text
stringlengths 98
32.7k
|
|---|
<<<HUMAN>>>: Havárie vrtulníku ve Slovenském ráji?
<<<ASSISTANT>>>: K havárii vrtulníku Agusta A109K2 společnosti Air – Transport Europe došlo 17. července 2015 ve Slovenském ráji v lokalitě „Stupačky nad večným dažďom“ Prielomu Hornádu, západne od ústí Kláštorné rokliny, na hranici katastrálních území obcí Letanovce a Hrabušice v okrese Spišská Nová Ves. Při havárii zahynuli všichni čtyři členové posádky.
Po nahlášení poranění desetiletého chlapce v oblasti Prielomu Hornádu pracovníky Horské záchranné služby byla požádána o spolupráci posádka vrtulníkové záchranné zdravotní služby. Ta vzala na palubu pracovníka HZS a pokračovala na místo nehody. Vrtulník vzlétl z Popradu. Při nalétávání ke zraněnému se vrtulník zřítil z výšky přibližně 50 metrů (Podle pozdějších zdrojů 100 až 120 m). Hlášení Krajského operačního střediska Košice dispečinku Vrtulníkové záchranné zdravotní služby ATE o nehodě vrtulníku bylo přijato v 18:18 hodin.Na místo okamžitě směřovali policisté, hasiči, příslušníci leteckého útvaru Ministerstva vnitra, Úřadu vojenského letectva, horští záchranáři a kolegové z ATE. Roklina Prielom Hornádu byla uzavřena v úsecích Lávka pod Kláštorskou roklinou až Hrdlo Hornádu. Na místo nehody přijel i ministr zdravotnictví Viliam Čislák. Trosky vrtulníku byly z místa odstraněny už následující den, 18. července.
Jako příčina nehody bylo od počátku uváděno elektrické vedení. Do obce Hrabušice byla po nehodě přerušena dodávka elektřiny. Nejmenovaný pilot se pro Pravdu vyjádřil: „S tímto elektrickým vedením nebylo všechno úplně v pořádku. Bylo ve výšce přibližně 100 metrů, což je dost vysoko. A otázkou také je, zda tam mělo být v takovém stavu, v jakém bylo.“ Vedení patří společnosti Východoslovenská distribučná, postaveno bylo v roce 1966. Povinná úřední zkouška byla provedena v červenci 2013. Vedení na navigačních mapách jsou, ale ne všechny typy. Vedení nad Prielomem Hornádu v mapě nebylo.Podle Pravdy stroj obsahoval pouze Flight Data Recorder, který zaznamenává jen klíčové údaje letu bez zvukové stopy z kokpitu.Vyšetřování leteckých nehod spadá do kompetence Leteckého a námořního vyšetřovacího útvaru MDVRR SR. Ten vydal 6. listopadu 2015 závěrečnou zprávu, ve které uvádí tyto hlavní příčiny:
hlavní a bezprostřední příčinou nehody byl střet vrtulníku s ocelovými dráty elektrického vedení nataženými nad soutěskou řeky Hornád v převisu, během letu v přízemní výšce,
samotné přiblížení a začátek technického zásahu bylo vykonáno posádkou vrtulníku za meteorologických podmínek, kde negativní úlohu sehrál probíhající západ slunce, který svým svitem ve směru proti letu vrtulníku pravděpodobně způsobil přehlédnutí drátů elektrického vedení pilotem.
Při nehodě zahynuli všichni čtyři členové posádky:
Poslední rozloučení se všemi oběťmi proběhlo 23. července v 10:00 v Konkatedrále Sedmibolestné Panny Marie v Popradu. Podle popisu TASR „rozlučku vedl biskup Spišské diecéze František Sečka spolu s vojenským ordinářem Františkem Rábkem a popradským děkanem Antonem Opartym. Na znamení úcty kroužil v době, kdy z kostela vynášeli těla nebohých, záchranářský vrtulník ATE.“Dne 17. října 2015 při příležitosti pietní vzpomínky odhalili náčelník Oblastního střediska Slovenský ráj a ředitel ATE Poprad památník na toto letecké neštěstí, zhotovený členy Horské záchranné služby Slovenský ráj. Pietní akt se uskutečnil na Kláštorisku za účasti více než 200 lidí.
Prezident Andrej Kiska na své facebookové stránce zveřejnil toto prohlášení: ''V Popradu nám nad hlavami létají skoro každý den. Člověku vždy probleskne hlavou: ‚Kdoví, co se komu stalo. Snad nic vážného.‘ Tentokrát nedoletěli. Čtyři super chlapi – esa letecké a horské služby – položili svůj život. Zůstaly manželky, děti... Těžko se hledají slova. Zemřeli ve službě. Ve službě za záchranu zdraví. Čest jejich památce.“ Předseda Národní rady SR Peter Pellegrini prohlásil: „Je mi velmi líto, že tato nehoda se stala právě lidem, kteří zachraňují lidské životy. Tímto chci vyjádřit příbuzným obětí, ale i jejich kolegům, svou upřímnou soustrast.“ „Velmi těžko se hledají slova, protože toto byli lidé, kteří svůj život zasvětili záchraně jiných životů. Celý Poprad by mohl být zaplněný lidmi, kteří jim vděčí za záchranu života, a my jim už neumíme nijak pomoci,“ řekl Robert Kaliňák, ministr vnitra. „Je to společenská ztráta pro nás všechny, protože tito lidé zachraňovali obyvatele našeho města, ale i návštěvníky,“ vyjádřil se primátor Popradu Jozef Švagerko.Vláda SR 21. července oznámila, že rodina každé z obětí dostane příspěvek 33 000 €. Prezident Asociace záchranné zdravotní služby Ján Šteso zároveň informoval o zřízení účtu pro pomoc obětem neštěstí.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Havária vrtuľníka v Slovenskom raji na slovenské Wikipedii.
Závěrečná zpráva Leteckého a námořního vyšetřovacího útvaru MDVRR SR Archivováno 28. 3. 2016 na Wayback Machine. |
<<<HUMAN>>>: Krajinná dominanta?
<<<ASSISTANT>>>: Krajinná dominanta je prvek nebo složka krajiny, která určitou ze svých vlastností (jako rozměry, barva, kulturní hodnota atp.) výrazně přesahuje ostatní prvky v krajině.
Krajinné dominanty je možné typově rozdělit podle řady hledisek:
Dělení podle původu je užíváno nejběžněji a dostačuje pro řadu účelů. Mezi různými autory je možné narazit na mírné rozdíly. Obvykle se uvádějí následující typy:
dominanta přírodní
dominanta umělá – někdy označovaná jako kulturní
dominanta duchovní
pohledově významné stromy |
<<<HUMAN>>>: Laura Chiesaová?
<<<ASSISTANT>>>: Laura Chiesaová (* 5. srpna 1971 Moncalieri, Itálie) je bývalá italská sportovní šermířka, která se specializovala na šerm kordem. Itálii reprezentovala v devadesátých letech. Na olympijských hrách startovala v roce 1996 v soutěži jednotlivkyň a družstev. V roce 1994 získala titul mistryně světa v soutěži jednotlivkyň a v roce 1992 obsadila třetí místo na mistrovství Evropy v soutěži jednotlivkyň. S italským družstvem kordistek vybojovala na olympijských hrách 1996 stříbrnou olympijskou medaili. S družstvem kordistek dále vybojovala v roce 1989 druhé a v roce 1990 a 1992 třetí místo na mistrovství světa.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Laura Chiesaová na italské Wikipedii.
Laura Chiesaová v databázi Olympedia (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Středoškolská odborná činnost?
<<<ASSISTANT>>>: Středoškolská odborná činnost (zkratka SOČ) je celostátní soutěž odborných prací talentovaných studentů českých (do roku 1993 československých) středních škol, pořádaná každoročně od roku 1978. Oficiálním vyhlašovatelem soutěže je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.
Organizářtoři zajišťující průběh soutěže se v průběhu let měnili. Současným organizátorem a finančním donátorem je Národní pedagogický institut ČR.
Soutěž je vícekolová. Studenti přihlašují své práce (v technických oborech se jedná často o výrobky, v ostatních oborech o písemné práce řešící určitý problém) nejprve do školního kola. Nejlepší práce ze školního kola postupují do kola okresního, dále do kola krajského a nakonec na celostátní přehlídku.
V případě nízkého počtu prací v některém z oborů může být jedno či více kol vynecháno. Práce však vždy musí projít nejméně jedním kolem (např. krajským), než se dostane na celostátní přehlídku.
V každém kole nejprve student prezentuje svou práci, následně odpovídá na otázky poroty. Práce má svého vedoucího, většinou vyučujícího ze školy, kterou soutěžící student studuje. Vedoucí práce se obhajoby aktivně neúčastní. Porota je tvořena vyučujícími středních a vysokých škol a odborníky z praxe, v celostátním kole má vždy nejméně pět členů.
V současné době se soutěží v osmnácti oborech, od technických až po humanitní:
Matematika a statistika
Fyzika
Chemie
Biologie
Geologie a geografie
Zdravotnictví
Zemědělství, potravinářství, lesní a vodní hospodářství
Ochrana a tvorba životního prostředí
Strojírenství, hutnictví, doprava a průmyslový design
Elektrotechnika, elektronika a telekomunikace
Stavebnictví, architektura a design interiérů
Tvorba učebních pomůcek, didaktická technologie
Ekonomika a řízení
Pedagogika, psychologie, sociologie a problematika volného času
Teorie kultury, umění a umělecké tvorby
Historie
Filozofie, politologie a ostatní humanitní a společenskovědní obory
Informatika
Hlavním garantem SOČ je Národní institut pro další vzdělávání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v Praze. Soutěž po celý rok řídí Ústřední komise SOČ. Ústřední porota je složena z předsedů 18 odborných porot a každoročně odborně hodnotí celostátní přehlídku. Obdobně pracují krajské a okresní komise SOČ. Na každé střední škole má být ředitelem pověřený garant SOČ, který metodicky a odborně pomáhá studentům své školy. Vedle učitelů velmi účinně pomáhají SOČ i vědečtí pracovníci z vědeckých ústavů či vysokých škol.
Ústřední komise SOČ je vrcholným orgánem SOČ, který schvaluje a navrhuje všechny navazující nominace na další ocenění v rámci České republiky i vysílání úspěšných účastníků na mezinárodní soutěže a akce (např. Intel ISEF v USA), jež zajišťuje Národní institut dětí a mládeže ve spolupráci s ministerstvem.
Od roku 1992 soutěži SOČ aktivně napomáhá i Nadační fond Jaroslava Heyrovského (do roku 1998 působící pod názvem Nadace Jaroslava Heyrovského).Kromě samotné soutěže SOČ se pro talentované studenty pořádají rozmanité doplňkové akce, z nichž řadu má na svědomí brněnské Sdružení na podporu talentované mládeže:
Letní škola mladých vědců (týdenní prázdninový blok seminářů a workshopů)
podzimní Seminář řešitelů (čtyřdenní blok seminářů a workshopů)
nominace nejtalentovanějších řešitelů SOČ do soutěže České hlavičky
Slovníkové heslo SOČ ve Wikislovníku
Středoškolská odborná činnost
Elektronický archiv vítězných prací SOČ |
<<<HUMAN>>>: Jiří Lobkowicz?
<<<ASSISTANT>>>: Jiří Jan Lobkowicz (* 23. dubna 1956 Curych, Švýcarsko), celým jménem Jiří Jan Maria Melchior Lobkowicz je česko-švýcarský politik a finančník. Pochází z knížecí mělnicko-hořínské větve rodu Lobkowiczů. Byl předsedou politické strany Cesta změny (2001–2009), k roku 2010 byl místopředsedou Strany evropských demokratů, skupiny Evropského parlamentu.
Je potomkem knížecí rodiny, která žije v českých zemích s výjimkou nuceného přerušení asi 800 let. Narodil se roku 1956 v Curychu jako druhý z dvojčat do rodiny Otakara Lobkowicze (1922–1995) a Zuzany Széchenyi. Pokud by nedošlo ke zrušení šlechtických titulů zákonem č. 61/1918 Sb., tak by jeho bratru Antonínu Lobkowiczovi připadl titul kníže a Jiřímu Janovi titul princ.
V době komunistické vlády v Československu žil v zahraničí, ve švýcarské Ženevě. Po maturitě na jedné ze soukromých internátních škol na březích Ženevského jezera vystudoval na vysoké škole v St. Gallen, pak působil ve vyšších funkcích v některých větších bankách. Po pádu komunismu se vrátil do Československa a v roce 1990 přijal československé občanství.
V restitucích byl Jiřímu Janu Lobkowiczovi navrácen rodinný majetek, který byl jeho rodině znárodněn po nástupu komunistické vlády, mj. zámek Mělník a rozsáhlé polnosti a vinice. Pracoval také v různých poradenských funkcích, byl např. poradcem ministrů federální vlády, dále členem dozorčích rad několika společností.
Byl předsedou politické strany Cesta změny, kterou 2001 založil. Předtím byl také místopředsedou Unie svobody. V evropské politice vystupuje v liberálních i demokraticky katolických kruzích, jejichž představitele zve i na setkání do Čech, která často organizuje.
Aktivní je v Řádu maltézských rytířů, jehož je rytířem, a je praktikující katolík.
Jiří Lobkowicz je podruhé ženatý. Poprvé se oženil 3. prosince 1988 v Morcote v kantonu Ticino se Švýcarkou Bettinou Egliovou (* 18. července 1958 Curych), dcerou továrníka Henriho Egliho a Hedwigy Naefové, která hovoří šesti jazyky. V roce 2011 se rozvedli. Bettina Lobkowiczová vystudovala vysokou školu ekonomickou. Pracovala pro Mezinárodní červený kříž a později jako investiční bankéřka v Curychu, poté v Londýně a už jako vdaná v Paříži. Než se přestěhovali v roce 1990 do Československa, bydleli v Monte Carlu. Manželství zůstalo bezdětné.
Druhou manželkou se stala operní pěvkyně Zdenka Belas (* 16. března 1978 Ústí nad Labem), čestná umělecká ředitelka Mezinárodního hudebního festivalu, pořádaného na mělnickém zámku. Dne 22. prosince 2011 se jim v pražské Podolské porodnici narodil syn Robert Christian Lobkowicz. 15. června 2012 uzavřeli partneři sňatek. Dne 2. března 2014 se jim narodil další syn Jakob Alexander. Ve čtvrtek 13. května 2021 oznámili manželé rozvod.
Návraty české šlechty, Vladimír Votýpka, nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl, rok vydání: 2002, ISBN 80-7185-506-5, stran 432, 2. vydání, kap.11
Informace o Jiřím Lobkowiczovi na stránkách Cesty změny
Autorská charakteristika na Britských listech
Pracovní kariéra Jiřího Lobkowicze na stránkách poradenské společnosti
Zámek Mělník
Rodokmen na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)
Rodokmen (Historická šlechta)
Lobkowiczové, Modrá krev, Česká televize |
<<<HUMAN>>>: Zákon o volbách do Parlamentu České republiky?
<<<ASSISTANT>>>: Zákon o volbách do Parlamentu České republiky je zákon, který upravuje volby do Poslanecké sněmovny a Senátu. Zákon byl přijat Parlamentem České republiky dne 27. září 1995 a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 247/1995 Sb. Tento zákon nabyl účinnosti 1. ledna 1996. Tímto zákonem byl zrušen přechozí zákon České národní rady o volbách do České národní rady (č. 54/1990 Sb.). První volby podle tohoto zákona se konaly 31. května a 1. června 1996.
Zákon o volbách do Parlamentu České republiky se dělí na čtyři části. Část první se skládá z pěti oddílů, části druhá a obsahuje novely občanského soudního řádu a zákona o volbách do zastupitelstev obcí, část třetí obsahuje společná, přechodná a závěrečná ustanovení.
Novela volebního zákona 2021
Platné znění zákona o volbách do Parlamentu České republiky |
<<<HUMAN>>>: Kick-Ass?
<<<ASSISTANT>>>: Kick-Ass (Nářez) je americko-britský film z roku 2010 natočený podle stejnojmenného komiksu Marka Millara a Johna Romity Jr.. Film vypráví příběh obyčejného teenagera, který se snaží stát opravdovým superhrdinou pod jménem Nářez (v originále Kick-Ass).
Obyčejný teenager Dave Lizewski se stane skutečným superhrdinou i přesto, že nemá žádné superschopnosti.
Během svého prvního pokusu v boji proti kriminálníkům je surově zbit, bodnut a sražen autem, což na něm zanechá trvalé následky v podobě poškozených nervů a zvýšeného prahu bolesti. Chirurgické implantáty potřebné na opravu zničených kostí mu poskytnou ochranu proti dalším zraněním. Dave nikomu neprozradil pravdu o svých zraněních a tvrdí, že byl přepaden, což vede k tomu, že se začnou šířit zvěsti o tom, že je gay. Katie Deauxma, do které je Dave dlouho zamilovaný, si ho díky tomu konečně začne všímat a Dave se rozhodne předstírat, že je gay, aby s ní mohl trávit čas.
Další Daveův boj proti zločinu nahraje náhodný kolemjdoucí na mobil a video se stane internetovým hitem. Na videu jde slyšet, jak se Dave jako superhrdina pojmenovává "Nářez". Dave pak založí Nářezovi účet na MySpace, aby ho lidé mohli kontaktovat kvůli pomoci. Katie prozradí Daveovi, že ji obtěžuje drogový dealer Rasul. Nářez dealera vypátrá, ale je zneškodněn Rasulovými kumpány, kteří ho mají v úmyslu zabít. Nakonec ho zachrání jedenáctiletá superhrdinka Zabijačka, která útočníky zabije. Zabijačka potom odejde spolu se svým otcem Taťuldou. Oba věří, že Nářez má potenciál, ale varují ho, aby byl opatrnější, a řeknou mu o způsobu, jak je může kontaktovat, když bude potřebovat.
Taťulda je Damon Macready, policista, který byl neprávem místním kriminálním bossem Frankem D'Amicem obviněn z toho, že je drogový dealer. Zatímco byl Damon ve vězení, jeho manželka porodila dceru Mindy. Po propuštění se Damon Mindy ujal (do té doby ji opatroval Damonův bývalý kolega od policie seržant Marcus Williams) a začal ji trénovat v boji proti zločinu. Mindy získala přezdívku Zabijačka a Damon se začal nazývat Taťulda. Williams s Damonovými metodami nesouhlasí, ale rozhodl se nezasahovat.
D'Amico se domnívá, že Nářez je zodpovědný za škody, které utrpěla jeho organizace, a tak přikáže svým mužům, aby ho zničili. Jeho syn Chris ale doporučuje jiný postup. Chris si vytvoří rovněž identitu superhrdiny. Pod jménem Zuřivec se spřátelí s Nářezem a má jej vlákat do pasti. Past ale odstraní Taťulda, který zabije D'Amicovy muže a podpálí budovu, kde čekali, ještě před příjezdem Nářeze a Zuřivce. Po útěku z hořící budovy se Dave rozhodne, že skončí s kariérou Nářeze. Celou pravdu potom přizná Katie, ta mu odpustí a stane se jeho přítelkyní.
O týden později Dave najde několik zpráv od Zuřivce, který chce, aby se sešli. Dave řekne Katie, že se musí ještě jednou naposledy převléct za Nářeze, aby se mohl sejít se Zuřivcem. Schůzka je lest navržená tak, aby Nářez odhalil Taťuldu. Nářez neúmyslně dovede D'Amicovy muže na jedno z bezpečných míst Macreadyových. Tam jsou Nářez a Taťulda uneseni a Zabijačka zřejmě zabita. D'Amico chce Nářeze a Taťuldu popravit v přímém internetovém přenosu tak, aby to viděli miliony diváků. Mezi nimi jsou i Katie a Williams, ani jeden z nich nemůže zasáhnout. Dorazí ale přeživší Zabijačka a všechny gangstery zabije. Během boje ale jeden z nich podpálí Taťuldu. Než podlehne svým zraněním, stihne se s ním Zabijačka rozloučit. Nářez se snaží Zabijačku přesvědčit, aby přestala se svým nebezpečným životním stylem, ale ta má v úmyslu dokončit, co začal její otec a Nářez neochotně souhlasí s tím, že jí pomůže.
Během útoku na D'Amicovo ředitelství Zabijačka zastřelí většinu zbylých D'Amicových mužů, ale náhle jí dojdou náboje a je zajata. Pak ale dorazí s pomocí raketového batohu vybaveného Gatlingovým kulometem Nářez a zbývající gangstery postřílí. Oba se potom vydají za D'Amicem a jeho synem. Nářez bojuje se Zuřivcem, ale navzájem se porazí. Zabijačka se postaví D'Amicovi, ale je nakonec poražena. Když se D'Amico chystá se Zabijačkou skoncovat, dorazí Nářez s raketometem, vystřelí D'Amica z okna a ten pak ve vzduchu vybuchne. Zuřivec se probere akorát ve chvíli, kdy Nářez a Zabijačka na unikají s pomocí raketového batohu a není schopen je zastavit.
Mindy a Dave se rozhodnou skoncovat se životy superhrdinů a žít normální život. Mindy znovu žije s Marcusem Williamsem a nastoupí do Daveovy školy. Ačkoli Dave se svou kariérou skončil, objevila se nová "generace" superhrdinů a město je díky tomu bezpečnější. Zuřivec je zobrazen s novou maskou a říká: "Jak řekl jeden velikán: 'Tančil jsi s ďáblem při měsíčku.'" (v originále: "Wait till they get a load of me", což je narážka na Jokera v podání Jacka Nicholsona ve filmu Batman).
Film sklidil převážně pozitivní reakce kritiky. Server Rotten Tomatoes hodnotí snímek 76% na základě 232 recenzí. Server Metacritic dává filmu skóre 66 ze 100 na základě 38 recenzí. Uživatelé ČSFD film hodnotí průměrně 83%.Mnoha kritikům se ale nelíbilo zobrazení násilí ve filmu, kdy jedenáctileté děvče zavraždí mnoho gangsterů a nakonec je samo téměř zabito dospělým mužem. Filmový kritik Roger Ebert si myslí, že film glorifikuje násilí, zvláště násilí páchané dětmi. Napsal: "Když děti ve věku publika domácích kopií tohoto filmu každý den jeden po druhém střílejí, tento druh (filmu) přestane být zábavným."
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kick-Ass (film) na anglické Wikipedii.
Oficiální web filmu
Kick-Ass v Česko-Slovenské filmové databázi
Kick-Ass v Internet Movie Database (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Mürzzuschlag?
<<<ASSISTANT>>>: Mürzzuschlag je město v severovýchodním Štýrsku. Je bývalým sídlem stejnojmenného okresu, nyní součást okresu Bruck-Mürzzuschlag. Žije zde přibližně 8 200 obyvatel.
Město získalo v roce 1854 železniční spojení postavením náročné horské železnice Semmeringbahn.
Město tvoří osm místních částí (v závorce uveden počet obyvatel k 31. říjnu 2011):
Auersbach (39)
Edlach (161)
Hönigsberg (1826)
Kohleben (41)
Lambach (126)
Mürzzuschlag (6230)
Pernreit (92)
Schöneben (178)
Městská rada má 25 členů.
1960–1983 Franz Kotrba (SPÖ)
1983–1987 Winfried Seidinger (SPÖ)
1987–1997 Franz Steinhuber (SPÖ)
1997–2007 Walter Kranner (SPÖ)
seit 2007 Karl Rudischer (SPÖ)
Elfriede Jelineková (* 1946), spisovatelka
Viktor Kaplan (1876–1934), konstruktér, vynálezce vodní turbíny s nastavitelnými oběžnými lopatkami
Josef Zeilbauer (* 1952), atlet, desetibojař
Helmut Brenner (* 1957), muzikolog
Josef Pommer (1845–1918), politik, pedagog a sběratel lidových písní
Arusha, Tanzanie
Blansko, Česko
Chillán, Chile
Fotografie města |
<<<HUMAN>>>: Chevannes (Essonne)?
<<<ASSISTANT>>>: Chevannes je francouzská obec v departementu Essonne v regionu Île-de-France. Leží 36 kilometrů jihovýchodně od Paříže.
Původně se sídlo jmenovalo latinsky Cabanacum a galořímsky Chabannes. V roce 1793 vznikla obec pod současným názvem.
Sousední obce: Fontenay-le-Vicomte, Mennecy, Le Coudray-Montceaux, Ballancourt-sur-Essonne, Auvernaux a Champcueil.
kostel sv. Symforiána ze 13. století
akvadukt
Počet obyvatel
Obec má dvě základní školy.
Pierre Julitte, zpěvák a herec
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chevannes (Essonne) na francouzské Wikipedii.
Seznam obcí v departementu Essonne |
<<<HUMAN>>>: Miroslav Krása?
<<<ASSISTANT>>>: Miroslav Krása (* 2. února 1952, Prunéřov) je bývalý český hokejista, brankář.
V lize hrál za TJ SONP/Poldi SONP Kladno a během vojenské služby za Duklu Jihlava, se kterou získal první ligový titul. S Kladnem získal dalších 5 mistrovských titulů a stal se vítězem PMEZ. Na Mistrovství Evropy juniorů v ledním hokeji 1971 získal bronzovou medaili za 3. místo. Za reprezentaci Československa nastoupil v 6 utkáních. V lize nastoupil ve 325 utkáních, celkem za Kladno odehrál přes 500 utkání.
Miroslav Krása – statistiky na Eliteprospects.com (anglicky)
Legendární gólman Krása slaví šedesátiny Archivováno 7. 2. 2019 na Wayback Machine.
Historie světových hokejových turnajů a zlínského hokeje
Před třiceti lety vybojovalo Kladno poslední titul |
<<<HUMAN>>>: Liou Chaj-su?
<<<ASSISTANT>>>: Liou Chaj-su (刘海粟, pchin-jinem Liú Hǎisù, 16. března 1896 – 7. srpna 1994 Šanghaj) byl čínský malíř a výtvarný pedagog.
Studoval v Šanghaji, kde se seznámil se západní malbou, kterou pak ve svém díle propojoval s čínskými vlivy. V Šanghaji později spoluzakládal tamní uměleckou akademii, kde byl pak i profesorem. Některé jeho inovace, inspirované Západem, zejména malování aktů podle nahých modelů, vyvolaly kontroverze a vynesly mu označení „zrádce“ čínské tradice. V letech 1927 až 1937 byl nucen odejít do exilu do Japonska. |
<<<HUMAN>>>: Jonathan Moore?
<<<ASSISTANT>>>: Jonathan Moore (1977 Stanford, Kalifornie) je americký spisovatel, autor thrillerů a detektivních románů. Jeho knihy byly přeloženy do 12 jazyků, byl nominován na Edgarovu cenu a Hammettovu cenu.
Žije a pracuje na Havaji, je advokátem havajské firmy Kobayashi, Sugita & Goda v Honolulu. Před dokončením právnické fakulty v New Orleans žil na Tchaj-wanu, kde vlastnil restauraci. Organizoval výlety na divokých raftech po Rio Grande a pracoval jako vyšetřovatel obhájce v trestním řízení ve Washingtonu, DC. Byl také učitelem angličtiny, poradcem v táboře v divočině pro mladistvé delikventy a autorem učebnic.
Publikovat začal v roce 2013 knihou Redheads, za kterou byl v kategorii Vynikající počin nominován na cenu Brama Stokera. Postupně napsal knihy Close Reach (2014), The Poison Artist (2016), The Dark Room (2017), The Night Market (2018), Blood Relations (2019). Za knihu Blood Relations byl nominován na Edgarovu cenu a Hammettovu cenu.
Redheads, 2013
Close Reach, 2014
The Poison Artist, 2016
The Dark Room, 2017, v češtině Temná komora, 2017
The Night Market, 2018, v češtině Noční trh, 2021
Blood Relations, 2019
Rozhovor
Přehled díla
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jonathan Moore |
<<<HUMAN>>>: Dikasterium pro službu integrálnímu lidskému rozvoji?
<<<ASSISTANT>>>: Dikasterium pro službu integrálnímu lidskému rozvoji (it. Dicastero per il servizio dello sviluppo umano integrale) založil papež František dne 17. srpna 2016 s tím, že nový úřad vstoupí v život k 1. lednu 2017. Současně byly vydány ad stanovy nového dikasteria. Do čela nového úřadu byl dne 1. 1. 2022 jmenován kardinál Michael Czerny, dosavadní prezident Papežské rady „Justitia et pax“ .
V důsledku zřízení nového dikasteria byly k 1. lednu 2017 zrušeny čtyři papežské rady:
Papežská rada „Justitia et pax“
Papežská rada „Cor Unum“
Papežská rada pro pastoraci migrantů a lidí mimo domov
Papežská rada pro pastoraci zdravotníků.Jejich kompetence a funkce připadly novému dikasteriu, do nějž byly včleněny. Tím byly také abrogovány čl. 142-153 apoštolské konstituce Pastor Bonus.
Jmenování v souvislosti s vytvořením nového dikasteria |
<<<HUMAN>>>: Honda Varadero 125?
<<<ASSISTANT>>>: Honda XL125V Varadero je motocykl japonské firmy Honda, které dostaly jméno podle kubánské pláže Varadero.
Motocykl „první generace“ se vyráběl od roku 2001 do roku 2006. Byl vybaven dvouválcovým motorem do V 90° o obsahu 125 ccm o rozvodu OHC se dvěma ventily na válec, plněn byl dvojicí karburátorů značky keihin a dosahoval výkonu 11 kW při 11 000 otáčkách za minutu který dokázal motocykl ve spojení s pětistupňovou převodovkou a sekundárním převodem 14/44 dostat až za hranici udávaných 110 km/h, zkušenosti některých uživatelů odkazují na rychlost 120 až 130 km/h. Od roku 2007 se již vyráběla druhá generace která dostala pár úprav co se designu týče a motor dostal vstřikování které lépe hospodaří s palivem ale ukázalo se že motocykl přišel o kroutivý moment a oproti verzi s karburátorem je motocykl méně dynamičtější.
Rám: dvojitý ocelový
Suchá hmotnost: 149 kg
Pohotovostní hmotnost: 167 kg
Maximální rychlost: 110 km/h (nebo omezená na 80 km/h – motocykly pocházející ze SRN)
Spotřeba paliva: 3,8 l/100 km
Motorkari.cz
Stránky výrobce |
<<<HUMAN>>>: Adilábád?
<<<ASSISTANT>>>: Adilábád (telugsky ఆదిలాబాదు, urdsky عادل آباد, hindsky आदिलाबाद) je město v Telangáně, jednom ze svazových států Indie. K roku 2011 v něm žilo přes 117 tisíc lidí.
Adilábád je správním střediskem stejnojmenného okresu, který je nejsevernějším okresem Telangány a na severu hraničí se sousedící Maháráštrou.
Jméno města je odvozeno od Adil Šáh, což byla v letech 1490–1686 ší'itská dynastie vládnoucí ve zdejším Bídžápurském sultanátu. Konkrétním panovníkem, po kterém bylo město pojmenováno, byl Mohamed Adil Šáh vládnoucí v letech 1627–1656.
Přestože je úředním jazykem telugština, značná část obyvatelstva, převážně ti vyznávající islám, mluví především urdsky. Ve městě je také menšina mluvící maráthsky. Kromě islámu je nejvýznamněji zastoupeným náboženstvím hinduismus.
Adilábád je správním střediskem katolické eparchie adilábádské.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Adilabad na německé Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Zdeněk Hrubý (zvukař)?
<<<ASSISTANT>>>: Zdeněk Hrubý (* 7. května 1939 Praha, Protektorát Čechy a Morava) je mistr zvuku a vysokoškolský pedagog FAMU , který se spolupodílel na vzniku českého televizního dabingu.
Vystudoval Střední průmyslovou školu sdělovací techniky (1954–1957) a České vysoké učení technické (1962–1968). Od roku 1957 do roku 2019 působil v Československé a později České televizi nejdříve jako televizní přenosový technik a od roku 1961 jako mistr zvuku. V šedesátých a sedmdesátých letech se v Československé televizi podílel na dabingu oceňovaných televizních seriálů (Sága rodu Forsytů, Já, Claudius...) a na zavádění nových dabingových technik (bezsmyčkový dabing...). Od roku 1992 do roku 2019 působil jako zvukař televizního dabingu v České televizi a v soukromých dabingových studiích. Spolupracoval s předními českými dabingovými režiséry zejména s Olgou Walló, Zdeňkem Coufalem, Blankou Novákovou, Miroslavem Kratochvílem a Zdeňkem Štěpánem. Od roku 1983 externě působil na FAMU a v letech 1995 až 2005 zde na katedře zvukové tvorby přednášel předmět Televizní dabing. V roce 2002 byl oceněn Cenou Františka Filipovského za celoživotní mimořádnou dabingovou tvorbu."...estetické působení zvukového dabingového díla ovlivňují zejména herci a režisér, úkolem zvukaře je tuto estetickou hodnotu podpořit vytvořením adekvátního zvukového obrazu a ne ji degradovat jeho nevěrohodností...při natáčení televizního dabingu často panuje tíseň a nervozita a pak je na zvukaři, aby jak říkají kolegové ze Supraphonu: "nepřipustil vznik nepřátelství mezi studiem a režií"
Během své více než půl století trvající kariéry mistra zvuku se podílel na českém dabingu několika set filmů a hraných i animovaných seriálů. Například:
Kleopatra
Půlnoční kovboj
Ginger a Fred
Spartakus
Maverick
Profesionálové
Goro, bílý pes
Červený trpaslík
Včelka Mája
Šmoulové
Willy Fog
Kojak
a mnoho dalších |
<<<HUMAN>>>: Beyond Belief (hudební skupina)?
<<<ASSISTANT>>>: Beyond Belief (v překladu k neuvěření) byla nizozemská metalová kapela založená roku 1986 v nizozemském městě Kampen kytaristou a zpěvákem A.J. van Drenthem a baskytaristou Artino Sellesem.
Hrála mix doom metalu a death metalu. V roce 2012 se rozpadla.
První studiové album se jmenuje Towards the Diabolical Experiment a vyšlo v roce 1993.
Remind the Skull (1991)
Stranded (1992)
Towards the Diabolical Experiment (1993)
Rave the Abyss (1995)
Dawn (2003)
Beyond Belief v databázi Encyclopaedia Metallum (anglicky)
Beyond Belief, Discogs.com (anglicky)
Beyond Belief, Last.fm (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Rovnoramenný lichoběžník?
<<<ASSISTANT>>>: Rovnoramenný lichoběžník je čtyřúhelník, jehož dvě protější strany (základny) jsou rovnoběžné a zbývající dvě protější strany jsou různoběžné a stejně dlouhé. Je osově souměrný podle spojnice středů svých základen, takže úhly při každé z jeho základen jsou shodné. Žádný z jeho vnitřních úhlů není pravý (jinak by šlo o obdélník). Jeho úhlopříčky jsou stejně dlouhé.
Lichoběžník |
<<<HUMAN>>>: Jaroslav Pechman?
<<<ASSISTANT>>>: Jaroslav Pechman (1. května 1900 Radobyčice – 5. října 1942 Praha) byl za Protektorátu Čechy a Morava starostou pražské sokolské jednoty v Michli. Spolu se svojí manželkou Marií Pechmanovou a synem Jaroslavem Pechmanem mladším byl příslušníkem radikální sokolské odbojové skupiny Říjen, která byla fundamentální složkou sokolské protiněmecké ilegální organizace Jindra. Rodina Pechmanových patřila mezi nejbližší podporovatele operace Anthropoid a rozhodujícím způsobem pomohla československým parašutistům splnit jejich úkol.
Jaroslav Pechman se narodil 1. května 1900 v Radobyčicích (dnes součást města Plzeň). V roce 1919, když dokončil svoje vzdělávání, se přestěhoval do Prahy. Tady vykonával funkci poštovního asistenta u Československé státní pošty. S Marií Bohuslavovou původem z Kosmonos se Jaroslav oženil v roce 1923. Marie se hlásila k českobratrské církvi evangelické a byla ženou v domácnosti. Pechmanovi bydleli v pražské Michli v Hanusově ulici 1025/9. Syn manželů Pechmanových Jaroslav se narodil 1. května 1925, po skončení základního školního vzdělání pokračoval ve studiu na Českoslovanské akademii obchodní v Resslově ulici a byl českobratrského vyznání. Milena Pechmanová – dcera manželů Pechmanových – přišla na svět 6. prosince 1929. V roce 1942 studovala ve Svatoslavově ulici v pražských Nuslích na Hlavní dívčí škole ve třídě III. A.
Rodina Pechmanových byla svázána se sokolskou organizací v Praze–Michli. Jaroslav Pechman tam posléze zastával funkci starosty a byl to právě on, kdo měl (krom jiných činovníků) v roce 1937 zásadní podíl na zahájení, výstavbě a dokončení tamní nové sokolovny.Sokolové na vrchu Bohdalec zřídili (ještě před rokem 1937) cvičiště a Jaroslav Pechman zajistil pro michelskou organizaci koupi pozemků pod tímto cvičištěm. Spolu s tehdejším náčelníkem jednoty Miroslavem Hvězdou zavedl Pechman do průpravy sokolů i branné prvky jako reakci na zostřující se mezinárodní situaci.Během první republiky v Československu se sokolské jednoty působící ve vnitrozemí snažily podporovat sokolské organizace v příhraničních regionech republiky, protože tyto trpěly především nízkou českou členskou základnou. Nejinak tomu bylo i v případě sokolské jednoty v Praze–Michli, která působila od roku 1921 jako „podporovatelka“ sokola v Hájích u Duchcova. Řídící učitel Jan Zelenka-Hajský v roce 1925 odešel učit do nové české školy v Háji u Duchcova, kterou předtím ve svém volném čase pomáhal stavět. Kolem roku 1927 se stal starostou místního Sokola. Háj u Duchcova pravidelně navštěvoval „služebně“ od roku 1926 i Jaroslav Pechman, který se tam zúčastňoval valných hromad jednoty, byl tam přítomen i v letech 1928 a 1929 při slavnostním otevírání prozatímní a poté i nově zbudované místní sokolovny. A byl to Jaroslav Pechman, kdo dovezl v roce 1935 z Michle do Hájů nový slavnostní sokolský prapor včetně skříně na jeho uskladnění, 10 slavnostních krojů a pamětní knihy. V Háji u Duchcova setrval Jan Zelenka-Hajský až do roku 1938, kdy obec připadla nacistickému Německu v důsledku mnichovské dohody; s rodinou pak uprchl zpět do Prahy. Přátelství obou sokolských činovníků navázané v Hájích u Duchcova pak logicky pokračovalo a vyústilo za protektorátu ve spolupráci v pražském sokolském protiněmeckém odboji.
Po nastolení protektorátu (po 15. březnu 1939) se na konci jara 1939 začalo o vrcholné sokolské funkcionáře intenzivně zajímat gestapo a to poté, co prokazatelně zjistilo, že řada členů Sokola je zapojena do domácího protiněmeckého odboje a že vojenské velení ilegální organizace Obrana národa se Sokolem počítá jako se svou zálohou pro období plánovaného převratu. Dne 1. září 1939 Karl Hermann Frank odstartoval (pod krycím názvem „Aktion Albrecht der Erste“) preventivní zatýkání představitelů českého veřejného života a sokolských žup a jednot (2 000 osob). Činnost svazu, žup, jednot i připojených spolků zakázal následně říšský protektor Konstantin von Neurath přípisem z 12. dubna 1941. V noci ze 7. na 8. říjen 1941 odstartoval Reinhard Heydrich „Akci Sokol“ namířenou proti vysokým sokolským funkcionářům, župním tělovýchovným a okresním činitelům. Celkem bylo zatčeno kolem 1 500 sokolů, z nichž velká většina putovala rovnou do Malé pevnosti v Terezíně a potom do koncentračního tábora v Osvětimi. Akci završil Reinhard Heydrich dne 11. října 1941 úředním rozpuštěním spolku „Česká obec sokolská“ se sídlem v Praze.
Po okupaci Čech a Moravy Němci, ještě za existence sokolské organizace, vznikla ilegální paralelní struktura nazývaná Obec sokolská v odboji (OSVO) spolupracující s Obranou národa (ON) a později i s Politickým ústředím (PÚ). OSVO vyvíjela především zpravodajskou, ale i propagandistickou a sabotážní činnost. Rozbití první garnitury vedení OSVO na přelomu let 1939 / 1940 bylo kompenzováno nástupem druhé garnitury, která v Čechách více spolupracovala s ON a na Moravě pak s Petičním výborem Věrni zůstaneme (PVVZ). V srpnu 1941 se OSVO úžeji propojila s PVVZ čímž vznikla rozsáhlá ilegální odbojová protiněmecká struktura.
Po zákazu sokola (11. října 1941) začal Ladislav Vaněk budovat nástupnickou sokolskou organizaci nazývanou „Jindra“ (nebo Jindra-Vaněk), která navazovala na Němci rozbitou OSVO. „Jindra“ volně sdružovala menší odbojové organizace, důsledně konspirovala (šifrování, krycí adresy, zpravodajské přepážky, apod.) a navazovala spolupráci s paravýsadky, kterým poskytovala podporu.
V rámci „Jindry“ založili (v bytě u Pechmanů) na podzim 1941 Jaroslav Pechman a Jan Zelenka-Hajský radikální sokolskou odbojovou organizaci (frakci) zvanou „Říjen“, určenou pro sabotážní a diverzní akce. Toto zacílení nakonec dovedlo členy Října i k přípravám atentátu na R. Heydricha a aktivní podpoře výsadkářů skupiny Anthropoid.Kromě Jaroslava Pechmana a Jana Zelenky-Hajského do Října patřili i Oldřich Frolík, Václav Novák, František Hejl, Karel Pavlík, Antonín Oktábec a František Pecháček. Konspirační schůzky těchto odbojářů se konaly někdy i v bytě u Pechmanů a Jaroslav Pechman při nich jistil ostatní odbojáře pomocí zbraně uschované v pouzdře na housle.
Po příchodu parašutistů ze skupiny Anthropoid do Prahy v lednu 1942 se Pechman a ostatní členové Října (i jejich rodinní příslušníci) aktivně zapojili do jejich podpory. Parašutistům opatřovali ilegální ubytování, zajišťovali jim prádlo, sháněli jídlo, opatřovali falešné legitimace a fingované pracovní knížky.
Odbojáři dokonce získali i nějaké zbraně. Ty zakopal Jaroslav Pechman na zahradě jejich domu v Michli. Parašutisté je sice nepoužili, ale ve dnech Pražského květnového povstání byly z úkrytu vyzvednuty a našli svoje použití v rukou povstalců..
Z účtu místní sokolské jednoty v Michli se podařilo Pechmanovi získat pro parašutisty i 100 tisíc Kč. (Jako starosta sokolské jednoty dal k vyvedení finanční částky osobní příkaz.) Jan Kubiš si do michelské záložny chodil tyto peníze postupně dle potřeby parašutistů osobně vybírat.
V letech 1941 / 1942 zastával Pechman funkci vrchního tajemníka Ředitelství pošt. Z této pozice určil michelskou sokolovnu coby sklad poštovních cenin, čímž budovu uchránil před zabavením německou brannou mocí.
A byl to Jaroslav Pechman, komu se podařilo napojit parašutisty na plzeňské odbojáře, resp. na starostu Radobyčic Karla Baxu.
Pechmanovu zatčení předcházelo zatčení jiného odbojáře, podporovatele parašitistů a člena frakce Říjen – Oldřicha Frolíka. To se odehrálo 23. září 1942 na ulici, kam byl Frolík lstivě vylákán konfidentem gestapa Jaroslavem Panenkou (* 1. února 1908 – 22. října 1948) a kde nakonec podlehl neskutečné přesile osmi mužů ze zatýkacího komanda.
Tato skutečnost zvýšila Pechmanovu ostražitost takže své zatčení logicky očekával v řádu následujících dní a pro tento případ měl připravenu želatinovou ampulku s cyankáli. Byl zatčen v pondělí 5. října 1942 na svém pracovišti na ředitelství pošt v Holečkově ulici na pražském Smíchově. Rozkousnutá ampulka s kyanidem draselným, kterou v nestřeženém okamžiku pozřel, jej spolehlivě otrávila, takže gestapo dovezlo do Petschkově paláce jen jeho umírající tělo. Tělesné ostatky Jaroslava Pechmana byly pohřbeny do anonymního (neoznačeného) šachtového hrobu u severní zdi Ďáblického hřbitova v Praze.Dne 5. října 1942 byla doma zatčena i jeho manželka Marie a ve škole syn Jaroslav. Oba byli vyslýcháni, vězněni v Malé pevnosti v Terezíně a v nepřítomnosti odsouzeni stanným soudem k trestu smrti, který byl vykonán v koncentračním táboře Mauthausen dne 26. ledna 1943. Třináctiletá dcera Milena Pechmanová byl zatčena 7. října 1942 a po svém zatčení byla vězněna ve speciální věznici gestapa (dětský domov s tvrdým režimem) v Praze na zámečku na Jenerálce. Spolu s dalšími dětmi odbojářů a podporovatelů parašutistů prošla internačním táborem ve Svatobořicích a pracovním táborem v Plané nad Lužnicí, kde se v květnu 1945 dočkala konce druhé světové války.
S Pechmanovými bydlel ve spojeném bytě na jednom patře (na adrese Hanusova 1025/9, 140 00 Praha 4 - Michle) ještě strýc (manžel sestry) Marie Pechmanové Václav Pokorný. Václav Pokorný se narodil 5. srpna 1875 v Kosmonosech a za protektorátu byl poštovním pokladníkem. Ačkoliv o odbojových aktivitách svojí sestry Marie Pechmanové ani o protiněmecké činnosti svého švagra Jaroslava Pechmana nic nevěděl, byl současně s příslušníky rodiny Pechmanových dne 5. října 1942 rovněž zatčen. Jeho zatčení zdůvodnil kriminální komisař gestapa (z pražského oddělení II.G) SS-Hautpsturmführer Heinz Jantur (Hans Jentur) tím, že v případě Václava Pokorného šlo o „zastírání důkazů“. Pokorný byl z malé pevnosti v Terezíně deportován 15. ledna 1943 do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl 26. ledna 1943 v 16.51 hodin zavražděn výstřelem do týla.
Někteří ze členů radikální organizece Říjen
Ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda udělil 3. srpna 1946 kapitánu v záloze Jaroslavu Pechmanovi, jeho manželce Marii Pechmanové a jejich synovi Jaroslavu Pechmanovi mladšímu československý válečný kříž.
Jeho jméno (Pechmann Jaroslav *1.5.1900) i jméno jeho manželky (Pechmannová Marie *6.4.1902) jsou uvedena na pomníku při pravoslavném chrámu svatého Cyrila a Metoděje (adresa: Praha 2, Resslova 9a). Pomník byl odhalen 26. ledna 2011 a je součástí Národního památníku obětí heydrichiády.
Na vnější fasádě domu na adrese Hanusova 1025/9, 140 00 Praha 4 - Michle se nachází pamětní deska věnovaná rodině Pechmanových. Na desce je nápis: JAROSLAV PECHMAN, STAROSTA SOKOLA MICHLE I. / S CHOTÍ MARIÍ, SYNEM JAROSLAVEM / A VÁCLAV POKORNÝ / OBĚTOVALI SVÉ ŽIVOTY / ZA VLAST. / V PRAZE 5.X.1942 V MAUTHAUSENU 26.1.1943 / TĚL. JEDNOTA SOKOL MICHLE I. Pamětní deska byla odhalena 5. října 1947 čeleny tělocvičné jednoty Sokol z Michle. Slavnostního odhalení se účastnili zástupci sokolů, legionářů, úřadů státní a místní správy, Československého červeného kříže a 39 sokolů z hudebního souboru.
V Praze 9 byla po rodině Pechmanových pojmenována ulice. (Pechmanových 1031/6, 190 00 Praha 9 - Vysočany, Česko.) Kromě červené tabule se jménem ulice je na sloupu elektrického osvětlení umístěna i modrá vysvětlující tabulka s následujícím textem: Rodina Pechmanových / patřila mezi nejbližší podporovatele operace ANTHROPOID. // Marie Pechmanová (*6.4.1902) s manželem Jaroslavem Pechmanem (*1.5.1900) / a synem Jaroslavem Pechmanem (*1.5.1925) byli příslušníky radikální sokolské / odbojové skupiny Říjen, která rozhodujícím způsobem pomohla příslušníkům / výsadku splnit úkol. Jaroslav Pechman, bývalý starosta Sokola Michle, / při zatýkání gestapem 5.10.1942 požil jed, jeho manželka a syn byli Němci / zavražděni 26.1.1943 v KT Mauthausen.
Jména manželů Marie a Jaroslava Pechmanových i jejich syna Jaroslava Pechmana mladšího je uvedeno i na pamětní desce umístěné na budově Sokola Michle v Praze na adrese: Pod Stárkou 36/4, 140 00 Praha 4 - Michle (německy: Starkagrund). Na desce je nápis: 1939 - 1945 // POLOŽILI JSME ŽIVOTY, / ABYSTE V LÁSCE A BRATRSTVÍ ŽILI // následuje výčet jmen .... / PECHMAN JAROSLAV / PECHMAN JAROSLAV ML / PECHMANOVÁ MARIE / následuje výčet jmen ... // ČEST VÁM, HRDINOVÉ! / TĚLOCVIČNÁ JEDNOTA SOKOL PRAHA-MICHLE I
Památce Marie Pechmanové a jejímu synovi Jaroslavu Pechmanovi mladšímu (ale i dalším odbojářům z řad sokolů) je věnována pamětní deska na zdi v koncentračním táboře Mauthausen (Rakousko) s následujícím textem: „Mrtví, živí nezrození dosud, v bratrství vroucím neseme svůj osud - příslušníkům Sokola, kteří v tomto táboře za své národní přesvědčení, a za věrnost sokolským ideálům trpěli a obětovali své životy. Vašemu odkazu věrni zůstaneme: Ústředí Československého Sokolstva v zahraničí“.
Oběti heydrichiády
Josef Kalfus
Jan Zelenka-Hajský
Bedřich Kubice
Jan Sonnevend
Marie Pechmanová
František Hejl |
<<<HUMAN>>>: Jan Orgoník?
<<<ASSISTANT>>>: Jan Orgoník (* 21. října 1964) je bývalý český fotbalista, obránce.
Hrál za Spartu Praha, na vojně za VTJ Tábor, vrátil se do Sparty a potom odešel do TJ JZD Slušovice. I když se nikdy trvale neprosadil do základní sestavy, získal se Spartou třikrát mistrovský titul. V Poháru mistrů evropských zemí nastoupil ve 2 utkáních. V československé lize nastoupil ve 34 utkáních a dal 1 gól.
Worldfootball.net
Player History |
<<<HUMAN>>>: Šimon Roháček?
<<<ASSISTANT>>>: Šimon Roháček (10. září 1873 Stará Turá — 24. února 1934 Bratislava) byl slovenský a československý podnikatel, tiskař, typograf, publicista, politik a senátor Národního shromáždění ČSR za Slovenskou národní a rolnickou stranu, respektive za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu (agrárníky), se kterou Slovenská národní a rolnická strana později během volebního období splynula.
V letech 1879–1883 navštěvoval školu v rodné obci Stará Turá, pak do roku 1887 studoval české gymnázium v Uherském Hradišti a vyučil se typografem v tiskárně K. Salvy v Ružomberoku. Působil pak jako tiskař v několika podnicích v Praze a později opět na Slovensku. V letech 1900–1932 byl majitelem tiskárny, knihkupectví a obchodu s papírem v Modre. Byl aktivní ve veřejném životě. Jeho tiskárna publikovala jen v období let 1900–1914 okolo 120 titulů, zejména evangelické provenience. Vydával knihy a politické brožury, organizoval ochotnické divadlo. V jeho podniku se tiskla periodika Dennica (1903–1907), Dolnozemský Slovák (1902–1914), Považské noviny (1902–1904), Stráž na Sione (1900–1915), Svetlo (1907–1914), Živý kresťan (1909–1910). Byl členem dozorčí rady Tatra banky. Angažoval se i politicky v Slovenské národní straně a byl jejím jednatelem v Modre. Během první světové války byl pod policejním dozorem a v letech 1914–1915 byl internován.Byl stoupencem česko-slovenské vzájemnosti. Po vzniku Československa se v letech 1918–1919 stal okresním náčelníkem v Modre, v letech 1919–1934 působil jako správce Slovenské tiskárny v Bratislavě. Přispíval do četných periodik.Na počátku 20. let byl členem Slovenské národní a rolnické strany (SNaRS) a v březnu 1920 se uvádělo, že za ni bude kandidovat v parlamentních volbách v roce 1920 do senátu. Byl pak skutečně zvolen, přičemž SNaRS se roku 1922 sloučila do celostátní Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1925. V senátu zasedal do roku 1929. Profesí byl knihtiskařem v Modre.
Šimon Roháček v Národním shromáždění v roce 1920 |
<<<HUMAN>>>: Mořská voda?
<<<ASSISTANT>>>: Slaná voda nebo mořská voda je voda z moře, oceánu nebo slaného jezera, která obsahuje chemické látky způsobující její slanost (salinitu). Slaná voda na Zemi obsahuje množství chemických látek, ale pouze malá část látek je zastoupena výrazněji. Zastoupen je především chlorid sodný, sírany, uhličitany a jiné soli (které všechny dohromady tvoří mořskou sůl), dále plyny jako dusík, kyslík či CO2. Ostatní chemické látky jsou přítomny v minimální koncentraci. Slaná voda má mj. odlišnou hustotu a teplotu tuhnutí než sladká voda.Mořská voda má v pozemských oceánech a mořích průměrnou salinitu kolem 3,5 %. To znamená, že každý kilogram mořské vody obsahuje přibližně 35 gramů rozpuštěné soli. (Většinou, ne vždy, se jedná o ionty chloridu sodného: Na+, Cl−.) Průměrná hustota mořské vody na Zemi je na povrchu oceánu 1,025 g/ml. Taková slaná voda mrzne v průměru až při teplotě −2 °C. Mořská voda má vyšší hustotu než sladká voda – ta dosahuje maximální hustoty 1,000 g/ml při teplotě 4 °C.
Mořská voda by se v žádném případě neměla pít. Hrozí předávkování organismu solí, selhání ledvin a smrt.
Světový oceán také obsahuje různé kovy, přičemž jejich významným zdrojem jsou podmořské hydrotermální prameny. V minulosti byla salinita vyšší.
Mořská voda obsahuje množství iontů, které mají buď kladný, nebo záporný náboj. Nejvíce zastoupeny jsou záporné ionty (anionty) chloru a kladné ionty (kationty) sodíku, které dohromady vytvářejí mořskou sůl, známou jako kuchyňská sůl. Ta tvoří 85 % ze všech rozpuštěných látek v mořské vodě.Teplota tání (bod tuhnutí) mořské vody se vlivem salinity pohybuje kolem −1,8 °C.
Oceán: poslední divočina světa. Přeložil Martin Anděra et al. V Praze: Knižní klub, 2007. 512 s. ISBN 978-80-242-1876-2.
Brakická voda
Mořský led
Odsolování
Sladká voda
Jaké vlastnosti má mořská voda
Rozpustnost plynů ve vodě a některé problémy s ní spojené |
<<<HUMAN>>>: Šebeka?
<<<ASSISTANT>>>: Šebeka byla válečná plachetnice, kterou používali od 16. do 19. století ve Středozemním moři především Arabové a pro svoji rychlost si ji oblíbili také piráti.
Šebeka byla dlouhá kolem 30 metrů a šířka tvořila asi 1/5 délky. Nosnost lodě byla maximálně 100 tun. Nízký a štíhlý trup vycházel ze středomořské galéry. Na přídi čněl dlouhý a ostrý beran, který sloužil jednak k prorážení boků nepřátelských lodí a jednak k uchycení lanoví. Na zádi se stavěla malá kajuta vysunutá výrazně dozadu nad pákové kormidlo.
Šebeka měla tři jednodílné stěžně a na každém z nich byla upevněna jednoduchá trojúhelníková latinská plachta. Při bezvětří a při manévrování v přístavu sloužily k pohonu také dvě řady vesel. Postupným vývojem se vesla přestala používat a na předním stěžni se objevily ráhnové plachty. Děla byla umístěna nejen na bocích, ale i na přídi a na zádi.
Václav Patočka, Válečníci pod plachtami korábů II. Naše vojsko (1993). ISBN 80-206-0269-0
Arabská šebeka |
<<<HUMAN>>>: TJ Baník Zbýšov?
<<<ASSISTANT>>>: Tělovýchovná jednota Baník Zbýšov je moravský fotbalový klub z jihomoravského města Zbýšov, který byl založen 24. září 1932. Největším úspěchem klubu je dvouleté působení ve 3. nejvyšší soutěži (1939/40 a 1940/41), v novodobé historii pak jednoroční účast v Divizi D.
Od sezony 2017/18 hraje Okresní přebor Brno-venkov (8. nejvyšší soutěž).
Zdroj:
1932 – SK Slavoj Zbýšov (Sportovní klub Slavoj Zbýšov)
1949 – JTO Sokol Zbýšov (Jednotná tělovýchovná organisace Sokol Zbýšov)
1953 – DSO Baník Zbýšov (Dobrovolná sportovní organisace Baník Zbýšov)
1957 – TJ Baník Zbýšov (Tělovýchovná jednota Baník Zbýšov)
Roku 1923 byl v rámci Sokola založen Meteor, který však nikdy nebyl začleněn do pravidelných soutěží a v roce 1928 zanikl.24. září 1932 se v restauraci „u Šauerů“ konala ustavující schůze Sportovního klubu Slavoj Zbýšov.Během 60. a 70. let 20. století klub zažíval jedno z nejlepších období ve své historii, ještě v 80. letech byl pravidelným účastníkem nejvyšší jihomoravské soutěže. Vrchol klubu přišel s reorganizací nižších soutěží po sezoně 1990/91, kdy se v jednom ročníku (1991/92) účastnil Divize D (4. nejvyšší soutěž). Poté, co na konci sezony 1995/96 sestoupil z nejvyšší župní soutěže, se během 6 sezon propadl až do Okresního přeboru. V sezoně 2010/11 se vrátil do Přeboru Jihomoravského kraje, nedlouho poté však následovala další série sestupů, která na konci sezony 2014/15 znamenala po 13 letech návrat do Okresního přeboru Brna-venkov.
Zdroje: V roce 1932 se začalo budovat hřiště „Na Anenské“, které bylo na pozemku DTJ (Dělnické tělocvičné jednoty). Roku 1937 vypršela Slavoji smlouva o pronájmu hřiště a oddíl začal budovat nové na místě bývalé cihelny, také „Na Anenské“, které již bylo hodno mistrovských utkání. Po druhé světové válce došlo k rozvoji města a hřiště přestalo vyhovovat.Rokem 1952 začala výstavba nového sportoviště s fotbalovým hřištěm „Na Lužích“ (105x75 metrů), které bylo slavnostně otevřeno v neděli 12. září 1954 v rámci krajské Spartakiády. Na tomto hřišti se hraje dosud.
František Moos (4. února 1919 Zbýšov – 9. srpna 2002 tamtéž) – Zbýšovský rodák odešel v roce 1941 do brněnských Žabovřesk, kde pravidelně nastupoval v Moravsko-Slezské divizi (2. nejvyšší soutěž). V roce 1948 přestoupil do Zbrojovky Židenice, kde si zahrál nejvyšší soutěž. V sezonách 1948 (11/1) a 1949 (20/7) zasáhl do 31 utkání, v nichž vstřelil 8 branek. Roku 1950 se vrátil do Zbýšova, kde se spolu s Josefem Svobodou značnou měrou zasloužili o postup tehdejšího Sokola do vyšší třídy.
Josef Svoboda (11. března 1920 Zbýšov – 23. února 2003 tamtéž) – V roce 1941 odešel společně s Františkem Moosem do Žabovřesk, kde však roku 1946 zanechal kopané a cele se věnoval vysokoškolskému studiu, které také úspěšně absolvoval. Poté se vrátil do Zbýšova a působil v klubu až do konce života. Na hřišti upoutával nejen svým fotbalovým umem, ale i svým chováním a gentlemanským vystupováním. Nikdy nebyl vyloučen.
Jiří Klement (* 1. března 1948 Zbýšov – 16. prosince 2015) – Byl čtyřnásobným reprezentantem Československa a autorem 72 prvoligových branek. Desetkrát nastoupil v evropských pohárech, vstřelil 5 branek. Odchovanec slavné éry Miroslava Vespalce nejstaršího byl obrovským talentem, jehož síla tkvěla v rychlých únicích, tvrdé a přesné střelbě. Už v 17 letech nastupoval za muže Baníku Zbýšov a pravidelně střílel branky v krajských soutěžích. Zde si ho všimli skauti z Baníku Ostrava, kam také k 1. červenci 1968 přestoupil. V sezoně 1975/76 získal s Ostravou domácí titul, od jara 1976 však už hrál za Spartu Praha.
Libor Baláž (18. ledna 1977 Brno) – Zbýšovský odchovanec přestoupil v roce 1992 do dorostu KPS Brno. Roku 1993 se vrátil do Zbýšova a jako šestnáctiletý začal pravidelně nastupovat za „A“ mužstvo (jeho spoluhráčem byl mj. Karel Maca), v sezoně 1993/94 byl se 6 brankami 3. nejlepším střelcem mužstva. Nejvyšší soutěž hrál postupně za Bohemians (debutoval 20. srpna 2000 na hřišti Drnovic, první branku vstřelil ve svém 4. startu 14. října 2000 doma Spartě), Zbrojovku, České Budějovice a opět v Brně. V rodném městě vstřelil 10. května 2008 Liberci svůj poslední prvoligový gól (ve svém 137. prvoligovém utkání), poslední prvoligový start si připsal na půdě téhož soupeře 29. listopadu 2008. Odehrál celkem 148 prvoligových utkání, v nichž vsítil 13 branek.
Zdroj: Legenda: Z – zápasy, V – výhry, R – remízy, P – porážky, VG – vstřelené góly, OG – obdržené góly, +/− – rozdíl skóre, B – body, červené podbarvení – sestup, zelené podbarvení – postup, fialové podbarvení – reogranizace, změna skupiny či soutěže
Poznámky:
1959/60: Po sezoně proběhla reorganizace nižších soutěží.
1964/65: Po sezoně proběhla reorganizace nižších soutěží.
1968/69: Po sezone proběhla celková reorganizace soutěží.
1969/70: V této sezoně byl zkoušen (a po sezoně zrušen) tento systém bodování – za vítězství rozdílem dvou a více branek se vítězi udělovaly 3 body, za vítězství o jednu branku 2 body, za bezbrankovou remízu nezískal bod ani jeden ze soupeřů, při jakékoli jiné remíze si soupeři rozdělili po bodu.
1971/72: Po sezoně proběhla reorganizace krajských soutěží (župy → kraje).
1976/77: Po sezoně proběhla celková reorganizace nižších soutěží.
1980/81: Po sezoně proběhla celková reorganizace nižších soutěží.
1982/83: Po sezoně proběhla reorganizace krajských soutěží.
1985/86: Po sezoně proběhla reorganizace krajských soutěží.
1990/91: Po sezoně proběhla reorganizace krajských soutěží (kraje → župy).
2001/02: Po sezoně proběhla reorganizace krajských soutěží (župy → kraje).
2016/17: Postoupilo rovněž vítězné mužstvo AFK Tišnov „B“.
2019/20 a 2020/21: Tyto sezony byly ukončeny předčasně z důvodu pandemie covidu-19 v Česku.
TJ Baník Zbýšov „B“ byl rezervním mužstvem Zbýšova, které naposled hrálo Základní třídu Brno-venkov – sk. C (nejnižší soutěž) v sezoně 2013/14. Po podzimu 2013 se ze soutěže odhlásilo a jeho výsledky byly anulovány.
Legenda: Z – zápasy, V – výhry, R – remízy, P – porážky, VG – vstřelené góly, OG – obdržené góly, +/− – rozdíl skóre, B – body, červené podbarvení – sestup, zelené podbarvení – postup, fialové podbarvení – reorganizace, změna skupiny či soutěže
Moravská orlice (noviny), 1932–1943
Luboš Jeřábek: Československý fotbal v číslech a faktech, Olympia 1991
Oficiální stránky TJ Baník Zbýšov Archivováno 1. 7. 2015 na Wayback Machine. (česky)
Klubová karta, jihomoravskyfotbal.cz (česky)
Odznaky fotbalových klubů: TJ Baník Zbýšov, odznaky.wz.cz (česky)
Padesát let od „fotbalové slávy“ (2013), mestozbysov.cz (česky)
Veřejný rejstřík a Sbírka listin, or.justice.cz (česky) |
<<<HUMAN>>>: Sbírka zákonů?
<<<ASSISTANT>>>: Sbírka zákonů (ve zkratce Sb.) je označení českého promulgačního listu, ve kterém se vyhlašují především české právní předpisy. V roce 2000 vznikla samostatná Sbírka mezinárodních smluv (ve zkratce Sb. m. s.), do té doby byly mezinárodní smlouvy promulgovány ve Sbírce zákonů.
Rediguje je Ministerstvo vnitra, vydává a tiskne Tiskárna Ministerstva vnitra, p. o., ale vlastní distribuci zajišťuje společnost MORAVIAPRESS a. s., se sídlem v Břeclavi a plně vlastněná společností Let's Print Holding AG se sídlem v rakouském Grazu.
Právní úpravu Sbírky zákonů a Sbírky mezinárodních smluv obsahuje zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv. Podle něj se ve Sbírce zákonů uveřejňují zejména ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, nařízení vlády a další prováděcí právní předpisy (vyhlášky). Kromě nich také např. důležité nálezy Ústavního soudu, rozhodnutí o vyhlášení voleb a sdělení o jejich výsledku a další důležitá sdělení správních orgánů. Dnem rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů v ní obsažené právní předpisy nabývají své platnosti, účinnosti pak k nejbližšímu 1. lednu nebo 1. červenci, ledaže ji zvlášť stanoví sám právní předpis.
Ve Sbírce mezinárodních smluv se vyhlašují platné mezinárodní smlouvy, oznámení o jejich výpovědi a o jiných důležitých skutečnostech, stejně jako rozhodnutí přijatá mezinárodními orgány a orgány mezinárodních organizací. Méně významné mezinárodní smlouvy se uveřejňují bez svých příloh.
Jednotlivá vydání sbírek se nazývají částky. Částky se číslují podle pořadí od počátku každého roku. V jedné částce bývá zpravidla několik právních předpisů. Vyhlašované právní předpisy jsou rovněž číslovány, a to každý rok postupně od čísla 1. Čísla částek nemají přímou souvislost s číslem předpisu. Vychází-li však ve Sbírce zákonů tisková oprava již publikovaného předpisu, nemá tato oprava vlastní číslo, a na tuto opravu se tedy odkazuje číslem částky, ve které byla publikována (obecně vžitá zkratka pro částku je „čá“, aby tato zkratka byla odlišná od zkratky slova „číslo“ – „č.“). Číslem částky se taktéž odkazuje na oznámení o tom, že byl vydán předpis, jehož znění se neuveřejňuje ve Sbírce zákonů. Celé označení právního předpisu bývá tvořeno označením druhu a číslem předpisu, lomítkem, rokem vyhlášení a zkratkou sbírky. Kromě čísla mívají právní předpisy také název a některé i zkrácený název uvedený v závorce. Pro některé účely, zejména je-li to nutné k rozlišení, se s označením druhu předpisu uvádí i orgán, který předpis vydal – například „vyhláška Federálního ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu“.
Od listopadu 1918 vychází na českém území nepřetržitě pod různými názvy sbírka zákonů. V roce 1918 nový československý stát navázal na právní řád Rakouska-Uherska, takže i v Československu nadále platily mnohé právní předpisy vyhlášené v Říšském zákoníku (ř. z.). Protektorát Čechy a Morava navázal na právní řád Československa, avšak souběžně vyhlašovala právní předpisy i exilová vláda v Londýně. Obnovené Československo v roce 1945 zčásti navázalo na protektorátní právní řád, avšak rovněž plně uznalo legitimitu exilové vlády a jejích dokumentů. I při dalších společenských změnách, tedy po uchopení moci komunistickou stranou v roce 1948, federalizaci a „normalizaci“ v roce 1969, částečné demokratizaci po roce 1989 a rozdělení Československa v roce 1993 byla v zásadě kontinuita právního řádu zachována.
V průběhu vývoje se měnily zásady, které podzákonné normy byly zveřejňovány přímo ve Sbírce zákonů (Sbírce zákonů a nařízení) a které zvlášť v Úředním listu, různých věstnících atd. Oznámení o uzavření mezinárodních smluv byla zveřejňována povětšinou ve Sbírce zákonů, od roku 2000 je vydávána samostatně Sbírka mezinárodních smluv.
Vývoj systémů eSbírka a eLegislativa začal v roce 2007. V eSbírce má být právně závazné elektronické znění Sbírky zákonů a mezinárodních smluv garantované státem včetně minulých verzí právních předpisů a možnosti upozornění na změnu daného předpisu. eLegislativa bude podporovat tvorbu a projednávání nových právních předpisů i úpravy jejich starších verzí. V roce 2010 bylo vyhlášeno výběrové řízení na poskytování právních služeb k přípravě a realizaci příslušných projektů a vláda České republiky schválila věcný záměr. Systémy měly být spuštěny k 1. lednu 2014. Původní termín spuštění roku 2013 byl však novým zákonem o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (č. 222/2016 Sb.) posunut až na rok 2020. V roce 2018 podepsalo Ministerstvo vnitra smlouvu s vítězi veřejných zakázek Asseco Central Europe, a.s., a S-EPI, s.r.o. Účinnost zákona č. 222/2016 Sb. byla nicméně zákony č. 277/2019 Sb. a 261/2021 Sb. postupně posunuta na 1. ledna 2023. Aby však bylo možné vyhovět požadavku na 12 měsíců ověřovacího provozu, počítalo MV ČR se spuštěním v ostrém provozu až od 1. ledna 2024 a zákonem č. 177/2022 Sb. byla proto posunuta účinnost nového zákona na tento termín.
Zákon č. 1/1918 Sb. jímž se upravuje vyhlašování zákonů a nařízení (vyšel 4. 11. 1918, účinný ode dne vyhlášení)
Vyhláška č. 4/1920 Sb., o úředních listech československého státu, účinná od 1. 1. 1920
Zákon č. 139/1919 Sb., jímž se upravuje vyhlašování zákonů a nařízení, účinný od 19. 3. 1919, novelizace 500/1921 Sb.
Vládní nařízení č.392/1938 Sb. o Sbírce zákonů a nařízení republiky Česko-Slovenské
Dekret presidenta republiky č. 4/1940 úř. věst. čsl., jímž se upravuje veřejné vyhlášení nově vydávaných právní ustanovení československé vlády
Dekret presidenta republiky č. 19/1945 Sb., o Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé.
Dekret presidenta republiky č. 22/1945 Sb., o vyhlášení právních předpisů, vydaných mimo území Republiky československé.
Dekret presidenta republiky č. 66/1945 Sb., o Úředním listě republiky Československé.
214/1948 Sb., o sbírkách zákonů, účinnost od 24. 8. 1948
260/1949 Sb., o úředních listech, účinnost od 1. 1. 1950
Zákon č. 77/1959 Sb., o Sbírce zákonů a o Úředním listě, účinný od 1. 1. 1960 (sloučení obou dílů Úředního listu)
Zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění č. 4/1962 Sb., o vyhlašování zákonů a jiných právních předpisů, účinnost od 1. 1. 1962 (zrušení Úředního listu)
Zákon č. 164/1968 Sb., kterým se mění předpisy o vyhlašování zákonů a jiných právních předpisů, účinnost od 1. 1. 1969 (sbírka společná pro všechny tři republiky)
Zákon České národní rady č. 3/1969 Sb., o vyhlašování zákonů České národní rady a jiných obecně závazných předpisů České socialistické republiky, účinnost od 8. 1. 1969
Zákon č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů, ve znění zák. č. 426/1990 Sb., účinnost od 1. 1. 1990
Zákon České národní rady č. 172/1989 Sb., o vyhlašování obecně závazných předpisů a jiných opatření orgánů České socialistické republiky ve Sbírce zákonů, účinný od 1. 1. 1990
Zákon České národní rady č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky, účinný od 12. 12. 1992
Zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, účinný od 1. 1. 2000 (do té doby se oznámení o mezinárodních smlouvách zveřejňovala ve sbírkách zákonů)
Ř. z. – Říšský zákoník (1848–1918)
Sb. z. a n. – Sbírka zákonů a nařízení státu československého (od 4. 11. 1918)
Sb. z. a n. – Sbírka zákonů a nařízení státu česko-slovenského (od 26. 11. 1938)
Sb. z. a n. – Sbírka zákonů a nařízení republiky Česko-Slovenské (od 1. 1. 1939)
Sb. z. a n. – Sbírka zákonů a nařízení (od 15. 3. 1939 do září 1939)
Sb. z. a n. – Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava (od 20. 9. 1939 do dubna 1945)
Slovenský zákonník (1939–1945)
Úř. věst. čsl. – Úřední věstník československý (1940–1945, Londýn)
Sb. z. a n. – Sbírka zákonů a nařízení STÁTU ČESKOSLOVENSKÉHO (od 4. 4. 1945)
Sb. – Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé (11. 7. 1945 – 23. 8. 1948)
Sb. – Sbírka zákonů republiky Československé (24. 8. 1948 – 31. 12. 1959)
Sb. – Sbírka zákonů Republiky československé (1. 1. 1960 – 10. 7. 1960)
Sb. – Sbírka zákonů Československé socialistické republiky (11. 7. 1960 – 31. 12. 1968)
Sb. – Sbírka zákonů (všechny české, slovenské a československé republiky od 1. 1. 1969 do 31. 12. 1992)
Sb. – Sbírka zákonů České republiky (od 12. 12. 1992 do 31. 12. 1999)
Sb. – Sbírka zákonů (Česká republika od 1. 1. 2000)
Sb. m. s. – Sbírka mezinárodních smluv (od 1. 1. 2000)Ú. l. – Úřední list
Ú. v. – Úradný vestník (Slovensko, 1950–1959)
Ú. v. ČSR – Ústřední věstník České socialistické republiky
Ú. v. ČR – Ústřední věstník České republiky
Z. z. – Zbierka zákonov Slovenskej republiky (od 1. 1. 1993 dosud)
Nahlížení do tištěné Sbírky zákonů a do Sbírky mezinárodních smluv, podobně jako Úředního věstníku Evropské unie, jsou podle § 13 zákona č. 309/1999 Sb. povinny umožnit všechny krajské úřady, obce a městské části a obvody statutárních měst. Obdobné povinnosti platily již nejméně od roku 1918. V letech 1949–1962 byly nicméně v Úředním listu Československé republiky, později v Úředním listu Československé socialistické republiky zveřejňovány i právní předpisy, jejichž právní síla odpovídala dnešním prováděcím předpisům, které jsou zveřejňovány ve Sbírce zákonů. Odkazy na tyto předpisy se provádějí zkratkou „Ú. l.“ Tyto předpisy nejsou součástí Sbírky zákonů a jejich znění je dnes obtížněji dostupné, přestože některé z nich ještě nebyly zrušeny a nejsou úplně vyhaslé či překonané.
Ministerstvo vnitra je podle § 12 zákona č. 309/1999 Sb. povinno způsobem umožňujícím dálkový přístup (obvykle vykládáno jako internet) zveřejňovat stejnopisy Sbírky mezinárodních smluv a Sbírky zákonů vydané po 4. květnu 1945. Aktuálně účinné znění platných předpisů zveřejňovalo Ministerstvo vnitra také v rámci Portálu veřejné správy, tento přístup byl však ukončen bez náhrady. Znění již platných, avšak dosud neúčinných předpisů, je také publikováno na stránkách Poslanecké sněmovny. Všechna tato znění jsou nicméně nezávazná, protože oficiálním a závazným je pouze znění obsažené v tištěné sbírce. Vzhledem k množství novelizací českých právních předpisů je navíc přístupnost aktuálního znění konkrétního předpisu téměř nemožná a veřejnost je tak odkázána již jen na komerční právní informační systémy (např. Beck-online nebo ASPI).
Historie budování obou systémů je uvedena výše. MV ČR počítá se spuštěním v ostrém provozu až od 1. ledna 2024.
Cvrček, František. Vyhlašování právních předpisů. Právník, 1996, č. 7, s. 606-617. ISSN 0231-6625.
Králík, Lukáš. Sbírka zákonů a publikace předpisů po roce 1918. Právník, 2019, č. 3, s. 307-328. ISSN 0231-6625.
Králík, Lukáš. Slovenské sbírky a publikace právních předpisů. Právny obzor, 2019, č. 1, s. 3-21. ISSN 0032-6984.
Králík, Lukáš. Tradice publikace práva a sbírky právních předpisů. Archivní časopis, 2019, ročník 69, č. 1, s. 20-53. ISSN 0004-0398.
Škarda, J. O vyhlašování zákonů. Právník, 1865, ročník 4, s. 290-296.
Úřední list
Právní předpis
Úřední věstník Evropské unie
Dílo Sbírka zákonů ve Wikizdrojích
Sbírka zákonů a Sbírka mezinárodních smluv na webu Ministerstva vnitra ČR
Tauchen, Jaromír – Salák, Pavel (edd.): Říšská sbírka zákonů, Moravská sbírka zákonů (1849–1918) – virtuální knihovna
Rakouský říšský zákoník (1848–1918) (německy)
Rakouský říšský zákoník (1848–1918) (česky)
Sbírka zákonů a nařízení státu československého (1918-1939) v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
Sbírka zákonů Československé socialistické republiky (1960-1989) v digitální knihovně Kramerius NK ČR. |
<<<HUMAN>>>: Jiří Lechtýnský?
<<<ASSISTANT>>>: Jiří Lechtýnský (* 25. listopadu 1947) je český šachista. Titul mezinárodního velmistra získal roku 1982. Třikrát úspěšně reprezentoval Československo na šachových olympiádách (1974, 1980 a 1986).
Osobní karta na stránkách Světové šachové federace |
<<<HUMAN>>>: Uracil?
<<<ASSISTANT>>>: Uracil (jʊərəsɪl, symbol U nebo Ura) je heterocyklická sloučenina, jejímž základem je pyrimidinová nukleová báze. Jedná se tedy o derivát pyrimidinu s heterocyklickým aromatickým kruhem a dvěma připojenými substituenty (2 atomy kyslíku na pozicích 2 a 4). Uracil je demethylovaná forma thyminu a přirozeně se vyskytující derivát pyrimidinu.
Uracil je jednou z nukleových bází v nukleové kyselině RNA společně s adeninem, guaninem a cytosinem. Nukleosidy uracilu jsou uridin v RNA a velmi vzácný deoxyuridin v DNA. V párování bází Watson-Crick tvoří dvě vodíkové vazby s adeninem. V DNA se uracil nevyskytuje a místo něj se s adeninem v DNA páruje thymin.
V organismu se uracil nachází vázaný na ribózový fosfát, buď jako jeden z nukleotidů uridinmonofosfát (UMP), uridindifosfát (UDP), uridintrifosfát (UTP) nebo jako složka ribonukleové kyseliny (RNA).
Název uracil byl vytvořen v roce 1885 německým chemikem Robertem Behrendem, který se pokoušel syntetizovat deriváty kyseliny močové a odvodil strukturu této sloučeniny z methylderivátu.
V roce 1900 jej Albert Ascol izoloval při hydrolýze kvasinek. Dále byl nalezen v brzlíku a slezině skotu, spermiích sleďů a pšeničných klíčcích.
Na základě izotopových poměrů 12C : 13C v organických sloučeninách nalezených v meteoritu Murchison se předpokládá, že uracil, xantin a příbuzné molekuly mohly být také vytvořeny mimo zemi. Data ze sondy Cassini, která obíhá v soustavě Saturnu, naznačují, že uracil je přítomen na povrchu jeho měsíce Titan.
Jedná se o rovinnou, nenasycenou sloučeninu, která má schopnost absorbovat světlo.
Je to bílá prášková pevná látka, která se taví při teplotě 341 °C.
Rentgenová analýza krystalové struktury prokázala, že z možných šesti tautomerních forem v pevném stavu je přítomna především dioxoforma (1).
Uracil je slabá kyselina (pKa = 9,45). V uracilovém aniontu je záporný náboj delokalizován, a proto se uracil rozpouští ve vodných alkáliích a vodném amoniaku.
Nukleosidy se skládají z pětiuhlíkového sacharidu (ribózy nebo deoxyribózy) a z nukleové báze (ze skupiny purinů nebo pyrimidinů). Nukleosidy jsou základní molekulární stavební kameny nukleotidů, od kterých se liší tím, že neobsahují kyselinu fosforečnou. V živých organismech jsou nukleosidy jako součást nukleotidů nositeli genetické informace.
Uracil tvoří s ribózou dva různé nukleosidy:
uridin (značka U, spojení přes atom N1)
pseudouridin (značka Ψ, spojení přes atom C5)
Nukleotidy jsou fosforylované nukleosidy, tedy látky složené z nukleové báze (nejčastěji purinové nebo pyrimidinové), pětiuhlíkového monosacharidu (ribóza nebo deoxyribóza) a jednoho nebo více zbytků kyseliny fosforečné. Pokud je kyselina fosforečná navázána na uracil vznikají životně důležité sloučeniny.
Fosforylace uridinu na atomu C5 ribózy vede k důležitým nukleotidům uridinmonofosfátu (UMP), uridindifosfátu (UDP) a uridintrifosfátu (UTP).
Uracil je jednou z nukleových bází v nukleové kyselině RNA společně s adeninem, guaninem a cytosinem. Nukleosidy uracilu jsou uridin v RNA a velmi vzácný deoxyuridin v DNA. V párování bází Watson-Crick tvoří dvě vodíkové vazby s adeninem. V DNA se uracil nevyskytuje a místo něj se s adeninem v DNA páruje thymin.
Nukleová kyselina RNA vznikla evolučně dřív než DNA. V RNA se vyskytuje uracil, v DNA se místo uracilu vyskytuje thymin. Uracil je proto evolučně původnější složkou nukleových kyselin než složitější thymin, který navíc obsahuje methylovou skupinu na uhlíku C5. Pro buňky je tedy snazší vyrábět uracil než thymin, a jelikož je molekul RNA v buňce vysoké množství a neustále se obnovují, používá se v RNA uracil. V dvouvláknových částech RNA tvoří uracil komplementární pár s adeninem, slaběji se však wobblerovým párováním váže i s guaninem nebo inosinem.V DNA se místo uracilu vyskytuje thymin, protože tak široké možnosti párování uracilu by v DNA mohly způsobit změnu základní sekvence (mutaci) a informace geneticky zakódovaná v nukleotidové sekvenci by byla změněna. Na základě chyby se však uracil i do řetězce DNA může vzácně dostat, a to zejména ze dvou příčin:
Deaminací cytosinu přítomného v řetězci na uracil, například adicí vodíkového kationtu z molekuly alkylovaného guaninu. Pokud by v DNA došlo k náhodné deaminaci cytosinu na uracil, nešlo by rozlišit, zda tento uracil do DNA patří nebo zda vznikl deaminací cytosinu.
Substitucí thyminu za uracil, pokud se v okamžiku replikace DNA vyskytuje větší množství deoxyuridinu. Uracil vyskytující se v DNA může být rozpoznán specifickými opravnými enzymy jako mutovaná báze. Je pak odstraněn a vyměněn za cytosin (oprava excize báze).
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Uracil na německé Wikipedii a Uracil na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Šerchov?
<<<ASSISTANT>>>: Šerchov (německy Schergau) je malá vesnice v Krušných horách v okrese Chomutov. Stojí asi šest kilometrů severně od Chomutova v nadmořské výšce okolo 565 metrů. Byla založena nejspíše ve čtrnáctém století a po většinu doby patřila k chomutovskému nebo červenohrádeckému panství. Po zrušení poddanství se Šerchov dvakrát stal na krátkou dobu samostatnou obcí, ale od padesátých let dvacátého století patří k Blatnu. V roce 2011 zde trvale žilo 46 obyvatel.
Název vesnice je odvozen ze středněhornoněmeckého slova scherge (soudní sluha, posel, hlasatel). V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Ssericha (1479), w Sserych (1552), na vsi Sserchowu (1561), Schercha (1563), Sserchow (1564, 1587), ve vsi Sserchowie (1571), Scherchau nebo Schercher Zoll (1604), Czercha (1606), Tscherga (1608), Czercha (1622), Ssergaw (1654) nebo Schergau (1846).
První písemná zmínka o Šerchovu se objevila v letech 1382–1393 v knihách řádu německých rytířů z chomutovské komendy. Podle rozboru katastrálních map je však možné, že Radenov patří k nejstarším sídlům tzv. chomutovského újezdu a byl součástí majetku, který věnoval Bedřich Načeratec řádu v roce 1252. Vesnice zůstala součástí chomutovského panství až do roku 1605, kdy část majetku zabaveného Jiřímu Popelovi z Lobkovic koupil Adam Hrzán z Harasova, který ji připojil k Červenému hrádku.V šestnáctém století přes vesnici vedla jedna z větví obchodní cesty z Jirkova do saské Míšně. Bývalo zde celní stanoviště, které vybralo na poplatcích v průměru deset kop grošů za rok. Následky třicetileté války se Šerchovu nejspíš vyhnuly, protože podle Berní ruly z roku 1654 byla vesnice v dobrém stavu. Žilo v ní pět sedláků a šest chalupníků, z nichž více než polovina vlastnila část lesa a jeden z chalupníků se živil jako vozka. Kromě zemědělství si vydělávali také prodejem dřeva v Chomutově. Sedlákům patřilo čtrnáct potahů, osmnáct krav, 21 jalovic, sedm prasat a deset koz. Chudší chalupníci měli dohromady sedm potahů, deset krav, šestnáct jalovic, tři prasata a dvanáct koz. V okolí vesnice se těžila drobná žilná ložiska železné rudy dodávané do Vysoké Pece. V devatenáctém století se vyráběly šindele a roku 1846 je uváděn hostinec.
Šerchov stojí v jižní části stejnojmenného katastrálního území o rozloze 3,11 km² v Ústeckém kraji dva kilometry východojihovýchodně od Blatna a 5,7 kilometrů severně od Chomutova. Západní a severní hranici území přibližně vymezuje koryto potoka Malá voda a na jihu údolí Březeneckého potoka.V geologickém podloží převládají prekambrické dvojslídné a biotitické ruly, ale v severním cípu východně od Květnova se vyskytují také předvariské intruzivní horniny a horniny neznámého stáří, které jsou často deformované a metamorfované. Zastupují je různé druhy metagranitů až metagranodioritů a ortoruly.V geomorfologickém členění Česka oblast leží v geomorfologickém celku Krušné hory, podcelku Loučenská hornatina a okrsku Bolebořská vrchovina. Nejnižší bod území se nachází v údolí Bíliny pod vodní nádrží Jirkov ve výšce asi 400 metrů, zatímco nejvyšším bodem je bezejmenná kóta s nadmořskou výškou 654 metrů severozápadně od vesnice. Samotná vesnice stojí ve výšce okolo 565 metrů.Z půdních typů převažuje kambizem histická, ale zejména jižní svahy údolí Malé vody pokrývají podzolové půdy a v údolí jižně od Květnova se vyskytuje také glej modální. Jediným významnějším vodním tokem je Malá voda, která napájí vodárenskou nádrž Jirkov. Jižní část území odvodňuje drobný Březenecký potok.
Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 81 obyvatel (z toho 40 mužů) německé národnosti, kteří byli kromě jednoho evangelíky římskými katolíky. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 84 obyvatel německé národnosti a římskokatolického vyznání.
Šerchov je částí obce Blatno. Po zrušení poddanství se stal v roce 1850 samostatnou obcí, ale v roce 1869 je uváděn jako osada Blatna. V letech 1880–1950 byl opět obcí, ale dne 17. května 1954 byl znovu připojen k Blatnu. V katastrálním území vesnice stojí u silnice do Květnova také bývalý mlýn a pozdější panská myslivna Teichmühle.Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Šerchově žilo 42 voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb.
Šerchovem vede jediná silnice č. III/2524 z Chomutova do Blatna. Po silnici vede značená cyklotrasa č. 3077 z Chomutova do Kalku. Autobusová linková doprava do vesnice nezajíždí. Nejbližší zastávka se nachází dva kilometry daleko v Blatně. Nejbližší pravidelně obsluhovaná železniční stanice je v Chomutově.
Na návsi stávala kaple Zvěstování Panny Marie ze druhé poloviny 18. století. Měla obdélný půdorys s polygonálním závěrem a v průčelí štít, za kterým ze střechy vybíhala sanktusová vížka. Zbořena byla pravděpodobně v osmdesátých letech 20. století. Zůstaly po ní jen základy obvodových zdí.
Asi 400 metrů jihovýchodně od vesnice roste přibližně 300 let stará a 25 metrů vysoká lípa velkolistá s obvodem kmene 560 centimetrů. Je chráněná jako památný strom.
BINTEROVÁ, Zdena. Od Kalku po Boleboř a Blatno. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2000. 128 s. ISBN 80-238-6410-6. Kapitola Šerchov, s. 117–120.
BINTEROVÁ, Zdena, kolektiv. Obce chomutovského okresu. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Šerchov, s. 29.
Římskokatolická farnost Blatno u Chomutova
Římskokatolická farnost – děkanství Jirkov
Katastrální mapa katastru Šerchov na webu ČÚZK |
<<<HUMAN>>>: Plášť (zoologie)?
<<<ASSISTANT>>>: Plášť (latinsky pallium) je jedna ze základních částí měkkýšů. Jedná se o vrchní část těla měkkýšů, která pokrývá tělo živočicha. Po jeho spodní straně tvoří plášťový vak, ve které jsou umístěny dýchací orgány. Povrch a okraj pláště vytváří schránku, která je většinou vnější, někdy však může být vnitřní či zcela chybí (například u hlavonožců).
BioLib.cz – . BioLib.cz. Dostupné online. |
<<<HUMAN>>>: Symplektický vektorový prostor?
<<<ASSISTANT>>>: Symplektický vektorový prostor je pojem z matematiky, přesněji z lineární algebry.
Symplektický vektorový prostor formalizuje některé vlastnosti Hamiltonovy mechaniky a je analogický prostorům se skalárním součinem.
Dvojici
(
V
,
ω
)
{displaystyle (V,omega )}
nazveme symplektický vektorový prostor, pokud
V
{displaystyle V}
je vektorový prostor a
ω
{displaystyle omega }
je bilineární antisymetrická nedegenerovaná forma.
Pokud
V
{displaystyle V}
je konečné dimenze, je slovo nedegenerovanost jednoznačné. Pokud je
V
{displaystyle V}
nekonečné dimenze, označuje v literatuře slovo nedegenerovanost převážně následující dva pojmy. Bilineární formu
ω
:
V
×
V
→
R
{displaystyle omega :Vtimes Vto mathbb {R} }
nazveme nedegenerovanou, pokud
o
:
V
→
V
∗
{displaystyle o:Vto V^{*}}
definované předpisem
o
(
v
)
w
:=
ω
(
v
,
w
)
{displaystyle o(v)w:=omega (v,w)}
je izomorfizmus vektorových prostorů.
Druhé pojetí definuje
ω
{displaystyle omega }
nedegenerovanou, pokud
ω
(
v
,
w
)
=
0
{displaystyle omega (v,w)=0}
pro každé
w
∈
V
{displaystyle win V}
, pak je
v
=
0
{displaystyle v=0}
(Většinou z hlediska aplikací rozdílnost těchto dvou pojmů není podstatná.)
Pokud je symplektický vektorový prostor konečné dimenze, potom dimenze V je sudá.
Nechť
V
{displaystyle V}
je konečné dimenze
2
n
{displaystyle 2n}
.
Bázi
{
e
i
}
i
=
1
2
n
{displaystyle {e_{i}}_{i=1}^{2n}}
prostoru
V
{displaystyle V}
nazveme symplektickou, pokud
ω
(
e
i
,
e
j
)
=
1
,
{displaystyle omega (e_{i},e_{j})=1,}
pokud
i
=
1
,
…
,
n
{displaystyle i=1,ldots ,n}
a
j
=
n
+
i
{displaystyle j=n+i}
;
ω
(
e
i
,
e
j
)
=
−
1
{displaystyle omega (e_{i},e_{j})=-1}
, pokud
i
=
n
+
1
,
…
,
2
n
{displaystyle i=n+1,ldots ,2n}
a
j
=
2
n
−
i
{displaystyle j=2n-i}
a pro ostatní dvojice
e
i
,
e
j
{displaystyle e_{i},e_{j}}
je
ω
(
e
i
,
e
j
)
=
0.
{displaystyle omega (e_{i},e_{j})=0.}
(Někdy je znaménková konvence v literatuře opačná k té zvolené zde.)
Tato věta je paralelní k větě o setrvačnosti kvadratických forem a je speciální formou (důsledkem) Darbouxovy věty pro hladké variety.
Tvrzení: Pro každý symplektický vektorový prostor existuje jeho symplektická báze.
Grupou symetrie symplektického vektorové prostoru je tzv. symplektická grupa, která je označována
S
p
(
V
,
ω
)
.
{displaystyle Sp(V,omega ).}
Přesněji definujeme
S
p
(
V
,
ω
)
:=
{
g
∈
A
u
t
(
V
)
;
ω
(
g
v
,
g
w
)
=
ω
(
v
,
w
)
∀
v
,
w
∈
V
}
.
{displaystyle Sp(V,omega ):={gin Aut(V);omega (gv,gw)=omega (v,w)forall v,win V}.}
Tvrzení: Symplektická grupa je Lieova grupa, pokud
V
{displaystyle V}
je reálný nebo komplexní vektorový prostor.
Symplektická varieta
Hamiltonova mechanika: Fázový prostor spolu s formou
d
p
i
d
q
i
{displaystyle dp_{i}dq^{i}}
je symplektický vektorový prostor.
Arnold, V., Mathematical Methods of Classical Mechanics, Springer-Verlag, Graduate Texts in Mathematics, 1997.
Marsden, J., Ratiu, T. S., Introduction to Mechanics and Symmetry, Springer-Verlag, Texts in applied Mathematiocs, 1992.
Thirring, W., Lehrbuch der mathematischen Physik: Klassische dynamische Systeme, Springer Verlag Wien - New York. |
<<<HUMAN>>>: Teorie odůvodněného jednání?
<<<ASSISTANT>>>: Teorie odůvodněného jednání (anglicky theory of reasoned action) je sociologická teorie, vypracovaná v roce 1967. Jejími autory jsou Martin Fishbein a Icek Ajzen. Spočívá v tvrzení, že našemu chování vždy předchází určitý záměr, nazývaný jako behaviorální záměr. Behaviorální záměr je ovlivňován dvěma faktory – osobním postojem a subjektivními normami.
Behaviorálním záměrem rozumíme určitou subjektivní pravděpodobnost, že se ve specifické situaci budeme chovat specifickým způsobem. Ne vždy ale konečné chování odpovídá původnímu záměru. Behaviorální záměr tvoří faktor osobního přesvědčení (postoje) a faktor subjektivních norem (společenského tlaku). Výsledné chování je kombinací těchto dvou faktorů, nemají však stejnou váhu, záleží na druhu chování, kterého se zájem týká. Osobní postoj představuje vlastní pozitivní či negativní názor na určité chování, vlastní hodnoty jedince. Pokud jedinec považuje daný způsob chování za žádoucí, je pravděpodobné, že se tak bude skutečně chovat. Subjektivní normy jsou definovány jako vnímání společenského tlaku. Jedinec pozoruje chování pro něj důležitých osob či jeho vrstevníků a má tendenci ho přejímat.
V roce 1985 byla teorie odůvodněného chování Ajzenem rozšířena o tzv. teorii plánovaného chování („theory of planned behavior“). Tato teorie vylepšuje teorii odůvodněného chování tím, že k faktorům, které ovlivňují záměr chovat se určitým způsobem (behaviorální zájem), přidává jeden nový. K předchozím ukazatelům (kterými jsou subjektivní normy a vlastní postoj k chování) je připojena vědomá kontrola chování („perceived behavioral control“). Vědomá kontrola chování označuje individuální vnímání obtížnosti jistého způsobu chování, tedy zda je pro jedince snadné či obtížné se chovat určitým způsobem. Pokud jedinec vyhodnotí, že daný způsob chování je pro něj snadný a že nad ním má kontrolu, je pravděpodobné, že si ho osvojí.
Aplikace teorie se nejčastěji využívá jako nástroj pro výzkum jednání jedince ve specifickém odvětví. Mezi možnosti využití této teorie patří například zkoumání sexuálního chování (použití kondomů a hormonální antikoncepce, sexuálního života mládeže), chování spojeného se starostí o své zdraví a život (absolvování pravidelných kontrol u lékaře, zapínání pásu v autě, zanechání kouření), komunikačního chování (chování na sociálních sítích) či konzumního chování. Výzkum se zaměřuje především na určení faktoru, který je v daném případě jednání rozhodujícím, a hledá pro to argumenty. Tento model se ukázal býti velice úspěšným, převážně co se týče predikce chování.
Teorii odůvodněného jednání použila profesorka univerzity v Alabamě Pavica Sheldon jako rámec pro svůj výzkum na téma vztahu učitelů a studentů na sociálních sítích, konkrétně na Facebooku. Dříve provedené studie zjistily, že studenti, kteří si přidali profesory do přátel, jsou více svolní ke vzájemné komunikaci, vykazují známky vyšší motivace ke studiu a dovedou se efektivněji učit. Když studenti vidí kousek z osobního života profesora, mají k němu pevnější vztah. Proti tomu stojí riziko přílišného odhalení osobních životů jak profesorů, tak studentů. Při průzkumech velká část studentů uvádí, že si nepřeje, aby jejich profesoři viděli, co přidávají na sociální sítě. Vyučující jsou také velice často opatrní ohledně virtuálního přátelství a raději čekají, než se studenti stanou absolventy.
Patricie Sheldon se snaží zjistit, co ovlivňuje záměr obou skupin spřátelit se na Facebooku a zda v případě studentů záleží spíše na osobním názoru nebo na subjektivních normách. Dochází k závěru, že u vyučujících je určujícím faktorem osobní postoj. Tedy jsou ochotni si přidat do přátel studenta, pokud to shledávají výhodným a prospěšným pro obě strany. Studenty ovlivňují spíše subjektivní normy, tedy chování jejich vrstevníků; sledují, jak se jejich přátelé, spolužáci či známí staví k tomuto problému a posléze se zařizují podle nich. Zajímavé je, že vyučující mají nezřídka pozitivní postoj vůči přátelství se studenty na sociálních sítích, kdežto studenti to vnímají spíše negativně.
Teorie odůvodněného chování se často používá k výzkumu sexuálního chování teenagerů. Určujícím faktorem zde jsou především subjektivní normy, které představuje tlak vrstevníků, ale i vlastní postoj k sexu (který je ale do určité míry zformován subjektivními normami). Aplikace teorie spočívá v tvrzení, že tlak vrstevníků a vlastní postoj k tomuto druhu chování vytváří úmyslný záměr začít se sexuálním životem předčasně či brzo.
Jedním z důležitých aspektů, které ovlivňují zákaznické chování, je využívání kupónů. Jejich silná pozice na marketingovém poli přiměla k výzkumu Terence A. Shimpa a Alican Kavasovou, kteří roku 1984 vydali studii na toto téma. Ukazuje se, že oba faktory, ovlivňující chování jednotlivce, hrají stejnou roli, tedy jak vlastní uvážení (zdali se jednotlivci vyplatí úsilí vynaložené při vystříhávání, uschovávání a následném užití kupónu), ale i subjektivní norma (spojená s pohledem společnosti). To formuje zákazníkovo rozhodnutí, které zahrnuje zvážení, zdali mu kupóny opravdu ušetří námahu a čas. Dále také požadavek rodiny na dynamickou a dobře fungující domácnost, tedy zdali udělá tímto chováním radost své rodině (převážně pak manželi nebo manželce), což reprezentuje třetí faktor – vnímanou kontrolu chování, která tvoří rozšíření teorie.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Theory of reasoned action na anglické Wikipedii.
Ajzen, Icek. "A Comparison of the Theory of Planned Behavior and the Theory of Reasoned Action". Personality and Social Psychology Bulletin 18, č. 1 (únor 1992): 3–9.
Ajzen, Icek. "From Intentions to Actions: A Theory of Planned Behavior". In Action Control: From Cognition to Behavior, ed. Julius Kuhl, Jürgen Beckmann, 11–39. Berlín: Springer, 1985.
Ajzen, Icek, a Martin Fishbein. Understanding attitudes and predicting social behaviour. Prentice-Hall, 1980.
Colman, Andrew. „Theory of reasoned action“. In Dictionary of Psychology, 763–764. New York: Oxford University Press, 2002. |
<<<HUMAN>>>: Akademický inbreeding?
<<<ASSISTANT>>>: Akademický inbreeding nebo intelektuální inbreeding je praxe v akademické obci univerzit najímat vlastní absolventy jako profesory. Je obecně vnímána jako nezdravá pro akademickou obec. Je brána jako důvod snížení možnosti přicházení nových myšlenek z vnějších zdrojů, stejně jako genetický inbreeding snižuje možnost, aby do populace vstoupily nové geny.Podle Komise pro postgraduální vzdělávání v ekonomii (COGEE) je akademický inbreeding „trend vedoucí k emulaci spíše než diverzifikaci“. Byl také citován jako hlavní problém hlavních univerzit Čínské lidové republiky – jako je Pekingská univerzita a Tsinghua University, která v posledních letech přijala opatření speciálně pro boj proti této praxi – a Jižní Koreje. Existuje též studie, která analyzuje problém, a uvádí Rusko a Portugalsko jako příklady.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Intellectual inbreeding na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Derby (sport)?
<<<ASSISTANT>>>: Derby je označení pro utkání v kolektivním sportu, ve kterém proti sobě nastupují týmy, mezi nimiž vládne tradiční rivalita. Zpravidla jde o kluby z jednoho města nebo regionu. Zápasy bývají ostře sledovány sdělovacími prostředky a fanoušky (rekordní fotbalová návštěva pochází z derby Flamenga a Fluminense FC na Estádio do Maracanã 12. prosince 1963, kam přišlo 194 603 diváků), kterým může prohra v derby zkazit i jinak vydařenou sezónu. V pohotovosti bývají také bezpečnostní složky, protože mezi oběma tábory příznivců často dochází k násilnostem.Název pochází buď z prestižního dostihového závodu derby, který založil roku 1780 Edward Smith-Stanley, 12. hrabě z Derby, nebo z fotbalového utkání Royal Shrovetide Football, které se od středověku konalo každý rok v době masopustu v Ashbourne nedaleko Derby a nastupovaly v něm proti sobě výběry levobřežní a pravobřežní části města. Použití výrazu derby v současném smyslu je poprvé doloženo roku 1914 před zápasem Evertonu a Liverpool FC (dnes jsou tyto zápasy známé pod názvem Merseyside derby). V Severní Americe se derby označuje výrazem crosstown rivalry, ve španělsky mluvících zemích se používá termín clásico. Pod vlivem nejslavnějšího El Clásico mezi Realem Madrid a FC Barcelona se pojem rozšířil do dalších zemí, např. Běloruské klasiko mezi FK BATE a FK Dinamo Minsk.Atraktivnost derby spočívá v tom, že se utkávají sousedé z jedné čtvrti (severolondýnské derby mezi Arsenal FC a Tottenham Hotspur FC), jednoho města (např. „věčné derby“ PFK Levski Sofia versus PFK CSKA Sofia, kde se úřady dokonce pokusily zmírnit konflikty přejmenováním obou klubů v roce 1985) nebo oblasti (podještědské derby mezi FC Slovan Liberec a FK Jablonec). Ta nejznámější derby mívají také zvláštní název, např. Derby della Lanterna mezi janovskými kluby UC Sampdoria a Janov CFC, pojmenované podle majáku, který je symbolem města. Obzvlášť vyhrocená derby mají také politické pozadí, jako glasgowské Old Firm mezi katolickým Celtic FC a protestantským Rangers FC, budapešťské derby mezi maďarským Ferencvárosem a židovským MTK Budapešť nebo curyšské derby, ve kterém se utkávají měšťanský Grasshopper Club Zürich a dělnický FC Zürich.
Ve městech, která mají více prvoligových mužstev, se rozlišuje „velké derby“ mezi hlavními soupeři (Pražské derby, jehož vítěz získává Klíč primátora hlavního města Prahy) a ostatní derby se označují jako malá. V některých zemích se název derby používá také pro zápas mezi mužstvy, která nejsou geograficky blízká, rivalita mezi nimi pochází z dlouholetého soupeření o prvenství v zemi — příkladem je nizozemské De Klassieker mezi amsterdamským AFC Ajax a rotterdamským Feyenoordem. Jako derby bývá označováno také soupeření mezi týmy, které mají stejný název (Choc des Olympiques, v němž hrají Olympique Lyon a Olympique de Marseille) nebo společného zřizovatele (někdejší československé hokejové armádní derby mezi HC Dukla Jihlava a HC Dukla Trenčín).
Výraz derby se používá také pro střetnutí národních reprezentací dvou sousedních zemí, zejména pokud jsou soupeři kvalitativně zhruba vyrovnaní: anglická fotbalová reprezentace a skotská fotbalová reprezentace, švédská hokejová reprezentace a finská hokejová reprezentace.Derby ale nemusí probíhat vždy jen mezi sportovními kluby. Rivalita se může vyskytnout i mezi jednotlivými sportovci (např. v tenise mezi Rogerem Federerem a Rafaelem Nadalem).
Alžírsko
MC Alger — USM Alger (Algiers derby)
Anglie
Arsenal FC — Chelsea FC (North West London derby)
Manchester United FC — Manchester City FC (Manchester derby)
Aston Villa FC — Birmingham City FC (Second City derby)
Norwich City FC — Ipswich Town FC (East Anglian derby)
Liverpool FC — Manchester United FC (North-West derby)
Liverpool FC — Everton FC (Merseyside derby)
Arsenal FC — Tottenham Hotspur FC (Severolondýnské derby)
Argentina
CA River Plate — CA Boca Juniors (Superclásico)
CA Independiente — Racing (Clásico de Avellaneda)
Belgie
Club Brugge KV — Cercle Brugge KSV (Bruges derby)
Bělorusko
FK BATE Borisov — FK Dinamo Minsk (Běloruské klasiko)
Bosna a Hercegovina
FK Željezničar Sarajevo — FK Sarajevo (Sarajevo derby)
Brazílie
CR Vasco da Gama — Fluminense FC (Clássico dos Gigantes)
Clube Atlético Mineiro — Cruzeiro Esporte Clube
Bulharsko
PFK Levski Sofia — PFK CSKA Sofia (Věčné derby)
Česko
SK Slavia Praha — AC Sparta Praha (Pražské derby nebo Derby pražských „S“)
FC Slovan Liberec — FK Jablonec (Podještědské derby)
SK Slavia Praha — Bohemians Praha 1905 (Vršovické derby)
FK Dukla Praha — SK Slavia Praha, AC Sparta Praha nebo Bohemians Praha 1905 (malé derby/malé pražské derby)
FC Baník Ostrava — Slezský FC Opava (slezské derby)
1. FC Slovácko — FC Fastav Zlín
AC Sparta Praha — FC Baník Ostrava
MFK Karviná — FC Baník Ostrava (Hornické derby)
FK Baník Sokolov 1948 — FC Slavia Karlovy Vary (Západočeské Derby)
Dánsko
Brøndby IF — FC København (New Firm)
Francie
AS Monaco FC — OGC Nice (Derby de la Côte d'Azur)
Olympique Lyon — AS Saint-Étienne (Derby Rhône-Alpes)
AC Ajaccio — SC Bastia (Korsické derby)
Olympique Lyon — Olympique de Marseille (Choc des Olympiques)
PSG — Olympique de Marseille (La Classique)
Chile
Colo-Colo — Club Universidad de Chile (Superclásico)
Chorvatsko
Dinamo Záhřeb — Hajduk Split (Věčné derby)
Írán
Esteghlal FC — Persepolis FC (Tehran derby)
Itálie
AC Milán — FC Internazionale Milano (Derby della Madonnina)
Juventus FC — Turín FC (Derby della Mole)
AS Řím — SS Lazio (Derby della Capitale)
FC Internazionale Milano — Juventus FC (Derby d'Italia)
UC Sampdoria — Janov CFC (Derby della Lanterna)
Izrael
Hapoel Tel Aviv FC — Maccabi Tel Aviv FC (Tel Aviv derby)
Japonsko
Cerezo Ósaka — Gamba Ósaka (Ósaka derby)
Jihoafrická republika
Kaizer Chiefs FC — Orlando Pirates (Soweto derby)
Kolumbie
Independiente Santa Fe — Millonarios FC (El Clásico Capitalino)
Maďarsko
Ferencvárosi TC — MTK Budapešť (budapešťské derby)
Maroko
Raja Casablanca — Wydad Casablanca (Casablanca derby)
Mexiko
Club América — CD Guadalajara (El Clásico de Clásicos)
Club América — Club Universidad Nacional (Clásico Capitalino)
Německo
FC Bayern Mnichov — TSV 1860 München (Münchner Stadtderby)
Hamburger SV — SV Werder Bremen (Nordderby)
Borussia Dortmund — FC Schalke 04 (Revierderby)
1. FC Köln — Borussia Mönchengladbach (Rheinderby)
FC Bayern München — Borussia Dortmund (Der Klassiker)
Borussia Mönchengladbach — Bayer 04 Leverkusen (porýnské derby)
Nizozemsko
AFC Ajax — Feyenoord (De Klassieker)
AFC Ajax — PSV Eindhoven (De Topper)
Polsko
Wisla Krakov - Cracovia (Svatá válka)
Legia Varšava - Wisla Krakov
Portugalsko
Sport Lisboa e Benfica — Sporting CP (Derby de Lisboa)
FC Porto — Boavista FC (O derby da Invicta)
Rakousko
SK Rapid Wien — FK Austria Wien (Wiener derby)
Rumunsko
FC Steaua București — FC Dinamo București (Eternul derby)
Rusko
FK Spartak Moskva — PFK CSKA Moskva (Hlavní moskevské derby)
FK Dynamo Moskva — FK Spartak Moskva (Nejstarší moskevské derby)
Řecko
Panathinaikos FC — Olympiakos Pireus (Matka všech bitev)
Skotsko
Celtic FC — Rangers FC (Old Firm)
Slovensko
Slovan Bratislava — Spartak Trnava (Tradičné derby)
Srbsko
FK Crvena zvezda — FK Partizan (Věčné derby)
Španělsko
Real Madrid — Atlético Madrid (Derbi madrileño)
FC Barcelona — RCD Espanyol (Derbi Barcelonés)
Sevilla FC — Betis Sevilla (Derbi Sevillano)
Valencia CF — Levante UD (Derbi Valenciano)
Athletic Bilbao — Real Sociedad (Derbi vasco)
FC Barcelona — Real Madrid (El Clásico)
Deportivo de La Coruña — Celta Vigo (Galicijské derby)
Švédsko
Djurgårdens IF Fotboll — AIK Stockholm (Tvillingderbyt)
Švýcarsko
Grasshopper Club Zürich — FC Zürich (curyšské derby)
Turecko
Fenerbahçe SK — Galatasaray SK (Mezikontinentální derby, protože Galatasaray sídlí v evropské a Fenerbahçe v asijské části Istanbulu)
Uruguay
Nacional Montevideo — CA Peñarol (Clásico del fútbol uruguayo)
USA
Los Angeles Galaxy — CD Chivas USA
Los Angeles Galaxy — Los Angeles FC (El Tráfico)
Baseball
New York Yankees — New York Mets (Subway Series)
Basketbal
Real Madrid Baloncesto — Club Baloncesto Estudiantes
Los Angeles Lakers — Los Angeles Clippers
Florbal
FBC Ostrava — 1. SC Vítkovice nebo FBC Třinec
FBC Liberec — FBC Česká Lípa
FBŠ Bohemians — Tatran Střešovice
Torpedo Havířov — TJ Slovan Havířov
Florbal Židenice — Bulldogs BrnoHázená
HC ROBE Zubří — HCB Karviná
HC ROBE Zubří — KH ISMM Kopřivnice nebo TJ Cement Hranice
SKKP Handball Brno — SHC Maloměřice Brno (Brněnské derby)
Pepino SKP Frýdek-Místek nebo KH ISMM Kopřivnice nebo HCB Karviná (Moravskoslezské derby)
Kriket
Indie — Pákistán
Lední hokej
New York Rangers — New York Islanders
HC Vítkovice Steel — HC Oceláři Třinec (Moravskoslezské derby)
HC Energie Karlovy Vary — HC Škoda Plzeň
Ilves-Hockey — Tappara
HC Dynamo Pardubice — HC Mountfield Hradec Králové
Boston Bruins — Montreal Canadiens
HC Slavia Praha — HC Sparta Praha
HC Slovan Ústí nad Labem — HC Stadion Litoměřice
Florida Panthers — Tampa Bay Lightning
HC 05 Banská Bystrica — HKM Zvolen
Pittsburgh Penguins — Philadelphia Flyers
LHK Jestřábi Prostějov — HC Zubr Přerov
HC Dukla Jihlava — HC Dukla Trenčín
VHK ROBE Vsetín — PSG Berani Zlín
LHK Jestřábi Prostějov — HC Olomouc
Plochá dráha
Stal Gorzów — ZKŻ Zielona Góra
Tenis
Roger Federer — Rafael Nadal
Roger Federer — Novak Djoković
Novak Djoković — Rafael Nadal
Björn Borg — John McEnroe
Martina Navrátilová — Steffi Grafová
Serena Willamsová — Venus Williamsová
Football Derbies (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: USA Today?
<<<ASSISTANT>>>: USA Today je národní americký deník, druhý nejprodávanější v USA. Byl založen Alem Neuharthem 15. listopadu 1982, v současnosti je vlastněn Gannett Company.
USA Today je konkurentem listu The Wall Street Journal v soupeření o pozici nejvydávanějších novin ve Spojených státech. Podle Audit Bureau of Circulations, tiskovina měla náklad 1,8 milionu kopií v březnu 2012 ve srovnání s The Wall Street Journal, který měl náklad 2,1 milionu kopií. Ovšem tento údaj zahrnuje 400 tisíc placených on-line účastníků. USA Today zůstává největším vydavatelem tištěných novin ve Spojených státech a je distribuován do padesáti států. USA Today je často v hotelech a na letištích rozdáváno mezi zákazníky.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku USA Today na anglické Wikipedii.
USA Today |
<<<HUMAN>>>: Bill Tilden?
<<<ASSISTANT>>>: William Tatem Tilden (10. února 1893, Filadelfie, USA – 5. června 1953, Los Angeles, tamtéž), přezdívaný „Big Bill“ (Velký Bill), je považován za jednoho z největších tenistů všech dob, a to nejen pro dosažené výsledky, ale také díky dokonale zvládnuté úderové technice a zápasové taktice. Mezinárodnímu tenisu dominoval ve 20. letech 20. století, kdy byl tento americký hráč sedm let na pozici světové jedničky. Je po něm nazván sedmý game setu. Ve dvouhře zvítězil třikrát ve Wimbledonu (jedenkrát ve čtyřhře) a sedmkrát na US Open (pět titulů ze čtyřhry).
Přezdívku „Velký Bill“ získal pro jeho velkou postavu a tenisové výkony, na rozdíl od partnera v družstvu Davisova poháru „Malého Bila“ Billa Johnstona. V období 1920–1926 se spolupodílel na zisku po sobě jdoucích sedmi triumfů Spojených států v Davisové poháru, kdy vyhrál třináct finálových zápasů v řadě. Na tenisových turnajích v této periodě neprohrál důležitý zápas. V roce 1931 přešel od amatérů k profesionálům. Je autorem knihy o tenisové teorii techniky a taktiky zápasu. Podal ucelený rozbor úderů s rotací, stejně jako návod na obranu před nimi. Je považován za zakladatele koncepce celodvorcového stylu. Do mezinárodní tenisové síně slávy byl uveden v roce 1959 v Newportu na Rhode Islandu.
Tilden teoreticky rozebral důležitost sedmé hry (7. game) v posledním setu pro důležitost zápasu. Tvrdil, že při zápasech přibližně rovnocenných soupeřů bývá pro vítězství v zápase rozhodující sedmý game posledního setu. Důležitost se navíc zvyšuje při vyhraném podání soupeře za stavu 3:3. V moderní době, kdy je praktikován v daleko větší míře útočný tenis, je tato klasická poučka méně platná. Rozhodující bývá vyhrané soupeřovo podání nezávisle na pořadí hry v setu.
French ChampionshipsFinalista ve dvouhře: 1927, 1930
Vítěz ve smíšené čtyřhře: 1930WimbledonVítěz ve dvouhře: 1920, 1921, 1930
Vítěz ve čtyřhře: 1927US ChampionshipsVítěz ve dvouhře: 1920, 1921, 1922, 1923, 1924, 1925, 1929
Finalista ve dvouhře: 1918, 1919, 1927
Vítěz ve čtyřhře: 1918, 1921, 1922, 1923, 1927
Finalista ve čtyřhře: 1919, 1926
Vítěz ve smíšené čtyřhře: 1913, 1914, 1922, 1923
Finalista ve smíšené čtyřhře: 1916, 1917, 1919, 1921, 1924
Wembley, AnglieFinalista ve dvouhře: 1935, 1936, 1937, 1938Profesionální mistrovství USAVítěz ve dvouhře: 1931, 1935Profesionální mistrovství FrancieVítěz ve dvouhře: 1934
Tenisové mistrovství USA mužů na antuceVítěz ve dvouhře: 1918, 1922, 1923, 1924, 1925, 1926, 1927CincinnatiVítěz ve dvouhře: 1926Los AngelesVítěz ve dvouhře: 1927
Vítěz ve čtyřhře: 1927World Hard Court Championships (WHCC)Vítěz ve dvouhře: 1921Monte CarloVítěz ve dvouhře: 1930ŘímVítěz ve dvouhře: 1930Seabright Invitational (Rumson, New Jersey)Vítěz ve dvouhře: 1919, 1927Queen's ClubVítěz ve dvouhře: 1928, 1929
Lichner, I. et al.(1985): Malá encyklopedie tenisu. Olympia, Praha
(anglicky)Mezinárodní tenisová síň slávy - Bill Tilden
(anglicky)Bill Tilden Profil Billa Tildena
(česky)Rovnost (07.12.1946): Okénko do sportovního světa |
<<<HUMAN>>>: Tramvajová doprava v Kolomně?
<<<ASSISTANT>>>: Kolomna, město v ruské Moskevské oblasti, s celkem 161 100 obyvateli, je od roku 1948 obsluhováno tramvajovou sítí. Délka tramvajových tratí v současnosti dosahuje přibližně 40 km.
V roce 1940 se začala ve městě budovat trolejbusová síť, která byla v létě 1941 prakticky před dokončením. Trolejbusy na ni však již dodány nebyly, vzhledem k postupující válce zůstalo tak několik let jen torzo trolejbusové sítě. Po konci války roku 1945 bylo nakonec rozhodnuto zřídit dopravu tramvajovou a koncept trolejbusové opustit.
Se stavbou se začalo roku 1946 a 5. listopadu 1948 se slavnostně rozjely první tramvaje na úseku mezi dnešním Palácem sportu a stanicí Golutvin (jednalo se o severní část dnešní sítě). Dnešní vozovna však ještě tehdy dobudována nebyla; slouží teprve od roku 1951. Do provozu byly nasazeny tramvaje typu KP vyrobené v Moskvě. Později, když přibyly nové úseky, se objevily i další a modernější typy, jako například KM, též z ruské metropole. V roce 1955 byly od rižského výrobce Rīgas Vagonbūves Rūpnīca dodány tramvaje typu MTV-82.
K prodlužování docházelo pak v letech 1954 (k dnešnímu Politechničeskému institutu) a 1956 (do zastávky ZTS'). O další dva roky později byla dobudována i jižní část dnešního okruhu, nicméně pouze jen jako jednokolejná trať (zdvojkolejněna o další dva roky později). Pro nové úseky byly dovezeny tramvaje původem z Rižského závodu koncepce PCC typu RVZ-6 a později (od roku 1962) též i velmi rozšířené a známé KTM-5. K dalšímu rozšiřování pak došlo až 1. ledna 1971, kdy byla otevřena trať vedoucí na Kirovově prospektu, na jihu města. Další úseky, vedoucí k místnímu masokombinátu vedoucí za hranice Kolomny přibyly v 70. a 80. letech. V srpnu 2002 pak byl otevřen dosud poslední úsek, díky němuž vznikl okruh i v jižní části města. Nejnovějším typem tramvají, jež je dosud v provozu, jsou LVS-97 a LM-99 vyrobené v Petrohradu.
KTM-5 (od roku 1962)
KTM-8 (od roku 1987)
LVS-97 (od roku 1998)
LM-99 (od roku 2001)
Fotogalerie
Fotogalerie s popisky v ruštině v latince
Velká fotogalerie (v ruštině)
Schéma sítě (v ruštině), rok 1999
Stránky o místní tramvajové dopravě (v ruštině)
Místní vozový park (v ruštině) |
<<<HUMAN>>>: Lajos Beniczky?
<<<ASSISTANT>>>: Lajos Beniczky nebo Ľudovít Benický (květen 1813, Banská Bystrica – 16. července 1868, Budapešť) byl uherský veřejný činitel a úředník.
Narodil se jako syn Lajose Beniczkého a Agneše Beniczké. Studoval gymnázium v Bánské Bystrici, Báňské a lesnické akademii v Banské Štiavnici a právo na Univerzitě v Pešti. Báňské a právnické studium nedokončil. Byl vládní komisařem středoslovenských banských měst. Začátkem 40. let se začlenil do reformního hnutí uherské šlechty vedené Lajosem Kossuthem. Byl hlavním organizátorem vojenských akcí proti slovenským dobrovolníkům během slovenských dobrovolnických výprav.
Roku 1861 se stal poslancem Uherského sněmu za Zvolenskou župu. Za účast na tzv. Almášiho spiknutí byl roku 1864 odsouzen a roku 1867 byl propuštěn. Zemřel násilnou smrtí.
Je autorem vzpomínek na revoluční roky 1848-1849, historických a sociologicko-politických úvah. |
<<<HUMAN>>>: Jiřina Sedláčková?
<<<ASSISTANT>>>: Jiřina Sedláčková (14. května 1914 Přestavlky – 12. dubna 2002 Kamenice u Prahy) byla česká herečka, zpěvačka a manekýnka. Svou kariéru odstartovala díky svému půvabu právě jako modelka (předváděla např. pro módní salon Hany Podolské). Její působení ve filmu trvalo poměrně krátce, hrála v pouhých dvanácti filmech.
Její první manželství (byla provdaná jako Sternová) skončilo rozvodem (pod jménem Sternová je uváděna ještě v titulcích svého prvního filmu Ducháček to zařídí). Za války se provdala za hoteliéra Jaroslava Brandejse, který byl vlastníkem hotelu Esplanade. Potom se vzdala herectví a věnovala se své rodině; měla dvě dcery.
Ducháček to zařídí – 1938
Ideál septimy – 1938
Manželka něco tuší – 1938
Slečna matinka – 1938
Svět, kde se žebrá – 1938
Eva tropí hlouposti – 1939
Bílá jachta ve Splitu – 1939
Děvče z předměstí anebo Všecko příjde najevo – 1939
Tulák Macoun – 1939
Umlčené rty – 1939
Ženy u benzinu – 1939
Valentin Dobrotivý – 1942
Jiřina Sedláčková ve Filmové databázi
Jiřina Sedláčková v Česko-Slovenské filmové databázi
Jiřina Sedláčková ve Filmovém přehledu |
<<<HUMAN>>>: Nashville Predators?
<<<ASSISTANT>>>: Nashville Predators je profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlí ve městě Nashville v Tennessee. Do NHL vstoupil v ročníku 1998/99 a hraje v Centrální divizi v rámci Západní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale Bridgestone Arena s kapacitou 17 113 diváků. Klubové barvy jsou námořnická modř, zlatá a bílá.
Vítěz základní části (1×)
2017/18
Vítěz Campbellovy konference (západní konference) (1×)
2016/17
Vítěz centrální divize (2×)
2017/18, 2018/19
Zdroj:
35 - Pekka Rinne, vyřazeno v roce 2022
Zdroj na NHL.com
Nashville Predators na eliteprospects.com
Oficiální stránky (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Jaiden Animations?
<<<ASSISTANT>>>: Jaiden Animations (* 27. září 1997, Spojené státy americké) je pseudonym americké youtuberky a animátorky, která je známá vytvářením příběhových animovaných videí na YouTube. Její videa obsahují různá témata, od jejích zážitků až po osobní příběhy. Vydává také videa zaměřená na videohry.V únoru 2022 měl kanál přes 1,9 milionů celkových zhlédnutí a více než 11 milionů odběratelů. Na 10. udílení Streamy Awards v roce 2020 obdržela cenu Streamy v kategorii animace. Již dříve byla na tuto cenu nominována v roce 2018.
Svůj YouTube kanál založila ještě jako teenager v roce 2014. Předtím spolupracovala s dalšími youtubery na jejich kanálech, například s iHasCupquake. V letech 2016 a 2017 se její kanál začal nabízet návštěvníkům YouTube a získal větší publikum.
V prosinci 2017 se objevila na YouTube Rewind: The Shape of 2017, prvním díle YouTube Rewind, který zahrnoval animátory. V září 2018 získala nominaci v kategorii animace na 8. ročníku udílení Streamy Awards. Pro rekapitulační video YouTube Rewind 2018: Everyone Controls Rewind vytvořila animaci s židlí PewDiePie.V březnu 2019 se zúčastnila turnaje v airsoftu, který organizoval youtuber MrBeast a sponzoroval herní vývojář Electronic Arts. Akce, pořádané za účelem propagace vydání Apex Legends, se zúčastnilo 36 hráčů, z nichž všichni byli prominentní influenceři na YouTube.V dubnu 2019 zveřejnila video, které vyzývá diváky, aby prostřednictvím kampaně GoFundMe přispěli neziskové ptačí rezervaci Bird Gardens of Naples Floridě. Během devíti týdnů vybrala pro kampaň více než 22 000 $. Byla také jednou z mnoha tvůrčích osobností, které přispěly sbírce Team Trees v roce 2019. U příležitosti Světového dne zdraví se v dubnu 2020 zapojila do #HopeFromHome, charitativního živého přenosu iniciovaného youtuberem Jacksepticeyem, který vybral více než 260 000 $ na pomoc při pandemii covidu-19. Na 10. ročníku udílení Streamy Awards v prosinci 2020 vyhrála cenu v kategorii animace.V lednu 2021 se objevila v YIAY Time: The Game Show, komediálním programu na YouTube Original, který moderoval Jack Douglass. 1. června její kanál překročil hranici 10 milionů odběratelů.V říjnu 2021 se zúčastnila charitativního turnaje ve videohře Nickelodeon All-Star Brawl, který pořádali youtuber Alpharad a Coney z esportové organizace Panda Global. V turnaji hrála za postavu Kočkopsa. Ve své kampani získala více než 73 000 $ poté, co zveřejnila v současnosti již smazané video s žádostí o dary na pomoc při výběru postavy, za kterou chtěla v turnaji hrát. Získala nominaci v kategorii Animace na 11. ročníku udílení Streamy Awards v prosinci 2021.
Publikuje především animovaná videa, ve kterých vypráví příběhy o jejím osobním životě. Videa často pojednávají o tématech, jako jsou psychické zneužívání, úzkost a deprese. Vytváří navíc videa zaměřená na její cesty a videohry, například ze série Pokemon. S youtuberem TheOdd1sOut je součástí „Animation Squad“, skupiny animátorů, kteří spolu často vytvářejí videa. Její kanál spravuje vícekanálová síť Channel Frederator.
V roce 2016 řekla ve videu, že bydlí v Arizoně. V dalším videu, publikovaném v roce 2018, oznámila stěhování do Kalifornie.20. března 2022 přiznala, že je aromantická a asexuální.
2017: YouTube Rewind: The Shape of 2017
2018: YouTube Rewind 2018: Everyone Controls Rewind
2018: YouTube Rewind 2018: Everyone Controls Rewind
2020: The Creator games
2021: YIAY Time: The Game Show
2018: „Empty“ (s Boyinaband)
2021: „Rise Above“ (feat. Rainych)
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jaiden Animations na anglické Wikipedii.
Oficiální stránka
Jaiden Animations v Internet Movie Database (anglicky)
Jaiden Animations na Twitteru
Jaiden Animations na Instagramu |
<<<HUMAN>>>: Plastelína?
<<<ASSISTANT>>>: Plastelína je hrudka plastické hmoty používaná jako hračka pro modelování a vytváření libovolně tvarovaných předmětů, ale také jako pomocník při vytváření uměleckých návrhů a modelů. Plastelína se prodává v pestrobarevných blocích, které se mohou spojovat a kombinovat, což dává další tvůrčí možnosti.
Dříve se místo plastelíny využíval jíl, který měl podobné vlastnosti, ale měl nevýhodu, že po vysušení byl již nepoužitelný, kdežto plastelína zůstává v plastickém stavu po dlouhou dobu.
Plastelína se skládá z 65 % plniva (sádra), 10 % vazelíny, 5 % vápna, 10 % lanolinu a 10 % kyseliny stearové.
Původní (anglické) jméno je chráněná obchodní značka, ale často se používá obecně jako označení pro modelovací hmotu (převážně v Evropě a zemích Commonwealthu), v USA se většinou označuje jako modelína. Plastelína byla vyrobena prvně učitelem umění Williamem Harbuttem v Anglii v roce 1897.
Zvláštním druhem plastelíny je tzv. inteligentní plastelína.
Encyklopedické heslo Plastilina v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích |
<<<HUMAN>>>: Jana Pešková?
<<<ASSISTANT>>>: Jana Pešková (* 4. prosince 1950) je bývalá česká politička, v 90. letech 20. století poslankyně Poslanecké sněmovny za formaci Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa.
V roce 1996 se uvádí jako předsedkyně ženské sekce SPR-RSČ.Ve volbách v roce 1996 byla zvolena do poslanecké sněmovny za SPR-RSČ (volební obvod Jihomoravský kraj). Zasedala v sněmovním výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. V parlamentu setrvala do voleb v roce 1998. I po neúspěchu strany ve volbách v roce 1998 zůstala loajální vůči vedení a předsedovi Miroslavu Sládkovi.V komunálních volbách roku 1994 byla zvolena do zastupitelstva města Zlín za SPR-RSČ. Neúspěšně sem kandidovala i v komunálních volbách roku 1998. Profesně se uvádí jako žena v domácnosti.
Jana Pešková v parlamentu |
<<<HUMAN>>>: Virová vektorová vakcína?
<<<ASSISTANT>>>: Virová vektorová vakcína je vakcína, která používá virový vektor k dodání genetické informace požadovaného antigenu do hostitelských buněk příjemce. Do dubna 2021 dostalo povolení k použití na lidech šest virových vektorových vakcín alespoň v jedné zemi: čtyři vakcíny proti covidu-19 a dvě vakcíny proti ebole.
Virové vektorové vakcíny používají modifikovanou verzi viru jako vektor pro dodání genetické informace nukleové kyseliny zahrnující antigen, jehož cílem je nahradit původní infekční verzi a přitom vyvolat podobnou imunitní reakci jako na originální virus. Virové vektorové vakcíny nevyvolávají infekci ani virovým vektorem, ani zdrojovým antigenem. Genetický materiál, který tělu dodávají, se neintegruje do genomu člověka.Virové vektorové vakcíny způsobují reakci antigenu v buňkách a indukují silnou cytotoxickou T-tymfocytovou odpověď, na rozdíl od podjednotkových vakcín, které vyvolávají pouze humorální imunitu. Většina virových vektorů je navržena tak, aby se nemohla replikovat. Geny potřebné pro replikaci se odstraňují.
Adenovirové vektory mají výhodu vysoké transdukční účinnosti, exprese transgenu a širokého virového tropismu a mohou napadat dělící se i nedělící se buňky. Nevýhodou je, že mnoho lidí má již existující imunitu vůči adenovirům v důsledku předchozí expozice. Lidský adenovirus sérotyp 5 se často používá, protože může být snadno produkován ve vysokých koncentracích.Do dubna 2021 byly alespoň v jedné zemi povoleny čtyři adenovirové vektorové vakcíny proti nemoci covid-19:
Vakcína Oxford–AstraZeneca používá modifikovaný šimpanzí adenovirus ChAdOx1
Sputnik V používá lidský adenovirus sérotyp 26 pro první injekci a sérotyp 5 pro druhou.
Vakcína Janssen používá sérotyp 26.
Convidecia používá sérotyp 5.Zabdeno, první dávka vakcíny Zabdeno/Mvabea Ebola, je odvozena z lidského adenoviru sérotypu 26 vylučujícího glykoprotein varianty viru ebola Mayinga. Obě dávky jsou nereplikující se vektory a nesou genetický kód několika proteinů viru ebola.
Vakcína rVSV-ZEBOV je vakcína proti ebole. Jedná se o rekombinantní, nereplikující se vakcínu sestávající z viru vezikulární stomatitidy geneticky upraveného tak, že gen pro přirozený obalový glykoprotein viru vezikulární stomatitidy je nahrazen tím z Kikwitského Zaire kmene viru ebola z roku 1995.Mvabea, druhá dávka vakcíny Zabdeno/Mvabea Ebola, je modifikovaný vektor vakcíny Ankara, poxvirového typu. Obě dávky jsou nereplikující se vektory a nesou genetický kód několika proteinů viru ebola.Mezi další viry, které byly zkoumány jako vektory vakcín, patří adeno-asociovaný virus, retrovirus (včetně lentiviru), cytomegalovirus a virus Sendai, stejně jako virus chřipky a virus spalniček.
Před vakcínami zaměřenými proti viru SARS-CoV-2, který způsobuje nemoc covid-19, byly provedeny klinické studie virových vektorových vakcín na lidech proti několika infekčním onemocněním, cílily mimo jiné na virus Zika, chřipkové viry, respirační syncytiální virus, HIV a malárii.Dvě vakcíny proti ebole využívající technologii virových vektorů byly použity při vypuknutí eboly v západní Africe (2013–2016) a v Demokratické republice Kongo (2018–2020). Vakcína rVSV-ZEBOV byla schválena pro lékařské použití v Evropské unii v listopadu 2019 a ve Spojených státech v prosinci 2019. Vakcína proti ebole Zabdeno/Mvabea byla schválena pro lékařské použití v Evropské unii v červenci 2020.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Viral vector vaccine na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Zdeněk Ježek?
<<<ASSISTANT>>>: Zdeněk Ježek (13. srpna 1932 Liberec – 24. listopadu 2019 Praha) byl český epidemiolog a infektolog. Působil v mnoha regionech světa a mezinárodních organizacích. V rámci své činnosti ve Světové zdravotnické organizaci se významně podílel na celosvětovém vymýcení pravých neštovic.
Za svou činnost byl mnohokrát oceněn Světovou zdravotnickou organizací, Mongolskou republikou a indickou vládou.
V roce 1951 odmaturoval na gymnáziu F. X. Šaldy v Liberci, v letech 1952–1958 studoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1959–1963 působil v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, v roce 1968 absolvoval postgraduální studium Center of Diseases Control (CDC) v Atlantě a Školu veřejného zdravotnictví v Yale University v New Hawenu v Connecticutu a získal specializační diplomy (D.Ep. a D.Hyg) v oboru epidemiologie a hygieny od Ústavu pro doškolování lékařů. V roce 1958 mu byl udělen diplom Rektorátu Karlovy university v Praze, v roce 1961 se atestoval v oboru hygieny a epidemiologie na Ústavu pro doškolování lékařů.
V letech 1965–1970 vedl projekt Rozvoje základních zdravotnických služeb v Ulánbátaru v Mongolsku pod záštitou Světové zdravotnicke organizace (WHO); mj. tam organizoval celoplošné očkování proti obrně. 1972–1977 působil v oblastní úřadovně WHO v Dillí v Indie a v letech 1977–1979 v Mogadišu v Somálsku jako vedoucí epidemiolog programu oblastní eradikace pravých neštovic. 1980 působil v oblastní úřadovně WHO pro Afriku jako oblastní expert infekčních a tropických chorob, Brazzaville v Republice Kongo. V letech 1981–1988 plnil funkci vedoucího pracovníka globální eradikace neštovic v ústředí WHO v Ženevě, 1988–1989 zde působil v rámci globálního programu WHO pro AIDS (SZO-GPA) jako epidemiolog divize Pomocinárodní programy, 1989–1990 jako epidemiolog divize Epidemiologický dohled a výzkum a 1990–1992 jako zástupce ředitele úřadu WHO výzkumu HIV/AIDS.
Byl ženatý (manželka Eva (1936)), měl děti Zdeňka (1960) a Zuzanu (1964). Byl členem skautského hnutí, kde měl přezdívku Muskwa.Zdeněk Ježek vydal v r. 2010 své paměti, literárně upravené Irenou Jirků.
Je autorem 180 vědeckých článků a soubornějších prací publikovaných v české a zahraniční literatuře.
Eradication of Smallpox from India, Thomson Press, Faridabad, 1979
Smallpox Eradication in Somalia, WHO, EMRO, Alexandria, 1989
Neštovice a jejich eradikace, Avicenum, Praha, 1982
Smallpox and its Eradication, WHO, Geneva, 1989
Human Monkeypox, Karger,S., Basel, 1988
Le Vaccinazioni, Paccini Editore, Fondazione SmithKline, Pisa, 200
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zdeněk Ježek |
<<<HUMAN>>>: Jan Hrubý (voják)?
<<<ASSISTANT>>>: Četař Jan Hrubý (4. března 1915, Kunovice – 18. června 1942, Praha) byl příslušník československé armády ve Spojeném království, příslušník výsadku Bioscop a jeden ze sedmi výsadkářů, kteří zahynuli v kryptě pravoslavného kostela svatých Cyrila a Metoděje po atentátu na Heydricha. V roce 2002 povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka.
Narodil se 4. března 1915 v Kunovicích. Otec Jan (1879–1931) byl pomocný dělník, matka Kateřina (1876–1944), rozená Komínková, byla v domácnosti. Měl tři starší sourozence; dva bratry a sestru. Absolvoval obecnou a měšťanskou školu. Vyučil se číšníkem ve Zlíně a později také pracoval jako číšník.
Dne 1. října 1937 nastoupil základní vojenskou službu u hraničářského praporu v Trebišově. O rok později byl povýšen do hodnosti svobodníka. Po okupaci Čech a Moravy nacistickým Německem byl k 1. dubnu 1939 propuštěn na trvalou dovolenou. 8. května 1939 se přihlásil na práci do Německa a dostal se do Kielu. V roce 1940 při dovolené v protektorátu se se dvěma kamarády pokusil o útěk.
Přes Slovensko se dostali do Maďarska, kde byli ale zadrženi a vráceni zpět. Druhý pokus byl již úspěšný a přes Jugoslávii, Řecko, Turecko a Bejrút se dostali do Francie. 4. června 1940 byl zařazen k 1. pěšímu pluku, v jehož řadách se účastnil bojů o Francii. Po pádu Francie byl 13. července 1940 spolu s dalšími evakuován do Anglie. Tam byl zařazen k 1. pěšímu praporu. 28. října 1940 byl povýšen na četaře a krátce nato vybrán pro plnění zvláštních úkolů.
Od 15. srpna do 7. listopadu absolvoval základní sabotážní kurz, paravýcvik a kurz průmyslové sabotáže.
Společně s Bohuslavem Koubou a Josefem Bublíkem byli vysazeni 28. dubna 1942 u hospodářského dvora Požáry na Křivoklátsku. Nejprve se společně s Bublíkem pohybovali na Uherskohradišťsku, ale protože se jim nepodařilo navázat kontakt s odbojem, přesunuli se do Prahy, kde se podřídili velení Adolfa Opálky a za pomoci odbojářů se ukrývali v konspiračních bytech. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha se společně s dalšími výsadkáři ukrýval v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde po boji v obklíčení jednotkami okupační moci 18. června 1942 spáchal sebevraždu.
1. prosince 1945 byl in memoriam jmenován podporučíkem pěchoty a zároveň povýšen do hodnosti poručíka pěchoty. 17. června 1948 byl povýšen do hodnosti nadporučíka pěchoty a 30. června 2002 do hodnosti podplukovníka pěchoty in memoriam. V Kunovicích a Praze-Kobylisích jsou po něm pojmenovány ulice, na rodném domě je umístěna pamětní deska.
Jeho tělo bylo po identifikaci a pitvě pohřbeno v hromadném hrobě na hřbitově v Ďáblicích. Rodina Jana Hrubého nebyla perzekvována. Jan Hrubý byl hodnocen v armádě jako naprosto spolehlivý, samostatný a vzor pro mužstvo.
Část pozůstalosti po Janu Hrubém a dalších parašutistech je vystavena v Armádním muzeu na Žižkově.
K 1. září 2015 daroval městu Kunovice akademický malíř Pavel Vavrys pietní dílo – památník připomínající parašutistu Jana Hrubého. Památník je tvořen kruhovým obrazem (terčem o průměru 84 cm) a podkladovou deskou, pevně osazenou do stěny v tamní základní škole, kterou Jan Hrubý v mládí navštěvoval. Dílo je součástí Vavrysova obrazového cyklu „Česká paměť“.
1940 – Československý válečný kříž 1939
1944 – Pamětní medaile československé armády v zahraničí se štítky Francie a Velká Británie
1945 – druhý Československý válečný kříž 1939
1946 – třetí Československý válečný kříž 1939
1949 – Zlatá hvězda Československého vojenského řádu Za svobodu
1968 – Řád rudé zástavy
2010 – Kříž obrany státu ministra obrany České republiky
Operace Anthropoid
Karel Čurda
Jozef Gabčík
Jan Kubiš
Adolf Opálka
Josef Valčík
Atentát (film)
ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt (1941 - 1943). Praha: Laguna, nakladatelství a vydavatelství, 2003. ISBN 80-86274-40-3.
REICHL, Martin. Cesty osudu. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN 80-86808-04-1.
Kmenový list
Četař Jan Hrubý na vets.estranky.cz |
<<<HUMAN>>>: Zdeněk Pisk?
<<<ASSISTANT>>>: Zdeněk Pisk (10. února 1927, Číchov – 10. února 2010) byl český diplomat, právník a publicista.
Zdeněk Pisk se narodil v roce 1927 v Číchově u Třebíče, vystudoval obchodní akademii v Třebíči, na konci druhé světové války byl totálně nasazen. V roce 1948 odešel do Prahy, kde mezi lety 1948 a 1952 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, tamtéž získal titul doktora práv. Během studií působil v národní správě znárodněné společnosti J. Posselt v Jablonci nad Nisou, následně pak působil jako úředník ve společnosti Skloexport. V letech 1952–1956 pracoval jako prokurátor generální prokuratury. V dubnu roku 1957 nastoupil do diplomatických služeb, brzy poté nastoupil na pozici III. tajemníka velvyslanectví ve Washingtonu, v roce 1961 byl povýšen na II. tajemníka na téže ambasádě.V květnu roku 1963 se vrátil do Prahy a působil na MZV v právním odboru, mezi lety 1964 a 1966 působil také jako tajemník kvalifikační komise. V červnu roku 1966 byl vyslán na pozici I. tajemníka stálé mise OSN v New Yorku, hned o čtvrt roku později byl však ze Spojených států pro údajnou špionáž vypovězen. V listopadu roku 1967 působil jako I. tajemník a následně i rada velvyslanectví v Moskvě. V lednu roku 1970 se vrátil do Prahy, kde působil ve vedení právního odboru MZV. V roce 1972 obdržel titul kandidáta věd.V září 1977 byl vyslán na pozici velvyslance do Madridu, tam působil do prosince roku 1982, posléze se vrátil zpět na pozici vedoucího právního odboru MZV v Praze. Od ledna 1988 do dubna roku 1990 působil jako velvyslanec v Uruguayi. |
<<<HUMAN>>>: Hamiltonovský graf?
<<<ASSISTANT>>>: Hamiltonovský graf je graf, který lze projít takovou cestou, že každý jeho uzel je navštíven právě jednou s výjimkou uzlu výchozího, který je zároveň uzlem cílovým. Neboli – graf je hamiltonovský, právě když obsahuje kružnici, která prochází všemi jeho uzly (tzv. hamiltonovská kružnice). Název připomíná irského matematika a fyzika W. R. Hamiltona (1805–1865), od kterého pocházel hlavolam, v němž bylo za úkol obejít po hranách vrcholy pravidelného dvanáctistěnu.
Ačkoliv se hamiltonovské grafy zdají být obdobou eulerovských grafů, rozhodnout, zda je graf hamiltonovský, není vždy snadné. Dosud totiž není známa žádná jednoduchá nutná a postačující podmínka k tomu, aby graf byl hamiltonovský. Je však známo několik postačujících podmínek k hamiltonovskosti grafu.
Označme u počet uzlů grafu a předpokládejme, že u ≥ 3. Má-li každý uzel stupeň (tj. počet hran, které do daného uzlu zasahují) alespoň ½ u, je graf hamiltonovský.
Označme u počet uzlů grafu a předpokládejme, že u ≥ 3. Je-li pro každou dvojici uzlů, které nejsou spojeny hranou, součet jejich stupňů alespoň u, pak je graf hamiltonovský.
Označme u počet uzlů grafu a předpokládejme, že u ≥ 3. Jestliže pro každé přirozené číslo k < ½ u je počet uzlů, jejichž stupeň nepřevyšuje k, menší než k, pak je graf hamiltonovský.K tomu, aby byl graf s u ≥ 3 uzly hamiltonovský, tedy stačí splnění některé z následujících podmínek:
Každý uzel má stupeň alespoň ½ u. (Diracova podmínka)
Každá dvojice uzlů nespojených hranou má součet stupňů alespoň u. (Oreho podmínka)
Pro každé přirozené číslo k < ½ u je počet uzlů, jejichž stupeň nepřevyšuje k, menší než k. (Pósova podmínka)
V teorii grafů je hamiltonovská kružnice (také hamiltonovský cyklus) grafu taková kružnice v tomto grafu, která projde právě jednou všemi jeho vrcholy. Graf, který obsahuje hamiltonskou kružnici, se nazývá Hamiltonovský graf. Hamiltonovská cesta je taková cesta v daném grafu, která prochází každým jeho vrcholem právě jednou.
Každý graf nemusí mít nutně hamiltonovskou kružnici. Nutnými (avšak nikoli postačujícími) podmínkami je, že graf musí být souvislý a každý vrchol musí mít stupeň nejméně rovný dvěma (ke každému vrcholu musí vést alespoň 2 hrany).
Problém nalezení hamiltonovské kružnice je NP-úplný.
VRBA, Antonín. Grafy : pro III. ročník tříd gymnázií se zaměřením na matematiku, na matematiku a fyziku a pro seminář a cvičení z matematiky ve IV. ročníku gymnázií. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989.
NEŠETŘIL, Jaroslav. Teorie grafů. 1. vyd. Praha: SNTL, 1979.
VEČERKA, Arnošt. Grafy a grafové algoritmy - skripta UPOL . Olomouc: Univerzita Palackého, 2007 . Dostupné online. |
<<<HUMAN>>>: Maják Seskar?
<<<ASSISTANT>>>: Maják Seskar (rusky: Сескар, švédsky: Seitskär, finsky: Seiskari majakka) stojí na pobřeží stejnojmenného ostrova ve Finském zálivu v Baltském moři v Leningradské oblasti v Rusku. Nachází se 19 km od jižního pobřeží zálivu a 38 km od severního. Petrohrad je vzdálen 100 km a Kronštadt 78 km východně.
Na severozápadní části ostrova na Severním mysu se nachází molo v délce 500 m a také maják, který byl postaven v roce 1858. V roce 2005 bylo na maják nainstalováno zařízení Regionálního systému námořní bezpečnosti (Региональной Системы Безопасности Мореплавания (РСБМ))
Litinová věž o výšce 30 m je ukončená ochozem a prosklenou lucernou. Věž majáku je bílá (dolní část) a červená (horní část). Zdroj světla se nachází ve výšce 30 m n. m. Světlo je elektrické (Fresnelova čočka). Na ostrově je vlastní výroba elektrické energie diesel agregáty. V areálu jsou přízemní obytné budovy, sklady nafty a olejů.
výška věže 30 m
světelný zdroj 30 m n. m.
skupinové, dva jedno vteřinové záblesky v intervalu 15 s
sektor svitu 15°– 330°označení:
Admiralty C3968
ARLHS ERU-005
NGA 13288
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Сескар na ruské Wikipedii.
Комарицин, А.А., Корякин, В.И., Романов, В.Г. Маяки России (исторические очерки). издание ГУНиО МО РФ, СПб, 2001, Kapitola: Сескар (Сескари). S. 255–260. Dostupné online
Fotografie majáku |
<<<HUMAN>>>: Atmosférická fronta?
<<<ASSISTANT>>>: Atmosférická fronta je přechodné pásmo mezi dvěma vzduchovými hmotami v atmosféře. Atmosférická fronta je trojrozměrný útvar. Fronty mohou dosahovat délky tisíce kilometrů a šířka frontální plochy dosahuje stovek kilometrů. Šířka přechodového pásma v horizontálním směru se pohybuje v řádech stovek až desetitisíců metrů, vertikálně je fronta stovky metrů mohutná, což odpovídá při průměrném sklonu fronty 0,5° její tloušťce. V synoptických meteorologických mapách je pochopitelně její tloušťka zanedbána a fronta se zobrazuje jako linie.
Fronty mohou být rozprostřeny od zemského povrchu až k tropopauze.
Pojem atmosférická fronta byl zaveden norskou meteorologickou školou, kterou založil Vilhelm Bjerknes.
Tor Bergeron rozdělil fronty na anafronty a katafronty. Anafronta je fronta, na které relativně teplý vzduch vystupuje podél frontální plochy. Katafronta je fronta, na které relativně teplý vzduch sestupuje podél frontální plochy. Pohyb relativně teplého vzduchu určuje charakter front.
Atmosférické fronty se klasifikují podle směru přesunu na teplé fronty (které se pohybují na stranu studené vzduchové hmoty) a studené fronty (které se pohybují na stranu teplé vzduchové hmoty). Zvláštní postavení pak mají tzv. okluzní fronty, které mají charakter buď teplé nebo studené fronty.
Brázda nízkého tlaku vzduchu |
<<<HUMAN>>>: One of the Boys (album, Gretchen Wilson)?
<<<ASSISTANT>>>: One of the Boys je třetí studiové album americké countryové zpěvačky Gretchen Wilson. Vydáno bylo v květnu roku 2007 společností Columbia Nashville a na jeho produkci se spolu se zpěvačkou podíleli Mark Wright a John Rich. V hitparádě Billboard 200 se umístilo na páté příčce, zatímco v žánrovém žebříčku (country) na první.
The Girl I Am – 3:30
Come to Bed – 3:54
One of the Boys – 3:37
You Don't Have to Go Home – 3:19
Heaven Help Me – 3:24
There's a Place in the Whiskey – 3:01
If You Want a Mother – 3:34
Pain Killer – 3:42
There Goes the Neighborhood – 2:57
Good Ole Boy – 2:53
To Tell You the Truth – 3:31
Gretchen Wilson – zpěv, doprovodné vokály
Pat Buchanan – kytara
Tom Bukovac – kytara
J.T. Corenflos – kytara
Eric Darken – perkuse
Shannon Forrest – bicí, perkuse
Brandon Fraley – doprovodné vokály
Wes Hightower – doprovodné vokály
Mark Hill – baskytara
Dan Hochhalter – housle
Mike Johnson – steel kytara
Steve Nathan – Hammondovy varhany, klavír
Mark Oakley – kytara
Michael Rhodes – baskytara
John Rich – doprovodné vokály
John Willis – kytara, guitjo, mandolína
Jonathan Yudkin – violoncello, housle, mandolína |
<<<HUMAN>>>: Petr Slaný?
<<<ASSISTANT>>>: Petr Slaný (* 1. září 1952 Olomouc) je bývalý český fotbalista a reprezentant Československa.
V československé reprezentaci odehrál roku 1976 jedno utkání (přátelský zápas s Německem), 4x startoval v olympijském výběru a 20x krát nastoupil za reprezentaci do 21 let (3 branky). V československé lize odehrál 277 zápasů a dal 66 gólů. Hrál za Baník Ostrava (1970–1972, 1974–1977), Duklu Praha (1972–1974) a Spartu Praha (1978–1982). S Baníkem získal v sezoně 1975/76 titul mistra Československa, se Spartou roku 1980 Československý pohár. V Poháru mistrů evropských zemí nastoupil ve 4 utkáních a dal 1 gól (za Baník), v Poháru vítězů pohárů nastoupil ve 3 utkáních a dal 1 gól (za Spartu) a v Poháru UEFA nastoupil v 11 utkáních a dal 2 góly (za Duklu, Baník a Spartu).
JEŘÁBEK, Luboš: Český a československý fotbal: lexikon osobností a klubů 1906–2006, Praha, Grada 2007.
Jindřich Horák, Lubomír Král: Encyklopedie našeho fotbalu – Libri 1997
Radovan Jelínek, Miloslav Jenšík a kol.: Atlas českého fotbalu – Radovan Jelínek 2006
Ľubomír Dávid, Ladislav Grünner, Juraj Hrivnák, Jozef Kšiňan, Jindřich Pejchar: Futbal 81/82 – ročenka
Statistiky ČMFS
Worldfootball.net
CS Fotbal |
<<<HUMAN>>>: Spolek Slováků v Polsku?
<<<ASSISTANT>>>: Spolek Slováků v Polsku (slovensky Spolok Slovákov v Polsku, polsky Towarzystwo Słowaków w Polsce) je organizací zastupující zájmy slovenské národnostní menšiny v Polské republice. Působí při ní i tzv. Český klub, jenž zastupuje polské Čechy.
Spolek vydává měsíčník Život, řídí vlastní tiskárnu a řadu kulturních středisek v polských částech Oravy a Spiše, kde žijí téměř všichni členové menšiny. Zabývá se také pořádáním kulturních akcí, jako např. Dny slovenské kultury (každoročne v červenci). Sídlí v Krakově, v ulici św. Filipa č. 7. Vznikl v roce 1957 pod názvem Sociálně-kulturní společnost Čechů a Slováků v Polsku; nynější název nese od roku 1996. Současným předsedou spolku je Józef Ciągwa (Jozef Čongva).
Spolek dnes čítá zhruba 4 000 osob, i když ve sčítání lidu v roce 2002 se ke slovenské národností přihlásilo pouze 1 710 polských občanů. Podle spolku Slováci na Oravě a Spiši jsou mnohém početnější, než vyplývá z oficiálních údajů – odhady mluví dokonce o 47 tisících.
Spolek Slováků v Polsku (polsky, slovensky) |
<<<HUMAN>>>: Vzorec?
<<<ASSISTANT>>>: Vzorec (formule) je stručné písemné, formalizované, zvláště symbolické vyjádření určitého vztahu. Používá se především ve vědách. Příkladem mohou být rozličné matematické, fyzikální či chemické vzorce. Některá zvlášť elegantní vyjádření se prosadila i do veřejného povědomí. Tisknou se na trička, nádobí apod. Velmi známým je např. Einsteinův vzorec vyjadřující ekvivalenci hmoty a energie: E = mc² či tzv. Eulerova rovnost
e
i
π
+
1
=
0
{displaystyle e^{ipi }+1=0}
. Oba z těchto příkladů jsou jedním z typů vzorců – rovnicemi.
Ve vědě a technice je užívaní vzorců a manipulace s nimi důležitým aspektem, který umožňuje snadněji pracovat s abstraktními pojmy. Pokrok v matematice i ostatních oborech tak šel v historii často ruku v ruce se zavedením nějakého nového způsobu značení. Např. místo slovní formulace objem koule je roven čtyřem třetinám třetí mocniny jejího poloměru vynásobené číslem pí, která je neprakticky dlouhá a nepříliš přehledná, v matematice dnes stejnou skutečnost vyjádříme vzorcem
V
=
4
3
π
r
3
{displaystyle V={frac {4}{3}}pi r^{3}}
.
Předpokladem smysluplného vyjádření je jasná definice významu jednotlivých elementů (znaků a výrazů) vzorce. (Např. ve výše uvedeném vzorci znak V označuje objem, znak
π
{displaystyle pi }
označuje jasně definovanou matematickou konstantu a znak r představuje poloměr koule.
V oblasti tabulkových procesorů se jedná o základní prostředek pro práce s daty v tabulce. Vzorec tam obvykle začíná rovnítkem, za kterým následující požadované operace, např.:
součet číselných hodnot buněk A1 a A2: =A1+A2
součet číselných hodnot všech buněk v oblasti od A1 do D5: =SUM(A1:D5)
Kromě tradičního ručního zápisu se používají i programy (aplikace) pro počítače se zvláštním grafickým vybavením pro grafickou nápodobu ručního zápisu. Jde o integrální součásti textových editorů (Word, OpenOffice – Writer) nebo samostatné doplňky – aplikace.
Zvláštní typ tvoří tabulkové procesory (Excel, MathCad, OpenOffice – Math), které přímo pracují se zvláštními vzorci, podle kterých provádějí příslušné operace, např. matematické, textové či logické. V nich se tyto vzorce zapisují a ukazují prostým písmem v editačním okénku. Grafická nápodoba ručního psaní vzorců (bez výpočetního užití) je ovšem zpravidla také součástí tabulkového procesoru.
Chemický vzorec
Rovnice
Vědecký zákon
Symbol prvku
Matematická věta
Dobře utvořená formule |
<<<HUMAN>>>: Ch.A.S.A.?
<<<ASSISTANT>>>: Ch.A.S.A. byla česká jazzrocková skupina. Aktivní byla především v Brně, a to v letech 1973–1983. Název skupiny vychází z počátečních písmen příjmení zakládajících členů, kterými byli Pavel Chmelař, Ivo Albrecht, Antonín Stříž a Jiří Adam. K přechodným členům patřili Miroslava Křivánková a Ivan Havlíček.
Předchůdcem skupiny Ch.A.S.A. bylo brněnské jazzrockové trio Šuchra-Luf-Band. Jeho členy byli Antonín Stříž (kytara), Ivo Albrecht (basová kytara) a Miroslav Veselý (bicí). Trio působilo v Brně na přelomu 60. a 70. let.
Základní sestava skupiny Ch.A.S.A. se poprvé sešla v březnu 1973 a rozešla v červenci 1975, protože dva ze zakládajících členů museli odejít na základní vojenskou službu.
V tomto období se skupina už nikdy nesešla v původním složení. Skupina své složení několikrát změnila, vedoucím byl Ivo Albrecht.
GRATIAS, Petr. Decibely nad Brnem. Tři desetiletí hlasité hudby za časů totality. Brno: Nakladatelství JOTA, 2015. 192 s. ISBN 978-80-7462-825-2. S. 75–80. |
<<<HUMAN>>>: Vanilla atropogon?
<<<ASSISTANT>>>: Vanilla atropogon je druh vanilovníku, který objevili pracovníci pražské botanické zahrady s vietnamskými kolegy v džungli přírodní rezervace Hon Ba na jihu Vietnamu v roce 2013.
Druh byl objeven v nížinném lese na březích říčky Song Day. Šlo o nápadnou a vzrostlou liánu s poměrně velkými květy.
Barva květů je zelenožlutá, ale jeden květní plátek (takzvaný pysk) je tmavě červený a uprostřed má trs chlupů. Podle tmavých chlupů a pysku dostala jméno. Pogon znamená plnovous a atros je tmavý.
Taxon Vanilla atropogon ve Wikidruzích
Čeští botanici objevili ve Vietnamu nový druh vanilky . lidovky.cz, 2014-02-05 . Dostupné online.
Čeští botanici objevili ve Vietnamu nový druh vanilky . ceskatelevize.cz, 2014-02-04 . Dostupné online.
Čeští botanici objevili ve Vietnamu nový druh vanilky . ceskenoviny.cz, 2014-02-03 . Dostupné online.
Vanilla atropogon, a new species from Vietnam. S. 10–16. orchideen-journal . 2013-05-24 . Roč. 2013, čís. 5, s. 10–16. Dostupné online. ISSN 2195-772X. (fotografie, náčrtky, popis a specifikace) |
<<<HUMAN>>>: Østfold?
<<<ASSISTANT>>>: Fylke Østfold byl územněsprávní jednotka v jihovýchodním Norsku. Správním centrem území bylo město Sarpsborg. 1. ledna 2020 vznikl kraj Viken sloučením dvou do té doby samostatných krajů Akershus, Buskerud a Østfold. K reorganizaci územního uspořádání došlo na základě rozhodnutí norského parlamentu (Stortinget) ze dne 8. června 2017, jehož důsledkem byla redukce počtu územěsprávních jednotek z devatenácti na jedenáct. Počet obyvatel dosáhl roku 2015 čísla 287 198. Rozloha kraje je 4 181 km².
Østfold hraničil na severu s krajem Akershus, na západě sousedil přes Oslofjord s krajem Vestfold a na východě se švédským krajem Värmland, Dalsland a na jihu Bohuslän.
Územím od severu k jihu protéká řeka Glomma, která ústí u města Fredrikstad do Skagerraku. Přes Østfold vedou silnice E6 a E18. E6 spojuje Oslo s Göteborgem. E18 spojuje Oslo s Karlstadem a se Stockholmem.
Østfold Fylke Archivováno 3. 8. 2017 na Wayback Machine. |
<<<HUMAN>>>: 2012 (film)?
<<<ASSISTANT>>>: 2012 je americký dobrodružný katastrofický film o konci světa. Ten měl být předpovězen Mayi na 21. prosince 2012.
Los Angeles
Washington, D.C.
Vatikán
Rio de Janeiro
Tibet
Himálaj
Havaj
Las Vegas
Podle filmu vznikla stejnojmenná počítačová online hra, kterou ale nevytvořili tvůrci filmu.
Předpovědi konce světa v roce 2012
Mayský kalendář
2012 v Česko-Slovenské filmové databázi
2012 v Internet Movie Database (anglicky)
Oficiální trailer na YouTube |
<<<HUMAN>>>: Sadie Sparksová?
<<<ASSISTANT>>>: Sadie Sparksová (v anglickém originále Sadie Sparks) je animovaný televizní irsko-francouzský seriál, který měl premiéru na Disney Channel ve Velké Británii a v Irsku 20. dubna 2019 na Disney Channel. Seriál vytvořil Bronagh O'Hanlon a jedná se o koprodukci mezi Brown Bag Films v Irsku a Cyber Group Studios ve Francii.
Seriál vypráví o čtrnáctileté dívce Sadie, která zjistí, že má magické schopnosti, a stává se kouzelnickou učednicí. Vedena je velmi starým a nevrlým králíkem Gilbertem, který je poslán do lidského světa z kouzelné říše, aby trénoval Sadii a využil její magické dovednosti.
Sadie Sparksová je koprodukcí Brown Bag Films v Irském Dublinu a Cyber Group Studios v Paříži ve Francii. Série kombinuje dva styly animace: lidský svět je ve 3D, zatímco kouzelná říše kterou navštěvují Gilbert a Sadie je ve 2D. Seriál je zaměřen na děti ve věku od 6 do 11 let.
Sadie Sparksová v Česko-Slovenské filmové databázi
Sadie Sparksová v Internet Movie Database (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Centrální tankoviště ropy Nelahozeves?
<<<ASSISTANT>>>: Centrální tankoviště ropy Nelahozeves (CTR) se nachází severně od obce Nelahozeves, na rozhraní okresů Mělník a Kladno. Jeho celková kapacita je 1 675 000 m³ ropy a ropných produktů. V tankovišti končí trasy ropovodů Družba a IKL. Primární funkcí CTR je skladování strategických nouzových zásob ropy pro Českou republiku. Dále slouží jako mezisklad ropy z ropovodů Družba a IKL, k míchání různých druhů ropy podle požadavků odběratelů a distribuci ropy k rafinériím. Provozovatelem tankoviště je MERO ČR, a. s. Ropa z těchto zásobníků by Česku vystačila přibližně na 90 dní.
Na počátku 90. let, během přístupových jednání o vstupu České republiky do Evropské unie bylo jako jedna z podmínek požadováno vybudování skladiště strategických zásob ropy a ropných produktů na dobu 90 dnů. Výstavba tankoviště na místě bývalé pískovny u Nelahozevsi započala v červenci 1994. V rámci tří etap výstavby během let 1994–1998 zde vznikly 4 nádrže po 50 000 m³ a šest po 100 000 m³ skladovací kapacity. Jako strategické úložiště sloužily větší tanky, menší byly určeny pro míchání různých typů ropy pro rafinérie v Litvínově a Kralupech. Vzhledem k rostoucí spotřebě ropných produktů v Česku během druhé poloviny 90. let se ukázala potřeba navýšení skladovací kapacity. Během let 2001–2004 v rámci první etapy rozšíření CTR došlo k výstavbě čtyř nadzemních nádrží po 125 000 m³, největších svého typu ve střední Evropě. Celková skladovací kapacita tím vzrostla na 1 300 000 m³. Druhé rozšíření proběhlo v letech 2006–2008. Byly postaveny další dvě nádrže po 125 000 m³, současně proběhla modernizace hasicího systému a elektronické požární signalizace. V roce 2020 byla postavena další nádrž o kapacitě 125 000 m3.
Centrální tankoviště ropy se nachází na katastrálním území obcí Nelahozeves, Uhy, Nová Ves a Sazená. Rozloha areálu je asi 59 hektarů. Nachází se zde celkem 16 nádrží o celkovém objemu 1 550 000 m³. Z konstrukčního hlediska jde o ocelové válcové nadzemní nádrže s dvojitým dnem a dvojitým pláštěm. V případě netěsnosti vnitřního pláště dokáže meziplášť a dvojité dno zachytit plný objem nádrže. Střechy nádrží jsou plovoucí – během vyprazdňování nebo plnění nádrže klesají nebo stoupají současně s hladinou. Z hlediska fyzikálně-chemických vlastností je maximální doba skladování ropy 15 let. Nádrže jsou opatřeny míchací technologií, která zabraňuje akumulaci úsad.Hlavní část kapacity tankoviště zaujímají strategické zásoby ropy a pohonných hmot, které jsou majetkem Správy státních hmotných rezerv. Kromě strategického skladování slouží CTR i jako mezisklad ropy, přiváděné sem koncovými větvemi ropovodů Družba a Ingolstadt. Probíhá zde také míchání jednotlivých druhů dopravované ropy.Protipožární ochranu tankoviště zajišťuje automatizovaný systém stabilního hasicího zařízení. Hasicí voda je čerpána z řeky Vltavy.V areálu CTR se nachází velín, z něhož je řízen provoz tankoviště i ropovodů na území Česka. Instalovaný řídicí systém CROMOS 2000 je identický s řídicím systémem ropovodu Družba.Parametry skladovacích nádrží:
4 × 50 000 m³: průměr 60,3 m, výška 18,8 m
6 × 100 000 m³: průměr 84,5 m, výška 19,2 m
7 × 125 000 m³: průměr 84,5 m, výška 24,1 m
MERO ČR – stránky společnosti |
<<<HUMAN>>>: Al-Káida?
<<<ASSISTANT>>>: Al-Káida (arabsky القاعدة ; lze se setkat i s jinou transkripcí do češtiny, například: al-Kajdá, al-Kajda, al-Kájda, Al-kajda), do češtiny obvykle překládáno jako základna, je militantní islamistickou teroristickou organizací, která stojí za řadou velkých atentátů a únosů v celém světě včetně teroristických útoků 11. září 2001 v USA.
V čele této organizace stál již od jejího založení saúdskoarabský multimilionář, terorista Usáma bin Ládin, který se značnou měrou podílel na jejím financování. Byl zastřelen při cíleném vojenském útoku amerických speciálních sil námořnictva 2. 5. 2011 ve svém sídle v Pákistánu. Organizace podporuje sunnitskou větvi islámu.
Podle vlastních prohlášení pokládá al-Káida za svůj prioritní cíl nastolení ryze muslimských států (např. chalífátů) na celém Arabském poloostrově a šíření islámské víry do jiných zemí. Za svého hlavního nepřítele přitom označuje USA, které viní z drancování arabského ropného bohatství a ze snahy o dosažení rozhodujícího vlivu v této oblasti. Osočují však i řadu evropských zemí, především Velkou Británii z výrazné podpory amerických vojenských operací, díky čemuž údajně nebudou váhat teroristicky útočit na evropské cíle.
V rámci svého úsilí o prosazení islámského práva šarí’a si ideologicky ospravedlňují zabíjení bezvěrců i muslimů vlažných ve víře.
Al-Káida měla být založena na konci 80. let 20. století, často bývá uváděn rok 1988. Její počátky však sahají již do doby zahájení okupace Afghánistánu sovětskými vojsky v roce 1979. Řada jeho členů se totiž rekrutovala z arabských mudžáhidů, kteří v té době bojovali proti okupačním sovětským vojskům. K podpoře al-Káidy se připojil Usáma bin Ládin, který zasílal pomoc ze sousedního Pákistánu. Američané mudžáhidům poskytovali zbraně a finanční podporu během boje proti sovětské okupaci Afghánistánu.
Po odchodu sovětských vojsk tak v zemi zůstaly velké skupiny bojovníků, které byly velmi dobře vyzbrojeny a kvalitně vycvičeny v boji. S řadou z těchto mudžáhidů navázal Usáma bin Ládin kontakt a nabídl jim místo v nově vznikající ryze islámské organizaci al-Káida.
Organizační schéma al-Káidy je vytvořeno velmi propracovaně. Celá struktura se skládá z tříčlenných skupinek (buněk), jejichž členové se znají navzájem. Velitelé nad nimi jsou opět v kontaktu s pouze třemi buňkami a tak až prakticky k vrcholnému velení.
Výhoda této struktury je především v jejím utajení a jen velmi obtížné infiltraci zvenčí. Pokud dojde k prozrazení jedné tříčlenné skupiny a její členové jsou pozatýkáni, nemohou prakticky prozradit žádného dalšího člena kromě svého přímého velitele. A pokud se jemu podaří uniknout, stopa zde definitivně končí. Účinnost systému dokazuje i současná praxe, kdy přes intenzivní pátrání americké armády a tajných služeb dochází k zatčení špičkově postavených mužů al-Káidy jen velmi sporadicky.
Je běžné, že členové uvedených buněk pracují po dlouhou dobu jako tzv. „spící agenti“, což znamená, že nevyvíjejí žádnou vlastní teroristickou činnost a žijí ve společnosti naprosto skrytě. Teprve v případě potřeby, např. po několika letech, je terorista aktivován a provede předem dohodnutou práci. Ke vzájemné komunikaci používají členové al-Káidy i velmi moderní metody včetně internetu a šifrovaných zpráv, které jdou jen velmi stěží rozluštit.
Al-Káida v islámském Maghrebu – podružná organizace aktivní od roku 1998 do současnosti,
Al-Káida na Arabském poloostrově – podružná organizace aktivní na území Jemenu od roku 2009 do současnosti,
Al-Káida na Indickém subkontinentu,
Al-Káida v Jemenu (též jako „Islámský džihád Jemenu“) – teroristická organizace volně přidružená k al-Káidě, zodpovědná za bombový útok na americkou ambasádu v Jemenu v roce 2008,
Aš-Šabáb – skupina islámských vzbouřenců v Somálsku loajální k al-Káidě,
Ansar al-Islám – aktivní od roku 2001 v Iráckém Kurdistánu, působící ve válce v Iráku a v občanské válce v Sýrii, podružná organizace al-Káidy,
Fronta an-Nusrá – syrská vojenská organizace a syrská odnož al-Káidy účastnící se Občanské války v Sýrii,
Skupina Chorásán
Islámský džihád – egyptské islámské hnutí, jehož vznik se datuje do roku 1980 a je aktivní dodnes, byla připojena k al-Káidě v roce 2001, zde působil i vůdce al-Káidy Ajmán Zavahrí,
Fatah al-Islám – skupina aktivní od roku 2006 dodnes, účastnící se občanské války v Sýrii a napojená na síť al-Káidu.
Islámský stát – organizace původně známá jako „Al-Káida v Iráku“ (2004–2006), později přejmenována na „Islámský stát v Iráku“ (2006–2013) až po „Islámský stát v Iráku a Levantě“ 2013–2014. Původně působící jako odnož al-Káidy na území Iráku, aktivní od roku 2003, jejím vůdcem byl v letech 2004 až 2006 Abú Músá Zarkáví již jako od al-Káidy odštěpené organizace. Úspěšnost, extrémní radikalismus a zřejmě i protichůdné zájmy ji nevyhnutelně postavily proti původní „umírněnější“ al-Káidě. Později během občanské války v Sýrii vysoké ambice ovládnout velkou část Levanty (dnešní Sýrie) a vyhlásit na ní svůj chalífát ji v roce 2014 postavily i proti An-Nusře, další organizaci al-Káidy. Přesto IS jako samostatná organizace navzdory nepřátelství s al-Káidou nadále spolupracuje s některými jejími odnožemi.
Saúdská Arábie, Turecko a Katar podporují v občanské válce v Sýrii zbraněmi, penězi a volnou cestou přes turecké území protivládní islamistické povstalce z fronty an-Nusrá, která je napojená na al-Káidu. Islamisté z an-Nusrá masakrují příslušníky syrských menšin a nutí je konvertovat k islámu. Skupina je podezřelá z chemických útoků.
Odnož Al-Káidy v Jemenu má více než osm tisíc členů a ovládá část jemenského území. Od roku 2015 uzavírá Saúdská Arábie, která stojí v čele mezinárodní koalice válčící v Jemenu, dohody s bojovníky Al-Káidy, kterým platí, aby na straně koalice bojovali proti hútíjským povstalcům. Některé dohody umožnily bojovníkům Al-Káidy opustit území i s výzbrojí a bojovou technikou. Podle AP analytika Michaela Hortona: "Někteří z americké armády dobře vědí, že podporou koalice v Jemenu pomáhají i tamní odnoži Al-Káidy. Ale podpora SAE a Saúdské Arábie proti tomu, co USA vidí jako íránský expanzionismus, má přednost před bojem proti Al-Káidě."
Ne všichni arabští teroristé jsou součástí organizační struktury al-Káidy. Často však dochází ke vzájemné spolupráci těchto extrémistických sil a někdy je i obtížné určit, jaké vedení stojí za určitým konkrétním atentátem nebo bombovým útokem. Mezi největší akce připisované al-Káidě patří:
Za suverénně největší teroristickou akci soudobých dějin, která je al-Káidě přičítána, lze jednoznačně označit letecké útoky na USA z 11. září 2001. Celkem 19 únosců, napojených na al-Káidu, se tehdy v krátkém časovém sledu zmocnilo 4 velkých dopravních letadel nad územím Spojených států. Dvě z těchto letadel byla navedena na budovy Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku. Obě zasažené budovy se po několika desítkách minut zřítily. Zřítila se taktéž budova World Trade Center 7, která byla stejně jako ostatní budovy v okolí poškozena pádem „dvojčat“. Další letadlo bylo navedeno na budovu Pentagonu a poslední se zřítilo v Pensylvánii, patrně díky aktivnímu odporu cestujících v letadle. Při těchto akcích zahynulo přibližně 3500 lidí. Al-Káida se k útokům opakovaně přihlásila.Příslušníci hnutí al-Káida stojí za teroristickými bombovými útoky na americké ambasády v Nairobi v Keni a Dar es-Salaamu v Tanzanii. Při těchto útocích zahynulo přes 200 lidí a dalších 5 000 bylo zraněno.Al-Káida bývá také spojována s bombovými útoky v Saúdské Arábii v letech 1995 a 1996. Při útocích na americké vojenské objekty zahynulo tehdy kolem 10 osob. Podle tvrzení některých novinářů však za těmito útoky stálo hnutí Hizballáh.Při sebevražedném pumovém útoku na americký torpédoborec USS Cole v jemenském přístavu Aden dne 12. října 2000 zahynulo celkem 17 amerických námořníků a dalších 39 bylo zraněno. Současně zahynuli oba atentátníci, kteří napadli americkou loď ve člunu naloženém výbušninami.
Usáma bin Ládin
Ajman az-Zaváhirí
Abú Músá Zarkáví
ŘEHKA, Karel. Informační válka. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2770-2
Fabled Enemies, 102 minut, v anglickém znění |
<<<HUMAN>>>: Kódži Tanaka?
<<<ASSISTANT>>>: Kódži Tanaka (* 2. listopad 1955) je bývalý japonský fotbalista.
Hrával za NKK.
Kódži Tanaka odehrál za japonský národní tým v letech 1982–1984 celkem 20 reprezentačních utkání.
National Football Teams
Japan National Football Team Database |
<<<HUMAN>>>: Žebřík do nebe?
<<<ASSISTANT>>>: Žebřík do nebe (v anglickém originále A Ladder to Heaven) je dvanáctý díl šesté řady amerického animovaného televizního seriálu Městečko South Park. Premiéru měl 6. listopadu 2002 na americké televizní stanici Comedy Central.
Je to už rok, co zemřel Kenny a kluci musí vymyslet způsob, jak se s ním spojit dřív, než jim vyprší lhůta platnosti šeku na hromadu sladkostí, které vyhráli v soutěži. A jak jinak toho jde lépe dosáhnout, než že si kluci začnou stavět žebřík do nebe - Kenny je totiž na druhém břehu. Mezitím se slovo žebřík stane fenoménem a stává se národní senzací. Dokonce o něm vznikne několik country singlů a začne se do něj plést vláda.
Žebřík do nebe v Česko-Slovenské filmové databázi
Žebřík do nebe v Internet Movie Database (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Choice of Weapon?
<<<ASSISTANT>>>: Choice of Weapon je deváté studiové album skupiny The Cult. Album vyšlo 22. května 2012 u vydavatelství Cooking Vinyl. Producenty alba byli Chris Goss a Bob Rock.
The CultIan Astbury – zpěv
Billy Duffy – kytary, doprovodný zpěv
Chris Wyse – baskytara
John Tempesta – bicíDalší hudebníciJamie Edwards – klávesy
Chris Goss – kytary, doprovodný zpěv
A.J. Celi – doprovodný zpěv v „Honey From a Knife“ |
<<<HUMAN>>>: Státní znak Grenady?
<<<ASSISTANT>>>: Státní znak Grenady je tvořen štítem, který je čtvrcený zlatým křížem, v jehož středu je (v přirozených barvách) zobrazena Kolumbova loď Santa María. V prvním a čtvrtém, červeném poli je zlatý, kráčející lev, ve druhém a třetím, zeleném poli zlatý půlměsíc, s cípy směřujícími vzhůru, z něhož vyrůstá stříbrná lilie. Štítonoši jsou (heraldicky) vpravo pásovec devítipásý a vlevo holub grenadský, stojící před stvolem kukuřice (pásovec) a banánovníku (holub) – vše v přirozených barvách. Štít je postaven na půdu, tvořenou zelenou krajinou se dvěma kopci, před kráterovým jezerem. Před ním (heraldicky) vpravo větévka kakaovníku, vlevo muškátovník. Nad štítem je zlatá, uvnitř fialová, přilba se sedmi pruty přes hledí a s červenou, pěticípou hvězdou. Na přilbě je položena červeno-stříbrná točenice a červená (ve zdroji červeno-stříbrná) přikryvadla. Klenot je tvořen sedmi, červenými růžemi (1, 3, 3), mezi dvěma snítkami keře rodu Bugenvilea. V dolní části je stříbrná, červeně podšitá stuha s anglickým mottem EVER CONSCIOUS OF GOD, WE ASPIRE, BUILD AND ADVANCE AS ONE PEOPLE (česky Stále si uvědomujeme Boha, snažíme se, budujeme a kráčíme vpřed jako jeden národ).Zlatý kříž symbolizuje uvědomování si Boha a národní úsilí. Santa Maria, na níž sice Kolumbus při své první výpravě objevil karibské ostrovy, ale která však poblíž Grenady nikdy nebyla, má připomínat spojení ostrova s jachtingem a turistikou. Kráčející lev symbolizuje sílu a odhodlání budovat nový národ, lilie symbolizují neposkvrněné početí. Štítonoši reprezentují místní faunu a rostliny za nimi hlavní obchodní plodiny země. Jeden z kopců krajiny je Mount Saint Catherine, nejvyšší grenadská hora, kráterové jezero v popředí je Grand Etang. Červená hvězda symbolizuje naději, snahy a ideály grenaďanů. Sedm růží reprezentuje administrativní jednotky – šest farností (parishes) a jedna dependence. Rostlina rodu Bugenvilea je grenadská národní květina.
1. dubna 1833 se Grenada stala (spolu s Barbadosem, Svatým Vincencem a Tobagem) součástí federativní britské kolonie Návětrné ostrovy. Pro tuto kolonii nebyly zavedeny žádné symboly.V roce 1875 byla zavedena zvláštní vlajka pro kolonii Grenada. Jednalo se o britskou modrou služební vlajku (Blue Ensign) s kruhovým vlajkovým emblémem (anglicky badge) Grenady ve vlající části. Emblém (nejde o znak) zobrazoval mlýn na cukrovou třtinu poháněný volským spřežením a 4 osoby, mlýn obsluhující. Vše v přirozených barvách. V dolní části emblému bylo bílé pole ve tvaru kruhové úseče s výškou asi 1/8 průměru emblému s černým latinským mottem „HÆTIBI. ERUNT. ARTES.” (ve zdroji bez teček), které lze přeložit jako „Toto bude vaše umění”.V roce 1903 byl zaveden nový badge, v kterém byla, opět v přirozených barvách, zobrazena Kolumbova loď La Concepción, přídí k ostrovu. V dolní části emblému, pod lodí, přes mořskou hladinu, byla položena bílá stuha s černým latinským mottem CLARIOR E TENEBRIS (česky Světlo z temnoty).V roce 1886 bylo zavedeno badge pro vrchního guvernéra federativní britské kolonie Návětrných ostrovů, jehož součástí země byla. Badge bylo tradičně umístěno uprostřed guvernérovy vlajky tvořené britskou vlajkou (Union Jack).Badge vrchního guvernéra Návětrných ostrovů se poté zřejmě změnilo v roce 1907 a 1953.
V roce 1956 se stala Grenada opět separátní kolonií (federativní kolonie Návětrné ostrovy zanikla) ale již 3. ledna 1958 se stal ostrov členem Západoindické federace. Symboly ostrova zůstaly nadále platné, na mezinárodní úrovni se užívaly symboly federace až do oficiálního rozpuštění 31. května 1962.
3. března 1967 získala Grenada vnitřní autonomii a status autonomního přidruženého státu Spojeného království a byla zavedena nová vlajka. Znak zaveden nebyl, užíval se emblém z roku 1903.7. února 1974 vyhlásila Grenada nezávislost a při této příležitosti byla zavedena nová vlajka a znak, udělený Grenadě britskou královnou Alžbětou II. 6. prosince 1973.
Grenadská vlajka
Grenadská hymna |
<<<HUMAN>>>: Kalibr (měrka)?
<<<ASSISTANT>>>: Kalibr je porovnávací měřidlo pro kontrolu vnějších a vnitřních rozměrů i tvarů. Kalibr tedy vlastně neměří, pouze zkontroluje, zda měřený útvar (rozměr, tvar nebo poloha) odpovídá či neodpovídá požadavkům.
Používají se ve strojírenství pro svou jednoduchost a rychlost použití v sériové a hromadné výrobě pro kontrolu rozměrů výrobku. Jednoduchost použití spočívá v tom, že dobrá strana kalibru se musí vejít do otvoru, zmetková naopak nesmí vejít. Tak je měřený rozměr správný. Pokud se dobrá strana kalibru nevejde, či naopak zmetková vejde, je měřený rozměr špatný. Dobrá strana kalibru bývá delší a zmetková strana kratší pro snadné rozlišení.
Aby kalibr plnil svou funkci, musí mít za všech okolností svůj rozměr. Obvykle se dílenské kalibry vyrábějí například z oceli 19 312 (Poldi STABIL) kalené a popuštěné na min. 61 HRC, což je ocel s velmi malými deformacemi při tepelném zpracování.
Kalibry jsou v Česku normalizované prostřednictvím norem ČSN, a to od ČSN 25 3100 po ČSN 25 3502.
Operační kalibry jsou (jednoúčelové) kalibry určené pro kontrolu během výrobního procesu při konkrétní operaci. Slouží ke kontrole rozměrů, které jsou důležité pro další operace, například zajišťují hospodárný přídavek pro další operaci. Jsou značeny podle vnitřních dispozic firmy a jejich použití je stanoveno v technologickém postupu.
Pro měření prostých délkových rozměrů – délek a průměrů. Jejich rozměry se řídí nornou ČSN 25 3102 podle velikosti měřeného rozměru a požadované přesnosti.
Válečkový kalibr
Válečkové kalibry jsou určeny k měření vnitřních průměrů.
Vyrábí se buď oboustranný, či jednostranný. Oboustranný kalibr má dobrou a zmetkovou stranu. Jednostranný kalibr může mít jen jeden rozměr, nebo na jedné straně jsou oba rozměry tak, že zmetkový rozměr navazuje na dobrý. Nevýhodou při použití obou rozměrů na jedné straně je omezená hloubka měření.
Třmenový kalibr
Třmenový kalibr je určen k měření vnějších rozměrů. Ať už se jedná o průměr či prostou délku.
Vyrábí se buď oboustranný, či jednostranný. Oboustranný kalibr má dobrou a zmetkovou stranu. Jednostranný kalibr může mít jen jeden rozměr, nebo na jedné straně jsou oba rozměry tak, že zmetkový rozměr navazuje na dobrý.
Tvarové kalibry jsou určeny pro měření závitů, ozubení a jiných tvarů. Jsou obdobné jako válečkové a třmenové, jen mají vybroušený příslušný tvar, kterým mají měřit například závit. |
<<<HUMAN>>>: Gene Wilder?
<<<ASSISTANT>>>: Gene Wilder, rodným jménem Jerome Silberman (11. června 1933, Milwaukee – 29. srpna 2016) byl americký herec, komik, režisér, scenárista a spisovatel židovského původu.
Na hollywoodském plátně se poprvé mihl ve slavném filmu Bonnie a Clyde (1967), jeho první velkou filmovou rolí byl však až Leo Bloom v muzikálu Producenti (1968), za ni byl také nominován na Oscara za výkon ve vedlejší roli. Další velkou příležitostí byl Willy Wonka ve filmovém muzikálu Pan Wonka a jeho čokoládovna (1971), za ni byl nominován na Zlatý glóbus. Woody Allen ho poté obsadil do své populární komedie Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) z roku 1972. Vyvrcholením spolupráce s režisérem Melem Brooksem, s nímž natočil už Producenty, byl snímek Mladý Frankenstein (1974), kde Wilder nejen hrál titulní postavu, ale na kterém se podílel i scenáristicky, za což byl nominován na Oscara. Roku 1975 se Wilder poprvé chopil režisérské taktovky, v hudební komedii Dobrodružství mladšího a chytřejšího bratra Sherlocka Holmese. Ve snímku Stříbrný blesk z roku 1976 se poprvé potkal na plátně s černošským komikem Richardem Pryorem, s nímž později natočil ve dvojici ještě několik filmů (Nevidím zlo, neslyším zlo, Still crazy, Another You aj.), a byl za svůj výkon znovu nominován na Zlatý glóbus (a znovu neuspěl – jako po celou svou kariéru). Ve filmu Největší milovník (1977) ztvárnil idol němé éry Rudolpha Valentina a byl to první film, u nějž byl režisérem, scenáristou, producentem i hercem v hlavní roli. Na začátku 90. let se s filmovým plátnem rozloučil. Občas se objevil v televizi (např. v sitcomu Will & Grace, za což obdržel roku 2002 Emmy), ale především se začal věnovat charitě (poté, co jeho žena, herečka Gilda Radnerová, onemocněla rakovinou) a psaní knih. Krom svých pamětí Kiss Me Like a Stranger: My Search for Love and Art napsal i několik románů (My French Whore, The Woman Who Wouldn't, Something to Remember You By: A Perilous Romance).
Je znám svou podporou Demokratické strany.
Gene Wilder v Česko-Slovenské filmové databázi
Heslo v Britannice
Gene Wilder v Internet Movie Database (anglicky)
Portrét na Biography.com |
<<<HUMAN>>>: Steve Allen?
<<<ASSISTANT>>>: Steve Allen (26. prosince 1921 – 30. října 2000) byl americký komik, herec, spisovatel, hudebník a hudební skladatel.
Narodil se roku 1921 v New Yorku do rodiny irského původu. Později se přestěhoval do Los Angeles, kde působil jako hlasatel na různých rozhlasových stanicích. Roku 1955 hrál hlavní roli ve filmu The Benny Goodman Story. V roce 1954 se stal vůbec prvním uvaděčem pořadu The Tonight Show, který později uváděli například Johnny Carson (1962–1992) a Jimmy Fallon (od 2014). On sám z postu odešel roku 1957, kdy jej nahradil Jack Paar. Později, v letech 1956 až 1964, měl na NBC vlastní pořad The Steve Allen Show. V roce 1964 nahradil původního moderátora Garryho Moorea v pořadu I've Got a Secret, ve kterém zůstal po dobu následujících devíti let.
Později působil v dalších televizních pořadech a působil i jako herec. Jako skladatel přispěl například do filmu A Man Called Dagger z roku 1967. Dále je autorem více než padesáti knih. Roku 1986 byl uveden do Television Hall of Fame. Má dvě hvězdy na Hollywoodském chodníku slávy, první za svou rozhlasovou tvorbu a druhou za televizní. Jeho první manželkou byla v letech 1943 až 1952 Dorothy Goodman. Roku 1954 se oženil s herečkou Jayne Meadows, se kterou zůstal až do své smrti. Zemřel roku 2000 ve věku 78 let.
Osoba Steve Allen ve Wikicitátech
Steve Allen v Internet Movie Database (anglicky)
(anglicky) Steve Allen na Find a Grave |
<<<HUMAN>>>: Euro Hockey Tour 2008/2009?
<<<ASSISTANT>>>: Euro Hockey Tour 2008/2009 je 13. ročník hokejových turnajů Euro Hockey Tour.
Hokejový turnaj byl odehrán od 6. 11. 2008 - do 9. 11. 2008 v Helsinkách. Utkání Rusko - Švédsko bylo odehráno v Moskvě
Vítěz Ruská hokejová reprezentace.
Turnaj se hrál od 18. 12. 2008 do 21. 12. 2008
Vítěz Ruská hokejová reprezentace.
Turnaj se hrál od 5. 2. 2009 do 8. 2. 2009
Vítěz Švédská hokejová reprezentace.
Turnaj se hrál ve dnech 16.4.2009 - 19.4.2009 v Liberci. Utkání Finsko - Rusko bylo sehráno ve finském Tampere.
Vítěz Ruská hokejová reprezentace.
Z – počet odehraných zápasů
V – počet vítězství
VP – počet výher po prodloužení (nebo po samostatných nájezdech)
PP – počet proher po prodloužení (nebo po samostatných nájezdech)
P – počet proher
VG – počet vstřelených gólů
OG – počet obdržených gólů
B – počet bodů |
<<<HUMAN>>>: Josef Langmiler?
<<<ASSISTANT>>>: Josef Langmiler (12. dubna 1923 Želeč u Tábora – 8. srpna 2006 Praha) byl český herec.
Po absolutoriu pražské konzervatoře v roce 1948 hrál v různých mimopražských divadlech (Zlín 1948–1954, Brno 1954–1955, Ostrava 1955–1960).Od roku 1960 až do roku 1986 působil jako herec pražského Divadla E . F. Buriana. Měl velmi kultivovaný, specificky zabarvený a melodický hlas, který ho spolu s vyšší postavou předurčoval zejména pro divadelní postavy milovníků, intelektuálů, ale také velké charakterní role dramatického i veseloherního repertoáru.Také ve filmu a v televizi si zahrál poměrně dost rolí, zejména v kriminálních a detektivních filmech, zde ovšem dost často ztvárnil záporné nebo nepříliš sympatické postavy.
Po celou dobu své profesní kariéry spolupracoval s rozhlasem, byl rovněž uznávaným dabingovým hercem. V roce 2000 obdržel Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
1949 Velká příležitost – role: důstojník SS
1960 Dařbuján a Pandrhola – role: pomocník u krupaře
1960 Pětikoruna (krátký film) – role: elektromontér
1966 Smrt za oponou – role: dirigent Krejčí
1967 Znamení Raka – role: MUDr. Hahn
1970 Na kolejích čeká vrah – role: profesor MUDr. Urban
1971 Vražda v hotelu Excelsior – role: zpěvák ve vinárně
1973 Aféry mé ženy – role: kriminalista major Bušek
1973 Vysoká modrá zeď – role: mjr. Švestka
1974 Sokolovo – role: Zdeněk Fierlinger
1975 Holky z porcelánu – role: Arnošt Jarolím
1975 Akce v Istanbulu – role: agent Browder
1976 Smrt na černo – role: sekční šéf Jůzl
1977 Tichý Američan v Praze – role: americký kulturní atašé plk. Charles Barton
1977 Osvobození Prahy – role: Zdeněk Fierlinger
1977 Příběh lásky a cti – role: kanovník Štulc
1983 Hořký podzim s vůní manga – role: primář
1968 Andersenovy pohádky (seriál), 7. díl Těžká početní úloha – role: člen korunní rady
1970 Alexandr Dumas starší (seriál) – role: baron Isidore Justin Séverin Taylor
1971 Hostinec U koťátek (seriál) – role: zootechnik Pepík Malina
1971 Romeo a Julie na konci listopadu (TV film) – role: Evžen
1973 Jana Eyrová (minisérie)
1976 30 případů majora Zemana (seriál), 3. díl Loupež sladkého „i“ – role: Klouda
1977 Žena za pultem (seriál) – role: Jiří Holub, bývalý manžel Anny
1979 Inženýrská odysea (seriál) – role: technický náměstek
1979 30 případů majora Zemana (seriál), 22. díl Tatranské pastorále – role: režisér
1980 Okres na severu (seriál) – role: Marterer, člen OV KSČ
1982 Dynastie Nováků (seriál) – role: Dr. Petrák
1987 Poslední leč Alfonse Karáska (TV film) – role: Robert Kolenatý
1988 Chlapci a chlapi (seriál) – role: prokurátor
1991 Dlouhá míle (seriál) – role: místopředseda ÚV ČSTV
1992 Hříchy pro pátera Knoxe (seriál), 8.díl Podzimní romance – role: profesor Sally
1995 Život na zámku (seriál) – role: MUDr. Rybář
1962 Pevnost na Rýně – role: francouzský seržant (Fred Düren)
1966 To je vražda, řekla… – role: doktor Paul Quimper (Arthur Kennedy)
1966 100 000 dolarů na slunci – role: Steiner (Reginald Kernan)
1968 Pahorek – role: doktor (Michael Redgrave)
1968 Četník v New Yorku – role: tlumočník (Francois Valorbe)
1968 Angelika, markýza andělů – role: Geoffrey de Peyrac (Robert Hossein)
1969 Dákové – role: císař Domicián (György Kovács)
1969 Nezkrotná Angelika – role: Geoffrey de Peyrac (Robert Hossein)
1970 Planeta opic – role: Taylor (Charlton Heston)
1970 Angelika a sultán – role: Geoffrey de Peyrac (Robert Hossein)
1972 Anatomie vraždy – role: seržant James Durgo (Ken Lynch)
1974 Inspektor Colombo, díl: Dáma na čekané – role: Peter Hamilton (Leslie Nielsen)
1975 Pošetilost mocných – role: Blas (Yves Montand)
1975 Kam se poděla sedmá rota – role: Tassin (Aldo Maccione)
1977 Návrat velkého blondýna – role: kapitán Cambrai (Michel Duchaussoy)
1982 Sudá a lichá – role: Řek (Luciano Catenacci)
1982 Četník a mimozemšťané – role: plukovník (Jacques François)
1983 Zlo pod sluncem – role: kapitán Kenneth Marshall (Denis Quilley)
1985 Stopa Růžového Pantera – role: Sir Charles Litton (David Niven)
1986 Sbohem buď, lásko má – role: detektiv poručík Nulty (John Ireland)
1987 Gallipoli – role: major Barton (Bill Hunter)
1994 Maigret a vzpurní svědkové – role: Barbarin (Philippe Lehembre)
1979–1986 Doktor v domě – role: Dr. Towers (Peter Bayliss)
1982 Marco Polo – role: Benátský dóže (John Gielgud)
Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 63, 285, 340.
FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha: Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 33–35.
Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského, Státního a Národního divadla v Brně : Český divadelní slovník. III, 1884–1994 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Národní divadlo, 1994. 791 s. S. 481–483.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 252.
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Langmiler
Josef Langmiler v databázi Archivu Národního divadla
Josef Langmiler v archivu Národního divadla Brno
Josef Langmiler v Česko-Slovenské filmové databázi
Josef Langmiler ve Filmové databázi
Josef Langmiler na Kinoboxu.cz
Josef Langmiler v Internet Movie Database (anglicky)
Josef Langmiler na Dabingforum.cz
Josef Langmiler v cyklu České televize Příběhy slavných |
<<<HUMAN>>>: Salzgitter?
<<<ASSISTANT>>>: Salzgitter je město v německé spolkové zemi Dolní Sasko. Nachází se v severní části pohoří Harz. Je také součástí metropolitního regionu Hannover-Braunschweig-Göttingen-Wolfsburg. V současných hranicích existuje od roku 1924, kdy bylo město založeno. Jedná se o jedno z mála německých měst založených v první polovině 20. století. Město je sídlem ocelářského koncernu Salzgitter AG.
Salzgitter se nachází na boční větvi vodního kanálu Mittelandkanal, který propojuje Labe s kanálem Dortmund-Ems. Žije zde přibližně 105 tisíc obyvatel. Salzgitter tak patří k velkoměstům. Nejbližším velkoměstem je Braunschweig, který se nachází severovýchodně od Salzgitteru. Hannover, hlavní město spolkové země, leží přibližně 50 km severozápadně.
Imatra, Finsko (od roku 1970)
Swindon, Spojené království (od roku 1975)
Créteil, Francie (od roku 1980)
Starý Oskol, Rusko (od roku 1987)
Gotha, Durynsko, Německo (od roku 1988)
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Salzgitter na německé Wikipedii.
(německy) (anglicky) Oficiální stránky města |
<<<HUMAN>>>: Live at Donington?
<<<ASSISTANT>>>: Live at Donington je živá nahrávka skupiny heavymetalové skupiny Iron Maiden, nahraná na britském festivalu v obci Castle Donington během Fear of the Dark Tour před téměř 70 000 diváky. Vystoupení s sebou nese zvláštní hodnotu, protože je považováno za poslední velký koncert kapely před odchodem zpěváka Bruce Dickinsona následujícího roku. Bývalý člen Adrian Smith se na kytaru připojil během skladby „Running Free“.
Roku 1998 bylo album znovu vydáno. Původní bílý obal s logem byl vyměněn za koncertní plakát, také seznam skladeb byl pozměněn.
Be Quick or Be Dead
The Number of the Beast
Wrathchild
From Here to Eternity
Can I Play with Madness
Wasting Love
Tailgunner
The Evil That Men Do
Afraid to Shoot Strangers
Fear of the Dark
Bring Your Daughter…To the Slaughter
The Clairvoyant
Heaven Can Wait
Run to the Hills
2 Minutes to Midnight
Iron Maiden
Hallowed Be Thy Name
The Trooper
Sanctuary
Running Free
Be Quick or Be Dead
The Number of the Beast
Wrathchild
From Here to Eternity
Can I Play with Madness
Wasting Love
Tailgunner
The Evil That Men Do
Afraid to Shoot Strangers
Fear of the Dark
Bring Your Daughter…To the Slaughter
The Clairvoyant
Heaven Can Wait
Run to the Hills
2 Minutes to Midnight
Iron Maiden
Hallowed Be Thy Name
The Trooper
Sanctuary
Running Free
Bruce Dickinson - zpěv
Dave Murray - kytara
Janick Gers - kytara
Steve Harris - baskytara
Nicko McBrain - bicíMichael Kenney - klávesy
Adrian Smith - kytara během skladby „Running Free“ |
<<<HUMAN>>>: Mezőberény?
<<<ASSISTANT>>>: Mezőberény (německy Maisbrünn, slovensky Poľný Berinčok) je město v Maďarsku v župě Békés, spadající pod okres Békés. Nachází se asi 15 km severozápadně od Békéscsaby. V roce 2015 zde žilo 10 345 obyvatel. Podle údajů z roku 2001 zde byli 91 % Maďaři, 4 % Romové, 3 % Slováci a 2 % Němci. Poblíže se nacházejí města Békés, Békéscsaba, Gyomaendrőd, Kondoros a Körösladány. Poblíže jsou též obce Bélmegyer, Csárdaszállás, Hunya, Kamut, Murony a Köröstarcsa.
Původně středověká vesnice Berény byla zničena v důsledku tureckých válek, původní maďarské obyvatelstvo z oblasti uprchlo. V 18. století byla ves obnovena německými, maďarskými a slovenskými osadníky. Až do konce 19. století tak byla mnohonárodnostním sídlem, nicméně v té se době Němci a Slováci se pomaďarštili. v roce 1881 mělo město 11 368 obyvatel, z toho 4 267 Slováků, 3 860 Maďarů, 2 614 Němců a 627 příslušníků jiných národností.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mezőberény na německé Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Isar?
<<<ASSISTANT>>>: Isar je řeka v Rakousku (Tyrolsko) a v Německu (Bavorsko). Má délku 295 km. Povodí má rozlohu 8370 km².
Pramení v Karwendelu v Tyrolských Alpách a protéká převážně Bavorskem. Ústí zprava do Dunaje.
Průměrný průtok vody v ústí činí 175 m³/s. V létě dochází k povodním, zatímco v zimě hladina řeky klesá.
Na řece byla vybudována kaskáda vodních elektráren. Využívá se k plavení dřeva. Leží na ní města Mnichov, Freising, Landshut, Bad Tölz, Moosburg an der Isar, Dingolfing, Landau an der Isar, Plattling.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Isar na německé Wikipedii.
V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Изар“. |
<<<HUMAN>>>: Hammersteinovo?
<<<ASSISTANT>>>: Hammersteinovo (Malus domestica 'Hammersteinovo') je ovocný strom, kultivar druhu jabloně domácí z čeledi růžovitých. Řadí se mezi zimní odrůdy.
Pochází z Německa, z tehdejšího Vysokoškolského institutu pro ovocnářství v Geisenheimu. Jde o semenáč odrůdy 'Landsberská reneta' vypěstovaný v roce 1891.
Rozšířilo se hlavně v Německu. V Československu se pěstovalo v severních Čechách, kde bylo vysazováno v zahrádkách před 2. sv. válkou a ještě do poloviny 50. let.
'Minister von Hammerstein', 'General von Hammerstein', 'Hammerstein'
Roste zpočátku bujně. Vytváří široce kulovité, pravidelné koruny a bohatý krátký plodonosný obrost. Dobře se tvaruje. Je vhodné pro ovocné stěny.
Plodí brzy a hojně, ale má sklon ke střídavé plodnosti. Při velké násadě plodů je vhodná probírka. Sklízí se začátkem října, zralé plody padají. Konzumní zralosti dosahuje v listopadu, vydrží do února, nevadne. Uložené plody jsou choulostivé na otlačení.
Plody jsou zploštělé, větší, tupě žebernaté. Slupka je hladká, pololesklá, mastná. Barva slupky je žlutavě zelená, později zlatožlutá, s nevýrazným hnědočerveným líčkem na osluněné straně. Dužnina je žlutavá, velmi šťavnatá, sladce navinulá až nakyslá, aromatická, nemoučnatí. Chuť bývá hodnocena jako dobrá.
Proti strupovitosti je málo odolné, proti padlí je středně odolné. Trpí mšicemi (mšicí jabloňovou a mšicí krvavou) a je náchylné k rakovině.
Předností je bohatá plodnost a větší plody, které si udržují stejnou kvalitu po celou dobu skladování. Nevýhodou je střídavá plodnost a malá odolnost chorobám.
PoznámkaSklizené plody jsou tvarově i zbarvením velmi podobné plodům odrůdy 'Ontario', což vedlo někdy k záměnám. Uložené plody 'Ontaria' si ale uchovávají suchou slupku, mají lepší chuťové vlastnosti a delší trvanlivost. |
<<<HUMAN>>>: Oxid hafničitý?
<<<ASSISTANT>>>: Oxid hafničitý (chemický vzorec HfO2) je oxid hafnia, které v něm má oxidační číslo IV. Je to bílý prášek nerozpustný ve vodě a kyselině dusičné HNO3, rozpustný je naopak v kyselině fluorovodíkové HF, koncentrované kyselině sírové H2SO4 a v koncentrovaných roztocích zásad. Jde o jednu z nejběžnějších a nejstabilnějších forem hafnia, která je meziproduktem některých procesů na získání tohoto kovu.
Vzhledem ke své vysoké teplotě tání se používá na výrobu tavicích kelímků a termočlánků. V roce 2007 se dále objevily první unipolární tranzistory, jejichž řídicí elektroda je izolována pomocí oxidů hafnia místo typických oxidů křemíku. Výhodou je 4–6× vyšší relativní permitivita HfO2 oproti SiO2.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hafnium dioxide na anglické Wikipedii.
VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. |
<<<HUMAN>>>: Tkaničnice atlantská?
<<<ASSISTANT>>>: Tkaničnice atlantská je ostnoploutvá ryba vyskytující se v teplých mořích po celém světě.
Má stříbrně zbarvené tělo dlouhé až dva metry, dosahuje váhy kolem pěti kilogramů a může se dožít patnácti let. Typickými znaky jsou velké oči, ostré zuby, hřbetní ploutev táhnoucí se od hlavy až k ocasu a dlouhý, tenký, na konci roztřepený ocas. Je dravá, žije převážně v hloubce a v noci vystupuje k hladině. Pro své kvalitní maso s minimem kostí je předmětem rozsáhlého komerčního lovu. Na Azorských ostrovech je místní specialitou pod jménem peixe-espada (ryba-meč, podle výrazně protáhlého tvaru).
Taxon Trichiurus lepturus ve Wikidruzích
Trichiurus lepturus, Largehead hairtail : fisheries, gamefish . Příprava vydání Rainer Froese, Daniel Pauly. FishBase, 2014. Dostupné online. (anglicky)
http://endlessocean.wikia.com/wiki/Largehead_Hairtail
http://www.aquatab.net/system/species/27182/ |
<<<HUMAN>>>: Trakénský kůň?
<<<ASSISTANT>>>: Trakénský kůň je lehké teplokrevné plemeno původem z bývalé provincie Východní Prusko, kde bylo vyšlechtěno na státní plemenářské stanici ve městě Trakehnen, dnes Jasná Poljana v Kaliningradské oblasti. Odtud také pochází jeho jméno. Stanici založil v roce 1731 pruský král Fridrich Vilém I. Fungovala až do roku 1944, kdy oblast Východního Pruska zabrala rudá armáda a město bylo přejmenováno na Jasnou Poljanu. |
<<<HUMAN>>>: Vůz WLAB821, 822 ČD?
<<<ASSISTANT>>>: Vozy WLAB821, číslované v intervalu 52 54 70-40, a WLAB822, číslované v intervalu 51 54 70-80, jsou řadami lůžkových osobních vozů první a druhé třídy z vozového parku Českých drah Všechny tyto vozy (135–185 a 186–218) byly pro tehdejší Československé státní dráhy vyrobeny v Waggonbau Görlitz v letech 1981–1985.
Jsou to neklimatizované lůžkové vozy typu UIC-Y o délce 24 500 mm. Vozy WLAB821 mají podvozky typu Görlitz Va vybavené špalíkovými brzdami. Jejich nejvyšší povolená rychlost je 140 km/h. Byly dodány s dvěma páry podvozků, jedním pro rozchod 1 435 mm a druhým pro široký rozchod 1 520 mm používaný nejen ve státech bývalého Sovětského svazu, kam tyto vozy měly zajíždět. Vytápění je zajišťováno kombinovaným kotlem na elektřinu a tuhá paliva.
Vozy WLAB822 mají podvozky Görlitz V, případně Görlitz Va o rozchodu 1 435 mm se špalíkovými brzdami. Jejich nejvyšší povolená rychlost byla 140 km/h. Ta byla později zvýšena na 160 km/h a v druhé polovině roku 2012 opět snížena na 140 km/h. Pro vytápění je použit kombinovaný kotel na elektřinu a naftu.
Vozy mají dva páry vnějších nástupních zalamovacích dveří. Mezivozové přechodové dveře jsou manuálně posuvné do strany. Okna těchto vozů jsou polostahovací.
Obě řady mají deset oddílů celkem o 30 lůžkách. Pět oddílů je první třídy, zbylých pět druhé třídy. Jediný rozdíl mezi oddílem první a druhé třídy je, že do oddílů první třídy se prodávají jen dvě jízdenky.
Nátěr je přes okna modrý a zbytek vozu je bílý.
V rozmezí let 2005–2008 bylo 18 vozů řady WLAB821 rekonstruováno na řadu WLABee824. Do vozů byl dosazen CZE a byla provedena oprava interiéru.
Vozy WLAB821 již nejsou od grafikonu 2010/2011 pravidelně nasazovány. Dlouhodobě odstavené zůstávají dva kusy, další dva přešly do depozitáře Železničního muzea Lužná u Rakovníka
WLAB822 byly dříve nasazovány převážně na nočních rychlících z Prahy na Slovensko, případně sezonně jako přímé vozy za běžnými vlaky do balkánských turistických lokalit jako je Varna, Burgas, Bar nebo Split. Dnes již nejsou nasazovány na žádné pravidelné ani sezonní vlaky.
Tyto vozy dostaly přezdívku dle kotlů, kterými jsou vybaveny. Řadě WLAB821 se přezdívá „Uhlák“ vozům WLAB822 zas „Nafťák“.
BUTSCHEK, Alan. Vozy lůžkové . . Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-21.
VANTING, Adam. Osobní vozy ČD . VagonWEB.cz, rev. 2013-06-08 . Dostupné online.
Fotogalerie vozů WLAB821
Fotogalerie vozů WLAB822 |
<<<HUMAN>>>: Železniční nehoda v Brně-Židenicích?
<<<ASSISTANT>>>: Železniční nehoda v Brně-Židenicích se udála 18. září 1941 na trati Brno – Česká Třebová na nádraží v brněnských Židenicích. Opožděný rychlík tu v ranních hodinách najel do davu lidí čekajících na osobní vlak, který je měl odvézt do 13 km vzdáleného Adamova. Při nehodě zahynulo 18 lidí a mnoho dalších bylo raněno.
Ve čtvrtek 18. září 1941 mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní čekalo v železniční stanici v brněnských Židenicích téměř tisíc cestujících. Většinu z nich tvořili dělníci, kteří odjížděli do Adamovských strojíren. Zde se nacházela zbrojovka, ve které pracovali jako totálně nasazení. Z bezpečnostních důvodů platilo během války na území Protektorátu nařízení o zatemnění, takže v takto brzkých hodinách nebylo na celém nádraží vidět dále než na několik metrů. Částečně zatemněná světla měly i jedoucí vlaky.
Osobní vlak, na který cestující čekali, musel být pozastaven, protože bylo podle válečného nařízení nutno nejdříve umožnit průjezd blížícímu se vojenskému nákladnímu vlaku číslo 94002, který byl téměř o hodinu a tři čtvrtě opožděn. Výpravčí Jaroslav Dvořák o tomto upřednostnění chtěl vyrozumět staničního zaměstnance, který však prodával jízdenky a neměl čas přijmout jeho telefonát. Cestující mylně považovali blížící se vojenskou soupravu za svůj očekávaný osobní vlak do Adamova a vykročili do kolejiště, aby stihli zaujmout místa. V tu chvíli však v protějším směru projížděl od Prahy rovněž zpožděný rychlík číslo 148 a najel do davu lidí v kolejišti. Na 150 metrech trati vlak usmrtil 18 lidí a mnoho dalších zranil. Strojvedoucí rychlíku nehodu ani nepostřehl a teprve v cílové stanici zjistil, že předek lokomotivy vláčí lidské ostatky.
Deset z osmnácti obětí mělo 20. září 1941 společný pohřeb na židenickém hřbitově. Pohřbu se účastnil i moravský zemský prezident Jaroslav Mezník, který o dva měsíce později zahynul ve věznici v Kounicových kolejích. Při vyšetřování provedl ohledání obětí soudní lékař František Berka. Gestapo vyšetřovalo železničního zřízence Josefa Hájka a výpravčího Jaroslava Dvořáka, ovšem po 10 dnech je bez trestu propustilo, neboť lidé vstoupili do kolejiště na vlastní nebezpečí. Protektorátní vláda odškodnila pozůstalé celkovou částkou 200 000 korun. Dalších 50 000 korun daroval prezident Emil Hácha a stejnou částku říšský protektor Konstantin von Neurath.
Seznam železničních nehod v Česku |
<<<HUMAN>>>: Rockwall County?
<<<ASSISTANT>>>: Rockwall County je okres ve státě Texas v USA. K roku 2010 zde žilo 78 337 obyvatel, čímž počet obyvatel od roku 2000 vzrostl o 81,8 % (v roce 2000 zde žilo 43 080). Správním městem okresu je Rockwall. Celková rozloha okresu činí 386 km². |
<<<HUMAN>>>: Nepokoje v Basře (srpen 2003)?
<<<ASSISTANT>>>: Nepokoje v Basře v srpnu 2003 byli sérií událostí při nichž došlo ze strany iráckého obyvatelstva k útokům na koaliční vojáky ve městě.
Nepokoje vypukly 9. srpna, kdy stovky Iráčanů protestovaly především proti problémům se zásobováním a výpadkům elektřiny. Při střetech bylo několik z nich postřeleno. Další den docházelo k dalším násilným událostem. Při nich byli napadeni i čeští vojáci, kteří zde působili v rámci 7. polní nemocnice.
Češi se s Iráčany střetli několikrát. Poprvé když dav Iráčanů zastavil kolonu v níž byli cisterny vezoucí vodu pro českou polní nemocnici. Čeští vojáci museli dav rozehnat palbou do vzduchu. Při jiném Iráčané napadli házením kamenů několik českých džípů. Při dalším incidentu spadl pod kola českého vozidla jeden Iráčan. Svému zranění později podlehl. V důsledku nepokojů byly omezeny výjezdy českých vojáků a byl také zastaven příjem iráckých obyvatel na základnu.
http://zpravy.idnes.cz/ |
<<<HUMAN>>>: Kikunae Ikeda?
<<<ASSISTANT>>>: Kikunae Ikeda (8. října 1864, Kjóto – 3. května 1936, Tokio) byl japonský chemik. V roce 1907 definoval novou, pátou, chuť (vedle sladké, hořké, kyselé a slané) a nazval ji umami (což v překladu znamená "příjemná chuť"). Rok poté objevil látku, jež ji vyvolává, když ji extrahoval z mořské řasy kombu (Laminaria japonica). Nazval ji wei-su (dnes je známa především jako glutamát sodný). Časem objevil možnost ji získat i z pšenice a sojových bobů. K výrobě této látky, již si nechal patentovat, založil roku 1909 i průmyslovou společnost Ajinomoto, která dodnes vyrábí třetinu tohoto dochucovadla na globálním trhu. Glutamát se stal prvním umělým dochucovadlem na světě a k jeho rozšíření mimo Japonsko došlo po druhé světové válce, nejprve v USA (látku si oblíbili američtí vojáci v Tichomoří, když ochutnali japonské vojenské konzervy). Narodil se v klanu Sacuma. Roku 1889 vystudoval chemii na Tokijské univerzitě. V letech 1899-1901 působil v Německu, na Lipské univerzitě, kde ho vedl Wilhelm Ostwald. Po krátkém pobytu v Londýně, kde se mj. spřátelil se spisovatelem Sóseki Nacumem, se roku 1901 vrátil do Japonska a stal se profesorem na Tokijské univerzitě. |
<<<HUMAN>>>: Kuvajt na Letních olympijských hrách 2000?
<<<ASSISTANT>>>: Kuvajt na Letních olympijských hrách v roce 2000 reprezentovala výprava 29 soutěžících sportovců .
(anglicky) Kuvajt na LOH 2000 |
<<<HUMAN>>>: Burroughs: The Movie?
<<<ASSISTANT>>>: Burroughs: The Movie je americký dokumentární film z roku 1983, který natočil režisér Howard Brookner o spisovateli Williamu S. Burroughsovi. Kromě Burroughse v něm vystupují například jeho syn William S. Burroughs Jr., zpěvačka Patti Smith, básník Allen Ginsberg a spolupracovníci James Grauerholz, John Giorno a Brion Gysin. Jako zvukař se na snímku podílel režisér Jim Jarmusch a jedním z kameramanů byl další režisér Tom DiCillo. Brookner na filmu začal pracovat již v roce 1978 a premiéru měl o pět let později na Newyorském filmovém festivalu. Jelikož byl zčásti financován britským televizním pořadem BBC Arena, byl zároveň uveden coby součást tohoto seriálu.
Burroughs: The Movie v Česko-Slovenské filmové databázi
Burroughs: The Movie v Internet Movie Database (anglicky)
(anglicky) Recenze v The New York Times |
<<<HUMAN>>>: Migazziové?
<<<ASSISTANT>>>: Migazziové z Waalu a Sonnerthurmu jsou šlechtický (hraběcí) rod s původem ve Veltlínu na švýcarsko-italském pomezí, jehož počátky lze vysledovat do 13. století. Později přesídlili do Tridentska. Působili také v Uhrách, vlastnili panství v Čechách a v Horních Uhrách.
Původ rodu lze sledovat zpět do 13. století, kdy je zmíněn Hubert (Oberto) di Pedesina, který žil v roce 1251, od něhož rod pokračoval bez přerušení. Jeho syn Guglielmo (Vilém) poprvé použil rodové jméno, Guglielmo Migazza di Pedesina (1259).
Roku 1434 rod přesídlil ze Veltlínského kraje do Tridentského knížecího biskupství, kde jeho členové získali několik panství a byli zapsáni do tyrolské zemské matriky šlechtických rodů.
V 15. století patřil rod mezi „nobiles curiales“ ve Val di Sole. 14. června 1578 získal rod šlechtickou hodnost v Římské říši, v roce 1606 rytířskou hodnost a 5. července 1698 hraběcí titul. Několik členů získalo také český inkolát.
Mezi významné členy rodu patřil Kryštof Antonín Migazzi, biskup vacovský, arcibiskup vídeňský a kardinál, stejně jako v letech 1764-1765 jeho bratr Kašpar, tridentský hejtman a mj. majitel panství Chotoviny v Čechách.
Kryštof Rudolf, (1787-1850), syn Kryštofova bratra Kašpara, či respektovaný politik Vilém Migazzi (1830, Zlaté Moravce - 28. srpna 1896 tamtéž) hejtman Kremnické župy v letech 1871-1875. Jím rod Migazziů vyhasl po meči. Jeho nejstarší dcera Irma (* 1854, manžel hrabě Imrich Erdődy) se stala dědičkou panství Zlaté Moravce v Horních Uhrách.
Julian Migazzi, 14. června 1578 císař Rudolf II. potvrdil jeho říšský šlechtický titul
Justinián Migazzi a jeho bratr Jan Kašpar Migazzi byli 21. března 1606 povýšeni od Ferdinanda II.
Vincent Migazzi (?) 5. července 1698 byl poradcem rakouské rakouské vlády a byl povýšen do dědičného hraběcího stavu v Rakousku.
Nagy Iván: Magyarország családai czímerekkel és nemzékrendi táblákkal: VII. kötet . Pest: Ráth Mór. 1860. S. 465–466.
A Pallas nagylexikona
BLKÖ:Migazzi, die Grafen, Genealogie – Wikisource. de.wikisource.org . . Dostupné online. (německy) V tomto článku byl použit překlad textu z článku Migazzi család na maďarské Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Billie Jean King Cup?
<<<ASSISTANT>>>: Billie Jean King Cup (česky: Pohár Billie Jean Kingové) je ženská týmová soutěž v tenise, založená k 50. výročí vzniku Mezinárodní tenisové federace, která ji organizuje. V září 2020 byla pojmenována po americké tenistce Billie Jean Kingové, bojovnici za rovnost pohlaví a sociální spravedlnost. Mezi roky 1963–1994 se konala jako Pohár federace (Federation Cup) a v letech 1995–2020 nesla název Fed Cup. Jedná se o největší mezinárodní týmovou soutěž v ženském světovém sportu, hranou v podobě světového poháru v tenise (The World Cup of Tennis). Generálním partnerem se minimálně pro období 2023–2027 stala americká pojišťovací agentura Gainbridge, která na této pozici nahradila bankovní dům BNP Paribas.Premiérový ročník se uskutečnil v roce 1963. Trofej získalo celkem dvanáct výběrů. Nejvícekrát triumfovaly Spojené státy americké, které vyhrály 18 ročníků a 11krát odešly jako poražený finalista. Od roku 2016 je předsedkyní výboru, řídícího orgánu soutěže, Američanka Katrina Adamsová. Od dubna do listopadu 2023 probíhá jubilejní 60. ročník. Obhájcem titulu je Švýcarsko, které ve finále ročníku 2022 zdolalo Austrálii 2–0 na zápasy a získalo první titul.Od roku 2020 soutěž navázala na změny herního schématu v Davis Cupu. Dvě světové skupiny byly nahrazeny jednotýdenním finálovým turnajem pro dvanáct týmů na neutrální půdě. V roce 2021 proběhlo první takové finále v Praze. Zavedeno bylo také kvalifikační kolo s devíti vzájemnými duely, jejichž vítězové hrají finálový turnaj. Osm vítězů šestnáctičlenné baráže postupuje do kvalifikačního kola následujícího ročníku. Na poražené čeká účast v 1. skupinách tří kontinentálních zón, jejichž formát se základními bloky a barážemi o postup a sestup byl zachován.Mužskou obdobou je týmová soutěž Davis Cup, jejíž první ročník proběhl v roce 1900. Od roku 2023 se hraje i smíšená soutěž United Cup, která nahradila mužský ATP Cup a společnou účastí mužů a žen navázala na Hopmanův pohár. Dívky v kategorii do 16 let se účastní juniorského Billie Jean King Cupu. Pouze Spojené státy, Austrálie, Česká republika a ruský tým pod hlavičkou Ruské tenisové federace vyhrály Billie Jean King Cup a Davis Cup v jednom kalendářním roce. Jediné Česko pak v konkrétní sezóně přidalo i triumf na Hopman Cupu.
Historie Billie Jean King Cupu sahá do roku 1963, kdy byla k 50. výročí založení Mezinárodní tenisové federace (ITF) uvedena soutěž, jež měla být obdobou mužského Davis Cupu. Založení tehdy ještě Federation Cupu (Poháru federace) odráželo vzrůstající popularitu ženského tenisu a s tím související poptávku po podobném typu soutěže.
V roce 1995 došlo ke změně názvu na Fed Cup a nově se také začala pořádat utkání světových skupin systémem domácí–hosté, kdy se nadále nehrálo na předem vybraném, často neutrálním hřišti. V soutěži startovaly tenistky z čela žebříčku jako Billie Jean Kingová, Chris Evertová, Virginia Wadeová, Martina Navrátilová nebo Steffi Grafová. V roce 2000 se do poháru zapojilo 100 zemí celého světa.
V roce 2012 proběhl jubilejní 50. ročník. V listopadovém finále Světové skupiny se v pražské O2 areně střetly obhájce titulu Česká republika a Srbsko. Český tým vyhrál 3:1 na zápasy a získal sedmý titul.
Pouze Margaret Courtová, Chris Evertová a Billie Jean Kingová vyhrály soutěž jako aktivní hráčky i jako nehrající kapitánky týmu. Petr Pála dosáhl v roce 2016 jako první nehrající kapitán na pět titulů.V roce 2019 se mohlo poprvé součástí družstva stát pět hráček a premiérově byl zaveden tiebreak za stavu her 6–6 ve třetí, rozhodující sadě. Finanční odměny šestnácti týmům při posledním ročníku ve formátu dvou světových skupin dosáhly výše 7,5 milionů dolarů, což znamenalo téměř zdvojnásobení z částky 3,7 milionů dolarů v roce 2018.
V září 2020 byl Fed Cup přejmenován na Billie Jean King Cup na počest americké tenistky Billie Jean Kingové, která se stala bojovnicí za rovnost pohlaví a sociální spravedlnost, rovněž tak stála u založení Ženské tenisové asociace. Kingová, s rekordním počtem 10 trofejí získaných v roli hráčky a kapitánky amerického týmu, byla již v roce 2019 jmenována první globální ambasadorkou soutěže. Změněn byl také barevný design z růžové na modrou. Billie Jean King Cup představuje první celosvětovou soutěž ženských družstev, která získala jméno po ženě.
Významné změny struktury vstoupily v účinnost roku 1995, se změnou názvu soutěže. Z šestnáctičlenné světové skupiny bylo vyčleněno osm týmů, které vytvořily druhou světovou skupinu. K oběma nově osmičlenným úrovním byly zavedeny baráže. Transformoval se i model pořadatelství, když v prvních dvou skupinách zaniklo konání v jednom datu a dějišti. Namísto toho se zápasy odehrávaly na místě jednoho ze vzájemných soupeřů, se střídáním domácího družstva.
V roce 2000 došlo opět ke sloučení v jedinou světovou skupinu o třinácti zemích s finálovou fází v jediném areálu. Následující ročník měla světová skupina dva čtyřčlenné bloky. V sezóně 2002 se vrátil systém pavouka s 16 týmy i pořadatelstvím jednoho z duelistů. Roku 2005 pak byly obnoveny dvě světové skupiny po osmi družstvech.
Herní formát do roku 2019 tvořily dvě světové skupiny s barážemi a tři kontinentální zóny s výkonnostními skupinami, když každá z nich byla rozdělena na bloky a závěrečnou baráž.Od roku 2020 soutěž navázala na změny schématu v Davis Cupu. Dvě světové skupiny byly nahrazeny jednotýdenním finálovým turnajem na neutrální půdě v dubnovém termínu. Finále se účastní dvanáct týmů, z nichž devět do něj postupuje z 18členného kvalifikačního kola. Poražení v kvalifikaci hrají baráž. Zbylá tři místa pro finále jsou přidělena dvěma finalistům předchozího ročníku a hostitelské zemi. Z šestnáctičlenné baráže postupují vítězové do kvalifikačního kola následujícího ročníku a na poražené čeká sestup do 1. skupin zón. Zachována byla skupinová struktura tří kontinentálních zón, s barážemi o postup a sestup. Utkání kvalifikačního kola a baráže probíhají na domácí půdě jednoho z dvojice týmů. Finále a skupiny zón se konají na neutrální půdě.Mezistátní zápasy finále a zonálních skupin jsou hrány jediný den do dvou vítězných bodů, s dvěma dvouhrami a závěrečnou čtyřhrou. Mezistátní utkání kvalifikačního kola a baráže probíhají do tří vítězných bodů v rámci dvou dnů, se čtyřmi dvouhrami a závěrečným deblem.
Na 1. místě žebříčku ITF od jeho zavedení v listopadu 2002 se vystřídalo sedm týmů.
Po každém odehraném kole je žebříček aktualizován.
Body každého týmu ve Fed Cupu byly kumulovány ze čtyř posledních ročníků. Větší váhu měly body získané nověji a naopak váha bodů dosažených dříve se snižovala. V celkové sumě tak měly 100% váhu body získané v posledním, předešlém roce, počítané k datu daného kola. Do součtu pak byly přičteny i body získané před dvěma, třemi a čtyřmi lety k danému datu, a to se sníženou váhou, přičemž platilo, že váha bodů dosažených před 2 lety byla 75 %, před 3 lety 50 % a před 4 lety 25 % z jejich původní hodnoty.
Body byly přidělovány pouze vítězným týmům daného kola soutěže. Vítězové ve světových skupinách byli bodováni štědřeji než v kontinentálních zónách, stejně tak i následná kola měla vzestupnou bodovou gradaci. Bonusové body náležely družstvům, která porazila výše postaveného soupeře, ale pouze tehdy, jestliže byl soupeř umístěn do 75. místa žebříčku. Při volném losu družstvo získalo standardní počet bodů za postup do dalšího kola. Žádné body také nebyly přidělovány z eventuálních turnajů útěchy.V 1., 2. a 3. skupinách tří kontinentálních zón byly body každého týmu vytvořeny na základě jeho výsledného postavení ve skupině. Suma bodového ohodnocení závisela na počtu týmů, které se daný rok soutěže zúčastnil. Nicméně maximální bodový strop byl v každé skupině neměnný.
Billie Jean King Cup – oficiální stránky (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Main Point Karlín?
<<<ASSISTANT>>>: Main Point Karlín je kancelářská budova na Rohanském ostrově v Praze 8 – Karlíně. Nachází se naproti přes ulici budovám Danube House a Nile House, které jsou součástí projektu River City Praha. Navrhla ji česká architektonická kancelář DaM architekti, výstavba probíhala mezi lety 2009 až 2011. Uvnitř pracuje přibližně 1 200 zaměstnanců Kooperativy a České podnikatelské pojišťovny. Tuto budovu vlastní a pronajímá česká společnost VIG ND, a.s. se sídlem v Praze.
Jedná se o třináctipodlažní budovu, 10 podlaží má nad zemí, 3 pod zemí. Má pronajímatelnou plochu 22 000 m² a celkovou užitnou plochu 36 000 m². Při navrhování byl kladen důraz na úspornost budovy a vliv na životní prostředí. Nejvýraznější architektonický prvek je samotný organický tvar budovy. Celá fasáda pravidelně střídá oranžovo-šedo-bílé fasádní pilíře, fungující i jako slunolamy, a francouzská okna. Budova je chlazena za pomoci říční vody, která protéká kanálem ve 2. suterénu. Pod objektem se nachází parkování s kapacitou cca 350 míst. Na střeše se nachází menší zahrada.
Zdroj
1. místo ARTN Best of Realty 2011, kategorie Nová administrativní centra
1. místo nejlepší stavba kanceláří roku 2011, CIJ Awards Czech Republic
nejlepší kancelářská budova světa 2012, MIPIM Awards
nejvyšší ocenění 5*, International Property Awards
nejvyšší ocenění LEED Platinum označující šetrnost budovy, získaný v roce 2012
Autorem této stavby je studio DaM architekti. Konkrétně se na této stavbě podíleli architekti Jiří Hejda, Jiří Chlumský, Lenka Kadrmasová, Jindřich Ševčík ve spolupráci s Richardem Doležalem, Petrem Malinským a Robinem Müllerem.
Součástí budovy je Galerie Kooperativa, bezplatně přístupná veřejnosti, která vystavuje výtvarná díla ze sbírek pojišťovny Kooperativa. Pravidelně se zde obměňují výstavy výtvarných děl českých umělců od baroka po současnost.
Oficiální stránky
Main Point Karlin v portfoliu DaM
Main Point Karlin na Archiweb.cz |
<<<HUMAN>>>: Kultura s lineární keramikou?
<<<ASSISTANT>>>: Kultura s lineární keramikou je pravěká neolitická kultura rozšířená ve střední Evropě v 6. tisíciletí př. n. l., nazvaná podle charakteristické výzdoby nádob rovnými či zavinutými čarami. Její nositelé byli vůbec prvními zemědělci na území dnešních Čech a Moravy. Ve starší literatuře bývala označována jako volutová keramika. Používá se pro ni zkratka LnK nebo mezinárodní zkratka LBK z německého Linearbandkeramik.
Kultura se postupně rozšířila na rozsáhlé území od dolního Porýní na západě až po Prut na východě. V Čechách pozvolna přechází v kulturu s vypíchanou keramikou, zatímco Morava se dostává do sféry kultury lengyelské.
Kultura s lineární keramikou se dělí na dvě větve:
východoslovenská (alföldská) – kultura s východní lineární keramikou
západní větev
Sídliště: Březno, Bylany, Předměřice nad Labem, Lochenice, Úhřetice, Tuněchody, Jeřice, Mohelnice, Žimutice
Pohřebiště: Vedrovice |
<<<HUMAN>>>: Páni z Drahotuš?
<<<ASSISTANT>>>: Páni z Drahotuš byli významným moravským rodem, který přežil až do první poloviny 17. století.
Rod pocházel z předků Radoslava z Ceblovic, který byl v roce 1227 ve funkci nejvyššího lovčího a jeho syna Crhy, který byl významným pánem a působil jako purkrabí na hradě Děvičky a purkrabí města Olomouce. Crha získal rozlehlé majetky na Drahanské vrchovině s centrem na tvrzi v Jedovnicích. Tento majetek pak získali po jeho smrti v roce 1251 jeho synové Bohuš a Hartman, kteří tuto oblast kolonizovali. Bohušovi daroval v 60. letech 13. století král za věrné služby oblast kolem Lipníka nad Bečvou, kde Bohuš postavil hrad Drahotuš a založil tak moravský rod pánů z Drahotuš.
Bohuš z Drahotuš se však části svého majetku na Drahanské vrchovině nevzdal a rozsáhlý otcův majetek byl rozdělen. Zatímco jeho bratr Hartman postavil hrad Holštejn jako centrum holštejnského panství, on si ponechal východní část s hradem Drahans a se Smilovým hradem, který byl nazván po jeho synovi Smilovi. Drahans, který se uvádí ve Zbraslavské kronice jako Drahuš, se stal roku 1312 jedním z hradů, které obsadil loupežný šlechtic Friduš z Linavy a který byl po tažení krále Jana Lucemburského pobořen. Podle následujících majetkových transakcí je zřejmé, že páni z Drahotuš již tento hrad s městečkem Drahany a okolními vesnicemi po roce 1312 nevlastnili.
Centrem rodu byl hrad Drahotuš, na jehož území vystavěl Friduš z Linavy protiprávně hrad Helfštejn (dnešní název Helfštýn). Dělo se tak zřejmě za tichého souhlasu potomků Bohuše z Drahotuš, protože Fridušovou ženou se patrně stala příslušnice jejich rodu a v roce 1358 se uvádí v listinách Friduš z Drahotuš. Hrad Helfštejn s Lipníkem a s částí drahotušského panství však získali od krále Kravařové, kterým toto zboží zůstalo i přesto, že se o tento rodový majetek ucházel Čeněk z Drahotuš. Zdá se, že se tyto rody dohodly, protože Jan z Kravař roku 1348 prohlásil, že hrad Drahotuš náleží synům Bohuše (II.) z Drahotuš.
Roku 1371 prodali páni z Drahotuš svůj rodový hrad moravskému markraběti Janu Jindřichovi a přestěhovali se na Opavsko, kde získali sídlo v Benešově a hradiště Závada s vesnicí Závada. Mezi významné příslušníky tohoto patřil Jan Šutar z Drahotuš, který se roku 1431 stal nejvyšším komorníkem opavského knížectví a byl velkým obhájcem češtiny. Jindřich z Drahotuš na Benešově v letech 1555-1558 působil ve funkci nejvyššího komorníka krnovského knížectví. Vavřinec z Drahotuš na Benešově zastával v letech 1549-1554 úřad zemského hejtmana opavského knížectví. I další příslušníci rodu působili ve významných funkcích ve Slezsku. Posledním mužským potomkem rodu byl Volf z Drahotuš, kterému byl jako účastníkovi protihabsburského odboje konfiskován majetek a zemřel v roce 1638.
ČERNÝ-KŘETÍNSKÝ Ervín, Nejstarší historie hradu a městečka Holštejna a panství holštejnského, Obecní úřad Holštejn, Holštejn 1991
ŠKVRŇÁK Jan. Úpadek pánů z Drahotuš v předhusitském období, in: Sborník Státního okresního archivu Přerov / Přerov : Zemský archiv v Opavě - Státní okresní archiv Přerov , (2015), s. 5-26. Dostupné online.
Počátky města Lipníka nad Bečvou
Starý Plumlov (Drahans)
Drahotušové z Benešova |
<<<HUMAN>>>: Stéphane Le Foll?
<<<ASSISTANT>>>: Stéphane Le Foll (* 9. února 1960, Le Mans) je francouzský politik, člen PS a člen Evropského parlamentu. Od 16. května 2012 do 10. května 2017 byl francouzským ministrem zemědělství ve vládě Jeana-Marca Ayraulta.
Le Foll studoval ekonomické vědy a získal Diplôme d’études approfondies (1988) a Diplôme professionnel spécialisé na Conservatoire national des arts et métiers (1993). V období 1987 až 1991 vyučoval ekonomii na lyceích v Rouillonu, La Ferté-Bernard a na nantské univerzitě.
V letech 1983 až 1995 byl členem městské rady v Longnes; 2002 až 2004 v Le Mans a viceprezidentem Communauté urbaine Le Mans. V listopadu 2008 se stal předsedou PS v departementu Sarthe.
V roce 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu. Zde je členem Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova a po volbách 2009 se stal předsedou sociálnědemokratické frakce S&D.
Při francouzských parlamentních volbách 2007 vyhrál mandát jeho protikandidát François Fillon. V roce 2012 získal Le Foll mandát v departementu Sarthe.
Je ženatý s Marie-Hélène Bourdais a má s ní jedno dítě.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stéphane Le Foll na německé Wikipedii.
Osoba Stéphane Le Foll ve Wikicitátech
Oficiální blog Archivováno 4. 9. 2011 na Wayback Machine. (fr)
Stéphane Le Foll na votewatch.eu |
<<<HUMAN>>>: Allylchlorid?
<<<ASSISTANT>>>: Allylchlorid je organická sloučenina, chlorovaný derivát propenu (patří tedy mezi halogenderiváty). Je prakticky nerozpustný ve vodě ale dobře rozpustný v běžných organických rozpouštědlech. Většinou se převádí na epichlorhydrin, který se používá ve výrobě plastů. Je to alkylační činidlo, což jej činí nebezpečným při skladování.
Allylchlorid poprvé připravili roku 1857 Auguste Cahours a August Hofmann reakcí allylalkoholu s chloridem fosforitým. Moderní návody upřednostňují tento postup před poměrně drahým použitím chloridu fosforitého s kyselinou chlorovodíkovou a katalyzátorem, jako je například chlorid měďný.
Allylchlorid se vyrábí chlorací propenu. Při nižších teplotách vzniká 1,2-dichlorpropan, ovšem je-li teplota vyšší než 500 °C, převažuje allylchlorid, který se tvoří radikálovou reakcí:
CH3CH=CH2 + Cl2 → ClCH2CH=CH2 + HClTímto způsobem bylo v roce 1997 vyrobeno asi 800 000 tun allylchloridu.
Výrazná většina allylchloridu se převádí na epichlorhydrin.Jakožto alkylační činidlo se allylchlorid používá na výrobu léčiv a pesticidů jako je allylisothiokyanát.
Jako ukázka reaktivity allylchloridu může posloužit jeho reakce s hořčíkem:
2 ClCH2CH=CH2 + Mg → (CH2)2(CH=CH2)2 + MgCl2či kyanace na allylkyanid (CH2=CHCH2CN):
2 CH2=CHCH2Cl + KCN → CH2=CHCH2CN + KCl
Allylchlorid je toxický a hořlavý. Pokud se dostane do očí, může způsobit zhoršení zraku.
Allyl
Allylfluorid
Allylbromid
Allyljodid
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Allyl chloride na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Linecké předměstí?
<<<ASSISTANT>>>: Linecké předměstí je část Českých Budějovic jižně od centra města, ohraničená ze západu řekou Vltavou, z východu řekou Malší a z jihu částečně železniční tratí se stanicí České Budějovice Jižní zastávka. Ze severu bylo od města odděleno dnes již zaniklým Krumlovským rybníkem, na jehož místě byla v roce 1901–1902 vybudována budova Okresního zastupitelstva, Justiční palác, komplex Koh-i-noor Hardtmuth (včetně Hardtmuthovy vily), v roce 1903 berní úřad a park Háječek.
Výstavba Lineckého předměstí započala v 18. století podél hlavní silnice vedoucí mezi řekami Vltavou a Malší do města ze směru od Českého Krumlova a rakouského Lince, po němž byla pojmenována jak ulice (Linecká, dnes Lidická), tak samotné předměstí. Nicméně oblast předměstí byla díky své blízkosti centru města obydlena již dříve. Na pravém břehu Vltavy stál již ve 14. století Luční mlýn, poblíž Malše blíže k městu zase děkanský dvůr. Většinu území tvořila hospodářská stavení měšťanů a plantáže.Zároveň byla v letech 1721–1726 u Vltavy postavena Vodárenská věž, zajišťující přívod vody do celého města. V letech 1824–1828 byl vedle vodárny postaven strážní domek Koněspřežní dráhy propojující České Budějovice a Linec, ve které se dnes nachází Muzeum koněspřežky.Vzhledem k dostatku nevyužitého prostoru a dobrému dopravnímu spojení získalo si území dnešního Lineckého předměstí velkou oblibu především k výstavbě továrních budov. V roce 1847 vznikla na Lineckém předměstí sirkárna a o rok později byla mezi silnicí a Malší zahájena výstavba budovy budoucího Měšťanského pivovaru. V letech 1896–1898 byl vystaven městský chudobinec a v roce 1899 vojenská kasárna. V roce 1914 byla na kraji předměstí postavena nemocnice.
Protože byla na Lineckém předměstí původně pouze německá škola, byla roku 1897 zřízena česká obecná škola, pro niž dala v roce 1901 Matice školská postavit novou budovu v ulici Komenského, včetně českého učitelského ústavu v dnešní ulici Matice školské.Do té doby nejrozsáhlejší výstavba probíhala v letech 1918–1939, kdy se zde stavěly rodinné vily a činžovní domy. K největším změnám pak došlo po roce 1948 v rámci vládního řešení bytové krize, spočívající v experimentální panelové výstavbě. V 50. a 60. lech byla postupně zbořena značná část zástavby v okolí Lidické ulice a po výstavbě prvního panelového domu v jižních Čechách zvaného Experiment následovalo celé Sídliště Lidická.
V letech 1971–1978 byla na Lineckém předměstí podle projektu Stanislava Víta postavena devítipodlažní budova polikliniky s 93 odbornými pracovišti, která výrazně dotváří panorama předměstí. Od její výstavby se pro ni vžilo lidové označení Poliklinika Jih, neboť severněji ve městě v ulici Na Sadech již jedna poliklinika byla. |
<<<HUMAN>>>: Terra Mariana?
<<<ASSISTANT>>>: Terra Mariana (latinsky, též Terra Mariae) neboli země Mariina (německy Marienland, estonsky Maarjamaa, lotyšsky Māras zeme) byl oficiální název středověkého Livonska označovaného jako tzv. Staré Livonsko (německy Alt-Livland, estonsky Vana-Liivimaa), resp. Livonské konfederace, zprvu volného sdružení a posléze konfederace Livonského řádu a menších státních a správních celků na území zejména dnešního Estonska a Lotyšska
Roku 1193 vyhlásil papež Celestýn III. křížové tažení proti pohanům na východním pobřeží Baltského moře. Poté, co Řád mečových bratří dobyl většinu území dnešního Lotyšska, byla 2. února 1207 dobytá území postavena pod patronát Panny Marie jako země Mariina – „Terra Mariana“. Země byla zprvu začleněna mezi území Svaté říše římské, ovšem roku 1215 byla papežem Inocencem III. prohlášena přímým protektorátem Svaté stolice. Dobytím severního Estonska roku 1227 byla rozšířena do hranic, které si pak jen s malými změnami podržela po několik staletí.
Roku 1228 byla Terra Mariana administrativně rozdělena na šest odděleně spravovaných území – Arcibiskupství rižské, Biskupství kuronské, Biskupství tarbatské, Biskupství osilské, území Řádu mečových bratří a Vévodství estonské, svěřené ve správu králi dánskému.
Roku 1237 došlo ke sloučení Řádu mečových bratří a Řádu německých rytířů v Livonský řád. Ten ve smlouvě ze Stensby 7. června 1238 vyhověl nárokům dánského krále Valdemara II. a plně mu postoupil Estonské vévodství. Roku 1346 však Dánsko prodalo estonské území opět Livonskému řádu, který je připojil ke svým ostatním územím v Mariánské zemi a vytvořil tak na většině jejího území silný řádový stát. Terra Mariana byla po celou další dobu své existence předmětem sporů a mocenského napětí mezi tímto řádovým státem na jedné a biskupskými a arcibiskupskými územími na druhé straně. Jako další mocenské složky se během 13. a 14. století zformovaly jednak sekulární německá šlechta, jednak svobodné měšťanstvo hansovních měst Rigy a Tallinnu.
Po prohraných bitvách u Grunwaldu roku 1410 a u Vilkoměře roku 1435 zeslábl řád natolik, že místo soupeření nad Terrou Marianou začal hledat dohodu se svými spoluvládci země. 4. prosince byla mezi zástupci řádu, livonských biskupství, šlechty a měst podepsána dohoda známá jako Livonská konfederace.
Roku 1561 v průběhu Livonské války Terra Mariana zanikla. Severní část země byla připojena ke Švédsku jako obnovené Estonské vévodství, jižní část se rozpadla ve Vévodství livonské a Vévodství kuronské a zemgalské, ostrov Saaremaa byl připojen k Dánsku.
PAJUR, Ago, a kol. Baltimaade ajalugu. Tallinn: Avita, 1999. ISBN 9985-2-0131-0. (estonsky)
MÄGI, Arvo. Eesti rahva ajaraamat. Stockholm: Eesti Päevaleht, 1979. (estonsky) |
<<<HUMAN>>>: Vzpomínky na Afriku?
<<<ASSISTANT>>>: Vzpomínky na Afriku (v anglickém originále Out of Africa) je americký film z roku 1985 režírovaný Sydney Pollackem, který získal sedm Oscarů. Film byl natočen podle stejnojmenné autobiografické knihy Karen Blixenová Vzpomínky na Afriku vydané v roce 1937.
Stejnojmenná kniha (dříve vydaná pod názvem Farma v Africe) obsahuje jen některé příběhy a motivy a je spíš volnou mozaikou úvah a vzpomínek. Jak výstižně uvádí Sydney Pollack, nachází velké pravdy v malých detailech, ale je obtížné ji převést do filmového příběhu.
Pokusů o scénář proto vzniklo již dříve několik a scénář realizovaného filmu je syntézou životopisných údajů především z knihy Judith Thurman - Isak Dinesen: The Life of a Storyteller (1983), motivů z knižní předlohy i nápadů z předchozích verzí scénáře - např. scéna, kdy se Karen dozví o Denisově smrti.
Karen, dánská baronka, utrpí ponížení jako podváděná milenka Hanse Blixena bez vidiny sňatku a navrhne bratru svého milence Broru Blixenovi, aby si ji vzal pro peníze a zmizeli spolu na jiný konec světa. Bror odjíždí do Afriky, aby za prostředky její rodiny vybudoval mléčnou farmu. Karen za ním přijíždí později vybavena spoustou věcí, na kterých lpí. Na cestě vlakem z přístavu v Mombase do Nairobi potkává krátce Amgličana Denise Finch-Hattona, který tou dobou obchoduje se slonovinou. V Nairobi zjišťuje, že Bror namísto hovězí farmy založil kávovou plantáž. Vzhledem k velké nadmořské výšce to nebyl úplně dobrý nápad. Narychlo probíhá svatba a Karen se seznamuje se svým novým domovem.
Bror se ale farmě příliš nevěnuje a odjíždí na mnoho týdnů na loveckou výpravu.
Karen se snaží farmu řídit a zvelebovat, seznamuje se s okolím. Na vyjížďce ji překvapí lvice. Denis, který se k tomu náhodně připlete, lvici navzdory Kareniným prosbám nezastřelí, a ta nakonec odchází.
Karen se spřátelí s Denisem Finch-Hattonem a jeho kamarádem Berkeley Colem. Spřádá pro ně vyprávění poutavých příběů z jejich stručných zadání a oni jí na oplátku zpívají. Denis daruje Karen zlaté pero, aby příběhy někdy zapsala.
Vypuká první světová válka, která zuří i v Africe, protože několik sousedních kolonií je německých. Karen se rozhodne, že s malým domorodým doprovodem doveze Brorovi a jeho jednotce zásoby. Cestou v divočině potkává Denise, který jí namísto peskování daruje kompas. Karen šťastně doputuje na místo určení, ale při setkání s Brorem se nakazí syfilidou. Když onemocní, odjíždí na léčení do Dánska, tehdy novým preparátem Salvarsanem. Vrací se vyléčená, ale bez možnosti mít děti. Při odjezdu z novoročního večírku nachází na zadním sedadle auta cizí dámské spodní prádlo a s manželem se definitivě rozchází, i když se na konci filmu diví, jak dokázali zůstat přáteli.
Berkeley Cole se nakazí nevyléčitelnou tropickou chorobou a Denis prožívá kulturní šok, když zjistí, že Berkeley žije se Somálkou. Ta sleduje jeho pohřeb z povzdálí. Karen s ní pociťuje spřízněnost údělem.
Karen zakládá školu a učí domorodce číst a psát anglicky, na což se Denis dívá kriticky. Později pochopí, že je to náhrada za možnost vychovávat vlastní děti.
Denis se nyní věnuje lovu, průvodcovství bohatých cizinců na safari, ale také ochraně přírody. Bere Karen několikrát s sebou, aby jí ukázal krásu africké divočiny. Pořídí si letadlo a naučí se v něm létat. Výlet s Karen nad africkou krajinou včetně kráteru Ngorongo je jednou z klíčových scén filmu. Postupně se Denis s Karen sblíží, ale jejich vztah nakonec narazí na rozpor mezi Denisovou svobodomyslností a Kareninou tendencí vlastnit.
Bror si od Karen dál půjčuje peníze, ale farma je před krachem. Požár, který zničí vybavení i nejlepší úrodu kávy, urychlí její konec. Karen rozprodává farmu i předměty, na kterých tak lpěla, ale napírá ještě své úsilí k tomu, aby Kikujům, kteří žijí na pozemcích farmy, byla dána jiná půda k životu. Padá na kolena před novým guvernérem a nachází nečekaného spojence v jeho manželce. Jako už několikrát se náhle zjevuje Denis, aby ji podpořil.
Při návštěvě v prázdném domě Denis začíná chápat Karenin postoj, ale je příliš pozdě. Slibuje jí rozloučení a svezení letadlem do Mombasy.
Když Karen čeká na Denise, přichází namísto něj Bror a sděluje jí, že Denis zahynul při zřícení a požáru letadla.
Denisův pohřeb se koná na návrší Ngongských vrchů, kde spolu s Karen seděli při jednom ze setkání. Hrst hlíny, kterou se chystá hodit do hrobu, si Karen nakonec nasype do vlasů po způsobu domorodých žen.
Členové pánského klubu, kteří ji při prvním setkání vyhodili, ji nyní zvou na drink a vzdávají jí čest.
Karen daruje Denisův kompas černému sluhovi Farahovi a odjíždí do Dánska, aby se do Afriky už nikdy nevrátila.
Karen se z dopisu dozvídá, že Denisův hrob často navštěvují lvi, kteří tam tráví dlouhé hodiny a mají krásný rozhled po kraji. Umiňuje si, že mu to musí sdělit, až se znovu setkají.
Meryl Streepová mluví ve filmu výrazným akcentem, protože hrdinka je dánského původu. Robert Redford se původně pokoušel hrát britskou angličtinou, protože Denis Finch-Hatton byl Angličan, ale režisér usoudil, že Redford je příliš velkou americkou ikonou a diváci by mu nevěřili a nechal repliky přemluvit. Klaus Maria Brandauer je rakouský herec a svoji angličtinu nijak neřešil.
Náčelníka Kikujů hrál vnuk náčelníka Kinanjui, který je postavou zmiňovanou v knize.
Natáčení se potýkalo s řadou technických potíží způsobených africkým podnebím.
Aby bylo možné vůbec přijatelně podat pleťové tóny, exteriéry se přicloňovaly plátěnými přístřešky a točily se často v protisvětle, někdy i vědomě nelogicky - oba rozmlouvající tváří v tvář mají světlo v zádech. Pro natáčení exteriérů pod africkým sluncem se používal vysoce citlivý film Agfa, který má měkčí podání. Interiéry se naopak natáčely na málo citlivý film Kodak, který zvyšoval kontrast a měl krásné podání černí. Při barevných korekcích pak bylo nutné barevné podání obou materiálů uvést do souladu.
Tehdy novátorské bylo také svícení denních interiérů - reflektory nebyly v místnosti, ale svítily přes okno jako přirozené světlo.
Vánoční komparzy se točily v období dešťů, takže nebylo možné dostat účinkující na plac, aniž by si zablátili nohy. Proto jsou tyto scény snímány často zblízka, aby nohy zůstaly mimo záběr.
Pro natáčení bylo třeba vybudovat prakticky celé historické Nairobi i farmu s vyzázenými kávovníky v nejrůznějších stádiích růstu, aby bylo možné zachytit míjení času.
Samostatnou kapitolou je natáčení se zvířaty. Lev útočící na dobytče měl ostříhané drápy a musel být trochu nakrmen, aby měl zájem zaútočit, ale dal se ještě odehnat. Vzdálenost mezi herečkou a lvem byla zkrácena dlouhým ohniskem objektivu a mimo záběr čekalo několik asistentů s hasicími přístroji, aby v případě nutnosti lva odehnalo.
Také scéna, kdy vysadí motor auta uprostřed stáda buvolů byla náročná k zabezpečení všech zúčastněných.
Mnoho přírodních záběrů se natáčelo v rezervaci Masai Mara.
Vzpomínky na Afriku v Česko-Slovenské filmové databázi
Vzpomínky na Afriku v Internet Movie Database (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Římskokatolická farnost Dyjákovičky?
<<<ASSISTANT>>>: Římskokatolická farnost Dyjákovičky je územní společenství římských katolíků s farním kostelem svatého Víta v obci Dyjákovičky v děkanátu Znojmo.
První zmínky o obci Dyjákovičky pochází z období kolem roku 1200, kdy při vysvěcování kostela v Louce daroval moravský markrabí Vladislav Jindřich Louckému klášteru desátek a patronát kostela v Dyjákovičkách. Kostel je zasvěcen svatému Vítu a je v jádru gotický. V roce 1577 byl opraven a rozšířen. Roku 1800 byly zakoupeny nové varhany, roku 1836 byly pořízeny obrazy křížové cesty. Původní pamětní kniha farní byla psána od roku 1801.
Farářem je od 1. září 2004 R. D. Jaroslav Kárník.
Dnem vzájemných modliteb farností za bohoslovce a bohoslovců za farnosti brněnské diecéze je 18. duben. Adorační den připadá na 14. srpna.
Ve farnosti se pravidelně koná tříkrálová sbírka. V roce 2017 činil její výtěžek v Dyjákovičkách 13 900 korun.
Biskupství brněnské. Katalog brněnské diecéze: neproměnná část. Příprava vydání Gerbrich, Josef; Doffek, Jiří; Saňová, Jana. Brno: Biskupství brněnské, 2007. 350 s. ISBN 978-80-254-0298-6.
Římskokatolická farnost Dyjákovičky na webu Biskupství brněnského |
<<<HUMAN>>>: Abú Bakr?
<<<ASSISTANT>>>: Abú Bakr (asi 573 Mekka – 23. srpen 634 Medína) byl zámožný kupec z kmene Kurajšovců. Po smrti proroka Mohameda se stal prvním voleným chalífou, hlavou islámu. Islámské říši – chalífátu vládl od 9. června 632 až do své smrti.
Abú Bakr byl Mohamedovým přítelem už v době jeho prvních zjevení a patřil do malé skupinky těch, kteří už na počátku přijali prorokovo učení. Byl také otcem Áiši, nejmilejší Mohamedovy ženy. Doprovázel proroka při jeho přesídlení z Mekky do Medíny – (hidžře). V roce 631 vedl z pověření proroka muslimy při výroční pouti do Mekky. Podle zápisků islámských učenců vyhrožoval Abú Bakr vlastnímu otci zabitím, pokud nepřestoupí na islám.
Když Mohamed 8. června 632 zemřel, neexistovalo žádné pravidlo, které by určovalo jeho nástupce. Nezanechal mužské potomky, a tak si nárok na funkci vůdce muslimů činil vedle Abú Bakra také manžel jediné žijící prorokovy dcery Fátimy, Alí ibn Abí Tálib. V den prorokovy smrti se Medínské kmeny Aus a Chazradž sešly, aby zvolily jeho nástupce. Umar ibn al-Chattáb, Abú Ubajda a Abú Bakr vedoucí muhádžiry získali na svou stranu kmen Aus. Abú Bakr promluvil na shromáždění za muhádžiry. Navrhl, aby byl zvolen některý ze starých prorokových druhů z kmene Kurajšovců, kterého by respektovaly i další kmeny v té době už vyznávající islám. Na to Chazradžovci navrhli, aby byli zvoleni vůdci dva. Nastalého zmatku využil Umar ibn al-Chattáb, aby holdoval Abú Bakrovi jako novému vůdci muslimské obce. Přidali se k němu muhádžirové, kmen Aus a také členové dalších kmenů z okolí Medíny, kteří dorazili do města po zprávě o prorokově smrti. Chazradžovci se museli podvolit vůli většiny. Následující den přijal Abú Bakr oficiální hold a posléze i titul chalífa, tedy „náměstek“, „zástupce“ Mohamedův a vůdce islámské obce.
Volba prvního chalífy byla z hlediska rodícího se náboženství šťastná. Abú Bakr důsledně dbal zásad prorokova učení. Jako jeho tchán a jeden z prvních přívrženců byl obecně uznáván. Důležitou roli v jeho vládě hráli i Umar ibn al-Chattáb a Abú Ubajda. Po šesti měsících ho formálně uznal i Alí ibn Abí Tálib.
Upevnění moci
První chalífa se ujal vlády v okamžiku, kdy se rozhodovalo o budoucnosti nového náboženství. Řada kmenů v Arábii přijala islám pouze pod nátlakem. Tyto kmeny viděly v prorokově smrti příležitost zbavit se nevítané nadvlády a s ní i náboženské daně (zakát). Navíc se už za Mohamedova života vynořila řada dalších proroků, kteří se pokoušeli napodobit jeho politický úspěch. V této složité situaci vyslal Abú Bakr v duchu Mohamedovy výbojné politiky vojsko k hranicím Byzantské říše. To se vrátilo zpět v době, kdy vzpoura odbojných kmenů dosáhla až k samotné Medíně. Její obyvatelstvo bylo však odhodláno bránit Mohamedovo učení. Pod vedením Chálida ibn al-Valída se jim podařilo útok odrazit a vzpouru potlačit. Rok po nástupu do úřadu ovládal chalífa opět celou Arábii.
Výboje
Po sjednocení Arabského poloostrova se islámská expanze obrátila k hranicím sousedních říší byzantské a sásánovské. Prvním významnějším výbojem byla výprava kmene Šajbán, který vedl Muhathanná ibn Hárith do oblasti města Híry v Mezopotámii. Té se účastnilo také asi 500 chalífových mužů pod vedením Chálida ibn al-Valída. Spolu s dobrovolníky, kteří se k výpravě přidali, mělo muslimské vojsko 2000–3000 mužů. Byl to spíše loupežný nájezd většího rozsahu, který skončil vypleněním okolí Híry. Město samo se vykoupilo. Zájem chalífy byl však upřen spíše k byzantským územím v Sýrii a Palestině. Chtěl dokončit poslední válečný plán proroka Mohameda. Na podzim roku 633 vyslal do Palestiny tři vojenské oddíly. Dva vedené Jazídem ibn Abí Sufjánem a Šurahbílem ibn Hasanem postupovaly vnitrozemím přes Tabúk, třetí vedený Amrem ibn al-Ás podél pobřeží. Vítězství Jazídova oddílu nad Byzantinci umožnilo Arabům vyplenit jižní Palestinu. Na dobytí zdejších opevněných měst ovšem kočovnická armáda nestačila. Byzantská říše ale byla nucena reagovat a císařův bratr Theodóros vyrazil s vojskem na pomoc Jeruzalému. Chalífa vyslal posily z Medíny a nařídil Chálidu ibn al-Valídovi přesunout se z Mezopotámie do Sýrie. Ten odvážným pochodem překonal syrskou poušť a v dubnu 634 se objevil v okolí Damašku za zády Theodórova vojska. Poté se rychle přesunul k jihu, kde se spojil s ustupujícími arabskými vojsky, převzal velení a v červenci Byzantince porazil u Adžnádajnu. Byzantská armáda ustoupila na sever a města ve vnitrozemí Palestiny se ocitla ve složité situaci.
Brzy poté chalífa Abú Bakr zemřel. Před svou smrtí žádal, aby za jeho nástupce byl zvolen Umar ibn al-Chattáb, který také bez problémů převzal moc.
TAUER, Felix, Svět islámu, Praha, Vyšehrad, 1984. |
<<<HUMAN>>>: Bazilika svatého Pavla za hradbami?
<<<ASSISTANT>>>: Bazilika svatého Pavla za hradbami (italsky Basilica di San Paolo fuori le mura) je jednou ze čtyř římských papežských (dříve patriarchálních) velkých bazilik.
Bazilika byla postavena ve 4. století nad pravděpodobným hrobem apoštola Pavla, vně městských hradeb (odtud jméno). Původní stavba, svého času větší než bazilika sv. Petra, se dochovala až do roku 1823, kdy lehla popelem. Vzápětí byla bazilika postavena znovu, se snahou držet se původní podoby. Uvnitř se na stěnách lodi nacházejí medailony všech (oficiálně uznaných) papežů od sv. Petra až po současnost.
Baziliku založil podle Liber Pontificalis římský císař Konstantin I. nad místem, kde byl asi dva kilometry od hradeb města při cestě do Ostie pohřben sv. Pavel. Už po apoštolově popravě postavili jeho stoupenci nad hrobem takzvanou cella memoriae, kterou chovali křesťané ve velké úctě. Malý konstantinovský kostelík byl vysvěcen 18. listopadu 324 a rozšířen za Valentiniána I.
Císařové Valentinianus II. a Theodosius I. jej zbořili a postavili velkou baziliku, jejímž architektem byl Cyriades. Stavbu zahájil roku 386 Theodosius I. Podle nápisu na triumfálním oblouku byla vysvěcena roku 390 Sirciem, a dokončena roku 395 za císaře Honoria. Křesťanský básník Prudentius, který baziliku viděl právě v té době, popisuje její nádheru v několika expresivních větách. V 5. století byla dokonce větší než stará bazilika svatého Petra. Jelikož byla také zasvěcena svatým Taurinovi a Herculanovi, mučedníkům z Ostie, říkalo se jí v 5. století basilica trium Dominorum („bazilika tří pánů“).
Obnovu baziliky zahájil papež Lev I. Veliký (440–461). Po asi padesáti letech nařídil papež sv. Symmachus opravu apsidy, která byla v nebezpečném stavu. Další opravy a změny následovaly za papežů Řehoře Velikého (transept), Sergia I. (střecha a některé místnosti), Hadriána I. (boční loď a atrium) a Lva III. (transept, střecha a podlaha, přidal též mozaiku v apsidě).
V této době byly v blízkosti baziliky dva kláštery: sv. Aristuse pro muže a sv. Štěpána pro ženy. Mše sloužil zvláštní sbor duchovních zřízený papežem Simpliciem. Když kláštery a duchovenstvo baziliky dospěly během času k úpadku, papež sv. Řehoř II. kláštery obnovil a baziliku svěřil do jejich péče.
Jelikož leží vně aureliánských hradeb, byla bazilika poškozena během saracénských vpádů v 9. století. Papež Jan VIII. proto poté baziliku, klášter a příbytky venkovanů opevnil a vytvořil tak město Joannispolis, které existovalo až do roku 1348, kdy je zcela zničilo zemětřesení. Hradby kolem kostela s věží byly dokončeny roku 883. Pevnost obrany prošla zkouškou v letech 1083–1084, kdy hradby odolaly několika útokům císaře Jindřicha IV.
Když roku 937 přišel do Říma Odo z Cluny, svěřil římský patricij Alberic II. Spoletský klášter a baziliku jeho kongregaci a Odo do jejího čela postavil Balduina z Monte Cassina. Opatem kláštera byl i papež Řehoř VII.a v jeho době Pantaleon z Amalfie věnoval pro baziliku bronzová vrata zpracovaná konstantinopolskými umělci. Papež Martin V. baziliku svěřil mnichům kongregace z Monte Cassina. Stalo se z ní teritoriální opatství, kdy pod jurisdikci opata spadaly oblasti Civitella San Paolo, Leprignano a Nazzano, které všechny byly farnostmi, ovšem farnost San Paolo v Římě spadá pod jurisdikci kardinála vikáře. Od roku 1215 do roku 1964 byla bazilika sídlem latinského alexandrijského patriarchátu. 31. května 2005 papež Benedikt XVI. rozhodl, že správu baziliky převezme arcikněz, a téhož dne jmenoval prvním arciknězem baziliky arcibiskupa Andrea Cordero Lanza Di Montezemola.
Roku 1115 baziliku zasáhl požár a papež Inocenc II. dal v transeptu postavit zeď a sloupy, aby podepřel chátrající střechu. Zeď rozdělila transept do dvou bočních lodí. Elegantní rajský dvůr kláštera s ambitem vznikl mezi lety 1220–1241. Další pohroma udeřila roku 1349, kdy zemětřesení zničilo zvonici a část portiku. Škody nechal opravit papež Klement VI.
Významné opravy začaly za papeže Bonifáce IX. poté, co umožnil, aby byly na opravy využity všechny dary, které kostel obdržel. Papež Martin V. v díle pokračoval a práce ještě zesílily pod vedením rektora baziliky Gabriele Condulmera, později papeže Evžena IV.
Roku 1653 navrhl Francesco Borromini projekt celkové rekonstrukce kostela. Pro nedostatek peněz byla za papeže Klementa X. jen vyměněna střecha.
Na konci svatého roku 1700 oblast zaplavila Tibera a baziliku nebylo možné navštěvovat. Její funkci pro jubilejní rok převzal kostel Santa Maria in Trastevere.
Portikus baziliky v rámci příprav na jubilejní rok 1725 přestavěl Antonio Canevari, jelikož předchozí, který stavěl Alessandro Specchise 1. května 1724 zřítil. V téže době byl také zbořen starobylý narthex (chrámová předsíň) a odstraněny byly i sloupy ze staršího čtyřstranného portika.
Vinou nedbalosti dělníka, který opravoval olověnou střechu, vypukl 15. července 1823 požár, který baziliku téměř zcela zničil. Jako jediná mezi římskými kostely si po 1425 let uchovávala svůj původní charakter. Říká se, že velmi nemocný papež Pius VII., který zemřel 20. srpna toho roku, se nikdy nedozvěděl, co se stalo, a to na základě rad jeho nejspolehlivějších druhů, jako byl státní sekretář kardinál Conslavi.
Papež Lev XII. zvolený 18. listopadu 1823 rozhodl, že místo zbudování kostela v modernějším slohu obnoví baziliku v její původní kráse. Na její obnovu přispěl celý svět. Egyptský místokrál věnoval alabastrové sloupy, ruský car drahocenné malachity a lapis lazuli na svatostánek. Architektem obnovy byl nejprve ustanoven Giuseppe Valadier, ale jeho plány radikálních změn byl nakonec zamítnuty a v listopadu 1825 byl odvolán. Prvním architektem, který tak práce na stavbě nové baziliky řídil, byl Pasquale Belli. Jeho asistenty byli jmenováni Salvi, Paccagnini a Andrea Alippi. Práce začaly po organizování sbírek roku 1826. O obnovu baziliky se velmi zajímal papež Řehoř XVI. zvolený právě v době, kdy byly postaveny první z osmdesáti sloupů v lodi. Novým hlavním architektem se roku 1833 stal Luigi Poletta, kterému asistovali Bosio, Camporese and Virgino Vespigniani.
Hlavní oltář byl znovu vysvěcen papežem Řehořem XVI 5. října 1840. Loď tehdy nebyla ještě ani zdaleka hotová a používat bylo možné jen transept. Nově vysvěcena byla bazilika až o dalších patnáct let později za přítomnosti papeže Pia IX. s padesáti kardinály. 23. dubna 1891 výbuch u Porta Portese zničil malovaná skla. Práce na hlavním průčelí obráceném k Tibeře dokončila italská vláda, jež kostel prohlásila za národní památku. Obnova baziliky pokračovaly až do 20. století.
Kryté portiko před průčelím v neoklasickém stylu bylo přistavěno při rekonstrukci v 19. století. Vrata z 20. století obsahují zbytky původního portálu se scénami ze Starého a Nového zákona, který vytvořil kolem roku 1070 Stauchurius z Chiosu v Konstantinopoli. Po pravé straně je Svatá brána, která se otevírá jen při příležitosti jubileí, svatých roků.
Nová bazilika zachovala původní strukturu jedné hlavní a čtyř bočních lodí. Je dlouhá 131,66 metrů, 65 metrů široká a 29,7 metru vysoká. Tím se co do velikosti řadí na druhé místo v Římě.
80 sloupů v lodi i štukem zdobený strop pochází z 19. století. Z původní baziliky se dochovala jen vnitřní část apsidy s triumfálním obloukem. Většina mozaik v apsidě, dílo Pietra Cavalliniho, byla ztracena při požáru roku 1823, do rekonstrukce bylo zapracováno jen několik stop a zlomků. Mozaiky z 5. století na triumfálním oblouku jsou původní. Nápis v dolní části dosvědčuje, že byly zhotoveny v době pontifikátu Lva I. a zaplatila je Galla Placidia. Mozaika zobrazuje Apokalypsu sv. Jana s bustou Krista uprostřed a čtyřiadvaceti učiteli církve po stranách. Nad nimi se vznáší symboly čtyř evangelistů. Napravo a nalevo od oblouku jsou vyobrazeni svatý Petr a svatý Pavel, který ukazuje dolů, patrně ke svému hrobu.
Tabernákl nad confesiem je dílem Arnolfa di Cambio (1285) a spadá do 13. století.
Ve staré bazilice měl každý papež portrét ve vlysovém pásu nad sloupovím oddělujícím hlavní a čtyři vedlejší lodi. Nyní lze vidět verzi z 19. století. Také vnitřní zdi hlavní lodi byly nově vyzdobeny scénami ze života sv. Pavla ve svou sériích mozaik.
V sakristii je socha papeže Bonifáce IX.
Jižně od transeptu je ambit považovaný za „jeden z nejkrásnějších ze středověku“, vystavěný Vassalletem mezi lety 1205–1241 s dvojím sloupovím odlišných tvarů. Některé sloupy jsou vykládané zlatými a barevnými mozaikami, stejně zdobený je architráv a vnitřní obvod ambitu. Vidět jsou i zlomky zničené baziliky a antické sarkofágy, jeden se scénami z Apollónova mýtu.
V souvislosti s touto přestavbou zmiňuje kronika benediktinského opatství připojeného ke klášteru nález velkého mramorového sarkofágu s dvěma deskami na vrchu, na nichž byl nápis „Paulo Apostolo Mart(yri)“ (Pavlovi apoštolovi a mučedníku). Tohle ovšem, na rozdíl od dalších sarkofágů tehdy nalezených nebylo v dokumentaci vykopávek zmíněno. .6. prosince 2006, bylo oznámeno že vatikánští archeologové našli pod oltářem sarkofág obsahující tělesné pozůstatky apoštola. . Tisková konference 11. prosince 2006 poskytla další detaily o vykopávkách, které trvaly od roku 2002 do 22. září 2006, a byly zahájeny poté, co během jubilejního roku 2000 projevovali poutníci do baziliky zklamání, že není možné apoštolův hrob navštívit nebo se ho dotknout. Byl prozkoumán vnitřek sarkofágu, který obsahoval lidské ostatky. Sarkofág byl vyjmut ze svého místa a otevřen. Je vidět jen jedna z jeho kratších stran.Bezprostředně na západ od sarkofágu byla odkryta zakřivená řada cihel naznačující obrys apsidy konstantinovské bazilky. Ukazuje, že původní bazilika měla vstup na východě, jako bazilika sv. Petra ve Vatikánu. Východně od větší baziliky z roku 386, která původní stavbu nahradila, vedla Via Ostiense (cestu do Ostie), proto byla nová bazilika diametrálně změnila orientaci a byla rozšířena směrem na západ, k řece Tibeře.
Bazilika svatého Petra
Lateránská bazilika
Vatikán
Galerie Bazilika svatého Pavla za hradbami na Wikimedia Commons |
<<<HUMAN>>>: Čúhei Nambu?
<<<ASSISTANT>>>: Čúhei Nambu (japonsky 南部 忠平, 24. května 1904, Sapporo, Japonsko – 23. července 1997, Ósaka, Japonsko) byl japonský atlet, držitel světových rekordů ve skoku do dálky a trojskoku.
V roce 1931 překonal světový rekord ve skoku dalekém o celých 5 centimetrů na 798 cm. Rekord vydržel čtyři roky, než byl v roce 1936 překonán Američanem Jessem Owensem. Na LOH 1936 v Berlíně skočil 813 cm.
Na LOH 1932 v Los Angeles překonal světový rekord ve trojskoku o celých 14 centimetrů na 1572 cm. Rekord vydržel tři roky, než byl v roce 1935 překonán Australanem Jackem Metcalfem.
Stručná historie skoku dalekého a vývoj výkonnosti
Čúhei Nambu v databázi Olympedia (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Marián Pochaba?
<<<ASSISTANT>>>: Marián Pochaba (* 28. července 1953) je bývalý slovenský fotbalista, záložník. Po skončení aktivní kariéry působí jako fotbalový funkcionář.
V lize hrál za Slovan Bratislava a ZŤS Petržalka. Nastoupil v 72 ligových utkáních a dal 8 gólů. Se Slovanem získal titul mistra (1975).
Player History
Marián Pochaba tipuje 31. kolo Corgoň ligy
CSFOTBAL |
<<<HUMAN>>>: Nigerské letectvo?
<<<ASSISTANT>>>: Nigerské letectvo (francouzsky Armée de l'air du Niger, dříve Escadrille nationale du Niger, Nigerská národní letka) je letectvo Nigeru a jedna ze složek jeho ozbrojených sil. Vzniklo roku 1961.
Tabulka obsahuje přehled letecké techniky Nigeru podle Flightglobal.com.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Armée de l'air du Niger na italské Wikipedii. |
Subsets and Splits