text
stringlengths 139
17.9k
| original_file
stringlengths 8
17
|
|---|---|
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: 1) Realita není vždy, jen nudná
2) Život, takový, jaký je
3) můj názor
Je důležité si uvědomit, že realitu má každý člověk úplně jinou. Nedávno jsem byl na filmu Česká rapublika. Je to tedy spíše dokument. Děj je o realném světě českých raperů. Takovou tu realitu bych bral hned a nemusím snít o jiné, než je tahle. Nebo takový podnikatel, manažer atd ty také nemusí mít špatný život. Je pravda, že by taky nejraději někdy utekli do jiného světa ale stále to mají dobré. Když jsi vezmeme třeba pokladní v hypermarketech, řidiče MHD nebo třeba uklízečky – těm všem tu všední realitu nezávidím.
Celý den dělají to samé dokola (do toho vás to vůbec nebaví). Neustále vás buzeruje šéf a do toho si ztěžují zákazníci. Po práci jdete vyzvednout děti ze školky, které vám dělají celý večer "peklo". Kdo by taky nechtěl utéct do jiného světa, když vás to čeká 365 dní v roce, stále dokola nezavidím to nikomu.
I když ale máte pohodový život, není špatné utéct od té všední reality do snu. Vzdálená galaxie, kde neznáte bolest, strach či deprese To může být fajn. Víme ale, že se to stejně nikdy nestane.
Proto si myslim, že mladý člověk by měl hlavně vystudovat, najít si dobrou práci – to co ho baví, když se na to bude cítit, založit rodinu. Může také vycestovat a poznávat nové kraje, tradice, zvyky atd Ale hlavně neskončit hned po škole u práce, která vás nebaví, být bez kamarádů a bez náplně života.
|
grP3akubada_1
|
C72 vs. D96
Gale Weathersová je mladá a temperamentní žena, pocházející ze zámožné verbatimské rodiny, toužící po úspěchu a uznání druhých lidí. Od dětství se jí dostávalo té nejlepší péče, byla zahrnována láskou i penězi svých rodičů. Vždy chodila na ty nejlepší školy, aby se z ní stala vynikající právnička. Žije v luxusním bytě na Geralld Street. Je čerstvou absolventkou Malcolmské univerzity Malewill<in>. Pracuje u jedné z nejvýznamnějších právnických firem v celém Maxwellu – John Nash Corporation.
Jednoho dne přijde do této firmy jistý Harry Stamper se zdánlivě malicherným problémem. Harry je poctivý a pracovitý farmář, který před pár měsíci zdědil rozsáhlé pozemky na okraji nedalekého Mikestownu. Zde se nesetkal s příliš příznivým přijetím od svých sousedů, kteří mu jeho rychle a snadno nabyté bohatství závidí. Harry má podezření, že mu tito lidé začali záměrně hubit dobytek. Tento případ samozřejmě zní pro takový právnický koncern, jakým John Nash Corporation bezpochyby je, dosti nezajímavě, proto se nechtějí této kauzy ujmout. V tu chvíli vycítí svou příležitost ctižádostivá a cílevědomá Gale. Už jí nebaví stát v pozadí všech právnických kapacit jako jejich asistentka a touží po vlastním případu. Její žádosti je nakonec vyhověno.
Gale se pouští do práce s velkou chutí a odhodláním. Vydá se do Mikestownu promluvit se zdejšími obyvateli a prohlédnout si Harryho mrtvý dobytek. Od místních se toho moc nedozví, většina se s ní nebaví a ti ostatní zase nic nevědí. Poté s ní dosti otřese pohled na desítky kusů uhynulých zvířat. Cestou domů o sobě začíná poprvé pochybovat, zda je na takovou práci vůbec připravena.
S dalším dnem však přichází nové odhodlání. Opět se pouští do práce. Nechá provést pitvu dobytka. Ukáže se, že příčinou smrti byla otrava chemickými jedy. Gale nabývá neomylného přesvědčení, že Harryho podezření bylo správné. Pořád jí však chybí důkaz, usvědčující některého z obyvatel Mikestownu. Přijíždí si proto prohlédnout Harryho farmu ještě jednou. Všimne si, že na některých místech jeho pozemku tráva téměř neroste. Přijde k danému místu, vezme do ruky trošku půdy a přičichne. Z hlíny je cítit štiplavý zápach. Proto neváhá a zažádá o toxikologický rozbor daného vzorku půdy. Výsledky odhalily několikanásobně zvýšený výskyt chlóru. Mezitím však začne umírat dobytek i ostatním farmářům. Hned se obrací na Gale s žádostí o pomoc. Ta jejich prosby ráda vyslyší s vidinou rýsující se velké kauzy. Stejně jako na Harryho půdě pozemku, je i na ostatních statcích zjištěn nebezpečný výskyt chlóru..
Případ nabývá stále větších rozměrů a podezření se přesouvá od zatrpklých sousedů na nedalekou chemickou společnost Cthulhu. Zástupci tamní korporace jakékoliv pochybení popírají a všechna obvinění jednoznačně odmítají. Zrovna když se z celé věci začne vyvíjet poměrně prestižní záležitost, tak přijde pro Gale, jenž tímto případem žije již několik dní, tvrdá rána. K jejímu případu je přidělen Tom Meyers, uznávaný právník s bohatými zkušenostmi s případy týkajícími se ekologie. Gale se strachuje, aby všechna její tvrdá práce nebyla zbytečná marná. nNechce se opět dostat do pozice pouhého poskoka věhlasnějšího právnického esa. Její obavy jsou však zbytečné. Tom se s Gale rychle sblíží a začnou spolupracovat jako dobrý tým. Prochází všechny materiály týkající se společnosti Cthulhu za poslední dva měsíce. Tedy od té doby, kdy panu Stamperovi začala umírat první zvířata. V dokumentaci a přiložených záznamech o firmě nic podezřelého neobjevili. Nechali si od soudce vystavit povolení k prohlídce továrny. V Cthulhu se však na danou inspekci pečlivě připravili. A tak {proti nim}<tr-odsud-1> nNebyly <tr-sem-1> proti nim nalezeny žádné důkazy. Případ byl zdánlivě neřešitelný, respektive měl být pro nedostatek důkazů usvědčujících materiálů smeten ze stolu. To si ale Gale nechtěla připustit. Bděla celou noc a přemítala o každičkém sebemenším detailu. Najednou jí problesklo v hlavě číslo odpadních bloků, které spatřila v továrně. Bylo to C72. Začala horlivě listovat stohy papíru dokumenty, které se jí za tu dobu nahromadily na jejím pracovním stole. Konečně našla, co hledala. V ruce drží listinu potvrzující kvalitu odpadních nádrží společnosti Cthulhu. Podle těchto úředních dokumentů by to měly být modernější typy D96.
Časně z rána telefonovala na inspekční úřad, jaký je rozdíl mezi těmito typy nádrží. Dozvěděla se, že čísla C72 byla již před čtyřmi lety vyřazena z provozu pro jejich nedostatečnou absorpci všech odpadních chemikálií, jež může továrna vytvářet. Nyní Gale drží v rukou pořádný důkaz. Spolu s Tomem spěchají za soudcem a žádají o slyšení. Další den se u předběžného řízení střetávají zástupci John Nash Corporation, na straně obžaloby, a se společností Cthulhu. Po předložení nově získaných usvědčujících materiálů je přelíčení zanedlouho u konce. Je rozhodnuto, že se daný případ bude řešit před řádným soudem.
V Cthulhu se rychle rozhodli nabídnout farmářům z Mikestownu poměrně slušné odškodnění. Pro tyto rolníky, zvyklé vydělávat si tvrdou prací, kteří se nikdy netopili v penězích to byla velice lákavá nabídka, kterou chtěli vesměs jednohlasně přijmout. Jenže Gale chtěla víc než jen peníze pro Harryho a ostatní obyvatele. Chtěla skalp významné společnosti a toužila vysloužit si obdiv ostatních. Pomalu přestávala bojovat za místní obyvatele, bojovala za svou hrdost a ta jí nedovolovala na tuto nabídku přistoupit. Přemlouvala rolníky co to jen šlo, aby souhlasili s civilním soudem. Nakonec je svými argumenty a naslibovaným bohatstvím udolala.
Přesvědčena o neprůstřelnosti její a Meyersovy obžaloby měla vykročit k svému prvnímu velkému vítězství v soudní síni. Její velkolepé plány se však sesypaly jako domeček z karet, když právníci z Cthulhu předložili odbornou analýzu nádrží C72, kde stálo, že musí být vyřazeny z provozu z důvodu nebezpečně vysoké propustnosti různých látek, nikoli však chlóru, jehož přítomnost byla zjištěna v nadbytečné míře na pozemcích patřících hospodářům z Mikestownu. Když se Cthulhu takto podařilo vyvrátit prakticky jediný usvědčující důkaz, nezbylo Gale nic jiného, než zpytovat své svědomí, kde se stala chyba. Řízení bylo ukončeno ve prospěch společnosti Cthulhu. Rozhořčení obyvatelé Mikestownu se ihned pustili do Gale a žádali na ní slibované peníze, které pochopitelně neměla. Když vyšla ven před budovu soudu, spatřila své auto s propíchanými pneumatikami a urážlivými nápisy.
Den poté dala Gale výpověď. Odjíždí z města jako zlomená žena, která zklamala mnoho lidí, jež v ní vložili svou důvěru, ale hlavně zklamala sama sebe, když nedokázala naplnit svůj životní cíl.
|
pr4ckopjan_1
|
29. března 2007
Jiří Štáhl, 2.C
2. písemná slohová práce
Cesta vánoční Prahou
(Umělecký popis)
A jsou tu zase Vánoce. Probouzím se do překrásného a slunečného dne. Většinou mám se vztáváním problémi, ale v tento den nikoliv. Všude je vidět ten vánoční spěch. Maminka rozděluje úkoly, co má kdo dělat, aby bylo všechno perfektní. Mně a bráchovi (Petr) se samozřejmě do ničeho nechce, ale co máme dělat, jsou přece Vanoce a navíc, když tatínek pohrozí, vždycky uděláme co máme. Takže se dá říct, že jsme vlastně skvělí tým.
K obědu máme Kubu, kterého opravdu z celého srdce nesnáším, ta jeho gumová chuť je opravdu odporná, ale co chceme vidět zlaté prasátko, tak musíme něco vydržet. Po obědě jsem pověřen rodiči, abych si s bráškou prošel vánoční Prahu.
Přestože svítí sluníčko, je přecejenom pěkná zima, proto říkám Petrovi: „Vem si na sebe tu šálu, nechceš být přece na prázdniny nemocný!“ Po chvíli odmlouváni mě nakonec poslechne. Naše první kroky vedou na Staroměstské náměstí. Všude kolem je cítit vánoční atmosféra. Nádherný vánoční strom už stojí na svém místě a jeho obrovské lampičky osvětlují okolí. Hordy turistů se shromažďují před orlojem, tasí své foťáčky a kamery jsou připraveni nafotit co se dá. Na tu podívanou se samozřejmě také musíme jít podívat. Hodím si brášku na koníka, aby dobře viděl a procpu se až před orloj. Tato podívaná se Péťovi moc líbila.
Pomalu se dělá pozdě, tak zamíříme domů. Jdeme na stanici metra muzeum, abych bráchovi ještě ukázal Václavské náměstí. Procházíme úzkými prosvětlenými uličkami, které opravdu vypadají krásně. Ze všech těch drahých obchodů, kolem kterých procházíme, se ozývají koledy a jiná vánoční hudba. Začíná padat sníh, takže to vypadá, že taky bude jednou konečně bílý štědrý večer.
Dorazili jsme domů. Tatínek akorát vyskládal dárky pod stromeček, takže bráška nic nepoznal. Všude je cítit vůně právě usmaženého kapra. Usedáme ke stolu a vše nasvědčuje tomu, že budou zase nádherné Vánoce.
|
pr2ctstajir_02_1
|
Svačina
Svačina je mé druhé nejoblíbenější jídlo. Tedy vlastně třetí. Nejraději mám snídaně, pak večeře a hned zatím je svačina. Oběd nemám ráda vůbec. Když jsem ve škole nahradí ho větší svačina a když jsem doma, tak jsem většinou ještě v poledne, tak plná po velké snídani, které si dělám, že si stejně oběd moc neužiji.
Vrátím se zpátky k té svačině. Někdy je strasně obtížné se ve škole v klidu nasvačit. Je to trochu zaviněno přecházením z jedné budovy na druhou. Třikrát týdně o velké přestávce přecházíme z {ulice}<priv> na {ulice}<priv> a nebo obráceně. Na jednu stranu je to dobře, když například doma zapomenu snídani můžu ji nahradit jídlem z obchodu na půli cesty, ale stejně to nestihnu v klídu dojíst před hodinou.
Ale vůbec nejlepší je úterý. Začínáme v 8.20 což znamená, že se ráno dá v klidu stihnout snídaně, ale občas si ráda pospím, což se mi pak většinou nevyplácí. Po dvou hodinách totiž přecházíme z jedné budovy na druhou a to je zrovna velká přestávka. Za další dvě hodiny, kdy je také velká přestávka, tak opět přecházíme na budovu první. Ale po dalších dvou hodinách už naštěstí končíme a to jsem většinou už dost hladová. Občas je prostě těžké stihnout sníst svačinu v čase a nedojídat ji o hodině.
|
grP4jin_01_1
|
Bylo, nebylo
„Aleno! Kde mám ten sešit? Já ho potřebuji!“
„Já nevím, teď na Tebe nemám čas, ani náladu.“Odpověděla jí.
Tak takhle to bylo každé ráno, samé hádky, ale jejich matka dělala, že o nic nejde, to musí být naprosto běžné sesterské rozepře, určitě se přece jenom mají rády.
Jednou večer, Bára pozvala k sobě domů na návštěvu svojí kamarádku. Velmi dobře si spolu celý večer rozuměly.
Po snídani se kamarádka oblékla a byla připravená k odchodu, v tom jí však zastavila Bára, s vyplašeným výrazem v obličeji a zeptala se „Neviděla si můj zlatý prstýnek od babičky, který jsem ti večer ukazovala“? „Ne“ odpověděla jí a nechápala, co se děje. Bára se na ní upřeně dívala a po chvíli řekla „Podívej, jestli ho máš tak mi ho vrať, máma šílí, vyhrožuje, že půjde za tvými rodiči, tak ho vrať, dokud není pozdě.“ Kamarádka odešla stále ještě zmatená domů.
Další den, když vycházela ze školy, viděla na cestě čekat Báru s její matkou. Bára na ní zavolala, aby šla k nim. Když k nim přistoupila, začala jí Báry matka obviňovat, že tohle ještě nikdy neviděla „Vrchol drzosti“ dodala. „Tak co, vrátíš nám už ho, nebo mám jít za rodiči?“ I když se to Denisa, tak se ta kamarádka jmenovala, snažila vysvětlit, že by jí k ničemu nebyl a že ho opravdu nevzala, stále jí nikdo nevěřil.
Následující dny chodila Denisa se skloněnou hlavou, hrozně jí mrzelo, že se tohle muselo stát zrovna jí.
Matka se nevzdávala, zašlo to až tak daleko, že všude rozhlašovala, že je zlodějka a ať si na ní dají pozor, ale Bára jí přece jenom věřila.
Po týdnu byla matka zase u školy, Denisa čekala, že bude muset snášet další útoky, ale všechno bylo jinak. „Omlouvám se“ řekla, „ten prstýnek se našel, nedívali jsme se pořádně.“
|
js9timmar_1
|
Anna Kratochvílová 2. G
8. 10. 2008
1. slohová kompozice
(Diskusní příspěvek)
<novinový článek – Mají se lidé tunelů bát?>
Tunel ve Stromovce vyvolal mnoho rozhořčení. Firma, která tunel staví se sice obhajuje tím, že propady půdy způsobilo nestabilní podloží a spodní vody, a však o složení zeminy a fakt, že průkop tunelu se nachází blízko a k tomu pod úrovní hladiny Vltavy (což má za následek ony spodní vody) to jistě věděli. Přeci museli provést řadu měření před ražbou tohoto ne příliš slavného tunelu.
Nad čím bychom se ale měli pozastavit je, proč když se letos v květnu poprvé tunel zřítil, nepodnikli taková opatření, aby se tato životu nebezpečná událost již neopakovala? Při prvním propadu se diskutovalo – „Uzavřeme část Stromovky nebo ne?“. Výsledkem toho všeho bylo, že přístup nebyl žádným způsobem omezen a opět zmizel v nenávratnu kus našeho nejnavštěvovanějšího parku. Stavební firma měla veliké štěstí. Kdyby se někdo ocitl při nevinné procházce poblíž v moment, když kráter vznikl, celá událost by byla zakončena stovkami žalob a to nejen od rozhněvaných pozůstalých.
Úřady, které mají na starost vyšetřování havárie zvažují, zdali udělí firmě pokutu ve výši „až“ milion korun. Vyřeší to ovšem možné budoucí propady? A co strach, který nyní provází občany doslova na každém kroku po zelených loukách Stromovky. Nemluvě o lidech, kteří se bojí, aby jim domy nespadly na hlavu. Bydlí totiž na Letné, kam se tunel neúprosně blíží.
Jedno je jisté, nejistotu pocítíme dokud výstavba neskončí. Potom snad už budeme moci pokračovat v překrásných a ničím nerušených výletech parkem.
|
ces2gkraann_1
|
1. slohová práce školní
16. prosince 2004
Témata:
1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2) Představ si, co se mi stalo (dopis)
3) Píšu Vám (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám hovořit)
Představ si, co se mi stalo
Milá Maruško!
Jak se pořád máš? Už sis udělala jezdecké zkoušky? A co škola, jak tam válčíš?
Já se mám celkem dobře. Zkoušky budu dělat asi až na jaře, nejspíš někdy v dubnu. Nejvíc se bojím těch písemných testů, prý tam bývají samé chytáky, ale uvidíme. Zatím trénuji skoky i drezuru třikrát týdně, ale koncem února budu muset začít cvičit alespoň pětkrát. Chci ty zkoušky udělat napoprvé.
Vzpomínáš si na Luboše Jarovského? Představ si, co se mu stalo, musel dělat zkoušky na dvakrát a to jen proto, že se nenaučil drezurní úlohu. Tak zbytečně přišel o celou jednu sezónu. Doufám, že nám se nestane nic podobného a přeji ti, aby ti to vyšlo.
No a co já a škola? Znáš mě, nejdříve všechno ostatní a pak to vypadá tak, jak to vypadá. Ne, ale není to tak hrozné, vychází mi asi tři trojky, tak se to snažím nějak udržet.
Doufám, že to všechno dobře dopadne. Tak mi drž palečky. Měj se krásně, pozdravuj doma a vůbec všechny z Ústí a hlavně brzy odepiš.
Moc tě zdraví tvoje kamarádka.
Janča Drábová
Osnova: Úvod – oslovení, otázky na kamarádku
Stať- a) jak se mám, zkoušky
b) vzpomínka na společného kamaráda
c) jak mi to jde ve škole
Závěr – pozdravení a rozloučení
|
cb1cdrajan_01_1
|
Když jsme Když jsme sli na procházku docela svítilo sluníčko. Nebylo ještě úplně teplo,{čárka umístěna na začátek řádku}<co> ale ani zima. Ptáci zpívali po celou cestu. Trochu sněhu ješte bylo, ale spíš bláto. V lese to pěkně vonělo. Tráva už jetaky hodně vydět. Když jsme šli ven a ptáci zpívali lesy voněly provětrala se nám hlava a zlepšila nám náladu. <img tráva, slunce za mraky>
|
am5aboksar_1
|
Umění
M Na malování se mi líbí děj co se odehrává v obrazu. Je to dílo co nemůže jen tak člověk naučit naučit.
Toto dílo je z jedno nejlepších díl na světě.
Lidem toto dílo přináší smutek, radost a lásku.
|
hr5zapjak_04_1
|
osnova:
1. Rakovník
Rakovník
Jela jsem do Rakonvíka asi tři hodiny.
Když jsme přijely na velké nádraží přijel nás uvítat strejda Adam.
Dojeli jsme k domu navrátka nedockávé vyskočil delmatýn velice jsem se vyděšila. Hbitě jsme se vybalili a v mižiku přisly kamarádi a kamardky jestly půjdu s nimi do lesa pracně stavět iglů. Ve dvanáct hodin jse šli na oběd. Po obědě jsem jela z moji milou tetou do města tam jsme nakupovali jídlo.
Potom jsme se vrátily do Rakovníka. V šest hodin jsme šli hrát stolní hry.
Velice jsem se bavila ale musela jsem jít už spát.
Strašně mi bylo smutno když jsem odjíždila domů.
Moc se těším až pojedu znovu za moji rodinka do hezkého a velikého Rakovníka.
|
hr6tanluc_01_1
|
7. března 2006
Králíčková Lucie, 3.E
2. písemná práce
OH v zimě 2006
(fejeton)
Jen co skončily Hry v Salt Lake City v roce 2002, ne-li ještě dřív, už se hádají všelijaké země, státy, království či konstituční monarchie, která bude mít tu čest vydat několik milionů EURO či dolarů na další konání zimních Olympijských her v roce 2006. Boje jsou kruté, všichni se honosí, proč zrovna právě jejich země je ta nejvhodnější a zároveň nejpřipravenější. Pro rok 2006 to vyhrála Itálie. Letošní Olympijské hry se konaly v Itálii s centrem v Turíně. Známé město a krásný stát, který má tu čest se zadlužit a shánět sponzory pro rekonstrukci sportovišť a organizaci Her. Stát vyhrazuje několik milionů EURO na přípravy, však během příprav zjišťují, že mají stále málo financí a že překročí původní plánovaný rozpočet, ale to přece nevadí, když pořádají Olympiádu. Náklady během příprav stále stoupají a olympijské vesničky stále nemají ještě ten žádaný útulný vzhled a příjemné zázemí pro sportovce. Nevadí. Nikdo přece nebude koukat na vesnice, všichni přijeli přeci povzbudit své favorizované sportovce. Ostatní země si spíš lámají hlavy nad tím, koho vlastně nominovat na Hry, aby vyhrála naše malá země co nejvíce drahých kovů. Musí vyslat samozřejmě ty nejlepší. Neboť celý národ očekává od našich sportovců 5 zlatých medailí. A proč vlastně ne rovnou třeba hned deset?! Můžeme si dokonce i vsadit a kurzy nejsou špatné. Máme výborné sportovce a očekáváme neočekávané i očekávané výhry. Jede jich na Olympiádu přes padesát a dostávají velmi slušné platy, tak ať se snaží. Nastává den D. Začínají Olympijské hry pro rok 2006 v Turíně, většina sportovců je už ve vesničkách, ty však stále nemají onen žádaný vzhled, vypadají jak staveniště, kdo si, třeba do konce Her to ještě stihnou dodělat, a nebo je taky docela možné, že se na to vykašlají. Zatímco organizátoři sotva spí, naši manažeři se snaží všechny spolu s trenéry motivovat k co nejskvělejším výsledkům. Utíkají dny Her a medaile žádný. Je to smůla nebo jenom skrátka sportovci nemají formu. Několik našich medailových nadějí vyhaslo, např. Janda se svými skoky na lyžích nebo naše rychlobruslařka Sáblíková, která měla určitě na zlato, ale čtvrtý místo taky krásný, od našich hokejistů jsme též očekávali zlato, ale děkujeme za bronz a za to, že ukázali Slovákům, kdo je stále lepší. Avšak naše skvělá Katka nezklamala, vyhrála hned dvě medaile, aspoň něco, ale uznejme, že formu má a že díky ní, nebyly všechny investice do Olympijského týmu nadarmo. Štafeta, kapitola sama pro sebe. Naše další naděje na medaili a stačí tak málo, aby se sny o kovu rozplynuly, jedna malá chyba, jedno malé nedopatření a nejeden člověk má radosti či kariéře a nejeden se dřeli celý léta jen pro tuhle jednu disciplínu. Tolik dřiny, tolik námahy, ale stalo se a doufejme, že další přepis na startovní listině se nám už nepřihodí, a že na příštích Hrách, které se budou konat v roce 2010 a které dostala čest pořádat země na dálném Východě bude Peking. Doufejme, že budou připravený již před slavnostním zahájením Her a nebudou to dohánět v jejich průběhu, snad peněz mají dost. Naši manažeři i sportovci podají ještě lepší výsledky, které budou ohodnoceny drahými kovy a vrátí se se ctí. A my jim pak konečně můžeme poděkovat, že nikdo nic nezvoral.
|
pr3ekraluc_01_1
|
2. kontrolní stylistická kompozice
(Charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 06
Kristýna Kličková, 2. B
Téma: Jak vidím sama sebe (Charakteristika)
Osnova: 1) Úvod: Mé představení
2) Stať: a) Celková postava
b) Obličejové rysy
c) Vnější projevy
d) Zájmy a koníčky
e) Oblíbené věci
f) Vztah k rodině
g) Vztah ke škole
h) Přezdívka
i) Srovnání s ostatními
j) Zlozvyky
3) Závěr: Moje plány do budoucna
Jmenuji se Kristýna a je mi 13 let. Chodím na gymnázium Českolipská již druhým rokem a každodenně dojíždím z Černého Mostu, kde bydlím.
Moje maličkost nemá postavu přímo ideální, je spíše oplácaná. Výšku mám na svůj věk tak akorát, 162cm. Mé vlasy středně hnědé barvy s pramínky byly ještě před pár týdny dlouhé do půlky nadloktí, dnes sahají sotva po ramena. Oči míšené barvy modrá a zelená vždy svítí, nos roste akorát. Ústa se usmívají, jen občas jsou zkřivená nad španou známkou či zprávou. Celkově vypadám docela dobře až na tu postavu. Do školy nejraději nosím džíny, tričko a volnou mikinu či slabý svetr. Doma a na sport si obléknu volné tepláky a veliké, volné tričko v přírodních odstínech. Na vnější okolí snad působím dobře. Jsem ochotná pomoci lidem v nouzi. Na ostatní pravděpodobně působím jako člověk, který má rád všechno živé i neživé, kde může tam pomůže a v životě si nejdříve vše promyslí a zachová klidnou hlavu, než se pro něco rozhodne, nebo než něco udělá. Už dva roky chodím do DDM na Černém Moste cvičit jógu a 3 rokem hraji na klavír. Jóga mě velmi baví a pokaždé z cvičení odcházím uvolněná a plná nové energie, která se mi hodí třeba při hře na klavír nebo dělání domácího úkolu. Mimo jiné ráda kreslím, zpívám, také se začínám učit vařit v kurzu pod vedením mé maminky. Mým nejoblíbenějším zvířetem je kočka Míca, kterou chováme na chalupě. Jinak mám ráda koně a delfíny. Z ostatních věcí jsou to plyšáci, samolepky a z měsíců mám nejraději červenec, protože svítí sluníčko, máme prázdniny a já slavím svátek. Nemám ráda drožďovou a mléčnou polévku. Brrr. Svojí rodinu mám moc rádaa za nic na světě bych ji neopustila. V naší rodině panuje klid, pohoda, spravedlnost, pravdomluvnost a štěstí. Ve škole nejsem nejhořší ale patřím k horším. Ale mě to ani tak nevadí i když, budu se snažit. V prvním ročníku jsem měla přezdívku kombajn, ale naštěstí mi ji změnily. Jenže od našeho pobytu na horách jsem chytla přezdívku dršťková. V porovnání s ostatními jsem spíše tichá a nevýrazná. Jediný zlozvyk je snad to, že si občas ostříhám vlasy.
Do budoucna plánuji zlepšení ve škole a zvýraznění v kolektivu.
|
ces2bklikry_1
|
Slohová práce školní
Miloš Chromý
12. června 2007
3. C
Znamení doby
V současnosti je mnoho znamení doby. Já bych se zabýval ekologií a ochranou přírody. Je to třeba? Názory na toto téma se liší. Hlavní argument „zachránců“ je ten, že musíme šetřit přírodu a její zdroje proto, že nám mohou dojít a už nebudeme mít jiné. Já si myslím, že příroda je pouze prostředek. V celé historii lidstva došlo sice ne zcela, ale došlo mnoho přírodních zdrojů. Lidé však přešli na jiné, účinnější zdroje. Také se postupem času zefektivňuje využívání zdrojů. Kupříkladu před několika desítkami let, byly auta na parní pohon, tedy uhlí. Uhlí ubývalo a člověk oběvil účinnější zdroje. Nejdříve se přešlo na ropu. Nyní se začínají oběvovat i jiné možnosti. Solární pohony, vodíkové pohony, pohony na vodu a mnoho dalších. Až tedy bude nedostatek ropy, auta se nezastaví. Spíše se automobilizmus vyvinul. A to je jeden z mnoha příkladů, který ovšem vypovídá za všechny. Automobilizmus je jeden z nejdůležitějších oborů průmyslu. Nebo spíše jeden z nejdůležitějších.
Na druhou stranu si myslím, že by by se měli dodržovat limity na vypouštění škodlivých látek do ovzduší. Ale tento problém nesouvisí s ochranou přírody. Je to spíš ochrana lidstva. Protože kdyby nebyli žádné limity, dostane se do ovzduší takových „škodlivin“, že by jsme se tu nakonec buď udusili a nebo „usmažili“. V tomto ohledu tedy souhlasím se “zachránci“. Můj názor na ochranu přírody vychází z toho, že v historii naší země žádný parazit nevyhynul kvůli tomu, že by si zničil svého hostitele. I primitivní kůrovec nezničí celý les, protože ví, že by vymřel. Člověk nejspíš nebude 1. organizmus, který by to dokázal.
Ale zároveň si myslím, že ekologové ženou lidstvo k pokroku a zefektivnění využívání zdrojů. A to je též důležité. Člověk --- ale vyvine se v rámci evoluce. Rád bych ale poukázal na extrémisty jako například Greenpeace. Tito lidé brzdí vývoj lidstva.
|
cb3cchrmil_01_1
|
12. prosince 2008
Dekopná Kateřina
P3b
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Nevěř, že člověk může získat štěstí neštěstím druhého
Osnova: 1) Úvod: Dokonalý život
2) Stať: a) Láme si s tím vůbec někdo hlavu?
b) Neúmyslní „štístkaři“
c) Štěstí jiných otravuje
d) Extrém
e) Názorná ukázka nevypočitatelného štěstí
f) Imaginární „štístkař“
g) Lepší zítřky
3) Závěr: Rada
Myslíte si, že každý den bude dokonalý? Jistě, že ne. Všichni se snaží žít svůj život co nejlépe, podle svých představ. A tak leckdy udělají něco, co funguje v jejich prospěch, ale naopak škodí ostatním. A pak je tu druhá strana lidí, v jejichž životě se takový člověk objeví.
Lidé, kteří se přiživují na neštěstí jiných, si určitě s takovou věcí hlavu nelámou. Těžkou hlavu to dělá „poškozeným“ stranám. Ale co když někdo získává štěstí tímto způsobem neúmyslně?
Je pravda, že i tací lidé existují. O svých činech nemají ani potuchy, a přesto jim štěstí spadne přímo do klína a nemusí tušit, že někoho poškodili, myslím psychicky.
Je dost možné, že z těchto situací mají takovou radost, že se svým štěstím chlubí na všechny strany a milé známé nebo kamarády tím totálně otráví.
Že tohle je extrémní situace? Mnoho lidí by řeklo, že není. Právě pokud nějakého takového „štístkaře“ znají. Ti mohou být po čase tak otravní, že druhá strana se s nimi již odmítá bavit. To by byl ale možná už opravdu extrém.
Ale představte si situaci, kdy pracně vyděláváte a šetříte na nový notebook. Když konečně máte na jeho koupi, radostně vybíráte správný typ a nakonec si přinesete svůj notebook domů, přijde vás navštívit starý dobrý „štístktař“. Co asi nastane dál? Začne vám nadšeně vyprávět, jak dostal od strýce nový počítač, samozřejmě za poloviční cenu. A vaše radost? Ta je najednou pryč.
Určitě by se našla i skupina lidí, kteří štěstí z neštěstí druhého nemají, přesto tuto fámu dokáží dobře prodat. To, co v životě udělali, vyzdvihují jako něco nejlepšího. Ostatní se pak nemusejí zbavit pocitu, že jejich štěstí je opustilo a dotyčný „štístkař“ má všeho mnohem víc a žije si lépe. Asi bychom to nenazvali přímo přiživováním se na druhých, na jejich štěstí. Přesto každý musí uznat, že i tato situace dosti sníží sebevědomí a důvěru ve štěstí toho, kdo musí poslouchat nekonečné vypravování nejlepšího někoho jiného.
A jak to všechno přežít? Místo toho, aby člověk zoufal nad tím, že jeho štěstí dávno opustilo, je lepší si stále říkat, že tomu tak není. Jak by přece mohlo, když dotyčný má vůbec štěstí, že dokáže naslouchat „štístkař“ neustále dokola a přitom to vydržet. Zvláště, především v druhém případě, dokáže-li dávno prokouknout, že štěstí druhého, o kterém pořád slyší, není tak dokonalé.
Proto rada pro všechny, kdo se s tím stále nesmířili: „Nevěř, že člověk může získat štěstí neštěstím druhého, byť je to pravda, jinak se z toho zblázníš!“
|
grP3bdekkat_01_1
|
Zivotopis
Mé jméno je Michael Galuška a datum mého narození je 18. 4. 1995. Narozen jsem v Kladně v České republice, kde je též místo mého bydliště. Jelikož jsem nezletilý, nemám manželku ani děti.
Můj otec Michal Galuška 1972 bydlící v Kladně, je samostatně výdělečná osoba vlastnící nemovitosti, které pronajímá. Má matka Václava Galušková 1968 pracuje jako prodavačka v potravinách. Oba žijí na Kladně, ovšem po rozvodu odděleně.
Mám ještě dvě nevlastní sestry, které jsou mladší a chodí do mateřské školky a 2. třídy základní školy.
Pro zatím nemám žádné vzdelání, jelikož jsem žákem 9. třídy základní školy. Ve škole mě nejvíce zaujímá tělesná výchova, dejepis a podle probíraného učiva i přírodopis.
Můj zdravotní stav je v poslední době po prodělané nemoci poněkud kolísavý.
Tento životopis jsem sepsal dne 8. 1. 2010 v Kladně.
Galuška
|
kl9agalmic_1
|
2. kontrolní stylistická kompozice
(charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 2006
Kryštof Vondráček, 2. B
Téma: Jak vidím sám sebe (charakteristika)
Já jen já
Osnova: 1.) Úvod: Celkové představení
2.) Stať: a) Postava a oblečení
b) Chování
c) Vlastnosti
d) Vztah, obliba a působení na lidi
e) Koníčky a oblíbené činnosti
f) Škola
g) Orientace na zaměstnání
3.) Závěr: Celkové mínění o sobě
Jelikož jsme až do dne kompozice netušili na jisto, na čem budeme pracovat, docela mne překvapilo, když jsme se dozvěděli, že budeme charakterizovat sami sebe. Tudíž tady jsem.
Jsem asi 170 cm vysoký a vážím 64,5 kg a rozhodně nemám sportovní postavu. Jsem spíše takový antisportovec. Hlavu mám poměrně velkou, a jak tvrdí kluci, poněkud hranatou. Vlasy jsou krátké a hnědé. Stejné barvy jsou i oči, které si snažím zbystřovat stějně jako sluch, jelikož se věnuji ornitologii a musím vidět vše, co se hýbe a slyšet jakýkoliv šustot. Ústa jsou velká a upovídaná, což může někoho štvát. Málem bych zapomněl na nos, který máma používá jako detektor lži, a tak bych ho radši někdy neměl. Uši se nacházejí na bocích mé hlavy a slyší toho opravdu hodně. Hlavu s tělem spojuje malý silnější krk. Tělo je mohutné a poněkud silnější, maminka mi proto říká „mastodonte“. Ruce vyrostly trochu delší, už začínají mít rozpětí mladé gorily. Nohy jsou těžké a proto nerad běhám. Nejraději nosím tmavěmodré tričko s kocourem Garfieldem a černé džíny. Zevnějšek jsem snad už popsal dosti, přejděme tedy k vnitřku.
Co se týče chování, málokdo mě může vystát. A ten kdo může, tak má svatou trpělivost. Já totiž pořád žvaním a to někomu leze na nervy. Samozřejmě, když chci, dovedu být jako andílek. Převažuje ale spíše mé zlé já, které vyprovokovává bratra ke rvačkám nebo je drzé. Ale to se teď snad změní. Doufejme, že k lepšímu.
Mezi mé vlastnosti patří obrovský smysl pro pravdu, bohužel jen pro mojí. Také umím kohokoli potěšit, ale i zklamat. Též umím kohokoli naštvat a zároveň nato se s ním usmířit. Abych se přiznal, jsem velice naivní, a když mi dojde, že jsem byl napálen, začnu být vzteklý a agresivní. Ale abych se vyvaroval toho, že na mne někdo „ušije boudu“, jsem velice podezřívavý a o všem, co mi kdo nabídne, se snažím zjistit co nejvíce.
Ohledně vztahu k lidem, já mám rád, až na nějaké výjimky, všechny lidi na světě. Nevím sice, jestli oni mají rádi mně, ale několik lidí mě určitě rádo má nebo se mnou upřímně kamarádí. Na lidi v okolí působím různě. Na někoho velice pozitivně a na někoho zase silně negativně. Ale snad mě mají všichni rádi i přes to.
Mezi mé koníčky patří klarinet, klavír a ornitologie. Na klarinet hraji již třetím rokem, ale moc mne nebaví. Klavír domá břinká od druhé třídy, tedy šestým rokem. O ornitologii se zajímám pouze od léta, ale ta mne baví nejvíc ze všech mých koníčků. Mým dalším hobby je též historie Číny od 6. Stol. před n. l. až po rok 1905. Proto také čtu rád Příběhy soudce Ti, což jsou čínské detektivky ze 6. stol. n. l. Jak každý ví, také hraji na počítači a Playstationu 2, a to tak 1,5 hodiny denně. Více již raději nebudu zmiňovat.
Co se týče školy, ta mě poměrně, ale samozřejmě jsou i předměty, které nesnáším, například fyzika či angličtina. Ale těch naštěstí nemám tolik. Nejvíce mne baví biologie, s čímž souvisí i moje orientace na budoucí zaměstnání i to, že paní profesorce Koskové pomáháme připravovat laboratorní práce i jiné věci. Dále mne baví chemie která mě odmala fascinovala. Pokud jde o prospěch, mám ho s výjimkou fyziky docela dobrý.
Jak už jsem zmiňoval, s biologií souvisí i práce, kterou bych chtěl dělat. Chtěl bych si totiž postavit někde mimo Prahu zoologickou zahradu. Proto také mám rád ornitologii.
Pokud se mohu srovnat s ostatními, fyzicky jsem daleko za nimi, mozková úroveň je zhruba stejná, možná nižší. Myslím si, že lidem vadí moje ukecanost, provokatérství a zbrklost. Může jim vadit i má naivita, ale ta je jim spíše ku prospěchu. Tudíž si myslím, že lidé, kteří se mnou chtějí kamarádit, tak musí mít spoustu trpělivosti.
|
ces2bvonkry_1
|
Houška, kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:
a) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka
Jaký bych já byl učitel
Někteří učitelé u nás jsou takzvaně nemastní neslaní. Jejich styl výkladu je buď nesrozumitelný, nebo moc rychlý. Nejsou zpravedlivý, a neumí udělat hodinu zábavnější. A proto se ptám: Jaký bych já byl učitel?
Já si to představuji asi takhle. Měl bych být přísný, ale zpravedlivý. Měl bych umět dobře podat látku. Respekt u žáků je též nepostradatelný. Umět udělat hodinu zábavnější. Ale záleží i na jiných věcech, než na mě. Jaká by byla třída? A jaký by byl učitelský zbor? To jsou otázky bez odpovědi.
A proto si myslím, že bych byl vcelku dobrý učitel. Někde oblíbený a někde neoblíbený. ¨to už je ryziko tohoto povolání. A prozatím přenechám tuto práci jiným lidem.
|
js9mhouvla_1
|
osnova:
1. písmo
2. pravopis
3. slova, která znějí stejně
4. ovládání pravopisných pravidel
Písmo a pravopis
Aby se lidé mohli dorozumívat i na dálku nebo aby zachovali své myšlenky, vytvořili si znaky, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové. V češtině se píše latinkou a zaznamenáváme ji písmeny.
Postupně se ustálilýy zásady, jak zaznamenávat mluvené projevy písmem a označujeme je názvem pravopis. Usiluje se o to, aby působila co nejméně potíží při psaní, čtení a při zaznamenávání projevů.
Pravopis umožňuje rozlišit slováa, která mají v mluvených projevech znějí stejně. (vír x výr, správa x zpráva...).
Ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice Ččeštiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna. Praha 1992, s. 132
|
am8aposmar_1
|
Muž, který sázel stromy
V alpských zákoutí, v tomto nehos{ }tiném místě, žil člověk jménem Elzéard Bouffier.
Elzéard Bouffier byl osamocený člověk, málo mluvil, neměl pr rodinu ani lidskou společnost. Žil na velmi nehostiném místě, kde nerostly stromy a tak se jednoho dne rozhodl že bude vysazovat. Sázel je každý den s tou největší péčí. Rok od roku jich příbývalo. Každý rok asi 10 000 nových stromů. Díky jeho práci se začala přeměňovat krajina. Lidé z okolí si na les zvykali a pokládali to za přírodní proces.
Postupem času se les rozrostl do několika desítek kilometrů. Elzéard Bouffier, kterému dala příroda dala téměř dokonalé zdravý, zemřel v domově pro přestárlé.
Z knihy: Muž který sázel stromy
|
am8akosjan_01_1
|
31.10. 2006
Kateřina Šimková, 2.D
1. písemná slohová práce
Rastafariánství
(Mluvený referát)
Osnova:
I. Úvod – uvítání, seznámení s rastafari
II. 1) Marcus Garvey
2) Jah, Bible
4) Charakteristické znaky
4) reggae a Bob Marley
III. Závěr – shrnutí
Milí spolužáci,
dnes bych vás chtěla seznámit s filosofickým, náboženským směrem a dá se říci, že i stylem života, a to s rastafariánstvím. Pravděpodobně několik z vás už o něm slyšelo, někdo má zkreslenou představu a málokdo přesně ví, co to rastafariánství je a že v něm můžeme nalézt prvky křesťanství a judaismu.
Asi nejlepší by bylo nejdříve vysvětlit, jak vůbec rastafari vzniklo. Těm, co už o něm někdy slyšeli, se pravděpodobně vybaví ostrov Jamajka, ale skutečný důvod vzniku se odehrál v Africe v době kolonizace Španěly, kteří odsud začali na Jamajku dovážet otroky.
V 19. stol. tam začal působit Marcus Mosiah Garvey, který bojoval za práva černochů a za jejich návrat do Afriky, kterou celkově nazýval Ethiopie, jelikož to byla jedna z mála zemí v Africe nezávislá. Studoval vše o otrokářství a kolonialismu, založil hnutí “Back to Africa a především hlásal rovnost bílé a černé rasy. Ke konci života odjel do Ameriky, kde byl zatčen. Paradoxně k jeho dílu umírá v Anglii mezi bělochy. Jeho hlavní myšlenkou, kterou rastafari přijalo, je “One love“, což znamená, že zde hovoříme o jednom z nejtolerančních náboženství. Podle něj má každý právo na svého boha a kulturu a samotný Garvey prohlásil: „Národ bez vědomí své historie, původu a kultury, podobá se stromu vyrvanému z kořenů.“
Rastafariánský bůh se nazývá Jah a je téměř ztotožňovám s bohem křesťanským, akorát bývá zobrazován jako černoch. Jméno Jah pochází z hebrejského Jahve. Jeho převtělení prorokoval Garvey: „Hleď ku Africe, když bude korunován černý král, osvobození je blízko.“ Králem se opravdu stal černý muž Ras Tafari Mekonem. V roce 1930 byl korunován na krále králů a přijal jméno Haile Salassie. Není bez zajímavosti, že je potomkem krále Šalamouna a královny ze Sáby, proto rastafari obsahuje i prvky egyptské kultury.
Jejich bible se nazývá Holy Piby (bible černého muže), která byla sepsána mezi léty 1913 – 1917, a nejdříve výtisky putovaly převážně po Africe a na Jamajku se dostala až roku 1925. Ve 30. letech se zde začaly formovat skupiny, jež se chtěly oddělit od tamějšího sociálního systému a všeho, co nazývali “Babylon“. Tím se míní svět lží, hříchu apod. Nepřejí si však jeho zničení, ale pouze změnu k lepšímu. Shodně s křesťanstvím tady vidíme v hlavní roli odpuštění. Rastové rozhodně odmítají, že jejich víra je proti bělošská či protičernošská. Vždyť spousta z nich se nachází mezi bělochy nebo jsou mulati.
Nyní bych popsala některé znaky rastafari. Nejedí vepřové, jelikož prase se považuje za nečisté zvíře a jeho požití by znečistilo duši. Celkově jejich jídelníček obsahuje přírodní, nechemicky upravované potraviny a neměli by ani požívat alkohol. Avšak tady nejsou zásady závazné, vše vychází z vlastní vůle, protože nemá cenu dělat něco z donucení.
Oděv bývá z přírodních materiálů a zdoben barvami Afriky – červená, žlutá a zelená. Další tradice, která dokonce vychází ze svatého písma, je zákaz vytvoření si pleše na hlavě. S tím je spojena typická vlasová úprava – Natty Dreadlocks, což jsou vlasy spletené do snopců. Jejich symbolika spočívá k připodobnění se Lvu Judaiskému (Haile Salassimu).
Též konopí je nedílnou součástí jejich života. Používají ho k potravě, ošacení léčbě a samozřejmě ke kouření. Je považována za svatou rostlinu, jelikož byla nalezena na hrobě krále Šalamouna.
Myslím, že málokteré náboženství má tak typickou hudbu jako rastafari a tou je reggae, které vzniklo ze stylů ska a rocksteady. Reggae je hudba všech. Texty mají sociálně-politické náměty nebo obsahují i náměty z Bible. Rozlišujeme 2 typy – reggae modern, které je více známe a true reggae, které je hráno v horách na Jamajce. Dnes je celosvětově známé a i díky němu se rasafariánství rozšířilo mezi bílou rasu. Nejznamějším představitelem byl Bob Marley, o němž někteří tvrdí, že měl věštecké schopnosti. Den jeho smrti byl vyhlášen jako celonárodní den smutku.
Dnes se na Jamajce nachází několik různých rasta komun, z nichž některé dokonce zasahují do politiky. Avšak stále jako dřív, jsou rastové někdy mláceni a zavíráni.
Někdo tedy rastafariánství odsoudí, protože je proti kouření marihuany, či jiným zvyklostem a nepovažuje ho za vhodné náboženství, ale všechny tyto prvky mají svůj historický základ. Tímto bych zakončila dnešní přednášku a těším se někdy příště nashledanou.
|
pr2dsimkat_1
|
Slohová práce školní
Jana Kaiserová
14.prosince 2007
A nastává mi, tuším, vážná jízda
Osnova: 1.) Úvod: Bezstarostnost mládí
2.) Stať: a) Maturita
b) Svobodná budoucnost
c) Strastiplná cesta
3.) Závěr: Rozloučení
Do této doby jsem svým životem jen tak proplouvala. Z ničeho jsem si nedělala hlavu! Věděla jsem, že za mnou stojí rodiče, kteří mi s problémy pomohou. Nedělala jsem si hlavu se školou, se svým volným časem, ani s „povinnostmi“, které spadaly na mou hlavu. Pouze, když už šlo hodně do tuhého, jsem odhodila svou bezstarostnost za hlavu a začala jsem věci brát vážně.
Nedávno mi došlo, že do tuhého už opravdu jde a bezstarostnost není na místě. Ano, hovořím o tak už hodně zmiňované a omílané maturitě. Uvědomila jsem si, že na této „zkoušce dospělosti“ závisí celý můj budoucí život. A nehovořím teď o studiu. Nehovořím o tom, čemu se budu dále věnovat ani o tom, že bez maturity (tedy bez ukončeného středoškolského vzdělání) se mi uzavře hodně studijních i pracovních možností.
Hovořím o tom, že až po maturitě mě teprve rodiče začnou brát vážně a začnou se mnou konečně jednat jako s dospělou. Protože konečně něco dokážu a tudíž pro ně budu aspoň trochu rovnocenným partnerem. Konečně si budu moct sbalit svých „pět švestek“ a vyletět z rodného hnízda.
Ale dříve než se mi tento sen splní, musím hodně zabrat! Musím se zařadit do davu, který nasedá do pomyslného vlaku, ve kterém absolvuji tuto vážnou a strastiplnou cestu, na jejímž konci mě snad bude čekat mé vítězství a vysvobození. Do vlaku, ve kterém mě čeká několik set stránek poznámek, které si musím horko těžko „nacpat“ do hlavy. Ale jsem ochotná tomu věnovat aspoň část svého doposud bezstarostného života. Musím se naučit všechny ty čeledě a řády rostlin a živočichů, ty psychologické a filosofické poučky, všechna ta anglická slovíčka a názvy děl známých autorů. Abych mohla před maturitní komisy a později i před rodiče nastoupit se vztyčenou hlavou a abych si pak mohla vybírat z několika vysokých škol, kde o mě budou mít zájem.
Takže sbohem všechna restaurační zařízení a zábavní centra!! Nastupuji na cestu dospělého a rozumného člověka.
|
cb4ckaijan_01_1
|
Novotný Daniel
Třída: VIII. B
Datum: 4. 11. 2009
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
Petr
Petr má od útlého věku zodpovědnost za své sourozence Edwarda, Lucii a Suzane. V dětství je poslali z Londýna od rodiny k postaršímu pánovi. Kde objevili skříň která vedla do kouzelného světa Narnie. Petr musí být velmi opatrný a hlídat své sourozence. Musí byt se svímy sourozenci pozorný protože ho v Narnii snaží zabít Bílá Čarodějnice. Z Petra se stává vůdčí typ. Musí se osamostatnit a snažit se postavit armádu Která by porazila Bílou Čarodějnici.
Za Krátkou dobu se naučil zacházet s mečem. Později zjistí že je on a jeho sourozenci králové Narnie a Petr je král králu a stále je všechna zodpovědnost naněm. Z Edwarda chití Bíla Čarodějnice a on se musí rozhodnout s lvem Aslanem bývalím králem Narnie. Aslan se nakonec obětuje pro Edwarda. Brzy nastane čas bytvi. Bílá Čarodějnice zaútočí na Petra a armádu. Petr se vypořádat s tím že on musí védst povstalce do boje proti přesile.
Když už se zdálo že je bytva prohraná zjevil se Aslan se svímy spolupovstalci které Bílá Čarodějnice zmrazila. Průběh bytvy se otočil a Bílá Čarodějnice byla zahubena a v Narnii je díky Petrovy a sourozencům nastolen mír a Petr, Edward, Lucka a Suzane jsou prohlášeni za krále a královny Narnie.
Petr je určitě kladný hrdina který překonal strach a postavil se Bílé Čarodějnici a dokázal svou chrabrost a nastolil v Narnii mír.
|
kl8bnovdan_1
|
Škabud Martin
5. 11. 2003
1. písemná práce
Vzpomínka
vypravování
osnova: 1) úvod
2) stať
3) závěr
Vzpomínka na Kanadu
Na tohle období vzpomínám strašně rád, protože jsem ho prožil s dobrými lidmi a oprávněně mi bylo dobře. Do Kanady jsem letěl reprezentovat Českou Republiku v ledním hokeji na neoficiální mistrovství světa. Byla to pro mě velká čest.
Naše pouť už začala v Praze na Ruzyni. Z našeho letiště jsme letěli dlouhých osm hodin do Montrealu. Letěl jsem po prvé, a proto jsem se trochu bál. Nyní je letadlo můj nejoblíbenější dopravní prostředek. Po vyzvednutí zavazadel v Montrealu jsme se odebrali do luxusního autobusu, který nás dovezl do Quebecku. Po příjezdu na místo si nás rozebraly rodiny. Já a můj kladenských kamarád jsme dostali mladý manželských pár, který čekal přírustek do rodiny. David, tak se jmenoval náš kanadský táta měl už malou dcerku z prvního manželství. Cesta domu trvala asi dvacet minut. Když jsme konečně dorazili před malý pěkný domek, tak nás přivítal pes a krásná perská kočka. Hlavní důvod výpravy za oceán jsme splnili. Vyhráli jsme mistrovství, kterého se zúčastnilo 107 týmu. Měli jsme obrovskou radost. Nedivte se! Na finále přišlo sedmnáct tisíc diváku. Nádhera. Ale ja budu radši mluvit o naší rodině. David pracoval jako zástupce ředitele ve firmě, která vyrábí mléko a Geneive, naše kanadská máma jako prodavačka. Oba byli strašně milí a ochotní nám ukázat krásy Quebecku. Viděli jsme quebecké ledové království, známý městský kostel a největší vodopády v celé Kanadě. Místo, které nás nejvíce zaujalo jsme však navštívili s celým týmem společně. Byly to ledové hrátky kousek za městem. Po hezký čtrnácti dnech jsme letěli domů. Letěli jsme na noc, takže cesta utekla rychle. Na Ruzyni čekali všichni zvědaví rodiče. Rozloučili jsme se s trenérama a rozjeli jsme se do rodných měst. Ale povim Vám, když budu mít znova šanci podívat se do Kanady, nezaváhám a pojedu rád.
|
pr1eskamar_1
|
Slohová práce školní
Romana Borovková
16. ledna 2007
Milí rodiče …..
Milí rodiče, je toho plno, co bych Vám chtěla říct, ale za celých osmnáct let na to nebyl čas a možná ani příležitost. Vím, že to zní zvláštně. Ale člověk má v každodenním shonu plnou hlavu jiných starostí a nemyslí na nejbližší. Vidím vás každý den a neuvědomuji si, jak důležitou roli hrajete v mém životě.
Vy jste jediní lidé, kteří pro mě obětovali tolik času a lásky. Je pravda, že dnes netrávíme moc času společně. Ale cením si každé hezké chvilky s Vámi. Hodněkrát si to neuvědomuju a považuju tyto okamžiky za obyčejné. Když vy jste lidé, kteří se o mě starali a starají. Někdy vám vaší přehnanou péči vyčítám, protože ještě nechápu, jaké je být rodičem. Věřím, že za pár let tyto přehnané starosti pochopím a poděkuju Vám.
Ráda vzpomínám na dětství, kdy jsme spolu cestovali a plánovali výlety. Ráda bych tyto okamžiky vrátila, ale bohužel je to nemožné. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem s očima plného strachu poprvé jela na kole a vy jste mě zezadu jistili, abych nespadla. Tato situace se Vám vymkla z rukou a já ležela s brekem ve stoce plné kopřiv.
Ani tato nešťastná příhoda mě neodradila od důvěry k vám. Následující den jsem opět nasedla na kolo a věřila vám, že mi pomůžete postavit se na nohy a podpořit mě. Zkušenost, kterou jsem si vzala, je pro mě nejcennější. Vím, že se se starostmi života musím vypořádat sama. Ale získala jsem jistotu, že v případě neúspěchu budete pro mě vždy oporou.
Přestože nejsou každé chvilky s Vámi růžové a ne vždy se shodneme. Ráda bych Vám za vše poděkovala. Chci, abyste věděli, že jsem vděčná za vaši obětavost.
Úvod
Hl. Stať: a) Rodiče, já a čas
b) Z dětství
c) Zkušenost ze zážitku
Závěr
|
cb3cborrom_01_1
|
Ptáš se, jak se mi teď daří
Drahá sestřičko,
už dlouho jsem Ti nenapsal a ty bys určitě ráda věděla, jak se mi vede v nové škole a vůbec, jak se mi celkem daří. V poslední době jsem neměl moc času, a proto jsem teď rád, že Ti můžu zase o sobě něco říct.
Nejprve začnu vyprávět o nové škole. Od základky je to opravdu rozdíl, tam se s námi jednalo pořád jako s dětmi. Těm co se učit nechtělo, do toho tlačili učitelé a těm co ano, tak byli vyučijící rádi, že mají zase o starost méně. Tady je to ale úplně něco jiného, profesoři tu odvádějí svou práci a žáci ve svém zájmu také. Je to dobrá souhra a tím pádem hodina většinou skvěle uteče. Předměty tu dělím na takzvané šprtací jako je dějepis, zeměpis atd...
A předměty, ve kterých nestačí pouze znát to, co mále v sešitě, tupě to odrecitovat jako básničkyu, myslet si „jakej jsem mistr světa“ a dostat jedničku. To ani nejde a člověk musí mít prostě předmět sv sobě. Nebo taky ne. Asi všichni by mi dali za pravdu, že tam můžu zařadit fyziku, patří tam matematika a v mém případě i jazyky. To je pro mě „velkej oříšek“, zvlášť u francouzštiny, protože na angličtinu jsem si na základce přece jenom trochu zvyknul. Určitě co se týče školy Tě zajímá, jaké mám vlastně známky. Trojku snad nebudu mít žádnou a za vyznamenání bych byl hodně rád.
O škole jsem Ti toho snad řekl dost a mohl bych Ti říct něco konkrétně o sobě. Velký problém je pro mě to vstávání, každé ráno prožívám nepopsatelný boj, ale o tom asi povídat moc nemusím, protože v tomhle jsme si s Adamem hodně podobní. A pak když už vstanu je moje fyzická i psychická efektivita tak na padesáti procentech. Bude to asi můj celoživotní boj hendikep. Na každý víkend, každé volno, se těším tak, jako by to byly velké prázdniny. Složité to mám i doma. Jakmile něco dělám, tak mi to nevadí a dělám to i dobře, ale přimět se k tomu, to už je horší. Platí to i u dlouhodobějších domácích pracech ze školy, jako jsou referáty, eseje nebo čtenářský deník. Snad se jednou této jakési lenosti zbavím. To je o mě asi zatím všechno.
Jinak bratr se už definitivně odstěhoval a pomalu likviduje ten nepořádek, co tam měl. Vycházíme spolu celkem dobře. Mámě se po zdravotní stránce taky dobře daří, akorát není spokojená se mnou, ale to není asi žádná matka se synem v mém věku. S tím už nic nenadělám. Co bych Ti ještě chtěl říct, tak koncem února jedeme na ten lyžák a jen mám trochu obavu jestli bude na čem jezdit. Hned jak se vrátíme, pojedeme do Francie, snad mi tam konečně ten jazyk vleze do hlavy. To je vše co mě v dohledné době čeká.
Abych to na závěr pomalu shrnul. Vím, že to teď nemáš vůbec jednoduché, starosti s domáctností, s manželem a teď ten předčasný porod. Každý má v životě pocit, že se nic nedaří a že už to snad horší být ani nemůže, ale i tahle situace jednou přejde. Doufám, že Ti tento dopis udělá radost. Přeji Ti, aby ses měla dobře a vše bylo tak, jak by sis přála. Pozdravuj všechny.
Tvůj nejmladší bratr
Osnova: I. Úvod – proč dopis píšu
II. Stať: 1. nová škola
2. moje problémy
3.co se děje doma a co mě čeká
III. Závěr – shrnutí událostí a rozloučení
|
cb1aholkry_01_1
|
Bungr na zahradě
Tento rok o letních prázdninách jsme s kamarádem Bobem byli každý den na zahradě.
Na stromě u potoka jsme si postavili bungr.
Strom byl vysoký asi pětadvacet metrů. Do čřictvrtě jsme měli postavený bungr.
Když jsme stavěli základy, spadli jsme asi pětkrát do vody. Voda sice nebyla studená, ale ani teplá.
Táta na nás volal:
„Jste v pořádku vy dvě paka mrňavý?“
Nás to štvalo, ale co jsme mohli dělat.
Když jsme dostavěli střechu, začalo pršet a nám do vnitř vůbec neteklo.
Měli jsme na zahradě sice buňku, ale táta od ní zapoměl klíče.
Za čtvrt hodiny přijel Bobův nevlastní táta Jirka. Je spolu s mím tatou majitelem zahrady.
Jirka klíče měl, tak se šli rychle schovat.
Když pršelo napustili jsme nafukovací balónky vodou.
Po chvíli přestalo pršet a táta s Jirko vyšli ven, aby se nás zeptali jestli nejsme mokří.
Když jsme je viděli, vyhlásili jsme pohotovost a začali jsme házet balónky s vodou.
Druhý den nás dětí bylo dvanáct a dospělích sedmnáct.
Dospělí si postavili bungr na kolech. Dali jsme si válku s balónky napuštěnými vodou.
Bylo to sedm : sedm a my už jsme nevěděli co bychom udělali. Kubu napadlo, že bychom mohli použít starý natahovací provaz.
Přivázali jsme ho mezi dva stromy, kde jsme měli most a věž.
Začalo patnácté kolo a my jsme vydali rozkaz: „Pal a ještě jednou pal.“
Vyhráli jsme a rodiče nám zaplatili bowling a dali jsme si další závody, ale tentokrát v bowlingu.
|
cl6csehtom_1
|
Khmara, Sumra, V. B, 07/08
18. 10. 2007
Jak jsem jel do TESCA
Vypravování
Jednou se mi stalo že jsem jel s mojí segrou do TESCA, seděl jsem v autobuse a byla předposlední zastavka tak jsem vystoupil a pak jsem si všimnul žeto není tesko a čekal jsem nasegru když si pro mě přijede. A vona nepřijela tak jsem jel sam do teska vystoupil jsem šel jsem ji hledat. hledal jsem ségru asi 20 min pak jsem šel k nějaký hodný pani a poprosil jsem --- zavolat ségře vona mito zvedla a křičela namě. byla na rastavce ládví a řekla abych přijel. A když jsem rychle běžel na zastavku ujel mi autobus. A čekal jsem 20 min na autobus. Tak jsem přijel domu a vone nebyla dom ale na ládví. ja jsem šel za ni jinim směrem a vona druhym vona přišlo domu a ja jsem šel na ládví vona tam nebyla a potkal jsem kamarádku jsem ji poprosil ať zavola --- a šel jsem domu byla tam cela rodina a vynadala mi!
|
bu5bkhmsum_03_1
|
Irena Ambrožová, I.E
25. února 2004
2. písemná práce
Bílá vrána
(Charakteristika)
Osnova:
1) Úvod – seznámení s podivínem
2) Stať – a) osud
b) nenávist
c) skrývání se před světem
3) Závěr – bílá vrána
Je zahalen pod muslimským rouchem fanatismu, ze kterého mu vyčnívá jenom starý vrásčitý obličej. Proud času na něj zapůsobil snad ještě více než na ostatní. Jeho ani ne dlouhé ani ne krátké vlasy mu sahají stěží po ramena. Pod drsnými chomáči zběleného obočí mu vystupují dvě malá černá pichlavá očka. Když mu do nich prvně pohlédnete, spatříte to, co v něm skutečně je. Pod nimi se mu táhne dlouhý křivý nos a jeho ústa jsou jenom šachta do temné jeskyně lemované zažloutlými krápníky. Okolo pusy mu raší trsy bílošedých vousů, tvrdých a pichlavých jako jehličí. Rozprostírají se mu po celé bradě a spadají mu přes ni, jako muškáty přes okraj truhlíku, až do klína. Vlastně ani skoro nikdo neví, jestli si už na ně nešlape, protože tento muž byl naposledy spatřen před několika lety. Ani já jsem ho nikdy neviděla a ani po tom netoužím, ale představuji si ho jako typického shrbeného padesátníka s chlupatýma nohama.
Hvězdy u jeho zrození stály hodně vysoko a ani sudičky u kolébky nebyly lakomé. Do vínku mu nadělily inteligenci, charisma a slávu. To jsou zajisté předurčení, se kterými mohl dokázat obrovské věci a stát se jednou z nejslavnějších osobností na světě. On to také dokázal, ale ne v kladném slova smyslu.
Ani nevím, kdy se u něj poprvé zrodila ta nenávist. Ta obrovská nenávist vůči všemu americkému, která mu sálá z nitra jako plameny a zamlžuje jinak jeho logické myšlení. Bylo to asi tehdy, když jeho otec zahynul při letecké havárii, kterou zavinil pilot pocházející z amerického kontinentu. Ale nechce se mi věřit, že tato příhoda způsobila náhlý zkrat v jeho myšlenkách a tak silnou averzi. Ale pokud ano, tak se ten zkrat šířil rychle jako blesk po hromosvodu a vyhodil mu všechny „pojistky“.
Tento muž byl ještě před několika lety docela neznámý. Asi ho znali členové bezpečnostních a protiteroristických organizací a všichni obyvatelé jeho rodného Afganistánu. Ale do povědomí všech ostatních se vtiskl dne 11. září 2001, kdy odsoudil k smrti přes tisíc nevinných lidí. Od tohoto okamžiku nespatřil sluneční paprsky. Ne, že by na ně byl alergický, ale díky tomu, že dostal strach. Ano, i někdo jako je on může mít strach a myslím, že ten jeho strach je mnohonásobně silnější a intenzivnější než strach, který prožíváme každý den. Skrývá se v jeskyních na území Afgánistánu nebo podobných končinách a ještě asi hodně dlouho se neodváží ukázat ani chlup své nohy.
Přes všechno, co způsobil, kolik nevinných lidí zabil a kolika zničil život si myslím, že Usáma bin Ládin je výjimečný muž. Liší se od ostatních jak jen nejvíc to jde. Je jako černá ovce, růžová housenka nebo bílá vrána. A určitě by neuškodilo, aby se každý nad jeho psychicky narušenou osobností a ztrápenou duší alespoň na chvilku zamyslel.
|
pr1eambire_02_1
|
Playstatio Portable
Popisuji Playstation Portable slim piano 2004 které jsem dostal předminulé vánoce.
Playstation je barvy černé první čeho si všimnete je velká obrazovka velikosti přibližně 5 palců. Na každé straně sou 4 ovladací tlačítka na jedny straně sou šipky jako na klavesnici u počítače a na druhé straně sou tež 4 tlačitka křižek, kolečko, čtvereček a trojúhelník.
Pod obrazovkou jsou základní tlačítka pro ovládání hlasitosti, světlosti obrazovky a vypínání her.
Na pravém boku je posouvací tlačítko na vypínaní psp a zamikání kláves.
Také je tam vestavěný usb vztup a přístup na internet pomocí Wifi.
Na levé straně je slot pro paměťovou kartu.
Nad ovládacíma tlačítkama jsou vestavěný reproduktory.
Na horní straně jsou dvě tlačítka také na ovládání her používají se např.: ke střelbě.
Firmwave meho psp je 5,02 zatím nejnovější na světě.
Na zadní straně je čtečka pro … disky.
Čtečku chrání krit a na něm je chromované kolečko v něm napis psp.
Psp využívám k zábavě a na dlouhé jizdy v autě.
|
cl7cjadjir_1
|
Vzpomínka na Williama Legranda
William Legrand je můj dlouholetý přítel. Pamatuji si ho hlavně jako vášnivého zběratele broků se smyslem pro záhady. S tím souvisí i jeho záliba ve slovních hříčkách a šifrách. Je všímavý a neujde mu jediná drobnost.
Dokáže se skvěle přetvařovat což jsem poznal na vlastní kůži. Chovat se jako blázen pro něj není vůbec žádný problém.
Pravděpodobně ho baví vyděšené tváře jeho přátel a upřímné zděšení jeho starostlivého sluhy, Jupitera.
William se nezalekne ani fyzické práce a dokáže pracovat až do fanatickým nasazením, pokud mu o něco jde.
Už je to velice dávno, co jsem s Williamem a jeho sluhou našel poklad. Bylo to největší dobrodružství v mém životě.
|
js9bkalvra_1
|
1. listopadu 2005
Součková Jana, 3.E
písemná práce
ZAMYŠLENÍ
(Úvaha)
Každý z nás se denně setkává se staršími lidmi – důchodci. Ať už v rodině, na ulici nebo v hromadné městské dopravě. A každý z nás se už alespoň jednou zamyslel nad tím, proč jsou někteří důchodci k nám, mladší generaci, tak bezohlední a nepříjemní.
Všude se mluví o tom, jak my mladí jsme drzí, neomalení a bezcitní k našim starším spoluobčanům. Ale není to v poslední době právě naopak? Například, jedete dopravním prostředkem, jako je třeba tramvaj nebo autobus. Kolem vás jsou volná místa, ale stařík s dřevěnou holí si to namíří přímo k vám a začne vám holí tlouct do nohy se slovy: „To mě nepustíš sednout? To je dneska mládež.“ Nakonec vám nezbyde nic jiného než dědu pustit, aby se vám modřina na noze ještě nezvětšila.
Netvrdím, že všichni staří lidé v této republice jsou mrzutí a nepříjemní. Vždyť jen, když se podívám na své prarodiče, tak od nich bych nic takového nečekala.
Některá milá starší paní vám za uvolnění místa slušně poděkuje a usměje na vás. Tím pádem se vám jaksi zlepší nálada z teplého pocitu, že jste vykonali dobrý skutek. A myslím si, že v dnešní době, těch neomalenců, kteří nechají sotva se držícího důchodce stát, je opravdu málo.
Možná by stálo za to se zamyslet nad tím, proč jsou vlastně takoví. Dalo by se spekulovat o tom, zda nám závidí naše mládí a život před sebou. Nebo se jim v životě stalo něco opravdu zlého a od té doby jsou zatrpklí. Anebo jednoduše ten den vstali špatnou nohou z postele. O tom by se dalo přemýšlet do nekonečna, ale na nic bychom nepřišli, protože je to individuální věc.
Zkrátka důchodci už mají ledacos za sebou a nejspíš chtějí mít svůj pokoj a klid. Nemůžu se divit jejich rozpoložení, když se podívám na výši jejich důchodů. V tomto ohledu mají život docela těžký. A tím zároveň obdivuji starší dámy a pány, kteří si ještě ve svých letech snaží přivydělat například roznášením letáků nebo prodejem časopisu „Nový prostor“ v metru. Mají ještě tolik energie, tedy někteří. Nemohou přeci jen celý den sedět doma, luštit křížovky, péct pro vnoučata a koukat na televizi. Většinou je to na zhloupnutí sledovat celodenní maraton telenovel.
Obecně tedy proti důchodcům, proti slušným důchodcům, nic nemám. Jednou totiž všichni budeme jednini z nich. A budeme také nejspíš požadovat některé výhody, ale já osobně se budu snažit přinejmenším nekopat holí do mládeže.
|
pr3esoujan_02_1
|
12. ledna 2006
Lucie Medová 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Zajímavý dům
Osnova:
1. Umístění a poloha
2. a) Půdorys
b) Střecha
c) Použitý materiál
d) Terasa
e) Garáž
3. Účel domu a můj názor na dům
Zvláštní dům
Tento dům leží na malé upravené zahradě západně od Prahy.
Půdorys domu ej ve tvaru L situován tak, aby byl chráněn před ruchem z ulice a před nevlídným počasím.
Střecha je na horní části domu postavena jasně červená. Vrchní část domu, je vyrobena pouze ze dřeva a má hodně oken. Přízemí je z cihel a je zbarvené do bílé barvy.
Na horní části domu je připevněna velká terasa, která se táhne po celé délce domu. V domu stojí také garáž, která je též ze dřeva a, střecha garáže je vyrobena z oceli.
Účel domu splynout s přírodou se podle mne podařil. Dům se mi moc líbí.
|
ces1bmedluc_1
|
Slohová práce školní
Šárka Dlouhá 12. ledna 2006
2. C
1. Abeceda dnešní společnosti (úvaha)
2. Kalamita (volný stylový útvar)
3. Probouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar)
4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)
Abeceda dnešní společnosti
Toto poměrně těžké téma jsem si vybrala částečně proto, abych o něm v klidu uvažovala a utvořila si stabilní názor.
Přijde mi, že naprostá většina populace je „přivázána řetězy“, má omezenou fantazii a je líná přemýšlet o ostatních lidech.
Lidé se bojí „vyčuhovat“ z davu, je to poznat podle mě hlavně v módě. Jednou jsem na Václavském náměstí v Praze viděla sousoší, kde právě toto umělec vyjadřoval. Skládalo se asi z deseti postav okovaných mužů za sebou zobrazující výrobu lidí z formy. Každý byl stejný. A to je přesně to, co mi vadí. Nikdo se nechce odlišovat, aby si o něm ostatní neřekli, že je divný nebo něco podobného.
Kdekdo se také snaží zařadit do nějaké skupiny, kde se její členové stejně oblékají, chovají nebo mají stejné názory, aby kolem sebe měl oporu, pocit jistoty.
Společnost se také podle mě nechává snadno ovlivňovat. Důkazem toho je dokumentární film Český sen. I přes reklamní nápisy, jako např.: Nejezděte! Neutrácejte! se lidé seběhli na slavností otevření hypermarketu s neuvěřitelnými a směšně nízkými cenami.
Přijde mi, že poslední dobou každý myslí jen sám, tzv. boj o přežití. Lidé se snaží ukořistit i nesmyslné věci, které v životě nemohou potřebovat. Jednou mi můj otec vyprávěl, že jeho spolupracovník ukradl ze svého pracoviště asi deseti kilogramovou krabici vazelíny. Táta se ho zeptá proč, a on mu odpověděl: „Protože už tam nebylo nic jiného, co bych ukradl!“
Jedna z rozebíraných sociálních vrstev jsou žebráci. Většina obyvatelstva jim nedává peníze, protože si myslí, že nechtějí pracovat. Částečně s nimi souhlasím, ale myslím, že mezi bezdomovci se najdou i tací, kteří se bezradně po ulicích potulují nedobrovolně. Na to pomyslné dno společnosti se může dostat kdokoli z nás, a proto je třeba společenským vyvrhelům pomoci. Sám se tak ze dna nezvedne nikdo. A k těm, kteří se nezvednou bychom neměli mít odpor. Mají jen nešťastný osud. Za vše mluví příhoda, kterou vyprávěla Halina Pawlowská. „Moje maminka dala prostitutce na hlavním nádraží padesát korun. Kolemjdoucí ji zastavil a zeptal se jí, proč jí dává peníze, že je prý okamžitě propije se svým pasákem. Ona odpověděla: „Ale hezký život nemá, že ne?“
Podle mého názoru by společnost měla být humánnější a každý by si měl stát za svým.
Osnova
I. Úvod: výběr tématu
II. Stať: a.: forma
b.: reklama
c.: boj o přežití
III. Závěr: humánnost
|
cb2cdlosar_01_1
|
OH v zimě 2006
Tak to máme za sebou. Zimní olympiáda skončila a opět se nesmazatelně zapsala do pamětí všech zúčastněných i diváků.
Olympijské hry v Turině probíhaly v lehkém chaosu, ale nezapomínejme, že jsme v Itálii a buďme tedy k Italům trošku shovívavý, protože by to asi nebyli oni, kdyby všechno klapalo na 100%. Mnohem více než to, že všechny úpravy finišovaly až na poslední chvíli, mnohdy v době kdy už byli na místě samotní sportovci, mě zaujal přístup samotných Italů k jejich olympiádě. Očekával jsem, že tyto své organizační nedostatky doženou tim, že vytvoří neopakovatelnou diváckou atmosféru. Jenže k mému překvapení, a k překvapení mohých mnohých sportovců, město Turín jakoby olympiádou vůbec nežilo, jako kdyby Italo{vé}<in> nebyli hrdí na to, že se olympiáda koná v jejich zemi nebo dokonce jejich městě. V tomto mě trochu Italové zklamali.
Nutno ovšem podotknout, že velkou vinu na nezaplněnych stadionech nesou velkou vinou italští organizátoři a vůbec lidé, kteří měli olympiádu na starosti. Už {před dávno -> dávno před} Olympiádou totiž prosakovali zprávy o tom, že se asi díky špatné infrastruktuře a hlavně nedostatku parkovacích míst nepodaří stadiony zcela zaplnit. Ať mi pánové organizátoři prominou, ale nevyužít naplno kapacity stadionu při takovém sportovním svátku jen proto, že nedokážu postavit parkoviště, to mi hlava nebere. Zajímalo by mě, jestli tito pánové někdy viděli záběry z olympiády v Lillehameru v roce 1994. Tam totiž byliy například běžecké tratě obsypány diváky od startu až k cíli. Nevím jak se tam tehdy diváci dostali, nicméně předpokládám, že pěšky to nebylo.
Naštěstí je ale olympiáda hlavně o sportu a zvláště některé závody a soutěže daly na tato pochypobení zapomenout. Ačkoli jsem to nečekal, bylo pro mě největšim zážitkem sledování závodu mužů na snowboardové U-rampě. Řeči o tom, jak jsou snowboardisti „F pohodě“ a jak „si to dávaj“ na prkně, možná leckdy leckdy vyvolávají úsměv, ale při sledování tohoto zavodu mi připadalo, že je na tom hodně pravdy. Závodníci létali vzduchem, předváděli úužaslým divákům krásné triky, na stadionu hrála hlasitá hudba, svítilo sluníčko... Z toho všeho jsem měl pocit, že se všichni, včetně samotných závodníků, výborně baví, a tak by to přece mělo být. Nepamatuji si, kdo byl tehdy první, druhý ani třetí, ale to o to v tomhle závodu přeci nešlo. Snowboardista si nahoře nasadil na uši „empétrojku“, zamával divákům a šel si zaskákat. Dole se letmo podíval na to, jak jeho jízdu ohodnotili rozhodčí, ale hlavní bylo, že spokojený byl on sám. Nevim, možná jsem měl při sledování tohoto závodu růžové brýle a viděl jsem to až moc optimisticky, ale ten závod na mě fakt takhle působil.
A to ji to, co dělá olympiádu olympiádou. Dokud si tam každý z nás najde ten „svůj“ závod, na který nikdy nezapomene, tak má olympiáda smysl a nic na tom nezmění ani již zmínělá drobná zaváhání organizátorů. Tak nashledanou za 4 roky ve Vancouveru.
|
pr3cbezjan_1
|
Zamyšlení
Původně jsem si chtěl vybrat citát od pana Machovce, ale nakonec mi XXX “nesedl“, neboť nadpis Reality show je výstižnější mnohem víc. Je sice pravda, že televize nás obklopuje čím dál více, ale Reality show jsme teď všichni obklopeni ze všech stran.
Ona Soutěž Vyvolení a Velký bratr zaujala<in> snad všechny věkové kategorie diváků<in> bez vyjímky a těší se větší a větší přízni. Ale dá se tomu vůbec říkat soutěž? Já měl vždy za to, že soutěž je třeba běžecký závod, zápasy a spousta dalších, ale né celodení “civění“ na pár vybraných lidí, kteří spolu sdílí jednu vilu, kterou nemohou opustit a snaží se dělat čím dál větší vylomeniny anebo se chovat tak, aby na svou stranu dostaly co nejvíce senzacechtivých diváků.
A Může se člověk nějak bránit?
No je to těžké a vidím to i sám na sobě a na svých|mých rodičích. Jakmile se podívám chvíli na televizi, 10krát se objeví, hlasujete pro Vladka, anebo pustím internet a hnedle vidím Velký odkaz na článek o Jindrovi a jeho sexuálních problémech, nebo z rádia slyším samé rozhovory s už nesoutěžícími účastníky, v tisku fotky {na}<ni> titulních stranách. A co je pro mě osobně nejhorší? Například, když jedu ráno do školy tramvají a přistoupí pár slečen a já pak musím celou cestu poslouchat, jaký je Vladko to slaďoušek a jaké měl krásné slipečky <img :o)> asi sem se stal už také onou mediální obětí, protože se také občas dívám s rodiči na ony Vyvolené.
A jaké je financování?
Je pravda, že pořadatel této “soutěže“ musel postavit dům, s vybavením a technikou, najmout spousty lidí (štáb) a navrhnout ceny účastníkům, to vše v hodnotě několika desítek milionů korun, ale na druhou stranu získají několikrát tuto částku zpět, a to nejen od diváků, ale hlavně z reklamy. Vždyť si jen zkuste spočítat, jaké jsou dlouhé mediální pauzy během pořadu, vydělte 30 vteřinami a vynásobte 50000 korunami, ano, to je minimální částka za odvysílání jedné reklamy v tento čas. Anebo divácké hlasování (1 zpráva = 8Kč), odposlech svých milovaných soutěžících (30Kč/min), otázky typu, kolik lidí je právě ve vile a pak vám na ní {pětkrát}<ni> odpoví (50kč/telefon), propagační předměty, je toho hodně a je to zkrátka povedená “pračka“ na peníze.
A jak je to ve světě?
Ve světě Reality show sklízí obrovské ovace od diváků, a zatím co u nás dávají první kolo, třeba Velkého Bratra, v Americe dávají už 7. A vymýšlejí si čim dál nové a nové show, až jsou někdy opravdu nechutné, ale zdá se, a je to dost Paradoxní, že která show je nechutnější, je více populární a tím i více sledovaní. Dá se těžko spekulovat, kam tyto megalomanské show obyčejného diváka dovedou, ale nic pozitivního to asi nebude.
Reality show jsou, jak už sem říkal, Hodně rozsáhlá témata zvláště v této době. Ja se pokusil napsat alespoň to pro mě nejdůležitější. Chtěl sem toho sice napsat více, ale necelé 2 hodiny jsou na to celkem málo.
|
pr3cdedond_01_1
|
Cestování
Když se řekne cestování, lze si představit různé způsoby přepravy<in>. Cestovat můžeme k moři, na hory, do práce, do školy, na nákup nebo třeba na návštěvu k babičce. Cestujeme autobusem, autem, pěšky, letadlem, na kole apod. Cestujeme sami nebo hromadně, z povinnosti nebo pro radost či relaxaci Jako takovéto příjemné cestování za relaxací a odpočinkem si spoustal lidí představí letní dovolenou u moře.
Azurovou oblohu nešpiní jediný mráček, žhnoucí písek pálí do bosých chodidel jako rozžhavená plotna, slunce se odráží od mořské hladiny a ostře bodá do očí a turisté se spokojeně opékají ze všech možných stran a úhlů na plážových lehátkách za účelem pochytit trochu toho „sexy“ bronzu. Domů však většinou místo se snědou pletí odjížejí s úpalem a spálenými zády. Přicestuji s kufry plnými jídla a domů se vracejí s kufry plnými kýčovitých suvenýrů pro všechny možné známé a silně zavánějícími mušlemi zapařenými v igelitovém pytlíku. Tohle je obrázek takové klasické dovolené u moře. Proč všichni cestují houfně právě v sezóně, kdy v našich mírných klimatických podmínkách teploměr ukazuje příšerných třicet stupňů a u moře, blíže k rovníku, je pak ještě nesnesitelnější hic.
Pro mě je takovéhle uvažování lidí lehce nepochopitelné. Je to stejné, jako bych si dobrovolně vlezla do trouby vyhřáté na padesát stupňů, vykoupala se v osolené vodě a pu dívala se na video o mořském světě či něco takového. Navíc by to stálo jen pár korun a ne desítky či stovky tisíc. Vždyť je to o zdraví! Takové lidi asi nezbývá než obdivovat.
Vzpomínám na naši dovolenou na Malorce, kde rtuť teploměru ukazovala minimálně 35 stupňů Celsia a slunce pálilo až do pozdního večera. Nejhorším utrpením bylo cestování autobusem, okružní jízda trvající celý den. To už je pomalu o zdraví. Ani Kristus netrpěl na kříži tak, jako já v autobuse plném horkého vzduchu, ukřičených dětí a vůně z domova přivezených řízků.
Nejsem tedy cestovatel teplomil, raději už pojedu bych jela někam za sněhem. A nebo šla jen na procházku po okolí mého domova.
Cestuji
Cestování by mělo mít za účel poznávání nových věcí, míst a lidí. Nu, každý ať si jezdí, kam chce. Já však vím, že k moři mě v letních měsících niko nikdy nedostane.
|
grP4velluc_01_1
|
Tadeáš Michalík, 1. E
5. 11. 2003
1. písemná práce
PROPAST
(Vypravování)
Osnova:
Byl čtvrtek, kolem třetí hodiny odpoledne. Doktor Novák si ve své psychiatrické ordinaci právě vychutnával odpolední kávu.
Už od rána měl však Novák divný pocit. Jako kdyby se něco mělo stát.
Vtom zazvonil telefon.
„Doktor Novák, co si přejete?“
Na druhém konci se ozval neznámý ženský hlas: „Dobrý den, Pavlová, mám problém s manželem. On se asi pomátl. Myslíte, že byste mohl přijet?“
A tak se doktor Novák octl ve čtyři hodiny v hale domu Pavlových.
„Co je to tedy za problém?“ ptal se doktor, když ho paní Pavlová přivítala.
„Manželovi asi přeskočilo. Když dnes přišel domů, bylo vše v pořádku. Pak ale začal tvrdit, že máme v koupelně místo podlahy nějakou propast, nebo co. Já vám ale říkám, žádnou jsem tam neviděla.“
„Hm, dobře, kde je váš manžel? Můžu s ním mluvit?“
„Jistě, pojďte.“ odpověděla paní Pavlová.
Doktor Novák našel pana Pavla, jak sedí u otevřených koupelnových dveří.
„Vidíte, manžel mě ani nechce pustit dovnitř, prý abych tam nespadla,“ řekla paní Pavlová.
„Dobrý den, já jsem doktor Novák, jak se cítíte, pane Pavle?“ zeptal se doktor Novák.
„Vy tu propast taky nevidíte? Jste snad všichni slepí?“ řekl trochu naštvaně pan Pavel.
Novák popošel ke dveřím a nahlédl dovnitř, v zápětí zjistil, že vidí jen obyčejnou koupelnu. V duchu už si doktor Novák mnul ruce nad jednoduchým řešením Pavlova problému.
Doktor Novák se zeptal: „A jste opravdu přesvědčený, že tam ta propast, jak říkáte, je?“
„No jistě, vidím ji odsud, jako vidím teď tady vás.“ odpověděl pan Pavel
„A co kdybych dokázal, že tam opravdu žádná není? Uvěřil byste mi?“ zeptal se Novák.
„Hehe, pokud to dokážete, tak jsem opravdu blázen.“ odpověděl pan Pavel. „Ale varoval jsem vás.“
Doktor Novák tedy odvážně vkročil do koupelny. Udělal krok a už chtěl vítězně říci: „No, vidíte?“ když v tom se mu právě podlomily nohy a on se propad podlahu koupelny. Paní Pavlová vykřikla.
A v tom Pavel řekl své zděšené ženě: „Pojď. Byl to blázen.“
|
pr1emictad_01_1
|
Slohová práce školní
Vladimír Sova
16. ledna 2007
Žijí mezi námi
Je odpoledne, konec školy a já se vracím cestou domů z oběda. Přemýšlím a se sklopenou hlavou hledím do země. V tom slyším blížící se kroky a někdo mne lehce chytne za rameno. Otočím se a proti mně stojí vousatý člověk, dokonce tak vousatý a zarostlý, že v jiném obleku by připomínal Mrazíka. Má odrbaný kabát, sice dámský, ale na zahřátí určitě postačí. Skrze proděravělé rukavice jsou vidět lehce omrzlé a zfialovělé prsty. Za sebou táhne malý vozík, který je celým jeho majetkem. Vozík je plný starých a nepotřebných kusů železa, hliníku a jiných zdánlivě už nepoužitelných věcí. Muž pozdraví a zeptá se mne, zda-li nemám jednu cigaretu. Odpovídám, že ano a podávám mu petru. Poděkuje a řekne ať se nezlobím a jede dál. Chvíli ho ještě pozoruji a vidím v dálce matku s dítětem, jak raději přejde na druhou stranu. Ano, mluvím o bezdomovcích, lidech, kteří žijí ze dne na den na ulici.
Člověk by řekl, že je mu jich až líto, ale mě jich zas až tak líto není. Ani v nejmenším jim nezávidím jejich situaci. Říká se, že každý svého štěstí strůjcem. Ale myslím, že to není až tak jednoduché. Může se přihodit cokoliv. Můžete se rozvést, přijít o práci. Začnete pít, ztratíte byt a jste na ulici. A nikdo vám nepomůže.
Hlavním problémem těchto lidí je, že když už seženou nějaké peníze, ať už krádežemi či žebráním a zvláště ve velkých městech v turistických zónách dokáží leckdy vyžebrat slušné peníze, tak je většinou propijí. Většina z nich trpí absolutní ztrátou sebedůvěry a osobnosti. Kdyby si takový člověk místo balení krabicových vín raději koupil alespoň nějaké šaty a došel na úřad práce, tak věřím, že v nějaké fabrice u pásu nebo šroubárně by místo dostal. Byť třeba jen za osm tisíc čistého. Společnost na ně není ale dostatečně připravena.
Ano, existují nějaké ubytovny. Mají omezenou kapacitu a jsou jen většinou na pár dní v zimě na přespání. Dalším velkým problémem a to zásadním je, že už se někdy nechtějí vrátit do normálního života, protože již přivykly životu na ulici. Dříve tito lidé nebyli moc vidět. Každý musel pracovat a nebo se skrývali.
Někdy mám pocit, že všichni ti různí aktivisté, zachránci přírody, kteří se nechávají připoutat ke stromu a jiní rádoby spasitelé světa by možná udělali lépe, kdyby své úsilí občas zaměřili také na tyto lidi. Každý z nás tak může dopadnout.
Osnova:
Úvod – setkání s bezdomovcem
stať - 1) jejich situace
2) problémy s kterými se potýkají
3) možné řešení.
Závěr.
|
cb3csovvla_01_1
|
12. ledna 2006
Michaela Sládková, 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Moje nejlepší kamarádka
Osnova:
1) Něco o kamarádce (úvod)
2) Postava
a) Obličej, hlava
b) Ruce, nohy, …
c) Oblečení
3) Vlastnosti, charakter kamarádky a můj vztah k ní
Moje nejlepší kamarádka Zuzka
Moje nej. kamarádka se jmenuje Zuzana Vaiglová. Je to vlastně moje nevlastní teta, protože se děda rozvedl a pak znovu oženil. Narodila se jim 31. 5. 1993 a teď je jí 12 let.
Postava je hubená, ale za to hbitá a obratná. Měří asi 152cm. V obličeji se vyjímají její jasné, vetší zelenohnědé oči. Pak samozřejmě vlasy, které jsou velmi husté, hnědé a krátke asi pod ramena. Nos se jí na tváři moc nevyjímá, protože je spíše menší a nevýrazný. Ústa má také menší, ale zuby jí rostou do docela velké míry.
Ruce vypadají spíše delší, než krátké, proto tak dobře leze i po velkých stromech. Tělo se více zúžuje a je dost ohebné, tak se dokáže protáhnout i menšími otvory. Své dlouhé nohy využívá také k obratnosti a úžasné je, že jak jsou obratné, ukazují se i jako velmi silné.
Oblečení nosí většinou stejné, ale nejradši má jiné. A to si obléká většinou jen v létě. Její letní kytičkované šaty, tak to ji rozveselí. Ukazuje se v nich, když má dobrou náladu.
Je hodná, milá dokáže se i moc dobře přispůsobit. Mám ji ráda a to hlavně proto, že si hezky rozumíme. Moje kamarádka je ta nejlepší na světě, i když máme občas jiný názor, vždy se dohodneme. Zažíváme spolu spoustu příhod a dobrodružství. Proto je to má nejlepší kamarádka ZUZKA!
|
ces1bslamic_1
|
MUJ POKOJ
Chci vam představit muj pokoj, protože si myslim docela zajimavy (doufam). Pokoj je zatím bil, ale na jare budeme malovat konecne. Muj pokojje po schodech na horu a je to druhy pokoj z leva. Hned když vyjdu do dveri vidim stresni okno a naproti je druhé. Muj pokoj je asi tak stredne velky. Hned vedle okna je postel a vedle skrin s oblecenim naproti skrini je stul a na nem nejlepší věc v mem pokoji pocitac. Jo a este hned ve dverich mam pridelanou nastenku a naproti mam knihovnu, ale nevim k cemu mi je stejne nectu. Jedina nakaza v mem pokoji je sestra ja si uklidim a ona hned pride a vse vyhazuje ze skrini. Doufam ze se vam muj pokoj libil...
|
am6bsulvoj_1
|
17. října
Vypravování podle obrázků
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
Osnova:
1) Tři kamarádi bruslí na silnici.
2) Srážka s autem.
3) Petr je zraněn.
4) Martin jede pro pomoc.
5) Martin volá l. 155
6) Záchranáři odvážejí Petra.
Tři kamarádi
tri kamarádi bruslli na silnici petr jel a jel a najednou jelo auto i petra srazilo
potom ceho jeden kluk s ním a petr volal zachranku zachranka přijela a na odvezey v nemocnici musely --- amputovat nohu a potom zemřej
|
bu5bbrujos_02_1
|
1.11.2006
Geri Adam, 2.C
1. písemná slohová práce
Monitory
Mluvený referát
osnova:
I. Úvod – objasnění základních pojmů a nastínění, co je předmětem tohoto mluv. referátu
II. 1) Výklad celého děje či procesu
III. Závěr: Rekapitulace
Milí spolužáci, rád bych vás seznámil s pojmem vám všem jistě dobře znamým. Je to pojem monitor. Prostřednictvím tohoto aparátu s námi počítač komunikuje. Co je však důležitější a zároveň zajímavější? Je to vnitřní uspořádání. V každém monitoru se nachází zařízení na bázi katodové trubice. Předesílám, že se jedná o hlavní element mezi ostatními prvky komponentů. Katodové trubici se občas přezdívá „elektronové dělo“ a má za úkol emitovat svazky elektronů. Před katodovou trubicí se nachází stínítko, umístěné uvnitř masky. Vnitřní strana stínítka je pokryta látkou zvanou luminitor, která má za úkol převádět energii dopadajícího elektronu na světlo. Nyní již máme dostatek teoretických znalostí, abychom si celý proces mohli obrazně představit. Celý děj začíná u katodové trubice, která při dostatečném zahřátí začne vyzařovat elektronové paprsky proti stínítku. Podotkl bych ovšem ještě jednu věc. Elektronovému záření v chemii odpovídá jistý název. Jmenuje se Beta záření. A protože se elektrony pohybují téměř rychlostí světla, jsou také dosti čiperné. Pro nás to ze zdravotního hlediska znamená jediné. Buňky v živých organismech mají pod tímto vlivem tendenci nekontrolovaně se množit a rakovinně bujit. Proto tyto elektrony ještě před tím, než dopadnou na stínítko usměrní filtr a podobě mřížky, z hlediska jejich intenzity. Dále jsou elektrony usměrňovány pomocí elektromagnetických zaostřovacích a vychylovacích cívek, neboť základní fyzikální vlastností elektronu je, že disponuje záporným elektrickým nábojem. V ten okamžik elektrony pouze dopadnou na vnitřní stranu stínítka a tento dopad se z vnějšího pohledu na masku projevý jako svítivý bod.
A na závěr malá rekapitulace. Elektrony jsou vyzařovány katodovou trubicí skrz jakýsi filtr, jenž má za úkol usměrňovat intenzitu nestálého toku těchto částic. Jejich „pouť“ končí na stínítku masky, na již předem stanoveném bodě. O tuto nutnost se postará elektromagnetické pole, indukované vychylovacími a zaostřovacími cívkami.
|
pr2ctgerada_01_1
|
In
Strašná bolest. Monika cítí, jak se jí jehla zarývá pod kůži. Každé další vpíchnutí barvy je pro ni utrpením. „Musím to vydržet. Holky ve třídě budou koukat. Myslely si, že se jen vytahuju. Já se ale doopravdy dávám tetovat.“ Další ostrá bolest. Monice tentokrát vytryskly slzy. „Stály mi ty čtyři tisíce za to? Ale ano, stály. Vždyť tetování má už i Jana z Béčka, přece nemůžu zůstat pozadu. Nejvíc ze všech ale bude koukat Tomášek. Můj miláček. Jeho jméno na mém rameni je přeci důkazem, že se budeme milovat navěky!“ Potetovaný chlapík už dokončil své dílo. „Takže za čtyři litry, slečinko. A nechoďte se teď měsíc opalovat. Mimochodem, 18 už vám bylo?“ Monika mu podává peníze a horlivě přikyvuje hlavou. Že j{i|í} hanba nefackuje. Občanku má teprve rok. Tomáškovo jméno je celé zarudlé a oteklé. Raději ještě týden počká, aby měl překvapení v celé své kráse. Aby pro ni bylo týdenní čekání a odloučení snazší, řekne mu, že jede pryč. Kdyby jí totiž jenom naznačil, že by s ní chtěl být, hned by přijela a zkazila překvepení. Ale holky ve třídě to musí vidět hned. „No nekecej! Tys na to fakt šla?“ „Ty seš hustá. Kolik to stálo? Bolelo to?“ Monice září oči. Přesně takhle si jejich obdiv představovala. „Ani ne, ze začátku to trochu píchalo, pak jsem to ani necítila.“ Ledabylý tón se jí povedl skvěle. Už se strašně těší, jak překvapí Tomáška.
Je to přesně týden a Monika se chystá na velkou návštěvu. Cestou si v duchu přehrává různé situace, při kterých by mohla své tetování odhalit. Už stojí přede dveřmi. Odemyká půjčeným klíčem a hlavu má plnou myšlenek o miláčkově radosti. Chudák Monika. Kvůli svému nadšení si ani nevšimla, že jsou u dveří cizí boty. Dívčí boty. Po otevření dveří do ložnice jí ztuhl úsměv na rtech. Tahle návštěva tu není zřejmě poprvé. Monice se do očí derou slzy. „Jak mi to jen mohl udělat? Prosím, ať je to nějaký omyl. Jenom nedorozumění.“ Ale Tomášek se netváří, že by tu tahle návštěva byla omylem. Když Monika utíká pryč po schodech, cítí mnohem větší bolest než při tetování. Je to, jako by se do ní zabodávalo tisíce jehel. Doběhne domu. „Maminko, já jsem tak strašně nešťastná!“ Ano, teď už se s maminkou poradí. Dřív pro ni její rada nebyla důležitá. Vždyť vůbec nechápe, že Tomáš je láska na věky. Kdyby tak bývala maminku poslechla. Ale chtěla být in. Proto má Tomášovo jméno na rameni. Teď je tedy doopravdy in, nebo v, ale v háji.
Monika teď každé odpoledne jezdí po škole na brigádu. Nějakou dobu ještě zřejmě bude. Odstranění tetování není zadarmo. Ale hlavně to příšerně bolí. Monika má pořád ještě na rameni napsáno Tomášek. Za pár měsíců zbyde jenom jizva. Zkušenost však bude mít do konce života. „Stálo mi to tedy za to?“ Teď už si odpověď na tuto otázku před každým velkým rozhodnutím pečlivě zváží.
|
pr4cgremar_1
|
Kontrolní slohová práce
Líčení
Klára Chmelíčková
třída: VIII. B
15. 12. 2008
Mé oblíbené místo
…Urostlé a štíhlé vysoké smrky, které se hrdě naklánějí ve větru, jenž líbezně zpívá a tančí ostře zařezaným údolím, mezi skalami, které mají vlastní smutné a chytré tváře.
Na velké ostré kameny hlučně naráží křišťálově čistá voda a rychlostí odnáší mrtvé listí, které zapomnělo spadnout již dříve, když mělo svůj čas. Vzduch nad potokem, chladný jako zimní ráno a čistý jak křišťálová voda, rozjasňuje mysl, při smutku pohladí a veselého rozesměje. Ptáci v korunách stromů si hlasitě povídají a škádlí se. Zvěř se na zelené pasece plné borůvčí šťastně a volně pase. Sojka rychle prelétne nad pasekou a vykřikne varovný tón. Zvěř se odrazí zadníma nohama od slunce prohřáté půdy a stratí se hluboko ve smíšeném lese, kde si buky šeptají a veverky přeskakují ze smrku na smrk.
Zapadá slunce. Obloha se zbarvuje krvavými odstíny a obláčky do růžových županů se žlutým lemem.
Stromy za sebe vrhají ostré stíny a tiše si libují ve večerním vánku, který se už nedává srovnávat s onou zuřivou vychřicí. Listy buků se jemně pohupují z leva do prava do nekonečně stejného hučení potoku, který se nemnění jak při východu slunce, tak při soumraku.
Na rychle tmavnoucí oblohu vystoupí první hvězda. Pyšní se oslnivým třpitem a shlíží dolů, hluboko do malích tůněk v potoce, kde se chystají spát mrštní pstruzi. Přes den se vyhřívajíc na sluníčku. Ještě před usnutím zazpívá ptáček večerku a potom uloží vyčerpanou hlavu pod lesklé křídlo, sloužící jako peřina. Zanedlouho se na indigově modrou oblohu vyhopl velký jasný měsíc, který pozor na noční krajinu a opatruje zvířátka při spánku, snění i bdění. Hvězdy, oddané měsíci mu pomáhají obhlížet lesy i řeky a planiny. Noc je klidná, jen rachot potoku ruší noční klid. Vítr se ztišuje, jakoby nacházel útěchu na tomto krásném místě, mém nejoblíbenějším.
|
cl8bchmkla_1
|
Návrat domů z Anglie
Žádný kufr není tak veliký, abych ho nedokázala zaplnit. Stejně tak tomu bylo před třemi lety, kdy jsem se po třech týdnech strávených na jazykovém kurzu v anglickém Exeteru vracela domů. Vytáhla jsem svůj loďák a začala balit. Chvíli jsem ještě vzpomínala na odpoledne strávená s partou lidí stejného věku ze všech koutů světa a pomaličku se srovnávala s myšlenkou, že se z těchto překrásných chvilek nenávratně stávají vzpomínky a vše už je jen blízká minulost. Zpočátku jsem měla velkou radost z nakoupených dárků pro svou rodinu, které jsem za celý pobyt pečlivě nashromáždila. Radost však po pár minutách vystřídala panická hrůza, že nebudu schopná ohromný kufr zapnout. Po hodině úsilí jsem zdárně všechny své věci zabalila jak do kufru, tak do tří příručních tašek různých velikostí. Jakou jsem z toho měla radost! To jsem ještě netušila, co mě v příštích pár hodinách čeká.
Dopoledne mě moje hostitelská rodina, která se o mě celé tři týdny starala, odvezla na autobusové nádraží v Exeteru. Autobus již čekal na nástupišti a my si koukali trochu pospíšit, aby mi neujel. Okolo jedenácté jsem spokojeně seděla na svém sedadle {v autobusu}<in>, se kterým jsme měli absolvovat tříhodinovou cestu na letiště Halthrow v Londýně. Tedy, z počátku jsem si myslela, že tříhodinovou, tak dlouho mi totiž trvala počáteční cesta z letiště do Exeteru.
Po prvních padesáti kilometrech jsme se dostali do mírné zácpy. Nebyl ještě důvod panikařit, vždyť jsem s menšími potížemi na dálnicích předem počítala a mezi odletem letadla ve čtyři hodiny jsem měla téměř hodinovou rezervu. Z menší zácpy se ale bohužel brzy vyklubala zácpa jako hrom, jak mi řidič autobusu zsdělil, dlouhá skoro až k Londýnu. Rychle jsem zpanikařila. Čas se vlekl neuvěřitelně pomalu. Nevím, jak dlouho jsme již popojížděli krokem, když mi začalo být jasné, že letadlo nejsem schopná stihnout. Neměla jsem žádné zbylé peníze, kredit v telefonu mi před pár dny došel a neměla jsem nejmenší tušení, co budu sama samotinká dělat na letišti přibližně pět krát rozlehlejším než je Ruzyně. Ze všeho nejdřív jsem potřebovala mluvit s tátou. Půjčila jsem si tedy od spolusedícího pána mobilní telefon a zavolala mu. Byl zrovna na chalupě a neměl ponětí, jak by mi pomohl. Slíbil tedy, že zavolá mámě do Prahy, snad něco zjistí a zavolá mi zpátky. Po půl hodině se konečně ozval. Máma volala na Ruzyni a jelikož jsem měla koupenou nejlevnější letenku, neměla jsem nárok na telefonické posunutí letu nebo jakoukoli náhradu. Jedinou mojí možnost představovala kancelář Britisch Airways Office, kteří mi zajišťovali jak autobusovou, tak leteckou dopravu. Hned po příjezdu na letiště v pět hodin jsem se vydala se všemi svými zavazadly hledat danou kancelář, která byla snad až na druhém konci terminálu. Před kanceláří jsem pochopila, že nebudu nejspíš jediná, komu dnes letadlo uletělo a trošku se mi ulevilo. Ani už vlastně nevím proč. Možná za to mohl pocit, že v tom přece jenom nejsem sama. Za přepážkou seděla mladá, hnědovlasá slečna v tmavě modrém kostýmku, připomínající mi letušku z amerických filmů. Vlídně se na mě usmála, pokynula hlavou a zavolala si mě k sobě. Nedokázala jsem to v sobě déle dusit. Rychlostí blesku jsem na ní začala chrlit, že to nebyla moje chyba, a že to, že mi uletělo letadlo vlastně nebyla ničí chyba, prostě jsem na dálnici uvízla v zácpě a nic jsem s tím nebyla schopná udělat. Všechno jsem jí vysvětlila a do nejmenších podrobností cestu popsala. Dál se na mě lhostejně usmívala a já nechápala, jaktože může být tak klidná, když já jsem v tak šílené situaci! Něco si začala zapisovat, postupně se mě ptala na osobní údaje. Srdce mi tlouklo tak prudce. Co budu asi dělat, když mě pošle s nezájmem pryč? Při mé odpovědi na otázku kolik mi je let se však hodně změnilo. Po pravdě jsem jí odpověděla, že mi před třemi měsíci bylo 15 let. Změřila si mě zkoumavým pohledem a odběhla někam do zadních prostor kanceláře. Trpělivě jsem čekala. Amni jsem nemohla uvěřit tomu, co mi po návratu sdělila. Jako odškodné od Britisch A. Office jsem dostala nejen letenku na příští den, ale i přenocování v hotelu.
Tato příhoda je pravdivá a věřte mi, nikdy už bych neletěla s jinou společností, mám s ní výborné zkušenosti.
|
pr4ckekale_1
|
Jiří Wolker
Těžká hodina
Název básně vyjadřuje jakési těžké období při psychickém přerodu z chlapce v muže. Vyjadřuje především své pocty a to, jak začíná cítit, že život muže je mnohem těžší, než jeho dosavadní život chlapce. Básník se cítí být v tom nejtěžším období svého přerodu a hledá jakousi spřízněnou duši, která by při něm stála a zbavila ho opuštěnosti, která je velice silným motivem spolu se smutkem a bezradností v celé básni. Touží se změnit v silného, odvážného, statečného a nesmlouvavého muže. Báseň je velice obrazná, básník v ní využívá velice velkou slovní zásobu, nevystupují zde žádné postavy což ještě více navozuje pocit opravdové samoty. Básník se rozhodne vzdát svého chlapeckého srdce, ale ještě se necítí být opravdovým mužem a ani nevěří, že by se jím stát mohl.
|
js9bkanbea_1
|
Svacina
Osnova
1) Cas na svacinu
2) Co „zdravého“ ke svacine
3) To už je taky minulostí
„Co deláme o prestávce? Hrajeme si na hlodavce, hlody, hlody do svaciny. Nacpeme se vitaminy.“ Ano, jiste jste poznali známou básnicku Jaromíra Nohavici. Ale bohužel mám pocit, že už na ní v dnešní dobe není pravdivého skoro nic. Když pominu, že u nás ve škole probíhá přestávka tak, že vetšinou pretáhneme hodinu, pak sebehneme tri patra, prezujeme se, jdeme na prechod, cekáme na zeleného panácka, bežíme na druhou budovu, tam se zkusíme vyhnout školníkovi, ale vetšinou neúspešne, takže musíme stejne do backor, pak vybehnene do patra, najdeme trídu ve které je další vyucování a vyslechneme si, jak je možné že jdeme zase tak pozde...
Jiste jste si všimli, že na svacinu v tom shonu nebylo ani pomyšlení. Ale když už náhodou máme prestávku, kdy se nestehujeme, tak to svacíme, to ne, že ne. Nicméne s vitaminama, to rozhodne nemá nic spolecného. Ctvrtina trídy si prinese z domova chleba se salámem, v lepším prípade se sýrem. A zbytek využije k obcerstvení školní automaty, které nabízí nepreberné množství potravin od baget, pres sladké tycinky, jogurty až po jablka, ale ta jsem bohužel ješte nevidela, že by si nekdo koupil. Obcas má nekdo k pití místo Koly ovocný džus, ale mužeme polemizovat, jak je to tam s vitaminama. Jednou vlastne mela jedna nejmenovaná spolužacka hroznové víno od „vietnamce“ ale vzhledem k tomu že si ho neomyla...
Matne si zpomínám, že na základní škole jsme jako malý prísun zdraví dostávali mlícka, ale to už je dlouho a buh ví, jestli to není už dávno minulostí, jako ta básnicka.
|
grP4svoter_01_1
|
Slohová práce školní
Jiří Vlach
14. prosince 2007
O reklamě (fejeton)
Reklama je fenomén dnešní doby. Je všude tam, kde si ji dovedete představit. Doma, na ulici, na toaletním papíru, umí vlézt třeba i na mozek. Kdo nemá reklamu, neexistuje.
Nejdotěrnější je bezpochyby reklama televizní. Její vysílací doba se každým rokem prodlužuje, až to někdy vypadá, že se stává hlavním televizním pořadem večera. Není výjimkou, že dvouhodinový film trvá kvůli reklamě i přes tři hodiny. Podobné je to i s reklamou v časopisech. Znám plátky, ve kterých zhruba jednu polovinu jejich obsahu tvoří pouze reklamy. Je ale pravda, že někdy může být reklama také to jediné, co se v nich dá číst…Reklama na internetu zase může zdržovat přenosovou rychlost. Paradoxní jsou situace, kdy jsem zdržován reklamou na rychlé internetové připojení, které vlastním.
Reklama v rádiích zdržuje od poslechu muziky. Bohužel poslední dobou se i samotná hudba stává pouze jakousi reklamou pro své interprety. Popové písničky, takzvané hitovky, jsou psány účelově, za cílem udělat co nejlepší reklamu albu, na kterém se nachází, a tím vydělat co nejvíc peněz skupině či zpěvačce, která jej nahrála. Čili rádiové stanice jsou vlastně jednou velkou reklamou. Nenápadně se tváří reklama ve filmech. Působí navenek velice přirozeně, ale přitom je její umístění ve filmu předem velmi šikovně a pečlivě připravováno.
Dá se tomu nějak zabránit? Je to vůbec všechno tak špatné? Myslím, že bych dokázal najít i dobré věci spojené se slůvkem reklama. Například v obchodě můžete reklamovat vadné zboží. Fotbalisté mohou reklamovat ruku, hokejisté reklamují postavení mimo hru. Předseda vlády zase proklamuje nějaké nekalé jednání svých konkurentů z opozice. Ale to už se dostáváme někam, km nechci. Zkrátka, shrnul bych to jednou větou: Reklama může být užitečná, ale nesmí se přehánět.
Osnova:
1) Úvod
2) Stať:
- reklama televizní
- reklama rádiová
- reklama v hudbě
3) Závěr
|
cb4cvlajir_01_1
|
Tak tady žiji
Tak tady žiji! To bylo téma, na které jsme měli psát slohovou práci. Jako první mě samozřejmě napadlo město, ze kterého pocházím, a to {město}<priv>. Poté co se sem vracím pouze na víkendy, jsem si uvědomila, co toto město pro mě opravdu znamená!
Po přijetí na školu do Českých Budějovic jsem si začala plánovat aktivity v rušném městě. A z malého klidného městečka u Písku pouze s 10 000 obyvateli jsem chtěla pryč. Stačil mi jen měsíc a při návratu DOMŮ jsem si doslova užívala klid a ticho.
Ráda vyhledávám příležitosti, při kterých bych se mohla jen tak projít po městě a vzpomínat na příhody, které jsem prožila. Ty se mi především vybavují v místě bývalého bydliště. Ne proto, že je tam škola, kde jsem zažila krásné chvíle, našla pár přátel, kteří se skutečně dají považovat za pravé a dá se na ně spolehnout, ale především mám tuto oblast ráda kvůli tomu, že jsem zde prožila opravdu nádherné dětství. Spočívalo v úplně obyčejných věcech. Hráli jsme si s panenkami, na schovávanou, pletli náramky a vymýšleli nové věci. Jsou to činnosti, které vykonává každé dítě, ale ve mně zanechaly milý dojem.
Součást mého mládí byla babička, která svými příslovími jako „Opakování, matka moudrosti“ či „Kdo uklízí i po tmě najde“ mě svým způsobem vychovala. Je to člověk, který patří k mému domovu, na kterém mi moc záleží a o kterém jsem se musela zmínit.
{město}<priv> samo o sobě je místo nezajímavé, ale pro ty, kteří tam zažili svá tajemství, příběhy i starosti, to je místo s neodolatelnou atmosférou, kterou je pro mě velmi složité vyjádřit {slovy pouze -> pouze slovy} na papír.
Osnova:
1. Úvod: {město}<priv>
2. Stať: Návrat domů
Mé dětství
Babička
3. Závěr: Neodolatelná atmosféra
|
cb1apolhed_02_1
|
UMĚNÍ
Já mám rád hudbu, protože je hodňe zvučná. Hudba slouží lidem tím že je uklidňuje a rozveseluje. Styl hudby se mi líbí: rock, jazz, pop, hip hop, blues. Já chodím do hudební školy, a chodím hrát na trubku, a proč protože se mi to líbí. Mám rád hudbu.
A myslím si že bez hudby by nebyl svět veselý. Jak si třeba představíte koncert bez hudby? To přece nejde. Hudba je prostě základ života a vesmíru. Prostě já žiju pro hudbu. <img hudební nástroj>
|
hr5budkry_04_1
|
8. 9. 2010
XXX
Čau Adame, sou tu velký pařáky je teplí moře. A máme dost heský pokoj, je tu pěkný tobogán<.>
A votravujou vosy<.>
Adam.
|
cbrod5e_01_1
|
Tereza Vavřinová
25. 2.
2. písemná práce
TÉMA: Charakteristika – Můj oblíbený televizní hrdina
Osnova: Úvod
Vnější popis
Vnitřní popis
Závěr
Mezi postavy, které mě na televizní obrazovce nejvíce zaujaly, patří bezesporu nejsympatičtější člen světoznámé animované rodiny Simpsonů Bart. Někomu se může zdát, že je to pouhý nevychovaný, hrubý a sprostě mluvící spratek se žlutým účesem natuženým na vrcholku hlavy do tvaru ježka, který tráví svůj život vymýšlením lumpáren a potloukáním se po ulicích. Snad to i někdy vypadá, že jediným jeho cílem je dohnat k šílenství nejen svou podobně kontroverzní rodinu, ale dalo by se i říci, že i všechny ostatní postavy seriálu, které se od ježatého nezbedy ocitnou ve vzdálenosti menší než 5 kilometrů. Bartovi odpůrci by mohli argumentovat i tím, že si Bart počíná, jako by neměl nikoho kromě sebe rád. Ano, i takový se může zdát na první pohled, ale při troše snahy a odsunutí všech předsudků musíme souhlasit, že mu tyto vlastnosti byly připsány neprávem. Možná si svou pověst vysloužil svým nezvyklým vzhledem, kterým by asi přecejen v normálním „neseriálovém“ světě vybočoval z davu – No, dovedete si představit, že kráčíte po ulici a před vámi se objeví chlapec s barvou pleti, která by se dala přirovnat k ementálu, malýma drzýma očkama a již výše zmíněným účesem, navíc doprovázen svým nejvěrnějším společníkem – prakem? Inu, byl by to asi nezvyklý pohled a mohlo by se zdát, že by „nezasvěcení“ mohli Barta podezírat ze žloutenky. Diváci a fanoušci seriálu ovšem vědí, že svým se vzhledem se Bart Simpson nijak příliš neliší od ostatních aktérů, a dokonce by se při pohledu na kompletní sbírku seriálových postaviček mohl řadit i do konzervativnější skupiny (ale rozhodně ne usedlé...).
I uvnitř je Bart rozhodně jiný, než se na první pohled zdá. Je nutno uznat, že se občas (no, skoro v každém díle) jeho vinou něco rozbije, pokazí, zničí nebo vybuchne. Každý z nás ale musí věřit, že Bartovy průšvihy počínaje odchodem učitelky do léčebny a konče snad až atomovým výbuchem nejsou úmyslné. Bart je prostě smolař, a i když to tak někdy nevypadá, tak svých činů hluboko v srdci lituje. Nemusíte se mnou souhlasit, ale dokonce bych Barta Simpsona označila za citlivého chlapce, který si opravdu nezaslouží pravidelné škrcení ze strany jeho cholerického otce Homera na konci každého dílu. Bart, i když není zrovna moc chytrý, má dobré srdce a určitě má rád svoji rodinu a hlavně sestru Lisu. Rozhodně mu také nelze upřít upřímnost, za kterou často později pyká. Také rád improvizuje a z jeho činnosti často vyplyne i něco dobrého. A to už není málo dobrých vlastností na jednoho malého kluka, nemyslíte? Proto se zkuste na Bartovu osobnost podívat ještě jednou, důkladně zvažte všechny zápory a než ho odsoudíte, tak mu prosím dejte ještě jednu šanci.
|
pr1evavter_02_1
|
PPŮZKUM
Píše se rok 1969 a já jsem právě přijel do Vietnamu, abych nahradil radistu u speciálních jednotek. Můj velitel mi vyprávěl jak můj předchůdce zemřel. Měl smůlu, když jel do jedné vesnice, aby společně s doktorem Harrisonem naočkoval domorodce, tak ho jeden ze sniferů Vietnamské armády trefil přímo do hlavy.
Omlouvám se, že jsem se vám nepředstavil, moje jméno je John Wilks, jsem americký voják, který ještě nikdy nevystřelil na živý cíl a ještě nikdy nebyl na bojové akci.
Poté co jsem se zabydlel jsem dostal zbraň, polní vysílačku a byl jsem přidělen do malého komanda, kterému velel seržant Nelson, jako zdravotník fungoval voják třetí třídy Harrison, stopař byl Vietnamec ve službách americké armády, já vlastně ani nevím jak se jmenoval, ale všichni jsme mu říkali Bono. Do této skupiny ještě patřil Horcoff, náš kulometčík a náš ženista Calington.
Jednou k nám přišel seržant Nelson a říká: „Chlapi, dneska máme důležitý úkol!“
První se ozval Horcoff: „Jakej úkol? Doufám, že tam bude hodně střílení!“
Na to mu však Nelson odpověděl: „Nebude, máme prohledat oblast tří kaňonů na východ od hranic s Kambodžou!“
Bono pak dodal, že máme najít a zničit skladiště zbraní a munice Vietkongu a Nelson dodal: „Připravte se za hodinu vyřrážíme!“
Když nastal okamžik vzletu naší helikoptéry, která nás vysadí asi 5 mil od kaňonů bylo asi šest hodin Večer.
Za dvacet minut jsme už stáli na pevné zemi v krásné husté džungli.
Nikdy jsem nic podobného neviděl a uchvátilo mě to.
Nelson vydal rozkaz Bonovi: „Veď nás ke kaňonům!“ a poté dodal ať se pohybujeme co nejpotišejíi. Procházíme hustou vietnamskou džunglí už půl druhé hodiny, konečně vydíme začátek stezky, u které se měl skladiště nacházet. Hned se vyskytl jeden problém, zahlédli jsme malou skupinu rejžožroutů, takhle jsme říkali všem vietnamským vojákům a ozbrojeným domorodcům, kteří se snažili nás vypudit z Vietnamu, jak hlídkují.
Nelson řekl, že dál půjdeme až se setmí a že půjdeme korytem řeky, abysme nezanechali za sebou stopy.
Je sedm hodin a právě se setmělo,. Scházíme pomalu k bystřině a v tu ránu Bono ze sebe vyhrkne potichu svým přízvukem: „Stát, “Paudži.“ Paudži byli pasti, byly to vykopané jámy, ve kterých byly zabodány bodáky z bambusových větví.
„Dobře“, řekl Nelson a pomalu a s velkou opatrností jsme se přesunuli k řece.
Nastal čas se posunout k dalšímu kaňonu, a tak jsme korytem řeky postoupili až k místu kde se stezka začala odvracet k nebi.
Stoupali jsme po stezce až na kam to šlo a poté jsme začali prohledávat úpatí hory, kde jsme podle zpravodajců za letec pomoci leteckých snímků měli najít skladiště. Za husté tmy pochodujeme křovisky až se před námi objeví skupina asi čtyř Vietnamců. Začali jsme střílet, ale jen pistolí, které měli tlumiče, abysme nevzbudili pozornost. Prohledáváme místo kde ti čtyři stáli a najednou se Harri propadl někam pod zem. Nelson se ho zeptal jestli je OK. Harri odpověděl: „Jo jsem v pohodě a navíc jsem si myslím, že jsem to našel.
Slezli jsme k němu a měl pravdu, bylo to vyhloubené skladiště asi dva a půl metru hluboké a mělo pět metrů na jednu i na druhou stranu.
Bylo tak dobře zamaskované, že nebýt Harriho pádu, tak jsme ho určitě nenašli. Nastal čas prozkoumat další destinace, vyznačené na mapě jako možná skladiště.
Calington nastražil nálož výbušniny, aby skladiště zničil.
Asi za pět minut po odchodu se ozvala strašlivá rána, bylo to skladiště a Callington se jen tak pousmál a dodal: „Když zničit tak pořádně!“ Všichni se usmáli a pokračovali dál. asi po třech mílích jsme došli na místo, kde mělo být další skladiště, prohledali jsme úplně všechno, ale nikde nic.
Přišla řada na mě. Nelson řekl: „Zavolej na velitelství a řekni, že na stanovišti 2 nic není a, že jdeme na trojku.“
Zavolal jsem a tam mi řekli, ať sebou pohneme že se za chvíli vyjde slunce a bude těžké najít to třetí, protože k nic se dostat na místo vyzvednutí helikoptérou.
Nelson mi vzal vysílačku a zeptal se co máme dělat. Dostal odpověď: „Jděte na určené místo vyzvednutí, to další skladiště není důležité.“
Šli jsme a asi míli od místa extrakce nás napadla skupina vVietnamců, naštěstí to schytal jen Horcoff, kterého střelili do ruky. Harri mu to obvázal a zeptal se ho: „Jak se cítíš?“ Horcoff je zamumlal: „Báječně, sice to trochu bolí, ale tři z nich jsem dostal.“ Horcoff byl prostě blázen, který rád zabíjel. Nikdo neví proč, ale měl to rád.
Nakonec jsme se dostali na určené místo, já zavolal, že jsme tam a přiletěla pro nás helikoptéra.
Když jsme se vrátili tak nás Nelson všechny pochválil za dobrou práci a šli jsme se pořádně prospat.
|
pr4atkuc_a_1
|
Tematičnost knihy
Autor si vybírá náměty, které jsou specifické pro jeho dobu. Volí si vážná témata, ale i situace, které můžete zažít na ulici. Z těchto témat dokáže se svojí brilantní hrou s jazykem a neotřelým humorem udělat někdy absurdní, leč velmi poutavé texty. Právě těmito ztřeštěnými texty chce ukázat, že kvalitní humor lze udělat i z vážných věcí.
|
js9mra_02_1
|
Osnova:
1. Úvod – výjmečný muž
2. Stať – duby
– břízy a javory
3. Závěr – příznivý dopad jeho činnosti
Elzeard Bouffierd
Elzeard měl mnoho vlastností, kterých si lidé velmi cenní. Při práci využíval své pracovitosti, pečlivosti a sebejistoty. Žil ve velikém souladu s přírodou. Po většinu života choval ovce, když zestárl, pořídil si včely. Cigarety mu nic neříkaly.
Jeho životní náplní byly stromy. Nevím jestly vysazování stromů měl za koníček nebo druhé povolání. Mnoho let vysazoval duby. Každý večer si připravil sto kvalitních žaludů a následující den je vysázel.
Zkoušel i vysazovat břízy a javory. Břízy se uchytily, ale pro javory zde nebyla vhodná půda. Poté co se „jeho les“ rozrostl do větších rozměrů, postavil si kamenou chatu a občas v ní bydlel.
Když zestárl, nejvyšší stromy měřily šest nebo sedm metrů a uhlíři je pálili na uhlí. Díky stromům se zlepšily podmínky pro život, vznikaly nové vesnice a krajina zkrásněla. Díky jeho práci byli šťastni i další lidé, kteří se přistěhovali do tohoto kraje. Nezemřel v lese, ale v domově pro přestárlé.
Z povídky Jeana Giona Muž, který sázel stromy<.>
|
am8alofmic_1
|
(Noční můra s reálným rozměrem)
Byla sobota okolo jedné hodiny ranní. Ostrý vítr profukoval šerými ulicemi. Všude bylo mrtvičné ticho. Jediný zvuk, který bylo možné zaslechnout, byl klapot dámských bot. Vyzývavých bot na vysokém podpatku patřící šestnáctileté dívce vracející se z diskotéky. Šla sama, protože kamarádky, které ji doprovázely, chtěly na diskotéce ještě zůstat. Ona se ale nebavila, celý večer se nevyvíjel podle jejích představ, a tak se rozhodla, že půjde raději domů. Chtěla být doma co nejdříve, a tak místo obvyklé trasy zvolila zkratku parkem, který byl díky pozdní noční hodině úplně opuštěný. Dívka se už viděla doma, ve své posteli. Z poklidných představ ji vyrušil zvuk, který se do obrazu nočního parku nehodil. Byly to kroky, rázné mužské kroky. Dívka zatajila dech a zrychlila. Dotyčný za ní však zrychlil také. Dala se do běhu, teď už nebylo pochyb o tom, že ji někdo sleduje. Čísi ruka ji chytila za rameno a silou ji mrštila na zem. Do nosu ji bouchl silný pivní opar. Snažila se násilníkovi vší silou vytrhnout, ale nešlo to. „Drž nebo to bude horší!“, zachroptěl vztekle. Něco z jeho hlasu jí říkalo, že by ho měla raději poslechnout. Sevřel pevně její ruce, roztrhal sukni a i přes veškerý odpor a prosby ji znásilnil. Ani v nejhorších představách ji nenapadlo, že by se tohle někdy mohlo stát zrovna jí. Ale stalo se a už to nešlo vrátit. Ležela na zemi a nebyla schopná se zvednout. Když po nějaké době vstala, málem se na roztřesených nohách neudržela. Ani nevěděla, jak se dostala domů. Přijala s ulehčením, že byt byl ponořen ve tmě. Rodiče věděli, že přijde pozdě, a nečekali na ni. V chodbě se jí otřela o nohu kočka, přešla ji však bez povšimnutí. Došla do svého pokoje a svalila se na postel. V tu chvíli se v ní všechno zlomilo a dala se do pláče. Cítila se špinavá, tak hrozně nenáviděla muže, který jí tohle všechno způsobil. Neviděla mu ani do obličeje. Jediné, co se jí živě vracelo byl odporný pivní pach a pocit bezmoci, který v té chvíli cítila. Byla si jistá, že o tom, co právě prožila, nikdy nikomu neřekne, na druhou stranu věděla, že to, co násilník udělal jí, může udělat i další dívce, ale nechtěla to znovu prožívat tím, že by o tom někomu vyprávěla. Ne, na to to bylo moc živé. Únavou a vyčerpáním nakonec usnula, i když se jí to zdálo předtím nemožné.
Od osudné noci uplynula nějaká doba a život dívky se začínal pomalu vracet do normálu. Jediné, co ji pronásledovalo, byly noční můry. Brzy ale měla jedna z nočních můr dostat reálný obraz.
„ „Je ti zase špatně?“, zeptala se dívky ustaraně matka. „Jsi celá bledá a zdá se mi, že poslední dobou ti je špatně často. Měla bys zajít k doktorovi, aby se na tebe podíval.“ Poslední slova dívka slyšela už zdálky, protože běžela na záchod, kde ze sebe vyzvrátila svoji snídani. Musela s matkou v duchu souhlasit. Opravdu jí bylo v poslední době špatně častěji, než bylo normální. Každé její vstávání provázely ranní nevolnosti. Ale nechtěla si nic připouštět.
Stáhla ruku na dveře s cedulkou Dr. Bedřich Samohel, gynekologická praxe. Zaťukala, zevnitř se ozvaly kroky a dveře otevřela sympatická sestřička. „Dobrý den, vy jste tu asi nová, že?“, zeptala se žena. „Ano, jsem tu poprvé.“ „A co Vás k nám přivádí, máte nějaký problém?“ „Mám... mám zpoždění.“ vykoktala ze sebe dívka nervózně. „A je tu možnost, že byste mohla být těhotná?“ „Obávám se, že ano.“ V tom se z vedlejší místnosti ozvalo: „Další, prosím!“ „No, jděte dál.“, pobídla ji sestra. Vstoupila do prostorné ordinace, které vévodilo gynekologické křeslo, které dosud znala pouze z vyprávění svých zkušenějších spolužaček. „Sestra mi říkala o Vašem problému, tak si prosím odložte a koukneme se na to. Aspoň Vás konečně zbavíme té tíživé nejistoty.“ Po krátké prohlídce, lékař vyřkl ortel: „Tak Vám musím potvrdit Vaše podezření. Jste opravdu těhotná a předpokládám, že vzhledem k Vašemu věku, to asi není zrovna šťastná novina.“ Dívka se dala do pláče. „Co budu dělat? Přece si to dítě nemůžu nechat!“, prolétlo jí myslí. „Těhotenství je zatím v počátečním stadiu, takže máte samozřejmě možnost výběru, zda si dítě ponecháte či nikoliv, ale chtěl bych Vám říci, abyste si to důkladně promyslela. Je to rozhodnutí, které může ovlivnit celý Váš život. Provedl jsem hodně potratů, kterých pak ženy v budoucnu litovaly. Také je tu možnost, že i přes veškerou opatrnost může být pacientka později neplodná a to poznamená každou ženu, takže si to nechte v klidu projít hlavou a řekněme, že třeba za týden se u mě zastavíte a řeknete mi, jak jste se rozhodla.“ „Děkuji Vám, pane doktore.“, řekla dívka napůl v mrákotách. Vyšla ze dveří a jako robot, aniž by pozdravila sestru sedící za stolem, vyšla z ordinace. Stejnými mechanickými pohyby vyšla také z celé budovy. Obličej jí zmáčel lehký podzimní deštík. Dívka byla na dně. Přece nemůže vychovávat dítě násilníka, a co hlavně, mít je ráda. Vždyť bude mít jeho obličej, možná i jeho násilnické sklony. Celý život by musela hledět do tváře muže, který jí zničil život. Ano, byla rozhodnuta. Potrat je to jediné možné východisko. Týden na to vkráčela odhodlaně do ordinace, kde své rozhodnutí sdělila také doktorovi. Ten se ale nezdál býti překvapen, což jí také vzápětí potvrdil svými slovy: „Čekal jsem to, jste přece jenom na dítě ještě moc mladá. Hodil by se Vám pateční termín?“, položil dívce otázku. „Ano, to mi vyhovuje.“ stručně odpověděla dívka. „Dobrá, tak se uvidíme v pátek“, podal jí ruku. „A kdybyste si to přece jenom ještě rozmyslela, stačí zavolat. Nashledanou.“ Dívka věděla, že už necouvne. Byla pevně rozhodnuta dotáhnout své rozhodnutí až do konce. A pak, kostky už byly vrženy.
|
pr4ekramar_1
|
Bylo nebylo
Pan Bažant měl radost, zrovna koupil své manželce dárek k narozeninám a dával si ho do kapsy. Spěchal na tramvaj, chtěj dnes být doma dříve, aby manželčiny narozeniny mohly patřičně oslavit. I přesto,že tramvaj byla přeplněná, cesta mu ubíhala příjemně. Už si říkal, že ženu překvapí, když bude doma tak brzo.
Když najednou s ním někdo trhl a ukradl mu peněženku. Pan Bažant zloděje ani nezahlédl, přes všechny ty nepřístupné obličeje to bylo nemožné. Neměl rád tyto přecpané tramvaje, vždy si na to dával pozor. Ale dne smyslel na narozeniny své ženy. Ani se nepokoušel běžet za tím kapsářem. Už si pomalu uvědomoval, co se vlastně stalo, a jaké to bude mít následky. Je jasné, že tato nemilá záležitost ho zdrží na několik hodin. „Chudák Josefína, takže ze společného večeru sešlo. Nebude mít radost, že přijdu pozdě, ale tohle by měla pochopit.“
Když se o několik hodin později dostal na řadu, začal policistovi svůj příběh vyprávět. Pomalým, znuděným hlasem se policista zeptal „Tak Vy říkáte, že Vám ukradli peněženku a mohl byste mi říct co jste v ní měl?“ .Pan Bažant sáhl do kapsy, aby se podíval do peněženky, co mu vlastně ukradli, když si uvědomil, že peněženku má na svém místě. Zmateně se podíval na policistu. Tak co v té peněžence vlastně bylo, nebo nebylo polohlasem řekl policista, který už pil svůj druhý hrnek kávy. „No víte mně vlastně peněženku neukradli, ukradli dárek, který jsem měl pro svojí ženu.“ Řekl zmateně pan Bažant. „A chcete nahlásit tuto krádež?“ Ne to je dobré, to byla jen taková drobnost.“ Omlouval se na odchodu pan Bažant.
Cestou domů stihl manželce ještě koupit květiny. „Josefína už bude určitě spát, no co oslavíme to zítra.“říkal si vduchu pan Bažant. Ráno pan Bažant vše Josefině vysvětlil, ta ho objala a přijala od něho překrásnou kytici oranžových růží.
Paní Bažantová byla vysoká a velice pohledná postarší dáma, která svého manžela bezmezně milovala, vždyť Matěj se k ní choval tak hezky. Měli se velice rádi, vzali se těsně před tím, než šel Matěj na vojnu, a to je bezmála 40 let.
Teď když je paní Bažantová dávno po smrti, vzpomíná na ní pan Bažant často. Občas si říká, bylo to vůbec, nebo se mi ta nádherná, citlivá žena jenom zdála?
|
js9pap_02_1
|
Moje školní tažka
Každý den nosím do školy batoh a v něm školní potřeby.
Batoh obsahuje tři části od nejmenšího po nejvetší. Je zbarven červenošedou je vyrobena z pevné látky. Zdobí jej tři zipy černé barvy a na nich čtyry jezci stříbrného otctínu. Tvar připomíná nepovedenou kosku. Na zádech jsou pevně připevněny dva červené popruhy, za které ji nosím na zádech
Jednotlivými zipy otevíráme schránku za schránkou. Vnitřní část batohu tvoří malá schránečka ve které, mám na den učení. Někdy mi to připomíná menší knihovnu.
Na tento batoh sem si už zvikla a mám ráda tu praktyčnost
|
cl6apapsar_1
|
3.11. 2005
Ondřej Kalát
1. písemná práce
Hisorie Heavy metalu
(Referát)
Milí posluchači, dámy a pánové. Dovoluji si vás uvítat u výkladu s názvem „Historie Heavy metalu.“ Předpokládám, že nejste fanoušky disko rytmů a že vás Heavy metal alespoň trochu zajímá, takže se pohodlně usaďte a vyslechněte si, kde se tento poslechově náročný styl vzal.
Všechno to začalo ve 20. letech 19. století ve Velké Británii Jazzem. Asi si ťukáte na hlavu a divíte se tomu, jak mohl legendární trumpetista Lous Armstrong ovlivnit Heavy metal, ale je tomu skutečně tak. Z Jazzu se ve 40. letech vytvořil Blues, který později přešel v Blues rock a Rock. Z Rocku se postupně vyvinul Hard rock, který můžeme považovat za přímého předchůdce Heavy metalu. Jistě mi dáte za pravdu, že kapely jakými byly Black Sabath nebo Deep Purple měli lví podíl na vzniku následovníka Hard rocku a tím byl právě Heavy metal.
V doslovném překladu znamená tento dvouslovný název těžky kov. Při poslechu Heavy metalu se vám jistě něco podobného vybaví. Tento styl je založen na dunivých rytmech a tvrdých kytarových rifech a je často instrumentálně velmi náročný. Dalším charakteristickými znaky jsou např. dlouhé vlasy, černý kožený oděv či materiálově nenáročné klipy.
Mnozí tvrdí, že první Heavy metalovou skladbou byl v roce 1969 singl liverpoolských The Beatles „Revolution“. Ale jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že čas Heavy metalu měl přijít o několik let později a to v 80. letech.
Na scénu se v té době dostávají britští Judas Priest a Iron Maiden a v USA skupina Manowar, která nosí označení „nejhlasitější skupina na světě“ a nutno dodat, že právem.
Heavy metal však nejvíce ovlivnili již zmiňovaní Iron Maiden, kteří kolem roku 1978 vytvořili v Anglii tzv. NWOBHM (New wave of British Heavy Metal), což v doslovném překladu znamená „nová vlna britského Heavy metalu. Jejich hity „Run To The Hills“ nebo „Factor X“ dokazují revolučnost této kapely. Díky „Ironům“ se Heavy metal dostává do všech koutů planety. Ve Švédsku vzniká skupina Hammerball a v Německu Rammstein nebo např. Metallica s plouživým hitem „Nothing Else Mathers“, který každý z vás jistě dobře zná.
Určitě teď netrpělivě čekáte na české zástupce Heavy metalu, ale asi vás zklamu. V Česku totiž žádnou typicky Heavy metalovou kapelu nenajdeme. Ale za sympatické snaživce můžeme považovat Arakain a Kutyzány z 25. Avenue a excelentním kytaristou Tomášem Varteckým v čele.
O tomto úžasném stylu bychom si mohli povídat ještě hodně dlouho, ale s lítostí vám musím oznámit, že náš čas vypršel. Závěrem bych chtěl dodat, že Heavy metal položil základní kámen několika dalším stylům. Za zmínku stojí třeba Thrash metal nebo Death metal. A to už je opravdu všechno. Děkuji za pozornost a doufám, že vám tento výklad alespoň trochu pomohl vyznat se v této tvrdé, ale o to krásnější hudbě.
|
pr2cfkalond_01_1
|
Ivana Kováčová
Třída: VIII. B
Datum: 4. 11. 2009
1. Slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
GooN
Goon je policista v malém městečku jménem Petersofod. Goon nosí policejní uniformu do které se sotva vejde, to nám prozrazuje že je velice tlustý. Má černé vlasy a černé obočí. Jeho červený kulatý nos se nedá přehlídnou, děti mu občas (říkají) říkávali, že má nos jako pivoňka. Většinou je v jeho obličeji zamračený výraz, proto se ho každý bojí. Je to také hodně hloupý, ještě nikdy nevyřešil ani krádež a pod.
Nemá rád děti a hlavně psy. Děti ho nesnáší protože vždi vyřeší samí případ dřív než pán Goon. Když pán Goon je na ulici a jsou tám i děti a on naně zařve „Zmizte!“ – tímto si pán Goon vysloužil přezdívku zmizík.
Nikdy mu nic nedojde. Děti mu jednou připravily falešný stopy a pan Goon je hned označil za nesmírně důležité důkazy. Každý pes ve městě ho neměl rád. Jakmile ho pes uvidí, začne ho hryzat do lýtka. Pán Goon má rád převleky, ale děti ho v tom vždy poznají. Jednou se pán Goon převlékl za klauna, šli kolem dětí a pozdravili pana Goona „dobrý den pane Goone“. Klaun jim řekl, že není Goon, a děti smíchem řekly „a odkdy klaun nosí policejní boty“? Pán Goon každý večer jezní na kole na ohlídku, přicestě ho obtěžují děti. Jednou se rozhodl, že pojede zkratkou a skončil v rybníku. Pán Goon nechtěl být policista ale řezník. Libí se mi na něm se nechá snadno nachytat, třeba jeden člověk předstíral, že je hluchý a pán Goon na to skočil. Někdy se divím že ho ještě nevykoply, místo aby pracoval válí se u televize.
|
kl8bkoviva_1
|
Osnova:
1) d písmo
2) a) pravopis
b) slova a slovní tvary
3) ovládání pravopisu
Lidé si vytvořili soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Písmo je hláskové a hlásky zaznamenáváme písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou<.>
Mluvené projevy písmen označujeme za soubor s mnázvem pravopis<.>
V Pravopisu rozlišujeme slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně např vír – výr. Pravopis mnám dává možnost poznat, jak je slovo utvořeno.
Jazykové Ku kultury nejvíce zdůrazňují pravidla pravopisu.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132
|
am8akromat_1
|
Úvaha
Na co mi ta škola vlastně je?
Zadané téma Na zadané téma bych mohla vytvořit klidně celou knihu, tak často se nad tímto touto otázkou pozastavuji. Ale A přechodem na ‘vyšší gympl‘ se frekvence značně zvýšila. Pokusím se to zkrátit a začnu tou nejdůležitější věcí – zdravím. Zajímalo by mě, jestli někdy některého pededoga napadlo, jak je celý systém vzdělávání zatěžuje rozvíjející se organismus. Předně – nedostatek spánku! Byla bych schopná vstát vesele v 6 ráno, kdybych taky mohla jít v odpovídající dobu spát. Jenomže množství domácí práce mi to jaksi neumožňuje. Tady se také nabízí otázka, proč sedím v podstatě celý den ve škole (7 hodin!), když se pak stejně ještě musím otravovat doma minimálně další dvě hodiny, a to když mám štěstí. Ale zpátky ke zdraví. Co takhle školní taška? Každý den se s ní táhám a ve pěstuji si líbezný hrb. O tom, co způsobuje přílišné sezení v lavicích, snad ani nemusím mluvit. Možná namítnete, že máme možnost se protáhnout na hodinách tělocviku. Ovšem, zahrát si volejbal je fajn, ale viset na hrazdě a celá rudá se slzami v očích vysvětlovat tělocvikáři, že se prostě cítím líp pevně oběme nohama na zemi, mě už taky docl docela unavuje. A málem bych zapoměla – š vytíže
Další důležitou věcí v životě dospívajícího jedince je společenský život. Ten by zřejmě měl být dle mínění některých kantorů zakázán spolu s koníčky, protože škola (a hlavně matematika!) je to nejdůležitější na světě! A to, co je v sešitě, je Písmo Svaté! Takže když už si člověk zvládne během pětiminutové přestávky někoho nabalit, tak ho při první puse seřve některý pedadog, že tohle se přece ve škole nedělá! Pane bože, kdo to kdy viděl, takový exhibicionismus!
Ale taky bych zmínila něco dobrého, škola nás mnohému naučí. Například naučit se jednat s neuvěřitelnými blbci, kteří nad vámi mají jistou převahu jakožto autority. Díky bohu, není jich mnoho...
Závěrem něco o mé motivaci studovat zde na osmiletém gymnáziu. Rozho Tušila jsem, a správně, že to je rozhodně lepší než základní škola. S člověkem se zde nejedná, jako s retardem, který musí jíst akorát lžící, ale naopak jako s poněrně inteligentními bytostmi. Na vyšším gymplu se od nás zase ale očekává vyjímečná inteligence inteligentní bytostí.
|
kg05snopet_1
|
{obec}<co>, 8. září
Ahoj Adame
Dojeli jsme dobře. Má mse dobře těšímse až tě uvidím. Jesem v škole je tady nuda, počasí je ošklivé. ahoj těšim se na tebe.
Tvůj
Adam
|
cbrod5q_1
|
Berná, Kristýna, V. C, 07/08
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
Osnova
1. projížďka 4. jede pro pomoc
2. nepozornost 5. volání o pomoc
3. první pomoc 6. nemocnice
9. října
Nehoda
Jednou se Tomáš rozhod že pojede v neděli ven hned po obědě a že vezme i své kamarády Jirku, Ondru a Honzu.
Jenom že když kluci vyjeli zjistily že musí přes silnici když byli kluci na druhé straně rozjel se i tomáš ale nerozhlídl se a tak ho srazilo auto.
Kluci mu okamžitě jeli pomoc Jirka a Ondra mu jeli poskytnou prvé pomoc.
Honza jel k telefoní budce aby zavolal do nemocnice.
Záchranka tam byla hned a odvezla ho do nemocnice kde zjistily že si zlomil nohu maminka si pro něj přijela a doma si zapamatoval že se bude vždycky rozhlížet.
|
bu5cberkri_01_1
|
Na co mi ta škola vlastně je?
Já si osobně myslím, že škola je takový základ do života. V každém předmětu se naučíme něco, co možná budeme potřebovat. Za sebe bych řekla, že já moc nikdy nebudu potřebovat předměty jako jsou základy společenských vět, dějepis nebo výtvarná výchova. Vzhledem k tomu, že chci být lékařskou tak se víc zaměřuji na biologii, chemii, ale třeba i nějaké jazyky.
Škola nám někdy může dát hodně, ale někdy taky vůbec nic. Myslím, že hodně, záleží na přístupu učitelů jak se k tomu staví. Někdo je tu jen proto aby nám dal do hlavy informace o předmětu, který učí, ale jsou tu i tací učitelé, který nám jednak dávají informace, ale učí nás třeba i to jak se to naučit, přemýšlet o tom a využívat to. Například naše bývalá profesorka na matematiku vždy neměla ráda, když se jí někdo zeptal „K čemu nám to vlastně bude?“, ale ona se jen usmála a začala říkat, že všechno potřebuje základní kámen aby se pak postavil celý dům. Někdo to pochopil, ale někdo se ptal pořád dál.
Jak už jsem řekla, já upřednostňuju více ve škole biologii a chemii, ale to neznamená, že z dalších předmětu jsem si do základů nic nedala. Samozřejmě kdybychom do školy nechodili, tak bychom mohli studovat z knih, z internetu a zkušeností našich známých, ale ve škole nezískáte jen vědomosti, ale můžete zde najít i přátele na celý život. Navíc díky škole poznáme jak nové lidi tak díky exkurzím poznáváme i spoustu nových míst a dalších informací, které bychom nikdy jindy v životě nepoznali.
Rozhodně nezávidím těm, kteří do školy chodit nemůžou nebo nechodí dobrovolně. Samozřejmě, že bych se jednou za čas taky ráda “ulila“ z výuky, ale kdybych jsem nechodila do školy tak bych vlastně něměla to co mám teď; přátele, vědomosti a zkušenosti.
Osmileté x čtyřleté gymnásium
Vzhledem k tomu, že jsem před gymnásiem chodila na dobrou školu tak by mi nevadilo, kdyby mě sem nevzali z páté třídy. Hold bych to zkusila z déeváté třídy z novu. Ale rozhodně nelituji, že jsem šla na osmileté gymnásium a navíc si myslím, že je to i lepší, protože to dítě pozná tu školu i ty profesory a může se připravit na to jaké to bude na střední škole.
|
kg05vavann_1
|
Neznámý, V. B, ZŠ Burešova
23. října
SLOHOVÁ PRÁCE
Listopad
3) Proč mám/nemám rád listopad
Mám rád listopad, protože je krásně barevný a dají se sbírat kaštany a z tech se dají vyrobit zvírádka. A také se dají nazbírat listy a z těch listu virobíme.
|
bu5banonym_g_1
|
Čas odejít
„Píp, píp“ Zvoní hlasitě budík, který budí Martina každé ráno v pět hodin dvacet minut. Martin rozespale hledá po nočním stolku telefon, aby mohl to nesnesitelné pípání vypnout. Po chvíli snažení se mu to daří. Nevstává však hned, ale ještě chvíli si vychutnávál poslední vteřinky postelového teplíčka, které za chvíli bude muset opustit. Po chvilce přemáhání sebere síly a vstává. Už velmi známou trasou se pohybuje po bytě s ještě skoro zavřenýma očima. Jako každé ráno, jde nejdřív na záchod, pak je na řáadě koupelna a pak se opět vrací do pokojíčku, aby naházel věci do školy do tašky. „Tak, teď už jen svačinu, pohladit psa, říct rodičům ahoj a můžu vyrazit.“ Dělál {to}<ni> každé ráno než odejde z bytu.
Teprve až na ulici se začíná probouzet. Je docela přívětivé počasí podzimního rána a Martin si to šine v ranních tmě, oděn celý v černém; ulicí na tramvaj. Na nohou má, jako vždy, své oblíbené těžké boty s červenou tkaničkou na pravé a se zelenou tkaničkou na levé botě. Jak si tak šlape temnou tichou ulicí, ozývá se jen rytmické klepání jeho okovaných botek. Zaposlouchává se do tohoto příjemně znějícího rytmu. Líbí se mu to, ušklíbne se a pro sebe si říká, jaká je to paráda, tyhle boty. Ranní tramvaj číslo 16 stíhá jen tak tak. Posadí se, pustí si hudbu. Napadá ho, co všechno včera stihnul do školy a co ne. Dochází k závěru, že by přeci nemusel být tak špatný den jak si myslel včera. Když nebude nějaký vražedný trénink, tak by to mohlo být ok.
Avšak opak byl pravdou. Když přicházel na bazén, tak už z dálky viděl rozuřeného trenéra. Netrvalo dlouho a začala pořádná mela. „Vy kreténi,“ začal křičet trenér. „Jak je možný, že máte tak špatný známky ve škole?“ Včera jsem byl na pedagogické radě a tak jako včera jsem se v životě ještě nestyděl. Jste fakt blbý, že jste si ty čtyřky nedokázali opravit, nebo co? A co já svámi teď budu dělat? Co? Neporadíte mi? Co?“ Martin jen mlčky seděl na kraji bazénu a spolu se svými kamarády naslouchal rozuřenému trenérovi, který je v histerickém záchvatu vzteku zasypával dalšími nadávkami a hloupými otázkami. „Máte zakázaný ranní tréninky.“ Řekl nakonec trenér. To všechny zarazilo. Martin do nastávajícího ticha, po chvilce šoku, se nevěřícně zeptal: „Co že máme?“
„Zakázaný tréninky“ odsekl trenér. „Ale já to tak nenechám.“ Dodal. „Budete chodit do školy každý den od 5:45 do 7:15 na trénink. A kdo bude mít víc jak dva pozdní příchody, tak toho vyrazim. A teď si dělejte co chcete, protože na vás nemám náladu. A pamatujte, že tím trestáte hlavně mě, protože budu muset vstávat o 15 minut dřív. A nejsem už přeci jen nejmladší. Já odcházím. Zejtra, až přijdu, tak ať jste už ve vodě: Jasný?“ Trenér si sebral věci a vzteklým krokem odešel. Martin zůstal chvíli strnule sedět, pak vstal, ušklíbl se a říkal: „Co je to za blbost, jak něco takovýho může vůbec říct? Prej o patnáct minut dřív. Prej, že trestáme jen jeho. A co my? Já budu muset vstávat tak přibližně ve čtvrt na pět. Co vy?“ Otočil se na své kamarády a pokývl hlavou směrem k nim. Nejblíž byl Adam. „No já taky tak nějak. Je to pěkně v háji.“ Ostatní se buď nevyjádřili a nebo souhlasili, že jsou na tom stejně.
Martin celý den nad tím přemýšlel. „Sakra, do jakýho průseru jsem se to zase dostal, sakra. To snad neni možný. Nevím jak dlouho vydržim vstávat ve čtyři, ráno plavat, pak do školy a zase na trénink. A budu rád, když půjdu spát kolem desátý. Sakra! To jsou fakt hovada, kdybych chodil od osmy do školy, tak to by mi tak nevadilo, snad právě naopak, aspoň bych měl víc času. Ale to ne, oni se nedokážou milostpáni dohodnout, to musím ještě před tim na trénink. Ale co, tak uvidíme jak se to bude vyvíjet.“ Od Odpoledne přišel trenér na bazén v úplně stejné náladě, jako z něho odešel. Martin věděl, že je zle. Věděli to všichni. „Tak vy blbečci, je to úplně jednoduchý. Pojedeme 45 dvoustovek a budu vám to měřit.“ V tu chvíli bylo na všech vidět, jak se jejich psichyka utápý někde na druhé straně bazénu. „Co to zase je?“ Říkal si Martin. „Jestli se rozhodl nás tímto trestat, tak to tedy abych si popřál hodně štěstí do budoucího života.“ Dvě a půl hodiny trápení skončilo. Kdyš se Martin doplazil domu, bylo něco okolo sedmé. Cestou domu musel myslet jen na jednu věc. A to, že byli třídní schůzky. A když se tak hodně rozčílil trenér, jak asi budou naštvaný rodiče?!
„Ahoj, jsem doma.“ Žádné odpovědi se ale nedočkal. Ani ho to nepřekvapilo. Tak trochu s tím počítal. Rodiče byli v obývacím pokoji a koukali na televizi. „Mno, tak se jdu podívat co máme k večeři. Cože? Žádná večeře? Ježiš, mám tohle zapotřebí? No nic no, tak si jdu udělat něco k večeři. Budete večeřet někdo se mnou?,“ zavolal z kuchyně do obýváku. Žádné odpovědi se ale opět nedočkal. „Tak si trhněte nohou,“ zamumlal si pro sebe.
„Píp, píp“. Začal zvonit budík. Ale tentokrát ne v pět, ale o třičtvrtě hodiny dřív. Martin spěchal, aby stihl tramvaj, která mu jela za dvacet minut. Trénink byl opět strašný. Nejen, že byl takhle nelidsky brzo, ale trenér byl stále naštvaný a trénink byl podobný včerejšímu odpoledni. Ve škole je nahnalyi do učebny a nechali je, aby se učili to co potřebovali. První hodina celkem šla, ale při té druhé byla na všech Martinovi vyidět únava a ke konci hodiny začal Martin usínat. Odpolední trénink byl úplně stejný jako ráno. Když přišel z tréninku domů, opět zjistil, že ho čeká další večer tiché domácnosti. Večeři si neuvařil, protože se mu nechtělo nic dělat. Když se v jedenáct večer ukládal do postele, napadlo ho: „Jestli to půjde takle dál, tak já to asi nepřežiju.“
Dny plynuly a nic se nezměnilo. Ani doma, ani na tréninku, ani ve škole. Pak přišel víkend a Martin dostal pozvánku na třídní sraz lidí ze základky. V sobotu v osm hodin večer, byl tam, kde být měl. Přišlo docela dost lidí. I takový, které Martin neviděl skoro 3 roky. Všichni se začalyi celkem dobře bavit. Hladina alkoholu v krvi stoupala. „Tak co, Marťas, ještě plaveš? Vypadáš celkem ztrhaně.“ Ptal se Martina bývalý spolužák Tomáš. Už na základce známý tím, že měl vždycky blízko k různým lehkým drogám a pak i k drogám tvrdším. Ale vždycky to byl fajn kámoš. „Ty vole,“ začal mMartin. „Já jsem teď v nezkutečnym průseru. Doma blbý, na tréninku a ve škole ještě horší. Vstávám brzo a chodím spát pozdě. Takhle je to skoro 14 dní a podívej se na mě. A to vstávání bude minimálně do pololetí. Fakt hrozný.“
„Můžu ti pomoct,“ najednou řekl Tomáš.
„A jak prosim tě?“
„No asi takhle. Táta začal v nemocnici rozdávat nějaký nový prášky. A ty prý mají nespavej účinek. Prej je užívaj i v armádě, aby udrželi v pohotovosti. Ale ještě nejsou úplně vyzkoušený, ale zatím si nikdo nestěžoval.“ Martin chvíli mlčel a pak řekl: „Ty jo, to já nevim. To je už moc, ne? To přeci nemůžu.“
„No jak chceš. Kdyžtak na mě číslo máš.“
Večer se celkem vydařil, a mMartin se pod vlivem alkoholu odpotácel domů a ulehl do postele. Celou neděli proležel. Chvíli si četl, chvíli spal, chvíli se učil, chvíli spal. A taky pořád přemýšlel co mu včera řekl Tomáš. Následující týden byl snad horší než ten minulý. Martin začal vypadat jak smrtka. Krvýí podlitýé oči, kůže úplně zešedivěla a z jeho obličeje se vytratily veškeré známky úsměvu a radosti. „Haló? Čau. Tome. Hele přemejšlel jsem nad těma práškama. Je tu ještě {ta}<ni> možnost?“
„Ahoj, já věděl že se ozveš. No jasně, mám je tu pro tebe. Zejtra buď na Míráku před kostelem.“
„Tak jo, a za kolik to bude?“
„Že seš to ty, tak za tisíc je krabička tvoje.“
„Tak dobře.“
„O.K. Zejtra v osm před kostelem. Měj se.“
„Čau.“ Martin položil telefon a se zvláštním pocitem si šel lehnout. Schůzka proběhla podle plánu. „Ber si to podle toho, když prostě nebudeš chtít spát jo?
„Jasný. A je určená nějaká denní dávka?“
„No, asi ne. Nikde to tam napsaný není. A co prachy, máš?“
„Že váháš. Nejsem přeci svině, ne?
„Kdyby něco, tak dej vědět jo?“
„O.K.“ Pak se rozloučili a šli oba svou cestou. Hned jak přišel Martin domu, vzal si jednu tabletku a čekal co to s ním udělá. A opravdu, neměl potřebu spát a druhý den nepociťoval žádnou únavu. „No, tak to je super.“ Vychvaloval si pro sebe Martin. Dny a týdny ubíhaly a mMartin zjišťoval, že mu jedna tabletka na den nestačí. Začal si zvyšovat dávky. Zjišťoval, že skoro vůbec nejí. Doma si toho nevšimlyi, protože se s ním nikdo z rodiny nebavil. Ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší vedlejší účinek tablet a narůstající závislosti na nich, se měl teprve dostavit. Stalo se to asi po šesti týdnech užívání prášků, které umožnili Martinovyi překonat únavu a ospalost. V době, kdy se toto stalo byla Martinova denní dávka tak okolo 10 tabletek za den. Večer před osudným dnem, se Martin cítil pod psa. Už dávno nejedl pilulky jen kvůli tomu, aby zahnal spánek, ale bral je, protože musel. Ten večer si dal za úkol napsat referát na ekonomii. Jako vždy to dělal na poslední chvíli a tak věděl, že se to protáhne do pozdních ranních hodin. Asi tak kolem půl druhé, když si vzal jedenáctou pilulku, pocítil zvláštní pocit. Takový, jaký ještě před tím nikdy necítil, ani nijak jinak nevnímal. Měl pocit, že se vznáší. Jeho ruce a nohy byly jako z rosolu. Všechno se točilo. Všechno bylo najednou tak lehké. Hlavně on sám. Vznášel se nad psacím stolem, nad židlí. Bylo to celkem příjemné. Ale bylo tu ještě něco. Po delším vnímání tohoto poletování zjistil, že má ruce zaťaté v pěst, jako by chtěl někoho uhodit. Co uhodit?! Jako by chtěl někoho vlastníma rukama zabít. Tak hodně je měl zaťaté. Pořád se vznášel, ale už to nebylo vznášení příjemné, ale spíše nervózní vznášení připomínají kroužení hladového mrchožrouta nad svojí mrtvou obětí. Teď už to bylo vznášení pouze agresivní, plné zlosti. „Křach,“ ozvalo se najednou. Martin náhle přestal létat a ucítil jen pichlavou bolest ve své pravé ruce. Vruce, ve které svíral propisku. Propiska byla rozlámaná na kousky a jeden, ten největší kousek, trčel z Martinovi ruky. Do jeho zarudlích a vyděšených očí vhrkly násilně slzy bolesti. Udělalo se mu špatně od žaludku. Šel zvracet. Poté si ránu přelepil náplastí a šel dále pokračovat v referátu. Byl úplně otupělý. Nechápal co se to vlastně stalo. Naštěstí byl schopný pokračovat v práci. Nakonec to vyšlo tak, že vůbec nespal. Dopsal referát, sbalil věci a šel rovnou na trénink.
Cítil potřebu vzít si další tabletku. Ani už sí nevzpomínal na to co se stalo ráno. Vzal tabletku, s úlevou jí polknul a šel na bazén. Byl těžký trénink, jako vždy. Ale tohle ráno to bylo trošku jiné. Pocit vznášení se opět vrátil. Martin neplaval, on lítal. Ostatní vůbec nevnímal. Vlastně si dělal co chtěl. Trenéra to naštvalo a tak ho vyhodil. Až v šatně se dostavil pozdější efekt vznášení. A to neskutečná zlost na všechno, na co se podíval. Ale co nejvíce zatěžovalao jeho mozek, byla myšlenka na Ttrenéra. Při pomyšlení na něj, začal Martin kopat do své skříňky a začal vyvádět jako vzteklé zvíře. Naštěstí se jeho kámoši začali vracet z tréninku. „Ježiš, co to děláš? Dělejte pojďte sem všichni, honem!“ Začal volat Adam na ostatní. „Co to s ním je?“ Křičel jeden přes druhého. „Honem, honem! Na zem! Povalíme ho na zem! Dělejte! Vy za nohy, my za ruce. Teď kluci, teď!“ Naváděl kluky Adam. Povalili ho na zem a všichni si na něj sedli. „Hej, Marťas. Co je s tebou, řekni něco. Hej, slyšíš mě?“ Křičel Kuba. Martin se začal pomalu probírat ze záchvatu vzteku. Nemohl dýchat, jak na něm všichni seděli. „Slezte ze mě! Slezte mi z břicha, hovada. Nemůžu dejchat.“
„A budeš klidnej?“ Zeptal se Adam.
„Jo, ale už sakra slezte“.“
„Co to s tebou bylo?“
„Já nevim, asi mě naštval ten kretén, jak mě vyhodil.“
Pak se začali všichni převlíkat. Martina začala neskutečně bolet hlava. Ale neřešil to. Věděl, že je to jen další signál těla, které si říkalo o další pilulku. Tu hnusnou pilulku, po které se z něj stává šílené zvíře. „Ne, teď ne. Před klukama ne. To víš, že ti dám další, ale teď ne. Až budu sám. Před klukama ne.“ Říkal si pro sebe. Ale připadalo mu, jako by spíš mluvil s někým, kdo se skrývá v něm. Něco v něm vyrostlo. Vyrostlo to z těch prášků. A on to začínal pomalu, ale jistě cítit. Cestu do školy ani tak nevnímal. Udělalo se mu cestou strašně špatně, ale vydržel to do školy. Utíkal na záchod. Zvracel. Zvracel, ale přitom vlastně neměl zvracet co. Zvracel ze sebe akorát tu hnusnou drogu. Tělo se chtělo zbavit té odporné nestvůry uvnitř, která se živila tabletkami proti únavě, které Martin užíval. Martin už nemohl vydržet to nechutné dávení. „Tak jo! Tak jo, ty hajzle. Tak na, vem si! Nažer se! Přežer se toho a chcípni ty hajzle! Chcípni!“ Křičel Martin a u toho se částečně dávil vyvolaným zvracením. Z kapsy vytáhl krabičku s prášky. Nasypal si jich pár do hrsti. Spolkl je všecky. Mohlo jich být asi šest. Náhle zvracení ustalo. Vše bylo najednou lehké. Tak krásné. „Á, je to tak pěkný se vznášet. Můžu letět kam chci a nic mě nezastaví.“
„Cink, cink.“ Martin otevřel oči. „To už je ráno?“ Ptal se sám sebe. „To přeci není můj budík. Kde to jsem? Vždyť jsem doma. V posteli. Ježiš, mě bolí hlava. A co škola a trénink? To si snad nic nepamatuju?“ Začal uvažovat Martin. „Cink, cink,“ ozvalo se od dveří do bytu. Martinova máma šla otevřít. „Dobrý den. Paní Nováková?“ Zeptal se jeden ze dvou mužů ve dveřích.
„Ano, to jsem já<.>“
„Dostál, kriminálka. Těší mě.“
„A já jsem Milan Bartoš, Martinův trenér.“
Martinova máma zůstala chvíli nepohnutě a mlčky stát. „Můžeme jít dál?“ zeptal se Dostál. „Ano, pojďte.“ Karle, pojď sem, je tu nějaký pán od policie a Martinův trenér.“ Zavolala máma na Martinova otce. Z obývacího pokoje vyšel dvoumetrový hromotluk. „Dobrý den,“ řekl otec. „Co se děje? Co zase ten průserář udělal?“
„O tom právě s vámi chceme mluvit. Můžeme se posadit?“ Navrh Dostál. Sedli si v kuchýyni ke stolu a zavřeli dveře. „V kolik přišel váš syn domu?“
„No, normálně kolem půl sedmé,“ odpověděl otec.
„A nevšiml jste si něčeho divného na Martinovi?“ Klad dál otázky Dostál.
„Dneska přišel, nic neřek a šel si rovnou lehnout. Ale to chápu, má toho poslední dobou moc a skoro vůbec nespí,“ odpověděla matka, která se dále váhavě zeptala: „Stalo se něco? Co provedl?
„Víte, pani Nováková,“ začal Bartoš. „Martin dnes nebyl na odpoledním tréninku, ani ve škole nebyl. Ale kluci mi řekli, že ho před bazénem viděli. Do Po tréninku jsem přišel k autu a všechna okna byla rozbitá, lak poškrábaný a kola propíchaná. A pak mě někdo praštil ze zadu nějakou tyčí.“
„A co s tím má společného náš syn?“ zeptal se otec.
„No, měl jsem štěstí,“ pokračoval Bartoš,, že kolem jela policejní hlídka, která mě téměř hned ošetřila.
„Pachatel už tam nebyl.“ Vmísil se do řeči Dostál.
„Ale všude kolem plaveckého stadionu jsou kamery,“ začal opět Bartoš.
„Tak jsme si zašli s pány policisty pro záznam. A taky jsme přineslyi ze záznamu pár fotek.“ Dostál otevřel brašnu a položil pár fotek na stůl, před oba rodiče. Ti se na ně podívali. „Ale vždyť tu je pachatel zády.“ Jak můžete vědět, že je to Martin?“ Začala naléhat paní Nováková. Dostál se na ní vážně podíval.
„Podívejte se na jeho boty paní Nováková.“ Těžké boty. Jedna tkanička červená a jedna tkanička zelená. Právě takové má váš Martin. A ty jsem taky viděl u vás v předsíni, když jsme přišli.“ Začal argumentovat Bartoš.
„Já ho zabiju. Já toho kluka zabiju.“ křičel otec.
„Klid pane Novák, nekřičte. Ať se mMartin nevzbudí. Bude to tak lepší. Teď budete muset jet s náma a podepsat nám, že jste na fotografii poznali svého syna.“
„Podepíšu vám všechno. Zavřete ho až zčerná, grázla jednoho. Hajzla hnusnýho.“ Zuřil otec. Matka brečela. Dostál pokračoval: „Teď ho nechte spát, pak si pro něj přijedem. Je lepší, že teď nic nevýí. Aspoň neuteče.“
Ale v tom se Dostál spletl. Po tom co za sebou zavřeli dveře do kuchyně, se Martin vyplížil z pokojíčku a celou dobu stál za dveřmi. Nevěřil, nechápal. Jeho kolena se podlomila. Došoural se do pokojíčku, aby ho neviděla odcházející návštěva, odvádějící si jeho rodiče, aby udali svého syna. Ležel na postelyi. Všechno se na něj sesypalo. Měl pocit, že mu bouchne hlava. Sk Skrz jeho rudé, krvý podlité oči se draly na povrch slzy zoufalství. Nechápal co se to děje. Jak je to možné. Šli na něj mdloby. Po chvilce se mdloby změnily v nechutnou pachuť v ústech. Zvedl se mu žaludek. D Běžel na záchod. Opět zvracel. „Zase ty? Ty vážně, to si udělal ty. Že jo?! Ty hajzle. Nesnášim tě, nesnášim tě!“ Křičel Martin. Křičel a křičel hodně. Křičel, brečel, zvracel a zase křičel. „Ty hnusný svinstvo. Ty hnusnej živote. Ty hajzle, co si to ze mě udělal. Máš hlad, viď? Máš, co? Nažer se. Nažer se, ty svině. Na, vem si!“ Martin spolknul hrst prášků. „Doufám, že jsi spokojený. Ne? Tak si vem ještě. chcípni. Chcípni.“ Martin spolikal poslední prášky co měl v krabičce. Najednou nastalo úplné ticho. Úplný klid. Martin se do toho ticha zaposlouchal. Opravdové ticho. „Nádhera, doufám že se přežral a chcípnul.“ Škodolibě se zašklebil. „Musím to rodičům nějak vysvětlit, ale oni tu nejsou. Napíšu jim to tu. Kde mám papír a tužku? Jé, já se tak krásně vznáším. Je krásný se vznášet po bytě. Á, takový krásný teplo na pravý ruce. Hele, to jsem já. To jsem já, a jsem krásně rudej. Rudej jak krev. Mám rád krev. Je tak krásný se vznášet. Já lítám. Já lítám. Je mi zima. Kdo to je tam vzadu? Jo aha, to je život. Můj život. Můj nepřítel. Konečne jsem mu utekl. Sbohem živote. Je mi zima. Á, je tak pěkný se vznášet. Můžu letět kam chci a nic mě nezastaví.“
Když se Martinovi rodiče vrátili i s policií, byla už před barákem sanitka a pohřební vůz nakládal Martinovo tělo. „Jak se to stalo?“ Vymáčkl ze sebe Martinův otec. V očích měl slzy.
„Asi vyskočil. A vykrvácel. Měl totiž pořezanou pravou ruku.“
„Měly byste se jít podívat nahoru do koupelny. Nechal vám tu vzkaz.“ Volal z okna ve 4. patře Dostál.
V koupelně na zrcadle bylo krví napsáno:
V koupelně, se ďábel po zdi prochází, když ruku rozechvěli žiletkou rozpůlý. Jak {pihy}<ni> na zemi, vypadaj prášky rozsypaný a kruhy pod očima řeknou, že už je po vůli. Je totiž čas odejít.
|
pr4atbre_1
|
Koulová Lucie
I. E
25. února
2. písemná práce
Soused
(Charakteristika)
Osnova: 1) moje osůbka
2) a) popis obličeje
b) popis postavy
c) popis charakteru
3) proč ji mám tak ráda a proč ji popisuji
„Moje osůbka“ teďka téměř neslyšně sedí vedle mě. Je to něco neobvyklého, protože je vcelku živé povahy. Zabýrá převážnou část naší společné lavice, kterou zdílíme skoro již od mala, a snaží se, stejně jako já, napsat nějakou originální charakteristiku, kterou by všechny zaujala.
Její hnědé, kulaté oči, které v sobě mají onu pověstnou jiskru, „kmitají“ po zatím poloprázdném papíru. Jsou ozdobeny ne moc výraznými řasami, které moje sousedka občas přibarví řasenkou, aby získala ten správný kočičí pohled. Rezaté vlasy, které si snad nikdy nedáva za uši, jí lehce padají kolem jejího oválného obličeje. Pěkná ústa, která jsou většinu času roztažena v přátelském – šibalském úsměvu, zdobí její tvář. Za své zuby se nestydí (nemá také proč), a proto je ukazuje, jak je to jen možné. Celý obličej má posetý pihami, podle kterých by snad každý řekl, že je nesmělá, opak je ale pravdou. Tyhle pihy, které se jí samotné zas až tak nelíbí, ji ale dělají jedinečnou. Její nosík, který je velmi roztomilý, ji dolaďuje celý obličej.
Postavu má typicky ženskou. Hodně lidí, včetně mě, jí její míry závidí. Není žádná anorektička ani metráček – při svých 170cm má podle mě ideální váhu. Jak už jsem se zmínila je vyšší postavy, což jí dost přilepšuje při hraní jejího oblíbeného volejbalu. Velikost nohy 42 je možná trošičku nezvyklá, ale pro ní úplně přirozená. I velikost dlaně o dost převyšuje tu moji, která je v porovnání s její trošičku miminkovská.
Její další „zvláštnůstkou“, na které si vcelku dost zakládá, je piha ve tvaru mapky České republiky, kterou má nad levou pánevní kostí a kterou se každému pyšní, že je správná Češka.
Je živé povahy – někdy až moc. Při jízdě veřejným tramvají, kdy se na nás všichni cestující otáčejí, se občas za ní musím stydět, ale to je právě to, co ji dělá skvělou a oblíbenou. Je chytrá, ale nikdy nemluví jako encyklopedie. Když se jí zeptat prakticky nacokoliv, dokáže mi odpovědět nebo to alespoň zahraje do autu a začne mluvit o něčem jiném, čímž se jí její malé nedostatky podaří zatajit. Je dost paličatá – musí si vždy stát za svým a nikdy neustoupit (a když ustoupí, tak jen je-li to krajně nezbytné). Ať už jde o to, jestli se nějaka událost vážně takto stala, nebo o to, kdo půjde první do dveří, vždycky si „vede tu svojí“. Znám ji už prakticky od té doby, když jsme byly malé holčičky a hrály si na písku s bábovičkama nebo doma, pěkně, rovně usazené, na školu. Těch 10 let přátelstvi je na nás asi hodně znát, protože někdy třeba začneme obě mluvit ve stejnou chvíli nebo když si jedna z nás nemůže vzpomenout na nějaké slovo, ta druhá ji doplní. V průběhu těch 10-ti let se ani moc nezměnila. Je stále přátelská, milá, stále usměvavá. Nikdy se s ní nenudím. Dokonce i při hodině matematiky, kdy většina normálních lidí spí nebo alespoň dělá, že dává pozor, ona vždycky něco vymyslí, abychom tu hodinu přežily bez velkého znudění a spánkem zalepených očí.
Vybrala jsem si ji na téma sousedka, ne jenom kvůli tomu, že mi „zabýrá“ místo v lavici, ale i proto, že jsme skoro 15 let bydlely ve stejném domě, patře a skoro i bytě. Jelikož zdi mezi našimi bytečky nebyly zrovna moc robustní (spíš papírové než z betonu) a můj a sestřin pokoj zdílel společnou zeď s jejich obývakem, mohli jsme „špehovat“, jak je to dneska u nich doma.
|
pr1ekouluc_02_1
|
Helena Veverková
25. února
2. písemná práce
Moje přítelkyně
(Charakteristika)
Osnova: 1) Úvod: Seznámení se s neobvyklou přítelkyní
2) Stať: Vzhled ďáblíka
Jeho povaha
3) Závěr: Vždy mě dokáže rozveselit
Moje velmi dobrá přítelkyně se jmenuje Sisinka. Je to úplně obyčejná mourovaná kočička. No, kočička – dalo by se jí říkat „malý ďáblík“. Sisinku jsem si pořídila loni před prázdninami jako malé, ani ne půlkilové koťátko se stále vystrašeným pohledem.
Ale brzy z tohoto neviného kotěte vyrostl ďábel, který se ničeho nebojí.
Sisinka má docela velké žluto-zelené oči. Kolem růžového čumáčku má bílé vousky, které jsou občas špinavé od pavučin, mléka, smůly či jiných věcí, které očichává. V tlamičce se nachází několik ostrých zoubků, které žvýkají všechno, co se dá – gumičky, plyšové hračky, ponožky... Sisi má narozdíl od jiných koček velmi velké uši. Mezi těmito „plachtami“ se na její srsti rýsuje černý ornament připomínající „lebku se zkříženými hnáty“. Na krku má Sisinka nakreslené dva tmavé náhrdelníky. Srst má tento malý divoch zbarvený do tmavě šedé až černé barvy, jen na bříšku a na hrudi se nachází bílá lysinka. Sisinka si udržuje lesklou a huňatou srst.
Sisi je moc chytrá a inteligentní, a proto si občas dělá, co chce.
Její každodenní činnosti jsou předení, vrnění, mňoukání, pletení se pod nohy, škrábání koberců a křesel a hlavně lenošení.
Tato moje přítelkyně je velmi přátelská. Když k nám přijde návštěva, která našeho ďáblíka nezná, hned u vstupních dveří se vyděsí. Sisinka se totiž rozběhne a ze samé radosti skočí návštěvníkovi přímo do náruče. Sisinka je také velmi energická. Dokáže bez přestávky běhat po bytě a shazovat všechny předměty, co jsou v dosahu. Pokud nějaký vrátíte na své místo, uraženě se k vám otočí zády a mrská ocasem. Ale to netrvá dlouho. Za chvíli už je zase na skříni, na poličce s kytkami nebo „vybaluje“ nákup, co právě maminka přinesla.
Ale abyste si nemysleli, že tento ďábel pořád běhá a zlobí... Sisi má i docela velkou trpělivost. Je ráda v přírodě, ale protože bydlíme v panelovém domě, nezbývá jí nic jiného, než se na přírodu dívat s nadhledem. Z našeho devátého patra dokáže třeba i čtyři hodiny pozorovat okolní stromy, kolem kterých dennodenně pobíhají pejsci.
Říká se, že kočky mají 9 životů. Já si ale myslím, že Sisi má život jeden, ale zato pořádně dlouhý. Vždyť jí není ještě ani rok! A podívejte, kolik věcí už umí, kolik má povinností a kolik dokáže pobavit lidí!
I přesto, že mě tato neobvyklá přítelkyně někdy pořádně poškrábe nebo pokouše, je s ní stále velká legrace. Vždy, když jsem s ní, zvedne mi náladu.
|
pr1evevhel_02_1
|
Slohová práce školní
Marcela Housková
2. A 14. ledna 2008
Příčiny vzniku, šíření a zániku nacismu
(Problém, který mě zaujal)
Osnova: I. Úvod
II. Stať a) Příčiny vzniku a šíření
b) Proč právě Židé
c) Příčiny zániku
III. Závěr
Druhá světová válka a s ní spojený nacismus je i dnes po více než šedesáti letech citlivým tématem pro většinu světa. Paradoxem je, že na počátku jednoho z nejčernějších míst v dějinách lidstva stál jeden člověk toužící po moci, po zviditelnění a dokázal až neuvěřitelným způsobem zfanatizovat nespočet lidí ze všech vrstev společnosti. Nabízí se zde otázka, jak se to mohlo povést?
Jednou z hlavních příčin je jistě velká ekonomická krize, kterou v Německu zapříčinily tvrdé válečné reparace po prohrané 1. světové válce. Díky nim klesli němečtí obyvatelé až o několik majetkových tříd níže, někdy až na samý okraj společnosti. Dalším důvodem byla nestabilní politická situace, kdy o moc bojovali tři politické strany – Hitlerova NSDAP, křesťanští socialisté a komunisté. Nutno také dodat, že v zemi ještě téměř neexistovala demokracie. Nemalou příčinou byl jistě fakt, že Němci po podpisu Versailské smlouvy ztratili svou pověstnou národní hrdost, proto stále více toužili po nastolení pevného řádu a po pevné autoritativní moci. Takto rozvrácená společnost byla pro Hitlera snadným cílem. Díky své knize Menin Kampf, kde vytvořil mimo jiné teorii o nadčlověku, dokázal Němce výborně ovlivnit a vrátit jim jejich národní cítění. Mnoho psychologů se také domnívá, že za jeho úspěchem stojí výborné rétorické nadání a jeho nápadný lehko zapamatovatelný zevnějšek (černý úzký knírek a patka).
Další často pokládanou otázkou bývá, proč si Hitler vybral právě Židy? Existuje zde opět velké množství teorií. Sám Hitler vše zdůvodňoval tím, že Židé představují opak učení o „čisté rase“. Živí se lichvou a tím vykořisťují čistou německou rasu. Také vštípil svým stoupencům spojení židovského obyvatelstva s bolševickým režimem, který byl v nacistické ideologii nepřípustný. Díky těmto okolnostem představovali Židé hrozbu pro vznikající Třetí říši. Pravý důvod byl však mnohem prostší. Hitler se toužil zmocnit veškerého židovského majetku.
Z předešlých řádků se může zdát, že nic nebránilo tomu, aby Hitler dovedl své plány do zdárného konce. Stálo při něm téměř celé Německo, jeho armáda byla velice dobře vycvičena a zaznamenávala četné úspěchy. Ale nic netrvá věčně. Stále více rostl vliv hospodářství na civilní obyvatelstvo. Veškerá výroba v zemi se téměř okamžitě převrátila na výrobu válečné techniky. V důsledku s tím se základní potraviny stávaly nedostatkovým zbožím. Lidé tak přestávali věřit, začali se od ideologie odvracet. Tím se režim začal oslabovat zevnitř. Převaha soupeřů rostla stále více. Německo tedy zaznamenávalo mnoho ztrát na životech, zničena byla i velká část vojenské techniky. Boje však pokračovaly intenzivněji, proto nebyl dostatek času na vycvičení nových jednotek. Do boje se proto posílá kdokoli, kdo umí chodit, bojují tedy i děti a starci. Situace se pro Německo nevyvíjela vůbec příznivě, bylo jasné, že Německo prohraje. Proto se řada vysokých důstojníků a hodnostářů rozhodla vzít si život. Nakonec se k stejnému kroku rozhodl i sám Hitler. Jeho smrt se stala poslední ranou. Lidé ztratili svého vůdce, neměli již tedy ke komu vzhlížet. Zanedlouho po jeho smrti se Němci vzdali. Za definitivní konec nacismu se označuje Norimberský proces.
Myslím, že na otázku nacismu si každý musí udělat svůj vlastní názor. Většina z nás již tak činí. Někteří ho naprosto odsuzují, nechápou jej, jiní však i dnes vzdávají hold největšímu vrahovi v dějinách, hrdě se hlásí k jeho myšlenkám. Je jasné, že se nikdy všichni neshodnou na stejném názoru. Jisté však je, že minulost nikdo nezmění, jen se z ní můžeme poučit a nedělat stejné zbytečné chyby.
|
cb2ahoumar_01_1
|
Štika, kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:
a) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka
Jaký bych já byl učitel
Nad touto otázkou jsem snad nikdy neuvažoval, protože se domnívám, že nikdy učitelem nebudu. Kdybych se však učitelem stal, nebyl bych moc přísný, snad jen co se domácích úkolů a jiných povinností žáka týče. Úlohy bych příliš často nezadával, ale to by jistě záleželo na předmětu, který bych učil. Vybral bych si zeměpis. Zeměpis mě baví učit se, a proto by mě bavilo i učit ho. Rozhodně by to nebyla matematika, protože tam moc silný nejsem. Myslím si, že učitel je velmi těžké a stresové povolání, a proto dám přednost něčemu jinému.
Letošní poslední zvonění
Letošní poslední zvonění bylo trochu jiné, než na která jsme byli zvyklí. Bylo to dáno hlavně tím, že hlavními „AKTÉRY“ nebyli, jako obvikle žáci, ale učitelé. Ti totiž obstarávali hlavní míru zábavy a prokázali, že jsou taky jen lidé. Co se dělo? Učitelé vytvořili páry, které potom usedly na „horká křesla“ (ve skutečnosti prachobyčejné židličky) a odpovídaly na otázky ze známé hry „Chcete být milionářem“.
Jak postupovali soutěží dále, vyhrávali stále hodnotnější (dá-li se to tak nazvat) ceny. Na žáky tedy zbyla trochu nevděčná úloha diváků, kteří v přestávkách při výměně učitelů napjatě sledovali, zda padne právě jejich číslo v tombole plné hodnotných cen.
|
js9mstimil_1
|
7. března 2006
Veronika Křížová, 3.E
2. písemná práce
Skládanka v srdci Evropy
(fejeton)
V té naší skládance zvané Česká republika se rozmohl nový fenomén. Pokud jste moderní rodina a rodiče dnešní doby, je možné, že dorazil i do vaší domácnosti.
Kde jsou ty časy, kdy se rodina snažila každou volnou chvíli trávit společně doma, na procházkách v přírodě, zkrátka, aby se dozvěděli o členech své rodiny to, na co přes rušný týden není mnoho času?
Ne, pro většinu moderních obyvatel České republiky je takto strávená doba jen ztrátou času. Mnoho českých rodina, a stále jich přibývá, tráví volné dny trochu jinak a jinde.
Taková česká rodina 21. století nasedne v sobotu ráno do automobilu a vyrazí za zábavou a dobrodružstvím. Do nákupního centra plného překvapení a gigantických slev.
Poté, co do „ráje“ dorazí, se všichni členové rodiny rozprchnou s tím, že v půl jedné se sejdou v místní restauraci, kde se jako spořádaná rodina společně a v klidu naobědvají. Maminka mezitím „prošmejdí“ všechny obchody, nevynechá ani jeden, co kdyby náhodou. Tatínek se nejprve statečně drží maminky, přesto toho má po čtvrt hodině tak akorát dost a jde sledovat zimní Olympijské hry 2006 na velkoplošné obrazovce, kterou tam pro něj připravili --- majitelé nákupního centra. Dítka samozřejmě zamíří do svého „dětského ráje“ – hračkářství. Tam si, přes nevůli místních prodavaček, zkouší hračky a zahrají si i na honěnou. Jak odbije půl jedné, jsou ovšem všichni připraveni s táci a příbory v restauraci a vybírají si dnešní menu. Poté, co si „ukořistí“ v nabyté jídelně stůl pro čtyři, si při jídle vypráví, co prožili během náročného dopoledne. Maminka prý viděla úžasné šaty s ještě úžasnější slevou, takže z 9600Kč nyní stojí pouze 6800Kč! No a tomu se přece nedalo odolat. Tatínek je naopak celý rozčílený a to i bez maminčina výhodného nákupu, českým hokejistům se totiž nevede a hrají jako ponocní. Ratolesti se zase překřikují a zasvěcují své rodiče do tajů novinek od firmy EPPE, protože nová panenka Baty Amore umí dýchat jako skutečné miminko a také dokáže opravdu sát z lahvičky. Chlapce dýchací a sající panenka příliš nezaujala, ovšem hračky inspirované nynějším filmovým trhákem King Kong ho chladným nenechají.
Po půlhodinové polední rodinné pauze se rodina opět „rozptýlí“. Maminka pro jistotu znovu projde všechny obchody, co kdyby náhodou přehlédla nějakou další úžasnou slevu. Tatínek se jde odreagovat do kavárny, kde si dá kafíčko a koláček. Děti, které již všechny hračky prozkoušely, si mohou jít zabruslit, protože přímo v areálu nákupního centra se nalézá ledová plocha, kde je bruslení zcela zadarmo. Brusle si můžete za malý poplatek půjčit.
Po náročně stráveném odpoledni se celá rodinka sejde v podzemních garážích u svého auta. Všechny jejich poklady jsou totiž již schované za mřížemi. Při cestě domů opět živě diskutují a těší se na další volný den, který budou moci opět trávit společně v nákupním centru.
No, není se co divit, že ten způsob trávení volného času je tak oblíbený. Vždyť v chaosu nákupního centra zapomenete na všechny své starosti. Sice neslyšíte vlastního slova a delší dobu strávíte hledáním svých blízkých a vyhýbáním se honících se děcek, ale zapomenete tu, alespoň na pár hodin, i na takovou pandemii jako je ptačí chřipka.
|
pr3ekriver_01_1
|
17. prosince 2008
Lucie Zdrábalová
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudná, dejte mi jiný svět
Osnova: 1) Úvod – důvody
2) Stať a) – přednášky o drogách
b) – rodičovství a povinnosti
c) – peníze
3) Závěr – jiné světy
Každý člověk žije svůj život, ale né každý podle etiky, dobrého rozumu a úsudku. Jsou lidé, kteří se snaží mít harmonický a klidný život bez útrap. Stále se to sice nedaří, ale pokaždé si najdou světélko v temnotě. Chytí se ho a vyřeší své problémy. Toto by chtěl asi každý z nás, že. Však mnoho lidí si to takto zařídit neumí. Ať už je to kvůli sociálnímu zabezpečení, povinnostem, rodině, někdy i škole. To jsou totiž nejčastější důvody, před kterými se lidé schovávají. Často je to dovede až k návykovým látkám, nebo k jiným zlozvykům, díky kterým se odstávají do jiného světa.
Je správné toto téma rozebírat? Podle mně ano. Se školami chodí žáci neustále na přednášky o drogách. Je to dobré nejen pro žáky, ale i pro lidi, když si připomínají hrozbu a následek těchto věcí. Však by se mělo těmto osobám pomáhat dříve než k tomu dojde. Mnoho z nás na tuto problematiku má zajisté spoustu dalších argumentů, leckdy rozdílných.
Rodičům by se mělo tak často, jak jejich děti chodí na přednášky o návykových látkách, říkat a připomínat problematika rodičovství a povinnosti, jež je zavazují k dětem. Takto by se mělo pomáhat rodičům. Protože potom by se to kladně promítalo i na dětech.
Ptám se: proč se musí stát pro mladého hocha realita nudná a mnohdy nicotná? Proč se pokouší utéct do jiného světa? Snad kvůli rodičům? Většina nemá totiž na potomky čas, nebo si ho nechtějí udělat. Snaží se je odbýt penězi. Když ale dítě má vše, po čem toužilo, tak ztrácí svůj cíl něčeho dosáhnout. Vždyt má vlastně vše v budoucnosti jisté. Tak hledá něco, kde by peníze utratil a měl z toho požitek. Nahradí peníze lásku? Parta mu rodičovskou lásku nikdy nedokáže dát, ale společnost ano. Tak se uchylí k tomuto řešení. V partě dělají mnoho věcí, které on by třeba sám nikdy neudělal. Jak to pak dopadá? To si většina z nás umí představit. Najednou rodiče zjistí, že se z děťátka stal třeba zločinec nebo narkoman. Uvědomí si svou chybu? Často se to nestane. Jeho prostě ten svět, tak jak byl, už nebavil a utekl do jiného. Ve kterém mu je dobře, alespoň zlomek chvíle.
Proč dopadá takto stále více příběhů? Snad že jsou lidé chamtiví a neváží si toho, co mají. Kdyby Eva nekousla do zakázaného jablka, tak by třeba..... to jsou zase všechno idee, ve kterých utíkám zase já do něčeho vysněného. Proč se to všechno děje? Je to složité. Každý se musí sám zamyslet a usoudit, co je nejlepší. Avšak se musíme snažit neutíkat před reálným světem do jiného. Neříkám, že to není někdy dobré, ale měli bychom se snažit žít co nejlépe a hlavně s rozumem.
|
grV3zdrluc_01_1
|
Slohová práce školní
Zuzana Špencáková 12. ledna 2006
2. C
Téma
Abeceda dnešní společnosti (Úvaha)
Kalamita (Volný slohový útvar)
Probouzím se, je neděle ráno (Volný slohový útvar)
Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)
Osnova:
I. Úvod: výběr tématu
II. Stať: a) význam slov úspěch, neúspěch
b) první krůčky, slova
c) úspěchy a neúspěchy v pěti letech
d) první třída
e) studium na této škole
f) předsevzetí
III. Závěr: důležitost úspěchů i neúspěchů
Dějiny mých úspěchů, neúspěchů, předsevzetí
Zamyšlení nad tímto tématem pro mě není úplně jednoduché. Někdo by mohl namítat a ptát se, proč jsem si vybrala toto téma zrovna já, když je mi teprve 17 a o nějakých velkých úspěších či neúspěších nemůže být v mém dosavadním životě ani řeč. Přesto mě právě toto zaujalo a rozhodla jsem se o něm psát.
Úspěch, neúspěch… jsou to pouze slova, ale pro každého znamenají něco jiného. Pro někoho je úspěch dostat jedničku z písemné práce, neúspěch pětku. Pro jiného úspěch symbolizuje dosažení nějakého titulu nebo vysoce placená práce. Záleží na tom, jaké má člověk cíle, s čím se spokojí atd. To je velice různé. Mohla bych to o tom psát hodiny, ale raději přejdu k mým úspěchům, neúspěchům, předsevzetím.
Vezmeme to pěkně od začátku. Možná úplně první úspěch nastal v jednom roce mého života a to byly první krůčky. Určitě víc než já to prožívali mí rodiče, ale když se ohlédnu zpět i po malé dítě to znamená mnoho, snad ten největší úspěch, kterého mohl dosáhnout. Stejně tak je to i s prvními slovy. Co může být pro rodiče víc než když jim poprvé dítě řekne máma, táta? Tento okamžik je k nezaplacení, stoprocentně to berou i oni jako svůj velký úspěch. A co neúspěchy? I těch je v tomto období života mnoho. Třeba když se chce malé dítě samo postavit na vlastní nohy, ale neustále padá. Jenže to zkouší dál a jeho vůle dokázat to, by mu mohl kdejaký dospělý člověk závidět.
Teď už se posuneme trochu dál. Když mi bylo pět let, považovala jsem za úspěch všechno, co se mi povedlo a za neúspěch to, co jsem nedokázala. Možná jsem to až přespříliš prožívala. Plakala, když jsem něco nesvedla, byla šťastná, když se mi naopak nějaká věc zdařila. Navštěvovala jsem v té době balet a za veliký úspěch jsem považovala potlesk lidí, když se jim vystoupení líbilo. Motivovalo mě to k neustálému zdokonalování sebe sama.
No a je tu šestý rok mého života a s ním přichází i nástup do první třídy. Tento den byl v mém životě velmi významný. Něco nového začínalo a to staré skončilo. Končilo bezstarostné dětství, začaly povinnosti. Úspěch byly první napsaná písmena, slova, číslice a vysvědčení, když jsem viděla tu velikou jedničku a věděla jsem, že první třídu mám za sebou. V té době jsem měla pocit, že dokáži vše. Celou základní školu jsem prošla s úspěchy i neúspěchy, tak jak to bývá i v životě. Jednou se něco povede, podruhé ne. Tak to je a bude.
A co považuji za svůj největší úspěch teď? Studium na této škole. Možná právě díky všem úspěchům, ale i neúspěchům, jsem nyní tam, kde jsem a dělám to, co dělám. Myslím si, že úspěchy i neúspěchy mají jedno společné. Vyhecují člověka k ještě lepším výsledkům. Nebo alespoň některé lidi, ti co mají vůli a snahu učinit z neúspěchů úspěchy.
A co předsevzetí? Kladete si otázku, kam se ztratila? To z toho důvodu, že si dávám jen novoroční, ale ta nejsou důležitá, protože je nikdy nedodržím, a tak jsem si je přestala dávat.
Když bych to měla shrnout, tak si myslím, že by měl být člověk rád za každý úspěch i neúspěch, který ho v životě potká. I zlé je k něčemu dobré!!!
|
cb2cspezuz_01_1
|
14. ledna 2009
Ondřej Kinský
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla
Osnova: Úvod – a) K výbuchu stačí málo
b) K radosti stačí málo
Stať – a) Pošli to dál
b) Važme si úsměvu
Závěr – a) Úsměvem nestrádáme
U kasy č.7 sedící mladá žena, nabroušená hrubým kamenem mumlajícího funebráka, si nepřeje než odejít domů, z fleku tady s tím seknout, ale nejdříve vystřílet celý tenhle ultrasuperhypermarket a na tom dědkovi, ať už jí řekl cokoliv, si vyzkoušet sadu ještě nerozbalených nožů v akci.
Ve stejnou chvíli se u přepážky č.13 usmívajícímu, pohlednému muži podařilo vnést světlo, pod stereotypem sklopené oči postarší prodavačky, která si i přez ty roky strávené posouváním potravin zprava doleva, jistě řekne, že lidi dokáží být i milí a práce ji bude těšit.
To jak se chováme k ostatním, nejen že ovlivňuje jak nás budou vnímat, nebo mít rádi, ale většinou tím udáváme přinejmenším pár chvil jejich rozpoložení, pozměníme jejich náladu a zanecháme v nich kus naší vlastní. Alespoň dokud nepřijde jedinec s dominantnějším projevem citů, špatných, či dobrých.
A může vůbec člověk, vyrůstající pod pokličkou násilí, zloby a neustálého boje, být schopen vystupovat jako vychovaný, sympatický člověk? Třeba právě v takovém jedinci milé chování zanechá nejvíc, přinutí ho spitovat své svědomí, chovat se jako nikdy, líp než ostatní.
Ať už nám nebýt zahořklý, nepříjemný, umět se usmívat, přinese nové místo, usnadní dosažení našich cílů, objeví nové přátele, nebo jen pomůže poslat trošku světla dál, mezi plující dav, jistě tím nic nezkazíme. Naopak, kdyby se nám podařilo rozjasnit jen jeden mrak na černočerné obloze, jistě nás to naplní oprávněným zadostiučiněním.
|
grV3kinond_01_1
|
Sapožniková, kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:
a) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka
Ucházení o práci učitelky
žáci z prvních a druhých ročníků základní školy Litvínovská, nemyslíte si, že bych pro vás byla ta nejvhodnější učitelka? Už od počátku vzniku škol zde figurovaly převážně ženy, jelikož jsou matky dětí a milují je. Jsou oddané své práci naučit děti prostřednictvím svých vědomostí psát, číst, kreslit, počítat atd. Ženy jakou učitelky jsou mnohem mírnější než muži učitelé a děti měly a mají učitelky za to rády. Vždyť ženy jsou více vázané citově na děti než muži.
Myslím si, že já bych pro vás byla tou nejvhodnější učitelkou, jelikož nejen, že mám vlastní děti vašeho věku a dokážu kvůli nim pochopit dětské problémy, ale kdykoli bych si vás vyslechla a pomohla vám výborně ovládat učivo.
Na závěr vám chci připomenout, že ženy se na tuto práci hodí více než muži, protože muži nikdy neporodí děti a nezažijí si ten krásný pocit.
Já jelikož ho matka pěti dětí ten pocit znám a dokážu se do duší dětí vcítit, které jsou tak křehké a zranitelné.
Byla bych své práci oddaná, pokud by jste si mě zvolili za učitelku ve vaší třídě.
|
js9msapolg_1
|
Stačí se špatně narodit...
Byla sama. Sama se procházela. V zimě. Bavilo jí nechat se ničit mrazem. Spousta sněhu a ledu kolem ní jí připadala krásná. Těšila se, že ucítí tak intenzivní zimu, která jí d zabije mozek. Rozhodně netoužila po ničem jiném, něž po smrti. Moc jí bavilo přemýšlet o tom, jak umře. Nejefektivnější by bylo prostřelit si hlavu. Líbilo by se jí mít mozek a všechny myšlenky po zdech okolo sebe.
Bavilo jí trpět. Přestože trpěla tak, že chtěla umřít. A taky se straštně ráda litovala. Chtěla být tou největší chudinkou na světě. Nemyslím si, že neměla pravdu. Kdo jiný to může být, než ta, která si říká „ta nejvíc mrtvá mezi živými“.
Byla jí pořád zima, a tak byla chladná a zlá na ostatní. Bezcitná. Stejně bez citu jako mrtvola. Představa jí sama jako mrtvoly jí přitahovala. Stejně neměla na co jiného myslet. A tak vymyslela, jak umře. Ještě víc efektivně než kdyby si prostřelila hlavu. Na Vánoce. Stejně je nenáviděla. Utopí se. Nechá všechen odporný život v sobě umrznout. Nenáviděla všechnu živočišnost kolem sebe. Nenáviděla všechny lidi kolem sebe. Hloupé a ubohé.
A pak jí to jednou přestalo bavit. Sama sebe stavěla do depresivní pózy, která jí už nudila. Asi protože ji jednou napadlo, že je ta nejvíc šťastná, co může být. Chvílemi jí přestávala být zima. Nebyla jí zima ani když nahá ležela na kuchyňském pultě.
No a tak skoncovala se smutkem, chladem a žila dál. Až do osmdesáti. A moc jí to bavilo. Jak by ne, když měla s kým. A taky si řekla, že o tom jednou napíše. Povídku. Zrovna v den, kdy jí označili za těžce depresivní. Tak to napsala a umřela. Efektivně. I když byla šťastná. Prostě žila ve špatném státě. Ve státě, kde žijí cedulky pověšené lidem kolem krku, ne lidé. A ty cedulky o vás říkají kdo jste. Nikoho nezajímá, kdo jste doopravdy.
A jak tady můžete žít, když máte cedulku těžce depresivní?
A jak tedy mužete žít, když jste těžce depresivní?
|
pr4ctumter_1
|
Vánoční příběh
V době, kdy Marie s Jozefem očekávali narození miminka, vydal tehdejší císař Augustus příkaz, aby se v celé říši provedlo sčítání lidí. Každý se musel vydat do města, ze kterého pocházela jeho rodina. A tak Jožef s {M|m}arií opustili Nazaret a viydali se na ná ročnou cestu do města Betléma. Netrvalo dlouho a Marií nasta la chvíle, kterou ka ždým dnem očekávala – porodila miminko a s Jozefem mu dali jméno ježíž – tak jak jí to v Nazaretě řekl andělí Gabriel. Maria děťátko zabalíla do plínek a {J|j}ozef mu připravil postýlku v jeslích vystlaných měkkým semenem. Na paství nách v<in> okolí Betléma odpočívali u ohně pastýři a hlí dalí svá stáda|ovcí. Najednou se kolem nicl vše rozzářilo a před nimi se oběvil anděl velmi se polk{lek}<in>ali, ale anděl jim řekl: „Nebojtese! Mám pro|vás i pro sšechny lidi, radostnou zprávů. Dnes v noci se ve stáji u Betléma se narodil Boží sýyn! Když se kolm pastýrů opět rozhostila tma, nemeškali, a rozběhli se hledat tu stáj, o kterém jim řekl anděl. V jesličkách opravdu nalezli novorozené dětátko. Protože věděli, že je to syn boží, po{k}<in>lonili se mu a pak Marii a Jozefemu povědeli vše, co jim řekl anděl. Pak se vrátili ke svým stádům a radostně oslavola Boha. V té době táké do Izreale přisli z dalekých zemích moudři muži, kteří vědeli o znanení, které se má {objevit|oběvit} v době, Kdy se narodí židovský král. Lím znamením by la jasná hvězda na noční obloze. Když Mudrcové dorazili do města Jeuzeléma, začali se, vyptávat, kde maj XXX XXX, které se má stát králem Zidů.
ŘÍKALI: viděli jsme jeho hvězdu a přišli jsme se mu předklonit.“ Dozvěděl se o tom i zlý král Herodes, a protože se začal bát o svůj trůn, dal|si mudrce předvolat. Řek jim: až to dítě najdéte, oznam te mi, aby i já se mu mohl poklonit. Mudrci se potom vydali na cestu. Potom se výydali na zpáteční cestu. V noci se jim ale zdá sen, ve kterem je anděl varoval před hroXXX zlobou. Mezitím Jeruzeleme čeká Herodes na Mudrce, ti ale nepřišli a tak se Herodes, který se bá o svůj trůn o svojí moc, velmi rozlobil, že ho oklamal<.> Pošle své vojaky a roozkáže, aby v Betléleně a okolí pozabíjeli všechny malé děti, a Postupně svět od boha. Marie s Josefem a miminkem utíkají do Egypta.
|
cbrod5m_02_1
|
Cesta k odpočinku
Osnova:
I. Podzim
II. 1) Hřbitov
2) Nemocnice
3) Zima
III. 1) Vánoce
2) Parte
Byl zrovna podzim. Takový ten slunečný, jasný a barevný podzim. A mně táhlo na čtyřicet. Bydlela jsem v menším, vcelku nenápadném městečku. Manžel mi zemřel před deseti lety. Nešťastná náhoda. Prostě ho jednoho dne, spíše deštivého, neměl takové štěstí, srazilo auto. Asi opravdu náhoda. Každopádně jsem ho stihla nechat pojistit, a tak mi po něm zbyla docela slušná hromádka peněz. To není vůbec k zahození, ale peníze si s vámi nepopovídají. Přitom jsem v tom byla opravdu nevinně. Vysvětlete to ale sousedkám. Drbny jedny. A tak jsem nakonec zůstala sama. Jediná osoba, kterou jsem na tom božím světě měla, byl syn z prvního manželství. Bohužel se nesnesl s manželem. Utekl od nás. Od té doby o něm nevím.
Nakonec jsem tedy zůstala sama. Jen ten podzim, to slunce a svěží chladný vzduch mi zůstaly. Musela jsem si najít nový smysl života. Odedávna se ráda procházím po hřbitovech. Naplňují mne jakýmsi vnitřním klidem. Člověk má spoustu času, aby přemýšlel nad osudy. Většinou se ale příliš upíná na ten svůj. Když si prohlédnu hrob, přečtu si na něm jméno, datum narození a smrti, někdy i povolání. Můžu si představovat, jak ten člověk asi vypadal, jaký měl život, jestli byl zlý, nebo hodný.
Při jedné procházce jsem narazila na nádhernou hrobku, která byla na prodej. Ano, koupila jsem ji. Pěstuji si na ní krásné růže a přemýšlím, co s nimi bude, až já nebudu sedět na lavičce před svým novým chrámem, ale budu v něm už odpočívat. Asi se, až zemřu, nedočkám věčného klidu. Má duše se bude trápit a toužit po někom, kdo by za mnou zašel sem, na místo mého posledního odpočinku. Bude toužit po někom, kdo by zalil tyto nevinné růže a zapálil zde svíčku.
Probudila jsem se v nemocnici. Doktor mi řekl, že mě nasli nějaký dědeček s babičkou ležet na hřbitově. Nejdřív si mysleli, že tam řádí vykradači hrobů, kteří nějakou nebohou mrtvou ženu vyhodili z jejího lože. Byla jsem totiž smrtelně bledá. Pak se jim ale nezdálo mé oblečení. Mrtví přece mívají na sobě jen rubáš, mysleli si, a zavolali radši záchranku. Pro každý případ. Pan doktor mi ještě šetrně, pokud takovou zprávu vůbec šetrně sdělit lze, sdělil, že mám zhoubný nádor někde v břiše. Pokusili se ho vyndat, ale prý už mám metastázy, tak to ani nemělo cenu.
Už je zima. Padá sníh, všude je bílo a mráz zalézá i tam, kam by neměl. Snažím se uspořádat si své poslední věci. Nevím, jak moc mám spěchat. Netuším totiž, kolik času mi ještě zbývá, než se přestěhuji do svého chrámu. Je to opravdu smutné. Nemám ani komu si postěžovat. Kdybych alespoň byla věřící, byl by tu vždy farář, kterého bych se nemusela ptát, jestli se mu smím svěřit. Třeba bych se i na smrt těšila, kdybych věděla, že mne přijme Bůh. Ten by věděl, že jsem nevinná, že jsem svého muže nechtěla zabít. On by byl spravedlivý. Jenže já, já nemám vůbec žádnou víru. Teď už mne hřbitov neláká, jeho klid mne děsí. Proč jsem nežila, když jsem mohla? Jedna věc by mi odchod usnadnila. Kdybych jenom věděla, že si na mě občas někdo vzpomene. Kéž bych mohla někomu odkázat svůj majetek. Někomu, koho bych měla ráda. Asi veškeré peníze přenechám církvi. Třeba se potom nade mnou Bůh smiluje.
Je Štědrý večer. Nejspíš poslední v mém životě. Cítím se čím dál tím hůř. Nevydržím bez svých léků proti bolesti. Pomalu se opět začínám na svou smrt těšit. Ani nevím, jestli zvoní zvonek u dveří, nebo mně v uších. Nebo že by přišel Ježíšek? Najednou ale slyším i hlas, známý hlas jak volá mami! Asi se mi něco zdá. Nemám přece děti. Ale opět to zvláštní mami! Volání se opakuje a je stále intenzivnější. Otevřu tedy dveře. Hledím do očí svému synovi a jeho ženě, která má už pěkně kulaťoučké bříško. Nejdříve nevěřím svým očím, ale za chvilku mne zalije pocit úlevy. Teď tedy mohu klidně zemřít.
Dne 31. 12. se na obecní nástěnce objevilo parte: Dne 30. 12. zemřela má milovaná, po dlouhou dobu ztracená, matka. Ať je ti země lehká. Vzpomíná, a růže bude zalévat, syn s rodinou.
|
pr4dskaren_1
|
stůl paní ucitelky
Stůl naší paní učitelky je pracovní. Je sešroubovaný šrouby. Je ze dřeva. Vypadá jako nový, ale je velmi starý. Paní učitelka má na něm hodně vecí. Pokládáme tam sešity, a paní učitelka je známkuje. Jsou u něj zvlášť šuplíky. Je u něj také pracovní křeslo. Je na něm také velmi krásná kytka. Má skoro dva metry. A je tam pití a keramická bota, do které se davají tuzky a pastelky. A najdeme tam také kalendář nebo malý bubínek. Paní učitelka je s ním velmi a velmi spokojená.
|
hr5memvoj_02_1
|
Slohová práce školní
Miloš Chromý
14. prosince 2007
2. A nastává mi, tuším, vážná jízda
Je prosinec. Za několik měsíců mě čeká maturita. I když je to rozhodující moment pro naší „budoucnost“, tak mě to příliš neznepokojuje. Uvědomuji si závažnost mé situace, ale je zbytečné být z ní ve stresu. Maturita, jak se říká, je zkouškou dospělosti. Člověk by si tedy mohl myslet, že když neudělá maturitu, neobstál ve zkoušce a proto není dospělý. Ale co nás činí dospělými? Známky ve škole? Úspěšnost v práci? Dospělost je pouze suběktivní označení pro jedince lidského rodu. Já si pod tímto pojmem představím člověka, který má určitý odstup od věcí, je schopen učinit svobodné a nezávislé rozhodnutí a je schopen postarat se sám o sebe, tudíž je samostatný. Z toho vyplývá, že pokud jsme hodni svého označení “dospělí“, můžeme si vybrat to, jaký bude náš život. Jestli považujeme naší situaci za vážnou, či ji bereme lehkomyslně. Zamysleme se nad tím, proč většina lidí považuje maturitu za tak důležitou. Uděláme maturitu, ale potom nás čekají přijímací zkoušky na vysokou školu. Když se na ni dostanete, musíte dělat další zkoušky abyste prošli semestrem. Je tolik, pro většinu lidí, vážných momentů, že se může zdát, že není v silách jednoho člověka vydržet takový nápor. Ale tolik lidí to dokázalo. Maturita, maturita, maturita, to je slovo, které často slýchávám, a hlavně v poslední době. “Musíš udělat maturitu, abys byl v životě šťastný.“ ozývá se ze všech stran. Ale stejně budu v budoucnu dělat spíše to, co mně baví a ne to, co vystuduji, protože pět let na vysoké škole je docela dlouhá doba a za tuto dobu se naše názory na život můžou změnit. Například přijdeme na to, že obor, který studujeme nám nesedí. V tomto případě je ještě možnost přejít na jiný obor, ale podobného zaměření. Ale problém je, když ve třetím ročníku zjistíme, že humanitní studium opravdu není má parketa. Ale to je v dáli před námi a ani já, ani vy nemůžeme říci, co v budoucnu bude.
Když je člověk šikovný, nezáleží na tom, co studoval nebo jestli studoval, ale záleží na tom, kolik je schopen udělat pro to, aby měl práci, která ho bude bavit a která ho uživí. Pro tyto lidi je maturita a studium na vysoké škole jen jakýsi prostředek, který mu pomůže získat “práci snů“ a oddálit čas, kdy bude muset začít dělat tuto práci, která ho bude bavit.
Ale jsou pak také “ovečky“, které nevědí co dělat. A tak udělají, pro ně důležitou, maturitu a pak jdou na vysokou školu, kterou vybrali náhodnou volbou, jen aby mohli zapadnout do stereotypu života. Do výrobního procesu. Jako stroje. Maturita je tudíž jen mezník, který buď jen pomůže, nebo přidá další stroj do výrobního procesu.
Ale tato vážnost se netýká jen maturity. Poněvadž žijeme v blahobytu, vytváříme si umělé problémy. Tyto problémy však považujeme za naprosto přirozené a velice vážné. Pokud si člověk chce uvědomit, kdy nastává opravdu “vážná jízda“, měl by se na nějaký čas odprosit od konzumního života a od výdobytků současné doby a na chvíli se vymanit z vlivu současnosti. Nejlepší je odjet někam do pustiny. S trochou jídla a trochou pití. Zamyslet se nad svým životem. Potom přijdete na to, že většina problémů, které máte, jsou umělé a zbytečné a že opravdu důležité věci nejsou movitý majetek a uskutečnění svých tužeb. Spíše naopak. Je to v duševním majetku. A ve svých dosud nesplněných snech, které není lehké uskutečnit a je potřeba pro ně něco obětovat. A nebýt na to sám.
|
cb4cchrmil_01_1
|
Kontrolní slohová práce
Líčení
Jméno: Obergries
třída: 8. B
15. prosince 2008
Moje oblíbené místo
Moje oblíbené místo je les, je tam klid a ticho. Nejlíp tam je v zimě, všede to vypadá jako kdy se všechna místa zalily bílou barvo, jediné co de vidět jsou vyšlapané pěšinky od divoké zvěře. Ke krmelci to je kosek, nosíme tam tvrdý chleb a rohlíky.
Jedno sme potkaly i divoké prase s mláďaty a moc se jim to nelíbylo, musely sme utíkat, ale bylo to dobry sice sme byli trochu ustrašení ale šlo to. Proto se mi v lese tolik líbí, je v tom sranda.
Les v zime je pěký že je všechno omrzlí vypadá to jak kdy napadaly na větvičky malé diamanty, vypada to jak kdyby to bylo ze skla.
|
cl8bobepet_1
|
Lorencová, Nikola, V. B, 07/08
3. října
Vypravování – reprodukce textu reprodukce = přivyprávění vlastní my slovy.
např: přečtu si knihu a její obsah sdělím ostatním)
úkolem je zachitit podstatu příběhů (nejdůležitější okam ziky)
Jednoho dne
Příhoda z praznin <barevně podtrhané věty>
sem Petr sem přišel asi poprvé a neuměl plavat. A šel do vody zrovna v místě kde se prudce svajuje. Hned tam zapadl až pokrk. Kluci a já jsme byli kousek od něho skočil sem do vody chytil sem ho za vlasy a snažil jsem se sním dostat ke břehu. Šloto těžko, Naště stí jsem ho ke břehu dotáhl a vše skončilo dobře, a teď mi děkuje zato že jsem mu zachránil život,
|
bu5blornik_01_1
|
Slohová práce školní
Veronika Zíková
12. června 2007
3. C
téma: Znamení doby
Říká se, že dnešní doba je zlá. Já říkám jak co, jak pro koho. Co je pro někoho zlé, může být pro druhého dobré. Vzorným příkladem toho jsou zastánci komunistické doby, kteří by chtěli návrat do „blahobytu“ v opozici s lidmi, kteří prožívají blahobyt právě teď. Nastává však otázka – není to celé o penězích? Je to znamení naší doby? Možná.
Myslím si, že není podstatné, kdo má kolik na kontě, ale kdo se chová jako člověk – lidsky. Peníze vládnou světem. Kdo je má, má svět. Alespoň mi to tak přijde. Nebylo to ale tak odpradávna? Nebo se snad někdy panští bavili se sluhy? Možná je to znamení všech dob… Přijde mi však maximálně absurdní, že ve své podstatě nějaký „kov a papír“ má kolikrát větší hodnotu než lidský život.
Další nepochopitelnou věcí pro mne je kolik hádek a sporů vzniká denodenně v souvislosti s penězi a to i v kruhu těch nejbližších. Je to smutné. Bohužel nemůžu posoudit jakým způsobem probíhal všední život za totalismu. Beru to z pohledu mladého osmnáctiletého člověka, který nemá ještě tak ve všem jasno.
Posledních pár týdnů běží v televizi případ šikany z jedné základní školy v České Republice. Děti si natáčejí „bitky“ na mobilní telefony a pak natočený „materiál“ jednoduše „pověsí“ na internet. Nepochopitelné. Jeden psycholog toto chování vysvětloval tak, že tyto děti na sebe chtějí upozornit, nechtějí být jako ostatní, dokazují si svou sílu, protože nevidí svou budoucnost v růžových barvách. Něco na této myšlence bude. Každý z nás se bojí neúspěchu, protože v dnešní době musíme dát v bank příliš mnoho úsilí, aby se s nás stali úspěšní lidé, ale dokazovat si obavu z neúspěchu takovýmto způsobem…
Nedá se jednoduše, jednoznačně říci co je znamením naší doby. Každý člověk má své jediné znamení, za kterým se dere kupředu, a které je pro něj prioritní. Někdo se žene za úspěchem, někdo za teplem rodinného krbu.
Na závěr bych chtěla říct, že není podstatné, jaké je znamení doby, ale to aby každý našel své štěstí. To, jakým způsobem ho najde, je každého věc, ale měl by při tom brát ohledy na ostatní lidskou (a nejen lidskou) společnost. Takže: Co je znamením doby?
Osnova:
Úvod
Stať a) zamyšlení nad dnešní dobou
b) peníze a lidé
c) moc a budoucnost
Závěr
|
cb3czikver_02_1
|
Ve {obec}<priv> 17.2. 2010
Ahoj Adame
asi se divíš, kdo Ti píše. jJsem to já – dvanactiletý Adam. Zrovna totiž premýšlím, co bude třeba za deset let. Jediné co vím jistě, je že mi bude 22 let, jako je teď Tobě. Doufám že všichni členové mé rodiny budou i za 10 let živi a zdrávi<.>
Docela by mě zajímalo, jul bude vypadat naše vesnice v roce 2020. Pravděpodobně budu bydlet stále ve {obec}<priv>, protože tady máme rodin{n}<in>ý dům. Je to dobře, protože ve {obec}<priv> se mi líbí. Bude to vůbec ještě vesnice? Uuž nyní se rozl rozrůstá tak, že možná už bydlíš ve městě {obec}<priv>. Sice ve městě není takový klídek jako na vesnici, ale určitě to má své výhody. Uvítal bych, kdyby u nás bylo kino, větší těločvična, hodně zájmových kroužků a hlavě více možností ke sportování. Máme u nás pěkné hřiště a slyšel jsem, še se má budovat kolem m něj in-line dráha. Alespoň bych nemusel s mámou jezdit až do kKladna. tTam nikoho neznám. Okolo hřiště bych jezdil a potkával bych kamarády.
Také bych rád věděl, jak jsi úspěsný v karate. Já teď budu dělat potvrzující zkoušky na bílý pásek. Doufám, že ty máš už pásek černý. Karate jsem začal tento rok. Dříve jsem jezdil do Kladna na jiu jiu-jitsu. Už jsem mohl mít červený pásek, ale kvůli problémům s dojížděním jsem přestal na tento sport chodit. K Karate mě baví ale víc.
Asi bych od tebe potřeboval poradit, jaké si mám do budoucna zvolit povolání. Tak trochu si s||tím nevím rady. Možná by mě bavilo dělat něco kolem počítačů, ale nevím jestli bude stačit můj prospěch na to, abych se dostal na střední školu. Jak jistě víš, jsem dyslektik a učení mi zas až tak lehce nejde. Bude to těžké se za 2-3 roky rozhodnout, co budu celý život dělat. Dnes mě baví vaření, uvažuji i o tom, stát se kuchařem. Zrovna včera jsem udělal báječné palačinky. Určitě by bylo moc zajímavé vařit v nějaké známé restauraci nebo hotelu a úplně úžasné by bylo jet někam vařit do zahraničí a naučit se, jak se vaří jinde ve světě. aAle co když budu vařit v nějaké jídelně denně guláš a knedlíky a pořád dokola. Bude mě to bavit? Asi ne, i když každá práce je potřebná.
Moc by mě zajímalo, co deláš, a jak jsi se rozhodl při volbě svého povolání. Ať už jsi se rozhodl jakkoliv, teď už jsi úrčitě vyučený kuchař, nebo počítačový programátor, nebo úplně něco jiného, co já vím. Hlavní je, jestli tTě práce, kterou sis vybral, baví. Kdybys mi tak mohl poradit!
Tento dopis mi umožnil m nopsat Ti o svých problémech, ale daleko zajímavější by bylo dostat na něj odpověd a vědět, co dělá Adam v roce 2020.
Snad už máš nějakou hezkou a hodnou přítelkyni, která se líbí naší mamince. jJestli ano, tak ji ode mě pozdravuj.
Ahoj Adam
|
hr6koutom_02_1
|
Slohová práce školní
Eva Procházková
12. června 2007
3. C
Znamení doby
Dnešní doba jde strašně rychle kupředu a je hodně drsná. To, co bylo dříve nemyslitelné, to je dnes samozřejmostí. Pokrok je vidět v každém odvětví průmyslu, ale bohužel je vidět také upadávání společnosti.
Například vědecký pokrok. Dříve scifi filmy, kde se létalo raketou do vesmíru, byly výplodem fantazie. Nikoho dříve nenapadlo, že něco takového bude možné. No a uplynulo 50 let a máme tu vesmírnou turistiku. Bohatí lidé si kupují zájezdy do vesmíru, ale nikdo neví, jak to může skončit, jaké nástrahy tam na ně čekají (mikroorganizmy, bakterie, viry…) Technický pokrok je také hodně významný. Mobily, počítače, internet, Mp3. O těchto věcech lidé dříve je zaslechli a dnes jsou samozřejmou součástí každé domácnosti. Já osobně jsem si k technologii a věcem s ní spojených cestu ještě nenašla. Ano určitě jsou tyto přístroje velkým pomocníkem, hodně věcí ulehčují a urychlují. Ale podle mě se lidé odcizují, méně spolu komunikují, jsou egoističtí…
Dalším problémem nebo jestli chcete znamením dnešní doby je společenský rozdíl chudých a bohatých zemí. My si žijeme v blahobytu. Jídlo, pití a léky jsou pro nás samozřejmostí. Zatímco na druhé straně umírají lidé hlady a na nemoci, na které u nás existují léky. Jenže oni nemají na tyto prostředky peníze, nemají peníze ani na školy, ani na zdravotní péči. Například v Africe se většina žen živý prostitucí, aby nějakým způsobem přežily, ale stejně je to zahubý, protože pohlavní nemoc AIDS je v Africe nerozšířenější, a drtivá většina na ni umírá. Bohužel nemoc AIDS je obrovský problém i v České Republice. Především se přenáší heterosexuálním pohlavním stykem, ale z velké části také injekční stříkačkou. Velkým problémem dnešní společnosti jsou tedy drogy a samozřejmě i „feťáci“. Nejen, že si ničí zdraví sobě, ale i nám a někteří i úmyslně. Nechtěla jsem věřit vlastním uším, když jsem v televizi slyšela, že si jedna žena sedla v kině na injekční stříkačku, a našla tam vzkaz: „Jsi nakažena!“ To je odporné, jak se lidé chovají.
Měli bychom se také zamyslet nad tím, proč lidé vraždí!? Podle mě jedna z možností je ta, že lidé nestíhají nebo nechtějí stíhat tempo dnešní společnosti. Neuznávají moderní společnost, neoblékají se podle poslední módy a okolí se na ně dívá shora, přehlíží je nebo je šikanuje a postupně je samo donutí udělat něco špatného. A další možnost je ta, že jedinec si myslí, že si může dělat, co chce, že je něco víc než ostatní. Prostě je to sobec a je mu úplně jedno, co udělá, a jaké to bude mít následky. U obou typů člověka je tento důsledek spojen s rychlým tempem společnosti a křehkou lidskou psychikou.
Ještě bych mohla psát o dalších problémech (znameních) dnešní doby, jako například sekty, náboženství, terorismus, ničení přírody…), ale na to by mi nestačil papír.
Měli bychom se vždy zamyslet na tím, co děláme, aby to nemělo ještě větší následky do budoucna, než jsou nyní. Protože, když už dnes vraždí jedenáctileté děti, tak nevím, jako to bude v dalších generacích.
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) Vědecký pokrok
b) Technický pokrok
c) Společenské rozdíly
d) Drogy a problémy s nimi spojené
e) Násilí, vraždění
f) Další problémy
III. Závěr
|
cb3cproeva_02_1
|
Rozhodující okamžik
Jmenuji se Jana a ještě před rokem bych neřekla, že život vám může změnit jeden jediný okamžik. Teď sedím u okna v psychiatrické léčebně a koukám ven. Už vím, že to možné je.
Bylo mi čerstvích osmnáct let. A protože pocházím z velmi bohaté rodiny, dal mi tatínek k narozeninám auto. Měla jsem obrovskou radost, když jsem přišla ze školy a před našim domkem se blyštilo mé nové černé Porsche. Hned jsem běžela za tátou a dala mu velikánskou pusu. „Tati, tatínku, moc děkuju!“ Tatínek se usmál. „Nemáš zač, holčičko!“ Mamka však vůbec nesouhlasila, abych to auto dostala, ale táta, jakožto hlava rodiny, si prosadil svou. Bohužel, kdybych věděla, co se stane, dalaly bych mamince za pravdu.
Samozřejmě jsem nedostala jen auto, ale i nějaké peníze. Proto jsem se rozhodla, že autíčko hned vyzkouším a pojedu s mojí nej kamarádkou Alčou na nákupy.
Alča ležela na li lehátku před domem a užívala si poslední záchvěvy zářijových paprsků. Jakmile jsem přjijela před její dům, zatroubila jsem. Alča zůstala ohromeně stát. „No teda, Jančo, tatík se docela vytáh.“ „Že jo?“ odpověděla jsem pyšně. „Tak na sebe něco hoď a vyrážíme do města!“ popoháněla jsem jí. Alča neváhala a už jsme jely.
Celý den jsme si skvěle užily. Nakupovaly jsme, zašly si na večeři a pak se chystaly domů. V tu chvíli mě něco napadlo: „Hele, Ali, co si vyrazit někam zatancovat?“ „No já nevim, neměla bys moc pít a slavit, když řídíš!“ odpověděla mi s obavami. „Neboj nebudu pít,“ ujistila jsem jí, „chci si prostě zatancovat a odreagovat se.“ „OK!“ souhlasila se mnou.
Vyrazily jsme tedy do nedalekého města jménem Borovany, kde je prvotřídní diskotéka o proti té naší Stropnické. Zastavila jsem před borovanskou diskotékou a vysloužila si tím obdivné pohledy, které vedly nejenom na moje auto, nýbrž i na nás, jelikož jsme pěkné slečny. A to se nám stalo osudným.
Jen co jsme vešly dovnitř, sesypala se na nás spousta kluků a zvali nás na skleničku. „Promiň, ale řídím!“ říkala jsem tomu nejroztomilejšímu z nich. „Ale no tak, jedna sklenička ti neublíží. Stihneš vystřízlivět, neboj.“ chlácholil mě ten roztomilý. Tak jsem si tu skleničku dala. A nejen jednu. Propilyi jsme a protancovali jsme celou noc. Po zavíračce jsme se úplně namol potácely k autu. „Takhle bys neměla řídit.“ směje se vesele má opilá kamarádka, a přesto sedá do auta. „Já vím.“ odpovídám a startuju motor, což je obrovská chyba...
No tak tedy jedeme. Už svítá. Nálada je skvělá. Když tu náhle je přede mnou ostře pravotočivá zatáčka. Říká se jí „zatáčka smrti“. „Zatáčej!“ křičí Alča. Pozdě. Mé alkoholem otupělé smysly nereagují. V plné rychlosti narážím do mohutné lípy…
A jak to bylo dál? S těžkým poraněním zad mě převáží sanitka do nejbližší nemocnice. Alče už není pomoci. Je mrtvá. To já ji zabila. Moje blbost ji zabila. Mě však v nemocnici operují, ale už to nejde zachránit. Verdikt je jasný. Do smrti budu ochrnutá. Je to však malá daň za zabití, nemyslíte? Měla jsem jít do vězení. Chtěla jsem. Za způsobení nehody pod vlivem alkoholu s následkem úmrtí jsem měla dostat sedm let. Ale otec je významná a nechutně bohatá osobnost, a zaplatil za mě kauci. Vyvázla jsem s podmínkou. Za to jsem si chtěla vzít život. Bohužel mě našla mamka v kaluži krve a zachránila mě. S těžkou poruchou psychiky mě odvezli do psychiatrické léčebny v Bohnicích.
Teď je to rok a můj stav se den ode dne lepší. Píšu tenhle příběh a přemýšlím. Nejhorší bylo asi to setkání s Alčinými rodiči na pohřbu. Z jejich očí čišela čirá nenávist. Nedivím se jim. Já sama sebe také nenáviděla.
Vidíte jak stačí jedna jediná vteřina ke změnění života. Kdybych prostě řekla, že pít nebudu, tak jsem mohla chodit a Alča mohla žít! Nikdy si to neodpustím…
Osnova
1) úvod – představení
2) stať – a) narozeniny
b) zkoušení nového auta
c) Alčin obdiv
d) nákupy
e) borovanská diskotéka
f) propitá a protancovaná noc
g) neklid
h) následky
i) setkání
3) závěr – jedna jediná vteřina
|
cb1ahajdan_01_1
|
Jiroušková, Irena, V. C, 07/08
8. října
Nehoda
Osnova:
1. jízda na kolečkových bruslích a skate-boardu
2. srážka
3. zlomenina
4. Jirka jde pro pomoc
5. volání sanitky
6. odvoz
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
Kluci Jirka, Honza a Vojta se jednou dohodli, že se projedou a dali si sraz u Vojtova domu. Vojta a Jirka měli busle a Honza měl skate-board. Jezdili pořád dokola až je to přestalo bavit. Rozhodli se tedy že pojedou do parku. Park byl přez silnici. Jirka a Honza silnici projeli v pořádku. Vojta ale udělal velkou chybu nerozhlídl se a srazilo ho auto.
Seděl a brečel. Jirka řekl, že to vypadá jako kdyby měl zlomenou nohu. Honza Jirkovi řekl, že Vojtu ohlídá a aby šel zavolat sanitku. Jirka sanitku zavolal.
Po chvilce přijela a Vojtu odvezla
|
bu5cjirire_01_1
|
Slohová práce školní
Jana Steinerová
16. ledna 2007
Žijí mezi námi
Osnova: 1.) Úvod: Láska v rodině
2.) Stať: a) utlačování homosexuálů
b) Homosexualita dnes
c) Homosexualita na vesnici
3.) Závěr: Normální lidé
Základ společnosti tvoří rodina a k tomu, aby mohla rodina vzniknout a fungovat, je důležitá láska. Tedy myslím láska mezi mužem a ženou. Ale mezi námi žijí lidé, kteří pociťují jinou lásku. Ano, jsou to homosexuálové. Lidé, ke kterým se hodně normálně orientovaných lidí obrací zády. Homosexuálové jsou lidé, kteří pociťují lásku k osobám stejného pohlaví. Dlouhá staletí byli se svou orientací utlačováni a vězněni, lidé se jim vyhýbali a rodiny se jich zříkali. Výjimkou je snad pouze období Starého Řecka a Říma, kde byla homosexualita výsadou nejbohatších, nejuznávanějších a nejmocnějších lidí. Tedy spíše mužů. Ženy byly utlačovány a ponižovány už jen za to, že jsou ženy. Ale jak se říká, tak láska všechno přemůže a výjimkou není ani láska homosexuálů.
Dnešní doba je pokroková a tudíž i postoj k homosexuálům se změnil. Dnes už nejsou vězněni nebo vyhoštěni ze země. Dokonce už i většina ostatních lidí je začíná tolerovat. Vždyť ve většině zemích už mohou uzavírat i sňatky. Ano, dnešní svět už dovoluje homosexuálům téměř normálně žít. Ale samozřejmě i dnes existují lidé, kteří homosexualitu nedokáží pochopit, přijde jim nechutná a lidí s touto orientací se štítí. Hlavně na vesnicích nebo v menších městech se homosexuálové nemohou úplně projevit. Není to však ze studu, ale z obavy na reakci ostatních sousedů. Jednoho takového člověka znám. Bydlí v poměrně malém městě, kde o jeho orientaci nikdo neví. Až, když přijde do většího města, se nebojí projevit. Bojí se hlavně reakce svého otce, který je pyšný na to, že má syna a homosexualitu neuznává. Říká, že domov je pro něj nejstresovější prostředí, protože tam nemůže dát najevo, co je zač. Přitom rodina by mu měla být oporou a měla by pro něj být útočištěm před, možná někdy, zlým okolím.
Pro mě osobně je homosexualita přirozená věc. Nepozastavuji se nad ní, neřeším jí. Podle mě by každý měl mít právo na lásku, ať už je jakákoli. A možná bychom si měli vzít z homosexuálů příklad, protože jsou to právě oni, kdo za lásku bojuje a kdo, když miluje, tak opravdově.
Všechno bych to shrnula tím, že bychom měli dát homosexuálům prostor a nechat je normálně žít. Jsou to taky lidé.
|
cb3ckaijan_01_1
|
Životopis
Jmenuji se Alexandr Bobočko. Narodil jsem se 20. 8. 1994. Bydlím v ulici U Hvězdy 2522 v Kladně 27201. Nejvíce se zajímám o počítače a sport. Rodinný stav mám svobodný.
Moje matku se jmenuje Marie Jermanová. Je zaměstnána jako poštovní doručovatelka. Bydlí v Ulici U Hvězdy 2522 v Kladně 27201. Narozena je 10. 3. 1972 v Kladně. Můj otec se narodil 31. 1. 1965 a zemřel 20. 9. 2002. Mám sourozence sestru Kristýnu Bobočkovou. Narozenou 19. 5. 1998. Bydlí v téže ulici a městě jako já.
V tomto roce ukončuji základní vzdělání. Mezi mé oblíbené předměty jsou tělesná výchova, zeměpis a angličtina. Naopak mezi mé méně oblíbené předměty patří fyzika a výtvarná výchova. Se zdravotním stavem jsem na tom velice dobře a alergie zádné nemám nebo mi nebyli prokázány.
Životopis jsem sepsal dne 8. 1. 2010 v Kladně
S pozdravem Bobočko.
|
kl9abobale_1
|
Martin Tlustý
19. března 2004
2. slohová práce
Osoba, která mě v životě nejvíce ovlivnila
(charakteristika)
Osnova: Úvod – poznání osoby
Stať – čím mě ovlivnil
Závěr – život bez něj
V životě mě již ovlivnilo mnoho osobností, na počátku mého života to byli hlavně moji rodiče, ale postupem času se jejich vliv zmenšoval a začali mě ovlivňovat hlavně lidé okolo mě, kamarádi, spolužáci a spoluhráči z fotbalu. Jeden z kamarádů mě asi ovlivnil nejvíce. Navštěvovali jsme spolu základní školu od první až do deváté třídy. Jmenuje se Petr, je téměř stejně velký jako já, tedy asi sto osmdesát dva centimetrů, má hnědé vlasy a oči, je štíhly. Je velmi přátelský ke všem lidem, myslím, že díky tomu je také všem sympatický. Má smysl pro humor a ve třídě ho většina lidí obdivovala. Mezi jeho záliby patří hlavně sport. Hraje závodně fotbal, možná i proto jsme se začali nejvíce kamarádit. Nemá rád když někdo lže nebo na něj křičí.
Ovlivnil mě hlavně jeho chováním, tím jak bral ohled hlavně na jiné lidi a pak teprve na sebe. Když jsme jednou šli ze školy tak jsme se dostali do sporu s vedlejší třídou, už jsme se vlastně skoro prali o botu, kterou kluci z vedlejší třídy vzali jedné holce od nás. Petr zabránil rvačce tím, že jim dal Coca-Colu, kterou si koupil. Botu vrátil plačící holce, která ho od té doby zbožňovala.
Od páté třídy jsme se drželi vlastně pořád spolu a tak si myslím i to na sobě cítím, že on mě v životě ovlivnil nejvíce. Občas se sám přistihnu jak dělám gesta nebo říkám nějaká slova jako on. Myslím, že když by nebylo jeho choval bych se vlastně úplně jinak. Je to zároveň můj nejlepší přítel. Život bez něj si už vlastně neumím ani představit.
|
pr1ctlumar_02_1
|
29. března 2007
Janů Lenka, 2.C
2. písemná slohová práce
Cesta do města
(umělecký popis)
Kráčím si po cestě a myslím, že vím kam, a přitom žádná cesta nemá svůj cíl. Jen si tak šlapu parným létem krajinou neznámou za zvuku praskajícího písku pod nohama a nad ničím nepře-mýšlím, nic mě netrápí, jen jsem okouzlena tou přenádherou kolem mě.
Opodál cestičky umocňuje atmosféru tiše bublající potůček. Tím ale rozmanitost přírodního orchestru zdaleka nekončí. Lehký vánek zpívá duet s šustícím listím košatých stromů. Zážitek naprosto nepopsatelný doplňuje bzukot včel doprovázený zvláštními zvuky.
Čím dále jdu cestou, tím více zvuků rozeznávám. Neuvěřitelně hrubým způsobem křižuje mou --- cestu asfaltová silnice. Sen o klidné přírodě se končí v chaosu betonové džungle.
Pokleslé výrazy pospíchajících lidí působí velmi depresivně. Nemohu tomu uvěřit, začíná pršet, ale neslyším šepotající déšť tančící na mých vlastech, pouze rozhořčené výkřiky lidu. Déšť se v rychlosti mění na liák, který se mísí s kapkami kutálejícími se po mých tvářích. Se slzy zakalenýma očima, sklíčeným úsměvem a obecně frustrovaně přemýšlím, jak se mohlo stát, že z panenské přírody se vyklubala civilizací zdevastovaná krabice betonu. Ztrápená tím vším, ve své slabší chvilce lehkomyslně skáču pod metro.
|
pr2ctjanlen_02_1
|
1. Ptáš se, jak se mi teď daří
Dobrý den, můj milý příteli!
Ani nevíš, jakou radost mi udělal Tvůj dopis, cos mi poslal. Ptal si se mě v něm, jak se mi daří. Musím říct, že život mi zatím ukazuje spíše svoji světlejší stránku. Přesto mi v něm něco chybí, jedna malá černá tečka, jenž se vnutila na onu světlou neposkvrněnou stránku – Tvoje nepřítomnost. Uplynula už hodně dlouhá doba, co jsme se naposled shledali. Dali si šálek čaje a svěřili si své smutky i radosti všedního života.
Za tu dobu, co jsme se neviděli, se mi stalo spoustu věcí. Byla jsem povinna opustit stereotyp Základní školy v {obec}<priv> a jít dál svojí cestou. Mezi nové lidi, nové prostředí. Víš, že to špatně snáším. Avšak prostředí mě přijalo, doufám pozitivně, a než jsem se nadála, byly tu Vánoce a konec prvního pololetí klepal na dveře. Jakobych teď slyšela Tvá moudrá slova: „Věřím, že se pilně učíš.“ <img :-)> Asi bych Tě zklamala, můj drahý příteli. Moji hlavu naplnili jiné starosti – starosti mládí <img :-)>. Ale nemusíš mít strach, vím, že za tuto školu jsem se denně modlila. V nedočkavosti jsem každý den očekávala pošťáka, který mi měl přinést ortel – dopis o přijetí. Proto budu bojovat a snažit se uspět.
V rodině je vše snad také v pořádku. Dokonce i zdravotní problémy prababičky ustaly. Jediné co mě trochu potrápilo, byl vztah s mým přítelem. Měl to být vztah na delší dobu, ale postupem času mi začly ubývat síly. Psychicky mě vyčerpával. Sbohem jsme si řekli právě na Vánoce. Ale přátelské pouto naštěstí mezi námi i nadále zůstalo. Ovšem největší rána, která mě zasáhla byla ve znamení čtyř písmen – AIDS. Ano, můj kamarád měl vážné podezření na tuto nemoc. Nakonec se ukázalo, že virus HIV v sobě nemá, jen kožní nemoc. Za tento šťastný konec dodnes děkuji Bohu. Je zvláštní, jak člověku pak přijde i obyčejný den krásný, snaží se užít si východ Slunce {přeškrtnutá čárka za slovem Slunce}<co> i dotěrný ruch města. Je škoda, že si tato vesela neužíváme, i když nám nic nechybí.
Tak toto vše se mi přihodilo za posledních pět měsíců. V současné době mám nového přítele a puberťácký mindráky mě neustále pronásledují. <img :-)> Neustále se musím s někým srovnávat a cítím sama se sebou nespokojenost. Avšak díky lidem kolem sebe jsem se svým životem spokojená. Jen mám strach, že tato spokojenost skončí, ale to už je ve hvězdách. Přála bych si, aby můj život takhle dál pokojně plynul. Moje rodina mi dává vše a vím, že vrátit jí to bude hodně těžké.
Drahý příteli, styská se mi po Tobě. Ráda Tě uvidím, uslyším a sdělím Ti vše nové. Doufám tedy, že co nejdřív přijedeš. Já i moje rodina Tě velmi rádi uvítáme. S láskou
tvá věrná kamarádka Eva
OSNOVA:
I. Úvod: Uvítání přítele
II. Stať: 1. Nová škola
2. Vztahy s okolím
3. Novinky + děkování blízkým
III. Závěr: Rozloučení + pozvání přítele
|
cb1askaver_01_1
|
Osnova
1. 80. výročí naší školy
2. Přípravy
3. Výstava
4. Vystoupení žáků
5. Kulturní dům
6. Reakce
7. Závěr – chodím ráda do této školy.
Oslavy 80. výročí založení naší školy.
Naše {název školy}<priv> oslavila své výročí. Je jí pouhých 80 let. Na školu je tento věk malý, a tak doufáme, že tu zde bude stát ještě pár století.
V sobotu proběhly velké a dobře připravené oslavy. Každá třída si připravila zábavný program. Paní učitelky pracně nazdobili naši školu, podíleli se i ňekteří žáci.
Hosté byli překvapeni, jak se za ta léta škola změnila, samozřejmě k lepšímu. Lidé si mohli prohlédnout třídy, ve kterých byly vystaveny exponáty. Exponáty poukazovaly na školu v minulých letech, ale i v současných. Tímto vystavením jsme umožnili lidem, aby vzpomínali na léta, kdy byli sami ještě děti a navštěvovali tuto školu<.>
Žáci předvedli ve pěkné představení a hosté byli nadšeni a pobaveni. Předvedli velkou show, která jim dala hodně práce a usilí. My jsme kankrétně zpívali Vyjmenovaná slova a tím jsme si je pohli pořádně procvičit.
Po vystoupení si mohli hosté zakoupit kalendáře a časopisy. Paní ředitelka hostům oznámila, jestli budou chtít, mohou se přijí podívat ad 14:00 hod. do Kulturního domu. V Kulturním domě vystoupily: {název sboru}<priv> a {název sboru}<priv>. Já jsem tam sice nebyla, ale věřím že se představění lidem líbilo.
Jsem na naši školu pyšná, jsem ráda že chodím do této školy.
|
hr6tespet_01_1
|
Halloween
Byl halloween 1. listopadu 2008.
Byla noc a já už jsem skoro spala. Najednou zazvonil mobil. Bylo to kolem půl jedné v noci Mě to vzbudilo a jak jsem byla rozespalá tak jsem moc neviděla jméno kdo mi volá. Zvedla jsem to a říkám: „prosim“ a volající říka: „dnes umřeš“.
Já jsem zpanikařila, vylítla jsem z postele a začala brečet. Utíkala jsem k mamce a taťkovi do postele a vzbudila celý byt.
Pak mě mamka s taťkou říkají: „Prosim tě to si jen nějaký blázen dělá legraci. Kdyť je dneska ten halloween“.
Tak jsem se uklidnila a šla si lehnout. Samozřejmě se mi nechtělo spát a táta ještě říká: „Dones mi ten mobil, já se podívám kdo ti volal.“ Táta se podíval a v mobilu bylo napsáno utajený volající!
Šla jsem si znovu lehnout, ale neusnula jsem, protože máme doma králíčka a ten v noci v kleci běhá, škrábe a podobně. A já si myslela, že tam někdo je. Usnula jsem až po hodině. Byla jsem zpocená jako kdyby bylo v mém pokojícku 45° stupňů.
A ještě druhý den jsem si volala s kamarádkou. Ta říkala, že jí prý také volal utajený volající. Pak jsem mluvila s Kájou a Majdou a ty říkali totéž.
|
cl6cnovane_1
|
Slohová práce školní
Lucie Říhová
17. května 2005
I. C
Témata:
1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)
2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)
3) Mé setkání s…. (Vypravování)
4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)
Tak tady žiji!
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) Jihočeský kraj
b) Mé sídliště
c) Krása přírody
d) Společenský život
e) Negativy
III. Závěr
Tak tady žiji. Poklidné sídliště na okraji jednoho z nejhezčích jihočeských měst - Českých Budějovic – je mým domovem už šestnáct let. A nevěříte-li, že život ve městě nemusí znamenat jen auta, hluk a smog, přijďte se podívat.
Jižní Čechy jsou snad jednou z nejkrásnějších částí naší republiky. Do nesčetného množství rybníků, lesů, polí, louk, kopců i rovinek tu jsou zasazeny známá a významná města. Za jejich památkami jezdí ročně mnoho návštěvníků a jen jejich jmenování by zabralo spoustu času. Pro mě je však jen jedno z nich nejkrásnější neboť je mým domovem.
Sídliště Máj leží na úplném okraji města. Z jedné strany ho obklopuje holá krajina bez známky života, na straně druhé zas život plyne rychlím tempem všedního života. Oba kontrasty se tu poklidně střetávají a vytváří pocit klidu a bezpečí, ale zároveň i společenského ruchu.
Stačí abych ušla pár metrů od vchodu svého panelového domu a ocitám se na cestě vedoucí do poklidné přírody. Pěšina se vine mezi několika rybníky a když přejdu po jejich hrázy, mám možnost vybrat si, kam se vydat dál. Buť navázat na stezku vedoucí po chráněné krajinné oblasti, nebo se jen tak potloukat po obrovské louce plné keřů a stromů. Tyto cesty se stávají mým častým cílem. Ale: spousta další obyvatel sídliště hledá v těchto částech oázu klidu a odpočinku. Ať už pěšky, se svými čtyřnohými miláčky, nebo třeba na kolech. Když tudy člověk prochází, má pocit, že tu ze všech stromů, keřů, z každého lístku vyzařuje radost ze života. A když pak tyto místa opouští, sám je tou energií nabyt.
Půjdu-li však od domu na druhou stranu, dostanu se do centra místního života. Člověk tu najde jak obchody, hospůdky, poštu, školu, ale i multikino a velký obchodní dům. Je tu i spousta hřišť. Podle mého popisu by se leckdo mohl domnívat, že mluvím o jakémsi dokonalém sídlišti. Abych to uvedla na pravou míru, měla bych se zmínit i o negativech. A že jich tu je. Studení panelový obři se tu mačkají jeden na druhého a jejich ošklivá šedá barva působí velmi chladně. Zato barvami aut se to tu jen blýská, neboť lidé parkují, kam jen mohou. Dala by se jmenovat ještě spousta dalších větších i menších nedostatků, ale snad je to těma rokama co tu člověk žije, snad láskou a poutem k domovu, že člověk na zápory nemyslí.
Kdybych měla shrnout cit k tomuto místu, asi by to byli jen samé kladné pocity. To co tu mám hodně ráda, je pocit, že zde lidé žijí svým vlastním životem, že nejsou ovlivněny tím hrozným ruchem a spěchem z centra města. Ale co tu mám ze všeho nejraději, jsou moji přátelé. A myslím si, že kdybych žila na tom nejhorším sídlišti, tak díky přátelům a rodině to bude ten nejhezčí domov, kam se budu vždy ráda vracet.
|
cb1crihluc_02_1
|
Psí život
Jsem nejrozmazlovanější a zároveň nejpohlednější člen mojí rodiny. Mojí rodinu mám moc ráda a proto jsem vždycky tak smutná, když všichni ráno pospíchají, nemají čas pořádně mě podrbat a vzápětí mě nechávají v té velké lidské boudě samotnou.
Sice jsem ráno absolvovala se svým největším páníkem, ale dále už jen s Velkým, procházku. Obešli jsme spolu blok. Nechala jsem si očuchat zadek několika podvraťáky a pozdravila jsem se s<in> nimi. Pak jsme jako obvykle zamířili do obchodu se spoustou papírových věcí. Paní, která v obchodě asi bydlí, dala Velkému štos papírů a já jsem od ní dostala slaďounký piškotek, protože jsem moc hezká a nikdo mi prostě neodolá.
Velký mi před svým odchodem z boudy vždy zabezpečí přístup na nejzajímavější místa ke hře a hlavně ke kousání. Myslí si, že mne uplatí hračkami a pamlsky. Já jsem ale tak uražená, že po hodinovém osvěžujícím spánku na pohodlném křesle nebo natažená přes celou pohovku j se začnu mstít.
Kde začnu? Nejdřív se podívám na jídelní stůl. „Haf“. Nechali tu ošatku plnou rohlíků. Jsou od včerejška, ale to mi nevadí. Sežeru jen jeden. Ostatní nakoušu, aby byly všude drobky a Mmalá a velká panička to za mne budou muset uklidit. Ošatka mi taky moc chutná. Spousta klacíků na hraní. Lepší než ty co mi podstrčili.
Po chvíli mě to omrzí a hledám další zábavu. V knihovně jsem dlouho nebyla. Do knížek jsem doslova zažraná. Atlas světa, Rozum do kapsy, Kluci od bobří řeky a Obsuhoval jsem anglického krále. Čtu rychle a brzy mám náladu na hudbu. Poškrábu a nakoušu několik gramodesek, cédéček a proležím to filmem na videokazetě. Moc mě baví vytahovat dlouhatánský pásek z krabičky. Vrčím u toho a představuju si jak bojuju s nestvůrou. Kulturou jsem vlastně stejně posedlá jako moje rodina.
Chvilinku si po té námaze pospím, posilním se a hurá na další dobrodružství. Občas zaslechnu své kolegy v domě, jak vyjí a štěkají. Ti jsou tak hloupí, když si můžou krátit čas takovou legrací jako já. Zavřeli mi sice dveře do pokoje nejmladších páníčků, ale já jsem moc šikovná fenka a dokážu si dveře otevřít. Otvírá se tak pro mne další ráj. Tolik věcí, které jsou cítit mými lidmi.
Lehnu si na postel a rozkoušu polštářek. Mou pozornost upoutá především kosmetická taška mladé paničky. Tak příjemně voní! A kolik je v ní věcí! Krabičky s voňavým barevným práškem, červené sladké tuhy. Všechno si to vynesu do jejího pelíšku, prohlížím to, ochutnávám, rozkousávám a olizuju. Za chvilku jsem červená až za ušima, ale to mi nevadí, panička totiž voní stejně.
Co je to? Ten zvuk znám! Rachocení zámku! Hurá! Už nebudu sama. Páníčci! Nevím co dřív. Obrovská radost mne ovládla. Vrtím ocáskem a utíkám do chodby. Štěknu na pozdrav. Dveře se konečně otvírají. Panička mě vítá. Začínám se trošku stydět za to, čemu vy lidé říkáte bordel. Asi jsem neměla dělat takový nepořádek. Panička hned poznává na mých ztažených uších, že jsem něco provedla. Rozsvěcí světlo a vidí moje sytě červené tlapy a uši. Achjo.
Co jsem to zas vyvedla. Panička se běží podívat dál do boudy a již ji slyším nadávat. Chytá mne za kůži a dostanu pár ran novinami. Moc to nebolí a vydržím to. Hlavně že už nejsem sama. Snad se nebude zlobit dlouho. Uklízí a já na ni z povzdálí koukám smutně, aby si za chvíli uvědomila, jak moc mě má ráda. Je to pokaždý stejný.
Zase mi odpustila. Jupí! Můžeme na procházku a pak se mazlit, hrát si a velká panička mi připraví jídlo.
Večer mne učešou a půjdu si lehnout do jednoho z jejich pelíšků. Spím hezky s páníčkama, protože je hlídám, cítím se u nich v bezpečí a navíc mají pelíšky moc prostorný a pohodlný.
Žiju si v té rodině už nějaký čas a neměnila bych. Musíte ale uznat, že můj „psí“ život není vůbec snadný...
|
pr4cmuster_1
|
Popis – Flanderský bouvier
Flanderský bouvier je belgické plemeno pasteveckých psů, které v sobě nese krev mnoha belgických plemen. Chová se oddaně a je to spolehlivý hlídač. Bouvier při své váze okolo čtyřiceti kilogramů je až sedmdesát centimetrů vysoký. Je to velmi silný a robustní pes hrubé tělesné stavby se silným hrudníkem. Hlava vypadá silnější, než doopravdy je kvůli velkému vousu. Nad poměrně masivní tlamou má bouvier velké hnědé oči zpola zakryté velkým huňatým obočím. Uši jsou usazené poměrně vysoko a obvykle jsou kupírované. U Flanderských bouvierů se ocas většinou po narození usekává, takže jim zbývá akorát malý pahýlek. Srst je velmi hustá, lehce zvlněná. Barvy se pohybují v rozmezí od šedivé po černou, některé části mohou být lehce zbarvené i do hněda.
|
js3fia_02_1
|
17. prosince 2008
Anna Pavlíčková
V3F
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: I. Úvod: Moderní technologie.
II. Stať: 1) Internetová společnost.
2) Virtuální svět.
3) Důvody k oproštění se od reality.
III. Závěr: Je doba těžká?
Dnes již pravděpodobně každý vlastní doma počítač. Co nás, ale vede k tomu si ho opatřit? Možná jsou to pracovní povinnosti, možná škola a nebo touha zkusit trochu jinou realitu.
Dnes je běžné hrát hry, posílat e-maily, chatovat na myspace nebo pouštět muziku z you-tube. Možná to berete jako příjemné rozptýlení nudného večera. Odprostíte se na chvilku od všech starostí a pustíte si něco, co vás baví.
Co když to začnete dělat každý den?
Internet dnes nabízí vše. Zábavu, nákupy, vědomosti, společnost.... Píšete si s přáteli, hledáte nové přátele a klidně mažete ty staré bez výčitek svědomí. Každý den. Přijde vám, že máte mnoho přátel a jste ve společnosti, přitom jste třeba ani jednoho z nich ještě neviděli.
Co když to ale nestačí?
Vytvoříte si virtuální život. Kdosi vymyslel a naprogramoval hru, kde si vytvoříte „své nové já“, a žijete úplně nový život. Se vším všudy. Když vás omrzí, vytvoříte si život nový. Můžete být kýmkoliv chcete. Můžete dělat cokoliv chcete, vypadat jak chcete a znát koho chcete. Odprostit se od reality, která třeba není úplně růžová. Máte problémy, starosti, povinnosti..... ale ve virtuálním světě žádné nejsou. Začínáte stále vyhledávat počítač a přestávat žít skutečný život. Nejprve ztratíte přátele, práci, zanedbáváte partnera, rodinu, ale jste spokojeni. Máte svůj ideální svět. Stále jen hrajete. Může to dojít, až tak daleko, že přestanete jíst, pít a skončit v nemocnici.
A co vás k tomu vedlo?
Je dnešní život opravdu tak náročný, že utíkáme do jiného světa?
Máme se mnohem lépe než před 100 lety. Máme vše. Volný čas, peníze, zábavu a volnost. Práci také. Ovšem tu mužeme zkloubit časově tak, aby jí nebylo tolik. Hlavně už není tak manuálně a fyzicky náročná.
A nebo ne?
Pravděpodobně čelíme většímu psychyckému tlaku. Dnešní společnost nezná včerejšek. Žene se kupředu a ten kdo nestíhá zůstává vzadu. Je to však důvod k útěku do jiné reality? Zastaví se toto někdy? Můžeme to zastavit a kam to dojde za pár let?
|
grV3pavann_01_1
|
31.10. 2006
Anna Vrtálková, 2.D
1. písemná práce slohová
Jindřich VIII. a Anna Boleynová
(Mluvený referát)
Osnova:
I. Úvod – Promluva k posluchačům
II. 1) Obecné shrnutí manželek Jindřicha VIII
2) Úvod do problematiky
3) Vytvoření nové církve
III. Závěr – Poprava Anny a ukončení referátu
Dobrý den, dnes bych vám chtěla vyprávět o manželství Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy, Anny Boleynové.
Jak jistě všichni víte, Jindřich VIII., král Anglie, měl celkem šest manželek a tři legální děti.
První jeho manželkou byla Kateřina Aragonská. Panenská vdova po jeho bratru. Kateřina Aragonská mu dala jeho první manželskou dceru Marii.
Druhá manželka byla Anna Boleynová. Anglická šlechtična, později, díky Jindřichovi, markýza z Pembroke. Anna Boleynová mu povila dceru Alžbětu.
Třetí manželka byla Jame Seymourová. Dle slov Jindřicha, jeho největší láska. Otázkou zůstává, co by se s ní stalo, kdyby nezemřela po porodu Jindřichova jediného legitimního syna Eduarda.
Čtvrtá manželka byla princezna z Clèves, Anna. S touto princeznou se rozvedl.
Pátou manželkou byla Jindřichovi nevěrná Kateřina Howardová. Tehdy velmi mladinká Kateřina podvedla Jindřicha se svojí mladistvou láskou.
Šestá a poslední manželka byla Kateřina Parrová. Ta, jako jediná (nepočítáme-li Annu z Cèves) přežila Jindřicha a po jeho smrti vychovávala jeho dceru Alžbětu.
My se však budeme zabývat jeho druhou manželkou, nešťastnou, krásnou a možná až přespříliš vznětlivou Annou Boleynovou. Je zřejmé, že Jindřich VIII., největší vladař své doby, musel být Annou přinejmenším velmi okouzlen. Nikdo nemohl uvěřit, že by mohl být opravdu zamilován, ale co jiného, než největší cit, láska, by ho dokázala vést k tak nebezpečnému vítězství a k tak obrovskému činu, který poznamenal další století Anglie? Jindřich VIII., totiž z lásky k Anně, se rozbratřil s církví svatou a veškerou církevní moc v Anglii, převedl z opatrovnictví papeže, pod opatrovnictví panovníka.
Anna Boleynová byla totiž natolik chytrá a mazaná, že odpírala Jindřichovi veškeré potěšení, dokud ji neudělá svou paní, manželkou a královnou.
Jindřich však měl překážku a ne zrovna malou. Tou překážkou byla jeho zákonitá manželka Kateřina Aragonská. Poslal tedy posly k papeži, aby tam “vyprosili“ zrušení dispenzu, který papež udělil, aby se Jindřich mohl a Kateřinou Aragonskou vzít.
Papež, ovlivněn Kateřininým synovcem Filipem, španělským králem, odmítl zrušit disperz a řekl, že Kateřina musí být nadále anglickou královnou. Po velmi dlouhých a vyčerpávajících soudech, slovních střetů a pohrdání, Jindřich prohrál svůj boj s Kateřinou a papežem.
Avšak z výsledku je jasné, Jindřich s Annou se nenechali zlomit a bojovali dál za svou lásku poháněnou chtíčem.
Jindřich se rozhodl po dlouhém a těžkém boji, že se odloučí od církve. Stručně řečeno, převede veškerou církevní moc a práva pod ochranu panovníka. Bylo to těžké a mnoho lidí, včetně jeho vlastní dcery Marie, se proti tomuto kroku bouřilo, avšak Jindřich, hojně podporován Annou, neustoupil, a dokončil co započal.
Později se Jindřich s Annou oženil, avšak ve Francii, což Anině hrdé a neústupné povaze nemohlo být po chuti. Vždyť všechny královny Anglie se vdávaly na anglické půdě. Avšak měla to, o co tak usilovně bojovala – anglickou korunu a postavení manželky krále. Ale dalším problémem, se kterým se musela Anna potýkat, byla nenávist obyvatelstva a její neschopnost porodit zdravého, mužského potomka. Po narození dcery Alžběty se pokoušela znovu otěhotnět. Byla si velmi dobře vědoma, že syn by jí mohl zachránit život. Začínala totiž pociťovat, že Jindřichova “láska“, už jaksi ochabuje. Začal se porozhlížet po jiných, mladší, hezčích a především milejších dámách ode dvora. Anina zlá, zlomyslná a hádavá povaha ho už začala unavovat a vyčerpávat. Anně se nakonec podařilo otěhotnět, avšak porodila předčasně mrtvého syna.
K závěru bych vám řekla, že dle mého názoru, je Jindřich VIII. největším anglickým králem, bez ohledu na jeho problémy s manželkami.
Svou ženu, Annu Boleynovou, nechal popravit poté, co ho už začala nudit. Jeho rádcové obstarali svědky, kteří prohlašovali, že udržovali s Annou milenecký poměr, nebo ji alespoň zastihli s milencem. Anna byla také obviněna z čarodějnictví, a jako taková měla být upálena. Nakonec se Jindřich nad svou někdejší láskou slitoval a nechal ji “pouze“ popravit na zeleném trávníku před Towerem. Na stejném místě byla o pár let později popravena i pátá manželka Jindřicha, Katka Howardová.
Po smrti Anny byla Alžběta uvržena v nemilost, a na základě argumentu, který byl pronesen při soudu s Annou, byla prohlášena za nemanželskou. Až Anna z Clèves docílila zlepšení Alžbětina životního stylu. Postupem času byla Alžběta uznána za manželskou a jako taková mohla později být prohlášena za královnu Anglie.
Doufám, že se Vám můj referát líbil, a že jste si z něj odnesli něco užitečného.
Nashledanou.
|
pr2dvrtann_1
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.