text
stringlengths 98
32.7k
|
|---|
<<<HUMAN>>>: Prize marketing?
<<<ASSISTANT>>>: Prize marketing je nástrojem využívaným výrobci a prodejci za obchodními účely. S pojmem Prize marketing se setkáváme stále častěji a častěji.
Jedná se o propagační předměty, jako například drobné hračky, figurky, hry, sběratelské karty, sběratelské předměty, a další drobné předměty malé nominální hodnoty, nalezené v různých baleních maloobchodních produktů, které jsou zahrnuty již v ceně produktu, s úmyslem zvýšit prodejnost.
Některé sběratelské předměty se vyrábějí i v sérii a jsou dnes značně používány jako věrnostní marketing u potravin, nápojů a dalších produktů ke zvýšení prodejů, přes opakované nákupy kvůli těmto sériovým předmětům. Tyto drobné předměty byly a jsou distribuovány prostřednictvím sladkostí, sušenek, čokolád, chipsů, cereálií, pracích prášků, nealkoholických nápojů a mnohých dalších produktů.
Do typů ocenění je možné zahrnout komiksy, vtipy, různé modely z papíru či umělé hmoty, plastové mini lžičky, hádanky, samolepky, dočasné tetování, pogy, různé karty a drobné hračky z různých materiálů od papíru, plastu, přes dřevo, cín a kov.Není-li prize kampaň řádně naplánována a uskutečňována, může skončit s negativními výsledky pro společnost, může podkopávat všechny předešlé pozitivní vztahy se značkou a počet věrných zákazníků. V dnešní době se negativní PR může šířit jako pořár prostřednictvím médií, jako je Facebook nebo Twitter.
Samotné kořeny využívání Prize marketingu v praxi sahají až do počátku 20. století. Jedním z nejvýraznějších průkopníků této strategie byla americká značka pamlsků Cracker Jack. V každém balíčku byla od roku 1912 k nalezení malá pozornost. K těm nejcennějším patřily baseballové kartičky, dobové tetování nebo malé figurky. V současné době již výrobci Cracker Jacků museli vzít v potaz tvrdou konkurenci v oblasti sušenek a pochutin. S rostoucím tlakem na zvyšování či při nejmenším stabilitu tržeb se nabízí jednoznačně řešení. Snižování nákladů na výrobu. To se projevilo jednoznačně ve snížení atraktivity pozorností uvnitř každého balíčku. Oblíbené hračky nahradily malé papírky s hádankami či vtipy.Když už je řeč o Cracker Jack, od roku 2013 je přibrala do svého portfolia divize Frito-Lay, Inc. Ta je mimo jiné výrobcem celosvětově známých brambůrek Lay´s, které pokračují v tradici schovávání drobných dárečků do balení. Je možné tak najít celou řadu tetovacích nálepek.
První baseballové karty vůbec vznikly v roce 1868 a znázorňovaly hráče Brooklynu Atlantics. Výrobcem byl Peck and Snyder, společnost zabývající se výrobou a distribucí baseballového vybavení. Vzájemné propojení dárečků se tak přímo nabízelo. Existovalo široké spektrum zákazníků, kteří potřebovali nakoupit vybavení pro svůj oblíbený sport. A pokud se měli rozhodnout, kde potřebné nakoupit, baseballové kartičky mohly zapůsobit jako rozhodující kritérium. O rok později, tedy v roce 1869, se společnost Peck and Snyder rozhodla vyrábět kartičky profesionálního baseballového týmu Red Stockings, což výrobkům jednoznačně přidalo na popularitě.Baseballové kartičky se staly průkopníkem v cestě Prize marketingu na výsluní. Hlavní otěže převzala na počátku 20. století cukrářská manufaktura z Pensylvánského Oxfordu s názvem Breisch-Williams. Ta baseballové kartičky přidávala do svých cukrářských a tabákových výrobků.
V roce 1933 přišla Bostonská Goudey Gum Company s do té doby zcela nevídaným krokem. Baseballové kartičky vylepšila o propracovanou zadní stránku, která nabízela detailní údaje o hráči zobrazeném na přední straně. Byla zároveň první, komu se podařilo distribuovat takto vylepšené kartičky v balíčcích se žvýkačkami.
V současné době nejvíce využívají prize marketing obchodní řetězce v podobě dárku za určitou výši útraty nebo bodů v rámci věrnostního programu. Obchodníky často využívaný způsob jak přilákat zákazníky, aby utráceli peníze právě v jejich řetězci. V převážné většině jsou tyto odměny cíleny na nejmenší zákazníky, kteří ovlivňují nákupní chování svých rodičů či prarodičů. Kteří jsou v daném obchodě schopni utratit více, dávají do košíku i zboží, které nutně nepotřebují. Hlavně aby dosáhly na požadovanou částku.Obchodní řetězce proto rozdávají různé odměny za nákup např. v podobě plyšáků, kartiček, oblíbených rozzuřených ptáků, bodů, atd. Obchodníci tají o kolik procent se zvýší jim zvýší tržby. Podle analytických odhadů se ale v případě úspěšné akce může jednat až o 20 %.
Dalším trikem obchodních řetězců jak přilákat zákazníky je vystavení členské karty, na kterou zákazník získává například:
procentní slevu na vybrané zboží – např. drogerie Teta,slevu na běžné zboží, které je označeno dvojí cenou (tato cena je nižší pro majitele karty) – např. Penny market, Billa,body podle výše útraty, kdy po dosažení určité výše bodů získává slevu v podobě poukazu na nákup – např. Tesco.Nevýhodou je, že obchodníci díky tomu získávají detailní přehled, o tom co spotřebitele zajímá. Tyto získané informace potom využívá a díky tomu ušetří tisíce korun, které by zaplatil v rámci obvyklého marketingového výzkumu . |
<<<HUMAN>>>: Trubiž?
<<<ASSISTANT>>>: Trubiž (ukrajinsky Трубіж) je řeka v Kyjevské oblasti na Ukrajině, levý přítok Dněpru. Je 113 km dlouhá. Povodí má rozlohu 4700 km².
Protéká Podněprskou nížinou a ústí do Kaněvské přehrady. Koryto je regulováno s výjimkou úseku při ústí. Zdroj vody je převážně sněhový. Leží na ní město Perejaslav.
Průměrný průtok ve vzdálenosti 12 km od ústí je 3,7 m³/s. Zamrzá v listopadu až na začátku ledna a rozmrzá v březnu až v polovině dubna. Na 24 až 83 dní vysychá.
V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Трубеж“. |
<<<HUMAN>>>: Silnice pro motorová vozidla v Česku?
<<<ASSISTANT>>>: Silnice pro motorová vozidla je rychlostní komunikace dálničního typu. Z hlediska nákladů na výstavbu tvoří úspornější variantu dálnic. Nejvyšší dovolená rychlost je 110 km/h, v obci 80 km/h.
V Česku je zaveden v pravidlech silničního provozu termín „silnice pro motorová vozidla“, vztahující se striktně k těm úsekům pozemních komunikací, které jsou vymezeny dopravními značkami Silnice pro motorová vozidla (IZ 2a a IZ 2b). Číslo silnice se na silnicích pro motorová vozidla vyznačuje modrobílou tabulkou „silnice I. třídy“ stejně jako na ostatních silnicích I. třídy.
Silnice pro motorová vozidla mají návrhovou rychlost nejčastěji 100 km/h a stejně jako dálnice nejméně 80 km/h, existují na nich pro každý směr alespoň dva jízdní pruhy a zpravidla všechna křížení jsou mimoúrovňová (ovšem např. v Rakousku jsou pojmem silnice pro motorová vozidla označeny i obyčejné silnice s více pruhy bez dělicího pásu a mimoúrovňových křížení).
Oproti dálnicím však silnice pro motorová vozidla mají některé parametry rozdílné:
nemusejí mít levou krajnici
mají o půl metru užší zpevněnou krajnici (odstavný pruh)
střední dělicí pás je také o půl metru užší
mohou mít větší klesání a stoupání (podélný sklon) než dálnice
mají nižší nároky na poloměry křižovatkových větví.Oproti Silnici pro motorová vozidla je „rychlostní silnice“ pouze inženýrský termín, bez vztahu k pravidlům provozu. Specifickým případem jsou ještě rychlostní místní komunikace, které sice mohou být z hlediska pravidel provozu označeny jako silnice pro motorová vozidla nebo z konstrukčního a dopravního hlediska považovány za rychlostní silnice, ale z hlediska zákona o pozemních komunikacích nejsou silnicemi, nýbrž místními komunikacemi zpravidla I. třídy (například rychlostní části Městského okruhu v Praze).
Z původních silnic pro motorová vozidla se jedná o úseky:
Silnice I/6 Dvory – Jenišov (D6)
Silnice I/7 Spořice (D7) – Chomutov
Silnice I/10 Ohrazenice (D10) – Ohrazenice
Silnice I/35 Liberec, Hodkovická – Ohrazenice (D10)
Silnice I/63 Bystřany – Řehlovice (D8)Zároveň jsou jako SMV vedeny historicky úseky radiál v Brně:
Silnice I/23 Brno-západ (D1) – Brno-Bauerova
Silnice I/43 Česká – Brno-Křižíkova
Silnice I/50 Brno-Gajdošova – Brno-východ (D1)a v Praze bývalé místní rychlostní komunikace:
Městský okruh v úseku Rybníčky – Krč – Braník – Smíchov – Břevnov – Troja
Chodovská radiála v úseku Pankrác – Chodov (D1)
Radlická radiála v úseku Bucharova – Třebonice (D5)
Prosecká radiála v úseku Zenklova – Březiněves (D8)
Vysočanská radiála v úseku Kbelská – Satalice (D0+D10)
Štěrboholská radiála v úseku Rybníčky (MO) – Běchovice (D0)
Spořilovská spojka v úseku Chodovská (MO) – Chodov (D1)Nově označené úseky SMV (v provozu):
Silnice I/35 Křelov – Olomouc (okružní křižovatka u Globusu) (od prosince 2015)
Silnice I/48 Český Těšín (D48) – Chotěbuz (od ledna 2016)
Silnice I/20 Nová Hospoda (D4) – Písek (od ledna 2016)
Silnice I/26 Plzeň-K Fořtovně – Ejpovice (D5) (od ledna 2016)
Silnice I/27 Plzeň-Dobřanská – (D5) – Vysoká u Dobřan (od ledna 2016)
Silnice I/37 Hradec Králové – Pardubice (od 12. dubna 2016)
Silnice I/48 Český Těšín (D48) – Chotěbuz (od ledna do března a dále od června 2016)
I/11 Mokré Lazce – MÚK Rudná (D1) (od října 2023)
I/44 Vlachov – Rájec + Postřelmov, obchvat (od 18. srpna 2016)
Silnice I/35 okružní křižovatka Hrádek nad Nisou – Liberec, MÚK Hodkovická (včetně příhraničního dvoupruhu) (od dubna 2017)
Silnice I/14 Liberec: MÚK I/35 – okružní křižovatka Kunratice (od dubna 2017)
I/34 České Budějovice – Lišov, křižovatka Na Klaudě (od 10. června 2019)
Silnice I/7 Chomutov – Křimov (od června 2023)Nově označené úseky SMV (plánované):
Silnice I/13 Chomutov – Teplice (dílčí úseky)
Silnice I/13 Ostrov – Karlovy Vary
Silnice I/11 Ostrava-Vítkovice – ŠenovNově vybudované úseky SMV:
I/11 Ostrava-Krásné Pole – Poruba (od prosince 2019)
I/11 Nebory – Oldřichovice – Bystřice (od října 2017)Nově budované úseky SMV (ve výstavbě):
I/68 Třanovice – Nebory (začátek výstavby 2019)
I/27 Šlovice – Přeštice (začátek výstavby 2020)
I/44 Bludov - obchvat (začátek výstavby 2021)
I/9 Nový Bor - Svor (začátek výstavby 2022)
I/34 Lišov - Vranín (jako dvoupruh) (začátek výstavby 2023)
I/35 MÚK Palačov - MÚK Lešná (začátek výstavby 2023)
U hlediska správní evidence a provozu se silnice pro motorová vozidla značí podle své kategorie, tedy zpravidla jako silnice I. třídy.
V některých mapách a investičních a inženýrských materiálech bylo zejména před 1. lednem 2016 zvykem tyto silnice značit, jako by šlo o samostatnou kategorii, tj. například R10 (R 10) místo zápisu obvyklého pro běžné silnice I. třídy (I/10). S reformou dálniční sítě od 1. ledna 2016 zůstaly v kategorii I. třídy většinou pouze kratší zbytkové úseky a ty se již většinou značí jako ostatní silnice I. třídy, jejich značení písmenem R ustoupilo a v terénu jsou rozlišeny především dopravní značkou Silnice pro motorová vozidla. Kromě toho je jako silnice pro motorová vozidla značena rychlostní část Městského okruhu, který však podle kategorizace není silnicí, ale místní komunikací.
Rychlostní silnice v Česku
Kategorie komunikací na ceskedalnice.cz
Shodné a rozdílné znaky dálnic (D) a rychlostních silnic (R) na ceskedalnice.cz |
<<<HUMAN>>>: Mattia Binotto?
<<<ASSISTANT>>>: Mattia Binotto (* 3. listopadu 1969 v Lausanne) je švýcarsko-italský inženýr a bývalý šéf týmu Scuderie Ferrari ve Formuli 1. Do funkce byl jmenován 7. ledna 2019 a nahradil Maurizia Arrivabeneho.
Binotto získal v roce 1994 bakalářský titul ve strojírenství na École Polytechnique Fédérale de Lausanne a poté magisterský titul v oboru strojírenství na univerzitě v Modeně a v Reggio Emilia. V roce 1995 nastoupil do Scuderie Ferrari v oddělení motorů. Byl součástí týmu během úspěšného počátku 21. století. V roce 2013 se stal vedoucím motorového oddělení, poté se v červenci 2016 stal technickým ředitelem (Ferrari) a nahradil Jamese Allisona. Během dvou let Binotta ve funkci CTO Ferrari opět soutěžilo o pravidelné vítězství v závodech. V roce 2019 byl povýšen na ředitele týmu a nahradil Maurizia Arrivabeneho.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mattia Binotto na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Ján Gronský?
<<<ASSISTANT>>>: Ján Gronský (* 25. května 1928, Likavka) je český a slovenský ústavní právník a vysokoškolský pedagog.
Jeho otec pocházel z židovské rodiny, přesto z náboženské obce v roce 1928 vystoupil. Ján tudíž vyrůstal v bigotním katolickém prostředí. Během gymnaziálních studií za 2. světové války působil v řadách protifašistické studentské organizace, po jejím prozrazení byl nucen i se sourozenci uprchnout do horthyovského Maďarska. Nejprve se stal nuceným členem ruského pluku, později přešel ke 4. brigádě 1. československého armádního sboru. Po válce vstoupil do Komunistické strany.
Matka a babička zahynuly v koncentračním táboře Ravensbrück, otec Jána Gronského po válce emigroval do Anglie. Gronský podepsal spolupráci s StB, aby se mu podařilo vycestoval a setkat se s ním. Měl ho přesvědčit k informační spolupráci, což otec odmítl. V červenci 1968 emigroval Ján Gronský už samostatně přes Rakousko a Itálii do Anglie. Zde ovšem dlouho nezůstal a vrátil se domů. Byl vyloučen ze strany, místo vysokoškolského pedagoga si ale udržel.
V roce 1952 absolvoval obory veřejná správa a národní hospodářství na Vysoké škole politické a sociální v Praze (Ing.). Od roku 1966 je docentem ústavního práva (kvalifikační práce Problémy polského volebního systému). Patří k nejstarším učitelům Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze nejen věkem, ale délkou aktivní činnosti (v roce 1952 jmenován odborným asistentem). Je znám především vynikajícími pedagogickými schopnostmi a tím, že po celou dobu působení na škole mluví a přednáší ve slovenštině, respektive v půvabné směsi slovenštiny a češtiny. Veškerá jeho stěžejní písemná díla jsou nicméně psána a publikována v češtině. Vyučuje předměty ústavní právo a vývoj československého ústavního a politického systému.
Roku 2008 obdržel Medaili Právnické fakulty. K jeho osmdesátým narozeninám vydalo nakladatelství Aleš Čeněk publikaci "Pocta Jánu Gronskému" s celým životopisem. Dvakrát vyznamenán. Čestný člen Svazu důstojníků a rotmistrů Armády ČR.
Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa I, II/A a II/B (s Jiřím Hřebejkem). Karolinum, Praha 2002–2004.
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ján Gronský
Ján Gronský na stránkách Právnické fakulty UK
Ján Gronský na portálu Paměť národa
Příběhy 20. století: Ján Gronský na stránkách Českého rozhlasu
Příběhy 20. století: Měl být popraven rudoarmějci, stal se agentem StB na iDNES
Ústava není špatná, špatná je politická reprezentace – rozhovor pro Českou pozici
Měl by být český prezident donucen rezignovat nebo být obžalován z velezrady? – článek Jána Gronského pro Deník Referendum
Jak zmařit celostátní referendum – článek Jána Gronského pro Jiné Právo |
<<<HUMAN>>>: Mladá fronta (deník)?
<<<ASSISTANT>>>: Mladá fronta byl deník, který v letech 1945–1953 vydávalo stejnojmenné nakladatelství, později (do konce roku 1989) přímo komunistické mládežnické organizace nezávisle na stejnojmenném nakladatelství, od ledna do srpna 1990 opět nakladatelství Mladá fronta. Od září 1990 čtenářskou základnu i redaktory převzala společnost MaFra, která začala vydávat deník s podobným názvem Mladá fronta DNES.
Idea vzniku mládežnického vydavatelství vznikla během 2. světové války v ilegálním Hnutí mládeže za svobodu. K tomu účelu si vyhlédli tiskárnu v Panské ulici v Praze, kde byl za války vydáván nacistický deník Der Neue Tag a která původně patřila významnému německému deníku Prager Tagblatt, v květnu 1945 ji obsadili a začali vydávat vlastní deník. Název Mladá fronta byl inspirován předválečným časopisem levicových studentů Mladá kultura. V první redakci Mladé fronty byli například divadelní a literární kritik Sergej Machonin, režisér Jan Grossman, šéfredaktorem se stal básník Jaromír Hořec, kulturní rubriku vedl František Listopad. V redakci pracovali nestraníci, komunisté, sociální demokrati, národní socialisté i lidovci. Současně nové nakladatelství začalo vydávat týdeník My 45, literární měsíčník Generace, studentský časopis Středoškolák a časopis Junáci, vpřed.
Nestrannost deníku čím dál více vadila vládnoucí komunistické straně. Po zestátnění tiskáren se v roce 1953 Mladá fronta stala účelovým zařízením při Ústředním výboru Československého svazu mládeže (ÚV ČSM), od roku 1964 byla hospodářským zařízením. V roce 1970 se deník Mladá fronta stal orgánem ÚV Socialistického svazu mládeže, který byl jeho přímým vydavatelem (nakladatelství Mladá fronta tedy již deník Mladá fronta nevydávalo). Deník Mladá fronta se nákladem přes 300 000 výtisků stal čtvrtým nejčtenějším deníkem po Rudém právu (téměř milión výtisků), Zemědělských novinách a Práci. Tento poměr byl udržován tím, že papír byl pro vydavatele na příděl, takže méně protežované noviny byly brzy vyprodány.
Na pražském Jižním Městě byla podle nakladatelství a deníku pojmenována ulice Mladé fronty, a to od svého vzniku při stavbě sídliště roku 1978. V roce 1994 byla přejmenována na Michnovu (na počest Adama Václava Michny z Otradovic).
Redaktoři Mladé fronty si vymohli, že již od pondělí 20. listopadu 1989 poskytovali relativně pravdivé informace o událostech, zatímco některá jiná média situaci stále ignorovala nebo bagatelizovala. Přesto stále ještě mnoho materiálů šéfredaktorka Miloslava Moučková a její zástupci zcenzurovali. V revoluční atmosféře se 20. listopadu 1989 stal neformálně šéfredaktorem Libor Ševčík a podtitul listu se změnil na „deník československé mládeže“. Vydávání deníku Mladá fronta bylo rozhodnutím vlastníka od 1. ledna 1990 převedeno z ÚV SSM na vydavatelství Mladá fronta. Na jaře 1990 ještě existovaly představy o tom, že vývoj směřuje k „socialismu s lidskou tváří“, a v rámci této představy nakladatelství usilovalo například o svoji změnu na státní podnik. SSM přejmenovaný na Svaz mladých však usiloval o udržení tohoto majetku. Deník byl v té době ziskový i vlivný.
Později se šéfredaktorem stal Petr Šabata. Karel Hvížďala, od května 1990 vedoucí zpravodajského oddělení, přišel s myšlenkou, že alespoň jedny noviny musí být nezávislé na státu, k čemuž je nezbytný zahraniční kapitál a privatizace. Redakce v té době vlastnila jen jeden fax a téměř žádné počítače. Nejprve se uvažovalo o společném projektu s inzertními novinami Annonce a jejich vydavatelem Jiřím Kudláčkem. Annonce skutečně jednou nebo dvakrát jako příloha Mladé fronty vyšla.
18. května 1990 předsednictvo Federálního shromáždění přijalo zákonné opatření, podle něhož byla zakázána manipulace s majetkem KSČ a SSM. Ústavní zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky, s účinností od 1. ledna 1991 veškeré vlastnictví SSM, včetně deníku Mladé Fronty, převedl do správy státu. Stát měl dohlédnout na to, aby majetek SSM byl navrácen mládežnickým organizacím. V březnu 1993 byl Poslaneckou sněmovnou za účelem využívání majetku ve prospěch dětí a mládeže založen Fond dětí a mládeže. Část bývalého majetku SSM však tomuto fondu dlouho nebyla předána. Činnost fondu vzbuzovala pochybnosti a několikrát ji prošetřoval Nejvyšší kontrolní úřad. Teprve v roce 1998, po přijetí novelizujícího zákona č. 307/1997 Sb., byl majetek SSM vypořádán.
Dne 27. července 1990 byla zřízena akciová společnost MaF se základním jměním 195 000 Kčs. Založilo ji 64 píšících redaktorů a jedna sekretářka redakce deníku Mladá fronta, z nichž každý vložil 3000 Kčs (tehdejší necelý průměrný měsíční plat). Vlastnické podíly místo honoráře dostali i právníci z poradních firem. Akcionáři zažádali o zápis společnosti k 1. září 1990. Dne 2. srpna 1990 oznámili staronové ředitelce vydavatelství Mladá fronta Koškové, jmenované do funkce ústředním výborem SSM již v roce 1987, že od 1. září začnou vydávat nový deník a od 1. října nový týdeník s odlišnými názvy, že všichni pracovníci požádají o rozvázaní pracovního poměru dohodou a že nová společnost má zájem využívat všechny služby stávajícího nakladatelství. Tento postup byl nutný proto, že převedení stávajících tiskovin SSM do soukromého vlastnictví bylo blokované zákonem. Distributorovi, Poštovní novinové službě (PNS), redaktoři oznámili, že pravděpodobně přestane vycházet Mladá fronta a že mohou předplatitelům nabídnout nové noviny Mladá fronta DNES. Podobně probíhala i jednání s tiskárnami. Současně si privatizátoři zajistili právní ochranu názvů a značek.
V následujících týdnech však nebylo jasné, zda se Svazu mládeže nepodaří sehnat novou redakci a ve vydávání původních novin a časopisu pokračovat. Předseda SM Martin Ulčák nabízel až trojnásobné platy oproti obvyklým. Šéfredaktoři Mladé fronty a Mladého světa byli oprávněni přijímat výpovědi, takže v polovině srpna 1990 uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru se všemi podřízenými redaktory a sami podali výpovědi k rukám Koškové, která je přijala. 22. srpna 1990 byla společnost MaF a. s. zapsána do obchodního rejstříku a tentýž den Ministerstvo kultury zaregistrovalo nový deník Mladá fronta Dnes. Jednání mezi SM, nakladatelstvím a novou a. s. však byla dramatická, předseda SM Ulčák naposledy odmítl předat nové redakci oprávnění k vydávání tiskovin pod původními názvy. Koncem srpna, kdy se redaktoři (podle legendy, kterou později sami šířili) obávali násilného obsazení redakce Svazem mládeže, si sjednali soukromě (sic!) ochranu prostřednictvím příslušníků Útvaru rychlého nasazení, kteří v kritických dnech ve svém osobním volnu v redakci údajně i přespávali. Ulčák nakonec 29. srpna s převodem práv k vydávání souhlasil, ale souhlas ho donutilo zrušit zamítavé stanovisko Národní rady mládeže a Majetko-právní unie ČSFR. Dne 29. srpna ještě SM psalo vydavatelství dopis, že redaktoři, kteří podali výpověď, musí vrátit klíče. 30. srpna se však rozhodli řešit vše smírnou cestou. 31. srpna proběhlo jednání čtyř stran (Svaz mládeže, nakladatelství, nová akciová společnost a zástupci původní redakce z roku 1945) u předsedy české vlády Petra Pitharta. Pithart podpořil privatizující redaktory a v 16 hodin večer před vydáním první Mladé fronty DNES byla podepsána hospodářská smlouva mezi MaF a. s. a vydavatelstvím Mladá fronta. Autorem názvu Mladá fronta DNES je pravděpodobně Martin Komárek.
Někteří kritici této formy privatizace tvrdí, že hodnoty, v té době již podle zákona státní, které si kolektiv redaktorů za součinnosti Koškové přisvojil (pozice na trhu, seznam předplatitelů, renomé listu) mohly mít hodnotu až kolem 2 miliard Kčs a že toto „vytunelování“ se stalo vzorem i pro mnohé další podniky. Vlastníkem kmene předplatitelů totiž formálně byla Poštovní novinová služba, nikoliv vydavatelství Mladá fronta.
6. května 1998 podal Ladislav Froněk, vydavatel deníku Špígl, trestní oznámení Nejvyšší státní zástupkyni. Ta návrh zaslala Obvodnímu státnímu zastupitelství v Praze 1, které spis zaslalo policejnímu oddělení v Praze 1. Řešením případu byla pověřena začínající policistka místního oddělení v Hybernské ulici, pprap. Pavlína Vaňková, policejní inspektorka. Ladislavu Froňkovi byla zaslána kopie usnesení o odložení oznámení, které podepsal kpt. Jan Pavlík, vedoucí oddělení Policie ČR, MO Hybernská ul. 2, Praha 1. Froněk se odvolal a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 stížnost vyhodnotilo jako oprávněnou a 6. listopadu 1998 uložilo Policii případ znovu otevřít.
JUDr. Gisela Vojtěchová, státní zástupkyně Obvodního zastupitelství pro Prahu 1, došla k závěru, že celou záležitost nelze posoudit a učinit závěr, dokud se nezajistí listinný důkaz, kterým bylo povoleno vynětí movitého majetku bývalého ÚV SSM z celku a jeho převedení na 65 redaktorů (mělo by to být povolení Federálního ministerstva financí) a dokud se nezjistí, kdo rozhodl o oddělení Mladé fronty do privátních rukou a o tom, že nakladatelství a vydavatelství poskytne veškerou pomoc na základě hospodářských smluv MaF, a. s. Proti rozhodnutí nebyla žádná stížnost přípustná, takže vyšetřování skončilo.
Trestní oznámení bylo podáno i na Marii Koškovou, která jednala jménem vydavatelství Mladá fronta. Vzhledem k tomu, že nedošlo k převodu vlastnictví na MaF a. s., ale jen k časově omezenému pronájmu, k němuž nebylo nutné svolení Federálního ministerstva financí, případ byl odložen.
Kontrolní skupina Federálního ministerstva kontroly v roce 1991 a 1992 a skupina finančního ředitelství Magistrátu hl. m. Prahy v roce 1991 se zabývaly hospodářskými smlouvami mezi MaF a. s. a podnikem Mladá fronta. Závěrečné zprávy žádné porušení zákona nekonstatovaly. |
<<<HUMAN>>>: Ústavní soud Československé republiky?
<<<ASSISTANT>>>: Ústavní soud Československé republiky byl ústavním soudem, který si pro kontrolu ústavnosti svých zákonů zřídila první československá republika. Sídlil v Praze. Spolu s rakouským ústavním soudem (Verfassungsgerichtshof) byly vůbec prvními samostatnými ústavními soudy na světě, na rozdíl od něj však jeho činnost nebyla nijak významná a stálá. Ustaven byl v roce 1921, první funkční období vypršelo o deset let později, ale další ustavující schůze se konala až 1938. O rok později fakticky zanikl a po válce již obnoven nebyl.
Jeho existence byla vyjádřena už v čl. II a III uvozovacího zákona k Ústavní listině z roku 1920, prováděcím zákonem byl zákon č. 162/1920 Sb. z. a n., o ústavním soudě. Sám soud pak na základě zákonného zmocnění přijal svůj jednací řád, který byl vyhlášen pod č. 255/1922 Sb. z. a n.
Ústavní soud, na rozdíl například od pozdějšího Ústavního soudu České republiky, rozhodoval pouze o tom, zda:
zákony neodporují ústavnímu řádu,
prozatímní opatření stálého výboru Národního shromáždění nemění ústavní zákony nebo nezákonně nemění příslušnost úřadů, ledaže jim jsou přiděleny nové úkoly.Kromě toho měl kontrolovat ústavnost zákonů tzv. sněmu Podkarpatské Rusi. Tato kompetence se sice neuplatnila, neboť sněm Podkarpatské Rusi nebyl nikdy ustaven, šlo však o jeden z hlavních důvodů pro zřízení ústavního soudu vůbec. Československá republika na sebe totiž převzala tzv. malou St. Germainskou smlouvou mezinárodněprávní závazek, vtělený i do ústavy, garantovat Podkarpatské Rusi maximální autonomii, jež by byla ještě slučitelná s jednotností československého státu. Jedním z klíčových garantů jednotnosti státu se měl stát právě ústavní soud.Byla mu tedy svěřena jen úzce vymezená abstraktní kontrola ústavnosti, konkrétní kontrola, jako je tomu např. u pozdějších individuálních ústavních stížností, spadala do pravomoci řádných soudů, zejména správních.
Těmto dvěma kompetencím odpovídala dvě řízení před ústavním soudem, řízení o přezkumu zákonů a řízení o přezkumu prozatímních opatření stálého výboru Národního shromáždění. Druhé musel soud zahájit i ex offo sám, první ale bylo možné zahájit jen na návrh a oprávněným navrhovatelem byla pouze poslanecká sněmovna, senát, sněm Podkarpatské Rusi, nejvyšší soud, nejvyšší správní soud nebo volební soud, přičemž soudy o podání návrhu rozhodovaly v plénu. Návrh tedy nemohl podat např. sám soudce, jestliže rozhodoval v určité věci, na druhou stranu nejvyšší soudy mohly navrhnout zrušení jakéhokoliv zákona, aniž by jej musely právě aplikovat. Důležitou okolností bylo také časové omezení návrhu na zahájení řízení, šlo jej podat jen do tří let ode dne vyhlášení zákona, pozdější návrhy musely být pro opožděnost odmítnuty. Tato omezení měla za následek, že za celou existenci ústavnímu soudu mu byly předloženy jen tři návrhy na zrušení zákona nebo jeho části, jeden od nejvyššího správního soudu a dva od nejvyššího soudu.Došel-li ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení, přikázal jej předseda soudu některému soudci jako referentovi a v neveřejném zasedání soud nejprve prostou většinou rozhodl, zda návrh spadá do jeho kompetence, zda jej podala oprávněná osoba a zda je včasný. Neodmítl-li ho z těchto důvodů, vyžádal si vyjádření vlády a obou komor Národního shromáždění a nařídil veřejné ústní líčení. Referent pak zpracoval koncept nálezu, o kterém se hlasovalo. Pro uznání, že ustanovení určitého zákona jsou v rozporu s ústavním řádem a jsou proto neplatná, bylo potřeba nejméně pěti hlasů. Takový nález pak předseda ústavního soudu doručil vládě, která jej uveřejnila ve Sbírce zákonů a nařízení, což mělo za následek, že ode dne uveřejnění (ex nunc) byl každý výrokem o neplatnosti vázán.
Stejná pravidla a stejné hlasovací kvórum platilo i v případě řízení o přezkumu prozatímních opatření stálého výboru Národního shromáždění. Pouze v neveřejném zasedání si soud předem vymezil případné pochybnosti a nevznesli-li účastníci další, zabýval se pouze těmito, přičemž neshledal-li je relevantními, vydal jen stručný nález o absenci jakýchkoli pochybností. Ústavní soud přitom nikdy nerozhodoval o způsobu přijetí přezkoumávaného právního předpisu, vždy zkoumal jen obsahovou stránku věci. Tento způsob přezkumu vycházel z doktríny, že ústavní soudnictví prolamuje princip suverenity zákonodárce a je proto namístě pravomoci ústavního soudu vykládat restriktivně.
Ústavní soud měl sedm soudců, po dvou volili v plénu ze svých řad nejvyšší soud a nejvyšší správní soud, zbylé tři, včetně předsedy, jmenoval prezident republiky. Neměl však v tomto směru žádné velké kompetence, protože jmenování podléhalo kontrasignaci ze strany vlády, a kromě toho po trojici kandidátů na tyto tři místa navrhovala poslanecká sněmovna a senát Národního shromáždění a sněm Podkarpatské Rusi (ten navíc nevznikl a jeho působnost zde převzala vláda). Každému ze soudců byl stejným způsobem jmenován jeden náhradník, a to pro případ, že by se soudce nemohl účastnit jednání, anebo by jeho mandát předčasně zanikl. Předseda skládal slib, „že bude přesně a nestranně zachovávati všechny zákony ústavní“, do rukou prezidenta republiky za přítomnosti vlády, ostatní soudci pak do jeho rukou na ustavující schůzi soudu, případně mimo ni. Místopředsedu si volil ústavní soud sám ze svých soudců, přičemž se respektovalo pravidlo, že jím bude reprezentant moci soudní, když předseda byl jmenován mocí výkonnou.Soudcem ústavního soudu mohla být pouze osoba „práv znalá“ a volitelná do senátu, tzn. československý občan starší 45 let. Vzhledem k tomu, že ústavní soud nebyl nepřetržitě fungující institucí, zasedal pouze příležitostně, zůstávali soudci ústavního soudu v dosavadních funkcích, a protože inkompatibilita byla dána jen s funkcí poslance či senátora, mohli být např. i členy vlády. Pro soudce nejvyšších soudů se přesto dovodilo, že pokud přestanou být soudci daného soudu, přestávají být i soudci soudu ústavního.Funkční období soudců bylo desetileté a bez ohledu na datum volby nebo jmenování začínalo ustavující schůzí. V důsledku toho se pak ústavní soud pravidelně neobměňoval a vytvořily se dva bloky funkčních období. První taková schůze proběhla 17. listopadu 1921 v kancelářích předsednictva vlády na Pražském hradě, poté soud díky svému předsedovi, pražskému primátorovi, provizorně zasedal na Staroměstské radnici, až nakonec své sídlo definitivně našel v prostorách ministerstva unifikací na Praze I v Dušní ulici čp. 17. Po celou dobu své existence ústavní soud také neměl vlastní administrativní aparát, vše ad hoc zajišťovalo předsednictvo vlády, jediní dva stálí pracovníci byli tajemník ústavního soudu a přednosta kanceláře.
Soudci vyslaní nejvyšším soudem nebo nejvyšším správním soudem byli vždy soudní radové daného soudu. Předseda Karel Baxa byl advokát a primátor Prahy (jeho náhradník Mořic Eckstein byl také advokátem), Bedřich Bobek byl odborový přednosta na ministerstvu vnitra a František Novák odborový přednosta na státním pozemkovém úřadu a později na ministerstvu zemědělství (jejich náhradník Emanuel Lövy advokát). Konstantin Petrovič Mačík byl viceprezidentem vrchního soudu v Košicích (jeho náhradník Nikolaj Mašika náměstkem vrchního státního zástupce v Košicích) a reprezentoval Podkarpatskou Rus. Zajímavostí bylo, že původně byl nominován rusínský advokát Koloman Volenský, který byl i v roce 1921 prezidentem republiky jmenován, avšak pro potíže v komunikaci se správou Podkarpatské Rusi se až poté ukázalo, že v době jmenování byl už téměř rok po smrti. Tajemníkem ústavního soudu byl od začátku Jaroslav Krejčí, který se ve druhém funkčním období stal jeho předsedou, když kvůli průtahům znovujmenovaný Karel Baxa mezitím zemřel. Funkční období všech soudců uplynulo 17. listopadu 1931, poté se ale politická reprezentace po dlouhých sedm let nedokázala shodnout na sestavení nového ústavního soudu a stávající soudci proto v plénu zaujali názor, že zůstávají ve svých funkcích až do nové ustavující schůze. K té došlo až 10. května 1938.
V pomnichovském období odešli němečtí náhradníci Orglmeister a Pokorny do říšské justice a Slovák Záturecký do slovenské. Ilja Hadžega, prezident krajského soudu v Užhorodě, nuceně zůstal na území okupovaném Maďarskem. Nicméně i po zřízení Protektorátu v polovině března 1939 ústavní soud ještě několik měsíců paradoxně působil a vydal několik rozhodnutí. Poté se provizorně přestěhoval do paláce Lucerna, neboť bylo zamýšleno jej spolu s předsednictvem protektorátní vlády umístit do Strakovy akademie. K tomu už ale nedošlo. Poslední plenární schůze se konala 16. května 1939, o rok později všichni soudci, stejně jako členové vlády a státní zaměstnanci, složili slib věrnosti Vůdci Velkoněmecké říše. Jako úplně poslední projev jeho činnosti lze chápat 31. březen 1941, kdy Jaroslav Krejčí, oficiálně stále předseda soudu, působící však už jen jako protektorátní ministr spravedlnosti, vyhověl žádosti přednosty kanceláře ústavního soudu Julia Holána, působícího v této funkci už od roku 1921, o zproštění funkce a odchodu do penze.
V prvním funkčním období ústavní soud přezkoumával pouze prozatímní opatření stálého výboru Národního shromáždění, do roku 1923 celkem devět opatření přijatých ještě před jeho ustavením a poté až v roce 1930 dalších devět přijatých na podzim 1929. U žádného nenašel pochybení, významnějším se stal pouze hned první přezkum opatření č. 450/1920 Sb. z. a n., o inkorporaci Vitorazska a Valčicka, kde se přes jeho soulad s ústavou nálezem ze dne 7. listopadu 1922 negativně vyjádřil k možnosti delegace zákonodárné moci na moc výkonnou. V mezidobí byl zcela neaktivní, soudci se scházeli jen jednou ročně na předvánoční plenární schůzi (tzv. „adventní“ ústavní soud).Po druhé ustavující schůzi a po nástupu druhé republiky přezkoumal celkem 28 opatření stálého výboru, které všechny až na jeden schválil. V běhu však měl už také řízení o přezkumu zákonů a je paradoxem dějin, že právě v tomto relativně krátkém období ústavní soud vydal dva nálezy, ve kterých poprvé shledal nějaký právní předpis protiústavním a prohlásil jej neplatným. Šlo o nález z 23. května 1939 ve věci vyvlastňovacího opatření stálého výboru z listopadu 1938, které prohlásil částečně neplatným a v němž zopakoval svou doktrínu o nepřípustnosti delegace moci zákonodárné na moc výkonnou bez výslovného zmocnění ústavou, a nález z 28. června 1939 ve věci zákona o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců z roku 1933, jenž na návrh nejvyššího soudu prohlásil částečně neplatným pro porušení ústavních záruk nezávislosti soudců. Naopak řízení o zmocňovacích zákonech z poloviny 30. let, jejichž zrušení navrhl nejvyšší soud i nejvyšší správní soud, už ústavní soud nedokončil. Ve spise se nicméně zachoval koncept nálezu, kterým se návrhy zamítaly, protože v mezidobí byl pod č. 330/1938 Sb. z. a n. vyhlášen tzv. velký zmocňovací zákon, a to ve formě ústavního zákona.
V té době ústavní soud fakticky zanikl a po válce nebyl obnoven, ačkoli de iure byl zrušen až ústavou z 9. května 1948, která v zájmu jednotného výkonu státní moci koncept ústavního soudnictví zcela opustila. Ústavní soud Československé socialistické republiky i ústavní soudy obou republik podle ústavního zákona z roku 1968 zůstaly jen na papíře a tak až od roku 1991 začal soudní kontrolu ústavnosti po dlouhých letech provádět Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky.
LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. ISBN 978-80-7380-347-6
OSTERKAMP, Jana. Verfassungsgerichtsbarkeit in der Tschechoslowakei (1920–1939). Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann, 2009. ISBN 978-3-465-04073-6
OSTERKAMP, Jana. Ústavní soud v meziválečném Československu 1920–1939. Bezmocní bohové v ústavním nebi. In: MALÝ, Karel; SOUKUP, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918–1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha: Karolinum, 2010. ISBN 978-80-246-1718-3. Svazek 1. S. 386–404.
LANGÁŠEK, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno : Ústavní soud, 2012. 116 s. ISBN 978-80-87687-01-7.
Ročenka 2015. Brno : Ústavní soud, 2016. ISBN 978-80-87687-08-6.dostupné online
Ústavní soud České republiky
Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky |
<<<HUMAN>>>: Plovatkovití?
<<<ASSISTANT>>>: Plovatkovití (Lymnaeidae Rafinesque, 1845) jsou velmi významnou čeledí měkkýšů. Jedná se o celosvětově rozšířenou skupinu vodních plicnatých plžů. Některé druhy této čeledě patří k vůbec nejběžnějším sladkovodním plžům v ČR. Jejich význam tkví i v tom, že většina plovatkovitých plžů slouží jako mezihostitelé velkého spektra helmintů. Proto se jejich studiem zabývají kromě malakologů, též parazitologové. Nejčastěji slouží plovatkovití jako první mezihostitel motolic (Trematoda), v menší míře jako mezihostitelé některých hlístic (Nematoda). Uvádí se, že plovatkovití se podílí na vývojovém cyklu přinejmenším 71 druhů motolic.
Typový rod je Lymnaea Lamarck, 1799.
rod Galba
G. truncatula (O. F. Müller, 1774)
rod Stagnicola
S. palustris O. F. Müller, 1774
S. turricula (Held, 1836)
S. occultus (Jackiewicz, 1959)
S. fuscus (C. Pfeiffer, 1821)
S. corvus (Gmelin, 1791)
rod Omphiscola
O. glabra (O. F. Müller, 1774)
rod Radix
R. peregra (O. F. Müller, 1774)
R. ovata (Draparnaud, 1805)
R. auricularia (Linneaus,1758)
R. ampla (Hartmann, 1821)
R. labiata (Rossmässler, 1835)
R. lagotis (Schrank, 1803)
rod Myxas
M. glutinosa (O. F. Müller, 1774)
rod Lymnaea
L. stagnalis Linneaus, 1758
rod Pseudosuccinea
P. columella (Say, 1821) |
<<<HUMAN>>>: Codex diplomaticus Lusatiae Superioris?
<<<ASSISTANT>>>: Codex diplomaticus Lusatiae Superioris (ve zkratce uváděn jako CDLS) je edice historických dokumentů vztahujících se k území Lužice. Její vznik iniciovali Gustav Köhler a Richard Jecht z Hornolužické společnosti věd, kteří publikoval sbírku dokumentů o historii markrabství Lužice, jejíž první díl vyšel v roce 1856 ve Zhořelci. Šestý a poslední svazek dokumentů z doby českého krále Jiřího z Poděbrad byl vydán v roce 1931.
Czech Medieval Sources on-line Archivováno 25. 12. 2007 na Wayback Machine. stránky Centra medievistických studií, které obsahují mimo jiné i kompletně naskenovaný Codex diplomaticus Lusatiae Superioris |
<<<HUMAN>>>: Eríba-Adad I.?
<<<ASSISTANT>>>: Eríba-Adad (dosl. „Adad rozmnožil/přidal“) byl asyrský král v období mezi 1392–1366 př. n. l.. Byl synem Aššur-bél-nišéši, který Asýrii vládl mezi roky 1419–1411 př. n. l. Je uváděn jako poslední král staroasyrského období; jeho syn Aššur-uballit I. je prvním vládcem středoasyrského období: Asýrie se vymanila zpod mitannské nadvlády.
Eríba-Adad byl pravděpodobně vazalem Mitanni. V té době se však Mitannská říše otřásala kvůli válce o následnictví mezi Tušrattou a jeho bratrem Artatamou II. (později i jeho synem Šuttarnou II.). V podstatě všichni se prohlašovali za churritské krále a mezitím se ucházeli o podporu ze strany svých asyrských vazalů. Díky tomu vznikla na mitannském královském dvoře silná proasyrská klika, čehož dokázal jak Eríba-Adad, tak i hlavně jeho syn Aššur-uballit I. dokonale využít ve prospěch asyrské říše.
Asýrie
Seznam asyrských králů |
<<<HUMAN>>>: Deltapodus?
<<<ASSISTANT>>>: Deltapodus je ichnorod (taxon založený na fosilních otiscích stop či jiných částí těla), náležející patrně ptakopánvým dinosaurům z kladu Stegosauria.
Fosilní otisky stop tohoto ichnorodu jsou známé zejména z východní Asie, ale také z Evropy a severní Afriky. Patří sem také objev nejmenší známé stegosauří stopy z rané křídy severozápadní Číny, měřící na délku pouze 5,7 centimetru.Další objevy fosilních otisků stop tohoto ichnorodu v počtu více než třiceti exemplářů pocházejí z území Portugalska (pozdně jurské souvrství Lourinha), patrně náležely dacentrurinnímu stegosauridovi (nejspíš "dlouhokrkému" rodu Miragaia).
Belvedere, M.; Mietto, P. (2010). First evidence of stegosaurian Deltapodus footprints in North Africa (Iouaridène Formation, Upper Jurassic, Morocco). Palaeontology. 53: 233–240. doi: 10.1111/j.1475-4983.2009.00928.x
Profil ichnotaxonu na databázi Fossilworks Archivováno 14. 8. 2021 na Wayback Machine. (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Defurovy Lažany?
<<<ASSISTANT>>>: Defurovy Lažany jsou vesnice, část obce Chanovice v okrese Klatovy. Nachází se asi 3,5 km na západ od Chanovic. Prochází zde silnice II/186 a silnice II/188. Je zde evidováno 65 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 62 obyvatel.Defurovy Lažany je také název katastrálního území o rozloze 3,92 km².
Vesnice byla poprvé v historii zmíněna roku 1336. Původně byla zvána jen Lažany. Přídomek „Defurovy“ vznikl za hraběte Jana Desfourse.
Raně barokní zámek vznikl ve druhé polovině 17. století přestavbou starší tvrze. Čtyřkřídlý zámek s přízemními arkádami v nádvoří stojí na jihovýchodním okraji vesnice.
Raně barokní kaple svatého Antonína Paduánského ze 17. století
Socha svatého Donáta
Encyklopedické heslo Lažany v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Katastrální mapa katastru Defurovy Lažany na webu ČÚZK |
Subsets and Splits