text
stringlengths 139
17.9k
| original_file
stringlengths 8
17
|
|---|---|
Recenze – Deník Bridget Jonesové
V roce 2003 přišel do kin snímek, který se silně lišil od „klasických“ amerických komedií dnešní doby. Paradoxně nepředstavuje příběh mladé dívky toužící po lásce, která nachází životní hodnoty a na konci svého příběhů nachází tu pravou lásku, se kterou se v závěrečné scéně políbí. Deník Bridget Jonesové je příběh plnoštíhlé třicátnice, která už netouží po princi na bílém koni, ale po „normálním“ chlapovi, se kterým by mohla strávit život.
V prvé řadě je nepochybně na místě vyzdvihnout hlavní roli, kterou stvárnila Renné Zellweger. Bez této drobné herečky s osobytým hlasem, která kvůli roli Bridget musela přibrat až deset kilogramů, by celý film ztratil kouzlo, které má. Vždyť už prvotní scéna, kde Bridget sedí na svém gouči, v ruce drží lahev vína a zpívá „All by myself“ spolu se Celine Dion, se hned stala doslova legendární. A to je jen začátek. Následuje doslova smršť scén z Bridgitina života, které Bridget jako vypravěč uvádí a komentuje s humorem velice blízkým divačkám nejen jejího věku. Bridget so totiž dostává do trapných situací, které jsou ale povětšinou velice uvěřitelné a mohly by se stát kterékoli z nás. To bude i jeden z důvodů, proč je Deník Bridget Jonesové tak oblíbený zvláště u žen. Dámy se u filmu zasmějí, dostanou i vyžadovanou dávku romantiky a přitom se<in> v pohodlí svého křesla těší z pocitu, že to nejsou v Bridgitině kůži.
Nebyla bych žena, kdybych v souvislosti s romantickou komedií nezmínila jméno miláčka ženského publika totiž Hugh Grant. Hugh Grant alias Daniel Cleaver je Bridgitiným šéfem a přesným prototypem muže, kterého Bridget nehledá. Ale která z nás by neodolala jeho šarmu? Ano, šarm a charisma to je to, v čem Hugh Grant vždy vynikal a vždy bude. Podle mého názoru mu role “záporáka“ sedí možná i lépe, než nev role nevinného chlapika jako například ve {chybí kus textu}<co para> málo rolí, ve kterých by Hugh Grant neexceloval a postava Daniela Cleavra k nim rozhodně nepatří!
V roli zprvu nudného právníka Marka Darcyho ztvárnil ne tak slavný, ale podle mého názoru o nic horší herec Colin Firth. Ze suchého třicátníka ve svetru se sobem se nakonec vyklube zamilovaný, vášnivý, upřímný, chytrý, věrný... no prostě rečeno ideální chlap. Colin Firth, kterého můžeme také vidět ve filmech jako Láska nebeská nebo Co ta holka chce, je v roli Marka Darcyho naprosto přirozený a jeho výkon ve mně vzbuzuje myšlenku, že byl Mark Darcy napsán Colinovi doslova na míru. Těžko si v roli Marka představit jiného herce.
Nedá se tvrdit, že by ve filmu byla jasně nejlepší scéna. Najdeme zde mnoho vtipných cen. Vtipy často vyplývají ze vzniklé situace, do které se Bridget dostává a poněkud po svém je řeší. Její řešení je povětšinou to, co jí první napadne a tak dopadá komicky. Samozřejmě, že se ve filmu objevuje množství sprostých slov. Ty ale nemají úkol pobavit publikum, ale způsobují, že scény, kde se Bridget baví se svými kontroverzními přáteli nebo kde s Bridget mluví proutník Daniel, vypadají přirozeně a všem postavám, které jsou, jak se říká „od rány“ dokreslují jejich charakter.
Film Deník Bridget Jonesové podle mě patří mezi ty, které si můžete pustit i několikrát za sebou a vždy vás zaručeně dobře pobaví!
|
kg07maceli_1
|
1. listopadu 2005
Hana Výborná, 3.E
1. písemná práce
„Čtení pro vědomí, že nejsme sami“
(úvaha)
Podle několika průzkumů, anket a podobně je všeobecně známé, že lidé čtou mnohem méně než v minulosti.
Podle mě je dnešní společnost rozdělena na „čtenáře“ a „nečtenáře“. Nečtenáři jsou podle mě ti, kteří naposledy na základní škole přečetli „Dášenku“. Čtenáři, to jsou jenom ti, kteří hltají jednu knihu za druhou, ale i ti, kteří mají alespoň všeobecný přehled, které čtení baví a neobtěžuje je. Nečtenáři si myslí, že o nic nepřicházejí, naopak, že mají více času na jiné aktivity. Čtenáři, ti s nimi nesouhlasí. Co jim tedy kniha dává? O co jsou podle nich nečtenáři ochuzeni? Proč je čtení stále baví?
Podle mého názoru a vlastní zkušenosti, si myslím, že kniha je pro čtenáře relaxací, díky ní může zapomenout na povinnosti a problémy, které má.
Největší zážitek je ale pro čtenáře samotný děj knihy. Proč? Protože díky příběhu knihy může prožít několik dobrodružství, životních příběhů, lásek, strastí a podobně. Postavy z knihy jsou pro něj přáteli, jejich život čtenář prožívá s nimi a oni se mu odplácejí tím, že pokaždé, když knihu otevře budou na něj čekat.
Samozřejmě, že nečtenář řekne „vždyť tohle všechno mám, když si pustím film?“ Podle mě má svým způsobem pravdu. I on prožije dobrodružství, odpočine si a podobně. Přesto není to to samé. Ve filmu je vše dané. Prostředí, hlavní hrdina, zkrátka vše. Ale v knize si můžete díky své fantazii vytvořit svou vlastní podobu hrdiny, svou vlastní představu o přírodě, zkrátka svůj vlastní svět, který nikdo jiný nepozná. Toto je podle mě jedna z nejkrásnějších věcí na knize. Kniha je potřebná k lepšímu vyjadřování, k lepšímu pravopisu a ještě mnoha dalším věcem. Na to by určitě mnohem lépe odpověděli odborníci. Ale určitě tohle není účel knihy. Prostřednictvím knihy chtěl její autor předat nějakou myšlenku, či nějaké poselství. Pochybuji, že svou knihou chtěl někomu rozšířit slovní zásobu.
Pro mě a mnohé z nás má kniha kouzlo. Jaké kouzlo? Pro každého jiné. A většina z nás cítí ke knize úctu. Ale proč úctu? Snad proto, že je některá na světě tak dlouho, někdo ji dlouho před naším narozením napsal a my máme možnost si ji přečíst. Nebo je některá kniha krásně nová a my máme tu čest číst ji mezi prvními. A nebo k ní cítíme úctu úplně z jiných důvodů. Podle mého názoru kdo ke knize nic necítí a nic pro něj neznamená je barbar.
Přestože čtenářů ubývá, můžeme pevně doufat a věřit, že knihy přežijí i dnešní moderní dobu v takové podobě jako je známe. Že v budoucnu nebudou převažovat internetové knihy, či třeba knihy v mobilu, či jiné vymoženosti moderní doby. Ale i kdyby se tak stalo, tak přesto čtenář nepřijde o zážitek ze čtení. Kniha pro něj zůstane věrným přítelem. A přestože si na ni třeba dlouho nevzpomene, bude na něj čekat a když se rozhodne ji otevřít, dovolí mu prožít svoje dobrodružství.
|
pr3evybhan_02_1
|
17. 12. 2008
Šandová Martina
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Tolerance – východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonii, ke svobodě člověka
Osnova: Úvod – násilí plodí násilí
Stať 1) Cynismus
2) Počátek je ve vztazích
3) Jak to vidím já?
Závěr – Pokud bude tolerance, bude svoboda
Ne nadarmo se říká, že násilí plodí zase jenom násilí. Denně se dozvídáme o skutcích, jež jsou označovány jako nelidské. Čteme o trestných činech, jejichž podnětem byl jiný trestný čin.
Znamená to tedy, že se neustále motáme v kruhu? A je vůbec možné najít nějaký způsob, jak z kruhu vystoupit a nějaký čas v něm nebýt?
Pokud tak budeme chtít učinit, musíme začít v samém počátku, a to ve vztazích. Nesčetněkrát jsme nejspíš slyšeli, jak vztah, plný harmonie a vzájemné tolerance vydrží na věky a že tyto dva faktory jsou stavebním kamenem celého vztahu. Je tedy možné, že i když nám byl dán návod na to, jak žít, je většina lidí netolerantních a žije v nefungujících disharmonických vztazích?
Problémem nejspíš bude to, jak každý z nás „ono“ slovo tolerance vnímá. Pro mě je nejspíš nejvhodnějším synonymem ohleduplnost. Tolerantní, tedy ohleduplný by měl člověk byt ke zvykům, chování a především k názorům druhého člověka, a to i za předpokladu, že mu zrovna daný pohled na věc nesedí. Hlavně o tom tolerance je. Důležité také je se snažit být objektivní a uvědomit si, že každý může mít nějaké problémy.
Pokud si toto člověk uvědomí, bude tolerantní a poskytne tak druhému jistou formu svobody.
Pokud to mám tedy vše shrnout, vyjádřila bych se, alespoň pro mě, jasným a zřetelným způsobem
harmonie + tolerance = svoboda
|
grV3sanmar_01_1
|
Panešová, Kristýna, V. B, 07/08
17. října
Slohové učivo
Vypravování podle obrázků
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
Osnova:
1. Tři kamarádi bruslí na silnici.
2. Srážka s autem.
3. Petr je zraněn.
4. Martin jede pro pomoc.
5. Martin volá l. 155.
6. Záchranáři odvážejí Petra.
Příběh: Petrovo zranění
Dva kamarádi bruslí a jeden jezdí na skejtbordu. Petra porazí auto. Petr se zraní. Martin jede volat pomoc. Zavolá linku 155 a jede zase zpátky za Petrem. Chvíli to trvá, ale zanedlouho přijíždí sanitka. Muži ze sanitky naloží Petra a odjíždí do nemocnice.
úkol 4: V nemocnici zjistili že Petr má zlomenou nohu. Po měsíci už Petr zase jezdí na bruslích ale už ne na silnici.
|
bu5bpankri_02_1
|
Zuzana Holubová 1. C
5. března
2. slohová práce
Soused
(Charakteristika)
Osnova: 1) „má přítelkyně“
2) a) popis charakteru
b) oblíbenost
c) popis vzhledu
3) proč ji popisuji
Žena z mého okolí, kterou potkávám každý den, ale přesto není z mých nejbližších se jmenuje Anna.
Ikdyž by se někomu na první pohled mohlo zdát, že je to malá nevýznamná stařenka, které byste si všimli, jen kdyby na sobě měla svítivě růžové šaty a při tom by hodně nahlas křičela, tak je svým způsobem docela zajímavá a nenahraditelná součást mého života. To, co na ní nejvíce obdivuji je její chladnost a rozhodnost. I v té nejhorší situaci, ze které by se normálnímu člověku vrhaly slzy do očí nebo by se zvedal žaludek dokáže Anna zachovat chladnou hlavu a problém dokáže lstivě a s úsměvem vyřešit. Když jí ráno potkám na chodbě našeho domu a mám špatnou náladu, je to jedině ona, kdo mi svou ranní čilostí dokáže do tváře nahnat úsměv. I přes to, že to není zrovna mladice, tak je plná energie a lidem, které už delší dobu zná, dokáže vždy dobře poradit a pomoci. Kdybyste jí ovšem potkali tam, kde není mezi svými známými zapůsobila by na vás jako věčně se mračící, nepřístupná stará dáma, která nemá nikoho ráda. Opak je však pravdou. Je to jedna z nejmilejších osob, které znám.
Protože svou lásku nemůže rozdávat své rodině, kterou nemá, tak ji rozdává všude tam, kde jen to jde. Anna je u svých známých a přátel velice oblíbená. Bez své rodiny se nemusí cítit sama, protože je u ní asi dnem i nocí nějaká návštěva.
Anniny dlouhé šedivé vlasy, většinou stočené do drdolu působí velice staromódně, ale na druhou stranu působí i elegantně. Většinou nosí tmavé oblečení a to hlavně kalhotové kostými. To, co by si v životě neoblékla, je minisukně, protože se jí tenhle způsob odhalování zdá být přespříliš vyzývavý. Má tmavé zelenohnědé oči, které dávají viniknout jejím vystouplým tvářím. Anna je menší postavy. Není štíhlá, ale není ani tlustá. Má štíhlá ramena a dlouhé, studené a vrásčité ruce. Její rozklepaná, pomalu mluvící ústa jsou stejně jako ostatní části jejího těla velice vrásčitá, ale mají velmi tmavou barvu.
Mojí milou sousedku Annu popisuji, protože jí mám velice ráda, jak už jsem řekla a je to podle mého názoru nejzajímavější osoba, kterou znám.
|
pr1cholzuz_02_1
|
5. prosince 2008
Kotová Kateřina
P2
1. písemná práce – slohová
Charakteristika, popis
Téma:
Osnova:
Já v roce 2058
Za padesát let se bude psát rok 2058. To mi bude 67 let. Je to doba velice dlouhá. Kdo ví jestli se toho mnozí z nás ještě dožijou.
Budu mít za sebou dlouholetou pracovní kariéru a následně si budu užívat důchodu. Koupím si malý domek na okraji Prahy, kam za mnou bude jezdit moje velice početná rodina. Všichni se tam budem scházet a povídat si o životě. Každý mi bude říkat své problémy a já jako správná babička v nejlepších letech jim budu dávat rady do života. Máme velice hezké vztahy.
Vzhledem k tomu, že se vývoj moderní techniky posunul zase poněkud dopředu, tak nikdy nezůstávám pozadu. Jezdím v autě na vodu a volat své rodině i přátelům z mobilního telefonu, který bude velký jako můj palec, ale abych nebyla tak moderní babičkou, tak také trávím čas na zahrádce.
Můj obličej je pokryt už několika plastickými zákroky přidělané peroxidně blonďaté vlasy mám smotané až po útlý pas v copu. Růžové tepláky mám obepnuté přes již svěšené pozadí celková postava se opět zmenšila o několik málo centimetrů.
I když jsem nedokázala přenést přes srdce to, že už nejsem nejmladší a že má pleť je stále víc a víc vrásčitá, přesto zůstávám milující babičkou všech mých vnoučat.
|
grp2kotkat_1
|
Slohová práce školní
Barbora Mikešová
16. ledna 2007
Žijí mezi námi
Osnova: I. Úvod
II. Stať: 1. Pes – divoká šelma?
2. Život se psem
3. Psí pudy
4. Výborný společník
III. Závěr
Pes. O psovi se často říká, že je nejlepším přítelem člověka. Ale jak se vlastně k nám dostal?
Dnes má psa spousta lidí. Staří lidé jako příjemnou společnost, někdo jako pomocníka při práci či jako chloubu domácnosti. Mohlo by se zdát, že pes k životu člověka prostě patří. Ale není to trochu přehnané, chovat psa za každou cenu i v malém bytě 1+1 a neustále ho hýčkat ležením na křesle, plnou miskou „žrádla“ a dvakrát za den ho jít vyvenčit mezi paneláky? Ale ani toto není ojedinělý případ. Pes byl odjakživa divoká šelma, žijící volně v přírodě a živící se syrovým masem. Někdy hlídal stáda domorodých kmenů, jindy sloužil jako pomocná pracovní síla eskymákům. Je ale tato naše domestikace a ochočování přirozené?
Jsem si jistá, že téměř každý člověk má jiný názor. Pro někoho je pes naprosto samozřejmá věc, jiný si život se psem nedokáže představit. Už jen proto, že chodník, po kterém každé ráno chodí do práce je poset psímy exkrementy. Stejně tak, jako někdo si nedokáže představit nedělní odpoledne jinak, než ve společnosti svého miláčka ve spolku kynologů, pro někoho je pes dokonce zdrojem obživy a výdělku. Vždyť taková štěňata po třínásobném šampionovi výstavy, to může vynést značný obnos. Ale co vedlo lidi tak daleko, že začali psy křížit, zakládat kynologické spolky, psí výstavy, salony a další a další psí aktivity?
Lidé se často snaží v psovi tlumit jeho přirozené pudy, aby měli doma psí „osobnost“. Ale v tom případě se nesmíme divit tomu, když si na titulní stránce pátečních novin přečteme: „Pitbul napadl školáka.“ Je to ale vina majitele nebo samotného psa? I já bych ráda znala odpověď na tuto otázku.
Křížením a domestikací těchto zvířat lidé dosáhli takových druhů, ras a vlastností, že podobností s divokým psem dingem bychom našli asi jen velmi málo. Je to správné nebo ne? Stejně tak, jako je možné vychovat z psa „gaučáka“, pes může být i bojovník, sportovec, pomocník nebo šampion. Ať už psa máme nebo ne, ať už jsme jejich milovníky nebo odpůrci, psi žijí mezi námi a proto bychom si z této skutečnosti měli vzít pouze to lepší. Neboť rčení, že pes je nejlepším přítelem člověka má určitě své kořeny i opodstatnění.
|
cb3cmikbar_01_1
|
Věštecký meč
Osnova:
I. Úkol
II. 1. Příprava
2. Mumra jedná
3. První boj
4. Siesta
5. Druhý boj
6. Pouť do pyramidy
7. Poslední boj
III. Věčná slova
Bylo to kdysi dávno na jedné planetě, která byla obydlena nejrůznějšími bytostmi. Na této planetě žil jeden bojovník, který byl povolán králem Hromkoček. Bojovník, který byl povolán, se jmenuje Tyrrael. Král povolal Tyrraela, aby získal zpět Věštecký meč, který uloupil zlý arcimág Mumra. Král plný nadějí přivítal Tyrraela: „Vítej bojovníku. Jsi tu, aby jsi splnil velmi těžký úkol. Tvůj úkol je přinést zpět Věštecký meč, který ukradl Mumra.“ Tyrrael plný síly a elánu odpověděl: „Můj králi, úkol, který jsi mi dal, je pro mě ctí. Raději zemřu, než abych||ho nesplnil.“
Slunce vychází a Tyrrael je už připraven na svou pouť za Věšteckým mečem. Sbalil si své věci, mezi kterémi nesměl chybět jeho kouzelný meč Světla.
To vše sledoval Mumra ze své Černé pyramidy, která byla uprostřed Shamutarské pahorkatiny. Mumra nechtěl nic ponechat náhodě, tak začal zaříkávat: „Jedno oko, jeden zub, to je Goblin jako buk. Tohle kouzlo ještě jednou a dva Goblini tu budou.“ Tyto dva Gobliny, se rozhodl, poslat na nic netušícího Tyrraela.
To vše se stalo, když Tyrrael už byl na cestě k Černé pyramidě. Asi tak po dvou hodinách chůze, si Tyrrael všiml bandy, která napadla závozníka. „Nechte ho napokoji nebo sváma zatočím,“ řval rozčílený Tyrrael, držíc svůj meč v ruce. „Nepleť se do toho. Je to náš spor,“ odvětil jeden z bandy. Tyrrael to nevydržel a vrhl se do boje. První agresor z bandy, než zjistil, která bije, už se válel na zemi. „Hlupáku, zemřeš za svojí drzost,“ hulákali zbývající dva muži, kteří se vrhli na Tyrraela. Tyrrael zdatně odolával jejich útokům. Mezi tím se závozník vzchopil a šel pomoc Tyrraelovi. Závozník skolil druhého muže a zbýval jen jeden. Z něho se vyklubal jeden z Mumrových Goblinů. Goblin se snažil seslat zaklínadlo, ale než stačil pronést kouzelnou formuli, Ex nex firemex, tak bylo pozdě. Pohotový výpad Tyrraela, zabránil Goblinovi v jeho úkolu. „Děkuji ti zachránče,“ pravil šťastný závozník. „Rádo se stalo,“ odpověděl Tyrrael. „Jsem tvůj dlužník. Můžu tě někam svést? Má cesta vede do města Siesta,“ pověděl závozník. Tyrraelovi se to hodilao a tak neváhal a nabýdku využil.
Siesta je velké město na rozhraní říše Hromkoček a Sharmutarské pahorkatiny. Žije zde mnoho různých lidí, ale nikdy se nevydávej do Itharé, protože je to nejnebezpečnější část města. Ale aby Tyrrael mohl vejít do pahorkatiny, tak musel projít Apofisovou bránou, která byla v Itharé.
Tyrrael poděkoval závozníkovi a namířil si to rovnou k Apofisově bráně. Když procházel Itharé, tak bylo slešet naříkání a volání pomoc. Nic netušící se přibližoval k bráně, kde na něj čekal druhý Goblin. „Ha ha ha, tak tě tu konečně vítám. Škoda, že tvůj ůkol už skončil,“ vyhrkl smějící se Goblin a z ničeho nic se vrhl na Tyrraela s mečem v ruce. Tyrrael bleskovým tasením meče útok přestál. Byl to dlouhý a nelítostný boj o přežití. Na stovky metrů bylo slyšet cinkání kovů, to jak o sebe narážely meče. Tyrrael už ztrácel síly a byl unavený. Najednou se z čista jasna objevila silná, pronikavá záře, která Goblina sežehla na popel. Tyrrael využil kouzelnou moc svého meče. Oddychl si, schoval meč do své pochvy a šel. Cestě do Shamutarské pahorkatiny už nic nebránilo.
Tyrrael šel skrz Sharmutarskou pahorkatinu, až došel k Černé pyramidě. Vůbec se nerozmýšlel a vešel do pyramidy. To vše Mumra sledoval pomocí studny vidění ve svém trůním sále. Připravoval se na boj, protože Tyrrael se stále blížil.
Po chvíli chůze se Tyrrael ocitl v sále, kde už čekal Mumra. „Tak ty jsi ten, kdo byl vybrán pro záchranu meče? Musím tě zklamat, ale meč ti nedám. Jediná možnost je, že mě porazíš.“ Pronesl Mumra. Tyrrael zdatně kontroval: „S tím jsem počítal.“ Mumra plný hněvu pronesl kouzelné zaříkávadlo, které ho proměnilo v Černého válečníka s téměř neomezenou mocí. Tyrrael se nerozpakoval a zaútočil. Byl to tvrdý boj. Kolem dokola létaly kusy kamení a dřeva, které odlétávaly ze svého místa po neúspěšném útoku. Tyrraelovi už ubívaly síly a byl téměř na kolenou, když se to stalo. Tyrraelův meč se jasně rozzářil a celého Tyrraela zahalil do bílého světla. To světlo bylo Nebeská zbroj, která dodala síly k boji s Mumrou. Mumra celý zděšený co se stalo, najednou ztrácel převahu, kterou měl. Prvním úderem zlomil Tyrrael Mumrův meč a druhým zúderem zasáhl Mumru. Ten plný bolestií, se pomalu kácel k zemi. Tyrrael se neostýchal, popadl Věštecký meč a vydal se na zpáteční cestu.
Byla jasná a chladná noc, když stráž, která hlídala krále, spatřila Tyrraela. „Pane, můj pane, tam na cestě jde Tyrrael i s mečem,“ vykřikovala stráž. Král plný nadšení se nerozpakoval a šel naproti Tyrraelovi. „Můj králi, zde máš Věštecký meč.“ Král přebíral od Tyrraela meč se slovy: „Ty, jenž si splnil svůj úkol a přinesl jsi nám Věštecký meč, symbol Hromkoček, budeš navždy nesmrtelný v našich srdcích.“ To byla památná slova krále, která si navždy zapamatovala srdce Hromkoček.
|
pr4avlubjin_1
|
Hudecová
2. PÍSEMNÁ PRÁCE
Soused
(Charakteristika)
Osnova: 1) Úvod – první setkání, seznámení
2) Stať – a) vzhled, zajímavé rysy
b) povahové rysy, celkový charakter
3) Závěr – celkové shrnutí, zhodnocení
Poprvé jsem ho uviděla, když jsem jako malá holčička trávila letní prázdniny u babičky. Už tenkrát mě něčím okouzlil. I když mu bylo sotva sedm let, hýřil spoustou, poněkud bláznivých nápadů. Ale teď pěkně po pořádku. Vlastně úplně poprvé jsem Martina spatřila u našeho okna, když ho napadlo sbírat ze země třešně a házet nám je do oken. Vyšla jsem ven, abych mu vynadala a od té doby a z nás stali nerozluční kamarádi.
Martin je vysoký a urostlý. Má tmavě hnědé vlasy a výrazné, zelenomodré oči, ze kterých vyzařuje něco, čemu se říká... Vlastně ani nevím přesně, jak to pojmenovat, ale kdykoli se na mne podívá, mám pocit, jako bych ležela na rentgenovém stole a každý mohl vidět každičkou kost v mém těle. Tak vřelý a silný je jeho pohled. Z jeho obličeje je asi nejméně výrazný malý rovný nos, který se pod pronikavýma očima téměř strácí. Dalším výrazným bodem jeho tváře jsou určitě ústa, která se pořád smějí. Díky tomu má často na tváři dva kulaté „ďolíčky“, kvůli kterým vypadá Martin velmi šibalsky. Myslím, že jeho postava by se dala přirovnat ke klasické mužské postavě. Ploché břicho, hubené nohy, prostě to, co by mu mohly závidět i mnohé ženy.
Co se týče povahy, Martin byl už jako dítě trochu odlišný od svých stejně starých spolužáků. Už jako malý měl nesmírnou zálibu ve všech technických věcech. Mnohdy dokázal stát celé hodiny u točícího se vrtáku nebo jen němě pozorovat, jak pere pračka. Ale na druhou stranu měl i zájmy velmi podobné těm mým. Jeho největší zálibou se stalo malování a hlavně sport. Vždy byl hodně ambiciózní a pečlivý, už od mala přesně věděl, čemu by se chtěl v budoucnu věnovat a v čem by rád uspěl. Nejdříve chodil asi jako každé dítě na základní školu, ale jak už jsem zmínila, chtěl dokázat něco víc. Asi ve dvanácti letech se začal věnovat jízdě na motocyklu. Stal se z něj velký sportovec a vytrvalý závodník. Přesto si ale pokaždé uměl udělat čas i na své přátele, kterých měl díky své přátelské povaze opravdu hodně. Ale jak čas běžel, hodně se měnil a kvůli svému novému chování stratil spoustu původních přátel, kterým se jeho nová tvář příliš nelíbila. I mě se jeho chování přestalo líbit. Z laskavého a obětavého chlapce se během pár měsíců stal drsný a neústupný mladík, který šel tvrdě za tím, co si zamanul. Často se hádal s lidmi, někdy se i pral a měl velké problémy, aby vůbec dostudoval gymnázium, na kterém se před lety rozhodl studovat. Potácel se z problému do problému, ale nikdy nebyly až tak vážné, že by musela zasáhnout policie.
Po nějaké době to vypadalo, jako by ho konečně někdo „osvítil“. Stejně tak rychle jako ze změnil k horšímu se dokázal vzchopit a znovu všemu čelit. Opět začal vést normální život mladého teenagera, který se znovu výborně učil a také byl vynikajícím sportovcem, kterým je samozřejmě až doposud.
Martina znám už něco přes deset let a musím říct, že neznám spolehlivějšího člověka. Můžu mu důvěřovat naprosto ve všem. Sice mě mrzí, že se vídáme pouze několikrát do roka, když mám zrovna cestu k babičce, ale stejně... Prázdniny bez něj už si nedokážu představit... Je to skvělý soused i kamarád.
|
pr1ehudkat_02_1
|
Muž je obézní postavy. Jeho ramena jsou mírně nahnutá dopředu.
Jeho obličej nám připomíná vajíčko. Vlasy jsou delší, rovné a přilehlé k obličeji. Obočí je nevýrazné a „vypelichané“. Oči mají tvar kapičky. Jeho nos je poměrně velký. Ústa jsou plná a výrazná. Je vidět, že dba na hygienu (jeho chrup). Jeho krk je kratší a trochu zapadlý mezi rameny. Na své obézní postavě nosí volné černé sako. Nohy jsou vzhledem k jeho výšce dostačující.
Muž není nejkrásnější, ale určitě s ním bude legrace.
|
js6eisbar_1
|
Tato osoba, i když to tak nevypadá, je muž. Z hlavy mu rostou rovné, při koncích křivě zastřižené vlasy, sahající až k ramenům. Ofina je z čela odhrnuta. Obočí má po krajích nevýrazné. U nosu široké a postupně se zužující oči vypadají, že jsou velké. Hodí se k nim větší a širší nos, který má tato osoba a smějící se široká ústa. Postoj je shrbený s vystrčenými hýžděmi. Pravá ruka je spuštěná podél těla a levá v loktě skrčená s nataženým ukazovákem. Chodidla má napohled dlouhé. Muž vypadá, jako by dělal reklamu na zuby.
|
js6hedali_1
|
Cesta na sjezdovku
Když jsme přijeli na jarní prázdniny, vystoupili jsme u krásné bobové dráhy.
V duchu jsem si říkal, kde bude asi ta chata ve které se máme ubytovat. Pak naše vedoucí Renata řekla, že musíme vyšlapat do toho kopce. Když jsme byli skoro nahoře, objevila se před námi prudká cesta do kopce. Vyšli jsme nahoru a v tom jsme uviděli takou větší chatku. Ubytovali jsme se a šli jsme si prohlédnout sjezdovku.
Když jsme šli okolo velké horské chaty, něco jsme slyšely – byla to diskotéka. Chvíli jsme se koukaly a pak jsme šli zase dál. „Konečně sjezdovka“ řekl jsem si. Vyšli jsme na kopec, kde končila lanovka. Z druhé strany byly další tři sjezdovky. Když jsme si prohlídly všechny sjezdovky šli jsme zpátky.
U stánku kde se prodávaly pernamentky, byl blátivý kopec. Dan a Tomáš seběhli dolů a já jsem se rozběhl po blátivém kopci, zakopl jsem o cihlu, udělal jsem kotrmelec a už jsem ležel v blátě. Bunda od bláta kalhoty od bláta, boty mokré, byl jsem prostě celý hnědý. Když jsme se vraceli řekla mi Renata ať se vyválím ve sněhu. Udělal jsem to ale moc to nepomohlo. „Ach jo, teď jsem celej od bláta a ještě k tomu mokrej od sněhu, to je den!“Když jsme přišli zpátky dal jsem všechno usušit.
|
cl6csucond_1
|
K ČEMU MI TA ŠKOLA VLASTNĚ JE?
Podle mého názoru je škola důležitá k tomu abychom poznali co nás zájímá, co nám jde a čím bychom chtěli v dospělosti být. Také je důležitá abychom se naučili kromě učiva i vycházet a komunikovat s ostatními.
Škola je někdy zdlouhavá a nudná a občas se učíme věci, které si myslíme, že někdy nepoužijeme, ale každý máme jiný názor na to co je pro nás zbytečné. Pro někoho je to například matika s fyzikou pro jiného zas dějepis a občanka. Myslím si, že jsme si každý mohl vybrat, jestli budeme studovat školu se zaměřením na nějaký obor nebo gymnasium.
Každý si může vybrat jestli chce nebo nechce školu studovat a pokud mu to přijde zbytečné můzě kdykoli oj odejít a začít pracovat.
|
kg05zdeiva_1
|
Kontrolní slohová písemná práce
(odborný styl – popis)
Témata:
Odborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>
statický,
dynamický,
staticko-dynamický.
Supernovy
Právo a jeho druhy
Goniometrický, algebraický tvar čísla
Extrémní skupiny
Parlament ČR
Syntax – vytváření grafu
souvětí,
věty.
Architektonicky zajímavá stavba v Praze
Vybrané téma a druh popisu: Parlament ČR
Osnova:
Úvod:
Poslanecká Sněmovna ČR
Senát ČR
Závěr
Parlament ČR
Parlament ČR je zákonodárným sborem ČR. Je složen ze dvou komor: poslanecké Sněmovny ČR (PSČR) a Senátu ČR (SČR)
Do PSČR je voleno 200 poslanců poměrným volebním systémem. Sněmovna je důležitější než Senát: hlasuje o důvěře vlády, projednává navržené zákony (každý poslanec má právo zákonodárné iniciativy) a jmenuje členy dozorčích rad v ČNB a v některých státem vlastněných podnicích. Ve Sněmovně pracuje několik výborů a podvýborů, které jako první projednávají navržené zákony. Aby byl zákon PSČR přijat, musí pro něj hlasovat nadpoloviční většina přítomných poslanců. Pro přehlasování veta prezidenta, nebo Senátu je nutná nadpoloviční většina všech poslanců. Pro ústavní zákon musí hlasovat 3/5 poslanců.
V Senátu zasedá 81 senátorů, každé 2 roky je 1/3 obměněna pomocí většinového volebního systému. Senát slouží jako pojistka proti případnému extremismu PSČR neboť se změnou ústavy musí souhlasit i 3/5 senátorů. Senát má právo zákonodárné iniciativy jako celek.
ČR má typický evropský dvoukomorový parlamentní systém.
|
js3hej_02_1
|
Český Brod, 3. srpna
Ahoj Adame
Děkuji za heský pohlet z tábora.
Víže jedu zejtra taky na tábor. Doufám že nebude pršek. Zítra pojedeme do hradu {L|S}oučeň.
Ahoj doufam, že až přídeš někdy knám.
Adam
P. S. Doufam že knám přídeš<.>
|
cbrod5p_01_1
|
Karolina Fialová I. C
4. listopadu
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
Osnova:
I. Úvod: U Míši
II. Stať:
Jednou, už je to delší dobu, jsme se s kámoškama sešly u Míši. Nevěděly jsme, co budeme dělat a Míša si vzpomněla, že minulý týden nahrávala nějaký horor. Tak si pustíme, proč ne?
Jmenovalo se to Záhada loňského léta. Zezačátku jsme se smály, jaká je to blbost. Později už nám začínaly úsměvy trochu mrznout a nakonec se v pokoji rozléhalo naše ječení. Sousedi z nás museli být celkem paf. Po dvou hodinách, když film skončil, se nám celkem ulevilo. Zjistily jsme, že během těch hrozných scén jsme se na sebe nějak namáčkly; vešlo se nás sedm na jeden gauč.
Hodiny ukazovaly půl osmé. Nejvyšší čas jít domů. Když jsme však vyšly na ulici, nejradši by jsme se zase vrátily do baráku, venku byla totiž tma jako v pytli. Od Míšina baráku nás naštěstí pokračovalo šest, což bylo ještě „v pohodě.“ Cestou postupně všichni odpadaly, až jsme zůstaly jen tři. Všechny jsme jely až na konečnou, ale i tam mě Terka s Majou opustily. A já musela pokračovat naší temnou ulicí v polích sama.
Bála jsem se, div jsem nevypustila duši. Pořád jsem se musela otáčet. Najednou pozhasínaly všechny lampy a na cestu mi svítil jen měsíc. „Fajn! Vždyť se nic neděje,“ uklidňovala jsem sama sebe. „Tak proč zhasly ty lampy?! A zdá se mi to nebo je to pravda? Je to pravda. Je úplněk!“ Můj strach s každým krokem sílil a sílil. Hrdě jsem však pokračovala v cestě. V tom okamžiku jsem zaslechla takové divné zvuky. „Buch...buch...buch...“ srdce se mi zastavilo až v krku, jak jsem se bála. Náhle všechno utichlo. Stála jsem ve tmě a měsíc se radši schoval za mraky. To už bylo na mě moc. Rozběhla jsem se, co mi síly stačily. Už jsem se ani neodvážila otočit. Najednou jsem zaslechla, mně povědomé, knučení. Celá udýchaná jsem zastavila. „Co se děje, vždyť nejsem udýchaná?“ I to, že zhasly lampy se mi zdálo. „Jen jsem si tak cestou domů fantazírovala“, uvědomila jsem si. Naštěstí!
|
pr1cfiakar_01_1
|
Katka Bořkovcová
VII. A.
22. února
2. slohová práce
(charakteristika)
Moje sestřička
Na popis jsem si vybrala svojí sestřičku jmenuje se Verunka a jsou jí tři roky.
Verunky postava je hubená jako párátko. Chůzi má normální, ale někdy legrační. Hlava je trochu oválná, trochu kulatá a obličej drobný. Její vlasy se mi moc líbí, protože jsou rovné a barva je taky hezka „špinavý blond. Většinou je má svázané do dvou culíků fialovými gumičkami. Čelo má zakryté krátkou ofinkou. Obočí je nevýrazné pod obočím jsou modré oči jako pomněnky, ale někdy uplakané. Nos je kulatý jako bambulka, rty jsou hlavně upovídané a usměvavé. Uši jsou schované dlouhými vlasy.
Moje sestra je velmi hodná a užiju se s ní hodně srandy, ale má jednu špatnou vlastnost je trochu vzteklá.
To je moje sestra.
|
kl7aborkat_1
|
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: 1) úvod – Co je to realita
2) stať – Proč žít podle pravidel a jaký by byl život bez nich
3) závěr – S realitou se musíme smířit.
Zaměříme se především na život průměrného člověka. Co je pro něj realitou? Ať už chceme, nebo ne, určitě to začíná už povinnou docházkou do základní školy, né-li dříve. Posléze pak na střední a na vysokou školu, především za účelem najít si dobrou práci.
Ale proč tohle všechno děláme? Pro peníze, nebo pro zábavu? Co si budeme nalhávat, né každý dělá práci co ho baví a kam chodí rád, dokonce si dovolujui říci, že snad každý se občas v práci zasní, co by tak asi mohl dělat jiného a jak jinak by se dal využít den. A máme to tady. Proč žít, tak, jak nám určují pravidla? Co je to vlastně za pravidla? Kdo je určuje? Jaký by byl život bez jakýchkoliv zábran? No nebylo by to dokonalé, kdyby si každý mohl dělat, co chce? Už jenom takové maličkosti by udělaly člověku radost, jako například vlézt do nejbližšího obchodu a probírat se regálama a „slupnout“ co je člověku po chuti, zpívat si a tančit uprostřed Václavského náměstí nebo se jen tak najednou sebrat a odjed od všeho tam, kam nás cesta povede. Proč to nejde? Je to tím, že nám to společnost nedovoluje, nebo snad máme sami takové zábrany? A kde se v nás potom tedy berou? Proč neuděláme to, co opravdu chceme? Nebyl by to dokonalý život bez pravidel?
Když nebereme na vědomí osoby, které by toho využívaly a následky jejich činů, ano, byl by to krásný život. Ale jak už z toho všeho vyplývá, je to nereálné, protože jelikož takové osoby bohužel na světě prostě jsou. A tak se musíme se spokojit s tím, že alespoň můžeme každou noc snít, jaké by to asi bylo.
|
grP3advosim_1
|
Silvestrovské překvapení
Jednou na Silvestra jsme se s rodiči rozhodli, že půjdem nasypat zvířatům do krmelce kaštany, žaludy a jablka. Tak jsme odpoledne vyrazili do lesa.
Přijeli jsme, zaparkovali, taťka vyndal z kufru krmení a když jsme zjistili, že je tam asi 50 cm sněhu, tak nás chuť krmit zvířátka trochu přešla, ale to nevadilo.
Mamka nás vedla, protože věděla kde krmelec je. Šli jsme lesem, nejdřív 15, potom 30, až nakonec 40 minut a krmelec pořád nikde. Já a taťka už jsme byli naštvaný a mamka pořád opakovala: „Tady už to někde bylo, tady už to někde je.“ Taťka se jí jenom naštvaně zeptal: „A kdy jsi tady byla naposled?“ A mamka povídá: „Asi před dvaceti lety.“ To už jsem fakt nevydržela a navrhla že se seberem a půjdeme domů, ale mamka že ne, že tady to někde určitě bude.
Tak jsme šli dál, šli jsme už asi hodinu a půl, mokří jsme byli, unavení, celí od sněhu a
na náladě nám ani moc nepřidávalo to, že do nás mamka hučela že tady už to někde bylo.
Z úvah o tom co jsem teď mohla dělat doma kdybych na podzim nesbírala kaštany mě vytrhl mamčin výkřik: „Tady jsou srnčí bobky, to znamená že jdeme správně.
Šli jsme ještě asi půl hodiny a taťka zařval: „Hle, krmelec!“ a mamka řekla: „Hle, auto.“
Zjistili jsme že krmelec byl schovaný za kopcem asi 50 m od auta.
|
cl6csyrlen_1
|
Bažant, Filip, V. B, 07/08
23. října 2007
Slohové práce
Já nemám rád listopad, protože je hodně zima. Nejezdím na chalupu, a nechodím ani moc ven. Jsou namrzlé chodníky a hodně se chodí spatně do školy protože to hodně klouže ale je na tom hezké že je skoro to v šude barevné. Ale musím říc že léto je vždy nejlepší
|
bu5bbazfil_02_1
|
Jakub Těinítzer
VIII. A
4. 11. 09
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
„Harry Potter“
Harry, učeň z Bradavic kouzelnické školy je mým oblíbeným hrdinou. On mě provázel světem pohádek od mých 9 let, proto jsem si ho vybral. V každé situaci se snaží jednat spravedlivě a činit když už tak co nejmenší zlo. Harry je kamarádský má dost přátel a je oblíbencem i některých učitelů, protože se učil a byl to „šprt“. Přátelé si ho cenily za to že jim vždy pomohl nebo se při nejmenším snažil. Měl však i dost nepřátel kteří si přáli aby ho jeho dávný střet a převrat v životě (1. Setkání s Voldemortem) stál život. Jak už jsem naznačil Harry když byl mimino přišel o rodiče a byl vychováván rodinou která ho týrala.
Možná i proto se z něj stal bojovný temperamentní a cílevědomý čaroděj který neznal slovo strach. Harry si prožil v životě hodně smutku a bolesti. Snad i proto když se naštval ztratil hranici. A štvalo ho že co ostatní berou jako samozřejmost co on má jako sen, proto nenáviděl svého nevlastního rozmazleného bratra a Malfoe, tudíž jim činil naschvály. Ale přesto všechno si tento záhadný čaroděj získal mé srdce a těším se na jeho pokračování 7. dílem plným dobrodružství.
|
kl8ateijak_1
|
Rozhodující okamžik
Můj příběh vypráví o dívce, která se i přes své mládí ocitla v situacích, do jakých by se nechtěl dostat ani žádný dospělý. O dívce, které se změnil celý, tak krásně začínající život. Nyní se cítí jako v pekle. Jako v nejhorším snu, který se jí mohl zdát. Její jméno je Lucie a donedávna to byla normální šestnáctiletá slečna, studující gymnázium. Měla spoustu přátel a plno zájmů.
Od té doby, co si Luciina maminka našla nového přítele, všechno se změnilo. Dívka často vzpomínala na tátu, který ji hladil po vlasech, říkal jí Lištičko, chodil s ní na procházky, hrál pexeso a uměl vyprávět tak skvělé vtipy! To už je ale minulost. Tatínek jí zemřel, když jí bylo šest. Matčin nový druh, Karel, je ale úplně jiný. Lucii nemá rád, bije ji a nutí po něm uklízet. V této době začala Lucie chodit do parku, kde se scházela parta lidí s podobným osudem. Všichni měli problémy doma, neměli přátele, nebo s nimi nevycházeli dobře a své deprese zaháněli pitím alkoholu a drogami. Zprvu Lucie odmítala jejich způsob „být chvíli šťastný“, po čase to ale také zkusila. Ten den pro ni byl zlomový. Začala se s partou toulat, přestala chodit včas domů, protože to, čemu ona říkala domov, bylo jinde, než kam se měla denně vracet. A samozřejmě se podstatně zhoršila ve škole. Matka si o ni dělala starosti, ale pod nadvládou svého přítele se nezmohla ani na to, aby si s ní o tom promluvila.
Den po svých narozeninách seděla Lucie se svými nynějšími přáteli v parku, vychutnávala si chuť marihuany a v tom se to stalo. „Lucie, dělej! Seber se! Policajti! Musíme vypadnout!“ „Nech mě! Ani mi nepopřál a ona? Stála a koukala, jak na mě řve, jak mě zas mlátí. Na moje narozeniny!“ „Tak slečno, vy půjdete s námi.“, řekl nějaký muž. Najednou je Lucie sama na policejní stanici, bez svých přátel, bez duše... Sedí tu jen malá, pohublá lidská schránka s tmavými kruhy pod očima, po kterých se valí proudy slz. Nejací muži se jí na něco ptají. Neodpovídá. Ani nemůže. A teď je doma. Má si sbalit věci. Ráno odjíždí do diagnostického ústavu. „Další z Karlových kousků. Hezky se mě zbavil...“, říká si Lucie.
„Cítím se tam jak v base. Nezvládnu to! Něco si udělám!“, říká Lucie na své povolené vycházce partě, s kterou se tajně scházejí vždy, když je to jen alespoň trochu možné. „Tak se tam nevracej! Zdrhni s náma. Neboj se, nenecháme tě v tom.“, povídá Milan, Luciin nejlepší kamarád z party. „To nemůžu! Najdou mě a dopadnu ještě hůř.“ „Přece tu nechceš zůstat? Zabijou tě tu!“ „Ale jak to chceš udělat?“ „Teď se tam už nevrátíš a půjdeme spolu k Matymu. Tam přespíme a dál se uvidí.“ „Maty, můžem u tebe přespat?“, ptali se naléhavě a se slzami v Luciiných zničených očích. Maty odpověděl: „Nejde to, jsou tu naši a víte, že jsem v podmínce. Lucie, kdyby tě tu našli, jdu rovnou do basy!“ „Tak přespíme v lese, je léto a Maty nám půjčí spacáky. Nebreč.“, řekl Milan. V lese si dlouho do noci povídali. Řešili, co bude dál. „ A co ta tvoje kámoška? Ta… Viky? Viděla jsem ji když jsem přišla do party.“, ptala se Lucie Milana. „Jo, u tý by to mohlo jít. Žije někde na Moravě, ale zavolám jí.“, odpověděl Milan. O týden později už bydleli ve vilce na malé vesnici na Moravě. Nějaký čas vše fungovalo. Ze vztahu Milana s Lucií se stalo mnohem víc, než je přátelství. Společně s Viky si úspěšně obstarávali peníze na drogy a na domov si Lucie skoro nevzpomněla. Dnes se však vrátila z města se strachem v očích. „Milane, musim s tebou mluvit. Milane, slyšíš mě? Viky dej nám chvíli pokoj! Ne, nedám si. Proč? Jsem těhotná!“, Lucie nevěděla, co dělat. „Co? Těhotná? Já ale žádný dítě nechci. Nech si to vzít a hotovo. A teď si dej práska, neni s tebou k vydržení.“, řekl úplně klidně Milan. „Já si to ale vzít nenechám! Je to moje a taky tvoje dítě!“, Lucie začala brečet. „Necháš si to? Tak ale ne tady. Vypadni a vychovávej si smrada na ulici!“, odvětil už trochu rozčilený Milan.
Zoufalá Lucie si za křiku a smíchu Milana s Viky pobrala svých pár věcí a utekla pryč. Nevěděla, kam jít a co dělat. Nasedla na první autobus a odjela z Moravy. Od té doby už o ní nikdo neslyšel. Jen její matka našla ve schránce dopis. V něm stálo pouze: „Všechno je tvoje vina!“
Osnova: I. Seznamte se s Lucií.
II. a) Jak to začalo?
b) Lucie se dostala do polepšovny.
c) Znovu ji stáhla parta.
III. Všechno jednou skončí.
|
cb1akumzuz_01_1
|
27. listopadu 2008
Marek Hofman
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Roku 3058 př. n. l.
Osnova: 1) Bitva
2) Upsání duše
3) Otroctví
4) Pomsta
5) Vítězství
Je to už dávno co ve starém Řecku bylo město válečníků Sparta. V něm žil jeden mocný a bojechtivý generál jménem Kratos, který žil se svou rodinou. Byl to velmi dobrý bojovník a vyhrál spoustu bitev až jednou nadešla bitva ve které se střetl s nesčetným vojskem barbarů. Bitva byla pro spartani téměř prohraná až se střetl sám Kratos z vůdcem barbarů. Opuštěná pláň s vyčerpanými vojsky, se studeným vítrem a temě černým nebem, jako by měla přijít mohutná bouře. Čekalo na vítězství jednoho z vůdcú. Barbar byl však mnohem silnější a bylo jasné, že Kratose porazí, ale najednou se stalo něco co nikdo nečekal.
Nebe se rozestoupilo a z poza mraků vyšlehla prudká záře. Když Kratos ležel na zemi a barbar se mu chystal dát smrtící ránu, dopadlo světlo na Kratose. Ten v sobě pocítil podivnou sílu a v rukou držel najednou dva meče, které vypadaly jak dar od bohů, byly ovinuté řetězy, rukojeť byla pozlacená a špička meče hořela. V tu chvíli Kratos vyskočil a dal smrtící ránu barbarovi. Nikdo totiž nevěděl, že Kratos upsal duši před bojem Áresovi bohu války ten slíbil vítězství a zvláštní schopnosti se kterými Kratose nikdo neporazí ale bude mu za to 5 let sloužit.
Kratos však nečekal, že Áres z něj udělá zrůdu. Se svou silou a zbraněmi od boha byl takřka neporazitelný. Áres ho ale donutil, dobít jeho rodné město Spartu. Kratos se však, ačkoliv chtěl nemohl tomu rozkazu vzepřít. Donutil ho dojít do domu prostého člověka ve Spartě. Když došel k domu dveře se rozlétli, ohně vzpláli a celá Sparta byla v plamenech. Kratos na rozkaz zabíjel, ale nemohl nic dělat, až uslyšel známý křik. Byl to křik jeho ženy a dcery jejichž krev byla na jeho rukou. Po dovršení svého otroctví přísahal olympskému bohu pomstu.
Za to, že ho připravil o vše co mu bylo drahé a udělal z něj netvora. Po propuštění svého válečníka vnikl Áres do Athén a drancoval toto město jako pomstu své sestře. Kratos od té doby kráčel v poušti kde mu silný vítr vháněl písek do tváře, když však znovu z nebe vyšlehlo světlo jako při válce z barbari. Chopil se svých dvou zbraní které vzpláli plamenem, namířil jimy k nebi a vyčkával co se stane, ale jeho obavy byly zbytečné. Byl to Zeus kdo k němu promlouval a v pozadí stáli jeho dva bratři Poseidom, Hádes a Athéna která slíbila
|
grp1bhofmar_1
|
Murinka
Osnova:
I. Svérázná postavička
II. 1. Podivná Murinka
2. Samota v domku u potoka
3. Vzhled
4. Posměšky
5. Zima
6. Radovánky dětí
7. Nářek
8. Uplakaný Jiřík
9. Podivná osůbka
II Soucit lidí
Bylo by směšné pochybovat, že někdo v Hanušovicích nezná Murinku. V tomto malém moravském městečku, táhnoucím se jako nit mezi kopci jesenických hor, zná tuto svéráznou postavičku každé dítě.
Jen několik starších obyvatel ji však pamatuje jako mladé děvče, které odjakživa chodilo samo, bez přátel, málomluvné, vyhýbající se lidem, často plaché až bojácné. Říkali jí podivná Murinka, jménem ji nikdo nevolal, jen „Murinka Murinová“.
Lidé ji vídávali, jak každý den pomalu, ale bez známek únavy chodí ráno čtyři kilometry dolů mestečkem a k večeru se zase navrací do svého chátrajícího domku nahoře u potoka. Cíl jejích toulek znala jen ona sama. Jen zřídka ji někdo oslovil, zeptal se, zda něco nepotřebuje. To pak poplašeně zrychlila krok a něco zamumlala.
V létě i v zimě nosila stejný oděv, v dlouhém tmavém kabátě s šátkem na hlavě a ve starých, ochozených botách působila velmi komicky. Tváře měla stářím propadlé, netečné oči těkaly z místa na místo. Nikdy nepohlédla lidem do očí, její zrak vždy uhýbal někam stranou, ústa se pohybovala ve zmatené a nesrozumitelné řeči.
Děti na ni obvykle pokřikovaly: „Murinko Murinová, kde máš Murina?“ To se vždy rozzlobila, začala rozhazovat rukama a gesty a křikem dávala najevo svou zlobu a své podivínství. Častý posměch dětí ji zaháněl víc a víc do její samoty. Jen zřídka jí sousedé přinesli nějaké starší ošacení nebo něco k jídlu. Nikdy jim neotevřela dveře svého domku, ale po chvíli vždy věci položené na práh zmizely.
V zimě děti často sáňkovaly za její chalupou. Dlouhý, pozvolný kopec zasypaný sněhem sváděl k zimním radovánkám. Nebyl lepší svah v širém okolí. To bylo skotačení, výskání, koulování, a také posměšků, když hlučné děti Murinka marně odháněla.
Jedné zimy napadlo sněhu, až lidé bědovali. Nestačili odklízet sníh, který se sypal ze šedivých mraků v hustých chomáčích. Bílá pokrývka držela už od Vánoc a děti často běhaly venku dlouho do večera. Toho únorového dne bylo na kopci nezvykle živo. Končily prázdniny a každý chtěl naposledy užít co nejvíce radosti. Slunce dávno zapadlo a kraj se nořil do šera. Bílá stráň ztemněla, a splývala s večerní oblohou. Obrysy krajiny zmizely a vše zahalila mrazivá tma. Děti se rozběhly do svých domovů a zdálo se, že svah osiřel.
Murinka se zrovna vracela ze svých toulek, když ticho krajiny přerušil výkřik. Prudce sebou trhla, zastavila se a pomalu se otočila směrem, odkud přicházel nářek a pláč. Murinka stojí bez hnutí. Po chvíli se její malé tělo pohne a nohy vkročí do hlubokého sněhu. Těžce, s velikými obtížemi se brodí k závějí k místu, odkud se ozývá dětský vzlykot.
V chodbě u Poláchů se rozsvítilo světlo. Stín vysoké postavy rázně mířil ke dveřím, na které před chvílí někdo zaklepal. Otec otevřel dveře a na prahu spatřil malého Jiříka s uplakanýma a trochu vyděšenýma očima. Rukávy dlouhého, starého, špinavého kabátu mu sahaliy téměř ke kolenům, hlava byla zabalená do šátku, na nohou promáčené boty. Zkřehlýma rukama držel křečovitě sáňky, na kterých večerní mráz vykouzlil tenkou vrstvu ledových krystalů.
Brzy ráno nebo za pozdního odpoledne můžete na hanušovické ulici potkat podivně vyhlížející osůbku. Uhne vám z cesty, zastaví se u krajnice a počká, až přejdete. Nedovolí vám podívat se jí do očí. Odvrátí tvář, mumlajíc si něco pro sebe. Kudy se ubírá ve svých myšlenkách se nedovíte. Žije sama ve svých představách a jako by navždy patřila do místního kraje.
Když přijde zima a napadne sníh, dlouhá, volně se svažující stráň ožije smíchem dětí. Na prahu domku u potoka se častěji než dříve objevuje staré šatstvo a trocha jídla, které po chvíli zmizí.
|
pr4avstebar_1
|
28. 11. 08
Kociánová Pavla
V2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Byl to jen sen
Osnova: Úvod: Sen o partnerovi
Stať: Popisování místa, kterým procházím
Popisování danného člověka
Závěr: Rozřešení
Asi minulý víkend, když jsem se ukládala ke spánku a přemýšlela o svém budoucím partnerovi, který měl být vysoký, ramenatý, sportovně založený, milý, přátelský, laskavý tudíž takový, aby mě opklopoval láskou. V ten večer se mi zdál velmi vzlášní sen.
Sen byl hodně dlouhý, alespoň mi to, tak přišlo. Začínal nenápadně v temném prostředí, kde prosvítalo sem a tam světlé světýlko a v tom světýlku se kmitavě objevoval ten, který za všechno může. Byl naprvní pohled příjemný, hodný, laskavý prostě z té bytosti vycházelo něco, co mě přitahovalo. Nevěřila bych, že tento člověk mi může tolik ublížit. Ve snu jsem také byla já, která toužila po lásce, přátelství, o společnosti v které bych se dobře cítila. O tom, co jsem neměla. A proto jsem procházela dlouhatánskou ulicí, která mě místama dost děsila. Po krajích ulice se nacházeli také stromy. Vypadali tolik černě, jakoby by byli po požárů. Velmi mě to vyděsilo. Místama stoupal dým, ale já nevěděla odkud a tak jsem pokračovala dál. Přede mnou byla kruhová tma.
Do které jsem vstoupila. Uviděla jsem člověka. Chvilku jsme se na sebe koukali. Vypadal velmi zajímavě. Měl dlouhé, černé, kudrnaté vlasy, které mu zasahovali do obličeje a zakrývaly vysoké čelo. Oči měl černé. Jeho rty byly rudě červené. Postava byla štíhlá a vysoká. Krásné tělo zakrýval černý hábit, který se mi nelíbil a na dálku nepříjemně zapáchal. Jeho velké ruce držely tmavou, malou tašku
O které jsem neustále přemýšlela, co v ní asi má. Po dlouhém čekání s pohledy proti sobě ji otevřel a vytáhl z ní černou, malou pistol s kterou na mě mířil. Byla tam napjatá atmosféra. Vůbec jsem to nepochopila. Danný člověk, který se mi líbil, mě chtěl zabít. Netuším proč? A doteď mi to není jasné.
|
grV2kocpav_01_1
|
Slohová práce školní
Tomáš Kalčík
16. ledna 2007
Žijí mezi námi (volný styl. útvar)
I. Úvod
II. Stať:
a) problematika okolo Romů
b) životní styl Romů
c) Romové v Bulharsku
d) možné kroky do budoucna
III. Závěr
V naší zemi žije mnoho národnostních menšin. Největší menšinou jsou bezesporu Romové. Oficiálně jich v ČR žije okolo dvaceti tisíc. Ale neoficiálně jich tu může být až půl milionu. Tato skupina ale rozhodně nepatří k těm, které bychom tak rádi viděli. Národ se rozdělil na dvě skupiny. Jedněm nevadí, druzí je nesnášejí. Nebudu asi objektivní, ale Romové do naší země nic nepřinášejí, spíše jen berou. Myslím si, že v této zemi je vláda vůči Romům až příliš tolerantní. Dalo by se říci, že i „bez práce jsou koláče“,
Většina Romů žije z podpory a různých dávek a přídavků. A odkud tyto peníze dostávají? Z kapes daňových poplatníků! Kdyby alespoň vykazovali nějakou činnost v určité oblasti. A nemyslím tím krádeže a podvodné „kšefty“. Pořád si stěžují, že jsou diskriminováni a utlačováni. Ale když si je prohlédnete, zjistíte, že každý prst zdobí dva zlaté prsteny, krk je obtěžkán zlatými řetězy a na oblečení je vyšito adidas, nike nebo jiná značka – ne zrovna levá. Nabízí se otázka, kde na to vzali? Hned jak dostanou „výplatu“, vezmou auto a jedou si udělat rodiný výlet do supermarketu. Nákupní košík naplní, že až „přetéká“. Deset dní se přejídají, ale najednou zjistí, že je vše snězeno a peníze také nejsou. Nevadí, na úřadě opět dostanou. Tato skutečnost mne velice pobuřuje, jelikož možná právě proto nejsou peníze na zdravotnická zařízení, školství, silnice… Proč Británie, Slovensko a další země je už nechtějí přijímat? Ví, že tato skupina lidí nic nepřinese. Ta kultura, s kterou kdysi dávno přišli se už vytratila. Alespoň v ČR.
Například v Bulharsku však žijí „cikáni“ úplně jinak. Přál bych českým Romům se tam podívat. Tato skupina je velice chudá, patří k nejchudším. Paradox je, že na rozdíl od českých Romů pracují. Většina z nich pracuje jako uhlíři, vodí medvědy a opice po ulicích a předvádějí s nimi různé kousky. Líbí se mi, že je zde dobře vidět jejich folklór. Chodí v oblečení, které známe už jen z televize, žijí v maringotkách. I když nevidím pod povrch, je mi jasno, že tamní život přináší mnohem více úskalí.
Určitě se najdou i „slušní“ Romové, ale popravdě, těch znám velice poskrovnu. Jediné, co bychom se měli od nich naučit, je pospolitost rodu. Mé přání je, aby se počet Romů nadále nezvyšoval a vláda zavedla jasné zákony, které by říkaly, že „bez práce opravdu ty koláče být nemohou“.
|
cb3ckaltom_01_1
|
Výborná 1. E
5. 11.
1. písemná práce
VZPOMÍNKA
(Vypravování)
Osnova:
1. Úvod
2. Stat
3. Závěr
Každého z nás jednou popadne chvíle, kdy začne vzpomínat. Většinou si člověk vybaví příjemné chvíle, ale jsou i takové vzpomínky, při kterých člověku zamrazí v zádech, přestože se ta příhoda stala už hodně dávno.
Jeden z takovýchto zážitků se mi stal v osmé třídě. Každé ráno jsem si s kamarádkou dávala sraz před naší školou, kde jsme si povídaly, dokud nezazvonilo a my nemusely na vyučování.
Jedno ráno jsme se opět s kamarádkou sešly a jako vždy si začaly povídat o všem možném. Kolem nás, jako každý jiný den, chodili spolužáci, učitelé a ostatní pracovníci školy. Najednou slyšíme skřípění brzd, dětský výkřik a velkou ránu. Kolem nás zprvu nastalo hrobové ticho, pak ale naopak velký zmatek. Všichni se zvědavě běželi podívat, co se stalo. My samozřejmě s nimi.
Když jsme vyšly za roh naší školy, už jsme sice tušily, že se nejspíš stala autonehoda, ale rozhodně by nás nenapadlo, že tak vážná a že obětí je mladší sestřička našeho kamaráda, který se nad ní sklání, ale vůbec netuší, co má dělat. Sám se nedokáže vzpamatovat z šoku, který právě zažil. Ale to už přijíždí záchranná služba, která spolužáka odvádí dál od místa nehody a věnuje se záchraně malé holčičky. Jelikož nejsem moc silná povaha a pohled na takouhle věc mi nedělá dobře, odvádím kamarádku do školy, kde už jsme stejně měly být.
Až při vyučování se od učitelky dovídáme, jak se to vše vlastně stalo. Dívka z neznámých důvodů vběhla do poměrně frekventované silnice, auto nestačilo včas zabrzdit a holčičku porazilo. Aby toho nebylo málo, tak do toho auta ještě vrazilo auto jedoucí za ním.
Další dva dny nebyl spolužák ve škole, když přišel, začali všichni vyzvídat, jak je jeho sestře. Její zdravotní stav byl prý lepší, než zprvu doktoři očekávali. Dívka byla po dlouhé době propuštěna z nemocnice bez jakýhkoliv zdravotních následků. Řidiči aut měli prý jen lehká zranění.
Tahle autonehoda měla naštěstí šťastný konec, ale ne vždy to tak je. Mě se tato vzpomínka vybaví vždy, když vidím v ulicích nějakou autonehodu. A že jich není málo. Doufejme, že jich bude stále ubývat.
|
pr1evybhan_01_1
|
FILÍPEK
Bylo to ve čtvrtek, 17. dubna. Jednou jsem se vzbudila a když jsem vstala, šlápla jsem na nějaký lístek.
Rozsvítila jsem světlo a lístek jsem si přečetla: ̋AHOJ BARČO, JELI JSME DO PORODNICE“. V tu chvíli jsem chtěla skákat radostí a současně jsem byla nervózní. Kladete si otázky: "JE MIMČO ZDRAVÉ?" "JAK JE MAMCE"? "JAK DLOUHO BUDE V PORODNICI"? "NESTALO SE NĚCO STRAŠNÉHO"? Ten, kdo má mladšího sourozence, mě určitě chápe. Mísí se vám v hlavě různé pocity. Taky jsem byla překvapená, že mamka porodila dřív než měla, protože termín měla na 20. 4., na moje narozeniny.
Ale protože jsem neměla čas okounět, šla jsem za tátou a ten mi řekl, že nám mamka stihla dát prádlo do pračky, udělat nám snídani, a připravit si tašku do porodnice.
Možná udělala ještě víc věcí, ale už se nepamatuji.
S tátou jsme se domluvili, že mě za hodinu vyzvedne.
Pak jsem jela do školy.
V ten den jsme měli češtinu a psali jsme diktát. Já jsem si nevypla mobil. V polovině diktátu mi přišla SMS. Mobil jsem rychle vypnula. Říkala jsem si: "Co když už je FÍLA na světě"? Začala jsem být tak nervózní, že jsem jednu větu měla na řádek a půl. Konečně zazvonilo. Rychle jsem vytáhla mobil, přečetla si SMS a stálo tam: "AHOJ BÁRO, TAK UŽ MÁME FILÍPKA. JE KRÁSNEJ A UŽ SE NA VÁS TĚŠÍME. "PŘIJĎTE BRZY."
V tu chvíli u mě byli snad všechny holky ze třídy a blahopřáli mi. Teď je FÍLOVI 7 měsíců a je s ním legrace.
|
cl6chajbar_b_1
|
Vojtěch Soudný, I. E
5. listopadu 2003
1. písemná slohová práce
Vzpomínka
(vypravování)
Osnova: Úvod – Ráno
Staď – Premýšlení o snu
- vzpomínání na chůvu
- nový názor
Závěr – změna
Jsem Václav. Žiji, usínám, vstávám a pracuji ve velkém městě plném aut, domů, psů a jejich výkalů. Plným lásky i nenávisti. Vlastně nenacházím nic rozdílného od všech ostatních měst, snad jen ta naše nová radnice. Skvost Olomouce.
Jednoho rána jsem se probudil celý zpocený. Podvědomě jsem věděl, že to nebyl bezesná noc, ale znáte to. S vytracením spánku zmizela i vzpomínka o čem jsem snil.
Vstal jsem, oblékl se jakoby nic. U čaje, vajíček a toustů jsem však musel pátrat v mysli, zda-li se nenajde ztracený sen. Vzpomněl jsem si také na Igora, jak mi barvitě líčil co dělala jeho mysl v noci. Prý se mu zdálo o jeho dětství, i když si ve skutečnosti ze svého mládí pamatoval jen bezvýznamné útržky, přesto se mu zdálo jak maminka ho probudila polibkem, jak vstal oblékl se a hrál si se svými bratry na vojáky. Normální dětská idyla. Stejně obvyklý, stereotypní den mám i já dnes, uvědomuji si. Zvonek zvoní, jdu otevřít. Kdo to může být v tuto raní hodinu? Sousedka? Hedím kukátkem ven na chodbu a... Cože? Moje stará vychovatelka? vždyť ta již dávno zemřela. Promnu si oči a bezmyšlenkovitě otevírám. Však místo staré, tlusté, takřka do hadrů oblečené ženy uvidím prázdnou chodbu. Rozhlížím se okolo. Nikde nikdo jen paní Kratochvílová myje poctivě schody. Tážu se jí: „Prosím vás paní Kratochvílová, neviděla jste tady starou chůvu? tu mojí?“ „Ale vždyť ta je už dávno po smrti, pane.“ slyším odpověď.
Na dráze jsem se na to snažil zapomenout. Ale jak jinak, stále se mi vracela ta samá situace: Zvonek, stará bába, prázdná chodba a paní Kratochvílová, myjící schody.
Když už jsem se nedokázal soustředit na práci, tak jsem aspoň vzpomínal jak nám spolu s Boženkou bylo. Maminka byla doktorka, stále vytížená, ale aspoň dobře finančně ohodnocená. Tatínek od soboty do soboty ve fabrice, kde dělal řiditele. A já, potomek univerzitních absolventů, pracuji na železnici. Meli jsme dost peněz a rodiče měli jedinou možnost, koupit mi chůvu. Vybrali sice tu nejlepší, ale výchova rodičů je k nezaplacení.
Boženka byla milá, snažila se mě připravit na cestu života. Asi se jí to moc nedařilo když její svěřenec celé dny „čumí“ na vlaky. Nebo byla chyba ve mě? Nebo mi říkala něco důležitého a já v té chvíli nebyl ochoten jí poslouchat? A co když mi teď chce znovu říci, to co už dávno chtěla mi sdělit. Třeba se mi zjevila ve snu a přede dveřmi kvůli tomu. Přijíždí vlak z Brna. Ráno, vlak – jako obvykle – plný lidí. Ženy děti jedoucí do škol. Počkat. Zdálo se mi to nebo jsem opět uviděl svou vychovatelku, co mě pronásleduje celý den. V uších mi zaznělo: „Poslouchej Véno, nejsi odsouzen a připoután ke své židly přednosty stanice, neztrácej naději!“ A v té chvíli se rozplynula nebo spíš splynula s davem proudících lidí.
Od té doby se toho tolik změnilo. Začal jsem znovu studovat a křeslo přednosty stanice jsem vyměnil za křeslo ředitele Českých drah. Žiju šťastně se svou ženou a dítětem, které vychovává žena, která je podobná mé chůvě. Vždy, když jí vidím vzpomenu si na Boženu.
|
pr1esouvoj_01_1
|
Něvěra
Jana a Honza chodí už dva roky na stejnou školu. Oba k sobě už dlouho něco cítili, ale ani jeden se neodvážil druhému něco naznačit. Jednoho pátečního večera se sešli v hospodě. Sem se přišli pobavit se svími přáteli. Začali se spolu bavit. Po chvíli opustili hospodu a šli se projít. Brali to jako úlet. Ale dopadlo to jinak. Vrátili se do hospody. Zde se rozloučili a každý si šel po svém. Menší háček. Ani jeden nemohl dostat z hlavy toho druhého. Honzovi to nedalo a ještě toho večera Janě zavolal. Jana byla šťastná. Navzájem si vyznali lásku a začali spolu chodit. Nikdo jim nevěřil, že jde o lásku na první pohled. Oba to však tvrdili a věřili tomu. Jejich vztah se vyvíjel úplně normální cestou. Každý večer den byli spolu. Chodili na romantické procházky, do kina, na večeře. Byli spolu na silvestra na horách a v létě u moře. Oba byli moc šťastní a spokojení.
Jednoho dne se nastal problém. V Honzově partě se oběvil kluk, který si s Janou moc rozuměl. Honzovi to nevadilo. Janě věřil a věděl, že Max má přítelkyni. Jana s Maxem se poprvé viděli právě na narozeninách Maxovi přítelkyně. Petry. Bylo tam plno lidí. Všichni se bavili se všemi. Tak jako to na těchto oslavách chodí. Vše bylo v pořádku. Po oslavě se všichni rozešli domů. Honza toho dne spí u Jany.
Po čtrnácti dnech Honzovi zavolá kamarád z party a zve ho na oslavu svých narozenin. Honza samozřejmě nabídku přijímá. Jana je nadšená. Půjdou a hlavně doufá, že uvidí Maxe. Na oslavě je více lidí než na té minulé. Honza všechny zná a tak se Janě moc nevěnuje. Ta ho však nepostrádá. Celý večer sedí u stolu s Maxem. Mají si co říct. Honza se u nich občas zastaví a dá Janě pusu. Je pravda, že jí bylo divné, proč Max není s Petrou. Po chvíli z Maxe dostane, že spolu už nechodí. Večer jde dál a Honza začíná být nervózní a naštvaný. Jelikož Jana se stále věnuje Maxovi a ne jemu. Trochu se kůli tomu pohádají. Jana vše Honzovi vysvětlí: „Max je jediný z tvé party, s kterým si rozumím, proto jsem s ním celý večer.“ Honza jí uvěří a je po hádce. Ještě předtím si Max vezme od Jany e-mail a telefoní číslo. Dva dny po oslavě je vše v pohodě. Další den Honza však přijde na to, že si Jana s Maxem píše. Opět probíhá hádka. Vše je urovnáno vysvětlením. „Max je jen kamarád a ty můj opravdový přítel<.>“ Jana je naštvaná, že Honza toto vysvětlení nedokáže pochopit. „Holka přeci může mít kluka za kamaráda a nemusí spolu nic mít.“ Ale menší omyl. Jana si čím dál tím víc píše s Maxem a začína k němu cítit samozřejmě něco víc než kamarádství. To vycítí i Honza. Jana se dokonce začíná s Maxem stýkat. Samozřejmě tajně. Honza nejdříve Janě věří. Ta chodí na doučování z matiky, s kamarádkama na nákupy. Jelikož se blíží Vánoce. Po nějakém čase to začíná být Honzovi podezřelé. Jednoho dne se rozhodne jít Janě naproti. Jde po městě a proti němu kráčí milovaná Jana v obětí s jeho nejlepším kamarádem Maxem. Tak vše co si myslel je pravda. Oba mu celou doby lhali. Přítelkyně i kamarád.
Následuje zatmění před očima. Život pro něho náhle ztratil cenu. Přelézá zábradlí, vrhá se do tmavé díry. Stav bez tíže. Náraz na zem. Jeho ruka dopadá na něco měkkého a teplého. Náhlé probuzení. Byl to jen sen. „Miláčku, ani nevíš jak rád Tě vidím vedle sebe.“ Jana nechápe co se děje. „Na nic se neptej a spi klidně dál.“ Říká polohlasem. Vduchu je rád, že má tak fajn kamaráda a bezvadnou přítelkyni. Jana ho něžně políbí a jde chystat snídani.
|
pr4atvacmic_1
|
Slohová práce školní
Karolína Soukupová
12. června 2007
3. C
V modravé dáli se třpytí můj sen…
„ Krásná slova plynoucí z krásné písně.“
Domnívám se, že sny jsou v naší mysli od přírody. Snít začínáme, jakmile si začneme v dětství uvědomovat sami sebe, svou osobnost. Nejdříve sníme o sladkostech a hračkách, později o první lásce, polibku a první květině od milého. Postupem doby, kdy dospíváme, se naše sny mění a nabývají na reálnosti.
Já se dnes už jen pousměji nad vzpomínkou z dětství, kdy jsem toužila po šatech princezny a o velké plyšové želvě, která byla kdysi větší než já sama. Dnes je mi 18 let a moje dnešní sny už jsou bohužel jinde, než jsou sny malé nebo dospívající dívenky.
Často si bohužel lehám do postele a vzápětí únavou usínám, tudíž na krásné snění mnoho času nezbývá. Jako každý se ale občas zasním a toužím si představit a vysnít svou budoucnost. Jsem v období života, kdy je půlka mého srdce spíše realistická a druhá půlka chce snít a být romantická. Mým krátkodobějším snem a cílem je vystudovat vysokou školu a v praxi v mém „vysněném“ právním prostředí. Kariera je ovšem pouze jedna strana mince, jedna část mých snů. Mým dalším velkým snem je stát se dobrou matkou svým dětem a manželkou muži, kterého bych skutečně milovala po celý život… V dnešní době plné stresu, nejistoty, vnitřní samoty a asi 30% rozvodovosti je tento sen opravdu krásně romantický, jako vytažený z amerického „slaďáku“! A přesto přeze všechno jsou děti nebo alespoň jedno a spokojená a zdravá rodina mým hlavním životním snem. Tento sen doufám nepřestanu snít nikdy!
Teď jsem otevřela své srdce a mluvila o velkém životním snu, ale k životu přece patří i každodenní maličkosti, v které také doufáme. Toužíme, aby se opakovaly krásné chvíle strávené s přáteli, chvíle, kdy slavíme svůj úspěch, chvíle, kdy se s vášní vrháme do života a toužíme si užít naplno každou vteřinu. Ať už je to doba strávení s rodiči nebo v náručí milého, jsou to chvíle neopakovatelné a sním o nich stále.
Myslím si, že sny hodně závisí na zkušenostech a temperamentu daného člověka, ale to může být pouze můj subjektivní názor, protože nikomu jinému než sama sobě do mysli vniknout nemohu…
“Snít přestáváme v okamžiku, kdy se nám sen vyplní. Pak nastává doba hledání nového snu.“
Osnova: I. Úvod
II. Stať a) sny dětství
b) velké sny
c) malé velké maličkosti
III. Závěr
|
cb3csoukar_02_1
|
Dominik Havlík
VIII. A
4. 11. 2009
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
BENDER BENDER RODRIGÉZ
Celý příběh se odehrává v budoucnosti (v r. 3000), kdy Fráy rozmrzl. Fray vylezl z budovy a chtěl si zavolat jenže to byla smrtibudka a tam se seznámil s Bendrem. Povídali si spolu a jelikož byly oba hledaní kvůli tomu že nechtěli pracovat utekli k Frayovímu stríci který jim dal na oko práci poslíčků. Bender tráví celé dny tím že pije pivo a kouří doutníky (i když nemusí protože je to robot). Jeho nejmilejší činost je okrádání lidí a kvůli tomu je hledaný v 5 galaxiích. Na povrch se jeví jako necitliví, arogantní a zlý, ale někde uvnitř je hodný. S Freyem sou nejlepší přátelé možná proto že je baví stejné věci.
|
kl8ahavdom_1
|
Krtek a brýle
Nevyplatí se, ve všem napodobovat jiné.
Od starých věků je známo,
že krtkům, oči zakrněly dávno.
Žížaly hledají po hmatu,
noru si kutají ve chvatu.
Nepřátel kol nich jsou hordy,
neb dělají v záhonech škody.
Zelinář brunátný vztekem,
v honičce nestačí s dechem.
Jeden z těch chlupatých psanců,
doved to do šťastných konců.
Koupil si na oči brýle,
myslí si: „Snad prožiji klidné chvíle.“
S ostřížím pohledem dravce,
kořist mu nezmizí hladce.
Velikou pomstu plánuje rychle,
na kořist chutnou, přitom však mysle.
Když do hlíny se začal nořit,
přepadl ho divný pocit.
V tom ucítil na zádech rýč,
uznal za vhodné uprchnout pryč.
Brýle mu překáží v cestě,
přesto je odložit nechce.
Prchá dál, síly mu dochází,
když do své nory konečně dorazí.
Přiznal si, že ač málem nebožtík,
měl štěstí, než nějaký červík.
Na žížalu dobrou dostal chuť,
do spíže spěchá, dech popadnuv.
Otevřel dveře spižírny své,
po žížale hladově sápe se.
Ale tím, že v zašpiněných brýlích nevidí,
jeho zásoby se před ním v klidu uklidí.
Mysl jeho ovládl vztek,
brýle zahodil, rozdupal hned.
A jaké poučení z tohoto příběhu plyne?
Není radno ve všem napodobovat jiné.
|
cl8ccepjan_1
|
Eliška Jurečková 1. E
5. 11. 2003
1. písemná práce
VZPOMÍNKA
(Vypravování)
Osnova: 1) Úvod: vzpomínky na jedinou lásku
2) Stať: 1) přechod z města do přírody
2) život s láskou
3) dívka umírá
3) Závěr: muž doufá, že se se svou láskou znovu setká
Vzpomínky jsou hřejivě nádherné...
Vzpomínám si, je vlídné léto. Stojím na skále, letní vánek přináší vůni jejích vlasů, cítím heřmánek a touha mě nutí zavřít oči. Za temnou clonou slyším zelený hukot hlubokého lesa, kdesi zavolá poštolka a já cítím na své ruce dotyk letmý, jako polibek ve snu....
Otevřu oči a zírám do modré hloubky jejích, pohled má strmý jako propast pod námi. Tenkrát to byla láska, co mě obklopovalo, život v přírodě, když se člověk ráno probudil, věděl, že je v divočině a i když se mu to zdálo, nebyl sám, protože všechno v přírodě má své místo a každý má možnost něco dokázat, proto tu je. Věděl jsem, že když opustím tu temnou a slepou samolibost velkoměsta a budu žít zde, uvnitř mě se něco probudí a konečně začnu žít svůj pravý život, po jakém jsem vždy snil. Toužil jsem po tom prostě se jen těšit z pocitu, že jsem volný, mít radost, vyběhnout třeba nahý do deště, nebo jen stát a vdechovat vůni borovic. Čas tady ale plyne pomalu, plíží se za vámi jako stín zezadu, máte čas přemýšlet.. Ve městě se člověk pachtí za hotovou věcí, neohlíží se za sebe, ale tady vládne klid.
Je čas přemýšlet nad minulostí i současností.
Přivádím si dívku. Je to to nejkrásnější, co mě v životě potkává: sníme spolu, vdechujeme vůni lesa spolu, smějeme se spolu, rozumíme si bez slov, milujeme se, dělíme se o vášeň a společnost jako dva stromy na poli. Je nádherné hladit ji, dotýkat se jí, povídat si s ní.
Najednou přijde mrak a zakryje vše, v co jsem kdy doufal a co jsem opravdu dostal – v ní: má horečku a když umírá, dívá se mi do očí. Není smutná, ale vyčkává. Držím ji za ruku a sleduji, jak odlétá na křídlech smrti...
Do té doby jsem smrt vnímal jako část života a mého domova, ale teď se mi v hlavě rozletělo tisíce střepin bezmoci. Strašně to bolí a když zavřu oči, pořád znovu cítím heřmánek a zírám do jejích očí...
Stojím na skále, kolem mě vítr odnáší poslední zbytky podzimního listí a z mojí naděje a mého štěstí už skoro nic nezbývá. Je tu ta poslední naděje, že už možná brzy budu s ní a hladit ji ve vlasech. Loučím se s temným lesem, šedou oblohou a zakazuji vzpomínky.
Rozevřu ruce a padám...
|
pr1ejureli_01_1
|
Moje školní taška
Každý den s sebou do školy nosím svojí nepostradatelnou tašku.
Můj batůžek je zbarvena do červené barvy. Na přední kapse vykukuje míček a můžete si přečíst kolem něj vyrazné nápisy.
Na boční straně ukládám pití. Na vrchní části je umístěno držátko, aby jsem mohl zavěšovat brašnu na věšáček. Po bocích jsou namalovány fotbalové míče.
V přední kapse nosím svačinu. V další komůrce beru s sebou uvnitř penál a někdy si tam uložím i mikinu. V posledním oddělení dávám učení do školy.
Torba se mi líbí vzhledově i ze vnitř, kdybych neměl svůj batoh, ani nevím, jak bych s sebou nosil všechny věci, které potřebuji.
|
cl6akecjan_1
|
Slohová práce školní
Luis Moreno
16. ledna 2007
Žijí mezi námi i homosexuálové. Lidé předurčení k tomu, aby byli společností zavrhováni a kritizováni. Možná trochu přeháním, ale alespoň v minulosti tomu tak bylo. Tehdy byli někdy za své neřesti popravováni.
Dnes je tomu však jinak a rostoucí liberalismus postmoderní doby a společnosti postupně přináší čím dál větší toleranci k homosexuálům. Vidíme přicházet „legislativní vlnu“ přes státy civilizované evropy tolerující homosexuální sňatky. Myslím si, že je jen otázkou času, kdy dojde k zrovnoprávnění heterosexuálních a homosexuálních manželství a že budou moci adoptovat děti. Vůbec s tím nesouhlasím. Myslím si, že má každé dítě právo na normální život s normálními rodiči. Bojím se ale, že by jim fakt, že jsou dětmi homosexuálů tento život neumožnil. Nemluvě o psychologickém zmatku, který by jim přineslo srovnání ostatních rodičů s vlastními.
Řekl bych, že by si spoustu homosexuálů přálo změnit svou sexuální orientaci a žít jako většina ostatních lidí. Někdy možná jen kvůli svým rodičům. Někdy možná kvůli sobě. Někdo může namítat, že homosexuálové se neprosí o pochopení, úctu, nebo zvláštní zacházení, ale myslím si že opravdu někdy trpí kvůli společnosti ve které žijí. Kvůli tomu že nejsou pochopeni. Kvůli tomu jací se narodili.
Člověk je tvor společenský a jako takový se potřebuje do společnosti zařadit. Najít své místo. Homosexuálům je toto hledání přinejmenším stíženo. Možná bychom se měli k homosexuálům chovat s větším pochopením, ale rozhodně bychom jim neměli umožňovat adopci dětí. Určitě nediskriminovat – dítě každého z nás by se mohlo narodit jako „gay“.
I. Úvod – Žijí mezi námi i homosexuálové.
II. Stať: a) Společnost přijímá tuto skupinu.
b) Nesouhlasím s tím, aby adoptovali děti
c) Nemyslím si že jsou šťastní.
III. Závěr: Bez diskriminace!
|
cb3cmorlui_01_1
|
Muž, který sázel stromy
Jean Giono
Elzeard Bouffierd byl pastýř, který žil jen se svým psem. V mládí mu zemřela žena i syn, ale i přesto v domě měl čisto a pořádek.
Také měl velkého koníčka – sázel duby. V sázení nových a nových dubů byl vytrvalý. Sázel je, ačkoliv nevěděl, komu patří pozemek, kde duby porostou. Měl cíl cíl, kterého chtěl dosáhnout – vysázet dubový les. Pečlivě se o stromy staral. Za roky toho o nich věděl víc než dost. A po několika letech začal sázelt i buky.
O stromech věděl sice hodě hodně, ale téměř vůbec nemluvil. Požději by si člověk mohl myslet, že nemluví vůbec.
Cesta Elzearda skončila v roce 1947 v domě pro přestárlé.
|
am8arybnik_01_1
|
Můj mazlíček
Můj mazlíček je pes. Je to fenka jménem Elza. Prezentuje rasu čistokrevného leonbergera. Letos jí bude 8 let.
Tato rasa se vyznačuje mohutností, sílou a krásou. Svým vzhledem je velmi podobná lvu. Na první pohled můžeme přehlédnout její velké tlapy. Mezi jednotlivými drápy se nacházejí blány, proto jsou leonbergeři výborní plavci. Výška v kohoutku dosahuje 59cm. Hlava je oválná. Hlavu rámují vysoce položené uši. Oči jsou kulaté, čokoládově zbarvené. Hlavu zdobí protáhlý čenich a na konci se nachází tmavý čumáček. Hlava nasedá na silný krk a dál na svalnaté tělo zakončené dlouhým ocasem. Celé tělo je pokryto dlouhou bohatou srstí, která se musí pravidelně vyčesávat. Je typicky zbarvená od světle hnědé až po mahagonově pročernalou barvou. Elza patří mezi velmi společenské psy. Je velmi aktivní, ráda si hraje, je veselá a družná. Od útlého věku jsem se ji snažila trénovat na společenské akce, jako jsou výstavy, klubové srazy a jiné. Musela zvládnout základní pokyny, také k tomu, aby byla poslušná.
Elza nám celé rodině pomáhá překonat dny, kdy nám není nejlépe. Obohacuje náš život a zpříjemňuje nám naše volné chvíle, které s ní velmi rádi trávíme. Elzu mám moc ráda a stále bude patřit do naší rodiny.
|
cl7cmicluc_1
|
Srbová Míša, kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
3. Zpracujte vtipný, úsměvný úvahově-vyprávěcí text na aktuální téma, který by se svým charakterem blížil fejetonu.
Velká a malá
Kdyby se moje maminka jmenovala například Irena a já také, tak by se u nás odjakživa říkalo “velká Irena“ a “malá Irena“. I když bych byla za dvacet let o hodně centimetrů větší než moje maminka, byla bych pořád malá Irena a moje maminka by byla pořád velká Irena. Je to hezké. Je to galantní. Má to šarm.
Snad všichni znáte z divadla, filmů a televize Věru Galatíkovou. Věra je vynikající herečka. Má manžela, syna a dceru.
Velká Věra a malá... No, abych pravdu řekla, její dcera se nejmenuje Věra.
Nicméně, když jsem jednou v divadle slyšela, jak jeden z mých kamarádů říká: “Byla tam stará Galatíková...“ zarazilo mě to. “Co jsi to řekl?“ zeptala jsem se. Podíval se na mě překvapeně: “Stará Galatíková. Je mladá Galatíková a stará Galatíková. Já to tak říkám, abych je rozlišil...“ “Stará Galatíková? Tobě to nepřijde blbý?“ Ptám se ho a on vrtí hlavou. “Ne. Proč?“ A dal se raději do řeči s někým jiným, abych už neotravovala. Svým způsobem měl pravdu. Stará a mladá. Proč ne? Ale stejně se mi to nelíbí a hned vám řeknu proč. Protože to není hezké. Protože to není galantní. Protože to nemá šarm.
A Protože si myslím, že ten můj kamarád mohl říci: Velká Galatíková.
|
js9msrbmis_1
|
Vladimír Kubík
23. února
2. slohová práce
Charakteristika
Můj přítel
1. Setkání
2. Vzhled a povaha
3. Můj osobní názor
4. Srovnání s minulostí
Potkal jsem ho již minulé léto v cizině. Přesto, že to byl a je velmi známý český herec, jsem ho na první pohled nepoznal.
Od svého mládí se změnil natolik, že ani jeho tehdejší fanoušci o něj nyní nejeví sebemenší zájem. Z toho už můžeme usoudit, že se nezměnil zrovna k lepšímu. On sám si to nepřipouští, ba naopak, je pln sebevědomí, při chůzi se nese, jako by jej každou chvíli měl někdo vyfotit do seznamu těch nejkrásnějších a nejobdivovanějších lidí světa. Je možné, že svůj špatný stav dobře vnímá, ale to pouze ve chvíli, kdy je střízlivý. A to se, věřte, vidí jen výjimečně. Alkohol je jeden z jeho nejlepších přátel a náramně si spolu rozumí. Bez něj už není schopen normálního životního provozu. Je to pro něj droga, avšak droga, která mu dává energii do života. Ba ani při představení nemůže fungovat bez své promile alkoholu v krvi. To se pak samozřejmě musí odrážet na jeho jednání se ženami. Jedním slovem nechutné. Často se k ženám chová drze, oplzle a vůbec ho nezajímá jejich názor na jeho vulgární chování. Nemůže se potom divit, že s ním jeho přítelkyně nevydrží déle než měsíc, o manželství nemluvě. Abych řekl pravdu, ani nechápu, jak takový „muž“ může vůbec nějakou přítelkyni mít. Po rozchodu nebo jiných chvílích krize mu pomáhá dostat se zpět na nohy jeho mladší bratr, pravý opak popisované osoby. Rád bych psal i o něm, ale to bohužel nejde.
Podle mého názoru je (1. popisovaná osoba) v takovém stavu, protože jeho éra již dávno odešla a on se jednoduše nedokáže smířit s tím, že o něj lidé ztratili zájem. Ten o něj ztratil dokonce i bulvár. To mu zajisté vlezlo na mozek a je v takovém psychickém stavu, v jakém je. Něco uvnitř mu ale nedovoluje se vzdát, marně se snaží se sebou bojovat, ale už nemá sílu, nemá čím bojovat.
Kdybyste viděli vedle sebe jeho fotku před dvaceti lety a nyní, nestačili byste se divit. Zřejmě by vás napadlo, že vidíte starého dědečka a jeho vnoučka. Vnouček je plný elánu, energie, zdraví a chuti pohnout světem. Dědeček je akorát tak pln šedivých vlasů silně převažujících nad těmi hnědými.
˂nedokončeno˃
|
pr1ckukvla_02_1
|
Benešová Hora 16. 8. 2010
dobrý den Paní učitelko
celý den pršelo, když jsme tam jeli ale to je jedno, je to dobrý tábor.
Ve skupině jsem měla fajn holky. Moc se my tu líbý. Vyděla jsem rysa, byl storašně krásný. To Jídlo my chutná, vaří dobře. Sport naší skupině de a vhráváme.
Naschledanou, a moc se těším.
Eva
|
cbrod5n_01_1
|
Milý Adame
Jak se máš? Já se mám dobře. Dnes jsem si uvědomil že ještě nevíš jak naše škola slavila 80. výročí. Tak já ti o tom napíšu. Pro nás se dělilo na tři části. První část byla asi nejtěší, protože jsme připravovali besídku a museli jsme se na ní připravit. Nebyli jsme, ale jediný každá třída si musela něco připravit. My měli sportovní číslo, ale taky jsme museli pomáhat 4. třídě. Ty měli zpívaní. Na naše číslo jsme si měli přinést bílé tričko, modré tepláky a bílé cvičky a na pomáhání 4. třídě měký předmět. Druhá fáze byla besídka. My šli jako poslední, ale byli jsme nervozní. Nakonec nejen my, ale všichni to bezchybně zvládli. Potlesk byl pro každou třídu obrovský. Třetí fáze byla jenom pro nás. Pořádali jsme si párty. Společně jsme si domluvili kdo co přinese. Všichni jsme nakonec přinesli alespoň něco. Moc jsme se bavili a bylo to moc hezký. No nakonec bylo úplně všechno hezký.
Ahoj Adam <img škola>
|
hr5hajjak_03_1
|
Michaela Turazová
Třída: VII. B
Datum: 19. 11. 2009
1. slohová práce – popis uměleckého díla
Obrázek Josefa Lady
Slouha
Tato pohlednice vytištěná na základě obrazu je kolorovaná kresba. Nakreslil ji malíř Josef Lada roku 1945. Kresba znázorňuje zimní večer ve vesnici v období Vánoc. Na obrázku jsou dva starší lidé, koledníci se psem.
Starší muž tedy koledník troubí na trubku. Má na sobě teplé černé válenky, hnědý kabát, černou šálu a teplou černou čepici.
Starší drobnější žena je oblečená do tradičního vesnického oblečení žen. Na sobě má dlouhou červenou sukni, zelený teplý kožíšek, okolo pasu bílou zástěru a na hlavě žlutý šátek. Na zádech nese nůši na koledu a v ruce má žlutý raneček.
Na obrázku jsou vidět dvě staré vesnické chalupy. Stavení mají osvětlená okna a za jedním z nich je vidět tradičně ozdobený vánoční stromeček.
Je zimní večer a na tmavé obloze jsou vidět míhající se bílé vločky. Domy jsou zasněžené a jsou na nich rampouchy.
V popředí obrazu vidíme pokládané dříví u chalup na topení.
V pozadí si všimneme zasněženého vysokého stromu.
Obraz se mi moc líbí. Nejvíce se mi líbí zimní atmosféra. Působí na mě jako z pohádky.
|
kl7bturmic_1
|
TÉMA: REALITA JE NUDNÁ, DEJTE MI JINÝ SVĚT
OSNOVA: 1) NIKOMU NEVYHOVUJE TO, CO MÁ
2) TÉMĚŘ KAŽDÝ SI ŽIVOT ZAŘÍDÍ SÁM
3) VŽDY BUDEME CHTÍT VÍC
4) SVĚT JE JEN JEDEN, TEN NÁŠ
NIKOMU NEVYHOVUJE SVĚT VE KTERÉM ŽIJE A JEHO ŽIVOT.
ALE COPAK SI TEN ŽIVOT NEMŮŽE ZAŘÍDIT JINAK? JÁ SI MYSLÍM, ŽE TÉMĚŘ KAŽDÝ MŮŽE OVLIVNIT PRŮBĚH SVÉHO ŽIVOTA. UŽ OD DĚTSTVÍ VLASTNĚ KAŽDÝ ROZHODUJE JAK SE BUDE CHOVAT K OSTATNÍM, POTOM JAK SE BUDE UČIT VE ŠKOLE. KDYŽ SE BUDE SNAŽIT, BUDE MÍT DOBROU PRÁCI, KTERÁ HO BAVÍ. KDYŽ O SEBE BUDE PEČOVAT A BUDE SE DOBŘE CHOVAT, MŮŽE ZALOŽIT RODINU. DÍKY DOBRÉ PRÁCI, BUDE MÍT HODNĚ PENĚZ, DÍKY KTERÝM BUDE PODNIKAT SPOUSTU VĚCÍ, KTERÉ HO BAVÍ ATD... NAPSALA JSEM „TÉMĚŘ“ KAŽDÝ, PROTOŽE SE MŮŽE STÁT, ŽE NĚKDO BUDE MÍT TŘEBA ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY, KVŮLI KTERÝM NEBUDE MOCI DĚLAT VŠE CO BY SI PŘEDSTAVOVAL. NEBO SE NARODÍ NĚKDE, KDE ANI NENÍ MOŽNÉ SI VYBUDOVAT IDEÁLNÍ ŽIVOT.
JENŽE VĚTŠINĚ LIDEM JE TO CO MAJÍ, STEJNĚ MÁLO. KAŽDÝ CHCE POŘÁD VÍC A VÍC. JE TEDY NĚCO, CO BY KAŽDÉHO USPOKOJILO? NĚCO, DÍKY ČEMU BY BYL KAŽDÝ ABSOLUTNĚ SPOKOJENÝ? ASI TĚŽKO. SAMA VÍM, ŽE ČÍM VÍC MÁM, TÍM VÍC CHCI. A JSEM SI JISTÁ, ŽE JE TO TAK U VĚTŠINY LIDÍ. VŽDY BUDE NĚCO VÍC, NĚCO LEPŠÍHO, CO BUDEME CHTÍT. A I KDYŽ SI TO MŮŽEME NĚJAK ZAŘÍDIT, OBJEVÍ SE ZASE NĚCO JINÉHO. ŽIVOT JE TAKOVÝ NEKONEČNÝ KOLOTOČ.
A IDEÁLNÍ SVĚT? TEN JE JEN JEDEN. TEN NÁŠ A PRO VŠECHNY IDEÁLNÍ NIKDY NEBUDE.
|
grP3apacluc_1
|
29. března 2007
PETR BOHUSLAV, 2.C
2. PÍSEMNÁ SLOHOVÁ PRÁCE
NA CESTĚ DO SIRKÁRNY
Ve vzduchu se vznášela zkáza a utrpení, stejně tak, jako mlha v myslích dvou dřevorubců. Nemyslete si, že jsme v čase svalnatých sedláků s nabroušenýma sekerama a kupou dětí. Jsme v čase, kdy lesům vládnou obrovské stoje a promile v žilách.
Řidič hýbnul pákou a stiskl červený knoflík, s ostrým hvizdem se roztočil kotouč pily na mohutném rameni stroje. Stromy začaly padat obrovskou rychlostí, les připomínal klidné moře na jehož hladině se vzedmula obrovská smrtonosná vlna, která všechno pohlcovala. Byla jen velmi mizivá, malá naděje na záchranu těchto krás, které měly zkončit v blízké sirkárně. V lese žil speciálně vycvičený tým bojových bobrů, byli hrdí jako dávní válečníci, kteří ochraňovali lidstvo v těžkých chvílích.
V krvácejícím lese se začala odehrávat nemalá podívaná! Bobří tým se rychle a zkušeně zmobilizoval, vykročili ze svého průzračného potůčku do nastávajícího pekla. Kolem pokáce-ných stromů smutně poletovali hejna ptáčků, které stroje připravili o domov. Když viděli bobry, začali skandovat: „Bobři, bobři...“ ale nebylo to to bujaré skandování fanoušků na stadionu, spíš to připomínalo jakousi pohřební píseň. Řidiči nic přes hluk strojů nepostřehli, do krku jim tekla kořalka proudem. Kolem bylo vidět několik krásných srn bezvládně ležících v borůvčí ani hmyz nesnesl ten dým valící se z útrob strojů. Pohled na tuto zkázu bobry ještě více vyhecoval, na mávnutí kapitána rozpoutali „bobří peklo.“ Granáty a kulky svištěli vzduchem, vyděšení řidiči se začali vzdávat, ale bylo pozdě. Jeden stroj vybuchl. Celý les za chvilku byl v plamenech. Zahynuli tam všichni: ožralí dřevorubci, stateční bobři i skandující ptáci. Tak skončil les místo v sirkárně v plamenech, které mu zřejmě byli souzeny. A tak si děti pamatujte že stejně tak jako tenhle les, tak svět žádný bobr nezachrání. Všichni skončej v sirkárně.
|
pr2ctbohpet_02_1
|
Sasanka vábná
Sasanka vábná (lat. Anemonoides blanda) je hlíznatá trvalka, která se řadí do čeledi pryskyřníkovitých neboli Ranunculaceae. Tato drobná květina pochází ze zemí jižní Evropy a Malé Asie. Sasanka se vyskytuje v bučinách a dubohabrových hájích spíše na přímém slunci nebo v polostínu a doba jejího květu je brzy na jaře, tedy březen a duben. Rostlina vzrůstá do výšky 10-15 cm. Květy původního druhu mají barvu nebeské modři, ale kříženci a kultivary mohou být bíle, růžové, modré ale i fialové. Obvykle se vyskytují květy jedné barvy na jedné rostlině, ale u pěstitelů lze vidět i barevné směsi. Velikost květu bývá kolem 6 až 8 cm v průměru. Okvětní lístky jsou poměrně drobné, paprsčité a tvoří jemně zploštělé květy. Sasanka má přízemní i lodyžní trojčetné listy, které bývají jemně zubaté. Obnovovací orgány jsou skryty v hlízovitém oddenku. Sasanka se množí dceřinými hlízami. Po odkvětu se lodyha sklání dolů. Sasanka vábná je vápnomilná a roste v hlinito-humózní půdě. Hlízy sasanky mohou být příležitostně napadeny hnilobou, typicky koncem léta.
|
js3jurane_01_1
|
29. března 2007
Jan Smetana, 2.C
2. písemná slohová práce
Na cestě
(umělecký popis)
Cesta domů
Zaskřípění brzd, následné prudké trhnutí a vše před chvíli se pohybující velkou rychlostí náhle tiše stojí na místě. Jen strohý a přísný hlas oznamuje Šehovec. Pomalu se otevírají všechny dveře jako brány do jiného světa plného nebezpečí. Kolem mne se prožene prudký závan chladu a již jsem vnku. Vzduchem se roznese hrozný řev, to když zabere to ohromné stádo konských sil a za chvíli mizí kdesi v dáli.
Stojím osamocen v téměř naprosté tmě s tváří bezmocně vystavenou rozmarům všemocné paní Zimy a jiným. Snažím se přitisknout tu jedinou ochranu co mám více k sobě a přes hlavu si přetáhnu kapuci. Je to ale jen chabá obrana a vzdor bezmocné bytosti proti tomu všemu, proti paní Zimě a proti větru, který se spojil s deštěm, dalším z této mocné trojky. Společně se prohánějí a bičují bezmocnou krajinu a vše živé i neživé na ni. Pohled mi padne na nedaleký mohutný strom, který sám vzdoruje silným náporům větru, jenž z něj nemilosrdně trhá a odnáší s sebou jako svou kořist části jeho těla a jehož jedinou snahou a cílem je zahubit a rozsápat tohoto vzdorovitého tvora, jenž se mu postavil. Jeho odhodlaný boj a rozhodná snaha nepodlehnout mi dodává odvahu a s kapucí těsně přitlačenou k uším i já začínám svůj boj proti těm třem. V duchu popřeju hodně štěstí a odvahy tomu nezdolnému bojovníkovi, jenž dál vytrvale odráží všechny útoky se snahou jej zničit. Vydávám se pomalu cestou zabalenou v černém plášti a s rozbředlou a mokrou půdou pod nohama, která činí každý můj krok těžší a těžší. Naplňuje mne pocit bezmoci a vzteku, že i ona mi ztížit a znepříjemnit či --- můj boj. S vytrvalostí zvedám a zase nořím nohy do toho bahna, kdy každý můj krok provází pravidelné a hrůzu nahánějící mlasknutí. To když se bahno rozdělené mým krokem opět spojí a čeká na svou další kořist. Mé oči se upínají k malému, ale pro mě jasnému světýlku na konci cesty. Každým okamžikem je čím dál blíž a mou myslí prolétne jasná vzpomínka na teplo a příjemné narudlé světlo vycházející z krbu jako z jícnu sopky a náhle zatoužím po jediném, už se dostat pryč odtud, uniknout z dosahu mocné paní Zimy a jejích spojenců a ocitnout se v bezpečí a teple za pevnými zdmi, které mě před nimi ochrání. Přidávám do kroku a nedbám již na jejich nepřízeň a nenávist. Konečně se tam dostávám, otevírám dveře a zčistajasna mě zaleje teplo a pocit úlevy. Jsem tu. Zvítězil jsem.
|
pr2ctsmejan_02_1
|
1. slohová práce školní
16. prosince
Témata:
1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2. Představ si, co se mi stalo (dopis)
3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Téma: Ptáš se, jak se mi tu líbí
Ahoj Martine,
včera jsem obdržela dopis od tebe a mockrát ti za něj děkuji. Dnes je teprve pátý den po příjezdu do letního dětského tábora v Děkanských Skalinách a mně už se začíná stýskat po domovu. Teď máme zrovna polední klid tak jsem si našla alespoň chvilku na to, abych ti mohla odepsat. V tvém dopise jsi se mě ptal, jak se mi tu líbí, proto ti odpovím a popíšu ti vše, co děláme a jak to tady chodí. A jinak – líbí se mi tady moc.
První den našeho pobytu probíhal asi takto: Hned po příjezdu nás rozdělili oddíloví vedoucí do již připravených skupin a řekli nám čísla chatek, do kterých se máme nastěhovat a hlavně, že si máme vybalit věci. Mě a moji kamarádku, s kterou jsem byla domluvena už asi od zimy, že pojede se mnou, přiřadili k oddílu, kde byly nejstarší holky. Věkem jsme si odpovídaly tak všechny. I naše vedoucí jménem Adéla oplývala radostí, že jsme rozumné a skoro již dospělé slečny. Po nastěhování do chatek a vybalení uplynula skoro hodina a nastal oběd. Už si přesně nepamatuji, co jsme měli naservírováno, ale všem to moc chutnalo. Vlastně tady nevaří vůbec špatně. Nikdo si zatím nestěžuje, i přesto se ale těšíme na maminčinu kuchyň a na babiččiny kynuté buchty.
Po obědě přišla do chatky vedoucí a sdělila nám, že si musíme vymyslet název oddílu a bojový pokřik. Všechno bude hodnoceno do celotáborové hry, proto jsme se museli snažit a spojit všechny hlavy dohromady. Název celotáborové hry se jmenuje Za pokladem krále Zlatonoha, proto muselo i jméno oddílu souviset s tímto názvem. Nakonec jsme přišly na to, že se budeme jmenovat Zlatí badatelé. Horší bylo vymyslet pokřik, ale i to jsme zvládly. Ten se bude hodnotit poslední den tábora na večerním nástupu. Odpoledne jsem měli na plánu koupání v blízkém rybníku a poté seznamovací diskotéku. Překvapil mě čas, na který byla naplánována první večerka. Diskotéka skončila v půl jedenácté a poté jsme se měli umýt, ulehnout do postelí a spát.
Druhý den začal velice obyčejně. Budíček byl naplánovaný na půl osmou stejně jako v následující dny. Pak byla rozcvička, snídaně, ranní hygiena, úklid a první hlášení. Hlavní vedoucí nás všechny svolal na nástup a tam nás informoval o denním programu. Dozvěděli jsme se, že nás čeká 1. bojová hra v nedalekém lese. Strašně moc nás to bavilo. Nakonec nás těch her v dalších dnech čekalo ještě pět. Dnes máme na odpoledním programu vyrábění čaje z přírodních materiálů. A večer zábavného Slavíka. Zúčastní se ho asi 2 holky z našeho oddílu. Chodí do školního sboru tak snad vyhrají.
To je tak všechno, co se tady děje. Moc se mi tady líbí. Dokonce pobytu zbývá 8 dní. Počasí nám zatím přeje a blízký rybník má velice teplou vodu. Chodíme tam téměř denně. I když je zde pobyt příjemný tak už se trochu těším domů. Jak se říká: „Všude dobře, doma nejlíp.“
S pozdravem Petra
Osnova: I.Úvod: seznámení s táborem
II. Hl. stať: a) první den
b) název a pokřik
c) další dny
III. Závěr: zhodnocení
|
cb1cjakpet_01_1
|
25. 2.
M. Krausová 1. E
2. písemná práce
Téma: Moje přítelkyně
osnova: 1) úvod: seznámení
2) stať: popis vlastností + charakteristika vzhledu
3) závěr: rozloučení a shrnutí
Možná to bude znít otřepaně a nudně, ale moje nejlepší přítelkyně je asi nejspíš moje mamka. Spousta holek v mém věku by se mnou asi příliš nesouhlasila a mají jistě jiná názor, typu: naši rodiče jsou naši úhlavní nepřátelé. Vždyť to oni nám nedovolí bavit se po svém a dělat si co se nám zlíbí. Musíme si ale uvědomit, já vím jde to dost těžko, že rodiče to dělají pro naše dobro a mají o nás starost. Vždyť mít mamku, které můžete říct úplně vše, vybrečet se jí na rameni, když je Vám nejhůře, to je přeci k nezaplacení. Netvrdím, že nemám jiné kamarádky, to rozhodně ne. Mám spoustu kamarádek. Vždycky když se nad tím ale zamyslím, tak jen pár jich je opravdových. Kamarádi se ale mění. Jiné přátele jste měli ve školce, jiné na základní škole, na střední škole, v dospělosti a jiné budete mít jako stará životem unavená stará dáma, sedíce na lavičce v parku. Je to ovšem pochopitelné, že v každém období svého života vyhledáváte jiné a nové lidi, a proto si myslím, že moje mamka je můj „univerzální“ přítel. Všude se mnou, v dobrém i ve zlém. Vždy vím, že mě podpoří, a že mi dokaže dobře poradit.
Moje máma je zlatý člověk, i když měla v životě hodně problémů dokázala je vyřešit a postavit se jim. Pořád je to životem nezměněná veselá osůbka. Nejvíce mi asi vyhovuje, že jí je teprve 35, a proto je mi jaksi blíže a má pro moje „blbosti“ pochopení. Také co se týče oblečení si rozumíme. Nikdy mi neřekla: „Proboha, co jsi si to vzala na sebe, vždyť v tom vypadáš jako hastroš,“ nebo: „není ta sukně zbytečně moc krátká, vezmi si radši kalhoty.“
Je menší sportovní postavy. Vlasy má střižené do krátkého účesu z hnědých vlasů. Taťka se jí často směje, že vypadá jako čertík Bertík. Já si jí ale už jinak, než s krátkými vlasy nedovedu představit. Jde to k ní. Má modré oči po dědovi, i když se na první pohled nezdají moc výrazné, zkuste se kouknout blíže a pozorněji a uvidíte viditelné „jiskřičky“. Mamka nedokáže být chvíli v klidu. Pořád někde poskakuje a vždycky nás svou energičností zcela jistě nakazí. Třikrát týdně chodí na cvičení, chodí na tenis, na ---, plavat. Někdy se divím, že po tak náročné práci má na večerní pohyb ještě sílu. Ona ale zastává názor, že se při sportu vybije a vyhodí z hlavy všechny starosti a trable, a že se jí tak lépe odpočívá, než kdyby si doma lehla. Asi také proto, mě plně podporuje v mém koníčku – volejbale. Někdy mi přijde, že tím žije více než-li já. Nenechá si ujít jediný zápas. Vždy je připravená mě plně podpořit. Já tady ale pořád píšu, jak si rozumíme a jaké máme mezi sebou dobré vztahy, ale nemyslete si, taky se dokážeme pěkně pohádat a to spolu nemluvíme třeba týden. Bude to asi tím, že jsme obě dvě hrozně hrdé a nedokážeme se jít omluvit jako první, a tak nás vždycky musí usmířit táta. Na druhou stranu nemůžu říct, že bych se s ní někdy nudila, vždy mě dokáže něčím překvapit. Chodíme spolu do kina, na výstavy, dokonce do žoologické zahrady. Taky pořádáme výlety na kolech atd. Nejvíce mi ale pomáhá, když mám špatnou náladu a to mi věřte mám hodně často. Já jsem totiž hrozně náladový človíček. Působí na mě snad všechny vlivy od špatného počasí přes nepoživatelné jídlo. Mamka už je ale na moje výkyvy zvyklá a tak se mi bud úplně vyhýbá, nebo se mi jí snaží zlepšit. To pak většinou celé odpoledne pečeme různé zákusky nebo vaříme jídlo, které bysme normálně neuvařili a je nám fajn. I když má mamka určitě spoustu chyb, které už asi nenapraví, i když dělá věci, které na ní nesnáším, tak i přesto je to jedinečná bytost a tímto bych jí chtěla říct, že jí mám moc ráda.
|
pr1ekram_02_1
|
Můj pes Jefry
Můj pes se jmenuje Jefry. Narodil se 14. 6. 2008. Je to kříženec různých ras.
Měří 135cm a váží 40kg. Je poměrně velký, ale krásný. (Oči jsou hnědé) Uši, které jsou zbarveny dohněda jsou směrem dozadu. Jeho oči jsou zbarveny do hněda a okolo nich má černé pigmenty. Nos má černý jako uhel a vedle jsou černé vousky. Pod bradou je malá náprsenka. Krk překrývá bílá kravatka s černým obrysem. Srst je hnědo-zrzavá a jeho ocas je černo-bílohnědej. Tlapy který překrývají velké drápy s velkými černými polštářkami mají hnědo-bílou barvu.
Jefry je velmi hodný a přítulný. Máme spolu moc dobrý vztah. Mám ho moc ráda!
|
cl7cziznik_1
|
Ahoj Evo
Chtěla bych se tě zeptat jestly sis vzala Adama a nebo někoho jiného. Ptám se proto že 10 let je celkem hodně. {A|a} také by mne zajímalo jestly tam u vas jsou auta která létají, a ruzné elektroniky, ptám se proto, protože mě elektronika zajímá. Myslím si že jsi tou herečkou co si chtěla být a nebo si skončila na jiné kariéře. Určite už máš alespoň jedno dítě. Mám mnoho otázek a kdyby jsem se mněla zeptat na vše co mně zajímá popsala bych nejméně tři stránky, a proto bych byla velmi ráda kdyby si mi napsala jak to tam u vás je. Věřím že až si za 10 let prečteš tento dopis bude rok 2020. Také by mně zajímalo jaké máš zájmy, protože ja mam teď za zájmy často chodit ven a kreslit si, také zbírám kartičky. Myslím si že ty jako dospělá že máš moc starostí na to aby si se věnovala svým zájmům. Moc se těším až mi bude 22 protože konečně poznám život dospělého a zodpovědného člověka. Jsem právě v pubertě takže vivádím různe blbosti a lumpárny. Nejvíce mně zajímá co máš za Profesi. Já jsem nejraději venku s kamarády a stavíme např. bungr, ty už asi neděláš takové věci jako ja protože jsi dospělá a chodíš do práce.
|
hr6staeli_01_1
|
O žirafě Lauře a krokodýlovi Frantovi
(V nouzi poznáš pravého přítele)
Jednoho krásného dne si žirafa Laura vyšla na procházku s tím, že rovnou zajde i na návštěvu k jejímu nejlepšímu kamarádovi Frantovi. Poprvé se potkali ve zvířecí školce. Od té doby byli nerozlučná dvojice. Dokonce si i svěřovali svá největší tajemství.
Franta se svěřil Lauře, že se zakoukal do lvice Elišky. Laura z toho byla úplně vyjevená, ale musela Frantovi slíbit, že to nikomu neřekne. Šlo to hladce a Laura si tajemství vážně nechala pro sebe.
Franta slavil 4. narozeniny. Laura, jako správná kamarádka mu sehnala na internetu krásný dárek. Franta uspořádal oslavu a pozval na ně všechny své kamarády a nezapomněl ani na Elišku. Elišku pozvání zaskočilo, protože se s Frantou nikdy moc extra nebavili, ale přesto pozvání přijala. Oslava byla báječná. Všichni se perfektně bavili a vše probíhalo podle plánu.
Najednou někdo pustil místo hip hopu ploužáka. Franta si v duchu řekl: „ Jestli jí teď neřeknu o tanec, tak už nikdy.“ Sebral tedy všechnu svoji odvahu a vyzval Elišku k tanci a ona s radostí přijala. Pak požádal Elišku o tanec Frantův kamarád lev Filip. Eliška s ním tedy začala tančit. Po chvíli jí začal k sobě víc a víc tisknout. Bylo zřejmé, že Filip chtěl Elišku získat pro sebe. To už ale Franta nevydržel a začal se s Filipem prát. Filip dal Frantovi takovou ránu do břicha, že nemohl popadnou dech. Pak se do toho vložila Laura. Kopla Filipa mezi nohy a ten padnul k zemi a řval bolestí. Eliška si uvědomila, že se o ní Franta pral z lásky.
Pomohla mu vstát a políbila ho. Byl to jeho nejlepší den v životě. Potom co se z toho Franta trošku vzpamatoval, šel poděkovat Lauře, že se ho zastala i když nemusela. Z toho plyne ponaučení že v nouzi poznáš pravého přítele.
|
cl8ckomluc_1
|
Slohová práce školní
23. května 2006
Barbora Houdková
Ještě jednou bych chtěla…(volný slohový útvar)
Když se ohlédnu za sebe, zjistím, že je tam spousta situací, které bych chtěla udělat jinak, nebo které bych chtěla prožít znovu.
Věc, kterou bych chtěla změnit a která mi jako první přišla na mysl, je asi to, jak jsem někdy v sedmé nebo osmé třídě ničila nervy mým rodičům. Chytla jsem se špatné party a chovala jsem se dost jinak než dnes, naštěstí mě to přešlo. Rodičům jsem ale dost často lhala a podváděla je, samozřejmě na to občas přišli a přestali mi věřit. Teď mám sice jejich důvěru zpátky, ale řekla bych, že už to není takové, jaké to bývalo.
Další věcí je (i když nevím jestli to vůbec můžu naspat do školní slohové práce), že bych si už jako střední školu nevybrala gymnázium. Nejsem vůbec zaujatá proti tomu našemu, ale zkrátka nejsem studijní typ. Ráda se dozvídám nové věci, chodím do knihoven nebo archivů, ale sedět u učení i několik hodin denně a “biflovat“ se definice, kterým ani nerozumím, mě nebaví a ani mi to moc nejde. Poslední dobou si stále častěji hraji s myšlenkou, že ani nepůjdu na vysokou školu. Všechna zaměstnání, co by mě bavila, to vlastně ani nevyžadují. Ještě před rokem a půl byla mím snem práce archeoložky, ale poté, co jsem zjistila, že ženy nemají v tomto oboru žádnou šanci uspět, jsem zahořkla. Zbyly mi tedy už jen dvě povolání, o kterých ale psát nebudu, protože by to bylo opravdu na dlouho.
Abych nebyla jen pesimistická! Jsou tu samozřejmě věci, které bych chtěla zažít znovu. Dodnes si pamatuji, jak jsem poprvé seděla (a okamžitě spadla) na koni, nebo když jsem vylezla svou první horolezeckou stěnu. A chtěla bych být, asi jako každý, zase na chvíli dítětem, které nemá žádné problémy ani starosti.
Nejhezčí okamžik v mém životě, na který si vzpomínám, je z doby kdy mi byly asi 3 roky (nechápu, jak si to můžu pamatovat). Moje prababička měla veliký sad s jabloněmi a meruňkami. V té době ještě nebyly sekačky na trávu k dostání, takže byla vyšší než já (ta tráva) a v ní byly různé luční květiny. A já tam prostě jenom utíkala a schovávala se před dědou. Oba dva jsme se smáli a já to dodnes slyším, i když na vyvolání téhle vzpomínky se musím hodně soustředit.
Řekla bych, že tak to má v životě každý. Každý z nás by se šel občas nejradši za něco “zahrabat 2 metry pod zem“ a občas bychom se samým štěstím vznesli až ke slunci. Život ale musíme brát tak, jak přichází. Vše, co můžeme rozhodnout, je to co uděláme s časem, jenž nám byl dán. Nic víc, nic míň.
Osnova: I. Úvod
II. Stať a) Rodina
b) Škola
c) Nezapomenutelné
d) Nejhezčí okamžik
III. Závěr
|
cb2choubar_02_1
|
Koktejl
O prázdninách jsme s mamkou jely na týden do Náchoda ke známým. Chodili jsme různě po výletech.
Jednou jsme chtěli jít na Opočenský zámek, ale bylo zavřeno.
Tak jsme se šli podívat do obchodu s oděvy. Líbilo se mi tam jedno tričko. Mamka mi ho koupila.
Stále jsme čekali než otevřou zámek. Šli jsme ještě do kavárny. Tam jsme si s kamarádkou objednaly koktejl a rodiče kávu. Ke koktejlu jsme dostaly i brčko. Začaly jsme dělat bubliny do koktejlu.
Já jsem tu skleničku sklonila k sobě. A mamka mi říká: „Míšo, nedělej to nebo se poleješ.“ Dělala jsem to pořád, až jsem to na sebe vylila. Ještě, že mi mamka předtím koupila to tričko. Šla jsem se převléknout na záchod.
|
cl6ckulmic_01_1
|
Pohřeb
Osnova:
I. Máme psa
II. 1. Návštěvníci Kinské zahrady
2. Zážitky z Kinské zahrady
3. „Měla jsem patnáct let papouška“
4. Rodinné setkání
5. Překlenutí bariér
III. Vzpomínka zůstává
Na jaře tohoto roku jsme si pořídili psa, přesněji řečeno fenku. Není to žádný malý nemohoucí uzlíček, ale pořádný pes, který si svou překypující energií vynucuje každodenní „běhací“ vycházky. Někdy mi připomíná papiňák; když se jí neupustí pára, vybouchne a zničí celý byt, věřte, vím o čem mluvím.
Protože u nás na Smíchově není moc velký výběr míst, kde bychom tu divošku mohli pustit, oblíbili jsme si Kinskou zahradu. Bohužel nejsme jediní, kdo si to tam zamiloval a tak se mezi pejsky, jejich páníčky a paničkami občas objeví nějaký feťák, bezdomovec nebo jiné individum. Mně to vlastně nevadí – mám s sebou dobrmana a nebojím se, dokonce si myslím, že se v tom našem telátku občas probouzejí pudy po policejních předcích tím, že projevuje nečekanou podezíravost vůči těmto lidem.
Z Kinské jsem už zvyklá na ledasco; věci příjemné, méně příjemné i ty nepříjemné. Později mi většina z nich splynula. Jedna se však vryla do paměti, ani nevím proč., možná kvůli melancholii podzimní Prahy, možná, protože mě to tolik překvapilo, možná proto, že se to stalo poměrně nedávno.
„Měla jsem patnáct let papouška.“ Tahle věta mě úplně odrovnala. Nečekala jsem, že z podivné postavy, sklánící se pod stromem, bude něco jiného než nějaká pochybná existence.
Sbíhám cestou k ní a dělám, že nic nevidím. Mou snahu dostat se co nejrychleji odsud překazí Dora, která samořejmě zamíří přímo k ní. „Doro, fuj! Pojď pryč!“, snažím se ji odlákat a můj pohled přeci jenom sklouzne ke shrbené osobě a já vidím starší paní, jak vyhrabává v zemi díru. Vzápětí se na mě otočí a jediné co řekne je, že měla patnáct let papouška. Teď už jsem si všimla jejích uplakaných očí a cukajících koutků. Nevěděla jsem co mám říct,, a tak jsem tam mlčky stála. Váhala jsem, zda mám běžet pryč, nebo zůstat a zúčastnit se papouškova pohřbu. Spíše ze zvědavosti jsem zůstala a začala si s paní povídat. Byl to dlouhý a upřímný rozhovor. Povídala mi o svém muži, který už zemřel. Tenkrát jí zbyl jen ten papoušek a teď zemřel i on. Bylo mi jí líto, ale mohla jsem tam jen stát, poslouchat a pak jít dál.
Měla jsem však divný pocit, který mě neopustil ani teď, když si to znovu přehrávám v hlavě. Vlastně to byla docela všední událost, až na ten moment, kdy se mezi lidmi překlenou bariéry nezájmu a ignorance, roztoucí ze základů této doby. V té chvíli jsem pro tu ženu nebyla pouhá kolemjdoucí, ale možná jediný člověk se kterým mohla sdílet svůj smutek. Z původně předstíraného zájmu se nečekaně vyvinul zájem skutečný a hluboce upřímný a já se cítila významně, snad užitečně.
Nedávno jsem míjela místo papouškova odpočinku a opět jakobych cítila nešťastný pohled uplakaných očí.
|
pr4avfisjan_1
|
25. 2.
Králíčková Lucie
2. písemná práce
Můj soused
(charakteristika)
Osnova:
- risk je zisk
- přítel do deště
- nedejte na názor ostatních
- přejte si, aby to takové zůstalo
- přátelství, na které se nezapomíná
- vzpomínky zůstanou....
Na začátku charakteristiky si vůbec nejste jisti, jestli se dotyčný náhodou neurazí. Je to risk, ale někdy stojí za to, to zkusit. Za zkoušku nikdo nic nedá. Buď se spálí, a dotyčná osoba s ním už nepromluví, nebo naopak bude rád, že našel takovou skvělou osobu, a že to všechno o něm dokáže říct, v tomto případě napsat. Já to tedy risknu a věřím, že se dotyčná osoba neurazí. Věřím, že ne, neboť je pevné vůle a dobré duše. Je to můj skvělý soused.
Skvělý je proto, že vám dokáže pomoci i poradit, a to v jeho mladém věku je co říct. Je jen o málo straší než já, ale rozumíme si. Nevím jestli jsem pro něj ideálem, ale on pro mě určitě je. Ani nevím jestli je ideálem zbytku populace naší vesnice. Člověk by řekl, že lidé z vesnice jsou zvyklí na mnohé, ale opak je pravdou. Výstřednost se neuznává, rebelie neexistuje, to si potom připadáte jak ve vězení. Ale pravidla a normy jsou od toho, aby se porušovala. I můj soused je porušuje, jediné co neporuší je zákon a někdy nařízení rodičů.
Když se projde po návsi, staříci a stařenky se za ním otáčení a vykládají si mezi sebou, že tam vůbec nepatří, naštěstí to bere s nadhledem a zůstává mým sousedem. Naše generace je vůbec pasivní k chování starších a k jejich zykům. Možná je to dobře a možná ne, ale kdo to dokáže správně odůvodnit. I soused si udělal závěr, mně se líbí, ale jak víte, lidé jsou různí. Líbí se mi nejen jeho názory, ale i jak vypadá, jak se chová... skrátím to, je pro mne ideálem. Většina mladých holek mého ražení by si ho přála. Není nudný a nepodléhá výstřelkům, je svůj a to obdivuji. Znám ho velmi dobře a mezi řečí vám prohodí něco, co tam vůbec nezapadá, ale pak si uvědomíte, že to mělo vedlejší význam, na který se nemělo hned přijít. Může působit arogantně či namyšleně, já však vím jaký je, a to mi stačí. Dokud ho nepoznáte tak dobře jako já, nedělejte si závěr z prvního setkání či pohledu. Budete pak překvapení, co všechno dokáže. Ale co na tom záleží. Stejně si o něm hned na první pohled uděláte obrázek, v tom vám nezabráním. Vím, každý jsme jiný a každý máme jiné představy o dokonalém sousedovi. Starší lidé by si přáli někoho jejich věku s kým by si mohli povídat od úsvitu do západu, naštěstí je den krátký, alespoň teď v zimě. A mladí? Mladí si přejí také někoho jejich věku a nejlépe s podobnými zájmy. Co takhle mladého fešáka? Já měla to štěstí i jsem z něj nadšená, nejen z něj, ale i jeho rodiče jsou pohodoví. Jen nevím, jak dlouho mi vydrží pozitivní dojmy. Dojmy, které mohou časem ustupovat a nahrazovat se dojmy negativními. Budu stará, to ano, ale doufám a pevně věřím tomu, že nebudu jedna z těch stařenek, které drbají celé dny a neustále kritizujou současnou generaci. Doufám, že mi alespoň zůstanou krásné vzpomínky na mého dokonalého souseda, kterého mi záviděly spolužačky, přítele, kteří na něj žárlili, že s ním trávím spousty času. Ale nemají se co divit, kdo by netrávil čas s tak skvělou partií. Kdysi mi někdo řekl, že holka a kluk nemohou být jen přáteli, mně se to nepotvrdilo. Jsme přátele doteď. Doufám, že to tak zůstane, ale nikdo není dokonaý a časem na něm najdu chyby a zlozvyky, které mi budou lézt na nervy... Ale vzpomínky zůstanou a zůstane hlavně i přátelství, které každý z nás potřeje...
|
pr1ekraluc_02_1
|
Můj penál
Popisuji penál, který jsem dostala letos k Vánocům a používám ho každý den ve škole. Můj penál je oválný a skládá se ze dvou velkých kapes, jeho velikost je 21cm×7cm×6cm. Penál je celý růžový a třpytivý. Po celém penále se rozprostírají kytičky a korunky. Na přední kapse je roztomilý obrázek Diddliny. Na penále jsou dva zipy. Zipy jsou plastové, úzké a růžové. Na konci každého z nich je přívěšek ve tvaru bubliny. Na povrchu přívěšku je nakreslená korunka a uvnitř jsou třpytky. Na přední kapse penálu je přišité růžové poutko na držení. Když penál rozepneme uvnitř penálu vidíme na látce postavy ze světa Diddlů. Do penálu si ukládám pastelky, gelovky, propisky, tužky, gumu, pravítko, ořezávátko, nůžky, mikrotužky, zvýrazňovače, kružítko a tuhy do mikrotužek. Penál je skvělý na každodenní používání ve škole, ale i doma a na cestách.
|
cl7clouter_1
|
„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)
Myslím, že toto tvrzení je velmi individuální. Existují i lidé, kteří na televizi, a to soudím i podle sebe, nemají čas. Další lidé televizí opovrhují, jiní ji přijímají nebo ji ve volném čase i přivítají. A určitě jsou i ti, kteří televizním programem žijí. Ale můžeme vyčítat osamnělému člověku, že se rád pohrouží do jásavé atmosféry zábavných show?
Televize má mnoho tváří, mnoho provedení, stejně tak, jako knihy. Jsou dobré jako i špatné. A televizní pořady také. Televizor je multimediální komunikační prostředek. Kvůli nejdůležitějším informacím dne si stačí v podvečer v určitou dobu sednout do obývacího pokoje a strávit před obrazovkou půl hodiny. Nemusím Každodenně listovat v nepřeberném množství pro mě nezajímavých článků. A je jednodušší císt či se jen dívat? Možná je to i projev určité lenosti.
A co celovečerní filmy? Nestává se náhodou, že autoři filmů nacházejí inspirace v celosvětově i méně uznávaných spisovatelských dílech. A jsme zpět u toho, zda je jednodušší číst několikasetstránkovou knihu nebo strávit dvě až tři hodiny u filmu. Ale někteří lidé se dokonce po shlédnutí filmu rádi ponoří do detailnějšího děje originálu.
Televizní vedení využívá mnoha lákadel pro potenciálního diváka – známá díla, herce... A vlastně není to zčásti podobn{é|ě} jako divadlo? Diváka si televize<in> udržuje i pomocí seriálů. Využívá lidské zvědavosti. A tak se pravidelně usedá k dalším epizodám oblíbeného seriálu.
Chcete nové recepty? Pohádku pro dítě? Potřebujete radu, jak se postarat o zahradu? To vše najdete v televizi. Ano, vím, zní to jako reklama, ale je tomu tak. Vše naleznete i v knihách, ale dá to více práce.
Dnešní představu pohody po vyčerpávajícím dni ztvárňuje i hodinka relaxace u televize. Stačí se jen nechat unášet a nemuset přemýšlet nad starostmi.
Programy stanic jsou uzpůsobené dennímu režimu běžného diváka. V sobotu po obědě pohádka pro děti, trocha politiky a večer pořádný thriller. Ve všední den se pravidelně opakují dopravní informace, počasí, zprávy tak, aby jsme pokaždé zastihli, co potřebujeme.
Stejně tak, jako každý má rád jinou knihu tak si každý vyhledává jiný program. Někdo vypíná televizi při seriálech se zamotaným dějem a někdo při až příliš veselých zábavných pořadech.
V dřívějších dobách bylo pohrdáno divadelnimi herci či lidmi, co se rádi ponořili do romantických děl. Ale pro to, aby člověk dosáhl základní vzdělanosti musí zajít do divadla nebo přelouskat knihu. Pro informace z televize stačí jen zapnout tlačítko. Televize je jen nejjednodušší způsob. I když ne vždy nám dává nějaké ponaučení.
Televize patří do naší doby a jde jen o to jí umět využít. Nejde na život v ní se jen dívat, ale prožívat ho i se všemi vymoženstmi, co nám život poskytuje.
|
pr3chofpet_01_1
|
Svačina
Svačina, první ranní jídlo, tedy alespoň pro mne, jakožto studenta, který musí ráno brzy vstávat do školy a na pořádnou snídani nemá v těchto brzkých ranních hodinách ani chuť a ani čas, proto se také na svačinu náležitě těším.
Tradičně si ji spojujeme s velkou přestávkou, kdy máme sice pouhých, ale dobrých dvacet minut na odpočinek od přemýšlení a naplnění našich žaludků čímkoliv co máme, samozřejmě nemám na mysli batohy i s celým obsahem učebnic a sešitů, ale to z našich tašek a batohů co alespoň trochu odpovídá našim chuťovým představám.
Buď je to svačina z domova, nebo pokud zainvestujeme, můžeme si v nedaleké pekárně, či trochu vzdálenějším obchodě koupit na co máme chuť, od obložených baget, přes zákusky a sladké buchty, až k paštikám či čokoládě. Je to jedna z nejlepších částí dne, hned po obědě a večeři, posilí a dodá energii pro pár nadcházejících hodin strávených ve škole. Hodnotím tedy svačinu jakožto velice kladnou část našeho každodenního vyčerpávajícíchho boje. Musíme si tedy co nejvíce svačiny užít v našich studentských letech, neboť až nastoupíme do pracovního procesu na nějakou svačinu s největší pravděpodobností nebude čas.
|
grP4hej_01_1
|
MASOPUST 5.3.
V sobotu jsem se s Evou domluvilya v 8:00 hodin na návsi, protože se konal MASOPUST. Tento zvyk je každým rokem. Já jsem se převlékla za babku která prodávala jahodové a čokoládové jazýčky. Vydělala jsem si 360 Kč. Také tam byli {třeba}<ni> princezny<.> Eva byla za Čarodějku, teta byla za Marfušu, no zkrátka všechny masky byli úžasné.
Po obědě masopustní průvod pokračoval, ale to už jsem neměla chuť s nimi chodit. Šly jsme s Evou na náves, kde byl: Adam, Adam, Adam, Adam a Adam. S nimi jsme hráli chvilinku na schovku. Pak šla Eva ke mě. Tam jsme vyměňovali podestýlku morčátkům. Po vyčištění klece jsme šly s Majkym a Niki na procházku, když už se nán zdálo, že už toho mají dost, tak jsme je odvedli a šly zas k Evě na vyvenčení Čertíka a Bertíka. Odpoledne po procházce našich pejsků jsme jeli na kole až do {obec}<priv> a zpět.
Celý den se vydařil! <img otisk psí tlapy>
KINO 6.3.
V neděli jsme v 15:30 jeli do kina Cinestar na film který se jmenoval „Na vlásku“. Bylo to o tom, jak princezna jménem Locika viděla velké hvězdy (lampióny štěstí) a chtělal vědět co jsou a odkud vylétávají<.> Jednou k ní do věže přišel mládenec jménem Sam a ten jí ukázal proč a kde se balóny vypouštějí. Locika byla uvězněna zlou čarodejnicí ve vysoké věži. Statečný mlákdenec se dostal až do této věže, vysvobodil Lociku a ukázal jí místo odkud každý rok vzlétají zářivé lampióny. Vyšlo najevo, že Locika je královská dcera, kterou čarodejnice unesla z kolépky a na její narozeniny každý rok ze zámku vypouští lampióny. Všechno dobře dopadlo, Locika se zamilovala do Sama a ten jí {přivedl}<ni> zpět na zámek k jejím rodičum.
Doporučuji se na ten film rozhodně podívat. Po krásném filmu jsme jeli k Evě se domluvit na pondělí, my totiž pojedeme zpolečně na lyže.
Po návštěvě jsme jeli do Merkury kde na nás čekala Eva která přijela z Prahy od babičky.
<img věž>
LYŽE V RAKOUSKU 7.3
V pondělí jsme vstávali v 6:15, protože jsme jeli já, Eva, taťka, mamka a Eva do Rakouska lyžovat. Měli tam totiž {rodinnou}<ni> akci, 20 euro za celou rodinu. Na Sternstein jsme dojeli hned ráno, aby tam nebylo moc lidí. Lanovka byla kabinková a normální šesti {sedačková}<ni>. Byli tam 3 sjezdovky výborně upravené. Dohromady jsme jezdili asi 6 hodin. Celý den svítilo sluníčko, které nám opálilo obličej. Kolem 16:00 hodin jsme jeli domu.
Bylo to krásné lyžování a slunečné lyžování.
Pohřbení Masopust{u|a} 8.3.
V úterý jsme neměli co dělat, ale naštěstí mě zavolala Eva, která se mě zeptala, jestli chci s ní jezdit na kole. Já jsem řekla Ano. S Evou jsme jely pak pro Evu a Evu, které snámi šly jezdit také. Jezdily jsme po návsi a do {obec}<priv>. Ve 16:00 jsme se rozešly domů připravit na „Pohřbení masopustu“. V 16:30 jsme se sešly s holkama u kostela. Kolem 17:00 hodiny začal pohřeb Masoopustu. Masopust byl zastřelen, pohřben do rakve. Celý průvod, společně s maškarami, obešel celou náves. S rozloučením masopustu byli všichni lidé zváni na večerní zábavu. Potom šla Eva za ke mě. tam jsme hrály MONOPOLY.
V 18:45 musela Eva už domu. Celý den se povedl.
Koníci v {obec}<priv> 9.3.
Ve středu jsme odpoledne jely s Aničkou na koně do {obec}<priv>. Eva si vzala ohlávku na Amanda a já mrkve a jablka pro XXX. Amandu i XXX jsme řádně vyčistily. Po vyčištění a nakrméní koní jsme je prohnaly na celý výběh. Celý zažitek s konmi byl super<.>
<img kůň>
Nakupování 10.3.
Ve čtvrtek dopoledne jsme jeli do Tesca. Tam jsem si koupila v papírnickví izolepu, čtvrtky a další potřebné věci. Mě se tam líbila taková podložka s obrázkem koní. Stála 120 Kč, tak jsem si jí nekoupila. Teta se zeptala kdo venčil Nikinku, když byly u babičky a já odpověděla, že já. Teta mi řekla, že si pro ní mám dojít, za odměnu mi jí koupí. Měla jsem velkou radost. Eva si koupila několik triček. Po nakupování jsem jeli domu, kde jsme si dali oběd. Celé odpoledne jsem strávila venku.
AGWA PALÁC 11.3.
<img kapky>
V pátek jsme jeli do Prahy do Aqwa palace. Jel celý dům: Adam, Adam, Eva, teta, taťka, mamka, Eva a já, ale i Evy kámoška Eva. Když jsme vstoupili do velké haly AQWA PALACE, bylo tam skutečně jako v paláci. Spousta tobogánů, žraloci za sklem, XXX řeky spojovaly bazény, no prostě bomba. Já jsem tam potkala Sin s kterou jsme jezdili také. Sin nám pak dali 4 děti na hlůdání, aby si taky mohli zaplavat. No ale zrovna nejšťasnějšísem nebyla. Tobogány jsme všechny vyskoušeli např: TWISTER Zebru, tRychtýř, MilKu no skrátka co se dalo. Po super plovce jsme šli do muzea čtyřlístku, tam jsem si koupila pohled se všemi 4 hrdiny: Myšpulín., Piďna, kFifinka a Bobík.
Celý dense MOOOC vydařil!
<img vlepen obrázek Čtyřlístku + propagační materiál z muzea, ručně připsána jména hrdinů>
SOBOTA 12.3.
V sobotu jsme kolem 16:00 hodin ko jeli opět na koně do {obec}<priv>. Dnes jsme jen časaly a česaly – ocasy a hřívu. Také jsme si s nimi (koňmi) hrály. Byly jsme tam až do 18:00 hodin. Večer jsme ještě vyměnily podestýlku moročkům. Večer jsem se koukala na film „Hodina pravdy“, a pak jsem si šla lehnout.
NEDĚLE <img úsměv a srdíčka> 13.3.
V neděli jsem dopoledne pomáhala mamce s obědem a částečně už jsem se připravovala do školy. Po obědě jsem ve 15:00 hodin jela na vycházku s koňmi opět v {obec}<priv>. Já jsem vedla Talovera a Eva Amandu a pak tam bylo spoutu holek který taky vedly koně. Celkem nás šlo asi 11. koní. Po dlouhé vyjížďce jsme je dovedli zpátky do výběhu, když sem zavřela ohradník tak mi spadl kámen ze srdce. Na to že to byla 1. vycházka tak sem to zvládla docela v poho.
CELÝ JARNÍ PRÁZDNINY SE POVEDLY, ALE MOHLY BY BÝT O NĚCO DELŠÍ<.>
|
ho5dhuseli_1
|
Kuchařová B. I. C
4. listopadu
1. písemná práce
VZPOMÍNKA
(Vypravování)
Osnova: Úvod: Vzpomínka na procházku lesem
Stať: 1) čekání na autobusové zastávce
2) "zabydlení" v lese
3) spolykání léků
4) probuzení
Závěr: Zvonění budíku
Vzpomínám na ranní světlo vycházejícího slunce, jemný vánek, vůni přírody, kdy se maminky vydávají se svými dítky na procházku lesem. Jenom já, zmožená únavou svižného běhu, se potulovala vyšlapaným chodníčkem mezi stromy. Pamatuji si teplé paprsky slunečního svitu, jenž mi přebíhaly po tváři a jako by mi vyčítaly můj čin. To rozhodnutí mělo změnit celý můj život, ale také, jistě, životy ostatních. Už jsem se nesměla ohlédnout zpět. Svůj osud jsem měla ve vlastních rukou.
Rozhodným krokem jsem vykročila na lesní pěšinku a vydala se hledat nejbližší autobusovou zastávku. Mé otrhané a špinavé oblečení, nebudilo v lidech, čekajících na příjezd autobusu, dobrý dojem. Představte si, jak na mne pohlíželi. Jako na zločince, prchajícího před zákonem. Ale to přeci nebyla pravda! To týden na útěku z domova mě tak změnil. V mé ušmudlané tváři se pozastavil úšklebek, při vzpomínce na hádající se rodiče. Chtěla jsem se schovat před zraky těch zvědavců, a tak jsem popošla o kus dál, kde mě žár slunce, svýmy oslnivými paprsky, vzal pod svou ochranu. Konečně přijel autobus, už ani nevím jeho číslo, nastoupila jsem, posadila se a pevně stiskla taštičku drobnůstek, jenž mi dělaly milou společnost. Už aby to bylo za mnou, pomyslela jsem si.
Konečná zastávka se stala mým výstupištěm. Bylo to nedaleko lesa. To místo jsem znala. Chodívala jsem ho navštěvovat s rodiči. To bylo už dávno, kdy se ještě maminka s tatínkem vodívala za ruce. V kapse od kalhot jsem pevně sevřela flaštičku léků. V odlehlé části lesa, kam nikdo nechodí, jsem se "zabydlela". Na zemi, pokryté bundou, jsem seděla já a můj nejlepší přítel. Byl to Dodo – plyšový krokodýl. Ten jediný věděl o mých starostech a strašném trápení. Naposledy jsem se rozhlédla kolem, pohladila Doda, a roztřesenýma rukama chvatně vylovila z kapsy flaštičku.
<dokončení v konceptu>
Hluboký nádech mi dodal odvahu. Prášky se povalovaly na mé dlani a čekaly, až je spolknu. Více jsem nečekala. Obdarována Dodovou poslední pusou, jsem ta rozverná kolečka léků vložila do úst. Tak. Pozvolna mne začal přepadávat spánek. Oči mě pálily a víčka mi ztěžkla. Hluboká tma. Ticho. „Crrrrr“ Dlouhý řinčivý zvuk budíku mne probral ze spánku. Ležela jsem ve své posteli, v pokojíku, plném známých věcí. Setřela jsem si pot z čela a neposedné vlasy zastrčila za uši. „Byl to jen sen, byl to jen sen.....“ opakovala jsem si stále dokola. Položila jsem si hlavu na polštář, těžce oddechovala, a snažila se uklidnit. Vzpomínka na sen, mě děsí dodnes.
Byl to jen sen, ale co kdyby se stal skutečností.
|
pr1ckucbar_01_1
|
Muž, který sázel stromy
Elzéard Bouffier byl pastevcem ovcí. Neztrácel čas slovy, hleděl si své práce. Vyzařoval z něj klid a vyrovnanost.
Žil sám v malém domě a sázel stromy. Sázel je každý den. Každým rokem vzešlo asi 10 000 stromů. Sázel břízy, buky i duby.
O rok později začala 1. světová válka Elzéard Bouffier už nechoval takové množství ovcí, protože okusovaly mladé stromky. O válku se vůbec nestaral – stále sázel stromy. Díky jeho vytrvalé práci už rostl krásný les. I když se potýkal se zklamáním a nezdary, ve své práci odhodlaně pokračoval dál.
Les se postupně rozrůstal a obyvatelé přičítali tyto změny přírodě. Na les se přišla podívat i komise a pak tento les přidělila státu.
Stromy byly znovu ohroženy za 2. světové války, protože se jezdilo na dřevěný plyn. Stromy ale byly příliš daleko od silnice a tak nebyly pokáceny.
Díky odhodlání a úsilí Elzéarda Bouffiera se kraj změnil k nepoznání a lidé opět začali žit šťastně.
|
am8advobar_01_1
|
8.3.
v úterý jsme byli z Adamem, Adamem a adamem na boulinhku. když sme tam přišli měli sme jen padesáti koruny. tak sme se zeptaly jestli nam nerozmění.
tak nám dal 10 koruny a 20 kouruny ale omielem nám dal o sto Kč víc. tak sme mu to vrátily a hráli sme 1 h a půl.
zálahráli sme si 4 kola. já byl první pak přědposleďní pak poslední a potom první<.> bouwlink sem si užil.
9.3
Ve středu jsem byl koupit adamovi dárek. Koupil sem mu {g|f}ripi primo na kolo. pak sem jel domu a jezdil sem na||kole.
10.13
Ve čtvrtek jsem mel narozeniny. tak sme je slavytl u Adama protože je měl taky. já mu dal gripy a on taky a Adam mi dal hru na playstationa 2 Max Payne. za oba darky sem byl rád a pak sme hráli na playstationu 3. a tak potom sem jel domu a od rodicu sem dosta vrtulníka na ovládání a bonboiéru. narozeniny byli super.
|
ho5dbouluk_1
|
Jarní prázdniny
V neděli jsme odjeli do Itálie do Dolomit na lyže. Byli jsme ubytovaní v městečku {město}<priv> vedle lyžařského střediska Madona di Capiglio.
V pondělí a v úterý jsme lyžovali jen v Folgaridě a Marilevě. Počasí bylo super, no prostě bomba.
Ve středu jsme si chtěli odpočinout od lyžování a tak jsme se jeli podívat k jezeru Lago di Garda. Jeli jsme po východním pobřeží jezera. Na této straně je nádherný pohled na jezero i na okolní hory.
Prošli jsme se po městečku {město}<priv>, v přístavu nakrmili kachny i racky a nakonec jsme zašli do kavárny. Celý den se moc povedl.
Od čtvrtka do soboty jsme opět lyžovali. Bylo nádherně, kromě soboty. To nebyl vidět rozdíl mezi svahem a oblohou, protože byla hrozná mlha. Ale tenhle týden nemohlo nic zkazit. Jarní prázdniny byly super.
<img vlepen prospekt z lyžařského střediska>
|
ho5dwaskar_1
|
1.11.2006
Živná Adéla, 2.C
1. písemná slohová práce
Suchozemští obři
(Referát)
Osnova:
I. Úvod – hádejte
II- 1) Zařazení
2) Chobot
3) Společnost
4) Boje
5) Ochočení
6) Zajímavosti
III. Závěr – vyhubení
Tímto referátem vás chci seznámit s největšími suchozemskými savci. Na výšku měří přes tři metry a váží kolem sedmi tun což znamená, že jsou vyšší než basketbalový koš a těžší než pět osobních automobilů. Jejich biotopem jsou savany, otevřené pláně, lesy, mokřady a polopouště. Dnes se vyskytují především v Africe, jižně od Sahary, a v jihovýchodní Asii. Jejich potravou je převážně tráva, ale také plody, kořínky, listí, větvičky a kůra. Dožívají se až sedmdesáti let. Už víte jaké zvíře tyto údaje charakterizují? Ano, jsou to sloni.
Slony řadíme do čeledi Slonovitých (Elephantidae) a řádu Chobotnatců (Proboscidea) a dělíme je na dva druhy a to na slona afrického a slona indického. Jsou od sebe snadno rozeznatelní. Slon indický má menší boltce a na čele dva hrboly. Má i menší kly. Není tak velký a má jeden prstencovitý výrůstek na konci chobotu, nikoli dva jako slon africký.
Tito obři jsou výjimeční především svým chobotem. Chobot je něco jako čenich, ruka a brčko na pití v jednom. Díky jeho délce, která dosahuje až jednoho metru a osmdesáti centimetrů, se mohou sloni živit jak trávou ze země, tak listím ze stromů. Je to důležité, protože slon spotřebuje denně až dvěstě třicet kilogramů potravy. Čtyřicet tisíc svalů vazů a šlach dává chobotu neuvěřitelnou pružnost, přesnost a jemnost, proto slon dokáže sebrat i jediný stonek nebo burský oříšek.
Společenské uspořádání slonů je prosté. Stádo vedou nejstarší samice, jedná se tedy o matriarchát. Samice zůstávají ve skupině po celý život, kdežto samci žijí často samotářsky, nebo se sdružují do menších skupin.
Sloni nejsou obvykle agresivní, ale občas se slon samotář dostane do tak vzrušené nálady, že dokáže zlikvidovat i celou vesnici. I souboje mezi slony jsou vzácné. Dochází k nim mezi dvěma samci, kteří soupeří o přízeň samice. Jeden ze zápasících bývá často usmrcen.
Tato zvířata jsou velice inteligentní a mají společenskou povahu, proto se dají snadno ochočit. Než se objevily automobily, vlaky a tanky, sloužili sloni v Africe a Asii jako královský dopravní prostředek nebo nákladní vozy a to i ve válkách. Už Hannibal ve své době vycvičil bojové slony a přešel s nimi Alpy. Dokonce i dnes pracují sloni v Asii na stavbách a účastní se slavnostních přehlídek.
Pro zpestření jsem si pro vás připravila dvě zajímavosti. Jednou z nich je, že sloni jsou skvělí plavci. Naráz uplavou téměř padesát kilometrů. Druhou je slon +Ahmed. Ten je zapsán jako slon s nejdelšími kly, jenž měřily tři metry.
Nakonec bych chtěla říci, že tito tvorové jsou hodni naší pozornosti. Pro jejich inteligenci a strašlivou sílu je v Africe a Asii uctívají. V Indii se sloni dostali i do náboženství v podobě laskavého hinduistického boha štěstí Ganéši, jenž pomáhá lidem překonávat překážky. Lidé přivedli slony na pokraj vyhubení v důsledku lovu pro cennou slonovinu a také tím, že jim sebrali jejich přirozené prostředí. Proto bychom měli tyto velikány chránit před pytláky a vytvořit více chráněných rezervací, aby katastrofa byla zažehnána.
+jménem
|
pr2ctzivade_01_1
|
Klečka, Michal, kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:
d) Murphyho zákon: Loftusův zákon řízení <kreslená postavička muže>
Někteří lidé řídí podnik jako z partesu, i když neznají noty a postrádají hudební sluch.
Tento zákon se dá nádherně aplikovat na nás, na Čechy. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Všude vidíte rozkradené krachující firmy. Firmy, jejichž ředitelé se snaží shrábnout si svých posledních pár milionů, předat svoji funkci někomu jinému, a potom se nenápadně přesunou do ústraní, aby se zase za pár let vynořili a vrhli se do „ředitelování“ dalších prosperujících podniků.
Těmto lidem je jedno, že nevystudovali nějakou prestižní fakultu. Důležité pro ně je, že se umí šikovně vyhýbat zákonu, vědí, kdy mají koho podplatit, no prostě v tom umí „plavat“.
Nebo se stačí podívat na naše milé politiky, či na nedávno zvolenou radu ČT. Jsou tam nějací odborníci na daný problém? Nejsou! Opět je to samý rádoby – poslanec a rádoby – radní. Všichni jsou stejní. Chtějí si nahrabat co nejvíce peněz, aby se pak k lítosti celého národa stáhli do ústraní.
Celý tento problém je jasným pozůstatkem minulého řežimu, kdy se lidé do funkcí dosazovali ne podle kvalifikace, ale podle toho, kolik měli přátel tam „nahoře“.
|
js9mklemic_1
|
osnova:
1) písmo
2) pravopis
3) rozlišování stejně znějících slov
4) ovládání pravopisu, jazyková kultura
Písmo a pravopis
Lidé si vytvořili soubory grafických znaků – písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenáváme písmeny, píšeme tzv. latinkou.
Soubor zásad a pravidel jak mluvené projevy písmem zaznamenávat označujeme názvem pravopis.
Pravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech zní stejně, poznat jak je slovo utvořeno a jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy.
Ovládání pravopisných pravidel je znakem jazykové kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132
|
am8asuleri_02_1
|
Odborná úvaha
(školní písemná slohová práce)
Můžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.
Témata:
Jak se bránit manipulativním postupům masmédií
O třč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu
Možnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru
Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince
Číslo vybraného tématu: 1.
Druh úvahy: populárně-naučná s publ. prvky
Ještě před nějakou dobou jsem byla velmi ovlivněna médii, hlavně tiskovinami a televizí. Pravděpodobně z toho důvodu, že jsem byla časově méně vytížená než dnes a hlavně ve věku, kdy člověk prahne po informacích. Média jsou nejpřístupnějším zdrojem informací, který se nabízí. Ale jsou média zaručeným informátorem?
Pamatuji se dobře na září, kdy byla dvojčata v USA srovnána se zemí. Přišla jsem ze školy domů, kde celá rodina seděla před TV a pozorně sledovala zprávy. Přidala jsem se k nim a po pár minutách jsem měla pocit, že nastane přinejmenším konec světa, a když budeme mít štěstí, tak jen třetí světová válka.
Média využívají několika metod, aby si udržela diváky nebo čtenáře co nejdéle věrnými jejich programu nebo plátku. V novinách a týdenních časopisech se často setkáváme s články a zprávami, které jsou zcela zbytečné, nedávají nám jako čtenáři žádné nové informace, ale zato mají výraznou, někdy až provokativní titulku, takže většina z nás si zprávu stejně přečte. Důvod, proč píší o ničem, může být jakýkoliv, třeba klesající aktualita společenských událostí. Nejčastěji jde ale o byznys. Jak docílit co největšího prodeje plátku? Psát každý den o aktualitách a přijít s novými informacemi. Ale co když zítra nebudu mít nové informace? Tato situace je pro noviny, časopisy, ale i televizi velmi riskantní. Mnohdy ji řeší takovou cestou, která nás čtenáře svým způsobem mistifikuje. Masmédia jsou schopna natahovat nějakou událost jak je to jen možné, píší o ní třeba i tři měsíce a postupně propouštějí malé množství informací, aby o daném tématu mohli psát i zítra, nebo třeba i za měsíc.
Co čtenář nebo divák, který nechce být lapen do informačního kolotoče a zveličování masmédií, může dělat? Jeden z způsobů obrany je přistupovat k masmédiím s mírnou nedůvěrou a rezervou, nepokládat vše, co se dovíme z TV nebo dočteme v denním tisku, za hotovou věc. Kdo ví, co napíšou zítra?
Kvůli nedostatku volného času už TV téměř nesleduji a musím říct, že jako zdroj informací mi nechybí. Dávám přednost dennímu a týdennímu tisku, který si většinou ani nekupuji pravidelně, čímž bráním informačnímu zmanipulování masmédii.
|
js3jurane_04_1
|
3.11. 2005
Tomáš Jelínek
1.písemná práce
Olympijské hry – historie
(Referát)
Národní hry vznikly především na počest bohů, ale i pro pěstování těla i ducha. K jejich zúčastnění se sjížděli lidé z celého Řecka. Olympijské hry sloužili i k utužení národní jednoty.
Všenárodní hry řecké byly čtyř typů.
Hry nemejské se konaly k poctě boha Dia. Uskutečňovaly se po třech letech. Hlavními disciplínami byly hudební a telocvičné zápasy a to v běhu o závod a v zápolení. Odměnou byl miříkový či olivový věnec. Za jejich trvání měl být v Řecku mír, Sparťané to ne vždy dodržovali.
Hry pithické byly podobného rázu, konané k poctě Apollonově. Odměnou byl vavřínový věnec. Převažovaly hudební zápasy nad tělocvičnými. Hry ithmické konané po dvou letech k poctě boha Poseidona. Vedle tělocvičných zápasů se soutěžilo také v hudbě a básnění. Odměnou byl miříkový nebo smrkový věnec. A konečně nám již mnohem bližší hry olympijské. Jejich původ je prastarý, avšak bezpečné zprávy o nich pocházejí z roku 776 př.n.l. a od tohoto data je také počátek olympijských her počítán. Hry se konaly vždy po čtyřech letech. Olympijské hry byly nejuznávanějším a nejoslavovánějším národním svátkem.
Především se závodilo v běhu, či v běhu s překážkami, kde nejlepším výkonem bylo přeběhnutí stadionu, co nejvícekrát za jednu hodinu, dále se závodilo ve skoku do výšky a do dálky, v zápolení. Zajímavostí, kterou bych zde rád uvedl je tzv. pankration. Pankration je pěstní souboj spojen se zápolením. Závodilo se i v šplhu a jízdě na koních. Nejvýznamnější disciplínou byl však hod oštěpem a diskem, neboť to dokazovalo sílu a zručnost závodníka. Prvním vítězem olympijských her byl Koroibos.
Hry, které dosáhly svého největšího rozkvětu kolem roku 350 př.n.l. prudce změnily svůj ráz po dobití Makedonie Římany v roce 146 př.n.l. Byly zpřístupněny všem. Objevily se také nové disciplíny závod vozů, gladiátorské zápasy a boj mužů proti zvířatům.
Tak jako se však olympijské hry zrodily k pobavení bohů, tak kvůli bohům zanikly. Theodosius první rozhodl o jejich zrušení. 286. hry, které se konaly roku 393 našeho letopočtu tak byly poslední.
Znovuzrození se olympijská myšlenka dožila až o --- let později, mezi lety 1875 a 1881.
|
pr2cfjeltom_01_1
|
15.11.2006
Jan Smetana, 2.C
1. písemná slohová práce
(výklad)
Osnova: I. Úvod – co je to legie a legionář
II. Římské legie v období republiky
Římské legie v období císařství
Život legionáře a jeho výzbroj
III. Závěr – zhodnocení legie z dnešního pohledu a
Římské legie
Dějiny Říma jsou do značné míry dějinami výbojů, jejichž hlavním aktérem byl římský voják – legionář. Ten kopím a mečem dobýval jednu zemi za druhou. Římské legie se vyznačovaly úžasnou kázní a disciplínou, která neměla v té době obdoby a Římané tak dokázaly, spolu s velmi kvalitním výcvikem, porážet mnohdy mnohem početnější armády nepřátel a porobovat si různé národy. Legionář, slovo, pochází od slovesa legere = sbírat, to je způsob sbírání vojska v období republiky.
Římské legie v období republiky ještě nedosahovaly úrovně legií v období císařství. V případě války byli občané Říma povoláváni na Martovo pole, kde se cvičili a vyzbrojovali, z nich se formovaly legie. Po skončení války se zas vraceli ke své práci na polích a podobně. Právo svolávat vojsko měli konzulové, kteří vojsku pak i veleli. V období republiky se vojenská povinnost vztahovala na muže ve věku sedmnácti až šestačtyřiceti let a občan mohl být v této době povolám až na 20 válečných výprav. Legie se původně skládala ze tří tisíc pěších a tří set jízdních bojovníků. Teprve reformou Servia Tullia se legie „rozrostla“ na tři tisíce těžkooděnců, tisíc dvěstě lehkooděnců a tři stovky jezdců. Legionáři se rozdělovali do tří skupin podle věkové kategorie. Tomu odpovídalo i její seřazení v manipulech během bitvy, pro tzv. trojí šik (acies triplex). V první linii stáli bestati (muži do 24 let), ve druhé linii byli principové (muži v rozmezí 24 -30 let) a pak následovala třetí, nejzkušenější řada – triarii, kteří měli na výsledek bitvy veliký vliv, zapojovaly se do ní až jako poslední a tvořili ji muži ve věku 30 – 40 let. Křídla této sestavy zajišťovalo jezdectvo na bocích, seřazené v „turmách“ po 30 mužích.
Římské legie v období císařství dosáhly svého vrcholu. Armádu tvořila pěchota, jezdectvo a námořnictvo, ale jádrem římské armády byla legie, u které se počet mužů ustálil na 6000 a ke které patřily pretoriánské kohorty, což byli ve své podstatě stráže císaře a lehké oddíly, zvané auxilia. Samotná legie se dělila do deseti kohort o 600 mužích, každá kohorta do tří monipulů. Jeden monipul se skládal z dvou set mužů a dále se děli na dvě centurie, ve které bylo sto mužů. Každé centurii velel centurion, který se rekrutoval z řad nejlepších vojáků. Dále k ní náleželo ještě 160 jezdců a oddíl válečných strojů. Počet legií se neustále zvyšoval, především díky nově dobytým územím. Již císař Augustus potřeboval 25 legii, aby udržel území, za Septima Severa to bylo již 33 legii a později jejich počet stoupl na 68. Takové počty mužů nebyli schopni římští občané doplňovat. Tento problém vyřešil císař Gaius Marius, který zavedl službu za žold (stipendium) a umožnil tak vstup do armády i nižším vrstvám obyvatelstva celé Římské říše. Tak vznikla stálá profesionální armáda bojující za žold. Tito muži se cvičili ve zbrani po celou dobu míru a i v zimě se pro vojáky stavěly haly, ve kterých mohli dále cvičit. Právě pro velmi kvalitní výcvik se římskému vojsku říkalo „exercitur“.
Život legionáře nebyl lehký, neustále musel cvičit se zbraní a udržovat fyzickou kondici. V době Galských válek za Julia Caesara ušli legionáři denně 20-25km, po tomto náročném pochodu budovali opevněný tábor, který byl jen na jednu noc, a teprve pak ulehali ke spánku. Za dob Mariuse se legionářům říkalo máriovští mezci, protože na tyči přes pravé rameno nosi-li své věci. Jejich hmotnost byla až 30kg! Výstroj a výzbroj legionářů tvořil těžký vrhací oštěp (pilun), kterým legionář zahajoval boj, krátký meč (ylodius), dýka (pugio). K ochraně sloužil velký obdélníkový štít (scutum). Legionář oblíkal vlněnou tuniku a pásový --- (lorica segmentata) a obut byl v sandálých (caliga).
Z dnešního pohledu můžeme říct, že legie byla ve své podstatě moderně řešená složka armády, která byla soběstačná *. Právě díky legiím dokázali Římané ovládnout tak rozsáhlé území. Legie vytrvale porážely nepřátelské armády, hordy barbarů a až na samém konci existence Římské říše začaly být legionáři poráženi těžkou jízdou tehdejších barbarských kmenů, kterou Římané neměli, a která pak na dlouhou dobu ovládla bitevní pole. Nicméně legie se v dějinách znovu objevují, zejména v 19. a 20. století. Například francouzská cizinecká legie či Československá legie v Rusku.
* Dokázala se sama vyzbrojovat (k legii náleželi i řemeslníci), přesouvat a vést dobyvačné či obranné války.
|
pr2ctsmejan_01_1
|
„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“
V mé dnešní úvahové práci bych se chtěl pozastavit a zauvažovat nad tím, co přispívá a způsobuje v dnešní době zlo a násilí. Nabízejí se nám tu některé otázky, jako třeba jsou: „Z jakých důvodů se objevuje násilí?“, „Je to v dnešní době snad moderní?“, „Kdo způsobuje tolik zla, kterého je tu opravdu hodně?“
Otázek je velmi mnoho, tak budeme postupovat postupně. Myslím si, že zlo se skrývá na každém kroku. Jen se podívejme na některé lidi, kteří způsobují ostatním potíže ve formě násilné, ali i psychické. Násilí se začíná projevovat už v mladém věku na základní škole. I tady se můžeme setkat s šikanou, bitím druhých, nadáváním, ponižováním a dalšími podobnými věcmi.
Ale jak se vlastně tyto hrubé věci dostanou k tak neviným mladým dětem? V dnešní době to mohou děti vidět skoro všude, třeba v některých rodinách, u starších spolužáků, ale hlavně v televizi, kde se násilí objevuje ve spoustech filmech a seriálech. A děti si myslí, že je to tedy normální i v reálném životě a neuvědomují si, že dělají něco špatného. Todle se neobjevuje jen u dětí, ale i u dospělých lidí, kteří už ví, že dělají to, co není správné a ubližují tím ostatním. Na to bych navázal další otázkou: „Proč to tedy dělají?“
Mnoho lidí si chce vyléčit komplex z mladí, že oni sami byli šikanováni a bylo jim ubližováno. Někteří lidé mají zase takovou náturu a nedovedou připustit, že je někdo úspěšnější, hezčí, má lepší živobytí a dalších spoustu věcí.
Další skupinou lidí jsou převážně muži, kteří si myslí, že ostatní jim musejí{í}<in> sloužit, musejí{í}<in> je poslouchat, že to jsou vlastně jejich otroci. Většinou takoví lidé jsou suroví, ostatní lidi bijí a dělají jim ze života peklo.
Když mluvíme o násilí a zlu, musí být vždy fyzické? Ne nemusí, spoustu lidí si třeba ani neuvědomuje, že ostatním způsobujou psychické újmy na zdraví. Ostatní se z nich pak stresují a mají z nich strach. Tyto věci jsou pro některé slabší jedince dost frustrující.
Násilí se objevuje i v oblasti náboženské a rasové. Některé skupiny lidí jsou utlačováni, biti, vydíráni, okrádáni a to pouze za jejích víru nebo rasovou příslušnost. Ostatní lidé je neberou tak, že jsou slušní a někteří pomáhají druhým lidem, ale berou je tak, že jsou pro jejich společnost bezcenní a nedůležití.
Pak je druhá skupina lidí, kteří jsou až moc věřící a jsou až fanatičtí. Věří, že když budou dělat to, co jim káže jejich vůdce, tak se po smrti dočkají lepšího života a budou se mít jak v ráji. Myslím si, že tyto lidé jsou pro naši společnost nebezpeční, protože jsou schopni udělat cokoliv.
Na toto téma je spousta dalších otázek a zamyšlení, ale bohužel je málo času. Takže odpovím už jen na poslední, ale důležitou otázku: „Proč o tom všem vůbec píšu?“ Pro Píšu o tom, protože je to velmi aktuální téma a s dobou se tento problém stále zhoršuje.
|
pr3cdvotom_01_1
|
1.11.2006 10:58
DAN VOŽENÍLEK, 2.C
1. PÍSEMNÁ SLOHOVÁ PRÁCE
O umění šermířském
(referát)
Osnova:
I. Úvod –
II. 1)
2)
3)
III. Závěr
O umění šermířském, tak zní nadpis této statě. Chceme-li se o tomto umu dozvědět něco bližšího, měli bychom se do toho pustit od základu.
Šerm je boj s chladnými zbraněmi. Tak zní mnou upravená definice. A právě v téhle definici se skrývá základ šermu. Šerm je boj, vždy jím byl a vždy jím bude. Ač můžeme v novodobé historii pozorovat snahu toto tvrzení změnit (Myslím tím přetvoření šermu ve sport, a pak také jeho zobrazování v knihách a filmech.), v jeho tradiční podobě, šermu historickém, se však šerm své podstatě nevzdálil.
Troufám si tvrdit, že šerm sportovní, již není ani šermem. Například v kategorii šerm šavlí je tendence současného zásahu obou soupeřů, s tím že bod získá ten, kdo zasadil ránu (často o pouhou setinu sekundy) první.
To již podle mě není boj.
Na druhou stranu, při zobrazení šermu v médiích, vidíme tendenci ukazovat šerm, jako něco krásného. Zde je šerm podobný spíše tanci, který je zaměřen na to, aby z diváka dostal euforistické prohlášení typu: „Pane bože! Jak ho ten frajer krásně sejmul!“ To, dle mého názoru, o šermu také příliš nevypovídá.
Co tedy dělá šerm šermem? Právě ten boj. Lidé vždy bojovali. A bojují. Mnohdy to nedělají proto, že musí, ale proto, že chtějí. Pro obyčejného člověka je to nepochopitelné. Pokusím se vám tedy přiblížit, co to znamená bojovat.
Boj je svoboda. Pravá svoboda. Na bojovníka číhá smrt. Může ho dostat každým okamžikem. Nemůže tedy přemýšlet, co bude po boji. Bojuje. Tady a teď. Nemůže ani myslet. Na to je boj
moc rychlý. Nedá se myslet. Bojuje pouze tělo. Používá to, co se naučilo během dlouhého tréninku. Nedá se to ani moc ovlivnit.
A tak je člověk vytlačen do pozice vědomého pozorovatele. Pozoruje své tělo, jak bojuje. Jak dobře bojuje. Ke svému protivníkovi necítí nenávist. Necítí nic. Protože oba se stávají součástí jednoho boje. A že jeden nebo oba padnou? To nevadí, na to jsou připraveni. V boji, možná vůbec poprvé, bojovníci skutečně žijí. Ale nic víc. Jen jsou a možná nebudou. A co potom, až boj skončí? Někteří začnou boj vyhledávat, vědomi si, že v boji skutečně žijí. Ale někteří, někteří začnou bojovat v svém běžném životě a stávají se tak pravými bojovníky.
|
pr2ctvozdan_01_1
|
Životopis
Jmenuji se Matěj Hampeis. Narodil jsem se 15. května, roku 1994 ve Slaném. V současné době bydlím v ulici Kaftanova, číslo popisné 1053, město Kladno, směrovací číslo 27201.
Moje matka se jmenuje Lada Hampeisová, narozena roku 1965. Matka bydlí na stejné adrese a podniká spolu s otcem.
Otec se jmenuje Libor Hampeis, narozen roku 1966. Otec bydlí na stejné adrese a pracuje jako podnikatel.
Moji sourozenci, Lukáš a Jonáš, narozeni roku 1987 a 1999, bydlí na stejné adrese. Lukáš je svobodný a podniká s otcem.
Letošním rokem budu dokončovat povinnou školní docházku. Umím základy ruského a anglického jazyka. Zajímám se o elektroniku, zvukovou techniku, automobily, motocykly, snowboarding a jachtink. Tyto záliby jsou zároveň mými koníčky. V minulém roce jsem vyhrál fotografickou soutěž.
S otcem a bratry hodně cestuji. Jezdíme do hor na pěší vycházky a na zemní sporty. Často se vypravujeme sjíždět různé řeky a na přehrady jachtařit.
Od útlého dětství jsem s otcem spravoval automobily a tak jsem od něj dostal a stále ještě dostávám praxi v tomto oboru.
Můj zdravotní stav je bez vážnějších komplikací.
|
kl9ahammat_1
|
Tato osoba je mužského je mužského pohlaví.
Jeho postava je mírně shrbená.
Jeho hlava je válcovitého tvaru na níž jsou řídké středně dlouhé vlasy. Jeho oči jsou výrazné a daleko od sebe. Z toho plyne, že kmen jeho nosu je více rozšířený.
Jeho rty jsou úzké a usmívají se. Tělo tohoto muže, jak už jsem jednou uvedla je mírně shrbené. Má velice dlouhý ukazováček kterým směruje směrem nahoru. Muž je trochu obtloustlý a má na sobě tmavý kabát který mu sahá až pod hýždě. Jeho nohy jsou středně dlouhé a tloušťkou odpovídající k tělu.
Kalhoty sahající ke kotníkům se ke kabátu příliš nehodí. Boty jsou nadprůměrné dlouhé světlé barvy
Tento muž vrhající na nás úsměv je nevkusně oblečen.
|
js6rycalb_1
|
Marek Caithaml
VII. A.
22. února
2. slohová práce
(charakteristika)
Můj bratr
Člověk, kterého popisuji, je můj osmnáctiletý bratr.
Jeho postava je hubená, ale velmi vysoká a vypracovaná. Obličej tvoří husté vlasy, pod kterými je schováno nízké čelo. Pod černým, pěkně rostlým obočím se lesknou dvě hnědozelené oči. Nos má podle mého mínění úplně normální. Smějící se ústa odkrývají dvě řádky bílých zubů. Jeho obličej tvoří také nevýrazné uši. Nejvíce výrazná je ale jeho rychlá chůze.
Je hodný a milý, ale podle toho, jakou má náladu. Ráno je občas trošičku nervní, ale odpoledne je zase hodný a laskavý. Ve svém volném čase je velice aktivní, zato v čase, určeném pro školu trošičku línější. Rád cestuje, a o tom značí i to, že minulý rok o prázdniny byl 2 měsíce v San Francisku. Má ještě jednu dobrou vlastnost. Pokud se ho na něco zeptám a on zná odpověď, rád poradí.
I když se někdy pohádáme nebo pozlobíme, je to můj bratr a mám ho rád.
|
kl7acaimar_1
|
31.10. 2006
Jan Burda, 2.D
1. písemná slohová práce
Elektrická kytara
(výklad)
Osnova:
I. Úvod
II. 1) Druhy kytar
2) Kytary s více krky
3) Popularita a výroba
III. Závěr
Kdo by už o ní alespoň jedním uchem neslyšel. Elektrická kytara je typ kytary, která používá elektronické snímače pro převedení vibrace strun s kovovým jádrem do elektrického proudu. Signál dál putuje do komba, které určuje finální tón. V muzice, jako takové, je to jeden z nejpoužívanějších nástrojů vůbec. Dá se použít v téměř každém hudebním stylu, ať už je to rock´n´roll, folk, country, pop, jazz, blues a dokonce částečně může být i v hudbě klasické. Jako malířství v druhé polovině devatenáctého století bylo ve znaku impresionismu, tak byla hudba druhé poloviny dvacátého století ve znaku elektrické kytary.
Ačkoli by se nepoznamenanému oku mohlo zdát, že jsou všechny elektrické kytary stejné, existují různé typy elektrických kytar. Jsou to například elektro-akustické, jazzové, Strutouster, Telecaster, Flying V, Les Pant atd. Většina kytar má šest strun, ale existují i takové, které mají strun v rozmezí od sedmi až do čtrnácti (vyráběné společností Warr guitars). Dvanáctistrunné kytary jsou běžně používaným artiklem ve folkové i rockové muzice. Jsou založeny na tom, že je na kytarách nataženo šest párů strun, kdy u strun, u kterých to jde, jso přídavné struny naladěny o oktávu výš a u zbylých na stejný tón. Tento typ kytar má plnější zvuk.
Další neobvyklá věc je, že elektrické kytary mohou mít jeden i více krků. Když se vysloví jméno jedné z nejznámějších rockových balad Stairway to heaven od kapely Led Zeppelin, měl by si ji každý vybavit. Jenže málokdo ví, že zrovna v této baladě je jedno z „nejprofláknutějších“ použití kytary se dvěma krky. Je to dílo jednoho velkého inovátora hard rocku – Jimmyho Page. Důvod byl jednoduchý. Použil ji, aby nemusel dělat pauzu na měnění kytar, protože jeden krk byl dvanácti a druhý šestistrunný. Obvykle se tento typ kytar používá, když chce hrát kytarista doprovod na dvanáct strun a v zápětí sólo na strun šest. V rámci soutěživosti výrobků vznikla i kytara s pěti krky, ale to je spíše estetická pomůcka, než aby držela svůj účel jako hudební nástroj.
Popularita elektrických kytar vznikla s příchodem tzv. „Big bandů“, což je druh hudebního souboru hrající jazz, které „frčely v době swingu a tedy v období od 1935 až do pozdních let čtyřicátých.
O výrobu elektrické kytary se skoro současně v tehdejším Sovětském svazu i v USA a tak vznikly „Kuznětsova elektromagnetická kytara a americká „pánev“ (patentována v roce 1937).
V současné době je elektrická kytara na výši. Po zdánlivém odpadnutí s příchodem elektronické hudby zase přišel impuls a používá se dál. Já sám jsem ke koupi přiměl už taky pár lidí a zároveň jsem jedním z vlastníků. Tímto bych chtěl poděkovat firmám Fender a Gibson, protože jejich nástroje jsou „Rolls-Roycy“ mezi kytarami. Na závěr bych chtěl říci těm, kteří váhají, jestli mají napsat Ježíškovi o kolo nebo elektrickou kytaru, neváhejte!
|
pr2dburjan_1
|
7.3. 2006
Jana Richtrová, 3.E
2. písemná práce
STALO SE...
(fejeton)
Stalo se, že jsem se dnes dozvěděla o problému, se kterým se denně setkávám, ale nikdy by mě nenapadlo, že o něm budou psát noviny.
„Stanice tramvají ohrožují chodce“
Po přečtení titulku jsem si představila, jak taková stanice začne rozhánět svým jízdním řádem, jak se začne vlnit a na kolemjdoucí cenit patníky s nápisem: kouření zakázáno. Ovšem popisovaný problém byl jinde. Nástupní ostrůvky totiž nevlastní zebru. Už se mi do hlavy vkrádala myšlenka, jak je u každého jízdního řádu uvázan jeden lichokopytník. No nevypadalo by to vážně dobře? A konečně by naši politici mohli říct, že jsme jediná země, která... No jo, jenomže ostrůvek, jenž nemá zebru – přechod, nutí člověka, aby vyvinul neuvěřitelnou sílu v levé i pravé noze k ještě neuvěřitelnější rychlosti, aby tak unikl automobilům a jiným dopravním prostředkům, jedoucím okolo rychlostí až 50 kilometrů za hodinu.
Stále ale nechápu, jaktože člověk, který nevyvine dostatečnou rychlost a skončí rozplácnut na předním skle Fordu, Opela nebo Škodovky. Je ohrožen stanicí tramvají. Právě naopak. Stanice poskytují azyl. A pokud tento azyl někdo opustí, jeho problém, ale za to už chudák ostrůvek s jízdním řádem nemůže.
Když někdo někoho ohrožuje, měl by jít na nějaký čas do vězení i když je nevinný a vina je mu pouze přisouzena. A tudíž půjdou sedět místo vozovek stanice tramvají. No a teď si zkuste představit tu krásu, když česká justice očistí Prahu od tak nebezpečných a chodce ohrožujících zastávek. A všichni budou šťastni. Teda kromě těch, kteří tramvaj využívají při cestě po metropoli. Takže vlastně kromě všech.
Cestu tramvají si nyní představuji asi tak, že do ní se dostanu jedině elegantním skokem o tyči. Jsem tu sama s řidičem, protože všichni kvůli nastalé situaci raději jezdí těch 50 kilometrů za hodinu. Na mou výstupní stanici dorážím o půl hodiny později. Vzhledem k tomu, že regule pražského Přepravního řádu nedovolují v tramvaji přepravovat tak velký předmět, jako je tyč, zůstávám stát na kolejích a jen stěží se někdy dostanu do bezpečí chodníku.
Pokud budou lidé stále řešit přítomnost na úkor budoucnosti, tak radši nepřemýšlím jak to na tom našem světě bude za chvíli vypadat.
|
pr3ericjan_01_1
|
Postava je mužského pohlaví, menšího vzrůstu a je prohnutý.
Má na sobě bílou košili a černé sako. Kalhoty jsou krátké a jeho obuv je světlé barvy.
Vlasy má asi po ramena. Jeho pohled je velmi výrazný. Muž má také výrazný úsměv.
Ruce jsou velké a má dlouhé prsty.
Jeho nohy jsou protáhlé a vzpřímené.
Tento muž vypadá jako „že by potřeboval vykonat potřebu“.
|
js6vasjak_1
|
Ptáš se, jak se mi teď daří
Milá Evo,
celý nekonečně dlouhý rok jsme se neviděli, ani si nepopovídali. K psaní tohoto dopisu mě přivedla tvá otázka, jak se mi teď daří. Která mi byla položena v tvém posledním dopise.
Jak se mi teď daří? Nemám tolik slov pro popsání všech zážitků, avšak propiska by chtěla psát. Jak ti mám popsat zážitky? Kde mám začít a kde skončit? Tolik bych ti chtěla říct. Bojím se, že mi ani tuna papíru nevystačí.
Kdybych se vrátila o několik měsíců zpět, tak je duben. Pro mně měsíc plný očekávání. Byl pátek a já šla jako obvykle do poštovní schránky. Ano! Byl tam! Můj očekávaný dopis a v něm stálo: „Byla jste přijata na {název gymnázia}<priv>.“ Byl to okamžik, kdy jsem byla šťastná a zároveň smutná. Chtělo se mi utíkat, ale nohy, jak by byly přitahovány k zemi... Dosáhla jsem svého vytouženého cíle.
Poté nastalo období tanečních soutěží. Se skupinou Break Beat, kam pravidelně docházím, jsem projezdila celou Českou Republiku. Postupně jsme postupovali k více prestižnějším soutěžím. V našich srdcích bylo plno radosti, jakmile náš zrak spočinul na postupující listině a uviděli jsme název Break Beat. Naše úspěšnost skončila na Mistrovství České Republiky. I přesto jsme s hrdostí odcházeli.
Tímto vším jsme se prokousali až k 30. červnu. Poslední rozloučení na základní škole, jež jsme 9 let navštěvovali. Do dnešního dne nemohu z paměti vymazat ochranné obětí bývalé třídní učitelky, náhradní matky. Odbyla dvanáctá hodina a každý odešel na jinou stranu, za svým snem a cílem.
Přeskočím letní prázdniny a usedám do třetí lavice ve třídě 1. A. Rozhlédnu se a vidím samé vyděšené tváře. Kladla jsem sama sobě otázky typu: Jaký bude kolektiv? Kdo bude má spřízněná na další čtyři roky? Ta či ona, ten či ten? Nevím, stále nevím. S novou š nástupem na novou školu přišla i nová láska. Na vlastní kůži mě přesvědčilo rčení: Kdo hledá ten najde. A my dva jsme se našli.
Jako shrnutí jsme zvolila následující větu. V roce 2006 jsem přežila výběr střední školy, smutné rozloučení s bývalou třídou a třídní učitelkou. Také první měsíce na nové škole. V nejbližší době mě čeká pololetní vysvědčení, které vůbec nevypadá špatně. Stále si říkám: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ A já se cítím čím dál víc silnější.
S pozdravem
Eva
Osnova:
I. Úvod
II. Stať: 1) Přijímací zkoušky
2) Taneční skupina
3) Rozloučení
4) Nástup na novou školu
III. Závěr
|
cb1azelmic_01_1
|
27. listopadu 2008
Jan Ludmila
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma. Stalo se to jedné noci
Osnova
Úvod: Večírek
Stať: a) Seznámení se slečnou
b) Návrh jít do kuchyně
c) Blbnutí u sedaček
Závěr: Vášnivé políbení
Stalo se jedné noci
Zažil jsem něco úžasného...
Bylo nás asi 5, no normální “Pařba“ s přáteli. Večer jsme se rozešli do svých pokojů, ale já nemohl spát. Chodil jsem chvíli po domě a všiml si že jedna dívka taky nemůže spát.
Seděla na posteli, opřená ostěnu a četla si pod lampičkou. Zaťukal jsem na polootevřené dveře a ptal se: “Nemůžeš spát?“ “Ne nemůžu,“ zasmála se, “Chceš si zahrát nějakou hru?“ navrhla mi. “No cokoli, co mne uspí... Vytáhla karty. Hráli jsme jak o život. Asi po hodině říká, že má hlad. Navrhl, jsem že něco přinesu. Ale ona se začala smat a že ne – dojdeme si něco ulovit. Koukal jsem, a asi blbě. Rozesmála se ještě víc. Pořád koukám a říkám si, jak obyčejná holka smíchem náhle skrásní Začala vysvětlovat, že vše je jen hra A tak se do toho musí vžít.
Prostě půjdeme budeme se schovávat a plížit, až se propleteme domem do kuchyně a tam si něco ulovíme. Jak řekla, vzala mne, za ruku a říká “Ty jsi střelec a já stopař“ a šli jsme. Schovávali jsme se za skříně, do stínů u dveří. Vykukovali jsme z poza rohů a sedaček. Prostě jako malé děti. Smáli jsme se vážně to byla zábava.
|
grp1bludjan_1
|
{obec}<priv> 9.3.2010
Ahoj Adame,
srdečně tě zdravím z roku 2010.
Doufám, že se máš dobře a jsi spokojený. Vystudoval jsi alespoň střední školu? Doufám, že ses poučil ze svých chyb, nebereš drogy, nekouříš atd.! Myslím, že ti to rodiče zakázali. Máš dům nebo bydlíš ještě s rodinou? Nezničili jste celou přírodu odpadkama? My si ji totiž hodně vážíme. Jo a málem bych zapomněl, hraješ ještě fotbal? Třeba za nějaký tým? Já hraju za SK {název obce}<priv>. Fotbal mě baví, mám tam dobré kamarády.
A to nejdůležitější, máš vůbec ještě ty nejlepší kamarády? Třeba jako byl Adam, Adam nebo Adam? Málem bych zapomněl, jak se má tvoje sestra? Chodí ještě do školy?
Jo, to byly časy, když jsme tam chodili ještě my. Naše třída vždy táhla za jeden provaz. Byla to nejlepší škola do jaké jsem chodil. Tak se měj, zdraví tě tvé druhé já.
|
hr5zubmar_1
|
Kateřina Hošová, 2. G
16. 10. 2008
1. slohová kompozice
(diskusní příspěvek)
<novinový článek – Proč Gymnázium M. Horákové>
V hlavní roli student
Článek, hovořící o zodpovědnosti budoucích kantorů nového Gymnázia Milady Horákové, nabádá profesory k objektivnosti a nezaujatosti vůči výkladu a také k zaujmutí svých studentů. Otázkou však zůstává, zda by to neměli být sami studenti, kteří by měli mít zájem o především novodobé dějiny. Zájem o studium je přece klíčovou věcí k jeho úspěšnému ukončení, tudíž by se hodilo podotknout, že může-li být kantor sebevíc snaživý, avšak jeho student nebude mít právě klíčový zájem, dá se kantorova snaha označit přinejmenším za zbytečnou a marnou. Je jistě zcela známým klišé fakt, že dnešní mládež je neznalá dějin světa, ve kterém žijí. Nicméně v dnešním neomezeném světě informací a internetu by to už neměl být problém škol, ale mladistvých samotných.
Další otázka nastává při pohledu na slovo „objektivní“. Dle mého názoru, žije-li člověk v době, která jej, jako například v době totality, silně ovlivňuje, neexistuje výjimka, ve které by si na realitu nevytvořil názor. Tudíž je celkem jisté, že jeho vlastní názory a prožitky budou (více či méně) ovlivňovat jeho způsob výkladu. Avšak v tomto případě nejde o střet zájmů, ale o ojedinělý a nenahraditelný způsob přiblížení skutečných dějin studentům. Jak si totiž lze povšimnout, dnešní studenti mnohem více ocení jistou „osobitost“, než jen prázdná slova.
|
ces2ghoskat_1
|
Slohová práce školní
Tomáš Lískovec
14. prosince 2007
A nastává mi, tuším, vážná jízda
Pomalu se blíží asi nejdůležitější období mého dosavadního života. Cítím, že je ve mně vkládána velká důvěra a naděje. Moji rodiče a prarodiče na mě vyvíjí tlak, ale já se snažím odolat. Chtějí mi neustále vnutit své představy ohledně mé budoucnosti a mého povolání. Nechci podléhat jejich vizím a přáním. Ostatně jsem už svéprávný a mám vlastní hlavu, vlastní plány, a o svém osudu chci rozhodovat sám. Na druhou stranu je mi líto, že možná své okolí zklamu, ale oni budou muset akceptovat mé rozhodnutí, ne naopak.
Řeč je hlavně o maturitě a o vysoké škole. Tyto dvě témata se mi v poslední době honí hlavou nejvíce a myslím, že v blízké budoucnosti budou ještě víc gradovat. Maturitní zkoušku beru více méně jako samozřejmost, zde není moc jiných alternativ. Jsem si ale vědom toho, že to nebude procházka růžovým sadem a rozhodně to vůbec nechci brát na lehkou váhu. Spor ale nastává při volbě dalšího studia. Je to tím, že ještě nemám úplně jasno, na jakou školu bych chtěl jít. Mám sice několik favoritů, ale jsem stále na vážkách. Můj problém je v tom, že jsem nerozhodný, v tomto případě je to pro mě obrovské dilema. Bojím se jakéhokoliv rozhodnutí, protože nevím, co mě čeká. Vím, že tato volba ovlivní celý můj život, a to mi nahání hrůzu. Jsem na rozcestí a nevím, kterou cestou se mám vydat.
Začne mi nový život, přestanu bydlet s rodiči, budu žít v jiném městě, alespoň v těchto věcech mám jasno. Ale je to pro mě jako krok do tmy. Na jednu stranu se těším na nové prostředí, nové lidi, nová přátelství, nové zážitky a volnost. Ale v pozadí toho všeho je strach a nejistota.
Nastává zlom v mém životě, kdy končí sranda a nastanou krušné chvíle. Budu se muset rozloučit s bezproblémovým životem a myslím, že mi začne opravdu divoká jízda.
Osnova: I Úvod
II Stať: a) nátlak
b)volba studia
c) nejistota
d) nový život
III Závěr
|
cb4clistom_01_1
|
28. 11. 2008.
Johana Němečková
V2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Byl to jen sen
Osnova: I: Probuzení
II: Procházka nádhernou krajinou
III: Usnutí
Jednoho krásného dne jsem se probudila a uviděla jsem něco nečekaného. Nebyla jsem ve své postely, ale ležela jsem na louce.
Vstala jsem a kolem sebe jsem viděla úžasnou přírodu. Z jedné strany mě obklopoval břízový les a z druhé krásné blankytně modré jezero. Bylo slyšet jen šum klasů trávy a cítit, jak se mi vítr otírá o obličej. Rozhodla jsem se, že vše pečlivě prozkoumám, a tak jsem se vydala ke břehu jezera. Na jezeře byla krásná dřevěná loďka, která se pomalu kymácela na hladině. Nasedla jsem do ní a vyplula. Podemnou plavalo spousty ryb a občas bylo vidět, jak některá vyskočí zpoza hladiny. Kolem mne se rozprostíraly mohutné skály, na kterých rostly borové stromy a na vrcholku jedné z nich bylo obří orlí hnízdo. Najednou jsem na hladině uviděla veliký stín. Lekla jsem se, ale když jsem se podívala nad sebe viděla jsem ho. Byl to orel, který znovu letěl nakrmit svá mláďata. Potom jsem vystoupila z loďky a vydala se do lesa. Všude byl slyšet spěv ptáků, občas nějaký dupot kopyt a šumění listí. Připadala jsem si jak v pohádce, v klidu jsem se procházela a zapoměla na všechny starosti. Najednou jsem narazila na malou jeskyňku. Uvnitř bylo krásné chladno a škvírkou ve stropě tam prosvítalo čerstvé dení světlo. Když jsem se porozhlédla více, tak jsem uviděla různé nástěné malby. Bylo to jak ve středověku, ale protože jsem se trochu bála, tak jsem raději vyběhla. Rázem jsem se ocitla z lesa ven a předemnou se objevil další nádherný pohled na malé, půvabné městečko, které leželo uprostřed rokle a bylo celé dokola obklopeno lesy. Bylo slyšet křiku dětí hrajících si v ulicích a zvony, jak zrovna zvonily poledne.
Mě se ale nechtělo opouštět ten krásný klid, a tak jsem si ještě na chvíli lehla do trávy a usnula. Nakonec jsem se probudila zpět ve své postely, ale s krásným pocitem volnosti.
|
grV2nemjoh_01_1
|
FOUSOVÁ PETRA, 1. C.
4. LISTOPADU
1. písemná práce
VZPOMÍNKA
(Vypravování)
Osnova: 1. Úvod
2. Škola v přírodě
3. Přání vidět babičku
4. Pláč
4. Odhalení
6. Závěr
Hrozně ráda vzpomínám na moje dětství, když jsem trávila prázdniny na chalupě s babičkou a mým strýcem. Chodívali jsme se koupat za úmorných horkých letních dnů na nedaleké koupaliště. Nebo na Vánoce, když babička napekla plno cukroví a celá naše rodina se sešla, abychom si předali dárky. Každým rokem jsem se těšila na tyto události.
Vždy na začátku školního roku jezdila celá naše třída na školu v přírodě. Všichni se vždycky moc těšili. Bylo to ve třetí třídě, když mi bylo devět let, byli jsme opět na škole v přírodě. Každý den mi chodily spousty dopisů od rodičů, tet a bratranců, jen od babičky žádný dopis nepřišel. „Co se mohlo asi stát, snad na mě babička nezapomněla?“ říkala jsem si. Napadaly mě různé myšlenky.
Když se blížil čas odjezdu už jsem se těšila, až opět uvidím babičku. Po našem příjezdu jsem se hned vyptávala rodičů, kdy zase pojedeme za babičkou. Rodiče mě rychle odbyli, že teď nemají čas. Jednou večer, když jsem nemohla usnout, jsem šla na záchod a slyším někoho hrozně plakat, poslouchám a poznávám mojí mamku a slyším, jak jí táta říká: „Neplač, to se v životě stává, každý jednou zemře.“ Nerozuměla jsem tomu, kdo zemřel? Máma ještě dodala: „A jak to řekneme Pétě, měla přeci babičku tolik ráda.“
Po těchto slovech mi vše došlo. Ten, kdo zemřel, byla moje babička. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. I když mi bylo teprve devět let, všechno jsem to chápala. Moje nejhezčí vzpomínka tedy patří babičce. Jak vždycky dokázala spojit celou rodinu. I po tolika letech jsou moje vzpomínky na ni tolik živé, jako kdybych ji vyděla nedávno.
|
pr1cfoupet_01_1
|
Tom Sawyer
Becky s Tomem se v jedné z mnoha částí ocitají v temné jeskyni.
Jeskyně je pro děti tmavé a strašidelné místo. Oba nehledě na tmu se chtějí dozvědět co je napsáno ve spleti jmen a slov vypálených na zeď jeskyně čmoudem svíčky.
Nejdříve si hrály s ostatními, ale potom je přemohla zvědavost. Opustily skupinku dětí a sestupovaly hlouběji a hlouběji do spletí tmavých uliček. Nápisy které svědčily o někdejší přítomnosti člověka se pomalu vytrácely. Děti se naprosto ztratily v chodbičkách a v zápalu rozhovoru dorazily až na místo kde si uvědomily své ztracení.
Dva dny trpěly na dně jeskyně. Až ke konci druhého dne Tom obl otvor jímž se mohli protáhnout i s Becky. Šťastně se vrátily do vesnice.
|
js9bkvabar_01_1
|
Postava má zvláštní držení těla a na levé ruce má neobvikle dlouhý ukazováček, jako by někoho napomínal.
Postava má zvláštně oválný obličej, na kterém má výrazné obočí a zvláštní oči, tvaru kosočtverců. Postava má velké usměvavé tváře a velkou otevřenou pusu. Postava má delší vlasy. Postava má obličej tvaru masky klauna.
Postava má na sobě černý smokink s bílou košilí s neobvikle dlouhými rukávy. Ve smokinku má klopu s kytkou. Postava má neobvikle dlouhé ruce.
Na nohách má neobvikle krátké kalhoty a výrazně dlouhé boty.
|
js6rysdan_1
|
Míček
Ke svému popisu jsem si vybral míček, který mi na vánoční besídce dala Žaneta Makovcová.
Průměr míčku je přibližně 6cm a obvod má 18cm. Je zdobený černými skvrnami v pětiúhelníkovém tvaru, takže vypadá jako fotbalový. Na to jak je malý se s ním dá hrát florbal, basketbal a možná i fotbal. Je vyroben z gumy, proto dobře skáče.
Mám ho moc rád a nedal bych ho jen tak z ruky. Když mám velice špatnou náladu nebo se nudím tak si s ním házím protože mě to uklidňuje a zahání nudu.
|
cl7ccerpet_1
|
Na co mi ta škola je?
Každý předškolák se tam těší! Vybere se nová aktovka, penál, sáček na bačkory, namaže se svačina a přichází dlouho očekávaná etapa života – školní docházka “Nejkrásnější léta“.
Mně netrvalo ani půl roku změnit názor. Písanka je sice parádní, ale kolik času se tam zabije zbytečně? Číst, psát tiskací písmena a počítat do dvaceti jsem uměla od čtyř let.
Jediné přijatelné vysvětlení {toho utrpení}<in> byla nutnost kolektivu., který mě však na Ale nedá se čas v kolektivu trávit i líp?
Život přece není nejdelší. Člověk se narodí, myslí kdoví jak chytře si nenaplánoval budoucnost a pak umře, ani neví jak. Za předpokladu, že se dožiju sta let, strávím v lavici čtvrtinu života. Škola totiž připravuje člověka na život.
Kdy teda začíná život?
Když člověk poprvé přijde večer vyčerpaný z práce, nalije se na gauč před televizi, a otevře pytlík brambůrků a zalamentuje: „Sakra, když mi bylo patnáct, to byl život!“? Ale za svůj ztracený čas nakonec zodpovídá každý sám. Každý máme čtyřiadvacet hodin denně a je jenom na nás, jak s nimi naložíme.
Mohla jsem jít z deváté třídy pěkně na cukrářku, a co nejrychleji založit rodinu někde v sídlištním bytě. a Vybrala jsem si ale v páté gympl, hlavně kvůli žluté barvě, ale přeci jenom taky trochu věřím, že s vysokou školou, a příjemnou společností a zábavnou prací naplním svůj život lépe.
|
kg05roskat_1
|
12. ledna 2006
Petra Müllerová, 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Moje kamarádka
Osnova: 1. Úvod, o koho se jedná
2. Postava
3. Obličej, vlasy
4. Oblečení, které nosí ráda
5. Řeč
6. Její zájmy
7. Závěr, můj vztah ke kamarádce
Budu vám popisovat mojí kamarádku Dominiku Mojžišovou.
Dominika je plnoštíhlé postavy, sportuje a ráda se směje.
Má trojúhelníkový obličej, pěkný nos, červené rty, hnědozelené oči, baculaté tváře. Vlasy má lehce vlnité, hnědé se světlejšími místy.
Nosí ráda modrou barvu na oblečení. Nejčastěji se obléká do džín, červeného trička, modré mikiny. Když jde ven, tak do bílé bundy, černé čepice a pruhovaných rukavic.
Mluví docela spisovně, ne sprostě, rozvážně.
Domča ráda sportuje, hraje na flétnu a chodí do skupiny, kde zpívají, hrají hry a říkají si Lakomé Barky.
Mám svou kamarádku Dominiku ráda a popisovala jsem jí proto, protože si myslím, že je dobré mít takovou kámošku.
|
ces1bmulpet_1
|
Téma: Svačina
Osnova: 1. Úvod – Svačina a její dělení
2. Stať – Svačina od babičky
3. Závěr – Není nad vlastní výběr
Co si představíte pod pojmem svačina?
Já si vybavím dva přeložené krajíce s máslem a šunkou, když se poštěstí, tak je v něm i kousek sýra. Ale možností je tu víc. Může to být třeba také rohlík, houska, banán, mandarinka, sušenka, jablko, jogurt, salát nebo překvapení schované v klasické zahnuté svačinové krabičce, kterou i s denně čerstvým obsahem po mě zdědila má mladší sestra. Od malička svačinu dělím na svačinu od maminky, tatínka, babičky nebo z automatu. Od začátku střední se tento výběr zúžil na svačinu od babičky, z automatu nebo na dopolední pocity hladu.
Svačiny z automatu nebo dopolední kručení v břiše asi nemusím popisovat, ale svačina od babičky za popis stojí. Pokaždé je to zajímavý pokus všeho v jednom. Vždy obsahuje jiný kus pečiva se silnou vrstvou Flory (Flora tam prý musí být, je zdravá!), dále šunka, sýr, na tom paprika a na druhé půlce pečiva s Florou jsou nalepená vařená vajíčka na plátky. Občas je to ještě obohaceno o okurku nebo rajče. Tyto pokusy jsou přirovnávány k bagetě Crocodille a pokaždé pečlivě zabaleny do vánočního nebo velikonočního ubrousku, který se k housce báječně přilepí. Snaha se sice cení, ale někdy si říkám, že i suchý rohlík by chutnal líp. Ale po všech těch nezdařených pokusech, už si netroufám cokoli namítat. Dozvěděla jsem se, že svačina musí být výživná a zasytit a aby nebyla suchá musí vše plavat ve velkoryse namazané vrstvě Flory, která je také srovnávána s vrstvou majonézy v bagetě Crocodille. Aby toho nebylo málo, tak jsou tyto obložené bagety ve svačinovém balíčku minimálně 2 kusy a ke každému z nich ještě kus ovoce nebo čehokoliv jiného obsahujícího vitamíny. Na námitky typu „To za celéý dopoledne den nemůžu sníst.“ se mi vždycky dostaví odpovědi: „Jseš hubená, to ti prospěje.“ Ve škole už je tato svačina také velice populární, všichni ji velice rádi obdivují, ale nikdo o ni nemá zájem.
Snažím se o to ji nevyhodit a tak bych řekla, že darování bezdomovci nebo jinému hladovějícímu jedinci se v tomto případě považuje za dobrý skutek. Není nic lepšího, než se donutit a udělat si svačinu sama, ale v tom mi většinou zabrání lenost a nedostatečný obsah ledničky takže to opět jistí automat a pravé bagety Crocodille. <img :)>
|
grP4chrmic_01_1
|
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: 1) úvod
2) stať: – Stereotypní zeď
– povrchní změny
– vnitřní změny
– měníme svět
3) závěr
Realita je nudná.
Dejte mi jiný svět.
Myslím, že každého z nás alespoň jednou v životě napadlo, že se ráno probudí v úplně jiném světě, s jinými lidmi, v jiném prostředí.
Máme často pocit, že (realita) naše současná realita nudnější být prostě nemůže. Možností jak zbourat stereotypní zeď je přitom tolik, že tohle heslo zní skoro hanlivě. Copak si podobu reality svého světa nemůžeme sami ovlivnit?
Pro náš život je změna tolik důležitá. Já osobně jsem spokojená s tím, jakým způsobem žiju, přesto jsem si během dvou dnů obarvila vlasy na červeno a propíchla jazyk. Není to moc, ale stejně je to důkažz, že každý z nás má možnosti téměř<in> neomezené.
To je ta povrchní stránka. Změna barvy, výměna šatníku, přestavba bytu. Ale co ta vnitřní? Dlouhodobá, nejistá? Ta stránka, o které nikdy předem nevíme, jak dopadne, nebo jestli se vůbec podaří ji uskutečnit? Mluvíme o názorech. O vlastnostech a přesvědčení (lidí) zaujatých lidí. O nudných rozhodnutích a ještě nudnějších následcích.
Jak můžeme chtít jiný svět, když jediní kdo ho může změnit jsme zase jenom my? Tím, že přestaneme dělat kompromisy, začneme myslet i jednat spontánně?
A proto říkám, že realita nemůže být nudná. Nudu máme jenom v sobě, ve svých hlavách. Nedávejte mi nový svět. Nechte mi ten starý a já ho zkusím změnit.
|
grP3amacsar_1
|
Kontrolní slohová písemná práce
(odborný styl – popis)
Témata:
Odborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>
statický,
dynamický,
staticko-dynamický.
Supernovy
Právo a jeho druhy
Goniometrický, algebraický tvar čísla
Extrémní skupiny
Parlament ČR
Syntax – vytváření grafu
souvětí,
věty.
Architektonicky zajímavá stavba v Praze
Vybrané téma a druh popisu: odborný popis mobilního telefonu statický
Osnova:
Úvod:
Rozměry
Vzhled
Funkční vybavení
Cena
Siemens SL 65
Mobilní telefon SL 65 je poměrně starý model značky Siemens. Oficiálně byl předveden v červnu roku 2004. Přestože se jedná o stylový mobil, má na tehdejší dobu poměrně bohatou výbavu.
Díky své výsuvné konstrukci vypadá telefon velmi drobně, avšak se svými rozměry 90 x 48 x 21 mm v zavřeném stavu a hmotností 85 g ho můžeme zařadit spíše do kategorie středně velkých mobilů.
Vyrábí se ve dvou barevných variantách. Přední strana je okolo displeje a funkčních tlačítek buď v barvě černé, nebo ve světle stříbrné. Zadní strana je z větší části světle šedá, pouze okolo čočky fotoaparátu a zrcátka pro autoportrét je vedena linka v té samé barvě jako přední strana.
Z hlediska funkčního vybavení v mobilu nalezneme vícepoložkový seznam, kde si ke každé osobě můžeme přiřadit až čtyři telefonní čísla, dva emaily, ICQ číslo, adresu, obrázek a upozornění na narozeniny. Dále můžeme samozřejmě posílat MMS zprávy, hrát JAVA hry nebo si prohlížet wap. V mobilu se také nachází vestavěný fotoaparát.
Telefon SL 65 patřil mezi první telefony s výsuvnou konstrukcí a není se tedy čemu divit, že se jeho počáteční cena pohybovala okolo 10 tisíců. Dnes však stojí pouhé 3 tisíce.
|
js3hor_01_1
|
2.11.2006
Petra Janouchová, 2.C
1. písemná slohová práce
Malárie
(Mluvený referát)
Osnova:
I. Úvod – seznámení
II. 1) Obecná charakteristika
2) Druhy malárie a jejich příznaky
3) Prevence
III. Závěr – zajímavost
Chtěla bych vás více seznámit s onemocněním zvaná malárie. Ročně jí onemocní asi 200 miliónu lidí a 2 milióny jí nakonec podlehnou. Informace o počtu nakažených se dost často líši také proto, že nejčastěji se tato nemoc vyskytuje v rozvojových zemích a tam je velmi težké zjistit přesné údaje o obyvatelích. Již zmíněný počet udává světová zdravotnická organizace (WHO).
Jak jistě víte z hodin biologie, je to parazitální onemocnění a způsobuje ho prvok plasmodium. Přenáší jej komár rodu Anopheles, ale pouze jeho samičky. Nakazit se můžete ve všech světadílech, ale s největší pravděpodobností v subtropické nebo tropické Africe.
Existují tři druhy malárie: terciána, kvartána a tropická. Přičemž malárie tropická je jediná smrtelná. Způsobuje ji prvok Plasmodium falciparum. Ale všechny tři druhy mají podobný průběh. V první fázi trpí nemocný třesavkami a zimnicí, mohou mu také modrat končetiny a nos. Pak přichází rychlá změna a naopak vysoká teplota (až kolem 41°C), zrychlený dech a pulz. Při poslední fázi teplota klesá a nakažený se velmi potí. Celý záchvat může trvat několik málo hodin nebo také půl dne. Záchvaty se opakují. V terciáně přibližně po třech a v kvartáně po čtyřech dnech. K ostatním příznakům může patřit také únava, bolest hlavy, bolest kloubů a svalů, průjem a zvracení.
Co se týče prevence, jsou důležité její dva směry. Za prvé boj proti přenašečům a to jak jejich hubením, tak i chráněním se před nimi v dané oblasti. Doporučuje se například nošení dlouhých rukávů a nohavic, nebo sítě do oken a dveří. Za druhé pak posilování imunity a odolnosti proti prvokům plasmodia. K prevenci ještě můžu říci tři písmena: DDT. Nejspíš víte že tento jed byl zakázán. Ale v současnosti se ví, že díky jemu se vyhubilo velké množství komárů Anopheles a přispělo tak omezení malárie.
Malárie je jedno z vážnějších světových onemocnění a nyní dochází k jejímu opětovnému rozšíření. Uplně na závěr bych vám řekla jednu zajímavost. Alexandr Makedonský nedokončil svoje tažení do Indie. Zemřel předčasně a jedna z hypotéz o jeho smrti mluví o tom, že příčinou jeho smrti byla malárie. To by dokazovalo, že malárie je na světě již dlouhou dobu je a nejspíš i bude. I když – věda postupuje.
|
pr2ctjanpet_01_1
|
Muž který sázel stromy
Boufierd byl pastíř ,a byl velmi pracovitý. Sázel stromy na místě, které nikomu nepatřilo. Stromy sázel neustále a z jeho práce se mu stával les.
Byl klidný a vyrovnaný člověk díky němu se měnili i lidé v jeho okolí<.> Elzeárd měl rád svůj les – chodil sázet stromy až několik kilometrů daleko.
Každý večer vybíral semínka a vždy se mu podařilo uchytit několik stromů.
Po válce objevili Elzeárdův les a stal se známým. Les, který vysadil ne stal chráneňou oblastí.
Elzeárd Boufird zemřel v roce 1947.
|
am8adankri_01_1
|
Bílý, Patrik, V.B, 07/08
3. října
Vypravování – reprodukce textu
reprorodukce = převypravění vlastními slovy (např.: přečtu si knihu a její obsah sdělim ostatním) ůkolem je zachytit podstatu příběhů (nejduležitější okamžiky)
Příhody z pazdnin
Uslyšíte příhodu, která se stalaTomášovi. Jednoho dne Tomáš viprávěl o sobje. Semlelo se to támle na protěším břehu, Petr knám přišel a neuměl plavat. Tak šli jsme do rybníka,
|
bu5bbilpat_01_1
|
A bylo jaro. Ptáčci tiše zpívají a příroda se pomalu probouzý. Sluníčko vykukuje za opadanými stromy. Je chladno nikde jsou iště zbytky sněhu. Jehličňany které jediné neopadávají se hezky zelenají v jarním sluníčku. Cesty tiše křoupou pod nohama. <img strom>
|
am5alyeada_1
|
Oldřich Pokorný
VII. A
22. února
2. slohová práce
(charakteristika)
Moje maminka
Popisuji svou maminku. Postavu má štíhlou. Hnědožluté vlasy, ostříhané k ramenům zakrývají drobnější uši. Nad lesklýma hnědozelenýma očima vyniká obloučkové obočí. Na kulaté hlavě, která sedí na menším krku, vykukuje nízké čelo. Špičatý nos se tyčí nad úzkými rty.
Chodí rychle ale umí chodit i pomalu. Je hodná, jenže přísná dokáže být taky. Pracovitá a aktivní je hlavně doma. Pracuje jako laborantka.
Obvikle nosí modré tričko a tmavší kalhoty překrité delším kabátem.
Mám svou maminku rád.
|
kl7apokold_1
|
Bílý, Patrik, V. B, 07/08
Vypravování podle obrázků
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
17. října
Osnova:
1) Tři kamarádi bruslí na lilnici.
2) Srážka s autem.
3) Petr je zroněn.
4) Martin jede pro pomoc.
5) Martin volá l. 155.
6) Záchranáři odváží Petra.
Nehoda
Jednoho dne Petr s Martinem si šli zabruslit. Jeli s kopce a Petr to neubrzdil a věl do silnice a srazilo ho auto. Když ho srazilo tak Martin šel pro pomoc. zavolal l. 155 a přijela záchranka a odvezli ho do nemocni. Měl jenom měl zlomenou nohu.
|
bu5bbilpat_02_1
|
Osnova:
1 Vánoce v {obec}<priv>
2 Příprava
3. Průb{ě}<in>heh celý den
4 Příprava na hry
5 Štědrý den.
Vánoce v {obec}<priv>
Loňské vánoce jsme se sešli u dědy v {obec}<priv>. Já jsem tam jela s bratrem Adamem a synovce Adamem<.> Naložili mě cestou z Českých Budejovic.
Cesta se nám zdála dlohá, a tak jsem se s Adamem kokala v přehrávači DVD na Koralínu.
Děda přijel z Kalovích Varů a přivezl moje neteře Evu a Evu je jim 10 a 9 let.
Setkali jsme se u Mělníka a společně jsme dorazili do {obec}<priv>. Tam nás přemohl hlad a tak když jsme vybalili odjeli jsme do Jičína na oběd a když byly ty vánoce, tak do restaurace u Anděla<.>
Po návratu do {obec}<priv> jsme hráli různé hry a takyé my dětí jsme nacvičili divadelní představení. „Taková normální rodinka“. Docela se nám to povedlo a všichni se přitom moc nasmáli.
Sníh nebyl a tak jsme vymysleli jiné programi tak jsme si to moc užili a možná, že takový výlet zopakujeme na Velikonoce. <img stromeček s dárkem>
|
hr6zemzuz_02_1
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.