text
stringlengths 98
32.7k
|
|---|
<<<HUMAN>>>: Erika Jurinová?
<<<ASSISTANT>>>: Erika Jurinová (* 31. srpna 1971, Trstená (okres Tvrdošín)) je slovenská regionální politička, jež se ve slovenských volbách do samosprávních územních celků v listopadu roku 2017 stala historicky vůbec první tzv. župankou, tj. předsedkyní Žilinského samosprávního kraje.
Po studiu na střední škole oděvní v Trenčíně vystudovala Vysokou školu strojní a textilní v Liberci (VŠST; dnešní TUL).
Ve slovenských parlamentních volbách v roce 2010 byla zvolena poslankyní Národní rady Slovenské republiky za stranu Sloboda a Solidarita (SaS), o dva roky později svůj mandát v předčasných parlamentních volbách do Národní rady Slovenské republiky obhájila, avšak tentokráte již za stranu Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO).V listopadu roku 2017 se ucházela ve volbách do samosprávních územních celků o pozici předsedkyně Žilinského kraje, v nichž porazila se ziskem 81 868 odevzdaných hlasů (tj. 43,66 %) opětovně do funkce kandidujícího stávajícího župana Juraje Blanára z vládního SMERu. |
<<<HUMAN>>>: Vaška?
<<<ASSISTANT>>>: Vaška (rusky Вашка) je řeka v Komiské republice a v Archangelské oblasti v Rusku. Je dlouhá 605 km. Povodí řeky je 21 000 km². Nazývá se také Važka (rusky Важка).
Pramení v mokřadech na rozvodí Mezeně a Severní Dviny. Na svém toku vytváří mnoho zákrut a mrtvých ramen. V jejím povodí je přibližně 900 jezer. Ústí zleva do Mezeně.
Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Průměrný roční průtok vody u vesnice Reščelskaja činí 184 m³/s. Zamrzá na konci října a rozmrzá na začátku května.
Vodní doprava je možná do přístavu Usť-Vačerga.
V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Вашка“. |
<<<HUMAN>>>: Henry Ponsonby?
<<<ASSISTANT>>>: Sir Henry Frederick Ponsonby (10. prosince 1825, Korfu, Řecko – 21. listopadu 1895, Cowes, Anglie) byl britský generál a dvořan. Od mládí sloužil v armádě, kde nakonec dosáhl hodnosti generála, proslul jako dlouholetý soukromý tajemník královny Viktorie.
Pocházel ze šlechtického rodu Ponsonbyů, narodil se na Korfu jako syn generála Sira Fredericka Ponsonbyho (1783–1837). Od roku 1842 sloužil v armádě, v letech 1847-1858 byl pobočníkem irských místokrálů (hrabě z Clarendonu, hrabě ze St. Germans), mezitím se zúčastnil krymské války, v níž dosáhl hodnosti podplukovníka a za účast v bitvě u Sevastopolu získal turecké vyznamenání. V roce 1862 byl v hodnosti plukovníka vyslán do Kanady, kde v době americké občanské války působil jako velitel granátnické gardy. V roce 1868 dosáhl hodnosti generálmajora.
Od sňatku královny Viktorie zároveň působil u dvora jejího manžela, prince Alberta. V letech 1878-1895 byl soukromým tajemníkem a správcem pokladny královny Viktorie, od roku 1880 byl též členem Tajné rady, jako rytíř Řádu lázně byl povýšen do šlechtického stavu s titulem Sir. Jeho vzpomínky zanechané v dopisech ilustrují dění u dvora ve druhé polovině 19. století (korespondenci zpracoval do podoby biografie jeho syn Arthur).
V roce 1861 se oženil s Mary Elizabeth Bulteel (1837–1916), dcerou poslance Johna Bulteela. Měli spolu pět dětí, nejstarší syn John Ponsonby (1866–1952) sloužil v armádě a za první světové války dosáhl hodnosti generálmajora. Druhorozený syn Frederick (1867–1935) zastával funkce u dvora a v roce 1935 byl povýšen na barona. Nejmladší syn Arthur (1871–1946) byl dlouholetým členem Dolní sněmovny, zastával nižší funkce ve vládě a v roce 1930 získal také titul barona.
Henry Ponsonby je jednou z hlavních postav ve filmu Paní Brownová, kde jej ztvárnil britský herec Geoffrey Palmer.
Ponsonbyové
JENKINS, Roy: Gladstone; Praha, 2000 ISBN 80-7260-040-0
PONSONBY, Arthur: Henry Ponsonby, Queen Victoria's Private Secretary: His Life from His Letters; Londýn, 1943 |
<<<HUMAN>>>: Jedle Forrestova?
<<<ASSISTANT>>>: Jedle Forrestova (Abies forrestii) je jehličnatý strom z čeledi borovicovité. Je to vysokohorská dřevina, pocházející z Číny. Občas je pěstována i v evropských botanických zahradách.
Abies chengii
Jedle Forrestova je stálezelený, jehličnatý strom se široce kuželovitou korunou, dorůstající výšky 20-40 m. Borka je zprvu hladká, šedohnědá, později tmavě hnědá a podélně rozbrázděná. Letorosty jsou červenohnědé či hnědé. Pupeny jsou vejčité, 4-10 mm dlouhé a 3-7 mm široké. Jehlice jsou 2-3 cm dlouhé a 2-2,5 mm široké, tmavozelené. Samčí šištice 3-4,5 cm dlouhé, žluté. Šišky jsou válcovité s tupým vrcholem, 6-10 cm dlouhé a 4-5 cm široké, zprvu purpurově hnědé, později černohnědé. Semena jsou hnědá, 8 mm dlouhá s 10 mm, světlehnědým křídlem. Strom kvete v květnu, semena dozrávají v období od října do listopadu.
Jedle Forrestova se vyskytuje ve 4 varietách:
Abies forrestii var. forrestii,
Abies forrestii var. ferreana,
Abies forrestii var. georgei,
Abies forrestii var. smithii.
Domovinou stromu je Čína (provincie S’-čchuan a Jün-nan) a Tibet.
Jako okrasná dřevina pěstován také v Evropě a Severní Americe v arboretech a v soukromých zahradách.
Jedle Forrestova je vysokohorský strom, rostoucí v nadmořských výškách 2400-4300 m, ve studeném a vlhkém klimatu. Půdy jsou šedohnědé horské podzoly, správné pH pro růst stromu je 6,1-7 (půda mírně kyselá, neutrální až mírně zásaditá), nároky na vodu střední. Strom je mrazuvzdorný do minus 17 °C, upřednostňuje plné oslunění, snese i menší přistínění.
Dřevo využíváno ve stavebnictví, též pěstován jako okrasný strom.
Strom není považován za ohrožený, ačkoliv tendence stavu jeho populace (zdali je populace klesající, stabilní či vzrůstající) není známa. V minulosti kácen pro dřevo, v současné době bylo Čínskou vládou úředně kácení v západní Číně zakázáno Čínským zákonem o zachování lesa.
https://web.archive.org/web/20150105133637/http://www.iucnredlist.org/details/42283/0
http://www.conifers.org/pi/Abies_forrestii.php |
<<<HUMAN>>>: Arena (album)?
<<<ASSISTANT>>>: Arena je čtvrté řadové album kapely Duran Duran, které vyšlo v roce 1984. Singlem se stala píseň The Wild Boys.
Is There Something I Should Know? 4:3
Hungry Like The Wolf 4:02
New Religion 5:37
Save A Prayer 6:11
The Wild Boys 4:18
The Seventh Stranger 5:11
The Chauffeur 5:23
Union Of The Snake 4:08
Planet Earth 4:32
Careless Memories 4:07album vyšlo i na CD a kazetě
Is There Something I Should Know? 4:35
Hungry Like The Wolf 4:02
New Religion 5:37
Save A Prayer 6:11
The Wild Boys 4:18
The Seventh Stranger 5:11
The Chauffeur 5:23
Union Of The Snake 4:08
Planet Earth 4:32
Careless Memories 4:07
Girls On Film
Rioremasterovaná verze vydaná 1. 6. 2004
obsahuje dva bonusy – Girls On Film a Rio
UK – No.6
Švédsko – No.16
Norsko – No.16
Švýcarsko – No.4
Rakousko – No.7
Duran Duran |
<<<HUMAN>>>: Sestřelení vrtulníku Mi-26 v Chankale?
<<<ASSISTANT>>>: Dne 19. srpna 2002 skupina čečenských separatistů vyzbrojená přenosným protiletadlovým raketovým kompletem velmi krátkého dosahu MANPADS sestřelila ruský vrtulník Mil Mi-26 do minového pole, což si vyžádalo smrt 127 ruských vojáků, což byla největší ztráta na životech v historii vrtulníkového letectva. Jednalo se také o nejsmrtelnější leteckou katastrofu, jakou kdy Vojenské vzdušné síly Ruské federace utrpěly a zároveň o největší ztrátu na životech během jediného dne v Čečenském konfliktu od roku 1999.
Dne 19. srpna 2002 čečenští separatističtí bojovníci odpálili tepelně naváděnou raketu 9K38 Igla ruské výroby, která zasáhla přetížený supertěžký transportní vrtulník Mil Mi-26. Vrtulník se zřítil a shořel na vojenské letecké základně v Chankale, nedaleko hlavního města Čečenska Grozného. Vrtulník převážel 142 vojáků a důstojníků různých jednotek Vojenských vzdušných sil Ruské federace z ruské letecké základny Mozdok v Severní Osetii-Alanii.
Podle Pavla Felgenhauera:Střela zasáhla jeden z motorů, když se Mi-26 blížil k Chankale a vrtulník nouzově přistál na minovém poli, které tvořilo část obranného perimetru federálního vojenského velitelství. Někteří z přeživších, kteří se pokoušeli opustit havarovaný vrtulník, byli údajně zabiti výbuchem „přátelské“ protipěchotní miny (pozemní miny).Vnitřek vrtulníku byl zaplaven palivem a jeho zaseknuté dveře nebylo možné otevřít. Pouze pětičlenné posádce a 29 cestujícím se podařilo uniknout malým únikovým poklopem z pilotní kabiny. Čtrnáct přeživších zemřelo během několika následujících dní na následky těžkých popálenin.Ruské jednotky z Chankaly zahájily pátrání po útočnících ihned po havárii, ovšem podařilo se jim najít pouze vyhořelou trubici, ve které byla raketa Igla.
Dne 21. srpna 2002 vyhlásil ruský prezident Vladimir Putin v souvislosti s katastrofou, kterou média označila za „druhý Kursk“, státní smutek na následující den. Separatistická zpravodajská agentura Kavkaz Center označila havárii za „největší sabotážní čin čečenských bojovníků za poslední dva roky.“ Některá ruská media, včetně Izvestijí, vyjádřila rozhořčení nad zjevným pokusem o utajení a obvinila armádu, že se „jako obvykle“ snaží utajit ztráty na životech. Havárie vedla k odvolání velitele letectva ruské armády, generálplukovníka Vitalije Pavlova, který v září rezignoval ze své funkce.Agentura Associated Press získala 24. září záběry sestřeleného vrtulníku od turecké zpravodajské agentury spolu s prohlášením separatistického čečenského prezidenta Aslana Maschadova, který oznámil: „Tady je vrtulník, který hoří a padá poblíž Chankaly. Byl zasažen naší protiletadlovou raketou Igla.“ Bylo to také první video, na kterém Maschadov použil islámské insignie (znaky a vlajku) namísto čečenských a bojovníky kolem sebe označil za „naše mudžáhidy“, což bylo vnímáno jako zjevný a náhlý obrat k islamismusu. Na nedatované nahrávce Maschadov připomíná první oficiální verzi ruských vyšetřovatelů, že vrtulník havaroval kvůli technickým potížím, a poté oznamuje, že byl sestřelen. Nahrávka byla také odvysílána v televizi v Čečensku, když separatisté v témže měsíci využili frekvenci REN TV k místnímu vysílání.Předpokládalo se, že střela, která vrtulník zničila, byla odpálena z jednoho z mnoha bojem poničených pětipatrových domů na předměstí Grozného. Ruská armáda reagovala na ztrátu Mi-26 tím, že v listopadu, navzdory protestům proruské čečenské správy, provedla demolici několika bloků v již napůl zničené obytné čtvrti Chankaly, která přiléhala k vojenské základně. Plukovník Boris Podoprigora to zpočátku popřel, později to však přiznal mluvčí ruské armády generálmajor Ilja Šabalkin, který uvedl, že akce byla provedena s cílem zabránit bojovníkům využívat oblast k nastražení pastí v blízkosti základny. V důsledku toho zůstalo asi 100 rodin bez střechy nad hlavou a podle televizního kanálu NTV jim nebyl poskytnut téměř žádný čas na odchod a mohly si vzít jen některé osobní věci. V souvislosti s tím generál Šabalkin poznamenal, že místní obyvatelé „sledovali bandity připravující teroristické útoky a neinformovali o jejich plánech činné orgány v trestním řízení“, což „je považováno za napomáhání nezákonným ozbrojeným formacím a spoluúčast na zločinném spiknutí.“ V reakci na to poslanec ruské Státní dumy za Čečensko Aslambek Aslachanov požadoval vysvětlení od nejvyššího vojenského velitelství v Čečensku. Oblast byla odstřelována také v srpnu po nesouvisející havárii vrtulníku Mil Mi-8 se dvěma vysoce postavenými ruskými vojenskými představiteli, při níž zahynuli všichni na palubě a kterou údajně způsobila raketa odpálena z Okťabrského obvodu v Grozném.Vrtulník Mi-26 byl určen pro přepravu 80 vojáků, zatímco v tom, který byl zničen, bylo 142 cestujících (podle Timura Alijeva: „Je to samo o sobě známkou toho, že ruská armáda se zdráhá cestovat po silnici, a to i v oblastech, jako je severní Čečensko, daleko od srdcí povstalců.“) Podle BBC, která cituje Kommersant: „Mi-26 často létá do Chankaly se 100–110 lidmi na palubě a obrovským množstvím nákladu, včetně levné osetinské vodky.“ Felgenhauer napsal: „Jednou jsem se svezl vrtulníkem Mi-26 z Mozdoku do Grozného, spolu s asi 50 vojáky a novináři, na hromadě beden s tunami dělostřeleckých granátů a další munice.“ V roce 2003 byl ruský důstojník zodpovědný za vyslání vrtulníku, podplukovník Alexandr Kudjakov, obviněn a odsouzen za nedbalost a porušení letových předpisů. Pravda to komentovala slovy, že se „musel stát obětním beránkem“, a podle samotného Kudjakova mu soudce řekl, že měl v první řadě odmítnou cestu do Čečenska.Čečenec Doku Džantemirov, 27letý obyvatel Grozného, obviněný z přepravy rakety, z její přípravy k odpálení a natáčení útoku, byl v dubnu 2004 shledán vinným z plánování a provedení „teroristického činu.“ Byl odsouzen na doživotí za „terorismus, promyšlenou vraždu se zvláštní krutostí, banditismus a pokus o vraždu vojáků“ a bylo mu také nařízeno zaplatit 100 000 rublů (29 400 Kč) příbuzným každé z obětí a 50 000 rublů (14 700 Kč) každému z přeživších. Džantemirov u soudu tvrdil, že není terorista, ale voják Čečenské republiky Ičkerie. Po dalších čtyřech Čečencích, obviněných z účasti na útoku, se stále pátrá.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku 2002 Khankala Mi-26 crash na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Zacharias Bohosiewicz?
<<<ASSISTANT>>>: Zacharias Bohosiewicz, polsky Zachariasz Bohosiewicz (1851 nebo 1852 Kuty – 31. října 1911 Černovice), byl rakouský soudce a politik polsko-arménského původu z Bukoviny, na počátku 20. století poslanec Říšské rady.
Pocházel ze starousedlé bukovinské rodiny arménského původu. Patřil do komunity arménských katolíků. Absolvoval státní gymnázium v Černovicích.Profesí byl právníkem a soudcem. Roku 1875 nastoupil jako právní praktikant na zemský soud v Černovicích. Roku 1876 se stal auskultantem a roku 1878 složil soudcovské zkoušky. V roce 1885 byl jmenován adjunktem okresního soudu v Rădăuți. Roku 1890 pak přešel k zemskému soudu v Černovicích, zatím na nižší post. Zde se roku 1892 stal okresním soudcem ve Storožynci. Od roku 1896 zastával post rady zemského soudu v Storožynci, od roku 1897 rady zemského soudu v Černovicích. Vedl soudní senát v obchodních a později i občanských kauzách. Od roku 1903 působil jako rada vrchního zemského soudu. Do penze odešel roku 1907. Důvodem byly astmatické zdravotní komplikace.Byl velkostatkářem. Politicky se angažoval. V září 1898 je zmiňován mezi možnými budoucími kandidáty arméno-polského velkostatku do zemského sněmu. Po volbách koncem září 1898 skutečně usedl jako konzervativní arméno-polský poslanec do Bukovinského zemského sněmu. Na sněmu byl členem konzervativní strany. Počátkem ledna 1899 ho pak sněm zvolil i do zemského výboru. V roce 1899 se na sněmu dohodl s rusínským politikem Smal-Stockim, že se po půl roce budou střídat na postu poslance. Poslancem zemského sněmu byl ještě v roce 1908. Tehdy byl zvolen za místopředsedu sněmovního Polského klubu.Působil i jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách do Říšské rady roku 1901 za kurii velkostatkářskou v Bukovině, II. voličský sbor. Na plénu Říšské rady nevystupoval často, ale odváděl svou práci v parlamentních výborech.Ve volbách v roce 1901 se uvádí jako arméno-polský kandidát. V únoru 1901 po volbách je uváděn jako poslanec bez klubové příslušnosti.Zemřel v říjnu 1911. Smuteční rozloučení se konalo v Černovicích, v arménsko katolickém kostele. Pak mělo být tělo převezeno k pohřbu do Banylivu (Russisch Banilla). |
<<<HUMAN>>>: Uru (jazyk)?
<<<ASSISTANT>>>: Uru (též uruquilla nebo uchumataqu) je název pro jazyk z jazykové rodiny Uru-chipaya, kterým pravděpodobně hovoří několik desítek až set mluvčích, kmene Uru, na březích jezera Titicaca v Peru a Bolívii. Výrazná skupina mluvčích též žije poblíž ústí řeky Desaguadero do jezera v Bolívii. Někdy se též hovoří o jazyku uru, ale není jisté, jestli tento jazyk vůbec existuje, protože kdyby existoval, tak se v literatuře uvádí, že je na pokraji vymření. |
<<<HUMAN>>>: Martin Motýl?
<<<ASSISTANT>>>: Martin Motýl (* 4. března 1972 Zlín) je český skladatel, textař, zpěvák a kytarista.
Martin Motýl zahájil svou hudební kariéru v Bystřici pod Hostýnem, kde se účastnil různých pěveckých soutěží. Následně prošel prvními rockovými zkušenostmi ve školní kapele, aby zakotvil ve zlínské rockové formaci Excelent. Po absolvování základní vojenské služby, ho povolala další zlínská kapela Attack . Ovšem pravidelnější pódiové vystupování přišlo v roce 1992 v uherskohradišťské kapele Imperium.
V roce 1993 přišla nabídka od zlínské skupiny Premier, kde se uvedl jako autor hudby a textu ve čtyřech skladbách na prémiovém albu Probodnu tě hroty.
V roce 1995 vydal Premier druhé album Hrobař, jehož stejnojmenná skladba se stala celorepublikovým hitem a album i samotná skladba získala několik významných ocenění. Premier se stal fenoménem a absolvoval několik celorepublikových turné.
Posledním albem na kterém se ve skupině Premier podílel bylo album Černá vdova vydaném v roce 1996.
V té době došlo v kapele k hudebním neshodám - Martin Motýl Premier opustil a přijal nabídku skupiny Argema.
S Argemou se pustil do natáčení alba Když sem šel z Hradišťa / 1996 / a uvedl se jako autor hudby a textů třemi skladbami. V té době absolvovala Argema několik televizních vystoupení a nespočet koncertů po celé republice. V roce 1997 natočila Argema album Pomaláče 2, kde se opět prezentoval jako autor hudby a textů – tentokráte čtyřmi skladbami.
V roce 1997 jej přizval dlouholetý člen původní Argemy Zbyněk Bobr Horák k natočení jeho sólového alba Argemaniak aneb vzpomínky na Argemu, kde jako kytarista natočil několik skladeb včetně písně Vyznání a podílel se i na hudební produkci.
Na jaře roku 1998 odešel z Argemy a založil ve Zlíně skupinu Babyloon. Skupina vydala ve vlastní režii dva maxisingly s osmi písněmi, aby vzápětí pro nedostatek financí a absenci vydavatelské firmy projekt pozastavila.
V roce 1999 se začala psát nová etapa hudebních úspěchů Martina Motýla, když se dal dohromady se Zbyňkem Bobrem Horákem a spolu založili duo Bobr & Motýl. Jejich první album dostalo název Vojáci lásky a vyšlo v roce 2000. Na albu je i skladba Vyznání, která patří k nejhranějším skladbám v médiích. V roce 2003 vyšlo další album s názvem Vyznání – ty jsi má láska, ty jsi můj sen. Jako bonus obsahuje CD i klip ke skladbě Vyznání. Album vyšlo u hudebního vydavatelství Multisonic. Bobr & Motýl za svou šestiletou kariéru ( 1999 – 2005 ) absolvovali přes 1000 vystoupení a to nejen v ČR a na Slovensku, ale i v Řecku ve spolupráci s agenturou Amfora.
Roku 2006 přišla další výrazná umělecká změna, kdy přišla Erika Koštuříková a vzniklo tak duo Motýl & Erika. Otevřeli se tak nové možnosti hudebních vystoupení, duo vystupovalo na firemních večírcích, plesech, rodinných oslavách a pořádalo koncerty pro děti v základních a mateřských školách. V roce 2008 vyšlo CD Jen své srdce lásce dej. Duo stále častěji na vystoupeních doplňoval kytarista a zpěvák Jakub Talaš.
V roce 2012 Martin Motýl změnil filozofii nabídky hudebních vystoupení a založil nový hudební projekt s názvem Motýl Band CZ. V následujících letech se kapela věnovala koncertování a roku 2015 natočila album Zlaté hity, které bylo složeno z převzatých hitů české a slovenské provenience. Následujícího roku skupina natočila svůj první videoklip Vyznání a do konce roku 2020 natočila třicet šest dalších videoklipů.
Zároveň začal Martin Motýl vystupovat na TV Šlágr, kde se stal jednou z osobností této hudební stanice a zúčastňoval se mnoha televizních show.
V únoru 2019 mu na této stanici vyšel první komplet s názvem Vyznání a v říjnu 2020 následoval druhý komplet s názvem Láska je v nás.
1993 Probudnu tě hroty
1995 Hrobař
1996 Černá vdova
1996 Když sem šel z Hradišťa
1997 Pomaláče 2
1996 Argemaniak – Vzpomínky na Argemu
2000 Vojáci lásky
2003 Vyznání - Ty jsi má láska Ty jsi múj sen
2008 Jen své srdce lásce dej
2015 ZLATÉ HITY české a slovenské - 21 NEJ...
2019 Vyznání ( CD + DVD na TV Šlágr )
2020 Láska je v nás ( CD + DVD na TV Šlágr )
Oficiální stránka - www.motylband.cz |
<<<HUMAN>>>: Kovová vazba?
<<<ASSISTANT>>>: Kovová vazba je specifický typ chemické vazby, která se ustavuje mezi atomy kovů.
Označení kovová vazba vychází z představy moderní teorie kovů, podle které jsou valenční elektrony atomů tvořící kov volně sdílené mezi všemi atomy, takže kovové ionty jsou obklopeny a prostoupeny jakýmsi „elektronovým plynem“. Přítomnost takových volných elektronů velmi dobře vysvětluje vysokou tepelnou a elektrickou vodivost, kovový lesk, pravidelnou krystalickou mřížku, nízkou elektronegativitu, tvorbu kationtů, neprůhlednost a další vlastnosti kovů.
Soudržnost krystalů je způsobována různými silami podle toho, jaké částice tvoří krystalickou strukturu. U iontových krystalů jsou soudržné síly převážně elektrostatické. Podobnou strukturu jako iontové krystaly mají i látky, u kterých se vedle iontového charakteru uplatní i kovalentní charakter. Jsou-li krystalické struktury vybudovány z molekul, uplatní se Van der Waalsovy síly, vodíková vazba nebo slabé elektrostatické interakce.
Tepelná a elektrická vodivost je ovlivněna elektronovým plynem, který se nachází mezi uzlovými body mřížky. Například u hořčíku je počet valenčních elektronů 3s, v tomto případě dochází k překryvu vrstev 3s a 3p , takže ze všech molekulových orbitalů z valenční vrstvy vzniklého z vrstvy 3s a 3p o dané energii je jich zaplněna jen čtvrtina. Elektrony mohou v kovech snadno přecházet do volných molekulových orbitalů ve valenční vrstvě, čímž způsobují dobrou elektrickou vodivost. Čím jsou uzlové body blíž u sebe, tím hůře elektrony procházejí a vodivost je tedy slabší
Při kování nebo tváření se díky delokalizaci vazebných elektronů jednotlivé vrstvy krystalové mřížky po sobě volně posouvají. Kujnost je ovlivněna vzdáleností uzlových bodů. Čím jsou uzlové body k sobě blíže, tím je kov tvrdší, ale křehčí. V opačném případě je kov měkčí a snadno se upravuje.
A. Beiser, Úvod do moderní fyziky, Academia 1978 |
<<<HUMAN>>>: Basídž?
<<<ASSISTANT>>>: Basídž-e Mostazafín (persky بسيج مستضعفين, česky mobilizace utlačovaných) nebo celým názvem Nírú-je Muqáwamat-e Basídž (persky نیروی مقاومت بسیج, česky Mobilizace sil odporu) je polovojenská organizace založená Ajatolláhem Chomejním v době íránsko-irácké války. Organizace je pod přímým velením Íránských revolučních gard a je také pod kontrolou nejvyššího vůdce Íránu Sajjida Alího Chameneího.
Rekruti se skládají z chlapců do 18 let, z mužů středního věku nad 45 let a žen všech věkových kategorií. Velitelem této polovojenské organizace je brigádní generál Mohammad Rezá Naqdí.
Po islámské revoluci v Íránu v roce 1979 se k moci dostal Ajatolláh Chomejní. V zemi zavládl chaos, kterého využil diktátor Saddám Husajn a dne 22. září 1980 na Írán zaútočil. Cílem této války byla snaha Iráku ovládnout bohatá ropná naleziště v íránské provincii Chúzistán. Zároveň by také došlo k hospodářskému a politickému zhroucení nového režimu, což se zamlouvalo hlavně Spojeným státům. Spojené státy v této válce viděly hlavně příležitost ke znovuovládnutí Íránu. Z počátku irácká mašinérie slavila úspěch, avšak válečné štěstí se začalo brzy obracet ve prospěch Íránu. Írán si uvědomoval, že má nedostatek zkušených vojáků a nemůže je ztrácet ve vyčerpávající válce. (Většina schopných vojáků původně sloužila předešlému režimu a po revoluci byli tito vojáci popraveni nebo uvězněni.) Z toho důvodu Ajatolláh Chomejní ve svém projevu 20. března 1982 nastínil vytvoření polovojenských oddílů tvořených malými chlapci ve věku od 12 let. Výsledkem této výzvy byly tisíce dobrovolníků, kteří byli odváděni přímo na frontu. V roce 1983 již Revoluční gardy vycvičily 2 400 000 dobrovolníků, z nichž 450 000 bylo posláno na frontu. Basídžové se zaměřili hlavně na likvidaci minových polí, kterými procházeli za zpěvu náboženských písní, které oslavovaly hrdinství a mučednickou smrt imáma Husajna v bitvě u města Karbalá.
Po skončení íránsko-irácké války se milice Basídž staly jedním z hlavních pilířů režimu, který se podílí na vnitřní bezpečnosti státu. Milice také působí v případě krize a živelních katastrof.
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Basij na anglické Wikipedii a سازمان بسیج مستضعفین na perské Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Borový?
<<<ASSISTANT>>>: Borový je národní přírodní památka asi 1,5 km severovýchodně od města Žulová v okrese Jeseník v Olomouckém kraji Chráněné území o rozloze 36,84 ha zaujímá celý Borový vrch (487,5 m n. m.) v Žulovské pahorkatině. Oblast spravuje regionální pracoviště Olomoucko AOPK ČR.
Těleso Borového vrchu je tvořeno biotitickým granodioritem a světlou slezskou žulou. Exfoliační klenba (tzv. ostrovní hora, též bornhardt) se vytvořila v teplém či tropickém období třetihor. V chladném období čtvrtohor během zalednění Žulovské pahorkatiny pravděpodobně čněl vrchol Borového nad pleistocénním pevninským ledovcem jako tzv. nunatak.Na Borovém vrchu, stejně jako na sousední Boží hoře, se vyskytují typické kontaktní minerály, jako je granát, vesuvianit či epidot.
Důvodem ochrany je jedna z nejpozoruhodnějších geomorfologických lokalit v Českém masivu, dokumentující zvětrávání žuly jak pokud jde o hrubé tvary, jako je například vysoká exfoliační klenba, tak i o drobné útvary zvětrávání.
Na vrcholu a svazích Borového se nachází soustava exfoliačních slupek s množstvím vyvinutých drobných tvarů zvětrávání žuly, jako jsou tafoni, voštiny, skalní výklenky, žlábkové škrapy, sedadla a skalní mísy s odtokovými žlábky, přičemž největší mísa má rozměry 112,5 x 78,5 x 93,5 cm.
Vhodnými lesnickými zásahy na přelomu 20. a 21. století se podařilo nahradit na Borovém vrchu část porostů jehličnanů, konkrétně smrkových monokultur, listnatými dřevinami, především buky. Přírodní památka je však ohrožována nevhodnými zásahy člověka. Skalní útvary jsou poškozovány neukázněnými návštěvníky - přesto, že na lokalitě je zakázáno tábořit, rozdělávat ohně a zlézat skály. Ve vrcholové části chráněného území byla dokonce zaznamenána nepovolená těžba kamene.
BLAŽKOVÁ, I. Kontaktní minerály na Borovém vrchu a Boží hoře u Žulové. Diplomová práce. Olomouc: Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého, 2002
Seznam chráněných území v okrese Jeseník
Popis Borového vrchu dle průvodce po Jeseníkách z roku 1991 |
<<<HUMAN>>>: Maltská univerzita?
<<<ASSISTANT>>>: Maltská univerzita, maltsky L-Università ta' Malta, je vysoká škola na Maltě. Sídli ve městě Msida. Často je nazývána též Melit. Založena byla roku 1592, jakožto jezuitská kolej Collegium Melitense. V letech 1595 až 1597 byla pro školu postavena nová budova ve Vallettě, dnes známá jako Stará univerzita (L-Università l-Qadima). Dodnes se v ní konají některé přednášky. Jezuité byli z Malty roku 1768 vypovězeni, ale vyučující koleje dostali výjimku a zůstali učit. Roku 1769 byla škola přejmenována na univerzitu, z iniciativy velmistra Manuela Pinta da Fonseca. Ten je tak někdy považovaný za zakladatele školy. V 60. letech byl postaven nový kampus ve městě Msida a univerzita tak skoro celá opustila hlavní město. Kampus má 250,207 m2. K roku 2020 na ní studovalo zhruba 11 tisíc studentů. Vyučovacím jazykem je angličtina. V kampusu ve Msidě sídlí i Mezinárodní ústav námořního práva, jejž založila Mezinárodní námořní organizace. Univerzita má některá pracoviště i v Marsaxlokku (Ústav pro udržitelnou energii) a v Xewkijy (Centrum pro výzkum atmosféry). Univerzita se dělí na čtrnáct fakult. K nejznámějším absolventům patří psycholog Edward de Bono. Podle QS University Ranking 2023 je Maltská univerzita 800.-1000. nejkvalitnější vysokou školou na světě.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku University of Malta na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Diecéze arraská?
<<<ASSISTANT>>>: Diecéze arraská (-boulognsko-saint-omerská) (lat. Dioecesis Atrebatensis (-Bononienus-Audomarensis), franc. Diocèse d'Arras (Boulogne et Saint-Omer)) je francouzská římskokatolická diecéze. Leží na území departementu Pas-de-Calais, jehož hranice přesně kopíruje. Sídlo biskupství i katedrála Notre-Dame-et-Saint-Vaast d'Arras se nachází v Arrasu. Diecéze arraská je součástí církevní provincie Lille.
Diecéze arraská byla založena roku 499. V důsledku konkordátu z roku 1801 byly 29. listopadu 1801 zrušeny diecéze boulognská (-Sur-Mer) a saint-omerská a jejich území bylo včleněno do diecéze arraské. Dne 23. listopadu 1853 byl změněn název diecéze na d'Arras (-Boulogne-Saint-Omer).
Od 30. března 2008 je diecéze arraská sufragánní diecézí lillské arcidiecéze; dříve byla sufragánem cambraiské arcidiecéze.
Od 12. srpna 1998 do 4. září 2020 byl diecézním biskupem Mons. Jean-Paul Jaeger. V úřadu jej z důvodu dosažení kanonického věku nahradil Mons. Olivier Leborgne.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Diocèse d'Arras na francouzské Wikipedii.
Diecéze Arras na Catholic hiearchy (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Petr Kašpar (fotbalista)?
<<<ASSISTANT>>>: Petr Kašpar (* 26. června 1960) je bývalý český fotbalista, obránce. Po skončení aktivní kariéry působí jako fotbalový funkcionář, mj. jako viceprezident ŠK Slovan Bratislava.
Hrál za Slávii Praha, AFK Kolín, DAC Dunajská Streda a Újpésti TE. V Poháru UEFA nastoupil ve 2 utkáních.
Worldfootball.net
Kašpar o zostávajúcich svoch zápasoch |
<<<HUMAN>>>: Kauza agenta s ricinem?
<<<ASSISTANT>>>: Kauza agenta s ricinem je česká politická kauza z roku 2020. 26. dubna tohoto roku časopis Respekt zveřejnil článek, v němž Ondřej Kundra tvrdí, že podle nejmenovaných zdrojů Respektu do Česka přicestoval muž s ruským diplomatickým pasem, který s sebou přivezl jed ricin. Bezpečnostní složky prý o příletu cestovatele věděly a muže vyhodnotily jako bezprostřední riziko pro dva české komunální politiky, Ondřeje Koláře a Zdeňka Hřiba. Nakonec se ukázalo, že české bezpečnostní složky reagovaly na „cíleně smyšlenou informaci“ vypuštěnou jedním z pracovníků ruského velvyslanectví v Praze. Česká vláda proto v reakci na tuto provokaci na začátku června 2020 vyhostila dva ruské diplomaty ze země.
Bezpečnostní informační služba (BIS) obdržela údajně ve formě dopisu od anonyma informaci, že do Česka měl 14. března přicestovat ruský agent, který údajně převážel v kufříku jed ricin. Tuto utajovanou informaci získal od jiného anonymního zdroje novinář Respektu Ondřej Kundra a následně ji 26. dubna zveřejnil. Ondřej Kundra v původním článku tvrdil, že BIS získala informaci o hrozbě pro české komunální politiky ještě před tím, než ruský agent přiletěl do Prahy.Zdeněk Hřib a Ondřej Kolář dostali koncem dubna policejní ochranu, jež byla vztažena i na Pavla Novotného, který však v původním Kundrově článku jako cíl možného útoku zmíněn nebyl. Ondřej Kolář naopak koncem dubna tvrdil, že cílem údajného ruského atentátníka se měl stát i Novotný. Ochrana se tedy vztahovala na tři politiky:
Ondřeje Koláře – starostu Prahy 6, jejíž zastupitelstvo nechalo 3. dubna odstranit pomník sovětského maršála Koněva, který velel části sovětských vojsk během Pražské ofenzívy v květnu 1945,
Zdeňka Hřiba – pražského primátora, jehož magistrát schválil přejmenování náměstí Pod Kaštany (kde sídlí ruské velvyslanectví) na náměstí Borise Němcova po zavražděném ruském opozičním politikovi,
Pavla Novotného – starostu pražské městské části Řeporyje, který inicioval vznik pomníku vlasovcům za podíl na osvobození Prahy během druhé světové války. Starosta Novotný v rozhovoru prohlásil, že z ruského agenta nemá strach.Přestože se všichni jmenovaní politici ocitli pod policejní ochranou, mluvčí ruského prezidenta Putina Dmitrij Peskov vše označil za „novinářskou kachnu“ a ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov zprávu odmítl jako „výmysl“, který je v rozporu se „zdravým rozumem“. Český prezident Miloš Zeman v předtočeném rozhovoru k příležitosti výročí Pražského povstání situaci bagatelizoval s tím, že ricin je neškodné projímadlo (tj. zřejmě si ho spletl s ricinovým olejem). Nezveřejněný zdroj Deníku N prý obeznámený s případem odmítl přítomnost ricinu s odůvodněním, že v takovém případě by byl muž zadržen.Ruský diplomat, který do Česka přicestoval 14. března, údajně čelil výhrůžkám a ruské velvyslanectví požádalo českou stranu o jeho policejní ochranu. Diplomat se jmenuje Andrej Končakov a je ředitelem Ruského střediska vědy a kultury v Praze. Česká novinářka Petra Procházková o něm prohlásila, že v Praze působí od roku 2013, vždy vystupoval jako loajální státní úředník a hlasatel názorů Kremlu, nikdy se nestýkal s ruskou opozicí ani s českými kritiky Ruska, často pořádal kulturní akce a tiskové konference a znají ho všichni čeští novináři, kteří se zajímají o Rusko, což podle Procházkové „není zrovna nejlepší maskovací háv pro člověka, jenž by měl likvidovat ruskou opozici v zahraničí a trávit české politiky.“Matouš Hrdina se v Deníku referendum už 30. dubna ohradil proti tomu, aby média byla „nástěnkou pro tajné služby“ a místo investigativní žurnalistiky šířila konspirační teorie. Celá věc tak kromě jiného vyvolává spoustu otázek o etice vztahů mezi novináři a bezpečnostními složkami. Ondřej Neumann 4. května na webu Hlídací pes vyjádřil názor, že čeští novináři se stali součástí vysoké zpravodajské hry.BIS údajně podala trestní oznámení kvůli úniku informací. O utajované informaci kromě BIS a policejního prezidenta Jana Švejdara věděli pouze premiér Andrej Babiš, ministr vnitra Jan Hamáček a ministr zahraničí Tomáš Petříček. Ministr vnitra Hamáček prohlásil, že ten kdo informaci pustil do médií, by měl být exemplárně potrestán. Za trestný čin ohrožení utajované skutečnosti hrozí tři až osm let vězení. Podle serveru Lidovky.cz „Největší podezření podle dosavadních poznatků ulpívá na resortu zahraničí.“ Informace BIS přesvědčily členy bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. Tvrzení založené na jednom anonymním zdroji, že se Rusko pokouší zavraždit tři komunální politiky v Česku, považují za nepravděpodobné například Andor Šándor (bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby), Karel Randák a František Bublan (bývalí ředitelé Úřadu pro zahraniční styky a informace) nebo Mark Galeotti, přední expert na Rusko z Royal United Services Institute.V červnu rozhodlo Česko o vyhoštění dvou ruských diplomatů. Jde o šéfa ruského kulturního centra Andreje Končakova a jeho podřízeného Igora Rybakova. Oba muži podle informací českých úřadů pracovali pro ruské tajné služby. „Z informací a důkazů, které jsem obdržel od BIS, vyplývá, že celá kauza vznikla v důsledku vnitřního boje mezi pracovníky zastupitelského úřadu Ruské federace v Praze, kdy jeden z nich zaslal Bezpečnostní informační službě cíleně smyšlenou informaci o plánovaném útoku proti českým politikům,“ oznámil premiér Andrej Babiš a dodal, že ke kroku přistoupil kvůli tzv. ricinové kauze. Premiér Bezpečnostní informační službě poděkoval za odvedenou práci. Ministr zahraničí Tomáš Petříček řekl: „Měli jsme snahu vyřešit tuto nepříjemnou situaci diplomatickou cestou. Přístup Ruské federace nám nedává jinou možnost, a to i s očekáváním recipročních kroků. K tomuto kroku přistupujeme jen velmi zřídka a po důkladné úvaze.“ Premiér situaci řešil s ministrem vnitra Janem Hamáčkem (ČSSD), Tomášem Petříčkem a se všemi třemi českými zpravodajskými službami. „Jedná se o vykonstruovanou provokaci. Tento nepřátelský krok, jenž od počátku byl založen na nepodloženém obviňování v médiích, svědčí o nezájmu Prahy normalizovat rusko-české vztahy, které poslední dobou degradovaly, a to ne naší vinou. Jsme hluboce rozčarováni z takového přístupu českých partnerů, jenž nechává čím dál menší prostor pro konstruktivní dialog,“ uvedla ruská ambasáda.Rusko reagovalo vyhoštěním dvou zaměstnanců české ambasády v Moskvě.Miroslav Kalousek v této souvislosti v rozhovoru pro Forum 24 o Ondřeji Kundrovi prohlásil, že si váží jeho hodnotového ukotvení a upřímné snahy sloužit demokracii. Ale současně si myslí, že jeho osobnostní a intelektuální vybavení z něj dělá ideální hlásnou troubu dezinformací.
Skočec obecný
Dezinformace |
<<<HUMAN>>>: Sham 69?
<<<ASSISTANT>>>: Sham 69 je britská punk rocková skupina, založená v roce 1976. Frontmanem skupiny je Jimmy Pursey, který skupinu v roce 1976 spoluzaložil. Dalšími zakládajícími členy byli Neil Harris, Johnny Goodfornothing, Albie Slider s Billy Bostik. První singl nazvaný „I Don't Wanna“ skupina vydala v roce 1977 a jeho producentem byl velšský hudebník John Cale. První album nazvané Tell Us the Truth následovalo následujícího roku. Skupina se rozpadla v roce 1980, v roce 1987 došlo k jejímu obnovení a po několika výměnách členů skupina existuje dodnes.
Tell Us the Truth (1978)
That's Life (1978)
The Adventures of the Hersham Boys (1979)
The Game (1980)
Volunteer (1988)
Information Libre (1991)
Soapy Water and Mister Marmalade (1995)
The A Files (1997)
Direct Action: Day 21 (2001)
Hollywood Hero (2007)
Western Culture (2007)
Who Killed Joe Public (2010)
Their Finest Hour (2013)
It'll End in Tears (2015)
Live and Loud!! (1987)
The Complete Sham 69 Live (1989)
Live at the Roxy Club (1990)
Live in Italy (1996)
Live at CBGB's (1998)
The First, the Best and the Last (1980)
Kings & Queens (1993)
Lords of Oi! (1997)
The Punk Singles Collection: 1977-1980 (1998)
Laced Up Boots and Corduroys (2000)
Teenage Kicks (4 April 2005)
The Original Punk Album (2007)
Punk 77/2007 30th Anniversary (2007)
If The Kids Are United - The Very Best of Sham 69 (2004)
The Complete Collection: 3-disc' (2004)
Sham 69
Jimmy Pursey's Sham 69 |
<<<HUMAN>>>: Chameleon obrovský?
<<<ASSISTANT>>>: Chameleon obrovský (Furcifer oustaleti) je největší druh chameleona, může dorůst délky i přes 70 cm. V přírodě žije pouze na Madagaskaru, kde se vyskytuje na většině území ostrova. V Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin je zařazen do přílohy II.
Tento chameleon má středně velkou hlavu s mohutnou, bočně stočenou přilbou, která je u samce větší než u samice. Jako všichni chameleoni má i chameleon obrovský oční víčka srostlá, zůstává jen malý otvor na zornici, a velké oči se mohou pohybovat do všech stran a nezávisle na sobě. Tělo je bočně zploštělé, pokryté pravidelnými šupinami, hrdelní i hřbetní hřeben je jednořadý a tvořený šupinami kuželovitého tvaru. Silné nohy jsou zakončené prsty srostlými v klíšťky, které předních končetinách tvoří tři vnější a dva vnitřní prsty, na pánevních je tomu naopak. Prsty jsou opatřené silnými drápy. Ocas je dlouhý a ovíjivý. Samci dorůstají délky až 70 cm, v přírodě však byli pozorováni i delší jedinci. Samice je menší, kolem 50 cm dlouhá.Zbarvení je poněkud nevýrazné, zvláště u samců. Bývají jednobarevně šedí nebo hnědí s naznačenou kresbou, samice jsou zbarvené v odstínech šedé, hnědé, žluté, zelené nebo červené a jejich tmavší kresba je výraznější.
Chameleon obrovský je endemit Madagaskaru, zde se vyskytuje na většině území až do nadmořských výšek 1300 m n. m. Je to stromové zvíře, které dává přednost otevřeným nebo narušeným lesům a lesním okrajům. Obývá horskou savanu, opadavé suché lesy i deštné lesy, ale i zemědělskou krajinu a proniká i do těsné blízkosti lidí.
Je to samotářské zvíře s denní aktivitou. Během dne se pomalu pohybuje po větvích a pátrá po kořisti, hmyzu a jiných bezobratlých i malých obratlovcích. Ty lapá vystřelovacím jazykem. Predátory, hady a dravé ptáky, zastrašuje nadmutím těla a syčením s široce rozevřenou tlamou, v případě ohrožení také kouše. Agresivní je také vůči ostatním jedincům svého druhu. Samec se samici dvoří kývavými pohyby. Samice, která není svolná k páření, varuje samce tmavým zbarvením těla a bočním kýváním. Je-li ochotná, na samcovu přítomnost nijak nereaguje a nechá ho přiblížit se. Kopulace trvá asi 20 minut. I po skončení páření se partneři snášejí, samice samce začne odhánět až na konci březosti, která trvá 40 dní. Vejce samice klade do chodby vyhrabané v půdě nebo listové hrabance, může jich být až padesát. Mláďata se líhnout za 210–280 dní, ihned po vylíhnutí jsou samostatná a pohlavně dospívají asi v jednom roce.
Chameleona obrovského je možné chovat v dostatečně velkém teráriu nebo volně ve skleníku či zimní zahradě. Společně je možné chovat pouze samce a samici v době páření, jinak je potřeba chovat je jednotlivě. Chovatelské zařízení musí být vybaveno silnými větvemi a odolnými rostlinami ke šplhání. Terárium se vytápí na 28–30 °C s mírným nočním poklesem. K udržení vhodné vlhkosti vzduchu je třeba rosení každý druhý den, vodu z listů rostlin chovaní chameleoni také pijí. Samice potřebují ke snůšce minimálně 30 cm vysokou vrstvu substrátu.V zajetí se chameleon obrovský krmí cvrčky, sarančaty, šváby, larvami brouků (Zoophobas spp., mouční červi), ptačími i myšími holátky či hlemýždi. Kromě vody, kterou olizují z listů, se napájí pipetou.
V zoo je chován velmi zřídka. Podle databáze Zootierliste jej na počátku roku 2022 chovalo jen šest evropských zoo, včetně dvou českých: Zoo Praha a Zooparku Zájezd, kde mají největší kolekci chameleonů ve světových zoo.
V minulosti byl tento druh v rámci Česka chován také v Zoo Brno, Zoo Dvůr Králové či Zoo Plzeň.
BURNE, David. Zvíře. Překlad RNDr. Jiří Šmaha. Praha: Euromedia group - Knižní klub, 2001. 624 s. ISBN 80-242-0862-8.
KRAUS, Richard; KOCIÁN, Miroslav. Příručka pro teraristy: chameleoni a gekoni. Frenštát pod Radhoštěm: POLARIS, 1998. 223 s. ISBN 80-85911-38-8.
Taxon Furcifer oustaleti ve Wikidruzích |
<<<HUMAN>>>: Jiřina Kalousová?
<<<ASSISTANT>>>: Jiřina Kalousová (13. dubna 1931 Unhošť – 14. prosince 2022) byla česká učitelka a dlouholetá organizátorka biologických olympiád.
Jiřina Kalousová vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v oboru biologie a chemie. Mezi lety cca. 1954 a 1983 pracovala v Ústředním domě pionýrů a mládeže Julia Fučíka v Praze v Gröbově vile v oddělení přírodních věd. V roce 1983 byla nucena z politických důvodů odejít z Domu dětí a nastoupila na Základní devítiletou školu Štěpánská v Praze, kde učila na druhém stupni biologii a zeměpis do odchodu do penze.Jiřina Kalousová se významně angažovala ve výchově mladé generace biologů. V květnu roku 1963 stála u příprav I. ročníku Biologické olympiády pro žáky tehdejších středních všeobecně vzdělávacích škol v Praze. Spolu s ní se na přípravě první olympiády na rok 1964 podílel Jaroslav Lang, Jan Stoklasa, Silvestr Prát, Karel Wenig, Vojtěch Fetter. Mezi lety 1963 až 1983 potom působila jako tajemnice Ústřední komise Biologické olympiády. Na středních školách kromě Biologické olympiády organizovala také soutěž Natura semper viva, ze které v roce 1978 vznikla soutěž Středoškolská odborná činnost. Jiřina Kalousová působila jako vedoucí letních celostátních soustředění pro žáky připravující se na tyto soutěže.
Za přínos k rozvoji Biologické olympiády dostala Jiřina Kalousová v roce 2006 ocenění od tehdejší ministryně školství Petry Buzkové. |
<<<HUMAN>>>: Zápas na Letních olympijských hrách 1980 – muži, řecko-římský do 62 kg?
<<<ASSISTANT>>>: Zápas řecko-římský ve váhové kategorii do 62 kg probíhal na Letních olympijských hrách 1980 v Moskvě, v atletické hale CSKA Moskva. O medaile se utkalo celkem 11 zápasníků.
Za prohru zápasníci získávají záporné body. 6 bodů vyřazuje zápasníka z dalších bojů. Poté, co zbývají poslední tři borci, utkají se tito ve finálovém kole o medaile.
LegendaTF — Lopatkové vítězství
IN — Vítězství pro soupeřovo zranění
DQ — Vítězství pro soupeřovu pasivitu
D1 — Vítězství pro soupeřovu pasivitu, vítěz taktéž napomínán
D2 — Oba zápasníci diskvalifikováni pro pasivitu
FF — Kontumační vítězství
DNA — Soupeř nenastoupil
TPP — Trestné body celkem
MPP — Trestné body za zápasSankce0 – Lopatkové vítězství, technická převaha, pro pasivitu, zranění soupeře, nenastoupení
0,5 – Výhra na body, 8-11 bodů rozdíl
1 – Výhra na body, 1-7 bodů rozdíl
2 – Výhra pro pasivitu, vítěz taktéž napomínán
3 – Prohra na body, 1-7 body rozdíl
3,5 – Prohra na body, 8-11 bodů rozdílu
4 – Prohra lopatková, technickou převahu, pro pasivitu, zranění, nenastoupení
Výsledky z předchozích kol se započítávají do finále (žlutě zvýrazněno)
Stelios Myjakis (GRE)
István Tóth (HUN)
Boris Kramarenko (URS)
Ivan Frgić (YUG)
Panaiot Kirov (BUL)
Kazimierz Lipień (POL)
Radwan Karout (SYR)
Michal Vejsada (TCH)
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wrestling at the 1980 Summer Olympics – Men's Greco-Roman 62 kg na anglické Wikipedii.
(anglicky) Oficiální zpráva Archivováno 27. 9. 2007 na Wayback Machine. |
<<<HUMAN>>>: Roudnička a Datlík?
<<<ASSISTANT>>>: Přírodní památka Roudnička a Datlík zahrnuje rybníky Roudnička, Datlík a okolní slatinné louky, rákosiny a lesní porosty. Nalézá se severně od místní části Roudnička města Hradec Králové.
Předmětem ochrany jsou rybníky a slatinné louky v jejich okolí, které jsou bohatou botanickou lokalitou. Ve zdejších zachovalých vodních a mokřadních společenstvech se vyskytuje řada chráněných a ohrožených druhů rostlin i živočichů, mimo jiné vrkoč útlý. Oblast se překrývá s evropsky významnou lokalitou Slatinná louka u Roudničky soustavy Natura 2000. Lokalita je důležitým biocentrem v okolní zemědělské a hustě osídlené krajině a zároveň hojně vyhledávanou odpočinkovou zónou pro obyvatele jižních předměstí Hradce Králové.
Přírodní památka Roudnička a Datlík se nalézá na jižním okraji Hradce Králové mezi místními částmi Nový Hradec Králové a Roudnička v nadmořské výšce 240–250 metrů. Zasahuje do katastrálních území Roudnička, Kluky a Třebeš . Přírodní památka byla vyhlášena roku 1988 a dnes má výměru 29,66 ha s ochranným pásmem 8,15 ha. Na západě je ohraničena silnicí na hrázi rybníka Roudnička, na východě končí hrází rybníka Cikán a zahrnuje rybníky Roudnička a Datlík, přilehlé rákosiny, slatinné a bezkolencové louky, porosty ostřic a mokřadní olšiny. Území je obklopeno intenzivně obhospodařovanými poli, dále obytnou zástavbou a na východě na něj navazuje rozsáhlý komplex královéhradeckých Městských lesů. Přírodní památka se překrývá s evropsky významnou lokalitou Slatinná louka u Roudničky, chráněnou v rámci soustavy Natura 2000. Z geomorfologického hlediska je přírodní památka součástí soustavy Česká tabule, celku Východolabská tabule, okrsku Královéhradecká kotlina.
Rybníky Roudnička a Datlík byly vybudovány roku 1469 na pozemcích, které městu daroval král Jiří z Poděbrad. V 1. polovině 19. století byly oba rybníky zrušeny, obnoveny byly až v letech 1897–1898. O rok později byla v blízkosti rybníka Datlík postavena nová hájovna, sloužící svému účelu dodnes. Roku 1914 byly vybudovány sádky a třecí rybníčky pod hrází rybníka Datlík, které sloužily k odchovu vlastních násad a dnes postupně zarůstají. Okolní louky byly dříve pravidelně ručně koseny, postupně ale péče ustávala, až na konci minulého století obhospodařování zcela ustalo. Kosení bylo obnoveno až v roce 2006 na základě schváleného plánu péče. Chráněné území bylo vyhlášeno roku 1988 jako chráněný přírodní výtvor, později došlo k jeho převedení do kategorie přírodní památka. Kvůli parcelním nesrovnalostem bylo roku 2006 přehlášeno. V roce 2002 došlo k odbahnění rybníka Datlík, o tři roky později byl odbahněn rybník Roudnička. V současnosti na obou rybnících hospodaří společnost Městské lesy Hradec Králové a jsou využívány k polointenzivnímu chovu ryb, na Datlíku jsou navíc chovány polodivoké kachny. Obě tyto skutečnosti významnou měrou přispívají k eutrofizaci lokality.
Většina přírodní památky leží na nivních půdách, pro něž jsou podkladem písčité až hlinité holocénní říční naplaveniny. Na okrajích území nalezneme černice a gleje, případně kambizem na podloží tvořeném vápnitými jílovci až slínovci (svrchnokřídové sedimenty).Lokalita patří do teplé klimatické oblasti T2. Srážkový úhrn ve vegetačním období činí 350–400 mm, v zimě klesá na 200–300 mm. Průměrné teploty jsou v lednu −2 až −3 °C, v červenci 18 až 19 °C. Léta bývají dlouhá, teplá a suchá, zimy naopak krátké, mírně teplé a také suché.
Největší část (30 % rozlohy) z přírodní památky Roudnička a Datlík zabírají rákosiny eutrofních stojatých vod (biotop M 1.1 podle Katalogu biotopů ČR), rozšířené v litorálu obou rybníků. Kromě rákosu obecného (Phragmites australis) zde rostou různé orobince (rod Typha) a místy zblochan vodní (Glyceria maxima). Rákos má tendenci se šířit do přilehlých nekosených ploch. Rákosiny obecně jsou ohroženy hlavně odvodňováním, dlouhodobým udržováním vysoké vodní hladiny či plošným vyhrnováním rybníků. Dalším významným biotopem (15 % rozlohy) v přírodní památce je vegetace vysokých ostřic (M 1.7) v přechodových zónách mezi rákosinami a vlhkými loukami. Roste zde například ostřice odchylná (Carex appropinquata) a ostřice vyvýšená (Carex elata), obě vytvářejí kompaktní vyvýšené trsy, tzv. bulty. Pro tyto porosty je důležité zachování stávajícího vodního režimu a udržování sečí a odstraňováním biomasy. Významnou část území (15 % rozlohy) tvoří kontinentální zaplavované louky (T 1.7), zvané též bezkolencové louky podle zdejší dominanty, bezkolence modrého (Molinia caerulea). V těchto porostech nalezneme ohroženou orchidej prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), vzácné druhy česnek hranatý (Allium angulosum) a ostřice Davallova (Carex davalliana), dále zde roste čertkus luční (Succisa pratensis), srpice barvířská (Serratula tinctoria), olešník kmínolistý (Selinum carvifolia). Koncem léta na posečených loukách nalezneme ocún jesenní (Colchicum autumnale). Tento biotop opět ohrožuje změna vodního režimu, pro jeho další existenci je také nutná pravidelná seč a odstranění biomasy alespoň jednou ročně, nejlépe na přelomu května a června. Dalším významným biotopem jsou údolní jasanovo-olšové luhy (L 2.2) s vyvinutým jarním aspektem zahrnujícím bleduli jarní (Leucojum vernum), sasanku hajní (Anemone nemorosa), křivatec žlutý (Gagea lutea), plicník tmavý (Pulmonaria obscura), upolín nejvyšší (Trollius altissimus). Zde je problémem zejména šíření invazivní netýkavky žláznaté (Impatiens glandulifera). Další invazivní rostlina, expandující na území přírodní památky je křídlatka japonská (Reynoutria japonica) na hrázi rybníka Datlík. Makrofytní vegetace v litorálu obou rybníků je bohužel potlačena v důsledku polointenzivního chovu ryb, zachována zůstala pouze v plůdkových rybníčcích, kde roste např. bublinatka jižní (Utricularia australis), okřehek trojbrázdý (Lemna trisulca) nebo růžkatec ponořený (Ceratophyllum demersum).
Bezobratlí
V oblasti slatinné louky mezi rybníky Roudnička a Datlík se vyskytuje vzácný druh měkkýše vrkoč útlý (Vertigo angustior), kterému se daří zejména ve zdejších porostech bultovitých ostřic. Právě díky němu byla v této oblasti vyhlášena evropsky významná lokalita. Tento druh v současnosti mizí kvůli melioracím, regulacím toků a vysušování niv. Spolu s vrkočem se na lokalitě vyskytuje další ohrožený měkkýš – dvojzubka lužní (Perforatella bidentata). V obou rybnících nalezneme škebli rybničnou (Anodonta cygnea). Z řádu brouků zde nalezneme například vzácného krasce Poecilonota dives, tesaříka Axinopalpis gracilis nebo mandelinkovité brouky rodu Donacia a Plateumaris (rákosníčci). Hojně jsou zastoupeni motýli (62 druhů), např. extrémně vzácný zevarčík (Orthotaelia sparganella) nebo srpokřídlec olšový (Drepana curvatula). Z dalších zajímavých bezobratlých ještě zmiňme teplomilnou stepní píďaličku řebříčkovou (Eupithecia millefoliata), nebo hedvábnici Hylaeus pectoralis z řádu blanokřídlí (tento druh se vyskytuje pouze na 18 lokalitách v ČR). Dříve se na lokalitě vyskytoval ohrožený rak říční (Astacus fluviatus), ovšem při posledním průzkumu roku 2014 nebyl zaznamenán.
Obratlovci
Zdejší mokřady jsou domovem pro mnoho obojživelníků, například kriticky ohroženou blatnici skvrnitou (Pelobates fuscus), dále rosničku zelenou (Hyla arborea), ropuchu obecnou (Bufo bufo), ropuchu zelenou (Bufo viridis), skokana zeleného (Rana kl. esculenta) a čolka horského (Ichthyosaura alpestris). V rybníce Roudnička a jeho přítoku se rozmnožuje chráněná ryba piskoř pruhovaný (Misgurnus fossilis). Z ptáků zde hnízdí moták pochop (Circus aeruginosus), potápka roháč (Podiceps cristatus) a potápka malá (Tachybaptus ruficollis). Na tahu se zde pravidelně zastavuje kormorán velký (Phalacrocorax carbo), lžičák pestrý (Anas clypeata), kopřivka obecná (Anas strepera), čírka obecná (Anas crecca), moták pilich (Circus cyaneus), volavka bílá (Egretta alba), pisík obecný (Actitis hypoleucos), za potravou pravidelně zaletuje ledňáček říční (Alcedo atthis). V letech 2002 a 2003 ve zdejších rákosinách hnízdil bukač velký (Botaurus stellaris). Na mokřadních loukách byla zaznamenána ještěrka živorodá (Zootoca vivipara) a užovka obojková (Natrix natrix), nad oběma rybníky byli ultrazvukem detekováni netopýr vodní (Myotis daubentonii) a netopýr rezavý (Nyctalus noctula).
Přírodní památka Roudnička a Datlík byla poprvé vyhlášena roku 1988 (tehdy ještě v kategorii chráněný přírodní výtvor) a spadá do kategorie IUCN č. IV – řízená rezervace. Cílem managementu je zejména „zabezpečit a udržovat stanovištní podmínky, nezbytné pro ochranu význačných druhů, skupin druhů, biotických společenstev nebo hmotných přírodních jevů, které vyžadují specifickou lidskou manipulaci pro zajištění optimální péče“, dále umožnění vědeckého výzkumu a osvěta veřejnosti. Část lučních porostů je dnes spásána ovcemi, část je pravidelně kosena (s odvozem biomasy), některá místa jsou občas přepásána koňmi. V oblasti bezkolencových porostů je prováděno střídavé kosení malých ploch. Křídlatka japonská (Reynoutria japonica) na hrázi rybníka Datlík je odstraňována mechanicky i chemicky. Plánováno je odstranění monokultur topolu kanadského (Populus x canadensis) a smrku ztepilého (Picea abies), v minulosti vysázených do luk. V rámci hospodaření na obou rybnících je výlov povolen jednou ročně v období od poloviny srpna do poloviny října. Je zde zakázáno hnojení a používání chemických látek, přikrmování je omezeno roční dávkou 2000 kg/ha. Z rybí obsádky by měly být vyloučeny býložravé ryby (hlavně nepůvodní amur bílý (Ctenopharyngodon idella) a tolstolobik bílý (Hypophthalmichthys molitrix)), obsádka by zároveň neměla překročit 1000 kg/ha. Toto vše je nutné pro zachování „alespoň průměrné biodiverzity“ rybníků. Odhadované náklady na ochranu a management lokality za období platnosti současného plánu péče (2015 až 2024) činí 913 000 korun.
Po hrázi rybníka Roudnička vede červená turistická stezka z Hradce Králové do Vysoké nad Labem. Na opačném konci přírodní památky, v oblasti hráze rybníka Cikán je možné využít žlutou turistickou stezku ve směru Koliba. Po hrázi rybníka Datlík a pak jižním okrajem východní části chráněného území vedou souběžně Vodnická stezka pro děti a Planetární stezka, začínající u blízké hvězdárny a planetária na Novém Hradci Králové. |
<<<HUMAN>>>: Lybidska (stanice metra v Kyjevě)?
<<<ASSISTANT>>>: Lybidska (ukrajinsky Либідська, Lybidska) je stanice kyjevského metra na Obolonsko-Teremkivské lince.
Stanice je trojlodní, úzké pilíře jsou obloženy bílým mramorem. Na konci nástupiště se nachází umělecká kompozice, která je z mosazných trubek a kovovými hvězdami. Na druhém konci se nachází eskalátory vedoucí do vestibulu s pokladnou a následně do ulic Velyká Vasylkivská, Lybidské náměstí a Antonovyča.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Либідська (станція метро) na ukrajinské Wikipedii.
Metro v Kyjevě
Obolonsko-Teremkivska (linka metra v Kyjevě) |
<<<HUMAN>>>: Japantown (Vancouver)?
<<<ASSISTANT>>>: Japantown, známá i jako Little Yokohama či Little Tokyo byla městská část v kanadském městě Vancouver, kterou obývali japonští emigranti.
Japantown se rozkládala na sever od Chinatownu. Začátkem 20. století na čtvrť zaútočili členové Ligy za vyloučení Asijců, jež před tím vypálila část Chinatownu. V Japantownu se lidem podařilo zabránit těmto násilníkům v ničení jejich obchodů.
Během druhé světové války, když byli kanadští občané japonského původu internováni v táborech a jejich majetek zkonfiskovaný, přestal být Japantown čistě japonským etnickým územím. I když se někteří Japonci po skončení války vrátili, jejich komunitu už nikdy neobnovili. Území Japantownu nyní patří k městské části Downtown Eastside.
Podél ulice Powell Street stále existuje pár odkazů na bývalou japonskou čtvrť. Buddhistický chrám Vancouver Buddhist Church sloužil v minulosti jako japonský metodistický kostel. Před vypuknutím rozmachu otevírání japonských restaurací v 80. letech, se na Powell Street nacházely jediné dvě japonské restaurace ve Vancouveru.
V parku Oppenheimer Park se každoročně koná dvoudenní pouliční festival Powell Street Festival.
V ulici Alberni Street, mezi ulicí Burrard Street a městskými částmi West End a Downtown vznikla rozšiřující se enkláva japonských maloobchodů a restaurací. Tuto oblast ve Vancouveru někdy označují jako New Japantown, nebo Little Ginza.
New Japantown je na vzestupu už 20 let. Nachází se zde luxusní restaurace, taneční kluby, karaoke bary, obchody a butiky se značkovým zbožím. Často sem zavítají obyvatelé města a turisté z Japonska, kteří hledají výrobky a suvenýry za vyjednanou cenu, podobnou cenám v Tokiu, nebo v Ósace.
(anglicky) Japantown na stránce Virtual Vancouver Archivováno 2. 5. 2006 na Wayback Machine.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Japantown (Vancouver) na slovenské Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Liou Ťin?
<<<ASSISTANT>>>: Liou Ťin (čínsky pchin-jinem Liú Jǐn, znaky zjednodušené 刘瑾, tradiční 劉瑾, 1451–1510) byl čínský eunuch a v letech 1506–1510 nejvlivnější člen vlády Čeng-tea, císaře čínské říše Ming. Patřil mezi skupinu eunuchů, takzvaných „osm tygrů“, sloužících Čeng-teovi od jeho dětství. Po nástupu Čeng-tea na trůn roku 1505 byli „tygři“ povýšeni a od následujícího roku Liou Ťin dominoval vládě. Zahájil řadu reforem zaměřených na zvýšení státních příjmů a doprovázených růstem vlivu eunuchů na úkor úředníků. Reformy vyvolaly neklid v říši a ostrou opozici úředníků. Roku 1510 byl svými bývalými spojenci mezi eunuchy obviněn ze zrady a popraven.
Liou Ťin se narodil roku 1451, pocházel z okresu Sing-pching v provincii Šen-si. Jeho původní příjmení bylo Tchan (談), příjmení Liou získal jako malý chlapec, když byl vykastrován a adoptoval ho eunuch sloužící v Zakázaném městě mingskému císaři Čcheng-chuovi. Vynikl inteligencí a výmluvností. Po čase byl jedním z eunuchů přidělených k Ču Chou-čaovi, mladému synovi císaře Chung-č’ a korunnímu princi. Roku 1505 Chung-č’ zemřel a Ču Chou-čao se stal císařem (znám je jménem své éry – Čeng-te). Na rozdíl od svého otce, Čeng-te před civilními úředníky dával přednost eunuchům, s nimiž vyrůstal, zejména takzvaným „osmi tygrům“, mezi něž patřil i Liou Ťin.
Po nástupu Čeng-teho na trůn výrazně povýšil – převzal vedení úřadu pro zvony a bubny (čung-ku-s’, 鐘鼓司) a dostal se mezi velitele pekingské posádky jako velitel střelných zbraní u „divize pěti tisíc“ (wu-čchien-jing, 五千營) a později „spojené divize“ (tchuan-jing, 團營). Přesvědčil císaře, že nedostatek státních příjmů pochází z neschopnosti a korupce úředníků zodpovědných za finance. Navrhl jejich kontrolu a potrestání odhalených korupčníků. Eunuchové z Východního křídla (což byla mingská tajná policie) po úřednících nekompromisně požadovali plnění povinností. Například, když zjistili, že roku 1505 bylo v Su-čou a okolí na daních vybráno pouze 25 tisíc štůčků hedvábí místo předepsaných 300 tisíc, nařídili ministerstvu daní, aby zařídilo dodání dlužného hedvábí po 50 tisících štůčků každých 10 dní s tím, že úředníci neplnící příkaz půjdou do vězení.V roce 1506 se skupina vysokých úředníků v čele s velkými sekretáři Liou Ťienem a Sie Čchienem spojila s vysoce postavenými eunuchy (mezi něž patřil i ředitel Východního křídla Wang Jüe), kteří se cítili ohroženi vzestupem „tygrů“, dohodli se na petici požadující Liou Ťinovu popravu, i když zúčastnění eunuchové by před popravou dali přednost pouze jeho přeložení na jih. Avšak 27. října ministr daní Chan Wen předložil (nad rámec dohody) císaři petici žádající popravu celé osmičky. Císař sice odmítl popravu, ale byl svolný s potrestáním. Ministr státní správy Ťiao Fang však Liou Ťina informoval o akci proti němu a osmička se tak na poslední chvíli dostala k císaři a přesvědčila ho o tom, že se jejich kritici spikli a chtějí získat nekontrolovanou moc. Rozzuřený císař „tygry“ okamžitě povýšil (Liou Ťin se stal vedoucím sekretářské sekce správy obřadů) a eunušské spojence skupiny Liou–Sie přeložil do Nankingu. Cestou na jih byli zabiti. Na ranní audienci 28. října bylo oznámeno, že v záležitosti osmičky císař již rozhodl; velcí sekretáři až na Li Tung-janga reagovali rezignací. O čtyři dny později byl Ťiao Fang jmenován velkým sekretářem. Sekretariát doplnili i další spojenci osmičky. Poté, od října 1506 do září 1510, dominovala dvoru eunušsko-úřednická aliance v čele s Liou Ťinem. Liou sám nebyl moc dobře vzdělán, proto byl při řízení správy země závislý na schopných ministrech, například ministru státní správy Čang Cchajovi. Mezi jeho spojence patřil i velký sekretář Liou Jü, ministr vojenství Cchao Jüan-ťin a velitelé gardy ve vyšívaných uniformách Jang Jü a Š’ Wen-i.
V čele vlády (resp. jako vedoucí správy obřadů, nejvlivnějšího eunušského úřadu), se Liou Ťin soustředil se na zvýšení císařových příjmů. Jeho agenti vymáhali dodatečné odvody stříbra z dolů ve Fu-ťienu a S’-čchuanu, organizovali prodej soli nad rámec kvót (a když je úředníci zatkli, sami skončili ve vězení). Zisky z prodeje soli měly podle Liou Ťinova záměru být po pozemkové dani druhým nejvýznamnějším zdrojem státních příjmů, tajná policie řízená eunuchy proto pašeráky soli pronásledovala po celé zemi. Nutil úředníky odpovědné za finance a daně přesně plnit odvody, pod hrozbou vysokých pokut. Požadoval na nich, k jejich zděšení, dodávky na sever a odvody, které je ožebračovaly. Poslušnost úředníků si vynucoval brutálním terorem. Potýkal se i s averzí ostatních „sedmi tygrů“.Zvyšování státních příjmů vyšším zdaněním vojenských domácností vyvolalo všeobecnou nespokojenost v pohraničí, což roku 1509 vyústilo v růst banditismu v severní metropolitní oblasti Pej č’-li a roku 1510 i v otevřené povstání, které zasáhlo území od Pekingu po řeku Jang-c’-ťiang. V provincii Šen-si nespokojenost vojáků a důstojníků umožnila vzpouru knížete z An-chua.V březnu 1507 vyšel výnos, dle kterého byli eunušští intendanti v provinciích postaveni na roveň vedoucím provinčním úředníkům a mohli šetřit jakoukoli administrativní či právní záležitost. Růst pravomocí eunuchů vyvolal ostrou opozici úředníků.Zatímco se Liou Ťin staral o stát, císař hledal vzrušení v radovánkách. Když se jednou císař bavil, Liou Ťin mu předložil k podpisu státní dokumenty, ale císař do vyplísnil, že ho zaměstnává, aby ho od otravného čtení a podepisování dekretů osvobodil. Pak už Liou Ťin císaře státními dokumenty neobtěžoval. Svobodný císař se věnoval zábavám v novém „Leopardím paláci“, obklopen eunuchy, důstojníky, hudebníky, lámy a krásnými dívkami.
V květnu 1510 v Šen-si povstal Ču Č’-fan, kníže z An-chua, který chtěl využít opozice proti Liou Ťinovým reformám. Vzpouru během osmnácti dnů zlikvidovala místní vojska. Jeden z „osmi tygrů“, Čang Jung byl mezitím v čele armády vyslán proti povstalcům a císař do Šen-si poslal i tamních poměrů znalého úředníka Jang I-čchinga. Během společného uklidňování situace Jang I-čching přesvědčil Čang Junga, že je ve smrtelném nebezpečí, protože Liou Ťin připravuje další převrat.Po návratu do Pekingu se Čang Jung spojil s ostatními šesti „tygry“ a 13. září 1510 obvinili Liou Ťina z přípravy spiknutí proti císaři. Liou Ťin údajně zamýšlel zavraždit císaře a instalovat svého vlastního prasynovce na trůn. Převrat se měl konat 17. září 1510 při pohřbu Liou Ťinova staršího bratra, který shodou okolností nedlouho předtím zemřel. Císař ve zradu Liou Ťina nechtěl věřit, ale nechal se přesvědčit. Následující den byl Liou Ťin přeložen do Nankingu a jeho majetek zkonfiskován; když císař uviděl zbraně a ohromné poklady, které Liou nahromadil, přikázal ho popravit, přestože Liou trval na své nevině. Dne 16. září byl Liou Ťin zatčen a 27. září zahájena jeho třídenní poprava.Liouovi spojenci byli odstraněni, a jeho reformy zrušeny. Zničeny byly i dokumenty o reformách, takže jediný podstatný pokus o změnu administrativního uspořádání říše Ming a rozšíření císařovy přímé kontroly skrze eunušské pověřence skončil v nicotě.Klasičtí historici ostře kritizují Liouovu skupinu, nicméně ta se snažila zefektivnit správu říše a zastavit pokles autority centra. Pokoušela se též bránit úředníkům sloužit především svým osobním zájmům (předcházejíce tak analogické snažení Čang Ťü-čenga). Nicméně fakt, že reformy iniciovali eunuši, postačil k jejich odmítání konzervativní částí úřednictva.
THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies . Rev. 2015-12-10 . Kapitola Persons in Chinese History - Liu Jin 劉瑾. Dostupné online. (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Brabantský šíp 2023?
<<<ASSISTANT>>>: 63. ročník jednodenního cyklistického závodu Brabantský šíp se konal 12. dubna 2023 v Belgii. Vítězem se stal Francouz Dorian Godon z týmu AG2R Citroën Team. Na druhém a třetím místě se umístili Ir Ben Healy (EF Education–EasyPost) a Francouz Benoît Cosnefroy (AG2R Citroën Team). Závod byl součástí UCI ProSeries 2023 na úrovni 1.Pro.
Závodu se zúčastnilo 11 z 18 UCI WorldTeamů a 9 UCI ProTeamů. Každý tým přijel se sedmi závodníky kromě týmů Arkéa–Samsic, EF Education–EasyPost, Q36.5 Pro Cycling Team, Team Bahrain Victorious a Trek–Segafredo s šesti jezdci a týmu Cofidis s pěti jezdci. Na start se tak postavilo 133 jezdců. Do cíle v Overijse dojelo 61 z nich.UCI WorldTeamy
UCI ProTeamy
Brabantský šíp
Dorian Godon |
<<<HUMAN>>>: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Hemže)?
<<<ASSISTANT>>>: Kostel Nanebevzetí Panny Marie je poutní kostel v Hemži. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Kostel je umístěn v jižním cípu Orlické tabule; nedaleko od měst Choceň (1,5 km severovýchodně) a Brandýsa nad Orlicí (3 km západně). V blízkosti se také nachází řeka Tichá Orlice.
Kostel Panny Marie nechal postavit v roce 1683 v barokním slohu J. B. Trauttmansdorff. Poutní tradice vznikla díky milostné sošce Panny Marie s Ježíškem, kterou do kostela věnoval hrabě Kurze. Sám ji přivezl již v roce 1662 z Uher.
Kolem kostela se nachází hřbitov, který je obehnán zdí. V ní jsou zabudovány tři kaple tak, že čelní strana míří směrem dovnitř (směrem ke kostelu). Nedaleko kostela se nachází též volně stojící zvonice.
Samotný kostel je obdélníkového půdorysu. Po stranách jsou mělké kaple. Boční stěny člení arkádami. Presbytář je půlkruhový, na bocích se nachází sakristie a oratoř. Z vnitřního vybavení je zajímavý oltář ze 17. století, na kterém je uložena ve skříni milostná soška Madony a obraz Nanebevzetí Panny Marie v nástavci. Sochy sv. Jana Křtitele a sv. Františka jsou umístěny po stranách oltáře. Boční oltáře zdobí obrazy od J. Umlaufa (z roku 1880). Nemělo by se též zapomenout na sochu "Ecce homo" a trojdílné varhany (oboje z 18. století).
Neděle po 15. 8. (svátek Nanebevzetí Panny Marie).
Zdeněk Boháč. Poutní místa v Čechách. Praha: Debora, 1995. 286 s. ISBN 80-85923-07-6. Kapitola Hvězda. (čj)
Irena Dibelková. Navštivte poutní místa v Čechách. Praha: Olympia, 2004. (Katalogy 38). ISBN 80-7033-844-x. |
<<<HUMAN>>>: HSV Groß Born?
<<<ASSISTANT>>>: HSV Groß Born (celým názvem: Heeressportverein Groß Born) byl německý vojenský fotbalový klub, který sídlil v pomořanském městě Groß Born (dnešní Borne Sulinowo v Západopomořanském vojvodství). Klub patřil pod pozemní jednotky Wehrmacht.
Zanikl v roce 1945 po polské anexi východních Pomořan.
Zdroj:
HSV Hubertus Kolberg (Heeressportverein Hubertus Kolberg)
1943 – HSV Groß Born (Heeressportverein Groß Born)
Gauliga Pommern ( 1× )
1943/44
Stručný přehledZdroj:
1933–1937: Gauliga Pommern Ost
1941–1944: Gauliga Pommern OstJednotlivé ročníkyZdroj: Legenda: Z - zápasy, V - výhry, R - remízy, P - porážky, VG - vstřelené góly, OG - obdržené góly, +/- - rozdíl skóre, B - body, červené podbarvení - sestup, zelené podbarvení - postup, fialové podbarvení - reorganizace, změna skupiny či soutěže
Poznámky:
1943/44: Groß Born (vítěz sk. Ost) ve finále vyhrál nad Pütnitzem (vítěz sk. West) celkovým poměrem 4:1 (1. zápas – 1:1, 2. zápas – 3:0).
Jürgen Bitter: Deutschlands Fußball. Das Lexikon. Sportverlag, Berlin 2000, ISBN 3-328-00857-8.
Hardy Grüne: Enzyklopädie des deutschen Ligafußballs 1. Vom Kronprinzen bis zur Bundesliga 1890–1963. Agon-Sportverlag, Kassel 1996, ISBN 3-928562-85-1.
Hardy Grüne: Enzyklopädie des deutschen Ligafußballs 7. Vereinslexikon. Agon-Sportverlag, Kassel 2001, ISBN 3-89784-147-9.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku HSV Groß Born na německé Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Nemesgulács?
<<<ASSISTANT>>>: Nemesgulács je obec v Maďarsku v župě Veszprém.
Rozkládá se na ploše 8,35 km² a v roce 2011 zde žilo 959 obyvatel. |
<<<HUMAN>>>: Phil Anselmo?
<<<ASSISTANT>>>: Phil Anselmo (narozený jako Philip Hansen Anselmo, 30. června 1968 New Orleans, Louisiana) je heavy metalový zpěvák. Spolupracoval s kapelami Pantera a Superjoint Ritual, momentálně zpívá v kapele Down.
O Philově minulosti se toho moc neví, v rozhovorech na sebe prozradil, že v rámci nepovedeného žertu zapálil dům svých rodičů a musel se poté skrývat a přespavát u svých kamarádů.
Phil se připojil k Panteře v roce 1988, první album které s kapelou nahrál bylo Power Metal.
V roce 1996 se Phil předávkoval heroinem, jeho srdce přestalo fungovat na pět minut.
Pantera se rozpadla v roce 2003, poslední album které Phil s Panterou nahrál bylo Reinventing the Steel
Po Dimebagově smrti nahrál Phil video o svých pocitech, které je dostupné na Youtube
Power Metal (1988)
Cowboys from Hell (1990)
Vulgar Display of Power (1992)
Far Beyond Driven (1994)
The Great Southern Trendkill (1996)
Official Live: 101 Proof (1997)
Reinventing the Steel (2000)
The Best of Pantera: Far Beyond the Great Southern Cowboys' Vulgar Hits! (2003)
Obey The Will Of Hell (1994)
13th Century Luciferian Rites (1995)
NOLA (1995)
Down II: A Bustle in Your Hedgerow (2002)
Down III (2007)
EP Down IV - Part I. (2012)
EP Down IV - Part II. (2014)
Holocausto de la Morte (1998)
EP Black Blood Vomitorium (2000)
EP Cannibal Holocaust (2001)
EP Unorthodox Steps of Ritual (1999)
Innocence from Hell (2000)
Banished Rhythmic Hate (2001)
EP Southern Isolation (2001)
Use Once and Destroy (2002)
A Lethal Dose of American Hatred (2003)
Caught Up in the Gears of Application (2016)
EP Arson Anthem (2008)
Insecurity Notoriety (2010)
Walk Through Exits Only (2013)
Choosing Mental Illness as a Virtue (2018)
Grey EP (2016)
Red EP (2017)
Black EP (2020)
En Minor EP (2019)
When The Cold Truth Has Worn Its Miserable Welcome Out (2020)
myspace.com |
<<<HUMAN>>>: První vláda Dimitrise Christofiase?
<<<ASSISTANT>>>: První vláda Dimitrise Christofiase byla vláda Kyperské republiky v letech 2008–2011. Funkci předsedy vlády zaujímal prezident Dimitris Christofias.
Vládu tvořili zástupci marxistické a komunistické strany Pokroková strana pracujícího lidu (AKEL). V roce 2011 byly provedeny změny v obsazení jednotlivých postů a následně jmenována druhá vláda Dimitrise Christofiase.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Dimitris Christofias I na německé Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Hannoverský kůň?
<<<ASSISTANT>>>: Hannoverský kůň je plemeno koně vyšlechtěného v Německu v 17. – 18. století.
Hannoverší koně se těšili hojné královské podpoře ještě před založením hřebčince v Celle. Bílý hannoverský kůň zdobil štít s erbem kurfiřta Ernesta Augusta (1629–1698) a slavní královští krémoví hannovaráni (bíle narozeni bělouši) se světle kávovými hřívami a ohonem se z podnětu manželky kurfiřta Sophie chovali v královské rezidenci v Herrenhausenu. Pozůstatky tohoto chovu – kočároví koně – sloužili při britských královských ceremoniálech za vlády Jiřího I., a pak až do časů Jiřího V. V roce 1714, když se Jiří, kurfiřt hannoverský, stal Jiřím I. Anglickým, se začali do Celle dovážet tehdejší "plnokrevníci", aby zlepšili exteriér domácího hannoverského chovu. Původně zde bylo 13 černých holštýnů, vytvářejících základ chovu, kteří měli převládající vliv v hřebčinci i pro příštích 30 let. Později došlo k dalšímu dovozu plnokrevníků. Tak vznikl lehčí a mnohem pohyblivější kůň, dostatečně vhodný jak pro lehkou zápřež, tak pro práci pod sedlem, přesto ještě dosti silný pro většinu prací na poli. Ke konci 18. století bylo ve stavu sto hřebců. Mezi nimi, a to k zušlechťování populace, byli též hřebci východopruští, andaluští a frederiksborští.
Během napoleonských válek byl chov téměř zničen. Když se hřebčinec v roce 1816 obnovoval, vrátilo se do Meklenburska z evakuovaných hřebců pouze 30.
V době první světové války bylo v Celle 350 hřebců a v roce 1925 jejich počet vzrostl na 500. K ustájení všech těch koní se využíval jiný hřebčinec v Osnabrücku-Eversburgu a jako pobídka k dalšímu chovu hannoverských koní bylo v této oblasti rozmístěno dalších 100 hřebců. Osnabrück-Eversburg zůstal v činnosti až do roku 1961. Mezi světovými válkami počet hřebců vhodných k chovu kolísal a v různých oblastech se vyhraňovaly různé typy, odchylné od původního plemenného typu. Po druhé světové válce se do Celle dostali během své pouti z východního Pruska někteří trakénští koně a byli chovatelsky využiti. Aby uspokojili novou poptávku po vysoce kvalitních jezdeckých a sportovních koních vyvinuli chovatelé v roce 1960 cílevědomé úsilí. Úspěch těmto novým snahám zajistilo využití trakénských koní a plnokrevníků, kteří byli v té době ve stavu v hřebčinci v Celle. Měli zušlechťující vliv, a to korekcí exteriéru z těžkých hannoveránů a zvýšením jejich pohyblivosti.
Temperament je vyrovnaný. Hannoverští koně se velmi důkladně šlechtí pro jejich vyrovnanou, poslušnou povahu a spolehlivost. Jsou to proslulí drezurní koně a výjimečný talent, zajišťující jejich uplatnění na mezinárodní úrovni, projevují také jako skokani.
Moderní hannoverán měří v kohoutku 160–175 cm. Má výbornou stavbu těla a pozoruhodně korektní chody. Je atletický a pružný, chody jsou prostorné, ploché, takže vysoká akce, která byla typická pro kočárového hannoverského koně, vymizela. Koně jsou mnohem ušlechtilejší než jejich předchůdci díky pokračujícímu vlivu plnokrevníků.
Přidání krve plnokrevníka dodalo ušlechtilost hlavě všestranného zemědělského koně, která byla před tím těžká a poměrně hrubá. Současní hannoverští koně mají hlavu lehčí, středně velkou a ostře modelované rysy. Oči jsou velké, živé a inteligentní. Krk je dlouhý, ušlechtilý a široce nasazený. Přechází do mohutných šikmých plecí. Kohoutek je velmi výrazný. Hřbet je středně dlouhý, má zvláště široká a pevná bedra. Záď je mimořádně osvalená. Ocas je dobře nasazen a kůň ho nosí vysoko. Charakteristickými znaky hannoverského koně je hloubka hrudníku, a příkladná stavba žeber. Kůň má velmi pevně stavěné tělo, ale není to znak, který by podporoval rychlost. Fundament nohou je kostnatý, korektní a holeň je kratší. Klouby jsou velké a výrazné, předloktí je silně osvaleno. Moderní hannoverán má tvrdá, dobře tvarovaná kopyta. Někdejší chyby ve špatném utváření kopyt se pečlivou selekcí podařilo odstranit.
Kvůli mnoha válkám vznikly na území Německa mnohé chovy, mimo hannoverského také východopruští, thakherští, oldenburský a východofrízký. |
<<<HUMAN>>>: Guido Westerwelle?
<<<ASSISTANT>>>: Guido Westerwelle (27. prosince 1961, Bad Honnef, Severní Porýní-Vestfálsko – 18. března 2016, Kolín nad Rýnem) byl německý politik. V letech 1994–2001 byl generálním sekretářem a od roku 2001 spolkovým předsedou Svobodné demokratické strany (FDP). Od roku 2006 byl rovněž předsedou parlamentní frakce FDP a od roku 2009 vůdcem opozice ve Spolkovém sněmu. Od 28. října 2009 do roku 2011 byl zástupcem kancléřky (tato funkce je všeobecně nazývána vicekancléř) a zároveň ministrem zahraničí v kabinetu Angely Merkelové. V průběhu roku 2011 funkce předsedy FDP a vicekancléře od něj převzal ministr hospodářství Philipp Rösler. Guido Westerwelle byl nadále až do jmenování třetí vlády Angely Merkelové ministrem zahraničí.
Guido Westerwelle vstoupil do FDP v roce 1980. Od roku 1988 je členem spolkového předsednictva FDP. 8. února 1996 se stal poslancem Spolkového sněmu po abdikaci poslance Heinze Lanfermanna. V letech 1993–1999 byl také předsedou krajského vedení FDP v Bonnu. Mezi lety 1994 a 2001 pak během předsednictví Klause Kinkela a Wolfganga Gerhardta zastával funkci generálního sekretáře FDP, přičemž se významnou měrou podílel na přeměně programu strany (tzv. Wiesbadenské principy) a vedl komisi, která program vypracovala.
4. května 2001 byl na spolkovém sjezdu v Düsseldorfu zvolen výraznou většinou nástupcem Wolfganga Gerhardta jako nejmladší spolkový předseda FDP. Nasměroval stranu zejména do oblasti vzdělávání a zdůraznil tradiční zájem FDP o hospodářskou politiku země. Snažil se též FDP profilovat vůči jejím tehdy dřívějším koaličním partnerům CDU/CSU a SPD-Zelení.
V parlamentních volbách roku 2002 vystoupil jako vůbec první kandidát na post kancléře v historii FDP. Volební výsledky FDP se zlepšily o 1,2 % na 7,4 %, ačkoliv původně bylo plánováno v „Projektu 18“ získat alespoň 18 % hlasů, k čemuž Westerwelle během volební kampaně v roce 2002 používal tzv. „Guidomobil“. Navštívil dokonce i účastníky televizní soutěže Big Brother, což mu vyneslo výtky, že z předvolební kampaně dělá zábavnou show.
V roce 2003 byl Westerwelle 79,8 % hlasy delegátů opět zvolen předsedou strany a 2005 na spolkovém sjezdu v Kolíně nad Rýnem s výsledkem 80,1 % hlasů potvrzen v úřadu. V roce 2007 ve Stuttgartu získal Westerwelle doposud nejlepší volební výsledek na spolkovém sjezdu: 87,6 % hlasů. 15. května 2009 byl na spolkovém sněmu potvrzen ve funkci 95,8 % hlasů a překonal tak svůj výsledek z roku 2007.Po oznámení spolkových voleb v květnu 2005 byl Westerwelle 23. května 2005 nominován jako lídr FDP do parlamentních voleb. Westerwelle byl 2. července 2005 zvolen 48 ze 49 odevzdaných hlasů kandidátem FDP za volební obvod v Bonnu, kde ve spolkových volbách roku 2002 obdržel zhruba 14 procent hlasů prvovoličů. 10. července 2005 byl Westerwelle zvolen na 1. místo kandidátky FDP Severního Porýní-Vestfálska 93,1 procenty hlasů.
V roce 2005 při spolkových volbách ve volebním obvodu v Bonnu získal 8,7 % prvovoličů, ve volbách v roce 2009 ve stejném volebním obvodu 19,1 procent těchto hlasů. Po volbách 2005 do Spolkového sněmu se dohodl s Wolfgangem Gerhardtem, že jej v následujícím roce vystřídá ve funkci předsedy parlamentní frakce. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno, ovšem Westerwelle byl zvolen s horším výsledkem, než Wolfgang Gerhardt při svém předchozím znovuzvolení předsedou. Westerwelle nastoupil do této funkce 1. května 2006.
Po parlamentních volbách v roce 2009 nabídla Angela Merkelová Svobodným demokratům účast na vládě a Guido Westerwelle se stal ministrem zahraničí a zástupcem kancléřky. Avšak v průběhu roku 2011 přešla funkce předsedy FDP a vicekancléře na ministra hospodářství Philippa Röslera. Guido Westerwelle byl nadále až do jmenování třetí vlády Angely Merkelové po volbách do Spolkového sněmu 2013, ve kterých se FDP nedostala do parlamentu, ministrem zahraničí.
Guido Westerwelle po maturitě v roce 1980 absolvoval studium právních věd na Univerzitě v Bonnu, které ukončil v roce 1987 první a v roce 1991 druhou právnickou státní zkouškou. V tomto roce byl také uznán za advokáta. V roce 1994 získal doktorát práv na Univerzitě v Hagenu s disertační prací na téma stranické právo a politické mládežnické organizace. Oba Westerwellovi rodiče jsou rovněž právníci.
Westerwelle žil v Bonnu a Berlíně. Jeho životním partnerem byl Michael Mronz, sportovní manažer jezdeckého festivalu CHIO v Cáchách a bratr bývalého profesionálního tenisty Alexandera Mronze. Westerwelle a Mronz spolu 27. září 2010 v Bonnu vstoupili do registrovaného partnerství.Guido Westerwelle byl prvním politikem na spolkové úrovni, o jehož homosexualitě se veřejnost dozvěděla. Tato informace byla zveřejněna v roce 2001. Po Klausovi Wowereitovi a Ole von Beustovi tak byl Westerwelle třetím předním německým politikem, u něhož homosexualita neměla žádný vliv na poškození pověsti.V roce 2013 založil nadaci „Westerwelle Foundation. Stiftung für internationale Verständigung.“V červnu 2014 oznámila německá média, že Guido Westerwelle onemocněl akutní formou leukémie. Nemoc mu byla poprvé diagnostikována poté, co mu mělo být operováno koleno. V březnu 2016 této nemoci podlehl.
Zwischen zwei Leben: Von Liebe, Tod und Zuversicht. HOFFMANN UND CAMPE VERLAG GmbH, 2015, 240 S.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Guido Westerwelle na německé Wikipedii.
Osoba Guido Westerwelle ve Wikicitátech
Galerie Guido Westerwelle na Wikimedia Commons
(německy) Osobní stránky
(německy) Informace na stránkách Spolkového sněmu
(německy) Rozhovor pro časopis Die Zeit po volbách v roce 2005 |
<<<HUMAN>>>: MTV Europe Music Awards 2019?
<<<ASSISTANT>>>: MTV EMA 2019 (známé také jako MTV Europe Music Awards) se konali dne 3. listopadu 2019 ve Bizkaia Areně v Seville ve Španělsku. Španělsko již po čtvrté hostilo předávání cen.
Dua Lipa – "Don't Start Now"
Mabel – "Don't Call Me Up"
Niall Horan – "Nice to Meet Ya"
Akon a Becky G – "Cómo No"
Green Day – "Father of All..." a "Basket Case"
Halsey – "Graveyard"
Ava Max – "Torn" a "Sweet but Psycho"
Rosalía – "Pienso en tu mirá" a "Di mi nombre"
NCT 127 – "Highway to Heaven"
Becky G – "24/7", "Sin Pijama" a "Mayores"
Liam Gallagher – "Once" a "Wonderwall"
Nominace byly oznámeny 1. října 2019.
Billie Eilish — "Bad Guy"
Ariana Grande — "7 Rings"
Lil Nas X feat. Billy Ray Cyrus — "Old Town Road"
Post Malone and Swae Lee – "Sunflower"
Shawn Mendes and Camila Cabello — "Señorita"
Taylor Swift feat. Brendon Urie of Panic! at the Disco — "ME!"
Ariana Grande — "Thank U, Next"
Billie Eilish — "Bad Guy"
Lil Nas X feat. Billy Ray Cyrus — "Old Town Road"
Rosalía a J Balvin feat. El Guincho – "Con altura"
Shawn Mendes
Ariana Grande
J Balvin
Miley Cyrus
Taylor Swift
Billie Eilish
Ava Max
Lewis Capaldi
Lil Nas X
Lizzo
Mabel
Rosalía and J Balvin feat. El Guincho – "Con altura"
BTS a Halsey — "Boy with Luv"
Lil Nas X feat. Billy Ray Cyrus — "Old Town Road (Remix)"
Mark Ronson feat. Miley Cyrus — "Nothing Breaks Like a Heart"
Shawn Mendes a Camila Cabello — "Señorita"
The Chainsmokers a Bebe Rexha — "Call You Mine"
BTS
BLACKPINK
Little Mix
CNCO
Monsta X
5 Seconds of Summer
Jonas Brothers
The 1975
Halsey
Ariana Grande
Becky G
Camila Cabello
Jonas Brothers
Shawn Mendes
Nicki Minaj
21 Savage
Cardi B
J. Cole
Travis Scott
Green Day
Imagine Dragons
Liam Gallagher
Panic! at the Disco
The 1975
FKA Twigs
Lana Del Rey
Solange
Twenty One Pilots
Vampire Weekend
Martin Garrix
Calvin Harris
DJ Snake
Marshmello
The Chainsmokers
BTS
Ariana Grande
Ed Sheeran
Pink
Travis Scott
Ava Max
Billie Eilish
CNCO
H.E.R.
Jade Bird
Juice Wrld
Kiana Ledé
Lauv
Lewis Capaldi
Lizzo
Mabel
Rosalía
Muse
Bebe Rexha
Hailee Steinfeld
The 1975
Twenty One Pilots
Halsey
J Balvin
Lil Nas X
Lizzo
Rosalía
BTS
Ariana Grande
Billie Eilish
Shawn Mendes
Taylor Swift
Liam Gallagher
Alfredo "Danger" Martinez
Shiden Tekle
Lisa Ranran Hu
Kelvin Doe
Jamie Margolin
Little Mix
Lewis Capaldi
Dave
Mabel
Ed Sheeran
Nicklas Sahl
Christopher
Gilli
Lukas Graham
MØ
JVG
Alma
Benjamin
Gettomasa
Robin Packalen
Sigrid
Alan Walker
Astrid S
Kygo
Ruben
Avicii
Jireel
Zara Larsson
Molly Sandén
Robyn
Juju
AnnenMayKantereit
Luciano
Marteria and Casper
Rammstein
Snelle
Josylvio
Maan
Nielson
Yung Felix
MATTN
blackwave.
IBE
Tamino
Zwangere Guy
Loredana Zefi
Stefanie Heinzmann
Ilira
Monet192
Faber
Kendji Girac
Aya Nakamura
Dadju
DJ Snake
Soprano
Mahmood
Coez
Elettra Lamborghini
Elodie
Salmo
Lola Indigo
Amaral
Anni B Sweet
Beret
Carolina Durante
Fernando Daniel
David Carreira
Plutónio
ProfJam
TAY
Roksana Węgiel
Bass Astral x Igo
Daria Zawiałow
Dawid Podsiadło
Sarsa
Maruv
Face
Little Big
Noize MC
Zivert
Viktor Király
Hősök
Jumodaddy
András Kállay-Saunders
Mörk
Burna Boy
Harmonize
Nasty C
Prince Kaybee
Teni
Toofan
Emiway Bantai
Komorebi
Parikrama
Prateek Kuhad
Raja Kumari
King Gnu
Nulbarich
Chai
Tempalay
Chanmina
Ateez
AB6IX
CIX
Itzy
Iz*One
Jasmine Sokko
Jannine Weigel
Moira Dela Torre
Rich Brian
Suboi
Yuna
Zhou Shen
Click#15
Fiona Sit
Shin
Timmy Xu
Feng Timo
Ruel
Dean Lewis
Mallrat
Sampa the Great
Tones and I
JessB
Benee
Broods
Drax Project
Kings
Pabllo Vittar
Anitta
Emicida
Kevin O Chris
Ludmilla
Mon Laferte
Ed Maverick
Jesse & Joy
Reik
Ximena Sariñana
Sebastián Yatra
J Balvin
Maluma
Mau y Ricky
Piso 21
J Mena
Cazzu
Lali
Paulo Londra
Tini
Anuel AA
Bad Bunny
Daddy Yankee
Ozuna
Pedro Capó
Johnny Orlando
Shawn Mendes
Avril Lavigne
Carly Rae Jepsenová
Alessia Cara
Taylor Swift
Billie Eilish
Lil Nas X
Ariana Grande
Lizzo
Oficiální stránka Archivováno 27. 9. 2016 na Wayback Machine. |
<<<HUMAN>>>: Ekonomika Angoly?
<<<ASSISTANT>>>: Ekonomika Angoly je globálně jedna z nejrychleji rostoucích, průměrný ročný růst HDP v letech 2001-2010 byl 11,1 procenta. Hospodářství Angoly se stále zotavuje z 27leté občanské války od vyhlášení nezávislosti v roce 1975 do roku 2002. Země má velké zdroje ropy a zemního plynu, diamantů, možnosti vodních elektráren a úrodnou půdu, ale obyvatelstvo je chudé a třetina populace se spoléhá na rodinné zemědělství. Od konce války v roce 2002 stát opravil a zlepšil infrastrukturu a politické a sociální instituce. Vysoké ceny ropy a zvýšená těžba pomohly k výraznému růstu ekonomiky od roku 1998. Ale korupce a neefektivní řízení veřejného sektoru zůstaly zejména v oblasti ropy, která se podílí na HDP 50 procenty a na exportu 90 procenty.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Economy of Angola na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Protesty v Moldavsku (2015–2016)?
<<<ASSISTANT>>>: Dlouhodobé protesty v Moldavsku probíhaly od 27. března 2015. Tehdy se uskutečnil první mítink odpůrců tamní vlády. K eskalaci situace došlo na začátku září 2015 a později i v lednu 2016.
Proevropská i proruská opozice v protestech, které se neustále opakují ve větších moldavských městech žádá odchod vlády, kterou obviňuje z korupce. Důvodem protestů je špatné hospodaření státu, kde se ukázkovým případem stala ztráta milionů dolarů v roce 2014. Politickou formací, které protesty podporuje, je Demnitate și Adevăr (Důstojnost a pravda). |
<<<HUMAN>>>: Hana Hegerová (EP)?
<<<ASSISTANT>>>: Eponymní EP deska Hany Hegerové z roku 1969 obsahuje 4 písně s texty Pavla Kopty. Sleeve-note napsal Jiří Černý. Doprovodný orchestr dirigoval Dalibor Brázda. Píseň Láska (Ne me quitte pas) je v pozdějších reedicích uváděna pod názvem Lásko prokletá.
Lásko má (Jacques Brel / Pavel Kopta)
Cesta (cikánská romance / Pavel Kopta)
Láska (Ne me quitte pas) (Jacques Brel / Pavel Kopta)
Můj dík (Merci) (Gilbert Bécaud / Pavel Kopta) |
<<<HUMAN>>>: Dějiny účetnictví?
<<<ASSISTANT>>>: Dějiny účetnictví jsou tematická oblast dějin hospodářství, která se zabývá historickým vývojem způsobů záznamu ekonomických skutečností. Dějiny účetnictví začínají již v pravěku, kdy se ještě před vznikem písma například pomocí zářezů zaznamenávaly počty kusů dobytka a jiného majetku. Se vznikem písma ve starověku se záznamy postupně zdokonalily a antičtí Římané již používali systém několika navzájem provázaných účetních knih. Další rozvoj přinesl vznik podvojného účetnictví v pozdně středověké Itálii, obchodní velmoci té doby. Nejstarší systém podvojného účetnictví se dochoval z Janova z roku 1340, teoretické základy moderního účetnictví vyložil mnich Luca Pacioli roku 1494. Nezávisle vzniklo podvojné účetnictví i ve dvou asijských zemích, a sice takzvané účetnictví dračí brány koncem 16. nebo začátkem 17. století v mingské Číně, největší a nejbohatší ekonomice tehdejšího světa, a v Koreji, kde je korejský systém podvojného účtování doložen od konce 18. století. Další rozvoj nových systémů účetnictví probíhal po celý novověk a přinesl vznik řady zlepšení a regionálních variant účetnictví.
Britský průmyslník 18. století Josiah Wedgwood vytvořil základy nákladového účetnictví, které mu umožnilo sledovat a rozpočítávat náklady na jednotlivé kroky průmyslové výroby, a tím se stal i objevitelem pojmů jako režijní náklady, úspory z rozsahu a utopené náklady. I v této oblasti následoval rychlý rozvoj, například koncern DuPont počátkem 20. století zavedl nové ukazatele pro ekonomické řízení podniku a rozpočty umožňující porovnávání skutečných nákladů s plánovanými, zatímco Baťovy závody ve Zlíně rozvinuly provozní účetnictví s podrobně sestavenou kalkulací výrobků vycházející z požadované prodejní ceny. Postupně se vymezilo též finanční účetnictví určené pro vlastníky kapitálu a umožňující srovnávat jednotlivé podniky při obchodování na burzách; proto byla během 19. století rozvíjena všeobecně uznávaná pravidla účtování spojená s kontrolou nezávislým auditorem. Na účetnictví měl dále silný vliv stát, vyžadující dodržování účetních postupů v souvislosti s daňovou povinností podniků. Stát také používal účetní a majetkové záznamy pro podchycení svých vlastních ekonomických aktivit, například kamerální účetnictví, které se od konce 15. století používalo v rakouských zemích. O mezinárodní sjednocení pravidel účetnictví usilují organizace jako Výbor pro tvorbu mezinárodních účetních standardů (IASC), založený v roce 1973.
Během dějin se zdokonalovala také technika pro vedení účetních záznamů a potřebné výpočty. Jednou z nejstarších pomůcek byl abakus, fungující na principu posuvných korálků, jehož původ je pravděpodobně byzantský. První mechanickou kalkulačku pro sčítání a odčítání v roce 1642 sestrojil Blaise Pascal. Hromadně se počítací stroje začaly vyrábět v 19. století, prvním z nich byl arithmometr Thomase do Colmara. Kombinací psacího a počítacího stroje vytvořila firma Burroughs na konci 19. století účtovací stroj. Od 60. let 20. století se začaly používat tzv. samočinné počítače, tehdy však velmi nákladné. Osobní počítače od konce 70. let 20. století však byly dostupnější a účetní software případně celé informační systémy podniků se staly postupně normou vedení účetnictví.
Účetnictví vzniklo jako nástroj k číselnému zaznamenávání hospodářských transakcí. Zpočátku sloužilo k zaznamenávání stavu a pohybu majetku. Nejstarší účetní záznamy se zachovaly ve formě zářezů do dřeva, kostí, keramických nádob či kamene. Nejznámější formou je tzv. vrubovka – dřevěná tyč, na které se zářezem poznamenala pohledávka, seříznutím příslušného počtu zářezů se zaznamenala úhrada pohledávky. Podobně se používaly i provazy, a to prostřednictvím uzlů (uzlovka) nebo navlékáním drobných předmětů. Vznik dokonalejších účetních záznamů umožnil až vynález písma.Ve starověkých státech již ve 4. tisíciletí př. n. l. sloužilo účetnictví k zaznamenávání o produkci a obchodu s obilím, které byly soustředěny v rukou státu. Příkladem těchto účetních záznamů jsou hliněné tabulky z Babylonii nebo zápisy na papyrus v Egyptě. Paralelně se účetnictví rozvíjelo i v Indii a Číně. Od Babyloňanů a Egypťanů převzali účetnictví Řekové, kteří transakce zapisovali na papyrus, později na dřevěné desky. Kromě nejvýznamnějšího účtujícího subjektu – státu – zde působily také banky v chrámech a soukromí bankéři – trapezité. Ti vedli účetnictví o správě depozit a žirovém styku. K tomu využívali i účty o dvou stranách.Od trapezitů převzali přibližně v 2. století př. n. l. účetní dovednosti Římané, u nichž se objevuje první systém účetních knih: adversaria (poznámkové knihy) pro denní záznamy, ze kterých se zpravidla měsíčně přepisovaly záznamy do knih codex accepti et expensi (kniha příjmů a vydání) a codex rationum (kniha účtů). Od Římanů přebírali účetnictví i ostatní obyvatelé na území Římské říše i v jejím sousedství.Samostatný vývoj probíhal v Číně. Už od nejstarších dob byl užíván desítkový systém, rozvoj účetních metod odpovídal postupnému růstu státních i komerčních aktivit. Čínské účetnictví mělo některé specifické charakteristiky plynoucí z vlivů čínské kultury, především konfucianismu a feng-šuej. Typická byla nechuť k jasnému a ostrému oddělení jednotlivých účtů a důraz na celkovou bilanci, pokud možno vyrovnanou. Zatímco pravidla účtování ve státní správě byla relativně propracovaná, v soukromé sféře dlouho platily pouze nepsané účetní standardy. Účetní dynastie Čou (1100–476 př. n. l.) používali kontrolu výdajů, pravidelné (desetidenní, měsíční, roční) vyúčtování, vládní audit. Používaný systém jednoduchého účetnictví byl nazván tříčlenná bilanční metoda (san-ču ťie-suan). účetnictví bylo jednoduché, transakce byly zapisovány do deníků po sobě, jak následovaly. Knihy byly uzavírány s použitím rovnice: příjmy (žu) − výdaje (čchu) = saldo (jü).V tchangském období čínští účetní zavedli používání tří základních typů účetních knih: memorandum (cchao liou), deník (si-liou) a hlavní kniha (cung-čching). O každé transakci byl pořízen záznam (memorandum). Koncem dne byly záznamy zapsány do deníku, přičemž pro důležité skupiny transakcí existovaly podřízené deníky. Každých deset dní byly zápisy z deníku přepsány do hlavní knihy.Další tchangskou inovací, doloženou počátkem 10. století, bylo rozvinutí tříčlenné metody v čtyřčlennou (š’-cu-fa). V ní bylo dřívější saldo nahrazeno dvěma položkami – počátečním a konečným stavem účtu. Základní rovnicí čtyřčlenné metody byla: zůstatek minulého období (ťin-kuan) + nové příjmy (sin-šou) − platby (kchaj-čchu) = zůstatek (š’-caj). Metoda se výrazně rozšířila v sungské Číně a byla standardem používaným ve státní správě mingské i čchingské Číny.
Principy současného podvojného účetnictví, které kromě pohybu majetku zaznamenává také přírůstek či úbytek celkového kapitálu hospodařícího subjektu, pochází od italských obchodníků, kteří své znalosti získali pravděpodobně z Egypta, Byzance či některého z východních center. Nejstaršími doklady používání podvojného účetnictví jsou účetní knihy obsahující účty o dvou stranách, u nichž však nelze prokázat podvojnost zápisu každé transakce. Mezi tyto památky patří fragment účtu z roku 1134 zachovaný v Egyptě nebo část florentinské účetní knihy bankovní společnosti z roku 1211. Z roku 1216 pochází záznamy z Florencie obsahující účty o dvou stranách zaznamenaných pod sebou – pro každého obchodního partnera byl vyhrazen jeden účet, jehož zůstatek vykazoval pohledávku resp. závazek k příslušné osobě. Nejstarší celistvě zachovaný systém podvojného účetnictví zaznamenávající každou transakci dvakrát však pochází až z roku 1340, a to v účetních knihách městských finančních úředníků v Janově.
Ve 14. století se v Benátkách používaly zpravidla čtyři účetní knihy – popisník (inventář), memoriál (squartafoglio, vachetta), deník (giornale) a hlavní kniha (quaderno, libro maestro).
Nejstarší popis pravidel a principů podvojného účetnictví pochází až z 15. století. Před tím se účetní dovednosti vyučovaly zejména v Benátkách, odkud se prostřednictvím zde vyučených obchodníků šířily do Evropy například mezi hansovní kupce v Německu a severních zemích, ale také do Čech, kam byl v roce 1369 povolán Karlem IV. italský počtář Ceroni.
Systém podvojného účetnictví poprvé popsal Benedetto Cotrugli v roce 1458. Jeho spis Della mercatura e del mercante perfetto však zůstal nevydán až do roku 1573. Jako tvůrce teorie podvojného účetnictví tak proslul Luca Pacioli, jehož traktát Particularis de computis et scripturis, vydaný v roce 1494, se stal základem dnešního účetnictví. Do světa se tak dostal první popis účetních knih a postupu zapisování do nich. Pacioli v něm popsal benátskou metodu účetnictví. Základem Pacioliho systému jsou tři účetní knihy – memoriál (memoriále), deník (giornale) a hlavní kniha (quaderno). Novinkou je také doporučení provádět účetní závěrku každoročně, neboť do té doby se účetní knihy uzavíraly jen při jejich popsání. Svým spisem Pacioli ovlivnil vývoj účetnictví v Itálii i okolních zemích.Dalšími významnými spisy byly v Itálii Indirizzo degli Economi z roku 1586, jehož autorem byl Don Angelo Pietra, popisující vytváření majetkové a výsledkové rozvahy, které odpovídají dnešnímu způsobu uzavírání účetních knih, a Quaderno doppio col suo giornale secondo il costume di Venezia z roku 1534, jehož autorem byl Domenico Manzoni, který byl ve své době oblíbeným a rozšířeným spisem mezi obchodníky díky názorným vysvětlením účtování obchodních případů. V Německu byl v 16. století nejznámějším spis Wolfganga Schweickera Zwifach Buchhalten, vydaný v roce 1549 v Norimberku, jehož přínosem byla sborníková metoda účetnictví – všechny transakce se zapisovaly do pomocné knihy a do hlavní knihy se přenášel jen jejich souhrn jednou měsíčně. V Holandsku byli nejvýznamnějšími autory spisů o účetnictví Jan Ympijn Christoffels, který ve spisu Nieuwe instructie z roku 1543 popsal využití rozvážných účtů v procesu závěrky a zavedl zvláštní účet zásoby zboží pro uzavírání účtů zboží, a Simon Stevin.V 17. století vznikly významné spisy o účetnictví i ve Francii – Le Parfait négociant od Jacquese Savaryho a Le Guide des Négociants et Teneurs des Livres od Mathieua de la Porte. Pro francouzské účetnictví bylo typickým používání více účetních knih než v účetnictví italském. De la Porte ve svém dalším spise La science des négocians et teneurs de livres popsal i tzv. jednoduché účetnictví, ve kterém se na rozdíl od italského účetnictví účtovalo soustavně pouze o pohledávkách a dluzích a příjmech a výdajích peněz. Pohyby ostatního majetku se v případě potřeby sledovaly ve zvláštních pomocných knihách.
S rozvojem podnikání, obchodu a bankovnictví v mingské Číně (řada autorů uvádí mingskou dobu jako období, kdy se v Číně objevily prvky kapitalistického způsobu produkce) byla pociťována nedostatečnost dosavadních účtovacích metod.V polovině 15. století byla vynalezena směsice podvojného a jednoduchého účetnictví označovaná jako třídílné účetnictví (san-ťiao čang). Třídílné účetnictví používalo stejnou strukturu tří knih – memorandum, deník a hlavní kniha – jako dosavadní způsoby jednoduchého účetnictví. Přičemž důraz byl kladen na deníky, obvykle byla používána jejich trojice – kniha nákupů a prodejů (chuo-čching pu), kniha hotovosti (jin-čching pu) a kniha převodů a osobních účtů (wan-laj pu). V tomto systému byly do deníků hotovostní platby zaznamenávány pouze jedním zápisem, kdežto ostatní položky, jako pohledávky a převody, byly zaúčtovány podvojně. Deníky byly každých pět dnů shrnuty a přepisovány do hlavní knihy, přičemž výsledný zůstatek byl stanoven čtyřčlennou metodou. Protože hotovostní transakce byly zaznamenávány jednoduchým zápisem a ostatní podvojným, byl systém nazván třídílné účetnictví.V pozdním mingském období (1570–1640) se objevil mezi bankéři, a později rozšířil i do komerční a výrobní sféry, zdokonalený systém „účetnictví dračí brány“ (lung-men čang). Používal důsledné třídění účetních operací na příjmy, výdaje, pohledávky a závazky a podvojné zápisy pro všechny transakce.
V polovině 18. století bylo účetnictví dračí brány rozvinuto v pokročilejší čtyřdílné účetnictví, se zdokonaleným systémem vedení účetních knih a klasifikace účtů, jehož konečnými zprávami byly výkaz zisku a ztráty (cchaj-siang) a rozvaha (cchun-kaj).Do druhé poloviny 19. století pak v Číně většina malých a středních podnikatelů a konzervativnější a menší banky používala jednoduché účetnictví zpravidla ve formě čtyřčlenné bilanční metody, menšina pak využívala třídílné účetnictví. Velcí podnikatelé účtovali v některé z verzí podvojného účetnictví.Nezávisle na čínských i evropských účetních postupech dospěli k objevu podvojného účtování i obchodníci v Koreji. Tamní systém podvojného účetnictví, nazvaný sa Kesong do čchibubŏp (사개치부법, 四介治簿法, „čtyřstranná kesongská účetní metoda“) je doložen kompletní sadou účetních knih obchodníků z Kesongu, z nichž nejstarší pochází z roku 1786. Korejci používali systém prvotního záznamu (memoriál), přepsaného do deníku (ilgi, 日記) a poté do dvou hlavních knih, knihy závazků a pasiv (tchagǔp čangčchek, 他給長冊) a druhé knihy pro aktiva (oesang čangčchek, 外上長冊). Knihy byly uzavírány zpravidla po roce.
Od konce 18. století se objevují pokusy o vylepšení podvojného účetnictví či o vytvoření systémů nových. Jedním z takových pokusů bylo tzv. zlepšené podvojné účetnictví, jehož cílem bylo zavedení rozpočtu do systému účetních knih. Jeho tvůrcem byl v roce 1770 Adam von Heinfeld. Umožňovalo nejen zjistit stav majetku a výsledek hospodaření, ale bylo možno také sledovat rozdíl mezi předpokládanými a skutečnými náklady a výnosy. Významným přínosem bylo účetnictví tabulkové (tabelátní), známé také jako účetnictví americké, jehož tvůrcem byl Edmond Degrange. Popsal jej ve spisech La Tenue les Livres rendue facile z roku 1795 a Nouvelle méthode pour tenir des Livres z roku 1804.V Anglii bylo nejvýznamnějším počinem tzv. anglické účetnictví Edwarda Thomase Jonese z roku 1795. V 19. století vzbudily v Itálii velký zájem dva nové účetní systémy. Prvním z nich byla logismografie, systém s počtverným účtováním. Jejím vynálezcem byl Giuseppe Cerboni. Cílem logismografie bylo sledování výsledku hospodaření uprostřed období bez provádění uzávěrky. Ačkoli byla v roce 1880 zavedena v účetnictví italského království, neosvědčila se a byla v roce 1904 nahrazena podvojným účetnictvím. Zcela novým systémem byla také statmografie, vytvořená Emanuelem Pisanim v roce 1875. K evidenci hospodářských transakcí se používala kniha syntetických bilancí, která obsahovala jak rozpočet – předpokládané příjmy a výdaje, tak i transakce skutečné. Kromě toho umožňovala i okamžité zjištění hospodářského výsledku. Také statmografie se v praxi neosvědčila.V Německu bylo v 19. století vytvořeno a popsáno několik účetních systémů – Německé účetnictví S. G. Meissnera v roce 1803, Německé generální účetnictví Siegfrieda Matheuse v roce 1876, spojující všechny účetní knihy do jednoho deníku zvaného Primanota či Pruské podvojné účetnictví, které v roce 1832 popsal Joseph Teplitz. Z dnešního pohledu bylo nejvýznamnějším přínosem Nové německé účetnictví Alberta Schiemera z roku 1914, které přineslo číslování účtů, které byly do té doby označovány pouze názvem. V Čechách byl od roku 1858 využíván účetní systém o dvou účetních knihách (deník a hlavní kniha), známý také jako Kheilův účetní systém, jehož autorem byl Karel Petr Kheil (otec). Mezi novinky 19. století se zařadilo i potrojné účetnictví, které popsal Fjodor Venědiktovič Jezerskij v roce 1873. Snahou bylo vyčíslit a zaznamenat zisk či ztrátu u každé jednotlivé účetní transakce.
Rozvoj průmyslu v 18. a 19. století přinesl nové požadavky i na účetnictví. Postupně docházelo k oddělení vlastnictví podniku a jeho řízení. Následkem toho se další vývoj účetních systému rozdělil do dvou větví, a to na účetnictví pro externí uživatele (vlastníci, akcionáři, stát) a účetnictví pro interní uživatele (manažeři). Zatímco majitelům stačily informace o stavu majetku a nárůstu kapitálu, manažeři potřebovali také kromě těchto informací vědět, co má vliv na výsledek hospodaření. Do popředí se tak dostává zájem podrobněji sledovat náklady podniku.
Za průkopníka nákladového účetnictví je označován Josiah Wedgwood, který se snažil ve svých keramických závodech analyzovat náklady na materiál a práci pro každý krok ve výrobě, rozpočítávat na jednotlivé produkty náklady, které nelze přímo přiřadit jednotlivým výrobkům (režijní náklady) a na základě těchto rozborů stanovovat prodejní ceny i cílové skupiny svých zákazníků. Objevil také úspory z rozsahu a utopené náklady.Již v 1. polovině 19. století přestává být dostačující účtování o transakcích mezi podnikem a externími subjekty, ale je potřeba také účtovat o jednotlivých krocích ve výrobě. Tyto informace byly požadovány v továrnách, kde bylo sloučeno několik řemeslných činností do jednoho podniku, zejména v textilních závodech. Nejznámějším systémem byl v té době Walthamský systém vedení nákladového účetnictví, poprvé zavedený ve společnosti Boston Manufacturing Company, ve kterém byly sledovány odděleně výrobní náklady od nákladů na správního ústředí.
Ve 2. polovině 19. století se účetnictví rozvíjelo zejména v železniční dopravě. Cílem bylo odhalovat nadměrné náklady i srovnávat jednotlivé divize. Významnou osobností byl Albert Fink, který zavedl tunomíli – jednotku pro sledování nákladů a členění nákladů do skupin čtyř kategorií podle toho, zda byly závislé na objemu přepravy (zvlášť náklady na údržbu a zvlášť personální náklady), na vykonaných tunomílích či se jednalo o fixní platby nezávislé na objemu výkonů.Koncem 19. století se nákladové účetnictví rozšířilo i do dalších odvětví. Mezi nejznámější patřil lístkový systém účetnictví (voucher system) používaný v ocelárně Edgar Thomson Steel Work, jejímž majitelem byl Andrew Carnegie. Tento systém spočíval ve sběru informací o spotřebě materiálu a práce na jednotku produkce tak, aby byla na snižování nákladů produkce zainteresována většina pracovníků.Na začátku 20. století byl průkopníkem novinek v účetnictví koncern DuPont, kde byly kromě nových ukazatelů pro ekonomické řízení podniku zavedeny rozpočty, jejichž používání vyžadovalo porovnávání skutečných nákladů s plánovanými. Ve 20. letech 20. století byly v podniku zaváděny vnitropodnikové (převodní) ceny odvozené z tržních cen, které sloužily k zúčtování předávek výkonů mezi jednotlivými divizemi tak, aby nakupující divize mohla volit mezi externí dodávkou a nákupem z jiné divize.Výrazným způsobem se do dějin účetnictví zapsalo také provozní účetnictví používané v Baťových závodech ve Zlíně. Podstatou provozního účetnictví byly podrobně sestavené kalkulace jednotlivých výrobků vycházející z požadované prodejní ceny. Jejím cílem bylo nejen stanovit normy spotřeby materiálu a práce na jednotku výroby, ale také stanovit vnitřní zúčtovací ceny pro převod zásob mezi jednotlivými středisky. Každé z těchto středisek bylo samostatnou jednotkou, jejímž úkolem bylo vytvořit zisk, který měl být rozdílem mezi kalkulovanou zúčtovací cenou a náklady, které středisko mohlo ovlivnit. Cílem provozního účetnictví bylo také vytvoření transparentního systému pro odměňování zaměstnanců odpovědných za řízení střediska.Po 2. světové válce se bývalí zaměstnanci Baťových závodů pokoušeli vytvořit systém vycházející z Baťova provozního účetnictví, zejména za účelem sestavování krátkodobých závěrek, které se sestavovaly častěji než jednou za rok. Jednodušší variantou byla metoda doplňkového účtování, která vnitropodnikové transakce evidovala pouze jedenkrát za sledované období. Dokonalejší variantou bylo úplné provozní účetnictví, evidující vnitropodnikové transakce na speciálních účtech. Později bylo též označováno jako vnitropodnikové účetnictví.Od 2. pol. 20. století jsou na účetnictví kladeny vyšší nároky na lepší informační podporu řídících osob, zvláště v pohledu na budoucnost. Vymezuje se tak manažerské účetnictví, které je systémem integrujícím nákladové účetnictví, rozpočetnictví a kalkulace.
Zatímco vývoj nákladového účetnictví probíhal v souladu s požadavky a potřebami manažerů, účetnictví pro vlastníky kapitálu – finanční účetnictví – bylo zdokonalováno tak, aby bylo možné srovnávat stav majetku a výsledky hospodaření v jednotlivých podnicích, zejména při obchodování s jejich akciemi na burzách. Proto byla již během 19. století vytvářena a sepisována všeobecně uznávaná pravidla účtování. Současně byla požadována kontrola – ověření účtování společnosti nezávislou osobou – auditorem.Významným externím uživatelem se stává i stát, který ovlivňuje pravidla účetnictví z důvodu, že se na základě výsledku hospodaření stanovuje daňová povinnost podniku. Se vznikem států s centrálně řízenou ekonomikou se objevuje požadavek státní správy na jednotnou podobu výkaznictví. Takto postupovalo na popud Hjalmara Schachta v roce 1937 nacistické Německo, které podnikům od určité velikosti přikazovalo používat účtovou osnovu a postupy účtování závazné pro dané odvětví průmyslu. Ve 2. pol. 20. století také došlo v některých zemích k zestátnění podniků. Účetnictví se tak stává informační základnou pro stanovování státních norem spotřeby práce a materiálu.Rozpadem socialistického bloku však tyto požadavky ustoupily do pozadí, a do popředí zájmu se dostává snaha o mezinárodní sjednocení pravidel účetnictví. Za tímto účelem jsou Výborem pro tvorbu mezinárodních účetních standardů (IASC), založeném v roce 1973, vydávány mezinárodní účetní standardy (IAS), od roku 2001 označované jako mezinárodní standardy účetního výkaznictví (IFRS), v roce 2009 doplněné i o standardy pro malé a střední podniky (IFRS for SMEs). V současnosti probíhá snaha o sjednocení s ostatními všeobecně uznávanými účetními principy, zejména s US GAAP, které jsou rovněž světově významným souhrnem účetních pravidel.
Ve státní správě byly ve středověku využívány odlišné účetní systémy od účetnictví podnikatelů. Jejich cílem bylo evidovat předpisy částek, které mají být vybrány a záznamy o úhradách těchto předpisů. Kromě toho se také prováděly soupisy vrchnostenského majetku. K zakládání nabývacích listin a povinností poddaných sloužily od 8. století knihy tradic (také kopiáře či karteláře) nebo za vlády Karlovců v 9. století tzv. polyptycha (obsažné spisy). Od 10. století se do knihy tradic zapisovalo přímo.
Na konci 12. století dosáhly majetkové transakce takových rozměrů, že je bylo nutno systematicky upravovat. K tomu sloužily urbáře, obsahující soupisy půdy a trvalý předpis všech povinností a poddanských dávek. Předpokládané příjmy se z urbářů opisovaly zpočátku na volné listy, od 15. století do účetních knih, kde se nalevo evidovala povinnost k plnění a napravo se po zaplacení poznačilo splnění této povinnosti. Na tomto principu je založeno tzv. kamerální účetnictví, které se od konce 15. století používalo v rakouských zemích. To bylo v roce 1750 na čas odsunuto účetnictvím podvojným. Od roku 1768 se používala tzv. zlepšená kamerální soustava, jejímž tvůrcem byl Johann Matthias Puecheberg. Zlepšení spočívalo například v zavedení pokladního deníku, který umožňoval příjmy a vydání evidovat chronologicky. Spojit přednosti kamerálního a podvojného účetnictví se pokusil Friedrich Hügli, tvůrce tzv. konstantního účetnictví. Ačkoli bylo zpočátku oceňováno některými teoretiky, neprosadilo se trvale ani ve správě Bernského kantonu, kde jej Hügli jakožto jeho správce zavedl.
K usnadnění účetních prací sloužily od nejstarších dob nejrůznější mechanické pomůcky. Jednou z nejstarších pomůcek pro počítání je abakus, jednoduchá pomůcka založená na principu posuvných korálků, jejíž původ je pravděpodobně babylónský.
Přístroj, který by automaticky počítal, se snažili vytvořit Leonardo da Vinci (podle jehož poznámek a náčrtů byl sestrojena v 70. letech 20. století) či Wilhelm Schickart. Za první prakticky použitelný počítací stroj se však považuje až mechanická kalkulačka pro sčítání a odčítání, kterou v roce 1642 sestrojil Blaise Pascal. Jeho stroj zdokonalil Gottfried Wilhelm Leibniz v roce 1694, jehož krokový kalkulátor dokázal kromě sčítání a odčítání ještě násobit, dělit a počítat druhou mocninu. Hromadně se počítací stroje začaly vyrábět až v 19. století, přičemž prvním z nich byl arithmometr Thomase do Colmara. Proslulým se stal jiný druh arithmometru, jenž sestrojil v roce 1873 W. T. Odhner.V 1. polovině 20. století se hojně rozšířily kalkulačky, fungující na stejném principu jako starší počítací stroje, ale pro uživatele byly navíc zdokonaleny klávesnicí, pomocí níž se zadávaly číslice, a elektromotorem, který nahradil ruční pohon. Kombinací psacího a počítacího stroje sestrojila firma Burroughs v roce 1892 účtovací stroj. Nejdokonalejší formou počítacího stroje byly fakturační stroje, které dokázaly psát jako psací stroj, sčítat v řádcích a sloupcích a násobit jako kalkulačka.Od počátku 20. století byly mechanické pomůcky využívány nejen k pomocným výpočtům, ale také k vlastním zápisům do účetních knih. Předchůdcem této mechanizace bylo tzv. propisovací účetnictví, které pomocí vhodně uspořádaných listů a karbonového papíru umožňovalo jeden zápis současně propsat na více listů. První způsob propisovacího účetnictví byl zaveden v roce 1909 firmou Hinz v Berlíně. Ruční propisovací účetnictví se stalo základem pro funkci účetních propisovacích strojů, u kterých nebylo nutné vypočtený výsledek ručně přepisovat do účetních knih.V 2. polovině 20. století se začaly používat tzv. samočinné počítače, vybavené děrnými štítky nebo bubnovými či páskovými paměťmi. Vysoké náklady na jejich pořízení a provoz však bránily jejich masovému používání. Převratem tak bylo až rozšíření osobních počítačů od konce 70. let 20. století. Začala tím i nová epocha účetních systémů – software, umožňující spoustu ruční práce při vedení účetnictví automatizovat, zefektivnit a integrovat drtivou většinu procesů v podniku do jednoho informačního systému.
ČeskáBARTŮŠEK, Václav. Nad dílem rakouského osvícenského knihovníka a bibliografa Michaela Denise (podle exemplářů z národního archívu). In: 15. ročník odborné konference Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. : , 2006.
BLECHA, Josef. Základy účetní evidence (účetnictví). Praha: Karlova universita v Praze, 1960.
DAVID, Jaroslav. Podvojné účetnictví. Praha: E. Weinfurter, 1948.
DVOŘÁKOVÁ, Dana. Finanční účetnictví a výkaznictví podle mezinárodních standardů IAS/IFRS. Brno: Computer Press, 2006. ISBN 80-251-1085-0.
FIALA, Josef. Dějiny účetnictví. Praha: Pragotisk, Peroutka a spol., 1935.
FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 1. díl A – Ažiotáž. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1929.
FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 2. díl B – Dědická daň. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1930.
FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 3. díl Děti – H. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1931.
FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 4. díl Ch – Konsorcium. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1932.
FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 5. díl Konstantní účetnictví – Nájemné. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1933.
FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 6. díl Nakladatelství – Pojištění soukromé. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1934.
FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 7. díl Pojištění a záruka vývozních úvěrů – Přímé daně v ČSR. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1935.
FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 8. díl Přímé daně v ČSR – Skladištní podnikání. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1936.
FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 9. díl Sklo – Synchronistické účetnictví. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1937.
FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 10. díl Šatny – Vyměřovací řízení daňové. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1939.
FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 11. díl Vynálezy – Živnostenské účetnictví. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1940.
GARLÍK, Vratislav. Organizace a řízení do roku 1939. Praha: Svoboda, 1990. ISBN 80-205-0160-6.
GARLÍK, Vratislav; KOPF, Jan; VLACHOVSKÝ, Josef; DVOŘÁK, Bohuslav. Systém řízení a organizace Baťových závodů. Ostrava: Dům techniky ČSVTS Ostrava, 1990. ISBN 80-02-00318-7.
HOLEČEK, Jiří; KLEISNER, Václav. Rukověť účetnictví. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971.
HRADECKÝ, Mojmír; LANČA, Jiří; ŠIŠKA, Ladislav. Manažerské účetnictví. Praha: GRADA Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-2471-3.
KOUDELA, Jiří. Metodika vyučování základům účetnictví (Základy vnitropodnikového účetnictví). Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1970.
KŘEČEK, Stanislav. Pracoval jsem u Baťů. Praha: Český komitét pro vědecké řízení, 1992. ISBN 80-02-00938-X.
MATOUŠEK, František; ŠTURSA, Bohumil. Úvod do jednotného účetnictví a kalkulace ve výrobních podnicích podle předpisů platných v Říši. Brno: Knihtiskárna a nakladatelství Pokorný a spol. v Brně, 1941.
Ottův slovník naučný. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 1998. ISBN 80-7185-057-8.
PARTYK, Bohuslav. Krátkodobé závěrky. Praha: Administrace "Podnikové početnictví", 1947.
RAULICH, Hugo. Příspěvek k dějinám účetnictví. Uherské Hradiště: Knihtiskárna K. Novotného, cca 1922.
RYBKA, Zdeněk. Základní zásady Baťova systému pro podnikatele a vedoucí pracovníky. Praha: Edice TOKO A/S, 1999. ISBN 80-902411-3-1.
SCHROLL, Rudolf; BÁČA, Jaromír; JANOUT, Jiří. Evidence nákladů na výrobu a kalkulace vlastních nákladů v průmyslu. Praha: Orbis, 1960.
ŠTURSA, Bohumil. Stručné dějiny účetnictví. : Vydavatelský odbor jednot učitelských na Moravě
TRMAL, František; MENEC, Josef. Účetnictví pro kupecké školy pokračovací a ústavy příbuzné. Praha: Česká grafická unie, 1928.
ZELENÝ, Milan. Cesty k úspěchu: trvalé hodnoty soustavy řízení Baťa. Zlín: Univerzita Tomáše Bati, 2001. ISBN 80-7318-046-4. AnglickáBYWATER, Michael; YAMEY, Basil. Historic Accounting Literature: a companion guide. London, Tokyo: , 1982. ISBN 0-85967-647-1.
LAUWERS, Luc; WILLEKENS, Marleen. Five Hundred Years of Bookkeeping – A Portrait of Luca Pacioli. In: Tijdschrift voor Ekonomie en Management Vol. XXXIX. : , 1994.
Dějiny účetnictví v Číně
Gary Giroux: Accounting History Page (anglicky)
Jana Kotěšovcová: Vývoj podnikové ekonomiky Archivováno 6. 10. 2014 na Wayback Machine. – studijní materiál k předmětu Úvod do podnikových financí VŠFS (2004, také v PDF Archivováno 6. 10. 2014 na Wayback Machine.)
Jana Pokorná: Historie účetnictví – bakalářská práce ESF MU (2009, také v PDF)
Andrea Davidová: Někdejší výpočetní pomůcky (1999)
(německy) Digitalizovaný exemplář Summa de Arithmetica Geometria Proportioni et Proportionalita Luky Pacioliho z wolfenbüttelské knihovny |
<<<HUMAN>>>: Trest smrti v Lotyšsku?
<<<ASSISTANT>>>: Trest smrti v Lotyšsku byl za běžné zločiny zrušen v roce 1999. Za zločiny spáchané v době války byl zrušen v roce 2012. Země se rovněž zavázala k několika mezinárodním smlouvám, které zakazují trest smrti.
Lotyšsko získalo nezávislost v roce 1991 po pádu Sovětského svazu. Poté byl trest smrti v civilních případech vyhrazen pro vraždu a jediným povoleným způsobem popravy, stejně jako za sovětské éry, byla poprava jednou střelou do týlu. Poslední popravy byly v Lotyšsku vykonány v lednu 1996. V říjnu 1996 úřadující prezident Lotyšska Guntis Ulmanis prohlásil, že by každý nový rozsudek smrti změnil na trest odnětí svobody.Lotyšsko pokračovalo v udílení trestu smrti až do roku 1998. Dne 15. dubna 1999 byl trest smrti v době míru zrušen poté, co země ratifikovala protokol č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V roce 2002 Lotyšsko podepsalo protokol č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který ruší trest smrti za všech okolností. Ratifikován byl dne 26. ledna 2012 a dne 1. května 2012 vstoupil v platnost. Lotyšsko tak jako poslední země Evropské unie zrušilo trest smrti za vraždu v době války.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Capital punishment in Latvia na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Matthäus Seutter?
<<<ASSISTANT>>>: Matthäus Seutter (20. září 1678, Augsburg – březen 1757, Augsburg) byl německý kartograf, geograf a rytec.
Seutter se narodil do rodiny zlatníka. Svou kariéru započal jako sládkovský učedník, toto povolání však následně opustil a vydal se do Norimberku, kde se stal učedníkem u rytce a kartografa Johanna Baptisty Homanna. Později se vrátil do Augsburgu, kde nejprve pracoval ve vydavatelství u Jeremiase Wolffa. V roce 1707 založil vlastní společnost s tiskárnou a vydavatelstvím. Vydal velké množství map, plánků měst, genealogických diagramů a dalších prací. Vytvořil také několik globů (pozemských i nebeských). Během své práce kopíroval úspěšný koncept svého učitele Homanna a postupně se stal jeho velkým konkurentem. U Seuttera vyšlo pouze několik originálních map, ostatní byly kopie jiných kartografů . Od originálů se lišily svým uměleckým ztvárněním, především barokními kartušemi a alegorickými výjevy.
Své mapy nejprve Seutter ryl sám, později mu pomáhali jeho synové Georg Matthäus a Albrecht Carl a jeho zeť Tobias Conrad Lotter. Pro vznik dekorativních prvků byli využití augsburgští umělci jako Martin Gottfried Crophius (1717–1765), Melchior Rhein nebo Gottfried Rogg (1669–1742). V Seutterově dílně vzniklo okolo 400 velkoformátových a okolo 60 maloformátových rytin.
Od roku 1720 vydával své mapy také jako součást atlasů. Nejprve v malém množství 20 map (Atlas Compendiosus) až po soubory 300 map (Atlas Novus nebo Grosser Atlas). Jednotlivé mapy z atlasů bylo možné také zakoupit samostatně. V roce 1732 získal Seutter od císaře Karla VI. titul Sacrae Caesareae Maiestatis Geographus, tedy císařský geograf (na mapách používáno zkráceně S.C.Maj. Geogr a nebo jen SCMG).
Po Seutterově smrti se vydavatelství ujal jeho syn Albrecht Carl, ale přežil svého otce jen o pět let. Vdova po Albrechtovi pak prodala podnik na dvě stejné části Seutterově zeti Tobiasi Conradu Lotterovi a vydavateli Johannu Michaelovi Probstovi.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Matthäus Seutter na německé Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Seznam kulturních památek ve Šlapanicích?
<<<ASSISTANT>>>: Tento seznam nemovitých kulturních památek ve městě Šlapanice v okrese Brno-venkov vychází z Ústředního seznamu kulturních památek ČR, který na základě zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, vede Národní památkový ústav jako ústřední organizace státní památkové péče. Údaje jsou průběžně upřesňovány, přesto mohou obsahovat i řadu věcných a formálních chyb a nepřesností či být neaktuální.
Pokud byly některé části dotčeného území vyčleněny do samostatných seznamů, měly by být odkazy na tyto dílčí seznamy uvedeny v úvodu tohoto seznamu nebo v úvodu příslušné sekce seznamu.
Seznam kulturních památek v okrese Brno-venkov |
<<<HUMAN>>>: Bobby Holík?
<<<ASSISTANT>>>: Robert „Bobby“ Holík (* 1. ledna 1971 Jihlava) je bývalý český hokejista. Bobby Holík je syn Jaroslava Holíka, českého hokejového reprezentanta, bratr tenistky Andrey Holíkové a synovec hokejisty Jiřího Holíka. Od svatby 4. listopadu 1996 má americké občanství. Se svojí manželkou má dceru Hannu Marii (narozena 1997).
S hokejem začínal v rodné Jihlavě, kde také začal hrát v seniorské lize. V roce 1989 byl vybrán celkově na 10. místě v draftu NHL týmem Hartford Whalers. V roce 1990 nastoupil k prvnímu zápasu v NHL. V Hartfordu odehrál dvě sezóny, poté přestoupil do New Jersey Devils, kde odehrál celých 10 sezón. S Devils vyhrál dvakrát Stanleyův pohár (1994/95, 1999/00). Před sezónou 2002/03 přestoupil do New York Rangers kde strávil dvě sezóny. V roce 2005 se dohodl na kontraktu s Atlantou Trashers, kde následně odehrál tři sezóny. V sezóně 2007/08 se stal v Atlantě kapitánem mužstva. 1. července 2008 podepsal smlouvu s New Jersey Devils, kam se vrátil po sedmi letech. V roce 2009 ukončil kariéru.
1989 MEJ - All-Star Tým
1998 a 1999 NHL All-Star Game
Debut v NHL - 4. října 1990 (Hartford Whalers proti Quebec Nordiques)
První gól v NHL - 8. října 1990 (Hartford Whalers proti Buffalo Sabres, brankáři Daren Puppa)
První asistence v NHL - 8. října 1990 (Montreal Canadiens proti Hartford Whalers)
První hattrick v NHL - 10. října 1992 (New Jersey Devils proti New York Rangers)
Bobby Holík – statistiky na Hockeydb.com (anglicky)
Bobby Holík – statistiky na Eliteprospects.com (anglicky)
Bobby Holík – statistiky na NHL.com (anglicky)
Bobby Holík – statistiky na Legendsofhockey.net (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Marie Skuratovová-Bělská?
<<<ASSISTANT>>>: Marie Skuratovová-Bělská (rusky Мария Григорьевна Скуратова-Бельская), (okolo r. 1552 — 20. červen 1605) byla jako manželka ruského cara Borise Godunova ruská carevna v letech 1598–1605.
V roce 1570 nebo 1571 Boris Godunov posílil svou pozici u dvora sňatkem s Marií, dcerou oblíbence cara Ivana Hrozného Maljata Skuratova. V roce 1582 porodila dceru Xenii a v roce 1589 syna Fjodora, pozdějšího cara Fjodora II. V roce 1598 se Boris Godunov stal carem a jeho manželka carevnou.
Po Borisově smrti 13. dubna 1605 byl její syn ve věku šestnácti let prohlášen carem. 1. června 1605 poslové nepravého cara, Lžidimitrije I., přibyli do Moskvy, aby ho svrhli; listy, které veřejně četli na Rudém náměstí, rozhodly o jeho Fjodorově osudu. Skupina bojarů, málo ochotných složit přísahu věrnosti novému carovi, se dostala do Kremlu a mladého cara uvěznili.
20. června byl Fjodor ve svých komnatách společně se svou matkou zardoušen. Jako oficiální příčina smrti se uváděla otrava, ale švédský historik Peter Petreius uvádí, že těla, která mohla být ohledána, nesla známky mocného škrcení. Těla Fjodora a Marie Godunovových byla — spolu se z hrobu vyvlečeným tělem Borise Godunova — pochována na příkaz Lžidimitrije bez jakýchkoli poct v druhořadém moskevském ženském Varsonofjevském klášteře, V roce 1606 podle nařízení cara Vasilije IV. Šujského byly ostatky rodiny Godunovových slavnostně přeneseny do Svatotrojického kláštera, kde spočívají dodnes.
Současníci (ruští i zahraniční), stejně jako mnozí historikové, považovali Fjodora, jeho matku i sestru za nevinné oběti bezmezné touhy po moci Borise Godunova, potrestaného tak Bohem za vraždu careviče Dimitrije, syna Ivana IV. Hrozného.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Скуратова-Бельская, Мария Григорьевнаа na ruské Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Ende Gelände?
<<<ASSISTANT>>>: Ende Gelände je souhrnné označení protestních akcí proti hnědouhelnému průmyslu v Německu. Od roku 2015 je každoročně organizuje hnutí Ende Gelände. Jde o masivní protestní akce, využívající formu občanské neposlušnosti.
První protest rámovaný jako Ende Gelände se uskutečnil 15. srpna 2015 v hnědouhelném dole Garzweiler na severozápadě Německa. Důl, vlastněný společností RWE, je považovaný za největší zdroj emisí v Evropě. Mezi 7. a 17. srpnem se poblíž konal Klimakemp s letní školou nerůstu a klimatické spravedlnosti. V den akce se 1500 aktivistů a aktivistek pokusilo vstoupit do dolu Garzweiler, policie posléze hovořila o 805 osobách, které pronikly do oblasti. V důsledku toho se podařilo zablokovat tři ze sedmi rypadel v dole, další z bezpečnostních důvodů stála. Blokáda byla ještě ten den odpoledne ukončena policisty, kterých bylo na místě 1200.
V roce 2016 se Ende Gelände uskutečnilo v Lužici mezi 13. a 15. květnem. Cílem byl povrchový důl Welzow-Süd a přilehlá hnědouhelná elektrárna Schwarze Pumpe. Oboje tehdy vlastnila společnost Vattenfall, vlastněná švédskou vládou. Protesty měly za cíl zabránit prodeji infrastruktury do soukromého sektoru. Podle Ende Gelände měl Vattenfall namísto prodeje hradit škody způsobené těžbou uhlí a elektrárnu zavřít. V září 2016 je navzdory protestům zakoupila společnost EPH.Lužického klimakempu se zúčastnilo přes 4000 lidí, protestů následně zhruba 3500. Ty trvaly 48 hodin, přičemž se podařilo na 24 hodin zablokovat dodávky uhlí do elektrárny. Ta byla nucena po dobu protestu snížit svou výrobu na 20 % kapacity. Akce byla organizátory vnímaná jako "největší akce občanské neposlušnosti proti fosilním palivům"
První Ende Gelände roku 2017 se konalo mezi 25. a 27. srpnem poblíž města Erkelenz na severozápadě Německa, protestů se v průběhu dní zúčastnilo celkem zhruba 5000 aktivistů a aktivistek. Cílem byla infrastruktura navazující na důl Garzweiler, konkrétně koleje, po kterých se hnědé uhlí převáží do elektráren Neurath a Frimmersdorf. Krom toho zhruba 3500 demonstrujících vytvořilo lidský řetěz poblíž dolu Hambach, taktéž vlastněném RWE.Tentýž rok se 5. listopadu konaly další protesty při příležitosti Konference OSN o změně klimatu (COP23), konané v Bonnu. Přes 4000 aktivistů a aktivistek se pokusilo dostat do dolu Hambach, což se několika stovkám podařilo. Cílem bylo poukázat na to, že "pro opravdovou ochranu klimatu je potřeba zastavit těžbu fosilních paliv".
Mezi 26. a 28. říjnem 2018 se uskutečnilo Ende Gelände opět v Rýnském hnědouhelném revíru. Protesty byly masivnější než předchozí roky, zúčastnilo se jich okolo 6500 aktivistů a aktivistek. Tento rok byly těsně spjaty s rezistencí za zachování Hambašského lesa a cílily na uhelnou infrastrukturu v jeho okolí. Výsledkem byla více než 24 hodin trvající blokáda kolejí vedoucích z Hambašského dolu, čímž se přerušil jeho transport do elektráren. V blokádě bylo podle hnutí zhruba 4000 osob, z nichž většina po ukončení protestu místo opustila.
První Ende Gelände roku 2019 se uskutečnilo v červnu, a jeho výsledkem byla 45 hodin trvající blokáda zásobování elektrárny Neurath uhlím. Protestující prosazovali rychlejší konec těžby uhlí než v současnosti přijímaný rok 2038. V sobotu 22. června se konal i souběžný protest, navazující na páteční demonstraci hnutí Fridays for Future v Cáchách; byl na okraji dolu u obce Keyenberg, která je ohrožena postupující těžbou. Celkem se akcí zúčastnilo zhruba 7000 osob, z nichž asi 2000 blokovalo důl Garzweiler.Další Ende Gelände se konalo 30. listopadu v Lužici. Aktivisté a aktivistky cílili na povrchové doly Welzow-Süd, Jänschwalde a Schleenhein. Blokády dolů trvaly několik hodin, poté byly plánovaně ukončeny. Protestů se podle Ende Gelände zúčastnilo asi 4000 osob. Akce se opět konaly v návaznosti na globální stávku za klima, které se den předtím zúčastnilo jen v Německu zhruba 630 000 lidí. |
<<<HUMAN>>>: Boschniakia rossica?
<<<ASSISTANT>>>: Boschniakia rossica je druh rostliny z čeledi zárazovité a jediný druh rodu Boschniakia. Je to nezelená, plně parazitická bylina podobná zárazám. Rostlina parazituje na kořenech různých dřevin, zejména olší. Je rozšířena v Eurasii a Severní Americe. Do Evropy zasahuje pouze v severovýchodním Rusku. Druh má okrajový význam v tradiční medicíně.
Boschniakia rossica je vytrvalá, dužnatá, plně parazitická bylina, dorůstající výšky 15 až 40 cm. Vzpřímené květonosné lodyhy vyrůstají zpravidla po několika z válcovitého, horizontálního oddenku. Listy jsou šupinovité, 6 až 8 mm dlouhé, na stonku hustě střechovitě uspořádané. Květy jsou oboupohlavné, nepravidelné, uspořádané v masitém, mnohakvětém, vzpřímeném, 7 až 22 cm dlouhém, hroznovitém květenství.
Kalich je miskovitý, zakončený 3 až 5 krátkými, nestejnými zuby, na okraji většinou krátce vlnatý. Koruna je tmavě purpurově červená až hnědá, 10 až 12 mm dlouhá, široce trubkovitá, asi 2x delší než kalich. Horní pysk je celistvý nebo na okraji zvlněný, spodní je velmi krátký, trojlaločný. Tyčinky jsou 4, přirostlé nad bází korunní trubky. Semeník je svrchní, obsahuje jednu komůrku se 2 placentami a nese vrcholovou čnělku, zakončenou dvouramennou bliznou. Plodem je téměř kulovitá, nepravidelně pukající tobolka, obsahující velké množství drobných, asi 0,5 mm dlouhých semen.
Druh se vyskytuje v Eurasii i Severní Americe. Souvislý areál sahá od střední Sibiře přes Ruský Dálný východ, souostroví Beringova moře (Komandorské ostrovy, Aleutské ostrovy) a Aljašku až po západní Kanadu. Rozsáhlejší souvislý areál se nachází také na jižní Sibiři a přilehlých oblastech severního Mongolska, a rovněž na Urale. Menší arely jsou na severovýchodě evropského Ruska, v severovýchodní Číně a Japonsku.
Zasahuje ze všech plně parazitických zástupců čeledi zárazovité nejseverněji, až za polární kruh.Druh roste v křovinách, lesích, vřesovištích, podél vodních toků i v tundře. V Číně se vyskytuje v nadmořských výškách 1500 až 1800 metrů.
Rostlina postrádá chlorofyl a vyživuje se parazitickým způsobem na kořenech jiných rostlin, především různých druhů olší. Nejčastěji parazituje na Alnus fruticosa. Byla nalezena i na kořenech jiných listnatých i jehličnatých dřevin, jako jsou břízy, brusnice, smrky, vrby nebo lýkoveček. Rostlina poprvé vykvétá až po 4 až 5 letech, do té doby roste zcela skrytě pod zemí.
Hlavními opylovači jsou čmeláci. Na jedné rostlině může dozrát více než 300 tisíc semen.
Semena se šíří vodou při silných deštích. Osemení je důlkaté, v dutinkách se zadržuje vzduch a semena díky tomu vzplývají na hladině. Oddenky vyhledávají jako potravu medvědi.
V rostlině je obsažen iridoidní glykosid boschnasid a alkaloid boschniakin. Tento alkaloid je obsažen i v různých druzích všivců, jitrocelů a tekom.
Rod Boschniakia je v rámci čeledi Orobanchaceae řazen do tribu Orobancheae.
V minulosti byl do tohoto rodu řazen větší počet druhů, fylogenetické studie však ukázaly, že rod je v takovém pojetí parafyletický a tvoří jej několik vývojových linií, roztroušených mezi vývojové linie jiných rodů čeledi Orobanchaceae. V roce 2013 byly proto všechny druhy s výjimkou B. rossica odděleny do samostatných rodů. Asijský druh B. himalaica byl vyčleněn do rodu Xylanche a ztotožněn s druhem X. handelii, severoamerické druhy B. hookeri a B. strobilacea byly přeřazeny do rodu Kopsiopsis.
Nejblíže příbuzné rody jsou Conopholis (3 druhy v Severní a Střední Americe) a Epifagus (1 druh v Severní Americe a Mexiku).
Rostlina působí jako tonikum. Extrakt je používán zevně při léčení zranění a odřenin.
Taxon Boschniakia rossica ve Wikidruzích |
<<<HUMAN>>>: Gmina Lwówek Śląski?
<<<ASSISTANT>>>: Gmina Lwówek Śląski je polská městsko-vesnická gmina v okrese Lwówek Śląski v Dolnoslezském vojvodství. Sídlem gminy je město Lwówek Śląski. V roce 2020 zde žilo 17 186 obyvatel.
Gmina má rozlohu 239,9 km² a zabírá 33,8 % rozlohy okresu. Skládá se z 28 starostenství.
Starostenství
Bielanka, Brunów, Chmielno, Dębowy Gaj, Dłużec, Dworek, Gaszów, Górczyca, Gradówek, Kotliska, Mojesz, Nagórze, Niwnice, Pieszków, Płóczki Dolne, Płóczki Górne, Radłówka, Radomiłowice, Rakowice Małe, Rakowice Wielkie, Skała, Skorzynice, Sobota, Ustronie, Włodzice Małe, Włodzice Wielkie, Zbylutów, Żerkowice
Oficiální stránky |
<<<HUMAN>>>: Heart of Gold (píseň)?
<<<ASSISTANT>>>: „Heart of Gold“ je píseň kanadského hudebníka Neila Younga. Vydána byla na jeho čtvrtém albu Harvest v roce 1972. Rovněž byla vydána jako singl, na jehož druhé straně se nacházela píseň „Sugar Mountain“. Singl se umístil na první příčce hitparády Billboard Hot 100, což se nepodařilo žádnému jinému Youngovu singlu.
zpěváciTori Amos
Bela B.
Charles Bradley
Jimmy Buffett
Johnny Cash
Carla Cook
Sheryl Crow
Bettye LaVette
Richard Lloyd
Dave Matthews
Willie Nelson
Zakk WyldeskupinyBoney M.
James Last Orchestra
Matchbox Twenty
Rockapella
Roxette
Stereophonics
ASPM, později Petr Kalandra & Blues Session, s textem Vladimíra Kose pod názvem Dětské šaty (LP Hotel Štístko blues 1989 a CD Petr Kalandra & Blues Session 1993)
Jiří Schelinger s textem Františka Ringo Čecha pod názvem Pojď (1975) |
<<<HUMAN>>>: Rozdělovský most?
<<<ASSISTANT>>>: Rozdělovský most č. 238-002 v Kladně ve Vítězné ulici stojí nad železniční tratí Kralupy nad Vltavou – Kladno se sousední zastávkou Kladno město. Vede po něm čtyřproudá silnice II. třídy č. II/238 se dvěma chodníky z Kamenných Žehrovic přes kladenskou čtvrť Rozdělov do centra města, jeho správcem je Středočeský kraj. Oba dva jízdní pruhy podpírají vždy dva věnce s trojicí sloupů, celkem má tedy 12 pilířů. Na mostě jsou také autobusové zastávky, které umožňují přestup na vlak, ve směru k panelovým domům stojí protihluková zeď.
Na místě dnešního mostu byl v roce 1970 železniční přejezd s ručně ovládanými závorami. Most byl postavený v polovině 70. let a ustoupila mu řada domků, obdobně jako pod novými panelovými domy kolem ulice Čs. armády, které v té době již stály. Železniční trať byla zahloubena a u ní postavena nová železniční stanice. V roce 1977 byla otevřena levá polovina nadjezdu, v roce 1980 pravá.
V letech 2008 a 2009 realizoval Středočeský kraj celkovou rekonstrukci mostu za 53 mil. Kč, polovina byla dokončena v červnu 2008 a druhá v prosinci 2009. V souvislosti se stavbou "rychlodráhy" vypracoval také Metroprojekt Praha projekt a vizualizaci nové vlakové zastávky, který sestává ze dvou nástupišť podél dvoukolejné trati se zastřešenými prosklenými schodišti na most ze severozápadní strany a s budovou od jihovýchodní strany (u nemocnice). Tento futuristický projekt nebyl zatím realizován.
KOVAŘÍK, Jiří; SEIFERT, Josef; SLEPIČKA, Zdeněk. Kladno : zrcadlo času. 1. vyd. Praha: Josef Ženka, 2014. 366 s. ISBN 978-80-905570-3-1.
Kladnominule.cz: Rozdělovský most — Stavba a rekonstrukce po třiceti letech |
<<<HUMAN>>>: Fontrabiouse?
<<<ASSISTANT>>>: Fontrabiouse je francouzská obec v departementu Pyrénées-Orientales v regionu Languedoc-Roussillon.
Počet obyvatel
Jeskyně objevená roku 1958 v mramorovém dolu. Kámen z tohoto dolu byl použit mj. na schodiště Palais de Chaillot v Paříži. Pro veřejnost byla otevřena roku 1983.
Kostel svatého Šebestiána, původně románský, přestavěný v 18. století.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fontrabiouse na francouzské Wikipedii.
Seznam obcí v departementu Pyrénées-Orientales |
<<<HUMAN>>>: Kfar Roš ha-Nikra?
<<<ASSISTANT>>>: Kfar Roš ha-Nikra nebo jen Roš ha-Nikra (hebrejsky כְּפַר רֹאשׁ הַנִּקְרָה , oficiálním přepisu do angličtiny Kefar Rosh HaNiqra, přepisováno též Kfar Rosh HaNikra nebo jen Rosh HaNikra) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Mate Ašer.
Leží v nadmořské výšce 41 metrů, v Izraelské pobřežní planině, nedaleko západního okraje svahů Horní Galileji, cca 1 kilometr od břehů Středozemního moře a 1 kilometr od libanonských hranic. Je situována v rovině, na jižním úpatí hřbetu Reches ha-Sulam, který vybíhá ze západní Galileji až k moři a odděluje pobřežní planinu od území Libanonu. V místech, kde se tento hřbet dotýká pobřeží se cca 1 kilometr severozápadně od kibucu nalézá turisticky využívaná přírodní rezervace Roš ha-nikra. Jižně od vesnice protéká směrem k moři vádí Nachal Chanita.
Obec se nachází 3 kilometry severozápadně od města Šlomi, cca 115 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu a cca 32 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Kfar Roš ha-Nikra obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je zcela židovské. Centrální oblasti Galileji, které obývají izraelští Arabové nebo Drúzové, leží dál k jihovýchodu.
Kfar Roš ha-Nikra je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 4, jež odtud vede podél pobřeží k jihu, k Haifě, ale i k severu, kde ovšem končí na libanonských hranicích.
Kfar Roš ha-Nikra byl založen v roce 1949. 6. ledna 1949 se tu usadili první obyvatelé, kterými byli veteráni z jednotek Palmach, kteří se účastnili bitev v tomto regionu v rámci války za nezávislost v roce 1948. Šlo zpočátku o polovojenskou osadu typu Nachal, která byla součástí pásu židovských vesnic podél neklidných libanonských hranich. 23. března 1949 zde byla podepsána dohoda o příměří s Libanonem.6. prosince 1974 pronikl do osady palestinský útočník a zranil jednoho dva členy kibucu. Pak byl zneškodněn vojáky.Ekonomika kibucu je založena na zemědělství (zejména skleníkové hospodaření), průmyslu (hi-tech biotechnologická výroba) a turistickém ruchu (nedaleké útesy Roš ha-nikra). Kibuc prošel nedávno privatizací a jeho členové jsou odměňováni individuálně, podle vykonané práce.V Kfar Roš ha-Nikra fungují zařízení předškolní péče, základní škola je ve vesnici Gešer ha-Ziv. K dispozici jsou zde sportovní areály, plavecký bazén, zdravotní ordinace, obchod, společná jídelna a synagoga.
Obyvatelstvo kibucu Kfar Roš ha-Nikra je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Kfar Roš ha-Nikra Židé (včetně statistické kategorie "ostatní", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).Jde o menší sídlo vesnického typu s populací, která od počátku 21. století prudce roste. K 31. prosinci 2014 zde žilo 1274 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 1,4 %.
kibuc
(hebrejsky) Oficiální profil obce na portálu Bet Alon
(hebrejsky) Oficiální profil obce na portálu Galil
(hebrejsky) Oficiální profil obce na portálu Rom Galil |
<<<HUMAN>>>: DPI?
<<<ASSISTANT>>>: Dots per inch (DPI) je údaj určující, kolik obrazových bodů (pixelů) se vejde do délky jednoho palce. Jeden palec, anglicky inch, je 2,54 cm. Někdy se také užívá zkratky PPI čili pixels per inch, pixely na palec. Zatímco DPI označuje počet vytištěných bodů na palec obrazu vytištěného tiskárnou, PPI představuje počet pixelů na palec obrazu na monitoru počítače.Pojem se užívá zejména v počítačové grafice či DTP.
Máme fotografii pořízenou 1Mpx digitálním fotoaparátem. Obrázek, který má 1280 bodů (pixelů) na šířku a 960 bodů (pixelů) na výšku, chceme vytisknout na tiskárně s rozlišením 300 DPI. Potom bude vytištěný obrázek široký
1280/300 = 4,27 v (10,84 cm)a vysoký
960/300 = 3,20 v (8,13 cm)Samozřejmě je možné fotografii vytisknout i s jinými rozměry, v takovém případě však nebude jeden bod původní fotografie odpovídat jednomu tiskovému bodu a je nutné provést přepočet (tzv. převzorkování neboli resampling).
Do jisté míry platí, že tiskárny s vyšší hodnotou DPI produkují jasnější a detailnější výstup. Tiskárna nemusí mít za všech okolností stejnou hodnotu DPI; závisí to na režimu tisku. Rozsah DPI podporovaný tiskárnou je nejvíce závislý na technologii používané tiskové hlavy. Například jehličková tiskárna aplikuje inkoust pomocí malých jehliček, které přitlačují v několika bodech inkoustovou pásku na papír, a má relativně nízké rozlišení, typicky v rozsahu od 60 do 90 DPI. Inkoustová tiskárna stříká inkoust malými tryskami a je typicky schopná výkonu 300–9600 DPI. Laserová tiskárna aplikuje toner pomocí elektrostatického náboje a může mít rozsah 600 až 2400 DPI.
Pro tisk běžných dokumentů stačí 300 DPI. U fotografií by mělo rozlišení dosahovat 1200 až 2400 DPI (lidské oko je schopné vnímat nedostatky v obrazu do 2400 DPI a při vyšší hustotě bodů již jednotlivé body od sebe nerozezná). Vliv má i pozorovací vzdálenost. Typicky u letáků, které čteme z větší vzdálenosti, stačí nižší DPI.
Tiskárna většinou musí mít podstatně vyšší hodnotu DPI, než je hodnota PPI u monitoru, aby produkovala podobně kvalitní výstup. Důvodem je omezená škála barev dostupná na tiskárně. Na každé pozici bodu může nejjednodušší druh barevné tiskárny buď ponechat prázdné místo, nebo tisknout body složené z pevně daného objemu inkoustu v každém ze čtyř barevných kanálů (typicky CMYK s azurovým, purpurovým, žlutým a černým inkoustem). To je velmi málo v porovnání se standardním sRGB monitorem, kde každý pixel produkuje 256 intenzit světel v každém ze tří kanálů (RGB), aby doplňkové vytvořily 256³ = 16 777 216 barev. Množství jedinečných barev pro tištěný CMYK bod u tohoto nejjednoduššího druhu inkoustové tiskárny je jen 8, protože žádný barevný inkoust není viditelný, když se tiskne na černý a černý je používán místo CMY:
bílý
azurový
purpurový
žlutý
modrý = azurový + purpurový
zelený = azurový + žlutý
červený = purpurový + žlutý
tmavě hnědý (nepoužívá se) = azurový + purpurový + žlutý
černýI když některé barevné tiskárny mohou být schopny tisknout s proměnným množstvím inkoustu nebo mohou být vybaveny dodatečnými barevnými kanály, množství barev je přesto typicky menší než na monitoru. Většina tiskáren musí proto produkovat další barvy pomocí polotónů (resp. ditheringu). Výjimkou z tohoto pravidla je barevná sublimační tiskárna.
Tiskový proces může vyžadovat oblast o straně čtyř až šesti bodů, aby věrně reprodukoval barvu obsaženou v jediném obrazovém bodu. Obraz, který je 100 pixelů široký, může potřebovat od 400 do 600 bodů šířky v tištěném výstupu; jestliže obraz o rozměru 100 × 100 bodů má být tištěný uvnitř čtverce o straně 1 palec, tiskárna musí být schopná vytvořit 400 až 600 bodů na palec, aby přesně reprodukovala obraz.
Hodnota DPI odkazuje na fyzickou velikost obrazu, který je reprodukován jako skutečná fyzická entita, například vytištěn na papíru nebo zobrazen na monitoru. U digitálně uloženého obrazu není stanovena „přirozená“ fyzická velikost (měřená v palcích nebo centimetrech). Některé digitální formáty souboru zaznamenají DPI hodnotu, která má být použita při tisku. Toto číslo dává tiskárně informaci o zamýšlené velikosti obrazu, nebo, v případě naskenovaných obrazů, velikost původního snímaného objektu. Například bitmapový obraz může měřit 1000 × 1000 obrazových bodů. Jestliže je označen jako 250 DPI, je to instrukce pro tiskárnu tisknout ve velikosti 4 × 4 palců. Změna DPI na 100 by přiměla tiskárnu tisknout ve velikosti 10 × 10 palců. Ovšem měnící se hodnota DPI by neměnila velikost obrazu v pixelech, které by zůstávalo 1000 × 1000.
Obraz může také být převzorkován, což změní množství pixelů v obraze a tím i velikost nebo rozlišení obrazu, ale tato operace je zcela odlišná od jednoduchého nastavení nové hodnoty DPI pro soubor.
Pro vektorové obrazy nenastává žádné převzorkování obrazu při změně velikosti, a tedy není žádné DPI v souboru, protože jsou obrazy nezávislé na rozlišení (tiskne se stejně kvalitně u všech velikostí). Nicméně může být udána ještě cílová tisková velikost. Některé obrazové formáty, jako je například formát Adobe Photoshop, mohou obsahovat bitovou mapu i vektorová data ve stejném souboru. Nastavováním DPI v takovém souboru změníme zamýšlenou tiskovou velikost bitmapové části dat a také zamýšlenou tiskovou velikost odpovídajících vektorových dat při zachování vzájemného poměru. Podobně se řeší použití vektorového textu v bitmapových obrazových formátech.
Jiné formáty, například PDF, jsou primárně vektorové formáty, do nichž mohou být vloženy bitové mapy. V těchto formátech je při tisku DPI bitových map přizpůsobeno. Proces je proti Photoshopu (jenž je primárně bitmapový) obrácen, ale vzájemný poměr mezi vektorovými a bitmapovými daty zůstává také zachován.
Existují návrhy na náhradu DPI údajem o vzdálenosti sousedních bodů (inter-dot spacing) v mikrometrech (µm).
Například rozlišení 72 DPI odpovídá asi 350 µm, 96 DPI 265 µm, 160 DPI 160 µm, 300 DPI 85 µm, 4000 DPI 6,4 µm.
Naopak 1 µm odpovídá 25 400 DPI, 30 µm 850 DPI, 200 µm 127 DPI.Jsou také návrhy na používání „bodů na centimetr“ (DPCM).
Rozlišení monitorů počítačů se obvykle charakterizuje roztečí bodů (anglicky dot pitch, v milimetrech), která udává odstup mezi nejbližšími trojicemi subpixelů (tj. červený, zelený a modrý bod, který tvoří jeden pixel).
Slovníkové heslo DPI ve Wikislovníku |
<<<HUMAN>>>: Ledovec Sulitjelma?
<<<ASSISTANT>>>: Ledovec Sulitjelma (norsky Sulitjelmaisen, švédsky Sállajiegŋa, lulejskou sámštinou Sállajiegņa nebo Salajekna) je jedním z největších ledovců v pevninském Norsku. Z celkové plochy 24 km² leží 3/4 na území Norska a 1/4, jeho východní část, zasahuje do Švédska. Norská část se nachází na území obce Fauske v okrese Nordland, asi 40 km východně od samotného města východně od města Fauske. Švédská část ledovce (kde je označován jako Salajekna) leží na hranici obcí Arjeplog a Jokkmokk v kraji Norrbotten. Když by se vzal do úvahy celý ledovec, jednalo by se o největší ledovec ve Švédsku.
Nejvyšší bod ledovce je v nadmořské výšce 1680 m a jeho nejnižší bod je ve výšce 830 m. V posledních letech ledovec ustupuje, mezi lety 1908 a 2008 ustoupilo čelo ledovce o 1,7 km. Jižně od ledovce leží jezero Låmivatnet; ten se na svém konci chová jako přírodní přehrada, která blokuje odtok a tající vodu z ledovce a vytváří toto jezero Låmivatnet.
Ledovec Sulitjelma byl studován již v počátcích moderní vědy řadou vědců: Göranem Wahlenbergem v roce 1807, Fredrikem Svenoniusem a Jonasem Westmanem od konce 19. století do roku 1908.Poblíž čela ledovce provozuje Stockholmská univerzita automatickou meteorologickou stanici.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sulitjelma Glacier na anglické Wikipedii.
Největší ledovce v Norsku |
<<<HUMAN>>>: Uherská dvorská kancelář?
<<<ASSISTANT>>>: Uherská dvorská kancelář (něm. Ungarische Hofkanzlei, lat. Cancellaria Aulica Hungarica) byla mezi 16. stoletím a rokem 1848 úřad příslušný pro Uhry v habsburské monarchii.
Úřad byl od doby, kdy Ferdinand I. (uherským králem 1526–1564) vznesl nárok na uherskou korunu, správním orgánem pro dosud Habsburky ovládané území Uher. S vytlačováním Osmanů vzrůstala také oblast kompetencí kanceláře.
Úřad se zpočátku usadil v Prešpurku (dnešní Bratislavě). Za vlády Rudolfa II. (uherským králem 1576–1608) se kancelář nacházela v Praze. Od roku 1690 sídlila kancelář trvale ve Vídni. V roce 1714 se nastěhovala do Bankovní ulice (Bankgasse) 4-6. Budova byla postavena v roce 1692 Johannem Bernhardem Fischerem z Erlachu, který také vystavěl českou dvorskou kancelář, a v roce 1747 přešla v držení Leopolda hraběte Nádasdyho, který byl představeným uherské dvorské kanceláře. V současnosti se v budově nachází velvyslanectví Maďarska.
Zpočátku byla úzce spojena s rakouskou dvorskou kanceláří. Zhruba od roku 1690 vzrostla její váha jako vlastního správního orgánu pro Uhersko. Byla pojítkem mezi panovníkem a jeho sférou vlivu v Uhrách. Kancelář informovala krále o poměrech v zemi a opačným směrem potom prováděla jeho nařízení. Stála ve stálém kontaktu s ostatními úřady dvora. Její pravomoc byla v podstatě omezena na domácí politiku. Finanční záležitosti vyřizovala dvorská nebo uherská komora. Zahraniční politiku a válečné věci rozhodovaly centrální dvorské úřady. Za vlády Marie Terezie (uherskou královnou 1740–1780) byla kancelář podřízena Directoriu in publicis et cameralibus. V době Josefa II. (uherským králem 1780–1790) byla sloučena s dvorskou kanceláří pro Sedmihradsko. Za Leopolda II. (uherským králem 1790–1792) byla oblast kompetencí opět oddělena.
1705–1723 Mikuláš hrabě z Illésházy
1723–1732 Adam Petr Acsady z Acsadu
1733–1746 Ludvík hrabě z Batthyány
1747–1758 Leopold hrabě z Nádasdy
1758–1762 Mikuláš VII. hrabě Pálffy z Erdödu
1762–1785 František hrabě Esterházy
1786–1806 Karel hrabě Pálffy z Erdödu
1806–1819 Josef hrabě Erdődy
1819–1826 František Josef kníže z Koháry
1826–1828 Michael hrabě z Nádasdy
1828–1836 Adam hrabě Reviczky z Revisnye
1837–1838 Fidelis hrabě Pálffy z Erdödu
1840–1848 Antonín hrabě Mailáth de Székhely
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ungarische Hofkanzlei na německé Wikipedii.
Bernd Michael Buchmann: Hof - Regierung - Stadtverwaltung. Wien als Sitz der österreichischen Zentralverwaltung von den Anfängen bis zum Untergang der Monarchie. Wien, 2002
Rakouská dvorská kancelář
Říšská dvorská kancelář
Česká dvorská kancelář
Nejvyšší kancléř
Místokancléř |
<<<HUMAN>>>: Rikke Agnete Olsen?
<<<ASSISTANT>>>: Rikke Agnete Olsen, rozená Clausen, (* 18. června 1939 Kjellerup) je dánská historička, archeoložka a autorka. Specializuje se na hrady a středověk.
Byla kurátorem středověkého oddělení Národního dánského muzea. Napsala řadu knih o historii Dánska, zejména o středověku. Podílela se na "tapetovém komplotu", který se týkal gobelínů v Christiansborgu.
1986 Borge i Danmark
1995 Herre i Norden - så længe det varede
1998 Riddertid og Romantik
1999 Da riget var ungt ISBN 978-87-557-2276-7. Forlaget Fremad
1999 Konge og adel - kroner og katastrofer
2009 Hunden i historien ISBN 978-87-7934-389-4
2011 Danske middelalderborge ISBN 978-87-7934-415-0
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rikke Agnete Olsen na dánské Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Alessandro Bonvicino?
<<<ASSISTANT>>>: Alessandro Bonvicino či Buonvicino zvaný též il Moretto, Alessandro Moretto nebo Moretto da Brescia (kolem 1490 nebo 1498 Brescia – prosinec 1554 Brescia) byl italský malíř. Jeho učitelem byl Fioravante Feramola. Samostatně začal Alessandro Bonvicino působit roku 1516 a většinu života strávil v Brescii, kde patřil k tamní honoraci.
Většinu Morettova díla tvoří oltářní obrazy, většinou na plátně, některé na dřevě. Vytvořil také několik portrétů; jeho Portrét muže (1526, Národní galerie Londýn) je zřejmě prvním italským samostatným portrétem, který ukazuje celou postavu. |
<<<HUMAN>>>: Plevenská oblast?
<<<ASSISTANT>>>: Plevenská oblast je jedna z oblastí Bulharska. Leží na severu země, u hranice s Rumunskem a jejím hlavním městem je Pleven.
Oblast hraničí přes Dunaj na severu s Rumunskem, na západě s Vrackou oblasti, na jihu s Lovečskou oblastí a na východě s Velikotarnovskou oblastí. Její území je na severu rovinaté a na jihu mírně zvlněné, postupně se zde zem zvedá až k pohoří Balkán. Protékají tudy řeky Iskăr, Vit a Osam, všechny se vlévají do Dunaje. Hlavním dopravním tahem zde je železniční trať, spojující Pleven s Varnou a Sofií.
Oblast se administrativně dělí na 11 obštin.
Správním střediskem oblasti je Pleven. Kromě sídelních měst jednotlivých obštin se zde nacházejí města Kojnare, Slavjanovo a Trăstenik.
V oblasti žije 260 875 obyvatel a je zde trvale hlášeno 280 646 obyvatel. Podle sčítáni 7. září 2021 bylo národnostní složení následující:
Plevenský okres |
<<<HUMAN>>>: Süe Žuej-chung?
<<<ASSISTANT>>>: Süe Žuej-chung (čínsky pchin-jinem Xue Ruihong, znaky 薛瑞红; * 4. dubna 1968 Cicikar) je bývalá čínská rychlobruslařka.
Startovala na Asijských zimních hrách v roce 1990, na tratích 500 a 1000 m se umístila shodně na pátém místě. Zúčastnila se Zimních olympijských her 1992 (500 m – 13. místo, 1000 m – 27. místo). V prosinci 1992 poprvé nastoupila do závodů Světového poháru, v únoru 1993 se poprvé objevila na Mistrovství světa ve sprintu, kde skončila na 18. příčce. O rok později již na světovém sprinterském šampionátu získala bronzovou medaili, na ZOH 1994 byla čtvrtá (500 m) a dvanáctá (1000 m). Dalších úspěchů dosáhla v následujících letech. Na Asijských zimních hrách 1996 vyhrála závod na 500 m, na téže distanci zvítězila v celkovém pořadí Světového poháru v sezóně 1996/1997 a získala zlato na Mistrovství světa na jednotlivých tratích 1997. Na Mistrovství světa ve sprintu 1997 vybojovala stříbro. V roce 1998 startovala na zimní olympiádě, jejím nejlepším výsledkem bylo 14. místo v závodě na 500 m. V roce 1999 získala na Asijských zimních hrách zlaté medaile v závodech na 500 a 1000 m, po sezóně 1998/1999 ukončila sportovní kariéru.
Süe Žuej-chung na SpeedSkatingNews.info (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Magistr umění?
<<<ASSISTANT>>>: Magistr umění (z lat. magister artis) je akademický titul označující absolventa vysoké školy v magisterském studijním programu v oblasti umění. Zkratka tohoto titulu je MgA., pro ostatní studijní programy existuje varianta, resp. akademický titul, magistr ve zkratce Mgr. (z lat. magister), přičemž obě zkratky titulů se případně umísťují před jméno. Dosažený stupeň vzdělání dle ISCED je 7 (master's degree).
Udělování titulu „magistr umění“ (resp. i titulu „magistr“) se v České republice řídí zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. Získá ho absolvent 1–3letého studia v případě navazujícího magisterského studia na bakalářský studijní program, nebo 4–6letého studia v případě magisterského studijního programu (samostatného, celistvého, tedy souvislého a nenavazujícího studia) na univerzitě, případně na jiné vysoké škole, přičemž tyto souvislé magisterské studijní programy mohou být právě typické např. pro oblast umění, právo, lékařství apod. Pro některé magisterské umělecké studijní obory může být typický čtyřletý souvislý (nerozdělený) magisterský program. Úspěšný absolvent, magistr umění, případně může i dále studovat v doktorském studijním programu (doktor – Ph.D.), tedy získat tzv. velký doktorát (8 v ISCED), v případě vysokoškolských učitelů v oblasti umění však může být pro další postup vysokoškolské vzdělání prominuto.Jako diplomant se někdy označuje student magisterského studijního programu, resp. student pracující na své diplomové (magisterské) práci. Magisterské studium se v tomto případě řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou (státnice), jejíž součástí je i obhajoba závěrečné kvalifikační práce (diplomové práce). Pro umělecké vysoké školy je pak typický určitý umělecký výstup.
Magistr umění, resp. tituly této úrovně (master's degree), se většinou ve světě v praxi běžně neužívají, vyjma profesních titulů (např. M.D. apod.), běžně tak většinou v praxi bývají užívány až tituly od vyššího stupně (typicky Ph.D.); v některých zemích (Česko, Slovensko) však může být jejich formální užívání v praxi častější, přičemž jako formálně správné oslovování se zpravidla užívá pane magistře / paní magistro.
Titul se odvozuje z lat. magister – mistr, učitel, případně představený. Na středověké univerzitě byl magister („mistr“) původně prostě učitel, už ve středověku se však stal akademickým titulem. Uděloval se bakalářům po dalším studiu a obhajobě samostatné odborné práce (these) na artistické fakultě (fakultě svobodných umění, odtud jeho celý název „magistr svobodných umění“) a byl předpokladem pro získání učitelského oprávnění (tzv. licentia docendi). Oprávněným tj. zpravidla jmenovaným učitelům se někdy říkalo magister regens. Na odborných fakultách (ve středověku teologické, právnické a lékařské) se uděloval titul doktor, který v 18. století v Rakousku titul magistra nahradil. Magistr zůstal pouze titulem farmaceutů (PhMr.).Titul magistra byl v Česku znovu zaveden roku 1990, aby tak české akademické tituly lépe odpovídaly titulům z anglosaského světa. Titul magistra umění byl pak zaveden až v roce 1998. Těm, kteří ještě před rokem 1990 absolvovali univerzitní studia bez získání akademického titulu, byl titul magistra umění (MgA.) přiznán zákonem. Magistr umění paušálně nahradil dříve používané tituly akademický malíř, akademický sochař, resp. akademický architekt. Podle vysokoškolského zákona, konkrétně dle § 99 odst. 4 téhož zákona se titulem magistra umění (MgA.) nahrazuje i titul magistra (Mgr.), který získali podle § 21 staršího vysokoškolského zákona, tedy zákona č. 172/1990 Sb., absolventi uměleckých vysokých škol (vysokoškolského studia). Osvědčení o nahrazení tohoto akademického titulu jim na žádost vydá příslušná vysoká škola. Původně v Česku studium, které vedlo k získání magisterského gradu bylo oficiálně označovalo jako „vysokoškolské studium“, bakalářský studijní program byl označován jako „(obsahově) ucelená část vysokoškolského studia“. Vyšší kvalifikaci (8 v ISCED, doctor's degree) je pak možno od roku 1998 dosáhnout dalším 3–4letým studiem v doktorském studijním programu (doktor – Ph.D.), přičemž mezi lety 1990–1998 se jednalo o tzv. „postgraduální studium“ (doktor – Dr.).
Na Slovensku se magisterský titul zvlášť pro oblast umění uděluje ve zkratce „Mgr. art.“.Magistr umění je tak od roku 1998 do současnosti udělován na českých uměleckých vysokých školách (resp. na fakultách, ústavech a institutech, které mají akreditovaný některý z uměleckých oborů). Udělován je v současné době architektům, absolventům oboru architektura, na dvou uměleckých vysokých školách v ČR: Akademie výtvarných umění v Praze, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Dále je udělován absolventům: Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, Akademie múzických umění v Praze, Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, Fakulty umění Ostravské univerzity, udělován je také absolventům Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně či absolventům některých oborů Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Udělován je také některým absolventům na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě (v rámci Institutu tvůrčí fotografie a na oddělení audiovizuální tvorby) či například na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Rovněž je možné jej získat i soukromých vysokých školách, a to na například na: Literární akademii Josefa Škvoreckého, případně dalších.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Master na německé Wikipedii.
Magistr
Magister regens
Magistr farmacie
Magistr teologie
Mistr
Akademický sochař
Akademický malíř
Akademický architekt
Encyklopedické heslo Magister v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Slovníkové heslo MgA. ve Wikislovníku |
<<<HUMAN>>>: Listopad 2008?
<<<ASSISTANT>>>: 1. listopadu – sobota
V důsledku dlouhodobých silných dešťů byla některá území Vietnamu postižena silnými povodněmi. V Hanoji je na ulicích metr vody a je hlášeno přes 20 obětí na životech.
2. listopadu – neděle
Mistrem světa jezdců Formule 1 se v brazilském Interlagosu po dramatickém závěru stal Lewis Hamilton. Poslední závod sezóny vyhrál Felipe Massa.
3. listopadu – pondělí
Na Slovensku byla zahájena dostavba třetího a čtvrtého bloku jaderné elektrárny Mochovce s předpokládanými náklady ve výši cca 2,8 miliardy eur.
4. listopadu – úterý
Příštím prezidentem USA byl zvolen Barack Obama.
V Los Angeles zemřel spisovatel a scenárista Michael Crichton.
6. listopadu – čtvrtek
V asijské tržnici TTTM Sapa v Praze Libuši, zvané také „Malá Hanoj“, vypukl rozsáhlý požár. Na místě zasahuje 350 hasičů z 55 jednotek. Byla vyžádána posilová technika ze Středočeského, Jihočeského a Plzeňského kraje. Požár je svým rozsahem a nasazením sil a prostředků větší, než nedávný zásah na hořící Průmyslový palác na Výstavišti. Zasahující hasiči se potýkají s problémy při zásobování vodou. Požár se následkem zřícení konstrukcí skladu textilních výrobků šíří a nedaří se jej dostat pod kontrolu. Hala ve které hoří, nebyla nikdy projektovaná pro skladování textilu. Celý areál obklopují vietnamští obchodníci, mající své stánky uvnitř hořícího objektu. Vlivem mlhy a nízké oblačnosti se produkty hoření drží při zemi a nerozptylují se. Policie radí obyvatelům Prahy 4 nevětrat a nevycházet z domovů. Dle meteorologů by se situace měla zlepšit v odpoledních hodinách. V oblasti je omezena doprava.
8. listopadu – sobota
Novozélandské parlamentní volby jasně vyhrála dosavadní pravicová opoziční Novozélandská národní strana se 45 % hlasu před Labouristickou stranou s 33 % hlasů.
9. listopadu – neděle
V průběhu námořních zkoušek nové ruské atomové ponorky Něrpa zahynulo nejméně 20 osob po zásahu plynným freonem. Příčinou neštěstí byl chybně spuštěný hasicí systém ponorky.
10. listopadu – pondělí
V Itálii zemřela jihoafrická zpěvačka Miriam Makeba známa též jako Mama Afrika, která jako první zpěvačka černé pleti získala Grammy.
Na pěti maďarsko-slovenských hraničních přechodech došlo k protestům maďarských pravicových radikálů s částečnou blokádou provozu v reakci na zásah slovenské policie při nedávném fotbalovém utkání v Dunajské Stredě.
11. listopadu – úterý
Cenu ministra životního prostředí předal Martin Bursík sedmi českým osobnostem, mezi nimiž jsou např. Miloš Anděra, Petr Fejk, Martin Braniš, in memoriam Zdeněk Veselovský.
12. listopadu – středa
Irský ministr zahraničí Michael Martin ostře kritizoval výroky českého prezidenta Václava Klause, kterými se při své návštěvě Irska vyjadřoval o Lisabonské smlouvě a celkové situaci uvnitř Evropské unie.
Krajskými hejtmany byli zvoleni Stanislav Mišák ve Zlínském kraji a Lubomír Franc v Královéhradeckém kraji.,
Česká republika se stala 18. členem Evropské kosmické agentury.
13. listopadu – čtvrtek
Krajskými hejtmany byli zvoleni Josef Novotný v Karlovarském kraji a Jaroslav Palas v Moravskoslezském kraji.
Liberecký státní zástupce obžaloval poslance KSČM a bývalého vězeňského dozorce Josefa Vondrušku ze zneužívání pravomoci veřejného činitele.
14. listopadu – pátek
Novými krajskými hejtmany byli zvoleni Jiří Běhounek v kraji Vysočina, Martin Tesařík v Olomouckém kraje a Milada Emmerová v Plzeňském kraji.
Ceny pro Velkého bratra (Big Brother Awards) za narušování soukromí lidí získali např. pražský magistrát za projekt „Opencard“, vláda USA za nový program povolování cest či Evropská komise za návrh zavést tzv. svlékací rámy na letištích.
15. listopadu – sobota
Novým hejtmanem Pardubického kraje byl zvolen Radko Martínek.
Z Mysu Canaveral odstartoval raketoplán Endeavour na misi STS-126 k ISS.
Somálští piráti unesli v Indickém oceánu supertanker Sirius Star s dvěma miliony barely ropy a 25 členy posádky na palubě.
17. listopadu – pondělí
V den státního svátku ČR došlo v Litvínově k vážným střetům mezi pravicovými radikály z Dělnické strany a policií ČR, která se snažila zabránit pochodu neonacistů k rómskému sídlišti Janov. Bylo zraněno několik osob a zapáleno auto městské policie. Policisté během demonstrace zmlátili obušky i neozbrojeného a označeného novináře Mosteckého deníku Václava Veverku a za pokřikování „ty mrdko“ zničili jeho kameru.
Během pietní slavnosti u památníku 17. listopadu na Národní třídě v Praze došlo potyčkám mezi účastníky slavnosti a odpůrci amerického protiraketového radaru z iniciativy Ne základnám. Incidentu byl přítomen ministerský předseda Mirek Topolánek, který se však do střetů aktivně nezapojil.
19. listopadu – středa
Indická válečná loď Tabar potopila v Adenském zálivu plavidlo somálských pirátů. Přitom piráti v uplynulých čtyřech dnech unesli celkem tři nákladní lodi.
20. listopadu – čtvrtek
Projekt Europeana (http://www.europeana.eu) byl oficiálně otevřen pro veřejnost. Webový portál však kapacitně nevydržel nápor zájemců, byl odstaven a znovuuvedení do veřejného provozu se očekává v prosinci.
21. listopadu – pátek
Novým hejtmanem Jihomoravského kraje byl zvolen Michal Hašek.
22. listopadu – sobota
Karvinsko zasáhlo zemětřesení o síle 3,5 stupně Richterovy stupnice způsobené důlními otřesy v hloubce 710 m pod povrchem. Dva horníci zahynuli.
Ve střední Evropě hustě sněžilo a foukal velmi silný vítr.
23. listopadu – neděle
V Mar del Plata vyhráli španělští tenisté potřetí v historii Davisův pohár, když porazili tým Argentiny.
24. listopadu – pondělí
Novým hejtmanem Jihočeského kraje byl zvolen Jiří Zimola.
Novým hejtmanem Středočeského kraje byl zvolen David Rath.
25. listopadu – úterý
V Thajsku silně zesílily protivládní protestní akce, jimiž opozice již přes půl roku usiluje o odstoupení současné vlády. Stoupenci opozice nyní obsadili hlavní halu mezinárodního letiště v Bangkoku a současně obléhají sídlo thajské vlády.
Pro větší autonomii Grónska na mateřském Dánsku se v úterním referendu vyslovilo 75,5 % grónských voličů.
26. listopadu – středa
Ústavní soud nenašel rozpor mezi Lisabonskou smlouvou a českým ústavním pořádkem. Konstatoval, že proces schvalování smlouvy může pokračovat.
V indické Bombaji bylo zabito přes sto lidí a dalších více než 300 bylo zraněno při sérii teroristických útoků na vlakovém nádraží a na dalších šesti místech. Teroristé drží rukojmí, zejména americké a britské občany, ve dvou hotelech.
Novou hejtmankou Ústeckého kraje byla zvolena Jana Vaňhová.
27. listopadu – čtvrtek
V Shelbyville (stát Indiana) zemřela Edna Parkerová (* 20. dubna 1893), podle Guinnessovy knihy rekordů nejstarší osoba na světě. Toto prvenství přechází na 115letou Portugalku Marii de Jesusovou.
Irácký parlament dnes schválil bezpečnostní dohodu s USA, která stanovuje nejzazší termín odchodu amerických vojsk z Iráku na konec roku 2011.
28. listopadu – pátek
Novým hejtmanem Libereckého kraje byl zvolen Stanislav Eichler
Čína popravila renomovaného biochemika Wo Wej-chana, který byl obviněn ze špionáže pro Tchaj-wan.
29. listopadu – sobota
Indické speciální síly ukončily v bombajském hotelu Tádžmahal po 60 hodinách operaci proti teroristům, kteří na 10 různých místech zabili nejméně 195 a zranili asi 320 osob. K útokům se přihlásila neznámá skupina Dekánští mudžáhidé, ale je pravděpodobné, že za akcí stojí sousední Pákistán, který dlouhodobě podporuje muslimské separatisty v Kašmíru.,
V Kodani ve věku 90 let zemřel nejznámější dánský architekt Jørn Utzon, který proslul jako autor budovy opery v Sydney.
30. listopadu – neděle
raketoplán Endeavour přistál po úspěšném ukončení mise STS-126 u ISS na letecké základně Edwards v Kalifornii. Důvodem změny místa přistání bylo bouřlidé počasí na floridském Mysu Canaveral. |
<<<HUMAN>>>: Upravení vztahu s ČSSR?
<<<ASSISTANT>>>: Upravení vztahu s ČSSR byl proces zavedený v roce 1977 na základě směrnic předsednictva vlády ČSSR:
Směrnice o úpravě právních vztahů ČSSR k občanům, kteří se zdržují v cizině bez povolení československých úřadů, schválených usnesením vlády ČSSR číslo 58 z 16. března 1977. Tyto směrnice vyšly v Ústředním věstníku České socialistické republiky částka 2/1977.
Směrnice rozlišovaly několik druhů emigrantů:
Emigranti, kteří nebyli zbaveni občanství a chtěli se navždy vrátit do ČSSR (oddíl 1), nemuseli splnit nic. Stačilo požádat o cestovní doklad. (Ve slangu některých emigrantů se pro tuto skupinu užívá pojem navrátilec.)
Emigranti, kteří si chtěli ponechat občanství ČSSR (oddíl 2) a moci navštěvovat Československo. Ve slangu některých emigrantů se pro ně používal hanlivý výraz upravenec. Aby obdrželi československý cestovní pas a povolení k dlouhodobému pobytu v cizině, museli tito emigranti:
zaslat písemnou žádost o „upravení vztahů s Československou socialistickou republikou“
požádat prezidenta republiky o milost (pokud byli odsouzeni za nějaký trestný čin a neproběhla amnestie)
museli splnit podmínky stejné jako pro vystavení vystěhovaleckého pasu - pravděpodobně šlo o úhradu vzdělání
navíc museli podepsat prohlášení, ve kterém se měli zavázat, že se budou chovat jako řádní občané ČSSR
Emigranti, kteří se chtěli nechat vyvázat ze státního svazku (přičemž byli následně dle § 14 zákona číslo 39/1969 Sb. zbaveni občanství ČSSR). Zájemci museli v tomto případě splnit stejné podmínky jako předchozí skupina a navíc museli potvrdit, že jsou občany jiného státu. Podpis prohlášení o řádném chování nebyl vyžadován. Po splnění všech podmínek přestali být občany ČSSR a směli cestovat do ČSSR jako cizinci. (oddíl 3)
Emigranti, kteří byli proti své vůli zbaveni občanství podle § 14 a zákona číslo 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky (doplněného opatřením 124/1969 Sb.), protože vyvíjeli činnost „nepřátelskou“ ČSSR (oddíl 4). Na tyto osoby se možnost úpravy nevztahovala, bylo jim zakázáno cestovat do ČSSR a nikdo nesměl vycestovat za nimi.
Emigranti, kteří žádné vztahy s ČSSR neupravovali ani nebyli zbaveni občanství, neměli možnost ČSSR navštívit ani nesměl nikdo navštívit je (oddíl 5).Směrnice, kromě výjimečných humanitárních případů, vyžadovaly pro úpravu vztahů pětileté trvání nelegálního pobytu v cizině.
Protože o využívání těchto možností byl malý zájem (do března 1980 celkově 20 616 žádostí, z většiny jsou to žádosti o milost prezidenta republiky), docházelo v letech 1981, 1984 a 1988 ke snižování požadavků a úpravám směrnice, které měly proces zjednodušit. Okolo roku 1988 tak mohl navštívit ČSSR téměř kdokoliv, pokud dostal vízum a provedl povinnou výměnu peněz. Tento proces skončil listopadovými událostmi roku 1989. Seznamy emigrantů, kteří si do té doby „upravili vztahy s ČSSR“, nebyly nikdy zveřejněny.
Pejorativní výraz upravenec užívá část československé emigrace pro osoby, které podle tehdejších zákonů nelegálně emigrovaly z ČSSR mezi lety 1948 až 1989 (ale hlavně mezi lety 1968 až 1989) a po získání občanství jiné země (většinou Kanada, Austrálie a země západní Evropy) se obrátily na zastupitelský úřad komunistické ČSSR se žádostí o umožnění beztrestného cestování do ČSSR při zachování československého občanství, tedy o upravení vztahů dle bodu 2 výše uvedené směrnice (někteří pod toto označení zahrnují i osoby spadající pod bod 3). Netýkalo se těch, kteří odešli do USA, protože automaticky kvůli mezinárodní dohodě z roku 1928 získáním amerického občanství ztratili československé.
Podle svědectví některých emigrantů byly osoby, které podstoupily proces úpravy vztahů, často předmětem nežádoucí pozornosti a nátlaku ze strany StB. I když se nikdy neprokázala přímá spojitost mezi „upravenci“ a agenty StB nebo kontrarozvědky, vnímala je ta část emigrace, pro kterou bylo z osobních a politických důvodů nemyslitelné komunisty řízenou zemi a její představitele o cokoliv žádat, jako rizikový faktor a možné agenty StB. Riziko nátlaku na to, aby osoby po upravení svého vztahu byly spolupracovníky StB, podle současných historiků také přispívalo k malému zájmu emigrantů o celou proceduru.
OTA, Ulč. Velikáni a malikáni. Praha: Šulc a Švarc, 2012. 265 s. ISBN 978-80-7244-307-9. Kapitola Úprava vztahu, s. 210.
Slovníkové heslo upravenec ve Wikislovníku
Dílo Úprava vztahů ČSSR k občanům v zahraničí ve Wikizdrojích
Jan Hanzlík: Československá emigrace očima tajných materiálů (Sborník Securitas Imperii 9, str. 302)
Ota Ulč: Disharmonický vztah: Některé příčiny a možnosti řešení (příspěvek na konferenci SVU)
Stanislav Reiniš: Je to stará historie - nebo není? Archivováno 26. 4. 2016 na Wayback Machine. (Neviditelný pes)
Václav Chýský: Exil jako důsledek totalitarismu Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine. (Neviditelný pes)
Karel A. Pokorný: O krajanských časopisech v Nizozemí |
<<<HUMAN>>>: Adrianus Johannes Simonis?
<<<ASSISTANT>>>: Adrianus Johannes kardinál Simonis (26. listopadu 1931 Lisse – 2. září 2020) byl nizozemský římskokatolický kněz, bývalý arcibiskup Utrechtu, kardinál.
Studoval v seminářích v městech Hageveld a Warmond, později také na římské Papežské univerzitě Angelicum a na Papežském biblickém institutu. Kněžské svěcení přijal 15. června 1957. Působil jako kaplan v diecézích Haag a Rotterdam. Zde byl členem diecézní kněžské rady a katedrální kapituly.
V prosinci 1970 byl jmenován biskupem Rotterdamu, biskupské svěcení přijal 20. března 1971. V červnu 1983 byl jmenován arcibiskupem-koadjutorem Utrechtu, řízení arcidiecéze se ujal v prosinci téhož roku. Zakrátko poté, při konzistoři v květnu 1985, ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem.
V dubnu 2007 papež Benedikt XVI. přijal jeho rezignaci vzhledem k dovršení kanonického věku. Do ledna 2008 řídil arcidiecézi jako apoštolský administrátor, poté byl arcibiskupem jmenován kardinál Willem Jacobus Eijk.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Adrianus Johannes Simonis na polské Wikipedii.
Seznam kardinálů zemřelých v 21. století
Seznam kardinálů jmenovaných Janem Pavlem II.
Profil v biografickém slovníku kardinálů Salvadora Mirandy
Biografické heslo na catholic-hierarchy.org |
<<<HUMAN>>>: U Kunštátské kaple (přírodní památka)?
<<<ASSISTANT>>>: Přírodní památka U Kunštátské kaple se nachází v chráněné krajinné oblasti Orlické hory, jihozápadně od Orlického Záhoří, mezi jihovýchodním vrcholem hory U Kunštátské kaple a Kunštátskou kaplí. Byla zřízena v roce 1973 na ploše o rozloze 2,86 ha.
Předmětem ochrany je vrchovištní rašeliniště, tvořené jezírky v porostu rašelinné smrčiny. Cenné je zejména z floristického hlediska, vytvořilo se zde mechové a bylinné patro se zvláště chráněnými druhy typickými pro společenstva rašelinišť, jako je rosnatka okrouhlolistá, bradáček srdčitý, kyhanka sivolistá, ostřice bažinná nebo prstnatec Fuchsův. Ze živočichů se vyskytuje tyrfobiontní slíďák rašelinný.
Cílem ochranářských opatření je zachovat stávající biodiverzitu a postupně dosáhnout přirozené skladby lesních dřevin. |
<<<HUMAN>>>: Říční práh?
<<<ASSISTANT>>>: Říční práh je místo v řece, kde voda přetéká přírodní kamennou či skalnatou překážku situovanou přes celou šíři vodního toku či říčního ramene. Koryto zde nabírá vyššího spádu, po několika metrech či desítkách metrů se spád opět srovnává. Práh může být součástí peřejí, případně se může vyskytovat na řece samostatně. V České republice byla prahy typická zejména Vltava na dolním toku – dnes však tyto přírodní útvary zmizely pod hladinou přehrad a jezů.
Vodopád
Katarakt
Kaskáda
Peřej
Klasifikace vodácké obtížnosti |
<<<HUMAN>>>: WPP (firma)?
<<<ASSISTANT>>>: WPP plc nebo krátce WPP je britská nadnárodní společnost zaměřená na reklamu, na média a na PR. Hlavní sídlo se nachází v Londýně, exekutivní kanceláře má v Dublinu. V roce 2011 byla s obratem 16 miliard USD největší z „Velké čtyřky“ podobných společností, před společnostmi Omnicom a Publicis. V roce 2016 pro ni pracovalo asi 205 tisíc zaměstnanců ve více než 3 tisících kanceláří ve 112 zemích světa. Společnost vlastní velký počet reklamních a PR agentur, médií a společností zaměřených na výzkum trhu, včetně IMRB, Millward Brown, Grey, Burson-Marsteller, Hill & Knowlton, JWT, Ogilvy, TNS, VMLY&R, GroupM nebo Cohn & Wolfe.
Firma vznikla v New Yorku v roce 1971 jako Wire and Plastic Products plc (WPP plc) a vyráběla drátěné nákupní košíky. V roce 1985, když měla dva zaměstnance, ji koupil Martin Sorrell a začal ji přebudovávat na nadnárodní holding v oblasti reklamy, médií a PR. Název i tradiční britskou právní formu, podobnou akciové společnosti, jí však ponechal. Z velkého počtu převzetí a akvizic byly zvlášť významné J. Walter Thompson Group (JWT) za 566 M USD (1987), Ogilvy Group za 864 M USD (1989) nebo Young & Rubicam (2000)
2017: WPP plc na svých stránkách sama sebe označuje za světovou jedničku ve službách zaměřených na komunikaci, na konci roku 2017 činila její tržní kapitalizace 16 miliard GBP a v roce 2017 zisky společnosti po odečtení nákladů činily 16,9 miliard USD.
Dle informace ze srpna 2018 bude WPP investovat v centru Prahy, kam chce přesunout svých 12 agentur. Toto centrum se bude nacházet v Praze 7, v ulici Bubenská 1 (bývalá budova Elektrických podniků), kde v současné době probíhá rekonstrukce a kanceláře mají být otevřeny v r. 2021. Má se jednat o jednu z velkých kanceláří WPP vedle Amsterdamu, Madridu a Milána. WPP se dohodla na dlouhodobém pronájmu této budovy se společností CPI Property Group
Philip Lader - výkonný viceprezident
O plusech a minusech monopolního postavení čtyř největších světových reklamních agentur včetně WPP viz příspěvek . |
<<<HUMAN>>>: Gateway?
<<<ASSISTANT>>>: Gateway (brána) je v informatice název aktivního zařízení (síťového uzlu), které má v počítačové síti nejvyšší postavení. Brána propojuje dvě sítě pracující s odlišnými komunikačními protokoly. Vykonává i funkci routeru (směrovače), a proto ji řadíme v posloupnosti síťových zařízení nad směrovač. Příkladem brány je počítač, který pomocí webové stránky přijme z Internetu zprávu, kterou odešle do mobilní GSM sítě v podobě SMS zprávy.
Označení default gateway (implicitní brána) označuje router (směrovač), přes který se stanice dostanou do vnější sítě (tj. obvykle do Internetu). Oba významy jsou často nesprávně zaměňovány.
První typem brány je brána pracující na aplikační úrovni (viz Referenční model ISO/OSI). Kromě výše zmíněného příkladu propojení GSM sítě a Internetu to jsou i brány mezi různými sítěmi pro zasílání zpráv (ICQ, Jabber, …) a podobně. Brána přijme celou zprávu, která se může skládat z mnoha menších částí (např. datagramů). Pak zprávu převede do formátu určeného pro cílovou síť a odešle. Bránu tak tvoří speciální program spuštěný na počítači, který je připojen do obou různých sítí (tj. například do Internetu pomocí síťové karty a do GSM sítě pomocí mobilního telefonu připojeného přes sériový port).
Druhým typem brány je brána pracující na transportní nebo síťové vrstvě. Tyto brány pracují na nižší síťové vrstvě, například přímo s datagramy. V tomto případě brána nedekóduje celou zprávu, ale jen transformuje datagramy jedné sítě do datagramů sítě druhé. Příkladem je tzv. SOCKS, kde dochází k přenosu datagramů TCP/IP přes síť, která TCP/IP nepodporuje. V takovém případě TCP/IP aplikace používá speciální subsystém, který zajistí doručení datagramů až k bráně pomocí jiného protokolu (např. IPX/SPX) a v bráně probíhá zpětný převod do protokolu TCP/IP a odeslání do cílového místa v Internetu. Převod pracuje samozřejmě oběma směry.
Některé počítačové sítě se chrání proti přímému přístupu cizích počítačů. Přinese-li si někdo do takové sítě notebook, musel by si nejprve zdlouhavě zajistit administrativní povolení, svůj počítač složitě konfigurovat (viz IEEE 802.1X), instalovat doplňující software a podobně. Z tohoto důvodu může být přístup ke zdrojům takové sítě omezen pomocí speciální brány.
Připojí-li se do sítě neznámý počítač (neznámá IP adresa, MAC adresa a podobně), je veškerý jeho provoz přesměrován na bránu (např. pomocí VLAN). Ve spolupráci s webovým prohlížečem, který je dnes součástí výbavy většiny počítačů, umožní brána na základě znalosti uživatelského jména a hesla autentizaci. Po úspěšné autentizaci zajistí brána rekonfiguraci síťových prvků, které odblokují přístup připojeného počítače.
Opakovač (repeater)
Bridge (most)
Router (směrovač)
Switch (přepínač)
Hub (rozbočovač)
TCP/IP
Network address translation
Podsíť
https://web.archive.org/web/20070414193707/http://www.gvp.cz/local/new/ucebnice/vyptech/internet/tcpip.htm – TCP/IP
http://www.volny.cz/daransky/protocols.htm – Protokoly
http://www.earchiv.cz/a93/a343c120.php3 – Jiří Peterka: Brouter, gateway
Seriál Linux jako internetová gateway
en:SOCKS (článek v anglické Wikipedii) |
<<<HUMAN>>>: Leibnitz (Štýrsko)?
<<<ASSISTANT>>>: Leibnitz (česky Lipnice; slovinsky Lipnica) je město v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Je administrativním centrem stejnojmenného okresu. Žije zde přibližně 12 tisíc obyvatel.
Gumpoldskirchen, Dolní Rakousko
Mira, Itálie
Pedra Badejo, Kap Verde
Oficiální stránky města |
<<<HUMAN>>>: Kanton Orléans-Carmes?
<<<ASSISTANT>>>: Kanton Orléans-Carmes (francouzsky Canton d'Orléans-Carmes) je francouzský kanton v departementu Loiret v regionu Centre-Val de Loire. Tvoří ho pouze západní část centra města Orléans (čtvrti Carmes - Bannier a Madeleine). |
<<<HUMAN>>>: Norské dřevo (román)?
<<<ASSISTANT>>>: Norské dřevo (japonsky ノルウェイの森, Noruwei no mori) je román japonského spisovatele Haruki Murakamiho z roku 1987. Název románu pochází z písničky Norwegian Wood od skupiny Beatles.
Příběh je vyprávěn v retrospektivě. Čtyřicetiletý hrdina Tóru Watanabe se ohlíží na dobu, kdy mu bylo dvacet a kdy se začínal potýkat se samostatným životem.
V roce 2010 knihu režisér Tran Anh Hung převedl do stejnojmenného filmu.
Román si lze poslechnout také jako audioknihu, kterou načetli Filip Čapka, Jana Stryková a Klára Issová (nakladatelství OneHotBook).
Devatenáctiletý Tóru Watanabe studuje drama na vysoké škole v Tokiu. Je uzavřený, jeho jediný kamarád Kizuki spáchal v sedmnácti letech sebevraždu. Přátelí se s dívkou Naoko, se kterou se při jejích dvacátých narozeninách intimně sblíží. Krátce poté se však Naoko psychicky zhroutí, opustí školu a odejde se léčit do horské ozdravovny.
Na univerzitě se na konci 60. let, podobně jako v celém světě, bouří studenti. Hrdina k celému dění zastává rezervovaný postoj: ideje revoluce neodmítá, ale je kritický vůči možnosti je prosadit a lidem, kteří je prosazují. Díky své oblíbené knize Velký Gatsby se seznámí s ambiciózním a uznávaným bonvivánem Nagasawou, který se houževnatě připravuje na práci v diplomatických službách. Tóru Nagasawovi přes jistou nevýraznost padne do oka a několikrát se vydávají na lov dívek na jednu noc.
Na pozvání Naoko přijede Tóru na návštěvu ozdravovny. Zde se seznámí s nadanou kytaristkou Reiko, která odmalička trpěla duševními poruchami a do penzionu ji přivedly lživé pomluvy od třináctiletého děvčete, které se neumělo vyrovnat s Reičiným odmítnutím její snahy o sex. Stráví zde několik idylických dní.
Naočin stav se však zhoršuje a začíná mít problémy s vyjadřováním. Po návratu do školy se Tóru sblíží s Midori, které dříve pomáhal ošetřovat umírajícího otce. Vztah dlouho nevydržel, protože Tóru měl špatné svědomí, že Naoko, jejíž zdraví se dále zhoršovalo, podvádí. Naoko se vrátí do ozdravovny poté, co v nemocnici předstírala, že se uzdravuje, aby se tu oběsila.
Tóru pak cestuje po Japonsku, aby zmírnil svůj žal. Po návratu jej přivítá Reiko, která se rozhodla vrátit do života. Na posledních řádcích knihy Tóru volá Midori.
Sebevraždou končí osudy hned několika postav: Naočina sestra, Kizuki, Naoko, Nagasawova přítelkyně Hacumi; ti všichni se postupně zabijí. Velkou část úvah hlavního hrdiny zabírá reflexe tohoto odcházení. Recenze filmové adaptace na Aktuálně.cz od Jarmily Křenkové o tom píše: „Norské dřevo je taková duchařina naruby. Kizuki se zabil a má to vyřešené, ale jeho přátelé se životem plouží jako přízraky.“
Hlavní postava může být chápána jako autobiografická z několika důvodů: Murakami kupříkladu také pracoval v obchodě s gramodeskami. Důležitý je ale její postoj k japonskosti, který se s autorovým také shoduje. Tóru čte západní knihy a sleduje americké filmy, zatímco jeho spolužáky zajímá zejména japonská (a občas také francouzská) literatura. |
<<<HUMAN>>>: Viktor Kuzník?
<<<ASSISTANT>>>: Viktor Kuzník (* 24. ledna 1997 Opava) je český herec, od roku 2019 člen souboru Národního divadla Brno, držitel Ceny Thálie.
Absolvoval Střední školu průmyslovou a uměleckou Opava a následně od roku 2016 studoval činoherní herectví na DAMU v Praze. Již během školy nastudoval v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami roli Jana Dítěte v dramatizaci Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále (uváděno 2017 až 2020) a od roku 2018 zde hraje v inscenaci Testis – Agent tzv. společenský Martiny Kinské.Spolupracuje také s rozhlasem, svůj hlas propůjčil třeba Williamovi ve hře Krásný mladý obludy či vystupoval v podcastovém thrilleru Neklid. Věnuje se také dabingu.Od roku 2019 se stal stálým členem souboru Národního divadla Brno. V roce 2023 byl nominován na Ceny divadelní kritiky za rok 2022 v kategorii Talent roku, ocenění však nezískal. Téhož roku ale získal cenu Thálie pro mladého herce do 33 let.
Viktor Kuzník v Česko-Slovenské filmové databázi
Viktor Kuzník na webu Národního divadla Brno
Viktor Kuzník na i-Divadlo.cz |
<<<HUMAN>>>: A. Lange & Söhne?
<<<ASSISTANT>>>: A. Lange & Söhne je obchodní značka německého výrobce hodinek společnosti Lange Uhren GmbH. Hodinky této značky jsou cenově i kvalitou srovnatelné s výrobky proslulých firem jako jsou švýcarské Patek Philippe či Vacheron Constantin.
Společnost Lange Uhren GmbH byla založena v roce 1845 Ferdinandem Adolphem Langem v městečku Glashütte, které leží poblíž Drážďan. V roce 1948 zabavila sovětská poválečná správa majetek společnosti a značka Lange přestala existovat. V roce 1990 po kolapsu a rozpadu NDR však Walter Lange, jehož pradědečkem byl právě zakladatel firmy Ferdinand Adolph Lange, obnovil společnost pod novým názvem A. Lange & Söhne a v současnosti patří celá firma skupině Richemont International SA. |
<<<HUMAN>>>: Těžké opevnění?
<<<ASSISTANT>>>: Těžké opevnění je souhrnný pojem používaný v dvacátém století pro odolné železobetonové pevnostní objekty určené pro obranný boj posádek o velikosti řádově desítek až stovek mužů, na rozdíl od tzv. lehkého opevnění určeného řádově pro jednotky mužů. Tomu odpovídá i větší velikost, vyšší odolnost, mohutnější výzbroj a náročnější taktické úkoly na něj kladené.
Objekty těžkého opevnění mohly tvořit samostatné opěrné body obrany (jeden nebo více palebně provázaných objektů) nebo mohly tvořit ucelenou palebně provázanou obrannou linii. Těžké opevnění mohlo být doplněno objekty opevnění lehkého nebo polního. Pasivní obrana mohla být podpořena obvodovými nebo intervalovými překážkami.
V Československu se k výstavbě těžkého (i lehkého) opevnění přistoupilo v době ohrožení republiky nacistickým Německem. Základní systém byl přejat z francouzské Maginotovy linie. Pro jednotlivé druhy objektů těžkého opevnění byly použity názvy "srub", "věž", "pozorovatelna", "blok", "velitelské stanoviště" a "dělostřelecká tvrz".
Dělostřelecká tvrz je objekt těžkého opevnění, který může stavebně zahrnovat ostatní jmenované. Proto je podle toho, zda se nacházejí v sestavě tvrze nebo ne, nazýváme tvrzovými nebo izolovanými. Takticky ovšem může pod tvrz spadat i objekt izolovaný. Tvrzové objekty jsou vzájemně propojeny podzemím, které by umožňovalo chráněný pohyb materiálu i osob mezi jednotlivými objekty a podzemím tvrze.
Objekty těžkého opevnění se lišily i dle odolnosti (síly stěn a stropů):
Arab - je vžitý název pro objekty stavěné ve dvou nejslabších stupních odolnosti. Název vznikl díky použití arabských číslic 1 a 2. Tyto nižší stupně byly zavedeny až dodatečně, protože pro některé špatně přístupné úseky byly původně užívané stupně předimenzované.
Říman - je vžitý název pro objekty budované ve čtyřech silnějších stupních odolnosti. Název vznikl díky použití římských číslic I - IV. Tyto stupně byly přejaty z francouzské Maginotovy linie. I. stupeň odolnosti byl užíván u objektů nevystavených přímé palbě nepřátelského dělostřelectva, IV. stupeň odolnosti byl vyhrazen pouze tvrzovým objektům, které díky tomu měly odolat veškerým v té době používaným dělostřeleckým rážím.Objekty těžkého opevnění byly budovány jednopatrové nebo dvoupatrové, což záviselo na hladině spodní vody. Díky menšímu půdorysnému rozměru a menší pravděpodobnosti zásahu byl výhodnější objekt dvoupatrový, proto bylo k výstavbě jednopatrových objektů přistupováno co nejméně. Jako třípatrové byly budovány pouze dělostřelecké věže a plánované izolované dělostřelecké sruby. Byl-li postaven jiný vícepatrový objekt, šlo o anomálii. Příkladem může být objekt K-S 12b Utržený postavený v příkrém terénu v rámci ŽSV Králíky.
Vysvětlení označení objektů těžkého opevnění provedeme na příkladu K-Ba-S 22a "Krok":
"K" je písmeno určující nadřazené ŽSV, zde Králíky.
"Ba" je zkratka užitá Ředitelstvím opevňovacích prací pro dělostřeleckou tvrz Bouda. Označení nadřazené tvrze bylo užito pouze u tvrzových objektů nebo u izolovaných objektů pod ní takticky spadajících. U ostatních izolovaných objektů nebylo užito.
"S" značí "srub". Bylo užíváno u všech objektů bez rozdílu.
"22" je pořadové číslo v rámci ŽSV. Obvykle byly objekty těžkého opevnění číslovány v řadě od východu na západ nebo naopak.
"a" je index pro druhý objekt stejného čísla. Pravidelně takto byly označovány např. vchodové objekty, ale případů využití indexů je více.
Každý objekt těžkého opevnění měl kromě svého číselného označení i svou přezdívku, krycí název. Obvykle bylo užito názvu nějakým způsobem odkazujícího na dané konkrétní místo (U křížku, Na svahu, Mezi lesíky). K použití s daným místem nesouvisejícího názvu bylo přikročeno, když daný objekt v daném místě nebylo po čem pojmenovat. To je případ i všech objektů tvrze Bouda, kdy byly za krycí názvy užity jména postav ze Starých pověstí českých. |
<<<HUMAN>>>: Auspicia (časopis)?
<<<ASSISTANT>>>: Auspicia je vědecký recenzovaný časopis se zaměřením na oblasti společenských a humanitních věd. Od svého založení v roce 2004 byl vydáván Vysokou školou evropských a regionálních studií ve spolupráci s Filosofickým ústavem Akademie věd ČR v Praze a s jihočeskou pobočkou České společnosti pro politické vědy v Českých Budějovicích. V souvislosti s novou vizí a částečně i aktuální specifikací obsahového zaměření je od roku 2019 spoluvydavatelem Vysoká škola technická a ekonomická – Ústav podnikové strategie České Budějovice. Původní periodicita vydávání časopisu se změnila na stávající dvě vydání ročně, v jeho jen elektronické podobě. Mezinárodní periodikum prošlo několika podstatnými změnami, mezi které patří: nově ustanovená mezinárodní redakční rada časopisu, která byla doplněna významnými odborníky z oblasti společenských a humanitních věd, stanovení čtyř tematických sekcí, jež vymezují obsahové zaměření periodika, v souvislosti s mezinárodním rozměrem časopisu jsou preferovány příspěvky v anglickém jazyce, mimo možnost publikování v češtině. Časopis se hlásí k principu otevřeného přístupu a v roce 2016 byl zařazen do mezinárodní databáze ERIH+. Rada pro výzkum, vývoj a inovace jako odborný a poradní orgán vlády ČR zařadila časopis Auspicia mezi recenzované neimpaktované časopisy uvedených v NRRE. Od roku 2020 je zajištěna přesná identifikace každého publikovaného článku prostřednictvím centralizovaného systému identifikátorů DOI. V současné době a na základě pozitivního ohlasu v akademickém prostředí přispívají do jednotlivých vydání časopisu autoři ze zahraničí, ale i z Česka.
(česky) (anglicky) Domovská stránka časopisu Auspicia |
<<<HUMAN>>>: Kladrubská hora?
<<<ASSISTANT>>>: Kladrubská hora je přírodní rezervace v okrese Tábor. Nachází se v Křemešnické vrchovině, půl kilometru jižně od Dolních Hořic. Rezervace zahrnuje lesem porostlou vrcholovou část Kladrubské hory a především opuštěný rozlehlý tříetážový vápencový lom s okolními selskými lůmky. Zároveň je rezervace zřízena za účelem ochrany EVL, kód CZ0312035.
Předmětem ochrany je masiv krystalického vápence, pozměněný těžební činností. Vrchol Kladrubské hory je tvořen amfibolitem. V prostoru přírodní rezervace se nevyskytuje pouze vzácná vápnomilná flóra a fauna, ale také některé minerály, jako například kalcit, křemen, prehnit, rutil, korund a další.
Nejstarší zpráva o těžbě vápence na Kladrubské hoře pochází z roku 1789. Roku 1873 zde správce chýnovského velkostatku nechal postavit moderní šachtovou vápennou pec typu Rüdesdorff. Poté byla zahájena rozsáhlejší povrchová těžba, která pokračovala až do roku 1960. Pokusy o hlubinné dobývání nebyly úspěšné. Selské lomy v okolí hlavního ložiska sloužily také k získávání stavebního kamene.Kromě reliktů vlastních lomů lze na Kladrubské hoře najít i výsypky, zbytky provozních staveb i násep úzkokolejné dráhy pro odvoz vápence k dalšímu zpracováním v Pacově hoře a Chýnově.
Přírodní rezervace Kladrubská hora je významnou mykologickou lokalitou, na níž se vyskytují vzácné i kriticky ohrožené vřeckovýtrusné houby. Chřapáč pýřitý (Helvella macropus), chřapáč Quéletův (Helvella queletii), chřapáč chlupatý (Helvella villosa), kališník žebernatý (Helvella costifera), řasnatka síromléčná (Peziza succosa), krasočíška žlutá (Caloscypha fulgens), mozkovka rosolovitá (Ascotremella faginea), zvonkovka žlutavá (Tarzetta catinus), smrž polovolný (Mitrophora semilibera). Mezi zajímavé druhy lupenatých hub patří (bedla pavučincová (Lepiota cortinarius), bedla ohňopochvová (Lepiota ignivolvata), bedla Bucknallova (Cystolepiota bucknallii), bedla hnědovínová (Lepiota fuscovinacea), ryzec osténkatý (Lactarius spinosulus), závojenka plavozelená (Entoloma incanum) a štítovka Thomsonova (Pluteus thmosonii).
Díky výskytu celoevropsky chráněného střevíčníku pantoflíčku patří Kladrubská hora i mezi evropsky významné lokality (jedno ze tří nalezišť této rostliny v jižních Čechách). Z dalších rostlin tu rostou orchideje kruštík širolistý, kruštík tmavočervený a okrotice bílá, ohrožené kapradiny kyvor lékařský a vratička měsíční i běžnější sleziník routičkatolita lékařská. Z bylin je doplňují tolita lékařská, prvosenka jarní, devaterník velkokvětý tmavý, hruštice jednostranná, mochna jarní, krvavec menší, mateřídouška vejčitá, pryšec chvojka, vítod chocholatý, jetel prostřední, štírovník růžkatý, úročník bolhoj, máchelka srstnatá, jestřábník chlupáček, jestřábník Lachenalův, pupava bezlodyžná i pupava obecná, len počistivý i ostružiník skalní.
Dřeviny zastupuje buk lesní, bříza bělokorá, jasan ztepilý, javor klen, topol osika, borovice lesní nebo dub letní. Vrchol Kladrubské hory pokrývá chudší kulturní les, v němž dominuje smrk ztepilý, ačkoliv přirozeně se zde v minulosti vyskytovaly spíše dubohabřiny. Na ně už upomíná pouze výskyt některých bylin (jaterník podléška, kopytník evropský, hrachor jarní, žindava evropská, barvínek menší).
Na vápencový substrát je vázaná specifická vápnomilná fauna. Kladrubská a nedaleká Pacova hora jsou jedinými místy v Jihočeském kraji, kde žije kriticky ohrožený dřepčík Crepidodera lamina. Z teplomilného hmyzu zde dále žije cvrčík mravenčí, tesařík černošpičký, zlatohlávek tmavý, bázlivec kalinový, křís Tettigometra obliqua a více druhů mandelinek (krytohlav hedvábitý, krytohlav dvoutečný, Cryptocephalus moraei, Coptocephala rubicunda). Z měkkýšů je zde hojná suchomilka obecná, z plazů lze zachytit ještěrku obecnou, slepýše křehkého, užovku obojkovou i zmiji obecnou. Na Kladrubské hoře bylo v minulosti zaznamenáno také hnízdění výra velkého i břehule říční.
Opuštěná štola po hlubinné těžbě je využívaná nejméně osmi druhy netopýrů, nejčastěji netopýrem ušatým a netopýrem velkým.
ALBRECHT, Josef, a kol. Českobudějovicko. Redakce Peter Mackovčin, Josef Albrecht. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, 2003. 807 s. (Chráněná území České republiky; sv. VIII. Českobudějovicko). ISBN 80-86064-65-4. S. 446–447. |
<<<HUMAN>>>: Anděla Dvořáková?
<<<ASSISTANT>>>: Anděla Dvořáková (30. května 1927 – 5. září 2011) byla předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), v jehož čele stála od roku 2001. Členkou svazu pak byla od roku 1946. V roce 2009 byla vyznamenána Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
Narodila se v Sudovicích a jejím otcem byl Josef Sobotka, šéfredaktor Melantrichu a poslanec prvorepublikového parlamentu za národní socialisty, který se podílel na protinacistickém odboji a zahynul roku 1943 v německém vězení. Po druhé světové válce vstoupila do Svazu protifašistických bojovníků (dnes Český svaz bojovníků za svobodu). Byla členkou Komunistické strany Československa a přísedící u berounského okresního soudu. V roce 2006 kandidovala neúspěšně v senátních volbách v okrese Litoměřice za stranu Politika 21. V říjnu 2009 u příležitosti 91. výročí české státnosti vystoupila v panteonu Národního muzea s projevem, v němž zkritizovala české politiky a pochválila prezidenta Václava Klause za jeho postoj k Lisabonské smlouvě. Mimo jiné též řekla:
V červnu 2011 kritizovala českou vládu za údajně vstřícný postoj vůči sudetským Němcům.
Osoba Anděla Dvořáková ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Anděla Dvořáková
Český svaz bojovníků za svobodu – Anděla DVOŘÁKOVÁ
iDNES.cz – Zemřela šéfka svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková |
<<<HUMAN>>>: Holina?
<<<ASSISTANT>>>: Přírodní rezervace Holina se nachází v okrese Cheb, asi 2,5 východně od Lázní Kynžvart, asi 5 km severozápadně od Mariánských Lázní, na jižním svahu Slavkovského lesa v nadmořské výšce 640 až 730 metrů.
Rezervace byla vyhlášena pro ochranu zachovalého lesního společenství odpovídajícího původní druhové skladbě Slavkovského lesa. Péčí o přírodní rezervaci je pověřena Správa CHKO Slavkovský les.
Podloží při západním okraji území je tvoří malý masiv amfibolitů, který vystupuje izolovaně z hlavního mariánskolázeňského metabazitového komplexu, obklopeného autometamorfovanou žulou, která leží pod větší částí rezervace. V žule jsou četné křemenné žíly s jaspisem.
V lesních porostech různověkých stromů převládá buk lesní (Fagus sylvatica), méně početný je smrk ztepilý (Picea abies), jilm horský (Ulmus glabra), javor klen (Acer pseudoplatanus) a jedle bělokorá (Abies alba).
V bylinném patře se vyskytují některé vzácné druhy, např. kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), kruštík širolistý (Epipactis helleborine), hrachor jarní (Lathyrus vernus), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium), plicník tmavý (Pulmonaria obscura), samorostlík klasnatý (Actaea spicata) a řada dalších. Územím protékají drobné přítoky Rašelinného potoka a na jejich březích roste papratka samičí (Athyrium filix-femina), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), čarovník alpský (Circaea alpina), devětsil bílý (Petasites albus) a místy dominuje rozrazil horský (Veronica montana).V drobných vodních plochách se hojně rozmnožuje čolek horský (Ichthyosaura alpestris). Na území rezervace hnízdí řada vzácnějších druhů ptáků, například lejsek malý (Ficedula parva), puštík obecný (Strix aluco), krahujec obecný (Accipiter nisus), jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a datel černý (Dryocopus martius). |
<<<HUMAN>>>: Alberto Piccinini?
<<<ASSISTANT>>>: Alberto Piccinini (25. leden 1923, Řím, Italské království – 24. duben 1972, Řím, Itálie) byl italský fotbalový záložník.
Fotbal začal hrát v Římě. Nejprve za klub R.S.T. Littorio a v roce 1944 již nastupoval za AS Řím. Nejlepší výsledky měl v Juventusu v letech 1949 až 1953, když vyhrál dva tituly (1949/50, 1951/52). Poté hrál jednu sezonu za Milán a poté i za Palermo. Kariéru zakončil v roce 1957 v regionálním klubu Avezzano.
Za reprezentaci odehrál pět utkání.
2× vítěz 1. italské ligy (1949/50, 1951/52)
1× vítěz 2. italské ligy (1946/47)
1× na MP (1948–1953)
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alberto Piccinini na italské Wikipedii.
Seznam italských fotbalových reprezentantů
Profil hráče na Transfermarktu
Profil hráče na National-football-teams.com (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Anatolské jazyky?
<<<ASSISTANT>>>: Anatolské jazyky nebo též jazyky chetitsko-luvijské, jsou vymřelou větví indoevropských jazyků, kterými hovořily anatolské národy v Anatolii, tedy zhruba na území dnešního Turecka, ve 2. a 1. tisíciletí př. n. l.
Podle nejrozšířenější teorie přišli nositelé anatolských jazyků do Malé Asie pravděpodobně z dolního Povolží ve dvou vlnách (luvijské a chetitské) přes Kavkaz či Balkán.
Právě ze skupiny anatolských jazyků pocházejí nejstarší písemné záznamy indoevropského jazyka vůbec, chetitské klínopisné texty na hliněných tabulkách z doby kolem roku 1700 př. n. l. Chetitština, rozluštěná Bedřichem Hrozným v letech 1915–1917 je bohatě doložena nálezy tabulek ze 17.–14. století př. n. l. Chetitštině byla blízká palajština. taktéž psaná klínovým písmem, vymřelá někdy ve 13. století př. n. l.
Dalším významným a dobře doloženým anatolským jazykem byla luvijština, a z ní odvozené spřízněné jazyky lýdština, kárština a lykijština, shrnované někdy pod pojem luvijské jazyky.
Luvijština užívala v 15.–13. století př. n. l. klínové písmo, později se psala vlastními hieroglyfy. Poslední stopy hieroglyfické luvijštiny v syropalestinské oblasti pocházejí ze 7. století př. n. l.
Lykijština, doložená několika stovkami nápisů z 5.–4. století př. n. l. se psala upraveným západořeckým písmem, vymřela krátce před přelomem letopočtu. Podobné písmo užívala i kárština, mezi 8. a 3. stoletím.
Pozdními příklady anatolských jazyků, které známe jen z hrstky nápisů na hrobech a mincích, pocházejících z období kolem 2. století př. n. l. jsou pisidština a sidejština. I tyto jazyky byly psány řeckým písmem.
VELHARTICKÁ, Šárka. Písemnictví starého Předního východu. Starověké písemnictví Levanty. Svazek I. Praha: ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2011. ISBN 978-80-7298-442-8. XII. kapitola: Chetitské písemnictví, s. 418-480.
ČECH, Pavel. Písemnictví starého Předního východu. Starověké písemnictví Levanty. Svazek I. Praha: ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2011. ISBN 978-80-7298-442-8. XIII. kapitola: Luvijské písemnictví, s. 481-491.
BIČOVSKÝ, Jan. Písemnictví starého Předního východu. Starověké písemnictví Levanty. Svazek I. Praha: ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2011. ISBN 978-80-7298-442-8. XIV. kapitola: Jazyky Anatólie 1. tis. př. Kr., s. 492-505. |
<<<HUMAN>>>: Edukativní konopná klinika?
<<<ASSISTANT>>>: Edukativní konopná klinika je vědecko výzkumné a vzdělávací pracoviště.
Dne 28. září 2009 v Praze na Žižkově v ulici Bořivojova 90 založily tři nevládní organizace za účasti primátora hl. města Prahy Edukativní konopnou kliniku.
Jako první oddělení byla otevřena Konopná apatyka královny koloběžky první. Slavnostní otevření všech potřebných oddělení Edukativní konopné kliniky se odehrálo dne 11. září 2010 spolu s premiérou filmu Konopné pašije. V letech 2013–2016 měla Edukativní konopní klinika sídlo v Olomouci na Novém světě v ulici Přichystalova 14. Ode dne 14. července 2016 je sídlem Edukativní konopné kliniky výzkumnická farma konopí v Ospělově. |
<<<HUMAN>>>: Farmy Šibáa?
<<<ASSISTANT>>>: Farmy Šibá'a (též Har Dov) jsou sporným územím mezi Libanonem, Sýrií a Izraelem, který je v současné době okupuje. Rozkládají se na necelých 30 čtverečních kilometrech, ale jsou důležitou oblastí z hlediska vodních zdrojů, v čemž spočívá jejich význam pro tento region. Jde o hornatý pruh v masivu Hermon, tvořící západní svahy nad údolím toku Nachal Si'on.
Historie konfliktu se táhne až do roku 1967, kdy Izrael obsadil Golanské výšiny, patřící Sýrii. OSN považuje farmy za součást Golanských výšin, Libanon je ale nárokuje jako své území. Izraelské stažení z jižního Libanonu roku 2000 ale tuto oblast nezahrnovalo. Právě to je důvodem neustálých střetů mezi izraelskou armádou a organizací Hizballáh.
Galerie Farmy Šibáa na Wikimedia Commons |
<<<HUMAN>>>: Dreamachines?
<<<ASSISTANT>>>: Dreamachines je studiové album amerického hudebního skladatele Johna Zorna, vydané v červenci 2013 prostřednictvím vydavatelství Tzadik Records. Všech devět skladeb bylo nahráno v dubnu 2013 ve studiu East Side Sound v New Yorku. Interpretace skladeb se ujali klavírista John Medeski, vibrafonista Kenny Wollesen, kontrabasista Trevor Dunn a bubeník Joey Baron. Při skládání hudby byl Zorn inspirován Williamem S. Burroughsem a Brionem Gysinem.
Autorem všech skladeb je John Zorn.
John Medeski – klavír
Kenny Wollesen – vibrafon
Trevor Dunn – kontrabas
Joey Baron – bicí |
<<<HUMAN>>>: Torridincolidae?
<<<ASSISTANT>>>: Torridincolidae je vývojově nejmladší čeleď brouků z podřádu řasožraví (Myxophaga), zahrnuje 34 druhů (počet není ustálen) v 7 rodech. Jsou menší než 2 mm.
Všechny druhy žijí ve vodním prostředí, buď v proudicí vodě s ponořeným rostlinstvem nebo na vodou skrápěných kamenech v peřejích potoků porostlých vláknitými řasami, kterými se dospělci i larvy živí.
Brouci jsou štíhlí s prodlouženou předohrudí (prothoraxem) a mají 4 bříšní destičky (ventrity). Tykadla jsou 9 článková.
Příslušníci rodu Delevea opylují vodní rostliny čeledi nohonitcovité – Podostemaceae Richard, 1822.
Podčeleď Deleveinae Endrödy-Younga, 1997
Rod Delevea Reichardt, 1976 – Jižní Afrika
Delevea bertrandi Reichardt, 1976
Delevea namibensis Endrödy-Younga, 1997
Rod Satonius Satô, 1982 – Čína, Japonsko
Satonius kurosawai Satô, 1982
Satonius schoenmanni Schönmamn, Komárek et Wang, 2008
Satonius stysi Hájek et Růžička, 2008
Satonius wangi Wang, 2008Podčeleď Torridincolinae Steffan, 1964
Rod Claudiella Reichardt et Vanin 1976 – Jižní Amerika
Claudiella ingens Reichardt et Vanin, 1976
Rod Incoltorrida Steffan, 1973 – Madagaskar
Incoltorrida madagassica Steffan, 1973
Rod Hintonia Reichardt 1973 (=Iapir Py-Daniel, da Fon et Barbo, 1993) – Jižní Amerika
Hintonia borgmeieri Reichardt et Costa, 1961
Hintonia britskii Reichardt et Costa, 1967
Hintonia castalia Reichardt, 1973
Hintonia trombetensis Fonseca, Py-Daniel et Barbosa, 1991
Rod Torridincola Stephan, 1964 – Centrální a Jižní Afrika
Torridincola congolesica Steffan, 1973
Torridincola natalesica Steffan, 1973
Torridincola rhodesica Steffan, 1964
Rod Ytu Reichardt 1973 – Jižní Amerika
Ytu angra Reichardt et Vanin, 1977
Ytu artemis Reichardt, 1973
Ytu athena Reichardt, 1973
Ytu brutus Spangler, 1980
Ytu cleideae Vanin, 1991
Ytu cupidus Reichardt, 1973
Ytu cuyaba Reichardt et Vanin, 1977
Ytu demeter Reichardt, 1973
Ytu godayi Reichardt et Vanin, 1977
Ytu hephaestus Reichardt, 1973
Ytu itati Reichardt et Vanin, 1977
Ytu mirandus Reichardt et Vanin, 1977
Ytu mirim Reichardt et Vanin, 1977
Ytu morpheus Reichardt, 1973
Ytu phebo Reichardt, 1973
Ytu reichardti Vanin, 1978
Ytu yaguar Reichardt et Vanin, 1977
Ytu ysypo Reichardt et Vanin, 1977
Ytu zeus Reichardt, 1973
Catalogue of Palearctic Coleoptera. Vol. 1 ed. I. Lobl, & A. Smetana, Apollo Books, Stenstrup, Denmark, 2003 and 2004ISBN 87-88757-73-0, p.25
Taxon Torridincolidae ve Wikidruzích
Maddison, D.R. 1995. Tree of Life: Lepicerus, Lepiceridae. |
<<<HUMAN>>>: Lokomotiva ČS7?
<<<ASSISTANT>>>: ČS7 (rusky ЧС7 jako ЧехоСловакия (ČeskoSlovensko), tovární typ 82E) je dvoudílná elektrická lokomotiva na stejnosměrný proud určená pro vozbu těžkých rychlíků. Vyráběla ji v letech 1983–1997 československá Škoda Plzeň pro export do Sovětského svazu (později Ruska a Ukrajiny) v počtu 321 dvojic.
Počátkem 80. let se počet cestujících na sovětských železnicích výrazně zvyšoval. Bylo nutné zvýšit počet osobních vlaků a počet vagonů v nich, tomu však bránila příliš hustá nákladní doprava a nemožnost zvýšit kapacitu osobních vlaků kvůli hmotnosti, kterou tehdejší sovětské lokomotivy dokázaly utáhnout. Řešením této situace se stal projekt výkonné dvojdílné osobní lokomotivy, schopné vozit až 30vozové rychlíky.
Na podzim roku 1983 bez prototypů vyrobila Škoda Plzeň sérii prvních 20 elektrických lokomotiv, které dostaly tovární označení 82E1 a bylo jim uděleno Ministerstvem železnic SSSR označení ЧС7 (ČS7). Lokomotivy byly přiděleny do dep v Moskvě a Čeljabinsku. Další vyrobené dvojice byly také přidělovány do Sverdlovsku (později Jekatěrinburg) a do dep na Ukrajině v Dněpropetrovsku, Charkově a Melitopolu.
V roce 2022 jsou lokomotivy deponované v Rusku na Moskevské železnici v depech Moskva-Depo Iljiče a Ožerelje-Sortirovočnoje a na Ukrajině v depech Charkov-Holovne, Dnipro, Lvov-Západ a Melitopol.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku ЧС7 na ruské Wikipedii.
Elektrické lokomotivy Škoda
Seznam lokomotiv ČS7 |
<<<HUMAN>>>: David Beveridge?
<<<ASSISTANT>>>: David R. Beveridge (* 28. června 1951 Ohio) je americký muzikolog, jenž se ve svém bádání věnuje Antonínu Dvořákovi.
Nejprve studoval a přednášel na amerických vysokých školách. Následně roku 1993 natrvalo přesídlil do České republiky. Zde začal působit jako překladatel a badatel. Jeho práce vycházejí jak v České republice, tak také v Německu, ve Spojeném království nebo ve Spojených státech amerických. Vydal například sborník nazvaný Rethinking Dvořák: View from Five Countries. V jiném svém díle zase pojednává o místech, v nichž Dvořák pobýval a kde tvořil. Aby mohl lépe porozumět Dvořákovu dílu, naučil se česky. Díky stipendiu Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky mohl mezi roky 2010 a 2012 pracovat na publikaci Zdenka a Josef Hlávkovi – Anna a Antonín Dvořákovi. Přátelství dvou manželských párů a jeho plody v českém a světovém umění. Za ni následně v roce 2013 získal Cenu Milana Sojky za nejlepší z děl, jež v ediční řadě tohoto ústavu vyšla během roku 2012 . Dále své poznatky prezentoval například v sérii dokumentů o nahrávání všech devíti Dvořákových symfonií Českou filharmonií (2014), kterou natočila kanadská režisérka Barbara Willis Sweete a odvysílala také Česká televize, nebo během jízdy parní lokomotivou taženým vlakem z Prahy do Dvořákova rodiště Nelahozevsi, a to v rámci prologu hudebního festivalu Dvořákova Praha (2016).
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je David Beveridge |
<<<HUMAN>>>: Susenka?
<<<ASSISTANT>>>: Susenka je počítačový virus. Jeho název pochází z českého slova sušenka bez diakritiky. Je také znám pod jmény Susenka.862 nebo Dejmi. Napadá počítače s operačním systémem MS-DOS. Zřejmě byl vytvořen Čechem, protože relativně vtipně komunikuje s uživatelem česky.
Virus běží jako rezidentní program a napadá spustitelné soubory COM při jejich spuštění. Neklamnou známkou napadení je prodloužení tohoto souboru o 862 bytů.
Při zavedení do paměti si virus zjistí, zda už proběhlo září 1993. Pokud ano, nainstaluje vlastní obsluhu přerušení systémového časovače (INT 1Ch) a klávesnice (INT 9). Díky tomu je pak schopen jednou za čas zastavit uživatelovu práci a napsat mu na obrazovku text „Dej mi susenku“. Pokud uživatel napíše susenka, virus umožní uživateli pokračovat v jeho práci. Pokud virus zjistí, že je 14. den v měsíci a zároveň pátek, přepíše MBR pevného disku, čímž znemožní jeho příští start.
Virus Database, Susenka.862: http://www.virus-database.com/… |
<<<HUMAN>>>: Aman (Tolkien)?
<<<ASSISTANT>>>: Aman (blažená říše) je kontinent ležící v Tolkienově světě. Před pádem Númenoru se nacházel na západ od Středozemě přes moře Belegaer, po něm však byl vyňat z Ardy a jen elfové tam mohou doplout. V Amanu se nachází Valinor, kde žijí Valar a tři rody elfů: Vanyar, část Noldor a část Teleri. Poblíž východního pobřeží leží ostrov Tol Eressëa.
Po zničení ostrova Almaren v dávných časech před probuzením elfů se Valar přestěhovali do Amanu a založili zde Valinor. Na obranu nové říše vyzdvihli podél východního pobřeží obrovské hory pojmenované Pelóri a do moře na východě, Belegaeru, rozmístili Začarované ostrovy, aby zabránili plavcům dosáhnout pobřeží.
Z neznámého důvodu však nechali na ostrově za horami Pelóri opuštěné dvě země: Araman na severovýchodě a Avathar na jihovýchodě. Ungoliant, prastaré stvoření s podobou obrovského pavouka, se podařilo skrýt v Avatharu. Když Melkor unikl ze zajetí, uprchl právě za Ungoliant a s ní spřádal plány na pomstu vůči Valar.
První mořeplavec, který se dostal skrz pás Začarovaných ostrovů byl Eärendil, jenž plul do Valinoru pro pomoc proti Morgothovi (Melkorovi). Podařilo se mu to zřejmě díky silmarilu, který dostal od své ženy Elwing. Nakonec byl se svou žádostí úspěšný a Valar vytáhli do Války hněvu a rozhodli se odstranit ostrovy z moře.
Brzy po válce byl v Belegaeru blíže ke břehům Amanu vyzdvihnut ostrov Númenor a byly na něj přivedeny tři domy Edain. Ti byly od nynějška nazýváni Dúnadany, což znamená Muži západu. Za boj proti Morgothovi jim bylo požehnáno a dostali mnoho darů od Valar a elfů z Tol Eressëa. Valar však správně předpokládali, že Númenorejci budou chtít jít do Amanu získat nesmrtelnost (ačkoliv smrtelní zůstávali v Amanu stále smrtelnými), a tak jim zakázali plavit se na západ od ostrova. Ke konci druhého věku skutečně tento zákaz porušili, k čemuž bohatě přispěl Sauron. Pod velením krále Ar-Pharazôna Zlatého vypluli do Amanu s velikou armádou. Když se utábořili v okolí Túny a Ar-Pharazôn prohlásil Aman za svůj, Valar předali vládu nad světem Eruovi. A Ilúvatar ukázal svou moc: v moři mezi Amanem a Númenorem se otevřela obrovská propast a pohltila všechny Ar-Pharazônovi lodě i samotný ostrov Númenor. Na samotného Ar-Pharazôna a jeho vojsko zemětřesení svrhlo část hor Pelóri, čímž je navždy (nebo do Poslední bitvy a Dne soudu) uvěznilo ve skále. Říká se ale, že je to nezabilo, a že pod hromadami suti stále žijí.
Poté Eru vyňal Aman ze sfér světa. Do teď byla země placatá, on ji ale rozlomil na dva kusy a ten, který obsahoval Středozem, zakulatil. Když se od té doby pokoušeli námořníci plout po Eärendilových stopách, dostali se jednoduše na dálný východ. Pro elfy však existuje Přímá cesta do Valinoru, na které loď opustí zakřivení země a dopluje k břehům Amanu. Velmi málo smrtelníků dosáhlo touto cestou Valinoru, mezi nimi je Bilbo Pytlík, Frodo Pytlík, Samvěd Křepelka a Gimli. |
<<<HUMAN>>>: Třída Ferré?
<<<ASSISTANT>>>: Třída Ferré byla třída ponorek peruánského námořnictva postavená francouzskou loděnicí Schneider. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1912–1921. Jejich služba byla velmi krátká zejména kvůli nedostatku náhradních dílů.
Dvě ponorky této třídy postavila francouzská loděnice Schneider-Creusot v Chalon-sur-Saône. Do služby byly přijaty v letech 1912–1913.Jednotky třídy Ferré:
Ponorky nesly čtyři příďové 450mm torpédomety se zásobou šesti torpéd. Pohonný systém tvořily dva diesely Schneider-Carels a jeden elektromotor, pohánějící jeden lodní šroub. Nejvyšší rychlost dosahovala 13 uzlů na hladině a 8 uzlů pod hladinou. Dosah byl 2000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku BAP Teniente Ferré na španělské Wikipedii.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku BAP Teniente Palacios na španělské Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Kate St John?
<<<ASSISTANT>>>: Kate St Johnová (* 2. října 1957 Londýn, Anglie), vlastním jménem Katharine Elinor Margaret St John, je anglická hudebnice, zpěvačka, skladatelka a producentka. Hraje na hoboj, saxofon, akordeon, klavír a anglický roh.
St Johnová začala svoji kariéru na začátku 80. let v kapele Ravishing Beauties. Skupina ale nevydala žádnou nahrávku a St Johnová ji v roce 1982 opustila. V polovině 80. let byla členkou kapely The Dream Academy, jejímž největším hitem byla píseň „Life in a Northern Town“ z roku 1985. Skupina se rozpadla v roce 1991. Během této doby St Johnová také spolupracovala s Tears for Fears, Stevem Nievem a Julianem Copem.
Během 90. let 20. století hrála St Johnová s Vanem Morrisonem, Nigelem Kennedym, Joem Boydem, Joolsem Hollandem a Egbertem Gismontim. V roce 1992 vydala společně s Rogerem Enem album The Familiar. V tomto roce také Eno se St Johnovou a dalšími muzikanty vytvořili superskupinu Channel Light Vessel.
The Familiar (1992; s Rogerem Enem)
Indescribable Night (1995)
Second Sight (1997)
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kate St John na anglické Wikipedii.
(anglicky) Oficiální stránky |
<<<HUMAN>>>: Křížová cesta (Česká Třebová)?
<<<ASSISTANT>>>: Křížová cesta v České Třebové na Orlickoústecku se nachází dva kilometry jihozápadně od centra města v poutním místě Na Horách v Kozlovském hřbetu. Poutní areál je chráněn jako nemovitá kulturní památka.
Křížová cesta byla postavena koncem 19. století. Vede z kamenné terasy od studánky ke kapli Panny Marie Pomocné. Tvoří ji čtrnáct kamenných zastavení s reliéfními výjevy křížové cesty, která stojí oboustranně podél cesty ke kapli.
Na počátku historie poutního místa byla Pavlova studánka s "léčivou" vodou, která vyvěrá pod kaplí Panny Marie Pomocné. Původně zde byl strom s mariánským obrázkem. Po pokácení stromu s obrázkem zde byla roku 1744 postavena dřevěná šestiboká kaple. Obrázek byl přenesen do třebovského kostela a po nějakém čase slavnostně navrácen do kaple. Poté sem byla každoročně na svátek Navštívení Panny Marie pořádána slavná procesí. Roku 1787 byl obraz opět odnesen do farního kostela a kaple byla podpálena na základě nařízení císaře Josefa II. o likvidaci odlehlých kaplí. Ve 30. letech 19. století byla postavena nová zděná kaple v empírovém slohu. Ta byla vysvěcena roku 1838.
Kaple je jednoduchou, obdélnou, plochostropou stavbou s půlkruhovým zakončením. Oltář je pseudobarokní z roku 1934, s akantovými a rokajovými ornamenty, dříve jej zdobila dvojice barokních soch Svatého Prokopa a Svatého Vojtěcha z 1. poloviny 18. století. Oltářní obraz je replikou českotřebovské Panny Marie Pomocné. Oltář má tvar monstrance, kdy z obrazu vybíhají pozlacené paprsky. Kostelní lavice pocházejí z kostela Svatého Jakuba v České Třebové a jsou z 1. poloviny 19. století. Na kůru jsou umístěny varhany od firmy Rieger z roku 1939.
Před kaplí stojí novodobý sloup se sochou Panny Marie. Studánka v kamenné terase pod kaplí je architektonicky upravená a zdvojená, kolem ní jsou vybudovány k posezení dřevěné lavičky.
Léčivá voda ze studánky dala vzniknout malým lázním. Původní lázeňská budova byla dřevěná, po jejím zboření roku 1770 byla vystavěna budova zděná spolu s roubeným hostincem. Na budově hostince je umístěna pamětní deska Boženy Němcové, která zde pobývala v září roku 1851.
BURACHOVIČ, Stanislav a WIESER, Stanislav. Encyklopedie lázní a léčivých pramenů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. vyd. Praha: Libri, 2001. 456 s. ISBN 80-7277-048-9. S. 51.
Česká Třebová
Národní registr pramenů a studánek: studánka Pod Křížovou cestou (6217). Petr Vomáčka, 10.11.2012.
Město Česká Třebová: Městská památková zóna. Fotografie.
Foto.mapy.cz: Česká Třebová – Křížová cesta. Votoja, 28.08.2010. |
<<<HUMAN>>>: Síran antimonitý?
<<<ASSISTANT>>>: Síran antimonitý je hygroskopická chemická sloučenina se vzorcem Sb2(SO4)3.
Pevný síran antimonitý obsahuje nekonečný žebřík tvořený tetraedry SO4 a trigonálními pyramidami SbO3, ty jsou propojeny vrcholy. Někdy se popisuje jako směsný oxid Sb2O3·3SO3.
Získává se reakcí kovového antimonu, oxidu antimonitého, sulfidu antimonitého nebo chloridu antimonylu s horkou kyselinou sírovou.
2 Sb + 6 H2SO4 → Sb2(SO4)3 + 3 SO2 + 6 H2O
Díky své rozpustnosti se využívá pro dopování v polovodičovém průmyslu a při výrobě výbušnin a ohňostrojů.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antimony sulfate na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Thermidoriáni?
<<<ASSISTANT>>>: Thermidoriáni (francouzsky Thermidoriens) je ve francouzských dějinách označení pro poslance Národního konventu, kteří svrhli při thermidorském převratu 27. července 1794 montangnardy kolem Maximiliena Robespierra, čímž skončila druhá fáze Velké francouzské revoluce zvaná Hrůzovláda.
Jejich označení vychází z názvu měsíce thermidor (česky měsíc veder), jedenáctého měsíce Revolučního kalendáře, neboť státní převrat se odehrál 9. thermidoru.
Ještě den předtím Robespierre ve svém projevu vyhrožoval několika poslancům Národního konventu, zejména Josephu Cambonovi, smrtí. Z obavy byl proto Robespierre zatčen a již 10. thermidoru s 21 svými stoupenci popraven.
V následujícím období thermidoriáni odstavili zbývající montagnardy od moci, dokonce i ty, kteří jim pomáhali ve spiknutí proti Robespierrovi a Saint-Justovi. Následné období je známé jako tzv. Bílý teror, během kterého došlo k mnoha zatčení a několik stům poprav, téměř výhradně z řad politické levice.
Thermidoriáni byli u moci do 26. října 1795 (v bývalém revolučním kalendáři 4. brumaire IV), kdy byl Národní konvent nahrazen Direktoriem (jeho faktická vláda začala 2. listopadu 1795).
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Thermidorianer na německé Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Ja'akov Meridor?
<<<ASSISTANT>>>: Ja'akov Meridor (hebrejsky: יעקב מרידור, rodným jménem Ja'akov Viniarsky; 29. září 1913 – 30. června 1995) byl revizionisticko-sionistický aktivista, velitel Irgunu v letech 1941 až 1943 a dlouholetý izraelský politik. Přes třicet let byl poslancem Knesetu za stranu Likud a její předchůdkyně (Gachal a Cherut).
Narodil se v Lipně v Ruském impériu (dnešní Polsko) do rodiny obchodníků ze střední třídy. Poté, co se doslechl o prvních arabských nepokojích v britské mandátní Palestině, vstoupil v roce 1930 do revizionistického hnutí Bejtar. Vystudoval práva na Varšavské univerzitě.
V roce 1932 imigroval do Palestiny, kde o rok později vstoupil do Irgunu. V roce 1941 doprovázel Davida Raziela při misi do Iráku, během níž měli sabotovat ropná pole na předměstí Bagdádu. Když byl Raziel zabit společně s britským důstojníkem, jenž je doprovázel, vrátil se Meridor do mandátní Palestiny, kde po Razielovi převzal post vrchního velitele Irgunu.
V roce 1943 předal velení nad Irgunem Menachemu Beginovi, nicméně i nadále zastával řadu starších pozic až do roku 1945, kdy jej Hagana předala Britům. Ti jej internovali v řadě detenčních táborů v Africe, odkud se několikrát neúspěšně pokusil utéct. Úspěšný byl až v roce 1948 a do Izraele se vrátil v den vyhlášení jeho nezávislosti – 14. května 1948.Podle deníku The Scotsman ohlásil Irgun 7. dubna 1948 v Tel Avivu, že Ja'akov Meridor „převzal své válečné úkoly v Palestině.“ Deník rovněž uvedl, že první Meridorův rozkaz byl útok na vojenský tábor v Pardes Chana, nacházející se jižně od Haify, při němž bylo zabito šest britských vojáků a jejich velící důstojník podplukovník G. L. Hilderbrand.
Pod Beginovým velením byl Meridorovi přidělen úkol řídit integraci Irgunu do nově vzniklých Izraelských obranných sil.
V politických kruzích patřil mezi jednoho ze zakladatelů strany Cherut (politického nástupníka Irgunu), za níž byl zvolen poslancem v prvních izraelských parlamentních volbách v roce 1949. Svůj poslanecký mandát si udržel i v následujících volbách v letech 1951, 1955, 1959, 1961 a znovu v roce 1965 poté, co se Cherut sloučil s Liberální stranou ve stranu Gachal (z níž se později stal Likud). V roce 1955 vydal knihu s názvem Long is the Path to Freedom: Chronicles of one of the Exiles. Ve volbách v roce 1969 však o svůj poslanecký mandát přišel.
Svou politickou kariéru vzkřísil v roce 1981, když byl ve volbách zvolen poslancem za Likud. Navzdory předvolebnímu trapasu a skandálu s „žárovkou, která měla osvítit Ramat Gan“ byl jmenován ministrem ekonomiky a meziministerské spolupráce ve vládě premiéra Begina. Svůj ministerský post si udržel i poté, co Begina ve funkci premiéra v roce 1983 nahradil Jicchak Šamir.
Navzdory své významné funkci ve vládě Meridor v následujících volbách v roce 1984 přišel o poslanecký mandát a již se do Knesetu nevrátil.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ya'akov Meridor na anglické Wikipedii.
MERIP Middle East Report, No. 142, Wealth and Power in the Middle East (Sep. - Oct., 1986), pp. 36-38
(anglicky) Kneset – Ja'akov Meridor |
<<<HUMAN>>>: Římskokatolická farnost Nemotice?
<<<ASSISTANT>>>: Římskokatolická farnost Nemotice je územní společenství římských katolíků v děkanátu Slavkov, s farním kostelem sv. Václava.
Do farnosti náleží území těchto obcí:
Mouchnice – kaple sv. Cyrila a Metoděje
Nemotice – farní kostel sv. Václava
Snovídky
Kostel svatého Václava byl vysvěcen roku 1794. Počátkem 20. století byl přestavěn a rozšířen.
Nemotice se staly samostatnou farností od roku 1859.
Václav Ždárský (1856–1868)
Karel Lang (do roku 1882)
Josef Schildberger (1874–1883)
Bartoloměj Matinů (1883–1887)
Augustin Novotný (1887–1895)
Ignác Gibala (1895–1896)
Alois Jedlička (1896–1902)
Josef Lakota (1903–1928)
Josef Buchta
Metoděj Brzobohatý (1929–1946)
Josef Bálka (1946–1948)
František Hynšt (1948–1983)
Zdeněk Prokeš (1983–1993)Od roku 1993 je farnost spravována z Milonic.
Petr Nešpor (1993–2001)
Miroslav Slavíček (2001–2006)
Pavel Lacina (2006-2013)
Jan Krbec (2013–2016)
Martin Kohoutek (2016–2022)
Stanislav Mahovský (od roku 2022)
Fara slouží nejen pastoračním aktivitám farnosti, ale také k rekreačním účelům. Je po rekonstrukci vnitřních prostor zařízená k ubytování až dvanácti osob.Dnem vzájemných modliteb farností za bohoslovce a bohoslovců za farnosti brněnské diecéze je 20. březen. Adorační den připadá na 2. srpna.
Ve farnosti se pořádá tříkrálová sbírka. V roce 2016 se při sbírce vybralo 18 646 korun. SLužbu liturgického varhaníka vykonávají Michael Korbička, Magdalena Učňová a Klára Paulíková.
Římskokatolická farnost Nemotice na webu Biskupství brněnského
Webové stránky farnosti Nemotice
Pravidelné bohoslužby ve farním kostele |
<<<HUMAN>>>: New Directions?
<<<ASSISTANT>>>: New Directions je třináctá epizoda páté série amerického televizního hudebního seriálu Glee a v celkovém pořadí stá první epizoda celého seriálu. Napsal ji a režíroval Brad Falchuk, poprvé se vysílala ve Spojených státech dne 25. března 2014 na televizním kanálu Fox a jedná se o druhou část speciální dvou-epizody, která obsahuje konec sboru. Mnoho bývalých absolventů se vrátilo a i speciální hosté Kristin Chenoweth v roli April Rhodes a Gwyneth Paltrow jako Holly Holliday.
Epizoda začíná pohledem na Holly (Gwyneth Paltrow) a April (Kristin Chenoweth) ve sborovně. Vyruší je Sue (Jane Lynch) a řekne April, že je “trpasličí děvka" a normálně by ji dala vykázat z budovy školy, ale protože se přátelí s Holly, tak může zůstat. Když se April zeptá, jak se Sue a Holly znají, tak řeknou, že se společně hlásí do soutěže The Amazing Race jako “Tým nádherných” a flashbacková scéna ukazuje záběry z konkurzu. Holly se snaží využít svého přátelství se Sue pro záchranu sboru a zeptá se jí, jestli mohou začlenit hudbu do jiných zájmových kroužků na McKinleyově střední škole. Sue neochotně souhlasí, ale řekne jí, že má jen týden na zkoušku. Tina (Jenna Ushkowitz) prochází chodbou a přemýšlí o svých možnostech pro vysokou školu, když vidí ostatní spolužáky šťastné otevírajíc přijímací dopisy z vysokých škol. Díky jejímu komentáři se dozvíme, že byla odmítnuta z Ohio State a stále čeká na odpověď od Brown University. Tina také prozradí, že byla adoptovaná a podala přihlášku na Mitzvah University, protože doufala, že bude následovat své přátele do New Yorku. Poté Tina vchází do místnosti sboru, kde Rachel (Lea Michele), Sam (Chord Overstreet) a Artie (Kevin McHale) balí trofeje sboru, což Tinu rozesmutní. Rachel a Tina se obejmou a poté přichází do místnosti Blaine (Darren Criss) a Kurt (Chris Colfer) s úžasnými novinkami - Blaine byl přijat na NYADU. Když mu všichni gratulují, tak Sam omylem praští Tinu do hlavy jednou z trofejí, ona omdlí a zjeví se jí jedna z jejich divných představ - ona a její kamarádi se objeví v parodii seriálu Přátelé, s názvem "Chums".
Ve školním sále Kurt a Mercedes (Amber Riley) shromáždí všechny své přátele a současné členy sboru, aby zavzpomínali na staré dobré časy a pomohli jim zklidnit rivalitu mezi Rachel a Santanou (Naya Rivera). Kurt a Mercedes vystupují s písní "I Am Changing". Zdá se, že Rachel během písně přehodnocuje svůj názor a několikrát se podívá na Santanu, ale ta je tomu lhostejná. Když se poté obě dvě potkají na dívčích toaletách, tak se Rachel snaží o mírovou dohodu, přizná, že Kurtova a Mercedesina píseň ji přiměla k nostalgii a nabízí Santaně vystupování v 10 představeních ve Funny Girl. Santana to odmítá, řekne, že chce zpívat v každém představení a zanechává Rachel zděšenou.
Mezitím Holly mluví s Willem (Matthew Morrison) ohledně plánu zahrnutí hudby do dalších kroužků na McKinleyově střední škole. Will váhá, ale Holly ho ujišťuje, převleče se jako Temple Grandin a vede celou třídu, stylizovanou ve vintage oblečení, v písni "Party All the Time". Nicméně ředitelka Sue není nadšen, protože dostala mnoho rozzlobených dopisů od místních politiků, stejně jako od národní asociace autistů, čímž skončily Hollyiny hudební experimenty. Will řekne Sue, že tomu rozumí a společně s Holly opouští Suinu kancelář a řekne jí, že přijal, že se sborem je konec. Holly vyhledá Artieho na chodbě a požádá ho, aby se s ní setkal s kamerou ve sborové místnosti.
Brittany (Heather Morris) vyzdobila sborovou místnost liliemi a nabízí Santaně jednosměrný lístek na ostrov Lesbos, aby mohly jet spolu. Ale Santana váhá a bojí se, že Brittanina nabídka má více co do činění k tomu, že chce opustit MIT, než že chce, aby doopravdy byly spolu. Santana také řekne, že se nechce vzdát role záskoku hlavní role ve Funny Girl, protože je to první krok k tomu být bohatý a slavná a že nechce, aby Rachel vyhrála v jejich soutěžení. Brittany připomene Santaně, že Broadway nikdy nebyla jejím snem, takže vycouvat z role, na které ji nezáleží, by pro ní bylo výhrou. Santana si uvědomí, že Brittany má pravdu, tak ji děkuje a společně se obejmou.
Tina řekne Blainovi, Samovi a Artiemu, že byla odmítnuta na Mitzvah University, a tak nemůže jet do New Yorku, ale Sam ji řekne, že jen protože se zatím nedostala na vysokou školu, to neznamená, že nemůže jet do New Yorku. Blaine připomene Tině, že Kurt se vydal do New Yorku s absolutně žádnými plány a nakonec to pro něj dopadlo dobře, a řekne jí, aby na to myslela jako na dobrodružství. Tina je váhavá a řekne, že se s žádným plánem cítí jako “velký loser", a tak, aby ji povzbudili, Blaine, Sam a Artie zpívají akustickou verzi písně "Loser Like Me" a Tina se k nim později přidá. Poté Blaine prosí Tinu, aby šla do New Yorku a Sam s Artiem ji ujišťují, že ji tam pomohou najít to, co jí baví. Tina s radostí souhlasí.
Santana se setkává s Rachel ve školním sále, kde si Rachel prochází dialogy z Funny Girl. Santana komentuje Rachelino zavázání a přiznává, že celou dobu sála z něčeho, co bylo pro Rachel tak těžké a důležité dosáhnout, a také přizná, že je “příliš líná, aby dělala osm představení do týdne" a že představení opouští. Nicméně Santana řekne, že neopouští místo záskoku, aby udělala Rachel radost, že to dělá jen sama pro sebe. Rachel je ráda, že se zbavily této nepříjemnosti a navrhuje, že by mohly zazpívat poslední společnou píseň ve sboru a vyberou si "Be Okay".
Puck (Mark Salling) a Quinn (Dianna Agron) poté zpívají "Just Give Me a Reason" a oznámí, že se rozhodli dát svému vztahu šanci, i přes velkou vzdálenost. Quinn si je vědoma toho, že to bude těžké, ale řekne Puckovi, že bude radši, když to bude těžší s ním než lehčí s kýmkoliv jiným. Oba se políbí a sbor jim nadšeně aplauduje a Will oznámí, že právě zazpívali poslední píseň ve sborové místnosti.
Později Will přijde do své pracovny, kde najde vzkaz, aby přišel do školního sálu. Holly a sbor vytvořili video pro Willa a jeho ještě nenarozené dítě o tom, jak moc pro ně znamenal jako učitel i jako člověk. Video končí, když Rachel přichází na scénu a vede sbor v písni "Don't Stop Believin'". Will je viditelně dojat a brzy se ke zpěvu přidá i zbytek sboru. Po písni se všichni obejmou, zatímco je April a Holly sledují od vchodu sálu a gratulují si, že odvedly dobrou práci. Před slavnostním předáváním se všichni současní členové New Directions shromáždí v místnosti sboru. Unique (Alex Newell) se zeptá Kitty (Becca Tobin), jestli ji nyní bude zdravit na chodbách, když je se sborem konec. Kitty řekne že ano a žertuje, že Unique řekne, když ji boty nebudou ladit s kabelkou. Jake (Jacob Artist) stále nevěří, že se Sue podařila její dlouhodobá mise zničit sbor, ale Marley (Melissa Benoist) nesouhlasí a řekne, že ačkoliv Sue rozpustila sbor, tak nemůže zničit jejich přátelství. Ryder (Blake Jenner) poukazuje na to, jak jim sbor pomohl stát se lepšími lidmi. Mají poslední vzpomínkovou chvilku a naposledy se obejmou před školním předáváním maturitních vysvědčení.
Artie, Blaine, Becky, Brittany, Sam a Tina slavnostně absolvují. Tina řekne, že nemůže jet do New Yorku, protože ji zavolali z Brown University byla přijata podzimní semestr. Blaine, Sam a Artie jí objímají a gratulují. Po maturitním předávání se Santana setkává s Brittany na dívčích toaletách a řekne jí, že s ní chce odjet pryč, ale také po jejich návratu chce, aby zůstaly spolu, s čímž Brittany souhlasí a obejmou se. Ve sborové místnosti se Will potkává se Sue, která přiznává, že jeho práce pomohla mnoha lidem včetně ní a že jí bude chybět jejich vzájemná rivalita. Také prozradí, že mu domluvila pracovní pohovor na Carmelské střední škole do pozice vedoucího sboru pro Vocal Adrenaline. Will váhá, ale Sue mu řekne, že potřebuje dělat to, co ho naplňuje, tedy učit sbor, a že by mohl vytvořit spoustu dobrých věcí, zvláště s tak dobrým finančním rozpočtem, jaký Vocal Adrenaline má. Sue nechává Willa samotného ve sborové místnosti, aby se rozhodl. S mnoha vzpomínkami na své mysli Will zhasne světla a naposledy odchází ze sborové místnosti.
"I Am Changing"
"Party All the Time"
"Loser Like Me"
Be Okay"
"Just Give Me a Reason"
"Don't Stop Believin'"
V tomto článku byl použit překlad textu z článku New Directions (Glee) na anglické Wikipedii.
New Directions na Internet Movie Database (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Ľudovít Rajter starší?
<<<ASSISTANT>>>: Ľudovít Rajter (28. dubna 1880 Rajka – 26. září 1945 Bratislava) byl slovenský regenschori, sbormistr a hudební skladatel.
Studoval na Učitelském ústavu v Bratislavě. Po maturitě v roce 1898 působil jako učitel evangelické školy v Pezinku a od roku 1910 v Bratislavě. Byl regenschorim evangelického církevního sboru. V letech 1912–1922 řídil v Bratislavě dělnický pěvecký soubor Liedersfreiheit a nějaký čas i sbor Typografia. S těmito sbory uvedl kantáty Johanna Sebastiana Bacha, Heinricha Schütze a Johanna Pachelbela jakož i některé části velkých oratorních děl Georga Friedricha Händela.
Jeho syn Ľudovít Rajter (1906–2000) se stal významným slovenským dirigentem a hudebním skladatelem.
Skladatelské dílo Ľudovíta Rajtera staršího je převážně církevního charakteru. Komponoval kantáty s biblickými náměty a sbory. Složil také hudbu k rozhlasové hře pro děti.
Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha, s. 401 |
<<<HUMAN>>>: Friedrich Bachmayer?
<<<ASSISTANT>>>: Friedrich Bachmayer (10. září 1913 Kamegg – 25. července 1989 Vídeň) byl rakouský paleontolog.
Bachmayer studoval na Universität Wien paleontologii (promoce 1940). Od roku 1949 do svého odchodu do penze byl zaměstnán v Přírodovědném muzeu Vídeň. V roce 1966 se zde stal vedoucím geologicko-paleontologického oddělení.
Bachmayer se zabýval paleontologií na rakouském území a napsal asi 150 odborných publikací. Za zásluhy byl v roce 1965 jmenován profesorem a obdržel několik ocenění.
Erdöl in Österreich. Vídeň 1957 (spoluautor Karl Friedl)
Schätze im Boden. Vídeň 1964 (spoluautoři Heinz Albert Kollmann a Helmuth Zapfe)
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Friedrich Bachmayer na německé Wikipedii.
Helmuth Zapfe, Friedrich Bachmayer, Almanach der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 140, 1990, S. 315ff.
Friedrich Bachmayer na austria-lexikon.at |
<<<HUMAN>>>: Wellington Koo?
<<<ASSISTANT>>>: Ku Wej-ťün, neboli Wellington Koo (zjednodušené znaky: 顾维钧, tradiční znaky: 顧維鈞, pinyin: Gù Wéijūn; 29. ledna 1888 – 14. listopadu 1985), byl čínský diplomat a politik.
Narodil se a vyrostl v Šanghaji v tzv. cizinecké čtvrti. Z první ruky zažil nespravedlnost čínských „nerovných smluv“ s cizími mocnostmi uzavřených po Opiových válkách. Byl čínský národní diplomat, signatář Charty OSN (1945), jeden ze zástupců Číny na Pařížské mírové konferenci (1919), v Čínské republice (1912– 1949) krátce zastával současně funkce úřadujícího premiéra a prozatímního prezidenta, dále ministra zahraničních věcí a ministra financí. Působil na pozici velvyslance ve Francii (1936–1941), Velké Británii (1941–1946) a v USA (do roku 1956), poté se stal soudcem u Mezinárodního soudního dvora v Haagu (1957–1967), po ukončení funkcí u soudního dvora odešel do důchodu a přestěhoval se do New Yorku. Mluvil plynně anglicky, německy a francouzsky.
Wellington Koo se narodil v Šanghaji, jako třetí syn prosperujícího obchodníka. První vzdělání získal na Univerzitě St. John's v Šanghaji, jedné z nejprestižnějších univerzit té doby v Číně, založené roku 1879 americkými misionáři. Poté pokračoval ve studiích na Kolumbijské univerzitě v Americe, kde získal nejdříve magisterský titul (1909) následně také Ph.D. titul (1912) v oboru mezinárodního práva.
Po svých studiích v USA se vrátil zpět do Číny, kde byla v Sinchajské revoluci svržena mandžuská dynastie Čching a ustanovena Čínská republika a začal pracovat jako tajemník kabinetu prezidenta Jüan Š'-kchaje. Brzy se stal součástí ministerstva zahraničí, v roce 1915 byl dosazen na funkci velvyslance na Kubě a v USA, kde si získal vzájemné sympatie s tehdejším prezidentem Woodrowem Wilsonem. Důležitou roli sehrál roku 1919 na Pařížské mírové konferenci, kde byl součástí čínské delegace vedené Lu Čeng-siangem. Společně s čínskou delegací požadoval navrácení provincie Šan-tung Číně (po podepsání tzv. 21 požadavků, ultimáta předloženého Japonskem), na což západní velmoci nepřistoupily a tak byla Čína jediným národem, který nepodepsal Versailleskou smlouvu.Wellington Koo znepokojen Mandžuskou krizí a otázkami kolektivní bezpečnosti, jako první zástupce Číny spolupracoval na utváření Společnosti národů. V březnu 1932 vyhlásili Japonci v Mandžusku loutkový stát Mandžukuo. Čína požádala o pomoc Společnost národů, která vyslala do Mandžuska komisi. Komise kritizovala postup Japonců, ti demonstrativně ze Společnosti národů vystoupili, byla vidět jasná slabost SN. Jako velvyslanec ve Velké Británii (1941–1944) a v USA (1944–1945) zažil Wellington napětí mezi Čínou a těmito dvěma mocnostmi. USA nepodporovaly Čínu v boji až do vypuknutí války v Pacifiku, kdy se rychle vyhoupla do pozice "Velké čtyřky". Nový status Číny však neposílil svou diplomatickou pozici vůči "Velké trojce". Koo se marně pokoušel vytvořit protijaponskou alianci.
Po druhé světové válce pomáhal Koo při formování Organizace spojených národů (OSN). Poté, co vláda Čínské republiky v čele s Čankajškem ustoupila na Tchaj-wan, zůstal ve Washingtonu. Přes veškeré protikomunistické cítění kabinet prezidenta H. S. Trumana ani D. D. Eisenhowera nebyl ochoten podpořit Čankajškovy pokusy o návrat a obnovení vlády na pevninské Číně. Koo měl obtížné úkoly odradit Washington od přijetí politiky "Dvou Čín" a bojovat proti americkému obrazu vlády Čankajška jako diktátorské. Ve svém úsilí o podporu americké vlády nepolevil až do odchodu z politické služby v roce 1956.Po odchodu z čínské diplomatické služby se Koo stal soudcem u Mezinárodního soudního dvora v Haagu, v posledních letech svého funkčního období sloužil jako místopředseda soudu. V roce 1967 odešel do důchodu a přestěhoval se do New Yorku, kde žil až do své smrti.
Zemřel 14. listopadu 1985 ve svém domě na Manhattanu ve věku 97 let, měl za sebou 40 let diplomatických služeb. Zanechal po sobě čtvrtou manželku Julianu, syna a dceru, tři nevlastní dcery, 19 vnoučat a dvě pravnoučata.
CLEMENTS, Jonathan. Wellington Koo: China (Makers of the Modern World Series). London: Haus Publishing, 2008
EDMUND S. K., FUNG. V. K. Wellington Koo and the Emergence of Modern China Stephen G. Craft, The China Journal 2005, ISSN 1324-9347
CRAFT, Stephen G. Saving the League: V.K. Wellington Koo, the League of Nations and Sino-Japanese Conflict, 1931–39, 2000, ISSN 0959-2296 |
<<<HUMAN>>>: Ұ?
<<<ASSISTANT>>>: Ұ (minuskule ұ) je písmeno cyrilice. Je používáno pouze v kazaštině. Jedná se o variantu písmena Ү. |
<<<HUMAN>>>: Opál?
<<<ASSISTANT>>>: Opál je minerál, hydrogel s kolísavým obsahem vody, jehož chemický vzorec je SiO2·nH2O. Voda zde bývá zastoupena nejčastěji mezi jedním až třemi hmotnostními procenty, ale v některých případech může dosahovat až 20 %. Ve světě se vyskytuje mnoho odrůd opálu, jako např. drahý opál, ohnivý opál, dřevitý opál či keříčkovitý opál. Opál vzniká z vychladlých postvulkanických roztoků vysrážením křemičité substance. Typická hra barev, tzv. opalizace u drahého opálu vzniká světelnou interferencí na rozhraní mikroskopických vrstviček gelovitých kuliček opálu.
Název pochází ze staroindického upala, tj. drahý kámen. Drahý opál byl znám už dávno ve starověku, v 6. století před n. l. byl opěvován básníkem Onomakritem a řecký přírodozpytec Dioskorides ho v 1. století n. l. označil za skutečný drahokam. Až do objevení Ameriky se nejcennější opály nacházely na území východního Slovenska v okolí obce Červenica. Obsah křemene v slovenském drahém opálu se pohybuje v rozpětí 89,0 – 93,3 % a obsah vody od 6,1 do 10,9 %. Po dobytí Mexika se do Evropy dostaly tzv. aztécké opály, které uchvátily tehdejší sběratele. Nejbohatší nálezy drahého opálu pocházejí z australských nalezišť, které byly objeveny ve druhé polovině 19. století. V současnosti se na území Austrálie nachází a také těží přibližně 95 % všech drahých opálů na světě. O zbývajících 5 % se větší či menší měrou dělí asi 19 státních území. Přičemž ve většině z nich se drahé opály pouze nacházejí a jen v devíti státech probíhá i jejich těžba. Roku 1921 bylo náhodou objeveno umělé barvení opálů. Francouzský nájemce opálových dolů v Dubníku na Slovensku Bittner-Belangenay totiž několik opálů, které ležely na stole, omylem polil inkoustem. Kusy se obarvily tak dokonale, že i po zaschnutí, opláchnutí i vybroušení měly nevídané barvy. Takto obarvené opály jsou označovány jako chameleoni.
Geneze opálu není zcela uspokojivě vysvětlena. Předpokládá se, že opály vznikají za zvýšených teplot a tlaků z křemičitanů, které se mohou buď uvolňovat z organických zdrojů jako z křemičitých schránek rozsivek, jehlicí mořských hub, anebo z anorganických zdrojů jako jsou silikátové minerály, či křemen. Křemičitá složka se pozvolna rozpouští v alkalickém prostředí a při změně podmínek prostředí na kyselé a současně snížení tlaku nastává opětovné srážení křemene v podobě opálu.
Vlivem nepříliš pevné atomární vazby mezi atomy kyslíku a křemíku jsou opály poměrně nestabilní minerály, které se snadno poškodí. Při kontaktu s jiným materiálem se často poškrábají, či při pádu se mohou roztříštit na menší tělesa. Některé druhy opálu jsou schopny měnit svoji barvu v závislosti na teplotě a to i při kontaktu s lidským teplem. Mají schopnost vázat vodu a nečistoty, což může vést také ke změně jejich barvy, pokud jsou vystaveny vodě.
hyalit – nejčistší forma opálu, který je bezbarvý a čirý (skelný opál) a vždy bez barvoměny. Název je odvozen z řeckého slova "hialos" sklo
mléčný (bílý) opál – mléčně bílý, neprůhledný a jen na okrajích průsvitný. Pokud je s barvoměnou, pak se jedná o drahý opál (Slovensko, Austrálie)
dendritický opál (mechový opál, keříčkový opál) – bílý, neprůhledný a bývá prostoupen sítí jemných černých dendritů (oxidů či hydroxidů železa nebo manganu)
ohnivý opál – hyacintově červený a průsvitný, zabarvení kolísá mezi žlutou, světle hnědožlutou, oranžovo-červenou až tmavě hnědočervenou. Bývá i s barvoměnou a potom už se jedná o drahý opál (Mexiko).
drahý opál – nejvzácnější, nejžádanější a také nejcennější. Jedná se o přírodní opály, které vznikaly buď procesem zvětrávání (Austrálie) nebo vulkanickou činností (např. Slovensko, Etiopie) a mají schopnost opalizovat. Tzn. že dopadající světelné záření se rozkládá ve spektrum monochromatických světelných záření, které lidské oko vnímá jako spektrální barvy(červená, oranžová, žlutá, modrá a fialová). Tato „hra barev“ neboli barvoměna, jak se také lidově říká opalizaci, pak vytváří neuvěřitelný kaleidoskop barevných vzorů a proměn. Pro tuto vlastnost bývají přírodní drahé opály vyhledávané zejména v klenotnictví pro šperkařské účely.
modrý opál – průsvitný, vzácně až průhledný modrý opál. Nazývaný také andský opál, především z peruánských nalezišť, velmi vzácně obsahuje černé dendrity.
růžový opál – růžová barva, neprůhledný, jen na okrajích průsvitný, často ve směsi s chalcedonem, nachází se především v Peru.
prasopál – zelený (zbarvený niklem, případně chromem)
voskový opál – neprůhledný žluto-hnědý
černý opál – je buď prostý černý opál (zbarvený manganem) a nebo odrůda vzácného australského černého opálu (opalizuje), který se nachází ve vrstvách jílu.
hydrofán – označení pro drahé opály, které vznikly pouze vulkanickou činností (např. Slovensko, Etiopie) a mají schopnost absorbovat vodu. Díky tomu se změní z neprůhledného nebo poloprůsvitného na zcela průsvitný nebo průhledný. Někdy absorpce vody zdůrazní hru barev (opalizaci). Po vyschnutí se opál opět vrací do původní bezbarvé nebo neprůhledné podoby.
dřevitý opál – zkamenělé dřevo prosycené opálem, má různé barvy
tabašir – opál s obsahem zkamenělých stébel
kašolong – křídově bílá směs opálu s chalcedonem, obsahuje ze všech opálů nejméně vody
Menilit – je vrstevnatý sedimentární opál
Gejzírit – je opál vysrážený z termálních pramenů
boulder opál – opalizující hlízy limonitu. Boulder opál = odrůda australského drahého opálu (opalizuje) a nachází se v konkrecích železitého pískovce.
obecný opál – přírodní opál bez opalizace, protože dopadající světelné záření z části absorbuje a z části nezměněné odráží. Jsou celistvé, neprůhledné až průsvitné různých barev, podle kterých jsou většinou i pojmenované.
Jedna z odrůd opálu je žlutý opál. Nejen žlutý opál, ale zejména drahý opál všeobecně patřil již od starověku k tajemným a vysoce ceněným kamenům, jimž byla připisována neobyčejná magická síla. Podle esoteriků opál zesiluje charakterové vlastnosti a momentální emocionální stav člověka. V rukách dobrého člověka posiluje jeho pozitivní vlastnosti a pomáhá mu, ale i naopak.
Opály se využívají především v klenotnictví pro šperkařské účely. Jsou jimi osazovány prsteny, náhrdelníky a další. Oproti většině dalších drahokamů se nedá většina opálů brousit (vyjma ohnivého opálu), proto je jeho povrch opravován pomocí zaoblování a vyhlazování.Nedoporučuje se, aby se opál omýval vodou, ale aby se na jeho údržbu používal měkký hadr napuštěný strojním olejem, jelikož z vody by opál mohl do sebe vytáhnout nečistoty a změnit tím svoji barvu. Následně by se měl vyleštit.
KREPERÁT, Josef Pavel. Skrytá moc drahých kamenů a jejich vliv na naše duševní a fyzické zdraví. Praha: Granit, 1998. ISBN 80-85805-72-3.
Slovníkové heslo opál ve Wikislovníku |
<<<HUMAN>>>: Break The Silence?
<<<ASSISTANT>>>: Break The Silence je druhá deska zpěváka Sámera Issy, ve které se více přiblížil oblíbenému stylu R'n'B, tentokrát jej však nekombinoval s popem, ale s hip hopem. Na desce vydané v roce 2005 spolupracoval výhradně s českými producenty Ondřejem Brzobohatým, DJ Wichem, DJ Neo. Ve skladbě „Move“ hostuje Martina Balogová a na desce je také duet „Hot and Wet“ s českou zpěvačkou Victorií.Alba se prodalo více než 8 000 kusů a bylo oceněno zlatou deskou.
K desce byl natočen jeden klip, a to k pilotnímu singlu „Až zastavíme čas“, který byl také později natočen v ruském jazyce. Deska vyšla u vydavatelské společnosti SONY BMG.
Intro
Move (Martina Balogová)
Breath
Až zastavíme čas
Just The Girl
Cold Wind
Break The Silence
Come And Get It
Chtěl bych
Hot And Wet (duet s Victorií)
Beautiful Feeling
Sister
My rapsong
Recenze desky:
http://musicserver.cz/clanek/13315/Pokrevni-bratri-v-rytmu/Musicserver
http://musicserver.cz/clanek/14001/Makrorecenze-Break-The-Silence-Samera-Issy/Musicserver |
<<<HUMAN>>>: Oldřichův dub?
<<<ASSISTANT>>>: Oldřichův dub patří k nejznámějším památným stromům Česka. Roste v severní části obce Peruc pod zámkem nad potůčkem a vydatným pramenem.
výška: 28 m (1974), 29 m (1988), 31 m (1998), 31 m (2002)
obvod: 690 cm (1900), 743 cm (1974), 745 cm (1988), 760 cm (1998), 760 cm (2002)
věk: 500 let (1872), 1000 let (1910), 1000 let (1988, AOPK), 1000 let (2003), 800 let (2009, AOPK), přes 1000 let (podle pověsti)
zdravotní stav: 2 (1988), 4 (1998)
sanace: 1991, 1997, 2001, 2008
Kmen je dutý, ošetřený a u země se rozšiřuje v mohutné kořenové náběhy. Dutina byla v minulosti opakovaně vypálena vandaly (1993, 1995), ale strom požár přežil. Kmen se dělí ve výšce 5 metrů na tři kosterní větve. Dub pomalu dožívá. Věk 1000 let většinou bývá udáván na základě pověsti (níže). Někteří odborníci se ale domnívají, že by (podobně jako u Svatováclavského dubu) mohlo jít o mladší strom, na který se pověst po zániku původního dubu přesunula.Stav stromu je monitorován a průběžně jsou realizována preventivní opatření, která předcházejí zhoršování stavu. Roku 1991 byl proveden konzervační zásah. K další odborné sanaci došlo roku 1997, řešeny byly především škody způsobené požárem ze 13. na 14. srpna 1995). V roce 2001 byla upravena bezpečnostní vazba a provedeno odlehčení větví, roku 2008 došlo na odstranění suchých větví, úpravu konkurenčních dřevin a kontrolu vazby. 27. května 2011 byl za přítomnosti sedmi odborníků a zástupců místních organizací zpracován odborný posudek a plán na ošetřování stromu po následujících 20 let. Zahrnuje odlehčovací úpravy, aby nedošlo k rozlomení stromu a úpravu okolní zeleně, která konkuruje památnému dubu.
Oldřichův dub je spojen s českými dějinami, objevuje se již v Dalimilově kronice. Podle pověsti potkal zde přemyslovský kníže Oldřich (vládl v letech 1012–1034) Boženu, kterou poté pojal za ženu, a z jejich nelegitimního svazku se narodil jeho jediný syn, pozdější kníže Břetislav I. Některé verze pověsti uvádějí, že Božena byla zadaná a po odchodu s Oldřichem se její opuštěný milenec – či snad manžel – na dubu oběsil.Dub zahrnuli do svého díla například František Nepil nebo Miroslav Horníček, z výtvarníků pak František Ženíšek a Adolf Liebscher.
Dub letní
Památný strom v Česku
Peruc
Dalimilova kronika
kníže Oldřich
Seznam památných stromů v okrese Louny
Fotogalerie na Pooh.cz |
<<<HUMAN>>>: Caden?
<<<ASSISTANT>>>: Caden je francouzská obec v departementu Morbihan v regionu Bretaň.
Caden obklopují obce Malansac na severu, Saint-Gorgon a Béganne na východě, Péaule na jihu a Limerzel na západě.
Počet obyvatel
V kopiáři kláštera Redon je farnost Caden poprvé zmiňována v roce 835 jako Plebs Catin.
kostel Saint-Pierre-aux-Liens (sv. Petra v okovech), který v letech 1889-1894 nahradil starší stavbu, na kostele se dochovaly sluneční hodiny z roku 1637
v okolí obce jsou kaple Sainte-Marie (severozápadně u silnice do Redonu), Saint-Vincent (severozápadně u silnice do Maunay), Saint-Nicolas (3 km západně), Saint-Armel (1 km jihzápadně), Saint-Gildas (2 km severně)
krucifix chráněný jako historická památka
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Caden na francouzské Wikipedii.
Seznam obcí v departementu Morbihan |
Subsets and Splits