Datasets:

dangottwald
/

wiki_human_assistant

Dataset card Data Studio Files Files and versions Community

Split (1)

train · 9.41k rows

text stringlengths 98 32.7k
<<<HUMAN>>>: Seznam kulturních památek v Dolním Dvořišti? <<<ASSISTANT>>>: Tento seznam nemovitých kulturních památek v obci Dolní Dvořiště v okrese Český Krumlov vychází z Ústředního seznamu kulturních památek ČR, který na základě zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, vede Národní památkový ústav jako ústřední organizace státní památkové péče. Údaje jsou průběžně upřesňovány, přesto mohou obsahovat i řadu věcných a formálních chyb a nepřesností či být neaktuální. Pokud byly některé části dotčeného území vyčleněny do samostatných seznamů, měly by být odkazy na tyto dílčí seznamy uvedeny v úvodu tohoto seznamu nebo v úvodu příslušné sekce seznamu. Seznam kulturních památek v Rychnově nad Malší včetně osady U Svatého Kamene Seznam kulturních památek v okrese Český Krumlov
<<<HUMAN>>>: Wurrugu? <<<ASSISTANT>>>: Wurrugu je vymřelý australský domorodý jazyk. Používal se na území Severního teritoria, v oblasti poloostrova Cobourg. Jazyk používal kmen Wurangů. Jazyk vymřel, je málo zdokumentovaný, dochovalo se v podstatě jen několik seznamů slov z 19. století. Podle několika průzkumů by mohl mít jazyk wurrugu společný základ s jazykem marrgu, který vymřel na začátku 21. století. Spolu by tak tyto dva jazyky tvořily malou jazykovou rodinu marrku-wurrugských jazyků. Dvě dochovaná slova: naween (otec) noyoke (matka) V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wurrugu language na anglické Wikipedii.
<<<HUMAN>>>: Franz Bydlinski? <<<ASSISTANT>>>: Franz Bydlinski (20. listopadu 1931 v Rybniku – 7. února 2011 na Gran Canaria) byl rakouský právník, jeden z nejvýznamnějších teoretiků rakouského soukromého práva Pocházel z hornoslezské německo-polské rodiny, která se roku 1941 přestěhovala do Štýrska. Vstudoval právo ve Štýrském Hradci. Působil na univerzitách ve Štýrském Hradci, Bonnu a ve Vídni. V letech 1963–1988 byl šéfredaktorem časopisu Juristische Blätter. Jeho nejvýznamnějším dílem je tzv. trilogie: „Juristische Methodenlehre und Rechtsbegriff“ (1989), „Fundamentale Rechtsgrundsätze“ (1988) a „System und Prinzipien des Privatrechts“ (1996). TICHÝ, Luboš: Vzpomínka na profesora Franze Bydlinského. Právní rozhledy, 2011 (19), č. 13, s. 494. FENYVES, Attila: Franz Bydlinski 1931 – 2011. ÖJZ, 2011, č. 5, s. 139
<<<HUMAN>>>: Věra Weizmannová? <<<ASSISTANT>>>: Věra Weizmannová (hebrejsky: ורה ויצמן, rodným jménem Věra Kacmanová; 27. listopadu 1881 – 24. září 1966) byla manželka prvního izraelského prezidenta Chajima Weizmanna, první dáma Státu Izrael, lékařka a sionistická aktivistka. Narodila se v Rostově na Donu v Ruském impériu (dnešní Rusko) a lékařské vzdělání získala v Ženevě ve Švýcarsku. V roce 1906 se vdala za Chajima Weizmanna, se kterým měla později dva syny. V letech 1906 až 1937 žila Weizmannova rodina v britském Manchesteru, kde Chajim Weizmann vyučoval na univerzitě. V roce 1913 získala britskou lékařskou licenci a začala pracovat jako lékařka na klinikách pro kojence a vyvinula pokročilé techniky pro kojeneckou výživu a dohled.Její mladší syn Michael byl jako pilot britského Královského letectva během druhé světové války sestřelen nad Biskajským zálivem. V roce 1916 opustila práci dětské lékařky a připojila se ke svému manželovi poté, co byl během první světové války jmenován vědeckým poradcem britské admirality. V roce 1920 se stala jednou ze zakladatelek Mezinárodní ženské sionistické organizace (WIZO) a po čtyřicet let stála společně s Rebecou Sieffovou v jejím čele. Po vypuknutí druhé světové války věnovala veškeré své úsilí Aliji mládeže, což byla organizace, kterou založila v Anglii, a jejíž byla následně v Izraeli čestnou prezidentkou. Během izraelské války za nezávislost se zaměřila na léčbu a rehabilitaci raněných vojáků. Bezprostředně po válce založila Společnost handicapovaných veteránů z války za nezávislost a působila jako její prezidentka. Založila též dvě centra pro rehabilitaci zraněných vojáků, a to Bejt Kaj v Nahariji a rehabilitační oddělení v nemocnici Šeba - Tel ha-Šomer. Kromě své aktivity ve výše uvedených organizacích podporovala řadu dobrovolnických organizací, jako je ILAN, Magen David Adom, jehož byla prezidentkou, a desítky dalších soukromých a státních charitativních organizací. Jako izraelská první dáma trvala na své účasti při volbě interiéru domu, který byl pro prezidentský pár budován při Weizmannově institutu (k nelítosti architekta). Veškerý nábytek a umělecká dekorace je originální a většina byla importována ze Spojeného království a Francie. The Impossible Takes Longer: The Memoirs of Vera Weizmann V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vera Weizmann na anglické Wikipedii. (anglicky) Jewish Women's Archive – Vera Weizmann
<<<HUMAN>>>: Seznam zápasů fotbalové reprezentace Spojených států amerických na MS? <<<ASSISTANT>>>: Fotbalová reprezentace Spojených států amerických byla celkem 11x na mistrovstvích světa ve fotbale a to v letech 1930, 1934, 1950, 1990, 1994, 1998, 2002, 2006, 2010, 2014, 2022. Aktualizace po MS 2022 - Počet utkání - 37 - Vítězství - 9x - Remízy - 8x - Prohry - 20x
<<<HUMAN>>>: Husitský hejtman? <<<ASSISTANT>>>: Husitský hejtman byl velitel v polním vojsku. Husitská vojska byla dobře organizována a každé z jejich čtyř hlavních složek (bojová vozba, dělostřelectvo, pěchota a jezdectvo) velel samostatný hejtman. Hejtmané společně tvořili velitelský sbor v čele s nejvyšším hejtmanem. Hejtmané byli také vojenští velitelé husitských měst. Po založení Tábora byli do jeho vedení zvoleni čtyři hejtmané: Mikuláš z Husi, Jan Žižka, Chval z Machovic a Zbyněk z Buchova. Zajišťovali obranu města, ale také veleli husitským oddílům při vojenských akcích. Při společných bojových akcích husitských svazů (táboři, pražané, orebité, později sirotci a svaz žatecko-lounský) měl hlavní velení nejvyšší hejtman, který stál nad hejtmany jednotlivých svazů. Vrchním hejtmanem spojených husitských vojsk býval Jan Žižka. Prokop Holý, ač také působil jako vrchní velitel, nebyl nazýván hejtmanem, byl pouze voleným správcem (a jako kněz také duchovním správcem) husitských vojsk. Husitští hejtmané byli oblíbeným námětem kreseb a obrazů (Husitský tábor, 1877) Mikoláše Alše. Husitský hejtman Jan Roháč z Dubé je hlavním hrdinou stejnojmenného historického filmu z roku 1947 (hrdinu představoval Otomar Korbelář)
<<<HUMAN>>>: Radnice v Benešově nad Černou? <<<ASSISTANT>>>: Radnice (budova čp. 126) v Benešově nad Černou ve východní části okresu Český Krumlov v Jihočeském kraji je jedním z řady památkově chráněných renesančních domů na benešovském náměstí. Dům je zároveň součástí městské památkové zóny Benešov nad Černou, která byla stanovena na základě vyhlášky Ministerstva kultury České republiky č. 250/1995 Sb. ze dne 22. září 1995 a je zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod číslem 2355. Objekt je charakterizován jako goticko-renesanční dům na obdélném půdorysu, stojící v mírném svahu uprostřed severní strany náměstí. Dům je jednopatrový, přízemí je členěno na šest os. Uprostřed domu se v přízemí nachází dvojice půlkruhovitě sklenutých kamenných portálů, zdobených rožmberskými pětilistými růžemi. Portály zasahují do úrovně patra, portál nad vstupem do budovy je zakončen předsunutou římsou. V interiérech se dochovaly původní konstrukční prvky, jako například valená klenba v průjezdu, křížová klenutí místností a kamenná ostění portálků. Střecha domu je sedlová, krytá bobrovkou. Ve výši prvního poschodí jsou uprostřed fasády sluneční hodiny a po stranách dva erby v podobě fresek. Erb s labutí patří pánům ze Švamberka, druhý z erbů je znakem aliančním, který náležel hraběnce Marii Magdaleně di Biglia a souvisí s historickým obdobím, kdy Benešov nad Černou spolu s dalšími majetky na Novohradsku připadl rodu Buquoyů.Součástí památkového areálu býval též pivovar, který tvořil obdélné křídlo na západní straně parcely a byl zbořen koncem 70. let 20. století. Vybudováni radnice je datováno rokem 1594, není však vyloučeno, že původně na tomto místě existoval starší objekt. Na části pozemku v době výstavby radnice již stál pivovar, který zde v roce 1570 nechal vybudovat rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Jan Jiří ze Švamberka, který získal Benešov nad Černou spolu s většinou majetku zaniklého rožmberského rodu po smrti Petra Voka z Rožmberka v roce 1611, propůjčil občanům Benešova právo vařit pivo a pořádat výroční trhy o velikonočním úterý a na den sv. Jakuba. Historický pivovar u benešovské radnice byl zbourán po roce 1979. Budova radnice byla opravena v roce 1995. Radnice stojí uprostřed severní strany benešovského náměstí. Na západě na ni bezprostředně navazuje goticko-renesanční měšťanský dům čp. 125, ve kterém je umístěno informační centrum, obecní knihovna a lékařské ordinace. Přímo před radnicí uprostřed pásu zeleně se nachází barokní morový sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého a plastikami dalších světců a také jedna ze tří barokních kašen, které jsou rovněž součástí městské památkové zóny Benešov nad Černou. Seznam kulturních památek v Benešově nad Černou Soupis památek v Benešově nad Černou
<<<HUMAN>>>: Počítačová nápověda? <<<ASSISTANT>>>: Počítačovou nápovědou se myslí pomoc v oblasti IT. Její počátky jsou spleteny s počátky vzniku počítačů, neboť i vědecká obsluha v 2. světové válce musila být seznámena se s využitím onoho stroj. Čím větší expanzi poté počítač zažíval, tím důležitější úlohu dostala. V 90. let 20. století, v době, kdy již většina firem vlastnila mainframe, či dokonce počítače pro každého úředního pracovníka, bylo nutno seznámit zaměstnance s jeho základními funkcemi. Od 3. tisíciletí se stává běžnou součástí většiny operačních systémů, později i téměř každé aplikace. Její základní rozdělení je následující: Odborná nápověda, nazývána též odborná pomoc. Jedná se většinou o placenou pomoc od počítačových odborníků, známých také pod synonymem IT expert. Alternativa Odborné pomoci. Řešení se vám dostane zdarma, avšak od amatérských odborníků. Jedná se o softwarovou nápovědu, čili takovou, kdy možná řešení nenabízí uživateli bytost živá (člověk), nýbrž program (na základě shody vašeho dotazu s dostupnými tématy). Ve většině operačních systémů – novější verze Windows (2000, XP, 7, 8, a další), některé verze Linuxu, Mac OS a jiných – je již ve výchozím nastavení zabudována, avšak její databáze obsahuje povětšinou jen témata nějakým způsobem související s OS, tedy – kupříkladu – s jeho příbuznými programy. Ve valné většině případů, řadí se do škatulky "zdarma". V praxi se setkáme také s tímto typem, kdy uživatel je s problematikou seznámen pomocí volně přístupných elektronických materiálů (často s koncovkou pdf). Specifická je jejich struktura, kdy uživateli nemusí být nabídnuta odpověď ihned, avšak ze zjištěné teorie sám by měl dokázat onu potíž vyřešit Posledním způsobem pomoci v IT – počítačové nápovědy – je pro uživatele možnost navštívit speciálně zaměřený kurz, kde by měl nalézt odpovědi na své otázky. Podobný princip se uplatňuje v základních školách v zemích prvního světa – předmět informatika. Aplikace Počítač Nápověda Dějiny počítačů http://www.kpg.zcu.cz/capv/HTML/51/51.pdf Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
<<<HUMAN>>>: Trembita (řízená střela)? <<<ASSISTANT>>>: Trembita (ukrajinština: Трембіта) – ukrajinská řízená střela země-země s doletem přibližně 140 kilometrů, vyráběná společností PARS. Trembita je konstrukčně podobná německé létající bombě V-1 z druhé světové války. Střelu pohání (dnes již zřídka používaný) pulzační motor, který jí umožňuje dosáhnout rychlosti přibližně 400 km/h. Tento motor generuje zvuk o intenzitě 100 dB a velké množství tepla, díky čemuž je Trembita atraktivním cílem nepřátelské protivzdušné obrany, zejména střel MANPADS. Střela má dolet přibližně 140 kilometrů, minimální letová výška je 30 m a maximální dostup 2 000 m. Jako palivo se používá benzín E92 nebo E95. Zásoba paliva je 30 litrů. Vzhledem k typu použitého motoru je Trembita vybavena raketovým urychlovačem, umožňujícím správný start. Tyto střely jsou nejčastěji odpalovány z mobilních odpalovacích zařízení, obvykle nesoucích asi 20-30 raket.
<<<HUMAN>>>: Jan Čermák (letec)? <<<ASSISTANT>>>: Jan Čermák (7. října 1870, Velké Meziříčí – 6. března 1959 Praha) byl pilot a průkopník letectví. Jan Čermák se narodil v rodině majitele parního mlýna ve Velkém Meziříčí. Již jako mladík stavěl modely letadel. První lety balónem absolvoval v letech 1893 a 1895 v Praze s vzduchoplavci Ferdinandem Wandasem a Františkem Hůlkou. Od mládí se věnoval mnoha sportům: závodnímu běhu, bruslení, cyklistice, motocyklismu i automobilismu. Oprávněně příliš nevěřil v kolektivní sdružení prvních aviatiků a vydal se samostatnou cestou. V roce 1910 se vypravil do Francie, kde složil pilotní zkoušky. Spolu se Slovincem Stanem Bloudkem a mechanikem Jaroslavem Potůčkem zkonstruovali hornokřídlý polosamostatný jednoplošník Racek o rozpětí 7,5 metru a hmotnosti 120 kg. S ním pak na borském letišti v Plzni v listopadu 1910 absolvovali první lety. Na jaře 1911 Čermák postavil letadlo s dokonalejší konstrukcí Libella 1, se kterým absolvoval leteckou školu ve Vídni. Složil pilotní zkoušky a získal pilotní průkaz FAI (Fédération Aéronautique Internationale), což byl první mezinárodní letecký průkaz v Čechách. Na turné předváděl střemhlavé a noční lety. Později se věnoval rodinnému podniku a po vypuknutí války byl povolán jako zalétávač do Vídeňského Nového Města. V roce 1917 utrpěl úraz a odešel do zálohy. Po vzniku republiky mu byl udělen titul inženýra a v roce 1923 mu Československý aeroklub předal pilotní průkaz č. 1. Ve dvacátých letech působil krátce jako první správce brněnského Radiojournalu (Československého rozhlasu Brno). Tento průkopník aviatiky zemřel téměř devadesátiletý v březnu 1959. GÖBL, Luboš. Osobnosti Vysočiny. 1. díl. Pelhřimov : Vydavatelství 999, 2005. ISBN 80-86391-15-9 VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 10. sešit : Č–Čerma. Praha: Libri, 2008. 503–606 s. ISBN 978-80-7277-367-1. S. 594–595. Osobnosti města Velké Meziříčí, Ing.Jan Čermák
<<<HUMAN>>>: Česko Slovenská SuperStar (2. řada)? <<<ASSISTANT>>>: Druhá řada Česko Slovenské SuperStar měla premiéru 20. února 2011 na TV Nova v Česku a na TV Markíza na Slovensku. Vysílala se každou neděli a pondělí ve 20.00. Moderátorem se opět stal Leoš Mareš a jeho partnerkou byla zpěvačka Tina, která vystřídala bývalou moderátorku Adelu Banášovou. V porotě zasedl Palo Habera, Gábina Osvaldová, Helena Zeťová a rapper Rytmus. Tato soutěž vychází z původní britské verze soutěže Pop Idol, která se pod mnoha různými názvy vysílá po celém světě. Na rozdíl od první řady této soutěže se živé přenosy nevysílaly z Bratislavy, nýbrž z Prahy. Dne 5. června 2011 vyhrál druhou řadu Česko Slovenské SuperStar Lukáš Adamec ze Slovenska. Castingy se konaly v těchto městech: Porota vybrala z více než 11 tisíc zájemců 100 postupujících. Ti zazpívali v Obecním domě v Praze. Z nich porota vybrala 80 postupujících (40 chlapců a 40 dívek) a nakonec 24 semifinalistů. Dne 13. března 2011 bylo vybráno 24 semifinalistů – 12 chlapců (6 z ČR a 6 ze Slovenska) a 12 dívek (6 z ČR a 6 ze Slovenska). Semifinálová kola byla vysílána živě. Gabriela Gunčíková (narozena 27. června 1993, Kroměříž, Česko) Alžběta Kolečkářová (narozena 4. května 1992, Zlín, Česko) Monika Povýšilová (narozena 1993, Olomouc, Česko) Simona Fecková (narozena 1989, Slovensko) Celeste Rizvana Buckingham (narozena 3. května 1995, Curych, Švýcarsko) Klaudia Pappová (narozena 1991, Slovensko) Petr Ševčík (narozen 16. června 1991, Brno, Česko) Michal Šeps (narozen 4. prosince 1994, Trutnov, Česko) Martin Kurc (narozen 9. května 1991, Brno, Česko) Matej Piňák Lukáš Adamec (narozen 12. března 1987, Košice, Slovensko) Martin Harich (narozen 29. srpna 1995, Liptovský Mikuláš, Slovensko) Do finále postoupilo 12 účastníků. Tři Slováci, tři Slovenky, tři Češi a tři Češky. Během každého finálového večera zpívají všichni hymnu „Nevzdávám“. Soutěžící zazpíval v každém kole jednu píseň, která musela odpovídat danému tématu, které bylo každé finále jiné. Top 7 finalistů potom zpívali dvě písně, v jednom z finálových večerů zpívali i duety. Ve velkém finále potom oba soutěžící zpívali tři písně. Novinkou druhého ročníku SuperStar bylo zavedení tzv. Divoké karty, kterou mohli porotci využít pouze jednou za celou soutěž. Karta byla využita ve čtvrtým finálovém kole, kdy ji porotci přiřadili Martinovi Harichovi. Přiřazení karty, však obnášelo i pravidlo, že v příštím kole musí soutěž opustit dva soutěžící. Ve velkém finále se utkali Lukáš Adamec a Gabriela Gunčíková. Vítězem se nakonec stal Lukáš Adamec. V tomto kole obdržel nejmenší počet hlasů Martin Harich. Dostal však od porotců divokou kartu a ze soutěže nebyl vyloučen. Jelikož nebyl nikdo v předešlém kole vyloučen, v tomto kole soutěž opustili hned dva soutěžící. Ve finále také zazněly společný duety Gabriely Gunčíkové a Lukáše Adamce, a to skladby You’re the One That I Want od Johna Travolty a Olivie Newton-Johnové, Grease od Frankieho Valliho a Cose della vita od Erose Ramazzottiho a Tiny Turner. Oficiální stránka CZ Oficiální stránka SK Archivováno 29. 12. 2010 na Wayback Machine.
<<<HUMAN>>>: Charles Schulz? <<<ASSISTANT>>>: Charles Monroe Schulz (26. listopadu 1922 Minneapolis, USA – 12. února 2000 Santa Rosa) byl americký tvůrce komiksů. Narodil se ve státě Minnesota, městě Minneapolis a vyrůstal v sousedním městě Saint Paul. Vždy chtěl dosáhnout jediného - kreslit svůj vlastní komiksový strip. Ve výtvarné výchově vynikal natolik, že ho přeřadili do vyšší třídy, kde byl nejmenší a nejmladší. Jeho vrozená plachost a ostych tím jenom zesílily. Ještě horší to pro něj bylo v pubertě - jak později vzpomínal, za celou střední školu si netroufl pozvat na rande ani jednu z dívek, po nichž pokukoval, protože byl přesvědčen, že je ošklivý a absolutně nezajímavý. Roku 2000 Charles Schulz zemřel na rakovinu tlustého střeva. Peanuts se původně jmenoval „Lil Folks“, až později newyorská firma United Feature Sydicate, inc. nabídla Schulzovi smlouvu, musel ale komiks přejmenovat na Peanuts. Osoba Charles Schulz ve Wikicitátech
<<<HUMAN>>>: 675 (číslo)? <<<ASSISTANT>>>: Šest set sedmdesát pět je přirozené číslo. Římskými číslicemi se zapisuje DCLXXV a řeckými číslicemi χοε. Následuje po čísle šest set sedmdesát čtyři a předchází číslu šest set sedmdesát šest. 675 je: Deficientní číslo Složené číslo Nešťastné číslo 675 675 př. n. l.
<<<HUMAN>>>: Komunistická strana Československa? <<<ASSISTANT>>>: Komunistická strana Československa (KSČ) byla v letech 1921–1992 krajně levicová totalitní politická strana v Československu, organizační součást Komunistické internacionály („Kominterny“, KI) a v letech 1948–1989 držitelka veškeré politické moci ve státě (byla definovaná tehdejší Ústavou jako „vedoucí síla ve společnosti i ve státě“). Podle českého zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o organizaci zločinnou a zavrženíhodnou. Jejím právním nástupcem je Komunistická strana Čech a Moravy, na Slovensku to byla Strana demokratické levice. KSČ vznikla v roce v důsledku ideologického rozkolu uvnitř tehdy vládnoucí Československé sociální demokracie. Šlo o rozpory mezi umírněným státotvorným vedením strany a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále a usilovala o komunistickou revoluci. Opoziční část, která měla podporu většiny členské základny, se sešla na sjezdu v září roku 1920, ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala samostatný politický program. V říjnu téhož roku pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. V reakci na to podal sociálnědemokratický premiér Tusar demisi, vláda padla a nahradila jí dočasná, úřednická vláda složená z nestraníků. Rozkol sociálně demokratické strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Na počátku prosince 1920 došlo mezi těmito frakcemi k otevřenému a násilnému střetu o majetek strany, který byl podle tehdejších zvyklostí zapsán jako majetek umírněného předsedy strany Antonína Němce (politické strany tehdy nemohly vlastnit nemovitosti). Stoupenci radikálního směru proto obsadili sídlo sociální demokracie v Lidovém domě násilím, ale státní moc se přiklonila na stranu umírněného křídla a Lidový dům vyklidila policie. V reakci na to radikální levice vyhlásila generální stávku, která však byla ozbrojenými silami potlačena a několik účastníků bylo zastřeleno.Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve velkém sále Národního domu v Karlíně. Vlastní sjezd probíhal 15. a 16. května, předcházela mu sobotní předporada výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a volba předsednictva sjezdu. Toho se zúčastnilo 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. 5. 1921 zvolil předsedou Václava Šturce, místopředsedou Bohumíra Šmerala a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka, pokladníkem pak prozatímně Josef Skalák. KSČ na svou stranu přetáhla 2/3 voličů sociální demokracie. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě a muselo se s ní počítat i na domácí scéně, když v parlamentních volbách v roce 1925 skončila na druhém místě s 934 223 hlasy a 41 mandáty. V roce 1925 došlo k prvním krokům delšího procesu „bolševizace“, což znamenalo utužení programové závislosti na KI (a s tím i na Komunistické straně Sovětského svazu (KSSS)). Na V. sjezdu KSČ z 18. až 23. února 1929 konaném v holešovické Domovině se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem, který prosazoval podřízení se direktivnímu řízení z Moskvy, v duchu Leninovy „revoluční vojenské organizace“. Protože sjezd byl svolán narychlo a za zády dosavadního vedení, aby o něm nevědělo, neúčastnilo se ho. Z KSČ pak byli nepohodlní členové vyloučeni, a to i poslanci v parlamentu. Odešla pak i většina zakládajících členů a intelektuálové v čele s Aloisem Munou, kteří pak založili vlastní KSČ: leninovci. Ačkoli oslabená, uniformní KSČ v následných říjnových parlamentních volbách toho roku získala 753 220 hlasů a skončila celkově čtvrtá s 30 mandáty. Svou pozici, co do počtu mandátů, si podržela i ve volbách v roce 1935, kdy pro ni hlasovalo 849 495 voličů. Zpočátku KSČ kritizovala vládu za přístup k sudetským Němcům a hájila jejich právo na sebeurčení. V polovině 30. let ale komunisté na příkaz Kominterny otočili a začali hájit demokratické Československo proti nacismu. S třídní a proletářskou výchovou se mělo dítě setkat již v raných letech svého života skrze působení matky, kterou podchycovalo ženské hnutí uvnitř strany pod názvem ženodděl. Na komunistickou stranu bylo přímo napojeno dětské hnutí Mladí průkopníci a mládežnický Komsomol. Velice blízko dětskému hnutí stál Rudý skauting a Rudý tramping (Skauti práce, Spartakovi skauti) a Federace proletářské tělovýchovy (FDTJ, později FPT). Oblíbenou složkou sportovních organizací byli tzv. proletářští cyklisté, využívaní jako rychlé spojky a kolportéři letáků.Právě tzv. borci (znalí bojových sportů) byli spolu s dostatečně indoktrinovanými komsomolci a mladými straníky agitováni do paramilitárních jednotek strany: Proletářské sebeobrany, Modrých blůz a Pořadatelských sborů KSČ, jejichž hlavní činností byla ochrana stranických schůzí, rozbíjení schůzí politických oponentů (za pomoci fyzického násilí), potyčky s pořádkovými jednotkami při demonstračních pochodech. —Bohumil Melichar: Rudá Praha: O příčinách volební úspěšnosti meziválečné KSČ Na komsomol byla volně navázána tzv. Komunistická studentská frakce (Kostufra) sdružující levicové studenty sympatizující s komunistickým hnutím. Proletkult inspirovaný avantgardními proudy a sovětskými vzory byl založen již v létě 1921. Jeho náplní bylo pořádání osvětových akcí (nejčastěji formou přednášek). Na III. sjezdu KSČ byl nahrazen agitačně propagačním oddělením (agitprop). K Proletkultu měl blízko Svaz proletářských bezvěrců pro šíření ateismu a antiklerikalismu. Platformou pro obdivovatele SSSR se stal Svaz přátel SSSR. Na umělecko-kulturním poli působila také Levá fronta a Dělničtí divadelní ochotníci.Cílem Rudé pomoci (později přejmenované na Solidarita — sdružení na obranu práv a pro sociální pomoc) bylo podněcování k tzv. proletářské solidaritě, zajišťování finanční podpory stávkujícím, členům či sympatizantům ohroženým chudobou, finanční pomoc perzekvovaným komunistům a jejich rodinám včetně hrazení služeb právního zástupce. Vedle těchto organizací fungovaly Rudé odbory (MVS) a Hnutí nezaměstnaných.Na nízkopříjmové obyvatelstvo cílila síť družstevních prodejen se sportovním vybavením napojených na struktury FDTJ/FPT s názvem Sporttěl. Konzumní družstvo Včela představovalo síť prodejen, které měly nabízet cenově dostupné potraviny a základní spotřební zboží. Dalším indoktrinačním nástrojem byly letní tábory, které vedle výletů, her, koupání a vydatné stravy poskytovaly zdarma pro děti z nouzových kolonií či potomky nezaměstnaných rodičů přednášky na témata jako třeba „postavení proletářských dětí v kapitalistických státech“, „válečné nebezpečí“, „fašismus“ apod. Na konci roku 1938 byla KSČ oficiálně rozpuštěna, její vedení odešlo do Moskevského exilu a komunistické hnutí skončilo v ilegalitě až do konce druhé světové války. Zrovna tak došlo na podzim roku 1938 k likvidaci komunistických spolků. —Venkov, 18.11.1938 —Venkov, 17.11.1938 V období druhé republiky (1938–1939) byla 20. října 1938 úředně činnost KSČ zastavena a strana přešla do ilegality. Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa. Podle instrukcí z Moskvy českoslovenští komunisté tvrdili, že komunismus i nacismus mají společný cíl - zničit kapitalismus, a útočili na exilového prezidenta Edvarda Beneše a "britské plutokraty". Po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje. Již v prvopočátcích se snažili komunističtí představitelé v čele s Klementem Gottwaldem dosáhnout dominantního postavení ve vedení odboje a prosazovat obnovení poválečného Československa pod vlivem stalinského SSSR. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů.V březnu 1945 jednali komunisté jednali s představiteli československého exilu pod vedením Edvarda Beneše. Výsledkem byl vznik Národní fronty Čechů a Slováků, 4. dubna 1945 byla jmenována První vláda Zdeňka Fierlingera, ve které měli komunisté (včetně Komunistické strany Slovenska osm křesel včetně dvou místopředsedů (Gottwald a Viliam Široký). Kdy 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, nacházely se špičky KSČ v Košicích na osvobozeném Slovensku. Zpráva o vypuknutí povstání je zdrtila - možnost, že k osvobození Prahy od okupantů dojde bez přispění komunistů a Sovětského svazu se komunistům příliš nehodila do plánů na uchvácení moci v Československu. Předseda komunistů a náměstek předsedy vlády Klement Gottwald si stěžoval: "Naši nejlepší lidé přijdou na konci války zbytečně o život. Kromě toho hrozí, že se Američané a Britové dostanou do Prahy dříve než Malinovský a Koněv." Václav Kopecký se obával, že to umožní Benešovi klást komunistům podmínky. Gottwald a předseda vlády Zdeněk Fierlinger (který byl členem Československé sociální demokracie, ale ve skutečnosti hájil zájmy komunistů) naléhali prostřednictvím sovětského velvyslance Valeriana Zorina na Stalina, aby zajistil, že americká armáda nedorazí do Prahy dříve než sovětská.Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se KSČ v roce 1945 stala součástí Druhé vlády Zdeňka Fierlingera. Všech osm komunistických členů první vlády zastávalo stejné posty i ve druhé vládě. KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala ani proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu. Již během války, za podpory SSSR a vzorové bolševické Všesvazové komunistické strany se KSČ připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu: k nastolení vlády jedné strany. Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946 (přesněji v českých zemích, kde získala 40 % hlasů; na Slovensku utrpěla sesterská Komunistická strana Slovenska ziskem přes 30 % porážku od Demokratické strany, která zvítězila s 62 %, v celostátním měřítku komunisté získali 38 % hlasů). Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatizanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatizanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu. Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na prezidenta republiky Edvarda Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované Gottwaldově vládě, již bez pouhý den předtím zesnulého ministra zahraničí Jana Masaryka, důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců. Na přelomu 40. a 50. let procházela strana značnými změnami. V první polovině roku 1948 KSČ pokračovala v politice otevřených dveří a nabírala do svých řad stále nové členy, takže počet straníků přesáhl dva miliony. V létě 1948 došlo ke sloučení se sociální demokracií. Vedení strany se podle sovětského vzoru rozhodlo od října 1948 provést plošnou prověrku členstva. Prověrka měla zajistit lepší třídní složení strany, protože při širokém náboru se sem dostala řada lidí, kteří členství považovali za nutné pro svoji další kariéru. Mezi těmito bylo mnoho úředníků a KSČ postupně ztrácela svůj proklamovaný dělnický charakter. Prověrka měla stranu zbavit také těch, kteří byli členy jen nominálně, pasivně, lidí nehodných být členem pokrokové strany. Prověrka, jejíž hlavní část proběhla během října, nepřinesla kýžený výsledek. Vyloučených či vyškrtnutých bylo zanedbatelné procento, jiní členové byli prověřeni s lhůtou tří nebo šesti měsíců, což znamenalo, že za tuto dobu měli prokázat svoje odhodlání a schopnosti být plnohodnotnými straníky. Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení, stejně jako v Československé straně lidové, prosazeni lidé loajální politice KSČ. Československá sociální demokracie byla pohlcena KSČ, jejím členům byla zaslána poštou komunistická legitimace a odmítnutí bylo důvodem k doživotnímu pronásledování nejen dotyčného sociálního demokrata, ale i celé jeho rodiny. Obě strany ČSS a ČSL se tak na 40 let staly vazaly v rámci Národní fronty, do níž pak byly zařazeny i společenské organizace. V období teroru (1948–1954) bylo popraveno 241 lidí – obětí justičních vražd. Další stovkylidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Oběťmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, podnikatelé, soukromí rolníci, živnostníci (soukromníci) a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání nebo posláno do faktického vyhnanství do pohraničí. V rámci stalinské teze o zostřování třídního boje a zřejmě také jako trest za neúspěch snahy o připojení Izraele k SSSR byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského. Reformní rok 1956 se v KSČ prakticky neprojevil. Čeští komunisté i nadále pronásledovali a perzekvovali své odpůrce. Popravovat z politických důvodů však přestal již prezident Antonín Novotný (posledním takto popraveným byl Vladivoj Tomek dne 17. listopadu 1960). Toto pronásledování bylo kontinuální (s výjimkou roku 1968 a začátku roku 1969) až do listopadových událostí 1989, byť v 60. letech došlo k obecně výraznému zmírnění a ani zpřísnění v době normalizace už nevrátilo situaci k hrůznému teroru z 50. let. Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za pražského jara 1968. Obrodný proces, který i přes značné zmírnění situace nikdy neměl ambice vrátit zemi demokracii, byl ukončen invazí vojsk Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko) 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968. Následovala okupace a éru tzv. omezené suverenity státu zcela ukončil až odsun sovětských vojsk v létě 1991. V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, posílili dogmatickou orientaci v duchu umírněnějšího stalinismu, tzv. „brežněvizmu“, jejímž základem byla doktrína omezené suverenity zemí sovětského bloku, tj. Varšavské smlouvy. Sovětská okupace byla komunisty prezentována jako bratrská a internacionální pomoc a obrodný proces jako kontrarevoluce. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 již konstatoval odvrácení dosud nejvážnějšího ohrožení mocenských pozic komunistů. Důsledkem bylo odstranění většiny svobod nejen z doby Pražského jara, ale i z období postupného uvolňování v období 1958–1967. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Čistkami bylo v tomto období postiženo na 600 000 občanů. KSČ se tak změnila ze strany s vlastní ideologií na organizaci pro spolupráci s okupační mocí. Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77, jejichž provolání k československým představitelům v roce 1977 obsahující výzvy k dialogu o demokratizaci mělo za následek novou vlnu represí, mimo jiné akci StB pod názvem Asanace. Na sovětskou perestrojku (1985–1991) reagovala KSČ značně pasivně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných „bratrských stran“, prakticky nezměnila. V období těsně před listopadovým převratem měla KSČ cca 1,5 milionu členů. Byla masovou všelidovou stranou. Po listopadu 1989 se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS. Komunistická strana Slovenska se přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice (SDL) a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa. Federální KSČS tak zanikla 7. dubna 1992. Nástupnickou organizací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je mimoparlamentní stranou, jejíž podpora v parlamentních volbách od poloviny 90. let kolísá mezi 3,6 % a 22 %. KSČM má i v současnosti nejpočetnější členskou základnu, i když to je jen zlomek počtu členů ve srovnání s předlistopadovou KSČ. Kromě KSČM existuje v České republice i řada dalších komunistických stran, zpravidla vyznávají ještě výrazněji stalinistickou ideologii, a jejich význam je okrajový, většinou se ani voleb neúčastní. V roce 2006 vznikla také senátní komise, která měla prozkoumat, zda činnost a stanovy KSČM neporušují právní řád České republiky. Po vzniku strany v roce 1921 členská základna tvořila většinu členů sociální demokracie. V době prvního sjezdu KSČ v únoru 1923 měla strana 132 000 členů. Po boleševizaci strany na V. sjezdu v roce 1929 počet členů klesl na 40 tisíc. V březnu 1945 měla strana 475 000 členů, do února 1948 počet členů překročil 1,4 milionu.Do roku 1948 byli členy strany přesvědčení komunisté, obvykle dělníci, často ale i takzvaná pracující inteligence, poté byla členská základna tvořena lidmi napříč společností. Po uchopení moci komunisty roku 1948 začalo do strany vstupovat velké množství lidí kvůli kariéře (například úředníci ve státní správě), s čímž se strana potýkala po celou dobu své vlády. Do konce roku 1948 dosáhl počet členů téměř 2,5 milionu.Počet členů kariérních a nikoli přesvědčených začal ještě více stoupat od začátku šedesátých let a nejvíce v období normalizace, což se projevilo masovým odchodem členů hned roku 1989 a v dalších letech. V roce 1989 dosahoval počet členů (1 538 179) a včetně kandidátů na členství v KSČ cca 1,7 milionu. Označení nejvyšší funkce se v průběhu času měnilo. Stranu vedl v letech 1921–1945 a 1971–1989 generální tajemník, v letech 1945–1953 a 1989–1990 předseda a v letech 1953–1971 první tajemník. Nejvyšším stranickým orgánem byl Ústřední výbor. Vedoucí představitelé: Václav Šturc (1921–1922) Alois Muna (1922–1924) Josef Haken (1924–1926) Bohumil Jílek (1926–1929) Klement Gottwald (1929–1945 generální tajemník, 1945–1953 předseda), Rudolf Slánský (1945–1951 generální tajemník) Antonín Novotný (1953–1968) Alexander Dubček (1968–1969) Gustáv Husák (1969–1987) Miloš Jakeš (1987 – 24. listopadu 1989) Karel Urbánek (24. listopadu – 20. prosince 1989) Ladislav Adamec (21. prosince 1989 – 1. září 1990) Ustavující sjezd KSČ – 14. až 16. května 1921 Slučovací sjezd KSČ – 30. října až 2. listopadu 1921 1. sjezd KSČ – 2. až 5. února 1923 2. sjezd KSČ – 1924 3. sjezd KSČ – 1925 4. sjezd KSČ – 1927 5. sjezd KSČ – 1929 6. sjezd KSČ – 1931 7. sjezd KSČ – 1936 8. sjezd KSČ – 28. až 31. března 1946 (konal se ve velkém sále Paláce Lucerna) 9. sjezd KSČ – 25. až 29. května 1949 10. sjezd KSČ – 11. až 15. června 1954 11. sjezd KSČ – 18. až 21. června 1958 12. sjezd KSČ – 4. až 8. prosince 1962 13. sjezd KSČ – 31. května až 4. června 1966 14. mimořádný sjezd KSČ (Vysočanský) – 22. srpna 1968 14. sjezd KSČ – 25. až 29. května 1971 15. sjezd KSČ – 12. až 16. dubna 1976 16. sjezd KSČ – 6. až 10. dubna 1981 17. sjezd KSČ – 24. až 28. března 1986 18. mimořádný sjezd KSČ – 20. až 21. prosince 1989 18. sjezd KSČS – 3. až 4. listopadu 1990 Volební výsledky strany do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, resp. Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Počet hlasů a mandátů je za celou ČSR (později ČSFR). Celkový počet mandátů ve sněmovně se během existence strany měnil. Do voleb v letech 1948, 1954, 1960, 1964, 1968, 1971, 1976, 1981 a 1986 kandidovala strana vždy na jediné a jednotné kandidátce Národní fronty. Zastupitelstvo / ZNV země České Zastupitelstvo / ZNV země Moravskoslezské Zastupitelstvo země Podkarpatoruské Zastupitelstvo země Slovenské / Slovenská národní rada Česká národní rada Československý svaz mládeže (ČSM) v letech 1949–1968 Socialistický svaz mládeže (SSM) v letech 1970–1989 Lidové milice – komunistická paramilitární organizace HEMZA, Tomáš. Rozhodující síla strany. Aparát UV KSČ v éře Antonína Novotného (1953–1967). Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 330 s. ISBN 978-80-7308-950-4 (print), ISBN 978-80-7308-951-1 (online). NECHVÁTAL, Martin. 15.5.1921 založení KSČ : ve službách Kominterny. Praha: Havran, 2002. 125 s. ISBN 80-86515-13-3. RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa : od počátků do převzetí moci. Praha: Academia, 2002. 284 s. ISBN 80-200-0957-4. ŠTEFEK, Martin. Kádry rozhodují, ovšem. Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 151 s. ISBN 978-80-7308-905-4 (print), ISBN 978-80-7308-906-1 (online). KOCIAN, Jiří, et al. Dějiny Komunistické strany Československa. 1. vyd. Svazek IV : (1969 – 1993). Praha: Academia, 2020. 591 s. ISBN 978-80-200-3174-7. HANZLÍK, František. Tajné služby na cestě KSČ k moci 1945-1948: Únor 1948 – výsledek nerovného zápasu. Praha: Academia, 2021. ISBN 978-80-200-3125-9. Komunistická strana Československa (leninovci) Komunismus Stalinismus Únorový převrat Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968 Komunistická strana Čech a Moravy Komunistický svaz mládeže Komunistický svaz mládeže Československa Komunistická strana Československa (1995) Komunistická strana Československa – Československá strana práce Rudé právo Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu Dílo Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu ve Wikizdrojích Historie KSČ na totalita.cz Dějiny KSČ a jejich antikomunistické falzifikace – Videozáznam přednášky komunistické historičky doc. PhDr. Hany Kračmarové, CSc. Průběh únorové krize – na serveru libri.cz Rozprava v parlamentu 1946 Československo za stalinismu (1948–1953) Složení vedoucích orgánů KSČ na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů
<<<HUMAN>>>: Ally McBealová? <<<ASSISTANT>>>: Ally McBealová (v anglickém originále Ally McBeal) je americký televizní seriál, který byl od roku 1997 do roku 2002 v angličtině vysílán na televizi Fox, v Česku byl vysílán Českou televizí a od března 2011 na Prima Love. Hlavní roli právničky Ally McBealové zahrála Calista Flockhartová, další role právníků ve fiktivní bostonské právnické firmě (Cage, Fish a spol.) zahráli například Lucy Liu, Peter MacNicol, Greg Germann a Jane Krakowski. Seriál obdržel cenu Emmy a Zlatý glóbus.
<<<HUMAN>>>: Oldřich (kníže)? <<<ASSISTANT>>>: Oldřich († 9. listopadu 1034) byl český kníže (1012–1033 a 1034) z dynastie Přemyslovců. Byl synem Boleslava II. a zřejmě jeho druhé, neznámé ženy či teoreticky i jeho třetí manželky Emmy Franské. Oldřich byl mladším bratrem knížat Boleslava III. a Jaromíra. Jeho první manželkou byla zřejmě Juta (byla německého původu), tou druhou byla zřejmě vesnická žena Božena. Kníže Oldřich vyvedl zemi z krize způsobené boji o moc mezi syny Boleslava II. K Čechám násilnou formou trvale připojil Moravu. Aby si vládu nad Moravou upevnil, nechal v blízkosti bývalých velkomoravských hradisek stavět vlastní přemyslovská hradiska. Roku 1001 uprchl s Jaromírem a jejich (nevlastní) matkou Emmou před terorem Boleslava III., který mínil nechat Oldřicha, v té době už možná otce levobočného syna Břetislava, zavraždit. Oldřich sice byl podle všeho již ženatý, v té době ale neměl příliš dobré vyhlídky na knížecí stolec. Nedalo se předpokládat, že jeho nemanželský syn v budoucnosti sehraje v českých dějinách významnou roli. Útočištěm se oběma bratrům a jejich matce stal dvůr bavorského vévody, který se o rok později stal římskoněmeckým králem jako Jindřich II. Po smrti dosazeného knížete Vladivoje roku 1003 se krátce vrátil do Čech, brzy však musel znovu prchnout spolu s Jaromírem před Boleslavem III. a Boleslavem Chrabrým. Teprve na podzim 1004 se mohl vrátit, když s podporou Jindřicha II. byli z Čech vypuzeni Poláci. Knížetem se stal Jaromír. Na jaře 1012 sesadil Oldřich svého bratra Jaromíra, když se postavil do čela povstání proti němu. Stal se knížetem a od krále Jindřicha II. přijal v říjnu Čechy v léno. Projevil se jako energický a tvrdý panovník. Roku 1014 zlikvidoval opozici a Jaromírovy stoupence – tzv. druhé vraždění Vršovců. Údajně se tak stalo, protože podporovali jeho bratra Jaromíra, tou dobou ve vězení v Utrechtu. Po neúspěšném Oldřichovu vojenském tažení na Moravu v roce 1015 roku 1017 úspěšně odrazil vojenský vpád Boleslava Chrabrého do Čech. Do roku 1031 Oldřich postupně dobyl na Polácích Moravu, jejíž správu svěřil svému synovi Břetislavovi. Stalo se tak i díky spojenectví s rakouskými Babenberky, které bylo nakonec stvrzeno sňatkem Břetislava s jednou z příslušnic rodu, Jitkou ze Svinibrodu. V zahraniční politice byl Oldřich spojencem Říše – Jindřicha II. a Konráda II. (od něj přijal r. 1024 Čechy v léno) a podporoval ji v bojích s Poláky a Uhry. Přesto si Oldřich v mnoha směrech počínal nezávisleji, než se líbilo římskoněmeckým panovníkům. V roce 1014 se ho snažil polský kníže Boleslav Chrabrý získat na svou stranu, Oldřich ale nechal vyslance na zpáteční cestě zajmout a některé zabít. Roku 1032 byl založen Sázavský klášter, opatem se stal poustevník Prokop. V klášteře se uplatňovala slovanská liturgie vycházející z kultury Velké Moravy. Počátkem 30. let 11. století se však vztahy s Říší rapidně zhoršily, když sesazený polský kníže Měšek II. Lambert nalezl útočiště v Čechách a Oldřich odmítl pomáhat císaři v tažení do Polska. Císař Konrád II. si roku 1033 Oldřicha předvolal, obvinil jej z úkladů, sesadil a odsoudil do vyhnanství v Bavorsku. Českým knížetem se stal opět Jaromír. Na jaře 1034 však císař Oldřicha propustil a vrátil mu vládu v knížectví s tím, že Jaromír získá v Čechách úděl a Oldřichův syn Břetislav Moravu. Jaromíra dal ale jeho bratr zajmout a oslepit a Břetislav utekl do ciziny. Již na podzim však Oldřich při bohaté tabuli, „jejímž vždy byl ctitelem, mezi jídlem a pitím náhle zemřel“. Bratr Jaromír ho dal slavnostně pohřbít v kostele sv. Jiří na Pražském hradě. Stále žijící vykastrovaný a oslepený Jaromír se vzdal nároků na vládu a moc v Čechách získal Oldřichův syn Břetislav I. BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1. CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha: Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7. LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců II. Léta krize a obnovy 972-1012. Od Boleslava II. po Jaromíra. Praha: Libri, 2007. 271 s. ISBN 978-80-7277-231-5. LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců III. Správa a obrana země (1012-1055). Od Oldřicha po Břetislava I. Praha: Libri, 2008. 282 s. ISBN 978-80-7277-365-7. MATLA-KOZŁOWSKA, Marzena. Pierwsi Przemyślidzi i ich państwo (od X do połowy XI wieku). Ekspansja terytorialna i jej polityczne uwarunkowania. Poznań: Wydawnictwo Poznańskie, 2008. 576 s. ISBN 978-83-7177-547-5. (polsky) NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha: Jan Laichter, 1912. 782 s. SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0. TŘEŠTÍK, Dušan; ČECHURA, Jaroslav; PECHAR, Vladimír. Králové a knížata zemí Koruny české. Praha: Rybka, 2001. 413 s. ISBN 80-86182-55-X. WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7106-563-0. ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8. Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Oldřich (kníže) Oldřich ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích Heslo v encyklopedii KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918 Archivováno 24. 2. 2007 na Wayback Machine. Oldřich I. na e-stredovek
<<<HUMAN>>>: FK Český Těšín? <<<ASSISTANT>>>: FK Český Těšín je český fotbalový klub z města Český Těšín. Klub byl založen roku 1929 jako SK Český Těšín. Od sezony 2007/08 hraje Přebor Moravskoslezského kraje (5. nejvyšší soutěž). Své domácí zápasy odehrává ve sportovním areálu na ulici Dr. Slámy. Předchozí název klubu zněl FC IRP Český Těšín. Zdroj: 1929 – SK Český Těšín (Sportovní klub Český Těšín) 1938 – zánik 1945 – obnovení činnosti 1948 – JTO Sokol ONV Český Těšín (Jednotná tělovýchovná organisace Sokol Okresní národní výbor Český Těšín) 1953 – DSO Slavoj Český Těšín (Dobrovolná sportovní organisace Spartak Český Těšín) 1957 – TJ Slavoj Český Těšín (Tělovýchovná jednota Slavoj Český Těšín) 1999 – FC IRP Český Těšín (Football Club Jaroslav Dostálek – IRP Český Těšín) 2016 – FK Český Těšín (Fotbalový klub Český Těšín) Aktuální k datu: 16. února 2021 Zdroj: Legenda: Z - zápasy, V - výhry, R - remízy, P - porážky, VG - vstřelené góly, OG - obdržené góly, +/- - rozdíl skóre, B - body, červené podbarvení - sestup, zelené podbarvení - postup, fialové podbarvení - reorganizace, změna skupiny či soutěže **= Sezóna 2019/20 a 2020/21 nebyla z důvodu covidu-19 dohrána, tím pádem ani žádný z týmů na posledních dvou příčkách nesestoupil. Týdeník Gól 31/1993 (05.08.1993), strany 14–17 Týdeník Gól 28–29/1994 (21.07.1994), strany 41–42 Týdeník Gól 27–28/1995 (13.07.1995), strany 27–28 Týdeník Gól 27–28/1996 (04.07.1996), strany 30–31 Týdeník Gól 27–28/1997 (03.07.1997), strany 30–31 Týdeník Gól 29–30/1998 (16.07.1998), strany 29–30 Týdeník Gól 27–28/1999 (01.07.1999), strany 27–28 Edvard Oslizlok: Minulost i současnost kopané na Českotěšínsku – Edvard Oslizlok 1997 (strany 95–97) Oficiální webové stránky (česky) Profil klubu na výsledkovém serveru Lidových novin (česky)
<<<HUMAN>>>: Praha-Královské Vinohrady (nádraží)? <<<ASSISTANT>>>: Železniční zastávka Královské Vinohrady (Königliche Weinberge), od roku 1941 Praha-Královské Vinohrady, na Královských Vinohradech na ulici Bělehradská 407/22 u jižního ústí vinohradského tunelu a dolního konce Nuselských schodů byla v provozu v letech 1888–1944, v letech 1923–1933 byla stanicí. Provoz na dráze císaře Františka Josefa do Českých Budějovic byl zahájen roku 1871 a provoz na Pražské spojovací dráze, která spojovala nádraží Františka Josefa (dnešní hlavní nádraží) a Západní nádraží (dnes Praha-Smíchov) 15. srpna 1872. Obě dráhy vybudovala soukromá společnost KFJB, která byla roku 1884 jako jedna z prvních zestátněna. Na budějovické dráze zpočátku první zastávkou po Praze byla až Hostivař. 1. března 1882 na ní bylo zřízeno nádraží Nusle, od roku 1921 Praha - Nusle, později přejmenované na Nusle-Vršovice (Nusl-Verschowitz) a po roce 1948 na Praha-Vršovice. Zastávka Královské Vinohrady (Königliche Weinberge), společná pro obě tratě, byla uvedena do provozu 1. října 1888 v den zahájení osobní dopravy na Pražské spojovací dráze. Dráhy se větvily hned za zastávkou, přičemž berounská trať zpočátku překonávala tehdejší Havlíčkovu ulici (dnešní Bělehradská) úrovňovým přejezdem. Původní malá staniční budova se nacházela mezi rozbíhajícími se jednokolejnými tratěmi. Nástupiště byla krytá a vedl k nim nadchod. Roku 1901 byla trať do Smíchova zdvojkolejněna, ale protože dále do Prahy pokračoval stále jen jeden dvojkolejný tunel, byla zaústěna do budějovické dráhy. 30. září 1904 byla k nádraží Vinohrady prodloužena tramvajová trať od Václavského náměstí, která do té doby končila nad Nuselskými schody. V letech 1912–13 prošla zastávka zásadní rekonstrukcí. Ulice byla zahloubena a přemostěna, což umožnilo od 21. listopadu 1914 prodloužit tramvajovou trať dále do Nuslí. Byla postavena nová secesní staniční budova s číslem popisným 407. Koleje byly přeloženy a vznikla dvě krytá nástupiště ze zvýšenou nástupní hranou a nový nadchod. Přestavbu stanice navrhl architekt Jan Heindl, uspořádání kolejí a podjezdu inženýr V. Němeček. Roku 1923 byla zastávka rozšířena o kusou kolej z nádraží Nusle-Vršovice. Stala se výchozí a koncovou zastávkou některých vlaků na benešovské i modřanské trati a byla povýšena ze zastávky na samostatnou stanici. Od roku 1927 zde fungovala i nádražní restaurace. Roku 1932 byl však staniční úřad zase zrušen a roku 1933 byla zrušena i výpravna a stanice se opět stala jen zastávkou. V květnu 1942 bylo před dosavadní název zastávky přidáno slovo „Praha“/„Prag“ (k Praze však byly Královské Vinohrady připojeny již roku 1922). V souvislosti se stavbou druhého a třetího vinohradského tunelu byla stanice v roce 1944 při otevření druhého tunelu zrušena. Vlaky zde přestaly zastavovat 1. června, 3. července 1944 pak byla stanice zrušena. Podle Novin Prahy 2 sloužila zastávka jednosměrně pro vlaky směrem z Prahy do Berouna až do 60. let.Staniční budova dnes slouží jako sídlo Technické ústředny Českých drah. Dochovaly se i relikty dlažby prvního nástupiště. Kvůli stísněným poměrům se v plánech na rozvoj železniční sítě v Praze neobjevují návrhy, které by počítaly s obnovením zastávky na stávajících tratích. Nádraží Vinohrady na příměstské železnici z Berouna však bylo tématem jedné bakalářské práce pod vedením Patrika Kotase na Fakultě architektury ČVUT v Praze. ZLÁMANÝ, Michal. Nádraží Vyšehrad : Nádraží Královské Vinohrady : Železniční most : Vinohradské tunely. In: PLATOVSKÁ, Marie. Slavné stavby Prahy 2. Praha: Foibos Books, 2011. ISBN 978-80-87073-35-3. S. 120–125. Seznam železničních stanic a zastávek v Praze Petr Lapáček: Zmizelé koleje – zmizelá nádraží (2), Revue SUDOP, 04/2009, str. 22 Jan Dvořák: Vzpomínka na zapomenutou zastávku, Noviny Prahy 2, 6/2001, červen 2001, na webu zveřejněno 2. 7. 2001 Jakub Džurný: Praha-Vršovice + zastávka, web Posázavský pacifik, webmaster Jakub Džurný, 2. 1. 2009 Stanice Praha hlavní nádraží a úsek do Prahy-Smíchova, web Železniční trať 171 Praha–Beroun, Tomáš Kraus Železniční stanice Praha-Vinohrady, Registr stavebních děl, ČVUT v Praze Pavel Schreier: O zapomenutých tvářích železniční Prahy (I.), Železničář 15/2002, ČD a.s., Praha, 2002 Stanislav Musil: Vůně pražských nádraží, Praha, 2005 Milan Polák: Praha a železnice, Praha, 2005 Lukáš Beran, Vladislava Valchářová (eds.): Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy, VCPD, Praha, 2005 model projektu Český svět, 12.04.1912 Praha-Královské Vinohrady na Atlas Drah
<<<HUMAN>>>: Král Artuš? <<<ASSISTANT>>>: Král Artuš (anglicky King Arthur) je bájný britský panovník, který dle středověkých dějepisců a rytířských románů vedl obranu Británie proti Sasům na konci 5. a začátku 6. století. Detaily jeho života jsou převážně díly lidové a literární tvořivosti; současní historici zpochybňují samotnou existenci této postavy. Vzácné zmínky o něm nacházíme například v Annales Cambriae, Historia Brittonum a spisech sv. Gildy. Jeho jméno se objevuje také ve středověké poezii, například v básni Y Gododdin. Své sídlo měl podle legendy na hradě Kamelot. Postava legendárního Artuše se dostala do mezinárodního povědomí především díky populárnímu dílu Geoffreyho z Monmouthu Historia Regum Britanniae (Historie králů Británie) z 12. století. Objevuje se ovšem i v některých dřívějších velšských a bretaňských příbězích a básních; v těchto dílech je obvykle líčen jako mocný válečník bránící Británii před lidskými i nadpřirozenými nepřáteli, nebo jako kouzelná postava, někdy spojovaná s velšským zásvětím Annwn. Nakolik byly Monmouthovy Dějiny (dokončené přibližně roku 1135) směsicí starších pramenů a nakolik plodem jeho představivosti, není známo. Ačkoliv se náměty, události a postavy zachycené v jednotlivých zpracováních artušovské legendy často zásadně liší a neexistuje její kanonická verze, Monmouthův král Artuš často sloužil jako vzor pro pozdější příběhy. V jeho díle je Artuš vyobrazen jako král, který porazil Sasy a vytvořil impérium ovládající Británii, Irsko, Island, Norsko a Galii. Mnoho prvků a událostí považovaných dnes za základní součásti artušovského příběhu se objevuje právě v jeho Dějinách, a to včetně Artušova otce Uthera Pendragona, čaroděje Merlina, Artušovy manželky Guinevery, meče Excaliburu, Artušova početí na Tintagelu, závěrečného boje s Mordredem u Camlannu a Artušova posledního odpočinku na Avalonu. Ve 12. století přidal francouzský básník Chrétien de Troyes k legendě postavu Lancelota a motiv putování za Svatým grálem. Jeho dílo položilo základy žánru artušovské romance, který tvořil významný proud ve středověké literatuře. V těchto příbězích pocházejících často z Francie se vyprávění soustřeďuje nejen na postavu Artuše samotného, nýbrž i na jiné postavy, například rytíře kulatého stolu. Artušovská literatura hrála důležitou roli ve středověkém umění, její význam však v následujících stoletích klesal; znovuobnovení zájmu se dočkala až v 19. století. Ve 21. století legenda nadále přežívá nejen v adaptacích literárních, ale i divadelních, filmových, televizních či komiksových. První dochovaná zmínka o králi Artušovi pochází z latinského textu Historia Brittonum z 9. století, připisovaného v pozdějších rukopisech velšskému kleriku Nenniovi. Tento text je soupisem dvanácti bitev vybojovaných Artušem a vrcholících bitvou o Mons Badonicus, nebo též horu Badon, při níž měl Artuš údajně vlastnoručně pobít 960 mužů. Nedávné studie nicméně zpochybňují důvěryhodnost díla Historia Brittonum. Historické základy artušovské legendy tak i po dlouhé době zůstávají tématem odborné diskuze. Někteří vědci považují Artuše za skutečnou historickou osobnost: římsko-britského vůdce, bojujícího proti invazi Anglů a Sasů na přelomu 5. a 6. století. Svá tvrzení opírají právě o Historii Brittonum a o Annales Cambriae (Velšské letopisy). Tyto letopisy z 10. století také spojují Artuše s bitvou u hory Badon, kterou datují mezi léta 516 a 518. Kromě toho zmiňují i bitvu u Camlannu, v níž měl padnout jak Artuš, tak i Mordred, a která se měla odehrát mezi léty 537 a 539. Tento zápis byl často odborníky interpretován jako potvrzení Historie Brittonum a jako důkaz Artušovy účasti v bitvě u hory Badon. Nicméně pozdější výzkum zpochybnil tyto závěry. Bylo zjištěno, že Annales Cambriae vychází z kroniky, psané ve Walesu teprve od konce 8. století. Navíc kvůli složité historii Letopisů není možné dokázat, že již v té době byly jejich součástí zápisy o Artušovi. Předpokládá se spíše, že k nim byly připojeny v průběhu 10. století a že dřívější verze Annales Cambriae tyto zápisy vůbec neobsahovaly. Samotný zápis o hoře Badon byl pak pravděpodobně převzat z díla Historia Brittonum. Právě nedostatek přesvědčivých důkazů pocházejících z raného středověku je důvodem, proč mnozí současní historici nezmiňují Artuše ve svých pracích o pořímské Británii. Z pohledu současného anglického historika Thomase Charles-Edwardse, „můžeme s ohledem na současný stav výzkumu říci, že docela dobře mohla existovat jistá historická osobnost jménem Artuš, nemůžeme o ní říct nic podstatného“. Takovéto přiznání nedostatku informací se však objevilo teprve v nedávné době. Dřívější generace historiků nebyly tak skeptické: například anglický historik John Morris (1913–1977) uspořádal svou knihu The Age of Arthur (Doba Artušova) zabývající se post-římskou Británii a Irskem právě vzhledem k domnělému období vlády Artuše. I přesto se o historickém Artušovi zmiňuje pouze okrajově. Jiní historici však tvrdí, že král Artuš ve skutečnosti nikdy neexistoval. Na Morrisovu Dobu Artušovu reagoval anglický archeolog Nowell Myres (1902–1989) poznámkou, že „žádná postava na pomezí historie a mytologie nezpůsobila větší plýtvání časem historiků“. Gildovo polemické dílo De Excidio et Conquestu Britanniae (O zničení a dobytí Británie) ze 6. století, tedy napsané ještě za života pamětníků bitvy u hory Badon, tuto bitvu skutečně zmiňuje, nezmiňuje se ovšem o nikom jménem Artuš. Stejně tak se o něm nezmiňuje ani Anglosaská kronika, ani žádný jiný dochovaný rukopis vytvořený mezi léty 400 a 820. Král Artuš chybí také v Církevní historii národa Anglů Bedy Ctihodného z raného 8. století, ačkoliv i on zmiňuje bitvu u hory Badon. Současný anglický historik David Dumville napsal: „Domnívám se, že se ho můžeme snadno zbavit. Své místo v našich knihách o historii dluží historikům pracujícím metodou 'Není kouře bez ohně' ... věc se má ovšem tak, že neexistují historické důkazy o Artušovi; musíme jej vykázat z naší historie a – především – z titulů našich knih.“Další skupina odborníků se domnívá, že Artuš byl původně fiktivním hrdinou lidové slovesnosti – nebo snad napůl zapomenutým keltským bohem – kterému byly připsány skutečné činy z dávné minulosti. Jako potvrzení své teorie zmiňují paralelu s postavami kentských totemových koní-bohů Hengesta a Horsy, kteří se později dostali do kronik, když jim Beda Ctihodný přisoudil historickou úlohu v dobytí východní Británie Anglosasy v 5. století.Předmětem diskuze je i Artušův královský titul. Ani Historia ani Annales jej nenazývají rex: místo toho jej titulují dux bellorum (válečný vůdce) a miles (voják). Jako jejich protiváha pak stojí středověké velšské texty (například Geraint, syn Erbina), které jej nazývají ameraudur (to odpovídá dnešnímu velšskému výrazu ymerawdwr, překládanému jako „císař“).Historické prameny z post-římského období jsou vzácné, proto nelze očekávat konečnou odpověď ohledně Artušovy existence. Již od 12. století jsou některá místa a sídla označována jako „artušovská“. Archeologové však považují za věrohodná pouze jména nalezená na nápisech obklopených odpovídajícím okolím. Takzvaný Artušův kámen, objevený roku 1998 v ruinách hradu Tintagel v Cornwallu byl obklopen takovýmto okolím, datovaným s jistotou do 6. století, a proto na krátko vyvolal vzrušení ve vědecké obci, později se však ukázal jako neprůkazný. Jiné nápisy zmiňující Artuše, včetně kříže z Glastonbury, jsou zpochybněny jako možné padělky. Ačkoliv několik historických postav bylo považováno za možný předobraz Artuše, nebyl dosud nalezen žádný přesvědčivý důkaz pro tyto teorie. Původ Artušova jména zůstává předmětem debaty. Někteří historici předpokládají, že se jedná o odvozeninu z římského nomen gentile (příjmení) Artōrius (v některých nářečích lidové latiny změněného na Arturius), jehož původ ovšem není znám (ač se někdy usuzuje na messapský či etruský původ). Oponenti však poukazují na skutečnost, že v raných latinsky psaných artušovských textech se jméno objevuje pouze ve formách Arthur či Arturus, nikdy jako Artōrius. Tento fakt ovšem nijak neodporuje teorii o latinském původu jména, neboť Artōrius by byl při převzetí Velšany (tedy autory těchto raných textů) nejspíše změněn na Art(h)ur.Původ jména bývá také vysvětlován jako derivát z keltobritského patronyma Arto-rīg-ios (jehož kořen arto-rīg- "medvěd-král" můžeme nalézt ve staroirském vlastním jménu Art-ri) přes jeho latinizovanou formu Artōrius. Méně pravděpodobná je obecně rozšířená hypotéza o odvození z velšského arth „medvěd“ + (g)wr „člověk“ (v britonštině Arto-uiros). Ta ovšem naráží na fonologické nesrovnalosti, neboť britonská složenina Arto-uiros by byla s nejvyšší pravděpodobností převzata do starovelštiny jako Artgur, což by pro střední a moderní velštinu odpovídalo tvaru Arthwr a nikoliv Arthur, jak je Artušovo jméno zapisováno ve velšské poezii. Navíc je zásadně rýmováno se slovy končícími -ur a nikdy se slovy končícími -wr, což dokazuje, že druhá složka nemůže být wr „člověk“.Jedna z méně rozšířených hypotéz pak tvrdí, že jméno Arthur je odvozeno z Arcturus, jména nejjasnější hvězdy v souhvězdí Pastýře, poblíž souhvězdí Velké medvědice (tvar Arcturus by totiž byl z klasické latiny převzat do velštiny pravděpodobně jako Art(h)ur). Jasnost a pozice této hvězdy měly údajně vést lidi k víře, že se jedná o jakéhosi „strážce medvědice“, což je význam jména Artuš v klasické řečtině, či „vůdce“ ostatních hvězd souhvězdí Pastýře.Podobně jako anglické Arthur zní také staroirské jméno Artúr, které bylo pravděpodobně odvozeno přímo ze starovelšského či cumbrijského Artur. Prvním historicky doloženým nositelem tohoto jména je syn či vnuk Áedána mac Gabráina (? - 609 n.l.). Za tvůrce postavy Artuše jak ji známe dnes bývá považován Geoffrey z Monmouthu a jeho pseudohistorické dílo Historia Regum Britanniae, sepsané ve 30. letech 12. století. Středověké artušovské texty jsou proto rozdělovány do dvou skupin: Rané texty („předgeoffreyovské“) – vzniknuvší před Monmouthovou Historií (anglicky pre-Galfridian podle latinské verze jména Geoffrey, Galfridius) Pozdější texty („postgeoffreyovské“) – vytvořené po Monmouthově Historii (anglicky Galfridian či post-Galfridian). Tyto texty byly obvykle tímto dílem ovlivněny. Nejstarší zmínky o Artušovi nalézáme ve velšských a bretonských spisech. Někteří odborníci chápou Artuše v těchto dílech jako jednotnou literární postavu spíše než mozaiku postav zachycených v různých textech a příbězích. Jedním z nich je Thomas Green, který ve svém pojednání rozlišuje tři základní proudy v zobrazení Artuše v těchto textech. První proud jej zobrazuje jako neporazitelného válečníka a lovce příšer, chránícího Británii před hrozbami zvenčí i zevnitř. Některé tyto hrozby představují lidé (například Sasové v Historii Brittonum), většinou se však jedná o nadpřirozené bytosti, včetně obřích kočičích příšer, pustošivých božských divočáků, draků, psohlavců, obrů a čarodějnic. Druhý proud se opírá o předgeoffreyovská folklorní ztvárnění Artuše jako vůdce družiny nadlidských hrdinů, obývajících odlehlé části kraje (tato folklorní ztvárnění se často pojila s konkrétní oblastí). Třetí proud pak úzce spojuje Artuše s velšským zásvětím Annwn. Na jednu stranu se Artuš v těchto příbězích vydává do zásvětí, aby dobýval tamní tvrze, získal poklady a osvobodil vězně; na druhou stranu jsou však v nejstarších příbězích mnozí členové jeho družiny staří pohanští bohové a jak jeho žena, tak i majetek jasně z Annwnu pocházejí.K nejznámějším velšským básním pojednávajícím o Artušovi patří část sbírky básní Y Gododdin. Tyto básně oslavují hrdinskou smrt mytických válečníků a jsou připisovány básníku Aneirinovi, žijícímu v 6. století. V jedné ze slok je chváleno hrdinství bojovníka, který měl pobít na 300 nepřátel; přesto je zmíněno, že "nebyl žádný Artuš", tedy, že se Artušovi nemohl vyrovnat. Y Gododdin se dochoval pouze v opisu ze 13. století, takže dnes nelze dokázat, jedná-li se o původní pasáž, či pozdější vsuvku. Tvrzení Johna Kocha, že pasáž pochází nejpozději ze 7. století však bývá považováno za neprokázané; obvykle se hovoří až o 9. nebo 10. století. O Artušovi se zmiňuje také několik básní dříve připisovaných Taliesinovi, básníkovi žijícímu nejspíše v 6. století. V souvislosti s těmito díly se však dnes hovoří spíše o 8. až 12. století. Patří k nim Kadeir Teyrnon (Princův stolec), v němž se mluví o „Artušovi Požehnaném", a dále Preiddeu Annwn (Kořist Annwnu) o Artušově výpravě do zásvětí. Další z básní Marwnat vthyr pen (Žalozpěv Uthera Pen(dragona) pojednává o Artušově udatnosti a naznačuje vztah otec-syn mezi Artušem a Utherem Pendragonem. K dalším raným velšským artušovským textům patří báseň z Černé knihy z Carmarthenu, nazvaná Pa gur yv y porthaur? (Kdo je strážný u brány?). Ta má formu rozhovoru mezi Artušem a strážným u brány tvrze, do níž chce vstoupit. Při tomto rozhovoru Artuš vyjmenovává své činy a jména a zásluhy svých mužů, mimo jiné Ceie (sira Kaye) a Bedwyra (Bedivera). Velšský prozaický příběh Culhwch ac Olwen (Culhwch a Olwen; kolem roku 1100) obsahuje podstatně delší seznam Artušových mužů: jeho družina čítá přes 200 bojovníků, Cei a Bedwyr však opět zaujímají význačná místa. Příběh jako takový vypráví, jak Artuš pomohl svému příbuznému Culhwchovi získat ruku Olwen, dcery Ysbaddadena, náčelníka obrů, splněním několika zdánlivě nemožných úkolů, například ulovení polobožského kance, nazývaného Twrch Trwyth. Tuto epizodu zmiňuje také Historia Brittonum o více než 200 let dříve, kanec se zde však jmenuje Troy(n)t. Kromě toho je Artuš mnohokrát zmíněn ve Velšských triádách, sbírce stručných shrnutí velšských tradic a legend, které jsou utříděny do skupin se třemi vzájemně propojenými postavami či epizodami pro snadnější zapamatování. Pozdější rukopisy Triád jsou částečně ovlivněny dílem Geoffreyho z Monmouthu a kontinentální tradicí, dřívější však nevykazují žádné známky takového vlivu, proto jsou obvykle považovány za odkaz na původní velšské tradice. Nicméně i v těchto již začíná Artušův dvůr zahrnovat celou legendární Británii – pojem „Artušův dvůr“ tak je někdy nahrazen spojením „ostrov Británie“ v triádě Tři XXX z ostrova Británie. Ačkoliv ani Historia Brittonum, ani Annales Cambriae nepřisuzují Artušovi královský titul, v době napsání Triád a Culhwcha a Olwen byl již nazýván „Penteyrnedd yr Ynys hon“ (Přední z vládců tohoto ostrova), panovník Walesu, Cornwallu a britského Severu.Kromě těchto předgeoffreyovských velšských textů se postava Artuše objevuje také v některých raně středověkých latinských textech. Zmiňuje jej především několik vitae („životů“) britských post-římských světců, žádný z těchto příběhů však dnes není považován za spolehlivý historický pramen (nejstarší z nich pravděpodobně pochází z 11. století). Podle Života sv. Gildy, napsaného v raném 12. století Caradokem z Llancarfanu, usmrtil Artuš Gildova bratra Hueila a vysvobodil svou ženu Gwenhwyfar (Guineveru) z Glastonbury. V příběhu Život svatého Cadoka, napsaném okolo roku 1100 Lifrisem z Llancarfanu, poskytuje světec svou ochranu muži, který zabil tři Artušovy vojáky, za což Artuš požaduje jako „krevní mzdu“ (wergeld) stádo dobytka. Cadoc je Artušovi předává, zvířata se však posléze změní ve svazek kapradí. Podobné příhody jsou popsány ve středověkých životopisech Carannoga, Padarna a Eufflama, pocházejících nejspíše ze 12. století. Za více pravděpodobné považují historici pak vyprávění o Artušovi v Legenda Sancti Goeznovii, která bývá datována do počátku 11. století (ačkoliv její nejstarší opis pochází z 15. století). Důležité jsou i zmínky o Artušovi v díle Williama z Malmesbury De Gestis Regum Anglorum a Hermanově De Miraculis Sanctae Mariae Laudensis, které jako první zmiňují domněnku, že Artuš ve skutečnosti nezemřel, nýbrž že se jednou vrátí („hypotéza o mesiášském návratu krále Artuše“), téma často zpracovávané v pozdním středověkém artušovském folkloru. První ucelené vyprávění o Artušově životě nalézáme v latinském díle Historia Regum Britanniae (Historie britských králů) Geoffreyho z Monmouthu. Toto dílo, dokončené pravděpodobně v roce 1138, je fiktivním popisem života králů Británie od legendárního uprchlíka z Tróje, Bruta Trojského, až po velšského krále Cadwaladra, vládnoucího v 7. století. Podle Monmoutha žil Artuš ve stejném období post-římského vývoje Británie, jako tvrdí Historia Brittonum a Annales Cambriae. V příběhu se objevuje Artušův otec, Uther Pendragon, jeho kouzelnický rádce Merlin a příběh Artušova početí, v němž Uther, Merlinovým kouzlem proměněný do podoby svého nepřítele Gorloise, stráví noc s jeho ženou Igraine na hradu Tintagel, přičemž Igraine počne Artuše. Po Utherově smrti nastupuje patnáctiletý Artuš na otcův trůn krále Británie a vybojovává řadu bitev, podobnou výčtu bitev v Historia Brittonum, vrcholící bitvou u Bathu. Následně poráží Pikty a Skoty a po dobytí Irska, Islandu a Orknejí vytváří artušovské impérium. Po dvanácti letech míru rozšiřuje impérium o Norsko, Dánsko a Gálii. V době dobytí je Gálie stále ještě ovládána římským impériem, takže jeho vítězství vede k dalším bojům proti Římu. Artuš a jeho válečníci, včetně Kaia (Kaye), Beduera (Bedivera) a Gualguana (Gawaina) poráží římského císaře Lucia Tiberia. Během příprav k tažení na Řím se však Artuš dozvídá, že jeho synovec Modredus (Mordred) se v Británii oženil s jeho manželkou Guenhuuarou (Guineverou) a uzurpoval trůn. Artuš se vrací do Británie, kde v bitvě u řeky Camblam v Cornwallu poráží a zabíjí Modreda. Sám je však smrtelně raněn. Předává korunu svému příbuznému Konstantinovi a je převezen na ostrov Avalon, aby byl vyléčen. Z Avalonu se však Artuš již nikdy nevrátí. Jak velká část tohoto příběhu je Monmouthovým vlastním dílem zůstává dodnes předmětem debaty. S jistotou víme, že se inspiroval seznamem dvanácti Artušových bitev proti Sasům v Historia Brittonum, bitvou u Camlannu z Annales Cambriae a myšlenkou, že Artuš stále žije snad z De Miraculis Sanctae Mariae Laudensis. Také Artušova role krále se zdá být vypůjčena z některého z dřívějších děl (např. Culhwch a Olwen, Velšské triády či středověká vitae). Kromě toho je mnoho prvků obsažených v Monmouthově vyprávění o králi Artušovi velmi blízkých příběhu Culhwch a Olwen. Náměty a témata věrnosti, cti, obrů, darů, kouzelných bytostí či únosu manželky hrají v obou příbězích významnou roli. Kromě toho si Monmouth vypůjčil některá jména postav z Culhwch a Olwen. Sir Kay pochází z „Kai“, sir Bedivere je odvozen z „Bedwyr“ a sir Gawain je ve velšském textu nazýván „Gwalchmei“. Také jména obou hlavních hrdinek nezapřou jistou podobnost – zatímco jméno Guinevere lze vyložit jako „Bílá víla“, Olwen znamená „Bílostopá“. Stejně tak jsou propojena jména označující Artušův majetek, členy rodiny a družiny. Dokonce i jméno meče Excalibru, Geoffreym z Monmouthu nazývaného Caliburnus, snad pochází z velšského Caledfwlch. Nicméně, ačkoliv jména, události a názvy snad byly vypůjčeny, současný velšský historik Brynley Roberts tvrdí, že „artušovská část je Monmouthovým literárním výtvorem a z dřívějších textů neopisuje“. Například velšské jméno Medraut jím bylo přejato jako Modredus, obdobná negativní postava se však ve velšských textech objevuje teprve v 16. století. Ve 20. a na počátku 21. století převládal názor, že Historia Regum Britanniae je především Monmouthovým vlastním dílem. Odborníci se často s nadsázkou přiklánějí k poznámce vyslovené Williamem z Newburghu na konci 12. století, totiž že Geoffrey z Monmouthu vytvořil své historické dílo nejspíše jako následek své „nadměrné lásky k lhaní“. Jedním z odpůrců této hypotézy je současný anglický historik Geoffrey Ashe, který tvrdí, že Historia vychází ze ztraceného historického pramenu popisujícího skutky britského krále Riothama, žijícího v 5. století. Tato postava byla podle Ashe původním Artušem. Historici a keltologové jsou však ohledně tohoto tvrzení spíše zdrženliví.Ať už byly jeho zdroje jakékoliv, nelze popřít velkou popularitu Monmouthovy Historie Regum Britanniae. Dodnes se dochovalo více než 200 opisů díla v latině, o překladech do jiných jazyků nemluvě. Jen ve velštině se dochovalo dalších zhruba 60 rukopisů, přičemž nejstarší z nich pocházejí ze 13. století. Právě tyto překlady byly dříve považovány za původní zdroj Geoffreyho z Monmouthu. Tento názor, prosazovaný některými sběrateli starožitností (například Lewisem Morrisem v 18. století) je nicméně v akademické oblasti na počátku 21. století považován za bezpečně vyvrácený. Důsledkem této obliby byl velký vliv, který měla Historia Regum Britanniae na pozdější středověký vývoj artušovské legendy. Ačkoliv Geoffrey z Monmouthu nemůže být považován za jediného autora postavy krále Artuše, mnoho jím poprvé použitých prvků bylo vypůjčeno a dále rozváděno (například postava Merlina, či konečný Artušův osud). Historia také vytvořila historický rámec, do nějž byly později vkládány romantické příběhy o kouzelných a pozoruhodných příhodách Artuše a jeho družiny. Popularita Monmouthovy Historie a dalších z ní vycházejících děl (například Waceova Roman de Brut) významně podpořila vznik množství artušovských děl v kontinentální Evropě 12. a 13. století, především ve Francii. Samotná artušovská legenda však byla na evropském kontinentu známa již dříve (jak dokazuje například severní portál katedrály v Modeně, nebo používání "keltských" jmen a příběhů, neobsažených v Historii v artušovských romancích). Tato obliba vedla především k proměně role krále Artuše: artušovská díla 12. století – stejně jako pozdější středověké texty – se totiž nezaměřují ani tak na postavu Artuše, jako spíše na příběhy spojené s osudy Lancelota a Guinevery, Percivala, Galahada, Gawaina a Tristana a Isoldy. Zatímco v raných textech a Historii je Artuš centrem dění, v pozdějších romancích byl upozaděn. Charakter jeho postavy se také do značné míry mění. Zatímco v dřívějších textech býval zobrazován jako nelítostný válečník, smějící se, zatímco vlastnoručně vraždí čarodějnice a obry, a mající vůdčí roli ve všech vojenských podnicích, v kontinentálních romancích je zobrazován jako roi fainéant, "král-lenoch", jehož "nečinnost a povolnost představovaly zásadní nedostatek jeho jinak dokonalé společnosti". Artuš hraje v těchto textech často roli moudrého, důstojného, rozvážného, poněkud dobromyslného a občas chabého panovníka. To vede k tomu, že například v Mort Artu pouze zbledne a oněmí, když se dozví o poměru Lancelota a Guinevery; v díle Chrétiena de Troyes Yvain ou le Chevalier au lion nedokáže po hostině zůstat vzhůru a musí si jít zdřímnout. Nicméně – jak pozoroval Norris J. Lacy – navzdory jeho chybám a slabostem, vyobrazeným v těchto romancích, "jeho prestiž není nikdy – nebo téměř nikdy – jeho osobními slabostmi zpochybněna; jeho autorita a sláva zůstávají nedotčeny." Artuš a jeho doprovod se objevují také v některých lais Marie de France, ale rozhodující vliv na výše popsaný vývoj postavy Artuše a artušovské legendy jako celku měla práce jiného francouzského básníka, Chrétiena de Troyes. De Troyes napsal mezi lety 1170 a 1190 pět artušovských romancí. Erec a Enide a Cligès jsou příběhy dvorské lásky s Artušovým dvorem tvořícím pozadí, ztělesňující posun od hrdinského světa, znázorněného ve velšských verzích legendy či díle Geoffreyho z Monmouthu. Yvain ou le Chevalier au lion popisuje nadpřirozené dobrodružství Yvaina a Gawaina, sám Artuš hraje pouze vedlejší roli. Za nejdůležitější pro vývoj artušovské legendy však bývá považováno dílo Lancelot, rytíř z Káry, poprvé vyprávějící o Lancelotovi a jeho poměru s Guineverou (navazujíce tak na již dříve použitý motiv podváděného Artuše), a Perceval a příběh Grálu, uvádějící do legendy motiv Svatého grálu a odsouvající krále Artuše do pozadí. De Troyes tak "zároveň napomohl rozvinutí detailů Artušovské legendy a zakotvení ideální formy pro rozmělnění téže"; mnoho textů vzniknuvších po jeho dílech bylo, co se zobrazení Artuše a jeho světa týče – vystavěno na základech položených právě jím. Perceval, se dočkal zvláštní obliby, a to i přesto, že nebyl dokončen. Během půlstoletí po něm vznikly čtyři různé texty (například Joseph d’Arimathe Roberta de Borona), které na něj navazovaly a dále rozvíjely příběh Svatého grálu a putování za ním. Podobně bylo navazováno i na příběh o Lancelotovi a Guinevere, který se stal jedním z klasických motivů artušovské legendy; postava Lancelota v prozaickém díle Lancelot (cca 1225) a pozdějších textech byla spojetím de Troyovy postavy a Lanzeleta Ulricha von Zatzikhoven. Zdá se dokonce, že dílo de Troyes zpětně ovlivnilo velšskou artušovskou literaturu – i v ní začal romantický Artuš nahrazovat původního hrdinského a jednajícího Artuše. Obzvláště významnou roli v tomto vývoji sehrály tři velšské artušovské romance, nápadně podobné dílům Chrétiena de Troyes (ač s několika podstatnými rozdíly): Iarlles y Ffynnon je propojenos Yvainem; Geraint ac Enid s Erec and Enide, a Peredur fab Efrawg s Percevalem. Až do roku cca 1210, byla kontinentální artušovská romance psána výhradně v poetické formě. V první polovině 13. století však začala vznikat také díla prozaická. K nejdůležitějším prozaickým romancím 13. století patří cyklus Vulgáta, série pěti francouzských textů. Byly to texty Estoire del Saint Grail, Estoire de Merlin, Lancelot propre (prozaický Lancelot tvořil svým rozsahem více než polovinu celého cyklu), Queste del Saint Graal a Mort Artu, dohromady tvořící první ucelenou verzi artušovské legendy rozšířené o prvky uvedené Chrétienem de Troyes. Cyklus pokračoval v trendu odsunování Artuše do pozadí, částečně skrze uvedení postavy Galahada a rozšíření role Merlina. Cyklus také ustavuje roli Kamelotu (poprvé letmo zmíněného jako Artušovo hlavní sídlo v de Troyesově díle Lancelot, rytíř z Káry) a poprvé prezentuje Mordred jako plod Artušova incestního poměru s polorodou sestrou. Tato série byla brzy následována cyklem Post-Vulgáta (cca 1230–40), značně redukující význam poměru Lancelota a Guinevery. I zde byla nicméně nadále zmenšována roli krále Artuše, nyní ve prospěch putování za Grálem. V důsledku toho se Artuš stává v těchto francouzských prozaických romancích spíše vedlejší postavou; v samotném cyklu Vulgáta hraje významnější roli pouze v příbězích Estoire de Merlin a Mort Artu. Vývoj středověkého artušovského cyklu a romantické postavy krále Artuše vyvrcholil v díle Le Morte d'Arthur Thomase Maloryho. V tomto díle z 15. století Malory shrnul celou artušovskou legendu. Svou knihu – původně nazvanou Úplná kniha o králi Artušovi a jeho vznešených rytířích Kruhového stolu – vytvořil na základě předchozích romantických verzí (především podle cyklu Vulgáta); zdá se, že cílem bylo vytvořit kompletní a směrodatnou sbírku artušovských příběhů. Následkem toho – a faktu, že Le Morte D'Arthur byla jedna z prvních tištěných knih v Anglii (vytištěna Williamem Caxtonem roku 1485) – většina pozdějších textů o králi Artušovi vychází právě z Maloryho díla. Artušovské legendy se staly inspirací pro dlouhou řadu uměleckých děl. Aranžované portréty připomínající dobu krále Artuše snímala také britská fotografka Julia Margaret Cameronová. Geoffrey z Monmouthu kronika Historie králů Británie (Historia Regum Britanniae) - kolem r. 1135 Merlinova proroctví (Prophetiae Merlini) kolem roku 1137 Thomas Malory Artušova smrt (Le Morte d'Arthur) - kolem roku 1471 William Morris The Defence of Guinevere, and other Poems – 1858 Alfred Tennyson Paní ze Shalott (The Lady of Shalott) – 1833–1842 Idyly královské (Idylls of the King) – 1859–1885 Mark Twain Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše (A Connecticut Yankee in King Arthur's Court) – 1889 Mary Stewartová – cyklus románů: Kouzelník Merlin (The Crystal Cave), Meč krále Artuše (The Hollow Hills), Okouzlený kouzelník (The Last Enchantment), Smrt krále Artuše (The Wicked Day) Marion Zimmer Bradley Mlhy Avalonu (The Mists of Avalon) – 1986 Bernard Cornwell Kronika válečníkova (The Warlord Chronicles) – cyklus románů: Zimní král (The Winter King) Ostrov mrtvých Nepřítel Boha (Enemy of God) Excalibur (Excalibur: A Novel of Arthur) Rytíři krále Artuše Henry Purcell: King Arthur (1691) Richard Wagner: ParsifalParsifal (1882) Ernest Chausson: Le roi Arthus (1903) Rick Wakeman - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table (1975) Monty Python's Spamalot (2004) Muzikál Excalibur (2003) Michal Lázňovský starší - cyklus rozhlasových her Českého rozhlasu v režii Dimitrije Dudíka: Rytíři kulatého stolu (1998), tři části: Merlin Artuš Kulatý stůl Merlinův odkaz (2001, dvě části) Rytíř Perceval a Svatý grál (2002, dvě části) Rytíř Galahad a Svatý grál (2003, dvě části) Monty Python a Svatý Grál (1975) Excalibur (1981) První rytíř (1995) Král Artuš (2004) Poslední legie (2007) Shrek Třetí (2007) Král Artuš: Legenda o meči (2017) Merlin of the Crystal Cave (1991) Merlin (1998) Merlin (2008) Camelot (2011) V tomto článku byl použit překlad textu z článku King Arthur na anglické Wikipedii. Vladimír Láník, Libor Martinek, Mýtus o králi Artuši a jeho proměna v literatuře. Zpravodaj Bratrstva Keltů, č. 14, 1998, s. 12–23; č. 15, 1998, s. 17–23 Artuš ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
<<<HUMAN>>>: Dave East? <<<ASSISTANT>>>: David Brewster, Jr. (* 3. červen 1988, New York), spíše známý jako Dave East, je americký rapper. V červnu 2016 se objevil na titulní stránce a v článku časopisu XXL "Freshman Class 2016". Change of Plans (2010) Insomnia (2011) American Greed (2011) Don't Sleep (2011) No Regrets (2012) Gemini (2013) Black Rose (2014) Straight Outta Harlem (2014) Hate Me Now (2015) Kairi Chanel (2016) Born Broke Die Rich (con Kur) (2016) Paranoia: A True Story (2017)
<<<HUMAN>>>: Eugeniusz Rudnik? <<<ASSISTANT>>>: Eugeniusz Rudnik (28. října 1932 – 24. října 2016) byl polský hudební skladatel. Narodil se ve vesnici Nadkole a studoval na Technické univerzitě ve Varšavě, kde své studium roku 1967 dokončil. Již dříve pracoval pro státní Polský rozhlas. V šedesátých letech spolupracoval například s německým skladatelem Karlheinzem Stockhausenem, stejně jako s Norem Arne Nordheimem. V roce 1972 složil skladbu pro letní olympijské hry v Mnichově. V roce 2012 získal ocenění Człowiek ze Złotym Uchem. Během své kariéry získal řadu dalších ocenění. (anglicky) Eugeniusz Rudnik na Discogs (polsky) Eugeniusz Rudnik na webu Culture.pl
<<<HUMAN>>>: Halové mistrovství České republiky ve vícebojích? <<<ASSISTANT>>>: Historie mistrovství republiky v halových vícebojích (údaje do roku 2006 včetně) Mistrovství bylo založeno v roce 1993, zatím se konalo vždy v Praze. Odehrává se v buď v nafukovací hale na Strahově, nebo v hale Otakara Jandery v pražské Stromovce. Medailisté Počet titulů Kamil Damašek, Tomáš Dvořák, Pavel Havlíček, Jan Poděbradský, Roman Šebrle 2× Aleš Hončl, Milan Kohout, Tomáš Komenda, Aleš Pastrňák, David Sazima 1×Počet medailí Kamil Damašek 5× Tomáš Dvořák, Aleš Hončl, Milan Kohout, Tomáš Komenda, Jan Poděbradský, Jiří Ryba, Roman Šebrle 3× Pavel Havlíček, Jakub Chomát, Aleš Pastrňák, Peter Sóldos, Vít Zákoucký 2× Martin Jelínek, Lukáš Klíma, Tomáš Petříček, Dominik Špiláček, Dalibor Špoták, Michal Žižka, David Sazima 1×Deset nejlepších výkonů na mistrovství 6211 Tomáš Dvořák 1997 6182 Kamil Damašek 1997 6132 Roman Šebrle 1998 5928 Jan Poděbradský 2002 5913 Jiří Ryba 1999 5878 Tomáš Komenda 2002 5771 Peter Sóldos 1996 5732 Aleš Pastrňák 2000 5729 Martin Jelínek 2000 5614 Pavel Havlíček 2004 Medailisté 2006: 1. Jana Korešová 3977, 2. Lucie Kostnerová 3931, 3. Marie Burešová 3904; 2005: 1. Lucie Kostnerová 3856, 2. Petra Šindelářová 3737, 3. Hana Kavínová 3595; 2004: 1. Petra Šindelářová 3890, 2. Renata Horáková 3798, 3. Natálie Fričová 3556; 2003: 1. Jana Klečková 4153, 2. Petra Šindelářová 3647, 3. Jana Jelínková 3556; 2002: 1. Jana Klečková 4309, 2. Jana Korešová 3732, 3. Pavla Fabianová 3567; 2001: 1. Jana Klečková 4248, 2. Kateřina Nekolná 4130, 3. Hana Doleželová 3735; 2000: 1. Jana Klečková 4275, 2. Kateřina Nekolná 4258, 3. Michaela Hejnová 4149; 1999: 1. Jana Klečková 4200, 2. Šárka Beránková 4072, 3. Hana Doleželová 4059; 1998: 1. Helena Vinařová 4297, 2. Jana Klečková 4206, 3. Michaela Hejnová 3940; 1997: 1. Kateřina Nekolná 4195, 2. Jana Klečková 4052, 3. Petra Šebelková 3674; 1996: 1. Jana Klečková 3960, 2. Petra Šebelková 3602, 3. Šárka Mládková 3547; 1995: 1. Dagmar Urbánková 4301, 2. Kateřina Nekolná 3964, 3. Renata Staňová 3797; 1994: 1. Dagmar Urbánková 4174, 2. Alice Matějková 3989, 3. Helena Vinařová 3908; 1993: 1. Jana Švarná 3819, 2. Zuzana Machotková 3818, 3. Dana Jandová 3698. Počet titulů Jana Klečková 6× Dagmar Urbánková 2× Jana Korešová, Lucie Kostnerová, Kateřina Nekolná, Petra Šindelářová, Jana Švarná, Helena Vinařová 1×Počet medailí Jana Klečková 8× Kateřina Nekolná 4× Petra Šindelářová 3× Hana Doleželová, Michaela Hejnová, Jana Korešová, Lucie Kostnerová, Petra Šebelková, Dagmar Urbánková, Helena Vinařová 2× Šárka Beránková, Marie Burešová, Pavla Fabiánová, Natálie Fričová, Renata Horáková, Dana Jandová, Jana Jelínková, Hana Kavínová, Zuzana Machotková, Alice Matějková, Šárka Mládková, Renata Staňová, Jana Švarná 1×Deset nejlepších výkonů na mistrovství 4309 Jana Klečková 2002 4301 Dagmar Urbánková 1995 4297 Helena Vinařová 1998 4258 Kateřina Nekolná 2000 4153 Jana Klečková 2003 4149 Michaela Hejnová 2000 4119 Šárka Beránková 2000 4059 Hana Doleželová 1999 3989 Alice Matějková 1994 3977 Jana Korešová 2006 Medailisté 2006: 1. Sazima 5437, 2. Lukáš Doskočil 4996, 3. Tomáš Nešvera 4824; 2005: 1. Lukáš Patera 5417, 2. David Sazima 5283, 3. Antonín Vácha 4874; 2004: 1. Jakub Forejt 4926, 2. Petr Koňařík 4846, 3. Jakub Tomoszek 4732; 2003: 1. Jiří Kliner 5290, 2. Jan Dočkal 5193, 3. Jakub Forejt 4878; 2002: 1. Petr Svoboda 5255, 2. Jiří Kliner 5023, 3. Václav Krejčíř 4889; 2001: 1. Dominik Špiláček 5073, 2. Lukáš Bechyně 4713, 3. Oldřich Sláma 4702; 2000: 1. Tomáš Vykydal 4800, 2. Vladimír Michalička 4501, 3. Vladimír Schertler 4492; 1999: 1. Milan Kohout 5301, 2. Pavel Havlíček 4933, 3. Tomáš Purman 4707; 1998: 1. Adam Ptáček 5604, 2. Michal Žižka 4829, 3. Lukáš Klíma 4818; 1997: 1. Tomáš Komenda 5675, 2. Michal Šída 4995, 3. Martin Suchánek 4934; 1996: 1. Štěpán Janáček 5641, 2. Tomáš Komenda 5296, 3. Michal Šída 4931; 1995: 1. Jiří Ryba 5458, 2. Aleš Pastrňák 5033, 3. Štěpán Janáček 4990; 1994: 1. Jiří Ryba 5215, 2. Lukáš Souček 5206, 3. Aleš Hončl 5087; 1993: 1. Dalibor Špoták 5420, 2. Jan Poděbradský 5233, 3. Pavel Loučka 5156. Počet titulů Jiří Ryba 2× Jakub Forejt, Štěpán Janáček, Jiří Kliner, Milan Kohout, Tomáš Komenda, Lukáš Patera, Adam Ptáček, David Sazima, Petr Svoboda, Dominik Špiláček, Dalibor Špoták, Tomáš Vykydal 1×Počet medailí Jakub Forejt, Štěpán Janáček, Jiří Kliner, Tomáš Komenda, Jiří Ryba, David Sazima, Michal Šída 2× Lukáš Bechyně, Jan Dočkal, Lukáš Doskočil, Pavel Havlíček, Aleš Hončl, Lukáš Klíma, Milan Kohout, Petr Koňařík, Václav Krejčíř, Pavel Loučka, Vladimír Michalička, Tomáš Nešvera, Aleš Pastrňák, Lukáš Patera, Jan Poděbradský, Adam Ptáček, Tomáš Purman, Vladimír Schitler, Oldřich Sláma, Lukáš Souček, Martin Suchánek, Petr Svoboda, Dominik Špiláček, Dalibor Špoták, Jakub Tomoszek, Antonín Vácha, Jan Vlačiha, Tomáš Vykydal 1×Deset nejlepších výkonů na mistrovství 5675 Tomáš Komenda 1997 5641 Štěpán Janáček 1996 5604 Adam Ptáček 1998 5458 Jiří Ryba 1995 5437 David Sazima 2006 5420 Dalibor Špoták 1993 5417 Lukáš Patera 2005 5301 Milan Kohout 1999 5290 Jiří Kliner 2003 5255 Petr Svoboda 2002 Medailisté 2006: 1. Lenka Ručková 3641, 2. Zuzana Málková 3526, 3. Lucie Schönová 3330; 2005: 1. Kateřina Konvalinková 3605, 2. Věra Zedníková 3303, 3. Lucie Permedlová 3281; 2004: 1. Marie Burešová 3824, 2. Kateřina Konvalinková 3554, 3. Lucie Fišerová 3483; 2003: 1. Marie Burešová 3686, 2. Eva Vaidová 3510, 3. Lucie Fišerová 3411; 2002: 1. Petra Šindelářová 3715, 2. Petra Borovičková 3677, 3. Blanka Skřivánková 3542; 2001: 1. Blanka Skřivánková 3528, 2. Zdeňka Bartošová 3408, 3. Lenka Uhrová 3319; 2000: 1. Barbora Špotáková 3710, Zdeňka Bartošová 3259, 3. Lucie Matulová 3163; 1999: 1. Michaela Hejnová 4018, 2. Barbora Špotáková 3714, 3. Žaneta Václavková 3300; 1998: 1. Hana Doleželová 3887, 2. Radka Netoušková 3377, 3. Tereza Wagnerová 3271; 1997: 1. Petra Štěrbová 3503, 2. Radka Netoušková 3352, 3. Radka Pětníková 3290; 1996: 1. Šárka Beránková 3514, 2. Tereza Langnerová 3335, 3. Gabriela Labíková 3220; 1995: 1. Nikola Špinová 3804, 2. Šárka Mládková 3650, 3. Olga Mencnarovská 3404; 1994: 1. Nikola Špinová 3790, 2. Vlasta Gruberová 3642, 3. Dagmar Votočková 3559; 1993: 1. Kateřina Nekolná 3901, 2. Jana Klečková 3340, 3. Milena Kučerová 3294. Počet titulů Marie Burešová, Nikola Špinová 2× Šárka Beránková, Hana Doleželová, Michaela Hejnová, Kateřina Konvalinková, Kateřina Nekolná, Lenka Ručková, Blanka Skřivánková, Petra Šindelářová, Barbora Špotáková, Petra Štěrbová 1×Počet medailí Zdeňka Bartošová, Marie Burešová, Lucie Fišerová, Kateřina Konvalinková, Radka Netoušková, Blanka Skřivánková, Nikola Špinová, Barbora Špotáková 2× Šárka Beránková, Petra Borovičková, Hana Doležalová, Vlasta Gruberová, Michaela Hejnová, Jana Klečková, Milena Kučerová, Gabriela Labíková, Tereza Langerová, Zuzana Málková, Lucie Matulová, Olga Mecnarovská, Šárka Mládková, Kateřina Nekolná, Lucie Permedlová, Radka Pětníková, Lenka Ručková, Lucie Schönová, Petra Šindelářová, Petra Štěrbová, Lenka Uhrová, Žaneta Václavková, Eva Vaidová, Dagmar Votočková, Tereza Wágnerová, Věra Zedníková 1×Deset nejlepších výkonů na mistrovství 4018 Michaela Hejnová 1999 3901 Kateřina Nekolná 1993 3887 Hana Doleželová 1998 3824 Marie Burešová 2004 3804 Nikola Špinová 1995 3715 Petra Šindelářová 2002 3714 Barbora Špotáková 1999 3686 Marie Burešová 2003 3677 Petra Borovičková 2002 3650 Šárka Mládková 1995 Medailisté 2006: 1. David Melničuk 4833, 2. Jan Carda 4823, 3. Josef Chyba 4653; 2005: 1. Jan Kudlička 5320, 2. Lukáš Doskočil 5209, 3. Václav Gabriel 4786; 2004: 1. Antonín Vácha 4688, 2. David Sazima 4491, 3. Jiří Smola 4393; 2003: 1. Lukáš Patera 5338, 2. Václav Ciminga 4688, 3. Martin Blahut 4640; 2002: 1. Jan Dočkal 5225, 2. Petr Koňařík 4628, 3. Pavel Honal 4486; 2001: 1. Jiří Kliner 5030, 2. Petr Svoboda 4673, 3. Pavel Honal 4262; 2000: 1. Dominik Špiláček 5021, 2. Jiří Kliner 4586, 3. Lukáš Bechyně 4510; 1999: 1. Dominik Špiláček 4535, 2. Jan Holec 4417, 3. Vladimír Michalička 4372; 1998: 1. Milan Kohout 5082, 2. Pavel Havlíček 4776, 3. Tomáš Vykydal 4672; 1997: 1. Lukáš Klíma 4856, 2. Adam Ptáček 4758, 3. Jiří Podivínský 4349; 1996: 1. Martin Suchánek 5024, 2. Adam Ptáček 4807, 3. Josef Fencl 4786; 1995: 1. Tomáš Komenda 4818, 2. Drahomír Pořízek 4786, 3. Michal Šída 4779; 1994: 1. Štěpán Janáček 4801, 2. Vítězslav Perun 4586, 3. Petr Bláha 4351; 1993: 1. Petr Hingar 4863, 2. Jiří Ryba 4826, 3. Aleš Pastrňák 4714. Počet titulů Dominik Špiláček 2× Jan Dočkal, Petr Hingar, Štěpán Janáček, Lukáš Klíma, Jiří Kliner, Milan Kohout, Tomáš Komenda, Jan Kudlička, David Melničuk, Lukáš Patera, Martin Suchánek, Antonín Vácha 1×Počet medailí Pavel Honal, Jiří Kliner, Adam Ptáček, Dominik Špiláček 2× Lukáš Bechyně, Petr Bláha, Martin Blahut, Jan Carda, Václav Ciminga, Jan Dočkal, Lukáš Doskočil, Josef Fencl, Václav Gabriel, Pavel Havlíček, Petr Hingar, Jan Holec, Josef Chyba, Štěpán Janáček, Lukáš Klíma, Milan Kohout, Tomáš Komenda, Jan Kudlička, Petr Koňařík, David Melničuk, Vladimír Michalička, Aleš Pastrňák, Lukáš Patera, Vítězslav Perun, Jiří Podivínský, Drahomír Pořízek, Jiří Ryba, David Sazima, Jiří Smola, Martin Suchánek, Petr Svoboda, Michal Šída, Antonín Vácha, Tomáš Vykydal 1×Deset nejlepších výkonů na mistrovství 5338 Lukáš Patera 2003 5320 Jan Kudlička 2005 5225 Jan Dočkal 2002 5209 Lukáš Doskočil 2005 5082 Milan Kohout 1998 5030 Jiří Kliner 2001 5024 Martin Suchánek 1996 5021 Dominik Špiláček 2000 4863 Petr Hingar 1993 4856 Lukáš Klíma 1997 Medailisté 2006: 1. Kateřina Cachová 3852, 2. Lucie Ondraschková 3541, 3. Nikol Ogrodníková 3342; 2005: 1. Eliška Klučinová 3867, 2. Lenka Ručková 3524, 3. Kateřina Musilová 3291; 2004: 1. Eliška Klučinová 3771, 2. Zuzana Šídová 3502, 3. Lenka Ručková 3424; 2003: 1. Denisa Ščerbová 4060, 2. Zuzana Hejnová 3988, 3. Eliška Vaníčková 3564; 2002: 1. Marie Burešová 3910, 2. Zuzana Hejnová 3854, 3. Denisa Ščerbová 3814; 2001: 1. Petra Borovičková 3692, 2. Zuzana Bergrová 3495, 3. Petra Blovská 3364; 2000: 1. Veronika Navrátíková 3692, 2. Petra Šindelářová 3681, 3. Petra Borovičková 3479; 1999: 1. Petra Šindelářová 3687, 2. Hana Rydvalová 3516, 3. Veronika Mráčková 3464; 1998: 1. Barbora Špotáková 3682, 2. Veronika Mráčková 3480, Hana Rydvalová 3436; 1997: 1. Michaela Hejnová 3505, 2. Barbora Špotáková 3326, 3. Žaneta Václavková 3309; 1996: 1. Hana Doleželová 3729, 2. Michaela Hejnová 3691, 3. Barbora Špotáková 3489; 1995: 1. Hana Doleželová 3626, 2. Petra Hlavatá 3592, 3. Romana Šeflová 3592; 1994: 1. Tereza Langnerová 3368, 2. Šárka Beránková 3285, 3. Dita Zagatová 3240; 1993: 1. Vlasta Gruberová 3759, 2. Nikola Špinová 3737, 3. Šárka Mládková 3702. Počet titulů Hana Doleželová, Eliška Klučinová 2× Petra Borovičková, Marie Burešová, Kateřina Cachová, Vlasta Gruberová, Michaela Hejnová, Tereza Langerová, Veronika Navrátíková, Denisa Ščerbová, Petra Šindelářová, Barbora Špotáková 1×Počet medailí Barbora Špotáková 3× Petra Borovičková, Hana Doleželová, Michaela Hejnová, Zuzana Hejnová, Eliška Klučinová, Veronika Mráčková, Lenka Ručková, Hana Rydvalová, Denisa Ščerbová, Petra Šindelářová 2× Šárka Beránková, Zuzana Bergrová, Petra Blovská, Marie Burešová, Kateřina Cachová, Vlasta Gruberová, Petra Hlavatá, Tereza Langerová, Šárka Mládková, Kateřina Musilová, Veronika Navrátíková, Lucie Ondraschková, Nikol Ogrodníková, Romana Šeflová, Zuzana Šídová, Nikola Špinová, Žaneta Václavková, Eliška Vaníčková, Dita Zagatová 1×Deset nejlepších výkonů na mistrovství 4060 Denisa Ščerbová 2003 3988 Zuzana Hejnová 2003 3910 Marie Burešová 2002 3867 Eliška Klučinová 2005 3854 Zuzana Hejnová 2002 3852 Kateřina Cachová 2006 3814 Denisa Ščerbová 2002 3771 Eliška Klučinová 2004 3759 Vlasta Gruberová 1993 3737 Nikola Špinová 1993
<<<HUMAN>>>: Johan Hegg? <<<ASSISTANT>>>: Johan Hegg (* 29. dubna 1973 Stockholm, Švédsko) je zpěvák melodické death metalové skupiny Amon Amarth. Připojil se v roce 1992. Znám je svým vousem a hlubokým hlasem. S Amon Amarth Hegg publikoval jedenáct studiových alb. Kromě toho se několikrát objevil jako hostující zpěvák, včetně kapel Purgatory, The Project Hate MCMXCIX a Evocation. Zahrál si také jednu z hlavních rolí ve filmu Northmen: A Viking Saga.
<<<HUMAN>>>: Proces vývoje softwaru? <<<ASSISTANT>>>: Proces vývoje softwaru (anglicky software development process) je v softwarovém inženýrství proces členění práce při vývoji softwaru na různé fáze s cílem zkvalitnit proces návrhu softwaru, správu softwaru a řízení softwarového projektu. Celý proces vývoje softwaru se také nazývá životní cyklus vývoje softwaru (anglicky software development life cycle, SDLC). Metodika může zahrnovat i předběžnou definici určitých dodávaných položek a artefaktů, které projektový tým vytváří a dokončuje pro vývoj nebo údržbu aplikace.Většinu moderních procesů vývoje lze vágně popsat jako agilní metodiky. K jiným metodikám patří vodopádový model, prototypování, iterativní a inkrementální vývoj, spirálový vývoj, Rapid Application Development a extrémní programování. Někdy je „model“ životního cyklu považován za obecnější termín pro kategorii metodik, a „proces“ vývoje softwaru za konkrétnější označení určitého procesu používaného nějakou organizací. Existuje například mnoho konkrétních procesů vývoje softwaru, které odpovídají spirálovému modelu životního cyklu. Proces vývoje softwaru je často považován za část životního cyklu vývoje systému. Metodiky vývoje softwaru (anglicky software development methodology, SDM) se začaly objevovat až od konce 60. let 20. století. Podle Elliotta (2004) lze za nejstarší formalizovanou metodiku pro vytváření informačních systémů považovat životní cyklus vývoje systému (anglicky Systems Development Life Cycle, SDLC). Hlavní myšlenkou SDLC bylo „velmi promyšleně, strukturovaně a metodicky sledovat vývoj informačních systémů, aby každá fáze životního cyklu – od počáteční myšlenky po doručení výsledného systému – byla v rámci použité metodiky (frameworku) provedena přesně a postupně“. V 60. letech 20. století byl hlavním cílem tohoto metodického přístupu „vývoj rozsáhlých funkčních firemních systémů pro éru velkých obchodních konglomerátů. Činnost informačních systémů té doby byla zaměřena na zpracování hromadných dat a intenzivní numerické výpočty.“Metodiky, procesy a frameworky sahají od určitých předepsaných činností, které může organizace provádět při své každodenní činnosti, až po flexibilní frameworky, které organizace používají pro vytváření vlastních postupů přizpůsobených potřebám určitého projektu nebo skupiny. „Sponzor“ nebo „vedení“ organizace obvykle distribuuje oficiální sadu dokumentů popisujících tento proces. Příkladem jsou následující metodiky: 70. léta 20. stoletíStrukturované programování od roku 1969 Cap Gemini SDM, původně z PANDATA, jehož první anglický překlad byl publikován v roce 1974. SDM znamená Systém Development Methodology80. léta 20. stoletíStructured systems analysis and design method (SSADM, strukturovaná analýza systémů a metoda návrhu) od roku 1980 Information Requirement Analysis/Soft systems methodology (analýza informačních požadavků a metodika softwarových systémů)90. léta 20. stoletíObjektově orientované programování (OOP) vyvinuté na začátku 60. let 20. století se stalo dominantním přístupem k programování v polovině 90. let 20. století Rapid Application Development (RAD), od roku 1991 Dynamic systems development method (DSDM), od roku 1994 Scrum, od roku 1995 Team software process, od roku 1998 Rational Unified Process (RUP) firmy IBM; od roku 1998 Extrémní programování, od roku 19992000-2009Agile Unified Process (AUP), jehož autorem je Scott Ambler; od roku 2005 Disciplined Agile Delivery (DAD) – nahrazuje AUPpo roce 2010Scaled Agile Framework (SAFe) Large-Scale Scrum (LeSS) DevOpsZa povšimnutí stojí, že počínaje DSDM v roce 1994 byly všechny uvedené metodiky kromě RUP agilní – i když mnoho organizací, zvláště vlád, stále používá starší procesy (často vycházející z vodopádového modelu). Platí, že softwarový proces a kvalita softwaru se vzájemně ovlivňují; v praxi byly pozorovány některé neočekávané aspekty a účinky.Další proces vývoje softwaru byl vytvořen v oblasti otevřeného softwaru a svobodného softwaru. Přijetí těchto nejlepších známých praktik a vytvoření procesů uvnitř hranic společnosti se nazývá InnerSource. Softwarové prototypování je založeno na vytváření prototypů, neboli částečných verzí softwaru. Základní principy jsou: Prototypování není samostatná, úplná, vývojová metodika, ale spíše přístup, při kterém se zkoušejí určité vlastnosti v rámci úplné metodiky (např. inkrementální, spirálový nebo rapid application development (RAD)). Usiluje o omezení inherentního projektového rizika rozdělením projektu na menší segmenty a usnadněním změn během procesu vývoje. Zákazník nebo klient je zapojen do celého procesu vývoje, což zvyšuje šanci, že přijme konečnou implementaci. Zatímco u některých prototypů se očekává, že přispějí k ujasnění směru vývoje, a pak budou zahozeny, v některých případech je možné z prototypu vyvíjet cílový systém.Prototypování klade důraz na přístup, že pro zabránění řešení nesprávných problémů, je nutné důkladné pochopení podstaty obchodního problému. „Agilní vývoj softwaru“ je skupina metodik vývoje softwaru založených na iterativním vývoji, kde se požadavky a řešení postupně vyvíjejí těsnou spoluprací mezi samoorganizujícími se multifunkčními týmy. Termín se objevil v roce 2001, kdy byl formulován Agilní manifest. Agilní metodiky jsou založeny na iterativním vývoji, ale usilují o odlehčenější a více na lidi zaměřený přístup než tradiční metodiky. Agilní procesy v základu zahrnují iteraci a neustálou zpětnou vazbu, které vedou k postupnému zjemňování a doručování softwarového systém. K agilním metodikám patří: Dynamic systems development method (DSDM) Kanban Scrum Průběžná integrace (anglicky Continuous integration, CI) je založena na častém (několikrát za den) slučování pracovních kopií jednotlivých vývojářů do sdílené větve. Průběžnou integraci jako první navrhl a pojmenoval Grady Booch ve své metodice z roku 1991, který však neobhajoval slučování několikrát za den. Koncept průběžné integrace převzalo extrémní programování (XP), v němž se má slučování uskutečňovat vícekrát za den. Pro zkombinování lineárních a iterativních metodik vývoje systému jsou přijatelné různé metody, přičemž primárním cílem každé z nich je omezení inherentního rizika projektu jeho rozkladem na menší segmenty a usnadňování změn v průběhu vývojového procesu. Existují tři hlavní varianty inkrementálního vývoje: Provádí se řada mini-vodopádů, přičemž všechny fáze vodopádového modelu se provádí pouze pro malou část systému, před postupem k dalšímu přírůstku nebo Před začátkem evolučního, mini-vodopádového modelu vývoje s dílčími přírůstky jsou definovány celkové požadavky Počáteční softwarový koncept, analýza požadavků a návrh architektury a jádra systému jsou definovány pomocí vodopádového modelu, na který navazuje inkrementální implementace, která je zakončena instalací výsledné verze plně funkčního systému. Rapid Application Development (RAD) je metodika vývoje softwaru, která upřednostňuje iterativní vývoj a velmi rychlou konstrukci prototypů místo velkého plánování. „Plánování“ vývoje softwaru pomocí RAD se střídá se samotným psaním softwaru. Obecně odstranění předběžného plánování umožňuje, aby software bal vytvářen mnohem rychleji a usnadňuje reakci na změny požadavků. Proces RAD začíná vývojem předběžných datových modelů a modelů obchodního procesu pomocí strukturovaných technik. V další fázi jsou požadavky ověřeny pomocí prototypování, přičemž dochází ke zjemňování dat a modelů procesu. Tyto fáze se iterativně opakují; další vývoj vede k tomu, že „kombinované obchodní požadavky a popis technického návrhu je použit pro zkonstruování nových systémů“.Název RAD byl nejdříve používán pro popis procesu vývoje softwaru, který zavedl James Martin v roce 1991. Podle Whitten (2003) jde o sloučení různých strukturovaných technik, zvláště inženýrství informačních technologií řízených daty, s technikami prototypování pro urychlení vývoje softwarových systémů.Základní principy Rapid Application Development jsou: Klíčovým cílem je rychlý vývoj a doručení systému vysoké kvality za relativně nízkou cenu. Snaží se o omezení inherentního projektového rizika rozkladem projektu na menší segmenty a usnadňováním změn v průběhu vývojového procesu. Cíle pro vytváření vysoce kvalitních systémů rychle, primárně iterativním prototypováním (v jakékoli fázi vývoje), aktivní zapojení uživatele a automatizovaných vývojových nástrojů. K těmto nástrojům patří buildery grafického uživatelského rozhraní (GUI), CASE nástroje, systémy pro správu databází (DBMS), programovací jazyky čtvrté generace, generátory kódu a objektově orientované techniky. Hlavní důraz je na plnění obchodních potřeb, zatímco technologická nebo inženýrská kvalita má menší význam. Projektové řízení zajišťuje prioritizaci vývoje a definování termínů doručení neboli „timeboxů“. Pokud se projekt začíná opožďovat, důraz je kladen na omezování požadavků, tak aby se neopozdilo dodání, ne posouvání termínů. Obecně zahrnuje Joint application design (JAD), kde uživatelé se intenzivně účastní návrhu systému, vytvářením konsenzu buď při strukturovaných workshopech, nebo při elektronické komunikaci. Aktivní zainteresování uživatele je nezbytné Iterativně produkuje produkční software, na rozdíl od zahazovacího prototypu. Vytváří nezbytnou dokumentaci, aby se umožnil budoucí vývoj a správa. Do této metodiky lze zapracovat standardní systémovou analýzu a metody návrhu. V roce 1988 publikoval Barry Boehm formální „spirálový model“ vývoje softwarového systému, který kombinuje některé klíčové aspekty vodopádového modelu a metodiky Rapid Application Development s cílem zkombinovat výhody konceptů shora dolů a zdola nahoru. Poskytl důraz na klíčovou oblast, o které se mnozí domnívají, že byla jinými metodikami přehlížena: promyšlená iterativní analýza rizik vhodná zvláště pro rozsáhlé a složité systémy. Základní principy spirálového modelu: Zaměřuje se na vyhodnocení a minimalizaci rizik projektu jeho rozdělením na menší segmenty a usnadňováním změn v průběhu vývojového procesu; poskytuje možnosti vyhodnocení rizik a zvážení pokračování v projektu v každém bodě jeho životního cyklu. „V každém cyklu se dosahuje postupu stejnou posloupností kroků, pro každou část produktu a pro každou úroveň detailu, od dokumentu popisujícího celkový koncept fungování až po kódování každého jednotlivého programu.“ Při každém oběhu spirály se prochází čtyřmi kvadranty: (1) určení cíle, alternativ a omezení iterace; (2) vyhodnocení alternativ; identifikace a řešení rizik; (3) vývoj a verifikace dodávaných položek v rámci iterace; a (4) plánování další iterace. Každý cyklus je třeba zahájit identifikací zainteresovaných osob a jimi stanovených „podmínek úspěšné realizace“ a zakončit vyhodnocením a návrhem změn. Vodopádový model je sekvenční přístup k vývoji softwaru, ve kterém je vývoj vnímán jako neustálý tok (podobný vodopádu) několika fázemi, typicky: Analýza požadavků, jejímž cílem je specifikace softwarových požadavků Návrh softwaru Implementace Testování softwaru Systémová integrace, pokud existuje více subsystémů Nasazení softwaru (nebo instalace) Údržba softwaruJako první formální popis metody je často citován článek, který publikoval Winston W. Royce v roce 1970 ačkoli Royce v tomto článku termín „vodopádový“ nepoužil. Royce tento model prezentoval jako ukázku chybného, nefungujícího modelu.Základní principy jsou: Projekt je rozdělen na sekvenční fáze, z nichž některé se mohou překrývat a je možné i prolínání mezi fázemi. Důraz je na plánování, časové rozvrhy, cílová data, rozpočet a implementaci celého systému najednou. Tight řídit je udržována po dobu života projektu přes široký napsaný dokumentace, formální revize a schvalování/podepisování zákazníkem (uživatelem) a informace technologie správa objevující se na konci většiny fází před začátkem další fáze. Psaná dokumentace je explicitní dodávanou položkou každé fáze.Vodopádový model je tradiční inženýrský přístup aplikovaný na oblast vývoje softwaru. Striktně vodopádový přístup zapovídá opakování a revize jakékoli předchozí fáze, jakmile je jednou dokončena. Tato „nepružnost“ čistě vodopádového modelu je předmětem kritiky lidí podporujících jiné, „flexibilnější“, modely. Několik rozsáhlých projektů pro vládní úřady, které překročily rozpočet, nebyly dokončeny včas, případně jejich výsledky neodpovídaly požadavkům kvůli přístupu Big Design Up Front, vedlo k široké kritice vodopádového modelu. Proto byl ouze pokud contractually požadovaný, vodopádový model bylo z větší části nahrazený novější verzí flexibilnější a versatile metodika vyvinuté konkrétně pro vývoj softwaru. Viz Kritika vodopádového modelu. K dalším vysokoúrovňovým metodikám řízení softwarového projektu patří: Behavior-driven development a řízení obchodních procesů Chaos model – Hlavní pravidlem je vždy začínat řešení od nejzávažnějšího problému. Incremental funding methodology (IFM) – iterativní přístup Lightweight methodology (odlehčená metodika) – obecný termín pro metody, které mají pouze několik málo pravidel a praktik Structured systems analysis and design method (strukturovaná analýza systémů a metoda návrhu) – jedna z verzí vodopádového přístupu Slow programming je součástí hnutí Slow movement, které zdůrazňuje pečlivou a postupnou práci bez (nebo s minimálními) časovými tlaky. Pomalé programování se snaží zabránit chybám a příliš rychlým rozvrhům vydání. V-Model (vývoj softwaru) – rozšíření vodopádového modelu Unified Process (UP) je iterativní metodika vývoje softwaru, založená na Unified Modeling Language (UML). UP organizuje vývoj softwaru do čtyř fází, z nichž každá se skládá z jedné nebo více proveditelných iterací softwaru, v jedné z následujících fází vývoje: inception, elaboration, construction, and guidelines. Existuje mnoho nástrojů a výrobků, které mají umožňovat implementaci UP. Jeden z nejoblíbenějších verzí UP je Rational Unified Process (RUP). Některé „modely procesů“ jsou abstraktní popisy pro vyhodnocování, porovnávání a zlepšování určitého procesu používaného firmou. ISO/IEC 12207 je mezinárodní norma popisující metoda pro výběr, implementaci a monitorování životního cyklu softwaru. Jedním z vedoucích modelů je Capability Maturity Model Integration (CMMI) založený na ověřených nejlepších postupech. Nezávislá hodnocení oceňují jednotlivé organizace, jak dobře používají své definované procesy, nehodnotí však kvalitu těchto procesů nebo vytvářený software. CMMI nahradil starší Capability Maturity Model. ISO 9000 popisuje standardy formálně organizovaného procesu výroby a metody řízení a sledování postupu. Ačkoli norma byla původně vytvořena pro výrobní sektor, byly ISO 9000 standardy aplikovány také na vývoj softwaru. Stejně jako CMMI nezaručuje certifikace podle ISO 9000 kvalitu konečného výsledku, ale pouze to, že byly dodrženy formalizované obchodní procesy. ISO/IEC 15504 Information technology — Process assessment také známý jako Process Improvement Capability Determination (SPICE), je „rámec pro hodnocení softwarových procesů“. Tento standard je cílen na vytvoření jasného modelu pro proces porovnání. SPICE se používá podobně jako CMMI. Modeluje procesy řízení, kontroly, vedení a monitorování vývoje softwaru. Tento model pak se používá pro měření, co vývojářská firma nebo projektový tým skutečně dělá při vývoji softwaru. Tyto informace jsou analyzovány, aby se odhalila slabá místa a dosáhlo zlepšení. Také se identifikuje silná místa, která se reprodukují nebo zabudovávají do postupů obvyklých v příslušné organizaci nebo týmu. ISO/IEC 24744 Software Engineering — Metamodel for Development Methodologies, je metamodel metodik vývoje softwaru založený na potenčních typech (anglicky power type) používaných v Unified Modeling Language SPEM 2.0 vytvořený skupinou Object Management Group Soft systems methodology – obecná metoda pro zlepšování řídicích procesů Method engineering – obecná metoda pro zlepšování procesů v informačních systémech Za léta vývoje se objevilo množství metodik vývoje softwaru s různými přednostmi i slabinami. Určitá metodika nemusí být vhodná pro použití ve všech druzích projektů. Každý z dostupných metodických frameworků jsou nejvhodnější pro určitý druh projektů založených na různých technických, organizačních, projektových a týmových kritériích.Firmy, které vyvíjejí software implementují různé metodiky, aby si zjednodušily proces vývoje. Někteří velcí zákazníci a kontraktoři, např. zbrojní průmysl USA, podmiňují získání zakázky použitím ratingu založeném na modelování procesů. Mezinárodní norma pro popis metody výběru, implementace a sledování životního cyklu softwaru je ISO/IEC 12207. Při vytváření metodik vývoje softwaru bylo po desetiletí hlavním úkolem hledání opakovatelných a předvídatelných procesů, které zlepšují produktivitu a kvalitu. Některé se snaží systematizovat nebo formalizovat těžko popsatelnou úlohu návrhu softwaru. Jiné aplikují obecné techniky řízení projektů na oblast navrhování softwaru. Velké množství softwarových projektů nesplnilo očekávání kvůli nedostatečné funkčnosti, vysoké ceně nebo rozvrhu doručení – příklady jsou v seznamu zakázkových softwarových projektů, které selhaly nebo výrazně překročily rozpočet. Organizace může vytvořit Software Engineering Process Group (SEPG), která je ústředním bodem pro zlepšování procesu. Skupina by měla být složena z praktiků, kteří mají různé dovednosti, aby se stala centrem společného úsilí každého v organizaci, kdo se účastní zlepšování procesu vývoje softwaru. Určitý vývojový tým může také schválit detaily prostředí pro programování, například jaké integrované vývojové prostředí (IDE) se bude používat a jedno nebo více hlavních programovacích paradigmat, styl zápisu programu nebo volbu určitých softwarových knihoven nebo softwarové frameworky. Tyto detaily obecně nejsou vynuceny volbou modelu nebo obecné metodiky. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Software development process na anglické Wikipedii. Životní cyklus vývoje systémů CASE nástroje (některé z těchto nástrojů podporují určitou metodiku) Seznam filosofií vývoje softwaru Koncept softwarového inženýrství OpenUP Řízení projektů Vývoj softwaru Odhad pracnosti vývoje softwaru Životní cyklus vydání softwaru Životní cyklus informačního systému Vývoj softwaru Návrh shora dolů a zdola nahoru#Matematická informatika ELLIOTT, Geoffrey, 2004. Global Business Information Technology: an integrated systems approach. : Pearson Education. Selecting a development approach at cms.hhs.gov. Gerhard Fischer, "The Software Technology of the 21st Century: From Software Reuse to Collaborative Software Design", 2001 Subway map of agile practices at Agile Alliance
<<<HUMAN>>>: Haploskupina R1b (Y-DNA)? <<<ASSISTANT>>>: Haploskupina R1b (M343) (starší označení Hg1 nebo Eu18) je haploskupina chromozómu Y lidské DNA. Nejčastěji se vyskytuje v Západní Evropě a díky migraci zdejších lidí také v Severní Americe, Jižní Americe a v Austrálii). V jižní Anglii je zastoupena u 70 % populace, v severních a západních částech Anglie, ve Španělsku, Portugalsku, Francii, Walesu a Irsku převyšuje její výskyt 90 %. Bryan Sykes ve své knize Krev ostrovů použil pro praotce haploskupiny R1b jméno Oisín. Haploskupina R1b se vyčlenila z haploskupiny R1 (M173). R1b je charakteristická přítomností markeru M343. R1b (M343) R1b* R1b1 (P25) R1b1* R1b1a (M18) R1b1b (M73) R1b1c (M269, S3, S10, S13, S17) R1b1c* R1b1c1 (M37) R1b1c2 (M65) R1b1c3 (M126) R1b1c4 (M153) R1b1c5 (M160) R1b1c6 (SRY2627 (M167)) R1b1c7 (M222) R1b1c8 (P66) R1b1c9 (S21) R1b1c9* R1b1c9a (L1/S26) R1b1c9b (S29) R1b1c10 (S28) R1b1d (M335) Většina ze současných Evropanů s markerem M343 vlastní zároveň markery P25 a M269. Tato kombinace tvoří podskupinu R1b1c. Podskupina R1b1c vznikla pravděpodobně ve Střední Asii v oblasti Sibiře, kam dorazila ze Západní Asie spolu s aurignackou kulturou (32 000–21 000 př. n. l.). Přestože není známa přesná trasa pohybu markeru M269, archeologické nálezy naznačují, že aurignacká kultura přišla v době vrcholného paleolitu do Malé Asie spíše z Evropy než z Íránské vysočiny. Vše nasvědčuje tomu, že se následně přesunula do Evropy buď z oblasti Ukrajiny/Běloruska nebo ze Střední Asie (Kazachstánu) přes pobřeží Černého moře nebo Baltu. Do Evropy dorazila patrně ještě před poslední dobou ledovou. Tato kultura je spojována s Kromaňonci, prvními moderními lidmi, kteří vstoupili do Evropy. Kromaňonci jsou považování za první umělce. Proslavily je především jejich důmyslné jeskynní malby. Mezi významné lokality patří především Lascaux ve Francii, Cueva de las Monedas ve Španělsku a údolí Foz Côa v Portugalsku (největší lokalita pod širým nebem na území Evropy). S rozšířením zalednění v době ledové se stával kontinent neobyvatelným. S tím, jak se populace soustředila do několika pobřežních útočišť v Jižní Evropě a Malé Asii, klesala díky efektu hrdla lahve a efektu zakladatele genetická různorodost. Současná západoevropská populace patřící ke skupině R1b je patrně potomstvem útočiště na Pyrenejském poloostrově (Portugalsko a Španělsko), kde mohla haploskupina R1b1c dosáhnout genetické homogenity. Se zlepšením podmínek 12 000 let př. n. l. potomci této skupiny migrovali a následně kolonizovali celou Západní Evropu. Haploskupina R1b je tak dominantní od Pyrenejského poloostrova až po Skandinávii. Jiná populace patřící k R1b1c, jež se mírně liší v zastoupení jednotlivých haplotypů, přežívala vedle jiných haploskupin v oblasti Malé Asie. Odsud se následně rozšířila do Východní Evropy. Zde však není tak dominantní, jako R1b v Západní Evropě. Ve Východní Evropě je naopak nejběžnější haploskupina R1a, která je často spojována s migrací Protoindoevropanů z východu. Za zmínku stojí, že haploskupiny R1b a R1a vznikly v rozdílných dobách. Mutace charakterizující haploskupinu R1b se vyskytla před zhruba 30 000 lety, zatímco u haploskupiny R1a to bylo před zhruba 10 000 lety. V současnosti je nejběžnější podskupinou R1b1c*. Vyskytuje se nejčastěji na Pyrenejském poloostrově a Irsku s postupným úbytkem směrem na východ, kde se zvyšuje výskyt markerů S21 a S28 (počínaje Nizozemím a Východní Francií). Představuje nejspíš paleolitické lovce a sběrače, kteří přečkali poslední dobu ledovou ve východošpanělském útočišti, odkud se následně rozptýlili východním směrem až po Střední Evropu. Podskupiny R1b1c4 (M153) a R1b1c6 (SRY2627 (M167)) jsou typické pro Basky; řídce se vyskytují u obyvatel ostatních částí Španělska, sporadicky pak u zbytku evropské populace. To by mohlo svědčit o nějakém efektu zakladatele, případně genetickém driftu mezi geneticky izolovanou populací předchůdců dnešních Basků. Mutace M167 se vyskytuje v Jihozápadní Anglii a Irsku, v menším rozsahu také ve Skotsku. Nalezena byla též ve Francii, nejvýchodněji pak v Německu. Jedním z problémů při hledání původu R1b je fakt, že centrum výskytu se nalézá v Baskicku, Pyrenejích a jihozápadní Francii, kde je zároveň nízká diverzita příslušných haplotypů. Podskupina R1b1c7 (M222) je typická pro Iry a Skoty; relativně vysoký výskyt v severozápadním Irsku patrně souvisí v pozitivním sociálním výběrem. Předpokládá se, že k této skupině patřil klan staroirského krále Uí Néilla. Podskupina R1b1c9 (S21/U106) je patrně nejrozšířenější větví z řady R1b1c. Vysokých podílů dosahuje ve fríské populaci (Nizozemí). Vznikla pravděpodobně na sklonku poslední doby ledové v oblastech severní Evropy. Podskupina R1b1c9a (L1/S26) se vyskytuje na jihu a východě Anglie a v Německu. Mutace L1/S26 se nachází v oblasti markeru DYS439 a pokud je přítomna, znemožňuje jeho čtení. Některé laboratoře na tuto skutečnost upozorňují tak, že ve výsledku přidají k hodnotě markeru 439 speciální znaky. Podskupina R1b1c9b (S29) byla kvůli omezenému vzorku zjištěna zatím pouze na jihu Anglie a v těch oblastech Německa, které byly v historických dobách obývány Sasy. Bez dalších výzkumů nelze rozhodnout, zda vznikla na britských ostrovech nebo na evropské pevnině a do Anglie se dostala díky Anglosasům v 5. století. Podskupina R1b1c10 (S28/U152) se vyskytuje v německé části Alp a Švýcarsku. Dále byla zaznamenána v pásu od Biskajského zálivu ve Francii až po Řecko. Patrně souvisí s laténskou kulturou, tedy Kelty. Jedna z větví byla zaznamenána severněji, v Jutsku (Kimbrové/Teutoni) a jihovýchodním Norsku, kam se přemístila pravděpodobně v době bronzové. Nově objevené markery většinou nesplňují podmínku výskytu mezi alespoň 2 % R1b populace. Jen tak je lze považovat za významné a vytvářet další podskupiny. Lze je však využít pro testy menšího rozsahu. Často se pro ně používá pojem rodinné markery. Populace označené R1b1a (M18), R1b1b (M73) a R1b1d (M335), s těmito vzájemně se vylučujícími markery, avšak bez M269, byly nalezeny v Sardinii, Eurasii a Malé Asii. Předpokládá se, že jsou potomky haploskupiny R1b1, avšak z jiných útočišť vzniklých v době ledové. Potomci haploskupiny R1b1 byli nalezeni též mezi Ouldemy v Severním Kamerunu. Součástí haploskupiny R1b jsou modální haplotypy. Jedním z nich je Atlantský modální haplotyp (AMH), někdy označovaný jako haplotyp 15. Vyskytuje se především na Pyrenejském poloostrově a na britských ostrovech. V Portugalsku představuje 33 % populace. Jiným haplotypem je haplotyp 35 s hodnotou markeru DYS393=12, někdy označovaný jako ht35. Nejčastěji se vyskytuje v jihovýchodní Evropě a západní Asii. Nositelé tohoto haplotypu jsou patrně ranými potomky R1b, kteří našli během doby ledové útočiště v Malé Asii. Dnes se vyskytují v Arménii, na Blízkém Východě, mezi židovskou populací, v jihovýchodní Evropě a na Kavkazu. Vyskytuje se též v ujgurské populaci v západní Číně. Zde se předpokládá, že jde o pozůstatky Tocharů, Indoevropanů, kteří osídlili Tarimskou kotlinu ve Střední Asii, kde byli později absorbováni tureckými kmeny. Ht35 se vyskytuje také v Británii v oblastech vysokých koncentrací haploskupiny J. To naznačuje, že se sem mohly dostat spolu s římskými vojáky. Příklad detailního popisu mutace M343: Nukleotid: změna z C na A Pozice (bázový pár): 402 Délka (bázových párů): 424 Vpřed 5' › 3': tttaacctcctccagctctgca Zpět 5' › 3': acccccacatatctccaggVýše uvedený popis odkazuje na daný bázový pár sekvence DNA po reakci za použití dvou primerů, jejichž řetězce jsou zde uvedeny. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Haplogroup R1b (Y-DNA) na anglické Wikipedii. Haploskupiny chromozómu Y lidské DNA Genealogický test DNA Mezinárodní spolek genetické genealogie - přehled větví haploskupiny R
<<<HUMAN>>>: Örebro SK? <<<ASSISTANT>>>: Örebro SK (celým názvem Örebro Sportklubb) je švédský fotbalový klub z města Örebro, který byl založen 28. října 1908. Svá domácí utkání hraje na stadionu Behrn Arena. Klubové barvy jsou černá a bílá. V sezóně 2012 se klub umístil na 15. příčce švédské nejvyšší soutěže Allsvenskan a sestoupil do druhé ligy Superettan. Klub doposud nevyhrál žádnou soutěž na domácí scéně (k srpnu 2013), ve švédské nejvyšší lize Allsvenskan skončil dvakrát na konečné druhé příčce (1991, 1994) a v pohárové soutěži Svenska Cupen se jednou umístil také na druhé pozici (v sezóně 1987/88), když ve finále v Solně podlehl týmu IFK Norrköping 1:3.Jedním z legendárních hráčů klubu je Orvar Bergmark, který klub po ukončení aktivní hráčské kariéry také vedl jako trenér. Zdroj: Profil klubu na transfermarkt.com (anglicky) Profil klubu Archivováno 2. 12. 2012 na Wayback Machine. na Weltfussballarchiv.com (anglicky)
<<<HUMAN>>>: Zemfira? <<<ASSISTANT>>>: Zemfira Talgatovna Ramazanova (26. srpna 1976, Ufa) je současná ruská zpěvačka, muzikantka, básnířka a skladatelka. Je zakladatelkou a sólistkou kapely „Zemfira“. Narodila se v roce 1976 v hlavním městě Baškortostánu Ufě do tatarsko-baškirské rodiny. Otec Talgat Talchojevič Ramazanov je učitelem dějepisu, matka Florida Chakjevna je rehabilitační lékařka. 19 let svého života věnovala Zemfira hudbě. Když jí bylo pět let, matka ji přihlásila do hudební školy, kde se vzdělávala v oboru klavír, a tam byla také přijata do sboru jako vokalistka. Tehdy poprvé vystoupila i v televizním vysílání, když zazpívala sólo o červíčkovi v baškirské televizi. Už ve školním věku Zemfiru přitahovala rocková hudba, poslouchala kapely jako Black Sabbath, Nazareth a Queen. V seznamu jejích prvních hudebních prací je také skladba o lásce k skupině Black Sabbath. Ve škole Zemfira stíhala současně navštěvovat sedm různých kroužků, avšak nejvíce se věnovala hudbě a košíkové. Hudební školu vystudovala s vyznamenáním a začátkem devadesátých let se stala kapitánkou ženského juniorského basketbalového týmu Ruska – i přes to, že nebyla moc vysoká (její současná výška je 173 cm). Současně se Zemfira učila hrát na kytaru a přímo na ulici hrála písně od skupin Kino, Akvarium a Nautilus Pompilius. Po dokončení školy se ocitla před těžkým rozhodnutím – hudba, nebo basketbal. Zvolila si hudbu a hned poté nastoupila do druhého ročníku umělecké školy v Ufě, kterou vystudovala s červeným diplomem v oboru estrádní hlas. Zemfira mívá pravidelné problémy se středním uchem a nezřídka musí být i hospitalizována. Její nemoc nelze úplně vyléčit. V případech, kdy zpěvačka potřebovala oddech a čas na rozmyšlenou, poprosila známé doktory jedné z ufských nemocnic, zdali by jí nemohli poskytnout nemocniční lůžko – vždy jí bylo vyhověno. Zemfira pracuje v ufském rádiu Evropa plus, kde natáčí reklamní spoty. V této době také zkouší psát v programu Cakewalk písně, které se následně dostanou i na její první desku. První skladby: Снег (Sníh), Почему (Proč), Синоптик (Meteorolog), Петарды (Petardy). Prvním partnerem Zemfiry se stává baskytarista Rinat Achamdiev. Spolu se rozhodují natočit minimum písní, se kterými pak budou moci vystupovat při svátcích, což vyhovuje i radiostanici Evropa plus. Rinat posléze přivádí bubeníka Sergeje Sozinova a začínají společné zkoušky, na kterých Zemfira střídavě hraje na kytaru a klávesy. S příchodem klávesisty Sergeje Miroljubova je kapela téměř kompletní, chybí však sólový kytarista. Stává se jím Vadim Solověv, který se ke kapele přidává po jednom z koncertů. Tak se postupně zjevuje na scéně skupina Zemfira. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Рамазанова, Земфира Талгатовна na ruské Wikipedii.
<<<HUMAN>>>: Sunbeam Maori? <<<ASSISTANT>>>: Sunbeam Maori byl letecký motor zkonstruovaný firmou Sunbeam Motor Car Co. Ltd., sídlící v anglickém Wolverhamptonu, zavedený do výroby v roce 1918. Motory Maori mj. poháněly letouny Fairey F.22 Campania, Grahame-White Ganymede, Handley Page O/400, Short 184 či vzducholoď R 34. Zajímavostí koncepce motorů Sunbeam Maori I a Maori II bylo umístění výfukových ventilů na vnitřní straně válců, takže výfuky vyúsťovaly mezi řady válců, do společného sběrače. Sunbeam Maori I, 250 hp Sunbeam Maori II, 250 hp — vychází z motoru Maori I s malými konstrukčními změnami Sunbeam Maori III, 250 hp — výfukové ventily na vnější straně válců, dva karburátory Claudel-Hobson H.C.7 Sunbeam Maori IV, 250 hp — motor upravený pro pohon vzducholodí, poháněl R 33 a R 34. Typ: pístový letecký motor, čtyřdobý zážehový vodou chlazený vidlicový dvanáctiválec (bloky válců svírají úhel 60°) s atmosférickým plněním, vybavený reduktorem, motor pohání levotočivou tažnou (popř. pravotočivou tlačnou) vrtuliVrtání válce: 100 mm Zdvih pístu: 135 mm Celková plocha pístů: 942,48 cm² Zdvihový objem motoru: 12 723 cm³ Převod reduktoru: 2,00 Kompresní poměr: 5,30 Rozvod čtyřventilový (dva sací a dva výfukové) Zapalování čtyřmi zapalovacími magnety Příprava směsi: čtyřmi karburátory Claudel-Hobson CZS s průměrem difuzoru 38 mm Mazání tlakové, oběžné Délka motoru: 1613 mm Šířka motoru: 851 mm Výška motoru: 874 mm Hmotnost suchého motoru: 403,7 kg Výkony: vzletový: 270 hp (201,3 kW) při 2100 ot/min maximální: 284 hp (211,8 kW) při 2200 ot/min (anglicky) Sunbeam - Overhead Cam Engines
<<<HUMAN>>>: CNH Industrial? <<<ASSISTANT>>>: CNH Industrial N.V. je jedna z velkých světových kapitálových společností, registrovaná v Nizozemsku a s kancelářemi v Londýně. Finančně je kontrolována italskou investiční společností Exor, která patří rodině Agnelli. Hlavní činnost skupiny je vývoj, výroba a prodej zemědělských a stavebních strojů, nákladních a užitkových automobilů, autobusů a dalších vozidel, ale i průmyslových a lodních motorů. Zaměstnává přibližně 63 000 osob ve 180 zemí světa. CNH Industrial N.V. byl ustanoven sloučením Fiat Industrial S.p.A. a CNH Global v říjnu 2012 a začal operovat v září 2013. Společnost je obchodována na newyorské a italské burze. Mezi 12 značek skupiny patří: Case IH Steyr Case Construction Equipment New Holland Agriculture New Holland Construction Iveco Astra Iveco Bus Heuliez Bus Magirus Iveco Defence Vehicles FPT Industrial
<<<HUMAN>>>: Wola Krakowiańska? <<<ASSISTANT>>>: Wola Krakowiańska je vesnice v Polsku nacházející se v Mazovském vojvodství, v okrese Pruszków, v gmině Nadarzyn. V letech 1975-1998 vesnice administrativně patřila do Varšavského vojvodství. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wola Krakowiańska na polské Wikipedii.
<<<HUMAN>>>: Poprad-Tatry ATP Challenger Tour 2015 – mužská dvouhra? <<<ASSISTANT>>>: Mužská dvouhra Poprad-Tatry ATP Challenger Tour 2015 probíhala v polovině června 2015. Do singlové soutěže popradského tenisového turnaje nastoupilo třicet dva hráčů. Obhájcem titulu byl český tenista Adam Pavlásek, kterého ve čtvrtfinále vyřadila slovenská jednička Martin Kližan. Vítězem dvouhry se stal druhý nasazený Čech Adam Pavlásek, jenž ve finále zdolal rakouskou turnajovou šestku Hanse Podlipnika Castilla po dvousetovém průběhu 6–3 a 6–4. Na challengerech tak vybojoval premiérovou singlovou trofej, když předtím dvakrát ve finále neuspěl. V tomto článku byl použit překlad textu z článku 2015 Poprad-Tatry ATP Challenger Tour – Singles na anglické Wikipedii. Poprad-Tatry ATP Challenger Tour 2015 – mužská dvouhra . ATP Tour, Inc. . Dostupné online. (anglicky) Poprad-Tatry ATP Challenger Tour 2015 – kvalifikace mužské dvouhry . ATP Tour, Inc. . Dostupné online. (anglicky)
<<<HUMAN>>>: Margot Wallströmová? <<<ASSISTANT>>>: Margot Elisabeth Wallströmová (nepřechýleně Margot Elisabeth Wallström ; * 28. září 1954, Skellefteå) je švédská a evropská politička, bývalá viceprezidentka Evropské komise a evropská komisařka pro institucionální vztahy a komunikační strategii. V letech 1979 až 1985 byla poslankyní švédského parlamentu, v letech 1988 až 1991 ministryní pro ochranu spotřebitele, mládež a ženy. V letech 1994 až 1996 byla ministryní kultury a v letech 1996 až 1998 ministryní sociální věcí. Od roku 1999 je členkou Evropské komise, kde v letech 1999 až 2004 zastávala funkci komisařky pro životní prostředí a od roku 2004 byla viceprezidentkou komise. Od roku 2014 do září 2019, kdy na svoji funkci rezignovala, byla ministryní zahraničních věcí Švédska. Oficiální stránka Margot Wallström (v angličtině) blog Margot Wallström Archivováno 15. 10. 2009 na Wayback Machine. (v angličtině) Sweden’s feminist foreign minister has dared to tell the truth about Saudi Arabia. What happens now concerns us all (v angličtině)
<<<HUMAN>>>: Praktisix? <<<ASSISTANT>>>: Praktisix je značka historického filmového fotoaparátu. Jedná se o středoformátovou zrcadlovku, vyráběnou firmou KW a později Pentacon v Drážďanech ve východním Německu. Aparát fotografoval na film 120, s rozměrem políčka 6×6 cm. Jeho výroba byla zahájena v roce 1957. Známým uživatelem tohoto aparátu byl například Karel Plicka. V Československu byl hojně prodáván jeho nástupce Pentacon Six, jehož výroba začala v roce 1966. Praktisix (1957) Praktisix II (1964) Praktisix II A (1966) Manuál Praktisix Archivováno 6. 12. 2011 na Wayback Machine. Manuál Praktisix II
<<<HUMAN>>>: SETKÁNÍ/ENCOUNTER? <<<ASSISTANT>>>: SETKÁNÍ/ENCOUNTER je mezinárodní nesoutěžní festival divadelních škol v Brně. Hlavními organizátory jsou studenti Ateliéru divadelní produkce a jevištní technologie Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU). Ředitel festivalu je jmenován uměleckou radou Divadelní fakulty JAMU. Po 28 let jím byl prof. Mgr. Petr Oslzlý, od roku 2019 byl ředitelem jmenován doc. MgA. Michal Zetel, Ph.D. V roce 1991 stála u zrodu festivalu vedle JAMU i Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze (DAMU) a Vysoká škola múzických umění v Bratislavě (VŠMU). Tyto školy tvoří stabilní jádro účastníků festivalu dodnes. Impulzem k uskutečnění prvního „setkání“ uměleckých škol bylo zahájení provozu divadelního Studia Marta. První setkání inspirovalo účastníky k rozvoji myšlenky a k postupnému rozšiřování festivalu za hranice československého státu. Později se připojily další evropské státy, následované zeměmi z ostatních kontinentů. Festival se již pravidelně koná v dubnu po dobu pěti dnů na čtyřech brněnských divadelních scénách (Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, Divadelní studio Marta a Divadlo Na Orlí). 32. ročník festivalu proběhne 29. 3. – 2. 4. 2022. Vedle přibližně 20 festivalových představení v rámci hlavního programu mohou diváci navštívit představení doprovodného programu (prezentující tvorbu studentů JAMU), dále pak workshopy, přednášky, ranní diskuse, výstavy či koncerty. Každoročně se festivalu účastní 10–15 souborů z uměleckých vysokých škol, jejichž představení jsou vybírána na základě předem zaslaných přihlášek. Dosud jej navštívily školy ze 40 zemí napříč všemi kontinenty. Festival je také otevřen návštěvníkům z řad odborné i široké veřejnosti. Ačkoliv není festival soutěžní, mezinárodní porota složená ze zástupců profesionálních odborníků z oblasti divadla uděluje ocenění Marta jako výraz uznání za mimořádné umělecké výkony studentů, kteří se podíleli na vzniku inscenací zařazených do hlavní přehlídky festivalu. Kterékoli z ocenění je možno udělit pouze uměleckému počinu studentů. Oficiální web festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER TVEncounter na YouTube Česká televize: Reportáž z 18. ročníku festivalu v rámci pořadu Divadlo žije! Český rozhlas: Setkání/Encounter v Brně 2012 Místní kultura: SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2012 skončilo
<<<HUMAN>>>: Finanční stabilita? <<<ASSISTANT>>>: Finanční stabilita neboli stabilita finančního systému je stav finančních trhů v ekonomice, který brání vzniku systémového rizika, tj. rizika, že poskytování nezbytných finančních produktů a služeb finančním systémem bude narušeno do té míry, že to může významně ovlivnit hospodářský růst a blahobyt. Vznik možných systémových rizik ve finančním systému je řešen prostřednictvím makroobezřetnostních politik, jejichž cílem je právě zachování finanční stability.Česká národní banka definuje finanční stabilitu jako situaci, kdy finanční systém plní své funkce bez závažných poruch a nežádoucích důsledků pro současný i budoucí vývoj ekonomiky jako celku a zároveň vykazuje vysokou míru odolnosti vůči šokům. Plněním svých funkcí je dle definice Mishkina (1991) myšlena zejména efektivní alokace úspor do investičních příležitostí, Padoa-Schioppa (2002) zdůrazňuje také dimenzi zpracování plateb. Finanční stabilitu v České republice má na starosti Česká národní banka. Důležitým informačním zdrojem jsou v tomto ohledu její každoroční zprávy o finanční stabilitě. Ve Zprávě o finanční stabilitě za rok 2016/2017 se např. píše: Legislativně finanční stabilita přísluší Ministerstvu financí ČR (odbor Finanční trhy I, oddělení Finanční stabilita a dohled). Finanční stabilitu v eurozóně monitoruje a hodnotí Evropská centrální banka. Dvakrát ročně vydává tzv. Financial Stability Review, kde sumarizuje zdroje možných rizik pro finanční stabilitu eurozóny. Pro finanční stabilitu jsou rovněž důležité záchranné mechanismy, jež vznikly během krize, a to jak pro eurozónu, tak i EU (viz související odkazy níže). Evropská rada pro systémová rizika (ESRB) je v rámci Evropského systému finančního dohledu nezávislým orgánem odpovědným za makroobezřetnostní dozor nad finančním systémem v rámci EU. Své zprávy o globální finanční stabilitě vydává dvakrát ročně také Mezinárodní měnový fond. Uskupení G20 vytvořilo orgán Rada pro finanční stabilitu (FSB). EVANOFF, Douglas D. The role of central banks in financial stability. Singapur, World Scientific, 2013. (anglicky) KARFÍKOVÁ, M a kol. Teorie finančního práva a finanční vědy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018. (česky) Evropský nástroj finanční stability (EFSF) (eurozóna) Evropský stabilizační mechanismus (ESM) (eurozóna) Evropský mechanismus finanční stabilizace (EFSM) (EU) Jednotný mechanismus dohledu (SSM) (eurozóna) Jednotný mechanismus pro řešení krizí (SRM) (eurozóna) Bankovní unie ECB - Financial Stability Review (anglicky) ČNB - Zprávy o finanční stabilitě Archivováno 27. 6. 2017 na Wayback Machine. (česky) IMF - Zprávy o globální finanční stabilitě (anglicky)
<<<HUMAN>>>: Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 4? <<<ASSISTANT>>>: Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 4 byla přijata na zasedání 29. dubna 1946. Rada bezpečnosti OSN v ní odsoudila Frankův režim ve Španělsku a vytvořila podvýbor, který měl rozhodnout zda jeho vláda vede k mezinárodnímu napětí, a pokud ano, co by s tím měla OSN udělat. Rezoluce byla schválena 10 hlasy, zástupce Sovětského svazu byl nepřítomen. V tomto článku byl použit překlad textu z článku United Nations Security Council Resolution 4 na anglické Wikipedii. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 7 Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 10 Dílo United Nations Security Council Resolution 4 ve Wikizdrojích (anglicky)
<<<HUMAN>>>: Seznam dílů seriálu GLOW: Nádherné ženy wrestlingu? <<<ASSISTANT>>>: Toto je seznam dílů seriálu GLOW: Nádherné ženy wrestlingu. Americký dramatický televizní seriál GLOW: Nádherné ženy wrestlingu byl zveřejněn na Netflixu. Přehled dílů seriálu GLOW: Nádherné ženy wrestlingu na SerialZone Přehled dílů seriálu GLOW: Nádherné ženy wrestlingu v Internet Movie Database (anglicky)
<<<HUMAN>>>: DEL (znak)? <<<ASSISTANT>>>: Znak DEL (česky výmaz, anglicky delete, někdy též rubout) je v kódování ASCII znak s nejvyšším kódem – 127 desítkově nebo 7F šestnáctkově. Jedná se o řídicí znak, který normálně není tisknutelný; ve stříškové notaci se zapisuje ^?, v Unicode má grafickou reprezentaci ␡ (protože všechny řídicí znaky v ASCII mají grafickou reprezentaci), ve znakové sadě počítačů IBM PC má tento kód znak „domeček“ ⌂. Neexistuje jednotný způsob, jak tento znak zadat na moderních klávesnicích, ale jeho kód může v některých prostředích generovat klávesa ← Backspace (např. v unixových systémech) nebo kombinace Control + ← Backspace (např. v programu Poznámkový blok). Znak DEL byl původně používán pro vymazání znaků na sedmistopé děrné pásce, protože vyděrováním všech otvorů lze libovolný znak změnit na s tímto kódem. Pokud byl nějaký znak vyděrován chybně, předěrováním všech sedmi otvorů se změnil na znak Delete, který má být ignorován. V sedmibitovém kódu má tuto vlastnost znak s kódem 7F šestnáctkově, v osmibitovém znak s kódem FF. U dálnopisů jako Teletype Model 33 se řádky obvykle zakončovaly třemi znaky CR, LF a rubout, což poskytovalo čas pro přesun tiskového mechanismu na levý okraj. Na terminálech kompatibilních s VT100, generuje tento kód klávesa označená Delete; na VT510 a kompatibilních terminálech, je tento znak generovaný klávesou označenou ⌫. Na klávesnicích moderních osobních počítačů je obvykle klávesa Backspace, která neodpovídá klávese „Delete“. Unixové operační systémy používají znak DEL jako řídicí znak erase, tj. pro vymazání předchozího znaku v řádkovém režimu. Tímto použitím se odlišuje od původní funkce, kde znak DEL sloužil k (fyzickému) přepsání znaků na děrné pásce. Systémy DOS/Windows tento znak nikdy nijak nepoužívaly; pro mazání předchozího znaku používaly backspace (0x08 nebo Ctrl-H). Fonty pro textové režimy kompatibilní s EGA/VGA fonty i fonty používané v Win32 konzole obvykle mají symbol „domů“ ⌂ s kódem 127 (0x7F), viz Kódová stránka 437. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Delete character na anglické Wikipedii. Řídicí znak Stty
<<<HUMAN>>>: Historik? <<<ASSISTANT>>>: Historik je člověk, který se zpravidla profesionálně zabývá studiem historie, tedy dějin. Pohled na historika (respektive pohled na to, kdo je to historik) prošel dlouhým a složitým vývojem. Za zakladatele historiků bývá zpravidla označován Hérodotos a několik dalších, především římských spisovatelů. Z dnešního pohledu se však nejednalo o historiky v pravém slova smyslu, neboť tito autoři se nepokoušeli o objektivní pohled, dalším na prvním pohled markantním rozdílem je nesledování historie jako něčeho, co na sebe logicky navazuje. Snažili se čtivě popsat události, jejichž buď byli svědky, nebo je znali z různých pramenů. Jejich práce se často potkávala s prací kronikářů. Přesto již u starověkých historiků, přes jistou tendenčnost, nalezneme některé prvky, které jsou dodnes jednou z metod práce historiků, nejvýraznějším příkladem toho je snaha oddělit od sebe jednotlivé prameny a dle věrohodnosti z nich sestavit nejpravděpodobnější verzi příběhu. V antickém a středověkém světě lze najít mnoho příkladů toho, jak se chápání historika měnilo, jak byli tehdejší historici úspěšní a jak pouze popisovali události, popř. jak tyto události často záměrně zkreslovali. Zlomovým dílem pro výklad pojmu historik je Montesquieuovo dílo Duch zákonů z roku 1748. Toto dílo prakticky započalo vytváření představy, kdo je historik. Představa o této úloze historiků byla dotvořena v průběhu první poloviny 20. století. Historik se tak stal člověkem, který pouze nepopisuje události, ale pokouší se v nich najít i souvislosti, k čemuž využívá analýz mnoha vědních oborů, jako je ekonomie, lingvistika, sociologie, psychologie, politologie atp. Tím se historici postupně přestali zaměřovat pouze na významné události a lidi začali nacházet souvislosti nejen mezi jednotlivými událostmi, ale i ekonomickými a ostatními faktory ovlivňujícími běžný život. Na historiky ve všech dobách vynikal značný tlak, aby dějiny popsali podle nějakého předem daného ideologického cíle, mnoho historiků tomuto tlaku neodolalo, což vede k nutnosti opravdu pečlivě zkoumat, zda postoje daného historika nebyly finančně či jinak motivovány. Výběr vychází z bibliografických citací. Na rozdíl od kategorie Čeští historikové (viz níže) jsou zde uváděny i osobnosti, které dosud ve Wikipedii nemají monografické heslo, a etničtí Němci žijící v českých zemích. Karel Václav Adámek Karolina Adamová Rudolf Anděl Bohuslav Balbín Stanislav Balík ml. Stanislav Balík st. František Michálek Bartoš Pavel Bělina Miloslav Bělohlávek Marie Bláhová Lenka Bobková Stanislav Burachovič Václav Bůžek Jan Petr Cerroni Jaroslav Čechura Petr Čornej Ivana Čornejová František Dvorský Gelasius Dobner Eva Doležalová Růžena Dostálová Jaroslav Douša Václav Drška Tomáš Edel Karel Jaromír Erben Zdeněk Fiala Miroslav Flodr Dan Gawrecki Anton Gnirs Hugo Gold Jaroslav Goll František Graus Josef Grulich Jan Florián Hammerschmid Jarmila Hásková numismatička Zdeňka Hledíková Cecílie Hálová - Jahodová Zdeněk Hojda Martin Holý Ladislav Hosák Václav Husa Kateřina Charvátová Libor Jan Josef Janáček Jiří Just Josef Kalousek Ludmila Kárníková František Kavka Jiří Kejř Luďa Klusáková Božena Kopičková Marie Kostílková Antonín Kostlán Martin Kovář Václav Král Kamil Krofta Jan Křen Pavel Křivský Jan Kuklík Ladislav Lábek Milena Lenderová Karel Malý Josef Macek Eva Matějková Ivan Martinovský Jiří Martínek Jaroslav Mezník Alois Míka Jiří Mikulec František Musil (historik) Martin Nejedlý Zdeněk Nejedlý Martin Nodl Václav Novotný František Palacký Jaroslav Pánek Tomáš Pasák Josef Pekař František Martin Pelcl Jiří Pešek Josef Petráň Karel Pichlík Antonín Podlaha Justin Václav Prášek Jiří Rak Rudolf Rouček Robert Sak August Sedláček Eva Semotanová Karel Schelle Anna Skýbová Ladislav Soukup Jiří Spěváček Pavel Spunar Tomáš Sterneck Ludmila Sulitková Drahomír Suchánek Josef V. Šimák František Šmahel Alena Šubrtová Josef Šusta Jaromír Tauchen Zdeněk Tobolka Václav Vladivoj Tomek Josef Truhlář Dušan Třeštík Jan Boris Uhlíř Otto Urban Rudolf Urbánek Ema Urbánková Vratislav Vaníček Vít Vlnas Ladislav Vojáček Petr Vorel Lukáš M. Vytlačil Martin Wihoda Zikmund Winter Jan Zelenka Magnoald Ziegelbauer Bohdan Zilynskij Blanka Zilynská Rudolf Žáček Václav Žáček Josef Žemlička Donald Adamson Lucius Coelius Antipater Gaius Iulius Caesar Bruce Catton Robert Conquest Stéphane Courtois Eusebios z Kaisareie Jacques Le Goff Edward Gibbon Sir Basil Liddell Hart Hérodotos Klaus Hildebrand René Huyghe Paul Johnson Jacques Le Goff John Keegan George Frost Kennan Flavius Iosephus Jozef Kočiš Titus Livius Sir Stephen Henry Roberts John Gilmary Shea Viktor Suvorov Tacitus Thúkýdidés Xenofón Téma Historik ve Wikicitátech Slovníkové heslo historik ve Wikislovníku
<<<HUMAN>>>: Vodná (Kamenice nad Lipou)? <<<ASSISTANT>>>: Vodná (německy Wodna) je vesnice, část města Kamenice nad Lipou v okrese Pelhřimov. Nachází se asi 3 km na jih od Kamenice nad Lipou. Prochází zde silnice I/34. V roce 2009 zde bylo evidováno 83 adres. V roce 2001 zde trvale žilo 163 obyvatel.Vodná leží v katastrálním území Kamenice nad Lipou o výměře 20,71 km2. Encyklopedické heslo Vodná v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Katastrální mapa katastru Kamenice nad Lipou na webu ČÚZK
<<<HUMAN>>>: Cyklistika na Letních olympijských hrách 1936? <<<ASSISTANT>>>: Cyklistické soutěže na Letních olympijských hrách v Berlíně. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cyklistika na Letných olympijských hrách 1936 na anglické Wikipedii.
<<<HUMAN>>>: Jiří Waldhans? <<<ASSISTANT>>>: Jiří Waldhans (17. dubna 1923, Brno – 28. března 1995) byl český dirigent a hudební pedagog. V letech 1945–1946 studoval na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1948 absolvoval brněnskou konzervatoř, obor dirigování u prof. Bohumíra Lišky. V letech 1948–1951 působil jako korepetitor, později sbormistr ve Státním divadle v Ostravě. V letech 1954–1962 byl dirigentem a později šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava a v letech 1955–1962 byl jejím uměleckým ředitelem. V roce 1956 absolvoval mistrovský kurz u Igora Markewitche v Salcburku. V letech 1962–1978 byl šéfdirigentem Státní filharmonie Brno, v letech 1977–1982 místopředsedou Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, od roku 1980 působil jako pedagog na Janáčkově akademii múzických umění v Brně jako docent. Roku 1981 odešel do invalidního důchodu. Jiří Waldhans zemřel 28. března 1995. Věnoval pozornost především tvorbě současných skladatelů. Významná je i koncertní činnost v zahraničí a četné rozhlasové nahrávky. zasloužilý umělec (1972) medaile Leoše Janáčka (1975)
<<<HUMAN>>>: Didi Chuxing? <<<ASSISTANT>>>: Didi Chuxing Technology Co., Ltd. (čínsky 滴滴出行; pinyin Dīdī Chūxíng), nebo krátce DiDi, je čínská nadnárodní dopravní a technologická společnost umožňující objednání přepravy osobním automobilem, založená v roce 2012 se sídlem v Pekingu. Je to jediná firma do které investovali všichni tři čínští internetoví „giganti“ Baidu, Tencent a Alibaba Group.DiDi vyvíjí umělou inteligenci a technologie pro samořízená motorová vozidla. Mobilní aplikace DiDi, jenž je k mání i v angličtině od roku 2017, umožňuje přívolávání taxiků a sdílení jízd v reálném čase (anglicky „real-time ridesharing“).V roce 2017 DiDi zprostředkoval celkem 7.4 miliard jízd, ve srovnání s 4 milardami, které zprostředkoval americký Uber. V lednu 2018 DiDi nahradil Uber jako nejcennější startup s odhadovanou hodnotou 56 miliard USD.
<<<HUMAN>>>: Lezení na rychlost? <<<ASSISTANT>>>: Lezení na rychlost (R, Rychlost, anglicky: S, Speed climbing, Speed) je disciplína sportovního lezení, při níž se lezci snaží přelézt danou cestu v co nejkratším čase.Tato disciplína je podobná lezení na obtížnost v tom, že lezec je zpravidla jištěný lanem, vertikální sprint je však spíše atletika, kdežto obtížnost má blíže ke gymnastice. Tím se odlišuje i příprava sportovců. Lezení na obtížnost má nejblíže ideálům horolezectví, lezení na rychlost je více srozumitelné pro diváckou laickou veřejnost. V posledních deseti letech (cca od roku 2010) je nejvíce populární bouldering - lezení krátkých těžkých cest nad dopadovou matrací (buldermatkou). Při závodech se staví menší konstrukce, tělocvičny mají menší nároky na prostor, závodníci se rychleji střídají a na světových i národních závodech mají nejvyšší účast. Při lezení na obtížnost či bouldringu se někdy používá měření času jako pomocné hodnotící kritérium, z organizačních důvodů mají závodníci také časový limit na přelezení cest. Čas výstupu lze porovnávat na jedné cestě, nebo na dvou i více totožných cestách zároveň. Pokud se soutěží na různých cestách, závodníci lezou obě dvě a časy se sčítají. Od roku 2009 se na světových závodech leze na standardní cestě, která má patnáct metrů (existuje i desetimetrová varianta) a standardizované parametry včetně certifikace. Po celém světě se pořádají setkání skalních lezců, při nichž je hlavní či vedlejší soutěží (např. sběrač) přelézání co největšího počtu cest za dvanáct nebo dvacetčtyři hodin. V ČR patří mezi tyto závody např. Kozelkovská dvanáctihodinovka, Petrohradské padání či Skalní muž. Měření času najdeme i na závodech v průmyslovém lezení či stromolezení (účastní se jich také např. záchranáři a jeskyňáři). Zejména při výstupu na laně s technickými pomůckami (blokanty) obecně známými jako tzv. jumary, jumarování v ČR: např. závody Chlumochod, nebo Sambar Steel. Velkou tradici má lezení na čas zejména v Yosemitském údolí, v Kalifornii, kde lezci postupně až jeden kilometr dlouhé výstupy překonávali za jeden den (jindy i více dní). Postupem let dokázali lezci přelézat i dvě cesty různé za jeden den, přibližně v roce 2014 už nejvýkonnější lezci dokázali za jeden den přelézt i tři různé cesty. Odedávna hrála rychlost svou roli i při horských výstupech, což bylo taktické zejména s ohledem na předpověď a proměnlivost počasí, ale i pro plánování potřebného materiálu a potravin. Jak u horolezeckých, tak u skalních výstupů se u popisu přelezů nebo v průvodcích zaznamenával a porovnával i čas nutný k výstupu. Tradičně se jedná o přechody horských hřebenů, ale soupeřivost a zvyšování výkonnosti se odrážely ve všech oblastech horolezectví (svou roli zde hraje i technologický pokrok). Z posledních let jsou známé extrémní alpské výstupy v řádu hodin, ale i pokusy o zdolání osmitisícovek za jeden den. Za rychlolezení získal Američan Dean Potter v roce 2003 mezinárodní ocenění Laureus World Sports Awards. Lezení na obtížnost Bouldering Jumarování Horosvaz.cz - Český horolezecký svaz (ČHS)
<<<HUMAN>>>: Elektronické zabezpečovací zařízení? <<<ASSISTANT>>>: Elektronické zabezpečovací zařízení je takové železniční zabezpečovací zařízení, jehož bezpečné logické jádro je tvořeno počítači. Ne každé zabezpečovací zařízení s elektronickým rozhraním je elektronické. Naopak i elektronická zabezpečovací zařízení mohou mít klasické rozhraní pomocí relé. Elektronická zabezpečovací zařízení mohou být traťová, staniční, přejezdová i vlaková. V zahraničí existují i spádovištní. Mezi nejrozšířenější elektronická zabezpečovací zařízení v České republice patří: Elektronický autoblok ABE-1 od společnosti AŽD Praha Elektronické přejezdové zabezpečovací zařízení PZZ-EA od společnosti AŽD Praha Elektronické stavědlo ESA-11, ESA-22, ESA-33, ESA-44 od společnosti AŽD Praha Elektronické stavědlo K-2000 a K-2002 od společnosti Starmon Vlakový zabezpečovač SOP-2P pro metro od společnosti AŽD PrahaElektronická zabezpečovací zařízení pracují obvykle na principu redundantní bezpečnosti "dva ze dvou". To znamená, že stejný výpočet zpracovávají navzájem dva plně autonomní mikropočítače s vlastní real-time diagnostikou. Výsledek je přijat pouze, pokud se informace z obou vláken shodují. Některá zabezpečovací zařízení (SOP-2P) používají architekturu dva ze tří. U této architektury se musí shodnout "dvě vlákna ze tří". Tento princip má výhodu v tom, že v případě selhání jednoho vlákna je toto vlákno odpojeno a systém pokračuje ve struktuře "dva ze dvou".
<<<HUMAN>>>: Macrocarpaea? <<<ASSISTANT>>>: Macrocarpaea je rod rostlin z čeledi hořcovité. Jsou to polodřevnaté byliny, keře a malé stromy s velkými vstřícnými listy a bledě zbarvenými zvonkovitými květy, které jsou specializované na opylování netopýry a můrami. Rod zahrnuje asi 120 druhů a je rozšířen ve Střední a Jižní Americe. Nejvíce druhů roste ve středních Andách. Zástupci rodu Macrocarpaea jsou vytrvalé polodřevnaté byliny, keře a stromy dorůstající výšky až 10 metrů. Výjimečně rostou i jako epifyty. Listy jsou často rozměrné, eliptické, vejčité nebo obvejčité, tenké nebo kožovité, vstřícné, celistvé a celokrajné. Žilnatina je zpeřená, často vyniklá, s prohnutými postranními žilkami. Květy jsou pravidelné nebo lehce dvoustranně souměrné, pětičetné, stopkaté, uspořádané v bohatých, rozvolněných, koncových vidlanech skládajících thyrsy. Kalich (botanika) je zvonkovitý, s 5 cípy, kožovitý nebo tlustý a dřevnatý a za plodu vytrvalý. Koruna je zelená, bílá nebo žlutá, nálevkovitá až široce nálevkovitá (u druhu M. rubra baňkovitá), tlustá a dužnatá. Korunní trubka je válcovitě zvonkovitá, zakončená krátkými zaoblenými cípy. Tyčinky přirůstají v polovině korunní trubky. Semeník je srostlý ze 2 plodolistů a obsahuje 2 komůrky. Čnělka je tenká a dlouhá, za plodu vytrvalá, zakončená dvoulaločnou bliznou. Plodem je dřevnatá tobolka. Semena jsou hranatá, poněkud zploštělá, bezkřídlá. Rod Macrocarpaea zahrnuje asi 120 druhů. Je rozšířen ve Střední a Jižní Americe od Kostariky po Brazílii a Bolívii a na Karibských ostrovech. Největší počet druhů se vyskytuje ve vlhkých horských lesích jihoamerických And (celkem 98 druhů), zejména v jižním Ekvádoru a severním Peru. Z Ekvádoru je známo 34 druhů, z toho 25 endemických. Z jižní části Střední Ameriky je uváděno 5 druhů, z Velkých Antil 3 druhy, z horského atlantického lesa při pobřeží jihovýchodní Brazílie 8 druhů. Celkem 6 druhů roste na vrcholech stolových hor ve Venezuele. Některé druhy rostou také jako keře v andské alpínské vegetaci, známé jako páramo. Nevyskytují se v nížinné Amazonii ani v temperátních oblastech na jihu Jižní Ameriky.Zástupci rodu rostou ve vlhkých horských biotopech. Většina druhů jsou endemity relativně nevelkých oblastí. Květy Macrocarpaea lákají celou řadu denních i nočních návštěvníků, nejúčinnějšími opylovači jsou však netopýři a můry. Z denních opylovačů je navštěvují kolibříci a nejrůznější hmyz. Květy jsou tvarem a bledou barvou přizpůsobeny opylování netopýry, otevírají se navečer a začínají silně vonět. Produkují velké množství nektaru. Rod Macrocarpaea je v rámci hořcovitých řazen do trubu Helieae a je největším rodem tohoto tribu. Nejblíže příbuzným rodem je rod Chorisepalum. Tyto 2 rody tvoří společně s rody Zonanthus a Tachia monofyletickou skupinu. Všechny tyto rody se vyskytují v Latinské Americe.Poslední kompletní revize rodu Macrocarpaea byla zveřejněna v roce 1948 a bylo v ní uvedeno 30 druhů. Taxon Macrocarpaea ve Wikidruzích
<<<HUMAN>>>: Zalakaros? <<<ASSISTANT>>>: Zalakaros je město v župě Zala v Maďarsku. V roce 2015 zde žilo 1 936 obyvatel. Zalakaros leží v západní části Maďarska, jihozápadně od Balatonu, nedaleko Kis-Balatonu. Nedaleko leží obce Galambok a Balatonmagyaród. Jižně od města vede hlavní silnice 7 a též dálnice M7. První zmínky o osadě jménem Korus pochází z roku 1254. Během turecké okupace se místo téměř vylidnilo. Z 18. století pocházejí zmínky o městysi. V 19. a 20. století nastává rozvoj dopravy v okolí. Novodobá historie začíná pro Zalakaros v roce 1962, kdy byly při průzkumném vrtu objeveny termální prameny a v roce 1965 byly otevřeny první termální lázně. Ve městě se nachází rozsáhlý areál termálních lázní a koupaliště, podle počtu návštěvníků šestý největší v Maďarsku. Alkalická voda používaná v lázních pochází z hloubky 2000 m, její původní teplota je 96 °C. Obsahuje chloridy, jód, brom, fluor, síru, sodík, draslík, hořčík, železo, mangan, kyselinu metaborovou, kyselinu křemičitou a volný oxid uhličitý. Používá se především pro léčbu chorob pohybové soustavy. Z jiného zdroje pak pochází voda používaná v termálním koupališti. Její původní teplota je 53 °C, obsahuje chlorid sodný a hydrogenuhličitan. Pomáhá k léčbě gynekologických, kloubních a kožních chorob. V tomto článku byly použity překlady textů z článků Zalakaros na maďarské Wikipedii a Zalakaros na německé Wikipedii. Oficiální stránky města Zalakaros (maďarsky, německy, francouzsky, anglicky, chorvatsky, slovensky, česky, polsky) Oficiální stránky termálních lázní (maďarsky, německy, anglicky, chorvatsky, slovensky, polsky, česky)
<<<HUMAN>>>: Kanton Gennes? <<<ASSISTANT>>>: Kanton Gennes (fr. Canton de Gennes) je francouzský kanton v departementu Maine-et-Loire v regionu Pays de la Loire. Tvoří ho 10 obcí. Ambillou-Château Chemellier Chênehutte-Trèves-Cunault Coutures Gennes Grézillé Louerre Noyant-la-Plaine Saint-Georges-des-Sept-Voies Le Thoureil
<<<HUMAN>>>: Dak Lak (provincie)? <<<ASSISTANT>>>: Dak Lak (vietnamsky Đắk Lắk) je provincie na jihu Vietnamu. Žije zde téměř 2 miliony obyvatel, hlavní město je Buon Ma Thuot. Sousedí s provinciemi Gia Lai, Phu Yen, Khanh Hoa, Lam Dong a Dak Nong. Na severozápadě sousedí s Kambodžou. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Đắk Lắk Province na anglické Wikipedii.
<<<HUMAN>>>: Vukovar? <<<ASSISTANT>>>: Vukovar (maďarsky Valkóvár, v srbské cyrilici Вуковар) je město na východě Chorvatska, na břehu řeky Dunaje. Žije zde 26 468 obyvatel a je centrem Vukovarsko-sremské župy, dle počtu obyvatel je ale jejím druhým největším městem, největší jsou Vinkovci. Město se rozvinulo na ústí řeky Vuky do Dunaje. Vukovar je také jeden ze symbolů chorvatské války za nezávislost a jedním z center srbské národnostní skupiny v zemi. Vukovar byl osídlen kontinuálně již v nejstarších dobách. Archeologické průzkumy doložily existenci základů několik tisíc let starých domů. V blízkosti Vukovaru byla popsána tzv. Vučedolská kultura. Kromě toho zde sídlili například i Římané, kteří na břehu Dunaje budovali tábory, jejichž účelem bylo zastavit nájezdy Barbarů na území říše. Když se odsud nakonec Řím stáhl, stala se oblast mezi Dunajem a Sávou místem, o které sváděly těžké souboje různé středověké státy. V té době sem začalo stěhování Slovanů a Avarů. V 11. století přes Vukovar prošla křižácká výprava pod vedením Godefroye z Bouillonu.V roce 1131 je poprvé doložena existence pevnosti Vukovo, jejíž název byl později pomaďarštěn na Vukovár. Rozrůstající se osídlení v podobě podhradí získalo roku 1231 status královského města, centra uherské Vukovské župy, která se rozkládala v oblasti mezi Dunajem a Sávou. Jeho výsady potvrdil roku 1244 uherský král Béla IV. Oblast byla tehdy hustě osídlena, nacházela se zde četná opevnění a řada vesnic. Z církevního hlediska spadalo město pod biskupství Římskokatolické církve v Pécsi v dnešním Maďarsku. V blízkosti Vukovaru vedla v 2. polovině 13. století hranice tzv. Sremského království. Nacházelo se zde několik klášterů, největší aktivitu vykazoval řád Františkánů. Právo pořádat týdenní trhy získal Vukovar v roce 1345. Od roku 1521 byla oblast obsazena Turky, kteří zde setrvali až do roku 1687, do závěru Velké turecké války. Před konfliktem měl Vukovar okolo tří tisíc obyvatel, ne všichni ale byli Turci – žili zde také Slované, někteří z nich byli pravoslavného vyznání. Po stažení Osmanů se do poloprázdného kraje se na počátku 18. století opětovně dosídlili Chorvaté z Hercegoviny a také Srbové. Vzhledem k procesu kolonizace Dolních Uher nicméně do města přišli zájemci všech národností z celého Rakousko-Uherska, nemálo z nich byli Němci (Rakušané). Mnozí přišli i z území dnešní Vojvodiny (přes Dunaj), neboť i když se usadili tam, tak v okolí Vukovaru byla levnější půda. V některých okolních obcích činili až do druhé světové války skoro polovinu obyvatel. Ve městě tak žili (a v okolních obcích tomu tak je dodnes) např. Rusíni nebo Slováci. V roce 1736 koupila šlechtická rodina Eltzů rozsáhlé polnosti v okolí města a až do 20. století se stala jedním z hlavních rodů, které ovlivňovaly podobu Vukovaru. V roce 1745 bylo rozhodnuto, že se Vukovar stane hlavním městem uherské Sremské župy. Při františkánském klášteru v té době působila po dlouhou dobu škola, která se později přetransformovala v Lidovou školu (chorvatsky Narodna škola). V roce 1891 bylo založeno místní gymnázium, které existuje i na počátku 21. století. V roce 1840 byla zahájena pravidelná lodní doprava po řece Dunaji do Vukovaru. Od roku 1867 mělo město svojí první tiskárnu a po několik desítek let zde vycházely i regionální Sremské noviny (chorv. Srijemske novine). V roce 1878 byla zprovozněna železnice. Místní nádraží bylo postaveno v uctivé vzdálenosti od středu města a doplněno vlečkou k dunajskému břehu, kde se nacházela stanice Vukovar-Dunavska. Od roku 1909 byl do města zaveden elektrický proud. Na mapách třetího vojenského mapování je nápadný především meandr řeky Vuky blížící se k Dunaji u místní části Priljevo). Právě ten a okolní bažiny znemožňoval městu růst západním směrem a v podstatě jej omezily ve směru k nádraží na úzký pás po břehu řeky Dunaje. Tam rostl tzv. Nový Vukovar, zatímco na druhém břehu řeky Vuky stál ten starý. Na přelomu 19. a 20. století již měl Vukovar bohatý kulturní život, působilo tady okolo třiceti různých společenských organizací. Dle sčítání lidu z roku 1910 žilo ve Vukovaru 10 359 obyvatel, z toho 4 125 bylo chorvatské národnosti, 3 502 německé národnosti, 1 592 Srbů a 954 Maďarů. V roce 1920 se ve Vukovaru uskutečnil druhý kongres Komunistické strany Jugoslávie, který probíhal v atmosféře sporů dvou jejích křídel (reformního a revolučního). Kongres odsouhlasil název strany jako komunistické, přihlásil se ke členství v třetí internacionále a přeměně Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v sovětskou republiku. Komunistická strana Jugoslávie byla několik měsíců poté jugoslávskou vládou zakázána. Mezi lety 1922 až 1929 byl Vukovar sídlem Vukovarsko-sremské oblasti, jedné z 33 existujících v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Oblast zahrnovala historicky nejvýchodnější část chorvatského království, které bylo součástí Jugoslávie. Po roce 1929 bylo město zahrnuto do Drinské bánoviny, jejíž metropolí bylo Sarajevo, a která byla zcela oddělena od bánoviny Sávské, zahrnující většinu území centrálního Chorvatska a Slavonie. Vytvořením bánoviny Chorvatsko byl Vukovar vrácen zpět. Za druhé světové války bylo město součástí nezávislého státu Chorvatsko; hranice mezi ním a okupovaným Srbskem probíhala řekou Dunajem. Místní Židé a Srbové byli perzekvováni. Po skončení konfliktu bylo místní německé obyvatelstvo vyhnáno. Prázdné domy byly dosídleny lidmi z celé Jugoslávie, do značné míry Srby, ale také i Chorvaty. V roce 1948 měl Osijek 18 tisíc obyvatel. Půda v okolí města byla v souvislosti s kolektivizací přerozdělena státem, což připravilo o většinu majetků rodiny Eltzů a Paunovićů, které patřily k nejmajetnějším ve městě. V roce 1931 otevřela společnost Baťa severně od Vukovaru svojí továrnu. V rámci ní bylo zbudováno i sídliště pro dělníky (dnes Borovo Naselje).t Jeho středem byl Dělnický dům. Žili zde i Češi. Po druhé světové válce byla společnost znárodněna a zařazena do celojugoslávské společnosti Borovo. Ve své době se jednalo o největšího výrobce obuvi a gumárenských výrobků na území socialistické Jugoslávie. Firma zaměstnávala okolo dvaceti tisíc lidí a vyrobila dvacet milionů párů bot ročně. Díky Borovu bylo město Vukovar, resp. místní općina, jednou z nejbohatších na území SR Chorvatsko a i celé Jugoslávie. V roce 1990 pracovalo v průmyslu 60 % práceschopného obyvatelstva Vukovaru. V roce 1965 zasáhla město rozsáhlá povodeň. V 60. a 70. letech 20. století zde vznikla řada budov typické jugoslávské architektury 2. poloviny 20. století, mezi které patří např. hotel Dunaj v samotném středu města.Ekonomický kolaps země v 80. letech se odrazil i ve Vukovaru. Stále častější byly stávky, které zasahovaly téměř všechny kraje bývalé Jugoslávie a nevyhnuly se ani podniku Borovo. Dělníci požadovali růst mezd, jejichž reálná hodnota vzhledem k vysoké inflaci stále klesala. V letech 1987 a 1988 dělníci společnosti Borovo protestovali také ve svazové metropoli Bělehradě, kde požadovali mimo jiné i rozšíření práv z hlediska samosprávy pracujících. Rozpad Jugoslávie měl ve Vukovaru, stejně jako v celé východní Slavonii, resp. Sremu, značnou odezvu. Průmyslové město, které bylo geograficky blíže k metropoli Bělehradu, než k republikovému centru v Záhřebu, navíc s značným podílem srbského obyvatelstva, bylo jedním z prvních míst, kde vypukly střety ještě před rozpadem státu. V dělnické kolonii Borovo Selo při továrně gumárenského podniku proběhly první přestřelky již dne 2. května 1991. Srbští vzbouřenci později začlenili Vukovar do tzv. Republiky Srbská Krajina. Pro tento útvar byl Vukovar také největším městem, ačkoliv vláda RSK sídlila v Kninu na území Dalmácie. Město bylo silně poškozeno během Chorvatské války za nezávislost. Většina bojů se odehrála na podzim roku 1991. Vukovar se stal místem rozsáhlé bitvy, velké operace Jugoslávské lidové armády. Ačkoliv jugoslávské vojsko Vukovar dokázalo dobýt, nestalo se tak bez rozsáhlého ničení a značných ztrát na životech. Stopy válečných škod byly patrné ještě řadu let až desítek let po skončení války. Chorvatská státní komise pro zhodnocení válečných škod odhadla celkové materiální škody ve výši 9,5 miliardy kun (33,5 miliardy korun). Vukovar byl po reintegraci v roce 1998 rekonstruován vysokými náklady chorvatským státem. Jen škody na bytovém fondu dosahovaly několik tisíc bytů; opravovány byly postupně v letech 1997 až 2012. Město bylo občas titulováno jako Symbol odporu, Město hrdina apod. V roce 2010 město navštívil tehdejší srbský prezident Boris Tadić a za válečné škody a utrpení se chorvatskému státu omluvil. Etnické rozdělení mezi chorvatským a srbským obyvatelstvem je patrné i několik desítek let po skončení konfliktu; podle vyučovacího jazyka (chorvatského nebo srbského) jsou rozdělené školy, zábavní podniky, často dochází k incidentům mezi oběma komunitami. Spolu se špatnou hospodářskou situací regionu, nezaměstnaností a odchodem mladých lidí do větších měst vnímají Vukovarané negativně právě segregaci na školách, dále poté politizaci významu města v chorvatské válce za nezávislost. V samotném Chorvatsku byl Vukovar vnímán právě za její symbol; řada ulic v chorvatských městech byla pojmenována po městu Vukovar. Jihovýchodně od města se nachází monumentální hřbitov obětí války. Ekonomická situace byla dlouhá léta velmi špatná, míra nezaměstnanosti se Vukovaru se pohybovala okolo čtyřiceti procent a z města odcházeli lidé do větších center Chorvatska. Kromě války byl důvodem i proces deindustrializace a přetrhání hospodářských vazeb se sousední Vojvodinou. V roce 2007 se město pokusilo situaci zlepšit založením průmyslové zóny a přilákáním zahraničních investorů prostřednictvím různých pobídek a výhod. V roce 2019 bylo město nicméně i přes veškeré úsilí v tomto směru klasifikováno jako jedna ze tří nejslaběji rozvinutých municipalit v Chorvatsku. Válka a dramatická transformace ekonomiky znamenala konec velkých společností (např. Borovo), které za socialismu zaměstnávaly tisíce lidí.Na konci roku 2012 a začátku roku 2013 vzbudila značné emotivní reakce snaha zavést ve Vukovaru nápisy vedle latinky také v cyrilici (srbské). Důvodem je skutečnost, že Srbové podle sčítání lidu z roku 2011 představují 34,87 % obyvatelstva a podle chorvatských zákonů má každá menšina, která představuje více než 1/3 obyvatel daného sídla, nárok na umístění nápisů ve svém jazyce. Vzhledem k významu Vukovaru během Války v Chorvatsku a postavení srbské menšiny se k problému vyjadřovaly různé subjekty, mnohdy i emotivně. V Záhřebu i Vukovaru se konaly demonstrace, kterých se účastnili především veteráni válek z 90. let 20. století, objevily se návrhy odsunout zavedení cyrilice na místních nápisech až o 10 let (uvalení moratoria) apod. Dle sčítání lidu z roku 2011 žilo ve Vukovaru 26 488 obyvatel, což z něj činí druhé největší město Vukovarsko-sremské župy. Většina obyvatelstva jsou dle deklarované národnosti Chorvaté (57,37 %), poté Srbové (34,87 %) a Maďaři. Malým podílem jsou zastoupeny i další národnosti z bývalé Jugoslávie. Počet obyvatel Vukovaru dlouhodobě klesá a to ze dvou důvodů; jednak se jedná o odliv práceschopného obyvatelstva a jednak o vymírání města. Průměrný věk Vukovaranů setrvale roste. V období let 2000 až 2015 se do města přistěhovalo cca 10 tisíc lidí, vystěhovalo se nicméně více než třináct tisíc osob. Vukovar je považován za město, které má barokní historické jádro. Mezi řadou místních kulturních památek, které jsou zajímavé nejen z historického hlediska, ale také jsou i turisticky atraktivní, patří např. zámek šlechtické rodiny Eltzů, který byl vybudován v 18. století. Dnes v něm sídlí muzeum Vukovaru. V centru města stojí řada barokních domů, včetně františkánského kláštera. V rámci něj existuje muzeum věnované uvedenému řádu. Zachován je rovněž i rodný dům nositele Nobelovy ceny, Lavoslava Ružičky a župní palác bývalé uherské Sremské župy. Moderní vodárenská věž, která byla poničena během bitvy o Vukovar, byla ponechána jako symbol konfliktu s válečnými škodami. Později byla i rekonstruována a stala se muzeem. Město je rovněž i cílem turistů jako jeden ze symbolů války. Tu připomíná Pamětní centrum Vukovar (chorvatsky Memorijalni centar Vukovar). Bývalý dělnický dům (chorvatsky Radnički dom), který vznikl přestavbou Grand Hotelu z poslední dekády 19. století. Palác/Sídlo Sremské župy z 70. let 18. století. Budova pošty z druhé poloviny 18. století.Mezi církevní objekty ve Vukovaru patří pravoslavný kostel sv. Mikuláše (po válce obnovený), římskokatolický kostel s již zmíněným přilehlým františkánským klášterem, nebo Kaple svatého Rocha. Budova synagogy, kterou město dokončilo v roce 1889 byla zničena během druhé světové války v roce 1941. V blízkosti Vukovaru se nachází archeologické naleziště Vučedol. Jemu se věnuje i Muzeum vučedolské kultury, které bylo zřízeno v rámci obnovy města po chorvatské válce o nezávislost. Ve Vukovaru se konají každoročně pravidelně tyto kulturní akce: Filmový festival Vukovar, pořádaný pravidelně od roku 2007. Vukovar je jediným městem na řece Dunaji, kde se akce takového formátu koná. Jarní dětský festival loutkového divadla Větší a rozsáhlejší zelené plochy tvoří lužní les na břehu řeky Dunaje a potom okolo řeky Vuky. Lesopark Adica je dostupný z centra města. Na Dunaji se nachází několik zalesněných ostrovů (Vukovarska ada , Orlovnjak) a další. Město Vukovar se dělí na místní části: Trpinjska cesta, Borovo Naselje, Mitnica, Petrova gora, Sajmište, Supoderica, Lužac, Budžak, Priljevo, Olajnica a Centar. Pod Vukovar spadají i obce Lipovača, Sotin a Grabovo. Mezi zastoupená ekonomická odvětví ve Vukovaru patří zemědělství, obchod, vinařství, potravinářský průmysl, textilní průmysl, stavební průmysl, výroba obuvi a turistika. Dominantní roli měl až do rozpadu Jugoslávie podnik Borovo. Velké škody způsobila válka, značný dopad měla ale také i privatizace a obecně trendy v ekonomických změnách přelomu 20. a 21. století. Ekonomické oživení umožnila nejen poválečná obnova. Díky tomu v místní průmyslové zóně vznikly v letech 2012 až 2016 nové továrny a také se zvýšil objem dopravy v místním přístavu na dunajském břehu. Vukovarem prochází několik regionálně významných silnic, např. silnice D2 do Iloku (jih) a Osijeku (sever), dále silnice D57 do Lipovace a silnice D55 do Vinkovců. Do Vukovaru nevede žádná dálnice. Dunaj zde není přemostěn, nejbližší most pro cestu směrem do západní Vojvodiny se nachází u obce Erdut. Do Vukovaru směřují dvě železniční trati, a to z nedalekého města Vinkovci od západu a do vesnice Dalj dále na sever. Nádraží (stanice Priljevo) se nachází severozápadně od středu města. Přístav Vukovar se nachází na říčním kilometru 1335 a je posledním přístavem na chorvatské straně Dunaje před Srbskem. Dlouhý je 850 m, přístupný je bez ohled na výši vody na Dunaji. V roce 2011 bylo přístavem odbaveno 295 199 tun zboží. Přepravuje se tudy především kontejnerová doprava. Ve Vukovaru je provozováno celkem 7 základních škol, pět škol středních (včetně jednoho gymnázia), některé studijní obory chorvatských univerzit (např. Univerzity ve Splitu nebo Univerzity v Osijeku) jsou dislokované ve Vukovaru. Ve Vukovaru působí dvě radiostanice, a to Hrvatski radio Vukovar a Radio Dunav. Druhá uvedená stanice vysílá pro srbské obyvatelstvo. Jednou za 14 dní vychází ve Vukovaru místní noviny, periodicky vychází potom několik menších titulů. Ze studia ve Vukovaru se vysílá program Kronika Slavonije, Baranje a Zapadnog Srijema, kterou podporuje Rádio a televize Vojvodiny (RTV). Ve Vukovaru se nachází konzulát Srbska. Hlavními sportovními objekty ve městě jsou: Sportovní hala Borovo s kapacitou 3000 lidí, která byla zbudována pro mezinárodní šampionát ve stolním tenise, stadion týmu FC Vukovar '91 a rekreační centrum Lijeva Bara s halou pro bojová umění. V roce 2017 byl otevřen ve Vukovaru nový plavecký bazén. V roce 2021 vydala místní radnice na podporu sportu 23 milionů chorvatských kun.Místní sportovní týmy zaznamenaly úspěchy předně v basketbalu, volejbalu a atletice. Místní veslařský klub byl založen v roce 1912, ženský volejbalový tým v roce 1962. Sportovní letectví a motokros nemají své sportovní zastoupení od začátku chorvatské války za nezávislost.Gymnastická společnost Vukovar (chorvatsky Gimnastičko društvo Vukovar) působí ve městě v nové době, svoji tradici však převzala od předchozí společnosti Partizan a ta ještě od staršího sremského Sokola. Lavoslav (Leopold) Ružička – chemik s českými kořeny, nositel Nobelovy ceny za chemii (1939) Siniša Glavašević – novinář Károly Unkelhäusser – maďarský politik Marko Babić – chorvatský voják Zoran Bognar – srbský básník Dražen Bošnjaković – chorvatský politik Aleksandar Čavrić – srbský fotbalista Saša Drakulić – srbský fotbalista Jakob Eltz – německý šlechtic a člen chorvatského parlamentu Jovan Gavrilović – srbský politik Dinko Jukić – plavec Mirna Jukić – plavec Damir Kreilach – chorvatský fotbalista Milan Mačvan – srbský basketbalista Damir Martin – chorvatský veslař Tomislav Merčep – chorvatský politik obviněný za válečné zločiny za chorvatské války za nezávislost Predrag Matić – chorvatský politik Siniša Mihajlović – srbský fotbalista Tomislav Mikulić – chorvatský fotbalista Ante Miše – chorvatský fotbalista Petar Mlinarić – chorvatský poslanec Josip Mrzljak – varaždinský biskup Zaharije Orfelin – srbský básník Pavao Pavličić – chorvatský spisovatel Blago Zadro – generál chorvatské armády Dario Zahora – chorvatský fotbalista Adam Tadija Blagojević – v Maďarsku působící spisovatel Sandra Paović – paralympistka, stolní tenistka Blago Zadro, generálmajor in memoriam Chorvatských pozemních sil Bač, Srbsko Dubrovník, Chorvatsko Sinj, Chorvatsko Trogir, Chorvatsko Bački Petrovac, Srbsko Sarajevo, Bosna a Hercegovina Mostar, Bosna a Hercegovina Dugopolje, Chorvatsko Škabrnja, Chorvatsko Makarska, Chorvatsko Knin, Chorvatsko Záhřeb, Chorvatsko Varaždin, Chorvatsko Karlovac, Chorvatsko Split, Chorvatsko V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vukovár na maďarské Wikipedii. Sven Cvek, Jasna Račić, Snježana Ivčić: Borovo u štrajku – rad u tranziciji 1987. — 1991 (chorvatsky) Dinka Čorkalo Biruški, Nebojša Blanuša, Iva Kapović: Grad zarobljen politikom (chorvatsky) Informacija o obnovi i razvoju grada Vukovara (chorvatsky) Kukuruzni put Masakr na farmě Ovčara Oficiální stránky
<<<HUMAN>>>: Jean Dubuffet? <<<ASSISTANT>>>: Jean Philippe Arthur Dubuffet (31. července 1901, Le Havre – 12. května 1985, Paříž) byl francouzský malíř, sochař, grafik, průkopník nových uměleckých směrů. Jeho dílo je řazeno k informelu, tašismu či patafyzice. Kolem roku 1948 měl blízko k francouzským surrealistům, ale hnutí opustil. Zaujala ho kniha psychiatra Hanse Prinzhorna o uměleckých pracích duševně nemocných, kteří nejsou v projevu ovlivněni žádnými pravidly estetiky, konvencemi ani školením. Definoval tzv. art brut, k němuž se svou tvorbou přihlásil. Obrazy profesionálních malířů tohoto směru také sbíral (zejm. Aloïse Corbaze a Adolfa Wölfliho). Projevoval vynalézavost při užívání a kombinaci nových materiálů. Mnohé obrazy jsou namalovány pastózními olejovými barvami, zahuštěnými pískem, asfaltem, dehtem nebo slámou, což dodávalo neobvykle vrstevnatý a texturovaný povrch. Dehtový tmel nazýval bitumen; v informelu se pro něj vžil francouzský termín „haute pâte“ (vysoká pasta), nebo anglické Matter painting či matterismus. Iluzi perspektivy dosud tvořenou barevnými valéry Dubuffet nahradil hrubým překrýváním objektů. Od roku 1962 vytvořil sérii prací s barevností omezenou na červenou, bílou, černou a modrou. Ke konci 60. let se stále více přikláněl k sochařství. Skulptury vytvářel z polystyrénu, betonu, lávy, textilu, kůže, uschlých větví a dalších přírodnin, jednou dokonce z motýlích křídel. Maloval je syntetickými polyakrylátovými barvami, tehdy nazývanými vinylové (ve zdokonaleném složení a rozšířené barevné škále se dosud nazývají akrylové). Do rejstříku grafického umění přispěl štětcem malovanou kaligrafií.Psal též teoretické práce o umění, zvláště eseje, komponoval hudbu pro audiovizuální produkci svých výtvarných děl. Michel Ragon, Dubuffet, New York: Grove Press, 1959. Peter Selz, The Work of Jean Dubuffet, New York: The Museum of Modern Art, 1962. Max Loreau, Jean Dubuffet, délits déportements lieux de haut jeu, Paris: Weber, 1971. Andreas Franzke, Jean Dubuffet, Basel: Beyeler, 1976. Andreas Franzke, Jean Dubuffet, New York: Harry N. Abrams, Inc. 1981. Michel Thévoz, Jean Dubuffet, Geneva: Albert Skira, 1986. Mildred Glimcher, Jean Dubuffet: Towards an Alternative Reality. New York: Pace Gallery 1987. Mechthild Haas, Jean Dubuffet, Berlin: Reimer, 1997. Laurent Danchin, Jean Dubuffet, New York: Vilo International, 2001. Michael Krajewski, Jean Dubuffet. Studien zu seinem Fruehwerk und zur Vorgeschichte des Art brut, Osnabrueck: Der andere Verlag, 2004. Eleanor Nairne: Jean Dubuffet: Brutal Beauty. Prestel Verlag GmbH & Company KG., 2021; 240 stran; ISBN 9783791359793 Portrét na Artmuseum.cz Archivováno 22. 2. 2014 na Wayback Machine. Portrét na stránkách Pace Gallery Portrét na stránkách Tate Gallery
<<<HUMAN>>>: N? <<<ASSISTANT>>>: N je 14. písmeno latinské abecedy. N obecně značí ne, popř. negativní. V biochemii je N označení pro aminokyselinu asparagin. V genetice je n (popř. 2n) označení pro počet chromozomových sad (ploidii) v buňce. Ve fyzice je n označení pro neutron. V gramatice n je označení pro střední rod (neutrum). n je označení pro podstatné jméno (z latinského nomen). V chemii N je značka dusíku n- je zastaralá názvoslovná předpona označující „normální“ (nerozvětvený) alkan V matematice ℕ je označení množiny přirozených čísel. n je typické označení pro nějaký počet (dané přirozené číslo). N je mezinárodní poznávací značka Norska. V radiokomunikaci je N jeden z prefixů volacích znaků pro USA. V soustavě SI N je značka jednotky síly newton. n je značka předpony soustavy SI pro 10−9, nano. n je značka fyzikální veličiny Látkové množství. Ve vojenské terminologii je N (November) označení pro časové pásmo UTC−01:00. Galerie N na Wikimedia Commons
<<<HUMAN>>>: Podivnost? <<<ASSISTANT>>>: Podivnost je kvantové číslo spojené s elementárními částicemi (zvláště hadrony). Podivnost byla zavedena proto, aby bylo možné objasnit skutečnost, že některé částice (např. kaony) s očekávaným velmi rychlým rozpadem pod vlivem silné interakce se ve skutečnosti rozpadaly velmi pomalu. Pro podivnost se používá symbol S {displaystyle S} . Podivnost úzce souvisí s přítomností podivných kvarků, tzn. kvarků s {displaystyle s} nacházejících se v částici. Podivný kvark s {displaystyle s} má podivnost -1, jeho antičástice s ¯ {displaystyle {overline {s}}} má podivnost +1 a ostatní kvarky mají podivnost 0. Podivnost složené částice je pak součtem podivností jednotlivých kvarků. Podivnost se zachovává při silných a elektromagnetických interakcích. Při slabých interakcích se podivnost nezachovává, neboť při slabých interakcích dochází ke změně podivnosti o ± 1 {displaystyle pm 1} . Elementární částice Základní interakce
<<<HUMAN>>>: Artrogrypóza? <<<ASSISTANT>>>: Artrogrypóza (latinsky: arthrogryposis multiplex congenita (AMC), jinak též syndrom mnohočetných kloubních kontraktur, amyoplasia congenita, arthrogryposis universalis congenita) je obsáhlý syndrom charakterizovaný neprogredujícími mnohočetnými kontrakturami kloubů (vrozenou kloubní ztuhlostí), které jsou způsobeny fibrózou svalů a zkrácením (a ztluštěním) kloubního pouzdra a vazů. Postižením měkkých tkání kloubu vede ke koncentrickému omezení pohybu kloubů končetin. Základem je pravděpodobně porucha pojiva, skutečná příčina není známa. Uvažuje se o fetální akinezi v důsledku různých abnormalit plodu či matky, neurotrofických poruchách, způsobených poruchami diferenciace gangliových buněk nebo o primární svalové aplázii.V průběhu onemocnění se objevují fibrózní kloubní změny kloubních pouzder s vývojem kontraktur. Existují i progresivní formy, které jsou smrtelné. Klasifikace artrogrypózy se dělí do čtyř následujících kategorií: podle pravděpodobné příčiny neuropatická forma (95%) – provázena degenerací buněk předních rohů míšních (chybí neurotrofický vliv → nevyvinutí svalů, amyoplázie), negeneticky vázaná myopatická forma (5%) – primární rozpad svalových vláken, geneticky vázaná podle anatomického postižení (Brown et al.) typ I a II – postižení horních končetin (segmentů C5-C8), loket v extenzi (typ I, nenají se) / ve flexi (typ II) typ III až VIII – postižení dolních končetin (lumbosakrálních segmentů) komplexní dělení podle Hallové (1997) skupina 1 – postižení převážně končetin (hlavní těžiště léčby, výskyt 1:10 000) skupina 2 – postižení končetin a viscerálních (útrobních) orgánů, kraniofaciální malformace skupina 3 – postižení končetin a centrální nervové soustavy (smrtelné v raném dětství) další užívané dělení distální arthrogrypóza – postihuje periferní části končetin, dědičná klasická arthrogrypóza – postihuje velké klouby Artrogrypóza se projevuje ztuhnutím kloubů končetin (různého stupně, hlavně kyčle, kolena, zápěstí a klouby ruky); ztuhlost není způsobena primárními kloubními změnami, ale změnami svalů (viz výše). Vzhled dětí přirovnáván k dřevěným panenkám. Kontury končetin jsou jakoby protažené, cylindrické, se zvýrazněním kožních řas a existují dva jejich typy, a to typ flekční (klouby ztuhlé ve flexi) a extenční (klouby ztuhlé v extensi, na HK nejčastější). Typické je omezení hybnosti při kloubních kontrakturách (výrazněji distálně) a je zachována jemná motorika. Dále oslabení svalového i kloubního reliéfu (amyoplázie), redukce podkožního tuku, pedes equinovari, luxace kyčlí, natažené horní končetiny, „waiter-tip“ position zápěstí. Stacionární změny jsou již od porodu a nejeví tendenci ke spontánnímu zlepšení či zhoršení. Klouby jsou postiženy symetricky a většinou dochází k postižení horních i dolních končetin (v tom případě se hovoří o tetramelní formě). Čití a inteligence je normální. Na rentgenových snímcích je zpočátku negativní nález, později je patrné zúžení kloubních štěrbin až kloubní ankylózy. Mezi terapie patří rehabilitace (hlavně Vojtova metoda) (cvičení, polohování, uvolnění kloubů, zlepšení svalové síly), sádrování, přikládání ortéz a korekčních dlah, dále pak artrolýza, osteotomie (hlavně loketní ankylózy v extenzi). Primárním úkolem je zajistit chůzi do 18 měsíců, poté je snaha o zajištění soběstačnosti při jídle, hygieně a oblékání (operace horních končetin kolem 4. roku věku). Léčení extenčních kontraktur horních končetin může být: konzervativní (dlahování) či chirurgická terapie (dorzální uvolnění loketního kloubu) s cílem získat pasivní flexi lokte větší než 90°, poté obnovení aktivní flexe lokte se zachováním dostatečné extenze pro hygienické úkony (šlachové transfery: oboustranná transpozice 3/5 m. pectoralis major na místo m. biceps brachii a m. brachialis (fixace přenesených částí do šlachy m. flexor carpi ulnaris) modifikací Clarkovy operace dle Chomiaka a Dungla 2002, 2003). syndrom mnohočetných pterygií Freeman-Sheldonův syndrom Baelsův syndrom diastrofický dwarfismus V tomto článku je použit text článku Arthrogryposis multiplex congenita ve WikiSkriptech českých a slovenských lékařských fakult zapojených v MEFANETu. AMC Support (USA) The Arthrogryposis Group (Velká Británie)
<<<HUMAN>>>: Sunny Choi? <<<ASSISTANT>>>: Sunny Choi (*4. únor 1987, Soul, Jižní Korea) je klavírní virtuozka korejsko-kanadského původu, která mezinárodních úspěchů dosáhla po publikaci svých videí na internetovém portálu YouTube. Svým osobitým způsobem upravuje a na klavír hraje písně současné populární hudby. Narodila se v jihokorejském Soulu a už od čtyř let se věnovala hře na klavír. Jako amatérská klavíristka získala již v útlém věku několik studentských cen v různých kategoriích. Ve 13 letech se s rodiči odstěhovala do Kanady, kde dodnes žije, konkrétně v Torontu. Získala prestižní titul na Kanadské královské konzervatoři. Mluví plynule korejsky a anglicky. Její kariéra začala stoupat vzhůru, když si jejího talentu na internetovém portálu YouTube všimla nahrávací společnost The Rodney Company. S touto společností již dala dohromady klavírní verze především interpretů současné populární hudby, mezi nimiž nechybí tací jako Lady Gaga, Bruno Mars, Eminem, Rihanna, Beyoncé, Edward Maya, Vika Jigulina, Alicia Keys, Linkin Park, Shakira a mnoho dalších. Její hudební CD a také jednotlivé skladby jsou k dispozici na internetovém portálu iTunes, od konce října 2011 také na jeho české verzi. K Sunny se na její oficiální stránce na Facebooku hlásí přes 90 000 fanoušků. Jako fascinující její hru na piano označil zpěvák Enrique Iglesias. Během roku zvládne více než 200 představení po celém světě. Na oficiálním Facebooku uvádí, že dát dohromady jednu píseň a videoklip k ní jí trvá 10 až 15 hodin. 2011 - Medleys, vol.1 : Best Artists, Best Songs 2011 - Medleys, vol.2 : Best Artists, Best Songs 2011 - Medleys, vol.3 : Best Artists, Best Songs 2011 - Amazing Sunny Choi na Facebooku https://web.archive.org/web/20111106053937/http://www.sunnychoimusic.com/ http://itunes.apple.com/ca/artist/sunny-choi/id407941487 Sunny Choi na YouTube http://solopiano.com/artist/SunnyChoi/
<<<HUMAN>>>: Újezd u Tišnova (hrad)? <<<ASSISTANT>>>: Hrad Újezd u Tišnova se nacházel na severozápadním okraji obce Újezd u Tišnova v okrese Brno-venkov. Jednalo se o drobné šlechtické sídlo, archeologický průzkum datuje hlavní budovu do konce 13. století. V roce 1350 hrádek drželi Lovek a Hereš z Újezda, přičemž potomci těchto bratrů sídlili v Újezdě do roku 1469. Samotný hrádek podle archeologických průzkumů však zanikl dobrovolným opuštěním na přelomu 14. a 15. století, takže majitelé panství si buď ve vsi zřídili nové sídlo, nebo se přestěhovali do dvora v Lubném.Hrádek se nacházel na úzkém hřebeni, ze západu i z východu byl chráněn příkopy. Ve východní části jádra stála obytná věž (nebo věžovitý palác), která byla hlavní stavbou celého sídla. Na ploše nádvoří byly archeologicky zjištěny objekty hospodářského zázemí hrádku (kuchyně, kovárna, čeledník). Jádro sídla z východní strany obepíná dřevohlinité opevnění, na jižní a západní straně již stála mladší hradební zeď (ze 14. století), která původní opevnění postupně nahrazovala. Na severní straně opevnění zmizelo. Újezd u Tišnova na hrady.cz
<<<HUMAN>>>: Tyler Posey? <<<ASSISTANT>>>: Tyler Garcia Posey (* 18. října 1991 Santa Monica, Kalifornie, USA) je americký herec a hudebník, syn herce a scenáristy Johna Poseyho. Účinkoval již v raných letech v řadě dětských filmových a televizních rolí, za něž byl dvakrát nominován na cenu Young Artist Award. Nejvýraznější byl jako Raul Garcia v seriálu Doc (2001–2004) či Ty Ventura ve filmu Krásná pokojská (2002). V dospělosti je znám především jako představitel ústřední postavy Scotta McCalla z televizního seriálu stanice MTV Vlčí mládě (Teen Wolf, od roku 2011), i když byl poté obsazen i do řady filmových postav a uplatnil se také v hlasovém herectví. Na přelomu let 2011–2012 získal řadu mládežnických hereckých ocenění včetně Teen Choice Award a na některá další byl nominován. Hudebně působil několik let ve skupině Lost in Kostko, kterou v roce 2009 spoluzakládal. Narodil se 18. října 1991 v kalifornské Santa Monice. Jeho otcem je herec a scenárista John Posey, od roku 1991 ženatý s Tylerovou matkou Cindy, jež v prosinci 2014 zemřela na rakovinu prsu. Starší bratr Derek užívá příjmení Goodrich. Mladší bratr Jesse Posey hraje baseball za tým Santa Maria Reds. Vzhledem k otcově profesi se už v pěti letech dostal k hraní, zpočátku v reklamách. Tylerova matka Cindy Garcia Poseyová je Mexičanka, takže už byl od dětství obsazován převážně do etnických rolí. V 8 letech přišla první větší příležitost, když byl obsazen do seriálu z lékařského prostředí Doc (2001–2004). Seriál televize PAX se natáčel v kanadském Torontu a podílel se na něm částečně i Tylerův otec, takže se setkali při natáčení několika dílů. Seriál sledoval příběhy doktora Clinta Cassidyho, přezdívaného „Doc“, a stálé vedlejší postavy v něm představovali mimo jiné jeho soused a kamarád, policista Nate Jackson (Richard Leacock) s manželkou Beverly (Tracy Shreveová) a adoptivním synem Raúlem Garcíou. Za Raúlovu roli byl Tyler Posey dvakrát nominován na cenu Young Artist Award. První miniaturní filmovou roli dostal v dobovém snímku podle skutečných událostí Ten nejlepší (Men of Honour, 2000) s Robertem De Nirem a Cubou Goodingem mladším v hlavních úlohách vojenských potápěčů. Zde si však ještě nevysloužil uvedení v titulcích. To až v akčním filmu Protiúder (Collateral Demage) s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli. Ten hrál hasiče Gordyho Brewera, jehož ženu a dítě zabil bombový útok, zinscenovaný kolumbijským teroristou Claudiem „El Lobo“ (Cliff Curtis). Brewer ho ve snaze o odplatu následuje do Jižní Ameriky, kde mimo jiné poznává Selenu (Francesca Neri) s hluchoněmým hochem Maurem. Později se dozvídá, že je Selena Claudiova žena, která při někdejším útoku vojáků na vesnici údajně přišla o dceru Sofii a ujala se tehdy osiřelého Maura. Spolu s ní a Maurem se vrací do New Yorku, aby zabránil dalšímu bombovému útoku. Posey tak v Maurově roli zažil natáčení v mexické džungli i v hlavním městě Spojených států. Premiéra filmu byla původně stanovena na týden po 11. září 2001, avšak vzhledem k tehdejším tragickým událostem byla odložena až na 8. února 2002.V prosinci téhož roku se Posey objevil v romantické komedii režiséra Wayna Wanga Krásná pokojská (Maid in Manhattan). V moderním popelkovském příběhu ztvárnila Jennifer Lopez Marisu Venturovou, pokojskou v jednom newyorském hotelu, která si shodou řady náhod padne do oka s republikánským politikem a kandidátem do Kongresu Christopherem Marshallem (Ralph Fiennes). On je stíhán dámami a senzacechtivými novináři, zatímco ona je svobodná portorikánská matka žijící v Bronxu s bystrým 10letým synem Tyem. A ten zapůsobí jako katalyzátor jejich nepravděpodobné romance. Snímek, nasazený do amerických kin v předvánočním období, vydělal na prvovíkendových tržbách 18,7 milionů dolarů a obsadil první příčku v návštěvnosti, těsně před sci-fi Star Trek: Nemesis. Oba Tylerovi rodiče se později v rozhovorech shodli, že ho pak všude lidé poznávali. Kirk Honeycutt v recenzi pro The Hollywood Reporter napsal: „Tyler Garcia Posey jako předčasně vyspělý syn Lopezové je skoro největší hvězdou filmu.“ Do českých kin snímek od 5. června 2003 uvedla společnost Falcon a na VHS i DVD vydal v říjnu téhož roku Bonton, přičemž hlas Tyi Venturovi propůjčil tehdy 13letý syn Pavla Trávníčka, Pavel Dytrt. V polovině prvního desetiletí se Posey objevil ve výpravné televizní minisérii z produkce Stevena Spielberga Na Západ (Into the West, 2005). Šestidílná sága přibližovala historii amerického západu v období 20. až 90. let 19. století v životních příbězích lakotských indiánů a rozvětvené jižanské rodiny Wheelerů. Ústřední hrdina Jacob Wheeler si vzal za manželku indiánku jménem Žena bouřlivého srdce a s ní měl dva syny a dceru. Vzhledem k širokému časovému rozpětí se v některých rolích seriálu vystřídalo více herců. Tyler Posey se tak objevil jen v první čtvrtině 3. dílu jako Jacobův prvorozený syn Abraham (Vysoký vlk) ve věku 12 let, kdy po neshodě s otcovým bratrem Jethrem nakonec utíká od rodiny. V poslední čtvrtině dílu se vrací už jako dospělý muž v podání nového herce, Christiana Kanea. Při natáčení Posey absolvoval zimní jízdy na koni a pro svou roli se učil mluvit lakotsky.Poté následovaly seriály televize ABC: Bratři a sestry (Brothers & Sisters, 2006–2007) a Lincoln Heights (2009). Seriál Bratři a sestry sledoval životní příběhy rodiny Walkerů od chvíle úmrtí její hlavy, Willa Walkera. Nejstarší z již dospělých sourozenců je Sára (Rachel Griffithsová), provdaná za Joea Whedona (John Pyper-Ferguson), s nímž má dvě vlastní děti, dceru Paige a mladšího syna Coopera. Joe však má z předchozího manželství se ženou Paulou také staršího syna Gabriela („Gabea“), a právě toho ztvárnil Tyler Posey. Vzhledem k okrajovému postavení vůči ústřední rodině se Poseyho postava vyskytla jen v nevysílaném pilotním dílu a v dalších třech dílech první řady. Seriál byl v českém znění uváděn od září 2010 kabelovou televizí Universal Channel a o rok později jej začala vysílat Česká televize. Podobně jako Bratři a sestry, i Lincoln Heights je rodinné drama z oblasti Kalifornie, zaměřuje se však na zcela jiné prostředí a hrdiny. Sleduje osudy afroamerického policisty Edwarda Suttona a jeho rodiny v poněkud nepřívětivé čtvrti Los Angeles. Odlišný je i výskyt Poseyho postavy, která vstupuje do děje až v poslední, čtvrté řadě seriálu, premiérově vysílané na podzim 2009. Andrew Ortega se objevuje poprvé ve 4. dílu a vytrvá až do konce série jako objekt milostného zájmu Suttonovy mladší dcery Elizabeth („Lizzy“), s níž se potká při dobrovolničení v místním komunitním centru.V ještě téměř dětské roli „Myšáka Gonzálese“ účinkoval Posey roku 2006 v mexicko-americké rodinné dobrodružné fantasy Veritas – princ pravdy (Veritas, Prince of Truth). Snímek s prvky komiksové animace byl uveden do amerických kin v březnu 2007. V české verzi byl poprvé uveden v lednu 2009 na ČT1 a Poseyho namluvil Jan Rimbala. Ve svých 16 letech se Posey v zimě 2007/8 zúčastnil konkurzu na roli Jacoba Blacka pro teenagerskou filmovou sérii Stmívání, která ovšem byla svěřena Tayloru Lautnerovi. V září 2010 se objevil ve filmu Legendary ze zápasnického prostředí, při jehož natáčení se znovu potkal se svým otcem. Devon Graye zde ztvárnil hlavní roli dospívajícího Cala Chetleyho, který se pokouší jít ve šlépějích svého staršího bratra i zesnulého otce, obou legendárních zápasníků. Tyler Posey vystupuje jako Billy Barrow, jeho šikanující vrstevník a člen zápasnického týmu. Tým vede a oba znepřátelené hochy umravňuje trenér Tennent v podání Johna Poseyho. Tylerův otec byl rovněž autorem scénáře. Film se však ohřál v kinech jen dva týdny a rychle zamířil na nosiče pro domácí video.O dva roky později si Tyler Posey zahrál v rodinném dramatu režiséra Quentina Leeho Bílá žába (White Frog, 2012). Film sleduje příběh středoškoláka Nicka (Booboo Stewart), který trpí Aspergerovým syndromem, po smrti staršího bratra poznává partu jeho kamarádů a dochází k překvapivému odhalení. Posey zde hrál Douga, který se od počátku chová k Nickovi nejvstřícněji a přivádí ho do party. Snímek v českém znění uvedla od 14. listopadu 2013 kabelová stanice HBO, pro niž Douga nadaboval Oldřich Hajlich.V roce 2012 hrál Tyler Posey také ve snímku Taco Shop. Zde účinkoval v hlavní roli Smokese po boku Erica Robertse a Laury Harringové. Postprodukce snímku se však zdržela a ještě před koncem roku 2014 stále nebyl uveden do kin.Mezitím se roku 2013 objevil v hororové parodii Scary Movie 5. Poseyho David je jedním ze skupinky pobožné mládeže, která pobývá v chatě u lesa a přichází na scénu asi ve dvou třetinách filmu. Přijíždí sem Jody (Ashley Tisdaleová) s Kendrou (Erica Ashová), aby ve sklepě nalezly knihu zla. Po opakovaném přečtení zaklínadla se jim neděje nic podezřelého, zatímco přivolaný démon se vyřádí na Davidovi a jeho přátelích. Do českých kin film uvedla 2. května 2013 společnost Bontonfilm a Davida pro ni nadaboval Pavel Vondra. Průlomové se stalo jeho obsazení do titulní úlohy v seriálu pro mládež Vlčí mládě (Teen Wolf), který od června 2011 vysílala televizní stanice MTV. Seriál vycházel ze stejnojmenného filmu z roku 1985 (česky uváděného též jako Školák vlkodlak) s Michaelem J. Foxem v hlavní roli. V seriálové verzi tedy Foxe nahradil právě Tyler Posey a hrál zde středoškoláka Scotta McCalla, který se po kousnutí stal vlkodlakem. Za své účinkování ve Vlčím mláděti byl každoročně nominován na ceny Teen Choice a v roce 2012 ve své kategorii zvítězil. V roce 2012 byl také nominován na cenu nadace Imagen pro nejlepšího latinoamerického televizního herce a v obdobné kategorii získal ocenění ALMA, udílené rovněž za prezentaci latinoamerických obyvatel. Magazín The Hollywood Reporter ho v srpnu 2012 uvedl na seznamu 35 nejvíc sexy Latinoameričanů do 35 let v zábavním průmyslu.Koncem června 2015 začala televize vysílat již pátou řadu seriálu a v červenci byla na Comic-Conu ohlášena příprava řady šesté, podle dalších zpráv již poslední. Vysílání bylo ukončeno v roce 2017. V českém znění začala Vlčí mládě uvádět kabelová stanice AXN, a to s ročním odstupem od 1. června 2012. Postavu Scotta McCalla namluvil Michal Holán.K seriálu Vlčí mládě se v roce 2013 přidaly epizodní role ve dvou komediálních seriálech: Workaholics (jako Billy Belk ve 14. epizodě 3. řady Fourth and Inches) a The Exes (jako Eric v 9. epizodě 3. řady The Hand That Rocks the Cradle). V druhé polovině srpna 2014 začalo hlavní natáčení filmu Yoga Hosers, druhého dílu zamýšlené filmové trilogie Kevina Smithe. Film měl navázat na první snímek Tusk, z nějž také převzal velkou část obsazení. Tyler Posey pak měl být jedním z nových přírůstků, po boku dvou dcer slavných otců Lily-Rose Deppové a Harley Quinn Smithové.V květnu 2017 bylo ohlášeno obsazení Poseyho do hororu Truth or Dare, jehož natáčení mělo začít o měsíc později. Lucy Hale ve snímku ztvárnila hlavní postavu vysokoškolské studentky Olivie, která se v Novém Mexiku zapojila do nadpřirozené verze hry „Vadi nevadí“, hra však i po návratu nezastavitelně kosí řady hráčů, kteří odpoví nepravdivě nebo vyplní úkol. A také Posey představoval jednoho z hráčů Lucase Morena. Film měl premiéru 13. dubna 2018, česky jej uvedla společnost CinemArt 19. dubna 2018. Poseyho postavu v české verzi namluvil Vojtěch Hájek.V květnu 2018 byla oznámena účast Poseyho na komediálním romantickém filmu Poslední léto režiséra Billa Bindleyho, kde ztvárnil Rickyho, nového baseballového hráče v týmu Chicago Cubs. Snímek uvedl Netflix 3. května 2019. Netflix také ohlásil od 26. prosince téhož roku uvedení animovaného seriálu Rychle a zběsile: Závodníci v utajení, v němž Posey namluvil postavu Tonyho Toretta.V říjnu 2019 bylo ohlášeno jeho obsazení do nezávislého hororu Alone, v němž ztvárnil Aidana, který se při infekční pandemii zabarikáduje ve svém bytě a posléze objeví v protějším domě dívku (Summer Spiro), s níž se pokouší najít cestu z bytového komplexu plného zombií. Ve snímku Johnnyho Martina se objevil mimo jiné i Tylerův otec John Posey či Donald Sutherland. Do kin však nebyl uveden, vyšel 16. října 2020 jako video na vyžádání a o čtyři dny později na blu-ray a DVD.V srpnu 2021, deset let po uvedení seriálu Vlčí mládě, oznámila streamovací služba Paramount Plus přípravu celovečerního filmu uzavírajícího celý seriál. V obsazení snímku Teen Wolf: The Movie se z dřívější sestavy znovu objevili kromě Poseyho také Tyler Hoechlin, Crystal Reedová a řada dalších. 2002 – Young Artist Awards: nominace v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli v komediálním televizním seriálu (Best Performance in a TV Comedy Series: Supporting Young Actor) za Doc 2004 – Young Artist Awards: nominace v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli v komediálním či dramatickém televizním seriálu (Best Performance in a TV Series (Comedy or Drama): Supporting Young Actor) za Doc 2005 – MovieGuide Awards: nominace na Cenu grácie za inspirativní televizní herectví (Grace Award for Most Inspiring Television Acting) za epizodu „Happy Trails“ seriálu Doc 2011 – Teen Choice Awards: nominace v kategoriích Letní mužská televizní hvězda (Choice Summer TV Star: Male) a Vycházející televizní hvězda (Choice TV: Breakout Star) za Vlčí mládě 2011 – Youth Rock Awards: Nejlepší televizní herec (Rockin' Actor – TV) 2012 – Teen Choice Awards: Letní mužská televizní hvězda (Choice Summer TV Star: Male) za Vlčí mládě 2012 – ALMA Awards: Nejoblíbenější televizní herec (Favourite TV Actor) za Vlčí mládě 2012 – Imagen Awards: nominace v kategorii Nejlepší televizní herec (Best Actor/Television) za Vlčí mládě 2013 – Teen Choice Awards: nominace v kategorii Letní mužská televizní hvězda (Choice Summer TV Star: Male) za Vlčí mládě 2014 – Teen Choice Awards: nominace v kategoriích Letní mužská televizní hvězda (Choice Summer TV Star: Male) a Televizní herec ve sci-fi/fantasy (Choice TV Actor: Sci-Fi/Fantasy) za Vlčí mládě 2015 – Teen Choice Awards: nominace v kategorii Letní mužská televizní hvězda (Choice Summer TV Star: Male) za Vlčí mládě 2015 – Saturn Awards: nominace v kategorii Nejlepší mladý herecký výkon v televizním seriálu (Best Performance by a Younger Actor in a Television Series) za Vlčí mládě 2017 – Teen Choice Awards: Letní mužská televizní hvězda (Choice Summer TV Star: Male) za Vlčí mládě 2017 – People's Choice Awards: nominace v kategorii Nejoblíbenější televizní herec ve sci-fi/fantasy (Favorite Sci-Fi/Fantasy TV Actor) za Vlčí mládě Tyler Posey hraje na kytaru, zpívá a píše písně. V létě 2009 spolu s bubeníkem Alexem Gertschem založil agresivně post-punkovou hudební skupinu Lost in Kostko, do níž přizvali ještě Freddyho Ramireze a Jeremyho Bauera. Společně natočili a v červnu 2011 vydali debutové EP You're Going to Need a Towel. A jedna z jejich písní zazněla i v seriálu Vlčí mládě. Od druhé poloviny roku 2012 kapela vystupovala nově pod názvem Disappearing Jamie. V polovině roku 2013 už však neexistovala a Tyler Posey se v rozhovoru pro The Hollywood Reporter vyjádřil, že uvažuje o tvorbě filmové a televizní hudby, o nové kapele, nebo i sólovém účinkování. Posey má v oblibě tetování. Jako první si nechal vytetovat na bok trupu velkou dvojici divadelních masek a přidal několik dalších jednotlivých tetování v dolní části pravé nohy. Podle vlastního vyjádření je soustřeďuje do stejné oblasti, aby šly snáze skrýt. V létě 2012 si však nechal tetovat dvojici pruhů na levou paži, a ačkoli tak učinil bez vědomí televizních tvůrců, ti je následně zohlednili i v ději úvodního dílu 3. řady Vlčího mláděte, nazvaného příznačně „Tetování“. V souvislosti se seriálem si při Comic-Conu 2013 nechal udělat dočasná tetování symbolů vlkodlačího „alfy“ na bradavky. V létě 2014 přidal další tetování dvojice ptáků na obě strany kolene.Už ve svých 11 letech poznal Seanu Gorlickovou, do níž se podle vlastních slov ve 12 letech zamiloval. Po dlouholetém vztahu se s ní v létě 2013 zasnoubil. Na začátku roku 2014 uvedl, že se na podzim téhož roku chtějí vzít. V říjnu 2014 však chystanou svatbu zrušili a pár se po letech vztahu rozešel. V říjnu 2020 Posey mimo jiné zveřejnil, že měl vztahy i s muži a nemá rád nálepkování svojí sexuality. V rozhovoru pro stanici Sirius XM uvedl: „Rozhodl jsem se provést svůj coming out a být v této věci upřímný. Vím, že ke mně spousta dětí vzhlíží, a chtěl jsem se zbavit stigmatu.“ V červenci 2021 se veřejně identifikoval jako queer a sexuálně fluidní.Tyler Posey se věnuje také dobročinným aktivitám. V červnu 2013 se stal jedním z držitelů ceny Power of Youth, udílené magazínem Variety mladým popkulturním hvězdám, které významně přispívají ve prospěch filantropických a charitativních aktivit. Cenu si vysloužil zastupováním dobrovolné zdravotnické organizace Leukemia and Lymphoma Society. Dylan O'Brien Tyler Posey v Česko-Slovenské filmové databázi Tyler Posey v Internet Movie Database (anglicky) Tyler Posey v The New York Times (anglicky) Tyler Posey na Dabingforu Tyler Posey na Twitteru (anglicky) Fanouškovské stránky (anglicky)
<<<HUMAN>>>: Borotice (okres Příbram)? <<<ASSISTANT>>>: Obec Borotice (německy Borotitz) se nachází necelých 10 km jihovýchodně od Dobříše v okrese Příbram, kraj Středočeský. Leží v kopcovitém kraji na úpatí vrchů Rohatec a Skála. Žije zde 419 obyvatel. Své jméno odvozuje ves od údajného zakladatele Boruty, jehož potomci se zvali Borutici. Z toho se ustálil název osady Borotice, což znamená ves lidí Borotových. První písemná zmínka o Boroticích pochází z roku 1207, kdy papež Inocenc III. potvrdil řádu německých rytířů vlastnictví Borotic a dalších vesnic. Za krále Václava I. se ves stala majetkem české koruny. Později vesnici zakoupila Konstancie Uherská, vdova po českém králi Přemyslu Otakaru I. Její dcera Anežka Přemyslovna, později blahoslavená Anežka Česká, založila v Praze klášter klarisek a stala se jeho první abatyší. Matka jí v roce 1233 darovala Borotice a další vesnice. V roce 1234 vzniklo při klášteře blahoslavené Anežky špitální bratrstvo sv. Františka, které se o tři roky později stalo samostatnou řeholí řádu křižovníků s červenou hvězdou a křížem. Anežka tomuto řádu věnovala roku 1238 Borotice spolu s dalšími dvěma vesnicemi a řád je držel až do roku 1948. Řád křižovníků zřídil roku 1253 v Boroticích svou faru a kostel, zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Křižovníci považovali Borotice za centrum své oblasti, a proto bylo celé okolí nazýváno Borotickem. V roce 1610 bylo v Boroticích osm osedlých s koňmi, kteří odváděli křižovnickému špitálu platby z kopanin a luk, měli povinnost posílat lidi k honům a na žně do Dobřichovic, rovněž tak z borotické rychty splavovat do Prahy ročně 83 vorů dřeva. K borotické rychtě patřil Hubenov s devíti osedlíky, kteří měli stejné povinnosti, jakož i platit jednu libru ručničního prachu při lovu. Pole na stráních nebyla příliš úrodná, již roku 1717 byla v katastru vedena s označením "pole špatná". Další orná půda se získávala přikopáváním a často i rozoráváním luk a pastvin. Úrodnější pole byla pouze v údolích. Pěstovaly se tu všechny druhy obilí, brambory a řepa. Téměř všichni sedláci měli své lesy. V obci byl lesní velkostatek řádu křižovníků, obecní žulový lom a malá cihelna. V době třicetileté války v letech 1618-1648 byly Borotice vypáleny švédským vojskem pod velením generála Banera. Trvalo téměř 150 let, než došlo k dalšímu rozkvětu Borotic. Zpustošená fara byla obnovena až v roce 1786. Od 17. století bývaly Borotice významný poutním místem, kde poutníci uctívali sošku Panny Marie Nanebevzaté. Kostel byl v roce 1897 důkladně opraven a byla přistavěna nová věž s hodinami. Ze staré zvonice byly do věže přeneseny zvony z roku 1569, 1586, 1635 a 1715 (poslední byl za první světové války zrekvírován). Zrekonstruovaný kostel byl znovu vysvěcen za velké účasti lidu a velmistra křižovníků. V kostele pod kazatelnou stojí památná cínová křtitelnice s letopočtem 1602. Borotice bývaly kromě Hubenova spojeny i s obcí Drašetice. V roce 1881 se osamostatnily a prvním starostou samostatných Borotic byl zvolen Josef Mašek, rolník a hostinský v č. 18. Hospodářství a hostinci č. 18 vedle kostela se odedávna říkalo U Mašků. Bývala to krčma vejsadní, zmiňovaná již v roce 1605. První Mašek je v ní doložen roku 1692, avšak vzhledem k tomu, že předchozí zápis je z roku 1651, mohl zde být i dříve. Podle ceny 300 zlatých, která se řídila velikostí statku a rozlohy polí lze usuzovat, že v roce 1763 byl Maškův statek s krčmou druhým největším hospodářstvím v obci. Hospoda je zde provozována nepřetržitě dodnes. Roku 1887 byl v Boroticích zřízen poštovní úřad. Od roku 1914 měl pronajatu poštovní dopravu z Borotic do Dobříše František Mašek z č. 25; do roku 1929 ji zajišťoval s koňským potahem, poté až do své smrti v roce 1931 měl poštovní autodopravu. K prvnímu veřejnému telefonnímu spojení v obci došlo roku 1937, kdy byla na poště otevřena veřejná telefonní hovorna. Roku 1896 byla v Boroticích zřízena četnická stanice a v roce 1902 tu byla postavena četnická kasárna. Dobrovolný hasičský sbor byl založen roku 1898, o dva roky později tu byl otevřen Spořitelní a záložní spolek, tzv. kampelička, která existovala do roku 1953. Při nové škole, postavené roku 1901, byl o dvanáct let později pořádán bezplatný šestitýdenní "Praktický hospodyňský kurz", v němž měly venkovské dívky nabýt znalosti ve vaření, úpravě stravy pro nemocné, konzervování potravin, výrobě sýrů, šití, výchově dětí, zdravovědě, chovatelství domácího zvířectva i v domácím účetnictví. Při škole byla také roku 1928 zřízena Lidová škola hospodářská. V zimě roku 1933 bylo ve škole zahájeno vaření polévek pro školní děti a roku 1935 byla v hostinci U Mašků uspořádána slavnostní besídka, jejíž výtěžek byl věnován školní "polévkárně". Ani kultura a sport nepřišly zkrátka. V roce 1919 byl založen divadelní spolek ochotníků Komenský. Při svém založení v roce 1921 čítala Tělocvičná jednota Orel 50 členů a její první ples se odbýval v hostinci U Mašků. Téhož roku zde byla také založena Tělocvičná jednota Sokol s 31 členy. Od roku 1924 měl Sokol svoji spolkovou místnost v hostinci U Mašků, kde také pořádal svá divadelní představení, plesy a silvestrovské večery, rovněž tak valné hromady. Maškové působili ve třicátých letech 20. století ve výboru Sokola; v roce 1947 byla Milena Mašková náčelnicí a roku 1948 byla Jaroslava Mašková členkou výboru. Od roku 1952 začala novodobá historie, kdy vzkvétající selská i farní hospodářství násilně skončila v JZD. Farář P. František Hoppe objevil roku 1883 v archivu borotické fary knihu zádušní z let 1617–1691 s hlaholským písmem. Svým objevem zachránil vzácnou památku, nazvanou Hlaholské zlomky borotické. Při zkoumání v Národním muzeu bylo zjištěno, že v Boroticích nalezené dva listy pocházejí ze žaltáře či breviáře ze 14. století, který ze své vlasti přinesli do Prahy chorvatští mniši, povolaní Karlem IV. do kláštera v Emauzích kolem roku 1350. Farář Hoppe se v době svého dvacetiletého působení velmi zasloužil o Borotice. Konal zde mnoho nejen náboženských, ale i národních slavností, pomáhal farníkům v jejich soukromých záležitostech a aktivně působil při řešení obecních problémů, jako silniční spojení s okolím, zřízení pošty a četnické stanice. Jeho blízkým přítelem byl historik a spisovatel Zikmund Winter, s nímž se spřátelil v křižovnickém klášteře v Praze. Zikmund Winter byl jako chudý student zpěvákem u Křižovníků, v roce 1868 se přihlásil do noviciátu. Po roce však z noviciátu vystoupil, aby se mohl zcela věnovat své dějepisecké zálibě a studiu na filosofické fakultě. S farářem Hoppem si dopisoval a býval u něho hostem na faře v Boroticích. Také v roce 1890 trávil prázdniny se svou rodinou v blízké hubenovské hájovně. V obci působil zejména kantorský rod Decastello. Jeho tři příslušníci, Josef (1754–1845), František Jakub (1800–1872) a Karel Emanuel (1815–1882), jsou známí jako hudebníci. Z tohoto rodu pochází i český dirigent, hobojista, hudební skladatel a pedagog Vojta Mádlo (1872–1951). V Boroticích se vyučovalo v č. 23 poblíž fary. Na této škole učil hudebník a varhaník Josef Decastello. Narodil se 11. listopadu 1759 v rodině sládka na Sedlčansku a zemřel 19. února 1845 v borotické škole. V téže škole se 5. června 1801 narodil jeho syn František Seraf. Decastello. Po pedagogických studiích byl již v roce 1823 ustanoven po svém otci učitelem na borotické škole a za svého téměř padesátiletého učitelského působení v ní vychoval celé generace žáků. Byl rovněž znamenitým hudebníkem a ředitelem kostelního kůru. Měl velké zásluhy o obec, školu, chrámovou hudbu i zpěv a dostalo se mu za to mnohých uznání včetně stříbrného záslužného kříže. Byl všestranně vzdělaným a uvědomělým vlastencem. Konal přednášky, psal odborné články, působil na povznesení národního ducha a vzdělání lidu rozšiřováním českých knih a zakládáním knihoven. Zasloužil se o rozšíření borotické školy, jejíž nová budova č. 27 byla postavena roku 1845. V ní také zemřel 14. dubna 1872 ve věku 71 let. Jeho bratr Karel Emanuel Decastello byl rovněž proslulým pedagogem a odborným spisovatelem. Narodil se v č. 20 dne 29. prosince 1815. Zpočátku byl soukromým učitelem v Praze, pak učil na soukromém Vocelově ústavu. Po odchodu prof. Petra Mužáka, manžela Karoliny Světlé, z Hlavní národní školy Budečské byl v roce 1850 povolán na jeho místo. Měl velké zásluhy o školství zlepšováním názorného vyučování; založil pozoruhodnou sbírku dřevěných modelů, které vlastnoručně vyřezal a odkázal je Novoměstské měšťanské škole v Praze. Zemřel dne 8. listopadu 1882 ve věku 66 let. Po úmrtí Františka S. Decastella byl ustanoven řídícím učitelem v Boroticích Filip Wiedemann. Narodil se v Osově 1. října 1818 v učitelské rodině. Jeho otec ho vedl k hudbě, a tak již v 11 letech často zastával otce ve hře na varhany. Již v 15 letech absolvoval úspěšně pražskou varhanickou školu. Ovládal mistrně varhany, hrál na mnoho hudebních nástrojů a skládal církevní hudbu. V borotickém kostele se věnoval figurálním mším a zvelebování kostelního zpěvu. Oženil se s Marií Kohoutovou z Dobříše. Jejich dcera Anna se 6. února 1851 provdala v borotickém kostele za Matěje Maška, syna rolníka v Nechalově. Filip Wiedemann zemřel v Boroticích 10. července 1884 ve věku 65 let. Učitel Josef Decastello učil Jana Nepomuka Zykána. Rozpoznal v bystrém chlapci nadání, a proto mu věnoval zvýšenou pozornost. Chlapec se narodil v Boroticích 5. dubna 1818 a byl nemanželským synem Františky Zykánové a bednářského mistra Jana Poddaného ze Starého Knína. Teprve o tři roky později se rodiče vzali, ale synovi ponechali matčino jméno. Jan se vyučil u otce bednářskému řemeslu. Oženil se a usadil se v Čenkově. Měl dva syny, z nichž mladší František jako čtyřletý zemřel na popáleniny, když při pasení dobytka na poli bez dozoru skákal přes ohníček a chytily na něm šaty. Jan Zykán byl zaníceným písmákem a sběratelem českých starožitností. Zabýval se archeologií, zkoumal různá hradiště a nalézal památky z husitských válek. Shromáždil cennou sbírku popelnic, mincí, zbraní, součástí výzbroje válečníků a jejich koní, "jineckých ráčků" (trilobitů), také starých tisků, listin a rukopisů. Na paměť krvavé bitvy v roce 1422 mezi příbramskými kališníky a dobříšským katolickým pánem Hanušem z Kolovrat dal v roce 1876 postavit na svém pozemku u obory Komorsko malý žulový pomník. Právě v těchto místech přišel o život jeho malý synek, což také připomínal nápis na pomníku. Byl sice samouk, ale v odborných časopisech byly oceňovány jak jeho nálezy, tak i zásluhy na vzbuzení zájmu o české památky. Napsal některé práce, např. Čenkovská kaplička, Popis Čenkova, Okolí Borotické. Zemřel v Bratkovicích 24. listopadu 1884 ve věku 66 let. Obec Borotice se skládá z pěti částí na čtyřech katastrálních územích: Borotice (i název k. ú.) Čelina (i název k. ú.) Dražetice (k. ú, Dražetice II) Hubenov (k. ú. Hubenov u Borotic) Cholín (leží na k.ú. Čelina) Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo: 1850 země česká, kraj Praha, politický okres Příbram, soudní okres Dobříš 1855 země česká, kraj Praha, soudní okres Dobříš 1868 země česká, politický okres Příbram, soudní okres Dobříš 1939 země česká, Oberlandrat Tábor, politický okres Příbram, soudní okres Dobříš 1942 země česká, Oberlandrat Praha, politický okres Příbram, soudní okres Dobříš 1945 země česká, správní okres Příbram, soudní okres Dobříš 1949 Pražský kraj, okres Dobříš 1960 Středočeský kraj, okres Příbram 2003 Středočeský kraj, okres Příbram, obec s rozšířenou působností Dobříš V obci Borotice (492 obyvatel, poštovní úřad, četnická stanice, katol. kostel) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 autodopravci, cihelna, hospodářské družstvo pro vzájemné pojišťování dobytka, 2 hostince, kovář, krejčí, 2 obuvníci, pekař, řezník, 3 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Borotice, švadlena, truhlář, velkostatek Lesního úřadu řádu Křižovníků s červ. hvězdou. V obci Čelina (přísl. Cholín, 282 obyvatel, četnická stanice, samostatná obec se později stala součástí Borotice) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 3 hostince, jirchárna Roth Alfred, kovář, krejčí, 2 mlýny, pekař, 2 řezníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, švadlena, 2 trafiky, 2 velkostatky. V obci Hubenov (228 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Borotice) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: hostinec, 5 mlýnů, pila, 4 rolníci, obchod se smíšeným zbožím, trafika. Kostel Nanebevzetí Panny Marie. Původně gotický, přestavěn barokně, pozdější úpravy. Fara barokní V místní části Čelina zámek a židovský hřbitov. V místní části Dražetice venkovská usedlost. Severovýchodně na vrchu Rohatec stopy po dolování zlata. V obci se hraje fotbal. V sezóně 2007/2008 se 14. června 2008 na místním hřišti stali místní hráči TJ Vltavan Borotice mistry III. třídy. Dopravní síť Pozemní komunikace – Obcí prochází silnice II/119 Dobříš – Drhovy – Borotice – Křepenice – Sedlčany. Železnice – Železniční trať ani stanice na území obce nejsou.Veřejná doprava 2012 Autobusová doprava – Obcí vedly autobusové linky např. do těchto cílů: Dobříš, Milevsko, Nový Knín, Praha, Příbram, Sedlčany. Cyklistika – Místní částí Čelina vede cyklotrasa č. 301 Krásná Hora – Kamýk nad Vltavou – Čelina – Prostřední Lhota – Čím – Buš. Pěší turistika – Územím obce procházejí turistické trasy Hříměždice – Hranice-hájovna – Strž a Hříměždice – Hubenovská zátoka – Cholín-most – Mokrsko. Borotice v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN) Oficiální stránka obce Borotice
<<<HUMAN>>>: Ďáblovo schodiště (Skotsko)? <<<ASSISTANT>>>: Ďáblovo schodiště (anglicky Devil's Staircase) je část dálkové pěší stezky West Highland Way v západním Skotsku, která překonává sedlo hřebenu Aonach Eagach (550 m n. m.) severo-jižním směrem mezi obcí Kinlochleven a řekou River Coupall. Ďáblovo schodiště je nejvyšším bodem trasy West Highland Way. Ze sedla v nadmořské výšce 550 m je možné vidět severozápadním směrem obec Kinlochleven a jižně údolí Glen Coe s horou Buachaille Etive Mòr. Stezka vznikla v rámci výstavby staré vojenské silnice, kterou nechal zbudovat britský důstojník George Wade. Název stezky vznikl podle obtížnosti terénu, který pracovníci na stavbě nedaleké cesty museli překonávat. V roce 1909 byla stezka využívána opětovně, tentokrát dělníky, kteří pobývali v prostoru dnešního hotelu King's House a kteří pracovali v Kinlochleven na stavbě vodní elektrárny. Cesta k Ďáblovu schodišti začíná na parkovišti podél v blízkosti silnice č. A82 ve východní části pohoří Aonach Eagach. Přístupová cesta vede podél silnice, poté se odpojuje u domu Altnafeadh severozápadním směrem. Celkový úsek je dlouhý zhruba 14 km, převýšení v rámci cesty dosahuje 305 m. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Devil's Staircase na nizozemské Wikipedii.
<<<HUMAN>>>: Zimní olympijské hry 1936? <<<ASSISTANT>>>: IV. zimní olympijské hry se uskutečnily ve dnech 6. až 16. února 1936 v Německém Garmisch-Partenkirchenu. Do programu olympijských her bylo poprvé zařazeno alpské lyžování. Československé barvy zde hájilo 55 sportovců, z toho 5 žen. I přes několik dobrých umístění na medaili žádný nedosáhl. Hitlerovi šampioni; režie: Jean-Christophe Rosé; historický dokument; Francie, 2016, 2x52 min Olympijské hry pod hákovým křížem. (anglicky) Oficiální výsledky ZOH 1936 na Olympedia
<<<HUMAN>>>: Václav Kovanda? <<<ASSISTANT>>>: Václav Kovanda (10. července 1719, Praha – 28. března 1788, Jihlava) byl barokní sochař a řezbář působící v Jihlavě, mladší bratr Matyáše Kovandy. Studoval sochařství na vídeňské císařské Akademii. Do Jihlavy ho povolal roku 1746 jeho starší bratr Matyáš Kovanda, který zde získal zakázku na sochařské práce. Václav Kovanda se následujícího roku v Jihlavě oženil s dcerou malíře Františka Österreichera, se kterou zplodil čtrnáct dětí. Jeho nástupcem se stal jeden ze synů, František Kovanda (zemřel 1795). Jeho provedení soch upomíná svými lyrickými detaily na bavorskou rokokovou tvorbu. sochy premonstrátských světců, oltáře sv. Jana Nepomuckého a sv. Norberta v kostele sv. Jakuba Většího v Jihlavě hlavní oltář, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Jihlavě socha Panny Marie a sochy světců (sv.Jan Bonaventura, sv. Ludvík z Toulouse, sv. František z Assisi, sv. Antonín Paduánský) , průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie v Jihlavě nejisté určení autorství: sv. Florián, sv. Václav, sv. Norbert, sv. Augustin, kaple Bolestné Panny Marie v kostele sv. Jakuba Většího v Jihlavě Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren. MZA, fond G 12, I 32, Brünn 1807; MZA, fond G12, I 34, Brünn 1807, f. 178a - 181b Pisková R. a kol., Jihlava. Nakl. Lidové noviny, Praha, 2009, s. 408-409, ISBN 978-80-7106-551-7 Osobnosti Jihlavy: Václav Kovanda
<<<HUMAN>>>: Třída Montford Point? <<<ASSISTANT>>>: Třída Montford Point je třída pomocných vojenských plavidel námořnictva Spojených států amerických provozovaných jeho složkou Military Sealift Command. Plavidla třídy Montford Point slouží jako mobilní přístaviště a plovoucí vojenské základny. Mají široké využití od pomoci při humanitárních misích a přírodních katastrofách, po vojenské výsadkové operace.První dvě jednotky třídy jsou koncipovány jako mobilní přístaviště, sloužící k překládce vozidel a zásob z transportních lodí na vyloďovací čluny a výsadková vznášedla Landing Craft Air Cushion. Umožňují tak provádění výsadkových operací i v místech, kde by to jinak ztěžoval nedostatek přístavů. Mobilní přístaviště mají spolupracovat především s plavidly kategorie „Large Medium-Speed Roll-on/Roll-off“ tříd Bob Hope, Watson, Gordon a Shughart, či s plavidly kategorie „Joint High Speed Vessel“ třídy Spearhead. Původní kategorizace těchto plavidel Mobile Landing Platform (MLP) byla v roce 2015 změněna na Expeditionary Transfer Dock (ESD). Dalších šest jednotek je stavěno ve výrazně upravené podobě plovoucích předsunutých vojenských základen (Afloat Forward Staging Base, AFSB). V roce 2015 bylo jejich označení změněno na Expeditionary Mobile Base (ESB). Stavba třídy je součástí realizace konceptu nasazení expedičních sil Sea Base. Koncepce nasazení mobilních výsadkových bází byla v předstihu testována na cvičeních amerického námořnictva. Například v roce 2005 k tomu byla využita loď pro přepravu vozidel USNS Watkins (T-AKR-315) a loď pro přepravu rozměrných nákladů Mighty Servant 1. Vyprojektování a stavba prvních dvou jednotek této třídy byla objednána roku 2011 u loděnice General Dynamics National Steel and Shipbuilding Company (NASSCO) v San Diegu. Třetí jednotka byla u NASSCO objednána v únoru 2012 a čtvrtá v srpnu 2012.V srpnu 2019 byla objednána stavba šesté a sedmé jednotky, včetně opce na jednotku osmou.Stavba první jednotky Montford Point začala v červnu 2011, v roce 2012 byla loď spuštěna na vodu a v červenci 2013 vyplula ze San Diega na první zkušební plavbu. Zařazena byla v květnu 2013. Po ná následovala sesterská loď John Glenn, zařazená do služby roku 2014. Poté navázala stavba modifikované verze této třídy, specializované pro plnění role plovoucí předsunuté základny. Celkem bylo objednáno šest těchto plovoucích základen. První tři (Lewis B. Puller, Hershel „Woody“ Williams a Miguel Keith) byly do služby přijaty v letech 2017–2021. Stavba plavidla Miguel Keith se protáhla kvůli poškození způsobenému nehodou, při které došlo k zatopení stavebního doku.V roce 2019 námořnictvo rozhodlo o přijetí plavidel ESB do služby jako válečných lodí, včetně změny jejich prefixu z USNS na USS.Jednotky třídy Montford Point: Konstrukce této třídy vychází z ropných tankerů třídy Alaska. Plavidlo může přepravit až 1112 vojáků americké námořní pěchoty s vybavením. Ponese též 100 000 galonů pitné vody a 590 000 galonů paliva JP5. Bude vybaveno balastními nádržemi, které umožní ponoření lodě až po úroveň nákladové paluby, což značně zjednoduší překládku vozidel a materiálu. V nákladové palubě budou tři spoty pro přistání výsadkových vznášedel LCAC. Pohonný systém tvoří dva diesely MAN/B&W. Lodní šrouby jsou dva. Nejvyšší rychlost bude 15 uzlů. Dosah je 9500 námořních mil při rychlosti 15 uzlů. Krátké zprávy: Nové mobilní báze USN. ATM. 2012, roč. 43, čís. 10, s. 64. ISSN 1802-4823. ZAJAC, Ivan. Mobile Landing Platform: Stěžejní pilíř konceptu Sea Basing. ATM. 2015, roč. 47, čís. 15, s. 62 až 67. ISSN 1802-4823.
<<<HUMAN>>>: Bombardování Šali kazetovými pumami? <<<ASSISTANT>>>: Bombardování Šali kazetovými pumami byl letecký útok, při kterém opakovaně ruské letectvo shazovalo kazetové pumy na město Šali za první čečenské války dne 3. ledna 1995. K útoku došlo přesto, že tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin jen několik dní předtím prohlásil, že ruská letadla přestanou bombardovat civilní objekty. Přitom hned o víkendu došlo k masívnímu bombardování a zuřivému ničení civilních objektů v okolí města Groznyj. Při útoku bylo podle zpráv svrženo celkem 18 kazetových pum do města Šali a okolí v několika útočných vlnách. Pumy nejprve zasáhly tržiště u silnice. Potom byla zasažena benzínová pumpa a nemocnice, kde byli hospitalizováni jak civilisté, tak ruští vojáci.Poté letadla přešla do přízemního letu a zaútočila na muslimský hřbitov. Zaměřena byla také škola a zemědělský statek.Nejméně 55 osob bylo zabito (včetně pěti osob zdravotního personálu) a 186 osob zraněno. Odhad ruské prezidentské kanceláře pro lidská práva udává více než 100 usmrcených osob. Žádné vojenské cíle v této oblasti v době útoku hlášeny nebyly.
<<<HUMAN>>>: Graham County (Arizona)? <<<ASSISTANT>>>: Graham County je okres ve státě Arizona v USA. K roku 2010 zde žilo 37 220 obyvatel. Správním městem okresu je Safford. Celková rozloha okresu činí 12 020 km².
<<<HUMAN>>>: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Mariánské Lázně)? <<<ASSISTANT>>>: Kostel Nanebevzetí Panny Marie je římskokatolický děkanský kostel stojící uprostřed Goethova náměstí v Mariánských Lázních. Kostel byl postaven v novobyzantském slohu podle projektu architekta Johanna Gottfrieda Gutensohna. Staviteli byli Anton Thurner a Josef Kranner. Hlavním iniciátorem stavby nového kostela v Mariánských Lázních byl tepelský opat Marian Josef Heinl. Základní kámen byl položen v roce 1844 a kostel byl slavnostně vysvěcen v roce 1848. Je chráněn jako kulturní památka České republiky. Kostel v novobyzantském slohu byl postaven na místě zděné kaple Narození Panny Marie z roku 1820. Kaple byla ještě dvakrát stavebně rozšiřována (1835 a 1843), ale z kapacitních důvodů přestala vyhovovat a v roce 1848 byla stržena. O výstavbu nového chrámu se zasloužil především tepelský opat Marian Heinl, který zřídil v Mariánských Lázních samostatnou farnost. Přál si vybudovat kostel, který by se stal důstojnou dominantou města. Proto bylo pro stavbu vybráno vyvýšené, ze všech stran dobře viditelné místo. Do Mariánských Lázní přijížděli hosté z Východu i Západu a proto bylo opatovým přáním vyjádřit v architektuře chrámu myšlenku spojení západní a východní křesťanské kultury. Tomu nejlépe odpovídala představa mnichovského architekta Johanna Gottfrieda Gutensohna, který navrhl chrám podle vzoru byzantských osmibokých staveb. Stavba započala v roce 1844 a dokončena byla v roce 1848. Nad hlavním vchodem do kostela byl umístěn znak zakladatele kláštera Teplá, blahoslaveného Hroznaty, tři jelení parohy v zlatém poli. Uvnitř jsou písmena M. J. H. A. T. vyjadřující, že kostel nechal postavit Marian Josef Heinl, tepelský opat (Abt Teplensis). První zasvěcení (benedikce) kostela opatem Marianem Heinlem se konalo dne 19. listopadu 1848. Oficiální zasvěcení (konsekrace) pražským arcibiskupem Bedřichem Schwarzenbergem proběhlo dne 8. září 1850. ExteriérDo kostela se přichází po 33 schodech, které představují dovršený věk Ježíše Krista. Tři přerušení schodiště pak upomínají na tři klopýtnutí Krista při nesení kříže na Golgotu. Půdorys kostela má tvar osmiúhelníku. Na východní straně se nachází půlkruhová apsida krytá nízkou plechovou střechou nad níž přechází hlavní římsa v nízký trojúhelný štít. Mělký rizalit na západní straně je zakončen dvěma věžemi se zvonicemi a hodinami. Uprostřed, nad vchodem je umístěno velké rozetové okno s malbou Panny Marie s Ježíškem na skle od Josefa Kranera. Za oknem na galerii je umístěn kůr s varhanami. Trojice vysokých půlkruhových oken člení spolu s římsami fasádu v každém z osmi polí (kromě průčelí). Exteriér (i interiér) kostela je členěn osmi „vtaženými“ pilíři, na nichž jsou zvenku umístěny sochy andělů, které vytvořil Josef Max a v roce 1847 nainstaloval jeho žák Josef Paris. Nad třemi vchody do kostela se nacházejí tři tympanony vyzdobené sochami Josefa Maxe. V tympanonu nad hlavním portálem jsou umístěny sochy sedící Panny Marie s žezlem v ruce a dvou andělů po stranách. V tympanonu severního portálu je modlící se Panna Marie, evangelista Lukáš a král David. Nad portálem jsou umístěny sochy světců premonstrátského řádu, zakladatele řádu sv. Norberta a učence sv. Augustina. V třetím tympanonu nad jižním portálem (trvale uzavřen) je Panna Maria se sv. Josefem v pozadí a se třemi králi, kteří se přišli poklonit Ježíškovi. Nad tympanonem stojí ještě sošky sv. Petra a sv. Pavla. Kostel je ukončen osmibokým tamburem s pěticí půlkruhově zaklenutých oken v každé části. Tambur je zakryt nízkou stanovou střechou z eternitu. InteriérPrvním hlubokým dojmem na příchozí působí mohutná modrá klenba s množstvím hvězd (původně zlatých), připomínající noční oblohu. Dlažba kostela je geometricky uspořádaná, vzor ve tvaru čtyř velkých písmen M znamenajících: Marie, Mater Messiae Mundi (Marie, matka Spasitele světa) vychází na čtyři světové strany a vrací se do středu, který tvoří světový čtverec s kruhem, znak „věčného Boha“. V přízemí interiéru jsou mezi sloupy umístěny kaple, oddělené od vlastního prostoru trojdílnou arkádou. V patře se spojují arkády s galerií. V interiéru kostela se nachází mnoho uměleckých památek: hlavní oltář Panny Marie je dřevěný, zdobený štíhlými pilíři a lomenicí. Oltářní obraz od vídeňského malíře Carla von Hampela zobrazuje Pannu Marii stoupající k nebeským výšinám za dohledu dvou andělů, umístěných na horním okraji oltáře – sochařského díla Josefa Maxe. Po straně oltáře stojící sochy sv. Petra a sv. Jana a soška Dobrého pastýře nad kazatelnou jsou rovněž dílem Josefa Maxe. křtitelnice zdobená symboly čtyř evangelistů (Josef Max) postranní oltáře zasvěcené sv. Norbertu a sv. Janu Nepomuckému se sochami sv. Antonína a sv. Františka Serafinského oltář Panny Marie Čenstochovské, tzv. „Černé Madony“ je darem polského lékaře Sigismunda von Dobieszewski, který působil koncem 19. století v Mariánských Lázních jako lázeňský lékař a redaktor lékařského časopisu Klinika. Obraz na oltáři Panny Marie Czenstochovské je kopií Černé Madony z paulinského kláštera v Jasné Hoře v polském městě Čenstochová, zhotovenou v roce 1891. Oltář zároveň připomíná, že v té době se do zdejších lázní přijíždělo léčit mnoho Poláků oltář sv. Norberta s obrazem tří mužů od malíře Gustava Kratzmanna z Chrastavy. Uprostřed stojící sv. Norbert, zakladatel premonstrátského řádu má po pravici klečícího bl. Hroznatu a po levici zakladatele zdejšího kostela opata Mariana Josefa Heinla oltářík sv. Josefa, s oltářním obrazem z roku 1888 od malíře Jana Kastnera (vlevo od oltáře sv. Norberta). Poblíž, u jižního vchodu je umístěna socha sv. Terezie z Lisieux, patronky misií dřevořezba v prostoru hlavního vchodu do kostela „Trůnící Matka Boží s děťátkem“ z Mayerova královského uměleckého ústavu v Mnichově (Mayerschen königliche Hof- und Kunstanstalt in München), dar Henrika Howarda, vévody z Norfolku za navrácení zdraví jeho manželce ve zdejších lázních sochy dvou andělů s miskami na svěcenou vodu (Josef Max) oltář Svatého Kříže s obrazem německého malíře Heinricha Mückeho oltářík sv. Tadeáše kazatelna je dílem architekta Hermanna Bergmanna a štukatérů Giovanni Pellegriniho z Prahy a Badera z Mnichova. Zdobí ji sochy Mojžíše a Elijáše, starozákonních proroků a sochy apoštolů sv. Petra a Pavla. Na střeše kazatelny jsou zobrazeny symboly Víry, Naděje a Lásky. Na spodní části stříšky je stříbrná holubice, znak Ducha svatého. Nahoře na kazatelně je již zmíněná Maxova soška Dobrého pastýře. Na zadní straně kazatelny jsou na tabuli uvedena jména tvůrců chrámu obrazy Křížové cesty z roku 1887 táhnoucí se po celém obvodu kostela jsou dílem malíře Josefa Mathausera varhany z roku 1848, umístěné nad vchodem do kostela pocházejí z dílny Jana Ferdinanda Gutha z Čisté u Rakovníka, mají 3 manuály, 45 rejstříků a 2800 píšťal novější socha bl. Hroznaty, českého šlechtice a zakladatele premonstrátského kláštera Teplá (kolem roku 1975) u jižního portálu GNIRS, Anton. Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad. 1. vyd. Augsburg: Benno Filser Verlag, 1932. Kapitola Tepl. Dekanalkirche zu s. Ägidius.. (německy) ŠVANDRLÍK, Richard. 150 let kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních. Hamelika. Září 1997, čís. 8. POCHE, Emanuel, kolektiv vědeckých a odborných pracovníků Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze. Umělecké památky Čech. 1. vyd. Praha: Academia, 1982. 636 s. Kapitola Mariánské Lázně. Křesťanská sakrální architektura Mariánské Lázně Římskokatolický děkanský kostel - Nanebevzetí Panny Marie . Mariánské Lázně: Hamelika . Dostupné online.
<<<HUMAN>>>: Moderní společenská hra? <<<ASSISTANT>>>: Moderní společenské hry je pojem hojně používaný pro současné deskové nebo výjimečně karetní hry. Světovou velmocí těchto her je Německo, kde se těší největší oblibě. Hry často bývají pro 2 až 6 hráčů, náhoda hraje poměrně malou roli (většinou se ani nepoužívají kostky). Hra je často zasazena do nějaké doby (např. středověk) nebo prostředí (např. obchodování) a opatřena legendou. Moderní deskové hry mívají proměnlivý herní plán, někdy je plán vytvářen až v průběhu hry pokládáním kartiček (např. Carcassonne, Tikal apod.), nejde tedy o deskovou hru v užším slova smyslu. Za předchůdce moderních společenských her lze považovat hry Monopoly a Diplomacie. Obrovský nárůst popularity her přineslo vydání Osadníků z Katanu v roce 1995. Hráči her se často scházejí v herních klubech, v Česku je nejznámější Klub deskových her Paluba, pořádají se různá mistrovství (souboje klubů i jednotlivců) a festivaly her. Hráči nejpopulárnějších her se sdružují do asociací a klubů té konkrétní hry (např. pro hru Scrabble funguje Česká asociace Scrabble). Moderní společenské hry se každoročně ucházejí o ceny: Hra roku (Spiel des Jahres) – nejprestižnější cena, Německo Hra německé veřejnosti (Deutscher SpielePreis), Německo Hra roku – česká cena udílená Akademií her Hrajeme.cz – server věnovaný hrám Wiki-web o hrách – pravidla, články o hrách a hraní Frodovy deskové hry – herní web – novinky, recenze, pravidla, rozšíření, akce, žebříčky a hodnocení. Nezávislý recenzentský server deskových her – novinky, recenze, rozšíření ke stažení a mnoho dalšího BoardGameGeek - americký portál o deskových hrách (en) – s nejrozsáhlejší databází her Zatrolené hry - společenské deskové hry – informace, novinky, recenze, diskuse (vše v češtině)
<<<HUMAN>>>: Štěpán Popovič? <<<ASSISTANT>>>: Štěpán Popovič (28. prosince 1945 Ústí nad Labem – 13. června 2019) byl český manažer, dlouholetý ředitel sklářského koncernu. Narodil se v Ústí nad Labem 25. prosince 1945. Vystudoval Vysokou školu strojní a textilní v Liberci, zaměření na sklářské technologie. Krátce pracoval jako strojník a poté jako technolog ve sklárně. Na přelomu 70. a 80. let řídil závod Lesní brána v Dubí, který se zabýval produkcí skleněných vláken a následně procházel ředitelskými posty firem Sklotas, Sklo Union a Obas. Od roku 1978 byl řadovým členem KSČ, výslovně se ohradil proti tvrzení, že byl jejím funkcionářem. V roce 1989 se stal teplickém Sklo Unionu generálním ředitelem a řídil jeho privatizaci do rukou společnosti Glaverbel. Provedl ji vyčleněním prosperujících provozů na výrobu plochého skla a skleněných cihel do společností Sklotas a Vitrablok, které se později sloučily do akciové společnosti Glavunion. Glaverbel získal její akcie. Nadále stál v čele české divize Glaverbelu a kromě toho se podílel i na obdobném způsobu získání jeho ruské větve.V roce 1990 rozhodl o tom, že Sklo Union poskytne čtyřicetimilionovou půjčku investiční společnosti PPF, kterou kvůli účasti v nadcházející kupónové privatizaci založili podnikatelé Petr Kellner a Milan Vinkler. Za to pak byl sám členem představenstva PPF. Samotný Sklo Union byl privatizován kupónovou metodou a postupně ho ovládl ve svém Harvardském průmyslovém holdingu Viktor Kožený. Od roku 2001 byl Štěpán Popovič výkonným ředitelem Glaverbel Group pro střední a východní Evropu.Z postu generálního ředitele teplických skláren společnosti odešel v roce 2009, kdy se společnost jmenovala AGC Flat Glass Czech. V letech 1990 stál u založení Svazu průmyslu a dopravy České republiky a v letech 1993 až 2000 byl jeho předsedou. Je jeho čestným členem.Byl předsedou dozorčí rady Lázní Teplice. Protože teplický sklářský podnik vlastnil FK Teplice, stál jako předseda představenstva i v čele tohoto fotbalového klubu. V roce 2005 se o něm uvažovalo i jako o možném kandidátu na předsedu Českomoravského fotbalového svazu.V roce 2009 vyšla v nakladatelství Grada jeho technologická monografie Výroba a zpracování plochého skla, psaná původně pro habilitační účely. S manželkou Ivou měl dvě děti, syna Radka a dceru Andreu. Radek Popovič se v roce 2011 stal generálním ředitelem Lázní Teplice Ten si poté vzal za ženu Lucii Popovičovou, která se věnuje pěstování vína. . Dostal řadu resortních a podnikatelských ocenění, mj. dvakrát titulem manažer roku (1993 a 1997). Za financování oprav nemocnic a škol v Bosně byl jmenován rytířem českého pravoslavného Řádu sv. Konstantina. V roce 2015 byl Svazem průmyslu a dopravy ČR uveden do Galerie osobností průmyslu.28. října 2016 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal Medailí Za zásluhy. Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Štěpán Popovič
<<<HUMAN>>>: Seznam dílů seriálu Nikita? <<<ASSISTANT>>>: Toto je seznam dílů seriálu Nikita. Americký dramatický televizní seriál Nikita byl premiérově vysílán v letech 2010–2013 na stanici The CW. Přehled dílů seriálu Nikita na SerialZone Přehled dílů seriálu Nikita v Internet Movie Database (anglicky)
<<<HUMAN>>>: Vitalij Petrov? <<<ASSISTANT>>>: Vitalij Alexandrovič Petrov (rusky Вита́лий Алекса́ндрович Петро́в) (* 8. září 1984 Vyborg, Rusko) je ruský automobilový závodník, bývalý pilot Formule 1 a vicemistr série GP2 z roku 2009. Přezdívá se mu „Vyborská raketa“. Ve Formuli 1 závodil v letech 2010–2012. Byl prvním ruským pilotem, který startoval v závodech F1. 2010 Vitalij Petrov se ve Formuli 1 poprvé představil při Grand Prix Bahrajnu 2010. Jeho první závod ukončila porucha, z následujících dvou závodů musel taktéž odstoupit. Poté následovalo sedmé místo v Číně a s ním první body. V dalších pěti Velkých Cenách dojel na nebodovaných pozicích. Ve Velké Ceně Německa získal bod za desáté místo. Jeho nejlepším výsledkem sezony bylo páté místo z Velké Ceny Maďarska. Při kvalifikaci do belgické Grand Prix havaroval hned v úvodní části, na svém kontě neměl žádný čas, a proto musel do závodu odstartovat z chvostu startovního pole. Dokázal se probojovat na deváté místo. V dalších pěti závodech po Velké Ceně Belgie nebodoval, z toho ze dvou odstoupil. Posledním závodem ročníku 2010 byla Grand Prix Abú Dhabí, kde Petrov na šestém místě několik kol až do konce závodu držel za sebou Fernanda Alonsa a pomohl tím Sebastianu Vettelovi k zisku mistrovského titulu. Vitalij Petrov sezonu ukončil na celkovém třináctém místě se 27 body na kontě. 2011 Rok 2011 zahájil třetím místem ve Velké Ceně Austrálie. Po zbytek sezony už se na stupně vítězů nedostal, jeho druhým nejlepším výkonem bylo páté místo, které získal v Kanadě. Bodovat dokázal jen v osmi z devatenácti závodů. Na konci sezony měl 37 bodů a umístil se na desátém místě v konečném pořadí šampionátu jezdců. 2012 Na začátku roku 2012 nahradil u týmu Caterham F1 Team v sedačce Itala Jarna Trulliho a doplnil v sedačce Fina Heikkiho Kovalainena.Nicméně bez sponzorů po sezoně musel ukončit kariéru v F1 a na rok 2013 dočasně kariéru přerušil. Rok 2013 strávil kariérní pauzou připraven se vrátit do F1 či obecně na další okruhové série. Na začátku roku 2014 bylo oznámeno, že se zúčastní seriálu DTM, s týmem Mercedes, resp. jedním z jeho týmů – Mücke Motorport. Profil a statistika
<<<HUMAN>>>: Anna Marie Luisa Medicejská? <<<ASSISTANT>>>: Anna Marie Luisa Medicejská (5. června 1667, palác Pitti, Florencie, Itálie – 18. února 1743 tamtéž) byla poslední členka vládnoucí toskánské větve rodu Medicejů a po sňatku s Janem Vilémem Falckým i kurfiřtka falcká. Její smrtí rod roku 1743 vymřel po přeslici (po meči vymřel již roku 1737 smrtí jejího bratra Giana Gastona). Anna Marie Luisa byla patronkou umělců, podobně jako její starší bratr Ferdinand, a vytvořila velkou sbírku uměleckých předmětů, které se nacházejí například v galleria degli Uffizi, jejím rodném paláci Pitti nebo v některých honosných domech, které po smrti bratra Giana Gastona zdědila. Po sňatku s falckým kurfiřtem se též stala patronkou hudby a díky finanční podpoře mnohých hudebníků si u falckého dvora vysloužila dobrou pověst. Narodila se jako jediná dcera Cosima III. Medicejského z nešťastného manželství s Markétou Luisou Orleánskou, neteří francouzského krále Ludvíka XIII. Kombinací bezdětných sourozenců a toho, že Annin manžel měl syfilis, bylo již dopředu předpokládáno, že Medicejové s touto generací vymřou. Roku 1735 byl tak jako dědic medicejského bohatství jmenován František Štěpán Lotrinský, budoucí manžel Marie Terezie. Ačkoliv se Markéta Luisa Orleánská, manželka Cosima III. Medicejského, usilovně snažila vyvolat potrat ježděním na koni, na svět nakonec 5. června 1667 přišla zdravá dcera, pojmenovaná Anna Marie Luisa. Narodila se jako druhé dítě a jediná dcera tohoto páru a jméno získala díky své tetě Anně Marii Luise Orleánské (dcera Annina děda Gastona z prvního manželství). Manželství Cosima a Markéty Luisy bylo nešťastné již od počátku a Markéta nevynechala příležitost, aby nenáviděného manžela ponížila. Při setkání s nunciem ho dokonce označila jako „chudého ženicha“, což bylo v 18. století nepřípustné. Vše skončilo až 26. prosince 1674, kdy Cosimo souhlasil s odchodem své manželky a s jejím návratem do rodné Francie, konkrétně do kostela Saint-Pierre de Montmartre. Markéta Luisa získala důchod v podobě 80 000 livrejí a v červnu 1675 Itálii opustila. Tehdy viděla osmiletá Anna Marie Luisa svoji matku naposledy. Nadále mladou velkovévodkyni vychovávala babička Viktorie della Rovere (ačkoliv i sám Cosimo měl se svojí dcerou velmi dobrý vztah). Anna Marie Luisa byla potenciální manželkou pro Ludvíka Francouzského, Velkého dauphina, ale jejímu otci se myšlenka na manželství s Francouzem příčila a místo toho tak pro svoji dceru navrhl jiného ženicha: Petra Portugalského. Sňatek se ale nakonec neuskutečnil proto, že Petrovi poradci se obávali, že Anna Marie Luisa získala povahu po matce a přinesla by rodině jen potíže. Současní historikové se ale přiklání k tomu, že Anna zdědila své povahové vlastnosti spíše po svém otci a babičce Viktorii.Po odmítání ze strany Španělska, Portugalska, Francie, Sardinie i císaře Leopolda Cosimo navrhl jako možného manžela falckého kurfiřta Jana Viléma. Jakub II. Stuart navrhl i svého švagra Františka II. Modenského, bratra Jakubovy manželky Marie Beatrice, kterého ale Anna odmítla, jakožto člověka pro dceru velkovévody málo urozeného. V únoru 1691 Jan Vilém obdržel od císaře titul „Královská Výsost“ a ještě toho roku bylo rozhodnuto, že právě on se stane manželem Anny Marie Luisy. Pár byl oddán 29. dubna 1691. Velkovévodova jediná dcera byla popisována jako vysoká, černovlasá dívka s krásnou pletí, velkýma a výraznýma očima a plnými rty.6. května 1691 se Anna, v doprovodu bratra Giana Gastona, přesunula do Düsseldorfu, hlavního sídla Jana Viléma. Příjezd to ale nebyl příliš šťastný, protože kraj decimovala válka o falcké dědictví, během níž francouzský král Ludvík XIV. ve jménu bratra Filipa I. Orleánského napadl Falc. Již rok po svatbě, roku 1692, byla Anna Marie těhotná, načež ale potratila. Obecně se předpokládá, že krátce po svatbě se od svého manžela nakazila syfilidou a neporodila tedy svému muži žádné potomky. Bez ohledu na to, manželství Jana Viléma a Anny Marie bylo harmonické. Kurfiřtka trávila většinu svého času bály, hudebními koncerty a dalšími společenskými událostmi. Finančně podporovala hudebníky, například Agostina Steffaniho, čímž udělala z Düsseldorfu světové centrum hudby.Roku 1697 přesvědčil Cosimo Annu, aby pro svého mladšího bratra Giana Gastona uspořádala svatbu v Düsseldorfu. Anna Marie Luisa skutečně obřad začala připravovat a 2. července toho roku si Gian Gaston vzal za manželku Annu Marii Františku Toskánskou, dědičku toskánského velkovévodství. Manželství ale příliš šťastné nebylo a oba manželé nakonec žili samostatný život. Ještě toho roku, kdy Anna Marie Luisa připravovala bratrovu svatbu, byla uzavřena smlouva z Rijswijku, která ukončila válku o falcké dědictví. Francouzská vojska se tedy z Falce stáhla a Jan Vilém získal navíc i hrabství Megen. V kombinaci s předchozím zrušením ediktu nantského, který zaručoval protestantům stejná práva jako katolíkům, se do Falce přesunulo asi 2000 francouzských hugenotů. Roku 1705 pak Jan Vilém vydal Religionsdeklaration, deklaraci zajišťující náboženskou svobodu. Cosimo III. se (v případě vymření mužské linie) snažil zajistit Anně Marii Luise možnost zdědění Toskánska i se všemi tituly, u ostatních panovníků a šlechticů se ale setkal s velkou nevolí. Na chvíli tedy celá věc utichla, než se stala ještě naléhavější: Cosimův bratr, kardinál František Maria, byl zproštěn své přísahy a donucen k sňatku s Eleonorou Luisou Gonzagovou. Když dva roky po sňatku, roku 1711, zemřel bez potomků, vzdali se Medicejští všech nadějí na pokračování rodu. Dva roky po smrti Františka Marii zemřel i Annin starší bratr Ferdinand, načež Cosimo v Toskánském zákonodárném senátu vyhlásil, že pokud on i jeho mladší syn Gian Gaston zemřou dříve než Anna, zdědí Toskánsko ona. Císař Karel VI. zuřil a tvrdil, že jelikož bylo velkovévodství pod jeho ochranou, měl jen on sám výsadu změnit posloupnost následnictví. Na Toskánsko se rozhodla uplatnit svůj nárok i Alžběta Parmská, manželka španělského krále Filipa V. a především pravnučka Markéty Medicejské. V květnu 1716 Karel VI., který názor na věc neustále měnil, vyhlásil, že uzná Annin nárok na velkovévodství, ale až poté, co se dohodnou na tom, jaký panovnický rod bude dědit po její smrti. V červnu 1717 tak Cosimo navrhl, že vhodnými následníky by mohli být Estenští, ale další rok císař modenské Esteny jako nástupce odmítl. Kurfiřt Jan Vilém zemřel v červnu roku 1716 a v říjnu následujícího roku se vdova Anna Marie Luisa rozhodla vrátit do rodné Florencie.4. dubna 1718 Anglie, Francie a Spojené provincie nizozemské prohlásily za dědice Toskánska Karla, nejstaršího potomka španělského krále Filipa V. a jeho druhé manželky Alžběty Parmské. Anna Marie Luisa tedy ztratila veškeré tituly a značné bohatství, taktéž její otec Cosimo ztratil prakticky veškerý vliv. Když zemře Markéta Luisa, její cennosti mají putovat k jejím dětem, nakonec je ale dostane Alžběta Tereza Lotrinská, její vzdálená příbuzná. Několik dní před svojí smrtí se Cosimo III. ještě pokusí zvrátit posloupnost dědictví Toskánska v Annin prospěch, což ale evropské velmoci zcela ignorují a jeho snahy jsou bezvýsledné. Po jeho smrti velkovévodství zdědil Gian Gaston, Annin bezdětný bratr, u něhož se ani nepředpokládala možnost mít ještě nějaké potomky: především kvůli jeho homosexualitě. Sourozenci spolu ale příliš nevycházeli, protože Gian Gaston byl stále ještě na svoji sestru naštvaný kvůli nepodařenému manželství, které dohodla, a Anna neměla ráda bratrovu liberální politiku (šlo například o zrušení antisemitských zákonů, které zavedl jejich otec). Jejich spory skončily Anniným odchodem z paláce Pitti do soukromé vily, kterou nechala zrekonstruovat a zútulnit. Navzdory špatným vztahům mezi Annou a vdovou po jejím starším bratrovi, Violantou Beatricí Bavorskou, se obě ženy pokoušely udržet velkovévodství nad vodou. Gian Gaston nebyl sice špatným vládcem, ale jen málokdy se ukazoval mezi lidmi, což vedlo k rozšíření klepů o tom, že je vlastně mrtvý. Obě ho tedy nutily k pořádání společenských událostí a účastnění se jich. Během války o polské následnictví, roku 1736, byl dědic Toskánska Karel III. z velkovévodství vyhnán a na místo následníka Giana Gastona se dostal lotrinský vévoda František III. (Toskánsku vládl jako František II.), známý spíše jako manžel Marie Terezie František I. Štěpán. O rok později Gian Gaston zemřel a František tak mohl začít vládnout Toskánsku. Než se ale mohl dostavit, byla Anna nabídnuta jako možná regentka, což nakonec odmítl. Lotrinští byli mezi zdejšími lidmi velmi nepopulární, ale umožnili Anně dožít ve vlastním křídle paláce Pitti. 18. února 1743 jako pětasedmdesátiletá zemřela. Velkou část jejího majetku zdědil markýz Rinuccini, který radil jejímu otci Cosimovi během vládnutí. Byla pohřbena v Medicejské kapli v bazilice San Lorenzo. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anna Maria Luisa de' Medici na anglické Wikipedii. ACTON, Harold. The Last Medici. 1. vyd. : Faber & Faber, 2009. 390 s. (Limited). ISBN 0571249086. (anglicky) STRATHERN, Paul. The Medici: Godfathers of the Renaissance. 1. vyd. : Vintage, 2003. 430 s. ISBN 978-0-09-952297-3. (anglicky) YOUNG, George Frederick. The Medici. Svazek 2. : Theclassics Us, 2013. 166 s. Dostupné online. ISBN 1230361529. (anglicky)
<<<HUMAN>>>: Stávka? <<<ASSISTANT>>>: Stávka je forma kolektivního protestu spočívající v částečném nebo úplném přerušení vykonávání práce v jednom nebo více podnicích ze strany zaměstnanců. Účelem stávky je splnění určitých požadavků, většinou mzdových, technických nebo politických či prostého zlepšení pracovních podmínek. Opakem stávky je výluka organizovaná jedním nebo více zaměstnavateli z důvodů obdobných, představuje "stávku zaměstnavatele". Její znaky jsou podobné znakům stávky.Stávka může být vyhlášena jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Počátky historie stávek se nalézají již ve starověkém Egyptě. Již v těchto dobách byla stávka prostředkem k prosazení skupinových zájmů. Přestože bylo zaznamenáno několik stávek v průběhu dějin, jejich význam vzrostl až v období průmyslové revoluce, kdy byla dělnická práce velmi důležitá pro vznikající průmysl. V řadě zemí byly stávky brzy postaveny mimo zákon, neboť majitelé továren měli silnější politický vliv než dělníci. K přeměně stávky v právním pojem došlo v 19. století, kdy byla právně akceptovatelná jako způsob pracovního boje.Stávka se někdy využívá jako forma nátlaku na vládu s cílem změnit její politický směr. Výjimečně může stávka podkopat pozici některé politické strany. Významným příkladem může být stávka v gdaňských loděnicích pod vedením Lecha Wałęsy, vlivem které došlo k pádu komunistického režimu v Polsku. Stávka se také někdy zneužívá k vlastním cílům zaměstnanců, které nesouvisí se zaměstnáním. Stávka má čtyři základní znaky: Jedná se o částečné či úplné přerušení práce zaměstnanců, nemusí být však přerušeny všechny činnosti; zaměstnanci nechtějí ukončit pracovní poměr, ale pozastavují plnění pracovněprávních povinností. Stávka představuje dohodnutý skupinový projev zaměstnanců – jednotlivec nemůže vést individuální stávku; k přerušení práce dochází kolektivně a najednou větším počtem zaměstnanců. Stávka je projev konfliktu kolektivních zájmů a prostředkem kolektivního pracovního boje – odpovědnost nenesou jednotlivci, ale subjekt kolektivního pracovního práva (odborová organizace). Nátlakové působení – vyvíjení nátlaku na zaměstnavatele s cílem prosadit své zájmy. legální – nedochází k porušení práva nelegální/divoké – ty, které právní řád výslovně zakazuje, např. když stávku vyhlásí nezpůsobilý člověk základní – dlouhodobé, trvající do doby, než dojde k prosazení požadavků výstražné – krátkodobé, pro varovný efekt podnikové – dotýkají se jednotlivého zaměstnavatele nadpodnikové – dotýkají se více zaměstnavatelů generální – postihují celé obory, regiony, případně stát samostatné – prosazování svého hospodářského a sociálního zájmu solidární – prosazování zájmů jiných skupin zaměstnanců zástupná solidární stávka – prosazování zájmů zaměstnanců, kteří dle zákona stávkovat nemohou okupační – na půdě zaměstnavatele tradiční – nedocházejí do práce rotující/štafetové – pravidelné střídání menších skupin stávkujících přerušované – série několika po sobě jdoucích krátkých stávek hospodářské – ochrana hospodářských a sociálních zájmů politické – prosazující politické požadavky útočné/ agresivní – prosadit lepší podmínky obranné/defenzivní – hájí podmínky stávající částečné – přeruší jen část zaměstnanců úplné – přeruší všichni zaměstnanci Dle Listiny základních práv a svobod, čl. 27, odst. 4: „Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.“ To znamená, že tyto osoby jsou zbaveny práva na stávku za jakýchkoli okolností. Čl. 44 Listiny vyjmenovává určité kategorie zaměstnání, kterým může (ale nemusí) zákon právo na stávku omezit, nesmí jim toto právo však zcela odepřít. Těmito zaměstnanci jsou: "zaměstnanci státní správy a územní samosprávy ve funkcích, které zákon určí a osoby v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví"Právo na stávku je možné tehdy, je-li stávka vykonávána v souladu se zákony, které mohou jeho realizaci omezit. Stávky, které nezasahují mezi stávky v kolektivním vyjednávání, jsou možné, nejsou zakázané, ale nejsou ani zákonem zaručené, tím nejsou chráněné proti nárokům zaměstnavatelů na náhradu škody a proti postihům jednotlivých stávkujících za neomluvené absence.Dle komentáře k Listině základních práv a svobod může kromě přerušení práce dojít k jejímu extrémnímu zpomalení větším počtem zaměstnanců bez souhlasu zaměstnavatele, čímž dochází k porušení pracovní smlouvy. Nejedná se však o blokádu pracoviště, tudíž se neomezují práva jiných osob, které stávkovat nechtějí. Dle čl. 11 Evropské úmluvy o lidských právech, který hovoří o svobodě shromažďování a sdružování má:„1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružování se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon, a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy."Dle komentáře k tomuto ustanovení musí mít odbory možnost přesvědčit zaměstnavatele, aby vyslechl, co mu chtějí sdělit. Jedním z těchto prostředků je stávka, která je významným aspektem pro členy odborů v ochraně jejich zájmů. Právo na stávku však může být podrobeno vnitrostátním právním omezením, která mohou omezovat jeho realizaci. Zákaz práva na stávku zaměstnanců vykonávajících ve jménu státu mocenské funkce tak může být slučitelný s principem odborové svobody. Zákaz práva na stávku se může týkat určitých kategorií státních zaměstnanců, nemůže se však vztahovat na státní zaměstnance obecně nebo na pracovníky ve státních obchodních a průmyslových podnicích. Jedním ze zákonů stanovujících podmínky pro stávku je zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se stávkou rozumí „částečné nebo úplné přerušení práce zaměstnanci“. Stávky z jiných důvodů než kvůli sporům o uzavření kolektivní smlouvy tak v současné době nejsou zákonem omezeny. Z dosavadní judikatury navíc vyplývá, že pokud jde o stávky za účelem obrany hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců, pak požívají právní ochrany. V zákoně č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), se uvádí, že za „nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit právo na stávku, pokud by tato stávka vedla k narušení, případně znemožnění záchranných a likvidačních prací“. Čl. 23 odst. 4 Všeobecné deklarace lidských práv a svobod - Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat s jinými odborové organizace a přistupovat k nim. Čl. 22 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - Uznává právo na pokojné shromáždění omezitelné pouze zákonem, právo na svobodu sdružovat se a zakládat odborové organizace. Čl. 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech - Upravuje právo na zakládání odborových organizací a přistupování do nich dle vlastního výběru a k uplatňování svých hospodářských a sociálních zájmů. Práva mohou být omezena omezeními stanovených zákonem, která jsou nezbytná v demokratické společnosti. Úmluva o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat č. 87 (č. 489/1990 Sb.) - Upravuje svobodu sdružování, ochranu práv odborově se organizovat za předpokladu, že se podřídí podmínkám organizací a hájí zájmy pracovníků nebo zaměstnavatelů.Úmluva o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat č. 98 (č. 470/1990 Sb.) - Pojednává o možnostech pracovníků k projevu obrany proti diskriminaci. Čl. 5 a 6 Evropské sociální charty (č. 14/2000 Sb. m. s.) - Upravují svobodné shromažďování za účelem ochrany hospodářských a sociálních zájmů a kolektivní vyjednávání. Čl. 11 Evropské úmluvy o lidských právech - viz výše. Čl. 27 a 28 Listiny základních práv EU - Upravují právo pracovníka na včasné informování a na projednávání v podniku a právo na kolektivní vyjednávání a akce na obranu svých zájmů, včetně stávky.Ve většině těchto dokumentů nenajdeme přímo pojem "stávka", ale všechny se týkají svobodného sdružovaní a shromažďování, zakládání odborových organizací a hájení hospodářských a sociálních zájmů, což je taktéž předmětem stávky. Slovníkové heslo stávka ve Wikislovníku STEIGER, Štěpán; NETERDA, Lukáš; KUŽVART, Petr. Stávka; Stručný informační a instruktážní text . Iniciativa za společenskou změnu, 2011 . Dostupné online.
<<<HUMAN>>>: Arioald? <<<ASSISTANT>>>: Arioald také Arivald či Hariwald (?–636) byl králem Langobardů na území Itálie v letech 626 až 636. Arioald byl langobardský šlechtic, vévoda z Turína, který vyznával ariánství. Přesto jeho manželkou byla princezna Gundeberga, dcera krále Agilulfa a královny Théodelindy, která byla katolického vyznání. Arioald brzy po svatbě z langobardského trůnu sesadil svého mladého švagra, katolického krále Adaloalda, převzal moc a obnovil arianství. Podle Paula Deacona Adaloald trpěl duševní poruchou, Řehoř z Tours ve svém díle Historia Francorum navíc zminil, že Adaloald nechal bez jakéhokoliv důvodu popravit dvanáct langobardských šlechticů. Informace z dochovaných zdrojů tohoto období jsou značně protichůdné, ale patrně odpor šlechty byl důvodem k sesazení Adaloalda z trůnu a jmenovat králem Arioalda.Poté, co se Arioald stal králem, nechal svou manželku zavřít do kláštera, přitom ji obvinil ze spiknutí proti němu s toskánským vévodou Tassonem. Zorganizoval zavraždění Tassona v Ravenně za spoluúčasti Byzantinců, kterým za tuto službu zaplatil velkou částkou peněz.Arioald měl dobré vztahy s franským králem Dagobertem I., kterému pomohl v boji proti králi Sámovi, který stál v čele konfederace slovanských kmenů ve střední Evropě. Podle Fredegarovy kroniky proti Slovanům vytáhly tři jednotky. První jednotkou byla Dagobertova armáda z Austrasie. Druhou jednotku sestavili Langobardi a třetí jednotku tvořila armáda Alamanů, pod vedením vévody Chrodoberta. Langobardi dosáhli vítězství, když slovanské kmeny porazili v Julských Alpách a stejně jako Alamani zajali velké množství slovanských bojovníků, které vzali do otroctví. Austrasijká armáda, pak byla Slovany poražena v bitvě u Wogastisburgu. Arioald také úspěšně bojoval s Avary, které vytlačil zpět na sever během jejich pokusu o invazi do severovýchodní Itálie. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Arioald na francouzské Wikipedii.
<<<HUMAN>>>: Julius Theodor Gruss? <<<ASSISTANT>>>: Julius Theodor Gruss, také Julius Theodor Gruß (22. září 1825 Varnsdorf – 12. května 1865 Liberec) byl český malíř. Pocházel z malířské rodiny Grussů (Gruss Johann st., 1790-1855, Gruss Jan ml., 1820-1901) a malbě se učil u svého otce Johanna Grusse. Poté studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v krajinářské škole Maxe Haushofera. Po většinu života žil v Teplicích a v závěru života v Liberci (1864-1865). Vystavoval v Krasoumné jednotě v Praze. Gruss maloval krajiny se zříceninami hradů, romantická zákoutí se stromy a lesní zvěří, pohledy na jezerní krajinu a hory. Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou Památník národního písemnictví Klasikové 19. století: Obrazy ze sbírky Karlštejnské a.s., Koníček F, Prahl R, Zachař M, Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha 2012 Hugo Toman Prokop, Nový slovník československých výtvarných umělců: I. díl; A - K, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava 1993, ISBN 80-900648-4-1 Julius Theodor Gruss v informačním systému abART Galerie Kroupa: Gruss Julius Theodor (1825-1865) ART+ Gruss Julius Theodor
<<<HUMAN>>>: Güttingen? <<<ASSISTANT>>>: Güttingen je obec ve Švýcarsku v kantonu Thurgau. Území obce leží na břehu Bodamského jezera. V roce 2011 zde žilo 1 461 obyvatel. Sousední obce: Langrickenbach, Altnau, Kesswil a Sommeri. Vesnice je poprvé zmiňována v roce 799 pod jménem Cutaningin. V roce 883 připsal císař Karel III. Tlustý Güttingen opatství svatého Havla. V roce 1804 byl Güttingen přiřazen do kantonu Thurgau.
<<<HUMAN>>>: Maják Coal Jetty? <<<ASSISTANT>>>: Maják Coal Jetty (anglicky: Ashkelon Coal Jetty Breakwater Light) se nachází ve městě Aškelon v Izraeli ve východní části Středozemního moře. Válcová stupňovitá věž z betonu je umístěna v aškelonském přístavu Coal Jetty, který provozuje ropná společnost Eilat Ashkelon Pipeline Company Ltd. Maják je na konci vlnolamu uhelného přístavu Aškelon. Okolí a věž je veřejnosti nepřístupná. V okolí přístavu se nachází uhelná elektrárna Rutenberg a největší odsolovací zařízení v Izraeli. Přístav je terminálem Transizraelského ropovodu, který původně sloužil k transportu íránské ropy z přístavu Ejlat. výška světla 15 m n. m. výška věže 18 m zelený záblesk v intervalu 6 vteřinoznačení: Admiralty E5957 NGA 113-21238 V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ashkelon Coal Jetty Breakwater Light na anglické Wikipedii.
<<<HUMAN>>>: Leonardo Genoni? <<<ASSISTANT>>>: Leonardo Genoni (* 28. srpna 1987) je švýcarský hokejový brankář aktuálně hrající v klubu EV Zug v nejvyšší švýcarské lize (NLA). Genoni začal svou kariéru v týmu GCK Lions kde hrál za juniory. V sezóně 2003/2004 nastoupil za ZSC Lions v NLA a zároveň za GCK Lions v Swiss League. V sezóně 2007/2008 odešel do švýcarského klubu HC Davos, kde působil 9 sezón a odehrál 399 zápasů za Davos. Stal se tak jedním z nejlepších brankářů v NLA. Před sezónou 2016/2017 přestoupil do týmu SC Bern, kde působil 3 sezóny. V srpnu 2018 podepsal předběžnou pětiletou smlouvu se švýcarským klubem EV Zug, která platila od sezóny 2019/2020. 2004/05 GCK Lions 20", GCK Lions, ZSC Lions 2005/06 GCK Lions 20", GCK Lions, ZSC Lions 2006/07 GCK Lions, ZSC LionsNational League A 2007/08 HC Davos 2008/09 HC Davos 2009/10 HC Davos 2010/11 HC Davos 2011/12 HC Davos 2012/13 HC Davos 2013/14 HC Davos 2014/15 HC Davos 2015/16 HC Davos 2016/17 SC Bern 2017/18 SC Bern 2018/19 SC Bern 2019/20 EV Zug 2020/21 EV Zug 2021/22 EV Zug 2022/23 EV Zug
<<<HUMAN>>>: Bushmills? <<<ASSISTANT>>>: Bushmills (irsky Muileann na Buaise, v překladu Mlýn na řece Buais, resp. Mlýn na řece Bush) je vesnice v severoirském hrabství Antrim ve Spojeném království. V roce 2008 bylo v obci registrováno 1 343 obyvatel. Obec, v níž je na 90 památkově chráněných objektů, má charakter vesnické památkové rezervace. Obyvatelé Bushmills hovoří specifickým nářečím s prvky skotštiny, irštiny, angličtiny a francouzštiny, které bývá označováno jako ulsterská skotština. Bushmills se nachází ve vnitrozemí 1,5 km jihovýchodně od přístavu Portballintrae. Vesnicí protéká řeka Bush (irsky Buais), která pramení 53 km dále na jihovýchodě v Antrimské vrchovině a která u Portballintrae ústí do moře v místech, kde se Severní průliv otevírá do Hebridského moře, resp. do Atlantského oceánu. Vesnice je vzdálena 97 km od severoirské metropole Belfastu a 14 km od města Coleraine v hrabství Londonderry, správního střediska districtu Causeway Coast and Glens. Bushmills leží na území chráněné krajinné oblasti Causeway Coast AONB (Area of Outstanding Natural Beauty). Zhruba 3,5 km směrem na sever od Bushmills se na pobřeží nachází světové proslulá přírodní památka Giant's Causeway, zapsaná na seznam Světového dědictví UNESCO. Jméno vesnice je odvozeno od vodního mlýna, který zde byl vybudován na řece Bush na počátku 17. století. Nejstarší a zároveň nejproslulejší místní tradice je spojena s bushmillskou palírnou whisky - Old Bushmills Whiskey Distillery. Oficiálním datem vzniku palírny je rok 1608, kdy král Jakub I. udělil severoirskému podnikateli a dobrodruhovi siru Thomasi Philipsovi privilegium na pálení whisky. Podle místních legend je však zdejší tradice výroby destilátu mnohem starší. Uvádí se, že místní pán sir Robert Savage z Ards v roce 1276 "posilnil" své vojáky silnou dávkou "aqua vitae" před bitvou, v níž pak zvítězili nad irskými odpůrci.V roce 1885 byly původní budovy palírny zničeny při požáru, avšak záhy byly znovu postaveny. Na počátku 20. století hlavní trh bushmillských výrobců whisky představovali odběratelé ve Spojených státech. Již od roku 1890 vlastnila palírna zaoceánský parník SS Bushmills, určený pro dopravu whisky do USA a dalších zámořských destinací. U příležitosti 400. výročí založení palírny bylo její vyobrazení použito na zadní straně nové pětilibrové bankovky Irské banky (Banc na hÉireann), vydané v květnu roku 2008. Podstatný podíl na místní ekonomice má turismus. Bushmills je výchozím bodem pro výlety k čedičovým varhanům Giant's Causeway, které ročně navštíví na 2 milióny turistů. Turisté mohou též navštívit místní proslulou palírnu - ročně do ní zavítá kolem 120 000 návštěvníků. V roce 2002 byl obnoven 3,2 km dlouhý úsek historické turistické železnice o rozchodu 914 mm z Bushmills k návštěvnickému centru Giant's Causeway, přičemž byl využito těleso někdejší tramvajové tratě z Portrushe, která byla zrušena v roce 1949. Louisville, Kentucky, USA V tomto článku byly použity překlady textů z článků Bushmills na anglické Wikipedii a Old Bushmills Distillery na anglické Wikipedii. Irská whiskey
<<<HUMAN>>>: Tenkozobec opačný? <<<ASSISTANT>>>: Tenkozobec opačný (Recurvirostra avosetta) je velký dlouhokřídlý pták z čeledi tenkozobcovitých rozšířený v Evropě a Asii. Je částečně tažný, většinou migruje do severní Afriky, jižní Evropy nebo jižní Asie, v některých zemích (Španělsku, Anglii aj.) s příznivějším klimatem je k vidění celoročně. V Česku pobývá od dubna do září. Od čtyřicátých let jej nalezneme v logu britské Královské společnosti pro ochranu ptáků. Délka těla: 43–48 cm Rozpětí křídel: cca 73 cm Hmotnost: 290–400 gTenkozobec opačný je štíhlý pták dorůstající velikosti vrány. V zimním šatě má převážně čistě bílé opeření s černým hřbetem, vrchní stranou hrdla a temenem hlavy. Charakteristickým znakem je dlouhý, tenký, nahoru zahnutý a černě zbarvený zobák a dlouhé namodralé až šedé končetiny. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mládí ptáci mají pískovitě zbarvené opeření s šedými kresbami. Tenkozobec opačný je obyvatelem mělkých stojatých vod, slaných jezer nebo mokřin s řídkým vegetačním porostem. Při hledání potravy upřeně hledí do vody a při spatření kořisti pohybuje svým zahnutým zobákem z jedné strany na druhou. Jeho potravou se stávají drobní vodní korýši nebo měkkýši, občas loví i vodní hmyz nebo zachycuje rybí potěr. Nejčastěji se ozývá jasným melodickým „pluit pluit“. I mimo období hnízdění jej můžeme často zahlédnout v hejnech jiných pobřežních ptáků, ve střední Evropě jde nejčastěji o hejna racků chechtavých. Má vysoce složitý svatební ceremoniál odehrávající se ve vodě. Hnízdí v menších koloniích, nejčastěji v mělčinách od května do června a ročně klade 3–4 vejce do mělkého důlku v zemi, většinou vystlaném krátkou rostlinnou vegetací. Na vejcích sedí oba rodiče po dobu 23–35 dní. Krátce po vylíhnutí jsou mláďata samostatná a vyrážejí na svou první výpravu za potravou. Jeden z rodičů je přitom bere do vody a učí plavat. Mláďata se naučí létat již ve věku 35–42 dnů, ale ještě stále zůstávají v blízkosti svých rodičů. Do 50. let minulého století bylo několik hnízdících párů tenkozobců opačných zaznamenáno v jižních Čechách a na jižní Moravě. V současné době pravidelně hnízdí v Českobudějovické pánvi. V roce 2007 zahnízdily dva páry na částečně letněném rybníce Nesyt v NPR Lednické rybníky. Na stejné lokalitě zahnízdilo při dalším letnění (v roce 2012) devět až jedenáct párů, z toho devět v kolonii na ostrůvku vytvořeném snížením hladiny rybníka. Nejméně pět hnízdění přitom bylo úspěšných. Dle vyhlášky 395/1992 Sb. se v Česku jedná o kriticky ohrožený a přísně chráněný druh. Platí pro něj Dohoda o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků (AEWA). V Evropě je tento druh chován přibližně ve 120 zoo, z toho téměř v 50 německých zoo (stav srpen 2019). V Česku se jednalo se o tyto zoo: Zoo Brno Zoo Dvůr Králové Zoo Hluboká Zoopark Chomutov Zoo Ostrava Zoo Plzeň Zoo Praha Zoo Zlín Evidence chovu tohoto druhu v Zoo Praha není úplná. Je však jisté, že jej zoo vlastnila někdy v období prvních 25 let existence. Svého času byl tenkozobec opačný chovaný v pavilonu vodních ptáků (od 2003 pavilon Sečuán). Současný chov započal v roce 2010. Tehdy vznikl komplex voliér v rámci expozičního celku Ptačí mokřady. Tenkozobci jsou k vidění v tamní evropské voliéře. Ke konci roku 2018 bylo chováno osm samců a sedm samic. V červenci 2019 se vylíhlo 6 mláďat a v červenci 2020 dalších pět mláďat. V tomto článku byly použity překlady textů z článků Pied Avocet na anglické Wikipedii a Szablodziób na polské Wikipedii.
<<<HUMAN>>>: New York Open? <<<ASSISTANT>>>: New York Open byl profesionální tenisový turnaj mužů konaný v americkém městě Uniondale, ležícím na newyorském Long Islandu. Založen byl v roce 2018. Na okruhu ATP Tour se řadil do kategorie ATP Tour 250. V sezóně 2021 byl zrušen pro koronavirovou pandemii. Držitelé pořadatelských práv ze společnosti GF Sports & Entertainment jej v roce 2021 přesunuli do Dallasu. V kalendáři 2022 newyorskou akci nahradil Dallas Open. New York Open byl hrán v rámci okruhu ATP Tour, kde patřil do kategorie ATP Tour 250. Probíhal v únorovém termínu na krytých dvorcích s tvrdým povrchem Laykold. Dějištěm se stala aréna Nassau Veterans Memorial Coliseum ve městě Uniondale na Long Islandu, která byla po osmnáctiměsíční renovaci s náklady 165 milionu dolarů otevřena v dubnu 2017. New York Open se stal první událostí v historii ATP, kde byl na kurty položen povrch černé barvy.K založení došlo v roce 2018 poté, co v kalendáři ATP Tour nahradil únorový Memphis Open, konaný od roku 1975. Memphiští organizátoři nenalezli generálního partnera pro zajištění finančního zázemí.Do soutěže dvouhry nastupovalo dvacet osm hráčů a čtyřhry se účastnilo šestnáct párů. Celková dotace činila 804 180 dolarů. Premiérový ročník dvouhry vyhrál Jihoafričan Kevin Anderson a ve čtyřhře zvítězil bělorusko-rakouská dvojice Max Mirnyj a Philipp Oswald.
<<<HUMAN>>>: Česko Slovenská SuperStar (2. řada)? <<<ASSISTANT>>>: Druhá řada Česko Slovenské SuperStar měla premiéru 20. února 2011 na TV Nova v Česku a na TV Markíza na Slovensku. Vysílala se každou neděli a pondělí ve 20.00. Moderátorem se opět stal Leoš Mareš a jeho partnerkou byla zpěvačka Tina, která vystřídala bývalou moderátorku Adelu Banášovou. V porotě zasedl Palo Habera, Gábina Osvaldová, Helena Zeťová a rapper Rytmus. Tato soutěž vychází z původní britské verze soutěže Pop Idol, která se pod mnoha různými názvy vysílá po celém světě. Na rozdíl od první řady této soutěže se živé přenosy nevysílaly z Bratislavy, nýbrž z Prahy. Dne 5. června 2011 vyhrál druhou řadu Česko Slovenské SuperStar Lukáš Adamec ze Slovenska. Castingy se konaly v těchto městech: Porota vybrala z více než 11 tisíc zájemců 100 postupujících. Ti zazpívali v Obecním domě v Praze. Z nich porota vybrala 80 postupujících (40 chlapců a 40 dívek) a nakonec 24 semifinalistů. Dne 13. března 2011 bylo vybráno 24 semifinalistů – 12 chlapců (6 z ČR a 6 ze Slovenska) a 12 dívek (6 z ČR a 6 ze Slovenska). Semifinálová kola byla vysílána živě. Gabriela Gunčíková (narozena 27. června 1993, Kroměříž, Česko) Alžběta Kolečkářová (narozena 4. května 1992, Zlín, Česko) Monika Povýšilová (narozena 1993, Olomouc, Česko) Simona Fecková (narozena 1989, Slovensko) Celeste Rizvana Buckingham (narozena 3. května 1995, Curych, Švýcarsko) Klaudia Pappová (narozena 1991, Slovensko) Petr Ševčík (narozen 16. června 1991, Brno, Česko) Michal Šeps (narozen 4. prosince 1994, Trutnov, Česko) Martin Kurc (narozen 9. května 1991, Brno, Česko) Matej Piňák Lukáš Adamec (narozen 12. března 1987, Košice, Slovensko) Martin Harich (narozen 29. srpna 1995, Liptovský Mikuláš, Slovensko) Do finále postoupilo 12 účastníků. Tři Slováci, tři Slovenky, tři Češi a tři Češky. Během každého finálového večera zpívají všichni hymnu „Nevzdávám“. Soutěžící zazpíval v každém kole jednu píseň, která musela odpovídat danému tématu, které bylo každé finále jiné. Top 7 finalistů potom zpívali dvě písně, v jednom z finálových večerů zpívali i duety. Ve velkém finále potom oba soutěžící zpívali tři písně. Novinkou druhého ročníku SuperStar bylo zavedení tzv. Divoké karty, kterou mohli porotci využít pouze jednou za celou soutěž. Karta byla využita ve čtvrtým finálovém kole, kdy ji porotci přiřadili Martinovi Harichovi. Přiřazení karty, však obnášelo i pravidlo, že v příštím kole musí soutěž opustit dva soutěžící. Ve velkém finále se utkali Lukáš Adamec a Gabriela Gunčíková. Vítězem se nakonec stal Lukáš Adamec. V tomto kole obdržel nejmenší počet hlasů Martin Harich. Dostal však od porotců divokou kartu a ze soutěže nebyl vyloučen. Jelikož nebyl nikdo v předešlém kole vyloučen, v tomto kole soutěž opustili hned dva soutěžící. Ve finále také zazněly společný duety Gabriely Gunčíkové a Lukáše Adamce, a to skladby You’re the One That I Want od Johna Travolty a Olivie Newton-Johnové, Grease od Frankieho Valliho a Cose della vita od Erose Ramazzottiho a Tiny Turner. Oficiální stránka CZ Oficiální stránka SK Archivováno 29. 12. 2010 na Wayback Machine.
<<<HUMAN>>>: Cušima (Nagasaki)? <<<ASSISTANT>>>: Cušima (japonsky 対馬) je ostrov v Japonsku, součást Japonského souostroví. Nachází se na severovýchod od Cušimského průlivu a na jihozápad od Korejského průlivu mezi vlastním Japonskem a Koreou. Cušima byla původně jeden ostrov, ale byl rozdělen na dvě části v roce 1671 Ófunakošisetským kanálem a v roce 1961 na tři části Manzekisetským kanálem. Jako celek všech tří ostrovů to je osmý největší ostrov v japonském souostroví. Původně byla Cušima součástí provincie Cušima, ale dnes je součástí prefektury Nagasaki. V roce 1905 se tu v průběhu rusko-japonské války odehrála bitva u Cušimy.
<<<HUMAN>>>: Siri Schnéevoigt? <<<ASSISTANT>>>: Siri Alina Schnéevoigt (4. srpna 1870, Vyborg, Finsko – 9. listopadu 1948, Warnemünde) byla fotografka a herečka narozená ve Finsku, ale aktivní v Dánsku. Byla matkou režiséra George Schnéevoigta a sestrou dirigenta Georga Schnéevoigta. Schnéevoigt se v Berlíně vdala s Hermannem Friedrichem Fischerem a společně měli syna George Schnéevoigta, který se narodil v Kodani v roce 1893 a který se později stal hercem a režisérem.V roce 1908 se Schnéevoigt a její manžel Hermann Friedrich Fischer rozvedli což vedlo k tomu, že si změnila jméno ze Siri Fischer-Schnéevoigt na Siiri Alina Fischer. V roce 1937 hrála Aslakovu manželku ve švédském celovečerním filmu Laila v režii svého syna. Schnéevoigt byla také sestrou dirigenta Georga Schnéevoigta. Laila (1937) V tomto článku byl použit překlad textu z článku Siri Schnéevoigt na anglické Wikipedii. Fotografie v Dánsku Seznam dánských fotografek Ženy ve fotografii Siri Schnéevoigt v Internet Movie Database (anglicky)
<<<HUMAN>>>: Josef Šíma (fotbalista)? <<<ASSISTANT>>>: Josef Šíma (17. srpna 1905 Bubeneč – 6. listopadu 1983 ?) byl český fotbalista, československý reprezentant. Za československou reprezentaci odehrál v letech 1926–1927 tři utkání. V krátké reprezentační éře kulminovala jeho kariéra, která však rychle pohasla. Přesto v této době, kdy hrál za Spartu Praha (56 zápasů), nastřádal dost úspěchů. Dvakrát se Spartou vyhrál titul mistra Československa (1926, 1927) a v druhé mistrovské sezóně byl nejlepším střelcem ligy – se 13 góly se o korunu krále střelců dělil s Antonínem Pučem. Poté však z vrcholového fotbalu zmizel a fotbaloví historici o něm již nevypátrali prakticky žádné informace. ŠEVČÍK, Karel: Králové ligového trůnu, Praha, Riopress 2004. Statistiky ČMFS www.atlasfotbalu.cz
<<<HUMAN>>>: Koloniální architektura? <<<ASSISTANT>>>: Koloniální architektura nebo koloniální styl je architektonický styl mateřské země, který byl začleněn do budov osad v koloniích. Kolonisté často stavěli osady, které syntetizovaly architekturu zemí původu s konstrukčními charakteristikami nových zemí, čímž vznikaly hybridní návrhy a stavby.Mnoho dochovaných staveb koloniální architektury je na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Nejčastějšími příklady koloniální architektury jsou budovy připomínající anglickou a francouzskou nadvládu na severoamerickém kontinentě a v Africe, holandské budovy v Indonésii a Jižní Africe, portugalské v Brazílii a španělské ve zbytku Latinské Ameriky. Kolonizátoři někdy udržovali tradiční styly své původní vlasti nezměněné; častěji však asimilovali prvky typické pro novou zemi nebo dokonce pro třetí země (například v případě jihoafrického stylu nazývaného Cape Dutch). Proto koloniální budovy obsahují často zvláštní prvky vytvářející originální řešení úzce spojená s místní sociální a geografickou situací.Španělské nebo portugalské budovy v Karibiku, Střední a Jižní Americe mají jen málo znaků původní domorodé architektury. Byly postaveny v 16. a 17. století, často v čistě barokním nebo stroze renesančním stylu, se stopami stylu mudejarského. V 18. století se zejména v Mexiku rozšířil churriguerismus (druh hispánského rokoka). V Severní Americe vznikaly koloniální stavby od 17. do poloviny 19. století. Stavěny byly v soudobém evropském stylu, reprezentativní stavby užívaly především klasicistní prvky, časté jsou i na budovách bohatých majitelů plantáží a obchodníků. Formy a materiály se mohou lišit v závislosti na zemi původu osadníků v důsledku dostupnosti surovin a také klimatu. Běžné je použití místních materiálů, jako je dřevo namísto mramoru pro sloupy a pilíře. Vstupní části často kopírují antickou vstupní halu, nechybí portikus nebo atika stejně jako jako u některých anglických venkovských sídel. V bývalých francouzských koloniích tropické Ameriky se koloniální architektura přizpůsobila klimatu užitím galerií a žaluzií. Okna se mohou vzhledem k klimatickým rozdílům ve všech typech koloniální architektury značně lišit. Nejznámějšími příklady koloniální architektury v USA jsou Mount Vernon a Bílý dům. Příkladem pozdější britské koloniální novogotiky může být nádraží čhatrapatiho Šivádžího v Bombaji. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kolonialstil na německé Wikipedii. Koloniální architektura v Severní Americe Kolonizace Afriky Kolonizace Jižní Ameriky Kolonizace Severní Ameriky
<<<HUMAN>>>: Hotel Alcron? <<<ASSISTANT>>>: Hotel Alcron je budova č. 623/40 v Praze na Novém Městě v ulici Štěpánská. Hotel byl postaven v roce 1932 ve stylu art deco. Hotel Alcron nechal postavit architekt Alois Krofta (název budovy je složen z částí jeho jména). Krofta byl majitelem a provozovatelem hotelu až do druhé světové války. V roce 1948 byl Alcron zabaven komunistickou vládou. Po pádu komunismu byl hotel v roce 1990 uzavřen a rodina Kroftových v roce 1992 uplatnila restituční nároky. Následoval soudní spor mezi dvěma bývalými manželkami Krofty a jednou z jejich dcer. Každá ze tří žen nakonec získala 1/3 vlastnictví, které v roce 1995 prodala rakouské firmě CROWN WSF spol. s r.o. (WSF Group). V roce 1996 noví majitelé uzavřeli smlouvu se společností Radisson SAS Hotels, aby hotel po jeho znovuotevření spravovala. Hotel byl přestavěn a zmodernizován, přičemž historické společenské prostory byly obnoveny do původní podoby ve stylu art deco. Hotel byl znovu otevřen 1. srpna 1998 jako Radisson SAS Hotel Prague. O dva roky později si společnost CROWN WSF spol. s r.o. zajistila právo používat název Alcron a hotel byl přejmenován na Radisson SAS Alcron Hotel. V roce 2008 byl hotel opět renovován. V roce 2009 byl hotel přejmenován na Radisson Blu Alcron Hotel. Po dvaceti letech správy společností Radisson Blu se hotel Alcron osamostatnil a 1. ledna 2019 nese jméno Alcron Hotel Prague. Hotel prošel v roce 2022 kompletní rekonstrukcí a po dokončení byl otevřen v březnu 2023 pod značkou Almanac X Alcron Prague. V hotelu se nacházely dvě restaurace (Alcron a La Rotonde) a jeden bar (BeBop Lobby Bar). Restaurace Alcron, která měla kapacitu 24 míst, obdržela v letech 2012–2017 michelinskou hvězdu. V roce 2017 se umístila v žebříčku Best Fine Dining na 7. místě v Evropě a na 11. místě na světě. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Radisson Blu Alcron Hotel na anglické Wikipedii. Oficiální stránky (anglicky)
<<<HUMAN>>>: Joseph Polchinski? <<<ASSISTANT>>>: Joseph Polchinski (16. května 1954, White Plains, New York, USA – 2. února 2018, Santa Barbara, Kalifornie) byl americký teoretický fyzik a strunový teoretik. Vystudoval Canyon del Oro High School v Tucsonu v Arizoně v roce 1971, bakalářský titul získal na Kalifornském technologickém institutu v roce 1975, a doktorát na Kalifornské univerzitě v Berkeley v roce 1980 pod vedením Stanleyho Mandelstama. Poté zastával postgraduální pozice ve SLAC (1980-1982) a na Harvardu (1982-1984). V letech 1984-1992 byl profesorem na Texaské univerzitě v Austinu. A od roku 1992 působil jako profesor fyziky na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře a byl stálým členem Kavliho institutu pro teoretickou fyziku.Polchinski je autorem dvousvazkové učebnice Teorie Strun, publikované v roce 1998. Mezi jeho příspěvky k teoretické fyzice jsou nejznámější D-brány. Roku 2008 získal Diracovu medaili za práci na teorii superstrun. Stal se laureátem Fundamental Physics Prize pro rok 2017. V roce 1990 komentoval Novikovův princip vnitřní konzistence (ve vztahu k odesílání objektů nebo lidí pomocí červí díry do minulosti, a časovým paradoxům, které by mohly být následkem). Polchinski zavedl potenciálně paradoxní situaci zahrnující kulečníkovou kouli poslanou přes červí díru, která ji pošle zpět v čase. V tomto případě je koule vystřelena do červí díry pod úhlem tak, aby pokud bude nadále na této cestě, bude konec červí díry v minulosti ve správném úhlu, čímž dojde ke srážce s jejím dřívějším já, což samozřejmě povede ke srážce a změně dráhy a zabránění vstupu do červí díry. Fyzik Kip Thorne tento problém nazval „Polchinského paradox“. Později studenti přišli s řešením, kterému se podařilo odstranit jakékoli nesrovnalosti tím, že koule z budoucnosti se objeví v jiném úhlu, než který se použije pro generování paradoxu, a proto dojde pouze k letmému doteku s jejím mladším já namísto odchýlení dráhy daleko od červí díry. Rána změní její trajektorii správným způsobem tak, že bude cestovat zpátky v čase pod úhlem, který zaručí letmý dotek její mladší verze. V červenci 2012 publikoval Polchinski, spolu se svými dvěma studenty, Ahmedem Almheirim a Jamesem Sullym, a kolegou strunovým teoretikem Donaldem Marolfem z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře článek o Hawkingově záření. Výpočty v článku provedené naznačují, že relativistický princip ekvivalence je špatně nebo jiný klíčový princip kvantové mechaniky je nesprávný. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joseph Polchinski na anglické Wikipedii. Osobní webové stránky
<<<HUMAN>>>: Inter hala Pasienky? <<<ASSISTANT>>>: Inter hala Pasienky v současnosti známá i pod názvem HANT aréna je sportovní hala v bratislavské městské části Nové Město na Trnavské cestě 29. Je to sportovní hala nadčasové konstrukce s jasně definovaným tvarem dvou křížících se parabolických oblouků zastřešený zavěšenou lanovou konstrukcí. Městská část Nové Město navrhla památkovému úřadu zařazení této stavby do seznamu národních kulturních a technických památek. Když se v 50. letech 20. století uvažovalo o potřebě výstavby nové sportovní haly, ani sami autoři návrhu, Jozef Poštulka a Jozef Chovanec, nepředpokládali, že jejich stavba vyvolá takový razantní ohlas a bude součástí scény slovenské architektury až dodnes. 50. léta byla ve stavebnictví obdobím využívání "nástrojů budování", kterými byly typizace a prefabrikace. Stavba sportovní haly na bratislavských pastvinách, která je částečnou kopií původní (originální) haly Paraboleum v Raleigh, USA, koncepčně vyčnívala, byla vyzývavou, provokující a elegantní současně. Jelikož tvar konstrukce je dán její statickým působením pomocí umně vyvážených sil, můžeme za autory základního tvaru označit projektanta statiky a stavební části – Ing. Josefa Poštulku ve spolupráci s architektem Josefem Chovancem, který navrhl dispoziční řešení a architektonické prvky. Pasienky jsou významnou oblastí městské části Bratislava – Nové Město. Je to lokalita, z jižní strany vymezena Trnavskou cestou a Bajkalská ulicí a ze severu Vajnorský a Tomášikovo ulicí. Je to městská zóna, kde jsou soustředěny městské sportovní aktivity jako např. krytý plavecký bazén, sportovní haly (Pasienky a Elán), venkovní fotbalový stadion s atletickou běžeckou dráhou a jiné méně významné tréninkové plochy pro sportovce. Na průsečíku Bajkalské ulice (městská komunikace okružního typu) a Trnavské cesty (typická městská radiála obsluhující tranzitní dopravu), v jižním cípu pomyslného Pentagonu, které již výše zmíněné ulice tvoří, se nachází Sportovní hala Pasienky. Sportovní hala je typologický druh stavby sloužící sportu a jeho příznivcům. Má enormní prostorové a dispoziční požadavky na způsob řešení hracích ploch z hlediska maximální univerzálnosti, divácké kapacity a technického řešení části pro diváky – diváckého zázemí, kterými jsou vstupy, sezení, křivka viditelnosti, požární bezpečnost, ale i sociální zařízení a stravování. Autor návrhu, Jozef Chovanec, byl již od počátku nucen zajistit fungování haly tak, aby v ní bylo možné provozovat několik druhů sportů. Původně to měly být různé typy sálových her a mimo jiné i odvětví lehké atletiky, kterými byly skok do dálky, skok do výšky, skok o tyči a trojskok. Investiční záměr, z něhož se původně v roce 1958 vycházelo předpokládal kapacitu 3500 míst k sezení v hledišti, avšak po dodatečných úpravách záměru se počet diváků vyšplhal až na 5500. Při akcích nebo sportech, jejichž náročnost na hrací plochu, případně plochu na umístění pódia, není až tak značná, je možné dosáhnout kapacity až 6100 sledujících diváků v hledišti haly. Hmotově-prostorová schéma haly je definována jasně a určitě. Tento fakt řadí tuto nepochybně atraktivní architekturu k lepším realizacím, které se v 20. století provedli na Slovensku. Velkou výhodou je i to, že je koncepce haly jasně čitelná. Je od prvního pohledu zřejmé o jaký objekt, s jakým objemem a funkcí jde. Nic není maskovány, ani zakrývány. Protože u tohoto typu stavby je tvar primárně určen statickým působením konstrukce a ne naopak, můžeme ji zařadit i mezi vrcholná díla slovenského inženýrského stavitelství 20. století. Vnímatelné jsou zde dvě kompoziční osy. Hlavní a vedlejší. Průběh hlavní osy je definován středem hrací plochy, kterou rozděluje na dvě stejné části. Na konci této ose, v nejnižším bodě střešního pláště, je situován mohutný, ne příliš dobře působící sběrač srážkové vody. Hala Paraboleum je řešena elegantněji – dva parabolické oblouky se nad středovou rovinou protínají ve tvaru ležatého písmene X. Dominantní nosnou konstrukci haly tvoří dva výrazově jednoznačné a esteticky působící parabolické oblouky s rozponem 73,5 x 67,5 m, na kterých je zavěšena progresivní lanová konstrukce střešního pláště ve tvaru hyperbolického paraboloidu. Celý tento, na Slovensku dodnes unikátní systém je uložen na subtilním a elegantním železobetonovém skeletu, který je vyplněn zasklením a táhne se po celém obvodu stavby. V centrální části stavby je situována hrací plocha. Ve východní části objektu, se nacházejí dvě menší křídla budovy, napojené na prostor haly. Jižní slouží jako tréninková tělocvična a severní poskytuje prostory jako jsou šatny, administrativa a jiné hospodářské provozu. Každá polovina hlediska je rozdělena do čtyř sektorů po 1125 diváků, kam se vstupuje vstupy se šířkou 3200 mm. Po propočtech z hlediska požární bezpečnosti budov trvá divákům šest minut, dokud se vyprázdní celá budova. Časopis Projekt z roku 1962 mezi jinými vzpomíná i vhodné situování míst pro snímání televizních přenosů: "Pro Čs. státní film a televizi jsou po obvodu hlediska vtipně umístěné vyvýšené podesty (v počtu 12), které umožňují nerušené snímání sportovních akcí. Zaručují dobrou viditelnost na hrací plochu i na tabuli elektročasu a ukazatele výsledků. " Pod konstrukcí hlediska je situováno zázemí pro diváky, sestávající z funkcí, kterými jsou šatny, sociální zařízení a občerstvovací zařízení bufetů. V této části objektu se také nacházejí schodiště, které slouží k propojení přízemí z výše položenými částmi tribuny. Konstrukce schodiště je mohutná a stavbě jako takové konkuruje svou masivností. Tak jako v roce 1962 i dnes se tato originální architektura jeví současnou. Na dobu svého vzniku však byla příliš odvážná, příliš komplikovaná, příliš pokroková. Mnohé detaily se nerealizovaly důsledně, mnohé se zanedbalo a plně se odhalila neschopnost tehdejších stavitelů vyřešit množství konstrukčně-technických podnětů, které se nakonec jeví nevyváženě a jsou v naprostém kontrastu s jasným názorem a názorovou linií architekta a jeho architektury. Tato stavba se stala opět důkazem, že moderní stavba se vytváří a definuje přesným a někdy až pedantní zpracováním řemeslných a stavebních detailů a hlavně kvalitou materiálu. A tak se kvůli hrubým nedostatkům a ne zrovna nejlepší úrovni zpracování ztrácí ze sportovní haly její výrazová jistota a nesplňuje v plné míře výrazový a estetický záměr autora. I přes nepřipravenost podniků realizovat stavbu tohoto typu a právě tímto způsobem, se z této sportovní haly stala ikona slovenského moderního stavitelství a patří k významným milníkem slovenského stavitelství vůbec. Konstrukce haly patří mezi stavby, jejichž tvar je determinován jejich statickým působením, který dominuje celkovému designu. Její elegance spočívá v staticky umně vymyšleném konstrukčním systému a můžeme ji proto považovat primárně za inženýrské dílo tvořící "dramatickou architekturu". Sportovní hala Pasienky byla navržena a zkonstruována před cca 50 lety – moderními prostředky, moderním přístupem, moderní všestranností. Hala nepatří do šedesátých let. Je nadčasová, stále aktuální, stále využívána a dobře fungující. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Inter hala Pasienky na slovenské Wikipedii. Kuzma, D. a kol.: časopis Projekt. Svaz Slovenská architektů, Bratislava, 11-12 / 1962. Moravčíková, H. H. a kol.: Časopis Arch. Meritum, s.r.o., Bratislava, 5/2000. Kusý, M.: Architektura na Slovensku 1945 - 1975. Pallas, Bratislava, 1976. Dulla, M.: Slovenská architektura od Jurkoviče po dnešek. Perfekt, Bratislava, 2007. www.asb.sk/sportova-hala-pasienky-v-bratislave.html http://nazory.pravda.sk/komentare-a-glosy/clanok/68115-hala-bez-otca/
<<<HUMAN>>>: Ј? <<<ASSISTANT>>>: Ј (minuskule ј) je písmeno cyrilice. Jeho tvar se v minuskulní i majuskulní variantě shoduje s tvarem písmena J v latince. Vyskytuje se v srbské, makedonské, černohorské, altajské azbuce a v azbuce kildinské sámštiny. V srbské, makedonské, černohorské je použito místo písmena Й; bylo zavedeno v souladu s reformou jazyka, kterou v 19. století provedl Vuk Karadžić. Uvedení čistě latinského znaku do azbuky bylo tehdy (stejně jako celá změna písma i jazyka) vnímáno se značnou nelibostí. Poprvé se objevilo ve slovníku „Prvi srpski rječnik“, který vyšel roku 1818; spolu s dalšími dnes používanými znaky – Љ, Њ, Ђ, Ћ a Џ. V altajské azbuce je obsaženo současně s písmenem Й, ale slouží k zápisu hlásky odpovídající slovenské hlásce . V azbuce kildinské sámštiny je obsaženo jako alternativní písmeno k písmenu Ҋ.
<<<HUMAN>>>: Feed the Machine? <<<ASSISTANT>>>: Feed the Machine je deváté studiové album Kanadské rockové skupiny Nickelback, které bylo vydáno 16. června 2017 nahrávací společností BMG Rights Management. Po vydání svého předchozího alba, No Fixed Address, v roce 2014, kapela zrušila velkou část turné kvůli Chadu Kroegerovi, který musel podstoupit operaci odstranění cysty z jeho hlasivek. Kapela následně musela řešit právní bitvy týkající se zrušeného turné. Album bylo vydáno na 16. června 2017. Krátce po vydání alba kapela vyrazila na turné, které začalo 23. června 2017 v Severní Americe, s Daughtry, Shaman's Harvest a Cheap Trick jako podpůrné pravomoci. První singl alba "Feed the Machine" byl vydán 1. února 2017. Druhý singl, "Song on Fire", byl vydán 28. dubna 2017. Prvního června Nickelback vydali 3. singl "Must Be Nice" , který je dostupný na jejich YouTube kanále, a také ho zveřejnili dříve těm, kteří si album předobjednali . Chad Kroeger – vokály, kytara Ryan Peake – kytara, klávesy, doprovodné vokály Mike Kroeger – basová kytara Daniel Adair – bicí, doprovodné vokályDalší hudebníci Nuno Bettencourt – kytarové sólo na 'Za Řekou'Produkce Chris Baseford – produkce Chris Lord-Alge – mix Ted Jensen – mastering V tomto článku byl použit překlad textu z článku Feed the Machine na anglické Wikipedii.
<<<HUMAN>>>: Drop? <<<ASSISTANT>>>: DROP je příkaz DDL SQL, který slouží k odstranění databázových objektů. Všechny jeho možnosti se mohou lišit podle typu databáze, proto jsou v následujícím přehledu uvedena nejběžnější použití společná většině databázových platforem: DROP TABLE pro odstranění tabulky (nejen dat, ale i struktury tabulky a uvolnění paměťového prostoru, který byl pro tabulku vyhrazen) DROP VIEW pro odstranění pohledu DROP INDEX pro odstranění indexu DROP PROCEDURE pro odstranění uložené procedury – pokus o volání procedury od této chvíle skončí chybou V MySQL se DROP nevztahuje na použití transakcí. Respektive, bezprostředně po jeho použití se automaticky provede COMMIT, takže tuto operaci není v tomto SŘBD možné vrátit zpět.
<<<HUMAN>>>: Sněhurka a sedm trpaslíků? <<<ASSISTANT>>>: Sněhurka a sedm trpaslíků (v anglickém originále Snow White and the Seven Dwarfs) je legendární animovaný film, snad nejznámější kreslená filmová pohádka na světě vůbec. Jedná se o první celovečerní animovaný film z dílny Walta Disneye z roku 1937 režiséra Davida Handa. V roce 2008 jej Americký filmový institut zařadil mezi 10 nejlepších animovaných filmů na světě. Námět filmu pochází ze stejnojmenné broadwayské divadelní hry z roku 1912, která čerpá z pohádky O Sněhurce bratří Grimmů. Jde o vůbec první snímek z tzv. animované klasiky Walta Disneye. Hlavní postava Sněhurka se také stala v pořadí první disneyovskou princeznou. Postavičky namluvili v originále: Adriana Caselotti, Lucille La Verne, Pinto Colvig, a Roy Atwell. Film získal, a to až dodnes, velice nevšední a mimořádné filmové ocenění, osm sošek Oscara, jednu velkou a sedm malých (za každého trpaslíka jednoho). Režie: Walt Disney Supervize: David Hand Sekvence režie: P. Pearce, L. Morey, W. Cottell, W. Jackson, B. Sharpsteenovo Vedoucí animace: F. Moore, V. Tytla, N. Ferguson, H. Luske Scénář: T. Sears, O. Englander, E. Hurd, D. Ann Blanková, R. Creedon, D. Richard, M. De Maris, W. Smith Design charakteru: A. Hurter, J. Grant Hudba: F. Chucrchill, L. Harline, P. Smith Výtvarníci: Ch. Philippi, H. Hennesy, T. Stapp, M. Stewart, H. Miles, T. Codrick, K. Anderson, K. O'Connor, H. Sewellová, G. Tenggren Malíři pozadí: S. Armstrong, M. Nelson, M. Cox, C. Coats, P. Dike, R. Lockrem, M. Noble Pohádka byla do češtiny nadabována dvakrát. První dabing vznikl již v roce 1938 a vytvořily jej Filmové továrny AB Barrandov Praha. Sněhurku dabovala Elly Rixová, prince daboval Oldřich Kovář, zrcadlo Karel Hradilák, královnu Eva Vrchlická atd. A všechna tato práce, konzervovaná na zvukových foliích, byla pečlivě zabalena a odeslána do Hollywoodu, kde se s ní další čtyři týdny zabývali Disneyovi spolupracovníci, udělali nový zvukový pás, vyměnili dokonce anglické nápisy na postýlkách trpaslíků za české, a pak to všechno poslali zpět do Prahy. Na počátku německé okupace se ovšem všech osm křehkých celuloidových pásů s 1. dabingem rozkutálelo po fanoušcích. Dabing byl považován za ztracený, v archivu se našlo jenom několik fragmentů, proto byl v roce 1970 vytvořen nový dabing. Sněhurku zde dabuje Klára Jerneková (zpívá Marie Sikulová), prince Eduard Cupák (zpívá Karel Hála) atd. Zatímco jména trpaslíků z první verze vešla do širokého povědomí: Šmudla (Dopey), Prófa (Doc), Kejchal (Sneezy), Rejpal (Grumpy), Stydlín (Bashful), Štístko (Happy), Dřímal (Sleepy), jména z druhého „oficiálního“ dabingu mohou zmást: Šmudla, Doktor, Kejchal, Brumla, Stydlík, Hopla, Klimba. Počátkem roku 2014 se na internetových diskuzních fórech (Dabingfórum) objevila informace a ukázka, že takřka kompletní verze s prvním dabingem koluje ve sbírkách soukromých sběratelů. Film začíná záběrem, kdy kamera ukazuje pomalým nájezdem na obrovský zámek, kde zlá královna klade svému kouzelnému zrcadlu nesmrtelnou otázku: „Zrcadlo ty kouzelné rci kdo krásnější je mne !“ Odpovědí je její panenská sokyně princezna Sněhurka, která se již brzy má stát cílem její zlobné ješitnosti. Poté, co je Sněhurka na příkaz své macechy, zlé královny, myslivcem (sluhou) odvedena do lesa, kde má být zabita (což myslivec nakonec neprovede), Sněhurka uprchne do hlubokého lesa. Za asistence mnoha lesních zvířátek pak přenocuje v lese, zvířátka jí ráno ukážou cestu k domečku 7 trpaslíků. Sněhurka sem přijde v době, kdy jsou všichni trpaslíci v práci v dolech. Sněhurka za pomoci všech zvířátek pak celý domeček pečlivě uklidí, vypere špinavé prádlo, umyje nádobí, poté znavena usne na trpasličích postýlkách. Tam ji večer ve svém domečku v lese najde sedm trpaslíků, kteří ji zde poskytnou přístřeší. Když ji tam nakonec zlá královna objeví, lstí ji donutí sníst otrávené jablko a princezna usne hlubokým spánkem. Z omamného spánku ji nakonec vysvobodí mladý princ. Náklady předstihly všechno, co bylo do té doby vloženo do sektoru animovaného filmu. Práce na tomto proslulém filmu trvala tři roky namísto předpokládaných 18 měsíců, výdaje vzrostly až šestinásobně - z 250 000 na 1,5 miliónů dolarů. Štáb 570 kreslířů vypracoval podle přesných předloh více než milión jednotlivých obrázků. Jednotlivé pasáže - jako například cesta sedmi trpaslíků domů, trvající ve filmu pouhou minutu, zaměstnávala pět kreslířů celého půl roku. Vysoké výdaje vznikly proto, že každý trpaslík musel mít své nezaměnitelné pohyby, aby si divák nemohl splést třeba Prófu se Stydlínem. Všichni trpaslíci navíc mají přesně vyhraněné povahy: jeden je nešika, druhý ospalec, třetí chytrák atd. Působivost roztomilých kresbiček a bohaté obrazové kompozice byla ještě umocněna svěžími a snadno zapamatovatelnými písničkami. Ve Sněhurce se zúročily bohaté zkušenosti, které Walt Disney získával již od roku 1928 svými sedmiminutovými krátkometrážními filmy. Je zajímavé, že dvě dlouhé sekvence byly ze skoro hotového filmu vystřiženy. Tento kasovní trhák ve své době vynesl přes 66 miliónů dolarů. Odborný časopis Variety se pokusil zjistit příčinu úspěchu:"Ještě nikdy se v kinech neobjevilo nic podobného Disneyově Sněhurce a sedmi trpaslíkům... Iluze je proto tak dokonalá, milostná romance tak jemná a fantazie tak emociální, že jednání kreslených osob dosahuje hloubky, jež se rovná vroucnosti lidských představitelů. Je to opravdu velký film." Sněhurka a sedm trpaslíků na Kinoboxu Sněhurka a sedm trpaslíků v Česko-Slovenské filmové databázi Sněhurka a sedm trpaslíků v Internet Movie Database (anglicky) http://dabingforum.cz/viewtopic.php?f=3&t=1397
<<<HUMAN>>>: Evangelický hřbitov v Lyžbicích? <<<ASSISTANT>>>: Evangelický hřbitov v Lyžbicích se nachází ve městě Třinec, v části Lyžbice, a to na ul. Požárnické. Má rozlohu 3106 m² (bez pozemku s kaplí). Evangelický (luterský) hřbitov v Lyžbicích byl založen roku 1850. Nachází se na něm zděná hřbitovní kaple z roku 1871, která nahradila původní dřevěnou kapli. Hřbitov je ve vlastnictví sboru SCEAV v Třinci, který je od roku 2013 opětovně i jeho provozovatelem. K význačným osobnostem pohřbeným na lyžbickém hřbitově patří senior Józef Fukała. Dne 7. září 2014 byl na hřbitově odhalen Pomník nenarozeného dítěte. Farní sbor SCEAV v Třinci Seznam protestantských hřbitovů v Česku Evangelický hřbitov v Oldřichovicích V Třinci odhalili Pomník nenarozeného dítěte (ChristNet, 20. září 2014) Hřbitovní kaple na snímku J. Spieze z roku 1958 (Sbírky Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku)
<<<HUMAN>>>: Toronto FC? <<<ASSISTANT>>>: Toronto FC je kanadský fotbalový klub hrající severoamerickou Major League Soccer. Byl založen v roce 2006, do MLS vstoupil v roce 2007. 1× Canadian Championship: (2009) 1× MLS Cup (2017)
<<<HUMAN>>>: Seznam policejních prezidentů Policie České republiky? <<<ASSISTANT>>>: Toto je seznam policejních prezidentů Policie České republiky. Policie České republiky vznikla dne 15. července 1991 přeměnou české části československé Veřejné bezpečnosti Sboru národní bezpečnosti. Do konce roku 1992 ji vedl policejní ředitel, od roku 1993 je nejvyšší funkcí policejní prezident. Seznam policejních ředitelů: plk. František Zelenický (15. července 1991 – srpen 1992) plk. Ivan Vyleta (1. září 1992 – 31. prosince 1992) Seznam policejních prezidentů: plk. Ivan Vyleta (1. ledna 1993 – 23. dubna 1993) plk. Stanislav Novotný (12. května 1993 – 26. října 1994) plk. Oldřich Tomášek (1. ledna 1995 – 6. srpna 1998) genpor. Jiří Kolář (7. srpna 1998 – 15. srpna 2005) plk. Vladislav Husák (21. září 2005 – 31. března 2007) genmjr. Oldřich Martinů (1. června 2007 – 31. prosince 2010) plk. Petr Lessy (24. ledna 2011 – 29. srpna 2012) brig. gen. Martin Červíček (30. srpna 2012 – 7. ledna 2014) plk. Petr Lessy (3. prosince 2013 – 28. února 2014) genpor. Tomáš Tuhý (12. dubna 2014 – 31. října 2018) genmjr. Jan Švejdar (1. prosince 2018 – 31. března 2022) genpor. Martin Vondrášek (od 1. dubna 2022) Seznam ministrů vnitra České republiky
<<<HUMAN>>>: Tešio (PM-15)? <<<ASSISTANT>>>: Tešio (PM-15) je hlídkových ledoborec japonské pobřežní stráže. Má schopnosti ledoborce operujícího v oblastech s ledem silným až 75 cm. Plavidlo postavila v letech 1994–1995 japonská loděnice NKK v Curumi. Plavidla neslo jeden rotační 20mm kanón JM61-RFS Sea Vulcan na přídi. Plavidla jsou vybavena záchranářskými čluny z sklolaminátu. Pohonný systém tvoří dva diesely, každý o výkonu 1800 hp, pohánějící dva kort trysky se stavitelnými lopatkami. Manévrovací schopnosti zlepšují dvojená kormidla a jeden příďový dokormidlovací zařízení. Nejvyšší rychlost dosahuje 14,5 uzlů. (čínsky) Japonská pobřežní stráž středně hlídkové lodě na tradiční čínské informační webové stránce
<<<HUMAN>>>: Skalník rozprostřený? <<<ASSISTANT>>>: Skalník rozprostřený (Cotoneaster horizontalis) je vytrvalý, částečně opadavý, poléhavý či někdy téměř plazivý keř kvetoucí v létě mnoha růžově bílými květy, které se s podzimem mění v červené malvice. Pochází z východní Asie a je s asi dalšími 260 druhy součásti širokého rodu skalník. Na přelomu 19. a 20. století začala být tato okrasná dřevina vysazována i v českých zahradách, odkud unikla a zplaněla. V české přírodě je skalník rozprostřený považován za úmyslně zavlečený neofyt. Ze své vlasti, ze střední a jihovýchodní Číny a Tchaj-wanu, byla dřevina dovezena do Evropy a do kultury uvedena v roce 1880 jako vytrvalá, ozdobná dřevina. Záhy byla hojně vysazována v parcích a okrasných zahradách a to i v Americe, Austrálii i na Novém Zélandu. Keř občas zplaňuje a rozšiřuje se do volné přírody, kde se mu v některých oblastech výborně daří a je místy považován za invazní druh. V roce 1940 byl zjištěn volně se šířící v přírodě Velké Británie, roku 1982 v Belgii a v roce 1986 v České republice. Ve své domovině vyrůstá skalník rozprostřený nejčastěji ve skupinách jiných křovin v kamenitých půdách horských oblastí v nadmořské výšce od 1500 do 3500 m n. m, kde se již nachází mimo vysokých letních teplot. V evropské přírodě se mu nejlépe daří na místech s dostatkem slunečního svitu, na zásaditých loukách, suchých skalnatých výchozech, na mořských i říčních útesech nebo v lomech. V městských oblastech roste hlavně podél chodníků, cest a železničních tratí s náspem z vápenitého kameniva, v prasklinách kamenných zídek i podél starých domovních zdí, stejně jako na opuštěných prostranstvích se zásaditým násypem nebo podložím. Vadí mu dlouhodobý stín ve kterém špatně roste, skromně kvete a tudíž i málo plodí. Jinak je houževnatou a přizpůsobivou dřevinou, toleruje déletrvající sucho, na živiny chudou i mírně zasolenou půdu, snáší středoevropskou zimu i znečištěné průmyslové ovzduší. Roste poměrně pomalu, do konečné velikosti doroste za deset až dvacet let. Ve středoevropském klimatu kvete v květnu a červnu, plody dozrávají v září a říjnu. Rostlina začíná kvést a plodit ve věku tří až čtyř let. Drobné plody jsou pro lidí nechutné až nepoživatelné, obsahují kyanogenní glykosidy a po požití velkého množství mohou působit toxicky, toto nebezpečí hrozí hlavně u malých dětí. Byly nalezené rostliny tetraploidní (2n = 4x = 68) a v malé míře i triploidní (2n = 3x = 51). I když jsou za vhodných podmínek květy opylené hmyzem, plody velmi často vznikají apomikticky. Beztrnný, v chladnějších oblastech opadavý a v teplejších poloopadavý, velmi bohatě plodící keř s vodorovně, do plochy rozprostřenými až poléhavými větvemi, vysoký 0,3 až 0,5 m. Postranní větévky rostou zpravidla uspořádané ve dvou řadách (vzhled rybí kostry), jsou kaštanově hnědé a střídavě porostlé krátce řapíkatými listy. Jejich čepel bývá téměř okrouhlá, široce eliptická či široce obvejčitá, dlouhá 5 až 14 mm a široká 4 až 9 mm, u báze tupá nebo klínovitá, na vrcholu tupá či špičatá, po obvodě celistvá, na svrchní straně je lysá a lesklá a na spodní straně jemně pýřitá. Má dva drobné, hnědavé, šídlovité palisty, jež brzy opadávají. Plodný výhonek nesoucí květy je nejčastěji dlouhý do 2 cm a mívá tři až čtyři listy, které jsou menší a nemívají typický tvar ani barvu. Na podzim se sytě zelené listy vybarvují červenofialově. Květy bývají velké 5 až 7 mm a vyrůstají jednotlivě nebo ve dvojicích na krátkých fertilních výhoncích, jsou téměř přisedlé, bílé nebo narůžovělé, pravidelné, pětičetné a oboupohlavné. Češule květu je nálevkovitá, vytrvalé kališní lístky jsou trojúhlé a zašpičatělé, korunní lístky jsou vzpřímené, velké 3 až 4 × 2 až 3 mm, na konci tupé a bývají bílé, růžové či červenavé. V květu je 10 až 13 tyčinek s tmavě červenými nitkami a bílými prašníky, které jsou níže než konce okvětních lístků. Dva až tři plodolisty, každý se dvěma vajíčky (pouze jedno dozraje) tvoří pestík, který nese dvě či tři čnělky s rozšířenými bliznami, jež jsou níže než prašníky. Květy jsou protogynické, vajíčka v semeníku dozrávají dřív než pyl v prašnících. Při opylování přenáší pyl z prašníků na blizny samovolně hmyz, slétající se pro nektar uvnitř květů, často však vznikají plody apomikticky bez opylení. Plod je dužnatá, jasně červená až oranžově červená, téměř kulovitá malvice mající 3 až 7 mm v průměru. Obsahuje dvě až tři tvrdá semena (pyreny). Dřevina se může přirozeně rozšiřovat vegetativně i pohlavně semeny. Vegetativně se množí tak, že konce poléhavých větví ležících na zemi zapustí do půdy kořeny; vznikne tak samostatná dceřiná rostlina, klon, s totožnými vlastnostmi mateřské. V případě potřeby se přesadí brzy na jaře, později se hůře ujímá. V zahradnické praxi se pro získání rostliny s vlastnostmi shodnými s rodičovským používá řízkování, polodřevnaté části větviček se sázejí do vlhké půdy. Semena zůstávají životaschopná po dobu pěti a více let. Pokud zůstávají v plodu jsou v klidu, neklíčí, působí na ně zpomalující inhibiční látky obsažené v dužině. Mají různě dlouhou dobu dormance, obvykle v půdě vyklíčí po jednom až osmnácti měsících, vzniklý semenáče se na stanoviště vysazují nejdříve po roce. Pro urychlení klíčivosti se doporučuje stratifikace v půdě při teplotě +5 °C po dobu tří měsíců. Pokud pocházejí semena z plodů vzniklých apomikticky, budou rostliny z nich vzešlé klonem rodičovské rostliny a tudíž zcela identické, když vznikly opylením s jinou rostlinou, mohou se v některých parametrech částečně různit. Skalník rozprostřený bývá pěstován jako okrasný, nízkoúdržbový půdní pokryv, na březích, svazích, dekorativní živý plot i jako rostlina skrývající nevzhledné zákoutí či základy staveb. Je považován za ozdobnou dřevinu díky letní sytě zelené letní a podzimní oranžové až červené barvě listů a jasně červeným plodům, které na podzim a v zimě rostlinu výrazně zdobí. Lze jej sestřihávat a tvarovat dle potřeby, i na bonsaj. Je vhodný pro rychlé zpevnění svahů a k zabránění eroze půdy na úbočích s nezapojeným travnatým porostem. Je vítanou dřevinou do svažitých skalek. Květy jsou pro svůj zdroj nektaru atraktivní pro včely a další hmyz, zatímco malvice jsou žádanou zimní potravou pro mnohé ptáky, například drozdy a pěnkavy, kteří následně semena rozptylují ve svém trusu. Při pěstování u zdí poskytuje chráněné útočiště i hnízdiště pro ptáky i drobné savce. Je medonosný, bývá hojně navštěvován včelami, jeho med je světlý a jemný. Květy přitahují také hodně čmeláků a vos, častými hosty krmícími se pylem a nektarem jsou i mravenci. Bylo vyšlechtěno několik kultivarů lišících se velikosti či barvou listů, např. cult. 'Robustus' dorůstá do výšky až 1 m, má zelené listy jež se na podzim zbarvují do červena a dobře snáší sucho, cult. 'Variegatus' nebývá vyšší než 50 cm a má listy bíle panašované. Dřevina je široce rozšířena a hojně kvete, tudíž vytváří velké množství plodů se semeny rozptylovanými ptáky. V některých částech Evropy (Belgie, Německo), Severní Ameriky (Oregon a Washington ve Spojených státech a v Britské Kolumbii v Kanadě), v Austrálii (Jižní Austrálie, Victoria, Nový Jižní Wales, Tasmánie a Teritorium hlavního města Austrálie) a na Novém Zélandu se rostlina rozšířila natolik, že se stala plevelem. Dusí původní rostlinná společenstva a mění jejich strukturu i složení. Taxon Cotoneaster horizontalis ve Wikidruzích
<<<HUMAN>>>: Organizovaná zločinecká skupina? <<<ASSISTANT>>>: Organizovaná zločinecká skupina, dříve označovaná jako zločinné spolčení, je společenství více osob zaměřené na páchání soustavné úmyslné trestné činnosti – organizovaného zločinu. Je relativně stabilně organizována, uvnitř ní jsou přesně rozděleny jednotlivé funkce a vytvořena dělba činnosti, kterou se snaží navenek tajit. Typickými příklady takových skupin je např. italská Mafie a z ní odvozená americká Cosa nostra nebo japonská Jakuza. V českém právu je organizovaná zločinecká skupina definována v ustanovení § 129 trestního zákoníku a už jen účast v ní je zvláštním trestným činem (§ 361 TrZ). To se odlišuje od přitěžující okolnosti členství v pouze organizované skupině, např. kapsářů, jejíž činnost je sice do jisté míry koordinovaná, ale nenaplňuje všechny zákonné znaky, aby šlo o skutečnou organizovanou zločineckou skupinu. Nestačí jen dělba konkrétních úkolů, musí to být trvalejší společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s jasným rozdělením funkcí ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti a s dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Zpravidla jde o obchod s drogami nebo kradenými automobily, organizování prostituce či hazardních her, vymáhání peněz od obchodníků za poskytování „ochrany“ (výpalné) apod. Důležitým se jeví také utajování a dodržovaní vnitřního kodexu organizace. Může přitom jít jak o neformalizované společenství, tak dokonce o nějaký druh právem upravené právnické osoby. Ačkoli cílem zločinného spolčení bývá především finanční zisk, není vyloučeno, aby byla založena i kvůli jiným účelům a trestnou činnost provozovala jen jako prostředek pro jejich dosažení (např. teroristé).Ustanovení § 107 a 108 trestního zákoníku obsahují speciální ustanovení o pachatelích trestných činů spáchaných ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Horní hranice trestní sazby odnětí svobody se u takových pachatelů zvyšuje o třetinu, avšak nesmí převyšovat 30 let, a trest musí být uložen v horní polovině takto stanovené sazby, pokud nejsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu. Být spolupracujícím obviněným je pro spolupachatele takové skupiny naopak polehčující okolností. Podle § 361 je trestná účast na organizované zločinecké skupině, a to její založení, účast na její činnosti i její podpora. Beztrestný je přitom podle § 362 policejní agent, který se do skupiny infiltroval, pokud skupinu sám nezaložil nebo nezosnoval.
<<<HUMAN>>>: Holger Czukay? <<<ASSISTANT>>>: Holger Czukay, rodným jménem Holger Schüring, (24. března 1938 – 5. září 2017) byl německý baskytarista. V letech 1963 až 1966 studoval hudbu u Karlheinze Stockhausena. Roku 1968 začal vyučoval na střední škole ve Švýcarsku. Svou hudební kariéru zahájil roku 1968, kdy založil kapelu Can. Tu opustil v roce 1977, dva roky před jejím rozpadem. Později byla obnovena a Czukay s ní opět spolupracoval. Koncem sedmdesátých let se začal věnovat sólové kariéře a spolupráci s jinými hudebníky. Například v roce 1982 vydal kolaborativní album Full Circle spolu s Jahem Wobblem a Jakim Liebezeitem. Roku 1983 vydal spolu s Wobblem a kytaristou The Edgem nahrávku Snake Charmer. Během své kariéry spolupracoval s mnoha dalšími hudebníky, mezi něž patří například David Sylvian, Brian Eno a Dr. Walker. V září 2017 byl ve svém bytě nalezen mrtvý, bylo mu 79 let. Nedlouho předtím, v červenci toho roku, zemřela jeho manželka Ursula. (anglicky) Holger Czukay na Discogs
<<<HUMAN>>>: Karl von Kielmannsegg? <<<ASSISTANT>>>: Karl von Kielmannsegg (12. června 1835 Vídeň – 4. května 1915 Hainstetten) byl rakouský šlechtic a politik německé národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady. Vystudoval gymnázium a zemědělskou akademii v Mosonmagyaróváru. V letech 1853–1854 studoval zemědělství a lesnictví na akademii v saském Tharandtu. V letech 1854–1857 prodělal vojenskou službu. Od roku 1858 vlastnil panství Hainstetten. V období let 1862–1880 byl předsedou okresní zemědělské společnosti v Amstettenu. Předsedal tamnímu spořitelnímu a záložnímu spolku. Zastával funkci předsedy okresního silničního výboru. Byl členem obecní rady ve Viehdorfu a v Neustadtl an der Donau. Od roku 1885 zastával funkci kurátora zemské hypoteční banky.Zapojil se i do politiky. Dlouhodobě zasedal jako poslanec Dolnorakouského zemského sněmu, kam nastoupil roku 1869 a členem sněmu zůstal až do roku 1902. Do roku 1877 zastupoval kurii velkostatkářskou, pak až do roku 1884 kurii venkovských obcí, obvod Amstetten a následně až do konce svého působení na sněmu opět za velkostatkářskou kurii. V prvních letech patřil do konzervativní Strany konzervativního velkostatku, pak ale od roku 1871 přešel do Strany ústavověrného velkostatku. V době, kdy zastupoval kurii venkovských obcí, patřil na sněmu k Ústavní straně. Od roku 1871 do roku 1883 a znovu v letech 1883–1886 byl i členem zemského výboru.Byl také poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam ho poprvé delegoval Dolnorakouský zemský sněm roku 1870 (Říšská rada byla tehdy ještě volena nepřímo zemskými sněmy). Opětovně ho do parlamentu zemský sněm vyslal i roku 1871. Uspěl také v prvních přímých volbách roku 1873 za velkostatkářskou kurii v Dolních Rakousích. Mandát zde obhájil ve volbách roku 1879, volbách roku 1885, volbách roku 1891, volbách roku 1897 a volbách roku 1901. V roce 1873 se uvádí jako baron Karl von Kielmannsegg, bytem Hainstetten.V roce 1873 do parlamentu nastupoval za blok ústavověrných (tzv. Ústavní strana, centralisticky a provídeňsky orientovaná), v jehož rámci představoval křídlo Strany ústavověrného velkostatku. Jako ústavověrný poslanec se uvádí i po volbách roku 1879. V říjnu 1879 je zmiňován coby člen staroněmeckého Klubu liberálů (Club der Liberalen). Od roku 1881 byl členem klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných (liberálně a centralisticky orientovaných politických proudů). Za tento klub uspěl i ve volbách roku 1885. Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německorakouský klub. V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice. I ve volbách roku 1891 byl na Říšskou radu zvolen za klub Sjednocené německé levice. Po volbách roku 1897 se uvádí jako ústavověrný velkostatkář.Zemřel v květnu 1915 na svém zámku.
<<<HUMAN>>>: John Rabe – Ctihodný občan Třetí Říše? <<<ASSISTANT>>>: John Rabe – Ctihodný občan Třetí Říše je německo-čínsko-francouzské filmové drama z roku 2009, které natočil režisér Florian Gallenberger podle vlastního scénáře. Vychází z deníků německého podnikatele Johna Rabeho, který ukryl více než 200 tisíc lidí v tzv. Nankingské bezpečné zóně (1937–1938). Rabeho ve filmu hrál Ulrich Tukur, v dalších rolích se představili například Steve Buscemi a Daniel Brühl. Autorkou hudby k filmu je Annette Focks. John Rabe – Ctihodný občan Třetí Říše v Česko-Slovenské filmové databázi

Subsets and Splits