text
stringlengths 139
17.9k
| original_file
stringlengths 8
17
|
|---|---|
Neznámý, V. B., ZŠ Burešova
Slohová práce
23. října
Vymyšlená (popletená) pohádka
Pan trpaslík
Byl jeden trpaslík a ten si nasel domeček ale ten už byl obidlený liškou a lišákem a tak tam vleze. Ale lišak siho všinl ařekl mu: co tady deláš a trpaslík rači odešel a utíkal a viděl další barak atak tam vlezl a nikdo tam --- mislel sito ale najednou tam vydel stín,
A tak zavolal jetady nekdo a ze zádu se ozvalo jsem tady a trpaslíík se--- a utekl ale mel štestí hned na proti byl barák s otevrenyma
|
bu5banonym_e_1
|
Téma: Tolerance – východisko z labyrintů násilý, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka
Osnova: Úvod: Lidská tolerance
Stať: Nikdo nemůže být dokonalý
Všichni se nemusí milovat (Muslimové)
Jít příkladem
Závěr: Cesta k toleranci
Lidská tolerance je způsob vzájemného
Lidská tolerance je způsob vzájemného respektování lidských bytostí. Svět ve kterém se všichni lidé vzájemě tolerují je v podstatě nedosažitelný, protože vždy najdete lidi kterým se jedna nebo více věcí nelíbí.
Jistěže každý nemůže být dokonalý. Někdo se narodí blond, druhý má rád brunety. Někdo se narodí jako křesťan, druhý křesťany vnímá jako podřadné bytosti.
Myslím si, že všichni se nemusí nutně milovat, ba a respektovat, ale jsem si jistý, že násilýím j se náš život nezlepší. Proč ale například Muslimové věří, že jsou ve svaté válce proti komukoli, kdo nesdílí jejich víru? Samozřejmě kvůli Koránu. Knize, která v podstatě lidem navrhuje aby ničili každého, kdo se pokusí ji zpochybit.
Jak ale takové lidi naučit toleranci? Asi těžko. Nezbývá, než jít příkladem. Stačit to určitě nebude, ale víc se toho pro svět asi udělat „nenásilnou cestou“ nedá. Ne vše je však spra ztraceno. Například že starší ubližuje mladším, movití nemovitým nebo taková rasová nesnášenlivost to vše jsou podle mě banality, které se dají vyřešit přes noc. Ovšem jen kdyby se lidé byli schopni spojit.
Cesta k toleranci je úzká, obrostlá trním, ale určitě není pro XXX nemožná. Musíme ale po té cestě kráčet všichni a ne jen kratko, protože pak bo to ztrácelo smysl. Na závěr nezbívá než vás lidi navézt. „Milujte se a tolerujte se.“
|
grP3akobdav_1
|
Stalo se...
Osnova:
Úvod – Vycházka do města.
1) Můj zelený objev.
2) Shlédnutí v zrcadle.
3) Svetr vítězí.
4) Vláček se vrací na hromadu.
Závěr – Nemilý osud svetru.
Jednoho dne jsem se rozhodla, že si jen tak vyrazím do města. Účel mé cesty nebyl žádný, ale podvědomě jsem tušila, že stejně skončím v nějakém módním butiku. A tak se i stalo.
Když jsem po dlouhém okukování výlohy vešla dovnitř, hned mi padl do oka nádherný zelený svetřík. Ne, že bych ho potřebovala, poněvadž mi doma roste hromádka svetrů rychlostí závodního vozu Formule 1, ale stejně jsem si ho musela “ošahat“. Byl to ten krásný materiál, který si já, jakožto matka od dětí, nemohu z finančních důvodů dovolit. Ale co na tom, zkusit jsem si ho musela.
Poté, co jsem se shlédla v zrcadle, jsem musela uznat, že jsem opravdu “kus“. Tento výraz sice nesnáším, zřejmě proto, že při představě kusu si vybavím akorát tak krávu, která je počítána jako kus dobytka, ale v onu chvíli byl tento výraz na místě. Nakrucovala jsem se před zrcadlem, abych viděla svetřík ze všech stran. Vypadalo to, jako bych se snad snažila tančit a opravdu jsem si i pobrukovala melodii nejnovějšího hitu, ale účelem bylo zjistit, zda li mi můj vybraný kousek sedí tak, jak má.
Co naplat, že jsem se cítila jako Madonna na udílení cen MTV, když jsem hned od začátku věděla, že taková finanční zátěž je pro mou rodinu přípustná. Přemýšlela jsem nad tím, že kdybych oželela zítřejší oběd, peníze by mi stačily. Popravdě bych musela oželet i večeři a oběd dalšího dne, ale říkala jsem si, že bych stejně měla zhubnout, abych nevypadala jak ten “kus dobytka“. Netrvalo to ani tak dlouho a už jsem si to vykračovala středem ulice s vítězoslavným úsměvem na rtech a papírovou taškou v ruce.
S touto radostnou náladou jsem si vzpomněla na syna a vláček, po kterém už tak dlouho touží. Zavítala jsem tedy do dětského obchůdku s hračkami, který již venku hlásal nabídku nejlevnějšího zboží. Po nekonečném přehrabování v hromadě plyšových zvířat a autíček, jsem vytáhla něco, co mělo připomínat vláček, ale zdaleka to nevypadalo, jako nejnovější Pendolino v Čechách. Přesto jsem zamířila s vybraným objektem k pokladně, abych po nekonečných minutách čekání ve frontě zjistila, že že už vlastně nemám peníze na to, abych mohla vláček koupit. Zahanbeně jsem si vzpomněla na drahý svetr v mé papírové tašce a s povzdechem vrátila vláček zpět na hromadu.
Měla jsem myslet také na to, jestli můj svetr ocení i děti, které jsem tak připravila o zábavu. Dnes mi svetr leží ve skříni a vyplňuje hromádku, která již nemá prostor na to, aby rostla výš.
|
pr3ckuc_02_1
|
POVÍDKA Z VESMÍRU
Po nekonečném vesmíru již několik let putuje posádka vesmírné lodi Krtek. Jsou to hologram Frank, robot Platch, ruský kosmonaut Sergej a japonský cestovatel Hokajdo.
Frank je sebestředný a arogantní chlapek, kterého nikdo nemá rád. Je hologram, tedy zhmotnělé světlo, které má vlastnosti člověka, ale večer se musí strčit do zásuvky, respektivě do nabíječky.
Robot John Platch je železná plechovky ve tvaru muže muže, která je naprogramována, aby sloužila posádce kosmické lodi, bez něj by se naši cestovatelé naprosto neobešli.
Sergej pochází z Magnitogorska a je to vrchní palubní technik lodi. Posledním členem posádky je syn japonského milionáře, který hodně zlobil a je otec se ho chtěl na nějaký čas zbavit. Jmenuje se Hokajdo.
Posádka plula po nikde nekončícím vesmíru dlouhou dobu a beznadějně pátrali po své milované planetě Zemi, která se jim hned po startu ztratila. Několikrát podlehli zdání, že planeta, která je právě před nimyi je Země a pokoušeli se jí prot prozkoumat, ale nikdy to nebyla Země, kterou hledali.
I tentokrát se kluci z Krtka sekli a přistáli na modré planetě podobné Zemi. Po přistání vyslali na průzkum svého mechanického pásovce, kterého našli na Měsíci a dali mu jméno Ajka. Ajka plný energie vyjel vstříc novému dobrodružství. Našel opuštěnou lidskou laboratoř, vjel dovnitř svými skenery zjistil, že nikdo v budově neni naživu. Víc udělat nemohl a tak se vrátil do trupu lodi. Ajka zjistil pro posádku důležité zjištění, že nikdo neni naživu a začali se oblékat do skafandrů. Hokajdo, Platch a Sergej se vydali na průzkum a hledání užitečných věcí. Jediný, kdo s nimi nešel byl jako obvykle trasořitka Frank. V laboratoři byl obrovský nepořádek, všechno bylo<in> zničeno a mrtvoly zabíraly značnou část podlahy po celé budově. Byly rozmístěny opravdu rozmanitým způsobem. Platch našel hlavní počítač laboratoře a připojil ho ke svému robotickému počítači, aby zjistil, co se stalo. Zjistil, že lidé byli napadeni nebezpečným psychovirem, který lidi nutil k sebedestruktivnímu chování nebo zabíjení ostatních. Mezitím snaživý japončík s všudypřítomným foťáčkem splnil svůj úkol a našel radiový vysílač a spojil se s Frankem a pověděl mu jak, co Platch zjistil. Všichni tedy dokončili svůj úkol a pospíchali zpět do Krtka. Rozrušení průzkumníci se nasoukali do vstupního terminálu. Uvnitř terminálu vstupní místnosti byly dvoje dveře. První byly pro vstup do lodi a druhé do karantény. K jejich překvapení se otevřela karanténa. Museli do ní tedy vstoupit. Karanténa byla málá čtvercová místnost j s s jednou postelí a jedním pokojem s toaletou. Hlavní místnost měla jednu ze svých stěn celou prosklenou, aby mohli být lidé vevnitř pozorováni. Z ničeho nic se tam objevil Frank se šíleným výrazem ve tváři a pozdravil je. Sergej, který se na něj zlobí, protože nevidí důvod důvod proč je sem zavřel se ptá: „Proč jsi nás sem zavřel?“ Hologram mu odpovídá, že jsou evidentně nakažení a musí je nechat 6 měsíců v karanténě na pozorování, pak zmizí. Platch, Sergej a Hokajde jsou už zavřeni 5 dnů a ponorková nemoc je víc než velká. Platch, který má ve svém systému nainstalované zákony kosmické lodi Krtek se dožaduje o převyšetření, na které mají podle platných regulí plné právo. Frank se znovu zjevuje, tentokrát oblečený v naškrobeném kroji s červeými puntíky, který nejspíš pochází z Hané a přívítá je slovy: „Nesnáším blázny“. Zamračený Hokajdo na nej křičí: „Musíš nás pustit, nejsme nemocní!“ PFrank odpovídá „Nemížu, protože mi to král bramborových lidí nechce dovolit, prosil jsem ho, ale řekl, že vás nechá zavřené 10 let!“ Teď už i robot Platch pochopil, že Frank se nakazil psychovirem, který na se<in> něj přenesl při radiačním spojení z laboratoře. Sergej se rozhodl vzít situaci do svých rukou a povídá mu: „A mohli by jsme vidět toho krále?“ Hologram odpovídá: „Musíte mít létající koberec, jinak se k němu nedostanete. Platch reaguje: „Ten má a dokonce třísedadlový.“ Frank přimhouřil oči a šíleým výrazem si je všechy prohlídnul a povídá: „To mi chcete tedu vysvětlete, chcete letět na létajícím koberci za králem bramboroých lidí a prosit ho, aby vás pustil?!“ Znovu si je prohlédl, tentokrát s úsměškem na tváři a pokračoval: „Netvrdtě mi, že jste úplně zdraví!!“ Po těchto slovech Frank zmizel. Z karantény vedli jen jedny dveře, které se daly otevřít zvenku za kliku a zevnitř pomocí pěti číselného kódu. Kód byl jen 5 číselný, protože se počítalo s tím, že uzavření lidé nejsou zcela při smyslech a nemohou logicky uvažovat a tak se nebudou pokoušet rozluštit číselnou kombinaci. Hokajdo po dvou dnech zkoušení náhodně zmáčklých čísel a jejich zapamatování přišel na správnou kombinaci a otevřel dveře. Všichni se vyplíži vyplížili ven, ale tam už stál pomatený Frank v kroji určenému na slavnosti a vojenských botech. Na levé ruce měl navlečeného maňáska, který se podobal tučňákovi a oslovoval ho: „Pane Filuto“. Aby toho nebylo všechno v druhé truce měl laserovou pistoli. Tento pohled by vyděsil i samotného Ramba a tak se posádka strachy rozutekla do skladu, kde se všichni schovali. Statečný Sergej sebral těžkou ocelovou tyč a postavil se za dveře, když pak šílený hologram Frank vtrhl do místnosti se slovy: „Pan Filuta se zlobí, neměli jste mu utíkat“. Sergej ho ihned poslal tvrdou ranou k zemi. Hokajdo ho dotáhl do karantény a zamknul. Po týdnu psychovir nadobro opustil Frankovo tělo, ale stále naštvaná posádka Krtka ho tam nechala zavřeného celých 6 měsíců.
|
pr4atvys_1
|
Na co mi ta škola je?
Na tuto otázku si každý mstudent musí odpovědět sám, pro mě mne je škola to, co by mě mělo připravit do života a {ne}<in> pouze naučit studenty písemnými pracemi a hodinami prosezenými v lavicích. Na tuto školu jsem se přihlásil proto, že předpokládám další studium na vysoké škole. Gymnázium mě připraví na vs prakticky všechny obory vysokých škol na||rozdíl od ,,průmyslovky“ nebo ,,stavárny“. Ale díky většímu rozsahu učiva mi některé části probírané látky nebo i předměty p zdají zbytečné. Navzdory tomu by měl každý člověk mít velký obecný rozhled, proto některé učivo zdající se teď zbytečné může přispět k řešení pr situací v životě.
Střední a základní škola by měla tedy dát základy vědomostí, které bych pak na vysoké škole převážně budu pozu pouze doplňovat a aktualizovat, proto bych měl hlavně probírané látce porozumět a ne se se jen učit zpaměti na písemnou práci a potok poté je zapomenout. Čím lepší si položím ,,základy“ tím snadněj mi půjde další učení.
Ačkoli mě teď přidou připadnou některé předměty zbytečnýé určitě se mi budou někdy v životě hodit.
Na osmileté se studium jsem se přihlásil mě přihlásili rodiče, mně to byl mně byl Na osmileté studium mě přihlásili rodiče, bylo mi celkem hl lhostejné zdali se sem||dostanu či||ne. Narozdíl od 4. letého studia máme – myslím myslím výhody protože už víme jak to na škole chodí a známe většinu učitelů.
|
kg05rohjar_1
|
Když jsme šli s nasim psem Ronnym do lesa, tak sem si všiml že ptáčci krásně zpívají kytičky rostou, třeba jsem si všiml, že rostou hlavně sněženky. Došli jsme na Kožovou horu, tam jsme si dali obět a r Ronny dostal vodu. Cestou na zpátek se Ronny rozběhl, protože viděl srnu, ale děda měl Ronnyho na vodítku tak ho udržel. <img rostlina>
|
am5acapjak_1
|
Elzeár Buffier
Ve starobylém alpském kraji se rozléhalo povětšinou pusto až na pár vesnic, ve kterých netekla voda, domy byly rozbořené a lidi tam sužovala žzášť a beznaděj. Pouze jeden pastýř jménem Elzeár Bouffier tam žil rozdílný, poklidný život.
Elzeár Bouffier byl tichý, postarší muž. Jeho šaty byly vždy pečlivě upravené a jeho tvář dokonale oholená. Obýval osamocený, kamený dům, který si sám opravil. Poté co ztratil syna a ženu, žil pouze se svým psem. Samota mu vyhovovala, lidé mu nevadili ale nevyžadoval jejich přízeň. Jediné co měl byla semínka stromů. Každé z nich vlastnoručně zkontroloval jestli nejsou napuklá či příliš malá. A poté sázel. S obrovským nadšením a hlavně vytrvalostí zasadil tisíce, desetitisíce stromů, od dubů až pře{s|z}<st> břízy. A nepřestával sázet ani přes o války. Nezamjímal ho okolní svět, snad si i odvykl mluvit. Lidé si neuvědomovali kde se les vzal, brali to jako něco naprosto přirozeného. Jak se les po letech rozšiřoval obnovoval se i životní cyklus v kraji. Začela téct voda a všude bylo zas o něco víc života. Ve vesnicích se pomalu rozléhala klid a radost.
Jak jeden člověk dokázal svým tělem a myslí tolika lidem způsobit za štěstí. A svůj klid, který z něho tak vyzařoval rozdávál sv jeho skutkem, dokazuje to že lidská bytost je schopna krásného a naprosto nesobeckého činu. Čož činí dělá život nádherný.
|
am8avorluc_01_1
|
31.10.2006
Lenka Černá, 2.D
1. Písemná slohová práce
Speciální soupravy pro odběr
biologického materiálu pro DNA analýzu
(Výklad)
Osnova:
I. Úvod – obecná charakteristika (seznámení)
II. 1) výroba (vývoj)
2) transport
3) výhody
III. Závěr. - zhodnocení
Dnes bych vás ráda seznámila s postupem při odběru biologického materiálu pro DNA analýzu a s výrobou a funkcí speciálních souprav, které jsou potřeba pro tyto odběry a následné zkoumání.
Již zmíněné odběrové soupravy obsahují především speciální sterilní vatové tampóny, které jsou nezbytné pro DNA analýzu. Nyní vám přiblížím výrobu a důležitost těchto tampónů. Nejen, že tato pomůcka zachycuje biologický materiál pro DNA zkoumání, ale zároveň umožňuje bezpečný transport a zajišťuje i další důležité funkce pro odebrané vzorky. Jak jistě víte postupem času jde veškerý vývoj kupředu, a tak je to i s výrobou zdánlivě bezvýznamných tampónů. A proto z důvodu zdokonalování jedna nejmenovaná skupina odborníků zvolila jako nový materiál pro výrobu tampónů krátká nylonová vlákna, která jsou za použití elektrostatického náboje a hnací síly shlukována a upevněna na tyčince pokryté speciální látkou a vytvaří tak povrch o vysoké hustotě. Vlákna jsou položena kolmo na nosnou tyčinku, takže při odběru vzorku, nedojde k jeho proniknutí do nitra tampónu. Zároveň jsou nanesena v takové hustotě, aby vzorek nemohl samovolně stéct. Díky právě zmíněnému materiálu tyto tampóny výborně absorbují.
Co se týče následného transportu odebraného vzorku do kriminalistického ústavu (laboratoře) je zvýšena ochrana zmíněného materiálu tím, že vatový tampón se ukládá do umělohmotného pouzdra, které je ještě v papírové krabičce a ta se následně zalepí a odešle do příslušné laboratoře. Spolu s těmito tampóny vyvinula již zmíněná skupina odborníků také mikrozkumavku s otvorem ve víčku pro odpařování vlhkosti. Díky těmto nově vytvořeným pomůckám lze provádět další fáze analýzy přímo v této transportní zkumavce bez složitého připravování na další přemístění. Další výhodou odběrových souprav je lepší uvolnění většího množství vzorku.
Závěrem bych chtěla říci, že při používání těchto souprav je jejich funkce nesmírně důležitá právě například i pro životy některých z vás.
|
pr2dcerlen_1
|
Jak ztratit kluka za deset dnů!
Jednou dívka jménem Julie, dostala ve své oblíbené práci redaktorky nabídku. Nabídka to byla pro Julii velice zajímavá, jelikož si celý její pracovní život přála, psát více než jen dívčí klepy, chtěla se věnovat něčemu fádnímu jako je politika. Anna, Juliina nadřízená jí nabídla, aby napsala čtivou reportáž založenou na vlastní zkušenosti o tom, jak ztratit kluka za deset dnů. Julie by za odměnu měla mít možnost psát něco zajímavějšího.
Julie neváhala a do práce se pustila jak jen to šlo. Hned večer Julie s kamarádkami šli na firemní večírek, kde měla v plánu získat přítele a za deset dnů to s ním skoncovat. Na večírku shodou okolností byl velmi pohledný Benjamin z reklamní agentury, který se právě vsadil se šéfem, že dokáže zlomit srdce každé, na kterou ukáže, jen aby získal lukrativní zakázku. Šéfovy spolupracovnice, velmi dobře informované o Juliině záměru, ukázali právě na Julii, aby si pro ni Benjamin došel a dokázal co slíbil. Benjamin se lišácky usmál a šel za Julií. Začal se s ní bavit a oba byli nadšeni, jak se to hezky našli. Prožili spolu krásný večer a na konec Ben odvezl Julii k sobě domu, kde si jen povídali a měli se dobře.
Další den Julie nejdříve s kamarádkami probrala Bena a shodli se na tom, že je pohledný a milý. Ale práce je práce, začala kout pikle a vymýšlela čím znepříjemní život Benovi. Nejdříve začala Bena nevinně zesměšňovat v práci před jeho spolupracovníky. Přišla za ním do práce. V práci se Julii Ben musel věnovat a hned dostal kostkovanou košili, která se vyjímala z jeho stylu. Ben si košili oblékl aby udělal Julii radost, ale sám moc šťastný nebyl a tvářil se nadšeně. Aby toho nebylo málo, tak Julie vytáhla strašně ošklivého psa z tašky, postavila ho na biliárový stůl a řekla: „To je náš pejsek! Není krásný?“. Pes po chvilce pomočil stůl, aby měl Ben větší radost. Ben sice byl nad míru rozčílen, ale nedal na sobě nic znát. Julie pak odešla a řekla že přijde k Benovi večer.
Večer, když Julie přišla k Benovi, nesla plnou náruč věcí, aby mohla přizpůsobit Benův byt pro sebe. V bytě Julie Benovi vyměnila jeho stylové koberečky v koupelně za růžové a naplnila mu skříňky vložkami, parfémy a krémy. To vše Julie zakončila tím, že rozházela plyšáky po jeho posteli a dala mu kapradinu lásky. Ben poté co vlezl do koupelny a viděl tu spoušť, zakřičel jak kdyby mu spadl radiátor na palec. Julie se za dveřmi tiše smála a měla z Bena ohromnou srandu. Ben z koupelny vylezl a dělal zas jako by se nic nestalo. Poté se spolu hezky navečeřeli a šli na basketbalový zápas. Ben zápasy miloval nadevše. Na zápase, který je celou hru napínavý a nerozhodný, Julie pět minut před koncem požádá Bena, aby jí donesl pití. Ben by se nejradši díval na zápas, ale ochotně šel pro pití Julii. Minutu před koncem ji ho přinese a dychtivě se chystá koukat na konec zápasu, ale Julie mu řekne že nechce kolu, ale kolu light a ať to jde vyměnit. Ben tímto zmešká koncovku zápasu, aby Julii vyhověl. Pak alespoň před Juliiným nástupem do taxi jí chce políbit, ale ona mu podá ruku usměje se a odjede.
Julie si doma oddychne, zapíše si své nejnovější zážitky, vymyslí nové nápady jak uškodit Benovi a v klidu usne. Přes další den Julie čeká a volá Benovi do Práce, i když ví, že Ben zrovna má důležité jednání. Nechá si Bena zavolat k telefonu a říká mu holčičí záležitosti pro Bena vůbec nezajímavé. Domluvili se, že večer Ben uvaří a že si udělají hezký večer. Ben uvařil opravdovou delikatesu z vepřových žebírek a že u toho se potom budou koukat v televizi na basketbal. Julie při pohledu na jídlo začala fňukat, že je vegetariánka a že to nemůže jíst. Tak šli na jídlo do čínské restaurace, kde tropila různé hloupé scény, aby se Ben cítil trapně. Julii další den vyšel náramně, ale začínala mít trošku výčitky svědomí.
Další den měl Ben doma pokerový večer s přáteli a vůbec neměl v plánu se večer vidět s Julií. Poker je v plném proudu, všichni kouří doutníky a náhle je ve dveřích Julie. Všichni jsou překvapeni co ona tam dělá, ale hezky ji přivítají. Julie zase hned začne dělat nepříjemnosti. Začne všem vyčítat, že je tam zakouřeno ať všichni hned přestanou kouřit, a že Ben nechal uschnou kapradí lásky a tak dále. Poté se Julie sebere, odejde pryč a u toho řekne Benovi, že to déle nevydrží. Ujede domů a necití se nejlépe, jak Benovy ztížila život. Nepočítala, ale s Benovou sázkou.
Příští ráno Ben přijde za Julií, že má dobrého psychologa, který by jim se vztahem dovedl pomoci. Julie řekne že to je dobrý nápad, ale že budou muset jít k Juliině psycholožce. Ben souhlasí a domluví se na odpoledne, že tam zajdou. Julie samozřejmě žádnou psycholožku nezná, ale udělá ze své kamarádky psycholožku. Odpoledne jdou s Benem k psycholožce, kde chudáka Bena úplně znemožní a vymyslí, že zítra pojedou k Benovým rodičům, aby se s nimi Julie seznámila a aby jim to lépe ve vztahu fungovalo.
Jak řekli tak udělali, ráno sedli na motorku a jeli pár hodin k Benovým rodičům. U rodičů se Julie chovala mile jako by Bena milovala. Prožili spolu ten nejkrásnější den. Měli se krásně, dělali vylomeniny a milovali se. Při tomto dni si oba uvědomili, že jim oběma na jejich protějšku záleží. Julie ale bohužel nemůže svou práci přestat dělat, jelikož by nedosáhla lepšího postavení ve firmě. Ale Bena miluje a napíše do článku pravdu jak to opravdu cítí.
Další večer ten desátý měli Julie s Benem naplánován firemní ples, kde byly obě jejich společnosti. Nešťastnou náhodou Juliina šéfka prozradí Benovi na čem Julie pracuje a Julie se naešťastnou náhodou dozví o co se Ben vsadil. Po tomto incidentu se oba navzájem na večírku zesměšní a Julie uteče celá nešťastná a zhroucená. Doma dokončí článek a jde spát.
V práci dalšího dne odevzdá svůj článek, ale šéfová jí řekne že může psát o čem chce, ale pouze v té stejné rubrice. Julii to rozčílí a odchází si hledat zaměstnání jinam do jiného města. Balí si a chystá se jet taxíkem. Benovi přátele v práci mu dají přečíst článek od Julie v časopise s titulem „Ztratila jsem kluka, ale nevím proč“. V článku je vše napsáno jak Julie má Bena ráda a jaké mu dělala naschvály. To bena uchvátí a hned jede za Julií do práce, kde zjistí, že Julie už odjela pryč. Ben se za Julií vydá na motorce, po deseti minutách jízdy zastaví Julii v taxíku na mostě. Julie vystoupí a Ben zaplatí a pošle taxík pryč. Ben se julie zeptá jestli je to v tom článku pravda? Julie řekne, že ano a pak se obejmou a odjedou.
|
pr4atkar_1
|
Neznámý, ZŠ Burešova
23. 10.
Reprodukce textu
Osnova
1. Kohoutek na větvi
2. Sladký hlásek
3. Přátelský polibek
4. Kohatkova lest
5. Kohoutek vyzrál nad liškou
Liška měla chuť na kohoutka.
A zrovna vyděla kohoutka jak
Sedí na větvi tak hned běžela
za kohoutkem.Liška byla hodně
přátelska a když se kohoutek nahnul
tak mluvila ještě potišejc. A pak liška
řekla že by se chtěli lišky zprátelit
s kohoutkama a ať si daj přátelský
polibek. Ale kohoutek byl chytrý
a řekl že běžej na lišku psi
a liška neřekla ani nashledanou a
už byla pryč.
|
bu5canonym_a_1
|
Můj pokoj
Chtěl bych vám vyprávět o mém né moc uklizeném pokoji. Když se vchází do mého pokoje, je hned vidět bílí stůl a na něm počítač, psací potřeby a lampička. U stolu je modrá židle a nad stolem je velké bílé okno. Na levo je hnědý klavír na něm je televize, DVD a hifi věš nad klavírem je velikánská mapa sluneční soustavy. Vpravo je modrá postel a vedle ní jsou dvě poličky v ní jsou knihy, stolní hry atd.. Na stěnách jsou tapety modro zelené. To je asi vše o mém pokoji. <img fotografie pokoje>
|
am6bkilmar_1
|
12. ledna 2006
Jakub Kantner 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Pokoj, kde se cítím dobře
Osnova:
1. Kde se nachází
2. a) Velikost
b) Stěny a strop
c) Podlaha
d) Nábytek
e) Pracoví stoly
3. Proč se mi tam líbí a co bych chtěl do budoucna
Můj pokoj
Můj pokoj leží na severní straně panelákového bytu v Letňanech, který stojí u základní školy, kam jsem dříve chodil.
Můj pokoj je druhou největší místností v našem bytě. Větší je jen obývací pokoj.
Stěny i strop jsou natřeny bílou barvou. U jedné ze stojí zrcadlová skříň, která pokrývá celou tuto stěnu a opticky zvětšuje místnost. Na stropě visí lustr se třemi žárovkami.
Na podlaze leží šedivobílý koberec, který je tak velký, že jí celou zabírá.
Nábytek mám takovýto: zrcadlová skříň, dvě postele (jedna je moje a druhá táty) a dva psací stoly, které jsou rovněž pracovní.
V pokoji máme dva psací pracovní stoly. Ke každému náleží počítač (já dostal nový k Vánocům). Můj stůl je starý asi půl roku a je od firmy HOBIS. Táta má svůj stůl už dlouho.
Mě se v tomto pokojí líbí, protože tam mám počítač a místo kam si můžu dávat své věci (např. modely letadel, přívěsky, mobil atd.).
I když se mi v pokoji líbí, chtěl bych mít svůj vlastní, tak doufám a jestli se to podaří budu strašně rád, i kdyby to znamenalo, že by jsme se museli stěhovat.
|
ces1bkanjak_1
|
15. listopadu 2005
LUKÁŠ JELÍNEK, 3.E
1. písemná práce
Úvaha
„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším souhlasem, neexistují samy o sobě.“
M. Ghándí
Na úvod chci pouze uvést, že jsem si vybral tento citát, protože jej jistojistě považuji za nejzajímavější ze zadaných témat. Myslí, že se nad ním dá uvažovat ve více souvislostech, proto mě velmi láká. Jiný důvod, proč jsem si vybral tento citát je, že se Ghándí velmi trefil do mého přesvědčení. Do toho, čemu věřím já. Citát je jednoznačně z kategorie filosofických promluv u kterých nelze jednoznačně určit zda jsou pravdivé, či nikoli. Prostě jsou a záleží na každém jednom člověku, jak se k němu postaví a jestli mu něco řekne. Mám však silný pocit, že tentokrát se Ghándímu podařilo překročit hranice a zároveň prokletí těchto citátů a vyslovit skutečně pravdivou větu. To jest přinejmenším můj skromný názor. Tato věta silně souvisí s jiným citátem, který mě zaujal už velmi dávno a stále mi visí v paměti. „Nikdo se nerodí špatný“. Jistě to už každý slyšel. Pokusím se vysvětlit, co mě vede k názoru, že oba tyto citáty jsou pravdivé, i když nevím, jestli se mi to povede. Vlastně si snad ani nejsem jistý, jestli se mi to může povést. Jak se vyznat z natolik osobního přesvědčení? Natož přesvědčit o něm ostatní?
Každý má jiný názor na to, co se skrývá na pojmem zla. Stejně tak násilí a bezpráví. To by se však lépe hodilo do úplně jiné úvahy, a proto se musíme spokojit s tím, jak tyto pojmy chápe moderní civilizace. Proč tedy zlo, násilí a bezpráví nemůže existovat samo o sobě? Je to jednoduché. Jak jsem již uvedl, nikdo se nerodí špatný. Zlo je v podstatě negací dobra. Není pozitivní silou samo o sobě, a proto nemůže být stvořeno. Myslím si, že to, co dnes označujeme jako zlo, je jen nedostatek (případně naprostá absence) dobra. Z předcházející myšlenky tedy okamžitě a jednoznačně vyplyne, že se zlu a násilí musíme nejprve někde „naučit“. Případně nás k němu musí něco donutit. Je zde jeden problém, který však na Ghándího citátu vidím. To jest jakási nesourodost pojmů zlo, násilí a bezpráví. Definovat zlo je poměrně jednoduché a již jsem tak učinil. Přinejmenším jsem uvedl definici, se kterou souhlasím já. V případě násilí také není žádný problém, co ovšem bezpráví? Každá společnost a civilizace pravo obecně chápe rozdílně. Dále musíme pochopit, že zlo a násilí jsou do jisté míry přirozené. Jsou pro nás jaksi automatické. Právo, jako ho chápeme dnes je však diametrálně odlišné. Vytváříme ho sami. Říkáme, že je uměle vytvořené, a proto je každé provinění proti němu trochu sporné.
Jak jsem uvedl pár vět zpátky, člověk se zlu musí „naučit“, nebo k němu být donucen. Jak je však toto možné? Nikdo se přeci nenarodí s myšlenkou na vraždy, krveprolití, války a další věci, které dnes chápeme jako zlo. Je nepřeberné množství způsobů, jak člověka donutit, aby se uchýlil ke zlu, ani to mi však nepřísluší zde rozebírat. Když se nad tím vlastně víc a víc zamýšlím, tím složitější a složitější mi pojem zlo připadá. Vždyť je to strašně subjektivní pojem. V této souvislosti je zajímavé podívat se na historickou úlohu zla. Nesčetněkrát se stalo, že zejména prostý lid rozpoutal různé revoluce, povstání a krveprolití. Každý se jistě shodne, že to je akt čistého zla. Byť byli tito lidé vedeni jakýmikoli pohnutky – vypálit panské sídlo je prostě akt zla. Tak to chápala i tehdejší společnost. Přinejmenším ta vládnoucí. Jenže co se stane, když si uvědomíme, že toto zlo a násilí je jen reakce na jiné zlo a násilí, které šlechta i vládnoucí vrstva páchala na prostém lidu celou historii. Nemluvím však pouze o jenom konkrétním povstání. Takovýchto příkladů je plná historie.
Nyní jsem psal spíše rozbor toho, co lze chápat jako zlo. Ať ho však chápeme jakkoli, Ghándí měl jistě pravdu. Nikdo se nerodí zlý. My zlo vytváříme.
|
pr3ejelluk_02_1
|
Hory 2010
Na hory jsme odjížděli v sobotu v osm hodin ráno. Moc jsem se těšila, nastalo poslední zamávání na školu a hurá na hory.
Jeli jsme asi tři hodiny, všude kolem byla zasněžená krajina a cesta ubýíhala rychle.
Pan řidič nám pustil film Mr. Bean 3. Chvíli jsme se dívali a už jsme viděli náš hotel Sládek.
Starší kluci vynášeli z autobusu zavazadla a ostatní čekali v autobusu.
Vybalili jsme si věci a šli jsme na oběd. První oběd byl dobrý, všichni jsme si pochutnali. Potom nám vedoucí sdělili, že máme polední klid do jedné hodiny.
A po poledním klidu půjdeme ven. Venku jsme se šli projít a bobovat. Když jsme přišli do hotelu, usušili jsme si věci a byli na pokojích.
Za chvíli nás svolali vedoucí a my jsme šli na večeři. Večeře byla dobrá, následoval večerní program. Jako večerní proglram byla, přivítací discotéka.
Na discotéce jsme si užili hodně legrace. Za celý týden jsme si moc krásně zalyžovali. A užili si hodně legrace, protože jsme byli dobrá parta a nejlepší učitelé.
Ráda na hory vzpomínám.
|
hr6zarmic_03_1
|
Čech František
VII. A
22. února
2. slohová práce
(charakteristika)
Moje maminka
Pro popis jsem si vybral svou maminku, protože o ní vím spoustu věcí a bude se mi dobře popisovat.
Je štíhlé postavy, rostou jí středně dlouhé hnědé vlasy, pod kterými se skrývá nízké čelo. Vždy se na mě dívá zelenýma očima a poslouchá ušima, jenž jsou schované pod vlasy. Pod očima jí vyčnívá drobný nos. Maminka nechodí pomalu, nýbrž rychle.
Moje maminka je obětavá a vždy, když si s něčím nevím rady, tak mi pomůže. Téměř všemu rozumí a je hodně sečtělá. Zajímá jí historie, takže z ní spoustu věcí ví. Maminka je hodně štědrá a vůbec není sobecká.
Já mám maminku moc rád a ona mne taky a doufám, že to tak zůstane navždy.
|
kl7acecfra_1
|
Americká próza 1. poloviny 20. století
(literárně-slohová kontrolní práce)
Témata:
Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)
Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.
Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční
Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)
Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové
Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)
Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)
Interpretace přečtené knihy
Srovnání tvorby Ernesta Hemingwaye a Williama Faulknera
E. Hemingway a W. Faulkner patří mezi nejvýznamnější americké spisovatele. Oba žili na přelomu 19. a 20. století, oba získali Nobelovu cenu za literaturu. Přesto je jejich styl výrazně odlišný.
Ernest Hemingway je typický představitel „ztracené generace“. Jeho tvorba byla silně ovlivněna válkou, a to jak první světovou, tak i občanskou ve Španělsku. Zjevně je to především v románech „Sbohem armádo“ a „Komu zvoní hrana“. Hrdinové těchto románů jsou stavěni do kritických situací. Stejně tak v jeho slavné novele „Stařec a moře“ se rybář Santiago ocitne v ohrožení života, když po dlouhé dny na malé loďce bojuje s přírodou.
Autor zakládal své romány na tzv. metodě ledovce, která spočívá v tom, že čtenáři není odkryto úplně vše, ale pouhý zlomek hloubky příběhu. Musí tedy číst i mezi řádky.
Příběhy jsou kompozičně poměrně jednoduché. Hemingway dává přednost hlavně dialogům, díky jimž jsou jeho knihy velmi čtivé.
JW. Faulkner se nedá zcela jednoznačně zařadit mezi ztracenou generaci. Pochází z jihu USA a tamní problém s černochy a otroctvím se tudíž stal hlavním motivem jeho díla „Absolone, Absolone!“. Na rozdíl od Hemingwaye používá Faulkner spíše metodu chaosu; jeho díla jsou kompozičně úplně složitá. Děj knih je popisován z pohledu několika postav a proplétají se v něm různé časové roviny.
Problém otroctví v knize „Absolone, Absolone!“ je Faulknerem popisován objektivně, obě strany vidí realisticky. Příběh plantážnického rodu Thomase Supena je tragické líčení nenávisti bílých a černých obyvatel jihu USA.
Oba autoři velmi proslavili americkou literaturu, do té doby méně výraznou vedle literatury evropské.
|
js3novhel_01_1
|
12. ledna 2006
Daniel Pecho, 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Zajímavý dům
Sazka Arena
Osnova: úvod – 1) název
2) poloha
stať – 1) okolí
2) střecha
3) okna a vchody
4) detaily
závěr – 1) hodnocení
Sazka Arena je nově postavená, leží v severovýchodní Praze. Okolo Areny je oplocené parkoviště, zbytek plochy u haly vyplňují zelené plochy.
Arena je propojena ještě s univerzální halou. Má unikátní kruhovou střechu s železnou konstrukcí na, které je zeleno-žluto-modré logo Sazky.
Budova je celá prosklená, takže nemá klasická okna. Její vchody jsou také skleněné. Vchody jsou orientovány ze severu rovnou do Areny a z jihu přes Univerzální halu. Před jižním vchodem jsou stožáry s vlajkami.
Budova má šest podlaží. Arena má 18 000 míst. Budova získala mnoho ocenění za svou moderní konstrukci, je to největší víceúčelová Arena v Evropě.
|
ces1bpecdan_1
|
Kuchyně
Začíná to v Kladně v domě, do kterého jsem se nedávno nastěhovala. Ptáte se proč popisuji právě kuchyni? Protože mámin přítel dříve navrhoval kuchyně a tudíž je nádherná.
Když přijdeme domů, přeběhneme po kamenných schodech nahoru, poté projdeme bílými dřevěnými dveřmi a přejdeme úzkou uličkou do očekávané místnosti. Do kuchyně se nevchází dveřmi – je otevřená. Zde už se rozprostírá útulná kuchyně. Stěny jsou vymalovány krásnou sytě oranžovou barvou s kontrastem šedo-modré a to vypadá velmi svěže. Podlaha je dlážděná a má oranžový a pastelovo-meruňkový odstín. Napravo od vás se tyčí kuchyňská linka pokrytá drobným zeleným obkladem. Blíže z pravé strany je skleněný dotykový sporák, nad kterým visí podlážděná digestoř. Hned vedle je pracovní část linky na kuchtění a opodál je ohromný dřez s drtičem na odpad. Za naší linkou jsou malá dvířka ve kterých je uspořádaná spižírna. Zvláštnost tohoto pokoje je dvojí podlaha. V druhé polovině místnosti uvidíme takový schůdek, který je však pokryt dřevěnou podlahou. Na tomto vyvýšeném schůdku je jídelní prosklený stůl, na kterém je postavena váza s tuctem tulipánů a také jsou na něm položeny dvě slánky. V jedné je kuchyňská sůl a v té druhé jsou všechny druhy barevného pepř. Na stole jsou také zelené prostírky. Okolo jídelního stolu jsou pohodlné židle, za kterými se rozprostírají velká dřevěná okna. Skrz ně je vidět krásné a příjemné denní světlo. Vidíme i do naší zasněžené zahrady. Parapet zdobí mnoho vzácných květin a rostlin dokonce i na dřevěné podlaze v rohu se krčí jedna květinka. Pomalu se otočíme tak, abychom před sebou měli vchod do kuchyně a tam uvidíme velké a malé, ale široké skříně s úložným prostorem.
A to je naše krásná kuchyňka, kde je nám dobře a skvěle se tu vaří!!!
|
am6bkucnic_1
|
7. ledna 2009
Vavhová M.
P2
1. písemná slohová práce
Téma: Můj hrdina
a) Seznámení se s Bernarden
b) odhodlání
c) popis temného lesa
d) uspokojení, nalezení štěstí
Bernard je křeček, který žije v jednom malém městě, které se nazývá Krtinec. Bernard dosahuje menšího vzrůstu a po celém těle je pokryt dlouhým, zlatavým kožíškem, který se v paprscích slunce zářivě třpytí. Jeho hlava plná elánu, odvahy, chytrosti a upřímnosti je lemována hustou bílou hřívou, snad každý mu jí musí závidět. Oči vypadají jako dva malé a černé knoflíky. Řasy jsou zelené a dlouhé. Jeho malinká pusa je plná ostrých zubů. Má malinké nožičky, které jsou vybaveny malými drápky poněkud nevzhledného charakteru.
Jednoho dne se Bernard rozhodne, že se vydá na výlet do protějšího parku, na který se tak rád dívá ze své okousané klece. Když proběhne uličkou, která odděluje jeho domov a temný park, zastaví se a začne pozorovat tu krásu kolem sebe.
Nebe je krvavě červené a uprostřed září zelené slunce, okolo kterého létají okřídlená prasata a mezi nima létají ptáci v raketách. Zem je fialová, tvořená velkými a hlubokými krátery, kde žijí staří lidé. Stromy v parku vypadají jako úzké domy, které zvláštním způsobem vydávají hluboké tóny harfy. Střechy jsou zakryté zelení a z kamenných komínů vychází podivný kouř růžové barvy.
Ze zvědavosti se Bernard vydá do lesa a zjišťuje, že je poněkud jiný.
Portál lesa je tvořen mohutnými sloupy. Cesta lesa je tvořená z ostrých kamenů a rozžhaveného uhlí.
V dáli Bernard zahlédl zlatou mrkev a od této doby se v jeho očích rozzářilo štěstí a útěcha, že byl tak statečný. Už nikdy nemusí smutně koukat ze své klece na temný les. Je to hrdina!
|
grV2vavm_01_1
|
Kántorová, kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:
a) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka
Jaká bych byla já učitelka
V poslední době probíhají žhavé diskuse o českém školství. Mluví se o formě maturit, o platech učitelů a o učitelích jako takových.
Nejednou jsem se setkala s bandou školáku, kteří si v autobuse stěžovali na přístup učitelů a jejich formu učení. Vadilo jim hlavně nadržování žáků s lepším prospěchem a neschopnost logicky vysvětlit danou látku.
I já jsem se s tímto problémem setkala. Většina dnešních učitelů do vás hustí neskutečné množství učiva. Bohužel vás ale nenaučí logicky přemýšlet a logicky odvodit probíranou látku, volí raději pro ně jednodušší formu vzorečků a učení látky z mohutných učebnic, jejichž formě jazyka stejně nerozumíte. Já bych byla výborná učitelka a to už i proto že to mám vrozené. Jmenuji se totiž Kántorová. Já bych zvolila formu logického odvozování, --- nauky a názorného užití učiva.
Mnohdy se totiž něco učíme a ani nevíme, k čemu to použijeme. Nenutila bych žáky ani odříkávat vzorečky ani citáty či výňatky z učebnic. Prostě jenom odvodit. Každého žáka bych měřila stejným metrem ať už by to byl kluk, nebo holka, jedničkář nebo pětkař. Často totiž problémem pětkařů nebývá to, že se neučí, ale že nepochopí látku. Vždyť i Albert Einstein měl z fyziky samé čtyřky a je přitom autorem teorie relativity a Steven Spilberg sotva dokončil základní školy a dnes točí veleúspěšné filmy mnohdy oceněné Oscarem.
Není totiž nejdůležitejší se všechno naučit nazpamět ale nejdůležitější je umět se vypořádat s problémy v reálném životě. Mnohdy se totiž stává, že když postavíte jedničkáře na autobusové nádraží, tak je zmaten a neví co má udělat a jak se dostat tam kam chce, ale pětkař by se asi nebál někoho zastavit na ulici a zeptat se ho na co potřebuje. To je motto, které bych vtloukala svým žákům do hlavy!
|
js9mkanbea_1
|
3.11. 2005
Jan Škrob
1.písemná práce
CAPTAIN BEEFHEART
(Referát)
Vážení přátelé, mám tu milou povinnost seznámit vás co nejstručněji s jedním z nejoriginálnějších hudebníků dvacátého století – s Captainem Beefheartem.
Narodil se roku 1941 v Glensdaleu v Kalifornii jako Don Kliet. V dětství vynikal ve výtvarném umění, vyhrál i lokální soutěž mladých výtvarníků. Jeho hlavním zájmem se však brzy stala hudba. Za to vděčíme jeho příteli Franku Zappovi, který jej seznámil s klasickým blues, jehož představiteli Muddy Watersem, Johnem Lee Hookerem nebo Howlin´ Wolfem byla pozdější Vlietova hudba silně ovlivněna. Začínal jako saxofonista v místních rhythm ´n´ bluesových kapelách the Omens a the Blackouts. Později, opět Zappovou zásluhou, * sám tvořit a ** svůj bizarní pseudonym. Za vším je chystaným film Captainem Beefheart Meets The Grunt People (Kapitán Hovězí – srdce potkává mručivé lidi), z něhož však světlo světa spatřil jen Zappou sepsaný scénář.
Zappa odešel hledat štěstí do Los Angeles, Vliet zůstal, nechal si jméno Captain Beefheart a zformoval první podobu své doprovodné kapely Captain Beefheart & His Magic Band (Kapitán Hovězí srdce a jeho kouzelná kapela).
Pokud si myslíte, že kapela s bizarním názvem musí hrát bizarní hudbu, máte minimálně v tomto případě pravdu. Hlavním vzorem zůstali pro Beefhearta první bluesmeni, jejichž vliv spojil s free jazzem, prvky soudobé vážné hudby, svými texty, které jsou někde označovány jako dadaistické, raději však použiji slovo absurdní, a zejména svým zpěvem, který na jedné straně působí jako neškolený hlas starého bluesmana, zároveň ale nezakrývá neuvěřitelný rozsah Beefheartova hlasu – 4 a půl oktávy (obyčejný člověk má jednu, většinou ještě necelou)! a sílu, díky níž byl Beefheart schopen přivolat technika ze zvukotěsného studia dvě patra pod tím, ve kterém zrovna seděl.
První album Magic Bandu vyšlo v roce 1967 a jmenovalo se Safe As Milk (Bezpečný jako mléko). Zdánlivě absurdní název je výsledkem Beefheartova zájmu o ochranu životního prostředí a upozorňoval na přítomnost škodlivin v kravském mléce. Album se dočkalo pozitivních kritik, u široké veřejnosti se úspěch ani nepředpokládal.
Není bez zajímavosti, že jako kytarista Magic Bandu na tomto albu působí Rey Cooder, který na sebe kromě své virtuosity upozornil také zosnováním projektu Buena Vista Social Club, který se dočkal i značného komerčního úspěchu.
Následuje album Strictly Presonal (Přísně osobní) a po něm v roce 1969 Trout Mask Replica (Replika masky pstruha), které je považováno za nejlepší album avantgardního rocku a dočkalo se i umístění ve stovce nejvýznamnějších alb všech dob. <nedokončeno>
|
pr2cfskrjan_01_1
|
Edvard Munch
Tanec života
Munchova díla bývají řazena do expresionismu, avšak umělcův styl v sobě pojí emotivní působení symbolistického malířství, ale také secesní vlnovku, která celku dodává měkkost a plynulost.
Tanec života je olejomalba vyvedená v pastelových barvách, které naznačují určitý vliv fauvismu. Na plátně je zachycena jasná letní noc; na břehu řeky tančí několik párů energický tanec.
Jádro obrazu je tvořeno párem mladých lidí, kteří jsou jeden druhým zjevně uchváceni. Vlečka ženiných rudých šatů se obtáčí kolem mužových nohou. Tanečníkovy oči jsou zavřené; pár působí jako samostatný celek, který je pohlcen sám sebou a nevnímá nepodstatné okolí. Na levé straně malby je znázorněna mladá, usmívající se dívka ve světlých šatech. Její ruka se natahuje pro květinu, která vyrůstá před ní. Na druhé straně malby (napravo od páru) stojí bledá žena v černém, která s trpkým výrazem a sepnutýma rukama sleduje taneční rej.
Tanec života je součástí série obrazů nazvané Vlys života, jejíž jednotlivé části na sebe volně navazují. Všechna tři nosná témata této sbírky (Láska, Úzkost, Smrt) jsou v Tanci života zastoupeny, proto můžeme toto dílo považovat za klíčový bod zmíněného celku.
|
js3masmil_02_1
|
7. března 2006
Irena Ambrožová, 3.E
2. písemná práce
Cestománie
(reportáž)
Toulky po GSG
V levé komoře srdeční stověžatého velkoměsta se jako kardiostimulátor ukrývá nevábná čtvrť jménem Vršovice. Je ověnčena mlhou a smogem nejenom v časných ranních hodinách, ale i průběhu celého dne. Ústí sem mnoho tepen, po nichž se líně plazí hlučné tramvaje a zaprášeným vzduchem se rozléhá skřípot aut.
V „malebném“ vršovickém dolíku se majestátně pne do výše jakási budova. Na první pohled by se zdálo, že za četnými mřížemi a oprýskanou šedou omýtkou jsou v okovech týráni ti největší zločinci, ale není tomu tak. Kolem honosné budovy se rozléhá zámecký park. Na větvích není po většinu roku nic než pár obtloustlých holubů. Místo zelené trávy se pod bedlivým dozorem těchto bdělých strážců rozprostírá bahnitá břečka zkrášlená cigaretovými nedopalky.
Ale to už se před námi rozevírají brány oné budovy a lákají nás dovnitř. Tedy jenom do 755 hodin, poté se opět uzamknou a opozdilce nechají napospas mrazu a poflakujícím se bezdomovcům, kteří s oblibou somrují pár drobných na lahváče či cigaretu. Jednou jsem i já od jedné z těch „neupravených“, ale zato velmi milých paní dostala na oplátku za nedopalek ukradenou růži!
Každý den po celý rok se tu děje to samé. Po přívodných tepnách se sem nahrnou davy znuděných studentíků, kteří jsou vpuštěni jen v přezůvkách a v 800 netrpělivě očekávají na příchod učitele, který touto dobou teprve přelézá zábradlí u tramvajové zastávky. Jiní zase přichází přesně se zvoněním do třídy a jsou potěšeni, když žáci nejsou na svých místech. To se pak o něco lépe zkouší a v bledě modrých očích se spokojeně blýská. Pokud se hodina ubírá správným směrem, na konci všechny čeká sladký bonbónek. Paní K. s tmavě kudrnatou kšticí krmí posluchače svými drby: „Víte o tom, že pan profesor má jen jednu ledvinu? Já vám nevím, jak se to stalo..“ Její hlas se ztrácí v dalším zvonění, tentokrát následuje volná hodina. Co můžete dělat? Rozhlédnete se po tom materiálu kolem sebe a zaznamenáte, že jedna polovina se učí chemii na pozítří a druhá se znuděně válí po lavici. Nejspíš si tedy půjdete zakouřit. Zatlučete si další hřebíček do rakve a obohatíte sešlý park o jeden vajgl navíc. Ale to asi nikdo neřeší.
Stále stejné zvonění je tentokrát doprovázeno dusotem kopýtek v černých lodičkách. Madamme D. se valí na další ze svých hodin a opouští kabinet – kuchyni. Alespoň není tak jednoznačně zaujatá na příslušníky opačného pohlaví jako jedna její podobně rozložitá kolegyně. A dokonce je s ní i občas legrace, třeba pokud omylem v záchvatu smíchu vyprskne několik bonbónů tic – tac na zem.
Pokud někteří ráno hýřili posledními zbytky optimismu, při odchodu se jich zmocňuje pouhá otupělost a únava. Co se dá také očekávat? Snad jenom vtipné glosy na jídelníčku typu: „Nečumte hospodářce na..“ doprovázené šelestem prestiží v županu. Či podezřívavý pohled paní na vrátnici, kterým vás poctí při odchodu, zatímco si v hlavě přerovnává poznatky, o něž se obohatila četbou pondělního blesku.
|
pr3eambire_01_1
|
Moucha, vosa a pavouk
Na půdě rodinného domu spolu bydleli vosa Aladina a moucha Rex. Celou zimu si šetřili na rodinnou dovolenou na Jamajku. Byli to kamarádi, a tak se na cestu složili. Aladina pracovala jako číšnice v Hmyzím baru a Rex, který byl na hraně zákona se živil jako vymahač dluhů pro místního lichváře Boba. Mocha s vosou neměli moc peněz, a tak jim nezbývalo nic jiného, než se vydat do té nejchudší turistické rezervace v Kingstonu na Jamaice. Hned po příletu na místní letiště je o všechny peníze okradl zdejší obávaný lupič jménem Karlos. Karlos byla straka, bydlící v hnízdě na střeše hotelu Jamal.
Muší muž Rex požádal o pomoc pavouka Rockyho, aby mu pomohl získat své úspory zpět a slíbil Rockymu, že mu nechá zpáteční letenku domů do České republiky.
Pavouk souhlasil, protože by se rád vydal do cizí země, a tak šli. Rocky upletl sítě kolem hnízda straky, a tak jí chytil. Karlos se ale bránil a sezobl vosu Aladinu a mouchu Rexe. Pavouk však neváhal a vstříkl do toho zlého zloděje svůj omračující jed. Naši cestovatelé na pavouka zavolali z ptačího břicha a prosili ho, ať je dostane ven. Ale Rocky byl stejně zlý a vypočítavý tvor, jako ta straka, a shodil straku Karlose s mouchou a vosou v útrobách ze střechy. Všechny peníze sebral a utekl.
Důvěřivý hmyz věřil, že jim zrádný pavouk pomůže z maléru. Není všechno zlato, co se třpytí. A to platí i ve společnosti.
|
cl8cpecdav_1
|
Ledvinková, Gymnázium J. Seiferta
Lassie se vrací
Eric Knight
Tato knížka o psu jménem Lassie, je dramatická, ale může projevovat roli románu. Rodina Carraclough má svůj rodinný domek ve Skotsku ve vesničce Greenwall. Sam Carraclough musí kvůli práci a pěnežním potížím psa prodat. Vévodovi. Vévoda se se všemi svými psy odstěhuje do anglie aby Lassie už po třetí neutekla zpátky de Carraloughovým.
Lassie ale nevydrží přeskočí ohradu a míří na jih – zpátky do Greenwallu a tak se vydala na dlouhou cestu přes Anglii a polovinou Skotska. Dělá na své cestě různé zastávky, ale její instinkt jí pořád říká, ať míří na jih. A tak do Greenwallu dorazí v pořadku. Rodina Carraclough už psa Vévodovi zpátky dávat nechtějí, a tak Vévoda poprosí Sama Caraclougha (dá nabídku), jestli by u něj nechtěl pracovat. Sam přijme a tak se s celou rodinou, i s Lassií, odstěhují k Vévodovi. Tam se Lassii narodí stěnátka, a pak se celé rodině velmi daří.
Autor této knížky velmi rozumí psům.
|
js9mledann_1
|
„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“ (M. Gándhí)
Před nedávnou dobou jsem si pročítala jednu knihu citátů a přísloví. Mezi nimi jsem našla několik indických přísloví a pod jedním citátem jsem zahlédla jméno jednoho indického politika Mahátmy Gándhího. Nebyl to sice výše uvedený citát, ale onen citát mě donutil k zamyšlení. Oba samozřejme vychází z indické filosofie a stojí na principech šíření dobra a lásky, indická filosofie zkrátka neuznává násilí. Ráda bych vám přiblížila obsah druhého citátu. Říkal něco ve smyslu, že když se člověk odprostí od závisti, může v ostatních lidech vidět skutečné poklady. Tedy v každém člověku je i něco pozitivního. A když zapomeneme na zlobu a na vlastnosti, které nás na druhém člověku vytáčí a kvůli kterým ho odsuzujeme, můžeme každého člověka vidět v lepším světle. Ale proč se o tom zmiňuju? Hlavně proto, že se domnívám, že tyto dva citáty mají hodně společného.
Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním. Ale co to vlastně znamená? Všichni lidé mají ve svém nitru zakořeněné všechny tyto nectnosti. Ale neexistují samy o sobě. Záleží tedy jen a jen na člověku, jakou cestu si vybere a tou pak půjde. A co si o tom myslím já? Podle mého názoru {tento citát mluví -> mluví tento citát} o vysílání pozitivní či negativní energie do prostoru. Když budeměe šířit po světě dobro a lásku a tím pádem vysílat pozitivní energii, uděláme svět krásnější než je. Ale lidé zlí, hrubí a nenávistní ze sebe vyzařují velké množství negativní energie. Na základě zákona akce a reakce se negace zákonitě vrací. Směj se na svět a on se na tebe bude také smát. Abych to shrnula. Svět je jedno velké zrcadlo.
Bohužel lidí, kteří jsou spravedliví a nezištně šíří lásku, je na zemi jako šafránu. Je to tak těžké odprostit se od konkrétního světa, od materiálna a jednoduše milovat? Tak čím to je, že se lidé nenávidí, jeden druhému závidí? Proč jsou na Zemi války a boje o moc? Možná, že lidé byli málo potrestáni a že na to naše Země ještě není připravena.
Co se týče ostatních lidí. Kdybyste neviděli jejich tělo, které je pouhopouhou schránkou, ale jen jejich auru, jistě by odrážela barvu černou jako uhel. Dostali jsme se tedy k tomu, že naše chování a skutky v životě ovlivňuje čistota duše. A protože Indové věří v reinkarnaci, věří zároveň, že duše, která žila hříšný život, se znovu musí narodit. Ale může dojít i k tomu, že už nebude člověkem, ale třeba zvířetem. Pokud se dostane do lidského těla, jen tady na tom světě podruhé proto, aby se naučila neopakovat stejné chyby. Na čem to tedy ještě závisí? Záleží jen a jen na jednotlivci, jakou cestou se vydá a jakými stezkami se jeho život bude ubírat. Zda si vybere cestu dobra či zla. Ale proč si většina lidí vybírá cestu zla? Chtějí se tím snad chránit před zlými silami? Tím, že se s ní spojí? Nevím...
Ještě bych se zmínila o jednom důležitém faktu. Člověk je dobrý, ale d lidé jsou zlí. Myslím, že to je naprosto jasné. V životě jsou pro nás důležití lidé, které potkáme a kteří budou mít značný vliv na naše životy. Holt, člověk je tvor nedokonalý, a tak snadno podléha cizím vlivům, zkrátka často táhne se stádem. A to není dobře, protože nejsilnějším člověkem je člověk, který je sám. Sama za sebe bych k tomu jen podotkla, že čím víc poznávám lidi, tím víc miluju psy.
Gándhí měl velkou pravdu, ale mám pocit, že od doby, co zemřel, zlu, násilí a bezpráví narostly nohy.
|
pr3cnyvjan_01_1
|
Stůl naší paní učitelky
Když vejdete do naší třídy první co uvidíte je stůl naší paní učitelky. Je dřevěný a přibitý hřebíky. Vypadá jako nový, ale ve skutečnosti je velmi starý. Jsou u něj dokoupený šuplíky a křeslo. Paní učitelka na něm má spousta věcí, které skoro každý den potřebuje. Nechybí ani kytka jako ozdoba. Dokonce má na délku skoro dva metry a na šířku asi jeden metr. Ještě na něm paní učitelka má keramický hrneček a botu na tužky kde je spoust{u|a} propisovaček a pár fix. Prostě je to stůl naší paní učitelky. <img stůl>
|
hr5hajjak_02_1
|
Jan Hus, významná osobnost nejen Českých zemí, ale i Evropy se narodil r 1370 v husinci a zemřel 6.7. 1415 upálením v kOstnici.
Od roku 1402 Jan Hus kázal v Betlémské kapli, kde hlásal, že do církve patří ten, kdo nespáchal těžký hřích. Odsuzoval nadbytečné majetky církve, a její vydělávání např. odpustky.
Ve svém díle „De Ecclesia“ (v překladu O církvi) narážel, a snažil se ukázat, jaká církev vlastně je. Ta pak po něm žádala odvolání, které odmítl, a byl za něj upálen r. 1415 v Kostnici.
Kázal a psal v Češtině (např. Postila), ale i v Latine (např. De Ecclesia)
Díky Husově veřejnému vystupování a kritice církve se na jeho stranu připojila řada reformátorů, kteří se snažili v jeho myšlenkách pokračovat a bojovat za zlepšení církve.
|
js1bmat_1
|
Černický 1. C
23. února
2. Slohová práce
Můj oblíbený filmový hrdina
(charakteristika)
Osnova: 1) fyzická stránka
2) psychická stránka
3) jeho skutky a hrdinství
4) závěr
Tuto postavu můžete nejčastěji potkat v lese zvaném Lothlórien. Je to „vyslanec“ lesa Lothlórien. Vystupuje v knihách pana J. R. R. Tolkiena a většinou tam je jako jedna z hlavních postav. Když ho popisovat po fyzické stránce, tak je vysoký, štíhlý, má vlasy jako slunce za pravého poledne, jeho oči jsou blankytně modré, uši dlouhé a špičaté. Na to, jak slabě vypadá, není tak slabý. Je z říše Elfů a ti mají nadlidskou sílu. Slyší a vidí lépe než ostatní a mají skvělou mušku, když třímají luk.
Psychicky je to vyrovnaný Elf, který vždy přispěchá na pomoc svým přátelům: Například ve Společenstvu Prstenu zabije svým lukem a elfími dýkami nespočet skřetů a předvádí úchvatnou akrobacii. Asi nejlepší je když vyběhne skalnímu obru po řetězu a zapíchne mu dýky přímo doprostřed hlavy.
Také každému dává dobré rady a umí být i vtipný. Je proslulé jeho kamarádství s trpaslíkem Gimlim, protože Elfové a Trpaslíci byli vždy nepřátelé nebo se aspoň nesnášeli.
Spolu se členy společenstva putuje, když se k nim přidá v Roklince. Tam Elrond, který je taky Elf, svolá schůzi, na kterou pozve zástupce Lidí, Elfů, Trpaslíků, a Maoirů, kteří mají rozhodnout, co dále s Prstenem. Tam se také vytvoří společenstvo, které má jít Prsten zničit. Spolu s Legolasem tam jsou: Aragon, Boromir, Gimli, Gandalf, Smíšek, Pipin, Sam, Frodo.
Ale Legolas má i jiné schopnosti než jen kamarádství a tmelení společenstva. Umí základy elfí magie, nikdy není unaven, je nesmrtelný, i když v boji ho zabít můžou a umí výborně jezdit na koni. Ve Dvou Věžích, kde Legolas jede na koni, na ně zaútočí skřeti a vrrci. On seskočí z koně a vrhne se na ně. Střílel na ně z luku a dokonce z koně. Pak zpátky na koně vyskočí, za jeho plného trysku a ještě jich pár pošle na onen svět z koně. Jeho střelecké umění se opět projeví, když brání Helmův žleb. Tam stojí na hradbách spolu s dalšími 200 Lidmi a Elfy a proti nim je deset tisíc skřetu. Tam Legolas opravdu „kouzlí“. Střílí tak rychle, že divák ani nestačí sledovat jeho hbité ruce. Já chodím na lukostřelbu a opravdu bych chtěl umět střílet jako on.
V Návratu Krále se nebojí následovat Aragona a Gimliho do Stezek Mrtvých, kde se setkají s duchy prokletých, kteří odmítli následovat svého minulého krále a Aragon, jako následník trůnu, je vyzve, aby s ním šli do bitvy a tím, že se zbaví svého prokletí. Místy jim jde opravdu o život.
Jeho nejlepší kousek v Návratu Krále je, když v bitvě na Pellenorských polích vystřílí šípy Olifantovi, to je takový velký slon, do hřbetu a nohy a vyleze po nich na záda, kde sedí nepřátelé a střílí šípy. Všechny buď shodí nebo zabije a vyleze Olifantovi na hlavu a vystřelí 3 šípy do mozku a sjede po padajícím Olifantovi jak na zkluzavce až na zem, kde Gimli prohlásí: „To se počítá za jednoho!“
V celku je Legolas dobrý přítel a byl bych rád, kdyby opravdu žil.
|
pr1ccerluk_02_1
|
Slohová práce školní
Jiří Vlach 12. ledna 2006
2. C
Abeceda dnešní společnosti (úvaha)
Kalamita (volný stylový útvar)
Probouzím se, je neděle ráno (volný styl. út.)
Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (volný stylový útvar)
Probouzím se, je pondělí ráno
(fejeton)
Tedy, ne že bych se probudil sám od sebe. Svým něžným, láskyplným hlasem, šetrným k lidskému uchu se totiž ozval budík. Jemně ho pohladím, přičemž zmáčknu knoflík na jeho vrchní straně a budík se znovu utiší. Bleskurychle vyskočím z postele a běžím pozdravit nový den. Jak nádherné pondělí! Konečně jsem se ho znovu dočkal. Celý týden mě děsila představa, že pondělí ráno už nepřijde, ale naštěstí jsem se mýlil.
Najednou si uvědomím, že na stole již leží snídaně. Jako každý den je výborná, ale v pondělí chutná absolutně nejlépe. Vychutnávám si z ní každé sousto, až ji celou sním. Po snídani přichází čas na báječnou ranní hygienu. Sprcha v ledově studené vodě udělá dobře každému. Dokonce si chvíli pohrávám s myšlenkou skočit do hromady sněhu před domem, ale nakonec ji zavrhnu. Nestihl bych si přeci dostatečně vyčistit zuby! Vezmu si kartáček a místo obvyklých tří minut si raději čištění prodlužuji na pět. Snad to bude stačit. Pak se jdu převléct, když tu mi náhle vytane na mysl myšlenka, co dnes vlastně budu dělat? Do školy se přirozeně velmi těším. Nemohu se dočkat, až se dozvím spoustu nových informací. Napadne mě, jestli mám už připravené věci, ale jako bych snad nevěděl, že všechno jsem si dokonale připravil už v sobotu.
Mám ještě spoustu času, a tak si pustím televizi. Na jedné z komerčních stanic právě probíhá ranní show. Vystupují v ní dva neuvěřitelně vtipní a pohotoví moderátoři, kteří mi okamžitě zlepší moji už tak skvělou náladu. Po jejich výtečném výstupu zazní má neoblíbenější písnička a poté zprávy. I dnes jsou plné dobrých zpráv a zajímavostí ze světa.
Škoda, že právě musím odejít, ale utěšuji se radostnou vyhlídkou, že za chvíli budu ve škole. Pln pocitu štěstí na sebe hodím kabát a vyrážím vstříc nenahraditelnému pondělí.
Bohužel, s politováním jsem zjistil, že tento příběh lze uskutečnit pouze na papíře.
|
cb2cvlajir_01_1
|
David Choutka
VIII. B
4. 11. 2009
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
„Carl Hugyens“
Carl Hugyens je kladná postava. Je to Lasvegaský kriminalista který je šéfem místního oddělení. Ke svým kolegům je vždy přátelský a laskavý, ochoten řešit jakýkoliv pracovní i osobní problém.
Na pracovišti se chová profesionálně, nepovyšuje se nad přátele ani na své kolegy, je cíle vědomí a vždy pečlivý.
Je ochoten se stále vzdělávat a přistupovat na nově vznikající vyšetřovací metody. Dokáže se ovládat když už ho někdo štve, vždy si s problémama poradí.
Se svým týmem jezdí každodenně na případy když celý tým nepotřebuje. Svůj tým považuje jako vlastní rodinu protože osvojí přišel, ale stále se považuje že zato může on sám.
Své kolegy podporuje v každé věci.
Tohoto hrdinu sem si vybral kvůli tomu že se mi líbí kriminálky a taky charakteristika hrdiny.
|
kl8bchodav_1
|
Bára Škubalová
VII. A
22. února
2. slohová práce (charakteristika)
Můj táta
Popisuji svého tátu, protože ho mám nejradši a nejvíce si s ním rozumím. Můj táta měří asi 182 cm a má trochu mohutnější postavu, ale není při těle.
Tátův obličej je protáhlý. Hlava z části trochu plešatí do tmavých krátkých vlasů. Čelo se trochu leskne a pod ním mu trošku srůstá černé husté obočí. Tátovy oči jsou modré a lesknou se. Myslím si, že jeho nos je normální a rty se stále usmívají a jsou červené. Uši nejsou ani velké ani malé zkrátka tak akorát a neodstávají.
Táta nejraději nosí sportovní oblečení. Ze všeho nejraději sportovní tričko s krátkým rukávem, kraťasy a sportovní obuv. V tomhle letním oblečení chodí nejen v létě, ale i na jaře a na podzim. V každém ročním období nesmí na jeho hlavě chybět ani čepice s kšiltem, kterou vymění za teplou zimní čepici jen v extrémních mrazech.
Můj táta je hodný, chytrý, ochotný, vtipný, ale umí být i paličatý. Dokáže se občas i naštvat, ale to jen málo kdy. Baví ho všechny sporty. Nejradši má lední hokej, který dříve hrál závodně, ale teď hraje už jenom v zimě na rybníku. Skvěle mu jde i tenis při kterém mě toho také hodně naučil. Miluje psy a rybaření. V létě vezmeme naše kokršpaněla Dastyho a jdeme se s ním projít kolem rybníka. Hodně času tráví na opravě chalupy ve Šlapanicích, kde bydlí babička a děda a kde trávíme skoro každý víkend a celé prázdniny. Vždycky když něco potřebuji třeba zavést na hodinu jízdy na koních v Družci nebo pomoct se školou, vždy mě i mé sestře pomůže.
|
kl7askubar_1
|
Kontrolní slohová práce
Líčení
Jméno: Kamila Ďuráčová
Třída: VII. B
15. prosince 2008
Mé oblíbené místo
MELANCHOLICKÁ HLUBINA
Na místě na jakém jsem byla a bylo mi docela dobře, tak to je drobet dál. Je to až na Západním Slovensku. Moje místo které líčím, není asi moc dvakrát veselé, ale mně tam bylo hezky.
Abych byla přesná, místo na hřbytově, na kopci.
Z tohoto místa jde vydět na hodně živou vísku, která je jako bohatá zahrada s různými druhy ovocných stromů.
Stromy zpívají svoji vůni podzimu. Domy se tyčí mezi stromy a z kopce vypadají jako houby po dešti.
Baladu kterou pronášeli tvorové, bylo příjemní a při tom tak zvláštní.
Tráva která tam rostla, byla jak koberec, který neměl konce. Tento koberec byl poset květy, zářily, voněly, a mávaly po teplém vlhkém vánku.
Vzduch byl příjemně vlhký, který mi tančil na mé tváři.
Potok protékal vesnicí. Táhl se a táhl, jak když se plazí užovka. Svůj krásný zvuk a hlas byl slyšet až ke mně do kopce a na všechny strany. Když jsem tu krásnou píseň kterou zpívali všichni a všechno slyšela, byl to učiněný orchestr. Vše to do sebe zapadalo a doplňovalo.
Na místě na kterém jsem stála a pozorovala to všechno a také poslouchala, na tomto místě byl pohřbený můj dědeček.
I když jsem tam byla jen jednou, to místo mě zvláštně zaujalo. Je přirozené a nestydím se za něj.
Vždy na to místo docela ráda vzpomínám, v mysli je to jiné, zvláštní ale při tom pěkné.
Jak jsem říkala, nestidím se za toto místo, mám k němu určitě nějaký určitý vztah.
Díky tobě dědečku!
|
cl8bdurkam_1
|
Slohová práce školní
Stanislav Rataj
12. června 2007
3. C
Jak bych změnil život v našem městě
Pokud bych někomu, například ze severních Čech či z Ostravska, řekl, že žiji v jižních Čechách a hned v samotném krajském městě, jistě by si povzdychl nad tím, že by jednou také chtěl žít v podobném městě. Podle nejrůznějších statistických měření se skutečně České Budějovice řadí kvalitou života svých občanů mezi špičku v České republice. Za klady, které „vynesly“ naše město na přední příčky, označili odborníci například atraktivní okolí města, které je položeno téměř ve středu Jihočeského kraje, a tím pádem má ideální spojení se zbytkem regionu. Dalšími významnými prvky, které svědčí o kvalitě života v Budějovicích je jistě dobré životní prostředí, absence velkých průmyslových podniků, které v jiných městech (například v již zmíněných severních Čechách) poměrně rázovitě přetvařují tamější krajinu a v neposlední řadě turistický ruch, jenž zaměstnává značné procento lidí. S tím souvisí i relativně nízká nezaměstnanost, která se se svými přibližně 5% drží na nejnižších stupních hned za Prahou a jejím nejbližším okolím.
Na první pohled to vypadá, že tak „ideální“ město není třeba ani nijak výrazně měnit. Avšak stačí, když se člověk projde chvilku po městě a zaposlouchá se do všelijakých názorů lidí, kterým by, podle mého názoru, slušel všem nejlépe primátorský titul. To si pořád někdo na něco stěžuje, každý by něco jen razantně měnil, jen aby bylo všechno podle něho. Je však nutno říci, že řada kritik je právem opodstatněna.
Za největší problém Budějovic spatřuji komplikovanou dopravní situaci města, která se každoročně zhoršuje. Přispívá k ní jinak stále se zvyšující počet automobilů ve městě, jednak bezohlednost a netrpělivost řidičů a neustálé práce na silnici, které jsou často špatně časově naplánované. Za příklad z nedávné doby bych uvedl opravu části Mánesovy ulice v prostoru před vodárnou a téměř nastejně probíhající právě v ulici Na Sadech. Je pochopitelné, že jedno dopravní omezení na důležité tepně města zkomplikuje plynulost provozu, avšak stačilo by se lépe zamyslet nad jakými „časovým harmonogramem“ těchto akcí a k těmto nepříjemnostem by nedocházelo v takové míře. Odpovědnost náleží pochopitelně na městských zastupitelích.
Druhou komplikací je nedostatečná bezpečnost občanů a vzrůstající kriminalita na největším budějovickém sídlišti Máj. Z různých medií, například z tisku či televize se dozvídáme o sériích konfliktů, které se zde odehrávají dennodenně a většinou se jich účastní romská menšina. Je až s podivem, že se tyto problémy táhnou již řadu let. Podle mého názoru by však stačilo posílit stavy policistů v této oblasti a pořídit tak mnoho let diskutovaný kamerový systém. Investice do tohoto zařízení by se jistě vyplatila.
Dopravní situaci a problémy s kriminalitou řadím k těm nejvýraznějším nedostatkům „ideálního“ města. Všichni dobře víme i o dalších, jako je například nevyhovující vozovka ve směru na Dolní Dvořiště a nutná přítomnost dálnice. To je však otázka peněz a různých dotací, kterých je k takto nákladným projektům třeba. Možná kdyby budějovické zastupitelstvo dalo přednost investicím do dopravní infrastruktury před stavbami již tak zbytečných supermarketů, nějaké ty finance by se jistě našly.
Myslím si, že v jednoduchosti je síla a není třeba si komplikovat život zbytečnými kroky, kterých se často zastupitelstva dopouští.
Osnova:
úvod – Celková kvalita života v Českých Budějovicích
stať – a) problémy s dopravní situací města
b) problémy s kriminalitou
c) ostatní problematika
3. závěr
|
cb3cratsta_02_1
|
Slohová práce školní
Kateřina Soukupová
16. ledna 2007
Téma: Milí rodiče…
Moji drazí rodičové… Asi takhle by začínal můj dopis rodičům.
Nikdy jsem neměla tak vážný důvod, abych rodičům psala dopis, ve kterém bych shrnovala celý svůj život, pokusím se o to tedy teď…
Rané dětství, pokud dítě žije ve fungující rodině, bývá snad většinou radostné. Do mých čtyř let jsme já a moji rodiče žili v jednom bytě s mou babičkou. Z dnešního pohledu to jistě pro mladý pár nebylo úplně ideální soužití, ale já jsem tehdy byla šťastná, moc šťastná. Nepostrádala jsem moderní hračky ani oblečení, ale nezapomenu na rána, kdy jsem v pyžámku bosa běhávala k babičce do postele vyprávět jí nesmyslné dětské pohádky. Rájem mého dětství byl „Malák“, babička a spokojení rodiče.
Kolem mých pátých narozenin jsme se od babičky odstěhovali do panelákového domu na druhou stranu města. Samozdřejmě i zde byl náš kontakt s babičkou každodenní, ale nová etapa života začínala…
V této době se mi už projevilo astma, takže pobyt ve školce byl v té době nemyslitelný. Z tohoto důvodu se moje maminka vzdala práce a minimálně rok byla se mnou doma. Toto období se mi do paměti vrylo také silně. Byl to sled krásných chvil na procházkách a projížďkách na maminčině minikole podél Vltavy. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu, pro mě to v tu dobu byla červená dětská sedačka na onom kole. V této době, kdy jsem si užívala maminky, začal můj táta hodně pracovat, aby nás uživil. Nevím to přesně, ale zdřejmě kvůli tomu se začali rodiče odcizovat, měli na sebe málo času. Jistým zvláštním druhem „lepidla“ byla zdřejmě má sestra, druhé přané miminko po dlouhé době. Ovšem ani to hádky nezastavilo. Těžko se to píše, je to hodně dávno, ale člověk nad tím uvažuje často. Je ještě hodně věcí, co mi tuto dobu připomíná.
Podle mého názoru nastal největší zlom v mé 5. třídě, kdy už krize vrcholila a rodiče se začali rozvádět. Asi jim nikdy nedokážu říct, jaká to byla bezmoc, držet v náručí tříletou plačící holčičku, která nechápala, proč se dva nejdůležitější lidé v jejím životě tak strašně hádají.
Ale i tato krize se zažehnala. Pár let byl můj vztah s tátou hodně chladný, ale zlepšilo se to. Dneska se celá rodina stýkáme, podnikáme výlety a můžeme spolu všichni v klidu mluvit a to je asi to hlavní!
Dneska už se zpět na svůj život dívám s větším klidem a nadhledem, i když někdy to úplně nejde. Vztah mých rodičů považuji dneska přinejmenším za komický – dlouho se nesnesou, ale dlouho bez sebe nevydrží…
Moji drazí rodičové, děkuji Vám za vše! Za vše krásné i smutné, je to nejlepší škola života.
|
cb3csoukar_01_1
|
MŮJ PoKoJ
kKdyž vejdete do mého pokoje, tak uvidíte dvě malé skřínky a postel, když se kouknete doprava vu uvidíte stůl, velkou poličku a okno, když se kouknete do doleva uvidíte velkou dřevěnou po skřín se zrcadlem a malou pohovku a když se kouknete do levého rohu uvidíte televizi na stolečku. aA jinak mám na zemi plovo{u}<in>cí podlahu a uprostřed malý koberec, který je zelený s různými tvary. <img pokoj>
|
am6bcervac_1
|
Neuč se, život tě naučí
Z dějepisu víme, že už od dob Marie Terezie jsme na tom všichni – bez rozdílu – v našich zeměpisných délkách a šířkách stejně. Už od těchto dob je naší povinností chodit do školy. Jako novinka to tedy byla “bomba“, ale do dnešních dnů tuto velkou a proslulou osvícenou panovnici už nejeden ubohý žák či student v rozčilení proklel. Dovede si totiž představit, jak by ten vzácný čas dovedl využít poněkud praktičtěji a příjemněji než sezením ve školní lavici či nad nekonečnými stránkami biologické učebnice. O tom jak, má ale každý své vlastní představy. Jen mít tedy alespoň možnost se rozhodnout... A tak celé ty dlouhé hodiny a dny tráví v tom fádním, ztrpčujícím a někdy i nudném prostředí. A přitom za otevřeným oknem vane ohromná vůně právě se probouzející jarní přírody... To se potom nabízí možnost jít úplně někam jinam než směr – škola. Ale už jen to svědomí nedovolí.
A což teprve za mrazivých zimních podvečerů, kdy už je každý unavený, bolí ho hlava a snad i celé tělo od celodenního sezení v lavici, má největší chuť všechno “zabalit“, ale nejde to, protože vyučování končí až za dvě hodiny. Někdy je z toho až do pláče.
Ale když pak člověk příjde domů, může si odpočinout. To se teprve krásně sní. Není radno si připouštět, že zítra “kolotoč“ nastane znovu. Co by bylo, kdyby...? To by byl život bezstarostný, bezproblémový, pestrý – bez školy!
... tu už zase z dálky znějí slova: „Rovnoběžka, tečna, sečna, plus do mínus nekonečna, narýsujem k tomu rychle průsečík a průmět krychle, tangens, cosinus a sinus, iks na druhou, plus a mínus, hyperbola, parabola...
Když se ale nad vším tím trápením pořádně zamyslíme, není vlastně škola kus života, který tě naučí? I když se leccos zdá mnohdy zbytečné, zdlouhavé, náročné a prakticky nepoužitelné v reálném životě, jak mnozí argumentují, dostane si ti od všeho něco, pěkně v pohodlí a teple. Vše dostaneš naservírované, opracované do poživatelnější podoby, naporcované a podané až pod nos. A to mnohdy i s oblohou, jako perličkou navrch. A někdy se užije i ta legrace, která je neopakovatelná. Zkrátka nic není dobré ani špatné, jak se na první pohled zdá. Tedy dost pohádek – nic nesuď hned podle prvních pocitů nebo dojmů...
Nám nezbývá nic jiného, než se s tím vším pěkně poprat a mít na paměti to, že právě škola je základ života, jak se ostatně praví i v onom legendárním českém filmu pro pamětníky.
|
pr3cnejeva_01_1
|
Anna Votavová, 2. G
15. 10. 2008
1. slohová kompozice
(Diskusní příspěvek)
<novonový článek – Jsou na heroinu. Pomůže jim pililka>
Je to na nás
Tak a je to tady. Levný, účinný. Suboxone, nový lék, který by měl pomoci lidem závislým na heroinu. V České republice se nejvíce používaný subutex. Jediné, co je na těchto látkách odlišné je to, že suboxone má navíc naloxone, po kterém se při předávkování dostaví odvykací syndrom. Narkoman se začne potit, dostane křeče do břicha. Ale opravdu je suboxone něco vyjímečného s třiceti osmi závislými, kteří si snížili dávky heroinu?
Podle mého názoru je nejlepší prevence a životní zážitky jiných. Copak jsme neviděli a neslyšeli již mnoho o osudech slaných závislých? Janis Joplin, Eric Clapton, Kurt Cobain, Guns N´Roses, Amy Winehouse a mnoho dalších. Několik z nich nepřežilo. Každý to ví. Každý o tom slyšel. Ale i přesto to lidé zkoušejí a někteří bohužel nenaleznou svou hranici.
Závislosti s námi budou stále a je pouze na nás, jak se s nimi vypořádáme. Ať už to bude závislost na heroinu, pervitinu, jídle, cigaretách či alkoholu, vždy se najde něco, co nám může pomoci se vyléčit, ale bez silné vůle a výrazné změny v životě se to nepodaří nikomu.
|
ces2gvotann_1
|
Pavel Bobkov I. E
7. listopadu 2003
1. písemná práce
KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ, SÁM DO NÍ PADÁ
(vypravování)
Tak tohle přísloví je podle mě nejmoudřejší a nejužívanější vůbec. Možná se mýlím, protože určitě každé přísloví je moudré, ale zrovna tohle považuji za základ chování v lidské společnosti. Nic neprojde jentak, dluhy se musí vyrovnat, všechno se musí vyvážit. Docela zábavným příkladem pro děti jsou všechny ty kreslené filmy, jako třeba Tom a Jerry, kdy ten silný a špatný chce slabšímu něco provést a nakonec na to naletí sám. Ale zpátky ke všední realitě, mám i svůj příklad, která se odehral asi před týdnem.
Jeden kamarád, k němuž s klukama často zajdem, má doma psa, jménem Lord. Připadá mi docela divný: často vrčí, žmoulá papír, kouká jak blázen, prostě je nevyspytatelný. Ale do nedávna jsem si myslel, že je úplně neškodný. Pořád jsem se posmíval kámošovi Tomášovi, který se ho neskutečně bál, i když sám má doma dva psy. Ustupoval před ním a nechtěl se ho ani dotknout (Lord je docela otravný a je potřeba ho vždy odstrčit). Furt jsem si z Tomáše dělal legrácky typu: „Lorde, trhej!“ a on se vždycky vyděsil. Věděl ale proč, jednou tu viděl, jak nějakýho kluka kousl do ruky, protože se nechtěl hnout.
Tak jsme tu seděli, něco dělali, že jsem po kámošovi hodil papírové kapesníky, které dopadli na zem. Lord je okamžitě začal žmoulat. Majitel nařídil, ať je seberu. Vstal jsem, ale nechtělo se mi je brát psovi z huby. Protáhl jsem ruku a v tu chvíli na mě tak vyjel, až jsem myslel, že se počurám. Následoval
<dokončení v konceptu>
Málem se mi do tý ruky také zakousl. Následoval okamžitý výbuch smíchu všech lidí v pokoji. Kromě mě, že? Jakoby ten pes neměl dost. Vstal, odkráčel a sednul si na moje místo na pohovce. Nedovolil jsem si ho odtamtud vyhnat a tehdy mi to bylo oplaceno. Nevím jestli je to dobrý příklad k tématu, ale konkrétně mě to poučilo
|
pr1ebobpav_01_1
|
Když jsem vjížděla do malého přímořského letoviska byla ještě tma. Avšak ráno na sebe nenachalo dlouho čekat. S prvními slunečními paprsky se již začala přede mnou rýsovat ranní Rosolina Mare. Z malého parkoviště, kde jsem s ostatními čekala na delegátku sice ještě nebylo vidět moře, ale já už tušila, že toto místo se nebude nijak zvlášť lišit od ostatních italských letovisek, které jsem už navštívila. O něco později se má domněnka opravdu potvrdila. když jsme projížděli mestečkem, dá-li se to tak vůbec nazvat, míjeli jsme pouze samé apartmánové komplexy, sloužící hlavně k ubytování větších skupin a malé vilky se zahradou pro rodiny s dětmi. Kolem malého náměstíčka jsem zahlédla několik cukráren, pizzérií a malých krámků s pohlednicemi.
Překvapilo mě, že jsme cestou potkali jen velice málo lidí. Většinou totiž místní lidé z těchto okrajových částí vstávají brzy a vyráží nakoupit čerstvé bagety a ovoce na místní trhy, aby unikly pozdějšímu slunečnímu žáru. Avšak zde nebyl na ulících téměř nikdo. Neměla jsem čas na to v tu chvíli myslet, ale pak se to vysvětlilo samo. Bylo to prosté a jednoduché. Rosolina Mare slouží pouze jako letní letovisko pro turisty a to hlavně pro domácí italskou mládež, která žije spíše nočním životem. Proto v tuto až „nekřesťanskou“ ranní hodinu Rosolina ještě spí.
Ubytovali jsme se ve velkém apartmánovém komplexu s bazénem a vlastní samoobsluhou, což jak se později ukázalo bylo to nejlepší co nás mohlo potkat, jelikož netrvalo dlouho a my jsme se přizpůsobili zdejšímu „převrácenému“ životu. Přes den jsme vyspávali na pláži a večery až do rána jsme trávili na tamní diskotéce. Když jsem dorazila do Celebre poprvé nevěřila jsem vlastním očím. Nikdy by mě nenapadlo jak se může diskotéka tady a u nás v Praze lišit. Nebylo interiérem ani velikostí nebo snad zařízením, ale bylo to lidmi, kteří se tu bavili. Doposud jsem nezažila, že by se lidé u nás doma dokázali takhle „odvázat“ jen z tance a bez toho, aby byli opilý. Myslím, že italský temperament se rozhodně nezapře. Navíc jsou to lidé velice a milý a přátelští. Na každém kroku mě doprovázelo jejich hlučné „Ciao“. {nedokončeno, dokončenov konceptu}<co>
|
pr3cfiakar_02_1
|
Ahoj Adame!!!! Jak se máš? Já se mám dobře. Myslím, že jsem ti ještě nepsal o oslavě 80. výročí naší školy. Nejdříve jsme připravovali, scháně a umísťovali věci. Naše třída si připravila docela težké svičení s lavičkami. Běhali jsme přes ně, skákali a tak dál. Před vystoupením jsem byl hodně nervózní. Nakonec jsme to dokázali a všem se to líbilo. Po představení byla prohlídka školy a v každé třídě bylo něco starého ze školy. Bylo to moc pěkné. A pak v pondělí měla naše pátá třída oslavu<in>. Jedli||jsme sušenky, brambůrky, sladkosti a všechno možné. Bylo to moc fajn.
Ahoj Adam <img stůl s jídlem>
|
hr5memvoj_03_1
|
Šly jsme s tetou a bratrancem na procházku. Vzali jsme si nepromokavé boty, protože jsme nechtěli mít mokro v botách. Oblékli jsme si trochu slabší bundy, aby nám nebylo horko a vyšli jsme. Sníh byl mokrý tak, že se nám promáčely i nepromokavé loty nebo byl naopak zledovatělý a klouzal. Sluníčko už vylezlo ze svého úkrytu za mraky a mírně hřálo. Sníh odkryl i trávu a všude je bláto. Obloha je krásně modrá. Později se trochu oteplilo, ale večer se zase ochladilo. Je jaro. <img žena s kočárkem>
|
am5afonade_1
|
12. ledna 2006
Horáková Bára 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Moje kamarádka
Osnova:
1. Seznámení s kamarádkou
2. Věk, výška kamarádky
3. Hlava a) vlasy
b) Oči, nos, pusa
c) Hlas
4. Postava
5. Oblečení, které na sobě má, oblíbené oblečení
6. Vztah ke kamarádce
Je to moje dobrá kamarádka. Jmenuje se Terka Vacková.
Je jí stejně jako mně, tedy 11 let. Měří asi 156-158 cm. Její hezkou oválnou hlavu zdobí tmavě hnědé nádherné vlasy, které bych mimochodem chtěla taky. Pod obočím se jí usadily její modré pomněnkové oči, které jsou sice zamlžené brýlemi, které sedí na drobném nosíku, ale přesto velice hezké. Nad maličkou bradou má velké rty, které skrývají hezký hlas.
Její postavu by asi chtěl každý. Hezké boky, hubené bříško, nemá tlusté ruce, má vlastní úzká holčičí ramena a dlouhé nohy, tak tohle jí závidím.
Doplňuje ji hezké oblečení. Dlouhá khaki flísová mikina, khaki tříčtvrteční kalhoty se šňůrkami na koncích, šedostříbrné tričko a modré ponožky s bílými bačkorami. Podle toho, že na sobě má většinou oblečení barvy khaki, se dá usoudit, že má oblíbenou barvu khaki.
Je to moje velice dobrá kamarádka a valnou většinu věcí co jí nadělila příroda nebo ona sama obdivuju. Seznámily jsme se sice teprve na začátku školního roku, ale i to na vytvoření dobreho přátelství může stačit.
|
ces1bhorbar_1
|
2. kontrolní stylistická kompozice
(Charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 06
Daniel Kajpr, 2. B
Téma: Jak vidím sám sebe
(charakteristika)
Osnova
1.) Úvod: Já
2.) Stať: a) Vzhled
b) Oblečení
c) Dobré vlastnosti
d) Špatné vlastnosti
e) Sport
f) Škola
g) Mám rád
h) Nemám rád
3.) Závěr: Snad jsem byl objektivní
Řekl bych, že charakterizovat člověka jako jsem já, bude nadlidský úkol, ovšem nikdo mě tak dobře nezná jako já. Teď se nadlidský úkol pokusím změnit v úkol, který je v mých silách.
Vyrostl jsem postavou docela do výšky, ale dohnat tátu bude přece jen problém. Měřím asi 170cm a vážím přibližně 50kg. Moje tělo ještě není samý sval, ale chtěl bych mít svalnatou a pěknou postavu. Vlasy mám hnědočerné, které si chci nechat narůst delší. Oči září hnědou barvou a moje pusa se pořád směje. Krk mi naštěstí jak žirafě nenarostl a ruce s nohama mám ještě pořád dvě.
Velmi rád nosím pohodlná trička s dlouhým i krátkým rukávem, v mikině se cítím dobře, ale do svetru bych se neoblékl. Kalhoty nosím jen džínové a manšestrové kalhoty jen v krajním případě.
Když se podívám do vnitřku svého já, tak jako u každého je jedna strana čistá a bílá, druhá strana je špinavá a černá.
Lepší je začít prostřením čistého a bílého ubrusu, za který by se nikdo stydět neměl, ale samochvála smrdí, a proto s dobrou stránkou opatrně.
Spolužáci tvrdí, že jsem chytrý, asi na tom něco bude, neházím flintu do žita, žádnou šanci jen tak nepromarním, umím držet jazyk za zuby a nikomu bych neublížil. Skoro s každým bych byl hned kamarád, protože společnost mi dělá dobře a cítím se v ní výborně. Když se mi něco nelíbí, hned se ozvu a nenechám si nic líbit, jak se říká, nejsem takový, mouchy snězte si mě.
Je načase prostřít špinavý, černý ubrus, i když nerad, ale věřím, že se mi o něm bude psát snáze než o bílém.
Často zlobím svou sestru a někdy bych ji nejradši neviděl, také má tvrdohlavost je občas hrozná. Vůbec nejsem pečlivý, často některé věci docela odfláknu, ale pak toho lituji.
Teď raději co dělám ve volném čase. Pondělí, úterý a čtvrtek jsou dny zasvěcené atletice, mám ji velice rád. Trénuji třikrát týdně a rád chodím na různé závody.
Ve škole se cítím dobře, mám zde hodně přátel, kteří mi zpříjemňují pobyt a díky nim chodím do školy rád.
Z předmětů mě baví všechny humanitní, doslova nesnáším matematiku a tvrdím, že je nepřítel člověka.
Ze všech věcí mám nejoblíbenější počítač, kde hraji skvělou hru The SIMS 2.
Naopak nesnáším lidi, kteří lžou, kradou a šikanují mladší a slabší.
Doufám, že jsem se nepřechválil, neukřivdil si a nezapůsobil na Vás špatně. Tak nějak se vidím svým vnitřním i vnějším okem.
|
ces2bkajdan_1
|
Slohová práce školní
23. května 2006
Veronika Zíková
Všechno je pro mě nejdůležitější
Láska, pocit sounáležitosti, peníze, kariéra, rodina, zdraví, práce, přátelství, klid a mnohé další jsou velice důležité pojmy
každodenního, plnohodnotného života každého člověka. To, v jakém pořadí má daný člověk tyto hodnoty seřazené, záleží na jeho prioritách a na jeho pohled na svět. Každý to má jinak.
Já, jako adolescent, nemám příliš ve svém žebříčku hodnot jasno. I při hodině psychologie, kdy jsme měli za úkol seřadit 5 důležitých věcí, jsem si nebyla jistá. Pamatuji si, že na 1. místo jsem zařadila přátelství, na 2. místo zdraví, na 3. peníze, 4. blaho národa a poslední byla rodina. Když se teď nad tím zamyslím, vůbec nechápu, co mě vedlo k tomuto pořadí.
Ovšemže přátelství je velice důležité, ale je důležitější než rodina? Přátelé mohou být má 2. rodina, avšak nikdy nenahradí tu první. Navíc nikdy si nemůžu být stoprocentně jistá, že můj „kamarád“ mě nepodrazí za zády. Kdežto na rodinu se mohu bez problémů spolehnout. Nemálokrát jsem se o tom přesvědčila… Dnes bych tedy rodinu zařadila před peníze.
Další věc je zdraví. Zařadila bych ho na 1. místo, i když je to ošemetné. Za zdravím totiž následujíc peníze. Zvláště v dnešní době nemůže jedno bez druhého existovat. Zdraví se musí udržovat a nebudeme si nic nalhávat – i to něco stojí. Kdyby člověk neměl peníze, nemohl by si kupovat léky či chodit k doktorovi. Proto jsou peníze úzce spjaty se zdravím a už jen z principu nemůžu zařadit peníze před zdraví… Protože k ničemu pak budou boháčovi miliony na bankovním účtu, když bude trpět nevyléčitelnou nemocí? A navíc peníze kazí charakter.
Na té hodině psychologie jsem dala čtvrté místo blahu národa, ale popravdě vůbec nevím co si pod tím mám představit. Je to snad čas, kdy pečení holubi létají sami do úst, kdy teče místo vody v korytech řek pivo? Je pravdou, že politici něco podobného slibují právě teď v předvolebním období. Blaho národa je strašně všeobecný pojem… Nikdy se nestane, aby si byli všichni rovni a měli se stejně dobře. Vždycky se najde někdo, komu se bude neprávem ubližovat, a někdo, kdo na tom vždycky budě těžit. Na druhou stranu se najdou lidé, kteří by se blaho národa nezasloužili. Jsou to podle mého vězni, vrazi a zkorumpovaní politici. Takže dnes bych blaho posunula na nejnižší stupeň.
Určité priority mám a jistě si nějaké postupem času ještě vytvořím. Je to otázka zkušeností. Na otázku, co je pro mě nejdůležitější, odpovím všechno. Protože i když si zvolím nejdůležitější věc, tak si myslím že nemůže být o tolik důležitější než ostatní. Vše se vzájemně doplňuje. Jinak by to ani nešlo…
Osnova: I. Úvod
II. Stať a) žebříček hodnot kdysi
b) přátelství x rodina
c) zdraví x peníze
d) blaho národa
III. Závěr
|
cb2czikver_02_1
|
Můj Pokoj
Dětský pokojíček mám dohromady se svojí mladší sestrou Evou. Jelikož jsme obě holky, náš pokoj má růžovou barvu. Po pravé straně od dveří je palanda sestry a pak moje válenda. Mezi nimi stojí noční stolek. Vedle mé postele je psací stůl z točící židlí sestry Evy. Nad stolem visí polička s věcmi sestry. A pak dál stojí počítačový stolek s počítačem. Uprostřed přední strany je okno. Pod ním je topení a vedle topení má klec náš domácí mazlíček králík Miky. Na další straně je šatní skříň, vedle které mám svůj psací stůl a židli ůplně stejnou, jako sestra. Nad stolem je stěna s mými věcmi. Vedle psacího stolu máme Tv stolek s televizí, DVD a kazeťákem. Vedle pak stojí knihovna a sk{slovo neúplné, chybí sken}<co> shrami a hračkami. Nad našimi postelemi vis{slovo neúplné, chybí sken}<co> nástěnky. Sestra tam má obrázky se zvířátky já tam mám známé zpěváky. Na stropě je čtyřbodové světlo.
|
am6bkolver_1
|
3. skautská výprava
Vlakem jsme jeli na Jedlovou.
Výpravu vedl Jarda, takže bylo jasné, že bude mít nějaké nedostatky.
Jarda nás vedl bahnitou mýtinou. Do bahna jsme zapadali až po kolena. Než jsme konečně vešli do lesa měl jsem asi 10cm vody v botech. Šli jsme dál.
Asi po dvou hodinách cesty jsme našli osadu, kterou v roce 1981 založil T. O. WOODHAN. Tam jsme si rozdělali oheň, opekli jsme si párky, usušili věci, protože celý den pršelo a šli jsme dál.
„Díky Jardovu skvělému rozvrhu nám ujel vlak.“ Řekl jsem zbytku oddílu.
Museli jsme čekat 2 hodiny na další vlak. Čas jsme si krátili různými hrami.
Když jsme se asi po 25 kilometrů dlouhé výpravě vrátili domů, mamka neměla radost z mých mokrých a zablácených oblečků. Tuto výpravu jsme nazvali „Mokrá výprava“. Mám ze všech skautských výprav mnoho zážitků.
|
cl6cbrepro_1
|
27. listopadu 2008
Johana Branská
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Byl to takový obyčejný příběh
Osnova: 1. Úvod: přemýšlím
2. Stať: a) miluji ho
b) poslední nákupy
c) naše přátelství
d) vzkazy
e) pozvání
f) dárek
g) Štědrý večer
h) vzpomínky na přátelství
ch) znovu přemýšlím
3. Závěr: zase přichází
Tak teď jsem vážně v koncích! Když je člověk sám a leží v posteli, neví co dělat, tak obvykle začíná přemýšlet. Bohužel pro mě je přemýšlení dost nebezpečné, fantazie pracuje. Známe se šest let a on mě teď ignoruje.
Vždycky jsme byli silná dvojka, ale posledních pár let si spíš připadám jako jeho matka. Teď se ale všechno mění, neuvěřitelně dospěl a já si uvědomila, že mi na něm záleží, mám ho ráda, možná ho i miluji.
„Už jsem ti někdy řekl, že tě miluju?“ vyhrkl trochu bezmyšlenkovitě, když jsme spolu byli naposled nakupovat a já mu ukázala krámek, o kterém neměl ani tušení. „Ne.“ odpověděla jsem a zlehčila situaci úsměvem. „Tak ti to tedy říkám!“ Nemyslel to ani vážně, ale mě to těšilo, opravdu jsem byla spokojená za tech pár slov.
Náš vztah byl vždycky jedna velká „sranda“. Samé vtípky, provokace a dlouhé rozhovory o ničem, nikdy jsme nemluvili vážně, nikdy žádné citové výlevy.
Tak jsem se rozhodla, že za ním půjdu a chci zpátky, co bylo. Píši mu tedy první já, ostatně jako vždycky. Nereaguje. Na další vzkaz dostanu podivnou jednoslovnou odpověď, tak chladnou a nicneříkající, pak dlouho nic.
Uplynulo dalších čtrnáct dní. „Ahoj! Nechceš jít na pizzu? Zvu tě! Jo a mám pro tebe dárek k Vánocům!“ tak se zase vtírám. Vyjdu z domu a zabořím se do sněhu, nesnáším sníh. Proč? Proto! „Čau!“ slyším jeho hlas. Chvíli na mě zírá, prý jsem se změnila.
Dobře, tak nudný úvod je za námi. Sednem si do pizzerie a dám mu svůj dárek, vybrala jsem dobře. Taky dostanu malý balíček, který si prý mám nechat pod stromeček, dobře.
Štědrý večer, sojový řízek, pach kapra a svíček. Rozbalím balíček a najdu prstýnek. Marné naděje? Vše bude jinak. Je pryč… Půl roku v zapomnění.
Vzpomínám na ta léta, na to jak jsem byla před rokem s ním, je mi smutno a hrozně se mi stýská.
Sedím v pokoji. Tak a teď jsem vážně v koncích! No ano, když je člověk sám a leží v posteli, neví co dělat, tak obvykle začíná přemýšlet. Bohužel pro mě je přemýšlení dost nebezpečné, bez fantazie.
Polykám prášek, zapaluji si cigaretu. Byl to takový obyčejný příběh a mě to tak vzalo.
|
grp1bbrajoh_1
|
Z REVIZORA BOHÁČEM A ZPĚT
„42, ať je to 42!“ Svět kolem se zastavil, očima teď hltal televizní obrazovku, konkrétně tu malou žlutou kuličku s černým číslem, která se právě chystala na Ssvět z osudí. Byla to věčnost, ta potvora jako by ne a ne vyskočit. V tu chvíli mu hlavou proplulo nesčetno myšlenek a on si uvědomil, že teď se láme jeho život. Dnešek je dělící čára, cesta ke štěstí. Snad, vždyť chybí už tak málo. V duchu viděl sebe, s kubánským doutníkem mezi rty, v perfektním sáčku, jak popíjí whisky ve snobskym baru, tak jak to vídal v amerických filmech. Z myšlenek ho vyrušila vteřinová ručička, která tikala nezvykle hlasitě. Zdeněk se pousmál. Už je to týden. 7 dní, které jako by nepatřily do jeho života, ale na které si rychle zvykl. Mezi námi, kdo by si nezvykl? Už nevstával v 6 ráno, nesnídal chleba s máslem narychlo namazaný mezi dveřmi. V práci se od té doby ještě neukázal, blesklo mu hlavou při vzpomínce na jeho pracovní stůl. V kanceláři ale stejně moc času netrávil, kočoval po Praze jako revizor. „Už nikdy žádná MHD,“ pousmál se. Hned odpoledne se sebral a zašel do pražských podniků oznámit, že končí. „Stěhuju se do Ostravy,“ překvapil své kolegy. Nikomu přece není nic po tom, že je teď někdo jiný, pan Někdo. Stejně by po něm chtěli jen peníze. Rozloučil se s kolegy, kteří mu přáli štěstí. Bylo mu trošku smutno, ale nedával na sobě nic znát. Stejně spolu moc nepekli, vnucoval si. Občas zašli po práci na pivo, podívat se na fotbal, povyprávět si zážitky, Kdo, kdo, koho chytal. „Jako třeba tenkrát Milan, jak zastavil v metru ty dva cizince, kteří..“ „Ale co, teď budu mít lepší kamarády. Kamarády na úrovni, kteří něco znamenají. Kdo by se tahal s revizory?!“ přemýšlel, jako by zapomněl, že před pár dny byl jedním z nich. Po cestě domů přemýšlel. Za těch sedm dní, co je boháč, toho moc nestihl. Spíš se válel doma a snil. Musí si ještě zařídit spoustu věcí. Najednou ho vylekala myšlenka dlouhé cesty. Cesty k jeho snu. Přeci jen, vila, ve které se vidí každý den, ještě nestojí, auto před ní taky ještě neparkuje a kde jsou ty krásný mladý holky, na který se těšil ze všeho nejvíc? Ale co, peněz má těď jako šlupek a s těmi jde všechno nejlíp. Aspoň tak to vždycky slýchal. Další den ráno zašel do banky a půjčil si peníze, převod výhry chvíli trvá, tak ať má zatím z čeho žít. Dny utíkaly a utíkaly a Zdeněk – milionář – se začal cítit čím dál tím víc sám. V drahém hotelu, kam se nastěhoval, nikoho kromě recepční neznal, noví bohatí kamarádi se ne a ne objevit. A kde jsou všechny ty krásné mladé slečny? I když si to nechtěl přiznat, začala mu chybět jeho práce, to buzerování puberťáků kvůli jedné jízdence, nechápavé výrazy nechápavých cizinců i těch pár slziček, se kterými se občas setkal. Během dalšího měsíce si začal uvědomovat, že on mezi boháče nepatří. On je revizor, kluk, který vyrost na vesnici a na namyšlené týpky s nablejskanejma autama koukal vždy skrz prsty. Svůj život měl až do toho osudového dne nalinkován přesně. Poprvé a zatím naposled koupil Sportku a dnes toho skoro lituje. Chtěl by se vrátit zpátky, ale neví jak. Ztratil práci, vykašlal se na kamarády. Žil s pocitem, že má všechno, teď pomalu procitá s tím, že nemá nic. Nóbl hadry, drahé apartmá v hotelu, peníze, to už mu nestačí. Je sám. Aby toho nebylo málo, propadl alkoholu. Každou noc zapíjel svůj žal sám na baru, do hotelu se vracel po ránech. Žil s pocitem zpackaného života ve kterém peníze nehrají už téměř žádnou roli. Najednou přišel osudový den číslo 2! Den, na který nikdy nezapomene a který mu skutečně změnil život. Ráno se opět po propité noci vracel domů, ale protože mu nezbyly žádné peníze na taxika, musel tramvají. A koho nepotkal. Své bývalé kamarády. Vyprávěl jim, málem se propadl studem a počítal s tím, že zase zůstane sám.
Dnes už ví, co znamená pravé přátelství. Pryč jsou sny o bohatství a štěstí. Zdeněk byl šťastný celý život, akorát si to neuměl přiznat. Život mu dal tvrdou lekci a on si bude do smrti pamatovat, co je v životě nejdůležitější.
|
pr4cvrtmic_1
|
Neznámý, V. B, ZŠ Burešova
Slohová práce
1) Vymišlená (popletená) pohádka
Rodina S. R. O
Jednou byla jedna malá jeskyňka a v tý jeskyni rodinka. Bylo jich tam 5, 3 děti a rodiče.
Děti si šli hrát ven do sněhu, a jak si tam tak zběsile hráli Pepa spadnul do díry. Petr a Tomáš mu řekli že zaběhnou pro tatínka. Tatíne běžel pro lano aby Pepíka zachránil. Naštěstí ho vytáhli a tatínek mu řekl že příště si bude dávat pozor. Potom se šli zahřát do své jeskyně, a tam si dali horký šálek čaje.
<tužkou nakreslené tři postavy držící v ruce hrneček, u nich popisky: Pepa, Tomáš a Petr>
|
bu5banonym_d_1
|
Vladimír Kuklík
4. 11. 2003
1. písemná práce
Jak jsem překonal sám sebe
Osnova: 1.
2.
3.
4.
Určitě se někdy každému z nás stalo, že se mu něco nedařilo, ale zato ostatní to zvládali s přehledem a on se cítil ponížený a nepotřebny, jako by mezi tyto lidi vůbec nepatřil nebo raději nechtěl patřit. V takovém okamžiku by se člověk nejraději z této společnosti vypařil.
Ale až tento pocit pomine, uvědomí si, že nejlepší obranou je vlastně útok. Proč bych to nemohl zvládnout lépe než oni? Proč musí být oni ti lepší a posmívat se mi, nechtít mě mezi sebe? Pomsta. Ano, pomsta je řešení. Sice se říká, že mstít se druhým není správné, ale známe ten vítězný pocit, když někomu oplatíme jeho hnusný čin. Je to nádherná chvíle, kdy on si uvědomí, co vlastně provedl a chápe, jak jsem se tehdy cítil.
Znám to z vlastní zkušenosti. Ještě jako malého kluka mě rodiče pravidelně každé léto posílali na dětský tábor. Většinou jsem se tam ani trochu netěšil, protože jsem tam nikoho neznal, nikomu jsem nemohl tolik věřit. Postupem času se ukazovalo, jaký kdo opravdu je a jaké má s jinými záměry. Samozřejmě se konaly hromadné akce, na kterých měli pořadatelé za úkol nás seznámit. Podle nich zřejmě nebylo možné, abychom si našli své kamarády podle svého uvážení, jací nám vyhovovali. Zde fungoval systém: „Na, tady jsou tví noví kamarádi, tak si hezky zahrajte pingpong a koukejte být k sobě hodní.“ Ti moji noví kamarádi byla parta kluků, které bych opravdu nikdy za kamarády nechtěl mít. Už se také nějakou tu dobu znali a nikoho jiného k sobě nepotřebovali. Cítil jsem se s nimi jako páté kolo od vozu. Slovo pingpong nebo stolní tenis mi do té doby nic neříkalo, ale zkusil jsem si ho s nimi zahrát. Samozřejmě mi to vůbec nešlo, jako asi nikomu, kdo to hrál poprvé. Doufal jsem, že se u svých „kamarádů“ setkám s pochopením a že mi pomohou naučit se ten sport, ale to jsem doufal marně. Samozřejmě, co by to bylo za lidi, kdyby mi pomohli? „Když to neumíš, tak co sem vůbec lezeš?“ ozývalo se od nich. Jakmile to řekli, byl to přesně ten okamžik, o kterém jsem se již zmiňoval. Mísily se ve mně pocity jeden za druhým. Chtít být lepší než oni a ukázat jim, kdo to neumí. Chtěl jsem být okamžitě pryč z toho tábora, ale musel jsem to vydržet.
Ten vztek ze mě poté nijak nevyprchal. Stále jsem se jim chtěl pomstít, i když byla už jen pramalá šance, že je někdy potkám. Ihned po příjezdu domů jsem se přihlásil do pingpongového klubu, abych se naučil dokonale hrát. Bylo to marné a teď chápu, že to byla špatná volba. Stolní tenis jsem se naučil a hraju ho už šestý rok. Podotýkám, že velmi dobře. Zjistil jsem, že mě ten sport ale vůbec nebaví a ty kluky stejně nepotkám. I kdybych je potkal, nepoznal bych je. Teď je to pocit marnosti. Po pomstě už netoužím
|
pr1ckukvla_01_1
|
27. listopadu 2008
Bártíková E.
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Roku 3058
Osnova:
1) budoucnost
2)
3) přítomnost
Psal se rok 3058. Tehdy jsem bydlela na planetě Mars. Život tam nebyl lehký, ale na druhou stranu, bydlet na Marsu, mělo své výhody. Lidé se dožívali až 200 let a nebyli tam žádné nemoci. Moje babička, bylo jí tenkrát 169 let, žila prý ještě jako malá holka na Zemi. „Všechno bylo jednodušší,“ vyprávěla. Nebyla tam taková nuda jako na Marsu, ale jednoho dne se na Zemi opravdu nedalo vydržet. Byla zamořená odpadem, kyslík už tam nezbyl skoro žádný, a proto se všichni lidé museli postupně odstěhovat na jiné planety, kde by možný život.
Mě v roce 3058 bylo 15 let. Neznala jsem jiný život než na Marsu, ale vždy když jsem jela vesmírným autobusem do školy, ze kterého byla vidět Země, představovala jsem si jaké by bylo tam žít třeba před 1000 lety. Jenže to jsem ještě vůbec netušila co se stane. Vraťme se tedy do toho roku, do roku 3058, kdy se celý můj život zvrátil v pár minutách naruby.
Žiju v malém městě na severní polokouli Marsu. Bydlím se svými rodiči a bratrem v šestiset poschoďovém domě až uplně nahoře. Oproti jiným je celkem malý, ale mě to stačí. Bojím se výšek.
Toho dne jsem byla venku. Netušila jsem, že něco takového ještě existuje. Přímo před naším domem přistála vesmírná loď, což by v té době nebylo ani tak neobvyklé ale měla tvar talíře. Bylo to UFO. Nevěřila jsem vlastním očím. Vždycky jsem je chtěla vidět, znala jsem je jen z vyprávění. Říkalo se jim prý Mimozemšťani jenže jelikož teď obývají výhradně Zemi, jsou to Pozemšťani. Všichni utíkali a křičeli. Vznikla panika, ale já tam zůstala stát jako přikovaná k zemi. Jako bych přestala vnímat. Neslyšela nikoho a nic a je jsem tupě zírala na ten velký talíř, ze kterého vystupovali malí zelení mužíčci. Zůstala jsem tam sama. Oni vypadali na první pohled sympaticky, ale trochu mě odpuzoval ten jejich vzhled. Pořád jsem tam stála a koukala na ně.
Jako by mě ze sna probudil výkřik mojí mámy. Bylo pozdě. Z talíře svítilo jasné a silné zelené světlo a jako by mě hypnotizovalo. Šla jsem za ním. Volaní mé maminky se pořád vzdalovalo až jsem ho skoro neslyšela. Nemohla jsem se otočit. Šla jsem pořád za tím světlem. Bylo pozdě. Prásk! Dveře se zabouchly. Najednou jsem nevěděla co jsem to udělala. Chtěla jsem ven. Bušila jsem na dveře a brečela jsem. Došlo mi, že už rodinu nikdy neuvidím.
A teď sedím tady. Máme český jazyk a já píšu slohovou práci o tom co se mi stalo. Zatím o tom nikdo nevěděla. Chodím na střední školu a mám novou rodinu. Tady v roce 2008. Chci zpátky. Domů.
|
grp1bbare_1
|
Vánočka
Přísady: 1 kostka droždí (42 g), ¼ l mléka, 100 g cukru krystal, 500 g hladké mouky, 150 g másla, 3 vejce (žloutky oddělené od bílků), 50 g mandlí, rozinek, špetka soli.
Do malé nádoby rozdrobíme droždí, nasypeme cukr a přilijeme vlažné mléku. Misku postavíme na teplé místo a droždí necháme asi 20 minut pracovat (podle potřeby i déle). Vzniklý kvásek musí být pokryt hustou pěnou.
Mezitím si připravíme velkou mísu, do které odvážíme mouku a přidáme sůl a žloutky, bílky uschováme na později. Máslo necháme rozpustit. Těsto zaděláme hotovým kváskem, přidáme máslo a v míse promícháme. Potom jej vyklopíme na pomoučený vál nebo pracovní desku a hmotu důkladně hněteme rukama, až je konzistentní a nelepí se ani na vál, ani na ruce. Přidáme rozinky a 2/3 mandlí a ještě jednou propracujeme. Těsto dáme zpět do mísy a asi na hodinu položíme na teplé místo.
Vykynuté těsto rozdělíme na devět dílů. Čtyři dáme na vál, zbylých pět vrátíme do mísy a necháme v teple. Ze čtyř dílů upleteme spodní část vánočky, a to následujícím způsobem: vyválíme z nich stejně dlouhé válečky, položíme je rovnoběžně vedle sebe a na jednom konci spojíme. První díl zleva přehodíme přes druhý, podhodíme pod třetím a opět předhodíme přes čtvrtý. Srovnáme válečky, aby byly rovnoběžně a vezmeme opět první díl zleva. Tentokrát jej podhodíme pod druhým, přehodíme přes třetí a pohodíme pod čtvrtým. Takto pokračujeme, doku není cop hotový, konce pevně spojíme. Hned jej přeložíme na plech vyložený papírem na pečení.
Druhé „patro“ vánočky tvoří obyčejný cop ze tří dílů, opatrně ho položíme na první část. Konce na obou stranách lehce přimáčkneme, aby se nesesul. Ze zbylých dvou dílů utvoříme dlouhé válečky, které kolem sebe jednoduše omotáme, položíme je navrch vánočky a konce protáhneme a podložíme je pod spodní cop. Celé dílo potřeme bílky a zapícháme do něj špejle, aby se v průběhu pečení jednotlivé části neposunuly. Vánočku posypeme zbylými mandlemi. Plech vložíme do trouby vyhřáté na 180 °C a pečeme asi hodinu.
|
js3jun_04_1
|
29. března 2007
Karin Kinghamová, 2.C
2. písemná slohová práce
Město
(Umělecký popis)
Chvíli přemýšlela, proč je svět tak nespravedlivý. Proč se zrovna ona musela připlést do té autonehody a proč teď musí ležet bez hnutí na lůžku. Vyčleněna ze života, jakoby se čas zastavil. Jen její jediný společník, široké okno, jí připomínal, že svět se točí dál, čas plyne stejně rychle a život neskončil.
Měla odtud dobrý výhled, téměř na celé město. Hlavní dominantou byl dvouvěžový kostel se čtvercovým náměstím. Dále její pohled sledoval spleť menších uliček vedoucích od náměstí na hlavní ulici, kde jezdily tramvaje a stálo mnoho obchodů. Kostel dunivě odbíjel třetí hodinu odpolední. A tu se malé náměstí zaplnilo. Stála tu totiž škola, bílá obdélníková budova. Žáci se vyhrnuli jeden přes druhého a obsadili těch pár oprýskaných laviček lemujících náměstí. Když už byly lavičky plné, žáci obstoupili kašnu, která byla teď v létě plná vody. Majestátní sousoší znehodnocovaly červené a modré sprejové nápisy. Ale kamenným mužům to nevadilo a chladivou vodu dodávali dál. Nejlepší úkryt před sluncem však vytvářela stará lípa. Stála v rohu, trochu sama a odstrčená. Měla široký kmen a hustou zelenou korunu. Každý intuitivně cítil, že je královnou celého náměstí. Snad jen, musela se sklonit před úctou, kterou vzbuzoval gotický kostel. Měl široké schodiště, které vás dovedlo ke vstupu s bohatě zdobeným portálem. Vysoká úzká okna barevně vysklená oživovala šedou prostotu celého kostela. V každé z jeho dvou špičatých věží visel na vrcholu mohutný zvon. Ano, vzbuzoval úctu tento tichý pozorovatel, z kterého dýchala moudrost věků. A již odbíjela pátá hodina. Hemžící se město se na chvíli zastavilo a poslouchalo ocelové rány starých zvonů. A život šel dál. Hlavní ulice byla plná krámků menších či větších. Lidé přecházeli od jednoho do druhého. A pokaždé když z nějakého vyšli, byli zase o tašku nebo dvě těžší. Barevné tramvaje přijížděly a zase odjížděly, drnčely na kolejích a nevšímaly si postupujícího stínu. Slunce se klonilo k západu, naposledy se usmálo na městečko a s pozoruhodnou rychlostí zapadlo za obzor. Na obloze se ještě rýsovalo několik posledních růžových paprsků, které se zatoulaly a teď ještě nechtěly opustit tento den. Město pomalu utichalo. V oknech se jako na povel začala rozsvicovat malá žlutá světla a na hlavní ulici * několik neonových nápisů. Když kostel odbíjel půlnoc spalo už město klidným sladkým spánkem. Jen tu a tam projela svou zastávku opuštěná noční tramvaj. Dívka sklonila hlavu. Město se jí zdálo šťastné a plné života. Jen ona tu musela ležet sama a opuštěná. Ale němělo smysl utápět se ve smutku. Prudce zavrtěla hlavou a také se uložila ke spánku.
* započalo svou noční službu
|
pr2ctkinkar_02_1
|
Jak to vidím já
– Dnešní móda
Osobně se oblékám, tak abych se cítila pohodlně. Můj oděv musí splňovat podmínku jednoduchosti a praktičnosti. Často žasnu z toho, co potkávám na ulicích. Hlavně ženy jsou ochotné vzít si na sebe cokoliv, aby byli tzv. inn, i kdyby to stálo zdraví. Zuřivě čtou bulvární plátky a schraňují veškeré klepy o celebritách, jakého „fo pa“ se zase dopustili. Pokud si jejich oblíbená hvězda oblékne třeba rybářskou síť, ony to musí mít okamžitě také. I když by byli v tomto modelu v podstatě nahé. Každému je jasné, že je to nenositelné. Jednak tomu brání etické zvyky společnosti, ale ty se dají změni, že. A díky selskému rozumu zjistíme, že je to zoufale nepraktické. Stačí se jen projít po našem hezkém velkém a hlavně špinavém městě a musíte si dát půlhodinovou koupel s pořádnou dávkou koupelové pěny, mýdla a voňavky. Našim tzv. barbínám je úplně jedno, že je to totální blbost. Hlavně, že ony se cítí jako ty, které jdou s dobou.
Vždycky mě dostane jak se nesou. Chovají se jako by jim patřil svět, hlavně ty bohaté vždy nezapomenou ukázat značku svých džín. Pohlížejí na mě jako na exota: „Co to proboha je? To nesleduje noviny?“. Srovnávat mě a barbínu je jako srovnávat dva odlišné druhy. Já ve svých džínách, teniskách, obyčejném triku a mikině versus vysoké podpadky, džíny tak těsné, že se v nich nedá díchat, trika krátká tak, aby byl vidět pupek, ale hlavně v nich táhlo na záda, složitá vlasová kreace, tuny make-upu a hlavně nějaký ten nejnověší doplněk. Na tuto situaci se dá dokonale použít přísloví: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“ Je pravda, že těch pár minut v tramvaji ve společnosti pohrdlivých pohledů není zrovna moc příjemných. Ale pak nastává čas odplaty. Barbína kráčící ve svých vysokých podpadcích na krásném dláždění našich chodníku má nižší průměrnou rychlost než šestileté dítě. Je jí jedno, že jí všichni ostatní předbíhají a říkají si o ní, že je blázen. Nejdůležitější je, že je inn.
Největší šok zažívám, když potkám mužský ekvivalent barbíny, tzv. barbíňáka. Silně přemýšlím o tom jestli mu úzské džíny stojí za to, že přijde o plodnost. Nesmíme zapomenout na úupnuté tričko, které zdůrazňuje vypracované svaly, tuny gelu, pro který vlasy vypadají spíše jako umaštěné a parfém, který z něho vytváří chodící parfumerii. Upřímě mě muži takového zjevu velmi silně odpuzují. Nedotkla bych se jich ani tyčí.
Již díky mé nátuře by se ze mě nikdy nemohla stát barbína. Odmítám módě obětovat cokoliv. Odmítám každé ráno vstát o hodinu dřív kvůli „fintění“ před zrcadlem. Nehodlám si kvůli módě zničit zdraví. Mám své kotníky a ledviny docela ráda. Bohatě mi postačují občasné společenské akce, při kterých musím mít podpadky. Po dvou hodinách se netěším na nic jiného než na jejich sundání. Při představě mého denního programu, který by byl ještě obohacen o nejnovější trendy, mě jímá hrůza. Večer jsem tak stahaná, že jsem ráda, že si sednu. A ještě k tomu navrch módní výstřelky. Ne, ani náhodou. Doopravdy si klidně nechám zajít chuť na překrásné botičky a jiné zhovadilosti.
|
pr3cmul_02_1
|
Jana Nývltová, 1. C
4. 11. 2003
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
Osnova:
Na světě je mnoho lidí, kteří černou barvu spojují se smutkem, popřípadě se smrtí či s temnotou. V moderním světě je černá barva vázána s elegancí. Pro mě černá barva znamenala vždy něco mystického a tajemného. Zvláště ve spojení s kočkami. Poslyšte příběh, který bych vám ráda převyprávěla. Poprvé jsem ho zaslechla na své polední návštěvě mé drahé anglické přítelkyně Trudy.
V Anglii není nic neobvyklého, když se při odpoledním čaji rozpoutá diskuse o nadpřirozených věcech. Stará ostrovní říše je hrdá na své duchy, záhady a mystickou atmosféru. Když jsme si právě vychutnávaly čaj na takovém příjemném odpoledním dýchánku, začala mi Trudy vyprávět jeden podivuhodný příběh. Není to příběh, kde vás varují duchové, ale něco mystického na něm přece jenom je. Hlavním hrdinou tohoto příběhu je černý kocour žijící ve starém viktoriánském domě na jihu Anglie. Vila, připomínající dle vyprávění spíše malý zámek, už prošla rukama několika majitelů. Těmi posledními byl starší manželský pár – Smithovi. Už když dům kupovali, dozvěděli se, že tam bydlí jenom tichý, roztomilý nájemník – černý kocour. Angličané jsou milovníci zvířat, a tak jim to vůbec nevadilo. Nad historkou, že těm majitelům, kteří se snažili kocoura vyhnat, se nedařilo, jen mávli rukou nad lidskou bezohledností, avšak nevěřili jí. Poprvé se s kocourem seznámili po večeři, když už se slunce začalo sklánět za obzor. Přihopkal si to, a sotva vešel do salónku, majestátně se podíval na své nové majitele a ještě hrdějším krokem přišel k nízkému dubovému stolku, kde si lehl vedle staré blonďaté panenky. Ta tak dokonale zapadala do tohoto prostředí, že ji každý začal brát jako raritu, bez níž v salónu něco „chybělo“, a proto zůstávala po roky na svém místě.
Především paní Smithová vzala svého nájemníka „vážně“ a dokonce se mu i se smíchem představila. Hladila jeho lesklou jak uhel černou srst a povídala si s ním. Kocoura tak vytrhla z náruče denního toulavého života a on ji pak na oplátku provázel po domě, jako by říkal, že to tady zná lépe. Pouze jeden rituál si kocour držel. Každý večer uléhal vedle blonďaté panenky. Ležel s packami pod tělem, okolí pozoroval svýma velkýma smaragdovýma očima, které přivíral a spokojeně předl.
První zvláštností bylo, že když dala paní Smithová vyčistit panenku, kocour přestal žrát a dokonce se neukazoval v domě. Až když se panenka vrátila na své místo, vše se vrátilo do normálních kolejí. Tomu však paní Smithová nevěnovala pozornost. Ovšem co se stalo poté, už její pozornost upoutalo. Na staré půdě objevila starý potrhaný deníček holčičky jménem Jane, jež v něm oplakávala svého kocourka, kterému ublížil nervózní strýc. Na malém obrázku z 19. století byla Jane držící blonďatou panenku a černého kocoura. Paní Smithová začala pátrat u místních lidí a od starého faráře se dozvěděla, že zápisy ukazují, že Jane zemřela velmi mladá za poněkud záhadných okolností a strýc poté spáchal sebevraždu. „Zůstala tam jenom ta panenka, kterou už od dob co já pamatuju, hlídá černý kocour,“ řekla paní Smithové jedna 90-letá obyvatelka městečka. „Chcete snad říct, že tomu kocourovi je sto let?“ „Ale to ne, děvenko, pro každého je čas na tomto světě vyměřen. Ale pokaždé se v domě objeví černý kocour, jež převezme stráž. Nástupce. Je to úkol, který se dědí z generace na generaci.“
Vrátila se domů, kde ji přivítal kocour. Otřel se jí o nohy. Protože se začalo stmívat, hned po uvítání si zvířátko vyskočilo na stolek a uvelebilo se vedle panenky. Kocourovy zelené oči se spokojeně otevřely, zavřely, otevřely... A kocour spokojeně vrněl...
Dopily jsme čaj a dojedly jablkový koláč. Začala jsem přemýšlet, proč k ní každý večer uléhá a od té doby na to pořád myslím a vzpomínám na tu nerozluštitelnou záhadu o černém kocourovi.
|
pr1cnyvjan_01_1
|
Elsár Bufié
Byl cílevědomí muž, který rád sázel duby. Byl praktický a také velmi pečlivý. Žil v písečné pustině s ovcemi a psem, sz toho důvodu s nikým nemluvil a byl uzavřený. Bylo mu 50 let a byl vytrvalý.
Každý den vysázel až 100 dubů, které večer pečlivě vybíral. Jednou ho navštívil poutník, ale nepromluvil s ním téměr ani slovo.
|
am8acerjak_01_1
|
S PADÁKEM UŽ NIKDY VÍC
OSNOVA:
1. ÚVOD – velké nadšení
2. STAŤ – odjezd
– slunce vysvitlo
– výlet nebo padák?
– den D
– příchod na místo činu
– stoupání k mrakům
– přetržené lano
– marná snaha
– malá naděje
– muž v černém
– hurá do nemocnice
3. ZÁVĚR – v posteli
Nadšení, s kterým jsem odjížděla na tuto dovolenou, bylo opravdu veliké. V Praze zima, že i moje nová zimní bunda ve skříni moc dlouho nepobyla, takže představa rozpáleného písku na plážích Kypru byla velice potěšující.
Po srdceryvném loučení s taťkou jsem s mámou a babičkou vyrazila do vstupní haly letiště Ruzyně. Tam na nás čekal můj bratranec s rodiči. Odbavili jsme si zavazadla a vydali jsme se do terminálu. Nachážzí se tam nespočetně DUTY FREE SHOPŮ překypujících neodolatelnými nabídkami různých parfémů, čokolád, alkoholu a samozřejmě cigaret. Asi tak po půl hodině jsme konečně nasedli do letadla.
Let trval jen něco přes tři hodiny, ale stejně jsem se už v prvních chvílích minutách netrpělivě kroutila na ne zrovna velkém sedadle letadla ČSA. Let byl klidný a přistání také. Když jsme vyšli z letištní haly, čekal na nás venku autobus, který rozvezl každého do jeho hotelu. My jsme k tomu našemu dorazili asi po 45 minutách a první dojem nebyl zrovna nejlepší. Ani pokoj s číslem 269 mě nijak neuchvátil. Poslední šance na záchranu byl bazén nebo moře. Jelikož už byla tma posuzovat báazén bylo docela obtížné, ale pohled na moře vše zachránil. Bliyštící se průsvitná voda, bílí jemňounký písek a kolem mnoho skal bylo pro mě jako pohádka. Celou noc jsem se už jen modlila, aby druhý den ráno slunce vysvytlo v plné síle. Vše se splnilo!
Tak začal každodenní koloběh ležení na pláži a zase ležení na pláži. Ne, že by mě to nebavilo, ale přece jen jsme s bratrancem usoudili, že by to chtělo změnu. Z dlouhého přemýšlení nás vytrhl barevný padák, který nám létal nad hlavami. Táhl ho za sebou ve velké výšce rychlý člun. Pocítili jsme touhu také zažít takové dobrodružství.
Dostali jsme na výběr jet na výlet nebo si vybrat jinou atrakci. Hned jsme využili příležitosti a zahrnuli jsme rodiče básněním o padáku. Nejdříve se vyděsili, ale po krátkém přemlouvání svolili.
Moc jsem se těšila a dopolední ležení na pláži pro mě bylo nesnesitelné. Nemohla jsem se dočkat jedné hodiny. Molo, kde se nacházeli všechny atrakce, plavalo na vodě nedaleko pláže. Museli jsme jít několik metrů vodou.
Když jsme zaplatili, oblékli nám mi postroj a vestu. Počkali jsme u jednoho ze člunů. Potom to konečně n nastalo. Člun nastartoval a odvezl si mě daleko od mola. Nervozita stoupala. Připnul mě k padáku a řekl mi pár instrukcí v angličtině. Samozřejmě jsem polovině nerozuměla, takže moje nervozita rostla čím dál více.
Lano se začalo odvíjet a já jsem pomalinku stoupala nahoru. Poryv větru se mnou trochu škubal. Najednou jsem stoupala výš a výš a těžko jsem vnímala, jak rychle jsem se ocitla v takové výšce nad mořskou hladinou. Vítr si pohrával s padákem a zároveň i se mnou. Podívala jsem se dolů a zvedl se mi žaludek. Rychle jsem ten nepříjemný pocit opustila a vnímala jsem jen svištění větru a pozorovala jsem scenérii pod sebou. Moře měnící barvy díky vlnám. Ostrov pode mnou se zdál tak malý.
Pak se ale stalo něco, co se stát nemělo. Vítr na chvíli zesílil až moc a lano, které mne poutalo ke člunu nevydrželo a prasklo.
Srdce mi buš{i|e}lo. Marně se snažila popadnout dech. Takový strach jsem nikdy nezažila. V obrovské rychlosti si se mnou vítr dělal co chtěl. Zmítal se mnou doprava, doleva, nahorů a dolů. „Co mám teď dělat?“, říkala jsem si. „Co se mnou bude?“. Z té hrozné dálky jsem už ani neviděla, co se děje na člunu. Po chvíli jsem si však všimla, že odjíždí k pevnině. I přes silně svítící slunce mi začala být zima. Možná i ze strachu.
Uplynula dlouhá doba a já už si opravdu myslela, že se nevrátím. „Ještě, že jsem stále blízko ostrova!“ blesklo mi hlavou. Z dálky se začal šířit zvuk. Bedlivě jsem poslouchala a pak jsem si všimla vrtulníku, který se ke mě blížil. Nevěděla jsem už ani jestli mám mít radost nebo ne. Neuměla jsem si představit, jak mě chtěji zachránit.
Dveře vrtulníku se otevřely a vyskočil muž v černé kombinéze. Hned otevřel svůj padák a začal se přibližovat ke m{n}<in>ě. Po pár minutách byl u mě, po pár nějakým zázračným způsobem si mně připnul k sobě a odřízl můj padák, který se jako peříčko začal vznášet dál a dál od nás. Byla jsem zachráněna! Přimknuta k mému zachránci jsem dopadla na zem. Všechen strach ze mě opadl. Byla jsem na pevnině a v bezpečí.
Pro jistotu mě odvezli do nemocnice. Tam na mě čekala maminka s ostatními členy rodiny. Kdyby jste viděli tu radost! Nikdy jsem nezažila, že by mě tak vítala. Z očí jí kapaly slzy a srdce jí bušilo.
Když jsem prošla všemi možnými prohlídkami, vrátila jsem se do hotelu a s úlevou si lehla na postel. Na tvrdou, nízkou postel položenou na zemi...
|
pr4ckovter_1
|
1. listopadu 2005
1. Písemná práce
Králíčková Lucie, 3.E
Téma (Úvaha)
„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším souhlasem, neexistují samy o sobě.“ (M. Ghándí)
Kdo ví, jak přesně definovat zlo, bezpráví či násilí, když nikde není psáno, co je zlé a špatné. Existuje to jen v našem povědomí. Dostává se nám však časem vysvětlení. Zkušenostmi přicházíme na to, že tohle je špatné a že se to nemá dělat. Ale co když provedeme něco, co nám přijde naprosto přirozené a ostatní nás za to odsoudí, pak nevíme a hlavně ani netušíme, proč nás odsoudili, když ve skutečnosti to nebylo zlé? Mysleli jsme to vlastně dobře a takhle se nám odvděčili? Pak to už je zlo, ale ne naše zlo, je jejich a jejich vina, že nás nepochopili. Chceme se naučit chápat ostatní, co je trápí, ale pro ně ja však zlo, když to chceme vědět, chápat je a pochopit je. Nedovolí nám do nich nahlédnout a hlavně jim i pomoct. A vůbec, proč jim pomáhat, když o to nestojí? Když nechtějí ani pomocnou ruku? Je to tedy potom zbytečné a snaha marna! Stačilo by se však jen svěřit a někdo by dokázal pomoct, jen taková maličkost stačí a může být hned lépe. A kdyby to dokázal každý, jak by se nám hned žilo krásně a spokojeně společně. Jak jim vysvětlit že to, co dělají, je špatné, jak jim ukázat správnou cestu. Stačí tak málo, jen dvě pouhá slova – pomoz mi, ani prosím se říci nemusí a my pomůžeme, každý pomůže. Dvě slova. Opravdu stačí málo. Když chceme někomu pomoct, není to násilí, i když... Chceme v některých případech pomoct i násilně, ale v dobrém slova smyslu, pro dobrý konec. Život bez násilí a zla? To nejde. Vždy musí být zlo, ať už s naším přispěním či ne. Bez zlého nemůže být dobré. Je to jak černé a bílé jing a jang, zkrátka to tak musí být. Jen si představte, jak by se nám žilo v dobru. Za chvíli bychom to měli plné zuby a začali se opět nesnášet a to v ještě větší míře, nejde se zbavit zla, potřebujeme ho. Však vy víte, jak krásné jsou pocity, když po špatným období přijde to lepší, jak je vám krásně, cítíte se uvolnení a spokojení. Kdyby nebylo zlo, jak byste si mohli prožít tohle období plné pozitivní energie a euforie, nijak. Zla se nemůžeme zbavit, i když bychom si to přáli, ale musíme si uvědomit, že ho potřebujeme. Potřebujeme ho pro rozlišení co je dobré a co ne. Jak bychom mohli odlišit dobro od zla, kdyby nebylo? Potom snad i špatný zločin by byl dobrý?! To nesmíme připustit. Musíme to snášet, ať chceme či ne. Někdo musí být zlý, aby si na něj ukázali ostatní, že to, co dělá, je špatné a jemu se vyhýbejte. Ale víme důvody, proč je zrovna takový? Dokud neznáme okolnosti, nehodnoťme. Třeba si myslí, že to, co dělá, je správné, nikdo mu neřekl, že tohle se nedělá. Zlo má spoustu podob, může být dokonce snad i dobré zlo, například milosrdná lež. Teď si zkuste rozlišit jestli je to správný nebo špatný. Všichni se pohybujeme na hraně, na velmi ostrý hraně a niko není zlý bezdůvodně a dobrý už vůbec ne. Kdysi jeden filosof prohlásil, že dobro máme oplácet dobrem a zlo také. Nikdy nevíme, kam sklouzneme právě my.
Pak stačí říct jen: „Pomoz mi.“
|
pr3ekraluc_02_1
|
8. 1
Životopis
Jmenuji se Markéta Jindřichová. Bydlím v Kladně. Sítná 27201 v ulici Ústecká 3053. Jsem svobodná a děti nemám. Je mi 14 let. Narodila jsem se 28. března roku 1995. Moje matka se narodila 29. 7. roku 1972 její 37 let. Můj otec se narodil 2. 6. 1971. je mu. 38 let jmenuje se Radek Jindřich bydlí v Kladně 27201, Finská 2165.
Moje matka se jmenuje Jana Jindřichová. Rodiče rozvedeni. Mám jednoho sourozence, sestru jmenuje se Nicole Jindřichová narozena 11. 8. 1991 její 18 let bydlí s přítelem. Sestra je ve čtvrtém ročníku střední školy, zatímco já mám jen ukončené základní vzdělání.
Chci se hlásit na střední školu Kadeřnice Stochov.
Můj zdravotní stav je dobrý, akorát mám alergii na citrusové plody.
Napsáno dne: 8. 1. 2010. v Kladně.
Markéta Jindřichová
|
kl9ajinmar_1
|
1. písemná školní slohová práce
16. prosince 2004
Témata:
1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2) Představ si, co se mi stalo... (dopis)
3) Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Představ si, co se mi stalo
(dopis)
Osnova:
I. Úvod - pozdrav
II. Hl. stať - probuzení
- na mažoretkách
- pozvání
- přípravy
- setkání, večeře
III. Závěr - dojmy
rozloučení
Zdravím tě drahá přítelkyně!
Je to už docela dlouho, kdy jsem ti naposledy psala, ovšem sled posledních událostí ti musím co nejpodrobněji popsat.
Den začínal jako každý jiný, v půl sedmé mě probudila čiperná paní sousedka, která, jako každou sobotu, cvičila na tom cvičícím přístroji Extraflex, nebo jak se tomu říká.
Plynulými pohyby dozadu, dopředu. Jinak bylo krásné sobotní ráno, a tak jsem se umyla, nasnídala, nalíčila, abych alespoň zdánlivě připomínala člověka, a vyrazila na mažoretky.
Mažoretky máme každou sobotu. Zrovna jsme byly v tom nejlepším, když mi zazvonil mobilní telefon. Paní cvičitelka nás zrovna učila nové vyhazování. Hůlka letí pryč! Já běžím k telefonu... On mi volá Kuba! Zvednu telefon: „Ahoj, nešla bys dnes na večeři!“
Domluvila jsem a šla se paní cvičitelce, která to s bohužel schytala tou hůlkou, kterou jsem předtím tak zbrkle odhodila, že mi není dobře a uháněla jsem domů.
Přípravy mi zabraly bezmála tři hodiny, ale stálo to za to! I táta si všiml.
Na místo srazu jsem přišla o pět minut déle (dívka na sebe musí nechat chvíli čekat). Strašně mu to slušelo! Sedli jsme si v pizzerii a hned mi pochválil celkový vzhled! Jedli, pili a povídali jsme o všem možném, než nás v deset hodin vyhostili z důvodku zavírací doby.
Bylo to úžasné a na rozloučenou mi dal pusu!
Doufám, že až budeš číst tyto stránky, představíš si, co se mi dnes stalo.
S pozdravem
Kačka
|
cb1cholkat_01_1
|
Ptáš se, jak se mi teď daří?
Osnova: I. Úvod – Změny v mém životě
II. Stať a) Jak se mi daří
b) Má nová škola
c) Já a škola
d) Má nová třída
e) mám se dobře
III. Závěr – Zvu Tě
Ahoj Adame!
Možná se ptáš, proč Ti píšu, když jsme se nedávno, po dlouhé době, opět viděli. Ale tehdy jsme měli oba dost naspěch a já Ti zdaleka nestihl říct všechno, s čím bych se Ti přál svěřit. Velmi dlouho jsme se neviděli a od té doby se v mém životě odehrálo mnoho důležitých změn. Řekl bych, že ani Tvůj život nezůstal beze změn. Rozhodně mě to zajímá, tak mi prosím napiš, jak se máš, co děláš... Ale nejdříve Ti to povím já. Tak ale odkud začít?
Ptáš se, jak se mi teď daří? No, jak bych Ti to řekl... Možná víš, že jsem teď už na střední škole, konkrétně na {název gymnázia}<priv>. Promiň, nikdy jsem na tom s pamětí nebyl moc dobře, ale do jaké {školy}<in> vlastně teď chodíš Ty?
Musím Ti říct, že jsem velice rád, že jsem tam, kde jsem. Když jsem minulý rok, někdy touhle dobou, vyplňoval přihlašku na střední školu, nemohl jsem se rozhodnout. Nedokázal jsem si představit že se mám rozhodnout, co budu dělat po zbytek svého života. A tak jsem se rozhodl pro gymnázium, protože mé výsledky byly celkem dobré. K mému obrovskému štěstí se loni přijímací zkoušky nekonaly. Protože když jsem se později probíral minulými zkouškami, poznal jsem, že bych určitě pohořel.
Ale hurá, teď každé ráno sedám na autobus a odjíždím do školy výše jmenované. Studium je tam opravdu náročné. Nemám pomalu na nic jiného čas, než na školu. Vzpomínáš, jak jsem dřív měl co test – to jedničku? No, tak tyhle šťastné časy bohužel skončily. Moje průměrné známky jsou tak dvojky trojky, ale několik pětek bys určitě našel. Ani bys nemusel moc hledat. Ale mně to nevadí, nemůžu přece být nejlepší ve všem a navíc jsem na prestižní škole, kde trojky nejsou vůbec špatné známky...
Teď Ti povím ještě něco o své nové třídě. Je to rozhodně dobrá třída, nemůžu si stěžovat. Nejprve jsem se bál, že bude plná typických „šprtů“, ale naštěstí to tak není. Je tam spousta rozdílných povah, bude mi trvat ještě dlouho, než je všechny poznám. My kluci, je nás ve třídě deset, držíme pohromadě a jsme všichni kamarádi, rozumím si s nimi. Ale neříkám, že s holkama se nekamarádíme...
Řekl bych, že se mám dobře. Ve škole mám spolužáky, s kterými se nikdy nenudím. Chodíme často na různé akce, ať už oslavy narozenin, silvestra nebo jen návštěva nějakého klubu. Nevýhoda možná je, že se mi penízky z kapsy ztrácejí neúměrně rychle, ale já toho nelituji, protože myslím, že jsou to peníze věnované do zábavy, kultury a dobrých vztahů. Už skončily ty dny, kdy jsem byl ještě žáčkem základní školy, začal jsem trochu kulturně žít. Věřil bys, kdybych Ti řekl, že jsem začal chodit do divadla?
Tak snad jsem Ti řekl už to, co jsem měl na srdci. Musíme se někdy sejít a popovídat si, zavzpomínat na staré časy. Mám pro tebe ještě další novinky, které se mi do dopisu už nevešly, nebo jsem na ně zapomněl, znáš přece moji paměť...
Odpověz mi prosím co nejdříve, nebo ještě lépe, co kdybys někdy přijel na návštěvu?
Zdravím Tě a přeji Ti, aby se Ti dařilo dobře.
Ahoj, zdraví Adam.
|
cb1asvepav_01_1
|
Cesta do velkého světa
Letošní prázdniny jsem měla strávit měsíc s kamarádkou v Paříži. Už dlouho před odjezdem jsem v noci nemohla nervozitou ani usnout. Škole jsem také moc nedávala a místo zlepšování už tak katastrofálních známek jsem se ve své hlavě procházela po Champs-Elysées a Rue st. Honoré. Čas plynul neuvěřitelně pomalu ale nakonec jsem se přeci jen dočkala. Už před autobusem jsem si vsugerovala: Tak teď je ze mne nový člověk. Jedu do té velké a slavné Paříže. {K|k}onečně!
Měla jsem s sebou vše potřebné. Boty, šaty, trička, kalhoty, sukně, tílka... Prostě všechno, co osmnáctiletá holka potřebuje na prázdniny ve velkoměstě. Dobře, přiznávám, že obrovská krosna a 3 větší tašky přes rameno je na 1 měsíc není zrovna nejméně. Ale byla jsem naprosto přesvědčená, že vše, co s sebou vezu a co jsem si s takovou pečlivostí vybrala a zabalila budu jisto jistě potřebovat a bylo nad slunce jasné, že jsem nic z těchto nezbytných věcí nemohla nechat doma. Jediná slabá chvilka, kdy jsem zapochybovala nad svými možnostmi dopravit vše na místo pobytu byla v okamžiku, když jsem s velkými obtížemi a s pomocí 2 mých členů mé rodiny stěhovala všechna zavazadla na autobusové nadraží.
Všechny mé pochyby byly ale rázem ty tam při pohledu na autobus Euro-Lines. Už je to tady, Už je to tady. Spolu s kamarádkou jsme pomohly řidiči narvat naše tašky do úložného prostoru. Byla to docela dřina ale nakonec jsme to zvládly. Tím, co se tam nevešlo jsme si obložily sedačku v autobuse a naprosto vyčerpané jsme se v rámci možností uvelebily na svých místech a připravily se na spánek. Probudily jsme se, až po přejezdu 2 dvou hraničních přechodů, ve Francii. Nemohly jsme se dočkat. Ještě ten den jsme měly v plánu navštívit muzeum Louore. Věděly jsme, že na cestu z nádraží a následné zcivilizování se po cestě nemáme moc času, ale to nás v tu chvíli netrápilo. Větší náš problém byl, co si vzít první den v Paříži na sebe. Na autobusové nadraží jsme dojely včas. Daly jsme dohromady veškerý náš majetek a vydaly se na cestu. Jenže to nebylo tak jednoduche, jak jsme čekaly. Už jenom sejít z autobusového nádraží na stanici metra bylo neskutečně problematické. Tašek bylo mnoho a rukou zoufale málo. Jako by to všechno nestačilo má spolucestující z neznalosti místních poměrů vzala ještě velký karton vod. Ani nevím, jak jsme to dokázaly, ale konečně jsme seděly v metru. V tu chvíli jsme si ale vůbec nepřipadaly jako nové bytosti ve velkém světě. Byly jsme jak tetky z venkova. Špinavé, upocené, schvácené a ověšené jak vánoční stromek. Každý na nás koukal jak na marťany z jiného světa. Abych řekla pravdu, tak jsme si tak i připadaly. Během přestupů nám ujiždělo jedno metro za druhým. Nakonec jsme se dostaly na tolik očekávanou zastávku Seoran-Livry. Z neskutečně upocených zad jsme si odlepily tašky a nasávaly sladký pařížský vzduch. Touto aktivitou jsme strávily asi tak půl hodiny. Po načerpání nových sil jsme pozbíraly všechny své věci a vydaly jsme se znovu na cestu. Cesta parkem se zdála nekonečná a každým krokem tašky v našich rukou těškly a my jsme byly nuceny si po tak dlouhé cestě znovu odpočinout. Jenže když jsme se otočily, s hrůzou jsme zjistily, že naše představa o vzdálenosti je dost zk zkreslená. Ušly jsme jen pár metrů a byly jsme naprosto zmožené<.> Začínaly jsme propadat panice, protože všechno nasvědčovalo tomu, že se tímto tempem domu dostaneme až za tmy a navštěvu Louvru tedy odsunout na neurčito. Nejspíš jsme vypadaly hodně bídně, že nám zastavilo kolemjedoucí auto. Z auta vystoupil příjemný francouzský mladík a nabídl nám svezení. Tato v nabídka v nás vyvolala obrovské dilema. Nasednout do auta a nechat se odvést neznámým i kdyby to znamenalo riziko nebo zvolit bezpečnější variantu a potácet se vedrem několika dalších stovek metrů. Po válecne poradě jsme se schodly na druhé variantě. S odjíždějícím autem se vzdalovaly i naše naděje na dnešní návštěvu Louvru. Další cestou jsme strávily kolem 2 hodin a to jsme zdaleka nebyly ani v polovině. Sladká Paříž tím začínala dostávat hořkou příchuť. Proklínala jsem každý kus oblečení který jsem s sebou táhla a byla jsem přesvědčená, že by mi stačilo jedno tričko a jedny kalhoty. V tom k kde se vzal, tu se vzal, před námi stál ON! Krásně se lesknoucí, funkční a všemi opuštěný nákupní vozík. Nechápaly jsme, kde se tu vzal, protože se vokolí nevyskytuje za nebylo jediného supermarketu. Ujistily jsme se, že se v okolí nevyskytuje žádný bezdomovec, který by se mohl považovat za vlastníka tohoto malého zázraku. Nikde nikdo. S velmi širokým úsměvem na rtech jsme vozík naplnily těmi t nejhůře nu nositelnými zavazadly a během 10 minut jsme byly doma. Vše co jsme měly naplánované na ten den jsme stihly. Z celého měsíce stráveného v Paříži jsme si přivezly obrovské množství zážitků, ale tím nejsilnějším z tohoto velkého světa bylo setkání s úplně obyčejným nákupním vozíkem.
P.S. Druhý den se zahrady kam jsme ho zaparkovaly zmizel. Možná si pro něj přišel původní majitel!
|
pr4efouann_1
|
17. 12. 08
Bibiana Dostalová
V3
1. slohová práce
Úvaha
Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít
Osnova: 1) všichni ho máme
2) důležitost
3) důslek ztráty
4) život je lepší
Téměř všichni máme nějaký smysl pro humor, ale každý z nás ho má odlišný a v jiném měřítku, nicméně je nesmírně důležité brát vždy život s určitou lehkostí a smyslem pro humor a to i v těch těžších životních situacích, ačkoliv to je obvykle obtížné.
Proč je smysl pro humor tak důležitý?
Smysl pro humor je to, co nám v nudné, stresující, unavné chvíli vše zpříjemní. Anebo taky naopak a to díky té hrstce lidí vážných každým coulem. Bez smyslu pro humor se nedá žít, je to určitý života, to co nám vážné věci promění v zábavné. Bez něho by byl život šedý, nudný, strohý a nepochopený. Nicméně ho také musíme brát s mírou a vědět kdy se hodí a kdy ne.
Obklopujeme se lidmi, kteří jsou tomu našemu smyslu pro humor nejblíže, protože je to jedno z hlavních kritérií k tomu, aby si lidé rozumněli. Proto také, když je nám nejhůře, jsou tu naši nejbližší, kteří nás svým humorem osvobodí od zlých myšlenek nebo naopak když je nejhůře jim, osvobodíme je my. Nikdy, po jakémkoli zážitku se nesmíme uzavřít do sebe, protože pak by se mohlo stát, že smysl pro humor opravdu ztratíme a staneme se zapšklými lidmi bez radosti ze života. Proto jsou pozitivní lidé okolo nás tak důležití.
Berme život takový jaký je, se vším špatným i dobrým, ale je důležité mít na paměti, že se smyslem pro humor jde vše mnohem snáz. A nikdy ho neztrácejme, protože vážných situací ještě přijde hodně a v těch se smysl pro humor nevyplácí.
|
grV3dosbib_01_1
|
{Osnova:
1) Navštívení anděla
2) Narození Krista
3) Pastýři
4) Tři králové
5) Útěk do Egypta
6)}<dt cp osn>
Jednoho dne Marii navštívil anděl Gabriel. Oznámil {jí}<ni>, že bude||mít syna jménem Ježíš. Marii také řekl že Jozef bude pouze jeho pozemským otcem. “Ježíš {bude}<ni> král všech národů a bude panovat na věky.„ {řekl}<ni> anděl.
Když měla mMarie porodit, vydali se sehnat do Betléma nějaký vhodný přístřešek. V Betlémě nic {nemohli}<ni> najít, až jeden hostinský řekl: „Jedno místo {bych}<ni> tu||měl, ale nebude||vám vadit, že je to chlév plný zvěře?,“ pPak se tedy usadilyi. Ježíš se narodil v {noci}<ni>.
Tři Pastýři, když páslyi dobytek, sestoupil k nim {anděl}<ni> a řekl jim: „Jděte do B{e}<in>tléma a tam ve chlévě {najdete}<ni> narozeného krále všech národů.,“
Tři králové spatřili jasnou hvězdu. Ta hvězda j dove Když se král Herodes dozvěděl o tom novorozeném krályi, poslal tři mágy, aby jim mu zjistili, kde je. aAle ti mágové byli dobří, a dali Ježíši tři dary: kadidlo, zlato a {myrhu}<ni>. Aby se tři mágové vyhnuli Herodovi, odešli domů oklikou.
Jozef z Marií se mezitím utekli do Egypta. Za nějakou dobyu se zjistili, že už se můžou vrátit zpátky. Co byli Jozef s mMarií pryč, Herodes nechal vyvraždit {všechny}<ni> děti do 2 let v celém okolí.
|
cbrod5n_02_1
|
29. března 2007
Růžena Šenoldová, 2.C
2. písemná slohová práce
Na cestě
(Umělecký popis)
Roku utekl jako voda a Štědrý večer byl opět tu a podle naší tradice jsme se chystali na podvečerní procházku. Z tepla našeho domu jsem mohla pozorovat třpitící se krystalky námrazy na okně, které mi prozradily, že venku bude pěkný mráz. Na hlavu jsem si nasadila kulicha, oblékla teplý kabát, nasadila mohutné rukavice a spolu se svou rodinou vyšla z domu. Po mém prvním kroku po čerstvě zasněžené cestě jsme uslyšela to příjemné zaprasknutí, které naznačovalo, že zima je tu. Šli jsme do lampami osvícené ulice a slyšeli pouze zvuk dopadajících sněhových vloček, které stihly za celý den jako když pocukrovat vše kolem nás – domy, cesty, stromy i auta. Nikde nikdo, ale stačilo pohlédnout do oken z některého domu a spatřili jsme velkolepé přípravy na dnešní večer. Šli jsme kousek dál, až jsme se dostali na okraj louky, kterou lemoval les. Tady už lampy nesvítily, ale měsíc a hvězdy byli tak vidět, že jejich svit nám stačil, abychom mohli pokračovat dál. Konečně jsme mohli pustit z vodítka i našeho psa. Pobíhal všude kolem nás, válel se ve sněhu a vypadal opravdu šťastně. Je černý, takže se nám ve sněhu nemohl nikde ztratit. Na chvíli jsme zastavili a pohlédli na oblohu. Byl to překrásný pohled. Hvězdy byly poseté na obloze jako korálky. Krásně se třpiticí korálky, které se rozsypaly nějaké dámě z náhrdelníku a bylo jich tolik, že je nemohla ani sesbírat. Jejich krásu ale dokázal předčit měsíc. Jsem si jista, že nebyl úplněk, ale jeho jas byl neobvyklý. Pomalu jsme došli až k maléku kopečku, na kterém si užívají zimní radovánky snad všechny děti z okolí. Kolik jich tu asi zítra bude jezdit na nových bobech či saních? Určitě mnoho. Mohli jsme zhlédnout i malé otisky jejich bot, které ztuhly, protože mráz byl už silnější než přes den. I já už jsem pocítila jeho štípání do svých tváří a navrhla, abychom se začali vracet domů. Ještě před tím se nám ale naskytl nádherný pohled. Z kopce na kterém jsme stáli, byly vidět celé Psáry. Dýchala z nich vánoční atmosféra, která mě začla naplňovat a já se už nemohla dočkat vánoční večeře a rozbalování dárků.
|
pr2ctsenruz_02_1
|
Giovani Boccacio – Dekameron
Kniha na mne zapúsobila velmi zajínavě zpracovanou rámcovou kompozicí, která dokázala spojit základní příběh knihy s příběhy v ní vyprávěné. Díky tomuto faktu dokázal autor přirozeně vkládat do počátečního příběhu příběhy vyprávěné. Jelikož toto dílo patří do starší literatury, autor zde používá dost archaické fráze někdy doplňované historismy, proto se tato kniha musí číst důsledněji, abychom plně porozuměli daným faktům.
Děj se skládá z jednoho základního příběhu, ve kterém je vyprávěno sto příběhů, z nichž každý nese nějaké poučení. Díky zmiňovaným faktům je tato kniha unikátní.
|
js9mra_01_1
|
Vánoční příběh
{Osnova:
1) Návštěva anděla
2) Narození Krista
3) Pastýři
4) Tři králové
5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>
Jednou se Marii zjevil anděl a řekl jí, že se jí narodí syn. Měla ho pojmenovat Ježíš. Marie hned běžela ke svému manželu Josefovi a všechno mu vypověděla.
V době kdy se Marii měl Ježíšek narodit, musel jít Josef do Betléma zaplatit daně. Protože Marie chtěla, aby byl u toho, když se Ježíšek narodí, vzal ji s sebou. Marie se vezla na oslu a Josef šel pěšky. Když dorazili do Betléma, chtěli se ubytovat. Žádný pokoj už nebyl volný, a proto prosili hostinského, který jim řekl, že se mohou ubytovat ve chlévě. Když se Ježíšek narodil, položila ho Marie do jesliček.
Tu zprávu, že se narodí spasitel (Ježíšek) zaslechli i pastýři. Rozhodli se, že půjdou Ježíška navštívit. Nejmladší z nich však řekl, že mu musí přinést nějaký dárek. A tak vybrali jehňátko, které se před několika dny narodilo.
Tři králové poznali, že se narodí spasitel podle toho, že na nebi svítila nová hvězda a za tou šli. Vzali s sebou tři dárky: zlato, kadidlo a myrhu. Cestou potkali krále Herodesa a ten jim řekl, že až půjdou zpátky, že se u něho mají zastavit a říct mu, kde se Ježíšek narodil. Prý, že by se mu chtěl jít poklonit. Tu noc se však třem králům zdálo, že by zpět stejnou cestou jít neměli, protože král Herodes by Ježíška zabil a tak se domů vrátili jinou cestou.
Králi Herodovi však brzy došlo, že ho tři králové zradili. Nechal proto zabít všechny mladší chlapce, kterým bylo méně než dva roky. Tato zpráva se donesla i k Marii a Josefovi a proto se rozhodli utéct do Egypta.
|
cbrod5y_1
|
Ulice byla prázdná. Šla v postranních uličkách, nechtěla nikoho potkat. Všechno kolem ní bylo nějak utlumené a strašně vzdálené. Jediné, co vnímala, bylo světlo lamp, které střídavě zobrazovalo její stín vepředu a vzadu, jak procházela rychle kolem. Hlava jí třeštila, spánky jako by měly každou chvíli prasknout, tělo se pohybovalo skoro samo, nohy jen automaticky přešlapovaly jedna přes druhou. Chtěla to ze sebe vykřičet, dostat to ven, ale prostě to nešlo. Všechno v ní se svíralo, v ústech měla podivně sucho, nemohla by vydat ani hlásku, kdyby chtěla. Žádné slzy, žádná slova, žádný vzdech, nic. Nevěděla vlastně, kam jde, co hledá, co bude dál...
Znali se už od malička. Chodili spolu do školy, seděli vedle sebe v lavici, navzájem od sebe opisovali, kryli si záda, když jako malí kradli cukrovinky v obchodě, jeden bez druhého nedal ani ránu. Nebylo nic, co by pro sebe neudělali. Byl to on, kdo jí pomohl, když měla problémy. Byl to on, kdo jí vzal k sobě, když neměla, kde bydlet. Byl to on, kdo ji utěšoval, když nevěděla kudy kam. Byl to on, kdo s ní vždycky zůstal, i když všichni okolo ji opustili. Milovala ho víc, než cokoli na světě. Viděla jeho krásnou tvář, jeho úsměv, jeho klidný, laskavý výraz, který si tak dobře pamatovala. Viděla ho, jak vedle ní leží, jak lehce a pravidelně oddechuje. Viděla ho, jak sedí u stolu, čte noviny a potahuje z nezbytné ranní cigarety. Cítila jeho ruku, jak ji hladí po vlasech. Vybavovala si sílu a jistotu, kterou z něj cítila pokaždé, když byl u ní...
Najednou se přestala ovládat. Zhroutila se na zem... Už nikdy. Už nikdy ho neuvidí, už nikdy s ním nepromluví, už nikdy ho neobejme, už nikdy neucítí jeho teplo, nikdy mu nebude moci říct, jak moc ho miluje.
Cítila uvnitř prázdnou, jen velkou skličující samotu. Všechny myšlenky se jí z hlavy vytratily a ona slyšela už jen tu jedinou strašnou větu... „Váš manžel zemřel.“
|
pr4cdus_1
|
2. kontrolní stylistická kompozice
(Charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 06
Karolína Hříbková, 2. B
Téma: Jak vidím sama sebe (charakteristika)
Osnova
1.)Úvod: Moje vizitka
2.) Stať: a) Jak trávím volný čas
b) Co mě ve škole baví a nebaví
c) Jak se jevím ostatním
d) Moje dobré a horší vlastnosti
3.) Závěr: Taková jsem
Pokusím se trochu v charakteristice popsat sama sebe, i když je to těžké, protože mě okolí vidí asi trochu jinak než já sebe.
Jmenuji se Karolína a je mi třináct let. Jsem docela vysoká. Měřím 171 centimetrů a pro svoji výšku jsem si v prvním ročníku vysloužila přezdívku „žirafa“, která se mě drží pořád. Ale mě tato přezdívka nevadí, naopak žirafy patří mezi má oblíbená zvířata. Postavu mám štíhlou a sportovní. V mém šatníku převládá spíš sportovní oblečení. Naopak tam nenajdete sukně a letní šaty. Nosím radši džíny a volná trika. Mám hnědé vlasy po ramena, oválný obličej, modré oči, nevýrazný nos a pusu, kterou mám prý pořád nešpulenou. Krk mi zdobí talisman, který pro mě hodně znamená. Kromě tělocviku ho nikdy nesundávám.
Ve svém volném čase se snažím sportovat. Před rokem jsem se ještě věnovala závodně stolnímu tenisu 5 let. Jinak mezi mé oblíbené sporty patří basketbal, florbal, vybíjená a tenis. V zimě lyžuji, v létě jezdím na kole a o prázdninách plavu.
Do školy chodím docela ráda, jen když nepíšeme nějaké písemky a testy. Mezi mé oblíbené předměty patří informatika, dějepis a angličtina. Angličtina mě opravdu baví, a proto bych se jí chtěla věnovat i v budoucnu, například jako překladatelka. Nemám ráda matematiku, fyziku a chemii.
Ve škole i doma často slýchávám, že se mračím a vypadám jakoby namyšleně, ale není to pravda. Naopak sebevědomí já nemám skoro žádné. Jsem spíše uzavřená a těžko se s někým novým seznamuji, ale když se mi to přeci jen povede a patřím do nějaké party, tak se dokážu dobře bavit a mám strašně ráda legraci a různé blbnutí.
Mám několik dobrých a méně dobrých vlastností jako asi každý z nás. Mezi mé výrazné vlastnosti patří pečlivost a smysl pro pořádek. Po příchodu ze školy se hned pustím do úkolů a jiných školních povinností, abych po zbytek dne už měla klid a mohla jít ven za kamarády, nebo se jinak bavit. Nechápu mého bratra, který školní povinnosti nechává na poslední chvíli a někdy dokonce zapomene. Musím mít také uklizeno ve svém pokojíku a všechno na svém místě, nepořádek mě znervózňuje.
Myslím si, že jsem také hodně citlivá. Nesnáším, když se někdo trápí, ať už se jedná o lidi nebo zvířata.
Mám i velký smysl pro povinnost. Například když se mi třeba někdy nechce učit, donutím se tu nechuť překonat.
Jelikož jsem typický kozoroh, patří mezi mé nezáviděníhodné vlastnosti urážlivost.
Vlastnost, kterou bych určitě nechtěla a bohužel mám, je nervozita. Každé mluvní cvičení, nebo jiné veřejné vystoupení je pro mě přímo noční můrou. Dále jsem také vztahovačná a netrpělivá.
Ať už jsem ale jakákoli, já to bohužel nezměním.
|
ces2bhrikar_1
|
František Gellner – Přetékající pohár
Obsahový a formální rozbor
Tato lyrická báseň je psána velmi vznešeným spisovným jazykem. Jsou v ní typicky básnická slova (tíží ku zemi, na snivých květech). Rýmuje se převážně střídavě a je silně anaforická. (Já držím., Jenž čeká).
Dá se říct, že celá tato báseň je jedna velká metafora. Je hodně symbolická, František Gellner byl buřič a byl znechucen naší politikou. On byl ten přetékající pohár, chtěl změnit to, co se dělo.
|
js9jur_04_1
|
27. listopadu 2008
Marie Pazderová
P1B
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Stalo se to jedné noci
Osnova: 1) Zradil mne, proč?
2) Prosincová noc, chladná a poslední
3) Chci to zažít znovu
4) to byl její konec
Ten grázl. Ten hnusný, zlý, prolhaný grázl. Věřila --- jako nikdy nikomu a on ji udělá tohle. Vyspí se s největší děvkou v okolí. Zesměšnil ji před všemi. Jde se opít. Nic z toho neměla dělat, nemělo se to stát, neměla mu věřit.
Vyšla ze dveří domu do chladné prosincové noci. Měla na sobě jen triko, obličej rudý a napuchlý od pláče. V ruce svírala láhev vodky a kráčela tmou po ulici. Oranžově svítící lampy vytvářely na sněhem poseté dlažbě malé ostrůvky světla. Po několika metrech zpomalila. Vrávoravým krokem došla k lavičce, položila na ni flašku a začala hledat cigarety. Zapálila ji. Střídavě pila vodku a potahovala jednu cigaretu za druhou. Neustále se jí z očí řinuly slzy. Obličej ji pálil od slaných slz a zimy, která tu noc panovala.
Na kostelní věži odbila půlnoc a Sára se odhodlala vykročit do tmy znovu.
Objevila se v ulici, kterou nikdy dřív neviděla. Byla úzká a temná. Zdálo se, že domy, které ulici svíraly, byly prázdné. „Je tu někdo?“ Zvolala do ticha. Cítila se nesvá, jakoby tušila, že ji tahle noc změní život navždy. Ze tmy se po několika váhavých krocích vynořila postava malé neuvěřitelně pohublé blonďaté dívky.
„Dáš si semnou, Sáro?“ řekla blondýnka lehce chraplavým hlasem, vůbec se nehodícím k její něžné tváři. Ano, něžnou tvář měla, přesto však v jejích jemných rysech bylo něco drsného.
„Co bych si s tebou měla dát? A odkud znáš mé jméno?“ Sára věděla, že jí tahle dívka nebude schopna ublížit, a tak přistoupila o krok blíž.
„Crack,“ to bylo jediné, co řekla. Klid v jejím hlase Sáře naháněl strach, neustoupila však ani o krok.
„Co tím chceš říct? Jak to myslíš, crack? A jak se jmenuješ?“ Dál vyzvídala.
„Dáš si semnou, Sáro?“ děvče nepřítomně hledělo do neznáma, skrz Sářinu hlavu.
„Ano, dám si,“ slova z ní vyletěla dřív, než její mozek začal o případném „ano“ uvažovat.
„Jsem Klára,“ poprvé od okamžiku jejich střetnutí se její oči zaostřily. Usmála se a podala Sáře něco jako cigaretu. Sára ji vložila do úst a zapálila. Pocit, který se dostavil, byl nepopsatelný. Nejprve pocítila slastné mravenčení v podbřišku, a potom se stalo něco, co lze přirovnat minimálně ke stonásobku orgasmu. Nádhera. Měla pocit, jakoby to trvalo celou věčnost, ve skutečnosti to bylo jen několik minut. Nával štěstí, slasti a neuvěřitelné sebedůvěry náhle zkončil a jako prudký náraz do jejího těla pronikla bezmoc. Ležela na zemi s tváří přitisklou ke zledovatělé zemi a čekala, kdy zemře. Byla uvězněná ve vlastním těle a nebyla sto se osvobodit. Jejími údy prostupovala bolest k ničemu nepřirovnatelná a tělo jí nechtělo poslouchat. Chtěla co nejrychleji zemřít. Přála si, aby ta šílená bolest zkončila. Bolest jí zamlžila mysl a poutala ji k zemi.
Chtěla se vrátit do sebevědomé, štěstím opojené Sáry, nechtěla ležet ve smrtelné agonii. Potřebovala další dávku. Udělala to, znovu a znovu. Crack, LSD, heroin. Vzestup a pád. Pořád dokola. Její život vstoupil jako miliony dalších do nekonečného koloběhu slasti, štěstí, bezmoci a bolesti. Konec všeho.
Černé obleky, pláč, matka klečící u dcery. Ptá se proč a neví, jak bude žít dál. Copak tohle mladé děvče mělo takhle zkončit? Bůh neexistuje, spravedlnost není. Pohublé a bílé tělo krásné Sáry, sepjaté ruce. Leží v rakvi, bez pocitu štěstí, slasti a neuvěřitelné sebedůvěry.
|
grp1bpazmar_1
|
Lieberzeit, Gymnázium J. Seiferta
Bylo nás pět – výstavba
Tato kniha je psána čistě retrospektivně, jako by celá byla převyprávěna. Kniha nejlépe odpovídá této situaci: Starý dědeček se snaží svým vnoučatům vyprávět o době, kdy on byl dítě, o svých kamarádech a společných lumpárnách, které spolu prováděli.
Tomuto pocitu taky napomáhá styl psaní. Vše je psáno podivným hybridem hovorové a spisovné mluvy. Jako by člověk mluvil hovorově, ale přesto by chtěl být slušný. Tato smíšenina působí samaosobě humorně, což, vzhledem k žánru, je vítaná věc.
Pokud tedy vezmeme v potaz tato fakta a při tom bychom stále trvali na tom, že je to kniha, tak bychom ji neměli považovat za humoristický soupis příhod, ale spíše za sepsané paměti vypravěče.
Váš názor je pravděpodobně jiný, ale můj nezměníte.
|
js9mlievla_1
|
Martin Hort
VIII. A
4. 11. 2009
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
Krakonoš
Krakonoš kráčí mezi nejvyššímy vrcholky našich hor. Na svých procházkách nosí vždy dlouhý zelený kabát, hnědý klobouk se sojčím pírkem a vysoké boty. Pod kloboukem skrývá své havranní vlasy, které lemují ustaraný obličej. Z brady mu rostou tmavé vousy, pod nimiž si často pobafává svou dýmku. Ze svého domu nikdy nevyjde bez své kouzelné hole. O svůj revír se stará s velkou péčí a chrání ho jako oko v hlavě. S tím mu ochotně pomáhá jeho upovídaná kamarádka sojka. Hodnému by nikdy neublížil a zlého vždy spravedlivě potrestá. Né příliš dobré vztahy má se svým sousedem Trautnberkem, který mu v revíru jen škodí. A jako každý správný pán hor se dokáže postarat o hojnost deště a sněhu. Už se těším na jeho sněhovou nadílku.
|
kl8ahormar_1
|
29. března 2007
Alžběta Riethofová, 2.C
2. písemná slohová práce
Město
(Umělecký popis)
Bloudím lesem, krásnou krajinou. Usadím se u čiročiré studánky a pozoruji východ slunce. První ranní paprsky pomalu zaplňují opuštěnou lesní mýtinu. A <řada teček až do konce řádku>
Crrrrrr! Budík. Rozespalá výjdu na balon, přesvědčen tím, že v krajině ze snu skutečně žiju. Z balkonů ve čtvrtém patře panelákového domu se mi však naskytne úplně jiný pohled. Domy stojí, továrny v přesném intervalu vypouštějí ze svých komínů obludné mračející se šedé obláčky, kterým všemohoucí lidé dali vznešené jméno – emise. Pod domem na sebe vzteklí pražští řidiči něco křičí a zběsile u toho mačkají střed volantu, čímž vzbudí půlku ulice. Okousek dál stojí před obchodem, již na první pohled, protivné prodavačky, které evidentně nemají co na práci, a tak pijou kafíčko a samozřejmě si nezapomněli zapálit cigaretku. Taková je realita. Místo krásné krajiny tu stojí monstrum způsobené antropogenní činností, kterému se říká město. Po rychlé snídani vybíhám z domu. Pospíchám. To je syndrom dnešní doby, všichni někam pospíchají. Slyším typické městské zvuky a co to? Nechybí tu náhodou něco? Hlasy, myslím jako lidské hlasy. Potkávám skupinky lidí, kteří místo aby si povídali, mají na uších sluchátka a rozpálené „empétrojky“ schovají do kapes u bundy. Sjíždím po eskalátoru a připadám si jako předmět, který musí být podzemní dopravou přepraven z bodu A do bodu B. Vedle mě proudí opačným směrem tvář za tváří, které už evidentně přepraveni byli. Vůz přijíždí a všichni přítomní se společně vydáváme do cesty obřího krtka. Narozdíl od skutečného krtčího tunelu se za tuhle podzemní návštěvu musí platit. Kde se vzal, nevím, prostě se zhmotnil, najednou pár metrů ode mě stojím muž, který před sebou neustále mává odznakem, co mu spolu s jeho pracovní smlouvou věnoval jeho zaměstnavatel, MHD. Po revizní kontrole vyjíždím opět na čerstvý vzduch a doufám, že zemský shon alespoň trochu zklidní a frekvence lidských kroků, že se zmenší. Opak je však pravdou. Lidi jsou všude. Vražejí do sebe a stále zrychlují, jako molekuly vody, které jsou těsně před bodem varu. Chápu, že molekuly se omlouvat nemůžou, ale lidé by mohli. To se však moc často nestává. Zjistila jsem totiž, že omluvy a úsměvy se objevují až s pozdějšími hodinami. Momentálně vypadáme jako němé trosky, které by ze všeho nejradši opět ulehly zpět do postele. V tomto stavu je pro nás nepřítel každý, kdo ještě spí a nadáváme úplně na všechno. A zase do mě někdo vrazil a támhle někdo na někoho vylil své první ranní kafe. Zkrátka úplně normální všední ráno.
|
pr2ctriealz_02_1
|
Na co mi ta škola vlastně je?
Končí to desátý rok jednadvacátého století, století vynálezů a zdokonalování v oboru elektroniky, a to zejména počítačů, a my furt pořád musíme sedět den co den ve škole. Je to vůbec k něčemu? Je pravda, že na počítač už existuje řada výukových programů, ale nahradí to pečlivost profesorů! Mnozí by řekli, že školy jsou k ničemu, že studovat už by se dalo třeba z pohodlí postele nebo domova, ale také je pravda, že profesoři jsou stále velmi důležítí. To, co všichni nesnášejí, domácí úkoly, testy a povinnou školní docházku, je zároveň to nejdůležitější. Však jenom vzdělaný člověk, jako například profesor, vám opravdu pomůže pochopit dannou latku, či chybu, kterou jste udělali. Počítač, ať se snaží sebevíc nedokáže vysvětlit funkci kvadratického člena nebo miotické dělení někomu, kdo ještě nebral polynomy a nepochopil eukaryotickou buňku jako takovou. Profesor vysvětlí nejdřív stavební kameny, a až poté probere a naučí vás težší látku. Počítač to neumí, {a}<in> nemůžete se ho mnohdá ani zeptat na něco. Sice již existují webové stránky pro hledání informací, ale počítač vám je může podat, tak, že to nepochopíte. Takže je ještě na něco škola? Odpověď není tak lehká, mnoho lídí by se se mnou přelo, ale opravdu si myslím, že je důležitá škola, učitelé a i ty trpkosti, které musíme těch pár let přežít, a ještě dlouho bude. Tím bych uzavřel svou úvahu nad tématem na co mi je škola a skusím vytvořit úvahu nad osmi a čtyřletým gymnáziem.
Před pěti lety jsem touhle dobou byl na desáté zš. Moc se mi tam líbílo, ale látku jsem zvládal na jedničku. Jít na gymnázium bylo moje rozhodnutí a rodiče mě v něm podporovali. Pamatuji si, jak jsem se každý den od začátku nového roku připravoval na příjimačky, jak jsem to nesnášel, ale zároveň si pamatuji na okamžik, kdy jsem v den přijímaček zjistil že jsem se sem dostal. Od primy mám pocit, že jsme si ve třídě všichni rovní, že máme podobné myšlení a že máme i společný cíl, protože přijímačky byly něco jako filtrace. To že na osmiletýé gymnázíum se dostala pětína XXX a na osmileté čtyřleté se dostala polovína je podle mě už tohle velká propast a zajeté koleje osmi letého gymnázía tu propast ještě zvětšuje.
|
kg05hommat_1
|
1. listopadu 2005
Fouani Anna, 3.E
Písemná práce
„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)
(úvaha)
V dnešní době už snad nenajdete člověka, který by neznal televizi, člověka, který by se ani jednou nekoukl na tu malou bedničku s pohyblivými obrázky. Kdysi dávno, když byla televize objevena, si nikdo jistě nemyslel, že ten to nový objev může změnit svět. Změnil! Kdo ví, jaký by byl svět dnes, kdyby nebyla televize nikdy objevena. Rozhodně by byl jiný. Ale lepší nebo horší? To je otázka na kterou nikdo z nás asi nedokáže odpovědět. Rozhodně ale můžeme říct, že nám televize přinesla mnoho dobra i zla. Už několik desetiletí nás baví svými pořady, ale dokáže v nás vyvolat i určitou dávku nenávisti či agresivity, stejně jako něžnosti a lásky. Díky televizi se proslavilo skutečně mnoho osob a staly se z nich velmi velmi slavní a vlivní lidé. Byly by dnes olympijské hry tak populární, kdyby je televize nevysílaly v přímém přenosu, nebo kdyby ani neodvysílaly jejich zkrácený sestřih? Já si myslím, že určitě ne. Co lidé v podstatě nevidí, to je nezajímá. Díky televizy se, aspoň virtuálně, dostaneme na místa, ze kterých bychom nejspíš viděli jen fotky v knize nebo v časopisu. Televize nás krmí nekonečně mnoho informacemi a fakty.
Ale v dnešní době nás televize nebaví jen naučnými dokumenty, a zábavnými pořady, ve kterých se vypráví vtipy. Společnost si vynutila změnu a tak se zrodil nový fenomén, a tím je realityshow.
Snad každý o této formě televizní zábavy asi něco slyšel. Realityshow má řadu svých odpůrců, ale i zastánců. Je to druh pořadu, který už ztratil všechny zábrany k tomu, aby pobavil svého diváka a hlavně aby vydělal co nejvíc peněz. Dnes se už může kouknout, jak se někdo nahý sprchuje, na porod v přímém přenosu, nebo se můžeme kouknout na něčí srdceryvný pláč. Ale opravdový pláč, ne hraný pláč. A to si myslím je základ celého programu. Říká se tomu realityshow proto, protože těmto lidem nikdo nenapsal do scénáře, aby v ten pravý okamžik začali brečet, nebo s někým vlézt do postele. Tady totiž žádné scénáře nejsou. Vše je postaveno na realitě, na opravdových lidech – nehercích. Tak to alespoň působí navenek. Ale myslím si, že hráči jsou vystaveni nereálných, nebo málo pravděpodobným situacím. Jsou v neskutečném tlaku. Je to opravdu realita Stane se vám ve skutečnosti, že k vám promlouvá z hůry něčí hlas a říká vám, abyste si zapli port, nebo vám zakazuje bavit se o určitých věcech? Já myslím, že ne. Ale lidi to tak chtějí. Jinak by to totiž byla nuda.
Vezměme si například aktuální realityshow. Big Brother, kterou vysílá komerční televize Nova, a realityshow Vyvolení, kterou vysílá komerční televize Prima. Lidé jsou zde pod dohledem téměř 24 hodin denně. Nemůžou si ani dojít na záchod, bez toho, aby je někdo nesledoval.
Někdo tomuto druhu zábavy říká špehování. Já si myslím, že o sledování nemůže být ani řeč. Oni vědí, že jsou všude kamery a že je sleduje půlka republiky (národa) a hlavně šli tam dobrovolně. Tudíž nejde o špehování.
Myslím, že za úspěch těchto dvou reality show tvůrci vděčí hlavně normálním pracujícím občanům. Protože lidé přijdou domů, jsou utahaní z práce a chtějí se jen dívat, ne o něčem zase přemýšlet. Jen se dívat a nechat se bavit. Podle mě chtějí vidět tu podobu mezi sebou a soutěžícími.
Soutěžící jsou také normální lidé, ale normální jen v uvozovkách. Úplně normální a vyrovnaný člověk by do takové soutěže nikdy nešel. Lidé chtějí jen vidět, že i ti hráči dělají stejné chyby a mají podobný způsob chování jako oni sami. Je ale i spousta lidí, kteří si myslí, že tato forma zábavy je stupidní a je pod jejich úroveň. Já osobně si to nemyslím. Sama si ráda odpoledne sednu k televizi a kouknu se co tam v tom domě zase prováděli. Po celém dni učení a přemýšlení takovýto relax mozku přijde vhod
Nevím, co bych měla říci na závěr. Snad jen, že televize je součástí dnešního života a je třeba si na to zvyknout. Televize hýbe světem a i když na ní nemusíme zírat 24 hodin denně je přeci jen dobré se na ni občas podívat. Každý si tam na 100% přijde na své.
|
pr3efouann_02_1
|
23. 3. 2006
Filip Dvořák, 2.C
2. písemná práce
Na vrcholu
(Subjektivně zabarvený popis)
Když s vypětím všech sil udělal posledních pár krůčků do nepředstavitelně prudkého kopce, ocitl se náhle na místě, kam před ním moc lidských nohou nevkročilo. Absolutně vyčerpaný si klekl na kolena na panensky bílou, ničím nedotknutou planinku, ale nový pán ho svou holí srazil zase zpět, to on tu vládl a slabý, malý člověk tu byl pouze jeho hostem, někdy pouze jeho hračkou. Když se znovu pokusil kleknout si, vítr byl už milosrdnější a nechal ho, ale stále se proháněl kolem něj se strašlivou silou a rychlostí, jako by si chtěl dokazovat svoji sílu.
Nic méně podařilo se, horolezec si stoupl a to co viděl bylo téměř božské. Na chvilku z poza snehových mraků vylezlo životadárné slunce a najednou se nic nezdálo tak kruté a neúprosné. Halil ho pocit absolutního štěstí, možná už naposledy, protože už i on sám tak trochu tušil, že zpátky se asi nevrátí.
Rozprostírala se před ním krajina bohů, samotné nebe. Všechny starosti a strasti všedního života tam dole zakrýval hustý bílý plášť mlhy, jediná starost, která se z něj dokázala vymanit, byl pouze strach o svůj vlastní život, ale i ten se občas neubránil a ztratil se v nekonečných záhybech beránčí vlny tohoto nemilosrdného pláště. Ještě na pár věcí tento plášť nestačil. Mohutné --- horského masivu ho protínaly jako nic. Zdály se jako právě nabroušené hroty kuchyňských nožů, které bílou látkou proniknou bez jakýchkoli problémů. Ale přeci jenom nějaké stopy na nich beránčí plášť zanechal, vždyť --- zářily stejnou barvou jako on. Plášť na nich zanechal svého potomka, lehoučce vypadajícího, jasně se třpytícího a přece tak smrtícího. Jak smrt může mít někdy tak krásnou podobu, problesklo horolezci hlavou. Ano smrt, vždyť o záludnosti sněhu se přesvědčila celá jeho expedice.
Srdce mu při pohledu na celou tuto scenérii bušilo čím dám víc. Najednou všechny omrzly byly pryč, už ho nic nebolelo, byl na vrcholu světa a svého života taktéž, na vrcholu a nejspíš také na jeho konci.
Najednou si uvědomil, že místo, na kterém stojí, je tak malé, že by se sem více lidí stěží vešlo a pod ním na něj zívá nekonečně bezedná propast a tam někde na dně té propasti leží jeho domov, tisíce kilometrů vzdalený ale přece tak blízký.
Slunce nad ním zakryl další sněhový mrak a na něj začíná padat všudy přítomný sníh, zdá se, jakoby na něj padal celý okolní svět. Tuší, že sil už je málo, příliš málo na cestu zpět. A jak zachází slunce za mrak, zachází i jeho poslední naděje. Najednou ho mocný pán tohoto království opět sráží do mrazivých peřin. A on už nemůže vzdorovat. Srdce mu buší čím dál pomaleji. Sluneční svit už úplně zanikl v zeshora se valících masách sněhu a stejně tak zaniká i poslední pramínek jeho života. Umírá na vrcholu všeho.
|
pr2cfdvofil_02_1
|
Protivínský 2. G
15. 10. 2008
1. slohová kompozice
(diskusní příspěvek)
<novinový článek – Omsk podruhé prohrál>
Tento článek mě zaujal především díky velkému titulku, a protože jsem fandou sportu. Text je celkem stručný. A tak to bylo lehce čitelné i pro mě. Díky titulku bylo mé očekávání si přečíst něco o ruském hokejovém týmu. Z podtitulku bylo zřejmé, že se autor zmíní i o české hokejové hvězdě. O hvězdě jménem Jaromír Jágr. Na začátku textu jsem čekal lehkou charakteristiku týmu. Např.: jejich umístění, počet bodů. Bohužel jsem se nedočkal, začátek byl většinově o Jágrovi a jeho vychvalování příchodu kanadského trenéra. Na druhou stranu musím přiznat, že to pro mě nebylo tak špatné a navíc tam bylo něco málo o prohře. A tak jsem si řekl budiž. Zklamáním bylo, když jsem článek dočetl do půlky, avšak o Omsku stále nic určitého. Četl jsem dál, autor popisoval soupeře Omsku, ale o Omsku stále nic. Tedy z článku jsem se toho moc o ruském klubu nedozvěděl. Co jsem z toho vyvodil? Snad jen to, proč v titulku stojí to, o čem se v textu mnoho nedovídáme, ale rádi bychom se dověděli. Skončím tím, že se zamyslím nad tím, proč autor nevybral jiný titulek článku, např. „Jágrův výkon nestačil, Omsk znovu prohrál“.
|
ces2gpro_1
|
Masopust
od 4.3 do 5.3.
Byl Masopust, nebylo tam moc lidí, ale stejně tam byla docela sranda. Byl jsem s průvodem asi jen do 5:00, pak jsem šel domu protože mě bolela hlava z děla. Celý Masopust se mi líbil.
KINO
10.3.
Jsem byl s mamkou v kině na filmu Méďa Béďa. Sice to bylo kreslený, ale líbilo se mi to. Byla to sranda. Kino jse mi líbila.
12.3.
Jsem byl s mamkou zase v kině na filmu Rango. Moc jse mi to líbilo, protože to byla sranda. Kino bylo úžasný<.> Hned po kině jsem byl u babičky<.> Byla tam malá sestřenice a hrály jsme si. Pak jsme jeli domů.
Celý Jarní prázdniny se povedli.
|
ho5dpadluk_1
|
29. března 2007
Jakub Kára, 2.C
2. písemná slohová práce
Na cestě
(Umělecký popis)
Jako každá rok, tak i letos tu máme zimu. Někteří z nás se jistě nemůžou dočkat, až napadne první sníh. Krajinu pokryje velká sněhová peřina. Krásný bílý sníh se leskne jako hromádka diamantů. Slunce vychází a pomalu se zvedá po blankytně modré obloze. Paprsky se jemně dotýkaj sněhobílé peřiny. Jehličnaté stromy jsou jak pocukrované. Všude se rozléhá krásné ticho, protože se ptáci odstěhovali do teplých krajů. Střechy domů a větve stromů jsou lemovány bohatými rampouchy.
Už se nemohu dočkat zimních prázdnin. Každý rok jezdim s rodiči do Krkonoš. Přijíždíme kolem páté hodiny odpoledne, kdy je všude klid. Úplně slyším to ticho, když dorazíme na parkoviště, kde jen šumí řeka Jizerka, anebo proletí JAS 39 Gripen. Vezmu si batoh na záda, popadnu vak s lyžemi a jdu jeden kilometr do prudkého kopce. Je tma jak v pytli. Sníh mi křupe pod nohama. Boty se do sněhu propadají, a když se ohlédnu za sebe, vidim jak stopy tvoří úzkou × cestičku. Cítím, jak se mi zimou pomalu začínají červenat tváře. Stezku do roubené chalupy, ve které jsme ubytováni, lemují staré chaty a vysoké smrky. Cesta není pod vrstvou čerstvě napadaného prašanu téměř vidět. V polovině našeho stoupání si musím dát pauzu a vychutnat si sice studeného, ale čistého vzduchu. Z úst vydechuji --- páry jako Temelín z chladících věží. Ze vstyčenou hlavou vzhůru hledim ke hvězdám, nebe se mi zdá, že se *hvězdy lesknou, jak tabule rozbitého skla. *na něm Po chvilce odpočinku, vyrážím do našeho cíle. Když spatřím světlo chalupy, jako kdybych nabral plnou hrst energie. Bohužel jsem mohl spatřit mnoho popadaných stromů, který tu zanechal nedávno silný vítr. Vipadalo to, jako kdyby se tu přehnalo tornádo. Poté, co dorazím, sednu si do předsíně a vychutnávám si ten sladký pocit odpočinku s teplím hrnkem čaje.
× dlouhou
|
pr2ctkarjak_02_1
|
Kontrolní slohová práce
Líčení
Jméno: Špikla Petr
Třída: VIII. B
15. prosince 2008
Mé oblíbené místo
Rozhodl jsem se líčit krásnou krajinu kde stromy připomínají zakleté obry v korunách se vám zdá že koukáte na nádherné malířské dílo a opadané listy jsou jako zlaté dukáty. Prsty stromů sahají skoro až do nebes.
Pobíhají tu srnci, zajíci, ale také i divoká prasata. Poletují zde ptáci bohužel i vosy.
O kousek dál co by člověk kamenem dohodil je krásný rybník který připomíná oko lesa.
Za soumraku je to tu moc pěkné když vidíte krásné hvězdy okolo zářivého měsíce, který se odráží v oku lesa.
Da se tady nadherně zapomenout na to co vás trápí, ale dá se tu i dobře přemýšlet.
Je moc hezké když slyšíte jak rybník šeptá do ucha je taky ještě hezké když slyšíte různou zvěř.
Ať přijdete jakkoliv naštvaní během krásné procházky vás to hned přejde.
|
cl8bspipet_1
|
Matěj Smrček
TŘÍDA: VII. B
DATUM: 19. 11. 2009
1. slohová práce – popis uměleckého díla
Obrázek Josefa Lady
Obraz Josefa Lady je z roku 1945 a jmenuje se Slouha. Na obraze vidíme sněhem zaváté chalupy, v popredí dvě postavy, muže a ženu. Muž hraje na trubku, je oblečen do teplého, vyšívaného kabátu, na hlavě má ušanku a na nohou válenky. Žena má na zádech nůši, oblečená je do tepleho zeleného kabátku, dlouhé cervené sukne a bílé zástěry. Na hlavě má žlutý šátek a druhý šátek drží jako uzel na ruce. U ženy stojí velký pes.
Žena a muž si vidělávají zpíváním a hraním koled. Chodí od chalupy k chalupě, muž hraje na trubku a žena nejspíš zpíva.
Chalupy na obrázku jsou dřevěné, v oknech se svítí. V okně jedné chalupy vidíme Vánoční stromeček. Dříve nebyla elektřina svítilo se svíčkami nebo petrolejovými lampama a hodně se světlem šetřilo.
U chalupy v předu obrazu jsou namalované zásoby dřeva a dřevěné vědro. Dříve se topilo jen dřevem v kamnech proto zásobi museli být co největší.
U zadní chalupy vidíme plot a strom bez listi
Obraz ukazuje Vanoční večer na vsi
Můj názor je, že Lada maloval obrazy, které nám ukazují drivější život na vesnici. I dnes jsou jeho obrazy populární
|
kl7bsmrmat_1
|
Kašel a ztráta
Jednou jsem vyhrála pobyt na chatě.
Jmenovala jse chata U Myšáka.
Moc jsem se tam těšila protože tam jela i moje kamarádka ze školy Majda.
Dva dny předtím jsem ale dostala kašel. Taťka kvůly tomu nechtěl jet. Samozdřejmě jsem ho přemluvila.
Vyjeli jsme a někde na konci České Lípy jsem dostala záchvat kašle. Snažila jsem se to maskovat ale nešlo to. Taťka už to chtěl obrátit ale všichni na něj volali "̋̋Vždyť už jsme přece vyjeli„. Tak jsme jeli dál.
Už jsme byli hodně blízko ale museli jsme se asi pětkrát vrátit, protože jsme chatu nemohli najít. Všichni jsme taťkovi radili ale také všichni špatně.
Pak to stejně taťka našel sám a už to bylo jenom fajn.
|
cl6cschold_1
|
23. října
Karina
BYLO NEBYLO ZA SEDM HORAMA SEDMY ŘEKAMA SEDMY POTŮČKY. ŽILI MAMUTI A TI MAMUTI MĚLI pět mamuťata. A TI MAMUŤATA BYLI STRAŠNĚ MOC ZLÍ ĚKOHO VIDÍ HNE ÚTOČÍ A TO JE ŠPATNÉ. A JEDNOU ŠLI NA PROCHÁZKU A NĚCO LEŽELO NA ZEMI A TATÍNEK ŘÍKÁ CO JE NA ZEMI TO SE NEZBÍRÁ. A DĚTI ZLOBILY DÁL TAK SE PTÁM CO S NIMA. A NAKONE MAMINKA SCHÁLNĚ ONEMOCNILA PROTOŽE CHTĚLA VĚDĚ CO MALÍ BUDOU DĚLAT A BYLA TOUDA ŽE DĚTI SE SKLIDNILI. A BYL KLID KONEČNĚ ŽE ANO AEL PAK DĚLALA ŽE SE UZDRAVILA A UŽ SE NEPRALI DOPADLO TO DOBŘE A TO JE DOŘE PROTOŽE Z NICH ZASE BYLA NORMÁLNÍ RODINA A TO JE KONEC PROTO ŽE JE KONEC!
|
bu5bhorkar_04_1
|
14. ledna 2009
Jan Lhoták
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Ani žába si nevypije rybník, ve kterém žije.
Osnova: 1) Vybavilo se mi.
2) Problematika.
3) Historie.
4) Zatěžujeme prostředí a hubíme živočichy.
5) Apel
Ani žába si nevypije rybník, ve kterém žije
Poprvé, když jsem spatřil název tohoto tématu, tak se mi nevybavila žádná myšlenka. Když jsem si název přečetl pozorně a vícekrát, začala se mi vybavovat paralea. Mezi naším životním prostředím a rybníkem žáby. Jak se mi k planetě Zemi vůbec chováme.
Problematikou globálního oteplování, znečišťováním a neblahým působením člověka na Zemi, se zabývá mnoho odborníků. Mím úkolem je poukázat na určitá fakta a zamyslet se nad nimi. Myslím si, že není dobré, aby měl člověk v této problematice konzervativní a zaryté názory. Musíme si vyslechnout fakta a nedeziluzovat sebe a okolí.
S znešistováním planety se začínáme více setkávat nárůstem a začátkem průmyslové výroby. Dále se prohlubuje s novými vynalezy. Vlaková doprava, motorová doprava, letecká doprava. Všechny tyto aspekty přispívají k znečištění a ke globálnímu oteplování.
Plýtváme nerostnými surovinami, jako ropou, uhlím, zemním plynem.
Tímto zatěžujeme Zemi a hubíme živočichy, kteří se nemohou bránit. Žába si nevypije rybník, ve kterém žije. My jí ho vypijeme.
Zkusme nerostným bohatstvím šetřit. Tyto suroviny nám zanechal někdo před námi. Slevme z blahobytu, jinak se zahubíme.
|
grV3lhojan_01_1
|
Ahoj moje starší já!
Já jsem tvá minulost a mám pár otázek. Co teď děláš a jak se máš? Máma říkala, abych nekouřil a nepil. doufám že jsi ji poslechl. Hraješ fotbal jak jsi v minulosti chtěl nebo děláš úplně něco jiného. Máš nějaké to zvířátko nebo vlastníš celou zoo nebo ještě studuješ? Stýkáš se ještě s kamarády ze základky nebo jsi na ně už vůbec nepamatuješ? Před deseti lety jsem hrál mnoho sportů. Doufám že s nimi ještě pokračuješ. Bydlíš u rodičů nebo máš svůj vlastní domov. V mé době jsme hodně s kamarády chodili do království. Napiš mi jestli tam ta houpačka vydržela nebo pod tebou rupla jak se houpeš ze stromu dolů. V létě to bylo hezké osvěžení v té rychlosti. Taky jsme věděli že tu krásu chce někdo vykácet a postavit tam domy. To nechci. Teď často vzpomínám jak jsem s Adamem a s Adamem objevili za polem lesík s houpačkou na stromě a protože se nám tam líbilo tak jsme se tam usídlili a později jsme tomu lesíku začali říkat království. Pořád máš kocoura Bertíka nebo ho už nějaký ten zlý kocour úplně zmordoval? Doufám že žije. Málem bych zapomněl máš už nějakou holku?
Z minulosti tě zdraví tvé mladší já Adam.
|
hr5donmar_01_1
|
Slohová práce školní
Miloš Chromý
17. května 2005
1. C
Témata:
1. Tak tady žiji (volný stylový útvar)
2. Divy současného světa (volný slohový útvar)
3. Mé setkání s…. (vypravování)
4. Pohled do zrcadla (zamyšlení)
Tak tady žiji
Osnova: I. Úvod
II. Stať : a) instituce
b) zábava
III. Závěr
Bydlím v Hrdějovicích v rodinném řadovém domku. Je to krásná vesnice, která má na návsi a v okolí návsi mnoho krásných starých malebných statků a domů. V okolí Hrdějovic je mnoho lesů a luk na dlouhé procházky. Také se můžete jet na kole vykoupat do Jelma, které je vzdáleno 7 kilometrů od Hrdějovic a cesta vede lesem. Máme zde i školu a školku, do kterých jsem jako malý chodil. Je tu zemědělské družstvo a máme i vlastní fotbalový klub, do kterého jsem také chodil. Kdo není sportovně založen může se přihlásit do dobrovolného hasičského sboru, který každoročně pořádá pálení čarodějnic. Kdo by i zde nenašel zábavu, mohl by jet autobusem do Českých Budějovic, kde je mnoho zábavních center. O všem i zde jsou tři hospody. Nelíbí se snad někomu náš fotbal? Ať jde do hospůdky na hřišti, kde se vám jistě bude líbit. Pro milovníky kulečníku bych doporučil hospodu V bráně. Zahrajete si zde kulečník s přáteli a s obsluhou budete také spokojeni. Potřebujete nakoupit? Pro jídlo si zajděte do místního samoobslužného obchůdku Spar a pro baterie si zajděte do drogerie. O všem pro větší nákupy musíte jít buď do Terna nebo do Sparu autobusem nebo do Makra autem. Dojde-li vám benzin nezoufejte, u Makra je benzínka a tak si tam po nákupu natankujete.
Až budete mít nakoupeno a nebudete mít hlad můžete se vydat na prohlídku hrdějovické kapličky a trocínského kostela. pro ty, kteří mají rádi procházky kolem vody je tu možnost. Stačí jít z návsi přez Opkovice a u řeky jste za pár minut. Pak už je jen na vás kam se vydáte. Houbaři si také přijdou na své. V okolních lesích a na boreckém polesí se to houbama jen hemží. V Hrdějovicích si každý najde zábavu a nudit se budou pouze ti, kteří si to vyberou.
|
cb1cchrmil_02_1
|
Tadeáš Michalik, 1. E
25. 2. 2004
2. pís. práce
TÉMA: FILMOVÁ POSTAVA
(charakteristika)
Osnova: Úvod, Hugův zevnějšek
Seznamení s kozou
Hugo je zbonicky grázl
Hugova slabost
Zastřelení
Krvavého Huga jsem poprvé spatřil na filmovém plátně. Hned od začátku mě upoutal jeho tak trochu prasečí vzhled. Obličej s malým nosem a úzkým jakoby zfetovanýma očima. Byl typicky oblečen do jakési pytlové pladavé a umaštěné košile a do stejně hnusných kalhot.
K Hugovým atributů neodmyslitelně patří jeho věrná koza (ale i jiné nářadí, které byste našli v každé tělocvičně), na níž se prohání po širých polích divokého východu.
Krvavá Hugo, to je od jeho narození synonymum grázla, padoucha a neuctivce. Proč se někdo ocitne na seznamu nejhledanějších mužů východu? Je to snad proto, že při svých dalekých a nebezpečných vyjížďkách oloupí kdejakou babičku? Nebo proto, že je to žhář? Ano, to jsou ty důvody, proč byla na Hugovo dopadení vypsána závratná suma 100,000 dolarů.
To však Hugo nevěděl. Noviny nečetl. Místo toho dál bez přestání uháněl vstříc svým pronásledovatelům.
Dál dostával své pověsti šíleného zbojníka. Vyhrával pouliční přestřelky, nic ho netížilo, žádné svědomí mu nebranilo dělat to, co vždycky dělal.
Žádný dům z hořlavého materiálu před ním nebyl bezpečný. Pro jeho průjezdu zůstávaly spálené vesnice, zničená pole a spousty oplodněných žen. Žádná pana před ním nebyla jistá. Ačkoliv by se to nemuselo zdát přece jen Hugo jednu slabost měl. A byly to právě ty ženy, které jedině za ním zůstávaly živé. Ale taká jednoduchá lécka na něj nastražena byla.
Krásná pradlena u potoka kudy měl Hugo projíždět byla pro něj jistě neodolatelná. A tak byl Hugo zastřelen, když měl kolty tak potupně nízko
|
pr1emictad_02_1
|
Stalo se
Nedávno, když jsem se procházel venku u nás na sídlišti, tak jsem šel okolo školního hřistě, kde se scházejí děti a mladí lidé a hrají fotbal nebo jiné míčové hry. Nějaká skupinka dětí, asi dvanáctiletých, si kopala s míčem. Náhle jsem v dáli zahlédl skupinku našich tmavších spoluobčanů. Bylo jich asi deset a všem bylo tak přes patnáct let. Namířili si to na hřiště přímo k těm mladším dětem. Nejdřív se jich pltali, jestli si můžou zahrát, a když jim mladší odvětili, že ne, tak jim míč vzali a začali si kopat sami. Když jim začali odporovat, tak jednoho začali kopat. Nakonec toho nechali, míč zakopli daleko mimo hřiště a normálně odešli. Myslím si, že toto se nestavá jen u mě na sídlišti, ale na všech sídlištích, kde „problémové“ menšiny bydlí.
Když se zamyslíme, nad tím, proč je tomu tak, tak nejspíš zjistíme, že to je z mnoha důvodů. Za prvé je to určitě výchovou. Rodiče těchto dětí často většinou ani nepracují, ale stejně se dětem nevěnují. Klidně nechají třeba už sedmileté dítě chodit se staršími ven a tam se naučí kouřit, někdy i pít. Sám jsem viděl, jak dali 10-letému klukovi napít Redbullu s vodkou, prý na statečnost. Za druhé si jejich rodiče pořád stěžují, že nemají peníze, ale to se nemůžeme divit, když nepracují a žijí jen z přídavků na děti a k tomu navíc každý kouří a pije. Za třetí, sami rodiče nedávají dětem dobrý příklad a mluví sprostě, pijí, kouří a rvou se. Vždyť zastávají teorii, že čím víc dětí, tím větší přídavky! Sám znám jednoho cikána, který mi říkal, že jeho rodiče jsou hrdinové, protože nepracují a berou přídavky přes dvacet tisíc korun! Takže si žijí docela dobře! Podle mě by to bylo lepší, kdyby, když nějakou dobu nepracují šli do vězení. Vždyť oni čerpají peníze ze státní kasy a sami nic pro stát nedělají, až na to, že zvyšují porodnost. Narozdíl od jiných menšin, které k nám jezdí za prací a opravdu pracují (I když třeba načerno), tak oni se naučili, jak maximálně využívat dobrosrdečnost státu. Ne všichni jsou ale stejní. Sám jich znám pár, kteří pracují nebo třeba mluví slušněji než já.
Existuje jen několik mozných řešení. Buď se můžou třeba zrušit další přídavky po 3 dítěti. Nebo třeba zrušit přídavky, pokud člověk aspoň nějakou dobu nepracoval. Samozřejmě by to znamenalo mnoho změn v zákonech, alée také by rómska sdružení začala vytrubovat, že se zase rozmáhá diskriminace, a že je chceme nechat umřít hlady! Jenže také je tu problém z naší strany. I kdyby se nějaký cikán ucházel o práci tak ho většina z nás nepřijme. Do budoucna by se situace změnila k lepšímu! Romský vztah k práci vystihuje jeden vtip: Přijde cikán na úřad práce: „Máte nějakou práci?“, „Jasně, ředitel velkého podniku, hezká sektretářka, luxusní služební auto...“. „Si děláte legraci, ne?“, „No vy jste si začal!“
|
pr3ccerluk_02_1
|
Tento vtipný a usměvavý chlapík není moc vysoký, nemá moc tlustou postavu a není vzpřímený. Má dlouhé, dost neučesané vlasy, výrazné obočí a tmavé oči. Na hlavě září krásný úsměv. Pod jeho ústy není moc výrazná brada. Má čisté zuby a to se mi líbí.
Jeho tělo není moc tlusté.
Na sobě má sako, košili a pěkné Kalhoty. Na nohou má boty. Je to člověk vtipný a tak se mi líbí.
|
js6mad_1
|
28. listopadu 2008
K. Hůže
V2
1. písemná práce slohová
Charakteristika, popis
Téma: Planeta Země II.
Osnova: Úvod: okamžik, který se probudil
stať: boj, který svádím
závěr: žiji
Okamžik jež nás provází jen jednou za život. Ta --- okamžiku, která nás rozděluje... ...naschle, které jsem nikdy nevyslovil...
Záblesk, vteřina... hledajíc vše, co jsem kdy měl. Pršijíc na mé vzpomínky, které jsem zažil. Pocit, který neschledává nic jiného než údiv sebe samého. Rozhlížím se po okolí, hledám bod, na kterém bych oko nechal. Pohled se dále odálil mně samému a svírá mě jak probodávajíc pohled neviného dítěte. „Chci nalézti, prosím!“
Krok, jež pokládám do nejistého žlutozeleného bláta, mě dále znejisťuje. Krok rozetřáslí, zorničky zběsile běhajíc po svém poly. Bořím se, utápím se, ale stále pokračuji za svým cílem, nalézti hledané. Náplň, jež mě vytáhne ze spárů svého žlutobílého prokletí. Obklopujíc mě jen dvě části, jež mi připomínají celí život, co jsem prožil. Pohledem dolů a mé tělo je obklopeno. Nekonečné pole ničeho, či všeho, co mě táhne za poslední vlásky touhy dosáhnouti nahoru. Když tvář cítí nádech jemného a ovlažujícího se vzduchu, pohledí vzhůru do zamodralé plochy, se záblesky, světly jež provází okamžiky a plynou dále...
Já jen dále pohlcován... myšlenky vztekají a cítí jen trochu mála, které zbývá v hlavě. Kde jsem? Co mě provází? Tyto okamžiky provázejí a jakoby schrnují vše, co jest jsem, kdy udělal. Ponořen do nekonečného pole, s hlavou vzhůru a jen doufajíc na záblesk. „Toto je planeta, jež jen taková, jaký jsem,“ si říkám. Chová se tak, jak myšlenky letí časem... Nikdy nevzhlíží na plochu písku, jež na hloubku nebe. To jsem já.
Tělo žloutne, vteřinou od vteřiny, jakoby bylo opalováno ohněm z nebes. Mé ruce žlutočervené, jak indiáni za temné noci zařijíc. Vlasy ztmavly. Černé, jak uhel se trousí na zlato podemnou. Oči jediné bdělé okamžiku. Oblečení roztálo pouhým pohledem zářícího se tělesa. Jež mysl ledová jak měsíční kámen, nejde zbarvit. Pouze vzepřít všemu a poručit kráčej. Tělo se vzpíná, jak strom vlající ve větru. Kráčel, sekundy naprostého vypětí, nekontrolovatelné zlosti přepjatou do energie vzteku mého já.
Planeta šílí, třes pohybuje s místem určení této planety. Deformace se blíží, červeň tryská. Z plochy mého světa, ze mne.
Svět ozařujíc vše, deformace se prolnula s dalším světem. Záře ohromila vše ve mne. Vymrštila mě takovou silou, že i výbuch červeně byl pouhým špetkou v této obrovské naději světla.
Oči prozrazujíc vše své mysli, pouhý nádech reality se prvně zrodil. Barvy jest mé zahltili. Spojitost tohoto, vše napravuje.
Já žiji.
|
grV2huzk_01_1
|
V sobotu jsem jela s taťkou a Evou do {obec}<priv>, kde se konali závody přípravek, ročníky 2000, 2001 a 2002. Já jsem tedy nezávodila. Docela jsem se tam nudila. V koridoru bylo hodně lidí a tak jsem většinu času trávila v tělocvičně. Tyto závody byly přebor jihočeského kraje v atletice. Eva vyhrála skok do výšky, skočila 106 cm. Na 600 m byla čtvrtá. Moje sestřička udělala výborné výkony.
V neděli jsem jeli do {město}<priv> k tetě, strejdovi, bratrancovi a dvěma sestřenicím oslavovat narozeniny a svátky. Přijeli jsme okolo poledne, takže jsme se nejprve naobědvali. Potom už se přálo. Všichni, kdo měli narozeniny a svátek dostali plno dárků. Potom jsme šli nahoru, kde jsme si hráli. Odpoledne sfoukla Eva a sestřenice Eva svíčky na dortu. Teta upekla dort ve tvaru Mickey mouse. Byl nádherný a dobrý.
<img dárky>
V pondělí jsme slavili Evy narozeniny s dědou a babičkou ze {obec}<priv> a tetou Evou se sestřenicí Evou. Eva sfoukla svíčky na dortu a poté jsme jí popřáli. Ode mne dostala samolepky a polodrahokam Ametyst. Oslava byla super jako včera.
Ve středu k nám přijela teta Eva s Evou a Adamem. Hráli jsme si s domečkem a na půdě jsme si postavili bungr a hráli na schovávanou. Potom už museli odjet.
Ve čtvrtek k nám přijeli na návštěvu teta, Eva, Adam, Eva a Eva. Hráli jsme Česko-otázky a odpovědi s holkama hru: svatební šaty, na půdě ping pong a stolní fotbal. Nakonec jsme hráli i s mamkou na mrkanou. Návštěva byla seper.
V sobotu jsme jeli do {město}<priv> za babičkou a dědou, protože měla přijet teta Eva a strejda Adam z {město}. Teta Eva, protože byla vrchní sestrou v nemocnici ve {město}<priv> nám změřila tlak a vysvětlila jak se měří. Také jsem si stetoskopem poslechla srdce. Odpoledne jsme jeli do ZOO. Na vstupenku jsme si museli vyčkat frontu, dnes tam bylo opravdu hodně lidí. Líbil se mi nově otevřený pavilon tropický prales, kde jsme mohli vidět anakondu žlutou, piuani, malé vousaté opičky a zajímavé želvy. Nově tam byly surikaty, lamy a osel. Také byli dobré vydry a nejv{i|í}ce se mi snad líbilo u klokanů. Byli tam vidět jenom dvě klokanice, které měly ve vaku mláďata. Byla to opravdu zajímavá podívaná! V zoo bylo super a celé prázdniny taky.
<img vlepená vstupenka do zoo>
<img klokan>
|
ho5dtvrver_1
|
Moje školní taška
Každý den nosím do školy svojí školní tašku.
Jeto moje nepostradatelná taška Má červenou barvu a stejnou barvau jsou i zipy, které je zdobí. Po straně má dvě kapsy na pití. Když ji otevřu a v ní najdu desky s učením a v druhé kapse jsou bačkory s penály. V poslední části je umístěna peněženka v které je průkazka na obědy. A také tam jsou praktické kapsičky.
Také tam jsou dva červené popruhy. Na přední straně jsou nápisy. Každou kapsu zdobí dva červené jezdce.
S touto taškou jsem moc spokojená a neviměnila bych jich ji za jinou na světě. Slauží mi už od 4 třídy. Jsem s ní moc a moc spokojena.
|
cl6alegkri_1
|
Slohová práce školní
Jiří Blažek
17. května 2005
1. C
Témata:
1) Tak tady žiji
2) Divy současného světa
3) Mé setkání s
4) Pohled do zrcadla
Vždy o letních prázdninách jezdíme k babičce do malebné krajiny Českého ráje. Bydlíme v malém městečku u Drápských světniček – krásných skal, majestátně se vypínajících nad městem. Fakt je, že její byt nevzbuzuje zrovna okouzlující dojem, zvláště, když leží na okraji náměstí, ve 3. patře činžovního domu, ho vzbuzovat ani nemůže. Ale protože babička umí navodit uvolněnou atmosféru a město působí zvláštním přátelským dojmem, je tu pobyt docela příjemný a člověk si zde odpočine. Ten hlavní důvod proč sem tak rád jezdím je však hodně jiný. Babička i děda měli odjakživa mlýn, poté co přestali pracovat zde začali pěstovat králíky a slepice jeden čas třeba i ovce nebo kozy. Taková péče však vyžaduje pravidelné dojíždění a tak jezdím s nimi. Odpoledne po obědě nasednu do rozvrzaného skřípajícího trabantu. Přestože člověk může být rád že se nerozpadne na první zatáčce, jízda v něm je požitek pro labužníky, ať už to zní jakkoliv podivně. Samotný mlýn leží uprostřed rokle, kterou protéká malá, ale o to zvučnější řeka. Když vystoupím z „auta“ dýchne na mě naprosto okouzlující atmosféra – šumění stromů, tekoucí voda… Možná, že to zní jako pohádka, ale je to realita. Jakmile přejedu přes malý dřevěný most uvidím velkou bílou budovu. Na její kráse ani nezvyklosti nemůže nic změnit ani století stáří. Člověk romantického založení by řekl, že to je úplná idila, realita je však vždy o něco ---: je zde nebezpečné hnízdo vos, do 1. či 2. patra musí člověk jít s patřičnou odvahou neboť hrozí, že se propadne a konečně práce je zde také dost. Pokud si však chci opravdu odpočinout na tyhle nedostatky rychle zapomenu. Pokud chci zažít pohodu, klid nebo ucítit čerstvé smrkové dřevo, je to zde nejlepší místoJ
Osnova: I úvod – babička
II Stať a) roklina
b) mlýn
III Závěr - klid
|
cb1cblajir_02_1
|
Hladík, 1. C
23. 2
2. slohová práce
Charakteristika
osnova: 1) úvod
2) hl. stať – popis – vnější, vnitřní
3) závěr
Soused
Znám ho od té chvíle, co jsem začal vnímat okolní svět, tedy asi od čtyř let. S rostoucím věkem se zároveň měnil můj názor na něj a ani teď nemohu stoprocentně říct, že ho dokonale znám. Dříve mi svou vysokou postavou naháněl strach, jakmile jsem uslyšel jeho hlas začal jsem se urychleně vzdalovat od místa, odkud vycházel.
Svými dlouhými vousy mi připomínal „Krakonoše“, kterého jsem rád sledoval v televizi a byl mým vzorem. To se však o našem „milém“ sousedovi říct nedalo a asi i sám „Krakonoš“ by mě za to přirovnání pokáral. Jeho chování bylo hrozné, ba otřesné. Nevím, jestli neustále někoho provokoval a otravoval proto, že ho to bavilo nebo že by se jinak doma ukousal nudou. Byl už dost starý, takže jsem ho vídával s húlkou, o kterou se celou svou vahou opíral. Musel jsem tu hůlku obdivovat, protože to byl výkon unést takové monstrum. Nosil neustále stejný černý oblek a budil zdání, že každý den se účastní nějakého pohřbu. Nedávno se však stalo něco, co neočekával už téměř nikdo a náš milovaný soused se zcela změnil a jeho osoba se mi začala jevit úplně jinak. Srší z něj radost ze života a tím dává vyniknout svému úsměvu protáhlému od ucha k uchu. Úsměv na jeho tváři byl pro mě větší bomba, než když Zlín porazil Spartu. Asi se nechal inspirovat Seanem Conerrym a své krakonošské vousy zkrátil. Je srdečný a chová se jako pravý gentleman. Babičkám nosí nákupy a těžké tašky nosí v té ruce, kde se dříve vyskytovala jeho hrozná hůl. Své medvědí ruce už nepoužívá na fackování zlobivých“harantů“, ale používá je k práci na společných záhoncích, o které dříve jeho pyšný a hrdý ani nezavadil. Jednou mě pozval k sobě na návštěvu. I přes počáteční ostych a nedůvěru, můžu říct že oprávněnou, jsem nakonec přišel a nestačil jsem se divit. Jeho byt byl zařízený velmi moderně a vkusně a především velice světle a vesele, což se z jeho nedávnou černou duší nedalo srovnat. Svými kostnatými prsty obracel stránku po stránce a čítával mi klasické autory, kterých měl plnou knihovnu. Zde jsem objevil jeho pravý charakter a povahu. Působil laskavým a příjemným dojmem. Okouzlili mě jeho smaragdové oči, do kterých jsem se dříve z bázně ani nepodíval. Byl chápavý a uměl se vžít do mé osoby. Jeho vysoká, obtloustlá figura mě už nestrašila, ale připadala mi spíše roztomilá. Roztomilost umocňoval ještě pohled na odstáté uši, díky kterým jsme se nejednou pobavili.
Jsem rád, že jsem na tohoto člověka změnil názor.
|
pr1chlamar_02_1
|
Já, můj přítel a tchyně
V životě každého zamilovaného páru přijde okamžik, kdy se chtě nechtě musí jeden z partnerů setkat se svou potenciální tchyní či tchánem. Pro některé může být toto setkání příjemným zážitkem, pro některé noční můrou, které se děsí týdny předem.
Moje nejlepší kamarádka Kačenka patří bohužel k těm, kteří se děsí onoho setkání od chvíle, co před ní její milovaný protějšek Petr vyslovil poprvé slovo rodiče. Kačenka totiž mylně nabyla dojmu, že Petrovi rodiče hledaji synovi seriózní, vychovanou a kulturně založenou dívku, pro kterou bude naklizený domov, perfektně připravená večeře a manželova kariéra tím hlavním. A proto se Kačenka, milovnice rocku a nových trendů v tetovacím umění, málem zhroutila, když jí Petr v pátek večer známil, že si na nedělní oběd dovolil pozvat své rodiče. Rozhodla se proto sestavit „bitevní plán“ a na nedělní návštěvu vše dokonale připravit.
Prvním krokem bylo zvelebení garsonky, která do té doby připomínala spíše skladiště prapodivných sošek a suvenýrů dovezených z milovaných rockových festivalů. Rozhodla se proto zbavit všech předmětů, které by mohly vzbuzovat sebemenší pohoršení. Výsledkem její snahy byl tak téměř prázdný byt. Další opatření, jak předejít téměř jistému zděšení ze strany Petrových rodičů, bylo odstranění zelených zplstnatělých dredů a vytvoření „seriózního“ hnědého mikáda. Skutečná katastrofa však přišla v podobě nedělního menu. Katčino kuchařské umění se omezuje pouze na těstoviny s kečupem, těstoviny se sýrem a míchaná vajíčka. Její nedávný pokus o pečenou krůtu na fenyklu skončil týdenním úklidem kuchyně a definitivním zjištěním, že z Kačenky žádný šéfkuchař nikdy nebude. Co se jídla týče, řešení je jediné. Objednat si prvotřídní cateringovou službu. Pokrm musí být samozřejmě vybrán tak, aby vypadal jako vlastnoručně vyrobený. „Ravioly z královského kraba v cappuccinu z langustýnek a červené bazalky“ nepůsobí příliš věrohodně.
V den „D“ čekala Kačenka, navlečená do mých černých šatů, které nosím výhradně na pohřby a plesy, na chvíli, kdy se rozezní zvonek. Na okamžik, kdy stane tváří v tvář svému protějšku a jeho obávaným rodičům.
Všechna preventivní opatření se ukázala jako naprosto zbytečná. Kačenka málem padla do mdlob, když spatřila Petrovu „máti“ oděnou do džínových minikraťásků a kožené bundy z éry sedmdesátých let. Její ohnivěrudé vlasy a bezstarostný výraz ve tváři naznačovaly, že se s datem svého narození rozhodně smířit nehodlá. A Petrův otec? Kdo mohl tušit, že i po šedesátce patří k vyznavačům kultury hippies a vášnivým sběratelům africké dřevořezby s motivy kámasútry. V tu chvíli nenáviděný Petr při pohledu na Kačenku vzlykal smíchy a vzhled svých rodičů bral jako naprostou samozřejmost. Vydařený večer korunovala „máti“ slovy: „Tvůj pepřový steak je naprosto vynikající, Kačenko! To já sama zvládnu tak akorát těstoviny s kečupem. A proto nepočítej, že náš Péťa něco zdědí, protože všechny prachy prožereme po restauracích.“ Kačenky by se v té chvíli krve nedořezal.
Od té doby ví, že se první setkání se svou „skorotchýní“ nesmí brát příliš vážně. Konec konců i ona je jen člověk!
|
pr4atham_1
|
Slohová práce školní
Martina Gregorová
12. června 2007
3. C
Knihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neobživnou
Osnova: 1) Úvod: Poznatky
II. Stať a) pověry a „pravdy“
b) můj názor
c) o čem je kniha
d) úvaha
e) vzpomínky
III. Závěr: „Vyřešení“
Odmalička jsem byla vedena k lásce ke knihám. Rodiče, ale hlavně moje láskyplná a moudrá babička, mi vtloukali do hlavy, že podle knih si mohu zařídit svůj život. Získávat z nich rady, názory i inspirace k řešení problémů. Jak jsem dospívala, uvědomovala jsem si, že lidé, kteří prožili na tomto světě desítky let se opravdu vyznají.
Jakmile jsem se naučila číst dostala se mi do ruky má první kniha. Pamatuji si, že jsem radostí výskala a skákala tři metry vysoko. Dobrá, přiznávám, v paměti mi to vážně neutkvělo, ale myslím si, že to tak bylo, protože dnes se stala darem, který by mi udělal snad největší radost. Tisíce lidé na tomto světě vám odpoví, že nechápou, co dělá pár papírů a desky tak zajímavým objektem. Budou vám namlouvat, že nějaká pomatený člověk se spoustou fantazie a volného času už nevěděl, co by „roupama dělal“, a proto se pustil do smýšlení nepravdivého, nereálného a mnohdy zcela nelogického příběhu. Uvěříte jim? Měli byste? Nechci a nemohu nikoho nutit, aby s čímkoliv souhlasil, nebo to odsuzoval, ale máte na paměti, že tisíce lidí je sice dav, ale na poměry světa velice malý? Víte, kolik obyvatel na naší zeměkouli žije? Dovoluji si tvrdit, samozřejmě nemusím mít pravdu, že osoby, které považují za správnou teorii o „zmatených spisovatelích jsou právě ti, kteří za celý život žádnou knihu nepřečetli.
Já, jako vášnivý čtenář, tomuto nevěnuji pražádnou pozornost. Nejen, že dávám na rady mé babičky, ale i na vlastní zkušenosti. Proto jsem se i naučila číst. Umění číst se neshoduje s tím, co vás běžně učí ve škole. Netýká se to rozluštění písmenek a jejich poskládání do slov a smysl dávajících vět. Přesto jsem si to vždy myslela. Až mi jednou jedna chytrá žena sdělila, že se mýlím. Kniha se nedá pochopit po prvním přečtení. Nejedná se pouze o „mrtvý“ neforemný balík listů svázaných k sobě a potištěných tiskařskou černí. Kniha má duši, je uměním. Předpokládáte, že ji zvládnete stvořit i vy? Že to dokáže každý? Nevěřte tomu. Zkoušela jsem to a pohořela jsem. Nedomnívám se, že k tomu potřebujete nějaké zvláštní znalosti, ale musíte mít mnoho načteno a také, což je určitě důležitější, spoustu zažito.
Jak jsem se již zmínila, dokázat vyhledávat mezi řádky umí málokdo a skoro nikdo po prvním přečtení. Příběh, který čtete není jen smyšleným románkem nebo dobrodružstvím. Hned jak začnete číst, nepoznáte to, ale časem zjistíte, že autor dává do knihy spoustu ze sebe. Své srdce, mozek, duši. Vypisuje se ze svých starostí, ukazuje nám, co a jak měl řešit a neudělal to, varuje nás před svými chybami. I autoři fantasy, nebo jiných nereálných knih to tak mají. Základem knihy totiž není příběh samotný, ten to jen dokresluje, ale cosi ukrývající se „pod povrchem“. To, co se musíte naučit vytáhnout ven. Kdyby vám autor dal radu přímo, nepřijmete ji. Ať už kvůli svému egu, nebo jednodušše z principu. Ale to, co si vybojujete, co nedostanete zadarmo, neodmítnete.
Existují knihy, které vás „vcucnou“ do děje už od začátku. Cítíte se jako hlavní hrdina, prožíváte s ním, žijete ho jste jedna a tatáž osoba. Ale napadlo vás někdy, že to může být tím, že má stejné potíže jako vy? Že ztotožnění s někým je základ porozumění? A copak lze porozumět neznámému?
Právě nyní mi probíhají hlavou všechny postavy knih, které jsem dostala pod ruku. Tančí, křičí, brečí, veselí se, nebo prostě jen jdou. Ale jsou to postavy, ke kterým mám vztah. Ale lze mít vztah k něčemu, co nežije? Co vlastně není?
Podle mého názoru nemám vztah k postavám samotným jako spíše k jejich snům, ideálům, vlastnostem. Nabízejí nám řešení, probouzí v nás city, stejně jako my v nich život. A je jen na nás, zda přijmeme, či se toho vzdáme.
|
cb3cgremar_02_1
|
Není tomu dlouho, co jsem jezdila denně tramvají ráno i večer. Jezdila jsem jen tak a čísla tramvají jsem si vybírala náhodně a podle nálady. Však časem se to stalo tak samozřejmou věcí, jako vzduch, který dýchám i jídlo, které jím. Už mě to nenaplňovalo, ani pozorování lidí, v noci pozorovat bezdomovce nebo opilce, pak tyto pohledy se mi již hnusily a navíc, když jste mladá ženskáa, tak na vás civí. Začne se vám z nich dělat špatně někdy až na zvracení vám je, nemůžete je ani cítit, postupem času ani vidět. Nejlepší řešení by bylo je posílat do azylových domů apod., ale v těhle případech to nemá cenu. Vy jim pomůžete, a pak vám vynadají, že pomoci nechtěli a na závěr vás okradou! Kdo by chtěl žít ve společnosti těhle odpadlíků? Nevím, jak mě to už napadlo, ale je to nedávno, kdy jsem šla sama kolem čtvrté ranní nějakou temnou pražskou uličkou, když jsem potkala jednoho z těhle odpadlíků. Chtěl po mně nějaké peníze a podíval se na mě. Odporně páchl. Ani nevím, co se mi honilo hlavou, ale zvedl se mi žaludek a něco se mě ve mně hnulo. Nedalo mi ani tolik práce ho strčit tak, že zavrávoral a spadl tedy spíše se skutálel z dlouhého kamenného schodiště. Byly Tmou a tichem se linuly jen zvuky těla, jak naráží na jednotlivé schody a byly slyšet vzdechy, které s každým dopadem zněly víc a víc beznadějně. až pak Pak je slyšet jen pslední dopad a vzdech. Pak bylo jen ticho a já si začala uvědomovat svůj zrychlený tep a dech. Ani sem se na to tělo ležící bezvládně dole na ulici nepodívala podruhé. Je to zvláštní, ale doteď toho nelituji. Je to jen první strčení jedné osoby ze schodů. Ráno jsem se probudila a hlavu měla čistou, bez výčitek. Oblíkla se, najedla, nalíčila a vyrazila směle vstříc školní lavici, která mě tak láskyplně očekávala. Večer jsem zase opět jela tramvají a zavzpomínala si na minulou noc. Nestačila jsem si ani povšimnout, že je už po dvanácté, když jeden obzvlášť smradlavý a podnapilý obejda mi přímo z ruky vytrhl kabelku a utíkal s ní z tramvaje někam pryč do tmy. Trvalo mi pár sekund než jsem si uvědomila co se stalo. Nezaváhala jsem a vyrazila za ním. Po pár stech metrech jsem ho dohonila, teda značně mi napomohl jeho podnapilý stav. Dostihla jsem ho um u magistrály, myslím že zrovna Legerova ulice to byla nebo Milady Horákové, netuším, ale to je teď nepodstatné. Každopadně jsem použila tyč ležící nedaleko mé maličkosti a máchla. Jednou stačilo, abych získala zpět své věci, podruhé, aby se nehýbal a potřetí? Aby byl klid a dostal, co si zasloužil. Dovlekla jsem jeho tělo k magistrále a svrhla dolů do provozu, snad aby to vypadalo jako nehoda, ale byla to naivní myšlenka, to mi bylo jasné, ale v te chvíli asi nejrozumnější řešení. Další den jsem se probudila, oblékla, najedla, nalíčila a vyrazila do školy. Nepřemýšlela jsem nad svými činy, jen jsem konala. Nehledám ani porozumění ani odpuštění, neboť já si za svými činy stojím. A jak ubíhaly dnové a já se ráno probouzela s čistou hlavou, bylo mi fajn. Nepřipouštěla jsem si nic a žila dál svým vědomě schizopením životem. Před lidmi se přetvařovat a v noci činit. Vybíjela jsem si svoje vlastní noční můry a bylo mi dobře. Bylo mi osmnáct už nějakou dobu. Bohužel. Po uplynutí dvanácti dnů. Krásných dlouhých rozděných dnů do dvou částí. Kdo umí počítat si spočítá. A možná by si dokázal spočítat kolik let bych dostala. Ale musel by i nějaký ten rok ubrat, protože ne všechny vraždy byly vraždy, ale byla to i neúmyslná zabití nebo zabití v sebeobraně. Nevím kolik to je, nevím za kolik to je. Už mi vlastně není ani tak moc fajn. Nějak nemám celý ty dny co dělat. Každý den je to samé. Budíček, program, povinnosti, studium a mezi tím vším jídlo a večer večerka přesně v deset hodin. Zhasne se a musí být ticho. Je to skoro to samé jako dříve, jen se ráno nebudím s čistou hlavou a pořád dokola mi tam zní dvace jedna věta, která mi tam bude znít celých dvacet let.
|
pr4ekraluc_1
|
1.11.2006
Jiří Štáhl, 2.C
1. písemná slohová práce
Hvězdy
Referát
Osnova:
I. Úvod – Hvězdy nejsou stejné.
II. 1) Barva a teplota hvězd.
2) Zánik
3) Zrození hvězdy.
III. Závěr – neuvěřitelné hvězdy
Na první pohled vypadají všechny hvězdy stejně. A přece jsou každá jiná.
Hvězdy nemají všechny stejnou barvu. Mezi nejjasnější patří Sirius bílý, Antaris načervenalý atd. Jejich zbarvení vyplývá z rozdílné teploty jejich povrchu. Vezměme si například ocelovou tyč. Když ji rozžhavíme, bude se její barva postupně měnit se vzrůstající teplotou. Zpočátku bude barva načervenalá, dále se změní v oranžovou a na konec bude žlutá a bílá. Stejně tak je to i s barvou hvězd. Jejich barva nás informuje o teplotě hvězd na povrchu. (hvězda bílé barvy je teplejší než červená hvězda). Nejžhavější jsou modré hvězdy, jejichž teploty dosahují 30 000 stupňů celsia. Studium světla nás také informuje o chemickém složení hvězdy, jejím pohybu atd.
Když hvězdy spotřebují ve svém nitru všechen vodík, začnou se rozpínat, jejich povrch chladne a stávají se z nich červení obři. Nás to však znepokojovat nemusí, Slunci se to nestane dříve než za pět miliard let. Poté co hvězda, už jako červený obr, spotřebuje všechno své palivo, začne se smršťovat a na konec se stane bílým trpaslíkem. Všechna látka se v něm smrskne tak, že bude menší než Země. Některé hvězdy, hmotnější než Slunce, končí své životy tak, že vybuchnou. Takovou explozi nazýváme supernovou. Jak některé hvězdy umírají, tak se stále více a více smršťují, až se na konec smrští do jediného bodu. Tento bod nazýváme černá díra. Její přitažlivost je tak velká, že všechno co se dostane do její blízkosti je do ní vtaženo a už se z ní nikdy nedostane.
Části molekulárního mraku vzniklé jeho rozpadem, se pozvolna mění ve velké temné koule, které nazýváme globule. Typická globule má velikost sluneční soustavy a hmotnost 1 až 200 hmotností Slunce. Pomalu houstne a zahřívá se, poté se mění v protohvězdu, která začne zářit. Hmota protohvězd pokračuje ve smršťování. Protohvězdy se nacházejí zavinuté v plynovém kokonu (zámotku). Září, ale jejich svit je nepravidelný, z jejích pólů unikají velkou rychlostí výtrysky plynů. Když teplota v jejich středu dosáhne 10 milionů stupňů, spustí se jaderná reakce a zrodí se hvězda. Doba potřebna k tomu, aby se protohvězda stala hvězdou, závisí na její hmotnosti. Pro hvězdu podobnou Slunci je to 30 miliónů let, zatímco pro hvězdu desetkrát hmotnější doba nepřesahuje 300 000 let.
Vesmír je plný hvězd. Jsou to nádherné objekty, díky kterým vzniká život. Jejich vznik i zánik je velmi dlouhý a složitý.
|
pr2ctstajir_01_1
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.