? Je to snad tím, že člověk již odedávna touží po moci? Nebo snad, že chce objevit hranice, které může překročit a tím poznat něco nového?
Už odjakživa proti sobě stojí DOBRO a ZLO. V útlém věku nám rodiče čtou pohádky, ve kterých je nějaký hrdina nebo i zcela malé rozkošné kačátko. Setkali jste se snad někdy s tím, aby pohádka nebo jakýkoli příběh probíhaly bez sebemenšího náznaku zla? Vždy se objeví nějaká ta zlá čarodějnice nebo hladová kočka. Domníváte se, že by někdo četl knížku o krásném princi, jenž se nikdy nesetkal s bezprávím, vždyť by to poté nebyl ten všemi milovaný hrdina, ten zachránce zakletých princezen.
Když vyrosteme z těchto pohádek, rádi se podíváme na thriler, sci-fi v hlavní roli s Arnoldem Schwarzenegrem o vzpouře robotů a chtíči zničit svět, nebo i na<in> milostný příběh o dvou, kteří se milují, ale každý pochází z jiné vrstvy, a proto spolu nemůžou být. Každý touží po příběhu, kdy se může zhrozit a říct si, že je na tom přeci jenom někdo hůře než on sám.
Jak dosáhnout toho, aby život byl jednoduchý bez problémů? Je to vůbec možné? Nevíme, co se může v našem životě stát. Můžeme mít třeba dobře zabezpečenou rodinu a třeba velmi chytré dítě, přesto jste-li „černí“ a žijete ve světě „bílých“, setkáte se s bezprávím a v horším případě i s násilým. Proč tomu tak je? Já osobně nevím, proč existuje tato rasová otázka. Jako příklad může posloužit i nedávná katastrofa, která se stala ve městě New Orleans, kdy hurikán způsobil záplavu tohoto města. A jak je možné, že pomoc přišla tak pozdě, není to snad kvůli tomu, že většina lidí žijících v New Orleans byli chudí černoši? Toť otázka.
Po celém světě denně slýcháme o teroristických útocích, vraždách a dalších otřesných událostech. Jak je možné, že společnost dopustila, aby zlo a násilí se dostalo až do takovéto formy? V tomto případě již neplatí přísloví, že: „Všechno zlé je k něčemu dobré.“
Je pravda, že nikdy neexistoval a ani nebude existovat svět složený z dobra, dobrých skutků a čestných lidí. Vždyť i v bibli je dobro poraženo, Eva touží po poznání, chce si kousnout do jablka, chce okusit i to zlé, co život přináší. Násilí odjakživa vyplývá z touhy po moci, proto se uskutečňovaly bitvy, války a konflikty.
Vždy se najde někdo hamižný, závistivý a nepřející. A nakonec si položme otázku, chceme vůbec život bez zla, uvědomujeme si, co by to znamenalo?
|
pr3cfoupet_01_1
|
Okrsek 13
Okrsek 13 je jedním z mnoha akčních filmů, které se neustále točí a točit budou. Přesto právě tento francouzský film, natočený režisérem Pierrem Morelem podle scénáře Luca Bessona, v mých očích vyniká oproti nepřebernému množství amerických filmů. Na rozdíl od většiny „akčňáků“, ve kterých jde čistě jen o celkem nesmyslené sledování zvláštních efektů, jsem v tomto nalezla i myšlenku.
Příběh se odehrává v Paříži, ne tak moc odlišné od té dnešní. Kolem nezvladatelného 13. Okresku, plného gangů, vyrostla zeď oddělující jej od zbytku města. Časem zde přestaly fungovat školy, úřady, policie se stáhla. Situace se vyhrotí ve chvíli, kdy je vládě jedním z gangů ukradena pokusná bomba. Zločinci však netušili, že bez kódu bomba brzy vybuchne.
Situaci má zachránit policista Damien Tomaso (Cyril Raffaelli) s pomocí Leita (David Belle), který v okresku vyrůstal, zná ho a sám se vždy alespoň trochu snažil „sabotovat“ gangy. Ten sice sedí ve vězení, ale v této krajní situaci ho nechají utéct.
Co musím na filmu ocenit, jsou akční scény. Zbraně ve většině případů nahradil boj „muže proti mužům“, který je podle mě divácky mnohem atraktivnější. Hrdinové utíkající přes střechy tento dojem jenom umocní. A pro ty, kteří chtějí nad filmy i přemýšlet, je tu i ona sociální otázka ghetta izolovaného od zbytku světa, izolovaného od jakékoliv naděje v lepší zítřek. Problém, který musí nějak vyřešit. Distancovat se od všeho? Nechat lidi, ať se pobijí navzájem? Nebo jim v tom pomoci? Nechat ukradnout bombu a dostat jí tak přesně tam, kam vláda chtěla, je varianta, kterou si jako řešení v tomto filmu vybrali.
Na druhou stranu tento film asi ničím příliš neohromí. Zákony vždy hájící policista, který spolupracuje s klukem, co vyrůstal mezi gangy, vláda, co nebere ohledy a kryje si vlastní záda. To vše už je tak trochu klišé. Přesto je na tomto filmu něco, co mi skutečně zaujalo, něco, čím se od ostatních filmů tohoto typu liší, přestože tohle „něco“ nedokážu přesně pojmenovat.
I když Okrsek 13 nevzbudil nijak velkou pozornost a v našich kinech se ani neobjevil, je to film, který by si tuto výsadu zasloužil víc, než mnohé z těch, které se každým rokem promítají. Máte-li rádi tento typ filmů, ale na druhou stranu se nijak nevyžíváte v krvavých přestřelkách a rádi v příběhu vidíte nějaký smysl, mohu vám tento film jen doporučit.
|
kg07mouden_1
|
Slohová práce školní
23. května 2006
Jana Stainerová 2.C
Rodina a přátelství je pro mě nejdůležitější
/Úvaha/
Osnova: 1) Úvod: Nerozhodnost
2) Stať: a) Dětství
b) Puberta
c) Škola
d) Žebříček hodnot
3) Závěr: Rodina a přátelství
Co je pro mě nejdůležitější? Tak to ani sama nevím. Můj žebříček hodnot se mění každým životním obdobím, kterým procházím.
V dětství pro mě byla důležitá každá maličkost. Například, jestli budu mít hezčí panenku než moje kamarádka a jestli budu rychlejší než ostatní. Dnes se tomu musím jen smát. Když jsem začala chodit do školy, byly pro mě nejdůležitější známky. Chtěla jsem, aby ze mě měli rodiče radost a aby mě všude chválili. Chtěla jsem, abych byla nejoblíbenější ve třídě a aby mě měla ráda i paní učitelka. Myslím, že toho jsem i docílila, ale později jsem přišla na to, že to pro mě není to nejdůležitější. Začala jsem dospívat a nejdůležitější věcí se pro mě stala láska.
A proč právě láska? Ve skutečnosti to nebyla láska v pravém slova smyslu. Jednalo se spíše o vztah - mít u sebe někoho blízkého, nějakého pro mě ideálního partnera. Jenomže v pubertě lidé často mění názory, a tak i můj pohled na ideálního partnera se měnil. Proto jsem prošla několika bezvýznamnými vztahy.
A co je pro mě nejdůležitější dnes? Tak tím si stále nejsem jistá. Pro mě je důležité skoro všechno a nevím, která věc je nejdůležitější. Například je pro mě hodně důležitá škola a vzdělání. Jsem si vědoma toho, že bez vzdělání to budu mít v životě hodně těžké. Ale je to pro mě to nejdůležitější? Moc dobře vím, že to nejdůležitější není, tedy aspoň pro mě.
Další body, které se hodnotí v žebříčku hodnot jsou blaho národa, svoboda a peníze. Sama sobě si kladu otázku, zda je to pro mě nejdůležitější. Blaho národa je pro mě důležité, ale není nejdůležitější. A peníze? Jsou pro mě velice důležité a k životu je potřebuju, ale nejdůležitější rozhodně nejsou. A svoboda? Ta je pro mě velice důležitá. Myslím si, že pro každého člověka je důležité, aby se mohl svobodně rozhodnout, ale nejdůležitější to není, tedy aspoň pro mě.
Tak co je pro mě nejdůležitější? Během tohoto slohu jsem na to přišla. Původně jsem chtěla naspat štěstí, protože když máte štěstí, můžete mít všechno, ale přišla jsem na to, že mnohem důležitější je pro mě přátelství a rodina. A proč? Protože když má člověk přátele a určité zázemí, tak i když mu schází peníze, láska a štěstí, tak se má kam vrátit a ví, že má kolem sebe lidi, kteří mu rozumí a kteří mu pomohou.
|
cb2ckaijan_02_1
|
Oldřich Havelka
VII. B.
23. 11. 2009
1 slohová práce – popis uměleckého díla
Obrázek Josefa Lady
Obrázek který popisuji je od Josefa Lady. Je na něm zachycena zima, sníh a děti které si hrají. Rám měl obrázek nahoře světle modrý a směrem dolů se postupně stmavoval. Scela u spodního okraje uprostřed je napsáno České Vánoce. V pravém dolním rohu obrázku nalezneme malinkými písmenky a číslicemi napsané jméno a rok nakreslení. Tento byl z roku 1936. V popředí stojí na ostrůvku sněhulák kterého tři děti a jejich tatínek dodělávají. Okolo nich se spousta dětí klouže a některí i bruslí. Na pravé i levé straně jsou kopečky ze kterých se kupy dětí ženou na sáňkách dolů. Kluci jsou většinou oblečeni do hnědých až černých kabátků, kalhot a čepic nebo kulichu. Holky nosí také kabátky, sukně a na hlavě uvázaný šátek. Mezi dětmi také spatříme hnědého psa a několik vrb. Také zde hraje skupinka chlapců koulovanou. V povzdálí můžeme spatřit přicházet další děti. V pozadí jsou zasněžené domky a kostel. Obloha je šedá, pochmurná a můžeme z ní poznat že už bude večer. Děti jsou však i přes to šťastné.
|
kl7bhavold_1
|
STŘET CIVILIZACÍ
„Jednu letenku do Mexika,“ požádala mladá dívka v cestovní kanceláři. Eliška byla odjakživa dobrodružná, nejspíš to měla po rodičích. Chtěla poznat celý svět a v jejím odhodlání jí nebránil ani fakt, že uměla pouze anglicky. Již dlouho plánovala cestu do Mexika,. Aztécká kultura, pyramidy, muži ve velkých sombrérech, koupání se v Tichém oceánu i exotická příroda ji velmi přitahovali a fascinovali. Dokonale si naplánovala svou cestu, nakoupila potřebné věci a jednoho deštivého podzimního dne vyrazila vstříc, s batohem na zádech, svému osudu.
Už na letišti věděla, že její cesta bude zcela výjimečná. Ubytovala se v malém hotelu poblíž městečka Pachuca.
„Mluvíte anglicky?“ zeptala se stejně staré dívky bydlící ve vedlejším pokoji s touhou poznat nové lidi.
„Samozřejme, já jsem totiš z Austrálie,“ odpověděla slečna výbornou angličtinou, kterou jí Eliška mohla jen závidět.
Obě se velmi sblížily, protože jejich touha po poznání odlišeného světa byla téměř stejně velká. Rozhodly se podnikat své poznávací výlety společně. Ačkoliv slyšely o Mexiku různé věci, a našlýy si o něm spoustu informací a materiálů, jakmile spatřily tu bídu a chudobu všude okolo, vehnalo to Elišce slzy do očí. Uvědomila si, jaké má štěstí a jak je ráda, že se narodila v Čechách.
Uprostřed svého dvoutýdenního pobytu se vydaly do indiánské vesničky Santa Rosa de Linea. Vidět tento naprosto odlišný způsob života, kdy největší starostí dospělých lidí je to, zda-li bude dobrá úroda, aby se alespoň uživili, pro ni bylo neuvěřitelné. To, že indiáni nemají naprosto vůbec<in> žádnou představu o okolním světě a jsou naprosto velmi<in> šťastní a vděční za každý nový den, ji přimělo alespoň na malou chvíli přemýšlet jinak než dřív.
Jakmile spatřila krásnou starou indiánskou babičku otrhávající kukuřičné klasy uprostřed pole, vytáhla svůj fotoaparát.
„Můžu si vás prosím vyfotit?“ Zkusila na ni svojí lámanou angličtinou, babička však nechápavě koukala.
„Myslíš, že jí nebude vadit, pokud si ji vyfotím? Nevím, jestli něco takového už někdy viděla,“ tázala se své australské přítelkyně Jane.
„Snad ne. Pokud však bude,“ zamyslela se Jane dívka<in>, „nic horšího, než to<in>, že ti vynadá, se stát nemůže.“
Hned jak zmáčkla spoušť a vyšlehl oslnivý záblesk, vrhl se na ni mladý muž a srazil ji k zemi. Elišce se zatmělo před očima, pocítila bezmeznou úzkost a bezmoc a bezvládně klesla k zemi.
„Poslední vteřiny mého života!“ napadlo ji. Všechny krásné okamžiky a důležité momenty se jí během chvilky promítly v mysli tak, jak to viděla mnohokrát ve filmech, a následně upadla do bezvědomí.
Nejdříve cítila, jak zhluboka dýchá. Nic ji nebolelo a cítila se tak úžasně jako nikdy.
„Pokud teď umřu, tak to bude báječné!“ vykřikla nahlas česky<in>, ale ostatní jí vůbec nerozuměli a jen na ni zděšeně hleděli. V jejich očích byl vidět strach. Nikdo nevěděl, co s bezvládným tělem mladé cizinky, která opět upadla do bezvědomí.
Jane se však zachovala výborně a svojí špatnou španělštinou vykřikla: „Doktora!“ a vrhla se ke kamarádce.
„Tady žádný není,“ přitočil se k ní německý turista. „Já jsem viděl jen jednoho muže, který je však spíš blázen. Léčí různými lektvary a bylinkami, ale snad bude vědět, co dělat!“
Eliška se probudila až v nemocnici. Nevěděla, co se s ní stalo. Jediné co cítila byla bolest tak nesnesitelná, že když se probouzela, tak slyšela sebe samotnou, jak křičí. Náhle slyšela hlasy, které na ni mluvily česky, ale jak se později dozvěděla, byly to jen halucinace způsobené prášky, jež jí dali mexičtí doktoři. Jane jí prozradila, jak se do nemocnice dostala. Mezi turisty se našel lékař, jenž zajistil, aby se mladá dívka dostala do blízké nemocnice. Naložil ji do auta a odvezl do nejblišího okresního města.
Zanedlouho za Eliškou přišel onen muž, který ji srazil k zemi.
„Nebude Vám vadit, pokud vstoupím a omluvím se Vám?“ zeptal se.
„Klidně vstupte, ale velmi by mě zajímalo, proč jste to udělal? To poslední, co si pamatuju je, jak jste do mě vrazil a pak už jen to, jak jsem se probudila!“
„Víte, před pár lety se u nás ve vesnici stala velice nepříjemná věc, „ začal vyprávět mladý indián, „kdy přijela velká skupina turistů. V tom by problém nebyl, na ty už jsme si zvykli, ale náhle jeden z nich vytáhl malou věc, později jsme zjistili, že to byla pistole, ze které vyšlehl stejný záblesk jako z vašeho fotoaparátu.“
Přešel místnost, sedl si do křesla blízko u okna a i přes celou místnost viděla, jak vehementně bojuje se slzami v očích. Pak se na ni podíval a Eliška si uvědomila, že přes jeho hrubé vystupování a vzhled, je v něm něco něžného.
„Zabil moji mladou sestru, „zašeptal jen a počal plakat jako malé bezbrané dítě.
„Nic se neděje. Já se omlouvám, nevěděla jsem, co se tu stalo. Nikdy by mne nenapadlo ublížit vám. Víte proč to udělal?“
Muž znechuceným hlasem dodal: „To nikdo neví. Nasedl do automobilu a ujel.“
Eliška se nad tím zamyslela. Nedokázala si představit, že by přijeli nějací cizinci k nim do okresního města a najednou zastřelili její malinkou sestřičku! Byl by konec jednoho mladého života, prostě zničehonic by byla mrtvá! Tu začala i ona plakat. Uvědomila si, jak člověk může snadno ukončit život někoho jiného. Vždyť i ona nemusela přežít, kdyby spadla o kus vedle, kde ležel docela velký kámen. Její život, jenž vedla ještě před pár hodinami, se jí zdál náhle ubohý. Chtěla se jen pouze bavit, poznávat svět a nové lidi, ale o třeba jen o malém trapení neměla vůbec ponětí.
„Máte zlomený nos a slabý otřesk mozku, ale pokud chcete, předepíše vám doktor prášky a můžete si jít lehnout do vašeho hotelu,“ vyrušila je zdravotní sestra, „ale zítra musíte přijít znovu.“
Santiago, jak se později mladý indián představil, se náhle usmál a otočil na Elišku: „Můžu tě pozvat alespoň na něco dobrého, když jsem ti způsobil takové zranění? Přivydělávám si v blízké kavárně a mají tam moc dobré zákusky.“
„Proč ne, „ odpověděla dívka, „lepší než tady ležet.“
Zašla za doktorem, ten jí npředepsal prášky a už za chvíli je spatřili, jak odchází z nemocnice směrem do centra městečka.
|
pr4atsar_1
|
Životopis
Jmenuji se Vojtěch Jansa, narodil jsem se 28. února 1995 ve Slaném. Stále bydliště mám v Kladně v Polské ulici čísla popisného 2554.
Rodiče se jmenují Jaroslav a Kateřina Jansovi. Otec, ročník 1966 má zaměstnání v pojišťovnictví. Matka, ročník 1965 pracuje, jako prodavačka. Oba bydlí na téže adrese shodné s mojí. Mám jednoho sourozence narozeného v roce 1990, který studuje na vysoké škole. Je svobodný a bydliště má opět stejné.
Mé vzdělání není nijak rozsáhlé. V letošním roce dokončím základní vzdělání a již devátým se učím hry na hudební nástroj na umělecké škole. Mé nejvyšší vzdělání je tedy nedokončených 9 let základní školy.
Žádné doplňovací kurzy jsem neabsolvoval. Mé zájmy a koníčky jsou četba, hra stolního tenisu, poslouchání vážné, ale i populární hudby atd.
Úroveň mé jazykové vzdělanosti je velice průměrná. Anglický jazyk ovládán na úrovni pokročilého začátečníka. Německý jazyk ovládám stěží průměrně.
Můj zdravotní stav je velice dobrý i po nedávném absolvování lehké jaterní mononukleózy. Netrpím žádnými dlouhodobými onemocněními.
Dne 8. ledna v Kladně
Vojtěch Jansa
|
kl9ajanvoj_1
|
Slohová práce školní
Iva Chodurová
14. prosince 2007
KAŽDÝ MÁ SVÉHO ANDĚLA I ĎÁBLA
Když se hned na začátku zamyslíme nad tímto tématem, každého z nás napadne co, nebo kdo je jeho anděl a ďábel. Ale stop! Začneme hezky od začátku. Určitě každý se naskytl v nějaké situaci, kdy nevěděl jestli to udělat tak či onak. Jestli poslechnout pravou nebo levou stranu – anděla či ďábla. V kreslených filmech to vždy skvěle zachycují dvě malé naprosto stejné postavičky, podobající se roztomilému andílkovi a nezbednému čertíkovi. Tyto postavičky symbolizují především dobro (dobré jednání) a zlo (špatné jednání). Ale je vždy dobro opravdu dobrem? Nejni někdy lepší rozhodnout se tak, že poslechneme ďábla? V určitých situacích určitě ano, ale lidé se rozhodnou tak, jak by nikdo neočekával, ze se zachovají. Ale je to tím, že nám radí ďábel, nebo že se v nás opravdu probouzí myšlenky zla? To asi nikdy nezjistíme, protože každý máme dvě stránky – rub a líc.
Nechtěla jsem se touhle situací (příběhem) zabývat, protože to nejni příjemná věc, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo, jelikož to mám pořád v hlavě. A podle mého názoru se to sem přesně hodí. Neříkám to ráda, ale trápí to mě a i mé okolí. Netýká se to mě, ale mojí kamarádky, která se zprvu zdála, že to se mnou myslí vážně a že její kamarádství je opravdové. Ale asi jsem se spletla. S touto osobou jsem se seznámila díky mé nejlepší kamarádce Martince. Byly jsme nerozlučná trojka. Ale pak se něco stalo. Martinka se od nás trošku odcizila a zůstala jsem jen já a Markétka. Možná, že se nám to jenom zdálo, ale každý má někdy špatné období, tak i Martinka v této době do něj spadla. Bavila jsem se víc s Markétkou a na Martinku trošku kašlala. Ale jednoho krásného dne se všechny hezké věci obrátí v noční můru. Markétka začala mít doma problémy kvůli nechození do školy a její rodiče už nevěděli dál co s ní dělat. Markétka mě žádala o přenocování, ale moji rodiče mi to dovolili, pouze na pár dnů. Najednou se tu zase objevila Martinka a rázem se vše změnilo. Z jedné přenocované noci se stal týden, měsíc a dokonce teď spolu bydlí. A veškeré kamarádství mezi mnou a Markétkou se vytratilo jako horká pára nad hrncem. Ptáte se co se stalo? Ani já sama nevím. Možná si to já namlouvám a andělská tvář mi napovídá, že nic nejni tak černé, jak já to vidím a na druhé straně je ten ďábel, který ve mě vyvolává zlost a závist, že oni dvě jsou spolu a se mnou se nebaví, ale je to opravdu tak, jak si myslím já? A ptáte se na to co se stalo u Markétky doma? Máma ji vyhodila a i u ní se objevila ta druhá tvář. Ze sympatické kadeřnice se stala zlá a sobecká matka. Radil jí ďábel nebo anděl? Je to opravdu to správné řešení? Nikdo nedokáže odpovědět na tyhle otázky, protože každý jsme schyzofrenik. Nikdy by mě ani mé kamarády nenapadlo, že nás nemá ráda a že všechno špatné, co Markétka udělala dá vinu nám – jejím kamarádům. Ale nakonec mě napadá myšlenka je máma nebo Markéta ďáblovo stvoření nebo ne? Neudělala si to Markétka tak trošku sama? Nezachovala se ona jako ďáblovo nevěsta a nevystoupily z ní ty ďáblovo myšlenky? To nikdo nedokáže posoudit, protože jak už jsem říkala na začátku každý jednáme podle toho, jaká z postaviček nám radí.
Na závěr bych chtěla říct, že ať jednáme posloucháme, nebo rozmýšlíme, jak se zachovat v situacích vždycky je to jenom „NAŠE“ rozhodnutí a nikdo nás za to nesmí odsuzovat. Každý máme své názory a žijeme přeci ve „SVOBODNÉ ZEMI“, kde máme právo se neomezeně vyjadřovat k věcem a situacím, které nám život připravil. Ale nikdo není dokonalý. I ďábel má své světlé stránky a anděl temné.
OSNOVA:
I. Úvod – Postavičky anděla a ďábla
II. Stať – Příběh důkazu o existenci dvou tváří
III. Závěr – Názor a zamyšlení o ďáblu a andělovi
|
cb4cchoiva_01_1
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.