text
stringlengths 0
622k
| file_name
stringlengths 11
121
|
|---|---|
KapitalistaBolo to ešte pred vojnou. Bol krásny májový deň a ja som bol zaneprázdnený v záhrade.
Jablone kvitli, vyzerali sťa ružové kytky, a pod nimi sa zelená tráva jarabila púpavou a
sedmikráskami. Včely bzučali v konároch a vtáčiky radostne čvirikajúc zobkali z roboty týchto
usilovných pracovníc. Slnce tiež bolo na tomto majálesi a rozlievalo z bezoblačného neba svoje
veselé lúče.Babral som čosi na stromoch, mysliac si, že im svojou prácou osožím, a vše som pozrel na
ďaleké, ešte na vrchole snehom kryté vrchy, vše zase na okolité stromy, keď mi zišiel na um
môj priateľ Juro Chovan, ktorý pred hodným radom rokov tieto stromy posadil. A ako to býva: my
o vlku a vlk za humny, sa stalo i teraz: zazrel som môjho milého Jura kráčať hore záhradou.Juro bol robotník, často pracúval u mňa. Boli sme veľkí priatelia my dvaja, lebo sa naše
nátury v mnohom rovnali. Omnoho radšej sme mleli jazykom, ako pracovali. Juro nikdy nerobil
dve práce naraz. Ešte čo! Sú ľudia, ktorí vedia naraz rúbať, alebo kopať a hovoriť.
Bohzachovaj, žeby sa Juro bol takejto nezrovnalosti dopustil. Keď robiť, tak to len
potichučky, aby sa práca míňala potroche, ale aby i na zajtra zostalo. Ale keď hovoriť, to
hovoril i za troch. A čo sa ten chlap narozmýšľal vo svojom živote! Isté je, že ho pánboh za
profesora alebo za farára stvoril, ale pri nebeských zápisoch ktorýsi kancelista musel s ním
urobiť chybu, a tak sa mu namiesto knihy sekera dostala do rúk.O rýľ opretý mi rozprával, že niet väčších pánov na svete, ako sú pandravy. Celý život len
žerú a keď dorastú, oblečú na seba pekné rúcho a vyletia si na svadobnú cestu, ako Kubko nášho
krčmára urobil, keď si vzal svoju Sáličku a odletel po sobáši s ňou až hen do Žiliny k tetke,
kým im v krčme doskami neoddelili cárok pre postele.Počúval som, počúval a napokon som sa ho pýtal: — Čujete, Juro, a vy viete, čo je to
kapitál?— Pravdaže viem. Kôň nášho pána osvieteného sa volal Kapitál.— No dobre, uverím vám, že sa i kôň osvieteného tak volal. Najskorej ten váš pán ani iný
kapitál nemal. Ale takto medzi svetom sa volá kapitálom suma peňazí, ktorú si uložíme na
úroky, z ktorých potom bez práce, po pansky žijeme. Viete už teraz, čo je to?— Viem, — riekol Juro a odpľul, lebo „užíval“, totižto žul močku, čo je chvályhodným
zvykom drevorubačov, ktorí nesmú v drevárňach fajčiť. Ale o chvíľu nešeredne zaklial, lebo sa
mu v hlave rozležalo, že on ten kapitál nemá!— Môžete byť i vy pánom a žiť bez práce, len si zadovážte kapitál.— Veď to! Mater orevanú mu naháňam, veď to!— Juro, nekľajte tak mrzko! To sa chytá. Ja vám poviem, ako môžete byť pánom i vy, a to
poľahky.Rozumie sa, že Juro prestal ryť. Otvoriac ústa díval sa na mňa s očakávaním. Zahľadel som
sa na tú peknú postavu a mlčal som. Nato začal on: — Veď už hovorte! Ako by ja ku kapitálu
prišiel, keď ani môj otec, ani starý otec, ani žiaden člen nášho pokrvenstva nemal nikdy toľko
peňazí, že by ich v ten istý deň nebol utarmonil.— Juro, to je preto, lebo máte všetci naširoko rozpustené gágory. Cez váš gágor by
osvieteného Kapitál precválal ako nič. Síce osvietený si dal i sám s ním rady.— Hja veru, ten nemá už žiaden kapitál. Ten už len varenou pálenčičkou preplakuje hrdlo, i
to len na výročné sviatky.— Veď je ona nie zlá, Juro, nie zlá, keď sa spraví ako sa patrí. (Juro glgal naprázdno a
oči mu svietili.) Nuž, ale dajme jej pokoj, lebo keby sme sa o nej rozhovorili, neprišli by
sme ku koncu. Teda pozrite, vy potrebujete na vaše obvyklé živobytie mesačne len dvadsať
korún, alebo, aby ste si to lepšie vyrátali, desať rímskych striebra. Pravda je?— Desať rímskych striebra! Kto by to minul! Veru nie viac.— Nonono, minie sa viac. Zarobiť, zarobíte však mesačne aspoň tridsať zlatých, keď
poriadne pracujete. Tak je?— Hja, veru sa zarobí, zarobí. Oj, zarobí sa.— Keby ste nepili, môžete celkom ľahko odložiť ročne najmenej dvesto, ba i dvestopäťdesiat
zlatých a za desať rokov — ak sa budete obhadzovať i prv — môžete mať toľký kapitál, že z jeho
úrokov vyžijete bez práce. Ani prstom nemusíte pohnúť. Budete pán, Juro, pán! Lebo pán je ten,
kto môže vyžiť bez práce. Vy by ste tiež boli pán, nerozkázal by vám nikto na svete.Juro krútil hlavou a hmkal a škrabal sa za ušami, čo boli všetko znaky veľkej duševnej
práce. Ešte sa mu i hlava parila sťa trus za rána.Druhý deň ráno o tretej ma zobudil vo výcval. Skočím z postele a utekám, čo sa stalo. —
Čože ma budíte o polnoci? Juro, čože sa stalo, prepánaboha!— Nuž len to som vám chcel povedať, že sa pustím do toho kapitálu. O ôsmej pôjdem na omšu
— to ma musíte na tú chvíľu prepustiť z roboty — a budem prisahať od trungu.[1]Ja by som sa i tak zdržal, ale tak to bude istejšie.— Dóbre, dóbre, len choďte, — hodil som rukou, — len z kostola idúc sa nenaťahajte zase u
Rendla! — Bol som namrzený, že ma pre takú hlúposť zobudil. Lebo som si bol celkom istý, že sa
pitia nezdrží. Čo tam, také daromné reči! Pomyslel som sám na seba. Ja som napokon
„inteligent“, no a… Ale, dajme si pokoj, lepšie ani nehovoriť.Ale, tentoraz to nebola hlúposť. Je hodne ľudí, ktorým jedna myšlienka tak naplní hlavu,
že sa tam už viac nezmestí, ako do geletky plnej bryndze sa tiež viac nezmestí, keď je
štriekom. A vybiť takému chlapovi, nevybiješ tú myšlienku viac z kotrby, ako nevytiahneš
slimáka z jeho domčeka. Milý Juro sa „zaťal“ a drhnúc sťa hovädo, odkladal každý mesiac
dvadsať i tridsať zlatých, keď boli lepšie zárobky. Takým skupáňom a skyvražníkom zostal, že i
jeho najvernejší kamaráti len odpľuli, keď ho videli. (Pravda, závisť!) A ani nie za celých
desať rokov mal v sporiteľni na veľmi ošúchanej a zamazanej knižke tritisíc rímskych striebra!
Od tých tritisíc zlatých „ťahal“ štvrťročne tridsať papierikov, a to mu stačilo na „panský“
život. Nemusel totiž celý od boha deň nič robiť. Aby si vec ešte zjednodušil, šiel na stravu k
dcére Mare, lebo ho žena už dávno odumrela. Mara bola vydatá za panským kočišom a Juro dostal
u nej, ako jej muž Števo hovoril, za mesačných sedem rímskych striebra „chýrny“ kost a
kvartieľ. Tak mu ešte tri zlatky zostávali mesačne na tabak a na pálenku, lebo keď sa stal tým
pánom, to si už tu i tu len vypil ktorúsi tú slzu. Na šatstvo nedal nič, chodil otrhaný ako
vŕba pri ceste, ktorou vyháňajú statok na pašu; vieme, že každý vôl šarpne z takej vŕby, ani z
povinnosti.Bolo by to bývalo hej, lenže Juro mal svoje chyby. Nebol by za nič pomohol pri žiadnej
práci, ani v dome, ani v poli. On vraj nikdy nevidel „pána“ robiť. To bolo zle, ale ešte
horšie bolo, že si robil z ľudí posmech. Čím viac kto drel, tým väčšmi sa mu smial. Keď mala
Mara vše roboty, že nevedela, kde jej hlava stojí, nuž ho popýtala, aby ktorúsi tú triesku
rozrúbal. Mala sa tá čo napočúvať! Že či on za to platí toľké peniaze, aby robil! Či sa on vo
svojom živote už dosť nenarobil! Ešte čo!V lete pri niektorej práci v poli ho i pokúšalo, aby vzal kosu alebo hrable do rúk. Ale sa
zdržal, lebo vedel, že by si robili posmech z neho, a radšej len pukajúc zo zapekačky,
prednášal vyznojeným chlapom posmešné reči, kým ho ktorýsi neodohnal.Pri takomto darebackom živote sa Juro veru spustil. Števo sa mrzel, že robí iba nepokoj v
dome a chodiac otrhaný robí im hanbu, a tak ho jedného pekného rána postavil pred dvere a
povedal mu so synovskou úctou, aby šiel do pekla.Juro si zaťovo pokračovanie veľmi nebral k srdcu; vzal svoje šatstvo pod pazuchu a išiel o
dom ďalej. Neráčil sa on ani s Marou, lebo mu nevyvárala a nevypekala, ako si bol želal. Keď
už bol tým pánom, bol by chcel tu i tu kus pečienky, ale Mara hovorila, že za sedem rímskych
mesačne môže dať len takú stravu, čo sa lyžicou je.Prešiel k druhej dcére, Katre, vydatej za nádenníkom Prčinom, ktorej už dávno pišťalo
srdce za tými siedmymi rímskymi, čo Mara každý mesiac zhrabla. Dávno už ho vábila, že mu veru
i toho mäska uštedrí; veď, dajsamibože, kúsok mäsa nie je celý svet. Ktorýsi ten vôl alebo
krava dosť často vypadne v dedine, a tak sa človek zavše môže napukať, že mu len tak pupok
vystaví. Len to si vyjednala, aby dozeral na deti, keď bude s mužom na zárobkoch. Juro na to
pristal, ale len tak, že jej bude platiť mesačne o zlatku menej. Detí bolo troje, najmladší
Pavko mal tri a najstaršia Zuzka sedem rokov. Ťažké to boli časy, ktoré teraz svitli i na deti
i na Jura, lebo sa ten drobizg stále rozliezal a Juro nemal inej zábavky, ako ich nemilosrdne
hlušiť, keď ho neposlúchali. Skoro každý večer, keď prišli ich rodičia domov, privítali ich s
takým revom, že sa háj, pod ktorým stála chalupa, len tak ozýval, lebo tie fagany čušali, keď
nebolo matere doma, ale keď ju videli prichádzať zďaleka, začali nariekať, ako by ich z kože
drel. Že si Katra v taký čas pri reči nepredložila dlaň pred ústa, to si môžete myslieť. Tá
veru svojmu milému otcovi povedala svoju mienku, ktorú jeho zať Ondro zavše i päsťou potvrdil,
hoc sa ináč ani jeho zachádzanie s deťmi nevyznačovalo zvláštnou nežnosťou. Ale čo si smie
dovoliť otec, to nesmie urobiť cudzí.Po takýchto dohovoroch bolo vše za týždeň potichšie, a to preto, lebo sa rozčertený Juro
vôbec o detiská nestaral. Myslel si, nech tam lámu krky, kde chcú. A tak sa prihodilo, že
Pavko spadol do prázdnej jamy na zemiaky a zlomil si nohu. Keď mu to Zuza prišla povedať, veru
hrklo v ňom ani v starých hodinách a on, zoberúc chlapca, utekal s ním do susednej dediny, kde
býval starý Ovsák, ktorý vedel polámané údy „richtovať“. Ten mu pekne-rúče zaviazal nohu do
doštičiek a pýtal za to len tri šestáky. U doktora v meste by bol Juro platil aspoň desať
rímskych, preto bol pevne presvedčený, že starý Ovsák je múdrejší ako doktor.Lenže keď prišli Prčinovci domov, nestála všetka starostlivosť Jurova mnoho, lebo i keď sa
o deti nestarali zvyškom, tak jednako držali za svoju povinnosť ukázať susedom, akí sú oni
dobrí rodičia, a preto zbili staršie deti a Jura a vyhodili ho von z domu. Keď Ondro hádzal za
ním batôžtek so šatami, tak mu povedal i to, že ak sa ešte u nich ukáže, že mu odtne nohy
sekerou pod samým chrbtom, upotrebiac pritom namiesto chrbta iný, najmä medzi ľudom
zvyčajnejší výraz.Juro mal svoju malú chalúpku, i utiahol sa do nej. Lenže slúžku držať nemohol a keď chcel
žiť, musel teraz jedno-druhé robiť. Bol však taký zdarebáčený, že sa začal radšej potĺkať po
svete, a žobrúc, popíjajúc trávil čas.Nuž ako tak rozmýšľam o týchto veciach, kto ti nejde hore chodníkom? Veru Juro, môj
kapitalista. Videl som, že sa trochu vyparádil, lebo mal napriek horúčave kožuštek zahodený na
pleciach. I zvolal som naň: — Juro, kdeže sa vy tu beriete, veď som vás už sto rokov nevidel!
— Prišiel ku mne. No, nevidel sa mi ten chlap. Oči mal vpadnuté a ruky sa mu triasli. — Ale
ste mrzký! Nebodaj sa zase trungom preberáte.— Hja, veru ja pijem, ukrutne pijem! Zle ste mi to poradili s tým kapitálom. Od tých čias,
čo žijem ako pán bez roboty, som nemal pokojnú chvíľu. Bez roboty idem zhniť a robiť som pre
posmech sveta nechcel, keď som sa toľko natrápil, aby som tých groší nahrabal. Čert vzal
všetko i s panstvom. No, zle ste mi poradili, zle veru.Vykladal som mu, že nemusel zaháľať, hoc mal i groše. Veď by sa mu tie boli vždy zišli, či
v nejakej tvŕdzi, či pri nedostatku práce, alebo v starobe. Ale on len stále svoje húdol, že
keď raz desať rokov drel ako kôň, aby sa stal pánom a nevypil ani toľko, čo by do náprstka
vošlo, že musí byť pánom a žiť bez práce.Nuž daromné bolo všetko moje hovorenie, Juro zakľajúc odišiel.Potom som nepočul o ňom asi pol roka nič.Jedného dňa som sa zišiel s jeho dcérou Katrou, takto rúčou nevestou. Rád ju, lebo sa vždy
vyškiera.— Počuješ, Katrena, čo je s tvojím otcom, dávno som ho nevidel.— Nuž to neviete? — smiala sa mojej nevedomosti, — veď sa obesili. Už tomu dva týždne! No,
že ste to nečuli. Pekne na trám v izbe sa obesili. Ešte pol vreca múky zostalo po nich. Ľudia
sa divili, že sa obesili, keď ešte tú múku neboli prepili.— Óvi, óvi, tomu to panstvo akosi nebolo na osoh. Tomu som zle poradil.— Neberte si to k srdcu. Už čo mi bol i otec, ale bol jednako sprostý človek. A sprostému
nepomôže žiadna apatieka. Tomu i materinské mlieko zaškodí. Nuž tak je to na svete.— Počuješ, Katrena, mne sa zdá, že ťa mrzí, že všetko prepil.— A či nie? Pravdaže ma mrzí. Veď sme ešte i za pohreb museli my zaplatiť. Taký osoh sme
mali z jeho kapitálu. Veru tak…I odišla usmievajúc sa. Šťastná osoba!Dosť som sa potom o tej veci narozmýšľal, ale napokon som vždy prišiel na to, že Katka
mala pravdu a že hlupákovi ozaj i materinské mlieko zaškodí.[1]trung— alkohol
|
Nadasi-Jege_Kapitalista.html.txt
|
VenovanieOsvietenému a Vysokorodému Pánu Pánu Jánovi Grófovi z Harrachu, c. kr. komorníkovi a c.
kr. majorovi, majiteľovi panstiev Sádová, Šluknov, Jilemnice, Most nad Litavou atď. atď.
Majiteľovi viacero rádov vernému a vznešenému Synovi Matky Slávie, Milovníkovi slovanskej
vzájemnosti, Priateľovi, Podporovateľovi a vysokému moecenášovi literatury slovenskej atď.
atď.S nadšením, vrelou a hlbokou úctou venuje Dušan Sava Pepkin.Nuže tedy Slováci jen spite,
Skoroť bude vašem po kmenu:
Neboť jak by házel na stěnu
Hrách, slov matky Slávy neslyšíte.KollárA div sa stane, — ja verím v divy,
Božstvo v ních moc svoju hlása —
Ľud môj sa vznesie, sťa národ živý,
K výškam, kde všeľudstva spása.
Lud.KubányiJako všetko, čím kroz srdce naše vládneme, tak aj národnosť je taký poklad, ktorý sa
inými statkami zameniť nedá.Baron Jozef EötvösNepřipisuj svaté jmeno vlasti
Kraji tomu, v kterém bydlíme,
Pravou vlasť jen v srdci nosíme,
Tuto nelze bíti ani krásti:
Dnes neb zýtra vraha v zemi másti,
A lid v jarmě jeho vidíme,
Předce, když se duchem spojíme,
Vlast je celá v každé svazku časti.KollárPolitici, ktorí nemajú zreteľ k rozdielu národnosti, matajú vo tmách.Leon van
de KendreSlovákov niet v Uhrách.Kolom. Tisza v krajinskej snemovni r. 1875.Ešte Slováci žijú a budú žiť voždy so slávou.Ján Hollý
|
Mednansky_Poesie-Dusana-Savy-Pepkina-Svazok-II.html.txt
|
Syr„Koľko syra nesiete v tom cedidle?“ spytuje sa dedinčana ponáhľajúceho sa z košiara
sedliak, idúci oproti nemu.„Dvadsaťosem funtov[1]som si nechal odvážiť,“ odpovedal prvý. Hodil cedidlo na húser a rukávom si
utrel z tváre pot.„A prečo nie menej?“„Lebo už lanského roku zle-nedobre dudrala revúcka pani, že do tridsiatich neudrelo.
Príčina bola, že som jej statočne na mincier položil. No teraz verím, že ešte pol funta
vykvapká, kým sa do Revúcej dostanem, a že predsa na váhu udrie. Tí dolniaci sa nazdávajú,
že len oni majú rozum. No len čakajte!“„Hoh! neviem komu a prečo! Či by za tie štyri zlaté v striebre za jednu dojku nebolo
dosť šesť percent? Prečo by sme sa mali dať ozbíjať! Ja veru najplanší, najnečistejší a
vždy s cudzím premiešaný syr odnášam. A aj keď ma voľajaký Revúčan vyhreší, odpoviem mu:
planá paša, zlé časy, chotár červenicavý, psicavý. Bohzná, čo všetko vymyslím a poviem. A
napokon, aj tak bude rád, že dostane syr a veru ani poriadny oldomáš ma neminie a iné dary.
Čo vám budem rozkladať — najlepšie im cez rozum prejsť!“Na Zdychave,[2]obci ležiacej bokom v údolí Muránskej doliny, bola posledných desať chudobných
rokov taká obyčaj, že každý rok na jar gazdovia schádzajú dolu do Revúcej a vyberajú na
svoje ovce po desať až dvanásť zlatých viedenského čísla pod tou podmienkou, že za desať
zlatých je ovca natrvalo kúpená, od nej sa potom vypláca desať funtov syra za rok.Zámožnejší Revúčania, najmä takí, ktorí sa pre inú robotu nezaoberali, ani nemohli
zaoberať ovčiarstvom, si kúpili podľa možnosti po dve až po desať, ba aj po tridsať až
päťdesiat dojok, od ktorých by dostávali svoj ročný výplatok.Práve jeden taký ovčiar stál na ceste. Ponáhľal sa do Revúcej s istou zásobou syra, aby
zaplatil daň za tri ovce.Bol to muž vysokej postavy, lahodného tela, s pozdĺžnou tvárou, dlhým nosom a tmavých
bystrých očí, jastriacich na všetky strany. Mal kučeravé vlasy, ktoré mu viseli až na
plecia. Okrem surovice, opaska, hrubých bielych nohavíc a krpcov, valaského noža za opaskom
a veľkého širáka nič iné na ňom nebolo. Volal sa Kubej Maco.Druhý muž bol podobný prvému postavou aj oblečením a volal sa Kučerákov Jano.Keď si prvý upevnil cedidlo zas okolo krku, pobral sa preč. Urobil niekoľko krokov bez
akéhokoľvek pozdravenia a spýtal sa ho: „A vy kam?“, na čo ten bez odpovede a pozdravenia
iba kývol hlavou, že hore, na Štefkov dielik,[3]sa ponáhľa.[1]funt(nem.) — staršia váhová jednotka, približne 0,4
kg[2]Muránska Zdychava— dedina vzdialená 7 km od Revúcej,
roztratená v úzkej doline pod vrchom Kohút. Spojenie je možné jedinou cestou, ktorá
sa tiahne dolinou popri horskej bystrine Zdychavka.[3]diel— časť chotára. Chotár bol rozdelený na diely, na
ktorých hospodárilo viac účastníkov.
|
Reuss_Obrazy-zo-Zdychavy.html.txt
|
ŠlépějPokojně, nekonečně padal sníh na zmrzlý kraj. Se sněhem vždycky padá ticho, myslil si
Boura ukrytý v nějaké boudě, a bylo mu zároveň slavnostně i teskno, neboť se cítil osamělý
v širé krajině. Země před jeho očima se zjednodušovala, sjednotila a rozšířila, srovnána v
bílých vlnách a nerozrytá zmatenými stopami života. Konečně prořidl a zastavil se tanec
vloček, jediný pohyb v tom slavném tichu. Váhavě boří chodec nohy do nedotknutého sněhu a
je mu divně, že on první poznamenává kraj dlouhým řádkem svých kroků. Ale naproti po
silnici jde někdo černý a zachumelený; dva řetízky kroků poběží vedle sebe, zkříží se a
vnesou první lidský zmatek na tuto čistou tabuli.Avšak protichůdce se zastavuje, má ještě sníh na vousech a dívá se napjatě na něco
stranou silnice. Boura zpomalil krok a pátral ve směru jeho očí; oba řetízky se setkaly a
zastavily vedle sebe.„Vidíte tam tu šlépěj?“ řekl zasněžený muž a ukazoval nějakou stopu asi šest metrů od
kraje silnice, kde oba stáli.„Vidím; je to lidská šlépěj.“„Ano, ale jak se tam dostala?“ Někdo tudy šel, chtěl říci Boura, ale zarazil se; šlépěj
byla jediná uprostřed pole, a před ní ani za ní nebylo stopy kročejů; byla zcela jasná a
ostrá na bílé ploše, ale byla osamocená, nic nevedlo k ní ani od ní. „Jak se tam mohla
dostat,“ podivil se a chtěl jíti k ní.„Počkejte,“ zastavil ho druhý, „naděláte kolem ní zbytečných stop a všechno rozházíte.
To se musí vysvětlit,“ dodal podrážděně, „to nejde, aby někde byla jen jedna šlépěj. Dejme
tomu, že by někdo skočil odtud doprostřed pole; pak by před ní nebylo kročejů. Ale kdo by
tak daleko doskočil, a jak by mohl skočit jenom na jednu nohu? Vždyť by ztratil rovnováhu a
musel by se někde opřít druhou nohou; myslím, že by musel běžet kousek vpřed, jako když se
skočí z rozjeté tramvaje. Ale tadynenídruhé nohy.“„To je nesmysl,“ řekl Boura; „kdyby skočil odtud, byly by tady na silnici po něm stopy;
ale jsou tu jenom naše kroky. Nikdo před námi tudy nešel.“„Stopa je obrácena patou k silnici; kdo ji udělal, šel tímto směrem. Kdyby šel do
vesnice, musel by jít vpravo; na tuhle stranu jsou jen pole, a co kčertu teď někdo hledá v
polích?“„Dovolte, kdo šlápl tam, musel zase někudy odejít; ale já tvrdím, že vůbec neodešel,
protože neudělal dalších kroků. To je jasné. Nikdo tudy nešel. Stopa se musí vysvětlit
jinak.“ A Boura usilovně přemýšlel. „Snad tam byl v hlíně přirozený důlek nebo šlépěj ve
zmrzlém blátě a do ní napadal sníh. Anebo, počkejte, snad tam stála pohozená bota, a tu
třeba odnesl pták, když napadl sníh. Pak by tam zůstalo nezasněžené místo, podobné šlépěji.
Musíme hledatpřirozenoukonjekturu.“[2]„Kdyby tam stála bota už před chumelenicí, zůstala by pod ní černá půda; ale já tam
vidím sníh.“„Snad ten pták odnesl botu, když ještě sněžilo; nebo ji upustil v letu do čerstvého
sněhu a zase ji zvedl. Prostě to nemůže být šlépěj.“„Copak ten váš pták žere boty? Nebo si v nich dělá hnízdo? Malý pták botu neunese a
velký se do ní nevejde. To se musí řešit obecně. Já myslím, že toješlépěj, a když nepřišla po zemi, musela přijít shora. Vy si myslíte, že to udělal pták, ale
je možné, že to přišlo třeba — — z balónu. Snad se někdo pověsil na balón a šlápl jednou
nohou do sněhu, aby si udělal ze světa blázna. Nesmějte se, mně samotnému je nepříjemné
vysvětlovat to tak nuceně, ale… Byl bych rád, kdyby to nebyla šlépěj.“ A oba se pustili za
ní.Okolnosti nemohly býti jasnější. Od příkopu podél silnice mírně stoupalo nezorané
zasněžené pole; asi uprostřed byla ta stopa, a za ní stál, hustě posněžen, nevelký strom.
Plocha mezi silnicí a šlépějí byla panenská, bez sebelehčí stopy nějakého dotyku; povrch
sněhu nebyl nikde porušen nebo pohnut. Sníh byl měkký a tvárný, bez sypkosti velkých mrazů.Byla to opravdu šlépěj. Byl to otisk veliké boty amerického tvaru s velmi širokým
podešvem a pěti silnými cvočky na podpatku. Sníh byl čistě a hladce stlačen a nebylo na něm
lehkých nesešlápnutých vloček; tedy šlépěj vznikla teprve, když už dosněžilo. Otisk byl
hluboký a rázný; tíha spočívající na této podešvi musila býti hodně větší než váha
kteréhokoliv z mužů skloněných nad stopou. Konjektura ptáka a boty se mlčky ztratila.Zrovna nad šlépějí se vznášely krajní větve stromu: několik tenkých větviček obalených
sněhem, jenž nikde nebyl setřen nebo střesen. Při lehkém zaklepání na větev opadával sníh v
celých kusech. Hypotéza „shora“ naprosto padla. Nebylo možno učiniti cokoliv shora bez
střesení sněhu se stromu. Fakt šlépěje nabyl tvrdé a nahé jasnosti.Za šlépějí byla jen čistá sněhová plocha. Stoupali po svahu nahoru a přeběhli po temeni
kopce; opět nížil se dolů, daleko dolů nedotčený bílý svah, a za ním rostl nový, ještě
širší a bělejší. Na kilometry daleko nebylo šlépěje druhé nohy.Vraceli se zpět; našli za sebou dvojitý řádek svých kročejů, pravidelný a pěkný, jako by
byl schválně tak udělán. Ale mezi oběma řádky prostřed pošlapaného kruhu byla šlépěj jiné,
mohutnější nohy, cynická ve své osamělosti; něco je zdrželo, aby ji nerozdupali a nezbavili
se jí v tichém srozumění.Vyčerpán a zmaten sedl si Boura na patník silnice. „Někdo si z nás udělal dobrý den,“
„Je to hanebné,“ řekl druhý, „je to nesmírně hloupý kousek, ale… Zatraceně, tady jsou
fyzické meze. Vždyť je to vůbec nemožné… Poslyšte,“ vyhrkl rychle a skoro s úzkostí, „když
tam je jen jedna noha, nemohla by být od někoho jednonohého? Nesmějte se, já vím, že je to
pitomost, ale nějaké vysvětlenímusíbýt. Vždyť tu jde o rozum, to je
útok něčeho… Jsem docela spleten. Buďto jsme oba blázni, nebo spím doma v horečce, nebomusíbýt přirozené vysvětlení.“„My jsme oba blázni,“ mínil Boura zamyšleně. „Pořád hledáme ,přirozené‘ vysvětlení;
chytáme se nejsložitějších, nejnesmyslnějších a nejnásilnějších příčin, jen když jsou
,přirozené‘. Ale snad by bylo daleko jednodušší a — — přirozenější, kdybychom řekli, že to
je prostě zázrak. To bychom se jenom podivili a šli klidně svou cestou… Beze zmatku. Snad i
spokojeni.“„A já bych se nespokojil. Kdyby se tou šlépějí stalo něco velkého… Kdyby se tím dostalo
někomu něčeho dobrého, sám bych padl na kolena a křičel ,zázrak‘. Ale ta stopa, vždyť je to
trapné; vždyť je to strašně malicherné, dělat jen jednu šlépěj, když stačí udělat obvyklou
řadu kroků.“„Kdyby tu někdo před vámi vzkřísil mrtvou dívku, kleknete a pokoříte se; ale dřív než
vám roztaje sníh na koleně, budete si myslit, že to beztoho byla jen zdánlivá smrt. Tady
právě není nic zdánlivého; tady je, dejme tomu, proveden zázrak při nejvýš zjednodušených
podmínkách, jako když se dělá fyzikální experiment.“„Snad bych nevěřil ani tomu vzkříšení. Ale i já chci být spasen a čekám na zázrak — — že
něco přijde a obrátí můj život. Ta šlépěj mne neobrátí a nespasí a z ničeho mne nevyvede;
jenom mne trápí, utkvěla mi tady a nemohu se jí zbavit. A já jí nevěřím: zázrak by mne
uspokojil, ale ta šlépěj je první krok do nejistoty. Bylo by lépe, kdybych jí byl neviděl.“Oba dlouho mlčeli. Začal se znovu snášet sníh a padal stále hustěji. „Vzpomínám si,“
začal Boura, „že jsem četl v Humovi[3]o osamocené šlépěji v písku. Tahleta není tedy první. Myslím si, že snad jsou
tisíce takových stop, že jich je nesmírně mnoho, při kterých nás nic nenapadne, protože
jsme si zvykli na určitá pravidla. Jiný by si jí třeba nevšiml; nenapadlo by ho, že je to solitér,[4]že jsou ve světě věci, které nemají s ničím dále co dělat. Vidíte, naše šlépěje
jsou všechny stejné; ale ta osamělá je větší a hlubší než naše. A když myslím na svůj
život, zdá se mně, že v něm musím uznat — — kročeje, které odnikud a nikam nevedou. Je to
hrozně spletené myslit si všechno, co jsem zažil, jako nějaký článek, který přišel po
pořádku a končí jiným. Stane se, že najednou něco víte nebo cítíte, před čím není nic, nic,
nic tomu podobného a za čím už nic podobného nemůže nikdy přijít. Jsou lidské věci, které
nejsou s ničím pospolu a všude jen dokazují své osamocení. Vím věci, ze kterých nic dále
neplynulo, které nic a nikoho nespasily, a přece… Udály se případy, které už nevedly dále a
nepomohly dále žít, a byly to snad nejdůležitější věci života. Nenapadlo vás, že ta šlépěj
byla daleko krásnější než všechny, které jste dosud viděl?“„A já si vzpomínám,“ ozval se druhý, „na sedmimílové boty. Snad někdy lidé našli také
takovou stopu a nedovedli si ji jinak vysvětlit. Kdožví, třeba předchozí kroky jsou u
Pardubic a Kolína a následující až u Rakovníka. Ale stejně si mohu myslit, že další krok
není už otištěn ve sněhu, nýbrž možná ve společnosti, prostřed nějaké události, někde, kde
se něco stalo nebo stane; že tenhle krok je článek nějaké souvislé řady kroků. Myslete si
řadu takových divů, ve kterých má tato šlépěj své přirozené místo. Kdybychom měli noviny
dokonale informované, možná, že bychom mohli v ,Denních zprávách‘ nalézti ty další kroky a
sledovat něčí cestu. Snad se nějaké božstvo ubírá svou cestou; jde bez inkoherence[5]a postupně; snad jeho cesta je jakési vůdcovství, kterého se máme chopit. Bylo
by nám možno krok za krokem jít ve stopách božstva. Snad by to byla cesta spásy. To všechno
je možné… A je to strašné mítdocela určitějeden krok této cesty před
sebou a nemoci ji dále sledovat.“Boura se otřásl a vstal. Chumelilo se stále hustěji a pošlapané pole s velikou šlépějí
prostřed jiných mizelo pod novým sněhem. „Já se jí nespustím,“ řekl zachumelený muž, —
„šlépěje, která už není a nebude,“ dokončil Boura v myšlenkách, a jejich cesty se rozběhly
opačnými směry.[2]konjektura(z lat.) — dohad, domysl[3]četl v Humeovi— v III. kapitole XI. oddílu eseje Zkoumání o
rozumu lidském od anglického filosofa Davida Huma: „Kdybyste viděl na břehu mořském
otisk jedné lidské nohy, soudil byste, že tudy šel člověk a že zanechal i stopy druhé
nohy, třeba jsou zahlazeny valícím se pískem neb zátopou vod?“ — Nepochybně byla tato
věta inspiračním podnětem Čapkovy povídky;[4]solitér(z franc.) — věc vyskytující se ojediněle[5]inkoherence(z lat.) — nesouvislost
|
Capek_Bozi-muka.html.txt
|
Z tmavej zápačeZlato vaše a striebro…bude svedectvom proti vám.Ep. Jakuba 5, 3.Zdĺhavo hľadela mi do očí a ja som nerozumel, ako možno tak dlho hľadieť a nedôverovať
mi, veď predsa vec je jasná: slovenské peniaze sú i naše i báťove Čečinove, ktorého,
mimochodom buď rečeno, Slováci na široko-ďaleko volajú „naším dobrým človekom“ a ktorého ja
konečne nechcel by som pozbaviť tých niekoľkých dávnych požívateľov jeho peňazí, medzi
ktorých patrila i stará Prútiková; rozdiel je len v tom, že my sme ľudová spoločnosť a on
je samostatný človek, obchodujúci vlastným grošom.„Ňaníčka,“ hovorím, aby som dokázal príkladom zbytočnosť jej žiadosti, „máte pred sebou
dve — jednu vedľa druhej — vyvierajúce studničky, vyvierajú pod tým istým kríčkom, z tej
istej pôdy — a vy sa nazdávate, že z niektorej načriete lepšej vody… nemýľte sa.“Ale ona neprestávala hľadieť ako v nedorozumení, ešte i ústa pootvorila, pri čom vliakli
jej pery hlbšie na bezzubé čeľuste a oči ešte väčšmi rozšírili sa na mňa, na slychách
modrali sa jej žily, pozvoľne tratiace sa pod niekoľko šedinami, tenučko zahladenými poza
uši, do ktorých som jej napokon kričal, nazdávajúc sa, že nedopočuje.I na to pokrútila hlavou a s tou istou podozrievavosťou skúmala moje oči; zdá sa, že
osobnosť nového účtovníka, akým som vtedy bol, budila v nej dôveru, ale podľa reči nevidela
v ňom záškodníctvo…Na tretí deň prišla zase — azda viac preto, aby si obzrela k sviatkom požičiavajúce ženy
a potom s jednou, žiadajúcou si tiež niečo peňazí, odišla; — mnohí požičiavatelia museli
pre opovedané pôžičky dva razy sa ustanoviť. Napozajtre vrátila sa i Hukľová a s ňou došla
zase i Prútiková. Hľadela sa došuchať k môjmu stolu, odkiaľ bolo možno zblízka prizerať sa
pokladníkovi.„Dve koruny osemdesiat — polročný úrok!“ riekol obvykle podľa výkažky a dočitoval
prítomnej Hukľovej do úplnej sumy. A ako dopadali biele peniaze na mramorovú dosku, starkej
rozochveli sa pery i brada a zdalo sa, že chce vystrieť ruku a čítať ich ešte raz, ale
ružolíca nevesta zhrnula odčítané groše pred jej zrakom, — tam ich má v očipkovanej
zásterke a Prútiková nemôže odtrhnúť od nej oči, obracia sa za ňou i do dverí.Podivná starenka, prečo tak neodbytne prichádza a čo jej toľko záleží na tom, aby
dostala peniaze u nás a pôžičku u Čečinu aby vyplatila? Jej oči, vidiac odchádzať ženu, s
ktorou prišla, navlhli ako decku, keď videlo, že rovesníci bohatých rodičov dostali dar, o
akom sa ono ani snívať neodvážilo. — Nie je to túžba po mamone, však ani nemá nikoho, aby
sa jej oddalo zháňať sa za ňou, je sedemdesiatjedenročná, vo veku, v ktorom spotreba
človeka býva pranepatrná; ale ani závisť je to nie — bože môj, prečože by mala závidieť
komu, veď, hľa, vonku pri dverách je koza (len toľko, že nevošla za ňou do banky ako pes),
ona i s tou sa podelí, keď má kus chleba, čo jej podali dobrí ľudia. Lebo ona upiecť si ho
už nevládze, čo by zavše i neškodilo, nie síce pre ňu, bezzubú, ale to milé zvieratko by
zaslúžilo za svoju dobrotu, aby ho niekedy i po ľudsky nakŕmila. Keď si tak pomyslí, ako je
prinútená chovať ju stále plotovým bodľačím za hojnosť mastného chutného mlieka, cíti sa
tak neporovnateľne nevďačnou a nezaslúženou, že cez slzy prihovára sa listy a mládniky
oberajúcej koze: „pokoľ ma, pokoľ, nehodnicu, ktorá sa ti nikdy neodslúži“, ale múdre
zvieratko, len čo pocíti na svojom rohu ruku, prestane sa pásť, zopne krk i hlavu,
nazdávajúc sa, že nevládna gazdiná potrebuje jej oporu, tak ako keď idú spolu po ulici…Náhle pozdalo sa mi, že tejto starenke krivdím, keď používam voči nej rady chladného
rozumu a nekonám podľa srdca, jej po vôli. A potom veď vlastne ani neviem, či ma rozum
neklame? Čo vlastne viem bližšieho, základnejšieho o Čečinovom bezúhonnom účinkovaní medzi
ľudom v odľahlej slovenskej dedine, kde žil dosiaľ ojedinele a kde zbohatol? Azda to nie je
ani rozmar, ale starká má vážnu príčinu, aby vrátila Čečinovi pôžičku.Medzitým Prútiková sadala si, opierajúc sa suchou pravicou, aby nespadla, na dlhú lavicu
pod stenou, v pootvorených ústach pohol sa jej hor k podnebiu jazyk ako v napnutí k reči,
len oči ešte prezrádzali, akoby nebola s úsudkom hotová a musela si ho domyslieť.„Voda — voda,“ zahovorila pozvoľne, viac pre seba a ja som si chytro pripomenul, čo som
jej povedal onehdy o rovnakosti vody v dvoch studničkách; „ale,“ pokračovala, „to je
rozdiel: tu žena vzala o pätnásť zlatých viac peňazí, ako ja mám u ,toho‘, a platila menej
interesu. Tak aj metliarka aj Malková majú po viac dlhu, proskám pekne, a platia menší
interes.“„Koľko platievate pánu Čečinovi?“„Každého polroka zanesiem im dva zlaté aj dvadsať grajciarov — toľko pýtajú…“Rozpamätúvam sa, koľko žiadala peňazí na vyplatenie svojho dlhu a cítim, ako sa
mimovoľne červenám, keď myslím na úrok a požičaný driek. „Náš dobrý človek“ stojí predo
mnou s masívnou zlatou reťazou, s ťažkými prsteňmi, a ja, neviem prečo, hanbím sa i bojím
starenke pozrieť do očí, do tých vpadnutých, ale poctivo sa skvúcich očí, vidím len jej
zhrbenú malú postavu, neschopnú práce, vetchý odev, ktorý mohol byť nový voľakedy pred
dvadsiatimi-tridsiatimi rokmi; na grudniačiku pozorujem od ošúchanej farby kožušiny
badateľne sa líšiace malé miesta, na ktorých mohli byť kedysi poprišívané pekné červené
tulipány. Poznenáhle zahmlievajú sa mi oči a s údesom na celom kožúšku vidím samé malé i
veľké znaky % a starkú zakrýva mi úplne prízračné číslo 17, naznačujúce výšku percenta, akú
prijímal od tejto bedárky Čečina.„Z čoho ste splácali interes?“ opýtal som sa jej, spamätajúc sa po chvíli.„A — predávala som mliečko po troštíčke.“„Koľko vydojíte od kozy?“„Ráno z pol holby a večer tiež zatoľko.“„Koľko zostáva vám, keď si z mlieka predáte?“„A — proskám pekne, mne veľa netreba, mliečko je mastné — dolejem si vodičky; zavše
pocvrkám ju i na obed… pustí kedykoľvek, ľahká dojka je, škurátik jej nezatresúva…“Zvonku bolo počuť mekotanie, zhon i smiech detísk.„Zase mi ju plašia,“ spozornela starká. „Nikde si ju nemôžem nechať pre sodomcov. A keby
im ubližovala, ale krotký tvor boží je…“ Vstala, že vyjde za kozou, ale som ju predbehol a
nakričal som na chlapcov, ktorí sa rozbehli.„Kdeže ju pásavate a mávate na noc, či máte svoju pašu a búdu pre ňu?“ spytoval som sa s
istým strachom, vrátiac sa; otázka naoko ľahostajná a vedľajšia, ale mne, úradníkovi, ako
predpísaná, veď, hľa, banka musí vedieť, či starká má „nejakú škvarku“ alebo kde skloniť
svoju hlavu, ináč i ona uschová svoje dobročinné ruky…„Susedovci majú živý plot i dovoľujú mi ho opásať a hrobári tiež nebránia, keď zájdem s
ňou vôkol cintorína ju napásť. Boh im zaplať, dobrým ľuďom, že nemusím ďaleko sa ustávať a
trápiť o pašu; už o skrýšu, chvalabohu, nemám starosti: s mojím nebohým (tu Prútiková
utrela si slzy) nadobudli sme si malé prístrešie a je v ňom i komôrka pre kozičku.“Vydýchol som si uľahčene, škvarka je.„Dostanete peniaze, ňanka.“Starká odtisla si šatku z ucha na neočakávanú odpoveď, akoby nedôverovala svojmu sluchu,
a vyjavená dívala sa na mňa.„Budete si môcť vyplatiť svoju dlžobu.“A keď jej pokladník odčítal päťdesiat korún, bez zrážky úroku — ako mal naručené —
rozplakala sa a chcela bozkávať ruky…
|
Cambel_Z-tmavej-zapace.html.txt
|
OsobyĎURO BOHÁČ, starý mládenecZUZA HOLÚBKOVÁ, vdovaANIČKA, jej dcéraJANKO KOREŇ, mládenecDeje sa na dedine od poludnia do večera. Javisko: izba u Holúbkovej.
|
Tajovsky_Matka.html.txt
|
Prívet k Martinovi KukučínoviVážený majstre!Keby ste sa len pred štyrmi rokmi boli vracali do rodného svojho kraja, boli by Vás tu
čakali žandári a detektívi a nikto z tých, ktorí sme Vás prišli dnes privítať, nebol by sa
smel verejne ozvať a Vám povedať „zdravstvujte“!Knihy Vaše od prvého riadka boli na indexe maďarskom a beda tomu žiakovi, študentovi,
úradníkovi, ktorý by ich bol vzal do ruky!Ale na jednej zo svojich kníh máte motto: „Však príde rátanie.“ Prišlo. „Práci věrné,
túžbě ušlechtilé nebe rádo dáva dojít cíle,“ povedal Kollár. Pracovali, túžili ste Vy v jeho
duchu, pracovali, túžili sme my a dnes milióny národa učia sa z kníh Vašich milovať národ,
poéziu a krásu; knihy Vaše roznášané sú po šírych krajoch celej Republiky a keď sa vraciate do
slobodnej vlasti, známy ste, svoj ste národu, vítajú Vás už stotisíce uvedomelého národa a
zvlášte žiactvo československých škôl, a dychtive čakajú, prosia ďalšie Vaše diela, k tvorbe
ktorých želá Vám slovenská spisovateľská družina a celý národ stáleho zdravia, a žiadam si len
toho sľubu, že Slovensko už, buď čo buď, neopustíte a slovom, perom budete osvecovať i tých
nespokojencov, ktorí slobodu národa pod Tatrami vidia len v tom, v čom sami vládnu, ináč
rozširujú nenávisť k bratom Čechom, bez ktorých by nebolo oslobodenia Slovenska, ani tejto
pamätnej chvíle.No stará láska nehrdzavie. Táto láska pripútala Vás, ako i nás všetkých už v mladosti ku
kultúre československej, k bratom Čechom, a Vy ste vernosť k nej už prejavili i čo ste sa
vrátili do vlasti. Ako srdečne objal by Vás i za to slávny Váš rodák Hviezdoslav, keby mu bolo
možné…Pozdravujem Vás za knihy, ktoré ste dali slovenskej literatúre a pozdravujem Vás za
vernosť, ktorú ste zachovali československej jednote.Vitajte vo vlasti, vitajte na Slovensku, vitajte doma! Živio!
|
GregorTajovsky_Reci-a-prejavy.html.txt
|
OsobyJOVAN NIKOLIČ, učiteľSAVETA NIKOLIČOVÁ, jeho ženaMILICA NIKOLIČOVÁVon WETTHOFF, nemecký oficierRANCKE, nemecký oficierSTANISLAV, oficiersky sluhaDUŠAN MILIČ, kandidát bohosloviaSIMA PANAJOTOVIČ, kupecDVE ŽIAČKYDVAJA ĽUDIAOdohráva sa v malom sriemskom mestečku roku 1918, v januári až októbri, v byte
učiteľa Nikoliča.
|
HurbanVladimirov_Milica-Nikolicova.txt
|
Soľ do zmyslovObsahSoľ do zmyslovSvitanie nad mestomTúžba po vodeS medom na jazyku a mamaV modrom svetle bleskuAko na detskom obrázkuCigánsky plačPoľovníkPoznámky z obchodného domuMelónSoľ do zmyslovČlovekuDrvíš v rukách slnečných kameň času,preto sme večne živí. Nuž dovolíme,nech náruživá soľ rozožiera kovy a svedomiea nech nám vstúpi do zmyslov.Amen, amen, hovorím vám,volali živí,je chaos, je tma. Neiskrí fosforbútľavého dreva,veď bolí čierny bas.Stratil sa kľúčik od reči,predpoveď jazyka, plameň,vložený do kremeňaa v husliach na dno rieky potopený.Ty, žobrač, s kladivom v rukehĺbaj nad kremeňom.I stalo sa.Žobrač sa na dno rieky ponáralaa zo samotnej túžby v prstochohmatávať dnopadala strmhlav.Ruky si doráňala o kryštály sladkej vody,šmátrala, tríbila si hmat,ucítila v ňom hasnúce svetlojadra zeme.Vyniesla na povrch a hĺbalas kladivom v ruke nad kremeňom,až pod slnkom praskali skaly.Priestor zablikal a rozostúpil sa.V bľakote ohňa jazyky nemej žobračevyštekli zopár slovk vysokému mesiacu.Bas.Za onoho časutoto všetko predo mnou ešte tajili,lebo vtedy boli iba belasý ker krvia otec túžil do matkiných vlasov.A ja som bol vápnom, ktoré mlčí.Bolo silné leto tento rok.A dnes je spln, je prudký prievan v údolí,ktoré ozvenaslov, tvrdých ako diamanta iskrivých,v červených skalách vybrúsila.Je teda načase ísť medzi ľudí,hodiny ukryť do ruksakua kráčať, básnik, a sledovaťhviezdy na belasom ciferníku nebaa načúvať, ako nám v zátylíodtikávajú čas.Amen, amen, hovorím vám,volali živí,všetky slzy padajú k stredu zeme,rastú soľné bane.Soľ nad zlato.Pochopte, prečo tým pánom ide o slzy.I stalo sa.Žobrač sa ponárala, prehrabávala zemako kasňu po pohrebe,pre seba však soľ nenachádzala.A tak to šlo, až pochovali svoj tieň,padali k stredu zeme s tvárou k mesiacu.Tak sa žobrač sadí.Tak čierne kríže klíčia.Odspodu do zrna pohrebné piesne vdýchli,zelené jazyky k nebu vyrazili,rúhali sa.Boli nervóznymivčelami úsvitu.Za onoho časutoto všetko predo mnou ešte tajili,lebo ja som bol ešte hviezdicou jadiervloženou do jablka.To bol čas očakávania,chodieval som už do vlastného tieňa spať.Pri pôrode jej slza padla do karbolu.Blatom z popola a krvipre svetlo mi oči pomazali,vyrazil som pod slnko a krútil som sajak slnečnicavo vankúši za svetlom.Bolo silné leto tento rok.Hory sa rozostupujú,sú úbočia,tráva sa pení!Choď, básnik, vysoko do skál,odtrhni kvet.A sleduj, ako mlieko striekaz pružného prsníka.Sleduj, ako sa v šľapajach mužovjastraby liahnu.Amen, amen, hovorím vám,volali živí,ovocie kvasí, číri sa, na červenej stupnicirastie alkohol.Prišiel čas hromadenia a búrenia sa plynov,sputnaných pod starú klenbu suda.Vyrazte!I stalo sa.Žobrač sa hromadila, víno dozreloa zátky k lune vyrážali.A davy vyrazili na žiarivý vrch.Vtedy človekuzo srdca ľavá ruka vyklíčilaa dotkol sa hviezdy, šťastne tikajúcejnad nárekom žobrače.Zniesol ju, hviezdu, na zem a svojou krvou,rozsvietenou kvapkou soli,hviezdu pomazal.I stala sa naším znakom.Za onoho časutoto všetko predo mnou ešte tajili,lebo to bol čas môjho detstva:Vyfúkli žĺtok do cestaa ja som do vajíčka plakal.Občas som sa modlil do džbánaa z bielej škrupiny do mušličky uchakvílili husle potopené.Nárek z vajíčka.Tak sa mi uši otvorili,slimáčik skryl sa v ulite.Čas detstva, ťažkou rukou maľovanývíchričný anjel na prasknutom džbáne.Bolo silné leto tento rok.A šelestiaci blesk.To kdesi za horami tasia nožea čakajú, až zajačia čepelev striebornej tkanine pavučiny.Pozor!Pavúk číhaa môže sa kedykoľvek staťbojovým krížom na vojenskom rukáve.Je teda načase ísť medzi ľudí a vysvetľovať:Z blýskania nožov je voda chorá,bezvýrazný je vzduch,sme muži v hnedej koži,tabakom prísne navoňaní,s jastrabími hlavami cez svalnaté plecia.Amen, amen, hovorím vám,volajú živí,je rok tisíc deväťsto šesťdesiatjeden.Básnik, choď a načúvaj rytmu silíc a svetiel,sleduj strom, ktorý červenú miazgu roní,aby raz sčernel do hlbín.A nielen to.Je treba rozhodnúť sa.I stalo sa.Je mi všetko jasné,keďže si spomínam. Tam v panskom dvorekorunky pávom kvitli na hlavácha po výstrele do papúľ brechajúcich psovroziskrené bažanty padali ako vlasaticepo výstrele.A žobrač, žobrač do vlastného tieňa padala.Je iba snehová pláň,v hodinách posúvame čas.Stačí len široko okná roztvoriťa pryskyrične chladný vzduchna vápencových kvapľoch zazvoní.To kráča človek šťastný a s hlavou na ramenách.Vtedy už básnik musí kráčať za nimi,mužmi z basových šácht,a sledovať červený blyskot ich podošiev,pretože rieka na červeno rudu vyzradila,železo pre žeravú pec.Nuž prečo teda iskrí nôž?Prečo je rozpoltený svet?Bolo silné leto tento rok.Zima sa do biela otvorila,brána sa pohla.Preto kráčam, básnik, v mene hodínk horám cez pláň zasneženú.Tam kdesi v teplom bode,tam kypí čaj.Tam do skla citrón zatavili,aby svietil na stôl uzimených.A snehy, snehy!Len tak sa mohlo stať do bieleho rána:čierne korenie som dnes rozkúsol,na jazyku ma páli slnko.A v takom ostrom výdychu,teda v mraze,vyslovil som slovo Človek.A bol kvet.Bol iskrivý kvet mrazu,číry tvar mojich úst,odolávajúci činnosti času.Svitanie nad mestomDo klasov sypú sa jantáre hviezd.Poď so mnou do polí, budem ťa viesť.Ľahni si. Pod báňou ovečky mečia.Kríž z veže blýska jak rukoväť meča.Na ostrí striech luna schádza už z krvi.Tak odpusť, tak odpusť, že som bol prvý.Nebo jak spodnička. Spievajú ľudia.Kováč už vyzváňa. Stroje sa budia.Komíny vydýchli. Organy hrajú.Mechy striech ťahám až k čiernemu háju.Ostrie sa trblieta. Slnce jak dukát.Deň sladne. Dnes budú marhule pukať.Už kosia. Vidia nás. Na tom už nezáleží.Klebetní kohúti na Mikulášskej veži:kikirikí.Túžba po vode1VečerNa džbáne vietor od dediny píska.A zvony bijú ako na poplach.Víchričná, kráčaš ku mne cez strniská,kým, vŕšim piesok, trosky po hviezdach.Kolá sa krútia. Suchá oska výska.Koník sa potí, šíri kyslý pach.Keď kráčaš so mnou, čujem celkom zblízka,čo bosým nohám šepká smädný prach.Dedina. Tichá modrá silueta.Koník sa potkol. Kameň vybuchol.Potom ti v šatách zrnká prachu svietia,padajú hviezdy. Tak sa piesok rodí.Vzduch vonia, z potu vypadáva soľ.A nohy túžia po objatí vody.2KúpanieTu tvoje nohy vídam na výslníako dve ryby, preto si ich stráž!Na sklenej vode čierno blysli člny.Aby bol iba jeden tieň – a náš!Smieť siahnuť na tvár plávajúcej luny!To sa smiech perlí, keď sa s vodou hráš.Po tvojich členkoch vzpínajú sa vlnya sipí vrelá, zapiesčená pláž.To vzbĺkla ryba. Nad hladinou žiari.Ohnivé kruhy, tak sa značí cieľ,sipí nám voda z osmahnutých tvárí.Celú ťa vnímať! Málo, málo, málo!Skočiť! A dvoje rozpálených tielsa hviezdnou vodou vrúcne milovalo.S medom na jazyku a mamaZastokne žltú sviečku do svietnika.Mlčíme. Šumí zapálený knôt.Na stole plásty. Med v nich ostro bliká.A včelím jedom zaváňa jej pot.Zaslzí sviečka k stolu. Ticho vzlyká.Život ju gniavi. Spieva na život,keď si tvár chlebom stiera z tanierika.Nad sviečkou krúži kŕdeľ nočných psôt.K ústam si čučky zodvihneme plásty.Keď jej med potom vstúpi do jazyka,rozhovorí sa o stratenom šťastí.Žihadlo krvou až do srdca vniká:Taký bol ten tvoj otec… Škoda slov.Slza je včela s čírou lampičkou.V modrom svetle bleskuMlčíme, žiari zlatá kôra chleba,kým tichá mama poumýva riad.Rozbila tanier. Mesiac zmizol z neba.Keď žmýka vecheť, začína sa liať.Šušťanie namokajúceho piesku.Z jačmeňa v okne jastrab vybuchol.Nôž cengol z vody. V modrom svetle bleskuvzbĺkol nám v očiach vydrhnutý stôl.Hrmí. Kôň dupe po pieskovej pláni.A lampa ďalej čierna zostala.Žeravý uhlík na dedovej dlanižmurká jak mačka, keď je ospalá.Ako na detskom obrázkuPo liehu som sa spotil,ospatý ako med.Čierny mrak, biely motýľ.Znie agátový kvet.Luna dnes vyleštenávychádza spoza striech.Pracuje nočná smena.Na hale blýska plech.Komín je hlaveň dela.Len výstrel na mesiac,a luna očernelaa nebolo jej viac.Dozvonil biely agát,blyslo sa, zhasol peľ.Dážď začal o plech plakať:Ach, spln už očernel.* * *Jozefovi MihalkovičoviPriatelia z detstva dopili štyri fľaše.Za oknom praskol hrom.Ráno som vyšiel, zelené sklíčka našiel.Rozbitý sklený strom.Do hája smútku,do hája smútku,do hája zo skla.Vo fľaši potom jesenný vietor svišťal.Hral tklivý lesný roh.Komíny duli, do organových píšťalzapočúval sa boh.Do hája smútku,do hája smútku,do hája zo skla.Plynová lampa ulicou zachrastila.Ach, slepý, slepý svit.A sklíčka k očiam, zelená moja víla.Ešte raz detstvo žiť!Do hája smútku,Do hája smútku,do hája zo skla.Ráno sa blíži, plynové lampy stína.Zelený tichý sen.Detstvo je dúšok červenkastého vína,čo kleslo pod koreň.Do hája smútku,do hája smútku,do hája zo skla.Zelený sklíčkom vidím svet na ružovo.V úsvite horí stoh.No už sa blíži zvíjajúce sa slovo,slimáčik-máčik, boh.Cigánsky plačLuna je silná, čpavok pripomína,v cigánskej chyži páchne dym a moč.V susednej búde zlatý vrkoč vína,ej, toč sa, dievča, toč sa, toč.Na tenkej strune kvíliť o žobračia počúvať len blyskot zrkadla.Však ona, matka, zadúša sa v plači,rozbila husle, pieseň nenašla.A chladný popol postriebreno zvoní,keď v prítmí chyže fúka do kachieľ.Možno sú to len jeho vrúcne stony,keď sa tu v mraze rozpálený chvel.Kľaknúť si s nimi k teplej chvíli svetlaa čierno trpieť, skučí chladná pec.Zo stola potom omrvinky zmietlaa zranila sa o plamene sviec.Veď my sme v skrinke so zeleným vekom,ktorú mráz brúsi v modrej perleti.Už neveríme žiadnym silným liekoma z úst mu iste včela vyletí.Vykríklo svetlo z rozštiepenej vody,vlasy zas väzní rozzúrený srieň.Potom sa na mŕtveho syna hodí,iba preň žila. Zostal iba tieň.Srdce sa ešte chvíľu v hrudi šklbe,ale už v kachliach znova zvoní mráz.Prepuká svetlo na žltkastom zube,túžil sa usmiať ešte aspoň raz.Modliť sa, plakať, voňať k petroleju,nad hlavou k hviezdam zlomiť sklený prút.To sa mu deti nad zrkadlom hrejúa chladným smiechom túžia zabudnúť.PoľovníkÓ, čiže chvíľu pred údivomnad hlavou mu tiahne besný pes.Cengajú hviezdy v mračne sivom.A na skle mrazu kypí mliečny les.Kľaká si, v slzách ostrie brúsi.Rozkladá vatru, začína sa chvieť.Tak zúri k výškam: divé husistriasť musia z krídel modrý let.A v tráve, ktorú väznia sriene,od vatry k lesu číha jeho tieň:Vysliediť krídlo poranené,pád k zemi čuť a hlasne trpieť preň.Vystrelil. V mraku hviezda zvoní.Smršť peria. Sneží. Sane, strapec hláv.Rolničky. Ľútosť, dupot koní.Divá hus padá za výkriku tráv.Tak padá anjel poranený.Do ohňa padaj, panna slobodná.Potom sa vatra na ker mení.Krv šípok. Žena skáče do ohňa.Poznámky z obchodného domu1Horúca zemKeďkorunovaný slnkom,mlčaním vody prestúpenýzdvihol som hlavuk neviditeľným hviezdam spiacima zacnelo sa mi po mesiaci,rozkvitla tmavomodrá ružana sukni zamyslenej ženy.Do výťahu som vstúpil šiesty.Hviezdami iskril náhodný dotyk šiatvrátnika z výšok, držiaceho kľuku v pästi.Naučiť sa stáť.Odliepa sa ťarcha zeme z piat.2Hore, horeStúpaťa viac sa neobzrieť.V zreniciach si nesiem onen tmavomodrý kveta keď bude treba,vynesiem si ho do siedmeho neba.Kým z výšok klesal tichý, číry hlahol,prvý lúč svetla mi až na dno očí siahol:V nahosti slova ako pri narodeníopäť mi do očí zostupujenajsamprv smútok stenya potom vlasy,vysoké čelo bledej ženy,nakoniec štíhle telov bielom.Slnce sa nado mnou stále nižšie kloní,klesajú poschodia,tváre skryté za záclony.Dlho sa ešte budem viezť,dokiaľ mi pod nohami zavŕzgaprach po brúsení hviezd.3Smútočná báseň na rozchod nadoblačných milencovK predavačke sa milenec blížikrokom podkovaného koňa.Lustre sa zapaľujú a zvonia.Vtedy som na vlastné oči videl:vešiaky v druhom poschodíroztiahli stovky cherubínskych krídela ovievali veľké príchody.Líca sa jej dotkol váhajúcou rukou.Jej prsia boli kvapkami rozsvietenej rosy.Bolo to čosi,ako keď ráno čakáš na praskanie pukov.A figuríny hľadia s ústami do výkriku.Balalajky a husle mlčia.Teda aj nad oblakmi milenci sa lúčia.Zazrel som darček v detskom kočiariku.Pri odchode si prehľadáva vačky,prstami spomína na teplé líce predavačky.Klesá po schodišti.Gumený pajács vyvrátenou hlavouna pulte jej pišti.4PadaťTy smutná s kvetom.V oblohe visím, padnem, viem,Nech.Aspoň celým telombudem cítiť teplú zem.Padať,ach, padať na ostrie červených striech,k horúčke zeme padaťa z radosti pádu klesať na kolená,poležiačky spamäti sa učiť slovu hriecha dlaňou hovoriť: Si krásne opálená.5Bez tragédie nadoblačných milencovOpäť sa mi vracia,čo som strácal,keď som stúpal:topánka,členok,lýtko,koleno i úpal.Umelá palma tasímeč kolmo na slnko.Bijú tri hodiny.Padli tri zlaté vlasyz druhého poschodiaúčesuopálenej blondíny.Padol som dolu srdcom.Hodiny stále zvonia.A ona smúti.V rukách jej ohnivý parfum vonia.Odídem, nevrátim sa späť.Buď modrým plameňom, ktorý som spreneveril.K východu som zašiel,do otvorených dverízaplakal výbuch fľaše.A vtedy na jej sukni tmavomodrý kvetakoby sa trocha bál,predsa len prudšie zavoňal.6Pod slobodným slnkomUlica z kameňa,poludním bielená!Zas cítiť zem,jak sa ti pod mäkkou pätou krúti,zas voňať ulicu,jak sa ti proti čelu rúti,zas vidieť starenu,čo na námestí zrno trúsi,a holub žlté zrno zbiera.Na jeseň sa znova vrátiťk rybníkoma ku jazeráma všetko prespomínaťpod plačom divých husí.MelónChatrná strieška,pozliepaná z tvojich listov,dužína dlhých podvečerných tieňov,ukrýva tvoje dozrievanie.Tajomstvo zrodenia,Zem,ktorá ti visí na tenučkom krku,vpíja sa do tvojho čela,ktoré sa už-už roztrhnepod žeravými kvapkami rozpínajúcej sa krvia tvojich sladkých cvrčiacich miazg.Naďalej ciciaš z unaveného prsníka,zo zeme,večnú mladosťa ukrývaš ju do svojich jadierokpod čierne brnenieproti smrti,do svojich voňavých vnútorností.Od chvíle,keď si svojím kľúčikom odomkol zema kopijou dužinysi začal zápasiťo slnko,vodua vzduch,držíš sa hrudy,Herkules.Všetky víťazstvá tvojho klíčka,z ktorého sršala dobrotivosť zeme,život,požehnal čas.Vtedy si prvý raz dvihol svoju hlavua bezradne si sa obzeral po okolí:Kde som?Čo som?Čo bolo predo mnou?A čo príde?Raz príde čosi,čo bude ostrejšiea oslnivejšieako augustový deň.Tvoj tryskajúci výkrikskrvaví ruky dieťaťaa na tváričku,žiariacu nedočkavým úsmevom,vyhupnečervený polmesiac tvojej smrti.Po tomto vyvrcholenís dlaňou plnou jadierok tvojej nesmrteľnosti,jadier,príde k matke a povie:Mama, utri mi ruky.Kto však by utrel ruky tým,čo chcú nás,priateľu,vyrvať zeminedozretých?
|
Stacho_Svadobna-cesta.html.txt
|
Kniha prvá. ÚskalieI. Miesto, ku ktorému je obťažno pristúpiť a z ktorého je ťažko sa
dostaťBarka, ktorú v rozličných hodinách večera zbadali na rozličných miestach guerneseyského
pobrežia, bola, čo je ľahko uhádnuť, pansa. Gilliatt si volil plavbu cez užinu medzi
skalami pozdĺž pobrežia; bola to nebezpečná, ale rovná cesta. Jeho jedinou starosťou bolo
pustiť sa najkratšou cestou. Stroskotanie lode nečaká, more sa ponáhľa, hoci aj jedna
hodina opozdenia mohla by sa stať nenahraditeľnou. Chcel rýchlo priskočiť na pomoc
ohroženému stroju.Tak sa zdá, že jednou z hlavných starostí Gilliatta, keď odchodil z Guernesey, bolo,
nevzbudiť pozornosť. Odišiel tak, ako by utekal. Zdalo sa, akoby sa chcel skryť. Vyhnul
východnému pobrežiu ako človek, ktorý považuje za zbytočné plaviť sa okolo Saint-Simpsonu a
Saint-Pierre-Portu. Plúžil sa, ba možno povedať kradnul sa pozdĺž pobrežia na druhej strane
ostrova, ktoré je temer neobývané. Medzi úskaliami musel veslovať; ale Gilliatt vládnul
veslom dľa hydraulického zákona: začieral veslom bez narazenia a zvoľna ho zasa vyťahoval a
takto sa vo tme mohol plaviť čím najrýchlejšie a dľa možnosti s tým najmenším hlukom. Boli
by ste si mohli myslieť, že má nejaké zlé úmysly.Hoci sa slepo vrhal do podujatia, ktoré sa veľmi podobalo nemožnosti a hoci svoj život
vystavoval nebezpečenstvu temer bez všetkej nádeje na úspech, pravda je, že sa bál súťaže.Keď svitalo, nejaké tie neznáme, v priestoroch snáď otvorené oči, mohly zbadať v
prostriedku mora na jednom z najvzdialenejších a najnebezpečnejších miest dve veci, medzi
ktorými sa diaľka krátila, keďže sa jedna blížila k druhej. Prvou, v rozsiahlom priestore
rozvlneného mora temer neviditeľnou vecou, bola plachtová barka; v tejto barke bol človek;
bola to pansa, v ktorej sa viezol Gilliatt. Druhá, nehybná, ohromná, čierna, mala nad vodou
prekvapujúcu formu. Dva vysoké stĺpy podopieraly nad vlnami v prázdnom priestore akúsi
vodorovnú prieku, ktorá ako nejaký most spájala obidva vrcholce. Táto z ďaleka taká
neforemná prieka, že nebolo možno uhádnuť, čo je to, s obidvoma stĺpmi dovedna tvorila
jedno teleso. Podobalo sa to bráne. Ale načo je brána v tomto na všetky strany otvorenom
priestore, ako je more? Robilo to dojem titanského dolmenu, postaveného sem do prostriedku
oceánu nejakým veľkolepým rozmarom, vybudovaným rukami, ktoré sú navyknuté prispôsobovať
rozmery svojích stavaní nesmiernym hĺbkam. Silhuetta tohoto kolosa vyčnievala na jasnom
nebi.Na východe pribúdalo denného svetla; belosť horizontu dodávala moru ešte černejšej
farby. Na druhej strane zapadal mesiac.Tie dva stĺpy boly Douvres. Medzi nimi, ako architráv medzi rimsami, vtiesneným telesom,
bola Duranda.Toto úskalie, ktoré takto trímalo a ukazovalo svoju korisť, bolo hrozné; niekedy veci
proti človeku majú pochmúrny a nepriateľský vzhľad. V útvare týchto skál bolo niečo
vyzývavé. Ako by na niečo čakaly.Nemožno si predstaviť nič pyšnejšieho a drzejšieho: loď premožená, priepasť pánom.
Obidve skaly, s ktorých po včerajšej búrke ešte vždy kvapčala voda, budily dojem upotených
bojovníkov. Vietor ztíchnul, more sa pokojne načechrávalo a tam, kde sa hravo krútily
chomáče pien, bolo možno tušiť podmorské skaly. Z širokého mora doliehalo sem hukotanie,
ktoré sa podobalo bzukotu včiel. Okrem dvoch Douvres, ktoré tu stály rovno ako dva čierne
stĺpy, všetko bolo ploché. Do istej výšky boly voskrz zarastené morskou trávou. Ich strmé
steny sa ligotaly ako pancier. Zdalo sa, že sú prichystané pustiť sa do nového boja. Bolo
zrejmé, že sú vkorenené do skál pod vodou. Viala z ních akási tragická všemohúcnosť.More obyčajne zakrýva svoje skutky. Rado ostáva neznámym. Túto nesmiernu tôňu si zavše
ponecháva pre seba. Málo kedy sa stáva, že odhalí toto tajomstvo. More je trpelivé,
diskrétne; je zdržanlivé. Nerado rozchyruje svoje skutky. Zapríčiní stroskotanie lode a
potopí ju; táto hltavosť je jeho cudnosťou. Vlna je pokrytecká, zabíja, okráda, zatajuje,
robí sa nevedomou a usmieva sa. Zúrí a potom sa úlisne čepírí.Tu nebolo nič podobného. Skaly Douvres, dvíhajúce nad vlny mrtvolu Durandy, jasaly
víťazstvom. Boli by ste povedali, že sú to dve potvorské, z priepasti vyčnievajúce ramená,
ktoré ukazujú búrkam mrtvolu tejto lode. Bolo to niečo také, ako keď sa vrah chváli.K tomu sa pojila posvätná hrúza tejto chvíle. Svitanie vyniká nejakou tajomnou velebou,
v ktorej splývajú ostatky sna a začiatky myšlienky. V tejto nejasnej chvíli je doteraz
niečo hrozného. Nejaké ohromné H, koré utvorily obidva Douvres, jeho spojovacou čiarkou
bola Duranda, bolo viditeľné na obzore opradené zvláštnou súmračnou velebou.Gilliatt mal námornícky oblek, vlnenú košeľu, vlnené punčochy, klincami vybíjané
črievice, pletenú kazajku, nohavice z hrubej látky s vreckami, a na hlave tú červenú vlnenú
čiapku, aké vtedy nosievali námorníci a ktoré v minulom storočí menovali „galériennes“.Poznal úskalie a zamieril k nemu.Duranda bola opakom na dno potopenej lode; visela v povetrí.Ešte nikdy nepodnikli divnejšiu záchranu.Už bol biely deň, keď Gilliatt dorazil do vôd úskalia.More tu bolo, ako sme už povedali, melké. Bolo len troška rozbúrené, ako býva tam, kde
je obklopené skalami. V každej, malej či veľkej, užine, sú búrky. V užine sa to ustavične
pení.Gilliatt nedorazil k Douvres bez istej opatrnosti.Niekoľko ráz spustil olovené ťažítko.Čakala tiež na neho úloha, vylodiť malý náklad.Súc navyknutý častým plavbám, doma mával vždy všetko prichystané k odchodu. Bolo to
vrecko suchárov, vrecko žitnej múky, koš s treskami a údenou hovädzinou, veľká konva pitnej
vody a norvežská, kvetami zdobená bednička s niekoľkými vlnenými košeľami, námornicky
klobúk, therom napustené holienky a ovčia koža, ktorú si v noci vždy prehodil cez kazajku.
Odchodiac z Bu de la Rue všetko to naložil na pansu a vzal aj bochník čerstvého chleba.
Ponáhľajúc sa, z náradia si vzal len kováčske kladivo, sekeru a obuštek, pilku a uzlovitý
povraz, na ktorom bol pripevnený hák. S takýmto rebríkom možno liezť aj po najstrmších
skalných stenách, a dobrý námorník vydriape sa aj po najneschodnejších strminách. Na Serku
možno vidieť, s akým zdarom upotrebujú uzlovité povrazy rybári z gosselinského prístavu.Siete, udice a celé rybárske náčinie mal v barke. Uložil ho tam zo zvyku a nahodile,
lebo ak sa chystal uskutočniť svoj plán, mal dlieť nejaký čas v súostroví skál a tu sú
rybárske prístroje bezpredmetné.V chvíli, keď Gilliatt pristal, more práve klesalo, čo bolo pre neho priaznivé.
Klesajúci príliv na úpätí malej Douvre odhalil niekoľko rovných alebo len slabo naklonených
plochých kameňov, ktoré sa dosť podobaly podvalom pre dlážku. Tieto kamenné platne, široké
i uzke, rozložené v nejednakých vzdialenosťach vedľa svislej steny monolithu, vinuly sa ako
úzky chodník až k Durande, ktorá sa dmela medzi dvoma skalami. Bola tu stiesnená ako v
kliešťach.Tieto kamenné platne hodily sa k pohodlnému vykladaniu vecí a k pozorovaniu. Tu bolo
možno predbežne složiť v panse dovezenú zásobu. Ale bolo sa treba ponáhlať, lebo nad vodou
boly len niekoľko krátkych hodín. Pri prílive ich mala zasa zaplaviť voda.K týmto plochým i šikmým skalám hnal Gilliatt pansu a zastavil ju tu.Boly pokryté vlhkou a klzkou vrstvou morského machu a ich spád robil ich miestami ešte
klzkejšími.Gilliatt sa zobul, vyskočil bosý na mach a priviazal pansu ku skalnému končiaru.Potom sa vydriapal nakoľko mohol čím najďalej po úzkej žulovej cestičke, dostal sa až k
Durande, zdvihnul zrak a pozorne si ju obzeral.Duranda visela zavesená medzi dvoma skalami asi dvadsať stop nad vodou. Aby bola vrhnutá
na toto miesto, k tomu bola treba zbesilosť rozbúreného mora.Takým násilnosťam sa námorníci ani nečudujú. Tak, aby sme spomenuli len jeden príklad,
25. januára 1840 v starskom zálive už utišujúca sa búrka vymrštila jediným návalom svojej
poslednej vlny briggu cez vrak korvety „la Marne“ a vrazila ju buspritom napred, medzi dva
pobrežné útesy.V skalách Douvres bola konečne len polovička Durandy.Vlnám vyrvaná loď, bola akosi vytrhnutá z vody, v nej bola zakorenená. Vír vetra ju
skrútil, vietor mora ju pevne držal a loď, uchvátená rukami búrky v dvoch opačných smeroch,
zlomila sa ako palica. Zad so strojom a kolami, vyzdvihnutý z rozpenených vĺn a vrhnutý
rozkateným cyklonom do užiny Douvres, vniknul do nej až po strednú priečku a zaviazol v
nej. Nával vetra musel byť dôkladný; aby vrazil medzi dve skaly tento klin, uragan sa
zahnal kyjakom. Predok odniesla víchrica, a sem a ta prevaľovaný roztrieskal sa o skaly.Utopené voly vypadli z rozdrteného podpalubia do mora.Značný kus prednej steny bol doteraz spojený so zadom a s ľavým obalom kolesa súvisel
niekoľkými porúchanými spojkami, ktoré by bolo bývalo možno sekerou ľahko preťať.Miestami bolo vidieť vo vzdialených priehlbinách úskalia brvná, dosky, zdrapy plachiet,
odlomky reťazí, rozličné trosky, povaľovať sa na skale.Gilliatt si pozorne obzeral Durandu. Kýl mu tvoril nad hlavou akúsi povaľu.Obzor, na ňom sa nekonečné vody ledva hýbaly, bol jasný. Na tejto obrovskej belasej
klenbe slnce vychádzalo nádherne.Chvíľami skanula s vraku kvapka a padla do mora.II. Dôkladná zkazaSkaly Douvres rôznily sa v tvare i vo výške.Na malej Douvre, ktorá bola ohnutá a špicatá, bolo vidieť tkanivo dlhých, ako tehla
červených, žíl skalnej hmoty, ktorá bola pomerne mäkká a prenikala žulu od úpätia až k
temenu. Na povrchu tých červenkavých žíl povstaly trhliny, po ních bolo možno liezť. Takáto
trhlina, temer nad vrakom, bola vlnobitím tak pekne rozšírená a vydlabaná, že tvorila akýsi
výklenok, do ktorého by sa bola spratala socha. Žula malej Douvre bola na povrchu vyhladená
a ošuchaná ako zkušobný kameň, ale jej hladkosť nemiernila jej drsný zovňajšok. Malá Douvre
bola končitá ako roh. Veľká Douvre hladká, ulízaná, svisnutá, bola sťaby dľa nákresu,
vytesaná z kusa čiernej slonoviny. Nemala ani jednej diery, ni výstupku. Jej strmá stena
bola nevľúdna; trestanec by nebol našiel na nej útočište, ani vták miesto pre hniezdo. Na
jej vrcholci bola ako na skale Človek, plocha; ale bola neprístupná.Na malú Douvre bolo možno vyliezť, ale nebolo možno udržať sa na nej; na veľkej Douvre
bolo možno byť, ale nebolo možno dostať sa ta.Keď Gilliatt všetko poprezeral, vrátil sa na pansu, vyniesol jej náklad na najširšiu
kamennú rimsu nad vodou, z týchto najpotrebnejších vecí urobil balík, ktorý zaviazal do
nathérovanej plachty, obtiahol ju silne povrazom, zastrčil tento balík do skalného výmolu,
kam nedostupovala voda, potom pomáhajúc si nohami a rukami od výstupku k výstupku, tisnúc
sa pevne k malej Douvre a zachytávajúc sa i v najmenšej škáre, vydriapal sa až k Durande,
čnejúcej tu ako vrak v povetrí.Keď sa dostal až k obalu kolesa, vyskočil na palubu.Vnútro vraku poskytovalo žalostný pohľad.Na Durande bolo všade vidieť stopy hrozného násilia. Bol to úžasne násilný orkán. Búrka
sa tak chová ako banda morských lupičov. Nič sa tak nepodobá lúpežnému útoku ako
stroskotanie. Mrak, hrom, dážď, vetry, vlny, skaly, to je hrozná banda spoluvinníkov.Na zničenej palube, sťaby sa až doteraz ozýval zbesilý dupot duchov mora. Všade bolo
vidieť stopy zúrenia. Čudne poohýbané železné čiastky svedčily o tom, ako besne tu zúril
vietor. Medzipalubie skytalo obraz šialencovej chyže, v ktorej je všetko potlčené.Niet dravca, ktorý by tak vedel rozkmásať svoju korisť, ako more. Voda má plno driapov.
Vietor vraždí, more hrdúsi; vlna je jeho čelusťou. Uchvacuje a v zápätí drví. Oceán zabíja
práve tak ako lvia dlaba.V zničení Durandy bolo to zvláštne, že bolo prevedené do najmenších podrobností. Ako by
ju bol niekto hrozne dokmásal. Mnohé robilo dojem schválnosti. Bolo možno povedať: aká
naničhodnosť! Planky boly zrovna umelecky dolámané. Takto robieva cyklon. Rozrezať a
ohoblovať, to je divná záľuba tohoto desného zhubcu. Cyklon pracuje dôkladne ako kat.
Zkazy, ktoré zapríčiní, robia dojem popravy. Povedali by ste, že je preniknutý zlobou;
vymýšla rafinované prostriedky ako nejaký divoch. Zabíja rozrezávaním tela; mučí
stroskotanca, mstí sa, zabáva sa a to je pri tom nízke a poľutovaniahodné.Pod našími podnebiami sú cyklony vzácnosťou, ale čím neočakávanejšie prekvapia, tým sú
strašnejšie. Skala, na ktorú sa oborí, môže byť príčinou, že sa na tomto mieste vietor
otočí. Je pravdepodobné, že sa víchrica nad skalami Douvres otočila v špirále a naraziac na
úskalie, odrazu sa premenila na vír, čím by sa dalo vysvetliť, ako mohla byť loď vymrštená
do takej výšky medzi skaly. Keď zúrí cyklon, loď je pre vietor asi toľko, ako kamienok pre
prak.Duranda sa podobala človeku, ktorý je v poli preťatý; bol to otvorený trup, z ktorého
vyčnievaly rozličné trosky ako vnútornosti z mrtvoly. Laná sa zmietaly a chvely; reťaze sa
rinčiac kolísaly; cievy a nervy lode visely obnažené. Čo nebolo rozdrtené, bolo vyvrátené.
Kusy loďného obalu boly ako klincami posiaté hachle; všade bolo vidieť zkazu. Žrď dvihadla
bola už len kusom železa, sonda bola už len kusom olova, bradáč bol už len kusom dreva;
spúšťacie lano bolo už len kusom kúdele, povraz len kusom vlákna; drótené lano bolo už len
zamotaným klbom; všade žalostná, nesmyseľná zkaza. Nebolo ničoho, čo by nebolo odpútané,
odtrhnuté, pretrhané, ohlodané, zbúrané, navrtané, zničené; nič nebolo súvislého v tejto
ošklivej spúste; všetko bolo rozorvané, rozkúskované, v rozklade; panovala nestálosť a
rozplývavosť, které charakterizujú každý virvar, vzniklý v ľudských ruvačkách, ktoré
menujeme bitkami, až po ruvačky živlov, ktoré menujeme chaosom. Všetko sa tu rúcalo, všetko
sa tu váľalo a prúd dosák, výplne, železa, lan a brvien zarazil sa na kraji veľkej trhliny
v kýle, zkadiaľ mohol aj ten najmenší náraz všetko svrhnúť do mora. Čo bolo kedysi na tejto
silnej spodnej čiastke lode také víťazné, celý ten zad, ktorý visel medzi dvoma skalami
Douvres a snáď už na spadnutie, bol plný širokých trhlin, cez ktoré zizal tmavý vnútrok
lode.Morská pena zdola pľuvala na túto mizernú vec.III. Nedotknutý, ale nie zachránenýGilliatt sa nenazdal, že z lode najde len polovičku. Podľa ináč tak podrobných zvestí
patróna „Shealtiela“, nesvedčilo nič o tom, že by bola loď v prostriedku rozčesnutá. Ten
„pekelný praskot“, ktorý začul patrón „Shealtiela“, zavznel asi v chvíli, keď bola loď v
hustej hmle rozrazená. Tento patron odchádzal asi v chvíli posledného veterného nárazu, a
to, čo považoval za náraz vĺn, bola smršť. Neskôr, keď sa dostal bližšie obzrieť si
ztroskotanú loď, mohol vidieť len prednú čiastku vraku, lebo všetko ostatné, tedy široký
prielom, ktorý oddelil prednú čiastku lode od zadnej, bolo zakryté tesným úskalím.Až na to tedy, bol opis patrona „Shealtiela“ správny. Trup bol ztratený, ale stroj lode
ostal nedotknutý.Také náhody vyskytujú sa pri stroskotaniach práve tak často, ako pri požiaroch. Logika
pohrôm sa vymykáva naším predstavám.Polámané stožiare sa srútily, ale komín sa neohnul. Veľká železná doska, na ktorej
spočíval stroj, zachovala ho v celosti. Dosková bočná stena pri obrube kolies bola zlámaná
tak, že sa podobala doštičkám žaluzii; ale cez štrbiny bolo vidieť, že sú obidve kolesá v
dobrom stave. Chýbalo len niekoľko lopatiek.Okrem stroja odolal tiež veľký navinovač na zadu. Mal posiaľ svoju reťaz a keďže bol
mocne sovrený štvorhranom zo silných klád, ešte mohol konať dobré služby, kým pod ťarchou
reťazí neprasknú dosky. Podlaha paluby bola temer všade poprehybovaná a celá tá plocha bola
rozheganá.Ale zato tá čiastka trupu, ktorá väzela medzi skalami Douvres, ako sme už povedali,
držala sa vedno, a zdalo sa, že je neporušená.V tejto nedotknutosti stroja bolo niečo výsmešné, akoby tú pohromu stíhalo ironiou.
Tmavá zlosť neznámych mocí uškrnie sa zavše tak trpko. Stroj bol síce zachovaný, ale
odsúdený ku zkaze. Oceán si ho ponechal, aby ho potom pohodlne zničil. Bol akoby hračkou
mačky.Stroj tu pomaly podľahne zkaze a kus po kuse sa rozpadne. Bude hračkou divoko sa
peniacich vĺn. Deň čo deň bude ho ubúdať, takrečeno bude sa roztápať. Čo robiť? Žeby toto
ťažké, masívne a zároveň krehké množstvo mechanizmu a kolies, pre svoju ťarchu odsúdené k
nehybnosti, v tejto pustote vystavené na uskalí všetkým vlivom vetrov a vĺn, mohlo tlakom
tohoto neúprosného prostredia ujsť pomalej zkaze, to sa zdalo byť celky šialenou
myšlienkou.Duranda bola väzňom skál Douvres.Ako ju vysvobodiť? Ako ju ztade vymaniť?Pomôcť človeku na svobodu, nie je ľahkou vecou; ale akou ťažkou úlohou je pomôcť na
svobodu stroju!IV. Prehliadka miestaGilliatta všetko nútilo ponáhlať sa. Ale najnaliehavejším bolo najsť najprv nejaké
miesto, kde by jeho pansa mohla zakotviť, a potom kde by sa on mohol uchýliť.Keďže ľavý bok Durandy bol väčšmi naklonený ako pravý, pravý obal kolies bol vyššie ako
ľavý.Gilliatt vyliezol na obal pravého kolesa, zkade mohol prezrieť dolnú čiastku úskalia a
hoci aj užina medzi skalami, ťahajúcimi sa vo dvoch radoch za Douvres, mala niekoľko
záhybov, Gilliatt si mohol urobiť geometrický obraz úskalia.A tu ustálil toto.Douvres, ako sme už poznamenali, podobali sa dvom vysokým štítom, ukazujúcim tesný vchod
do uličky, utvorenej malými, kolmo do mora spadajúcimi žulovými stenami. V primitívnych
podmorských útvaroch stretávame sa dosť často s takýmito divnými sťaby sekerou vytesanými
chodbami.Tento veľmi krivolaký priesmyk nebol ani len pri odlive suchý. Pretekal ním vždy veľmi
rázny prúd. Prudké zatáčky podľa smeru panujúceho vetra maly priaznivý alebo nepriaznivý
vliv; hneď vzdorovaly dmejúcemu sa moru, hneď ho zasa dráždily. Tento prípad bol častejší;
prekážka budí hnev mora a núti ho k výstrednosťam; pena je výsledkom tohoto podráždenia.Búrny vietor podlieha v takých výsekoch medzi skalami tomu istému tlaku a je práve tak
zlostný. Je to hrdúsená búrka. Nesmierny vietor ostáva nesmiernym, ale sa zostruje. Je
kyjakom i kopiou. Drví a zároveň prebodáva. Predstavte si orkán, ktorý sa stal prievanom.Obidve skalné pásma, ktoré medzi sebou tvoria akúsi morskú ulicu, boly nižšie ako
Douvres, postupne klesaly a v istej dialke norily sa do vody. Bol tu ešte jeden úzky vchod
a cez tento bolo možno vniknúť do výseku. Bolo možno tušiť, že obidva skalné hrebene pod
vodou ťahajú sa ďalej, tvoriac tak ulicu až ku skale Človek, ktorá vyčnievala ako
štvorhranná pevnosť na druhom konci úskalia.Ináč pri odlive a ten bol práve keď Gilliatt prevádzal pozorovania, tieto dva rady
melčín ukazovali svoje vedľa seba ustavične sa ťahajúce výbežky, z ktorých niektoré
vyčnievaly nad hladinu.Skala Človek na východe ohraničovala a podopierala celú skupinu skál, ktoré sa na západe
opieraly na obidve Douvres.Celé shora videné úskalie, podobalo sa ružencu skál, ktorý sa vinul ako had a mal na
jednom konci Douvres a na druhom Človeka.Úskalie Douvres tvorilo v celku vlastne len dve obrovské žulové vlny, ktoré vyčnievaly
nad more, dotýkajúc sa takrečeno a trčiac kolmo ako hrebeň podmorského pohoria. Poryvy
vetra a vzdmené more sťa pilou rozrezaly tento hrebeň. Bolo z neho vidieť len hornú časť a
to bolo úskalie. Čo sa skrývalo pod vodou, iste bolo ozrutné. Ulička, do ktorej vrhla búrka
Dourandu, bola priechodom medzi týmito obrovskými pásmi.Táto ulička, krivolaká ako blesk, bola temer všade jednako široká. Bola prácou oceánu.
Večná vrava vie niekedy vytvoriť také bizarné pravidelnosti. Z vĺn vystupuje geometria.Po celej dĺžke výseku ťahaly sa obidve skalné hradby rovnobežne vedľa seba a to v
diaľke, ktorá zodpovedala temer akurátne šírke Durandy. Len preto, že malá Douvre, ohnutá a
na vonok obrátená, tvorila širší priechod, mohli sa sem vpratať aj kolesá. Všade inde bola
by bývala rozmliaždená.Vnútorné dvojité prôčelie skál bolo ošklivé. Keď pri zkúmaní oceánom zvanej vodnej púšte
prídeme na neznáme morské veci, tieto nemávajú prekvapujúcu a potvorskú podobu. To čo mohol
Gilliatt vo výseku zbadať z vraku, budilo úžas. V žulových priehlbinách mora vyskytujú sa
často čudné útvary. Výsek v Douvres mal tiež svoj desný vzhľad. Okysličené miesta skál
tvorily tu a tam na srázoch červené škvrny, podobajúce sa mlákam sadnutej krvi. Sťaby ztade
zaváňal puch mäsiarského krámu. Toto úskalie malo svoje skladište mäsa. Drsný, jednako
vlivom rozkladu do skaly zamiešaných kovových slúčenín a jednako vlivom pliesne rozlične
zafarbený kameň, miestami ukazoval hrozný nach, podozrivú zeleň, temer rudé zablatené
miesta, ktoré vyvolávaly predstavu vraždy a popravy. Robilo to dojem ešte neuschnutej
steny, v chyži, v ktorej spáchali vraždu. Akoby tu bola ostala stopa po rozmliaždených
ľuďoch; sťaby strmá skala bola ukazovala počet nakopených smrteľných zápasov. Na niektorých
miestach sa zdalo, sťaby posiaľ tiekla táto krv, stena bola vlhká a zdalo sa, že nie je
možné na ňu pritisnúť prst, aby sa nepoškvrnil krvou. Všade sa ukazovaly hrdzavé škvrny po
krviprelievaní. Pri úpätí obidvoch rovnobežných skalných strmín, miestami na hladine vody
alebo pod vodou, alebo na suchu vo výmoľoch, povaľovaly sa, potvorsky oblé purpurové,
čierne alebo fialkové kamene, ktoré sa podobaly vnútornosťam; robily dojem čerstvých pľúc
alebo hnijúcej pečene. Sťaby tu boli obri vyprázdnili svoje útroby. Dlhé červené vlákna,
ktoré by sme boli mohli považovať za smrteľný pot, pretínali žulu shora nadol.Morské diery mávajú často taký vzhľad.V. Slovo o tajnej spolupráci živlovPre tých, ktorí na cestách môžu byť shodou okolností odsúdení k dočasnému pobytu na
niektorom úskalí oceanu, tvar úskalia nie je ľahostajnou vecou. Bývajú úskalia s tvarom
pyramídy, s jediným vrcholom nad vodou; sú úskalia kruhovité z veľkých balvanov; sú úskalia
s chodbami. Úskalia s chodbami bývajú najhoršie. Nielen pre úzkostné prúdenie a vravu vĺn
medzi ich sovrenými stenami, ale aj pre neurčité meteorologické vlastnosti, ktoré sú, ako
sa zdá, výsledkom rovnobežnosti dvoch skál v šírom mori. Tieto dva strmé chrbty sú
naozajstným Voltovým stĺpom.Úskalie s chodbami vinie sa istým smerom. Tento smer je veľmi dôležitý. Vyplýva z neho
prvý vliv na povetrie a vodu. Úskalie s chodbami pôsobí na vlny a na vietor, mechanicky
svojím tvarom, potom galvanicky rozličnou magnetičnosťou svojich ovisnutých plôch, na seba
položených a proti sebe trčiacich mas.Povaha takých úskalí priťahuje k sebe všetky tie zbesilé v orkáne roztrúsené sily a
prejavuje pri búrke zvláštnu sústreďujúcu moc.Preto vo vodách, kde sú takéto útesy, bývajú búrky mohutnejšie.Treba vedieť, že je vietor vecou složitou. Myslíme si, že je niečim dôležitým, ale nie
je tomu tak. Táto sila nie je len dynamická, je aj chemická; nie len chemická, ale aj
magnetická. Je v nej niečo nevysvetliteľné. Vietor je práve tak elektrický ako vzdušný.
Isté vetry súvisia so severnou žiarou. Vietor na výspe des Aiguilles vydúva vlny až do
výšky sto stôp, k úžasu Dumonta d’Uvrille. „Korveta,“ vraví, „nevedela koho má prv
poslúchnuť.“V austrálskych víchriciach valia sa po oceáne naozajstné chorobné opuchliny a potom zúrí
more tak hrozne, že divoši nemôžuc na ne hľadieť, utekajú do jaskýň. Polárne víchrice sú
iného druhu; sú napospol preniknuté ľadovými ihličkami a tieto vetry, v ktorých nemožno
dýchať, tisnú nazad po snehu sane Eskymákov. Iné vetry spaľujú. Taký je simun v Afrike,
tyfon v Číne a samiel v Indii. Simun, Tifon, Samiel; človek by myslel, že sú to mená
démonov. Pod ich dychom rozplývajú sa temená hôr. Jedna taká búrka obtiahla sopku Tolucca
skleným obalom. Tento horúci vietor, smršť černidlovej farby, rozdúrajúca šarlátové mraky,
je to, čo hovoria Vedy: „Hľa, čierny boh, ktorý poháňa červené kravy.“Vo všetkých týchto úkazoch cítime tajomstvo elektriny.Vietor je plný tohoto tajomstva. Práve tak aj more. Toto je tiež složité: pod vodnými
vlnami, ktoré sú viditeľné, sú vlny síl, ktoré nevidíme. Skladajú sa zo všetkého. Zo
všetkých tých smesí je oceán najnedelitelnejší a najhlbší.Oprobujte si urobiť predstavu o tomto tak ohromnom chaose. Je univerzálnou nádržou
plodenia, téglikom, v ktorom sa všetko mení. Shromažďuje a potom mrhá, kopí a potom
rozosieva; hlce a potom tvorí. Prijíma všetky toky zeme a shromažďuje ich. More je pevné v
ľadovej krihe, tekuté vo vlne, vzdušné v mraku, neviditeľné vo vetre, nehmatateľné vo
výparoch. Ako hmota je masou a ako sila je abstrakciou. Vyrovnáva a pári rozličné zjavy.
Pilným miešaním a zmätkom dosahuje priezračnosti. Rozlučiteľná rozmanitosť tají sa v jeho
jednotnosti. Má v sebe toľko živlov, že je jednotné. Preto, že je plné búrok, prichodí do
rovnováhy. Plato videl tancovať sféry: znie to divne, ale je to pravda, že v obrovskom
obehu zeme okolo slnca tvorí oceán so svojím prílivom a odlivom váhy zemegule.V každom morskom zjave sú prítomné všetky zjavy. Smršť vysává more práve tak ako sifon;
búrka je botou pumpy; hrom pochádza z vody práve tak ako z povetria; na lodiach cítime
temné otrasy, potom vychádza z jamy pre reťaze sírový zápach. Oceán vrie. „Diabol nalial
more do svojho kotla,“ riekol Ruyter. V istých búrkach, ktoré su znakom zmeny ročného
obdobia a hlásia, že plodivé sily prichodia do rovnováhy, penou šľahané lode sťaby
vyžiarovaly svetlo a fosforové plamienky lietajú po lanách, takže námorníci naťahujú ruky a
probujú zachytiť v lete týchto ohnivých vtákov. Po zemetrasení v Lisabone hnal žeravý
víchor k mestu šesťdesiat stôp vysokú vlnu. Pohyb morských vĺn súvisí s chvením zeme.Tieto nesmierne sily umožňujú všetky veľké prevraty zeme. Na konci roku 1864 utonul
jeden z ostrovov Malediv, sto míl od malabarského pobrežia. Klesol na dno ako loď. Rybári,
ktorí sa ráno vybrali na more, večer nenašli nič; sotva mohli ako tak rozoznať dediny pod
morom, a teraz to boly barky, ktoré boly pritomné pri stroskotaní domov.V Europe, kde, ako sa zdá, príroda musí rešpektovať civilizáciu, sú také udalostí
vzácne, ba temer nemožné. A jednako Jersey a Guernesey tvorily inokedy čiastku Galie a
práve ako píšeme tieto riadky, ekvinokcium strhlo na hraniciach Anglie a Škótska skalnaté
brehy v zálive fourthkom.Nikde nejavia sa tieto hrozné sily v desnejšom splynutí ako v divnej severnej užine,
ktorá sa menuje Lyse-Fjord. Lyse-Fjord patrí v celom oceáne k najhroznejším úskaliam s
chodbami. Je to more norské v susedstve drsného stavangerského zálivu, na päťdesiatom
deviatom stupni severnej šírky. Voda je tu ťažká a čierna, z času na čas zmietaná horúčkou
búrok. V tejto vode, v prostriedku tejto púšte, je veľký chmúrny prieplav. Prieplav pre
nikoho. Tadiaľ neprejde nik, nijaká loď sa sem neodváži. Desať míl dlhá chodba medzi dvoma
skalnými tri tisíc stôp vysokými múrmi, tvorí vchod, ktorý sa tu núka. Táto užina má záhyby
a kúty ako všetky morské prieplavy, ktoré nebývaju nikdy rovné, súc dielom víriacej vody. V
Lyse-Fjorde je more temer vždy pokojné, nebo jasné, a jednako je to hrozné miesto. Kde je
vietor? Hore ho niet. Kde je hrom? Na nebi ho niet. Vietor je pod morom, hrom je v skale. Z
času na čas zachveje sa more. V niektorých chvíľach, bez toho, že by bol na nebi nejaký
mrak a asi v prostriedku ovisnutej skalnej steny, tisíc alebo pätnasť sto stôp nad
hladinou, skôr na južnej ako na severnej strane, v skale zrazu z ničeho nič zahrmí,
vyšľahne z nej blesk, potom sa zasa vráti do skaly, asi tak ako niektoré hračky, ktoré sa
naťahujú a stáčajú v detských rukách; odráža sa od protivnej skalnej steny, vráti sa zasa
do skaly, potom z nej zasa vystúpi, začína znova, rozmnožuje svoje hlavy a jazyky, ježí sa,
bije, kam môže, znova začína, potom mizne príšerne. Kŕdle vtákov prchajú. Niet tajomnejšej
veci ako táto kanonáda, ktorá vystupuje z neviditeľna. Skala útočí na skalu. Úskalia bijú
do seba navzájom bleskami. Do tejto vojny ľudí nič. Je to nenávisť dvoch hradieb v
priepasti.V Lyse-Fjorde premieňa sa vietor na paru, skala hrá úlohu mraku a hrom tryská ako zo
sopky. Táto divná užina je galvanickým stĺpom; obidva skalné brehy sú jeho článkami.VI. Maštal pre koneGilliatt sa vyznal dobre v úskalí a preto vedel, že musí brať Douvres veľmi vážne.
Predovšetkým, ako sme už povedali, išlo o to, aby sa postaral o bezpečný útulok pre pansu.Dvojitý hrebeň úskalia, ťahajúceho sa krivolakou čiarou za Douvres, súvisel miestami s
inými úskaliami a bolo možno v ňom tušiť diery a priehlbiny, ústiace do uličky a
rozbiehajúce sa z hlavného výseku ako ratolesti z kmeňa.Spodná čiastka úskalia bola zarastená morskou trávou, horná čiastka lišajníkom.
Rovnomerná úroveň morských tráv na všetkých skalách označovala výšku vody pri prílive a
odlive. Miesta, kam nesiahala voda, maly to postriebrenie a pozlátenie, aké dodáva morskej
žule strakatosť bieleho a žltého lišajníka.Na niektorých miestach mušle vretenového tvaru pokrývaly skalu ako prašina. Červotoč
žuly.Inde zasa, v chránených zákutiach, kde sa nahromadil jemný piesok, zanesený sem skôr
vetrom ako vlnami, rástly chomáče belasého bodliaku.V trhlinách skál, ktoré boly pred vlnobitím chránenejšie, bolo možno rozoznať morským
ježkom vydlabané jamky. Tento bodliakový lasturovec, pohybujúci sa ako živá guľa tak, že sa
váľa po bodliakoch a jeho pancier pozostává z viacej ako desať tisíc umele do seba
vsunutých a spojených doštičiek, tento morský ježko, ktorého ústa menujú, nevedno prečo,
„Aristotelesovou lampou“, prehlodává žulu piati zubmi, prehrýzajúcimi kameň a potom sa v
diere usalašuje. V týchto jamkách ho hľadajú sberatelia plodov mora. Rozštvrtia ho a jedia
ho surového ako ustrice. Niektorí ľudia namáčajú si do toho mäkkého mäsa chlieb. Preto ho
menujú „morským vajcom“.Vzdialené vrcholce melčín, ktoré pri odlive vyčnievajú z vody, končily pri samej strmine
Človeka akousi zátokou, so všetkých strán obkolesenou skalami. Tam bolo zrejme možno
zakotviť.Gilliatt pozoroval túto zátoku. Mala tvar podkovy a otvárala sa len na jednej strane
proti východnému vetru, ktorý je v týchto vodách nejmenej nebezpečný. Voda tu bola uzavretá
a temer stojatá. Táto zátoka bola spoľahlivá. Gilliatt nemal konečne veľký výber.Ak chcel využiť odliv, musel sa ponáhľať.Počasie bolo konečne stále pekné a príjemné. Hrdé more malo teraz dobrú náladu.Gilliatt sliezol, obul sa, odviazal barku, vstúpil do nej a vyšiel na more. Vesloval
pozdĺž úskalia.Keď dorazil k Človeku, zkúmal vjazd do zátoky.Vodove blýskavý pruh pokojnej vody v prostriedku rozvlneného mora, vráska, ktorú mohlo
zbadať len oko námorníka, označoval cestu, ktorou sa možno preplaviť.Gilliatt zkúmal chvíľku túto krivku, na hladine temer nezreteľnú čiaru, potom zašiel
koľkosi hlbšie do mora, aby sa mohol pohodlne otočiť a vnísť do prieplavu a potom jediným
máchnutím vesla vplával do malej zátoky.Spustil olovnicu.Miesto sa naozaj dobre hodilo k zakotveniu.Pansa tu bude chránená temer proti každej nepohode.Aj tie najnebezpečnejšie úskalia mávajú takéto pokojné zákutia. Prístavy, ktoré
nachodíme v úskalí, podobajú sa beduinovej pohostinnosti: sú statočné a bezpečné.Gilliatt zašiel s pansou dľa možnosti čím bližšie k Človeku, bedliac na to, aby
nenarazil kýlom na dno, a spustil obidve kotvy.Potom zkrížil ruky a začal uvažovať.Pansa je v bezpečnosti; tá otázka je rozriešená; ale teraz sa vyskytuje druhá. Kam sa
teraz uchýli on sám?Núkaly sa dva útulky: pansa so svojím kútikom, ktorý sa podobal kabíne, kde sa dalo ako
tak bývať, a plocha na Človeku, kam mohol snadno vyliezť.Z obidvoch týchto útulkov mohol by pri odlive, skáčuc so skaly na skalu, dosiahnuť temer
suchou nohou výsek v Douvres, v ktorom vezela Duranda.Ale odliv trvá len chvíľu a cez celý ostatný čas bol by odlúčený alebo od útulku alebo
od vraku viacej ako dvoma sto siahami vody. Plávať medzi skalami je ťažko, a ak je len
troška vyššie more, je to nemožné.Bolo treba upustiť od panse i od človeka.Na susedných skalách nebolo jediného miesta, kde by sa mohol ubytovať.Nižšie vrcholce boly dva razy denne zaplavené prílivom.Vyššie vrcholce boly ustavične vystavené príboju vĺn. Nevľúdna čliapkanica. Ostával ešte
sám vrak.Je možné ubytovať sa na ňom?Gilliatt úfal, že áno.VII. Chyža pre cestujúcehoO pol hodiny pozdejšie bol Gilliatt už zasa na vraku, preliezol celú loď s paluby do
medzipalubia a z mezipalubia do podpalubia, doplňujúc dôkladne bežnú prehliadku pri prvej
návšteve lode.Navinovačom vytiahol na palubu Durandy batoh, do ktorého sviazal náklad panse. Navinovač
sa osvedčil. V tyčach k otáčaniu hriadľa nebolo tu nedostatku. Gilliattovi si bolo treba
len vybrať v hromade trosiek.Medzi troskami našiel aj polookrúhle dláto, ktoré vypadlo bezpochyby z tesárovej kade a
rozmnožil ním svoju malú zásobu nástrojov.Okrem toho, lebo v núdzi sa všetko síde, mal vo vrecku nôž.Gilliatt pracoval celý deň na vraku. Odstraňoval trosky, upevňoval, odpratával všetko
zbytočné.Keď zavítal večer, zistil toto:Celý vrak sa vo vetre chveje. Kostra sa trasie pri každom kroku. Pevná a spoľahlivá je
len tá čiastka loďného trupu, ktorá vezí medzi skalami a obsahuje stroj. Tu sa priečne
brvná silne opieraly o žulu.Usalašiť sa na Durande bolo by neprozreteľné. Bolo by to zvýšením ťarchy, keď miesto
všetkého obťaženia išlo o to, aby sa jej uľahčilo.Obťažiť Durandu bol pravý opak toho, čo bolo treba urobiť.Táto srúcanina vyžadovala najväčšie ohľady. Bola ako chorý pred vypustením duše. Bolo
dosť na tom, že sa k nej surovo choval vietor.Už to bolo mrzuté, že tu musí pracovať. To množstvo práce, ktorú vrak bude museť
strpieť, ho iste unaví, ba bude snáď nad jeho sily.Okrem toho, keby sa niečo prihodilo v noci, kým by tu Gilliatt spal, byť vo vraku
znamenalo by zahynúť s ním. Nikde nebolo pomoci; všetko bolo ztratené. Ak má vraku pomôcť,
musí ostať vonku.Byť mimo vraku, ale byť v jeho blízkosti; taká bola otázka.Ťažkosti sa hromadily.Kde najsť pri takých podmienkach útulok?Gilliatt premýšlal.Neostávalo už nič ako obidve Douvres. Zdalo sa však, že sa málo hodia k obývaniu.Na hornej ploche veľkej Douvre bolo zdola niečo vidieť ako výrastok.Strmé skaly s plochým temenom ako veľká Douvres a Človek sú okyptené ihľany. V horách a
v oceáne býva ich veľa. Niektoré skaly, menovite tie, s ktorými sa stretáme na šírom mori,
majú záseky ako skácané stromy. Akoby boly dostaly údery sekerou. Sú naozaj vystavené
výčinom orkána, toho drevorubača mora.Sú aj iné, ešte hlbšie príčiny prevratov zeme. Preto nachádzame na týchto starých
žulových skalách toľko rán. Niektorý z týchto kolosov má odťatú hlavu.Zavše táto hlava, hoci nemožno vysvetliť prečo, nespadne a ostáva zohavená na okyptenom
temeni. Táto zvláštnosť nebýva zriedkavým zjavom. La Rouge-au-Diable na Guernesey a Stôl v
údolí auweilerskom skytajú vo veľmi prekvapujúcich okolnosťach túto bizarnú geologickú
hádku.Veľkej Douvre sa prihodilo niečo podobného.Ak nebol výrastok, ktorý bolo na ploche vidieť, prirodzenou vypuklinou kameňa, potom to
bol iste zbytok srúteného vrcholca.Snáď je v tejto skale nejaká dutina.Diera, do ktorej by mohol vliezť. Viacej si Gilliatt nežiadal.Ale ako sa dostať na túto plochu? Ako vyliezť po tej strmej stene, tvrdej a hladkej ako
leštený kameň, pokrytej do polovice vrstvou slizkého machu a ktorá zdala sa byť tak klzkou,
ako by bola namydlená?Od paluby Durandy až k ploche bolo aspoň tridsať stôp.Gilliatt vyňal zo schránky na prístroje uzlovitý povraz, opásal sa ním pomocou háka a
počal liezť po malej Douvre. Čím vyššie liezol, tým trapnejšie bolo vystupovať. Zabudol si
vyzuť topánky, čo mu lazenie ešte väčšmi obťažovalo. Len ťažko sa dostal hore. Dostanúc sa
ta, narovnal sa. Bolo tam miesto práve len pre jeho dve nohy. Zariadiť sa tu bolo veľmi
ťažko. Stylita by s tým bol býval azda spokojný; ale Gilliatt mal väčšie nároky.Malá Douvre sa klonila k veľkej, čo sa z ďaleka zdalo, ako by sa jej klaňala; a táto
vzdialenosť medzi obidvoma Douvres, ktorá mala dolu asi dvatsať stôp, hore nebola väčšia
ako nejakých osem či desať stôp.S miesta, na ktoré vyliezol, jasnejšie videl čnejúcu vypuklinu, pokrývajúcu čiastočne
hornú plochu veľkej Douvre.Táto plocha sa dvíhala najmenej tri stopy nad jeho hlavu.Od nej delila ho priepasť.Pod ním sa ťahala strmina malej Douvre.Gilliatt vyňal z pásu uzlovitý povraz, rýchlo premeral okom diaľku a hodil hák na hornú
plochu veľkej Douvre.Hák sa sklzol po skale a spadol. Uzlovitý povraz s hákom na konci skĺzol sa pozdĺž malej
Douvre ku Gilliattovým nohám.Gilliatt opakoval pokus, hodil povraz ďalej, mieriac na vypuklinu žuly, v ktorej zbadal
trhliny a jamky.Hodil tak obratne a precízne, že sa hák zachytil.Gilliatt zatiahol povraz.Skala sa odlomila a uzlovitý povraz skĺzol sa zasa po strmine pod Gilliatovými nohami.Gilliatt šmaril hák tretí raz.Hák už teraz nespadol.Gilliatt ťahal povraz celou silou. Tento vzdoroval. Hák kotvil pevne.Zachytil sa v nejakom hrbole plochy, ktorý Gilliafct nemohol vidieť.Išlo teraz o to sveriť život tejto neznámej opore.Gilliatt neváhal.Bolo sa treba ponáhľať, konať rýchlo.Konečne sliezť zasa na palubu Durandy a uvažovať o nejakom inom spôsobe, bolo temer
nemožné. Bol by sa pravdepodobne šmyknul a srútil. Sem je možno vyliezť, ale nemožno
ztadiaľ sliezť.Gilliatt ako iní dobrí námorníci vynikal precíznimi pohybmi. Nikdy nemrhal silu. Svoje
sily nikdy neprepínal. Tým možno vysvetliť tie silácke divy, ktoré robil, hoci jeho svaly
boly celky obyčajné; mal biceps ako každý iný, ale mal iné srdce. Silu, ktorá je fizickej
povahy, doplňoval energiou, ktorá je povahy mravnej.Čakala na neho hrozná vec.Išlo o to: dostať sa, zavesený na povraze, cez medzeru medzi dvoma Douvres.Pri činoch sebaobetovania alebo povinnosti stretáme sa často s otáznikmi, ktoré zdá sa
predostierať smrť.Urobíš to? vraví tôňa.Gilliatt druhý raz potiahol hák na próbu. Hák držal dobre.Gilliatt si omotal ľavicu ručníkom, schvátil uzlovitý povraz päsťou pravej ruky, na
ktorú pritisnul päsť ľavice, potom vystrúc napred jednu nohu a odraziac sa druhou prudko od
skaly, aby sa pudivou silou lano neskrútilo, vrhol sa s malej Douvre na strmý sráz veľkej.Náraz bol hrozný.Povraz sa navzdor všetkej Gilliattovej námahe obrátil a Gilliatt udrel do skaly ramenom.Odrazil sa od nej.Teraz zasa narazil na skalu päsťami. Ručník sa sklzol. Na rukách mu to odrelo kožu; ešte
šťastie, že sa mu nezlomily.Gilliatt ostal chvíľku viseť celky omámený.Vedel sa však natoľko opanovať, že povraz nevypustil z rúk.Nejaká chvíľa minula v kolísaní a zmietaní, kým mohol povraz zachytiť nohami; ale
konečne sa mu to jednako podarilo.Zatiaľ sa vzpamätal a svierajúc povraz nohami a rukami, pozrel dolu.O dĺžku povrazu sa nestaral, veď mu neraz slúžil pri sliezaní najväčších výšok. Povraz
sa naozaj vliekol po palube Durandy.Gilliatt, súc teraz istý, že bude môcť sostupovať dolu, začal sa spúšťať.Za niekoľko chvíľ dostal sa na plochu.Posiaľ tu spočinula len noha okrýdleného tvora. Plochu pokrýval vtáči trus. Bol to
nepravideľný lichobežník, prierez z toho ohromného žulového hranolu, ktorý sa menoval veľká
Douvre. Tento lichobežník bol v prostriedku prehlbený ako umyvadlo. Bola to práca dažďov.Gilliatt ináč súdil správne. V južnom rohu tohoto lichobežníka bolo vidieť nahromadené
balvany, iste pozostatky srúteného vrcholca. Tieto skalné balvany, ktoré sa podobaly
hociakým ohromným dlažďbovým kameňom, boly by vo svojích medzerách poskytly útulok divým
zvieratám, ak by ich sem boli zahnali. Ležaly tu rozhádzané, ale v rovnováhe. Boly medzi
nimi medzere ako v kope rozvalín. Nebolo tam sluje, ani jaskyne, ale len diery ako v hube.
Jedna z ních mohla slúžiť Gilliattovi za útulok.Táto diera bola na dne zarastená trávou a machom.Gilliatt by tu bol ako vo futrále.Vchod do tejto alkovne bol dve stopy vysoký. Vnútry sa čím ďalej tým väčšmi úžil. Takú
podobu mávajú niektoré kamenné rakve. Preto, že táto kopa balvanov bola obrátená na
juhozápad, bola táto diera chránená pred vlnobitím, ale bola otvorená proti severnému
vetru.Gilliattovi to prišlo vhod.Riešené boly obidve otázky: pansa mala prístav a on príbytok.Najväčšou výhodou tohoto príbytku bolo, že bol v blízkosti vraku. Hák uzlovitého povrazu
zapadol práve medzi dva kvádre a pevne tam zaviazol. Gilliatt položil naň veľký kameň,
takže sa vôbec nemohol pohnúť.Teraz tu bol ako doma.Veľká Douvre bola jeho domom; Duranda bola jeho dielňou.Prechádzanie z jednoho do druhého, vychádzanie a schádzanie bolo ohromne jednoduché.Spustil sa svižne po uzlovitom povraze na palubu.Počasie bolo priaznivé, všetko sa dobre začínalo, bol spokojný a zbadal, že má hlad.
Odviazal koš s potravou, otvoril nôž, odrezal kus údeného mäsa, načal bochník suchého
chleba, napil sa z konvice sladkej vody, výtečne sa navečeral.Robiť dobre a dobre sa najesť, to sú dve radostné veci. Plný žalúdok je podobný
uspokojenému svedomiu.Po večeri bolo ešte dosť vidno. Využil to, aby zbavil vrak ťarchy, čo bolo už veľmi
potrebné.Čiastku dňa ztrávil prehliadkou pozostatkov. A všetko, čo sa dalo ešte upotrebiť ako
drevo, železo, povrazy a plachty, ukladal teraz do zachovalej časti. Zbytočné veci hádzal
do mora.Navinovačom na palubu vytiahnutý náklad panse, hoci aj nebol veľký, predsa len tvoril
príťaž. Ale Gilliatt zbadal v stene malej Douvres niečo ako vyhlbený výklenok, ktorý mohol
rukou dočiahnuť. V skalách vídavame často také prirodzené skriňky, ktoré však nie sú
zatvorené. Prišlo mu na um, že by bolo možno niečo umiestiť v tomto výklenku. Nazad vsunul
dve bedny s náčiním a šatstvom, vrecká s žitnou múkou a sucháre a na predok azda až
priblízko, koš so zásobami.Z bedne pre šaty nezabudol vyňať ovčiu kožu, klobúk s kapucňou a thérované nohavice.Aby vietor nepohyboval uzlovitým povrazom, pripevnil ho dolným koncom k okraju Durandy.Ostávala horná čiastka povrazu. Zabezpečiť dolnú čiastku bolo ľahko, ale bola obava, že
na najvyššom mieste strminy, tam, kde sa uzlovitý povraz dotýkal kraja plochy, mohol by sa
prerezať na ostrom hrane skaly.Gilliatt sa chvíľu prehŕňal v hromade odložených pozostatkov, vybral si z ních niekoľko
zdrapov plachtového plátna, z útržku starého lana vytiahol niekoľko nitiek ľanovej priadze
a napchal si všetko do vreciek. Námorník by bol uhádol, že sa chystá týmito kúskami plátna
a týmito niťami ovinúť to miesto uzlovitého povrazu, kde sa tento prehýňa cez hran skaly,
aby ho zachránil pred poškodením; túto robotu menujú vycpávaním.Keď sa zásobil týmito handrami, natiahol si na nohy thérované nohavice, postavil si
námornícký klobúk, spustil kapucňu, priviazal si ku krku obidvoma dlabami ovčiu kožu a
takto celky vyzbrojený chytil povraz, v boku veľkej Douvre teraz dôkladne upevnený a
vyliezol razom na túto nevľúdnu morskú vežu.Hoci mal ruky odreté, Gilliatt dosiahol svižne plochu.Zhasnul posledný bledý svit zapadajúceho slnca. Na more sa sniesla noc. Len na vrcholci
Douvre bolo ešte trošku jasno.Gilliatt využil tento ostatok svetla k omotaniu uzlovitého povrazu. V mieste, kde sa
prehýňal cez hran skaly, ovinul ho niekoľkoráz plátnom a každý obväzok zasa omotal silne
povrázkom. Podobalo sa to obkladkom, ktoré si dávajú na kolená herečky k umierania a mukám
v piatom dejstve.Po tejto robote sa Gilliatt, ktorý bol až posiaľ sohnutý, narovnal.Kým bol zaujatý omotávaním uzlovitého lana už hodnú chvíľu nejasne badal v povetrí
nejaký šum.Vo večernom tichu to znelo ako trepot krýdiel obrovského netopiera.Gilliatt pozdvihol zrak.Vo večernom poblednutom šere, na hlbokom nebi, krúžil mu nad hlavou veľký čierny kruh.Také kruhy vídávame na starých obrazoch okolo hláv svätých. Ale tieto sú zlaté na tmavom
pozadí; tento však bol tmavý na jasnom pozadí. Bolo to veľmi divné. Podobalo sa to nočnej
aureole nad veľkou Douvre.Tento kruh sa ku Gilliattovi blížil a zasa sa vzďaloval. Úžil sa a zasa rozširoval.Boli to čajky, morské lastovičky, fregaty, kormoráni, kŕdel začudovaných morských
vtákov.Veľká Douvre bola podľa všetkého ich noclahárňou a prichodili sem spať. Gilliatt sa tu
ubytoval. Tento neočakávaný nájomník ich znepokojoval.Človek, ktorý sa tu objavil, bolo niečim, čo nikdy nevideli.Toto zdesené lietanie trvalo nejaká chvíľu.Zdalo sa, že čakajú na Gilliattov odchod.Gilliatt, zadumaný, sledoval ich pohľadom.Celá tá letiaca krútňava napokon sa k niečomu rozhodla, kruh sa premenil zrazu na
špirálu a celé to mračno kormoránov sa snieslo na druhý koniec úskalia, na Človeka.Takto ako by o niečom rokovali a radili sa. Gilliatt, natiahnúc sa v svojom žulovom
útulku a položiac si pod tvár kameň miesto vankúša, počul ešte dlho, ako sa vtáci
dohovárajú, každý svojím zvláštnym spôsobom krákorenia.Potom utíchli a všetko zaspalo: vtáci na svojej skale a Gilliatt tiež na svojej.VIII. Importunaeque volucresGilliatt spal dobre. Ale bolo mu zima a preto sa niekoľkoráz zobudil. Nohy síce vtlačil
do nútra a hlavu mal na prahu. Neodstránil so svojho lôžka množstvo plochých kameňov, ktoré
boly dosť špicaté a preto neprispely k lepšiemu spaniu.Chvíľami otváral oči.Každú chvíľu počul hlboké údery. To príboj vnikal do skalných slují s hlukom kanónových
výbuchov.Celé to prostredie, v ktorom bol, pôsobilo dojmom zvláštnej vidiny; Gilliatt bol
obklopený preludom. K tomu sa pojil polovedomý žas noci, takže mu bolo ako by bol pohrúžený
do nejakej nemožnosti. Hovoril si: „Snívam.“Potom zaspal znova a vo sne sa našiel v Bu de la Rue, v Bravées, v Saint-Simpsone; počul
spievať Déruchettu; bol v skutočnosti. Kým spal, myslel, že bdie a žije; keď sa zobudil,
myslel, že spí.Naozaj, od tej chvíle bol jeho život snom.Asi o polnoci skrsnul v povetrí hlučný šum. Gilliatt ho zachytil podvedome v sne. Zrejme
povstal vietor.V jednej chvíľke, keď ho zobudily mriavky, otvoril koľkosi väčšmi oči. Nad sebou na
oblohe zbadal ťažké mračná; mesiac bežal a za ním sa hnala nejaká veľká hviezda.Gilliattova mysel bola plná zmätených snov a tento divý obraz nočnej krajiny prispieval
len k zvýšeniu tohoto preludu.Keď svitalo, bol celky zkrehnutý a hlboko spal.Rannie zore vyrušily ho z tohoto snáď nebezpečného sna. Jeho vchod bol obrátený proti
vychádzajúcemu slncu.Gilliatt zívnul, povystieral sa a vyskočil zo svojho brlohu.Spal tak tvrdo, že teraz nechápal, čo sa s ním robí.Ale pomaly vracal sa mu pocit skutočnosti a to v takej miere, že zvolal:„Poďme raňajkovať!“Počasie bolo pokojné, nebo studené a jasné, nikde ani obláčka, lebo noc obzor urobila
usmievavým a slnce pekne vychádzalo. Nastával druhý krásny deň. Gilliatt mal radosť.Sňal klobúk, svliekol holienky, svinul ich do ovčej kože, vlnou do nútra, zaviazal balík
kúskom lana a vsunul ho hlboko do diery, aby bol chránený pred prípadným dažďom.Potom ustlal lože, totiž odstránil ploché kamene.Potom sa spustil po lane na palubu Durandy a bežal do výklenku, kam bol uložil koš so
zásobami.Koša tu už nebolo.Keďže bol priveľmi na kraji, uchvátil ho v noci vietor a shodil do mora.To ho upozornilo, že sa musí brániť.Musel to byť zvláštny úmysel a zvláštna zlomyselnosť vetra, že si vybral práve tento
koš.Bol to začiatok nepriateľstva. Gilliatt to pochopil.Tomu, kto žije v nepríjemnej dôvernosti s morom, je veľmi nesnadné nehľadieť na vietor
ako na niekoho a na skaly ako na osoby.Gilliattovi ostaly okrem suchárov a žitnej múky k živobitiu už len lastury, ktorými sa
živil ten hladom zomrelý stroskotanec na skale Človek.Na lovenie rýb nebolo možno vôbec mysleť. Ryba, nepriateľ nárazu, vyhýba úskaliam; košov
a sakov nemožno použiť medzi útesmi, ktorých končiare siete len trhajú.Gilliatt sjedol na raňajku niekoľko mlžov, ktoré ťažko odlúpil od skaly. Temer by si bol
zlomil nôž.Kým jedol tieto chudobné raňajky, počul na mori divný hluk. Pozrel sa, čo sa to robí.Bol to kŕdel čajek, ktorý sa práve vrhol na jednu nízku skalu, trepúc krýdlami, srážajúc
sa a kričiac. Táto zobákmi a driapmi ozbrojená čeliadka niečo rabovala.To niečo bol Gilliattov koš.Koš vrhol vietor na končiar skaly a tam sa roztrhol. Vtáci k nemu slietli. Odnášali si v
zobákoch rozkmásane kusy rozličných jedál. Gilliatt poznal z ďaleka svoju údeninu a rybu.Teraz sa pustili s ním do boja aj vtáci. Aj oni vedeli siahnuť k repressáliam. Gilliatt
im vzal byt, oni mu vzali jedlo.IX. Úskalie a ako ho upotrebovaťMinul týždeň.Hoci bol čas dažďov, nepršalo, čo robilo Gilliattovi veľkú radosť.Napokon to, čo podujímal, presahovalo, aspoň zdanlive, ľudské sily. Úspech sa zdal práve
tak málo pravdepodobným, ako sa zdal pokus šialeným.Až keď sa do takého podniku pustíme, zjavia sa nám jeho prekážky a nebezpečenstvá. Niet
horšej veci ako začínať niečo, keď sme si vedomí ťažkosti jeho dokončenia. Každý začiatok
je ťažký. Prvý krok, ktorý urobíme, je neúprosným odhalovateľom. Ťažkosť, ktorej sa
dotýkame, pichá ako trn.Gilliatt mal hneď od začiatku počítať s prekážkami.Z Durandy, ktorá bola do troch štvrtín vtiesnená do úskalia, vymaniť stroj, pokusiť sa s
nejakou úfnosťou v zdar o takú záchrannú prácu na takom mieste a v takej čiastke roka, k
tomu, ako sa zdalo, bol by potrebný celý zástup ľudí, ale Gilliatt bol sám. Bolo potrebné
celé tesárske a strojnícke náčinie a Gilliatt mal sekeru, dláto a kladivo. Bola k tomu
potrebná dobrá dielňa a poriadna budova a Gilliatt nemal ani útulok. Boly k tomu potrebné
zásoby a potravy, kdežto Gilliatt nemal ani chleba.Kto by bol celý prvý týždeň videl Gilliatta, ako pracuje na úskalí, nebol by si mohol
urobiť predstavu o tom, čo má na mysli. Zdalo sa, že už ani nemyslí na Durandu, ani na dve
Douvres. Staral sa len o to, čo bolo v útesoch; zdalo sa, že jeho všetka snaha smeruje len
k záchrane drobností, ktoré boly stroskotaním poškodené. Využíval odliv, aby ozbíjal
skaliská o to, na čom sa s nimi stroskotaná loď podelila. Chodil od skaly ku skale,
sbierajúc, čo sem more bolo vyvrhlo, zdrapy plachiet, kusy povrazov, kúsky železa, triesky
výplne, zlámané dosky, polámané plachtové tyče, tu brvno, tam reťaz, tam zasa škripec.Zároveň skúmal všetky hlbiny úskalia. Ani jedna nebola súca k bývaniu, k veľkému
sklamaniu Gilliatta, ktorému na temeni veľkej Douvre medzi balvanmi v medzere v noci bolo
zima a ktorý by si bol želal najsť lepšiu chyžu.Dve z týchto vyvýšenín boly dosť priestranné; hoci povrch skaly bol temer všade
naklonený a nerovný, bolo možno tam predsa len stáť a chodiť. Dážď a vietor boly tu síce
celky bez uzdy, ale zato sem nesiahal ani najvyšší príliv. Boly v susedstve malej Douvre a
každú chvíľu bolo možno k ním pristúpiť. Gilliatt sa rozhodol, že jedna bude skladišťom,
druhá vyhňou.Pomocou rozličných povrazov, ktoré sa mu podarilo nasbierať, narobil balíkov z drobných
pozostatkov lode, trosky sviazal v sväzok a plachty do uzlov. Všetko to opatrne sošnúroval.
V jednej skalnej diere našiel vyťahovadlo, ktorým mohol vyťahovať i tie najväčšie kusy
dreva. Podobným spôsobom vytiahol z mora i mnohé zlomky reťazí, ktoré boly medzi úskalím
rozhádzané.Gilliatt bol húževnatý a pri práci obdivuhodný. Spravil všetko, čo chcel. Nič neodolá
húževnatej vytrvalosti mravca.Na konci týždňa dal Gilliatt vo svojom žulovom útulku všetky tie haraburdy pekne do
poriadku. Tu mala každá troska svoje miesto. Všetky stroskotané veci boly tu roztriedené a
označené. Bolo to niečo ako chaos v skladišti.Veľkými kameňmi prikváčená plachta prikrývala, hoci aj sama veľmi deravá, veci, ktorým
by mohol dážď škodiť.Akokoľvek bol predok Durandy roztrieskaný, Gilliattovi sa podarilo zachrániť obidva
kotvové brvná s ich tromi škripcovými kolami.Našiel bugsprit a dalo mu to veľa roboty kým s neho odmotal obvinky, keďže pod vlivom
suchého počasia boly uschnuté a ako vždy zamotané okolo vretena. Gilliatt ho jednoducho
odviazal, lebo toto silné lano mu mohlo byť veľmi na osoh.Podobne vytiahol malú kotvu, ktorá utkvela niekde v jame na melčine a pri odlive stala
sa viditeľnou.V niekdajšej Tangrouillovej kabíne našiel kúsok kriedy a pečlive ju schoval. Môže sa
stať, že bude musieť robiť rozličné záznamy.Kožené požiarové vedro a niekoľko dosť zachovalých kadí doplňovaly tieto k robote
potrebné veci.Všetko, čo ostalo z nákladu uhlia na Durande, bolo tiež dopravené do tohoto skladišťa.Za osem dní bolo dokončené zachránenie všetkých týchto trosiek; úskalie bolo vyčistené a
Durande uľahčené. Na vraku ostal už len stroj.Kus steny z predku, ktorý utkvel na zade, vrak vôbec nezaťažoval. Visela tu pokojne,
čnejúc na skalnom výbežku. Bola napokon široká, rozsiahla, a ťažká k odvlečeniu a bola by
zaujala v skladišti priveľa miesta. Táto čiastka steny podobala sa plti. Gilliatt ju nechal
tam, kde bola.Gilliatt, zaujatý touto prácou, darmo hľadal „pannu“ Durandy. Patrila k veciam, ktorú
vlny navždy odplavily. Aby ju našiel, Gilliatt bol by obetoval obidve ruky, keby ich
natoľko nepotreboval.Pri vchode do skladišťa a vonku bolo vidieť dve hromady trosiek, hromadu železa, ktoré
sa hodilo k prekovaniu, a hromadu dreva, súceho k palivu.Gilliatt bol v robote od skorého rána. Výjmúc hodiny pre spanie, neodpočinul si ani
chvíľu.Sem a tam lietajúci kormoráni prizerali sa jeho práci.X. VyhňaKeď bolo skladište hotové, Gilliatt si začal zariaďovať vyhňu.Druhá vyvýšenina, ktorú si Gilliatt vyvolil, tvorila úzku a dosť hlbokú dutinu. Najprv
mu prišlo na um, že by sa tu mohol usalašiť; ale preto, že v tejto chodbe neprestajne fučal
silný vietor a prievan, vzdal sa úmyslu bývať v nej. Tento prievan mu vnuknul myšlienku
zariadiť tu vyhňu. Prinútiť prekážku, aby nám slúžila, je veľký krok k víťazstvu. Vietor
bol Gilliattovým nepriateľom; Gilliatt oproboval urobiť si z neho sluhu.Čo sa hovorí o istých ľuďoch: „je súci ku všetkému, ale k ničomu, ako by bolo treba,“
možno povedať aj o skalných slujach. Neposkytujú to, čo sľubujú. Jedna sluja je ako vaňa,
ale voda z nej čvrká cez trhlinu; druhá je ako chyža, ale bez povale; tretia je ako machom
vystlané, ale mokré lože; štvrtá napokon je ako lenoška, ale z kameňa.Vyhňa, ktorú si chcel Gilliatt zariadiť, bola načrtaná už prírodou, ale uskutočniť tento
načrtnutý plán, v tej miere, aby bola upotrebiteľná a premeniť túto jaskyňu na
laboratórium, nič nebolo ťažšie a namáhavejšie. Pomocou troch alebo štyroch lievikových
otvorov, ktoré ústily do tesnej štrbiny, utvorila príroda akýsi rozsiahly, potvorský mech,
ktorý pracoval celky ináč ako niekdajšie veľké kováčské, štrnásť stôp dlhé mechy, ktoré
každým vyfúknutím vypúšťaly dvasať osem tisíc kubičných palcov povetria. Tu to bolo niečo
celky iné. Rozmery orkánu nemožno odhadnúť.Táto priveľká sila len prekážala; tento prúd povetria bolo ťažko regulovať.Jaskyňa mala dve nevýhody; v celej dĺžke prenikalo ju povetrie a voda tiež.Nebol to morský príliv, bolo to ustavičné zurčanie, skôr presiakanie ako pretekanie.Prílivom stále na úskalie vrhaná morská pena, zavše dosahujúca v povetrí až výšku viacej
ako dvoch stôp, napokon naplnila morskou vodou prirodzenú nádrž na vysokých skalách nad
touto kotlinou. Zvyšná voda tejto nádrže kúsok v úzadí na sráze utvorila tenký asi na palec
široký vodopád, padajúci s štyr či päť siahovej výšky. K tomu sa družil príliv dážďovice.
Do tejto nevyčerpateľnej a ustavične pretekajúcej nádrže s mračien zavše stiekla sprcha.
Voda v nej bola poloslaná, nesúca k pitiu, ale priezračná, hoc aj zakalená. Tento vodopád
stekal pôvabne po koncoch machov ako po ženských vlasoch.Gilliatt rozmýšlal nad tým, ako by mohol použiť vodu k disciplinovaniu vetra. Pomocou
nálevne, dvoch či troch rúr, sbitých narýchlo z ohoblovaných dosák, z ních jednu opatril
točkou, a dosť objemnej kade, ktorú upotrebil ako nádrž, jej zariadenie doplnil hore úzkou
rúrou a otvormi pre strebanie dolu, podarilo sa Gilliattovi, ktorý bol, ako sme už
povedali, trošku tesárom i strojníkom, nahradiť kováčsky mech, ktorý mu chybel, prístrojom
hoci menej dokonalým ako je to, čomu dnes vravia vrtuľová dutina, ale tiež dokonalejším ako
to, čo v Pyreneách kedysi menovali „vyssávačom“.Z žitnej múky, ktorú mal, pripravil si lep; z bieleho lana, ktoré mal, urobil si kúdel.
Touto kúdelou, týmto lepom a kúskami dreva ucpal všetky škáry a povetrie nechal prúdiť len
cez tesný priestor odlomenej trúbky, ktorú našiel na Durande, kde ju pri signálovom dele
upotrebovali ako zapalovač. Táto trúbka išla vodorovne smerom na širokú dosku, kde si
Gilliatt sriadil ohnisko. Keby to bola potreba žiadala,, mohol ju zacpať zátkou.Potom uložil Gilliatt do tohoto ohniska uhlie a drevo, zakresal ocielkou o skalu,
vylúdil iskru do chomáča kúdele a zažatou kúdelou zapálil drevo i uhlie.Vyproboval mech. Pracoval výborne.Gilliatt cítil v sebe hrdosť kyklopa, pána povetria, vody a ohňa.Pán povetria! Vetru dal nejaké pľúca, vybudoval v žule dýchací organizmus a prievan
premenil na dych. Pán vody! Z malého vodopádu urobil si vyssavač. Pán ohňa! Z premoknutej
skaly vznietil plamene.Keďže bola jaskyňa hore temer všade otvorená, dym slobodne unikal, začierňujúc prudkú
strminu. Tieto skaly, ktoré ako sa zdalo, boly stvorené pre morskú penu, poznaly teraz
sadze.Za nákovu upotrebil Gilliatt veľký sem srútený balvan veľmi tvrdého zrna, ktorý mal
temer ten istý tvar a tie iste rozmery, ktoré si Gilliatt želal. Pre udieranie bol to však
veľmi nebezpečný podklad, lebo sa mohol ľahko rozbiť. Jeden z koncov tohoto okrúhleho a
zašpicateného balvanu, mohol celky dobre hrať úlohu dvojrohého vretena, ale chýbal druhý
dvojrohý jehlan. Bola to starobylá kamenná nákova troglodytov. Vlnami uhladený povrch bol
tvrdý ako ocel.Gilliatt ľutoval, že si nepriviezol svoju nákovu. Keďže nevedel, že je Duranda búrkou
rozčesnutá, úfal, že najde tesársku kaďu a všetko jej náčinie, umiestené obyčajne na predku
podpalubia. Stalo sa, že bol odtrhnutý práve predok.Obidve jaskyne, ktoré si Gilliatt na úskalí vydobyl, ležaly v susedstve. Zo skladišťa
bolo možno isť do vyhne.Každý večer, po dokončení dennej práce, Gilliatt na večeru sjedol kus vo vode
rozmočeného suchára, morského ježka alebo kraba, jedinú korisť, ktorú mohol na týchto
skalách uloviť a chvejúc sa ako uzlovité lano, liezol nahor, aby sa vyspal v diere na
veľkej Douvre.Akási hlboká zadumanosť Gilliattova bola materiálnosťou jeho práce ešte zvyšovaná. Veľká
dávka skutočnosti zaráža. Telesná práca s množstvom drobností nijako ho nezbavovala úžasu
nad tým, že je tu a čo tu robí. Materiálna ustatosť býva obyčajne putom, ktoré ťahá k zemi.
Ale aj podivnosť práce, ktorú Gilliatt podujal, udržiavala ho v akejsi ideálnej a tmavej
oblasti. Zavše sa mu zdalo, že kladivom udiera do oblakov. Inokedy zasa, že jeho nástroje
sú zbraňami. Mal zvláštny pocit, že odráža útok, alebo sa mu bráni. Spletať laná, vysúkávať
z plachty niť, podoprieť dve klady, znamenalo pre neho vyrábať vojenné stroje. Tisíc
drobných starostí tohoto záchranného diela podobalo sa napokon zábezpekám proti
prepadnutiam, ktoré boly síce obratne osnované, ale popri tom veľmi zle zastierané a hodne
priehľadné. Gilliatt nepoznal myšlienky vyjadrujúce slová, ale tie myšlienky dobre chápal.
Cítil sa čím ďalej, tým menej robotníkom a čím ďalej, tým väčšmi zápasníkom so šelmami.Bol tu ako krotiteľ divých zvierat. Čoskoro to chápal a jeho ducha to plnilo podivne
povznášajúcim pocitom.Okrem toho mal okolo seba nekonečne nesmierny sen o márnosti práce. Niet tiesnivejšej
veci ako vidieť pôsobiť rozptýlené sily v bezdne a neobmedzenosti. Človek všade hľadá
smysel. Vždy pohybu plný priestor, neúnavná voda, mraky, ktoré ako by boly prizamestnané,
rozsiahle skryté namáhanie, všetko to svíjanie je problemom. K čomu je to večné kolísanie?
Čo budujú tie víchrice? Čo stavajú tie otrasy? Tie nárazy, vzlyky, revanie, čo z nich
skrsá? K čomu je tá vrava?Príliv a odliv týchto otázok je večný ako na mori. Gilliatt vedel, čo robí, ale ruch
priestoru okolo neho sužoval ho nejasne svojou tajuplnosťou. Nevdojak, mechanicky,
neodbytne, len s tým výsledkom, že podliehal nevdojakému a temer divému oslneniu, zadumaný
Gilliatt so svojou prácou spájal zázračnú, ale zbytočnú prácu mora. Akoby aj, keď je už raz
človek tu, nemusel venovať skúmaniu tajomstva desiacich vĺn v ich usilovaní? Ako nehĺbať,
nakoľko totiž hĺbať možno, o kolembaní vĺn, a rozhorčenom usilovaní peny, o
nepozorovateľnom omielaní skaly, o nesmyselnom nadýmaní pľúc vetrov na všetkých štyroch
stranách sveta? Akým úžasom naplňuje mysel tento večný začiatok, oceán je studňou, mraky sú
Danaidkami, a celá námaha ničím!Ničím, nie. Ale, ó ty Neznámy, len ty vieš, prečo je to všetko.XI. ObjavenieS pobrežím susediace úskalie zavše navštevujú ľudia. Ale nikdy nie úskalie v šírom mori.
Čo by tu kto hľadal? To nie je ostrov. To nie je miesto, kde by si bolo možno zadovážiť
potravy: tu niet ani ovocných stomov, ani pasienkov, ani zvierat, ani prameňov sladkej
vody. Je to číra pustota. Je to skala so strmými svahmi nad vodou a končiarmi pod vodou. Tu
možno očakávať len stroskotanie.Takéto úskalia, ktoré v starej námorníckej reči menujú Samotármi, sú, ako sme už
povedali, čudné miesta. Je tu len more. Môže stvárať čo len chce. Neznepokojuje ho nijaký
pozemský zjav. Človek je postrachom mora, ono mu nedôveruje; zatajuje pred ním, čím je a čo
robí. V úskalí je more bezpečné; človek sem nepríde. Vlny nebudú vyrušované v samomluve.
More pracuje na úskalí, opravuje jeho poruchy, brúsi jeho hrany, zaopatruje ich ostnami,
upravuje ich, udržiava ich v primeranom stave. Podniká prevrtávanie skál, rozleptáva mäkký
kameň, obnažuje tvrdý, oberá mäso a necháva kosti, ryje, pitve, prevrtáva diery, kanále,
naplňuje úskalie buňkami, napodobuje hubu vo veľkom, vyhlodáva nútro skaly a otesáva jej
zovňajšok. V tejto tajomnej hore buduje sluje, svätine, paloty; má akúsi ošklivú a pri tom
nádhernú vegetáciu, tvorenú z leptavých bilín a z oblúd, ktoré zapúšťajú korene. Túto
hroznú nádheru skrýva v tôni vody. Na osamelom úskalí ho nik nestriehne, nik nešpehuje a
nevyrušuje; rozvinuje tu pohodlne svoju tajomnú, človeku nedostupnú stránku. Sem ukladá
svoje živé a hrozné výrony. Je tu všetko, čo pred nami more ináč ukrýva.Predhoria, mysy, výbežky, úskalia, útesy, výspy sú pravé stavby. Útvary geologické
nemožno porovnať s útvarmi oceánu. Úskalia, domy to vĺn, pyramídy a syringy peny sú
výsledkom dlhého tajomného umenia, ktoré pôvodca tejto knihy pomenoval kdesi Umením Prírody
a vynikajú zvláštnym enormným slohom. Tieto stavby sú mnohotvárne. Ukazujú složitosť
stavieb polypov, velebu katedrál, výstrednosť pagôd, rozmary vrchov, nehu šperku, hrôzu
hrobu. Majú buňky ako osie hniezdo, brlohy ako zverinec, podzemné chodby ako diery krčice,
tmavé kobky ako Bastila, zálohy ako tábor. Majú zabarikádované dvere, posrážané stĺpy,
naklonené veže, rozbúrané mosty. Ich oddelenia však nie sú prístupné: jední sú len pre
vtákov, druhé pre ryby. Druhý sa ta nedostane. Ich architektický tvar sa mení, kníše sa,
utvrdzuje svoju rovnováhu a zasa ju ztráca, láme sa, odrazu sa zastavuje, začína sa rimským
oblúkom a končí architrávom. Balvan na balvane. Enkelados je murárom. Obdivuhodná dynamika
chľúbi sa tu riešenými problémami. Strašné oporné oblúky hrozia spadnúť, ale nepadajú. Nik
nevie, ako sa môžu udržať tie závratné stavby. Všade výstupky, medzere a nesmyselné závesy;
zákon tohoto bábelizmu uniká naším smyslom. Neznámo, nesmierny staviteľ, nič nepočíta, ale
všetko sa mu darí; rozosiate vybudované skaly, tvoria dovedna obrovský pomník; nijaká
logika, ale rozsiahla rovnováha. Je to viacej ako spoľahlivosť, je to večnosť; ale zároveň
aj neporiadok, akoby vrava vĺn prešla do žuly. Úskalie, to je, hľa, zkamenelá búrka. Nič
neúčinkuje dojemnejšie na mysel ako táto divoká architektúra, ktorá je stále na spadnutie,
ale stále stojí. Všetko si tu navzájom pomáha a všetko si prekáža. Je to zápas čiar,
ktorého výsledkom je budova. Poznávame na nej spoluprácu týchto dvoch odporcov, oceánu a
orkánu.Táto architektúra má svoje hrozné vrcholné diela. Jedným z nich je úskalie Douvres.More ich vybudovalo a zdokonalilo s hroznou láskou.Hašterivé more ich oblizovalo. Bolo ošklivé, zradné, temné, plné dutín.Malo celý žilovitý systém podzemných slují, rozvetvených v neprístupných hĺbkach.
Niektoré otvory týchto spletitých jaskýň boly pri odlive na suchu. Mohlo sa do ních
vniknúť. Prirodzene na vlastné nebezpečenstvo.Gilliatt bol nútený pre potreby svojho záchranného diela preskúmať tieto jaskyne. Nebolo
ani jednej, z ktorej by nevial strach. V týchto slujach opakoval sa v prehnaných rozmeroch
oceánu ten pohľad na jatky a mäsiarstvo, akým sa vyznamenáva užina medzi Douvres. Kto v
týchto dutinách nikdy nevidel tie desné fresky, vytvorené prírodou na stenách večnej žuly,
nevie si o ních urobiť predstavu.Tieto divé jaskyne boly potmehúdmi; človek nesmel v ních ostať. Príliv ich naplnil až po
klenbu.Mlžov a rozličných morských živočíchov bolo tu hojne.Sluje boly v pozadí preplnené valúnmi. Mnohé z ních vážily viacej ako tonu. Maly všetky
možné rozmery a farby; zväčša zdalo sa, že sú zakrvavené. Niektoré, zarastené huňatými a
lepkavými riasami, podobné boly veľkým zeleným v skale ryjúcim krčicam.Mnohé z týchto slují končily zrazu guľovatou klenbou. Iné, tepny tajomného obehu, ťahaly
sa ďalej v skale krivolakými čiernymi skulinami. To boly ulice priepaste. Tieto skuliny sa
ustavične úžily, takže napokon človek sa nimi nemohol pretiahnuť. Zapálený vecheť slamy
osvetloval tmavé priestranstvá, po ich stenách preskakovala voda.Raz, keď tak sliedil na všetky strany, Gilliatt sa odvážil do jednej takejto skuliny.
Hodina odlivu tomu priala. Bol krásny, pokojný a slnný deň. Nebolo sa treba obávať, že more
zvýši nebezpečenstvo.Dve potreby, ako sme už poznamenali, nútili Gilliatta k tejto prehliadke: najsť trosky,
ktoré bolo možno s úspechom upotrebiť pri záchrannom diele, a kraby a langusty k jeho
vyživeniu. Na Douvres začal sa ukazovať nedostatok lastur.Skulina bola tesná a priechod temer nemožný. Na jeho konci v diaľke videl Gilliatt
svetlo. Napäl všetky sily, stlačil sa, krútil sa ako mohol najlepšie a vysúkal sa čím
najďalej len mohol.Octnul sa, nemajúc o tom tušenia, práve v nútry skaly, na ktorej výbežok bol Clubin
zahnal Durandu. Gilliatt bol práve pod týmto výbežkom. Skala, vonku strmá a neprístupná,
bola dnuká prázdna. Boly tu chodby, studne, svetlice ako v hrobke nejakého egyptského
kráľa. Táto sluja bola z toho celého blúdišťa prácou vody, podmielaním neúnavného mora,
najspletitejšia. Rozvetvenie týchto podzemných miestností pod morom súviselo iste s
ohromným množstvom vody vonku nie jedným východom; jedny sa otváraly pri samej hladine
mora, kdežto druhé tvorily hlboké lieviky. Celky blízko odtiaľ vrhnul sa Clubin do mora,
prirodzene Gilliatt o tom nevedel.Gilliatt sa v tejto sluji pre krokodylov, kde sa krokodylov nebolo treba báť, plazil,
šplhal, udieral čelom, ohýňal sa, vystieral, tratil pôdu pod nohami, zasa ju nachádzal a
tak sa predieral s námahou napred. Úzka chodba sa pomaly šírila, začalo v nej svitať a
zrazu sa Gilliatt octnul v obdivuhodnej jaskyni.XII. Vnútro podmorskej budovyÚsvit prišiel ako na zavolanie.Ešte len krok a Gilliatt bol by sa zrútil do vody, azda bezdnej. Vody v slujach sú
natoľko mrazivé a ochromujú tak rýchlo, že často v ních ostanú aj tí najlepší plavci.Napokon niet možnosti vyliezť hore a chytiť sa nejakého výstupku stien, ktorými je tu
človek sovrený.Gilliatt sa zarazil. Trhlina, z ktorej vyliezal, končila úzkym a klzkým výbežkom, akýmsi
výpustkom v strmej skale. Gilliatt sa pritisol k skalnej stene a obzeral sa.Bol vo veľkej jaskyni. Nad sebou mal niečo ako vnútornú stranu ohromnej lebky. Robilo to
dojem, akoby túto lebku nedávno boli pitvali. Nervstvo skalných zárezov, po nich zurčila
voda, predstavovalo na klenbe rozvetvené vlákna a vrúbkované švy lebečnej kosti. Miesto
stropu kameň; miesto podlahy voda; štyrmi stenami jaskyne tesne sovrené vlny príboja,
podobaly sa širokým chvejúcim sa dlaždiciam. Jaskyňa bola so všetkých strán uzavretá. Nikde
výklenku, nikde pivnicového otvoru. V stene nebolo nikde trhliny, v strope štrbiny. Svetlo
sem vnikalo z dola cez vodu. Bol to akýsi mdlý svit.Gilliatt, ktorému sa zrenice pri preliezaní chodby rozšírily, v tomto šere rozoznával
všetko.Dobre poznal, navštíviac ich neraz, jaskyne plémontské na Jersey, Creux-Maillé na
Guernesey, Krámy na Serku, pomenované tak preto, že podludníci tu ukladali svoj tovar, ale
ani jednu z týchto zázračných slují nebolo možno porovnať s touto podzemnou a podmorskou
komnatou, do ktorej bol práve vniknul.Gilliatt videl pred sebou pod hladinou vody niečo ako ponorený oblúk. Tento, pôsobením
vody od prírody vyklenutý oblúk, jasne sa odrážal od svojich obidvoch hlbokých a tmavých
pilierov. Týmto ponoreným portálom vnikalo do jaskyne morom pohltené svetlo.Tento svit sa rozprestieral pod vodou ako široký vejár a odrážal sa od skaly. Jeho
priamočiarne papršleky, lámúce sa na temnom dne v dlhé rovné pruhy, tiahly sa hneď jasné,
hned zasa temné od jednej vyvýšeniny k druhej, ako by prechádzaly cez sklenené hranoly. V
tejto jaskyni panovalo denné, ale akési neobvyklé denné svetlo. V tom svite nebolo už nič z
nášho denného svetla. Človek si mohol myslieť, že spadnul na inú planétu. To svetlo bolo
záhadou; boli by ste povedali, že je to zelenkavé svetlo zornicou sfingy. Táto jaskyňa
predstavovala vnútro obrovskej a nádhernej umrlčej hlavy; klenba bola lebkou a oblúk
ústami; ale očné jamky chybely. Tieto príliv a odliv hltajúce a vychŕlujúce ústa,
otvárajúce sa vonku denniemu úslniu, vpíjaly svetlo a vracaly horkosť. Sú isté rozumné, ale
škaredé bytnosti, ktoré si práve tak robia. Cez tento sklenistou vrstvou morskej vody
vyplnený portál, prežiarujúce slnečné lúče, nadobúdaly zeleného prifarbenia ako papršlek z
Aldebaranu. Týmto svetlom prežiarená voda, podobala sa rozpustenému smaragdu. Nesmierne
jemný odtienok akvamarinovej farby rozlieval sa mäkko po celej jaskyni.Kruhy na vlnách, odrážajúce sa blýskave na strope, rozbiehaly a sbiehaly sa bez konca,
šíriac a úžiac svoje zlatisté prstienky v ustavičnom pohybe, ktorý robil dojem tajomného
tanca.Sálala z toho nejaká hrúza a dotierave sa namanula umu otázka, aká korisť či aké
očakávanie núti k veselosti túto báječnú sieť živého ohňa. S vypuklín klenby a hrbolov
skaly visely dlhé jemné rastliny, ktoré norily svoje, cez štrbiny žuly sa predierajúce
korene, bezpochyby niekam do vody nad jaskyňou a z ich koncov kanuly vodné kapky ako perly.
Tieto perly padaly do priepaste s jemným žblnkotom. Celok pôsobil nevýslovným dojmom.
Nebolo si možno predstaviť niečo rozkošnejšieho, ani stretnúť sa s niečím príšernejším.Bola to akási palota Smrti, ktorej sa na tomto mieste zapáčilo.XIII. Čo tam vidíme a čo možno len tušiťOslňujúci tieň; tak by sme asi mohli označiť toto prekvapujúce miesto.V tejto jaskyni bolo cítiť vlnenie mora. Kolembanie vonku vzdmievalo a potom zasa vnútry
snižovalo hladinu vody s pravidelnosťou dýchacieho orgánu. Človek v tejto tíško sa dmejúcej
a zasa klesajúcej veľkej zelenej blani zrovna cítil tajomnú dušu.Voda bola utešene priezračná a Gilliatt v nej v rozličných hĺbkach rozoznával čím ďalej
tým zelenšie výbežky skál. Niektoré tmavé priehlbiny boly pravdepodobne bezdné.Dva nízke, na obidvoch stranách portálu neurčite sa kresliace oblúky, plné tmy,
ukazovaly vchod do malých bočných slují vedľa ústrednej jaskyne, pristupných snáď v čase,
keď bolo more hodne nízke.Tieto priehlbiny maly naklonené stropy s viacejmenej otvorenými uhlami. Malé piesočnaté,
sotva niekoľko stôp široké pruhy, nanesené sem na sucho morským príbojom, tratily sa pod
týmito šikmými stropmi.Tu a tam vlnily sa pod vodou nad siahu dlhšie trávy, ako rozpustené vlasy vo vetre.
Nejasne sa kreslili húštiny morských tráv.Všetky steny jaskyne, nad vodou i pod vodou, shora nadol, od klenby až tam, kde sa skala
tratila v neznáme, boly zarastené tou bujnou faunou mora, ktorú ľudské oko málokedy vidí a
ktorú už starí španielski plavci menovalipraderias del mar. Všetky
odtienky olivovej farby hrajúci mach, pokrýval a vyplňoval všetky nerovnosti žuly. Zo
všetkých skalných výbežkov hnaly jemné pestré výhonky morských rias, z nich si robia rybári
barometre. Skrytý vánok jaskyne pohyboval týmito lesklými remienkami.Pod týmto rastlinstvom skrývaly sa a zároveň objavovaly sa najvzácnejšie skvosty z
klenotnice mora, okrýdlenci, vodní slimáci, prilbice, purpury, surmovky, rohovití slimáci.
Zvonce prílipiek, podobné mikroskopickým chalupám, lpely všade na skale a hromadily sa v
osady, po ich uliciach sa potĺkali oscabrioni, títo chrobáci vĺn. Preto, že valúni mohli
byť do jaskyne len veľmi ťažko zanesení, uchylovali sa sem mlži. Mlži sú velkí páni, ktorí
majú plno výšivok a pozamenterií, vyhýbajú hrubému a nezdvorilému styku s luzou kamenia.
Trblietavé hromady lastúr žiarily pod hladinou na niektorých miestach nevýslovným leskom, v
ktorom bolo možno zbadať smesu azuru, perlete a zlata, hrajúcimi všetkými odtienkami
farieb.Na stene jaskyne, kúsok nad čiarou, kam siahal najvyšší príliv, pojila sa k čalúnu z
morských tráv, prekrásna a divná bylina, predlžovala a uzavierala ho. Táto nesmierne
spletitá, temer čierna, vláknatá a hustá bylina, pýšila sa svojimi širokými, pomiešanými a
temer tmavými plochami, posiatymi všade nesčíselnými kvietkami azurovej farby. Vo vode
akoby sa tieto kvety zažihaly a robily dojem belasých plamienkov. Nad vodou to boly kvety,
pod vodou to boly safire; a tak týmito bylinami pokrytý príliv, stúpajúc a zaplavujúc
jaskyňu, pokrýval skalu karbunkulami.Pri každom zdvihnutí vlny, dmejúcej sa ako pľúca, tieto vodou zaliate kvety, sa
zaskvely; pri jej každom opadnutí hasly; melancholická podobnosť s osudom. Bolo to
vdychovanie, tedy život, a potom vydychovanie, tedy smrť.Jedným z divov tejto jaskyne bola skala sama. Táto skala, ktorá tvorila hneď stenu, hneď
klenbu, hneď zasa brvno, alebo pilier, bola miestami hrubá a holá, potom hneď vedľa toho
zdobená najjemnejšími rezbami. Niečo hodne duchaplné miešalo sa do tupej masívnosti žuly.
Akým umelcom je hĺbka zeme! Do štvorca srezaná a oblými vypuklinami pokrytá plochá stena,
predstavovala akýsi basrelief; pri pohľade na túto hmlistú skulptúru bolo možno snívať o
Prometheovi, ktorý robí náčrtky pre Michelangela. Zdalo sa, že genius by mohol niekoľkými
údermi kladiva dokončiť to, čo začal obor. Na iných miestach bola skala damascenovaná ako
florentská nádržka. Mala korintskému bronzu sa podobajúce výplne, arabesky ako brána
mešity, potom, akoby kameň s runami, stopy nechtov, tmavé a pravdepodobné. Rastliny so
skrútenými a zavinutými stonkami, prepletajúce sa na zlatistej vrstve lišajníkov, pokrývali
ju filigránmi. Táto jaskyňa bola ozdobená nádherou Alhambry. Divokosť a zlatnícke umenie
stýkaly sa tu vo vznešenej a netvornej architektúre náhody.Nádherná morská plieseň obťahovala baršúnom žulové hrany. Strmé skalné steny boly
vyzdobené festonmi lián s veľkými kvetmi, tak rovnými, že nepadaly a tak ozdobnými, že sa
zdalo, že sú nadané rozumom. Urtikárie ukazovaly tu vkusne svoje bizarné kytice. Jaskyňa sa
pýšila bohatstvom úpravy. Zpod vody vnikajúce prekvapujúce rajské svetlo, morský polotieň a
zároveň rajská žiara, sotieraly všetky čiare v akejsi rozplývavosti. Každá vlna bola
prizmou. Robilo to dojem, sťaby v tejto ružovej priezračnosti svíjaly sa kúsky utonulej
dúhy. Inde, v iných zákutiach bolo vo vode niečo ako svit mesiaca. Zdalo sa, že sa tu
nahromadila všetka nádhera, aby tu vytvorila niečo oslňujúceho a zároveň tmavého ako noc.
Nemožno si predstaviť úžasnejšiu a záhadnejšiu vec ako bola nádhera v tejto jaskyni.
Dominoval tu čarovný pôvab. Divné rastliny a netvorné zvrstvenie skál hodily sa k sebe a
tvorily súlad. Tento sväzok divokých vecí bol šťastný. Rastliny pripínaly sa nežne ku
skalám. Laskanie divokej skaly a plavého kvetu bolo hlboko nežné. Masívne piliere maly za
hlavice a spony útlo sa chvejúce guirlandy, čo sa zdalo, sťaby prsty víl šteklily
Bahémothove nohy. A naozaj s nesmiernym pôvabom skala podopierala rastlinu a rastlina
objímala skalu.Výsledkom týchto sem tajomne nashromažďovaných netvorností bola akási svrchovaná krása.
Diela prírody, o nič menej nie vznešené, ako diela genia, sú nesporne dokonalé a imponujú.
Ich neočakávanosť vynucuje si na duchu veliteľsky poslušnosť; vyciťujeme v ních
predcházdzajúcu rozvažitosť, ktorá leží mimo človeka, a nikdy nie sú úchvatnejšie ako keď z
hrúzy dajú zrazu vyniknúť nádhere.Táto neznáma jaskyňa bola, takrečeno, ak je taký výraz primeraný, nadpozemská, človek tu
podliehal najnepredvídanejšiemu úžasu. Čo naplňovalo túto hrobku, bolo apokalyptické
svetlo. Človek si nebol zrovna istý, že také veci naozaj jestvujú. Mal pred sebou
skutočnosť, nesúcu znak nemožnosti. Človek na to hľadel, dotýkal sa toho, bol tu; ale bolo
ťažko tomu uveriť.Bolo to denné svetlo, ktoré vnikalo tým podmorským oknom? Bola to voda, čo sa chvela v
tejto tmavej jaskyni? Tieto klenby a tieto portále, či to nebol nebeský oblak, napodobujúci
tvar jaskyne? Aký kameň to mal človek pod nohami? Či sa nesrúti táto opora a či sa
nepremení na dym? Čo je tá cez vodu presvitajúca klenotnica z lastúr? Ako ďaleko sme od
života, od zeme, od ľudí? Aké oduševnenie sa mieša do tej tmy? Neslýchaný, temer posvätný
dojem, ku ktorému sa družil sladký nepokoj tráv na morskom dne.Na konci jaskyne podlhovatého tvaru, pod kyklopskou oblúkovou rimsou obdivuhodne
exaktného tvaru, temer v nezreteľnej dutine, nejakej jaskyne v jaskyni a tabernaklu v
svätini, za zelenavo priezračnou plochou, zavesenou ako chrámová opona, bolo vidieť nad
vodou štvorhranný oltáru sa podobajúci kameň. Tento kameň oblievala voda so všetkých strán.
Zdalo sa, že s neho práve sostúpila nejaká bohyňa. Nebolo možné ubrániť sa myšlienke, že v
tejto hrobke trónila na tomto oltári v nahote nejaká nebeská, večne zadumaná bytnosť, ktorú
sem vstúpivší človek odplašil. Ťažko si bolo predstaviť túto velebnú klenbu bez nejakej
vidiny; tento snívaním vylúdený zjav nadobúdal sám tvaru; prúd čistého svetla, rozliateho
po ramenách ťažko rozoznateľných, v žiare vychádzajúceho slnca tonúce čelo, oválna
olympická tvár, okrúhle tvary tajomných ňádier, cudné paže, v rannej žiare rozpustené
vlasy, bledý driek bezvadného tvaru v prostriedku posvätnej hmly, telo rusalky, pohľad
panny, z mora sa vynorujúca Venuša, z chaosu sa vynorujúca Eva: to bol sen, ktorému sa
človek nemohol neoddať. Bolo pravdepodobné, že tu nebolo takého zjavu. Ešte pred chvíľou
bola tu asi na tomto oltáre celky nahá žena. Na tomto podstavci, z neho sálalo nejaké
nevýslovné nadšenie, videla obraznosť stáť niečo biele a živé. Mysel si predstavovala v
nemom zbožňovaní tejto jaskyne Amfitridu, Thetidu, nejakú Dianu, schopnú lásky, ideálnu
sochu narodenú z lúčov slnca a hľadiacu sladko do tieňu. To bola ona, ktorá odíduc
zanechala v jaskyni tento jas, nejaký sveteľný parfum, vyžiarajúci z toho hviezdneho tela.
Tohoto oslňujúceho zjavu tu už nebolo; už nebolo vidieť tú postavu, stvorenú len preto, aby
ju videl neviditeľný zrak, ale bolo ju cítiť a tento pocit plnil človeka rozkošným chvením.
Bohyne tu nebolo, ale posiaľ sa tu vznášalo božstvo.Zdalo sa, že je krása jaskyne stvorená pre túto prítomnosť. Pre toto božstvo, pre túto
perleťovú vílu, pre túto kráľovnú vánku, pre tento z vĺn narodený pôvab, len pre ňu, ako si
to aspoň mysel predstavovala, bolo toto podzemie nábožne vymurované, aby nikdy nič nemohlo
porušiť okolo tohoto božského zjavu tmu, ktorá je úctou a ticho, ktoré je vznešenosťou.Gilliatt, ktorý bol rodeným snílkom, podivne súc dojatý, zadumal sa.Zrazu, niekoľko, stôp pod sebou, v nádherne priezračnej vode, ktorá robila dojem
rozpusteného drahokamu, zbadal niečo neopisateľného. Akýsi dlhý kus handry pohyboval sa v
rozkolembaných vlnách. Táto handra sa nekolísala, ale plávala; mala svoj ciel, smerovala
niekam, a to rýchlo. Táto handra mala podobu šaškovej berle s kvaslami; tieto kvasle boly
spľasnuté a vlnily sa; zdalo sa, že je tak zaprášená, že nemôže premoknúť. Bolo to viacej
ako desné, bolo to hnusné. V tejto veci bolo niečo chimerického; bola to nejaká bytnosť, ak
to nebol len prízrak. Zdalo sa, že smeruje do tmavej čiastky klenby a tam mizne. Hromada
tmavej vody sa za ňou zavrela. Tato silhueta sa mihla príšerne ako tieň a zmizla.
|
Hugo_Robotnici-mora-II-Sibal-Gilliatt.txt
|
Dr.GarvičOzajstná láska, o ktorej sa väčšine ľudí ani nesníva, je ako osud: trhá zväzky rodinné,
manželské, nepozná česť, povinnosť. Robí dojem posadnutosti, keď jedna myšlienka opanuje
človeka tak, že vďačne obetuje za ňu aj život. A predsa — podivná nestálosť ľudskej prírody —
postačí malichernejšie podráždenie nepatrnej slabosti, aby bola táto silná vášeň vyrazená zo
svojho prúdu aj vtedy, keď človeka najsilnejšie opanujúce veľké mravné zásady stratili nad ním
úplne svoju moc práve pre jej vládu.Dr. Rosa bol osnovníkom u advokáta Burdala a o pol roka mal skladať advokátsku skúšku, po
ktorej sa mal stať, podľa dohodnutia so svojím šéfom, spoločníkom znamenite idúcej kancelárie.Rosa bol vysoký, štíhly, počerný, šumný muž. V jeho vystupovaní bola ráznosť, ktorá nebola
len povrchným náterom, ale skutočnou črtou jeho povahy. Nebol zlého srdca, hoci robil dojem
väčšieho egoistu, ako skutočne bol. Zdalo sa, že všetko robí s vypočítavosťou. Nebola to
pravda, ale bol človek nervózny, vystavený účinkom rôznych popudov, ktoré však podľa možnosti
opanúval, a práve pre tento vnútorný boj so sebou robil dojem vypočítavosti. Cit povinnosti a
mravnosti bol v ňom silný, opovrhoval každou podlosťou, nízkosťou. Nemal mimoriadne všeobecné
vzdelanie, ale jurista bol dobrý.Keď pred rokom prišiel do B., zoznámil sa raz na výlete v háji, zvanom „Borový“, s Elou
Solárskou, dcérou bohatého obchodníka so železom.Poodišiel od výletnej spoločnosti, ktorá ho stereotypnými vtipmi a praktickými žartmi
trochu nudila, a zašiel na kraj lesíka, ktorý tvoril breh riečky, hustejšie-redšie obrúbený
vŕbami, brezami a rozrastenými starými smrekmi. Piesočnatá zem bola pokrytá nápadne
jasnozelenou trávou s riedkymi poľnými kvetmi.Pod rozrastaným smrekom sedela na zemi dáma, vyzúvajúca si poltopánky. Rosa ju zazrel a
chcel sa utiahnuť. Ale videl, že ho aj ona zbadala a že sa usmiala. Vedel, že jej ho
predstavili, ale predsa nevedel, kto je.— Ráčite si pobehať boso, alebo sa chcete trochu brodiť v rieke? — opýtal sa jej tiež s
úsmevom.— Oj, nie. Nabralo sa mi piesku do poltopánok, nuž ho vytriasam, — odvetila a dívala sa mu
priamo do očí.Dívali sa niekoľko sekúnd na seba. Ona si myslela: „Šumný mladý muž, tento nový koncipista.“[1]Rosa si myslel, obzerajúc ju: „Aké je to sympatické dievča! Oči tmavohnedé,
bohvie, o čom hovoria, a ústa aké má mäkké a teplé. Výraz tváre je dobrý, milý. Nôžkami trochu
nervózne myká. Chutná je.“Ela si chytro naťahovala poltopánky na nôžky, odeté priehľadnou pančuchou, pričom si
vrchnými zúbkami prihryzla spodnú peru.— Pomôcť vám?Ela sa zasa usmiala a pozrela na neho. Potriasla hlavou.— Oj, nie, ďakujem vám, do toho sa vy nerozumiete. To je kumšt topánky dobre zaviazať.— Nuž tak obratne by som to iste neurobil ako vy.Ela sa ľahko vyšvihla zo zeme, sotva sa dotknúc ním podávanej ruky. Teraz, keď stála rovno
pred ním, spozoroval, akú má peknú postavu, aká je vysoká, plná, a predsa ohybné štíhla.Podíval sa na ňu a nepovedal ani slovo. Začalo mu byť akosi teplo okolo srdca.Ela sa bez príčiny zapálila, sklopila oči a trochu ostýchavo sa usmiala.— Pekne je tu, čo? Pozrite na tie vrchy v diaľke a na tie roztratené červenostreché
dedinky medzi záhradami.Rosa zamyslene povedal: — Pekne veru, — kráčal potom bez slova po jej boku k ostatnej
spoločnosti.Elena odišla od neho a on pristúpil k svojmu šéfovi, tiež ešte mladému mužovi, a opýtal sa
ho, kto je tá dáma, s ktorou prišiel? Burdal odvetil s úsmevom: — Ó, to je šumná rybka, čo? To
je dcéra Solárskeho, bohatého kupca. Rosa zamrmlal v duchu: „Solársky, Solársky.“ A potom
hlasno: — Aha, už viem. To je ten mrzký, protivný chlap, s ktorým som mal to nemilé rokovanie
pred niekoľkými dňami.— Áno, ten, a ktorého si tak zle vyobracal.Rosu sa rozpomienka nemilo dotkla. Pomyslel si, že mohol byť voči Solárskemu aj šetrnejší.
Ale nemohol zato, ten chlap bol pridivý, prisurový, príliš namyslený a vyzeral ozaj ako
orangutan so svojím vydutým, zubatým pyskom. Že to dievča má takého otca! A k tomu jeho reč!
Stále plietol výrazy, namiesto „okolnosti“ hovoril „záležitosti“ a „krajnosť“ spomínal ako
vidiek, krajinku.Ela sa zhovárala s lekárom, doktorom Garvičom. Rosa pristúpil bližšie k nim a počul, ako
Ela hovorila: — Mne je každá práca milá, do každej vložím, ako mi to profesor Vojtek
vysvetlil, trochu poézie. Veru som nepomyslela, že je to poézia, keď utierajúc sošku si
myslím, že sa teší, že bude zasa pekná. Alebo pri vyšívaní kvietku si myslím, že rastie pod
mojimi rukami. To je tiež poézia.Garvič, mladý muž s okrúhlymi obrvami a so strnulým úsmevom, ako by sa stále niečomu
divil, podotkol, nespúšťajúc oka z dievčaťa: — Pravdaže poézia, lebo všetky mŕtve predmety
oživujete, keď sa s nimi zhovárate, a tak rozumiem, že vám nie je nijaká práca zdĺhavá.Rosa sa opýtal: — A radi čítate? A čo?Ela sa zasmiala:— Čo by dievča čítalo? Pravdaže len romány a veci o ľudských osudoch.Garvič podotkol, či ju zaujíma láska?Ela odvetila: — Neviem, ako je to. Nikdy som nebola zamilovaná, a predsa ma veľmi zaujíma
láska a veľmi ľutujem nešťastie zamilovaných. — Pozrela na Rosu, ktorý sa vážne díval na ňu, a
zapálila sa až po vlasy.Rosa urobil o niekoľko dní vizitu u Solárskych. Bývali vo vlastnom veľkom prízemnom dome,
napredku s obchodom. Byt bol vzadu, obtočený peknou veľkou záhradou a čistým, štrkom vysypaným
dvorom. Nábytok bol už trochu staromódny, ale v najväčšom poriadku a pedantne čisto udržovaný.
Rosu prijala pani Solárska, osoba v najlepšom veku, milá a ponášajúca sa na dcéru. Bola vysoká
ako ona, lenže trochu prichudnutá. Privítala ho vľúdne a nenútene ako nejakého dávneho
známeho.— Pekne vítam, pán doktor, teší ma, že vás vidím u nás. Ela vás spomínala, a že naše
mestečko najskorej vyhralo vaším príchodom. Sadnite si, zavolám muža a dcéru.Odbehla, cestou ešte napochytro upratúvajúc maličkosti, o ktorých len ona zbadala, že nie
sú na mieste.Ela prišla. Mala veľmi chutné biele domáce šaty, trochu vykrojené na krku. Na bielom
okrúhlom hrdle mala tenunkú striebornú retiazku s medailónikom. Vykračovala rozhodne trochu
rozpačito. Rosa sa s úľubou díval na jej neisté vystupovanie.— Pekne od vás, že ste prišli. Otec nemôže prísť, je zamestnaný, — povedala a sklopila
oči. Potom si sadla oproti Rosovi, a zložiac ruky do lona, dívala sa na neho.— Slečna Ela, mne sa tu u vás vidí. Všetko sa mi páči. Príjemne sa tu žije, ticho, bez
rozruchov.— Ticha je tu v meste dosť. V domácnostiach, kto do nich nahliadne, nájde však vari
nemilého života aj nazvyš.Rosa pozrel na ňu s nedorozumením. Nevedel, že u Solárskych nie je veľmi tichý rodinný
život. Ela mala brata, surového lumpa, s ktorým sa jeho otec stále a ostro vadieval.— Chodievate sa prechádzať, slečna Ela?— Chodím každý deň do Borového. Prejdem cez našu záhradu a som tam o niekoľko minút. Rada
sedávam na brehu rieky, i knižku si vše ta vezmem, alebo ručnú prácu.— Smiem vás tam niekedy vyhľadať?— Nemôžem vám to zakázať. A veď ta chodí ináč celé mestečko.Po príchode pani Solárskej sa Rosa hneď odporúčal. Bol si na čistom, že Solársky sa hnevá
na neho a že ho nechce vo svojom dome privítať, preto neprišiel, a Ela bola v rozpakoch, keď
vošla do izby.Rosa sa naučil po skončení kancelárskej práce chodievať do Borového. Našiel tam niekoľko
ráz Elu alebo v spoločnosti iných dievčat, alebo aj samu. Bol si na čistom so sebou. Ela sa mu
vkrádala do srdca takým spôsobom, že ju považoval za svoju a že mal pocit, že by jeho život
nebol bez nej nič hoden.Raz sedeli práve pod tým smrekom, pod ktorým si Ela uväzovala poltopánky, čo bolo obďaleč
od obyčajného prechádzkového miesta obecenstva.Rosa jej čítal z Anny Kareninovej a Ela vyšívala. Rosa zložil knižku a zadíval sa na
vyšívajúce dievča. Ela konečne zdvihla k nemu zrak.— Ela, viete, že bez vás nemôžem žiť? — Nútil sa hovoriť hlasom ľahkým, ale jednako sa mu
triasol od rozčúlenia.Ela zbledla a odložila výšivku nabok. Pozrela na Rosu ako podesená a zašeptala: — Bože
môj, ten istý pocit mám i ja. Myslím iba na vás. Darmo mi čítate, nerozumiem ani slovo, len
váš hlas počujem.— Ela, hlúpe slovo je povedať, že ťa ľúbim. Tým som nič neriekol. Mne sa zdá, že som ťa
vždy miloval. Ešte som ťa nepoznal a už si mi bola drahá. Mám pocit, že si ty moja, odkedy
svet stojí, že mi ťa nikdy nik nemôže vziať a že vôbec nemôžem a ani nechcem bez teba žiť.Ela mu podala svoju mäkkú, hladkú ruku. Rosa ju chytil a nežne ju hladiac, priložil si ju
k ústam a bozkal ju vrúcne.— Moja zlatá, jediná, — povedal hlasom, zadúšajúcim sa od pohnutia.— Vladko môj, — zašepkala a pozrela na neho smutnými očami.Rosa si kľakol k nej a chytiac jej rukou okrúhlu briadku, pobozkal ju s nekonečnou úctou
na ústa.I Rosa, i Ela vedeli, že Solársky by ich sobášu rozhodne odporoval. Solársky chcel, aby
Ela šla za Garviča, ktorý ju už pýtal a tomu ju jej rodičia aj prisľúbili. Ela sa mu
nesľúbila, už ju ťahal cit k Rosovi, neuvedomený cit, ale predsa taký silný, že ju hatil, aby
sa Garvičovi prisľúbila.Rosa a Ela boli s celou touto situáciou na čistom. Schádzali sa v háji častejšie. Mali v
ňom odľahlejšie miestečká, ktoré menovali „prvým“ a „druhým“, „Vladovým“ a „Eliným“. Zlúčenie
ich duší bolo také silné, že im postačil často jediný pohľad, aby vedeli, čo si myslia. Ani im
na um nezišlo, že by mohla byť prekážka, ktorá by zapríčinila ich rozluku. To sa im zdalo
smiešne, nemožné. Vedeli, že Solársky neprivolí, aby Ela šla za Rosu. Na jeho privolení im
nezáležalo. Len čo Vlado zloží advokátsku skúšku, zoberú sa, či sa to bude Solárskemu páčiť,
či nie. Ela mala už dvadsaťdva rokov, nemohol jej nikto rozkazovať. Majetok, peniaze sa im
zdali opovržlivo vedľajšou vecou. Toľko budú vždy mať, aby vyžili a im išlo len o život a žiť
chceli nie sebe, ale druh druhovi.Keď sa zišli osamote, neoblápali a nebozkávali sa nejako vášnivo, postačil im hlboký
pohľad a azda jeden bozk, ktorým vymenili svoje duše. Ani primnoho nehovorili, tešili sa a
požívali prítomnosť druhého s akousi bázňou a smútkom, že sa zasa musia rozísť a to sa im vždy
zdalo, až na tak dlho, kým sa zasa uvidia. Neťažilo sa im obchádzať aj dlhou cestou alebo
čakať aj hodiny len preto, aby si mohli zďaleka vymeniť pohľad. Žili v stálom nepokoji, že
jednému z nich sa prihodila nejaká nepríjemnosť alebo nehoda, keď sa deň-dva nevideli.Jedna okolnosť robila roztržku medzi nimi. To boli Garvičove príchody do Solárskych. Rosa
raz, úplne opanovaný nepremožiteľným citom žiarlivosti, vzlykal ako dieťa na Eliných prsiach,
keď zazrel Elu s Garvičom v záhrade a Ela mu dala kvet, ktorý od nej pýtal.Ela ho presvedčovala jeho vlastnou láskou k nej, že veď sa tou istou neskrotiteľnou vášňou
aj ona túli k nemu. Vďačne by dala aj život za jeho uspokojenie. Ponúkla sa mu na každú
skúšku. Bola hotová hneď s mím ísť do jeho bytu a vôbec sa ani nevrátiť do rodičovského domu.
Pravdaže, Rosa to neprijal, ale uspokojene a šťastne bozkal jej drahé oči, ústa.Je starodávny zvyk vtipkovať na účet malomestských plesov. Je to aj veľmi ľahká vec. A
predsa tieto plesy lepšie splnia svoju úlohu ako veľkomestské, na ktorých sa pri všetkej
paráde a škrobenosti iste málokto tak dobre pobaví ako na malomestských zábavách.V B. sa ples Besedy tiež dobre vydaril. Ostatní hostia sa rozišli len za bieleho rána.
Solárovci, Rosa, Garvič, všetci boli tam. Ela nemala ani tušenie, aká dojemne pekná bola vo
svojich bielych šatách. S akým potešením pásol Rosa na nej oči! Ela cítila, ako ju jeho zrak
hladí a blažene sa mu usmiala. Garvič bol okolo nej ako tôňa.Raz, dva razy si zatancovala s Rosom a prešla sa s ním po sále. Boli takí naivní, že si
mysleli, že ich správanie je také korektné, že nikto nebadá ich pomer. A každý pohľad, každý
dotyk ich prezrádzal: oči im spievali celú nežnosť citov, keď hľadeli na seba, a inde sa ich
zrak vôbec neobracal. Elina ruka v Rosovej ruke rozprávala celé sonety, cítil pohnutie alebo
stisnutie každého jej prstíka a každý pohyb ho ubezpečoval, že ho má rada a myslí iba na neho.
Keď ju pri tanci držal pritúlenú, voňal opojnú vôňu jej vlasov a zazrel vše jej drahé oči,
potreboval celú energiu, aby jej nezačal vykladať svoju lásku a túžbu po nej.Rosa pri prechádzke prosil Elu, ktorá už viac ráz tancovala s Garvičom, aby to už
nerobila, lebo každé jej dotknutie sa Garviča zapríčiňuje mu muky.— Čo môžem robiť, keď musím. Myslíš, že mi to spôsobuje radosť? Poznáš otcovu násilnosť,
vieš, že mi je schopný tu na plese urobiť najväčší škandál, keď dám Garvičovi košík.— Dušinka, vy ženy máte sto výhovoriek, keď sa chcete niečomu vyhnúť.— Uver mi, že urobím všetko možné, aby som sa ho striasla. Ty si to iste nežiadaš väčšmi
ako ja. Prídeš zajtra do Borového?— Iste prídem o piatej. Na „druhé“, nie na „prvé“ miesto?— Dobre.Pozreli si do očí a tým pohľadom sa rozlúčili. Nepomysleli, na ako dlho.Elu odviedol Rosa na jej miesto a sám sa postavil tak, aby ju nebadane mohol pozorovať.
Stál pod veľkým zrkadlom, v ktorom bolo vidno Elinu skupinu a zhováral sa so svojimi
priateľmi. Veselé nápady, kritiky, klebietky preletúvali medzi nimi.Garvič prišiel k Ele a žiadal ju zasa do tanca, pokloniac sa a ako na isté podávajúc jej
rameno.Rosa nespustil z nich oči. Videl, že Ela krúti hlavou a chytá sa za čelo. Garvič z jednej
strany, otec z druhej jej dohovárali. Elin otec sa nahol nad ňu a zašepkal jej čosi do ucha.
Nato Ela vstala, podala Garvičovi ruku a vstúpila s ním do radu tancujúcich.Rosa bol presvedčený, že Ela sa veľmi ľahko mohla vyhnúť tancu s Garvičom, keby bola
skutočne chcela. Konečne ani Garvič nebol taký netaktný, že by sa jej bol natískal, keby bol
videl jej krajnú nevôľu. Pre svoju lásku, keby bola taká, aká mala byť podľa Elinho
uisťovania, môže človek doniesť aj istú obeť. Žiarlivosť mu šepkala, že rečami chce za neho
dať život, skutkom ani jeden tanec. Ženské reči!Zobral sa do šatne po zvrchník a šiel domov so srdcom ako kameň.Ela videla, že Rosa spod zrkadla odišiel. Hľadala ho očami po celej sieni, nebolo ho
nikde. Veľká ťarcha padla na ňu, cítila sa tak, akoby ju bolo stihlo najväčšie nešťastie.
Kolená sa jej zatriasli a srdce oťaželo.— Zaveďte ma k matke, je mi zle, — zašepkala Garvičovi, ktorý, pozrúc na ňu, videl, že je
celkom zmenená.Chytil ju pod pazuchu a viedol na miesto.— Čo vám je, Ela, čo vás bolí? — pýtal sa jej starostlivo. Ela odvetila, trochu sa
tackajúc: — Nič, nič, dajte mi pokoj! Zaveďte ma na miesto! — Zaviedol ju. Ustrachovaná matka
dala jej voňať lietaciu soľ, i trochu sa prebrala. Naraz jej prišlo na um, že Rosa je možno v
druhej miestnosti. Všetko sa jej zdalo malicherné pri myšlienke, že je tu, že sa nehnevá, že
ju neopustil, že len vyšiel zo siene. Musela sa o tom presvedčiť. Okolo šla jej priateľka Ruža
Boreckých, i zavolala ju. Ruža prišla a videla na nej zmenu.— Luška, poď sa prejsť, — volala ju milým, ľútostivým hlasom. Ela vstala a šla s ňou.Ruža veľmi dobre vedela o Elinom pomere s Rosom a priala zo srdca ich láske.— Luška, ty si sa s Vladkom pohnevala. — Ele dobre padlo, že sa môže trochu vytúžiť.— Pomysli si, nahneval sa, že som toľko tancovala s Garvičom, i odišiel vari v hneve, —
povedala Ela žiaľne.— Ty si dieťa. Veď keď sa nahneval, nuž sa zasa udobrí.— Mám také zlé, zlé tušenie! — zajakavo, premáhajúc plač, hovorila Ela.— Poďme sa pozrieť, či nie je v niektorej vedľajšej miestnosti, — obodrovala ju Ružka,
pritískajúc k sebe jej ruku.Išli, poprezerali všetky miestnosti. Rosa nebol nikde.— Idem domov, nevydržím tu, — šeptala Ela.— Poď, pravdu máš, doma ti bude lepšie, aspoň budeš na pokoji.Ela odišla s matkou domov. Zhádzala zo seba šaty, hodila sa do postele a zakryla tvár do
vankúša. V úzkosti srdca stenala ako ťažko nemocná. Nad ránom zaspala a zobudila sa
občerstvená. S úsmevom vystierala pekné mladé údy, keď jej naraz udrelo do hlavy: „Ó, bože,
Vlado! Čo je s ním? Čo bude so mnou?“ Pomyslela na svoj večerný údes a trochu sa divila nad
sebou, prečo sa vlastne tak naľakala. Veď na celej veci nič nie je. Trochu sa namrzel,
tancovať viac nechcel, nuž odišiel. Cítila síce, že sama seba klame, lebo vedela, že bez
príčiny by neodišiel z plesu, dokiaľ ju tam videl. Nuž ale veď sa to večer všetko vysvetlí.Deň, odhliadnuc od chvíľkových záchvatov nepokoja, strávila celkom dobre a o pol piatej si
obliekla kabát, zahodila na seba šál a utekala do Borového.Mrkalo už. Chodníky boli pokryté nečistým, pochodeným ľadom, miestami primrznutými
mlákami. Sneh nejasne, šedivo svietil medzi černejúcimi sa stromami na snehom pokrytých
konároch, z ktorých viseli drobné okrôpky. Podúval studený vietor. Nad ďalekými vrchmi bolo
ešte vidieť červenú žiaru zapadajúceho slnka.Ela utekala ľahkými nôžkami. Nevedela iste, na ktorom mieste sa majú zísť, na „prvom“, či
na „druhom“? Myslela: „Idem najprv na bližšie ,druhé‘, keď nebude tam, prebehnem na ,prvé‘.“Prišla trochu zadychčaná na čistinku medzi smrekmi, ktorú menovali „druhým“ miestom.
Zastala pod smrekom a obzerala sa. Vietor šumel v smrekoch. Tu i tu odpadlo z nich kus ľadu
alebo snehu, ináč nič. Ticho, mŕtvo. Pozerala na neveľkú plochu čistinky, jej už temnejúca
pôda bola pustá, akoby tam nikdy nik nebol býval. Zavolala ticho: „Vladko!“ Hlasnejšie:
„Vladinko!“ Nič sa neozvalo, len vietor šumel konármi.Obrátila sa a utekala, plná nádeje, ba istoty, že Rosa bude na „prvom“ mieste. Toto od
„druhého“ bolo vzdialené len na niekoľko sto krokov. Hruď sa jej radostne rozpínala a srdce
trepotalo pri pomyslení, že o niekoľko minút odpočinie si na jeho prsiach a že všetko, všetko
zasa bude dobre. Ó, koľko daromného strachu si narobila!Pribehla na „prvé“ miesto. Bolo rozložitejšie ako „druhé“, na okrajoch rúbené kríkmi a
ohradené bukmi a smrekmi. Nebolo také priehľadné ako „druhé“. Vbehla naprostriedok čistiny a
obzerala sa na všetky strany. Nikto. Iba vietor šumel medzi konármi. Zavolala nesmelo:
„Vlado!“ O chvíľu už plačlivo a hlasno: „Vladko, Vladuško!“Zapotácala sa a hodila premrznuté ruky — zabudla si v náhlosti vziať rukavice — na tvár:
„Ó, bože, bože môj! Čo si počnem, ja nešťastná! Niet ho tu, niet.“ Šál sa jej zomkol z hlavy a
vietor rozdúval jej vlasy do tváre. Chodila, postávajúc, po čistine pomedzi kríky. Ak by
prišiel? Načúvala. Nič.Konečne sa zobrala a vzlykajúc, kráčala neistým krokom nazad na chodník. Konáre jej
zadrapovali ruky, tvár a odev, necítila to, nešťastie utlmilo v nej všetky city.Niekoľko minút pred jej príchodom bol Rosa s podobnými citmi opustil „prvé“ miesto, aby
vyhľadal „druhé“. Minuli sa.Ela, chvíľami sa zoberúc a chvíľami sa vlečúc, potácavo prišla domov. Mala ešte jednu
nádej. Napíše mu kartičku. Napíše mu, aby sa zajtra ráno o pol deviatej, keď pôjde na súd,
zastavil v obchode u Rosnera, tam ho bude čakať. Je to trochu včas pre panské dievča, ale jej
bolo všetko jedno: dlhšie tú neistotu nevydrží. Najradšej by bola utekala hneď za ním, keby
bola vedela, kde je. Ale nemôže. Veď keby ju odvrhol, bože drahý! To by neprežila.Zavolala učňa Števka zo sklepu a dala mu lístok, aby ho zaniesol do kancelárie pána
advokáta Burdala a odovzdal pánu doktorovi Rosovi. Ak by pán doktor nebol tam, tak nech sa
vyzvie, kde je.Števo bol šikovný šuhaj a mal Elu veľmi rád. Bol do nej po chlapčenský zamilovaný a bol by
za ňu skočil do ohňa. Utekal s lístkom a pribehol do kancelárie, v ktorej bol prítomný len
advokát Burdal.— No, čo je, chlapík? — pýtal sa priateľsky Števka.— Hľadám pána doktora Rosu.— Načože ti je, chceš ísť s ním na pivo?— Doniesol som mu lístok od slečny Ely.— Synku, pán doktor tu už nie je. Kde môže byť, neviem. Príde už len ráno o ôsmej. Ale daj
sem ten lístok, ja mu ho isto, istučičko dám.— Ale isto, pán advokát? — žobronil Štefan.— Celkom isto, neboj sa. Taký spoľahlivý posol, ako si ty, budem aj ja.Števko mu dal lístok. Burdal ho vzal, obzrel, zavoňal a usmial sa. Položil ho na mapu na
Rosovom písacom stole.Zakrátko skončil Burdal prácu a odišiel z pisárne, dajúc kľúč sluhovi. Martin vzal kľúč a
vymietol a usporiadal kanceláriu. Ako každý sluha, aj on vždy poprekladal písma a akty na
stoloch pri riadení podľa veľkosti a robil z nich rovnaké hŕbky. Žiadal to jeho cit pre
poriadok. Daromné boli všetky nadávky jeho pána, v tomto si nedal rozkázať. Elin list tiež
strčil medzi iné karty podobnej veľkosti na Rosovom stole.Rosa sa po príchode z hája cítil ako človek, ktorému naraz odobrali všetku nádej. Všetkému
koniec. Robil si výčitky pre svoju žiarlivosť, pre svoju prenáhlenosť. Prepustil Elu bez boja
takému protivnému sebcovi, akým bol v jeho očiach Garvič. Ani na to nepomýšľal, že by mohol
žiť bez Ely. Musí sa s ňou zísť. Vysvetľoval si, že do hája takmer v noci nemohla ísť. A možno
ju i niečo iné zašlo, čo sa už viac ráz stalo. Úbohá, možno väčšmi trpí ako on. Takýmto
spôsobom sa v ňom rojili rôzne myšlienky a city. Raz zúfal, raz bol plný nádeje.Ráno Ela so stiesneným srdcom a so zastávajúcim dychom vyberala u Rosnera rôzne čipky,
stužky, trasúc sa pri každom svojom kroku. Minúty chytro utekali. Bolo pol, tri štvrte, bolo
deväť hodín. Rosa neprišiel. Ela nechala všetky navyberané veci na pulte a odišla bez pozdravu
zo sklepu. Cítila sa ukrutne slabá, nohy jej boli ako z vody, hlava sa jej točila ako
človekovi, čo zrazu veľmi ochorel. Ledva došla domov, spadla na posteľ a zamdlela. Keď prišla
k sebe, videla okolo seba celú rodinu — ešte aj jej surový otec vyzeral ustarane. Pri posteli
boli aj dvaja lekári: Garvič a starý fyzikus,[2]ktorý sa utrápene díval na sklesnuté krásne dievča.— No, chvalabohu, keď len otvorila oči, — povedal pohladiac ju po bledej tvári.Ela sa dívala pred seba a zazrela uplakanú matkinu tvár, ktorá sa skláňala nad ňou.— Eluška, dieťa moje, keď si sa mi len prebrala, — a vyhladkávala jej rozcuchané vlasy z
tváre.Ela si hlboko vydýchla, zmŕštila tvár ako dieťa a začala úpenlivo plakať. Na otázky, na
prosby neodpovedala, len plakala, že ju len tak pohadzovalo v posteli. Naraz, akoby odťal,
prestala plakať, dívala sa pred seba ako vyjavená. Nebolo možné dostať z nej slovo.— To dieťa utrpelo veľmi silný duševný otras, — vyriekol starý fyzikus. Garvič fajčil
cigaretu a díval sa zamyslene oblokom. — Iste, — preriekol. — Len to by som rád vedel, pri
akej príležitosti? — Cítil sa nevoľne, nebol si na čistom, či aj on nie je čiastočná príčina.Chýr o Elinom onemocnení sa rozniesol mestečkom a počul to aj Rosa. Bol práve na súde, keď
mu kolega pošepkal, že Ela povážlivo ochorela, lebo zháňajú lekárov k nej po celom meste.Jej lístok Rosa na stolíku nenašiel. Novina účinkovala naňho, akoby ho udrel do pŕs;
zastal mu dych a obledol, ruky sa mu zatriasli.„Bože drahý, čo je s tebou, holubička moja nevinná!“Po rokovaní utekal rovno, bez rozmyslu, ako nejakou silou pudený do Solárskych. Vo dvore
sa zišiel s mladým Solárskym.— Dobrý deň! Čo je s Elou? — pýtal sa ho Rosa.— Je veľmi zle, — odpovedal mu, zazerajúc naň, Solársky.— Môžem ju ísť pozrieť? — pýtal sa prosebne Rosa.— O tom ani reči. A vy už vôbec nie. Ako by ste k tomu prišli? — hovoril surovo Solársky,
zapaľujúc si cigaretu rukami, trasúcimi sa od alkoholizmu.— Nuž ale čo jej je, aspoň to mi povedzte!— A čo ja viem. Chorá je, veľmi chorá.— Nuž tak jej aspoň povedzte, že som bol tu dopytovať sa na ňu.— Uvidím, možno, že jej poviem, ale možno, že aj nie. Porúčam sa.Rosovi zovrela krv. Zaťal päste a blížil sa k Solárskemu.— Vy mizerný chlap, tu vás ohluším!Solársky sa zľakol, cigareta mu vypadla z otvorených úst a vybehol na schody pred vchodom
a zastal pred dverami.— Opovážte sa ďalej a budem kričať na ratu. Teraz jej už iste nič nepoviem.Rosa sa rozčúlený obrátil a išiel na cestu.Popoludní počul, že Ela s matkou a Garvičom odcestovali, kam, nevedel nikto. Hovorili, že
k profesorom.Rosa sa zišiel o tretej v kancelárii so šéfom. Burdal pozrel na neho a užasol nad jeho
výzorom.— Človeče, veď si od včera ostarel o desať rokov. Čo je s tebou? Človeče, oči máš
zapadnuté a tvár natiahnutú ani struny na husliach: ja, pravda, našiel si ten list na stolíku?
Myslím, že je od Ely.Rosovi sa triasla brada, zazrel na Burdala i pýtal sa zachrípnuto: — Kde je? Nie, nedostal
som ho.— Na stolík som ti ho položil. To ho ten nešťastný Martin iste kdesi zapotrošil.Rosa už prehádzal písma na stole a našiel kartičku. Roztrhol obálku a čítal:„Ty môj život! Ty moja láska drahá!Nenič ma už toľko! Darmo som ťa hľadala v háji, celý som pobehala. Príď ráno o pol
deviatej k Rosnerovi do sklepu. Tam ťa budem čakať. Ak neprídeš, neviem, čo sa stane. Tieto
muky dlho nevydržím! Zbohom, ty moje všetko na svete.Ela.“Rosa si sadol za stolík a oprel hlavu o dlane. Burdal videl, ako sa mu celé telo trasie od
pohnutia a videl kvapkať slzy spomedzi prstov na lístok. Pristúpil k nemu, položil mu ruky na
plecia a potriasol ho za ne.— Vlado, čo je, nezúfaj!Rosa vstal, utrel si rukami oči a prešiel dva razy po izbe. Bolo na ňom vidieť, že sa
premáha. Konečne sa zobral a riekol temno: — Nezúfam, ale nemôžem zato, keď nevýslovne ľutujem
to krásne, drahé, dobré dieťa. Čo vystálo! — Povedal Burdalovi, čo sa stalo a ukázal mu aj
lístok: — Som s Elou zasnúbený a vezmem si ju, i keď má sprostého otca, len čo zložím
advokátsku skúšku.Burdal potriasol hlavou. — Bože, pre také lapálie toľké utrpenia! Chúďa dievča. Skutočne
ju ľutujem, ale aj teba, lebo ty si vina všetkému a viem sa vmyslieť do tvojho duševného
položenia. Veď je to už tragické, ako nebožiatko vo tme chodila po tom opustenom háji a
nenašlo ťa. Úbohá Eluška! Vieš čo, príď ku mne na večeru, moja šikovná ženička ti jedno-druhé
vyhovorí z hlavy.Rosa povedal, že nemôže prísť. Burdal sa však nedal odbiť. Dohováral mu, že si pohovoria,
čo sa dá robiť. — Musíme sa dozvedieť, kde je Ela. Ostatné je hračka. Prídeš?Rosovi dobre padol priateľov úprimný záujem, i prisľúbil sa.Čudné, nevedeli sa vyzvedieť, kam sa Ela s matkou podela. Garvič sa o týždeň vrátil. Od
neho sa nič nedalo vyzvedieť. Burdal najal znamenitého korheľa Mikuláša Smitku, aby sa od
mladého Solárskeho pri lumpačke dozvedel, kde je Ela. Solársky sa aj šťastlivo opil a aj udal
adresu akéhosi rakúskeho sanatória, kde je údajne Ela. Rosa ta naskutku odcestoval, ale o Ele
a jej matke nebolo ani slychu ani chýru. Akiste mladý Solársky sám nevedel, kde sú.Minul mesiac a nič sa nezmenilo. Rosa vyzeral ako starec. Dvadsaťosemročný človek začal
šedivieť, nemal dňa ani noci, bol netrpezlivý, každú chvíľu inej nálady; a tomu pevnému mužovi
sa pri každom rozčúlení triasli ruky a nevedel sa zdržať sĺz. Každý deň čakal správu od Ely a
každý deň darmo. Sám seba ubezpečoval, že mu Ela nemôže viac písať, a predsa dúfal, že mu
odpíše aspoň to, kde je.Raz predstúpil pred Burdala a oznámil, že vystupuje z jeho kancelárie. Nemôže to viac v B.
vydržať. Tu mu všetko pripomína Elu. Priveľmi trpí. Ide domov k rodičom, možno sa mu tam
poľahčí. Hodí sa celkom na štúdium.Burdal ho všemožne odhováral, prosil, hrešil, všetko darmo. Priatelia sa s ľútosťou
rozišli.Minulo pol roka, čo sa Rosa nedozvedel nič o Ele. Burdal mu vypisoval všetky klebety,
ktoré boli rozšírené v B. o Ele, ale to všetko mu nič nepomohlo. Hovorili, že zmiznutie Ely a
jej matky zariadil doktor Garvič, ako aj to, že sa Ela má vydať za neho, lebo jej poslal
oznámenie zasnúbenia za doktora Rosu s akousi slečnou Júliou Maretovou, ktoré on sám dal
vytlačiť. Matka vraj stále dolieha na ňu, aby sa vydala za Garviča a napokon Ela nebude vedieť
vzdorovať.I Rosove i Eline nervy sa za tie mesiace utíšili. Ale žeravý žiaľ a netrpezlivú bolestnú
túžbu po sebe cítili obaja tak ako v prvý deň rozluky. Rana ich srdca bola taká živá ako pred
pol rokom, ba stala sa ešte citlivejšia.V auguste zložil Rosa advokátsku skúšku a zároveň s diplomom dostal oznámenie, že sa Ela
vydáva za doktora Emila Garviča, Rosa pretrpel aj tento ukrutný otras. Ľutoval Elu neskonale,
lebo vedel — aspoň si namýšľal, že vie — čo pretrpela, kým ju dostali tak ďaleko, že privolila
k tomuto skoku do priepasti.Dr. Garvič pochádzal zo zámožnej, ale nervove dedične zaťaženej rodiny. Jeho otec trpel na
petit mal.[3]Zomrel pomerne mladý veľmi záhadným spôsobom. Isté bolo, keď aj nebol samovrahom,
že príčinu smrti si schválne zadovážil.Garvič bol majetkove úplne samostatný. Bol lekár, ale viac z pasie ako z povolania.
Zaujímali ho len záhadné prípady onemocnení a tieto každým možným spôsobom hľadel osvetliť.
Mal dokonale zariadené laboratórium so všetkými diagnostickými pomôckami i s röntgenom. Nemal
pokoj, kým taký záhadný prípad nerozlúštil, chodil za ním, bol mu často na ťarchu, vyšetroval
ho bezohľadne. Garvič stratil spred očí človeka a videl len nemoc. Skutočne bolo čosi
posadnuté v tom, ako prenasledoval takého úbožiaka, kým si nebol s jeho nemocou na čistom. Keď
vedel, čo mu je, nestaral sa viac oň. Mal mnohé obdivuhodné úspechy. A predsa ho ľudia nemali
radi a ani ho priveľmi neobťažovali, lebo bolo v ňom čosi neprirodzené. Smiať sa ho nevidel
nikto, pri tom všetkom, že na jeho ústach stále pohrával akýsi trápny úsmev. Priateľa vôbec
nemal a nestýkal sa s nikým, len natoľko, nakoľko to každodenná potreba vyžadovala. Jeho
spôsoby boli tiché, hladké, odmerané, úplne chladné.Jeho diagnostická mánia doniesla so sebou aj to, že študoval tváre. Všímajúc si na chorom
všetko, všímal si do krajnosti aj jeho tvár. Tak sa naučil študovať portréty. Cestoval mnoho,
poprezeral mnoho obrazární, i stal sa časom veľmi podrobným znateľom portrétov. Iné obrazy ho
vôbec nechali chladným. Portréty účinkovali na iného nielen výrazom, ale aj svojím
vyhotovením. Stal sa akýmsi naturalistom v ich posudzovaní a ocenení. Jemu neimponovali mienky
kritikov, maliarov, on mal svoju teóriu a tú nikomu nepovedal, ale ani nijakú cudziu neprijal.
Od trečentistov[4]podnes poznal dobre každý portrét, ktorý stál za slovo. Bol presvedčený, že maliar
s rôznymi odtienkami vmaľúva svoju dušu do tváre odmaľovaného. A ako si namýšľal, čítal povahy
z dobrých portrétov ani z knihy. Bellini[5]bol viveur a také sú aj jeho madony a iné podobizne, Tintoretto[6]ukrutník, jeho benátski senátori sú tiež takí, Holbein[7]surovec a takí sú aj všetci, ktorých odmaľoval. A konečne po kráse a čarovnej
nežnosti bažiaci Leonardo[8]vložil do portrétov svojich žien nehynúcu, zvláštnu, neopísateľnú ženskú nežnosť,
ktorá i všetkých jeho žiakov, aj pri ich nepatrnosti, vyzdvihla zo zabudnutia.Garvič i hodiny hľadieval na zaujímajúcu ho podobizeň. Najznamenitejších portrétov, možno
v najlepších reprodukciách, mal stovky. Keď sa nabažil medicíny, vybral svoje zbierky a
zabával sa s nimi. Pre obrazy precestoval celú Európu. Pre niektorú hlavu aj týždeň-dva,
dokiaľ sa jej nenabažil. Cestoval vždy sám a vyhýbal sa každému styku.Ela naň preto podivne účinkovala, lebo nachádzal v nej prototyp Leonardových žien. Postavu
mala ako Melziho Pomona,[9]vysokú, štíhlu, pritom plných foriem, hlavičku neveľkú, so zvláštnym ľúbezným
ťahom okolo úst a očí, ktorý robí ženy Leonardových žiakov takými báječnými. Oči mala hlboké,
tmavohnedé a vždy akési smutné, aj keď sa smiala. Garvič bol voči ženám vôbec chladný, ale na
Elu sa mu žiadalo hľadieť bez ustania. Vždy ju videl v inej podobe. Leonardo maľoval Giocondu[10]štyri roky, a nedomaľoval ju a nebozkal ju azda nikdy. Garvič kupoval Ele rôzne
šaty, divné klobúky, šatky a žiadal od nej, aby sa do nich drapírovala,[11]a to bola aj celá manželská povinnosť, čo mu ona neodoprela, lebo ináč každú jej
túžbu, ktorú len videl na jej očiach, splnil prv, ako by ju mohla vysloviť.Ináč sa Ela správala voči nemu, akoby bola v jeho dome hosťom. Mala svoje osobitné dve
izby, do ktorých ho takmer nepustila. Keď ta predsa vošiel, bola k nemu nevľúdna,
nezhovorčivá. Schádzali sa pri každom jedení a popoludní v spoločnej dennej izbe, kde obcúvala
s ním dosť priateľsky, ako s lepším známym. Bolo to vôbec podivné manželstvo, ktoré
zapríčiňovalo susedom mnoho lámania hlavy.Garvič mával vyslovene melancholické záchvaty. Dva obloky v jeho ordinačnej izbe boli
obrátené do záhrady a dva proti starému ošarpanému múru, ktorý sa topil v blate. Pod múrom bol
zrub dávno opustenej studne. Pozoroval, že keď sa zahľadel na tento múr, jeho duša sa
zatieňovala ako čiernym oblakom. Neopísateľný, takmer hmatateľný, beznádejný smútok mu zaľahol
na dušu, pod vplyvom ktorého ho nič na svete netešilo, ani Ela. Jediná jeho útecha v takéto
časy bolo pomyslenie, že môže skončiť svoj život, kedy chce.Garvič si vzal Elu za ženu pod vplyvom monománie,[12]že bez nej nemôže žiť, a urobil aj všetko bez ohľadu na bežné mravné zásady, aby
jej rodičov a ju samu k tomu prinútil, aby mu v tomto ohľade nevzdorovali. S krajnou
konzekvenciou ju vedel pol roka zatajiť pred Rosom a s nadľudskou vôľou nasugerovať jej
materi, aby mu ju vohnala do náručia. Urobil aj tú nehanebnosť s Rosovým snubným oznámením.Rosa bol asi rok advokátom vo svojom rodisku a šlo mu veľmi dobre, keď musel raz
odcestovať vo veci istého klienta do Bratislavy. Vlak zastal na stanici C. Rosa stál na chodbe
a zunovano sa díval na perón. Nebolo na ňom mnoho cestujúcich: dvaja-traja sedliaci, niekoľko
večných žiakov a pri vchode sa zhovárala akási tučná staršia dáma s inou dámou, ktorú však
zakrývala svojou postavou. Staršia dáma sa pohla a Rosa zazrel pri nej veľmi elegantnú,
nadprostredne vysokú, štíhlu mladú dámu. Naraz mu prestalo srdce biť a v nasledujúcu minútu ho
cítil až kdesi v hrdle. Bože! Bola to Ela! Bez rozmyslu utekal do dverí vagóna, chtiac
vyskočiť a utekať k nej. Vtom zazrel, že drží v ruke ľahký cestovný kufrík, teda cestuje. A
skutočne, odobrala sa od starej dámy a šla do vlaku. Už bola pri Rosovom vagóne, skoro ho
prešla. Rosa zvolal: — Ela!Podvihla hlavu a zazrela Rosu. Videl, že bledla a mimovoľne sa chytila za prsia. Rosa
skočil, pomohol jej do vlaku a zaviedol ju do svojho kupé prvej triedy, kde boli sami.Pozreli si do očí a s akýmisi neartikulovanými hlasmi si padli do náručia. Ó, tá blažená
chvíľka vyvážila všetky žiale a utrpenia toho pol druha roka.Ich ubolené, ich toľkou daromnou túžbou umučené srdcia boli konečne pri sebe. Dlho trvalo,
dokiaľ medzi pozeraním si do očí, oblápaním sa a bozkávaním, pretrhovaným len nezrozumiteľným
mrmlaním najmilších mien, prišli k slovu.— Môj si? Nezabudol si na mňa?— Skorej na život ako na teba. Nemôžem ti vôbec vysloviť, aká si mi drahá!— Neodoženieš ma už od seba? Pôjdem s tebou, — i oblapila rukami jeho tvár a v bozku mu
opakovala neprestajne: — Pôjdem, pôjdem, pôjdem.Niekoľkými stanicami prehrmel rýchlik, kým sa natoľko utíšili, že, držiac sa za ruky,
začali chladnejšie uvažovať o svojom položení.— Nuž ty by si hneď chcela ísť so mnou, hneď a hneď, dušinka drahá? — pýtal sa jej Rosa,
hladiac jej ruky.— Áno, chcem ísť s tebou. Ak sa rozídeme, už sa zasa nenájdeme.Rosa sa usmial. — Dušinka, nás nerozlučovali kilometre. Teraz, keď sme sa zišli, viac sa
nerozídeme, aj keď nebudeme niekoľko dní spolu!— To chceš, aby som sa vrátila, — opýtala sa Ela a začala kriviť ústa ako dieťa, keď ide
plakať. Rosa ju oblapil, položiac si jej hlavu na svoje prsia, pohladil ju: — Neplač, zlaté
dieťa. Prisahám ti na všetko, čo mi je najsvätejšie na svete, že ťa nikdy neopustím. Ale
musíme predsa všetko tak zariadiť, aby si v očiach celého sveta vyšla čistá. — Ela sa trochu
utíšila, najmä keď jej sľúbil, že jej bude každý deň písať, kým sa nezídu naveky.Vyrozprávala mu, aký je jej pomer ku Garvičovi. Podľa jej mienky Garvič jej sotva bude pri
rozsobáši robiť väčšie ťažkosti, lebo doteraz urobil všetko, čo si žiadala. Na základe tohto
sa rozhodli, že Ela sa vráti domov a povie Garvičovi, že, zíduc sa s Rosom, presvedčila sa, že
ju vlastne len klamlivým predstieraním a násilným nahováraním odvrátil od neho a že je vôbec
nie náchylná svoj život obetovať nesvedomitému pokračovaniu jeho a jej rodičov. Uvidia, aký
účinok bude mať toto oznámenie na Garviča. Ak bude robiť ťažkosti, tak príde Rosa po ňu a
dovedie ju k svojim rodičom, u ktorých zostane tak dlho, dokiaľ sa celá otázka nerozrieši.Rozišli sa plní starostí, ale aj blahých nádejí.Ela prišla ráno domov prv, ako ju Garvič očakával. Sedel pri raňajkách, keď došla ešte v
cestovnom úbore. Garvič vstal a privítal ju. — No, chytro si prišla. Čo je s tetou?— Nič, ani som s ňou nebola. Stala sa iná, omnoho vážnejšia udalosť, ktorá ma doviedla už
domov.— Čo také, — pýtal sa pokojne Garvič.— Poviem ti, len sa idem preobliecť. — Odišla.Garvič si ďalej natieral maslo na žemľu a pil svoju kávu. Pred ním ležali nové lekárske
noviny, do tých pozeral medzi jedením. Po raňajkách si sadol do pohodlného fotela, zapálil
cigaretu a čítal svoje noviny. Vošla Ela. Sadla si k stolu. Chyžná jej doniesla raňajky. Keď
odišla, Ela odstrčila od seba nádoby trasúcimi sa rukami.— Nie, nemôžem teraz jesť. Garvič, cestou som sa zišla s doktorom Rosom, od ktorého ste ma
s mojimi rodičmi najnesvedomitejším spôsobom odviedli. Ja vás nechám, ja s vami pod jednou
strechou žiť nebudem. Pôjdem k tomu, ku ktorému ma od prvej chvíle srdce tiahlo.Ela, ako slabší ľudia vôbec, nevedela byť rozhodná bez rozčúlenia, a preto používala aj
výrazy, ktoré neskoršie oľutovala.Garvičova tvár pri jej reči dostala výraz človeka, ktorého udreli a ktorý čaká druhý úder.
Zamračil sa a jeho trápne sa usmievajúce ústa dostali podobu sardonického úsmevu, takže mu
bolo vidieť horné zuby i s ďasnami.— To je nateraz tvoja nezmeniteľná vôľa?— Nielen nateraz, ale vôbec. Ak chceš, aby som ti odpustila tvoje neslýchané pokračovanie
voči mne, tak mi vráť slobodu. Na nijaký prípad nezostanem pri tebe.— A ako ti ju mám vrátiť? — pýtal sa Garvič, stále strnule vytŕčajúc vrchné zuby.Ela zrazu inštinktívne a s akýmsi desom začala naň hľadieť. Očakávala väčší rozruch, väčší
odpor od neho. Nevedela ešte, že najhlbšie rany, tak duševné ako telesné, nevyvolávajú veľké
zovňajšie rozruchy. Na smrteľné bodnutie dýkou človek zhíkne a na kožný rez tupým nožom kričí
na ratu.— Rozsobášme sa, — povedala neistým, plačlivým hlasom.Garvič neodpovedal. Oprel hlavu o chrbát fotela a mechanicky potiahol z cigarety. Pomaly
fúkal dym z úst, dívajúc sa na povalu. Myslel: „Prišlo, čo muselo prísť.“ Ela skočila zo
stoličky a podišla k nemu.— Emil, čo ti je, — zavolala zľaknutá.Garvič sa zadivený podíval na ňu. Vstal z fotela a oklepával si zo šiat cigaretový popol.
— Nič. Azda neľutuješ, čo si povedala?Ela rázne krútila hlavou. Zastal pred ňou a díval sa na ňu. Ona stála pred ním a dívala sa
mu zostrašene do tváre, očakávajúc, čo bude.— Ela, raz, jeden, jediný raz si ma bozkala. Môžem ťa ešte raz bozkať?Ela neodpovedala ani slovom, ani posunkom. Pristúpil k nej a bozkal jej mäkké, teplé ústa.
Nikdy nezabudla Ela na jeho chladné, ostré pery. Zišiel jej na um, keď ju po sobáši pobozkal.
Vtedy jeho pery boli také isté.— Idem porobiť potrebné kroky, aby si sa odo mňa oslobodila. Zbohom!Povedal a odišiel z izby. Ela, zostanúc sama, zalomila rukami. „Bože môj, čo je s tým
človekom. Ten si na niečom zlom láme hlavu!“Garvič vošiel do svojej pracovne, tam zobral rôzne písma a šiel rovno k verejnému
notárovi. Prezeral noviny, kým notár odbavil iné stránky. Dal si napísať testament, v ktorom
všetok svoj asi dvojmiliónový majetok poručil Ele. Zato nežiadal od nej nič, ani opatrovanie
hrobu, ani kytice, ani spomienky.Ele bolo v pustom dome otupno. Ovládal ju nepokoj. Obliekla sa a prešla k svojim rodičom.
Na matkine otázky odpovedala vyhýbavo. Len to rozprávala, že je jej muž akýsi podivný,
podivnejší ako inokedy, a že sa bojí s ním byť; či môže zostať doma aspoň deň-dva?Matka, krútiac hlavou, jej pravdaže dovolila, aby zostala. Cez deň sa vyzvedali, čo robí
Garvič. Dozvedeli sa, že išiel po obciach navštevovať chorých a uspokojili sa.Keď večer zostala matka s dcérou osamote, začala sa jej vypytovať, čo sa stalo a prečo je
nepokojná. Ela najprv vykrúcala a potom sa jej hodila s plačom okolo krku a vyrozprávala jej
všetko, čo sa stalo. Dobrá mať jej nerobila výčitky. Zamyslela sa, hladiac hlavu utrápeného
dieťaťa. Pomyslela na život, ktorý jej dcéra má a na to, že zlé, nemúdre skutky nesú svoje
ovocie.Ráno, okolo šiestej, silne búchali na bránu u Solárskych.Do spálne matky a dcéry vošla s hrmotom slúžka a pristúpila k posteli už zostrašene
sediacej panej:— Čože sa stalo, Zuzka?— Peter priletel ako bez duše, že vraj pán doktor zomreli. Hovorí, že sú už aj na smrť
oblečený, len pochovať.Ela skočila z postele a hádzala, plačúc a vzlykajúc, na seba šaty.O chvíľočku bol celý dom na nohách a všetci utekali do Garvičov.Našli ho, v čiernych šatách korektne oblečeného, na pohovke jeho ordinačnej izby. Strnulá
mŕtvola vyzerala, akoby chcela zostúpiť z divána. Na pracovnom stolíku našli lístok tohto
obsahu: „Striekol som si tri decigramy morfia a jeden centigram skopolamínu[13]pod kožu. To je dávka, ktorá úplne postačí, aby človek na svete nikomu viac
nezavadzal. Ani sebe. Garvič.“Garvičova smrť a z nej vyplývajúce okolnosti do krajnosti rozčúlili Elinu citlivú dušu. Na
svoju lásku úplne zabudla; zdala sa jej citom, ktorý azda nikdy úprimne necítila. Považovala
sa za nevernú ženu, ktorá zavraždila muža kvôli milému. Pomyslela si, aký pozorný bol vždy k
nej Garvič. I teraz, keď videl, že jej stojí v ceste, odišiel najveľkodušnejším spôsobom. Zdal
sa jej veľkolepým hrdinom oproti každodennému Rosovi. Nechápala ho, jej srdce blúdilo.Jej matka odtelegrafovala Rosovi, že Garvič v noci náhle zomrel.Rosa druhý deň predpoludním už bol v B. Prišiel k Ele, ktorá bola v Garvičovom dome.
Očakával, že sa mu hodí do náručia a — ako to u žien už inakšie nemôže byť — v záplave sĺz dá
nerovnému napätiu voľný beh.Vošiel do Elinej izby, v ktorej sedela pri písacom stolíku. Keď vošiel, išla mu tichučko,
so sklopenou hlavou oproti. V čiernom úbore tak vyzerala, že Rosa zastal a prekvapený sa díval
na neočakávaný zjav. Nemilo ho prekvapil najmä výraz jej tváre. Bol strnulý, cudzí. Podala mu
ruku. Rosa ju pobozkal a potom, chtiac jej pozrieť do očí, zdvihol jej rukou tvár.— Dušinka, čo je s tebou? Takto ma privítaš len po trojdňovom rozchode? Ó, to ma smutno
prekvapuje!Ela si sadla na malú stoličku a zložila ruky na kolenách. Hovorila ako v bezvedomí, akoby
niekto hovoril z nej.— Vlado, ja som najnešťastnejšia osoba na svete. Pomysli si, ja som nevinného, dobrého
človeka vohnala do samovraždy. Prečo? Pre svoju takzvanú lásku. Či slobodno človeka zavraždiť
pre cit? Miloval ma, ba zbožňoval, čo mi na očiach videl, urobil mi kvôli a ja som ho
zavraždila. Pre lásku, preto, že teba mám rada! Slobodno to?[1]koncipista— (zastar.) advokátsky osnovník[2]fyzikus— (zastar.) úradný alebo mestský lekár[3]trpel na petit mal— (fr.) padúcnica[4]trečentisti— (z tal.) umelci 14. storočia[5]Bellini— člen benátskej výtvarnej rodiny; vynikli: Gentile
Bellini (okolo r. 1429—1507) a Giovanni Bellini (1430—1516), bratia, obaja výborní
portrétisti, vedúce postavy benátskeho maliarstva.[6]Tintoretto,vl. m. Jacopo Robusti (1518—1594), renesančný
benátsky maliar, Tizianov žiak, autor mnohých obrazov s historickými a mytologickými
námetmi a vynikajúcich portrétov s hlbokým poňatím ľudského vnútra.[7]Hans Holbein ml.(1497—1543), významný nemecký renesančný maliar,
preslávený najmä podobizňami Henricha VIII, Anny Boleynovej, Erasma Roterdamského a
iných.[8]Leonardo da Vinci(1452—1519), vedúca osobnosť talianskej
renesancie, vynikajúci maliar, sochár, architekt, vedec, inžinier.[9]Pomona— bohyňa ovocia[10]Gioconda— Mona Lisa, slávny obraz Leonarda da Vinci[11]drapírovala— (zastar.) ozdobovala látkou, ovešovala[12]monománia— (z gr.) chorobné sústredenie sa na jednu vec[13]skopolamín— alkaloid ľuľkovitých rastlín, jed
|
Nadasi-Jege_Dr-Garvic.html.txt
|
ÚvodOhromný zájem o válečné události na Slovensku, který projevil se u všech vrstev
obyvatelstva republiky Československé, přiměl nás k napsání této knížky. Snesli jsme sem
dojmy a poznatky, které zažili jsme jako váleční zpravodajové na frontě i v zázemí, mezi
vojskem i lidem buď přímo osobně nebo jak jsme je slyšeli z ústního podání přímých
účastníků těch neb oněch bojů neb událostí válečných.Nenapsali jsme žádnou dějepisnou monografii neb strategickou studii, to ponecháváme
perům povolanějším, ale nechtěli jsme, aby zapadly mnohé činy, mnohá udatenství, svízele,
nesnáze i úspěchy našich hochů, kteří bojovali na slovenské frontě proti vojsku
pravidelnému i proti záškodnickým tlupám, v zapomenutí.Při psaní této knížky byli jsme vedeni snahou podati čtenářům jakýsi plastický obraz
bojů i života na Slovensku, a byli bychom šťastni, kdyby se nám to podařilo.J. Kalva a P. Kompiš
|
Kompis_Na-slovenskem-bojisti.html.txt
|
IKto Požoň pozná, ten dobre bude poznať aj Koziu ulicu. Tou keď vyjdeme, zostane nám
mesto vzadu a pred nami sú vinice. Na pravo vidíme dobre pestovaný, Noeom od potopy sveta
zachovaný, vinný kmeň. Po ľavici je tiež vinica — Božia, kde tíško spočívajú život svoj v
Pánu dokonavší. Dve cesty sú pred nami, na pravo a na ľavo, tamtá vedie k novému svetu a
táto k vrabčacím domom. Ktorú si vybrať? Na pravo idú starší a vážnejší, na ľavo ale mladší
a veselší. Zvlášť ale vzbudila pozornosť našu jeden veselý kruh čerstvých mladíkov, ktorí v
živom rozhovore, bez všetkého váhania rovno na ľavo ponáhľal sa. A prečože nás zaujímal
tento kruh? Ó, nedivte sa tomu, je to prirodzené, a predsa takmer nápadné počuť ľúbozvučný
hlas slovenských v hlavnejších mestách našich. Ešte len aj povedomý národovec s istou
obavou opovažuje sa verejne užívať materinskú reč. Sprevádzajme týchto junákov, aspoň na
čas okriahneme, keď na krídlach obrazotvornosti zaletíme do minulosti, v ktorej naša
mladosť kvitla.Rozhovor bol priateľský a rozmanitý, žartom a smiechu nebolo konca. Vtipná poznámka
vzbudila mnoho dôvtipov.Nie div, že takmer v okamihu boli sme medzi vrchmi a zabudli sme hľadieť nazad a
obdivovať čarovný vidiek Požoňa. Nejdeme na ten čas opísať ten krásny výhľad, kto ho pozná,
ten toho nepotrebuje, kto ho nepozná, nech to ide vidieť, bo naše slabé pero nie je ho v
stave tak vyobraziť, aby útly čitateľ, alebo spanilá čitateľka, mohli si pochop tvoriť.
Dosť na tom, boli sme medzi vrchmi a ja sprevádzal som šuhajov, ktorí ako na komandu zvrtli
sa na pravo a ubytovali sa v druhom vrabčacom dome. Je to piváreň, akých Požoň veľa má, aj
tu medzi vrchmi tri. Nebude od veci, myslím si, pohárom piva občerstviť toho vnútorného
človeka.„Kde si sadneme, bračekovci?“ pýta sa jeden z nich a po krátkom rokovaní uzniesli sa, že
požiadajú hostinského o osobitnú izbietku. Tak sa zdalo, že nie sú neznáme osobnosti, lebo
hostinský ochotne povolil ich žiadosti.„No bratia, sem sa okolo tohto stola, ešte jednu na rozchodnú. Dnes sme spolu, zajtra
rozídeme sa, a kto vie či uvidíme jeden druhého v tomto živote?“„No len necitlivuj hneď spočiatku, dosť času bude pri konci, tam kyjak býva.“„Pravdu máš, Julo,“ odvetil prvý.Hostinský im predložil poháre šumiaceho piva, mladíci postavili sa na nohy a dali sa do
spevu junáckej piesni.Naprej zástava slávy…„No tak,“ zavolal Julo, „už teraz do práce.“ Vzal pohár do ruky a riekol: „Na zdar
Naprejákom!“Hlučné „na zdar“ ozvalo sa ako keď Prušiaci s ohromným „hurá“ napadli Francúzov.Za tým posadali si okolo stola a zaznelo:Ide pieseň do kola, okolo stola,Trikrát tri je deväť, kto nespieva, medveď.Julo ukazoval prstom na kom je rad, a tak šla pieseň do kola, až konečne riaditeľ
nasledoval, ktorý pohnutým srdcom takto začal:Hojže Bože, jak to bolíKeď sa junač roztratíPo tom šírom sveta poliNa chlebovej postati;Každý svojou pošiel stranouHnaný žitia nevoľou;V osamelých sa havranovZmenil kŕdeľ sokolov.Po nedokončenom speve nasledovali prípitky a rečňovanie.„Naprejáci!“ takto začal jeden z prítomných. Ľahko som vyrozumel z rozhovoru Joža
Horanského, blíži sa čas, v ktorom ako sme spievali: každý svojou pôjde stranou. Kto vie
ktorého kde z nás chlebová postať povolá, lež pôjde z nás kto k severu lebo ku juhu, k
východu, lebo k západu, jedno máme so sebou niesť, a to vrelú lásku tej vlasti, v ktorej
sme sa zrodili, k tomu národu, ktorého sme synovia, k tej reči, ktorú sme od rodičov
zdedili. Tu v tomto kruhu utešených spomienok, zaviažme sa čestným slovom, že ani bieda,
ani sláva, ani hrom, ani peklo, neodtrhne nás od vznešeného rodoľubstva. Peklo zradcom,
nebo Slovákom verným!“Na to všetci postavili sa na nohy a s nadšeným zápalom spievali:Hej, Slováci, ešte naša slovenská reč žije…Hneď nato Janko Cuker, vždy dobrého rozmaru šuhaj, zavolá:„Prosím za slovo!“„Počujme Cukera,“ znelo zo všetkých strán.„Prosím za slovo, páni moji bez panstva. Tak ma dojala reč nášho Joža, že vo
vnútornostiach mojich horí ako v pekle a aby ten pekelný plameň nevybuchol, radím, zalejme
ho pohárom piva,“ všeobecný úsmev a poháre štrngnú. „No tak, a už teraz k veci. My sa
rozídeme hnaní žitia nevoľou ako Sládkovič spieva, lež na jedno zabudol, že vraj zmeníme sa
v osamelých havranov. Oj, nechcem ja osamelým zostať, ale postarám sa o družku a pán Boh
postará sa o nás.“ „Pán Boh pomáhaj!“ volali s úsmevom. „Pán Boh usliš,“ odvetil Janko.
„Nuž tak, keď je v piesni, nech sa kliesni: na zdar tým našim budúcim!“Zatým on začal pieseň:Ej, zamiloval som si dievča na majeri,Takô bolo peknô, strela mu v materi.Po dokonanom speve vstal hore Vlad. Vaňanský. Od počiatku pozorom sprevádzal som tohoto
mladého človeka. Postava vysoká a súmerná, tvár vľúdna a príjemná s výrazom rozhodným, jeho
čierne oči sa iskrili a celá tvár dávala oduševnený výraz vnútorných citov. Kedykoľvek
spievalo alebo rečnilo sa, istým povedomím a s istou hrdosťou dal posunkami najavo, že s
tým súhlasí. Poznať bolo, že spoludruhovia si ho vážili, už aj preto, že je synom jedného z
národných výtečníkov. Študoval právo v Požoni a bol takrečeno dušou „naprej“-u. Keď dal na
známosť, že rečniť chce, zo všetkých strán ozývalo sa: „Počujme Vaňanského!“„Náš, takmer vždy dobrého rozmaru Janko,“ takto začal rečník, „žartovne udrel na stranu
nebeských citov. Neberiem ja to žartovne, ale vážne. Politici tvrdia, že kto má školy, ten
má budúce pokolenie, ale ja tvrdím, že matky vychovajú vlasti a národu synov. Nie škola,
ale matka učinila víťazov, keď odovzdávala synom paväzu a riekla: s ňou, alebo na nej
vrátite sa z boja. Na zdar budúcim našim, ale pod tou výnimkou, že to národu verné dcéry
budú. Bratia, teraz keď si posledné zbohom riekneme, teraz keď rozídeme sa, aby každý
svedomite pestoval dedičnú roľu národa, zaviažme sa čestným slovom, že národovkyňám
venujeme naše srdcia.“„Sláva! Nazdar!“Kto Slovenku zamiluje,Ať žije, ať žije!Spievalo sa z chuti. Vtom pozriem na vačkové hodinky a s prekvapením vidím, že je deväť
hodín. Človeče, myslím si, s večerným vlakom máš odcestovať, a ty tráviš, pravda s úľubným
pôžitkom, večerné hodiny. No, zbohom, bujarí junáci, riekol som sám sebe a vybral som sa na
cestu. Na celej mojej ceste rozmýšľal som o tom, čo som v kruhu oduševnených videl, počul a
cítil. Oj, keby všetci slovenskí mladíci tak zmýšľali, tým duchom presiaknutí vybrali sa na
cestu života, a to aj skutkom potvrdili, tak isteže:Zavznie posvätný hlas Tatry, matky našej:„Dietky! Už vám je tak, ako vám nebolo!“
|
Seberini_Sladkovicove-basne.html.txt
|
Stín kapradinyPovídkaRudolf Aksamit a Václav Kala, kamarádi v dobrém i zlém, se shýbali nad kořistí. Ty
modrý, černý a zelený lese, ty lese hnědý a mlhavý! divá radost jim probíhá pytláckými
nervy; pod prsty měli tělo zvířete, to krásné tělo srnce. — Byl jejich.„Vašku — Vašku,“ sykotal Aksamit. „Rudo, ach, Rudo,“ vydechl Václav Kala. Třásli se
okouzlením; rozkoš v nich nadšeně trnula, krví šuměla opilá závrať. Ty můj kulatý světe, to
se nám to dnes povedlo! To se ani povídat nedá.Vašek a Ruda se shýbali nad srncem, pod prsty měli tělo zvířete, poddajné, ještě teplé,
ještě nádherně napjaté, a teď do toho z houští vyrazil hajný a zaryčel: „Stůj!“ Tohleto
byly staré účty, hlas hajného chraptěl zuřivostí. Ty štědrý, divoký lese! To tělo srnce,
ještě teplé a napjaté! Pytlácká radost se naráz v žilách zastavila a náhlým přetlakem
vyvřela v lávu rudého vzteku. Ruda se přikrčil za srncem, naježila se v něm rozlícená
šelma, Vašek se cítí hajnému skákati na krk. A už vyšlehl oheň msty, puška práskla, to Ruda
střílí do hajného. „Potvory!“ křičí nepřítel a kácí se do trávy, hlavu na stranu. A ještě
několik ran do něho, jak tady klesá a leží. „Má dost!“ sípe Vašek a Ruda tříští ještě
navrch pažbou to zbité tělo, které už duše opustila.Vy jste mně dali — chroptí tělo, ale ta vzkypělá láva nemá konce, vře sopečně a valí se
až pod nehty, až do horkých boltců, až do víček očí.Má dost, skučí Rudolf Aksamit a Václav Kala, má dost, to mrtvé tělo, ještě teplé, ještě
napjaté, to poddajné tělo, které už nikdy hajným nebude.Ten nám už toho srnce nevezme, ten se už nikdy nebude naparovat po lesích, ten už si
nikdy nepůjde pro tabák! — To tělo bylo přece už bez života, není v něm krve ani duše, už
necítí, ani nevnímá a ještě je bijí a kopají. To byl vražděn hněv hněvem, zášť záští,
pořádek zločinem a právo zlým strachem, ten nebožtík byl proto tak lítě pobíjen, protože se
pořád nezdál mrtvý dost.Má dost! popadá Vašek po dechu. To jsme ho dodělali, tenhle hajný už nikoho z lesa
vyháněti nebude: pod jeho nohama už nikdy nezachrastí suché jehličí; hola, ten mrtvý si už
nikdy neposadí na klín své nejmladší dítě, žábu světlých vlásků, která se ještě nenaučila
říkati táto. Ten se už domů nevrátí takový, jaký odešel!Budou u hajných čekat, táta nikde. I obuje se hajná, hodí si přes hlavu šátek a běží:
Otevřte, to jsem já hajná, muž se mně z lesa nevrátil! Jestlipak se mu něco nestalo,
jestlipak nám ho tam nezabili! — Ach bože, hajná, a jak! už jsme ho našli. Darmo vám nebylo
ouzko: podívejte se, co vám z něho udělali!Najdou hajného, hajný je surově pobitý, a budou hledat, kdo mu to udělal.To? Tohle mně na chlup tak vypadá jako pytlácká msta. Troufám, že neprohádám chalupu,
když myslím, že ani nemusíte hledat moc daleko —. Vašku, pryč! syčí Ruda Aksamit, aby nás
tu tak někdo viděl! Pryč odtud, pryč! Ruče se pytláci chápou zvěřiny a nechávají mrtvého
hajného za sebou. Leží a nehýbe se; brouci mu polezou po tváři, slimáci popíšou svým
stříbrem jeho ustydlé čelo, šedivá můrka se mu zaplete do vlasů. Však je to jeho vina. Sám
si to způsobil; proč sem lez! Vlekou se se srncem, teď je jejich, jistotně je ten kus
jejich a už nikoho jiného. Ten zabitý, ten jim ho už nevezme. „Sakra taky, co je nám teď
platný ten srnec,“ skřípe Vašek, „houby, nač my se tu s ním taháme, k čertu s ním!“
Odhazují srnce: Na, hajný, když jsi tak o něj stál, tak si ho teda vem!Lehčeji se to člověku běží svou cestou, když nevleče na svých bedrech žádné břímě. Hoj,
jak snadno si může spěchati ten, koho nic netíží! Koho netlačí jeho ranec špatností, žádná
vina v srdci, koho nespoutává žádná starost a strast, žádný žal. Tak lehkým skokem přebíhá
zajíc stinný úval i pole jetelové, neboť nenese na svých lopatkách nic těžšího než svůj
sivý chlup, tak letmo se kmitá křovinou pták, neboť jeho křídla i nožky nejsou těžké pod
vahou čehokoliv, co by na sobě nesl, tak hbitě uniká suchým listím střevlík, na jehož
hřbetě nesedí nic než záblesk paprsku slunečního.Odhodili pytláci své břímě, na jejich ramenou nesedí ani letmý záblesk paprsku
slunečního a jejich nohy nejsou těžké pod tíhou čehokoliv, co by na sobě nesli. Vašku,
pryč! hučí Ruda a již probíhají roklinou během zajíce a kmitají se ve stráni jako pták.
Hej, hola hop! Domů, hej, domů z lesa ven!Kdo je doma, ten není v lese, kdo spí ve své posteli, nedrtí svýma botama borůvčí, kde
se morduje. Hej, dolů s botami! Boty chodí s člověkem a byly při tom, co se dělo v lese. A
šaty, dolů s těmi šaty, mordie! Šly do lesa a zase z lesa, co se tam stala vražda.
Vycházejí si šaty z lesa a někdo je uviděl: Aj, šaty, boty, kde jste se tu vzaly? Jak si to
tu dnes v té pozdní chvíli jdete, povídám, koho to v sobě nesete? — Václav Kala a Rudolf
Aksamit. — I bodejť že jsou to oni, v těch šatech, na mou duši, vždyť já je dobře znám,
vida, že já je hnedka nepoznal! — Ne, ne, dolů s tím, mordie, pušku za trám, dolů s těmi
šaty, hej, a s tělem do peřin! Co prosím? Kdo říká, že by byl kdy viděl běhati po lese
pytláka v košili? Hehe, že by takovýhle bílý košilatý spáč krvavě zabil hajného? Dejte nám
pokoj, nám dvěma: jaký hajný? my byli doma, my spíme, my dva o ničem nevíme.Ruda s Vaškem dobíhají ke kraji lesa. Teď už je z lesa nikdo nedohoní. Teď, ještě před
šaty, hej hola hop, svléknou ze sebe les.Zvláštní a svým způsobem hezký bývá takový kraj lesa. Po jedné straně máte volnou
krajinu, na druhé vyvstává vzhůru les, a je to pásmo pro sebe, něco jiného, než je sám les
ve své vlhké hloubi, a jinakého zas, než jsou louky nebo zprahlá pole před lesem. Květ,
který tu vyrůstá, není týž jako stínumilovná bylina lesů, kde se zelená rokytník a šťavel,
a je jiný než býlí polní, ty kytky hořké od slunečního žáru, jako je mateřídouška, heřmánek
a ze všeho nejrudější mák. Pod obrubou křoví kvete tu z jara žlutý petrklíč i podléšťka, v
létě pak modrý zvonek, třeslice a kartouzek. Sem, a zase dál mezi kostřavy a trávničku,
vtrhli v hrubém kalupu dva diví běžci jako bláznivý vítr, jako splašený dobytek, jako dva
valící se balvany. Pozor! syčí Ruda a už jsou tam, kde začíná chrpa, koukol a chrastavec;
pozor! Ty můj bídný světe! ach to jsme si dali: Člověče, pročpak se lépe neohlédneš! Vždyť
se tudy šourá dědek Čepelků s motyčkou v podpaží. A za ním Čepelkova bába s rancem: Matičko
svatohorská, to jsem se lekla! Hele, škubnul sebou děda, a oni to zatím Ruda s Vaškem.
Povídám, mládenci, co tak chvátáte? Ba tak: to není vítr, ani večerní strašidla, nejsou to
valící se balvany, ani divá zvěř, to Vašek Kala a Ruda Aksamit se tudy — jaká to čertovina
je pohání? — v tuhle pozdní hodinu nečekaně ženou z lesa ven, z toho lesa ven.Hej, hoši, povídám, přece jsem vás v tu chvíli dohonil, zadechl jim mrtvý hajný do týla,
tak tam ležím a pořád si myslím, jestli oni si nedají dobře pozor, to se pak, kluci, budete
muset jináč honit, jestli on vás tak někdo z lesa běžet uvidí…„Máme to marné,“ vyrazilo to z Rudy, „teď jsme v tom!“*Z kosmatého temene lesů vysoko se vznesl k nebi pták. Peprný ryzec potí se mlékem, v
trouchnivině skřípají pracovitá kusadla vos. Po pařeze ubírá se svou cestou tesařík,
vláčeje za sebou svůj dlouhý knír. Papěří bodláku pluje prozářenou štěrbinou mezi větvemi
smrkovými. Mír boží, neděle, vznáší se nad hřbety lesů.Dole na silnici zarazilo auto. Vystoupil pán a ujímá se fotografického aparátu. Za ním
druhý ve sportovním a zapaluje si cigaretu. Dvě dámy se vysoukaly z auta a trhají růžové
vstavače.„Je to nádhera,“ rozkochává se amatér, zakusuje se vyceněným objektivem do zelené lesní
krajiny. „Bezmála tři čtvrtě hodiny už jedeme a pořád hluboký les. A to tu máte jeden revír
na druhém; však se tudy lze samým lesem dostati až na hranice.“„Nu, to je opravdu les,“ míní druhý a rozhlíží se poněkud roztržitě dokola.„Nemohu zapomenout na ten krásný mech, který jsme viděly,“ odpovídá dáma, trhající
vstavače; „nevíte, jak se ten úžasně zelený mech jmenuje?“„Ten mech? jakpak on se ten mech jmenuje?“ zasmušuje se kouřící pán, „kdysi jsem to
věděl a živou mocí ne a ne si vzpomenout…“„Není to rašeliník?“ míní druhá dáma.„Ne, ne, rašeliník to není, já si snad vzpomenu,“ teskní kuřák; „v rašeliníku dřímají
přes den bludičky a ohnivý muž, ale jak on jen se jmenuje, ten vysoký mech, ten krásný
mech, který byl pohovkou skřítků a lůžkem vil, ten vysoký a zelený mech našeho chlapectví?“„Udělal jsem tady šest snímků,“ hlásí pán s kodakem, „honem nasedat, jedem zas dál! Za
několik kilometrů přijde kopec, tam jsme kdysi našli bíle kvetoucí vřes…“*„Těm se to jede, banda zatracená,“ odplivl si nahoře na stráni Ruda Aksamit a rýpe v
trávě suchou větvičkou, „a my tady máme jen ty svoje nohy.“„Máma mne zahlídla,“ vypravuje Václav Kala, „a ptá se: Kam jdeš, Vašku? Kam by? povídám,
jen tak ven.“„Taky jsem se s nikým nerozloučil,“ praví Ruda; „ještě jsem jim vypil všechno mléko a
hajdy pryč.“„Jestlipak asi už u nás byli četníci?“„Záleží na tom, jestli ho už našli,“ zlomil Ruda větvičku.„A teď se shánějí po nás.“„Může být.“„Jak oni to dělají? Jestli se psem…“„Pro mě, třeba ať s velbloudem; mají aspoň co dělat. Víš, Vašku, něco ti povím: ať si
nás honí! Ať si nás honí tady po těch lesích! Tady nás, panečku, tak hned nechytnou! Honí,
čmuchají, pachtějí se, nechytnou, nemají nikoho a zapomene se. Takových věcí se stává…
Podívej: hledali toho Paduba, co v Hůrkách zabil své děvče, dva roky ho hledali a nenašli…“„Ale pak ho přece dostali.“„Proč nebyl chytřejší, mezek jeden, sám se dal chytit: děvče, prý, ho ve spaní strašilo.
Přišlo na něho svědomí, to je to. — Nebo máš jiné případy: vem si tedy, jak hledali toho,
co zabil hospodského i s hospodskou na Krákorce. Je tomu šest let a ještě toho dotyčného
nemají. Ani nevědí, kdo to je. A nikdo si už na to ani nevzpomene. A jemu, možná, je někde
docela fajn.“„A že se jim třeba všem směje.“„Však my se také můžeme smát. Vašku, Vašku, ať si nás chytají tady po těch lesích, s
pánembohem, jen ať to zkusí, mně je to jedno! Rád bych ho viděl, toho našeho tlustého
strážmistra, jak by se ten kratinožka honil po lese jako starý šváb. Kdyby na to přišlo, na
místě se ti tu schovám, hledej, hledej a nenajdeš a ještě řekneš, že jsem neviditelný.
Jestli se člověk neschová v lese, tak už nikde.“„Ale jeho — hajného — přece najdou.“„To je jiná věc. Proč by nenašli, to není jako my, mrtvý — ten se neschovává, ten právě
se chce lidem ukázat.“„Hm — taky každý ne: máš zase takové mrtvé, že se náramně schovávají. Koukej, takový
sebevrah. Ten se nechce ukázat, ten se, člověče, někdy schovává — a jak! Zaleze si s tím
někam na půdu, do kouta, do stodoly, do kůlny nebo tajně do lesa, jen aby ho nikdo neviděl
a nenajdou ho třeba až bůhví kdy.“„Anebo taky ne. Někdy se takový sebevrah zrovna chce ukázat, jako kdyby mu ukrutně moc
na tom záleželo. Nastrojí si to všechno tak, jen aby ho co nejvíc bylo vidět. Jsou takoví,
co to udělají naschvál, domácím lidem na zlost, aby se za něco pomstili. — Jako ten můj
švagr: o padesát korun se pohádali, o padesát korun, ti povídám, a ještě jim to na stůl
napsal křídou, aby věděli…“„Ale povídáme si tu, Rudo, na cestu pěkné věci, jen co je pravda.“„To? To mně nekazí náladu. Jen tak jsem si vzpomněl. — To se ví, cožpak nám tady v těch
lesích není dost dobře? Vždyť jsme tu, člověče drahá, jako na výletě, ty stromy, to slunce,
jsou tu ptáčkové, kytky tu kvetou, noci jsou teď jak víno, nic na práci, panečku, něco
takového, to by nám ledaskdo záviděl!“„Cožpak o to: les je to ze všeho nejlepší.“„Jsou milionáři, že by za to zaplatili bůhví co, aby takhle mohli bydlet v lese, jezdit
si po lesích sem a tam, zůstat si, kde se jim to zlíbí a zas dál — ale nemají na to pokdy.“„Nebo jako byli ti poustevníci. Odešli od lidí a žili si v lese bez starostí po celý
život, až do smrti. Třeba všechny poklady světa jim mohli dávat, les jim byl milejší.“Nad lesem se klene modrá kružba nebes jako nekonečný úsměv. Sám Mír míru dospěl na své
nestálé pouti světem do této lesní krajiny; zavěsiv se do zeleného síťoví veškeré vegetace,
vyhřívá se tu v záplavě záře sluneční. Dívá se vzhůru v nebes báň, shlíží se v ní okem
sladce otevřeným a pokojným, milostně vrací jí ten její širý úsměv. Tichým mírem šumí
červená krev i bílá míza všeho, co žije. Neslyšeti ani tikavého hlásku mladé srny. Mír,
vdechuje sladký vítr travinám; Mír, šepotají traviny květům, Mír, líbá květina svou vůní
motýla, a motýl usíná v její korunce, opojen svým křehkým životem. Mír, mír, dýchá všechna
teplá dálava.„Heleď, Vašku,“ vytrhnul se Ruda a vynímá z kapsy automatickou pistoli.„Ta je dobrá, to ti uznávám,“ váží ji Vašek závistivě v dlani. To je sakra lepší než
jeho nůž, byť i na obě strany byl broušený.„A celá krabička ostrých k tomu. Vašku, něco ti povím: přísahejme si, že — ať je, jak je
— my jsme vždycky dva kamarádi. Že my dva se nikdy neopustíme.“„To víš, Rudo, to víš!“Mír dýchá, všechna dálava; hrudí obou kamarádů dme se síla neomezeného spoléhání.
Natřásajíce libostí své údy, vydávají se na další pouť.Sladkostí dýchá všechno světlo i stín. Dole, viděti, vede silnice přes strž. Na dřevěném
mostě se zastavil hlouček chlapců. Kouzelný zmatek paprsků, stínů a zurčivých vod spřádá se
po strži dolů. Chlapci zpívají a výskají. Poskakují skoky skřítčími, házejí dolů do
pěnivého víru šišky a haluze.Ty blaživý hluku volnosti! Je ie ié, uidy uidy ió, ra rá! Tam ti dva, nahoře v mlází,
dýchají ten Mír míru, ten den jako by muzika hrála, neomezené spoléhání. Jim by se tak
chtělo výskat, ó přetékající poháre svobody, ó přátelství! ach, a uidy uidy ió ra rá!
skákati skoky skřítčími, metati z plných hrstí za pěnivým vírem, který tu uplývá spádem nad
lidský život rychlejším.„Pojďme,“ vzpamatoval se Ruda.Vláčně se za jejich kroky zavírá mlází. Jdou tiše a šikovně, sotva se větévka pohne. V
temném klenutí jejich hrudi zavřeny jsou zbůjné skoky skřítčí, pevně zamčeno všechno jasné
halekání. Obezřetně, chytře a plaše utlumují na sobě každý hluk života.Ej, výskejte, křepčete, veselí chlapci u mostního zábradlí! Metejte z plných dlaní
olšové haluze v tenhle spád, který tu v jiskřivém zmatku paprsků a stínů nad život lidský
rychleji se žene neznámo kam.*Čtvrtý, ba ne, teprve třetí den se Rudolf Aksamit a Václav Kala skrývají v lesích. Cesta
jejich je klikatá a míří neví se kam. Povídají si, že si jdou, kam se jim chce, ale
zajisté, že Strach je tím vůdcem, který je vede stezkami neoznačenými. Jejich stopy se mísí
se stopami lišek a jelenů, silnice, po nichž se ostražitě ubírají za sebou, vyšlapali
slepýš a slimák. Věru, že jsou to cesty těch cest, po jakých lidé za poctivou denní prací
nechodí.Poléhali na listí bukovém, pod větvemi březovými, v houštinách malinových. Hrubé prsty
jsou potřísněny šťávami bobulí a z proklaté díry úst, plné násilnictví, voní to po
jahodách. Zda jsi kdy, ty černá duše, viděla něco tak čistého a bílého, jako je květ
jahodový? Já? pravíš, a kolikrát! Co má na tom být: přece ten bílý jas jitra, který mne
(jak dlouho ještě?) vždy poznovu uvádí z beztvarého lůna noci ve vezdejší den, odívaje mne
podobou člověkovou.Tito dva spíše však se zdržují blíž u bělosti květu jahodového, blíž u temných úponků
břečťanových, raději ještě však u stínu, který je stínem stínu kapradí, a ještě milejší je
jim dusné šero, kde čpí divoká plevel česneku medvědího. Neboť jestli je pohání Strach, čím
jsou jim podoby lidské? — A ještě jedno je jisto: kamarádi tohoto druhu mohou se méně bát
noci než dne.Ale ne! Báli se i nebáli, podle toho, jak přecházel den a sunula se noc; že byli
ostražití i otrlí; že byli tupí, že byli divocí. Asi, říkali si, asi je štěstí na naší
straně; ale nesmíme si to zkazit. A opravdu: ačkoliv jejich paty, upalující před trestem,
byly poznamenány krví, nikdo jich nehonil, a vrahovu útěku bylo dopřáno pohody a klidu.Mlčky jim houština poskytuje průchod, nevztahujíc za nimi svého větvoví, aby je
zadržela.Ač je samota vždy táž a podstaty své nikde nemění, mohli ji poznati v obou jejích
podobách: Samotu bílou a Samotu černou. Čím jim však byla, třebaže v drobném hemžení
slézali širé záhyby jejího roucha, když se táhli stíny a světly, po stranách jižních i
severních, sotva zřetelní pod sluncem i docela ztajeni v tmách?*„Ty krásný lese, lese veliký a voňavý, ty krásný lese československý!“ raduje se Ruda
Aksamit ze záplavy kolmé, vodorovné, šikmé zeleně. Vysoko nahoře švihla sebou jedlová větev
pod lehkým skokem ryšavé veverky; za ní pak běží druhá, ještě ryšavější. Dole kvetou
pomněnky podél stružky, která neviditelně zurčí v travinách. Na nepostřehnutelné nitce
kymácí se pavouček, trápený drobounkou starostí o své živobytí. Ó, čtenáři, kéž i my, s
myslí pokojnou, mohli bychom toto vše v této chvíli viděti!Rozjařen krásou a silou lesa hledá Ruda, čím by mu dal najevo své pokrevní srozumění: i
drží v ruce svěží haluz a do úst si vetknul růžovou květinu.Vašek za ním. Vidí les i haluz v Rudově ruce, uzřel i v jeho rtech růžovou květinu. Ale
tak jako vnitřek bobule bývá naplněn jádrem, tak v jeho nitru usadila se vidina.„Hajný má asi pohřeb.“To se Vašek rozpomněl na domov: podivně ostře, naléhavě, avšak aniž by se jasná
soustředěnost v jeho srdci čím milosrdným zachvěla, uviděl pohřeb hajného.Po vyprahlé serpentině vzhůru podél cihelny vine se ke hřbitovu černý průvod. Vedle
pohřebního vozu jdou myslivci s věncem. Za rakví v nových šatech čtyři děti hajného. Hajná,
tisknouc k vyplakaným očím bílý šátek, vede se s čisťounkým staříkem šedých licousů; toť
nebožtíkův otec, i diví se staroch, jak je to možno, že táta přežívá svého syna. Bože, jak
to jen může být? Já taký vetchý a starý a on jako skála!Průvod zatáčí serpentinou vzhůru. Je to slavný pohřeb. Jsou tu páni z lesní správy, celá
vesnice vyprovází mrtvého, přemnoho lidí sem přišlo z okolí.Jako tam, kde je pramen, rosí se rozpuklá štěrbina skal čirými kapkami, tak z Vaškova
nitra prosakují skleněné jasné myšlenky.Vidí chlapce ministranty v krátkých komžích, sleduje, jak vlnivě ke hřbitovu vzhůru se
kymácí černým flórem ověšený kříž. Vidí jednoho každého z průvodu; podivně čiře a tvrdě je
zří, jak tu před ním defilují pán nepán, sousedi i přespolní, muži, starci a ženy, i to
rozptýlené stádo dětí. Každého z nich zná. Oba hospodští; učitel a industriální učitelka;
slečna z pošty; mlynář od Dolního a mlynář od Horního potoka, zednický mistr z městečka.
Kupec a kovář; výměnkář shora i zdola, lidé ze samot, i ta hrbatá švadlena. Počítá: nikdo z
těch, které tu očekával, tu neschází.Suchoparným svahem vzhůru se navíjí pohřební průvod, hudba zahrává.Vašek slyší znět tu pověstnou křídlovku Elsnerovu.Ty pýcho naší krajiny, křídlovko Elsnerova! Zní, zní jako vždy zaznívala, kdykoliv ji
rozehrává Elsner Eduard, ten slavný hráč. Zní, zní břeskným i žalným zvukem, vznosně
povzlétá její jasný zpěv nahoru k oblakům, nese se daleko k horám, opile sklouzá od temene
k temeni, tryská vzhůru nad lesy a zase klesá, pláče a kvílí; její naříkání měkce zaléhá
údolími, hladí hlinitá úbočí, horoucně se přivíjí k štítům chalup, bloudí sadem, sladce
utkvívá mezi větvemi stromů jabloňových, rozechvívá nyvým steskem stébla trav.Tou křídlovkou, kterou tolikrát rozezněl k tanci i k pohřbu, přihrál si Elsner
nejkrásnější ženu celého kraje. Šla za ním náhle a bez rozmyslu, tak ji přitáhla čaromoc
toho zpěvu, že nemohla odolat a odtrhla se ode všech, kteří nepochybně by ji milovali
vroucněji, z většího kusa srdce, než ten kulhavý a nakřivený muzikant, jehož všechen rozum
a síla, jehož celá duše a srdce sídlily jen v té křídlovce. Vdechl ji tam a zaklel jsa
ještě mlád, už záhy, kdy se mu jednoho dne zazdálo, že milost i láska, i všechna ostatní
hnutí duše a srdce jsou mu obtížny. Tak hrál k tanci, kdy jeho křídlovka kol do kola
třepotala pestrými prapory radosti, tak hrál i k pohřbu, živým i mrtvým, ačkoliv ani hudba
takové síly, takový zpěv, vzlykající přes doly i vrchy žádného zemřelého už zpět do života
přivolat nedovedou.Čaruje Elsner svou křídlovkou, dokořán otevírá zabitému hajnému mocí své hudby křídla
nebeských bran. I vejde tam hajný u veliké slávě; již ho nesou vzhůru, k branám hřbitovním.
Nu což, slavný hajný to je: jen o něm mluví teď celý kraj. Všichni v průvodu si vypravují a
mluví jen o hajném. Byl to dobrý hajný: dobrák, ba ano, to byl, ale také přísný, kde toho
bylo potřeba, ale také zas spravedlivý, člověk, jakého tak hned nenajdeš. Však má veliký
průvod, takovou účast už dávno kraj neviděl. Nikdo z těch, kdož by tu měli být, domácí či
přespolní, zde neschází.Není tu jen Václav Kala a Rudolf Aksamit.Slavní, moc důležití jsou to hoši, ti dva. Kdo zabil hajného? Kdo mu to udělal? Václav
Kala a Ruda Aksamit. Tak tak, ti dva; jak bych neznal, tetka, celý kraj o nich mluví,
jakpak bych nevěděl! To jsou ti dva, co to způsobili, ti jsou známí, ti dva, co zabili
hajného. Kde jsou? Ať se jdou pochlubit! Kde je Vašek, Václav Kala, a Ruda, Rudolf Aksamit?
Utekli po vykonaném činu, skrývají se, ale jsou hledáni. Dobře tak, kýž je brzo dostanou!
ale, jářku: dejte pozor, ti dva, to nejsou jen tak obyčejní chasníci! Ten se jen tak nedá,
kdo dovedl takhle hovadsky zabít člověka.To jsou dva vlci, divé šelmy, krvaví ďáblové, ne-li co vzteklejšího; to nejsou jen tak
lidé jako jsme my, vy, sousedé, anebo já; troufám, ti mají v sobě nějakou smělost, takovým
ono se od nějaké té kapky krve špatně nedělá. — Takoví hrdinové to jsou, ti dva.Vašek vzhlédl k Aksamitovi, jak si to šlape napřed, napínaje hrubým svalstvem záda své
kazajky, jak má tvrdá stehna naditá v napjatých nohavicích, lesní květinu v ústech. Ba, to
není Ruda šlapající prach vesnice, Ruda tlačící před sebou trakař, Ruda s tahací harmonikou
nedělního odpoledne. Hleďme, roste to ve Vaškovi, pro nás to byla maličkost, zabíti toho
hajného — a jak se teď naše postavení ve světě změnilo!„Poslyš, Rudo, teď jsme nějak vzácní, o jiném než o nás se teď doma nemluví. Hajného
pochovají, s tím bude konec — ale s námi, s námi mají teď nějakou starost!“„To bych řekl! A píše se o nás v novinách…“„V novinách! A honí nás, to máme jisté.“„Já bych to nikomu neradil. Mohlo by je to mrzet, pro ledaskoho by to mohlo špatně
dopadnout.“Vašek si představuje své jméno tištěné v novinách. Hoho, celá vesnice otevře úžasem
hubu. Jen koukej, světe: Václav Kala a Rudolf Aksamit! Tak je to tedy. Tu ucítil, jak jeho
osudu nevšedně přirůstá: Vašku, vždyť ty jsi se sám doposud neznal, ani jsi nevěděl, koho
to v sobě nosíš!„Rudo! S námi, Rudo, je to teď jinačí, než bývalo. Jinak, než u těch ostatních; to není
jen tak.“„Bah,“ vece Ruda, „to se ani nedá srovnávat.“*„Hleď, Vašku,“ položil se Rudův nehet na drsné zbytky zdi, tam nahoře, kde v dávných
dobách stával loupežný hrad. „Tehdy jsme měli být na světě, milá brachu, to by bylo něco
pro nás. — Ale teď?“Byl hrad a není. Byli časové a už nejsou. Vašek přemítá, jak přirostlo jeho osudu. Sám
se tomu divím, ale už je to tak, že se nám tak hned každý nevyrovná. Zabili jsme hajného
kvůli srnci, a budou-li nás honit, povídá Ruda, že to může pro ledaskoho špatně dopadnout.
A já jsem také takový, jako můj kamarád. Ano, to jsme my; toť osud, tak se náš život
utvořil. Kde bych se byl nadál, že se staneme takovými pány života a smrti, my dva!Vzkypěla v něm potřeba nepomíjivosti. Vystoupil na kámen a hrotem kudly jal se rýti
veliké V. K., pod to pak datum dne a roku.„Dej s tím pokoj, ty blázne, co myslíš, jakpak kdyby to někdo tady uviděl?“Práce byla už skoro hotova, i pokračuje v ní Vašek jiným způsobem: vyškrabává hrotem
nože svůj zápis, ruší zas, co tu pracně urobil.Mizí záznam jména, mizí záznam času. Václav Kala stírá s kamene své já. Důkladně a
trpělivě, s blahým uspokojením práce pořádně udělané.„Nevadí,“ zabručel, když toto dílo bylo hotovo: „však ono se na nás tak hned
nezapomene!“„Jsme my to nějací chlapíci, my dva…“ zvedá se Ruda ráno ze suchého listí. Dva lesní
dravci, lvové, sokoli, dva sveřepí tygři lesních houštin, my, hoho! nám se tak hned každý
na kobylku nedostane.„Myslím, že mají z nás strach.“Co? vypadá tady ten Vašek, jako by se bál? Mračně a směle zírá před sebe, jako by
kumpanii čertů do boje ved. Na toho, jářku, je možno se spolehnout. Ti dva by, panečku,
něco vykonali za starých udatných časů. To by svět koukal! Co?Zvali je Postrachem lesů, bájí si Ruda Aksamit.Dva dravci roklin a houštin, vycházející z lesů.„Dneska jsem v dobré náladě,“ vytahuje se Vašek a už se troufale vydávají rovnou na
silnici. Nám že by bylo něco zakázáno! Dneska stojíme za víc, než abychom se bez ustání
plahočili podrostem, kozí nohou,[1]mokřinami, protivnou sutí a roštím, a kašleme na všechno nebezpečí.Tak, tak, kamaráde, jen vesele do toho; kdoví, co lepšího nás tam vpředu nečeká!*Počkejme, praví čtenář, toto mně jaksi nesouhlasí. Něco mi je tu divno: jak to, že tito
dva, Vašek a Ruda, podléhají takovému kolísání nálady? Zabili hajného způsobem zvířeckým a
po vykonaném zločinu prchají, toť správno. Utíkají, bojíce se pronásledování, skrývají se
opatrně jako zajíci, jako divoká zvěř, tají se v lesních travách, neboť jsou plní strachu,
že užuž je četníci dopadnou. Nechť jim ten strach svou palčivostí vysuší plíce, nechť je
zadáví, ať jim svými vzteklými zuby po zásluze vyžere útrobu!A teď najednou se vydávají na otevřenou silnici docela troufale, nepředloženě, ba až se
slepou drzostí. Kde je tu jaká důslednost? Jak může někdo být zároveň zbabělý a zároveň tou
měrou smělý?I může, čtenáři. Ku příkladu Václav Kala a Rudolf Aksamit. A nejen oni: však máme toho
každý z nás někde nějakou zkušenost, že bázeň i surová zloba zároveň mohou sídliti v
jediném těle, aniž by tu kdy navzájem vešly do nějakého tak nesnesitelného rozporu, že by
se onomu dotyčnému jeho vlastní život zdál nemožným.A proč vlastně, ptám se já, by se jejich nálada vůbec neměla měniti? Někdy prchali ve
slunci a jindy se krčili ve stínu; třeba se to v nich měnilo i podle rázu krajiny. A proč
by se neměnila třebas i docela bezdůvodně, v skocích náhlých a nelogických, proč by se
neměnila, když přece nálada už veškerou svou povahou je nestálá a měnivá! A co je
nejpodstatnějšího: je-li tělo nemocno, vyrovnává se s nemocí tím způsobem, že vůči jejím
útokům nastavuje zároveň zvýšenou trpnost i aktivitu. Stejně tak i ten, kdo je tísněn a
pronásledován. Je-li pak pánem svého osudu? Ví-li, co přinese příští hodina? Toť úloha
trpná. Ale tou měrou, jak mu to nedá, aby se nebouřil proti této trpnosti, přehrává se do
role činné. Prchá, ale zároveň chce jednati. Je v bídném útisku, ale vzpíná se za
bezstarostností. V patách ho šimrá třas, ale pudí ho to dělati pána. Tak je v něm lepší s
horším v ustavičné nerovnováze. Jaký div potom, že se jeho nálada mění!Však on jim jejich zločin nebude jen tak darován. Nepochybně že spravedlnost se po nich
ptá, že je jim v patách, že jsou pronásledováni. Ale zatím, jak jsme viděli, nemá tato
honba zjevných obrysů. Je beztvará a nevyplývá z ní dosud určitý vzorec; ještě se jim
nepostavilo do cesty žádné takové znamení, které by očitě potvrzovalo, že by měli dbát
zbabělé plachosti ještě víc, než se jim za tohoto pěkného rána zdálo snesitelno.Tohoto dne cítí se tedy Ruda s Vaškem na volnosti. Jsou pány svých kroků, a — to se
třeba ještě ukáže! kdoví i čeho jiného! Mohou si dělat, co chtějí; žádná cizí vůle ani moc
jim dvěma dnes ani napříště nic neurčuje. To ten činný, podnikavý element honěné se k nim
obrátil svou jasnější stranou a svítí jim na cestu po silnici. Je na ní veselo, a oni si
vedou hlasitě, jako by jich celá rota byla; však si tam s nimi šlape Smělost, Zbůjnost a
Zdar, nečesané kamarádstvo hrubých způsobů, drzé a hlučnější, než je vychrtlý a zelenavě
bledý Strach, který jen šeptá, ustavičně šeptá, a to pořád a pořád jen totéž.*Ráz dva.Ráz dva!Ho! napíná se Vašek: potkáme se s lidmi, my dva! to jsem sám zvědav, jak se projeví naše
svoboda.„Heleď - kluka!“Po silnici polo jde, polo poskakuje chlapec s taškou.Hoho! vypadá to jako člověk a není to člověk: on to jen kluk, připadá toto první setkání
s člověčenstvím Vaškovi komické: já kdoví co čekám a ono člověka jen půl, jen kousek, jen
vzoreček. Ty kluku pačesatá, kdybys ty věděl, jakou já mohu na tobě osvědčit moc! Až
vyrosteš, mohl bys vypravovat.Kluk pohupuje mošnou a na vyšpuleném zobáku si brouká písničku vlastní skladby.Mohl bych ti tu písničku vzít ze rtů a změnit ji v zaječení strachu, mohl bych tě tu
rázem přimrazit, roztřást, mohl by ti ty tvé poskoky sakramentsky popohnat!„Pojď, Rudo, vezmeme mu tu tašku.“„I nech být!“Kluk se dává do klusu; pleskaje bosýma nohama roztáčí prázdnou tašku jako vrtuli.Nu, praví si Vašek; také pravda; co s tím! Je to, jako když vrabec skáče po silnici.„Ty blázne!“ odcedil Ruda, „jaký čert se ti to usadil v zadnici? Ostatně koukej: tamhle
někdo jde.“„Kde?“ ptá se Vašek, ačkoliv vidí. Kdosi se blíží po silnici proti nim. Co to asi bude
zač, jakého to svého vyslance jim tu zas člověčenstvo v cestu vysílá?Vynořuje se bosý strejda. Kabát barvy zvětralého trusu je zroben ze sta záplat, každé
otřepané. Strejda šmatlavý, plný plev, napadající v křivých nohou na obě strany, a slabý na
oči. „Pochválen,“ šeptá a pachtí se dál, pomalu a úporně, starostlivý, aby svých věcí
nezmeškal.O jej lidi! Kopl Vašek opovržlivě do kamene a kámen daleko odletěl; o jej, světe, nějak
chuře to s tebou dopadá. Co je to na nás, na takové dva?Ba věru že málo; bylo to malé, nijaké a slabé. Svět jevil se netečný, dětský, stařecký a
bez moci. Neútočil ani se nebránil, neprokazovala se v něm síla ani vůle. Vaška to
rozjařilo. Nepřehlédnutelně širá, mnohoobsažná, sluncem prozářená hmota se s provokující
chabostí poddávala vyvržencovu výsměchu.V ohybu lesní cesty vznáší se pod stříškou na šikmém kůlu obraz Bohorodičky. Někdo
bezbožný vytloukl sklo z rozpadajícího se rámu a někdo v pokoře položil k její patě růžová
poupata, uvadlý hledík a kopretiny. S jejím vybledlým a nepřítomným pohledem setkal se
Vašek, rozhlížející se zbujně dokola, čím by dal najevo své panování. Aspoň tohle! řekl si
a se snadným rupnutím vylomil kůl ze země. Nato jal se doháněti Rudu, třímaje před sebou
Mariin obraz jako korouhev. Ruda se zašklebil. Takto pak Vašek postavil se v čelo průvodu a
vyrazil z nosu mečivou poutní píseň.Ruda však se vložil do legrace jaksi škaredě.„Přestaň s tím hulákáním! a tohle to,“ rozmáchnuv se vyrval Vaškovi z rukou jeho hračku
a vmetl ji do trnkového křoví, „tohleto jsi tam mohl raději nechat!“ S poděšeným rokotem
vyrazilo zpod trnek hejno koroptví. — Ne, není v tom souvislosti, to se jen tak zdálo,
ulekl se Vašek, sleduje pád Matky boží i povzlet hlučných ptáků sluchem i očima.„Tak. Abys už neblbnul,“ šťouchnul ho Ruda. „Podívej, ty hlupáku, tamhle. To ano. To je
něco!“I vida! Tam napřed v stromořadí bříz, na mou duši, to vypadá jako ženská a mladá k tomu.
Jářku, tohle je něco, co by mohlo stát za to. Jsi ty, Rudo, ale neřád. Člověče, pojď, na
tohle zboží se přece musíme zblízka podívat!Ruda si olíznul pysky a pohvizduje písničku, dobrou známou z těch někdejších dob, jednu
z písniček Elsnerových. Vašek to nabral níž a podbarvuje druhým hlasem. Nohy sáhují po
vojansku, ruce se fešácky klátí vpřed a vzad. Ruda si chystá šprýmovné oslovení.Libě se natřásá skořicově červená sukně, děvče se v ní nadnáší jako mladá slepička. Má
to na sobě nějaké sváteční. Na hlavě hedvábný šátek tuhý jako z papíru. Botičky až do půl
lýtek, ty moje kráso, tohle vidím rád!„Má úcta, slečno Andulko, tady můj pan kolega se se mnou hádá, že jste Mařenka, a já
zas, že Tonička, a oč, že mám pravdu, že jste Růženka, no, slečno Fanynko, ne?“Kamarádi to nabrali každý podél jedné strany silnice. Ruda vpravo, Vašek nalevo, hlavu
natočenou v pozoru, prsa ven. Huba se zvedá k podnikavému úsměvu: tak, teď jen do toho, a
uvidíme, jestli je to holka k světu nebo ne.Děvče se ani neohlédne.„Kampak, slečno, takhle brzo zrána, kampak, kam? Vezměte nás s sebou, ať nezabloudíme,
zapomněli jsme v hospodě auto a šoféra.“Děvče nic, kouká se umíněně kupředu. A teď skokem, i sakra, čert ho tu zrovna složil, on
tady stojí dědek s fůrou dříví! Děvče hupky k dědkovi a dává se s ním do hovoru.Chlapi se odlepili. I sakra, ještě jednou, holka jako rozpuk, jako růžička a tady dědek
je jí milejší! Děvče se cítí v bezpečí a kouká teď nevinně, jako by se jí už nic na světě
netýkalo. Zpoza vozu vysílá na ně děda úkosem svůj zkušeně uvážlivý zor.Kamaráde drahá, z tohohle už nic nebude!Tak zase nic.Šlapou si to Ruda s Vaškem dál, nu nepořídili jsme, lekla se, holka, hehe, a byl tu
dědek a snad kdoví ještě co všelijakého národa kolem toho dříví — i sakra, to je škody
naděláno — eh, však se zas najde jiná! V chlapech to žije zbůjností. Nám je to dovoleno, co
vás nemá, tohle nás ještě nezkrotí! Vašek přeměřuje Rudu očima, ty kluku dubová, však my si
jeden s druhým nezadáme!Kouká Vašek na Rudu, jak má kazajku nabitou svaly, silná stehna k prasknutí naditá v
nohavicích. Zadnice roztřepená, všechno na žvanec, zválené, v nečesaných vlasech jehličí,
mech a suchý list; jen co je pravda, takový kvartýr v lese nikomu na eleganci nepřidá. Boty
zrovna tak dobré ke skoku na šibenici, přehlíží Vašek svou garderobu, kabát, jako by jej na
mezi našel, nemluvíc o tom ostatním. Tě bůh, kam se to hrabem, s touhle parádou, to je na
takovou sváteční holku přece jen trošku moc. A ta krásná úroda vousů, pánbůh požehnej! na
vousech se nám nějak vydařilo, s dovolením, čím jste to, vašnosti, zalíval? Na Rudovi to
zrzavě vypučelo, jako kdyby se mu z brady vyklubával pekelný zmek.[2]„No, Rudo — ty vypadáš!“„Hm — nemysli si, ty nejinak. Takoví baroni — Sakra, bodejť by se nás holky nebály.“„Rudo, takhle se nemůžem ukazovat. Nejde jen o holky — takhle nemůžeme z lesa ven.“Ruda se rozhlíží nahoru a dolů po silnici. Dost jsou zřízeni, marná řeč. „Tak pojď zas
tam dovnitř. To už se zaonačí. Však my to takhle nenecháme; však my už si nějak pomůžem.“*„A Tondo, ať mně zas s Mírečkem nelezeš do kurníku, to ti povídám!“ volá táta a pobízí
koně.„Tak, tak,“ máma za vraty k tomu, dej pěkně pozor, aby Míreček odněkud nespadl. Však
jsem zas za malou hodinku zpátky, to víš, co bys dostal!“Tak tedy odjeli Horákovi i s děvečkou pro seno a Tondu tu nechali samotného, aby hlídal
Mírečka. Sedí Tonda na lavici vedle Mírečka, kouká, jak naši odjíždějí, a je mu mrzutě.
Ledacos by na tomto světě rád vykonal, ale musí hlídat Mírečka. A Mirko k ničemu není. Jsou
mu teprve dva roky; jakápak s ním hra.Tak tu sedí vedle Mírečka, nazírá přes prsty bosých nohou na tvrdou a nevlídnou zem, a
shledává, že nemá svého bratra dosti rád. Bratra prý máme milovati láskou bratrskou a
křesťanskou, ale on nemůže, bůhví, že nemůže. Jak ho má dosti milovat, když mu trudná
povinnost hlídati Mírečka nedovoluje náležitého rozvinutí života, když ho ten maličký bratr
zkracuje na všech radostech bytí! Smutno a pusto je Tondovi na tomto světě; je zařízen
špatně, Tonda tu musí žalostně strádat v otroctví Mirečkově. Mohl by s kluky do Olší, ale
musí hlídat Mírečka; mohl by s kamarády k potoku, ale je tu Míreček; mohl by do lomu, ale
cožpak to jde, s tím Mírečkem? Míreček omezuje jeho svobodu, deptá jeho osobnost; svýma
vratkýma nožičkama ochromuje Míreček jeho činorodost, spoutává ho svým nešikovným tělíčkem,
utlačuje jeho duši svou dvouletou hloupostí, váže na zemi, na vzduchu i ve vodě všechen
jeho vzlet.Míreček si hačá vedle na lavici zaujat jen sám sebou a nic si z Tondových bolavých
myšlenek nedělá.„Mírečku, nežvýkej to dřívko, ať se nezakuckáš.“— Tak; a teď Míreček řve.Tak co teď? I sebral Tonda Mírečka a jdou pod kůlnu. Posadil Mírečka dovnitř bryčky a
sám si vlezl na kozlík. Malá a hloupá je to hra, já vím, že za mnoho nestojí, ale je to
přece jen o něco lepší než nic; a třeba tam Míreček usne. Ale Míreček nehodlá usnout a
drápe se za Tondou na kozlík. „Tak tedy pojď! Heleď, Mírečku, pojedem k strýci Bedřichovi
na posvícení. Hijó, koníčky, hijó, šimle, hijó!“„Hijó!“ breptá Míreček a jede. Jede Míreček k strýcovi na posvícení, ale Tonda nejede:
bryčka se nehýbe, nic se nehýbe, celý svět nehybně stojí. Nic se na světě neděje, všechno
se zastavilo, nic k ničemu není. Líně a pitomě se zastavil celý svět, celý se potáhl
bezbarvou blanou mrtvosti, jen „hijó!“ pokřikuje Míreček a jede. Tonda se cítí vězněm
Mírečkovým a ještě hůř. Ó, bratře, což necítíš, že jsi mým Kainem? „Hijó, hijó!“ provolává
Míreček chrabře, a na bryčce, jejíž kola se netočí, veze svého bratra neradostným světem, v
němž není pohybu ani skutečnosti, mrtvým jako hrob, prázdným jako hluchý ořech, světem,
který se zastavil v nejtupějším utkvění nicoty, v němž ničeho, ničeho není. Ach, praví si
Tonda, raději kdybych zemřel!*„Tondo — Tondó…“ proráží jakýsi líbezný hláseček tupou prázdnotu a sladce se dobývá skrz
mrtvě hladkou skořápku tohoto nehybného světa.Tonda nic.„Tondo…“ čiperně proklubává se puklou už blanou prázdna zlaté kuřátko hlásku.„Tondo…“ zaznívá to za vraty povzbudivě a energicky.„Tondó — pojď k nám…“ láká neodolatelný hlas.„Co?“ ozvalo se z Tondy. „Toť jsou Suchých Celestýn a Vojta, kamarádi z nejmilejších.“„Tondo, pojď k nám.“„Nemohu,“ vychraptělo z Tondy, „musím hlídat Mírečka.“„Tondó…“ vábí Celestýn, „naši koupili novou krávu, pojď se na ni podívat!“„Musím být u Mírečka.“„Tondo — uděláme si krásnou houpačku!“„Když nemohu.“„Mohli bychom na žáby — Tondó…“„Pojďte vy k nám, já musím být doma!“„Nepůjdem, co tady, tady nic není.“„Když musím Mírečka…“Hijó! provolává Míreček a jede. Pane bože, smiluj se, kluci utečou, hořkne to v Tondovi,
a já tu zas zůstanu s Mírečkem, já přenešťastný. Hijó! slintá Míreček, jede k strýci
Bedřichovi, na bryčce se kola netočí a svět stojí.Lála rarara hohó lála rará — dole v obci se náhle rozpoutal hluk, rámus a halas
převeliký. Svět spustil a rozpoutal se nějak divoce. Hoho lála rará! psi štěkají, zmatek
mužských a ženských hlasů vzkypěl nahoru.„Něco se tam stalo, Tondo, Tondo, pojď se honem podívat!“Tonda se nemůže udržet a skokem vyráží před vrata.„To je u Holovských! — Asi tam hoří!“Dole se rozvíjí veliký poplach.„Kluci, běžme tam, Tondo honem, vezmi Mírečka s sebou, honem, pojďme se tam podívat!“Sbírají Mírečka, Mírečkovi krátké nožky nestačí, vlekou ho s kopce dolů, Tonda s
Celestýnem. Honem, kluci, honem! Hijó! to se ten svět nějak rozhýbal!Holovským spadlo do sklípku hříbě a teď je nemohou žádnou mocí dostat ven.*Když Ruda prohlásil, že už si nějak pomohou, neměl žádné jasné představy o čase a místě,
ani o způsobu a podobě pomoci, která se jim měla naskytnouti. Tanulo mu, že lidé, kteří
toho mají potřebu a odvahu, spíše jsou odhodláni si pomoci než ti, kterým o nic nejde a
kterým na žádném zaonačení nikterak nezáleží. Dále pak, že tento ostatně tak valně
nedokonalý svět přece jen tu a onde poskytuje předem neovládnutelné příležitosti, jichž,
nejde-li to jinak — aspoň po zlém — se lze chopiti.Namířili si blíže k lidským příbytkům.Svět, který poskytuje příležitosti, aby si člověk pomohl, není ještě nejhorším ze všech
myslitelných světů. Ruda i Vašek byli spokojeni a zároveň napjati, kdy se setkají s místem
a časem, kde by na ně čekala otevřená Příležitost.*Leželi nahoře v břízách a mlází a koukali na to, co jim bylo nejblíže. Domácí lidé
odjíždějí s vozem a zanechávají svůj statek k ohlídání boží dobrotě a dvěma dětem. Děti
odbíhají a svěřují chalupu a dvůr péči boží. Péče boží snáší se dolů za dětmi a za
hříbětem, které spadlo do sklípka a nemůže se dostat ven, a zanechává statek Příležitosti,
která — ačkoliv neveliká — usedá si tu do široka podle svého nejlepšího pohodlí,
rozmýšlejíc se, komu by přála. Líbí se jí ti dva chlapi tam pod břízami, i počne se s nimi
domlouvati očima. Hle, praví si, lidé nazývají mne Příležitostí, a přece tak málo se mně
rozumí: někteří mne přeceňují, a to ne ke své malé škodě, a jindy zase nebývá mne náležitě
použito. Tito dva, řekla bych, mají potřebu a odvahu. — I kyne jim, jsouc zvědavá, jak si
pomohou.*„Pojď tam dolů!“ velí Ruda, čenich napjatý. Vaškovi se blýskají zuby v koutcích úst;
ulevilo se mu, že děti jsou od chalupy pryč. Je to tak lepší. Je tam čisto, nic jim nebude
překážet. Jen Příležitost se na ně usmívá svým bezvýrazně hladkým obličejem.„Máme to dobré!“ praví Ruda a už jsou bez velkých rozkladů v tom.Okno, vzadu pod hruškou, poddává se bez valného odporu síle Rudově. Už jsou tam, už je
do sebe pojmul ten zvláštní pach selských komor, ten moučný a nakyslý pach všeliké sedlácké
hojnosti: pach chlebového kvasu, mléka a sýrců, pach potu, kožených holinek a kypře
naditých cích, kuřecí trus, kohoutí hřebínek a za oknem vůně myrty a pelargonií, to veliké
pokojné dobytče, ta veliká teplá bělavá kráva venkovského bytí, která tu na tyhle dva cizí
a nepovědomé hosty zírá okem mírným, široce rozevřeným. Ouha, stará, ouha! Toť onačejší
chovné zvíře než pavián či vilný mandril,[3]než papoušek a cvičený pudl, než ohavný krokodýl, než pyšný páv, než studená
ryba slaných vod, toť pach stokráte lepší nad pach sádrového prachu, leštěné mosazi a
spáleného oleje, než smrad fosforu, laku či železných pilin. Toť ze všeho rousnatého a co
má teplou krev, a ze všeho, co dosvědčuje své bytí zápachem ze své podstaty, to nejlepší.
Toť onačejší božské zvíře domova, lepší chovná než pisklavá myš, ta drobná hladová mrška,
která na horách obývá koudel světnice tkalcovy!„Hem…“ vtahuje do sebe Vašek, nozdry vrchovatě naplněny, „tohle je mně něco jinšího než
tam v lese.“„Jen nekoukej a nečichej, ať tu dlouho neděláme!“I dávají se hurtem do díla. Podlaha vrže pod rychlými kroky, skřípou klíče, víka truhel
a dveře skříní. O zem pleskl starý kalendář, zachrastily skleněné korále. Pod spěšným
hmatem to praská v šatníku, zavěšený kabát škube sebou prudce, až se poutko přetrhlo.
Rozlétají se papíry, stvrzenky, svaté obrázky a fotografie. Zásuvky vyskakují pod rázným
tahem, rychle vyřízeny, zasouvají se napolo zpět, váznouce, kde hrubý žmolek látky se
vzpříčuje a překáží.Veliká bělavá kráva domácího pokoje neví, co si o tom mysleti. Nechápavě stojí tu
uprostřed příkrého nepořádku a němě zírá na ty dva dravé hosty okem mírným, široce
rozevřeným. Ouha, stará, ouha! Však ty bys jinač bučela, kdyby ti takhle zažehli střechu
nad tvou bílou rohatou hlavou, kdyby se ti takhle vojna po hřbetě převalila, jestli se
ještě na to pamatuješ, jak tomu bývalo za těch časů, kdy vojanská chasa u sedláků po svém
hospodařila a rekvirovala![4]Tady ty nijak nerozumíš. Ty hloupá, však bys jinak bučela, kdyby to lidé domácí
s takovým divým kvapem si vázali rance a opouštěli tě v překotu, udýcháni chvatem a nářkem!
Tito dva mají také moc naspěch, ale odnášejí své rance v tichosti.Jen slepice hlučně zakdákala, zachraňujíc se úprkem zpod okna, kterým vyskočili.*Lehce probíhá zajíc stinným úvalem, neboť nenese na svých lopatkách nic těžšího než svůj
sivý chlup. Volně kmitá se křovinou pták, protože jeho křídla i nožky nejsou těžké pod
tíhou čehokoliv, co by na sobě nesl. A hbitě uniká suchým listím střevlík, na jehož hřbetě
nesedí nic než záblesk paprsku slunečního.Špatné jest živobytí zajícovo, praví si Vašek, nedokonalý jest úděl ptákův i střevlíkův.
Co mají zajíc, střevlík i pták, aby jim člověk mohl záviděti? Hoho, zle by bylo člověku,
kdyby měl probíhati úvaly života jako zajíc, jako střevlík a jako pták, tvorové ničí, kteří
ani sobě nenáležejí. Zdali pak není člověk z nejchudších a nejbídnějších dobytčátek tohoto
světa, zrovna tak jako plaché zvíře a brouk, nemá-li jiného statku vyjma svého nahého těla
a nahé duše, pod kteroužto podobou bez moci i pomoci vešel v otroctví vesmírné! Tělo náleží
přírodě a zániku, duše pak nevíme komu, jenž pramálo o svůj majetek dbá, pánovi netečnému a
ze všech nejzpupnějšímu, neboť obydlí na této zemi je mu příliš malé. Ó, duše! hmota tvého
těla zahnije, a zmar masa, které nebylo tvým vlastnictvím, vyvrhne tě ven a učiní tě
žebračkou větrů; ó, tělo! ta duše, kterou nižádná z tvých zarputilých sil nedovede v tobě
provždy udržet, ti unikne a vytratí se z tebe v hodince smrti, neboť — jsouc ničí — nebyla
ani tvou. Tak holý a ničí je člověk jako zvíře, jako brouk a pták, nemá-li krom té své nahé
duše a nahého těla jiného statku, který by mohl zváti svým makavým majetnictvím. Oč
pevněji, bezpečněji je hned člověku na tomto světě, má-li v něm co svého: tisíckráte
spřízněnější a pokrevněji přítulnější než příroda, než vesmír, majetek touží mít člověka
svým majetkem. Šťastno ti, člověče, dokud náležíš svému vlastnictví: svému poli, své
chalupě, svým věcem, svým šatům, penězům, které máš; blaze ti, dokud náležíš svému ranci,
který — jsa na tom lépe než zajíc a brouk či pták — si s sebou neseš.„Máme to dobré. Pěkný ranec jsem si udělal.“Fíííí — popískává si Ruda — to jsme si pomohli! Neměli jsme a — hele — už máme! Jen což
děláš, hezky jsme toho chrapouna obrali. Ten bude koukat na to nadělení, a ta jeho
paňmaminka taky, až přijdou domů. Člověče, milá brachu, ty bloude hlupácká, ono to není na
světě všechno tak jednoduché! Ani tak jisté, jak sis myslil. Máš-li strom, jablka ti může
očesat někdo jiný, kdo má na ně právě chuť, vlastníš-li prasátko, těš se jak těš, někdo ti
je odnese a nadělá si z něho drobů a jsou jeho; nebo máš život a druhý ti jej vezme! Máš
peníze, ale nikdy nejsou tak tvé, jak si myslíš: přijde někdo, kdo by je měl ještě raději,
a obere tě o ně. Tak co, kde jsou tvé peníze? Jeho jsou, ty blboune, jsou teď jeho! Haha,
člověče, nikdy nejsi celým majitelem svého majetku, dokud má na něj zálusk někdo jiný. Tak
je to: není dost mé to, co mám, opravdu mé je teprve to, co někomu vezmu. Takovou já mám na
to filozofii: mé jest, co druhému beru, a všechno ostatní je jen zmatek a nejistota. Každý
musí pamatovat na sebe, to se ví; ale já to vidím takhle: záleží na tom, kdo víc. A na tom,
když se to povede.„Povídám, dobře jsme to tam pořídili,“ obrací se Ruda k Vaškovi, „Neřek jsem ti já, že
si už nějak pomůžem? Na moje slova se můžeš, holenku, spolehnout.“„Výtečně, Rudo, znamenitě jsme to udělali. Jsme my to nějací ostří hoši, my dva.
Člověče, já ti tam dělal dílo! Ti budou vyvalovat oči, selští chomouti, až uvidí, jak jsme
jim to tam zřídili!“Cožpak o to, míní Ruda, legrace je to náramná. Pytlík kafe rozsypaný po zemi, sváteční
hrnečky potlučené, poušť a zkáza, inkoust rozlitý na háčkované pokrývce, petrolejová lampa
skácená do peřin, to všechno k té ostatní škodě.„Ať jsou rádi,“ směje se Ruda, „jiný by jim tam byl ke všemu třeba ještě zapálil!“*Hrubě rachotí půda, drobíc se pod dupotem prudkým jako vítr, suché listí haraší, větve
sviští, poddávajíce se bezohledně spádnému náporu. Chlapi se zarazili, zatajivše dech. Ho
ho, útok pomsty, už a tak náhle? Rudova ruka se sune ke kapse s pistolí.Vyrazila srna s kůzletem, jen poplašená zvěř; Vašku, mýlíš se, domnívaje se, že na tebe
a tvůj ranec šturmuje již útok mstitelů. Jakkoliv jste se lekli, až vám to v srdci hrklo,
až se vám z toho krev v těle zastavila, jste to jen vy, z koho by v tomto lese mohl
vycházeti strach, ačkoliv i to zbytečně. Než také i srna bez příčiny prchá skoky
bláznivými, strachujíc se o sebe a o mládě, neboť nikdo, ba ani vy, nemíní jí v tomto lese
nic zlého udělati. Patrně má les svou tajnou lásku: zamiloval se do úděsu, protože tuze se
mu líbí otřásti se občas pod jiným dotekem, než je van větru, který, zachvívaje se mužskou
rozkoší, roznáší do květných lůžek oplodňující pyl. Nuže, les se zatetelil pod přepadem
strachu, vzdychnul a strnul, proživ křeč prchavé rozkoše, a nyní odpočívá nehnutě, nasycený
ve své touze, blažený, němý a spokojený.Ruda shodil svůj ranec.„Hezké místečko. Tady se pořádně koukneme, co jsme si to vlastně přinesli.“Rozložili se v balvanech a otevřeli rance, pěkný jarmark, všechno krásné zboží a
potřebné. „Jářku, Rudo, co říkáš tomuhle? Výborné černé nohavice, kabát a vesta k tomu,
šaty sváteční a celé zánovní. Kabát jde akorát, jako na mne děláno, a to ostatní půjde
taky.“ „Já mám tohle,“ ukazuje Ruda oblek barvy hořčičné, niť míchaná a hrubá srst, „tuhle
barvu já mám zrovna rád.“ „Dobře sis vybral, zdrávi roztrhali, v tom si pochodíš.“Pak jsou tu boty, boty řádné, podešev tlustá, dvojitá, z kůže jadrné a s podkůvkou.A ty kluku, co je tohle, to koukáš, co? Tady jsou košile, košile pro muže i mládence,
řádné košile od škrobu trochu tuhé, s kostěnými knoflíčky, barevně pruhované a vzorkované.
I ty krásná čistá košile, košilko praná, bílená a žehlená, košilečko celá a vyspravená,
tohle je mně něco, povídám, jen co se sluší a patří: tohle je mně správná košile pro
frajera, který něco na sebe dá, když chce jít do světa a za děvčetem. V takovéhle košili,
pánové, si slibuji získat ženskou pýchu všeho druhu, na cestě i na mezi, v háji zeleném i
na každé posteli, kdekoliv a v každou hodinu, v takové si troufám předstoupiti i před samu
sábskou královnu a všechny její dvorní dámy! — A ještě tu mám ponožky dobrých pat a špiček,
jimiž prsty dosud nelezou, i nádherné podvlékačky pro pány, z grádlu[5]hrubého, trvanlivé na lepší i horší štrapaci.Ó, zboží, krásné zboží, nit vedle niti, ty látko celá, makavá, viditelná a opravdivá,
nechť se ještě na tobě zaraduju, než tě obléknu na sebe, a pak ještě jednou a znovu! Ty
krásné moje zbožíčko, moje, moje, ty nová látko, tělu ke službě i k okrase, hoj, vy čerstvé
šaty! Shazuje ze sebe to staré a opotřebené, vstupuje člověk z horšího k lepšímu. Jářku,
vždyť to je, jako by ze sebe svlékal starou kůži, kus podoby starého omrzelého života i s
ledačíms, co v něm bylo; nebo je to, jako by vcházel do nových bran: což, aby se tak život
zbrusu nový a lepší před tebou otevřel?A ještě tu jsou dobré věci. Placatá čepice. Krásný šátek na krk. Zrcátko. A břitva.
Panečku, to se hodí, a jak! A ještě jedna nadbytečná vesta. A malá porculánová hlavička se
sem, čert ví jak, připletla, pryč s ní! snad z dětské panenky, snad ze sošky Panny Marie.
Sušené tvarohové syrce. A šedesát korun vylovil Vašek v šupleti.„Dobře jsme pořídili. To se nám to povedlo!“„Ale teď, Vašku: Co říkáš tomuhle! To koukáš! Co?“ Bubínkový revolver.„Hergot, Rudo — revolver! Že já jsem jej nenašel! A pořád jsem si myslel…“„Víš co, Vašku, uděláme kšeft. Já už mám svou pistoli, já už jinou bouchačku
nepotřebuju. Heleď: dej mně ty holínkové boty — a revolver bude tvůj.“Boty jsou krásné, vlastně ještě docela nové, v těch se to bude nějak šlapat; bodejť by
Ruda o ně nestál. Ojoj, kdybych já tak věděl, čeho mně víc bude potřeba…„Hnedka, jak jsem na ten revolver padnul, myslil jsem, Vašku, na tebe.“Och, och, kdyby tak člověk věděl, co všechno může přijít! Snad lepší než boty bude přece
jen revolver.„Tak si ty boty teda vem.“„Tak tady máš revolver, abys věděl, že jsem dobrý kamarád. — A ještě tu něco mám. Tady
mrkej: pět set korun jsem vyhráb z malovaného hrnéčku. Víš ty vůbec, co je to pět set
korun, takový kapitál?“„A já jen šedesát. — Máš ty, Rudo, na světě štěstí!“„Dobré nám budou. A štěstí? To taky že mám. Jen počkej, Václavíčku, my se ještě spolu
pomějem!“*Dva krásné zjevy křepce sestupují po svahu dolů.„Takhle si to dám líbit, na tohle já jsem dělaný!“ Ruda, čistě vyholený, jenom podnikavé
kotletky si nechal stát, je v odění barvy hořčičné, na nohou lesklé holinky s podkůvkami,
Vašek v šatech černých, jako by chasník na svatbu šel, ale v kapse má revolver.„Že jsme si ale dali do zobáku! A zase si dáme. Jářku, pročpak my bychom si nedali?“Však jsou břicha naprána vuřty a pivem; však posedali v hospodách u lesů, poroučeli si a
užívali, však se hrdlu dostalo, čeho se mu ráčilo. Jsou napiti a najedeni, veseli a
spokojeni, kuřiva je habaděj a peněz pořád ještě zbývá dost.Kus cesty se vezli autobusem; libě jest člověku šetřiti svých nohou, netrmáceti jich
zbůhdarma na pěší cestě životem, i když lýtka jsou ještě mladá a pružná a v pevných kolenou
to ještě nelupe. Příjemno je veškeré lidské snaze, dostává-li se co nejrychleji k cíli; a
není-li žádného cíle, ani pak — mezi vším, co člověk je schopen prožívati — požitek, ba ani
bolest z rychlosti nejsou ještě z toho nejšpatnějšího. Zdali se rychlá cesta ze všeho
nejvíce nepodobá energii, činu a úspěchu, nebo aspoň nadějnému útěku, jehož zdar bývá vždy
úměrný spěšnosti, jakou — dostávajíce se kupředu — se vzdalujeme? Zajisté však nejlepší ze
všeho je míti dostatek peněz, a to, co odbyto, zanechávati co nejrychleji hodně daleko za
sebou.„Tohle mně je přece živobytí,“ kasá se Ruda; „takhle by to mělo být každý den a tak dále
až do aleluja. Tohle jsem měl vědět už dávno: vida, a jde to! vida, jak si člověk pomůže!
Mne aby teď tak někdo dostal zpátky do lomu! Mne aby tak někdo honil! Mně aby se tak někdo
dostal na kobylku!“„Haha, Rudo, bývali jsme to volové! Když si tak řeknu, co jsem se doma nadřel! Co já
jsem doma zkusil! Jakého já užil života!“„Budeš mně něco povídat. Práce na poli nebo práce v lomě, to se ani nedá srovnávat.
Koukej na tyhle moje ruce: taková je, holenku, práce s kamenem. Těch metráků, těch tvrdých
rohů, těch ostrých hran, co tyto moje krvavé ruce se nanosily! Ať mně někdo ukáže na světě
druhého člověka, který by vydržel, co jsem musel vydržet já. Takový já byl, milá brachu,
proletář.“„Co ty, Rudo, víš, co já jsem musel vydržet, jaké žebrácké dřiny a jakých ran. Já byl
bit holí, řemenem, polenem a motyčkou, já byl bit provazem, kůlem, dřevákem, bičem, řetězem
a lopatou, bit při práci, bit při jídle i při spaní, bit vším, co komu do ruky přišlo —
takové rodiče měl jsem já! Darmo povídat. Hoho! teď už to mám chvála pánubohu za sebou, ale
kdybych já ti měl povídat…“Já vím, pomyslil si Ruda, chceš povídat, abych tě litoval, ale to mne teď už nebaví. Jen
tak jsem si na ty horší časy tam doma vzpomněl, protože teď krásně vypadám, protože jsme si
pomohli a je nám teď líp: však jsem si vždycky myslel, že jsem zrozen k lepšímu. Ale není
pravou zábavou poslouchat, Vašku, jen tebe! chci slyšet mluviti sebe a o sobě, a to hned.Naráz přetrhl hrubé tkanivo Vaškových vzpomínek a navázal novou osnovu o niti tenké a
lesklé jako umělé hedvábí.„Ale přitom jsem měl u ženských vždycky štěstí, to zas musím říct. A nemysli si, že
jenom nějaké ty venkovské Marjány, to ani nepočítám, já měl, Vašku, štěstí i u velikých
dám. To ti jsou v Praze takové bohaté dámy, taková se ani mužského neptá, odkud je a co je
zač, jen když se jí ten mužský líbí.Jednou jsem byl v Praze, jeden známý mne tam vodil a všecko mně tam ukazoval. Aksamite,
povídá, když mně celé město ukázal, teď ti ukážu něco, cos jistě ještě jaktěživ neviděl.
Jen ukaž, nato já, jestli ono to tuze moc nestojí, nemám tý Prahy pořád ještě dost. Zavedl
mne do takového krásného sálu, zrcadla, hudba, všude zlato, mramorové stolky, židličky a
kanapátka samý plyš, a na nich sedí krásné dámy, jedna lepší než druhá, v hubě drahé
cigarety, pijí jenom nejvzácnější víno a likéry a dívají se po mužských, jak se jim který
líbí. Můžeš si vybrat, povídá ten známý. Vybral jsem si takovou černovlasou, okatou, vysoké
postavy, no, Vašku, nemohla by být lepší, ani kdyby to vévodkyně byla. Nemohu vám říci,
pane, své celé jméno, mně potom řekla; jen tolik ti, miláčku, prozradím, že se jmenuji
Valerie a že jsem z lepšího rodu.Byly tam také židovky a vůbec nejrůznější ženské, na jaké si jenom můžeš vzpomenout. Ale
na tu mou černovlasou, na tu já nejvíc vzpomínám. Valerie jí říkali.“Ruda si zapálil cigaretu. Zádumčivé bafy se podobaly vzdechům.„Do smrti na ni, hochu, nezapomenu.“I vždyť já vím, Rudo, co to vlastně bylo, myslí si Vašek, my tyhle věci také trochu
známe. Ale že jsi to ty, můj kamarád znejmilejší, beru to tak, jak to chceš mít, tobě pro
radost a abys věděl, že tě mám rád. Však já také mám na srdci podivuhodné věci, však já
také nemíním v tomhle zůstati za tebou pozadu. Příteli, Rudo, druhu z celého světa jediný,
bratře nade všechny bratry: tobě to otevřu, musíš to slyšet!Rudový rysí oči, v tu chvíli opravdu obestřené něhou, toužné a tesklivé, se upřely do
prázdna:„Na tu mou Valerii.“Tu začal Vašek tkáti své umělé hedvábí:„Já, milá brachu, taky se v ženských vyznám, já taky jsem v Praze zažil něco, co by mně
nikdo na světě nevěřil. Já tam byl jen tak, jen se podívat, a tak tam chodím po těch
ulicích a koukám se na krámy, bloudím jako ztracená duše, všude plno světel, ale, to se ví,
jsem tam cizí a žádného známého nevidím. Lidí se tam hemží jako mravenců, nikdo z nich mne
nezná a já také neznám žádného. Ženských, to se ví, jako kdyby jich tam nasypal. To mně
nejde na rozum, myslím si, co ty ženské vlastně dělají, když jsou celý den a ještě večer
pořád takhle na těch ulicích? Ach, Vašku, povídám si, tohle není nic pro tebe. To se
rozumí, jsou to samé bohaté dámy, ty se jen po celý den chodí ukazovat, jaké mají krásné
šaty, ty nemusejí na nic sáhnout, všechnu práci za ně dělají komorné a kuchařky. Co tak
přemýšlím, přistoupila ke mně taková komorná, oblečená byla jako nějaká slečna, a dala mně
do ruky voňavé uzoučké psaníčko. Myslel jsem, že to psaníčko je od ní, ale já vás povedu,
řekla mně, moje paní už na vás čeká. Tak co jsem měl dělat? Šel jsem s ní, vedla mne
všelijakými ulicemi, až jsme přišli k vratům velikého domu. Ta vrata se sama otevřela a teď
jsme šli takovou velikou chodbou do veliké krásné zahrady. V té zahradě byl vyřezávaný
altán, celý bílý, něco tak nádherného jsem ještě nikdy neviděl. Ted jděte dovnitř, řekla
mně ta komorná, tam na vás čeká vaše překvapení. Sel jsem dovnitř. Byla tam zlatá postel s
nebesy, a na ní v hedvábných peřinách ležela ta krásná dáma, co si pro mne poslala; všechno
samá voňavka, vedle postele stoleček s nejvzácnějšími lahůdkami a vínem, i košili měla
růžovou, hedvábnou. No — a potom mne zas odvedla ta komorná. Ta paní za mnou kynula, měla
ruce tak bílé jako sníh, a volala za mnou: kdybyste byl i na konci světa, já si, pane Kalo,
ještě někdy na vás vzpomenu.“„Že si ty, Vašku, myslíš, že jsem tak blbý, že mne můžeš tak lakovat!“„Na mou duši, že nelhu, Rudo, co bych z toho měl? Sám jsem se tomu divil, na mou čest!
Ještě mně dala na památku hedvábný šáteček, mohl bych ti jej ukázat, ale ztratil se mně ve
vlaku a už jsem jej nenašel.“„I nežvaň! A když tedy, jak povídáš — hehe — tak jak to tedy s tou tvou dámou bylo?“Ruda se vyptává podrobně, ze všech stran, s hrubým požitkem.Velmi krásná, ó pane! a velmi žena. Takto, Rudo, jak chceš, takto tomu můžeš beze všeho
věřiti. Takto odhalen, jak chceš, kamaráde, jak chceš, ztrácí přelud všechnu svou
přeludnost a s nestoudnou trpností dává učiniti ze sebe ženu z masa i kostí, jak to chceš
mít, docela dle tvé libosti, a Vašek, který ti toto vše říká, ukazuje se mužem takovým,
jakým se honosí být.Chlapi se máchají v hrubých špásech, o slovo není nouze, z plných hub šplíchají jadrné
přívaly sviňáctví.Hoho, kamaráde, tohle jsme my, s tím, co jsme kdy zkusili a užili. Nám by mohl někdo
povídat, co to jsou trampoty! Nám bude někdo povídat, co je to rozkoš! Nás by chtěl někdo
poučovat o životě! Ať si s tím sedne na nočník; my však si jdeme, kam jdem.*Je nepochybno, měl-li Ruda jistou převahu v tom, že byl starší a drsnější, byl zase
Vašek větším kouzelníkem. Vymýšlel si náramně a nehorázně lhal, vychloubaje se hrubými
strastmi i podivuhodnými příhodami svého života. Však nebyl on Ruda tak pilným robotníkem
na rodinném lomě, který jich na své kruché[6]hmotě živil šest, dva staré a jejich čtyři děti, z nichž on, nejstarší z hochů,
se nepovedl. Více miloval les nežli kámen, toť jisto: vždyť nebyl to tvrdý kámen, nýbrž
kadeřavý les, ten třpytně chvějivý a zelený list lesa, co ho uvedlo v neštěstí.Přetékající proud silných řečí se zarazil dole na rozcestí. Dali se tou lepší cestou
nalevo. Cesta pěkná, nová, rovná a hladká jako mlat; dobře se tudy šlapalo a povídalo,
dobře se ti dva nově oblečení chasníci na tuhle cestu hodili. Vašek v černých šatech, jako
by na svatbu šel, Ruda Aksamit v oděvu barvy hořčičné.„Ach jo, ledacos jsme užili, ledacos ještě užijeme.“„Což o to; ale podívej tamhle, hele: myslivci.“Vousatý strážce těchto lesů, klečatý hajný jde tu v rozhovoru s hubeným adjunktem.Ruda s Vaškem se nesou v lehkonohém pochodu, směle se vystavujíce každé přehlídce.
Zkoumavě namířil hajný na ty dva vystrojené chasníky své světlé zornice, adjunkt je zpod
skřipce minul pohledem lhostejným.I jen se na nás, ty vousatá potvoro, podívej. Nemysli si, však my opravdu stojíme za
vidění! Vašek si píská mezi zuby, Ruda klidně zírá před sebe a jako by ani žádného myslivce
neviděl. Přešli, Ruda s Vaškem se na sebe ušklíbají, to je legrace, co?„Kampak, mládenci, odkud a kam?“ Teď, když už je po všem, najednou se za nimi ozval hlas
hajného.„Na svatbu!“ hází za sebe Ruda, a pochechtávajíce se, nechávají myslivce za sebou. Hehe,
holenku, na nás si nepřijdeš; s hajnými my to umíme…Na ohybu cesty se ohlédli; stojí tam ten hajný rozkročen uprostřed silnice a dívá se
nejistě a pátravě za nimi. Adjunkt jde netečně napřed.„Co výráš!“ drtí Ruda ze sebe.„Tohle se mně, Rudo, zrovna třikrát nelíbí…“ šeptá Vašek.Z těch dvou nejsem nějak chytrý, praví si hajný, eh, čert by se v tom vyznal, hm-hm — a
připojuje se k adjunktovi a ještě váhá, ohlížeje se poznovu, když už nebylo čeho viděti.„Že by…“ dohaduje se Vašek.„Ba ne, Vašku, to není ještě skrz ty šaty. Musíme si dát pozor: jestli něco, tak je to,
zatraceně, skrz toho zabitého hajného!“*Už je to tak: pozapomněli drobet na zabitého hajného a zatím je jejich sláva předběhla.
Rychlejší než křepký krok, rychlejší nad gumy autobusu, ba rychlejší ještě než vše, co má
křídla, dutou kost a zobák daleko krákorající, dospěla do těchto krajin před nimi,
vychloubajíc se svými vědomostmi, zvučíc do široka, dávajíc se obecně slyšeti. Už tudy před
nimi šumně přeletěl tento ješitný pták, kterému se tak líbí ve společnosti lidské, že nikdy
nehledá samoty, ani nestaví svých hnízd na osamělém pni v pustinách.Hle, člověče, takového protivného páva sis to svými činy vykrmil! Vypiplal jsi ho od
malého začátku, kdy, nebýti tvého účinného úsilí, snadno byl by mohl zůstati jen smradlavým
vajíčkem; obětavě jsi ho vyhříval svým dechem, neboť zdálo se to mládě nějak slabé a jakoby
nedochůdné a byla obava, že by každou chvíli mohlo na svou nedomrlost žalostně chcípnouti.
A vida, jaká mohutná potvora se z toho nakonec vyklubala! Teď, kdy už je dostatečně veliká,
aby jí už nebylo zapotřebí tepla tvých dlaní, udělala se pro sebe, zabíhá se ti a zalétá.
Je tlustší a tučnější, než jsi ty sám; ba že tě i notně vyžrala, nedělá vždycky dobrotu, a
teď už nemožno ji zkrotiti. Ó, kéž bys ji někdy mohl uchopit, skřípnouti ji mezi koleny a
zavřít ji do nějakého chlívku, odkud by podle své chuti nemohla ven. Ale ona se nedá chytit
a dělá si sama, co chce.Sláva Rudova a Vaškova, která tuto zjevně předbíhala jejich kroky, byla o něco jiná než
proslulost v politice a v uměnách. Povedla se snáze a bez dlouhého lopocení; vylíhla se
náhle a naráz a hned se měla velmi k světu. Rychle se vznesla a rozlétla, hlásajíc vraždu
dokořán otevřeným zobákem. Lichotilo jim, že je tak veliká, ne bez starostí mohli však
očekávati, co provede. Pohleďte, lidičky a milí křesťané, tak povykuje tato sláva, to a to
se stalo, divte se! Škoda, že jste neviděli toho zabitého hajného; podívaná vám to byla
ukrutná. Hajný už leží ve svém hrobě, toho už nikdo neuvidí, ale dva plaší pocestní jsou na
svých cestách, kdo má štěstí, může je třebas i znenadání někde potkat, ba kdo ví, snad jsou
i tady někde poblízku. Ti dva, povídám, jichž se to týká, budou jistě někde spatřeni; ó
jistě budou spatřeni, někde spatřeni!„Už nás hledají, už o nás vědí, jsme popsaní, to je jisté, ale ten mezulán nás
nepoznal.“„To dělají ty šaty. Všimnul sis, jak do nás koukal? Jsou to oni, nebo nejsou to oni? Ale
na ty šaty se mu to nepodobalo.“„Cožpak o ty šaty, ty nám pomohly, ty nás změnily; v těch on nevěděl, koho má před
sebou. Kdyby on se mohl člověk někdy celý tak proměnit, jako ho promění šaty.“Ba ano, sní Vašek libým snem, bylo by to pěkné, kdyby tak s těmi šaty se stal selským
synkem někde tady z osady. A nějak takhle by to bylo: Nazývá se sice Václavem, ale není
Václavem Kalou. Vašek Kala, ten má na sobě staré rozbité hadry, ty, které zahrabal tam
nahoře pod kamení s tím druhým, s Rudou Aksamitem. Tohoto Vaška týká se pomsta za ubitého
hajného, však ho tady každý může poznat v těch bídných šatech, které vraždily. Stojí tu
Václav v nových černých šatech, jiný, změněný Václav, toť selský synek počestný, co se tu s
odporem dívá na vražedníka, jaký to vzpurný a odraný chlap. Nelíbí se poctivým černým šatům
šeredné hadry pytlákovy, hadry neřádné a lesem zválené, nelíbí se počestnému selskému synku
Václavovi krutá zlosynova tvář. Ten je to, ten, praví, ten zavraždil zlostně hajného, jen
ho spoutejte a odveďte: takového, jářku, by měli bez velkých štráchů oběsit! Tak, tak,
souhlasí Ruda Aksamit, řeznický chasník v švarném oděvu barvy hořčičné, a toho druhého
kumpána, jak ho tu s ním vidím, toho druhého odrance, který dělá ostudu mému jménu Rudolf,
toho druhého taky. Nechť jich už nikdy nevidíme: A teď, dobrý Václave, pojď si sednout k
nám do hospody. Viděli jsme vražedníky a nic nám už po nich není. Vzali si je četníci a
všechno je v pořádku. My však máme doma pivo a čerstvý salám. Rudo, Rudo, šepce Vašek,
skrývaje radostně se tetelící pysky do pivní pěny: Rudáčku, to nám to dobře dopadlo!„Ty šaty, to byla naše záchrana. Z těch on si ten starý čmuchavec nebyl jist. Ale až se
to rozkřikne, ta krádež, a že teďka jsou to šaty naše, pak už to bude horší, ne-li docela
zlé. Ne, že bych se bál, to víš, Vašku, mně je to jedno, jen říkám, že jim to jen tak
zdarma nepůjde.“„Co?“ Vašek se vytrhl ze svého snu.„Co? Honit je jedna věc, ale chytit, toť druhá!“„Ach tak. Nu toť se ví, to nebude jen tak.“Ruda nakrčil hlavu do ramen a vrčí.„Se mnou ať si dlouho nehrají. To ještě možná bude svět koukat, co uvidí.“„To bude. Rudo, pojď ale raději tudy.“„Mně je to jedno.“I dávají se boční cestou do kopce vzhůru.Krčili se nahoře v nízkém mlází. Na všechny strany volná vyhlídka, svět prostranný a
široký.Všude tady, přemítá Vašek, se možná prostírá naše sláva. A my se tu musíme schovávat tak
jako myši, jako hadí plemeno, co, ještě málo? jako smradlavý brouk. Ne, ne, nebyli jsme
dost opatrní. Tam na té straně, nebo tam, či snad tamhle dole bychom někoho potkali, kdo o
nás ví. Už je to tak, už nás sem ten hajný předběhl. Kdo ví, jak je ho tu všude plno — a
nás taky. A pak nás předběhne ta krádež. Ruda povídá, že se nebojí. Já také ne, to ať si
nikdo nemyslí; ale je to zatracené živobytí.Je to otrava, žere to v nitru Rudově, zrovna teď, když jsme si to tak trošku zaonačili.
Teď jen už abychom byli odtud hodně dál.„Kudy teď, Rudo?“„Rovnou.“Tu však hluboko rovnou pod nimi problýskává přilbice četníkova. Malá, drobounká daleko
ve svahu dole.Malinký četník, drobounce, píď po pídi vlní se přílba zelenou průrvou neviditelné cesty,
drobně se kymácí rýsujíc zvolna krok a směr. Z měkkého ticha dálav jako by teď zařinčely
okovy, jako by mříže žalářní tvrdě zachrastily. Ruda chraptí: Halt!„Halt! vidíš ho tam, tudy ne!“Napjatě, lačně dívají se za četníkem. Rýsuje četník svou pomalou čáru, jako by
odkrajoval kus krajiny tam na té straně, jako by hradil ten její nejlepší výsek tam na té
straně slunečné.Pootočili hlavy jako zvěř čichající vítr. Pak se vydali na pochod v stranu opačnou, kde
se kupí mračna.*Nebylo povědomo Rudovi ani Vaškovi, která to hodina odbíjí na orloji dnů, když — aniž by
se ohlásily rachotem hodinového stroje — počaly se před jejich očima sunouti ty první
figury orloje, ostře řezaní a polychromovaní apoštolově vzezření povážlivého, to tedy
zrovna hajný a četník. Kteří že to budou dále, kdož budou po nich následovati, provázeni
mrzkou postavou Skoupého a šeredným Ďáblem, než tence zaklinká Smrt? I jim snad nakonec
požehná velebný Kristus, ale pozdě, kdy hodina jim už odbila. Pak ještě k závěru zamává
kohout svými křídly a zakokrhá; zvuk kohoutův nebude však zpěvem slávy, nýbrž výkřikem
konce a zániku: jen nad hodinou, která minula, a nad tím, co odbyto, dá tento pták slyšeti
svůj hlas.Neradostno bylo Rudovi i Vaškovi uprostřed lesů zříti tyto první figury orloje jejich
dnů, znamení neblahá, dosvědčující, že hodina je v chodu, že počíná odbíjeti, že se
dovršuje, co bylo stanoveno; nemilo jest poutníkovi zaslechnouti klinkáček smrti uprostřed
slunečných lesů. I odvracejí se odtud a vydávají se v mračnou stranu již ani nemluvíce, a v
ulekaném pospěchu, neboť lze-li utéci hajnému i četníkovi a snad čemukoliv jinému, co má
lidskou postavu, byť by to byla smrt či ďábel, lze-li utéci všemu nežádoucímu, nechť se to
čemukoliv podobá, nejtíže ze všeho lze utéci času, který spěje a přichází, odbíjí a vykonal
své.Nejsouce si tedy nikterak jisti, kteráže hodina to zde odbíjí, odcházejí ukrýt se věcem
a času směrem temnějším. Je zle; v semknutých hubách zamrzlo všechno hlučné sviňačení.Po úbočích dýmá mlha a zavěšuje se ve větvoví smrkovém. Odkapávajíc tisícerými kapkami
smáčí podrost borůvčí a mechu, tuhý kopytník i dřípatku menšího listoví, které se třpytí
vlhkostí. Vše je tu mokré a studené. Půda, hustě protkaná žilami a nervstvem bažinatých
potůčků, vroubených blatouchem a mléčivcem, černá a houbovitá, propouští zticha krok.
Drobná a hustá sprška nasává se všemi póry této temné lesní krajiny.Nové černé Vaškovy šaty lesknou se vodou, lepí se na zádech i stehnech. Ze zježených
vláken Rudova obleku stala se těžká mokvající houně, pařící se zápachem živočišným.Jsou v kraji žulovém.Pro mlhu téměř ani neviděti. Zde, odděleni od všech teplých příbytků lidských hustým
závojem vod, dobře jsou skryti před každýma očima, jejichž bystrost může býti zastřena
mlhou dostatečně hustou, že by z ní mohla býti utkána tělesná podstata lesních duchů a
strašidel natolik hmotných, aby stisk jejich studených paží byl opozdilému poutníkovi
smrtivý.Než tito dva nejsou duchy; je to mokré maso, které obestřel jízlivý déšť odnímaje mu
lidskou teplotu.Vaška mrazí, a on polyká naprázdno, pokoušeje se zaplašiti bolest, která ho řeže v krku.
Zanikají do šedých skal, z nichž kluzce teče.„To je, panečku, kámen,“ přerušuje Ruda drsným hlasem šelestivé mlčení mlh a deště a
vod, „tohle je jinak tvrdý kámen, než máme v našem lomě.“ Pleská dlaní po mokrém balvanu:
„To je, brachu, kámen na sochy, na krásné základy, na chodníky, na co jen chceš.“ — Doma,
kde je měkký pískovec a rudý jíl, lámali kámen permský červený, křehký a sypký, který se na
větší dílo nehodil. „Tohle je starý kámen, věkovitý, ten je tu už od začátku světa, když
ještě nic zeleného nerostlo. Ten, milá brachu, měl dost času na ztvrdnutí, takový něco
vydrží.“Těžko je Vaškovi uprostřed prastarého žulového kamení, v šeru deště a lesů. Vane jimi
příliš chladný dech. Cítí v krku bolest a marně polyká naprázdno, aby ji zatlačil. Usedli
pod převislou skalinou, kde je to sušší, a zapalují si cigaretu, jejíž dým mu ostře
zatahuje v hrdle. Ach, praví si Vašek, kouření mně nechutná, škrábe mě v krku, co to jen
mám? Tuze se mně zdá, že ještě ke všemu se na mne hrne nemoc. Br, jak je ta půda zde
sychravá, jak je studený ten kámen, jak mne zebe, jak mne moří ten déšť!„Tady už někdo byl, ale už dávno.“ Ruda odhrabuje zuhelnatělé zbytky po ohni, u kterého
se tu za jiných nečasů hřáli ti, kdož, možná, také tudy před něčím prchali.Ach, oheň, teplý radostný oheň, teskní Vašek chvěje se chladem, co je mně po těch, kdo
tu byli dávno před námi, ale ach, ach, jak dobře bylo by mně dnes u kamen! Tato studená a
mokrá krajina se mně nelíbí, ba docela ne. Potřeboval bych býti v peřinách. Ó, posteli,
postýlko teploučká, zlatá! v tobě nemrazí; jestlipak já ještě kdy budu v tobě spát! Ach,
jak se mně ten šedivý mokrý kámen protiví, ale krásná je peřina červeně pruhovaná; i kdyby
jakkoliv špinavá a zválená, byla by dobrá, když by suchá byla. A ten černý, rozmočený
zbytek po ohni, hu! jak je šeredný; potřeboval bych kamna, ve kterých je oheň živý, který
praská a hoří a hřeje v troubě řádný hrnec horké kávy.„Co je ti,“ škubnul sebou Ruda, „že nemluvíš?“„Myslím — musím si tu lehnout, jde na mne nemoc.“„Zatraceně, to nám tak ještě scházelo! S tím sis moh zůstat doma.“Vašek se žalostně schoulil. Do bolavého masa zabodl se mu Rudův odsudivý pohled a zůstal
tam trčeti jako nůž.„Ach, Rudo — já — vždyť já za to nemohu!“„Vždyť je dobře, ale — Hm. Aspoň pořádná sklenice rumu kdyby byla, ta by ti pomohla.“„To kdyby bylo!“ bledě se raduje Vašek, a v šeru mlh a v šelestu deště usíná.Ruda pohlíží zpod nasupeného obočí na spícího Vaška, na jeho semknuté oči, na ústa uboze
otevřená. Ty jsi mně pěkný chlapec! odplivl důkladně a daleko od sebe, aby se nitru
ulehčilo ze zbytečné přítěže: Ty jsi mně pěkný frajer! Co mám teď s tebou dělat, co si to
myslíš, co tě to napadlo?Ba že! zrodila se myšlenka.Ba že! praví si Ruda; nejlepší by bylo, kdybych se sebral a šel si po svém a Vaška tu
nechal, ať si tu tedy dělá, co chce. Ten blbec chce stonat a to já nemohu potřebovat.
Myslíš, že se dám kvůli tobě chytit, ne? Hoho, půjdu si sám a budeš to mít.Beztak ve dvou to máme těžší. Ve dvou se o nás ví, ve dvou nás každý lépe pozná; dva to
byli, dva spolu utíkají: chyťte je, až potkáte dva, Vašek Kala a Rudolf Aksamit! Ba že se
snáze protluču sám a mám to jistější; ať si pak Vašek dělá, co chce.A, kdo ví? Možná, že do rána Vašek zemře a bude to.Tak co?Raději abych se tedy zvedl hned a Vaška tu nechal. — Ale co když Vašek třeba nezemře, a
bude tu ráno ležet sám a začne tu ve své nemoci řvát a naříkat a pak ho najdou! Jednoho z
nás budou mít a začnou shánět toho druhého. To bych musel koukat, abych byl do rána co
možná daleko, ale mám toho teď z večera za dnešek dost a jít se mně věru už dvakrát nechce.Tak co! Mám, nebo nemám?Rudovy oči se svezly mrzutě k Vaškovi. Ústa se mu prohnula k úšklebku: ba, brachu, v
těchto mých nejistotách ty mně neporadíš! Vašek tu spí schoulen do šerého uzlíčku. Činí jen
jedno; jemu není třeba rozhodovati se mezi možnostmi. Spí, odměřuje svým dechem rovnoměrně
z přicházející noci a z blahého bezvědomí spánku.Jakkoliv vše je zaplněno vodou, jakkoliv přehustě tkanou sítí deště proniká tu drsný
dech kamene, přece přicházející noc nese ve svém širém plášti sladký spánek. Je tu
přítomen, byť i nepohoda úporně bděla, byť by bděl chlad, byť bdělo všechno studené a vlhké
kvašení, byť veškerá syrovost tu byla v pilné šelestivé práci, on, spánek, je tu přítomen,
vlídný, měkký a nepřemožitelný.Praví se, že spánek ze všeho nejvíce je podoben smrti, neboť smrtelníkům přináší úlevu,
nevědomí a zapomenutí. Ovšem, každý z nás dobře ví, co je spánek, ale nikdo z nás živoucích
dosud nezemřel, i nemůžeme dosvědčiti, zda smrt je opravdu spánku tak podobna. Zajisté, že
vše, co žije, podléhá moci spánku a že vše živé též umírá. Ale spánek ve svých loktech
přináší sen, u smrti však je možno, že nikterak neuvádí nás v sen, nýbrž naopak ve
skutečnost, která všemu, co žilo a spalo, byla snad nadpříliš nepojatelná. Vše, co žije,
sní též i svými sny; nechť jsou vždy líbezné! Smrt snad vůbec nezná snu. Není-li věčnost
nocí vrcholné nicoty, jestliže je předvoláním k soudu, tu tedy jest probuzením, velikým
konečným bděním. Jestli je věčnost jasným dnem, pak bdí soudce a bdí i souzený.Též mně, praví si Ruda, chtělo by se ze všeho nejraději spát.Eh co, nechme to na ráno. Co bych se rozhodoval? Až se vyspím, však uvidím.Rozmyslím si to přes noc, řekl si Ruda, a uloživ se vedle Vaška, usnul.Jejich spánek byl potud podoben smrti, že byl beze snů.Když počalo svítati, vytrhl se Vašek ze spaní, a vytřeštiv se kolem do šedi deště a mlh,
neviděl před sebou ani tmy, ani světla, ani podob, o nichž by se mohl dohadovati, z kterého
světa pocházejí. A protože neslyšel skřípání pekel ani hlaholu trub, ani rozkazu soudcova,
nemohl porozuměti, v kterých končinách bytí se nalézá, a nechápal, co má kolem sebe a před
sebou. Úzkostí se mu zastavil dech. Tu nazřel v šeru vedle sebe ležeti svého kamaráda Rudu,
i usmál se úsměvem nad všechno pomyšlení sladkým a vděčným, a semknuv víčka v důvěřivé
útěše, usnul poznovu.Spánek jeho byl podobný životu, neboť byly v něm sny. Zdálo se Vaškovi, že snad je doma,
že — ach, ty můj bože — spí v peřinách, byly špinavé a červeně pruhované, nikoliv siné jako
mlhy mísené s deštěm, ale nehřály, a bylo v nich zima jako v březnovém větru. Pak se mu
zdálo, že je maličký a ubohý; a ačkoliv nic neprovedl, bil ho Ruda bez příčiny.Pak se probudil Ruda ze spánku a viděl Vaška spáti po své levé straně. Co asi s tebou
je, co v tobě vězí? myslel si, dívaje se na Vaškovu tvář, smytou šerem. Tak co? zemřeš,
nebo nezemřeš, či co s tebou bude? — Položil se na druhý bok. — Leží tu jako mrtvý. Jak to
asi dopadne? pomyslil si neúčastně, a poddávaje se mdlobě spánku, usnul poznovu.*Když se s ránem probudil, viděl Vaška seděti vedle sebe. Hlídaje chvíli, kdy kamarád
prozře, aby do svých očí načerpal světla dne, usmál se mu Vašek do nich úsměvem sladkým a
důvěřivým.Ruda se vzepřel lokty.„Tak co — jak je?“„I dobře. Všecko v pořádku.“ Vašek se věrně dívá na Rudu mokrýma očima a roztřásá se
drsným kašlem. „Už to zas přestalo.“„Myslíš?“Nějak se Vašek Rudovi nelíbí, zhola se mu nezdá v pořádku, že tak brzo vstal, že se tak
usmál, že popírá tíhu své nemoci. Hle, hle, jak se tu nutí, jak si něco namlouvá. S tebou,
brachu, to nebude tak dobré, jak děláš: nejspíš, že zemřeš, nejsi-li vlastně nebožtíkem už
teď.„Teď po ránu je mně už pěkně,“ potahuje a odchrchlává Vašek, jako kdyby chtěl ze sebe
všechnu svou útrobu vyvrhnout. Zapálil si cigaretu:„Teď už se to ve mně nějak uvolnilo, ale včera večer to bylo šeredné.“Ještě si naposledy zapaluje a za chvíli bude už třeba mrtvý. Nic neví a zatím ho už
objímá kostnatá, to tak bývá — mrzí se Ruda. Však vypadá v těch černých šatech, jen ho do
rakve položit. Ty jsi to, Vašku, vyfás! — kdo ví — snad to bude takhle lepší — a já se lépe
protluču sám…„I jen si zakuř, to tě vyčistí. A sedni si ještě a ještě si odpočni, vždyť nemusíme
vyrazit tak hned. Já se tu zatím jen tak poohlédnu kolem.“ Ruda se vrtí a těká bezcílně ve
Vaškově dohledu.Jaképak tento, praví si Ruda a vrtí se, až už Vaška nevidí. Tak teď, Rudo, teď, teď!
škublo mu to ve všech cévách i přidal náhle do kroku. A ty, Vašku, dělej si tu, co chceš.„Rudo, Rudo!“ volá za ním Vašek.„Rudo, co tě to jenom napadlo!?“ zaléhá za ním bolavý Vaškův hlas.Zatraceně, sakruje Ruda, teď mě ten Vašek ještě honí! Honí a snad už umrlec.„Rudo! Bože můj! — Pročpak? — Tohle mně přece nemůžeš udělat!“Ruda se mlčky dává do klusu.„To jsi kamarád?“ heká mu v patách Vaškův hlas. „Vždyť mně nic není, koukej, jak jdu,
jak běžím, já mohu všechno — vždyť já chci s tebou.“Ha, ha, netrap se, buší krev ve spáncích Rudových: bodejť bys chcípnul, bodejť bys padl
studený, než mne dohoníš!„Rudo,“ kašle mu do týla Vašek, „takhle ty mne chceš mít na svědomí?“Ruda se zastavil. Vašek těžce vydechuje, vlasy na čele slepené, ústa otevřená, oči mokré
a bez úsměvu:„Rudo! Kdopak to přísahal, že se nikdy neopustíme?“Ruda se rozmýšlí, co říci. Těžko, přetěžko. Nemá co.„Ono,“ vydává ze sebe, „vždyť já to myslel dobře, Vašku, pro tebe.“A Vašek, mrtev či živ, kráčí zas po boku Rudově. Zdalipak mu to stačilo? „Copak já…“
pravil a odmlčel se, asi že řekl vše.Ruda hledá ještě po nějakém slovíčku.„Na,“ hrabe se po kapsách, „tady máš.“Zmuchlaný kapesník, ještě z kradeného.*Šli a mlčeli. Po tomhle všem nebylo co říci.Všude ticho, jako kdyby se k něčemu chystalo. Jen Vašek tu dosvědčuje svou přítomnost
hlukem, ať mrtev či živ. Chrchlá a odplivuje a smrká do kradeného kapesníku.Jak to, hloubá Ruda, že se mně nepodařilo utéci?Myslil jsem, že Vašek je na tom tak špatně, že mne nedohoní.Zašilhal stranou na Vaška, jak se tu snažil udržet s ním krok, jak se ho drží, rachotě
co chvíli drsným kašlem. Teď, kdy nemá oči zavřené, jako měl v mrákotách spánku, který
připomíná smrt, nezdá se Rudovi již tak podoben nehmotnému stínu, ani odrazu na vodě, ani
zjíněnému dechu, který, jako by duše odlétala, vychází z lidských úst. Je ještě dosti živ,
toť jisto, a dělá, co může. V takovémto případě, praví si Ruda, když tělo s duší jsou na
hranicích rozchodu, zajisté by bylo záhodno připoutati Vaškovu pozornost k věcem tohoto
světa a vyzkoušeti, čemu jeho duše je blíž.Hledaje těžce po něčem, co by pověděl, narazil Ruda ve svém myšlení rovnou na to, co ho
tísnilo nejvíce. Nemohu si pomoci, řekl si, když se uslyšel mluviti, ale musí to ven. Však
uvidíme, jak se k tomu Vašek zachová, co tomu řekne:„To ti — stala se ve Vseti taková věc; zemřela tam jedna selka, už ji dali do rakve,
kolem stáli příbuzní, to víš, samý pláč a nářek, a jak ona tam v té rakvi leží, tak na ni
už dávali víko a už chtěli tu rakev zatlouct. Vtom ale ona začne mrkat očima, otevře je a
teď se zvedla v té rakvi, rozhlíží se celá udivená kolem sebe a povídá: Copak to tu všichni
děláte? Ona ti oživla, vstala z té rakve a šla rovnou do kůlničky, ony tam křičely husy,
tak jim tam dala pít a vyhnala je i s housaty do sadu. Pak se vrátila do světnice,
hubovala, že se nikdo o ty husy nestará, a v tu chvíli padla a doopravdy zemřela. Tak ji
dali zas do té rakve a odnesli ji na hřbitov. — Vynesli ji z domu oknem, aby se už
nevrátila.“Vykládaje tento příběh, poohlížel se Ruda nejistě po Vaškovi, v očekávání, že bude co
chvíli přerušen. Co si to jen, Rudo, myslíš, mohl by Vašek říci, já nejsem jako ta selka.
Nejsem umrlec ani nestraším, na mou duši jsem živ, jsem živý živ.Ale Vašek nic. Naslouchá Rudovi jako jindy; jeho pootevřené pysky nejsou ostře stažené,
ale spíš napuchlé, dýchá těžce, ale dýchá. Na okamžik skryl tvář do kapesníku, smrkaje
dlouze a syčivě; Ruda postřehl, jak se mu při tom vrásčí čelo. Mrtvému by se čelo
nevrásčilo, řekl si s úlevou; a mrtvý by měl oči obrácené v sloup.Ach, nepochybně, pomyslil si Ruda; zjevil jsem se příliš: je živ. Ale ať promluví, ať
něco řekne, ať uslyším, co chci věděti!Vaškovy oči vyboulily se nad žmolcem kapesníku, pohledem obvyklým, zároveň zlomyslným i
tupým, v němž se neobráželo zhola nic jiného než tento hmotný svět.Divné věci, zahloubává se Ruda do své myšlenky, tak jak ono to s tím Vaškem je? Toť už
jisto, že není umrlcem: jen tak něco přes něj přešlo — velmi jsem se mýlil: je a zůstane na
živu.„Vašku, nezdálo se ti nic o — hajném?“„Ne.“„Nic?“„Docela nic. — Pročpak?“„Jen tak.“Ach, tak co tedy, jak tedy — co mně to tedy jen sedí v hlavě? mučí se Ruda svou
myšlenkou.„Kuš, potvoro!“ uryl se Vašek, dělaje těžkého pochopa přes vyčnělou smyčku borového
kořene.Ó, potvory všech potvor a ještě tisíckrát víc! osvítil se v Rudovi bodavý úděs myšlenek,
jak mu teď konečně lehce přicházejí — teď už to vím! Och, och, to on tedy, ten mrtvý hajný,
jinak: to ne, že on by šel Vaškovi po životě — ba ne — to tedy naopak: Ne, ne, on chce, aby
Vašek byl živ. Aby Vašek — abychom oba…To on ten mrtvý hajný chce, aby nás dopadli živé, oba dva.*Špatně, tuze špatně se nám ten osud teď natočil! Ruda přemýšlí o zabitém hajném, jak si
ten mrtvý umínil neodpustit jim svou smrt.Jsou na tom bídně, marná řeč: těžko se jim to bude utíkat před mstivým umrlcem, který
jim v patách spěje neviditelnými cestami, aby je svým zahnilým ukazovákem poznačil znamením
špatných konců. Aby je trápil, aby jim překážel, aby je přivedl k pádu, aby byl při tom, až
budou lapeni. Až bude chycen Vašek a pak on, Rudolf Aksamit, to se bude ten mrtvý hajný
nějak kochat na svém triumfu, vrzaje čelistmi převelikou radostí, že jest pomstěn. Všechno,
praví si Ruda, jest nasaditi, aby se uteklo koncům, jako že vím, že se už na světě vyskytl
více než jeden dosti šikovný člověk, kterému se před konci utéci podařilo. — Jako
proklouzne podrostem zajíc, jako brouk, jako pták — sní Ruda Aksamit.Vašek se rozkašlal.„Ó sakra, nekašlej přece tak nahlas, slyší to celý les! Vždyť je to hrůza, jak se ten
tvůj zatracený kašel lesem rozléhá!“„Nekašlej tak nahlas, povídám, cožpak nemůžeš tiše!?“Vašek se dáví potlačovaným kašlem, vyráží ze sebe chraplavé řevy, řičí, klokotá, piští a
zajiká se, shýbaje se do dřepu, buše se v prsa a tiskna si k ústům dlaň, aby zdusil křeč
hlasu, který se mu surově dere z útroby. Na mou duši, vždyť je to jako šeredné volání
nějaké divné zvěře, hodné štvanice nebo úlovku, co tu ten blázen Vašek ze sebe vydává. Toť
asi ten hlas, za kterým půjdou neomylně, aby nás chytili, trne Aksamit. Fuj a běda, jaký to
ohavný ryk, jaké žalostné kokrhání, to mně je zatracený zpěv v tomhle proklatém lese!„To bylo jen tak, nezlob se, Rudo, nemohl jsem to udržet.“Slunci se podařilo proraziti mraky a mlhami. Vše, co je z vody, třpytí a chvěje se v
jeho záři. Uši napjaty na všechny strany, čeká Ruda, kdy Vašek zase spustí. Je to
neřádstvo, mrzí se Vašek v provinilých straších; ten Ruda má vždycky větší štěstí: musím to
být právě já, kdo to dostal! — A bojím se, že vždycky se člověku dostane nádavkem ještě
horšího, když už je jednou v bryndě.*Šli mezi mladými modříny a břízami. Ty stromy jsou tu jako v neděli, zdá se Vaškovi;
člověku je na světě všelijak, ale stromy, pravím, těm stromům je hej! Co to vlastně — věděl
bych rád — mají ty stromy tak blaženého, že netřeba jim v lepším i horším zmítání světa
nikam se hýbati, že postačí jim státi na jediném místě, na tom svém a usmívati se? Mají to
dobré. Mnohem lepší než lidé a zvířata, než všechno to ostatní, co se na světě hýbe, honí a
je honěno; aspoň se jejich skutky neobracejí proti nim.„Zastav, Vašku, pozor! někdo tu je!“Ustoupili o dva kroky. Také naproti v křoví něco ustupuje.Co to může být? Zírají napjatě, nozdry se jim zachvívají, svalstvo nohou se chystá ke
skoku. Naproti se rozevírají větve, jako by záclonu rozhrnul.V zeleném rámci dřínových haluzí se vynořila nečekaná tvář.Též ona upírá na ně své oči znepokojivého výrazu. Pár očí kočičích, prasečích, tchořích
i zlého psa, či čemu by mohly dohromady náležeti, bodavě těká a utkvívá nad ježatou srstí
špinavého plnovousu. Tak obě ty fronty čelí si očima, vyčíhávají se ve svých hnutích,
odhadují se ve svých záměrech.Patrně že už dosti pozoroval, muž s rozcuchaným vousem rozevřel pysky a ukázala se část
jeho chrupu, dlouhé a řídké zuby, zmodralé borůvkami. Nato nazvednul velmi posměšným
pohybem cár, který kdysi mohl býti na cizí hlavě kloboukem, obnažil své nadmíru přerostlé
vlasy a několikráte se s přehnaným nadšením šaškovsky uklonil: Aá, pěkně vítám, má úcta,
milostpáni, dobré jitro přeju!„Dobré jitro,“ zabručel Ruda v neochotných rozpacích, ohlížeje se ve svých nejistotách
po Vaškovi.„Nechoďte blíž!“ zavrčel muž zhasnuv okamžitě svůj výsměšný úsměv.Poodstoupili o krok dozadu. Cizinec v křoví, spokojen tímto výsledkem, rozsvítil svůj
posměšný úsměv znovu, a kývaje hlavou, podrobil je bedlivému pozorování. Pásl se zřejmě na
napjaté pomlčce, kterou stvořil, podle své chuti prodlužoval a posléze přivedl k vrcholu;
tu pak ji náhle zlomil hlasem téměř zpívavým:„Vy, kluci, vy jste něco provedli, vy jste jistě něco provedli.“Stvořiv novou pomlčku, kratší a ještě zaostřenější, řekl nato dále:„Ba jo. — A takoví mladí!“Vašek se rozkašlal.„On kašle chudáček!“ řekl tulák s lítostí, „přišel v lese na průvan!“„A co je vám po nás?“ Nebyly to jen mužovy pomlčky, co se tu Rudovi nelíbilo.„To se ví, v lese je špatně,“ pokračoval tulák, nedávaje se Rudovou otázkou rušiti, „ale
kriminál, viďte, hoši, kriminál, to je ještě horší.“„Provedli. — Cože jsme provedli? My že jsme provedli,“ přešel k útoku Vašek: „Nám dejte
pokoj, člověče, s vámi nikdo nemluví.“„Nepovídej. Já to znám.“ V bídákově hlase zněla divná únava: „Mne, mne ty budeš něčemu
učit, mně ty budeš něco povídat! Já ti říkám, že v lese je špatně. Jen počkejte, co ještě
zkusíte. Zle a zle. — A neujdete tomu, vy ne, vy dva pitomci pitomí jistě ne. A koukejte,
ať mně jste odtud dál!“„Kdože je u vás nějaký pitomec?“ nahrnul se Ruda kupředu: „Já?“„Nechoďte blíž, nebo — Ty, jsi pitomec, oba jste blbí, moulové a krávové. Jen počkejte,
však vy toho ještě užijete, však vy se toho nažerete až po tipec, vy pitomci pitomí, oba
dva! Volové!“ Opona větvoví se zahrnula. Bídák se vytratil v zeleni, tak jako přišel; ani
lístek se už nepohnul.„Ty jsi pitomec a kráva!“ vyslal za zmizelou tváří Vašek, v naději, že aspoň rvačka by
toto divné setkání nějak rozluštila.„Měl jsem do chlapa střelit,“ mračí se Ruda, hraje si s pistolí: však byl jako zvěř, jak
tak koukal z toho houští. Kdoví, co ten provedl! S čím ten se tu asi schovává?„Ba, to bych chtěl vědět.“ Vašek snaží se představiti si, kolik že to krve mohlo téci
pod bídákovou nelítostnou rukou, která se nyní skrývá pod zeleným listem lesa. Ta
nepochybně vykreslila tolik zejících ran, že by jednoho těla nebylo na ně dost. Vašek
vzpomíná zsinalosti a křivé zhroucenosti těl sražených na tvrdou zem vraždou a lupem. Ten
chlap toho asi má na svědomí! ale nakonec ho přece dopadnou. Ten, řekl bych, ten se,
myslím, bude zatraceně bránit, nadávaje při tom na všechny strany, katovi, své matce i
pánubohu. A nakonec ho přece dostanou, ba ano, jeho dostanou, to mu přeju já. Ať ho mají,
ale jen když ne nás.Lekl jsem se — hlodá to v Rudovi.Byl jsem nějak pyšný na to, co jsme s Rudou svedli za dílo, dumá Vašek, a zatím nejsme
sami, kdo musí svoji sílu skrývat v lese. — Dobře, že zmizel. Jeho by měli chytit, ale nás
ne, jenom nás ne!Měl jsem do něho střelit, mračí se Ruda, měl jsem do něho střelit a bylo to. To jsem měl
udělat. Ale mám někdy příliš dobrou povahu, tak je to. — Jako třeba s tím Vaškem. — Třeba
to mohlo být lepší. Uvidíš, Rudo, ono se ti to někdy nevyplatí, že býváš příliš měkký.*Stříbřitá sluneční zář vysouší lesní stezky. Noha sklouzává po měkkém jílu. Staré smrky
tmavého jehličí, ověšené šedivými chlupy lišejníků, zůstaly kdesi na cestě pozadu.Svahy odívá průsvitně prozařující šat, kadeřavý listnatý háj.Ačkoliv vegetace v této době nevykazuje už mnoho květů, cosi neurčitého, třebaže bychom
při prvním pohledu ještě nerozlišovali barvu a tvar, z ní promlouvá mladostí a smavým
bohatstvím. Je to jiná krajina, než byla ta sychravě nemluvná, kterou včera prošli v
šelestivých mlhách a pod závoji dešťů.Jsou na vápenci.Co je jen na světě všelijakého kamení, udivil se Ruda nad jasnou barvou skalin,
vyčnělých v zeleni. Viděl jsem už kamení nejrůznějších barev a každého zrna, a všude na tom
něco roste, všude na tom žije člověk a předou se lidské věci. Je to zvláštní, pravil si, ať
už je jakéhokoliv druhu, žádný kámen není vlastně člověku nepříznivý a nepřátelský; každá
jeho způsoba připouští, aby se na něm usadil člověk a vedl si tu nějak svou lopotu. Aspoň u
nás doma je kamení takové (a zvlášť toto se mně takové zdá); to snad jinde, v cizích zemích
a za mořem mají kámen, který nepřeje žádnému živobytí; to u nás ne, u nás každý kámen je
nějak živný. Jací oni asi lidé žijí na tomto světlém vápenném kameni — a co nás tu může
čekat? Ta končina tady vyhlíží ani nevím jak: je tu skoro až příliš pěkně.Je tu opravdu krásně; též Vašek je jat měkkým kouzlem této krajiny. Přišli jsme to na
hezké místo, teplo je tu a sluníčko; bude mně zas dobře, ale, co platno, život jsme si
zkazili…Stoupají výše do skalin.„Koukej, Vašku, tohle je něco! Cítil jsem to už zdola, že tady bude pro nás nějaký pěkný
kvartýr, a ani to z cesty nebylo vidět.“Ve skále rozeklané štěrbinami byla jeskyně.*Očichali jeskyni a proslídili ji ve všech temných koutech. Poklidili v ní a shledali ji
znamenitou. Když se dosyta navelebili jejích výhod, usedli na jejím prahu a dívali se dolů
do údolí. Říčka, která tam dole rozmarně vroubí cestu, zatřpytila se chvílemi jako stříbrný
bok ryby. Snad jsou tu i ryby, pravil Ruda, kéž bychom tak měli udici!Když odkvetla, nemůže zlatohlavá lilie už nikoho upoutat orientální krásou svých květů s
plátky žíhanými a vzhůru zahnutými, ani svou vůní, která v měsíci červnu jímá smysly
příslibem věcí divných a ještě nepoznaných. Vašek urval její stvol a láme jej v prstech.
Rozloupav špinavým drápem plodnici, uviděl tu kolmé přihrádky, přebohatě naplněné sloupci
semen. Nasypal si plochých semen štědře do dlaně.„To si myslím, hlavní věcí na světě jsou peníze. Panečku! Mít jich dost, mít jich plné
hrsti, nabírat z nich oběma rukama, aby z nich nikdy neubývalo! Kdo má peníze, ten má
všechno; může si všechno na světě zařídit, jak chce, může si dopřát, čeho se mu zamane,
zaplatí si, nač si vzpomene. — Takového, Rudo, by tak nehonili jako tady nás…“Eh, Vašku, kvasí to v Rudovi, kdybys nemluvil! Já, já jsem to, kdo by měl mít peníze,
peněz plné sloupce, plné příhrady. Z nás dvou jsem to jistě já, kdo by si peněz víc
zasloužil, protože bych to s nimi lépe uměl, protože jsem schopnější, protože by u mne byly
víc na svém místě. Já, Rudolf Aksamit. Ale ty?…Mračně se sehnul pro suchou kost, která ležela vedle jeho nohy, hnát nápadný, bělavý,
poprášený zelenavou plísní. Kdo to asi byl, komu tato kost náležela? A zda byl tobě, ano
tobě, Vašku — sebe teď nemíním…, zda byl tobě podoben? Nescházelo ti mnoho, tak se mně zdá,
a mohl bys i ty být v lese vyběleným hnátem. Myslíš, že tenhle měl peníze? Oho, možná, že
si tu chudák za živa seděl jako ty a že třeba zrovna jako teď ty přehazoval na dlani tyhle
prázdné plevy a myslil si při tom něco o penězích.Jakou smrtí on tu ten člověk sešel?„Toho, kdo měl tuhle kost v těle, toho už dávno nohy nebolí,“ pokyvuje Vašek hlavou nad
zběleným hnátem, „ten už dávno nemá před kým utíkat. Je toho zatrápeně málo, co tak z
člověka po té vší mizerii zbyde…“Němá kost se poddává pohybům rukou Rudových. Probudilo se v něm nějaké zděděné a dávno
už zasuté hnutí: zarývá se do hnátu ostřím nože, pokoušeje se vyrobiti z něj věc břitkou a
vyhrocenou, zbraň, klín, dýku či kopí, kost, která řeže a bodá, něco, čím možno zabíjet.Vida, provází Ruda svou práci myšlenkou, jak lze takový mrtvý hnát zase vrátiti světu.
Vida, také tak to na světě chodí, že ten, kdo byl zabit, sám ještě může zabíjet. Že mrtvý
se může stát nožem: jen hnát z něho zbývá a ještě musí udělat své dílo. Všechno na světě je
koneckonců zařízeno jen na tu smrt. A jakoupak on ten lidský život vůbec může mít cenu,
když to smrt vždycky nad ním vyhrává? A jestlipak ono vůbec je na smrti něco tak strašného,
jako je nemilá a šeredná?Nu, ušklíbl se v divé veselosti, na tohle bych se toho zabitého hajného nechtěl zrovna
ptát!Ale nemohl se přemoci; divná zvědavost se v něm soustřeďuje a nutí ho hledati v sobě
představy, jaká asi může býti smrt. Snaží se představiti si, jak mu život z těla odchází,
usiluje pocítit, jak se tělo rozkládá a rozrušuje ve všech svých vazech, a jak vše, co je
vně i mimo, je mu při tom docela lhostejno. Zavřel oči a pokoušeje se vtáhnouti všechna
chapadla svých smyslů do sebe, hledal ten vrcholný bod všeho utišení.Slyší šuměti listí; nikoliv, či ano, toť snad ono, to nejsem já! Ale slyší svůj dech;
utajiv ho, neslyší už šelest listoví, ale cítí bít krev ve vydutých žilách svých rukou a
teplé lechtání v konečkách prstů. — Eh, otevřel oči, nejde to, spíše svět zachází, ale já
zůstávám: ne, já nebudu suchým hnátem v lese!Do otevřených očí přívalem vnikl jas krajiny. Do uší narazil mu drsný hlas kamarádův.„Co je ti, Rudo, chceš spát?“„Ne, to docela ne!“Ve velikém oblouku mrštil Ruda hnátem do křoví.*Co však oba nevěděli: nebyla to kost z člověka, byl to jen dobytčí hnát.*Ó, žiji, vnímám; ó, štědří smyslové! ještě nejsem podoben vybělenému hnátu, ani zabitému
hajnému!Cesta dole se rozezněla jasným halasem výkřiků, zpěvů a hlásků, snad ještě sladších,
vzpomeň jen, než bylo halekání veselých chlapců, kteří házeli haluze do pěnících vod.Rudo, jsou-li to ti, kdož přebývají na tomto světlém kameni — ovšem vyjma dvou vrahů, o
kterých víš i to, že jsou tu jen potajnými hosty —, pak by byla tato krajina věru nad jiné
rozkošná, velmi mladá a šťastná. Avšak ze všeho, co se lesem hýbe, byť by byl
sebekrásnější, mezi zvěří, lovci, kořistí, temným stínem křovin, mezi příliš širým sluncem,
příliš volným dechem větrů, přílišnou svobodou velikých lesních prostor, nejméně jsou
čekány děti, leda by tu byly nalezeny zbloudilé, plačící strachem v místech tak nepodobných
všem důvěrným místečkům jejich radovánek a her. Zda by který kraj světa mohl býti obydlen
pouze dětmi, aby se tu mezi jejich světlými tvářičkami mohli před tresty světa těch velkých
ukrývati dva vrahové a bídník, jejichž zločiny nejsou ještě spočteny?Dětský výlet, neboť vpravdě mohou děti býti jen hostmi tam, kde v tuto chvíli spíše
vrahové jsou domovem, províjí se údolím podél říčky, a přestříkává teď její stříbrné čeření
zmatkem přepestrým a žvatlavým. Na šatech děvčátek vlají barvy všech květů. Chlapci se drží
kolem ramen, někteří se hlučně předhánějí, děvčata dala si do vlasů věnečky. Tam jdou v
kypivém houfu vpřed, štíhlé nožky v ustavičném poskoku, tak postupují v melodické anarchii
mezi vůní stromů a teplým stínem skal.„Děti!“ vyrazil ze sebe Vašek s údivem.Jeden z chlapců vyrazil z houfu a šplhá vzhůru ke skále. Uviděl tam jeskyni; hoši,
pojďte za mnou! Jiříku, Jiříku, kam to lezeš, zůstaň tu, něco se ti stane! Hoch se hrne
vzhůru, oči dychtivé a tváře planoucí. Jiříku, Jirko, hned půjdeš zpátky, ale hned, počkej
jen, počkej! — Chlapec se zastavil: uviděl v jeskyni více, než si přál spatřiti. Čtvero
očí; nejprve pohled těžce, přetěžce nepřátelský, nato pak druhý, ještě temnější, ještě
počernější. Pádí dolů: smekl se bez hlesu a upadl; v divém kvapu vklouzá do klubka hochů.
Tu teprve vydechnul a přišla mu řeč: ach, hoši, hoši, co jsem tam viděl! Ani se to
vypovědět nedá: byli tam dva strašliví muži, jistěže vražedníci!„Nebyli to snad obři?“„Snad byli.“„Nebo čerti?“„Snad čerti.“„Nebo ještě něco jiného a hroznějšího?“„Nevím, co to bylo. Ale strašný strach smrti jsem pocítil!“*„Je to blbost,“ vyslovil se Ruda, když se večer nad nimi sklenula nesmírná propast
Mléčné dráhy a obrazců souhvězdí, „co je na nebi těch hvězd! K čemu vůbec jich tam je tolik
naděláno? Jako kdyby jich tam tolika bylo potřeba. Kdyby jich tam byla i jenom polovina,
jen čtvrtina, ba ještě míň, bylo by jich pořád ještě stejně, že by se to ani spočítat
nedalo.“„To je mně, Rudo, také divné, vždyť na co vlastně ty hvězdy jsou? Kdyby to mělo být jen
na podívanou, stačilo by udělat je menší, třeba docela malé a dáti je blíž. Nacopak ale je
tam takových světů a rozloh potřeba? — Jako by nebylo tohohle jednoho světa dost, už dost.“A vůbec, řekl si Vašek, srovnávaje ty větší hvězdy s menšími a zářivé s třepotavými, na
podívanou to je hezké, ale když o tom přemýšlím, tu se mně ta strašná síla hvězd, ta
spousta, co jich je, nikterak nelíbí. Kdo mně dokáže, že se tam vlastně ten náš svět třeba
kdožví kolikrát neopakuje? K čemu přece by jinak těch hvězd tam tolik bylo? Kdož ví, snad
na každé desáté hvězdě je to zrovna tak jako zde, možná, že na každé desáté hvězdě sedí v
lesích zrovna takový nějaký Vašek, který zabil hajného, a dívá se zase ze své strany dokola
na hvězdy, jako by se díval z oken vězení, třebaže si v této chvíli nemyslí zrovna totéž co
já. Anebo — kdoví, myslí si právě, co teď já. Ach, jaká je v tom hrůza! Jakého to
nepřípustného trápení! strnul Václav Kala; jak by mohl jen jaký bůh, šílený ze své
svrchované neodpovědnosti, něco takového ve své zpupnosti stvořit!Já, konečně, už své snesu: co se stalo, stalo se, ale jak — to by přece bylo nedůstojno
každého boha, tak ohavná hračka — jak by k tomu přišli tam ti Vaškové ostatní? vždyť to pak
je přece jasno, že jen jeden z nich je vinen, že přece ti ostatní už za to nemohou.
Panebože, panebože, tohle je mně pěkné zařízení!Strašně těžce a krutě dolehlo na Vaška pomyšlení, že by měl být jen jednou z tisíců
stejných loutek zakletých do nesmyslného mnohonásobna hvězd a snad i tou nejposlednější
mezi všemi, nespočetnými a stejně žalostnými, z nichž žádná neví, je-li to právě ona, kdo
nese za neštěstí jich všech vinu a odpovědnost. Bylo mu líto všech těch Vašků, postižených
společnou strastí, že jeden co druhý zabili jsou hajného, nejvíce z nich mu pak bylo líto
toho nejbližšího z nich, sama sebe. Jsem chudák, povzdechl z plna duše, když usínal; je to
všechno tuze, nadpříliš spletené a šeredné. A hajný? Hajný, i kdyby jich tisíc po všech
hvězdách bylo — žádného hajného mně líto není. Ať si jen řekne (zbývá-li v něm ještě co
lidského), ať uzná, co způsobil!*Nikdo na světě neví, ani já sám ne, skládal Ruda v svěžesti modré noci své tělo ku
spánku, co třeba zítra provedu. Začínám toho všeho míti už jaksi dost. Svět může býti
překvapen, co se možná stane.Když usnul, zdálo se mu, že je bdělý a zlostný jako vždy, že je mu vše na světě jedno,
že dovede stejně tak přijmouti jako vykonati každou krutost a každé utrpení.Zdálo se mu, že chodí pod mohutnými duby, až přišel na zvláště krásné místo, a tam byl
šípkový keř. Zářil na něm jediný květ plátků skvěle růžových a dýchal takovou vůní, že
všechno kolem jako by ustrnulo v úžasu nad tímto kouzlem, a všechno, každý list i každá
travina i noční muška, jako by se nemohlo nasytiti pohledu na tento šípkový květ.Podivno, řekl si Ruda, že tento keř ještě kvete, a to tak krásným květem, a vždyť se už
skoro chýlí k podzimu. Tu se počal keř pokrývati poupaty a ta poupata se ihned rozvíjela v
líbezné květy plané růže a vonný vánek roznášel jejich růžové plátky dokola, ale bez ustání
se rozvíjely nové a nové. Uprostřed keře seděl na větvi pták a zpíval; bílé hrdélko se mu
třpytivě dmulo pod perlivým bohatstvím jeho zpěvu, a jak zpíval, květy se rozvíjely,
voněly, opadávaly a znovu zas vykvétaly.A tu se zdálo Rudovi, že pták proměňuje se svou písní v krásnou ženu. Viděl, jak její
paže kříží se na prsou, aby v něžném studu zakryla svá úbělová ňadra. Ach, ty můj bože,
užasl, vždyť je to Valerie, toť ona, ta sladká báj mého života! I chtěl za ní vkročiti do
kvetoucího keře, aby se jí zmocnil, ale jeho ruce, které s takovou mocnou touhou mínil
zakrváceti trním, se vztáhly do prázdna a vidění zhaslo.Silně vydechl ze sna, prudce se vztýčil a probudil se. V jeho srdci byl těžký nepokoj a
stesk. Ach, Valerie! zatetelilo se toto jeho teskné srdce noční tmou, tedy je to přece
pravda, že jsi, že jsi skutečně mou láskou z tohoto světa, neboť si mne žádáš, ó vysněná
mých snů! Půjdu za ní, rozhodl se v návalu radostné touhy, hle, vždyť teď mně vzešlo
předsevzetí mého života! Ach, ano, teď posléze vím to jediné, co jest mně dělati: abych já
zítra, za světla dne, nepoznal tu cestu všech cest, kterou k ní dojdu, tu pravou cestu, na
jejímž konci čeká na mne ona, Valerie! Že jsem, honěn a utíkaje po těchto lesích, že jsem
toho, já bloud, dříve nevěděl! Ó, bohatství, ó, kráso, rozkoši srdce a těla, a co vše je u
tebe, vždyť já mám přijíti za tebou! Čekej jen malinko, ty živote mého snu; spoléhej,
důvěřuj, tak jistě, jako že ti to vzkazuji: buď bezpečna, že přijdu.Semknul víčka, aby zase spal, v naději, že se ve snu setká s Valerií. Než sen se
nedostavil. Jeho spánek byl němý, byl svrchovaná lehkost a nejhlubší tíha, jak toho nikdy
nepoznává bdělost, jak to zná jen spánek beze snů.*Probudil se ráno s hořkou slinou v ústech, obluzen ještě tíhou svého spánku i zmatením
snu. — Ach, tak je to tedy, a jakým čarovným snem jsem spal! řekl si, když uzřel vedle sebe
Vaška a zvážil, co dosud neurčitého, a přece možného může přinésti nadcházející den.
Nikoliv, svůj sen, ač byl tak překrásný, nepovím ani kamarádovi; vezmi čert toto proklaté
živobytí, ale tento sen ponesu v sobě zavřený provždy, až do smrti.Vašek si oškraboval mozoly na chodidlech, mlaskaje při tom pozorností a skromným blahem.Ruda vyplivl svou hořkou slinu na mravence, stěhující stříbřité křídlo noční můry. Ano,
ponesu v sobě to krásné vidění až do skonání. Ten sen, třebaže ona je v Praze kurvou; ten
sen, třebaže já jsem vrahem; tento sen, třebaže musím utíkat a schovávat se v lesích. Darmo
přemýšlet: já nesu na svém hřbetě docela jinou starost než třeštit ze spánku, ó, ty
prokletý živote, ach, ty sladký, líbezný sne!Přece jen, řekl si po chvilce, přece jen je na světě nějaká krása (tak jsem to zakusil
ve svém snu), ale co je všechna krása platna, když to člověku v životě neklape! Že prý je
na světě všechno krásné, každý list, každý brouk, každá květina, všechno prý je to krásné,
ať je to co chce. Blbost; jakápak krása, když to není k ničemu, když to k ničemu neslouží.
Nikdy, leda bych musel být blázen, se mně všechno na světě nezdálo být krásné — já jsem té
krásy nikdy na světě tolik neviděl. Krása! Například, hrabe se Ruda mezi listy bramboříku,
takový květ. Co mají na něm tak krásného a komu to co pomůže?Na jitroceli se zrovna probudil modrásek, zabrousil křidélky a rozevřel je proti slunci,
blankytná jako nebe.Nebo takový motýl. Co na tom mají; foukneš do toho a je to pryč; mohu to v ruce
rozmačkat na kaši, nebo přijde nějaká zvěř a sežere to; jakápak potom krása!Nachový kvítek bramboříku, plátky vztyčené vzhůru, jako by odletět chtěl, zadechl k
nasupenému chřípí vůní tak kouzelnou, že smysly byly jaty okamžitou závratí. Co to je?
udivil se Ruda, taková vůně — co ona mi připomíná? — a tu se rozpomněl na svůj líbezný sen.
Přejemně kreslený rub modráskových křidélek se zajiskřil v perleťovitém oparu; pak motýl
odletěl a mihal se mezi hvězdnatými květy jestřábníku. Tu znovu pomyslil Ruda Aksamit na
svůj sen. Krása, řekl si, jak je to křehké, jaký to švindl a holé nic! Jak rychle minul můj
sen! Rozdrtiv v prstech vůni i skvoucí plamének květu bramboříkového, ucítil v nich ničivou
touhu uchopiti ještě jejich násilným stiskem vidinovitou krásu motýlovu.Koketní okáč, mávaje jasnými pásky svých křídel, kroužil mu krotce kolem nohou a posléze
lehounkým skokem usedl mu na botu; bylo to, jako by se ty černé a žlutobělavé oči křídel
motýlových upřely k němu v dráždivě hádankovitém výsměchu. Nehýbaje se, sunul Ruda úkladně
vztaženou dlaň kolem nohy, ale než mohla ruka dopadnouti, motýl, vysmívaje se mu očima
svých křídel, vznesl se přeludným povzletem kejklířské krásy vzhůru a stal se neviditelným.Ruda se rozlítil. Není-li krása to nejšalebnější, co na světě jest! Sevříti takového
motýla v prstech, však by mu naráz zašel ten nesnesitelný sebeklam krásy, která není nic
než křehkost a netrvalost sama!Prudce povstal a těžkými kroky zamířil mezi karafiáty, štírovník a brvitý hořec; tam
druží se k sobě líné vřetenušky[7]a poletuje oranžováček, Colias mirmidone, na jehož ohnivých křídlech se letmo
obráží nejtemnější modř oblohy. Tu pak, jako by vedl veliký boj, rozdupává zuřivec květy,
které hynou s kalíškem k zemi skloněným, vztekle pronásleduje motýla a rozdrceného sráží ho
propocenou čepicí k zemi. Toto, světe, že je tvá krása? To nejcitlivější, nejvíce pomíjivé,
tohle šalebné, výsměšné nic květů a vůní a barev, čím plýtváš docela nadarmo a nepotřebně
nikomu — a nejméně mně k podpoře a prospěchu! Tu máš, tu, tu, a zde taky! — Mít k tomu více
času, více rukou a nohou, pěst tak širokou, jako je můj hněv, jako můj odpor a vzpoura, jen
pohleď, jak bych ti tento všechen strakatý švindl mohl smésti z tvých podvodných lící,
rozbitý napadrť. A ty — můžeš-li —, se braň. Och, och, celý vesmír chtěl bych tak potupit a
zprzniti, aby se vědělo, co je to Ruda Aksamit! Hoho, co může být na kráse prý tak vzácného
a silného, když takhle podléhá? Jen se podívej: takto já biju tvé květiny po hlavách, tak
srážím křídla tvých vzdušných motýlů, zabíjím tvé vůně a stírám tvé falešné barvy, abys tu
stal holý, tak, jak vskutku jsi, pod svou pravou podobou a bez přetvářky, mně více podoben!Takový švindl! řekl si Ruda. Nasytil se hrubého vraždění a znechucen už rozšlápnul
posledního mravence. Zvedla se v něm divná únava prázdnoty a drsný odpor. Nechtělo se mu
hleděti na dílo, které tu vykonal, a pocítil nutnost odchodu.Obrátil se k svému kamarádovi a zavolal na něho:Pojď!*Slabý vánek se zachvíval nad místy, kudy se přehnala zhouba. Sluneční záře pokojně
utkvěla a rozevřela se na všem, ničemu se nevyhýbajíc a ničeho se neštítíc. Co bylo
zlomeno, snažilo se narovnati se, co mohlo ještě lézti, odbelhávalo se na pahýlech údů,
ostatní, přilepeno vyhřezlými vnitřnostmi k zemi, zmítalo sebou nadarmo a poddávalo se
agonii.Huj, ten vyváděl! vydechl Vašek; myslel jsem, že se zbláznil, že ho něco píchlo, že je
pořčený a že se pominul. Až stydno se podívat. A raději se ani neptám, proč to všechno.
Jsou věci, na které člověk nestačí, i kdyby měl sebevětší vztek; ale lépe mu do toho
nemluvit, ačkoliv mne ledacos tlačí na jazyku.Rovněž Ruda mlčel. Urputnost, která se v něm usadila navrchu ošklivosti, rozpaků a
omrzelé únavy, zachmuřila mu oči.Nemohu býti dobrý, pravily tyto jeho oči. Kdybych byl dobrý, svět by mne zahubil. Není
to snadné, nésti na sobě tíhu tohoto světa ve zlém, ale jinak to nejde.Ne, nejde to jinak, a jaké to je, takové to je; na tom se nedá nic měniti. Já — Ruda
Aksamit, domov a co jsem žil; ty lesy, moje láska, kopýtka srncova, krásný chlad a ztuhlost
položené zvěře. Jakou to vše má cenu? A Valerie, můj sen; ty hvězdy a bůh nebůh, který není
nade mnou. Takto to je a toto je všechno; ale smyslu žádného to nemá.A tu se na jeho srdce položilo hoře, hoře bez obrysů a bez hranic. Tížilo jako skála,
jako kamenná hora, tak jako ohromný a mrtvý lom, který nikde nezačíná a nikde nekončí. A
nyní ten bol bez obvodu, sevřený v příliš těsné kleci žeber, neúprosným pohybem své
velikosti němě překročil všechny bezmocné závory těla a přeširoce se rozlil do nekonečna.
Ach, ano, řekl si Ruda, tak to už znám; hoře rovněž tak silné, jako je život sám, ba
začasto ještě silnější, to hoře mého života. Toť jsou ta místa, kde všechno se zjevuje ve
své bezcílné podobě; tady duše bloudí a ničeho nenalézá, nesouc v sobě lítost pro sebe
samu. Ale ani to nemá žádného smyslu a žádné ceny. — Potřeboval bych se opít, abych o sobě
nevěděl, a měl bych slyšeti písně, ty moje z těch písniček Elsnerových, aby za mne
vypověděly všechno, co já tu neumím vysloviti sám!*Po lesní cestě pod Vraní horou opatrně spěchala Marie Rousová.Nese ona krásné svatební šaty do Zálesí, bělostné šaty nevěstí. Vyšila a ušila je z
hedvábí, gázu a umělých květin. Má je zahalené v čistém ubruse, aby k nim nemohl prach, aby
se k nim nedostalo slunce ani déšť, aby je ani křivý pohled neohrozil. Zastavuje se,
upravuje záhyby na ubruse a přemísťuje špendlíky, aby se ty krásné svatební šaty nikde
nepomačkaly, a chvátá slušným krokem zas k Zálesí dál, vrhajíc zběžné pohledy pod mlází,
zda by se tu nenašel nějaký hříb.Marie Rousová nenosí klobouk, ani venkovský šátek. Chodí prostovlasá a její tmavé vlasy,
stočené v prostý uzel, pěkně jí sluší. Není měšťkou ani venkovankou. Slečna Marie je
švadlenou a jde odvádět svatební šat nevěstě do Zálesí. Kéž je šťastna, z plna srdce bych
jí to přála, přemítá Marie Rousová, ale na jejím místě bych se tak rychle nevdávala; bojím
se — jak jsem toho jejího ženicha viděla —, jestli se neukvapila a nevybrala si toho
nepravého.Ale to už není moje věc, pomyslila si dále. Ušila jsem nevěstě krásné šaty, a nikdo
nemůže říci, že jsem si na nich nedala velice záležet. I kdybych si řekla od ušití tři sta,
není to mnoho za takové šaty. — Hle, takový růžovavý kvítek, Marie Rousová utrhla si
opožděný květ ostružiníku, takový květ vyšiju na příští svatební šaty, které budu dělati.Marie Rousová je spokojena a lehce si trylkuje na cestě pod Vraní horou, spěchajíc k
Zálesí svým slušným a půvabným krokem, který jí právem získává v celém okrese úcty a
obdivu. Vše je na ní lahodné a čisté: šaty, vonící vzduchem, mýdlem a žehličkou, její pleť,
neporušená žlutavá slonovina tváří a spánků, mezi nimiž, pod pevně narýsovaným obočím,
vyzírá mandlovitý pohled očí velmi temných, avšak sladkých a rozumných, i zuby napřed pěkně
bílé, rovné a pravidelné, v sympatickém úsměvu, byť i po přestálých nemocech nezůstaly snad
všude bezvadně uchovány. Postavy je vyšší a štíhlé, téměř příliš rovné a nehrubě tělesné v
obrysu. Nadto má na sobě zástěru zašpičatělého střihu, jaký právě jí tak obzvláště sluší,
šedé punčochy a černé střevíčky, které se po drsnotách venkovských cest kmitají s nevšedně
plavnou důstojností.Nikoliv, uvažovala slečna Marie, toho člověka bych já si nevzala. Ačkoliv sám zámožný,
bere si ji nepochybně jen pro peníze, a zdá se mně být povahy lehkomyslné a zajisté velmi
málo jemné.Slečna Marie Rousová, ač milování hodna — však stále ještě se kolem ní vznáší láska,
které se dohaduje, i které si ani někdy není vědoma —nemá milence. Ó ano, má! ale není to milenec toho obvyklého, našeho druhu, bytost
sentimentálně brutální, stále neuspokojená, sobecky demonstrující a domáhající se
pozornosti a účinlivosti hned pokorné a hned zas soucitné. Její milenec a ženich, Julius
bylo jeho jméno, je milencem už deset let mrtvým, i nemůže se už ničím v těchto bodech
znehodnotiti, ani z jejich nátlaku se prohřešiti. Jeho tvář kryje hlína, jeho jímavý hlas
zmlkl a duše prodlévá v dalekém záhrobí. Ze všeho na světě zbyly mu už jen květiny na
hrobě; macešky na jaře, červené lilie v létě, astry v podzimu, a po celý rok náhrobek
pískovcový s deskou z černého mramoru a se zlatým jménem Julius. Tomuto mrtvému ženichu a
milenci, na kterého se dnes už sotva kdo jiný nějak pamatuje, zůstala Marie Rousová věrna
po deset let a provždycky. Živíc se švadlenstvím, odmítá každé mužské dvoření, každou jinou
lásku, která se k ní za různých ročních časů a z různých měst ostýchavě i obmyslně snášela.
Julius opanoval její srdce, její život a osud, třeba dávno už na něho nevzpomínala každým
dechem a každým dnem, jak se k tomu ještě před osmi, devíti lety vůči jeho památce cítila
povinna. Je jí už jedenatřicet let a je pořád ještě hezká, ta panenská vdova Rousová Marie,
chudobná švadlena, květ dlouhého trvání, dlouho nevadnoucí a nikým neutržený jako to
podzimní kvítí na hrobě milencově.*Oba zbojníci zvážili okamžitě dosah tohoto setkání, když na půl cestě do Zálesí uviděli
přicházeti dívku, která tu jde sama. Vnitřní hlas, který jim jindy radil dáti se před
každým střetnutím s lidmi na ústup, se neozval, neboť mohutněji se dala slyšeti rada jiná.
Co jiného, káže tato rada Rudovi, když tu není kořalky ani ničeho podobného, ani zpěvů
lásky a žalu i radosti? Toť vše, pravím ti, toť vše, však víš, že vše! Obsadiv Rudu, v ten
ráz dal se tento hlas spatřiti v záblesku jeho zornic a v záchvěvu úst; kamarád, zahlédnuv
toto prudké znamení, ihned porozuměl. Vsunuli se do křovin po obou stranách cesty, tajíce
dech, aby nic neztratili z klapotu střevíčků, které se blíží, ach blíží, jsou sem, ó, jdou!Viděla jsem tu dva mužské, diví se střevíčky Marie Rousové, a teď už je nevidím. Asi to
byli lesní dělníci.Vtom se přiklopila tvrdá ruka na mírně vykrojený úsměv rtů. Bože, vždyť jsem nic zlého
neřekla, ulekla se Marie Rousová. — A tu se uzřela obklopena muži vzezření velice přísného,
kteří jako by ji chtěli trestati. Cítila se rvána a vyvrácena ze země a zamrazilo ji, neboť
to bylo, jako by byla stržena v strašný pád a hlasu jí nebylo možno vydati. Zvrátila k
mužům pohled tmavých očí, v nichž z propasti hrůzy prosila Marie Rousová ty dva o pomoc, o
slitování. Ale tu poznala, že ony ruce, které se po ní sápou, nejdou jí přispěti z té jámy
děsu ven, nýbrž že jest v jejich kruté moci, která ji chce sraziti ještě hlouběji a brání v
útěku. Snažila se vykřiknouti; těžce přilehla k jejím zubům hrubá ruka, zapáchající
štípavým tabákem. Chtěla odtrhnouti tuto násilnou dlaň od svých úst, ale tu shledala, že
její ruce nejsou volné: pečlivě střežila v nich bělostné svatební šaty ve velikých
starostech, aby se v tomto surovém zápolení nepomačkaly a nepřišly ke škodě. Ty šaty, ach
ty krásné šaty, vzlykala její zoufalá duše, co z nich bude, ach bože, vždyť se celé
potrhají! Ale modlitba nemá dost účinku před útokem pekel. Svatební šat klouže jí z rukou,
nemilosrdně cásán a dupán žalostně sesouvá se k zemi, a vzdušné závoje vlají vzhůru,
ovívají vyceněné tlamy zlosynů a zaplétají se jim do tlap, zmítaných katanským násilím. Tu
rozlítila se Marie Rousová hrůzou a lítostí a počala bojovati jako lvice. Její štíhlé
švadlenské ruce, když už nemohly ochrániti svého něžného díla, vyšvihly se mstivě, bleskem
vjely vzhůru a zaťaly se do tváře Rudovy. Jak se prudce vzepnula, tlak na jejích ústech
trochu sklouzl a povolil, i vykřikla hlasem drsným a velikým: „Lidé, ach, lidé, na pomoc!“Špinavá ruka, ověšená křehkou pěnou závojů, znovu se sápe po jejích ústech, ale Mariiny
prsty míří rovnou do očí násilníkových. Smeknuvše se po čele, uchycují se pevněji na
víčkách a drásají je přesilně, až se jejich měkkost stává mokrou a kluzkou, převádějíc
břitký tlak nehtů po tváři dolů až k ústnímu koutku, ze kterého vytryskuje krev. Škaredá
tvář, překvapena bolestnou mocností útoku, odklání se v sebeobraně dozadu a tu se Marii
podařilo vykřiknouti: „Sem, lidé, sem!“Zápas na okamžik ochabl. Skloniv tvář, povolil Ruda příkré síle svých paží, aby si
jemným tlakem ohmatal zmučené oko; kapka krve, třesoucí se v koutku úst, spustila se mu
praménkem po bradě. Zápasníci supí, dech se jim třepotavě škube. Marie Rousová jektá zuby a
chvěje se v nohou, co její nehty rvou ustupující ruku Vaškovu.„Vašku, ale teď už žádné orace!“ zachroptěl Ruda, mrkaje zraněným okem na prsty, které
mu ztřísnila krev. Otřel si dlaň o kalhoty, načež skočil k Marii a popadl ji za ruce. „Sem,
lidé, pomoc, sem!“ vykřikla Marie.A vskutku: vtom již sem zalehly hlasy a opřely se do zápasících rukou a zlomily jejich
sevření, Ruda s Vaškem poodstoupili: pomoc pro Marii Rousovou přichází sem překotným
dusotem.Sbor skautek lehkonoze se sem sbíhá v obloučitém šiku. Sukénky vlají v rychlém běhu, a
na ramenou červené šátečky svezly se do šíje, ruce jsou vztaženy vpřed i vzneseny vzhůru,
jak hbité běžkyně zacloňují si oči, a jejich rudá ústa jsou otevřena vážnou bdělostí. Haló!
svolává se sem tato dívčí družina,[8]ne nepodobná sboru lesních vil spějících zahnati vetřelce, který zneuctil
poklid lesního ducha, jemuž jsou služebny.Muži se zarazili. To vojsko dívek, co to má znamenat? Z údivu zvedla se nejistota a z
nejistoty strach. Je to jako nějaká družina Dianina, přicházející plašiti a uštvati nízkou
zvěř, do níž pak uražená lovkyně přispěchá vpáliti svůj smrtící šíp. Některé mají štíhlé
hole, jež by mohly býti kopími, jiné třímají pestrobarevné praporky, které povedou seč, až
začne se trestný útok. Ruměnec na lících těchto mladičkých panen jeví se přísný; připomíná
jasnost ranní zoře. Ale barva jejich šatů je olivově zelená: toť les. Toť les. Toť les,
ulekli se násilníci, ano, odtud se to vzalo! A tu si Ruda vzpomněl na zabitého hajného: to
on asi sleduje tento předvoj, přicházeje při této příležitosti vzíti si svou mstu.I dávají se chlapi na útěk, zanechávajíce na jevišti zlého úkladu Marii Rousovou, nyní
zbledlou jako květ konvalinky a s třesoucími se koleny uprostřed lesních dívek. Vrhli se do
hloží věru jako zvěř. Ale tu již se sbíhají jiní lidé, neboť po lidech Marie volala, dva
hluční dřevorubci, a opět jest štvancům uskočiti bokem do mlází, aby poznova kličkovali,
vyplašeni stařenou nesoucí džbán jeřabin a ženami sbírajícími klestí. Tak tu sebou v hájích
zmítali jako gumový míč, narážejíce ve svém rozběhu na pevné překážky, než zapadli do
vysokého lesa; dravé ptactvo, vyděšené tímto vpádem, vzneslo se vzhůru a vydalo šeredný
skřek.Marie Rousová se dala do pláče. Teď už je všechno zas dobře. Má kolem sebe družinu
děvčat velikých očí, zarostlé muže se sekerami, stařenu s džbánem jeřabin a ženy, jež
sbíraly klestí. A ještě dva skauti se tu naskytli, jeden s kytarou, druhý v brýlích, s
neobyčejně chlupatými koleny, přívětivě vyceněným chrupem nutí do Marie studený čaj. Slečna
Marie se zadýchává posledními vzlyky; soucitné ženy zvedají z prachu země zdeptaný svatební
šat, uhlazují jeho rozervané záhyby, vysílajíce k mužům vyčítavý hled. Ještěže to tak dobře
dopadlo. Nám tak měli ti dva padnouti do ruky, prohlašují muži se sekerami zamračeně, to
byste viděly! Však ono se to těm dvěma pacholkům nevyplatí!Marie Rousová odchází v průvodu. Svým dobrodružstvím se mnoho nechlubí. Ach, jak oni ten
svatební šat tak bezcitně zničili! Nevím, dá-li se to ještě nějak spravit. — Ano, jeden z
nich byl větší, celý rezavý, ten druhý, v černém, byl o něco menší, praví slečna Marie
revírníkovi. Bože, když si vzpomenu, jak surově oni ty krásné svatební šaty rvali!Nikdy jsem si nemyslela, řekla Marie Rousová sama sobě, že by mne mohlo něco takového
potkati. Ale však jsem se nedala. Ó, Julie! Býti živ, jistě by toho nebylo. Měla jsem
správné tušení, že jsem se mužských vždycky poněkud bála!*„Mohli jsme si to nechat,“ řekl Vašek, když se cítili dosti daleko.„Mlč!“ uryl se Ruda, „nechceš-li nějakou dostat: nechci o tom ani od tebe, ani od nikoho
už nic slyšet.“Večer pak se zahrabali do suchého listí, umiňujíce si na nic nemysliti, aby snáze co
nejdříve usnuli.*Utekli jsme před holkami, marná sláva, zamrzel se Vašek, když za časného rána vstávali;
jak to jen přijde, že jsme museli utéci před holkami? Ale bylo tam také fůra jiného lidu.
Mohli jsme si to nechat, řeknu ti, Rudo, ještě jednou, ale nahlas ti to povídat nebudu.Ruda si potichu omakával tvář. Přes zhmožděné oko po tvářích dolů se mu táhnou rudě
zanícené pruhy. Pne a leptá to velmi škaredě, když zkouší pohybovati očním víčkem a
tvářemi; z koutku úst to znovu vyprýštělo, jak si seškrábl zaschlou krev. Však Vaškovy ruce
jsou také křížem krážem zbrázděny palčivými čmouhami.To nám zas přirostlo na účtu, a máme to moc čistě na sobě napsáno; ta ženská nám dala co
proto, jen co je pravda, každý si to může tadyhle pěkně přečíst, řekl si Vašek, pohlížeje s
velmi neklidnými pocity na svoje ruce a na Rudovu zmučenou tvář. A kdyby se aspoň bylo něco
stalo…Tohleto, panečku, tohle se pořádně rozkřikne.„Tak pojď!“ osopil se v těžkém nepokoji na Rudu, „hezčím se už neuděláš. Koukejme, ať
jsme odtud co možná dál.“Ruda se přestal obírati svou zdrásanou tváří a beze slova se dal za kamarádem.Šli řídkým lesem, ale ani tak nebylo v něm dobře kupředu viděti. Les byl hustě zarostlý
jalovcem. Keře, které kdysi ztratily vršek, rozložily se do široka, ale ty ostatní vzrostly
štíhle, sloupovitě a nepravidelně vzhůru a zdálo se co chvíli, jako by tu stáli skřítkové,
lidé a obři a jiné bytosti nejasného obrysu, všechno strnulé v hlídce a napjatém pozorování
a skrývající za zády nůž, hlučnou trubku k alarmu, klacek k udeření, pušku k výstřelu.Hu, řekl si Ruda, kdyby to tak byli vojáci nebo myslivci, veta po nás; to bychom daleko
neutekli. Budeme si teď vůbec muset dát zatraceně pozor. Měl bych si to lépe promyslit, ale
jen kdyby mne ty škrábance tak protivně nepálily; mám toho plný obličej. Nemohl to
překonati, a znovu si sáhnul po tvářích a psal si prstem po napuchlých rýhách, které
zjitřeně mokvaly. Tím tomu nepomohu, řekl si hořce; čert ví, co mně to nedá pokoj. Snesu
ledacos, prsty pomačkané, stržený nehet, ruku zašívat, nohu zhmožděnou, všecko jsem už měl
— ale ta ženská musela mít drápy jako jedovaté.Potkat tě takto podrápaného doma, pomyslil si nad Rudou Vašek, ach, Rudo, to bych se ti
smál! Ale tady to není žádný špás. Vůbec to není žádný špás. Tuze nedobře jsme si to všecko
nadrobili, darmo mluvit: už mně je z toho někdy úzko.A tu se stalo, že — jako by ze země vyrostl — náhle se před nimi vztyčil vysoký stařec.
Na bílých vlasech, které mu spadaly až k ramenům, měl věnec upletený z haluzí, žlutavý vous
mu splýval hluboko na prsa. Na těle měl dlouhé roucho, starý roztrhaný župan; jednou rukou
opíral se o olistěný klacek, v druhé nesl košík s houbami. Byly tu hřiby, březáci i
křemenáče, zelánky i havelky, mezi tím křehké katmanky, červené i tygrované muchomůrky,
dobré i jedovaté v jediné směsici, a hrouda siného mechu, vykrášlená rudými korály dřínků.
Vztyčiv se velkolepě, zvolal stařec hlasem mohutným: „Sláva vám a mír!“Pak vznesl paži, v níž třímal olistěný klacek, a dotknuv se jím zlehka ramene Rudova a
Vaškova, opakoval znovu důrazně: „Pokoj vám!“Ruda s Vaškem na sebe vyjeveni pohlédli; oba překvapením zbledli, otevřenými ústy
škubavě vycházel dech. Ruda vztáhl ruku vzhůru, aby si zakryl podrásanou tvář.„Pro mne jsi obětoval svou krev,“ řekl stařec. „Neboj se, synu můj, sem, kde jsem já, za
tebou tvoji nepřátelé nemohou.“Ruda sňal ruku s tváře a v tupém údivu hroužil zarudlé a slzící oči do podivného starce.„Neděkuj!“ pronesl stařec konejšivě a hrabal se v košíku. „Zde, tu máš, toto ti dám na
všechny rány. Vezmi a nikdy a nikde a za žádných okolností se od toho neodlučuj.“Vložil Rudovi do dlaně hvězdicovitou pýchavku. Pak vylovil hvězdici druhou a daroval ji
Vaškovi.„Dobře to schovejte a skryjte před očima služebníků tmy. Toť za prvé: na rány těla, a v
druhé, vyšší potenci, na rány duše. Rozetřeno s třikrát třemi bobulemi jalovce v medu
lesních včel, učiní vás neviditelnými. Žádná kule, meč, okovy, louh ani jed nebudou nad
vámi míti moci.“„Kdo jste?“ odvážil se Ruda tázati.„Jsem Vládce těchto lesů. Všechno je zde poslušno mých rozkazů. Vy ale se ničeho
nebojte, neboť vzal jsem vás pod svou ochranu.“„Co že to je?“ obrátil se Vašek k Rudovi.Ruda pokrčil rameny.„Jen poslyš!“ řekl stařec a velmožný úsměv obnažil jeho hnědé zuby. „Jen poslyš a
pochopíš.“Odloživ košík s houbami, aby měl ruku volnou ke gestikulaci, opřel se stařec o svůj
klacek a jal se recitovati hlasem velebným:To hlásím vám, Ariodión sám:
Ario je vzduch, Dión pak bůh,
jedno ve dvém to jest, jednomu vzdejte čest,
jedno, jedno jest ve mně, ve mně jest jedno,
dno všeho ve mně jest, dno nebes i země,
v nich je sídlo mé vlády, nikdo nezvrátí mé řády,
pěnkavy, stehlíci a sýkory mne poslouchají,
černohlávci, čížkové, zvonci i konipásci,
o všem, co třeba, mne zpravují svými hlásky,
káňata, orlové i všichni ostatní živlové,
všichni mně přinášejí zprávy nové a nové z dolin i hor,
že zlomeny nepřátel hord závist i vzdor,
jich zrady a pikle a intriky temné
se rozpadly v prach a v pápeří jemné
a já je odvanu, v každou světovou stranu odvanu,
vládcem všem zůstanu, Ario…Tu Vašek pokrčil rameny, a obrátiv se k Rudovi, poklepal si významně na čelo.„Já vím, že jsi blázen!“ rozzlobil se stařec. „Jen počkej, já ti spravím hlavu, až ti
řeknu ještě toto:Panna Maria synáčka Ježíška měla,
na jeho čele trnová koruna se skvěla;
já však zelený věnec mám a v něm moc svou mám
nade všemi sváry, poláry a proteáry,
mrtvé křísím a s duchy rozmlouvám:
alore reale menandre deore
diurnoi moare ridion meore…“Ruda uchopil Vaška za rameno. Vašek jen mrknul očima kupředu, pryč odtud, z toho ven!
Nemohli toho už déle poslouchati. Znělo to jako zaklínání, jako mše běsných duchů. Větřík
pohrával listím v starcově věnci, les zašuměl a zavzdychal, žalostně vzkřikl pták, v dáli
ozvala se srna. Bylo to hrozné. Prudký děs jel jim po zádech vzhůru a naježil jim vlasy.Liriodiorimereo —Odtrhli se rázem, a převrhnuvše divým spěchem starcův košík, prchali odtud, pokud stačil
dech.Stařec poklekl na zem a sesbírával obsah převrženého košíku vzlykaje přitom dětským
pláčem.*„Huiíi,“ vydechl Vašek, když už nemohli dál. „Že nás ten bláznivý dědek ale vylekal!“„Však to taky bylo — ten věnec, jak on měl na hlavě.“„A jak začal: pokoj vám, nebojte se, tady já vás chráním.“„Člověče, ve mně hrklo, kdož ví, co to je, a že on všechno ví, jako nějaký pánbůh. —
Nikdo na vás nemůže, povídá, žádní nepřátelé, já vás udělám neviditelnými.“„Ale pak mně to začalo připadat, že se nám v těch řečech posmívá.“„Mně zrovna tak: že si s námi tak nějak hraje. A to jsem dostal strach a vztek — Ale
nejhorší mně to připadlo až nakonec. To už jsem věděl, že je blázen, ale jak začal mlet to
svoje: moira deoira, tak se mně to začalo zdát, jako kdyby svolával — a to se mnou tak
hrozně škublo.“„Svolával — Co?“„I — však víš!…“Chvilka mlčení.„A on to zatím blázen,“ odplivl si Vašek a hodil za sebe hvězdici, kterou obdržel od
starce.„Jenom blázen!“ Ruda se pokusil zasmáti se. Ty můj kulatý světe, zažili jsme to divnou
legraci! chtěl říci tímto svým smíchem, ale nešlo to: smích se nerozvinul. Tu přispěchal
Vašek podepříti Rudův smích; vydal ze sebe jen křaplavé vychechtnutí, ale to se v půli dutě
zlomilo. „Kdo by se nelekl“ - přidal k tomu, jako se zející puklina ucpává plihým hadrem:
„každý by se lek!“*Vaškova mysl se vydala po proudu na vlnách nepokoje. Chabě ucpanou puklinou, která se v
něm rozevřela po nedokonaném smíchu, mu do odpoutaného člunu myšlenek zatékalo a jeho nohy
smáčel divný chlad.Co to v tom je, studilo ho toto snění, že od té první chvíle, jak to začalo, musíme
pořád a pořád utíkat? Schovej se, jednou, že je zle, po druhé zas, že se bojíš. Utíkej, aby
tě nebylo vidět, utíkej, abys nebyl nikde k nalezení, utíkej jako v jednom kole od začátku
až do konce. Achach, vypadá to, že konec všeho toho bude, až už nebudeme moci dále utíkat.Zrovna tak jako ta polní a lesní zvěř, která je strach sám, ostražitost sama, a přece
pak do nejplnějšího černa terče své plachosti jest trefena a nakonec složena. Nic jsme si
nevybrali; když už jsme jednou tak začali, už se nezastavíme a nedostaneme se z toho ven.
Už je nám to přisouzeno, že se máme státi právě takovými chudáky, jako jsou srnci a zajíci
a všechna ta ostatní uštvaná zvěř; její život, to je stále jen útěk v útěku, a její konec?
toť útěk nedokonaný. Tak i náš konec nás podle všeho stihne v běhu, v tomto plachém a
ustrašeném běhu, kterým běžíme a nemůžeme a ani nesmíme se zastavit. Střevlík v tísni svého
útěku vypouští ze sebe ostrou šťávu, též ropucha usiluje o záchranu, vystřikujíc ze sebe
smrdutou slinu, která je jed - ale ani to nic nepomáhá. Viděl jsem je rozšlápnuté vedle
cesty, střevlíka i ropuchu, i jejich šťávu a jed. A nám také nic nepomůže, však my to dobře
cítíme: co jiného by nás nutilo pořád tak utíkat?Počkej! trhlo to náhle odpoutaným člunem Vaškova myšlení. „Počkej, Rudo, tudy ne!“Před nimi se týčila tabulka s šipkou a nápisem: K Lesní samotě.Zastavili se.„Víš co, Vašku,“ vynořil se Ruda z černé hladiny svého mlčení, „něco ti povím.“„A co?“„Koupíme si pití!“ Ruda ukázal na tabulku a předestřel před Vaška obě ruce, jako by byly
bohatě obtíženy tím, co v hlubinách svého mlčení vylovil.„Kořalku?“„To je to, co potřebujeme. A hospoda jako na zavolanou.“Vratký člun Vaškových myšlenek, do něhož z boku teklo, sklouzl s vln nepokoje blíže ke
břehu a zde se krouživě zastavil.„To je ono! Ale vypijeme to v lese.“„To se ví. Tak počkej tamhle na mne.“Je to ale pašák, ten Ruda, posadil se Vašek za keře, a já jsem blázen. Užírám se tu
všelijakými myšlenkami a co on zatím vymyslil lepšího! To je to, co nás vzkřísí!„Vašku! Vašku!“ Ruda se vrátil a nastavuje svou podrásanou tvář, kvasící ohnivým písmem:
„S tímhle tam přece nemohu jít. To nejde: musíš ty. Tu máš peníze a já čekám tady.“Vašek přijal peníze, a opleskávaje se ze smetí, vydal se k červeným štítům Lesní samoty.
A co, napadlo ho tu, jestli mně Ruda uteče, zatímco budu pryč? Hoho, tohle on mně neudělá,
toť nemožno: proč on by nečekal, když mu přinesu, na co on čeká! Hoho, dobrého pití a ať je
ho dost! To je, co potřebujem.Dobrého pití a ať je ho dost, těší se Ruda, čekaje v křoví. Hola, jen aby to Vašek dobře
vybral, hola, jen aby už s tím byl tady zpátky! Viděl jsem jednou divnou láhev s červeným
likérem: měla podobu kohouta. Tu bych rád pil.Vezmu dvě různé, sestavoval si to Vašek. Jednu takovou a jednu takovou. To bude
nejlepší.Jen aby tam Vašek do něčeho nevlez! Kamarád v křoví polknul znepokojeně naprázdno.Tu už Vašek vstupoval do dveří. V šenkovně nikdo není, jen děvče asi dvanáctileté zametá
pod lavicemi.Zase holka, pomyslil si Vašek s jistou nelibostí, vzpomenuv dějů včerejšího dne.
Ostatně, řekl si hned s úlevou, však je to lepší, než kdyby tu za výčepem stál nějaký
chlap. Beztak, ulekl se prudce, má tuto lesní hospodu pronajatou nějaký hajný, nebo něco
takového, a já tady rovnou do toho vlez. Ach jej, jen ať to dlouho netrvá!„Dejte mně nějakou kořalku,“ zvolal na děvče, které, odloživši smeták, podívalo se v
tázavém očekávání na hosta.„Nalej pánovi,“ ozval se z kuchyně žalostivý hlas. Mezi tikot hodin vmísilo se praskání
postele a šustot peřin; to hospodská stůně a těžce se převrací v posteli.„Je tu rum, žitná a kmínka. Kolik?“ pravilo děvče.„Rum, ale ne nalévat. Celou láhev.“Děvče vystoupilo na stoličku za nálevním stolem, vysunujíc opatrně mezi lahvemi onu s
rumem.„A tam tu, tu červenou, mně dejte také.“„To je višňová.“„Tak tu. Kolik to stojí?“ Vašek se vytasil s penězi.„Musím se zeptat.“ Děvče odešlo s lahvemi do kuchyně. Z pootevřených dveří kuchyně
zazníval nemocný hlas v brumlání obtížných počtů, v pomalém vzpomínání a rozvažování, v
nejistém předražování.To je věčnost, mučil se Vašek netrpělivostí, aby už se vším byl v bezpečí venku.
Zahlédnul na poličce menší lahvičku s likérem ostře zeleným, i vzal ji k sobě a hbitě ji
vsunul do kapsy. Bude toho aspoň víc, pousmál se a odstoupil od pultu, očekávaje příchod
děvčete.Děvče vystoupilo z kuchyně, ale bylo znovu zavoláno zpět. V šerých tišinách rozpředly se
mezi prázdným tikotem hodin nové počty. Nebere to žádný konec, hryzl se Vašek, bože, už
toho déle nesnesu!Konečně děvče přišlo a žádalo cenu hodně předraženou. Dejte mně ještě k tomu tam toho
salámu, poručil si Vašek a zaplatil bez smlouvání. Odcházeje, srazil se ve dveřích s
žebrákem. A protože měl ještě v ruce drobné, a že to tak dobře dopadlo, dal mu na jeho
pokorný pozdrav a za jeho vodově bledé oči almužnu. Jen žebrák, ulevilo se mu blaženě;
zaplať pánbůh, že to není jiné setkání!*„Máš?“ vyšel Ruda z křoví Vaškovi naproti.„Mám. Budeš koukat.“„Nikoho nepotkals?“„Ne, jen žebráka, a v hospodě ani živé duše, jenom taková školačka.“„Tak je dobře. Ukaž, musíme to okusit.“Vašek podal kamarádovi láhev s rumem. Tu máš! To ostatní ponesu sám.Vytlačili zátku nožem. Rum prudce zavoněl nad zatrpklým tlením lesa. Panečku! zasmál se
Ruda a napojiv se zhluboka několika kloktavými doušky podal kamarádovi. Ah, člověče drahá!
Tohohle, ach, tohohle nám bylo potřeba! A teď se s tím mrskneme někam, kde by se nám do
toho pití nikdo nekoukal.*„Ten mladík?“ zahuhlal k děvčeti z hospody žebrák hlasem starého holuba, „to by mohl
být, myslím, jeden z těch lumpů, co včera přepadli slečnu Rousovou na cestě do Zálesí.“„Proč by to musel být on?“ pravilo děvče z Lesní samoty, „říkalo se přece, že jsou dva.“„Tohle by mohl být ten, co má mít ty černé šaty.“„Černých šatů je…“ odpovědělo děvče a složilo ruce pod zástěru, snažíc se na svůj věk
vyhlížeti vyspěle.„A co ty jeho ruce? Proč by někdo měl takhle poškrabané ruce? Co to může znamenat?“„To jsem si nevšimla. Kupoval rum a likéry, celé láhve, co by s tím takoví dělali? To
bylo asi někam na křtiny nebo na svatbu.“„I totototo,“ zavrkal stařec. „Křtiny nebo svatba, o tom bych tady v tyto dny nikde
nevěděl. Leda ta svatba v Zálesí, co jim ta slečna Rousová šila ty šaty. Ale proč by šel
někdo ze Zálesí kupovat až sem? Vždyť to mají jinam blíž. — Znáš ho snad?“„To ne,“ řeklo děvče.„Tak vidíš: já taky ne. Ohohó, byl to on: ten člověk nebyl zdejší!“*Nenene, ten člověk nebyl zdejší, bublal žebrák a dal si na ten objev nalíti borovičky.
Děvče odešlo podati zprávu do kuchyně. Přišli dva řezníci a poručili si pivo. Byl to on,
pánové, a nejinak, vrká starý svou novinu, připíjeje k ní z kořaličky, jeden z těch dvou,
co přepadli slečnu Rousovou. Obcházejí po našem kraji, máme je tady. Ojojoj, já bych teď
lesem nešel, ani kdyby mně hory doly sliboval!„Ti dva,“ pravili řezníci, „po těch už se dlouho pase, ti toho mají na svědomí vícero.
Zamordovali tam doma u nich hajného, utekli a cestou kradou a jiné neplechy. Co se týče
slečny Marie Rousové, ta se měla už dávno vdát a nemusela by chodit lesem takhle sama, pro
ženskou to nic není; my sami byli bychom si dali říci, jen se přiznej, Antoníne! však já
také jsem měl na ni oko, ale byla trochu pyšná a neměla víc věna. A tak ona je důkladně
poškrábala, co? Dobře tak, to jim, chlapům, patří. Ale kdo by to do ní řekl, že ona se
dovede takovým dvěma ubránit, taková jemná ženská! Cože? Touhle sukovicí bych se jim oběma
postavil, a ostatně s sebou ještě nosím pro všechen případ tady ten revolver.“Nemocná hospodská se přištrachala z kuchyně, zachycujíc se na hostech ustaraným a
ulekaným pohledem.„Zaplatit, hospodo, a žádné strachy! Potkali jsme cestou četníky. Už prý se z Kostelce,
Zálesí, z Magdalény, z Vodolova a ze Suchých Luk stahují. Kdo ví: možná, že je oba už do
večera budou mít.“*„Tak a teď s těmi lahvemi pěkně někam stranou,“ mlasknul Ruda a dali se mokrou roklí
nahoru.„Mám ještě salám, višňovku a nějakou zelenou,“ hlásil Vašek už po třetí, drápaje se
vzhůru mezi kameny a kapradím.„Tak jen dej pozor, ať nesklouzneš; to by bylo nějaké škody!“„Bez starosti, na tohle, panečku, já dám pozor.“ Vašek se rozveselil: „Jako ten Hejnův
student tam od nás, to víš?“„Ten dlouhý, co studuje v Praze na technice. Co je s ním?“„Ano, ten. Jak má ty brýle s černou obroučkou a chce být lehký atlet. Tak ten nepije
žádný alkohol, to se rozumí, a pije zato mléko. Jednou si nese to mléko k večeři, láhev si
vstrčil vzadu do kapsy, aby ji nebylo vidět, to víš, aby si před těmi pražskými holkami
nezadal, a plave si to Štěpánskou ulicí s tím mlékem domů. On nosí ty gumové podešve, aby
dělal většího pána, ale bylo zrovna kluzko, a tak mu to na těch podešvích sklouzlo a ten
mladý Hejna sebou seknul a sednul si tam na tom chodníku tak zostra, až mu v zadnici
zapraštělo. Jak by ne, lidi hned kolem něj, Pražáci, jak se tam tak naráz složil, on taky z
toho pádu ještě celý zdivený, myslil si, že se přerazil, a teď kouká, co to z něj s kopečka
dolů po chodníku teče! Pane, co se vám to stalo, povídá mu jeden pán, co jste si to udělal,
vždyť z vás něco teče! Všichni koukají celí pryč, jak on tady sedí na chodníku jako zlomený liniár[9]a teče z něj něco bílého, co on to ten člověk v sobě má? Tak on ten mladý Hejna
honem vstal a klidil se domů, ani raději nic neřekl, že si při tom pádu rozbil flašku s
mlékem, aby se mu Pražáci moc nesmáli.“„Hehe, mléko! Praštit sebou takhle my, tak by z nás každého tekla jiná. — Co bys tomu
řekl tady nahoře?“Nahoře se proti letícím oblakům rysovala zřícenina hrádku, trávou porostlé valy, úzká
brána polozabořená v zemi, zřícená věž, na které se usadila břízka a řídké křoví.„To by nebylo špatné. Nějaká díra se tam jistě najde.“Pod černým bezem se měkce kroužil oblouk zasutého sklípku.„Hned jedno šikovné místečko, ale možná, že tu bude ještě nějaké lepší.“„Tak, a teď se můžeme pěkně zas spakovat zpátky,“ strhl Ruda kamaráda níže k zemi.
„Koukej je tam: máme to tady zkažené.“U věže pod lomeným obloukem, který snad dříve byl kaplí, seděli milenci. Drželi se za
ruce, ona měla vedle sebe kytičku pozdních květů, on otevřenou knížku. Nedívali se však na
konfiguraci svých rukou, tak něžně a pevně semknutých; zírali vzhůru a sledovali ustavičnou
změnu skvoucích oblak, letících nad výšinou. Lehký vítr, přicházející z těchto oblak,
pohrával si vlasy milencovými. Milenka do nich vnořila milostné prsty a žárlivě si je
přisvojila nad hravým větrem; milenec se pousmál tichou radostí, a pozvednuv její ruku,
kterou hřál ve své dlani, položil do nich oddanou tvář.Asi se milencům zdálo, že vše tu bylo stvořeno k tomu, aby oni dva mohli zde tak do sebe
pohrouženi seděti; že proto postaven byl a zase se propadl tento hrad, že proto ten
osamocený oblouk zde zůstal, aby se snivě sklenul nad jejich hlavami, které se k sobě chýlí
pod tíhou zamilování, i ta zřícená věž, břízka, chvějící se nahoře nad nimi, a ta zářivá
oblaka že sem přišla, aby do nich jejich oči promítaly sladkou úzkost i bezhraničnou šíři
své lásky.Ruda přiclonil své rysí oči těžkými víčky. Obrátil se k tichému odchodu. Ó, Valerie,
řekl si, takto bych chtěl zde s tebou prodlévati ve věčné lásce! Ale vidíš, že mně byl
udělen osud smutnější: že musím odejíti a bráti se zas dál; že před tebou musím dáti
přednost kořalce: že se mnou nic není. Tu se ho dotknul lehký vánek, který přicházel s
oblak a čechral vlasy milencovy. Zamrazilo ho jakoby až na nahou kost, a v záblescích
letících oblak se mu zjevil obraz pomíjivé spěšnosti času.Dostali se na rovinu, porostlou nízkým lesem. Na cestě zakryté stromovím rachotil vůz,
asi s dřívím. Za ním pak za chvíli druhý a třetí.„Tady je nějak živo, v tom lese,“ bručel Vašek. „Kampak my se jen s tou naší putykou
vrtnem?“Cožpak s putykou, naježil se Ruda teskně, ale s tím ostatním. S tím, co se už stalo, a s
tím, co se ještě může stát. Čím dále tím více se mně zdá, že i v tom lese je pro nás pořád
méně a méně místa. Popadla ho ošklivá představa takového lesa, který by se ustavičně
klínovitě úžil, až by vybíhal v zcela ostrý hrot, kde ruce uprchlíků vztažené vpřed za
útěku hložím vpadnou nakonec rovnou do otevřených želez, která jim vstříc drží čekající
četník.Hlouposti, řekl si, obhlížeje mnohost lesů do šíře i dáli, my přece nejsme žádné hloupé
slepice, a lesa je tu ještě dost a dost. A kdybychom jen někde našli pěkné místečko k pití,
však bych už přišel na jiné myšlenky.Ne, tady nahoře to není místečko k pití, ačkoliv je tu velmi krásně. Vítr, přicházející
s oblak, opírá se do vrcholků modřínů a jedlí, traviny jiskří a půda voní. Prostranná
mýtina, uzavřená vzadu hradbou vysokého lesa, zvučí lidskými hlasy a jasnou hudbou dřeva.
Letící oblaka se zářivě třepí a celý ten rozkošný údol zdá se býti ohromnou číší, vrchovatě
naplněnou měnivým kypěním a perlením opojné volnosti a šíře. Příroda a lidé se tu sešli v
družném díle. Poskytnuv své, přátelsky shlíží les na hlučnou lopotu lidí, kteří tu pracují
se dřevem, a na lesklé hřbety koní, zapřažených k siláckým nákladům. Mýtina se rozléhá
povykem a veselým klením. Dva šprýmaři dávají se tu k dobrému častujíce se rozmarnými
úštěpky z nevymáchaných hub, zastíněných kyprými vousy. S blahovolným účastenstvím
přihlížejí široké boky lesů hemživému činění, v průzračném vzduchu a v skvělosti nebes, jíž
prostor jest protkán, zračí se štědrá přízeň. Je to, jako by všechna ta veliká zeleň údolu
byla stvořena zvlášť k tomu, aby v ní dnes pobíhali tito pracovníci, jejichž čilé sekery a
pily dávají zpívati dřevu, jako by stříbrná záře a chladivý větřík byly stvořeny pro pot
jejich čela, ta pryskyřičná vůně pro ně, jarost hluku, který křížem krážem houpe se a zvoní
jasným prostorem, pro ně, hrčení letadla, jehož let vyhledávají mezi třpytnými oblaky,
dávajíce na chvilku odpočinouti svým rukoum, rovněž pro ně.„Pojď odtud. Dál odtud, dál,“ řekl Ruda kamarádovi a ústa mu zahořela velikou žízní.
„Tady také není místečko pro nás.“*Zahnuli obloukem vzhůru ke kopcům.„Pil bych, pil bych jako struha, jako písek, jako popel, pil bych jako najatý.“„A já? Já bych pil jako nehašené vápno. — Jen počkej, však my se už někde umístíme.“Dostali se do tichého lesa; neozýval se ničím než hlasem větru ve větvích a zvoněním
potůčku, který tu seskakoval s úbočí dolů, skrytý v hrubém listí devětsilu. Kampak dnes na
nás s vodou! řekl Vašek, a rozkročiv se, vymočil se do čirého ručeje. Ruda přiklekl výše a
sykaje chytal vodu do dlaní a svlažoval si zanícenou tvář. Nepomohlo to mnoho; napuchlé
rýhy pálily ošklivě.Nahoře na rovině narazili pak na rozpadlou chatu, postavenou z neloupaných kmenů a kůry,
někdejší nocleh uhlířů, po nichž tu zbylo veliké černé kolo, narýsované na zemi z drtin
dřevěného uhlí.„Tak prosím, tady to máme, jen račte,“ odklopil Vašek zapadlé dveře. Uvnitř byla hrubá
lavice a něco sena k odpočinku a přespání.„Pěkné, moc pěkné, ale tuze blízko u cesty,“ bručel kamarád. Bylo patrno, že cesta,
která tudy vedla, byla dosti užívána. „Pojď aspoň tamhle nahoru.“Vydali se na samotný vršek. Tady zůstaneme a ani o kousek dál! zastavil se Ruda napevno.
Temeno kopce nebylo hustě porostlé, ale bylo navršeno z balvanitého labyrintu, v němž bylo
pater, prohlubin a pokojíčků všech velikostí a na vybranou.„Tak — a teď sem s tím,“ rozvalil se Ruda do kamenného lůžka. Otevřeli rum a pustili se
hrubými sousty do salámu. Bylo to zboží, které chtěl řezník učinit trvanlivým, i nešetřil
na něm soli, pepře, česneku a bukového dříví, salám řízný jako dobře naložený četař,
šťavnatý jako hubatá coura, prodchlý uzeností jako trafika tabákem. „Tak co,“ prohodil Ruda
z plné huby k Vaškovi, „že se ale máme!“„Dobré!“ Na jiného než na požitek nechtělo se jim nyní mysleti.Zvuk dřeva, který sem dosud pozazníval z hloubi lesů, teď utichl a z daleké vsi se sem
tenounce prodíralo zvonění poledne. Bylo ticho a teplo, v malinoví bzučel čmelák a v
suchých travinách zaharašila ještěrka. Sladká a bezstarostlá lenost důvěrně přilehla ke
kostem Vaškovým. Přitiskla se k němu hřejivě a úlisně, ale byla skromná a za svou lahodnou
dobrotu spokojila se s málem: nežádala si na světě ničeho než občasného doušku z láhve, ze
které se zatím nezdálo ubývati. Vaškovy oči se účinkem této soustředěné blaženosti
neobyčejně zbystřily. Podivuhodně viděly a vnímaly do dálky i do blízka, vzácně lehce a bez
jakéhokoliv pozorlivého úsilí vnikalo do nich vše viditelné s téměř mikroskopickou
ostrostí: kamenné zrní, z kterého se skládala hmota balvanů, odváté křídlo mušky, stín
květné tyčinky, zakroužení divokých holubů předaleko na obzoru.Krásně je tu, vzdechl, dobré je to, čeho lepšího mohli bychom si vůbec přát!Jasně ostré vidění nezastavilo se na drobnohledných zrnech kamene, ani na holubech,
kroužících na obzoru, a proniklo ještě dále, až domů.Doma, napadlo Vaškovi, jsou po obědě a jde se zas do práce. Vašku, mohl bys udělati to a
to, naříká máma. Proč zrovna já, pročpak to nemůže být jiný? bručí Vašek a přeje si být
raději někde v lese.Jak ono je asi doma? rozpomíná se Ruda. Máma přinesla oběd do lomu a vyškrabuje z
rendlíku, co mužští nechali. Táta už pohovořil s matkou a teď bání z dýmky a regíruje: A
ty, Rudo, ty uděláš to a ono. Dejte mně pokoj, ježí se Ruda, udělejte si to sám, já mám
ještě od rána dost svého.Matka, vzpomíná Vašek, si utírá oči zástěrou. Co se s tím hochem asi stalo, copak jen
ono s ním bude? vstávajíc lehajíc myslím jen na tu špatnou zprávu; raději bych se už mrtvá
viděla. Co by s ním bylo, bručí otec a v hrdle mu zadrhuje: darebák je to a bude sklízet,
co si zasel. Neměl cit s námi, proč bychom měli mít cit my s ním!Táta, taková je vzpomínka Rudova, bere z máminých rukou hrnec s polévkou a ptá se ještě
dříve, než začal jíst: A co s ním — s Rudou, není nic? Nic, říká matka, nikde jsem nic
neslyšela; proč si to pořád tak připouštíš? Ona, máma, ta si někdy zapláče jen potají. Jak
bych si nepřipouštěl, bafá otec, ale dýmka mu nehoří, je to přece moje krev a takovou hanbu
nám udělal!Kdežpak doma! přihnul si Ruda, tady je naše místo, právě tady a právě dnes a u této
kořalky. „Tak co,“ podal láhev kamarádovi, „nechtěl bys být doma?“„To tak,“ řekl Vašek. „Doma nic není. Kdyby tak věděli, jak krásně my si tu užíváme
světa!“Po salámu byla žízeň a dobře se to pilo. Řeči přibývalo tou měrou, jak z láhve ubývalo,
a rum i svět zdály se čím dále tím lepšími.Vašek je dobrý kamarád, dojal se Ruda. Čert ví, co to na mne tenkrát přišlo, že jsem mu
chtěl utéci, vždyť ho přece mám, kluka všivého, strašně rád. A také že mu to dokážu: jemu a
nikomu jinému musím vypravovati svůj sen.Vzdálená hudba mýtiny už utichla, stříbrně zářný den počal oranžově pláti před příchodem
večera. To už byli v půl láhvi višňovky a tajemně se šeřilo, když Ruda vypověděl kamarádovi
svůj sen.„Víš co, Rudo,“ přisedl k němu Vašek a u velikém vytržení objal ho láskyplnou paží, „víš
co, něco ti povím: půjdeme do Prahy, půjdeme za ní, za tou tvou Valerií! Nějak se tam už
dostaneme; to by tak hrálo, abychom my se tam nedostali! Nějak už se tam schováme; byl by v
tom čert, abychom my se tam neschovali, vždyť v Praze je lidí jako stromů v lese. A nějak
už se tam protlučeme; to by tak bylo, abychom my se v Praze nějak neprotloukli! Tak je to:
Půjdeme za ní, za Valerií!“„Půjdeme, Vašku. Půjdeme, proč bychom nešli!“ Rudova duše víří nadšeně silou a prudkými
záměry. „Ó Valerie, dvakrát jsem tady v těch lesích po tobě tolik zatoužil, ale vždy jsem
se zase zapřel. Ale teď už nemohu a nesmím; teď, po třetí, to cítím prostě a jasně; já
musím jít za tebou! Nechápu, že jsem toho dříve nepoznal.“Ó, kamaráde, ó sladká opilá kořalko! Jak podivno: čím jen, kde je to, čím jsem se
nechával tak trápiti, a teď jako bych to všechno odvanul: nic není na světě jistějšího, než
že mně vzchází mé štěstí! Tak je to, tak, a neznám už nic jiného.Vašku, rozmilý, ještě ti musím mnoho povídat. Pojď, ty hloupý, co bychom seděli tady
venku, vždyť tam po uhlířích zbyl ten krásný dům! Ještě ti to vše musím říci znovu a ještě
to chci slyšet znovu a mnohokrát: o Valerii. Chci ještě o Valerii.V uhlířské boudě zdálo se to stokrát lepší než venku. Bylo tam sice temno, ale
štěrbinami měkce ještě svítil soumrak. Zapadli do sena a načali láhev se zeleným likérem;
zaplnil ústa pronikavě nasládlou hořkostí. „Ten je nejlepší,“ vydechl Ruda a podal lepkavou
láhev kamarádovi.„Koupím si nové šaty,“ zabreptal Vašek.„Vidíš, ta Valerie; nikdy bych si netroufal pomyslit, že by o mne tak stála. Mohu já jí
to udělat, abych za ní nepřišel? Hned zítra za ní půjdu.“„To víš, kamaráde, to víš.“„Půjdu, jako že ti to povídám, tak půjdu.“„To víš, kamaráde, to víš…“„Ale nejdřív jí napíšu psaní. Nejdražší Valerie…“„A já si koupím nové šaty…“„Nebo ne, žádné psaní. Nenapíšu nic, překvapím ji a najednou se tam zjevím. Tady jsem,
Valerie, řeknu jí, podívej se na mne, přišel jsem za tebou…“„To víš, kamaráde, to víš…“Vašek už má dost, řekl si Ruda; však já jsem si toho pití také dost naložil. Ale co to,
že nám při tom pití není dneska nic veselo? Taková dobrá kořalka! takové vyhlídky! takový
život! „Vašku, pij!“„To víš, nové šaty si pořídím, to víš…“„Hele, Vašku, tenkrát v zimě, pamatuješ se, jak jsme ty tři zajíce chytili?“„To víš, že se pamatuju, to víš.“„Byla to tenkrát legrace, pamatuješ? Podívej se, Vašku, co to tady leží, ti zrovna
povídám, vsaďme se…“Tu se náhle otevřely dveře chaty a v transparentu nočního šera se obrážel černý obrys
muže. Muž ve dveřích asi nemohl proniknouti svýma očima ve tmu chatrče. Vypínač elektrické
lampičky cvakl, ale světlo nevyšlo, kontakt selhal.Muž ve dveřích odkašlal, chystaje se ze sebe vydati hlas.„Koupím si nové šaty,“ zamručel Vašek.Četník! vyjevilo se Rudovi. Pistole práskla, Ruda vystřelil.Silueta ve dveřích sesula se k zemi a rýsoval se tu zas prázdný obdélník.Chlapi vyskočili a hnali se ven. Na prahu Ruda zaklopýtal, div nepadl.Klusali potácivým během opilství, vrážejíce do sebe a ztěžka supajíce. Vašek vydechoval
krátkými steny. Pod jejich dupotem skřípal a sršel písek, praskaly kořeny a drolilo se
kamení.Už nemohli dále. Ruda si hmatal po hlavě, hledaje na ní čepici. Z Vaška vyšel táhlý
kvílivý zvuk. Vašek se chytil stromu, a ohýbaje se nízko k zemi, dávil, a vydával ze sebe
vše, co požil tohoto dne.A tu se z Rudy vydral strašlivý veliký smích. Teď teprve za celý den přišel na něho
smích. Křápavě bičoval tento hrozný, dlouhý smích lesní tmu, a temnota, vyvrhujíc ho s
hrůzou ze sebe, svíjela se mezi třesoucími se kmeny a větvemi. Poslední soud! zděsil se
Vašek a padl tváří do lesní půdy. Ruda hodil sebou vedle, a ucpávaje si ústa sevřenými
pěstmi, dořehtával do nich svůj pominutý smích.Tak se tu ráno probudili z bezvědomého spánku, ležíce zcela na bíle dni na samém kraji
cesty.*„Cos to, Rudo, udělal?“ zatřásl Vašek těžkým spáčem, „cos to udělal!“„Co?“ vyjevil se jeho druh tupě, „co jsem udělal? Co jsem měl udělat?“„No přece — včera…“„Včera — co bylo včera?“„Včera, v té boudě, jak jsme pili — nevíš?“„Ano, pili jsme. — A co má být?“„Přece, Rudo — vzpamatuj se! Zabil jsi četníka!“„Jakého četníka?“„Rudo, Rudo, vzpamatuj se přece: zastřelil jsi četníka!“„Co mně to povídáš: žádného četníka jsem nezastřelil…“„Byli jsme opilí a ty jsi hned po něm střelil.“„Kde? Střelil — já že jsem střelil. — Já o ničem nevím.“„Nevíš. — Ale udělal jsi to. Nevíš tam v boudě — vždyť jsem byl při tom, na mou duši,
těmahle očima jsem to viděl…“„V boudě — to vím, to jsme byli, ale žádného četníka jsem nestřelil.“„Střelil, Rudo, je to pravda: leží tam u dveří zabitý.“„Střelil, já že bych střelil. — Tak se tam teda pojď podívat.“„Proboha tě prosím, Rudo, ne! Kdybys mně všechno na světě dával, já tam nepůjdu. Nechoď
tam, kdybych tě na kolenou prosit měl — my musíme pryč!“Tu uzřeli, že na Rudových holínkách je zaschlá krev.„Vidíš ji? Vidíš? Rudo, Rudo, to jsi neměl dělat, ne, ne, tohle jsi dělat nemusel!“„Asi se už tak stalo,“ zamručel Ruda černě. „Měl bych se jít tam podívat.“„Rudo, vzpamatuj se přece, jak bys jen mohl — my musíme utíkat!“Ruda ještě stál přimrazen v zmateném údivu. Jak to? sáhl si na čelo a dívaje se do
prázdna vrtěl hlavou, jak jen to může být? Ale už tomu tak bude, už se to tak stalo — ta
krev. — Ale jak to přijde, kdo mně to jen vyloží?Byl už plný den, povleklý slabým podmrakem, z něhož se cedilo světlo podivně jasné,
téměř křídově bílé. Upachtěné procesí mravenců spěchalo klikatou cestou mezi jehličím, u
Rudových nohou, potřísněných krví, drobounce dokvétal rozrazil. Sotva třicet kroků dále
právě uprostřed cesty se zastavil štíhlý srnec. Stál tu pokojně na napjatých nožkách, v
podélném oku, které upřel stranou na oba muže, temnil se sametově klidný stín lesa a v
líbezném rozvětvení jeho parůžků bylo vepsáno tajemství stromů a mechů. Byl silný a
dospělý, krásné zvíře. Nehýbal se, nezdál se nic věděti o bázni srnců, jen se díval.V úžasu vpily se oči lovců do postavy spanilého zvířete, do jeho velikého pokojného oka.
Co se tak dívá, co se nebojí? Vždyť je to, napadlo jim, jako by to ani nebylo zvíře, ale
nějaké božstvo těchto lesů. Na co tak čeká, proč je tak klidný, ach, duše má, co
nevýslovného a nám, smrtelníkům a vražedníkům, nepochopitelného, je tu pro nás v božských
sudbách spředeno? Tak se dívá, jen dívá — cožpak nás chce snad přimrazit? Vašek pozvedl
ruku a zvíře se velikými skoky vhouplo do hustého jedloví.Tu si připomenuli, že jim je souzeno prchati. Vydali se odtud plachým pochodem. Ach,
Rudo, Rudo, do čeho jsme se to zas dostali, zadýchával se Vašek, jak jen to tak mohlo
přijít! — Měl bych se tam jít podívat, tlačilo to v Rudovi, měl bych vidět, co jsem udělal.Když se pak zastavil, vzal hrst trávy a stíral si s boty tu zaschlou krev. Pouštěla
těžce a neúplně. Vašek se třásl. Ještě tam, a tam, šeptal, ale dělej, honem, jen dělej,
musíme zas dál!*V tu dobu byl četník nalezen hajným a jeho synem. Byl mrtev. Byl to ještě zcela mladý a
velmi hezký člověk, teprve krátkou dobu v této krajině; též on miloval zpovzdálí slečnu
Marii Rousovou, ale byl ostýchavý a ona o tom nevěděla.Tak tady to máme, řekli si hajný se synem. To ten Václav Kala a Rudolf Aksamit. Jen se
sem dostali, a už nemusela naše krajina dlouho na hřích a neštěstí čekat. Postáli nad tělem
četníkovým se skloněnými hlavami, neboť pocítili, co je to led a palčivost lítosti, co
svírá srdce člověkovo nad žalostným osudem bližního. A jejich modlitba nad tímto bědným
mrtvým, to bylo důtklivé připomínání nebesům, že jejich božským úřadem je vykonávati nad
zločinem svou pomstu a soud. Nato odešli hlásiti krvavý čin.Hlas lidu žádal si krve vražedníků. Podívejte, mručel hlas v sednicích, na křižovatkách
a mostech, co je to za spravedlnost! Jeden z četníků je zabit a oni nechávají vrahy
uniknout. Nešťastná naše krajina! Co moje paměť sahá, nikdy se nic takového tady u nás
nestalo, až teprve teď. Tak je to, když se dělá jen samá politika a lid je opuštěn.*Ach běda, hlodalo to ve Vaškovi, tohle se už stát nemělo. Dopadne-li to s námi špatně a
chytnou nás, budeme platit draze. — Kam teď, Rudo, a co máme dělat?„Chtěl bych vidět tu boudu, jestli tam leží ten četník,“ řekl Ruda. „Třebas jen z
dálky.“„Neblázni, člověče, chceš si nás vzít na svědomí? Co ti to pořád nedá, že tak mermomocí
chceš do toho lézt? Ach, bože, o sto mil kdybychom tak byli dál, z toho ven!“„Z toho ven? Já se ničeho nebojím, ty babo, mně je to jedno. Tak pojďme třeba tudy, když
tě to tak mrzí.“ Trápila je drsná žízeň. Vašek si utrhl hrst šťavele a ujídal kyselého
listí. Nechutnalo mu a zahodil je. Hledal po kapsách, špetka tabáku kdyby aspoň byla. Les
značně zeřídnul, ale zároveň zmohutněl. Půda byla kypře nastlána humusem, silné větve buků
se temně rýsovaly na světlém transparentě listí. Bílé rosolovité houby, usazené patrovitě
na starém dřevě, hustě se rosily slznými kapkami, připomínajíce vosk, umrlčinu, krápníky a
cosi neurčitě kostelního. Zase narazili na cestu, ale tato zde mokvala vodou. U velmi
starého buku vyvěral pod obrazem svatého Josefa pramen, otevřený všem žíznivým, kteří se
tudy ubírají; byl tu i malý rezivý plecháček a prázdná láhev. Tu se podivili, s jakou
hroznou žízní vydrželi od rána blouditi lesem. Pili dlouhými doušky a bez konce, oceňujíce
velikost své žízně na tom, jak druhému tak nenasytně a k nepřečkání chutná. Ó té neskonalé
dobroty! Té žízně, té hojnosti! v bocích jim to při pití škube jako žíznivým psům; chladná
voda sklouzá po zprahlém patře hladce, a hojivě svlažuje až do nejniternějších částí maso,
které se zdá být uschlým troudem.Napili se důkladně a bylo jim snáze.„Štěstí, s tou vodou, už se mně jazyk lepil na patro,“ oddychl si Vašek; „kdybychom
nepřišli na vodu, nebyl bych už žízní vydržel.“„Všechno bude zas dobré, však uvidíš,“ řekl Ruda, ale nebyl své důvěře tak zcela
přítomen: stále se mu vracela myšlenka na uhlířskou boudu a na zabitého četníka, jak on tam
asi leží.Šlo se to teď mnohem lépe. Narazili na mladý les, rovný a pravidelný skoro jako řepné
pole. Šli tudy přímočaře, jako se jde na vlak dlouhou nádražní ulicí. Ruda byl bez čepice,
v ruce si pohrával suchou větvičkou.Pak přišel nižší les. Tu bylo jim se nízko shýbati a ještě jim smrčí bilo do obličeje a
cuchalo Rudovy vlasy. Ruda se tlačil hrubě vpřed, chráně si loktem tváře, zdrásané dnes již
skoro černými čmouhami. Ostrá větev udeřila Vaška do čela a on vykřikl zlostně. Lezli již
téměř po čtyřech. Náhle houština končila, byl tu bílý mezník, vyvýšená mez a nad ní drobná
plocha lesní školky, a pak již otevřená pole a luka a nepříliš daleko vesnice se školou a
kostelní věží!V polích roztroušeně pracovali lidé. Muž a žena se vztyčili od shrbené práce a ukazovali
do lesa, zrovna v ten směr, kde se tajili zbojníci. — Kam jsme to zalezli! zabručel Ruda a
vtáhli se zase do houštin. Vydali se znovu do lesních hlubin, ale nyní se stočili více
bokem, po svazích.Šlo se jim ztěžka, nyní, když spatřili před sebou tu volnou krajinu. Něco jako by jim na
zádech tlačilo. To bázeň si jim sedla na záda, a studíc je v týle, nechává se nésti a tíží
jako baťoch plný hlíny. Údy jim cukají pod záblesky strachu; vystrašují je zvuky lesa, děsí
se náhlých šramotů své vzájemné přítomnosti, ze všeho se na ně skládá zjitřená bdělost a
bědná únava. Vašek ucítil na sobě až slabost; když Rudova ruka zašustila o větev, cuknul
sebou prudce a řekl si: Vždyť se z toho celí seschneme, i ten Ruda se mně zdá dnes z toho
všeho strachu jaksi stažený a vyhublý. Kéž bychom už byli kdesi jinde a dál, je-li někde v
lesích takové místo, kde by z člověka spadl ten strach, kde by z toho okřál, přišel zas k
sobě a zapomněl! A tu mu přišla vzpomínka na bídníka, který proti nim vystoupil z křoví a
nadával jim tak prudce, ačkoliv v jeho hlase byla znát nejomrzelejší únava. Ano, pravda je
to: v lese je zle, je zle. Ale pořád je les lepší než kriminál, řekl si Vašek. Však vy toho
ještě užijete, vy se toho nažerete, až už nebudete moci, až po tipec, až nad hlavu, vy
hlupáci a blbci, vy dva! vysmíval se jim tehdy ten šeredný chlap. Kéž by ho chytili, ale
nás ne, kéž by dopadli jeho, ať je to jako za nás výkupné a za to my ať z toho vyjdem!
Nechť jsme z toho venku, nechť vyjdem, volalo z hlubin lesa a z jam úzkosti srdce Vaškovo,
ale v týle ho tlačila bázeň, jeho volání se zlomilo a on byl až do úpadu unaven.Les, do kterého přišli, připadal Vaškovi jakýsi zvláštní. Co mně to na tomto lese
připadá tak divné? Cosi — co je to? snad jako kdybych tu už někdy býval. — Či byl by to
snad tento les, kde s člověka spadne strach a on zapomíná? Bůhví, co je to, ale v takovémto
lese jsem už někdy musel být, snad kdysi dávno, nebo bylo to snad ve snu…„Zatracené živobytí!“ zatřáslo jím zaklení kamarádovo.„Co je?“ zeptal se Vašek chabě.„Zatraceně! motáme se tu jako náměsíční.“„Proč?“„Proč? Co já vím proč: protože nekoukáš, protože jsme vrtáci, protože jsme utahaní.
Cožpak nevidíš: vždyť jsme zase v tom bukovém lese, ve kterém jsme už byli!“„Jak je to možné, že jsme sem přišli?“Skutečně, je to zase onen bukový les, ten les s bílými rosolovitými houbami, ušima
Jidášovýma, které se rosí slzavým potem, s mokrou cestou dole a s pramenem, nad nímž byl
obraz svatého Josefa.„Jak to přijde? Museli jsme se nějak stočit do kruhu. Ale jak se nám to mohlo stát?“Už je to tak, zachvěl se Vašek. Nemáme už před sebou žádný cíl, ztratili jsme náš
vlastní směr — asi nám ho teď udává někdo jiný. Cosi mate naše kroky a netroufám si už
raději ani hádati, kdo by to z těch dvou — z těch dvou mrtvých mohl být.„Když už tu jsme, tak se aspoň znovu napijem. Mám žízeň,“ stočil se Ruda ke studánce.
Nebylo to vlastně na ničem zřejmo, ale Ruda to viděl, či cítil, nebo přece jen spíše viděl?
že tady, u té studánky zde, už někdo byl. Plechový hrnéček leží tu trochu jinak, než jak
oni to tu zanechali.Nebo snad se to jen tak zdá, snad leží stejně a nikdo druhý se ho nedotknul, snad to
bylo v něčem jiném, co není možno postřehnouti, ale co se cítí, co se bez zjevných známek a
důkazů dostává k vědomí. S jistotou? Ano s jistotou: někdo tu byl. Musel tu být někdo —
snad je ještě někde nedaleko tady v lese — kdosi, kdo je teď neviditelný, ale je tu
přítomen, či skoro ještě přítomen. Kdosi, kdo třeba ještě nic neví, nebo třeba ví vše,
vůbec vše; snad má oči tak dobré, že pronikají dále než oči jiných lidí a všechno
postřehne; snad má uši jemnější ještě než divoká kočka, čich bystřejší než vlk, krok ještě
tišší, než je dílo tlení ve spadeném listí bukovém, ba snad ani nemá dech. Možná však také,
že má při sobě pušku, že nese železa žaláře, provaz šibenice, možná, že ani není sám, že je
jich víc.Spěšně se napili a položili hrnéček přesně tak, jak byl. Pak hleděli dostati se co
nejkvapněji odtud, lekajíce se všeho, stále ve střehu, nohy podlomeny a kryjíce si hlavy
nakrčeným ramenem. Tak se plížili, až přišli opět do nízkého smrkového lesa, ale brzo tu
zas narazili na jeho okraj. Zase tu byla volná krajina s lukami a poli a s nedalekou
osadou. Ale nebyla to už táž vesnice, kterou viděli předtím. Byla více utajena v stromoví a
kolem se temnaly menší lesy.Rozhodli se nejíti dál, ačkoliv se cítili na tomto lesním kraji obnaženi a nejisti, a
to, co měli v týle, ten bludný bukový les se studánkou, je strašilo. Z mlžně potaženého
nebe počalo drobně krápat. Zahrabali se do chvojí, nespali však, ani nemluvili.*S večerem bylo jim jasno, že dovnitř lesa nejsou již s to se vrátiti. Všechno v nich se
proti tomu stavělo. V otevřené krajině bylo něco svůdného: sice ne jistota, ale volnost
velmi jiná, než je volnost v hloubi lesů. V nahotě jetelišť a oranic bylo do daleka a
zdaleka viděti. Teď ovšem už smrákalo; v osadě se rozsvítilo první světlo, kalně žlutavé
oko, které bdělo a poněkud krátkozrace obzíralo navečerní krajinu. Vyšli a brali se dále po
kraji smrčiny; naproti, za líně vyvaleným obloukem polí, zavíral se obzor jiným lesem. Tam
si tedy přes pole namířili. Ze všech stran na ně narážel volný vzduch. To bylo něco docela
jiného než tam v lese. Odvaha se počala po troškách vymotávati z pout bázně; těch několik
slov, která spolu tiše vyměnili, nebylo zcela zbaveno důvěry. Tu náhle, jakoby zničehonic
po nich cizí ruka chňapla: nějaký muž na ně z polí zavolal. Nebylo ho viděti, ale volal k
nim, volal na ně ještě jednou a poznovu. Přilehli na mez, sevření jako hmota prošlá vysokým
žárem a naráz zase ztuhlá; jen ulekané srdce v ní poplašeně bušilo.Ve tmě se pak připlazili k lesu, který uzavíral obzor. Ztajili se v podrostu, ale
nemohli dlouho usnouti, ačkoliv přes všechnu zjitřenou úzkost teď nejvíce ze všeho na světě
toužili po bezvědomí spánku.*Té noci usnuli pozdě a Ruda se několikrát prudce vyjevil ze spaní. Věděl dobře, kde se
nalézá: v novém lese, kde ještě nebyl a kam nyní nakonec dospěli, když za sebou zanechali
dlouhou pouť označenou svými špatnými činy a mstivým tlakem pronásledovatelů. Jak bude
zítra? řekl si, a nechávaje tuto otázku otevřenou, aby do ní odkudkoliv z chladna noci
čišelo, poodešel od ní zase blíž k tišším a teplejším končinám spánku.Zdálo se mu, že je doma a sedí — kde to sedí? — ach ano, vždyť sedí v hospodě. Jsou tu
sousedé, jedni povídají, druzí hrají v karty. Hovoří o koních, o okresním zvěrolékaři, o
loňské zimě. Rozvinula se hádka, je-li lépe dávati na boule octan hlinitý anebo křen. Říká
se, hlásí se Ruda Aksamit ke slovu, že dobrý je obkladek s teplými otrubami — budeš něco
povídat! okřikuje ho hajný (vida, vždyť se nic nestalo, hajný je živ, docela vesele živ! a
sedí si tu před půllitrem piva v rohu u toho stolu, na kterém bývá ubrus), ty budeš něco
povídat, Rudo Aksamite! — Proč bych nepovídal, na to mám právo, vždyť jsem si tu zaplatil
pivo jako každý jiný. — Ty — ty koukej, ať jsi tiše, uráží ho hajný, jen ty se se mnou
nehádej. — Já se nehádám, vy se hádáte, hájí se Ruda, to bych se na to podíval, aby mne
tady někdo mohl okřikovat. — Ty mlč, povykuje od svého stolu hajný, ty tady máš nejméně co
povídat, vždyť ty jsi mne zabil! Celá hospoda se vytrhla, ano, každý to teď vidí, hajný je
mrtvý, to Ruda Aksamit ho zabil. — Jen nedělej, však víš, žes mne zabil, Rudo Aksamite!
zlobí se a žaluje hajný, a — bože, kde se tu vzala? — sedí tu vedle hajného sama Valerie a
velmi se k němu má.Není v růžovém keři, ale v načesaných vlasech má šípkový květ, i šaty má růžové s rukama
nahýma, a tulí se milostně k hajnému nadbytečně se smějíc, asi na znamení, že ho lituje, a
aby mu to vynahradila, že je mrtev. Ach, hrůza, jaký to ošklivý sen, zarmoutil se Ruda a
probudil se.Vaškovi nezdálo se nic. Jeho spánek o ničem nevěděl; nevěděl o lese, kde spí, nevěděl
nic o vraždách ani o tísni minulých dnů, ani o bázních zítřku. Zhola nic v sobě neobsahoval
ani nenesl; byl tak prostý a bezobsažný, že spáč, probudiv se nechápavě, jako by ze zcela
jiného světa přišel, strašně se udivil z ranního jasu nadcházejícího dne.*„Rudo, co to ten člověk na nás včera večer v těch polích volal?“„Nevím, nebylo tomu rozumět.“„Kdo to mohl být, tam u té studánky?“„Nevím, jakpak já mám všechno vědět.“„Který pak den máme dneska?“„Myslím, že bude středa…“„Tak deset dní už jsme pryč. A teď, tady — Rudo, ale mně se to tady tak strašně nelíbí…“Ruda byl nazloben, raněn svým snem, rozmrzen z přestálých strachů, zjitřen nejistotami.
Jeho duše se tvrdě sbalila do sebe jako zaťatá pěst a čouhal z ní břitký nůž vzteku.„Mně,“ odsekl zle, „zrovna se to tak líbí. Však nás ještě nemají a také nás tak hned
nedostanou.“Les, ve kterém přespali, ukázal se docela malým lesem; byl to zcela úzký lesní jazyk,
vlastně jen stráň, která se táhla podél potoka a cesty. Brzo došli na konec, kde byla zase
otevřená krajina s drobnými lesnatými chlumy. Bylo patrno, že veliké lesní plochy nechali
už za sebou.Co je to platno, řekl si Ruda, musíme nějak do toho, ale dříve si musíme koupit kouření;
bez toho to už nevydržím.Pod vrbovím stál bosý chlapec a šťouchal prutem do vody.„Hej, hochu,“ chytil ho Ruda, „tady máš peníze a kup nám dvě stovky cigaret. A jestli
tam mají čokoládu, tak vezmi čokoládu, nebo aspoň nějaké bonbony. Ale honem! my tady na
tebe počkáme v těch vrbách. Dostaneš dobře od cesty.“„To máš jedno,“ obrátil se k plaše mžikajícím Vaškovým očím, „kouření musí být. Potom,“
Ruda ukázal hrubým palcem přes pole, „to nabereme tamhle na tu stranu. Budeš vidět, však my
už se tam nějak schováme, jako kdybychom se do vzduchu rozplynuli!“Proč by ne? řekl si Vašek, ale mnoho tomu nevěřil! Má-li co přijít, jen ať přijde.
Jestli je to náš osud, tak už stejně nepomůže žádná chytrost, ale jenom odvaha. Ale teď
bych si chtěl nejdřív na to všechno zakouřit.*Hoch s prutem klusal za vrby, k obci, ke krčmářovi.„Dvě škatulky cigaret a nějakou čokoládu.“„Máš peníze?“Nad pult se zvedla dětská pěst, z níž čouhala stokoruna.„To kupuješ pro sebe?“„Ne, to mě pro to posílají nějací dva páni, čekají na to ve vrbách.“Dva páni? podivil se krčmař, pročpak by si dva páni posílali hocha a nešli by sami? A že
čekají ve vrbách…„A jací jsou to páni, Frantíku?“„Takoví dva páni, oni to nejsou vlastně páni, ten jeden ani nemá čepici, ale slíbili mně
od cesty.“Co to ti dva jsou asi zač? řekl si krčmář, čepici nemají, ale mají stokorunu, nechtějí
se ukázat a čekají ve vrbách. Tohle mně kouká nějak divně. — Měl včera cestu lesem, a po
celou hodinu zakusil nějakých strachů, aby ho někde nepotkali násilníci, ti dva vražedníci
a pytláci, před kterými se teď třese celý kraj. Chvátal velmi, a ačkoliv nenesl žádné
peníze, mořily ho všelijaké myšlenky; to on pil u pramene, odporučuje se do ochrany svatého
tesaře s lilií, neboť spěchem se zapotil a měl žízeň. Hoho, aby to tak byli ti dva! Ty
děsy, které jsem zažil včera, však bych jich nepřál nikomu, ty děsy, povídám, jsou-li to ti
dva neřádi, ty bych já jim nemusel dát zadarmo, kdyby to tak byli ti ptáčkové, ti dva!„Tu máš,“ naložil chlapci zboží a dal mu nazpět, „jdi napřed, Frantíku, ale neběž moc a
ukaž mně, kde ti dva páni jsou.“Krčmář se zastavil ve slušné vzdálenosti a čekal, až hoch s prutem odevzdá svůj nákup.
Dva muži vystoupili z vrboví, jeden v šatech tmavých, ten druhý, prostovlasý, v rezavých. —
To budou oni, na mou duši, jsou to ti dva, zatajil krčmář dech, teď jen aby je brzo
dostali.Mužové počali dýmati z cigaret a hnuli se polním úvozem vzhůru k lesu.„Frantíku,“ pokynul krčmář hochovi, „teď běž, utíkej, na četnickou stanici, že tu jsou
ti dva vrahové!“Tak, těm dvěma to nebude darováno, potěšil se krčmář a obrátil se domů. A jako na
zavolanou najde ve dveřích svého podniku četníky.„Ptáme se, máme tu někde toho Kalu a Aksamita, jestli snad se tu u vás pro něco
nestavili,“ povídá strážmistr.„Sám pánbůh vás sem poslal, páni, honem, povím vám to až pak, jen honem: tamhle jsou.“„Kde?“„Zamířili na Polom.“„Haha! To trefili zrovna do pravého. Tak páni,“ praví strážmistr, „jak to tady povídám:
ti dva nám tu šli dneska naposled!“*Kamarádi se dělili o čokoládu. Na, Vašku, je dobrá, však jsi se beztak takovéhle
čokolády nikdy dosyta nenajedl.Čokoláda je, cigarety jsou, a kdož ví, možná že jsme i ze všeho ven, praví si Vašek;
dobré by to bylo, ale přece to za nic nestojí. Strach ve mně sedí jako bolák a užírá mně z
mozku. Tak zlé to přece ani zvířata nemají. Nemají rozum, jim je snáz.Ó, Valerie, vzpomíná Ruda svého mučivého snu, cos mi to udělala! jak bych já mohl teď
přijíti za tebou! To asi jsi o mně četla všechno v novinách, tak už ti nejsem teď dobrý, a
ty teď nechceš se mnou nic mít. Ledaže bych měl štěstí a vedlo se mně, a že bych jednou
přišel jako velký pán, to bys obrátila, pak bys najednou měla pro mne srdce, ty mrcho! má
krásko! viď!A ten hajný! Podivno, za celý ten čas se mně o hajném nezdálo. Až dnes. To není jen tak.
Ten nám už asi nedá pokoj. A pak přijde možná ještě ten četník, to budou dva. — Ale ať si
nikdo nemyslí: však já se jen tak lehce nedám! Však oni mne ještě nemají!*Polom je neveliký míšený les, na který se před dávnými časy snesla smršť a nadělala tu
hluboké vývraty. Zbyly tu po nich roztroušené dolíky, dnes už zarovnané prstí a listím. V
celých hnízdech rostly tu šupinaté jelenice, podobné peří krahujčímu, a černý stroček
kreslil na některých místech klikaté mapy. U vstupu do lesa se Vašek pro něco sehnul; vedle
ptačí kostry se tu cosi zalesklo: peníz, ztracená koruna.„Hele, co jsem našel,“ zvednul ji a třel o rukáv, „to znamená štěstí.“ Ale úsměv, který
mu na okamžik pohnul rty, se tu neudržel a přenesl se daleko jinam:„Jednou, když byla u nás pouť, to mně bylo asi jedenáct let, jsem našel dvacetikorunu.
Ležela u kramářské boudy s bavlněným zbožím a nikdo ji neviděl. Bože, já tenkrát a
dvacetikoruna! já jsem myslel, že to ani nemůže být pravda, už jsem ji držel v ruce a já se
pořád na ni potajmu díval, svým očím jsem nevěřil. Vašku, zázrak! řekl jsem si, vždyť si
teď mohu koupit, co chci! Já ti pak chodil od boudy k boudě, vybíral jsem si a kupoval!
Všechno, o čem se mně tenkrát jen zdálo, jsem teď měl naráz na dosah. Všechno, všecinko
jsem si koupil, po čem jen srdce prahlo. Tenkrát, to byla ta nejšťastnější chvíle mého
života.“„Má nejšťastnější chvíle, to byl tenkrát ten srnec. V tu chvíli jako by se mně všechno
na světě bylo splnilo; já byl jak v desátém nebi. A teď do toho ten hajný a tak nám to
zkazil! Proto jsem do něj střelil; to měl z toho.“„U mne největší štěstí, to byla tehdy ta pouť. Co přišlo kdy potom, to už nikdy nebylo
to.“„Dej sem tu korunu, kdyžs už ji našel. Hodíme si, máme-li tady v tom lese zůstat, nebo
jít dál.“„Rudo, raději dál.“„Jen ukaž! orel je zůstat, hlava je dál.“Peníz se zatřepetal ve vzduchu a dopadl na otevřeno Rudovu dlaň.„Orel.“„Nu tak; ale ještě se podíváme na druhý konec, jaké to tam je.“ Mezi stromy po svahu
dolů probleskoval jasný svit.„Voda; pojďme se tam podívat.“Pod lesem byl veliký rybník. Širá hlať se skvěla v odlesku bílého nebe, až oko
oslepovala, a v té první chvíli se zdálo, že nikde a ničím nekončí. Ale pak bylo viděti, že
krajina je na obzoru uzavřena mlžným nástinem dalekých lesů. Tam až, zastesklo se Vaškovi z
tohoto dalekého mlžně modrého cíle, chtěl bych teď být!Ale ta jasná širá hladina připomenula mu něco, čím se zachvěl: připomenula mu smrt, snad
proto, že byla tak klidná a rovná, že se v ní obrážela vzdálenost, daleká cesta, hluché
mlčení a němé odplývání. Proč smrt? podivil se této své neurčité bázni, vždyť tu jsou přece
lidé!„Ó, hergot,“ zamručel Ruda, „podívej se, ti jdou na nás!“Na hrázi pod lesem byli myslivci, lidé s klacky a puškami. Ach ne! řekl si Vašek. Tu
však po prvé za ty dny, co byli na útěku, uslyšel Ruda volati své jméno: Rudolfe Aksamite!
Václave Kalo! uslyšel Vašek a zaznělo mu to jako volání na poslední soud. Trhli sebou jako
zvěř, poplašená na obrubě lesa, a hnali se zas do svahu vzhůru. Od hráze přirachotila za
běžci rána z pušky jako padající hrom, zařízla se do zeleně a burcovala dálavu. „Střílejí
do nás,“ zasmál se Ruda, ale v jeho očích nebyl žádný smích; tak, zrovna tak, viděl Vašek
dívati se v útisku poslední hodinky kočku, též v jejích očích byla taková tíha zlostného
strachu.„To nic, hochu, ještě nás nemají.“Přeběhli svah a řítili se ke druhému konci lesa, odkud přišli.„Zaraz! jsme v kleci!“ zasyčel Ruda, „už je to tady, tamhle je máš: četníci!“Od hráze zaštěkla druhá rána. „Psi!“ ušklíbl se Ruda. Četníci a lidé roztroušení v
polích útočili teď kalupem k lesu.„Pojď dovnitř, Vašku, teď jsme hotovi.“Tak už to tedy přišlo; ale Vašek v sobě necítil odporu, spíš úlevu, spíš jakousi trpnou
zvědavost, co se teď všechno stane. Už nemyslí, může jen vnímati. Ruda divě nasupený utíká
vzhůru, drsný přerývaný ryk, který mu z hrdla vychází, aha, to má být Píseň práce, vnímá
Vašek, co on si to teď jen vzpomněl? Ruda odjišťuje v běhu pistoli, nese on pomsty hrom,
lidu hněv, asi jsme vzbouřenci, Vašek už také odjistil svůj revolver. Aksamit! Kala! zvučí
to z oživeného lesa. Tu mne máte! ozval se Ruda ranou z pistole, Vašek za ním.Les zaburácel ranami. Tady, Vašku, hodil sebou Ruda do dolíku na hřbetě Polomu a zapadl
do vysoce nastlaného listí, jako kdyby se ve vzduchu rozplynul. I pronásledovatelé stali se
neviditelnými; v tu chvíli nebylo nikoho z nich viděti.Co přijde teď? vnímá Vašek, to snad na okraji dolíku se mají zjeviti ty dvě mstivé
tváře, ta mrtvá hajného a ta mrtvá četníkova, a budou volati: Sem, lidé, sem! Ach ano,
kdyby bylo takové moci, která by mne vyzvedla a zvláštní silou povznesla mne odtud vzhůru,
stále výš a dál, nad tento les, až k světlému nebi, a složila mne v těch modravých lesích,
které bylo viděti daleko za tou širokou vodou tam na obzoru, bylo by dobře, byl bych
zachráněn. Ale ne, nemohu uletět; země mne drží a pod kolenem tlačí ostrý kámen.Už jdou! Do dolíku vběhl muž s holí v ruce, neboť se stal honcem hříšníků. Oči upřené v
hledání dokola, neviděly, co měly viděti, a on klopýtl o Rudovy nohy. Ruda vztáhl ruku a
střelil. Modré oči se nechápavě udivily a lesní dělník Vojtěch Bíza sešel s kopečka dolů,
pustil hůl, a vzpomínaje svých tří maličkých dětí a ženy Ludmily, klesl s prostřeleným
životem na kolena a pak do náruče boží.Vrahu! Vrahu! vykřikly pušky. Smrt! zaječely pistole. Ta seděla, Vašku, co? bylo slyšeti
Rudův hlas. Vašek se ohlédl, jak kamarád střílí. Ruda svírá v pravici hrst suchého listí a
hledá v něm spoušť. Pistole leží přece hned vedle, ale on o ni nedbá, on škytá a z úst mu
jde krev. Co to? proč Ruda nestřílí? udivil se Vašek. Smrt! vykřikly pušky. Nad Vaškovou
hlavou ulétla větev, do listí to švihlo a na Rudově čele rozpukla se drobná skvrna a
vytryskl červený pramének. Proč po něm střílejí, vždyť je už přece mrtev! užasl Vašek.
Václave Kalo! uslyšel zas znovu volati. S Rudou je konec, teď volají mne. Vyskočila v něm
podivně sladká představa širé lesklé hladiny na obzoru s mlžným nástinem modravých hor. To
už si nasadil revolver k čelu a spustil. Bože, co dělám, vždyť tam bude ten hajný, poděsil
se. Ale už bylo pozdě: uviděl veliký sršící oheň a pak byla jen tma.*Je po nich, řekli mužové, a tak by to nemělo být: vyhnuli se trestu.V osadách se rozkokrhali kohouti. — Bude pršet.Začal podzim; spustil se dlouhý a sychravý déšť.[1]kozí nohou— kozí noha — bršlice, bylina s velkými dělenými
listy.[2]zmek— plivník, šotek.[3]mandril— mandril rýholící, opice z čeledi
kočkodanovitých.[4]rekvirovala— rekvírovat úředně vymáhat či zabavit ve stavu
nouze.[5]z grádlu— druh bavlněné tkaniny v keprové nebo atlasové
vazbě s podélně pruhovanou strukturou.[6]kruché— kruchý — křehký, drobivý.[7]vřetenušky— vřetenuška — motýlek s pestrobarevnými
křídly.[8]družina Dianina— Diana — římská panenská bohyně lovu a
Měsíce.[9]liniár — pravítko.
|
Capek_Stin-kapradiny.html.txt
|
VenovanieOsvietenému a vysokorodému pánu pánu Jánovi Grófovi z Harrachu, c. kr. komorníkovi a c.
kr. majorovi, majiteľovi panstiev Sádová, Šluknov, Jilemnice, Most nad Lietavou atď. atď.
majiteľovi viacero rádov, vernému a vznešenému synovi matky Slávie, milovníkovi slovanskej
vzájomnosti, priateľovi, podporovateľovi a vysokému mecenášovi literatury slovenskej atď.
atď.S nadšením, vrelou a hlbokou úctou venuje Dušan Sava Pepkin.Po toľkých zápasoch slovenčiny,
Po neistom sem tam klátení,
Našich literárnych snažení,
Či už raz nevznikne život iný.Palárik.Žiadne napadnutie neni tak citedeľné, jako na jazyk materinský.Gr.
Apponyiv ríšskej rade r. 1860.Krváca srdce moje, kedykoľvek u prosred tých mnohých trpkostí, protivenství, krivd a
prenasledovaní, ktoré my Slováci — snáď ten najnešťastnejší národ pod slnkom — od iných
neslovanských národov od nepamäti sveta snášať musíme.Dr. Andrej
Radlinský.Jestli Slovák jako Slovák dobrým vlastencom — podľa krivého súdu nepriateľov — neni, tak
jako odrodilec, podľa súdu zdravého rozumu pravým vlastencom tým menej byť môže.Mikler.Die Liebe zur Nation ist von der Liebe zum Vaterland derweit entfernt, wie die Zunge vom
Herzen.Demokryt.(Karl Maria Weber.)Potlačovanie reči zapríčiňuje každému členu národa takú boľasť, jakú by asi cítil, keby
mu bol jazyk skutočne z hrdla vyrvaný; len surovci sú toho schopní, dopustiť sa takého
zločinu na celom národe.Schäffle.Ťažko tú reč milovať sa zdá, milovať ju započni.
Hneď sebe už dve k nej srdca žádati budeš.Kollár.
|
Mednansky_Poesie-Dusana-Savy-Pepkina-Svazok-I.html.txt
|
Nepodarilo saNarodil som sa o tri roky pozdejšie, jako som sa narodiť mal. Ošidili ma teda o tri
roky. To bolo tak. Môj otec bol panským poddaným pred 48 rokom, a vtedy bez povolenia
panstva, poddaný ani oženiť sa nemohol. Keď môj otec „pýtal“ si povolenie, panský úradník
urobil pred ním pravou rukou posuňok, akoby peniaze čítal. Tomu môj otecko až veľmi dobre
porozumel, ale nemal čo čítať. Teda: „kto nemáš penez, pred pánov nelez,“ hovoria i v
slobodnom kráľovskom meste Skalici.Tri roky to trvalo, kým môj otec a mať nasgrbľali sto zlatých šajnov, ktoré potom
„veľkomožnému“ odniesli a až keď sa presvedčil, že nechýba ani jeden, dal povolenie ku
svatbe.O rok pozdejšie bol som už na svete, ale keby panský úradník nebol býval lakomý na tú
stovku, mohol som už pred tromi rokmi tu byť. Potom že nemá človek mať zlosť na panských
pánov!Už v kolíske som vždy vyvreskoval, keď úradník, či dráb k nám prišiel volať „na
poriadku“, ba pľuval som i na ních, keď som mohol.No netrvalo to dlho. Robota prestala, poddanstvo bolo zrušené ešte prv, nežli som sa
behať naučil. Zato ale môj odpor proti „pánom“ neprestal. Dôkazom toho bolo, že keď mi môj
krstný tatko priniesol raz z jarmoku kolky a guľu, negúľal som jako obyčajne sa robí, ale
hádzal guľu kráľovi na hlavu a neprestal som, kým som ho nezrazil. Bol som teda
anarchistom, ačkoľvek sa vtedy o ních nevedelo. Nuž tak. Neodpustil som im tie tri roky, o
ktoré ma pripravili.Avšak čo skoro musel som soznať, že neni som na svete len preto, aby som gule hádzal
kráľovi na hlavu. Môj otecko mal so mnou veľké plány.V našej dedinke bol istý človek, ktorý sa časom miesto krajčoviny zaoberal i vtĺkaním
múdrosti do hláv odrastenejších detí. A tohoto človeka povolal raz môj otec do domu a dal
mu rozkaz, aby i mňa vzal do prádla, že som už dosť veľký na to, aby som sa dačomu naučil.
Obrátiac sa potom ku mne, dodal: „Pozri, tu je prút, a tu je lieskovica. Keď sa nebudeš
učiť, nabijem ťa ako kus trúda a pôjdeš na panské robiť!“Nie ta prvá, lež tá druhá hrozba pomohla. Ja na panské robiť? — Repu pleť, zemiaky
okopávať, fazuľu oberať, a či snáď svine pásť? — To nikdy! — Radšej učiť.„Pán majster“ prichodil k nám každý deň na hodinku. Tatko mali ešte od dávna uschovaný
šlabikár so švabachovým písmom, čiernú drevenú tabuľku, a kriedu k tomu zaopatril majster
sám. A dal sa ma učiť od I až po ostatnú písmenu.U nás v dedine totiž v tých časoch nebolo školy a preto kto chcel svoje deti niečomu
naučiť, musel to robiť sám, alebo zavolať krajčíra, ktorý platil v dedine za najmúdrejšieho
človeka, a tomu sveriť svoje nádejné potomstvo. Učenie išlo ako voda, ovšem dľa starej
metódy. Čo skoro som vedel odriekávať: „Rovná čiaročka, na vrchu puntíčok menuje sa i. —
Dve rovné čiaročky u spodu sviazané, menuje sa u. — Krivá čiaročka s brúškom, menuje sa d“;
atď.Sotvy minula zima a ja som — vďaka praktickej metóde pána majstra a tatkovej lieskovice
— už nielen celý šlabikár prešiel, ale už i v „Nebeklíči“ dokonale čítal. Na prvú zimu bolo
toho dosť, riekli tatko a poslali ma kozy pásť.Na druhú zimu musel som dohoniť, čo som v lete zabudnul a pán majster pustil sa so mnou
do tajností počtovedy a učil ma malovať písmeny, potom slová a konečne i celé vety. Do
vianoc bol som hotový so všetkým, čo pán majster vedel a otecko bol veľmi spokojný s ním i
so mnou.Poznal som to po tom, že mne kúpil na jarmoku prvé boty „habánky“ a majstrovi nameral
dve putny zemiakov, pol kopy kapusty, mericu raži a dal mu na prídavok ešte i 25 grošov
šajnu.Mali sme obidvaja radosť, lenže u mňa dlho netrvala. Otec mal svoje plány.Práve vtedy prišiel do dediny jakýsi starý, vyslúžený husár a pánstvo ho poverilo so
zariadením školy v starej sýpke, ktorá od doby poddanstva vždy prázdnou bola. A chudák môj
otec nechal si nabulíkovať, že len ten človek môže k voľačomu prísť, ktorý sa naučil
maďarsky mondokovať alebo aspoň nemecky handrkovať.A poneváč ten husár obidvoje vedel a aj učiť to chcel, dali ma tatko k nemu na maďarskú
reč.To mne ovšem po vôli nebolo. Ale čo robiť? Tatkova metla a husárova trstenica dodaly mi
chuti. Prvý raz v mojom živote poznal som to slovo „musáj“ a jeho význam.Musel som mať veľmi „otvorenú hlavu“ v mojej mladosti, bo v krátkom čase som nielen
maďarsky vedel čítať, ale i všetky husárske jadrnosti nazpamäť naučil.Tatko mysleli, že sú to samé modlitby, a mal nesmiernú radosť z toho, keď som začal
„Kristušát, Máriát“ spomínať a „kuťaláncoš teremtette“ odriekávať. Avšak mimo školy a mimo
domu nik ma neočul ani len jedno jediné slovíčko maďarské povedať. Neviem, či som sa hanbil
alebo trucoval, dosť na tom, podržal som si moje vedomosti pre seba, pre školu a pre dom.
Tak sa mi teraz pozdáva, že som bol vtedy už „panslávom“, keď sa o takých ani nechýrovalo.
Čo koho vlastne aj po tom, čo ja viem, alebo neviem?Nastalo leto a škola prestala. Odbavovaly sa husárske zkúšky, a síce takto: Husár učiteľ
vzal niektoré dieťa, zašiel s ním k rodičom a tu v dome robil „ekzáment“. Keď s jedným bol
hotový, vzal druhé, a tak po poriadku, až odbavil všetky.Prečo to tak robil, dozvedel som sa až pozdejšie. On totiž bol tak zjednaný, že dľa
toho, jak dieťa naučí, tak i plat bude brať. Od somára jeden zlatý šajnu, od dobrého žiaka
jeden zlatý striebra a od každého dačo do kuchyne. Od nás dostal jeden zlatý striebra, pol
kopy vajec a funt slaniny. Teda bol som dobrým žiakom.Vráťme sa ku zkúške.Keď sme k nám prišli, tatko mali už prichystanú fľašku slivovice a mamka napiekly báleše
a plný tanier škvareniny upražily. To pre učiteľa. Ja som dostal kus chleba a tri pečené
zemiaky.Po odbavenej hostine nastala zkúška. Všetko išlo jako po másle; čítal som dobre a
rýchle. Zaspieval som „čerebogár“ a bol by som i dačo inšie odrecitoval, ale v tom sa
otvorily dvere a do izby vstúpil panský hajník, ktorý volal tatku do lesa na furmanku.Myslel som, že je po zkúške, ale zmýlil som sa.Tatko pýchou a učiteľ slivovicou nadchnutý, umienili si i panskému hajníkovi moju
múdrosť dokázať a zkúška začala znova.Ja ale — — ani muk! Nepomohlo nutkanie, ani prosby ani hrozby. Ani muk! To bolo mojím
heslom. Tatko vzali lieskovicu a pohrozili. Ja zase ani muk! Učiteľ zaškriepal zubami, a ja
— nič.Bolo by to so mňou zle dopadlo. Ale „pán Boh Slováka neopustí, keď len troška vie po
maďarsky.“ Vložil sa do toho sám hajný. Vytiahol z vrecka biely šesták, položil ho na stôl
a hovoril vľúdnym hlasom: „Ten bude tvoj, keď mi prečítaš tento odstavec!“To rozhodlo. Ja som vo svojom majetku ešte nikdy šestáka nemal, ba sotvy za rok raz-dva
po šajnovom grajciare. A pekný biely bol veru! Koľkože pelendrekov a sladkého dreva zaň
bude? Azdaj celá noša! — Teda s chuťou do toho!Prečítal som nielen celý odstavec, ale celú stranu, až konečne hajník riekol: „Jó van,
fiam! Bude z teba kňaz!“Usmial som sa a — fuk so šestákom vo vačku. Hajný sa len usmial. Bolo po zkúške. Otec ma
poslal von a oni zostali všetci traja pri poháriku.V kuchyni musel som sa preobliecť do všedných šiat a hybaj s kozou za humny. Mamka
zatiaľ odniesly moje šaty do izby.Ledvy som čakal, až bude večer. Chutilo sa mi na pelendrek. No, však si večer doprajem.Doma som hľadal svoje nohavice, vlastne len ten šesták vo vačku. Ale kto popíše moje
ľaknutie, keď ani v jednom, ani v druhom vačku šestáka nebolo. Zmiznul ani gáfor. Dal som
sa zo žiaľu nad ztratou nesmierného pokladu do náreku a bučal som, ako by ma drali.„Čo je ti?“ pýtal sa zlostne otec.„Šesták, môj šesták!“ zvolal som.„A či tak!“ riekol otec. „A ty si myslel, že to bude tvoj? Horký že tvoj! Hajník si ho
zase vzal, bo nemal na tabák. To bol len mädový motúzok!“Zarazil som sa. Jedno jediné slovo vyhrklo zo mňa: „teremtette!“A toto bolo aj posledné maďarské slovo, ktoré som vyriekol. Od tej doby nikto viacej
nepočul odo mňa maďarského slova, a aby azdaj niekomu čítať nemusel, pri najbližšej
príležitosti hodil som maďarský šlabikár do peci.Neraz som dostal prútom, ba i lieskovicou, ale vytrpel som a — ani muk viacej.Toto bolo príčinou, že som viacej do školy neišiel. Nestal som sa kňazom, ale —
krajčírom. Odbavil som si vandrovku, vojančinu, oženil som sa, ale ani muk maďarsky.Zanevrel som ako predtým na pánov, tak potom na maďarčinu. Avšak nezahálal som. Učil som
sa všetkému, čo mi treba bolo, ale sám od seba, a — naučil som sa toho toľko, že som sa
konečne stal — — — no načo sa chváliť.Som panslávom a demokratom, tak ma aspoň nazývajú páni. A občania? Hm, tí hovoria: to
chlap! —Dľa ústnej rozprávky môjho priateľa, podávam to vám, ctení čitatelia.Strýčko FerdinandPodozrivá nevesta#-K#Schádzajú sa u mňa často rôzni ľudia, priatelia i nepriatelia. Tu príde babka s
inserátom, že sa jej ztratila kočka, chlapčisko zas akési chce pomocou novín dostať miesto
direktora v dákej továrne, pán farár by radi mali jedon článok uverejnený a priatelia majú
zábavku. Raz sme sa tak sišli k večeru v dobrom súlade, pán J. mlynár, dr. N. a ešte dvaja
a bola reč o úspechu inserovania. Tu vstane priateľ J., nedávnoženatý mlynár a povedá:
„Vidíte, pánovia, ja som dostal ženu na anoncu.“ Poneváč sme poznali alebo aspoň počuli o
jeho švárnej a bohatej žienke, zvedavo sme všetcia pozreli na neho a požiadali o
vysvetlenie. On rozpovedal nám celú historku asi v tomto smysle:*Dôverne klepotal môj mlyn na šumiacom, vŕbami obrúbenom potoku, pôvabne rozprestieraly
sa šťavnatozelené lúky v skalnatými vrchy ohraničenom údolí. Tam hore šumely v tichom vánku
večernom temné jedle a cez ne kukaly večerné červánky dole na zatienenú zem.Všetko tak ľúbezné, idyllické! — A predsa, ako som tak ležal pod lipou pred mojim domom,
pozoroval som dosť smutným okom rudý západ slnka. Čože mi pomôže tento čarokrásny obraz,
tento pohľad na zelenú lúku, tieto šumiace jedle, majetok tohoto klepotajúceho mlynu, keď
mi ako damoklesov meč ono presvedčenie visí nad hlavou, že to ztratím skôr ako tri mesiace
prejdu? Mlyn bol od časov môjho pradeda majetkom našej rodiny. Ja som ho bol zdedil po
otcovi teprv rok pred vojnou, ale poneváč som musel vyplatiť tri sestry a poneváč som musel
byť tri roky na vojne, za ktorý čas mlyn, vďaka maďarským úradom, len so ztratou pracoval a
ja na vojne mnoho peňazí utratil, skoro octnul som sa tak vo veľmi neprajných pomeroch. Čo
teraz začať?Pravda, to nijako nezačína ako humoreska? Ale humor prijde posdejšie, to jest prišiel už
ten samý večer v osobe istého starého známeho, horára Hvozdeckého, ktorý spokojne fajčiac
svoju fajku, ubieral sa okolo.„No, pán J., zase tak zasmušilý?“ oslovil ma prívetivo a veselo.Jemu ľahko bolo byť veselo pri pohodlnej službe, stálom plate a peknej pensii.„Nemôžem ináč pán horár,“ odvetil som. „Sú také pomery.“Ostal stáť, zabafčil pár razy a potom začal: „Nemusíte hneď svesiť hlavu! Hrom do Vás,
veď ste ešte mladý, silný, do sveta súci chlap! Najdete ešte inde niečo!“„Ľahko sa Vám povie, pán horár! Je to dedictvo mojich otcov, tento mlyn — srdce mi ide
puknúť, keď pomyslím, že by som sa od neho musel odlúčiť!“„Teda Vám naozaj idú predať mlyn?“„Nemôžem tomu zabrániť. Aby som sa tomu vyhnul, potreboval by som aspoň päťdesiaťtisíc
korún. Odkiaľ ich vziať a neukrasť?“„Hm — hm.“ Dýmil plnú minutu ako komín od fabriky. „Prečo sa neoženíte?“ opýtal sa potom
naraz.„Oženiť?“„Ano — ženu s peniazmi — mnohý si tak pomôže.“Posmešne som pozrel na neho a povedal: „Ženy s peniazmi nie sú tak časté ako Vaši
paroháči, pán horár, a ani sa tak zaslepeno nehonia po zbankrotovaných mlynároch lebo
obchodníkoch. Keby som aj chcel Vašu dobrú radu poslúchnuť, kde by som mal najsť bohatú
ženu?“Zase bafčil dlhší čas, kým vyrukoval svojou lacnou múdrosťou: „Dajte poriadnu anoncu do
novín, že hľadáte ženu. Ženu s kapitálom, domácky a dobre vychovanú a tak ďalej — stáva sa
tak často, a kto vie, snáď sa niečo zakúsne.“Ešte sme hovorili o všeličom lež Hvozdecký odišiel, ale jeho návrh sa v mojom zúfanlivom
srdci zakorenil. Do toho času som sa málo vážno zaujímal o ženbu, nehovorím, že by som sa
bol ženským vyhýbal, ale… Len raz ako dobrovoľník som sa nešťastno zaľúbil a to trvalo dosť
dlho. Srdco moje bolo teda volné, pokušenie veľké.Už dva dni neskoršie poslal som inserát nadmieru opatrným spôsobom do administrácie
istého väčšieho časopisu.„Beztak nebude nikto tak hlúpy, aby sa na to chytil,“ myslel som si.Ale už o pár dní nato držal som nedočkavo v ruke päť offert. Tri z ních ovšem mohol som
hneď roztrhať, štvrtú som predbežne odložil na stranu a obrátil som vážne pozornosť na
piatu.Veľactený pane! Na Váš, ako dúfam čestne mienený inserát, Vám odpovedám, že som náchyľná
soznámiť sa s Vami za udaným účelom. Som 23 rokov stará, úplne neodvislá, mám dvestotisíc
korún majetku a myslím, že aj ináč som k svetu. Vyprosujem si odpoveď pod značkou O. S. 100
do administrácie.“To bolo krátko a stálo za reč. Na môj pravdu, že stálo! Dvestotisíc korún majetku — a
teprv dvadsaťtri rokov!Bolo by to možné?Keby to bolo bývalo naopak. — Dvestotisíc rokov stará a dvadsaťtri korún majetku, to už
— ale tak!Bol to nesmysel, ináč to ani nemohlo byť! Mladé dievča s dvestotisíc korunami
nepotrebuje odpovedať na nabídku k sňatku. Iste tu bola voľajaká chyba v písme.Alebo si niekto spravil zo mňa dobrý deň!?Posledné bolo najpravdepodobnejšie. Bez otázky, hlúpy žart!Ale tých dvestotisíc lákalo a oslňovalo.Keby snáď predsa! Hm — keď už som v tom, teda vidzme! Keď je to žart, poručeno Pánu
Bohu!Posadil som sa a písal. Tiež náchylný — prosím o fotografiu, alebo osobné sídenie sa —
najprísnejšia diskrétnosť, čestná vec a tak ďalej.Odpoveď prišla obratom.„V piatok večer pri západe,
keď zvon udre na siedmu,
budem pri Kamennom mlyne
čakať Vašu odvetu,
na ňadrách s bielou ružou,
pod lipkou — tou rozkvitlou.“Veršík tento mňa síce upevnil v presvedčení, že mi chystajú pasť, predsa som sa ale
rozhodnul, že dobrodružstvo zažijem. Bolo mi tiež nápadným, že pisateľka pozná rozkvitlú
lipku pri Kamennom mlyne, ale tých dvestotisíc zvíťazilo.V piatok o trištvrte na siedmu stál som pri rozkvitlej lipke, pozorne pozorujúc cestu k
mestu.„Dvadsaťtri rokov — dvestotisíc korún,“ mrmlal som si. Jestli to neni žart, iste bude to
nejaká ohyzda s hrbom na chrbte alebo bude mať len jedno oko, alebo snáď len poldruhej nohy
— och joj, joj!“Nikto neprichádzal a ja som si sadnul na blízku lavičku, aby som vyčkal posledný termín.Tu z čista jasna som počul za sebou veselý smiech a melodický hlas sa ozval: „Dobrý
večer,“ a ja obzrúc sa, spatril som — nie, nespatril som vlastne nič, plával som v akomsi
oceáne slasti a omámenia!Predo mňou stála krásna mladá deva, v bielych letných šatách, modrooká, s plnými plavými
vlasmi, štihlá a pevne urostlá, jedným slovom pravý anjel v ľudskej podobe, či vlastne v
dievčenskej podobe.Že to bola ona, o tom nenechávala biela ruža na jej plných prsiach žiadnej pochybnosti.A kriplom tiež nebola, ani hrbatá, ani šmatľavá, ani jednooká!Bolo to ale tým nápadnejšie. Lebo jestli to úprimne mienila, naozaj úprimne, teda — teda
muselo niečo inšieho smrdeť v štáte Dánskom. Istotne prišla oná chyba v písme do platnosti.
Dvestotisíc — snáď jej sbehlo o jednu nullu alebo snáď aj o dve nulle s pera viac. V tom
páde bola ale podvodnica, — a tak nevypadala. Bola tak milá, úprimná, tak dobre vychovaná —
zvláštne! Dievča ako ona aj bez haliera majetku nepotrebovalo k vydaju prostredníctvo
novín. Vec musí mať nejaký háček!Ovšem nebolo teraz na čase ho hľadať. Ani som teraz nemal k tomu chuti. Bol som ako
omámený týmto sladkým stvorom, s ktorým som hneď bol pohrúžený do štebotavého rozhovoru.Vysvetľoval som jej neskôr otvorene moje pomery. Prikyvovala len s úsmevom a povedala:
„Jestli mňa budete vedieť milovať, môže byť skoro po Vašom nešťastí. Som bohatá a
samostatná — len si neprajem, aby ste si mňa len k vôli peniazom vzal za ženu.“Ja som jej prizvukoval, že teraz, keď som ju videl, zabudnul som celkom na podmienku
mojej nabídky a len láska k pravde mňa priviedla na rozhovor o mojich neutešených
finančných pomeroch.Tak sa zdá, že sa jej toto zapáčilo a — dosť na tom, ešte ten samý večer sme sa
dorozumeli. Olga Sadová dala mi hubičku a adressu, odprevadil som ju na nádražie a tackal
som sa potom ani podnapitý domov.Na druhý deň ráno vrátilo sa moje podozrenie dvojnásobnou silou zpäť.Tak nádherná deva, tak bohatá — lebo potvrdenie som mal z jej vlastných úst — a ona
odpovedá na nabídky k sňatku, hodí sa prvému namanuvšiemu sa na krk!„Táto vecmusímať nejaký háček!“ opakoval som si stále.Ale aký? Toto milené stvorenie stalo sa mi najvýš podozrivým. Škaredá nebola, ani stará,
ani hlúpa, bez telesnej vady, naopak bola zosobnená krása a múdrosť a pravdepodobne aj
dobrosrdečná — tu muselo byť šidlo v inom vreci.Bár som už aj bol dosť zaľúbený, nemienil som len tak slepo vrútiť sa do nešťastia.
Odcestoval som do Prešporka a dozvedal som sa.Istý môj obchodný priateľ hu poznal dobre. Ostatne netušil cieľ môjho dopytovania sa.„Bude asi prepjatá ženská?“ tázal som sa. „Namyslená, márnomyseľná, planá?“„Ale vonkoncom nie. Milá a celkom rozumná deva!“„Ale teda s nejakou — mm — minulosťou?“„Ale prosím Vás — vysokovážená rodina s najlepším chýrom!“Nevesta stávala sa mi vždy podozrivejšou.„Mala asi mnoho zbožňovateľov, bola viac razy zasnúbená?“„Zbožňovateľov a pytačov pravdaže mala, ale v sľuboch ešte nebola. Zdá sa byť
vyberačná.“„Mala snáď nešťastnú lásku? Prisahala snáď pomstu, že sa za prvého, čo stretne, vydá?“„Ako len prichádzate na také streštené myšlienky? Jej najlepšia priatelkyňa chodí do
nášho domu, sme preto celkom dobre informovaní. Ani reči o niečom podobnom!“Bolo mi stále divnejšie. Dozvedal som sa inde. Darmo! Nebolo žiadneho zločinu v jej
rodine, nič zvláštneho sa nevyskytlo, nič záhadného.Miloval som ju viac a viac, pocit podozrenia bol ale vždy nesnesiteľnejší.Nakoniec som sa vypytoval aj jej domáceho lekára. Povedal som pravdu a dal som sa
ubezpečiť o jeho mlčanlivosti. Vyskytly sa v jej rodine nebezpečné choroby?Nikedy. Rodičia aj starí rodičia boli zdraví ako ryba.„A slečna Oľga neni snáď obťažená duševnou chorobou, lebo podobným?“„Ničím, iba poriadnym mešcom peňazí,“ zažartoval doktor.Zasmial som sa a išiel, ale moja snúbenica mi bola ešte záhadnejšou ako predtým.Tak som bol konečne šťastným — a predsa aj neskonale nešťastným! Háček mi nedal nijako
pokoja.Konečne opýtal som sa jej samej, ako prišla na myšlienku, na moju nabídku v novinách
odpovedať, keď predsa mohla mať mužov na každý prst, ale ona sa zasmiala a povedala: „To sa
dozvieš až po svatbe“ a zavrela mi ústa hubičkou.Dva mesiace pozdejšie stáli sme pred oltárom. Tak bohatá, tak čarokrásna, tak dobrá a
šľachetná — a pomocou inserátu moja žena.„Ale ten háček, ten strašný háček!“ myslel som si. „Možno, že je tak veľký, že sa môžeš
hneď naň obesiť!“Keď sme boli sami, bolo mojou prvou otázkou: „Teraz, Oľgo, utíš moju zvedavosť. Prečo si
práve moju nabídku zodpovedala? Alebo nebola moja jediná?“Usmiala sa v rozpakoch a odpovedala položiac hlávku na moje prsia: „Pravdaže to bola
jediná, ty môj blázenku! A schválne som vybrala tvoju práve preto, že to bola — tvoja!“„Ale veď si mňa ani nepoznala?“„Myslíš si ty. Nebola som minulého leta dva mesiace u horára Hvozdeckého na letovisku?
Tu som ťa často videla, keď si prišiel na dovolenú z vojny. Bol si tak pilný a starostlivý
a tak pekný muž! Janko, já som ťa milovala už vtedy a nemohla som ťa zabudnúť. Ale já som
sa ti nemohla ponúknuť, ani som nevedela, či už nie si viazaný. Tu prišiel pred niekoľko
dňami horár k nám do mesta na návštevu. Prišla reč i na teba. On rozprával o tvojich
ťažkostiach a že ti odporúčal anoncovať do novín. ,A pomyslite si, slečno,‘ povedal a
zasmial sa srdečno, ,dnes to vskutku stojí v novinách! Len si prečítajte — nemôže to byť
nikto druhý ako on!‘ Prečítala som a celú noc som ani oka nezažmúrila. A na druhý deň som
ti písala. Hneváš sa preto?“Svojmu hnevu dal som tuctom bozkov výraz.Od toho času nebola mi už moja drahá, sladká Oľga viac podozrivou.*Pan J. dokončil. Bolo už tma. My zamyslení nad počutou historkou tíško sedeli. V tom sa
otvoria dvere a pani J-vá vojde dnu. Pan J. sedel v najtemnejšom kúte. Ja som chytro skočil
k pani J-vej a pozdraviac, povedám: „Pravda, milosťpani, hľadáte pána manžela, nenajdete
ho, iba keď teraz dáte inserát do novín Vy. V tom ale pan J. sa ozval a žart prekazil.
Milosťpani ale podotkla: „Ja už nepotrebujem, ale bolo by na čase, aby ste Vy sám už raz
inseroval.“ — Hľa to mi veru ešte nenapadlo.
|
Dubravsky_Nepodarilo-sa.html.txt
|
OsobyĽUDOMIL JAVORSKÝ, pravotárMILUŠKA, jeho ženaOĽGA BRANICKÁ, mladá, bohatá vdova, priateľka MiluškyDR. JULIUS VALDEK, lekárKATKA, chyžná v dome JavorskýchMIŠO, sluha lekárov
|
Urbanek_Pokuta-za-hriech.html.txt
|
Trenčianska studňaPoviem vám povesť minulých století,
rodáci moji! z času bojov dávnych,
ktoré už hasnú v potomka pamäti,
bo si neváži svojich otcov slávnych.
Trenčianske rumy, slávy pozostatky,
v sebe chováte velebné pamiatky!
Polnočné ticho panuje nad vami,
kto ho pretrhne — zatrasie múrami?
Jaké to prachy na ceste stávajú?
Jaký to dupot z ďaleka zaznieva?
Z vojny sa smelý víťazi vracajú;
už sa z ďaleka zástava zachvieva.
Zápoľa víťaz i s vernou družinou
z vojny hor’ ide Povážskou Dolinou.
Premôhol Turka silnou, mocnou rukou,
mal sebou chlapov mocných jako bukov,
tých smelých, hystrých Slovákov z Považia,
ktorých meč vrahov prudko tne, poráža.
I Teraz Turkov vyťali do nohy,
a ktorý zostal teraz tu ubohý
strápený väzeň pred víťazmi kráča;
a korisť kone ledva uviesť stačia.
Ale víťaza hrdo koník vranný
nesie už mestom — tu ľud z každej strany
vybehá, hľadí, slávu vykrikuje,
bohatú korisť, väzňov odivuje:
v prostred ních útlu, milostnú postavu —
jak tvár zastrela, sklonila si hlavu,
a smutno kráča, omdlieva a klesá,
jako ranená srnka v húšti lesa.
Kto že je ona? — jední sa zpytujú;
škoda mladosti! — druhí zas ľutujú.
Až kým sa zámku ohradou vysokou,
ktorú Zápoľa stavia od viac rokov,
i pán i väzeň z obzoru neztratí,
a ľud pomaly do domov sa vráti.
Pán sňať reťazi sluhovi rozkáže,
a tento ich hneď z nôh väzňov odviaže.
Pán potom povie: aby tú postavu
k nemu doviedol z kniežatského stavu,
k nemu doviedol do veľkej paloty
a druhých poslal všetkých do roboty.
Sluha poslúchol — osobu privedie
do siene veľkej po slávnom obede.
Knieža ju pojme — manželke predstaví:
„Anjel môj drahý!“ — takto potom vraví —
„Tu ti darujem jednu otrokyňu,
ochotnú, pilnú a dobrú dievčinu!“
A v tom odtiahol záslonu z jej tvári —
tu po dvorane útlosť, krása žiari.
Všetci utíchli, ako ju videli,
knieža sa usmial, z obdivu veselý.
Oči jej čierne ku zemi sklopené,
od studu, žiaľa slzami sperlené,
jako dve hviezdy za oblak ukryté,
haňblivo dolu k zemi sú pribité.
V celej tvári sa blesky ukrývajú,
ktoré sa v zore ružovej kúpajú.
Tie vlasy čierne k zemi sa vinúce,
ružové líca a slzy horúce,
tú celú krásu kto môže predstaviť?
Leda by vedel anjela osláviť!
Hedviga vľúdne Fatmu privítala,
čo s vlastnou dcérou tak s ňou zachádzala,
a Fatma hodna lásky a prajnosti
žije, poslúcha v pokore, v tichosti.
Zápoľa ďalej ohrady zdvihuje,
otroci robia, on sám rozkazuje.
Už pyšne hradby zhotovené stály,
len studňu mali vyrúbať do skaly.
Všetci vraveli: stáť to bude mnoho,
a ešte kto zná, či dač bude z toho?
Preca na rozkaz k práci sa priberú,
skala nepúšťa, čo jak na ňu perú.
Za dľhé časy darmo pracovali,
až na ostatok všetko tak nechali.
Fatma dni smutné, noci strašné máva,
často sa zo sna na polnoc strháva.
Minulé časy často si zpomína,
i dom otovský, krajinu pri mori;
bo tam ľúbila bojovného syna,
za kterým posiaľ vrelou láskou horí.
V tom slza blisne v jej túžebnom oku,
lebo miláčka nevidí pri boku. —
Šumenie Váhu často počúvala,
a malou rybkou byť si zažiadala,
žeby po Váhu prišla do Dunaja,
z Dunaja potom do svojského kraja.
Chcela by leteť s ľahkými oblaky
a bystré slnca nasledovať šľaky;
ale ju darmo schytujú sladké sny,
nimi si cestu k vlasti neprekliesni.
Ku brehom Váhu cudzinci prichodia
z ďalekých krajov, kde sa fíky rodia.
Že sú to Turci, každý poznať môže —
veď jak chcú vojnu, šabľa nám pomôže! —
Turci slobodný prievod si zjednajú,
zrovna na zámok k pánu ponáhľajú;
ich príchod sluha oznámi pánovi,
a ten ích prijať zaraz je hotový.
Omar dnu vkročí, vážne sa pokloní —
a s ním vyslanci — potom tak hovorí:
„Knieža hrdinský! premôhols nás vloni,
a preto každý pred tebou sa korí:
lež jak dovolíš väzňov bych vymenil,
vyplatiac na pred, čo by si zacenil.“
„To sa stať môže!“ odpovie Zápoľa,
a služebníka do siene zavolá,
vydať otrokov káže Omárovi,
jaknáhle oddá plat do rúk hotový.
Turči výskajú „Alah“ Bohu k chvále,
všetci sa tešia či mladí či starí,
do siene vstúpi Fatma nenadále,
a jakby oheň šibol jej do tvári —
Omar ju zazre, mráz mu prejme kosti,
a strach sa mieša v nádeje, radosti.
Zabudne všetko, a ku Fatme skočí —
ktorá sklopila k zemi čierne oči.
Po dlhej chvíli Omar sa obráti,
stane — premýšľa — jako ju vyplatí?
„Koľko chceš za ňu, pane! striebra, zlata?
A čo prináša naša zem bohatá:
Či chceš kamene, či perly východu?
Za čo ju pustíš so mnou na slobodu?“
„Zadrž si zlato, striebro a kamenia,
lebo nepustím ju z môjho väzenia!“
„Panovník slávny! slyš hlasu mojeho:
v mene proroka prosím velikého:
Prepusti Fatmu! moj život jediný —
bez nej niet pre mňa radostnej hodiny.“ —
Smelo a hrdo pozre dookola
a pyšno povie Turkovi Zápoľa:
„Dokiaľ z tej skaly vody nevyvedieš,
dotiaľ si Fatmu ztato nepovedieš.“
Oči mládenca ohňom sa ziskrily,
a jeho prsia nádejou ožily.
„Sem ruku, pane, zostaň slovu stály,
ja ti vyvediem vodu z tejto skaly!
Oddávam sa ti zatiaľ s mojím ľudom,
a budeš pánom nad mojím osudom;
ale keď vodu zo skaly vyvediem,
potom si milú do domu povediem!
Šuhaji moji! — ozve sa k družine —
smelo do práce, veď vás plat neminie;
na tomto zámku dotiaľ zostaneme,
kým z tvrdej skaly vody nenačreme.“
Tí sa prichytia ku ťažkej robote,
do skaly začnú dlabať, rúbať, sekať;
ale to veru ide len po psote,
trebárs pot z čela neprestáva stekať.
Lež zas len vrcú, dlabú do tej skaly,
a tak im preca ubýva pomaly.
Vo dne pracujú pri božom slniečku,
a v noci robia pri tichom mesiačku.
Omar deň i noc k robote priziera,
či ešte voda z hĺbky nevyviera.
Prejde rok celý, čo sa moria trápä,
a už na spodku nevidno viac chlapa.
Prejde rok druhý, lež nik sa nesmáča,
bars tri rebríky a spodok nestačia.
Prejde rok tretí — už sú tak hlboko,
ako od zeme k oblakom vysoko.
Omara smútok, žiaľ a bolesť zieda,
vädne jak tráva, vädne a obľadá.
„Tri roky prešly — voda nevyviera,
slzám a potu niet počeť, niet miera.
Ach, tvrdé, chladné nicíťa skaliská,
čo za bôľ a žiaľ moje srdce stíska!
Bo by už boly lebo rosu daly,
lebo sa do dna všetky rozpukaly.
Čo teraz počať a kam sa obrátiť?
S haňbou bez milej domov sa navrátiť?“ —
Tak zadumený so hradieb Trenčína
ku svojej vlasti žiaľny zrak napína.
V tom hlas radostný: „Voda!“ mnohých ľudí
z dumy smutného Omara prebudí.
Obzre sa, beží, dnu do studne hľadí;
Studňa sa plní, bľadá tvár sa mladí.
Na zámok letí najdrahšiu uvítať,
líca jak ruže začnú im prekvitať
Potom k pánovi trenčianskeho hradu
kročí a žiada sľúbenú náhradu.
Knieža v radosti slovu ostal verný:
Oddal mu milú i poklad nádherný.Mikuláš Dohnáni.
|
Dohnany_Trencianska-studna.html.txt
|
CestyTie naše cesty — samé križovatky.
Rovinou letia rezké rána,
deň každý je aj horký, je aj sladký
a duša láskou nezoraná.
Do spechu rána nasýpame blenu:
krvavé rany zášťou dreme.
Cesty nám tŕne rovno do pät ženú:
svedomie kdesi mĺkve drieme.
Tie naše cesty — srdcia miliónov.
Padajú do seba ako svet.
V Golgote hľadajú milý domov.
A v chladnom hrobe rozpálený ret.
Tie naše cesty — samý hnus a kal.
Blen na nich srdcia stále zmáča.
Najmilšiemu bytiu vráža v srdce žiaľ,
čo v žití ako večnosť kráča…
Tie naše cesty, ozaj, načo sú?!
|
Mucaji_Na-cestach.html.txt
|
Škaredá streda po fašiangochJe tomu už viac rokov, čo som bol návštevu spraviť mojej tetke v Trnave, ktorá bola
vydatá za jedným pisárikom.Pod Nemcami pisári boli vo veľkej vážnosti. Keď kto povedal: to je „šrajber“, s tým už
mnoho povedal. Frajlenky rady boly, keď sa ktorá mohla dostať za „šrajbera“ pri
„krajsgerichte“. Vtedy sa úrady len po nemecký menovaly a konverzácia bola vtedy nemecká a
síce: „hôch dajč“; medzi úradníkami ale aj česká, lebo oni zväčša boli z Čiech, od
Joachimstálu, od Komotau atď.Tetka moja so svojim mužom pisárom nie priam v láske a svornosti žila, ako to zákon boží
prikazuje. Žili ako pes s kočkou; vždy boly medzi nimi rozopry, zvady, mytúžky, dožúvania a
škriepky pre domáci nedostatok, lebo jej muž pisár býval stálym hosťom u „Zeleného hrozna“.
Ľúbil veľmi „hajrigen“, t. j. nové vínko, ktoré vtedy bolo lacné. Pritom nezapomínal on ani
na „Zlatý súdok“ v zbožnej ulici; navštevoval aj „Bieleho koníčka“ a „Jágerskú záhradu“,
kedy-tedy aj „Zasranú uličku“ pre dobré pivo plucer. Na „Kúriu“ tiež chodieval na dobré
orešanské, aj do „Strelnice“ chodieval, ako starý špisbirger.Pre tieto husté návštevy bývala kedy-tedy doma aj bitka spoločná, spojenými silami.
Pritom všetkom ich ale Boh hojne požehnával s dietkami a to ako starému pisárovi na truc,
so samými dievčatmi. Prečo pisár tetke dohováral:— Tu máš! môžeš si ich povydávať.— Môžem, — odvetila tetka, — však im odklaďáš veno po krčmách.Aj ho potešila s tým, že keď nemá chlapca, aspoň bude menej o jedného korheľa a
štamgasta u hrozna. Na čo pisár tak sa rozpajedil, že tetku so špacirštokom náležite
kapacitoval, ktorej bitky bol ten následok, že nezadlho ich Boh už so siedmym dievčatom
požehnal. Boly zase zvady a to s roka na rok, až konečne dievčence vyrástly, ostaly zralé a
síce pod čapec, čo vo familie významné býva. Len v tom bola chyba, že sa žiaden pytač
nehlásil.Tetka bývala v jednej ville pod baštami, kde sa pýtači veľmi netúlali, najviac len
uličníci. Čo foterkovia zameškávajú, to pany muterky doplňujú. Aby mohly frajlenky
povolaným nepovolaným na krky zavesiť: usporiadujú večierky, tanečné zábavy, pikniky, bále
aj maškarádové plesy, kde sa mladí ľudia zo všeliakej brandže nasháňajú ako muchy okolo
mädového hrnca.Frau mutry a mládež pod baštami: tovaryši, subjekti a kellneri sriadili na „Kurie“ a u
„Konička“ fašiangový bál. Nám bolo bližej na „Kuriu“ zpod baštárskych uličiek, než ku
„Koníčkovi“, alebo ku „Jeleňovi“; aspoň sme nepotrebovali fiakra. Bárs síce doma bol krik a
truce, že keď môžu drába mestského a ozogára (ansager, ktorý nosieval z mestského domu
citácie po domoch) dcéry a aj našej šustrovej frajlenky na fiakri na bál sa viezť, že prečo
by nemohly sa aj naše, ktoré musia pešo po blate sa miesit.Tetku ale viac mrzely šaty bálove, nežli fiaker s krivým koňom. Starosť jej robila
garderoba bálová pre dcérušky. Otec nemohol dať nič; jeho pudilár mal chroničný črevový
kathár a tak večitú laxírku na peniaze, ktoré po krčmách vylaxíroval.Po sklepoch, zvlášťe v „môdnych šnittwárenhandlungoch“ takým „firmám“, aký bol náš
pisárik, nechceli nič zborgovať.V čas núdze ale pes sa aj s muchou uspokojí. Tetka, čo sa týka bálových plundier, si
chytro pomohla. Od mašamódky podonášala všeliaké staré túle, tilangle a vtáčie krydlá. Od
hausfrau vypožičala jedny šaty „krem“ kukorično žlto-bledej barvy, ktoré vlani jej
frajlenka mala na bále, ale akýsi subjekt mal od husaciny zamastené ruky, tak jej celú
svoju dlaň a prsty mastné vytlačil na driek pri tanci, že ich viac nemohla potrebovať.
Tetka zamastený chrbát ten s čipkami zamaskírovala na spôsob francúzskeho garníru ala
Drumont. Doniesla aj tilanglový šlajer, s ktorým pani hausfraw mala veľké salónové zrkadlo
prikryté proti muchám. Ja som doniesol čerstvé kvety z glashauzu od záhradníka pri bitungu,
asíce: garafiu, pahnostík a bažaličku, a tak sme Terčiku pristrojili.Pre Ilku zase doniesla tetka zo záložného ústavu ružové šaty, založené od panej aktuárky
Vyfoukalovej, ktoré mala jej dcéruška na „elite-bále“ v Šištóte; ale akýsi nemotorný
subjekt ači buchhalter jej ich oblial so zajačím sósom a preto ich musela založiť. Len tá
chyba bola, že boly Ilke okolo žalúdka a ladveničiek a či po panský povedano, okolo
„tailov“ tesné a bez mídra si ich nemohla navliecť. Ilka ale míder nemala. Poradil som jej,
by sebe tri prepilované šindielky vložené do servitka okolo „tailov“ a drieku priviazala a
dobre zafašovala, čo sa jej aj podarilo. Ilka bola taká „šlang“ ako vypitvaný haring v tom
mídri.Poneváč Ilke pri horúčke všetky vlasy vyliezly, tetka doniesla od „fodrása“ vykulmované
falošné vlasy. Vstúpne do bálu mal zaplatiť jeden zo škôl vyhodený študent, ktorý hofíroval
Terčike. Študentom nebolo dovoleno na bále chodievať, ani villy okolo bašty navštivovať. —
Tetka nás na ulic vyprovadila a každému povedala: „phyti gott“ (behüte dich gott) t. j. s
Bohom! Študent jej ruku bozkal a povedal: „kršamadiner“ (gehorsamster diener) to jest,
sluha ponížený.Na súsedové frajlenky vo dvore pána šustra sme museli trochu čakať, neboly ešte s
toaletou hotové. Jedna z ních bola už v rokoch a rapavá; tá si ešte svoje žltomodré, do
zeleného prechádzajúce rapinky cinóbrom a múčkou rížovou pudrovala.Jej frau mutra veľkú dôveru skladala v tom prísloví, že v každej rapinke možno nájsť
dvadsať chutí a úfala po báli nejaký vydaj svojej frajlinky; úfala, že kto-ten sa len
najde, ktorý sa zaľúbi do rapinky. — Tá druhá frajlinka natŕhala na pravú nohu. Týmto mal
zase dvor robiť ich najstarší tovaryš, zakiaľ by sa iný intelligentnejší nenašiel.Takto vystrojení sme in plen-parád ťahali po blate do „Kurie“.Pindžúrová banda opajská znamenite ťahala „čipčip-čárdáš“, až sa tak kúrilo za
tanečníkami. Naše dievčence za celý večier sedely, žiaden sa na ne nedopytoval, a ja som sa
za ne hanbil, lebo boly sprosté, ani len sedeť nevedely, preto som sa utiahol pred nimi do
„bufetu“, kde boly salcštangle a cervulátky a horúce gaštany servirované.Aj šusterkiné frajlenky sedely. Z tej rapavej od pary stiekol celý šmink — múčka a
cinóber — dolu tvárou, každý sa jej naľakal. Tá krivá zase pri valcere nemohla takt
utrafiť.Ten študent, ktorý mal s našimi tancovať, vzal si jednu kasírku z kafehavzu a s tou
tancoval až do bieleho rána.Tovaryš našej súsedy zase s akousi frajlinkou sa vždy prechádzal a svojej majstrovej
frajlinky zanedbal.Ilke našej zostalo zle, nebola zvyklá na šindelkov míder; počalo ju napínať. Jedna stará
krajzlerka, ktorá tiež mala dcéru na bále, vyviedla ju na luft; porozpínala ju a ako prišla
na ten míder hovorila:— Kého čerta ti tu priviazali na žalúdok, akési dúžky z hrotka rozsipaného, čo to má
znamenať? Zaosek! chytro dones od kučébra niečo k občerstveniu!Ja som jej kúpil sladké drevká, cukrovú kôrku pomarančovú a kúsok pelendreku. To jej ale
nepomohlo, musela ísť po pol noci domov. Vtedy som sa aj dozvedel od krajzlerky, že prečo
nechcú s Terčikou tancovať, že jej z úst smrdí a každý preto od nej beží. Kúpil som jej
chytro hrebíčkové klinčeky, fialkový koreň a promincle, žeby to prežúvala a tak zápach z
úst prikryla. Ona ale s hnevom mi odpovedala, že ona neni koza, aby prežúvala. Pred
svitaním išla sama domov.Šustrové frajlenky išli hneď za ňou tiež domov, že čo budú robiť na „kúrii“, keď nemôžu
tancovať.Na škaredú stredu ráno ma už tetka čakala s veľmi kyslou polievkou. Ako ma zazrela už ju
bralo:— Ty sprosták, ty starý trkvas, neni hodno, abych s tebou voľakde pustila dievčence.
Počula som, že si ich žiadnemu nepredstavil, ba že si sa hanbil za ne a bočil si od ních; a
sám si žral v bufete hurky a dievčence od včerajška nič nejedly, ani netancovaly. Ešte si
aj Terke pokazil žalúdok akýmsi drevkom a s pelendrekom; ty sprostý mamlas myslýš, že keď
ty máš taký sviňský žalúdok, že každý všetko znesie? ty pes starý neskúsený, neobratný vo
svete! Ešte si Ilka aj s akýmisi šindelkámi pourážala žalúdok a slabinu, čo si jej radil
mesto mídra; starý somár ty, keď bych čo nehľadela, bych ti vybarila oči ako hadovi! Ešte
si aj roztrusoval medzi tovaryšmi, že Terke smrdí z úst! Však mi to stará krajzlerka všetko
žalovala; ty starý nehanebný sprostý mládenec! Ty len na dedinu patríš, nie ale medzi pánov
do mesta! Aj toho študenta si odviedol, aby si mal s kým tie nešťastné karty hrať!— Tetka už toľko nevykríkajte! Že Ilke bolo zle, to ste vy príčina, prečo ste im nedaly
peniaze na večeru. Ona sa pred bálom doma napratala fazuľového čuspajzu a to ju zdúvalo.
Maly ste jej aj míder kúpiť. Ona si pomôhla, ako vedela. Že Terke z úst smrdí, to som ani
nevedel, to mi stará krajzlerka sama povedala. Aj som jej kúpil promincle, aj fialkový
koreň a klinčeky hrebíčkové, aby prežúvala, ale ona s durichom ma odsotila, že ona neni
koza, ani krava, by musela prežúvať.Tetka mi nedala za recht, vyháňala ma preč, že jedna cesta hore, druhá dolu vedie, bych
sa pakoval, ak nechcem s metlou po mojich somárskych ušiach dostať frištuk.Vyšiel som na dvôr, tu ma zase pod zuby dostala pani šustrová.— Ty had, aj s tvojou krivohubou tetkou, všade by len ona svoje hajsule do predku
strkala; pre ne ani tancovať nemohly moje dcéry. Ty pes starý, šedivý, falošný! ešte si aj
posmech robil z mojich dcier, že keď sme poslali na bál krivú a rapavú, sme už aj slepú a
hrbatú mohli k ním vyhľadať a pripojiť; to mi náš tovaryš navyprával, ktorému si nedovolil
tancovať.— Počujú, pani majstrová, nech skameniem, to nie je pravda, on sa len vyhovára, lebo mal
tam akúsi frajcimerku s tou on tancoval.— No, vy ste všetci jednakí, však aj ten študent vaše poctil, tak treba! Nech si ústa
vypláchnu, keď idú do tancu; tak vám treba, vy bagážia! Tá vaša krivohubá nech sa len o
svojeho korheľa stará a nie o moje dcéry! Pekné frajlinky pisárové! Nažerú sa fazule pred
bálom, do šindelka sa zamídrujú a potom afektirujú, aké sú oni fajnové, že musia medzi
tovaryšami omdlievať, lebo tam neni pánske povetrie pre ne. Boly by žraly tam makovú
štrúdľu, ale nemal im kto platiť.No, ja som už mal dosť frištuka na škaredú stredu, zutekal som preč bez odporúčania a
zariekol som sa, nikdy viac na bál neísť. Toľké klebety a toľké mrzútosti som na dedine
nemal, aké v meste po báloch bývajú. O rok neskorej som počul, že niektoré po tom bále
nešťastlivé zostaly, priniesli do domov hanbu a že maly tiež veľmi škaredé stredy a dlhý
smutný pôst.
|
Gaspar-Zaosek_Skareda-streda-po-fasiangoch.txt
|
1„Chvalabohu, že sme už hotoví,“ vzdychol si pán Simon Katović, keď položil vidličku a
nôž. Obed bol hojný a dlhý, pani Flóra vynukovala veľmi. Cítil, že bolo všetkého dosť, až
moc.Vstal od stola a poberal sa vďačne za paňou do salónika. Ako je príjemne v chladnej
svetlici, kde sa nešíri vôňa jedál. Zaradoval sa, keď vošla Ortensa, slúžka s hodnou tácňou
pred sebou. Doniesla čiernu kávu, fľaše a kalíšky. Kráča v paniných topánkach trochu
ťarbavo, prstami k sebe, dáva si pozor nepotknúť sa o koberec a najmä na kožiach
patagónskych levov a líšiek po podlahe, ktorých hlavy a laby, naliate gypsom zavadzajú pod
nohami, ale zato sú pekné, ani čo by boli živé.„Tieto obedy sú milé a chýrne,“ usudzoval pán Katović, „ibaže sú pridlhé.“Trochu má pravdu. Obed bol čílsky: mnoho jedál a dobrých. Novosť bola kuracina. Pani
Flóra vypriadla kurčiatka nevedieť skadiaľ, lebo ich ešte veľmi nenosia priekupci. Jej
Fortunato ich rád, najmä včasné. Nerada pozerá, keď ich, nebožiatka, Ortensa reže: hádžu sa
tak zúfale v kŕčoch pred kuríncom s krvavou hlavičkou! Ale pán Fortunato sa jej zato zas
tak chutne smeje a tľapká ju po pleci.„Nebolo by sa mu to stalo, nech je nie kurčaťom,“ teší ju. „Čo je nie radšej prísediacim
pri Apelačnom dvore?“[2]Nápad jej je tak smiešny, že sa i ona musí rozosmiať.Dnes je spokojná. Obed sa vydaril. Fortunato rád, keď uhostí krajana, ako svedčí.
Niektoré jedlá pripravila po dalmatínsky. Pripomenú im, chudákom, ďalekú vlasť. Ale sa
preukázala i čílskymi jedlami, lebo sú chutné a potom i ona ľúbi svoju vlasť, pridŕža sa
čílskych obyčají, lebo sú jej skoro posvätné.Rozostavila šálky na čiernu kávu a nalieva do nich voňavého nápoja. Nezabudla na parádne
fľaše s eremitom, benediktínom a chartreusom[3]a na dlhú opletenú v slame s maraskínom zo Zadra.[4]Pán Simon sa zľakol, čo ho tu čaká po dobrom španielskom víne. Užije pohár vína
za stolom, málokedy viac od pohára. Ale pri takom dlhom obede príde užiť viac: vyjdú i zore
na líca. Od kalíška by sa bol odhrýzal, ale pán Fortunato neodpúšťa. Musel chlipnúť čosi
maraskína.„Čoby tam! Čierna káva napraví všetko, Ortensu som naučil sám, ako sa varí. Nebude
najhoršia, ak si dala záležať.“ Vytiahol skadiaľsi škatuľu: strakatý vrchnák svedčí, že sú
to cigary pura zo samej Habany.[5]Upriamený je na končeky. Keď ich odrezal hosťovi a sebe mašinkou, odložil ich
do škatule, kde ich už mal celú zbierku.Tváre fajčiarov prijali vážny a či slávnostný výraz pod obláčkami voňavého dymu, ani keď
hodnostár zasadne za stôl prisluhovať, čo mu nakladá dôležitý úrad.Sedeli v hlbokých kreslách na hranici, kde prestáva koberec na linoleu, ktoré
napodobňuje kresbu parkiet. Pani Flóra sadla k pianu s kožou patagónskeho pštrosa[6]so všetkým perím na vrchni. Pán Simon sa zahľadel na obrazy v okrúhlych
pozlátených rámoch nad pianom. Pravý predstavuje samého pána Fortunata, ľavý jeho paniu.
Umelec ich sňal z podobizne. Pán Fortunato mohol by mu doplatiť. Tvár mu pooprával dosť
dobre, pouhládzal vrásky, najmä okolo očú. Predstavuje sa na obraze o pätnásť rokov mladší.Pani Flóra prebehla po klávesoch; zaligoce sa jej jeden alebo druhý kameň, ako preberá
prstami. Malé rúčky sa usilujú byť tam, kde ich treba. Pán Simon sa diví, ako môžu nežné
prstíky mať jamôčky, kde by mali vystávať stavce, a narobiť pritom toľko hurtu v dlhej
kasni piana. Pán Fortunato nehúta, len sa díva, ako hrá; tvár sa mu usmieva, oči mu žiaria
od spokojnosti. Rád pozerá na jej hlavu, na bujné čierne vlasy, na ktorých sedí svetlá
mašľa, akoby motýľ o rozšírených krídlach, keď sa spustí na voňavú ružu.Ani hosť neostal pri samom umení, obrátil pozornosť i k umelkyni. „Neschybil Srećko,
veru nie, vypriadol si šumnú ženičku. I pekná je, i milá. Aspoň ti nekričí zďaleka: ,Na
kolená! Nevidíš, koho máš pred sebou?‘ Milá a skromná. Nuž ďakovať bohu, nesklamal sa.“Pani Flóra za prudkým počiatkom spustila sa na kvetnaté roviny viedenského valsa. Jej
Fortunato ho má veľmi rád, neraz si ho i hvízda. Lichotivé výkrutky podobrali akosi i pána
Katovića, zaliečajú sa mu a omámili ho trochu. Učičíkali chladný rozsudok a sprevracali v
ňom poriadok a rovnováhu. Nie je muzikálny, a predsa ho majú; nie je tanečník, a jednako sa
mu prichodí kývať trochu v páse. Pritom, nevie sám ako, zabŕdol do minulosti; presúša mysle
a spomienky, ktoré predsa bol pozatváral do dobrých truhlíc. Priplichtili sa znezrady,
krúžia po všetkých komorách. Je mu ako doma, keď vtrhne doň patagónsky vietor, spoprevracia
veci po izbách, pozmetá prach, ktorý sa bol dávno usadil na steny a náradie. Srdce sa zas
ohlásilo, že je tu. Hoc je vo veselej spoločnosti, stislo sa mocne.Vstal prudko z kresla, keď sa domáca pani dala do slávneho pochodu Deutschmeistrov.[7]Tiež obľúbený kus pána Fortunata, počul ho dakoľko ráz vo Viedni. Viedeň má
rád, veľmi rád, sám nevie prečo, lebo nepobudol v nej dlho. Ale hoc ju veľmi rád, i
Deutschmeistrov, pohodil náklonnosť do kúta, pozrel chytro na hodinky a vstal tiež.Pani Flóra začula pohyb za sebou, obzrela sa, čo sa robí. Poslucháči stáli naprostred
izby. Udrela tuho po klávesoch, pretrhla pochod v polovici krikľavým akordom. Prichlopila
vrchnák a už stála pri nich.„Nevďačníci, nudíte sa!“„Nemohol som obsedieť,“ vyhovára sa pán Simon. „Nie som muzikálny, ale hudba ma
rozoberie, najveselšia ma rozbúri. Neviem, ako je to.“„A ja že vás zabávam,“ vytýka si. „Ale kto by sa nazdal, že vás moja hra rozbúri. Také
obdraté kusy. Chlapci si ich hvízdajú.“Pán Simon sa zamračil; zdvorilosť mu nakladá odporovať jej, a on sa nevie podkladať a
chodiť za priazňou. Spomenul teda len toľko, že hra nebola taká, ako ona hovorí, keď ho
rozobrala. Počul hvízdať na ulici i hrať tie isté kusy a nebolo mu pri nich ani raz takto
ako teraz.„Mrzutosť najlepšie zaliať!“ radí domáci pán. Nalieval zasa do kalíškov; benediktína
sebe, jemu maraskíno.Pán Simon nemal maraskíno za ktovie aký liek na túto túžbu, ale vie, že darmo sa
naodhrýza priateľovi. Ten privlastňuje nechuť a omrzlosť telesnej ustatosti a slabosti.
Treba pozdvihnúť myseľ a podoprieť vôľu voňavou parou likériku. Vytrúsil teda svoj kalíštek
až na dno a dozeral, či pán Simon ho nasleduje, alebo nie.Vzdychol si, keď kládol kalíštek na podnos, hádam že musel oznámiť panej: „A tak,
anjelik, pôjdeme sa obrátiť dva-tri razy.“ ,Obrátiť sa‘ by znamenalo v kaštelánskej reči[8]ísť na prechádzku.„Tuláci!“ nadala im. Vedela, že nemôže ísť s nimi. Neukážu sa do večera.„Veď sa vrátime, anjelik!“ žmurká jej potajomky. „Len vystrieť nohy akomak.“„Dobre,“ pristala zaraz. „Ja skočím na chvíľku k pani Carmen.“„Pozdrav pani Carmen nastokrát!“ Uklonil sa veľmi obradne pred ňou. Skrúcajú sa po
pitvoríku, zhľadávajú klobúky a palice po vešiaku so zrkadlom. Ona stojí vo dverách
salónika a čaká. Keď vyšli na chodbu, pohla sa za nimi. Pán Simon jej dal ruku a keď dostal
pačku od nej, poklonil sa nemotorne a náhlive a už zaberá dolu schodmi. Priateľ tiež dupoce
za ním. Ale keď zišli do prízemia, zišlo mu čosi na um.„Prepáč chvíľku, zabudol som cigary.“ Zvrtol sa a zasa trieli dohora.Pán Simon stojí akosi omámený, ešte neprišiel k sebe. Hudie mu dosiaľ v ušiach zaliečavý
vals. Hoc omámený, vie, že čerta šiel po cigary priateľ. Čuť tam odzhora šepot a pridusený
chichot: rozoznať i jej hlások. Kdeže by nie, i cmuklo, dobre počuť, zasa raz, dva, a teraz
sa sype, nedá sa ani čítať, koľko odrazu. A znovu chichot.Zachmúril sa. Otupno počúvať. Veď je to čajsi urážka, alebo skôr posmech; a za chrbtom
jemu, samotárovi. Vraj priateľstvo na život a na smrť a tu utajovať sa pred ním. Hotová
neúprimnosť.„Srećko je pôžitkár, trochu hádam i pokrytec.“ Hneď mu odľahlo, že mu mohol trochu
nadať, tiež za chrbtom. Pobral sa z domu pomaly a pomyslel si: „A čo ma do nich naostatok,
keď vezmeme prísne?“Pán Fortunato ho dohonil na ulici. Bol vysmiaty, omladnutý. Pán Simon hodil naň okom.
Akože! Tak bolo, ako predpokladal: veď je dosiaľ ešte kdesi tam pri nej.„Veru tak, bratku,“ dokončil pán Fortunato rozhovor, ktorý bol viedol v sebe. „Nemáš nič
múdrejšieho čo oženiť sa. Rozkývaj sa!“Pán Simon zastal, akoby ho bol zadržal úder protivného vetra na chvíľku. O chvíľu
vykročil. „Pani kmotry nahovárajú a ženia, koho napopáckajú. Do remesla im fušujú neraz i
novopečení manželia. Chceli by utopiť vo svojich sladkostiach celý okršlek zemský. Ale med
polížu chytro sami. Alebo sa im prekysne,“ usmial sa.„Novopečení? Už sme ku koncu tretieho roku. Môžem povedať, u nás je, ako bolo v prvom. A
potrvá azda ešte. Ovrabči sa, kamarát, uvidíš.“Pán Simon pokrútil hlavou. „Neuvidím…“„A čo ťa hatí? Stojíš si skvele ako málokto. Zaistená budúcnosť.“„Každý vie, čo ho omína. Zmysel peňazí!“ napomenul mu pán Simon.Pán Fortunato stal, pozrel naň živo a zas sa pohol. „Zmysel peňazí!“ Čo zas nevymyslí:
„Povedz radšej duševná lámka, nehybnosť: nemôžeš sa rozkývať. Bojíš sa hnúť ako lámavičný,
že ťa zabolí. Inými slovami, Šime, skostnatelosť. Starý mládenec!“„Dobre,“ prisvedčil pán Simon. „Na tento čas nič z obchodu, do ktorého ma tisneš. Ta
ďalej? Hádam tiež ťažko.“„Zmysel peňazí,“ durdil sa pán Fortunato. „Máš ich predsa dosť! Máš sa dobre, ožeň sa!“„Iných vďačne, ak majú chuť zahryznúť do sladkého jabĺčka,“ usmial sa. „Dosť som ich
poženil. Kto má kumov, ako ja?“[9]Zamyslel sa, tvárou mu preletel mráčik. Váhal chvíľku a doložil: „Chýba mi, ak
chceš vedieť…“„Vôle,“ doplnil pán Fortunato s úsmevom, „hádam vzpruha vôle. Zober sa, udri tuho, klin
klinom.“„Liek by bol horší od choroby,“ odporuje pán Simon.„Zobrať sa dovedna: práve to chýba. Rozsypalo ma, braček, sťa kaďu, keď opuknú obruče.
Zlož ju, vyriaď dúhy najprv, lebo darmo liať do nej vodu, tobôž šľachetného vína. Ženiť sa
takto v rozopre so samým sebou? Takto biedy vyše práva, nieto zháňať iné starosti.“ Pozrel
naň zboku a doložil veselšie. „Darmo vyspevuješ ani vábnik pod prútom. Nechytíš ma na lep.“„Vábnik — vábnik!“ rozhodil rukami a spustil ich zas.„Lepšie je kysnúť a zjedať sa, čo bolo, ako? Ja nie. Starú búdu zrútiť, vystav novú, daj
do nej moderné náradie. Načo hlivieť? Rušaj. Nájdeš na každom kroku kvietoček. Našiel si ho
prvej, nájdeš ešte. Ak nie ružu, aspoň fialku. Nie je všetko púšť. Nezastaň, kráčaj;
obzeraj sa, vždy zočíš, čo zaslúži zodvihnúť. Prečo sa nezohnúť a nevziať si, čo je pri
ceste? A čo by len podbelík!“Tenkou paličkou šibe po páskovaných nohaviciach. Nemajú záhybov, iba ten zhora nadol.
Pán Šimon sa diví, že sa nepokrkvajú, najmä pri sedení. Nezbadal, chudák, ako priateľ
potiahne nohavicu dohora, keď ide sadnúť, aby sa nevypučila v kolene; netisne nohy pod
sedadlo; nepreloží jednu cez druhú a nezohne hornú ako háčik. Radšej ich vystrie slušne.
Môže aspoň ukázať jednou cestou kúsok hodvábnej pančuchy nad lakovanou topánkou. On sa veru
nevie tak držať. Má veľmi slušný oblek, ibaže je nie po móde. Ale naostatok, či sa má
upriamiť na samé povrchnosti? Vziať si hádam schválne lekcie zo šviháctva? Zapriahnutý celý
deň v robote, má sa zapodievať pletkami?„Ty si parádnik!“ vyhodil mu na oči, pozerajúc naň pozorne. „Jednostaj ako zo škatuľky.
Vesta sa ti až skveje, náprsenku nikdy nepokrčíš. Čo sme my pri tebe? Ani paholci. To je už
vyššie umenie. Snímam pred ním klobúk.“„Vieš najlepšie, Šime, že vačok nezaváži u mňa. Cítim sa medzi vami neraz ako nahý v
tŕni,“ žaluje sa trpko pán Fortunato. „My, ktorí smrdíme grošom, hľadíme vyniknúť, v čom
nerozkazuje vačok. Slepíme oči vám veľmožom.“„No len, no, neposmeškuj!“ hrozí mu pán Simon. „Či je tak zle? Dovolím si pochybovať. A
mne zas všetkého potiaľto?“ Ukázal si na hrdlo, hodil rukou a doložil: „I nás poomína
kde-tu, i nás.“„A čo mám ja, bratku?“ dolieha naň pán Fortunato. „Azda obhoditosti zhŕňať ako lopatou;
alebo ostrovtipu do hlavných, veľkých podujatí?“Pán Simon zastal, prezeral si ho veľmi bedlive. „Povedz, čo by si chcel. Vysvetli!“„Byť ako iní, Šime,“ zdôveril sa mu, znížiac hodne hlas. „Mať štipku rozmyslu, ktorý má
poriadny kupec, priekupec a zákupník. Rozumiem pod tým postreh a či ňuch, aby mohol
vynájsť, kde je slušný zárobček; povedzme zdar a úspech na celej čiare.“Pán Simon sa mu vysmial, že veru si nežiada málo. Nebyť kupec ani zákupník a chcieť mať,
čo ani najlepší z nich nemávajú vždy. Uhádnuť, kde je zisk, nie je ľahko; pristúpiť mu je
ešte ťažšie. Treba na to cit, bystré oko, hádam i vnuknutie. Kliesniť si cestu k zisku je
výsada tých, ktorí sa narodili v čepčeku a doniesli sebou kľúč k bohatstvu. Obyčajný človek
ho nemá, tmolí sa, hľadá ho a obyčajne nájde dačo. Ale sa treba usilovať. Nie je dosť
tisnúť sa do kupectva, škúliť za jeho výhodami, príde i rukávy vysúkať, podobrať sa na
prácu a vziať starosti na hlavu. Kupectvo je ťažká práca a veľká zodpovednosť. Keby boli
samé zárobky a zdary! Trafia sa i straty a otrasy, neraz i skaza, ak sa zle povodí.
Priateľ, ako všetci nezasvätení, posudzuje povrchne; vidí samé výhody a pekné strany. Ale
komu sa nelení, neusiluje sa nadarmo.„Ja zas viem,“ vytýka mu, „že súcosť do kupectva máme. Sme akoby rodení kupci. Kto len
môže, stane si medzi nás. Len ty bočíš od nás. Brodíš sa po iných nivách a tiež nie vari
podaromnici. Prvej si povedal: rušaj, zohni sa, ber, čo ťa čaká pri ceste.“„Nuž dobre, zohýnam sa a beriem. Čo mám, držím rukami a zubami; len ho nevypustiť, aby
nezbedzgalo, preboha! Hovorím o sebe, ako som skúsil a platil skúsenosť draho. Čakám, kedy
pustiť, rozmýšľam, váham. Nuž neviem, kedy predať, ani raz som neuhádol dosiaľ. A vieš,
bratku, prečo?“Zastal, pozeral naň veľmi skúmave a pudlíkovu hlavu zo striebra, ktorá je na paličke,
oprel mu o prsia. Pán Simon sa usmieval, čo sa tak napaprčil odrazu. Len prvej plával v
šťastí, keď bol vyšiel z domu.„Pozri túto hlavu!“ Sňal svetlý klobúk o svetlejšej stuhe a obšívke okolo venca z hlavy
a sklonil ju, akoby mu chcel ukázať temä s preriedenými vlasmi; zas sa skrútil, ukázal mu
tylo. Vystrel sa a položil klobúčik trochu nabok. „Videl si ju: jej nešťastnú podobu,
neporiadok v priemeroch?“„Čo zas vyhriebol kdesi!“ rozosmial sa pán Simon. „Ale ideš robiť výmery na hlavách?
Možno sa hotuješ za klobučníka, uňho máš správu na mieru a podobu hlavy.“„Len si všimni,“ vysvetľuje mu, „všade vidno samé podlhovasté hlavy: čelo málokedy
skresané, najviac vypučené, na záhlaví podajednému sedí ako bochnica. I zuby mu neraz
vysotí dopredku, lebo hlava je pridlhá. Len pozri, ako im šprihajú oči, hľadajú, kde by
bolo čo.“Pán Simon sa rozosmial, čomu pripisuje neúspechy. Hlavu má okrúhlu, to je pravda, ale
moc krajanov má hlavu tiež takú a nezačarovali by ju za inú. „Naša je,“ tvrdil mu, „nesie
na sebe odznaky nášho plemena a pôvodu. Sme na iné kopyto než iní.“„I poznať, aspoň u mňa, braček,“ rozhorčil sa, „nieto v nej prefíkanosti, neprevedie
nikoho. Je guľatá sťa lopta, ktorou sme sa hrávali v dedine. Nemali sme sa z nej pohnúť.
Bolo nám dobre ako drozdovi v kalafatí.[10][11]I on, keď priletí k mestu, zle pochodí. Zastrelia ho poľovníci. Či nám nebolo
dobre?“„Hm, ako vezmeš. Teraz myslíš, že bolo; i ja držím s tebou, lebo nás ťahá domov.“ Tvárou
mu preletel mráčik. Vidí veľký dvor kláštora, stĺporadie okolo neho. Vo dvore chýrna studňa
na dažďovku; kamenný zrub nacifrovali dlátom, sťaby ho bol okrumľoval. Slnce praží, až oči
slzia, ale pod klenbou za stĺporadím je chlad. V horúcom závane vzniká širokou bránou od
mora tuhá vôňa smoly z borovíc, pomiešaná s vôňou morskej trávy. Koľko ráz mu predstúpi tá
predstava? Keby mu bola pred zrakom a predsa nepobledla cez toľké roky! „Možno,“ pokyvuje
zádumčive hlavou. „Ktovie, či by sme neboli našli i tam, čo máme tuná? Hádam i viac, len
bolo lepšie hľadať.“Priateľ hodil netrpezlive rukou. „Dajme pokoj. Nedali nám hľadať, a my sme nevedeli.
Prečo? spýtaš sa. Nuž pre okrúhlu kiahnicu. Rozober ju na kusy, čo nájdeš v nej?“ Pán Simon
sa usmial a urobil vyhýbavý pohyb. „Ja som ju rozberal. Našiel som v nej predpojatosti a
čosi i zaťatosti.“„Toho bude,“ uznal pán Simon.„Bolo by zle s nami, braček,“ ponosoval sa, „nebyť ťažkej roboty. Ale sme na šťastie
dosť súci a chtiví do nej. Pri nej sa už nedáme ľahko nikomu.“Pán Simon prikyvoval s veľkým súhlasom. „Preto si nás vážia všade.“„Veď ich nič nestojí vážiť si nás,“ usmieva sa. „Naša robotnosť nezavadí nikomu. Môžu ju
využiť na nás. Ale či vieme pracovať sebe? Započal daktorý z nás niečo nového?“„Nemáme, Srećko, slobodu práce. Ešte sme si ju nemohli zadovážiť a zaistiť,“ vysvetľuje
mu pán Simon. „Neprišli sme najviacerí na zmysel peňazí.“Hodil rukou mrzute. „Čo tam po zmysle! Nemá v tom čo hľadať zmysel peňazí. Hlava je na
vine. Myslí, že stačí sama sebe. Má svoj zaokrúhlený svet, nedá sa vpratať nikde. Samá
zaťatosť! Jesto v nej i opozdenosti čosi. Obyčajne po nečase začne hútať a dosť obstojne.
Rozbrieždi sa v nej razom, že vtedy bolo urobiť tak a tak, a nie ako sa urobilo. Ale čože z
múdrosti, keď prikuľhá neskoro?“„Prečo nás haníš toľme, Srećko?“ vytýka mu. „Máme chyby, ale i prednosti. Chyba neraz sa
obráti v prednosť.“„Seba haním, Šime, seba. Mne vyparatila guľatá kotrba, čo vyparatila.“ Zastal a chytil
ho za ruku, že musel tiež stáť. Oči sa mu neusmievali, ako keď pribehol z domu. Okolo nich
naskočili vrásky, i obočie sa stiahlo dotuha. „Či by si uveril, že som opálil onehdy
nemilobohu vyše štyridsaťtisíc?“Pán Simon sa neusmieval. Pozeral s účasťou naň. Pochopoval jeho rozhorčenie.„Štyridsať, ak nie viac,“ potvrdil, pokyvujúc hlavou. „Okolo dvoch tisíc funtíkov. Ani
sa mi nechce robiť počty, načo?“„A čo to bolo, Srećko!“ zvolal veľmi znepokojený. „Zlá špekulácia nebodaj, omyl, alebo
čo? Štyridsaťtisíc pečí, pekný peniaz!“„Vieš, aké boli chýrne pozemky na zlatonosný piesok. Kúpil som dve pertenencie[12](diely). Merkúr štvrtý a piaty, i mal ich na seba u notára. Poloha bola presná:
polostrov Munoz Gamero, na tej a tej zemepisnej šírke a dĺžke. Boli stupne, minúty i
sekundy, i ešte pod ktorým vrchom. Prišli inžinieri, vzali pozemky na skúšku. Vyšlo toľko a
toľko rýdzeho na tonu zeme. Zistili, zapísali.“„Ozaj bolo rýdzeho?“ Pozeral mu podozrive do očú. Okolo úst mu pohrával úsmev. „Bez
pomôcok?“„Spýtaj sa Gojčevića alebo Zaradu. Tam boli, keď sa našlo ložisko, i pri skúškach.
Povedia ti. Ja som nebol.“„Nefajčili hercegovské?“[13]„Prosím ťa! Potvárať ľudí.“ Pán Fortunato sa urazil, otvoril naň oči ako v nedorozumení.
„Ložisko som našiel, neviem čo fajčili pri skusoch. Robievali i to, ale dobrodruhovia: tí,
ktorí nejdú za zlatom, ale za peniazmi. Moje meno má dobrý zvuk dosiaľ v kruhoch baníckych.
Nepoškvrním ho.“„Veď je nič, Srećko.“ Chytá ho za rukáv, hľadí ho udobriť. „Spomínali tam kdesi, že vraj
hercegovský je zlatonosný. Ak sa vraj zatrúsi popol z neho do vahana pod skúškou, že sa
vraj iste nájde zlata v ňom…“Pán Fortunato urobil neurčitý pohyb. Možno sa robievali fígle. Zatrúsili do dohánu
prášku do cigarety a z cigarety sa ľahko zatrúsi popol do skúšky. Ale nie všade sú klamári.
Dosť na tom Aurifera Munoz Gamero[14]obsahovala zlata, pretvorila sa na účastinársku spoločnosť. On za dva dieliky
dostal účastiny. Začali sa značiť i na burze, cena im podskočila. V jedny časy bol by
dostal za ne štyridsaťtisíc pečí. „Ale hlava, Šime, hlava; v nej bola hneď myšlienka, či
nebude lepšie počkať. Môžu ešte podskočiť o dva-tri body, dostalo by sa o pätnásť,
dvadsaťtisíc viacej. A tu razom prásk! Išla dolu vrchom Sociedat Aurifera Munoz Gamero,
prekotila sa. Pekné účastiny ostali mne.“Poľutoval ho pre citlivú stratu. Čo mu je z pekných papierov? Boli by lepšie za ne
papieriky-bankovky, hoc obšúchané. „Čo by si bol urobil s peniazmi, Srećko? Nebol by si
šiel domov?“ Bol by ho nedbal vyskúsiť, či sa neťahá domov. Obyčajne sa staval, že na dom
ani nemyslí, keď iní spomínali, že by sa vrátili, keby bolo ako.„Ísť domov? Štyridsať by bolo primálo, bratku. Keby aspoň dvesto. Nie domov, zberal som
sa, že zaskočím na Sever s Flórou. Bol som jej sľúbil, že navštívime rodinku čím skorej.
Nevidela svojich, ani na svadbu jej nemohli prísť. Veď vieš, ako si cnela vtedy.“Pán Simon si pamätal, ako boli vystali; i svadba bola trochu smutná, hoc ju slávili
veľmi okázale.„Nemohli prísť a žiadajú si nás vidieť. Ju, pravda, väčšmi; mňa podistým viac len zo
zvedavosti, lebo ma neznajú.“ Zastal znezrady. Oprel mu hlavičku palice o prsia, oči mu
zažiarili. „Bol by jej nedbal zadovážiť perly, ak si ich videl vo výklade. Zabolel ma zub
na ne. Neboli drahé a obišli raz okolo hrdla. Na prostriedku visela jedna veľká na
retiazočke, pri nej boli dve menšie. Krása!“ Podhodil ruky. „Nevidel si ich?“„Nie veru,“ priznal sa. „Zlatnícke výklady neprezerám.“„Škoda tvojej podoby. Boli ako hrachy; pekné a nie drahé.“ Podobrali sa zas; zamĺkli.
Pán Fortunato sklonil hlavu: banuje hádam za perlami. Paličkou odšmarí skalku na stranu,
keď ju vidí zavadzať.„Prečo neprekopeš sám svoje diely, keď sa zrútila Aurifera Munoz Gamero? Kúp i ostatné,
dostal by si ich podistým odpoly darmo. Ak nemáš peňazí na ne, vypriadli by sme, hoc
pôžičkou…“„Ďakujem, Šime, ďakujem.“ Položil mu ruku na rameno. „Zeme som ja nevynašiel, a kopať
nie je môj odbor. Ísť hľadať — vďačne, kedykoľvek, ale kopať nechám inžinierom a
kapitalistom.“ Zamyslel sa, tvár sa mu vyjasnila. Mal myšlienku, z ktorej len tak prší
zlato, len ju vyviesť. „Zišla by sa sumička, zišla, na iné podujatie. Dalo by sa zarobiť
možno viac, ako myslíme. Čože máš z dividendy? Hodia ti desať hoc i dvadsať percent, ale ja
ich vidím celých päťdesiat, ak nie sto.“„Pekný obchod,“ začal sa zahrievať i pán Simon. Oči mu blúdia v kýchsi diaľkach. Zas
vidí dvor v tuhom úpeku. Borovice sa rozvoňali, smola sa cedí dolu nimi ako krištáľové
slzy. More búcha tam kdesi o čierne skaliská, pení sa a fŕka. „Kto by tajil?“ hovorí
zádumčive. „Nový kraj, panenské zeme… Bohatstva všade, kde sa obrátiš. Ale kto sa trápi
oň?“Zahľadel sa na priateľa, či hádam on nevidel dakoho siahať za ním. Ale ten stíchol.
Vrásky okolo očú a úst zložili sa do obyčajného poriadku.„Kde sú ruky a vôľa pracovať a vynášať ho zo zeme? Ja ich ešte nevidím.“Pán Fortunato kníše hlavou sem a ta. „Dočasní sme tu hostia,“ doložil naostatok. „Kraj
nás nevie pritiahnuť a osvojiť si. Rozmýšľame, ako vytiahnuť z neho päty. Preto sa
nechytáme do veľkých, stálych podujatí.“ Váhal trochu, naostatok vyriekol: „Nie sme dobrí
vysťahovalci, banujeme za svojím krajom, cudziemu sa ťažko privykáme.“„Možno,“ prisvedčil mu. Akoby sa bol zahanbil, že i jeho ovieva neraz vôňa borovíc,
zmiešaná so slaným závanom mora. I teraz mu blúdia oči kdesi belasou hladinou, vyzerajú na
nej, ako sa belejú plachty ani krídla motýľa. „A myslíš ty na starý dakedy, Srećko?“
Vyslovil to akosi ticho. Hádam sa okúňa, že ho bojsa, počujú zo strany.Pán Fortunato zvážnel, očima akoby bola preletela chmára. Vrásky naskočili čosi väčšmi.
Tiež stíšil hlas dosť hodne, sťaby sa bál, že ho počuje dakto. Ale kto ho bude počúvať?
Ľudia, ktorí sú na ulici, neveľmi sa trápia o nich, poberajú sa svojou cestou.„Tie city, Šime, sa utajujú. Vidia samy, že im neprišla hodina presúšať sa na slnci.
Učupia sa kdesi v kúte. Mívaš si, utiekli, ďakovať bohu, nahliadli, že sa nemajú čo
natískať. Chytáš sa do roboty, rád, že ti dajú pokoj. Ale v tom sa oklamú, že im azda
nadišla hodina. Skočia také vypočinuté dobíjať do teba horšie než prvej. Hej, obchádzajú vo
dne v noci, zhrýzajú. Myslím, nakazení sme všetci od nich, ibaže u jedného driemu, u
druhého dojedajú.“Pán Simon sa znepokojil veľmi. Ako priateľ vystihol, čo sa v nich robí! Vidno, že hovorí
zo skúsenosti. „Ako je u teba, Srećko, spia, či burcujú?“„Čo by mali burcovať? Učupili sa múdre.“ Očima sa zas pretiahla chmára. „Vedia, že sú
nie na čase. Nemám sa tak, aby im mohol popustiť uzdu.“„Nemáš vôle ísť domov?“„Vôle, Šime! O vôli nehovoríme.“ Vzchopil sa a zašvihal netrpezlive paličkou. „To je
podujatie, do ktorého treba peňazí. A vieš, ako smrdím grošom.“„Koľko Srećko, koľko?“„Ja aspoň dvesto, i to neviem, či by stačilo. Mám ženu a tam doma, veď vieš, starých.
Vieš, aký som. Necítim sa dobre, ak vidím okolo seba samú biedu. Nuž čakáme, ja i môj
budič. Do tých čias musí čušať. Stitlal som ho do kúta.“Ale budič sa zhniezdil ukrutne. Na oči nasadla ťažká chmára. Tam je úboč nad veľkým
olivníkom. Z neho poťahuje vôňou šalvie a rozmarínu. Tam oddola poťahuje chladom od mora,
hoc tuho pripekalo celý deň. Čuť more čľapotať o piesok, prelievať sa po ňom. Na priedomí
pod striežkou viniča sedia otec a matka. Pozerajú na chlapcov, ako riadia čln, ukladajú doň
sieť, otec ju pozošíval dneska. Nosia borové smoliare pod vystrčený železný kôš. Keď mesiac
zájde, pôjdu na stanovisko vábiť vatrou ryby. V zatváracej pivnici stoja sudy; niektoré
plné nasolených sardiel; prázdnych je ešte hodne. Hádam ich naplnia toho roku. More dáva
požehnanie každý deň, čo zhonobilo a odplegalo.„Počkáme ešte, Šime, počkáme,“ pokyvoval zádumčive hlavou.[2]Apelačný dvor— vyšší súd, ktorý má na starosti
odvolania[3]eremite, benediktine a chartreuse— značky likérov. ,Eremite‘
značí pustovník, ,Chartreuse‘ bol najstarší kartuziánsky kláštor v južnom Francúzsku.
Mnísi tohto kláštora vyrábali známy bylinný likér; ,Benediktínsky‘ likér vynašli
mnísi z opátstva Fécamp.[4]maraskíno zo Zadra(chorv.) — jemná dalmatínska višňovica z
marasiek (Brenus cerasum)[5]cigary pura zo samej Habany(špan.) — pravé cigary z
Havany[6]patagónsky pštros— nandu (Rhea americana), ktorý žije na
pampách v Južnej Amerike[7]slávny pochod Deutschmeistrov— populárny názov pochodu IV.
pešieho pluku v Rakúsku, ktorý sa regrutoval vo Viedni[8]kaštelánska reč(zo špan.) — názov pre spisovnú španielčinu,
ktorá sa opiera o výslovnosť z Kastílie. Kastília tvorí stred a jadro Pyrenejského
polostrova. Je v nej hlavné mesto Španielska Madrid.[9]Kum— kmotor, starejší, i krstný otec[10]Ker na ktorom rastú „kalafaty“, sladkasté bobuľky.[11]kalafati(zo špan.) — dráč (lat. Berberis buxifolia), druh
krovitej rastliny[12]pertenencia(špan.) — vlastníctvo, podiel[13]hercegovské— chýrne cigarety z Hercegoviny v
Juhoslávii[14]Sociedat Aurifera Munoz Gamero(špan.) — Zlatonosná
spoločnosť na polostrove Munoz Gamero
|
Kukucin_Mat-vola-I.html.txt
|
I. Pod maďarskou kladouObsahJanko Vrábeľ„Hlucháň“Kuchár JurekPod jedličkouJanko VrábeľIJasenné odpoludnie. Popŕcha.Do naložených vozov priahajú. Na cestu schystaný maršbatalion stojí na dvore kasárne.
Pušky v pyramídach, tornistry rozložené.Zlostný krik, maďarské bohovanie a rev podpitých i žalobný spev smutných ozývajú sa
vôkol. Pred kasárňou plač, omdlievanie biednych slovenských matiek… Pustia ich, či
nepustia do kasárne posledný raz prežehnať svojich synkov? Azda, po prísahe.Vojakom delia už posledné — patrony. Keď i to bude, rozstúpia sa na Maďarov a
Slovákov, odprisahajú a hudba zahrá: „Isten áldd meg…“[1]a vo vresku trúb pohnú sa s húfom slovenského dedinského národa, ktorý
prišiel smutne vyprevádzať svoje nešťastné deti, a s celou ulicou na stanicu, pre parádu
hlavnou okružnou cestou.Janko Vrábeľ, 18-ročný šuhaj-Slovák, tiež drží čiapku, má ju už kopcom, a predsa
nemestí sa mu do nej 18 paklíkov patronov; podrží i polu kabáta, poberie patrony a s
nohy na nohu vlečie sa k svojej tornistre, hľadajúc očima svojho strýca v oknách
kasárenských chodieb, ktorý s ostatnými vojakmi skryl sa ta pred chvíľkovým strmým
dažďom. Ale už pretíchlo a Janko ho hľadá, ako by mu chcel povedať: „Však mi ich
nadelili… Blázni! Myslia si, že ja z nich i len jeden vystrelím…“Strýca nenašiel, a tak obracia oči, hľadí, ako zkúsenejší starší vojaci rozkladajú
patrony do pása a tesno pod chrbát do tornistry, aby boly ľahšie. Janko prvý raz vidí
toľkú hŕbu patronov; plné bedny miznú v rukách vojakov. Ako vidí druhých, i on
nepovedome stŕha papierový obal a nezručne pchá mastných patronov za pás — 60, kam sa
obyčajne vkladá len 40. Masť na patronoch sa mu hnusí. „To iste aby guľa ľahšie
prenikala telo i kosti“, a myseľ Jankova zase shŕňa sa na istej myšlienke, okolo ktorej
už dávno blúdievala, od uvedomenia si, že je Slovák a Slavian — a Srb, Rus sú jeho
bratia, a prvým nepriateľom že mu je Maďar.Holé, mastné patrony vyzývajú čím ďalej taký vzrušený cit, že ledva vládze zadrhnúť
slzy… Ba ruky sa mu trasú…Schytí nabitý mech na chrbát a znovu hľadá strýca, ktorý, ako slabší chlap, koná
službu strážnu a prišiel sa rozlúčiť s Jankom, a teraz, keď by ho Janko najviac
potreboval, azda odišiel, ani mu ruky nepodav… A on, Janko, má plnú dušu, chce strýcovi
čosi veľkého povedať. Strýc kýva rukou, Janko ho zbadá, a ztečú mu prvé slzy. Utre
dlaňou, ako kvapky dažďa, a pustí sa hore k strýcovi… Strýc sa tiež pohne, ide mu
naproti; stretnú sa na schodoch, a Janko objíme strýca a šeptať chce, ale, vzlykom
prerývané, hlasno znejú slová:— Strýčko, nejdem! Nejdem, nemôžem proti bratom srbským, ani ruským…Strýcovi vypadnú slzy, tuho objíma chlapca, tisne tvár k tvári; Janko čuje, ako sa
strýc trasie a premáha, sipľavo, zúfale i láskavo šepce mu výrok:— Tak si, syn môj, o hodinu na šibenici, a mať tvoja zajtra v arešte… Bude, že sme ťa
my naviedli…— Mať? A prečože by mať…? — desí sa Janko.— Preto, že ti je mať, — vrkne zlostne strýc, usilujúc sa prísť k chladnej rozvahe. —
Vravel som ti a vravím: tu máš smrť istú a tam môžeš sa dostať do zajatia; len maj rozum
a oči v hrsti.— A ja nebudem strieľať, — vzdoruje Janko, ako decko.— Strieľať, strelíš, kam chceš… Do neba vysoko, do bratov nemusíš.— A keď ma zabijú… Škoda bude môjho mladého života i tej guľky, že zabila brata, a
nie Nemca, Maďara, môjho odvekého nepriateľa, — povedal, ako by chcel upamätovať strýca,
čo si doma čítavali, čo sami zkusovali, že v Rakúsku Nemci odpierajú bratom Čechom práva
plného rozvitia, nám Maďari i právo holého života… a teraz máme isť s nimi bojovať a
súkať si pevnejší bič, ktorým nás už i tak, ako otrokov, šibali a pľuli v tvár našim
slovenským materiam, že nás porodily, slovensky hovoriť, modliť učily.— Ulejú guliek aj na tých dosť, — šepnul strýc a, chytiac Janka za ruku, sviedol ho
na dvor, kde už volali: „Maďari sem, Slováci tam. Prisahať!“— Píš hneď, píš často! — prikázal strýc Jankovi. — Ja už musím do služby. — Aby
nevyvolal nové vzrušenie, zaprel cit, i odobral sa od neho rýchle so slovami: — Srdce
máš, maj i rozum… — a iba po ceste opätoval si polohlasne jediné slová: „S Bohom, synku!
S Bohom, synku! Úzko ti je… Úzko nám všetkým statočným Slovákom…“Janko pristúpil a ústami prisahal a v srdci zapieral, prosiac Boha odpustiť mu, že
sväté meno Jeho berie nadarmo.Hudba mestom hrá akýsi zúrivý pochod. Hádžu kvety, podávajú darky…Janko sa neobzerá, neberie. Opustiac hlavu, sklopenými očima vari kamene dlažby číta…
a bôľom stisnuté hrdlo nedá sliny prežrieť, a čím sa viac bráni, tým viac valia sa mu do
očí slzy a kvapkajú na nehodnú dlažbu zmaďarčeného mesta.Už ich ani neutiera.IIJanko je v poli, a to v prvých radoch.Robí. Stoja nad ním, dozerajú.— Keby tí vedeli, že sme my tu Slováci, iste by sem nestrieľali, — dumá v duši, keď
fičia s ruskej strany guľky, alebo keď hviždí, hučí a trhá sa šrapnel, granát… — My by
sme tých zákop nekopali, ani drôtov neplietli, keby nestáli nad nami Maďari. Privítali
by sme vás: „Zdravstvujte!“ a šli s vami, k vám, ako domov…Keď musí na stráž, na výzvedy a zbadajú kozákov, Janko na sto krokov ťahá a odtiahne
sa na kraj kukuričného, obilného poľa, a keby ho videli, kýval by im rukou, volal:
„Poďte, poberte, vysvoboďte nás!“ Ale kozáci nejdú, zmiznú za vŕškom, a už tresne
šrapnel, zodvihne sa, ako strašidlo, stĺp čierneho prachu zeme; vyhodený granátom.
Patrolu sťahujú a Janko, sklamaný, že ani teraz nedostal sa do zajatia, vracia sa domov…V noci, postavený na stráž, hľadá cestu po nebi a vyratuje si, asi ktoré hviezdy
zaviedly by ho k Rusom… Už nemá inej myšlienky, iba preč, preč. Tam mu iste povedia
„brat“, a tu iba maďarské urážanie rodiča, Krista, Boha a prezývanie, posmievanie: „Ty
sprostý, ty smradľavý Slovák!“ Nemožno už vydržať. Ale vo dne, alebo za jasnej noci
nemôžeš ujsť, budú strieľať za tebou; keď je tma, hmla — netrafíš, zablúdiš, vezmú ti
život na šibenici, a škoda by ho bolo, keď si ho už doniesol tak blízko spasenia…Ako roľníkovi zem prekopávať, ploty pliesť, hoci drôtené, nebola by ťažká robota, ale
uvažuje, načo to; myslí, že na tých drôtoch majú sa zachytávať, vo vlčích jamách
prekáľať Rusi. Ako by to spraviť aspoň zle? Slabo zapliesť drôt, slabo zabiť kôl… No
najťažšie mu je patrony utierať, pušku, bajonet čistiť; to mu prichodí, ako by hneď po
očistení sám seba mal tými nástrojmi zavraždiť. I naštekajú mu, i čľapnú ho po tvári,
ale Janka to nebolí; pomyslí si, že to trpí za svoje slovenské presvedčenie, za lásku k
ruským bratom, ktorých keby nebolo, boli by nás Maďari už dávno zožrali. Ale medveďa
boja sa i za ohradou, že raz zodvihne labu i na záštitu našu…Za štyri mesiace na fronte vystrelil Janko na rozkaz 7 gúľ: päť v noci a dve vo dne.
No pevne verí, že nikomu neublížily, lebo nemieril, ale obzeral sa, či sa kto naň
nedíva, a potom už pustil do výše, že si sám pomyslel, aby mu náhodou na hlavu nepadla…
O dvoch vo dne vystrelených je istý, že neuškodily ani muške. Ako že to bolo?V noci mrazy, vo dne teplo; steny priekop o poludní sa už rúcaly. Bolo treba čistiť,
opletať. Robota vraj súrna, oficieri poháňali, ako paholci. Všetko muselo robiť,
dozerať. Menovite prvé línie mrvily sa ľuďmi, ako mraveniská. Civilný národ musel
podvážať koly a haluzie.Po nebi váľaly sa oblaky, pomedzi ne blyslo kedy-tedy slnce. Zavalení robotou, vojaci
ani nezbadali, iba keď — tuliby! — rapoce äroplán. Vyliezali, otáčali hlavy a hľadali ho
očima po nebi, ako vždy. V tom už bijú kanóny, štekajú guľomety, liniou letí maďarský
rozkaz: „Strieľať! to je äroplán ruský!“Janko musí tiež pre pušku, i vynesie ju a hľadí, nečujúc, čo komandanti vykrikujú.
Velia strieľať. Äroplán naoko nízučko, pozvoľna nesie sa nad liniou, ani si nevšímajúc,
že sa vôkol neho trhajú šrapnely a letí tisíce guliek. Janko zamiera strachom, že letúň
bude sostrelený… Od hrúzy nevládne padá na kolená, pritvára oči, aby nevidel toho
nešťastia a modlí sa, modlí: „Chráň ho, Bože, zachráň, spas ho… A ty leť, ponáhľaj sa,
lebo beda ti…“ a sťa šialený dvíha pušku, vystrelí do sveta raz, druhý raz, aby odohnať
letúňa, a kľačí, zabudnúc sa už i modliť, len srdce sa sviera, dych stavia, slychy trhá…Až keď odvážny letúň dobre si obzrel, čo to tam za shon, a vracia sa k svojím, Janko
vzpomenie si, že kľačí; vstáva a ustatý vlečie sa s puškou do zákopy.No dlho, dlho má ešte pocit hrúzy, akú môže mať človek, vezúci sa strminou na
splašených koňoch dolu vrchom sto siah nad riekou a vidiaci, čakajúci okamih, kedy sa už
voz prehodí a sletí s ním do priepasti, a jestli sa nezabiješ v letku, to iste sa utopíš
v rieke…Pocit smrteľnej úzkusti.IIITakej hrúzy Janko viac neprežil.O niekoľko dní, za hviezdnej noci, včas ráno začali Rusi proti honvédskym líniám
postupovať. Janko bol na poľnej stráži, v jame vyše hlavy.Chlapci vťahovali hlavy medzi plecia, lebo ruské guľky pišťaly už blízko a nízko.
Maďar kaprál oznámil do telefonu, že Rusi postupujú veľkou silou, že ich nemožno
zadržať.Rozkaz: aby behom po jednom ustúpili. Maďar vyhnal chlapcov z jamy a tí sa rozpŕchli,
každý inou stranou, a stúlení, ako zajačky, bežali, bežali…Janko sa prežehnal, vyskočil a bežal, kam ho oči viedly. Guľky ruské hvižďaly mu poza
uši a proti tvári počaly sa trhať šrapnely, zarývať granáty… Niektorí kamaráti už revali
od bôľu, volali: „Bože môj! Pomoc!“ Janka razom ako by bola zem zhltla. Skočil, či
svalil sa do starej zákopy. Po chvíli, keď sa už vyššie niesly guľky, vyzrel, či sú Rusi
ešte ďaleko. Neboli. Keď sa priblížili na 20-30 krokov, Janko vyhodil pušku, vystrčil
hlavu, strhol čiapku a pozdravil Rusov hlasným: „Zdravstvujte, bratia! Ja som Slovák!“Podbehli traja k nemu, pomohli vyhodiť patróny z mieška i opaska, a prvé bolo zakúriť
si. Jeden vrátil sa s ním, nestačiac Jankovi za pätami. Bežali z dostrelu kanónov…
Odbehli, sadli si oddýchnuť a zase zapáliť, už nie cigarety, ale „papirosy“. To bolo
prvé „ruské“ slovo, ktoré sa Janko naučil.Tak sa dostal do túženého zajatia a vďačne myslel na strýca i na to, že čo sa strýc
ešte natrápi, kým sa za ním dostane…IVJanko robí v lese pri dreve s 300 Čechmi a Slovákmi a myslí si, že je to ako doma, v
kolibe na Chotárnej… Iba že čaj nepodnáša mu mať, ale vojak. Chleba dosť, jedla dosť,
dreva zbytkom, so všetkým bol by spokojný, iba ruský tabak ako rasca, viac ho rozsypeš,
ako vykúriš…O svete nevie, domov píše každý týždeň…*Teraz kamaráti donášajú nové chýry, novinky, že tvorí sa československé vojsko na
pobitie Maďarov a Nemcov. Janko myslí, utvrdzuje sa čo deň väčšmi, škriepi sa,
presviedča seba i druhých, že tu by bola príležitosť, ako nikdy: striasť maďarské jarmo
a dokázať sebe i svetu, že i Slováci hodní sú svobody.Vie, že „národ je len tam, kde sa ukáže“.— Keby nám dal Pán Boh všetkým to vnuknutie… poslúžiť raz aj sebe, mali by sme
svobodnú Československú vlasť…Váži Janko svoje srdce; no či bude z neho slaviansky brat nielen po srdci, ale i po
meči, to má ukázať neďaleká budúcnosť…„Hlucháň“Po otcovi — Juro Kotiak. Ale že bol nahluchlý, ba niekedy cele hluchý a preto
nebezpečný najmä v noci s nabitou puškou v rukách, dali mu vojaci meno „Hlucháň“, a vše
mu dokladali aj prídavné „sprostý“. Bez urážky, a z hnevu iba vtedy, keď pristavil a
zadržal a bola noc, zima a patričný nemohol sa dovolať pomoci.Vzdelanejší usúdili, že doktorovi, ktorý toho človeka odobral, v statočnej krajine
vzali by diplom a majora, či ký čert bol, ktorý ho na front poslal, že bolo by vše
vyslať na revíziu ta, kde večer, v noci Juro Kotiak stojí na stráži — u drôtov, a hoci
aj len u zákop, alebo za nimi.*Gazdovský sluha v obďalečnej doline a dedine oravskej, ženatý, otec. Rokov — ? Ktože
ho vie koľko. Vraj dváštyridsať. Kedysi ho za vojaka nevzali, oženil sa a robil a žil po
biede, ako druhí ľudia.Razom rozchýria, že je vojna.Gazdovi dvaja zatia i druhí z dediny už išli, a Juro len počúva, že je ozaj vojna, a
nevie, čo je to. Iba sa shovára večerami so ženou a deťmi, že zlé niečo, keď i v kostole
sa modlievajú: „Od hladu, moru a vojny — vysloboď nás, Pane!“ a z obrázkov, ktoré v
meste na jarmoku v panoráme videl, keď sa so ženou, ešte dievkou, za ruku vodili,
predstaví sa mu obraz, že sa tam chlapi strieľajú, rúbajú, koľú…Robí a iba sa díva, počúva, ruky podáva — kto zase z dediny ide, kto sa vrátil i kto
sa už vraj nevráti…I jemu uťahujú, roboty pribýva, to vidí deň po deň, a že je drahota, to zkúsil, keď
bol krpce a súkna kupovať. Posúdi, poželie a vzdychne: „Od hladu, moru a vojny…“ A žena
je vďačná Bohu, že má hluchého, starého muža. Ich sa vari len vojna nedotkne. Čože by si
počala…?*— Juro! Juro ! — reve gazda večer na dvore.— Hou! — ozve sa Kotiak a ide dnu, dumajúc si, načo ho od statku volajú? „Olovrant
bol. Do skleničky gazdina uliala. Chleba zahrynúť tiež… Keby si gazda pomyslel, že ešte
nedostal — boly by dnes dva glgy…“ Zahrnul vlasy v pitvore, vošiel, a ono miesto
skleničky: rychtár s hárkom.Popis. Asentírka.Plač ženy a detí. Zlosť starého gazdu, že už príde, vari, rad aj na Peja, starého,
slepého koňa, keď Jura vzali a zatia už tam hynú, kone, vozy už dávno tam.— Nebude mať ani kto a na čom sečky odrezať, — dudre gazda. — Ale predsa by ťa mali
pustiť, veď si hluchý, — potešuje gazda seba i Jura.— I ja by som sa ufal na tie moje uši, — vraví si Kotiak i rodina.*Jura obliekli a ostrihali. Nie že by ho pustiť, ale za hluchotu ešte dostal dva razy
po pysku…On totižto do týždňa — za dva počul obstojne, na druhý týždeň — mohli ste revať naň,
strieľať z mažiara, Juro ako peň. On si vavrel, že ako ide mesiac hore-dolu, že tak
čuje-nečuje. Dali mu však vojenskí doktori mesiaca!…Juro narukoval. Nepočul. Doktor naložil ho pozorovať. Jurovi sa otvorily uši, dostal
„simulant“ po ústach, a marš do kasárne. Zase mu zaľahlo, ohluchol. Pozorovali ho znova,
a Juro „švindler“ zase dostal a vrátili ho do kasárne, ako zdravého, súceho.Oficieri povyberali podobných nahluchlých, nasprostastých, poloslepých, ťarbákov a
podobných a dali im čestné meno „ekstra cúgu“. Učiteľov dostali mladých, „vyberaných“,
ktorí z príkazu týchto bedárov socali, plieskali, kopali a na zábavku svoju i cudziu
uváľali po blate a prachu, uhnali ako líšky zajacov… O 3—4 hodiny denne dlhšie, než
ostatných.Takto vojenčine vyučili ich chytro, ako aj ostatných zdravých, a na piaty týždeň
major formoval nový maršbatalion i rozdelili „ekstra cúg“ a skamarátených nešťastníkov
rozsypali… Dostali nové háby, miesto drúčkov pušky a všetko vojenské. Ztratili sa medzi
mnohými…Posledný deň pred odchodom na vojnu boli probovať na streľnici „ostrými“ strieľať.
Ruky sa im triasly ako libačky, triaslo sa pod nejedným i lešenie a, okrikovaní, mykaní,
plieskaní, nejeden bol ako bez rozumu, a tým horšie voslep strieľali, prebíjali guľami
rámy, šíny streľnice na 20—30 krokov pred sebou, ako by figúry, postavené na 300 krokov,
všetky ožily, maly pušky, strieľaly, k ním sa blížily…To už bolo skoro ako vojna, lebo keď prišli „chlapci“ domov, sťahovali košele a
pozerali, ukazovali si otlčené plecia a líca… hrešlili i smiali sa jeden druhému.Juro Kotiak tiež zvedel, čo je puška, i hľadel na ňu, ako na živú potvoru, pazúrami
zadrapivšiu sa mu do pleca.— Ublíži ti, ťažká je, bolo by ju so všetkým do vody hodiť… A vleč ju, a vláč to
ťažké žrádlo do nej…Už mu bolo neraz o hlade, o smäde zaostať, ale, pošibávaný prútom feldvebľa, predsa
vyšiel do zákopy, hoci „na počet“ doplniť niektorého raneného či vypadnutého vajaka.*Nedlho vojenčil Juro. Ale ja a všetci, ktorí sme s ním žili, máme peknú vzpomienku
naň. Ja ju píšem a tí tam, neboráci, v zákope iste zachovávajú, ak ešte kto z nich trvá…Jura a ešte jedenásť chlapov doviedol kaprál do zákopy pod večer. V jaseni.Chlapi ako chlapi, ale Juro sa hneď vytrčil, predstavil. Oficier spytoval sa ich po
maďarsky, ako sa volajú, a Juro po ústach nerozumel, na uši nepočul a iba hľadel,
vyvaliac oči a otvoriac na prázdno ústa…— Ten je trocha hluchý, — oznamoval kaprál.— Čo mu ja pomôžem? O jedného blbáňa („idiota“) viac alebo menej, — povedal,
obracujúc sa ku kadetovi.— Však mu kanóny uši otvoria, — usmial sa kadet, a začaly sa vtipy, ktoré boľavý
smiech vyvolaly nám nejednému.— Ale vidíš dobre?A Juro slovenskú otázku porozumel a dosvedčil, že dobre vidí.— A strieľať vieš?— Viem.— Z r…, — doložil oficier, a páni sa smiali.— A utekať vieš?Juro kývol hlavou a podozrieva, čo by to malo znamenať. Za ostatnými zmŕštil tvár do
úsmevu, ako keď sa druhí smejú a ty by si tiež chcel a nevieš, na čom. Akože prisvedčiť,
keď mu, odkedy narukoval, tĺkli do hlavy, že kto sa bojí, alebo odbehne, bude
zastrelený…Mali sme už všelijakých v cúgu, ale hluchého ešte nebolo. Kapráli, švarm-komandanti
brali si chlapov, aby mali rovným počtom, ale kto si vezme — Jura? Vzal si ho kaprál do
„slovenskej“ švarmy, kde chlapi maďarsky málo alebo nič neznali.Bola zima, mráz. Tmilo sa.V spoločnej zemlianke sa kúrilo, len ťažko bolo o drevo, lebo zákopy boly v šírom
poli, na oráčine. Chlapi zďaleka na sebe vláčili drevo surové a mokré, čo iba sipelo v
piecke. Dym vo vetre dusil chlapov, líhali si pod ním na brucho a neraz ich vyhnal aj zo
zemlianky.Teraz bolo ticho. Starí vojaci tisli sa k piecke, noví tiež podchodili a začali sa
oboznamovať, spomínať rodný kraj a všetko, čo sa od vojny stalo tam i tu. Zvlášť kto
žije, kto je zabitý… čo doma ženy, deti, matere…Juro bol sa složil u dvier a sedel na holej hline, na ktorej chlapi aj spávali,
kladúc si pod hlavu svoje tornistry. Noví chlapi nesmelí, Juro pohotove. Hluchý,
nerozumie, nevraví a plachý uhýba sa každému, sťahujúc sa do klbečka, ako slimáčik.Doniesli kávy, ale jesť niet čo, zapaľujú fajky, cigarety. Tak i Juro. Namiesil na
dlani so slinami tabaku, nabil fajku, pripiekol a kúril, kúril, až v očiach rezalo,
srkajúc vedľa seba s jednej i s druhej strany riedke sliny. Druhí pľuli pred seba, konča
nôh.— Ty sviňa, akože si do toho ľahneš?! — okríkol ho frajter, a Jura poučili, že tam
bude ležať.Pozrel, kde to on má ležať, a i rukou i podošvou poroztieral sliny, chytro pichnúc
fajku do vrecka. Boh vie, čo si myslel o kamarátstve týchto ľudí, a so strachom hľadel
na jednu hviezdičku frajtra, pomysliac, že je iste na to, aby sprostákov, ako je i on,
zavracal. Veď to zkusoval, odkedy je vojakom.Len by jemu rovní boli mu ozaj rovní, družní, na pomoci…Chlapi, ktorí boli v službe, piekli, či len opekali v piecke zemiaky, ktorých bolo
dosť na poli, len ich bolo ťažko zpod zamrznutej zeme driapať a hneď ti fŕkaly poza uši
guľky… Rusi, iste sýti — a sýty vraj hladnému neverí — mysleli si, že chlapi čert vie čo
v poli stroja, a ono — zemiaky driapali, ako driev bôb, fazuľu, kukuricu a všetko, čož
do brucha jest, sbierali…Juro trhol hlavou, vyňal fajočku, opatrne vybil ju na dlaň, sosypal popol, ďubol
skriveným ukazovákom do fajočky a konečne pošiel si položiť uhlík. Hľadeli naň,
pristavil sa tedy i on a, vidiac v pahrabe ohorené zemiaky, vzal, omakal jeden a bol by
ho rád celý zhltnúť, ale iba ho prevrátil a nechal tam, povediac:— I ja by jeden-dva… A keby bolo, ako doma — štipka bryndze a za skleničku…
nedopovedal.— Choďte si nadriapať! — neprajne zreval, čí bol zemiak, a vychytil ho od uhlia a
kobŕľal v rukách, umäkušil i rozpučil.— Ale daj mu jeden…— Daj svoj!Neprajnosť, závisť nie od srdca, ale od žalúdka, z hladu, ako medzi hladnými psy…Juro kročil, sadol a fajčil.Ľahli už temer všetci, i „pekári“ driemať začínali, hoci boli v službe.Juro pozrel, ako ktorý leží, počal sa ukladať i on. Zívol víchrom, vzdychol: „Ach,
Bože náš!“ prežehnal sa hlasne a počal odriekať „Otčenáš…“ a potom, Boh vie, azda ním
samým naskladané úryvky vzdychov o nebezpečenstve a nešťastí. Ktorí driemali, ba i
spali, zodvihli hlavy, že čo to, kto to? Jurovi bolo to iste šeptané, ostatným hlasné
predmodlievanie. Ale jaké! Jaká prenikavá, úprimná modlitba. V úzkostiach smrti modlil
si sa v duchu neraz, srdce zamieralo, studený pot stekal čelom, ale taký dojem z
modlitby mal som ešte iba raz v živote: keď sa strýc, ktorý pri pamäti umieral, modlil
za naším kostolníkom modlitbu za umierajúcich… Juro, ako by razom pochopil, kde je, v
akom nebezpečí života, modlil sa a my načúvali… ako by sme sa nikdy nikto neboli
modlili.— Nate zemiačik, — nahol sa mu nad ucho mladý neprajník, ktorý pred chvíľou vravel:
„Daj zo svojich,“ a podával dva ako päste.— Pán Boh zaplať! — pokrútil Juro hlavou, že nechce.— No, nate, keď vám dávam…— Už som sa prežehnal, nebudem, — a Juro nevzal.— Ako chcete, — zahanbený, ticho sebe doložil vojak. — Bude mne viac.Ale nikoho nezvala poznámka k smiechu.V takej nálade sme pospali, krome tých, ktorí boli v službe: štyria do pol noci,
štyria od pol. Títo spali oblečení, tamtí v plnej výzbroji, sediac u dotlievajúcej
pahraby, zvonili hlavami na dobrú noc…Ráno robota: zákopy, bojnice čistiť, upravovať, rýpať, kopať, opletať, a ani čert
nepomyslí, aká je vojenská robota, i keď je naoko ticho. Robia sa prípravy, aby ticho
nebolo.Dostalo sa už aj novým chlapom. A od toho dňa začali slúžiť, ako druhí: popri troch
starých vždy jeden nový.Juro bol robotník na mieste. Kopal, hlušil, ani najatý, celý deň. Iní sa shovárali,
odťahovali, za zemiakmi, jedlom, cigaretami chodili, postávali, ohrievať sa šli. Juro si
zapálil do fajočky a vše len popľul dlane. Shovárať sa nemal s kým. Ktože mu bude do
ucha revať?…A i pre inšie ľahko mu bolo vydržať, kam ho postavili. Hvizdu guliek nepočul vôbec.
Len keď sa vše sprášilo vedľa neho a na to mu prstom a posunkami ukázali, že: „To pú,
guľa… zabije ťa…“ opatrne púšťal sa do roboty, ako by sa bál, že tú, ktorá už padla,
vykope a tá ho zabije. Kanóny niekedy trocha počul, ako by vraj „pes štekol“, a hľadel
riedkymi jasnými očami po nebi, kde sa roztrhne šrapnel. Keď prvý raz videl stĺp čiernej
zeme, vyhodený granátom, a cítil, že sa i pod ním otriaslo, prežehnal sa: „Už som vás
odchoval, moje siroty…“ a krčil sa, uhýbal, bežal, ako videl druhých.Pred guľkami s povrchu zeme vše ho museli však smykať, skrývať do zákopy, diery,
jamy… Potom už odbehol, ako by tam, kde stál, niečo zlého bol spravil.— Vás aj zabijú, a nebudete vedieť, — dohovárali mu všetci a poučovali ho, že to
nemusí práve tak všetko vyplniť, ako nakladajú…*Kaprál s frajtrom vyučili nových chlapov a i Jura probovali, ako má pristaviť
každého, i oficiera, i známeho i cudzieho, ako heslo pýtať a odpovedať, a za chybu
sľubovali smrť…Postavili ho na stráž pred zákopy a potom poriadkom i k drôtom.Keď v tú hodinu nikto nešiel, bolo dobre; keď sa kto trafil, bol krik. Juro sa
stúlil, vyvalil oči, ako sova, zasvietily sa mu bielky, zuby, a len skočiť, či streliť…
od strachu, že ho obesia, ak bez poriadku prepustí, a „poriadok“ akože on mohol znať…?
Vše musel pribehnúť kaprál alebo frajter ratovať dozorčích, i žmýkalo nejednému v
črevách, akého to blázna postavili na stráž, ešte kohosi srazí…Oficier sa smial a Jura chválil, ale Juro chápal, že je chvála neúprimná, a bol by
plakal sám nad sebou, že si z neho páni dobrý deň robia.Raz sa však stalo, že na vyššieho dozerajúceho oficiera Juro, aby ho pristaviť,
„zaštrkal“ puškou, a ten sa musel vrátiť a Jura obísť.O chvíľu bolo telefonovania, akého to chlapa majú pri štvrtej kompánii?— Hluchého.— Tak ho nestavajte, kade chodí dozor, — znel príkaz z kancelárie bataliona.Jura prestali stavať k drôtom, pred zákopy, ale ho postavili za zákopy, a tam ho už
tak ani pre „heslo“ netrápili. Naučil sa ho — dobre, nezapamätal si ho — čert po ňom.Pravda, to už nebola služba, ako druhých. Iba postávanie a mrznutie dlhé hodiny, celé
noci. Tam mal Juro pokoj a, nevyspatý, naučil sa stojačky driemať, ako hoviadko. Ale
stalo sa, že ho vyhrešil, koho prepustil, a Juro potom už zase, keď koho zočil, kričal:
„Stoj! Kto si?“ a zakričal tak neraz i kamarátom, ktorí vyšli naľahko… na vodu, na
zemiaky, do doliny na kuchyňu sa ponáhľali. Strhol pušku, oprel do brucha a kričal.— Ty hlucháň sprostý!… Ešte mi ju vpáli, — i smiali, i zlostili sa kamaráti, a bol
vše krik, dovolávanie sa pomoci, alebo mrzni a obchádzaj priekopou.Ešte mu uľavili v službe: nebrali ho na poľnú stráž, ale nechávali ho dozerať na novú
spoločnú zemlianku, aby niečo nezmizlo.— A dačo prichystajte! — nakladali mu kamaráti.Juro sa domyslel. Zabil klincom zemlianku, navláčil dreva, nadriapal zamiakov, a keď
chlapi doniesli z dediny kotlík, zemiakov nielen napiekol bez vody pod starým hrncom,
ale i nabielil a v kotlíku navaril.— Takých som vám, oravských! — vítal natešený kamarátov, predkladajúc posolené, sypké
zemiaky, čo označoval slovom „oravských“ a tešil sa pochvalám, ako dobrá kuchárka.Vše ho zase kaprál a za ním i druhí poverili, aby im opral uteráky, ručníčky. Juro
vyriadil kotlík od zemiakov a vyváral prádlo, mädlil v rukách, že sa mu vybielily ani
bačovi v mlieku. Pary a dymu z fajky bolo v zemlianke, len sa valily, keď si otvoril
dvere.Juro dosiaľ mal plnú dušu a hlavu vojenčiny, strachu, že ho pre čosi, čo ani sám
nebude vedieť, zastrelia jeho vlastní ľudia. Teraz, keď nám bol už viac gazdinou, ako
vojakom, počal myslieť i na svoju dušu, na svoju rodinku. Na modlitbu jeho sme už boli
privykli. Ale Juro, po čase, byvše v zemlianke sám, osmelil sa i zaspievať. Spieval, aké
mu na um prišly, ale najviac adventné, pôstne. Mal tenký, trasľavý hlas žobráka, k
chvále buď mu rečeno. „Kde si môj premilý Ježiši Kriste? V úzkostiach a biedach sám pri
mne stoj, sám pri mne stoj!“ túto pieseň nám každý večer vyňal všetkým z duše a my
niektorí, neznajúc s ním spievať, začínali sme za ním plakať…Keď sme sa vše hádali, vadili, Juro, neberúc v škriepkach účasti, zčista-jasna začal
spievať, a už kto-ten sa našiel, čo povedal: „Nevaďte sa, počúvajte.“ Tak miernil nás v
hneve, naprával naše city.Bol rád, že chlapi na poľnej stráži šťastlive obišli, nachoval, napojil nás, ľahli
sme, a on bral sa na svoju stráž za zákopy…*Vidiac, že niektorí vše píšu, pomyslel si, že by aj on napísal domov. Ale neznal.
Kúpil si od kamaráta desať kartičiek, odložil ich a iste hútal, čo, ako? Konečne
poprosil kaprála, ako by od neho kráľovstvo nebeské pýtal. Kaprál mu ochotne sľúbil a
potom i napísal a spomenul ženu, deti a rodinu. Krátko, 5 — 6 riadkov. Ale Jura to
neuspokojilo. Dobre, bolo dobre, ale nie „zejména“. I najal si druhého a tak, čo kaprál
nevedel, „aby sa nenahnevali“, diktoval: Pochválen a pozdravenie zejména žene, trom
deťom po mene, svokre, kmotrovcom, gazdovi, gazdinej, susedom shora sdola a ešte na
rozličné mená, čo si to už nemohol ani rozomieť, a že je živý a zdravý, čo žiada od Boha
aj žene, deťom a tak zejména, ako začal, po mene vyrátal všetkých, že na dve karty ani
dokončiť…Deti mu napísaly veľkým, žiackym písmom: „Milý muž a otec náš“ a pozdravenie, ako on
písal, aj že tomu, ktorému, Štefanovi a Mišovi, už nemohli pozdravenie povedať, lebo že
ich už tiež stiahli. Hádam sa tam ešte aj sídete… A Miško že už má dva zúbky…— Či ti kedy podám chlebíka? — zarumádzgal starý Juro a vytrel slzu päsťou.A čo mu deti raz písaly, skryte, po jednom, povyťahoval všetkých chlapov, ktorí čítať
znali, a dal si tú istú kartičku prečitovať a potom sa už sám so sebou, akoby s domácimi
svojimi, nahlas shováral… A zase dal písať. I smiať sme sa vše museli, ako „šuškal“, aby
sme nevedeli, čo píše, a všetci sme jeho listy diktovať počuli a mladší, figliari, mu i
pomáhali skladať, a vše naopak, čo on ovšem nepočul, len jeho pisár sa nemohol zdržať
smiechu.Keď po mesiaci mohol poslať žene 10 korún, myslel si, že jej kravu na otelení
posiela, a vypisoval, hrozne bol netrpelivý, či ich už dostala. I zlostil sa.*Keď ktorého ranilo, bol by chcel všetko vedieť, ako, kde a či ho nie veľmi. Ak počul,
že niektorého zabilo, spytoval sa, či ho dobre, či sa dlho netrápil, a šeptal:
„Odpočinutie večné daj mu, Pane!“Časom mohol sa preniesť bližšie k peci, ale on nie, necítil sa byť rovným druhým
vojakom, ale len sluhom, a zostal pri dverách, na ktoré vše do rána mráz navial ľadového
ihličia. Skrčil sa do obaranca na holej hline, alebo smetiach, ale o Vianociach mu už
kolená triaslo, plecia trhalo, ako — odpusť Bože — starému psovi.K všetkým bol citlivý, účastný, a keď videl, že sa niektorý chytá za hlavu, šuchá si
žalúdok alebo brucho: „Žrenie, však? Žrenie?… Keby bolo pálenky do skleničky s čiernym
korením…“ a už aspoň potešil. Ľúbil vypiť, menovite keď dali po glgu ostrejšieho trungu
— rumu. Čaj, varené víno, to vraj iba kútniciam (šestonedieľkam).Ak druhí chlapi doniesli a napiekli zemiakov, navarili bôbu, kukurice „na dzobky“, on
nevzal, nejedol, len keď mu podali.— Nezaslúžim. Vy robíte, a ja sa doma tlčiem… Ale keby vám bolo slaninky, brynzdičky,
mliečka, — napúšťal nám sliny…Radi sme ho mali, ako otca. I pristalo mu to: vek, kde-tu už aj šedivý vlas, medená
chudá tvár, ktorú mu vše vyholili, ako kaplánovi, i pod nosom, i na krku, pod zátylkom.
Vše ho aj za pol dňa „riadili“, poťahovali britvy a na jeho tvári zkúšali, a Juro
zavŕzal kolená… i vše bolo srdečného nevinného smiechu, ako medzi deťmi, ktoré často sa
smejú na najmenšej pletôčke.Za všetky služby — čo sme mohli inšie? — dali o glg viac a uštedrovali sme mu tabaku
a priúčali ho kúriť cigarety, ktoré sa však v jeho ústach rozsýpaly, v prstách mrvily…
Jeho bola zapekačka s večnou „kvapkou rosy“ (sliny) na ušku… Bola celá okutá a chránil
ju, ako oko v hlave.I pretrvala ho.*Večer vyšiel za zákopy na svoju obyčajnú „službu“, a ráno ho našli mŕtveho.Či šly hustejšie — nepočul, či ho našla zablúdená guľka, ale prešla ho rovno popod
srdce.Vyžalostili sme sa nad ním srdečne.— Hľa, čo nás čaká! — vraveli milí Slováci moji, ako obetovaní baránkovia.Juro nechal nám na pamiatku pieseň: „V úzkostiach a biedach sám pri mne stoj, sám pri
mne stoj“, ktorú sme si potom vše večer tíško zaspievali a, ako ktorý, odvracali hlavy a
utierali slzy…A Jurovej žene až traja, vari z vďačnosti a aby mala „lepšiu istotu“, napísali, že
jej muž je už pod zemou…Boli by sme mu šli aj na pohrab, ale kdeže na vojne!? — Vzali ho sanitári do dediny k
doktorovi a zahrabali.*Ako po prvé šli kamaráti na poľnú stráž, odťali v horičke poriadneho dubca, okresali
kríž a Ondro, doma valach, chytil sa vyrezať naň kriváčkom Umučeného Krista, za čo sme
ho prezvali „majstrom“, a druhí, ktorí znali písať, vyrezali a vypálili meno i deň
smrti: „Tu spočíva…“ a prosili sanitárov, aby kríž zahradili Jurovi nad hlavu.Neviem, či sa dostal práve jemu, lebo tam bolo hrobov viac a bez krížov, bez mena,
ale kríž stojí, a konečne či krok-dva bližšie, či ďalej… Tam je.Len by ho nebol akýsi Maďar, ktorý tam štyri kilometre za čiarou pri kuchyni či tréne
pasie brucho za Maďarskú, len by ho nebol zohavil a maďarsky nenapísal, že vraj Juro
Kotiak „vykonal svoju povinnosť“, totižto že umrel.Začože umrel? Či bude jeho vdove a deťom viac chleba? Viacej práva?…Slováci! Pamätajte: Maďarom slúžite v tejto vojne, Maďari vás už poslali na smrť
stotisíc, a zahubia, zotročia vás ešte horšie, než ste boli do vojny, ak neobrátite
svoje hlavy, svoje srdcia, svoje ruky i pušky proti nim.Umrieť za svoj národ, za bratský národ, to je „vykonať svoju povinnosť“, ale
Slovákovi umrieť za Maďara, za Nemca, — ktože to pochopí, kto má rozum a srdce pre svoju
slovenskú rodinu?…Kuchár JurekIPoviete, že všetci vojaci žijú teraz na štátne trovy: jedlo, šata a pláca idú zo
štátnej kassy. A ono veru môj Jurek mal vlastnú kuchyňu, keď i dral bakanče a kepeň
erárny. A keby ho neboli vsilili do nich, bol by iste radšej prišiel na front vo svojich
krpcoch a širici dedinskej, v ktorých narukoval, keď ho, 38-ročného, vzali na vojnu.Lebo bakanče odrely mu nohy a na šate, čo do prstov chytil, to sa trhalo, páralo, a
Jurek svoju „krpčiarku“ — ihlu zabudol doma a do erárnej nemohol niťky navliecť.„A kepeň, akýže to kepeň? Alebo tá čiapka? Nohavice? Trocha prší, už ti tečie dolu
strieškou na nos; kepeň — handra: zmokne — neusušíš ho, uschne — tepla nedá; nohavice,
pukajú sa na kolenách, párajú v rozkroku… až hanba.“Veď Jurek, hoci bol len dedinským pastierom a nemal ani len ženy, háby mal predsa
súkenné, ako sa patrí, a huňa po päty mohla prežiť aj starého otca, a keď sa do nej
zakrútil, bolo mu ani v starej izbe, a toto ti vietor až pod pazuchu duje…„Nuž začože ja mám slúžiť? Začo? Povedzteže vy mne, začo my slúžime? Chovaj sa, aj
ešte celú kompániu, obšívaj sa, vyhrab si dieru ako krt a rob, hluš, mrzni, mokni a
čakaj, kedy ťa z diery vykúria, alebo v nej zavalia…“„Nebude ti treba truhly, Jurek.“„Veď ono ešte ani na tvoju dosky nepília…“ odhrýza sa Jurek, keď frfre a kamaráti ho
huckajú, prekryjú mu niečo alebo i uchytia lopatku, sekeru, začo sa zlostí, že by sa
vychytil, keby bolo kam.Ináče dobrák, vďačný, prajný, ale samotár, ktorý už pred frajtrom nevie, na ktorej
nohe má stáť, a oficiera keď len zazre, už zabudne aj svoje meno a uteká, ak môže, do
svojej diery, alebo sa doň aspoň chrbtom obracia. Plachý, ako ryba. On je dôverný len s
niektorými, ktorých ráta tak asi za rovných sebe v civile. Ale práve preto, že sa jeho
nebojí nikto a on všetkých, lezú, po čo komu treba, do jeho diery, ako domov.„A ty sa tráp, vláč na sebe, kradni…“ dudre sebe pod nos, keď zbadá, že mu zase niečo
uchytili, zjedli.„Ja vás tu nechám a pôjdem k tamtým“ — ukazuje prostodušne na ruské strany — „keby
vedel, že ma nezahlušia…“A keď mu kamaráti neodpovedajú, Jurek uvažuje za všetkých:„Ktože vie, či sú to tiež nie ľudia, ako my… Hádam tak veria v Boha, ako my…“„Veď už Rusi hej, ale kozáci, Čerkesi!…“„Aj tí by iste šli domov, keby im povedali, že nemusia tu byť“, vidí Jurek ľudí v
ľuďoch a marí sa mu v mysli, že „takto nič po nič“ by on nemohol človeka zabiť, iba ak
by už ten „takto nič po nič na mňa letel…“ „I to by som mu ešte hľadel uhnúť…“Toľko z filozofie Jurekovej, ktorý nerád veľa rozprával, nerád myslel, lebo nikdy si
nebol istý, čo z toho vypáli a či za najpoctivejší úmysel, slovo, skutok — nevyhorí. A
mal dosť iného trápenia: so žaldúkom; tomu vyhovieť zabralo mu myseľ a celý čas i úradný
i svobodný.IIJureka našiel som už v zákope, teraz rok pod jaseň.Bojov nebolo, vysielaly sa iba poľné stráže a v tyle opevňovaly sa zákopy: bily koly,
plietly na ne drôty, kopaly vlčie jamy, zakrývaly zákopy proti šrapnelom. Keď pršalo
alebo fŕkaly s ruskej strany — kde tiež to isté robili, čo my — hustejšie guľky,
vykladali chlapi zákopy pažiťou, vymazávali okienka-bojnice, opravovali svoje podzemné
chlieviky a robili i spoločné zemlianky, i bili hlboké pivnice-šachty proti granátom, a
tak sa ukazovalo, že tam budeme i zimovať.Jurek stojí na stráži na kraji zákopy, aby ďalej videl ponad obilie a kukuricu.„Čože vidieť?“ spytujem sa ho na spoznanie.„Vtáča vše vzbŕkne; idú spať, bude večer. A tie pľuhy — myši dusím… Kdeže nám
vystačia! Nás je veľa a ich ešte viac,“ ukazuje Jurek akúsi zlosť.„Čože?“ nerozumel som ho.„Nuž tie zemčatá, vravím…“„A Rusov nevidieť?“„A kedyže tých vidieť…? Keď ho aj vidíš, nerozoznáš od hliny. Nie. Iba, hľa, ako
dymia…“ ukazuje Jurek na obzor, „tí už varia, a my iba keď sa zotmí… Zaťahuj remeň,“
povedal už viac sebe, ako mne.„Navaria kamaráti…“„Eh, mne nie; keby im ja…“A skutočne, nezadlho sa ukázalo, že Jurek si je sám kuchárom.Druhí bývali po dvaja, po traja i štyria spolu v zadných stenách zákopy, v
pivničkách, vykopaných od vrchu a zakrytých povalkami, alebo rytých do hĺbky s
prirodzeným sklepením samej hliny. Prvé boly vyššie, mohol v nich človek zohnutý stáť, v
sklepených iba sedieť, lebo ich ťažko bolo prehlbovať a musely byť ryté hlboko, už vo
vrstve hliny, pol druha, dva metre pod zemou.Sedieť a ležať. To Jurekovi stačilo. On sa nastál dosť vonku, v diere chcel iba
sedieť alebo ležať.Dalo sa do nej vtiahnuť iba po bruchu, i to len človeku neširších pliec, než boly
Jurekove. Mokrý Jurek, vlečúc sa do diery alebo z nej, vyťahoval sa ako tehliar, samá
hlina. To ho nemýlilo.„Keď uschne, omrví sa. A je to zem, a nie lajno,“ zlostil sa, keď mu druhí vraveli,
že je uváľaný, ako „pujško“ v kaluži.Ale keď udrel mráz, zadul vietor, všetci sme Jurekovi dieru závideli. Nám prefúkalo
aj na chrbát, jemu bolo ako decku v perinke.Vtiahol sa, zapchal dieru za sebou snopkom dobre utlačenej slamy, ako zátkou
sklenicu, a už nevedel, nepočul, čo sa vo svete robí.Rozložil ohňa a chystal sa variť, podľa toho, koľko mal času: zemiaky, fazuľu,
„gebuzinu“ a všetko, čo sa dalo zjesť. Syseľ si vraj nanosí zrna do diery, ale môj Jurek
bol múdrejší syslíka. Aby sa mu jedno neprijedlo, snášal všetko: zelenú i zaschlú
kukuricu, zelenú i suchú fazuľu, bôb, repu, burgyňu, cviklu, tekvicu, kapustu, kaleráb,
kvak, mrkvu, petržlen i rascu, a čo by mu neporadila ani najopatrnejšia gazdiná. I huby
sbieral a svieže piekol, varil i sušil. Najväčšia mu bola bieda o cibuľku, a cesnaku už
vôbec nemohol dochytiť. Zemiakov dovliekol na svojom chrbte v tornistre a vo vreckách
kepeňa, v rukávach, to by si na páre za dva týždne neodvozil. Sám jedol, dva-tri razy
dňom i nocou, nám dával, a vždy mal.Na čo sa druhí ani neobzreli, jemu sa všetko zišlo: zodvihol hrubšie suché steblo,
papeček, halúzku, a kým sme s poľnej stráže domov došli, už mal v tornistre do náručia
ráždia.On totižto tornistru dopoly rozviazal a papeky, halúzky lámal na kratšie a idúcky
ponad hlavu pchal do tornistry.Rozgäjdaný, ošklabný, zablateny, čierny od dymu a špiny, neobutý, lebo bakanče, kde
tlačily, popúšťal nožíkom a na slabšie zaťahoval špagátom alebo drôtom — na môj’ dušu,
nebol ako vojak. Chránily mu však hrdé meno honvéda puška a patrontašky, ktoré mu vše
visely, ako bačovi opasok v jaseni.IIIZodvihol každú handru, zahodenú vojenskú košeľu, gate, hrniec, plech, črep. Na kýho
čerta? Hm, Jurek sošíval vrecká, a keď mohol aj motúz dochytiť na ne, od radosti sám sa
usmieval svojej podarenej robote.A či si takto vší nenaplienil?To som sa ho neopýtal; ale on, ako dedinský pastier, upásol koľkokoľvek statku i
cudzieho i z rodiny, nuž ak sa mu i priplienil cudzí hmyz, on rovnako obháňal všetok, i
svoj i cudzí: chytil sa vše za pás a otáčal na bruchu všetky šaty aj s kepeňom. Pritom
aj čosi dudral, ale som nemohol vyrozumieť, ako nerozumieš psíča, keď ho blchy hryzú a
ono češe ich a skučí.V diere pri ohnisku, možno, že vše vylamoval všiam zuby, ako i my ostatní, ale som
nevidel, lebo som bol v nej iba dva-tri razy, i to nie nadlho… Bolo mi tam „tesno“.A bola i tak len na tri kroky zdľže, na pol druha šíre a nie vyššia pekárskej pece.
Predstavte si väčšiu umrlčiu truhlu, do ktorej sa vťahuje živý človek od strany nôh. Po
stene kliny a na nich vrecká s tým všeličím.Na to sa mu nikto nelakomil, lebo ktože bude za dve-tri hodiny fazuľu, bôb, kukuricu
variť, vlastne drevo prikladať, keď ho niet. A potom: v diere bola tma vo dne v noci,
iba keď Jurek oheň kládol, rozsvietilo sa.Chlapi mu kradli zemiaky a drevo, hlavne suché drevo, na podkurovanie, čo ho viac
hnevalo, ako zemiaky, lebo že len pre lenivosť nemajú triesočiek. Drevu vydriapal dieru
do steny, zaprtil ho slamou pod hlavu a tak ukrýval. Na zemiaky vykopal jamu, vykopal
druhú, tretiu, čo znamenalo — koľká jama, toľko zeme vynosiť z diery, a ešte tajne, aby
kamaráti nezbačili, že už zase niečo „funduje“. A tak, keď mu z jednej schvatli, zostalo
v druhej, a keď už „beťára“, ako sa Jurek naučil kamarátov-kradošov nazývať, nič
nenašli, Jurek pre seba a pre „zaslúženého“ mal, lebo keby ich nebol odbíjal, bolo by im
vždy bližšie bývalo do Jurekovej komory, ako do riadka v poli, a nebol by vystačil, keď
predsa musel službu robiť, ako druhí, a neraz si musel odberať času zo sna.Keď sa však už oslobodil, to ste mali vidieť horlivosť, s akou sa chytal do varenia!Zabehol si po vodu, rozložil ohňa, odkryl sopúch nad ohniskom, ktorý vari za tri dni
dlabal od vrchu, od spodku, kým sa diery, komín, sišly, a ktorý na noc zapchával
hlinenou „babou“.Za otčenáš bolo zemiakov nadriapaných „bachráčik“, ako sám nazýval hrniec veľmi
úzkeho dna a širokých bokov, v ktorom vrelo v minúte. No, cigáňka by lepšieho
neporadila. Jurek hľadel zemčatá čisto bieliť, lebo premývať ich nebolo v diere
príhodné. Podlial trochu vodou, obelely samy, sypol soli, rasce, vopchal petržlenovej
vniatky, zakryl dienkom, a keď zovrely, sobral šamotinu lyžkou, zemiačky sa dovarily,
nebolo ani čo do popola sciedzať, a už sa šírila vôňa nad všetky vône nielen v diere
Jurekovej, ale predrala sa i do zákopy, do okolia, ani tymian od oltára po celom
kostole.Raz ma Jurek ponúkol — dva razy som si vzal zemiačik sypký, chutný ako gaštan.IVO erárny nápoj Jurek nestál. Čiernej káve nemohol najsť chuti ani s chlebom, ani so
zemiakom; nepil jej vôbec. V čaji bolo mu ľúto „tej kvapky“ rumu a vypil ho, iba keď sme
mu všetci opätovali, že „ho“ — rum badať. K čistému rumu sa Jurek nedostal. Ten obyčajne
vypili páni oficieri alebo feldvebli a pisári na kuchyni, ktorí radšej zamlčali, než
rozchýrili, že kedy-tedy kuľač do cúgu dostali. Víno bolo Jurekovi „vŕbová voda“,
striaslo ho od neho, ani keby sa bol elektrického drôtu chytil, a tak sa sám odriekol od
erárnych nápojov, lebo poctivej pálenky nedali.Jedla bývalo: bochník chleba, niekedy len pol a niekedy i len za hrsť sucharov miesto
chleba a kúštik mäsa. Polievka nemastná, teplá voda, v ktorej plávaly 2 — 3 fazuľky, a
vše len iba šupky z nich. Z toho vyžiť a na tom robiť nemohol nikto, i chovali sa chlapi
zemiakmi, kukuricou a čím mohli a a Jurek krome toho zeleninou a všetkym, čo nasbieral.Ani keby už bol býval v Rusku: varil boršč a šči. Lenže on to volal „gebuzinou“, snáď
aby — beťár — nám zhnusil svoju váru: fazuľu, kukuricu, kvak, burgyňu, mrkvu, kapustu a
zemiaky spolu varené, z čoho vyšlo jedno tvrdšie než druhé, ale Jurek schlipol s lyžky i
celú fazuľku, i hrach, i kukuricu.„Keď som prežrel kôstku durandziu, čerešňovú, nesprieči sa mi ani fazuľka,
kukurička“, a chlípal až radosť.Čo sa dalo požuť, požuľ, čo nie — „veď ono zhorí“…Do rezervy mal vždy navarených alebo napečených zemiakov. On pri posedení jedny
varil, druhé bielil a tretie piekol, aby využil oheň i svetlo.Za kúštik mastného mäsa dával trojnásobnú hodnotu: svoje mäso, zemiakov šálku i
tabak, lebo Jurek nekúril; ale vari preto viac a stále myslel na žalúdok, a i keď sa z
diery ťahal, dojedal posledné, i čo by ako súrne bolo bývalo, nezabudol naplniť si
vrecká.On prvý vymyslel nezrelé divé hrušky a plánky, z ktorých dve nikto nemohol prežrieť —
uvariť a tak zúžitkovať.Keď kedy-tedy nedali mäsa a dovoli zjesť konzervu, to ju Jurek nezjedol, ale delil aj
na týždeň do jedla „pre chuť“, a vôbec mal „masť“ v neveľkom dvojušnáčku, aj vo troje
zaviazanom akýmsi povojníkom, práve ako keď chudobná mať zaviaže dievčatko do plachty,
ktorá je i jej veľká, a dievčatku dôjde krížom pod hrdlo, popod pazušky na driečik,
zaviaže do uzla a konce plachty ešte visia dievčatku na päty. Za haliere, ktoré dostal
každých desať dní, pochodiac aj tri kompánie, keď lacnejšie nešlo, kúpil čo za 2 — 3
koruny jednu konzervu a sbieral všetko do dvojušnáčka, tešiac sa, ako dobrá gazdiná, že
vydrži s masťon do novej, Jurek — do výplaty.To bola duša jeho kuchyne, ktorú ukrýval, ako drahocenný poklad, a keď sme šli na
celý deň na poľnú stráž, nesveril ju ani na všetkých anjelov-strážov, ale vzal so sebou
do tornistry na chrbát.„Keď len ako oriešok, už je iná chuť,“ vravieval, keď ma vše, kaprála svojho, várou
ponúkol i z lásky i už aby som zažmúril oči a ho nehrešil, že vytiahol za sebou a na
sebe chlp slamy z diery, že nerozumel čistote šiat, pušky, patrónov a vôbec poriadku a
službe.VDedinskú robotu: kopať, kresať, na pleci vláčiť, to znal a vždy si „opatril“ či
lopatu, či sekeru, čo by ju bol z tretej kompánie v noci ukradol, keď jeho schytili.
Cudzí znak srezal, zatrel hlinou a narezal svoj.Vše ho, pravda, dochytili, lebo on čítať nevedel a slabo napísaného mena si nevšimol,
iba keď mu ho iní prečítali a tak ho dochytili, čo sa ako spieral a dušil. Bol z toho
smiech i zlosť, a Jurek prišiel na nový spôsob: ostrúhal celé porisko.„A ja sekeru, lopatu musím mať! Aj pán kaprál, aj všetci len ko mne letíte… Ako že
vám nevyhovieť?“ kryl sa mi za chrbát.Ale vojenská služba, to nebolo pre jeho rozum.Pri pletení drôtov dokrvavil si ruky, dodriapal šaty a vše ho museli z klbka druhí
vysnovať, tak sa zamotal, alebo prevaľoval sa po vlčích jamách, ktoré sa popri drôtoch
razom kopaly.Ak som ho s očí spustil, už bol v poli „na paši“, a za pašou vyšiel vše na kopec, do
stráne a, vystrčiv sa — už bily vôkol neho ruské guľky, lebo si mysleli, že ide na
výzvedy.„Tuto mi, ľa, do… sa zabi!“ vadil sa s guľkami, ako so živými potvorami, a už ich
muselo veľa byť, aby ho odohnaly.„Oj, veď ty nebudeš vždy sem hľadieť!“ zastrájal sa.„By ja uvidel, aby ja taký krásny bôb neobral. Načože je tu? Na zkazu vyjde. Nikomu
úžitku. Poď si ho obrať, keď závidíš!“ vykrikoval na ruskú stranu, pravda, na 10 — 12
sto krokov. A zašiel posbierať v noci alebo v hmle.Na stráži guliek sa nebál. Iba stúlil plecia, vtiahol hlavu a obstál na najtvrdšom
mieste.„Pôjdem skorej „k nám“ alebo „domov“. K nám rozumel domov, do špitáľa; domov — do
zeme, smrť. „Ak ma má zabiť, i tak ma neminie.“Inému chráneniu sa, úkrytom a vojenským regulám nebolo ho možno vyučiť. Ak zavyl
granát, šrapnel, otáčal hlavu po nebi, či ho nedozre, a keď tresol, stiahol plecia ešte
viac, prižmúril oči, a keď cítil, že sa mu nič nestalo, zase tak pomaly sa vyťahoval,
ako slimák zo škrupiny. Nebežal, nehádzal sa do priekopy, do brázdy, jamy, nekryl za
kopček, na to si nevzpomnel; iba sa sťahoval a prižmúril oči nie viac, ako keď mu raz
vyťali 25, vlastne len 16, lebo prvých 9 vraj nebolelo. Tie ani nerátal, keď komu
rozprával, že on tiež dostal „ako na mačku volajú“ („šestnásť!“).Dostal ich za to, že s dozorného miesta pred drôtmi, oprúc pušku o násyp, sbehol
popod drôt podať kamarátovi dva-tri zemiačky a na nešťastie oficier ho dozrel, a Jurek
nevedel oklamať.„Zaslúžil som,“ vravel si rovnodušne dobrý môj Jurek. Zasmial sa i oficier, že Jurek
rátal palice na dvoje: neboľavé a „štipľavé“, a sľúbil, že to už viac neurobí.Ale čerta nie! Čo si mu zakázal, to už viac nespravil, ale — novú nesprávnosť.Idem zákopou.Jurek stojí na stráži, nečuje ma. Puška v okienku-bojnici a pred ním kôpka
načistených zemiakov. Mali sme ísť nocou na stráž, chcel sa zaopatriť.„Veď ja jedným okom hľadím ta… A je deň, vedia, že sme tu, neprídu.“„Veď ale to nesmiete, dostaneme obidvaja.“„Nuž teda nebudem,“ a spratal zemiaky do vrecák a šupky smietol pod nohy, a iste som
mu bol v ten deň nemilým, že aj tie musel posbierať.Ale viac nechystal obeda na stráži.No o niekoľko dní nový fígeľ spravil si s ním oficier. Okríkol ho na stráži, či má
čistú pušku?!„Čistil som ju…“„Ukáž!“A Jurek podišiel a — podal pušku.„A načo ma podchytávajú,“ bránil sa, keď mu leteli na hlavu. „Ja sa druhý raz, na
môj' dušu, hluchým spravím“.VIVyškolený Jurek o pár dní zase pripustil k sebe jednoročiaka fírera a dal mu pás s
patronami, že ich má v ňom vskutku 40, koľko má byť.Smiech, a Jureka páni a zpolovičkyMaďari-vojaci vysmievali a poučovali, ako môže byť niekto taký (buta tót) hlúpy
Slovák.To Jureka zase nepoučilo, aby nepodal kadetovi — zápalky.„Videl som im cigaretľu v ústach a zapýtali zápalky,“ vyhováral sa Jurek, a tak ani
nevedel, chudák, ako vše podbehol do školy, pod jazyk, čím ho naučili takej nedôvere, že
keď pozdejšie prišlo mu spolu bývať v spoločnej hlbokej zemlianke, pivnici, chránenej
pred granátmi, v noci ušiel do svojej diery, zapchal sa, nespal, chystal do hrnca,
kládol ohník a sopúchom načúval zemetrasenie, krik a svoje meno, keď ho volali do
služby. Už som radšej sám zabehol poň, lebo služba ho už tak ohlúpila, že mi ho bolo
ľúto.„Mohli ma nebrať, keď som im sprostý… Ja viem kravy pásť, druhý vie orať, tretí čižmy
šiť… a múdri, páni nech by sa bili… Ja aj dnes pristanem,“ dudral si úryvkovite, nesmele
Jurek, keď som sa raz dva razy k nemu vtiahol. Ale vydržať som tam dlho nemohol, lebo ma
štípal dym v oči a v nose vŕtal čpavok. Jurek môj mal tam ešte jednu tajnú jamku — len
aby sa už čím menej s ľudmi stretal.Trpko mu bolo, trpko.*Rád bych ťa vidieť, Jurek môj. Viem, že ťa z diery v máji vykúrili[2]… Len či sa pritom nešťastie neprihodilo tebe a tvojim čiernym hrncom, o
ktoré si pečoval nad Maďarskú krajinu a Maďarov, čo si z teba iba posmech robili…Brusilovský nástup.Pod jedličkouDeň bol mäkký, hmlistý. Snehu bolo málo, nedržal sa; grieždili sme ho so zemou a
kopaním do vzduchu shadzovali s nôh.Zákopy sa nám obvaľovaly, nestačili sme ich čistiť. Robilo sa teda, ako ktorýkoľvek
deň, a málokto vedel, kedy je piatok a kedy sviatok.— Dnes je doma Štedrý deň, — snivo opätovali si chlapi medzi robotou a, vystierajúc
skničované údy, otáčali hlavy za zapadajúcim, hmlou zastretým slnkom.Čo v tých slovách citu, koľko nevyslovených vzpomienok a koľko teraz tu žiaľu a
zadusenej zlosti!— Vzpomenú si na nás…— Budeme im chybieť…— Ba či pomyslia, ako my tu ešte aj dnes nivočiť sa musíme?…— Dolgozni! (robiť!) Dolgozni! a neprestajné maďarské rúhanie bolo ozvenou na snivé,
smutné otázky mojich dobrodušných rodákov slovenských.Okrikoval fírer, okrikoval oficier, a moji ľudia, desať ráz hodiv tajne lopatku so
vzdorným „rob si!“ po jedenásty raz ju dvíhali, a iba na očiach, tvárach si videl, ako
ťažko prenášajú, ako sa obzerajú po nebi, aby už strestal Ten, Kto tamhore, týchta
zlorečníkov.— Bratia moji, keď je tu — čo si počať…? Keď odíde — oddychujte, — bral som
zodpovednosť za robotu, veď mňa ich urážky nedosiahly.— Bude už tá robota hotová? — spytoval sa desať ráz denne oficier.— Bude, — odpovedal som a v duši si pomyslel: „Bude — kedy bude, dnes nemusí byť.“Štedrý deň.Obed bol ako inokedy: mäsa na raz do úst a do šálky teplej vody — polievky s troma
fazuľkami. No večer vzpomneli si páni na nás v zákopách. Po telefone bolo počuť gramafon
a cigáňsku hudbu. Jedno od bataliona, druhé od pluku; vše i klavír — neviem odkiaľ. „Tí
už majú hostinu,“ ako ju mávali temer každý večer, „a my…?“ Predsa, poslali nám na
štedrú večeru pocelombochníku chleba, belšieho, než býval. Ba bol
i sladkastý.„Také asi koláče pečú chudobní ľudia,“ nešlo mi s mysli, „v najbiednejších
slovenských krajoch. Také sa piekly u nás doma pre pastierov, hlásnikov, zvonárov,
sluhov, pocestných i cigáňov…“Ale chlebík bol svieži, s tichou vzpomienkou na domov prežieral sa sladko, i zaliať
ho bolo čím: kávou, ktorú sme sami navarili, a tuhej veru! — a na doline stály kuchyne s
vareným vínom a čajom…— Predsa na nás nezabudli, — vďačne spomínali chlapi vojenských pánov, a keď večer
oficieri rozdávali nám cigaretle, tabak, rôzne maličkosti: hrebienky, nožíky, notesky,
zrkadielca, čo doma vraj školné deti nasbieraly, citlivejších otcov zalialy i slzy,
nejeden videl rúčku svojho decka na predmete, alebo hľadel do zrkadielca, či vari nevidí
v ňom svojich milých.Radosť rušily iba oficierske vtipy, keď sa spytovali: „Slovák? Maďar?“ a Slovákom
dávali hrebienky a lámanou slovenčinou dokladali: — Vieš, to vši, — a ukazovali, že
česať. A mali sme ich všetci dosť: ako Slováci, tak i Maďari, ktorých viac podeľovali
nožíkmi. Ale Slováci sa dobre odhryzli: my budeme vši česať a vy ich zakáľať.Bolo ticho. S ruskej strany nestrieľali. Služba nebola veľká. Menily sa iba stráže.Chlapi doniesli jedličku, zapchli sme ju konca hláv do hliny, ale nebolo, raz nebolo
čo na ňu zavesiť. Zapálil som jej do vrchovca sviečku a posadali sme si vôkol vzpomínať:
už deti vyzrely prvú hviezdu; teraz večerajú; ba čo…? Svet spieva popod okná a celé
dediny, mestečká slovenské slievajú sa v známu pieseň: „Čas radosti“ a nejednu mať,
nejednu sirotu zalievajú pri tom speve slzy…Niektorí chlapi tíško hvízdajú vianočné valašské, niektorý i zanôti riadok-dva,
veršík, ale nejde sa rozspievať, každý myslí na domov, vzpomenú sa vypadnutí kamaráti, a
bola by to radostno-bôľna nálada, krásna, posvätná, ale to vše kukne fírer, to kadet, to
oficier, a hoci mierne, predsa s istým posmechom a znevážením spytuje sa nás:— No, tótok (Slováci) ako sa zabávate? — a my sa bojíme o svoje city, o svoju
slovenčinu, že nám urazí besedu i slovenský spev.Kamaráti nevedomky, ja vedome nesiem tieseň za našu reč, za naše spevy slovenské, a
chcel bych poprosiť pánov oficierov, aby nám aspoň v tento deň nebránili slovenčinu,
nespravili z nej posmechu, nebránili nám v tejto nešťastnej haličskej krajine piesku
spomínať náš krásny, slovenský kraj, naše hory, doliny, náš rodný Betlehem…V strachu pred urážkou svojich citov vtiahol som sa do svojho kútika, nad hlavu
zapálil ženou poslanú vzácnu sviečku, hľadel a nevidel som slabo osvietené hrobové steny
podzemného nášho bytu. Bolo mi smutno, ale nie zúfale, ba lahodil mi boľavý žiaľ. Zašiel
som domov v mysli, pritisol k lícu bledé čelo svojej ženy, svojej materi. Navštívil som
rodnú viesku, omladol o tridsať rokov a počul hlas našich slávnych zvonov, ktoré mi
kedysi hýbali a ja ich zase hýbal mladším, a so živými i mŕtvymi šiel som na utiereň.Niektorí kamaráti už boli pod jedličkou pospali, niektorí si, kúriac, šuškali a istý
Kriváňčan, zabývajúc sa celý večer sám so sebou, prizdoboval chvojinou zemlianku, hádzal
ihličie na piecku, odkiaľ šírila sa vôňa čudného tymiana, zaplňujúca šedým dymom ceľú
zemlianku. Pritom tíško dospevoval s betlehemskými anjelmi: „Leží malé pacholiatko na
slame, na zime…“ a dobrovoľne poberal sa na stráž, aby vraj aj tí, čo sú von, mohli si
prísť pod jedličku posedieť, kým ešte sviečka trvá…A prichádzali i naši i súsední a hľadeli na sviečku, hľadeli, ako malé deti, ako
deti.[1]Boh žehnaj Maďarovi, keď bojuje s nepriateľom… (Maď. hymna.)[2]Brusilovský nástup.
|
GregorTajovsky_Rozpravky-o-ceskoslovenskych-legiach-v-Rusku.html.txt
|
Ráno nad dolinou Rimavskou[1][2]Hlboko, ďaleko na šírej doline,na šírej doline v bujnej ďateline,pod bielym obláčkom, pod nebom holubímto Ona tam — čo tak ľúbim!Spíš? má Víla premilá!Spíš, spíš! — A dennica ranniauž blýska kľúčom svitania.Hora, dola zo sna vstáva,Tvorcu svojmu chválu vzdáva;modlitbou tajnou háj vzdychá,Rimavou pieseň znie tichá,škovránok kdes’ v nebi skrytýrozlieva své v žalmoch city:nevstaneš hor’, má milená,i Ty — kľaknúť na kolená?Spíš? má Víla premilá!Nad hlávkou Jej rokytastriebrom, zlatom prekvitáa nad čielkom ľaliovýmroj motýľov hrá si biely,vše odletí, zas' pritrieli;či nechce veriť, že to neni kvet,či ju to vábi na tento krásny svetšumom krielec zamatovým?A kraj uška zlatá muškasvit, svit, svit! jej tíško šušká.Svitá, svitá, Bože, svitá!Už východ zlatom prekvitá,zvony zvonia, deň hlásajú,vtáci o ňom štebotajú,orly zo Sinca letia hor’okúpať sa v ligote zôr:vstávaj, milá, v jasote tomčas zdvihnúť sa k slávy letom!Spíš? má Víla premilá!Vstávaj, — obleč zlatohlavy,i svoj vienok trblietavý.Už nad horou zora mladáružou kvitne, slnko badá,nebom seje ligotaniea po zemi perly rannie.Vstaň, milá, vstaň! zem, oblohaplná slávou Pána Boha!Kto a kde je?Kto uvítavíťaznéhoSvatovíta?Kto žertvu veľkú pristrojímenom vesmíra celého?Kto hlaholy všetky spojí?Kto zapejehymn čistý ku sláve Jeho,ku sláve Najvyššieho?Ona vstáva —kňažná rána —v kráse všetkých krás ubrána;závoj jej sa nebom vijesťa belavý dym tymiana.Zaznie velebné kyrie:Sláva, sláva!slnko vstáva!Deň naroden: vesmír žije!Hosiannah! Boh veľký je!Hosiannah!Zem, nebesá,objímte sa!On otec náš — všetkým praje:Hosiannah! Boh láska je!Hosiannah! Hosiannah!R. 1850[1]Poznámka Zlatého fondu: Báseň sa v Súbornom diele nachádza v časti Spevy 4.[2]Skálnik 1848/49. Prvé uverejnenie pod názvom Rimavské dumky. Orol V, 1874, str.
129 — 30, 30. mája s poznámkou: „Z mladých dôb (z r. 1848)“. V Sobraných spevoch 1873
Dumky rimavské z r. 1848, Sobrané spevy 1879 Dumka rimavská 1849/50, pripísaný nový
názov Ráno nad Dolinou rimavskou. V Spevoch datovaná rokom 1850, no ešte ani r. 1873
nemala tú formu, čo má v Spevoch. Vystali najmä úvodné verše:Šum mi, šum, Rimava moja, šum!Nech si duša oddýchne v tých šerých svetoch dúm,v svetoch môjho odpočinku,nech snije tam sladké sny aspoň na hodinku.Podľa Bottových opráv, uverejnených v Slov. pohľadoch III, 1883, str. 476 zmenili
sme tieto verše poslednej slohy:Vstaň! Obliekaj zlatohlavyi diadém trblietavý.Vstávaj — obleczlatohlavyi svoj vienoktrblietavý.ružami východ vykladáružou kvitne, slnko badá.
|
Botto_Rano-nad-Dolinou-rimavskou.html.txt
|
1Výsledok bádania a dlhovekého mudrovania — ktorý dospel v našom čase k jasnejšiemu
povedomiu — je ten, že už iba to má právo na skutočnosť, na stavanie a život, čo sa
ospravedlnilo pred súdnou stolicou ducha, myšlienky, idey, tejto verejnej, obecnej
mravnosti sveta. Duchovný život je poistením života svetského, obecného, zjavného a
verejného; kde nie je tamten rozvinutý, tam ani tento dobrého zveľadenia, vzrastu a
rozkvetu mať nemôže, ani vskutku nemá. Zato, hľa, sa ešte národy nikdy tak neobzerali na
to, čo ony z duchovných darov alebo pokladov či už ukázali, či ešte len pre budúce ukázanie
majú prichystané — ako to teraz vidíme uskutočňovať. Lebo keď sa národ po tom ohliada, čo
on duchovné stvoril a uskutočnil, vtedy sám seba objíma, sám seba rád má, sám seba vidí,
cíti, vie, rozumie. V tomto ohliadaní sa na cestu za sebou už odloženú, v tomto novom
prehliadaní starých skutkov ducha vyrastá v ňom túžba a vôľa po nadložení, nadsadení a
nadpradení stavby a nite dedovsko-otcovských svetoskutkov.A k týmto kmeňom a národom, ktoré samy seba akoby vyhrabávajú a v nového človeka k
životu povolaného obliekajú, patríme aj my Slováci, dávajúc na vedomie svetu, že ani my
nechceme už viac zakliati hlivieť v tej kôre zemskej číreho telesného, nízkeho, podlého
živobytia, ale túžime vyslobodiť sa zo stavu len práve trpiaceho k zasahovaniu do pásma
skutkov oslavujúcich v jednotlivých národoch celé človečenstvo. Cesta najprvšia, ktorou
chceme k tomuto cieľu prísť, je upovedomenie v nás všetkého toho, čo sme už skutočne
dokázali, čím sme na svete boli a bývali. A tu na tejto ceste spomenutia nachádzame aj
miesta prázdne, ktoré kričia na nás, aby sme ich vyplnili a doplnili. Čistú, jasnú a
zreteľnú povedomosť našej národnosti slovenskej síce darmo budeme hľadať po pustých poliach
starovekosti; lebo náš kmeň nežil na svete samostatne, iba za jeden krátky čas, aj tento
čas bol iba časom sily svetskej, telesnej, časom vojenskej surmy, v ktorom málo duch a
čistá povedomosť, o toľko ale viac šabľa, halapartňa a budzogáň panovali. Minulosť nebola
pre nás tou zemou, na ktorej by bol mohol k ovociu dozrievať kvet povedomia
národno-slovenského, ale len zemou, na ktorej sa koreň a peň samého národa šíril, skúšal, k
možnosti kvetu a ovocia ustaľoval a ujednostajňoval. Predsa ale sa musíme aj na to samotné
živorenie ohliadať, a už i na tú čistú tabuľu, na ktorú náš národ ešte iba písať má svoje
skutky, pozornosť našu obracať; najmä ale po tom sa čo najpilnejšie obzerať máme čo sa nám
ukazuje ako skutočné puky čistejšieho národného povedomia na strome velebného Slovenska.Pred okom znovu sa k vyššiemu životu prebúdzajúceho národa musí sa zreteľne a jasne
všetko to rozvinúť, čo on doteraz robil, ako cítil, myslel, jednal a žil, aby jednak mohol
dostať dôveru do seba, že totiž skutočne už dačo počal, v ktorom už iba pokračovať má,
jednak ale aj svetu ukázať, že on nie je nováčik a dáky regrút, dáky cudzinec v spoločnosti
sveta a ľudstva, ktorý by bez všetkého poručenstva dedov sám a sám nepovolaný osoboval si
právo na uznanie. Počiatky všetkých národov sa kládli nevedomky, tlakom vonkajších príhod
napomáhané; ale ďalšie stavanie na nich bolo dokonávané vždy s väčším a väčším povedomím.
Bez týchto počiatkov a základov nešlo nikdy stavanie duchovného života dopredu, zato ani
uznanie národa ako takého nie je len taká dáka ľahká vec; preto kto chce v rade európskych
národov samobytne vystúpiť a slovo viesť, musí sa vedieť preukázať s dačím takým, čo by
svedčilo o ňom, že bol platným údom človečenstva, aspoň istotne, že už počal žiť na svete
duchovne dôležitý život. Plemená aziatské, ktoré sa v ničomnosti svojej boli vyrojili na
Európu, nemali budúcnosť života národno-samotvornú, samostatnú zato, že nikdy neprišli
stavajúc, ale zakaždým rúcali. Čo ony pováľali, to sa v lepšej chvíli oveľa krajšie
vystavilo — ako také, čo bolo na večných základoch ducha postavené. Časné stavenie sa môže
zváľať, ale večná podstata duchovných pomníkov ľudskej sily zostáva nedotknutou k majetku a
požitku duchov so sebou spriatelených. My teda, Slováci, bárs sme od časov pováľania
kráľovstva slovenského (r. 907) boli ticho ukrytí v hlbokých tatranských dolinách, národ
bez výbojov a krviprelievania, ľud v neslobode, opustený, predsa sme zanechali šľapaje
duchovného žitia na dokázanie toho, že čo sme pre vonkajšie, zapieravo na nás pôsobiace
okolnosti a príhody vtedy uskutočniť nemohli, na tom ani naše životné sily sa nezmarili, a
zato zostala nám budúcnosť.My, čo inší dokázali, známe,lež to skryté je pred inými,čo my v knihe ľudstva býti máme.[1]Lež teda teraz, keď už skutočne aj my Slováci sa chceme postaviť po boku kmeňov
slovanských, majúcich svoju budúcnosť v celku národnom, seba ako kmeň živý, vzdelaný, silný
a šťastný vidieť, musíme tiež všetku prácu na to vynaložiť, aby sme sa ozaj objavili ako
čerstvý kmeň slovanský, aby sme ukázali svetu aj Slovanstvu, že jesto v nás dosť pôvodnej
sily a že nezačíname dačo nové, ale že iba pokračujeme v živote už dávno počatom, že máme
teda právo, ba povinnosť, hovoriť v ľudstve a hlásiť sa k vyššiemu životu na svete. Keď sa
podívame na iné národy, teda vidíme, že aj ony — a to aj tie, ktoré majú bohatú literatúru
— iba v pozdejších časoch prišli k jasnejšiemu povedomiu svojej národnosti, svojho určenia.
Najprv sa aj ony len v istých čiastkach umenia a známosti pohybovali, majúc literatúru
často za cieľ svojho usilovania. V novších časoch vidíme ale u všetkých národov európskych,
že sú im známosti a literatúra nie konečným cieľom života, ale iba zbrojou nebeskou, ktorou
si dobývajú ten vyšší Jeruzalem slávy, cti a národného spasenia. My v tomto ohľade bývame
často prekáraní sprostou námietkou, že to, čo náš kmeň doteraz urobil na poli literatúry,
obce, cirkvi atď., nie je jeho; že teda všetko to nás ani nezaväzuje k slovenskému
národnému žitiu a pracovaniu. Menovite naši spolumešťania v uhorskej krajine, Maďari, nás
chcú v našom národnom živote pomýliť tým, že Slováci v literatúre vždy cudzími jazykmi, v
obci na cudzom poli a v právach sebe iba požičaných účinkovali a na svete nič samotvorného
nevystavali a neurobili: teraz teda že sú povinní celkom sa oddať Maďarstvu a v ňom hľadať
svoje spasenie. My odpovieme oveľa prirodzenejšie. To vyššie povedomie slovenskej
národnosti nebolo síce tak u našich, ako ani u maďarských predkov; — títo, pravda, sa
prebudili skôr, idúc po šľapajach u seba už prv ako-tak prebudzovaného života: ale tak ako
u nich, stalo sa to aj u nás, že sme sa tiež — idúc po šľapajach u nás vyšším povedomím sa
okrášlených duchov — povýšili k jasnému poznaniu seba samých a svojho povolania. A keď bolo
slobodno v časoch minulých dedom našich dedov hovoriť a jednať na svete spôsobom primeraným
tým vekom, musí byť aj nám dovolené zasahovať do našich časov naším vlastným spôsobom.My sme vnukovia dedov a synovia otcov našich. A tak teda ako hovorili, konali, pracovali
a žili Slováci ako bojovníci, remeselníci, kupci, učení a občania, chceme vravieť a konať
vo svojom povolaní ako Slováci, v povedomí slovenskom. Tuná sa síce zdá byť iba v slovách
rozdiel, ten je ale tak podstatný, že na ňom je založené všetko naše šťastie, všetka naša
budúcnosť. A my sme o toľko vyšší od našich dedov v slovenskom povedomí, o koľko
vyslovenejšie chceme byť dačo vo svete ako Slováci. V tom je česť aj sláva národov, že
nielen zasahujú do behu sveta, ale to robia aj ako také, to jest národne, s povedomosťou
svojej národnej osobnosti. Francúz vie dobre, že čo on robí a je, to robí a je ako Francúz;
zato kamkoľvek príde a čokoľvek vykoná, všade a všetkému vtlačí znamenie svojej osobitej
národnosti. Tento ťah preniká celého ducha a zasahuje až do najnižšej vrstvy spoločnosti
francúzskeho národa. Jeden francúzsky kočiš prišiel raz do jednej kaviarne v Londýne a keď
sa tam daktorý Angličan osmelil vypustiť z úst posmešok na jeho národnú francúzsku česť,
kočiš nelenivý, vytrhnúc z ruky jedného biliard hrajúceho Angličana tágo, tak toho
posmeškára do tváre capil, že ho zaraz krv zaliala. A to bol iba kočiš, sám a sám medzi
samým cudzím národom. A keď sa Angličana spýtaš, kto by boli Angličania, teda ti odpovie:
kto objíma svojím loďstvom oceán, kto zaujal všetky trhy veľkých miest sveta svojím
tovarom, kto veľkú Čínu prikryl, kto preletel nekonečné moria a dosiahol východnú Indiu s
jej veličiznými pokladmi, to sme my, to, hľa, sú Angličania.Aj my teda musíme sa už raz naučiť byť Slovákmi. A najprv to musíte urobiť vy, učení a
osvietení ľudia slovenskí. Lebo od vás ide dobrý tón po strunách národného života. Lebo
akože sa bude pýšiť menom Slovák slovenský remeselník, keď vidí, že jeho kňaz, jeho
advokát, jeho sudca, jeho pán nič na to nedrží, alebo práve sami svoj slovenský pôvod
zapiera a za svoje plemeno sa falošne hanbí. Jesto u nás dosť učených ľudí, ktorí síce
nenáležia do tábora hnusných odpadlíkov od svojej krvi, predsa ale česť a slávu slovenského
mena v ničom nerozširujú, mysliac, že sú k tomu regulárni svojho stavu a rádu nie
zaviazaní. Nech len mnohý pedant vie naspamäť konverzačný lexikon, už si myslí, že má vo
svojom úrade dosť európskej vzdelanosti. A predsa teraz nie je nič špatnejšieho, ako
zostávať nepripojeným k istej celosti dákeho princípu. Už nech si je teraz človek, čo chce,
nech si len je dačo, má svoj svet, má svoju kompániu, svoj regiment. Osamotení zostávajú
iba tí, čo kepeň po vetre obracajú, ani sem ani tam nenáležiac. Teraz čo chce žiť, musí mať
farbu aj vôňu národnosti.Duch národa je jeden subjekt, ako jeden človek, jedna osoba. Ako má on svoje
zvláštnosti, svoj pôvodný duch, iba jemu samotnému náležiaci, ktoré určiteľnosti ho robia
osobou od osoby druhej rozdielnou, práve tak má aj jeden celý národ takú svoju, od iných ho
oddeľujúcu osobnosť. Len, pravda, táto celosť národná je masou bez riadu a skladu, bez
jazyka a hlavy, ktorá — keď chce hovoriť a stávať na svete — musí byť predstavená, alebo,
ako sa vraví, reprezentovaná. Túto reprezentáciu uskutočňujú jednotlivci, vynikajúci vo
všetkých odboroch a okresoch života ako spoločenského, tak občianskeho, ako cirkevného a
literárneho. Takíto duchom znamenitejší ľudia sú ústa národov: čo sú oni všetci pospolu a
dohromady, to je duchovný život národa, jeho česť, jeho sláva. Ako sa národ sám v sebe
vzdelal, stvoril a duchovne vyvinul, ako konečne prišiel k dokonalému poznaniu i
uskutočneniu svojho určenia a povolania, to poznávame podľa tých osôb, ktoré svoje hlavy
znali pozdvihnúť k vyšším krajom cnosti a statočnosti vojenskej, mestskej, vednej,
cirkevnej a literárnej. Veľké historické osoby, povstalé na poli občianskeho života, sú
svedectvom, že sa národ k štátu či obci, to jest k životu krajinskému pozdvihol; ale
postavy, ktoré vynikli na poli literatúry a umenia, robili viac len, cestu k založeniu obce
a štátu, v nich je možnosť zriadenia sa ľudí v jednu obec, krajinu. Menovite filozofia je
tá vedomosť pre každý, najmä ale pre náš, nanovo sa prebúdzajúci národ slovenský
najpotrebnejšia, pomocou ktorej sa národ približuje k poznaniu toho, čo má byť, k
preniknutiu svojho určenia a povolania svojím duchom. Bez filozofie sa nemôžu tie rozličné,
tajné, vo všetkých ohľadoch a bokoch národa sa zjavujúce hlasy v jednu pieseň životnú, v
jeden veľký zmysel zobrať, bez ktorej prepočiatočnosti, primitívnosti ducha a života
národného všetka skúsenosť a mnohohovorčivosť nič nepomôže, bo nikoho zo sna neprebudí, v
zmätkoch istoty, v búrach bezpečnosti, v strachoch a hrôzach smelosti nedodá. Môže sa dívať
do priestranstiev rozliatych a roztočených nebeských telies koľko chce filister,
nerozumejúci povahe elíps, kúbov, štvorhranov a nemajúci známosti aprioristickej,
filozofickej, ich poťahov a pomerov: nuž predsa nebude keplerovským nesmrteľným zákonom nič
rozumieť. Rovnako sa má vec aj s tým človekom, ktorý sa díva do kroník a takrečených
pragmatík, na mapy a do zákonníkových bachantov národov, ale nedonesie k tomu všetkému
filozofiu a zakotvené považovanie na podstatu vecí. Zmúti sa mu zrak, jeho hlava a mozog
dostanú závrat, až sa mu celé, celučičké národy v zmätku jednotlivých úkazov zjavia iba ako
lopty, ktorými si slepá náhoda pohadzovala; zhliadne iba sebevôľu, agregát, hŕby ľudí a
marasť náruživostí namiesto živého, krásneho celku národového, človečenského. Tuná je to
široko-ďaleké pole, po ktorom sa nepočetné množstvo síce učených, ale filozofie nemajúcich
ľudí túla, tých ľudí, ktorým zo srdca vyletela živá viera a do ich ducha sa živá a životná
veda zaštepiť nemohla. Zato je takýmto ľudkovcom história ľudstva iba agregát, najviac keď
ju ešte ako hŕbu biografií jednotlivcov považujú, a tak aj národné dejiny sú im iba
povahopisy osôb, tieto ale zas len guľky slepej náhody, všetko dohromady vidia len ako takú
trmu-vrmu kocúrov a mačiek na rákoši. Pomáhajú si najlepšie anekdotkami a rozprávočkami a
malichernými klebietkami o veľkých ľuďoch, nazbieranými po kaviarňach a pri punčových
stolíkoch, a v tomto džavote a štebote domnievajú sa mať a znať históriu ľudstva. Keby si
ale hľadal jednotu v tom všetkom, teda by si sa do súdneho dňa nahľadal — a predsa ju
nenašiel.Takto sa robilo a robí aj s našou mládežou pri jej literárnom, školskom vzdelávaní; ona
náleží k jednému celku národnému, ale nikdy nepočuje ani len slova o tejto jednote, z
ktorej pochádza, o jej šťastných alebo nešťastných osudoch, o jej vyvíjaní sa v minulosti,
slovom — o národnom živote slovenskom ani chýru ani slychu! Mnoho, premnoho sa učiť a
ničomu nerozumieť, najmä ale nič o Slovákoch nevedieť, to je teraz na bielom dni u veľa
učiteľov a učených slovenských. A keď pohliadne mladý Slovák do kníh načmáraných
cudzincami, so žalosťou a nevôľou sa musí od nich odhodiť, lebo tam iba posmech, hanu a
potupu na svoj národ vykydnutú nachodí. Je to veľmi jasný dôvod toho, že keď sa chce národ
poznať, nesmie sa postaviť do škôl, ktoré mu iné, cudzie živly, cudzí duchovia vystavili,
nesmie sa ísť poznávať do kníh, ktoré cudzinci o ňom pospisovali, ale musí zobrať všetku
svoju silu a pravdu svojho života, musí vyhrabávať sám zo svojho vlastného života, z bludov
aj cností, odkrývajúc zásteru minulosti, pod ktorou časom a osudmi zamúlené ležia šľapaje
jeho dedov a pradedov. Dvojaký osud postretáva národy pri takomto hľadaní znakov a šľapají
svojho minulého života: jedny totiž majú svoje šľapaje poznačené, iné ich nemajú. Dospelý
národ si značí všetko a jeho synovia, keď už má schádzať zo sveta, zbierajú to úzkostlivo
ako v strachu, aby s národom jeho pamiatka z knihy ľudského pokolenia nebola vymazaná;
napriek tomu národ rastúci, nedospelý a ešte k dačomu väčšiemu sa chystajúci nepoznačuje si
úzkomyseľne svoje dychy a svoje šľapaje, on sa viac smelému mládencovi rovná, ktorý, idúc
do hory, neznačí si chodníček v tej junáckej nádeji, že hocikade von potrafí. Ale o
takýchto národných počiatočníkov sa ani druhé národy veľmi nestarajú. Je to aj z tohto
ohľadu s národmi tak ako s jednotlivými ľuďmi. Žiaden sa veľmi neobzerá na malého chlapca,
nech si je on akýkoľvek, nech si z neho bárs Napoleona duch sveta mieni vychovať; a veď ani
o jednom naozaj veľkom mužovi nič iné s istotou nevieme, ako tiež len o jeho zjavných
veľkých skutkoch. O jeho mladosti ani vrstovníci ani potomci nič nevedeli vypraviť, lebo sa
na ňu nik nepriamil; keď ale už zablysol svetu výrazom veľkej duše, hneď by každý filister
rád vedel, ako chlapec vyzeral! Aj náš národ sa s takýmto osudom na dlhej ceste svojho
života stretal, takže ani oň sa nik z národov veľmi nestaral, ani jeho kroky, ani jeho
osudy nik — alebo málokto, aj ten nie veľmi priateľsky — nepoznačoval, takže práve jeho
vlastné junácke krásne skutky a činy iní si poprivlastňovali a naším perím sa
pookrašľovali. Darmo je — nebolo národného povedomia, tejto pečate bezpečnosti, ktorou
jedine sa, skutky ustaľujú a istou majetnosťou stávajú. Bársako veľké skutky, pokým nie sú
aj pečaťou národného povedomia poznačené, zostanú naveky ako res nullius, quae cedit primo occupanti,[2]ako stádo divokých zverov, ktoré tomu pripadajú, kto si ich prvý podmaní,
skrotí, osvojí. Takéto skutky slovanské sú polapané v ohradách cudzích národov. Teraz nám
nič nezostáva, ako vydobyť ich a ukázať, že bárs sú bez tej pečate, sú predsa naše.My medzitým, ani nesmúťme k zúfaniu, ani sa nedivme k omrzeniu nad nepriazňou cudzích
národov, dokazovanou k nášmu národu. Náš národ bol pred očami cudzincov vždy a naveky len
taký naoko zanedbaný chlapčisko, ktorého nedbalosť bola medzitým iba následok hlbšieho
vnútorného života, ukrytých darov a mocí, pre ktorý obsah svojho ducha nikdy nenachádzal
radosti v prítomnosti. Každý filister o ňom zle myslel, ohováral ho, posmieval sa mu, lebo
sa roztržitý slovenský chlapčisko do jeho filisterských regúl, do cudzinských reholí
vmestiť vonkoncom neznal a nemohol. Keď spieval, bol im ľahkomyseľný, keď plakal, bol im
babský, keď bojoval, bol im divoký, keď v svojich dedinách žil, bol im podlý, otrocký, keď
mestá zakladal, bol im bojazlivý, keď sa cez moria plavil, bol im ziskovný, keď ustupoval,
smiali sa jeho dobrote, keď na výboje šiel, preklínali jeho moc, keď sa sám v sebe
zosilňoval, sprisahali sa proti nemu, keď sa s nimi spolčoval, osudárili ho a vyškerili mu
zuby. A všetky tieto veky prežil Slovák bez náruživosti osobného života; všetko pochytil, a
nič sa mu nepáčilo, bol na omrzlosť cudzincom, ktorí ho ani nepremohli, ani na nohy
nepostavili, ktorého sa ešte veľmi nebáli, ale sa ani proti nemu neohradili!My si teraz pripustíme do mysle iba to, že ako sa ľudia obzerajú aj na chlapčenstvo toho
muža, ktorý sa preslávil v živote sveta a ľudstva, a vďační sú tomu, kto im poznačil
pokroky a pobehy jeho mladosti, tak sa istotne nezadlho budú obzerať aj po Slovákovi a
vďační budú nám, ktorí hocako ťažko a núdzno vyhrabeme pamiatky jeho života zabudnuté časom
a spojíme ich v jedinkej myšlienke pochytenej v pradene slovenského národného života. Ale
sme povinní to robiť aj kvôli samému nášmu národu. Veď aj jednotlivý človek tak robí, že
medzi svojou mladosťou a svojou dospelosťou ustavične tiahne a rozpriada linaj spomínania,
prirovnania. My sa síce ešte nemôžeme v našej minulosti obracať a prehŕňať tým spôsobom,
akým to robia starnúce národy vo svojich takzvaných konzervatívnych lexikách, tie národy,
ktorých život už skoro iba v tom záleží, aby svoje veci do poriadku uviedli, ktoré národy
sa teda už iba minulosťou zaoberajú a moc prítomnej hodiny na napísanie — aby som sa tak
vyjadril — dokonalého testamentu užívajú a vynakladajú. My čerství, živí, budúcnosť majúci
Slováci sa iba tak zboku ohliadať budeme na minulosť, prudko a silno svoje oči tam k nebu
slovanskej budúcnosti obracajúc, čerstvo a prchko kroky svoje tahore, na tú strmú cestu
nášho obecného cieľa a usilovania slovenského namieriac a naprávajúc.V tomto duchu a s takýmto úmyslom priberám sa aj ja k rozprávke o našom peknom, milom a
drahom Slovensku a jeho literárnom živote, aby sme aj my, novšie slovenské pokolenie, našli
v našej minulosti pokynutie k ďalším a novším literárnym činom. Vybrali sme si literárny
život Slovenska zato, že tuná sa najprv vyrozumieva duch národa, tuná je on doma, tu on
rozpráva, čo chce, čo by rád — bárs tomu ešte ani čas nebol prišiel, tu sú zložené jeho
túžby, jeho nádeje, jeho proroctvá. Kto zná ducha literatúry, veľmi ľahko bude môcť
zavierať aj na ducha občianskeho povedomia; kde mlčí literatúra, tam istotne mlčali všetky
vyššie zánemy života. A teraz už môžeme čakať, že sa nájde z našich nanovo vzkriesených
Slovákov muž, ktorý odkryje šľapaje minulosti nášho národa aj z iných ohľadov, ako sú:
položenie naše krajinské, národné, meštianske a politické. Predsa ale musíme pohovoriť aj o
takých veciach, ktoré sa síce nezdajú na prvé prehliadnutie byť v spojení s literatúrou,
ale jednak sme si predmet neobmedzili len na samú literatúru, keď sme aj samé Slovensko na
čelo postavili, jednak dľa nášho presvedčenia, samé tie okolnosti, ako určiteľnosti
prírodné, reflexie historické atď., sú tuho spojené s literárnym životom. Príde nám teda
hovoriť najsamprv o tom divadle, na ktorom sa dačo robilo, menovite na ktorom sa slovenský
literárny život rozvíjal, potom o tom ľude, ktorý ten život viedol, a tak potom budeme
samotný ten život stopovať a o ňom rozvažovať. Prebehneme tento život vonkoncom, od
začiatku až do dneška, pri ktorom ešte aj to musíme pripomenúť, že sa budeme varovať
všetkej úzkoprsej schematickosti a učeného pedantstva. Slovo života a skutočnosti chceme
spustiť medzi rodákov svojich, ktorí nám tak na srdci ležia, ku ktorým máme nekonečnú
dôveru, ale na ktorých dôvere aj nám všetko záleží.Ktože môže z tých, ktorí sa zaoberajú slovenskou literatúrou, byť bez pomyslenia na samé
to naše krásne, velebné, rozmanité Slovensko. Veď ono s tou svojou polohou je ten
magnetický vrch, ktorý každú slovenskú dušu priťahuje. Naň sme mysleli v tých hrozných
onehdajších bojoch, keď sme už zatracovaní bývali od svojich vlastných spolumešťanov, ním
sme sa tešili, keď sa nám deň čo deň duše skormucovali, doňho sme chodili okrievať na duchu
aj na tele z hrmotov a škrekov každodenných, celoročných, s nimi sme zrástli, v ňom sme a
ono je v nás. Ja teda, majúc hovoriť o jeho literárnom živote, nemôžem sa aj o ňom samom
ako takom nevysloviť a naň si s hrdosťou nepozerať. V pohľade na túto svätú zem našich
otcov, na túto kolísku všetkých Slovanov, na tieto sväté oltáre kráľovských Tatier obživí
sa duša moja, v pohľade tom leží večne čerstvá sila silu rodiaca. Sú to tuná na Slovensku
zakliate zámky svätých, vnútorných svetov duše slovanskej.Pohliadni na Slovensko a duša sa ti vzkriesi, ak spala, duch hore vynesie, ak len v
nízkosti bol; ja by som aspoň do skonania mohol kŕmiť dušu svoju rozkošami, pohľadmi na
Tatry nazbieranými. Ale súc synom, nešťastného národa, ktorý ešte iba hľadá svojho
odklínača, hlivejúc vo snách mŕtvoty a slúžiac bohom aj rodom cudzím, k večnému svojmu
zármutku nesmiem ani len na chvíľu svoju rozkoš hľadať.Ale obraz malý, ba ani obraz, lež radšej krátke blesknutie na tieto večne staré, večne
nové svety tatranské, musíme si predsa dovoliť; veď naše hľadenie nebude okrem toho len
kochanie sa v rozkoši prírodnej, ale sväté túženie preboriť sa cez kôru do vnútorných
skladov ducha, ktorý stvoril i tieto svety a aj teraz je na nich vybitý.Tatry sú skamenelá, v tvrdej hmote vtelená idea Slovenska; lebo tá velebnosť, moc, sila,
to ozorné, to veličizné, zrutné, ktoré hľadí na teba, kriesi v slovenskom duchu akýsi temný
cit veľkého povolania. Keď si zastaneš pri Debrecíne, na piesočnatej pustatine alebo pri
pamätných múroch slávneho Krakova, v krásnej zemi horúcich Poliakov, oprú sa ti vyradované
oči o žulový roh ozorného Kriváňa a o končistý, z pŕs široko vypnutých balvanov hore na
8115 nôh k nebu sa dvíhajúci končiar Lomnický. Pohľad na tieto ozorné sokorce, nad ozornými
sokorcami sa víťazne vypínajúce, naplní tvoju dušu veľkosťou, srdce preleje búrnym citom,
veľkým, temným, ale silným a činným. Kriváň stráži velebný Liptov od polnočných strán,
ležiac na hraniciach jeho a spišských; Gerlachovský kotál a Lomnický končiar trčia v samom
Spiši. Vynes sa ale na tieto hromami nezodrané balvany — a zhliadneš pod nohami
rozprestreté kraje slovenské, pekné, velebné, najutešenejšie. Nezabudnem nikdy na tie
blahoslavenstvá, ktorými som napájal dušu, keď som po prvý raz, naprostred cesty do oblakov
na Kriváni stojac videl Slovanstvo. Tajomne a clivo je okolo teba, stojaceho na ohromnom
končiari Kriváňa. Krištáľová belosť snehov a večných ľadov odoberá oku smelosť dívania sa
po nich; skaliská a hory, priepastné priepasti a prírodou vybujnievajúce úbočia a návršia,
to sa ti zameňuje a dušu tvoju uchvacuje. Hneď ti zacláňa svety hmlová kortina, za ktorou
žijú večným snom zimnej mŕtvoly obtiahnuté krajom ľadov a zamrznutých jazier priepastné
spúšte a žulové turne; hneď sa inde otvára bengálskym ohňom slnečnej žiary omaľovaná
krajina večných hôr, temných lesov, ničím nepretrhnutých tíšin, ľadových mostov
vypínajúcich sa nad potokmi alebo vodopádov vykreslených dúhami storakými! A keď sa
ohliadneš pod seba — a o dva kroky, a gúľa sa pod tvojimi nohami priepasť závratná.Od Bratislavy sa dvíhajú Tatry a stúpajú hore Nitrianskou, Trenčianskou, Oravskou
stolicou, až v Liptove a Spiši k sláve svojej dorastúc, potom sa po hraniciach
polnočnovýchodných, hneď v nižších, hneď vyšších kopcoch, holiach a horách na spôsob kosy
až k Sedmohradskej zatáčajú. Na tejto večnej ceste našich velebných Tatier nájdeš Babu,
Vysokú, Biele hory, dvojhlavý Zobor, Inovec, Súľovské divotvorné, velikánske pieskovce,
Čertovo sedlo, Vrátnu s jej večnými, bleskom slnca neprerazenými hlbinami a priepasťami,
Žiare, Lysec, strašlivý Harmanec, milostné Tatry, báječného Hrdoša, velikánsky Choč na
hraniciach hroznej Oravy a velebného Liptova, liptovskú Poludnicu so živokrásnym Barancom,
strašlivo ozornú od Poľska hrmiacu pohľadom Maguru, a na boku tiché, hrobové Sitno, zlaté
bane, bohatú Štiavnicu varujúce.V tejto reťazi a v týchto odnožiach tatranských hôr sa ti ukážu najrozmanitejšie
výtvory, najstrakatejšie plody prírody. Od bratislavských gaštanov až po limby krivánske,
od sladkých hrozien svätojurskomodranských až po čučoriedky nad Štrbským plesom alebo v
úbočí korytnickom sa červenajúce, od bujných žít (pšenice) trnavských až po ovos
magurskooravský, od funtových jabĺk a cisárskych hrušiek považskej záhrady až po repku
turčiansku, od dubov, bukov a hrabov trenčianskych až po kosodrevinu babohorskú,
gerlachovskú, krivánsku a od ruží podunajských až po pohaninku žulových končiarov vo Spiši
a od zvoňavených naším slovenským pánom Godrom ďuriniek až po červený tis, fládrový jaseň,
šafran, puškvorec, sladké drevo, zázvor atď., všetko toto nájdeš v bohatej tatranskej
prírode.A keď takto, stojac na žulových končiaroch iba s hromami oboznámených obrov tatranských,
vidíš sa otočeným byť regimentom ďaleko sa rozpostávajúcich turní, končiarov a homolí, rád
by tvoj duch aj o týchto mŕtvych balvanoch dačo bližšie zvedel. Tam ďalej k polnoci, od
strany poľskej, vidíš viac končiarov a pustých, mŕtvych rohov, kde všetko živorenie, celá
vegetácia prestáva a nič nevidíš, iba ustavične sa množiace ničenie, akoby večné pilovanie
a roztrhávanie sa skalísk a balvanov veličizných na menšie, širokých na užšie, tučných na
tenšie, jednotlivých na nespočetné. Čože to môže byť za príčina, keď na poludňajších
Tatrách viacej vidieť živorenie prírody, vidieť večné hory a lesy, háje a jedliny a keď nie
tieto, teda aspoň dosť vysoko sa plaziacu kosodrevinu? Slovensko má od polnoci múr, dlhý
regiment obrov na večnej stráži stojacich, a to sú polnočné Tatry. Na tieto sa podívaj
každý Slovák z návršia pri Kežmarku, keď slnce zapadá či vychodí, a zľakneš sa tejto
večnosti postavenej tuná hrozným vulkanizmom na vartu Slovákom. Nikdy nič majestátnejšie,
nič ozornejšie, nič vecnejšie si na svete nevidel. Títo obrovskí obri odrážajú od Slovenska
aj vietor polnočný. Zato tuná sneh nemäkne, iba ďaleko na jar, ale kvapkajúca snehová voda
zas v nociach zamŕza, a tým tieto vápencové skaly dostávajú do svojich dier ľadové kliny,
ktorými sa roztrhajú a končitejú alebo rozmelňujú a drobia.Zo slovenskej strany, od poludnia, je jadro Tatier zachovalejšie aj na samom povrchu,
lebo žula je vonkoncom za jadro Tatier uznaná a toto na samom vrchu ako pevná kôra
nedopúšťa živlom dnu sa predrať. Ale nieto tuná ani toľko premien povetria, toľko
striasania prírody, zato, že už tamtí spišskí obri vetrom krídla a zime zuby a počasiu
sebevôľu otupili, keď nie polámali.Naše Tatry ležia vrstvami svojich žúl šikmo od východu na západ ako dáky veľký čln,
ktorý ale zdá sa jedným bokom prekračovať, a to síce k strane poludňajšej, k dôkazu, že sa
Tatry ozaj len nám Slovákom klonia. Je vám to Noemov koráb, na ktorý sa — ako aj v tomto
pojednávaní uvidíme — v rozličných potopách Slovania od poludnia aj od západu liepali a
ratovali; z ktorého aj v najnovších časoch holubica vyletela a s radosťou plnú peruť vône
slovanskej vzájomnosti doniesla. Sú naše Tatry, zavierajúc práve z toho ich šikmo
ležiaceho, od východu na západ položenia, hory pôvodné, prvopočiatočné prvohory, prvožuly,
praskaliská pamätajúce utváranie sa Zeme. A to, čo jesto na nich neptúnskeho, ako kôry
vápenné, šíferové, bridličné (glimmerschiferové)[3], to všetko je iba šľapaj pozdejších vodných záplav. Ak by teda ozaj jadro
Tatier mali byť tie pozdejšie formácie a žula by iba ohňovou, vulkánskou silou bola
vodoskalné vrstvy prelomila, ako sa daktorí domnievajú, tu by sa obidvojaké strany
neptúnskych vrstiev k žule prirazených, poludná totiž aj polnočná, rovno popri žule
dvíhali, poludná k juhu, polnočná k severu sa skláňajúc. Ale je tomu naopak, zato jadristá,
podstatná povaha Tatier je jej žulovitosť, jej prvopočiatočnosť. Zato „nieto hory, nieto
vrchu nad Kriváň“, ako mi v dobrom cite bez jasného povedomia povedal jeden Východňan,
nesúc nám potravu na ceste krivánskej; bo tento si svoju veľkú prvopočiatočnosť dobre
zachoval, ukazujúc svoju nezmiešanú žulovitosť jeho verným navštevovateľom. Ani Kriváň nie
je tak zodraný ako Lomnický končiar.A tak:Stojí Tatra, stojí,aj Kriváň rohatýcic kozy kozinacic Pišta fúzatý![4]A hľadiac z týchto prahôr tatranských na rozložené pod nohami kraje slovenské, uvidíš po
celom kraji roztočené pramene vôd živých, tečúce potoky a rieky ako rozliate slzy Tatry,
svätej matky celého rodu slovanského. Jedny tam s Dunajom kráľovským do Čierneho, druhé hen
s Vislou žalostnou do Baltického mora sa poberajú. Poprad a Dunajec tečie od Tatier k
polnoci, jediné rieky, čo sa nie po vetre tatranskom k poludniu, lež magnetom polnočných
krajov na sever odberajú — tuším na označenie, že Slovák jednako pozdravuje aj sever a
bratov, kadekoľvek sa oni rozsiati nachodia. Dvojprameňová bieločierna Tisa vyvierajúca z
lona Tatier padá roztečená po rovinách a množstvom rýb pokalená povyše Belehradu do Dunaja.
Spod Kriváňa vyteká čistý krištáľový Váh a Liptovom, Oravou, Turcom (kde sa najprv Liptovom
menuje, potom s Oravou spojuje a naposledok Turiec do seba prijíma), Trenčínom dolu ku
Komárnu sa v hroznom, žblnkote, šplechote a rušaní svojich divokých vôd rúti — a meno svoje
v Dunaji utráca. Zádumčivý Hron krásnou dolinou bystrého Zvolena, poľami a rovinami
tekovskými sa točiac z podkráľovskej hole sa k Ostrihomu ponáhľa a tam na ľavom boku brehu
Dunaja, naposledok svoje meno odžblnkávajúc, tratí sa v bohatších vlnách dunajských.
Zhliadneš ešte aj Slanú a Hornád, Torysu a Laborec, Ipeľ a Myjavu, Trnavu a Ondavu, Turiec
a Oravu, Seňavku a Moravu, po hraniciach sa rozlievajúcu. A všetky tieto vody sa tratia a
stratiť sa nemôžu, vlny v potokoch, tieto po riekach a rieky zas v moriach sa tratia a zas
sa nachádzajú. A Slováci pijú z Keresa, Samosa, Krásnej, Maroša, Litavy, Ráby, Sávy,
Bodroga, Ipľa, Dunajca, Váhu, Hrona, Dunaja. Hovejú si na Tatrách aj v tôňach bakonských,
na vŕškoch tokajských tak ako po viniciach budínskych, rozpostavavaní sú po hraniciach
rakúskych, moravských, sliezskych, Poľska, Lodomerie, Haliče — kosou hôr, od Bratislavy k
Sedmohradsku sa otáčajúcich. Ich sú doliny tatranské, ich sú aj dlhočizné roviny veľkého
kusa Dolnej zeme. Slováci načúvajú šuchot orlov, vidia beh jeleňov, šľakujú odvážne skoky
divých kôz, kradnú sa do húšťavy po medveďoch; jednak ale sa aj prebíjajú tuná v tomto
krásnom, kraji do brucha zemského k zakliatym podzemským pokladom zlata a striebra, železa
a olova, soli a kamenca, skalice a liadku. Tuná v našom kraji vyvierajú a klokotajú bohatým
klokočom hojiteľné vody piešťanské (nie „pěšťanské“, ako ich Česi píšu), trenčianske,
turčianske, zvolenské, hontianske, ku ktorým pristupujú: požehnaná Korytnica, silné
Smrdáky, zdravá Chocholná, veľký Slavkov a sto iných vôd a prameňov živých, storakým
spôsobom ľudské telo od bied očisťujúcich.Obrazotvornosti slovenskej dala príroda rovnako bohaté divadlá na vypestovanie, na
vyostrenie si na nich ich ihravej mysle obrazov. Hlboké Demänovské, Aggtelecké atď. jaskyne,[5]fantastické doliny Prosieka, Súľova, Vrátnej atď. očarúvajú myseľ Slováka
svojimi slobodnými útvarmi, obrazmi. Rezké prúdy, skalami sa rozrážajúce, chovajú pstruhy,
ktoré hore prúdom fŕkajú z hlbokých priepastí na tatranské výšiny, nič, iba rezkot a
prudkosť prúdov za šteble majúc; a ponad tieto prírodné barvitosti sokoly a orly krútia
kolesá, zo zeme tejto ako z klbka veľkého hore k nebesiam a bleskom slnca sa vytáčajúc.Touto svojou prírodou — touto povrchnou kôrou života, je aj duch Slováka presiaknutý,
ako naopak aj ona je iba tým duchom obsadená, bárs síce ešte nie celkom, to jest duchovne,
keď sa totiž on nad ňu doteraz povýšiť neznal. Celkom svoju prírodu preniknúť, podmaniť si
ju, na ňu štemple svojho ducha priraziť, priemyslom ju prekrižovať, povedomosťou osláviť —
toto všetko je čiastočná práca, na kmeň slovenský čakajúca. Toto musí Slovák vyviesť —
alebo z neho nič nebude na svete. Lež pochyby o tom niet medzi živými; a mŕtvi nech si už
len prorokujú smrť a tak aj pochovajú seba a svojich spolumŕtvych.Tatranská príroda mocne zasahuje na Slováka, vtláčajúc sa na jeho ducha so všetkou
svojou rozmanitosťou; on je jej živý odblesk, opravdivý ohlas tých tajných, v hmote
tatranskej ukrytých hlasov. On je aj v mravnom a duchovnom ohľade vysoko k nebu sa
vynášajúci Kriváň, on je hlboká Terchovská dolina. Hneď je ako tatranská žula tvrdý a v
samom sebe zrazený, taký pedant zakrpatený, hneď zas ako pekné, von do sveta vybiehajúce
Považie ľahký, často ľahkomyseľný, švihák a sveták so svetom taľafatkujúci. Hneď je ako
fantastické výtvory pieskovcov Súľovských, Vrátňanských a Prosieckych fantastický a v
maľovanej ríši obrazotvorného sveta sa pohybujúci, hneď zas hlboko temný, zádumčivý a
mrzutý ako Aggteleckej a Demänovskej jaskyne tmavé priehlbiny: rozspieva sa so slávikmi po
javoroch porozletovanými, rozdumá sa so sokolmi tatranskými, hneď z javorov na kríčky, hneď
zo sosien a dubov k slncu živej obrazotvornosti sa vyrážajúc. Keď Slovák pije z Keresa,
váhavo kráča, myslí a hovorí, keď omáča ústa v krištáľových prameňoch Váhu, v perliacich sa
stokoch a studienkach tatranských, zvoní jeho hlas dolinou a jeho pieseň je živá reč
prírody a reč jeho je spev života, zvŕta sa na päte a pri zemi tancuje a nevie sa dosť
navyzhovárať. Jemu sú Tatry životom, sú mu tá večná spojka života jeho so svetom, to večné
a-a-hej! Bez nich je Slovák to, čo ryba bez vody. Hľa, veď sa aj vlani — tak ako po inšie
roky — veľa Oravcov z úrodnej Dolnej zeme do svojej skúpej a chudobnej, ale silnej a
zdravej Oravy ponavracalo, so Slovákom ide jeho Tatra sťa tôňa s človekom. V samom hlbokom
pohrúžení sa do horúcej modlitby nevypadá mu z mysle jeho svätá Tatra a tí duchovia vo
veľkom tele bývajúci. Vo všetkých slovenských bájach a povestiach žije Tatra ako večný
Anjel zmieriteľ, i v samom kresťanskom modlitebníctve vie Slovák svoju prírodu osláviť.
Pekne nám túto slovensko-kresťanskú horúcosť málo slovami vyobrazil náš pamätný Pilárik,
ktorý po veľa pokušeniach, krížoch a biedach povedal o modlitbe:„by
byli,“povedá,„ďáblové tak mocní, jako Tatry spišské, však modlitbou
roztopení budou jako vosk od ohně.“Jeho poťahovanie sa na pána boha je
pomyslením na Tatry zvýšené, obživené, zhorúcené; takhľa sa spojujú dve ríše duchov, tá
zakliata, kde duchovia sú stuhnutí, s tou živou, kde je povedomie jasné, kde život
opravdivý kraľuje. V tom leží sila nábožnosti slovenskej.Kto bol na Tatrách v blesku vychádzajúceho slnca a pri ohnivých záplavách jasného
večera, kto bol v Liptove, keď sa búra od Choča k Poludnici a stadiaľto ku Kriváňu váľala a
akoby celý svet z čierneho neba dobýjať a šturmovať sa zdala, kto bol na Kriváni, keď sa
husté hmly sem a tam gúľali a hneď ako kortiny dolu sa zvíňali, hneď zas hore podvihovali a
obrazy najutešenejších krajov odstierali, hneď zas, zakryjúc divokrásne Tatry, nešťastné
Poľsko ako dáku zem zasľúbenú na okamih až k najďalším koncom odostreli, kto bol konečne na
Tatrách, keď sa poludňajšie slnce o Kriváň ako o dákeho veličizného, práve na krídla sa
vzchopujúceho orla opieralo, takže i ten najmenší sniežik na ňom bolo vidieť, ten, kto toto
všetko aspoň len raz videl, bude si vedieť vysvetliť hlbokú pobožnosť Slovákov a znať si
spolu aj predstaviť, čo to môže byť za ľud, ktorý takéto výstupy krásy, takéto hudby
prírody, takéto divadlá odplekali, odchovali, vykolembali! Sami nestranní Maďari, ktorí v
posledných časoch navštívili slovenské Tatry, s úchvatom a unesením, zapálením o nich píšu;
Angličania sa nevedeli prenadiviť krásam Považia; Nemci sa v maľovkách tatranských krajov
nevedia dosť napreháňať farbitosti. A čože poviem o básnikoch slovanských, ktorí videli
velebu Tatier! Keď Kollár píše o vychádzajúcom slnci na Tatrách, srdce nám je stisnuté a do
plaču nám ide; Vocel v Meči a kalichu[6]ku koncu akoby nanovo sa zrodzuje vo svojej poézii, lebo tuná mu prichodí
hovoriť o Tatrách, na ktorých, naberúc ohňa do duše slovanskej, stáva sa svojím slohom
slávnym a sviatočným. Ale on aj videl Tatry, o ktorých s veľkým zápalom píše v Muzejníku
českom XVII, 4, tak, že„na obraz tento (Tater) obloukem v záři světel planoucím
hledícímu zdálo se, že se tady otevřela brána slovanského ráje“[7]. A poľský básnik S. G.[8], ktorý svoju cestu na Tatry popísal v Pamätníku krakovskom (z r. 1835), píše s
nechladnúcou poéziou o videných tam svetoch a končí svoje krásne nástiny takto:„Aby sme to všetko pojmuli, nie je dosť iba sa dívať na to, stálou priazňou si
všetko musíme osvojiť a s akýmsi náruživým citom s tým sa spojiť, do tajomstva ich
dejstva, ich celej bytnosti preniknúť; potreba je hrať sa s tým ako s milenkou a
dovoľovať ako milenke hrať sa so sebou, slobodne, placho, do vôle, časom sa zarmútiť,
časom spolu si zaplakať, ale to všetko môže dokázať iba chovanec piesne — básnik.“[9]Mickiewicz hovorí o Kollárovi, že sa utiekol do Tatier, aby tam mohol vyspievať
posledné slovo svojej poézie, ktoré končí starý vek a počína nový, slovanský;[10]toto posledné slovo Kollárovej poézie je to známe proroctvo:Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba![11]Takto, hľa, hľadia do duše slovanskej naše Tatry; pravdaže do duše vyššej, krajšej,
odchovanejšej. A Slovák ľúbi svoje Slovensko, toto Slovensko, tuná v malých ťahoch opísané,
ľúbime si tieto svoje krásne, divné, obrovské, nebeské Tatry naše. Ľúbim ťa, vlasť moja
spanilá, ľúbim ťa, kraj môj rodný, domáci, spanilý.Slováci s touto vrúcnou láskou k Slovensku spájajú aj dáku všeobecnosť darov a svojej
povahy. Slovák sa vie veľmi ľahko všetkému priučiť, je obratný v udomácnení sa v cudzom.
Túto povahu hania síce i sami naši národní spisovatelia vraj ako prameň tej slovenskej
priliepavosti sa k cudziemu, lebo sa oni, vraví sa, ustavične pre tie svoje spôsobnosti len
k cudziemu liepali a nikdy im svojrodné, domáce, ich vlastné imanie reči, mravov, zvykov,
obyčajov, slovom národnosti nešmakovalo a nepáčilo sa. Zato aj vždy v cudzích jazykoch
písali a hneď latinských, hneď nemeckých, hneď maďarských, ale nikdy slovenských
spisovateľov na svet nevydávali, ba ešte aj v novšom čase, keď sa prebudila národnosť na
Tatrách, viac vedeli preukázať českých ako slovenských literátov. Keby vraj takú povahu
všeobecných darov a spôsobnosti Slovák nemal, bol by vraj svoje vlastné pilnejšie opatroval
a za cudzím netúžil. Ale to sú všetko pletky a daromné láry-fáry. Už čo by Slováci hneď
takí boli, akých ich daktorí mudrlanti chcú mať, menovite tí, ktorí nevedia na kantár
chytiť tie svoje prehnané karhaniny a večné len šprihanie na Slovákov, predsa by sme k
svojmu hlavnému cieľu neboli bližší. Nič nie je ozaj snadnejšie ako hľadieť na snem uhorský
a z počatých rečí v maďarskom jazyku držaných vyniesť sa na šprihanie na slovenských otcov,
že oni na to miesto nepovýšili radšej slovenčinu. Takúto karhaninu ani sliepka nepozobe —
ani sa ňou nikto nevzdelá. Tá slovenská spôsobnosť je dobrá zem, na ktorej má v budúcnosti
vyrastať veľký život národný; je to základ nesčítaných možností, nesčítaných útvarov
budúceho života. Ja sa viacej teším z toho, že Slovák doteraz všetko aj mohol, aj chcel byť
všetkým, iba nie Slovákom, ako keby nebol mohol bývať inším ako len Slovákom. V prvšom páde
vidím tú možnosť, že keď precitne k poznaniu seba, bude ozaj svetu všetkým, a to ako Slovák
azda v tej istej, ak nie ešte väčšej miere ako doteraz. V druhom páde by som spravodlivo
smútil, lebo by to už ako dokázaným bolo, že už ozaj na svete ani viac ako Slovákom byť
nemôže. Pre svet sa stáva dôležitým a veľkým národ nielen svojou osobnosťou, ale aj tou
výškou svojho génia, ktorou sa nad samého seba povyšuje a v tých výšinách nebeských s
človečenstvom sa objíma a s bohom sa zmieruje.Zavreté doliny, z ktorých každá je jeden malý, v sebe zavretý svet, výšavy a nížiny
skalami obohnané alebo von do sveta vybiehajúce, celá tá velebnosť kráľovská a útulná
kútkovitosť tatranská, určujúca slovenského človeka, všetko toto dľa svojej zvláštnosti
zozvláštňuje, oddeľuje a zjednotlivuje ľudí. Všetci spolu nesú ráz (charakter) tej
všeobecnosti, ale jednotlivec je predsa len figúra jednostranná. Slovák si teda musí všetko
to podmaniť, tie všeobecnosti zliať dovedna, v povedomí svojom musí stopiť a zbiť všetko v
jeden celok, a tak rozkázať duchu triumfovať nad celkom celkovitým, z tisícorakých
nejednostajností stvoreným. - Básnik sa prihovára Kriváňu:Čo si ty Tatrám, my svetu budeme.[12]A toto je vyslovená túžba Slovenska, jeho viera, nádej aj jeho ustanovenie na svete.
Musíme, naozaj musíme už raz prestať len na kozube svojom sa zohrievať, musíme prestať len
na doline rodnej sa presúšať, musíme preťať tú reťaz skocúrkovateného života preddomného,
preddolinového, to čičranie sa v domácom prachu a blate zanechajúc na večné veky vekov;
musíme stáť na základe svojrodnom, domácom, slovenskom, čiahajúc jasným čelom do neba
pravdivého života slovanského.K tejto všeobecnosti máme spôsobnosti, dary a moci veliké; nože, Slováci, nehaňme si
ich, nepreháňajme svoje nádeje budúcnosti až hen cez čiaru minulosti. To vieme, že sme nič
neboli, ale to vieme, že dačo byť máme; načo teda tie jednohlasné repetície a variácie
starých nôt, o ktorých každý slovenský kuvik vie.Slovák je taký chameleón na slnci života sa meniaci, hneď taký, hneď onaký; je on
plastická nátura, vie sa aj do seba zaľúbiť a zahľadieť a ako junák helénsky, rozdielny a
oddielny od všetkého, čo ho obtáča, odchodne od sveta ražno sa vyraziť a zastať si ako ten
básnikov šuhaj, ktorý:Na šabľu sa podoprie a obzrie okolo:Či to má vždy tak byť, ako dosiaľ bolo?[13]Na tejto postati je možnosť čistej, rýdzej, samostatnej slovanskej vzdelanosti Slovákov;
a svet sa istotne dakedy bude aj diviť tomu, čo Slováci vyvedú. Že sa slovenská
individuálnosť rada vidí a nechce sa len tak naľahko stratiť v dákej všeobecnosti, to
dokazujú aj slovenskí regrúti, ktorí, vidiac seba z prvopočiatku hodených byť do toho
nerozdeleného mora abstraktnej všeobecnosti, zúfajú si a nevedia sa dosť nažalostiť nad
utratenou slobodou svojich individuálností; že sa ale Slovák vie aj zaprieť, že sa vie
svojou osobnosťou hodiť do priepastnej priehlbiny obecnosti — o tom svedčia vojenskí
vodcovia, ktorí slovenským regimentom veľkú smelosť, odvážnosť, obetavosť a celkové za
svoju zástavu sa posvätenie ako pôvodné znamenie pripisujú a ich ako nezmožených hrdinov
chvália a oslavujú. Ako je Slovák schopný života a vie sa nerozlučiteľne s ním spojiť, tak
je zas schopný aj život vo chvíli hroznej, v hodine osudnej vyššiemu cieľu na oltár
položiť.Súboj nie je u Slovákov domácim, bo u nich hnev osobný a pletkárska ctižiadosť nevíťazí
nad životom; vyšší géniovia držia stráž nad chrámom slovenského života. Nemec zúfa chytro,
trhá na desatoro svoje srdce, je opravdivý rozorvanec a roztrhanec, zato sú uňho samovražda
a súboj dačo staroznáme, ba ešte aj teraz, keď sa už štáty či obce zriadili, ktoré pomstia
urážku jednotlivca, pichá a kole sa v súbojoch. Nemá vyššie chcenie a vôľu k životu, a zato
alebo samovraždou sa znáša zo sveta, alebo v hocakej pletke nachádzajúc príležitosť k
súboju, v ňom sa života pozbavuje. Slováci sa naučili život milovať s včasným vyvinutím sa
života domáceho, v ktorom človek svoje stavanie cíti, vidí, vie, v ktorom seba má a seba
uskutočňovať môže. S domácnosťou sa ujednostajňoval pochop osobnosti, majetku, práva. Tieto
podstaty nevidíme u Aziatov, rovnajúcim sa kobylkám a z jedného konca sveta na druhý bez
imania, bez sedalísk, bez ujednostajnenia sa túlajúcich. Zato ale u nich nieto ani lásky k
životu. Nemci proti tomu stratili lásku k životu tým ustavičným vo všeobecnosti sa
stracovaním.Na poli domácnosti slovenskej sa vychválená spevavosť Slovákov zavčasu zakorenila a ako
balzam a silné korenie ich života sa až do našich dní pri nich zachovala. Každá dolina, ba
každé mestečko a dedina má svoje piesne a spevy. U Slovákov je všetko spevom oslávené, ľan
aj čerešienka, lipka aj potôčik, záhradka aj záhonček, hora aj dolina, prievoz s
prievozníkom, kukučka s hrdličkou, kostolík so zámkom, jeleň so sokolom, šťastie aj bôľ
lásky! Slovom, všetko je okolo Slováka živé v piesňach a všetko v doterajšej lyrike
národnej z hľadiska lásky svoj život prijíma a dostáva. Pravda, že aj táto povaha našla
svojich Terzitov, ktorí vravia s úsmechom, že Slovák nič nerobí, iba spieva. Pravda, že aj
jeden z našich mužov sa rozmrzel na piesne slovenské a povedal hypochondricky:„Či sa ustavične, ale ustavične nespieva len o láske, o ženbe, o pohrebe, že
človek až zunuje?“No medzitým my, chovajúc inú mienku aj o týchto piesňach
slovenských, tuná iba to riecť môžeme, že život je obsah piesní národných, či ony znejú o
láske a o ženbe, či o čom inom. Kde je ale domáci život vyvinutý v takom svetle ako u
Slovákov, tam sú tieto piesne zlaté pamiatky čistotného života. Vytri tieto piesne, vytrieš
cudnosť z národa, prestaň oslavovať lásku a ženbu kresťanskú, rozostaviaš bordely po
dedinách a mestečkách tak ako po tých veľkých mestách, odkiaľ sa piesne o láske a ženbe
dávno vysťahovali. Domáci život je zvláštna rubrika v slovenskom kmeni, veď on nezostane
len domácim, zvýši sa časom, keď povstanú duchovia, ktorí nie potupia, ale prevedú domáci
život do vyšších vrstiev, hraničiacich už s povolaním historickým. Dosť na tom, čo vraví
Schiller:Wo man singt, da lass dich ruhig nieder,Böse Menschen haben keine Lieder.[14]Len teda nechajme Slovákov spievať, a to spievať o tom, čo je skutočne ich vlastné, veď
oni aj zahrmia, keď sa vzbúri v ich duši aj iná búrka chcenia spasiteľného. Chcieť od nich,
aby boli doteraz o slovenskom Napoleonovi vyspevovali, by bolo také smiešne, ako keby si
dakto z nás francúzsku komoru s jej centrom, ľavou a pravou stranou napovymýšľal a s
takýmito obrazmi sa pasoval.Mickiewicz vraví, že u starých Slovanov sa iba dedinský život vyvinul; to je pravda, ale
nie tak, aby tento dedinský život nebol býval podkladok a možnosť mestského. Slovania s
domácim životom, so životom dedinským, urobili počiatok vyššieho spoločenského života, ako
vskutku povedať môžeme, že Slovania sú uholný kameň nového sociálneho poriadku Európy. Veď
vidíme u starých Slovanov povestné mestá v blesku moci a slávy sa ligotať; na polnoci
Kyjev, Novgorod, na západe Retra, Arkona[15]kývajú nám ako sťažne z polámanej lode. Sami Slováci dávno pred príchodom
Maďarov v mestách bývali a vyššie zväzky spoločenské zakladali. Nový hrad, Mukačevo, Nitra,
Vyšehrad, Ostrihom boli mestá slávne a povestné, lenže nesmieme sa na ne dívať módnymi
očami Viedne, Paríža, Londýna, Petrohradu, bárs keď sa svet dobre považovať naučíme, snadno
uveríme, že tohočasovému svetu ony boli to, čo sú terajšiemu Londýn a Paríž. V tých svojich
dedinách, horami, riekami, sadmi, v tých svojich mestách múrmi obtočených bývali Slováci,
pohostinnosť a všetky cnosti domáce v rodinách svojich prechovávajúc.Starina Slovákov, tak ako všetkých Slovanov a aj ako iných národov, je zakrytá a
zamúlená neprehľadnými tmami vekov a časov; a tak aj literárny život neznámy nám zostane.
Najstaršia história Slovákov je zapletená v histórii ostatných Slovanov, jednaké s touto
majúc a znajúc osudy až do veku 9., v ktorom samostatne sa zjavujú na krátky čas, aby sa
potom zas nadlho vplietli do histórie iných kmeňov a národov. To je isté, že Slovania sú v
Európe doma. Veľa sto rokov pred Kristom ich Gréci ako známych menujú. A náš Červenák
pravdu povedal:„Netreba sa nám ani po Adamovi, ani po Kainovi, ani po korábe
Noema, ani po babylonskej veži zháňať.“[16]Veru nie, a kto nám chce našu európskosť odtajiť, nech sa on stará, ako by nás
mohol s aziatskými kobylkami, v 4. a nasledujúcich vekoch na Európu sa valiacimi pomiešať.
Menovite tatranské kraje zdajú sa nie nepodobnými byť kolíske všetkých Slovanov. Tie
výrastky slovanské, ktoré sa na Baltickom mori boli usadili kupčiac s jantárom, pozdejšie
sa tiež, a síce v 4. veku pred Kristom, škandinávskymi Gótmi prenasledovaní, do kolísky
svojej, k bratom tatranským uchýlili, ako aj ilýrski a panónski Slovania, zas od Keltov zo
západu sa derúcich pohýbaní, do Tatier a za Tatry sa ako k svojej dedovizni poberali. Táto
príťažlivosť Tatier, ktorou vedení boli všetci Slovania v časoch búrnych k nim, je veľký
dôvod toho, že sú ony kolíska Slávie. Ľudia aj rody sa radi tiahnu do svojich prasedalísk.
Až vo vekoch po Kristovom narodení, keď sa víchrica sťahujúcich sa národov aj nad Tatrami
strhla a keď ich stará vlasť bola preplnená ľudom, konečne keď sa následkom vlády sveta na
východe pádom Hunskej, na západe pádom Rímskej ríše aj im brána do sveta otvorila, rozliali
sa po svete, na východ aj západ, poludnie aj polnoc, zanechajúc Tatry v strede
rozpovodneného Slovanstva. Toto rozlievanie sa Slovanstva sa dialo od 5. po 7. storočie,
takže v týchto časoch vidíme už nad Dunajom po oboch stranách otcov našich, ako tiež v
Sedmohradsku, Valašsku, Bulharsku, v Panónii, v Dalmácii, v Korutánsku, v Čechách, na
Morave, až k samému Rýnu, na hraniciach Švajčiarska, Talianska, až k samému Anglicku, k
Peloponézu, v celom cisárstve gréckom, ba až v samej Malej Ázii. Všetci ale svoje staré
meno Slovanov stratili a vystupujú v histórii už pod storakými menami viacej alebo menej od
pôvodného odchodnými. Jediní my Slováci v Tatrách a susední naši bratia nad Dunajom
Slovinci zachovali sme k vekom novším čisté, rýdze, pôvodné meno Slovanov, najmä ale kmeň
slovenský tak v podaní svojom zvečnil toto sväté meno, že Slovákmi menuje všetkých
ostatných Slovanov. A my sa teraz z toho nekonečne tešíme, bo vieme, že nás aj za toto
Slovania uctia, uznajú a ako kmeň živý, silný, ako ratolesť čerstvú, sviežu, na lipe
slovanskej samorodne a aj samostatne sa zelenať nechajú.Po ujednostajnení sa počínali už Slovania potom ako zvláštne kmene vystupovať ako na
poli obce, tak aj na poli literatúry. Lenže z posledného poľa klasy národného ducha, aké sa
zjavili v starovekosti, divoké vetry časov zaniesli do večnej pustoty zapomenutia; z
literárneho života nič nečujeme dlho, až sa šedivá starina pomaly prehýnať začína k vekom
histórie novšej. Tak Česi majú neoceniteľné zlomky starovekého básnictva[17]ako drahé klenoty z vlnobitia časov oratované, ako je Libušin súd z konca 9.,
Rukopis Královédvorský[18]z 13. storočia, tiež právnické Knihy starého pána z Rožmberka,[19]ktoré do konca 13. a začiatku 14. storočia padajú. Majú aj iní Slovania, najmä
Poliaci, Rusi, Dubrovníčania, svoje staršie literárne zvyšky. My Slováci nemáme veľa roboty
s literárnou históriou týchto starších vekov. Sme aj tuná len veľmi mladí. Nieto pochyby,
že pred rozliatím sa po široko-ďalekých koncoch a stranách Európy mali Slovania svoju jednu
reč, svoje vlastné písmo; lebo nie je to pravdepodobné, aby sa v 9. storočí tak zrazu bolo
mohlo písmo rozšíriť bez predchádzajúcich príprav, ako ho nachádzame v preklade písiem
svätých od Cyrila a Metoda obstaranom; k tomuto pristupuje ešte aj to, že sa pri Baltickom
mori našli slovansko-pohanskí bôžikovia s nápismi. Lenže, pravda, z tej reči a toho písma
nepreniesli sa na nás isté znaky a šľapaje; to, čo jesto, málo svetla a potešenia dáva
bádateľovi.Literatúra je jazyk jazyka, reč reči, slovo slova. Slovo, reč, jazyk, myšlienka bez
literatúry boli by iba okamžité znenia, ktoré sotva zazneli, už odznievajú, boli by ako
vlna poveterná a závan voňavej lúky, každým vetríčkom donášané a odnášané. Ale reč ľudu je
hlas duše, je stelesnená podstata ducha, v ktorej, literou, tým znakom pre oko urobeným,
schovávajú národy svoje dýchanie a hýbanie, skutky aj osoby. Táto literárna litera je
balzam, v ktorom žijú naveky duše osôb a národov. Na poznanie tohto nástroja neskoro a na
jeho upotrebenie ešte neskoršie prišli Slováci. Ako iné národy rozkladaním so svojím
udusovali život susedných národov, tak aj menšie slovanské kmene dlho boli bujnejšími
ratolesťami susedných kmeňov k večnej tôni odsúdené. Čo boli dakedy na svete reči
chaldejská, sýrska, židovská, grécka, rímska, pozdejšie zas nemecká, talianska, francúzska,
anglická, ktoré zalievali národy sveta: to bolo v Slovanstve do času daktoré, zavčasu sa
zmohnuvšie nárečie. Tak napríklad, keď sa Taliansko s Tassom a Ariostom, Španielsko a
Francúzsko s Camőesom a Ronsardom, Anglicko so Shakespearom o vládu a literárne panstvo nad
národmi sveta hádali, v tom samom veku, totiž v 16. storočí, zastieralo Poľsko a južné
Slovanstvo svojím Kochanowským, Gundulićom a Zlatarićom ostatné slovanské kmene a ich
literatúry. Terajší náš vek je spravodlivo blahoslavený, lebo v ňom udrela hodina, v ktorej
sa aj ten najmenší kmeň z bujných štepov slovanských k duchovnému životu a vzkrieseniu
hlásiť môže. Pozdravujme si teda vzájomnou radosťou tento vek, uctime si túto požehnanú
hodinu aj my, menšie kmene slovanské, dvíhajúc sa k dobýjaniu si mena a cti v slávnom mene
Slovanstva. A že si túto dennicu činojavne pozdravujeme, toho svedectvom sú bratia srbskí v
Lužici, bratia Malorusi, bratia Slovinci, bratia Bulhari, ktorí všetci dvíhajú sa vo
svojich vlastných nárečiach k nebu slávy; k týmto sa pripájame aj my Slováci.Veľa by sme ešte mohli hovoriť o povahe Slovákov, o ich pohanskom náboženstve, o
svedectvách starších vekov a spisovateľov o nich zaznačených; ale už sme sa i tak dlhšie
bavili pri veciach, ktoré sa síce ináč môžu zdať bočnými, predsa ale sú na poznanie
Slovenska a jeho literatúry prepotrebné. Lež už teraz pristúpime k tým vekom, pre Slováka
jasnejším, príjemnejším zato, že sa v nich ligocú bárs síce ešte len hviezdičky, predsa ale
hviezdičky národného života slovenského.Najkrajšie sa zjavili Slováci v histórii pri výbehu 9. storočia, v ktorom veku položili
mocné základy bytu a stavania svojho krajinského, v ktorom jedinom je možný aj život
literárny. Čo v celom tohočasovom okrese človek nenachádza, to nachádza oko skúmateľa v
krajine Rastislava a veľkého Svätopluka, túžbu svätú po spojení sa so svetom aj s nebom, s
ľuďmi na svete a s bohom na nebi. Pod Rastislavom, kniežaťom slovenským, rozšírilo sa
kresťanstvo medzi Slovákmi, pod Svätoplukom zaujala ich túžba mocného spojenia sa s inými.
Ale pravda, keď sa pripáčime bližšie, zhliadneme, že to všetko boli iba predoznamy budúcich
veľkých vekov, iba poveterné zjavy a ukážky, ktorým chyboval čas a vek, táto jedine úrodná
zem veľkých myšlienok.Zjednotenie Slovanov pod silnú berlu Svätoplukovu sa rozpadlo, ako sa rozlámala berla v
rukách jeho nezdarených synov: jediné kresťanstvo ostalo v svojom blahoslavenom účinkovaní.
Práve keď sa na koniec schyľovala obec slovenská, dal boh Slovákom obecenstvo so sebou, dal
im kresťanstvo, aby v ňom prechoval národ tento život svoj až do toho času, keď aj naňho
príde poriadok. Viďmeže v tom prst boží a pokývnutie vlády sveta a národov. Teda v tomto
veku, v ktorom sa zjavila na málo a krátko obec[20]slovenská, počína sa aj literatúra, táto súc nie tak úzko a vlastne slovenská
ako viac slovanská. Rozumiem tuná literatúru liturgickocirkevnú, či starosloviensku. Keď
nik z novších európskych národov nemal ešte Písmo sväté v materinskom jazyku preložené,
vtedy sme už toto jadro života my Slováci mali a v domácom jazyku čítali o veľkých divoch
božích.Rastislav pozdravil nové veky svojho národa obmytím seba tým svätým kúpeľom nového
zrodenia sa z vody a Ducha svätého, obrátiac sa na vieru kresťanskú. Bolo to veľké
zasiahnutie na vek svoj dobre poznaný. Svedomite sa staral tento panovník slovenský o to,
aby k tomuto žriedlu života duchovného aj národ zverený svojej správe priviedol a jemu v
tomto kúpeli sa dal preporodiť. Poslal teda k známemu cisárovi gréckemu do Carihradu poslov
s tou prosbou, aby mu učiteľov náboženstva kresťanského, ktorí by v reči slovanskej zbehlí
boli, doprial a poslal. Roku 863 po Kristu grécky cisár Michal aj vskutku jeho žiadosti
zadosť urobil, pošlúc do jeho krajín Cyrila a Metoda, rodákov z Tesalonik či Solúna a
vlastných bratov. Solún bol toho času poloslovanské mesto, takže obaja bratia už z domu
známosť jazyka slovanského vyniesli. Cyril, ináč Konštantín menovaný, pridal sa hneď k
zdokonaleniu písma slovanského, od neho sa aj menuje azbuka, t. j. tá abeceda, ktorou sú
prevedené sväté písma, cyrilskou alebo kirilikou. Zomrel v kláštore roku 868. Po jeho smrti
bol Metod od pápeža za arcibiskupa kráľovstva slovanského, alebo ináč veľkomoravského,
povýšený a veľmi šťastne pracoval na vykorenení pohanstva a rozšírení kresťanstva medzi
našimi dávnymi otcami. Spôsob, akým Metod Slovákov ku kresťanstvu privádzal bol ten, že
prekladal do ich vlastnej reči písma sväté a uvádzal skrze liturgiu, v tej samej
slovienčine vykonávanú, živé oboznamovanie sa s obsahom evanjelia Kristovho. Týmto všetkým
zaiste najlepšie mohli byť slovenské srdcia naplnené tým ohňom, svätým, ktorý žiari v
cirkvi Kristovej, zato z tejto strany bolo aj víťazstvo tejto viery nad pohanstvom
najistejšie. Nie teda tak, ako robili nemeckí kňazi, ktorí s nezrozumiteľnou rečou a s
hotovými desiatkami a daňami prichodili Slovákom zvestovať ukrižovaného Krista. Lež tento
živý spôsob Metodov, ktorým kliesnil cestu pohanom ku kresťanstvu, pritiahol mu dosť skoro
veľkú nenávisť a závisť latinských kňazov, ktorí ho aj skutočne u pápeža Jána VIII. v Ríme
obžalovali, takže tento mu roku 878 liturgiu slovenskú vykonávať zabránil. Metod ale,
dostanoviac sa so Zemižízňom, Svätoplukovým poslancom, pred pápeža, nielenže pred ním, ako
zle poučeným o veci, seba očistil, ale od neho aj s veľkou chválou a napomenutím, aby len v
diele začatom pokračoval, odišiel. Pápež tento, Ján VIII., menuje Konštantína pôvodcom
slovanského písma, pri ktorej príležitosti aj liturgiu sloviensku chváli. Píše on takto
Svätoplukovi:„Litteras denique sclavonicas a Constantino quodam philosopho
repertas, quibus Deo laudes debitae resonent, iure laudamus.“[21]Spomenuté písmo cyrilské je Cyrilom nie tak stvorené a akoby novo vynájdené,
ako radšej len rozhojnené. Základom tohto písma sú grécke znaky, ku ktorým sú popridávané
koptické, židovské, arménske atď. Dobrovský píše o tom takto:„Dass Konstantin
nebst dem griechischen auch das koptische und armenische Alphabet benutzt habe, ist aus
einzelnen Zügen und aus der ganzen Einrichtung des slavonischen Alphabets sichtbar
genug.“[22]Reč a liturgia staroslovienska nebola, pravda, terajšie nárečie slovenské, aspoň s
istotou sa povedať nemôže, ktoré to bolo nárečie. Bezpochyby nebolo ďaleké od obyčajnej,
toho času užívanej slovenčiny, sčiastky zato, že ho Slováci dobre rozumeli, sčiastky, že
samo terajšie naše nárečie nie je priam tak veľmi od tamtoho staroslovienskeho odchodné. A
reč tá sa výslovne od Nestora slovenskou menuje; aj mnísi, ktorí v Čechách slovenskú
liturgiu zadržiavali — a obyčajne zo Slovenska povolávaní bývali — slovenskými sa menujú.
Aj Srbi sa oveľa snadnejšie slovenské ako hociktoré druhé nárečie slovanské naučia zato, že
s ich cirkevnou rečou sa naša v mnohom zrovnáva. Už v tomto čase musela byť reč slovanská
veľmi vzdelaná; na zaiste veľký pokrok ducha ukazuje preklad svätých písiem do slovienčiny,
ktorý sa prostotou pôvodnému textu k boku postaviť môže; tá plnosť slohu, tá bohatosť slov
a foriem, tá krása živá tejto svätej reči staroslovienskej.[23]Preklad tento je skrze Cyrila a Metoda obstaraný; ktoré však ale knihy Cyril a
ktoré Metod bol preložil, s istotou sa nedá povedať. Exarcha Ján, svedok z 9. storočia,
hovorí, že Cyril preložil len výťah z evanjelií a epištol k čítaniu na celý rok; a takáto
kniha je tá povestná Ostromírska, do dneška v cisárskej knižnici v Petrohrade zachovávaná a
dakedy dávno od Gregora diakona pre posadníka novgorodského Ostromíra prepísaná. Metod
preložil, podľa svedectva tohože exarchu bulharského, všetkých šesťdesiat kanonických kníh;
ale podľa Diokleasa je on prekladateľom celého Starého aj Nového zákona, spisateľom
slovienskej omše, ktorú podľa Bazilia a Chrisostoma sporiadal.Na týchto literárnych základoch, tu u nás na Slovensku položených, stavali vyššie
kostoly vzdelanosti literárnej a cirkevnej iné kmene slovanské. Liturgia slovienska a čo s
ňou spojené bolo tuhým zväzkom — čítanie veľkých divov božích v reči materinskej, na
Slovensku dosť skoro zahynuli, vonkajším tlakom stlačené a udusené. Pokým síce ešte Metod
pri živote ostával, liturgia slovienska a s ňou aj cirkevná literatúra medzi Slovákmi
kvitla a sa rozmáhala, bárs neborák Metod veľa musel znášať od latinských, to jest tých a
takých kňazov, ktorí po latinsky omšu slúžili a celé služby božie vykonávali. Títo zaiste
zradnými osídlami a spôsobmi znali ho prenasledovať a u samého Svätopluka očerňovať. Tento
veľký panovník slovienský bol síce ináč najlepší priateľ ako Metodov, tak liturgie
slovienskej, ale vo vojnách zapletený s celým svetom nestihol vyskúmať pravdu, a tak ani
Metoda dostatočne pred nábehmi zlomyseľnými obraňovať. Po smrti tohto slovanského apoštola
nastala žiaľna a smutná tma, trúchla a temná úzkosť duchovná v literárno-kresťanskom živote
Slovákov. Metod zomrel roku 885 po dvadsaťdvaročnom apoštolovaní medzi Slovákmi. Pamiatka
týchto dvoch bratov, totiž Konštantína alebo ináč Cyrila a Metoda svätou má medzi nami Slovákmi[24]zostávať; lebo skutočne oni sú počiatok nových vekov osvietenosti, civilizácie
a spoločnosti kresťanskej medzi národom naším; oni prví štepili živé stromy večnosti v
zemských záhradách slovenského národa. Po tejto jasnej chvíli dovalili sa búrky divoké a
tie rozplašili pokojné víly umenia, viery, literárneho života a rozburácali celé vonkajšie
stavanie ducha národného. Smutné múzy preniesli sa potom do Bulharska a Ruska, kde našli
pokojnejšie sedaliská.Ján, exarcha bulharský, preložil do staroslovienčiny knihu Jána Damascenského Nebesá; u
Rusov na konci 10. a v 11. storočí ujímali sa literatúry slovienskej kniežatá, udržujúc na
svojich dvoroch veľké množstvo učených ľudí, ktorí prepisovali pre ich knižnice staré
slovienske rukopisy a prekladali knihy z iných rečí do slovienskej. V tomto veku sa u Rusov
aj kronikárstvo započalo. Hneď na konci 11. a z počiatku 12. storočia písal svoju pamätnú
kroniku Nestor, mních kyjevský. Tuná sa stali hojné počiatky ruskej literatúry, ktorá sa
tak ozorne rozšírila v nasledujúcich vekoch, že už teraz zaujíma medzi európskymi
literatúrami predné miesto.Na Slovensku nastali pre literatúru a vyšší duchovný život časy veľmi smutné a kto by o
nich písať chcel, musel by si vziať za predmet svojho bádania vypátranie toho, ako Slováci
vždy viac a viac seba z očí tratili, na seba zapomínali, sebe samým sa odcudzovali. Po
svojom upadnutí ako národ neprestávali síce byť Slovákmi, ale ich život bol viac len
živorenie biedne, telesné, somatické. Istým a neklamúcim dôvodom toho je, že sa tak zaraz
vplietli do pásma histórie cudzieho plemena. Po bitke na poliach bratislavských roku 907
zvedenej a stratenej rozpŕchli sa Slováci po Tatrách a od toho času ráta a počtuje sa ich
národná nečinnosť. Mali účasť na lósoch krajiny uhorskej; ale sama uhorská krajina za dlhé
veky viedla život tiež iba taký biedny, tiež iba zdarobnievala, okúňajúc sa vo svete iba
tak akosi nešikovne. Nebolo času vyznačenia sa na ideálnejšom poli ducha, literatúry a
vyššieho života. Mnoho, premnoho by sa dalo písať o vlievaní sa slovenského života na obec
uhorskú, ale toto presahuje hranice a medze prítomného nášho článku; to ale predsa
pripomenúť musíme, že veľa živlov slovenských prijala uhorská ústava, ba môžeme povedať, že
z nich samých, trochu pretvorených a preinačených, sa zbila a stvorila. To utiahnutie sa
Slovákov do domov tichých do úzkych dolín tatranských, bolo už raz heslo smutných časov,
počiatok dlhého nešťastia, prvý chrapot sna národného; zato práve aj tie živly, bárs sú
nepočetné, sú predsa iba ako materiál z rozváľaného stavania k stavaniu novému
spotrebované. Tam slovenské župy na stolice, tu župani na kapitánov a pozdejšie na hlavných
a vicišpánov sa menili, súdobne stolice starešín na prísažných, nádvorníci, pravdy (napr.
ad pravdam vocare)[25]a iné rady, správy, hodnosti viacej alebo menej zo slovenského krajinského
zriadenia sa vzali. Slovom všetka a celá podstata občianskej hierarchie uhorskej obce a
krajiny je silno zbitá z čistého, rýdzeho života slovenského.Medzitým ale akokoľvek všetko toto je čistá, jasná pravda, predsa vyznať si musíme, že s
pádom slovienskeho kráľovstva zavrela sa nad Slovákmi voda života občianskeho, takže oni už
iba ako skaly a hlboké fundamenty v hlbinách občianskeho života Uhorska boli a na vonkajšiu
hladinu sebavedomosti národnej nevychádzali.Tak nastupujú na Slovensku dlhé veky zatvrdeného, ukrutného mlčania; uhorská krajina
bola krvavé divadlo hneď ženúcich sa cez ňu divokých národov a plemien, hneď náruživostí,
surovostí a rozopier vlastných pánov a magnátov, tu medzi sebou, tu medzi kráľom vedených.
Čo bolo zo samej bohatej poézie slovenskej zostalo, to sa tiež, až na samú slabú pamiatku,
vo vlnách časov potopilo. Ešte doteraz sa spievajú slabé ohlasy starých piesní
pohansko-slovanských; ale to tiež už iba od detí a mládeže miestami len je udržované a tak
mdlé, že nedovoľuje na nič istého a ustáleného zavierať, ako je napríklad vynášanie Moreny
v Smrtnú nedeľu (Judica) a spievanie starej piesne: Morena, Morena, za koho si umrela atď.!
Krajinská reč v Uhrách od prvého počiatku bola latinská, v tejto nevideli Slováci svojho
soka, zato ostávali bez starosti o reč svoju materinskú. Na to už dávno boli zabudli, že sa
také dačo, ako ich reč bola, dá uviesť do života občianskeho lebo cirkevného, zato na to
ani len nepomyslel nikto, časy sa boli až veľmi vzdialili od Cyrila a Metoda. Matúš
Trenčiansky sa síce zjavil v lone slovenskej rodiny ako dáky hrozný pomstiteľ Slovenska,
ako vysloboditeľ v nepovedomosti ujarmeného ducha Slovákov: ale počiatok 14. storočia bol
ešte veľmi hluchý. Drichmali Slováci chrapotom smrteľným, nečujúc volanie vysloboditeľa,
ochrancu. Krajina bola po zvädnutí ostatného lístka z domu arpádovského na prestole
uhorskom, totiž Ondreja III., do hrozných domácich búrok upadla. Pápež mal jednu stranu,
ktorá chcela na trón uhorský posadiť Karola Róberta z Anjou, knieža neapolské; druhá strana
bola strana Matúša Trenčianskeho a táto túžila po kráľovi z kmeňa slovanského, menovite po
Václavovi IV., poľskom a českom kráľovi, ktorý sám síce nechcel prijať korunu, ale vydal do
rúk palatína krajiny, spomenutého Matúša, svojho syna Václava III., ktorý aj bol v Stolnom
Belehrade korunovaný. Ale Matúš v bojoch ťažkých, dlhých, krvavých padol, lebo po odchode
Václava a po jeho smrti, v Olomouci z ruky zradnej ho zachvátivšej, on sám za dlhé roky
proti Karolovi Róbertovi hneď s väčším, hneď s menším šťastím bojoval. História ledajakých
spisovateľov mu iba meno buriča pripísala; ale história sama časom svojím iné svedectvo o
ňom vydá a napíše. Muž tento prišiel zavčasu na svet, prišiel v búrach hrozných, v hrmavici
a blýskavici veličiznej — a osudom bol postavený medzi ľud mŕtvy, hlboko spiaci. Tak aj
jeho námery zbĺkli vo vatre rozpáleného veku a národov; — ľud hluchý, vek búrny, varenie sa
živlov cudzích — pohrobia aj toho najväčšieho génia!V 14. a 15. storočí sa v Uhrách síce lepšie časy pre literatúru zjavili, lebo Ľudovít
Veľký a Žigmund, po sebe nastúpivší králi uhorskí, boli umenia, vedomostí a literárneho
vzdelania veľkí podporovatelia a priatelia, ktorí vyššie školy a ústavy zakladali,
obdarúvali, učených ľudí napomáhali, sami veľmi vzdelaní boli. Najmä ale pod Matejom
Korvínom literárna obec na vysoký štebeľ bola povýšená; predsa ale toto všetko alebo zhola
nič, alebo len veľmi málo, a viac iba tak pozďaleka na rozvinutie sa povedomosti národnej,
a tak aj literárneho života Slovákov pôsobilo. Bolo síce veľa učených Slovákov na dvore
spomenutých kráľov, ale tých učenosť bola len mŕtva a pre organizmus pôvodný, pre čisté
jadro slovenského národného života celkove neúrodná, neplodná. Nebolo v Uhrách toho živlu,
ktorý mal zo sna prebudiť Slovákov, ani v samej veličiznej Korvínovej bibliotéke. Inde boli
iskry pre zápalku slovenskú. Slováci iba to majú spoločné s literárnym životom Uhorska
napospol, že aj oni sa v jednom čase s týmto prebúdzať začali; obsah samého prebudenia sa
je nekonečne od tamtoho rozdielny.Keď chceme poznať ten punkt, z ktorého tieklo to ozorné hýbanie sa náboženské, ktoré v
15. storočí aj Slovákov zo sna liturgického zbúrilo, musíme hodiť aspoň len malý blesk
svojej pozornosti dozadu. — Česká krajina bola v týchto časoch jedna z najväčších hviezd na
nebi vzdelaných národov. Roku 1348 Karol IV. založil vysoké školy pražské. Tu sa otvorilo
divadlo a bojisko myšlienky, literatúry, vied a umenia. Karol sám bol ustavične otočený
učenými mužmi. Hádky, spytovania a bádania ale vystúpili z medzí a stien školských a
akademických a padli ako iskry do suchého práchna medzi ľud. Náboženské živly boli
predmetom literárnych pohybov a hádok. Ale tieto boli práve také, ktoré aj myseľ ľudu
pospolitého zaujali, toho ľudu, v ktorého pamäti žila živá pamiatka časov slovienskej
liturgie, tých časov, ktoré sú a zostanú naveky bránou do samostatného skúmania vecí
vyšších, nebeských. Hus sa stal národným hrdinom týchto bojov, domácim vodcom a radcom
týchto búrnych duchovných pohybov. Jeho dvojaký úrad, totiž profesorský a kazateľský,
spojoval v jeho osobe literatúru so životom. On po česky písal a kázal to, o čom sa v škole
po latinsky hádal, a tak prechádzala literatúra z pedantstva školského na širšie a
otvorenejšie, nové pole silných náruživostí ľudských. Všetky strany sa stretli —
prisluhujúc si literatúru v obapolnom boji rozohnených náruživostí. Ale najmä po roku 1415,
v ktorom bol Hus upálený, obrátila sa česká krajina na bojisko najsurovejších výstupov a
výstupkov. Po dlhých víťazstvách rozpadli sa Česi sami medzi sebou a od toho času počínalo
sa ich rozlievame sa po susedných krajoch a krajinách. V tomto čase sa zas opakovalo to, čo
sme už aj hore vyššie pripomenuli, že totiž Tatry naše boli vždy, kedykoľvek búrky časov
iné kmene sem aj tam hádzali, ich najmilšie útočište, lebo aj po zlámaní sa korábu českých
bojovníkov viery títo naši bratia sem sa išli ukryť, do hlbokých kolísok tatranských,
hľadajúc a nachádzajúc pokojný úkryt v horúcom náručí čerstvých Slovákov. Po búrach
divokých, dlhoročných našli českí vysťahovalci miesto útechy a odpočinku v Tatrách a
udomácnili sa medzi rodinami slovenskými. A keď si zriadili svoje veci, pomaly počínali
vyťahovať zo svojich skríň a žiglových priečinkov sväté spisy, knihy nábožné, poklady, plné
duchovného života. A Slováci sa dívali s túžbou a novinou, s vítaním a obdivovaním, hlasov
nepočúvaných, a predsa ich vnútornostiam známych. Bola to reč ich vlastná, ich hovorenie
milé, domáce. Tu sa v nich počalo akési tajné tušenie a zdanie hýbať a kriesiť, že sa totiž
aj v ich reči môže dačo inšie hovoriť, ako len o domácich veciach a prácach. Až teraz sa im
počínala pred oči stavať ich duchovná chudoba, ich veľká z tohto národného ohľadu
zanedbanosť. Nemali škôl, učiteľov, nemali reči, mravov, so zbúrenou krajinou boli hádzaní
a metaní aj oni od jedného interesu podlého k druhému ešte podlejšiemu. Jediná stará
nábožnosť bol ten lepší podklad v ich duchu, na ktorom sa vyšší kostol a budúnok národného
šťastia stavať mohol. A tento veľký cit, toto sväté nadýchnutie stalo sa dosť skoro
zárodkom aj literárneho života. Vyššia túžba náboženská priviedla národ slovenský hneď pri
jeho prvom kroku k jednej majetnosti národnej, totiž k zrozumiteľnej reči. Česká reč teda
bola tá reč, pomocou ktorej prišiel Slovák k tomu povedomiu, že aj on je národ. Pravdaže,
povedomie toto nebolo vyslovené, ale sa podobalo ešte len iba z vajca vylúpnutému vtáčaťu.
Od roku 1429 počalo, sa sťahovanie Čechov na Slovensko, úplné sa stalo s príchodom
bojovného Jana Jiskru, ktorý v rokoch 1440 — 1453 slovenské stolice od Bratislavy či
Prešporka až po Prešov a Košice riadil a spravoval. A v tomto čase sa aj slovenská
literatúra zo svojho vajca vylupovať počínala, majúc ešte českú lupinku na sebe. Slovenskí
kňazi počínali za príkladom českých služby božie v slovenskej, reči odbavovať, knihy české
čítať, Slováci do Čiech na učenie chodiť, a naopak Česi a Moravci častejšie k Slovákom,
nadchádzať. A toto tak bývalo až do osudnej bitky na Bielej hore, totiž do roku 1620. Okolo
roku 1580 bol v Uhorskom Brode rektorom škôl Pavel Kyrmezer,[26]Slovák; tamže, toho samého času, Ján Lovčáni kolega školy; roku 1574 tam bol za
kňaza vysvätený mošovský Slovák Mikuláš Marci; roku 1590 bol za kňaza do Domažlíc (v
Čechách) povolaný Krištof Mazúrek, tohože roku do Strážnice Michal Petrovič z Jaseňovej a
mnohí iní. Slováci sa takouto cestou pomaly udomácňovali v češtine, najmä keď od roku 1525
skoro všetci k obnovenej cirkvi evanjelickej prichádzať začali, pripravení k nej husitmi.
Zaiste všetky knihy cirkevné a náboženské v reči českej boli písané. Ba natoľko, sa učení
slovenskí muži českou rečou a literatúrou zapodievali, že prišiel čas, v ktorom Slováci
lepšie písali po česky než sami rodení Česi. Chuť tá dobrá učiť sa reči vždy bola u
Slovákov živá, čerstvá; zato aj v českom spôsobe písania, môžeme povedať, veľmi ďaleko
prišli. To je to duchovné žitie národov a kmeňov, že samy sa odmeňujú sebe vzájomne.
Slováci prijali bratov Čechov do náručia svojho a oni im dali za to pokrm duchovný, oni
nakŕmili ich túžbu po vyšších pokladoch. Ale Slováci neostali ani z tejto časti nič dlžní
Čechom a práve vtedy, keď kmeň český rozkmásaný, odnárodnený, zhumpľovaný a znivočený už
sám nevládal dedičstvo otcov v sile a čerstvej pružnosti a čistote zadržať, česká reč od
Slovákov prechovávaná a vo vyšších vrstvách duchovného života ako v balzame zadržovaná
bola.K lepším časom sme istotne my pomáhali češtinu dochovať! Už či sa toto uzná či nie, nám
je všetko jedno; ale povedať sme to museli najmä teraz, keď sa zdá, že český kmeň takými
svetom pobehlými ľuďmi, ako je aj dáky hubač tam v Prahe české Pražské noviny spravujúci[27]menom Havlíček[28], v ohľade poučovania nás chladnejším, neuznalejším a odpornejším počína sa
ukazovať. Nie tak, nie, bratia naši! Máte vy o nás, máme my o vás zásluhy; „veniam damus
petimusque vicissim!“[30]My sa tešíme z vašich pokrokov, nože nevraždite nás vy v našom pokroku. Toto
slovo je ku kmeňu českému, ktorý my dobre vieme oddeliť od takého cechu, ktorému Havlíček
predsedá. Ale navráťmeže sa k svojmu predmetu.V Slovákoch už bola vzbudená živá túžba po ujednostajnení sa v dačom vyššom. Tak sa
sklonil k nim vek 16., tento vek pamätný skoro pre všetky európske národy, s ktorým sa tak
slávne zaviera prostredný vek. Na všetkých stranách sa dvíhajú géniovia na vyššom poli
duchovného precítenia národov. Pravda je síce to, že sa u Slovákov nemohli ešte dvíhať
Tassovia, Camoesovia, Shakespearovia, ani Kochanowski, Gundulić, Zlatarić, ale predsa aj
medzi nimi aspoň (prvšie puky lepších vedomostí, krásnejších umení a literárneho života
kriesiť sa počali. A keď si predstavíme tu tie búrky domáce, tu vpády a nábehy barbarských
Turkov, Tatárov, čertov a diablov, tu vojny náboženské, tu tie desatoraké zotročovania ľudu
slovenského: teda sa práve zadiviť budeme musieť, že Slovensko tak mocné, tak veľké kroky
na ceste európskej civilizácie bolo vstave urobiť. Azda v žiadnej krajine nebolo v tomto
čase toľko škôl, a to nielen menších, triviálnych, ale aj vyšších gymnázií a literárnych
ústavov ako na Slovensku. Mali sme školy v Bánovciach (mestečku v Trenčianskej stolici)
roku 1525; v Kremnici roku 1538; v Žiline roku 1550, kde povestný J. Bánovský kvitol; vo
Sv. Martine v Turci roku 1560, kde Mojžiš Bánovský učil; v Prievidzi, kde okolo roku 1550
Hussel básnil a od roku 1560 do 1563 Ladislav Liptovský povestný bol; v Trenčíne, kde od
roku 1583 až do konca 17. storočia veľmi mnohí povestní profesori tamojšie školy riadili.
My tuná, kde nemôžeme o tohovekých školách slovenských obšírne rozprávať, aspoň o tejto
trenčianskej škole a jej učiteľoch dačo povedať za dobré sme uznali.Mikuláš Kolacináš, najprv v Bánovciach, Mošovciach, potom na lýceu žilinskom (od roku
1562 do 1579), naposledy v Trenčíne si veľké zásluhy o školy a literné umenie nadobudol, o
ktorom jeden rukopis o škole trenčianskejBrevis commentatiuncula de
Trenchiniensi Gymnasio[31]hovorí:„Clarissimus vir Nicolaus Colacinas omni nostra laude
superior, et ob administrandam provinciam regiminis scholae Solnensis, Mossoviensis, ac
denique Trenchiniensis aeterna memoria dignus.“[32]— Ján Pruno, básnik a spisovateľ slovenský, Juraj Sartoris, Ján Sopucký
(Szopucius), Ondrej Turanský, Mikuláš Kalinka, Matiáš Javorník, M. Izák Láni, Daniel Hodík,
M. Zachariáš Láni, Daniel Remen, M. Martin Tarnóci z Beckova a mnohí iní, z ktorých len
povestného toho veku Jána Inštitorisa Mošovského pripomeniem. Tento sa aj veľa spismi
spísanými a sčiastky aj na svetlo vydanými vyznačil; o ktorom pripomenutý rukopis povedá„quod fere ingenio doctrinam, usu rerum praecurrerit aetatem“.[33]Vyučil sa v domácich školách, a síce v tých, čo za toho času najpovestnejšie
boli v krajine, ako v Kežmarku, v Bánovciach, v Prievidzi, v Bardejove, v Košiciach, v
Ružomberku, v Štiavnici. Nechceli totiž rodičia synovi dopustiť, aby šiel do cudziny, zato
mu vo vlasti čo najhlavnejších učiteľov vyhľadávali. Ale on, vychodiac domáce školy, nedal
sa zdržať rodičom, ale išiel do sveta. A tak vyše sedem rokov bol čo najpilnejším
poslucháčom najslávnejších toho veku profesorov — po rozličných akadémiách v cudzine;
pritom cestoval po zemi aj po mori, skúmal a spytoval mravy aj zriadenia rozličných cudzích
národov. Zato sotvaže sa navrátil, hneď s veľkou slávou a povesťou bol na rozličné úrady
povolávaný, miesta kňazské aj učiteľské mu stáli na výber. Zvolil si naposledy stav
učiteľský, a tak bol za rektora škôl bánovských roku 1654 uvedený, na ktorom mieste vraj s
tak veľkým úžitkom vyučoval, že zo všetkých strán sa mládež k nemu hrnula, takže keď celá
mládež školská pospolu zhromaždená von sa vysypala, nie žiakom, ale nespočetným vojskám sa
podobala. Potom bol do Štiavnice odvolaný, stadiaľto do Trenčína, kde všade s veľkou slávou
školám predstavený bol, až naposledok prejdúc do Krupiny za slovenského kňaza, tam od
jedného apatekára pilulami otrávený biedne z divadla sveta toho zišiel roku 1661. Panegyrus
na jeho smrť vyšiel od jeho brata v Trenčíne, v tlačiarni istého Čížika. Hlavnejších sedem
spisov ostalo po tomto Mošovskom, všetky po latinsky písané, obsahu
teologicko-filozofického, z ktorých daktoré tu spomenieme, menovite:1.Dissertatio Philosophico-Theologica, qua dogma,etc. Trenchinii
1654. typis Lauren. Bemam ab Hage.[34]2.Dissertatio de clericorum e potestate seculari exemtione,etc.
Trenchinii 1655.3.Dissertatio Logica, de Syllogismo Philosophiaeatď.Tento muž je dokonalý obraz toho, ako ťažko sa vymáhalo Slovensko k vyššiemu povedomiu
slobody duchovnej! Pilnosť, stálosť, obetavosť, skúsenosť, hlboká učenosť sú znamenia jeho
túžby, a touto túžbou bolo celé Slovensko zaujaté. Stá a stá mužov železnou prácou,
zaprením, bádaním a čohosi neznámeho hľadaním dávali najavo, že hľadajú hlbší obsah života.
A predsa je všetko neúrodné, plané, neuspokojené; vyššie povedomie literárno-národné ani
len na šľapu dopredu nepošinuté. Tak sa mi to maľuje v mysli mojej, že Slováci museli
najprv poprehryzovať tie tvrdé kôry formalizmu, pedantstva a duchovnej nemoty, kým sa mohol
ich duch preraziť do slobodnejšieho kráľovstva myšlienky a literárneho života. Ten
pedantizmus bol prvé klopanie ducha národného z podzemských priepastí, na ktoré ale nemohli
ešte vyšší géniovia uväznenému duchu otvoriť bránu svetla. Lebo čo sme tuná o učiteľoch
trenčianskej školy povedali, to platí o všetkých učených mužoch slovenských toho veku; v
nich vidí spytateľ iba namáhanie sa ducha národného — ale k ničomu neprichádzanie. Prestalo
sa na učenosti hluchej a nemej uviaznutej v latine stredovekej. Žoviálnosť slovenská tiež
miestami cez latinské veršíky svieti, ale nieto v celom veku živého obratu hravej a
usmievavej mysle slovenskej.Tarnóci z Beckova, spomenutý už medzi učiteľmi trenčianskymi, zanechal po sebe raz na
dverách Trenčianskych Teplíc šľaky vtipu. Maďarská chasa grófa Illesházyho prenasledovala
ho veľmi často; raz teda, keď mu bola zas dačo nepríjemného vykonala, napísal na dvere
tepličné tieto verše:O thermae, thermae! tetigistis fulmine ter me,Obstupui ferme! laribus mea cymba refer me.[35]S tým odbehol z Teplíc. Vo zvláštnom spise by sa školský stav tohto veku dobre mohol
vystaviť. — O trenčianskych školách iba to ešte pripomenieme, že ony koncom 17. storočia
upadli a nepozdvihli sa nikdy viacej na roveň iným nespočetným školám slovenským.Musíme ale ešte ku školám vyššie podotknutým pripomenúť: kežmarskú (roku 1575),
jelšavskú (roku 1576), mošovskú v Turci (roku 1580), štiavnickú (roku 1560), ľubietovskú,
ktorej učiteľ, znamenitý Gregori bol roku 1527 upálený pre učenie. Mimo týchto boli ešte
školy na nespočítaných miestach, ako — aby sme aspoň daktoré pripomenuli — vo Zvolene, v
Novom Meste nad Kysucou, vo Fraštáku, v Prievidzi, vo Varíne, v Ilave, v Bytči, v Považskej
Bystrici atď. A to všade nie vari len dáke školičky, ale skutočné školy, zväčša gymnaziálne
a lýceá, to jest vyššie literárne ústavy. Učitelia boli napospol vysoko učení, po
akadémiách nemeckých, českých, talianskych vzdelaní a vychovaní, známosťami veľkými sa
skvejúci.V tomto silnom vzchopení sa národa slovenského je ale ešte iba hádanie tej hádky o
slovenskom živote literárnom, národnom, tej hádky, akoby mal nie život literatúre, ale táto
životu slúžiť. Duch slovenský sa ešte iba po temných labyrintoch motal a tackal, nevediac
sa z kníh a učených prachov vyraziť do menistého, skutočného života a tej živej filozofie,
ktorá je život — tej oslavujúcej život v smrti a smrť v živote. Naozaj smutný a žiaľny je
to pohľad na tento vek, v ktorom vidíme ducha národa nášho s tak hrubým potom a
sebazaprením pracovať a predsa nikam neprichádzať, nič skutočného nedosahovať, ba ani len k
mase ľudu pristúpiť nevedieť. Medzitým predsa tuto povedať musíme, že veľkú krivdu robia
tomuto veku tí naši muži, ktorí od neho žiadajú, aby bol už on sám tie prekážky premohol,
ktoré sa nám do cesty pletú. Ľahko je požadovanie na národoch vystavovať, ale neúprosné
tlaky časov obmäkčiť, nerozbrieždený deň povedomosti svojho povolania na silu rozjasniť a z
noci vyviesť, seba z labyrintu panujúceho veku vytrhnúť, je vec a práca iba božstvu
primeraná, alebo len keď sa ono nakloní k národu, prostredníctvom neho aj vyššími ľuďmi
vykonateľná. Veď je to pravda, že v celom tomto veku sa iba scholastickej múdrosti plienky
prali; ale scholasticizmus bol ten očistec, cez ktorý musel každý, budúcnosť svoju majúci
národ prejsť, k obnove svojho života iba tak kráčajúc.Povedomie národné, ktoré je chcieť seba ako národ, vyslovovať svoje určenie a povolanie
na svete, značiť svoju cestu, ako celku národného, literatúrou, povedomie takéto nie je k
nájdeniu v celom tomto veku. Zato tu ani nieto punktu, na ktorom by sa spytateľ vecí
literárnych zastaviť mohol, ohliadnuc sa z neho dozadu i dopredu, oddýchnuc a sily
pozbierajúc k ďalšiemu kráčaniu. Ale predsa, čím ďalej ideme k novším vekom, vždy sa husté
oblaky, čierne chumáče z literárneho neba na Slovensku viac a viac odstraňujú a jednotlivé
hviezdy ukazujú.V prvšom vystupovaní slovenských osobností na nebo literárneho života sladko sa nám
usmieva jedna postava, zakrytá hmlou, ďaleká, v cudzej zemi sa ukrývajúca. Je to Ján
Silván, ktorého rok narodenia, mladosť a bližšie známosti lósov v nevybádanom tajomstve
zakryté ostávajú. Hádali sa oňho Česi a Slováci, ale náš nebohý Tablic ho spravodlivo
pričítal k Slovákom, ktorého dôvody nie sú podvrátené. Stavia sa on na svedectvo Prokopa
Lupáča, Čecha, ktorý o Silvánovej smrti ako spoluveký zreteľnú správu dáva, Slovákom ho
menujúc; potom sa odvoláva na spisProsographiaeetc. Caspari Cunradi,
ktorý nášho Silvána „Pannonius“ menuje, ako aj na svedectve Jána Búra, menujúceho vo
svojichMicae Burianae(manuscrip. ad annum 1572) Silvána podobne
pannónskym. Dosť veru dôvodov, že Silván bol Slovák.[36]Silván je prvým známym básnikom zo Slovenska, skladajúcim svoje piesne po slovensky;
učení ľudia ho menovali českým básnikom. Žil on totiž v Čechách na dvore slávnych
Lobkovicovcov a bol v neslýchanej povesti po celých Čechách. Pripomenutý Lupáč píše o ňom,
že bol:„pietate, virtute, prudentiaque egregius. Reliquit inque lucem
expressione typographica edidit plurimas cantilenas, psalmos item poenitentiales, ut
vocant sermone boemico scriptas, in quibus mens ejus spirat. A cordatis viris illi
cognomentum poetae boemici attributum est“.[37]Rokom pred jeho smrťou vyšli najprv jeho piesne na svetlo, roku 1571, pripojené
ku kancionálu, spomenutého roku pod titulomPísně nové na sedm žalmů kajících i
jiné žalmyvyšlého. Roku 1578 boli po druhý raz na svetlo vydané. Tablic
spomína vo svojich Poéziách aj dáku pieseňNoli me tangere,ktorá roku
1590 na svetlo vyšla a Silvána za pôvodcu má. V Silvánových piesňach veje živý duch
nábožnosti, pokory a hlbokého žiaľu, lebo že sa aj on s ťažkosťami osudov potýkal,
zavierame nielen z jeho mnohých piesní, ale aj z výslovných jeho poznamenaní. Nad jednou
piesňou stojí napísané:„Písnička tato zpívá se na tu notu, jako O krále Ludvíka
porážce, jakož tuto poznamenáno, a jest složená leta 1536 v mých velikých těžkostech a
protivenstvích.“Spôsob, akým Silván básnil, môže sa už aj z týchto pár
veršov, ktoré tuná pripojujeme, vidieť. Dopredu robíme čitateľa pozorného na tú plnosť
slohu a ten slovenský zvuk reči.3. Muži lživí bez mé viny, Soužili mne na vše strany, Ale ty Pane sám obránce
muoj, pomsti, retuj, Ať cítím prospěch tvůj.7. Z pouhé milosti, bez lítosti, Hledí mé škody lehkosti, Ukrutnost jích kdož
muož vypraviti, Jakž muož’ šelma najlítější býti.14. Zrušíť švabsky punt Kristus Pán, Který špuntoval ďábel sám, Nebude již na
dlouze trvati, Pán Buoh jej až s koreněm vyvrátí.Ľahkosť jeho slohu je patrná, ale najmä v piesni mládencom obecanej tečie mu verš ako
večerné zvonenie na pokoj, napríklad:„Pomysliž na své známé tovaryše, kteříž v
rozkoši a pýše, potratili své kratičké cíle, živí jsou rozpustile. Kde jich mladost,
jejich radost, jich všecka veselé jejich kratochvíle, kde skoky, pyšné kroky, noční
kriky, jich povyky, ušlechtilé jich hlasy, minuly již ty časy.“V jednom čase so Silvánom žil už pripomenutý rektor škôl žilinských Juraj Bánovský,
skladateľ nábožných spevov, v Tranovského kancionáli sa nachádzajúcich. Zomrel roku 1561.
Okolo roku 1581 učil na fraštáckom gymnáziu a slovensky spisoval a básnil Ján Pruno. Tento
vydal mimo piesní a daktorých nápisov aj Katechizmus slovenský (r. 1583). Dva razy bol
vyšiel na nemecké akadémie, potom v Trenčíne ako správca tunajších škôl zomrel. Jeho sloh
je vyhladený, čistý, ľahký, z ktorého by sa ešte aj teraz mnohý, proti slovenčine síce
brojaci, ale česky neznajúci evanjelický kňaz po česky písať učiť mohol. Ako to napríklad
znie, keď náš staroveký slovenský Pruno po česko-slovensky spieva:„Duše svatý
nás potěšuj, s jednou věrou poděluj, a když zde běh dokonáme, dejž ať věčný život
máme.“Pruno mal veľkú povesť u spoluvekých. Nad ním a nad Kolacinášom narieka spoluveký
básnik:Sustulit atra dies similes vix secla videbunt,Vos Colacine gravis, sancteque Pruno puto![38]Okolo týchto mužov vidíme vystupovať aj iných slovenských básnikov, ako boli: Ján
Táborský (zomrel roku 1596), ktorý vo Varíne žil a tie pekné piesne:Buď tobě
chvála Bože náš, Minula noční hodina,ktoré sa v cirkvi evanjelickej tak rady
spievajú, skladal, Ondrej Cengler, Štefan Trebnický a iní. Musím pripomenúť, že učitelia na
svadbách, pohreboch a iných príležitostiach po slovensky veršovali, a tak sa so slovenčinou
literárne zamestnávali. Povaha všetkých je tichá pobožnosť a sloh u daktorých už hladší,
pravidelnejší, pravda, u väčšiny ešte kuľhavý a drapľavý.Ale zo všetkých spisateľov slovenských celého 16. a prvších časov 17. storočia
najkrajšie sa vyrazila myšlienka národnosti slovenskej vo Vavrincovi Benediktim. On je
najkrajšia koruna celého 16. veku z ohľadu povedomia slovenského. On bol prvý, ktorý v
týchto z ohľadu národnosti temných vekoch Slovákov z letargie národnej prebúdzal, na ich
ľahostajnosť k národnosti slovenskej škamral, nevšímavosť k reči materinskej im prísne
vytýkajúc a za tento hriech proti duchu národnému ostro ich karhajúc. Vavrinec Benedikti z
Nedožier (z Nitrianskej stolice) sa učil najprv v Jihlave, potom na vysokých školách
pražských, ktorých sa — po dlhom vyznačovaní sa ako učiteľ po iných školách — bakalárom,
magistrom vo filozofii, riadnym profesorom, asesorom, dekanom, prepositom Karlína, až aj
tejto slávnej akadémie samým prorektorom stal, a tak na najvyššiu hodnosť v učenom svete
európskych národov povýšený bol. Teda všetky hodnosti a každé vyznačenie učených ľudí toho
veku jemu udelené sú svedectvom toho, že duch tohto Slováka nebol obyčajný, ale veľký,
zvláštny, na ktorom po stáročia s radosťou spočíva oko mladého Slováka. Bol on koruna
všetkých, ktorí ho v službe slovenského ducha predišli; a my, hoc aj nemáme Tassov,
Ariostov a Shakespearov, predsa máme proroka svojho, z temných časov jasne sa na nás
dívajúceho Benediktiho, Nedožerského. Ako hlboko bol tento muž dosiaľ prejatý túžbou po
pozdvihnutí sa Slovákov z tej hnusnej letargie národnej, svedectvom sú jeho vlastné, k
Slovákom obrátené slová, aké napísal v predhovore k svojejGramatike
českej.Píše tam„Verum enim vero hic mihi praecipue mei gentiles
Slavi videntur cohortandi, apud quos excolendae horum linguae maxima est negligentia,
adeo, ut nonnulli (expertus de quibusdam loquor) si non tantum non legant bohemicos
libros, sed ne in suis bibliothecis ullum habeant, gloriosum id sibi ducant. Hinc fit,
ut quam de rebus illis domestica lingua est disserendum, semilatine eos loqui oporteat“.[39]Toto je izaiášske hrmenie do národa prevráteného, z ktorého vidieť, že sa
Benedikti nespokojoval už len samým, čírym diletantizmom v slovenčine, ako to bolo pred
ním, ale žiadal od národa, aby objal svoju domácu, národnú reč celým srdcom. Túto výčitku,
Slováci a krajania, pripusťme si k srdciam svojim a povýšme sa k povedomosti čistej, rýdzej
národno-slovenskej.Slováci museli naveky čakať na výčitky a karhaniny, ale vždy tiež mali aj svoje
výhovorky. Benediktimu sa odpovedalo, že píše české gramatiky a káže Slovákom učiť sa po
česky, čo sa aj nám, pokým sme k ľudu po česky hovorili a písali, nadvrhovalo; ale keď
prišli zas časy, v ktorých Slováci svojich vlastných prorokov v Bernolákovi, Fándlym a
iných dostali, odpadávali od týchto tak ako od česko-slovenských, najprv po latinsky, potom
po nemecky, teraz zas po maďarsky svojmu vlastnému sa odcudzujúc. Benedikti sa sťažoval na
Slovákov, že chcejúc sa v domácej reči zhovárať, tak boli v nej zanedbaní, že pololatinsky
znel ich rozhovor; ale na čo sa my teraz budeme sťažovať? Veď sa u nás teraz naozajstná
babylonská veža ukazuje, bo nájdeš Slovákov, čo sú už tak zmútení, že sa ti razom
nespôsobnou hudbou po česko-slovensko-latinsko-nemecko-maďarsky zhovárajú na zunovanie
každého, kto jednu lebo druhú reč dobre zná.V Benediktim síce ešte nie je tá čistá, z kmeňovitosti k národnému celku sa povýšiaca
povedomosť národná, zato sa uňho pochop ešte v sebe nerozdeľuje a on ešte nevie od„mei gentiles Slavi“oddeliť„bohemicos
libros“,bárs ináč ten rozdiel v samom jeho vyjadrení tak jasne bije do očí. Bol
on predchodný génius tých časov, ktoré stvorili jednu silnú frakciu života slovenského,
totiž jeden literárny vek československo-evanjelických spisovateľov na Slovensku. Táto
epocha mala svoju slávu ako v literatúre a znamenitých knihách, tak aj v spoločenskom
živote samého zemianstva slovenského. O tomto svedectvo vydáva Bel, ktorý o poldruha
storočia neskôr po Benediktim prišiel na svet a svedčí: že nielen vzdelanci, ale aj magnáti
a zemania slovenskí za svoju povinnosť uznali reč československú a jej literatúru
napomáhať, vzdelávať a milovať. A ako takýchto mecenášov menuje z vyššej šľachty
Suňogovcov, Illesházyovcov, Thurzovcov, Ostrožittovcov, Zayovcov, zo zemanov Súľovskovcov,
Serdahelyovcov, Révayovcov, Juštovcov, Ottlikovcov, Benickovcov, Plattyovcov, Poturnajovcov
a iných, ktorí všetci nielen literatúru napomáhali, ale aj doma a v spoločnosti
československy sa vzdelane zhovárali. A čo sa týka slávy epochy tejto, Benediktim tak silne
vyslovenej, tá je v literatúre a dielach živá, v dielach počnúc od Vavrinca Benediktiho až
po starčeka nášho Juraja Palkoviča. 18. storočie dovŕšilo kulmináciu tohto veku, keď
Palkoviča ako syna spomenutého veku uznáme, ktorý síce doteraz žije, ale predsa v tom veku
písať začal a v ničom sa čo do slovenského povedomia národnosti nepremenil. A nám tu ide
viac o ukázanie postupu ducha a povedomia ako o roky a čas, v ktorom si ľudia vykračujú.
Tento vek sa istotne s Palkovičom zaviera, lebo to s istotou povedať môžeme, že nik zo
Slovákov ani pred ním ani s ním čistejšie po česky nepísal ako on. Benedikti dal silné
pohnutie svojmu veku a stvoril akoby počiatok jedného oddielu literárneho života na
Slovensku, toho česko-slovenského, ktorý vybieha až k samému Palkovičovi.[40]Lež o Benediktiho spisoch musíme ešte pár slov prehodiť; veď to nič nerobí, že sme svoju
reflexiu o ňom prv predoslali! V pohybovaní a vyvinovaní sa myšlienky a ducha dáta a ich
poriadok nerobia podstatu. Spisy tohto Slováka sú dvojaké, latinské a česko-slovenské. Bol
on synom svojho veku, písal ako bol zvyk spoluvekých učených, a keď chceme, aj ako potreba
požadovala. My o latinských nemáme čo hovoriť; to, čo sme doviedli, je dostatočné na
dokázanie, že sama reč, bársako cudzia, neprekáža rozvinutiu sa myšlienky u učeného. My by
sme nedbali, keby tí terajší naši učení pokutkári už bárs po anglicky písali, keby len
písali o veciach týkajúcich sa národa, a tak boli dákymi stĺpmi z nášho národa sa
vyvinujúcej sily. Ale samá nečinnosť — iba ak činnosťou pomenuješ to terzitovské
vysmievanie sa z tých, čo dačo pracujú.Benedikti píše slohom živým a čistým. Básnil on prvý v miere klasickej, stanúc sa z
tohto ohľadu zakladateľom tej školy, z ktorej vyšli nábožní básnici Komenský, Hruškovic,
Krman, Tešlák a iní zo starších, až aj sami novšiu mieru grécko-latinskú v básňach
zadržujúci. O tejto prozódii písal on prvý a sám hneď príkladom svojich básní lásku k tejto
forme rozpálil; jeho pôvodné piesne, ako aj jeho žalmy, do tejto formy s veľkou
spôsobnosťou a ľahkosťou preliate, sa ešte aj teraz ľúbezne čítajú. Roku 1606 obetoval
svoje tlačou vydané žalmy akadémii pražskej. Čo o tejto forme básnenia držím, povedal som
už nakrátko v mojej recenzii Škultétyho básne, ktorá vyšla v Orle roku 1846,[41]čo tu opakovať nebudem. Veď aj nebohý Tablic to povedal predo mnou ešte
kratšie:„Ač se ono (t. j. metrum klasické) málo pro naši reč hodí.“Že sa ešte aj teraz nájdu ľudia, ktorí myslia, že všetko, čo sa dá v našej ohebnej reči
užiť, čo sa dá na ňu pohodlne prilepiť, je hneď slovenské, národné, dovolené; ale na takéto
reči nebude teraz odpovedať žiaden, kto vie, čo sú národné poézie a ich formy. Medzitým o
to boj viesť nie je hodno; veď si aj toho viac musíme uctiť, kto sa o to interesuje, ako
človeka, čo nič nedbá, čo ho nič slovenského neinteresuje.Výbornosť Benediktiho piesní je aj z toho patrná, že sú celkom spevné, zvučné, ich pády
sylabov sú so zvukom a prestávkami alebo predlžovaním a skracovaním prízvuku veľmi
zrovnávajúce. Písal pripomenutú už razGramatiku českú,pri ktorej
ustavične vidieť, ako berie ohľad na Slovákov; je toto dielo veľmi dobré a až doteraz medzi
českými gramatikami, ktorých je veľké množstvo, vždy čestné miesto zaujíma. Sám povestný
Veleslavín veľmi chválne svedectvo a súd o nej vydal. Písal viac latinských spisov a zomrel
oslavovaný od celého svojho veku, najmä ale od cudzích, práve na sklonku zlatého veku
literatúry českej, totiž roku 1615, práve dvesto rokov po upálení Husa a päť pred bitkou
bielohorskou! Nad veľkými mužmi vznáša sa istý farbistý okolok, ktorý ich lósy a zjavenia
sa robí poetickými, bárs by aj sami neboli básnikmi. Benedikti stojí na konci českej zlatej
epochy jazyka a literatúry a robí počiatok nového veku prebúdzania sa Slovákov k vyššiemu
životu literárnemu, sám Slovák v Čechách oslávený, v Čechách prácou zmárený, v Čechách na
veľkej hodnosti povýšený. Skonal on päť rokov pred porážkou bielohorskou, aby nevidel
smutný pád bratského kmeňa, ktorý mu bol druhou vlasťou. Benedikti bol alfa aj omega; alfa
životu slovenskému — omega českému. Veď už potom — po jeho odchode z divadla sveta,
nečuchlo nič vyššieho v klenutých palotách a sieňach vysokých škôl pražských!Pripomenutý rok je osudný pre celé Slovanstvo, ale pre Čechov je on uderením diabolským,
smrteľne sa ich života dotknúcim. Od roku 1620 pociťujú Česi hynutie svojich drahocenných
pokladov literárnych, klenotov národnosti, drahých perál pokoja a slobôd občianskych. Pol
milióna kníh zhorelo na hraniciach, tridsaťtisíc rodín a mecenášov literárnych opustilo
mater drahú, vlasť svoju českú; školy sa pozamykali, ohlasy učených hovorov umĺkli,
svedomie aj smelosť jeho slova zrazené boli do hlbokých temníc a žalárov a na stolice
učiteľské aj na hodnosti pozasadali si ľudia, ktorým nešlo o slobodu ducha, o česť kmeňa
českého, o slávu a spasenie národa, ale o to, aby zaviedli ľud český do priepastnej
priepasti, biedy a slepoty duchovnej. Po búrnom živote strán nastala mŕtvota hrobová celku
a trvala blízo dvesto rokov. To je mnoho k zneseniu; a myslieť o tak veľkej rane,
rozďavenej na živote jedného zbratreného národa, vyhľadáva tvrdosť srdca nezmožiteľnú,
takže mne na tomto mieste jazyk, myseľ aj pero zastáva, stydne a skostnatieva. Cítim
ťažkosť v srdci aj v duši svojej nad týmto hrozným osudom, ktorý zachvátil bratov našich
českých.Ale tento rok je spolu so svojím okresom času tak pamätný, že keď sa dáme o ňom pilne
rozmýšľať, skoro nájdeme, že on je pre celé ďaleko rozľahlé Slovansko a národy tohto
plemena dôležitý. Tento odsek času je medza, deliaca staršiu históriu Slovanstva od novších
vekov. Videli sme, že Česi od tohto osudného roku počínajú svoje padanie; v Rusku vystúpil
málo rokov pred tým, to jest roku 1513, rod Romanovcov na trón, ktorý historický dej bol
základom zvláštneho veku pre literatúru ruskú, veku to onoho, ktorý dosahuje až k panovaniu
cárovnej Alžbety a urobil priechod k novému zrodeniu sa literárneho života ruského. Pre
Poliakov nastal v tomto čase tiež zvláštny oddiel času a veku literárne dôležitého, a síce
— Poliaci pozorujú klesanie svojho literárneho života, preodievanie sa slobody reči v
bombastické, prázdne, holé výrazy a slovíčkovanie; upadávanie rečníctva kostolného,
zauzďovanie filozofie scholastickými kantármi a zubadlami. Už sa Poliaci ľakali jednak
zápalu a nadšenia, jednak ale aj rozumového rozberania najmä teologických predmetov. V
Rusku upadlo pekné básnické kronikárstvo, v Poľsku zvädla sila poézie a filozofie. Morave
sa to samé ušlo čo Čechám s porážkou bielohorskou. Dubrovníckych (Raguzánskych) Slovanov
krásna literatúra, ktorá sa tak sviežo od polovice 15. storočia počala rozvíjať a
rozzelenievať — tiež nedosiahla veľmi vysoko 17. storočia. Mená krásne z tých zlatých vekov
literárneho života dubrovníckeho sú medzi inými tieto: Ďorď Daržić, Vetranić, Čavčić,
Čubranović, Mišetić, Bunić, Babulinović, Zlatarić atď., ktorí ale všetci pred rokom 1620
kvitli. Ta vyše do storočia 17. aj v Raguze či Dubrovníku všetko živšie hýbanie sa
literárne ostydá, slabne, omdlieva a umiera. Až konečne hrozné zemetrasenie v roku 1667,
ktoré na Dubrovník prišlo — aj samé ohrady a múry, aj samé stavanie zemské, z ktorého sa
duch slovanský bol vysťahoval, so zemou zrovnalo, znivočiac tak mesto pamätné, slávne,
ohnisko literárneho života celého poludňajšieho Slovanstva. Slovensko začalo v literatúre
svojej novú epochu s Benediktim a spoluvekými, bárs síce v slabých tieňoch samých diel a
kníh, predsa ale silným slovom vôle a skutku literárno-duchovného.Ale najmä keď tú prvú štvrť 17. storočia ako časový okres, v ktorom sa porážka
bielohorská nad Čechmi hrozne zvalila, potiahneme do považovania, teda skutočne uvidíme, že
Slovensko svoj literárny život už vo vyšších potenciách znovuzrodený uhliadlo. Viedenský
pokoj uzavretý roku 1606, korunovanie Matiáša II., urobené roku 1608 a Ferdinanda II. na
trón povýšenie roku 1618 dokonané, snem krajinský držaný v Šoprone roku 1625 a iné deje
občiansko-historické doniesli po veľa svety troskotajúcich búrach nové svetlo pokoja,
slobody a duchovného priestranstva pre ľudí. Menovite sa tuná náboženské sváry vyrovnávali,
ľudia k ľuďom približovali, duchovia s duchmi zmierovali a rozvatrené ohne náruživostí sa
dusili a skracovali. Na slnku týchto slobôd sa ohrialo a zveľadilo množstvo znamenitých
mužov, ktorí literatúru slovenskú smelším duchom schytili a dopredu ju hodne ďaleko
pošmykli. A tu nám už nastáva dlhý poriadok mužov ráznych, učených, vzdelaných, horlivých,
bárs časom nešťastných a od sveta opustených; ale tomuto sa diviť nebudeme, keď vieme, že
večný kalich duchovného blahoslavenstva sa neprikladá k ústam rozkošami a šťastím opojeným,
ale k ústam tuná v zmätkoch zemských len horkosťou naplneným.Prejdeme pekný vek detského a školáckeho času kmeňa slovenského, v ktorom sa on s českou
literatúrou preihral, a skončíme krásnym obrazom znovu sa kriesiaceho povedomia národa
slovenského, toho povedomia živého, skutočného, aké vyslovil večne blahoslavený, pre
Slovákov na veky vekov pamätný Bernolák a jeho škola. Ale potom na samý koniec novšej
literatúry slovenskej stav, námery, ducha, túžby, nádeje, prednosti aj nedostatky
vystaviac, rodákom našim tak obraz Slovenska a jeho literárneho života v jednote myšlienky
a idey, a tak pravdy, podáme. Ale toto všetko, aby sme tento zväzok Pohľadov veľmi jedným
predmetom neobťažili, iba v budúcich zväzkoch urobíme.[1]My, čo inší dokázali…— posledné trojveršie 260. znelky Kollárovej Slávy dcery (por. vyd. Praha 1962, s. 153), Hurbanom poslovenčené.[2]Res nullius, que cedit…(lat.) — vec, ktorá nikomu nepatrí a
stáva sa majetkom toho, kto si ju prvý prisvojil.[3]Glimmerschiferové(nem.) — sľudové.[4]Stojí Tatra, stojí…— posledná strofa z Piesne prostonárodnej od K. Kuzmányho, Zora 1835, s. 168.[5]Demänovské, Aggtelecké atď. jaskyne…— ide o jaskyňu
Aggtelek, ktorá na slovenskom území pokračuje jaskyňou Domica.[6]V Meči a kalichu…— básnická skladbaMeč a
kalich(1843) od českého spisovateľa, redaktora Časopisu českého Museum
Jana Erazima Vocela (1803 — 1871).[7]Na obraz tento (Tater) obloukem…— citát je z cestopisu J. E.
Vocela Výjimek z cesty od Tater k Severnému moři. Časopis českého Museum 1843, s.
570. U Hurbana je pravdepodobne omylom „slovenského raje“; v pôvodine je „slovanského
raje“.[8]A poľský básnik S. G.— ide o Seweryna Goszcyńskeho, prvého
poľského básnika ospevujúceho Tatry (por. St. MečiarTatry v slovenskej a
poľskej poézii.In: Detvan 50 rokov v Prahe, 1932. s. 247). V Časopise
českého Museum (1838, č. 1, s. 24 n.) vyšiel v preklade K. L. Zapa jeho cestopis
Cesta na Tatry, z ktorého je Hurbanov citát.[9]Viď: Časopis múzejní XII, 1, z roku 1838.[10]Mickiewicz hovorí o Kollárovi— ide pravdepodobne o
Mickiewiczove Parížske prednášky, a to o prednášku z 10. januára 1843. Za informáciu
ďakujeme dr. Jozefovi Ambrušovi. Nevieme, odkiaľ poznal Mickiewiczov text
Hurban.[11]Co sto věků bludných hlodalo…— posledný verš z Předzěvu
Slávy dcery od J. Kollára (por. cit. vyd., s. 19).[12]Čo si ty Tatrám, my svetu budeme— posledný verš básne
Ľudovíta Štúra Ku Křiváni (Nitra I, 1842, s. 139; por. i Ľ Štúr, Básne, pripr. J.
Ambruš. 1954. s. 133), Hurbanom poslovenčený.[13]Na šabľu sa podoprie…— posledné dvojveršie básne Janka Kráľa Zverbovaný Nitra II, 1844, s. 228). Namiesto šabľu má byť správne ňu.[14]Wo man singt…— preklad z nem.:Kde sa spieva, pokojne si sadnemzlostný človek nemá piesne žiadne.[15]Retra— (ako uvádza J. Kollár), bolo podľa starých kronikárov
hlavné mesto mocného kmeňa slovanského, Ratarov, ktorí sídlili asi v dnešnom
Maklenbursku.Arkonaje „město a pevnost trojhradebná na
rugenském poloostrově Vitov“. Slovania nosili do Arkony ročne dane a dary. Por.
Výklad, čili přímětky a vysvětlivky k Slávy dceři. Slávy dcera, cit. vyd., s. 401 a
403. Ide o stredisko vyhynutých pobaltských Slovanov na ostrove Rujana v Baltskom
mori.[16]A náš Červenák,— Benjamín Pravoslav Červenák (1816 — 1842),
horlivý člen štúrovskej generácie, autor spisu Zrcadlo Slovenska (1844). Citát je z
uvedenej knihy, s. 15.[17]Tak Česi majú neoceniteľné zlomky,— ide o falzifikát (Hurban
to, samozrejme, ešte nevedel), Rukopis Zelenohorský (1818), ktorý obsahuje i Libušin
súd, zachytávajúci spor medzi Chrudošom a Šťáhlavom o otcovské dedičstvo.[18]Rukopis Královédvorský,— rovnako falzifikát „nájdený“ roku
1817 V. Hankom.[19]Knihy starého pána z Rožmberka…— ide o vratislavského
biskupa Jošta z Rožmberka (1428 — 1467), ktorý radil kráľovi Jurajovi vyrovnanie s
rímskou cirkvou (Listy královně Johanně, Třinadcte šprochuov vajovských).[20]Menujeme štát, krajinu, kráľovstvo obcou zato, že toto slovo je národné, aj od
pospolitého ľudu užívané; pravdaže, doteraz sa od ľudu nášho užíva iba o dedine alebo
menšom mestečku. Medzitým pochop veci sa nemení. Čo je obec dedinská v malom, to je
obec — krajinská vo veľkom. Štát sa istotne nemôže lepším slovom vyjadriť ako slovom
obec.[21]Litteras denique…— citát uvádza J. Dobrovský
(Dějiny české řeči a literatury,český preklad 1951, s. 21).
Preklad: Napokon právom schvaľujeme slovienske písmo vynájdené Konštantínom
Filozofom, ktorému nech zaznievajú chválospevy patriace bohu.[22]Dass Konstantin nebst dem griechischen…— keďže sme pracovali
s prekladom Dobrovského textu z roku 1772 a Hurban mal asi vydanie z roku 1818
(rozšírené), možno uvádzaný text je z tohto vydania, resp. z inej Dobrovského práce.
Preklad: že Konštantín použil pri gréckej tiež koptickú a arménsku abecedu vyplýva
jasne z jednotlivých vlastností a celého usporiadania slovanskej abecedy.[23]Časom podáme ukážky a výťahy týchto drahých slovenských pamiatok v našom
časopise.[24]Tak ako medzi bratmi našimi na Morave pamiatka týchto mužov živou zostala a
zostáva až dodnes, bo sa sviatok ich mena nábožne svätí. Medzi Slovákmi bola zhasla
ich pamiatka, až sa v novších časoch aspoň medzi evanjelickými Slovákmi nanovo
oživila pomocou nového Zpěvníka, kde sa na str. 202 o uvedení kresťanského
náboženstva medzi našimi predkami pieseň nachodí a mená tie oslavujú. Daj, bože, aby
aj bratia naši katolíci týchto dvoch svätých cirkevne oslavovali.[25]Ad pravdam vocare(z lat.) — žartovne: dovolávať sa pravdy
(správne: Ad veritatem vocare).[26]Okolo roku 1580…— Kyrmezer bol dekanom v Uhorskom Brode od
r. 1576.[27]Hubač české Pražské noviny spravujúci…— Karel Havlíček
Borovský (1821 — 1856) v polemikách o slovenčinu sa postavil proti štúrovskej
slovenčine; tieto názory uplatňoval i po revolúcii. Pražské noviny, od roku 1846
spolu s prílohou Česká včela, boli dôležitým nástrojom svojho redaktora K.
Havlíčka-Borovského.[28]O tomto hubačovi nehanebnom už aj náš Orol rozprával, ale budeme o jeho
šprihaninách a podlých, nečistých slintaninách, aké on na slovenský kmeň už
povykydával, na inom mieste aj my rozprávať.[28][2828]O tomto hubačovi na inom mieste budeme rozprávať…— v
tom istom zväzku Slovenských pohľadov (1846, I, 1, s. 71 — 72), v ktorom vyšlo
Hurbanovo Slovensko a jeho život literárny, vyšla v rubrike Prehľad časopisov
Hurbanova ostrá polemika s Havlíčkovými Pražskými novinami a Českou
včelou.[30]Veniam damus petimusque…(lat.), — priazeň dávame, no zároveň
i žiadame.[31]Brevis commentatiuncula…(lat.), — krátka malá rozprava o
trenčianskom gymnáziu.[32]Clarissimus vir Nicolaus…(lat.), — najslovutnejší muž
Mikuláš Kolacináš, vyšší nad všetku našu chválu a hodný večnej pamiatky pre
zastávanie úradu riaditeľa školy zvolenskej, mošovskej a napokon trenčianskej.[33]Quod fere ingenio doctrinam…(lat.), — pretože takmer
predbehol nadaním vedu, skúsenosťami dobu.[34]Dissertatio Philosophico — Theologica…(lat.), — Rozprava
filozoficko-teologická, ktorá dogma atď. V Trenčíne 1664. Rozprava o klerikoch a
exekučnej, sekularizačnej moci. V Trenčíne 1655. Logická rozprava o filozofických
sylogizmoch.[35]O thermae, thermae!(lat.), — teplice, teplice! trikrát ste ma zasiahli bleskom, bezmála som stŕpol! nuž, lodička moja, prevez ma k lárom.[36]Dosť dôvodov, že Silván bol Slovák,— Silván sa narodil na
Slovensku, okolo roku 1536 sa presťahoval pre protivenstvá do Čiech, začas bol
pisárom u Jána z Lobkovic v Horšovskom Týne, zomrel v Domažliciach. O jeho živote a
diele písali Prokop Lupáč z Hlaváčova (vo svojom Kalendáriu, 1584), Kašpar Kunrád
(Prosographie Melicae Millenarius I, II, 1615), Jan Burius (Micae historico
chronologiae evangelico-pannonice, 1685); prvú literárnohistorickú stať o Silvánovi
podal B. Tablic vo svojich Poezyách (1806, s. XVII — XXIII), plnú pochopenia pre
Silvánovu literárnu a životnú problematiku.[37]Pietate, virtute, prudentiaque…(lat.), — vynikajúci
zbožnosťou, cnosťou a múdrosťou. Zanechal a tlačou na verejnosť vydal veľmi mnohé
cirkevné piesne, ktoré sa tiež nazývajú kajúcnymi žalmami, napísané v českej reči, v
ktorých jeho duch žije. Vychýrení mužovia mu dali označenie českého básnika.[38]Sustulit atra dies similes viw…(lat.), — čierny deň splodil mužov, akých sotva uvidia veky, vás myslím, vážny Kolacináš a Svätý Pruno![39]Verum enim vero hic mihi…(lat.), — lebo tu sa mi naozaj vidí
potrebným, aby som povzbudil predovšetkým svojich rodákov Slovákov, ktorí najväčšmi
zanedbávajú zušľachťovanie reči týchto, a to tak, že poniektorí (hovorím to zo
skúsenosti), ak nielenže nečítajú české knihy, ale dokonca ani jednu vo svojich
knižniciach nemajú, pokladajú to za chvályhodné. Z toho vyplýva, že ak sa o oných
veciach treba porozprávať domácou rečou, prichodí im hovoriť pololatinsky.[40]A Tablic čo, a Kollár čo? — môže sa dakto spýtať. Veď Tablic hej, ale toho sme
zato nepripomenuli, že čo do češtiny je on pod Palkovičom a nám ide na tomto mieste
len o označenie štebľov, po ktorých duch slovenský do povedomia slávy kráčal. Ale
Kollár sem nespadá; čo proti jeho češtine sami Česi povedali, to tuná opakovať
nebudeme, vari by ho to samého obrazilo. Dosť je na tom, že je pán Kollár skôr všetko
ako reprezentant čechizovania slovenčiny. Ale i tak o ňom budeme rozprávať; jeho
sláva je v celkom inom založená ako v čechizovaní slovenčiny![41]V mojej recenzii Škultétyho básne…— J. M. Hurban v recenzii
Básní Augusta Horislava Škultétyho (1840) v Orle tatránskom (1846, č. 20, s. 155)
uvádza, že Škultéty píše „v obojakej forme, klasickej a národnej. Menujem národnou
formou rýmovanie, trebárs aj medzi rýmovaním a rýmovaním je rozdiel. Ale priateľom
nemôžem byť tých galopujúcich nadutých foriem klasických… Prečo by Slovák mal v
rímskych papučiach chodiť po lúkach a horách svojej poézie, keď má svoje letné ľahké
závoje a hlasy?“
|
Hurban_Slovensko-a-jeho-zivot-literarny.html.txt
|
AzylTvoj svätý háj, ó, Poézia božská,on šumel mi už chlapcu malémudo ucha silným zvaním,do duše chórom zbožným včasnoranným,kde vtedy ešte žiaden rmut ni troska:bo podobala mladopadlémusa ona sniežku, kvetu čistej ľalie:kde aj dych vánku nechá ľahkej kresby stopy,tu odhalí, tam prikryje,tu složí kryštal, pelu prášok, inde vzchopí, —ples hudby vtlačí runy problému;on šeptal mi i kýval vetvamiv zrak, žiarou žmurkal zlatou vo vrcholcoch,ihličia mihal mihalnicamitak zvodne, každou perla skvúcav zachvení, hviezdou prskajúca —ba celý, celý ukláňal sa mi,ma chladom oblial prudko dohorúca —Bolo-li v bdení a či bolo azda vo snách,ja dozrel: sťa by po rebríka kolcoch,jak po jedliciach snivých, po dumiacich sosnách,po strmých smrečkochs halúzky na konárik,s vetvice na parútkusi skackal lezúc kýsi záblesk za zábleskom,jak za stehlíčkom čížik, za tým zas kanárik,hneď utajil sa v tiennom kútku,hneď skmital v strečkoch,hneď opäť rezkým zatrblietal leskom: —ó, Bože — Prebožíčku,to krása, aké hračky!Hej, za anjelkom to tam hupká anjeliček,hneď pojedine, hneď zas párik,keď predného vše zadný chvatol za ručičkuči motýľovú za perútku;ó, deti, šťastné deti laze na nebeskom…A čo tam robili?Či honilisnáď kŕdlik plachých veveričiek?Či vyberali vtáčky,holiatka — nie však, by im ublížili,lež poláskali, z ústok pokŕmili…?Či navliekali zlaté lúče do ihličieka košieľočky šili pre pozemské detitie, ktoré zanechaly divé šantovačkya ktorým túžba jasná z očiek svieti? —Nie čiarnul každý sláčkom cez husličiekvčuľ štebotavé struny,a teraz nedúchol zas ktorýs’ do píštelky,nestisol iný pod pazúškougajdeniec bočky celky —?Ó, jak to prepletá sa a tak krásne zuní!Jak steká riasou sťa by jarček milý,hneď skočný žblnk, špľacht pstrúžkov,hneď cíček rovný, tenký,len v pôde črtajúci krúžky, krížky-krážky,či venček stýbajúci z lunák, z perál vílyna lístí kapradín:oj, krajšie nežli s našej striešky dažďa sklenky,i padá v rytme zvučnom strieborné jak hrášky —Hľa, na vrchovce vystúpilia prikyvujú hlávkami:,Poď…‘ Krielci strepotali, hrkálkami zhrali;ba jeden zdvihol nástroj hviezdnej do povalyaž takmer, kde už štíhle hálkyv svit máča hája týň,riad divný: zdalo sa, mal zakrútené špalky,s nichž v slučkách povieval jak stuhy žiarny stín,a štyri žilky zlatojasnéa každá hudie ľubohlasne:,Poď…‘ Zakolísali sa, vzniesli v polokruhusťa veniec ružový;i nad hájom, čo sšumel rozhúpaný, šumel,plášť rosy spustil perlovývtom stlieskal, tlieskal vetvíc dlaňami,i zasa v tichý súmrak zdumel,vešajú — košieľok snáď rad to — dvojnú dúhu;a zatužujúc v decku, roztužujúc túhu:,Poď, poď…‘ znel pozyv vo svet neznámy —Ja neviem, nakoľko som tomu porozumel,no pobehnul som za tým pozyvom,hnal — pravda, v bázni detinskej a tiesni:až ovislými k zemi chvojamivo svoje zružovelé stínyma chvatne zajal háj ten prečudesný —Však onedlho so zhataným dychomi prikovaný žasom, údivomuž pozastal som náhle svetlej stred čistiny;i na bijúce srdce tisknúc drobné ruky,jak kvietok k slnku obrátený,jak sprahlá niva prvé vlahy zvestisoslané mračnom s dravou žiadosťou,vo vnútri žhavé zlakomený chtíč,som polykal rty mysle, lačným okom, slychomkol kúzla rozvesené, obrazy a zvuky…Ha, bájoríš — jak kráľovičja iste vtrhol zlatej do povesti!…Ó, lono matky, tvoj svet pred mnou rozkrídlený,hľa, obracia sa vôkol v toku tichom —Tu zaplakal som radosťou,až zasvitala pažiť rosná,aj strachom však: to všetko obličaj že zmení(už znal som aspoň kvetín zvädajúcich muky),ja nepochopím z toho nič —I vskutku: strhol som sa zo sna —No uchopil som predsa čo len svetla mrvu,začiatok a či záver chorálu,čo prevesil sa žitia môjho cez ostrvujak jara báj: i od tých čias,nech žihá záha úpalu,či neúprosná jeseň mrazí,ju zeleňou mi, kvietím šatí omladykým ono, keď vše v smútku tôňach sedám,mi vnáša jasný kahan zápalu,na sídlo ducha skromný môj byt preobrazí…až podnes zas a zas —A túto pazder zlatú nedal by som, nedámza všetky sveta statky, poklady,nie kropaj manny túto za pôžitkov more,za slávu svetskú s celým šuchorenímjej, trúbu pyskatú i bubon bachratýnie jeden akord onen, za blysky parádyi koruny a šarlátynie jedny duše zore!Tak chlúbim sa, hľa, malým svojím vyznačením,tak — bár aj neskytá len samý med a pych:než vskvitne radosť, zavše prvbôľ musí rozpuknúť;no v službe najvyššej preds’ ľudská trvá hruď:je vône skudlením i žalobný jej vzdych,a sadšie nemôže stiecť nikdy srdca krv!Tak pýšim sa, toť, darkom totým drahocenným!Čo vaše valy, záruby i ohrady,čo odpor všetok, každá zámka,čo zastieradlá z mrákot, z dymov záclony?Tu môj kľúč, pečať moja, môj erb, šľachty známka,predprávo moje, blana výsady:ja hocikedy voľne vstúpiťsmiem v krásy chrám, v háj svätý Dodony!Hej, mrcha svet mi kedys’ zviklal bol i vieru,čo nedal mi, mi vzaly jeho blud a lživosť;ba, hnusník, odvážil sa ešte aj mi stupiťto večne krásne, sladké slovo matky!No skoro prezrel som lesť, zazrel kaluž podlú,a ošiaľ prchnul krátky:som zobjal oboje zas v hája toho šeru —Ja verím v Boha, v jeho všemoc, spravodlivosť,a v ošklivosti — kopnem krivdy modlu! —A z mojej mysle, hoc už mrázkom sivej,jak v ošumelej stráni tam,kde podzim všetky byľky zlámal, kvietky skvasil,zdroj zurčí len… Ó, hlivej ešte, hlivej,nech načieram,bych trampotných dní žízeň hasil…Tvoj božský háj, ó, Poézia svätá,i k spočinku i k hodu hrámlen šumí mi — a duša moja chvátav svoj azyl.
|
Orszagh-Hviezdoslav_Azyl.html.txt
|
Případ doktora Mejzlíka„Poslyšte, pane Dastychu,“ ŕekl zamyšleně policejní úředník dr. Mejzlík starému
kouzelníkovi, „já k vám jdu vlastne na poradu. Já mám tuhle jeden případ, se kterým si
nevím rady.“„Tak ven s tím,“ děl pan Dastych. „Kohopak se ten případ týká?“„Mne,“ vzdychl dr. Mejzlík. „Čím víc na to myslím, tím míň do toho vidím. Poslouchejte,
člověk by se z toho zbláznil.“„Tak co vám kdo udělal?“ ptal se chlácholivě pan Dastych.„Nikdo,“ vyhrkl dr. Mejzlík. „To je to nejhorší. Já sám jsem něco udělal, čemu
nerozumím.“„Snad to nebude tak zlé,“ těšil ho starý Dastych. „Tak co jste to provedl, mládenče?“„Chytil jsem kasaře,“ odpověděl dr. Mejzlík pochmurně.„A to je všechno?“„To je všechno.“„A ten kasař asi nebyl ten pravý,“ pomáhal pan Dastych.„Ale byl, vždyť se priznal. Udělal kasu v Židovském dobročinném spolku, víte? Byl to
nějaký Rozanowski čili Rosenbaum ze Lvova,“ bručel dr. Mejzlík. „Našli u něho hasáky a
všechno.“„No, a co byste rád věděl?“ pobádal ho starý Dastych.„Já bych rád věděl,“ řekl policejní úředník zahloubaně, „jak jsem ho chytil. Počkejte,
já vám to povím po pořádku. Před měsícem, to bylo třetího března, jsem měl až do půlnoci
službu. Já nevím, jestli se pamatujete, že tehdy už třetí den pršelo. Tak jsem si zaskočil
na chvilku do kavárny a pak chci jít domů, na Vinohrady. Ale místo toho jsem šel opačným
směrem k Dlážděné ulici. Prosím vás, nevíte, proč jsem šel zrovna v tu stranu?“„Snad jen tak, náhodou,“ mínil pan Dastych.„Poslouchejte, vtakovémpočasí necourá člověk jen tak náhodou po
ulicích. Já bych rád věděl, co jsem tam u všech sakramentů chtěl. Co myslíte, nemohlo to
být nějaké tušení? Víte, něco jako telepatie.“„Aha,“ pravil pan Dastych. „To je docela možné.“„Tak vidíte,“ mluvil dr. Mejzlík ustaraně. „Tady to máme. Ale taky to mohla být taková
podvědomá představa, abych se podíval, co je u Tří panen.“„To je ten zapadák v Dlážděné ulici,“ vzpomněl si pan Dastych.„Právě. Tam přespávají tihle kasaři a kapsáři z Pešti nebo z Haliče, když přijdou do
Prahy na práci. My na ten lokál dáváme pozor. Co myslíte, nebyl to docela obyčejný
policejní zvyk, že jsem se tam šel mrknout?“„To může být,“ soudil pan Dastych. „Takové věci dělá někdy člověk docela mechanicky,
hlavně když jaksi má smysl pro povinnost. Na tom není nic zvláštního.“„Tak já jdu do Dlážděné ulice,“ pokračoval dr. Mejzlík, „podívám se mimochodem na seznam
noclehářů u Tří panen a jdu dál. Na konci Dlážděné ulice se zastavím a mířím zase zpátky;
pěkně prosím, nevíte, proč jsem šel zpátky?“„Zvyk,“ mínil pan Dastych. „Zvyk patrolovat.“„To by mohlo být,“ souhlasil policejní úředník. „Ale já jsem neměl službu a chtěl jsem
jít domů. Třeba to byla předtucha.“„Bývají takové případy,“ uznával pan Dastych. „Ale taková předtucha není nic záhadného.
To je přece známo, že v člověku jsou jakési vyšší schopnosti…“„Hergot,“ zařval dr. Mejzlík, „tak byl to zvyk, nebo nějaké vyšší schopnosti? Tohle bych
rád věděl! — Tak počkejte: Když si to tak šlapu, jde proti mně nějaký človek. Řekněte,
pročpak by u všech všudy nemohl kdokoliv jít v jednu hodinu v noci Dlážděnou ulicí? Na tom
není nic podezřelého. Já sám jsem na nic ani nepomyslil; ale zastavil jsem se zrovna pod
lucernou a zapaloval jsem si egyptku. Víte, to my děláme, když se chceme v noci na někoho
pořádně podívat. Co myslíte: byla to náhoda, nebo zvyk, nebo… nebo nějaký podvědomý alarm?“„To nevím,“ řekl pan Dastych.„Já taky ne,“ křikl zlostně dr. Mejzlík. „Hrom do toho! Tedy si zapaluju cigaretu pod
tou lucernou a ten člověk jde podle mne. Pane, já jsem se mu ani nepodíval na nos a jenom
tak čumím k zemi. Když ten chlap přešel, začalo se mně něco nelíbit. Čerchmante, řekl jsem
si, tady není něco v pořádku — ale co vlastně? Vždyť jsem si toho vašnosty ani nevšiml. Tak
stojím v dešti pod tou lucernou a přemýšlím; a najednou mě napadlo: boty! Ten člověk měl
něco divného na botách. A já vám z ničeho nic povídám nahlas: popel.“„Jaký popel?“ ptal se pan Dastych.„No popel. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že ten člověk měl na botách mezi svrškem a
podrážkou popel.“„A proč by neměl mít na botách popel?“ mínil pan Dastych.„To se rozumí,“ zvolal dr. Mejzlík. „Ale pane, v ten okamžik jsemviděl, ano,vidělvyříznutou ohnivzdornou, ze
které se sype popel na podlahu. Víte, ten popel, co je mezi ocelovými pláty. A já jsemviděl, jak ty boty šlapou do toho popela.“„Tak to byla intuice,“ rozhodl pan Dastych. „Geniální, ale náhodilá intuice.“„Nesmysl,“ řekl dr. Mejzlík. „Člověče, kdyby nepršelo, tak bych si toho popela ani
nevšiml. Ale když prší, tak lidé obyčejně nemají na botách popel, rozumíte?“„Tak to byl empirický závěr,“ pravil s jistotou pan Dastych. „Byl to skvělý úsudek na
základě zkušenosti. A co bylo dál?“„Inu, pak jsem šel za tím chlapem: to se ví, zapadl ke Třem pannám. Potom jsem
zatelefonoval pro dva tajné a udělali jsme tam šťáru; našli jsme pana Rosenbauma i s tím
popelem a hasáky a dvanácti tisíci z kasy Židovského dobročinného spolku. Na tom už nic
není. To víte, v novinách se psalo, že tentokrát naše policie ukázala značnou pohotovost —
Takový nesmysl! Prosím vás, kdybych náhodou nebyl šel do té Dlážděné ulice a náhodou se
nepodíval tomu gaunerovi na boty… Totiž,“ děl dr. Mejzlík sklíčeně, „byla-li to jen tak
náhoda. To je právě to.“„Na tom přece nezáleží,“ mínil pan Dastych. „Mladý člověče, to byl úspěch, ke kterému si
můžete gratulovat.“„Gratulovat!“ vybuchl dr. Mejzlík. „Pane, jakpak si mám gratulovat, když nevím k čemu? K
svému báječnému detektivnímu bystrozraku? Nebo k mechanickým policejním zvykům? Nebo k
šťastné náhodě? Nebo k nějaké intuici a telepatii? Koukněte se, to byl můj první větší
případ; i něčeho se člověk musí držet, že? Dejme tomu, zítra mně dají nějaký mord; pane
Dastychu, co budu dělat? Mám běhat po ulicích a koukat lidem bystrozrace na boty? Nebo mám
jít za nosem a čekat, že mě nějaká předtucha nebo vnitřní hlas povede rovnou k vrahovi? Tak
vidíte, to je ten případ. Celá policie si teď říká: Tenhle Mejzlík, ten má nos; z toho
mládence s brejlemi něco bude; to je detektivní talent. Vždyť je to zoufalá situace,“
bručel dr. Mejzlík. „Nějakoumetodu člověk musí mít. Do svého prvního
případu jsem věřil na všelijaké ty exaktní metody; víte, na pozorování, na zkušenost, na
soustavné vyšetření a takové hlouposti. Ale když si teď probírám ten případ, tak vidím, že
— Poslouchejte,“ vyhrkl s úlevou, „já myslím, že to byla jen šťastná náhoda.“„Vypadá to tak,“ řekl pan Dastych moudře. „Ale byl v tom také kus dobrého pozorování a
takové té logiky.“„A mechanická rutina,“ děl mladý úředník malomyslně.„A intuice. A taky trochu takový dar předtuchy. A instinkt.“„Ježíšikriste, tak to vidíte,“ bědoval dr. Mejzlík. „Pane Dastychu, jak mám nyčko něco
dělat?“„— Pan doktor Mejzlík k telefonu,“ hlásil pan vrchní. „Volá policejní presidium.“„Tady to máme,“ zahučel dr. Mejzlík zdrceně; a když se vrátil od telefonu, byl bledý a
nervózní. „Platit, pane vrchní,“ křikl podráždeně. „Už to tak je.
Našli nějakého cizince zavražděného v hotelu.Hromaby —“ a odešel.
Zdálo se, že tento energický mladý muž má trému.
|
Capek_Povidky-z-jedne-kapsy.html.txt
|
ÚvodOj, city moje, iskry hromové!
Čože robíte taký zhon?
Veď vás už idem v slzách i slove
z úzkych prsov vypustiť von!
Ej hej! vypustiť — ach! ale ako?
vy rozkoše, žiale moje!
keď to od srdca k srdcu deľako —
a tým svetom tak chladno je!
Keď nemá slová — šatočky súce,
pre vás, deti, úbohá mať!
Či vás v zodraté prózy onuce,[1]vás zlatovlásky, mám odiať?
Nie, radšej zhyňte v srdci zavreté,
do kvapky krv vypite mi, —
než by ste mali žobrať po svete,
neznané blúdiť po zemi!
„Netráp sa, mati, o naše šaty,
len košieľky nám daj biele;
však dobrí ľudia budú nás znati
po hviezdach zlatých na čele.
Hej! a vieme my jeden kraj kdesi,
kde nás iste príjmu radi:
pôjdeme, mamko, v slovenské lesy,
v ten svet pekný bujnej mladi!
Tam nás už čaká jedľa šedivá,
už z diaľky náruč vystiera:
„Vitajte, deti!“ k nám sa prizýva,
„ja vám budem za matera!“
Na mäkké lono si nás usadí,
zavinie do tieň-pláštika,
povesťou bájnou o svojej mladi
v sen milučký učičíka.“ —
Jaj! deti, to tam zakliate lesy,
tam mne vy večne zaspíte!
„Neboj sa, mamko, však nás raz vzkriesi
lastovička na úsvite.
Abo donesie Pán Boh k nám včielku,
abo dcéru šumiacich hôr,
čo spevné ústka pritkne nám k čielku
a na ruky pojme nás hor’.
Abo nás zbudí dupot jeleňov,
čo na čistý idú potok;
abo, čo chodia horou zelenou,
bystrých chlapcov duniaci krok:
„Kto to?“ — No — ľaľa! — či nás neznáte?
Veď sme my tiež tak ako vy
zhodili biedy jarmo[2]prekliate,
poddanstva striasli okovy!“
„Tak? tedy dobre, to sme si svoji“ —
povedá — „no poďte s nami!“ —
„A my pôjdeme s nimi po zboji
hore-dolu dolinami. —
Neboj sa, mamko! dobrí to ľudia,
bárs sa ich ten svet aj bojí;
keď aj v zápale časom poblúdia,
krajšie to, než hniť v pokoji.
Nesúď ich! Čistá duša ich mladá —
bárs aj zbroj krvou sfŕkaná.
Mladosť každého objíme rada,
kremä hada a tyrana.
Nehaň ich! To nie rytieri draví
krajov, kde slnko zachodí;
to nie východu vzteklé ohavy:
to voľné deti prírody.
Hrdí jak ten ich Kriváň vysoký;
veselí jak jarné pole;
smelí jak tie ich hôrne potoky —
a jak vetor svojej vôle.“
Oj vetor, víchor širokej vôle
v prsiach mladistvých zrodený! — —
On s sebou nesie deti sokolie,
nesie, nesie — ku šibeni.
„Ej, počkajže len, keď noc stoveká,
noc poroby raz sa stratí —
keď v svetle pozná človek človeka,
ľudia prerečú odkľatí;
keď sa im mladé krídla rozviažu,
ich let mrákavy prebrodí:
oni, sokoli, svetu ukiažu
cestu ku slnku slobody!
Nebanuj, mati, s tou chasou mladou
musíme von v slobodnú diaľ!
Zbohom! — čujeme huk vodopádov,
pieseň chlapcov z vysokých brál.“
Tak len necháte tú chalup úzku —
idete ta hľadať drusov?![3]—
Choďte! Však vy tiež raz na motúzku
odvisnete kritikusov![1]onuca— kus látky na ovinutie chodidla pred obutím sa, kedysi používanej ako ponožka[2]jarmo— drevená konštrukcia na zapriahanie dobytka, obyčajne volov[3]drus— druh, priateľ
|
Botto_Smrt-Janosikova.txt
|
Příspěvek k počátkům historie slovenskéDr. Lubor NiederleZa účelem sebrání materiálu k přednášce o počátcích historie slovanské v Uhrách, kterou
připravuji pro letošní[1]archaeologický sjezd v Kijevě, prohlédl jsem si také archaeologický oddíl musea
slovenského.Návšteva mne potěšila dvojnásobně. Jednak mne bohatost sbírek musejních vůbec naplnila
radosti a úctou k těm, kteří v krátké době několik let za podmínek nejtrudnějších dovedli
snésti tolik a tak pěkných památek kmene slovenského. Vedle toho však radost má se
zdvojnásobila, když jsem v museu pro svůj účel našel to, co jsem jinde marně hledal.[2]Za uvedeným účelem navštívil jsem letos specielně znovu peštské Národní Museum, ale
dokladů, po nichž jsem pátral, jsem tam nenašel. V peštském museu je dosti těžko se správně
orientovat v nálezech uherských. Neboť nehledě k pouze maďarským pro cizince těžko
srozumitelným nápisům a ettiketám, není museum samo dosti spořádáno, aspoň daleko ne tak,
jak by se na královské Národní Museum slušelo. Jednotlivé nálezy nejsou řádně sestaveny dle
časových období a kultur, a nejsou také od sebe tak odděleny, aby nevznikaly při
jednotlivých předmětech pochybnosti, patří-li k jednomu nebo vlastně k druhému nálezišti.
Uznávám však rád, že vinu toho nenesou kustodi musea, mužové činností vynikající, nýbrž
okolnosti zcela jiné, především citelný nedostatek místností.Ale z celkového přehledu nálezů starších dob, umístěných v prvním sále predhistorického
oddelení, vysvitají předce jasně hlavní kulturní etapy Uher. Vidíme mezi jiným, že Uhry
obýval od doby neolithické do doby bronzové a dále domácí národ s bohatě vyvinutou a
svéráznou kulturou, pochovávající své mrtvé v hrobech žárových, v popelnicích, provázených
mnohými milodary, ponejvíce výrobky keramickými, jež tvoří také charakteristikon hrobů.
Typickými nálezišti jsou na př. pohřebiště u Varšán a Malých Tereňán (Novohrad), Hatvanu
(Heveš), Dunakesi na Dunaji, Tökölu a Gomby (Pešť), a u Asódu (Pešť), Lovas Beréňa (Biela),
Óče (Pešť), na pustatině Mohy (Boršod) terramary z Tósegu (Novohrad).Keramika hrobů těch je svérázná, čistě uherská. Vvznačuje se hlavně typickými tvary
velkých popelnic baňatých se silně se rozbíhajícím hrdlem a různě umístěnými uchy, silně
vyvinutými prsovitými pupíky a pak hluboce rytou a plněnou ornamentikou. To vše ji ostře
charakterisuje a odlišuje od jiných skupin, na př. od severní skupinylužicko-slezské. Jen některá pohřebiště ukazují tu a tam formy, jež
by se mohly pokládati za vlivy rázu lužického nebo slezského. Ale vyskytují se jen zcela
ojediněle. I pohřebiště pilinské (Piliny, Novohrad), jež by ze všech nejvíce svádělo k
tomu, abychom je připojili k oblasti severní, neodvažuji se vyrvati ze zmíněného okruhu
uherského, jenž jak z nálezů vidno, koncentroval se v středních Uhrách na Dunaji a Tise, a
přičísti je k severnímu slezskému. Z krátka v museu peštském není dosud vyloženo pohřebiště
rázu nepochybně lužického nebo slezského, a ředitel J. Hampel, na můj přímý dotaz odvětil,
že pohřebišť lužicko-slezského typu v Uhrách vůbec nezná, a že i jiní marně je tu hledali.Proto jsem byl dvojnásobně potěšen, když jsem to, po čem jsem se marně v Pešti ohlížel,
našel v museu v Turč. Sv. Martině. Jakkoliv i zde sbírky archaeologické čekají ještě na
ruku, která jejich souvislost a jejich význam přivede k platnosti (mnoho je také
nevyloženo), předce se domnívám, že se nemýlím, přiřknu-li část zde vyložených nálezů z
hrobů žárových, ne ku svrchu uvedené oblastistředouherské, ale k oblasti
lužicko-slezské. Jsou to, pokud jsem ve vyložených věcech se mohl orientovat,
nálezy z hrobů uDomanik(Hont),Medovarec(Hont),Lišova(Hont),Sv. Antola(Hont),Púchovské Skály(Trenčín) a snad i jiných.Ráz keramiky, forma nádob i charakteristická ornamentace, posázení ušek, pak tuhování
zřejmě je druží k typu lužicko-slezskému a sice většinou slezskému. Nalezených resp.
zachovaných nádob mimo Domanik je dosud příliš málo, abychom se mohli s určitostí
rozhodnouti, ku kterému z obou typů celé pohřebiště patří. Ale soudím u Domanik, Medovarec,
Lišova i Púchova na slezský typ, zejména Domaniky a Púchov jistě k němu patří, ovšem k
slezskému typu doby starší. Také jsem viděl jen kroužky u nádob (z Domanik jehlice,
náhrdelník, sponky, prsteny — nově se našla na nálezišti i měděná sekerka —, z Lišova,
bronzový drát stočený) a žádné železo.Podrobný popis nálezů uváděti nemusím. Zmínka o nich v literatuře byla již častěji
učiněna, zejména pak důkladně popsal své nálezy z uvedených míst v Hontě p. farář A. Kmeť,
v předešlém svazku Tovaryšstva, provodiv je i příslušnými illustracemi.[3]Toliko tabulka nádob domanických není tak zřetelná, aby ráz jich, jak potřebí,
vynikl.Nálezy púchovské, pokud vím, popsány nejsou.[4]Ale skupina střepů čistého lužicko-slezského typu, charakteristicky
ornamentovaných, kanellovaných, leskle tuhovaných dává nám neklamné svědectví, že mezi
různými nálezišti, na kterých v Púchově kopal baron Hoenning, byly také hroby tohoto rázu.
Mimo to soudím, že i p. Kubínyiho nálezy v Horním Kubíně, z části vyobrazené v zprávách
anthrop. společnosti vídeňské[5]a chované dnes v Oravském zámku, nejspíše také sem patří, a jistě i jiných
více.Ale už samo museum slovenské poskytuje dosti dokladů, abychom mohli na jich základě pro
severní Uhry přijmouti existenci hrobů rázu lužicko-slezského, a to tím spíše, že
nepřijímáme tu nic nepřirozeného, uvážíme-li, jak za horami karpatskými na záp. v Moravě a
na severu v Povislí typy ty byly rozšířeny. (Srov. na př. na Moravě Obřany, Náklo, Tršice,
Židenice, Mohelnice, Bořitov, Olomúc, Příkopy, v Polsku Kwaczala, Male Jeziora, Nadziejovo,
Dobieszewka a j.) Je proto zcela přirozeno, že typy ty vnikly odsud i průsmyky horskými do
severních Uher do údolí Váhu (Púchov, Kubín), Hronu a Ipla. Dnes oblasť nálezů tohoto typu
představuje se nám zatím jako klín, táhnoucí se od slezských hranic směrem k župě
honťanské.Konstatování tohoto fakta archaeologického vede nás ale k dalším důležitým ethnologickým
domněnkám a důvodům, jež sice nelze pronášeti s touže jistotou, ale jimž ten, kdo nestranně
posuzovati chce poměr daných dát archaeologických, historických a lingvistických v Uhrách,
doufám, pravděpodobnosti neupře.Už několikráte od r. 1891 vyslovil jsem přesvědčení, které i jiní archaeologové sdílejí,
že oblast pohřebišť rázu lužicko-slezského a šíření jich představuje nám z archaeologického
hlediska oblast a šíření západních Slovanů. A jest-li že dnes střízlivěji posuzuji toto
mínění než dříve, přece jsem se ho nevzdal a mám ho dnes stále za relativně nejlepší výklad
mezi těmi, kteří se pokusili archaeologické poměry vykládat ethnologicky. K tomuto
posouzení došel jsem na základě paralelly zeměpisného rozložení a postupu hrobů tohoto
typu, s oblastí západních Slovanů a s jejich historicky prokázaným šířením, specialně pak
na základě vzájemných těchto poměrů archaeologicko-ethnologických v Čechách i na Moravě a
nerozpakuji se dnes stejným spůsobem vyložiti i poměry v sousedních končinách severního
Uherska, v končinách obydlených dnes kmenem slovenským.Jestliže nám naše česko-moravské poměry ukazují, že příchod a šíření kultury
lužicko-slezské kryje se nejlépe se supponovaným příchodem Slovanů od Visly a Odry do
našich končin, — tu soudím, že tomu bylo asi stejně v Uhrách. Neboť to dlužno míti na
zřeteli, že pokud nás dnes archaeologie učí, nevystupuje kultura lužicko-slezská u nás v
podobě vlivů kulturních na vývoj starších autochtonních kultur. Pole popelnicová starší
rázu lužického i mladší rázu slezského nejsou u nás v genetické souvislosti se staršími
památkami, ku př. t. zv. kulturou únětickou, nýbrž vystupují hromadně jako celek nový, jako
zcela nová samostatná do severních částí země vniklá kultura, význačná svérázností celé
keramiky, i svým obřadem pohřebním. To dává nám právo, abychom v ní neviděli jen pouhé
vlivy obchodem sem přenášené, ale abychom příchod její k nám vložili na bedra nového lidu,
jenž se s ní k nám stěhoval, — a tento lid byl, dle mého soudu,mnohem spíše
slovanského původu, než germánského, jakž němečtí badatelé soudí. Věc je
sporna, vím, a nepopírám; ale geografické rozložení oblastí lužicko-slezského typu za
Sudety a Karpatami mluví pro Slovany v mnohem větší míře než pro kterýkoliv jiný národ,
germanský nevyjímaje. Proto se nerozpakuji kompaktní osazení končin na horní Visle a Odře v
době předhistorické míti za slovanské, aniž bych ale dovedl říci, kde byla jeho západní
hranice proti oblasti germanské; aniž bych tím tvrdil, že na př. každé pohřebiště tohoto
rázu v Polabí je slovanské. Jistý sporný střední pás tu dlužno připustit.Závěr náš je nyní patrný.Je-li lužický a slezský typ na horní Odře a Visle pravděpodobně slovanský, a vidíme-li,
jak pohřebiště tohoto typu kompaktně vnikají nejen do Čech a Moravy, nýbrž i do severních
Uher, a víme-li už z historie, jak jinde se pokusím ukázat, že Slované nepřišli k Dunaji
teprvé po IV. stol. po Kr. jak chtěl Müllenhoff,[6]ale že počali se sem šířiti mnohem dříve, že sem jednotlivé kmeny hluboko zašly
už v době římské — pak ovšem je na jevě závěr,že nám i v Uhrách tato pohřebiště
představují doklad archaeologický pro to, co z historie vysuzujeme, že totiž Slované
vnikli do sev. Uher dávno před IV. stol. po Kr., aniž by se tím však
vylučovala existence jinorodého současného osídlení v severních Uhrách.Kdy se tak stalo, to určitěji pověděti nelze. Nechci zde zatím určitěji datovati
pohřebiště domanické, lišovské, púchovské atd. Jen tolik je jisto, že patří do doby
předkristové, že tedy Slované přišli sem při nejmenším v některém z předposledních století
před narozením Kristovým.Jací to byli Slované, kteří zde první přestoupili Karpaty, je opět jiná otázka. Byli to
už předkové Slováků větve české či přišli tito teprvé později sem? Byli to potomní Srbové,
Bulhaři, či Slované dačtí, či, jak Králíček zas dokazuje, Slovinci? To jsou otázky jiné,
velmi těžké, o jichž definitivní rozluštění se pokoušet bylo by asi předčasné. Tolik ale z
archaeologie, jež nám ukazuje zřejmou shodu oblasti lužicko-slezského typu s oblastí
západních Slovanů, možno souditi, že z archaeologického hlediště Slované přišlí do Uher od
severu náleželi patrně k těm, kteří se stejnou kulturou i dále na západě objevují — tedy k
Slovanůmzápadním, a sice českým. Dle toho byli by to už předkové dnešního lidu
slovenského, přišlí sem od severu ponejvíce průsmykem jablunkovským, ač i
příchod od západu není vyloučen.Tak se dívám dnes na příchod Slováků do Uher, a to budiž zároveň příspěvkem k posouzení
theorií p. Volfa nebo poznámky p. Radó-Rothfelda, dle níž jsou dnešní Slováci v severních
Uhrách „spätere Einwanderer, die sich erst in der Zeit der Hussitenkriege hierher gewendet haben.“[7][1]Písané r. 1899.[2]Prvá zvesť o tom v Národních Novinách 1899 č. 58.Sporiadateľ.[3]A. Kmeť. Starožitnosti v Honte. Tovaryšstvo II. p. 266. Srovn. dále Národnie
Noviny 1892 č. 120. dopis z Prenčova atď.[4]Při této příležitosti bych vřele odporučil řádné publikování těchto nálezů, ku př.
v Sborníku Musealné Společnosti. Za základ by se mohl vzíti denník barona Hoenninga,
z něhož by se text úplně, obrazy ale jen po výběru uveřejnily. Při tom by bylo ale
nutno, aby popis věcí, v museu se nacházejících, doplnil se, pokud možná, popisem a
obrazem toho, co p. Szombathy odvezl do Vídně. Púchovské naleziště po mém domnění je
jedno z nejdůležitějších v severních Uhrách, zejména svým množstvím fabrikátů
římských.[5]M. Kubínyi. Das Urnenfeld von Felső-Kubín. (Mittheil. der anthr. Ges. in Wien.
XIII. p. 67., XIV. p. 195.) Srv. též Az Árva-Váraljai urnatemetöröl. (Arch. Ért.
1898. 404.)[6]Deutsche Alterthumskunde II. pg. 87. 89. 94. nasl. a po něm velmi mnozí jiní. Dle
Müllenhoffa ovládli Slované Uhry teprve v VI. stol.[7]Dr. S. Radó-Rothfeld. Die ungarische Verfassung geschichtlich dargestellt. Berlin.
1898. pg. 118.O vývodoch p. Dra Niederle na kijevskom archaeol. sjazde vidz Národnie Noviny 1899
č. 140.Sporiad.
|
Niederle_Prispevek-k-pocatkum-historie-slovenske.html.txt
|
Ohlas ukrajinskej dumky[1][2]Oj, nadletel sivý sokol s trúchlou novinôčkou,že Ivanko, Ivasenko zdaný — s mohylôčkou.„Hoj, Ivane, čos’ to zrobil? hoj, pre meno božie!Dals’ za jednu mohylôčku celé Záporožie!A čo by len Záporožie, no celý boží svet,i rodinu i družinu i očí voľný let!Čo sa ti zdá, keď nad tebou bujný vietor hučí,čo sa ti zdá, Ivasenko, v úzkom jej náručí?A keď hulia kozačina po tom šírom poli —oj, či teba, Ivasenko, srdce nezabolí?Ivan, Ivan! čos’ to zrobil? — nešťastná hodina!Ešte Tatár stepou skáče, vzdychá Ukrajina,a ty ležíš sebe, ležíš v mohylenke na dnea tá tvoja krv kozácka nemiloboh’ chladne!“Oj, netúžte, bratia moji, však to nemôže byť —nemôž’, nemôž’ mohylenke krv kozácku schladiť!A čo by priam bola jak svet, vysoká do neba:vstane kozák bárs i z pekla, keď ho bude treba!Keď ataman raz zahvizdne — šablenka zazvoní:nebude náš Ivasenko na koni pokonný!Oj, nevzdychaj, Ukrajina, že on ti nežije:žije, žije — pletie povraz na tatárske šije!Oj, netúžte, Záporožci, že váš hetman leží:duma jeho s vami hulia po donskom pobreží!Nad mohylou dub zelený — i ten raz uvadne,ale sláva Záporožia nikdy nezapadne!R. 1863[1]Poznámka Zlatého fondu: Báseň sa v Súbornom diele nachádza v časti Spevy 4.[2]V Banskej Štiavnici 1863. Odtlačené v Sokole II, 1863, str. 457 — 8, 30. októbra.
Názov Dumka ukrajinská, pod ním „na smrť bývalého hajtmana Záporožcov Ivana Ivasenka“.
Motto:Es ist eine alte Geschichte,doch bleibt sie immer neu;und wem sie just passieret,dem — — — — — — —Citát je z Heinricha Heineho Das Buch der Lieder, Lyrisches Intermezzo, No 39. Preklad
i význam citátu viď v úvodnej štúdii, str. 76. Rukop. Sobrané spevy 173 pod názvom Ohlas z
Krajiny na smrť (romantickú) hajtmana kozákov, motto: „Es ist eine alte Geschichte etc.“,
v rukop. Sobr. spevy 1879 už názov Ohlas ukrajinskej dumky, pridané „z r. 1863“ a motto
končí sa slovom „passieret“. Cez rukop. zošity úprava posledných veršov, ktoré v Sokole
zneli takto:Oj, netúžte, záporožci, že váš hajtman leží:počkajte len, bračekovci, čo Ivan vyleží!Na mohyle dub zelený — naň šesť orlov sadne:Hurrá! sláva Záporožia nikdy nezapadne! —
|
Botto_Ohlas-ukrajinskej-dumky.html.txt
|
1. Rozličnosť umu, rozumuPrísloviaHlavaČo hlava, to rozum.Č. 202. Adalb. Głowa 8, Rozum 3.— Rozum — hlava.Dve hlavy nevejdu pod jeden kapeľuch.Šariš.Koľko hláv, toľko rozumov. — Koľko hláv, toľko klobúkov.Č. 202. Adalb. Głowa
43, Kapelusz 1, Rozum 90.[1]Moja hlava nenie kalendár.T. 25.5Sto hláv, sto rozumov.Adalb. Głowa 152.Každý fučí, ako sa naučí.Každý po svojom rozume robí. — Nech každý za svojím rozumom ide.Adalb. Głowa
60.Každý si tak pomáha, ako vie.Každý tak chváli Boha, ako zná.10Každý vták ináč spieva.Koľko ľudí, toľko myslí.Nemôže každý všetko vedieť.[2]Všetci ľudia všetko vedia.Adalb. Wiedzieć 29. (Pozri kap. III. 359.)[3][1]Maď. znenie: Amennyi fej, annyi ész. (Koľko hláv, toľko rozumov.) Vyjadrená aj
rozličnosť schopností a rozmýšľania. Z.[2]Lat. variant: Non possumus omnia omnes. (Nemôžeme všetci všetko.)[3]Maď. verzia: Sok fő, sok értelem. (Mnoho hláv, mnoho rozumu.)
|
Zaturecky_Slovenske-prislovia-porekadla-a-uslovia-Ludsky-rozum.html.txt
|
NičevoPre tvoju šírku, Rossia,ty lenivá a zdĺhavá si,a akou si, keď meriaš časy,tak opozdene rozvíjasa v tebe všetko, tak i jaopozdil som sa, keď na hlasysom veril, že si prvej klasya že ťa len vrah ubíja.Kto ti do uší zaspievakonečne už raz pochod rýchly?Keď nebolo dosť tých, čo vzdychlinad šírkou tvojho úsmevaa tých, čo ťa so smiechom pichlipre hrúzu tvojho ničeva.Charkov 6. VIII. 1915
|
Jesensky_Dodatky-ku-zbierke-Zo-zajatia.html.txt
|
I— Miško, — vraví pani richtárka svojmu sedemročnému synáčkovi, — ja musím na chvíľku
odísť na záhumnie pozrieť robotníkov, za ten čas ostaň pekne doma, dozri na Paľka a Anku,
aby sa neprebudili. Pokolíš ich, kým nepríde Marka. Ty si už veľký chlapec, ty to už môžeš
vykonať, — chválila ho matka, aby vzbudila v ňom tú lepšiu stránku.Miško, malý, belasooký, kučeravý chlapec bol neposedný ani živé striebro. Nebol veľmi
oduševnený matkinou žiadosťou. Nehľadel práve láskave na kolísku, kde ležaly asi polročné
dvojčatá. Zvážnel. Rozmýšľal akoby sa mohol vykĺznuť, veď počul štebot lastovičiek pod
strechou a veselý krik a shon ihrajúcich sa detí na ulici. On mal byť teraz v izbe pri
dvojčatách a ich kolísať, keď jeho kamaráti veselo behajú sem i tam!— Mamička, hneď prídem, — a už chytal klobúk, aby mohol vo vhodnej chvíli vykĺznuť.Matka zbadala Miškov úmyseľ, — a možno mala aj skúsenosti, a preto sa postavila k dverom
a vážnym hlasom mu rozkázala počúvnuť.Začerveňal sa Miškov nos nad týmto krutým výrokom a slzy mu zaihraly v očiach. Kamaráti
ho budú darmo čakať, ihrať sa s nimi na pigu. Ovesil hlavu a stál pred matkou taký
žalostný, ako by bol Boh vie čo stratil.Matka odišla do kuchyne a ztadiaľ doniesla lekvárové rezance, a to na dvoch tanieroch.Miškovi pri pohľade na rezance odľahlo na duši, oči sa mu zaleskly a ústa sa mu naplnily
slinami. Hodný gĺg urobil, kým ich prežrel. Svet sa mu nezdal byť už taký otupný,
beznádejný.— Tu máš, — a podáva mu tanier, — tento tebe, a druhý dáš Jankovi, keď príde domov s
poľovačky. Viem, že bude lačný ani vlk. Tu ho položím za pec, potom mu ho ukáž, kde je, a s
tým odišla.Miško ostal sám. Sadol si na stoličku ku kolíske. Tanier si položil na lono, rezance si
nabádal na vidličku a sádzal ich báječnou bystrosťou do úst. Za ameň bolo po nich. Odložil
prázdny tanier. Chvíľu sedel ticho a len kedy-tedy podrmal kolískou, keď sa niektoré z
dvojčeniec zmrvilo.Nemožno istotne určiť, či bola malá dávka rezancov, a či trovenie mladého žalúdka bolo
trochu náhlejšie ako príchod Jankov, len to je isté, že blaženosť, ktorá sa pri jedení
zračila na Miškovej tvári, pomaly sa stratila. Začal sa hniezdiť na stolci, combíľal nohami
a častejšie šibol očkom za pec, kde bol odložený pre Janka tanier s rezancami, vstal, šiel
k peci, hneď sa vrátil a prežrel slinku. Zažiadalo sa mu aspoň okúsiť. Zdalo sa mu, že
Jankove sú hojnejšie olekvárované. Priblížil sa, vzal niekoľko z nich, poobzeral sa, či ho
niekto nevidí, a už boly tam dnu. A čo je čudné, ani najmenej nebolo badať, že by ich bolo
menej. Obzeral sa, a zasa druhá dávka zmizla v útrobách malého žrúta. Čím diaľ, tým bol
smelší. Konečne sa oddal do jedenia s takou chuťou, že ani nezbadal, len keď už bol druhému
tanieru na dne. Prázdny tanier zasa položil za pec. Sadol si nazpät na stoličku. Sedel
ticho, bolo badať, že nad niečím rozmýšľa. A konečne mal aj nad čím, lebo sa mu pomaly
brieždilo v hlave nad tým, čo vykonal.Svedomie ho čím diaľ, tým častejšie šťuchlo a hodne obťažkaný žalúdok ho začal náležite
omínať. Cítil vopred, že sa bude musieť poddať a to voľky-nevoľky istému výkonu
spravodlivosti, ktorý, pravda, nohaviciam môže byť len na osoh, lebo v takýto čas ich
vyčistia z kúdolu prachu, ale s druhej strany jeho telesnej schránke nemalý a trvácny bôľ
pôsobí.Srdečne už obanoval prestúpenie, a v duchu sväto-sväte sľuboval, že to už viac neurobí,
ale čože, keď už bolo pozde, lebo i pri všetkom pokání a sľuboch Jankov tanier zostane
prázdny.Pud sebazáchrany je už v ľudskej prirodzenosti a on sa začal prebúdzať aj v Miškovi.
Rozmýšľal, kul plány, ako by sa mohol neporušene zachrániť pred hroziacou hrmavicou. Keď je
núdza najväčšia, vtedy je pomoc najbližšia a tak aj jemu prišla práve v pravý čas záchranná
idea.Vzal tanier, postieral s neho lekvár a natrel nim ústočká dvojčeniec. Aby ešte
dôkladnejšie a zrejmejšie doplnil dielo, ktoré malo svedčiť o jeho nevinnosti, nezabudol
prilepiť po jednom rezanci každému dvojčaťu na spodnú gambičku. Zatým si sadol nazpät na
stoličku a spokojne kolísal ďalej.Janko, starší Miškov brat, bol študentom. Cez vakácie rád sa potuloval s puškou po
horách, alebo popri rieke. Obyčajne, keď prišiel v takýto čas domov, bol vyhladovený a
matka svojmu miláčkovi obyčajne ešte skôr prihotovila akú-takú lahôdku. Aj teraz prišiel
hladný. Len čo vkročil do izby, tu za nim matka.— Mamička, — vraví Janko, — nemáte niečo pod zuby? Som veru hodne vyhladnutý.Miško svedomite kolíše a tvári sa ako by nepočul.— A či ti Miško neukázal tanier s rezancami? Veď som mu povedala. Tam je za pecou, vezmi
si.Janko šiel poň, ale na jeho veľké prekvapenie tanier bol prázdny.— Ach, ty žrút naničhodný! — vykríkla matka a bežala k Miškovi.Miško nelenivý skočil so stoličky, postavil sa do kúta, aby si takto mohol kryť ohroženú
čiastku tela.— Ja som nie, zvolal plačlivým hlasom.— A ktože?— Ja som nie.— Netaj, ty si.— Ja som nie, pozrite si do kolísky.Idú ta, matka zalomí rukami. V prvej chvíli nevie čo má robiť, či sa má smiať a či
hnevať. Janko sa trasie od smiechu, keď vidí lekvárom zamachtené dvojčence, a jedno z nich
ešte aj vtedy cickalo rezanec.Miško použil vhodnú chvíľu vykĺznuť sa nebadane von.O tom, či sa mu prepieklo, a či ušiel výprasku, kronika mlčí.
|
Cajak_Zo-zivota-maleho-nezbednika.html.txt
|
Bájoslovné spevyDľa prostonárodných.[1][2][1]Poznámka Zlatého fondu: Báseň sa v Súbornom diele nachádza v časti Z pozostalosti
básnikovej.[2]Z Bottovho rutopisu list č. 5 z Fasciklu konceptov. Pri titule má poznámku „k čacht.
pani“ a „prostonárodné“. Odtlačil Jozef Škultéty v Slov. pohľadoch IV, 1884, str. 173 —
5.
|
Botto_Bajoslovne-spevy.txt
|
Ako trpaslík zabil obraPlávala na šírom mori loď, a veľký žralok ju prenasledoval; obrovské zviera nebavilo sa
ani žrádlom, len ustavične, vo dne i v noci, neúnavne plávalo za loďou. Spokojil sa s tým,
čo mu do otvorenej hroznej tlamy voda doplavila; hltal menšie, väčšie ryby. Divili sa
plavci na lodi, obdivujúci obrovskú šelmu, že žiadnej únavy necíti a odpočinku nepotrebuje.No raz čo vidia? Žralok je mrtvý! Postarali sa, aby ho dostali na loď. Stiahli s neho
kožu, dobrú k upotrebeniu, vyňali vnútornosti k vôli tuku. Keď ho otvorili, vysvetlila sa
náhla smrť dravca. Ako tak tie ryby, do pažeráka vodou nesené, hltal, vplávala mu do hrtana
aj rybička, zvaná morský jež, a tá mu svojimi pichľavými ostinami celý žalúdok prepichala a
rozožrala; ona ho usmrtila.Ach, taký trpaslíčok usmrtil obra, a tento sa mu nemohol obrániť!Jediná myšlienka, jaký trpaslíčok oproti celému človeku, a predsa v skutok uvedená zničí
neraz celý národ.Jediné tvrdé slovo, ó jak je malinké v tej záplave slov, ktoré ľudia pohovoria, a predsa
je vstave zničiť pozemské aj večné blaho celých rodín.Jediný skutok, — čím je on uprostred millionov činov a zločinov na celej zemi konaných,
— a neraz celá večnosť neni vstave odčiniť zlé následky, ktoré za sebou priniesol!Jediný pohľad, len mihnutie oka, — či neni on ako prášok vetrom nesený, — a je v stave
tak otráviť srdce, že človek, ním zničený, týmto jedom celú generáciu nakazí.Jediný hriech, na pohľad malý, jediné odvrátenie sa od Boha, jediná zdanlive nepatrná
neposlušnosť, a večná koruna môže byť navždy ztratená. Už či zhreší myseľ, jazyk, ruka,
oko: hriech je ten trpaslíček, vnikne v tvoje srdce, v ducha, podkope tvoj večný život. A
preto hovorí náš Pán: „Všetkým vravím: Bdite!“
|
Royova_Ako-trpaslik-zabil-obra.html.txt
|
Zhovorčivý pán1
-Každé ráno dobré ráno,
hlaholí okoloidúci pán.
2
-Každé ráno rad-ostný
úsmev, rad-ostné gratulácie,
kolegovia celí rad-ostní,
vyzváňa pán hlaholivý.
3
-Je plné
vrecesie.
4
-Našinec a vašinec,
divožienky a šedivožienky,
Jarmila ujarmila,
Zdena brzdená,
kleptomanko
a nymfomamka,
a všetci sú jagocentrickí:
len to milujú,
len to rozmaznávajú:
svoje jago.
5
Pri okne stará mama:
-Čeho? Co ten ríká?
Víš, on není predvídavý,
on je povídavý.
|
Ondrus_Ovca-vo-vlcej-kozi.html.txt
|
ICztyeni moj sztricsko!Hvalabohu, ket som už len pred dvoma gyni ten képesítő-hexamend scsaszlivo befejezuvala
na ten diplom. Dali mi na vseczko elégséges, len z magaviseletu, t j. zdrzsáná szom szkoro
buchla, lebo profeszorki szú velicze neszpravedlivé. Zato, zse ma jeden zsák z osmej z
diatru v noczi domó azs ku bráne odprovaczil, a zse szom szi v promenáde hvízdala ako
kanalik, a zse szom jeden ráz pot bastami na tovarisszkom báli bola. A veru som ani
netanczuvala. Velmi sza na mna hnevali a jeduvali. Ale vsak mi už fcsul nist nemózsu
urobit, uzs szom sza z jejich pazúróf kiszabaduvala.Mali szme mnoho prácze azs szme sza poczili, lebo bolo velicze mnoho utcsená. Já szom na
hexamente dosztala hovorit: jaké szú ve Amerike vrhi, a kdze sztoji ten tüzhányó-kopecz:
„Mont Pelé“, kerí jako vedzá, mnoho ludóv zaduszil tím kénsavom, aj som dosztala
„szorgalmi“ chválu za csipki, keré szom szi na szpotnú szuknu nahekluvala. Len ja szom
szama szavaluvala, a főigazgatót po uherszki üdvözluvala.Hvalabohu, zse szme sza poszlovenszki nist neucsili, lebo ulícsní páni to povedali, zse
tá szlovenszká recs je spatná a skaredá, jakú len tragacsári viprávajú. Práve fcsúleki szom
pályázuvala za ucsitelku do Nemes-Sklbanóczu. Len sza bojim, zse mi tá szlovenszká recs zle
pojde, lebo tá štáczia je szlovenszká, a mi szme sza len vseczko pomagyarszki ucsili. To
veru aj mne aj dzeczom tyasko pojde. Ja bugyem muszety ucsity szlovenszki, abi sza oni
mohli naucsity pomagyarszki, aby szme sza mohli dorozumet. Skoda, zse tam páni zemani a
komposzeszori inács nehovorá len poszlovenszki a aj zse nicseho nemajú. V czelej dzedzine
najinteligentnejsi je senkár Iczik, lebo ten aszpon jako dobrí hazafi vipráva ponemeczki, a
je aj najbohacsí, aj zamnu behá, abih bola uneho za gubernantku pri jeho malej Rifke. Aj
pán faráresperes je dobrí csloveg. Len skoda, že len laczinszki a szlovenszki vipráva a
pomagyarszki neví, lebo je escse ze sztarého szveta csloveg, a kegy hcze povedat magyarske
szlovo, moszi szi najprv zasnupaty, abi mu prislo na rozum. Aj organiszta povedal, abih len
dobre „sulyfektetovala“ na magyarszkú pesznicsku: „esküszünk, hogy tótok nem leszünk“ a ja
szi veru aj dám na tom zálezsuvat, lebo to je velkí pretpisz. Aj moja kamarátka, kerá
vichoczila felsőbb leány iskolát a naucsila sza könyvvezetést, tézs szkladala diplom na
ucsitelku. Tá neví nist po szlovenszki, tomu sza aj tesí, lebo praj dosztane dobrú
szlovenszkú státnú stáciu.Sztricsenko mój! poslimi 4 korunki, lebo budeme mat unterhaltunk, aj szinházi előadás,
lebo jeszt aj muziku moszí szi kazsdá zaplaczit. Zsáczi nám nist nedajú, len nám zadarmo
udvarluvat budú.Ruki boszkávam, jich scsaslivá vnucska,Piroska Trkvaszy.
|
Gaspar-Zaosek_Dva-listy.html.txt
|
Nikolaj Michajlovič Karamzin[1]Nikolaj Michajlovič Karamzin, básnik, narodil sa 1. decembra 1766 na statku svojho otca,
penzionovaného kapitána Michajla Jegoroviča, v dedinke Karamzinke, tridsať päť vierst
vzdialenej od mesta Simbirska. Karamzin utratil mater za detinstva. Po prvopočiatočnej
domácej výchove postúpil do Moskovského penzionátu profesora Chadina; stadiaľto takrečeno
potajmo navštevoval niektoré prednášky na univerzite. Počiatkom roku 1782 zakončil sa jeho
kurz a on sa ustanovil v Petrohrade k Preobraženskému pluku,[2]do ktorého dľa tehdajšieho zvyku, už ako malý chlapec, zapísaný bol.Doraziv do Petrohradu, spriatelil sa so svojím krajanom J. J. Dmitrijevom,[3]ktorý bol o šesť rokov starší od neho a slúžil ako seržant v Semionovskom pluku.[4]Poznali sa ešte od detinstva v Simbirsku, keď tetka Dmitrijeva vydala sa za
ovdoveného otca Karamzinovho. V epoche ich zblíženia v Petrohrade Dmitrijev sa už bol pár
liet zapodieval básnením a literatúrou. Ale cítiac nedostatky svojich veršov, prestal ich
dať tlačiť a hodil sa na štúdium v nádeji môcť tým rozviť svoj dar. Niet pochybnosti, že
príklad a vplyv Dmitrijeva, s ktorým sa Karamzin spriatelil zväzkom večného priateľstva,
veľmi účinkoval na posledného a zosilil v ňom zrodenú túžbu k literárnym prácam. Roku 1783
vyšlo v Petrohrade prvé dielo Karamzinovo: preklad Gessnerovej idyly[5]„Drevená noha“.Vojenská služba Karamzinova netrvala dlho a on nedosiahol vyšší stupeň ako seržantský.
Koncom roku 1784 zomrel jeho otec a on navrátil sa do Simbirska, vystúpil z vojska s
titulom poručíka.Vo svojom rodnom kraji viedol Karamzin život dosť zábavný, ktorý panoval v tých
provinciálnych mestách, v ktorých bezpretržene žilo mnoho zemanov pre veľkú vzdialenosť od
sídelného mesta. V simbirskej spoločnosti Karamzin napriek svojej mladosti stal sa naskoro
osobou zvláštnou. Aj starci počúvali s úľubou úsudky junoša o politike a literatúre, ku
ktorej láska v ňom neochladla. Prvá náhoda musela ho odtiahnuť od života, ktorý nebol
upravený pre človeka majúceho taký dar, takú dušu a taký um ako Karamzin.Povestný horliteľ za vzdelanosť a pritom mystik J. P. Turgenev[6]prišiel ako penzionovaný úradník do Simbirska v roku 1785, kde sa v blízkosti
nachádzal jeho majetok. On bol jeden z hlavných členov toho družstva, ktoré pod vplyvom Novikova[7]a niekoľkých jeho priateľov preslávilo sa veľmi široko založenými dielami na
poli dobročinnosti a osvety. Bol to práve najkvetúcejší čas v Moskve osnovaného Družeskogo
učenogo obščestva[8]a z neho povstalej kníhtlačiarskej spoločnosti. Zakladatelia tohoto spolku
priťahovali k sebe spôsobných a vzdelaných mladíkov, z ktorých mnohí vzdelávali sa na ich
útraty v duchu mysticizmu; iní zase dostávali od nich pomoc a prostriedky k životu, jestli
chceli pracovať a prekladať knihy, ktoré vydal spolok. Patronát takzvaných moskovských martinistov[9]bol vtedy drahocenný pre mladého človeka: okrem hmotných výhod on bol
pripustený do spoločnosti a k rozhovorom tých vzdelaných ľudí, ktorých odporúčanie otváralo
mladíkom dvere do tých najzvláštnejších kruhov Moskvy, stojacich v rodinnom alebo
priateľskom pomere s martinistami. Ľahko sa dá pochopiť, že Turgenev vtedy veľmi ľahko
spozoroval v Simbirsku umného mladíka Karamzina a počal mu pred oči uvádzať, ako jeho ráz
nijak nehodí sa do pustého svetského života provincionálneho; zároveň mu poukázal na
možnosť prejsť do inej spoločnosti, ktorá by lepšie pristala jeho túžbam a jeho vzdelaniu.
Turgenev sľúbil mu, že ho uvedie do kruhu svojich priateľov; Karamzin dlho neváhal a koncom
roku 1785 bol už v Moskve. — Takým spôsobom kročilKaramzinna cestu,
ku ktorej ho ťahalo vnútorné povolanie. Vtedy poznal Novikova, Lopuchina,[10]Gamaleja,[11]Cheraskova[12]a mnohých iných spisovateľov tej epochy; vtedy spriatelil sa s domami Pleščejeva,[13]Trubeckého[14]a iných, kde pochopovali a oceňovali všetko krásne a vysoké. Z adeptov
martinizmu poznal bližej A. M. Kutuzova[15]a mladého A. A. Petrova,[16]s ktorým posledným sa aj spolu ubytoval v dome Družeského obščestva a tak stal
sa spolupracovníkom časopisu „Detskoje čtenije“,[17]ktorý vychádzal pod redakciou Novikova, ako príloha „Moskovských vedomostí“.[18]Z iných spisovných prác tejto periódy známe sú preklady: básne Hallerovej „O
vzniku zlého“[19](1786), preklad Shakespearovho „Julia Caesara“, ku ktorému pridaná je duchaplná
predmluva od prekladateľa. Ďalej smutnohra Lessingova „Emilia Galotti“. Takéto práce boli
znamenitou prípravou pre talentného mladíka, obohacovali jeho obšírne známosti.Prežil v Moskve niekoľko liet a naplnil dušu svoju rozličnými známosťami, ktoré dávali
mu právo sluť mladým človekom opravdu vzdelaným. Dovŕšiť chcel svoje vzdelanie tým, že
cestoval do cudzích krajín, kde sa zhovárať mohol so znamenitými európskymi učencami a
spisovateľmi. Počiatkom roku 1789 odovzdal svojmu staršiemu bratovi svoje neveľké imanie a
dostal od neho na účet budúcich dôchodkov 2000 rubľov; s touto neveľkou sumou odišiel v
máji za hranicu, kde aj meškal do septembra roku 1790.Hlavnými punktami cesty Karamzina boli: Berlín, Drážďany, Lipsko, Frankfurt, Basilej,
Zürich, Bern, Lausanne, Ženeva a nakoniec Paríž a Londýn. Cestovateľ náš poobzeral všetko,
dôstojné šľachetnej zvedavosti. On oboznámil sa s Kantom,[20]Nicolaim, Ramlerom,[21]Moritzom,[22]Platnerom,[23]Weissom, Herderom,[24]Wielandom, Lavaterom,[25]Bonnetom,[26]Matthissonom[27]a inými slávnymi ľuďmi, ktorí ho radi prijímali a ochotne s ním otvorene
besedovali. Karamzin opisuje podrobne svoju cestu v listoch, písaných A. A. Pleščejevovi a
jeho manželke.V jeseni roku 1790 prišiel Karamzin z cudzích krajov do Petrohradu, kde Dmitrijev ho
predstavilDeržavinovi,[28]a kde sa oboznámil s druhými tamojšími spisovateľmi. Nato navrátil sa do
Moskvy, a teraz počína sa druhá perióda jeho spisovateľského života.Od januára roku 1791 vydával Karamzin cez dva roky mesačník „Moskovskij žurnal“.Tento mesačník spravodlivo oduševnil celý literárny svet svojou novosťou, jemnosťou a
bohatosťou myšlienok a zvlášte rečou, ktorej pretvorenie potrebné bolo pre estetický vkus.
Próza Karamzinova bola prvý počiatok tohoto slávneho pretvorenia. V časopise tomto
uverejnené boli prvé štyri diely jeho „Písem ruského cestovateľa“, mnoho povestí,
kritických článkov a básní. V „Moskovskom žurnáli“ previedla sa aj reforma básnenia skrze
Dmitrijeva, ktorého talent uzrel a postavil ho na čelo básnikov novej školy, osnovanej pod
jeho vplyvom. Spolupracovníci Karamzinovi boli ešte: Cheraskov, Deržavin, Neledinskij-Meleckij[29]a iní z neznámejších spisovateľov tej epochy.Po ukončení tohoto vydania vydal Karamzin dva diely knihy: „Moi bezdelki“,[30]v ktorých boli zobrané jeho práce prózou i veršom, uverejnené v „Moskovskom
žurnáli“.Dielo sa rozchytalo, takže musel skoro usporiadať nové vydanie roku 1796.Nato vydal Karamzin niekoľko nových prác v svojich dvoch knižkách r. 1794 a 1795, pod
záhlavím „Aglaja“. Okrem toho vydal osobitne povesti „Melina“ a „Julia“[31]a v preklade „Marmontela povesti“.[32]Pod cárstvovaním cára Pavla vydal Karamzin štyri diely svojich zahraničných spisov, kde
opísal svoje prebývanie v Paríži a Londýne. V ten samý čas udali ho u cára, že rozširuje
nebezpečné spisy vzhľadom na náboženstvo i politiku; to bolo veľmi nebezpečné a on ďakuje
za svoje oslobodenie od obžaloby jedine Rastopčinovi, ktorý cára presvedčil o lživosti
podobných žalôb. Roku 1796 napísal „Ódu“ na prísahu Moskvy zloženú cárovi Pavlovi I. V ten
samý čas vyšli: „Bednaja Liza“,[33]„Razgovor o sčasťji“,[34]„Panteon inostrannoj slovesnosti“,[35]„Raznyje povesti“.[36]Pri tejto zimničnej činnosti našiel čas, aby zostavil veľkú zbierku svojich a
druhých básní pod záhlavím „Aonidy“.Korunovanie cára Alexandra I. (r. 1801) privítal Karamzin dvoma ódami, toho cára, pod
jehož vládou súdené mu bolo presláviť svoje meno. V ten čas prebýval v Moskve aj so svojím
priateľom Dmitrijevom. Okolo toho času oženil sa Karamzin, vzal si devu Protasovovú, ktorá
zomrela roku 1803. S Dmitrijevom žil skoro nerozlučne.V roku 1801 napísal Karamzin text k veľkému obrazovému dielu Beketova „Panteón ruských
autorov“. Rok nato vyšlo tretie vydanie „Meliny“, „Historické slovo Kataríny II.“ a viacej
prekladov. Nasledujúceho roku vyšli po prvý raz jeho zobrané spisy v ôsmich dieloch, čo sa
stalo za jeho života okrem toho ešte dva razy, a síce r. 1814 a 1820.Najhlavnejšou prácou Karamzina v roku 1802 bolo vydávanie časopisu „Vestnik Jevropy“,
vychádzajúceho dvakrát za mesiac. Toto je najvýbornejší zo všetkých časopisov do jeho doby
jestvujúcich, bárs bol skoro výlučne naplnený jeho vlastnými prácami a prekladmi. V oddiele
básnickom predstavoval ruskému obecenstvu nové tvorby najvýbornejších mladých básnikov
ruských, medzi ktorými čestné postavenie zaujímali básnici školy Dmitrijeva: V. Ľ. Puškin,[37]Merzľakov,[38]V. V. Izmajlov,[39]kňaz Šalikov[40]a druhí. Vo „Vestniku Jevropy“ vystúpil na básnické pole aj Žukovskij, od
svojej útlej mladosti ctiteľ a priateľ Karamzina, ktorého ináč nemenoval ako svojím
učiteľom.Vo „Vestniku Jevropy“ sa objavil pred obecenstvom Karamzin nielen čo básnik, beletrista
a kritik ako v „Moskovskom žurnáli“, ale aj čo publicista vo svojich prevýborných
politických prehľadoch, a konečne aj čo spytateľ[41]ruskej histórie, ktorej mnohé články venoval. A tu nastúpil na celkom novú
dráhu. Roku 1803 prehovoril Dmitrijev Karamzina, aby sa uchádzal u cára o miesto
historiografa ruskej dŕžavy. Protektorátom M. N. Muravjova,[42]znajúceho dary a učenosť Karamzinovu, dostalo sa mu toto miesto a cár mu dal
povolenie prehrabávať sa vo všetkých archívoch štátnych. Jeho plat obnášal 2000 rubľov.Od týchto čias venoval sa Karamzin celou dušou práci, úradom týmto na jeho ramená
naloženej. Prvým januárom r. 1804 prestal vydávať „Vestnik“ a nasledujúcich dvadsať rokov
zaoberal sa skoro výlučne históriou ruskej dŕžavy. Takýmto spôsobom sústredil všetky svoje
obrovské sily na jedno obrovské dielo. Všetci učenci, zanímajúci sa ruskou históriou,
všetci majitelia archívov a biblioték išli mu na ruku a usilovali sa pomáhať patriotickému
tomuto mužovi posvätivšiemu svoj život vysokému, ale trudnému dielu.Nezadlho vstúpil Karamzin do nového manželstva. Druhá jeho manželka Katerina Andrejevna
bola sestra mladého nadaného básnika kňaza P. A. Viazemského.[43]Počiatkom r. 1810 pozval cár Dmitrijeva, ktorý bol medzitým opäť vstúpil do služby ako
senátor moskovský, do Petrohradu, a vymenoval ho za ministra pravosúdia. Karamzin musel
postrádať jeho spoločnosť do týchto čias. Ale priateľstvo ich neochladlo: oni svoje
dopisovanie ani vtedy nepretrhli.Medzitým sa práca Karamzinova mocne pohla kupredu. Dmitrijev upozornil cára na neúnavnú
pilnosť svojho učeného priateľa, a tento daroval mu Vladimírsky kríž tretieho stupňa.
Niektorí závistníci, rozdráždení takýmto vyznačením, upotrebili všetky možné prostriedky,
aby mu poškodili v mienke cárovej a veľmožov. Ten samý žalobník, ktorý Karamzina očiernil
pred Pavlom, podal pred Alexandra nové udavačstvo, v ktorom tvrdil, že jeho spisy rozširujú
„slobodomyseľný a jakobínsky jed“. Ale klebety tieto nič nepoškodili Karamzinovi.Roku 1811 rozkázal cár Dmitrijevovi zavolať Karamzina, aby sa osobne s ním poznal, do
Tveri, kde sa zdržovala veľkokňahyňa Jekaterina Pavlovna, ktorú Karamzin chystal sa
navštíviť. Karamzin nešiel teraz po prvý raz do Tveri navštíviť veľkokňahyňu, milujúcu
vzdelanosť a vážiacu si zriedkavé talenty Karamzinove. Takýmto spôsobom predstavil sa
Karamzin cárovi po prvý raz v Tveri a na želanie cárovo čítal mu večerom odryvky[44]svojej histórie, z ktorých sa presvedčil o vysokých vlastnostiach tejto
nesmrteľnej práce.Na výzyv veľkokňahyne doručil jej Karamzin svoj rukopis „o drevnej[45]i novoj Rossiji“;[46]bol to spisok obsahujúci historický prehľad dejov od najstarších dôb štátneho
života ruského až po časy petrovských reforiem.Hovoriac bez lsti o minulosti, Karamzin s blahodarnou nezávislosťou a smelosťou,
neprestúpiac hranice úcty pred svojím monarchom, dotkol sa aj hlavných dejov posledného
desaťletia, otvorene vyjadril o nich svoje myšlienky, trebárs v mnohom nesúhlasili s
náhľadmi, ktorými dala sa viesť vláda. Veľkokňahyňa odovzdala rukopis tento cárovi. On ho
prečítal a v prvej minúte bol nespokojný a zadivený nad takouto neočakávanou smelosťou. Ale
on hneď ocenil čistotu zámyslov a patriotickú horlivosť pôvodcovu, takže si ho ešte väčšmi
zaľúbil, poznajúc osobne i silu jeho talentu, i mravnú výsosť jeho charakteru. Rukopis
Karamzinov zostal tajnosťou pred všetkými, okrem grófa Arakčejeva, v jehož papieroch bol
nájdený po smrti grófovej.Pred samým vtrhnutím Napoleona do Moskvy odcestoval Karamzin za svojou rodinou do
Nižného Novgorodu, kde aj prebýval do roku 1813. Navrátiac sa do Moskvy, pokračoval vo
svojej práci a hotovil do tlače napísané už zväzky svojej histórie. Zaujatie Paríža
oduševnilo Karamzina k poslednej básni: „Osvoboždenije Jevropy i slava Aleksandra I.“[47]V septembri roku 1814 zase spojil sa so svojím Dmitrijevom v Moskve, ktorý šiel
definitívne do penzie.Ale roku 1816 musel sám Karamzin do Petrohradu, darmo túžiac po Moskve, kde chcel
zomrieť.Počiatkom toho roku priviezol Karamzin so sebou do Petrohradu prvých osem zväzkov svojej
histórie a oddal ich cárovi. Cár mu dal 60.000 rubľov na tlačové útraty, ponechajúc mu
okrem toho všetky autorské práva. Nadto bol menovaný štátnym radcom a dostal rad svätej
Anny.Karamzin sa musel presťahovať do Petrohradu pre tlač svojej práce. V máji r. 1816
previezol aj svoju rodinu z Moskvy. Cár mu ešte roku 1811 predložil návrh, aby sa
presťahoval do Petrohradu, a ponúkol mu vo svojom dvorci byt. Teraz mu odovzdali jeden z
prídvorných domov v Cárskom Sele, kde napokon žil Karamzin letom až do svojej smrti ako
vďačný hosť svojho horúce milujúceho ho cára. Sám cár ho prečasto navštevoval a skoro
každodenne dlho s ním besedoval o rozličných predmetoch, nevynímajúc ani politické a
štátne. Najviac sa stretali na svojich prechádzkach po cárskoselskom parku. Celá cárska
rodina ľúbila a vážila si učenca tohoto.Prvé zväzky histórie počali sa tlačiť v lete r. 1816, ale tlač trvala okolo pol druha
roka. Tlač išla bez cenzúry v štátnych tlačiarňach: vo vojenskej a medicínskej. „Istorija
gosudarstva rossijskogo“[48]vyšla vo februári roku 1818. Celé prvé vydanie, 3000 výtiskov, bolo rozpredané
za tri týždne. Hneď sa pristúpilo k druhému, ktoré ešte ten samý rok uzrelo svetlo.
Oduševnenie bolo všeobecné. V Rusku sa do tých čias nezjavil nikdy takýto literárno-vedecký
pamätník. V ňom bola spojená obšírna učenosť, veľký spisovateľský talent a železná pilnosť.
Ale tvorba Karamzinova stretla sa aj s niektorými tuhými nápady kritiky, najmä Kačenovského[49]a Arcybaševa.[50]Avšak zásluha Karamzinova bola ocenená a náležite osvetlená zásluhou spolku Arzamas,[51]do ktorého prináležali mladí ľudia toho času: Žukovskij,[52]Viazemskij, Bludov,[53]Daškov,[54]Uvarov,[55]Severin,[56]Turgenev a iní. Títo obstúpili starého učenca ako jeho synovia a dávali
géniovi, čo je jeho. Karamzin poznal v Cárskom Sele Puškina, ktorý bol vtedy chovancom
lýcea, poznal a predpovedal jeho budúcu slávu. On usiloval sa viesť mladého básnika a roku
1820, keď sa nad mladým orlom nebo povážne zakabonilo, bol Karamzin prvým jeho patrónom.Roku 1817 napísal Karamzin spis o starožitnostiach a znamenitostiach Moskvy. Rok nato
bol vyvolený za člena ruskej akadémie.Cár Alexander bol cez jeden čas veľmi zaneprázdnený myšlienkou obnoviť Poľsko v jeho
starých hraniciach a zdelil myšlienku túto Karamzinovi v Cárskom Sele v jeseni roku 1819.
Odhliadnuc od toho, že to bola iba myšlienka, ďaleká od skutočnosti, Karamzin zostal celý
udivený, ako cár môže len na možnosť takúto myslieť. Karamzin bol hlboko presvedčený, že
odtrhnutie západných krajov od Ruska, utvorenie veľkej, anarchickej a Rusku nepriateľskej
susednej dŕžavy, odtrhlo by Rusko od Európy, vzalo by mu veľkú čiastku vplyvu na západné
štáty; okrem toho ako môže Rusko dobrovoľne vydať tie staropoľské zeme, ktoré predtým
náležali Rusku, a ktorých naspak privedenie v lono Rosie stálo toľko krvi. Karamzin v ten
samý večer napísal pekné memorandum, v ktorom práve tak smelo a otvorene ako roku 1811
vyčítal všetky tie dôvody, ktoré hovorili proti reštitúcii Poľska. On odovzdal svoj spisok
panovníkovi, ktorý zas nepríjemne účinkoval na cára: ale presvedčenie o hlbokej láske
historiografovej ku svojej otčine zase utíšilo mrzutosť cárovu.Deviaty zväzok Karamzinovej histórie vyšiel r. 1821, desiaty a jedenásty r. 1824. Cár
čítal dielo ešte v rukopise. Pred odchodom do Taganrogu roku 1825 Alexander navštívil
poslednýkrát svoje milé Cárskoje Selo. Karamzin ho pešky sprevádzal po uliciach, za nimi
šiel koč cárov. Toto bolo ich posledné besedovanie, lebo cár zomrel roku 1825. Ale aj dni
Karamzina boli už spočítané.Nasledujúceho roku upadol do ťažkej choroby, ktorá mu hrozila smrťou. Cár Nikolaj, ktorý
hlboko ctil historiografa, nahovoril ho, aby sa presťahoval do Tavričeského dvorca (Krym),
aby tam v čistom južnom vozduchu zotavil svoje zdravie. Stadiaľto previezla ho cárska fregata[57]do Marseille. Cár daroval mu 50.000 ročnej penzie, ktorá po smrti jeho mala
padnúť k dobru jeho ženy a detí. Takto zaujistený pracoval na 12. zväzku histórie, ale ho
celkom nedokončil, lebo ho zastihla smrť.[58]Pochovali ho na cintore Alexandro-Nevskej Lavry.Také boli hlavné deje v živote slávneho človeka, zakladateľa novej ruskej písomnosti.
Jeho meno stalo sa v Rusku symbolom všetkého krásneho a vysokého v mravnom ohľade, takže
ako diela jeho zostanú navždy pýchou ruskej literatúry a vedy, tak i jeho čistá osobnosť
príkladom ideálnych túžob. Meno Karamzinovo nevyznamená v Rusku jedine autora slávneho a
geniálneho, ale i osobu ideálnej mravnosti. Nielen svetlý, jasný um a neobyčajný talent,
ale aj srdce dobré a horúco cítiace za česť, rodinu svoju, slávu vlasti boli jeho vysoké
zvláštnosti.Samosebou rozumie sa, že človek tak silného ducha v blízkosti cára musel mať veľký vplyv
na ruské zákonodarstvo. On pripravoval svojím mäkkým cítením pôdu budúcim humánnym
riešeniam ruských cárov. Hovorí na jednom mieste:Skoľ neobuzdannosť užasna
Stoľ ty, svoboda, nam mila.
(Nakoľko je nám bezuzdnosť hrozná,
Natoľko je nám milá sloboda.)A ďalej ako krásne hovorí o slobode:Svoboda tam, gde jest ustavy,
Gde mudryj ne bojas živiot:
Tam rabstvo, gde zakonov net,
Gde gibnet pravyj i nepravyj![59]V časy Karamzinove nestihli ešte prvé slabé lúče slavianskej idey osvietiť jeho hlavu. A
preto jeho história osnovaná je viacej na štátnych základoch, ako na národnostnej postati.
Konečne nemôže nik žiadať od smrteľníka, aby ťahal konzekvencie tých svetových myšlienok,
ktoré sa ešte len rodia. On bol veľkým činiteľom pre svoj špeciálny národ, tým samým
poslúžil mohutne aj tej idei, ktorej prvé blesky osvietili jeho rakvu.Vcelku sa môže povedať, že on bol prvý ruskýliterát, ktorý žil zo
svojej literárnej práce a mohol sa celý odovzdať tomuto povolaniu.Pred ním považovali v Rusku literárnu prácu ako zaneprázdnenie slobodných hodín.
Obecenstvo bolo síce veľké, ale nemalo dôvery k domorodým spisovateľom — anglickí,
francúzski a nemeckí kníhkupci predávali za ozrutné sumy knihy do Ruska.Ale je to večná pravda:spisovateľ musí si stvoriť obecenstvo.
Žaloby na netečnosť inteligentného obecenstva, bárs mnoho ráz oprávnené, predsa často majú
svoj koreň v spisovateľoch. Karamzin si stvoril obecenstvo. Po ňom už nebolo tak ťažko
rozširovať kruh tohoto obecenstva: prišiel Žukovskij, Puškin, Gogoľ, ktorí vždy ďalej
rozširovali ruskú literatúru vo svojom národe.Dľa Kolačova, Longinova a PogodinaVajanský[1]„Národnie noviny“ 1880, č. 71 — 72.[2]k Preobraženskému pluku— názov vojenskej gardy, ktorá
zohrala veľkú úlohu v palácových prevratoch v XVIII. storočí. Založil ho Peter I.
roku 1687 v Petrohrade.[3]spriatelil sa so svojím krajanom J. J. Dmitrijevom—
Dmitrijev, J. J. (1760 — 1837), ruský básnik-sentimentalista[4]v Semionovskom pluku— názov vojenskej gardy. Založil ho
Peter I. v Petrohrade roku 1687. V dejinách je známa vzbura tohto pluku z roku
1820.[5]preklad Gessnerovej idyly— Gessner, S. (1730 — 1788),
nemecký básnik, ktorý sa preslávil najmä svojimi idylami[6]mystik J. P. Turgenev— Turgenev, J. P., slobodomurár z
krúžku N. I. Novikova, otec Puškinových priateľov Alexandra Turgeneva a Nikolaja
Turgeneva[7]pod vplyvom Novikova— Novikov, N. I. (1744 — 1818), jeden z
najpoprednejších dejateľov ruskej literatúry, vydavateľ satirických časopisov a
organizátor Tlačiarenskej spoločnosti[8]Družeskogo učenogo obščestva— (rus.) Priateľskej učenej
spoločnosti[9]Patronát takzvaných moskovských martinistov— martinisti bol
názov skupiny slobodomurárov[10]Lopuchin— Lopuchin, I. V., jeden z najvýznamnejších
moskovských slobodomurárov osemdesiatych-deväťdesiatych rokov. Roku 1794 vydal
publicistický spis pod názvom „Výlevy srdca…“.[11]Gamalej— Gamalej, S. I., ruský publicista a prekladateľ,
najbližší priateľ a spolupracovník N. I. Novikova[12]Cheraskov— Cheraskov, M. M. (1733 — 1807), ruský
básnik-klasicista. Patril k Sumarokovovej škole.[13]Pleščejev— Pleščejev, A. A. (1775 — 1827), literát, bol
synom blízkych Karamzinových priateľov — Alexeja Alexandroviča a Anastázie Ivanovny
Pleščejevových[14]Trubeckoj— Trubeckoj, N. N., ruské knieža, jeden z
popredných ruských slobodomurárov[15]Kutuzov— Kutuzov, A. M., slobodomurár, priateľ Radiščeva,
spisovateľ-sentimentalista, prekladal Klopstocka a Younga[16]Petrov— Petrov, A. A. (narodil sa začiatkom rokov 1760,
zomrel roku 1793), poslucháč moskovskej univerzity, člen Priateľskej učenej
spoločnosti[17]„Detskoje čtenije“— presný názov časopisu: „Detskoje čtenije
dľa serdca i rozuma“ („Detské čítanie pre srdce a rozum“). Vydával ho Novikov v
rokoch 1785 — 1789, jeho redaktorom bol A. A. Petrov.[18]príloha „Moskovských vedomostí“— (rus.) „Moskovskije
vedomosti“, ruské noviny založené roku 1765 moskovskou univerzitou. Vychádzali do
roku 1917.[19]básne Hallerovej „O vzniku zlého“— nábožensko-didaktická
báseň švajčiarsko-nemeckého básnika Hallera, ktorú Karamzin preložil do prózy[20]Kant— Kant, I. (1724 — 1804), nemecký idealistický
filozof[21]Ramler— Ramler, K. W. (1725 — 1798), nemecký básnik[22]Moritz— Moritz, K. Ph. (1757 — 1793), nemecký
spisovateľ[23]Platner— Platner, E. Z. (1773 — 1855), nemecký maliar a
spisovateľ[24]Herder— Herder, J. G. (1744 — 1803), nemecký básnik a
mysliteľ[25]Lavater— Lavater, I. K. (1741 — 1801), švajčiarsky
spisovateľ-mystik[26]Bonnet— Bonnet, Ch. (1720 — 1793), švajčiarsky prírodopisec
a filozof[27]Matthisson— Matthisson, F. (1761 — 1831), nemecký
básnik[28]Deržavin— Deržavin, G. R. (1743 — 1816), predstaviteľ
sentimentálneho prúdu v ruskom klasicizme[29]Neledinskij-Meleckij— Neledinskij-Meleckij, J. A. (1752 —
1828), ruský básnik karamzinovského typu[30]„Moji bezdelki“— (rus.) „Moje maličkosti“, vyšli roku
1794[31]„Julia“— vyšla roku 1794[32]„Marmontela povesti“— („Marmontelove poviedky“). Marmontel,
J. F. (1723 — 1799), francúzsky spisovateľ. Karamzin preložil výber z jeho poviedok
pod názvom „Novyje Marmontelevy povesti“ („Nové Marmontelove poviedky“).[33]„Bednaja Liza“— (rus.) „Chudobná Líza“, vyšla roku
1792[34]„Razgovor o sčasťji“— (rus.) „Rozhovor o šťastí“[35]„Panteon inostrannoj slovesnosti“— (rus.) „Panteón
zahraničnej literatúry“[36]„Raznyje povesti— (rus.) „Rozličné poviedky“[37]Puškin— Puškin, V. Ľ. (1767 — 1830), ruský básnik,
príslušník karamzinovskej školy[38]Merzľakov— Merzľakov, A. F. (1788 — 1830), básnik
karamzinovskej školy[39]Izmajlov— Izmajlov, V. V. (1773 — 1830), spisovateľ
karamzinovskej školy[40]Šalikov— Šalikov, P. I. (1768 — 1852), ruský
básnik-sentimentalista[41]spytateľ— skúmateľ, bádateľ[42]Muravjov— Muravjov, M. N., kedysi učiteľ Alexandra I.[43]Viazemskij— Viazemskij, P. A. (1792 — 1878), ruský
básnik[44]odryvky— úryvky[45]drevný— starý, starobylý, starodávny[46]rukopis „o drevnej i novoj Rossii“— ide o spisok „Zapiska o
drevnej i novoj Rossii“ („Zpráva o starom a novom Rusku“), ktorý bol namierený proti
politike vlády. Smelo, i keď z hľadiska konzervatívneho, kritizoval polovičné
reformy, v ktorých pokračoval Speranskij. Zprávu podal Karamzin cárovi osobne.
Stretnutie s cárom sprostredkovala Jekaterina Pavlovna, sestra Alexandra I.[47]„Osvoboždenije Jevropy i slava Aleksandra I.“— (rus.)
„Oslobodenie Európy a sláva Alexandra I.“[48]„Istorija gosudarstva rossijskogo“— osem zväzkov „Istorie
gosudarstva rossijskogo“ („Dejiny ruského štátu“) vyšlo začiatkom roku 1818. Nebola
to prvá kniha o ruských dejinách, ale bola prvou, ktorú bolo možné čítať so záujmom.
No politická koncepcia „Dejín“ bola konzervatívna. Karamzin v nej spájal osud Ruska s
osudom samoderžavia a preto v radoch dekabristov kniha vyvolala nespokojnosť. Nikita
Muravjov napísal o „Dejinách“ politický článok, v ktorom protestoval proti
monarchickej idei Karamzinovej: „Dejiny národa nepatria cárovi, dejiny patria
ľudu.“[49]Kačenovskij— Kačenovskij, M. T. (1775 — 1842), konzervatívny
profesor histórie, redaktor časopisu „Vestnik Jevropy“ („Európsky hlásateľ“)[50]Arcybašev— Arcybašev, N. S., historik, autor trojzväzkového
diela „Vyprávanie o Rusku“[51]Arzamas— spolok, ktorý pôsobil v rokoch 1815 — 1818[52]Žukovskij— Žukovskij, V. A. (1783 — 1852), básnik ruského
sentimentalizmu[53]Bludov— Bludov, D. N. gróf (1785 — 1864), od roku 1832 bol
ministrom vnútra[54]Daškov— Daškov, D. V. (1788 — 1839), jeden zo zakladateľov
Arzamasu, od roku 1832 bol ministrom spravodlivosti[55]Uvarov— Uvarov, S. S. (1786 — 1855), od roku 1818 bol
prezidentom ruskej Akadémie vied[56]Severin— Severin, D. P. (1791 — 1865), ruský diplomat[57]fregata— vojnová plachetnica[58]ho zastihla smrť— Karamzin zomrel roku 1826[59]Svoboda tam, kde jest ustavy…— (rus.) Doslovný preklad:Sloboda je tam, kde je ústava,
kde múdry bez strachu žije:
tam otroctvo je, kde zákonov niet,
kde vinný i nevinný hynie.
|
Vajansky_State-o-svetovej-literature-2.html.txt
|
CitrónyPani osvietená bola pekná, mladá, bohatá, a to bolo jej nešťastie. Lebo preto si ju vzal
za ženu pred desiatimi rokmi pán osvietený. Musela vtedy zlá hviezda stáť na nebi, keď ona v
závoji z brüsselských čipôk stála pred oltárom: jediné, čoho si vydobyla v manželstve, bolo o
dva punktíky viac na korunke vreckových ručníkov — ale zato ztratila kopu ilúzií a dve
panstvá…Tak to vlastne dosť draho zaplatila.Aby jej nebolo smutno, narodil sa jej každé dva roky syn; len raz sa pomýlila, a prišla už
po roku dcéra miesto syna. To bolo jediné jej previnenie v manželstve.Pán osvietený bol pekný, mladý a mal srdcovú vadu: vždy sa mu cudzie ženy lepšie páčily,
ako vlastná…Prirodzená vec, o tom pani osvietená nevedela.Mala najkrajšie oči v troch stoliciach a najkrajšiu pleť na celom Hornom Uhorsku. Ako by
si bola mohla predstaviť, že jej muž má takú srdcovú vadu?!Keď sa narodil druhý syn — predali prvé panstvo; pri posteli sedela tetka Klára a robila
jej tichým hlasom výčitky: prečo nedáva lepší pozor na muža?Osvietená pani otvorila povestné oči a povedala takým bielym hlasom, ako bol jej čipkový
vankúš:„Ale keď ho tak rada mám…“Darmo chodila v Novej Vsi potom po stajniach a chlievoch, keď on práve tak vytrvale chodil
vo Viedni do kabaretu „Nachtfalter“.Ošípané rástly a tučnely — „Kaviar-Mitzi“ tiež, totiž ona zjedla všetko, čo pani osvietená
poslala do Viedne na adresu pána osvieteného…I deti i dlžoba rástly.Keď sa narodil tretí syn, teta Klára sedela zas pri posteli a tichým hlasom jej zasa
robila výčitky: prečo nedáva lepší pozor na muža?Osvietená pani otvorila povestné oči a povedala zasa len:„Ale keď ho tak rada mám…“Bol roztomilý človek — pre iných.Doma sa vždy sťahoval. Z jednej izby do druhej, z prvého poschodia do druhého, keď už inde
nemohol.Keď bol v Novej Vsi, pakoval kufre do Viedne. Čo robil vo Viedni, pani osvietená nevedela,
a to bolo lepšie pre ňu… Ale iste sa tiež sťahoval sem-tam. Svoje deti mal skoro tak rád, ako
svojich psov; keď raz prišiel z Viedne, maly deti šarlach a kopovi svrab.Osvietený pán sostúpil s bričky, ktorá ho doviezla so stanice, poťapkal kone a išiel medzi
— kopovov; tam sa kamarátil s nimi, pozeral ich, tešil ich. Len potom vyšiel pomaly hore
schodmi a obzrel si i deti…Vtedy prvý raz prišly slzy do tých krásnych očú panej osvietenej. Ale si to tak
vysvetľovala:„No, áno, to preto spravil, lebo bol prichladný, nemohol ísť hneď ku chorým deťom.“Ináče jeho celý život bol pepita: raz diškuroval s pánom Schwarzom, raz sa vadil s pánom
Weissom. Títo dvaja boli jeho osudom: Weiss prinášal peniaze — to bol árendátor; Schwarz ich
odnášal — to bol kupec so starožitnosťami, úžerník-hausjud pána osvieteného. Klamali ho
obidvaja, veď to je prirodzená vec — na to boli na svete.Ona gazdovala na stôl, a on pod stôl; dokázalo sa, že on bol mocnejší.Nebolo nikoho, kto by jej bol otvoril krásne oči: nevidela nič, alebo nechcela vidieť?Keď on bol doma, bola v kuchyni hotová revolúcia: pieklo sa, varilo sa, jedlo sa —
kuchárka vyvárala, sluhovia lietali hore-dolu. Keď odišiel — a, na šťastie, často „odišiel“ —
pani osvietená jedla i s deťmi kašu a kapustu, len kedy-tedy šóšku s vajcami…Keď on prišiel domov, mala pri obede toaletu od Spitzerky z Viedne; keď bol preč — zo
surového plátna. Jemu hrala najnovšie viedenské pesničky: „So küsst nur eine Wie-ne-rin!“ Keď
odišiel, štopkala sluhovi biele rukavičky, aby, keď príde pán osvietený, bolo všetko v
najlepšom poriadku.Ale ani pán osvietený nebol lenivý: sluha sväzoval staré obrazy — ešte len i vo sviatok —
a zaniesol ich k pánu Schwarzovi, ktorý mu predal miesto nich iné, celkom tak, ako ten, čo
predal koňa, za to kúpil kravu, za kravu somára, za somára psa.I pán osvietený tak gazdoval… Darmo boly prilepené na obrazoch cedulky: „Môjmu prvému
vnukovi.“ (To ešte starý osvietený prilepil.)Keď prišiel do Novej Vsi, bol celý dom v neporiadku: keď mali obedovať, išiel strieľať
vrabcov, alebo sa zabával s dievčatmi, čo v záhrade hrabaly… Pani osvietená všetko odpustila,
všetko si vysvetlila.Bola šťastná, keď bol doma; ani sama pred sebou neuznala, že i preto bola rada, lebo aspoň
vtedy nedostávala telegramov od neho: „Pošli mi tritisíc korún“, „pošli mi dvetisíc korún“
atď.Deti boly zdravé, krásne, mocné; len to bolelo pani osvietenú, že pre každé veru už nemá
panstva…Ani barokový dom v Prešporku už nepatrí im… Ako je to len, že ona o štvrtej vstáva, sama
vedie knihy, má len päť slúžok miesto desiatich, ako predtým — a predsa, predsa… Na to by jej
boli mohli odpovedať herr Schwarz a herr Weiss, ale tí mlčali; len sa hlboko klaňali pred ňou:
dobre vedeli, prečo! Nezabudnime ani na „Kaviar-Mitzi“ a „Spitzenpepi“…Stal sa raz i ten div, že pani osvietená išla do Viedne k tetke Kláre, a — prirodzená vec
— pán osvietený zostal vtedy sám v kaštieli.Že už býval vo všetkých izbách kaštieľa, preto nemal sa kam prenášať, a tak aspoň kasne
premieňal a v kasniach šaty. Lebo prenášať sa musel — bez toho bol chorý.Pani osvietená sedela vo Viedni pri raňajkách. Pila čaj a bolo jej ľúto, že doma nemá
citróna, ako tu; ale citróny sú drahé, treba gazdovať…Na inom už nevedela ako gazdovať, darmo si lámala hlavu, a tante Klára sa jej po tretí
raz, ale teraz už nie tichým hlasom, pýtala, prečo nedáva lepší pozor na muža.Pani osvietená so slzami pila svoj čaj. Rozmýšľala o tom, že ani citróna si nedopraje, len
aby gazdovala; chlapcov už dala do konviktu, aby nemusela vychovávateľa držať pri nich; o
každom vajci vie, každú slúžku vypláca, na všetko dáva pozor — celý svoj život len „pozor
dáva“, a predsa idú dolu vodou, predsa to nejde tak, ako by malo ísť…Sobrala sa. O pol hodiny sedela na rýchliku a pod večer bola v Novej Vsi.Prvý raz išla pešo so stanice domov, a cesta sa jej zdala veľmi dlhou…Takú mala túžbu za mužom. Je taký milý, dobrý, gavaliersky — je jej mužom, otcom jej detí,
ľúbi ho, čo by tante Klára ešte desať ráz viac vravela, že je zlý gazda…Bola zaprášená a ustatá, keď konečne prišla.Prešla parkom, no nevkročila hlavným vchodom, ale bočným, tade, kadiaľ chodí čeľaď. V
kuchyni smiech, krik, vôňa pečienok. Zarazeno zastala. Teraz, o pol piatej?Usmiala sa; za tých štrnásť dní už zabudla, že pán osvietený vtedy jedol, kedy jemu prišlo
na um — nedržal sa hodín. Naproti kuchyni komora — dvere roztvorené; na chodbe nikoho, len na
konci chodby videla lietať sluhov frak a zablesly sa strieborné gombičky na ňom.Namrzene vkročila do komory. Ani tam nikoho. Ale čo to? Napostred komory velikánska dieža,
naplnená vodou, a v nej namočené — citróny. Taká masa ich bola tam, že pani osvietená vlastným
očiam neverila. Vtom Hanka, slúžka pri kuchyni, vopchala hlavu. Zostrašená chcela ujsť, keď ju
pani osvietená zbadala.„Ježiš Marja — pani osvícená!“„Hanka, akéže sú to citróny?“ pýtala sa jej namrzene.Dievča bolo ako paradajka červené.„Nuž?“Belasé oči panej osvietenej sa zajagaly v ohnivej žiare, nešťastná Hanka zakryla si tvár a
polo krikom, polo plačom vyzradila:„To sú citróny, čo dali pán osvícený doniesť pre pani išpánku. Tá sa v nich kúpajú…“Už sa stalo nešťastie.Pani osvietená zavrela oči, oprela hlavu o policu, na ktorej stálo zaváranie, pritisla
ruku k srdcu, zbledla ako smrť a zpoza bielych perí vyšlo stonanie na smrť raneného srdca
manželky, matky…*Tri dni a tri noci pani osvietená ani nejedla, ani hlavy nesklonila na vankúš.Zamkla svoje dvere; darmo klopal pán osvietený. Napokon zunoval, dal kufre pakovať a išiel
do Viedne…Ona neustále celý čas chodila po izbe so sklonenou hlavou od okna po dvere a nazpät…Na štvrtý deň, keď sa pozrela do zrkadla, mala v tmavých vlasoch strieborný pás…Trhla plecom.„Nech; už je tak i tak jedno…“Tak sa zdá, že sa srdce panej osvietenej premenilo na citrón: stalo sa razom takým kyslým
a chladným.Pána osvieteného dala postaviť pod kuratelu, čo veľmi ľahko išlo, lebo preukázala účty na
šesť perziánových plášťov, z ktorých pre ňu nebol ani jeden.„Kaviar-Mitzi“ a „Spitzenpepi“ úprimne smútily — „taký dobrý človek!“Pán Weiss a pán Schwarz zmizli; dvere do komory dala zamurovať; „ako nejakú kryptu“,
vraveli ľudia.A pravdu mali: tam ležalo mŕtve a pochované jej srdce…A ešte niečo bolo divné u nej: v celom dome netrpela citrónu. Ani vône jeho, ani toho
slova!Chlapci prišli domov. Tante Klára triumfovala.„Vidíš“, vravela, „nemala som pravdy, že láska padá niekedy i na smetisko?“Ale osvietenú paniu to už nebolelo; veď namiesto srdca mala len citrón.Poltivka a Podhora im viac nepatrily. Ale jednako dostane každé dieťa raz panstvo:
osvietená pani dobre gazduje.Len keď sa blíži výročitý deň jej svadby, zamkne sa do svojej izby pekná, mladá osvietená
pani a plače zúfale do čipkového ručníčka. Lebo ženské srdce všetko odpustí, všetko zabudne —
len zradenú lásku nie…
|
Ivankova_Citrony.html.txt
|
Slovenský pravopisNoveletka„Došli noviny?“„Došli, Vedomosti[1]i Sokol.“[2]„Ukáž, čo nového v nich.“Anička podala apuškovi menované noviny a on prezrel najprv Vedomosti, potom Sokola. V tamtých prebehol pán Adam Poľanský (radný pán slobodného a kráľovského mesta Žibrice) najsamprv listy, či niet v nich zpráv z jeho vidieka a potom „novinky“, z ktorých čo pikantnejšie nahlas predčitoval svojej jedinej dcére Aničke, švárnej to asi šestnásťročnej barnuške. V Sokolovi prečítal názvy básní a povestí, hľadajúc, ktorá by bola bez nepríjemného mu „pokračovania.“„Ten Pustovník v Ilžickej púšti sa ťahá ako štrúdľové cesto. Ja neviem, načo to ten redaktor také dlhé kusy pchá do časopisu. Však to nikto nečíta, ak len nie na Silvestra, keď už má celého Sokola zviazaného.“„Ach, apuško, ja zas veľmi rada také dlhé kusy, drží ma to dlhý čas v napnutí.“„Hja, veď ty!“ zvolal pán Poľanský, ďalej prehŕňajúc sa v šiestom čísle šiesteho ročníka Sokola, „ty musíš mať vždy dačo zvláštneho… eine Extrawurst[3]… Aha, toť je čosi… Slovenský pravopis, noveletka od Rozmarína. Hahaha, ešte vraj čo!… No to by som už naozaj rád vedel, ex temate[4]slovenský pravopis, aká to môže byť novela?“„Ale to je vskutku podivné. Apuško, čítajme to, bude to iste dačo pikantného.“„Nedbám, čítaj teda, ale nahlas. Ja si napchám do fajky, budem ťa počúvať a pritom, rozumie sa, pána Marka Rozmarína ako obyčajne trošku kritizovať.“Anička rezko odložila nedrovanie[5]neveľmi dbajúc, že jej pritom jedno alebo dve nedrá spadli z ihlice, sadla si na pohovku a vzala Sokola. Radný pán Poľanský ale zapáliac si na fajku, rozšafne umiestil sa oproti nej v kresle, odkašlal si a dal dcére znak, že už môže začať. Táto čítala, ako nasleduje:Bol prvý máj, bol utešený večer. Hviezdičky trblietali sa na tmavoazúrovej oblohe, mesiačik prizeral sa im a jeho tmavočervená tvár žiarila mu radosťou, sťaby si bol vedomý toho, že bez jeho magického svetla vzdor namáhavému jasotu hviezd niet tých krás večera.„Apuško, to je utešený začiatok!… To bude dačo veľmi sentimentálneho!“„Hja, tebe je hneď všetko sentimentálne!“ horlil radný pán, neúprosný kritik slovenských múz, ktorých záhradku on ostatne ešte ani jedným kvetom svojho domnelého veľumu neobohatil. „Dcéra moja! To je prismelý obraz, mesiacu dať povedomie toho, že on je tvorcom krás večera. Je to neprirodzené. Mesiac je len mesiac, na tom sa ustálili už všetci astronómovia, ktorých spisy perse pán Rozmarín sotva znať bude. Mesiac je kus odpadnutej, vyhorenej, bezpochyby dákou kométou z našej planéty odruntenej zeme… a iné nič!… No kde by tu mohlo byť povedomie!? … Ale čítaj ďalej, však uvidíme, čo z toho vykvitne.“A Anička čítala ďalej:Práve odznel posledný cvengot zvoncov z poľa navracajúcich sa oviec, zatíchli hlasy a hvizdy valachov, len v kvitnúcom vonnom sade ozýval sa lkavý a prenikavý žiaľ slávika a v ďalekom jazere krkot žiab, tichý, monotónny, zádumčivý.„Hahaha!“ chutne sa rozosmial pán Adam Poľanský, utľapkajúc si prstom popol vo fajke, „roztomilé accompagmente!!![6]… slávik a žaby!!… Veď hovorím, že to strach, čo tí slovenskí novelisti potárajú. Slávika spári so žabou… Hahaha!“„Ale, apuško môj, však to býva, že večer žaby kŕkajú.“„Býva, býva, ale keď slávik spieva, dcéra moja, krkot žiab sa ignoruje, aspoň sa to nepovie, či rozumieš?…“Anička čítala:Tiché mesto N. obtáčali pekné záhrady a konča nich vinuli sa bielym štrkom vysypané široké chodníky. Milá to prechádzka v čas večerný. Týmto chodníkom som ja v spomenutý večer kráčal, rojčiac o piesňach, o láske, o lutne a o rusalkách. A prečo by som nebol rojčil? Bolo mi dvadsať rokov, žil som ako ryba vo vode, bez starosti, bez žalosti, dostupný každému nežnému citu lásky k poézii, k národu a k spanilým jeho dcéram.Ako tak rojčiac kráčam tichou nocou, naraz priveje mi šum vonného vetierka v ucho harmonický zvuk gitarových akordov z neďalekej besiedky pána Kolmana, ktorá husto zarastená všelijakými plazivými rastlinami stála na konci jeho záhrady.Rýchle a tíško na prstoch pobehol som pár krokov napred a v okamihu ocitol som sa nezbadaný pri samej húštine, obtáčajúcej besiedku pána Kolmanovu. Sotva stál som tu pár menšín, ozval sa z besiedky pri sprievode gitary nasledujúci krásny, dojímavý, mäkký ženský hlas:„Vej, vetierku, vej, večerný,Ofúkaj mi žiale moje,Ty môj priateľ, ty môj verný,Vlož na ne balzamy svoje.Balzam tvoj, ach, ten zahojí,Ten bolesti srdca ruší,Vánok tvoj tichučký spojíVzdychy dvoch túžiacich duší.“,Ha,‘ myslím si, ,to pieseň môjho priateľa Podoľského. Pevkyňa je teda iste národovkyňou, keď slovenské piesne spieva. A ako ju spievala!!! Zatíchol slávik, zamĺkla i žabka, keď tichou nocou triasol sa sladký unylý hlas krásnej Amálie Kolmanovej.‘Či ju neznáte? Či ste nikdy nepočuli o nej?Kto v N. do školy chodil, musí znať Amáliu Kolmanovie, a kto len raz bol na Anna bále v neďalekom kúpeli, musel počuť, že ona za plných sedem rokov bývala všeobecne zvelebovanou kráľovnou týchto veselých kúpeľných bálov. Akoby som ju ešte dnes videl, vychýrenú to tanečnicu vo veľavýznamnom kotilióne,[7]ako svojmu tanečníkovi s pohľadom svojho jasnomodrého unylého oka pripína dekoráciu na fialkový frak so žltými gombíkmi. Akoby som ju teraz videl, ako do výšky hádže malučký, širokými čipkami obrúbený, rezedou zaváňajúci biely ručníček, graciózne dvíhajúc svoje okrúhle rameno a s potešením hľadiac na kŕdeľ bystrých šuhajov, ruvajúcich sa oň.No hovorím, pekná bola Amália Kolmanovie a mne zdala sa teraz, keď slovenskú pieseň spievala, krásnou, utešenou. — Nemohol som sa ďalej zdržať, hneď po prvom verši vystúpil som z úkrytu, prikročil k okienku a riekol: „Dobrý večer, panička Amália!“„Ha, kto to?“„Neľakajte sa, ja som to. Váš tanečník v mazúri na poslednom bále.“„Vy ste to, pán Rozmarín? Tak pozde? Myslela som, že už nikto nechodí.“„Nuž a či by ste neboli spievali, keby ste boli vedeli, že vás dakto počúva?“„Isteže nie.“„A vidíte, ja by som vás práve prosil, aby ste láskave ráčili pokračovať.“„Ani za svet.“„A kto vás tú pieseň naučil?“„Pán Podoľský.“„Ale on sám?“„On sám.“„Máte ju napísanú?“„Nemám, len tak som sa ju naučila.“„Smel by som vás o ňu poprosiť?“„Prečo nie, veľmi vďačne.“„Prosím vás teda, ráčte mi ju napísať, zajtra o tomto čase si prídem po ňu. Ak by ste mi ju nechceli osobne oddať, ráčte ju tuná do okienka pod túto tehlu uložiť.“„Dobre, dobre, ale odpustite, už musím ísť, už je pozde, otec už iste spí.“„Zbohom teda!“ a s tým podal som jej oknom ruku. I ona mi podala svoju malú okrúhlu ručičku. Jej mäkkosť a okrúhlosť cítiac, nemohol som sa zdržať (paničky, ktoré ste hanblivé ako krásna Amália, prosím, zažmúrte oči, keď toto čítate) a horúci bozk vtisol som na ňu.„Sie schlimmer![8]“ ozval sa jej sladký hlas, no zdalo sa mi, ale možno, že to bol len mojou horúcokrvnosťou zapríčinený sebeklam, — dosť na tom, zdalo sa mi, že mi pri tých dvoch slovách, ktoré mali byť výčitkou, lahodne ruku stisla.,Neborák Podoľský!‘ pomyslel som si. A vskutku zasluhoval takéto poľutovanie. Môj dobrý priateľ totižto do zahynutia bol sa zaľúbil do driečnej Amálie, dcéry zámožného mešťana v N., on slovenský pevec, za akého sa držal, do nemčúrsky vychovanej dcéry odrodilého, každým pórom tela materializmom páchnúceho Kolmana. Ostatne to ho ani zamak nekonfudovalo, bo veriac, že ho Amália verne miluje, veril i to, že roznieti v nej iskru rodoľubstva a získa jej domnele ušľachtilé srdce národu slovenskému. Krušná a ťažká to úloha, ktorej málo chlapov dorastá, menovite u žien, z ktorých mnohé i svoje rodoľubstvo podľa tlakomeru kurmacherov, vzývačov a pytačov rady usporadujú a richtujú.„Pfuj Teufel!“[9]zvolala týmto poznamenaním pána Rozmarína rozmrzená Anička; „nuž či my ženské sme už vari bez všetkého charakteru?“„Hja veru, dieťa moje,“ stisol plecami pán Poľanský, „pravdu má. Čo ty vieš, kto príde pre teba? Kto si ťa vezme? Či vari ak príde dajaký maďarón, ktorý bude v stave náležite ťa vyživiť, nepôjdeš len preto za neho, že je maďarón?“„To nehovorím, ale budem sa usilovať, aby som ho slovenskému národu naklonila.“„To nejde, žena vo všetkom poslúchať má svojho muža, teda i v politickom zmýšľaní.“„Ale, apuško, veď tak by sme boli len otrokyňami našich mužov!“„Lepšie otrokyňami byť, než večnú vojnu mať v manželstve. Že tu v tej novele Podoľský získať chcel Amáliu svojmu národu, to schvaľujem, hoci to dosť hlúpo zrobil, že sa do Nemky zaľúbil.“„Nuž a či človek môže svojmu srdcu rozkázať, do koho sa má zaľúbiť?“„Trebárs i to nie, ale iste zakázať mu môže, aby nepriľnulo k odrodilej dcére národa, akou Amália bola. Ostatne nechápem, čo tá celá jeho ľúbosť má do činenia so ,slovenským pravopisom‘, a vôbec, ako pán Rozmarín vo svojej ,noveletke‘ túto vážnu tému spracuje. Či je to ešte dlhé?“„Nie, hneď je koniec.“„Čo, už koniec? A o slovenskom pravopise dosiaľ ešte ani slova!… Hahaha, názov práce o voze a jej obsah o koze! Ale takí sú tí naši slovenskí spisovatelia, tituly ich spisov sú pikantné, a obsah číra nuda. Naozaj som zvedavý, ako to dokončí. Čítaj ďalej.“Anička čítala:V nasledujúci večer bolo veľmi nepríjemné počasie. Chladný vietor vial od severu, ženúc pred sebou velikánske hory ťarchavých mračien, z ktorých celý večer bez prestania mrholilo, ba chvíľami i náležite pršalo. O deviatej v meste už živej duše nebolo na ulici, tým menej za mestom pri záhradách, za ktorými som ja osamelý, šermujúc dáždnikom proti víchru, k pána Kolmanovej besiedke kráčal.Konečne dorazil som ta. Nazriem oknom dnu. Na pohovke zabelelo sa mi čosi.„Vy ste to, panička?“„Ja,“ a s tým vstanúc z pohovky, priblížila sa k oknu.„Ale v tomto počasí tu v záhrade?“ zvolal som.„Viazalo ma dané vám slovo. Slovenská národovkyňa je si vždy slovu verná.“„Teda vy naozaj ste už prebudená Slovenka?“„A vy ešte pochybujete? Nuž či nechodí k nám pán Podoľský?“„A pán otec čože na to?“„Jemu je to jedno, nech je len statočný človek. A veď môj otec ani nie je taký nepriateľ Slovákov, za akého ho v novinách vykričali. Že on i v slovenskom meste radšej po nemecky alebo po maďarsky vraví než po slovensky, to je taká osobná slabosť, ktorú mu veru škoda tak veľmi zazlievať. Tým nikomu neuškodí. Zato ja tým viac po slovensky vravím a už i dokonale píšem. Takej horlivej Slovenky, ako som ja, široko ďaleko nemáte.“„A tá sľúbená pieseň?“„Tu je, sama som ju odpísala tak, ako ma ju pán Podoľský naučil.“ S tým strčila mi do ruky zvinutú karotku papiera, ktorú som, aby nepremokla, rýchle vopchal do vrecka.„Odpustite, panička, ale kvapčí mi zo strechy práve za golier…“„Veľmi ľutujem, že nemám kľúč. Má ho vždy otec pri sebe… ale náš parkan…“„I oziabe ma trocha v nohy, práve tu v barine stojím. Váš pokorný sluha! Srdečná vďaka za pieseň!“„Veľmi vďačne“ a podala mi zase tú istú mäkkú bielu ručenku ako včera, na ktorú som ja ale dnes už nepritisol včerajší bozk, lebo by, po prvé, nebárs horúci bol býval, a po druhé, ženírovali ma moje mokré fúzy. Z vlastnej skúsenosti to viem z čias pitia „bruderšaftov“, aký to nemilý pocit, keď dotkne sa človeka pri bratskom bozkaní sa taký mokrý, sťa ratolesť jedle snehom, hustou penou piva pokrytý fúz. Preto, ako povedám, nebozkal som jej ruku, ale som ju vrelo stisol, a — teraz to ale nebol sebaklam — ona srdečným stisnutím ruky odvetila tomuto nemému, ale na ten čas zreteľnému pozdravu môjho srdca. Neborák Podoľský!Už je isté, že som jej nie ľahostajný. V takej pľušti prišla do záhrady!… A ľutovala, že kľúča nemá,… ba, čo to spomínala o parkane? Že je, tuším, nie vysoký? Škoda, že som jej tú sadu nedal dohovoriť!Takýto monológ som viedol, keď som dorazil ucvachnený domov, vyzul si mokré čižmy a vrhol som sa na pohovku.Oh, Amália! Ja ta ľúbim!…Ako to ten náš duchaplný Janko tej Schröerovej Marienke zaspieval?„Poď, drahá moja, môjho do náručia,bo večných túžob ohne ma umučia;prsia už zhoria od sladkého bôľu.Však vďačne zhyniem, len zahyňme spolu.“Keby som bol poetom, i ja by som Amálii takúto pieseň zaspieval, no bohužiaľ, som hrozný prozaik! Suchý ako trieska.A aká horlivá Slovenka je! A vraj už i dokonale píše po slovensky, a…„Otvor!“„Otvor?“ — opätujem potichu, „čo za ,otvor‘?… Jedenásť hodín je, prší, až sa leje, a vraj, ,otvor!‘“„Kto je?“ volám, zberajúc sa z pohovky, aby som príchodziemu dvere otvoril.„Čo ma už ani po hlase nepoznáš?“„Ach, Podoľský! Vitaj,“ hovorím, otvárajúc mu dvere. „Betah ťa páral! Čo tak pozde chodíš?“„Amice,[10]nemôžem spať. Zobral som sa teda a prišiel k tebe, že si trošku pobesedujeme spolu,“ a s tým vrhol sa do kresla.„Pekná vec!“ — rečiem na to, „keď on nemôže spať, mám ho ja zabávať. Ja som myslel, že ty si ešte u Amálie.“„Tri dni som tam už nebol,“ riekol môj priateľ s bôľným vzdychom, „zajtra sa ju chystám navštíviť.“„A to prečo tak zriedkavo?“„Myslím si, že zriedkavejšie návštevy bývajú vzácnejšie.“„Pletky!… Deve, ktorá ľúbi, vzácny je milenec každý boží deň a tebe, myslím, tiež.“„Ja ju nesmierne ľúbim, ja ju zbožňujem.“„Myslím, že Amália nie je prvá, ktorú tak nesmierne ľúbiš!“„Never, brat môj drahý. Tak ako Amáliu ľúbim, dosiaľ som ešte nikdy nemiloval.“„Otázka je, či i ona hodna je tvojej nadšenej lásky.“„Hodna, braček môj!“ — vetí Podoľský s dôrazom nepochybnosti. „Je horlivá Slovenka a mňa verne ľúbi.“„Počujem, že už i správne po slovensky píše.“„A ako!… Kde si to počul?… Braček, nebol by som schopný milovať devu, ktorá by ani jeden ľúbolístok nebola vstave správne napísať. Je to hrozná vec pre mňa, vidieť a čítať tie malabarské ortografie[11]väčšej časti našich krásavíc. Ak sa kedy ženiť budem, prvá podmienka mojej manželskej zmluvy bude, aby sa mi snúbenica ešte pred sobášom správne po slovensky písať naučila. Nemôžem si nič hroznejšieho predstaviť ako peknú, milú a dobrú ženu s planou ortografiou.“„Hm, hm… si čudák!… Čajda, bol si mi sľúbil, že mi svoju ,Večernú pieseň‘ odpíšeš.“„Braček, odpusť, zabudol som, ale zajtra snáď.“„Netreba, neunuj sa…“„Nuž?“„Už ju mám…“„Ako?“„A to peknou ženskou rukou odpísanú… Pozri!“ a s tým vytiahol som pieseň Amáliou odpísanú z vrecka.Podoľský skočil na rovné nohy. Ja rozvinul som pred ním kartičku ružového papieru.„Vskutku! To ruka Amálie!“ zvolal nemilo prekvapený.„Áno, braček, to ruka Amálie.“„Ha, to je nemožné!“ trhal sebou, bolestne hľadiac na osudný rukopis.„Čo, brat môj?“„Tie chyby, tie vady, tie…“„Chyby?“ — pýtam sa, bližšie sa prizrúc na odpis Podoľského piesne. — Skutočne sú v nej značné chyby. — „Ako to? Však si vravel, že už správne píše.“„Čo som ja u nej videl napísané, to bolo písané správne. Iste to boli číre odpisy de papiro ad chartam.[12]Toto spamäti písala, bo som ju tú pieseň naspamäť naučil. Ukáž, prosím ťa!“„Ale daj pokoj, prečítam si to…“„Daj to sem!“„Nedám, kým neprečítam.“„Chceš ma mučiť?“„Počúvaj!“„Chceš ma zahanbiť?“„Počúvaj!“„Nedáš mi to?“„Nie!“„Servus!“ s tým sa zvrtol, plesol dvermi… a tam ten! Ja som si napchal fajku, vrhol som sa na posteľ a s napnutou pozornosťou prečítal som si rukou milej a krásnej, priateľom mojím zbožňovanej horlivej Slovenky Amálie písanú Podoľského pieseň, ktorá od litery do litery takto znela:Wey vettergu wey vetserny,Oh fukay mi šále moeThi moy brátel thi moy werniW lož na nie bál sami tvoeBál sám tvoy tenn sa hoyTenne po lesti srrt saru ušiVanog tvoyty hutski spoyFsdy chi dvouch tužacich dusy.Z tohoto jedného verša si už teraz môj ctený čitateľ ľahko predstaví, ako vyzerali i tie štyri ostatné písané. Tak, hľa, správne písala krásna deva, prebudená, horlivá Slovenka, tak po slovensky písala panna ideálov Podoľského, slečna Amália Kolmanová. Čo som povedal, že panna ideálov Podoľského?… Nie,… od tých čias neobzrel sa viac na ňu. A o päť týždňov nato vydala sa Kolmanová Amália za pána Ignáca Kuhmayera, poctivého majstra mäsiarskeho remesla, ktorý nehľadel tak veľmi na slovenskú ortografiu paničky Amálie ako radšej na pána Kolmanove dvadsiatniky, na ktoré pri svojej ženbe obzvláštnu váhu kládol.*„Koniec?“„Koniec.“„Hlúposť… hoci…“„Je to tuším originálna myšlienka.“„Je, je. Zdá sa to na prvý pohľad hrozne hlúpe, ale predsa je v tom čosi.“„I mne sa tak vidí.“„Donesže mi, prosím ťa, papier a písanku.“„Budete písať, apuško?“„Budem, a to v tvojom mene, len dones.“Poslušná Anička priniesla z bočnej izby papier, černidlo a perá, pán Poľanský sadol si k stolu a písal nasledujúci list:Velebnému pánu Jozefovi Viktorínovi,[13]farárovi vo Vyšehrade.Úctive Vás prosím, velebný pane, ráčte mi za pripojené tri zlatky poslať pre moju dcéru Annu dva výtlačky Vašej Slovenskej gramatiky.V Žibriciach dňa 31. mája 1867.Adam Poľanský v. r., radný[1]Vedomosti— Pešťbudínske vedomosti (1861 — 1870), ústredný slovenský politický orgán v šesťdesiatych rokoch 19. storočia.[2]Sokol— časopis pre krásne umenie a literatúru (1860 — 1861, 1862 — 1869), najvýznamnejšia literárna revue v šesťdesiatych rokoch 19. storočia.[3](nem.) Jemná saláma, tu vo význame zvláštnosť, špecialita.[4](lat.) Z témy.[5]Nedrovanie— pletenie, druh ženskej ručnej práce.[6](franc.) sprievod[7]Kotilión— starší francúzsky tanec.[8](nem.) Vy zlý.[9](nem.) Fuj, do čerta priateľu[11]Malabarské ortografie— narážka na miežaninu jazykov na Malabarskom pobreží v južnej Indii.[12](lat.) Od papiera k spisu.[13]Jozef Viktorín— (1822 — 1874), katolícky kňaz, redaktor almanachov Concordia (1858), Lipa I — III (1860 — 1864), vydavateľ diel Sládkoviča, Hollého, Záborského. Roku 1860 napísal po nemecky populárnu mluvnicu Grammatik der slovakischen Sprache, ktorá mala viacero vydaní.
|
Pauliny-Toth_Slovensky-pravopis.html.txt
|
Promluwenj k SlowanůmKdyž ſe s odtokem oſmnáctého a přjtokem dewatenácteho ſtoletj
celý, gak dalece ſahá, Slowanský ſwět z duchownj mdloby, an tomu
ſwrchowaný čas, pozbwjhowati počiná, a wſſecky, od mohutného Ruska
až do oſlablého Slowáka, gedna plapolawá giſkra proniká, když mezy Srby
Kaičowé, Jankowičowé, Solaričowé, Stojkowičowé, Doſſenowičowé, Widakowičové
powſtáwagj, a s wzkřiſſenim gazyka ſwého
národſtwj ſwé kříſý; když se w Muſſídem Pindarowé
řečtj, w Stefanowičowi rapſodowe Homera (známoť geſt, že ty zpěwy, které P.
Stefanowič zbírá, zpěwy s lépau, a mnohé z nich Homeříckým nad mjru podobné gſau)
mezy Srby zotawowati zdagj, gen Čechowé w uſtawičném zápaſu s Protičechy
poſtawenj ſwých rolj wětſſjm djlem ladem ležeti necháwagj,
an gjm hlas wolagjcýho na pauſſti[1]w vchu netkwj : toť ſe k nemalému podiwenj a k welikému
potěſſenj naſſemu w Morawě a mezy Slowáky
Slowanſké ſrdce ſſjřiti a ňadra wolněgi pohybowati
počjnagj. Komuby powěſt ta, že práwě w těchto dwau, gak ſe zdá, nepatrných
kraginkách, dwé mladých Slowěnjnů, P** w Morawě, a B*** w Vhřjch[2]přjklademPrače a Stefanowičepowzbuzených, na
ſebránj národnjch zpěwů a pěſnj pracuge, nepřiſſla whod a
wděk! Zagiſté každý oprawdowý Wlaſtenec(zwláſſtě Čech!)
tomuto podniknutj, an geden ani dwa, gak ſe to rozumj, s wywedenj geho býti newohau,
milerád přiſpěge, a ſám také zbjrati bude. Cena národnjch zpěwů a
pěſnj wůbec, v Slowanſkych zwláſſtě,
odewſſech wěcý powědomých dawno vznána geſt, a kdo ſám
čaroděgné mocy gegich z zbjrky Stefanowičowy pocýtiti nechce, ten ſobě aſpoň
to přečiſti račiž, co Wjdeňſký recenſent (1816 w Březnu) o nich
řjká. Geſtliže w eſtetycſkem ohledu přjrozená proſtota a
miloſtnoſt gegich každého, kdož ſy, třebasť Herderem nebo Getem
nenj, an ſe tito za národnj pjſně neſtyděli; prawidla
Eſtetyky, gak náležj, z hlawy wybige, a vmělecſkého twořenj, tam, kdež ho
nemá, hledati nebude, každého, kdož ge s neporuſſeným ſrdcem čjtá,
zavgiti muſý; zagiſté neméně zpytatelům gazyka Slowanſkého, powahy
a wlaſtnoſti každého nářečj ſkaumagjcým, budau žadaucý, an w nich
ſamých řeč lidu, giž w žádných knjhách nenalezne, panuge a tkwj. Takto
ſprawedliwý Nowořecſký, gako o tom Leake pjſſe, tak
nyněgſſj Srbſký gazyk, gediné w vſtech lidu, a
chceſſli ho dokonce na papjru mjti, w pjſnjch národnjch
ſlýchati a čjſti lze; tak v Slowáků wlaſtnjmu gegich dyalektu
odnikud ginud, leč z národnjch pěſnj, ſe nenavčjš; tak do
walachſkého, tak do cykanſkého, až poſud málo poznaného gazyka a
národu gediné tjmto okýnkem nazřjti ſe dá; (kdežto nám čaſem ſwým
P. Reſſner Sedmihradčan, ſebranjm zpěwů walachſkých a
cykanſkých na němž pořad pracuge, wýborně poſlaužj, an tamto w
pjſemných památkách nikoli gazyk lidu, nýbrž gazyk včených, v Noworeků ſtarý
Hellenſky, u Srbů ſtaroſlowenſký, u Slowáků
čeſký, gak dalece gegich literatura ſahá, geſtline docela,
aſpoň odpolu wězý, zde pak bez mála geſſtě žádné literatury nenj, a
u Cykánů gj ani nebude! Ať nám nikdo o ſſtěbetné lahodnoſti
polſſtiny, a ſrdce gjmagjcý miloſtnoſti
ſrbčiny nerozprawj; ať nám nikdo drſnatoſti
naſſeho dyalektu newytýká, a nás od záwodu s naſſimi
bratry, Rusſy a Srby neodſtraſſuge: my to
wſſecko známe, my s nikým o záwod běžeti nechceme, gediné ſwětu
ukázati, žedrſnatá řeč včených ſkladatelů nenj řeč
proſtého národu. Y daufáme, že ſeberauli pjſně
naſſe:čeſké, morawſké a
ſlowanſké, o tom, že ſe náš dyalekt také
ſlyſſeti dá, každý ſe přeſwědčj. O
ſpěwawoſti Slowáků w Vhřjch nám po Tablicowi řjcy, a po
naſſj zkuſſenoſti pochybowati netřeba: Čechowé,
mnjme, přigdeli k tomu, ſwé dokažj.Co ſe připogených, z čáſtky od P. B****; z Vher na
zkauſſku přigatých, z čáſtky z paměti wypſaných
pěſnj týče, o těch, proſýme, aby lewně ſauzeno bylo. Nechtěli
ſme ***** těch za wzor a obrazec, nýbrž za důkaz wyſtawiti, že y my co
zbjrati máme. Gſau to kratičké nápady a zlomky, gak ge myſľ nebo náhoda
podala: kdoby zagiſté delſſjch zpěwů w cyzyně paměti zahrnul. Či
ſe lidu z vſt wypſati muſegj. Co ſe ortografié
týče, ſnažili ſme ſe wſſecko, wygmauce akcentu
prodlužugjcýho, tak, gako ſe v nás wyſlowuge, pſáti; začež
ſe, té ſme naděge, aniP. Dobrowſký, aniP. Kopitarnepohněwá. Kdyby ſe ty teprwa na čeſké
kopito wybigeti a pak pſáti měly, cožby owſſem lehaučké bylo, tuť
by ſe to, čehož prawě hledáme, prwotnj gegich karaktér zmazal a ztratil. W dokonalézbjrce čeſko-morawſko-ſlowenſkých
pěſnj a zpěwůmuſylyby tyto poſlednj od oněch odděleny
a opět na troge rozwrženy býti:1.) Naſlowenſko-ſlowenſké, gako
ſe w Preſſpurku, Nitře, Trenčjně ic. ic.2.) Nahornácſké, gako ſe w Gemeru, Nowohradě,
Liptowě, Orawě, Zwoleně .c. ic.3.) Naſlowenſko-polſké, gako ſe
w Spiſſi, Sſaryſſi, Zempljně ic. ic. zpjwagj, k
nimžby ſe geſſtě ruſňacſké w
Spiſſi, Marmaroſſi, gakowých gſme
zwláſſtě mnoho pěkných ſlýcháwali, ne bez proſpěchu
připogiti mohly. Tamby ſe potom poznati dalo, kterak ſe onyno k
čeſſtině pomalu chylj; w těchto mnohé
ſtaroſlowanſké ſlowo wězý; a
ſpišſko-ſaryšſké, polčinau zapáchagj. Doložené mezy
hornacſkě patřj. Nemnjme ſyce, žeby Čechům neſrozumitedlné byly,
předc gſme ge některými ſlowy dole wyſwětlili, aníž pak ſe
w ſpůſobu pſanj a w wyſwětlowanj
wſſechněm, zwláſſtě Neſlowákům wyhowěti může;
nebudauli Čechům a giným naſſjm bratřjm, tak, gak ſme ge
pſali, gemně zwučeti, a zůſtaneli gim mnoho temného, toho wina ne
pjſnjm, nýbrž nám příčtěna buď. Přjpis z liſtu morawſkého zbjrače
na vherſkého druha kyž mnohého w ſrdce bodne![1]Prwotiny pěkných Uměnj 1814 čjſl. 16.[2]Coſy pobobného y nebohý naš Rožnay hodlal, když nemiloſtiwý
oſud wſſemu geho ſnaženj k newynahraditelné
naſſj ztratě nenadále přjtrž učinil.
|
Safarik_Slowenskie-piesne.html.txt
|
Ivan Gundulič[1]Srbo-Chorváti slávili 8. t. m. tristoleté jubileum narodenia Ivana Gunduliča. Narodil sa
dňa 8. jan. 1588 v Dubrovníku. On je najvyšším predstaviteľom dubrovníckej školy. Študoval
humaniora v Dubrovníku, slávnej republike dalmatínskej, potom študoval filozofiu i právo —
jeho učiteľmi boli jezuiti. Poetickú dráhu počal okolo roku 1610. Vplyv italskej poézie
naňho bol silný. Preložil Torquata Tassa[2]„Oslobodený Jeruzalem“, a síce veľmi verne s výtečným napodobnením formálnych
krás italského jazyka. Potom napísal i preložil mnoho dramatických kusov, medzi nimi
vynikajú pôvodné „Ariadna“ i „Dubrovka“. No jeho slávou a nesmrteľnosti zálohom je epická
báseň „Osman“. Predmetom epopeje je vojna r. 1621 medzi Poliakmi a tureckým sultánom
Osmanom. Vzdor pseudoklasickému štýlu báseň má vysoký slaviansky zmysel. Gundulič zná
nielen históriu Dubrovníka a Polši, ale i druhých slavianskych plemien — on pýši sa
slavianskou poéziou, je slavianskym patriotom, oduševneným borbou Slavianstva proti
tureckému barbarstvu. Keď mohol spievať o Dubrovníku[3]pred tristo rokmi:Okolo teba zo všetkých strán
Slavianska deržava —značí, že Gundulič bol hlboko nadchnutý slavianskym presvedčením.No i jeho miestny patriotizmus bol vrelý; on spieva o Dubrovníku:Ah, da bi uvik jakno sade
živio miran i slobodan,
Dubrovniče bijeli grade,
slavan svijetu, nebu ugodan!
Robovi su tvoji susjedi,
teške sile svim gospode;
tve vkladanje samo sjedi
na pristolju od slobode.V druhej piesni Gundulič zase ospevuje srbskú históriu:U njih svud se vitez hvali
koga krunom kopje obdari:
Stjepan Uroš i ostali
od Nemanjič kuče cari.
U njih žive slava obilna
ku Kobilič steče mudri,
kad handžarom cara silna
na Kosovu smrtno udri.
Prosvijetlit se u njih hajo,
ne zavideč sunce žarko,
Svilojevič još Mihajo
i Kraljevič junak Marko —atď.[4]V neveselých časoch slávia Srbo-Chorváti rozpomienku na veľkého svojho básnika. No pri
tom všetkom v časoch, kde idea Gunduliča pomkla sa valne kupredku a čaká skorého vyplnenia.[1]„Národnie noviny“ 1888, č. 4.[2]Torquato Tasso— Torquato Tasso (1544 — 1595), taliansky
renesančný básnik[3]on spieva o Dubrovníku:— Ah, da bi uvik jakno sade…
(srb.-chor.) Úryvky z básne „Osman“. Doslovný preklad dr. J. Frýdeckého:Ach, keby si vždy ako teraz
žil pokojne a slobodne,
Dubrovník, ty mesto biele,
slávny v svete, nebu príjemný.
(Spev ôsmy, verš 569 — 572.)
Otrokmi sú tvoji susedia,
cudzie sily nad všetkými vládnu,
iba tvoja vláda je správna
na prestole slobodnom.
(Spev ôsmy, verš 581 — 584.)[4]V druhej piesni Gundulič zase ospevuje srbskú históriu:— U
njih svud se vitez hvali… (srb.-chor.) Úryvky z básne „Osman“. Vajanský mal pôvodne v
prvom verši namiesto njih — Srbov. Doslovný preklad dr. J. Frýdeckého:U nich sa všade hrdina chváli,
ktorého korunou kopija obdarí,
Štefan, Uroš i ostatní
cári z domu Nemanjičov.
U nich prekvitá hojná sláva,
ktorú si získal múdry Obilič,
keď handžárom mocného cára
na Kosove smrteľne udrel.
U nich sa vždy oslávi,
slnko žhavé im to nezávidí,
Svilojevič Michal
a junák kráľovič Marko.
(Spev tretí, verš 69 — 80.)
|
Vajansky_State-o-svetovej-literature-3.html.txt
|
Acontius[1]Prečítaj si len, sestra moja, žalostné slová,ktoré, ako to vidíš, bolestne vytryskli z pŕs.Toľké prosby ťa dojmú a konečne na pomoc prídeš,aby si naveky z toho získala slávu a česť.Nech sa pripíše k tvojim chválam, že nepriateľ gétsky[2]z koreňa nevyvrátil nadobro panónsku zem.[1]Melchior Acontius— žil v 1. polovici 16. stor. vo Wittenbergu,
kde okrem iných diel napísal r. 1536 báseň na počesť svadby Juraja Sabina a
Melanchthonovej dcéry Anny[2]nepriateľ gétsky— Géti, bojovný staroveký kmeň pri ústí Dunaja. Bojovali s obyvateľmi gréckych osád a neskoršie s Rimanmi. Historik Bonfini ich pokladal za príbuzných Dákov. Po podmanení Turkami zúčastňovali sa na tureckých výpravách do Panónie a Rubigal ich často stotožňuje s Turkami.
|
Rubigal_Prosba-Panonie-ku-Germanii.html.txt
|
1Krásné je to naše Slovensko! Jediný pohľad na tie vznešené Tatry, na tú rozkošnú dolinu
Hrona, alebo Váhu tak zaujme dušu človeka, že sa ich krásy ani nasýtiť nemôže. Krásne sú
tie naše vŕšky, hole, ba i tie pusté bralá majú niečo pôvabného v sebe. Ešte väčšej
pôvabnosti dodávajú im na vysočinách do nebies vyčnievajúce, pusté, už v rozvaleninách sa
nachodiace hrady a zámky. Ony už v rumoch ležia a v nich odpočíva nejeden slávny čin
Slovákov, zapadlý už od tisíc rokov. A z rozvalenín týchto tu i tu ešte niekedy prinesie
náhoda k sluchu potomstvu niektorý zo slávnych činov našich predkov, či už v piesni a či už
v povesti.Ale i krásné sú tie povesti naše, krásné jako krásna slovenská panna, ktorej v lícach
ruže, na perách maliny a na čele biele ľalie prekvitajú. Každá tá povesť nášho ľudu je tak
pekná jako pekná nitrianska Lada. Kto sa díva na ňu, nemôže sa jej nasýtiť; tak kto počúva
naše báje a povesti, nemôže sa ich dosť napočúvať. A čo by niekto žil tri celé veky, preca
by nedbal, trebárs vždy počúvať naše báje a piesne. A ľud náš je hovorný, on vždy rád
rozpráva. Kde jedna Slovenka býva, tu sa celé okolie jej spevom ozýva. A čo by človek
prešiel pol sveta, veselšieho ľudu, jako je slovenský, nikde by nenašiel. Náš ľud a naše
kraje sú akoby k spevu už stvorené. Jeden bez druhého by tuším ani byť nemohol. Ba, čo by
bolo Slovákovi niekde i lepšie, on sa len preca domov medzi svoje vŕšky uťahuje.Ale boly časy, keď i náš slovenský ľud na čas svoju veselosť stratil. Ja tie už pravda
nepamätám, ale mojej prababy prababa hovorievala, pán Boh ich tam osláv tam na druhom
svete, že ich prababy to pamätaly, lebo, že ony práve vtedy žily, ale nebývaly tak, jako
my, len v biednej chalupe, ale hen na zámku, lebo vraj ony tam boly varovkyňami, alebo ja
už sám neviem čím. Veď, kto by si to od vtedy už i pamätal, keď je tomu už tak dávno. Ja to
veru už ani rozprávať neviem tak, jako ony vedely. Vyrozprávam to ale tak, ako som si to už
doteraz zapamätal.Ono to bolo raz v lete. Práve sa bol môj strýko vrátil s cesty, raz v nedeľu. My sme
sedeli vonku pod stromami. Slnko práve zapadalo a dievčatá s mládencami vracali sa domov so
spevom.„No, ale to je pravda,“ povie môj strýčko, „že táto dolina je už najveselšia, ba, okrem
spevu a radosti, ani tuším, inšie v nej nepanuje.“„Ba, žiaľ ani snáď tu nikdy nepanoval,“ skočím mu ja všetečne do reči.„Ej, horkýže nie,“ povie mi stará matka.„Ale ja o tom neviem, stará matko!“„Ani ja synak môj, ba ani tí najstarší ľudia u nás, lebo je tomu už dávno, ale mojej
prababy prababa si z nich niečo zapamätala. Ona mi vždy rozprávala o všeličom, čo ešte od
svojej prababy bola počula, ktorej matka na zámku bývala a ktorá i tú tureckú vojnu
pamätala, lebo, že vtedy i ona tam bola, kde to tí Turci tak mnoho kresťanov povraždili.“„Nuž a prečo nám to i vy nerozprávate, jako to i vám niekedy vaša stará mať rozprávala?“„Oj, koľko ráz som ja to už rozprávala, syn môj, ale ty si bol ešte malý nezbedný
chlapček, ktorý nerád svoju starú matku počúval. Keď si ale trocha odrástol, šiel si do
škôl a preto si nemal ani príležitosti mňa vypočúvať.“„Zato mi to ale teraz vyrozprávate, pravda, stará matka?“„Áno, syn môj, daj že teda pilný pozor, aby si nič nezabudol, keby si to niekedy mal
tiež rozprávať.“„Ale začnite mi tú najsamprvšiu, ešte keď tej jednej prababy jej matka na tom zámku
bývala.“„No dobre, len teda počúvaj.“Ja som si prisadol bližšie a stará matka mi rozprávala.„Bolo to, pravdaže, kedysi dávno, vtedy ešte henten zámok stál. Kráľ ho daroval jakémusi
Tornallymu. Tento sa bol onedlho oženil a vzal si jakúsi veľmi peknú paniu. A naša dávna
prababa sa tých čias vždycky mnoho naspomínala. Veselie tuším, že celý týždeň trvalo.“„To teda neboly tie smutné časy,“ pretrhol ju strýc v rozprávke.„Veď, počkajže, príde i na to čas. Či nevieš, že po radosti býva žalosť?“„A po žalosti radosť,“ poviem ja, aby som sa len do reči vmiešať mohol. „Ale rozprávajte
ďalej, stará matka, čo bolo potom?“„Po veselej svadbe nasledovalo asi po roku ešte veselšie krštenie. Manželka Tornallyho
porodila krásneho chlapca. Po porode bola ale veľmi slabá, takže sa Tornally hneď po
nejakej dojke sháňal. Naša prababa a či už prababina prababa, ani to neviem už pomenovať,
keď je tomu tak dávno, ale dosť na tom, že to bola jedna z našej rodiny, ktorá bola ešte
mladá, pekná, červená žena; nuž túto vzal Tornally za dojku svojmu synovi. Ej a bolo jej
tam dobre. Ale nielen jej, ale i našej rodine, ktorú Tornallyčka všemožným spôsobom
obohacovala, ba, keby ju pán Boh nebol k sebe vzal, ona by nám bola mohla veľmi pomáhať,
snáď i zemanstvo by sme boli dostali. No, ale Pán Boh ju skoro vzal, bola ešte veľmi
mladá.“„Nuž a či zomrela potom?“ spýtam sa zvedave.„Zomrela ver, ale len neskoršie, veď prídeme i na to. Dosť na tom, že nám to jest našej
rodine vtedy bolo dobre, kým tá prababa na zámku bývala. Netrvalo to ale dlho. Po krajine
bol rozposlaný krvavý meč, aby sa zemianstvo hrnulo pod kráľove zástavy, proti Turkovi.Tornally teda sosbieral tiež svoju družinu do poľa. Jeho pani ho ustavične prosila, aby
i ju so sebou pojal. On jej to ale všemožne odopieral a vyhováral sa, že ona musí zostať
pri obrane hradu, že je to nie obyčaj, aby ženy s mužmi do boja tiahly. Ale to všetko nič
nepomohlo. Mladá pani sa nedala prehovoriť; išla teda proti vôli svojho muža s ním i so
svojím synom, ktorému išlo už na tretí rok. A našej prababy prababa išla tiež s nimi čo
pestúnka.Po dlhom sem tam sa túlaní, prišli až na osudný Moháč, veď sa to tuším tak volá. Ty by
si mal vedeť, Paľko, veď chodíš do školy.“„Áno, tak sa to volá,“ povie môj kamarát, ktorý pri mne sedel. „Veď je to snáď to, kde
toľká hrúza kresťanov padla.“„Áno, áno,“ prisviedčala mu stará matka. „Vy snáď i roky budete vedeť, ja to neviem.“„To sa ani s istotou nevie,“ pretrhne ju môj strýček, „ráta sa ich ale na 42.000, čo
padli na osudnom bojišti. Sám kráľ, ktorý sa chcel útekom ratovať, našiel smrť v potoku
Čele, kde ho kôň v bahne zadusil. Okrem neho zostalo na bojišti sedem biskupov a 28
vysokých hodnostárov; z vysokej šľachty asi 500 šľachticov, takže len veľmi málo bolo tých,
čo mohli životy ratovať.“„Čože sa ale s Tornallym stalo, a jeho žena, bola tiež prítomná v tej šarvátke?“ spýta
sa môj kamarát.„Ráno vraj bolo tu i tu zamračené. No, to ale skoro slnko pieklo, ktoré naše vojsko
veľmi zmorilo, takže sa ono okolo poludnia ani hýbať nemohlo. Chúďatká! Už bolo popoludní a
oni tam ešte lační stáli, až ich i Turek napadol. Zpočiatku, že vraj naši víťazili, potom
ale neviem, ako sa to stalo, naši boli premožní, takže sa dali na útek. Náramný zmätok bol,
nielen vo vojsku, ale i medzi batožinou. V tom zmätku priniesli do ohrady poranených, medzi
nimi bol i Tornally. Jeho žena zostala bez seba. Museli ju a tiež jeho zo šiatra s veľkou
ťažkosťou vyniesť, aby ich ratovali pred divokosťou musulmanskou. A šťastlive ich aj
zachránili.“Tu prišla matka, pretrhla starú matku v rozprávaní, volajúc nás k večeri. Pretože ale ja
zriedka večerievam, jestlo ti ľúbo, drahý čitateľu, vyrozprávam ti ostatok, čo mi stará
matka ešte v ten večer rozprávala.
|
Beblavy_Dedic-Murana.html.txt
|
Z listov Dr. Lesebucha[1]Z Pohronia dňa 26. marca 1861Herr Redakteur![2]Nech odpustia, že som sa s týmto listom tak veľmi opozdil; tá rovnoprávnosť
saframentská, ktorá už aj pokoj a Hausfried[3]slávnej našej stolice podrývať započala, je tomu na príčine. Bol som nehmlich[4]v jednom znamenitom Gesellschafte,[5]kde sa hodne pripíjalo. Čo som mal robiť — i ja som zdvihol pohár a povedal
toast, rozumie sa, v jazyku stoličnom; lež neviem, ako sa stalo, ako nie, genug daran,[6]do mojej secus excellentnej orácie[7]som akosi i pár slovenských slov a satzov[8]zamiešal. Tu pán švagor môjho kmotra Omáčku povstane a povie, že je to zrada
vlasti, to jest: Landersverrath. Ja sa, perse, oborím na neho und mit der grössten Galanterie[9]mu poviem, aby netáral, že veď je i on Slovák, čože má teda aprehendovať[10]tých pár nevoľných slovenských slov, a vravím, že 23. marca sa už aj v Prahe, v
grófskych salónoch slovansky vravieť opovážili; tu ale povstane pán Učilsky, ktorý bol pred
jedenástimi rokmi tuná prvý, čo dvojšuchový mliečnik[11]a trojcólové mördery[12]nosil a sa nielen všetkým hochgestellt[13]pánom do rodiny dával, ale ešte i toho najposlednejšieho čatníka[14][15]vždy skvostne učastoval, a teraz ako dáky novopečený apoštol akejsi bašovskej liberálnosti[16]mne za tú filologickú chybu nasilu chce fiškálsku akciu[17]na krky zavesiť, pretože som sa vraj pána švagra môjho kmotra Omáčku Slovákom
šimfovať opovážil, lebo vraj som ten akýsi Gleichberechtigung[18][19]obrazil. A z tohoto som, Herr Redakteur, toľko nepríjemnosti mal, že som sa i
so sľúbeným listom opozdil.Počul som, Domine Perillustris,[20]že v Pešti rybári hrču chytili, čo dvesto sedemdesiat funtov vážila; ja som
pasionátny Naturforscher,[21]či by mi z nej nemohli dva funty k Veľkému piatku poslať? Peniaze im pošlem,
kadenáhle ma vymenujú za Bezirksartzta,[22]a keď nie, teda Im napíšem pár receptov proti Černokňažníckym mdlobám. Keby som
Im ernst[23]prepadol, strojím ausvandrovať nach London,[24]bo tam vraj teraz jesto znamenitá vakácia; šarha Lund zomrel, čo za nič pre nič
ťahal osemsto zlatých platu rakúskej hodnoty; to by som ja potreboval. Či čítali, prosím,
že si v Čechách v Novej Hute tamojší obyvatelia vyvolili pána Jozefa Markotha, rodeného
Maďara, za predstaveného obce. Keby som s istotou vedel, že teraz v Čechách als Revanche[25]Uhrom služby budú dávať, i sám by som sa hlásil, lebo takýto Gleichberechtigung
sa mi velice ľúbi; ale neviem, či by sa tam na mojom mene neanštoszuvali.[26]Preto si ho mienim ešte zavčasu premeniť. Beztak počujem, že od Nového roku bei
der hohen Statthalterei[27][28]tristo sedemnásť inštancií[29]o premenenie mien rodinných — čiže priezvisk — einlaufovalo;[30]no aspoň ubudne tých „bergerov“ a „felderov“ a pribudne tých „falvi — hegyi —
völgyi a váry“.[31]Čo myslia, lieber Herr Redakteur,[32]ako by sa moje meno najlepšie preinačiť dalo? Či nie Olvasóczy alebo Könyvesy?,[33]lebo ypsilon by som na konci veľmi rád mať — hneď to ináč znie a inakší Eindruck[34]urobí. Nech mi, prosím, čo skorej zdelia Ihre Meinung.[35]Práve keď Im toto píšem, dostávam list a zprávu od môjho bratranca zo Žiliny, že vraj
tam teater[36]hrali, a to akúsi smutnohru zo Starého zákona. Bühna[37]vraj predstavovala malý „raj“, v ktorom prví ľudia pokojne žili; tu prišiel had
a dal im jablko zo stromu nesvornosti, takže sa povadili a anjel Pána ich vyhnal z raja a
povedal im, žeby neprišli až druhého apríla. Môj bratranec mi píše, že možno pozdejšie i
známu tragédiu „Abel a Kain“,[38]ktorú toho roku už na veľa miestach dávali, aj tam budú predstavovať. — Ďalej
môj bratranec ešte spomína, že tam vyvolili za lekára akéhosi výtečného „homeopatha“,[39]ktorý keď verejne ďakoval za dôveru v ňom zloženú, od svojich voličov pýtal
„úradnú inštrukciu“, podľa ktorej metódy sa nabudúce rozkážu kurovať.[40]Humillimus servus.[41]Dr. LesebuchV Lojnici 13. mája 1861[42]Trinásť, pán boh pri nás! preto im, Herr kollega, trinásteho píšem, lebo odvtedy, čo v
Lojnici bývam, som sa so ziemlich[43]dal na pokánie. Túto blahonosnú zmenu musím ďakovať tunajšiemu pánu farárovi,
ktorý je človek veľmi znamenitý. Však tá jeho výtečná kázeň z textu, že „i vlaštovice šetrí
času príletu svého“ už bola oznámená aj v piatom čísle Černokňažníka, teda pôvodcu ex actis
et factis[44]už dobre znajú. Ako vravím, pán Vylezal[45]je človek znamenitý, už i preto, že vo vlastnom dome len nemčine miesta povolí.
A už, pán brat, nech ten Paulinyho Černokňažník čo chce tára v tom svojom Blatte,[46]ale ja len toľko poviem, že to krásne časy boli tých minulých dvanásť rokov,[47]cez ktoré sme my každoročne tristo zlatých len fixum[48]ťahali; a kde sú diéty, gerichtliche Obductionen, Zeugnisse und die schöne Assentirung?[49]Však ver, pán brat? Aj pán Vylezal mi toť tak potajne sub rosa[50]zdelil, že ono je tá sloboda pekná — ale že len za tou rekrutáciou predsa
banuje; lebo tie matrikulár-extrakty[51]mu vraj pekný groš einbringovavali[52]— a teraz? — že vraj ľudia ani od pohrebov nechcú poriadne platiť. Veď už len
aby tá naša slávna stolica tým Slovákom nepopustila a im v kongregáciách[53]vravieť zakázala, a títo zase aby sa potom na nohy postavili a sa s nimi
zvalili, to by, myslím, najlepšie bolo, lebo tak by sa zase tie minulé časy mohli navrátiť;
ale ak sa nepovadia — pochovaní sme na večné veky. Ale nedešperujme, amice![54]Priatelia starého systému žijú a konajú. Pán brat, máme my všade, aj pri
stolici našich ľudí, čo z jednej strany Slovákov a z druhej strany Maďarov huckajú, a tí čo
najkrásnejšie reči držia proti tej sprostej rovnoprávnosti, to sú najvernejší naši ľudia,
ktorí, keď sa nám tento plán podarí a keď pán barón z Ríma naspäť prídu,[55]tie najprvšie úrady a odmeny podostávajú; ba mnohí z nich už aj anticipando[56]pár zlatých dostali, zvlášť tí, čo si staré kabáty dali vyšnorovať[57]a čo v kongregáciách najohnivejšie vystupujú. Takýto dôverník, vidia, bol tuná
u nás aj pán Učilsky, ktorý by to za veľa nedal, keby tá jeho rodinka zase na stoličnom
dome sídliť mohla, a ktorý teraz, ako počujem, v Pravoči v podobných záležitostiach veľmi
blahonosne pôsobí. No zbohom, pán brat, a nech len aj oni harangírujú,[58]kde môžu, aby sa voda čím skôr tým lepšie pomútila. Wir wollen dann in turbido
piscari. Leben Sie wohl.[59]Dr. Lesebuch*Z Lojnice 15. augusta 1861Werthester Freund, aber Sakrment hinein![60]Ktože im môj portrét poslal, no to je veru mirakulozum,[61]oni ma unsterblichom[62]spravili — ach, a koľkých som ja unsterblich urobil! Ale ad seria Amice! rogo demisse,[63]nože nech ráčia ten Ausz-eichnung,[64]čo sa mi stal, prijať do ich úradných špaltov,[65]aby sa moji priatelia so mnou tešili a celá Európa o tom zvedela.Ja som, ako dobrý luterán, ergo protestant, celkom drasticky na mestskom dome oproti
Svätému Martinu protestoval,[66]držal som za päť hodín dlhú reč, göttlich!,[67]a bol by ešte aj dlhšie rozprával, ale mi dáka mucha, keď som bol v najväčšom
afekte, do hrdla vbehla. Hneď popoludní mi hajdúch doniesol dekrét: pán osvícený[68]ma in Anerkennuug meiner Verdienste (lebo on už raz podľa starého zvyku holenie
nechať nemôže) za svojho Unter-Leibbarbiera ako in der höhern Barbiererei vyučeného praeconisoval.[69]Nein, diese Ehre,[70]bože môj! — ale ešte nebolo dosť: môj portrét, prosím ich, z Černokňažníka
pekne do rámu vložili a na večitú pamiatku v stoličnej sále zavesili! Du mein lieber Gott![71]— a ešte čo: večer mi robili Fackelzug[72]a iluminácie, allgemein iluminácie![73]či počujú, Herr Redakteur, ilumináciu! 362 fakieľ, čo mali na Jána spáliť,
zbĺkli, do lámp nestačil loj a olej, pálili fištrón,[74]ba moji vis a vis[75]pálili oleum jecoris Aselli,[76]že sa to vraj doktorovi tak svedčí. — Amicenko zlatý, ja som im plakal od
radosti, wie ein Bube.[77]To ma tak aufregovalo,[78]že som pána osvíceného kuchárke, ktorá pri tej iluminácii prestydla, krystír
dal užiť dnu, a pijavicami som ju krystíroval. Na tretí deň mi deputácia „protestujúcej
mandarínskej spoločnosti“[79]doniesla do Knopflochu Orden „pro piis meritis“,[80]Pifferling[81]na červenej stužke, a môj kolega Ezelovsky,[82]čo vymyslel novú šlichtu pre plátenníkov, dostal striebornú krystíršpricničku
na žltom pentlíku s nápisom: „pour le merit“.[83]— Nun, wie schmekts[84]p. Černokňažník? Či im netečú slinky? Hm, ich gieb ihnen den Rath, amicenko,[85]nech sa pridajú k nám, meiner Seel,[86]to sa zle nespláca, všetci naši stoliční páni budú ich noviny držať, čo im ich
aj odpoly darmo dajú. Dňa 12. aj v Škrupine[87]auf meine Vermittlung[88]protest zvíťazil. Len dvaja sme vystúpili a prerazili. Pán Sekulka, ktorý aj
roku 1848 bežal do Viedne a tam pro piis meritis suis[89]dostal na staré čižmy nové opätky, i teraz znamenite rečnil a zase očakáva, že
ho, keď nie za Oberfeuerwerkera,[90]aspoň za kanoniera vymenujú. Aj od dnešného konventu[91]veľa čakám. Herr Redakteur! guráž platí, kocka hrá:Kto wie unser einer[92]cíti,nech sa protestu chytía medzi nás stane![93]Dekorirter[94]Dr. Lesebuch m. p.*Z LojniceLieber Herr Kolega!Vo veľkej som konfúzii:[95]deje napredujú a bojím sa, že ma prikvačia nepripraveného. Tak sa mi zdá, že
som sa medzi tých radikálnych Achtundvierzigerov[96][97]až prihlboko zaplietol, a teraz neviem už z konopí — slovom, meine politische Weisheit[98]mi už nestačí. Je to konfúzia! Pán Doležal už hádky komponujú pre
Černokňažníka, Černokňažník rezoníruje proti maďarónom a Nemci ho konfiškujú! Ich kenn’
mich nicht mehr aus.[99]Vedomosti[100]nás radom škohlia, my sa radom ospravedlňujeme, und mir scheint,[101]že sa s každým ospravedlňovaním len lepšie máčame. Ja už teraz neviem, ktorému
sa táboru pripojiť, aby som čo skôr reüssiroval.[102]Perse, tí liberálni páni šimfujú na ľudí, čo vraj úrady hľadajú; lebo im hľadať
netreba, keď sú už v nich. A každý z nich nie jeden, ale i dva, tri úrady zastáva. Pár
stolíc viem, v ktorých je der Vicegespann[103][104]aj ablegálom a krom toho i prézes stoličného súdu.[105]Ťahá teda tri platy, beiläufig[106]štyritisíc fl.! — ja som vraj „gemein“,[107]keby som sa iba rád stal Bezirks-arztom mit tristo fl.[108]Och, je to pekná vec, takáto liberálnosť! — Jedny protesty zaspali a druhé
nastali! Neviem, čo zajtra u nás vykujú, aber ich ziehe mich schon jedenfalls zurück;[109]človek musí byť opatrný! neviem, ako sa veci zvrtnú. Ja som síce len za
bachovčinu wirkoval,[110]ale tá už sotva príde do módy, lebo aj slovenské žurnály na ňu šimfujú. Gott!
diese Confusion![111]Aj môj pán kmotor Herr J. B. Argerberger, direktor reálky v Ocieľkovej, sa mi
žaluje, že sa trochu prihlboko pustil; celá jeho nádeja je vraj zložená v nápise školskej
tabule. Tú tabuľu s nápisom „K. k. Realschule“[112]vraj v novembri zabudol strhnúť,[113]a keď sa ho kto pýtal, že čo ten nápis znamená, povedal, že:
„Krikyhájskokunešhájska škola“.[114]Takhľa zachránil tabuľu od skazy a má teraz argument za seba, že on aj während
der Schreckensherrschaft[115][116]litery „k. k.“ mal vyvesené na tabuli. Ale denique[117]v liberalizme, že sa predsa priďaleko pustil. Kein Wunder,[118]veď človeku už rozum nestačí k týmto politickým konfúziám. Ja som schválne
chcel ísť do Prandorfu,[119]že si ho reku pár holbí kúpim, ale — ako hodnoverne počujem — už i tým vyšiel;
ani sám Ďuro Šmik ho vraj už nemá. Gott,[120]sú to časy! Sú to konfúzie! Valeat et faveat.[121]Dr. Lesebuch*Uralov 13. októbra 1862Kedves kolléga uram![122]Píšu, že neomylne zvíťazíme. Hm, neviem, Herr Bruder,[123]neviem, ako bude. Divno to akosi ide. Priveľmi sme vytrčili šidlo z mecha s tým kalvínčením.[124]Aj katolíci sa nás už ľakajú, že vraj keď u jedných dogmy za „staré haraburdie“
vyhlásime, ľahko vraj i na ich poriadok príde. Denique boja sa oni tej vlasteneckej, od
pána Boboryho v Cegléde pred trinástimi rokmi založenej cirkvi; perse, tá maďarská liturgia
a národná birmovka sa im nepáči. A ešte ten malér: nášmu arci-arcipastierovi stratil sa
vraj u protoarcipastiera akýsi list, v ktorom sa erkläroval,[125]že vraj nech len najsamprv u nás do toho zastaralého hradu bigotizmu[126]Breschu schieszujú mit den gezogenen Kanonen[127]des rationalizmus,[128]potom to vraj i so všeobecnou vlasteneckou cirkvou ľahko pôjde. Lenže proti
tomuto, perse, aj druhá strana má ihre Kanonen, ungezogene síce, ale tým sicherer účinkujúce;[129]a preto sa veľmi befürchtujem,[130]že naši arcipastieri, onezaveľa in partibus infidelium[131]arcipastierovať budú.[132]Hm; bieda všade! A denken Sie sich,[133]akýsi Miloslavín[134]— bodaj skazu vzal — príde auf die (pre nás) unglückliche Idee,[135]a zohreje tú starú maštranciu,[136]ktorú dňa 7. júna 1843 der vorlaute podvýbor[137]v Pešti naklochnil, a odhalí razom všetky zámery naše — dosiaľ vorsichtig[138]ukrývané — svetu celému. Oh das ist ein grässliches Unglück![139]Neosožili naše Vorsichtsmaszenregeln.[140]Zhľadúvali, zbierali a pálili sme tieto Adamišove brožúrky,[141]a hľa! predsa kdesi jednu nepriatelia naši vyparatili. Hovorím, amice, že nám
všetko naopak ide; ani len tej v zmysle autonomickom žiadanej asistencie sme nedostali.[142]— Adolf náš[143]je untröstlich.[144]Der arme![145]Denique pravdu mal náš výtečný Ľančík vraviac: „Keď ho ja suspendujem,
suspenduje on mňa.“ No, ubi ibis contra noctem?[146]A ešte to osolstvo: pán Pomiešaný[147]pošle pánu Evanjelikovi[148]báseň na prvého nášho výtečníka ako odpoveď na tú škandalóznu Zingáriu, a sám v
nej zozná, že je otázočný výtečník „mučiteľ pravdy“! Perse, povedia nám teraz, že propria
fassio mille testes.[149]Oh, len keby medzi nami toľko trubirohov nebolo; ich versichere Sie,[150]ide mi do zúfania. No veru si mu dal, že vraj „otca a pravdy
mučiteľ.“ — Nemohol už povedať, že „mučeníka?“ — Perse
nie, lebo sa to na „celá“ nerýmuje. Kutyaláncos adtát,[151]nech pokoj dá klapanciám taký nedouk, čo sa k nim nerozumie; výtečník náš by aj
s prózou bol býval spokojný. No hab ich recht, oder nicht?[152]— Aj z Pešti mi smutné Nachrichten[153]dochádzajú. V čísle 81. tých vermaladajte[154]„Vedomostí“ na druhej strane bol vraj akýsi článok o maďarských časopisoch, na
ktorý vraj „Pesti Napló“[155]hneď na druhý deň poznamenal, že „úgy legyen!“[156]No či videli taký pyramidálny Unsinn?[157]Čože vari už do jedného vrecka dúchať budeme? Deus libera nos a malo.[158]Gott befohlen.[159]Dr. Lesebuch*Freunduško![160]Dobre ide, dobre, môžeme si smelo ruky trieť; ale si ich aj triem! Tí starí grécki
manželia Vielemon a Bauchsüss[161][162]neboli takí šťastliví, ako som ja teraz. I politika — a čo hauptsoch[163]— i prax ide ako po masle. Amicuško, verzeihen Sie,[164]dávno by im bol písal, ale som ad animam nestačil, — alle Hände voll.[165]Ani Krajanovi[166]som ešte nepísal, a to musím aufrichtig[167]povedať, ten má svoju farbu, nie len schwarz auf weisz,[168]ale opravdivú svoju farbu — keď príde na miesto svojho určenia a povolania —
verstengen s’ mich?[169]Tí jeho slávni dopisovatelia Szarvay, Telay,[170]Vannay,[171][173]Tormay,[174]a pánboh vie aké ay a ya ešte, musia mať veľkú radosť v tejto farbe.Tie voľby, vôl a bi! to je köstlich,[175]pri tých sa dačo zarobilo. Už akokoľvek šimfujú, že sa ľud demoralizuje, ale
pritom dačo aj oblizuje. Groše idú medzi ľud, chudobný človek predsa raz platí dač u pánov,
a za svoj — čo hneď i zachrípnutý hlas, keď ho dobre naštimuje, odmenu dostáva; krčmári profitírujú,[176]felčiari zarábajú.Najviac som kuroval hlavy, lebo je to ein Gegenstand,[177]čo najväčšmi von trčí, k tomu nosí v sebe organum hlasu a vota,[178]a tento orgán je des Pudels Kern.[179]Figulus figulum odit;[180]a tak jeden varhanár ho chce na druhom organárovi vernichtovať.[181]Spôsoby sú rozličné: skaly, kyje a päste — ako príde, nach Noten.[182]Poprebíjané kotrby, vyklané, alebo poudierané okále, povybíjané zuby a iné der Art[183]maličkosti. Mal som v kúre aj odhryznuté prsty, ako zvláštny Leckerbissen[184]pre tých, čo pod patronátom sv. Krišpína[185]stoja. Dakoľko kompromitovaných žalúdkov som tiež vyramoval. Druhé čiastky
tela, menej dôležité — ako je menovite sedenie — ako organum,[186]podľa svojej povahy na bitku a trest stvorený, pre ktorú príčinu takmer výlučne
vrchnosti, menovite súdu patrí, ani spomínať nejdem.Ja som síce — pravdu poviem — spočiatku držal so Slováci (mea culpa, mea maxima culpa),[187]za pána Slávika[188]agitoval, obce, richtárov mocou svojej autority nahováral, ba druhého, toho
nášho, kandidáta za neschopného trubiroha vyhlasoval, nuž ale, holt[189]— ako to aj druhí mnohí robili. Ale znajú, amicenko, že som charakterfest,[190]i zvíťazil môj charakter, podľa toho carmen,[191]čo písal Andreas Zachar, profesor trnavský r. 1777.Non terror scythici ferus Geloni,Non vultus rabidi minax Tyrani,Non omnis rabies trifaucis orci,Justum, et propositi virum tenacePossunt de solida movere mente.[192]A tak keď som videl, že sú Slováci pod závozom, a ani peňazí, ani vysokej panskej
priazne nemajú, som im urobil vertere tergum.[193]Ostal som teda princípu verný. A môj princíp je: 1. Drž sa tej stránky, kde ich
je viac — to je oportunita; 2. Ta sa maj, kde sú veľkí páni (trebárs s veľkými pánmi nie je
dobre čerešne jesť) — a to je politika; 3. Kde jest viac peňazí — a to je „sväté
presvedčenie“. Ein warmer Händedruck[194]— merkujte, aby ste vokály[195]dáko neprehodili — nášho ablegáta, ktorý keď Schiffbruch[196]utrpiac u mňa láskavo prenocovať ráčil, a mne večné priateľstvo sľúbil, je tiež
pre mňa, mizerablen Kerl,[197]nie na zapovrhnutie — a toto je morálka! elasticita. Nie div teda, že som
odtiahnuc sa od tých chudákov Slávikovských, zase všetkých nahováral sem, čo som nahováral
tam.Keď si dakto prišiel zub dať trhať ku mne, pýtal som sa najprv: „Či máš vótum!“[198]— Mám. — Chytil som mu zub do kliešťov, a trhal, krútil, nahováral tak dlho,
kým so slzami nezareval: „Pre pána boha, však za toho budem hlasovať, koho oni chcú!“ —
Schauen Sie,[199]koľko zubov, toľko vótov. Či nie je to, amice, herliche taktik?[200]Ja nie som slúžny, nemohol som pred samou voľbou pochytať a do temníc dať
vrhnúť prvých agitátorov, ako to vraj kdesi na Myjave s Tallom, Vdoviakom a inými urobili; item[201]pomáham si, ako viem, hilf was helfen kann,[202]a veď to na jedno vychádza. Ak prišiel dakto s ubitou papuľou zo Slávikových sa
radiť ku mne — wart, reku, verfluchter Kerl![203]— vzal som emplastrum adhaesivum,[204]natrel na plátno, a zalepil som mu hubu mit einem Kreuzband,[205]že ani mukser[206]urobiť nemohol, a hlas bol paralizovaný. — Ba čo viac ešte pred samučičkou
voľbou som celý húf Slávikových do môjho príbytku odviedol. Dám im vína auftischovať,[207]perse, na konto pána ablegáta, a pošlem ženu pre sulínku[208]do pivnice, tá sa ale po tme vergreifovala[209]a nosila Budínku.[210]Ja som to veru tiež hneď nepozoroval, len keď jeden z nich prešlabikujúc nápis
„Széchényi forrás“[211]aus puren patriotizmus[212]vyvolá „Iljen Sekíni“[213]— som ten kixer pomerkoval,[214]ale perse, už pozde bolo, a tak som ich Gegenparthei abführoval,[215]a všetci in corpore[216]hlasovali za — Serdahela.[217]— Z toho handgreiflich[218]vidno, že každý podľa svojich síl moc k dobrej veci beitragovať[219]môže.Naši Gegneri[220]mali na zástave nápis:„Viera, nádej a láska.“My ale omnoho praktičnejší:„Chlieb, pálenka, klobáska.“Pretože teraz, ako vôbec známe, a ako to jeden veľmi vysoko — blízo Štefanskej veže[221]— postavený pán unumwunden[222]povedal, nastávajú časy slávnej aristokracie, som si aj ja podľa Zeitgeistu[223]na koniec jedno y prilepil, a preto som už teraz ich ergebener[224]Dr. Lezebúchay m. p.[1]Dr. Lesebuch(nem. — Čítanka) — je autorova komická figúra.
Nemec, ktorý zle píše po slovensky, mieša do svojich listov celé latinské vety, zavše
preskočí aj do maďarčiny (nemčiny je uňho, pochopiteľne, veľmi mnoho), no a
ideologicky je vyhranený v jednom smere: je to naprostý potrimiskár a bezzásadový
prospechár, obracia kabát podľa každého vetra.[2](nem.)Pán redaktorDomáci pokoj.[4](nem.)Totiž.[5](nem., trochu skomol.)Spoločnosti.[6](nem.)Dosť na tom.[7](lat.)Inak výtečnej reči.[8](nem.)Viet.[9](nem.)A s najväčšou zdvorilosťou.[10](z lat.)Zazlievať.[11]Dvojšuchový mliečnik— vysoký cylinder (panský klobúk). Stopa
(šúch je z nem.) mala 0,31 m, a tak výška cylindra bola 62 cm. (Pravda, údaj je
zveličený, aby sa zvýšil komický dojem).[12](nem.)Goliere (hodne vysoké).[13](nem.)Vysokopostaveným.[14]Žandára (za Bachovho absolutizmu).[15]Najposlednejšieho čatníka— žandára. Zaviedol ich Bachov
režim, a tak ich uhorskí „vlastenci“ hrozne nenávideli.[16]Bašovskej liberálnosti— maďarsko-zemianskej. Lesebuch píše
po čiastočnom obnovení uhorskej ústavnosti.[17](nem.)Trestný proces.[18](nem.)Rovnoprávnosť.[19]Gleichberechtigung(nem.) — rovnoprávnosť. Bola len na
papieri, lebo februárový patent z r. 1861 (panovníkom jednostranne vydaná ústava)
znamenal značný pokrok centralizmu na ujmu federalizmu (aký bol ešte len nedávno, v
októbrovom diplome z r. 1860).[20](lat.)Pán veľkomožný.[21](nem.)Skúmateľ prírody.[22](nem.)Okresného lekára.[23](nem.)Naozaj (dosl. vážne).[24](nem.)Vysťahovať sa do Londýna.[25](nem., franc.)Na oplátku.[26](nem.)Nepohoršovali.[27](nem.)U vysokej miestodržiteľskej rady.[28]Bei der hohen Statthalterei(nem.) — u vysokej
miestodržiteľskej rady. Ona viedla najvyššiu správu Uhorska (nepodliehali jej len
súdnictvo a financie) a mala po boku viacero úradov a ústavov. Bola podriadená len
kráľovi, s ktorým sa nestýkala priamo, ale prostredníctvom uhorskej dvornej
kancelárie vo Viedni.[29](lat.)Prosieb (žiadostí).[30](nem.)Prišlo.[31](nem.)„zvrchu“, „zpoľa“(maď.)„z
dediny“, „zvrchu“, „z doliny“, „z hradu“ (Posmešok na bežné maď. a nem. priezviská,
veľmi umelé a — príliš nové.)[32](nem.)Milý pán redaktor.[33](maď.)Čitateľský, Knižničný.[34](nem.)Dojem.[35](nem.)Svoju (dosl. ich) mienku.[36](nem., z lat.)Divadlo hrali.[37](z nem.)Javisko.[38]tragédiu „Abel a Kain“— narážka na prenasledovania, ba až
krvavé zrážky po obnovení uhorskej ústavnosti[39]Výtečného „homeopatha“(gréc.) — takého lekára, čo lieči
chorobu liekmi, ktoré by na zdravom tele privodili podobnú chorobu[40](z nem.)Liečiť.[41](lat.)Služobník ponížený.[42]v Lojnici— rozumej v Banskej Bystrici. Zo súvekej literatúry
možno ustáliť, že maďarónsku Banskú Bystricu roduverní Slováci Lojnicou prezývali.
Nasvedčuje tomu aj datovanie predchádzajúceho listu „Z Pohronia“.[43](nem.)Dosť dobre.[44](lat.)Z činov a skutkov.[45]pán Vylezal— Alexander Eduard Doleschall (1830 — 1893), od
r. 1858 ev. farár v Banskej Bystrici. Hoci rodom Slovák z Modry, nemčil v rodine i v
sbore a r. 1875 prešiel za nemeckého farára do Budapešti.[46](nem.)Časopise.[47]tých minulých dvanásť rokov— 1849 — 1860. Boli to roky
absolutizmu v Uhorsku, a Lesebuch práve tie chváli, keďže sa mal hmotne veľmi
dobre.[48](lat.)Pevný plat.[49](nem.)Súdne pitvy, vysvedčenia a pekné odvody.[50](lat.)Dôverne.[51](nem., z lat.)Matričné výťahy.[52](nem.)Vyniesli.[53](lat.)Stoličných zasadnutiach.[54](lat.)Nezúfajme, priateľ![55]keď pán barón z Ríma naspäť prídu— rozumej bar. Alexander
Bach (1813 — 1893). Tento rakúsky štátnik bol najprv liberálny politik, ale v r. 1849
— 1859 ako minister vnútra vládol pomocou polície a potláčal všetky snahy po slobode.
Táto reakčná doba sa podľa neho volá Bachova éra. Keď jeho systém padol, poslal ho
cisár za vyslanca do pápežského Ríma.[56](lat.)Dopredu, zálohove.[57]čo si staré kabáty dali vyšnorovať— rozumej uniformu tzv.
Bachových husárov. Absolutistická vláda po r. 1849 strčila svojich, najviac z cudziny
do Uhorska importovaných úradníkov do uniformy podobnej uhorskému zemianskemu obleku.
Mienila ich tým urobiť populárnymi, čo bol, pravdaže, nerozumný nápad, lebo išlo o
prisluhovačov absolutizmu.[58](z franc.)Podhuckávajú.[59](nem., lat.)Budeme potom v mútnom loviť. Majte sa
dobre.[60](nem.)Najhodnejší priateľ, ale parom do tohoDiv.[62](nem.)Nesmrteľným.[63](lat.)Poďme na vážne veci, priateľ! Prosím ponížene.[64](nem.)Dosl. vyznačenie, tu však: cajchovanie.[65](nem.)Stĺpcov.[66]oproti Svätému Martinu protestoval— totiž proti Memorandu
národa slovenského z r. 1861. Objednaných, zhora nakázaných „protestov“ bolo na
tucty, preto nie div, že aj dr. Lesebuch „protestoval“.[67](nem.)Božské.[68]pán osvícený— zrejme Anton Radvánszky (už spomenutý),
vtedajší zvolenský župan[69](nem., praeconisoval — lat.)Na uznanie mojich zásluh za
svojho podholiča, ako vo vyššom holičstvo vyučeného, potvrdil.[70](nem.)Nie, toľká česť.[71](nem.)Bože ty môj milýPochodňový sprievod.[73](lat., nem.)Všeobecné osvetlenie.[74](z nem.)Rybací olej.[75](franc.)Oproti mne bývajúci.[76](lat.)Olej zo somárskej pečienky.[77](nem.)Ako chlapec.[78](nem.)Rozrušilo.[79]Maďarónskej.[80](nem., lat.)Do gombíkovej dierky rad „za zbožné
zásluhy“.[81](nem.)Špetku, maličkosť.[82](z nem.)Somárovský.[83](franc.)Za zásluhy (ináč názov vysokého pruského
vyznamenania).[84](nem.)Ako vám chutí.[85](nem., lat.)Radím vám, priateľko.[86](nem.)Namojdušu.[87]v Škrupine— Krupine. Protest bol aj tam proti
Memorandu.[88](nem.)Na moje sprostredkovanie.[89](lat.)Pre svoje zbožné zásluhy.[90](nem.)Hlavného hasiča.[91]od dnešného konventu— cirkevného zhromaždenia evanjelikov.
Vtedajšie konventy v cirkevných sboroch, ovládaných zemanmi a inými odrodilcami,
bývali čistopolitickými schôdzami, kde sa nadávalo na Slovákov a útočilo proti Viedni
(cisárskemu režimu).[92](nem.)Ako našinec.[93]kto wie unser einer cíti— tieto tri verše sú paródiou na
jednu z ďalších strof hymny Nad Tatrou sa blýska.[94](nem.)Vyznamenaný. — M. p.(lat.)—
vlastnoručne.[95](lat.)Vo veľkom pomykove.[96](nem.)Osemaštyridsiatnikov. Porov, aj vecné vysvetl.[97]radikálnych Achtundvierzigerov— maďarských
„osemaštyridsiatnikov“, ktorí chceli mať Uhorsko nezávislé od Rakúska v takej
rozsiahlej miere, ako bolo v marci r. 1848[98](nem.)Moja politická múdrosť.[99](nem.)Sám sa už v tom nevyznám.[100]Pešťbudínske vedomosti— boli noviny pre politiku a
literatúru. Vychádzali dva razy týždenne pod redaktorstvom Jána Francisciho, čelného
slovenského buditeľa.[101](nem.)Mne sa tak zdá.[102](z franc.)Dosiahol cieľa.[103](nem.)Podžupan.[104]Der Vicegespann— podžupan, bol prvým voleným stoličným
úradníkom. On bol vlastne šéfom stolice, lebo župan býval viac len reprezentačnou
osobou, kým podžupan skutočne viedol stoličnú správu.[105]prézes stoličného súdu— každá stolica mala svoj vlastný súd,
ktorý súdil aj ako prvostupňový, ale aj ako odvolací (vyšší) súd[106](nem.)Približne, skoro až.[107](nem.)Obyčajný („sprostý“).[108](nem.)Okresným lekárom s tristo zlatými.[109](nem.)Ale ja sa už pre každý prípad utiahnem (uchýlim do
ústrania).[110](nem.)Účinkoval.[111](nem.)Bože! Tento zmätok.[112](nem.)Cisársko-kráľovská reálna škola.[113]v novembri zabudol strhnúť— totiž r. 1860, čiže po vyhlásení
októbrového diplomu, keď maďarskí politici zase začali vysoko dvíhať hlavy[114]Krikyhájskokunešhájska škola— Krikeháj bolo spotvorené
nemecké meno Handlovej a Kunešháj bola nemecká obec v kremnickom okolí. Autor skratku
„k. k.“ (cisársko-kráľovská reálna škola) prevracia na meno tých dvoch obcí, aby
vzbudil smiech.[115](nem.)Aj počas hrôzovlády.[116]Während der Schreckensherrschaft— totiž v krátkom období
medzi októbrovým diplomom a zavedením Schmerlingovho provizória, kým bašovali po
stoliciach maďarsko-zemianske kliky. Bar. Anton Schmerling (1805 — 1893), vymenovaný
v decembri r. 1860 za štátneho ministra, vypracoval centralistickú ústavu, ktorá sa
však neuskutočnila. Jeho provizórium (miernejší absolutizmus) trvalo do júla r.
1865.[117](lat.)Skrátka (slovom).[118](nem.)Nie čudo.[119]do Prandorfu— o ktorom je porekadlo, že tam rozum na holby
merajú[120](nem.)Bože.[121](lat.)Buďte zdravý a mne naklonený.[122](maď.)Milý pán kolegaPán brat.[124]s tým kalvínčením— nanucovaním „únie“ medzi kalvínmi a
evanjelikmi v Uhorsku, s okatými maďarizačnými zámermi. (V kalvínskej maďarskej
väčšine by sa slovenská evanjelická menšina bola stratila a bola by zostala bez
každej ochrany proti maďarizačnému náporu.)[125](nem.)vyjadril, vyslovil[126]do toho zastaralého hradu bigotizmu— totiž do evanjelickej
cirkvi v Uhorsku, kde sa trvalo na dogmatických rozdieloch s kalvínmi[127]aj druhá strana má ihre Kanonen— evanjelicko-slovenská,
ktorá sa vzpierala únii s kalvínmi, lebo vedela, že nejde o cirkevnú, ale o
čisto-politickú otázku[128](nem.)Dieru vystrelia s vytiahnutými delami
racionalizmu.[129](nem.)Svoje delá, nenatiahnuté síce, ale tým istejšie
účinkujúce.[130](nem.)Obávam.[131](lat.) V končinách neveriacich.[132]In partibus infidelium arcipastierovať budú— Nebudú mať
vôbec veriacich, ako ich nemajú katolícki biskupi, vymenovaní „in partibus
infidelium“ (v krajoch neveriacich), ktorí majú len biskupský titul, ale nemajú ani
jeden cirkevný sbor, a ani jediného veriaceho.[133](nem.) Pomyslite len.[134]akýsi Miloslavín— Viliam Pauliny-Tóth (1826 — 1877)
slovenský buditeľ a významný spisovateľ v tých časoch[135](nem.) Na tú (pre nás) nešťastnú myšlienku.[136]zohreje tú starú maštranciu— Pauliny-Tóth vydal totiž r.
1862 v Budíne brožúru Návrh o Unii, čili o spojení Luteránů s Kalvíny „v lásce a
svornosti bratrské“. Bolo to nové vydanie brožúry Navržení podvýboru Unie, způsobu a
prostředků k spojení Protestantů obojího vyznání v království Uherském (Bratislava
1846). Z tejto brožúry jasne vysvitalo maďarizačné poslanie cirkevného spojenia a tak
Pauliny-Tóth novým vydaním starého materiálu odhalil pravé a skutočné zámery
unistov.[137](nem.) Prostoreký podvýbor.[138](nem.) Obozretne.[139](nem.) Ach, to je ohavné nešťastie Zabezpečovacie opatrenia.[141]Adamišove brožúrky— Karol Adamiš, ev. farár v Horných
Zeleniciach, preložil z maďarčiny do bibličtiny spomínané Navržení podvýboru Unie.
Brožúru vydal gr. Karol Zay, vtedajší generálny dozorca (najvyšší cirkevný
funkcionár) evanjelickej cirkvi v Uhorsku. Zay bol veľký a známy propagátor cirkevnej
únie.[142]ani len tej v zmysle autonomickom žiadanej asistencie sme
nedostali— Narážka na výrok generálneho konzistória v Pešti, ktoré 3.
septembra 1862 odsúdilo Michala M. Hodžu (1811 — 1870), významného slovenského
buditeľa, farára v Lipt. Mikuláši, na stratu úradu v obvode celej uhorskej
evanjelickej cirkvi. Tento rozsudok (ostatne nevyhovujúci z obsahovej i formálnej
stránky) mal len vtedy význam, keby svetská vrchnosť na jeho základe bola Hodžu
odstránila z mikulášskej fary. Aby sa to nestalo, zakročili aj cirkevníci, aj
patentálny superintendent Kuzmány, takže miestodržiteľ gr. Móric Pálffy skutočne
zakázal rozsudok vykonať.[143]Adolf náš— zrejme Adolf Szenliványi, jeden z náčelných
liptovských autonomistov (prívržencov tej strany, ktorá Hodžu odsúdila). Ako
seniorálny dozorca bol jedným zo šiestich seniorálnych sudcov, ktorí súdili Hodžu ako
prvostupňový súd.[144](nem.) Bezútešný (nedá sa ničím potešiť).[145](nem.) Chudák Kamže pôjdeš proti noci?[147]pán Pomiešaný— bol Ján Nemessányi, ktorému Hodža prekliesnil
v Mikuláši cestu za učiteľa. Za to sa mu tak odvďačil, že držal s jeho nepriateľmi.
Tí ho za odmenu (nekvalifikovaného!) urobili farárom v Lipt. Jáne. Nakoniec sa
vyšvihol ešte vyššie, lebo sa stal školským inšpektorom v Komárne, pravda, vtedy bol
už otvoreným odrodilcom.[148]pánu Evanjelikovi— vtip: bol to časopis autonomistov,
prívržencov únie s kalvínmi (vychádzal v Bratislave v r. 1862 — 1865)[149](lat.) Vlastné zoznanie má väčšiu hodnotu ako tisíc
svedkov.[150](nem.) Ubezpečujem vás.[151](maď.) Do jeho psej materiMám pravdu, alebo nie?[153](nem.)Zprávy.[154](nem.)Prekliatych.[155]Pesti Napló— vychádzal od r. 1850 ako nezávislý denník.
(Ináč pripravoval aj on rakúsko-maďarské vyrovnanie z r. 1867.) Keď Pesti Napló raz
súhlasil s takými „panslávskymi“ novinami, ako boli Pešťbudínske vedomosti, v dr.
Lesebuchovi až hrklo a dal tomu výraz aj vo svojom liste.[156](maď.)Nech tak budePyramidálny (— obrovský) nezmysel.[158](lat.)Boh nás ochraňuj od zlého.[159](nem.)Bohu poručeno.[160](z nem.)PriateľkoMnoho maku a Bruchosladká. Porov, aj vecné
vysvetl.[162]Vielemon a Bauchsüss— správne Filemon a Baucis[163](nem., skomol. výsl.)Hlavná vec.[164](nem.)Odpusťte mi.[165](nem.)Mal som plné ruky práce.[166]Krajan— vychádzal každý štvrtok na ohlupovanie slovenského
ľudu. Vydával ho Leopold Thull, no vyšiel našťastie len jeden neúplný ročník
(1864).[167](nem.)Úprimne.[168](nem.)Čierno na bielom.[169](nem., skomol. výsl.)Rozumiete ma?[170]Szarvay, Telay— sú vymyslené mená (aby sa rýmovali s dvoma
nasledujúcimi skutočnými priezviskami)[171]Pán doktor, len netreba pridávať! Pán Vannay nie je v direktnom spojení s
Krajanom; on len ako myjavského mäsiara[171]Buchführer a Geheimschreiber ((nem.)Kníhvedúci a
tajomník.) za dve kily krumplí tak horlivo píše, a šéf podpisuje č.[171171]myjavský mäsiar— bol istý Valášek, ktorý robil veľkú
neplechu v obci ako maďarónsky nástroj a nadháňač[173]Ladislav Vannay(1827 — 1901) — ev. farár na Myjave, bol v
tom čase horlivým exponentom autonomistickej strany v evanjelickej cirkvi. (Táto
strana chcela podržať zemiansku nadvládu a maďarčiacu líniu v cirkvi, kým patentálna
strana bola za demokratizáciu cirkvi a voľný vývoj slovenských sborov v slovenskom
národnom smere.)[174]Juraj Tormay— pôvodným menom Chrenek, ako študent
bratislavského lýcea stal sa známym falšovaním záložných listov. V 60. rokoch bol
advokátom. Ináč bol známy ako zúrivý propagátor maďarizátorského smeru v evanjelickej
cirkvi a najmä v rodnom nitrianskom senioráte.[175](nem.)Výborné.[176](z lat.)Získavajú.[177](nem.)Vec, predmet.[178](lat.)Orgán hlasu a (volebného) hlasu (slovná hra).[179](nem.)A v tom je ten háčik.[180](lat.)Hrnčiar nenávidí hrnčiara.[181](z nem.)Zničiť.[182](nem.)Podľa nót.[183](nem.)Toho druhu.[184](nem.)Pochúťku.[185]Pod patronátom sv. Krišpína— ochrancu čižmárov a vôbec
obuvníkov (ševcov)[186](lat.)Úd.[187](lat.)Moja vina, moja najväčšia vina.[188]Za pána Slávika— pansláva (slovná hra)[189](z nem.)Čo na tom.[190](nem.)Pevného charakteru.[191](lat.)Piesne.[192](lat.)Ani hrozné zastrašovanie skýtskeho Gelona, ani hrozivý pohľad zúrivého tyrana, ani všetka zúrivosť trojhrdelného pekla nemôžu pohnúť od jeho pevného úmyslu spravodlivého a tuho sa držiaceho muža.[193](lat.)Obrat chrbtom (obrátil som im chrbát).[194](nem.)Vrelý stisk ruky. (Pri prehodených samohláskach je to
Hundedreck — psie lajno.)[195](lat.)Samohlásky.[196](nem.)Stroskotanie lode.[197](nem.)Biedneho chlapíka.[198](lat.)Volebný hlas?[199](nem.)Pozrite sa.[200](nem.)Nádherná taktika.[201](lat.)Nie ináč.[202](nem.)Nech pomôže, čo len môže.[203](nem.)Počkaj, reku, prekliaty chlapePrilínavú náplasť.[205](nem.)Krížnou páskou.[206](nem.)Ani muknúť nemohol.[207](z nem.)Na stôl priniesť, predložiť.[208]Sulínsku vodu, minerálku.[209](z nem.)Chybne nahmatala.[210]nosila Budínku— prečisťujúcu minerálnu vodu[211](maď.)Széchenyiho prameň.[212](nem.)Z číreho patriotizmu.[213](maď., skomol.)Nech žije SzéchenyiZbadal som ten kotrmelec.[215](nem.)Odviedol protivnej strane.[216](lat.)Hromadne.[217](z maď., žart.)Sraľovského.[218](nem.)Rukolapne.[219](nem.)Prispieť.[220](nem.)Protivníci.[221]blízo Štefanskej veži— vo Viedni, čiže blízko viedenským
vládnym kruhom[222](nem.)Nezaobalene, bez obalu.[223](nem.)Ducha času.[224](nem.)Ja oddaný.
|
Zechenter-Laskomersky_Z-listov-Dr-Lesebucha.html.txt
|
I. Pod starým dubomV sobotný deň, popoludní, šiel chudobný rubár z hory domov. Vo vačku mal niekoľko tých
ťažko zarobených groší, čo dostal na výplate, nesie ich domov žene a deťom na poživeň. Bol
ukonaný, lebo rúbanisko bolo až hen v treťom chotári. Keď prišiel na pokraj hory, kde
chodník vychodí na cestu, padol mu zrak na široko rozvetvený dub. Pod ním bola skala machom
obrastená, akoby naschvál ta položená, aby si pocestný mohol pri ňom ohníka naklásť a
fajočku zapiecť. Aj tak boly tam znaky, studený popol a niekoľko uhlíkov, iste podobný
chudobný človek oddychoval tu.Pomyslel si chudobný rubár: „Tu si oddýchneš a zapečieš fajočku.“I odhrnul suché listie, aby nestalo sa nešťastie a hora sa nezapálila — napravil kameň,
slúžiaci za opierku drevu, a nakládol ohňa. Nezadlho vyšľahol prvý plamienok, a práskajúci
veselo poskakoval po suchej raždine a chytal sa do nej.Oheň, ruzumne upotrebovaný, je priateľom človeka. Bez ohňa, bez tepla i svetla ktoré on
dáva, biedny by bol človek na zemi. Ale keď vidíš taký veselý plamienok i žiaru, tu zohreje
sa telo, okraje ti duša a ty smieriš sa na čas s osudom často dosť krutým. Chudobnému
dedinčanovi je nezbytným spoločníkom; v hore on skorej znesie hlad — ale nemať zápalky u
seba, bolo by hotové nešťastie.Aj náš rubár potešil sa nad veselo horiacim ohníkom. V myšlienkach hľadiac do plameňa,
vytiahol zapekačku, dohán, napchal si, a odhrnúc hlavne položil ju na žeravé uhlie.V tom zašuchotalo niečo vedľa neho. Zjavil sa starý, šedivý človek. Vidno zo všetkého,
že je ešte chudobnejší od nášho rubára. Nielen že je biedny, ale musí byť aj chorý. Telo
jeho i ruky, držiace palicu, trasú sa. Má zhusta poplátanú kabanicu a na nohách kapce.
Starý človek stojí, stojí a díva sa do vatry a na človeka pri nej sediaceho.„Bože daj šťastia,“ pokloní sa starý.„Bože daj,“ ďakuje rubár a ťahá zapekačku z ohňa. „Odkiaľže idete, báťa, odkiaľ?“„Zďaleka synak, zďaleka,“ hovorí príchodzí a, sadajúc k mladému, hľadí vôkol seba, akoby
v rozpomienkach. Korene starého stromu rozostlaly sa po zemi a oplietly aj tú skalu, na
ktorej skromný mach našiel chudobnú výživu svoju.„No, tak, sadnite si, sadnite, báťa, zohrejte sa. Ak chcete, môžeme potom spolu isť
ďalej.“„Sadnem si i zohrejem sa. Čožeby nie — veď som ja tu dosť ráz sedával a hrial sa i
opekal.“„Vari naozaj?“ čuduje sa rubár. „Čo nepoviete! Vy chodili ste tadeto?“„Ej, chodil, synak, chodil; ale vtedy si ty nebodaj ešte nebol na svete. A vtedy bolo
inak medzi ľuďmi, lepšie sa žilo na svete.“„Azda pravdu hovoríte, starý. Ale vieme, že starí ľudia staré veci chvália, a ono
poctivý človek ta vyžije aj dnes.“„No, no, vyžiť vyžije, čože by nevyžil. Akože ty žiješ?“„Nuž tak, so dňa na deň s Božou pomocou. Kým som zdravý ja, žena i moje deti,
nepotrebujeme sa báť hladu. A potom bude, ako Boh dá.“„Tak — tak, syn môj, ako Boh dá,“ riekol starec a zakašľal. Potom hľadel chvíľku mlčky
do ohňa, pokyvujúc hlavou, ako by myslel na celkom iné veci. Rubár priložil raždiny na
vatru a znova prihovára sa:„Nekúrite, báťa?“„Nekúrim; beztak ma kašeľ dobre nezadusí.“No rubár predsa by len chcel starého pouctiť. I vytiahne z kapsy chlebík — čierny, ale
chutný, i nožík, a, podávajúc ho, rečie:„Nate, odkrojte si aspoň kus chleba!“Starík nedá sa núkať, ďakuje, odkrojí a ujedá si chlebíka. Odkrojil si aj rubár a
zajedol si tiež. A týmto činom akosi stali sa bližšími. No starec mlčí zasa chvíľku a
obzerá sa znova vôkol seba.„Hej,“ začal po chvíľke, „bývaly to časy — boli sme mladí i mocní i my — neznali sme
pánov nad sebou. Pravda, páni boli, ej, boli — ale nám nerozkázal ani jeden. Chodili sme —
nuž chodili sme, znáš synak, ako sa hovorí: po stranách. Ej, ale ty nevieš, čo je to. Svet
je už nie ten, čo býval.“„Tak? I vy ste chodili poza bučky, i vy?“„Ej, chodil, nechodil; chodilo nás viacej. Kamaráti moji — už všetci tam na Božom súde,
len ja ešte tu na blude. Eh, poznal som ja v tomto chotári každú liesku v hore a každú dušu
v dedine. Neraz mne nebodaj aj tvoj starý otec dal prístrešia v dome.“„A to je možná vec, báťa. Oni nám často o tých „postranných chlapoch“ rozprávali; o
Rochovcovi najradšej, že bol najsmelší.“„A či ozaj? Rozprával o Rochovcovi? No, synak, aby si vedel, že som to ja ten Rochovec!“
hrdo rečie starý.„Vy? Vy? Kto by to povedal! Nuž veď vami matere deti strašievaly: počkaj vraj, len sa
zdúvaj, naraz príde Rochovec! A teraz — ej, ver’ by sa vás ani jedno z našich detí nebálo
viac.“Usmial sa starý, smutne, neveselo.„Aj hadov ste vraj nosievali za košeľou a potom strašili mladé ženy: dobre nepopadaly od
ľaku.“„Haha, tak tie vískaly, len sa tak stráne ozývaly. Ale čože? — minulo sa i to. Tu nám
nebolo ďaka ostávať, išli sme ďalej. Roky uletely, s nimi mladosť i sila, prišla choroba,
zápäť za ňou bieda, a ja tam ďaleko na Dolnej zemi, kde nepoteší sa oko na tomto dubci. Ej,
reku, ešte raz, len raz ešte dostať sa sem a posedieť si pod mojím starým známym.“Tak hovoril starík a hľadel vždy znova dookola. Iste tešil sa, že zasa, po mnohej púti,
prišiel sem. Ruky jeho netrpelive hmataly po koreňoch starého stromu.„Čo vám je, báťa?“ spytuje sa rubár, lebo veru už nazdal sa, že — nedaj Bože — starec
nemá dobrého rozumu.„Čo mi je? Radujem sa, starý hriešnik, a ďakujem Bohu, že som našiel všetko tak, ako som
nechal. Ej, hniezdo je tu, hniezdo, a gongoľčatá ešte nepovyletúvaly. No — aj ty, synak,
ďakuj Pánu Bohu, v šťastnú hodinu si sa tu natrafil — ďakuj, i tvoje deti a detné deti
ďakovať budú.“„Báťa, vám sa dačo ukazuje,“ hovorí rubár a vstáva s miesta svojho. Nepokojí ho čudná
reč Rochovcova. Beztak sa večerí, treba ísť domov.„To, to, synak, vstaň. Ej, čiže som dávno čakal na túto minútu.“ Znova nachýlil sa,
odhŕňal mach so skaly, i korene a listie. „Nože, no, synak, pochlap sa: odchýľ máličko tú
skalu. Ale, synak, vo meno Božie — lebo i toto je od Boha; ináč si večne zatratený, i tvoje
deti a detné deti.“Rubár poslúchol, dobre priprel sa, a že vopred prežehnal skalu, ako sa svedčí v taký
čas, a vzdychol k Bohu, skala prevalila sa skoro — a hľa, pod ňou pekná, suchá diera
vydlabaná popod dub a v diere hrniec, naplnený zlatom a striebrom.Zľakol sa chudobný človek, lebo hneď vedel, koľko bilo a aké sú to groše — nazbíjané.„No nič, synak, vezmi, to je tvoje. Na tých peniazoch nieto sĺz chudoby, ani kliatby
nešťastných. Vezmi si a užívaj v bázni Božej. Mne dáš, čo je dosť na staré dni — i kňazovi
za pohreb. Ty si statočný, preto som rád, že si sa tu zastavil — veru rád.“Napokon aj rubár sa nedal dlho núkať, ale pobral, čo mu dal starý.A boly to vraj požehnané groše, lebo rubár vzal starého Rochovca k sebe a doopatroval do
smrti. Naposledy umrel starý Rochovec ako kajúci kresťan a pohreb mal pekný. Poručil
obetovať na chrám Pána i chudobným z toho, čo za mladi vzal tomu, kto mal veľa… Veď vraj
nadbytok boháčov je potreba chudoby.Od tých čias veru mnoho rokov minulo, ale ešte i dnes ukazujú v dedine dom murovaný,
ktorý postavil si rubár na mieste, kde stála drevená chalupa. Žije ešte i jeho potomstvo, a
starí rozprávajú mladým o Rochovcovi a o zašlých časoch.
|
Vansova_Z-nasej-dediny.html.txt
|
Živé pokladniceCestoval som raz naším utešeným Považím dráhou od Žiliny po Púchov v krásnom jarnom
čase.A hoci som častejšie túto cestu konal, bola mi ona vždy milou, príjemnou, bo
nevyčerpateľné krásy prírody poskytovaly mi vždy nejaké nové zjavy, ktorými sa duch môj
zabavil, že mi cesta prešla veľmi rýchlo. Vstúpiac do vozňa, prvou mojou snahou bolo dostať
sa k oblokuI teraz podarilo sa mi miesto zaujať pri okne vozňa druhej triedy. — Nestarajúc sa o
spolucestovateľov, ktorými sa v okamžení vozeň naplnil, hľadel som von oknom do svobodna,
zaoberajúc sa v duchu udalosťami, odohranými v dávnej minulosti na tom zemskom raji krásy.Z môjho tichého dumania vyrušil ma razom piskľavý hlas môjho protisúseda, ktorý sa pred
svojimi priateľmi a známymi vystatoval so svojím bohatstvom, rozprávajúc o zariadení
svojich troch majerov, o páleniciach, o dobytku, o koňoch, o uložení kapitálov, o
sporiteľniach, o burse atď.Jeho priatelia ho poslúchali s otvorenými ústami, ani čo by im bol sväté Písmo vykladal,
až konečne jeden z nich nadšene zvolá: „Ale, pane, vy ste týmto spôsobom nový Krősus.“„Veru, veru,“ dosviedčali ostatní.„Moja existencia je zabezpečená, že môžem so ženou skvostne žiť a dopriať si všetko
dobré, príjemné, čo len život poskytnúť môže,“ nadúval sa boháč, muž asi štyridsať rokov
počítajúci, ktorého majetnosť i celý zovňajšok prezradzoval. Jeho odev bol najlepší a snáď
i najdrahší zpomedzi oblekov všetkých, v tom vozni cestujúcich. Cez prse mu visela ťažká,
zlatá reťaz, na ktorej mal zlaté, drahokameňmi vykladané hodinky, na ktoré každú chvíľu
pozeral, dávajúc ich k samým očiam hodne vysoko, aby ich všetci videli. Ruky sa mu len tak
ožiarovaly prsteňmi brilliantovými obťažené.„A jak veľkú ráčite mať rodinu?“ pýta sa jeden z jeho horlivých poslucháčov. „Hoj-jej,
rodiny mám na všetkých stranách sveta. To je všestranne známo, že keď sa človeku dobre
vodí, že má rodiny dosť. I ko mne sa každý hlási, vyhľadávajúc a dokazujúc svoju pokrevnosť
ešte od Adama, Abraháma a Mojžiša, ale ja na tú žobrotu ohľadu neberiem. To by som ja bol
skoro hotový s mojím majetkom, keby som sa mal so všetkými pokrevnými rodinkovať,“ odvetil
moderný Krősus, vypínajúc sa pritom ani páv.Medzi obecenstvom vozňa jeden-druh pološeptom poznamenal:„Peňazí dosť, ale citu málo.“ — „Kde je bohatstvo, tam niet srdca.“ — „Každý boháč len
sám sebe praje“ atď.„Ja som nemieni] slovom ,rodiny‘ pokrevnosť, ale som bol taký smelý spýtať sa, koľko
ráčite mať dietok?“ pokračoval zvedavý poslucháč.„Detí nemám, ani ich už mať nebudem; obava pred touto pliagou je u nás vylúčená,“
odpovedal boháč, ale tvárou jeho preletel pri slovách týchto tmavý mrak nevôle.„To ste vy, pane môj, pri všetkom vašom majetku a vašom bohatstve chudobný boháč,“ ozval
sa obstarný, v kúte vozňa sediaci, naoko nepatrný muž.Pozornosť cestujúcich obrátila sa na smelca, ktorý sa opovážil takýmto prívetom osloviť
bohatého pána. Ten sa však nedal mýliť a pokračoval: „Vaše peniaze, majery, kaštiele,
zlato, striebro je bohatstvo mŕtve, nestále, pomíňajúce, ktoré tiahne síce za sebou
priateľov, ale samo sebou neblaží, neuspokojuje človeka, lež zapríčiňuje mu mnohé ťažké
starosti a nepokoj duše. — To som ja, vidíte, pane môj, o veľa bohatší človek nežli vy. —
Milostivý Boh obdaril ma bohatstvom, ktoré je omnoho dôstojnejšie a cennejšie od vášho,
poneváč ono úplne uspokojuje a blaží.“Všetci dívali sa na hovoriaceho zvedavým pohľadom, poneváč nemohli pochopiť, že človek
slušne síce, ale jednoducho oblečený mohol by byť takým boháčom. Tento však, čítajúc z
pohľadov naň upretých ich pochybnosť, uspokojil ich, hovoriac: „Moje bohatstvo je šesť
dobrých detí.“ Vozňom rozliehal sa smiech, z ktorého najviac vynikal piskľavý hlas nadutého
boháča.„No, nesmejte sa, páni,“ ozval sa sediaci v kútiku vozňa, „ja vám dokážem, že deti moje
sú živé poklady, kapitále, ktoré nesú veľké úroky.Môj najstarší syn Jozef je kupcom; má vo Viedni krásny sklep s módnym tovarom. Obchod
ide mu, chvála Pánu Bohu, dobre, čo i z toho poznať, že hmotne podporoval najmladšieho
brata a sestru v školách a odkedy títo osamostatneli, že jeho podpory nepotrebujú posiela
nám rodičom mesačne 100 korún na výživu.Najstaršiu dcéru Marišku vydali sme za hospodárskeho úradníka, ktorý sa pred piatimi
rokmi stal správcom veľkostatku. A vzdor tomu, že majú viac detí, z ktorých staršie už do
škôl posielajú, nezabudne nám Mariška každého prvého poslať 50 korún peňazí a zásielku
rozmanitých potrieb do domácnosti. Obnos ten dáva jej muž aby si niečo pre radosť alebo
pôžitok, zábavu atď. zadovážila; ale ona píše, že väčšiu radosť jej nič na svete nevie
spraviť, nežli povedomie, že môže svojim milým rodičom životne starosti umenšit a im život
spríjemniť.Druhý syn, Palko, je strojvedúcim v cukrovare baróna S. Bohato sa oženil, pojmúc sestru
správcovu za ženu, a žije si ako pán. Má všetko, čo si len zažiada, šťastný súc vo svojom
povolaní; vo svojej domácnosti, vo svojej rodine nezabúdza na svojich rodičov a pošle nám
tiež máloktorý mesiac niže 60 korún. Druhá dcéra je veru chudera v dosť smutnom položení,
súc vdovou po professorovi, ktorý v mladom veku zomrel, tak že pensia sotva jej stačí na
výživu a zaokrytie nezbytnosti pre ňu a pre dve deti. — Aby však mohla i ona rodičov
podporiť, vyučuje deti hrať na klavír a zárobok posiela mesačne nám.Tretí syn je pravotárom. Práve si otvoril kancelláriu a prvý zárobok poslal nám s
poznámkou, že aj on chce mesačne svojich dobrých, láskavých rodičov podporovať, bo ináč by
vraj ani smelosti nemal na Božie požehnanie počítať.Tretia dcéra, najmladšie dieťa naše, je už druhý rok učiteľkou. Celý svoj plat posiela
nám a keď jej čo treba, pýta si s úctivosťou, pokorne od nás, odôvodňujúc náležite svoju
potrebu, ktorá ju núti nás žiadosťou tou obťažovať.“„No, to sú ale neobyčajné, zvláštne deti, akých sa málo terajšieho času najde,“ ozval sa
jeden z cestujúcich. —„Ja hľadel som si deti svoje dobre vychovať,“ povie šťastný otec, „presvedčený súc, že
dobre vychované deti sú živé sporiteľne, do ktorých človek za mladi ukladá úspory svoje,
aby na starosť bol zaopatrený.“„Musíte byť ale z domu zámožným človekom, keď ste mohli deti svoje tak vychovať,
zaopatriť, že každé zaujíma skvelé postavenie v živote,“ povie zase iný spolucestovateľ.„Moji rodičia odumreli ma malého, nezanechajúc mi nijakého majetku. Ako sirotu vzal ma k
sebe môj krstný otec, krajčír. Posielal ma do školy, kde som bol najlepším žiakom. A keď
som i nedeľnú školu vychodil, privrel ma k svojmu remeslu, ktoré mi však nerobilo radosti.
— Každú chvíľku svobodného času vyúžitkoval som na pokračovanie vo vzdelávaní sa; písal,
čítal som, ba po nedeliach som sa i v hudbe cvičil, až som to tak ďaleko doviedol, že keď
môj krstný otec umrel, dostal som sa ako dvadsaťročný šuhaj na odporúčanie pána farára za
učiteľa do Malinoviec. Tu som 28 rokov účinkoval ako učiteľ. Plat bol malý: 200 zl. v
hotovosti, snopky, holby, zápisné, dve-tri siahy dreva, úžitok školskej záhrady a meričnej
role. — To by zaiste nebolo dostačilo na výživu a denné potreby viacčlennej rodiny a na
výchovu detí, ale ja som sa zapodieval včelárstvom, ktoré sa mi, ďakovať Bohu, darilo a
veľmi veľký úžitok dávalo. Škoda, že tomuto výnosnému zamestnávaniu nechcú naši gazdovia
porozumeť a tak málo si ho všímajú! Potom som tiež ľuďom písaval, čo kto potreboval, a za
to sa mi vďačili všeličím potrebným do domácnosti. A moja žena šíjala pre ľudí a tým
vyrobila si tiež pekný peniaz. My oba pracovali sme usilovne cez celý náš život, užijúc
času, ako hus klasu, a deti naše naučily sa to od nás. A ‚komu sa nelení, tomu sa zelení‘,
my mali sme voždy všetkého dosť, čo nám na výživu a na výchovu detí treba bolo. Ba Boh nám
pomáhal, že ešte sme, i na ťažšie časy pamätajúc, každoročne dačo usporili, odložili, A
tieto ťažšie časy nevystaly, ale prišly, keď sme ešte len tri najstaršie deti mali
zaopatrené. Vyšiel totižto zákon, dľa ktorého len diplomovaní učitelia, znajúci maďarskú
reč, smeli vyučovať. — Dľa tohoto som bol svojho dosavádneho úradu zbavený. — Čo teraz? —
Usporený kapitálik nás vytrhol z nesnádze. Vzali sme do prenájmu malý hospodársky dvorec,
ktorého majiteľ pred nedávnom umrel, a gazdovali sme. Včelárstvo svoje som ešte zväčšil,
zdokonalil a žena moja dokázala sa byť dobrou gazdinou, lebo za mlieko, maslo, hydinu
oddávala mi ročne pekný obnos, z ktorého mi ešte ostalo, keď som všetku daň vyplatil. — Tak
s pomocou Božou a s podporou troch starších zaopatrených detí som i mladšie tri dietky
statočne do života priviesť mohol, aby som i so ženou mal z nich podporu i radosť na staré
dni.“„No, však musíte žiť ani dajaký gróf, keď vám vaše deti toľko mesačne posielajú,“
nadhodil jeden z cestujúcich.„To, čo posielajú, nemíňame, ale za každým razom, ako peniaze prídu, hneď do sporiteľne
ukladáme. Po našej smrti si to zase deti najdú,“ odpovedal bývalý učiteľ.„To zle robíte; keď vám to raz dajú, máte si dopriať, čo vám srdce žiada,“ povie druhý.„My toho, ďakovať Pánu Bohu, nepotrebujeme, lebo dvorec, ktorý sme mali prv v árende,
sme odkúpili a ten nesie nám toľko, že môžeme statočne vyžiť. Ja som toto všetko len preto
spomenul, aby som pánovi“ — tu ukázal rozprávajúci na vypínajúceho sa boháča — „dokázal, že
dobré deti nie súpliagou, ako on hovoril, aleradosťou,
šťastím. Áno, dobre vychované deti sú živé pokladnice, do ktorých človek
ukladá na staré dni potrebné na výživu kapitále: spokojnosť a šťastie, poklady vzácnejšie
nad všetko bohatstvo.“„Áno, ale deti vaše sú terajšieho času biele vrany, opravdivé unikum. Takých detí viac
nenajdete, čopriam pol sveta prejdete,“ odvetil bezdetný boháč.„Nuž veru nie. Ja mám štvoro detí a všetkým sa dobre darí, ale ani od jedného nemám ani
najmenšej podpory, bárs dobre vedia, ako sa musím trápiť v službe prísneho panstva,“ povie
jeden z cestovateľov.„Tak, beda tomu, kto je na milosť detí odkázaný. Ja mám dvoch synov: jeden je pravotárom
a druhý zlatníkom; stáli ma ohromné peniaze, kým som ich do človečenstva uviedol, ale čo by
mi len raz do roka niečim radosť spravili; ba ešte odo mňa tu i tu pýtajú také veci, ktoré
vo veľmeste nemajú alebo práve nedostanú,“ povie druhý.„Také sú všetky deti dnešného času rad-radom, len deti hentoho pána robia výnimku. Ako
to môže byť, neviem,“ potvrdí tretí.„Hneď vám poviem, ako to môže byť,“ ozve sa šťastný otec. „Všetko to záleží od výchovy,
ktorá je teraz veľmi plytká; nemajúca dostatočne pevného a dôstojného základu. Pole
neobrobené nielen že úžitku neprináša, ale trnie a bodľač rodí; tak pustnú deti, ktoré
nedostaly dobrej výchovy.Pevným základom dobrého vychovania detí, na ktorom človek isto stavať môže, je bázeň
Božia, preniknutá láskou. — Bázeň Božia je pôda, na ktorej staviame, a láska je materiál, z
ktorého máme stavať chrám duše dieťaťa.My bojíme sa Boha preto, že je On najvyšším pánom neba i zeme, že je spravedlivým
sudcom, ale zároveň milujeme ho ako najláskavejšieho otca nášho. Keď toto vštepíme dieťaťu
do útleho, ale vnímavého srdiečka, ľahko pochopí, že keď Boha sa má báť, Jeho má ctiť, Jeho
má milovať, Jeho sv. vôľu plniť: tak má to isté i oproti rodičom svojim konať, ktorých mu
Pán Boh tu na zemi za svojich zástupcov dal. A keď dieťa túto nauku za mladi pochopí a
precíti, nuž kým len žiť bude, nezabudne na plnenie štvrtého prikázania Božieho: „Cti otca
i matku svoju, aby si dlho živý bol na zemi.“
|
Urbanek_Zive-pokladnice.html.txt
|
Vzývanie MúzyPäť panien
múdrych je,
ich prameň
zem pije.
Jedna si
z usmiatych,
si z krásy
tých piatich.
Tvoj svet je
presýty,
je kvietie,
kde si ty.
Múzy svit,
sem letíš,
neodíď,
tu je tíš.
|
Dilong_Mudra-panna.html.txt
|
PomstaDo mojej skromnej pracovne vkročil pán tejto postavy: červenú, okrúhlu hlavu mal
prišraubovanú priamo na plecia; na najvyššiu gombičku zapätý ošúchaný zimník, červeno-kávový,
hore priliehal, dolu odstával ako krinolína, a prezrádzal kontúry sudovitého tela; nad
poctivými čižmami mal vysúkané nohavice tak, že bolo vidieť, že keby ich vytiahol, musel by sa
po nich prechádzať. Na patričnom mieste červenej, neoholenej tváre mala postava vpichnutý
obyčajný počet malinkých sivých očí, vybudovaný veľký okrúhly nos, pod ním rozsiate červené a
šedivé fúzy, a pod fúzami sa nachádzal priečny otvor — stoma, ústa — ktorým postava prijímala
pokrm.Postava zafúkala v izbe pár ráz a konečne sa spýtala:— Doktor Ján Semiačko?V hrdom vedomí, že som to ja, kývol som milostivo hlavou. Keď som to urobil, prikročila
postava ku mne, stala si na palce, láskavo ma pobozkala tri razy, privinula ma pritom tak na
prsia, že som skoro zamdlel. Po tomto neblahom skutku postava sa spokojne usmiala, potom mrkla
do mojich zvedavo kukajúcich očí a spýtala sa: — Kde je „tvoja“ žena?Práve som rozmýšľal, či mám proti postave použiť elegantný gríf anglických, alebo nepekný,
ale istý peštianskych policajtov a zhodiť ju dolu schodmi, keď vrazila do izby moja spanilá
manželka a s radostným výkrikom: — Kde sa tu beriete, strýko! — hodila sa postave na krk a
dala sa tri razy pobozkať.„Strýko Jonáš, starý mládenec, neslýchaný boháč, čo má v pivnici v sudoch zadebnené dukáty
a zlatníky ako švábku na hŕbach!“ blyslo mi hlavou, a úsmev neslýchanej ľúbeznosti, milý nad
každý opis, rozhostil sa po mojej mračnej tvári.S výkrikom: „Strýčko môj radostný!“ chytil som schránku zamasteného, bachratého pugilára,
a so srdce prenikajúcim: „Strýčko Jonáš!“ chytila moja spanilá manželka jeho zimný kabát a
šudrovali sme ho do vnútorných oddelení nášho — podľa nepochopiteľnej mienky domáceho pána —
nedrahého bytu.O chvíľku prišiel aj môj švagor Jozef, novopečený doktor medicíny, ktorý, podľa zvyku
novopečených lekárov si namýšľal, že vie viac než Bilroth,[1]Albert,[2]Nothnagel,[3]Kraft-Ebing[4]atď. spolu, následkom čoho trpel aj na isté spôsoby, ktoré som obdivoval a škrípal
pritom zubami.Po obede mali prísť po nás tesťove sane, na ktorých sme mali ísť do obce K., vzdialenej
dve hodiny, k tesťovi. Všetko toto sa dialo deň pred Štedrým večerom.Strýko pri obede celý čas málo hovoril. Jeho činnosť sa sústreďovala hlavne na jedenie, na
náhle vycvičené pitie, na kašlanie, kýchanie, mrkanie a šúchanie nôh. Celý čas vykladal najmä
švagor svoje múdrosti, ako mieni byť znamenitým lekárom.Moja spanilá manželka trafila raz spomenúť sen. Jej sa snívalo totižto každú noc, a veľmi
obšírne. Keď sa zobudila, vždy sa rozpamätala na toalety. I vo sne si ich veľmi dobre obzrela,
či sú módne a akej sú farby, a bola vstave známe dámy veľmi prísne skritizovať, ak neboli
vkusne oblečené. Tak aj tentoraz podotkla, že pani advokátka Manická mala ukrutne čierne šaty
so žltým a zeleným „aufpucom“[5]a tri pávie perá na hlave, čo by si o nej nebola myslela, hoci sa všeličo prihodí.Ako strýčko počul — dosiaľ tak sedel, akoby u nás nemal čo robiť — že „snívalo sa mi“,
ožil, začal hmkať a žmurkať. Začas sa s tým uspokojil, ale nie dlho. Konečne vybúšila z neho
jeho nesmierna skúsenosť a múdrosť v odbore snívania.Strýčkovi sa snívalo systematicky, nie bez ladu a skladu, ako druhým ľuďom. Uňho sa sen
iste vyplnil.— Každý sen sa vyplní, deti moje, — poučoval nás, — len ho treba vedieť vysvetliť…
Kedykoľvek sa mi snívali zuby, biele kone, sobáš a kapustné hlavy, vždycky niekto umrel v
našej alebo susednej obci, keď i nie hneď, ale iste do roka, — hovoril ako Kalchas chrapľavým
hlasom.— Všetky snáre, — podotkol hlboko a s umiernenosťou učenca, — v tom súhlasia, že spomínané
predmety znamenajú smrť.— Pravdu máte, strýčko, — podotkol som ja, — ale aj iné veci vo sne môžu zapríčiniť smrť
celkom nevinného človeka.Medzi takýmto rozhovorom sme vstali od stola, obliekali sa do búnd a usádzali do saní.— Mne sa snívalo, že z Jožka urobili chlapci gumipušku: nohy mu priviazali k vidliciam, do
hlavy — prázdnej — vložili skalku, a tak vybíjali obloky, naťahujúc ho ako gumielastiku. A
skutočne o tri týždne umrel Mišo Plch, ktorý mi raz doniesol vajcia. A síce z čista jasna.
Napil sa pálenky a, brdnúc Oravou, utopil sa.Strýčko múdro pokýval hlavou, že to môže byť. Moja spanilá manželka sa zasmiala, pretože
jej vraj čosi smiešne prišlo na um, a Jožko poznamenal, že je to sprostosť. V korbe sme
diškurovali o snoch ďalej. Strýčko bol plný viery a dôvery ku mne; chválil ma ako znamenitého
mladého človeka, ako výnimku v týchto skazených časoch. Dával ma švagrovi za príklad. Uznal,
pravda výnimočne, ako možnosť, že som jazdil vo sne na bielom koni — a nota bene nespadol! — v
bielej halene oblečený, kapustnú hlavu niesol pod pazuchou, koňovi vytrhol zub ako lopatu: a
predsa nikto neumrel za dva roky. Vypukla zdravotná epidémia najstrašnejšieho druhu.Ale po tejto pilulke som badal, že strýko nedôverčivo prižmuruje ľavé oko, keď pozerá na
mňa.Chvíľku sme mlčali. Ja som sa príjemne bavil tým, že som sa zamilovane díval do očí svojej
spanilej manželke, čo ona kvitovala prívetivým úsmevom.Tu strýko naraz rozhrnie bundu, zimný kabát a vytiahne z neho knižtičku, ošúchanú, s
ušami, a podá mi ju do rúk so slovami: — Pozri!Vzal som a pozrel. Bol to snár. A síce snár, ktorý som ako študent ešte s jedným, tiež
šikovným kolegom, za judášsky groš zložil pre jedného pokútneho kníhkupca. Jedna zásada, podľa
ktorej sme sny vysvetľovali, bola: „Čo sa babe chtilo, to sa babe snilo.“ Kvôli príkladu pár
slov s vyplnením: Zimní kabát založiti, znamená: nedostatek trpěti. Pěknému děvčeti kurizovati
— príjemnú událosť očekávati. Druhá zásada bola: vysvetľovať nezmysel nezmyslom. Napríklad: S
věže skočiti — starú babu bez peněz za ženu si vzíti. (Poznámka pri tom: Čeho treba se
varovati.)Veľmi som sa zaradoval, keď som videl, že strýko náš snár drží v takej úcte, a dúfajúc, že
mi naraz padne do náručia, keď mu poviem, že som čiastočne jeho pôvodcom, zvolal som: —
Strýčko, ten snár som ja, ešte s jedným kolegom, zložil.Ale účinok bol neočakávaný. Strýko — iste doslova veriac, čo bolo v predslove napísané, že
tento snár sa našiel v jednej pyramíde v sarkofágu Chefrena II.[6]— na mňa strašne zazrel a zvolal: — Čo táraš?— Že ja som ten snár „spískal“. (Nešťastný výraz!)Strýko mi snár vytrhol. — Och, och, no, toto je predsa len škandál! — Zastenal ako ranený
kanec a zbledol. Viac celou cestou nepovedal ani slovo, len vyfukoval zo seba nezrozumiteľné
zvuky ako gejzír vodu a horúcu paru. — —„Ale som sa zašatil,“ pomyslel som si. A to isté mi hovoril aj vyčítavý zrak mojej
spanilej manželky.Švagor celou cestou vykladal prípady nejapnosti a namyslenosti, ktoré vraj skúsil a teraz
napochytre vymýšľal k väčšej mojej sláve.*Konečne sme prišli do K., kde mal tesť pekný statok, ktorý kúpil od zbankrotovaného
panáka. (Prosím, tesť nie je žid.) Korba zastala pred širokými schodmi staromódneho kaštieľa.
Na schodoch už stál tesť a netrpezlivo sa mykal na svoj spôsob. Tesť je malý, chudý chlapík s
bielou bradou, s bystrými očami a s červeným — neodtajiteľne červeným — nosom. (Musí to byť v
rodine!)— No, len že ste už prišli, — zavolal tesť zo tri razy, a napochytro nás vybozkával, že
sme ani nevedeli, čo sa s nami robí. Strýka poťapkal po pleciach: — Pekne, že si prišiel. —
Jožkovi riekol: — Šuhaj, šuhaj. — Moju spanilú manželku uštipol na briadku a kočišovi nadal,
že je lump, darebák, aby si šiel pýtať olovrant. Potom si stal ako Wellington pri Waterloo,[7]zdvihol hlavu a imperátorsky ukazujúc prstom, zvolal: — Dnu! — Keď som už iba ja
bol vonku a z izby bolo počuť výkriky, otázky a odpovede došlých a dobrej (prosím, skutočne
dobrej) starkej testinej.V izbe nás čakal znamenitý olovrant. Starká testiná bežkala krátkymi nôžkami okolo nás,
hladila, ľutovala kvôli zime a neúnavne núkala.Strýko si jadrne zajedol a len posunkami a hmkaním bol vstave odpovedať na nesčíselné,
rýchle kladené tesťove otázky, ktorý máličko jedol, ale za ten čas všetko do rúk bral,
obzeral, hlavou krútil, pri každej otázke prstom do vzduchu vŕtal a tak hlasno hovoril, že ho
bolo počuť do tretej izby.Keď sa strýko Jonáš najedol, vzdychol a sklonil hlavu, tu i tu ňou pokrútil ako Poliak nad
nešťastnou ojčiznou.[8]Tesť skočil od stola, akoby ho pero vyhodilo, prikročil k strýkovi a ťapol ho po pleci:— Čo ti, brat Janko? Plte sa ti utopili, milá ťa nechala, alebo máš zlý žalúdok?Strýko zhlboka vzdychol — trvalo štvrť hodiny, kým všetku paru zo seba vypustil — a
nepovediac nič, pozrel na mňa: dva pohľady, dva brúsené, ostré mečiská vrazil do môjho nežného
srdca.— Otecko, a či ste už všetko vymlátili, a či dobre podsýpalo? — prišla mi na pomoc moja
spanilá manželka, chytila pritom strýka Jonka oboma rozkošnými rúčkami za neholenú tvár a
pozrela naň prosebne.Týmto geniálnym manévrom rozplašila predbežne mračná. Tesť jej obšírne odpovedal, a strýko
zastenal: — Moja drahá, nešťastná dievočka!Po večeri, pri ktorej si strýko Jonko od žiaľu a tesť od radosti trochu viac vypili, sme
spievali. Moja spanilá manželka si sadla ku klavíru a pekne držala soprán, tesť spieval prvý a
strýko krochkal druhý bas, pričom robil nevýslovne smiešne grimasy. Ja som ako ľahká kavaléria[9]zatiahol raz tam, raz tam.Švagor Jožko fajčil tesťove najlepšie cigary a díval sa na nás s precíteným opovrhnutím.Tesť spieval s veľkým pôžitkom, triasol pritom hlavou alebo kýval ňou pochvalne, keď
niekto zvlášť smelo a dobre vyrazil nejaký tón; stále dával prstom takt a po každej trávnici
sa božil, že utešene spievame, s čím bol strýko úplne uzrozumený.Rozumie sa, že tesť spomínal, že hej, vedeli sme sa i my zabaviť, však, Jonko, vedeli sme
si i vyskočiť, však, Milka, riekol a chytil svoju ženičku okolo drieku a skrútil sa s ňou
niekoľko ráz, kým ho neodtisla s usmievavým: „Ty starý šaľo!“Konečne skončila aj táto milá zábavka a šli sme na odpočinok.Moja spanilá manželka spala v jednej izbe so svojou matkou, v susednej mali odpočívať
strýko i tesť.Ale horký ich odpočinok!Mňa celú noc prenasledovali zlé sny. Raz sa mi zdalo, že mám hlavu pripevnenú na koleso
lokomotívy a že s ním frndží; raz že nesiem na hrudi všetku bryndzu od Makovických.[10]Jedným slovom, bolo mi zle a vedel som, že bude horšie.Ráno, sotva som čosi hundrúc vyšiel z izby na pitvor, otvorili sa iné dvere a z nich
vystrčila vyspatú a vysmiatu hlavičku moja spanilá manželka.— Poďže sem, — kývla na mňa.Vojdem.— Mužíček zlatý, zle je s tebou, vlastne s nami, veľmi zle.— Nuž, čože je? — pýtal som sa vystrašene, ako človek, ktorý mal zlé sny; pritom som však
s úľubou pozeral na svoju spanilú manželku a dal jej i niekoľko podarených bozkov.— Poviem ti všetko. Ako vošli strýko s otcom do izby spať, začal strýko strašne stenať, a
že on to neprenesie, že on to na svojom svedomí nestrpí. Otec — vieš, aký je — hneď skočil k
nemu a začal prisahať, že mu môže dôverovať: — Ja som ti nielen brat, ale i priateľ, Jonko,
priateľ! — I bozkávali sa potom tí starí páni, len tak plieskalo. Strýka Jonka to dojalo,
začal plakať a otec, rozumie sa, tiež. Len som bola rada, že unavená mamička dobre zaspala a
nepočula nič z celej tragédie. Konečne, keď sa vyplakali, začal strýko: — To sa teba týka,
Jožíčko môj zlatý. Nech ťa boh poteší v tvojom nešťastí-í-í. Potom, počuj nakrátko, obžaloval
ťa, že po prvé: (čítala moja spanilá manželka na prstoch) neuznávaš domácich bohov, po druhé:
kazíš a zvádzaš mládež — to už ako mňa — a po tretie: že preto musíš byť človek všetkého zlého
schopný; napríklad sny že sú pre teba haraburda.Otec sa chytil za hlavu a zvolal: — Komu som to dal svoju dcérušku! Belzebub,[11]ba satan je proti nemu anjel. Hrôza! Nešťastie! Jemine, jemine! Jonko, čo si
počať, čo urobiť s tým zvodcom?Strýko, sediaci ako Žid pri babylonských vodách, žalostne zahmhmkal a zastenal: — Skazil
ju na duši, i na tele, ó-óch.— Á, veď vyzerá znamenite; na tele nie, — podotkol otec.— Ale zato duplom na duši.Na chvíľku nastalo ticho, len otec chodil rýchlo po izbe a hmkal a diškuroval čosi so
sebou; strýko nemariac čas, bolestne vzdychal.— Nenechám to dievča pri tom Rinaldinim![12]Rozvediem ich.— To je charakter, to je reč! — potvrdil strýko. — Hneď teraz jej to oznámime.Otec skutočne prišiel a „zobudil ma“. Obliekla som sa chytro a vošla som k nim do izby,
zavrúc dobre za sebou dvere.— Veď už len nerobte taký krik, zobudíte mamičku.— Zobudíme mamičku? Hahaha, nech celý svet vidí tú strašnú tragédiu! — zvolal strýko, a v
náruživosti práve tak gestikuloval ako otec, hlavu vyhadzoval hore a bodal jedovato prstom do
vzduchu.— Moja dcéra, — povedal potom otec a chytil ma za ruku. Veru mi ho bolo ľúto, čo som sa
hneď i hnevala i smiala na ňom.— Duša moja zlatá, nevieš, v akom si nebezpečenstve. (Horký tam vedela, vhodil strýko so
vzdychom.) Tvoja nevinnosť nevie posúdiť ničomnosť tvojho biedneho muža. Ale čosi musíš cítiť.
Však si so svojím mužom veľmi nešťastná?— Nie, otecko.— Nemožné! Ale predsa ho musíš zo srdca nenávidieť.— Nie, apuško môj; ja ho mám, naopak, veľmi rada. (Vidíš, ako som cigánila kvôli tebe.)— Nuž to si už aj ty celkom skazená!— Ach, veď si nebol nikdy so mnou nespokojný.— To sa teda nebudeš chcieť s ním rozsobášiť, — povedal otec žalostne.— Musím sa jeho spýtať, či to mám urobiť; ale pochybujem, že by mi to narádzal.Potom som sa začala smiať, nadala som im, spomenula som, že sa večer minulo šestnásť fliaš
vína. Keď som badala, že sa javí na ich tvárach neistota, skočila som najprv otcovi, potom
strýkovi okolo krku, uhladila, vybozkávala ich a poslala oboch spať. Za pokutu však vymysleli
pre teba — pretože darmo je, vec nie je v poriadku — že ti miesto sľúbených zlatých hodiniek
dajú akúsi čačku ako vianočný dar. Hodinky dostane Jožko.Keď som toto všetko vykonala, šla som do svojej izby. Počula som ešte otca a strýka zo
štvrť hodiny pridusene sa smiať, kašlať a prskať, potom:— Znamenité dievča, — riekol strýko s oduševnením.— A výborne vychované! Darmo je, moja výchova, Jonko, moja výchova! Neverím, že by s
bársakým darebákom bola spokojná.— Vieš, veď ja si tiež myslím, že tvoj zať je ináč súci človek, ale, prosím ťa, na sny
neverí… hm, hm.Za celý čas, čo moja spanilá manželka rozprávala, nespustil som z nej oči preto, lebo moja
spanilá manželka je nadmieru podarené, chutné žieňa.Keď som sa zišiel s otcom a so strýkom, nepozrel mi ani jeden do očí, ja som však s
prvotriednou úslužnosťou a ešte i u mňa nápadnou milotou zbieral žeravé uhlie na ich hlavy.V ten deň bol Štedrý večer.Pozrel som na neholenú strýkovu tvár, i prišlo mi na um, že i mne by neškodilo dať sa
trochu prikaľavniť.— Otec, máte tu v dedine holiča? — pýtam sa tesťa. Tesť vyrozprával, že tu nebol nikdy
holič, ani nemohol, ani nemôže byť, z veľmi mnohých príčin, z ktorých posledná bola, že tu
nemá koho holiť.— A dal by som sa i ja odrieť, — riekol strýko Jonko, šuchnúc si po strnisku, že len tak
šušťalo.— Ja vás oholím ako Figaro,[13]— ponúkol sa švagor Jožko, pohladiac svoju vyholenú tvár. — Pred operáciami som
vždy ja holieval chorých. Pochybujem, že by niekto bol vstave lepšie oholiť ako ja. Je to
nakoniec aj potrebné, aby lekár vedel holiť, je to predsa tiež operácia. Ako môže niekto robiť
inú operáciu, keď túto nevie, to nerozumiem. Keď chytím britvu, cítim ju ako čiastku tela a
nedriem ňou, ale hladím. Niektorý pacient, čo sa ako bál operácie, zaspal, keď som ho holil,
také príjemné mu to bolo.— Nemýliš sa? Vieš iste, že zaspal, a nezamdlel?Tesť, pozerajúci s obdivom na svojho syna sa krátko a opovržlivo usmial a Jožko zazrel na
mňa — no, ani nehovoriť.— Nuž teda dobre, poď.Išli sme do bočnej izby. Švagor ma namydlil a potom ostril britvu, pričom mrmlal, že nie
je najlepšia.Strýko, mudrc, prepustil na skusy mne prvé miesto, on čakal za ten čas v druhej izbe.Švagor Jožko zatiahol mi po tvári raz. Hneď mi vyhŕkli slzy a rukou som mimovoľne skočil
na zodreté miesto. Udusil som výkrik.Myšlienka pomsty prebrnkla mi hlavou…Keď sa dám odrieť švagrovi, dá sa i strýko. Tomu sa to zíde. Strýko zahorí však pomstou
voči Jožkovi, no —— Naozaj, výborne holíš, nepamätám sa na takú ľahkú ruku, — riekol som hlasno, utierajúc
si slzy.— Však som ti povedal. Moja ruka sa len tak vznáša.— Mhm, — zamrmlal som jedovato, lebo mi zase akúsi artériu[14]prešmykol.— Bude to ešte dlho trvať? — pýtal som sa o päť minút šepkom a hlasom trasúcim sa od
bolesti a jedu, lebo mi vlasy po piatich-šiestich vyrafával. — Ak to ešte má dlho trvať, to ma
radšej naraz dorež.— Ale čo ti to napadá!Konečne som sa vyslobodil. Uterákom kryjúc dokaličenú tvár, predstúpil som pred strýka.— Už aké zlé vlastnosti ten Jožo má, ale holiť holí — na neopísanie, — riekol som ako orákel.[15]— No, dobre, — riekol strýko Jonko, a spokojne si sadol na škripec. Kým ho švagor mydlil,
príjemne pokrochkával a pokašlával. Potom sa ostrila britva.Ja som vyšiel a zatvoril za sebou dvere. — —— Júj, preboha! — bolo počuť zúfalý výkrik prekvapeného strýka.— Ale, strýčko, ticho seď, — chlácholil urazene Jozef, a zarafol neboráka druhý raz.— Jožíčko, jujujúj! Pusť ma, preboha! — kvílil strýko v strachu, pretože mu Jožko držal
britvu na tvári.Po dlhom vadení, božení a trápení ho doriadil.Strýko i Jožko — pyšný na svoje dielo — vyšli. Strýko i Jožko dokrvavení.— Trochy krvi sa lekár nesmie zľaknúť, — podotkol Jožko samoľúbo.— Mäsiar tiež nie, — poznamenal som, keď som si lepil desiaty english flajster na tvár.— Ty mršina, ty šinter,[16]pakuj sa mi z očí, lebo ťa zabijem, — kričal nemóresne strýko a keď pozrel do
zrkadla, bolestne zakvílil.— Strýčko, neposielajte ho preč, lebo mne sa zdá, že vám podajedny rany treba i pozašívať.— Skutočne, túto na líci by neškodilo piatimi-šiestimi stehmi stiahnuť, — poznamenal Jožko
chladnokrvne. Mnou len tak lomcoval šľachetný hnev. Viem sa totiž na ničomnosti, ktorú iný
spácha, veľmi rozhorčiť.Na krik vošli do izby tesť, testiná i moja spanilá manželka.Strýko Jonko sa obrátil proti nim, zohnutý, ruky zakrvavené mu viseli po kolená, tvárou mu
tiekli slzy a krv; i riekol trasľavým hlasom:— Takto ma doriadil váš syn.Švagor Jožko mal nepríjemné sviatky. Mňa moja spanilá manželka vzala do takej láskavej
opatery, držala ma za takého hérosa,[17]pretože som nenariekal, že som ešte z vďačnosti tešil Jožka, keď ho tesť láskavo
vyzval, aby sa mu pratal z očí, a keď vyslovil svoje opravené presvedčenie, že Jožko je predsa
len jednoduchý peštiansky beťár.Hodinkami, ktoré boli jemu súdené, a ktoré som predsa len ja dostal, som mu — pravda —
šťukal pred očami častejšie, ako bolo nevyhnutne treba, napriek tomu, že by som to u iného
nepokladal za pekný čin.Ale: v teórii sme samí šľachetní či od kosti, a v praxi…Darmo je: Jožo je tiež darebák.[1]Ch. A. T. Bilroth— profesor chirurgie vo Viedni[2]E. Albert— vynikajúci český lekár, profesor viedenskej
univerzity[3]H. Nothnagel— nemecký neurológ, autor známej učebnice (1870), z
ktorej sa určite učil i L. Nádaši[4]K. Kraft-Ebing— nemecký lekár, neurológ a psychiater, pôsobiaci
vo Viedni[5]aufpuc(z nem.) — ozdoba alebo výzdoba dámskych šiat[6]sarkofág Chefrena II.— Chefren, egyptský faraón 4. dynastie,
vládol okolo r. 3032 — 2966 pr. n. l. Dal postaviť druhú pyramídu v Gaze.[7]Ako Wellington pri Waterloo— A. Wellington (1769 — 1852),
anglický vojvodca a štátnik, hlavný veliteľ spojených vojsk proti Napoleonovi v bitke pri
Waterloo (1815), ktoré porazili Napoleona.[8]ojčizna— (pol. ojczyzna), vlasť[9]ľahká kavaléria— ľahká jazda, kedysi súčasť vojska[10]bryndzu od Makovických— v Ružomberku mala rodina Makovických
pred prevratom známu bryndziareň[11]belzebub— čert, Belzebub — Lucifer, knieža čertov[12]Rinaldini— Rinaldo Rinaldini, zbojník, hrdina kedysi aj u nás
veľmi známeho rovnomenného románu z r. 1797, od nemeckého spisovateľa Ch. A. Vulpia (1762
— 1827)[13]ja vás oholím ako Figaro— Figaro, ľudová postava chytráckeho
holiča z komédie P. C. Baumarchaisa a z opier Mozarta a Rossiniho.[14]artéria— tepna[15]orákel— orákulum, veštiareň[16]šinter— kedysi lapač zatúlaných psov[17]héros(gr.) — hrdina
|
Nadasi-Jege_Pomsta.html.txt
|
Všelijaké rozumyBola kosba. Ondro Beloň ani nohavice nezobliekol, keď si okolo jedenástej ľahol na
zaslúžený odpočinok. Keď sa šerilo, nemilosrdné lúče slnka mu chytro roztvorili viečka. Skočil
na rovné nohy a nemal nič pilnejšie, ako zvolať:— Zuza, vstávaj, už je ráno!Keby mu nebolo bývalo tak veľmi náhlo, bol by mohol zbadať, že jeho žena v kuchyni už
dávno láme triesočky pri sliepňajúcom svetielku malej sviečočky, aby nakládla ohňa a zohriala
už večer pripravenú kašu na raňajky.— A ty si už hore! — zvolal Ondro ako na ospravedlnenie svojho prenáhlenia.Zuza bola osoba tučná, s okrúhlou tvárou a vygúlenými očami. Obyčajne mnoho nehovorievala.
I teraz pokladala za zbytočné odpovedať mužovi, fúkala radšej na rozhorievajúci sa ohník v
sporáku.Ondro bol chlapisko ozruta, širokej, veľkej tváre. Urobil-povedal, čo mu ma um skočilo,
bez akejkoľvek rozvahy.Keď vyskočil z postele, ponatriasal na sebe nohavice z valaského súkna a vyzrel na dvor
oblokom, založeným muškátmi. Práve oproti oblokom stáli dva vypravené drabinovce, jeden s
jarmom pre voly a druhý s bilnicami pre kone. Ešte bolo spolovice šero, jednako už bolo počuť
buchot kopýt koní, ktoré paholok, Mišo Komorník, vyvádzal k vozu.Beloň otvoril oblok a nahnevane zavolal na Miša:— Dokiaľže si zasa lumpoval, že iba teraz priahaš?!Mišo, chlap asi štyridsaťročný, červenej tváre a ako sova okrúhlych očí, poriadne sa
triasol v raňajšom chlade, v nohaviciach z domáceho plátna a v roztvorenej košeli na prsiach.
Kožúšok mal na pleciach zahodený, že si ho práve odeje. Hundrúc odvŕkal:— Lumpoval, lumpoval, že sa vám to chce tárať do sveta! Z vášho platu sa veľmi nedá
lumpovať. A ktože už nakŕmil statok a oriadil kone a vozy? Vy ste drichmali, ale nie ja!Srdito buchol koňa po boku.Tak je to na svete: každý tancuje tak, ako mu para stačí. Beloň bol zámožný gazda, nebál
sa nikoho, privyknutý, že sa mu ľudia klaňali a poslúchali ho, keď niečo i hrubšie povedal,
lebo ešte i páni hľadali jeho dobrú vôľu. Veru, slová veľmi nevyberal a skutky tiež nie. Konal
podľa vnuknutia, a nemal sa pritom zle. Mišo bol chudák, bieda ho naučila i na trochu
rozmýšľania, lebo už viac ráz vyhorel, keď táral od buka do buka.Ale teraz sa cítil. Boli kosby a bol potrebný každý chlap. Čas bol dobrý, bola radosť
zvážať. Vedel, že Beloň nerobí so spurnou čeľaďou veľké parády, ale teraz si to predsa len
rozmyslí. Okrem toho spoliehal sa na svoju ženu Žofku, súcu osôbku, ktorú Beloňka mala ukrutne
rada, lebo jej vedela po srsti i hovoriť, i robiť. Žofka jej vedela svojím spôsobom i úctu
dať, hoci ju volala len gazdinou, ale zachádzala s ňou ako s urodzenou paňou, za čo sa Beloňka
sťa líška v bájke nejedným darčekom odmieňala. Zažmúrila oči nad zhynutím nejedného odpadku,
ktorý nebol ešte naskrze odpadkom a ktorý zmizol tajomne s Žofkiným odchodom z domu. Dala si i
nahovoriť, že chorú hydinu, ba i na ružu vyhynuté prasce[1]páni nikdy neupotrebia, ale vždy dajú alebo cigánom, alebo nechajú zakopať. A tak
všetky takéto skapaniny vandrovali do Komorníkov, hoci sa Zuzka nie celkom bez ľútosti lúčila
s nimi.Lenže teraz sa pridalo niečo, s čím Mišo nerátal. On bol nemanželské dieťa statkára
Lašovského a bolo čosi panskej krvi v ňom. Čo ako, pokladal sa za niečo lepšie, ako keby ho
bol nejaký utrápený pastier splodil, a tak mu ani ťažká práca nie veľmi voňala.Beloň vyšiel kedy-tedy na dvor a obzeral už zapriahnuté vozy, ktoré stáli pred veľkou
sieňou. Sieň upotrebúvali na sklad paliva a kadejakých gazdovských riadov. Beloň tam málokedy
vošiel, lebo tam nemal čo robiť. Idúc popred sieň, fľochol jedným okom dnu a zazrel pred
stohom polien dve-tri nerozkálané drevené hrče. Vošiel dnu a pozrel, čo je za stohom. Našiel
tam veľkú hŕbu takých nerozkálaných hrčí.Keď to zazrel, zazdalo sa mu razom, ako keby mu bol niekto v tmavú noc svetlo zapálil.
Mišo ho takouto prácou dovedie navnivoč. O koľké drevo ho lotor takýmto spôsobom pripravil!
Bohvie, odkedy a ako ho títo ľudia šudia! Veď pred rokom ho tiež pristihol, ako mu so susedom
odnášal z poľa žito.Vybehol na dvor a reval, ako vládal:— Mišo, Mišo, kde si?Mišo s odutou tvárou vyšiel zo stajne so železnými vidlami v rukách. Hodil ich na voz.— Čože tak kričíte, ako keby vám kožu drali? — osopil sa na gazdu.Beloň si myslel, že ho porazí.— Ty lotor vybíjaný, nuž takú prácu mi ty robíš za moje drahé peniaze! A ktože má tie
hrčiská porúbať? Či je to moja robota a či mám preto nájsť rubača?— Dajsamibože, niekoľko hrčí! A či ja mám kedy sa s nimi mordovať? Veď mi vždy toľko
robotiska natrepete, že ani neviem, kde mi hlava stojí!— Nuž, to ty budeš ešte na mňa škriekať! Pakuj sa mi z domu, nechcem ťa ani vidieť.Na krik vybehla pred dvere jeho žena Zuza a oblokom vyzerala s rozčesanými vlasmi ich
dcéra, dvadsaťročná Marka a asi šestnásťročný syn, študent Jožo.Zuza vedela veľmi dobre, že si jej muž nikdy nerozmyslí, čo robí, a že je hlavatý sťa
zaťatý kôň, keď raz niečo vyparatil. Čím väčšiu hlúposť urobí, tým je zaťatejší, ak naň
naskočia.— Ale, Ondrej, Ondrej, nože sa upokoj, — tíšila ho dobrotivým hlasom, — veď to všetko môže
porúbať, keď bude na to čas.— Pakuj sa, čo sa miešaš do vecí, do ktorých ťa nič. Nechcem ho ani vidieť! I tá suka, tá
jeho žena, nech sa mi tu viac nemoce! Urobím raz v dome poriadok!Mišo urobil teraz už kyslú tvár. Nechcelo sa mu odísť nie práve z najhoršej služby. A
takto razom, akoby hrom udrel!— Preto sa nemusíte tak čertiť. Veď ja vám tie hrčiská rozkálam, — tíšil ho. — Ale na
nešťastie pohla ho jeho panská krv, i vybúšilo z neho: — Ak budem mať kedy!— Nuž, budeš mať kedy, ale inde. Ber sa z môjho domu, už aj!— Ondrejko, akože si dáš rady teraz pri zvážaní, bez pomoci. Majže rozum! — chlácholila ho
ďalej Zuza.Marka vykríkla na neho z obloka:— Otec, vy ste vždy taký divý, a potom vás to mrzí.— Joj, ešte i ty, šteňa, budeš do mňa brechať! Hneď ťa zahluším! — zvrieskol Ondro.Potom sa obrátil k žene:— A ty čuš, choď si svoju kašu miešať! Pre teba nás môžu o všetko pripraviť!Zuza pokývala hlavou.— Je to hriech s takým chlapom. Nuž, pre mňa sa i rozpuč! — odvrkla nahnevane a vošla do
izby.Ondro vedel, že sa Zuza teraz bude i dva týždne na neho hnevať. Nedostane z nej slovo, ani
keby ju páral. A to ho veľmi mrzelo, lebo hoci boli už starí manželia, veľmi visel na nej. Ale
namiesto aby si bol všetko rúče uvážil, umienil si, že Miša na každý prípad vyhodí. Za Miša
pôjde on s koňmi a Marka s Jožom si nejako dajú rady s volmi.Mišo teraz skrotol a skrúšene prosil gazdu, aby sa nehneval, že on tie hrče dá do
poriadku. Ale tým teraz už nič nezískal, len posadil Beloňa ešte väčšmi na koňa. Zlostne ho
schytil za kožuštek a vsotil do dverí domu.— Poď dnu, vyplatím ťa a potom si pober svoje haraburdy a strať sa odtiaľto.Keď Mišo mal groše v rukách a videl, že sa s gazdom už neudobrí, drgol plecom:— No, nič to. O službu ja nemám starosť. Veď ma Drobniak už dávno vábi, aby som šiel k
nemu. Divil sa, že tak dlho tu vydržím.Ako to hovoril, už bol i na dvore, lebo videl na Beloňovej tvári, že sa chystá na neho.
Drobniak bol dávny Beloňov protivník.Ondro sa obzrel po izbe: nebolo v nej ani duše. Cítil, že ho celá rodina opustila a že
drží s matkou.Pomyslel si: „Nuž dobre, veď ja vám ukážem. Detiská musia so mnou zvážať a tie hrče sám
pokálam, už len preto, aby som Zuze urobil protiveň, lebo ma vždy odhovára od ťažkej roboty,
odkedy mi ju doktori zakázali. Nedbám, nech ma porazí!“Veď vyšli s vozmi do poľa, bolo príjemne chladno, ale dopoludnia slnce pražilo a Ondro bol
červený sťa túz a znoj tiekol z neho cícerkom, nestačil sa ani utierať širokými rukávmi
košele.Keď prišli okolo poludnia druhý raz s naloženými vozmi, i hlava sa mu točila, ale ako
videl, že Zuza vyzerala na neho oblokom a pokrútila bez slova hlavou, oddal sa ešte hneď do
kálania hrčí. Keďže v sieni nebolo dosť miesta bez upratovania, vyváľal si klát na dvor a tam
sa trápil s trasúcimi sa rukami, trepúc po obuchu do hrče sekery klanicou s takou silou, že sa
to po celom dolnom konci dediny ozývalo.Pri každom údere si pomyslel: „Tu máš, Zuza, aby si vedela, že ak skapem, pre teba
skapem.“Ondro ani nevidel, ani nepočul, že okolo neho niekto chodí, keď začul mäkký, milý hlas.— Pánboh pomáhaj, gazda! Ale ste sa zapriahli, že ma ani nepočujete. Už tretí raz vás
pozdravujem.Ondro spustil ťažkú klanicu na zem a utrel si čelo, z ktorého mu pot zalieval oči.
Vydýchol zhlboka.Obrátil sa.— Ktože ste, veď vás ani nevidieť, — zahundral.Bokom od neho stál chlapík, ktorý sa pozdával šestnásť-sedemnásťročným chasníkom v sivých,
ako pantalóny[2]strihaných nohaviciach z valaského súkna, s lacným slameným klobúkom na hlave, s
batohom na chrbte a so zväzkom kôs a kosísk na pleci.— Prišiel som za robotou, — usmial sa chlapík milo, sťa starý známy. — Nepotrebujete
kosca? Povedali mi v dedine, že ste dnes odpravili paholka, že by sa vám pridal druhý, čo len
na kosenie.Beloň opovržlivo obzrel chlapíka.— Ale vy chcete kosiť? Veď vy ani kosu neuvládzete.— No, mnoho ma je nie, ale zato, čo vy uvládzete, uvládzem i ja…— Ale vy? Papľuh akýsi! Nie som na takú pomoc utisnutý. A koscov nájdem i tu, a to takých,
ako sa patrí.Cudzí chlap sa usmial. Nebol nijako pekný, ale robil svojím priateľským a istým
vystupovaním na každého milý dojem. Mal primalé oči a pomerne priveľké ústa. I na mrzutého
Beloňa pôsobil chlácholivo.— Keď nie, nuž nie. Ale už mi len dovolíte, aby som si tu pod ústreším zajedol, kým pôjdem
ďalej, lebo slniečko veru poriadne pripeká. A vám by sa tiež zišlo oddýchnuť si, veď ste už
nie z najmladších a rozpálený ste ako fakľa.Ondro teraz cítil, že je hodne ustatý a že sa mu už celý svet, bez žartu, krúti pred
očami.— Nuž, veru mi je teplo, — zamrnčal.— Viete čo? Sadnite si sem do tejto siene a dajte mne sekeru, rozkálam vám hrče. Celý deň
putujem, nuž mi ruky ustali od daromnikovania.— Nepotrebujem vašu prácu, dám si sám rady. A čože by také chlapčisko i uvládalo urobiť! —
povedal, hodiac rukou, ale do siene jednako odišiel a cítil sa v jej chládku ľahšie.— Pamätajte si, že som ja Martin Skalák z Novoti. Som tiež gazda, lenže my u nás ešte
neorieme.— Parom ma po vás, robte si, čo chcete! — odvrkol Ondro.Martin vybral v drevárni ľahšiu sekeru a hrubšiu bukovú triesku, z ktorej si za chvíľu
prikresal šikovnú ľahkú klaničku. Potom si vyhľadal čo najťažšiu hrču, poobzeral ju, priložil
na ňu sekeru a trepol malou klaničkou po nej veľmi chytro, ale nie násilne. Zdalo sa, že sa
celkom nenamáha, a predsa sa mu hrča rozpadávala, ani keby jej bol počaril. Kým by bol Ondro
rozkálal jednu hrču, rozkálal Martin štyri, bez námahy, pri stálom rozprávaní. Bolo vidieť, že
je chlap, privyknutý na najrozličnejšie práce s drevom.Ondro nespúšťal z neho oči. Napokon zvolal s mimovoľným podivením:— No, toto je akýsi fígeľ. To som ešte nevidel. Či sú tie hrče z masla?Skalák sa usmial. Vôbec, úsmev mu skoro ani neschádzal z tváre.— No, tomu sa nedivte. My tam u nás sme drevárski robotníci, vyznáme sa v takejto robote
lepšie ako vy, čo s drevom menej narábate.— A to i kosiť tak viete? A načo vláčite so sebou toľko a takých všelijakých kôs?— Kosiť už len vieme. Kosy mám trojaké. Malú na vykášanie na zlých miestach, strednú na
obyčajnú kosbu a veľkú, kde je stebiel poriedko.— No, no, aký ste vy majster. A či si tú veľkú kosu uvládzete, taký kraťoš, veď vás
preváži! — vysmieval sa Ondro.— Preváži toho, kto nevie s ňou narábať. Mne je tá kosa ľahšia, ako vám moja najľahšia.Vtom pobadali, že sa na dvore ukázali i Zuza, i Marka a Jožo. Všetci počúvali, čo Skalák
rozpráva. Keď ich pobadal, pozdravil ich priateľsky.— Pánboh daj dobrý deň, gazdiná, i vám, detičky. No, ale vy pôjdete obedovať, aby vám
nevychladlo a ja sa tiež pustím do svojho oštiepka a kabáča, tu v tej sieni, ak ma nevyhodíte.
A vy, gazda, po obede si trochu odpočiňte a dajte si mokré handry priložiť na hlavu, lebo to
nie je pre vás, tak sa presíľať na slnci. A hrčiam dajte pokoj, to nie je pre vás robota.Jožo a Marka prešli k otcovi a volali ho do izby. Iba Zuzka stála bokom, ako keby ju do
všetkého nebolo nič. Skalák hľadel chvíľku na ňu a zasa na Ondra, vzpierajúceho sa ísť na
obed. Videl jasne, že je medzi manželmi roztržka a že chlap zo vzdoru nechce ísť do izby.
Prikročil k Zuze a potiahol ju za rukáv.— Gazdiná, majte rozum, choďte k nemu a zavolajte ho, lebo mu je nanič, ešte vám spadne a
budete mať s ním len daromnú robotu a strach.— Ale čo, ani parom mu nebude! — durdila sa Zuza.Ale Skalák videl, že sa jednako zľakla, i ťahal ju do siene.— Poďte, oželiete, ak nepôjdete.Zuza vošla k Ondrovi.— Poď, Ondrej, nerob nezdoby, — povedala mu ticho a chytila ho pod pazuchu.Ondro pozrel na ňu ako chorý zver a, tackajúc sa, vstal a Zuza a Skalák ho viedli z dvoch
strán a usadili, zobliekli a uložili do postele.— Ty, chlapče, dones studenej vody do putne, čo ho ňou obložím, lebo dostal úpal, — kázal
Skalák ako doma.Z ťažkých šiat vyzlečený Beloň si v chladnej posteli vydýchol. Obložili ho studenými
obkladmi a o chvíľu občerstvel.— Ťaj, akýže ste vy majster na všetko, veď ste celú chorobu zo mňa sňali. Zdalo sa mi, že
hneď skapem, a teraz som už zasa chlap.I chápal sa, že si sadne.— No, len ležte, — potlačil ho Skalák a Zuzka do postele. — Tak chytro to nejde. Ak ráno
budete môcť vstať, môžete pánubohu ďakovať.— Kdeže by som ja tu vylihoval, a ktože mi pozváža? Veď do rána môže pršať.— Ak chcete, pôjdem s vašimi ľuďmi do poľa a zvezieme do večera zo štyri vozy, na koňoch
možno i tri razy, takže ich bude i päť. Gazdiná a dievka pôjde so mnou a chlapec zostane pri
vás. A zajtra, keď budete na nohách, pôjdem v mene božom ďalej, ak ma nebudete potrebovať.— Veru to bude tak najlepšie, — povedala Zuzka. — Ondrejko, len si polež. Teraz sa
naobedujeme. Ty, Marka, prikry stôl.Marka priniesla hodnú misku kapusty s bravčovinou a druhú so zemiakmi. Skalák sa poberal
von, k svojmu oštiepku, ktorý mal v batôžku pod postreším.— Obedujte s nami, bude dosť i pre vás, — povedala Zuza.Jedli s chuťou, len Ondro dostal iba hrnček kyslého mlieka.Ráno sa pokúsil vstať. Ale, hoci sa dobre cítil, bol taký slabý, že sa celé telo na ňom
triaslo. Ledva sa vláčil, o robote nebolo ani reči. Či chcel, či nie, musel Martina zadržať i
naďalej.Podvečer prišiel k nim Ranostajovie paholok, aby Martina zavolal k nim na kosenie.
Beloňovci sa zľakli, že im odíde, a keď prišiel večer s plnými vozmi, hneď za horúca ho
požiadali, aby zostal u nich cez žatvu, a ak bude chcieť, i do Všechsvätých. Pravdaže, o tom
nemali ani tušenia, že Skalák požiadal už dávnejšie svojho známeho Ranostaja, aby ho očistomok
chcel odlúdiť od Beloňov.Skalák mal vtedy tridsať rokov a bol to človek veľmi rozvažitý. Mal takú náturu, že
neurobil krok, aby si všetko nerozmyslel. Za tie dva dni, čo bol u Beloňov, rozhľadel sa po
ich veľkom gazdovstve, a pozdávalo sa mu. On mal v Novoti niekoľko jutríkov, ale to nebolo, v
tých horách a v tej výšave, v porovnaní s Beloňovými zemami, hodno ani spomínať. Len so starým
bolo ťažko vyjsť.Kým sa Ondro nezozbieral, čo trvalo týždeň, bolo Martinovi ľahko gazdovať, lebo sa mu
nikto do roboty nemiešal, ale keď Ondro prevzal opraty, pobadal, že sa z kroka na krok
rozchádzajú, a preto ak chcel s nimi zostať v priateľstve, vypytoval sa ho na každú maličkosť,
aby neprišiel s ním do rozporu. Radšej sa robil neskúseným, aby dal Beloňovi možnosť ukázať
svoju múdrosť. Jednako sa často pridalo, že mnohé urobil inakšie, ako by to bol chcel Ondro, a
chyba bola, že tak, ako urobil Skalák, bolo lepšie. Takéto pichnutia mu Beloň nemohol odpustiť
a začal ho nenávidieť. Najradšej by sa ho bol striasol, ale Skalák tak s ním zaobchádzal, že
naskrze nenašiel príčinu poslať ho preč. Robil statočne, nechodil z domu ani na krok, väčšmi
sa staral o gazdovstvo, ako sám gazda i s celou rodinou. Na trhoch skoro vždy drahšie predal,
ako mu kázal gazda.Marka bola hodná, urastená, bolo to, ako sa hovorí, kus baby. Ponášala sa i povahou viac
na matku, ako na otca. Mnoho nehovorila, ale čo si umienila, to jej bolo ťažko vybiť z hlavy,
hoci sa neškriepila o svoju pravdu. Keď Skalák bol od nej vzdialený, zdal sa v porovnaní s ňou
ako keby bol pätnásť-šestnásťročný syn mohutnej matere. Ale keď stáli vedľa seba, nuž bolo
vidieť, že je vyšší o pol hlavy od nej, lenže bol popri nej prišťúply.Nezbadalo sa to razom, ale kto by ich bol pozoroval, bol by pobadal, že Marka bola skoro
stále v Martinovej spoločnosti. Rada počúvala jeho reči, lebo príjemne pôsobila na ňu jeho
milá veselosť a rozvážnosť, ktorá sa tak veľmi líšila od otcovho spôsobu.Beloňov dvor prechádzal do zanedbanej záhrady, ktorá na konci hraničila s bystrým potokom,
za ktorým sa rozprestieral dlhý a široký úložistý kopec, zarastený dosť husto kadejakým
zbytočným krovím, medzi ktorým len miestami bola malá lúčka. Celý ten kopec patril Beloňovi.
Veľký osoh z neho nevedel vziať.Na sviatky sa Skalák celé popoludnie motal obyčajne s nejakou gazdovskou knihou, alebo s
kalendárom po kopci a veľmi často bola s ním Marka. Spolu čítavali a rozprávali. Cez vakácie
chodieval s nimi i Jožo.Otec vše kričal na Marku, čo sa toľko tlčie s tým chlapom, ale to mnoho neosožilo, lebo
keď ju zháňali, našli ju obyčajne pri ňom.Blížilo sa už Všechsvätých, keď Skalák mal odísť, a preto ho Ondro ešte trpel v dome. Taký
mu bol protivný, že sa všetko v ňom obracalo, keď ho videl. Pre neho teraz zanevrel i na
Marku. Ani jej nedal dobrý pohľad.Skalák svoje gazdovstvo prepustil do opatery svojmu ženatému bratovi za veľmi lahodnú
odmenu. On sám hovoril, že zostane i naďalej u Beloňov.Keď to Ondro počul, potešil sa, predstavoval si, ako vysadí toho chlapa pred dvere. Dosiaľ
sa nezhovárali o tom, či po Všechsvätých zostane i ďalej.— Tak čo bude s nami po Všechsvätých, zostaneš u mňa? — pýtal sa gazda Skaláka posmešne.Keď nastúpil miesto sluhu, tykal mu, ako tykával všetkým paholkom.Skalák sa usmial.— Ktože ho tam vie, čo urobím. Do prvého novembra sú ešte tri týždne. Môže sa kadečo
pridať. A vy by ste ma chceli zadržať?— No, to už raz nie. Ty si mi primúdry!— No, hľa!S tým sa rozišli a Ondro myslel, že vec je vybavená. Ale nebola. Lebo Beloňka teraz
pobadala, že Marka chodí akási nadurená a že po kútoch večne vyplakáva.Niekoľko ráz sa opýtala, čo jej chýba, kým vytiahla z nej, že sa musí za Skaláka vydať,
lebo ináč bude s ňou zle.— Jáj, ty nehanblivica, že sa opovážiš pozrieť mi do očí! — skríkla na ňu mater, ako je to
už starodávny zvyk v takýchto prípadoch.Ale jednako jej priskočila na pomoc, už i preto, lebo bola presvedčená, že by si ju Skalák
vďačne vzal, a ona nemala proti nemu nič. Nebolo by tu nijakej ťažkosti, keby nebol Beloňov
odpor voči Skalákovi. Ale čo ten len bude robiť, keď sa o veci dozvie? Bude šalieť. „Veď je to
kríž s takými chlapmi,“ myslela si.Odkladali zo dňa na deň, keď mu povedia, čo sa stalo. Len sa nevedeli na to odhodlať, až
sa mimovoľne prezradili.Matka sa s Markou dojedali v izbe a nevedeli, že si otec prišiel do kuchyne zapáliť fajku,
lebo sa mu zápalky minuli. V tichosti vypočul, čo pohovorili. Nič iné mu neprišlo na um, ako
vziať poriadny drúk a polámať ho na Marke, a hoci i na materi, lebo mať tiež nezaslúži iné,
keď vychovala takú dcéru.I vybehol do dvora po poriadnu palicu, akých sa hodne povaľovalo v sieni na hŕbe. Vybral
jednu a trhal ju z hŕby, keď vošiel k nemu Skalák pozrieť, koho to má v sieni a pre akú
robotu.— Čože hľadáte, pomôcť vám?Beloň vytiahol hrubšiu hrabovú palicu a bez dlhých rečí zaťal Skaláka po hlave, razom ho
krv zaliala.— Tu máš, ty zvodca, ty potmehúd, ja ťa naučím za dievkami sliediť!Skalák nepovedal ani slovo, len sa chytil za hlavu a utekal na dvor k studni zastaviť
krvácanie.Cez oblok ho zazreli ženské, i vybehli k nemu, Marka s krikom. Pribehli i z ulice ľudia,
keď videli skrvaveného človeka.Skalák povedal šeptom Zuzke a Marke, kto mu to urobil a prečo. Ženské doniesli starého
plátna a po biede posťahovali nejako ranu, aby krv tak veľmi nepretekala. Bolo treba ísť k
lekárovi, aby ranu ošetril. Ondro po celý čas, kým Skalák neodišiel s cudzími chlapmi k
lekárovi, sedel schovaný, neopovážil sa ukázať.Teraz ho nadišiel strach, že ho zavrú pre ťažký úraz na tele. Zdalo sa mu, že Maru môže
parom uchytiť, len keby sa z tej kaše vyslobodil. Veď čože, aký posmech a hanba by bola pre
neho, keby ho zavreli!Najmrzutejšie bolo v celej veci, že ľudia chceli vedieť, prečo Ondro tak dokaličil
Skaláka, a nikto nevedel, alebo nechcel povedať pravú príčinu. A dobrí ľudia zo samej ľútosti
tak strašili Ondra, ako ho budú pokutovať, že mal od strachu z viery vyjsť.Dlhej reči bol krátky koniec. Beloňovci vďačne dali Marku Skalákovi, o ktorom i to
vysvitlo, že sa jej ani nedotkol a že jej vôbec nič nebolo a že celú vec len vymysleli, aby
Beloňa obmäkčili.Ale Beloňa najväčšmi obmäkčil strach, že sa dostal do pomykova.Táto legenda sa rozpráva v Braňove o priženení Skaláka do Beloňov a mala sa stať viac ako
pred päťdesiatimi rokmi. Skalákovcov je teraz už viac v Braňove a všetci sú dobrí
gazdovia.[1]ruža— nákazlivá kožná choroba ošípaných[2]pantalóny— široké nohavice bez manžiet
|
Nadasi-Jege_Vselijake-rozumy.html.txt
|
K literatúre sa!BesedaVšeobecne uznávaný je veľký význam krásnej spisby v živote národov. Ako prejav
vzdelanosti jednotlivcov je vychovávateľom celku — ona je tou ničím nenahraditeľnou silou,
ktorá z más robí národ, v národe tvorí dušu. Podľa spisby národa neomylne možno poznať
stupeň jeho vzdelanosti, upadanie alebo zveľaďovanie sa literatúry ukazuje vzrast alebo
úpadok národa.U nás, Slovákov, význam a úloha spisby sú dvojnásobné. Ona nielenže je nevyhnutným
pokrmom duševným, nielenže nám, obraným o možnosť vzdelávania sa školami, je dôležitým
činiteľom vo výchove, ale najmä je takrečeno jediným voľným dôkazom nášho jestvovania.
Obraní o slobodu živého slova a prirodzené politické práva, stavajúce i Slováka medzi
národy jestvujúce a dejstvujúce, spisbou predsa počítame sa ta a, zaznávaní v histórii
živých národov, žijeme v histórii vedy a umenia. Preto kýmkoľvek literatúra bude jediným
naším reprezentantom navonok, dvojnásobne treba nám mať na zreteli jej zveľadenie.A predsa, hoci poznáme nevyhnutnú potrebu i dôležitosť spisby, podľa výroku Národných
novín slovenská literatúra dávno nebola takou popoluškou, ako je dnes. Výrok tento je tým
žalostnejší, že nielen nehlása pokrok, ale priam ideme nazad, čo je svedectvom nastúpivšej
chudoby ducha, ktorá chudoba, keby to tak ďalej išlo, v národe bez možnosti voľnej kultúry
na seba ponechanom znamenala by počiatok rozkladu.Potešme sa, že to nie je u nás ešte také zlé. No čo by horeuvedený výrok bol i prehnaný,
predsa, prezrúc a spočítajúc súčasnú spisbu našu, musíme sa zaradiť nad skromnou
produkciou. Píše sa tak málo, že vydanie slovenskej knihy je ozaj udalosťou. A chudobní sme
nielen na nové vydania, ale i na obsah časopisov. Vezmime niektorý z posledných ročníkov
nášho, donedávna jediného beletristického časopisu, Slovenských pohľadov, a užasneme, ako
málo je tam pôvodných prác. A, čo je tým smutnejšie, len ktorási z nich je označená novým
menom. Teda: nepodrastáme! A koho to obviňuje, koho obžalúva? Pomery? Naše nevládne,
utisnuté postavenie? Ono, chvalabohu, ešte nie je také kruté, žeby bránilo vzrast peknej
myšlienky, žeby hatilo vzlet a nadšenie — už či za myšlienku národného povznesenia a či
nadšenie čisto umelecké. Že vzdor tejto ešte nezmarenej slobode môcť vysloviť sa v svojej
reči nesnažíme sa účinkovať a osožiť prácou potrebnou a užitočnou, to v prvom rade obviňuje
mládež — tú časť, z ktorej regrutovať sa majú učitelia, vodcovia, kratšie rečeno
inteligencia národa.Keď však povážime, že nielenže nepíše sa, ale i to málo napísané nečíta sa, že časopisy
nemajú odberateľov tam, kde mohli by ich mať; že knihy ležia v skladoch nakladateľov a
kníhkupcov: musíme zájsť ďalej a, prv než mládež, obviniť rodinu. Áno, rodinu, našu domácu
výchovu. Veď hľa, rodina je to, ktorá mala by nám vysielať pracovníkov! Ona jediná je u nás
voľným činiteľom vo vzraste a vývine. Ona jediná je posvätným kruhom, kam nezasahuje ruka
svätokrádežníkov, siahajúcich po práve jazyka, o ktorý, ak si len bude dôslednou, zlomí sa
nápor útočiacich. Kruh rodinný, vplyv otcov i matiek je to, k čomu viažeme svoje nádeje,
uvažujúc potrebu pracovníkov, učiteľov, bojovníkov a apoštolov našej myšlienky.A skutočne: rodina ozaj slovenská, citom i bytom národná, pestujúca reč nielen ako
prostriedok dorozumenia sa, ale povedome, oddaná myšlienke a snahe národnej nie povrchne,
pre osobné azda styky alebo len tradicionálne, ale zo skutočného presvedčenia, i dostojí
svojej úlohe. Rodina, pestujúca spisbu nielen akoby z povinnosti, ale z vnútornej pohnútky,
z cítenej potreby, nemožno, aby nevychovala hodných synov, aby v nej vyrastali len chladní
prijímatelia, nečinné postavy, netrebné duše, jestvujúce len ako číslice.A tak teda, keď v rodine slovenskej nachodíme nedostatok zmyslu pre spisbu, to hneď
privádza nás na koreň biedy druhej: na nedostatok sily pracovnej. Tieto dve biedy naše tak
tesno súvisiace jedna s druhou, že iste správny je predpoklad: keby odstránila sa jedna z
nich, druhá padla by sama. Keby plody slovenských básnikov a spisovateľov udomácnili sa v
našich rodinách, keby boli čítané a porozumené, nemožno, aby mládež, tá najvnímavejšia,
citom najprístupnejšia vrstva, zostala chladná, ľahostajná, nedvižná. A čo je hlavná vec:
že by sa spreneverila ideám a ideálom svojeti. A čo by priam i dostala sa (ako sa dostáva)
do školy tým ideám a ideálom nepriateľskej, protitlak nemal by dosť sily, aby vytisol dojmy
dušou v živote rodinnom zachytené. Dobrý základ pretrval by vplyv duchamorne. Raz čistou,
zbožnou a národnou atmosférou nadýchané duše, chránené ňou i vo svete, vrátili by sa domov
nepokalené, vrelé a svieže a zaujali postať ochotne a dôstojne.Táto úloha rodiny stáva sa tým dôležitejšou, že citeľne vystupuje potreba nových
pracovníkov menovite v obore spisby ľudovej. Čo i bola by chuť i prostriedky vydávať
potrebné spisy pre ľud, veľmi málo je ľudí, ktorí by mohli písať. Tento úkaz zarmútiť musí
každého, komu na srdci leží duševný pokrok a kto sám vlastnou lieňou neoddal sa hriešnej
rezignácii. Už teraz cítiť nedostatok náhrady z radov mladšej vrstvy, a ešte pýšime sa
činnosťou našich starších, a ak neuspejeme včas vychovať hodných následníkov — ako bude to
potom?! Zaiste bolo by tak, ako prorokuje v jednej zo svojich krásnych básní Hviezdoslav:
„Čo zbudne vám, keď raz poét zmĺkol? Sahara s hyén krochkom, Sibír s vytím vlkov!“
Dôležitosť talentov dôrazne prízvukuje i Vajanský, keď ústami svetom precibreného
Rudopoľského v svojej Suchej ratolesti privoláva: „Do každodennej motlitby zavierajte
prosbu: ,Bože, daj nám talenty — a čo hlavné: nech zostanú doma!‘“Preto teda otázka vychovávania mladej, pracovnej sily je u nás otázkou pálčivou,
neodkladnou, a nemal by sa od nej odťahovať nik, kto cíti v sebe len trochu schopnosti.
Zodpovedať jej činne, to je úlohou v prvom rade mládeže, z ktorej radov majú sa regrutovať
hodní nástupcovia tej dobrej, starej gardy — potom však i starších, už skúsených. Tí prví,
náležitým vzdelávaním sa, učením od svojich i inorečových dobrých spisovateľov, snažiť sa
majú dosiahnuť onej výšky ducha, ktorá, spojená s vrodeným talentom, oprávňuje jednotlivca
byť vychovávateľom celku. Pravda, toto môže sa týkať len tých, ktorí ozaj majú talent. Tí
však, na ktorých teraz spočíva celá požiadavka produktívnej práce, majú vychovávať hlavne
svojím príkladom usilovných, svedomitých pracovníkov, dávať smer dobrý, upravovať,
zdokonaľovať, cibriť um, cizelovať vkus, zjemňovať cit — slovom: vychovávať. Živé slovo,
súkromne udelená rada posmelí, obodrí — verejne podaná mienka, výrok, kritika poučí,
zdokonaľuje. Ako diamant stáva sa drahocenným len mnohým hladením, tak i talent, čo ako
veľký, nie je hneď tak rozvitý, aby nepotreboval brusu kritiky a aby mu ten nebol na osoh.
Preto z jednej strany správna je výčitka, ktorá, keď je reč o ľudovej spisbe, neprírast
pracovníkov pripisuje tomu, že nemáme kritiky. Píšem: z jednej strany; bo mýlne pochopoval
by vec, kto doslovne chcel by, už či kritikou, či akokoľvek vychovať talent. Talent je
iskra božia, génia dáva boh. A dáva ho tak, ako oku zmysel pre farby, uchu pre tóny —
vychovať nedá sa, ani čo by sme zmrhali kvôli tomu celé sklady papiera, celé sudy
tlačiarskej farby. No rozširovať svoje známosti a rozhojňovať prípadne v sebe tušené dary,
cvičením sa zdokonaľovať až po stupeň, kde počína sa skutočná, v prospech rodu konaná
práca, to je svätou povinnosťou každého, komu boh dary tieto udelil. Tu však potrebný je
dlhý trud: talent sám od seba tiež nevyroní sa hneď do výše, ale postupne rastie, unášaný
snahou zdokonaľovania sa.A možno tento prirodzený postup je u nás príčinou, že nepodrastáme. Prvé roky mladosti
strávia štúdiá — a kým dospeje to k osobnej voľnosti, vstup do skutočného života nájde už,
keď nie duše oproti krásnej literatúre úplne blazeované, teda aspoň natoľko „zrelé“, že tu
už hanbí sa byť považovaným za počiatočníka. Zväčša však hľadí sa na verš a novelu tak asi,
ako na komika v cirkuse. Kým bol dieťaťom, bavil sa na jeho pohyboch, ale teraz…To teraz, tá doba, ktorá mala by byť dobou mužného zápalu a živých záujmov za pomery
svojho národa či politické, či literárne, vyplní sa keď nie čiste sebeckými starosťami o
chlieb, nuž najčastejšie iba malichernými prejavmi národného povedomia, neraz iba
odoberaním časopisu a — vyšívanou náprsenkou.No krivdilo by sa nám, mládeži, keby v radoch našich vyzdvihovala sa len lieň a
nespôsobnosť k práci. Čo ako dokazovalo by sa to faktami, v skutočnosti jestvuje i chuť k
práci, i snaha byť činným, i zmysel stať sa užitočným. Lenže doteraz akosi nebolo smeru, a
či pre mýlne pochopy, ako pracovať, obchádzala sa pravá, najprimeranejšia postať:
pestovanie peknej spisby, jej tvorenie a rozširovanie. „I k nebu hľadieť je práca,“ hovorí
Tolstoj (a veru je to jedna nie z najpohodlnejších!), nasledovne náhľady o práci a
účinkovaní sú rôzne. Hlavná dôležitosť práce však je v tom, nakoľko je ona potrebná a
užitočná. Konať to, čo už iní vykonali, alebo čoho ešte niet potreby, je zneužitím času,
márnením síl — je rovno spiatočníctvom…Preto, mládež milá, veliká škoda by bola, keby nám, túžiacim po reformách a prevratoch,
derogovalo znížiť sa k metrám piesne či k novele, kde hlavným činiteľom je cit — a to vari
zdá sa detinským a nezrelým…Ako cele ináče chápali vec naši otcovia! Vezmime staré ročníky časopisov a, hoc nebude
toho príliš mnoho a mnohé nie ani nad strednosť, no zahovorí to k srdcu vrelým tónom
mladosti, nadšením rodoľubstva, vzletom lásky, rozkoše zo života — všetko to zvuky zdravej,
sviežej, vierou v život zaoceľovanej duše. A tie mladé zápaly tvorili podstatu činov, v
nich korenili krásne, príkladné charaktery! To bol prirodzený počiatok, i prirodzený
postup. Jar sa nedá myslieť bez kvetov a piesní, bez lúčov a jasného neba; mladosť nie je
mladosťou bez citu, bez lásky ku kráse. Ona nedá sa myslieť bez vlnenia pekných citov,
ktoré hriech je ukrývať klobúkom vedátora, udúšať plášťom chladného rozumkovania a v istom
zmysle asketizmu. Cit je privilégium mladosti, ba on je jej povinnosťou. Cit, i keď zblúdi,
nech je len iskrenný, vzbudzuje účastenstvo; poblúdenie rozumu je smiešne i ťažké, bo
zriedka dá sa napraviť. „Šťastný, kto za mlada bol mladým,“ peje Puškin. Mladá mladosť je
tým poetickým kúzlom, čo dáva smer celému životu: ona tvorí v povahe črtu dobra, črtu
šľachetnosti; ona i v pozdnom veku chráni dušu pred zmĺkvením, pred zhavranelosťou. Bez
onej mladej mladosti mĺkvy je u mládeže zápal za prácu, oduševnenie za „obrodenie“, bo
snaha nezakladá sa v cite. A jedine cit, vrelý a iskrenný, je mladej duši najprimeranejším
kompasom a činnou silou.Konečne ešte slovo o výchove. Kedykoľvek hovoríme o rodine, vždy silne prízvukujeme,
aby, vychovávajúc synov národu, vychovávala z nich optimistov. Áno, zdravý optimizmus musí
nás živiť. Optimizmus, tak ako my ho chápeme, je viera v dobro, v krásno, šľachetnosť,
spravodlivosť, viera v život, vo víťazstvo pravdy… Optimizmus je výraz zdravej, sviežej
duše, je samým bohom darovaným dobrom. Nijaká vlastnosť nášho ľudu nevystupuje tak
markantne, ako optimizmus, nasledovne je nám vrodenou, charakteristickou plemennou
vlastnosťou. A preto divné by bolo, keby sme ju hľadeli vytrhnúť a miesto nej postaviť
bohzná aké -izmy…V posledné dni čítame v časopisoch vyzvanie mládeže k spisovateľom, ktorým prihlasujeme
sa vydávať spisy pre ľud. Je to úkaz radostný, potešiteľný. Mládež cíti nedostatok a ide
pomáhať. Mládež sama cíti povinnosť a chápe sa práce v smere potrebnom, užitočnom…Nuž len rezko k dielu — k literatúre! Toto nech je stálym heslom v rodine i v radoch
mládeže, a pri všestrannej zaujatosti nemožno, aby i v tomto smere túžené obrodenie,
obrodenie ducha prácou potrebnou, užitočnou a povznášajúcou, nedostavilo sa k nám.[1][1]Dobre je myslieť o tejto našej biede, hovoriť i písať o nej; ale pritom treba mať
na pamäti, že hlavná príčina všetkej našej neresti je v školách — to jest v tom, že
nemáme škôl. Pri inteligencii, počtom takej malej, nemôže byť väčšia literatúra.
Talenty slovenské nerozvité ostávajú po dedinách. Starajme sa, aby obdarení chlapci
slovenskí mohli chodiť do školy, v škole by sa nespreneverili svojmu rodu, a dožijeme
sa, že literárne bude sa viac pracovať.Keď bude viac spisovateľov, povstanú i vydavatelia, ktorí nájdu spôsob rozpredať
svoj tovar. Aké žaloby čítavali sme v českých časopisoch ešte i v sedemdesiatych
rokoch! Roku 1866 muselo sa prestať vo vydávaní spisov Karolíny Světlej, lebo nebolo
odberateľov. Buditeľská práca zato len šla napred nezvratne, vec vzali do rúk
spôsobní vydavatelia a kníhkupci — tí stvorili čítajúce obecenstvo české.Predovšetkým treba, aby každý tam, kde je postavený, prikladal ruky k práci, bol
príčinlivý.Pozn. red.
|
Podjavorinska_Publicistika.html.txt
|
Strossmayerovi[1][2]Vystretý usnul na bojišti Slovan,pri boku zbroj skrvavená;ktože, kto prišiel podívať sa naň,či zomrel, či ešte stená?Ba prišli k nemu sticha, pomaly,prišli ľudia dobrej mysli:zbroj mu cisársku z tela odpásalia kývnuc plecom — odišli.Tak zostal víťaz sám na slávnom poli —mŕtve len telá z všetkých strán;zasadli radom vrany i sokolykrv jeho piť z odvretých rán.A sebou nehne z krvi stieklo telo —živý musí s mŕtvymi hniť,slovo života na rtoch mu primrelo,srdce v prsiach prestalo biť.To, Slavian-junák, cnosti tvej odmena —tak svet činy tvoje súdi!Umieraj, lež, hni, syn veľkého mena,však ťa deň súdny prebudí! —Zasvitlo — predsa. Časy sa už menia.Mlčania už puká pečať;nad hrobom slovo zaznelo vzkriesenia,ruku podáva bratu brat!Sláva Ti, Otče! Tys’ vyrkol to slovo,primreté na rtoch národu:Slovanu srdce udrelo nanovoza zlatú jeho slobodu.Oko sa jeho dvíha hor’ do neba,v prsiach nadšenie i viera:a národ živý, Otče, večne Tebav pamäť svú vďačnú zaviera!R. 1869[1]Poznámka Zlatého fondu: Báseň sa v Súbornom diele nachádza v časti Spevy 3.[2]Prvý raz vyšla v Dobšinského Sokole I, 1860, str. 69, 25. júla s takýmto dlhým
titulom: „City Slováka venované jeho excelencii, osvietenému pánu Jozefu Strossmajerovi,
biskupovi diakovskému a sriemskemu, jeho c. kr. ap. veličenstva skutočnému tajnému a
ríšskemu radcovi, belohradského, smederevského biskupstva apoštolskému vikárovi atď.,
atď.“ V Sobraných spevoch z r. 1879 má Botto k básni túto poznámku: „Strossmajer. Jeho
excelencia biskup diakovský v shromaždení ríšskej rady 21. júna 1860 — keď Majláth
(maďarský poslanec — J. M.) všetkých obyvateľov Uhorska i v národnom zmysle len za Uhrov
(akoby Nemcov a Slovanov tu nebolo) a maďarskú reč jedine za historicky, politicky a
zákonne na štátnom poli oprávnenú vyhlásil — pozdvihol prvší slovo za právo individuality
národnej. Za čo od Turč. Sv. Martina čestným mešťanstvom poctený bol.“
|
Botto_Strossmayerovi.html.txt
|
VenovanieVenujem tieto Obrazy z dejín prešovských evanjelikov dvom biskupom evanj. východného
dištriktu: skvelej pamiatke zvečneléhoDr. Juraja Janoškua dôst. p.
biskupoviVladimírovi Čobrdovi.Obaja sa pričinili, že sa stal Prešov, niekedy mesto slávnej minulosti evanjelickej, znovu
sídlom biskupa.Autor.
|
Klein-Tesnoskalsky_Obrazy-z-dejin-presovskych-evanjelikov.html.txt
|
Liptov a SpišObsahI. Cestou do Děmanovské jeskyněII. Na Štrbském jezeřeIII. Večer na salaši JackověIV. Z Královy Lehoty do TisovceI. Cestou do Děmanovské jeskyně(Liptov. Různořečí. Kroje. Růžomberk. Jan Drahotín Makovicky. Železnô.
Korytnice. Likava. Sv. Mikuláš. Bělopotocký. Janko Král. Janko Čaják. Petr Bohúň. Jan
Leop. Bella. Paludzka. Janošíkovo vězení. Děmanovská jeskyně.)Z čarokrásné „zahrádky Slovenska“, z Turce, nesl nás vlak úchvatně spanilou krajinou
ke Královanům oravským, kde Váh mísí své proudy s Oravou. Tu tam usmívá se na nás pěkná
bílá dědina z úbočí hor jako z dlaně; domky tu v souměrných dvojřadích, tam v pestrém
nepořádku, v pozadí vznešené hory.Královany jsou — podle slov proslulého Dionýsa Štúra — nejpamátnějším místem
slovenského „Okolí“; neboť zde scházejí se všecky hlavní čáry soustavy podtatranských
výšin a nížin. Až po Královany sáhají vlastně Tatry, a nadhronské holy hlavní větev svou
Fatru až sem posunuly.Východně od Královan pnou se do oblačné výsosti dvě vápencové hory,ŠípaHrdošín, táhnouce se až po průval z
Růžobrehu (obecnějí: Růžomberku) do Kubína. Mezi průvalem tímto a dolinou nad Lúčkami
vystupuje první velikán tatranskýChoč(1613 m nad m.), na hranici
Oravy a Liptova. Od Lúček pak až pod samou žulovou Tatru táhnou se níže vápencové výšiny
Prosěčné. (Pojmenované tak Štúrem od doliny Prosěčné nad Sielnicí.) Nad Prosěčnou
vyšinují se najednou sRoháčemžulové Tatry, z nichž vystupují před
nás olbřími:Volovec(2067 m),Kriváň(2492
m), dále Velký vrch (2146 m), Ostredok (2126 m), Jezová (2042 m), Tomanová (1979 m),
Křížová (2038 m), Chlinov (1879 m) a j. Kriváň je stráží Liptova od severu na hranici
jeho a spišské, a z pod něho proudí, jak již v prvém díle tohoto spisu pověděno, jedno
rameno Váhu, který protéká celý Liptov od východu na západ. Liptov se dělí se Spišem o
uherskou čásť vysokých Tater.Vysoké Tatry, tento řetěz Karpat, který otáčejí, jak známo, Uhry
v podobě věnce, počnouce od Prešpurku na západní, severní a východní jejich hranici,
táhne se mezi dolinami řeky Oravy a Popradu, potom Dunajce a Váhu. Orava obmývá jeho
západní a Poprad východní předvrchy; Dunajec teče zase podél něho severně a Váh jižně,
je tedy ze všech stran vodami obtočen.Délka Vys. Tater činí 160.000 — 170.000 met. a šířka od 10.000 do 40.000 met. Západní
její předvrchy, od řeky Oravy až po Bobroveckou a Studenou dolinu, představují holé,
skalnaté vápenité masy; mezi nimi Choč vypíná se na 1613 m a Sivý vrch na 1717 m. V
užším smyslu slova Vys. Tatry jsou místy jen 3000 m, ba často jen 2000 m široky, a
táhnou se od Bobrovecké doliny až po spišskou Maguru. Žulovité nebetyčné štíty Tater
(mezi nimi Kriváň 2492 m, Pyšná 2279 m, Roháč 2080 m, Vysoká či Tatra 2535 m, Koňčistá
2545 m, Lomnický štít 2634 m. n. m.) tvoří z části pro svou ohromnou výšku i pro své
velmi strmé svahy a úzké, skalnatými úlomky naplněné doliny, nepřemožitelnou hráz mezi
Uherskem a severně od něho ležící Haličí. Přes tuto, hráz ještě kolo nepřejelo. Kdo z
Liptova nebo Zvolena cestovati chce na voze do Polska, musí buď dolinou Oravy anebo
Popradu. Však dříve, když byl mezi Polskou a Uherskem, jmenovitě Gemerem, Spišem,
Zvolenem, Liptovem ještě živějši obchod, na jednom místě, vých. od Choče, učiněn umělý
průsmyk, známý pod jmenemProsěčná dolina, kterým vedlasilnicedo sousední Oravy a do Polska. Od této dostalo prý na
blízku ležící městečkoSielnicajméno. („Premávkové cesty“:
Pohlady, I., 374.)Avšak kromě velebných štítů tatranských honosí se Liptov na jižní své hranicíTatrami NízkýmičiliLiptovskými horami,
které táhnou se rovnoběžně s Vysokými Tatrami, též směrem od východu na západ a tvoří
přirozenou hranici mezi Zvolenem a Liptovem. Nejvýchodnější jejich člen je Králova Hola,
nejzápadnějšíŠturec. Severní, to jest do Liptova sbíhající svahy a
úpatí tohoto zlato a stříbronosného řetězu pokrývají jehličnaté, jižní či do Zvolena
obrácené, zase většinou listnaté lesy. Všecky potoky severních svahů vtékají do Váhu,
jižních do Hronu. Jednotlivé vrchy tohoto pásma dosahují mnohem menší výšky než vrchy
Vysokých Tater. Tak na př. Králova Hola vypíná se nad mořem jen 1942 m. Její západní
sousedé jsou ještě nižší; dosahují totiž: Orlová 1838 m, Velká Vápenica 1690 m, Malá
Vápenica 1493 m. Za to Ďumbier, vybíhající asi uprostřed pásma do čtyř skalnatých špicí,
vystupuje na 2048 m, Skalka 1978 m, Poljana 2003 m, Salatín, Tlustá, Uhlisko (1559 m), a
j. (Výšky udávám nejvíce, podle nejnovější velké karty Uherska, vydané r. 1885. J.
Háčkem u Lampla v Pešti.) Na severním výhoně Ďumbiera, tohoto obra liptovských hol, leží
Sv. Jan s pověstným kostelem, vystaveným za Ondřeje II., v jehož hrobce pochovaná těla
juž od 300 let porušení nevzala a jako mumie po dnes se udržela. Nejzápadnější
pozoruhodný vrch, Prašivá, na jehož úpatí jest světoznámálázeň
Korytnica, dosahuje 1700 m.Řetěz tento; podle něhož, severně teče Váh romantickou dolinou Liptova, a jižně Hron
nivami Zvolena, nemá nikde průsmyku, t. j. doliny, která by ho na příč přesekla; průchod
mezi Zvolenem a Liptovem tedy umožňují jen dva průvaly (t. j. nejnižšími místy horského
pásma oklikami vinoucí se cesty), Čertovica a Šturec (740 m), pod nímž prýští Revúca.
Čertovica spojuje bocskou dolinu s březenskou, Šturec zase starohorskou s revúckou.Brezňané a často i Gemerci nedbají v létě prý Čertovice a horskými pěšinami
přecházejí na liptovskou stranu. Přechodná ta hola, pod níž v žulové skále je pravý
sklad kovů, památna je i tím, že před několika léty kr. komora začala v ní kopati štolu
z jasenské do lupčanské doliny, kteráž práce následkem klesnutí banictví uherského asi v
polovici zaražena byla. Snad byl by býval docílen nový průchod mezi Liptovem a Zvolenem.
(„Premávkové cesty“: Pohlady, I., 376.)Z tohoto nákresu patrno, jak Liptov požehnán je horami. Na jihovýchodním jeho cípu
vzpomenouti bych mohl ještě Smrekovicu (1616 m) na jižní hranici dále Kochulu (1733 m),
pak řadu vrchů, které se Liptovem rozskočily, na př. blíž Růžomberku Malý Choč, Mnich,
Čebrat, (odtud: „Choď mnich žebrat —“), Mogurka (1208 m), jižněji Dvoriska (1462 m),
Smrekovica (1529 m), Veľký Rokytov (1566 m) a j.Župa liptovská jest tedy ze všech slovenských stolic nejlépe ohraženou pevností.
Sousedí pak Tatrami s Haličí a dále s župami: oravskou, spišskou, gemerskou, zvolenskou
a turčanskou a zaujímá 2.257 54 čtv. kilom.Avšak nejen na hory bohat je Liptov; jemu náleží i perly zasazené v kovové Tatry:
plesa (jezera)Štrbské(1351 m),Zelenépod
Kriváňem (1978 m) aSmrečiny; jej opínají stříbrné stuhy říček a
bystřin: Belá, Hybianka, Bocianka, Smrečianka, Lupčianka, Revúca a j. mizící v junáckém
Váhu. — A Liptov omlazují zdravá zřídlakorytnická, lúčanská,
železenská, dále prameny kyselek: na Osadě, v Lužné, u Svatého Jana, u
Podturni, u Slače, u Vel. Šťávnice, Liskové, Likavky, u Sv. Ondřeje atd., nic méně než
27 na počet. A když pán Bůh rozdávaljeskyňe, ani Liptov nezůstal
nepodělen, aby nemohl zcela žárliti na šťastné své sousedy: Gemer, Spiš a Turec, doslal
i on krápníkovou nádhernou jeskyniděmanovskoua menší (dosud málo
známou) ve vrchu „Mnichu“, ještě ve svém lůně tají!Liptov je požehnán dále pastýřskýmisalaši. Obyvatelstvo jeho
živí se hlavně rolnictvím, především chovem dobytka. Z liptovské ovčí syrovátky
(žinčice) připravuje se chvalně známábrindza a oštěpky.Z východního Liptova chodívá lid na zárobky, neboť hornatá půda neposkytuje mu
dostatečné obživy. Na západě jsou pole úrodnější. Údolí Váhu, v němž Liptáci po většině
žijí, je půda nejvydatnější. (Liptov rodí pšenici, žito, oves, hrách, fazole, len,
konopě, zemčata, zelí atd., zvláště všakječmen, známý i na
vídeňském trhu pod jménem „slovakische Gerste“.) Po Váhu provozují obyvatelé Liptova
rozsáhlý obchod dřevařský (pltníci).Ne nepatrnou částí liptovského obyvatelstva jsou rodiny zemanské, které mají v rukou
téměř všecky úřady. Liptovskou šlechtou jsou rodiny: Szentiványi, Palugyay, Kiszely,
Pongrácz, Rakovszky, Szmrecsányi, Okolicsányi, Kubinyi, Bobrovniczky, Lehoczky,
Thuránszky, Pruzsinszky, Porubszky, Povolny, Mattyasovszky, Kaszanicky, Lány, a jak se
všichni ti slovenští „Maďaři“ jmenují a píší! —Co do počtu napočetl Al. V. Šembera (Mus., 1876, str. 393 a 647) v Liptově na základě
konskripce z roku 1869. obyvatelů 82.592, z nichž v několika osadách (v Lužném, ve Vel.
Borovém, v Mal. Borovém, Hutách a j.) žije 7065 „Poláků“, lišících prý se od Slováků jen
tvrdší mluvou a užívánímgm.h. Náš přítel
pan K. Ruppeldt obstaral nám laskavě úřední dáta konskripce z roku 1880. (tedy
nejnovější), dle které v Liptově žije pouze 74.758 obyvatelů v 10.376 domech, z nichž je
„Maďarů“ (!) 1438, „Němců“ 2775 a jiných národností (Poláků) jen 3021. Maďarstvem a
Němectvem jsou ovšem hlavně židé, úředníci, šlechta a učitelstvo některých ústavů. Jinak
ráz župy liptovské jest čistě slovenský.Župa liptovská rozdělena jest na tři služnovské okresy: hrádecký, sv. mikulášský a růžomberský;[1]v prvém žije 19.189, v druhém 30.266 a v třetím 25.303 obyvatelů. „Maďarů“ a
„Němců“ (židů) jest poměrně nejvíce v okrese sv. mikulášském. Kam se poděla od r. 1869.
značná čásť Polákův a vůbec obyvatelstva liptovského, vysvětlí si ten, kdo v úřední
sčítání maďarské nemá veliké důvěry!Podle náboženství oblažuje Liptov 3.349 židů.[2]Odpočítáme-li tyto od číslic „Němcův“ a „Maďarův“ liptovských, shledáme, že
zbývá v Liptově „Maďarův“ a „Němců“ nežidů pouze 864. — Katolíků napočteno v Liptově
38.601, evangelíků aug. vyz. 32.735, evangelíků helvet. vyznání pouze 45, členů
řecko-kat. církve 12 a jiného nábož. 16. Dle sčítání z r. 1857. měl Liptov katolíků
39.822, evang. aug. v. 33.312, židů 3.082, jiných vyznání 20, spolu tedy 76.236 obyvatelů.[3]Téměř veskrz katolickým jeví se okres růžomberský (23.452), téměř veskrz evangel.
okres hrádecký (14.816); okres sv. mikulášský jest pak většinou též evangelický
(16.930). V okrese tom žije také nejvíce židů, totiž 2057, a to zejmena v Lipt. Sv.
Mikuláši: 1115. Zde jest irychtářžid.O mluvě liptovské, kterou profesor Šembera řadí k různořečíhornovážskému, zmínil jsem se již v I. díle „Potulek“, hovoře o
stejném podřečí turčanském, od něhož se liší podřečí liptovské jen nepatrnými
odchýlkami, ovšem že i tu tříští se vyslovování ještě dále. Lipták užívá zhustaeaamísto oravského a zvolenskéhoae, na př. oráčam.
oračae, sedliak m.
sedlaek atd. Lipták mluví: viděl jsem
zljeho člověka, nikoliv zlého, jako Turčan. V
adjektivách středního pohlaví užíváo,ô(uo)
místoé, na příklad rozbitôlíčko,
sedliackoděvče. Za příkladdalšíhorůznění
v Liptově samém, uvádímvážeckoupíseň:„Paslo dyevča pavy
v tom zelenom haji,
přišli k nemu dva švarny muadenci:
Podty dyevča s nami!
Kedbych s vami jela,
kde bych pavy dela?
Pustym pavy dolu potočkami
a ja pojdem s vami. —“Vážečan říká tvrdě:tye(ty dívky), muada
(mladá), čeladnyk atd. (Ukázku liptovského nářečí nalezne čtenář v
Erbenově sbírce: „Sto prostonár. pohádek a pověstí“ a j.) —Docházím kekrojiliptovského lidu. Lipták obléká se dosti
jednoduše, za to ženy vedou si pěkně. Jako všady různí se též v Liptově krojem
jednotlivé strany a dědiny. Na severu panuje u žen více barva tmavomodrá, na východě
opět barvy světlejší. —Muži liptovští nosíširáky, nejčastěji s červenou nebo bílou
stužkou kolem, knoflíčky —gombíčkamiposeté náprsníky, v zimě
kožichovýkamizol, kožený, silný,vygombikovaný
opasokobyčejně s třemi sponami (prackami),kabanicuz hrubého bílého sukna domácího a z téhož i úzké přiléhajícínohavice. Obouvají ponejvícekrpce, ale ičižmy. Košile z hrubého plátna mívají široké otevřené rukávy.
„Mládenec v oddaní“ (snoubenec) nosí na širáčkuzelenoustuhu a
veliké umělerobené pierko(kytku).Děvčata zaplétají vlasy v jeden vrkoč a o svadbách zdobí hlavu ještě krásnoupartou.Ženy pokrývají hlavu krajkovým čepcem,ketýšem, přes nějž nosí
šátek. Ketýš takový vybíhá na skráních, vklopty, dlouhé
„haklované“ to cípy. Děvčata i ženy nosíoplecka, s krátkými, velmi
širokými, nad lokty stáhnutými rukávy, které jmenují téžkosienčata,ke kosení, k práci na lukách atd.
Živůtky (životky) ozdobují stuhami i šnůrami. Jinde místo živůtků nosí náprsníky —lajblíky.SukněLiptaček jsou široky,
řasnaty, barvy většinou tmavomodré (v polských dědinách však bílé),zástěrymísty rovněž široky a řasnaty, místy však úzky, ale vždy
pěkně vyšívané. Přes prsa křížem překládají velké, nejvíce černé šátky. V zimě pak nosí
hlavně ženy dlouhé bílé kožichy. VeVážcinosí muži černý širák se
stuhami vzadu, žlutý, pestře vyšívaný kožich, bílé soukenné nohavice a krpce. Ženy nosí
zelenou sukni, modrou zástěrku, červený živůtek, košili u rukou staženou. Běločervený
čepec doplňuje tuto toilettu. —Obuví děvčat i žen jsou čižmy i krpce, v zimě pakkapce(soukenné boty). „Děvčata v oddaní“ vplétají do vrkočezelenoustužku. —Místy zahnízdil se v Liptově nepěkný obyčej, že mladou nevěstu o čepení ostříhají,
aby krásné vlasy její židům prodali…*Dosud všímali jsme si liptovského obyvatelstva. Rozhlédněme se nyní též po sídlech
jeho.Čaplovič (Gemälde von Ungern, 1829) napočetl v Liptově 12 městeček a 127 dědin. R.
1857. napočteno v Liptově 14 městeček a 144 dědin. Nynější statistika udává však pouze
10 městeček a 129 vesnic. Z toho patrno, jak je sčítáni uherské spolehlivé!Hlavními městečky Liptova jsou: Sv. Mikuláš, Růžomberk (Ružobreh, Ružomberok,) Něm.
Lupča, Hyby (Hybbe), Hrádek, Sielnica, Trnovec, Boca (trojí) atd.My na své jízdě k Sv. Mikuláši zastavíme se předavším v Růžomberku.Městečko to má asi 3000 obyv. a leží při Váhu, který je protéká; přes něj položen
most, u kterého prý roku 1849. Maďaři Rusům spůsobili malou porážku. V Růžomberku, který
výstavností svou nikterak nevyniká, jest piaristická kolej, solný sklad a značný průmysl
hrnčířský, nejnověji i továrna na lepenku. V okolí jsou mramorové lomy. Růžomberk je od
r. 1876. sídlem sborového soudu. V městě samém stojí památný růžomberský zámeček, novými
budoviskami zastavený, a nad městem směrem do hor jižních táhne se kalvarie.Město toto samo poskytuje národovci slovenskému žalostný obraz. Vyjma rodinu
Makovických není tu nikdo vyhlášen za „pansláva“. To postačí. Na pomaďaření slovenské
mládeže pracují tu kromě vzpomenutého piarist. gymnasia, kdež se do roka ve 4 třídách
150 žáků odnárodňuje, i obecné školy, čistě maďarské. Starší páni chodí opět do
maďarského kasina, kdež není ani jediný slovenský časopis vyložen! Ostatně znám je
Růžomberk již z doby revoluce svými krvavými soudy…Památným je Růžomberk pro Slovensko jako působiště zvěčněléhoJana
Drahotína Makovického, který tu 26. února 1884 pochován. Působiště!
Působištěm Makovického bylo celé Slovensko. Spolu s Hodžou konal již buditelskou úlohu
na Slovensku, když ideje Kollárovy a Štúrovy začínaly hýbat tehdejší společností
slovanskou. V Lipt. Sv. Mikuláši, rodišti to svém (M. nar. se 2/2 1818), Makovický
neohroženě stál po boku slovenského mučedníka Hodže (viz „Potulek“ díl I., str. 61. a
násl.) a krví svou vlastní vykoupil si vděčnou vzpomínku v národě slovenském.[4]— Když roku 1859. Ondřej Radlinský vydávati počal „Priatela školy a
literatury“, jakožto přílohu k „Cyrillo-Methodovi“, stal se Makovický pilným jemu
spolupracovníkem, vychovávaje a poučuje články svými ve všech oborech národní školy,
rozvinuje již nové ideje, které teprve po desíti letech v Uhrách hlásati se počaly. V
jmenované příloze podal i řadu dobrých „rečňovanek“ pro školskou mládež. Jak vydatna
byla práce Makovického, stačí posouditi již i z toho, že znamenitý básník Ludevít Kubáni
složil na něho pěknou báseň. —Makovický skončil klidně život svůj v 66. r. věku svého na evangelické faře v
Růžomberku. V městečku tomto učinil se spolu s bratry svými Danielem a Petrem
zasloužilým o povznešení průmyslu a obchodu slovenského. Rozsáhlý obchod Makovického,
dosavad v Růžomberku žijícího, činí česť Slovenstvu. Odtud i vyšly a vycházejí opět do
světa obrazy krojů slovenských od znamenitého Petra Bohúně.Nedaleko Růžomberku leží v hluboké kotlině, kol do kola horami obtočené, příjemné
lázničkyŽeleznô. Na bujné louce stojí pět úhledných dřevěných
domků; v jednom jsou koupele s vanami, ostatní čtyři určeny za obydlí hostěm. Od každého
domku vede procházka ke studni léčivé vody, Stefanii. Voda prýští tu z písečnatého hlenu
do dřevěného lubu, jehož plocha zaujímá 1024 čtv. cm.Dle lučebného rozboru, provedeného roku 1877. prof. M. Ballem, obsahuje voda
železenská síran hořečnatý, vápenatý, sodnatý, draselnatý, uhličitan hořečnatý,
vápenatý, železnatý, manganatý, chlorid draslatý, fosforečňan vápenatý a kyselinu
křemičitou. Prof. Ballo dokládá, že voda ze Železného podobá se vodě pyrmontské, na
železo bohaté, že náleží mezi nejvzácnějsí poklady přírody a že může mít na lidský
organismus právě taký vliv jako voda pyrmontská. (Více o tom viz ve spisku „Liečivý
kúpel Železnô“, přel. prof. G. Kordoš, 1884.)V nejnovějším čase vystaven v Železném hostinec „Rudolf“ s 20 pokoji a 4 veřejnými
lokály. Pobyt v Železném je velmi příjemný, ovšem ne tak pohodlný, za to však levný.
Slabí a plícními nemocemi trpící lidé naleznou tu i z domácího salaše chutnou ovčí žinčici.[5]Kdo navštíví Růžomberk, neopomene asi vyhledati několik hodin od něho na jih v horách
ukryté lázněKorytnice, obdařené bohatými prameny kyselé vody,
kterou lid jmenuje také zdemädokýšem, a nedaleko od Růžomberku (u
paty Malého Choče) rumy slavného druhdy zámkuLikavy.Také my vybrali se, abychom shlédli památné tyto ruiny. Cestu volili jsme dědinouLikavkou, kudy ihradskádo Oravy vede.
Kdož by z Růžomberku kratičkou tuto partii vozmo vykonati chtěl, nalezne ze silnice
naproti hradu, na východ, vedoucí starou cestu, po které lze vozu užiti až k samému
skalisku, pod zámkem na severovýchodním cípu trčícímu, pod nímž zasypané jsou chodby,
dosud patrné, prý až na vrchMnich, ba až — do Oravského zámku (!).
My šli jsme pěšinou, vedoucí dědinou Likavkou, abychom si tuto prohlédli. Pěkné zdejší
domky (po ohni) činí velmi milý dojem nejen svou čistotou, ale i slovenskostí. Vůbec
pozorovali jsme všady, že slovenský gazda ráz domácí i při nových stavbách zachovává.
Domky jsou dřevěný, napřed do špice vybíhá prkenný štít sdýmníky,
t. j. s otvory v podobě pravoslavného kříže, kalichu atd., jimiž se kouř ze světnice
vine. Na špici nad štítem připěvněny bývají dřevěné tulipány, anebo prosté kolíky, na
jichž hrotě sedí kohouti, nebo i pitvorné figurky, na staré bůžky upomínající. Pohromadě
pak, anebo, kde je místa, i naproti domku jednotlivě stojí hlínou omítěnésypárně. Kroj zdejší od popsaného již liptovského kroje valně se
nerůzní. Setkávali jsme se tu s muži krásně rostlými, s kosci, kteří přicházeli z prápe
velice čistě oblečeni. I zde oblíben je dosud široký na dvě ruce opasek s mosaznými
„prackami“.Pěšinami polními dostihli jsme brzy hradu:Likavastojí na osamělém skalisku v údolí obtočeném vrchy, z
nichž nejblíže vypínají se od západuČebrat, od jichuMnichaChočod severovýchodu. Pověsť
vypráví, kterak vrchy tyto dostaly svá jména. Na Mnichu býval klášter červenýchmnichůčili křižáků, kteříchodívali
žebrat. Nyní je tam kostelík„Martinček“a dědina
stejného jména.Vystoupili jsme vzhůru od severozápadu třemi branami. Ruiny Likavy jsou dosud v
„uscházejícím stavu“; časem ovšem nezbude po nich ani památky. Do nesmírné výše ční
hlavní zdi, tvoříce podobu ptáka (kavky). Vnitro hradu měří asi 40 kroků. Do nedávna
patrna tu byla dle Št. Hyroše tato stavení:Na východě na samém kraji skály je hlava zámku, která má trojí patro a podkroví pro
střelce anebo služebnictvo. Na konci tohoto prostoru viděti jest kapličku. K hlavnímu
tomuto stavení připojeno jest dvojí čtyřhranné veliké stavení, a to jedno od severu,
druhé od jihu. Mezi oběma těmito stavbami spatřiti lze vnitřní zámecký dvorec, z něhož
vedly do obou budovisk těchto brány. Ze slohu stavby, krbů atd. lze poznati, že tato
severní budova je nejstarší a nejpěknější, k čemuž ukazují i zbytky maleb okolo stropů a
obložení oken křesaným kamenem. Stavba tato má někde patero, někde čtvero pater. Podobná
této je třetí budova, na jihu, která měla tři i čtyři patra bez klenby se stropy.
Zevnější stěna této budovy, dosud zachovaná, má vysoko při bývalém stropě mezi malbami
bubnů a praporů nápis: 1535, z dola již těžko seznatelný. Pod budovou touto byl objeven
veliký sklep či žalář ve skále, u ní pak do skály tesaný vchod se schody do studně,
která leží mimo hrad na jihu. K stavbám těmto, jižní a severní, přistaveno na příč jiné
stavení s velikým sklepem, kdež byly snad i dvě zahrádky, jedne na hradě, druhá, z venku
na jihozápadní straně. Stavba tato je z venku, od Růžomberku; opevněna v úhlech dvěma
mohutnými pilíři; na jednom z nich viděti nápis: „G. S. W. 1678.“ Pod tímto pilířem vede
branka k jakési propastné stěně: k jihu pak vedou dvě branky do vnitř dvorce. Venku,
před těmito stavbami, na severozápadní straně, na dosti značné prostoře viděti rumy
budovisk a bašt, pro rytíře, dvořanstvo i za konírny určených, s dvorem z venku a
branou, nad níž viděti ještě prostoru bývalé tabule a štítu. I pod těmito baštami a
stavbami stávala někdy brána, vedoucí do zevnějšího dvoru, před níž býval ještě jeden
dvůr s hlavní prvou branou k východu. Při zámku tomto bývaly i dvě krásné zahrady na
jihu a západu. Pod zámkem na jihu kromě toho stávaly majery, na severu pak rybník — teď
vysušený — s okolními budoviskami, snad pro zbrojnoše nebo služebnictvo.Vyhlídka z ruin těchto je pěkna. Na jihu bělí se domky Likavky, za ní stojí
Růžomberk, odkudž silnice vede mezi vrchy údolím do Baňské Bystřice. Na straně severní
vypíná se Malý Choč (Liptovský Choč), k dostoupení jehož temena od zámku třeba ještě asi
dvou hodin. Na Choči viděti malebná skaliska, jimž dán prosaický název „Nohavice“ a v.
j. O blízkých vrších Mnichu, který vystupuje uprostřed údolí růžomberského, dále o
Čebratu již jsem se zmínil. Jihozápadně viděti ještě špičákSidorovose skalkou, o sobě na jižním boku jeho trčící aKrkavou Skaloupojmenovanou. V pozadí táhne se konečně malebné
pásmo vrchů liptovsko-zvolenských s Magurkou, Satalínem, Uhliskem, Javorinou atd.
Stranou těchto, za Růžomberkem, pozorovati lze ještě „ulici“ Růžomberku, dědinu Biely
Potok, který jako za vrchy tam ukrytá Ludrová, Černová a Vlkoliněc za Krkavou Skalou k
Růžomborku též náleží.Původ Likavy připisují rozliční spisovatelé rozličným králům uherským. Slovenský
historik Štefan Nik. Hyroš, který vydal obšírné dílo: „Zámok Lykava a jeho
pánipoťahom na državie, Lyptov a okolie“ (V Turč. Sv. Martině, 1876,
stran 551[6]), klade prvý počátek Likavy do časů Mojmírových; nepochodí-li však z těch
časů, pravdě podobno, založili ho červení mniši čili Templáři, kteří měli svůj stan u
Růžomberku na hořeMnich. Komthurstvo jejich na počátku 13. století
obsahovalo Liptov, Oravu, Turec, Trenčín, pak Zvolen, Gemer, Spiš a Šáryš, a úlohu mělo
brániti krále Ondřeje v horních Uhrách a jeho syna Kolomana v Haliči.Opevnění průsmyku liptovsko-oravského zámkem Likavou stalo se snad proti Tatarům,
kteří už za Ondřeje II. plenili část Uher. Tak r. 1241. s 500.000 zbrojnoši vrazili do
Uher. Bojoval proti nim tehdy mistr Templářů, a v bitvě svedené nad Šájavou padlo na
100.000 Uhrů. Bela IV. spasil se útěkem na Zniov v Turci, kdež sídlel syn jeho Štěpán,
údělné kníže Slovenska, odtud pak do Rakouska spěchaje, aby se s královnou domluvil,
kterouž tam byl dříve vypravil, zajat byl, později vykoupen — a tatarským Batu-Chánem do
Rakouska pronásledován. Tehdy vyhuben byl Spiš, ze zvolenské, gemerske, liptovské a
turčanské župy uprchl kdo mohl na hory a hrady. Druhý vůdce tatarský Peto pustošil zatím
Pováží a Moravu. Do té doby náleží znaky obydlení jeskyně liskovské a jiných jeskyní, ve
vrchu Mnichu, v Choči, v Hrdoši atd., po Liptově, zejmena v bralách, na temeni vrchu
Poludnice (Děmanovská jeskyně), kdež množství lidí našlo ochrany. Také vnitřní zámek vHrádkuliptovském vystaven byl proti Tatarům, jakož i Podtúrňa
pojmenována od túrně (věže), na blízkém vršku postavené za tou příčinou, aby z ní
pozorovány byly tatarské čety, celý kraj pustošící.Památkou o této době byl obraz v kapli na trenčínském zámkuLietavě(viz tuto v I. díle „Potulek“, str. 186.), představující
skalnatý vrch Lietavu (bez zámku), s něhož rozdivočení Tataři shazují na kopí nabodané
lidi i s knězem do propasti, na špičaté vrcholky stromů jako na koly. (Obraz ten asi r.
1740. přenešen do kosteladědinyLietavy pod zámkem.)Po odchodě Tatarů dostala se Likava s liptovskou Lupčou a Růžomberkem v držení Němců,
králem Belou povolaných. Matuš Trenčanský (r. 1301.) vládnul celým krajem od Košic až po
Komárno a měl svrchovanou moc nad hrady Liptova, snad tedy i Likavy. R. 1312. připomíná
se pánem LikavyRadmír(Sadmír), snad již poslední prior
templářský, který se proti Matúšovi připojil ke královi Robertovi. Brzy po tom dostal od
Karla Roberta Likavu i Sklabinu zrádný vůdce MatúšůvDonč(1315),
který se stal i županem Liptova, měl svůj zámekLiptov, po němž už
ale není více památky (stál na osamělém vrchu nedaleko Tater, Liptov od Oravy dělících),
který nazván byl Starhradem a i Velkým hradem na rozdíl od Nového hradu (Hrádku,
Liptó-uj-vár). Dončové pak Liptovem drahé časy vládli,Po vymření Dončův (snad r. 1402.) ujal se Likavy král Zikmund, který dal jiBubekovcůmv držení, a později pro odboj jednoho z nich,
Dětříka; opět jim ji odňal a sám držel. R. 1431. dobyl Likavy Prokop Holý se svými
Tábority a Sirotky. Po opuštění Likavy Husity daroval tuto Zikmund Janovi Huňadskému
st., Korvínovi, otci krále Matěje, který vypálenou Likavu znova zbudoval. Záhy potom
stal se i Liptov jevištěm sporů, nastalých za vdovství králové Alžběty, když Jiskra z
Brandýsa horní Uhry pro ni vydobyl, aPankrác, tehdy už župan
liptovský, ke straně polského Vladislava se připojil, aknížete Liptova i pána
LikavyJana Huňadského sobě získal. Jiskra vícekráte porazil Pankráce i
Mikuláše Komorovského, až konečně r. 1444. pán jejich Vladislav polský zahynul u Varny v
bitvě s Turky. Nároky na trůn pohrobkaLadislavabyly pak celým
národem uznány; přes to však Jiskra z Uher neodešel a boje mezi ním a Pankrácem, jenž
stal se kapitánemMatúšova území, neutuchaly. Také se správcem země
Janem Huňadským sváděl Jiskra r. 1449. a 1450. časté potyčky a přiměl ho k nedlouhému
příměří. Tehdy asi Pankrác stal se županem liptovským. Ladislav převzal vládu r. 1453.
Huňadský byl na čas pobytu Ladislavova v Čechách potvrzen a za své zásluhy odměněn.
Jiskru však z Uher vyhostiti se přičinil, což se mu i r. 1453. podařilo. Z vůdců
Jiskrových zůstal v Uhrách pouze velitel spišský Aksamit, jenž rozpuštěných žoldnéřův
sebral 5000 a utvořilspolek bratří, podnikaje s ním výpravy do
okolních měst a dědin, až roku 1453. obořil se naň syn gubernátorův Ladislav Huňadský, a
dobyv Spiše, Aksamíta k útěku přiměl.Z přízně královy vypudil vlády chtivého Jana Huňadského Cilley, a Jiskra opět do Uher
povolán. Zde sláva jeho zazářila ještě novým leskem. Jiskra udržoval pokoj na Slovensku,
krotě i „bratrské roty“ české, jak mu králem uloženo. Moc Jiskrova byla tehdy značna;
neboť roku 1456. bránil si v Košicích raženívlastních peněz.Roku 1456. zemřel Jan Huňadský. Rok po tom svolán sněm do Budína. Zde palatin Gara
učiniv Ladislavovi Huňadoviči výčitky pro zavraždění Cillského, které se nedávno stalo v
Bělehradě, a pro zradu na králi prý spáchanou, oznámil mu, že je vězněm. I dal rozkaz
Jiskrovi, by uvěznil zároveň i Matěje Huňadoviče i jiné osoby. Ladislav Huňadovič byl
odpraven. Matěj veden pak za králem Ladislavem do Prahy, kdež tento, jak známo, r. 1457.
náhle zemřel.Záhy potom, dne 24. ledna r. 1458. byl Matěj Huňadský, bratr popraveného Ladislava,
zvolen uherským králem — o což přičinil se hlavně Jiří Poděbradský, jenž byl téhož roku
provolán za krále českého. Ale Jiskra Matěje za krále neuznal a nové boje s ním
podnikal, až konečně s Matějem mír přece uzavříti musil a do své smrti spojencem jeho
zůstal. Z cechů Jiskrovýoh mnozí vstoupili do služby Matiášovy, a tak povstal onenčerný pluk, který se vyznamenával v bojích s Turky.Županemliptovskýma oravským, pánem Velkého Hradu i liptovských
zámků ostatních, jakož i velitelemLikavystal se roku 1462., když
Pankrác odešel bojovati do Sedmihradska, Petr Komorovský.Ale již roku 1474. král Matěj musil pospíšiti zkrotit zpupného tohoto liptovského
„králíka“, a odňal jemuHrádek, Sv. Mikuláš, Starhrad, Růžomberk,
Likavuatd. Tehdy byl také posledně vypálen liptovský Starý čili Velký
Hrad. Komorovský prodal pak králi též zámek Oravu a odešel z Liptova. Lidi jeho přijal
Matěj do„černého pluku“.Likava připadla tedy králi Matěji Huňadskému, který k vůli svému levobočku Janovi r.
1478. Liptov na vojvodství povýšil a tohoto za knížete mu dal. Byla to nejskvělejší doba
Liptova. A vojvodou jeho zůstal Jan i tehdy, když po smrti svého otce (1490) stal se
králem Bosny a vojvodou Slavonska, Chorvatska, Opavy atd. a když český král Vladislav
nastolen byl na trůn uherský. Palatínem stal se Štěpán Zápolský, který záhy Janovi
Korvínovi mnohé statky a konečně i Likavu vyrval a u krále z věrolomství jej obvinil.
Očištěný později Korvín sváděl vítězné bitvy s Turky, až konečně r. 1504. zemřel. (Jeho
malými dvěma dětmi vymřel i celý rod Korvínův.)Likavou vládl již palatín Štěpán Zápolský, po jeho smrti vdova Zápolského Hedvika a
konečně od r. 1506. Jan Zápolský, jemuž Likavu král Vladislav II. odevzdal. Po smrti
tohoto a zahynutí syna jeho Ludvíka II. u Moháče (1526) stal se králem Ferdinand I.,
mezi nímž a Zápolským, tehdy již několikeronásobným županem, vojvodou Sedmihradska a
majetníkem čtyřiceti hradů, strhla se válka. Zápolský byl v Stol. Bělehradě korunován a
věrné Ferdinandovi liptovské zemanstvo pronásledoval tak, že nuceno bylo opustit svých
statků a teprve s generálem Kacianerem do Liptova opět se vrátilo. Kacianer dobyl zámku
Hrádku i Likavy, kteráž byla vypálena. Nemaje zdaru v bitvách s Ferdinandem, prchl do
Polska a poslal posly k Solimanovi II. se vzkazem:acheronta
movebo. Jako zrádce věci křesťanské byl papežem vyobcován z církve.Likavu prodal roku 1531. Ludvíkovi Pekry-mu, král. vrchnímu kapitánovi, jemuž i
Ferdinad I. ji daroval. Pekry zámek značně rozšířil a přestavěl. Po jeho smrti (1551)
připadla Likava Ondřeji Báthory-mu, ale r. 1569. připomíná se již mezi hrady, které
hlavně vymřením rodů za Ferdinanda I. a Maxmiliana II. připadly koruně. Od Maxmiliana
koupil snad Likavu Jan Krušic a s vdovou po něm přešla tato pak v ruce Štěpána
Illešházyho, který se stal i županem Liptova (1582). Král Rudolf Likavu tomuto znova
zastavil. Štěpán Illešházy odsouzen byl (r. 1603.) z velezrády, poněvadž podporoval
odboj knížat sedmihradských, Zikmunda Báthoryho a Štěpána Bočkaye, i musil prchnouti do
Polska, odkudž se vrátil po vítězství Bočkaye (1605) do Liptova jakožto Bočkayův palatín
a nejvyšší rádce. Avšak nebyl mu dlouho věren, záhy získal ho král, a Bočkayovci zle
potom statky Štěpánovy pustošili. Když Rudolf II., nemaje dědice, chtěl odevzdati vládu
svou Ferdinandovi, synovi štýrského vojvody Karla, tehdy chytrý Štěpán šel k bratrovi
Rudolfovu Matiáši, který ochotně odebral se do Uher a zde sněmem prešpurským 1608
správcem země zvolen, brzy na to korunován byl. Štěpán Illešházy stal se palatínem
Uherska, a dostav na vždy od Matiáše II. Likavu, odevzdal ji — nemaje syna — synovci
svému Kašparovi Illešházy-mu s tou podmínkou, aby dědicem po Kašparovi jen taký býti
mohl, kdož následovati budeLuthera.Kašpar stal se brzy králům uherským (Matiášovi a Ferdinandu II. i III.) nevěrným,
přidržuje se jako kdysi jeho strýc knížat sedmihradských, kteří na svých výpravách
bývali u něho na růžomberském kaštěli Sv. Žofie častými hosty. (Gábor Bethlen, Tököly i
Rákócy.) Po smrti tohoto pána (1648) připadla Likava s ostatními statky jeho synům
Gabrielovi a Jiřímu; onen, Gábor, jako starší zvolen byl županem trenčínským i
liptovským, později však musil na rozkaz Ferdinanda III. úřad tento vydati bratru
Jiřímu. Ale zámek likavský nedlouho udrželi tito bratři; prodali ho r. 1651. Štěpánovi
(Tökölymu) staršímu, který zanechal jej svému synovi Štěpánovi II. (mladšímu). Oba tito
pánové Likavu znamenitě zřídili a opevnili a zahradami vyzdobili. Jejich dílem je i
pověstná studeň, přikrytá mocnou baštou, kterou se darmo namáhali r. 1707. likavský
zámek pustošící lidé Fr. Rákócyho rozbořit. (Studeň tato spojena byla se sklepem vchodem
asi 30ti stupňovým, skalou prosekaným.)R. 1670. vypukl v Uhrách nový odboj Rákócyho, v němž účastenství měl i Štěpán II.
Toköly, pán Likavy. Když generál Špork zámky a města hornouherská podmanil a obsadil, a
sám Rákócy králi Leopoldovi na milosť se vydal, Štěpán Tököly přijal sám vůdcovství
nespokojených. Proto rozkázáno králem, aby všecky statky jeho byly zabaveny, což
provésti uloženo generálům Heistrovi a Špankauovi. Tököly pak měl býti polapen.Heister obklíčil zámek Oravu, kdež Tököly strojil, svadbu své dceři. Tököly počal již
vyjednávati o podmínkách vydání svých hradů a zatím vypravil mladého syna svého z Oravy
do Likavy, odkudž prchnouti měl do Sedmihradska. V čas přikvapila mu však na pomoc smrť:
Štěpán Tököly zemřel již třetí den obležení hradu. Na posádce jeho snadno, bylo pak lze
vynutit poslušnosť. Odtuď táhlo vojsko císařské naLikavu. Posádka
této poddala se teprve po šestinedělním obléhání. A tak statky Tököly-ho zabaveny. Imro
Tököly vrátil se po několika letech v čele nespokojenců (malkontentů), jmenovaných težkuruci, do Uher, chtěje statků svých zpět dobyti. Spojiv se i s
Turky, dobyl Košic i Prešova a v září r. 1682. i velkou časť horních Uher, načež byl
uherským táborem za uherské kníže vyhlášen a tureckým císařem žezlem i mečem potvrzen.
R. 1683. opanoval Tököly téměř celé Uhry, a Turci táhli s 300.000 vojáky Uherskem k
Vídni, kdež je však Sobieski rozprášil. Ani Tököly-mu nevedlo se pak lépe: od r. 1684.
ztrácel zámek za zámkem. Uzavřením míru karlovického r. 1699. opustili Turci Uhersko, a
Tököly musil prchnouti z Uher a zemřel v Asii r. 1705.R. 1690. dostal od krále Likavu ostřihomský arcibiskup Jiří Sečeň (Szecsény), onen,
který r. 1687. arciknížete Jozefa v Prešpurku za krále pomazal. Po jeho smrti připadly
statky zámku Likavy opět královské komoře.R. 1700. zahájil František II. Rákócy nový odboj. Liptovské zemanstvo přijalo
plnomocníky Rákócyho s oddaností. Likava byla pro Rákócyho opět obsazena (1703), a
císařské posádce dovoleno volně odtáhnouti.Rákócy zaujal rychle mnohé hrady a města hornouherská, Likavu však. r. 1707. kázal
rozbořit. Slavný mocný zámek klesl v ssutiny! My zvykli jsme hleděti na rumy hradů
poetickým okem; ano, jsou poetickými, ale zle bývalo, dokud ještě skvívaly se ve své
slávě, dokud bývaly hnízdy surových pánů — trýznitelů poddaného lidu! Likavu kázal
sbořiti Rákócy, onen Rákócy, jenž raziti dal mince s obrazem uvězněné svobody, v pravé
ruce mající řetěz, v levici však vylétajícího ptáka, již dvě panny (zákon a
spravedlnosť) z pout osvobozují.Co zkusil ubohý Liptov za několik století jediné pro tento hrad! To asi nenechali se
obyvatelé jeho dvakrát pobízeti k odklízení této příčiny všech svých útrap: — Likava
padla a nepovznesla se více.Další osudy Rákócyho jsou známy. (Viz „Potulek“ I. díl, str. 145.)Pozdržel jsem se při Likavě poněkud déle, ač v rámci tohoto spisu nemohu více podati
než jen slabý nástin dějů na Likavě se sběhnuvších a pro celé Uhersko nezřídka značnou
důležitosť majících. Kdož by však snadným spůsobem hlouběji v děje ty nahlédnouti chtěl,
tomu odporučuji připomenutý již spis Hyrošův „Zámok Lykava“, z kteréhožto obsažného díla
jsem suchý tento nástin čerpal.Prohlédnuvše si Likavu, vrátili jsme se k Růžomberku, kdež jsem p. Hyroše, ctihodného
již kmeta, osobně poznal a upřímně od něho uvítán byl. —Z Růžomberku východním směrem vedla nás dráha do hlavního městečka Liptova, doSv. Mikuláše, ne asi většího a výstavnějšího než je Růžomberk.Sv. Mikuláš leží na pravém břehu Váhu, má pěkný župni dům, evangelický i katolický
kostel, jakož i synagogu, evangelické, katolické, židovské a státní elem. školy, státní
měšťanskou školu a opatrovnu, na kterýchto všech školách učí asi 24 učitelů a učitelek.
Podle nejnovějšího sčítání má Sv. Mikuláš se svými předměstími, které mají své vlastní
představené či rychtáře, totiž s Vrbickým Huštákem, Mikulášským Huštákem a městečkem
Vrbicí, jež tvoří v nejbližší blízkosti Sv. Mikuláše takořka jen ulici tohoto, 4595
obyvatelů, z nichž je Slováků 3020, ostatní jsou buď židé anebo úředníci, tedy „Němci a
Maďaři“. (Ve všech obcích je totiž dle náboženství židů 1142!) Evangelíků je v Lipt. Sv.
Mikuláši a v obcích sousedních (předměstích) 2713, katolíků 720. Jako všady v Uhrách,
jest i v Lipt. Sv. Mikulášineméněnež 12pravotárů. Hostinců a krčem je tu hojnosť, všecky, až asi na
dva, jsou v židovských rukou. Slovenských novin marně bys v nich hledal!Z řemesel zastoupeno tu nejvíce koželužství (garbiarstvo), které v několika letech
vystavělo v Sv. Mikuláši veliké továrny na vydělávání koží a kvete tak, že jeho práce
mohou se měřiti s nejdokonalejšími výrobky zahraničními. Při koželužství rozvinulo se v
Mikuláši také kožešňictví (kušnierstvo), které výrobky svými zásobuje nejen
Rakousko-Uhersko (vojsko), nýbrž i Německo, Rusko, ba i pro Sibíř pracuje.Lipt. Sv. Mikuláš je vůbec městem řemesly nad jiné vynikajícím. Dostatek tu hodinářů,
zlatníků, strojníků, kotlářů atd. Za městem na západ stojí veliká továrna na spodium a u
Vrbice na břehu Váhu dvě velké parní píly, z nichž jedna osvětlována již elektrickým
světlem.Památným domem je t. zv. „kláštor“, vystavěny na Vrb. Huštáku jezovity r. 1740.Dne 13. července r. 1883. postihl Sv. Mikuláš a Vrbici krutý požár, který vyhladil je
téměř do základů. —Pány sv.-mikulášskými byliPankrácové, jichž nynější potomci
dosavade píšou se „Pongrácz de Sz. Miklós“. Z rodu toho pocházel slavný onen Pankrác,
který dobyl r. 1437. vítězství nad Turky a mnohé půtky s Jiskrou a s císařem Fridríkem
podnikal, stoje věrně k straně Huňadovců. (Viz Sokol z r. 1867., str. 184. a Letopis
Matice Slovenské, IX., 2, str. 5. atd.)Pro národní rozvoj Slovenska má Lipt. Sv. Mikuláš nemalý význam. Zde působil co kněz
a r. 1637. zemřelJiří Tranovský, narozený v Těšíně 1591, který
sestavil sbírku cír. písní a vydal ji v Levoči r. 1635. (Cithara Sanctorum neb Žalmy a
písně duchovní atd.) Prvé vydání obsahovalo 400 písní, z nichž bylo 150 původních
Tranovského. Do konce 18. věku vzrostla tato „Velká kniha“ na 1006 písní a do dnes na
1154. (Mnohé jsou českobratrské.) Celou řadu let zde působil veliký duch Slovanstva,
neunavný bojovník svého lidu Michal M. Hodža a jediný tento fakt zůstane na vždy
chloubou Sv. Mikuláše. Jemu po boku, jak jsem již se zmínil, působil v Mikuláši na
národa roli dědičné i zvěčnělý Makovický, zde vydával i Fejérpataky-Bělopotocký svůj
„Slovenský pozorník“ i „Vlastenský kalendář“, zde narodil se znmenitý pěvec slovenský
Janko Král, zde anebo v nejbližším sousedství konali povinnost křísitelskou M. Blaho,
far. Bartoš, D. Bachát, J. Grajchmann, Št. Hyroš, Baltík, bratři Hroboňové, Lehocký,
Joz. Bella, Palkovci a j.O působení KašparaFejérpatakyhoz Klačan málo kdo u nás již ví.
Znamenitý muž tento nar. se 1. ledna r. 1794. ve Velké Paludzi (nedaleko Sv. Mikuláše),
kdež se r. 1821. usadil a knihařství provozovati počal. Vlastním přičiněním stal se
dosti zámožným. Knihař Fejérpataky vstoupil pak v řady buditelů slovenského lidu,
založil ve Sv. Mikuláši půjčovnu knih, ochotnické divadlo atd., avšak Maďaři; jimž vždy
šlo o uhnětení a uspávání Slováků, půjčovnu i divadlo zakázali. Fejérpatakymu nezbylo
tedy nic jiného, než knihy (české i slovenské) mezi lid rozšiřovati, rozdávati. Založil
také kalendáře již vzpomenuté „Slovenský pozorník“ a „Kalendář vlastenský“, který počna
r. 1830, drahný, čas vydával. Fejérpataky dobyl si krásného jména i tím, že umožnil
Štúrovi vydávati „Národnie Noviny“, složiv mu na kauci 4000 zl., pro kterýžto čin
snášeti mu bylo mnohá příkoří od Maďarů. Jakožto známý podporovatel národního ruchu
slovenského pronásledován byl Fejérpataky i roku 1849., kdy byl by zajisté Maďary
utracen býval, kdyby povstání nebylo náhle potlačeno. Fejérpataky byl tehdy v Sv.
Mikuláši lapen a vlečen až do Aradu. V náhradu jmenován byl pak služným a přísedícím
soudu kolegiálního. Roku 1850. dosáhl Fejérpataky na vládě, že směl se zase vrátiti k
starému svému jménu Bělopotocký, které děd jeho pomaďařil. Bělopotocký zemřel v Sv.
Mikuláši 18. května 1874.Osobností zvláštní, podivnou byl slovenský básníkJanko Král(nar. v Lipt. Sv. Mikuláši 26. dubna r. 1822.). Život velmi nadaného tohoto pěvce není
dosud osvětlen, básně jeho roztroušeny jsouce čekají dosavade na svoje sebráni a vydání.[7]Z básní Králových zní půvabné národní tóny, a všecky procítěny jsou vřelým
srdcem slovenským. Pravý národní básník! Písně své posýlá do světa širého, aby si
„hledaly otce i matku. Najdou-li je, a poznají-li je tito, stisknou jim ruku, pobozkají
je: budou svoji!“Janko Král studoval na lyceu prešpurském, pak vstoupil do advokátské kanceláře v
Pešti. Úřad tento nebyl mu však valně po chuti; celé dni bloudíval ulicemi prešpurskými,
v noci pak psával doma básně, ty však opět pálil. Málo zachovali jich z té doby jeho
přátelé. Před r. 1848. připravoval sám také lid k povstání, hlásaje prý mu komunismus.
Odešel za tou příčinou již r. 1846. do Hontu, a sotva povstání vypuklo, naverboval si
mládež. Byl však záhy zajat, mučen a k smrti odsouzen. Jen ochrana Jelačičova vyprostila
ho r. 1849. z vězení. Po potlačení povstání zmizel Král na dobro z veřejného života, ba
často na dlouho i ze společnosti lidské, potuluje se v pustinách a v horách, odkudž
nejednou zabloudil prý až do Bessarábie. Král budil obdiv i neobyčejnou pamětí; znalť
celého Shakespeara takořka z paměti, vládl slovanskými jazyky, angličinou i frančtinou,
ba složil i píseň maďarskou, která do dnes je zpívána. Na konec utáhl se do Zlatých
Moravců, kdež prováděl advokátství. Kollár, Štúr a jiní spisovatele slovenští,
navštěvovali Janka Krále, kdykoliv jen zvěděli, kde se zdržuje. Žil též několik měsíců u
svých přátel na Moravě, pak od nich tajně unikl a z veřejnosti zmizel. Jeho „Zakletá
panna“ známa byla i v Čechách, otištěna byvši v Hálkově „Zlaté Praze“. (I., 1864, str.
160.).Janko Král psal písně i ballady v tónu národním. Ačkoliv Král byl zachmuřen
pessimismem, „neděsil, ale dojímal“, jak případně charakterisuje ho Jar. Vlček.Janko Král zemřel v Moravcích 23. května r. 1876. Zvěsť o jeho smrti teprve po delším
čase dostala se na veřejnosť.Nedaleko Sv. Mikuláše ve Vel. Paludzi, v rodišti Bělopotockého, narodil se rovněž
velmi nadaný, než bohužel předčasně zemřelý básník slovenskýJanko
Čajak(5. ledna r. 1830.).Prvního vychování dostalo se Čajákovi v Sv. Mikuláši; odtud r. 1841. poslán na
gymnasium do Rožňavy, konečně na ev. lyceum do Levoče, kdež se oddal studiu
bohosloveckému. V těch letech kvetlo lyceum levočské, neboť přišla sem — jak již čtenáři
známa, r. 1844. mládež prešpurská, plna svatých ideálů, plna vroucí tužby stanouti nasvém. Čaják stal se tu poetou… Když události r. 1848. rozprášily
mládež slovenskou pod prapory dobrovolnické, do vězení atd., slaboučký, ne ještě
dvacetiletý Čaják odebrati se musil k rodičům, a pak stal se učitelským pomocníkem v
Mikuláši. R. 1850. šel však dokončiti do Vídně na ev. bohoslovecký ústav svá studia.
Brzy potom stal se kaplanem při stařičkém otci znamenitého J. Kalinčáka v Sv. Janě blíž
Mikuláše, načež roku 1860. byl tamtéž i farářem potvrzen.Povahou Čaják byl poněkud měkký, slabý. Často hověti musil renegátskému panstvu, ba
zasedati bylo mu i v zvláštním konsistoriu, které zvěčnělého Hodžu svým výnosem zbavilo
fary sv. mikulášské. Čaják ovšem ohradil se proti takému výnosu, avšak z konsistoria
nevystoupil! Členem Matice Slovenské byl jen pod jménem své manželky. Proto však přece
zůstal v očích pánů „panslávem“. Janko Čaják zemřel 4. února roku 1867. a je v Sv. Janě
pochován.Básnějeho vydal r. 1875. v Turč. Sv. Martině Pavel
Dobšinský. Jsou to ponejvíce písně v tónu národním, ale i šlehy satyrické a drobné
pověsti. K seznání talentu Čajákova uvádím zde jednu z nich, nadepsanou:„Chlapček na jar zomrelý:“„Všetko ožíva — a on zahynul,kvetinky rastú — a on uvädnul,ach, vädnul chlapček dvúletý.I hore (nahoře) musí byť jaro:něbe asi nad zemou vyhralo,i pán Boh chce mať tam květy!“ —Vedle vzpomenutých mužů, kteří slovem i pérem působili a částečně ještě působí v
Liptově (Hyroš, Baltík, Jakub Grajchmann — Bachát je teď seniorem v Pešti), pracoval v
Svatém Mikuláši štětcem talent ne menší, Petr Bohúň, byv sem povolán roku 1850. za
učitele. Bohúň nar. se 29. září 1822. v oravské Velké Vsi. Roku 1844. odebral se
studovati malířství do Prahy a zde již r. 1846. počal vydávati pomocí „Tatrína“ své
obrazy národních krojů slovenských, (šest na počet), dosud novými nenahražených. V Praze
ryl také Bohúň obrazy k Preslovu „Rostlinosloví“ (1848), maloval i kreslil podobizny
atd. Některé obrazy Bohúňových slovenských národních krojů právě r. t. (1885) Petr
Makovický z Růžomberku s farářem Jánoškou z Jasenové v Praze (osm kartonů).Konečně zde i vzpomenouti třebaJana Leopolda Bellu, hudebního
skladatele slovenského, který nar. se tu r. 1843.Bellastudoval ve
Vídni bohosloví, pak se stal knězem v B. Bystřici a v Kremnici, načež odešel do
Sedmihradska a zanikl z veřejnosti.Bella zkoušel se již záhy v komponování. Nejlepší jeho díla jsou: kvartetaHaec diesaAdoramus; Tu es Petruspro 8
hlasů, a sborModlitba sv. Cyrila. Složil též více národních
skladeb, na př. známé a dosud velmi oblíbené variace koncertní pro piano na píseň: „Pri
Prešporku na Dunaju“. (Viz též jeho článek: „Myšlienky o vývině národnej hudby a
slovenského spevu“ v Letop. Matice Slov. X., sv. 2., str. 10. atd.)Prohlédnuvše si starý Sv. Mikuláš, který mnoho zajímavého, kromě svého významu pro
Slovensko, očím našim neposkytoval, rozešli jsme se se svými hostitely. Společnost naše,
čítající asi dvacetpět účastníků, zaměřila r. 1879. z Turč. sv. Martina do Mikuláše na
pozvání jeho národovců a to tím ochotněji, že jinudy do Tater dostati se nemohla. Mimo
to hodlali jsme navštíviti i pověstnou u Mikuláše jeskyni Děmanovskou. Mně dostalo se
cti pohoštěnu býti v znamenité rodině měšťanské páně Stodolově.Po večeři sešli jsme se se svými hostitely a národovci svatomikulášskými v městském
kasině, kterého více není. Pritomnosť našeho Adolfa Heyduka a jiných vážených hostí
českých, moravských i slovenských probudila záhy živou zábavu, která, jak to již na
Slovensku krásným zvykem bývá, bez písní a zdravic, provázených voláním: „Hore ho!“ sa
neskončila. Jen mikulášský občan a majetník slušné villy, zdejší starý bělobradý cigánPiťotoho večera nám scházel. Jeho housle budily obdiv v lázních
smokoveckých, odkudž učinily se známými široko daleko Evropou.Z rána druhý den přivstali jsme si časně, abychoru nastoupili pouť k dieře či jeskyni
Děmanovské. Pravili nám síce Slováci: „Tatra zvára, budě prať“, ale my neměli chuti
čekat, až Tatra vypere. Rozumí se, že voj náš pamatoval též na „proviant“. Zjednán vozík
a na něj složeny víno, sýr, salámy i chléb.Kol do kola pohlížely na nás pochmurně, liptovské Tatry s tělnatouPoludnicí(1500 m), shlížející pyšně na své drobnější sousedy a
sousedky. Na jednom z vrchů Poludnice, zvaném Rohačkou, viděti nepatrné zbytky dávného
hrádku Boguměrova, z kterýchto míst bývá pěkná vyhlídka na liptovskýKriváň.Za nedlouho došli jsme do větší dědinyPaludzky, kdež jsme v
starém kaštěliVranověobhlédli si vězení pověstnéhoJanošíka, jenž byl v Sv. Mikuláši r. 1713. souzen a odsouzen.
Vězení toto, které svou věží hledí k Mikuláši, upomíná velmi na žalář Augustův na hradě
Křivoklátě. Jednoduché sklepení s malým okénkem…Odtud po břehu křišťálové Paludzianky, z jejíhož žlabu neostýchali jsme občerstvovati
spráhlá hrdla, došli jsme asi za půl hodiny do údolí děmanovského. Cestou potkala nás
stařenka. Vyptávala se hned, kam jdeme. Slovenský lid rád se rozhovořuje, setká-li se s
neznámým poutníkem, aby mohl sám poraditi, je-li rady cestou třeba, a — by člověk nešel
taký němý jako ovce.„Dobré ráno!“ pozdravila nás přívětivá stařenka.„Pán Boh daj!“ odpověděli naši slovenští šuhajci.„Či pánovia idú do Děmanovskej? Ej, chýrečná to diera. Něchže len pánovia rovno idú,
horar (hajný) ích povodí.“Vkročili jsme do údolí děmanovského. Za námi ozývaly se ještě fujarky valáškův a
honělníkův s vysokých vrchů liptovských, v což roztomile mísilo se zvonění bílých stád.
Na pastvách tatranských (jako v horách vůbec) nosí ovce, krávy, ba i koně pod krkem
kovový anebo plechový zvonec, aby pastýř stádo jmenovitě poobnocce(noční pastvě) snadno shledati mohl.Údolí děmanovské překvapilo nás svojí nádherou. Po obou stráních trčí do výše žulová
divoce rozervaná braliska, porostlá malebněsihlinou(mladým
jehličným lesem). Hory (lesa) na stráních těchto není. Stranou mezi stromy tají sehorarnase stodůlkou. Uvnitř malé chaty stojí veliká zelená
kamna, mající podobu kuželovitého náhrobku. Horar je také čtenářem. Na polici leží staráčeskábible (horar je přesvědčen však, že má biblislovenskou)! Umístivše nedaleko horarny vůz s proviantem, vzali
jsme přivezené čtyři pochodně, mimo to dostal z nás každý po svíci, sevřené rozštěpenou
haluzkou, i pyšně stoupali jsme příkrou stezkou vzhůru k jeskyni na skalnatou stráň,
nedbajíce ubohých krásných parnasií, jichž v údolí dostatek. Před jeskyní, jejíž vchod
už z dola se ti černá, oddechli jsme si trochu, a odpočali, abychom uhřátí do podsvětí
nevstoupili. Odtuď otvírá se oku nádherná vyhlídka. Na protější stráni pozorovati lze ve
skále několik otvorů, snad takédierči jeskyň. V dálce na pravo
zavírají obzor nebetyčné Tatry liptovsko-oravské, z kterých k nám přátelsky hledí starý
známý Choč. V levo údolím vítají nás opět malebné hory, ověšeny stuhami bystřin a
vodopádu, ba i dno údolí je ne méně krásné. Nasytivše se krasou panoramatu tohoto,
zahalili jsme se na upozornění horarovo v plédy a pláště, a rozžavše pochodně a svíce,
stoupali jsme za horarem do čarovného podsvětí z pohádky.Děmanovská čiliČernájeskyně náleží k nejkrásnějším jeskyním
Slovenska, ačkoliv nedobyla si tak zvučného jména, jako starší její dvě sestry gemerské:
světoznámáBaradlau vsi Aggteleku a jeskyněDobšinská, odkrytá teprve r. 1870.[8]Kdokoli však Liptov navštíví, neopomíjí vyhledati v útrobách Poludnice
jeskyni Děmanovskou, která malé namáhání štědře mu odplatí.Sestupovali jsme s utajeným dechem dolů. Napřed vedlo nás asi sto primitivních
dřevěných schůdků, ale pak bylo nám lézti v pravo, v levo, nahoru, dolů, po čtyřech, po
zadu atd., jak toho stavba jeskyně a krkolomné parkety její vyžadovaly.Černáponořena je do úžasné hlubiny. Není tak prostranna, ale
výška její snesla by místy na sebe postavené dva kostelíky i s věžemi. Tu ocitneme se v
chodbě vedoucí nás do prostranné dvorany, tu lákají nás chodby vedlejší, snad dosavade
neprozkoumané, do tajných pokojů podzemní panovnice zakletého tohoto zámku. I ve vyšších
stěnách plno otvorů, Bůh ví, kam vedoucích, do jakých nových říší! Anebo jsou to jen
tmavá okna tmavého tohoto podsvětí?Černáje dobrou školou tomu, kdo neví, kterak sekrápníktvoři. Zde mu dává příroda sama „lekce s demonstracemi“.
Půda jeskyně z větší části je skalnatá, hojně ledem pokrytá, ale i vodou a bahnem. Beze
světla věčně věkův člověk by se odtud nevymotal! Pochodně osvěcují ti jen zázraky
jeskyně, ale svíce musí tobě sama ukazovati cestu, abys neklopýtl na skále nebo ledu.
Není pouť jeskyní bez namáhání.Naši šuhajci zamávali pochodněmi okolo ledových pilířů, obrů to; vražených patou do
skály a hlavou se stropem jeskyně srostlých, u vnitř dutých. Ve světle pochodní zazářili
kouzelně podsvětím, házejíce magický déšť paprsků kolem, na ty sousední stvůry a
nestvůry krápníkové a oživujíce pohádku o zkamenělých lidech, zvířatech a o celém
zakletém městě. Tu stojí pěkný stůl a okolo několik stolic. Jen divotvorný ubrousek mít,
který se sám prostírá a sám vyčastuje! U stolu toho prý opravdu kdysi hýřívali magnáti s
krásnými cigánkami… Ani o dobrou pitnou vodu není tu nouze. Studnice tu kdesi
křišťálová, naší Praze by stála bratru za celou židovskou čtvrť! V této říši Kovovladově
není ani nouze o hrách — krápníkový; ovšem, uvařil by se ztěžka i v sebe měkší vodě!
Nasbírali jsme si trochu přece — na památku. Kdesi v jeskyni popsána stěna rozličnými
jmény, jedno s letopočtem 1732. Snad to jména těch zkamenělých tady rytířů, kteří se
marně pokoušeli za noc přebrati všecken krápníkový hrách, aby vysvobodili zakletou
princeznu.Dosti kvapně brali jsme se ku předu, k druhému východu jeskyně; avšak náhle zarazila
nás voda. Jezírko podzemní bez kocábky přebrodit, nebylo lze, zvláště když s námi
podzemní výlet konala i jedna dáma. Kteří jsme již byli na druhé straně mělkého jezírka,
musili jsme tudíž opět touž cestou či necestou se vrátit, a potom šlo to zpět dosti
zčerstva; neboť pochodně i svíce dohořívaly! Však byli jsme dole plných pět čtvrtí
hodin. Obuv naše byla rozedrána, leštidla do červena zbarvena. Oddechli jsme si opět na
svěžím horském vzduchu a sestoupali spokojeni svým výletem po horské pěšince dolů k naší
proviantúře, abychom za své namáhání odměnili se trochou vína, smíchaným křišťálovou
studenou vodou Paludzianky a oštěpky i salámy. Posilnivše se, šli jsme se zapsat do
chyžky horarovy a složit malou odměnu tomuto za průvod.Brzy po tom vraceli jsme se z nezapomenutelného výletu k Sv. Mikuláši, kdež jsme
večer ztrávili ještě ve společnosti srdečných bratů Slováků, načež časně z rána unášel
nás vlak hlouběji do Tater vysokých, k Štrbskému plesu.Jeli jsme drahou košicko-bohumínskou doHochwaldu(nyní Štrby),
kamž nás táhlydva rušně(lokomotivy), neboť stanice tato leží již
915,9 m nad hladinou mořskou.II. Na Štrbském jezeře(Jezero. Vysoké Tatry. Výlety do Tater. Spiš. Města spišská. Bitva na
Branisku. Zámek spišský. Kroje. Různořečí.)Jízda po dráze košicko-bohumínské z Lipt. Sv. Mikuláše do staniceŠtrbytrvá sotva dvě hodiny. Trať chráněna je proti metelicím se
strany severní vysokou dřevěnou ohradou. Jedeme údolím Váhu, který spojuje se tu z
Bílého a Černého Váhu nedaleko dědiny Vážce v jeden mocný tok. Záhy vystupují, na severu
před zraky naše první velikáni tatranští, až objeví se konečně i vévoda Tater
liptovských, překrásnýKriváňa za ním řada obrův ostatních. Blíž
Královy Lehoty je údolí Váhu zvláště romantické. Vysoká skaliska trčí tu malebně do
výše, a „lipnou“ k člověku, že těžko se od nich odtrhnouti. Údolí toto je vůbec na divy
přírody bohato. Teprve vysoko pod Tatrami dojíždíme do kraje pouhých pastvisk. Cestou
míjímeLiptovský Hrádek, výstavné to městečko, tvořící vlastně
jedinou pěknou ulici, stíněnou korunami starých lip a topolů. Domky vesele vykukují ze
zahrad, činíce dojem malých zámečků; jsou to ponejvíce sídla lesnických úřadův a
úředníků, jichž tu hojnosť. Hrádek má i rolnickou školu, státní parní pílu, nedaleko
továrnu na tanin, kdysi zemskou, teď však už židovskou. Za Hrádkem stojí rumy
připomenutého již zámku. V pozadí vznáší se romanticky z Tater Velký Kriváň.Dráha stále stoupá. Táhnou nás dvarušně(lokomotivy) k městečku
Hybám, které nechávají na severu, pak k Vážci a konečně k Hochvaldu. Na stanici této,
nyní po blízké dědině a jezeře ŠtrbskémŠtrbapojmenované, skončili
jsme svou jízdu, abychom odtud pěšky vydali se k Štrbskému plesu. (Výletníci jezdívají
nejčastěji dále do Popradu, a z lázní smokoveckých podnikají vycházky do Tater.) Bylo
šest hodin z rána, když jsme vystoupili z vozu a odebrali se do čekárny, kdež přednosta
stanice zjevil se nám v druhé své hodnosti — hostinské totiž.Tatry zahaleny byly tmavými oblaky, které nám nevěštily mnoho pěkné pohody. Přes to
hned odvážili jsme se k Štrbskému plesu. Na blízku stanice stojí osamělá krčma a u ní v
letní době čekávají vozy na výletníky. (Jízda odtud k jezeru a zpět stojí asi 5 zl.)
Avšak silnější pohlaví rádo vypravuje se k němu pěšky. Spolehlivých a laciných
průvodčích jest na stanici dostatek. My nechali zde nepotřebná zavazadla, opatřili se
horskými holemi a pak to šlo za průvodci vesele pod Vysoké Tatry. Zapotili jsme se ovšem
důkladně; neboť cesta značně stoupá. Stanice štrbská leží již 915,9 m nad mořem, a na
Štrbském plese stojíme 1351 m nad hladinou mořskou. Ostatně není cesta nepříjemna. Holý
kraj oživují bělostná stáda ovcí i krav, při nichž se často ozývá fujara valáškova.
Zvonění stád a dumné zvuky fujary spojují se v líbezný horský koncert, do něhož se
chvílemi mísí řinkotkulag. Kulagy viděli jsme tu poprvé. Jsou to
hole nahoře zahnuté; na konci hořejším navlečeno několik železných kruhů, které řinčí o
sebe, když pastýř kraviar holí, již přes rameno položenu nosí, zatřepá. Řinkotem tím
svolává prý dohromady „statek“.Docházíme k lesu kosodřeviny, z kteréhožto „jalového dřeva“ visí dlouhý vous
lišejníku, a v jehož lůně hojnosťčučoredek(borůvek) asmokvic(jahod). Průvodčí Slováčkové (šlo jich s námi raději
hned několik; patrně myslili, že je lepší malý výděleček nežli žádný) sloupli se stromů
proužky kůry, zahnuli ji a spjali na malou nádůbku, a za chvilku nesli nám všem kůrové
tyto hrníčky plny čerstvých jahod.Stoupáme dál a dále. Znenáhla vystupují z oblak před žasnoucím zrakem naším tatranští
velikáni a opět mizí v mlhách. Srdce nám tluče, jakobychom vstupovali do síně osoby, u
níž se věc naše rozhodne. Ještě kus cesty, a po dvouhodinné pouti leží před námi
skvostná perla Tater — Štrbské pleso, čisté jako rybí oko, a nad ním ještě do výše 1300
m zvedají se divokrásné Vysoké Tatry.[9]Štrbské pleso je největším jezerem na jižní straně Tater. (Zaujímá 20,4 hektarů.)
Leží ještě v lesní čáře na rozvodí Popradu a Váhu, čili Moře Černého a Baltického. Má
přítok i odtok. Na břehu jezera vystavěl karpatský spolek uherský ochranný domek, který
pojmenován ke cti mecenáše spolku, Jozefa ze Szent-Iványi-ch,chýží
Jozefovou(József menház). Jihozápadně od této chýže, ve které je slušná
restaurace, postavili jmenovaný Szent-Iványi a naproti na výběžku, jenž se podobá
poloostrůvku, Pongrácz, a jiní pěkné villy.Zelenavé, průhledné vlny jezera vydychovaly mrazík, který brzy překazil nám plavbu na
člunech po čisté hladině, pod níž na šest metrů hluboko viděti bylo hojnosť skalisk,
vyčnívajících od nedohledného dna, místy i nad povrch plesa.Voda tatranských jezer je vůbec velmi studena. Roku 1877. určil prof. Róth teplotu
vody v jezeře Štrbském na 18,1° Cels. Hloubky pak napočetl prof. Deszö. asi 20,7 m.Restaurace na Štrbském plese opatřena je kol do kola pavlačí. Konečně měli jsme
Vysoké Tatry před sebou v plné nádheře. Mlha řidla, zvedla se nejprv z plesa, pak i z
Tater před námi a:„Tatranské hory jako věštky sedí,tajemný půlkruh, vážný, bez hnutí;jich srdce vtělené jest mladnutí,jich ústa soujem velkých průpovědí.Jich čela chladně pokryta jsou ledema šije šedivých mlh závojem,však u jich paty losy úkojema trávy zeleň květným dýchá medem…“„Pohliadni na Slovansko, a duša sa ti zkriesi, jestli spala, duch hore vyněsie,
jestli v nízkosti bol,“ psal starý Hurban, a největší slovanský básník, Mickiewicz,
hovořil o našem Kollárovi, že se utekl do Tater, aby tam mohl poslední slovo své poesie,
které končí věk starý a počíná věk nový, slovanský, vyzpívati. Sem na Tatry patřil náš
veliký pěvec, když volal hlasem prorockým: „Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba!…“Dlouho, dlouho kochali jsme se od Štrbského plesa pohledem na Vysoké Tatry i na
Karpaty ostatní, na jihu i západě.Nejzápadněji sedí „lev k skoku uchystaný“, strážce LiptovaVelký
Kriváň(2492 m), který proti severu spouští příkrou stěnu do údolí
terianského. V sousedství jeho vidíšKrátkou,Ostrou(2274 m),Solisko(Želízko 2399 m),
na které jsme se letos se špatným zdarem vydali, neboť mraky nás vrátily, pak rozervanouBaštu(2398 m) a kuželVysokéaneboTatry(2535 m), po níž pojmenován celý tento polokruh Vysokými
Tatrami, dále stojí před námiOsterva(1917 m) sTupou(2231 m) severovýchodně pakBatizovský
štít(2552 m), za nímGerlach(2663 m), nejvyšší to
vrch tatranský, jehož dostoupilo teprve několik smrtelníků, a nejvýchodněji vidětištít Slavkovský(2478 m — Štít Lomnický není od Štrbského plesa
viditelný.)Toť však jen sbežný pohled ze Štrbského plesa na Vysoké Tatry. Avšak i na jih otvírá
se nám rozkošné panorama. Tam vidíme majestátníKrálovu Holu,Ďumbiera řadu jiných vzpomenutých již vrchů Tater Nízkých,
liptovsko-zvolenských a liptovsko-gemerských.Tam zpod Královy Holy teče krásnou dolinou zvolenskou a poli Těkova zádumčivýHronk Ostřihomu, až rovněž jako Váh sesiluje proudy Dunaje.A jak blizoučko zdají se od nás býti ti tatranští obři, v řídkém vzduchu zdejším! Ale
již pouhý dalekohled rozježatí na pohled hladký hřbet jejich. —Vysoké Tatry máme před sebou, musíme se tedy s nimi seznámit. Každý pan profesor,
každý cestovatel začne odjinud, všichni však čerpají zprávy své vedle nepatrné osobní
zkušenosti — neboť kdo mohl by sám dopodrobna bohaté ty hory seznati! — nejvíce z
letopisů karpatského spolku uherského. Odtud vycházíme i my. Pokud se udávání výšek
jednotlivých vrchů týče, přidržujeme se, pokud možno, opět nejnovější karty Uher, vydané
kr. statistikem Háčkem, a kde tento mlčí, měření starších.Uherské Karpaty, poučuje nás geografie, dělí se v troje: severozápadní, sousedící s
Moravou, Slezskem a Haličí (Malé Karpaty, Bílé Hory, Beskydy),severní
Karpaty, jichž částí jsouVysoké Tatry, a s nimiž
souvisí Fatra, zvolensko-gemerské Rudné Hory, Matra v Heveši a vínem pověstná Heďalja, a
konečně v Karpaty jihovýchodní, které tvoří výšinu sedmihradskou.Severní Karpaty mezi řekami Váhem a Dunajcem a přítoky těchto Oravou a Popradem,
nazvány také Centrální Karpaty. Celé pohoří těchto centrálních Karpat není delší než asi
122 km a širší než 45,5 km. Je pak dvojím klesnutím rozděleno přirozeně ve tři díly.
Východní díl sahá od ústí Oravy do Váhu, tedy od Královan až k údolím bobroveckým na
jihu a zubereckým na severu, a jmenován bývá nejsprávněji Liptovsko-oravským vápencovým
pohořím. Střední část sahá od jmenovaných údolí po hluboký průsmyk Žďár (1072 m), kdež
se pojí s ním 900 — 1200 m dosahující Spišská Magura, jejíž výběžky táhnou se až ku
stoku Popradu s Dunajcem. —Střední čásť,Vysoké Tatry,tvoří v hlavním směru od západu k
východu se táhnoucí, několikrát přelomenou páteř, a dělí se opět ve dvě části, které
rozeznávají se jmenovitě zvláštní podobou páteře i jednotlivých vrchů. Západní čásť
totiž, která sahá až k vrchu Miedzaně, jeví též příkře usečená údolí, ale zvolna
vystupující vrchy jsou báňovity, vyrůstají z hlavní páteře, jsou až po vrchol porostlé
travou a vysýlají zhusta na obě strany snižující se větve. Čásť tato obsahuje
liptovsko-haličské Alpy a výše hřbetů jejich činí průměrně 1700 — 1900 m nad mořem.Východní díl, pravéVysoké Tatry, které se
táhnou od vrchu Miedzané až k průsmyku u Kopy, zcela jinak se jeví. Náhle, jakoby ze
země vyrostly, zvedají se z roviny popradské. Hlavní hřbet jejich tvoří skoro půlkruh, a
jen málo vrchů — tak Vysoká, štít Mořského oka, Velká Kolba, Červený štít a Bílý štít —
vystupuje z něho, většina však z jeho odvětví. Vrcholce v této části jsou divoce
rozervány a nad čarou kosodřeviny holy. Údolí v nich jsou propastná.Páteř hor těchto má průměrnou výšku 2200 — 2500 m nad mořem a je na více místech, na
př. v údolí Velké Kolby tak úzká, že tvoři sotva metr široký hřeben.Podle Pavla Dobšinského („Vysoké Tatry“ v „Slovenských Pohladech“, IV., 246) klademe
zde jednoduchý přehled hor těchto.Gerlach (2663 m) je nejvyšším štítem Vys. Tater; od něho zatáčí se čelo velikánů na
jednu stranu po Kriváň, druhou po Lomnici. Vysoké Tatry tvoří tedy pro sebe zaokrouhlený
celek. Na severovýchodě štítem Bílého plesa jsou jako useknuty průsmykem pod Kopou a
dále pak za Žďárem pohoří jejich níží se o polovici, málo kde vystupujíc nad 1000 m nad
hladinou moře a je lesnaté, tedy nevyzírá ani jako pokračování tatranských skalnatých
velikánů. Na straně severozápadní, hned za Svinicí (2301 m), zahne se páteř k západu,
při Malolúčňáku a Temňáku zatočí se k jihu a až daleko na Volovci (2067 m) obrátí se
hranicemi Oravy rozhodně k severu nad levé břehy Černého Dunajce. Výšiny této strany,
rovné liptovské Maguře nad Račkovou (2122 m) anebo Temňáku (2115 m) na polské straně,
ukazují se z Kriváně jako nepřehledné nesouladné kopy vrchů. Zůstávají tedy Tatry jaksi
ohraničeným celkem.Útvar páteře Vysokých Tater vyznačuje se sice hřebenatými vrcholci, špicemi a
okrouhlými, sráznými rozpuklinami, tak že i vystoupit na ni nebo přelézti ji málo kde
lze; ale v ní a na ní darmo bychom hledali ty nejvyšší výšiny toho řetězu prahor. Je
spíše tak snížena, že v úzadi zaclánějících ji předhor jižních, z Pováží a Popradí,
téměř ani vidět ji není. Vidět jenVysokouaVelkou
Kolbu(Eisthaler Spitze, 2620 m), v úzadí dolinyMalé
KolbysLomnicí(2634 m) závodící. A kromě těchto též
leda dva štíty vypínají se ještě na severovýchodním konci obvodové čáry páteře:Červený štít(2402 m) aštít Bílého plesa(2236 m). Za mnohá tisícletí prorvána — jak vysvětlují znalci —planinaVysokých Tater tak; že, povstaly potoky, vymlely se
výmole dolů svahem na obě strany páteře planiny, až utvořily se úvaly i doliny, hmoty
ubývalo, hlavně s páteře, méně z boků, takže v bocích ostaly i vyšší body i mohutnější
hmoty, které nyní přesahují svůj prahřeben.Obrátíme se nejprve na sever, podotýkajíce napřed, že výšiny severní strany jsou
nižšími štítů okruhu jižního. Za průsmykem pod Kopou zabočí směr výšin k severozápadu a
tedy do našeho obvodu, proto i tyto výšiny uvedeme; jsou toŠiroká(Thörichtengern, 2102 m) aStará(2158 m), severně odBílého plesa(2236 m); potom však na západě a na rozhraní vod
nad Žďárským průsmykem (1072 m) jeHavran(2130 m),Nový(2088 m),Muráň(1879 m) aKýčora(1284) nad pravým břehem Javorinky. Nad levými břehy
Javorinky a od těchto výšin k jihozápadu je druháŠiroká(2215 m),
z níž si podívanou na okolní Tatry a na prahřeben výletníci chválí,Zámky(2010 m) aMalý Úplaz.Dále na jihozápad a v sousedstvě Vysoké Tatry jsou:Rysý(2262
m),Sedm Granátů(Sieben Kronenberg, 2082 m) aštít
Mořského oka(Meeraugspitze, 2500 m). Výšiny tyto náležejí k uherské
straně.Na polské straně jmenujeme:Gruby wierzch(2239 m),Miedźane(2230 m),Świstówka(1768 m) po
svistech (či mercúněch) tak nazvaná, mezi Roztokou a Bialkou,Świnica(2301 m), při samé páteři, z níž podívaná náleží prý k
nejkrásnějším,Zawrat(2170 m),Granát(2237
m),Krzyžné(2165 m),Mala(2126 m) aKościelec(2122 m). Za údolímSuché Vodyk
západu jeBeskyd(2002 m) aKopa Magóry(1716
m).Přes páteř přejdeme k jihu, na spišskou a liptovskou stranu, a uvedeme nejvyšší
štíty, jak je do párů a skupin příroda sama pospájela, a to od východu k západu.Na východě tohoto průčelí zdvihají se:Kežmarský štít(2559 m) aLomnice(2634 m). ŠtítySlavkovský(2478 m)
aVelický(Warze, 2490 m) mají společný vysočinatý pahřeben, za
nimiž ještě iSkrynice(2354 m) z něho se zvedá. Dále dvojitá
kupoleGerlachu(2663 m), který jižně tvoří „Gerlachovský kotel“,
jehož odbočné stěny ještě na 2568 m se zvedají. Vrch tento byl dlouho považován za
nedostupný. (Gerlach, t. j. grlach, hrlach, totiž výšina, z nížhrlí, hrne se a padá skála.)V další pár náleží spoluKončistá(2536 m) aTupá(2183 m). — Konečně přijde skupenina Kriváňská v Liptově.
Utvořena je z více štítů na jednom od páteře k jihozápadu značně vybíhajícím rameni, z
něhož pohraničníMnichdo Temných Smrečin,BaštaseSatanem(2377 m) do Popradských
dolin,Hrubý(2240 m) zase do Koprové,Solisko(2399 m) na Štrbské pleso hledí. Pak přijde východní družka KriváněOstrá(2274 m), s níž konečně na západní skráni tatranského
průčelí, jako k Liptovu nahnutý velebně stojíVelký Kriváň(2492
m), snadno dostupný a vděčný rozhled poskytující.Však do nekonečna jdou ty grúně, štíty a vrchy na tom nevelkém prostoře Vysokých
Tater. Jest na př. na uherské straněSvistovka(Ratzenberg, 2039 m)
za Kežmarským štítem k východu; Lomnice má za podruhaNordtrabanta(2618 m); mezi štítem Velké Kolby směrem k Slavkovskému strmí:Mittelgrad(Středohrot, 2440 m),Rother
Thurm(2465 m),Spitzer Thurm(2370 m),Nad
Žabím(Krostensee Spitze, 2403 m) a jemu soudružnéJavorovie; od Slavkova jen sedlem oddělen jeNos(Königsnase, 2160 m), nejjižnější to v takové výši
vybíhající stráň; k severozápadu od Slavkova jePolské sedlo(2191
m); k Tupé druží seOsterva(1917 m) atd. Lid má nejspíše i pro
německy pojmenované tu hory svá jména slovenská.S výšin sestupme do kotlin, dolin a k jejich vodám. Neobyčejně mnoho kotlin je ve
Vysokých Tatrách a v nichjezer, ples(u Polákůstavů, obecně téžmořských ok). Kačka do
nich ponořená vyplave prý kdesi na Baltě nebo na Černém moři. Čistá voda tatranských
jezer, na nichž není pozorovati ani přílivu ani odlivu, obráží barvy svého okolí, a dle
toho pojmenováno i mnoho ples, která náležejí k nejzvláštnějším zjevům Tater a jichž
bychom v celku (počítajíce i menší vodiska) napočetli asi 112; z těchto leží na jihu jen
Štrbské, na severní straněToporowe stawkimimo vlastní pohoří. Dle
velikosti má VelkéRybí jezero33 h,Mořské
oko21,32 h,Pět jezer: ZadnyneboPodkol6,75 h,Czarny staw13,05 h,Wielki staw34,84 h,Przedni staw7,70 h —
Jezera v údolíSuché Vodyjsou dle prof. Kolbenheyera tato:Czarny staw22,87 h,Zamarzly staw0,21 h,Litworowy staw0,47 h,Zielony (Suczy)3,45
h,Kurtkowiecv Roztoce 1,74 h aZadny1,52 h.Dále měří:Smreczynske jezerov údolí Kościeliska 0,84 h,Wielké Ciemno-Smreczynske jezero12,25 h,Zelené
plesopod Kriváněm 2,13 h,Nadskok0,79 h,Štrbské pleso20,40 h,Hynckovov údolíMengusovky19,11 h,Popradské jezero2,129
h,Batizovské jezero3,84 h,Velické(1,50 h),Dlouhé jezerov údolí Velké 0,68 h, Malé jezero kolbašské 2,10
h, Zelené jezero, Kežmarské 0,51 h, Červené jezero 0,18, Bílé jezero 0,105 h. Ani
hloubka všech jezer není dosud změřena. Prof. dr. Dezsö vyměřil pouze hloubkuŠtrbského plesa(20,7 m),Velického(5,03
m),Popradského jezera(16,4 m) aVelkého
Temnosmrečinského jezera(41,3 m). Barva vody všech jezer je tmavozelená,
více méně do černa zbarvená; proto tolik Zelených a Černých jezer v Tatrách. JenSuczy stawmá světlozelenou barvu. Červené jezero má jméno dle
prof. Rótha po červeném poli živce; vodaBíléhojezera je
červeno-hnědá (!) po slatině.Na severní straně Tater, směrem od východu k západu, je prvá dolinaJavorinas říčkouJavorinkou, tekoucí
směrem severním povýše dědiny Jurgova do Bialky. V kotlinách na pramenech jejích jsou
jezera:Kolové(1570 m) podV. Úplazem; Černé(1491 m) pod Porutkým; jižně pod ŠirokouZelené(1588 m) a ještě
výšeŽabí. Dále Podúplazka, Bialka i Roztoka tvoří v tomtéž
severním směru dolinu i říčkuBialkučiBiely
Dunajec. Nad Podúplazkou najdeme tři menší stavy,Zelený,
Zamrzlý(1991 m) aČeský stav(1569 m,
Böhmischerteich, Csehtó, snadTěžký, cežký stav. Lid spišský
vyslovuje: češky, cięszky); tu je téžVelké Žabí(1702 m) pod Rysým
aVelké Mořské oko(1587 m, objemu 21,32 h) pod štítem téhož jména
a či snad pod Kopou nad Rybím; neboť v sousedstvo jeho hned je jezeroVelké
Rybí(1384 m, objemu 33 h). Toto, snad jediné oplývá pstruhy;jím probíhá zemská hranice. Z něho vytéká prostřední tok Bialky.
Dobšinský dále píše: Za jezerem tím k západu jsou již doliny a stavy čistě polské, a to
na Roztoce až po Svinici:Wielki stav(1649 m, 34,84 h) a při němPrzedni staw, Czarny staw(1708 m) aPodkol. Za Świnicí a Zawratem k třetí hlavní doliněSuché
Vodynáleží:Zamarzly stawa níže něhoCzarny staw(1625 m) aGąsienicowe stawy,
jichž některí až 7 počítají. Vody těchto jezer tekou dolinou Suché Vody doPoronce, který potok samojediný ze všech zatatranských teče
směrem od východu k západu doZakopanky, sousední to doliny na
západ od Suché Vody.Na jižní straně začínáBiela Vodařadu dolin. Vytéká zBielehoplesa pod štítem téhož jména a vlévá se pod Kežmarkem do
Popradu. Na konci jejím západním jestZelené(1558 m) aČervené pleso(1811 ). —Druhá hlavní dolina jeKolba, povstalá z Malé a Velké Kolby.
Mála Kolba má pět jezer (největší z nich 2.20 h) u paty vrchu Veliké Kolby; dolina Velká
Kolba máDlouhé(1908 m) aBílé pleso; z nich
vysýlá toky, vlévající se u Velké Lomnice do Popradu.Třetí jeVelickádolina, z jejížDlouhého
plesa(1931 m) teče vodaKvětnicídoVelického plesa(1667 m) a při Spišské Sobotě vlévá se do
Popradu.Květnice(Blumengarten, 1793 m) je též zmenšené pleso;
nyní bují tu mnoho krásných a vzácných rostlin horských. Níže od ní je vodopád se skokem
100 m do Velického plesa.Za čtvrtou hlavní dolinu pokládají se úžlabiny řekyPopradu,
kdež vedlejšími dolinami jsou:Batizovská, SucháaMengusovskádolina, a v nich:Batizovsképleso (1884 m),Zamrzlé(1930 m),Šarkanovo(1899 m),Žabí, Hynckovo(1907 m),Popradské(1525 m) aŠtrbsképleso, které podzemními výtoky rozhojňuje na
východ proudy Popradu.Pátá a na západě poslední dolina i řeka jeBeláv Liptově.
Severovýchodně za Kriváněm, pod rozhraničným Mnichem, mezi prahřebenem a Posredným
Grúněm jsouTemné Smrečiny, skalnatá to dolina s třemi plesy, z
nichž největšíTemnosmrečínsképleso (1620 m, 12,25 h) tvoří výtoky
Bělé. Tato pak podHrubý grúňtak zvanouKoprovoudolinou tekouc, přijímá z této východní strany přítok zTerianského plesa(1938 m), hučí až pod Kriváň a z oné západní
strany jmenovitě Tichou a Račkovou rozhojněna, tvoří největší řeku ve Vys. Tatrách,
prudkostí převyšující i Váh, do něhož u Hrádku se vlévá.Avšak to nejsou všecky doliny a potoky na uherské straně Vys. Tater, které zejména
mezi Spiškou Bělou a Štrbským plesem tekou směrem severo-jiho-východním a tvoříPoprad, jenž při Plavči v Šáryši proniknuv pásmo Karpat, na
rovinách Haliče vtéká do Dunajce, a s ním do Visly a tedy do Baltického moře.V Podtatří má stovky své také mocnýHornát, jehož rozvodňuje z
pravé stranyHnilec, levéTorysa. —Hnilecpočíná tam, kde vznikají Váh, Hron a Slaná, totiž pod
Královou Holou a Tresníkem; táhne se a oklikami na východ, od Mníška na jihovýchod, kdež
do Hornáta dorazí.Hornát, jmenovanýBystrá,
má zřídla tam, kde rodí se první,Černávětev Váhu, totiž na
Čertovici a pod Vernartem. UNové Vsivtékají do něho od severu
Levoča, od jihu Holubnica; uVlachůspojí se s Valaškou, u
Krompachů se Slovenkou, a tak sesílený okolo Ružína a Ladné bere se k východu, až hoSiná, mající stoky pod Braniskem, u Kyseku na jih obrací; potom
u Košic na jih zabočiv, spojuje se sTorysou, potom pak do Tisy
vpadá. —Však tam pod Lomnicí vine se ještě jiná veliká řeka. Je toDunajec, který počíná se na severním spádě liptov.Volovce, jakožtoSivýaČarny
Dunajeca na tomtéž spáděTomanovéjakoBialy Dunajec, pak od Kriváně počínaje až po Lomnici z
nesčíslných mořských ok jakoBialka. OdNového Targu
Černý Dunajecspájí tyto tři větve v jedno, teče pak na východ až po
Kroščieňko, načež k severu se obrátiv věnec Beskydů, horní Uhry obtáčejících, přeráží.
(Dionýs Štúr.) —Za vodním rozhraním Štrbského plesa k západu berou již všetky potoky směr
severo-jiho-západní; vody tyto vnáší odtud Váh k Dunaji a tento k Černému moři. —Tím jsme s přehledem vrchů a jezer tatranských u konce. —Ledové stráně (Gletschery) v Tatrách už vymizely; pozorovati jen zbytky na stráních
pod Gerlachem, pod Slavkovem a za Kežmarským štítem. Ale za tospoustyledu i sněhu leží na nejedné stráni, anebo v
rozpuklinách a propastech Vysokých Tater.Dle zkoumání učiněných lze určiti hranici věčného ledu a sněhu pro Vysoké Tatry do
výše 2593 m. V Tatrách nenalezají se však věčným sněhem kryté vrcholce. Snad překážejí
tomu i neveliké plochy nejvyšších štítů a velká příkrosť jejich svahů, na nichž se sníh
nemůže zachytit. Ale i nad hranicí ledu kvete prý na Lomnickém štítu a na Gerlachu
několikero rostlin.Dle bájí jsou v Tatrách i „zlatoskrýše“ ajeskyně. Žulové a
rulové vrstvy i základy nedopouštějí tvoření jeskyň. Tyto jsou jen tam, kde ustlaly si
nižšívápencovévrstvy, tedy téměř za obvodem Vysokých Tater.NadLučivnou, na pravo od silnice a železnice, v strmé vápencové
stěně jsoudvě jeskyně; v prvé nalezeny kosti dnešního medvěda, v
druhé však i kosti někdejšího jeskyňového medvěda a hlinitá i štěrková vrstva po
zasypání dávných ohnisk.Ve vápencových horách u Spišské Bělé objevena r. 1881. velká a na rozmanité
stalaktity bohatáMliečna Diera(lid jmenuje stalaktitymliečnymikameny); dali jí jméno: „Béler Tropfsteinshöhle“.
Nedaleko ní severozápadně (ve výšce 1374 m) jest jeskyněAlabastrová. Hned u této jeLadová
Diera(der Eiskeller; die Orgel), od ledu v ní mrznoucího tak nazvaná.Na severní straně Vysokých Tater stráně Javorinky mají 4 jeskyně:SuchouaMokrou Dierunad dědinkou
Javorinou;KoščulekaneboKoščialku-Dierupod
Širokou a čtvrtou v stěně jižního svahu Muráně. Dosud v nich vzácného nic neobjeveno.Památnými jsou nedaleko odtud tři jeskyně vrchuNový, z nichž ve
třetí, kromě zbytku dosud tu žijící zvířeny, vykopány byly kosti živočichů dnes už leda
v polárných částích země anebo na nejvyšších prahorách žijících, ba i vyhynulých. —Nakovyjsou Vysoké Tatry chudy. Dříve bylo v obou štolách
Kriváně ve výši 2050 m dolováno na zlato. (V jezerní stěně v údolí M. Kolby byla ještě
před 40 lety štola proražena.) Na Lomnici táhne se rovněž ve značné výši chodba
„Kupferbank“. V jižním díle údolí Kościeliska dolováno též ještě v tomto století na
stříbro. Vydatná jsou jen železná ložiska v údolí Javorinky u Zakopaného a na polské
Tomanové v údolí Kościeliska. —Prameny minerální jsou v Tatrách chudy a málo účinlivy. Meteorologické stanice jsou v
Kežmarku a v Poroníně, snad už i v Zakopaném a v Smokovci. Temperatura v Kežmarku činí
nejméně v listopadu (0,52 °C) a v březnu (0,55 °C), nejvíce v červenci (16, 26 °C) a v
srpnu (16,00 °C) V Poroníně je zima mírnější než v Kežmarku (v listopadu 0,74 °C, v
březnu 1,93 °C). —Člověk by myslil, že tam v Tatrách není více života, že tam pouhá, byť krásná, poušť.
Lid zase vypravuje báje, že divé pustiny a skaliny Tater obydleny jsou, ale jakýmisi
divými a obrovskými lidmi. Dobšinský píše (v „Obyčajích“) že jeho babička, Liptačka,
vyprávěla: Jednou študenti pustili se do Tater spočítati všecky jejich kopce, „končiare
a sokorce“. Čím více chodili, tím více zmátli se v počítání. Konečně upustivše od
marného předsevzetí, umínili si, že se navrátí; ale lehli si ještě na pěkném zeleném
místě pod otvorem jeskyně, aby si odpočali. Lehli hlavami dohromady, a celým tělem
rozprostřeli se do obvodu kruhu. Šuhajci zaspali, jen nejmladší nespal. Tu vystoupí z
jeskyně obrovská žena a spráskne ruce, až se všecky Tatry ozvaly, i zvolá: „Všech 999
vrchů Tater jsem už pochodila, dost divotvorného viděla, ale takového zvířete, jaké tu
do kola rozloženo, neviděla jsem ještě nikdy! Půjdu pro muže, aby se šel podívat!“ S tím
zmizela v jeskyni. Ale študenti„zrutu“muže nedočkali, báli se —
neboť nic dobrého neslyšeli o těchtoobříchTater. Nejmladší zbudil
kamarády a utíkali domů, rádi jsouce, že jimozrutapověděla, kolik
je v Tatrách vrchů. (Štítů počítá se asi třicet.)[10]Ve skutečnosti je po stráních tatranských za léta dosti obydlených salašů a kolib
pastýřských, a to až po hranici kosodřeviny, tedy do výše 1938 m. Ve výši této už
brusnicové kříčky vyzírají nuzně, o něco dále lístky zakrní už v šupině. Konečná (1950
m) přestávají i brusnice a ještě jenvrba zelná(Salix herbacea) se
jeví v prsti asi na píď hojné! Výše i ta leží odumřelá.[11]Sem tam vidět v Tatrách sběratelkyčučoredek(borůvek) a
brusnic, jakož i kořínkáře, sbírající léčivé rostlinky a kořínky, a to často už dle
návodu lékárníků. Výše, než obyvatelé salašů a lovci, nezdržuje se ani medvěd, spíše
prchá tam před ním plachásrna. Na malinách a čučoredkách pasou se
tu smackem tetřevi, dáje žijí tu tetřívkové a sluky.Ve výšinách nejsvrchovanějších žije nárůdeksvistů(Murmelthier), slovensky též mercúňů. Zimovati chodí do svých děr až na kraj lesů. Tučné
a chutné maso svistů na zimu se též udívá. Kamarádem svista v Tatrách je větší svistahvizdár(Artomys bobac, rusky: čajvak).Divokou
kozu, kamzíka tatranského, vřadili znalci do druhu antilopy. Žije 25 — 30
roků. Staří samci po době plodivosti opouštějí stádo a potloukají se osaměle v
nedostupných houštinách kosodřeviny. Páření děje se v jeseni. Stádo vodí stará samice,
za ní jde mládež, za touto dorostlí samci, konečně matky s kůzlátky a na konec dospělí
samci. Nad pasoucím se stádem stojí strážce a nebezpečí oznamuje jakýmsi hvizdnutím či
ostrým zdlouhavým kýchnutím nosovým. Honba na kamzíky je sice zakázána, ale smělých
honců v Tatrách stále dosť. Dovolené hony pořádají si jen majetníci rozličných území.
(Dobšinský.)Kamzícihynou tu značně. Požívají kořenné rostliny vysokých
vrchů; na podzim musejí níže, avšak lesy vyhledávají jen v nejkrutější zimě (k vůli
potravě a útulku). V létě jsou na nejnedostupnějších skaliskách, jež až na 7 m
přeskakují. Honba je proto velmi těžká i nebezpečna.Polovnícimusí
dbát větru, aby táhl k nim od kamzíkův, a ne naopak. Jsou příklady, že když střelci
obklopili stádo, kamzík se proti některému obrátil a jej i sebe do propasti svrhl. Mnoho
již horalů zahynulo v roklích a v ledových rozpuklinách. Mokrá mlha, bouře, blesky před
samýma očima, vichřice se sněhem smíchaná, to vše stíhá lovce.Zvláštní! Krutý studený vítr severní, který nejednou i na jaře sněhové vánice daleko
k jihu zanáší, jmenují Slováci „Poliakem“. Vítr tento bývá nemilým hostem v dědinách
výše položených. Dědinky tyto Dobšinský takto vypočítává: při říčce Javorince ležíJavorina; ač málo tu domků, vlastně jen železárny, píly a mlýn.
Níže, nedaleko stoku Javorinky a Bialky ležíJurgovčiJurgovo, a na potoku PoronciPoronín; dále
na ZakopianceZakopané, ve stráních nad ním pakButurov; nížeGubatovkaa k východu i
koupelJaszczórowka. Železářství přivedlo dědiny tyto tak vysoko do
Tater.V Zakopaném jen tehdy vědí, že je poledne, když slunce vykoukne za jedním a brzy
zajde zase za druhý štítGriewonta(1894 m) či snadSarne
Skaly(1102 m).Na uherské straně leží nejvýše tyto dědiny:NěmciobydlenýForberg(285 duší),Staro-Lesná(525 d.),Novo-Lesná(480 d.); ona na dolině Kolby a tato od ní na západ;Velký Slavkov(1000 d.) pod štítem stejného jména. — Slovenské
dědiny jsou:Gerlachovo(500 d.) pod dvojitou kupolí Gerlacha
(nižší o 1882 m, teda 780 m nad mořskou hladinou),Batizovce(715
d.),Mengusovce(365 d.),Štola(203 d.),Lučivná(přes 500 d.), která má i teď koupele a s uvedenými
dědinami náleží do Spiše. V LiptověŠtrba(více 1500 d.),Važec(do 2000 d.), hostinec nadBelánskem,Východná(1300 d.), a městečkoHyby, (více
2000 d.).Kokavaleží už na levém břehu Bělé, skoro až na úpatí
Kriváňě. (Pribilinavymyká se z obvodu Vysokých Tater.) Úroda na
polích krvavě se tu dobývá, ale hlavně chov dobytka, dřevokupectví, pěstování lnu a
plátna živí obyvatelstvo těchto míst.Po sběžném tomto pohledu na Vysoké Tatry a na život v nich vracíme se tam, odkud jsme
vyšli, k Štrbskému plesu, kdež je právě velmi živo. Jsou tu výletníci ze Smokovce,
několik orientálských krásek rodu Israele se svými průvodci, a okolo jezera hoví si
hojnosť Slováčků, nabízejících se za průvodce do hor. Karpatský spolek postaral se o
poctivé průvodce, opatřil je knížkami, v nichž naznačeny taksy, které jim turista
povinen je vyplatiti. Takový průvodce obstará již potravu a nápoj pro tebe i pro sebe, a
je-li vycházka delší, také pro nosiče, jehož přibrati třeba. Radno je také vzíti s sebou
přikrývku, jíž při delší vycházce velmi je zapotřebí; neboť často nutno je v Tatrách
přenocovati. Ochranných domků není tam ještě nadbytek. Karpatský spolek uherský dal sice
již postaviti některé, tak: Hunfalvy-Hütte, Majlath-, Aegidi-, Rosa-, Rainer-Hütte, dále
zbudována přístřeší pod Slavkovským štítem, pod Hynckovým a Žabím plesem a j., avšak což
to vše na nepropátrané dosud Tatry!Ze Štrbského plesa podnikají se vycházky do údolí Mengusovky, k Popradskému jezeru
(1525 m), k Mořskému oku a k štítu stejnojmennému (2500 m), od ochranného domku Jozefova
u Štrbského plesa na Kriváň a zpět do Belánska atd.My toužili jsme buď k Mořskému oku, nebo na Kriváň. Chtěli jsme z té příčiny v
restauraci přenocovati. Před obědem však nemohli jsme se dočkati, brzy-li nám dopřáno
bude kochati se v stráních tatranských — a tak blízko, blizoučko zdály se nám býti! — že
několik nás v mladistvém zápalu odhodlalo se hned k šalebně blízkému vodopádu, snadZávojovému, který jako třpytná stuha s tatranských svahů,
stranou od Bašty visel před námi.Bláhovci! myslili jsme, že za 1/2 — 1 hodinu dorazíme k němu, a to ještě bez
průvodce…Mezi Štrbským plesem a naším cílem viděti na pohled nevinný lesík. Ale když jsme byli
v něm, shledali jsme k svému úžasu, že je zle. K tomu ještě roztrhla se společnosť naše
ve dvě oddělení po čtyřech odvážlivcích. V druhé čtverce byli dva domorodci, naše
čtverka složena byla z dra. Žáčka z Olomouce, prof. Fr. Bílého a Fr. Táborského, tedy ze
tří Moravanů a mne, Čecha. Netrvalo to dlouho, a zabloudili jsme jak náleží mezi skalami
šalebného lesíku kosodřevinového! — někde mezi Baštou a Soliskem vzniká prudká bystřina,
která se žene k Štrbskému plesu. Tu měli jsme dle předpisu prof. Kolbenheyera asi za 3/4
hod. překročit a popravémbřehu dále stoupati. Tak byli bychom prý
se dostali za 1 a 1/2 hod. k vodopádu. My šli však po břehu druhém a za nedlouho nešli
jsme více, ale skákali a lezli po balvanech, jichž tu bylo jako máku, a drali se
nepoddajnou kosodřevinou, která se nám do obleku i do tváře zle nedobře zatínala. Pot
řinul se na nám již s čela. Kamzičí naše skoky s balvanu na balvan vyžadovaly jistoty,
neboť průliny a dolíky mezi balvany porostlé byly asi na metr vysokými čučoredkovými
„křovisky“, jichž ovoce nás aspoň poněkud občerstvovalo. Skákali jsme tak ku předu
vytrvale asi tři hodiny! Vodopád viděli jsme již zřetelně a také jednotliví tatranští
velikáni, o než se tříštila mračna, lákali nás ku předu.Ale co platno: za chvíli sklesli jsme téměř bez vlády všichni na skaliska. Ostatně
dobře se tak stalo. Touto cestou nebyli bychom se dostali k vodopádu snad ani do večera.
Odpočavše si tedy s dostatek, ochladili a občerstvili jsme se čistou a studenou vodou
bystřiny a vraceli se zvolna. Zabočili jsme kosodřevinou více v pravo, a hle! za
nedlouho nalezli jsme pěšinu, o níž jsme sice nevěděli, kam do Tater směřuje, ale že nás
zpět k Štrbskému plesu dovede, o tom jsme nepochybovali. I šlo to veseleji zpět. Za
hodinu byli jsme opět na Štrbském plese. Druhá společnost, která nám hned z počátku v
lese zmizela, dostala prý se šťastně pravou cestou až nad Závojový vodopád, který se
řítí skoro 25 m do hlubiny po stěně jezerní, v níž se úplně ztrácí a v malé vzdálenosti
cestu na světlo opět si klestí. Odtud snadno prý lze navštíviti jezírkoNadskok(za 3/4 hodiny), které leží 1806 m nad hladinou moře a
měří 0,79 hektarů. A kdo již v těchto místech, navštíví prý rád i jezeroKamzičí(1963 m), k čemuž zase 3/4 hodiny potřebuje. Cesta ze
Štrbského plesa k jezeru Kamzičímu a zpět stojí ovšem — s náležitým odpočinkem — celý
den. —Rozedraní dostavili jsme se ze svého výletu na Štrbské pleso zpátky. Chutě zasedli
jsme k obědu, který nás však valně neuspokojil. Ani ti zdejší pstruzi, po nichž zvěčnělý
redaktor Černoch tolik toužil, nikoho nepotěšili. Oběd byl dosti drahý, s pstruhy za 4 —
5 zl! Restauraci najatou měl tehdy žid; smluvil se s námi tedy i po česku a hlavu si nad
tím nelámal, že jsme pamětní knihu obdařili myšlénkami, jaké vnukalo nám slovanské srdce
v této, maďarským hlaholem a maďarskými nápisy znečištěné končině… Letos nalezli jsme tu
však restauraci velmi solidně opatřenou. —Asi za dvě hodiny po nás dorazila do restaurace i druhá naše výletnická čtverka. Za
krátko po tom nakladli jsme všichni společně v lesíku pod restaurací vatru a zazpívali
si po slovensku okolo ní. Obloha opět se pochmuřila, a zima, která neustávala, věštila
sníh. Z rána druhý den (psalo se 11. srpna) skutečně zahaleni byli velikáni Tater v bílé
závoje. Plány naše výletní byly tím u konce. A pak prý na výlety do Tater radno je
vybrati si druhou polovici července a prvou polovici srpna! Ač jsme litovali velmi, že
nám dopřáno nebylo navštíviti Kriváň nebo Mořské oko, pomysliti jsme musili na návrat k
staniciŠtrbě. I vraceli jsme se smutně od Štrbského plesa a ještě
před soumrakem dorazili jsme tam, odkud jsme ráno plni nadějí vyšli.Nebýti tehdy mezi námi několik starších pánů, byli bychom se snad pustili po dráze
košicko-bohumínské dále doPopradu-Velké, odkudž bychom byli asi za
půldruhé hodiny vozem dostali se doSmokovce, vlastně doSmokovců, neboť tam na svahu Tater pod Slavkovským štítem, v
sousedství doliny Kolby, leží ve výšce asi 1000 m v pěkné kryté poloze oba Smokovce,
totižStarýaNový; tento byl založen nedaleko
od prvního na západní straně. Jsou to lázně se švýcarskými domky, moderně opatřeny, s
koupelemi studenými i teplými kosodřevinovými, jakož i elektrickými. Neschází tu ani
elektrotherapie, inhalace, pijí se tu sladké i minerální vody, mléko i syrovátka ovčí. O
zábavy všeliké dobře tu postaráno. Hojnosť zde průvodců, vozů i koní. Dráha snižuje sem
od 15. května do 15. září ceny o 33 a 1/3 % a vydává returky platné po 45 dnů. V Nov.
Smokovci nescházejí ani domácí telegrafy (teď snad ani telefony!). Lázně tyto otevřeny
jsou i v zimě — jakožto klimatické místo.Výlety odtud podnikají a pořádají se na Slavkov (2478 m); do doliny Velické až na
Gerlach (2663 m); jinou stranou do dolin Kolby, k vodopádům této, k Pěti plesům (1992 —
2025 m), odkudž viděti juž stěny a úlomy Lomnice a příkrouKolbu(odkoliby, pro její podobu k této), ba vystupuje se i na jich
temena, zejména ale na Lomnický štít (2634 m). Ze Smokovců chodí výletnici dále
rozmanitými směry jako: k Polskému štítu (2191 m), k Rybímu jezeru (1384 m) a pak až k
Mořskému oku a odtud na polskou stranu do Zakopaného, jakož i k Štrbskému plesu a odtud
pak na Kriváň atd. Na jižní stranu ze Smokovců jest opět hojnosť větších partií, zejména
k úchvatně krásné jeskyni Dobšinské, do koupelí Šťávnice, do Popradu, kdež se nejlépe
bydlí v Husově parku, do lázní Lučivny a dále po celém Spiši. (O Smokovcích více hledej
v nezbytném Průvodci „Die hohe Tatra“ od prof. Kolbenheyera. Těšín, K. Procházka a j.)Na místě je, abychom stručně zmínili se o výletech do Tater i odjinud podnikaných.Z uherské strany, když dojedeme dráhou košicko-bohumínskou do městečkaHrádku(627 m), podívati se odtud můžeme za 3 hod. doPribiliny(765 m) a z této údolím Koprové k
Ciemno-Szmreczynskému jezeru (1620 m), do údolí Kościeliska atd. ZKościeliskaputovati možno údolím až k Smreczynskému jezeru
(1223 m), na Czerwony wierzch (Ciemnak či Temňák, 2115 m) a údolím Kondrátové do
Zakopaného.ZeZakopaného, kamž možno se dostati také z Krakova v poštovním
voze, podnikají se výlety do údolí Strąźyşka (1117 m), až k vodopádu (1092 m), na vrch
Giewont (1894 m), na Czerwony wierzch, údolím Javorinky k jeskyni v Maguře, na Kopu
Maguru (1716 m) a k jezerům Gąsienicowým (1625 — 1793,6 m), na Šwinici (2301 m), přes
Polanu Waksmondskou (2192 m) k Rybímu jezeru, odtud do Smokovce, a konečně jezdívá se ze
Zakopaného i vozem doJavoriny(979 m). Z této pořádají se výlety
opět k Rybímu jezeru, odtud až k Pěti jezerům, k Černému jezeru a k jeskyním, na Širokou
(2102 m), průsmykem Kopa (1753 m) do Kežmarku k Alabastrové jeskyni atd.ZKežmarkupodnikány bývají vycházky k jezerům Zelenému,
Červenému, Modrému i Bílému, k Steinbachskému (1799 m) a Trichterskému (1966 m).
Připomenuté tu partie, vykonati lze za 1/2 — 1 a 1/2 dne. Rozumí se, že jednotlivé
vycházky lze s uvedenými zde kombinovati a řadu jiných, méně obvyklých ještě
podniknouti; na př. k Batizovskému jezeru (1884 m), ke Kolovému jezeru (1571 m), k
Českému jezeru (1569 m), k Zamrzlým jezerům (Gašienicowým), k Žabím jezerům (1676 — 1702
m), na Bystrou (Pyšnou, 2279 m), na Kryžnou (2165 m) atd.Zcelalze Vysoké Tatry, t. j. vyšší vrchy jejich, přehlédnouti
pouze se štítu Mořského oka; z větší části z javořinské Široké. Nejúchvatnější rozhled
poskytuje prý však sedloZawrata především západně odtud
vystupujícíŠwinica(2301 m), nejvyšší to bodhaličskýchTater.Zkušení výletníci do Tater radí cestovatipo dvou, t. j. dva a
dva; poněvadž lze použiti společně poštovního vozu, jednoho průvodce, jedné ložnice atd.Na seznání nejlepších partií tatranských třeba nejméně čtrnácti dnů.Jak již praveno, náležejí Vysoké Tatry z větší části doSpiše,
krásné, úrodné to župy, v níž zahnízdili se však ode dávna přivolaní sem Gejzou II.
Němci, kteří obývají severní její čásť a města. Dědictví prý to po Kvádech, Gepidech a
Herulech. Zbytky Gepidův usadili se pod Tatrami, splynuli s Kvády a založili tu mnohé
osady, které pojmenovány pak společným názvem:Gepidia; z této
vznikla prý později Gepusia, Sepusia a konečně Spiš (?).Rozhlédněme se župou touto.Spiš má dle sčítání z r. 1880. obyvatelů 172.881, dle prof. Šembery z r. 1869. však
183.170 a dle sčítání z r. 1867 jen 166.328! Z těchto počítalo se katolíků římských
104.029, řeckých 21.910, evangelíků aug. v. 36.910, hel. vyz. 45 a židů 3.434. Tedysnadi této župě ubylo obyvatelstva, což pro maďarský
chauvinismus není asi žádnou radostí! Šembera udává ve Spiši počet Slováků na 101.421,
Němců, Rusů a Poláků na 81.749; jsou tedy Němci ve Spiši v malé menšině, Maďarů pak —
aspoň dříve — vůbec tu nebylo, a teď jsou Maďary nejvíce jen úředníci a židé, o něž ani
tu nouze není! Poláci nazývají se na úpatí Tater, za vrcholem Lomnickým po Spišské
MaguřeMagurčané. (V OravěGoraléiKrajňáci.) Čaplovič r. 1829. udává, že Slováci bydlí ve Spiši v
186, Němci v 28, Poláci jen ve 2 osadách. Celkem napočetl Čaplovič ve Spiši 16 měst, 20
městeček a 175 dědin. Roku 1857. napočteno tu však 25 měst, 4 městečka a 206 dědin!Za dávných dob byla župa spišská, která zaujímá 3605 čtv. km. a hraničí na západ s
Liptovem, na západ a sever s Haličí, na východ se Šáryší a na jih se stolicí abaujskou a
gemerskou, zvláštním hrabstvím, obsahujícím 24 královských měst s německými osadníky,
obdařenými zvláštními výsadami. Z měst těchto r. 1412. císař Zikmund zastavil třináct
polskému Vladislavu, a města tato zůstala při Polsce více než půl čtvrta sta let,
rozkvétala, kdežto jedenáct ostatních měst spišských skleslo na vesnice. Teprve po
prvním rozdělení Polsky dostalo se Spiše opět Rakousku, i byl koruně uherské vrácen.
Připojených znova třináct měst německých spojeno bylo pak s třemi městy jinými a tvořilo
t. zv. Spišské Šestnáctiměstí, jemuž císařovna Marie Terezie r. 1775. staré výsady a
práva znova potvrdila, takže města tato až do r. 1848. měla zvláštní svou jurisdikci, od
župního úřadu nijak neodvislou.Župním městem spišským a sídlem župy jeLevoč, Levoča
(Leutschau, Löcse). Tato má asi 7000 obyvatelů, Slovákův i Němců, katolické gymnasium a
státní reálnou školu. Už ve středověku byla Levoč průmyslem a intelligencí měšťanstva
proslavena. Smutná doba nastala však Levoči ke konci 17. věku, když nespokojenci
Emericha Tökölyho po více než desetiletém boji podlehli, a když krvavý soud započal. Po
celý rok zasedal tento soud v Prešově, a tehdy bylo i v Levoči mnoho měšťanů utraceno,
zároveň s měšťany košickými, prešovskými, trnavskými, zvolenskými, baňsko-bystřickými a
prešpurskými.Levoč nabyla r. 1844. pro Slovensko památného významu tím, že z ústavu prešpurského
přešla sem na tehdejší evangelické lyceum v nejkrutější zimě slovenská studující mládež,
když byl Ludevít Štúr z ústavu onoho zapuzen.V Levoči narodil se r. 1803. výtečný malíř slovenský KarelMarko, který dobyl si slavného jména svými krajinomalbami. Marko
vypěstil své umění hlavně v Římě. Zemřel ve Florencii 10. listopadu r. 1860. —Na blízku Levoče vypíná se nešťastně památný vrchBranisko, kdež
5. února r. 1879 svedena krvavá bitka dobrovolníků slovenských s Maďary.Po bitce u Štávnice vojsko maďarské, vedené Göergeyem, rozdělilo se ve dva oddíly;
jeden postupoval se samým Görgeyem z Baňské Bystřice přes Šturec do Liptova, druhý s
Guyonem obrátil se na Březno vzhůru Hronem a dne 1. února vtáhl doSpiše, kdež obsadil zejménaNovou Ves.
Záměr Guyonův byl přepadnouti a zajati slabý oddíl císařského vojska, ke sboru
Schlickovu náležející a toho času pod majorem Kiesewetterem v Levoči rozložený Guyon
vtáhnul na noc do Nove Vsi. Napřed dorazil tam předvoj. Vida tento jeden měšťan, spěchal
oznámiti to majorovi Kiesewetterovi v Levoči; nevěda, že za předvojem zatím do Nové Vsi,
dorazilo asi 6000 mužů Guyonových. Major Kiesewetter umínil si domnělý malý sbor, v Nové
Vsi nocující, přepadnouti. Daniel Lichard vypravuje o tom dále ve své „Dom. Pokladnici“:Byla tmavá noc jako v rohu; obyvatelé Nové Vsi a unavení honvédi Guyonovi spali jako
po panštině, aby za včas ráno k Levoči, jen asi hodinu cesty vzdálené, bystře mohli
postupovati. Najednou slyšeti z daleka několik výstřelů z pušek; potom zase ticho. Na to
hned zahřmí dělostřelba, a sotva že přestrašení obyvatelé a honvédi z tuhého snu oči
protírati počali, už načervenalé světlo celé okolí osvětlovati počínalo. Starodávná věž
a několik sousedních domů hořelo, raketami císařských podpálených; v strašlivém světle
tohoto požáru přitáhlo mužstvo majora Kiesewettera bez všelikého odporu až na náměstí.
Tu počne zoufanlivé volání honvédův: „Fegyverre!“ (Do zbroje!) s rachotem bubnův na
poplach bijících spojené. A nepominulo čtvrť hodiny, už po náměstí a sousedních ulicích
města zuřil krvavý boj, kde muž s mužem bojoval; a tento zoufalý boj osvětloval hořící
kostel. — Major Kiesewetter odňal Guyonovi několik děl, čímž se vojsko tohoto, šestkrát
silnější, až k běsnotě podráždilo. Už na ulicích mnoho udatných mužů z obou stran v krvi
leželo, a vždy se ještě nové a nové houfy honvédův, o kterých se císařskému veliteli,
podle zprávy jemu dané, ani nesnívalo, na náměstí valily; protož si také umínil za včas
utáhnouti se zpět, prve než by ho nepřítel úplně obešel. I podařilo se majorovi
Kiesewetterovi svůj sbor ještě přede dnem v ustavičném boji zpět do Levoče přivésti,
avšak děla, Guyonovi odňatá, musil zanechati v Nové Vsi, ano i ze svých raket utratil
dva kusy.Zpráva o tomto přepadnutí Guyonově velmi nemile působila v hlavním stanu vůdce
Görgey-e, kterýž to i dokonale dal pocítiti Guyonovi, vyčítaje mu, že vojsko své jako
stádo beranův bez všech předstráží nechal a tak smrť mnohých bojovníků zavinil. Guyon si
předsevzal Kiesewetterovi se pomstit. Bez odkladu tedy husarům svým rozkázal, aby onen
oddíl vojska císařského ustavičně pronásledovali, tak aby ho unavili. — Mezi tím major
Kiesewetter přece dosti šťastně dostal se Spišským Podhradím k vrchuBranisko, kam už jedna brigáda, za velení generála Degena, s 11
děly z Košic dorazila, s tím rozkazem, aby majorovi Kiesewetterovi ku pomoci přispěla. K
sboru generála Degena připojilo se i dobrovolnictvo slovenské, toho času v Prešově
meškající, a spolu s ním vrch Branisko obsadilo.Vrch tento náleží mezi nejvyšší vrchy v celém okolí a leží právě na hranici spišské a
šáryšské stolice. Cesta vede ze Spiše až na samou výšinu, a odtud táhne se do Šáryše. Na
vrcholi Braniska byla děla tak rozložena, že nad cestou panovala; na rovince v
sousedství úzké cesty, do Šáryše spadající, bylo pět praporů pěchoty postaveno, za nimi
šest eskadron jízdy a několik děl. Slovenské dobrovolnictvo rozloženo bylo na boku.
Degen usídlil se v dědině Široký, asi hodinu cesty od bojiště. Tak čekalo se na útok
maďarský v noci ze 4. na 5. únor. A k útoku tomu rozvzteklený Guyon skutečně učinil
přípravy. Zaopatřil si v Spišském Podhradí několik vodičů, kteří by mu jednu čásť jízdy
maďarské, husary Újhazyho, vedlejšími tajnými cestami na Branisko vyvedli, aby tak
císařskému vojsku, na vrchu rozloženému, do zad vpadla, co by zatím několik praporů
pěchoty vzhůru na řady Degenovy útok učinilo, a to vzdor dělům, jichž smrtonosné hrtany
byly na cestu obráceny.Ještě dne 5. února jitro nesvitlo, už se Guyon vybral z Podhradí, a když svítalo,
jeho řady připravovaly se k boji u osady Korytníka pod samým Braniskem. K útoku na
Branisko vyvolil Guyonsamé Slováky, totiž zvolenský prapor
honvédův. I zde tedy náčelníci maďarského vojska toho hanebného způsobu užili, že
Slováky (jakož i při Hodruši setniny pluku Alexandrova) šibenicemi do boje vyhnané, na
samý před postavili. Když všecko bylo připraveno, Guyon rozkázal před očima své, k útoku
určené pěchoty, několik děl kartáči nabíti a potom (jsa rodem Angličan) v lámané trojí
řeči vykřikoval: „Na predok dupla Lohnung; hátul kartács!“I začali ubozí Zvolenci přes závěje, do pasu vysoké, ne snad cestou, ale rovně vrchem
lézti. Závěje byly veliké, tak že mnozí hned na počátku postupování téměř až po pás do
sněhu zapadali. S vrchu Braniska počala se proti ním hrubá střelba kartáči, tak hrozná,
že celé řady do sněhu padaly. Protož, nebylo divu, že prapor zvolenský začal couvati.
Ale Guyon dbal svého slova, a v skutku rozkázal dvě děla na ustupující vypálit…Po tomto vykonání hanebného rozkazu Guyonova Zvolenci jako v zoufalství začali s
jinými prapory, k útoku určenými, postupovati. Mnozí chytili pušku za řemen mezi zuby,
levou rukou zakryli oči, aby neviděli té hrůzy kolem sebe, pravou ale chytali se křovin,
a tak vždy víc a víc k vrchu Braniska se sbližovali. A oddíl slovenských dobrovolníků,
na boku výšiny postavený, pálil proti nim, nevěda ani, že jsou to jeho rodáci. Zatím
poštěstilo se husarům Ujházyho výšinu Braniska obejíti, a tam při osadě Sv. Anny
rozložený oddíl cís. vojska napadnouti. Toto přepadení z jedné, z druhé pak strany
honvédi rovně na Branisko jako mravenci lezoucí, jejichž nejpřednější řady už se byly až
k dělům prodraly, spůsobily nemalý zmatek mezi posádkou Braniska, která, aby od svého
spojení se sborem generála Schlicka odloučena nebyla, dolů s vrchu k Prešovu ustupovati
počala. Ústup tento nestal se bez mnohé ztráty; jeden prapor pěchoty pluku „Parma“ téměř
docela byl zničen a jiné části této brigády též značnou škodu utrpěly.Následujícího dne poslal generál Deym do hlavního stanu Guyonova parlamentáře, který
o volné odtáhnutí císařského vojska k Prešovu vyjednával. Guyon vida, že ho za
mocnějšího pokládají, nežli vskutku byl, velmi rád přislíbil, že ustupování vojska
nebude klásti překážky.Dobytím vrchu Braniska Guyonem celé vojenské tažení novou podobu vzalo. Vojsko
Görgey-ovo přišlo do bezprostředního spojení s vojskem maďarským, u Tisy rozloženým, a
hrdinský hr. Schick se slabým sborem svým v Košicích padl mezi dvojího, počtem
silnějšího nepřítele. Musil tudíž ustoupiti k Rimavské Sobotě, odkudž potom táhnul k
Jágru, kdež na památné bitce u Kápolny měl rozhodný podíl.“ —Toť historie Braniska. Čas však již, abychom se dále od Levoče dostali. Přicházíme k
jinému obchodnímu a průmyslovému městu spišskému, kNové Vsi(Igló), která má 7000 obyv. slovenských a německých. Město toto bylo do r. 1876. hlavním
sídlem někdejšího distriktu 16 spišských měst. Význam má nemalý jakožto město baňské, k
jehož hornímu hejtmanství náleží 588 bání spišských. Nová Ves má seminář, učitelský
ústav, gymnasium a více jiných škol a ústavů. Pozornosť budí krásný gotický kostel a
stará radnice s arkadami. —Královským sv. městem ve Spiši je dále protestanskýKežmark,
obývaný asi 4000 obyv., většinou německými. Obchodní toto město nad řekou Popradem má
polozbořený starý zámek, vlastně teď už jen kasárna, památný protestanský kostel ze 17.
století, cele dřevěný. Za Leopolda I. a jeho generála Karaffy dovoleno totiž
protestantům stavěti jen dřevěné kostely! Obrovská střecha tohoto kostela spočívá na
čtyřech limbových sloupech. Vnitřek pokryt malbami a průpověďmi.Několik hodin za Kežmarkem počíná jižruská(domácí) říše. —Z jiných měst a městeček spišských třeba ještě připomenoutiSmolník(Schmöllnitz), který má bohaté báně železné, dále
Poprad, Ljubicu, Spišskou Bělou, Starý Lublov, Jakubany, Spišské Vlachy, Göllnici,
Wagendrüssel (Merény) a předevšímSpišské Podhradís památným
zámkem spišským (Zipserhaus, Szepesvár.)Zříceniny tohoto stojí na strmém vrchu v jihovýchodním kraji Spiše, nedaleko od vrchu
Braniska, dělícího Spiš od Šáryše, 2 hodiny od Levoče k východu. Pod hradem hned leží
SpišskéPodhradí, za ním pak proti hradu na kopci viděti, budovy
kapitulní biskupství spišského, od Marie Teresie r. 1776. založeného.Jméno Spiše nosí vlastně tato kapitula, a nynější město Podhradí, jmenovalo se
vlastněpředměstímchrámu sv. Martina; neboť dle podání již sv.
Štěpán byl hlavní chrám spišský založil. Jeden z proboštů spišských, Jiří, byl od Husitů
zajat a zemřel v Praze. R. 1591. byla celá kapitula baštami ohrazena, a když tyto hradby
Bocskay-ovci rozbořili, r. 1665. povstaly hradby nové. Spiš podobá se opevněnému
městečku, a má asi 3300 obyvatelů, třetinou Němců, ostatkem Slováků.Hrad spišský stál už podle všeobecného domnění, když Maďaři s Arpádem Tatry přešli;
vzpomíná se však teprve r. 1120., když král Štěpán II. svého mladšího bratra „spišským
grófem“ jmenoval. R. 1220. daroval hrad spišský král Ondřej II. svému synu Kolomanovi.
Při pustošení tatarském bránil hrad tento udatně županJordán. Po
vymření Arpádovců dobyl hradu spišského Matuš Trenčanský, leč brzy jej opět ztratil. V
husitských dobách dobyl hradu tohoto (r. 1444) Jiskra z Brandýsa. Za devět let po tom
odňal jej však Husitům Lad. Huňadský, a Jiskra darmo znova ho r. 1454. obléhl. Král
Matěj daroval pak hrad spišský Imrichovi Zápolskému; po něm stal se pánem hradu bratr
jeho Štěpán, který zde r. 1492. krále Vladislava neslýchaně skvostně pohostil. Po bitvě
moháčské držel sice hrad spišský Jan Zápolský, ale roku 1528. dobyli ho vůdcové
královského vojska Mik. Thurn a Jan Katzianer. R. 1531. dostal ho pak Aleš Turzo s
názvem dědičného župana spišského. Rod tento držel ho víc než jedno století, a po
vymření jeho r. 1635. připadl hrad opět koruně. V nepokojích na počátku 17. století
vůdce. Bocskay-ův, Tarjány, marně hradu tohoto dobýval (1604). R. 1638. daroval ho král
Ferdinand III. hrab. Štěpánu Csáky-mu, kterýž rod dosud jím vládne. V kuruckých
nepokojích dostal se sice hrad spišský na čas do moci Rákoczy-ho; ale posádka jeho
podrobila se (r. 1710.) a rodina Csaky-ch hrad opět dostala. Za krátko po tom hrad
vyhořel a od té doby víc a více v rumy se rozpadává. (Slovenská Čít. I., str. 204.) —Župa spišská není tedy jen zajímavá Vysokými Tatrami, jež výletníku nikdy více z
mysli nevymizí, nýbrž i krásnými rovinami svými, bohatými na kvetoucí města a na lid
opravdu„malovaný“. Muži slovenští Lučivné na př. nosí se takto:
světlé modré nohavice splývají těsně do vysokých čižem a okolo pasu drženy jsou širokým
opaskem. Lajblík, rovněž světle modrý, knoflíky (gombičkami) hustě opatřený vykukuje z
pod bílé kabanice, která má limec a výložky na rukávech černy. Širák doplňuje celou tuto
toilettu. —Ženyzdejší nosí sukně zelené, bílé, pěkně vyšívané
zástěrky, červené pestré živůtky. Přes živůtek nosí bílý, červeně vyšívaný šátek. Ani
party s kyticemi a stuhami u děvčat dosud nevymizely. Obuví žen jsou jako všady na
Slovensku hlavně čižmy.Kolem Levoče nosí ještě slovenské ženy originelní okrasu hlavy,korunku. Napřed je asi na prst široká, žlutá pentle, v zadu
připevněna však z nesčetných plíšků sestávající, na obroučku připevněná jakási cetka,
ozdůbka. Hrdlo ověšují zdejší Slovenky řadou lesknavých hřebíčků; na dva a dva
připevněna skleněná perla. Ke korunce náleží dlouhá, k zemi splývající pestrá stuha.Jinde nosí mladí Slováci nohavicebílé, světle modré i lajblíky
(vesty), vzadu bohatě vyzdobené. Klobouky zdobí červenými i modrými stužkami a na
stříšce mívají trochu stříbrných mincí, anebo slušnou kytici.Za to jednoduše odívají se spišštíNěmci. Ženy — černé šátky na
hlavě, černé sukně, černé čižmy, a toliko děvčata mají aspoň něco bílého — rukávy
košilek. Také muži nosí jednoduchý, krátký černý kabátec s hojnými knoflíky a tmavé
nohavice do čižem.Což jiný dojem činí kdekoliv kroj slovenský! Ba i Rusky spišské pestře se odívají.Kroj slovenský přechází ve Spiši do ruského i polského, tak jako slovenské podřečí
zdejší jeví vliv polštiny i maloruštiny. Vliv tento není ve Spiši ovšem všudy stejně
patrný.Šemberapodřečízdejší jmenujevýchodníma
počítá k tomuto i různořečí zemnenské a abaujské, které se opět blíží k maloruštině,
dělící se tu s ním o domovské právo. Zvláštností podřečí tohoto jest, že klade přízvuk
na předposlední slabiku slova jako polština a užívá: šeplavýchč,ś,ź(ćeply, ćma — teplý, tma),ž,š,čm.z,s,t, (ošika,
pošvičim, češky (těžký)),dzm.ďad(budzeće),em.a(mě m. ma, će m. ťa,) místyum.o(nus —
nos),om.e(čomu — čemu), širokél, předložkudom.k,
častogm.h, vkládá samohlásky (žarno — zrno,
Ternava — Trnava), bul m. bol, zvláště v Šáryši,am.ev množném počtu přítomného času veSpiši(trhama — trháme, chodzima),uv instrumentálu jmen ženských (šilnu
ruku — silnou rukou), vokativ jako v Čechách (lipo! šedláku!),enejotované v přídavných jménech (dobreho) a j. (Viz Šembertovu Dialektologii, str. 77.)Na ukázku stůjž zde několik slok z písně spišské (z Růžbachu):„Tam hore, tam dolu, tam hore dalekolubili še dvoje ze serdca hluboko.Ta nesčasna matka tak jim zavidzela,Janička Žltyvlas zamurovac dala.„Mulare, mulare (murári, zedníci), pytam (prosím) vas pre Boha,spravocž mi okenko do mileho dvora“— atd.Postup tohoto podřečí k maloruštině patrný již ze zemplínské písně:„Pytalo še dzivče šuhaja biloho;či by jej kazal dac ručku za druhoho“atd.A tím jsme s naší pochůzkou Spišem u konce. Vraťme se, odkud jsme vyšli, na stanici
Štrbskou k noclehu. Ba k noclehu ještě nikoli. Hned nad stanicí táhnou se širá
pastviska, plná lákavých kolib pastýřských — kdož by odolal? Pojďme zažiti příjemný
večerna salaš.III. Večer na salaši Jackově(Slovenští pastýři. Salašnictví.)Jšli jsme. Senníků, podobných kolibám pastýřským, ba i těchto prohlédli jsme několik,
ale teprve na třetí kolibě nalezli jsmebaču, správce štrbského
salaše. Byl to chlap dobře rostlý, silný, veselý a skromně vítal tolik hostí do své
učazené koliby. Jmenoval se Ďuro Jacek a přezdívkou, jakéž žádný bača neujde a po které
okolní lid nejlépe svého baču pozná, nazván vlastněŠtrbák.Dovařoval právě v měděnémkotli, který visel v kolibě nadvatrou-, na zeminakladenou, na kumháru(dřevěném háku do srubu vraženém tak, že možno jim točiti v polokruh od vatry a opět nad
ní)žinčicu(ovčí syrovátku), s níž byl už sebral smetanu,urdu. Byl salaši sám, když jsme ho navštívili. Avšak nedaleko
salaše proháněli se okolo svýchkrdělců(stád) malíhonělníci, kteří spatřivše vzácnou četnou společnosť, sběhli se
jako na povel ke kolibě bačově. Podělili jsme je několika krejcary, kteréž jsou u nich
celým jměním. (Sám bača nežádal si za pěkný vyřezávanýčerpáček(hrneček), vlastní to práci pastýřů, více než deset krejcarů!)Oblečen byl bača velmi jednoduše. Na hlavě seděl mu vymastěný avybíjanýširák, t. j. otočený portičkou hustě malými lesklýmigombičkami(knoflíky) ozdobenou.Chlapcijeho,valaši, měli za širáky iperečka(kytičky) anebo dlouhá ptačí péra. Jinak nelišil se bača od svých podřízených valachů
ničím, leda že neměl zrovna, v kolibě, huňku na sobě. A brzy přihnali i valaši stáda na
salaš. Chlapcimalovaní! S ramenou spadaly jim bílé soukennékabaničky, sepjaté u hrdla řemencem.Košile, se širokými rukávy, sáhaly jim sotva k pasu (někdy jen na
prsa), a byly dobře vymastěny. Prostředek prý to proti obtížnému hmyzu i snad
nastuzeninám. Největší ozdobou každého byl ovšem široký koženýopasok, ovinutý kolem nahého pasu, a zastávající zde místo
košile. Opasek tento opatřen byl dvěma až čtyřmi lesknavými přaskami a mimo to hojně
vyzdoben kovovými knoflíčky a cetkami. V opasku tomto nosí pastýř nůž, váček nadohan, křesadlo azapekačku, krátkou to
dýmku, která když nacpána je tabákem slinou navlaženým, položí se na uhlí a nechá se v
něm potud, pokud kouř nevyjde ven kratičkým troubelem. Když pak zapekačka (dubovka)
povychladne, připravena je kfajčení; třeba jen dým napřed ven
vyfouknouti; neboť prý by jazykslezl. Takto upravené fajčení je
prý příjemnější (tabák ztratí surovinu) a déle potrvá. Kdekoliv jsme na Slovensku
cestovali, všady nalézali jsme drobnávatriska, stopypo
zapekání.Pod opasek sepjaty mají pastýři úzké, přiléhajícínohavice(jindechološně) z bílého sukna, a nohy obouvají do vymastěnýchkrpců, které připevňují k lýtku ovinem řemenců,návlaků a nadvazkův.Čedidlo(torba) z
hrubého bílého sukna složené a pestřefrumbiami(cetkami)
vykrášlené na pleci, pak dobrávalaška(sekerka na holi) v ruce a
dlouhá velká fujara, anebo píšťala (fujarka) v cedidle jsou nezbytny k pastýřské
toilettě. Ovšem, třeba ještě k pastýři přimysliti si jeho nerozlučného bělohuňáka, bílé
psisko, příbuzné s vlky, které s těmito podstupuje také časté boje. Vlci jsou totiž
stálými nepřáteli stád slovenských. Za tuhé zimy putuje jich nejvíce z Haliče do Uher,
kdež v noci odvažují se i do dědin, strašně vyjíce. Pastýřský pes nezná však před vlky
strachu. Jako chloubu nejeden nosí na těle stopy po krutém zápasu s vlky.Na salaši Jackově měli psy: Bodroga, Floška, Dunča, Belka, Tisu a Sávu, vesměs takpo řekáchnazvané. Pastýři slovenští totiž věří, že pes, který
má jméno po některé řece, nevztekne se. —Dříve ještě, než jsme si mohli kolibu bačovu prohlédnouti, byl tu již tento s chutnou
žinčicou, s urdou smíchanou, aby nás pohostil. Po straně spustil do každého čerpáku
špetku soli, by ovcím nikdo z nás neublížil… Po žinčici ochutnali jsme i chutnýchoštěpků. —Před kolibou pod holou oblohou postavena byla proutěná, skládací ohrada pro ovce,košiar, kterou podla pastvy pastýři přenášejí z místa na místo,
když byli vypásli a vykošárovali, t. j. pomrvili. Okolo salaše stojí na blízku několik
bud,kolib, v nichž obyčejně přespávají valaši, starší pastýři a
drobní honělníci, nespějí-li totiž také pod oblohou. Takováto dřevěná koliba nelíši se
nijak od našich polních bud (slaměných), otevřených a jen šikmo střechou na zemi
spočívající krytých.Za to koliba bačova jest už skoro malým domkem. Má podobu podlouhlého čtverce a
rozdělena je ve dva oddíly: v předním hoří vatra a jsou lavice pro pastýře i pocestné,
zadní oddíl je komorou bačovou, v níž ukládá sýr (oštěpky i bryndzu) na čistých policích
a žinčici (kyselou) v sudech, pak homoli soli pro ovce a do žinčice, ovesný chlebík atd.
Pokryta bývá koliba nejčastěji šindelem nebo prkny. Komínu,kochu,
jako horské chatrče vůbec, koliba bačova nemá, taktéž nemá stropu. Kouř vine se volně
ven všemi otvory, a podstřeší koliby je lesklou slitinou sazí. Těšil jsem se, že někdy
na salaši přenocuju; avšak dým z vatry zdo volně vystupující spůsobil mi hned kašel.
Ještě snad spalo by se to lépe pod oblohou při ohni. Pastýři rádi zahýří si s hostem u
vatry — nežonou-li zrovna naobnocku— a kdyžvatra blčí
a gajdy(dudy) hučí; to už i rádi sizahajduchují odzemek, od
zeme, pozabučky, tento svůj nejmilejší tanec, anebo ze samésamopaše(rozpustilé bujnosti)přeskakují
šibeničky.Oheň šlehá vysokým plamenem, a kamkoli se ohlédneš, vrchy, holy, vše září do noci
vatrami, všady ozývá se zpěv i hudba. A valašihajduchují.Podeprou si boky a vzpřímeni proplétají v kolo nohama; tu vystřou vpřed jednu nohu,
podepírajíce se na druhou, ohnutou, na prsty a vždy ještě mají tělo vzpřímeno. Pak se
ohnou nohama k zemi a jen dřík majíce pevně napjatý,odbíjejí od
zeme, t. j, opírají všecku tíží těla na prsty jedné nohy, druhou nohu však
odrážejí a zvedají od země tu prsty, tu patou. Náhle pochytí valašky nebovatrály(kyje, neb opálené hole, jimiž prohrabují vatru) a
proplétají je mezi nohy, točí jimi nad hlavou, chytají je za druhý konec atd. Ba
vyskakují i celým tělem do výše (v jizbě i dopovalu, stropu, a
udeřují dlaněmi nahrady, trámy, chytají se za ně) a zase schylují
se k zemi a tleskají na ní, jakoby tak nebe se zemí spojovati chtěli. Hlavní pohyb či
chod takto si hrajících jde do kola; ale hned se shluknou v klubko a jakoby v střed se
opět hýbají a chodí v obvodě jako okolo středního bodu. Často kladou ohnutý prst
středním kloubem, anebo oba ukazovače konci k sobě do úst a hvízdají pronikavě. — Někdylámou i kolesa, totiž přemetají se gymnasticky na rukou. Tak asi
líčí tanecod zemeDobšinský a tak vídal jsem nesčetněkrát
slovenskéchlapcehajduchovati. Nejobyčejnejší písní, která se
zpívá při tomto divokém tanci, je rychlotempá:„Po valasky od zeme!Kto mi kozy zaženie?A ja by ti bol zahnal,ale som sa vlka bál!Čtyry kozy, piaty cap (kozel) —kto vyskočí, budě chlap (muž).Ja som taký zurvalec,čo vyskočí na palec (prst)!“Atd.Avšak pojďme již od vatry do bačovny. Po přání našem vykládají nám pastýři co a jak,
ukazují a jmenují každý předmět. Tu leží dřevěné, pestře uvnitř řezanéfurmy(formy), do kterých se klade a svazuje sýr. Z forem těchto
vycházejí chutnéoštěpky. Tu zase ukazují nám, kterak se robí sýr,
prve než se dostane do forem pomocí tepléhoklagu, t. j. žaludku z
mladých telátek, v teplé slané vodě,rosoli, vymočeného. Kvas z
toho povstalý sýří čizklagámléko vgeletce(dřevěné nádobě), k tomu určené. Syrovátka, po vysýření v geletce zbylá, leje se pak do
kotle a vaří se žinčica. Mastná,urda, usazuje se na vrchu, pod
žinčicí usazují se opět pro psy řídké —psiarky.Zajímavá je bačovaúčetní kniha. Ne celý metr dlouhá čtyřhranná
hůl,rováš, pokrytá, na všech plochách různými kolmými i šikmýmivruby, toť kniha, do níž bača „zapisuje“, kolik ovcí od kterého
gazdy přijal do pastvy, kolik jich vlci pojedli atd. Že bača někdy hřeší na účet vlků,
netřeba dokládati. Proto pouštějí se vlci nejraději do beranů… A kde těchto zrovna není,
tam jistě ob čas nějaký kussluněčnica opálí. Sluněčnica je totižslunkova dceraa nenávidí statek, který jí sžírá a šlape
květiny. Dotkne se jen ovce nebo krávy, a tato musí zahynout…Jinak je poctivosť na salaši domovem. S pastýři můžeš bezpečně nocovati při vatře.
Není snad ještě případu, že by někomu kdy byli ublížili, anebo někoho obrali. Naopak
jsou velmi laskavými, ba vděčnými hostiteli.Rovášbýval i u nás na dědinách znám; ba snad dosud leckde v
jižních Čechách je ho užíváno. Konávalo dobré služby rychtářům, krčmářům atd. Teď ovšem
zastává u těchto službu jehokřída! Ale na Slovensku dosud zpívají:„Krčmárečka naša,daj nám bez rováša;rováš sa ti ztratí —ktože ti zaplatí?“ —Zevrubný popis salaše podala naše Božena Němcová v pohádce „Zlá nocka“, ke kteréž
toho, koho by podrobnosti zajímaly, odkazuji.Podotknouti ještě sluší, že Uhry chovem dobytka nad Rakousko silně vynikají. (Jen
hovězího dobytka mají o 2 miliony méně, totiž 5 mil.) Tak mají Uhry ovcí 15 mil.,
Rakousko jen 5, vepřového dobytka 4 1/2 mil., Rakousko 2 1/2 koní 2 1/4 mil., Rakousko
jen 1 1/4. Jsou tedy Uhry nejen půdou, ale i dobytkem požehnanější Rakouska.
Připočteme-li ještě ostatní přírodní poklady Uher, jako bohaté báně, léčivé vody atd. k
tomu, dostaneme asi obrácený poměr zisku těch procent, které Uhry přispívají na společný
účet, totiž 70 k 30! —Avšak vraťme se ksalaši. Nebude na škodu, zmíníme-li se ototožnostia o stejném původu salašnictví slovenského avalašskéhona Moravě.Výtečné články národopisné oMoravském Valašsku, které prof.Bartošuveřejnil zprvu v „Osvětě“ (X., 461), jmenovitě osalašivalašském, zavdaly mně podnět k zběžnému porovnání tohoto
se salašem uhersko-slovenským, i nabyl jsem jistoty, že mezi oběma není žádného rozdílu,
tak jakož není ani valného rozdílu mezi moravským Valachem a Slovákem vůbec.Profesor Bartoš považuje moravské Valachy za potomky Rumunův a smíšených s nimi
Slováků moravských i uherských. Rumuni dostali se do Uher a do Moravy se svými stády z
Haliče a splynuli s obyvatelstvem ostatním. Náhled tento potvrzuje dle prof. Bartoše i
názvosloví salašnické, vesměs prýrumunského původu. S tímto
výrokem prof. Bartoše souhlasiti nemohu, a to již proto, ze Rumuni, „Valachové“, v
nynější Valachii potvrzují svůj polovičníslovanský původřečí,
která je míchaninou řeči latinské a slovanské. (Srovnej: „Erweiss, dass ge Wallachen
nicht römischer Abkunft sind, von S. T.“) Kollár ve svém „Výkladu k Slávy Dceři“ (1876,
str. 379) uvádí několik slov slovanských v rumunštině, na př. destoinak (důstojný),
zebavnik (zábavný), zavisnik (závistný), darnik, večnik, volnik, žalnik atd.Naproti tomu podivno jest, že z původní řeči rumunské u Valachů moravských a
uhersko-slovenských, z obyčajů jejich národních atd. kromě několika slov nezachovalo se
praničeho. A přece přišli do Oravy na př. až v 15. století. Ba zvláštní je, že v
nynějším Rumunsku zachovalo se dodnes i více slov na salaši slovensko-moravském
užívaných, a to ryze slovanských. Za to však nesouhlasím s prof. Bartošem, že slova
bača, brindza, čarták, geleta, glaga, (klag), grúň, chotár, kasanka, koliba, kŕděl,
kurnota, pistrula, redikať, stryga, urda, vatra, žinčica a j. jsou vlastně rumunská.
Slovenský filolog dovede jistě vetší čásť jich vysvětliti. Já pouze podotýkám žebača,baťaznamená na Slovensku otce, v
Gemeru i staršího bratra.Kasanka, sukeň pochází odkasati.Kolibaznamená boudu z kolů nebo nakolechpostavenou. V Hercegovině a snad vůbec v jižních
slovanských zemích staví sekolibypastýřské opravduna
kolech, čímž podlaha asi na 1 1/2 metru bývá od země nadzdvižena. Nabytého
vespod prostranství užívá se pro vepře.Pistrulaznamená pestrou,
kropenatou krávu, jakorysularyšavou atd.Vatrapochází již ze sanskritu; slova toho užívají též Srbové.
Ostatní slova musili by nám vysvětliti Slováci.Zajímavo jest, že prof. Bartoš mýlí se i ve svůj prospěch, uváděje některá slova
moravských Valachů, která prý v slovenčině jsou neznáma, anebo více neužívána. Opravdu,
z uvedených prof. Bartošem valašských slov většina žije v ústech uhersko-slovenského
lidu dosud. Na Slovensku znají na př. dobře:blízňata, hafery (hatury),
druzgati, chasníka, konár, kresného otce a matku, kresničku, plutu,
pluhavu(plúšť),ušípané(moravsky nečisté,
slovensky:ošípaneznamená vepřový dobytek) atd.Ani v pojmenování ovcí, krav, koní, ba ani v pojmenování jednotlivých částí oděvu
(košula, nohavice, brunclek, — slov. též bruslak, prsliak —, papuče a krpce, valašky —
obušky) není téměř nejmenšího rozdílu. Ostatně i jméno Valachův zachováno je na
Slovensku v pastýřskýchvalaších, podřízených bačových.Patrno tudíž, že moravský Valach a uherský Slovák jsou mnohem bližšími sobě než
Čechovi, anebo jinak řečeno, Slovák s Čechem scházejí se na Moravě. A na Moravě je tedy
středisko našeho národního života, srdce našeho česko-slovenského národa. Zranění jeho
bylo by i pro obě naše větve, českou i slovenskou v Uhrách stejně osudným.Proto snad nepřátelé naši mají na Moravu takový zálusk. Vědí lépe než my, kde nám
zadati mohou ránu smrtelnou!Po této odchýlce k salaši moravské vraťme se opět k pastýřství slovenskému.Slovenský národ nazýván bývá národem pastýřským; a ne zrovna neprávem. Neníť sice
Slovák výhradně na pastýřství odkázán, ale zajisté z veliké části. Kde není dostatek
dobrých polí, a je hojnosť po holách pastvisk, tam je salašničení zcela přirozeno. Kde
mají hospodáři větší pastviska,pašea lesy, mají i své salaše;
menší hospodáři dávají však pástistateksvůj ve stádech společných
(črědách a krdělích) jedním pastýřem:voliaremčijunčiarem, kraviarem, koniarem, ovčiarem a
kondášem(pastýřem vepřového dobytka,ošípaného).
Chudobnější lidé pasou dobytek sami. Ale sami pasou i synkové nejzámožnějších hospodářů,
ba často i děvčátka popásají nejen husky, ale ibarancea ovečky.
Pastýřský život má pro Slováka zvláštní vnadu. Ve volné přírodě, vysoko, nad všedním
světem uprostřed souhry zvonečkového stáda, s fujarou prožiti vesnu, léto i jeseň, toť
nejkrásnějším zaměstnáním idylickému Slovákovi. Cítí se býti králem v té horské svobodě,
má i své žezlo: pastýřka prut, pastýř valašku neboosekanec(pník
ještě za vzrostu osekávaný, později uťatý a opálený), buďvatrálnebokyjačík, palicu— hůl.Královským pokladem jest pak dívcedrumbla(drumbělce,
Brummeisen), na níž dovedně prstíky pobrnkávajíc, skrze zoubky melodii národní písně do
ní vdechuje. Pastýřům menším, chlapcům, neméně drahou jest píšťala a valachů bez dumné
fujary, a kde této není, bez píšťály, fujarky a bezgajd(dud)
sotva bysi našel.Kraviaropět hotoví si z třešňové kůry a lýka
zádumčivou troubu.Za noc pastýřské vatry alespoň třikráte musejí vyšlehnouti. U vater často scházívají
se pastýři dohromady k volné zábavě. Než se však vydají na pastvy, sejdou se v některém
domě na dědině a vyvolí si rychtáře, který pak udržuje pořádek a určuje, na které pastvě
se kdy sejdou. O schůzkách svých prozpěvují si, když byli vykonali své večerní
pobožnosti (i zde zpívají nábožné písněčeské), a učí se pak, jak z
Velhontu seznal Drahotín Štúr a připomíná v „Obyčejích“ Dobšinský, „onu reč, že by jich
páni nerozuměli.“ Napřed zkouší ji každý naotčenáši: „Šitčeove šišnáve,
šinžjeve šisive šinave šibesichneve“atd. Předkládají, jak patrno, každému
slovu slabikuši, v slově pak přehodí prvou hlásku nebo slabiku na
jeho konec anebo naopak a k tomu přidají koncovku ve.Ulehnou-li pastýři pod širým nebem při ohni nebo v kolibách, staví stráže, které bdí
nad statkem a časně z rána, sotva vyjde první zornička, budí pastýře.Ženou na pastvu (nebyla-liobnocka, noční pastva) a v poledne se
vracejí se stády k salašům; potom bývají ovce vkošiarechna
přechodech, t. zv.strungáhdojeny.Redikají-li, stěhují-li se košiary, musejí pastýřistrungyzaklásti, aby se tu neusalašil — zlý duch…Mléko každé ovce měří bača a podle toho, jak mnoho mléka dává ovce, odvádí
majetníkovi sýra a žinčice. Gazdové posýlají si pro svůj podíl na salaš jednou v témdni
i řidčeji.Na Slovensku nevěnuje se ovcím pro vlnu tolik času, ale spíše pro dobré sýry. Vlna
odbírá se jim vždy v květnu. Chovají-li se na vlnu, nedojí se. Častou nemocí ovčí jemotolice. — Ovce sebahní. Stáří ovcí
poznává se po zubech;osmizubkaje — plnoletá. (Viz také „Z
potulek“ díl I., str. 72.) Kdykoliv jde stádo z pastvy, vede je skop se zvoncem: skot
tento jmenuje seločavkanebočelník. —Na Mitra (26. října) ukončují pastýři svůj rok — slavnostně. Fujary a gajdy zazvučí
naposledy, na rozlučku sholamia s přírodou boží. Potom vrátí se
pastýři se svými stády k svým gazdům, a — čekají opět toužebně nové jaro… Zimní krmení
ovcí trvá obyčejně pět měsíců. Do korýtek dává se jim k lízání sůl jako lék, s jalovcem,
heřmánkem, pelyňkem atd.„Od Matúša do Jozefa něrád pasie valach ovce,keď mu kážu gazdovia hnáť, do sto bohov jim šopce,“ale za to sv. Jiří nemůže se už ani dočkati.Netaje-li dlouho sníh, prosí pak úsilovně:„Zkopni, Bože, zkopni, valaši sú psotni;dajže, Bože, leta, by zažili sveta!Valachova pýcha v zime hladom dýcha,a v letě ožije na gazdovom syre.“A jakž by netoužil smutný valášek po vysokých holách, po zelených horách, po vonnýchzápäčích(stinných stráních)?! Toužebně„z oravského zámku chlapci pozerajú,či sa pod Tatrami búčky rozvíjajú.“A prosí:„Rozvíjaj sa, búčku, zhusta, polahúčku;keď sa ty rozvíješ, valachov prikryješ:háje, lesy, hory, to naše komory,zelené jedličky, to naše izbičky!“Jedlovouhorumá pastýř nejradši:„Hej, nieto krajšej (krásnější) hory,jako je jedlová:či v letě, či v zime,vždycky je zelená.“A pastýř těší se již, kterak mu budou ovečky vyzvánět:„Hej, keď sa moje ovcepo holi rozpasú,len na ně zahvízdněm,zvonečky zatrasú.“A což — valášek může si zazpívat:„Trebas som ja valach len,preca rád mám ja stav ten,žijem sebe (sobě) bez starosti —— — — — — — — —ja valašku ovčiarskúnědám za hul císarskú!“Co mu schází? Z rána, sotva slunce vstalo a tráva se orosila, vyhání ovečky do zelené
jedliny — a jak se v písni vyznává — zpívá a zpívá i milenku si v hajíku nalezne,
pomiluje ji, dostaneperečkoza širáček a zpívá zas podepřen na
valašku a šťasten, že se mu ovečky dobře pasou. Potravy trochu má vcedidle, a stane-li se, že usne, hlídá ho věrný strážce, pes,
jehož by nedal za sto zlatých, neboť nepustí vlkovi jednu ovci. Ovce se napásly — žene
je kjarčoku, prvou hodí do svěží vody, a ostatní jdou za ní, aby
se umyly. Pak táhne na salaš, kdež„privíta bača náš,privíta svojho Janíka,dá žinčice do čerpákai syra — —“A tak je ten celý život na salašipln poesie!Kraviar— probudí se pod stromem napaši,
promne si oči a už zpívá jednu z nejkrásnějších staroslovenských melodií:„Hej, kdě sú kravy moje, kravy moje?Černuša, Beluša,Strakuša, Rohuša,[12]kravy moje?“A spatřiv je, zpívá dál:„Hen (tam) sú! Tam sú kravy moje!Černuša, Beluša —“atd.A kdož nezná tklivých písní starého bači, loučícího se s volností pastýřskou? Smutně
zpívá si:„Ovce moje, ovce moje, len pomálu!Někonajtě velmi starú hlavu,lebo keď sa ja dokonám,němám, komu vás zanahám,a potom šiky miky rozídětě,ak že (jestli) vy mňa, ovce moje, zabudnětě…“Tklivě naříká starý bača, odcházeje z hor snad naposledy do doliny:„Ja som bača velmi starý,nědožijem do jari;něbudú mi kukučky kukaťna tom mojom košiari!Něbudě viac rosa padaťna tie moje šediny;kosti moje odpočívaťbudú v tmavej jaskyni…“atd.Zajímava svou pěknou prostotou je píseň, obsahující pravidla dobrého pastýře. Bača
dělá svou závěť:„Ja bača starý němôžem spávať —čujtě, valasi, mám vám rozprávať,jak mátě ovečky opatrovati,keď chcetě úžitok hojný z nich brati.Nedržte ovce dlho v košiaroch,a něpastě jich v mokrých chotároch,lebo na nich rastie škodných zelín moc;keď to ovce požrú, dostanú němoc.Každú ovečku môžťe zimovať (odchovati přes zimu),ktorá, vysoké čelo budě mať,nožičky kraťučké, krk jak kôň pekný,bystrý zrak, vlny moc, jazyk červený.Nauku túto vám dávám, čujtě!baču starého nězabúdajtě:lebo ma (mne) kašlica už velmi dusí;keď zomrem, jeden z vás bačom byť musí.“K této písni pojí se jiná, neméně zajímavá, která je rovněž bačovskou „poslední vůlí“
čiporukomie.„Svému srdci“ — Zuzce odkazuje bača „nohavice, župicu i baraniu čapicu“, obušok
(valašku), baltu, těšinku i čakan (rozličné sekery) atd., pak dřevěnoustajnua v ní červenou kravičku, jakož i bydlo na salaši i s
valachy, s bryndzou a žinčicí. Ale přikazuje Zuzce ještě před smrtí:„Ovce cez (přes) děň trirazy doj,pri dojenici sama stoj;žeň na lúku hněď z rána,budě hustá smotana.Z lúky zažeň do bučiny,kdě je mnoho ostružiny,potom tam u studničkynapoj kozy, ovčičky.Pre zbojníkov a pre vlkovněchávam ti k ovciam päť psov:Belku, Tisu, Zahraja,Bodríka i Lapaja.Tieto dudy s troma hučkyněch si vezme syn do rúčky,a na nich si prehráva,keď sa času dostáva.Krpce moje daj žebrákom,kapsu (sak) pohrabným spevákoma kňazovi jahničkuza mú hriešnu dušičku…“Takové písně mají slovenští — ovčáci!Nepodiví se snad nikdo, ževalašitito pokládají se za potomky
„valachů“ betlémských. Dosud zpívají se a známy jsou i u nás vánoční koledy slovenské.
„Betlem“ nosíanděl, za ním jdebača,dva valaši,honělíka „pes“ (do obráceného
kožichu zašitý chasník). Hra tato a je velmi zajímava — ovšem, když je provedena doma,
na Slovensku, s potřebnými rekvisitami a garderobou, čehoždrotářis sebou nemají. Rozumí se, že se Ježíškovi ihajduchujeaoferuje. Valach Fedor daruje mu „jablíčko ako jeho srdíčko“,
bača „takého barana, že ho nezje od večera do rána“ a k tomu „sud žinčice a hrudu sýra“.
Valach Stacho daruje „takú klobásu, čo ho trikrát ňou opášu“ a k tomu ještě hrneček
medu. A co dá ubohýhonělník? Nemá ještě ničeho; ale kdyby chtěl
pan „Bôh malučičký“ jíti s ním do jehokoliby, sloužil by mu aspoň,
„ohníka zavatril“, kam by jej poslal, tam by běžel, a Ježíšek by si jen v kolibě ležel…
(Více viz v Dobšinského„Obyčajích“, str. 121. atd., v „Sebraných
spisech“ Boženy Němcové, vydání z r. 1873., sv. III., str. 334. a násl. i v Bartošově
článku „Moravské Valašsko“, „Osvěty“ roč. X. str. 455.) —Daleko vylákala by mne poesie salaše slovenského od salaše — Jackova. Hle! durdi se
už, že jsem taký nanicovatý, zamyšlený, zdali prý mně žinčice nechutná? A podává mi už
zase plný čerpáček i chléb a ostěpek donáší. Nuž, s pánem Bohem! Však jsme přišli užit s
Vámi, dobří lidé, veselí. Naklaďte jen vatru, tak — vysoko, ať nám plamen její ozáří
ještě jednou hlavy těch velikánů, tratících se nám do noci. Srdce by si poskočilo, když
ta vatra šlehne k obloze! Jakoby hvězdy vystupovaly vzhůru z toho nepřipravovaného
mistrem Hájkem ohňostroje…Aj, na salaš přišla právě s dvěma gazdiněmi, rychtářova Zuzka — snad pro sýr a urdu,
kdož to ví? Švarné děvče, dobře rostlé a prosté, prosťoučké až příliš. Ukazuje nám
ochotně, ovšem s jakousi přirozenou upejpavostí, modrýlajblíček,
obepínající její ňadra a posázený kovovýmigombičkami, má zelenou
sukénku, pěknoucifrovanou fěrtuškua —matěriny
čižmy. Neškodí, že je bosa; sluší jí to přec!Prosili jsme Zuzku i ostatní dvě ženy, aby nám zazpívaly. Dlouho zdráhaly se, konečně
vešly za kolihu, abychom jich neviděly, a zpívaly, nešetříce hlasem, jak to už bývá na
Slovensku při zpěvu obyčejem. Po té zapískal nám na fujarku jeden valášek „zbojnickou“ o
„dobrém chlapci Janošíkovi“. V přestávkách zpíval:„Povedztě tam, povedztětej mojej matěři,že mi svadba sťojína Královej Holi.Stojí, stojí, stojísmutná, něveselá:šibenička nováz kresaného dreva.Janošík, Janošík,kdě tvoja valaška?Na Královej Holizaťatá v topoli!“Slovenští pastýři nežili s „dobrými chlapci“ druhdy v nepřátelství. Tito bývali často
jejich samozvanými hosty. —Dlouho bavili jsme se na salaši bačiŠtrbáka, konečně však
musili jsme zpět na stanici štrbskou, abychom dostali noclehu. Rozloučili jsme se s
dobrými pastýři i s rychtářovic Zuzkou, podělili je zpropitným, za něž sa nám „pěkně
poděkovali“, ba „huncút“ bača byl tak rozveselen, že nám přišel po večeři ještě na
stanici zazpívat. Avšak bača brzy uznal sám, že „komu česť, tomu česť, pastierovi trúba,bačovi kolibaa pre ovce košiar“.Nám spalo se tentokrát hůře asi než bačovi. Ustlali nám v malé, světnici, jednomu
vedle druhého, aby se dva i tři mohli přikryti jedinou houní. A nás bylo dvacet pět.V noci — 11. srpna — byl mráz…Dlouho nemohl jsem po zažitých dojmech usnouti. Opakoval jsem si — vzdor skotačení
našich noclehářů — Sládkovičovy verše (s malou pozměnou):„Nevěr, že lud ten, čo ovce pasie,pred budúcnosťou svojou na trasie —moc zrodí čas, čas moc zmorí;čas barlu cennou berly ocení,čas ovce v obce lahko premení,čas zo stád státy utvorí!“Ráno před odjezdem vlaku ze Štrby dostavili se do čekárny naší — jiných výletníků tu
nebylo — mladý cigán Píťo a jeho druh. Jeden udeřil v cymbal a druhý doprovázel ho
violou. Obradovali nás slušní tito synové Euterpiny krásnýmitrávnicemislovenskými a ukončili — jako obyčejně, ráznou: —
„Nad Tatrou sa blýská,“ jakož i divokrásným pochodem Rákócyho.Zatím vlak od Popradu přihučel.Loučili jsme se těžce s Vysokými Tatrami, jež vystupovaly ze sněžných mračen tak
vážně, tak tajemně.Vysoká(Tatra) oblekla se přes noc vsněhobílé šaty!A zvolna mizely nám velikáni tatranští s očí. Asi na čtvrté stanici, v Králově
Lehotě, vystoupilo nás šest z vozu: dva Slováci, tři Moravané a já, Čech. Dali jsme si s
bohem s naším Heydukem i s ostatními a nastoupili jsme pěšky další pouť Slovenskem. Šli
jsme k„Boce, kde není ani vrabce“…IV. Z Královy Lehoty do Tisovce(Boca. Čertovica. Samo Chalúpka. Králová Hola. Horní chlapci, slovenští
hajduci. Janošík. Brezno. Branko. Karel Kuzmány. Čertova dolina.)V Králově Lehotě zastavili jsme se na občerstvenou v hospůdce a zde najali dvě ženy,
aby nám ruční kufříky donesly aspoň naBocu. Dále se ženám ani
nechtělo.Po břehu říčky Boci šli jsme krásným, úzkým údolím za pěkné pohody statně ku předu,
cestou na Malužinu, a za čtyry hodiny asi dorazili jsme, minuvše Dolní a Prostřední
Bocu, doBoci Horní, kterážto osada jest již vysoko na pověstnéČertově SvadběčiliČertovici(1477 m),
táhnoucí se po hranici zvolenské a liptovské župy. Opravdu, jednou z nejchudších osad
slovenských je Boca. Divná, shoda: zde, kde se dolovalo do nedávna (ještě za Čaploviče)
na zlato, zde nechtějí ani vrabci zůstávat! „Bodaj si sa na Bocu vydala!“ hřeší se na
vyběravá děvčata. Ale na Boci slovenský dobrý lid žije přec a — jakkoliv ho ta bída
tlačí, je mu Boca přece jen milá. Historku s těmi vrabci vysvětluje poněkud jinak. Stalo
se prý totiž, že kdysi jeden vrabec v Boce vyvedl něco laštovičce. Lašťovky zvedly boj a
vrabce odtud na vždy vyštípaly…Byly tři hodiny odpoledne, když nám najaté ženy složily před nosy zavazadla, a
přijavše svou mzdu, poroučely se obvyklým: „Pamodaj šťastia!“ — Co teď? Byli jsme již
cestou unaveni, šli jsme toho dne asi 6 hodin. Zavazadla složily nám ženy před židovskou
krčmu, do níž se nám nechtělo. Rozmýšlíme se. Asi naproti krčmě, přes cestu, stojí na
záhrobni stařenka. Naši dva brati Slováci, Daxnerovci, rozpomenuli se, že na Boce mají
známého učitele. Šli se zeptati stařenky po něm. My ostatní je bezděčně následovali,
Avšak pan učitel bydlil naDolníBoce a tu jsme již přešli. Chtěli
jsme se vrátit ke krčmě. Stařenka však zadržela nás otázkou:„A zkadial pánovia idú?“„Od Tater, strynká.“„Hej? A odkial že sú, pánovia?“„Dvaja sme Slováci z Tisovca, a to sa bratia Česi,“ odpověděli naši Daxnerové.„Ozaj? A či sa nělúbi do izby? Veď môj syn hněď prídě. Sú s pánom farárom len na
cintoríně (hřbitově). Něch že sa len páči dnuká (dovnitř).“A stařenka úsilovně nás zvala do světnice. Vešli jsme, více ze zvědavosti, abychom
vnitřek slovenského domku na Boce si prohlédli, než s úmyslem pozdržeti se. Byli bychom
rádi dorazili na noc ještě do Brezna.Domácnosť jako z pohádky. Podlaha čistá, stůl bíle prostřený a na něm v ubrousek
zavinutý pecen chleba. A stařenka hned pobízí ke stolu, syn prý bude tu co nevidět, a až
uvidí braty Čechy — jaj! ten bude míti radosť. Beztoho prý na Boce člověk ani o tom
božím světě neví!Než jsme se nadáli — stařenka odskočila — byla naše zavazadla ve světnici. A za
chvíli pochutnávali jsme si již všickni na chutném sýru a vínku, smíchaném se zdejší
železitou — odpornou trochu, ale prý zdravou vodou; později donesla stařenka i čerstvě
navařených halušek s brindzou. Netrvalo to dlouho, a do jizby přihrnula se drobná
postava pana učitele, a za ní ještě druhá, pana kolegy z Vážce. Prostí venkovští
učitelé! Ale jak rád vzpomenu si na ten okamžik vítání a objímání, které hned nastalo. A
otázka po „bratech Češích“ a po zlaté Praze stíhala otázku. Nestačili jsme ani
odpovídati. Tam na Boce, kde už dávají lišky dobrou noc, vyptávají se nás po Praze,
jakoby byla jejich vlastní matičkou!… A což teprve, když o naší návštěvě uslyšel pan
farář Bohuš. Rovnou ze hřbitova — od čerstvého hrobu — udýchaný přiběhl do pohostinného
domku. Nikdy nezapomenu, jak se rozlétly dvéře a jak jimi do jizby vletěl přitloustlý
otec duchovní a nedbaje žádných městských pravidel o představování se, jak vrhl se s
polibky na nás, zrovna jako lev, když se teplou krev mu udá zříti. V té chvíli nebyl
jsem mocen slova. Ale pan farář s přivítáním ještě nebyl u konce. Spustil ihned s pány
učiteliKuzmányhopíseň, která se později v Praze tak líbila (že
zde znova harmonisována byla!):„Kto za pravdu horí v svätej obeti,kto za ludstva práva život posvätí,kto nad krivdou biednych slzu vyroní,tomu moja pieseň slávu zazvoní!“Snad naše —uslzené očivnukly mu tu krásnou píseň… Za panem
farářem začali se v jizbě pana učitele pomalu scházeti gazdové. Slyšeli zpěv, a za
nedlouho byla celá Boca na nohou. Musili jsme jít honem na návštěvu i jinam, a že se
všady opětovaly scény podobné jako v domě pana učitele, nemusím ani připomínati.
Zkrátka, nebylo více pro ten den o další naší cestě ani řeči! Hostitelé naši zapřísáhli
se, že nás z Boci do nového slunce nepustí. Rozezvali si nás po dvou: na faru, k panu
učiteli a na statek hodného gazdy, otce Hutvana. Dříve však ještě než slunce zašlo,
vyšli jsme si obhlédnouti Bocu.Byli jsme vedeni do dvou zasypanýoh chodeb (štol), ve kterých se kdysi na zlato
dolovalo. Proč báně tyto zanikly, nevím; bude tím poněkud také vinno pěkné uherské
hospodářství, kde úřadník a Maďaron a prospěchář jsou si rodnými bratry. Zejména vrchy,
rozkládající sé po obou březích Hrona a u pramenů jeho, pověstny jsou bohatstvím kovů. A
na pravém břehu Hrona rozkládají se zlatožírné vrchy tak chudičké Boci.Navštívili jsme i páně farářův evangelický kostelík, jednoduchou to stavbu, zvláštní
tím, že přímo nad oltářem je umítěna je v něm — kazatelna. —K večeru odebrali jsme se do svýchhospůdek. Večeře chutnala nám
výborně — jsouť Slovenky vzácné kuchařky, a horský vzduch dělí se s člověkem tak na
polovic. Rozumí se, že nescházely opět halušky s brindzou.Na faře byla nám náhodou společnicí dcera zvěčněléhoCochiusa(Zocha), jenž býval s naším Palackým v přátelském styku.Domácnosť páně farářova líbila se nám, jako všady na Slovensku, tak i na Boci. Pan
farář byl, tuším, bezdětek, scházelo tedy něco do pěkného rodinného obrazu. Ale panífarárkadodávala mu přes to potřebné živosti, takže soud náš o
tomto obraze dopadl velmi slušně.Seděli jsme za přátelského hovoru ještě drahnou chvíli po večeři, než nás objal
potřebný, posilňující spánek.Z rána druhého dne rozloučili jsme se s těžkým srdcem se vzácnými hostiteli,[13]a přijavše s díky ještě na faře chléba s máslem a medem, vypravili jsme se
na další pouť k Breznu, vlastně až k Tisovci. Zavazadla nesly nám opět zjednané ženy,
které nám zároveň byly průvodkyněmi. Oba páni učitelé vyprovodili nás z Boci až vzhůru
na vrch, naČertovicu, po níž krkolomné pěšiny vedly nás k dědiněJarabě.Čertova Svadba, ta vlastně zvedá se nad Bocou, tam, kde je
vozový přechod z Liptova do Zvolena, tedy v Nízkých Tatrách, který tyto dělí ve dvě
části, v západní, z níž vyšinuje seZlatiborskánad MagurkouĎumbiernad Bystrou, a ve východní, v které trůní nad horním
HronemVápenica, Orlová a Králova Hola. Mezi oběma těmi částěmi, u
jich podnoží leží pak městoBrezno.Zlopověstná, na laviny ne skoupá čertovica zahřála nás, jak náleží.Mat. Bel praví oČertově Svadbě(Not. Hung. T. II., 373, 513):
Sedlo Čertova Svadba pověstno je bouřemi, které zde často a dlouho zuří. Bezvětří není
zde snad nikdy. Patrno, proč tedy vrch tento pojmenován Čertovou Svadbou. Zvláště v zimě
je vrch tento skoro neschůdný a při větším sněhu tak nebezpečný, že lid věří že tučert svadbuslaví. Odtud je i přísloví: „Zlá muzika na čertově
svadbě“.Ale stálo nám za to, že jsme na čertovu Svadbu nešetřili nohou! Majestátní Králova
Hola, Ďumbier a řad jiných vrchů zvedaly se přátelsky nedaleko již před námi.Za dědinou Jarabou přes vrchy brezenské došli jsme k větši osadě, kMýtu. Po úmluvě našich Slováků se slečnou Cochiusovou na Boci
měli jsme se na evangelické faře mýtské sejíti s pěvcem Samo Chalúpkou, teď již
zvěčnělým. Slečna Cochiusova vyjela totiž před námi na vozíku touž cestou a očekávala
nás v Mýtě. Samo Chalúpka meškal prý právě v Mýtě, kamž ze své farní dědiny, Horní
Lehoty, neměl daleko. Než — naši Slováci, vidouce, jakou cestu toho dne máme ještě před
sebou — šli jsme statně pěšky po krkolomných horských chodnících asi 13 hodin — nechtěli
se pozdržeti. V Tisovci jsme však přece litovali, že jsme nezůstali; neboť dověděli jsme
se, že Chalúpka opravdu byl v Mýtě.Samo Chalúpka náleží mezi přední pěvce slovenské, ba Slovanstvu celému zapěl ohnivou
svou báseň „Mor ho!“, kteráž na ruském severu byla již také vděčně akceptována, u nás v
Praze pak nejednou naši omladinu strhla k nadšení.Několika slovy charakterizuje Chalúpka v básni své svobody milovnosť našich předků a
několika prorockými slovy povzněcuje v nás víru v slavnou budoucnosť. „Pravda bohy
vydaná,“ pěje „káže nám Slovanom:pána maťje něpravosť, no vätšia:býť pánom. A človek nad človeka u nás němá práva — —“ A dále:
„veky to svedčia — — o slovanskom ludu: zem, ktorú v úděl dali Slovanom něbesá, zem tá
hrobom každému vrahovi stane sa!“ — Než — podlehli Sloveni římské moci, neostal aní,
kdoby zvěsť tu nesl bratrům: bratři vám za čest rodu padli v boji svatém. Leč každý
odpočívá na posteli junácké: na kůpě vrahů, sbitých jeho ocelí.„Už ňežije a ešťe hrozí tá tvár bledá;ta ruka zmeravená meč odjať si ňedá.A cár okom sklopeným na bojišti stojí:A čo? — Aždaj tých padlých Slovaenov sae boji? —Nie, lež bezdušnye svojích hromady tam vidi,a zo svojho vitaezstva radovať sae stydí.“A velkolepou tuto báseň, plnou junáckého zápalu, konči pěvec těmito zvuky:„A ty, mor ho! — hoj, mor ho! ďetvo môjho rodu,kto kradnou rukou siahňe na tvoju svobodu;a čo ai tam dušu dáš v tom boji divokom!mor ty len, a vol ňebyť, ako byt otrokom!“Těžce vzdychne si člověk, když tyto zvuky slyší a na všech stranách při tom vidí
slabochy, slabochy, slabochy a renegáty!Chalúpka nevydal mnoho tiskem; jediná knížka, sotva o 160 stránkách, zůstala po něm.
Ale co v nich uloženo drahých národních skvostů! — Kde Chalúpka nehraje na ocelové
struny slovenského nadšení, kde pěje toliko pověsť „z úst jak lidu roste“, podobá se
našemu Jaromíru Erbenovi. Na Slovensku má ovšem básnický význam ještě větší než u nás
Erben. Přednášejíť se Chalúpkovy básně a zpívají se jeho písně jako národní na všech
stranách, kde slovo slovenské zvučí. Chalúpka sbíral také lidu od úst slova, rčení,
zvraty řeči, obrazy, a s lidem svým žil celý život na dědině, kdež jej i naše Božena
Němcová navštívila a u něho pro své cestopisné články a národní pohádky slovenské snad
nejvíce čerpala.Chalúpka znal mimo to důkladně též historii všeho Slovanstva, obíral se i studiemi archaeologickými[14]a zanechal, jak se praví, ještě bohatou literární pozůstalosť, odkázav ji s
knihovnounárodu svému. (Opatrováni této svěřeno zatím ev. faře v
Turč. Sv. Martině.)Chalúpka dovolil si od řeči spisovné, totiž slovenčiny, některé odchylky, což mu za
zlé vykládáno. Chalúpka věřil však, že učinil dobře, píše o tom: „Litera ae (rus. ?)
potřebna je ve slovenčině, jako která koliv jiná slovenska litera. Přijetím litery ae na
místo dosud užívanéhoä, odpadne velká čásť těch mnohých čar a
bodů, které písmo a zvláště tisk slovenský tak obtěžují. Dlouhéhoéve slovenčině není; kteří ho uvedli, uškodili jím určitosti řeči; na př.: To
dobrédietae a tie dobrédeti. Já mluvím:
To dobrô dietae a tye dobrye deti“ atd. Rozumí se, že Chalúpku v této příčině nikdo
nenásledoval, a tak je celá věc odbyta a mohla zůstati již pochována. —Ještě několik slov o znamenitém tomto pěvci, jehož hvězda září tak nádherně v
slovenském souhvězdí: Sládkovič — Chalúpka, Botto.Na zvolenském Pohroní u paty sněžných hol leží dědinka Horní Lehota. Zde narodil se
12. února r. 1812. Samo Chalúpka. Otec jeho Adam byl tu evangelickým knězem. Odtud
vypraven byl Chalúpka na gymnasium v Gemeru, pak na lyceum v Kežmarku, kdež našel
výtečné učitele: Jana Blahoslava (Benedictiho) a M. Slavkovského. Hůře vedlo se mu pak
na gymnasiu rožňavském, kdež dobrých sil učitelských nebylo. Chalúpka pak vynikal duchem
nad ně, maje průpravné vzdělání juž z domova; neboť otec jeho psával verše, bratr Jan
zas divadla. Z Rožnavy odešel tedy Chalúpka na lyceum prešpurské, kdež věnoval pět let
vědám filosofickým a bohosloveckým. Zde už byla „kathedra reči a literatúry slovenskej.“
Zde založili slovenští studující svou společnosť, hledíce k Samovi jako k svému vůdci.
Chalúpka zde přiměl také Ludevíta Štúra, že se vrátil k studiím, zaměstnán už byv jako
písař na panství uhroveckém. Nějaký čas žil pak Chalúpka i ve Vídni, kdež spřátelil se
se studenty jiných slovanských národností. První písně Chalúpkovy vyšly ve „Vlastenském
kalendáři“. („Nad Tatrou sa něbo kalí“, „Koníčku môj vraný“ a j.) Po svém návratě z
Vídně zastupoval Chalúpka v Chyžném svého přítele, našeho dobře známéhoSama
Tomášika, než se tento vrátil z university německé. Vysvěcen na kněze
Chalúpka byl r. 1834. v Tisovci od superintendentaJozeffyho. Hned
pak povolán byl za kazatele k církvi jelšavsko-teplické, kdež úřadoval do r. 1840. a
kdež pojal za choť Eufrosinu Turanskou. Po smrti svého otce r. 1840. obdržel jeho faru v
rodišti svém, Horní Lehotě (Lhotě), na níž před ním otec po 40 let působil. (Samo pak na
této faře působil 43 let.) Život v horské samotě nevadil jeho účinkování. O básních
jeho, sebraných v Baňské Bystřici teprve r. 1868., praví střízlivý soudce Pypin: „Jsou
to neveliké skladby epické, ballady a verše lyrické a bývají na roveň kladeny básnickým
útvorům Erbenovým a Čelakovského, v pravdé však i nad ně předčí silou a prostotou,
prázdny jsouce romantické sentimentálnosti českých básníků“ atd.Chalúpka dokonal svůj tichý život 19. května roku 1883. a byl pochován při svých
rodičích a choti uprostřed hřbitova horno-lehotského, pod samýmĎumbíremaBabou. Pohřeb byl pěvce
důstojný, přišli přátelé z blízka i z daleka, ba přišli i úředníci maďarští z Března.[15]A tak ztratilo Slovensko opět jednoho z předních svých pěvců, za které dosud málo má
náhrady. Kéž by aspoň literární pozůstalosť brzkým vydáním zachráněna byla Slovensku;
neboť v Maďarii vše je možno. Dnes seberou jmění Matice Slovenské, zítra utvoří
uhersko-slovenský kulturní spolek, vládajmenujevýbor, a v
pozejtří odevzdá mu jmění Matice Slovenské, sbírky atd. Naposledy mohl by se tento
spolek odvážit činiti nároky na literární pozůstalosť Chalúpkovu, který odkázal jinárodnímuústavu, jako byla Matice Slovenská!Na své cestě Chalúpku jsme tedy bohužel! nepoznali. Spěchajíce od Mýta dále k Breznu,
viděli jsme v polích žatvu v plném proudu, kterou beze zpěvu na Slovensku mysliti si
nelze. Na žatvu čeká Slovák jako na velké svátky:„Žatva, milá žatva, vítaj s novým chlebom,už buděme spievať tam pod holým něbom!“Veselé obžinky tehdy však ještě nebyly.Za Mýtem přešli jsme vrch Parichvost či Diel, odkudžKrálovu
Holui Ďumbier nejlépe jsme po obou stranách viděli.UKrálovy Holymusíme se zastavit. Zde prý král Matěj míval
schůzky s krásnými pastýřkami, odkudž jméno teto holy. Kollár uvádi ve „Zpěvankách“
popěvek:„Na tej skále, na tej, na tej jarabatej,tam sa my sinděme, Matiaško Matěj!“Na Králově Holi ukazuje se dosud „kamenný stůl“, u něhož král Matiáš obědvával. Lid
zdejší vypravuje si dosud o lovech tohoto krále po lesích zvolensko-gemerských a po
horách zvolensko-liptovských na medvědy a kance,diviaky. Od těchto
honů dostal jméno iKrálův laz, vysoký vrch mezi Peklem a Babou. Na
krále Matěje lid zvolenský vděčně vzpomíná (osvobodilť tento král své polovníky ode vší
roboty na věčné časy); ostatně vypravuje si, že honíval raději „laňky a srnky“ než
divokou zvěř. Zpívá i písničku:„Ztratila som, ztratila,čo som rada nosila,ztratila som zlatý pás,našiel mi ho král Maťáš.“Jiní však vypravují, že z bitvy nad Šajavou utíkající král Béla na Král. Hole na
jedné skále odpočíval a zde od pastýřů potravou častován byl.Králova Hola stala se však na Slovensku jeste pověstnější v době nové. Proslavili ji
„horní chlapci“, jmenovitě Janošík, při jehož jméně jí národní písně stále vzpomínají.Kdo byl Janošík? Co pudilo slovenskéchlapcedo hor? Chceme
odpověděti. Kdo z nás mladších dnes ví, co vlastně bylarobota?Naši otcové nejednou ještě po bitvě bělohorské, bouřili se proti ní a nejednou
poskytována jim pomoc robotními patenty proti urozeným trýznitelům, až konečně rok 1848.
osvobodil je zcela z pod jarma nelidského panstva.Zle bylo v Čechách a na Moravě, hůře na Slovensku. Na Slovensku bylo zemanů bezmála
víc než — lidí! Ještě teď obývají schudlí zemané celé dědiny a starají se v potu tváři o
denní chlebíček, oddávajíce se i rozličným počestným řemeslům. To ovšem nečinívali
jindy. Jindy byli pány a ubohý sedláček musil pěkně poslušně choditi „na panské“ a
odváděti krom toho „panštinu“! Zřídka kdy usmálo se štěstí na některého nevolníka, aby z
milosti zemanské stal se svobodníkem,slobodášem. Slobodášům
takovým přezdíváno pak „bočkorošské (bačkorové) zemänstvo“ anebo podle krpců (obuvi)
„krpcoši“, „krpčiari“.Uhnětený slovenský lid počínal si v dobách roboty nejednou srdnatěji než lid český a
moravský. Nepotřeboval ovšem strachovati se, když uskočil do hor, před pomstou panskou:
tam na slovenských horách, „komorách“horních chlapců(junáků),
cítil se býti bezpečným, ba chopil se i zbraně.Český sedlák spokojil se zoufalým výkřikem:„Pane bože veliký,smiluj se nad rolníky:přijmi je — do nebea pány ať čert veme!“Ještě méně dovedl si dupnouti sedlák moravský. Vzdychal jen:„A co ste vy posvatenští poddaní,co ste vy tú robotěnkú zedraní!Jeden den, druhý den, třetí den, čtvrtý den,nevypřahaj kobylenky z pluha ven!“A nevěřícím Tomášům radil, aby šli „sprubovat“, jak jim tam (na panském) bude „dráb
na záda bubnovat“!„Komenský dvorečku“, zpíval si Moravan, „žáden ťa nechválí: je v tobějak v
pekle, enom že nepálí!“… „Na roboto kážó, chleba nevokážó.“ naříká jiný.Nezachovalo se nám mnoho písní z doby roboty. Ještě nejvíce na Slovensku. A v těch
právě zajímá nás Slovákova touha po volnosti. Rozmýšlí se sice, rozmýšlí má-li jíti nazboj, póza bučky, po horách:„Chodiu by po horách, od buka do buka,ale ludí zbíjať — srdce sa mi puká,Bouby som sedliakom, ale ta panština,ta tvrdá panština! každý ju prekliná.“Ale na konec zadumá se. „Není mizernější na světě stvoření,“ žaluje, „jak nevolný
sedlák v uherské zemi; ve dne v noci robí, nikdy nemá pokoje, ani úcty nikdo k němu
nezná. Ještě ani zornička nad horou nevychází, už čtyři pod oknem oň se hádají; jeden
volá ho na „panské“, druhý „na valalské“ (dědinské), třeti „na stoličné“ a čtvrtý žádá
koně „na foršpont“. Na konec přijde ještě čeledín z fary! A za co to všecko ubožák
robotí?„Panovia, panovia,za čo my vám robíme?Či to len (jen) za tú čiernu zem,čo po něj chodíme!?“A tak poznav celou svou bídu a pocítiv odpor k svým utiskovatelům, neváhá víc a
zanotuje si junácky:„Hej, hore háj, dolu háj, hore hájom chodník;môj otěc bol dobrý, já musím byť zbojník.Hej, já musím byť zbojník, bo krivda veliká;něpravosť u panov, pravda u zbojníka!Hej, pravda u zbojníka, čo zná krivdy s vami;a keď jim niet lieku, márni jich guliami.“A na Slovensku opravdu povstávali takoví „dobří chlapci“, kteří se mstili za uhnětený
lid. Prvý větší pokus osvoboditi nevolný lid uherský z panské poroby spadá už do r.
1514. Tehdy „oproboval“ prý jeden sékelský sedlák, kterého arcibiskup Bakoča povýšil za
vůdce křižáků, jemuž král udělil zemanství, osvoboditi lid z poddanosti; totiž 50.000
křižáků, které vedl proti Turkům, obrátil proti zemanstvu. Ale nedokázal ničeho. U
Temešváru zemané ho obklopili, potřeli, zajali a potom „na železném trůně upekli, a jeho
vlastní lidé — kterým za osm dní ničeho jísti nedali — jísti ho musili“. Aby pak
povstalým sedlákům na jejich odboj věčná památka zůstala a trest nejen oni, ale i jich
děti a dětné děti aby cítili a znaly, jaký je to zločin, povstati proti zemanům, vydán
zákon, po němž všichni sedláci země uherské na věky ztratili práva vykupovati se a stali
se podrobenými věčnému poddanstva a porobě svých pánů, bez jichž dovolení nesměli jinam
přesídliti a odejíti. (V brožuře Bobulově o Janošíkovi.)Rozumí se, že selský lid zaplesal, když zasvitl mu první paprsek volnosti.„Modli se, sedláčku,modli se každý den,že nemusíš smekaťčepičku před drábem!“jásal Moravan a dodal i:„Z toho se radujóvšichni selsci voli,že se té proklatéroboty zbavili!“A lid slovenský radostně spaloval roku 1848.klády a dereše, na
nichž v pravém slova smyslu ubito bylo za několik století množství životů.Avšak nejen robota pudila slovenské šuhaje na hory, na zboj. Nejedendobrý
chlapecunikal taklapačkám, t. j. odvodům na vojnu.
Tehdy ovšem nebylo ještě pravidelných odvodů. Rychtář a přísežní — jak píše Dobšinský —
uradili se, koho lapit, při čemž hleděli k tomu, aby vzali jednoho tam, kde bylo synů
více, anebo kde nebylo majetku, aby rodina odejmutím syna netrpěla.Rychtář vzal s sebou pomocníky, často i „hajduchy“, ozbrojené vidlemi, sekerami, kyji
i meči, a obstoupili dům na lapačku vyhlédnutého šuhaje. Neušel-li tento již napředdo hory, hleděl se aspoň doma ukrýt, a jen mocí dal se lapiti.
Jakmile připravili mu na hlavu staré, připravené k tomu čáko, dostali už nad ním právo.
Spoutali ho, ale jíst a píti dávali mu do vůle. Pak vezli ho s ostatními polapenými
hochy do stolice pod míru či naodberačku.Poněvadž se druhdy odvádělo i na celý život, rozumí se, že šuhaji rádi a zavčas
prchali „poza bučky“.Ale také zdobré vůlestával se nejednou slovenský šuhaj
zbojníkem (zbůjcem), „horním chlapcem“.Vedla ho na hory, „po zboji“, touha po volném ne, vázaném životě.Jan Chalúpka vypravoval Dobšinskému, že za jeho mladších časů střelili jednou
Brezňané na salaši zbojníka do prsou. „Chlapec“ ucpal ale ještě dlaní ránu a vyběhnul na
vršek, aby ještě naposledy shlédl slovenské divokrásné hory a doly, a umřel.Dobšinský sám ještě roku 1859. znal horní chlapce. Chodívali prý po horním Pohroní,
okolo Královy Holy, navštěvovali salaše a krčmy a brali od pocestných.„Predstáli“prý na Javorině správce panství knížete Koburga,
který vezl s sebou mnoho peněz.Poznal jich jako svých někdejších rubců. A že a poklonou přistoupili k němu, optal se
jich vlídně, co chtějí. „Nuž pán velkomožný,“ řekli mu, „volač (něco) pre hôrnich
chlapcov.“ Dal jim desítku, a oni s poděkováním odešli. Byli pochytáni ještě ten rok.Po všeobecném tomto úvodě docházíme již hned k poesii o horních chlapcích vůbec a o
Janošíkovi zvlášť.Slovenské, ba i moravské národní písně a pověsti uchovaly nám dosud aspoň jména
některých předchůdců i druhů Janošíkových, jehož jméno vyslovuje Slovák podnes s
posvátnou úctou. Všimněme si písni a pověstí těch.Jen několik jmen předchůdců Janošíkových uchovalo se dosud v ústech slovenského lidu,
a to snad již jen ve zpěvankách, které na Slovensku do té doby úplně sebrány nejsou, ač
již Kollár sbírati je počal. Ve „Zpěvankách“ jeho a ve „Sborníku slovenském“ (II., str.
87 — 90) nalezáme jenom několik písní o „horních chlapcích“. Mimo druhy Janošíkovy
slovenské písně vzpomínají „dvaRákyzbojníky“,Musaje,
Demikáta, Palíka, Brezka, Šinkaa j. Demikát byl rodem z Klokoče ve
Zvolensku a chodil po zboji v „kamarátstvu“ s druhým. Na lapení jeho vyhlášena byla
odměna 300 zl., za dodání jeho mrtvoly 100 zl. Za tuto cenu zradili a zastřelili ho
Bezekovci, rolnická to rodina V Pliešovcích. Zbojník Šinko zrazen byl milenkou. Byv
polapen, prosí hajducha, aby mu podal „pištol mordarku“, by mohl zastřeliti nevěrnici. —Před Janošíkem známým se učinil zvláštěUhorčík(Uhrík, Hudec,
Tomko a p. jmenovaný), který Janošíka vzal s sebou po zboji na Moravu. V kamarátstvu
Uhorčíkově byli nejen „chlapci“ slovenští, ale i moravští. (Dobšinský v „Obyčajích“,
str. 88. uvádí i jejich jména.) Národní písně moravské znají také dobře Janošíka,
Adamčíka a j. horní chlapce. Tomko Uhorčík stal se pak sám druhem v kamarátstvu
Janošíkově a byl hned po jeho odsouzení v Lipt. Mikuláši za devítileté zbojničení v
Uhrách, v Polsku, ve Slezsku a na Moravě kolem lámán. (Hyroš: „Zámok Lykava“, str. 405.)
V kamarátstvu Janošíkově byli po jeho vlastním doznání kromě Uhorčíka: Satora, Gašparec
nebo Mlynárčík, Bartek a Ondráš, kteří utraceni byli v Těšíně. Tito přemluvili Janošíka
r. 1711., aby sa k nim přidružil. V družině jeho byli dále: Turiak (Hurčík, Huncág),
který zastřelil kněze z Demaníž (dle jiných žaškovského), když pil vodu ze studánky
(jediná vražda, která lpěla na kamarátstvu Janošíkově, za niž prý tento uložil druhům
svým přísné pokání a velice se pro ni rozželil), Chlastiak, Šustkové či Šutkové, kteří
dodávali Janošíkovi střelný prach spolu s Kuruci (účastníky povstání Rákócyho), Orešiak,
Moravčík, Havel, Pivovarčík a Plavčík, jenž zároveň s Turiakem na připomenutého kněze
střelil.V slovenském lidu nejsou tato jména ani snad známa. Pověsť a píseň národní sestavily
si Janošíkovo kamarátstvo jinak. Jedenácti druhy Janošíkovými jmenují totiž: Surovce
(jenž žil mnohem později než Janošík), Ilčíka, Adamčíka, Hrajnohu, Potúčika, Uhorčíka,
Garaje, Tarka, Muchu, Ďuricu a Michalčíka. (Místo tohoto také Gajdošíka — dudáka).
„Chlapci“ tito považováni jsou vlastně za náčelníky jednotlivých družin, s nimiž často
společně společného nepřítele odráželi.[16]Na Slovensku spatřiti možno ještě leckdes prostonárodní obrazy „dobrých
chlapců“ těchto. Malováni jsou v zelených košilích, širokých opascích, bílých
nohavičkách a v krpcích, černými řeménky k nohám přivázaných. Na hlavách mají „vybíjené“
širáky, nebo i jednorohé, ne příliš vysoké klobouky. V opasku vězí v pochvě nůž, za
opaskem zastrčeny dvě pistole. V ruce má každý valašku, na pleci pušku samopalku. Na
obraze takovém bývá obyčejně horních chlapců šestero pospolu. Janošík podpírá se stranou
na valašku a Ilčík při něm gajduje (dudá). Z druhé strany smrčinového lesa stoji
Adamčík, Podstavčík a Hrajnoha. Uprostřed buď Surovec točí valaškou nad hlavou, anebo
Hrajnoha přeskakuje jedle, a sud vína vyvalen je před nimi. Řekl jsem, že některá jména
druhů Janošíkových zdají se býti vybásněna (Hrajnoha. Garaj = háraj, hrkot atd.). Ani
pravda není, že bylo jich zrovna dvanácte. Proč lid počítá jich zrovna dvanácte, těžko
pověděti.O jednotlivých druzích Janošíkových kolují písně a pověsti jako o tomto samém. Tak
již Tablic otisknul roku 1805. ve svých „Slovenských veršovcích“ píseň neznámého
skladatele: „JakubSurovec, loupežník oravský“, v níž je tento
opěvován na spůsob Janošíka. Také Surovec je vydán nevěrnou milenkou vojsku, která za
noci své nocleháře zbojníky (v hospodě nedaleko Brezna, v lese — v Polhoře) kašláním
prozradí. Surovec podle té písně chodil po zboji hlavně v Oravě, zdržoval se též na hole
(alpě) brezenské a podnikal výpravy až do Polsky. (Viz spisu tohoto díl I., str. 308.)
Také Surovec obíral prý jen toho, kdo měl víc než potřeboval, a dával tomu, komu se
nedostávalo. Ale přes to šlechetnosti Janošíkovy prý byl dalek.Brezenský magistrát odsoudil Surovce r. 1769. k lámání kolem.Vpísnizmíněné přehlíží Surovec jako Bottův Janošík minulý svůj
život, sní o své volnosti a teskní jen před smrtí na sprostéšibenici, kterou jmenuje svou postélkou:„Byl bych si postélku ze stříbra vystavil,zlatem ji obložil…Vůkol ní pak byl bych šarlatu nakladl — —“A ještě jeden zbojník po Janošíkovi „vynikl“. Byl toVdovčíkaneboVdovec, který se proháníval v horách, rozložených od Královy
Holy dolů Gemerem. Vdovčík míval prý čtyři až šest druhů, s nimiž dopouštěl se i
ukrutností. Písně slovenské s ním se nezabývají, pověsť jen vypravuje, že jako Janošík,
měl i Vdovčík kouzelný opasek, který když měl na sobě, byl neranitelným. Žena jakási
prozradila prý úkryt jeho v dědině Kobeljarově pod vrchem Radzimem. Vdovčík zimoval tam
v podzemní komůrce v domku jedné vdovy. Kobeljarští nebyli by Vdovčíka lapili, kdyby byl
měl opasek na těle! Ale právě, když „bába zrádkyně“ vstupovala do jizby, kdež Vdovčík z
opasku na stole položeného dával milence peníze, mohl již jen bez opasku uskočiti do své
tajné komůrky. Bába poznala opasek a běžela s ním k rychtáři. S opaskem v ruce prokopali
se pak stihatelé do úkrytu Vdovčíkova a zajali ho, načež byl odpraven. Vypravuje se
také, že na Hrádku v osamělé krčmě (v Gemeru) zavraždil krčmáře, když ho chtěl chytat a
střelbou i valaškou že nedobřo poznamenal večeřící tam pány, proto že ho kázali chytit,
ale krčmářovi nepomáhali. Vdovčík oběšen byl v čas cholery r. 1831 — 2. při svém rodišti
Nižné Slané.Dobšinský vypravuje, že ještě r. 1850. chodili v Gemeru po zboji dva bratřiBobácia na témže Hrádku zastřelili četníka, který prvý vkročil
do jizby, v níž je ostatní četníci chytili. Ostatně, jak již pověděno, vyskytovali se na
Slovensku horní chlapci ještě před 25 lety.Ale všichni tu jmenovaní zbojníci, jimž ani nesluší jméno„dobrých
chlapců“, zhynuli beze slávy. O nikom z nich nevypravuje se více, nezpívá
se více — nikdo z nich nebyldruhým Janošíkem. Mnoho bylo na
Slovensku pověstných horních chlapců, Janošík byl jen jeden. Jeho představuje si lid
slovenský jako svého mstitele, přišel apřijde ještě jednou, aby
lid z nevolnictví vykoupil. Ba i když se vypravili slovenští kněží k Marii Terezii
orodovat za uvolnění lidu, nezamlčeli prý tehdy, že nestane-li se lidu spravedlnosť, za
nedlouho povstanou — ne jeden — ale tisíce Janošíkův.Docházím k zajímavé kapitolce národních podání o tom, co pohnulo Janošíka, aby šel po
zboji.Jeť tu variací mnoho;účelJanošíkova zbojničení byl všakdle všechjeden: „křivdy po světě napravovat, bědných a
nešťastných ochraňovat“, k čemuž podáme ještě i z dobrodružství Janošíkových doklady.Poněkud smělý to plán, avšak nikoliv plán blouznivce snílka. Aby se někdo mohl státihrdinou, k tomu třeba více než dobré vůle. A. Janošík slovenským
národním hrdinou se stal; neboť o kom skládá písně lid, písně tak dojemné, ten byl víc
než pověstný pařížský Cartouche.Vtom shodují se pověsti i akta soudní, žeJanošík(Janíček,
Janoško a p.); vlastně Juro Janošiak narodil se v Ťarchové,[17]v Hornotrenčínsku, ze selských rodičů. (Příbuzní Janošíkovi v Ťarchové dosud
prý žijí.) Pověsť vypravuje, že byl statným a velmi schopným synkem, z kteréžto příčiny,
a zvláště na radu jakénosi příbuzného faráře, chudobní rodiče věnovali Janíka duchovnímu
stavu. I byl Janošík poslán do škol — prý do Kežmarku — což se však nelíbilo panstvu,
jehož poddanými Janošíkovi rodiče byli. Pán počal pronásledovati starého sedláka, jen
mohl. Když měl nejnaléhavější práce, honil ho na panské; seno a obilí vlastní dovolil mu
svážeti jen tehdy, když rozmoklo. Měl-li sedlák platit desátek, musil s obilím až tři
neděle čekati na poli; pak poslal pán dvorského, aby poloshnilé obilí od robotníka
odebral. Kuru, kterou měsíčně, a husu, již co každé turice (letnice) panstvu musil
odvádět, poslali mu z kaštěla (zámečku) až pěťkrát zpět, že prý jsou malé; a tak byla
jim také husa martinská hned hubená, hned malá. Nejinak dělo se při ovádění bravu na
vánoce, kterého panstvu každých deset domů společně dávati musilo. Všecky křivdy snášel
však gazda bez reptání. Útěchou bylo mu, že aspoň jeho synovi bude lépe.Když Janko ve školách dorůstal a bylo mu 21 let, onemocněla mu matka, i žádala si ho
před smrtí spatřiti. Otec ihned poslal posla do škol za synem, který se za několik dní
dostavil domů.Právě tehdy byly roboty se senem. Po častých deštích vyjasnilo se náhle a panstvo
spěchalo s pracemi polními. Přišel panský hajduch i starého gazda vyhánět na panské,
právě když jeho ženě vedlo se nejhůř, když zápasila se smrtí; ba což více — také synovi
rozkazoval, aby se dostavil v čas ráno na pořádek. Ale syn, rozlítostněný nad chorou
matkou, málo věděl, co hajduch rozkazuje. — Přes noc bylo stařeně hůře a hůře, ale přece
nezemřela. Ráno gazda nevěděl si rady, jít či nejít na panské? Ale poněvadž vždy panské
roboty svědomitě vykonával, domníval se, že mu tentokráte, když jeho žena umírá,
prominuto bude zmeškání panského pořádku. O poledni přišli hajduši znova, s křikem a s
hřmotem vrhli se do chýže, ovázali otce i syna a zavlékli oba do zámku na třetí dědinu.
Zde čekali na ně južderešea asi dvacet vybraných lískovíc. „Však
vás naučím pořádku!“ volal „zemský pán“ (zeman) a dal otce i syna přivázat na dereše.Potom si dal donésti stolici a dýmku; sednul, zapálil si, přeložil křížem nohy a řekl
hajduchům: „No, teď bijte, a ty, dvorský, počítej, aby se jim úplných sto ran dostalo.“
Starý sedlák svíjel se jako červík, ale všecko darmo. Neobměkčeno zůstalo pánovo srdce;
neboť dávno měl na sedláka jed, že chtěl syna vychovati pánem, knězem. „Však já tě
vyučím kněžstvu,“ hučel, s opovržením hledě na dereš, na němž ležel přivázán mladý
student; ale jinoch, vida, že prosby a sliby otcovy nic nespomáhají, zaťal zuby a
vzdechu nepronesl. Najednou — na znamení pánovo zahvizdaly dvě lískovice ve vzduchu a
nastalo bití, „palicování“. Ještě polovici trestu nepřestál a atarý sedlák omdlel.
Hajduch vylil na něho putnu vody. Přišel k sobě. Palicování pokračovalo. Zase ztichl,
zas ho polili, opěť přišel trochu k sobě. Krev již tekla derešem dolů, a pan jen
napomínal, aby hajduši dobře bili. Starý nebožák opět ztichnul, zas ho polili, ale více
se jim nehnul. Vylili na něj ještě dvě putny vody — nic platno — ležel nepohnutě, byl
ubit…Syn vydržel svých sto palic, ale také nemnoho sebou vládl. Pán dal zapřahnouti do
hnojného vozu pár volů, na vůz hodili otce i syna a zavezli je domů. Stará žena ještě
sice žila, ne však dlouho; co nyní spatřila, to jí dodalo — za nějakou hodinu i ona
zemřela.Ještě týž den vykradl se syn z dědiny do hor a skal. Vzal si na pár dní chhleba a
sýra a ukrýval se v jeskyni, pokud se nezotavil. Potom vzal valašku a šel po zboji,
mstít se pánum.Tolik vypravuje Bobula.A v Liptově na Bielym potoku jaksi pokračují.Když Janošík dostal se na hory, skrýval se též a pastýřů na salaši. Jednou šel s
čerpákem (dřevěným hrnečkem) pro vodu k studánce. Za ním běžel jeho pes. Co Jánošík vody
si nabíral, začal pes dorážeti do křoviska, odkudž se ozvalo kvílení. Janošík zavolal
hned psa a šel podívát se do křoviska, kdo se v něm skrývá. Byla to„panna v
bielom“, Víla. Vystoupila z křoví a děkujíc Janošíkovi, že psa odvolal,
vlídně tázala se ho, čeho si od ní přeje. Janošík byl tehdy ještě slabý jinoch a musil
snášeti mnohé křivdy. Žádal tedy, aby mu Víla dalasílu. Víla dala
muopaseks tajemnou žilkou, kterýž činil Janošíka neranitelným,
valašku, která činila ho nepřemožitelným, kromě tohokošelku, jaké
horské víly samy tkají pro bohatýry. Měl tedy Janošík všeho, aby postupovati mohl boje s
celými pluky nepřátel. Sebrav si jedenáct tovaryšů—náčelníků, šel po zboji, pánům brát a
chudým dávat a křivdy napravovat.Jiní vypravují o Janošíkovi jinak.Jonáš Záborský na př. píše, že Janošík po potlačení Rákócyho povstání, v němž bral
podílu, stal se krčmářem v Grachové, oženil se a dobře se mu vedlo. štěstí jeho
podvrátil panský synek. Svedl mu ženu k nevěře. Jánošík znal marnosť žalob na pány, i
pomstil se tedy sám: zastřelil „bujdoša“ i ženu a prchnul do hor.Podle pověsti, Dobšinským zaznamenané, šel Jánošik prosit pána, aby odpustil poplatek
na otci jeho žádaný. Zeman poručil ho strhnouti na dereš. Janošík však se ohnal a
čeládka panská ležela v prachu. Když otec brzy po tom šel do města prodávat voly,
převlekl se Janošík a „predstál“ otce na cestě i peníze mu odňal. Vrátil mu je sice
doma, ale pustil se hned po zboji, že prý ho už ani čert nepozná, když ho nepoznal
vlastní otec.Ze soudních akt, v Lipt. Sv. Mikuláši dosud chovaných, vysvítá, a to z obhajovací
reči Janošíkova zákonného obrance Baltasara Palugyai-e, že Janošík, opustiv
„zlopověstných Kurucův“, pokojně zdržoval se doma v Ťarchové; zverbovav se pak k vojsku
královskému, sloužil na zámku bytčanakém a rodiči pak z vojska byv vyměněn, přebýval
opět pokojně doma; až ta Tomko Uhorčík, propuštěný z vězení z Bytče, přišel k
Janošíkovi, který ho ve vězení střežil a dobře mu činil.I vyvábil Janošíka s domu a „spřísahal ho“ do „kamarátstva“. Po zabití Uhorčíkově jen
se strachu prý před trestem nevrátil se více domů.Všecky pověsti o Janošíkovi shoduji se v tom, že Janošík nebyl člověk nevzdělaný.
Tablic sám píše, že byl v umění cvičen, že studenty na cestách postižené často zkoušíval
a větším z nichkumpánůmnařizoval, aby druhům jeho na horách
kázaní mívali. A ty prý penězi i dary odměňoval, zvlástě měřil jim sukno na šaty „od
buku do buku“, a buky takové prý se v horách dlouho ukazovaly. Štědrým býval také k
chudým, k dívkám na trávu chodícím, jichž písně rád slýchával, atd.Ani soudní řízení nepopírá, že by Janošík nebyl býval člověkem vzdělanějším,
titulujíc ho „opatrným“ a doznávajíc, že byl náčelníkem netoliko „zlodějů“, ale izbojniků(zbůjců), které lid nazval„dobrými
chlapci“. —Pověsti o Janošíkových dobrodružstvích a o životě jeho „chlapců“ nejsou dosud
sebrány. Národní písně pak, ba i básníci slovenští opěvají většinou jen smrť Janošíkovu.
Z mála musí tudíž čtenář málem vzíti za vděk.Z jara, když se počala „bučina rozvíjet“, scházeli se horní chlapci na umluveném
místě. Po čas zimy skrývali se na dědinách, ba o Janošíkovi samém slyšel na Kokavě
vyprávěti v letech 1844 až 1847 básník Janko Král od sedláka Zdutova, že Janošík
sloužíval na blízkém Klenovci u nějakého Štefánika. Gazda nevěděl, koho to má v domě, a
považoval ho jen za „takého paplacha“. Ale když viděl, kterak Janošíkpřeskakoval búčkya stromy lámal, tušil již, jakého to chová
„dobrého chlapce“.Búčky přeskakovať— to už tak náleží k uměni pastýřskému a k
junáckésamopaši(nevázanosti, rozpustilosti). Bača chodě s pastýři
o vánocích s Betlemem, přiznává se: „nenaučil som sa žiadnej roboty, iba (leda) búčky,
kríčky preskakovať.“ — Ba Čaplovič o pastýřích vypravuje, že jeden pastýř, Jan Paprík,
vylezl na jedli nebo smrk, usekl vršek a na kmeně postavil se na hlavu, drže nohy vzhůru
jako svíce víc minut; a to vše za „holbu“ kořalky!Janošíka na Kokavě tedy poznali a dobře se při něm mívali. Dlouho rozpomínali se
Kokavci na ty krásné časy, když s Janošíkem a jeho „chlapci“ popíjeli a veselili se v
hospodě, která stávala uprostřed Kokavy, kde teď vypíná sekaštielhr. Forgáče. A s horními chlapci rádi si zanotovali šuhajci slovenští zbojnický popěvek:„Popíjaj, popíjaj, někradni, nězbíjaj:čerta napopíjaš, ak si něnazbíjaš!“Na konec ovšem, horní chlapci, tak jako pastýři, netrpělivě čekávali konec zimy, aby
opět mohli na hory. Velmi oblíbena je na Slovensku jejich píseň, s kterou se vybírali z
domova:„Poďme, chlapci, poďme zbíjať,keď němáme za čo píjať!ej, veď sa nám počalabučina rozvíjať.Obúvajtě, chlapci, krpce,ktorý mátě smelé srdce:ej, a ja ho jeden mám,na zboj sa poberám.Vezmem flintu, dve pištole —zdraví buďtě, děti moje —ej, ženička, bozkaj ma,na jaseň čakaj ma!“Atd.Ostatně spokojovali se horní chlapci přečasto pouhoužinčicí(syrovátkou) a hody měli, když si v ní uvařiti mohli na salaši nějakou jalovku. Jinak
brali od pocestných potravu i nějaký oděv, peněžité výkupné, ovšem i zbraň. Bránili se,
kde nalezli odpor, ale nezabíjeli — aspoň družina Janošíkova, vyjma jediný případ,
nikdy.Živili se, jak praví Dobšinský, „lehkým a horním řemeslem“ a byli opravdu jenživáni, totižživěň, obživu vyhledávající,
ačkoliv obyčejně zastavovali oslovením Janošíkovským: „Daj bohu dušu a mně peniaze!“
Také pozdrav našich sladovníků: „Dej Bůh štěstí!“ platí na Slovensku za pozdrav
zbojnický.Kamarádstvo Janošíkovo odvažovalo se však i větších lupů. Píseň:„Janošík,
liptovský lúpežník“, kterou již 1805 pojal Tablic do „Sloven. Veršovců“
(strana 120) a jížčásťz opisu jmenovaného sedláka Zdutova uvádí
Dobšinský v „Obyčajích“ (str. 92, zachována tudíž celá), vypravuje, že Janošíkovi
chlapci loupili i „nejbohatší panské domy, hostince, kurie, zemanské osady“, zkrátka, že
„bohatým brali, chudobným dávali“. Kořisť oddělovali si na hromádky; nejlepší kusy prý
Janošík však uschovával v Tatrách. Tam sypal na hromady dukáty, sukno atd. (Píseň tato
vypravuje, že býval Janošík ve vojsku císařskémkapitánem.)Kremnické dukáty, zlaté a stříbrné peníze z Kremnice do královských komor odvážené,
pověsti často přivádějí do styku s Janošíkem. Janošík sám — vypravuje Dobšinský —
sprovázel vozy, aby z královského jmění nic se neztratilo, když viděl, že strážcové jsou
slabi a bázlivi. Jindy opět odbírá jim dukáty a dolary, i káže je sypati do jam, aby prý
jich neužil nikdo, ani páni ani zbojníci. Také píseň „Janošíkův zboj“ vypravuje: Janošík
spí na Cvenglovém vršku při ohníku a okolo hlídá jej deset druhů. Chodí kolem, toči
baltami (sekerami), deset jich na stráži a jedenáctý gajduje (dudá).Ilčík, „bystrý chlapík“, vyzvědač, Janošíka budí, aby šel na
zboj, bymohl„dobré chlapce“ uživiti. Janošík posýlá Ilčíka, aby
vylezl na jedli a podíval se, či mu něco vezou. (Obyčejný to úřad Ilčíkův.). Ilčík vidí
velikou karavanu. Sto kupců jede, vezou plné bedny. Chlapci je zastaví, bedny rozkazuje
Janošík složit a druhům svým poroučí:„Hej, a vy sypajtěpeniaze do jamy,nach jich nětrovímeani vy, ani my!“(Stejnou píseň moravskou uvádí Sušil, strana 104.)Není na celém Slovensku dědiny, kde by nenaznačovali místa Janošíkových pokladů,
Janošíkových „komor“, k nimž prý ale dostane se jen takový, kdož se vyrovná samému
Janošíkovi. Jedno takové místo, na Hradové Skále u Tisovce, navštívil jsem sám také.
Vydrápali jsme se nahorupo chodníku Janošíkovua dali si o skále
vypravovati pověsť (kterou zveršoval Štefan Daxner). Kdo prý tento poklad dostane, musí
dáti třetinu chudým, třetinu kostelům a ostatek může podržeti pro sebe. Jeden stařec
slyšel kdysi z lípy tajemné vyzvání, aby kopal, než měsíc vysvítí. I běžel domů pro
děti, by hojně odnésti mohli, však než se vrátil, zmizel poklad Janošíkův.O pokladech Janošíkových existuje prý jím samým napsaný seznam, ale — pokud známo —
nepodařilo se dosud podle něho nějaký poklad nalézti. Šlo by to asi také do opravdy
těžko; neboť horní chlapci sypali poklady i do dutých stromů (viz v I. díle „Z potulek“
pověsť o pokladě Hrajnohově, str. 33). Dle pověstí lidu i ve Vys. Tatrách, nejednazápolači skalní stěna ukrýva poklady Janošíkovy, a to i okolo
Dunajce, neboť Janošik i tam byl znám.Kollár uvádí i píseň (Zpěv. I, 23) o Adamčíkovi, Ilčíkovi a Michalčíkovi, kterak v
hoře schovali peníze do široké lípy „na dvanáct siah hrubej“, kterou potom střežili, ba
v ní i nocovali; neboť„poklad velký měli v tej lípe schovaný,víc v něj bolo blistu, nežli na něj listu.Dukátů ještě víc nežli stokrát tisíc.Když pod ní seděli, takto si zpívali:O lípo široká, hrubá a bohatá!víc je v tebe „dutků“ než na tebe prútků.“To mohl ovšem Janošík měřit studentům sukno na šatyod buka do
buka, aby mu čistě oblečení na oči chodili, a sypati jim do klobouku
dukáty za pěkná kázaní.Ano, Janošík dbal i křesťanského živobytí! Poplakali prý si chlapci jeho nejednou při
kázaních starších studentů,„kumpánů“, a Janošík sám se zadumal při
kapitole o smrti. Po „amen“ řekl prý sám, že takového kázaní jim třeba, aby každý tím
lépe dbal na to, co na se vzal: nikomu bez příčiny neubližovati a křivdy po světě
napravovati.Jednou řekl prý studentům: „Moji chlapci dávno nebyli při sv. zpovědi — kdo nás
vyzpovídáte?“ Studenti věděli, že k tomu spůsobilí nejsou, avšak jeden se přece nabídl.
Janošík nedobře se na něho obořil a pravil: „Pánbůh poslouchá naši zpověď každý den. Ale
abyste věděli i druhým povídat, že my horní chlapci nežijeme jen tak bez Boha, tedy vám
pravím: já a moji chlapci činíme tak, aby naše zpověď i na soudném dni před Kristem
obstála.“Janošík „znal po horách každý chodník“, všady ho viděli, všady mají po něm upomínku.
Nejraději dlíval na majestátníKrálově Hole, která se pojí
nerozlučně k jeho jménu. Byloť to zamilované místo již dobrodružného krále Mátiáše,
který o svých lovech — jakž vypravuje Kollár — obědvával tu na širokém kameně, jenž se
na Králově Hole posud ukazuje. (Zpěv. I, 32, 439.) „Stůl krále Matiáše“ přezván pak„stolem Janošíkovým“(Černého Cit. I, 137.) — Na Králově Hole
bil prý se Janošík samojediný — se třemi župami. Zde dostal od víly valašku, která měla
sílu za sto mužů a o níž se vypravuje, že ji páni, zajavše Janošíka, zavřeli za sedmeré
dvéře; leč valaška prosekala se sama, ale když už rubala do sedmých dveří, Janošík
skonal — bylo pozdě. Valaška zmizela,„na Králově Holi zaťatá je v
topoli“. Na Králově Hole dostal Janošík bezpochyby i kouzelný opasek a
(dle Botta)košelku, od horské víly tkanou.Národní píseň (zvolenská) takto líčí družinu Janošíkovu na Králově Hole:„Na Královej Holi jasná vatra (oheň) svieti,okolo tej vatry dvanáct horných dětí.Hoj, švárna to junač, ako jeden všetci —valaška jim v pästi, karabín na pleci.V opasku širokom pekných pár pištolí:také dětí rastú na Královej Holi!“Také v Prosěčné dolině (půl hodiny od Lipt. Sv. Mikuláše) Janošík rád prý dlíval.[18]A v rymavské dolině dosud je v živé paměti. Jednou tam vyslali vojáky na Janošíka.
Janošík poslal Jasíčka, aby vylezl na jedli a podíval se, kolik jich jde. Jasíček
povídá, že šest set a generál před nimi. „Nebojte se nic, kamaráti moji“ — di Janošík —
„ti všichni jsou jen pro mne!“ Šel, zabil v zápase generála a ostatní se rozprchli. — V
téže dolině pod vrchem Zlámancem ukazují prý na skále Janošíkovu podkovu. Janošík hověl
prý si tu, když se blížili jeho stihatelé. Na pokřik vyskočil a pohněván dupnul nohou
tak na žulovisko, že v něm podkova jeho krpce nechala na vždy stopu. (Zveršoval H. G.
Lojka.)Nad potokem Garajovým blíž Vážce také pamatují Janošíka. Jednou pásl prý tam chudý
Vážčan pár volků, své jediné jmění; pásl je, hladil a pochleboval jim: „Hej, vy dva
Sivoňky moje, cože bych ja počal bez vás?“ A přišla bouře, volky zabil hrom. Jak naříkal
nad nimi ubožák. (Pověsť tuto napsal veršem Janko Čaják.)„— Tam mi je žena, tam děti —ktože nám teraz pomôže!?“To potřeboval Janošík, který se tu zrovna vyskytl, který „vzešel — jak pěje Chalúpka
— i tam, kde ho nezaseli“, jen slyšet a volal: „Ktoby inší jak Janošík!“ — Zeptal se
Janošík „súsedka“, kolik ho stály volky, dal mu za ně pět setmariášů(stříbrných penízů s obrazem Panny Marie, které byly v
minulém století v oběhu) a dodal:„A doma povedz, že čo pán,stolica a hrom pokazí,že to valaška z oceleponapráva na párrazý (na několikkrát)!“Tři země byly Janošíkovi dost malé, pěje Botto! Jeden den opověděl „třírohým listem“
svou návštěvu v Liptově a druhý den, nečekán, zjevil se už na druhém kraji Slovenska.
Návštěvy své na zámcích odbýval často v panském obleku. Sebral ovšem, co zrovna chtěl,
někdy i vytrestal nevlídného pána. Jonáš Záborský v „Janošíkově večeři“ líčí jednu
takovou příhodu.Pan Ihaš vede spor s obcí, kterou násilím připravil o les. Rychtář s jedním boženíkem
jdou si stěžovati župním pánům. V lese potká je Janošík. Vyslyšev jejich stížnosť,
posýlá je domů, aby prý nechodili darmo žalovati tygrům na vlky, a oznámili panu
Ihašovi, že k němu Janošík dostaví se k večeři. Zatím vzkázal Janošík pozvati stoličné
pány k Ihašovi; ve službě jich, za hajduchy, měl zrovna své chlapce Ilčíka a Garka.
Těmto dal vyříditi po Surovci, by vedli pány lesem, že prý by je jinak na cestě Janošík
„obrobil“. Páni poslechli. Vůz s hajduchy poslalihradskou(silnicí) a sami s Ilčíkem a Garkem šli lesní pěšinou. Brzy bylo jim horko, dali tedy
pušky nésti těmto hajduchům. A v tom vyrazil na ně Janošík, i přiměl je, aby vysvlékli
se z mentieků, dolomanů, nohavic, čižem, pasů a odložili šavle. Pak jim předložil
připravený papír, inkoust a péro a nutil je, aby jeden druhému na hřbetě podepsali
listinu, kterou se Ihašovi nařizuje, aby vrátil obci les, násilím zabraný. Když bylo vše
řádně podepsáno, oblékl se Janošík a jeho chlapci do oděvu župních pánů a s Ilčíkem a
Garkem pospíšili za panským vozem. Janošík hraje podžupana, Garaj služného, Hrajnoha
přísežného, a stoličné pány v lese střeží Ďurica s Muchou. Zatím setmělo se, tak že
Janošík se svými chlapci dostali se nepoznáni do panského vozu a za nedlouho i na zámek
k Ihašovi. Paní Sibylla připravila honem chutnou večeři, omlouvá se jen pánům, že klade
na stůl skromný příbor, poněvadž prý se bála zbojníků a všecko zlato a stříbro dala
zazdít. I povídá hned, kam.Odběhne pak do kuchyně a Janošík posýlá pro rychtáře a boženíka, kteří přišedše, vidí
opravdu Janošíka na zámku. Janošík přikáže jim jen, aby pokládali jej a jeho chlapce za
župní pány. Panští hajduši popíjejí zatím už v krčmě a pan Ihaš konečně vyparáděn,
přichází uvítati pány. Když ho však tito nutí, aby podepsal odříkací listinu na les,
poznává horní ohlapce; že se ale opovážil nazvati je zbojníky, přisoudí mu Janošík
dvanáct ran na dereši a jeho adlátovi, který sedlákům zle činil, dvacet. Ihaš dovolává
se pomoci hajduchů, Ilčíka a Garka, tito však, ba ani rychtář s boženíkem nechtějí
„proti vrchnosti“ ničeho míti. — Tak uspokojil Janošík obec, potrestal Ihaše a paní jeho
poručil, aby chudý příbor stolní zaměnila k večeři stříbrným a zlatým.Janošík převlékal prý se podobně často; nejednou byl žebrákem, pánem, mnichem. Jeho
netknula prý se kule, on prý nosil prsty oběšencovy a do košile měl vetkány nitě, které
předla sama Panna Maria! Největší však pomocí byl muvtip. Sám
jediný vzal prvý desíti ozbrojeným mužům stádo volů. To učinil tak. Oběsil se při cestě
na stromě. Pohoniči vidouce jej, požehnali se křížem a vzdychnuvše hnali voly dál. Když
popošli, Janošík jim nadběhl a opět se tak pověsil na strom. Pohoniči počali se příti,
že to je a není jeden a týž oběšenec, kterého před chvílí viděli. Konečně nechali junce
stát a vrátili se, aby se přesvědčili. Než však přišli zpět, Janošík pohodlně odehnal
voly.Podobných veselých kousků Janošíkových mnoho se vypravuje.V celku nečiní Janošík z pověstí dojem elegický jako Janošík z národních písní: onen
jest ovšem skutečnému Janošíkovi bližším, tento jest již zidealisován.Národní píseň, ba i přední básnici slovenští opěvají, jak jsem již ukázal, hlavně
Janošíkovusmrť.Sebraných písní zbojnických, z nichž některé nebyly dosud tištěny, nemohu tu uváděti;
dosti bude na těch, které zabývají se smrtí Janošíkovou a tedy sem náleží.Jen asi dvě leta Janošík chodil po zboji. Za tak kratičký čas musil se hojně činiti,
aby se stal tak pověstným, tak v lidu oblíbeným.Podle pověstí zrazen byl Janošík buď nevěrnou milenkou, buď jedním z kamarádstva,
Gajdošíkem, anebo i přelstěn jinak. Na horách, v letní době, lapiti nebylo ho lze, stalo
se tak ale v zimě. Píseň „Janošík, liptovský lúpežník“ vypravuje, že zrazen byl gajdošem
(dudákem), který Janošíkovi a kamarádům jeho dudával a později hajduchem se stal. Páni
najali si jednoho gazdu, který vyjel pozvat k sobě Janošíka. Když Janošík s gazdou
seděli na voze, odebral tento onomu lstivě valašku, aby se Janošík nemohl bránit. V domě
gazdově čekali už vojáci a hajduši, kteří podsypali Janošíkovi pod nohy hrachu, aby
sklouzl, a tak ho jali a svázali. Ale Janošík pouta roztrhal a vojáky a hajduchy jimi
ještě rozháněl a sbíjel, směje se drábům: „Kolko drábov idě do jednej polkyly
(půlměřice)?“ V tom ozvala se babice z připecky: „Rubejte mu vopasek!“ Jak ťali v opasek, přeťali v něm „mocnou“ žílu, která
Janošíka činila nepřemožitelným. Janošík byl znova svázán. S malou odchylkou líčí
národní píseň Janošíkovo polapení:„Bol by Janošík bojoval,keby si bol merkoval:keby něbol svoj opasokna stole něněchal.Stará bába ho uviděla,ta ho prezradila…“A Janošík prosí pány poprvé, aby mu dali ještě jednou do hrsti jeho opasek; „ale páni
mu ho nedali, neboť se ho báli“. Janošík prosí o svou valašku, ale ani té mu více
nedali. Prosí tedy do třetice, aby mu dali do hrsti aspoň „tu starú bábu“, zrádkyni.„Ale páni mu ju nedali,lebo sa ho báli;ani mu tu starú bábudo hrsti nědali!…“Před popravou, podle té písně,obhajduchoval(obtančil) si
Janošík ještě čtyřikrát šibenici, ačkoliv „tricať päť funtov železa na svojich nohách mal“.[19]Podle mínění Dobšinského lapen byl Janošík v Kokavě a zprvu uvězněn na blízkém
Hrachovu, starém opevněném kaštěli Fr. Jakoffyho, a odtud později do Liptova byl
převeden. V Liptově vězněn prý byl v starém malopaludzském zámku „Vranovo“ blíž Sv.
Mikuláše. Samo Chalúpka píše, že tam navštívil Janošíka jeho praděd, tehdy snad soudce
německo-lubčanský.My jsme se o věži této již zmínili. Starý nějaký člověk vyprávěl nám, že tu Janošík
(možná že někdo jiný z jeho kamarátstva) vězněn byl po — dvacet let! Ostatně i v tom
pověsti se rozcházejí; tak na př. Samu Chalúpkovi ukázán byl opět naLikavěpolozasypaný sklep, v němž prý byl Janošík řetězem k
železnému kruhu ve zdi připoután.Janošík souzen byl v Liptov. Sv. Mikuláši 13. března r. 1713. Byly mu podle
tehdejšího zvyku předloženy také tyto otázky: zda-li také „ozbíjeli“ kostely v Uhrách, v
Polsku, ve Slezsku, na Moravě a jmenovitě, zda-li při sobe nosili hostie, by zbroje
jejich dobře střílely, a zda-li tyto hostie přibíjeli na stromy a stříleli do nich jako
do terče a na zkoušku, poteče-li z nich krev atd. Janošík ovšem k činu podobnému se
nepřiznal.Zajímavo bylo by nahlédnouti do soudních akt hrdelní této pře. Dosud víme jen, že
žalobu řídil podžupan liptovský Okolicsányi a veřejným žalobníkem že byl pravotár
Csemiczký, který navrhoval pro Janošíka trest smrti; dříve však aby ještě byl mučen, by
prozradil své druhy a ukryvače a poklady. Obhájce Janošíkův Palugyai žádal, aby byl
Janošík, jenž se žádné vraždy nedopustil, omilostěn, a poněvadž prý svůj život napraviti
chce, z vězení propuštěn. Soud rozhodl však, aby byl Janošík mučen, nejprve lehce,
později více, až by vše vyznal; neboť prý méně zřetelně na otázky odpovídal a kromě
odpovědí na tyto ničeho více vyznati nechtěl. Lehčí tortura záležela — dle protokolů
liptovské stolice — v tom, že obžalovaného natáhli jen tolik na skřipec, až mu klouby
pukaly, t. j. u nohou i rukou od sebe se odtahovaly. Vyzradil-lidobrovolněvše, proč byl obviněn, souzen byl potom z tohotodobrovolnéhovyznání. Nevyznal-li se, žalobce měl právo žádat o
těžší mučení, které kromě pálení, píchání atd. v tom záleželo, že byl tak na skřipci
natažen, až mu klouby zůstaly odděleny, vymknuty. Následkem této druhé trýzně byla vždy
choroba a za krátko smrť. (Hyroš: „Zámok Lykava“, str. 532. Viz o souzení Janošíka
tamtéž str. 404 atd.)Konečně byl Janošík — oběšen. Oběšen totiž dle pověsti za žebro na hák. Žil prý až do
třetího dne. Třetí den došla milosť od krále; ale když páni přišli, aby dali Janošíka
dolů sejmouti, řekl jim:„Keď stě ma upiekli, nuž ma aj zjecte!“Ohlédl se naposledy po okolí, po horách a vypustil duši. Liptovská stolice musila prý po
mnohá leta platit po čtyřech měřicích dukátů do královské komory za Janošíka; neboť
slíbil, že čtyři pluky vojska králi postaví, bude-li mu život darován a dovoleno-li mu
bude užiti k tomu těch pokladů, co měl po horách.Lid slovenský zpívá pěknou píseň, které podobnou uvádí nejen Sušil (str. 134), ale i
Vraz (I., 53), Karadžič (I., 491) a Žegota P. (85).„Už v Liptove vyzváňajú —už Janíka opatrujú.Už v Liptove odzvonili —už Janíka ulapili.“Pro Janíka pláčou tři milenky; jedna vzdychá:„Janík, Janík, srdce moje,co tu vidíš, všetko tvoje!“Vidí Janík — přenešťastnou šibeničku a touží:„Kebych ja bol o tom veděl,že ja na něj viseť buděm,bol bych ju dal vymalovať,striebrom, zlatom povykládať:po spodku len toliaramia po vrchu dukátami.Na prostredku mramor skalu,kdě položím moju hlavu.“A slovenské písně, jichž hrdinou bylJaník(vždy milenec, tak
jako milenku vždy zastupuje Anička), na vojnu polapený, pro nevěru milenčinu vězněný
atd., rázem přenášeny naJanošíka. Tak na př. píseň: „Ćie že to
ovečky —“ (Kollárovy Zpěv. I. strana 364) opěvá ještě u Kollára Janíka k vojsku
polapeného, nyní však pouhým přidáním několika veršů opěvá smrť Janošíkovu.Smrť Janošíkovu (variant Adamčíkovu) opěvá i moravská píseň (Sušil, 181), která se
písním slovenským podobá jako vejce vejci:„V tom zeleném boříjasný oheň hoří.A při tom ohýnkudvanáct švarných synků…“Jeden leží raněn a když už musí umřít, prosí kamarády, aby ho vzali s sebou do
tmavých žlebů a tam ho pochovali, kde se scházívají, na křižných cestáoh, pod jedlemi,
pod nimiž pívávali. Na hrob žádá si nápis:Tu leží Janíček,dvanáctý zbojníček,co nám ukazovalpřes hory chodníček.“V písni slovenské, této podobné, prosí porubaný zbojník své druhy, aby rozlomili jeho
šavli na dvoje, tenčím koncem odťali mu hlavu a hrubším koncem vykopali mu hrob.Také mnozíbásnícislovenští opěvali Janošíka a jeho „chlapce“.
Tak J. Grajchmann („Horní chlapci“, Sokol, 1860), Pauliny-Tóth („Janošík s milou“,
Básně), H. G. Lojka („Janošíkova podkova“, „Janošíkov stôl“, Básně výpr.), Pepkin
(„Janošík“) a j. Tré pěkných písní věnoval Janošíkovi zejmena slavný pěvec Samo Chalúpka
(„Lykavský väzeň“, „Junák“ a píseň „Na Královej Holi“). V „Junáku“ pěje básník žal druhů
Janošíkových po neštastné bitce na Králově Hole „dvanácti junáků s třemi četami vojska,
s třemi župami“. Smutně táže se druh druha:„A kdě-že ten junák:tá tvár pekná, biela,to oko ohnivôjako božia strela;čo v tej zlatej zbrojipo horách si chodil,a co v každom bojipredok nám závodil?“Ale junač neodpovídá, žal jí slyšeti nedá; vzpomíná na junáka, bratra, který byl mezi
braty jako mezi hvězdami ten měsíček zlatý. Vyletí sokol, vytáčí kolesa, bystrým okem
hledá junáka po tmavých propastech, vysokých bralách, kde jeho dobrá vůle bloudívala.
Darmo sokol pátrá — spí on již pod zemí a z toho spaní neprobudí ho více zlatá ranní
záře.Při hrobě junákově králoholská mláď si hraje, dívky vijou věnce a zpívají o junákovi;
a šuhaji„na surmity hudú:buli časy, buli — dá Boh, eště budú!“ —Prvním pěvcem Janošíkovým je však přece jen Jan Botto jehož „Spevy“ a v těchto delší
překrásnou báseň „Smrť Janošíkovu“ vydali jsme v Praze. Botto písní touto, jíž co do
zpěvnosti málo rovných bylo napsáno, promluvil ze srdce slovenskému lidu. Místy užil
vhodně i zlomků národních písní, a celá báseň dýše netoliko skvostnou něhou, ale
vroucností a silou. Jak prostě a dojemně zní loučení Janošíkovo s „vůlí junáckou“ ve
vězení před popravou:„Vôlnosti, vôlnosti, mával som ťa dosti,a teraz ťa němám ani za dve hrsti!Vôľa moja, vôla, kam si sa poděla —či svetom za letom si mi uletěla?Hoj lietaj len, lietaj, keď ti taká ďaka,lenže si vylietaj lepšieho junáka!“A je slyšet zvonit na den, Janošíkovi na noc. Srdci není toho líto — Janošík vzdychá
jen:„My skoro (brzy) spať musíme, bo (neboť) sme skoro vstali!“ Však zase to v něm
zabouří: „Brzy spáti! kdo to káže? Bůh? — lidé! tyrani!“ Zbíjel sice Janošík, ale kdo
zbíjel více? — on, či jeho kati? I zadumá se:„Ja chodil po zboji, po tom šírom poli,aby som zabudol o ťažkej něvoli —“aby rozrážel pouta svých bratrů. Zasvobodustrojí mu páni
šibenici. Janošík volá k svobodě:„Preto, že som ťa schytil, keď ťa psi trhali,i vyniesol omdletu medzi Tatier skaly,vlastným dychom ťa choval, na srdci zahrievala ťažké tvoje rany slzami polieval:preto mreť? — oj, rád zomrem, bos sa ty mně, milá,za to jedným pozrením dávno odmenila — —“A Janošík jede v prostřed jako vítěz k popravišti; kolem něho jsou tváře bledy, že
zdá se, jako by on sám celý zástup vedl na smrť. Chvílemi obrací zraky k nebi — modlí se
— nikoli za sebe - ale za lid, za to choré dítě, aby buď ožilo, anebo šlo ze světa; za
to dítě zakleté v porobu, které o světě neví, ale jen zná svou bolesť… Charakteristika
to slovenského lidu. Naposledy přehlédne Janošík svůj život, hodí pohledy na své hory,
na ten svět svobody, a do těch všech obrazů, co v Janošíkovi budí ještě usnulou naděj,
duše se přistrojí jako velký bohatýr do vítězné zbroje — i cítí, že by ramenem zem do
nebe zdvihla, leč v tom kněz vyřkne: „amen“… Lid se rozchází, srdce mu cosi svírá a v
duši ozývá se: Janošík umírá!„A to srdca svieranie viacej něprestaně,a hlas ten budě volať na z mrtvých povstanie,prebije sa cez prsia, cez hory, cez lesy —bude volať do všech strán: Janíčko! kděže si?!“I končíme slovy Bottovými: „Dějepis a zákon Janošíka jako zbojníka odsúdily; ale
pověsť ludu, v ktorej až posial žije, zmyla ho od vín a predstavuje ho čohrdinu národného“.[20]Ukázal jsem tedy, jaký význam v poesii slovenské máKrálova
Hola.Kdo meškáš v Popradě, neopomeň navštíviti Královu Holu a blízkou jeskyni Dobšinskou.
Vyhlídka s Královy Holy chválí se velice. Řetěz Středních Tater na severu stojí před
zrakem; viděti liptovské holy, počínající Chočem, až po Roháče a Volovec. U prostřed
jich stojí oblíbený slovenský Kriváň a na pravo od něho olbřími vysokých Tater až po
Lomnický Štít. Na západě přetíná vyhlídku vysoká Orlová, na východě a jihu však těká oko
po pestré směsi úžlabín a údolí, nad něž se jen řídce pozvedají některé vrchy.My, s této strany, sotva bychom se byli na Královu Holu dostali, kdyby partie tato
byla i bývala v našem programu. Ostatně měli jsme ještě do Tisovce asi osm hodin cesty…Vytrvale kráčeli jsme ku předu. Konečně před druhou hodinou odpolední, tedy po
pětihodinné chůzi, zjevilo se před námi nad Hronem v milé, rozkošné krajince výstavné,
pěkné městoBrezno(Bries). Město toto, t. č. valně maďaronské, má
několik kostelů, školy atd., je královským svobodným baňským městem v župězvolenské, do níž jsme hned s Čertovy Svadby sestoupili, má asi
5000 obyvatelů (s okolím prý asi 10.000). Obyvatelé tito živí se hlavně hospodářstvím a
vinařstvím. Hornictví zdejší kleslo.Zde zachovala se ještě pověsť o „horním chlapci“Brankovi.Branko byl rodem z Novohradu, od Sečan a žil prý dávno před Janošíkem. Turci dobyvše už
župy novohradské, činili vpády do krajin sousedních a oloupili též Branka o majetek. Ba
zajali prý mu ženu a děti. Branko ušel na hory a za krátko stal se postrachem Turků.
Junač slovenská shromáždila se kol něho a mstila své zajaté. Tři vatry zapálené na
vysočinách, na Polaně, na Vieporu (Vepři) a j. byly znamením, kterým Branko svolával
družinu svou do boje. Sbíhalo se junáků na sta a konali divy udatnosti. Ale poněvadž
Branko neodpouštěl křivdy nikomu, popudil na sebe města i stolice. Kdysi zjevil se u
Zvolena, a tu městští páni rozkázali udeřiti na zvony a hnali naň všecko měšťanstvo. Na
konec vlákali ho do území brezňanského a tam ho zahubili. Nad Breznem, na vrchu Mákovém,
jest prý hrob tohoto „horního chlapce“. Známá zpěvanka: „Ve Zvoleně zvony zvonia“ — zdá
se býti složena o tomto junákovi. Samo Chalúpka pověsť o něm zbásnil, což jsem si též já
dovolil (jakož i užil jsem do sbírky „Z hor“ více motivů, z cest zde vypsaných, k čemuž
skromně odkazuji). Samo Chalúpka zbásnil ještě jinou brezňanskou pověsť historickou oBomburovi, jehožposekáň(vlastně buzdován,
palcát) nalezá se nyní v zemském museji v Pešti. Kuruci přitáhli ku Breznu žádajíce, aby
se jim město vzdalo a s nimi proti králi se pozvedlo. Ale věrní Brezňané odmítli vzkazy
povstalcův. Hlasatel těchto vyzval je tedy, aby zvolili si za sebe zápasníka, který by s
vyvoleným zápasníkem povstaleckým vešel v boj. Výsledek zápasu toho měl rozhodnouti osud
Brezna. Na louce pod branou města setkali zápasníci: Maďar ve zbroji stříbrem vykládané
na vranéparypěa Bombura, jenž přišel od pluhu. Nastal zápas,
polámány kopí i šavle a na konec zápasníci chopili se palcátů. Po delším boji zvítězil
Bombura, a Březno bylo zachráněno. Kuruci tiše odtáhli.Avšak Brezno samo dalo i v nové době Slovensku junáka, junáka duchem,
nezapomenutelnéhoKarla Kuzmányho.Zde narodil se 16. listopadu znamenitý duch tento. Otec jeho byl v Brezně
evangelickým farářem a seniorem. Odtud ze škol poslán Kuzmány do prvých tříd
gymnasijních do Dobšiny, pak do Šaj. Gemeru, konečně na lyceum do Prešpurku. Na
universitu odešel do Jeny, navštívil pak i university v Lipsku, v Hale a konečně pak v
Berlíně, a r. 1829. vrátiv se domů, odebral se na nějaký čas do Kežmarku, kdež
profesoroval. Roku 1830. povolán byl za superintendencialného diakona do Baňské
Bystřice. Avšak ještě téhož roku odešel do Zvolena za ev. faráře. Brzy potom vrátil se
do Bystřice, kdež úřadoval na ev. faře až do r. 1849. Na počátku bouřlivého tohoto roku
musil však utéci se, nejsa v Bystřici pro své národní snahy bezpečen, do Vídně, kdež
pracoval za redakce Šafaříkovy na „Slovníku terminologickém“, až 3. prosince téhož roku
jmenován byl profesorem evangelického bohosloví praktických věd při fakultě vídeňské. R.
1860. byl pak zvolen, potvrzen a vysvěcen za superintendenta, v kterémžto úřadě po
krátké přestávce dokonal i svůj činný život. Zemřel po delší nemoci 14. srpna r. 1866. v
Štubňanských Teplicích a pochován v Turč. Sv. Martině, kdež poslední léta svá trávil,
jsa horlivým podpředsedou Matice Slovenské.Buditelskézásluhy Kuzmány ho jsou veliký. On súčastnil se i včeleonoho poselství, které v březnu r. 1849. předneslo u stupňů
císařského trůnu prosby národa slovenského, jakož i poselství r. 1861. a 1863.Kuzmány psal z počátkučeštinou, později slovensky, ba i německy
a latinsky. V Baňské Bystřici vydával oblíbenou„Hronku“(1836 až
1838), modlitby, zpěvník (v Pešti), pro církev evangelickou velmi cenný, srovnal a vydal
téžbibli šestidílnoua celou řadu spisů theologických. Avšak psal
též básně a písně, z kterých některé, jako vzpomenutá mnou „Kto za pravdu hoří“,
znárodněly. Kuzmány dosáhl i rozličných vyznamenání, zejména z Ruska a Pruska. (Viz také
„Národní kalendář“ na rok 1867., str. 270 a násl. a Vlčkovu „Literaturu na Slovensku“,
str. 169. atd.) — Smrtí Kuzmányho ztratilo Slovensko posledního svéhověrnéhosuperintendenta. (Viz „Z potulek“ díl I., str. 207., a
j.)Jak se město Brezno zachovalo k Matici Slovenské, pověděl jsem již v I. díle tohoto
spisu.Prohlížením města Brezna nechtěli jsme se a nemohli ani zdržovati. I zašli jsme do
hostince na náměstí a dali si uvařiti slovenský guláš. Po obědě najali jsme si vozík a
jeli dále k Tisovci. Sedělo nás s vozkou v malém vozíku sedm — jízda nebyla tedy zrovna
příjemná. Nejeli jsme však ani daleko. V dědině Polhoře slezli jsme všichni, vůz poslali
zpět, a najavše si průvodce na cestuhorou, k vrchu Čertovu, kdež
stál již salaš našich slovenských společníků, kráčeli jsme statně ku předu po lesnípirti(pěšině). Před samým večerem dorazili jsme k salaši. Bača
uvítal nás vděčně a občerstvil oštěpky a žinčicou, a přítomná bačovka léčila k další
chůzi lojem naše zmořené nohy. Zavazadla nechali jsme na salaši, neboť nám pastýři
slíbili druhého dne do Tisovce je donésti, průvodce poslali jsme zpět do Polhory, a opět
spěchali jsme dále.Podivné místo zvolil si tento salaš! Po několika krocích byli jsme na krkolomné
pěšině do hluboké doliny, kterouž dále k Tisovci vede pohodlnáhradská(silnice).Všecko jmenuje se tu: Čertův vrch, Čertův potok, Čertova dolina, jsou tu i jeskyně,
snad díry do pekel, ba věru, jakoby se tu sami čerti prali! Ale do ráje vede cesta
trnitá! Škoda jen, že za namáhání své nemohli jsme více nadytiti očí krásou Čertovy
doliny: byloť již hezky šero. Konečně dostali jsme se dolů na silnici, a po té šlo to
opět veseleji ku předu, hlubokými bučinami, vysokým prachem, který nám i mluviti
zabraňoval. A nastala čirá tma. Neviděli jsme kolem sebe již téměř ničeho, bučina tma
byly nám již nocí jednou. Pozorovali jsme jen ješte vysoké skalisko, divoce a hrozivě z
levé strany nad silnicí nakloněné aDěsnouskalou zvané, a konečně
vrchy a hory tisovské s pověstnou Hradovou skalou.Byli jsme posléze, po třináctihodinné obtížné pouti u cíle. Na pravo nad silnicí na
vysoké stráni kmitalo se ještě tu nebo tam v okénku světýlko, jakoby poletovalo po ní.
Tisovec spal.Za nějakou chvíli seděli jsme již v hostinných příbytcích otců našich společníků,
výtečných národovců a předáků slovenskýchDaxnerů. Naše hospodyně
připravila nám ještě v noci chutnou večeři a po té rádi jsme se odebrali na lože, které
jsme si již tak zasloužili![1]Nyní prý na čtyři.[2]Čaplovič r. 1829. shledal v Liptově jen 847 židů.[3]R. 1885. jest v celých Uhrách: 5 ref. distriktů s 54 seniory, s 2916 faráři,
277 kaplany, 2640 školami s 2929 učitely a 198.631 žáky, — 5 luth. superintendencí
čítá 51 seniorů, 881 farářů, 271 kaplany, l627 škol s 2388 učitely a 147.690 žáky.
— Řím.-katol. církev čítá v 20 diecezích s 22 kanovnictvími 215 skutečných a 11
titulárních kanovníků, 213 opatů, 165 proboštů, 91 arcidiakonů a 323
vicearcidiakonův, 3253 farářů, 1162 kaplanů, 5639 škol, 7510 učitelů s 709.784
žáky. — V 6 řecko-katol. biskupstvích je šest kanovnictví se 41 skutečnými a 25
titulárními kanovníky, 19 opaty, 2 probošty, 48 arcidiakony a 151 vicearcidiakony,
2101 faráři, 109 kaplany, 2332 učitely, kteří na 2314 školách 152.451 žáků
vyučují. — Řecko-východní církev má 8 biskupství, 20 opatů, 8 probošty, 82 arci- a
vicearcidiakonů, 2047 farářů, 125 kaplanů, 1942 škol s 2061 učitely a 166.100
žáky. — Unitáři mají jednoho biskupa, 8 seniorů, 108 farářů, 1 kaplana, 266 škol a
učitelů s 2953 žáky.[4]M. byl povolán z Tisovce za kaplana do Sv. Mikuláše r. 1848. R. 1850. zvolen tu
správcem ev. škol a profesorem dorostlejších děvčat. R. 1873. odejel na faru v
Růžomberku.[5]Nájemce koupeli M. M. Trnovský ochoten je poslati povoz ke kterékoli stanici
hosti naproti. Poslední stanici železniční jsou Vlašky (Kis-Olaszi).[6]Adresa: Št. K. H., kat. farář ve Sv. Michalu, p. Teplá, Liptov. Snížená cena i
se zásylkou 1 zl. 90 kr.[7]Král rozdával rukopisy svým přátelům. Řada básní uchovala se tak na Moravě v
rodině † poslance Rozhona. Rukopisy tyto jsou však již v rukou J. Vlčka. Některé
rukopisy Královy přechovává u sebe — zároveň i rukopisy jiných básníků — Ondřej
Truchlý Sytnianský, býv. redaktor „Orla“.[8]Asi 1/2 hod. od jeskyně Děmanovské známa jeděra Beníkova,
ne tak dlouhá jako ona, ale prostrannější. V Turci v hořeTlstáznáma jest jeskyněMažiarna, v
níž nalezeny i kosti předpotopních tvorů (viz „Pohlady“, IV., 510) a j. v.[9]Ze stanice Štrby jeli jsme letos na Štrbské plesovozemsměrem východním. Cesta tato spojuje se s cestou od dědiny Štrby vedoucí, zatáčí
se pak na západ a později obrací se k severovýchodu, takže lesem kruh opisuje.
Stoupání není veliké, až před jezerem je cesta tato najednou tak příkrá, že nutno
sestoupiti z vozu. „Silnice“ tato končí před ochranným domkem u Štrbského plesa. —
Z láznísmokoveckýchje na Štrbké pleso 4 hod. cesty. Jde se
pěkným lesem, který místy poskytuje rozkošnou podívanou na Vysoké Tatry, anebo
dolů na úrodné roviny spišské.[10]Dříve domníval se lid, že v Tatrách jsou draci, mořskáoka, karbunkule, diamantová hnízda, zlatá rajská jablka atd.
(Čaplovič.)[11]Jednotlivé stromy dostupují v Tatrách této výše:limba,
cedr tatranský, roste ještě nad 1700 m Má šišky, jejich oříšky lze jísti. Limbu je
prý zakázáno porážeti. — Olše bílá počíná ve výši 792 m, jasan 818 m, jedle 1096
m, buk 1194 m, osyka 1217 m, javor 1280 m, smrk 1530 m, modřín 1568 m a bříza 1587
m.[12]Slovenský pastýř má nejen pro každou krávu, ale pro každou ovci zvláštní jméno. Jméno dává jí dle rozličných vlastností a podoby, někdy též jen po hospodáři. Tak v Oravě jmenovali nám pastýři krav krávu po krávě: Ďurica, Keket, Straka, Belaňa, Žúžel, Sula, Pikulík, Fackula, Šturok, Lasička, Hruštinka, Hrvol, Škvarka, Logaj, Jahoda, Bobok, Žiďa, Žiďa, Uďam, Pičic (jméno gazdovo), Lysá, Hlina, Okulár, Kožka, (kostnatá, chudá kráva), Potkan; Rabín, Žemľa (hrubá, tučná), Kapravec, Muzika (prohnutá ve hřbetě, dlouhá; červená), Kotál, Židovka, Drevená, Rebeka (lidem prý přivyknutá), Pilárka, Hezkae, Pytliar (ze mlýna), Bubon, Cibyla (ráda prý cibuli), Cigáň,Madáma(kráva z fary), Stryga, Fizola, Terča, Koza (mlsná), Havran (černá), Rysula (ryšavá), Dóra, Matašek (po gazdovi) atd.[13]Pan farář Bohuš spravuje nyni ev. církev v Růžomberku.[14]V Letopise Matice Slovenské, VII., 2. sv., str. 5 atd. otiskl „Starožitnické
zápisy.“[15]Viz také Jar. Vlčka: „Literatura na Slovensku“ str. 140 až 147, A. Gillera: „Z
podróźy po krajů slowackim“, str. 347 a násl. Pypinovu „Historii literatur slov.“,
II., 468, „Sokol“, II., str. 146, „Orol“, IV., str.129 a j.v.[16]Tomu nasvědčuje i „Píseňkamarádů Hrajnohy“ (viz Kollárovy
„Zpěvanky“), dále moravská píseň oAdamčíkovi, „zbojnickém
hejtmánkovi“ (Sušil, 181) a j.[17]Pověsti udávají taká Zázrivou, Lubochnu, Sklabinu a j. dědiny za Janošíkovo
rodiště[18]Ukazují tam dosud „Janošíkovy housle“, totiž lišejníky houslím podobné. V
dolině Vrátná, blíž rodiska Janošíkova, ukazují opět „Janošíkovu lavici“(kus
skály, kdež si rád hovíval), na faře v Ťarchové mají Janošíkovu hůl, v zavřené
Matici Slovenské chována Janošíková dýmka atd.[19]Jiný variant této písně uvádí Štěpán Hyroš v „Zámku Lykavě“, str. 531.[20]O zbojnicích slovenských čísti lze ještě v „Starých Novinách“, 65, v Šafaříkově
„Tatranské Muze“, 25, v Fejérpatakyho kalendáři na r. 1831 a 32 a j.
|
Pokorny_Z-potulek-po-Slovensku-II.html.txt
|
Slovo za slovenčinuLedvaže prestali tie národné búrky a hrmavice — na ktoré sme ale my tatranskí Slováci privyknutí[1]— do nás ohnivé strely svoje metať, ledvaže v čerstvejšom po hrmavici povetrí
začali sme trochu voľnejšie dýchať a na omladnutom poli národnosti do práce sa púšťať,[2]už zasa zo všetkých strán sa chmáry počali zbierať a vtom nad našimi hlavami
hen od vežatej Prahy triatridsať ráz zahrmelo, zahrmelo na nás a proti nám, aby sme vraj
pokoj dali tej práci, ktorú pred seba berieme, pokoj našej slovenčine a národnosti![3]Keď bolo ticho, mŕtvo a pusto medzi nami, to bolo zle a naozaj zle, teraz, keď
sa začalo dačo hýbať a kývať, už sa kričí, že je i to zle. Ale my vieme a veríme, že je to
nič nie zle, že z toho, čo daktorí ako zlé potvárajú, mnoho dobrého vykvitne. To budúcnosť
ukáže. Že tie búrky ako spoločnice horúceho leta a horúcej práce predvidené boli, tým menej
nám poškodiť môžu, ale skôr len k cieľu poslúžia, lebo sa napospol hovorí, že je to úrodný
rok, keď mnoho hrmí. No nechže len hrmí na tú našu milú slovenčinu, nechže len blýska a
perie parom do tých našich stovekých Tatier, my z toho všetkého krásnu budúcnosť sľubujeme
nášmu kmeňu, lebo tisícveká epocha mu nastáva. Hoj, tu sa musia Tatry v základoch svojich
striasť a zakolembať, tu sa musia hroby mŕtvych otvárať pri zmŕtvychvstaní Slovákov po
tisícich rokoch! Hýbajte sa, Tatry, v základoch svojich a hlásajte svetu, že Slovák z
mŕtvych vstáva, hlásajte to, vy veční duchovia, zvlášte tým našim neveriacim bratom a
otcom, ktorí už boli zúfali nad životom naším, hlásajte im, aby verili a nepochybovali viac
o tom, že Slovák žije, že chce žiť, že chce mať budúcnosť! Ukážte sa, vy veční duchovia
predkov našich, tým pochybujúcim a hádam: „parturiunt montes, nascetur ridiculus mus“,[4]s posmeškom škandujúcim apoštolom i Petrovi i Jánovi i Jonášovi, i druhým,
ktorí nechcú veriť, že by Slovák mohol žiť a mať život sám v sebe. Nebojte sa, vy len kážte
vieru v život náš slovenský, nech neveriaci a pochybujúci hlásajú neveru, nech rozširujú
márny strach, tí, ktorí z mŕtvych vstávajú, neboja sa strachu toho, tí nemôžu pochybovať,
nemôžu zúfať nad sebou a životom kmeňa svojho.Plné strachu a pochybností, plné hnevu a zúfalosti ozvali sa tie daktoré hlasy proti
tebe, ty roztomilá naša slovenčina, a chceli by ťa ako dáku otrokyňu zavrieť do pút a
žalárov, chceli by ti odobrať tvoju tisícvekú starožitnú vážnosť, chceli by ti pošpintať
tvoju panenskú čistotu, úprimnosť a veselosť, chceli by ťa bezbožne pozbaviť tvojho
samostatného života, a abys’ i naďalej tak, ako posiaľ, mizerne živorila a bedárila, ťa
odsúdili na večnú službu. A kto? Tí, ktorí v tebe nežili, ač z teba život majú.Čo by si cudzinci za hriech boli pokladali na náš národ šprihať, ba čo cudzinci s veľkou
uznalosťou pri našom kmeni chválili a chvália (Sartori,[5]Rohrer[6]a iní), to naši vlastní znevažujú, špintajú, na to svoju žlč v rozsrdenej
horkosti vylievajú! Nedá sa to vyhovoriť tým, že naši nám chceli a mohli dať dobrú poradu,
že nás chceli od zlého odviesť, že museli otvorene a dôrazne k nám hovoriť pravdu bez
okolkov. Ale akáže to pravda, ktorá neberie do povahy samu vec, o ktorú ide, ale osoby, a
tieto znevažuje, očerňuje, do podozrenia uvádza? Akáže to láska, ktorá nás učí našu
otcovskú reč až do zhnusenia potupovať, prezývať tými najpodlejšími menami[7]Akáže to viera, ktorá nad životom nášho kmeňa biedne zúfa, aspoň nič dobrého a
vznešeného o ňom neverí? Kto sám seba znevažuje, nie je vážnosti hoden, a kto seba, svoj
kmeň a jeho reč práve znevažovať učí, je prinajmenej falošný prorok, ktorému ale na šťastie
nik nebude veriť, lebo kto sám neverí, ktože tomu veriť bude?Pravda síce, že toto o všetkých tých hlasoch neplatí a vyznať musíme, že hoc temer
všetky v akomsi neveriacom a pochybujúcom duchu o slovenčine boli písané, predsa len
daktoré z nich písané boli v duchu nepriateľskom, plnom žlče a jedu nákazlivého, plnom
kypiaceho hnevu z pobúrených náruživostí; a veď keby boli všetky v takom duchu, ako Kollárove[8]zložené, nezaslúžil by celý ten spis iba alebo najtrpkejšieho poľutovania nad
toľkou slabosťou ľudskou, alebo najsvätejšieho hnevu a opovrženia. Medzitým ale uspokojí sa
ranené srdce Slováka inými, spravodlivejšie hlasujúcimi hlasmi, menovite nášho striezlivého
a súdneho mudrca Šafárika,[9]dôstojného arcipastiera Pavla Jozeffyho[10]a iných, ktorí stoja na čele mierne zmýšľajúcich Slovanov, ako Kollár na čele
fanaticko-českých ultristov.[11]Daktoré druhé hlasy sú len echo jednej alebo druhej strane sa ozývajúce a preto
zbytočné bolo ich úzkostlivo zhľadúvať, lebo keby sme za slovenčinu chceli hlasy zbierať,
to by sme ich nie 33, ale 3333 našli, a to veľmi ľahko, lebo čo je prirodzené, to samo od
seba ľahko ide, ačkoľvek my nie sme tak prepiati, že by sme hneď preto dačo za pravdu
uznali, kde sa väčší počet hlasov nachodí, bo vieme, že to nie vždycky obstojí, inými
dôvodmi nám treba[12]dokázať pravdivosť a nutnosť nášho počínania, nie samými exemplami, nie
frázikami, nie prezývkami, ani dákym hrdo znevažujúcim a imponujúcim tónom; nám imponuje
len pravda a viera, a to vtelená, láska a život, a to skutočný, nádeja budúcnosti, a to nie
márna dáka a šialená, ale v podstate ducha božieho a génia nášho národa založená. Nielen
zbytočné, ale mrzké a neslušné bolo to najmä od Kollára, ktorý v tak dobrom a velikom mene
stál u Slovákov, všakových naháňačov a zvolávačov do svojho ovčínca na všetky strany
vyprávať, od slovenčiny a Novín slovenských (na čo, ak treba, hotových svedkov máme)
odrádzať a odhovárať a na svoju stránku nahovárať atď. atď.[13]— Kde nevidíme viery a lásky k životu, o tom všetkom nie bez príčiny
pochybujeme, ale nezúfame. Z tejto príčiny prosím všetkých bratov Slovákov, ktorí v tejto dôležitosti[14]budú, viem, písať a slovenčinu i seba brániť, aby najprv zabudli na všetky tie
urážky a prezývky, ktoré v rečenom spise „Hlasové“ i proti reči našej i proti dajedným
vrúcne milovaným osobám naváľané sa nachodia, aby i oni neupadli do takého pokúšania a
rovnými mrzkými náruživosťami zachvátení súc, vetu za vetu neodplacovali, lebo nehodno je
spravodlivú vec brániť spôsobom mrzkým, skrivodlivým, aby potom i sama pravda do podozrenia
neprišla; už naše porekadlo hovorí, že kto rozumom nestačí, ten kolenom dotlačí. My nie tak.[15]Taký základ, aký pán Kollár vystavil — „to je najväčšie nešťastie, že náš národ na toľko
nárečí je rozdelený“ — je nič nie menej, ako pesimizmus, proti ktorému treba druhú teodíceu[16]písať. Lebo nie všetko je nárečie, čo Kollár za také drží a vyhlasuje; ako ich
na Slovensku až sedem narátal,[17]tak by ich v Slovanstve vyše sedemdesiat našiel, ale to sú len haraburdy, akými
nás nepriatelia naši dráždia a strašia. Na Slovensku je len jedno jedinké nárečie
slovenské, ktorému nič inšie nechybí, len aby tá zdanlivá rozličnosť a rozmanitosť jeho
foriem, ako toľko svedkov nárečí slovanských, v jednu harmonickú jednotu umelým a vyvoleným
k tomu mužom spojená bola, čo sa ale prv stať nemôže, iba keď sa na čiastky rozberie celý
organizmus reči slovenskej a potom zozbiera všetko, čo ako pôvodné k celku patrí. Nielen na
Slovensku, ale i v Morave a Čechách bolo kedysi len to isté a jedno nárečie,[18]takže nie my, ale Česi odstúpili od starej pravoslovenčiny, nie my, ale Česi
urobili rôznorečie, nie nám, ale Čechom náleží sa navrátiť a pripojiť ku pravej
staroslovenskej reči, lebo naša reč je tá istá, ktorá bola pred tisícimi lety, jadrná,
plnozvučná, milohlasná slovenčina, ktorá zachovala onú panujúcu v Slovanstve dvojitosť
tenkých a hrubých spoluhlások,[19]kdežto čeština tieto posledné celkom utratila a tým sa vraj podobnou atičtine,[20]ale naproti tomu slovančine nepodobnou a nevernou stala!Mnohonárečnosť podľa Kollárovho zmyslu bola by, pravda, naše nešťastie zato, že by s ňou
spojené bolo nekonečné rozdrobenie síl tých, ktoré spolu majú pôsobiť; takej ale
mnohonárečnosti na božie šťastie niet nikde, iba ak dakde na papieri alebo v daktorých
hlavách, ktoré od strachu pre tú zdanlivú mnohonárečnosť zaskakujú na druhý kraj, chtiac
uviesť samojediné nárečie buď vytisnutím druhých buďže všeobecným zmiešaním všetkých spolu.
Ale práve takéto jediné, neprirodzeným spôsobom utvorené nárečie bolo by pre život
slovanský nemenej záhubné a nešťastné zmätenie babylonské, ako i na mnohé čiastočky
roztrhanie. Ani jedného, ani druhého sa ale nemáme čo báť, lebo vskutku niet v Slovanstve
ani tak mnoho, ako jevymyslené, nárečí, ani niet toho samojediného
pre všetkých Slovanov, ako je tiežvymyslené, nárečia. Čas a duchovné
vzdelávanie sa národov slovanských, [alebo zanedbanie, vojny a politické zväzky][21]môžu, pravda, k tomu mnoho dopomáhať, že sa nárečia tieto umenšovať alebo
rozmnožovať budú, že sa jedno k druhému bude alebo približovať alebo odďaľovať, čo pre
život národa iste veľmi je dôležité a dokázať sa môže z minulých časov histórie slovanskej.
Čistých, tedy pôvodných a samorastlých nárečí v Slovanstve niet dozaista ani toľko, ako ich
učení Slovania vystavujú, počet ich rastie len primiešovaním jedného k druhému a
zachádzaním jedného do druhého. České nárečie so slovenským bolo istotne kedysi jedno,
aspoň tisíc ráz bližšie, ako teraz, v behu času ale primiešalo si poľskérz, tým sa stalo nečistým, pomiešaným nárečím ani nie poľským, ani
nie slovenským. Že ale slovenské nárečie je čisté, pôvodné, alebo ak tak chceme, zo
všetkých ostatných tak zložené spolu, že tým samým osobitné, od všetkých odchodné nárečie
tvorí, dokázal Štúr ku presvedčeniu mnohých vo svojom dôkladnom spise „Nárečie slovenské“.[22]Keby Kollár bol tento spis, hoc priam mladšieho učeného Slovena, bez predsudku
čítal a nezavrhol,[23]mohol by sa bol presvedčiť, v akom omyle o svojej mnohonárečnosti väzí, lebo
tam je ten jeho základ naopak obrátený, asi takto: mnohonárečnosť, keď je ona opravdová,
pôvodná a skutočná, je naša velikosť a sláva, a preto sa nemá hubiť a rušiť, ale k svojmu
životu budiť a kriesiť. — Jeden môj profesor kedysi tiež tak hovorieval, že by na svete
najlepšie bolo, keby bol jeden jazyk, jedno náboženstvo, jednaké peniaze, lebo že z tej
rozličnosti iba zmätok povstáva. Ale to sám Kollár vo svojich kázňach tvrdí, že mnoho
jazykov na svete zvestuje slávu a veľkosť božiu; ak je to pravda, tedy i viac nárečí v
národe zvestuje slávu a veľkosť dobrotivého Boha a Otca národa nášho, ktorý chcel, aby sme
ho mnohými nárečiami oslavovali. Či budeme viesť vojnu s Pánom Bohom? Či neprestaneme s
pokojom a vďačne na jeho múdrom vedení a riadení i nášho národa? Či povieme, že všetky veci
dobre učinil, len v našom národe nemal toľko nárečí stvoriť, lebo je to zle, lebo zasa Štúr
— povážte si! — jedno nárečie vymyslel? — A potom, načo to ustavičné ukazovanie na druhé
národy, najmä na Nemcov,[24]tí sú vraj „múdrejší, než my nesvorní Slávové“[25]— dobre, nechže budú, my im ich múdrosť nezávidíme, nech majú jednu reč
spisovnú; ten národ tak, druhý inak musí svoju úlohu vyviesť a Boha na zemi osláviť, každý
tak, aké má od Boha dané dary, tak, ako podstate jeho ducha je najprimeranejšie. A či tí
sami Nemci v občianskom ohľade sú nie na premnohé väčšie-menšie obce podelení, [ale preto,
majúc jeden spoločný zväzok, svornejší sú pod mnohými panovníkmi, ako mnohý národ pod
jedným panovníkom? Jednota pravá len v jednom vzdelanom duchu a pravej slobode byť môže.][26]Divné sú i v tom cesty božie, že náš národ tak rozdielnej je od druhých povahy
a tak zvláštne má vlastnosti; ale preto nebuďme neuznalí naproti Bohu, štedrému darcovi
nášho národa, šľakujme radšej v tom stupaje božstva a iste nájdeme, čo sa nám na prvý
pohľad zdá byť škodné a záhubné, ukazujúci prst na veci veliké. „To jest skryto přede
jinými, co my v knize lidstva býti máme,“[27]čítame v Slávy dcere. Ale sa zdá, ako keby Kollár na svoje predošlé duchaplné
reči zabúdal alebo im teraz neveril! — Kollár rád hovorí v podobenstvách, nech dovolí i mne
jedno povedať: Keď sa národ náš tak často pripodobňuje stromu, nemusí sa pripodobňovať len
vždy stromu divému, ale už raz i štepenému, na ktorého konároch (haluziach)[28]môže množstvo rozmanitých rodzají ovocia rásť, a bude predsa jeden strom, a
vzácnejší, ako ten, kde je len jednaké ovocie. I v našom národe treba veru na všetky strany
štepiť; či to bude na škodu, keď my do haluzí nášho kmeňa novú rodzaj (druh) ovocia
zaštepíme? Ale to je len podobenstvo. Bez obrazu hovoriac: mnoho- alebo skutočná nárečnosť
v národe našom nič je nie iného, len neprebraná bohatosť ducha a života, samorastlosť a
pôvodnosť samotvorná, čím všetkým sa náš národ, už nepriečim, či nad, či medzi inými od- a
vyznačuje; to je podstatná známka a živel nášho národného života, na ktorom sa horšiť
vonkoncom nemáme, pre ktorý nesvornosť robiť naskrze nesmieme; keď ale chceme za vlasy do
tej nemožnej, nie jednoty pravej, ale len jednotvárnosti (uniformy) ťahať, tým samým robíme nesvornosť.[29]Toto je ale druhé heslo na zástave Kollárovej, to azda v najomrzlejšej hodine, aspoň v
časoch neprajných vyslovené orákulum Dobrovského: „My nesvorní Slávové.“ Ja ho vyhovárať
nejdem, nestálo by za prácu, ale ani toľké strašidlo s ním nechcem robiť, a keby som si
žiadal, aby sme naň nezabudli, to by som ho dal napísať nie palicou na piesku,[30]ale by som dal uliať zo železa také litery ako Kriváň a potom by som ich
postaval na Tatry, Ural a všetky slovanské vrchy, aby ich bolo vidno a aby ich ani zuby
časov pohrýzť nemohli. Ale čo mi je po takej žiadosti? Nech by sme hovorili, koľko chceli,
„my nesvorní, my nešťastní Slávové — nostra culpa“[31]— ak pre svornosť budeme robiť nesvornosť, ostaneme vždy nesvornými. Kde ľudia
svornosť za vlasy ťahajú, tam jej práve nebudú mať. To je tedy veľmi široko povedané: „My
nesvorní Slávové.“ Keď hľadáme príčiny tej nesvornosti, vieme dobre, že najviac nepriatelia
národa nášho, hoc priam často skrze oslepených našincov ju rozsievali a my nie pôvodcovia,
ale hádam len rozširovatelia a nájomníci boli nesvornosti. — Načože je tedy tá rozmanitosť
nárečí? Nato, aby sme sa vážnosti, svornosti a znášanlivosti jeden naproti druhému učili.
Inakšie svornosť medzi Slovanmi pôvodnými, samorastlými a samosvojnými nemožno založiť
pevnú a trvácu, iba tak, keď každý k svojmu bude najbližší, keď každý v svojom živle a
všetci v celku budeme žiť. Len najtrvácejšou znášanlivosťou a slobodou ducha možná je medzi
nami svornosť. Všetka násilnosť budí odpornosť, každý boj budí odboj, všetko zapieranie
protivné odpieranie. Všetky príklady v histórii Slovanstva, ba i človečenstva potvrdzujú
to, že sa ľudia neprirodzeným a násilným spôsobom zjednotiť nikdy nedajú. Od svornosti musí
vzdialené byť všetko násilie, všetka rozhorčenosť atď.; ale kto sa chce poučiť obšírnejšie
o svornosti, nech si neťaží čítať Kollárove Kázne I. i II. diel,[32]ako on to tam pekne píše a hovorí — škoda len, že naopak robí, preto jeho
krásne reči hodno nasledovať, ale neradno jeho skutky. Načože taký krik robiť, keď Slováci
vosvojejreči idú písať, ktorú hovoria, ako by bolo pre nich a tým i
pre Slovanstvo najužitočnejšie, načo toľko vyčitovať, ako keby sme neviem čo zlého boli
porobili. Ducha neuhasujte! Nechajte to, páni, tak, do čoho sa chytiť chuti alebo vôle
nemáte a dajte pokoj tým, ktorí chcú pokojne žiť i pracovať a budúcnosť založiť Slovenstvu.
Nedráždite nás. Dobrá rada a dobré slovo stojí moc a ešte viac skutok a účinok, ale daromné
kriky, výčitky, posmechy, potvárania toho, čo ani len poznať a milovať nechcete, nestojí za
nič. Hanením ku chvályhodnému činu možno pritiahnuť, ale nie od neho odviesť; hanením
slovenčinu nezabránite, ani češtinu neobránite.Vy, páni zo strany českých Hlasov, nás obviňujete z nešťastnej nesvornosti a tak kliatbu
otcov na synov prenášate; preto, ak by sme aj boli nesvorní, ako sme ďakovať Bohu nie a
prosíme Boha, aby sme ani napozatým neboli, na vás samých by tá vina padala. Lebo či
nevzniká nesvornosť tam, kde namiesto pokojného mudrovania sa zjaví duch náruživý,
zanovitý, srdovitý, a takýto duch veje v tých vašich hlasoch; výjmuc neveľkú časť je to
plod najpobúrenejších citov a myšlienok; z takého semena vzniká nesvornosť. Ale nech vás
súdia vaše vlastné reči a skutky, tie svedectvo dávajú o duchu vašom. Keby ste boli
pokojnejším a miernejším duchom do boja vystúpili, ako to aj daktorí striezlivší múdre
narádzali, mohla tá hádka i na pekný spôsob, i k obecnému úžitku už posiaľ skončená byť. Či
by nebolo múdrejšie bývalo povedať aspoň takto: Dajme pokoj tým mladým, horlivým, za národ
celou dušou zaujatým Slovákom, ducha neuhasujme a pred časom nesúďme, jedného každého dielo
zjavené bude; veď oni nepracujú na cudzej, ale na vlastnej roli, nenosia do cudzieho, ale
do svojho domu poklady, načo ich zatracovať a odsudzovať? Načo znevažovať osoby, reč
slovenskú a tým všetkých Slovenov pred svetom? — Či sa mladí Slováci dopustili kedy tej
bláznivosti, aby oni boli na češtinu šprihali a ju len jedným mrzkým menom prezývali? Či sa
oni odriekli sväzku bratského medzi najbližším nám kmeňom českým? Či znevažujú dobré spisy
české? Či by sme nenašli u Slovákov všetky znamenité diela novej literatúry českej:
Jungmanna, Šafárika, Presla,[33]Staňka[34]a iných, áno i staršej, a či myslíte, že to i budúcne robiť nebudeme? Ba omnoho
lepšie, lebo vedzte, že slovenčina jekľúčku všetkým ostatným
slovanským literatúram a jestli ktorý kmeň, tedy Slováci budú najvzájomnejší, lebo už reč
ich je so všetkými druhými najvzájomnejšia; slovenčina bude ten most, po ktorom
najsnadnejšie ku všetkým kmeňom budeme môcť pristúpiť, ona bude ten zväzok, ktorý nás ináč
v jednotu ducha slovanského bude spojovať, ako sme dosiaľ pri úplnej neznámosti a
zanedbalosti našej kmeňovej reči spojení byť mohli.Učený filológ profesor I. Sreznevskij,[35]cestujúci — ako známo — pred pár rokmi, bavil sa za dlhší čas na Slovensku, aby
mohol nárečie naše poznať. K tomu cieľu nielenže sa naučil sám nárečie naše tak znamenite
hovoriť, že by ho každý Slovák za pravého Slováka bol uznať musel, ale i nazbieral hodnú
kopu filologického materiálu z nárečia nášho, nevediac sa dosť nachváliť a natešiť tej
bohatosti, ľubozvučnosti slovenčiny, zvlášte ale tej jeho[36]vlastnosti, že ona obsahuje živly každému slovanskému nárečiu vlastné. Tak
zmýšľal a súdil Neslovák, ktorý ale mal hlbokú známosť slovenčiny. A naši Slováci a Česi
podajedni slovenčinu potupujú, prezývajú tými najpodlejšími prezývkami! [Či je to ovocie
vzájomnosti a tej vykričanej svornosti? Páni, tak nedôjdeme k cieľu. Darmo je kričať:
„Slovanstvo, vzájomnosť, svornosť“, keď v nej nežijeme. To je cieľ svätý, veliký, k tomu
treba všetky čiastky zbierať a zhromažďovať, každý, i najmenší úd kriesiť a obživovať; čo
by to bola za vzájomnosť, keď by slovenský kmeň ostal mŕtvy? Len jeho vlastný, osobný duch
a jeho kmeňová reč mu dá život. Také povetrné všeslovanstvo lietajúce od Uralu k Tatrám a
od Adrie k Baltu, nevidiace a neznajúce tých, ktorí sú mu najbližší, veľmi dobre vyobrazil
náš dômyselný J. Melcer[37]týmito slovami:„Ještě slovensky nevíš, už všeslavstvím se zanášíš,dům svůj neznaje, už po světa kolku sledíš,Hron nepřepluv úzký, přes mora hloubu brodíš,škroupku nerozbiv, blb, chouťku si jádra činíš,nitky konec pustiv svíti pradýnko myslíš.“][38]Nebojte sa tedy, že by skrze túto tak zneuctenú novotu svornosť a láska medzi bratmi
národa prestala, lebo práve ona má byť zväzkom novým, čerstvým medzi nami a Čechmi, nech
len oni ctia naše tak, ako my ich; nebojte sa, že by vzájomnosť zahynula, lebo práve
slovenčina bude pre nás jeden mocný prostriedok, ktorým sa k druhým kmeňom a ony k nám budú
môcť približovať, nebojte sa, že by Slovenskopre tozahynulo a od
nepriateľov tým ľahšie pošliapané byť mohlo, že sa svojou rečou vzdeláva, lebo čím živší,
mocnejší bude duch a život náš, v našej, zneho zrodenejreči sa
rozvíjajúci, [tým mocnejšie budeme i proti nátisku susedných národov sa brániť,][39]lebo budeme v moci ducha sebavedomého a sebazdržujúceho žiť i bojovať za to, čo
nám je najbližšie a najdrahšie. Krom toho ku vzdelaniu a udržaniu sa daktorého národa veľký
lebo malý počet nemnoho dopomáha, ale jeho vnútorná moc; sú národy na počet miliónové
nevzdelané a hynúce, sú národky neveľké, ale v sile ducha, v ráze vzdelanosti, obetnosti
tie veľké prevyšujúce a trvajúce. Za nemalú príčinu tej studenosti a nedbalosti národnej
medzi Slovákmi, keď sme až posiaľ nemohli prísť ku všeobecnému národnému povedomiu,
pokladám tú, že sme seba a svoje vlastné, najbližšie neznali, potupovali, znevažovali.
Preto veľká časť vzdelanejších Slovákov sa pripojovala k národom cudzím, len malá čiastka
ku kmeňovcom pokrevným a sama pospolitosť tak potupená a opustená držala sa svojho kmeňa od
tisícich rokov, medzi všetkými búrkami a premenami zostanúc verná svojej reči, tak verná a
stála, že pri všetkej svojej chudobe nielen mnohé roje medzi susedné národy pustila, ale i
cudzích, do svojho lona prišlých zdomácnila, poslovenčila, ba čo pozoru najhodnejšie, i
samých bratov Čechov v XV. a XVI. století v hojnom počte do našich Tatier prišlých tak so
svojimi kmeňovcami stopila a spolčila, že sotva znaku ostalo v nárečnom ohľade, že by tu
dakedy boli Česi bývali. Nemáme sa tedy čo obávať, že by kmeň slovenský, tak živý, tak
hojnými darmi nadaný, preto, že v slovenčine svojej sa vzdelávať bude, vyhynúť alebo od
druhých národov skôr znivočený byť mohol.Vy, páni, povedáte: Slováci boli s Čechmi od tristo liet spojení, majú jednu spoločnú
literatúru, tedy v zväzku tomto náleží nám i naďalej zotrvávať.[40]My na to odpovedáme: V takom spojení, ako sme dosiaľ boli, môžeme byť i
naďalej, ak nie v tuhšom. Lebo čože to bolo za spojenie, nehľadiac na tú veľkú prekážku, že
v občianskom i náboženskom ohľade sme rozdvojení? Že Slováci knihy české kupovali, písali i
vydávali, to isté robili a robia i s maďarskými, nemeckými, v takom spojení sme tedy i s
tými; že sa medzi evanjelickou stránkou užívala v cirkvi, aj posiaľ užíva reč česká, ale to
jednak je mnoho menšia stránka, jednak s veľmi malým osohom s češtinou sa vzdelávala, ako
to nižšie dokážem; že dajedni Slováci medzi Čechmi žili a pracovali, ale tí jednak opustiac
kmeňovitosť svoju bezprostredne len Čechov a nie Slovákov vzdelávali, hoc priam i ich
účinlivosť daktorých Slovákov sa dotkla, isté je, že ona celý kmeň neprenikla.Keby sme boli mali s Čechmi spoločné školy, v ktorých by sa reč československá v
jednakej miere bola i tam i u nás učila, ale tam nemčina, u nás latinčina panovala; keby
táto reč bola utvorená na základe nielen českom, ale i slovenskom a vzdelávaná nielen podľa
chuti a v ohľade potrieb kmeňa českého, ale i nášho, tak by sa mohlo o dákych zväzkoch
hovoriť, ale to sa nestalo, a to je veľký rozdiel. — Česká reč má podľa matérie i formy
prinajmenej tretinu v sebe číreho, od druhých rozdielneho českého živlu, ktorý aby sa do
nášho kmeňa bol zaštepil, a zasa živel čistoslovenský, Čechom docela neznámy, tiež asi
tretinu v sebe obsahujúci, do češtiny bol prijal, o to sa až posiaľ nebolo postaralo. Či
máme českú mluvnicu pre Slovenov písanú a český číry slovník pre Slovákov menovite
sporiadaný? A naproti tomu, či sú oboznámení Česi s výbornosťami filologickými nášho
nárečia, či prijali z nášho skladu dačo do gramatík a slovníkov? — Čo sa do Jungmannovho Slovníka[41]prijalo, je všetko málo, ako to dokáže vyjdúci Slovenský slovník.[42]To by bolo k spojeniu poslúžilo. — Vy, páni, hovoríte ďalej, že máme kánon reči
dokonalý, ustálený, ktorý sa nemôže meniť a ináčiť. Ale na to odpovedáme, že keď sa matéria
reči mení, musí sa i forma s postupom času meniť a pretvorovať. Akáže bola matéria aj forma
reči Rukopisu králodvorského, keď sa prirovná k terajšej českej; ku našej slovenskej je ona
iste omnoho bližšia, a to prečo? Preto, že česká reč sa pretvarovala,[43]vzdelávala v dobách časubez ohľadu na slovenskú, tá zašla
na bok ďaleko a táto ostala tam, kde bola azda pred tisícimi rokmi. Takto si môžeme
vysvetliť ten skutočný, do života prešlý rozdiel medzi češtinou a slovenčinou, pri všetkom
tom zdanlivom spojení.Bez škôl, bez prípravných kníh nám Slovákom sa veľmi ťažko bolo česky učiť, najmä kto
chcel mať dôkladnejšiu jej známosť, to každý nepredpojatý uznať musí; a predsa i tí učení
málokedy zašli ďalej od gramatiky. Hoc ako nám ale to ťažko padalo, môžem smelo tvrdiť, že
všetko jedno, či poľsky, chorvátsky alebo česky, predsa sme sa len o tú známosť češtiny
pousilovali. Neokúňam sa na verejnosť vyniesť, nie pre dáku azda márnu chválu, ale na
svedectvo pravde, moje osobné v tejto záležitosti skusy a osvedčenia. Cítil som sám dávno
potrebu mluvnice českej pre Slovákov písanej, v ktorej by i rozdiel medzi jedným i druhým
nárečím, ale i spojenie vyznačené bolo; zvlášte ale slovníka celkom českého pre Slovákov.
Ešte ako žiak chytil som sa do tej práce, i skončil ju, urobiac výťah všetkých českých, nám
neznámych slov z Palkovičovho,[44]Thámovho[45]a Dobrovského slovníka.[46]Obsahovalo to asi štrnásť hárkov. Ten rukopis radi potrebovali mladí Slováci,
aby sa z neho českým slovám naučili, aj tak kdesi pri požičiavaní ustrnul. — Príduc do
úradu, skusoval som znovu a väčšmi všetku nesnadnosť a obťažnosť Slovákov i v škole i v
kostole s češtinou. Videl som dobre, ako sa katechizmus a evanjeliá dietky učia naspamäť
alebo i piesne nábožné zo Zpěvníka a spýtal sa neraz, či toto slovo, ty milé dieťa,
rozumieš? Tu som sa presvedčil dokonale, ako to ide, že alebo celkom nerozumie, alebo si
zle vykladá slová české Slovákom docela neznáme, ktorých sa v Biblii aj inde v českých
spisoch mnoho nachodí. Tu som si pomyslel: darmo je, vzdelanie Slovákov takýmto činom
nemôže ísť napred, keď nemáme škôl, v ktorých by sme sa českej reči učili, musíme mať k
tomu aspoň prípravné knihy. Pribral som sa tedy znovu do Slovníka Jungmannovho, už vtedy
celkom vyšlého, i pokročil do polovice prvého dielu, vyberajúc s najväčšou bedlivosťou samé
české, nám neznáme slová a výpovede. — [Medzitým prišli ťažké pohromy na Slovensko, v
týchto sme sa celkom do seba zavreli, k duchu svojmu pritúlili a tak sme v ňom našli naše
nárečie, v tomto seba a v sebe život a jeho budúcnosť.][47]Už z tohoto vidno, že terajšieho, už druhého odtrhnutia sa Slovákov od Čechov
najviac títo sami boli príčina tým, že zväzok ten, ako sme videli, veľmi slabý a len na
vlase sa držiaci, ničím upevniť a potúžiť nehľadeli, nedbajúc na to, že už skrze Bernoláka
napomenutí byvše k uchopeniu všemožných prostriedkov, [k upevneniu týchto iste dôležitých
národných zväzkov sa nepričinili.][48]Keď Česi predok chceli viesť a hegemóniu v literatúre si osvojiť, mali žiť so
Slovákmi v najbližšom porozumení, nielen azda skrze dáke privátne korešpondencie, ale mali
na Slovensku mať viac agencií, ktoré by boli tieto spoločné národné záležitosti riadili a
spravovali; keď oni zakladali dáke národné ústavy, múzeá, spolky, časopisy, keď brali pred
seba dáke reči a národnosti sa týkajúce plány, mali to všetko v celosti s bratmi Slovákmi
zdeľovať a jednotlivé osoby na Slovensku do toho spoločného národného kola zaujať; keď sa
zachytili do vydávania náučných kníh alebo do prekladov z cudzích literatúr, mali si v tom
počínať v porozumení so slovenskými spisovateľmi, ktorí by našim potrebám a okolnostiam
primerane boli podobné práce konali atď.; tak by sme potom spolujednýmkrokom boli napred kráčali, tak by ruka na hodinách národnej
osvety tú istú hodinu v Prahe, ktorú na Slovensku bola ukazovala, lebo pravá jednota v
jednote interesov, myšlienok, vôle a lásky záleží. Ale zo všetkého tohoto či sa dačo
vykonalo, spytujeme sa? Ani len za márny prach nie. Že Kollár a ešte snáď dajedni žili v
priateľskom dopisovaní s Čechmi, to je ešte nie verejný, národný zväzok, ten musí byť
verejnosťou potvrdený a takrečeno zmluvami zapečatený. Ba keď hore vezmeme, či sa práve
odstrkave k nám nedržali Česi, články do časopisov českých od Slovákov posielané
neprijímajúc, ale odpovede na ne tlačiť dávajúc? [Také bratstvo nám i páni Maďari
preukazujú, prijímajúc do svojich novín len také články, ktoré sú proti a nie ktoré by boli
za Slovákov.][49]Lež nadhodíte nám, že však sme vedeli, čo sa má robiť a jaká je úloha naša. Ale
prosíme vás, z čoho a odkiaľže sme to mohli vedieť, ak len z dajakých, často nedostatočných
súkromných zpráv nie, z verejných orgánov, novín, časopisov, ktoré k nám veľká bieda bolo
dostať, sme ťažko, i to pozde len mohli dačo vyzvedieť a krom toho i v tých časopisoch bolo
často tak málo zaujímavosti pre nás, lebo sa ohľad na Slovákov v nich malý bral. Ja vám ich
posudzovať nejdem, ale to vyznať musím, že našim potrebám ony vyhovieť nemohli, pretože
Česi naše potreby alebo neznali, alebo nechceli rozumieť; Slováci zo svojej strany dosť
svojich žalôb pozdvihovali, ale to nič neplatilo. Keď ale Čechy a Praha mala byť centrum
národnej osvety, teda z neho na všetky strany celého okresu mali pršať a prenikať
papršleky, aby tak zasa od periférie k centru sa navracovali, keď by ich toto k sebe
priťahovalo. Ako sa má centrum k periférii, tak sa má táto k centru! — Hoc fuerat demonstrandum.[50]Vrchovec ale tejto medze a opravdovú vežu babylonskú vystavili najmä mladí ponemčení
Česi, nevynímajúc ani daktorých starších, vo svojich spisoch. Túto chybu zbadali dosť skoro
i sami lepší Česi, nielen Slováci. A preto nevedeli sa dosť nahorliť, nažuhrať proti tomuto
zmätku z jednej strany veľký purista Palkovič[51]a najmä sám Kollár,[52]z druhej ale tiež hlbokí znatelia slovančiny. Tu vystúpil na svetlo „Lovec“,
ktorý by tieto cudzie zvery v českej obore vykántril, ale jeden lovec nestačil tú háveď
vystrieľať. Inde vystúpil „Napomínatel“,[53]ktorý má klasickú autoritu v Slovesnosti českej,[54]ale i ten tie primnohé barbarizmy nebol vstave vyspomínať, nepoviem povyčíšťať.
Nakoniec vystavený má byť národný „Brus jazyka českého“,[55]ktorý i tuhú oceľ vybrúsi a vyčistí, až sa ligotať bude. Daj Boh, aby sa mu to
podarilo, ale ak i pri tom nebude zas ohľad braný na Slovákov, veľmi pochybujeme, že sa
podarí. Z tých mnohých žalôb na ponemčenú češtinu dovediem hlas len jedného muža, a to
Čecha Vincka Zahradníka,[56]ktorý v druhom zväzku Časopisu pre katolícke duchovenstvo,[57]str. 346, na rok 1836 takto vyčituje: „Čeština není ta šilhavá, špinavá,
nanejvýš protivná čeština v cizím kabátu, nýbrž pravá, vlastní, světlá, jadrná, příjemná
čeština, kterouž psávali staří Čechové a za dnů našich píší ti, jenž starobylých spisů
českých pilně čítají. Mnohý spisovatel tohoto věku našeho českých sice slov užívá a
pravidelně je ohébá a skloňuje, ale tak je spolu váže, jak se to s vlastní povahou české
řeči nikoli nesrovnává. Tímto způsobem vzniká třetí jakás řeč, kteráž ani německou, ani
českou není, nýbrž v prostředku mezi jednou a druhou kulhá a literaturu českou nejen nic
nezvelebuje, alebrž spíše jí k zlehčení slouží.“ A na str. 348 ten istý: „Kdož poněmčile
píše, ten bolestně trhá mozek český, své pak práci vší téměř ceny a hodnosti ujímá.“ — Keď
tedy Čechom tak nepríjemne chutí tá ponemčená čeština, keď im tak bolestne mozog trhá,
akože nám, Dórom a Beótom tatranským, ako sa vám ľúbi nás menovať, má chutiť táto vycivená,
prepulérovaná, vykrumpovaná atičtina? Akože tá zašpicatená, ihlovatá klasičtina nemá obádať
a pichať naše zaokrúhlené nástroje radorečné?[58]Čeština už sama v sebe, trebárs by bola najklasickejšia, má pre Slováka veľkú
ťažkosť podľa matérie i formy, lebo — ako som už spomenul — nachodí sa v nej tretina
pôvodne českého nám Slovákom docela neznámeho živlu, takže nielen mnoho slov je, ktoré tú
istú vec Česi iným, nám neznámym a my zasa iným menom krstíme;[59]ale že naopak, tými istými spoločnými názvami rozličné veci menujeme.[60]Pohlavu[61]mnohých slov značia ináč Česi, ako my.[62]Nadovšetko ale vo formách a skloňovaní[63]koľký, už toľko ráz opakovaný, panuje rozdiel, čo všetko nemalú ťažkosť robí;
na tom by sa tedy predovšetkým bolo malo pracovať, aby tieto tak ostré a hranaté rozdiely
vo formách vo spisoch prípravných, čo najprimeranejšie od Čechov i Slovákov spoločne
vypracovaných, vyrovnať sa boli hľadeli. To ale všetko sa nestalo a volalo sa ustavične ak
jednota, tak jednota, ak vzájomnosť, tak vzájomnosť. Každý ale cieľ musí mať prostriedky.
Teraz, tak myslím, že sú už neskorné, ačkoľvek ešte nie zbytočné, lebo na každý spôsob
približovanie sa jedného nárečia k druhému treba poľahčiť a to sa stane vylučovaním
všetkého pôvodného, rozdielneho a spojovaním všetkého spoločného.Toto len v krátkosti tu z ohľadu na reč podotknuté, lebo jednak od Štúra dosť obšírne i
dôvodne o tom písané bolo,[64]postačí k vyrozumeniu, prečo nám Slovákom čeština tak neprístupnou sa stala, že
sme prinútení k nášmu najbližšiemu nárečiu sa utiecť a tohoto k nášmu národnému vzdelaniu,
bez ktorého viacej žiť nemôžeme, potrebovať. Túto potrebu uznali a vyslovili i niektorí
hlbšie a dôvodnejšie veci tieto považujúci mužovia nášho kmeňa, páni Šafárik, Jozeffy a
iní, radiac pre Slovákov písať rečou prostrednou akousi medzi češtinou a slovenčinou. Táto
rada ale, ak je lenpre Slovákov, nie je úplná, lebo pre Slovákov musí
byť slovenčina najbližšia, najprimeranejšia; ak je alei pre Čechov, i
pre nás, tedy dobre, nechže píšu i Česi touto prostrednou rečou, aby to bola spoločná reč,
lebo keď je nie spoločná, tedy je daromná; nechže bude každému osobná. Kollár ale, ktorý sa
predtým tiež k tej prostrednej ceste klonil, teraz bez ohľadu a rozpaku i toto spojujúce
ohnivo zavrhuje, chtiac mať jednotu bez zväzku jednoty.[65]On chce mať hlavu a srdce v Čechách, a len nohy, ktorými Slovákov kope, na
Slovensku. A to by sme všetci tak mali robiť? No, bola by to komédia na posmech sveta! —Vy, páni, hlasujete jednomyseľne za bibličtinu, volajúc na nás: „Píšme biblicky, držme
sa reči biblickej.“[66]Táto už toľko ráz do uší a hláv našich vbíjaná zásada nám ale predsa a
vonkoncom sa do hlavy vmestiť nechce, lebo i ona, ako iné, len tak vôbec a neurčito je
vyslovená, preto potrebuje bližšieho pováženia. Nemajte v tom za zlé rozumu ľudskému, že sa
on do všetkého chce miešať, že na všetko hľadá dôvody alebo odvody, o čom sa presvedčiť
nemôže, lebo je to právo i povinnosť jeho. Aby som ale nebol zle rozumený, musím podotknúť,
že ja Bibliu z ohľadu na obsah tuto docela nedotknutú na svojom mieste a v jej svätosti
zanechávam, aby bojsa dakto nezavieral takto, že keď sa formy a reči biblickej dotýkam, tým
už i vec samu boriť chcem a so Straussom,[67]Feuerbachom[68]atď. po jednej ceste kráčam. Nie, veď to vidno, že je považovanie toto z iného
stanoviska. Tým išlo o zničenie jej pozitívnej ceny, mne o zveličenie a prevedenie do
života národného.[69]Česká Biblia (Kralická) uznaná je za najlepší preklad Písma svätého a táto chvála náleží
jednak samým pilným prekladateľom, jednak tej bohatej a tvorivej reči, v ktorej sa
prekladala. Medzitým nech bude preklad aký chce dokonalý, nech by v každom ohľade samému
originálu sa rovnal, predsa je a ostane lenprekladom a nie pôvodnýmdielom; a jako preklad, čím je dokonalejší, t. j. čím objektívnejší je, čím vernejšie
pretlmočí i ducha i reč pôvodného spisu, tým väčšmi musí subjektívnosť svoju zatajiť a
takrečeno zanedbať, aby sa skrze primiešanie subjektu objektívnosť nepotrela a
nepreinačila. Keď tedy náš Písma svätého preklad čo najvernejšie i ducha i reč cudziu v
našom národnom obleku predstavil, tým samým sa stal z ohľadu na svoj objekt iste dokonalým,
ale na subjekt práve nedokonalým. Prekladatelia naši nemohli myšlienky svoje svojou
prirodzenou rečou vyjadriť, ale museli myšlienky cudzie v reči cudzej vedieť dostihnúť a
vystihnúť a tak vždycky cudzím myšlienkam, ale i cudzej reči, v ktorej myšlienky tie
zavinuté boli, sa museli akomodovať.Imsamýmnešlo o
to, aby nám v Písme svätom predstavilivzor a pravidlo dokonalosti
našej reči, ale aby nám verne podali v našej reči to, čo duch a reč cudzia v
sebe obsahovala. Oni iste nemali v úmysle, keď Bibliu prekladali, nám v nej zanechať
gramatiku, z ktorej by sme sa reči našej učiť mali, ako to mnohých našincov bludné je
domnenie. Ačkoľvek všetko toto odvolávanie sa na biblickú reč je u dajedných nič nie inšie,
iba zakrývanie neznámosti svojej v reči českej, ktorej sa dôkladne z gramatík a spisov
nenaučili, a keby sme sa dobre prizreli na túichbiblickú reč, našli
by sme, že je to strakatina a zmútenina všakových nepravidelností, ktoré človeka neraz do
smiechu privedú, lebo nie je to česky, nie je to slovensky, ale akási mixtúra; a najmä keď
ešte naši Slováci chcú biblicky improvizovať alebo akurátne a pravidelne biblicky písať —
to tak ide ako na drôtoch. Preklad tedy ten český Písma svätého uznávam objektívne zaiste
za dokonalý, ale práve preto subjektívne za nedokonalý a istím, že za to samé, že je len
preklad a nie pôvodné dielo, nemôže slúžiť za vzor dokonalosti našej reči, lebo:1. Žiadna reč mŕtva sama seba predstaviť nemôže, ale musí ju predstaviť dakto druhý
zato, že keď ona sama už nemá života, skrze tú, ktorá má život, musí predstavená byť; keď
sa ale Písmo sväté z mŕtvej do živej reči preložilo, tým samým sa nie tá živá, ale skrze ňu
tá mŕtva predstavuje — tedy nie česká, nemecká atď., ale hebrejská, z ktorej sa prekladalo;
jestliže ale nie samu seba predstavuje reč česká biblická, ale tú mŕtvu, z ktorej sa
prekladalo, akože môže ten preklad, ktorý je len tlmač, nástroj a predstavovateľ cudzej
reči, byť vzorom dokonalosti pre reč vlastnú, domácu? Ako národ mŕtvy sám seba predstaviť
nemôže, tak nemôže ani reč mŕtva predstaviť seba samú, ale skrze inú, a to živú, lebo len
živý duch môže i mŕtvych kriesiť.2. Každý preklad predstavuje nie pôvodné a svoje vlastné, ale cudzie myšlienky; kde ale
sú nie svoje vlastné myšlienky, tam ani vlastná reč vo svojej pôvodnosti a celosti sa
zjaviť naskrze nemôže, ale zjaví sa len natoľko, nakoľko to požadujú tie myšlienky, ktoré
sa v preklade pretlmočiť alebo do druhej reči preložiť majú; poneváč sú v preklade nie
vlastné myšlienky, ale len prekladané, reč tiež nie je vlastná, ale prekladaná; a poneváč
duch a reč jedného národa nemôže byť vzorom dokonalosti pre druhý národ, tedy ani biblická
reč nemôže byť vzorom dokonalosti pre reč národnú ako taká, ktorá ani pôvodné myšlienky,
ani reč vo svojej úplnosti nám nepredstavuje, ale len natoľko, nakoľko to originál
požadoval, a myšlienky jeho, ktorým ona sa v službu podrobiť musela.3. Krom toho sa už rozumie samo od seba, že každá reč má rozdeľujúci znak od druhých a
svoj vlastný ráz; keď sa ale z jednej do druhej prekladá, ak je dokonalý preklad, musí sa
ráz pôvodnej reči zachovať a vysloviť, a práve tým reč tá, do ktorej sa prekladá, svoj ráz
tratí. Tak je i s naším prekladom Písma svätého. On zostal verným rázu rečí cudzích —
hebrejskej, gréckej atď. a podľa ich ducha sa spravoval celkom, napr.„na počátku
bylo slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh“; alebo:„i
byl den a byla noc, i přišli, i divili se, i přicházeli, otevřev ústa řekl“;
alebo:„svatý, svatý, svatý“a mnohé iné.[70]Tu je ráz rečí pôvodných zadržaný a práve to je síce dokonalosť prekladu, ale
sa nemôže považovať za vzor pre živú reč, lebo keby to v našom duchu bolo myslené, v našej
reči by to ináč muselo byť vyslovené; ale to je myslené v duchu orientálskom, písané v
rečiach orientálskych, preto i sloh musí byť celkom primeraný duchu a reči tých národov.
Ale ako je rozdielny Východ od Západu a rozdielny duch jedného od druhého, tak rozdielna
musí byť i reč i sloh národov východných od národov západných. Či by to tedy nebolo proti
zákonu prírody, keď by sloh národov orientálskych mal slúžiť za vzor národom okcidentálnym?
A či by nebolo smiešne, keď by sa títo podľa slohu a vzoru tamtých spravovať museli? Zato
tedy, že Písmo sväté je preklad z cudzích, od slovenskej veľmi rozdielnych rečí, nemôže
slúžiť za vzor dokonalosti pre našu reč, ale to musia slúžiť diela v našom duchu myslené a
tvorené, v našej reči vyslovené. Prečože sa horšíme na mladých Čechoch, že zle píšu? Preto,
že nemecké myšlienky do českej formy obliekajú. A ako u týchto nie pôvodnú češtinu, ale
mnohé germanizmy nachodíme, tak rovne v českej Biblii by sme našli mnohé hebraizmy,
chaldeizmy, syriazmy a bohvieaké barbarizmy. Či tedy my cudzím duchom máme myslieť a nie
svojím a takou rečou hovoriť a písať, ktorá je len slúžka druhej reči? Boli časy, kde sa so
všetkými tými barbarizmami kázalo i písalo, a to bolo po biblicky, ale vtedy ešte driemal
duch národnosti našej, vtedy sme žili my v tom mŕtvom ako mŕtvi, teraz ale už to mŕtve je
od života zjedené, keď sme ožili v národnom povedomí.4. Každý živý národ má nielen iné myšlienky, ale i iné potreby, ako mal ten národ,
ktorého reč už vymrela; krom toho nám Biblia nepredstavuje celý život národa, ale len jednu
stránku jeho, totiž mravnonábožnú. Biblická tedy reč, hoc by pre mravnonáboženský život
národa nášho dostatočná bola, ako pri pokroku človečenstva je nie, tým menej dostatočná byť
môže pre stránku národa vedeckú a náukovú, priemyselnú, umeleckú, hospodársku. Tento
nedostatok poznal Peter Veľký, a preto cyrilčine zanechal právo byť rečou cirkevnou a
bohoslužobnou, ale reč národnú uviedol za reč spisovnú, za reč živú pre celý národ.[71]Ak tedy i my Slováci nemáme byť obmedzení len na kostol a služby božie („šesť
dní pracovať budeš a siedmy zasvätíš“),[72]ak z tej jednostrannosti máme vystúpiť do života občianskeho, do sveta
všestranného, slovom, ak chceme mať prostonárodnú vzdelanosť a osvetu, musíme tou rečou,
ktorá je národu najprístupnejšia, všestranná, tedy národnou našou slovenčinou si ju
vydobývať. Reč biblická je nie dostatočná k vymenovaniu a vysloveniu všetkých potrieb,
ktoré žiada všestranná vzdelanosť. Učení jednotliví môžu všeliakými rečami hľadať
vzdelanosť, ale národu samému je to nemožné. Ako je nemožné, aby sa človek z Biblie naučil
priemyslu, vedám, umelostiam alebo hospodárstvu, tak je nemožné tieto známosti v reči
biblickej bez reči národnej si nadobudnúť. Jestliže tedy bibličtina cirkevnou a
bohoslužobnou rečou ešte naďalej byť má, najmä z toho praktického ohľadu, že ona u
evanjelikov na mnohých miestach veľmi do života prešla a nie bez škody pre náboženský život
by razom s národnou slovenčinou zamenená byť mohla, nie som proti tomu, aby ona obstávala
tam, kde a pokiaľ obstávať môže; že ale v našich horných stoliciach — Trenčíne, Liptove,
Orave a inde u evanjelikov v kostole a pri službách božích svoju slovenčinu radi prijali a
omnoho s väčším osohom sa v nej, ako v biblickej češtine, ktorú nerozumejú, vzdelávajú,
toho živí svedkovia sme.[73]Poviem len jeden príklad pri zakladaní Spolkov miernosti. Tým kňazom, ktorí si
za prostriedok zvolili reč slovenskú, omnoho sa lepšie darilo, hoc pri najväčšej skaze, ako
s češtinou. To je celkom prirodzená vec, lebo len v tej dórickej slovenčine sa dala tak
hrozne vysloviť tá skaza národa nášho, len v nej sa tak dalo hromžiť a kliesniť, len v nej
mohlo sa tak hýbať, tak k srdcu i rozumu hovoriť. A že je vraj slovenčina nie na kazateľnicu![74]Zakladači striezlivosti skutkom dokázali, čo slovenčina môže vykonať, a to je
myslím deväťdesiatdeväť dôvodov. Či by to bolo tak išlo v tej tenulinkej[75]biblickej češtine? Tá by ich veru pekne rúče bola ukolísala a uspala. Tedy ani
z praktického ohľadu, ako daktorí — a to tak prísno — žiadajú, je nie tak nevyhnutne
potrebná, že by sa v nej kázať muselo. Náš národ poznáva a cíti väčšiu moc v svojej reči i
pri službách božích, ako v češtine; už teraz za dosť krátky čas svojím duchom a svojou
rečou, ktoré dary od Boha dostal, k akému sa prebudil životu, dá Boh, že krajšia budúcnosť
mu s ňou svitne, ak len iné okolnosti mu nebudú na prekážke, ona mu iste nebude. Len
niektorí kňazi, nenávisťou rozpálení[76]proti nevinnej tejto dcére Matky Slávy — Slovenke, privítali ju medzi sebou ako
nesluší. Ona chcela im ako svojim otcom ruku bozkať, ale čujúc také prezývky do tvári jej
nakydané, zažmúrila od hanby oči a opustiac ich, dala ruku vernému, junákovi slovenskému,
svojmu bratovi. —Vy, páni, hovoríte, že len z formálneho a gramatikálneho ohľadu má sa reč biblická
zadržať ako vzor dokonalosti. Ale predne, čo je už povedané napospol o češtine, to platí i
o bibličtine, lebo i tá je predsa vždy matériou i formou česká. Tú samu ťažkosť nachodíme v
biblickej reči, ktorú vôbec v českej. Alebo či naozaj je ona tak ľahká k rozumeniu, ako sa
vyhlasuje, či ozaj by Slovák bez iných príprav, lexikónov atď. mohol ju rozumieť?[77]Ja povedám, že veru nie a to povedal ešte prv Palkovič, keď vytiahol z Biblie
malý slovník českých slov nám docela nezrozumiteľných.[78]Tým ale uznal, že Slováci české slová bez slovenského výkladu nerozumejú, a to
je i vskutku tak.[79]Keby sme chceli primeriavať, ako učinil pán Jungmann, preklad slovenský s českým,[80]to by sa našlijednotlivémiesta, ktoré by sme mohli v
hocktorom z nárečí slovanských rozumieť; to sú ale len jednotlivé vybrané miesta, proti tým
by sme mohli postaviť také, kde by celkom ináč znelo česky, ináč slovensky, najmä keby bol
preklad v opravdovom slovenskom nárečí, lebo Bernolákov je krom toho bližší češtine. Veľmi
užitočná práca by bola, keby niekto predsebavzal vydanie zrovnávajúcej Biblie vo všetkých
nárečiach.Potom, tie nedokonalosti, ktoré sa češtine napospol vytýkajú, platia i o biblickej.[81]To ustavičné vyhýbanie sa hrubým vokálom dáva neslýchanú jednotvárnosť reči ako
v menách,[82]tak i v slovesách a z tej obojetnosti povstáva pre nás veľká nezrozumiteľnosť,
napr.práce(sing.) —práce(pl.),meče(gen.) —meče(pl.) atď., takže Slovák
musí obyčajne celú výpoveď alebo punkt prečítať, ak chce mať zmysel na dlani. Tak je i v
slovesách:stojí(sing.) —stojí(pl.),
(stojejíje potvora nad potvory, ani zo života, ani z analógie
nevzatá, nám Slovákom do nevystátia; ale to len preto, aby nemuselo stáťstoja. Tak ďaleko zavedú gramatikárov tie jednostranné pravidlá!),činí(sing.) —činí(pl.),plodí—plodíatď.;nesu(sing.) —nesú,vezu—vezú— malý rozdiel. Pre samé toto úzkostlivé varovanie sa hrubých vokálov povstáva potom zbytok
dvojzmyslu, ktorý nám Slovenom hlavu prebíja. Tak napr. v samej Biblii stojí u Mat.11, 14:[83]„a chcete-li přijíti“(v berlínskom vydanívěřiti), t. j.prijati; „onť jest, který přijíti měl. Kdo
tělu rozsívá z těla žíti(miestožati)bude
porušení“;příští—príchod;záští—zájesť, oboje to znamená u nás dačo
mrzkého. Zrovnajme ďalejDeut. 14, 7:[84]„ne všechpřežívajících“; Slovák bude rozumieť: ktoríprežívajú, žijúa má rozumieť:prežúvajúcich;
a v 8. verši„nepřežívá“—neprežúva. Tamže
stojí:noha, t. j. vtákarároha? Slovák bude
myslieť nanohu;dedka, t. j.dudka,
dudoka, Slovák bude rozumieťdeda;dannela, Slovák bude myslieť, čo to zaDaniela to jejeleň, roháč; alebo:většíavetší, t. j.votší, votchejší, starší;ostříhataostříhat, slov.ostriehať, striehnuť;pohřbít—zahrabať, zahriebsťapohrbit— slov.vyhrbiť. VŽalmoch, 38, 7:pohrbený, a znamenázhrbený, vyhrbený; inde
zasepohřbený, napr. s Kristem, znamenápochovaný. A tisíce je takých amfibólií[85]v češtine, a to v tej biblickej, akých v slovenčine, ktorá dvojitosť vokálov
verne zachovala, niet, ani ľahko povstať nemôže. Z tohoto už nie bezdôvodne zavierať sa dá,
ako je to povrchne povedané, že Slovák ľahko rozumie česky a preto nepotrebuje svojho
nárečia vzdelávať. Keby to mohlo obstáť, nebol by sa Bernolák a iní ku tak velikej a ťažkej
práci priberal, lebo načo od gruntu všetko stavať a ťažké kamenie znášať, keď je — ako
Kollár hovorí — všetko hotové a nám pripravené?[86]Isteže je to ľahšia, ale i nestála vec len tak na povrchnosti ostávať, ako do
samých gruntov a hlbín sa spustiť a všetko poprehrebať. Ale zakladatelia slovenčiny nebáli
sa tejto zrutnej a veru chlapskej práce, lebo cítili a poznali hlboko, aká je potrebná pre
život nášho kmeňa, cítili ale aj v sebe chlapskú silu a vytrvalosť, mysliac si: len
začnime, prídu druhí, budú stavať ďalej. Zakiaľkoľvek nepoznáme dokonale náš kmeň, jeho reč
a jeho najvnútornejší, veľmi skrytý život, zatiaľ budeme vždy velikú prácu Bernolákovu a
teraz Štúrovu za bláznivosť považovať, nepreniknúc nikdy do srdca a jadra vlastného kmeňa,
ale lietajúc len a plávajúc ako dáki vetroplavci po tej šírej vlasti všeslovanskej. My síce
nechceme naskrze umenšiť zásluhy našich mužov, ktorí hlavne, ako Kollár, na všeobecnosť
Slovanstva pôsobili a túto zastávajú; my ho uznávame za budiča idey všeslovanskej. Nech ale
i tá stránka bude spravodlivá a neumenšuje zásluhy mužov tých, ktorí len samej kmeňovitosti
život svoj a pôsobenie obetovali. Naša snaha má byť oba tieto punkty spolu spojiť. Idea
všeslovanstva, ak nemá základ svoj v živote jednotlivého kmeňa a ak tomuto jeho osobnosť
ruší a ničí, je práve tak chimérická, jednostranná, nepraktická, ako idea jedinoslovanstva,
totiž jedného slovanského kmeňa, ktorý odtrhnúc sa celkom od druhých, zo seba vyšiel a v
sebe zaniknul, nenájduc sa vo väčšej idei Slovanstva. A toto bola, mojím zdaním, najväčšia
chyba Bernolákovho počínania, nielen že nenašiel opravdové nárečie slovenské, vyvoliac si
reč tú, ktorá z jedného nárečia do druhého prechodí, tedy nie čistú, pôvodnú; ale i to, že
nevstúpiac do idey Slovanstva a v nej nezmocnejúc, sám osebe nemohol mať dlhý život.
Terajšie ale počínanie je i na inom stanovisku i v inakšom smere, nielen ku Slovanstvu
napospol, ale zvlášte i ku všetkým rozrečiam, ktoré sa na Slovensku nachodia, založené,
takže, ak len úprimná myseľ a dobrá vôľa k tomu pristúpi, každý, kto sa Slovákom volať
nehanbí, seba samého a ducha svojho národa v nárečí slovenskom, ako je od Štúra vystavené,
nájsť a poznať na prvý pohľad musí. Len predpojatosť alebo nedorozumenie, len zlá vôľa môže
haniť a odsudzovať to, čomu nerozumie, k čomu vôle nemá.Druhý rad dôvodov na potvrdenie vystaveného predlohu, že reč biblická nemôže byť
absolútnym kánonom pre národnú reč, berieme z vyvinovania sa života duchovného v národe
samom. Každý živý národ, ktorý vydal zo seba znak duchovného života, musí mať dvojakú reč,mŕtvujednu, druhúživú. Mŕtvou menujeme tú,
ktorá je už ustálená a viac sa nemení, reč minulosti, ktorá či že[87]v kameňoch alebo na pergamenoch a knihách je poznačená; to je reč taknazvaná
knihovná, spisovná. Každá knihovná reč sa má považovať ako dokument a pamiatka reči, ako
starožitnosť pre reč živú. Živou rečou menujeme tú, ktorá ostáva pri duchu živom samého
národa a zároveň s tvoriacim a rozvíjajúcim sa duchom i ona sa tvorí a vyvíňa; to je reč
národná, ktorá sa práve rodí. Pod rečou národnou tedy rozumiem reč tvoriacu sa v povedomí
absolútnej idey národa, reč vyvinujúcu sa tak, ako sa rozvíja idea ducha národa. Jestli ale
za pravdu uznáme, že duch národa nemôže stáť, ale musí pokračovať, a ten práve pokračujúci,
ten v ustavičnej tvorivosti a samorastlosti zaujatý duch je duch života národa, tak musíme
prijať, že reč s týmto duchom pokračujúca a rastúca je reč živá národná, nie tá, ktorá
bola, ktorá je už ustálená, odložená ako dáka pamiatka, ale tá, ktorá teraz žije, trvá a
tvorí sa. Reč jedného národa veľmi dobre sa dá prirovnať človeku. Ako tento, keď sa narodí,
tak sa spolu s ním rodí i reč a s vekom sa ustavične a neslýchane premeňuje, až príde k
subjektívne absolútnej dokonalosti, pri ktorej ostáva i ostať musí, lebo by sa v inej forme
ťažko rozumieť mohol, a na čom sa ustálil, v tom zanecháva pamiatku, takú reč so sebou do
hrobu vezme. Táto nám živým v písmach, knihách a jakýchkoľvek pamiatkach ostavená[88]reč dobre sa menuje rečotcovská, reč otcov našich a jako
takú ju vysoko ctiť je svätá povinnosť naša. Keď ale je reč otcovská, musí byť isynovská, reč tých, ktorí žijú, a žijú v samom tvorení a trvaní
idey ducha.[89]Že táto synovská reč musí na základe otcovskej reči vystavená byť, to sa nedá
odoprieť, ale na samom tom základe stáť nesmie, lež musí ďalej stavať a dvíhať sa, práve
tak ako národ, ktorý žije a chce i ďalej žiť, musí pokračovať a ďalej sa jak v duchu, tak
aj reči rozvíjať. Národ, ktorý zastane na reči knihovnej a nepokračuje v reči živej,
národnej, tým samým už prestáva žiť a dostáva len jedinú stálu, mŕtvu reč, lebo ani duch
jeho nepokračuje. Keby ale reč knihovná, a taká je aj biblická, mala byť nezmeniteľným
pravidlom pre reč národa, tak by sa preseknul život ducha národného v jeho pokroku, lebo by
nesmel ináč myslieť, len v tých formách, ktoré mu otcovská reč vystavila; keď by ale v
iných formách nemyslel, ani v iných formách by sa vysloviť nemohol, a tak by ostával vždy
len v tej jednostajnosti ducha i reči, od ktorej — ako sa radí — nikam uhnúť a pomknúť sa
je neslobodno. To ale vieme dobre, že duch národa pokračuje a za sebou pamiatky zanecháva,
ktoré sa ustaľujú, umierajú, zachádzajú a v tej forme, ako sa zjavili, nikdy viac sa zjaviť
nemôžu. Preto je docela nemožné to, čo bolo, položiť za kánon a pravidlo toho, čo byť má,
lebo to, čo bolo, musí do iného života a tak i do inej formy prejsť. Ako pamiatka,
starožitnosť a dôkaz bývalého života má vznešenú platnosť, ale ako kánon pre národnú reč,
podľa ktorého by sa táto celkom musela tvoriť a od neho nijak nesmela odstúpiť, môže a musí
platiť len idea reči národnej, ktorá obsahuje v sebe oba živly a konce i mŕtvej a knihovnej
i živej a národnej reči.Vieme dobre, že Písmo sväté preložené bolo najprv do reči staroslovenskej, cyrilčinou
nazvanej, preložené náležite do tej reči, ktorá nám Slovenom i Čechom toho veku musela byť
docela zrozumiteľná, lebo načo by boli prekladali do takej reči, ktorú by národ nebol
rozumel? A hľa, reč táto, stanúc sa z národnej knihovnou a stálou, behom času ostarievala a
umierala tak, že národ živý a pokračujúci i reč nie inú, ale v inakšej forme si utvoril, a
od tej knihovnej sa vždy viac a viac odďaľujúc, naposledok ju len veľmi ťažko rozumieť
mohol, takže cítiac potrebu v reči národnej živej si zasa znovu Písmo sväté preložil; to je
preloženie Biblie českej, Kralickej. To isté v novších časoch urobili sami Rusi, preloživše
Písmo sväté do národnej reči, ktorým hoc kyrilica i cirkevnou je rečou, predsa, že je vždy
stála a s národnou napred nekráčajúca, musí ostávať len ako starožitná pamiatka reči nie
tohoto, ale iného veku. Jestliže tá zásada, že knihovná (tedy i biblická) reč má byť
nezmeniteľným pravidlom pre národnú reč, stojí,[90]prečože beh vyviňovania sa národného života u všetkých vzdelávajúcich sa
národov ju skutočne z koreňa vyvracia? Lebo vidíme staré a nové teraz žijúce jazyky tých
istých národov. Či reč československá teraz je taká, aká bola za časov Husových? A časov
týchto reč či bola taká, ako za Cyrila a Metoda? Ktoráže z týchto má byť tedy neomylným a
nezmeniteľným kánonom pre terajšiu národnú reč? Ani jedna z nich, lebo všetky sú už reči
knihovné, sú pamiatky a starožitnosti, sú vzdialené pramatky terajšej pradcéry, ktorá v
hrdom povedomí zachováva velebnú ich pamiatku, ale so živými sa rečou živých musí zhovárať;
duch živý, aby sa mohol zjaviť a pochopený byť, živú, sebevlastnú reč si utvoriť musí.
Starožitné pamiatky tieto reči našej my vysoko ctíme a cenu ich nijak nezavrhujeme, vediac,
že je to základ historický, ktorý my tiež za svoj uznávame, za kánon ale nezmeniteľný len
ideu reči národnej, ktorá minulosť, prítomnosť i budúcnosť, kmeňovitosť i celkovitosť v
sebe obsahuje, ktorá neostarieva a neumiera, zakiaľ i sám národ neumrie, túto ideu za
princíp reči národa nepodvratný držíme a zastávame. Ktoráže kniha na svete by smela si
osobovať tú moc, že by nezrušiteľným chcela byť vzorom v reči národa pre všetky veky jeho?
Tá by musela obsahovať všetky, i budúce ešte formy reči, a nielen formy, ale i veci; tá by
nesmela nikdy ostarieť, musela by to byť kniha absolútna, večne živá. Takej ale niet.
Biblia, čo do reči, písaná je rečou svojho veku a zakiaľ tá reč od národnej ďaleko neostala
a rozumená byť mohla, držala sa so životom; keď ale reč národná v inej forme behom času sa
zjavila, reč biblická ako starožitnosť ostáva a Biblia zasa do novej formy reči prekladať
sa musí. Tomuto všeobecnému zákonu poddaná je každá knihovná reč a tak i biblická, že musí
urobiť miesto povstávajúcej a rodiacej sa nepretržene, zakiaľ národ žije, reči národnej.
Jedna umiera a druhá sa rodí a táto druhá na treťom, desiatom, dvadsiatom pokolení, najmä
keď národ duchovne nehlivel a skamenelý neostával, už v inakšej forme, na dvadsiatom vo
značne premenenej sa nám ukáže. Len pri národoch celkom nevzdelaných, vždy na jednom
stupni, ak je to možná vec, ostávajúcich, i reč ostáva nepohnutá, vše tá istá, jednotvárna,
jednoforemná. Národ náš ale má vo svojom sa vyvinovaní značné epochy, ale pri každej väčšej
epoche aobnove duchavidíme sa ireč obnoviťa
preporodenie podstupovať. Pri národe našom nenachodím zvoľna kráčajúce odmeraným,
nepretrženým krokom vyvinovanie sa podobné nemeckému, ale radšej prudké schápanie sa a
pozdvihnutie síl, podobné elektrickému dákemu výbuchu a na to nasledujúce zas rovne prudké
padanie a zastatie.[91]Tá zaiste je podstata ducha slovenského, že súc nekonečne spružný s veľkým
napnutím sa alebo k ozornej výšave vydvihne, alebo s veľkým opadnutím sa do nedohľadnej
hĺbazne zrúti. Z tejto vlastnosti sa dajú vysvetliť tie tak ostro odhraničené epochy v reči
českej, takže knihovná reč jednej epochy už sa stáva celkom mŕtvou pre národ druhej epochy.
Takto sa má vec celkom s rečou tou biblickou predošlej, v ktorej ona preložená bola,
istotne veľkej epochy; táto ale sa končí a nastáva i blíži sa druhá, ktorá podľa večných
zákonov s novými duchmi v novej reči forme sa zjaviť musí. Pri tomto ale preporodení sa reč
národná nie tak podľa knihovných foriem spravovať, ako radšej ich z národnej idey tvoriť a
na svet priniesť má. —Už jestli ktorá kniha by mala byť kánonom v reči na všetky časy, tedy by to mali byť
slovníky, gramatiky. Ale či i tieto sa nestávajú nedostatočnými? Či neostarievajú,
neumierajú? Prirovnajme len slovník Veleslavínov k Dobrovského a tohoto k velikánskemu
Jungmannovmu, koliký tu nájdeme rozdiel! Ako od malého k veľkému, od nedokonalého k
dokonalejšiemu, t. j. k tej zvrchovanej idei reči národnej sa pokračuje. Dostatočný bol
kedysi Veleslavínov,[92]Dobrovského; ale keď sa idea ducha a reči ďalej vyvinovala, prestal tým byť.
Tak je i s gramatikami. Dosť tedy má kniha akákoľvek na tom, keď jej zanecháme cenu a
platnosť relatívnu, obmedzenú na istý čas. Tá sa môže za najistejší relatívny kánon reči
považovať, ktorá k tej idei reči národnej najbližšie pristúpi a ju uskutoční, ktorá je
opravdový odtisk národnej reči. Že ale česká reč knihovná túto národnú ideu naskrze
nevyjadrila a neuskutočnila, lebo my Slováci svoju reč v nej vonkoncom nájsť nemôžeme, tedy
akože môže byťpre nás to pravidlom, čo je nie vzaté z nášho ducha a
reči? — A preto tí gramatikári, čo strúhajú všeliaké pravidlá, nepochodiace z tej národnej
idey reči, ale buďže za príkladom druhých rečí sa voslep púšťajú a reč národnú podľa
cudzích foriem pristrihujú, buďže vymýšľajú regulky, akých našej reči duch netrpí, len
zmätok robia v národnom živote; tak podobne i tí slovnikári a spisovatelia, čo popredku
kujú rozmanité slová a potom na ne myšlienky privesujú, obracajú na opak, čo má byť na
líce. Duch sám si tvorí reč, ale nie naopak. Pri vzdelávaní reči národnej sa nemôže hľadieť
len vždy naspäť na to, aká bola reč tá, ktorou sú knihy písané, ale sa musí pristúpiť
napred ku žriedlu, z ktorého tá knihovná reč vytiekla, lebo nie národná reč z knihovnej,
ale naopak táto z národnej povstáva a tvorí sa a vždy zas len tam, odkiaľ vyšla, totiž k
živej idei reči sa vrátiť musí. Nie je to tedy nič smiešneho, že ab ovo,[93]ako sa hovorí, alebo ako v Hlasoch stojí, od abecedy začíname.[94]Áno, to je počiatok i koniec, ? i ?, od toho musí každý človek i každý národ
vzdelanie svoje začínať a tam i dokonávať, od živej, sebavedomej idey reči. Každá kniha je
len mŕtvy pomník tejto idey a reč knihovná hŕba takýchto pomníkov; idea reči je jej život.
Keď táto a s ňou i národ vymrie, potom vystúpi reč knihovná na najvyšší stupeň slávy a
stane sa nezmeniteľným kánonom pre všetky veky, lebo sa nebude môcť viacej pretvorovať.
Poneváč tedy pôvod a základ reč knihovná (a tak i biblická) musí mať v idei reči národnej,
tedy táto a nie tamtá môže byť vzorom pre knihovnú. Že ale ani staro- ani novočeská
knihovná reč pre nás Slovenov týmto kánonom byť nemôže, musí nasledovne byť naša vlastná
slovenčina. Keď sami niektorí učení Česi zoznávajú nedokonalosť reči českej, ba ani sami
nepíšu tou starou, ale novou češtinou, akože môžu žiadať od nás to, aby sme sa i naďalej
tejpre násnedokonalej reči držali? Ak je nedokonalá, akože môže byť
vzor dokonalosti a kánon nezmeniteľný? Idea ale absolútna reči národnej je dokonalá, tedy
táto musí byť vzor aj kánon dokonalosti pre spisovnú aj knihovnú reč. Týmto je vyvrátená
zásada i tých, ktorí zvrchovanú knihovnej českej reči dokonalosť zastávajú a od nej
odstúpiť naskrze nechcejú, i tých, ktorí jej nedokonalosť síce uznávajú, ale predsa pri nej
vonkoncom zotrvávať chcejú. Prví ani neuznávajú, ani neprijímajú možnú dokonalosť v reči
nad vystavenú knihovnú, a to je hrozný blud, druhí uznávajú síce, ale jej prijať nechcejú,
a to je väčší. —Medzitým ale, hoc by sme priam túto dokonalosť idey reči národnej slovenskej alebo
ktorejkoľvek inej nevystavovali nad knihovnú reč, tejto ale jej longo usu temporis[95]uznanú vážnosť a starootcovské právo, ktoré ale na nás prešlo, neodpierali,
tedy predsa z praktického ohľadu zoznať musíme, že čeština so slovenčinou vo veľmi slabom
zväzku stála a nedostatočným prostriedkom bola našej vzdelanosti.Česká reč nebola nikdy prirodzeným behom vecí medzi Slovenmi zakorenená, ale radšej
prudkým návalom násilných búrok a bojov v XIV. a XV. století k nám vytisnutá, ktorá za
roveň velikej povodni z brehov svojich vystúpivšej široko-ďaleko sa vyliala až pomedzi
Tatry. Pravde je podobné, že za času trvania kráľovstva veľkomoravského, ako jedna berla,
tak i jedna reč spojovala Čechov so Slovákmi, ako to svedčí nadovšetko ostalá pamiatka reči
v Rukopise králodvorskom v Čechách lebo v Morave skladanom a rečou terajšej našej
slovenčine veľmi, preveľmi podobnom.[96]Po roztrhaní ale kráľovstva veľkomoravského roztrhané boli i zväzky medzi
Čechmi a Slovákmi tak, že ledva malinký znáček dákeho spojenia medzi oboma v histórii
spozorujeme. Tam Premyslovci, tu Arpádovci panovali a medzi oboma bol veliký rozdiel. Po
vymretí ale Arpádovcov v Uhorsku s počiatkom XIV. stoletia nastala pre Čechov i Slovákov
nová doba. Keď sa totiž daktorí panovníci českí na prestol uhorský dostali, s nimi sa i reč
česká prisťahovala, ba panstvo a hodnosť diplomatickú si osvojila. Nachodí sa viacej listín
zo XIV. a XV. stoletia od Venceslava Vladislava II.,[97]ba od samého Mateja I.[98]v Prahe vychovaného česky písaných. — Vladislav II. držal na sneme budínskom
1492 dlhú reč českú, ktorú Valentín, varadínsky biskup na maďarské preložil. Tento nával
češtiny sa šíril menovite počas tých búrlivých husitských vojen, ktoré hlboko do Slovenska
zasahovali a mnohými víťazstvami sa vyznačili, keď Jiskra[99]so svojimi českými plukmi za celých dvadsaťdva rokov všetky horné Uhry v moci
svojej držiac, za celý ten čas kraj a ľud pustošil a drancoval. Toto búrlivé a násilné
panstvo ale nemalo trvácnosti, lebo pozdejšie Česi, ačkoľvek od druhých neprevládaní, ale
sami medzi sebou na stránky protivné sa podeliac, jedni oproti druhým bojujúc, sami svoju
víťaznú moc zlomili i pochovali; a možno, že i preto, poneváč toto násilné panstvo samým
Slovákom bolo neznesiteľné. Keď prestali tieto hrozné búrky, prestali pomaly i následky
ich. S vysťahovancami husitskými presťahovalo sa síce učenie Husovo a spisy české medzi
Slovákov, ale to viac len per vim inertiae[100]medzi nimi účinkovalo. Keď Česi takto okrem seba žili, ukázali a vydali síce zo
seba veľkú moc, tým samým ju ale i utratili, lebo úloha najprvšia človeka i národa je,aby mal život sám v sebe, nie okrem seba; keď chce žiť okrem seba,
tratí v sebe život. Utiahli sa potom nešťastím vlastným poučení Česi k sebe duchom svojím,
vidiac, koľko s tými nápadmi na iných i sami sebe poškodili. [Medzitým ale iná nepriateľská
moc sa na nich strojila, ktorej oni, či že im už sila nestačila, či že šťastie neprialo,
podľahnúť prinútení boli; lebo nešťastná bitka na Bielej hore 1620 dňa 8. rujňa[101]celý národ český porazila a do koreňa strom života jeho vyvrátila. Ukrutným
prenasledovaním potlačený a do vyhnanstva daný národ na všetky strany sa rozptýlil. Veliká
čiastka vyhnancov českej a moravskej (ale nie, ako Kollár bez všetkého dôvodu pridáva,[102]slovenskej)[103]Jednoty bratrskej našla odpočinok v lone strážnych Tatier medzi bratskými
Slovákmi. S týmito nešťastnými vysťahovancami mali Slováci naozaj bratskú súcitnosť, ako
ten istý Komenský na str. 345 v doluspomenutej knižke zoznáva. Títo vyhnanci, prinesúc so
sebou množstvo českých nábožných kníh (akých by sa i teraz bezpochyby viac medzi nami, ako
medzi samými Čechmi, kde plienené boli, našlo), medzi Slovákmi ich rozširovali a týmto
samým reč česká, v ktorej tak výborné knihy spísané boli, u nás do veľkej vážnosti prišla.
Sám Komenský, Tranovský, Jacobaei[104][105]a mnohí iní evanjelickí kňazi a učitelia Slovákov boli vyhnanci českí, moravskí
a sliezski. Týmto prisťahovancom husitským a strhlým sa pre nich búrlivým válkam sa to len
pripísať musí, že česká reč medzi Slovenmi sa tak bola rozšírila a medzi evanjelikmi s
Bibliou českou, ktorá ale bezprostredne pre Jednotu českú vydaná bola, i do súkromného
života sa uviedla; z tej samej ale príčiny od katolíckej stránky zavrhnutá bola. Z týchto
historických dát vidno, že česká reč na Slovensku nikdy domácou nebola, ale jednak s
panovníkmi českými, jednak s búrkami vojenskými sem sa prisťahovala, jednak po nešťastných
válkach u nás útulok[106]a ochranu našla.][107]Medzitým zásluhy češtiny o vzdelanie Slovákov nevidieť a neuznať bolo by práve tak
nespravodlivé, ako chcieť tajiť, že ona posiaľ bola akým-takým, ale predsa najbližším
prostriedkom vzdelanosti našej. Druhé reči, ktorými sme sa vzdelávali, boli nám všetky
cudzie, a preto i tí našinci, ktorí sa len samou latinskou alebo inou cudzou rečou
vzdelávali, ktorých pestúnkou nebola čeština ani slovenčina, sú v národe našom celkom
cudzie a neznáme osoby; o národe našom a k svojim rodákom hovoria a píšu tak studeným
srdcom, ba často tak potuplivo, že Slovák terajší by ich sotva za svojich plemeníkov uznal,
keby i rod i meno i otčizeň spoločná ich nevyznačovala; taký je Jozef Bencúr,[108]narodený v Jasenovej 1728, Samuel Timon,[109]narodený v Turni, v Trenčianskej 1675, Matej Bel[110]z Očovej a mnohí iní. — Tí ale, čo české knihy čítali a písali, aspoň s
češtinou lepšie oboznámení boli, stali sa rázu národnému omnoho vernejšími, ako napr. Doležal,[111]Institoris,[112]Jób Zmeškal[113]a iní. — Či táto zásluha nenáleží češtine, že získala aspoň daktorých pre
slovenskú národnosť? Sám jediný Kollár so svojimi tu robí nevídanú, neprirodzenú výnimku,
jeho urobila čeština nie milovníkom a priateľom svojho kmeňa, ale nenávistníkom a
prenasledovníkom Slovákov, ich reči a mužov tých, ktorí s najväčším sebazaprením za
vzdelanie svojho kmeňa sa obetovali. Naozaj, to je neslýchané tak prevrátene robiť. Či sa
to i na Kollárovi ide vyplniť, čo on na druhých odsudzoval? Pamätajte, pán Kollár, že ste
Vy prísne ľudí súdili, jedných do neba a druhých do pekla strčili, ako sa vám len ľúbilo;[114]pamätajte, aby ste Vy sám neprišli do toho miesta múk, ktoré ste neverným
prisúdili! Pamätajte na to slovo: „Vaši synovia budú sudcovia vaši!“Naozaj, to by bolo osudné nešťastie pre nás, ak by tí, ktorí sú priatelia češtiny, mali
byť zato nepriateľmi a nenávistníkmi slovenčiny, ako i naopak! —Akokoľvek, to je isté, že čeština bola pre nás Slovákov opravdová pestúnka a varovkyňa!
[Ona nás, zakiaľ sme boli maličkí, slabí, zo všetkých strán cudzou mocou obkľúčení, pred
ňou chránila a varovala,][115]ona nám slová svoje do úst našich kládla, aby sme sa cudzími rečami i samým
sebe neodcudzili, ona nás tiahla k sebe sladkými rodnými slovami, ktoré nám vždy milšie,
ako cudzie musia byť. Áno, čeština bola v detinstve našou pestúnkou, na to nezabudnime
nikdy, bratia, ale — ako sluší — buďme za to naproti nej vďační a uznalí, postavme jej
neuvadlý pomník v srdciach našich, aby nemala žiadnej príčiny na nevďaku našu sa žalovať;
ako aj — smelo povedať môžeme — nemá posiaľ k žalobe na nevďaku príčiny, tak nebude mať
iste ani napozatým.Ako ale sa časy menia a my v nich, tak sa muselo stať, že sme my nemohli naveky v
kolíske a v plienkach zavinutí žiť a na rukách varovaní byť. Keď sme vládali na svojich
nohách stáť a chodiť, či sme sa mohli dlhšie dať varovať? Keď sme z plienok a kolísky
vyrástli, či sme nemali inakší oblek na seba vziať a iný príbytok si vystaviť? Bol čas, v
ktorom sme žili pod pestúnkou, zakiaľ sme nemohli žiť sami v sebe; teraz ale prišiel pre
nás iný čas a tak aj iné povolanie, či nemusíme pestúnku našu opustiť a so srdečným
poľúbením za jej starostlivosť s ňou sa rozlúčiť? No, ktože nevidí nevyhnutnosť premeny
tejto, kto potrebnosť povolania tohoto? — [Ako človek tri má epochy života, keď žije život
pod mocou a správou iných, keď žije a má život sám v sebe, a keď[116]ovláda životom svojím nad inými; tak i život národa tieto tri doby času musí
prejsť — život pod mocou iných, život v moci seba a život v moci nad inými sa zjavujúci.
Túto prvú dobu, dobu pestúnstva, života pod mocou a ochranou druhých postaveného sme my
Slováci práveprežili; že sme ju prežili a z nej vyrástli, dokazujeme
tým, žechceme mať život sami v sebe, že chceme samostatne myslieť,
hovoriť, činiť a tvoriť, že povedomie vlastného života sa v nás ozvalo, že povolanie k
vyššiemu životu, v tomto povedomí mocne prebudenom, sa ohlasuje, ktoré my udusiť nemôžeme,
lebo by sme život svoj zničili, ktoré povolanie my za svoje uznať musíme, lebo keby sme ho
neuznali, nepoznali by sme svoj čas a zahodili seba samých. Ktože to môže, ktože to smie od
nás žiadať, čo je nemožné, aspoň protirozumné? Ani povedať netreba, ako je to smiešne byť
za celý život dieťaťom v plienkach a v kolíske, dať sa vodiť a varovať a slová i myšlienky
si dať do úst a hlavy vkladať! Ale nie, to nejde a nech by kde na svete sa stať mohlo, že
by národ celý svoj život pod pestúnstvom zostával, pri nás sviežich tatranských Slovenoch
sa to nestane a nemôže trvať, iba tak, ak by to bystré a zdravé dieťa malo celkom
zakrpatené na duši i na tele sa stať — ale chráň ho Boh od takého vychovania. Keď zdravé a
rezké dieťa hodne rastie na tele i duchu, keď počína už prerastať i samu varovkyňu, takže
táto nevládze ho už spravovať, a keď si nevie čo počať s takým zurvalcom, nuž sa naň hnevá,[117]prezýva ho všakovými menami, perie a tlčie — tu by už nemúdrosť bola nechať ho
ďalej pri varovkyni, lebo by z neho nič nebolo. —Majú ale Slováci viac pestúnok, nielen túto jednu; lež ako spod jednej, tak i spod
druhej už vyrástli. Veľkú prednosť a veľké právo osobuje si maďarská, ktorá hodnú čiastku
Slovákov pestovala a ešte pestuje, a zakiaľ boli maličkí a museli sa dať druhým vodiť, ona
ich vodila. Ale i títo už dorástli a mohli veru do svojich rokov a tak i do svojho rozumu a
ducha prísť, pri ktorom by sami v sebe život mali a nie ako nedorastlé deti od druhých viseli.[118]Lebo koľká slabosť by to bola mať svoje roky, svoj čas, svoje sily a predsa ich
nechcieť užívať, ale zotrvávať vždycky v stave nedospelosti pod pestúnkou. I maďarská reč
je taká pestúnka mnohých Slovákov, lenže omnoho vzdialenejšia ako česká, predsa ale by ona
ešte najväčšmi rada bola, keby Sloveni len od nej samej ustavične viseli a nič inakšie
nehovorili, len tak, ako v dieťatstve[119]svojom od nej samej sa naučili. Či ale my Slováci budeme už naveky len deti? Či
nikdy nezačneme inakšie myslieť a hovoriť, len tak, ako sme sa v detinstve od pestúnov
našich naučili? Čas ten pestúnstva už pominul, oj bodaj pominul pri všetkých nás, aby sme
už boli všetci dospelí a dorástli k vlastnému životu slovenskému, ktorý z nás a v nás
budeme žiť. —Ja viem, že sa ešte aj nemecká pestúnka ohlási, rieknuc: „Ej, biele pohlavie, vaše
Slovenky, mne náležia, lebo som ich ja od malička pestovala, hovoriť ich učila; to je
spravodlivé, mňa sa držte — atď.“ — Nie, nie, odpovieme, to už ďalej byť nemôže, musíme sa
my raz so všetkými pestúnkami našimi, už či s dobrou vôľou, či že s plačom alebo hnevom,
akokoľvek, ale rozlúčiť sa musíme; čas náš a povolanie naše, v ňom aby sme svoj život
viedli, je už tu, za vaše varovanie, čokoľvek ste nám dobrého dali a nás naučili — za
všetko vám úprimne ďakúvame i jednej i druhej i tretej — veď my na to nikdy[120]nezabudneme, ba sa vám kedysi za to odslúžime.Zo všetkého tohoto vidno, že tu nejde len o reč jako reč, ale o život kmeňa slovenského,
ktorý svojím duchom a svojou rečou sa kriesiť musí, ačkoľvek i z filologického ohľadu
zvrchovaná potreba bola nárečie naše na svetlo vyniesť a organizmus jeho vystaviť; čo keď
Štúr s úprimnou vôľou vykonal, tým si veľkú zásluhu o nový, nastávajúci život Slovenska
vydobyl, ktorú mu aj žiaden opravdový priateľ nášho rodu neodoprie, iba ak ľudia
predsudkami zavedení alebo nenávisťou zaslepení.[121]Slovenčina a život nášho kmeňa, to je jedno.Posavádny náš život bol mizerný, biedny, ledvaže sme živorili. A prečo bol taký? Preto,
že sme seba samých opustili a spustili sa ľahostajne na druhých, preto, že sme sami seba
nectili, neznali, dary ducha i reči nám od Boha dané neužívali. Akí sme boli, tak nám
muselo byť, nehodní božích darov, nehodní jeho požehnania. Či má i naďalej tak byť, ako
bolo? Nemôže byť viacej tak, ako bolo, inakšie byť musí; keď ale inakšie byť má, i my
inakšími a netakšími byť musíme. Preto, kto chce život a vzdelanosť, kto chce česť a
šťastie slovenského kmeňa, ten musí chcieť a milovať jeho reč, jeho ducha, jeho ľud, jeho
zvyky, ten musí byť proti tomu, čo život slovenský podkopáva a umŕtvuje; kto ale toto
nechce, kto zavrhuje a potupuje reč slovenskú, kto zúri a brojí proti nej a proti mužom
tým, ktorí v nej ľud slovenský vzdelávajú, kto sa za tento ľud zanedbaný a opustený hanbí,
o pozdvihnutie jeho sa nestará, kto[122]nechce, aby slovenský kmeň mal život a budúcnosť, ten je nie priateľ, ale
nepriateľ, nie vodca, ale zvodca, nie radca, ale zradca jeho. Lebo keď nechce reč jeho,
nechce ducha jeho; keď nechce ducha jeho, nechce života jeho a keď mu nepraje a nežičí
život, odberajúc mu duchovnú, jemu primeranú živnosť, odberá mu aj život.[123]Hovorte vy, páni, ktorí s takým hnevom ste slovenčinu odsúdili, koľko chcete, nikdy a
ničím sa z viny vašej na tom božom svete nevyhovoríte, ba čím viac sa vyhovárať budete, tým
väčší bude hriech váš, ktorý ste naproti celému národu spáchali. Ale čiňte pokánie a bude
vám odpustené. Lež čože je to za pokánie, keď vás vidím i teraz sa schádzať[124]a radiť o tom, ako by ste mohli Štúra a iných priateľov života slovenského
skaziť a navnivoč obrátiť? Keď vás vidím nové priateľstvá s nepriateľmi našimi spletať,
jedných proti druhým badurkať a tak národnú nenávisť vzbudzovať, podpaľovať? — Či by nebolo
lepšie, keby ste sa radili o to, ako by sa mládež mohla primeranými knihami vo svojej reči
vychovávať, ako ľud zanedbaný vzdelávať, ako národ potupený a ešte ustavične tupený[125]brániť a zastávať slovom i skutkom? Vy, kollárovskí čechisti, vediete a
zapisujete porady tieto nie vo svojej, ale v cudzej reči, a slovenské slovo sa hanbíte
alebo obávate povedať v cirkevných sboroch a schôdzkach, kdežto by ste práve na tom stáť
mali, aby sa nám naša materinská reč podľa práva, ktoré nám i jako občanom i jako
evanjelikom náleží, jak pri cirkevných konventoch, kdeslovenské cirkvi
predstavujete, tak i v školách, kde saslovenská mládežvychováva, vo svojej platnosti zadržala. Ale vy, keď ste ju zastávať a brániť mali, vtedy
ste mlčali, a teraz, keď je už[127]vysúdená, proti nej žúriť a brojiť sa opovažujete? Viete vy to, že podstatná
zásluha reformácie v tom záleží, že ona miesto reči mŕtvej všade vydobyla právo živej materinskej,[128]a túto prednosť vy nohami šliapete, keď slovenskú reč jej práva pozbaviť chcete
a neviem akú v tom nevernosť a zradu vetríte? Vy kollárovsko-čechisticko-unistickí
bojovníci jedného vrúcneho a verného služobníka Pánovho Hurbana pre slovenčinu a za jeho
jadrný spis,[129]v ktorom kresťansko-dogmatický duch veje, odsudzujete a z úradu, ktorý on tak
šľachetne zastáva, zhodiť chcete, kdežto svetskí ľudia sa nad takýmto činom urážajú; ale čo
by ste priam túto moc, akej nemáte, proti božej moci užívať chceli, či všetkých tých
evanjelických kňazov, ktorí tak ako Hurban zmýšľajú, z úradov zhadzovať budete? Alebo či je
to ten pravý, slobodu svedomia zastávajúci evanjelicko-luteránsky spôsob pravdu dokázať a
nepravdu prekážať, keď svedkov pravdy z úradov poodstraňujete? Aby sa, hádam, druhí pre
utratenie chleba neopovážili[130]pravdu povedať! — Vy, pán Kollár a druhí, sa tešíte z toho, že Maďari a Nemci
jednomyseľne s vami zmýšľajú a slovenské počínanie zatracujú! No, veru je to znamenité
kritérium vášho ducha, už nepotrebujeme viacej iného svedectva. Vy, pán Kollár a druhí,
vyhadzujete mladým Slovákom vaše dobrodenia na oči![131]Nuž, či vy chcete, aby pre to bol človekvašímotrokom a
ani presvedčenie svoje nesmel vyjaviť? To vy chcete mať veľmi podlých ľudí, ktorí by za
chlieb a zlato svoju dušu predali; nadto dobrodenie, keď ho človek na oči vyhadzuje, už tým
tratí svoju cenu; a či by vám, a to celý slovenský národ, ešte skôr nemohol svoje
dobrodenia na oči vyhodiť, za ktoré sa vy mu takou nevďakou odplacujete? —Oj, Kollár, Kollár! Toto meno bolo veliké, bolo slávne až posiaľ v národe našom; naše
deti sme učili s úctou ho menovať a spomínať, medzi učenými i neučenými, priateľmi i
nepriateľmi ozývalo sa všade so slávou a keby dakto bol neumytými ústami proti menu tomuto
sa dačo neslušného opovážil povedať, hotoví sme boli vlastnou krvou ho brániť, tak bolo
vrastené v srdciach našich slovenských. Ale, buď nám Boh milostivý, čože sa to teraz za
premena stala s ním, keď sa z najväčšieho miláčka Slávy stal zúrivý nepriateľ Slovenska a
jeho ľubozvučnej reči! Čože sa to stalo, keď ten, ktorý predtým ustavične kázal lásku a
svornosť, ktorý predtým brojil proti nenávisti a nesvornosti, teraz sám je opantaný všetok
duchom nepriateľským naproti Slovenstvu? — Keď ten, ktorý predtým svoj národ s najväčšou
náruživosťou bránil proti nápadom nepriateľským, teraz s úhlavnými nepriateľmi držiac,
zbroj tú jedom napustenú do srdca slovenského obrátil. Pán Kollár, čo robíte, zle robíte! Z
tisícich hrdiel Vás úprimne milujúcich Slovákov ozývala sa kedysi nad vysoké Tatry sláva
Vaša, ale z tých istých tisícich hrdiel slovenských bude Vám volaná kliatba,[132]ak neprestanete od svojho zlovoľného úmyslu nenávidieť a potupovať svoj vlastný
kmeň a jeho reč, ak neprestanete znevažovať a prenasledovať mužov za nový život Slovenska
sa obetujúcich. Pre[133]slávu božiu a národa nášho, pripusťte si k srdcu, prosím Vás, tieto nielen
moje, ale — ako istý som — tisícich rodákov reči a zmierte sa s bratmi Vašimi tak, ako
chcete aj s Bohom Vaším byť zmierený;[134]ak Vám daktorí mladší Slováci snáď ublížili, odpusťte im to junáckym, ak ho
ešte máte, srdcom Vaším tak, ako chcete, aby Vám Boh odpustil — učiňte to ale teraz, dokiaľ
sa dnes menuje, lebo tam vo večnosti by to neskoro bolo[135]— aby sme sa všetci vospolok odprosili a priateľsko-slovenské[136]ruky si podali. — Lebo čože proti Vám celý národ zavinil, že ho nenávidíte? Reč
slovenská čože Vám ublížila, že ju tupíte? Celé mladé Slovenstvo v čomže Vás tak urazilo,
že ho zatracujete? Vy ste vyvolali tento nepotrebný, záhubný, neprirodzený medzi svojou
krvou boj, Vy tedy a Vy buďte ten kňaz pokoja,[137]zmierte sa s našou slovenčinou, zmierte sa s mladým Slovenstvom, zmierte sa s
novým nastávajúcim životom a budete osláveným od všetkých víťazom; keď nad sebou zvíťazíte,
meno Vaše ostane veľké a pamiatka Vaša požehnaná,[138]bo národ zjednotený bude môcť viac vykonať.Slovo toto zavieram a púšťam k drahým rodákom s tou srdečnou túžbou,[139]aby ono pri vzniklých otázkach poslúžilo k lepšiemu porozumeniu medzi nami a
Čechmi, k priateľskému zmiereniu medzi nami a nami, ako proti sebe postavenými a k
pridŕžaniu sa toho, na čom život a budúcnosť, šťastie a sláva národa a nášho kmeňa zvlášte záleží.][140][1]Zoch tu naráža na boje, ktoré zvádzali štúrovci v štyridsiatych rokoch v
súvislosti so stupňovaným tlakom maďarizácie a na prenasledovania s tým spojené. Išlo
najmä o obranu proti maďarizačným úsiliam v ev. cirkvi, ktoré viedol gróf Karol Zay
pod pláštikom tzv. únie, t. j. spojenia maďarských kalvínov s prevažne slovenskými
luteránmi, o prenasledovanie v súvislosti so slovenským rekurzom (slovenským
prestolným prosbopisom) z roku 1842, obsahujúcim ponosy na násilnú maďarizáciu, a
ďalej o zrušenie Štúrovho námestníctva profesorátu reči a literatúry českoslovanskej
na lýceu v Bratislave.[2]Po uvedení slovenčiny ako spisovného jazyka do života rozprúdila sa na Slovensku
zvýšená aktivita politická i literárna. Štúr konečne dostal povolenie na vydávanie
Slovenských národných novín (v máji 1845), založil sa literárny a osvetový spolok
Tatrín (1844), začali sa hojnejšie vydávať slovenské knihy, Hurbanova Nitra vyšla v
druhom ročníku po slovensky (1844), Hurban začal vydávať Slovenské pohľady (1846),
zakladali sa Spolky miernosti atď.[3]V máji roku 1846 vyšiel Kollárom inšpirovaný a redigovaný spis„Hlasové
o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“(v
dalších poznámkach len„Hlasové“), ostro polemicky namierený
proti slovenčine ako spisovnému jazyku. Kniha obsahovala 33 príspevkov starších i
súčasných českých i slovenských autorov, dotýkajúcich sa v rozličnej miere a
rozličným spôsobom otázky spoločného spisovného jazyka Čechov a Slovákov a
namierených proti zavádzaniu slovenčiny do literatúry. Kollár má v ňom najostrejšie
príspevky s mnohými prezývkami a nadávkami na slovenčinu i osobnými invektívami.
Spôsob, ktorým Kollár získaval príspevky a prispôsoboval ich svojmu zámeru, nebol
vždy celkom seriózny.[4]„Parturiunt montes, nascetur ridiculus mus.“Preklad:
„Vajatajú hory a uliahne sa smiešna myš.“ Latinské príslovie, ktoré znamená asi toľko
ako „veľa kriku pre nič“.[5]Georg Sartorius von Waltershausen(1765 — 1828) — nemecký
dejepisec, profesor filozofie a neskôr i politiky na univerzite v Göttingen[6]Joseph Rohrer(1769 — 1828) — profesor na univerzite vo
Ľvove, zaoberal sa najmä štatistickými prácami a zemepisom Haliče, pričom si všímal
života a zvykov slovanského obyvateľstva. Cituje ho aj Kollár vo Výklade k Slávy
dcere. So spismi oboch spomínaných autorov sa Zoch stretol asi v Čaplovičovskej
knižnici v D. Kubíne.[7]Na ukážku a dosvedčenie nech stoja tu vyňaté aspoň daktoré tie prezývky, ktorými
tie slávne Hlasy našu slovenčinu zabrýzgali. Podľa nich je slovenská reč —bačovčina, smetiština, liptovčina, krivánčina, sprostáčina, ovčiarčina,
trpáčina, krekačina, sotačina, drotárčina, pálenkárské nářečí, trpácka a glupácka
reč, bravčiarčina, hrončina, hokyně(fuj!),štúrovčina,
hrubá, nevzdelaná slovenčina, reč krčiem a maštáľ, kočišina, valašina,
nejobecnější kočišů bernolačina, kuchynská reč, ošklivá, neškolní, necírkevní řeč,
nečisté, pokoutní, nejpodlejši nářečí(fuj!!); Štúr —trpák
plenavého jazyka bukovú hrubost kydal;Novinyv surovici a
houni oblečené, ohavná trpačina, Štúr nech si noviny sám hauká, ouká, a uuká,
boboká a dadaká(fuj!!!),horňácka, pltnícka a čipkárska reč,
stohlavá, stojazyková slovenčina, oravský ovsenák, liptovská švábka, zvolenská
kaša, turčanská repka. (No, a či ste vy páni nie dajedni repkári,
ovsenkári, švábkari, kašiari? — fuj!!!!);bedárčinačibetárčina, cigánčina, Novoslováčkové, pluhavá reč, opilá furmančina,
Katruša z Môťovej, Barbora z Chrochoti, slávik z Brdárky; dýmem, sazemi a uhlím
zafúlená jako hicjari a štubrdcari, plebejčina, fantastičina, kopaničárčina,
miškárčina, neumytá, neučesaná, opáperená a zašpinená, neokrúchaná, luzovina,
černilid!!! — ledačina, taračka, habarkaatď. (fuj, a ešte raz fuj,
hanba a posmech takej múdrosti!!!) [Citované výrazy povyberal Zoch najmä z
Kollárových príspevkov v Hlasoch, predovšetkým z Kollárovej obšírnej, veľmi ostro a
rozčúlene písanej odpovedi na Štúrov list zo 7. 2. 1846 (Listy Ľ. Štúra II, str.
112), ako aj z fingovaného rozhovoru, ktorý Kollár údajne mal s rozličnými Slovákmi,
zhromaždenými u neho z príležitosti peštianskeho jarmoku (Hlasové, str. 127 a 158).
Viaceré z týchto prezývok pochádzajú i z listu Jána Stehlu Kollárovi (Hlasové, str.
189), z listu dolnozemských Slovákov, podpísaného D. Brozmanom (Hlasové, str. 187) a
konečne aj z listu J. Seberíniho (Hlasové, str. 234).][8]Kollár má pod svojím menom v Hlasoch uverejnené tieto príspevky:„O
československé jednotě v řeči a literatuře“(Hlasové, str. 101 — 126),
obsahujúci výňatky z Kollárových Kázní,„Odpověď Jana Kollára na psaní
Ludevíta Štúra ode dne 7. unora 1846“(Hlasové, str. 127 — 157) a
konečne„Odpověď Jana Kollára na domluvy a dopisy jiných, zvláště mladších
Slováků“(Hlasové, str. 168 — 182).[9]Pavol Jozef Šafáriknapísal do Hlasov obšírnejší článok
(Hlasové, str. 65 — 88), v ktorom vecným a pokojným spôsobom vyložil svoj — ako
zdôrazňuje — osobný názor na potrebu zachovať jednotu spisovnej reči. Medziiným
navrhuje tu akýsi kompromis, aby totiž slovenskí spisovatelia písali síce po česky a
českým pravopisom, ale v populárnych spisoch určených pre ľud aby používali miesto
českých slov Slovákom neznámych alebo neobvyklých domáce slovenské výrazy. Uznáva, že
„čtení novějších knih českých, zvláště z oboru vyšších nauk a umění, nebylo za našich
dnův Slovákům již tak lehké, snadné a přístupné, jako za dnův našich otcův a
praotcův“. Za príčinu toho pokladá jednak nedostatok strediska národného života na
Slovensku, ďalej fakt, že Česi v poslednom čase, v snahe držať krok s rýchlym vývojom
národného života, vedy a umenia, natvorili mnoho nových slov, Slovákom
nezrozumiteľných, takže bibličtina už nevyhovuje praktickým potrebám, a konečne
nedostatok národných škôl na Slovensku. Predsa však nemôže uznať „v uherském
Slovensku vzešlou, v Novinách, a Orlu na odiv vystavenou novotu“, najmä preto, že v
tom vidí odtrhnutie Slovenska od jeho kultúrnej minulosti a obáva sa, že „o
vzájemnosti v literatuře, jakáž posud byla, bez jednoty spisovného jazyka, napotom
ani řeč býti nemůže.“ Nesúhlasí tiež so Štúrovým „abstraktným“ pravopisom,
nerešpektujúcim etymologický podklad. Šafárik nerozoznal podmienky a súvislosti, za
akých štúrovci podnikli svoj rozhodný krok a zdá sa mu, že ich počínanie „nevyplýva z
nynějšího stavu rozumové osvěty a duševné vzdělanosti Slovákův co pouhé pokračovaní,
co nový, vyšší stupeň její, nýbrž pochází pouze z theoretických, spekulativních
zásad,… nespoléhá na positivném, historickém základu,… nevíže budoucnost s minulostí,
nýbrž je naprosto přetrhuje, nevede zvolným, mírným, povážným krokem dále a napřed,
nýbrž velí se vraceti — k samému prvopočátku — od Iliady k abecedě“.[10]Pavol Jozeffybol Štúrovi a jeho osvetovej práci priateľsky
naklonený; jeho príspevok (Hlasové, str. 225 — 229) je vlastne súkromným listom
písaným Kollárovi (z 20. 5. 1845) a je veľmi zmierlivý. Nesúhlasí síce so zavedením
spisovnej slovenčiny, ale berie do úvahy argumenty štúrovcov, najmä dôvod, že sa nová
čeština odchýlením od staršieho spôsobu písania stala Slovákom nezrozumiteľnejšou a
dodáva: „A toto jest důvod ne chatrný, ba všeho povážení hodný.“ Ďalej sa prihovára
za kompromisné riešenie: na cirkevnom poli je za zachovanie bibličtiny, zato však
spisy hospodárske, všeužitočné, poučné a beletria (rozprávky a povesti) „to by se
snad mohlo psáti v nářečí obecném, pospolitému lidu nejsrozumitedlnějším“. Uznáva, že
štúrovci majú pravdu, keď chcú národ zjednotiť spoločným jazykom. Nakoniec Jozeffy
veľmi priaznivo hodnotí osobné vlastnosti a činnosť Ľudovíta Štúra a narádza k
znášanlivosti.Za menom Jozeffyho mal Zoch v rukopise napísané pôvodne aj meno Pavla Tomáška,
brata Samuela Tomášika a profesora na levočskom gymnáziu; jeho meno však sám
prečiarkol. Kollár uverejnil v Hlasoch (str. 197 — 199) Tomáškov list zo dňa 21. 2.
1846, v ktorom je pisateľ síce za bibličtinu, ale má zmierlivý tón a je toho náhľadu,
že až budúcnost ukáže, ktorá strana má pravdu. Asi preto ho Zoch pôvodne chcel uviesť
popri Šafárikovi a Jozeffym.[11]Ultrista— prepiaty človek[12]Na tomto mieste je v rukopise„dlužno“; toto slovo nahrádzame
výrazom„treba“.[13]Štúr bol oboznámený a informoval aj svojich priateľov o tom, že Kollár sa pokúšal
zakročovať proti slovenčine a Slovenským národným novinám už pred vyjdením Hlasov a
že organizovane zbieral pre tento spis príspevky. (Pozri Listy Ľ. Štúra II, str. 403,
pozn. 15.)[14]V rukopise má Zoch„duoložitosťi“vo význame„záležitosti“.[15]Polemické repliky štúrovcov proti Hlasom — ako o tom konečne svedčí aj Zochov
rukopis — skutočne neboli písané rozčúleným a podráždeným tónom Kollárových
príspevkov v Hlasoch. Štúr sám pobádal svojich prívržencov, aby vystupovali seriózne
a vecne v tomto spore, ako o tom svedčí napr. i jeho List Sládkovičovi z 19. 6. 1846
(Listy Ľ. Štúra II, str. 132), kde dáva rady, ako takéto odpovede písať a osobitne
zdôrazňuje: „Píšteže vážne, ale prísne, píšte rečou porážajúcou.“[16]„teodícea“— pôvodne „ospravedlňovanie boha“,
nábožensko-filozofická teória, usilujúca sa objasniť a ospravedlniť zlo na svete,
vysvetliť, prečo boh toto zlo pripúšťa. Tu vlastne vo význame všeobecne
polemickom.[17]Kollár vo svojom príspevku v Hlasoch na str. 102 — 105 vypočítava, aké sú — podľa
neho — na Slovensku nárečia: rozoznáva ich sedem hlavných —slovensko-české, t. j. vlastne české (bibličtina), akým sa
hovorí na moravsko-slovenskej hranici,vlastné slovenské, ktoré
umiestňuje do Turca, Liptova a sčasti do Oravy, Trenčína, Nitry a Zvolena, tretiepoľsko-slovenskév Šariši, Spiši a Orave, dalejrusko-slovenské, premiešané s ruštinou v blízkosti ruských
obyvateľov Uhorska,srbsko-slovenskéna pomedzí so Srbskom,
najmá v Báčke,nemecko-slovenské, akým sa vraj hovorí v
ponemčených banských mestách a konečnemaďarsko-slovenské,
používané najmä v dolnom Uhorsku, v Novohrade, v okolí Pešti a v békešskej stolici a
premiešané s maďarčinou. Okrem toho ešte ako prechodné nárečia Kollár uvádza nárečiehanácke, ktorým sa vraj hovorí okolo Bratislavy (zaniesli ho
sem vraj moravskí Hanáci),trpáckenárečie v Honte (od slovatrpov=teprv) a nárečiekrekáčskev Gemeri, ktoré do slovenských slov mieša slabikukre. Pri tomto rozdelení nárečí sa Kollár odvoláva na Mateja
Bela; je na prvý pohľad zrejmé, že toto rozdelenie je celkom neodborné.[18]Zoch správne dôvodí, že na uvedených územiach bola v období Veľkej Moravy jednotná
forma kultúrneho jazyka —stará slovienčina, a to už pred
príchodom Cyrila a Metoda. (Podrobnosti: J. Stanislav, Dejiny slovenského jazyka I,
Bratislava 1956.)[19]Pod„tenkými“samohláskami tu Zoch podľa Štúra rozumie e, é,
i, í, na rozdiel od„hrubých“samohlások o, a, u, ú, ie, ô. V
češtine prevládajú „tenké“ samohlásky, kým v slovenčine „hrubé“. Zoch sa tu asi
prepísal, miesto spoluhlások má byťsamohlások.[20]Atičtina— názov pre grécky spisovný jazyk podľa polostrova
Atiky s hlavným mestom Aténami. V tejto atičtine prevládajú tiež„tenké“samohlásky.[21]Časť textu uzavretú do hranatých zátvoriek cenzor vytrel.[22]„Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí. Vistavená od
Ludevíta Štúra. V Prešporku, 1846. V tlačjarňi K. F. Wiganda.“[23]Štúr v liste zo 7. 2. 1846 (Listy Ľ. Štúra II, str. 112) oznámil Kollárovi, že mu
prostredníctvom Kadavého posiela exemplár „Nárečia slovenského“, aby z neho poznal
Štúrom uvádzané dôvody za slovenčinu a zmýšľanie štúrovcov. V odpovedi na tento list,
uverejnenej v Hlasoch, Kollár a priori odmieta čítať túto knihu — „já to čísti ani
nemohu ani nechci“. Nemôže, lebo by vraj mnohým slovám a výrazom, hoci je rodený
Turčan, nerozumel, a nechce, lebo dopredu vie, že to bude len trhanie a blýskavé
oslepovanie slovenského ľudu a najbolestnejšie zauškovanie. „Jeden ze soudných
čtenářů“ odstrašil ho vraj už predom od čítania Štúrovho spisu pre jeho odporný a
nechutný sloh, vnútornú slabosť, „nízkoslovenské jankování, drusování, strýčkování a
bračkování, sestřičkování a paníkmotřičkování na přádkách, odzemkování s ovčáky na
salašech“. Osvedčuje sa, že „vše co nás různí, drobí a oslabuje, to já ani čísti, ani
slyšeti, ani viděti nechci. Takovéto smýšlení a jednání držím za nejsvětější
povinnost“.[24]Kollár (Hlasové, str. 110, 121) a Šafárik (Hlasové, str. 83) dôvodili proti
slovenčine príkladom nemeckého spisovného jazyka, ktorý zjednocuje rozličné nemecké
kmene, hovoriace odlišnými, často i veľmi sa navzájom líšiacimi nárečiami.[25]„Němci byli v tom ohledu moudřejší, nežli my nesvorní
Slované.“Citát z Dobrovského listu Jurajovi Ribayovi z 10. 8. 1794,
obľúbené heslo Kollárovo. (Hlasové, str. 9, 121).[26]Text v hranatých zátvorkách cenzor vytrel.[27]Citát z 260. znelky Kollárovej Slávy dcery. Správne:„Než to skryto
přede jinými, co my v knize lidstva býti máme.“[28]V rukopise je na tomto mieste„haluzách“; toto slovo dal Zoch
neskôr ceruzkou do zátvoriek a podeň vpísal„konároch“.[29]„… keď ale chceme za vlasy do tej nemožnej, nie jednoty pravej, ale len
jednotvárnosti (uniformy) ťahať, tým samým robíme nesvornosť.“Rozumej:
keď sa chceme usilovať nasilu len o formálnu jazykovú jednotu, už tým práve
spôsobujeme rozbroj a nesvornosť.[30]„palicou na piesku“— rozumej bez trvácnosti; úslovie
vypožičané z biblickej frazeológie[31]„nostra culpa“— preklad: naša vina[32]J. Kollár:Nedělní, svátečné i příležitostné kázně a řeči.I.
diel, Pešť 1831; II. diel, Budín 1844.[33]Jan Svatopluk Presl(1791 — 1849) — český národný buditeľ,
prírodovedec (botanik, zoológ a lekár), zakladateľ českej prírodovedeckej
terminológie, profesor prírodných vied na lekárskej fakulte v Prahe[34]Václav Staněk(1804 — 1871) — významný český vlastenecký
lekár a spisovateľ; zaslúžil sa o vytvorenie českej teoreticko-medicínskej
terminológie, autor odborných lekárskych spisov, z ktorých na Slovensku boli známe
najmä„Základové pitvy čili soustavní rozbor a popis těla lidského a
jednotlivých jeho částek, s pitevním atlasem“(1840)[35]Izmail Ivanovič Sreznevskij(1812 — 1880) — univerzitný
profesor v Charkove a v mladšom veku cestovateľ po slovanských krajinách. Za svojej
cesty po Slovensku (od 19. 3. 1842 do 13. 7. 1842) dostal sa i na Oravu, kde pobudol
tri dni (9. až 11. júna 1842). Tu sa mu venoval okrem J. Matušku najmä Zoch, ktorý ho
oboznámil s oravskými pamätihodnosťami a poskytol mu svoje zbierky oravského
nárečového materiálu. Na skromnej fare u Zocha aj nocoval (z 10. na 11. júna). Vo
svojich zápiskoch pri dátume 10. júna 1842 si Sreznevskij o tom zaznačil: „K večeru
sme prišli do Jasenovej, kde je farárom Cochius, mladý človek, chystajúci sa ženiť a
mne veľmi užitočný. (Zoch sa ženil 15. júna 1842 v Slovenskej Ľupči. Pozn. editora.)
Ostanem tu do zajtra. U týchto ľudí som ako doma.“ (J. Stanislav: Z rusko-slovenských
kultúrnych stykov v časoch Jána Hollého a Ľudovíta Štúra. SAV, Bratislava
1957.)[36]„tej jeho vlastnosti“— vzťahuje sa na slovo„nárečie“[37]Jozef Melcer(1800 — 1854) — študoval v B. Štiavnici,
Bratislave a Viedni. Bol najprv ev. farárom v Slovenskej Ľupči a od roku 1834 až do
smrti v Hronseku. Citovaný epigram napísal dňa 15. júla 1836 na lístok do Zochovho
pamätníka (zachoval sa v RPZ) pod titulom„Titěrný Všeslav“.Pri
prepisovaní cenzorom vytretých miest upravil Zoch slová s ou na„hlúbu,
škrúpku, chúťku“.[38]Text v hranatých zátvorkách cenzor vytrel.[39]Hranaté zátvorky označujú cenzorom vytretý text.[40]Tento argument se rozvádza v článku Tablicovom, Palackého a Jungmannovom a
naširoko najmä v príspevku J. Záhorského (Hlasové, str. 90 — 92) a Kollárovom
(Hlasové, str. 108, 115, 125).[41]Josef Jungmann:Slovník česko-německýI — V. Vychádzal
postupne v zošitoch v Prahe (1835 — 39).[42]O Zochových slovníkových prácach a myšlienke vydať slovník slovenského jazyka
pozri v tejto publikácii zmienky v Zochovom životopise na str. 14, 23.[43]„pretvarovala“— rozumejpretvárala,
menila[44]Jiří Palkovič:Böhmisch-deutsch-lateinisches Wörterbuch mit Beifügung
der Slowaken und Mähren eigenen Ausdrücke und Redensarten. Zunächst für Schulen
durchaus neu bearbeitet.I. diel, Praha 1820; II. diel, Bratislava
1821. (Preklad: Česko-nemecko-latinský slovník s pripojením výrazov a úsloví
vlastných Slovákom a Moravanom. Predovšetkým pre školy celkom nanovo
prepracovaný.)[45]Karel Ignác Thám:Nejnovější ouplný česko-německý slovník.I.
diel 1807; II. diel, 1808 Praha.[46]Josef Dobrovský:Slovník česko-německý. I. diel 1802; II.
diel, 1821 Praha.[47]Narážka na okolnosti, uvedené v poznámke 1. (Text v hranatých zátvorkách cenzor
vytrel.)[48]Hranaté zátvorky označujú cenzorom vytretý text.[49]Cenzorom prečiarknutá veta (hranaté zátvorky).[50]„Hoc fuerat demonstrandum.“Preklad: To bolo treba
ukázať.[51]Jiří Palkovičbol húževnatým prívržencom veleslavínskej
češtiny, v tomto čase už zastaralých foriem, a starého „bratrského“ pravopisu, v
ktorom sa poc, z, spísaloy, šsa písalo
akoss, jakoga pod. Bol tuhým a
dôsledným odporcom jazykových a pravopisných reforiem Dobrovského a Jungmanna.[52]Kollár často vo svojich spisoch — ba i v samých Hlasoch (str. 119 — 120) —
poukazoval na ponemčenie češtiny a bojoval proti nemu: „Vaše řeč (roz. česká — pozn.
editora) je značně poněmčena, a předce nechcete užiti příležitosti a přirozeného
lékařství k jejímu poslavjanění.“[53]Zoch tu má na mysli rozpravy o náprave reči, ktoré uverejňoval Josef Jungmann v
časopise „Krok“ pod menom„Lovec“(1823 a 1827) a v „Časopise
českého museum“ pod menom„Napomínatel“(1843).[54]Josef Jungmann:Slovesnosť aneb zbírka příkladů s krátkým pojednáním o
slohu.Praha 1820. Jungmann sa v tomto spise usiluje o zachovanie
rýdzosti češtiny a jej slohu, a to aj pri vytváraní novej českej terminológie.[55]Metaforický názov„Brus jazyka českého“sa v obrodenských
časoch používal ako označenie pre spis, usilujúci sa o nápravu reči zo syntaktickej,
tvaroslovnej, lexikálnej i pravopisnej stránky. Už od starých čias množstvo autorov v
Čechách písalo a vydávalo takéto spisy pod rozličnými názvami. Spis nazvaný výslovne„Brus jazyka českého“vyšiel však až v sedemdesiatych rokoch;
knihu s takýmto nadpisom vydal J. Javůrek (1873), M. Hattala (1877) a najmä osobitná
komisia zostavená širším sborom Matice českej (1877 a 1881).[56]Vincenc Zahradník(1790 — 1836) — český kat. kňaz, básnik,
skladateľ bájok a autor filozofických a lingvistických príspevkov[57]Časopis pro katolické duchovenstvo— založený roku 1828
Karlom Aloisom Vinařickým (1803 — 1869) na podnet F. L. Čelakovského. Mal sprvu
všenárodný literárny charakter a na jeho redigovaní sa účastnil i sám Čelakovský;
neskôr sa stal iba úzko konfesionálne zameraným orgánom.[58]Na príklad nech stoja tu daktoré výpovede. Hneď od kraja v Časopise českého museum
(Časopis českého museumvychádzal v Prahe pod redakciou
Palackého (1827 — 38), P. J. Šafárika (1838 — 42) a neskôr J. E. Vocela (1842 — 50).
Uverejňoval vedecké, najmä historické a jazykovedné práce.) 1843, str. 542 čítame:ta salaš, miestoten;ta
laza, miestotena pl.tie
lazy;řidnul, miestorednul;Schlagendorf, miestoSlavkov;měšťka, miestomešťanka;steska, miestostížnost;reminiscence,intelligenceetc;slízání — schádzanie, napr. z voza;podštívati —
poštvávať,podhuckávať,badurkať. (Slízaťznamená u nás —ableckenapodštívať — bebrunzen.)
Alebo:tvář sluneční za hory tichý sledí mrak; odřekla se právu,
miestopráva (dem Rechte entsagen);přehnaný —
übertrieben;na tom jest mnoho záleženo — daran ist viel
gelegen.Cesta, kterou nechal (liess) Nero podniknout. Stromy
nalezli, od (von) jejichž ovoce jedli.— A inde:obětoval
svini(acc.), miestosviňu— tu nevzniká
dvojzmysel;skelný, miestosklený;přemyslský, miestopřemyslovský;teplský, miestoteplánský, odteplá;pastvišťata(nom. pl.), miestopastviskáalebopastvy;nasypej, miestonasyp— inšie jenasýpej;rozdrolit;zatopit —
zakúriť;mlíko,bříza,plísti,místi,slípat—mlieko,breza,pliesť,miesť,zliepať,chliev,hviezda,dieťaatď. Alebo, čo je to za potvora:páčejí,líbějí,nosejí,vozejí,chodějí, miestopáčia,ľúbia,nosia,vozia,chodia. — Tak tiež v Kazijedoch (Ide
o spisKarla Slavoja Amerlinga „Naučení pro lid obecný o domácích jedech a
kazijedech“, ktorý vyšiel roku 1840 a 1846 ako príloha k Amerlingovej
knihe „Promyslový posel“.) stojí:ta stvol — stopka, u násstôl — Tisch;kopový list(u nás:kopov — lovecký pes). A komu by toto chutilo:podávají se prostředky o toto podniknutí se pokusiti, že můžeme se
nadíti, že budou brzo všecky pochybnosti vysvětleny a všecky soustavy od začátku
vědomostí o tom utvořeny, zkuseny a posuzeny. — Ale toho je sila; kto
by to chcel vyzbierať, väčší slovník od Jungmannovho by musel napísať a to by jednak
nestálo za prácu. Česi sa musia od Slovákov učiť slovensky, ak chcú dobre česky
písať. To je nie žiadne paradoxon, ale skutočná pravda, lenže pochybujem, aby ju
uverili.[59]Prkno — doska;džbán — krčah;doch, došek — snopok;peruť — krielo;hejno, houf — kŕdeľ,pochop, biřic —
šarha;panoš — mládenec;kotník —
členok;kadeřavý — kučeravý;jirchář —
kordovánnik;blanář — krznár;kloktať —
trepať, trbúľať;leb — črep;holeň —
hnát;nártí — príhlavok;skráně,
židoviny — sluchy;komnata — izba, svetlica;mezek — mulica;tetiva — struna;drůbež — hyd;povidla(pl.) —lekvár;jíní — osuheľ;klec —
stik;tista — suka;ocas —
chvost;jáhly — pohánka;tchán —
tesťa mnohé iné.[60]Českypíliti — pilovaťslovensky —feilen; č.zástava — záloh, sl.zástava — praporec; č.holdovat —
huldigen, sl.lumpovať; č.horovat —
vysoko sa vznášať na myšlienkach, sl.kone salenhorujú; č.hříbě — žrieba,kobišťa; sl.hríby,gríby,huby; č.skupiti —
nakopiť, sl.skúpiť — skrbiť; č.puchnouti — páchnuť,dusiť, sl.anschwellen; č.skolit — zaklať, sl.brechaťako kopovy; č.syrový — surový,
sl.zo syra; č.hrubý — veľký, sl.dick,groba mnohé iné.[61]Zoch tu používa zaujímavý termín„pohlava“pre označenie
gramatického rodu podstatných mien. Na inom mieste má v tom istom význame„pohlavja“(neutrum).[62]Č.voj(f), slovenskyoje(n); č.koupel(f), sl. (n); č.bez(m), sl.baza(f); č.syr(m), sl.syro(n); č.šátek(m), sl.šatka(f); č.krmě(f), sl.krm(m); č.kročej(m), sl.kročaj(f); č.ochoz(f), sl.obchod(m); č.pyř(f), sl.pýr(m); č.oumysel(m), sl.úmysel(f); č.zvěř(f), sl. (m); č.louč(f), sl. (m); č.záda(f), sl.zadok(m); č.sirotek(m), sl.sirota(f); č.mosaz(f),ocel(m), sl. (f); č.podšev,sáh,velryb(m), sl.podošva,siaha,veľryba(f); č.jaro,řešeto(n), sl.jar,riečica(f); č.hrozen(m), sl.hrozno(n); č.fík(m), sl.figa(f) a mnohé iné.[63]Zrovnajme len napríklad ako Česi skloňujú rodové mená podľa tých Hlasov na str. 7
— 8 (Z citátu z predmluvy k Československej mluvnici Pavla Doležala, ktorú po
latinsky napísal Matej Bel.):In his censemus Szunyoghios,
Illésházyosetc. takto stojí preložené: Medzi těmi pokládámeSzunyoghy (!), forma celkom neosobná, len živočíchom
nerozumným a veciam vlastná, napr.kotlíky,komáre. Slovák robí rozdiel v sklonení nielen medzi životnými
a neživotnými, ale i medzi rozumnými a nerozumnými a to je nie chatrná prednosť
ducha,Ilešháze,Thurzy,Ostrožithy,Zaye,Szulyovszké,Szerdahelye,Révaie,Justhy,Otliky,Plathyatď. To je nám Slovenom
neslýchaná forma. My hovoríme:Szuňogovcov,Illésházovcov,Ostrožitovcovatď. Ktoré
je slovenskejšie a ľubozvučnejšie?[64]V Štúrovom spise „Nárečja slovenskuo“.[65]Kollár v poznámke k Jozeffyho listu, nadpísanej„Poznamenání k tomuto
listu od J. Kollára“(Hlasové, str. 229) odmieta Jozeffyho zmierlivý
postoj k slovenčine ako jazyku, v ktorom by sa mali vydávať aspoň spisy pre
ľud.[66]V tomto zmysle argumentujú v Hlasoch veľmi mnohé príspevky, ale najmä Palackého,
Jungmannov, Kollárov a Záborského.[67]David Friedrich Strauss(1808 — 1874) — nemecký protestantský
filozof a teológ, rozpútal svojou známou knihou„Das Leben Jesu“(Život Ježišov), vydanou roku 1835, v ktorej novozákonné evanjeliá interpretuje ako
mytológiu, prudkú kampaň cirkevných i laických kruhov proti sebe. Podobne účinkovala
i jeho v podstate materialistická kritika cirkevných dogiem v knihe„Die
christliche Glaubenslehre im Kampf mit der modernen Wissenschaft“(Kresťanská vierouka v boji s modernou vedou), vydanej roku 1840 — 41.[68]Ludwig Feuerbach(1804 — 1872) — nemecký filozof,
materialista a ateista, ktorý síce vyšiel z Heglovej filozofie, ale neskôr sa
postavil proti jej idealistickým základom. Jedným z jeho hlavných diel je„Das Wesen des Christentums“(Podstata kresťanstva), vydané
roku 1841, v ktorom podal kritiku náboženstva a jeho gnozeologických koreňov.[69]Zoch sa tu — ako kňaz — vopred ohradzuje a odmieta možnosť, že jeho argumenty
proti bibličtine nielen ako reči spisovnej, ale aj ako reči, v ktorej by mali kňazi
kázať v chrámoch, odporcovia využijú a prekrútia tým, že ho jednoducho vyhlásia za
neznaboha, nepriateľa Biblie a náboženstva. Cirkevno-náboženské argumenty, ktoré v
spore o slovenčinu používali jej odporcovia, boli v tom čase veľmi účinné nielen
medzi konzervatívnymi evanjelickými kňazmi, ale aj medzi ľudom.[70]Citované slová a vety pochádzajú z rozličných miest kralického prekladu
Biblie.[71]Peter Veľký(1672 — 1725) — významný ruský panovník,
hospodársky i kultúrny reformátor Ruska, zaviedol miesto staroslovanského písma tzv.gražďanku, v podstate dodnes v ruštine používanú, ktorou sa i
navonok odlíšila cirkevná reč a literatúra od svetskej. Gražďanka je jednoduchšie
písmo ako cyrilika.[72]Citát zo Starého zákona (Mojž. II, 20, 9 — 10).[73]Zoch začal už roku 1844 v jasenovskom kostole kázať po slovensky a v slovenčine
viedol i Nedeľnú školu a schôdzky Spolku miernosti.[74]Zoch v rukopise opravil pôvodne napísané slovo„kazatelnicu“na„kázalnicu“.[75]„tenulinkej biblickej češtine“— Pod„tenkými“samohláskami Zoch podľa Štúra rozumie e, é, i, í,
na rozdiel od„hrubých“samohlások o, a, u, ú, ie, ô.[76]Autor tu cieli najmä na tých ev. kňazov, ktorí v Hlasoch písali odmietavo o
slovenčine (J. Záborský, J. Dévan, J. Stehlo, M. Linder, S. Krištofy, D. Zajac, I. V.
Šimko a iní).[77]Týmto argumentom operoval v Hlasoch najmä Kollár (Hlasové, str. 116 — 118). Podľa
neho ľud dokonale rozumie kázne, piesne i reč náboženských kníh písaných bibličtinou
a Kollár tu uvádza príklady o tom, koľko starých, bibličtinou písaných kníh sa dosiaľ
opatruje a číta v jednoduchých domácnostiach na Slovensku a koľko prostých ľudí pozná
naspamäť celé piesne a state z českých náboženských kníh.[78]Zoch má na tomto mieste„nesrozumních“.[79]Náš ľud, hoc priam má knižky české, ako katechizmus a iné, ale formy české
prekladá si nevdojak do slovenčiny a modlí sa verímboha, otčenáš tak, ako hovorí, a
nie česky:Otče náš, ktorý(niekterý)si na nebesách, posväť sa meno tvoje(nietvé),príď kráľovstvo tvoje(nietvé),buď vôľa tvoja(nietvá) atď.[80]V Hlasoch na str. 63 Jungmann pod čiarou konfrontuje citát (Prísl., kap. 10) zo
slovenskej Biblie vydanej roku 1829 s tým istým miestom kralického prekladu Biblie,
vydaného Procházkom roku 1836, aby dokumentoval, že tu niet takých rozdielov, pre
ktoré by český text nebol Slovákom zrozumiteľný.[81]Rozumej„o biblickej reči“.[82]Rozumej„v podstatných menách“.[83]Celý citát znie:„A chcete-li přijíti, onť jest Eliáš, kterýž přijíti
měl.“[84]Celý citát znie:„A však ne všech přežívajících, aneb těch, kteráž
kopyta rozdělená mají, budete jísti, jako velblouda, zajíce a králika; nebo ač
přežívají, však kopyta rozděleného nemají, nečistá jsou vám. Též svině, nebo
rozdělené majic kopyto, nepřežíva, nečistá vám bude; masa jejího jísti nebudete, a
mrchy její se nedotknete.“[85]Amfibólia— dvojznačnosť[86]Narážka na Kollárovo tvrdenie v Hlasoch (str. 108): „Slovák tedy přijde tu již
takořka do hotového, a nebude přinucen sobě teprv ještě jen první nejtěžší cestu
klestiti.“ Rozumej, ak zotrvá v jazykovej jednote s Čechmi.[87]„či že“— rozumej v zmysle„či
už“[88]„ostavená reč“— v zmysle„zanechaná
reč“[89]Vieme dobre, že je i reč detinská, ktorú si samy deti utvoria a často ku podivu
vtipné slová vymyslia. Všetky zdrobnelé sú detinské formy, nielen v menách, ale i
slovesách:ťapkať, sedkať, bežkať, ležkať, cickaťatď. I
pohlavie nijaké malo by sa dôsledne volať detinským. Každému svoje.[90]„Jestliže tá zásada stojí“— rozumej„Jestliže tá
zásada platí“[91]Práve keď som toto písal, čítam odpornú tejto mienku v Orla tatránskeho č. 40 od
pána dr. Kiku v článku o magnetizme vystavenú. [Dr. Karol Kiko—
lekár v Pešti, pôvodom z Uhrovca, zaoberal sa živočíšnym magnetizmom a písal o ňom. V
OT č. 19, str. 151 vyšla zpráva o Kikovom magnetickom spôsobe liečenia a do OT
napísal aj článok„Mišljenki o životnom magnetisme“, ktorý
vyšiel na pokračovanie v č. 39 a 40, str. 306 — 307 a 314 — 315.] Mňa ale to pri
tejto príležitosti docela nič nemýli, lebo ja mám pred očami tu kmeň český v jeho
najväčšej činnosti v XV. a XVI. století a nato nasledujúce opadnutie. Odpornosť
týchto mienok sa ale môže vyrovnať tým, že medzi Slovanmi i podľa ich prirodzenej
povahy dvojitosť panuje; jedni sú čiernovlasí, druhí bielovlasí, jedni budú mať viac
magnetičnosti, druhí električnosti. Tak napr. Poliak a Srb vo svojej podstate sú
veľmi rozdielni, tamten viac električný, tento magnetičný. Čech je bližší Poliakom. U
nás Slovákov sa nájde obidvoje.[92]Daniel Adam z Veleslavína(1545 — 1599) — vynikajúci pražský
kníhtlačiar a vzdelanec. Vydával množstvo náučných i populárnych spisov, medzi nimi i
štyri slovníky, určené pre školskú mládež; z nich najdôležitejší je abecedne
usporiadaný„Dictionarium linguae latinae ex magno Basilii Fabri Thesauro
collectum atque concinnatum“(Slovník latinskej reči zozbieraný a
zostavený z veľkého Pokladu Basilia Fabra), vydaný v Prahe roku 1579 a„Silva quadrilinguis vocabulorum e phrasium bohemicae, latinae, graecae
et germanicae linguae“(Štvorjazyčný súbor slov a viet českej,
latinskej, gréckej a nemeckej reči), vydaný v Prahe roku 1598.[93]„ab ovo“— preklad: od prvopočiatku (doslovne „od
vajíčka“)[94]Narážka na miesta v príspevku P. J. Šafárika v Hlasoch, kde Šafárik odsudzuje
hádky o pravopis, ako i podľa neho neodborné zásahy a jazykové úpravy. (Pozri aj
poznámku 9); v Hlasoch na str. 85 ironicky hovorí, že „není dosti, že brzo po
přijatém a stvrzeném jak v Kr. české Učené Společnosti tak i ve Sboru Musejním
pravopisu, opět a opět nejen novými pravopisy, ale i novými abecedami obdarováni sme
byli“.[95]„longo usu temporis“— preklad: dlhým používaním[96]Štúrovci pokladaliRukopis králodvorskýza pravý a videli v
ňom doklad o zachovalosti a starodávnosti slovenčiny. Tu sa Zoch v rukopise pomýlil:
miesto správnehoskladanomapodobnommáskladanjehoapodobnjeho.[97]Vladislav II. Jagelovský(1471 — 1516) — najstarší syn
poľského kráľa Kazimíra IV. Od roku 1469 bol českým a od roku 1490 súčasne aj
uhorským kráľom; od toho času sa zdržoval v Budíne a s jeho dvorom sa sem dostala aj
čeština ako reč vzdelancov.[98]Matej I. Korvín(1443 — 1490) — uhorský feudál zvolený roku
1458 za uhorského kráľa. Na dvore českého kráľa Juraja Poděbradského, kde sa nejaký
čas zdržoval, naučil sa po česky.[99]Jan Jiskra z Brandýsa— český feudál, od roku 1440 v službách
Ladislava Pohrobka a jeho matky najvyšší hajtman celého horného Uhorska; so svojimi
žoldnierskymi vojskami, v ktorých boli pôvodne husitskí bojovníci, ochraňoval na
Slovensku záujmy habsburgofilskej oligarchie. Autor má na mysli nepokojné pomery na
Slovensku, ktoré zavinili ustavičné boje medzi hunyadiovcami a stranou Jiskrovou.
Medzi žoldnierskymi vojskami Jana Jiskru, ktorý sa potom stal prívržencom Mateja
Korvína, a neskoršími bratríkmi bol podstatný rozdiel; Jiskru podporovala
habsburgofilská oligarchia i mestá a bratríkov „v odpore proti feudálom
podporovali…aj slovenskí roľníci“. „Bratrícke hnutie malo protifeudálny charakter,
ale husitská revolučná ideológia sa v ňom prejavuje v značne úpadkovej forme. Za
husitských výprav a najmä za bratríckeho hnutia sa na Slovensku posilnilo postavenie
slovenskej národnosti v niektorých väčších a menších mestách. V tomto období sa
upevnili kultúrne vzťahy slovenskej a českej národnosti.“ (Dejiny Slovenska. Tézy.
SAV 1956, str. 53.)[100]„per vim inertiae“— preklad: zotrvávaním v nečinnosti[101]Medzi číslicou8a názvom mesiaca„rujňa“má Zoch v rukopise písmenov.,
čo azda značí„veľkého rujňa(?)“; možno predpokladať, že Zoch
chcel takýto názov zaviesť pre mesiac november. Bitka na Bielej hore bola totiž dňa
8. novembra 1620.[102]Vo výňatkoch z Komenského„Kšaftu umírající matky Jednoty
Bratrské“, ktoré Kollár uverejňuje v Hlasoch, pridáva na str. 5 a 6 vo
vete „Na tebe, národe český, moravský! vlasti milá! zapomenouti nemohu atď.“ za slovo„moravský“do zátvoriek„a
slovenský“.[103]Komenský v „Historii o protivenství církve české“ [Jan Amos Komenský:Historie o protivenství Církve české.Spis bol napísaný a
vydaný najprv po latinsky (1648), potom po nemecky (1650) a napokon v Lešne roku 1655
v českom znení.] výslovne hovorí, že Jednota bratrská sa vzťahovala na Čechov,
Moravanov, Slezákov, ba i Lužičanov, ktorí vospolok porady držiavali. Slovákov pritom
nikde nepripomína. A on tu zasluhuje úplnú vieru, lebo sám bol nielen údom, ale i
biskupom tej Jednoty. Načo tedy hovoriť o jednote, keď jej nebolo, medzi Slovákmi
totiž a Čechmi; veď je to nie hanba pravdu vyznať, a načo domnelou jednotou seba i
iných zavodiť?[104]Jakub Jacobaeus— pôvodom Čech, rodák zo Starého mesta
pražského, v rokoch 1635 — 1660 ev. kňaz v Prešove. Vydal niekoľko spisov,
opisujúcich udalosti v Prešove a okrem toho dôležité historické dielo„Viva
gentis Slavicae delineatio lingua Bohemica scripta. Leutschoviae, 1642“
(Živý náčrt slovanského národa napísaný v českej reči. Levoča 1642). Jeho báseň„Gentis Slavonicae lacrumae, suspiria ac vota voce manuque humili
porrecta per M. Jacobum Jacobaeum“(Slzy slovenského národa, vzdychy a
prosby, ktoré poníženým hlasom a rukou predkladá majster Jakub Jacobaeus) vydal roku
1885 v Martine Zochov syn Ivan Branislav, spolu so slovenským prekladom D. Z. Laučeka
a s vysvetlivkami.[105]O tomto Jacobaeim čítal som v jednom starom exemplári Cvittingera [Dávid
Cwittinger:Specimen Hungariae litterariae, virorum eruditione clarorum.
Francofurti et Lipsiae, 1711.(Ukázka literárneho Uhorska, mužov
slávnych pre svoje vzdelanie.) Zoch našiel spomínaný exemplár tohto dôležitého
literárnohistorického prameňa pravdepodobne v Čaplovičovskej knižnici v D. Kubíne;
pritom šlo azda o rukopisom vpísanú glosu. (Preklad glosy: Majstra Jakuba Jacobaea,
Čecha zo Starého mesta pražského, kňaza prešovskej slovenskej cirkve „Živý náčrt
slovenského národa napísaný v českej reči. V Levoči, 1642“. Ku ktorému sú tiež
pripojené „Slzy národa slovenského a vzdychy“, napísané od toho istého.) — Posledne
spomenutú báseň Jacobaeovu našiel jej prekladateľ do slovenčiny Daniel Záboj Lauček v
knižnici svojho otca Emericha Laučeka, ev. farára v Píle, zberateľa starých kníh. Dr.
Ivan Branislav Zoch, ktorý poznal tu spomínaný záujem svojho otca o tento spis,
postaral sa potom o jeho vydanie tlačou (1885). — Texty v hranatých zátvorkách cenzor
vytrel.] nasledujúcu glosu: M. Jacobi Jacobaei Palaeopraga Bohemi Ecclaesiae slavicae
Eperiensis Pastoris Viva gentis Slavonicae delineatio lingua Bohemica scripta
Leutschoviae 16(42). Cui etiam adnexae sunt: Gentis Slavonicae lacrumae ac suspiria
ab eodem scripta. Či by tento spis nebol dakde k dostaniu?[106]Zoch má v rukopise„útulku“.[107]Text v hranatých zátvorkách (aj texty pod čiarou) boli cenzurované.[108]Jozef Bencúr— rodák z Jasenovej, zaslúžilý rektor
kežmarského lýcea a neskôr mestský radný v Bratislave. Písal historické,
historickoprávne a zemepisné diela (po nemecky a po latinsky) vynikajúcej
úrovne.[109]Samuel Timon(1675 — 1736) — historik Uhorska, profesor
najprv v Trnave, potom v Košiciach, neskôr prefekt v Užhorode, Kološi a Košiciach. Po
latinsky napísal množstvo spisov týkajúcich sa uhorskej histórie.[110]Matej Bel(1684 — 1749) — očovský rodák, bol najprv učiteľom,
potom riaditeľom lýcea v B. Bystrici a napokon rektorom lýcea v Bratislave, ktoré
povzniesol na vysokú úroveň. Písal v bibličtine niektoré náboženské spisy, ale
najdôležitejšie svoje historicko-geografické diela vydával po latinsky.[111]Pavol Doležal(? — 1764) — rodák z Uhorskej Skalice, sprvu
učiteľ v Bratislave, neskôr žil v Boci od roku 1746 až do smrti. Od neho pochádza
najlepšia staršia česká mluvnica„Grammatica slavico-bohemica, in qua
praeter alia ratio accuratae scriptionis et flexionis, quae in hac lingua magnis
difficultatibus laborat ex genuinis fundamentis demonstratur“(Slovensko-česká mluvnica, v ktorej sa okrem iného ukazuje z pôvodných prameňov návod
na správne písanie a skloňovanie, ktoré je v tejto reči spojené s veľkými
ťažkosťami), vydaná v Bratislave roku 1746. Z jej predhovoru od M. Bela cituje Kollár
v Hlasoch (str. 7).[112]Michal Institoris-Mošovský(1732 — 1803) — rodák z Bystričky
v Turci, bol slovensko-maďarským kňazom a profesorom lýcea v Bratislave. Písal
cirkevné spisy v bibličtine, zbieral staré knihy a rukopisy a bol jedným z
iniciátorov založenia katedry reči a literatúry českoslovanskej na bratislavskom
lýceu.[113]Jób Zmeškal— príslušník oravského zemianskeho rodu z Leštín.
Písal bibličtinou náboženské reflexívne spisy, z ktorých najznámejší je„Škola Jóbova“, vydaná roku 1781.[114]Vo štvrtom speve Slávy dcery („Lethe“) umiestnil Kollár
vynikajúcich Slovanov, i cudzích priaznivcov Slovanstva do slovanského neba, kým v
piatom speve („Acheron“) opísal zradcov, odrodilcov a
nepriateľov slovanského života.[115]Text uzavretý hranatými zátvorkami cenzor vytrel.[116]V cenzurovaných riadkoch stal sa na viacerých miestach pôvodný text rukopisu pod
dnes už vyblednutým tušom Dankovského cenzúrnych zásahov opäť čitateľným. Kedže za
podklad pre transkripciu a vydanie rukopisu sme pri týchto miestach vzali nový Zochov
prepis, uvádzame odchýlky od neho (zistiteľné pod cenzorovými zásahmi) osobitne v
poznámkach. Na tomto mieste Zoch pri prepisovaní rukopisu vynechal slovo„prenáša“, takže táto veta pôvodne znela:„ — a keď
prenáša a ovláda životom svojím nad inými; atď.“[117]Pred cenzúrou bolo v rukopise:„nuž sa naň hnevá, kľaje, prezýva ho
všakovými menamiatď.“. Pri prepisovaní Zoch vynechal slovo„kľaje“.[118]„od druhých viseli“— rozumej: od druhých záviseli[119]Zoch tu použil zaujímavý tvar„v ďeťactve“, ktorý
ponechávame; rozumej —„v detstve“.[120]Slovíčko„nikdy“vsunul sem Zoch až pri prepisovaní; v
pôvodnom rukopise chýba.[121]Koniec tejto vety mal pred prepisom trochu odchýlnu podobu:„— iba ak
ľudia predsudkami omámení alebo závisťou a nenávisťou zavedení.“[122]V cenzurovanom texte tu možno rozoznať: „— kto slovom nechce, aby
slovenský kmeňatď.“[123]Pôvodná forma druhej časti tejto vety znie:„keď nechce ducha jeho,
nechce života jeho a keď mu nepraje a odberá duchovnú, jemu primeranú živnosť,
odberá mu aj život.“[124]Pôvodná forma:„— sa schádzať a radiť spolu o tomatď.“[125]Nedávno len vyšla v Pešti od jedného chýrečného Slávožrúta kniha: „Űber die
Slavinen d. h. Prahler etc.“ [Nepodarilo sa nám zistiť, o akú knihu ide.], plná
najošklivejších útržiek, klebiet a zneuctenia celého národa slovanského, ktorému pred
celým svetom tie najhnusnejšie vlastnosti, chvastúnstvo, rabstvo atď. prilepuje. Či
ste nevedeli vaše jedovaté zbroje radšej proti takýmto nepriateľom obrátiť a najmä
keď sa do vás z príležitosti vašich, národu veru k malej sláve slúžiacich spisov, ako
sú Rozpravy [Zoch tu má na mysli Kollárovu rozpravu„O literarnéj
vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slavskými“, uverejnenú v Hronke, roč.
I, zv. 1, str. 39 — 53, 1836.], Sláva bohyně[125]atď. zadierali? Keď ste mužovia, mali ste sa takým, do boja vás
vyvolávajúcim nepriateľom naproti postaviť, ale nie svojich a nevinných potláčať. To
je naničhodnosť.[125125]„Sláva Bohyně a původ jméva Slavův čili Slavjanův. V listech k
velecťěnému příteli pánu P. J. Šafaříkovi od Jana Kollára. S přídavky
srovnalost indického a slavského života, řeči a bájesloví ukazujícími. Typ.
J. M. Trattner-Károlyi. Pešť, 1839.“— Závery tejto Kollárovej
knihy sa už súčasníkom videli nedostatočne podložené a nevedecké.[127]Pôvodne bolo:„— a teraz, keď je už všade vysúdená
atď.“[128]Pôvodné znenie:„— právo živej materinskej, a túto evanjelickú prednosť
vy čechisti, evanjelickí kňazi, nohami šliapete, keď slovenskú reč jej práva
pozbaviť chcete, a tých, ktorí pri materinskej reči vernejší sú duchu evanjelickej
cirkve, potajomne z nevernosti potvárať sa neokúňate? Vy,
kollárovsko-čechisticko-unistickí kňazi jedného vrúcneho a verného služobníka
božieho H.(rozumej Hurbana — pozn. editora)pre slovenčinu a
za jeho jadrný spis, v ktorom čisto kresťanský duch veje, odsudzujete a z úradu,
ktorý on tak krásne zastáva, zhodiť chceteatď.“[129]Zoch tu myslí Hurbanov spis„Unie, čili spojení Lutheranů s Kalviny v
Uhrách, vysvetlená od Mil. Jozefa Hurbana, cirkve Evang. podle Augšp. Vyznání
kněze a faráre v Hlubokém. Budín, 1846.“— Hurban v tejto knihe na
vieroučnom podklade odmieta spojenie kalvínov s luteránmi, ale jeho vlastným cieľom
bolo odraziť maďarizačný nápor „unistov“ na slovenské ev. cirkvi. Pre túto knihu mal
Hurban mnoho bojov.[130]Pôvodné znenie:„— neopovážili vám pravdu povedať.“[131]Kollár to urobil v odpovedi na Štúrov list uverejnenej v Hlasoch (str. 128 — 129 a
133 — 135), kde vypočítava svoje morálne i hmotné príspevky a dobrodenia preukázané
rozličným slovenským ľuďom (predovšetkým Štúrovi samému) a podujatiam.[132]Pôvodné znenie:„— bude Vám volaná kliatba a hanba večná, ak
neprestaneteatď.“[133]Pôvodné znenie:„Pre slávu božiu, pre život národa nášho a spasenie Vaše
pripusťte si k srdcuatď.“[134]Pôvodné znenie:„— ako sa aj s Bohom Vaším mierite.“[135]Vsuvka medzi pomlčkami„— učiňte to ale teraz, dokiaľ sa dnes menuje,
lebo tam vo večnosti by to neskoro bolo —“v pôvodnom rukopise
chýba.[136]Pôvodne len„priateľské“.[137]Miesto„Vy buďte ten kňaz pokoja“je pôvodne„Vy
urobte zas svatý pokoj“.[138]Za slovom„požehnaná“bola pôvodne bodka. Doplnok„bo národ zjednotený bude môcť viac vykonať“pripísal Zoch až
pri prepisovaní cenzurovaného textu.[139]Miesto tohto slova je pôvodne„žiadosťou“.[140]Zakončenie rukopisu znie pôvodne trochu odchylne:„— k pridŕžaniu sa
toho, na čom života budúcnosť, šťastie a sláva národa nášho záleží.“Celý rozsiahly text posledných deviatich strán rukopisu cenzor vytrel. (Prosíme
všimnúť si hranaté zátvorky!)
|
Zoch_Slovo-za-slovencinu.html.txt
|
Maiestas artisV posledné časy badáme, že poniektorí páni zápasníci „na politickom hrišti“ nerozmyslene
sa chytajú každej príležitosti ku kriku a vybíjajú po novinách článok za článkom — pravda,
všetko proti vláde.Sme síce všetci v opozícii a vieme, že mnohé, čo sa robí, zle sa robí, no spôsob, akým
sa z času na čas za každú cenu za novou ponosou loví, zdá sa nám dosť nevkusným a
dôstojného boja nehodným.Najnovšie povstal hurt a vláde sa ostro vyčituje, že vraj páše na umení injurie, že ho
nefedruje, že nekupuje, neobjednáva, že nestavia pre umelcov klubové, koncertné a výstavné
paláce atď. Nuž, hľa! Nové šteklivé heslo: vláda zanedbáva umenie, aký necit, aký
barbarizmus! „Hanba takejto vláde,“ každý bude volať, opýtaj sa však toho, alebo onoho: či
je s myšlienkou, pre ktorú volá vláde pereat, i skutočne oboznámený, hneď uvidíš, že kričí
len aby kričal a že máloktorý z nich sa namáhal vynorivšej sa otázke prísť hlbšie pod kožu.Umenie! Tento nevysvetliteľný zázrak v ľudskom dejstvovaní bol doteraz vždy a všade
konečným kvetom vo vývine patričného národa. U nás, kde ešte ani len to zasiate semä nového
slobodného života nestačilo vzklíčiť, už volá za kvitnutím! A vôbec, myslieť, že umenie
všelijakým pomášťaním a špikovaním bude nám „zhora uštedrené“, je viac naivnosťou. Chcieť
však umením napochytre vyforsírovať na obdiv sveta rešpekt, že sme už niečo, keď sme ešte
nie, je klam a infámna neúcta k umeniu samému.Anglická kapacita, John Ruskin hovorí nasledovne: „Pred nami stojí veľký fakt — totižto
zjavná spojitosť veľkého úspechu v umení, a hneď za ním nasledujúcim úpadkom národným.
Vidíme predovšetkým, že národy, ktoré mali vytríbené umenie, boli zakaždým podmanené
národmi, ktoré nemali svoje umenie, ale i tak, ak nijaký útok zvonku neurýchlil pohromu
štátu, moment, v ktorom národ dosahuje najväčšej sily v umení, býva práve tou hodinkou, v
ktorej sa zdá, že podpisuje i rozsudok svojej vlastnej skazy, a že od tej chvíle, ako sa vo
Florencii objaví dokonalá socha, v Benátkach dokonalý obraz, alebo v Ríme dokonalá freska,
národ ochromuje a začína sa šikmou plochou dolu hýbať.“Zo stanoviska nášho mladého štátu (a proti večnosti, ktorú — všakhej — chcem žiť, dnes
sa ešte len rodíme) bol by to teda dobrý omen, keď by otázka umenia nebola ešte na dennom
poriadku, alebo, pravdu povediac, keby umenia u nás ešte nebolo. A keď naši pohlavári nie
ani tak z múdreho dôvtipu, ako skorej z ignorácie, z inštinktu barbarskej zdravoty alebo
jednoducho zo skúposti umeniu nevenujú toľkej pozornosti, dialo by sa to celkom blahodárne.
Či nie?Nenáhlime sa! Štát náš musí sa stať predovšetkým opravdovým štátom medzi svojimi susedmi
a jeho úsilie musí na prvom mieste — horribile dictu — smerovať za cieľmi umeniu
protichodnými. Vtedy, keď národ náš bude všetkým, čo môže pôdu a fundament umeniu
poskytnúť, saturovaný, príde i luxus, príde rad i na vyšší pôžitok a príde rad na čarovné
zrkadlo, v ktorom sa rod, dosiahnuc zenitu, s úľubou bude pozerať. Národ, aby sa ubránil a
aby prosperoval, musí vo všetkom reálnom na úroveň svojich susedov sa snažiť. Nie
rovnocenné umenie, ale rovnocenná výbojnosť, rovnocenný obchod, priemysel, kšeftárenie,
export a líščia politika zaistí republike miesto v medzinárodnom koncerte a udrží ju pri
živote. Aby nás cudzí svet nepohltil, musia byť naše pušky, pumy a delá rovnako tak
rýchlopalné a podľa najnovšieho systému zostrojené; ak za hranicami prestanú sa po
koľajniciach voziť a začnú komunikáciu v povetrí, i my si musíme kovových netopierov
narobiť. Ak reálne vedy za hranicou stoja vysoko, hľaďme v špekulácii ešte ďalej atď. A,
panebože, daj predovšetkým, aby slovenský ľud bol zdravý a bohabojný, aby nebiedil a aby
mal čo deň misu makových halušiek, v nedeľu však kus klobásy na stole — ale umenie??Umenie! Tento meteor, o ktorom nevieme, odkiaľ letí a či dopadne na naše polia, nemôže
patriť do programu nijakého mladého štátu.Príde doba a umenie nás prekvapí samé, a samé nás oslávi svojím príchodom, lebo nijaká
umelecká výchova, nijaké popularizovanie umenia, nijaké štátne podpory, nijaké štipendiá,
nijaké umelé tučenie jeho mágov, nijaké forsírované pľaganie jeho elévov neurýchli jeho
príchod a nezamedzí jeho odchod. Ak má štát zbytočný groš, nech ho venuje predovšetkým na
súrne reálne veci, lebo almužníctvo v umení má dnes len zlé následky a hodinka umenia u nás
i tak ešte neodbila.
|
Mitrovsky_Maiestas-artis-Umenie-veda-a-literatura.html.txt
|
Osoby:ALOJZ ČUČORIAK, nepatrný, suchý človiečik, dirigent banky, štyridsaťročnýBOŽENA, jeho žena, snivá kráska, dvadsaťdvaročnáJÚLIUS MARČÍK, študent, spisovateľ, načuchraný elegán, dvadsaťštyriročnýHANKA, slúžka, sedemnásťročnáANDREJ JAVORNÍK, bankový sluha, dvadsaťpäťročnýDej odohráva sa po prevrate v Bratislave.
|
Tajovsky_Jej-prvy-roman.html.txt
|
Na úvodTáto parafráza by nemohla vzniknúť, keby na počiatku nebola rovnomenná anglická komédia
Charley´s Aunt, ktorá mala premiéru v roku 1892. Napísal ju anglický dramatik (ale aj —
podobne ako Shakespeare — herec menších úloh) Brandon Thomas (1848 — 1914) „na telo“ svojmu
kolegovi W. S. Penleymu (1851 — 1912), najväčšej mužskej hviezde anglickej divadelnej scény
v časoch vlády kráľovnej Viktórie (1819 — 1901, vládla od roku 1837). O jej zábavnosť sa
postarala najmä postava Babsa, oxfordského študenta, ktorý sa v záujme svojich priateľov,
ďalších dvoch oxfordských študentov, vydával za brazílsku tetu jedného z nich.Zápletky, čo donútia muža predstierať, že je žena, — alebo ženu, že je muž, — bývajú
divácky vďačné. (Spomínam si, že napríklad aj naše deti si na videu donekonečna púšťali
film Tootsie a milovali Dustina Hoffmana v ženskej úlohe.) Na vznik úspešnej frašky takýto
nápad stačil, a tí, čo ju zas a znova hrali, režírovali či filmovali, jej odpúšťali
nedostatok pravdepodobnosti aj dramatického napätia, tak ako niekomu, kto zábavne rozpráva
bradatý vtip, odpúšťame, že ten vtip poznáme. S radosťou do nej svoju tvorivú energiu
investovali aj vynikajúci českí či slovenskí herci (napríklad Vlasta Burian, Lubomír
Lipský, Jozef Króner či najnovšie Richard Sanitra), a dobrý nápad dostalo už pred vyše
polstoročím Jihočeské divadlo, keď 10. januára 1965 v úprave Josefa Koenigsmarka, v réžii
Milana Fridricha a s hudbou Vlastimila Hálu posunulo túto frašku do polohy hry s piesňami.Práve na tento nápad nadviazal aj režisér Martin Kákoš, keď si u mňa objednal nielen
preklad, ale aj texty piesní do svojej inscenácie Charleyho tety v Štátnom divadle v
Košiciach. Jeho vydarená inscenácia v ktorej použil Hálovu hudbu, celú hru vytiahol z
interiéru do oxfordskej záhrady a sústredil okolo jedného stolovania) mala premiéru v roku
2005 a dožila sa vyše 130 repríz, čo bol úspech v košických podmienkach vraj až nevídaný.Podobný úspech čaká opäť vydarenú a opäť Kákošovu inscenáciu v Divadle JGT Zvolen
(premiéra v roku 2016)Obe inscenácie boli aj pre mňa príležitosťou zamyslieť sa, či posun frašky do polohy hry
s piesňami nie je dôvodom, aby som aj ja prekročil hranicu medzi prekladom a parafrázou.
Nerobievam to často, skôr zriedkavo — no keď som to urobil napríklad pri Hervého Slečne
Nituš, súčasný divák to ochotne prijal, a komu vyjsť v prvom rade v ústrety, ak nie
súčasnému divákovi?Moja parafráza vznikala na tri razy: po košickej a zvolenskej inscenácii je text, ktorý
predkladám teraz, už treťou verziou. Už pri prvých dvoch som totiž cítil, že najlepšie
priblížim príbeh Charleyho tety súčasnému slovenskému divákovi, keď z troch oxfordských
študentov aspoň dvaja budú Slováci. Kedysi by to bolo nepredstaviteľné, no odkedy je
Slovensko v Európskej únii, je štúdium v Oxforde dostupné aj našim talentovaným
štipendistom — a nemusia to byť len deti boháčov. V Košiciach a Zvolene som si tento krok
ešte nedovolil, v tejto tretej verzii však už áno, a verím, že ním nikoho nesklamem.Dbal som medziiným aj na to, aby zmysel tohto kroku nebol v nejakom podenkovom
politickom inotaji. Také zneužitie si ani fraška nezaslúži. (No na milé lokálne alúzie je
parafráza ako stvorená a už sami herci prídu na to, čo im jej príbeh v tom-ktorom meste
pripomína.) Nech už sa bude hrať kdekoľvek, parafráza môže vždy ukázať aj našu odvahu
vykročiť za šťastím do sveta. Veď príbeh brazílskej tety — ktorý, podobne ako príbeh otca
jedného zo študentov, sa takisto musel prispôsobiť parafráze — je odvodený zo skutočnej
udalosti: najslávnejší slovenský cimbalista Štefan Čikóš naozaj hrával v Bratislave u
Veľkého františkána, naozaj kedysi vycestoval (s pražským Kinoautomatom) za oceán, naozaj
tam ostal, naozaj hral aj v Bielom dome a naozaj o všetko, čo takto zarobil, zas prišiel a
vrátil sa umrieť na Slovensko, keď v Amerike napokon predal aj cimbal, aby mal na cestu
domov.V divadle vždy platí, že čím je viac pravdepodobnosti, tým menej hrozí preháňanie — nuž
takáto, o väčšiu pravdepodobnosť sa usilujúca parafráza môže predísť kŕču hyperboly, v
ktorom sa ocitajú inscenácie, otrocky sa držiace originálu. Parafrázou som sa pousiloval
dostať do hry logiku, zrozumiteľnú súčasnému divákovi, a takisto v pôvodine chýbajúci
dramatický ťah a napätie. Zároveň som sa pousiloval nabiť novou energiou aj dialóg hry —
tak, aby sa nespoliehal iba na ustavičné vysvetľovanie zamotaných okolností, ale aby hýril
absurdnými replikami, aké si slovenský divák obľúbil najmä zásluhou dvojice L+S.Pri dosahovaní tohto cieľa som sa musel postupne vzďaľovať od pôvodných motivácií, a
teda aj od pôvodnej zápletky. V pôvodine napríklad komorník Brasset už v úvode jednému zo
študentov prichádza oznámiť, že sa chystá vyhodiť jeho obnosené školské rovnošaty — v
parafráze však prichádza, aby pripomenul, že mu študent dlhuje peniaze. Ak má mať príbeh
ťah, nemôžu ho oslabovať bezvýznamné okolnosti, ale hneď od začiatku musí hru ťahať dopredu
najsilnejší motív — študentské vreckové suchoty. Mládenci chcú pozvať na večeru bohaté
anglické dievčatá, ale nemajú tú večeru čím zaplatiť. Aj brazílska teta sa potom ocitá v
dramatickejšej situácii. V pôvodine jej príchod nie je prekvapujúci, naopak, je očakávaný,
teta je už v Londýne — a Babs, ktorý má pôvodne robiť tete pánsku spoločnosť, sa ujíma
svojej dámskej úlohy iba preto, lebo na dohodnutý obed so synovcom teta nepríde na chlp
presne, jej príchod z Londýna do Oxfordu sa omešká. Aj dôvody, pre ktoré sa na tetin
príchod študenti tešia, sú na to, aby zdramatizovali dej, dosť slabé a z nášho dnešného
pohľadu už takmer nepochopiteľné, priveľmi viktoriánske: teta má hlavne poslúžiť ako garde,
nepatrilo sa totiž vtedy, aby dve mladé dievčatá obedovali alebo večerali s dvoma
mládencami bez dozoru. Navyše aj tempo frašky je nepravdepodobne rýchle — usúdil som, že
divák zápletke uverí ochotnejšie, keď bláznivé okolnosti budú na seba nadväzovať postupne,
najprv sa do falošnej tety zaľúbi a odvedie si ju na prechádzku otec Cesnak, až potom, v
jej neprítomnosti, sa do nej zaľúbi oneskorene informovaný Spettigue, a kým sa s ňou
Spettigue stretne, bude mať otec Cesnak čas dozvedieť sa pravdu a odľúbiť sa. Zopár nových
argumentov si vyžiadala aj jednota miesta (v pôvodine sa dej odohráva na rôznych miestach).
Čo sa týka pravej Čarliho tety, parafráza jej umožní efektnejší príchod než jej ponúka
pôvodina. Hoci o jej príchode píšu noviny, nevie sa, kedy príde, a aj keď napokon príde,
neistota vytvorená okolo jej príchodu jej dovolí prísť neskôr než v pôvodine — a navyše zo
svojho inkognita vystúpi až v poslednej chvíli, v najdramatickejšom okamihu hry.Osobitným prínosom sú piesne, ktoré v pôvodine neboli. Napísal som nové texty na melódie
Vlastimila Hálu. Dve melódie som pridal — text Táram sa spieva na melódiu piesne Downtown,
ktorej autorom je Tony Hatch, Čardáš v Bielom dome na melódiu skladby Vittoria Montiho,
známej pod názvom Csárdás. Ak by azda niektorá pieseň dej spomaľovala, môže sa vypustiť. (A
ak by boli s použitím Hatchovej melódie problémy, môže sa nahradiť inou — veď v každom
divadelnom súbore sa dnes nájde tvorivý muzikant. Vo Zvolene to bol Pavel Korduliak.)A celkom na záver: v úvahách o úlohe umenia sa zábavnosť dostáva niekedy do protikladu s
pravdivosťou. Akoby pravda nemohla byť zároveň zábavná! Sú azda rozprávky nudné? Ťažko by
sa nám mohla páčiť nudná Popoluška. A je azda zábavná Popoluška málo pravdivá? Veď ju máme
radi aj vďaka nádeji, čo do nás vlieva jej posolstvo, že „chudoba cti netratí“. Podobné
posolstvo sa usiluje vyžarovať aj parafráza Charleyho tety. Rád by som presvedčil čitateľa
i diváka, že aj táto parafráza je predovšetkým krásna rozprávka.Ľ. F.
|
Feldek_Karolova-teta.html.txt
|
KolotočV. J. Bublanina, známý též pode jménem Sulejman paša, jenž byl postupně prodavačem
hracích obrázků, salonní střelnice i amerických houpaček, a posléze též kolotoče, vzdal se
živnosti, když byl nashromáždil značné jmění a když se mu podařilo výhodně provdati svoji
dceru Barboru za Vincence Kaňku, sluhu u firmy Kauders & Co., export-import.Svůj kolotoč mínil poslati svému švagrovi, chudému živnostníkovi v Sasku, jemuž se nějak
nevedlo, takže by mu takový nástroj znamenitě posloužil.Poslati chudému švagrovi kolotoč je věc chvályhodná, ačkoli v jádře neobyčejně
komplikovaná: V. J. Bublanina byl poučen, že vývozu kolotoče možno docíliti pomocí zeleného
formuláře, jejž nutno podati u úřadu za tím účelem zřízeného. Takové formuláře jsou
zajímavé tím, že mají více rubrik, než je nutně zapotřebí; skladatelé těchto listin
vycházejí z toho stanoviska, že čím více rubrik, tím větší vážnost toho dotyčného úřadu.V. J. Bublanina, vyplniv tiskopis, jak nejlépe uměl, nastoupil cestu k úřadu. Kráčel se
vzpurnou a sveřepou tváří, jakou mívají strany předvolané na berní referát. Starý Sulejman
paša nebyl ostatně ve styku s úřady žádným nováčkem. Byl častým návštěvníkem soudů i jako
žalobce i jako obžalovaný a nezřídka též akožto předmět ohledání. Z bohaté soudní praxe
odnesl si zásadu, že na úřadě nutno hlavně a především zapírati. I byl tedy odhodlán vše,
nač by byl stran vývozu kolotoče otázán, popříti. Avšak úředník se ho na nic neptal, a tu
V. J. Bublanina rozvázal sám od sebe. Vypravoval o kolotoči, o své dceři Barboře, o jejím
muži Kaňkovi; také o svém švagrovi v Sasku mnoho hezkého pověděl i učinil pietní vzpomínku
na nebožku ženu. Jeho hlas hlomozil jako nákladní automobil jedoucí po hrbolaté dlažbě.
Přestože byl vykázán z místnosti, neurazil se, ale opakoval trpělivě celý svůj životopis
sluhovi venku stojícímu a neustal, dokud zřízenec neujistil ho svými sympatiemi a
nevyslovil svého obdivu nad romantickými příběhy ze života páně Bublaninova. Pak teprve
odcházel, stisknuv sluhovi pravici, jsa spokojen, že si s ouřadem krásně pojednal.Leč jeho spokojenost neměla dlouhého trvání. Již na sklonku příštího týdne obdržel tento
dopis:Vaše žádost č. j. 123.584 je neúplná. Račte ji doplniti přesným popisem zboží,
event. připojiti vzorek.Sulejman paša, poradiv se se svým právním zástupcem, zaslal seznam předmětů, ze kterých
se obyčejně kolotoč skládá, připojiv neuctivě, že když úřad neví, jak kolotoč vypadá, ať se
přijde k němu na kolotoč svézti, že to vzhledem na životní poměry úřednictva udělá s
padesátiprocentní slevou.Zatím dostala se žádost do ozubených kol úředního aparátu. Vývozní blanket byl ozdoben
spoustou modrých číslic, jež určovaly příští jeho osud, byl opatřen razítky všech barev,
takže zářil pestrými barvami jako tetovaný obličej náčelníka Cherokesů, jenž vyhrabal
válečnou sekeru.Žádost se dlouho u úřadu pro zahraniční obchod nezdržela. Než bys řekl „švec“ a naučil
se sebraným spisům Bohumila Brodského nazpaměť, byla zaslána ministerstvu zemědělství,
provázena jsouc tímto přípisem:Ministerstvu zemědělství. V příloze postupujeme Vám žádost č. j. 123.584 k
laskavému vyjádření ohledně vývozu koní.Tentýž přípis byl zaslán ministerstvu zásobování, které během měsíce odpovědělo:K tamnímu přípisu sděluje podepsaný úřad, že proti vývozu koní, vzhledem k tomu,
že svrchuřečené jsou od kolotoče a tudíž k výživě lidu se nehodící, nečiní zásadních
námitek.Ministerstvo zemědělství postoupilo žádost ministerstvu financí s tímto přípisem:Ministerstvo zemědělství postupuje Vám žádost č. j. 123.584 o vývoz koní, ježto
dřevěných, sem nepříslušejících, vzhledem k tomu, že se jedná o vývoz dřeva, tam
příslušející.Záležitost s koňmi vyřídil posléze dřevařský syndikát, otázav se chemickotechnického
syndikátu stran lakové barvy, jíž byly koně natřeny, a po delší čilé korespondenci byla i
tato otázka rozřešena uspokojivě.Avšak není nám neznámo, že kolotoč je systém v podstatě velmi složitý; předmětů, ze
kterých je složen, je počet neuvěřitelný, a každé takové součásti je třeba speciální péče.
Směrnice, jimiž jest se při rozhodování o vývoz říditi, jsou velmi rozmanité a pestré. Tak
vezměme na příklad plachtu, kterou je kolotoč pokryt. Může býti konopná i lněná. Plachta
byla lněná, a proto lnářský odbor textilní komise, uváživ bedlivě všecky okolnosti, vývoz
doporučil. Jenže tato záležitost byla komplikována tím, že ona plachta byla nebožkou ženou
páně Sulejmanovou dovedně vyspravena záplatami ze starých povlaků, které, jsouce bavlněné,
spadaly do kompetence bavlnářského syndikátu. Ale ani tento úřad valných překážek nečinil.Jenže stalo se v těchto pohnutých letech, že starý V. J. Bublanina ukončil svůj
strastiplný život a odebral se tam, odkudž není návratu. I nedožil se bohužel toho, jak
sklářský syndikát rozvážně si počínal při rozhodování o tom, zdali možno vývoz skleněných
korálů, které zdobily kolotoč v podobě girland, povoliti; jak i hedvábné třásně byly uznány
k vývozu způsobilé, jak i syndikát kovů pozvedl hlas svůj, když jednalo se o vývoz různých
železných součástek, jichž je u kolotoče hojnost. Toho všeho se V. J. Bublanina nedožil,
avšak svolával zajisté s nadhvězdných výšin požehnání na hlavy rozšafných úředníků, jimž
záležitost s kolotočem způsobila mnohou trapnou chvíli.Vše vrací se tam, odkudž počalo. Nezměnitelný je zákon koloběhu hmoty. I akta týkající
se vývozu kolotoče vrátila se opět k vyřízení úřadu pro zahraniční obchod. Jednoho dne
zastavil se před budovou tohoto úřadu nákladní automobil a několik svalnatých mužských paží
složilo s vozu ohromnou bednu, jež kryla ve svých útrobách akta týkající se podivuhodného
případu s kolotočem. A tato bedna stala se příčinou neskonalých útrap všemu úřednictvu a
zřízenectvu. Kdykoli se ozval hlomoz za dveřmi kanceláře a otevřena byla i druhá půlka
dveří a nešťastná bedna byla vnesena několika muži dovnitř, hrklo to v úřednictvu toho
oddělení jako v starých hodinách. Pověstný akt strašil referenty i ve spánku. Žádosti za
dovolené pro porušení nervů se množily a celkový zdravotní stav úřednictva byl povážlivý.
Něco se muselo stát, to bylo jasno.I stalo se. Úřadu pro zahraniční obchod byl získán nový úředník, jemuž bylo svěřeno
pouze vyřízení nešťastného případu. A musíme říci, že nebylo šťastnější volby. Nový úředník
nebyl nikdo jiný než věhlasný PhDr. Inocenc Tupý, slavný egyptolog, jehož jméno, proslavené
vykopávkami v Luxoru, rozlétlo se po celém civilisovaném světě. Každému je zajisté známo
jeho učené pojednání o egyptském bohu slunce Ra, jenž je totožný s bohem Osiris, avšak
širším vrstvám je znám spíše pode jménem Horus nebo Ammon. Knihy tohoto znamenitého vědce
podávaly svědectví, že autor jejich nevyniká ani tak talentem nebo obrazotvorností, jako
schopností snésti ohromnou spoustu pečlivě roztříděného materiálu do svých učených
pojednání. Příkladem toho budiž jeho sensační třísvazkový spis „Kolik spotřebovalo
obyvatelstvo východních Korutan soli v letech 1583 až 1591?“Když PhDr Inocenc Tupý spatřil plesnivá, zežloutlá a zaprášená akta, týkající se
pověstného kolotoče, jež byla složena v místnosti schválně k tomu účelu zřízené, když
ucítil známý mu zápach trouchnivějícího papíru, tu vyrazil výkřik divoké rozkoše a okamžitě
jal se přehrabovati ve starodávných listinách. Však to bylo čtení pro archeologa:Panu ref. (123) ohledně laků k vyjádření. Podpis (89)Panu ref. (67) ohledně laků. Nemám laků. Mám jenom umělá hnojiva a karbid. Podpis
(123)Registratura vyhledá prius! Podpis (67)Prius má ref. (215). RegistraturaPane ref. (215), dejte sem prius! Copak nějaký mám? A snad ne! To bych řek, že
ne! Kde je žádost č.j. 123.584? Žádost má ref. (678).Atd.PhDr Inocenc Tupý pracoval jako motor. Odklízel a pročítal obal za obalem, přípis po
přípise, až konečně ke konci třetího měsíce objevil ztracenou žádost. Byla ukryta uprostřed
aktů, jež se na ni během doby nakupily. A zároveň mohl konstatovati, že žádost je vlastně
vyřízena a že může býti straně odeslána. Avšak v posledním okamžiku přikvapilo cenové
oddělení, jehož přednosta, mladík sličného zevnějšku, vynikal nejenom jízdeckými kalhotami
elegantního střihu, ale i neobyčejnou znalostí cen zboží všeho druhu.Výsledek tohoto zakročení byl dopis, jenž byl odeslán na adresu Vincence Kaňky, ježto
starý Sulejman paša byl již dávno na pravdě boží.Dopis přinesl mu listonoš právě v tom okamžiku, když vyplácel svého nejmladšího syna
kvartána za to, že přinesl ze školy censuru.Spatřiv listonoše, pustil syna a zbledl, tuše cosi nedobrého. Rozevřel dopis a četl:K Vaší žádosti č. j. 123.584 sdělujeme s Vámi, že fakturovaná cena kolotoče je
příliš nízká. Upozorňujeme Vás, že nebude-li obnos do tří dnů opraven, bude žádost
stornována.Vincenc Kaňka vyrazil zoufalý výkřik: „Barboro!“„Co je ti, táto?“„Čti!“ a podával jí dopis.„Panenko Maria Svatohorská, to je od ouřadu!“ zabreptala zděšeně jeho žena, lomíc
rukama.„Ano, od ouřadu!“ pravil Kaňka strašlivým hlasem. — Chvíli bylo ticho. — Pak přistoupil
V. Kaňka k své ženě, a šermuje jí prstem před očima, pravil: „Víš, komu mám děkovat za to
nadělení, že si mne ouřady pořád tak všímají, ačkoli jsem pořádný člověk, z poctivého rodu,
jakživ jsem nekradl, vždycky jdu rovnou a držím se na místě přes třicet let?! To tvůj čistý
táta, ten štrychař, a já teď mám trpět za ty jeho machle…!“„Táto, nehřeš! Jaképak machle?“„Ty machle, co měl s tím kulhavým Pánkem, však ty dobře víš, o kterých jsem se musel
dovědět teprve od lidí…“„Ale — podívejme se na něho, potentáta! Abys věděl, z toho, co měl s tím kulhavým
Pánkem, z toho vůbec nic nebylo a kulhavý Pánek mlčel jako hrob, protože věděl, že by
dostal víc než táta, kdyby to prasklo. A to se kolotoče vůbec netýkalo!“„Že ne?“ opáčil jizlivě sluha od firmy Kauders & Co., export-import, „tak pročpak si
mne najednou ti páni tolik všímají? Co se jim na mně líbí? Já říkám jenom tolik: Na tom
kolotoči není božího požehnání. A musí mně v tu ránu z domu. Já ho dám Armádě spásy, ať si
s ním dělá, co chce! Tak jsem řekl! Punktum!“I stalo se.A proslavený tento kolotoč mnoho učinil ve službách Armády spásy pro šíření a utvrzení
křesťanské víry. Společně s tahací harmonikou, plechovými hudebními nástroji, pobožnými
řečmi mnoho lidí naučil poznávati Krista.Tak skončil případ s kolotočem.
|
Polacek_Povidky-pana-Kockodana.html.txt
|
ŠlépějPokojně, nekonečně padal sníh na zmrzlý kraj. Se sněhem vždycky padá ticho, myslil si
Boura ukrytý v nějaké boudě, a bylo mu zároveň slavnostně i teskno, neboť se cítil osamělý
v širé krajině. Země před jeho očima se zjednodušovala, sjednotila a rozšířila, srovnána v
bílých vlnách a nerozrytá zmatenými stopami života. Konečně prořidl a zastavil se tanec
vloček, jediný pohyb v tom slavném tichu. Váhavě boří chodec nohy do nedotknutého sněhu a
je mu divně, že on první poznamenává kraj dlouhým řádkem svých kroků. Ale naproti po
silnici jde někdo černý a zachumelený; dva řetízky kroků poběží vedle sebe, zkříží se a
vnesou první lidský zmatek na tuto čistou tabuli.Avšak protichůdce se zastavuje, má ještě sníh na vousech a dívá se napjatě na něco
stranou silnice. Boura zpomalil krok a pátral ve směru jeho očí; oba řetízky se setkaly a
zastavily vedle sebe.„Vidíte tam tu šlépěj?“ řekl zasněžený muž a ukazoval nějakou stopu asi šest metrů od
kraje silnice, kde oba stáli.„Vidím; je to lidská šlépěj.“„Ano, ale jak se tam dostala?“ Někdo tudy šel, chtěl říci Boura, ale zarazil se; šlépěj
byla jediná uprostřed pole, a před ní ani za ní nebylo stopy kročejů; byla zcela jasná a
ostrá na bílé ploše, ale byla osamocená, nic nevedlo k ní ani od ní. „Jak se tam mohla
dostat,“ podivil se a chtěl jíti k ní.„Počkejte,“ zastavil ho druhý, „naděláte kolem ní zbytečných stop a všechno rozházíte.
To se musí vysvětlit,“ dodal podrážděně, „to nejde, aby někde byla jen jedna šlépěj. Dejme
tomu, že by někdo skočil odtud doprostřed pole; pak by před ní nebylo kročejů. Ale kdo by
tak daleko doskočil, a jak by mohl skočit jenom na jednu nohu? Vždyť by ztratil rovnováhu a
musel by se někde opřít druhou nohou; myslím, že by musel běžet kousek vpřed, jako když se
skočí z rozjeté tramvaje. Ale tadynenídruhé nohy.“„To je nesmysl,“ řekl Boura; „kdyby skočil odtud, byly by tady na silnici po něm stopy;
ale jsou tu jenom naše kroky. Nikdo před námi tudy nešel.“„Stopa je obrácena patou k silnici; kdo ji udělal, šel tímto směrem. Kdyby šel do
vesnice, musel by jít vpravo; na tuhle stranu jsou jen pole, a co kčertu teď někdo hledá v
polích?“„Dovolte, kdo šlápl tam, musel zase někudy odejít; ale já tvrdím, že vůbec neodešel,
protože neudělal dalších kroků. To je jasné. Nikdo tudy nešel. Stopa se musí vysvětlit
jinak.“ A Boura usilovně přemýšlel. „Snad tam byl v hlíně přirozený důlek nebo šlépěj ve
zmrzlém blátě a do ní napadal sníh. Anebo, počkejte, snad tam stála pohozená bota, a tu
třeba odnesl pták, když napadl sníh. Pak by tam zůstalo nezasněžené místo, podobné šlépěji.
Musíme hledatpřirozenoukonjekturu.“[2]„Kdyby tam stála bota už před chumelenicí, zůstala by pod ní černá půda; ale já tam
vidím sníh.“„Snad ten pták odnesl botu, když ještě sněžilo; nebo ji upustil v letu do čerstvého
sněhu a zase ji zvedl. Prostě to nemůže být šlépěj.“„Copak ten váš pták žere boty? Nebo si v nich dělá hnízdo? Malý pták botu neunese a
velký se do ní nevejde. To se musí řešit obecně. Já myslím, že toješlépěj, a když nepřišla po zemi, musela přijít shora. Vy si myslíte, že to udělal pták, ale
je možné, že to přišlo třeba — — z balónu. Snad se někdo pověsil na balón a šlápl jednou
nohou do sněhu, aby si udělal ze světa blázna. Nesmějte se, mně samotnému je nepříjemné
vysvětlovat to tak nuceně, ale… Byl bych rád, kdyby to nebyla šlépěj.“ A oba se pustili za
ní.Okolnosti nemohly býti jasnější. Od příkopu podél silnice mírně stoupalo nezorané
zasněžené pole; asi uprostřed byla ta stopa, a za ní stál, hustě posněžen, nevelký strom.
Plocha mezi silnicí a šlépějí byla panenská, bez sebelehčí stopy nějakého dotyku; povrch
sněhu nebyl nikde porušen nebo pohnut. Sníh byl měkký a tvárný, bez sypkosti velkých mrazů.Byla to opravdu šlépěj. Byl to otisk veliké boty amerického tvaru s velmi širokým
podešvem a pěti silnými cvočky na podpatku. Sníh byl čistě a hladce stlačen a nebylo na něm
lehkých nesešlápnutých vloček; tedy šlépěj vznikla teprve, když už dosněžilo. Otisk byl
hluboký a rázný; tíha spočívající na této podešvi musila býti hodně větší než váha
kteréhokoliv z mužů skloněných nad stopou. Konjektura ptáka a boty se mlčky ztratila.Zrovna nad šlépějí se vznášely krajní větve stromu: několik tenkých větviček obalených
sněhem, jenž nikde nebyl setřen nebo střesen. Při lehkém zaklepání na větev opadával sníh v
celých kusech. Hypotéza „shora“ naprosto padla. Nebylo možno učiniti cokoliv shora bez
střesení sněhu se stromu. Fakt šlépěje nabyl tvrdé a nahé jasnosti.Za šlépějí byla jen čistá sněhová plocha. Stoupali po svahu nahoru a přeběhli po temeni
kopce; opět nížil se dolů, daleko dolů nedotčený bílý svah, a za ním rostl nový, ještě
širší a bělejší. Na kilometry daleko nebylo šlépěje druhé nohy.Vraceli se zpět; našli za sebou dvojitý řádek svých kročejů, pravidelný a pěkný, jako by
byl schválně tak udělán. Ale mezi oběma řádky prostřed pošlapaného kruhu byla šlépěj jiné,
mohutnější nohy, cynická ve své osamělosti; něco je zdrželo, aby ji nerozdupali a nezbavili
se jí v tichém srozumění.Vyčerpán a zmaten sedl si Boura na patník silnice. „Někdo si z nás udělal dobrý den,“
„Je to hanebné,“ řekl druhý, „je to nesmírně hloupý kousek, ale… Zatraceně, tady jsou
fyzické meze. Vždyť je to vůbec nemožné… Poslyšte,“ vyhrkl rychle a skoro s úzkostí, „když
tam je jen jedna noha, nemohla by být od někoho jednonohého? Nesmějte se, já vím, že je to
pitomost, ale nějaké vysvětlenímusíbýt. Vždyť tu jde o rozum, to je
útok něčeho… Jsem docela spleten. Buďto jsme oba blázni, nebo spím doma v horečce, nebomusíbýt přirozené vysvětlení.“„My jsme oba blázni,“ mínil Boura zamyšleně. „Pořád hledáme ,přirozené‘ vysvětlení;
chytáme se nejsložitějších, nejnesmyslnějších a nejnásilnějších příčin, jen když jsou
,přirozené‘. Ale snad by bylo daleko jednodušší a — — přirozenější, kdybychom řekli, že to
je prostě zázrak. To bychom se jenom podivili a šli klidně svou cestou… Beze zmatku. Snad i
spokojeni.“„A já bych se nespokojil. Kdyby se tou šlépějí stalo něco velkého… Kdyby se tím dostalo
někomu něčeho dobrého, sám bych padl na kolena a křičel ,zázrak‘. Ale ta stopa, vždyť je to
trapné; vždyť je to strašně malicherné, dělat jen jednu šlépěj, když stačí udělat obvyklou
řadu kroků.“„Kdyby tu někdo před vámi vzkřísil mrtvou dívku, kleknete a pokoříte se; ale dřív než
vám roztaje sníh na koleně, budete si myslit, že to beztoho byla jen zdánlivá smrt. Tady
právě není nic zdánlivého; tady je, dejme tomu, proveden zázrak při nejvýš zjednodušených
podmínkách, jako když se dělá fyzikální experiment.“„Snad bych nevěřil ani tomu vzkříšení. Ale i já chci být spasen a čekám na zázrak — — že
něco přijde a obrátí můj život. Ta šlépěj mne neobrátí a nespasí a z ničeho mne nevyvede;
jenom mne trápí, utkvěla mi tady a nemohu se jí zbavit. A já jí nevěřím: zázrak by mne
uspokojil, ale ta šlépěj je první krok do nejistoty. Bylo by lépe, kdybych jí byl neviděl.“Oba dlouho mlčeli. Začal se znovu snášet sníh a padal stále hustěji. „Vzpomínám si,“
začal Boura, „že jsem četl v Humovi[3]o osamocené šlépěji v písku. Tahleta není tedy první. Myslím si, že snad jsou
tisíce takových stop, že jich je nesmírně mnoho, při kterých nás nic nenapadne, protože
jsme si zvykli na určitá pravidla. Jiný by si jí třeba nevšiml; nenapadlo by ho, že je to solitér,[4]že jsou ve světě věci, které nemají s ničím dále co dělat. Vidíte, naše šlépěje
jsou všechny stejné; ale ta osamělá je větší a hlubší než naše. A když myslím na svůj
život, zdá se mně, že v něm musím uznat — — kročeje, které odnikud a nikam nevedou. Je to
hrozně spletené myslit si všechno, co jsem zažil, jako nějaký článek, který přišel po
pořádku a končí jiným. Stane se, že najednou něco víte nebo cítíte, před čím není nic, nic,
nic tomu podobného a za čím už nic podobného nemůže nikdy přijít. Jsou lidské věci, které
nejsou s ničím pospolu a všude jen dokazují své osamocení. Vím věci, ze kterých nic dále
neplynulo, které nic a nikoho nespasily, a přece… Udály se případy, které už nevedly dále a
nepomohly dále žít, a byly to snad nejdůležitější věci života. Nenapadlo vás, že ta šlépěj
byla daleko krásnější než všechny, které jste dosud viděl?“„A já si vzpomínám,“ ozval se druhý, „na sedmimílové boty. Snad někdy lidé našli také
takovou stopu a nedovedli si ji jinak vysvětlit. Kdožví, třeba předchozí kroky jsou u
Pardubic a Kolína a následující až u Rakovníka. Ale stejně si mohu myslit, že další krok
není už otištěn ve sněhu, nýbrž možná ve společnosti, prostřed nějaké události, někde, kde
se něco stalo nebo stane; že tenhle krok je článek nějaké souvislé řady kroků. Myslete si
řadu takových divů, ve kterých má tato šlépěj své přirozené místo. Kdybychom měli noviny
dokonale informované, možná, že bychom mohli v ,Denních zprávách‘ nalézti ty další kroky a
sledovat něčí cestu. Snad se nějaké božstvo ubírá svou cestou; jde bez inkoherence[5]a postupně; snad jeho cesta je jakési vůdcovství, kterého se máme chopit. Bylo
by nám možno krok za krokem jít ve stopách božstva. Snad by to byla cesta spásy. To všechno
je možné… A je to strašné mítdocela určitějeden krok této cesty před
sebou a nemoci ji dále sledovat.“Boura se otřásl a vstal. Chumelilo se stále hustěji a pošlapané pole s velikou šlépějí
prostřed jiných mizelo pod novým sněhem. „Já se jí nespustím,“ řekl zachumelený muž, —
„šlépěje, která už není a nebude,“ dokončil Boura v myšlenkách, a jejich cesty se rozběhly
opačnými směry.[2]konjektura(z lat.) — dohad, domysl[3]četl v Humeovi— v III. kapitole XI. oddílu eseje Zkoumání o
rozumu lidském od anglického filosofa Davida Huma: „Kdybyste viděl na břehu mořském
otisk jedné lidské nohy, soudil byste, že tudy šel člověk a že zanechal i stopy druhé
nohy, třeba jsou zahlazeny valícím se pískem neb zátopou vod?“ — Nepochybně byla tato
věta inspiračním podnětem Čapkovy povídky;[4]solitér(z franc.) — věc vyskytující se ojediněle[5]inkoherence(z lat.) — nesouvislost
|
Capek_Bozi-muka.txt
|
Piesne[1]IUž ten vtáčik preč odletel,čo mi v okne húdol,už som mojich mladých liet snydocela zabudol.Vyleteli mi tam rojom,osud na mňa zbočil.Keby mohol ich postihnúť —aleže by skočil!Keby mohol ich postihnúťna ďalekej ceste,ten vtáčik, čo preč odletel,zaspieval by ešte.Ale cesta zabránená,a chodníka nieto —nebude mi môj vtáčik húsť,ak’ vidím, na leto!Ale cesta zabránená,poľom nepúšťajú —opustený vyplačem sa,keď druhí výskajú.Dosť sa trápim, dosť sužujem:či inak nebude?Keď vidím, ak’ moje vtáčakomukoľvek hudie.Keby mohol ho postihnúťna ďalekej ceste —ale svet má viacej klamuak’ rozumu ešte.IIŤažko tomu sokoloviv klietke lapenému,ešte ťažšie šuhajoviv nevoli mladému.Skala tvrdá srdca nemá,tým menej nevoľa —darmo šuhaj utrápenývyzerá do poľa.Lieta vietor, lieta voľnýpo širokom poli,chcel by skočiť šuhaj mladý —nemôže v nevoli.Nemôže, čo by čo robil,darmo myseľ smelá.Kde si sa, moja sloboda,na svete podela?Keby si rástla, sloboda,na zelenej hore,hľadal by ťa vo dne, v noci,o slnci, o zore.Keby si mala, sloboda,hniezdo sťa tí vtáci,hľadal by ťa vo dne, v noci,o slnci, mesiaci.Ale sloboda nerastiena hore, na poli —darmo stenať, darmo plakaťv ukrutnej nevoli.Ale sloboda nežijena hore, na skale —darmo stenať, darmo plakať,nespomôžu žiale!Ej, kamenec zbije v praporvšetko šíro pole,ostane jedna byľôčka,tá sa dvíha hore.Ostala jedna byľôčka,chvála Hospodinu!Hopsa, chlapče, zanechaj svetaj celú rodinu!Svet je cudzí — nech je cudzí,nemám ženskú mdlobu,trebárs mi už odzvonili,neľahnem do hrobu.Trebárs už hrob vykopalimojej duši jarej:kto si kopal, nech si leží,a ja pôjdem ďalej.(1846)[1]Orol tatr. II,1846, str. 305, Ps, str. 28, V-1, str. 80. Text V-1 má oproti Ot
tieto zmeny:vtáčik —ptáčik; svojich — mojich; osud — osúd; Kebych — kebi;
vtáčik ten — Ten ptáčik; cesta zahádzaná — cesta zabráňená; zanechaj — zanahaj;
nech — nach.V-1 pripojil k týmto piesňam ešte III. časť z Ps, str. 58(Chmáry sa tratia po širokom nebi…),ktorú však V-2 už
vynechal, lebo ta skutočne nepatrí. — Pozn. autora v Ot: „Kamenec značí hrad alebo
ľadovec. — V prapor, to je národná fráza, značí toľko ako latinské penitus.“Text v Ps je odchylný od Ot. Nadpis je:Kebi mohou ho
postihnúť!V I. časti v 6. slohe je prvé dvojveršie inak:Opušťení viplačem si, Či inák ňebuďe.II. časť je zmyslom
podobná, ale textom odchylná, preto ju tu podávame ako variant:Ej, zahvizdou vjetor bujníNa širokom poli,Chceu bi skočiť šuhaj mladí,Nemuože v ňevoli.Ňemuože, čo bi čo robiu,Darmo misel smelá:Kďe si sa, moja sloboda,Na sveťe podela?Či ťa vetri rozfúkaliNa širokom poli —Chceu bi skočiť šuhaj mladí,Ňemuože v ňevoli.Darmo pišťať sokoloviV kljetke lapenjemu,Darmo plakať šuhajoviV ňevoli bjednemu.Sťína púto, srdce ňemá.Tím menej ňevola —Darmo šuhaj utrápeníVizerá do pola!III. časť je v oboch textoch zhodná.
|
Kral_Piesne.html.txt
|
Zrnánazbierané na poliach národno-spoločenského životaZ pozostalých rukopisov Janka Čajaka zostavil P. DobšinskýMyšlienky, vzniknuté v mladistvej duši mojej pri vystúpení na pole účinkovania a
pohybovania sa vo verejnom spoločenskom živote, mienil som sprvu nazvať „Kvetmi“ na
pamiatku uschovanými. Veď kto z mladých by nerád zbieral kvety, ktoré pozdajú sa mu byť
krajšie na poliach — a to zvlášť na zakvitnutých duševných poliach mladosti?! Ale kvety — i
tie na pamiatku uschované — vädnú. No nechcel som, aby moje duševné kvety povädli. Preto
nazval som tieto moje duševné plody pozdejšie „Zrnami“, keď v samom živote skúsil som, že
čo sprvu bolo kvetom, to vyvinovalo sa a zarodilo zrnom — ovocím života. Duch môj vyvinoval
sa v tom. Myšlienky stali sa zásadami spravujúcimi život môj.I podávam ich mladistvým duchom slovenským, aby myšlienky tieto boli i u nich zrnistými
zásadami, z nich tvorí sa život, tvoria sa čistejšie sa krajšie charaktery mužov žijúcich
nielen pre seba, no vplývajúcich tým ráznejšie i na ostatných, na tvorenie života vôkol
seba. Oj, keby sme naozaj duchom tvorivým tvorili, silou rozprestieravou (expanzívnou)
šírili vôkol seba život spoločensky rázny, zo zárodu čistej duše vo výkvetoch rýdzich
zvykov i mravov národnoslovenský!Málo je týchto zŕn tu na písme uschovaných. Ale myšlienka plodí myšlienku. Nechže moje
skromné domysly budia vo vás myšlienky nové, myšlienky ráznejšie. A jestli nenájdete, že by
moje myšlienky boli, ako hovoríme, „zbrusu nové“, predsa dosť bude, keď len nájdete, že sú
to brúsy života nášho vyhladené, vyostrené, že sú zrná zdravého zárodu, a tak schopné
rozvitku, schopné života. Priložte myseľ i srdce k nim! Priviňte si ich k duši!1Staviam dom — celú budovu života začínam si. Stavať bez priestoru, rozmeru a základu, to
je nerozum, to daromná strata času a peňazí. Mal by mi život byť daromnou stratou?
Priestor, na ktorom hýbať sa, pracovať, stavať mám, vymeriava mi moje povolanie. Čo ako
malé, uzunké, je predsa drahé, bo za cenu celej mladosti (ako prípravy k nemu) kúpené.
Ostanem mu verný; bo „často tichá pastuchova chyžka více může pro vlasť dělati, nežli
tábor, z něhož válčil Žižka.“[1]Rozmery stavania či účinkovania určím si podľa síl a darov ducha i tela. Vyše
schopnosti a vlády svojej kto sa podujíma, ten rozmeriava budovu na šírku a veľkosť, akú
nikdy nedostaví. Pochovaný bude v jej zrumoch. Ale základ, na ktorom stojí všetko, čo?
Základmi života sú zásady krásy, pravdy a dobra, utkvené v duši nepohnute. Ak podľa nich
konáš, staviaš budovu z ťažkého pevného kamenia. Neublíži ti jej ani oheň ani voda — leda
ak by otriasli sa ti samy základy v duši.2Staviam dom — idem pestovať popri ňom sad ovocných stromov. Pre koho? Pre seba. Ale či
dožijem sa sladkého ovocia stromov? Požehnané úrody bývajú pozdné — a život taký krátky!
Kremä toho, sebec a lakomec myslí jedine na seba. Pre koho teda sadím a štepím? Oj, mám ja
pre koho! Zelené podtatranské nivy otčiny rozprestierajú sa tu predo mnou, po nich dediny
národa môjho, z neho som splodený, v ňom i vychovávaný. Srdce moje bije za vlastnú otčinu,
za vlastný rod. Všetky city, mysle i skutky dobrej vôle posvätím otčine a národu. Čo dobré
pomôže boh vykonať, to zarodí ovocím sladkým na dedičnej roli národa. I potomstvo na ňom
občerství sa. Mňa občerstvuje povedomie toto k práci neúnavnej.3Pekne zmýšľať, dobre chcieť v útrobách duše vznešenej, tomu naučil som sa za mladi. Ale
či myšlienky pekné samy v sebe nebudú len bublinky mydlové, ktoré šuhajček vyduje oproti
slnku, by ako zaleskli sa, tak praskli? Iste pevnejšiu treba im dať podobu. Telo myšlienky
je skutok. Pekné zmýšľanie a dobré chcenie uzavreté v duši čo ako vznešenej, to je
zhrdzavený a zaplesnený peniaz v truhle skupáňa, čo priam maľovanej. Pekné city, vznešené
myšlienky moje, poďte von na pole činu. Hrivny moje, púšťam vás do obehu, aby ste sa
zdesaťnásobnili a — leskli zlatom života. Pekné túžby mladosti uskutočňuje muž; bojuje
proti zlobe, hlása pravdu po okolí, zaštepuje dobré do sŕdc a duší tisícich.4Matka myšlienky zdravej je pokoj duše; matka skutkov je nezlomná dobrá vôľa. V sebe
nedám natoľko búriť náruživostiam, aby mi porušili pokoj duše. Zbúrené more leda zvyšky
krásneho korábu vyhadzuje na brehy, krásny koráb v ňom pochovaný leží. Vôľu dobrú činnú
nesmú ani zlomiť odpory, v nezdare nesmie mi ochabnúť. Strom zakorenený, pevne uzrastený,
jednak víchry nelámu, jednak v sparne a suchote lístia mu nevädne. Živí sa a mohutneje z
hĺbky svojej. Muž pravdy žije a stojí z hĺbky duše, z hĺbky pevného presvedčenia a viery v
boha. Nezvráti ho žiadna nehoda — alebo i zlomený vypučí znovu zo pňa a z koreňov
nepohnutých.5V čas búrky uchýliť sa — to opatrnosť múdrosti. No pevný strom chýli iba konáre a
letorosty vo vetre, peň jeho vždy pevne stojí. Tú opatrnosť použijem, abych uchýlil sa,
ustúpil v maličkostiach; no zásady krásy, pravdy a dobra zadať nesmiem, ony sú pňom života
i koreňom; s ich zaprením zadal bych život — bol bych horšie ako zahynutý, padlý bojovník,
bol bych za živa okýptený, za živa mŕtvy.6Nový voz ide ťažko, vŕzga a hockde zasekne sa; bo nemá ešte osi vyhladené. Čím ohnivejší
pohonič, tým viac zásekov — a posmeškov zo strany divákov. Ohnivo pustil som sa cestami
života. Kolesá krútili sa ťažko, bo každý začiatok ťažký. Koľko u ľudí nevkusu a špaty,
koľko tu povery a bludných domnienok, koľko zloby a nelásky, toľko záprekov a zásekov pre
moju krásu, pravdu a dobro. Kto mal tú škodu, utŕžil si i posmech. Vrešťalo to i svetu i
mne do uší. Posmešky lžisveta upamätali ma, že nepozorne poháňam kolesá. Zmiernil som beh a
stal som sa pozorlivejší.7Pozorovať znamená pri sebe byť. Zjašený duch, splašené oko nikdy nepozoruje, čo deje sa
vôkol človeka. Nedaj vyplašiť sa z pokoja duše svojej, vysotiť sa z koľají prítomnej
rozumnej rozvahy, a hľa! nestratíš niť labyrintu[2]sveta, v ňom blúdiaceho prezrádza tvár pomútená, myseľ vždy roztržitá. Z
nekonečných zápletok, okľúk a zásekov sveta vyvedie ťa na úslnie života iba neúnavná
pozorlivosť zo seba na seba, a tak i na obstojateľstvá tvoje.8Ustavičná pozorlivosť je teda okom duše. Zavrels’ oko — nevidíš nič; číra noc
rozprestrie sa vôkol teba. Šťastie svoje pustíš pomimo; búšiš hlavou o prvú stenu. Darmo
budeš volať na opatrnosť, tej niet bez pozorlivosti. Pozoruj seba a zo seba svet!9Tie milé obstojateľstvá života veruže sú prerozmanité: hneď prajné hneď neprajné,
príhodné i nepríhodné, pohodlné i nepohodlné, raz šťastné raz nešťastné. Chvíľa, ktorá
každým okamihom mení sa, mračí i jasní sa, rmúti i teší. Buď a konaj vo všetkých
obstojateľstvách sebe, t. j. svojim zásadám, zásadám pravdy, verne. Tak nepustil si veslo
života z ruky. Jednak povesluješ na búrlivom mori, jednak unášať bude ťa tichá milá hladina
oceánu k brehu a prístavu.10Srdce človeka je to bájne bojisko v skutočnosti, o ktorom poviestky hovoria v
obraznosti, že boj na ňom nikdy neprestáva, že čo popadajú jedni nepriatelia, to vyrastajú
druhí zo samého bojiska ako zo zeme; ale pribúdajú vraj vždy i noví priatelia, bojovníci
proti tomu istému neprestajnému nepriateľovi. Nepriatelia človeka sú tu jeho vlastné
prirodzené náklonnosti, žiadosti, náruživosti, vášne; priatelia sú vždy oproti tamtým
vznikajúce vnuknutia ducha a rozumnej rozvahy. Šťastný človek, kto proti bezuzdnému hnutiu
prirodzených náklonností a žiadostí vždy môže do šíku postaviť lepšie vnuknutie ducha,
rozumnú rozvahu a vôľu dobrú. Týmito priateľmi opanuje bojisko a kde treba, nielen ubije,
umŕtvi tisícerého nepriateľa, ale i pokorí, zviaže ho živého a učiní i vlastné náruživosti
služobnými otrokmi pevnej vôle dobrého.11Ale i nikde neukáže sa človek taký veľký, taký vznešený, ako tam, kde mužnou rukou
stiahne uzdy hriešnej prirodzenosti, stane sa rozumným duchovným správcom seba samého. V
tomto momente vidím len, že patrí k vyšším kruhom svetovým, že je človek dieťa božie. Telo
zostane vždy démonom, podkušiteľom človeka; ale duch s ohnivým mečom anjela postaví sa mu
vždy proti. Boj bude vždy tuhý, ale nepriateľ pokorený. Je to i boj na život a na smrť:
víťazenie ducha je život a sláva človeka; duch v tomto boji skleslý značí nečesť a smrť
jeho. Preto pokoj života majú jedine víťazi. Rozkazuj sebe a budeš takto víťaziť, užiješ
pokoja slávy!12Bratia! prizerali ste sa na tie búrne potoky a rieky tatranské? Aké neokrôchané, rohaté
skaliská padajú do nich z rozpukaného bradla a rozbúrené prúdy unášajú ich vždy ďalej
riečišťom, až hrmia stráne i údolia, kde tieto neokrôchané balvany zráža voda v
jedno-druhé! Ale dočím tieto neokrôchy dohrmia na pokojnejší prúd vody, dotiaľ i okrôchajú,
uhladia sa. Tudolu na brehoch požehnaných lúk a nív sú z nich už okrúhle, pekne uhladené
kusy žulové. Taký neokrôchaný balvan je človek do prúdu života zachytený, tým
neokrôchanejší, čím náruživejší, čím búrnejší sám. Ale poudiera sa na ceste svojej o iných,
narazí i zasekne sa; ale i uhladí sa v tom, boj života poobráža nohy neskrotného. Uhladený
už potom prešmykne sa životom vždy ďalej. Čím bol sprvu neokrôchanejší, tým milší je potom
oku pekne zaokrúhlený a uhladený v prúdoch života. Konečne môže ho beh života zmeliť i na
drobnušký homok[3]a vyniesť na brehy, kde stane sa požehnanou prsťou lúk a nív úrodných. V akejže
podobe unášajú vás ešte prúdy života? Len nedajte sa vyhodiť von na mĺkve brehy pred časom,
kde by ste naveky neokrôchaní zavadzať ostali.13Videl som zlato premývať. Kopy hlenu a šliamu stáli tu. Ale keď ich popremývali, ako
málo ťažkých, jasnoskvelých zŕn ostalo naspodku! Tie ale platili a vždy jasnejšie ligotali
sa v obehu, podčím všetok hlen a šliam uniesla voda. Medzi stenami školskými, v príprave do
života, boli sme ešte len tým hlenom a šliamom. No vzal nás život do premývania. Ľahkých
uniesli vody ta preč; ani dobre nevedomo, kam podeli sa. No ťažké zlatisté zrná ostali a v
obehu života skvejú sa ako duchovia verní zásadám dobra, založeným do zlata srdca
neporušeného, pravde vo vlnobití života verného.14Akože je to v tých ohnivých peciach, kde rudu našich vrchov pretápajú na kovy? Z ohňa
pece ešte pred časom tisne sa von na povrch ľahká pena, ľahká, ač i lesklá troska. Čo má
byť železom, tým najužitočnejším kovom, to dlhšie ostáva v ohni i vyprúdi sa ohnivým tokom
a sadne naspodok. A to železo vydrží potom i nákovu! Ľahké, bleskavé trosky, to sú ľudia
bez zásad, ľudia bez zaujatosti za niečo skutočné, pravé. Zasadzuj sa za pravdu a dobro až
do smrti; zasadzuj sa v rodine, v národe, vo vlasti, v cirkvi a kdekoľvek: ostaneš v ohni i
na nákove života, ostaneš v spoločenstve ľudskom vždy tým železom, ktoré všade po svete
platí ako najužitočnejší kov.15Charakter, to slovo veľké! Nikdy snáď tak často omáľané nebolo v ústach ako za našich
časov, kde málo mužných charakterov. Ale predsa povedia: To charakter, koná vždy rozumne,
vždy dôsledne, neodchýli sa od svojho ani napravo ani naľavo, nedá zviesť sa ani prosbám,
ani hrozbám, ani sľubom, ani darom, ani škodám! Povieš: No, to budem ja! Ej ale, bratku,
pamätaj, nepochopíš, čo charakter, ak si nepoznal, čo pravda a čo blud. Dôsledný a
samostatný môžeš byť jedine, ak nedáš mámiť sa blysku a ostaneš verný poznatej, prijatej
pravde. I tu musíš neraz horký kalich odpornosti lživého sveta k ústam prichýliť, prv ako
okúsiš sladkosť toho, že nezvratne dôsledný si v pravde. Mužný charakter nedá utvoriť sa zo
žiadnych teórií učenia ľudského: on tvorí sa v boji života, v odporoch sveta: Vlastný
ostane len duchom vytrvalý pri pravde. Oheň zlato probuje, boje za pravdu probúvajú, kto
charakter, kto nie!16To vraj človek bez charakteru! „Nuž ale kto a aký?“ — Nuž tento a takýto: raz je slaboch
sám v sebe, nevie sám od seba a zo seba rozhodnúť sa ani na dobré ani na zlé, habe
ustavične a kláti sa medzi dobrým a zlým a podľa toho v bojoch života pridá sa hneď k tej,
hneď k inej stránke; druhý raz je slaboch v očiach iných, t. j. bojazlivec ľakajúci sa
hrozby mocnejších alebo lakomec dajúci sa vábiť sľubom falošných a tu zas pripojí sa hneď k
tej, hneď k inej stránke a robí tu temer vždy proti vlastnému lepšiemu presvedčeniu, nie
ako by chcel, ale ako okolnosti kážu. Vždy je otrokom. Raz otrokom vlastných žiadostí:
ctižiadosti, lakomstva, baživosti po pôžitkoch a pohodlnosti; druhý raz otrokom sveta, bo v
tom vlastnej vôle nemá. No pláva si ľahko dolu prúdom a ovocie tejto pohodlnosti padá mu
samo od seba do lona. Len trpko ho zažívať, bo človek nikdy je nie svoj, nikdy slobodný,
vždy predsa mrzutý otrok, bo nenásytný v sebe, bo zmietaný vždy cudzími. „Ej taký nebudem!“
Nebuď — a nebudeš!17Ej, milý pane bože, akože tu v tomto svete plávať proti prúdom, vytrvať pri dobrom? Veď
tu nielen nepriatelia stavajú sa ti proti, mučia ťa a plakať ti nedajú, ale ešte i
priatelia opúšťajú ťa, alebo odháňajú ťa, že si buď nekonal dosť rázne, buď pomýlil sa v
jednom, v druhom! Veď tu samé zápreky vprostred cesty, nemôž napred; veď tu zo všetkých
strán dodievajú i tí i oní do teba, jednou rukou pracuj, druhou bráň sa a odrážaj útoky! Čo
raz niečo postavíš, to ti ho zboria! Nazdávaš sa, že si už v prístave pokoja, a tu
nenazdajky búrky zaženú ťa naprostred oceána! Koráb tvoj už stroskoce, už sa topíš! Ako tu
netŕpnuť, ako tu nepohnúť sa v srdci?…18Prizreli ste sa už neraz na krásnu ohrádku kvetovú, ako utešene prekvitalo v nej všetko!
Taká ohrádka kvetová je každá bohabojná rodina sama v sebe: rodičia, dietky, bratia,
sestry, domáci v jednom spolku. Tie najkrajšie mravy a cnosti tu pestovať; tie najmilšie
sladkosti ako ovocie lásky, úprimnosti, svornosti, miernosti, tichosti, krotkosti,
dobrotivosti, pokoja tuná zažívať, oj, ako dobre každej vernej duši! Blahoslavený ľud
bohabojných rodín! Šťastná krajina, ktorej základy ešte na bohabojných rodinách spočívajú!19Ale či je dosť na živote rodinnom, čo ako pekne rozvinutom a zakvitnutom? Nie,
povolanie, obchod, potreba, navyše i šľachetnejší cit a žiadosť po spoločnosti vyvedú,
vyvábia nás vždy von z rodinného kruhu medzi ľudí — z úzkej ohrádky našej akoby von do
poľa, kde pestré kvety miešajú sa rozmanité, jedno pred druhým ukazujú svoju krásu ako
opreteky, jedno s druhým zdeľujú svoju vôňu navzájom. Tu je život spoločenský. Spoločné tu
stýkanie, schádzanie sa ľudí i z tých i z tých rodín. Spoločné tu rozličné, často i rôzne
záujmy i snahy, podujatia, práce, rozhovory, zábavy, zdeľovanie si citov i myšlienok,
uzrozumievanie sa k cieľom, vyšším, väčším, bo spoločným. Spoločné tu mnohých radosti i
žiale, bo spoločné pocítenie i blaha i nešťastia, meniaceho chvíle svoje na spoločnom nebi
jedného kraja, jednej otčiny.20Spoločenský život, podľa toho, ako a akých ľudí dovedna privádza a v jednu spoločnosť
objíma, tvorí si sám medzi nimi isté mravy, zvyky, spôsoby obcovania; má tu svoje cnosti i
necnosti; podáva pôžitky i nepôžitky; zarodí ovocím sladkým i trpkým; smer môže vziať blahý
a neblahý. Nechcem dnes pomýšľať na tône života spoločenského: vlastne tôňu on hádže len
tam, kde spoločnosť ľudská degenerovala, odrodila sa sebe samej, opúšťa cesty ducha, cesty
svojho pokoja a blaha. Ale kde ľudia z mravných rodín vychodia na pole spoločnosti ľudskej,
tam oni i túto širšiu rodinu spoločenskú utvoria mravnú. Tu potom i spoločenský život je
pestovateľom mravu a cnosti; meria v tom plné čaše neskalených pôžitkov na všetky strany.
Tu doplňuje sa kalich radostí života vo vernom susedstve, v dobrom pomere a priateľstve, vo
vzájomnom napomáhani, rozveseľovaní sa všetkých. Ak trpí jeden člen spoločnosti, trpia s
ním všetci; akže jeden v sláve a radosti, jasajú všetci. Všetci nesú sa ako na jedných
rukách, vznášajú ako hejno uradosteného vtáctva na jedných krídlach. Pekne, mravne
rozvinutý spoločenský život je rodinný život všetkých rodín dovedna vzatých; bo je tiež
život spoločných mravov, spoločnej podpory, spoločných pôžitkov, spoločných radostí i
žiaľov.21Akže jednotlivé rodiny majú svoje domy a majetky, ktorými slobodne vládnu, na ktorých
hýbu sa a trvajú, z nich žijú: teda spoločenský život má svoje kapitály, z ktorých troví.
Cit a povedomie spolupatričnosti k jednému spolku v národe a vlasti, k spolku ľudskému,
teda cit a povedomie národnosti a vlastenectva, povedomie kresťanskej ľudskosti; z tohto
vyplývajúca hotovosť a ochota schádzať sa, stýkať sa a prenikať sa s ľuďmi všelijakého
stavu a povolania; pritom zdvorilé, mravné, slušné a jedno k druhému sklonné časté
obcovanie a výmena myšlienok; ďalej vzájomné napomáhanie sa a pripravovanie si spoločných
radostí, vzájomná i účasť na zármutku blížnych; konečne i uzrozumenie sa na jednom
spoločnom blahu národa a vlasti a svorné v tom kráčanie všetkých vrstiev ľudských: toto sú
tie kapitály, z ktorých troví a žije spoločnosť. Tá má jeden a ten istý záujem, na ktorý
vynaloží všetko; je to záujem blaha a pokoja ľudí, je to potreba jednoty tam, kde rod,
stav, povolanie, vek a osobné i rodinné záujmy vopred rozdelili a oddeľujú jedného človeka
od druhého. Lež práve tieto rozdiely a oddiely miznú, ich malicherné hrádze preborené sú
tam, kde cit a vedomie spolupatričnosti, kde vzájomnosť a jednota v spoločnosti, kde je
vyvinutý nielen rodinkársky, nie stavovský, nie sebecký a lakomkársky, nie pre seba a do
seba utiahnutý, ale pre všetkých ovocím rodiaci spoločenský život.22Tieto mravné kapitály viac platia pre spoločnosť ľudskú ako peniaze poukladané zo
všetkých strán sveta v Londýnskej banke,[4]hoci by čo aké veľké úroky dávali. I Londýnska banka poddaná je mizine, bo i
tam čas platí, čas tratí i proti vôli vkladateľov. Ale v spoločnosti ľudskej záleží všetko
len na mravnej vôli vkladateľov. Podčím ľudia neprestanú do spoločnosti prinášať cit,
vedomie, vôľu dobrú a svornú, dotiaľ nikdy nevyjdú na mizinu. Môžu prísť na nich pohromy
zvonku: hlad, mor, vojna, nešťastie, škoda; to všetko čas zahojí; ale rany spoločnému citu
a spolupatričnosti, rany spoločenskému životu zadané liečiť ťažko. Však hovorím, kde
spoločenský život bez vád a rán rozvíja sa, kde stojí na drieku pevnom, tam šťastie a blaho
ľudské — blaho otčiny i národa je nepohnuté, zo spoločného vždy má čo troviť, bez miziny a
bez zmeny.Či my Slováci veľa takýchto spoločných istín či kapitálov máme?23Rozkvetu spoločenského života je celkom protichodný život sebecký, čisto rodinkársky,
život kastový. Každý sebec a lakomec, ktorého ruky len k sebe hrabú a nič do spoločného
tábora; každá rodinka pre seba a do seba utiahnutá; každá kasta či vrstva ľudí, urodzená i
neurodzená, ale len pre seba pracujúca, práva i výhody len sebe osobujúca: všetko to sú iba
vredy človečenstva, tŕnie a bodľačie — nie tie kvetové ohrádky — spoločnej záhrady. Koľko
takých jednotlivcov, koľko takých rodinkárov, koľko takých, nezdarených a navzájom
neprenikajúcich sa vrstiev v národe, toľko tu na rôzno rozdelených podujímateľov, z ktorých
každý jeden druhého podkopať a len svoje domnelé šťastie založiť mieni. Kapitály, istiny
svoje založil každý pre seba — na svoju mizinu v čas odporného behu udalostí. Hotové je
teda nešťastie národa a ľudstva, kde spoločenský cit vymizol, spoločenský život nerozvil
sa. Zásady krásy, pravdy a dobra nikdy v ňom nedôjdu všeobecného uznania; o rozvitku
spoločného národno-kresťansko-ľudského života ani chýru ani slychu!Koľko u nás pajedov zarytých do kôry zeme, živoriacich tam pre seba? Keby len pre seba!
Ale podžierajú tam korene stromu národného a vlasteneckého blaha len preto, že nikdy
nevychodia na výslnie, kde rastú kvety spoločenskosti pravej, odkiaľ by šírila sa vôňa po
spoločnosti ľudskej.24Darmo povstávajú géniovia, ktorí by i chceli i vedeli pomknúť vlasť a národ napred na
ceste vzdelanosti a osvety, keď u ľudí niet citu a vedomia spoločnosti, niet spoločného
stýkania sa, niet rozvinutého spoločenského života medzi všetkými vrstvami národa a vlasti.
Géniovia ti nikdy nepreniknú so svojimi myšlienkami do života. Vždy to všetko iba pri
jednotlivcoch ostane a všetkých nikdy nezaujme. Jednota vôle a túžob národných a
vlasteneckých, spoločná zaujatosť za tieto túžby a za ciele obecného blaha tvorí, udržuje
sa a skutky plodí len tam, kde ľudia od spoločnosti neodťahujú sa, kde roľník, remeselník,
kupec, umelec, vedomec, úradník, urodzený či neurodzený vždy majú jedno ohnisko myšlienok a
citov; ohnisko, to je vzájomné stýkanie sa v spoločnosti, dobre pochopený, práve vyvinutý
spoločenský život.25Ty ale chceš platiť niečo v spoločnosti ľudskej a v jej živote. Nadobudol si si
spôsobnosti a vedomosti na to; máš i postať dobrú, povolanie závažné a pre obecné dobro
dôležité. Dobrú učinil si prípravu; sám v sebe si minca naozaj závažná, z dobrého
drahokovu. Na jedno nezabuď! Minca iba v obehu platí a leskne sa. Čím častejšie púšťaj sa
do obehu; neuťahuj sa do kúta, kde by si zaplesnel. Skloň sa k ľuďom, nezatvrď sa. Mravy a
zvyky obcovania už prijaté a udomácnené šetri; ináč vždy narazíš a nikam neprenikneš. Proti
nemravom a zlozvykom vystupuj opatrne. Sám ale nebuď pyšný ani na rod, ani na majetok, ani
na vedomosti. Slúž každému každou hrivnou — a budeš platiť!26Dobre prežuj, čo máš preglgnúť, a dobre rozváž, čo máš povedať v spoločenstve ľudskom.
Každé slovo vezmú ti tu na vážku a odvážia ním i teba i pomer svojho chovania sa k tebe.
Reči ľahtikárske sú znamením človeka ľahkého, v spoločnosti ľudskej žiadne závažie
nemajúceho. Kričať, lomoziť bude rečami, a nik na to nepodbá. Ale zato, ak ľahkomyseľne čo
najmenšie vypustíš z úst proti inému na jeho ukrivdenie lebo ublíženie, na to ti už toľko
podbajú, že za najmenšie slovo neukrotné nervy a nepriateľstvá na tvoju skazu započnú a
neodpustia ti ani o sto rokov.27Vedz, aký kroj, akú šatu sebe primeranú máš nosiť medzi ľuďmi; ale vedz i to, aký oblek
máš dať myšlienkam svojim, ako prednášať veci, keď chceš, aby ti ich prijali. Mnohí ľudia
prijímajú bájky a poverky radšej ako pravdu len preto, že sú do pekného rúcha oblečené; oni
by radšej prijali pravdu, keby tiež pekným rúchom, t. j. primeranou prednáškou odporúčala
sa im. Odtiaľ tiché, vľúdne, presvedčivé prehováranie sa k pochopu ľudí všade prístup má. I
s dobre rozváženým slovom ticho a opatrne počínaj si teda a buď vždy radšej zdvorilý v
posunkoch i v rečiach ako neokrôchaný a surový. Toto je tá šachová tabuľa spoločenského
života, na ktorej už mnohí prehrali len preto, že nevedeli, ako majú svoj ťah urobiť.28Varuj sa i maličkých chýb a pokleskov. Väčšina spoločnosti ľudskej je tak usporiadaná,
že nerada odpúšťa ani najmenšie, rada zapisuje a vyratúva celé registre chýb svojich
blížnych a nadovšetko tých, ktorí ináč vynikajú v spoločnosti ľudskej. Nemýľ sa teda v tom,
že homok je drobnušký, vetry navejú z neho celé záveje vrchov tebe do cesty, až nebudeš
môcť prebrodiť sa.29Prevahu svoju nedaj nikdy prílišne pocítiť ľuďom. Odpudíš ich od seba a ak sa stane tebe
nejaká nehoda alebo podľahneš ty niekedy silnejšiemu, prevažnejšiemu: tu zhŕknu sa všetci
okolo teba ako vrany okolo svojej koristi a budú krákať nad tvojím pádom. Ale ak cítiš, že
máš vplyv a prevahu v spoločnosti ľudskej, takže môžeš byť vodcom, autoritou v tých
kruhoch, v ktorých žiješ a pohybuješ sa: vtedy nedajúc uchvacovať sa ani nadutosti ani
žiadnej náruživosti, prevahu a vodcovstvo svoje používaj mierne, vyvoľ si vplývať na ľudí
dobročinne, tak ticho ako ticho účinkujú lúče jasného tichého dňa a slnka na jarnú prírodu.30Dobre je iskierke do času pod popolom, aby nezbĺkla odrazu v slamený plameň, radšej stal
sa z nej, čo i trochu po čase, tým trvalejší oheň. Majúc dary a schopnosti a chuť vplývať
na druhých i rozširovať svetlo po svojom okolí: nezačni si s prílišným ohňom, popáliš seba
aj iných a zbĺkneš, strovíš sa, ani nezvieš ako. Buď radšej do času malý, abys po čase tým
väčší byť mohol.31Máš v spoločenstve ľudskom protivníkov a chceš ich v prospech dobrej veci premôcť,
zahnať alebo zničiť. Dobre. Ale voči svojim protivníkom buď naveky pozorlivý a seba
mierlivý. Lev, majúci vyrútiť sa na svoju korisť, utíši sa vraj napred, meria z pevného
stanoviska svojho oči s protivníkom, t. j. meria svoje i nepriateľa sily: potom vyrúti sa a
jedným skokom zachváti, zničí nepriateľa — alebo ako tíško choval sa, tak vie i odstúpiť a
nepustiť sa v boj, ak by mal sám zničený byť. A lev je predsa lev. Iba sojky a orešnice
škrečia a nezdobu robia kolo nájdenej a bez námahy im pripadlej mrciny.32Čo si raz za dobré a spravodlivé uznal, pri tom stoj, za to zaujímaj sa na život a na
smrť. Nemaj bočné záujmy ani ohľady. Skutočná veľkosť a platnosť človeka v človečenstve je
to, keď myšlienke svojej posvätí sa celkom, jej jedinej a v nej jedine žije. Pochybovanie o
pravde, ustavičná nerozhodnosť v skutkoch, obzeranie sa po bočných cestách a po
okolnostiach a záprekoch, zapletanie sa do bočných vecí: to je znak ducha malicherného.
Duch mocný, súc vždy sám so sebou na čistom a v práve, nedá sa ani zostrašiť, ani hamovať
ničím na svete.33Keď zhŕkne svet, neostane ti nič, okrem povedomia, že si dobre chcel a konal. Či vieš,
čo ti v tom ostane? Pevnosť nepreborná. Ohraď sa len do nej pred nepriateľom. Sám budeš tam
bezpečný a to povedomie ešte časom nadchne ťa k novým skutkom a učiníš nový výpad — a keď
boh dá, zničíš celý tábor nepriateľa.34Netrať sa nikdy v zádumach ako tie naše kopce, keď ich hmla zastrie. Čo raz máš príčinu
zadumať sa o svojom nezdare, to novým dobrým rozmarom rozožeň hmly a probuj len vždy
prebíjať sa na výslnie prospechu a zdaru svojej veci. Hore nad hmlou vždy slniečko svieti.35I to vanutie vetrov z dolín našich zavieva túžbami po činoch za blaho spoločenstva. Čo
tu chcete s hlivením a uťahovaním sa od spoločnej veci, vy lietajúci sem-tam vo vetre času
— vy zaplesnenci života či radšej neživota?!36Chcel som len trochu upozorniť seba i Vás na mravnú podstatu človeka, o nej samej i jej
činnosti náleží vždy trochu i podumať a popremýšľať. Dnešný svet málo pozoruje a myslí sám
v sebe, všetka jeho pozornosť a myseľ obrátená je len von zo seba: na peniaze a kšefty, na
módu a etiketu, na bály a zábavy, na klebety a pletky, na lotérie a výhry, na zisk a
pôžitok vlastný a na bankrot i nešťastie blížneho. A hľa, celý tento vonkajší svet vychodí
na pôžičky a bankrot — vychodí na márnosť. Bolo by obrátiť sa do seba — i svet vonkajší bol
by krajší, požitnejší, šťastnejší; by sme mali potom svet v sebe, svet mravný.No ale nechajme im[5]tie pôžičky a bankroty. Zavrieme sa trochu do seba, do mravnej podstaty
človeka, však len preto, aby sme von zo seba, okolo seba tým viac šírili život mravu a
cnosti, podujímali pre ducha…[1]„často tichá… válčil Žižka“— citát z Kollárovej Slávy
dcery[2]labyrintu— narážka na Komenského Labyrint sveta a ráj
srdce[3]homok— piesok na maďarskej dolnozemskej puste
(Hortobádi)[4]Čajak s Dobšinským písali ešte: Londýnsky bank[5]V poslednom odseku namiesto „proletárom“ dávam „im“ a dve vety na konci
vynechávam.
|
Cajak_Zrna.txt
|
Starý MotajNebýval v meste na rynku ani v hlavnej ulici, kde dlhým radom tiahnu sa špecerajné,
módne, železné a iné sklepy, holičské salony, v priestranných výkladoch bánk škeria sa na
okoloidúcich cenné papiere, lósy, účastiny. A nebýval ani v úzkej, tmavej bočnej ulici, kde
v nízkych domkoch pri biednom svetle malých začadených petrolejových lámp sliepňajú skrčení
šustri a krajčíri, tokéri a plechári a v nízkych dverách svojich krámov stoja bľadí,
zamúčení a zašpinení pekári.Starý Motaj nebýval ani na hlavnej ulici blízko rynku, ani na hlavnej tak zvanej
„židovskej“. Ináče židovské boly obe ulice. — Ale starý Motaj nepassoval ani do obchodnej a
bankovej štvrti, ani do ghetta, býval kus za posledným domom na konci mesta, ani nie na
hradskej, tak medzi mestom a horou, blízko jarku, tečúceho popri mestskej bijárni, na tak
zvanom „Vyhnanisku“. Bola to skupina domkov či chalúpok a búd, rozostavených pod neveľkým
kopcom, neomaltovaných, neobielených. Niektoré boly z dreva, škáry poupchávaných machom, so
dve z nepálenej tehly a blata, len jedna jediná — býval v nej šinter či konedráč — zo
skália.Mesto takrečeno ani nevedelo o „Vyhnanisku“. Neviem, či by vás vedel ta zaviesť každý
desiaty jeho obyvateľ.V Durine rodili sa ľudia, žili aj umierali bez toho, že by boli vedeli niečo o
„Vyhnanisku“. — Ba predsa. Asi pred 15 rokmi zhorely na ňom so dve chalupy. Z mesta
pribehli ta hasičia so striekačkami, sprevádzaní kŕdľom zvedavcov. Oheň šťastlive zahasili.
Na druhý deň zabudol na „Vyhnanisko“ už skoro každý, len pár malých chlapcov prišlo sa
podívať na pohorenisko, a starý Čižmička — zápisnik hasičského spolku — prišiel si
odkresliť pohorenisko, aby ho odložil do spolkového archíva.Tam býval starý Motaj. Na kraji skupiny býva konedráč s rodinou v murovanom domčeku.
Dvor mal samý hnoj, v dome nečisto a plno ťažkých zápachov. Múr obruntovaný, zašpinený, ale
zato z malých oblôčkov usmieval sa muškát a pelargonia.Motaj býval asi v prostriedku skupiny. Od neho na pravo býval v drevenom Kuciaň, človek
neznámeho zamestnania. Jesť mal vždycky čo, o odev tiež nemal núdze, vo dne sedával
väčšinou doma alebo spal, na noc tajne zmizol a vracal sa až nad ránom o mnoho širší,
tučnejší, jako z večera odchádzal. Pod kabátom vždy voľačo niesol, vrecká, košeľa… všetko
napchaté. Policajti i žandári chodili mu byt prekutávať. Neraz ho i sebou pojali. Ale o 2-3
dni už bol zase doma. Iba raz prikvitol až po dvoch týždňoch. Hovoril síce súsedom, že bol
brata na Dolniakoch navštíviť, ale šintrová bola tej mienky, že sedel za mrežami. Za čo?
Nuž, za to, čo kupoval „za päť prstov, šiestu dlaň“.Na ľavo od Motaja bývala otrhaná, vypitá ženská, vdova po dákom robotníkovi. Bývala v
búde, sbúchanej z drevených dosák, so svojou dospelou blbou dcérou. Živily sa žobrotou, pri
čom tu i tam niečo popchly.Najstatočnejší ľudia bývali v prostriedku: Motaj a za ním Kochniarovci.Motaj. Bol to vysoký, chudorľavý žid s hlavou medzi plecia vrazenou. Temeno lysé, po
stranách hlavy šedivočierne kučery, chrbát prehnutý, nohy dlžizné a na nich kratučký driek.
Keď som ho videl raz večier v kaftane, ako by som bol zazrel v ňom večného pútnika
Ahasvera.Motaj putoval tiež, najviac po dedinách za kožkami, s ktorými kupčil. Keď chodil po
kšefte, nevošiel nikdy dnu do dvora, len s cesty zavolal zúfalým hlasom:— Nhemajú košky?Inak pravidelne ráno odchádzal z domu, večer sa vracal. Býval sám. Variť nikdy nevaril.
— Musel jesť von z domu. S kožkami odchádzal, s kožkami sa vracal, len tu i tu v roku
zakupčil si aj s hydinou. V taký čas trepotaly sa Motajovi pod pazuchami sňahobiele husie
krídla alebo mihal sa v dúhových farbách pekný kohúti chvost.Žil riadne. Deň po deň chodil po kšefte. Vtedy nepil. Iba raz za čas vliezla do neho
akási nevoľa či svetobôľ. Motaj zmiznul a až podvečer alebo na druhý deň blížil sa domov
cez mesto, sprevádzaný kŕdľom zvedavých chlapcov. Potácal sa raz na jednu, raz na druhú
stranu, klobúka nemal, tvár červená, oči mútne, len široké ústa vrešťaly:— Já sha nebojím, čo by sha bál, já Jakub Fikelkelstein, basomateremtete!— Keď sa nebojíš, vybi ten oblok, Motaj! — dráždili chlapci nešťastníka.— Tvoju hlavu sprostú! — nedal sa Motaj zachvátiť, trebárs bol opitý. A podíduc pár
krokov počal tancovať pred súsedným domom, nešikovne prepletajúc kapcami, pri čom
povzbudzoval sám seba:— Nhedaj sha, Jakub, tristo strieľ sa ti do mathera!Tak motal sa mestom trebárs celé hodiny. No, večer bol už na „Vyhnanisku“ vo svojej
začadenej izbičke, sadol si na slamené lože, rukami oblapil ťažkú hlavu a zamyslel sa. Iba
chvíľami boľastne zavzdychol.Vracal sa domov Kochniar. Bol to kuľhavý, malinký človiečik so svráskavenou, vycivenou
tvárou, podľa ktorej mohol mať práve tak 45 rokov ako 65. Doma bol šusterflekom, t. j.
nerobil novej obuvi, len reparoval starú, príštepkoval. Žena posluhovala zväčša u
zahradníka na druhom konci mesta. Ako sa vlastne volal, nikto nevedel. Pravdepodobne bola
Kochniar taká prezývka ako Motaj, pravým menom Jakub Finkelstein.Kochniar vracal sa pomaly. Zďaleka bolo na ňom vidno, aký je zmorený. Na chrbte vliekol
barboru — veľkú bassu, na ktorej hrával v bande mlynára Sojku na svadbách a muzikách po
okolitých dedinách.Vracal sa — okrem barbory — i s malým uzlíčkom ako obyčajne. Keď vyhrával na svadbe, nuž
zakrútili mu aj pár koláčov do šatky „pre ženu“.Keď predo dvermi složil z chrbta ťažké bremeno, vydýchol si zhlboka, a vycivená, ustatá
tvár zažiarila spokojnosťou. — Konečne doma. Aspoň si trochu oddýchne na slame v teple. No,
čo bol aký ustatý, idúc popri dverách Motajových nezabudol zavolať:— Dobrý večer! Ako sa máme, pán súsed?— Sle! — zastenal Motaj tupo ani neobzrúc sa na súseda.— No, neponosujú sa, však bude i lepšie.— Alebo aj nie, — vybúšila z uboleného žida pochybnosť.Kochniar utiahol sa do svojej izbietky. V Motajovej izbe čoskoro zhaslo svetlo. No,
skľúčenosť či kacnjamer netrval dlho. Druhého dňa večer vrátil sa domov už hojne naložený
zajačími, jahenčími a mačími kožkami.Nohy sa mu prehýbaly v kolenách, ako kráčal, vysadlé oči metaly zlostné blesky na celý
svet.*Na Veľkú noc — práve sa otváralo jaro, už dávno kvitlo záružlie a po lúkach žltla sa
kaška — prechádzal som sa sám okolo mesta. Zabočil som aj k „Vyhnanisku“. Motaj sedel na
prahu svojich dvier a ddržal v ruke nejaký sošit žltej farby. Pristúpil som k nemu. Vidím
sošit „Reclams Universalbibliotheky“ v rukách Motajových: „Egmont“ od Goetheho.— Dobrý deň, pán Filkenstein! — oslovím ho.— Phán Bôh daj! Čho sa bude pháčiť?— Nič, len špacírujem. Zazrel som knižku, nuž som bol zvedavý na ňu.— Krásna kniškha! — vzdychol si Motaj — a a najkrajšie je to o Egmontovi, keď je v
žalári. Jeho slová neras mha uš potešily v zármutkhu.Shovárali sme sa dlhšie. Bože, koľko vzdelania v takom otrhanom kožkárovi! Ale aj mnoho
podivínstva. Veril v Krista, ale tvrdil, že terajšie kresťanské cirkve Kristovo učenie
sfalšovaly. Horlil za humanitu a — sinoizmus. O Durínčanoch, menovite o židoch, vynášal
veľmi príkre úsudky.— Mamonári, — rozhorčoval sa, — klaňajú sa zlatému teľaťu, ako ich otcovia na púšti!
Stavajú domy, shŕňajú majetky, ale ja chovorím: s toho všetkého nesostane khameň na
khameni.O sebe, svojej minulosti, neztratil ani slova.*Cestoval som z Banskej Bystrice do Levíc. Vo vlaku spoznal som sa so statkárom
Krásňanským. Shovárali sme sa o školách. Hádali sme sa, či je lepšie humanitné či reálné
vzdelanie.Krásňanský zastával gymnázia, ja reálky a odbornej školy. Spomínalo sa samovzdelávanie
atď.— No, či je človek za gymnázium, či reálku, či za reálnu výučbu, či za privátne štúdium,
— hovoril Krásňanský, — jedno je isté, že najlepšie a najľahšie sa vzdelá človek pod
vedením dobrého inštruktora. Tento spôsob spojuje výhody verejného a privátneho štúdia a
vyhne ich chybám.— No, ja by som dal vždy prednosť verejnej výučbe, — namietal som ja. Prítomnosť
rovesníkov, ktorí sa učia to isté, človeka nabáda, ba núti k učeniu. V človeku vyvinie sa
ctižiadosť, naučí sa závodiť, zápasiť s inými, lepšie sa vyzbrojí, otuží k životnému boju.— Všetko to v zvýšenej miere môže vypestovať v mladíkovi dobrý inštruktor. Ináče,
hovorím zo zkúsenosti: bol som zanedbaný, dosť tupý, zajakavý 12-ročný chlapec, keď som
dostal inštruktora. Za jeden jediný rok prebral so mnou prvé dve gymnaziálne triedy, tak že
som so znamenitým prospechom složil prijímaciu zkúšku do tretej triedy. Potom ma vyučoval
ešte tri roky, za ktoré som skončil ďalejšie štyri triedy, všetky s výborným prospechom. —
Nechcem sa chváliť, ale spolužiaci boli proti mne skoro vo všetkých predmetoch značne
zaostalí. Verejnou výučbou bol by sa stal so mňa — v elementárke počalo sa to už ukazovať —
zlý žiak, prepadajúci skoro s triedy na triedu. Ale čo sa máme hádať o výučbe. Mňa aspoň
nepresvedčíte. Ale radšej vám rozpoviem niečo o tom svojom iništruktorovi: Bol to vysoký,
pekný, mladý človek. Skončil sedem gymnaziálnych tried, keď mu otec zomrel. Môj otec hľadal
pre mňa inštruktora. Direktor rožňavského gymnázia odporúčal mu Finkelsteina.— Finkelsteina? — zvolal som, pomysliac si nevdojak na starého Motaja, Jakuba
Finkelsteina.— Áno, Finkelsteina. Nemáte poňatia, aký prevrat spôsobil ten človek vo mne. Rozprával
mi o vývine ľudstva, ako sa človek vyvinul z polozverského tvora na pána prírody svojou
vytrvalosťou, železnou energiou. — Rozprával mi o životnom boji, ktorý zúril v celej
prírode, tak v rastlinstve, ako v živočíšstve a ľudstve, ako vytláča, znemožňuje zdatnejší,
vedomostiami a hmotnými prostriedkami vyzbrojený jednotlivec menej zdatného, schopnejší
národ vytláča neschopnejší, zaostalejší atď. — Ten človek vzbudil vo mne, zaostalom,
rozmarnom chlapcovi takú túžbu za vzdelaním, že počal som o 5. ráno vstávať, aby som
dohonil zameškané. Keď ma prestal učiť, prosil som ho, aby sme študovali ešte aspoň
polhodinku. Vôbec, Finkelstein urobil zo mňa nového človeka.Len jedno ma mrzí. Súc židom, nemohol sa u nás cítiť nejak dobre. Môj otec — zkostnatelý
antisemita — nahecoval sa ho dosť a dosť. — Finkelstein bol presvedčený orthodox, ťažko
niesol, že nemôže mať košerný kost. Aspoň v pití chcel byť dobrým židom. Držal si osobitný
pohár, z ktorého len on pijával. Raz bol navštíviť rodičov. Vrátil sa z domu a z cesty šiel
sa napiť. Berie do ruky svoj pohár. Môj nebohý otec sa chutne rozosmial:— Neberte, Kubko, ten pohár je triefny, ja som z neho pil.Inštruktor vzal pohár, vyšiel s nim von a rozbil ho, pri čom mu po líci tiekla horúca
veľká slza. V ten deň nepil až podvečer. Zašiel si pešo do mesta kúpiť nový.Raz ho zase dostala matka. Trebárs nemohol mať u nás košerný kost, toľko si predsa
vymohol, že nemastilo sa mu slaninou, šmalcom, ale vždy maslom.Moja matka bola však figliarka, keď nebolo masla, zapražila aj inštruktorovi slaninou,
ktorú precedila. Raz jie milý inštruktor s nami na večeru halušky. Chutily mu znamenite.
Zrazu zazre škvárku. Zarazilo ho to strašne, vidlička vypadla mu z ruky. Celý prebľadnutý
spytuje sa mojej matky, rozčúlene:— Milostivá pani, škvarka!Matka sa z chuti zasmiala a rozpovedala mu, ako ho už dávnejšie klamáva. Milý inštruktor
prestal jesť. Celý deň chodil ako omotaný. Tvár dostala mu akýsi trpký, bôľny, zasmušilý
výraz. Na druhý daň nám vypovedal.— Odišiel? — spytujem sa.— Odišiel. Odišiel skoro bez slova, necitný, a predsa predtým sa zdalo, že u nás celkom
zdomácnel, ba že prilnul láskou k našej rodine. Odišiel s akýmsi roztrpčením v duši, hlboko
urazený.— Neboli ste s ním viac?— Nie.*Sedel som v kaviarni v Duríne so židovským učiteľom Reichmannom. — Zaviedol som reč na
starého Motaja.— Interessantný človek — prisviedčal mi Reichmann, žid-charakter. Múdry chlap, najlepší
hebreista v našej obci.— Čím ten človek vlastne predtým bol?— Obilným kupcom v Miškovci. Bol váženým občanom, prišiel k slušnému majetku. Ale v
deťoch nemal šťastia.— Bol ženatý? — spytujem sa. Starý, zasmušilý, do seba uzavrený. Motaj nezdal sa mi byť
súcim za manžela.— Bol. Dosť nešťastne. Ona bola — nuž, svetáčka. Zaujímala ju iba spoločnosť, móda,
puce. A deti vychovala celkom zle. Mali síce len dvoch chlapcov. Starší študoval v Pešti
práva, vlastne lumpoval. Otca pumpoval strašne. Mladší syn zostal v obchode, ale bol z neho
veľký kartár. Jeden deň dostane Finkelstein z Pešti telegramm:— Otec, prepadnul som na zkúške, zunoval som život, skočil som do Dunaja. Izidor.Finkelstein letel rýchlikom do Pešti. Bolo neskoro, syna síce vytiahli z Dunaja, ale
mrtvého.Keď sa vrátil, čakalo ho novšie prekvapenie. Mladší syn, kartár, nafalšoval zmenák na
otcovo meno. Finkelstein, aby syna zachránil, uznal falšované podpisy za svoje. Znamenalo
to zničenie obchodu, ale Finkelstein neváhal. No, syna tým nezachránil. Ten nafalšoval bol
zmenák i na cudzie mená. Čakal ho žalár. No, mladý Finkelstein tomu predišiel — hodil sa
pod vlak.Finkelsteinová nebola vstave prežiť samovraždu oboch synov a hmotný úpadok, — otrávila
sa.— A starý?— Starý skoro zbláznel. So tri mesiace rapľoval, túlajúc sa po okolí. Potom sa mu rozum
vyjasnil. Druhý by sa bol zastrelil. — Finkelstein nie. Prišil sem, vzal do ruky palicu a
počal chodiť po dedinách — za kožkami. Od tesťa, príbuzných pomoci neprijal. Predlanským
sosbierali sme mu my, durínski židia 100 korún na podporu. Neprijal. Veru, na „Vyhnanisku“
živorí žid-charakter.
|
Kompis_Stary-Motaj.html.txt
|
IPusté je už pole Nitrianskej stolice. Vŕškom opadávajú ich ozdoby, koruny zelených
stromov, i ako suchotník, keď mu svieca života dohára, obledli, ožltli a pobozkané svojím
falošným priateľom, tichým vetrom, čo ich celé leto vábil, o svojej láske im do ucha šeptal,
pokiaľ ony nepremožené jeho tichými povzdychy sa celkom náručiu neoddali, zanechali svoju
rodnú matičku, hybký konár, pevný peň i chceli ulietnuť s klamlivým priateľom tichým vetrom,
ktorý ich ale hneď zanechal a ulietol ďaleko, ďaleko. A smutné opustené kochanky, žlté lístky,
pozdvihovali sa i medzi sebou šepotali smutným hlasom. Spomínali sladké dni predošlosti a
tajomným súzvukom šomrali smutnú pieseň o sklamaných túžbach, o stratenej nádeji. A smutné
opustené kochanky, žlté listy, leteli ďaleko do sveta; dlhou ale púťou umorené zlietli dolu do
doliny i upomínali ju na nestálosť šťastia, na uvädúvania krásy.Ale i doliny spustli, osireli. Ich pýcha jarné kvety, ich dietky žlté klasy ich zanechali;
i zaplakali doliny a polia, ich slzy sa v čas ranných červánkov stopili v jednu plachtu
ligotavej rosy i obtiahli šíru-širokú zem svojím tenkým, priezračným závojom, ktorý potom,
akoby sa mať jeho osirelá zem hanbila pred svojím kochankom, horúcim slncom, zhustol, zmrzol a
ako striebro sa zaligotal na šírych poliach, v hlbokých dolinách.Slnce vychádza a zhliada sa v striebristom kryštále raňajšieho mrazu. Povetrie šumí, bo
zďaleka zahučali dupoty konských kopýt.Slnce horúce svieti, jesenný mráz sa svojím striebrom liští a poľom ide na vranom koníku
Janko Černok.Ide on tým šírym poľom ticho, spokojne, akoby jeho duša za ničím netúžila, nič si
nežiadala a koník jeho iskrí očami, stiera malým bielym kopytom ranný mráz a zanecháva za
sebou šľaky, ktoré skoro malo zase vyhasiť ranné slnce. Za Černokom idú dvaja sluhovia pekne
vyobliekaní, striebornými gombami prikrášlení; hľadia na svojho pána, ale ani slovom
nepretrhnú tuhé tajomné mlčanie, vediac, že ich pán lepšie vie vyvíjať blyštiacou šabľou ako
preberať jazykom, že on radšej premýšľal, keď ale na to príde, vie lepšie nivočiť zlého vraha,
dumného Turka, ako sporiť daromné reči.Len brinkot oceľových šabieľ a prackami vybitých uzdeníc ruší velebnosť raňajšieho ticha,
a predsa ide po šírom poli na vranom koni Janko Černok, najbujarejší mládenec, najbúrlivejší
duch celého okolia.Ide on za rána ku svojej milej na Myjavu, lebo bohviekde sa ešte do večera obráti, kde sa
o týždeň pohne, kde sa podeje na celé mesiace.Ako idú hore dolinou traja jazdci, zahučia vŕšky z druhej strany a okolie sa ozve dupotom
konských kopýt. Zastane vraný koník, Janko Černok natiahne hrdlo, pozrie okom dovôkola, pery
sa mu zľahučka otvoria a ruka uchytí šabľu za črienky, aby nebrinkala. Sluhovia tiež zastali.O malú chvíľu sa ukáže dolu dolinou čata jazdcov ako vietor letiacich.Letí dolu dolinou aga Osman, na jeho hlave sa zelený turban od diamantov liští, ale predsa
ich skvelosť zatemňuje žiara z jeho temných tmavých očí jastriaca, bo sa ony obracajú na
krásnu dievčinu, ktorú v svojich rukách tríme. Za ním sotva stačia asi desiati tureckí jazdci,
robiaci jeho sprievod.A sotva to zhliadne Janko Černok, zatrasie sa v ňom junácke srdce, zmraštia sa mu obrvy
nad skvelými očami, pravica udrie na šabľu, ostroha zaviazne v boku vraníkovom a — skok, skok
— už letí oproti najväčším svojim nepriateľom, zdurným Turkom. Ale sotva dakoľko krokov
urobil, sotva okolo jeho uší v prudkom lete vietor zahvižďal, skríkne dievča v Osmanových
rukách a slovo „Janko!“ doletí k uchu statočného junáckeho mládenca.Janko Černok nevidí viac, ani nepočuje, bo počul hlas svojej Žofie, bo ju zhliadol v
rukách agu Osmana. Netrvalo to ani okamih, a už sa rúbe Černok s Turkami, už sa jeho šabľa
vyvíja nad turbanmi neveriacich, už sa blyští nie viacej od žiare slnečnej, ale od teplej
krvi, ktorá sa kúri ako hmla, podvečer doliny v čas jesene zastierajúca.Aga Osman odskočil na stranu s pokladom svojím a ubiehal dolinou od svojich ľudí, či zo
strachu pred nepriateľom, či v istote, že sily jeho jazdcov väčšine a rezkosti nepriateľa
neodolajú. Nebol to ani strach, lebo toho aga Osman nepozná, ani istota o prevahe
nepriateľovej, bo o tej teraz nemal kedy pomyslieť; ale bolo to zabudnutie na celý svet, bo ho
celý držal v svojich rukách. Žofia bola viac ako svet, ako všetky poklady pre dušu, pre jeho
srdce.Turci sa alebo na zemi váľajú, alebo sa rozutekali. — Černok krúti šabľou, ktorá viacej
nič nerúbe, ale len v povetrí hviždí. — Nevidí oko jeho ani Osmana ani Žofiu — a práve preto
sa v ňom zatrasie junácke srdce, obrvy sa zmraštia ako dva oblaky v čase búrky a z nich dva
blesky, jeho čierne horiace oči sa blýskajú, akoby chceli celú dolinu zapáliť, znivočiť,
spodná gamba sa mu trasie, akoby zimou pohnutá do skoku, ruka sklesne, popustí koňovi uzdu v
slobodný beh — a tento prskajúc letí a nesie svojho jazdca, ani sám nevediac kde, ani sám
nevediac na akú pamiatku.Ale jeho skoky neboli daromné. Ako prišli trochu ďalej, rozstupovala sa dolina v širokú
rovinu, po ktorej sa cesta ako rieka medzi lúkami krížom-krážom tiahla. Na ceste vidno jazdca
zďaleka tichým krokom dole sa ponáhľajúceho.To aga Osman.Černok sa zopäl na koni, vtisol mu ostrohy hlboko do boku, až sa koník tiež zopäl,
vytiahol sa ako struna, stiahol uši a ako zjašený zahadzoval sa v povetrí, takže sa mu kopyto
sotva zeme dotýkalo. Černok naraz dohonil Osmana. Tento sa obzrel i obrátil sa, vidiac za
sebou nepriateľa, bo nechcel byť neslávne od chrbta napadnutý; poznajúc ale Černoka, vytiahol
sa v strmeni, takže sa zdal o hlavu vyšší, ľavicou pritisol k prsiam omdletú dievčinu tak
horúco, tak silne, že sa z mdloby prebudila, vytiahol šabľu a šiel s pohrdlivou tvárou oproti
Černokovi, s ktorým si už dávno zoči-voči pošermovať žiadal.Boj to bol pekný, zaujímavý. Dvaja mládenci v prvej sile svojho mužstva, obidvaja
vychýrení silou a smelosťou, obidvaja od dlhšieho času si žiadajúci, aby raz jeden s druhým
skúsiť mohli svoju silu, zišli sa vedno a udreli na seba pre kochanú dievčinu, a to pred jej
očami.Osman zhlboka oddychoval a jeho voľné turecké šaty sa zatriasli od bitia srdca, ktorého
hlas doletoval do uší dievčaťa tak k jeho boku pritisnutému, akoby s ním bolo jednou osobou;
Černokov zas priliehajúci dolomán sa šíril a šnúry na ňom pukali, mentiečka v povetrí plávala
ako divý vták. — Šable zacvendžali. Osman rúbal dobre, Černok rúbal dobre; jeden nebol lepší
od druhého. Osman sa chýlil napred, rúbal do nepriateľa naňho sa rútiaceho, ale vždy odskočil
nabok, kedykoľvek tento bližšie k nemu pristúpil, a to nie že by sa bál, ale strežúc, aby sa
nič nestalo Žofii. Černok sa len nebránil, ale s najväčšou smelosťou sa vystavoval úderom
Osmana, a nestihla šabľa tohoto ešte klesnúť, už on ju i odhodil nabok, i mieril, i rúbal do
svojho odporníka. — Osman odskočil nabok, lebo tak blízko neho viedol ostrú oceľ Černok, že by
ňou musel začiahnuť i hlávku Žofie, nevediacej od strachu, ani čo sa robí. Vtom ale padla oceľ
do hlavy plavého Araba i zrazila ho na čistú, ranným mrazom sa lištiacu zem.Stalo sa toto všetko v okamihu. Osman klesol na zem a Žofia nabok padla. I jeden i druhý
predstal od bitky, obracajúc sa k Žofii. Osman pustil šabľu a zabudnúc na nebezpečenstvo, na
nepriateľa, sklonil sa ku klesnutej dievčine: — Černok zas zdvihol jeho meč, zložil ho dovedna
so svojím a oba zlomil, ako prútik zo suchého stromu, na kolene. Potom odstrčiac nabok Osmana,
uchvátil Žofiu, vyskočil i s ňou ako s pierkom na koňa, i letel raňajším vetrom cestou ku
Myjave pred očami zubami škrípajúceho a na to sa dívajúceho Osmana, ako tisne nenávidený
protivník horúce svoje ústa na poblednuté pery ľúbeznej dievčiny. Bolo to prvé poľúbenie — a
bolo také horúce, akým ho len najhorúcejším splodiť mohla prvá náruživosť krepkého mládenca.
|
Kalinciak_Put-lasky.html.txt
|
Diel prvýObsah1234567891011121Bolo to ktorýsi rok na sklonku XVII. storočia. Bolo to vtedy ináč, ako dnes. Tie naše
vrchy, hole, doliny a úbočiny, tie zámky i pánske paloty sú svedkovia toho, čo sa tu
kedysi dialo. Hej, keby vedely rozprávať, tie by nám toho narozprávaly, že by sa nám ani
driemať nechcelo. I otvárali by sme oči a ústa, napínali sluch, aby nám neušlo ani
slovíčko z ich rozpráv. Každý hájik, každá niva, každá studnička, potôčik, úbočina,
ukrývajú tajnosti minulých zašlých časov a strežú ich, ako zakliate panny v zlatých
zámkoch. Túžobne čakajú i ony na bohatiera, ktorý by ich vyslobodil z veľkej kliatby.
Tichý vetrík roznáša ich kvílenie, ktorému však dosiaľ nik neporozumel a nariekanie jeho
nepoňal. No, čo sa nestalo, stať sa môže. Veky ešte neuplynuly, nádeje nezahynuly. Keď
neprišiel, ešte vždy môže prísť bohatier, ktorý vyslobodí zakliatu pannu hôr
tatranských. Slniečko vyjde a zaligoce sa zase v nádhernej kráse, ako sa ligotávalo
predtým.Ligoce sa ono i dnes. Svetlo jeho pokrýva okolie. Žiari v ňom Biela hora, pokrytá
bieluškým snehom. V hore je ticho ako v hrobe, len kedy-tedy preletí ponad ňu lačné
vtáča, čo si hľadá potravu. Ale, čože najde úhožiatko teraz v hore, zasypanej snehom? I
zasadne na vrcholec vysočizného dubiska, aby sa ohliadlo, či ozaj už nikde ničoho nieť,
či by zahnalo svoj hlad. I odpočinúť si chce. Sotva však, že sa posadí, otrasená inovať
sšuští dolu stromom, zaplaší úbožiatko, a ono vydesené strepotá krídelkami, schytí sa
hore a odletí ako blesk ponad horu a zase nastala predošlá tichosť. Prejde chvíľa a nič
ju nepretrhne… ba hej! Počuť ako by hovor ľudský, alebo piskot zvera. Naozaj! Cestou
kráčajú dve postavy. Zamrznutý sneh im hviždí pod nohami, ich krok je rýchly, pevný.
Obaja sú ešte mladí, ale ich obočie, malé fúziky a dlhé, na plece splývajúce vlasy
pokrýva biela inovať, takže vyzerajú nie ako dvadsaťpäťroční šuhaji, ale ako by už
šesťdesiat, sedemdesiat rokov mali za sebou.Kedy, tedy strasú so seba inovať, poutierajú pekné tváre, ponaprávajú svoje kepienky,
zamenia niekoľko slov, a ako by o závod stúpajú vpred. Vzdor namáhaniu zdá sa im, že tej
cesty neubúda, ba že rastie. Keď si myslia, že už hodný kus urazili a ešte vždy sa
nachodia v hore, tu jeden z nich povie:„Počuj, Ďurko, mne je už aj teplo, bárs mám čižmy zmrzlé ako roh.“„Zima nie je ani mne, braček, a mojim čižmám nevedie sa lepšie ako tvojim,“ odpovedal
druhý, a utierajúc si malé fúziky, pokračoval: „Mne však len o to ide, aby sme do večera
boli na mieste.“„Bol by parom, keď tak pôjdeme, aby sme neprišli. Najtiaž nám len von z hory, čo
chvíľa sme v Jablonici. Tam sa občerstvíme, odpočinieme a pôjdeme ďalej. Do Senice
nebudeme mať už žiadnych vrchov, cesta nám bude lepšie ubiehať.“„Jajže, môj milý, lenže v Senici sme ešte nie vo Vrbovciach.“„Zo Senice pôjdeme do Sobotišťa a zo Sobotišťa na Vrbovce punktum.“„No, veď je dobre; ale čo naše nohy na to povedia a naše žalúdky sa tiež dobre
vypostia.“„Tým lepšie nám bude chutiť večera, keď sa vypostíme. Budúže sa mať opekance!“„No, len sa maj na pozore, aby nám zuby na prázdno nekleply!“Vtom došli až na okraj hory. Pred nimi sa otvorila dolina jablonická a na nej
Jablonica so svojimi domčekami. Pohľad na Jablonicu ako by v nich novú silu a čerstvosť
rozprúdil, a oni strmším krokom stúpali napred. Už vošli do dediny, s tým úmyslom, že sa
tu posilnia, aby tým lepšie mohli kráčať. Vošli tedy do hostinca. Ale v hostinci nebolo
nič hotového a oni nechceli čakať, kým by im hostinský mohol dať niečo pripraviť. Keď
nebolo ničoho, mali sa k odchodu, že snáď v Senici budú šťastlivejší.Už sa chytali kľučky, že pôjdu ďalej, keď sa odrazu otvorily dvere a dnu vstúpili
dvaja chlapi, ktorí im zakročili cestu.„Daj Boh šťastlivý dobrý deň!“„Pán Boh daj aj vám! Vítam vás u nás!“ hovorí hostinský usmiato.„Máte čo pod zuby?“ pýta sa hostinského jeden z príchodzích.„Veru, hotového niet nič. I títo páni sa už dopytovali; kým by sa ale čo prihotovilo,
nechcú čakať, že im je náhlo. Nuž a keď je dnes pôstny deň, ani sme nič nechystali,“
vyhováral sa hostinský.„Nuž, a kto sú tí páni?“ pýtal sa jeden z príchodzích, vysoký, pekne urastený chlap,
otriasajúc si mráz z kabanice.„Stavil by som sa, že sú to kompáni z trnavských škôl,“ povie druh predošlého.„Uhádli ste!“„Veď vám to už na nose sedí!“ povie predošlý, silný, územčitý chlap, vykrútiac si
dlhé, čierne, celkom omrzlé fúziská.„No, aj my by sme snáď uhádli, kto ste vy, keby sme mali čas na hádanie,“ vetil
kompán. „Vy ste iste mäsiar.“„Máme ešte ďalekú cestu pred sebou. Vrbovce nie sú za humnami.“„Nevídali,“ povie posmešne pohodiac plecom a vykrúcajúc si ďalej fúziská ten, ktorého
kompán mäsiarstvom poctil; „veď aj my ta ideme. Môžeme teda spolu cestovať.“„A je to ešte ďaleko?“ spýtali sa kompani.„Takým vypostávaným ľuďom, ako ste vy, páni, môžem povedať, že pred nosom. A keď si
ja tam trúfam ešte dnes večerať…“„Veď aj my to samé chceme,“ skočili mu študenti do reči; „preto sa aj ponáhľame, lebo
by sme neradi zmeškali dnešné opekance.“„Keď teda chcete, môžeme spolu cestovať. Ale my sa veru nepohneme s prázdnym
žalúdkom, lebo to cesty zle ubúda.“„Pravdu máte,“ dosvedčovali kompáni. „I my by sme neradi na ceste hladovať, ale zase
ani zmeškať dobrú večeru, na ktorú sa už od dávna tešíme.“„Keď je tak, pôjdeme teda spolu. Vy ale, hostinský, pousilujte sa čím skoršie dať
niečo pristrojiť.“„Hneď, páni moji; kohút ani vajcia nesnesie, čo sa bude kúriť z misy na stole,“
hovoril hostinský a bral sa von dvermi.„Nezabudnite ale skorej vína doniesť, nech si žalúdky trocha rozmrazíme!“ volal
mäsiar za odchodiacim hostinským. „Ale z toho najlepšieho, čo máte, čo sám gróf z neho
pijáva!“Študenti a ich spoločníci usadili sa za podlhovastý stôl. Iskrivé, dobré víno
rozviazalo všetkým štyrom jazyky, a rozhovorom a prípitkami si krátili čas, kým prišla
sľúbená misa na stôl.2Keby nebola zima a keby sneh ako plachta nepokrýval vrchy a doliny, videli by sme
krásu hôr a dolín tatranských, ktorá za našich časov mnoho stratila zo svojej pôvodnosti
a pôvabnosti. Cele ináč vyzeralo to kedysi a cele ináč vyzerá dnes. Kedysi bolo tu menej
obyvateľstva a viacej hôr. Teraz máme opak toho: mnoho obyvateľstva a málo hôr.Hory a húšťavy nitrianske boly kedysi útulkami a skrýšami, či pred divokým Turčínom,
či pred nemilosrdným zemepánom a či pred inými nepriateľmi. Do hustých velikánskych hôr
utiekali sa stíhaní. Tak povstaly veliké kopanice myjavské, sobotištské, vrbovské a iné.
Tu mali pokoj tí, čo sa sem utiahli: nepriateľ sa sem tak ľahko neodvážil, ba ani tak
ľahko nemal prístup.Velikánske hory musely časom ustúpiť presile rozmnoženého obyvateľstva, lenže, žiaľ
Bohu, i na takých miestach, kde nemohly stáť až podnes, lebo na ich mieste niet ani
lúky, ani role, ba ani len pašienka pre lichvu.V každom chotári nachodia sa plešivé neužitočné hole a vrchy, na ktorých predtým
stávaly storočné dubiská, buky a posvätné lipy. Dážď a príval smýva prsť a odkrýva
predtým oku ľudskému ukryté skalisko.V kotline takýchto pekných hôr leží mestečko Vrbovce. Hory však zmizly i tu s povrchu
zeme a dnes už len vrchy zostaly. Ostrý vrch na východe, Žalostiná na západe, na
poludnie Pecková a vrch Vesny: to sú tie štyri najhlavnejšie vrchy, medzi ktorými sa
rozprestierajú Vrbovce.Uprostred mestečka stojí kostolík, stavaný vo tvare kríža, s dosť hodnou bielou
vežou. Kostolík je obohnaný vysokým múrom, aby v prípade nepriateľského náporu mohol byť
lepšie bránený. Stavba kostola spadá do časov dávno zašlých, patrí k najstarším
kostolom, ktoré sa nachodia na území Nitrianska. Na jednej z chrámových stolíc nachodí
sa až po dnes meno „Žižka“. Okolo kostolných múrov stoja krásne lipy.Na južnej strane kostola stojí biely, nad iné väčší dom. Práve vyšiel z neho vysoký,
udatný muž. Jeho oblek poukazuje na kňazský úrad. Pán farár Chabzda, zdalo sa, že
niekoho vyzerá. Už viackrát vyšiel, zastal si pred farou na cestu a hľadel nadol. Okolo
neho idúca ženička sa zastavila pri ňom a pýtala sa dobrosrdečne, či niekoho čaká.„Čakám hosťov, dvoch mladých pánov z Trnavy,“ odpovedal farár, „a akosi nechodia. Nuž
som nepokojný.“„A veru, bude už aj tma na nich, ich milostiam; a kto vie, či nebude aj metelica,“
hovorila ženička a dajúc „dobrú noc“, poberala sa ďalej. Kňaz postál ešte za chvíľku,
potom i on vošiel do fary, lebo sa už začalo zvečerievať.O chvíľu ozval sa večerný zvon na pokoj. Na uliciach bolo ticho. Malé oblôčky domov
jeden po druhom začaly sa osvetľovať. No, nebesá poťahovaly sa hustými snežnými oblakmi
a netrvalo dlho, čo sa sneh len tak sypal nadol.Ale tichosť vonku netrvala dlho. V mestečku na hornom i dolnom konci, na Radku i na
újazdoch ozvaly sa ako by razom nábožné, radostné spevy: „Čas radosti, veselosti“,
„Kristus, syn Boží narodil sa nyní“, a iné, zvestujúce narodenie Krista Pána. Radostný
spev neprekazily ani husto padajúce chumáče snehu, ani tmavá noc, ani ostrý, sychravý
víchor.Radosť bola všeobecná. Načo ju opisovať, veď radosť Štedrého večera je vám všetkým
známa. Poznáte to, všetky slovenské duše, ako to bývalo a býva až podnes na dohviezdny
večer na našom Slovensku. Niet živej duše, ktorá by sa neradovala tomuto večeru.Už je snáď všade po večeri, veď aj spev začína utíchať; ale pán farár ešte vždy čaká,
že sľúbení hostia asnáď predsa prídu. Hneď si sadne za prikrytý stôl, zase vstane a
naslúcha, lebo sa mu zdalo, že ktosi klopal na zavrené dvere. Pristúpi k oknu a díva sa
na ulicu, ale nič nevidí, ani nepočuje.Vidno mu na tvári, že je namrzený i zunovaný. I sadne zase ku stolu, že už nebude
čakať dlhšie. Vezme zvonec do rúk a začne cengať, ako by ho chcel roztrhnúť. —„Čo ráčite rozkázať, vaša milosť?“ pribehne gazdiná celá vydesená do chyže.„Večerať!“ odsekne jej krátko farár.„Prosím, či len sám ráčite?“„Sám!“„Teda neráčite ďalej čakať?“„Nie!“„Veď už bude jedenásť hodín. To sa nevyplatilo tak dlho čakať. Už sme mohli dávno
povečerať,“ mrmľala gazdiná, vychodiac von z chyže. Sotva že vyšla, už sa zase vrátila s
plnou misou, ani čo by ju bola mala prichystanú.Kňaz sa už bol pomodlil, siahol po lyžici, lež v tom sa mu zazdalo, že ktosi prešiel
popod oknom. Zaraz nechal misu stáť a vytešený bežal k oknu. Načúval, ale zase len nič.
Rozmrzený ešte viac ako predtým, sadol k stolu a riekol:„A teraz, čo by sám biskup prišiel, nevstanem viacej.“Ešte si však ani dobre nesadol, keď ktosi klopal na dvere.„No, tuším, predsa prišli,“ riekol sám k sebe a tvár sa mu začala vyjasnievať. Aby
zostal verný svojmu slovu, nepohol sa s miesta. To však nebolo ani nutné. Ochotná
gazdiná i bez ponúkania bežala otvoriť už tak dávno očakávaným hosťom. A ešte ani
neotvorila, už ich radostne privítala:„No, chvála Pánu Bohu, že ste už len tu!“Sotva však otvorila dvere, zhasla jej svieca.„Ach, aj s vetriskom! No, ale nič si nerobte z toho. Nech sa len ľúbi za mnou,
potrafíme i bez svetla. Pán sa vás už nemohol ani dočkať, bol už celý mrzutý.“Gazdiná šla napred a niekoľko osôb za ňou, kráčajúc rovno do chyže kňazovej, do
ktorej sama otvorila dvere, od radosti ani nevediac, koľko osôb ju nasleduje.Sotva však otvorila dvere od chyže a pozrela na postavy, vykríkla:„Bože môj!“Chcela utekať, ale už ju držalo dvoje železných ramien, že sa ani pohnúť, ani hlasu
vydať nemohla. V chýži kňazovej nachodilo sa i niekoľko od päty po hlavu ozbrojených
chlapov a na ich čele nevysoký, mohutný, plecitý muž. Široká tvár, čierne, pichľavé oči
a hrubé fúziská robili ho strašnými. Tento zastal si pred kňazom, ktorý bol ako vo
vytržení, a usmievavo riekol:„Dobrý večer, pán tatíčko!“„Čo chcete, kto ste,“ vyskočí kňaz.„Nehnevajte sa, pán tatíčko, veď som to ja i so svojimi kamarátmi. Počul som, že sa
vám už dávno zažiadalo mňa vidieť, nuž prišli sme k vám pobaviť sa trochu, veď máme dnes
Štedrý večer. Vieme, že máte dnes dobrú večeru prichystanú, lebo veď ste čakali dnes
hosťov. No, ale takí mladí páni nie sú dnes naučení chodiť v takých chujaviciach.
Uspokojte sa už dnes miesto nich s nami.“„Nuž ale kto ste a čo chcete u mňa?“, vyskočil poznovu farár so zaťatými päsťami, ako
by chcel poukázať na svoju silu, ktorá bola známa na okolí, že sa mu žiaden nemohol
vyrovnať.„Kto sme a čo chceme? Aj to vám povieme, pán tatíčko, keďže si to žiadate zvedieť,“
vykrúcajúc si fúzy a dupnúc nohou, hovoril muž. „Nuž, ja som Hrajnoha, ktorého ste si už
dávno žiadali videť. A títo: to sú moji kamaráti.“Kňaz ustúpil krok nazpät. Hrajnoha pokračoval ďalej: „A teraz, keď sme vám povedali,
kto sme, povieme vám aj, čo chceme: je Štedrý večer, dajte nám aj dobrú večeru.“Farár sa zapálil. Vrelo to v ňom ani v kotli voda. Popudila ho vyzývavá drzosť.
Nemohol sa zdržať, aby sa nevrhol na drzého chlapa. Priskočil teda k nemu a polapil ho
za široké prsia, že ho von dvermi vyhodí. Ozruta sa však ani s miesta nepohol.„Pán tatíčko, bysťubohu, nežartujte, lebo nech nie som svoj, nebude sa vám to ľúbiť,
ak vás ja tak chytím,“ riekol Hrajnoha, odstrkujúc mu ruku so svojich pŕs. Ale farár
zapálil sa ešte viac a chcel oboma rukami pochytiť Hrajnohu.„Hohó, pán tatík, to tak neide!“ zvolal tento a chytil farára cez driek. I začali sa
krútiť a zvŕtať po izbe. Vtom ale farár vytrhne pištoľ zpoza pása Hrajnohovho, čo tento
zbadajúc, schytil ho do hora a praštil s ním o zem tak, že ostal ležať ako polomŕtvy. A
keď sa za dobrú chvílu nepohol, kázal svojim kamarátom, aby ho uložili do postele, sám
ale sadol si na miesto, kde pred chvíľou bol farár sedel. A keď si odkašľal a urovnal
naježené fúzy, riekol:„A teraz, chlapci, k večeri! Zavrite dobre dvere, aby nik nemohol ani dnu, ani von.
Sluhov, ak sú akí v dome, poviažte, kuchárka ale nech nosí večeru na stôl.“Hrajnohoví kamaráti sa nedali núkať a ani nečakali na usádzanie. Vedľa Hrajnohu sa
usadil valach, ktorého sme s ním a s našimi kompánmi boli zanechali v jablonickom
hostinci.Kuchárka, chuderka, snášala s najväčšou úslužnosťou hotové už jedlá, ani čo by
obsluhovala svojho pána; len že pri tom všetkom bolo na nej badať, že sa jej tu i nohy
podlamovaly a že sa striasala, ako by ju mráz preskakoval.Najedli sa i napili do vôle. A keď už žiadnemu ničoho nechutilo, riekol Hrajnoha:„Hore sa, chlapci! Treba sa nám ďalej brať!“ I vstal hore a za ním i ostatní.
Napravil si klobúk na hlave, schytil valašku do pästi a kráčal prosto k posteli, na
ktorej boli uložili farára. Tohoto triasla hrôza. Pot ako hrach vystúpil mu na čelo, keď
videl Hrajnohu kráčať k posteli. Tento pochytiac valašku, zvrtol ňou ponad hlavu a zaťal
trikrát do hrady nad posteľou farára, rieknuc:„To je môj zápis, pán tatíčko! Na pamiatku, že Hrajnoha i so svojími kamarátmi bol u
vás na Štedrý večer pri večeri. Pán Boh vám zaplať za večeru! No, a teraz majte sa s
Pánom Bohom! Aby som ale nezabudol: zajtra dajte prichystať dobrý obed, lebo veru tí
trnavskí kompáni majú dobré žalúdky a k tomu budú ešte i vypostení.“S tým vyšli von z chyže, dávajúc všetci dobrú noc pánu tatíkovi a ďakujúc mu za dobrú
večeru.Vonku ešte vždy padal sneh, vietor hvižďal. Svetlá po domoch povyhášaly, len vo fare
sa ešte dosť dlho svietilo. Ale i tu konečne bolo zhasnuté. Temná noc zahalila všetko
svojím plášťom.Na Vrbovciach nikto nevedel o Hrajnohovi, ani kedy prišiel, ani kedy odišiel, alebo
kam sa podel.3Slniečko sa zase objavilo na obzore a hrdo si vykračovalo po zimnom nebi. Hlas zvonov
sa ozýval okolitými horami, oznamujúc slávnostný deň narodenia Spasiteľa. Nábožný
slovenský ľud vychodil popred domčeky a hŕbami uberal sa do kostola. Ponáhľajú sa
zvlášte tí vzdialenejší, vychodiac zo svojich horských úkrytov, aby neprišli neskoro.Pred kostolom a farou stoja už celé zástupy. Jedni hovoria, druhí načúvajú a zraky
ich sú obrátené na faru, do ktorej jedni vchodia, druhí zas von vychodia; nespokojnosť a
zarazenie im len tak sedí na tvárach, čo i posunkami prezrádzajú, ba, krútiac hlavami a
hroziac zaťatými päsťami, dávajú prosto na javo.„Veď to nič nového, keď k nám príde,“ povie ktosi, „ale ku kňazovi, a to ešte na
Štedrý večer: to je už veľká opovážlivosť.“„To je už viac, ako lotrovstvo,“ prisviedčal mu druhý, „ba keď mu už nevie dakto krky
skrútiť!“„Však on toho iste neminie,“ poznamenal tretí, „džbán len dotiaľ chodí do studne,
dokiaľ sa nerozbije. Tak aj on.“„Veru pravda, tak je!“ zamiešala sa do reči jedna ženička. „Tento Hrajnoha, to je
hrozné človečisko, veď sa ho i sám myjavský pán Nádaždy bojí. Kedykoľvek príde na
Myjavu, vždycky ho musia poddaní cepami a vidľami vyprevádzať. Keby už aspoň duchovným
osobám dal pokoja.“„A čože taký dbá,“ povie prvší, „tomu je už naposledy všetko jedno. Taký človek, ako
on, je už na všetko odhodlaný. Utratiť okrem života už aj tak nemá čo. Domov sa nesmie
vrátiť, lebo, keby sa vrátil, aj tak by ho obesili. Keď prvýkrát ušiel do hôr a nemohli
ho chytiť, vzali jeho ženu a ubili ju na smrť. — Potom ju vyhnali von z domu. Naposledy,
čoho sa mal chytiť? Sami ho k tomu prinútili, že sa stal zbojníkom. Lenže mu to dobre
nevypáli, to je istá vec a ja by som nechcel byť v jeho koži.“„Ej, ale to, čo urobil včera nášmu pánu tatíčkovi, to nemal urobiť,“ povie zase
ženička.„Porobil on už horšie veci. Pri vzbure myjavskej zastrelil dvoch pánskych úradníkov a
keď ho pohnali ku spovedi ku katolíckemu kňazovi, pri oltári v kostole sa zaprisahal, že
odhryzne prst pátrovi, jestli ho bude nútiť, aby vzal oblátku. A keď išli na Turú Lúku
odobrať evanjelikom kostol, hovorí sa, že on to bol, čo delo na toho biskupa namieril,
čo ho to tam zastrelili.“„Ach, Božičku môj!“ zalomila ženička rukami; „ej, na môj veru, to je už hrozný
človek…“V tom sa ozvaly poslednýkrát zvony, oznamujúc, že sa začínajú služby Božie. Rozhovory
prestaly a ľud sa hrnul do kostola.Sotva však že odzvonili a ľud povchodil do kostola, zjavily sa na rýnku dve postavy,
zahalené v svoje plášte. Prišly už pred faru a vošly do jej úzkej chodby. Sú to naši
známi, ktorých sme zanechali v jablonickom hostinci. Ten vysoký, štíhly, pekne urastlý
šuhaj ani tatranská jedľa, je Ďuro Jánošík, alebo ináč ho menovali Jánošiakom. Ten
druhý, takmer o celú hlavu menší, je kamarát Jánošíkov, Štefan Ábrahámffy.Obaja, keď sa trochu priviedli do poriadku, vyšli z fary, a poberali sa za ostatnými
do kostola.Poobede, vlastne po kostole, išli s farárom do fary, sprevádzaný mnohými zvedavými
očami, až kým nevošli do chodby.Pán farár Chabzda uviedol svojich hosťov do svojej chyže, privítal ich, usadil na
pohovku a i sám posadil sa medzi nich. Započali nasledujúci rozhovor:„Milí ste mi, charissimi! Tešil som sa veľmi vášmu príchodu, ale som vám i zlorečil.
A ako by nie, keď miesto vás prišiel mi cele druhý a nielen nečakaný, ale i bezočivý
hosť. Pozrite, hľa, tam nad mojou posteľou tie záseky, to má byť podpis na pamiatku, že
mňa Hrajnoha na Štedrý večer poctil svojou návštevou.“A tu vyrozprával celú včerajšiu udalosť svojim hosťom, ktorí ho pozorne počúvali.„Velebný pane!“ povie Jánošík, „ľutujeme srdečne, že ste zakúsili tak nepríjemný
Štedrý večer; ale ani nám sa nevodilo lepšie. Prišli sme šťastne až do Jablonice. Tu
vošli sme do hostinca, že si niečo zajeme. No, nedostali sme ničoho, lebo hostinský
nemal nič pripravené. My však nechceli sme čakať, kým by bol dal niečo pripraviť. Už sme
sa poberali von dvermi, lebo sme chceli čím skoršie doraziť do Vrboviec. V tom prišiel
jeden valach s akýmsi mäsiarom. Tí nám hovorili, že idú tiež na Vrbovce a že keď sa nám
ľúbi, môžeme ísť spolu, ale že si musia napred niečo zajesť. Keď je tak, pomysleli sme
si, bude nám veselšie, keď budeme štyria, aspoň v tých horách nezablúdime. Dali sme sa
teda prehovoriť, dočkali sme na nich a potom sme šli spolu.Šťastne sme prišli do Sobotišťa. Tu však začalo pomaličky mrkať. Nebo poťahovalo sa
snežnými oblakami a sneh poletoval. Keď sme prišli za Sobotište, sneh sa už sypal ani z
mecha. Nebolo cesty — všetko jedna biela plachta. Bolo nám obom krušno: unavení,
utrmácaní, sotva že sme sa mohli na nohách udržať. Ale sme sa už len namáhali, aby sme
mohli nejako vystačiť za našimi sprievodcami. Bolo nám do zahynutia. Tu však prišli sme
v horách ku akejsi kolibe. Svietilo sa a vošli sme dnu. V kolibe bola len akási žena. Tá
nám predložila jedlo. Jedli sme všetci spolu. Chutilo nám. Keď sme sa trochu nasýtili,
pýtal sa nás mäsiar, či zostaneme tu do rána a či pôjdeme ďalej? Na Štefka i na mňa šly
driemoty, že sme sotva sedeli. Vonku tma a víchor! Boli sme radi, že sme v teple pod
strechou. Rozhodli sme sa teda: Poručeno Pánu Bohu, zostaneme tu do rána. Naši
sprievodcovia dali nám vôľu, že ako sa nám ľúbi, ale oni že idú ďalej, a vskutku odišli.
My sme šťastlive pospali a spali až do bieleho rána. Ráno, však, keď sme sa prebudili,
obaja naši sprievodcovia chutne si chrápali vedľa nás v kolibe. Keď sa zobudili,
hovorili nám, že pre veľkú metelicu nebolo im možno na Vrbovce ísť, ale že sa museli
vrátiť. Potom išli kus s nami, vyprevádzajúc nás, až sme prišli ku mlynu; oni vošli do
mlyna, my sme ale išli ďalej. Mne sa zdá, že ten mäsiar a Hrajnoha sú jedna a tá samá
osoba!“„To samé chcel som práve i ja povedať,“ riekol Ábrahámffy; popis Vašej milosti sa
úplne srovnáva s osobou toho mäsiara. Tá veľkosť, spôsob hovorenia, tie široké ústa,
čierna tvár, hlboké, malé, pichľavé oči, hrubé fúzy — jedným slovom, všetko poukazuje na
to, že to bol Hrajnoha. A čo mi napadá, je i to, že nás vodil po nepravých cestách.
Lebo, keby sme sa boli vždy len potoka držali, boli by sme pekne prišli až na Vrbovce.
On nás ale sem tam vodil po horách, div že sme nepopadali.“„Ba, idúcky nám i sám o sebe rozprával a i to pripomínal, že si ho Vaša velebnosť
žiadala videť a s ním sa sprobovať,“ doložil Jánošík.„To je pravda, že som si toho žiadal. A on, lotor, mňa prekvapil. Ale však i jeho
kedysi ktosi prekvapí.“Sotva však, že sa naša trojica naobedovala, ozvaly sa znovu zvony, svolávajúc ľud k
nešporom. Pán farár i so svojimi hosťami šiel do chrámu, ktorý už bol naplnený nábožným
ľudom.Tak sa minul prvý i druhý deň, všetky sviatky, a blížil sa čas, aby sa naši kompáni
poberali nazpäť. Prv však, než by sa vrátili do Trnavy, chceli ešte i Myjavu navštíviť.
Zmienili sa o tom i pred domácim pánom.„Ba ešte čo!“ riekol tento; „mrzí vás teplá chyža?“„To nie,“ odpovedal Ábrahámffy, „ale by sme sa chceli s tým krajom oboznámiť a i pána
pátra Radostného navštíviť.“„Na to je v lete čas; príďte vtedy, keď si chcete kraj obhliadnúuť. Ak však chcete
poslúchať múdrosti pána pátra, znám ich už naspamäť a vám všetky v teplej chyži
vyrozprávam tak, ako nimi on sám zabáva svojich hosťov. Nuž, keď chcete,“ hovoril domový
pán, „sám vám ich vyložím.“Šuhajci ho poprosili, aby bol tak láskavý, načo on začal:„No, počúvajte teda. Sotva by ste prišli k pánu pátrovi, klobúky by ste iste ešte
mali v rukách, už by započal, ani by ste sa nestačili usadiť: „Amici! Naša Myjava
založená bola roku Pána 1586. Ona môže sa považovať za dcéru Turej Lúky, ktorá bola
založená roku Pána 1580. Obe obce zaľudnili vyhnanci z Čiech. Títo doviezli sem celé
fúry českých kníh, ktoré rozšírili medzi obyvateľstvom. Sú nespokojní ľudia, kňazov
vyháňajú. Turolúčania zastrelili kráľovského prokurátora. Buriči boli ale prísne
potrestaní.“Potom by prešiel na Myjavu a riekol by:„Prvý dedičný pán Myjavy bol osvietený pán gróf Paulus de Nádažd, perpetus terral
Fogaras et comitatuum Castriferrei et Soproniensis comes, agazonum regalium magister et
consiliarius regius. Jeho manželka bola osvietená pani grófka Judita Reva, a syn
Franciscus de Nádažd, uhorskej krajiny palatinus a pán otec, ktorý roku Pána 1594 mnohé
pevnosti Turkom odňal a potom roku 1604 zomrel v Šárváre.“No a teraz, keď vám už celú historiu Myjavy vyrozprával, ponúkne vás, aby ste si
sadli. Pomyslíte si, že prestane, a že si oddýchnete. Ale horkýže, on znovu začne:„Ecce, amici, ešte som niečo zabudol: Anno 1621 prišli kozáci na Myjavu pod
vodcovstvom kniežaťa Krnovského, práve na deň svätej Kataríny. 84 osôb povraždili a
kostol ľudskou krvou poškvrnili. Za to však Krnovského i trest boží neminul, lebo keď sa
chcel veže zmocniť, bol prestrelený, tak že skonal. Aj anno 1623 Mansfeld dal na Myjave
štyri úradné osoby zavraždiť a anno 1663 Turci a Tatari 707 ľudí z Myjavy odviedli, z
ktorých mnohých postínali.“„A tak vidíte, ide to i ďalej až do zunovania. No, ale viete čo, bračekovci: v tom
hašterení sa a chrlení zlosti, ako i myjavský páter rád robí, nespočíva naše spasenie.
Hromženie a potupovanie inovercov neoznačuje dobrého kňaza. Jestli teda máte v úmysle
zostať kňazmi a chcete, aby z vás boli dobrí kňazi, musíte sa s ľudom nielen modliť, ale
ho i učiť a osvecovať, jemu Bohom udelené dary vzdelávať, ním neopovrhovať, ale kde vám
len bude možné, ujať a zastať sa ho, verte mi, že keď sa raz vymaní z otroctva, v ktorom
sa nachodí teraz a príde k povedomiu, že bude vedeť oceniť sám seba; ocení potom i tých,
ktorí sa ho ujali. Náš ľud nie je nevďačný, ale hlboko upadnutý, ubitý, zotročený od
svojich i od nepriateľov. A preto ani niet sa čo diviť, keď sa zbojstvo rozmáha a
nábožnosť a pravá viera v Boha padá. Jeden naháňa ho k jednej, druhý zas núti k druhej
viere. Dnes je katolíkom, zajtra luteránom, pozajtra príde Turek: zostane mohamedánom.
Rozorvaný je v ohľade náboženskom i občianskom. Šľachta, zemanstvo utláča ho
poddanstvom; vojsko ho rabuje, nepriateľ ho zajíma, vraždí. Či mu teda do ohňa, či do
vody. Tu zle, aj tam zle. Pomáha si teda každý ako najlepšie vie. A jestli to tak ešte
dlhšie potrvá, môžeme očakávať alebo občiansku vojnu ako za časov Dózsových, alebo
náboženskú, ako za časov Žižkových, alebo smiešanú, obidve odrazu.““Šuhajci počúvali ako by každé slovo pohltiť chceli. Už i dorozprával a oni nepohnute
sedeli, ako by čakali na pokračovanie. Tu však prišli s krstom a pán farár odišiel do
kostola. Šuhajci však vyšli von prejsť sa. Keď sa vrátili, bol ich úmysel zmenený, lebo
sa usniesli na tom, že teraz nepôjdu na Myjavu, ale že sa zabavia na Vrbovciach.4Bolo po Novom roku. Slniečko ohrievalo biely sneh. Kopnely už hory a voda zo
stopeného snehu stekala do doliny. Dolinou viedla cesta z Vrboviec do Sobotišťa. Ale
dolinou tiekol i vrbovský potok. Potok v doline bola cesta pre stekajúce vody, ale spolu
i cesta pre tých, ktorí vozmo cestovali. Ak chcel teda niekto cestovať na voze, musel sa
vybrať, keď v potoku nebolo vody, lebo ináčej bol v nebezpečenstve, že ho voda soberie.Vrbovský pán farár sľúbil svojim hosťom, že keď sa uňho zabavia, že ich dá odviezť.
Kočiš Chvaľko tešil sa vopred už ceste. Neskoršie sa mu však rozležalo čosi v hlave a
radšej by bol doma zostal. A keď mu pán na druhý deň kázal, aby sa prichystal, hovoril,
že je plný potok vody, že neprejdú. Večer ale začal stonať, že je mu zle. Ale to všetko
mu nič neprospelo.Ráno síce vstal skoro, lebo keď sa počalo brieždiť, mal už kone nakŕmené. Ale keď
chodil, všade si čosi hundral, hovoriac sám so sebou.I rozkázali mu, aby priahal. Poslúchol. Ale keď vošiel do stajne, utrel si oči, ako
by sa mu boly slzami potiahly. Keď už bol so všetkým hotový, odberal sa, ani čo by sa
nebol mal nikdy viacej vrátiť.Pán farár vyprevadil svojich hosťov. Rozlúčil sa s nimi. Martin Chvaľko sišiel ešte s
voza a bozkal pánovi ruku; chcel čosi povedať, ale nemohol. Farár pocítil čosi teplého
na rukách.„Martin, tuším plačeš?“„Ach nie, Vaša milosť, ale sa bojím.“„A čo by si sa bál, čoho?“Martin nechtiac von s farbou, riekol:„Ak že sa tí lotri zase navrátia k Vašej milosti, keď mňa nebude doma…“„Ba snáď, že sa sám stretneš s nimi,“ pretrhol ho farár a študenti sa rozosmiali.„No, nič sa ty neboj o mňa, daj si len pozor na svoje veci.“Martinko plesol bičom. Voz vyšiel zo dvora a naši cestovatelia, obzrúc sa ešte
naposledy na faru, kde sa tak dobre cítili, zmizli za najbližším uhlom domu. Už mali i
posledný dom za sebou, už vchádzali do tichých hôr, v ktorých tu i tu ešte odpočívajúce
straky zo spánku vyplašili, ktoré so škrekotom odletovaly preč. A zase bolo ticho, len
čo voz hrkotal, alebo keď sa kde priblížili ku mlynu, že tento svojím klopotaním
prerušoval raňajšie ticho.Šuhajci mlčali. Každý sám do seba zabratý rozmýšľal, sám Boh vie o čom. Martin tiež
bol ticho a len tu i tu poshováral sa so svojimi koníkmi. Hneď ich hrešil, hneď
posmeľoval, zas chválil a z toho zase hanil, že sú mrcha, hlúpe, alebo bojazlivé.Už sú v Senici. Prišli pred dom, ktorý svojou stavbou vynikal nad ostatné. Na jeho
štíte bol namaľovaný muž silnej postavy, držiaci v ruke budzogáň, ako by na niečo
ukazoval.„Čo je to za dom?“ pýtali sa šuhajci jeden druhého a hneď si i odpovedali stiahnutím
čela a pokrčením pliec, čo malo toľko znamenať, že žiaden z nich to nevie.Obrátili sa tedy na Martina, aby im dal vysvetlenie o dome a obraze, čo má znamenať.„Ten dom tam, čo sme išli popri ňom,“ hovorí Martin, „to je panský. Tam bývajú páni
Jasenákovci, tí chýreční luteráni. To sú bohatí páni. Okrem toho majú ešte jeden kaštieľ
a aj v Prietrži majú taký a okrem toho kto vie koľko ešte. A ten namaľovaný chlap tam má
byť ich pradedo. Ten však bol len sedliakom a kráľ z neho urobil veľkého pána.“„Nuž a ako sa to stalo, Martinko? Nevieš ty to? Ak vieš, vyrozprávaj nám to,“ hovorí
Jánošík.„Akože by som nevedel? Keby som len mal toľko duďkov, koľkoráz som to počul
rozprávať! Pozrite tam na ľavo pomedzi tie hory, s tejto strany zámku: tam je Prietrž a
ztade pochodia Jasenákovci. Cez dedinu tečie rieka Myjava. Táto sa temer každého roku
vyleje a zaplaví celú rovinku, na ktorej sa nachodia chýrečné lúky a to odjakživa. Tam v
tých horách mal kedysi kráľ poľovať. Ale zablúdil. Bolo to práve o senách. Hrabalo sa. A
ako to býva, že sa pri hrabačkách obyčajne spieva, tak spievalo sa aj tu, a on vyšiel za
hlasom hrabačiek až na lúky a šiel prosto k robotníkom, ktorých pozdravil: „Pomáhaj Vám
Pán Boh!“ — „Pán Boh daj aj vám!“ odpovedali títo, nechali prácu stáť a shŕkli sa okolo
cudzinca. — „Dobrí ľudkovia, povedzte mi, čiaže je táto žena?“ spytuje sa kráľ. —
„Pánova a kráľova,“ povie mu jeden zpomedzi ostatných, hodný, mladý, pekne urastlý muž.
„A máš ty kráľa rád?“ — „Je to otázka od vás, pán môj! Nuž, či nepoznáte, čo hovorí
písmo: Každá duša vrchnosti poddaná buď!?“ — „Ako že by som nepoznal? Nuž a nemal by si
takto vôle vstúpiť do jeho služby?“ — „Prečože nie?“ — „No, dajže mi ruku na to!“ — „A
ktože ste vy, pane?“ — „No, ja som čo pri kráľovi býva; prehovorím za teba slovo, ale
musíš ma vyprevadiť, aspoň na cestu priviesť, po ktorej by som mohol čím najskoršie na
Branč prísť.“ — „Pán môj, vy mňa chcete kráľovi odporúčať a nepoznáte ešte ani cestu na
Branč. Ďakujem za také odporúčanie. S vami nepôjdem, lebo sami vidíte, že teraz niet
času na to, lebo by nám mohlo ešte seno zmoknúť. Škoda by ho ver bola — za to vám ale
cestu ukážem.“ A tu sa zohne k zemi, kde sa nachodil dlhočizný pavúz, tento schytí do
ľavej ruky za tenší koniec a zodvihne ako nejaký prútik a rečie: „Choďte rovno týmto
pavúzom, tam kde stoja tie vysoké duby. Potok vás nepustí, ten ide temer až po samý
zámok. A keď ho uvidíte, ľahko tam zajdete.“ Kráľ zahryzol do pery a riekol: „S Pánom
Bohom!“ a šiel naznačenou cestou. Nuž ten chlap s tým pavúzom mal byť zakladateľom
rodiny Jasenákovskej. Kráľ si ho dal na druhý deň k sebe zavolať na Branč. Potom ho vzal
so sebou do Budína, tam ho dal vyučiť za vojaka a daroval mu zemanstvo. Ten obraz tam na
tom kaštieli má predstavovať toho prvého Jasenáka na lúkach prietržských, ako tým
pavúzom ukazuje kráľovi cestu, čo mu potom kráľ do znaku postavil.“Martin dorozprával, na to pošibol kone, aby dohonil to, čo bol zameškal pri
rozprávaní o Jasenákovskom kaštieli.Blížili sa už k Bielej Hore. Martinko zostával zádumčivým a keď zašli za Jablonicu,
kde pokrmili, horko-ťažko bolo od neho slova dostať. Šli do vrchu. Martinko, aby uľahčil
koňom, sišiel s voza. To samé urobili Jánošík s Ábrahámffym. Šli teda pešo hore vrchom.Martin, ako čo by po niečom sliedil, nepokojne sa obzeral na všetky strany. Bolo mu z
tvári čítať, že ho čosi znepokojuje.„Čože si ty, Martin, zostal takým tichým?“ pýtal sa ho Jánošík.„Hja, mladý pánko, strach je zlá vec,“ odpovedal Martin.„Vari sa niečoho bojíš?“„Pravda, že sa bojím.“„A čohože?“„Čoho? Zbojníkov.“„Ba ešte čo? Čože nám urobia?“„Nič dobrého, mladý pánko! To najhoršie nám môžu urobiť.“„Čože na príklad?“„Vezmú nám kone, voz a všetko, čo máme, ba i nás môžu dokaličiť.“„A či to už urobili niekomu?“„Pravdaže urobili. Od nás išli dve ženy do Skalice na trh. Odrazu ani nevedia, kde sa
za nimi vzal akýsi chlap. Šiel s nimi a počúval ich, čo hovoria. Shováraly sa práve o
zbojníkoch. Menovite Hrajnohu spomínaly, „že keby ich ten neľud tak postretol, že by im
všetko pobral.“ — „A či máte moc peňazí?“ pýtal sa ich neznámy chlap. „Ach, horkýže moc;
kdeže by sme my vzaly moc peňazí? Sotva že nám postačí na tých pár turákov, aby sme si
mohly kúpiť niekoľko holieb fazule. Ale čože ten zbojník na to dbá? Ba keď ho už nevedia
chytiť.“ Cudzinec len počúval. Keď toho ale bolo priveľa a hovoriaca neprestávala v
tupení Hrajnohu, spýtal sa jej ten chlap: „A koľkože vám asi chybuje na tú fazuľu, snáď
vám budem môcť vypomôcť?“ — „Mne toľko,“ povie jedna, „a mne toľko,“ hovorí druhá,
„jestliže nezdražela.“ — „No, dobre!“ povie chlap, „ja vám to doložím, ale mi musíte
niečo vyslúžiť. Tu máte päť toliarov, kúpte si za ne čo potrebujete. Mne ale doneste
dvanásť železných klincov s hlavičkami, rozumiete? Ale nech sú tak zhotovené, že keď ho
na hlávku postaví, aby každý zostal stáť. Ja som hájnik. A keď pôjdete nazpäť, budem vás
čakať tu pri tomto pni. Ale to vám hovorím, aby ste mi to vykonaly.“ Ženy prisľúbily.
Vzaly peniaze a odišly. Hájnik na druhý deň čakal ich pri označenom pni. „No, nesiete?“
pýtal sa ich ešte zďaleka. — „Áno!“ bola ich odpoveď. „Ach a tak sa bojíme, že nás ten
zbojník Hrajnoha niekde napadne!“ harušila jedna znovu na Hrajnohu. — „A či vám už kedy
ublížil?“ pýtal sa hájnik. — „Nám síce nie,“ riekla harušiaca, „lebo nám pri našej
chudobe nemá čo vziať.“ — „Nuž a prečo naňho toľko hartusíte, keď vám nikdy ničím
neublížil?“ — „Ale ublížil druhým.“ — „Vás to ale sotva bolí, dajte že mi tie klince.“ —
Ženy podaly mu prinesené klince, ktoré on rozostavil na odpílený peň. Potom sa obrátil k
harušiacej žene riekol: „Babo! Či vieš, kto som ja?“ a pritom zmeral ju od hlavy do
päty. „No, nevieš? Aby si teda vedela: Ja som ten ukrutný Hrajnoha, ktorý som ti nikdy
neublížil a na ktorého si ty všetko zlé kydala. Aby si však na budúce ľuďom, ktorí ti
ničím neublížili, dala pokoj: Chcem ti dať na pamiatku poučenie, že jazyk treba za
zubami držať a po ľuďoch, do ktorých ťa zhola nič, netreba ti ho voziť. Čo však, aby si
to nezabudla, musím ti to tými klincami vbiť do pamäti.“ I pochytil vám tú ženu a oprel
chrbtom na tie klince, že sa jej všetky do tela vrezaly.“„Tá si to teda navždy zapamätala,“ riekli mladí ľudia a posadali na voz.Martina to zamrzelo, že tú chuderu ani nepoľutovali, ani žiadneho strachu neukazovali
a preto im nevrlo odsekol:„Tak ako aj náš pántatík nikdy nezabudne, že ho na Štedrý večer navštívil a ako aj vy
nezabudnete, že ste v ten večer nemali opekancov.“„Pravdu máš, Martinko. Ale chcel si ešte niečo povedať — von s tým.“„Chcel som ešte to povedať, že ani pudmerický pán farár nezabudne na poučenie, aké mu
zanechal Hrajnoha.“„Nuž, aké že je to?“Ale Martin nemal akosi vôle ďalej hovoriť, konečne však začal:„No, však uvidím, akú dáte večeru,“ riekol Martin: „Či mne nenadelia, ako ten pán
farár v Pudmericiach každému nadelil. Mal peňazí plné truhly, ale nemohol sa žiaden k
nemu o pomoc uchádzať, lebo nedostal ničoho. Dopočul sa o tom aj gróf Pálfy a za dlhé
časy rozmýšľal nad tým, ako by ho potrestal za jeho lakomstvo. Ale nemohol ničoho
vymyslieť. Naposledy už aj zabudol na to. Vtom mu ale hajdúsi privedú Hrajnohu, ktorého
kdesi chytili, keď mu ovcu zo salaša ukradol. Gróf ho dal zavrieť. Potom neskoršie si ho
dal predvolať. Dlho sa na neho díval a konečne sa ho pýtal: „Čuješ, prečo si mi tú ovcu
chcel ukradnúť?“ — „Vaša osvietenosť, potreba a hlad železo láme. Jesť som nemal čo,
hladom som zomrieť nechcel a myslel som si, že vám takej škody jednou ovcou nenarobím,
ako keby som bol chudobnému niečo vzal.“ — „A prečo ty nejdeš radšej do služby? Taký
mladý chlap kradnúť — to je hriech!“ — „Dokiaľ som mal prácu, nekradol som.“ — „No, vieš
čo? Ja ťa vezmem do služby. Odpustím ti tvoj prečin, ale musíš vykonať to, čo ti
rozkážem.“ — „Do ohňa skočím, keď mi rozkážete.“ — „Vieš, kde sú Pudmerice?“ — „Viem.“ —
„Dobre! Pôjdeš teda k pánu farárovi, o ktorom sa hovorí, že má celú jednu truhlu nabitú
toliarmi. Tú mi donesieš, ale beda ti, jestli by si pánu farárovi čo ublížil! No, či to
vykonáš?“ — „Jestli ráčite rozkázať, vykonám.“ Na to sa rozišli. Hrajnoha o krátky čas
doniesol grófovi truhlu pána farára, gróf vystrojil hostinu a pozval na ňu i pána
farára. Tu sa ho spytovali na onú krádež, ktorá sa stala uňho. Keď im všetko
vyrozprával, gróf dal predvolať Hrajnohu, ktorý i s tou truhlou vstúpil medzi pánov a
musel im ukázať, ako to vyviedol. Gróf chcel prinavrátiť peniaze farárovi, ale tento ich
nechcel prijať. Kázal ich všetky rozdať medzi chudobných, hovoriac, že nikdy viacej
nechce shromažďovať peniaze, lebo že dokiaľ ich mal, vždycky bol v strachu, aby mu ich
niekto neukradol, teraz ale už spáva pokojne, keď viac ničoho nemá.“Vtom voz sbehol do priehlbiny, ktorá sa ťahala hlboko do hory.„Či viete, mladí pánkovia, kde sme teraz?“„Nuž v jarku.“„Nech je Pánboh s nami! To je tá povestná čertova brázda, ktorú čert na starej babe
oral. Dlho sa nemohli Nitranci s Prešporčanmi dohodnúť, kde by sa maly nachodiť stoličné
hranice, až sa konečne dovolávali čerta a ten im musel hranice označiť.“Vtom vyšli na vŕšok. Martin sa bojazlivo obzeral, ako by ho strach znovu napádal.„Mladí páni, zle je!“ riekol a začal kone šľahať.Vtom sa ozval horou silný piskot, že sa to len tak stráňami rozliehalo, a na ceste,
ako by zo zeme vyrástli, objavilo sa niekoľko mohutných, od hlavy po päty ozbrojených
chlapov.„Stoj, ak ti život milý!“ volali a už i kone držali za zubadlá.„Kto ste?!“ zahrmelo z úst ako jedľa vysokého chlapiska, zastavivšieho sa pri voze a
dívajúceho sa na cestovateľov.„A vy ste kto, že sa opovažujete pristaviť nás?“ odsekol mu Ábrahámffy.„Beťah ťa metal, ty ploštica nemecká! Jestli neznáš poriadnejšie hovoriť, ja ťa
naučím!“„Nechajte nás v pokoji, ľuďkovia!“ riekol na to Jánošík, „mne sa zdá, že by sme sa
mali aj trochu poznať.“„Haha!“ rozosmial sa druhý, „ešte naostatok budeme priatelia. Od kedy že trvá naša
známosť?“„Od kedy? Od posledného Svatvečera,“ hovoril Jánošík. „Lebo ačkoľvek sa nepoznáme
podľa mena, poznáme sa z videnia a cestovania z Jablonice na Vrbovce. No, či nie je
pravda, strýčko?“ hovoril k prvšiemu.„A veru máte pravdu! My by sme sa mali poznať. Teda vy ste to, mladí páni? Ej bola že
to vtedy škaredá noc!“„Aj pán farár to povedal. Čo sme my mali pojesť, to ste pojedli, popili vy, a čo ste
vy mali dostať dobrú kázeň, tú ste nechali nám.“„No, veď je nič, mladí páni! Pán tatík želá si vidieť nášho kapitána, nuž sme mu
vyplnili žiadosť. Škoda, že ho tu niet, mal by z vás radosť. No, pozdravujte ho!“„Zdraví ste vzkazovali!“„No, ale, keď sme sa tak šťastlivo sišli po druhýkrát, mám akési tušenie, že sa ešte
kedysi v živote uvidíme. A aby ste aj vedeli, kto sme, nuž vedzte: ja som Ilčík, toto
hľa je Mihalík a čo pri koňoch stojí, to je Kozelko. Ale kdeže sú tí ostatní?“ obzrel sa
Ilčík po svojich súdruhoch.„Hja, tých darmo hľadáš, utekali za paholkom!“ privolával mu Kozelko zpred koní.„Za akým?“„Nuž, čo tých pánov viezol; zmizol ako gáfor. Aby však nenarobil daromného kriku,
pustili sa za ním.“Ilčík pokrútil hlavou, potom sa obrátil k študentom a riekol:„Mladí páni, dovolíte, nech si urobíme žart s vaším kočišom — zdá sa byť veľkým
strachošom.“Ábrahámffy s Jánošíkom pozreli jeden na druhého, lebo len teraz zbadali, že ich
Martin zanechal. Pohliadli na Ilčíka, ako by sa pýtali, či mu nestroja niečo zlého
vykonať.„Nebojte sa, nič sa mu nesmie stať,“ riekol Ilčík, dajúc najavo, že porozumel ich
tázavým pohľadom. „Zhola nič sa mu nestane, len si žart spravíme. Akonáhle ho privedú
nazpäť, vy pôjdete ďalej, jemu ale povieme, že si ho podržíme v zálohe.“O chvíľu priviedli Martina, trasúceho sa ako osika.„No, čo vlečiete za moriaka?“ zdupotal Ilčík na Martina.„Ach, pustite ma, preboha!“ prosil Martin, padnúc na kolená, na čo všetci vypukli v
divoký smiech.„Ó, ty kyslé mlieko! Ty huspenina! Ktože si?“„Martin Huspenina!“ odpovedal kočiš. „Len ma pusťte, nech týchto pánov na miesto
odprevadím.“„A prečo si zutekal? Za pokutu musíš vstúpiť do nášho cechu. A nebudeš viacej
Huspeninka, ale Martin Slaninka.“„Ej, pán zbojník, nebude zo psa slanina…“„Ale z teba musí byť,“ riekol Ilčík a obrátiac sa k študentom, riekol: „Mladí páni,
môžte ísť v pokoji. Martin Slaninka ale zostane u nás.“Študenti odjachali, Martin zostal. Už boli kus zašli, keď počuli volať za sebou, aby
neodchádzali.„Ach, pusťte ma, preboha vás prosím! Oj, jajajajaj, už mi odišli páni moji! Ach, ja
hneď zomriem, keď ma nepustíte!“„Keď zomrieš, pochováme ťa,“ smiali sa Ilčíkovi spoločníci, „a predsa ťa nepustíme.
My potrebujeme takých chlapcov, ako si ty.“„Ach, pekne vás prosím všetkých, len ma pustite, ja nie som medzi vás súci.“„Neviem, prečo by si nebol.“„No, nie som!“„A kam chceš ísť?“„Za tými študentmi.“„Už ich nedohoníš.“„Dohoním!“„No, dobre! Pustíme ťa, ale všetci pobežíme za tebou a jestli ťa ktorý dohoní, potom
beda tvojej koži. Nebojíš sa?“„Nie! Ja budem tak utekať, že mňa žiaden z vás nedohoní. Nie, na môj veru, bárs ste
všetci chlapi na mieste!“„No, len si daj pozor! Ináč beda tvojej koži, už som ti povedal. Chlapi, staňte si do
radu, každý päť krokov jeden od druhého. No, tak! Ty máš päť krokov napred. Za tebou
pobeží čo je tu najposlednejší, a po ňom druhý, tretí, ako stoja, až do posledného.
Teraz pozor! Keď načítam tri, aby si bežal. Jeden — dva — “Martin, popľujúc si ruky, vyskočil ako zajac a dal sa v nohy prv, než Ilčík povedal
„tri!“Už prebehol celý rad, len jedného mal ešte ale i toho len že už-už neprebehol. Už bol
pri ňom, vtom však Martin urobil kotrmelec, ani divoká koza, alebo zajac, keď ich
podstrelia a zaryl nosom do snehu. Ale ani strela vymrštil sa razom do hora a ako búrka
uháňal ďalej.„Kozelko, tuším, posmieva sa Huspeninkovi,“ smiali sa mu kamaráti, vidiac ho s nohy
na nohu prestupovať a prstami, ani čo by si lúskal, otriepkať. Čo ti je?“„Hej, streľa sa mu do srdca párala!“ zahrešil Kozelko, „skoro mi nohu zlomil. Ale za
to naženieme mu ešte strachu!“ I vytrhol zpoza pása pištoľ a strelil za utekajúcim
Martinom.Medzi spoločníkmi nastal nový smiech.„Ale si ho trafil!“„Ani som ho nechcel zastreliť, ale však za to vám stojím, že sa viacej neobzre!“„Bračekovci, poďme!“ povie Ilčík, „kapitán nás iste očakáva. Treba sa nám ponáhľať,
lebo sme sa trochu viac pobavili, ako sme mali.“„No, keď pôjdeme tak, ako ten Huspeninka, čo chvíľa dohoníme to, čo sme zameškali,“
riekol Mihalko a stúpal za krívajúcim Kozelkom do hory.Výstreľ z pištole postrašil nielen Martina, ale i Jánošíka a Ábrahamffyho. Nevedeli,
či majú zastať a či utekať, alebo sa vrátiť.Vtom sa obzrú a vidia, že ktosi uteká za nimi. Zastali. A tu ani vietor doletel
Martin, ako pierko vyšvihol sa na voz, schytil opraty a ťal do koní, že letely ako v
povetrí až priam do samej Trnavy.5Trnava je jedno z najstarodávnejších slobodných kráľovských miest. Prestiera sa na
peknej, úrodnej rovine a je od Prešporka vzdialená asi na 5 míľ. Pre mnohé chrámy, veže,
kláštory a rozličné ústavy, ktoré sa tu nachodily, menovali Trnavu i malým Rímom. Mesto
bolo kedysi do štvorhranu obohnané vysokým múrom.Tu sa nachodila akadémia a univerzita jezuitská, ktorá bola navštevovaná vyše tisíc
poslucháčmi. Medzi týchto poslucháčov patril i Jánošík so svojím priateľom Ábrahámffym.Budova univerzity stojí až podnes spolu s bazilikou, ktorá prislúchala jezuitom. Ale
jej niekdajšia sláva sklonila sa do prachu. Z univerzity stala sa invalidovňa a bazilika
stala sa kostolom invalidov a žiakov. Uholný kameň tohoto pekného chrámu, položený bol
r. 1618, dostavaný bol roku 1637. Veľké sumy naň vynaložil Mikuláš Eszterházy so svojou
manželkou Kristínou Nyáry. Klenutie chrámu ozdobené je obrazmi zo života Jána Krstiteľa.
Samotná stavba, okrem maľby a iných okrás, stála 80 000 zlatých, ktorú sumu na stavbu
vynaložil vyššie spomenutý veľmož. Dohotovenú stavbu slávnostným spôsobom vysvätil Juraj
Lipa, jágerský biskup.V tomto chráme medzi inými drahocennými vecami vyniká obzvlášte sedem bohate
ozdobených oltárov.Pred jedným z týchto oltárov, ktorý sa nachodí na ľavej strane od hlavného vchodu,
kľačí mladý muž. Slabo osvetlený pobočný oltár so svojím svetlom sotva osvetľoval jeho
peknú tvár.Tak sa zdalo, ako by si bol mladý muž volil schválne večerný čas k svojej pobožnosti,
aby snáď nebol vytrhovaný a mýlený, alebo od niekeho poznaný.Dlho už kľačal, dlho sa modlil, viackrát križoval a modlitba jeho ešte nie je
ukončená. Iste mu niečo ťažkého zaľahlo na srdce. Rád by sa toho sprostiť; modlitba
uľavuje i bolesť i ťažkosti srdca i duše.Vzdychol si, prežehnal sa a pozrel dohora. Iste už skončil svoju modlitbu a vstáva,
aby opustil kostol.Práve však v tom okamihu, keď vstal od oltára, hlavným vchodom vstúpila do chrámu
ženská postava, kráčajúca rovným smerom k oltáru, od ktorého povstal mladý muž. Obaja
stretli sa pod lampou, osvetľujúcou hlavnú loď kostola. Žiara svetla padala obidvom na
tvár. Pohľady oboch sa stretly. Žena vykríkla a padla na kostolnú dlažbu. Mladý muž
zbledol, zahalil sa v svoj plášť a spešným krokom opustil kostol. Nikto ho nezdržal.
Dvere boly slobodné. Nebolo tu nikoho, okrem niekoľko žobravých žien a tieto, zdalo sa,
že si ho nepovšimly. I tieto pozeraly do kostola, kde sa všetko shrnulo okolo ženy,
ktorá práve padla.„Ježiš, Mária, svätý Jozef! To je on!“ šeptaly jej pery ako by na polo vo sne.Zodvihli ju, prišla opäť k sebe. Vyvalenými očami a polootvorenými ústami hľadela na
tých, ktorí ju so všetkých strán obstáli, ako by niekoho z nich skrz na skrz preniknúť
chcela svojím pohľadom.Každý sa jej vyhýbal, lebo jej pohľad nebol k vydržaniu — bol hrozný. A to jej
brázdami poorané čelo a vyprchnuté obrvy robily ju ešte hroznejšou. Ako sa pred chvíľou
k nej všetko hrnulo, tak ju zas všetko začalo opúšťať. Ale jej pátrajúce oko nezdalo sa
ju spokojiť. Hľadala kohosi, ale nezdalo sa, že by bola našla toho pravého. Jej dohora
vztýčená hlava ako by zahanbená sklesla nadol, jej ruky odvisly dolu. Divokosťou
žiariace oko vyhaslo a jej pohľad bol zase len mdlým.Nešpory sa skončily. Nábožný ľud opustil kostol a len niektorí sa ešte zastavili tam
vonku pred ním.Pohyb ľudu pri páde starej ženy neušiel ani pozornosti kňaza, slúžiaceho pri hlavnom
oltári. No, nevšimnul si ho, nakoľko sa častejšie prihodilo, že jedna lebo druhá zo žien
padla do mdlôb a musela byť vynesená von z chrámu. Preto po ukončených službách božích
nepátral po príčine pohybu, ale pokojne vychádzal von z chrámu.Kostolník vyhášal svetlá, lebo okrem do mdlôb padnuvšej ženy nebolo tam už nikoho.
Len táto jediná sedela ešte v jednej zo stolíc. Šero začalo naplňovať kostolný priestor.
Kňaz prišiel až k stolici, v ktorej sedela starena. Keď sa kňaz blížil k nej, vstala i
ona hore, obzrela sa po kostole a nevidiac nikoho na blízku, išla ku kňazovi, chytila ho
za ruku, jako by mu ju chcela bozkať, pri čom však pološeptom hovorila:„Videla som ho…“Kňaz ju musel poznať, lebo sa len nakrátko pýtal:„Koho?“„Toho hriešnika, čo nás pripravil o dievča.“„Kde?“„Tu bol, v kostole pri oltári, kde sme sa spolu modlievali.“„Tu v kostole — a kde je?“„Zmizol.“„Kam?“„Neviem!“„A čo si neišla za ním, alebo prečo si neurobila krik?“ riekol kňaz nahnevano.„Preto, že som nemohla. Ľakla som sa, alebo čo sa mi stalo, sama neviem, lebo som
nemohla ani len slova, ba ani hlasu vydať. Hrdlo mi bolo ako by mi ho bol krútkou
stiahol.“„Jako vyzerá? Je mladý a či starý?“„Mladý, vysoký, pekný muž.“„Hneď príď ku mne.“„Prídem,“ riekla starena.Kňaz vyšiel z kostola a za ním opustila i starena svatyňu.Kostolník vyhasil ostatné svetlo a zamknul za sebou dvere.Porozchodili sa i zvedavci zpred kostola.Nočné ticho uhostilo sa v meste a zas nové svetlo nového dňa prebudilo obyvateľstvo k
novej činnosti a práci.Martin Huspeninka vrátil sa ešte ten samý večer šťastlivo domov na Vrbovce. Nebol by
to dal za celý svet, že už je doma. Panská večera v Trnave ani zďaleka mu tak nechutila,
ako jednoduchá vára na Vrbovciach. Tak si pochutnával na nej, ani čo by týždeň nebol
ničoho zjedol.Pri večeri vyprával svoje dobrodružstvá z Bielej Hory. —„Ale Martinko, je to ozaj všetko pravda, čo nám vyprávaš?“ dráždila ho gazdinká.„A akože si tým lotrom mohol len utiecť?“„Nuž ako?“ riekol Martin a utrel si ústa širokým rukávom košele; „ja som sa len bál,
že je medzi nimi aj Hrajnoha. Ale nebolo ho tam a to bolo naše šťastie. Ten by nás nebol
nechal na suchu. Ale tí huncúti chceli mňa práve k nemu odviesť. Ale keď prepustili tých
mladých pánov, ja som sa len díval na nich a za odchádzajúcimi. V tom ale, ako ma tak
obstáli, ja fuk odrazu zpomedzi nich! Jedného som srazil na zem a ušiel som im. Tí sa
ale pustili za mnou a jeden z nich na môj veru už ma doháňal. Obzrem sa a vidím, že
rukou po mne čiaha. Na šťastie však pred nami bol jarok. Soberiem všetku svoju silu,
vymrštím sa a škrk ponadeň — preskočil som ho. Ten ale za mnou. Ja však schytil som
mladý dubček, potiahol som ho za sebou a v tom okamžení, keď ten lotor skočil za mnou,
vypustil som dubček a ten pác ho pomedzi oči, takže aký bol dlhý, tak sa vám roztiahol
po výmole, čo keď videli tí ostatní, naľakali sa a nik viacej z nich sa neopovážil za
mnou. Tu vám však počali strieľať za mnou. Guľky mi len tak hvižďaly popri ušiach, ale,
vďaka Pánu Bohu, nič sa mi nestalo.“„Ach, Martinko, čo si ty vystál!“„Veru vystál i zakúsil mnoho, pani gazdinká.“„Nuž a skoro si potom dohonil mladých pánov?“„Na môj veru, čo chvíľa, pani gazdinká. Strach mi dodával sily aj rýchlosti a čosi
kamsi bol som na vozíku. Potom sme uháňali ako by pálil.“„A nie je to, Martine, bez cigánstva?“ hovoril pán farár, ktorý vošiel do dvier
čeľadníka bez toho, že by ho boli zpozorovali a zastanúc si v nich, počúval Martina.„Nie je, vaša milosť!“„Nie je?“ spytuje sa ešte raz pán farár. „Ja som si myslel, že všetko, čo tu
rozprávaš, je bez cigánstva a ty sám soznávaš, že tomu nie je tak.“Na to bez ďalšej poznámky vyšiel z čeľadníka.Martin, ako by sa bol cítil urazený, nechcel už nič viacej rozprávať. A pretože už aj
tak čas a noc pokročily, rozišli sa i ostatní na pokoj, želajúc si navzájom šťastlivú a
dobrú noc.6Svitlo zase ráno. Dvere chrámu boly otvorené, jedni dnu, druhí von vychádzali. Pred
kostolom vidíme tie samé ženy, ktoré tam stály i včera. Včerajší výjav v kostole prišiel
iste v zapomenutie, keď o ňom žiadna nehovorila. Nebolo to teda nič neobyčajného, ani
zvláštneho, preto ich ani nezaujímalo a ony nedržaly za vhodné, aby o tom hovorily. V
tom ale príde k nim kostolník a sdeľuje im rozkaz od pána pátra Perickhofa, aby sa
všetky ihneď pred neho dostavily.Žiadna z nich nevedela, prečo. Predsa sa však radily, strkajúc hlavy dovedna, čo to
asi môže byť, že ich pán páter dal volať. Ale žiadna z nich nevedela niečo vyhútať. I
pobraly sa teda k pánu pátrovi, ktorý ích už dosť netrpezlive očakával.Tu v predsieni postavily sa do radu a čakaly, čo sa s nimi bude robiť. Snáď sa i
obávaly, ale ich strach zmizol, keď videly, že pán páter sa chová k nim vľúdne, ba čo
viac, že každej z nich udelil čo almužnu po peknom bielom dvaciatníku. Na to nebola
žiadna z nich pripravená. Dvaciatnik dodal im smelosti, že sa opovážily kňazovi do očú
nielen pozrieť, ale i pousmiať sa.„Nuž, ženičky,“ prehovoril k nim Perickhof, „čo sa to včera v kostole stalo? Že tam
akýsi cudzinec uriekol starú Peričkovú?“Ženy hľadely jedna na druhú, ale ani jedna z nich nič nehovorila. Na čo sa pán páter
pýtal ďalej:„Nuž, nevidely ste vy toho cudzinca, keď ste stály pri dverách? Snáď ste si ho
zapamätaly, čo?“„Vera!“ pokýva jedna z nich hlavou, ako by ešte rozmýšľala. „Mne sa tak zdá, že som
pozorovala akéhosi mladého pána; ale čože, keď bol zavinutý do kepeňa, z ktorého mu len
oči svietily. Ale takých postáv je málo a takých očú tiež nie mnoho. A čo som mu aj tvár
nevidela, mohla by som sa staviť, že keď sa s ním stretnem, aj ho poznám.“„Naozaj, poznala by si ho?“„Trúfala by som si. Je ešte vyšší, ako vaša milosť.“ —„No, jestli by ste ho ktorá videla, zapamätajte si ho. Ktorá z vás prvá prinesie mi o
ňom zprávu, tá dostane dvanásť dvaciatníkov.“Ženám sa pri spomínaní peňazí ziskrily oči, ani čo by už čítaly dvaciatniky vo
svojich šeplunkách. Dvanásť dvaciatnikov bol pre každú z nich kapitál. Že prisľúbily
všetko možné vykonať, aby neznámeho vypátraly, rozumie sa samo sebou.Pán páter pýtal sa žien ešte na jednu z ich kamarátiek, o ktorej však nevedely
povedať, kam sa podela. Jedna však doložila: „Ja si myslím, že pošla do Prešporka. Ona
tam chodievala každého roku.“„A čože tam robieva!?“„Chodí plakať a či sa modliť na hrob svojho muža, ktorého jej tam, Bože, odpusť mi
moje hriechy, čo buriča obesili.“Výsluch bol ukončený. Pán páter utiahol sa do svojej chyže a ženy pošly svojou
cestou. Bol daný podnet k rozpravám o včerajšej udalosti v kostole. Rozpravy nevystaly —
hovoreniu nebolo konca kraja. Tu tak, tam zas inak sa rozprávalo o mdlobách starej
Peričkovej. O niekoľko dní vedeli o tom po celom meste. Jezuitský kostol bol húfne
navštevovaný, on odrazu sa stal strediskom nábožnosti celého mesta. Ľud pristavoval sa
najviacej pri oltáriku na ľavej strane kostola, kam ťahala ho zvedavosť i nábožnosť.Pri tomto oltári modlievala sa stará Peričková. Ale nie sama. Modlievalo sa tu s ňou
i dvoje pekných dietok, z ktorých jedno kľakávalo po pravej, druhé po ľavej strane
stareny. Bol to pekný pohľad na ne; obidve dievčatká, ako dvoje ružičiek na jednom
konáriku. Jedna nachodila sa v úplnom rozvitku svojej krásy, kým druhá napolo v puku,
svoju krásu ešte ukrývala svetu.Staršia bola asi devätnásťročná, druhá o niečo mladšia. Anička bola krásnou devou; i
tá jej zádumčivosť jej dobre pristala. Ale ani mladšia Milka nezaostávala za ňou. Boly
ony obe pekné, a tá ich nábožnosť ich ešte viacej ozdobovala a dodávala pôvabnosti.Od ktoréhosi času však stará Peričková navštevovala sama oltárik po ľavej strane
kostola. Dievčatká ako by boly zmizly. Nikto nevedel, kam sa podely. Zmiznutie
dievčatiek bolo a zostalo tajomstvom, lebo tí, čo o ňom vedeli, mlčali. Teraz ale aj tí,
bárs dosť opatrne, ale predsa i oni hovorili o tom, keď aj nie verejne, aspoň súkromne.
Medzi týchto patrili páter Perickhof a jeho tetka, stará Peričková.Pán páter, prepustiac na výsluch zavolané ženy, sa vrátil do svojej chyže, kde na
pohovke sedela jeho tetka, stará Peričková. Prechodiac sa mlčky po chyži, tu i tu
smraštil vysoké čelo a niekoľkokrát zastal si pred pohovkou, na ktorej sedela starena v
akomsi nepokoji: s istotou očakávala výbuch jeho hnevu, ktorý mu šľahal z tvári i očú.
Koľko ráz však zastal pred pohovkou, toľko ráz bez slova odišiel od nej, mnúc si čelo,
ako by o čomsi úsilne rozmýšľal. Konečne zastal pred starenou, pozrel na ňu a
odhodlaným, pevným hlasom riekol:„Buď čo buď! ja predsa musím prísť na stopu tej veci. Nuž, vyrozprávajte mi ešte raz,
ako to bolo, keď sa tie dievčatá stratily.“Stará Peričková si vzdychla a do jej očú vstúpily slzy. Potom vytiahla ručník,
poutierala oči a započala:„Ako viete, bolo to v jeseni. Ja som prechorela a nemohla som von z postele. Anička
ma opatrovala. Chuderka, ani sa len nehnula od mojej postele. Tu jedného dňa príde mladý
človek od vás s odkazom — a tak sa mi zdá, že to bol ten istý, čo som ho včera v kostole
videla — že by som prišla k vám. Netušila som nič zlého, poneváč aj pred tým
niekoľkokrát ste mi odkázali, aby som prišla. Mladý človek ďalej hovoril, že mi
odkazujete, ak by som sa cítila ešte slabou, že by som poslala posluhovačku s dievčatmi.
K tomu doložil, že sami posielate koč pre nás. Dievčence sa vystrojily — posluhovačka
šla tiež s nimi. Viacej sa však nevrátila žiadna z nich.“„A dávno bola u vás tá posluhovačka?“„Na tretí rok už. Pred tým stávala u kostolných dvier. Rozumela sa všetkému a ja som
s ňou bola veľmi spokojná.“„A ku dievčencom sa ako chovala?“„Tak, ako slúžka: úctive a prívetive.“„Často sa s nimi shovárala?“„V mojej prítomnosti nikdy.“„A ten mladý človek nebol nikdy predtým u vás?“„Nepamätam sa, že by som ho bola kedy pred tým videla.“„Ani vás nenavštevovali mladí ľudia?“„Nikdy!“„A dievčatá chodievaly bez vás?“„A čo by som ich bola posielala, nechcely ísť bezo mňa.“ —„A v záhrade nebývaly samotné?“„Nie, Barbara bola vždy s nimi.“Páter krútil hlavou a začal znovu chodiť po izbe. Opäť zastal a hovoril viac sám k
sebe, ako ku starene:„Tá Barbara musela byť alebo ich matka alebo pokrvná, ktorá dievčatá so srozumením
svojej rodiny odviedla.“Pani Peričková pokrčila ramenami na znak, že je to i jej divné, ale že nevie ani o
jednom, ani o druhom.Na to vstala, že sa poberie domov. Páter ju nezdržiaval. Odchodiacu vyprevadil pred
dom, potom sa vrátil.Sotva však vošiel do chyže, už počul hrozný buchot na dvere. Starena sa vrátila,
celkom zadychčaná, sotva že dychu popadala.„Čože je?“ pýta sa páter.„Práve išiel okolo!“„Kto?“„Ten, čo som ho včera videla, aj s dvoma druhými.“„A kde je?“„Ulicou kráča nadol.“Perickof sobral širák, že pôjde za ním aj so starenou.Už otváral dvere, keď sa jedna z žobravých žien zjavila vo dverách.„Príď druhý raz,“ riekol jej páter a tisol ju von dvermi; „nemám teraz času.“„Práve som ho stretla,“ oslovila žena.„Koho?“„Nuž toho pána z kostola, a myslela som, že za horúca vám to poviem, aby som si tých
dvanásť dvaciatnikov zaslúžila.“„No, len chytro hovor!“ riekol páter netrpezlivo.„Ani by som ho nebola poznala, ale hlas jeho prichodil mi známym, lebo keď išiel z
kostola, tak si hovoril: poznala ma. A teraz, idúc po ulici, ten samý hlas mi udrel v
uši. Ja sa obzriem, a tu vidím troch mladých pánov, z ktorých jeden bol istotne ten, po
ktorom ste sa ráčili spytovať. I chcela som vám to za horúca povedať, aby ma druhá
nepredbehla a ja o odmenu neprišla.“„A čo si nešla za nimi, kam pôjdu?“Žena sa zamračila, utrela si ústa a podívala sa na kňaza, rieknúc:„Keď nám neráčili povedať, aby sme šly za ním, len keď by sme sa o ňom niečom
dozvedely, aby sme prišly povedať, a ktorá to prvá urobí, že dostane dvanásť
dvaciatnikov.“„Ale to si si už sama mohla domyslieť. No, tu máš šesť dvaciatnikov a bež za nimi;
ostatných šesť dostaneš, až vyzvieš, kde býva, alebo kto je ten mladý človek.“Žena vzala dvaciatniky a pobrala sa von. Na ceste hundrala si ešte čosi o dobrej
večeri.Za ňou v pätách išiel páter, či by snáď nezočil otázneho soka. Ale darmo chodil po
uliciach i so svojou tetkou: hľadaného neznámeho nikde nenašli.7„Dobré ráno, amicenko!“ hovoril Jánošík, vstúpiac do chyžky Ábrahámffyho, ktorého
našiel ešte v posteli zívajúceho.„Salve, amice!“ odpovedá tento; „čo ťa tak skoro vydurilo z postele? Ale u teba vždy
platí to staré: aurora musis amica est.“„A u teba zas to: beatus ille qui procul negotiis! Dobre ti spať, keď o ničom
nevieš.“„Nuž a čo je? Snáď odbojníci sú už pod múrami Trnavy?“ Ábrahamffy vyskočil z postele.„Ešte horšie, braček! Odbojníkov lapajú už po Trnave.“„Snáď preoblečení osmelili sa vlúdiť do mesta?“„De nobis fabula narratur! pátrajú po nás pre ten jesenný nerozmylený žart s tými…“„A čo, lárifári. Nuž čo nám urobia? Najviacej, že nás štuchnú na pár hodín do carcera
a bude po Kačinej svadbe.“„Vám trom pravda nič; vy ste zemani, ale ja — ja vyhorím za vás všetkých.“„A Révay už vie o tom, že ňuchajú po nás?“„Včera som mu to sdelil aj so Szentiványim.“„Nuž a čo tí hovorili?“„To, čo ty; že sa oni toho neboja.“„Mali by sa aj čoho.“„No, ja len to hovorím, že je to mojej koži smrť. Že ja vyhorím za vás všetkých, o
tom sa presvedčíte.“„Peričková ma poznala v kostole. Perickof dal po mne pátrať. Včera som stretol
žobráčku, ktorá sa zastavili pri nás a prosiac o almužnu. Šli sme s Révayom a Lackom z
prednášky. Vypleštila na mňa oči ako tanier a potom s výskotom bežala do bytu pátrovho.
Tu som hneď povedal kolegom: počkajte, o chvíľu uvidíte pátra, že pôjde pásť po nás.
Vošli sme k Lackovi na hospodu, odkiaľ sme videli na ulicu až k pátrovmu bytu. A tu sme
sa presvedčili o pravdivosti mojich slov. Najprv vyšla žobráčka a za ňou v pätách páter
i s tetkou. Tetka šla jednou a on za žobráčkou druhou ulicou. Na nešťastie Lacko sa
stretol s onou ženou. Tá zastala, dočkala pátra a čosi mu hovorila. Páter pustil sa za
Lackom, ale ho nedohonil. — O chvíľu si poslal preňho do domu. Ten sa ihneď sobral.
Dočkal som, kým sa vrátil. Keď prišiel, rozprával mi, že sa páter spytoval, s kým sa asi
pred hodinou prechodil?“„A ten povedal, že s Révayom a s tebou.“„Pravda, že povedal. I poslal hneď pre mňa. Keď ale posol ma nenašiel doma, mám
urobiť dnes vzácnu návštevu.“„Audacem fortuna adjuvat, snáď sa len nebojíš pátra navštíviť?“„O mojej bojazlivosti niet tu reči, ale moja budúcnosť môže byť zničená.“„Ba ešte čo! To by bolo potom i s nami. Ostatne, musíme sa o tom všetci štyria
poshovárať, a to ešte prv, než by si odišiel k pátrovi. Dobre teda, že si prišiel tak
skoro.“Ábrahámffy, keď sa obliekol, išiel i s Jánošíkom vyhľadať dvoch ostatných svojich
kolegov, Révayho a Szentiványiho.Tak uvažovali všetci štyria v byte Révayho o následkoch toho, čo vyviedli minulej
jesene a radili sa, ako by unikli trestu.Vec sa mala takto:Bolo to jedného dňa lanskej jesene, keď naši štyria kamaráti prechádzali sa za
mestskými múrami na rozsiahlych pekných lúkach trnavských, ktorých mládza vtedy ešte
nebola pokosená. Hovorili spolu o jednom-druhom a len Lacka Szentiványiho nemohli akosi
priviesť do rozhovoru.„Ale Lacko, čože sa ti porobilo, že vyzeráš, ako by si bol kyseľ pojedol?“„Ba ako by bol virgas dostal,“ poznamenal druhý.„Vy nič neviete,“ riekol Révay, „môžem sa staviť, že uhádnem, čo mu chybuje. Mne sa
zdá, že mu tuto chybuje,“ a ukázal si na ľavú stranu.„Ostatne, myslíš snáď, že nemám peňazí?“ riekol Lacko smutným hlasom, „to by si sa
veľmi mýlil.“„Ja som nič nepovedal, len som ukázal,“ dopovedal Révay.„Tak je! Révay má pravdu!“ dosvedčoval Ábrahámffy, „a jestli nie, dokáž skutkom:
povedz nám, čo ti chybuje a dozvieme sa hneď, či máš srdce na mieste.“„Keby to bolo len tak ľahko vyrozprávať, ako si vy myslíte.“„A prečo nie?“ rečie Révay; „dobrý priateľ svojmu priateľovi nič neukrýva, ani
bolesť, ani žalosť, ako zase s druhej strany sdieľa s ním všetku radosť a veselie.“„Ale priateľ priateľovi má aj z biedy pomôcť a mu aj pomáha.“„Ale len z tej, o ktorej vie,“ doložil Ábrahámffy.„Von teda s tým, i my ti chceme pomôcť,“ doliehal Révay.„O vás nepochybujem, ale či i Jánošík bude s vami súhlasiť, keď mlčí…“„Slovo jeho, moje slovo a moje slovo, jeho slovo,“ riekol Ábrahámffy, „on svoje slovo
ešte nikdy nezrušil.“„Ďakujem ti, braček,“ riekol Jánošík a na dôkaz svojho súhlasu podal Ábrahámffymu
ruku.„Clara pacta boni amici, nemaj mi ani za zlé, amicenko; človek musí byť veľmi
opatrným — žijeme nebezpečné časy. Keď je ale tak, nuž vám chcem sdeliť rodinné
tajomstvo, ktoré snáď nikto nepozná, okrem mojej najbližšej rodiny.Bolo to roku 1671. Čo sa v tom roku v Požúni dialo, je vám všetkým v pamäti. Viete,
že tam citované bolo do 300 zemanov a kňazov, zväčša odbojných. Z týchto mnohí pod
predsedníctvom grófa Rothala boli súdení i posúdení. Medzi týchto posúdených patril i
jeden člen mojej rodiny, ktorého súd, vydržiavaný dňa 14. júla 1671 na smrť posúdil,
ktorý výrok o dva dni neskoršie vskutku bol na nešťastníkovi prevedený. A ako hrozne! Na
rýnku pred mestským domom šarha mu zoťal hlavu, potom mu odťal ruku a vyrezal jazyk a
oboje pribil na pranier. Je to strach rozprávať, ale ešte väčšia hrôza ponímala tých,
ktorí sa museli na to dívať. Jeho žena sa zbláznila na mieste. Dvoje malých dietok toho
nešťastníka tak žalostne nariekalo, že kto na ne pohliadnul, musel sa odvrátiť a slziť
nad úbožiatkami. Nemaly už ani otca, ani matky. Smiloval sa nad nimi istý kňaz. Ten ich
vzal k sebe, keď svojej kňazskej povinnosti pri poprave bol zadosťučinil. O tom sme sa
však dozvedli dosť neskoro a dozvediac sa, márne sme pátrali po kňazovi a pozostalých
sirotách. Až teraz náhodou prišiel som im na stopu v ich úkryte. Potrebujem však
priateľskej ruky a pomoci k ich vyslobodeniu. Vaše ponúknutie, drahí bratia moji,
naplňuje ma nádejou, že sa mi vydarí moje podujatie.“„Jestli ti v čom môžeme pomôcť, vďačne to urobíme — či nie bratia?“ riekol
Ábrahámffy.Révay s Jánošíkom prisvedčili; Lacko Szentiványi na znak vďaky stisnul priateľom
ruky, potom ale doložil:„Ešte som vám zabudol povedať, že keď otca tých sirôt tak na kusy potrhali, zdrapy
mŕtvoly potom šarha sobral na káru, priložil k nej i akési papiere a knihy, ktoré mal
nebožtík písať, vyviezol za mesto a tam to všetko spálil a popol vysypal do Dunaja.
Musím vám však po predku i to povedať, že pokus vyslobodenia úbohých sirôt z ich
babylonského zajatia vyžaduje nielen odhodlanosť a smelosť, ale keby sa nám nevydaril,
je pre nás všetkých snáď s veľkým nebezpečenstvom spojený.“„A čo sme my nejaké baby, aby sme sa pred nebezpečenstvom hrozili, alebo sme snáď
nejakí pueri, ktorí sa dajú pohrozením učiteľovho prúta zastrašiť?“ rozhorlil sa
Ábrahámffy.„To ja nemyslím, ale chcem vás na všetko upozorniť, aby sme tým úbohým sirotám viacej
neškodili, ako snáď vôle a ochoty preukazujeme k ich vyslobodeniu. Poviem vám len jedno:
siroty nachodia sa pod ochranou pátra Perickhofa.“Šuhajci pozreli jeden na druhého. Mlčali.„A čo je viacej?“ rozhodne riekol Révay po malej prestávke.„Čo sa nám môže stať? Keď by vec vyšla na svetlo, prejdeme na druhé učilište.“ horlil
Ábrahámffy.„A pomsta pátrova s nami,“ doložil pokojne Jánošík.Všetci pozreli na neho. Szentiványi sa zamračil a uštipačne riekol:„Poznať, čo za krv koluje v tvojich žilách.“„Nič horšia, ako v tvojich.“„Poznať po tvojich slovách.“„Práve tak, ako po tvojich.“Ďalší spor pretrhol Ábrahámffy, hovoriac:„Bratia! majte pred očima dobrý cieľ, ku ktorému nám treba shody. Rôznicami neprídeme
k cieľu. Lacko, hovor ďalej, aby, jestli ti máme pomocou prispeť, mohli sme si prácu a
úlohy podeliť a viribus unitis ku práci prikročiť.“„No, dobre teda,“ hovorí Lacko. „Stará Peričková je vám známa. Poznáte aj jej
chovanice. To sú tie siroty, o ktoré sa jedná.“Révayovi zaiskrilo sa v očiach, Ábrahámffy ustúpil dva kroky nazpäť a len Jánošík
zostal chladnokrvným. Či nepoznal dievčatá a či mu to bolo celkom ľahostajným?„Ako vidíte a viete všetci, Peričková ich strežie, ako šarkan svoje poklady, a tak aj
jej pomocník. — Peričková je chorá. S jej posluhovačkou by som sa ushovoril. Tá by
nebola proti tomu, že by s dievčatmi utiekla. I nad tým som premýšľal, ako by sa to dalo
najlepšie previesť. Viem totiž, že páter často povoláva k sebe Peričkovú i s dievčatmi.
Vec nastrojili by sme nasledovne. Jeden z vás išiel by s odkazom pátrovým k Peričkovej,
že by sa jej ľúbilo ihneď prísť k nemu i s dievčatmi. Jestli by sama nemohla, aby
posluhovačku poslala s dievčatmi, a že páter zároveň posiela pre ne i koč. No, ako sa
vám môj plán páči?“Plán bol prijatý. Nasledovalo rozdelenie úloh. Révay vzal na seba obstaranie koča a
koní i s kočišom, ktorého mal vlastne on predstavovať. Lacko sa mal dorozumieť s
posluhovačkou. Teraz sa malo ešte rozhodnúť, ktorý z dvoch ostatných má ísť k
Peričkovej. Vec rozhodli losom. Los padol na Jánošíka. Ábrahámffy podľa dohovoru
zaobstará na najbližšej stanici pár čerstvých, odpočinutých koní, ktoré by mohly čo
najrýchlejšie ďalej uháňať. Určili ešte deň a druhé podrobnosti a s tým poberali sa
nazpäť do mesta. Lacko teraz už bol ako vo vytržení: hovoril viacej, ako všetci ostatní.Že sa im ich plán vydaril, to už vieme. Chovanice zmizly od Peričkovej. Dlho pátral
on po nich, ale nadarmo. Teraz ich zase hľadá. Tí však, ktorí Aničke a Milke dopomohli k
úteku, radia sa zase spolu, aby vyhli trestu, ktorý by po ich vyzradení neomylne
nasledoval.Szentiványi, Révay, Ábrahámffy sa vyhovorili, Jánošík však nehovoril ani tak, ani
tak; on trpel za všetkých. Tých prepustili, Jánošíka však podržali vo väzení.Perickhof v ten samý deň pri kostole vyplatil žobrajúcej žene ostatných šesť
dvaciatnikov.„Včera šesť a dnes šesť, to je dvanásť,“ spokojne hovorila si žobráčka, budú mi
závidieť moje spoluobyvateľky. No, ale musím ich počastovať, lebo ináč by som s nimi ani
obstáť nemohla.S týmito slovami poberala sa k dolnej bráne mesta, kde v akej si kutici všetky tri
spolu prebývaly, vlastne nocúvaly, lebo vo dne by si ich tu darmo hľadal.I teraz sú už všetky tri doma, lebo sa už zvečerilo. Jednu z nich volali Betou
Krivohubou, lebo mala krivé ústa, druhú, už nemala jedného oka, menovali Katrou Slepou a
tretiu, že krívala, Dorou Šantavou.Všetky tri sedia okolo starého, plesňou pokrytého suda, ktorý užívaly miesto stola.
Na sude čierna, začadená misa, sklenka, stará plechová lyžica a pohárček. V mise
niekoľko lyžičiek sladkej krampapule poukazuje na to, že si ženy pri nej hostinu robily.No, nezáviďme im. Krampapuľa ich nielen rozohriala, ale im i jazyky rozviazala, tak,
že by sa čo chvíľa boly jedna druhej do vlasov nanosily.„Hľa!“ povie Katra Slepá, „predsa ma moje oko nesklamalo, že ten mladý pán bol
študent.“„Chudák!“ ľutuje ho Dora, „veď ho už preto zavreli, a kto vie, čo s ním budú robiť.
Ja by som ho predsa nebola vyzradila.“„Ach, aká ľútostivá!“ vysmieva ju Katra, „ale krampapuľa za prijaté dvaciatniky ti
predsa len chutila.“„Máš mi aj čo vytýkať! Viackrát som ja tebe čo dala, ako ty mne, a to vždycky bol
poctivý groš, ty ale, keď dáš, bárs to nie je toľko, už chceš, aby sme ti za to ruky
bozkávaly. Nevídali, za dvanásť dvaciatnikov trocha krampapule. Ona ti predsa i s
dvaciatnikami shorí na tvojej duši, lebo si toho chudáka predala ako Judáš Krista.“„Hlúpa Dora zostane vždy hlúpou Dorou. Mala som ti snáď celý sud zaplatiť? Čo?“„No, len sa tak veľmi nerozhadzuj, aby som ťa von nevykúrila.“„No, to je už priveľa, ty slepá jašterica. Či vidíš, hneď ti tým čakanom to druhé oko
vyždúrim, aby neškúlilo po statočných ľuďoch, lebo len nešťastie hrnie na nich.“ I
zvrtla sa na zdravej nohe, že čo povedala, i uskutoční. „Ty, ale ty sa mi ešte
opovažuješ nadávať? Či ty vieš, z akého ja rodu pochodím? Počkajže len, ja ťa naučím mne
do poctivosti vstupovať. Ja, ja som ešte nikdy nekradla peniaze z kaplnky, ako ty!“„Ale ty mňa, ty tuláčka! Keby si sa ty sama mohla na svojej nohe čobíňať. Daj si
pozor, aby som ti ten druhý hnát nevykrútila.“Katra s Dorou by sa boly naiste pochytily, keby ich spoločnica nebola v to vkročila a
nebola sa namáhala jednu i druhú skrotiť.„Ale dušinky moje!“ hovorí Beta, „trinásť rokov žijeme spolu a vždy sme sa maly rady,
a teraz nič po nič by sme sa maly hašteriť. Nešťastie nás spojilo a pre pár dvaciatnikov
máme sa rozísť? Uspokojte sa. Nás ani po študentovi, ani po pátrovi, ani po jeho tetke
nič nie je. Vidíte, ja sa o to všetko nestarám. A načo by som i na to fúkala, čo mňa
nepáli, alebo prsty ta pchala, kde by mi ich mohli prištiepiť. Možná, že ja z celej
historie viem viacej, ako vy obe; ale čože mňa do toho?“„Ach, Betuška moja! ani ty všetko nevieš,“ pretrhla ju uštipačne Katra; „nemusíš sa
takou svätou robiť, veď vieme dobre, kto si.“„Možno, že viete, možno, že aj nie,“ hovorila Beta, len aby ich uspokojila. „Poviem
vám len na príklad: či poznáte, kto bola Barbara, ktorá s nami zpočiatku pri kostolných
dverách stávala a ktorú potom stará Peričková k sebe čo posluhovačku vzala?“Katra s Dorou najprv mlčaly, potom jej ale Katra odsekla:„Aby si vedela, že viem: žena po jednom šibencovi, ktorého v Prešporku čo buriča
odpravili. No, či nie je pravda?“„Áno, pravda je!“ prisviedčala Beta. „Ale či vieš aj to, kto boly tie dve pekné
stvory, ktoré u starej Peričkovej bývaly, a na ktoré sa tak všetko obzeralo, keď išly do
kostola alebo z kostola? Vidím, že neviete, ale vám poviem: Anička a Milka sú vlastné
dcéry Barbary.“„Ba, čo ešte!“ rečie Katra.„Vari by Barbara mala taký pekný pár detí!“ doložila Dora. „Ostatne…“„Môžte mi veriť. Ja som vtedy bola v Prešporku, keď tých dvoch popravili. Medzi inými
bol aj muž Barbarin. Bolo vám to niečo hrozného. Všetko plakalo. A ako by aj nie. Poviem
vám len jedno. Tam stála jedna pani. Tá neborka zamdlela. Dietky, dvoje malých utešených
dievčat, hodilo sa na ňu a tak žalostne kvílilo, div, že človeku srdce od žiaľu nepuklo.
Človek by bol musel byť z kameňa, ešte by ho to bolo muselo pohnúť. Otca im odpravili,
matku polomrtvú odniesli do nemocnice. Ja som plakala tak, že som myslela, že si oči
vyplačem. Ba som i prechorela, či od ľútosti a či od inšieho, ani sama neviem. Prijali
ma tiež do nemocnice, kde, keď som trocha k sebe prišla, videla som na susednej posteli
tú samú osobu, ktorú čo polomrtvú boli sem priniesli. Bola to Barbara, matka tých dvoch
sirôt, ležala v horúčke. Ja som už i nemocnicu opustila, ale ona ešte vždy bola v
nebezpečenstve. I sám lekár pochyboval, že by kedy z neho vyšla. Ale predsa vyšla z
choroby. Vyhľadala i svoje dcéry, ačkoľvek sa za nimi dosť natúlala, až konečne, ako my,
musela sa chytiť žobráckej palice. Šťastie jej prialo, lebo ju Peričková prijala k sebe.
Bola na blízku svojich detí, ktoré Perickhof dal k svojej tetke, aby ich opatrovala. Či
sa im však Barbara ako matka dala poznať, o tom neviem. Ale poneváč aj ona, aj dievčatá
odrazu zmizly a nie sú viac k nájdeniu, pozdávalo by sa mi, že áno. A ten mladý človek
snáď im pomáhal k úteku. Tak si to myslím aspoň ja.“„A veru môžeš mať pravdu!“ prisviedčaly jej dve ostatné.„Až teraz mi napadá. Bolo to rečí a šomrania, keď pred niekoľko rokmi poslal tie
dievčatá ku svojej tetke. Každý na nich harušil, že by deti odsúdeného ani len pod jednu
strechu nemal prijať, tým menej sa ich zaujať, ako to urobil,“ rečie Katra.„A čo bolo zas rečí a radosti, keď sa mu pred rokom stratily,“ hovorí zas Dora.„Každý človek má svojich priateľov i nepriateľov: jedni ho chvália, druhí hania. Ja
však nie som v tom dosiaľ na čistom: či ten študent bol snáď pokrevným Barbary, alebo či
v študentskej prostopašnosti pomohol im k úteku?“Tak a podobne hovorily ženy dlho do noci, až konečne zvíťazil nad nimi sen a ony
jedna po druhej zaspaly.8Trnavu zaujal strach. Z horných strán prišly zlé chýry o pohyboch malkotentov, ktorí
zaujali už všetky banské mestá a priviedli do pohybu horné stolice, ba i na dolných
stranách cisárskym sa počalo zle viesť. Stražoldo bol porazený pri Onode, Jásko vypálené
a celý Tokaj zaujatý povstalcami. Tököly, vodca povstalcov, vydal manifest, podľa
ktorého všetko zemanstvo pod pokutou smrti sa malo shromaždiť pod jeho zástavy. Čo však
najviac pobúrilo Trnavu, bol chýr, že Tököly so svojím vojskom tiahne oproti mestu. Tu
nastala trma-vrma: čo kto mohol napochytre sobrať, to sobral a opustil mesto. Iní si
opäť mysleli: má-li nás nešťastie zachvátiť, aj tak mu neujdeme; človek nevie, kde ho
nešťastie očakáva — bude, ako Boh dá. Títo teda zostali. Ale aj tí, čo zostali,
nezaháľajú, ale radia sa. Zbroj sa čistí, múry opravujú. Mestská rada sa už tretí deň
radí a rokuje o tom: či sa majú brániť proti Tökölymu a či bez odporu oddať mu mesto.
Jedni sú za poddanie sa, druhí proti nemu. Až konečne vystúpi mestský kapitán a hovorí:„Páni moji! Naše slávne mesto je kráľovským mestom. My sme poddaní nášho
najmilostivejšieho kráľa Leopolda Veľkého. Tohoto nášho panovníka nech Boh živí za mnohé
roky k zveľadeniu ako celého uhorského kráľovstva, tak aj nášho mesta. Jemu sme vernosť
prisahali, jemu vernosť zachovajme!“Pri pozdravení kráľa povstali síce všetci prítomní so svojich miest, ale z ich úst
nevinul sa ten silný, oduševňujúci ohlas, aký počúvame pri spomenutí kráľovej osoby, nie
to staré, mocné nadšenie: „Vivat rex noster Leopoldus Magnus!“ ani „Moriamur pro rege
nostro!“, ale len chúlostivé a akosi bojazlivé „Vivat!“ a to len z niektorých úst znelo
dvoranou.Kapitán Mikuláš Rečey pokračoval ďalej:„Páni moji! Pozorujem s bolesťou a žiaľom pred Bohom, že sa Vás zmocnila bázeň, a tak
sa mi pozdáva, ako by vás starodávna srdnatosť a zmužilosť opúšťaly, ani čo by ste sa
pred odbojníkmi strachovali.“Shromaždení začali sa znepokojovať, ba mnohí z nich i hlasite šomrali. Kapitána
Rečeya to nemýlilo, a on ešte s väčším ohňom hovoril:„Vidím váš nepokoj, počujem i vaše šomranie, ale nerád by som počul o vás, že
Trnavčania zrušili vernosť kráľovi, že Trnavčania odpadli od svojej viery, že Trnavčania
zostali zbabelcami voči odbojníkom…“„Dolu s ním!“ zakričal ktosi zpomedzi prítomných. I nastal krik, vresk, zúrenie.
Takto sa ešte nikto neopovážil v rade hovoriť a tak pánov senátorov uraziť, ako to
urobil Mikuláš Rečey. Len hroziacemu nebezpečenstvu so strany odbojníkov mal čo ďakovať,
že svoju smelosť nezaplatil životom. Dlho stál ešte nepohnute, dlho sa namáhal prísť k
slovu, ale tým ešte väčšmi pánov senátorov proti sebe popudzoval. Vidiac konečne, že mu
nedajú viac k slovu prísť, sadol si. Za ním povstal Perickhof, usilujúc sa svojou
výrečnosťou rozochvené mysle utíšiť, avšak nadarmo: porada väčšinou hlasov uzavrela sa
poddať sa Tökölymu a zachrániť životy a majetok mešťanov. I vyvolené bolo ihneď
posolstvo, ktoré malo ísť v ústrety pánu kniežaťu s tou poníženou prosbou, aby jeho
kniežacia milosť písomnou bezpečou zachrániť ráčila mesto a jeho obyvateľov pred
vypálením.Do posolstva zvolení boli: Ladislav Peter, kanonik ostrihomský, Pavel Orban, Leonhard
Moróc, Ján Užovič, Juraj Nytlašfy, Ondrej Viland, Juraj Nagy a iní, ktorí odišli do
Trenčína, kde ohľadom mesta započali vyjednávať s plnomocníkom pána Tökölyho.
Obyvateľstvo Trnavy túžobne očakávalo ich návrat.Po ich návrate vztýčené boly velikánske biele zástavy na mestskej veži, na hornej a
dolnej bráne a inde. Vietor pohráva si s nimi. Celé húfy detí i dospelých prechodia sa
po meste a dohadujú sa medzi sebou, ktorá z nich je najväčšia. Tváre starcov sa
povyjasnily, lebo v zástavách vidia zvestovateľov pokoja.Avšak radosť zmizla dosť skoro. Zmizly i pokoj zvestujúce zástavy: nikto však
nevedel, kam sa podely. Ich zmiznutie považovalo sa ako odpadnutie od Tökölyho. —
Dôverníci Tökölyho mnohých údov z mestskej rady, lebo boli v podozrení, že kujú tajné
sprisahanie oproti kniežaťu a že vedia o odstránení zástav. Do počtu týchto patril i
Mikuláš Rečey, mestský kapitán. Že však takto pohanení nezostali nečinními, rozumie sa
samo sebou.V priestrannom dome Rečeyovom vidíme sídených niekoľkých dôverných priateľov a noví
ešte vždy prichodia. Okná dvorany sú bedlive pozastierané, aby ani z toho slabého
osvetlenia dvorany ten najmenší papršlek sa nepredral na vonok. Medzi inými vidíme tu i
pátra Perickhofa a Imricha Huzóva, prepusteného mestského zapisovateľa.Shromaždených privítal domový pán len niekoľkými slovami, bez všetkých poklôn a potom
preriekol tázavým hlasom:„Domnievam sa, že niet medzi nami zradcu?“„Smrť odpadlíkovi!“ znelo zo všetkých úst.Ak chcete byť v slove stálymi, našu vieru a vernosť kráľovi zachovať, vtedy musíte i
to chcieť a žiadať, aby nepanovali nad naším mestom buriči proti kráľovi, ktorí nám
odnímajú naše kostoly a hanobia vieru.„Zaviažte sa mi prísahou, že žiaden z vás neustane svedomite pracovať na tom, čo mu
bude uložené, tým cieľom, aby buriči boli z mesta vyhnaní a my od nich oslobodení, a čo
by to hneď i s nebezpečenstvom života bolo spojené. Prisahajte!“„Prisaháme!“„Prisahám i ja, že v tomto smere chcem všetko možné podujať s vami!“Rečey si odkašľal, sotrel s čela pot a potom tichším hlasom pokračoval:„Teraz počúvajte, čo vám chcem nakrátko sdeliť. Je vám známo, že Tököly je na ceste,
aby navštívil naše mesto. Keby hlava padla, padnú aj ostatné údy tela. Myslím, že ma
všetci rozumiete? Jestli by ste ma nerozumeli, nuž vyjadrím sa vám cele jasne a
zreteľne: hľaďme ta doviesť vec, že by sme sa mohli Tökölyho buď živého buď mrtvého
zmocniť…“Nedohovoril ešte, keď odrazu zarinčalo sklo obloka a črepy padaly na zem… Rečey
zbledol; všetci prítomní zostali ako by hromom omráčení. Na bráne domu bolo počuť
búchať, pred bránou hrozbou vyhrážajúcich sa zradcom.Lampy v dvorane vyhasly až na jednu a i tá, keď sa ostatný vzdialili z dvorany,
prestala horieť. Tým ostatným bol domový pán Mikuláš Rečey.Keď Tökölyho vojaci prišli do vnútra domu, sídení priatelia boli tento už dávno
tajnou chodbou opustili a Rečey sedel, bárs nie cele pokojne, v kruhu svojej početnej
rodiny. Tökölyovci nenašli ničoho. Mikulášovi odľahlo, keď posledný z nich opúšťal jeho
dom. „Boh a matka Božia sú nám milostiví, oni sami napomáhajú našej spravodlivej veci!“
vzdychol si a jeho tvár sa vyjasnila. Potom sa odobral s rodinou na odpočinok.Kým sa toto dialo v dome Rečeyho, v kutici pri dolnej bráne viedly Katra s Betou
nasledujúci rozhovor:„Katra, ale si sa už pomodlila?“„Hej! a čože chceš?“„Kdeže sa môže Dora toľko baviť. Ba či sa jej niečo neprihodilo!“„Ah, tej sa ti nič nestane.“V tom vrzly dvere kutice a Dora vošla dnu, hovoriac:„A vy už spíte?“„Horkýže spíme!“ riekla Beta.„Nuž a čo nesvietite?“„Škoda svetlo páliť. Teraz je najlepšie tomu, kto sa ani na svetlo neukáže; aspoň je
bezpečný. Kdeže si ty ale toľko bola?“„Hahaha!“ rozosmiala sa Dora; „Na hostine u pána kapitána Rečeyho, ale sme neskoro
prišli. Chcela som mu odplatiť pätnásťročný dlh, ale som nemohla. Ostatne, snáď sa to
ešte stane. Oj, veď žije ešte starý Pán Boh! Ale zažnite, zažnite svetlo! Nech zablysne
svetlo túžobne očakávanej pomsty v mojej duši, aby skrsla ešte prv, než zachváti tma
hrobu tieto kosti, už i tak napoly spráchnivelé!“Katra s Betou žasly nad rečou Dory a boly by žasly snáď ešte viac, keby boly videly
ten hrozný výraz jej tvári.„No, zažnite už raz! Poviem vám, poviem, kde som bola. Poviem vám niečo, až sa vám v
očiach bude iskriť. Bola som v tábore. Osud toho študenta, ktorého boli uväznili, sa
premení. Tökölyovci ho vyslobodia.“Katra spravila medzitým svetlo a pozrela na Doru, ktorá sa jej nepozdávala. Dora to
zbadala a ako by ju bolo tým väčšmi bodlo, pokračovala rozochveným hlasom:„Sľúbila som, že vám niečo poviem. Počúvajte teda. Nebolo to so mnou kedysi tak, ako
je dnes. Nebola som zvyknutá na tú biedu, ktorú triem spolu s vami. Je tomu asi trinásť
alebo i viac rokov, čo som sa stala takou, akou som teraz. Predtým som ja udeľovala
almužny a dnes ich prijímam. Ach, Božíčku môj! Aký to veľký rozdiel medzi minulosťou a
prítomnosťou: vtedy mladá, veľmožná, ctená, vážená pani a dnes mizerná, biedna žobráčka;
vtedy spokojná, šťastná, milovaná žena — blažená matka a teraz už všetkého toho
postrádam, nemajúc, hriešna, ani kde svojej hlavy skloniť. Kdeže sú mi môj manžel,
dieťa, môj dom, moje pohodlie? Ah! Všetko, ale všetko som utratila, len ten biedny život
mi Boh ponechal…“Tu prestala hovoriť, ako čo by rozmýšľala, či má ozaj všetko vyzradiť. Pozrela na
svoje kamarátky, ktoré akosi nedôverčive na ňu hľadely, ale potom pokračovala:„Či nie je pravda, že sa vám zdám byť podivnou? Nedôverčive, ako by som bola smysly
stratila, pozeráte sa na mňa. A nebol by ani div, keby som bola rozum stratila, ba div
je, že som ho podržala pri toľkom nešťastí, aké mňa stíhalo a stíha až podnes. Ale,
vedzte, že nie som tou, ktorou sa zdám byť. Keby som vám sdelila svoje pravé meno,
zhrozily by ste sa. No, ale teraz ho ešte zamlčím. Volajte ma i na budúce len Dorou
Šantavou, bárs som takou kedysi nebola. Moje pravé meno sa zabudlo. Pripravili ma oň, i
o všetko, čo mi bolo milým a drahým. Muža mi obvinili zo zrady proti kráľovi, náš
majetok zhabali a prisúdili ho vlastným zradcom. Muža mi odpravili a mňa z vlastného
domu vyhnali von. Nepriatelia a Rečey urobili zo mňa to, čo som dnes, ale nielen zo mňa,
ale i z mnohých iných, takže stali sa z nich tuláci, ba ešte i horší od tulákov. Viem,
že je to hriech, pomstiť sa na nepriateľoch, ale, Bože môj, odpusť mi môj hriech!
Nemôžem nijako v sebe udusiť ten pekelný oheň pomsty. Mnohí kujú plány proti Tökölymu so
srditým, prudkým Rečeym. Vypočúvala som ich a prezradila som to všetko v tábore, ale
nenašli ničoho. Sú opatrnejší, než hadi. Nie, ale mojej pomste neujdú. Mužu môj! Dieťa
moje drahé! Nehnevajte sa preto na mňa, nemožno mi nechať vás bez pomsty. Myslela som,
že mi srdce pukne žiaľom za vami, ale nie, nepuklo mi. Ja žijem — žijem v bôľoch,
trápení a žiali a to preto, aby som sa pomstila za zločin nad nami spáchaný. Pomsta mi
nedá pokoja, ona ma páli, dráždi a naháňa ako lvicu, ktorej pobrali mladé.“Ďalšiu Dorinu reč pretrhol hojný prúd sĺz, ktorý tiekol z jej očí.S Dorou plakaly i jej spoločnice. Sen ako by razom bol odletel s ich očí. Dora chcela
ešte i ďalej hovoriť, aby skončila svoje doznanie — no nevládala. Rozpomienka na dávno
prežité, blažené časy — zdalo sa — že ju celkom umorila.V kutici panovalo za hodnú chvíľu hrobové ticho.Sviečka už dohárala — tu Dora zodvihne hlavu, poutiera si mokrú tvár a povie:„Viem, sestry moje, že i vy trpíte, že nie ste to, čo ste bývaly, že i vás stíhaly
podobné nehody a nešťastie vás prenasleduje ako mňa a ako prenasledovalo i Barboru.
Hovorila som s ňou a ona mi sdelila niečo o vašom nešťastí.“„Barbora?!“ vykríkly spoločnice Dorine.„Áno. Pýtala sa na vás — je v tábore i so svojimi dcérami.“„Ach!“ čudovaly sa.„Ako Barbore, tak i nám, dá Boh, obráti sa lícom šťastie. Dosiaľ sme boly nedôverčivé
proti sebe — naďalej to má prestať. Ja prvá oboznámim vás so svojím životom. Keď budeme
medzi sebou dôvernejšími, budeme snáď i šťastnejšími.“„Tak je!“ prisviedčaly Katra s Betou. „Od dnešného dňa bude inakšie medzi nami.
Dokiaľ budeme musieť, zostaneme žobravými ženami, podržíme mrav, mluvu i chovanie
žobrákov, — ale nedôvera medzi nami prestane.“I vyobjímaly, vybozkávaly nešťastnú Doru.V tom dohorela svieca, zo stopeného knôtu vybĺkol ešte raz plamienok, osvietil v
náruči držiace sa nešťastné ženy, shasnul — tma a tichosť zaujala kuticu.9Biele zástavy zase povievaly na vežiach a budovách Trnavy, ale zato neprestalo
pátranie po odvážlivcoch, ktorí odstránili predošlé zástavy. Mnohé úradné osoby boly
sosadené, mnohé i uväznené, ale na stopu nemohlo sa žiadnej prísť. Konečne jednu z nich
predsa vyhľadali a to v kolégiu pátrov jezuitov. To bola voda na mlyn dôverníka
Tökölyho, pána Petneházyho. Čosi kamsi obtočené bolo celé kolegium vojskom, že by ani
mravec nebol mohol z neho ujsť.„Živej duše mi nevypustíte von!“ velel Petneházy a vošiel s dvoma dôstojníkmi do
kolégia. V auditoriu prijal ho prefekt aj s dvoma pátrami. Jedni i druhí vzájomne sa
pozdravili.„Vaša milosť!“ oslovil Petneházy prefekta, „prichodíme v úradnej povinnosti. V
kolégiu najdená bola jedna z odcudzených zástav — kde bola zástava, tam bude i vinník a
preto bez odporu žiadame o jeho vydanie.“„A jestli tu v týchto múroch niet vinníka?“ pokojne hovorí predstavený.„A jestli sa nenajde vinník, bude trpieť nevinný za vinného.“„To nebolo by ani po práve, ani po pravde. Ostatne my tresceme svojich previnilcov
sami podľa svojich zákonov a nevydáme ich žiadnemu súdu.“„Povedal som, vaša milosť, že netrpím ani najmenšieho odporu! Nie je mojou obyčajou
dačo dvakrát rozkazovať. Povedal som raz, čo chcem, a na tom stojím.“„A keby sme vašej milosti, alebo ako ste sa ráčili vysloviť, vášmu poručeniu nemohli
urobiť zadosť, — čo vtedy?“Petneházy zasmejúc sa, riekol:„Opakujem: vtedy vezmem vinného i nevinného, ale pri najmenšom odpore či už so
stránky vašej milosti a či ostatných, celá budova zbĺkne ohňom, že sa živá duša nesmie z
nej vyslobodiť. Ak tomu neveríte, pozrite sa von oknom a uvidíte na vlastné oči, že je
kláštor už obkľúčený a že čakajú len na môj povel, aby sa moje slová staly skutkom. Nech
teda vaša milosť volí alebo vydať vinníka, alebo so všetkými obyvateľmi kláštora
shorieť.“„Pre jedného vinného nebolo by spravodlivého, aby mali trpieť osemdesiati nevinní,“
riekol jeden z pátrov, keď sa vrátil od obloka, presvedčil sa, že je kláštor skutočne
obkľúčený vojskom. „Vydajme tedy vinného, aby boli nevinní ratovaní.“ Pri tom hľadel
priamo svojmu predstavenému do očí, ako by čakal na rozkaz, ktorým ho poverí, aby vydal
väzňa. Tento porozumel jeho pohľadu a obrátiac sa k Petneházymu, riekol:„Vaša milosť, previnilec, ktorého sme mali v podozrení, je už vo väzení, ale tají
všetko a my sa od neho nemôžeme ničoho dozvedieť. Ráčte dovoliť, že ho vezmeme ešte na
exámen a ak dokáže sa, že je vinným, vydáme ho vašej milosti k potrestaniu.“„Je-li vinný, žiadam, aby mi bol hneď vydaný.“„Bez príčiny by sme ho neboli dali do väzenia. Prv však ráčte dovoliť, aby miesto
kňazského rúcha vzal na seba občianske, že by pre zločin ľudský netrpel stav kňazský.“„Dobre, nech sa preoblečie. Ja však chcem byť prítomný.“Predstavený sa uklonil na znak svolenia. Teraz odprevadili pátrovia Petneházyho i s
jeho dôstojníkmi po rozličných chodbách k železným dverám. Keď tieto odomkli, vstúpili
dnu a tu nachodiaceho sa mladého muža vyzliekli z kňazského rúcha a miesto toho dali mu
občianky oblek. Potom riekol jeden z pátrov:„Prestal si byť navždy kňazom, lebo si prepadol súdu. Kto chce byť kňazom, ten musí
byť bezúhonným.“Potom riekol druhý:„Pánovia, vydáme ho vašej milosti.“Náš väzeň preobliekol sa do prinesených mu šiat celkom pokojne, bez toho, že by sa
bol opýtal, čo sa to má s ním diať a len ako by trpký úsmev pohrával mu okolo úst. Bez
slova vyšiel zo svojho väzenia, premerajúc zrakom svojím pátra Perickhofa, ktorý ho
dôstojníkom vydal.Vojaci, vezmúc väzňa do svojho stredu, viedli ho na mestský dom. Odprevádzalo ich
veľké množstvo shromaždeného ľudu. Mal byť hneď súdený a príkladne potrestaný. Väčšina
obecenstva sa z toho tešila.Započal sa súd. Predvedený bol Jánošík — lebo on to bol.Biela zástava ako corpus delikti ležala na veľkom zelenom stole. Dostavili sa i
svedkovia: Páter Perickhof aj s druhým ešte, ktorí mali dosvedčiť, že zástavu doniesol
Jánošík do kolégia. No, nebolo toho treba. Obžalovaný, vidiac nemožnosť svojej
výhovorky, nehovoril ani tak, ani tak. Na väčšinu otázok buď krátko odpovedal, alebo
zanovite mlčal.Keď mu poukázali na zástavu, pýtajúc sa, či ju pozná, usmial sa pohrdlivo. Ale keď sa
ho pýtali, či ju vzal, odpovedal, že nie.Trpkosť jeho tváre a oko jeho zdalo sa vzdorovite a zanovite vyzývať sudcov, aby ho
súdili, ak majú k tomu smelosť. Jeho opovržlivý pohľad, ktorým meral svojich sudcov,
nevynímajúc ani samého dôverníka Tökölyho, Petneházyho, rozhorčil sudcov.„Tvár nie je lhár,“ myslel si Petneházy a za ním ostatní žiaden však nepomyslel na
to, že domnenie je mámenie.Jánošík bol odsúdený a síce ako burič k smrti. Výrok súdu však nebol prevedený len
preto, že magistrát bol zaujatý prípravami k privítaniu pána kniežaťa Tökölyho. I
okovali ho do pút a vyprevadili za mesto do tábora Malkotentov, kde mal byť do času
strážený, kým by výkon smrti mohol byť na ňom prevedený.Jánošík bez slova podrobil sa rozsudku. Nereptal, nezúril, ale ani neprosil, nežiadal
milosti, lebo popredku vedel, že by to bolo márnym. „Koho nešťastie raz začne
prenasledovať, toho tak ľahko nepopustí. Nech sa stane, čo sa má stať,“ pomyslel si
mladý šuhaj a bol odhodlaný až na dno vyprázdniť horký kalich, ktorý mu namerali.Avšak čím väčšmi sa Jánošík podroboval výroku súdu, tým viacej sa hneval na neho
Petneházy: on chcel, aby odsúdenec prosil o milosť. — —Je večer. V tábore za mestom zjavily sa ohníky, okolo ktorých vojaci veselo besedujú.Konečne i ohne vyhasly, prestal krik, divoká pieseň odznela, lebo i tá rozpustilá
vojenská chasa potrebuje oddychu, — i tá sa tedy odobrala na odpočinok. Len stráž chodí
pešo i koňmo pomedzi šiatre i okolo celého tábora. Práve prišla k jednému šiatru, ktorý
sa nachodil neďaleko hlavného stanu. Tu ohník ešte veselo plápolal. Popri šiatroch
prechodí sa vysoký muž s holou zbraňou v rukách. Je to stráž. Pri ohníku sedí mladý muž
v ťažkých putách. Zriedka kedy sa pohne a len keď priloží raždie na oheň, zaštrkocú
ohnivé reťaze a oko strážnika pozrie na väzňa. Väzňom tým je na smrť odsúdený Jánošík.Stráž prišla i sem a najdúc všetko v poriadku, vzdialila sa s rozkazom, aby sa väzeň
už uložil na odpočinok. Ale i po jeho odchode zostal Jánošík len sedieť na svojom
kameni, ako čo by bol ozaj k nemu prikutý a keď ohník doháral, prikladal naň znovu. Keď
to ale už dlhší čas trvalo a Jánošík nemal sa k odpočinku, napadlo to i samému na stráži
stojacemu vojakovi, ktorý či už z útrpnosti alebo z iných príčin oslovil väzňa:„Mladý pánko! Čo vy dnes nestrojíte sa ani na odpočinok?“Jánošík, pozdvihnúc hlavu riekol:„Hja, priateľko — ja na odpočinok? Koho reťaze a putá dňom a nocou obťažujú, ten
nemyslí na odpočinok, lebo k odpočinku treba pokoja.“Strážca pokrútil hlavou a prechodil sa ďalej. Väzeň sklopil hlavu, zadumal sa. Mlčali
obidvaja. A dobre, že zamĺkli, lebo dôstojník, prezerajúci stráže, vracal sa do svojho
šiatra. Bolo by beda obom, keby bol počul ich, čo i nevinné vymenenie slov.A taký bol smutný. Ja viem, že nielen my s Aničkou, ale i mamička si na neho
častejšie spomenie. No, či nie je tak mamička?V šiatri, do ktorého vošiel dôstojník, nachodily sa štyri ženské. Jedna z nich, nám
neznáma, mladá, je pani Kecerová, manželka dôstojníka Gabriela Kecera, ktorý sa práve
teraz vrátil z prehliadky. Najstaršia však z nich, ktorú by sme odrazu tiež sotva
poznali, je Barbora, matka Aničkina a Milkina, niekdajšia posluhovačka u Peričkovej. Kto
sú dve posledné, netreba ani dokladať, že Anička a Milka, dcéry Drábikovej chovanice
Ignáca Perickhofa.Ženské radostne privítaly Gabriela Kecera. Mladá žienka žartovne mu nadhodila, že ich
často opúšťa a že by už zo zdvorilosti, keď sa viacej žien nachodí v stane, nemal tak
často odchodiť.„Ba, práve teraz, keď vás je viacej, skorej môžem odísť,“ hovoril Kecer, privinúc k
sebe svoju žienku. „Teraz už aspoň nemôžeš povedať, že si sama. Anička s Milkou i tak o
mňa nestoja, lebo im je ľahostajné, či som tu a či niekde inde.“„Ej, ej, pán Kecer, že by ste nás mohol považovať za tak nevďačné. Či mám snáď
väčšieho dobrodincu nad vás a vašu paničku? Vy ste nielen naším ochráncom a dobrodincom,
ale i naším otcom a proti vám by sme maly byť ľahostajné?“„Tak je!“ prisviedčala Aničkina matka.„No, ja som si myslel, že Anička viacej túži za niekým iným,“ dráždil Kecer Aničku.„Nemám za kým,“ odpovedala táto krátko.„Že nie? Ja som sa nazdával, že predsa na niekoho myslíte: viac ráz som vás prekvapil
zamyslenú a tu vždy prišiel mi na um ten váš divný vysloboditeľ.“Anička sklopila oči a prišla do rozpakov.Avšak Milka pomohla jej z nesnádze hovoriac:„Naozaj, pán Kecer, to bol hodný, pekný šuhaj.“„Ľúbil sa vám?… Teda predsa som sa nemýlil.“„A prečo by sa mi neľúbil? Aj mamička ho chválila, lebo bez jeho pomoci by sme sa
neboli dostali na slobodu. Prečo by si teda Anička nemohla naňho spomínať? Aj ja som už
koľko ráz na neho spomenula, ba sa mi o ňom i prisnilo, že som ho v putách videla.“„Pravda je!“ prisvedčila pani Drábiková, „bol to skutočne hodný šuhaj. Čo sme sa ale
o ňom dozvedeli, je smutné. Za svoj skutok, ktorý pre nás urobil, bol daný do väzenia, z
ktorého sa sotva tak ľahkým spôsobom vyslobodí ako ľahko do neho prišiel. Perickhof
nerád odpúšťa.“„A ako že sa vlastne volá? Už k vôli Aničke by som sa pokúsil o jeho vyslobodenie.“Anička pozrela na Kecera, ako čo by sa ho pýtala, či ozaj tak myslí, ako hovorí. Ach,
koľko vrúcnosti a vďaky spočívalo v tom jednom pohľade!„Meno toho statočného šuhaja je nám neznáme,“ hovorila pani Drábiková. „Keby sme však
mohly, iste by sme sa o to pokúsily, aby sme mu náš dlh svrchovanou mierou odplatily.
Vašej urodzenosti boly by sme všetky zaviazané len novou vďakou, keby ste ráčili láskave
niečo vykonať k jeho prospechu.“„I ja som veľmi zvedavá na toho mladého muža,“ hovorila pani Kecerová. „Mužíčku, keď
príde pán knieža, prihovor sa za neho.“„Dobre, dobre. Ale napred musíme sa dozvedieť jeho meno, lebo dovtedy nič
nevykonáme.“„Mám niektoré známe v meste,“ riekla pani Drábiková, „jedna z nich ma navštívila
nedávno, od ktorej som sa dozvedela, že ho uväznili. Keď by som s ňou mohla byť, tá by
sa najskorej dozvedela jeho meno. Keď ma navštívi, požiadam ju o to. I tak som jej i
ostatným prisľúbila, že sa budem za ne primlúvať u vašej urodzenosti. Sú to všetko
nešťastné, zlým svetom prenasledované stvory, ako my. Viem, že nám to neráčite
odoprieť.“Kecer prisľúbil všetko, čo len bude možné. Bol to dobrý človek a bol by vôbec každému
rád pomohol.Stará Drábiková hovorila ešte o vyslobodení svojom a svojich dcier, hovoriac:„Z mesta sme šťastlivo vyšly, a náš sprievodca s nami. Vedela som i to, že za mestom
bude nás ešte i druhý čakať. Nám však išlo o to, aby sme sa všetkých sprostily, a to
preto, aby snáď náš útek práve nimi nebol zmarený. Tu mi odrazu napadla myšlienka:
Vezmem Aničkin hodvábny ručník, aby som ho vyprášila a ten som vypustila z ruky. Chcem
sísť dolu, aby som ho zodvihla, ale mladý človek ma predišiel. Vyskočil z koča, bez
toho, že by sme sa boli zastavili, ba čo viac, pohonič ako čo by ma bol rozumel a uhádol
moje myšlienky, pohol kone. I uháňali sme ako vietor. Náš sprievodca dlhší čas bežal za
nami, kývajúc šatkou v povetrí. Ale nemohol nás dostihnúť. Ale prv, než by sa to bolo
stalo, že by nás bol mohol dostihnúť, obkolesili nás vaši vojaci a my sme už ľutovaly,
že sme sa tak krkolomne pustily do takého nebezpečenstva. No, vďaka vám, že ste sa
ráčili nás ujať a prijali nás pod svoju záštitu.“Dôstojník podal starej panej ruku, ubezpečujúc ju ešte raz o svojej priazni.A keď ešte jedno druhé pospomínali, pobrali sa konečne i oni na odpočinok.Na druhý deň ráno osvietilo slniečko tábor Tökölyovcov. Anička s Milkou prechádzaly
sa po tábore.„Pozri, Anička!“ povie Milka, „to bude iste nejaký zradca, čo to tam na tom kameni
sedí. Či ho vidíš tam pred tým šiatrom, štvrtý pred nami, na rukách i nohách je
okovaný.“Anička obzrela sa vpravo i vľavo, čítala šiatre, ale väzňa nevidela.„Veď nie vľavo, ale vpravo sa pozri, práve zodvihol hlavu a hľadí proti nám. Vidíš ho
už?“„Vidím… Jaj…!“ Anička sa striasla a vydýchnuc si, riekla: „Ja som sa ho naľakala.
Chudák, kto vie, či je nie nevinným.“„Oj, veď častokrát celkom nevinné duše trpia pre vinu iných.“„Ale čože sa tak na nás díva? Keby bol nevinným, nemohol by nás tak obzerať. Musí to
byť prehnaný človek, čo je i mladý,“ hovorila Milka. Potom doložila: „Ale, mne sa tá
tvár zdá byť známou, ako by som ju už bola kdesi videla. Obzriže si ho lepšie.“Práve prišly k väzňovmu šiatru. Anička pozrela na väzňa. Oko jeho stretlo sa s okom
Aničkiným, ktorá úžasom sotva že sa na nohách udržala. Bola by vykríkla, ale nemohla;
dych sa jej zatajil pri pohľade na väzňa.„Pre boha! Anička! Ty si zbledla ako stena a trasieš sa ako osika. Čo sa ti stalo?“„Nič, Miluška moja, len poďme chytrejšie. Akúsi závrať som dostala do hlavy, tuším
ani domov nedôjdem.“Odišly.Oko väzňovo ich sprevádzalo, až kým nezmizly v množstve šiatrov. Keď sa blížily k
jeho šiatru, siahol za ňadrá a vyňal odtiaľ červenú hodvábnu šatku. Chcel ňou kývať v
povetrí miesto pozdravu, ale putá zarinčaly na jeho rukách a ruka akoby zahanbená klesla
s ručníkom dolu. Smutný pohľad jeho oka stretol sa však predsa s pohľadom Aničkiným.
Poznali sa? Tak sa zdá, že áno.Anička sa cítila zle. Prečo? Nevedela sama. Bolelo ju všetko a predsa nevedela, čo ju
bolí. Popoludní prišiel k nim Kecer a rozprával, že zajtra už má prísť pán knieža
Tököly. Nepočúvala ho. Ďalej hovoril, že mal byť vykonaný trest smrti na akomsi mladom
buričovi, ktorý sa opovážil postrhávať zástavy, ktoré boly v meste vyvesené na znak
mieru, čím mnoho zlého mohol zapríčiniť mestu i obyvateľstvu, následkom nedorozumenia,
ktoré mohlo povstať medzi vojskom a mešťanstvom a ktorý bol na smrť odsúdený.„Ba či to nie je ten, Anička, čo sme ho ráno videli?“ hovorila Milka.Anička kývla hlavou, ako by prisviedčala, ale vskutku nevedela, čo sa jej sestra
pýtala.Kecer odišiel a s ním pani Drábiková i s Milkou. Anička zostala sama. Hľadí, díva sa
okolo seba, ale je to pohľad bez života. Potom vložila svoj pekný obličaj do dlaní a na
čomsi rozmýšľala.Už sa vrátila matka i s Milkou a ona ešte vždy rozmýšľala. Keď ju matka vyrušila z
myšlienok a kládla jej rozličné otázky, ona sotva na ne odpovedala a na sestrine otázky
zväčša mlčala.Tak sa priblížil večer a konečne nastúpila noc. Tichý sen pojal do náručia svojho
matku i sestru Aničkinu.Tá je ešte hore. Darmo zatvára oči, darmo žiada, aby sladký občerstvujúci sen dotkol
sa jej očí. Ten čím ďalej tým viac sa zdal od nej vzďaľovať. Avšak nie je toto prvá noc,
bolo už viacej podobných, že sen ako by sa pohneval s peknou dievčinou, uletel od nej
ako splašené vtáča do širokého sveta.Teraz zodvihla svoju hlávku. „Nie, to už nevydržím!“ šeptala. „Buď čo buď, ja ho
musím ešte vidieť, musím s ním hovoriť!“ Vstala hore. „Oj, keby som ho mohla vyslobodiť!
Tak by som mu splatila aspoň našu dlžobu. Sen nechce sa skloniť na umorené oči moje,
pokoj nechce vnísť do môjho pobúreného srdca… Ticho je… Matička spí… Dusno mi je!…
Horúčosť ma trápi, morí… Musím, musím sa ochladiť, občerstviť…“ šeptala ďalej deva a už
sa rozbehla, že opustí stan. I odhalila záclonu a dívala sa von, ako by rozmýšľala, či
ísť ďalej a či sa vrátiť, hovoriac sama so sebou: „Ale tá noc — tá tma — Bože môj!“Kto vie, čo za myšlienky križovaly rozpálenou hlávkou dievčiny. Jej ruka odtiahla
záclonu stanu, jej oko hľadelo vpred, kým ucho načúvalo vôkol a nevidiac a nepočujúc nič
podozrivého na blízku, trasúc sa na celom tele, vyšmykla sa von zo stanu.„Musím, musím pre svoj vlastný pokoj!“ šeptaly ústa devine. Noc zahalila ju svojím
temným plášťom.Keď už temer v celom tábore povyhášaly ohne, Jánošík udržoval ešte svoju skromnú
vatru. Snáď už všetko okrem stráže uložilo sa na odpočinok, len náš väzeň nepomyslel
ešte na spánok. Chudák strážca, ten by si bol už aj zdriemnul, keby sa nebol obával, že
mu väzeň ujde. Ten by si rád pospal, ale nesmie, lebo keby mu väzeň náhodou ušiel, on
zaplatil by zaň svojím životom. Všemožne sa bráni na oči sadajúcemu snu: ťažko, veľmi
ťažko je mu odolať. Bráni sa a hľa, už-už podlieha. Sadá si k väzňovi, pripne sa k jeho
putám, aby mu neušiel a pre väčšiu istotu ešte i reťaz ovinie okolo svojej nohy, aby si
aspoň chvíľočku mohol zdriemnuť.Okolo bolo ticho. Nikde, ani nablízku, ani v diaľke sa nič nepohlo a len praskajúci
ohník ruší nočné ticho. Avšak i ten už dohára. Jánošík neprikladá viac naň. Nechce, aby
sa spiaci strážca prebudil z chutného sna.V tom však niečo zašustí. Strážnik spí a väzeň pozerá dookola, potom ale v tú stranu,
z ktorej bolo počuť šustenie, ba, tak sa zdalo, že sa i čosi blíži.A náš väzeň sa nemýlil: Pred ním stojí postava.„Predsa — to on!“ šeptala postava.„Bože! Či ma ozaj smysly neklamú? Či to naozaj ona?“ pomyslel si väzeň.Tajomná postava prenikavo hľadela na väzňa.„Som tvojou dlžnicou — rada by som svoj dlh vyrovnala,“ riekla tichým hlasom.„Ty mojou dlžnicou?“ čudoval sa väzeň. „Snáď naopak.“ A pri tom siahol za ňadrá,
vyňal hodvábny ručník a podával ho deve.„Podrž si ho, čo zálohu mojej dlžoby.“„Ako ťa volajú?“ pýtal sa väzeň.„Anicou. A teba ako?“„Ďurkom, Jánošíkom.“„Tvoj spoluväzeň, čo pri tebe spí?“„A spí?“„Áno, usnul práve vtedy, keď si prišla.“„Nie, premieňajú sa.“„No, buď s Bohom a dúfaj, že budeš skoro na slobode.“„Ó, neodchádzaj, anjel môj!“„Musím.“„A viacej neprídeš?“„Snáď.“„A prečo si dnes prišla?“„Aby som sa dozvedela tvoje meno.“„Dnes si ma videla ostatný raz medzi živými.“„Nezúfaj. Pokúsim sa o tvoje vyslobodenie. S Bohom!“A deva ako duch zmizla v nočnej tme.10„Vivat princeps Tököly!“ „Nech žije osloboditeľ náš!“ rozliehalo sa širočizným poľom
trnavským a biele zástavy veselo povievaly ponad Trnavu.Malkotenti vítali svojho veliteľa, knieža Tökölyho a mešťania trnavskí svojho
ochrancu, ku ktorého privítaniu vyslané bolo posolstvo s bohatými darmi. Pán knieža
prijal veľmi vľúdne a prívetive posolstvo.Už od rána počuť streľbu z diel a mažiarov, od rána vidno zástupy ľudstva na hradbách
i pod hradbami Trnavy. Hlavná ulica, ktorou sa mal pán knieža uberať, je preplnená,
domy, ako by ich nabil, ba i strechy domov sú obsadené zvedavými divákmi.„Hurrá! Už idú!“ skríkol ktosi na hradbách.„Vivat Tököly!“ zatriaslo vzduchom. Mažiare a delá hrmely, až sa zem chvela. A teraz
nastala opravdová trma-vrma, všetko sa tlačilo dopredu.„Miesta, troška miesta!“ kričí akýsi muž pri bráne a silou mocou tlačí sa ku predu.
Zastal si po boku Mikuláša Rečeyho, bývalého kapitána, ktorý ho ihneď oslovil:„No, ako je?“„Všetko v poriadku.“„Lacko?“„Je na bašte, na veľmi pohodlnom mieste.“„A druhý?“„Tiež na svojom mieste. Keď nie jednému, podarí sa istotne druhému.“ Vtom nakloní sa
bližšie k Rečeymu a šeptá mu do ucha: „Vy sa majte na pozore, mnoho očú po vás pasie.“Konečne sa priblížil Tököly so svojim sprievodom. Volanie na slávu a streľba nemaly
konca kraja.Tu však z čista jasna priletí skala a zraní Tökölyho koňa. Úžas zmocnil sa celého
množstva, ale sám knieža neprejavil ani najmenšej nevôle nad týmto útokom.Vojaci Tökölyho nebrali vec žartovne, takže z toho povstala všeobecná ruvačka. V
tejto trme-vrme ozval sa odrazu krik: „Horí! Horí!“O chvíľu bola temer polovica mesta v plameňoch. Bolo to strašné divadlo, ktoré sa
nedá opísať…Na východnom konci ulice, v ktorej stál dom Mikuláša Rečeyho, sišly sa ako by
ushovorené odrazu tri ženy. Všetky tri hľadia v tú stranu, kde zúri požiar. Poznať, že
nemajú čo stratiť, preto sa ani nestrachujú, ale celkom pokojne hľadia na vzmáhajúci sa
oheň. Je to náš známy trojlístok: Beta, Katra a Dora. Pohovorily si a zase sa rozišly.Dora kráčala prosto k domu Mikuláša Rečeyho. Že by bol dom zamknutý v takom čase, na
to nebola pripravená. I siahla po kľúčke a naklonila sa vpred v očakávaní, že sa dvere
otvoria — ale tie veru nepovolily. I zahrešila, až sa ulicou rozliehalo.Pokúsila sa ešte raz otvoriť, ale keď jej namáhanie bolo márné, zvrtla sa a zmizla v
najbližšej uličke.Na priestrannom, kamennom dvore Mikuláša Rečeyho bolo pusto, len domáci pes Belko sem
tam pobehúval.V jednej z početných izieb bola shromaždená Rečeyho rodina.„Deti moje drahé!“ rečie dnu vstúpivší Mikuláš trasľavým hlasom, „tak sa zdá, že samé
nebo chce, aby sme upadli v záhubu. Požiar sa strašne vzmáha. Musíme byť pripravení na
to najhoršie. Idem — o chvíľu sa vrátim.“ Odišiel bočnými dverami.Sotvaže zatvoril za sebou dvere, otvorily sa náprotivné, a na ich prahu zjavila sa
Dora s čakanom. Strašný bol jej pohľad.„Tu som, Mikulášu! Kdeže si? Poznáš ma ešte? Pravda, nie! Zmenila som sa? Hahaha!
Pravda, ty už nepoznáš svoju sestru! Veď si sa jej navždy zriekol, lebo zostala z nej
burička, ale jej majetku si sa nezriekol. Dobre ti z môjho gazdovať! Ale kdeže si? Veď
som ťa počula rozprávať a už ťa nevidieť. Darmo sa ukrývaš, neujdeš už viacej, ako si
nedávno ušiel. Môj muž pod zemou, ty nad zemou skonáš. Hahaha! Švagrinka moja! Pasca na
neho je už prichystaná a o šibenicu sa postarajú. Neukryjete ho viacej a čo by bol i pod
zemou!“Rečeyovej žene pri zjavení sa Dory vyšly studené kropaje na čele.Dora sa hodila na bočné dvere a nenajdúc ani v druhej izbe Rečeya, vyšla von a
kričala:„Ani tam ho nieto! Ale vykúrim ho ako sysla, a čo by som priam s ním zahynula.
Pomstím sa i vám. Vy pijavice mojej krvi, vy vrahovia môjho šťastia, môjho života!
Živých lebo mŕtvych vás ešte raz uvidím!“ I zvrtla sa, vyšla von z chyže a zavrela za
sebou dvere na zámok.Mikuláš medzitým vošiel do pivnice, kde ho očakávalo niekoľko priateľov, ktorých
oslovil:„Bratia! Naše zámery sú nateraz zmarené. Dobre urobili tí, ktorí sa z mesta zavčasu
ratovali. My sme tu už zo všetkých strán obkľúčení nebezpečenstvom. Jestli sa len nejaký
div nestane, sotva unikneme.“Priatelia sa rozišli.Teraz pozrime, čo sa robí okolo Rečeyho domu.„Beta!“ hovorila jedna zo žien, nosiacich slamu ku dverám domu Rečeyho, „tá Dora má
čosi hrozného v úmysle.“„Čuješ — ani mne sa to nevidí,“ odpovedá jej Katra.Boly to naše staré známe — žobráčky.„Celé mesto je v plameňoch a ona ti nám káže ešte sem slamu nosiť.“„Beda nám, ak nás niekto zbadá.“Vtom odhŕňajúc slamu, šmátrala sa Dora von z domu Rečeyho, osloviac Betu: „Beta, čo
si to hovorila?“„Ale ja? Zhola nič!“„Bude tej slamy už dosť?“ pýta sa Katra.„Treba ešte pár otiepok doniesť!“ hovorí Dora. „Ale povedzte mi, nevyšiel nikto z
domu, kým som bola dnu?“„Nie, nevidely sme.“„Ani vás nikto nevidel?“Beta s Katrou hľadely ma seba, krčiac plecami, že veru ony nevedia. Potom doniesly
ešte niekoľko otiepok slamy ku dverám. Dora išla s nimi ku stohu, z ktorého braly slamu,
obišla ho dookola, vyňala kresivo a trúd zakresala. Stoh sa chytil. To samé urobila aj
vo dvore i u brány domu Rečeyho. Potom hnala sa do Rečyovho tajného príbytku.„Mikuláš! Či ma poznáš?!“ kričala. „Prišla som sa s tebou porozprávať za zradu, ktorú
si vykonal nado mnou, nad mojím mužom a mojím dieťaťom pre náš majetok. Mikuláš, ty
nemôžeš, nesmieš prisahať, že si nevinný. Či ma poznáš, mňa, Doru Šantavú, ktorú ste tak
zohavili že netrúfaš si vyznať, že som tvojou sestrou? Mikuláš, kde je môj muž, kde
dieťa moje…?“Mikuláš mlčal a s opovržením hľadel na zúriacu ženu.„Prečo neodpovedáš? Prečo sa trasieš? Prečo bledneš, keď si nevinný?!… Mikuláš, kde
je môj muž, — kde moje dieťa!?“„Nepoznám ťa, šialená žena, nepoznám ani tvojho muža,“ riekol Rečey.„Mikuláš, že nepoznáš?! Pozri, toto je obraz našej matky!“ Vytiahla zpoza ňadier
obrázok a hodila ho Rečeymu do očú.„Poznám ju, ľutujem však, že taká šľachetná matka odchovala kedysi takú nešľachetnú
dcéru, ktorá ju zhanobila a zapredala!“„Teda ma predsa poznáš?“„Nie, ja ťa nechcem poznať. Ja nemám viacej žiadnej sestry!“„Ale máš jej dedictvo, Mikuláš, ktoré si si prisvojil nepravým nešľachetným spôsobom.
To však mohla by som ti všetko odpustiť, už preto, že nás jedna mať pod srdcom nosila,
vraždu však nad mojím mužom vykonanú, stratu dieťaťa, roztrhanie sväzkov našej lásky —
nie, Mikuláš, to ti nemôžem odpustiť! Ty si mi muža, syna i dedictvo odňal, aby si sa
obohatil. No, vedz, že potomkovia tvoji nebudú ho užívať. Dom tvoj čo chvíľa zbĺkne.
Sama som ho podložila. Všetci shoríte!“„Ha! Šialená!“ zareval Mikuláš. „S mojimi dietkami zahynie i tvoj syn!“ Po týchto
slovách vyrazil zo dverí.A Dora ako fúria hnala sa von za ním.O krátku chvíľu Rečeyho dom stál v plameňoch. Rodina bývalého mestského kapitána,
nemôžuc sa dostať z izby, biedne zahynula v plameňoch.11Je večer. Praskot tu i tu dohárajúceho ešte brvna hrozne sa ozýva. Para, horúčosť,
dym z pohoreniska, poletujúcimi iskrami vzášajú sa do hora. Žiara dohárajúcich domov
ešte tu i tam osvetľuje okolie a svieti až do tábora Malkotentov, v ktorom panuje nemalý
ruch a pohyb.Jánošík, strážený jedným vojakom, sedí i teraz na svojom kameni, upierajúc svoj zrak
na ožiarené mesto. Z diaľky ozývalo sa ako by dunenie hrubej streľby.Jánošíkov strážca dnes nebárs zachoval vojenský poriadok: musel hlbšie nazrieť do
pohára a ani teraz nenechal svoju čutoru na pokoji, núkajúc väzňa, aby sa aj jemu
ľúbilo. Keď Jánošík odoprel, strážca sa nahneval, oprel sa o šiator a onedlho šťastlive
zaspal.Jánošík sa zamyslel, položiac hlavu do dlaní. „Ozaj, či dnes príde,“ zašeptaly jeho
ústa.Tu ako by s neba spadla, stála pred ním Anička.„Anička!“„Ďurko!“Vrúcne pozrel Jánošík v Aničkine pekné oči.„Predsa si prišla — a ja som už pochyboval.“„Bez toho, že by si bol mal príčinu.“„Dobrá si, Anička.“„O tom nemáme času hovoriť.“„Máš napochytre?“„Veľmi napochytre — i s tebou.“„So mnou?“„Áno, s tebou. Tu hľa, doniesla som ti pilník i píločku: prepiľuj tie ohavné putá,
ktoré zavesili na tvoje údy a hľaď, aby si ešte tejto noci opustil tábor…“„Čo? Ja utiecť?“„Našinci hrozne zúria. Hovorí sa že sa mnohí sprísahali proti životu kniežaťa, koňa
pod ním zranili. Sedem zajatých sprísahancov doviedli do tábora. Všetko hovorí, že to s
nimi zle dopadne.“„Anjel môj, toto sú slabé nástroje k môjmu oslobodeniu. Keby som bol chcel, takýmto
spôsobom som mohol byť veru dávno na slobode.“„Teda ty opovrhuješ mojou pomocou a chceš sa silou mocou vrhnúť do záhuby?“ riekla
urazená Anička.„To nie, duša moja! Chcem byť slobodným, ale nechcem to dosiahnuť verejnou cestou.
Chcem aby sa o mojej nevine presvedčili tí, ktorí ma vbili do týchto pút.“„Ty chceš dokazovať svoju nevinu ako ten baránok pred vlkom, keď stojac na hornom
konci, tam tomu vodu kalil.“„Pravdu hovoríš, Anička, ale Boh vidí moju nevinu, že som sa nikdy toho nedopustil, z
čoho ma obviňujú. Tieto putá neviažu moju slobodu, tie som ja už bez všetkých nástrojov
mohol striasť. Či mi neveríš? Pozri, duša moja! Tieto putá ako orech zdrúzgam vo svojich
rukách!“ I zodvihol reťazou obťažené ruky, stisol kruhy vo svojich pästiach, najprv na
jednej, potom na druhej ruke a tak i na nohách — a skutočne: kruhy a zámky popúšťaly:
Jánošík odhodil reťaze pred očima žasnúcej Aničky.„Tieto ohavné reťaze neviažu moju slobodu, ale viaže mi ju zlosť a neprávosť ľudská.“„Už viacej nie! Veď si už slobodným! Ratuj sa, kým je čas! Utekaj, aby ťa znovu
neokuli!“„Ja utekať? Ale prečo, Anička? Nebojím sa, nemám prečo.“„Poslúchni ma, prosím ťa!“„Poslúchnuť, veď áno, zle mi neradíš. Ale či tým bude i moja česť zachránená? Či moja
nevinnosť vyjde na javo? Či ma nebudú večne ako zločinca biľagovať?… Nie, Anička,
nemožno mi utiecť…“Zďaleka bolo počuť dupot konských kopýt. Naľakaná Anička sopäla ruky a prosila:„Pre všetko, čo ti je na svete milé, prosím ťa, opusť toto miesto. Ak máš doma
staručkého otca, alebo matku, ich menom ťa prosím. Ak nemáš už nikoho na svete, koho by
si rád videl: svojím menom ťa prosím, ujdi, ujdi, odtiaľto!“Jánošík po krátkom rozmýšľaní riekol:„Ešte slovo, Anička. Uvidíme sa ešte kedy?“„Ak tu zostaneš, nikdy viac ma neuvidíš!“„Chcem ťa tedy poslúchnuť, aby som ešte raz mohol vidieť svojho dobrého otca. Snáď ho
to i usmrtí, keď sa dozvie, že už nič nie je z môjho kňazstva. Nuž a potom čo?“„Čo potom? O to sa postará Pán Boh. On má ešte viacej, ako rozdal. Len choď odtiaľto,
lebo sme oba stratení!“„Poručeno Pánu Bohu. Maj sa dobre, Anička!“„Pán Boh ťa sprevádzaj!“Jánošík pobozkal Aničke ruku a pozrel na ňu hlbokým pohľadom. Rozlúčili sa.Anička kráčala ku svojmu šiatru, kde boly jej mať i sestra pohrúžené v spánku.A Jánošík? Ten pošiel v široký ďaleký svet…12V tábore sa stráže zamieňajú, ale Jánošíkov strážnik stojí nepohnute na svojom mieste
a spí. Už sa počína i brieždiť. Chladný vetrík povieva.Jánošíkove putá ležia pred šiatrom. Strážnik sa už prebral zo spánku. Niekoľkokrát
zívnul a pretrel si oči.„Bol by už čas, aby ma zamenili,“ hovoril sám k sebe. I pošiel k vyhasnutej vatre, tu
však jeho noha stupila na putá. Zohne sa, zdvihne putá, obzerá ich, pokročí k šiatru,
hľadí do neho, ale nevidí nikoho. Neverí svojim očiam. Vojde dnu a šmátra, či ozaj sa
tam nenachodí väzeň. Ale darmo. Toho tam nebolo. Strach ho obišiel.„Amen! Toho tu niet!“ rečie sám k sebe, „ten šťastlive ušiel a mne nepozostáva nič
iného, ako poberať sa za ním, alebo dať sa za neho obesiť. Čo tu robiť? Pobrať sa za
ním? Však beda mi, ak sa mi útek nevydarí. A tu zostať tiež nemôžem: Tak zle, aj tak
zle. Oj, keby som sa len z tábora mohol šťastlivo dostať.“I poobzeral sa dookola a ako by sa nič nebolo stalo, kráčal pomedzi šiatre. Nikto ho
nepristavil. Už je von z tábora.Slniečko ešte ani dobre neosvietilo širočizné trnavské pole, keď zarachotily bubny
povstalcov. Sišiel sa vojenský súd.Od hlavného stanu kráča šesť vojakov vo zbroji. Zastali pri šiatri, v ktorom bol
Jánošík uväznený. Iste, aby väzňa doviedli pred súd. Ale väzeň i so strážnikom boli
ti-tam. Šiator bol prázdny.Vojaci miesto väzňa priniesli rozlámané putá pred súd. O väzňovi a jeho strážnikovi
nevedel žiaden nič povedať.Súd sa rozišiel. Po jeho rozchode viedli niekoľko sprísahancov smerom ku hradu
smolenice, kde boli odsúdení pre obvinenie z tajného sprísahania proti životu kniežaťa
Tökölyho.Slniečko kráčalo ďalej na svojej ceste, smutne pozerajúc na shorenisko trnavských
domov. Trnavským okolím zatriaslo však podivné hučanie, ako by rachotenie hromu.V tábore znovu sa ozvaly bubny, svolávajúce vojenskú radu. Posol za poslom ako by o
závod vzájomne sa zamieňajú. Jeden dnu, druhý von. Dozor konajúci dôstojník sotva že ich
stačí oznamovať. Sotva, že jedného odprevadil dnu, už dvaja čakali von, žiadajúc súrne,
aby boli predvedení pred veliteľa. Niekoľko pisárov pri porade prítomných nestačí už ani
odpovedať, a Petneházy podpisovať depeše a odpovede. Práve prišiel nový posol a žiadal o
bezodkladné predvedenie.„Odkiaľ to?“ pýtal sa Petneházy.„Zase z Požúňa,“ odpovedal dôstojník.„Nech vojde.“Posol vošiel, uklonil sa slávnej rade a povedal:„Mám česť oznámiť slávnemu veliteľstvu jeho kniežacej milosti pána Tökölyho, že náš
spojenec a zástupca práva a pravdy, Kara Mustafa, k našej pomoci napreduje hore Dunajom.
Teraz sa už nachodí pri Vacove, takže už čoskoro k nám zavíta.“Posol sa poklonil a bol prepustený.Ešte nebol ani dobre von, už ohlasoval dôstojník nového posla.„Nech vojde!“Posol vošiel.„Zkadiaľ prichodíte?“ pýta sa predseda.„Z Požúňa,“ oznamuje posol. „Mám česť oznámiť slávmu veliteľstvu, že sa naši držia
výborne, mesto je v ich moci, ba už vydobyli aj hrad.“„Vivat Tököly!“ pozdravila slávna vojenská rada radostné posolstvo.Ale radosť prítomných netrvala dlho. Priletel nový posol a oznamoval:„Celé mesto, ba i hrad bol v našich rukách. Vtom príde generál Schulz so svojimi
Nemcami a vrazí našim do chrbta. Nastal zmätok. Museli sme ustúpiť. Z tej príčiny
veliteľstvo žiada rýchlu pomoc.“„Páni moji!“ riekol Petneházy, „bez odkladu vydajte rozkazy k odchodu!“Rada sa rozišla. Bubny zahrmely, trúby zavrešťaly a povstalecké čaty sa stavaly do
radov, hotových k pochodu. O dve hodiny zmizly šiatre a s nimi Tökölyho vojsko. I
panovala zase pustota na peknom trnavskom poli…
|
Beblavy_Janosik.html.txt
|
Bez Boha na svete„a že ste boli toho času bez Krista — a bez Boha na svete. Ale teraz, hoci ste
kedysi boli ďalekí, v Kristu Ježišovi ste sa stali blízkymi krvou Kristovou“.Efež. 2, 12 — 13.Ani starí ľudia nepamätali takú zimu, aká panovala v decembri r. 18.., keď v adventný
večer našli rášovskí furmani pri cintoríne zamrznutú ženu a doviezli ju do richtárovho
domu.U richtárky práve sedeli niektoré susedy. I dali sa ženy hneď do práce. Jedna
rozväzovala zamrznutej plachtu, druhá jej držala hlavu, tretia svietila. Razom všetky
skríkli: „Dieťa, dieťa!“Zdreveneným ramenom totiž túlila nešťastná k mŕtvej hrudi utešené živé chlapčiatko.
Zaplakali ženy, zaplakalo zobudené dieťa; zvlhli aj furmanom[1]oči.Chúďatko!Na tretí deň pochovali neznámu na obecné útraty. A mala vám tá na pohrebe ľudu, čo aká boháčka![2]A teraz čo s chlapčekom? Odkiaľ žena bola, nedozvedel sa ani notár, ani richtár.„Ostane dieťa na hanbu chudobnej obci,“ stonali daktorí skúpejší. Ale neostalo. Nechala
si ho richtárka sama. A hoc aj nechovala ho ako vlastné, postarala sa predsa, aby
nezahynulo.Motával sa Martinko — to meno mu dali ženy, keď nevedeli ako ho kdesi pokrstili —
motával po dome u richtára, ako neprirovnávajúc, malý psíček. Nikto sa skoro na neho ani
neobzrel — a len sa predsa chlapča vychovalo. A keď trochu odrástlo, mala v ňom richtárka
dobrú pomoc.Všetko jej poslúžil: dreva doniesol, ošípané zavaroval,[3]husiam žihľavy nakrájal — ale všetko!I nebolo chlapcovi priam najhoršie na svete. Najesť sa mu dali, aj ho ošatili. Kým bol
menší, spával v tom kútiku pri peci, kde ho prvý raz richtárka položila, keď ešte jeho
mŕtva mamička bola s ním v izbe, a od piateho roku spával v maštali.Neraz sedel okolo neho kŕdeľ zajačikov, akoby nad ním radu držali. Strakatá veľká krava
sa zakaždým na neho obzerala, keď liezol do svojho brlôžka. Snáď jej bolo divné, že keď ona
aj ostatní roháči[4]pred ľahnutím vždy si najprv kľaknú — chlapec sa nikdy nemodlí. Nevedela
Stračena, že by ho tomu boli museli učiť gazdovia a že sa nikto nestaral, či sa Martinko
modliť vie alebo nie.Richtárka dieťaťu neublížila, ba nejeden ju práve chválil, že urobila skutok
milosrdenstva. No do školy ho neposlala. „Načo — také malé žobráča — veru ešte do školy! A
či v lete, či v zime, vždy ho doma potrebujeme!“ — hovorila neraz susede.Keď mu už minulo jedenásť rokov, doviedla ho na faru, aby ho vzali medzi konfirmandov;[5]ale keď nevedel ani čítať, ba ani Otčenáš sa pomodliť, nevzali ho.Potom v jeseni umrela richtárka a richtár dal chlapca obecnému pastierovi na pomoc.Starý Ondrej — tak volal každý pastiera, ináč si sa na neho nedopýtal — bol už slabý a nezdravistý;[6]nevládal už za dobytkom chodiť, lebo od komasácie[7]mali Rášovčania pasienky až pri samých horách v neschodnej seči. No že už toľké
roky obci slúžil, nechceli mu na staré dni chleba odňať, radšej mu dali pomoc. A
neobanovali. Bol Martinko ako stvorený za pastiera. Snáď, keď tak vždy od detinstva[8]medzi dobytkom sa tmolil, priľúbila si ho[9]tá nemá tvár.Keď tak za rána dolu dedinou trúbil, v každej maštali dvíhali roháči hlavy; kravy,
teliatka, ba aj niekoľko oviec pobehlo za hlasom trúby, ako psíci.Ondrejov Bundáš širokým chvostom zametal uprášenú cestu, strihal ušami, iskril očami a
čakal, prešľapujúc z nohy na nohu, netrpezlivo prvé prasknutie biča a potom už veselo bralo
sa stádo k horám.Tak dobre opatroval Martinko s Bundášom dobytok, že keď starý Ondrej o rok zomrel,
vyvolila si obec jeho za pastiera. Sľúbili mu plácu: dvoje vrchné, troje spodné oblečenie,
čižmy a podšitie.[10]Chovať ho mali gazdiné, tak ako starého Ondreja — každý deň druhá.Za dedinou pri cmiteri stála chalúpka. Poručil ju kedysi obci akýsi starý mládenec.
Polovica už bola spadla. Izbička a pitvor stáli ešte prikryté strechou, ktorá sa opierala o
blízky vŕšok. Táto chalúpka slúžila šestnásť rokov za príbytok Ondrejovi a teraz mal v nej
bývať Martinko. Starý Ondrej bol zapchal okná slamou, aby v lete slnko nesvietilo, v zime
aby vietor nefúkal. Načo bolo Ondrejovi svetlo? V zime cez deň nikdy doma nebol, chodil po
chalupách od suseda k susedovi. A v lete, keď prišiel ustatý, hneď zaspal.Ach, ani vám to neviem povedať, ako bolo Martinkovi, keď po prvý raz do chalúpky vošiel
a keď si pomyslel, že tu už musí bývať! Steny orúcané, začmudené, samá pavučina; na zemi
smeti, slama, prach od rokov. Peknejšia bola maštaľ u richtára.Vyložil si Martinko ruky na hlavu a tak tu chvíľu stál; potom si sadol na prah a plakal.
Po prvý raz v živote cítil, že nikoho nemá, že je opustený práve tak ako tá chalupa.Ako tak plače, zašteboce nad ním vtáča. Pozrie hore: pod strechou lastovičie hniezdo.
Prileteli lastovičky zďaleka a čistili svoj domček, aby v ňom mohli cez leto bývať, kým
zase neodletia ďaleko — ďaleko.Začervenal sa Martinko. „Veď ani ja to také ošklivé nemôžem nechať,“ hovorí k sebe. A
nenechal. Najprv vyťahal slamu z okien; našiel staré krídlo,[11]omietol okná. Malo každé iba jednu tabuľu, ostatné boli rozbité. Potom omietol
pavučiny zo stien a hrád, ale div sa pritom nezadusil. A každý deň potom, keď prišiel z
poľa, nový kúsok si očistil. Narobil blata, ako vídal nebohú gazdinú, ba aj žltej hlinky si
doniesol; však dobre vedel, kam pre ňu chodieval. Potom pozatieral diery v stenách aj na
zemi.Ide tade hrobárka a vidí, ako sa chlapec trápi; zasmiala sa, pochválila ho, že je
čistotný — a odišla. Ale keď sa Martinko na druhý deň z poľa vrátil, našiel izbičku aj
pitvor žltou hlinkou olíčené,[12]svetlým a čiernym poprskané, zem čisto natretú, pieskom posypanú — až radosť.
Nevedel chudák, či sa má smiať, či zase plakať.Pochválila sa hrobárka pred hájničkou. Zaľúbilo sa to ženám: omazali, zalíčili na piaď
širokými partlicami[13]celú chalúpku zvonku. A nechceli ani chlapi zaostať; pošili strechu.[14]Obec dala nové okná; každé za päťdesiat grajciarov. Hrobár, ktorý keď nepil,
hocičo z dreva spravil, popravil[15]starý stôl, lavicu a staršiu ešte posteľ. Richtár dal do nej novú oklep.[16]„No, Martinko, už sa môžeš aj oženiť,“ povedali chlapi.*A predsa, hoci mal Martinko doma ako v raji a staral sa, aby mu vždy tak ostalo, predsa
bol najradšej v horách. Ach, ale tam aj bolo pekne! Sadol si chlapec na počiernu skalu a z
nej — ako kráľ svoju ríšu — pozeral svoje stádo a riadil ho volaním.Po ľavej strane vystupovali vyššie a vyššie lesy borové, bukové i dubové. Keď vetrík
odtiaľ priletel, priniesol vždy sladkú vôňu borovíc; a keď bolo ticho, tie hory niekedy
hrali ako muzika. Trel sa strom o strom, haluz o haluz, list o list. A v jeseni, keď lístie
opadávalo, tu akoby jedle spievali pohrebnú pieseň.Pod skalou ležali pasienky ako dáky veľký kus zeleného hodvábu vyšívaného kvetinami, a
okolo nich krútil sa potôčik ani strieborná stužka. Po pravej strane zase bola seč.
Niektoré kríky na jar kvitli, druhé sa len zelenali; k tomu v lete a v jeseni divé černice
a čučoriedky len tak vábili oči i ústa. Martinko znal[17]každú zelinku[18]v hore: zlú i dobrú. Starý Ondrej ho naučil ich poznávať.Keď slniečko pekne po horách svietilo, zahľadel sa chlapec neraz po tom svete. Veď to aj
bola krása! Tak tie slnečné lúče niekedy vyzerali ako svetlá ruka.Keď sa dobytok dobre pásol, plietol Martinko všeličo z prútia. Najprv začal len s
metlami, ale podarila sa mu aj klonka,[19]potom slepačí kôš; pokúsil sa aj spraviť klietku na homôľky.[20]Každý deň si čosi domov doniesol. Platili mu gazdiné, ako ktorá chcela — no
predsa mal už voľačo zhospodárené. „Neviem,“ hovorieval, „načo sa mi to môže zísť, keď sa
už musím sám o seba starať.“Neraz, keď tak plietol, myslel si pri tom: „Bývalo to odjakživa všetko tak? A keď nie:
kto to všetko učinil? Kto rozkázal slnku, aby ráno vyšlo a večer zapadlo? Či ten Boh,
ktorého richtár spomínal, keď sa prisahal? Ten, o ktorom hovorievali ženy, keď niekto
umieral: „Dobrý Pán Boh, že si ho vzal?“ „Kde je ten Boh? Kam to tých ľudí bral? Vzal ta aj
moju mamičku? Ak On toto všetko, čo ako vidí, urobil, tak bol naozaj múdry a dobrý!“Ako to bolo všetko múdro stvorené: jedny bylinky rástli pre pokrm a druhé zase ako liek;
jedny, ktoré ľúbili chládok, zasial ten Boh pod kríčky, a druhé zase na slniečko. Alebo aj
to: keď napršalo, všetko ožilo v horách; ale že ani mnoho dažďa nie je dobre, preto zase
svietilo slniečko a fúkal vetrík. Ak to ozaj všetko On urobil tak dobre, je iste veľký a
múdry pán.Ba, či tam, kam tých ľudí bral, bola tiež taká pekná zem?Keď gazdiná umierala a umrela, dali jej do ruky peniaz, že vraj ,na prievoz‘.Na aký prievoz? — Bola medzi touto zemou a tamtou veľká voda? Kto tých ľudí prevážal?Potom za týždeň nechceli v dome nič hýbať, aby vraj — tá duša mala pokoj. Potom napiekli
chleba, lebo že to je najlepšie, keď sa vôňa chlebíčka po dome rozíde, potom že tá duša je
spokojná.Prečo tam tie duše nemali pokoja? Či predsa u Boha nebolo tak pekne ako tu? — Ach, že
ľudia museli umierať!“Tak myslieval chlapec. Opýtal by sa niekoho, ale nemal koho.Už rok bol pastierom. Otvárala sa nová jar. Umrel richtár nanáhlo. Ku koncu mnoho píjal;
porazilo ho. Martinko deň čo deň na neho myslieval. „Kam odišiel? Uvidel Boha? Aký je Boh?“Raz, ako tak sedí na skale a pletie košík, zadíva sa na nebo a hovorí:„Bože môj, keď ja len nič o Tebe neviem! Ale, však keď Ty všetko môžeš spraviť, urob aj
to, aby som sa niečo o Tebe dozvedel, aj o tej zemi, kam si to tých ľudí berieš. Či sú tam
všetci pohromade, dobrí aj zlí?“Veril Martinko, že ho Boh počul; spokojne pletie košík ďalej. Zrazu počuje žalostné
mékanie; beží dolu aj s Bundášom — a hľa, najmilšia ich ovečka, biela s čiernym fľakom
spadla medzi kríčky. „Ach, chuderka, ako ťa teraz hore dostanem?“ — Kamene sú vlhké. Ledva
sa Martinko dolu zošmykol a hore s ovečkou vyškriabal. Ej, čiže bol rád![21]Nesie si ju na pleci, hladká a dohovára jej, až si ju doniesol medzi ostatné
ovečky. Poskočila veselo a začala sa pásť.Na poludnie, keď zavracal dobytok k vode, prišli ženy hľadať hríby. I rozprával im, čo
sa mu prihodilo.„Martinko,“ povie stará Hudcová, „to bolo práve tak, ako je napísané v Svätom písme[22]o tom pastierovi, čo mal tých sto oviec a stratil jednu z nich, že nechal tých
deväťdesiatdeväť oviec na púšti a išiel hľadať tú stratenú.“„A našiel ju?“„Našiel, vzal ju na plecia a doniesol domov; a tak sa z toho radoval, že zavolal
susedov, aby sa s ním tešili.“Ľúbilo sa to Martinkovi.„A kto bol ten pastier? Kde býval?“„To ja neviem; rozprával to raz Kristus Pán svojim učeníkom.“„A to bol kto?“„Ale Martinko,“ zasmiali sa druhé ženy, „ty si sprostý!“„Nehanbite ho!“ bránila ho Hudcová. „Chudák, nemal mu to kto povedať, a do školy
nechodil. — Nuž, Kristus Ježiš je Syn Boží. — Ale poďme už ďalej.“Odišli ženy. Nemyslel chlapec na to, ako ho zahanbili, ale bol rád, že sa dozvedel
voľačo o Bohu, že mal ten Boh aj Syna a volali ho Kristus Ježiš. „Ježiš,“ ľúbilo sa
Martinkovi lepšie. „Ten Ježiš bol istotne tiež pastierom; ba, to snáď On sám mal tých sto
oviec. No, keď tam, kde bývali, mali pasienky, mali iste aj hory, a tak muselo predsa tam
byť pekne!“ Idúc domov hľadel Martinko chvíľami na nebo. „Snáď tam teraz práve tiež ženú z
poľa; možno, že aj ten Boží Syn, Ježiš. — Lebo keď On len samé ovce spomínal, iste len
ovečky pásava. Ba, či mňa On vidí? Umrel by som rád, keby som vedel, že si ma vezme za
pasáka. Aspoň by som skôr uvidel, ako je tam…“Na druhý deň zobudil sa Martinko neobyčajne veselý. Umyl, učesal, obliekol sa
poriadnejšie než inokedy, a keď mu vyháňali poslednú hrobárovie Belenu, opýtal sa zrazu
tety hrobárky:„Tetička, prosím vás pekne, a vidí Boh všetko čo my robíme?“Žena sa zamračila. Vadila sa predtým s mužom; uderil ju.„Veru vidí, synku; a keď budeš zle robiť, potresce ťa!“ Zamrmlala mrzute.„Ja nebudem zle robiť, tetička,“ sľuboval chlapec. „S Pánom Bohom!“„Choď s Bohom!“„A tetička,“ obrátil sa Martinko ešte raz, „vidí nás aj ten jeho Syn?“„Aký Syn?“„Ježiš.“„Kristus Pán? Nuž pravda! Ale choď už!“Martinko šiel, ale celou cestou sa mu zdalo, že kráčajú spolu: Syn Boží, Ježiš tam hore
a on tu dolu. Od toho dňa neopovážil sa viac zahrešiť dobytku ako inokedy; lebo keď ho
Ježiš videl, tak ho aj počul.*Tak prešiel Martinkovi celý týždeň v šťastí a spokojnosti. Raz, keď v sobotu večer hnal
z poľa, práve zvonili na večer.[23]Zvuk veľkého zvona slávnostne letel dolinou.„Bude nedeľa,“ pomyslel si Martinko, „zvonia na veľký;[24]zajtra pôjdu ľudia do kostola. Ba, čo tam v tom kostole robia?“On ešte nikdy vnútri v kostole nebol. Keď gazdiná umrela, sedel pri truhle pod
žobráčňou. Počul, že vnútri hrali, spievali a že pán farár čosi ľuďom rozprával, ale von
rozumieť nebolo.Raz v zime pýtal sa bol aj on do kostola; v lete nemal kedy odísť od husí. „Čo by si tam
ty robil?“ — povedala gazdiná. „Čítať nevieš, ani šiat nemáš. Netreba takých ľudí v kostole
darmo zavadzať.“„Čo tam len tí ľudia chodia? Rozprávať sa s Bohom? Alebo im tam o Ňom voľačo rozprávajú,
aj o Ježišovi? Istotne, a ja ta ísť nesmiem!“Nechcelo sa dnes Martinkovi večerať; darmo k nemu Bundáš strapatú hlavu túlil. Tak sa mu
srdce zarmútilo, že najradšej by bol utiekol späť do hôr a ešte radšej za mamičkou.Vybral sa ju hľadať — aspoň na cintorín. Neraz už doniesol kvieťa na jej hrob, neraz si
tam posedel a premýšľal, kam to tá jeho mamička odišla, a či sa jej tam dobre vodí. Dnes
nedoniesol kvieťa, zato polieval to, čo na hrobe rástlo, horkými slzami. „Mamička moja
dobrá, či vás ani tam u Boha do kostola nepustia, keď ste boli vandrovná,[25]tak ako mňa tu? Ach, mamička moja!“Neďaleko kope hrobár hrob. Počuje chlapca nariekať; poznal ho. Odhodí motyku, rýľ a ide
k nemu. „Čo plačeš, Martinko! Čo ti je?“ — vraví. Vyrozprával chlapec svoju žalosť.
Nerozumel ho hrobár,[26]lebo hoci on sám každú nedeľu do kostola chodieval a mnoho o Bohu a Jeho Synovi
vedel, nemyslel nikdy na Boha.„Neplač!“ hovorí. „Zle je len to, že ťa nechali takého sprostého. A to nie je pravda, čo
hovoríš; ty si náš obecný pastier, nijaký vandrovný! Môžeš smelo ísť medzi chlapcov na pavlače,[27]nikto ťa nevyženie.“„Ale ujček, keď ja nemám šaty!“„Nuž, v lete aj tak do kostola ísť nemôžeš, musíš pásť. Ale na jeseň ti obec spraví
nové, potom choď hoci aj každú nedeľu.“„A čo tam budem robiť? — Ujčíčko,[28]naučte ma, pekne vás prosím, čo vy tam robíte!“„Spievame, chlapče; to ty nemôžeš, keď nepoznáš v knižke. Ale môžeš počúvať, čo pán
farár pred oltárom čítajú, môžeš sa s nimi modliť a počuješ kázať.“„Čo je to kázať?“„Ach, však si sprostý! To nás akoby učia, čo máme robiť.“„Ja som myslel, že vám vyprávajú o Bohu.“„No, však to! Rozprávajú nám o Ňom a o Kristu Pánu — aký je kedy čas. O Vianociach ako
sa Kristus Pán narodil, v pôste zase, ako mnoho od ľudí trpel, ako Ho Židia zviazali, na
smrť odsúdili, na kríž pribili, až na tom kríži umrel. Keď príde Veľká noc, tak nám
vyprávajú, ako po smrti na tretí deň vstal z mŕtvych a z hrobu vyšiel živý. A na Vstúpenie,
ako išiel k Otcovi svojmu do neba. Ale chlapče, už mi daj pokoj, kedy dokopem hrob!?“„Ujčíčko môj, však vám pomôžem; len to mi ešte povedzte, ako Ho to tí Židia na ten kríž
pribili?“„Ľahni si na zem, ukážem ti! Tak, teraz natiahni ruky, ako najlepšie môžeš. Vidíš, tu
cez nohy a sem do dlaní zatĺkli veľké klince, a tak Ho pribili. Taký pribitý visel, dokiaľ
neumrel.“Vyskočil Martinko.„Ale však Ho to bolelo! — Prečo Ho tak mučili? Čo urobil?“„On nikdy nič zlého neurobil, ani nikdy zlého slova nepreriekol, dobre robil ľuďom.
Zďaleka za Ním chodili a chorých k Nemu nosili, a On každého uzdravil. Pritom učil ľudí,
ako majú žiť a slúžiť Bohu. Zabili Ho, lebo nemohli počúvať, že im pravdu hovoril.“„Ach, však boli zlí!“„Veru zlí. On medzi nimi chodil ako pastier; práve tak, ako ty svoj dobytok pasieš na
tráve, tak On tých ľudí pásol Slovom Božím, a oni Ho zabili.“Nechcel hrobár ďalej hovoriť o Kristu. Tak mu prišlo v srdci úzko, ako keď máme dobrého
priateľa, ktorý nám preukázal veľké dobrodenie, zabudneme na neho, až zrazu nás voľakto
upamätá, že sme nevďační.Nebol hrobár Písma neznalý; kedysi prečítal celú Bibliu, čo mal po tatíčkovi. Chodil aj
do školy, učil sa biblické histórie,[29]chodil do kostola, vedel všetko, čo kresťan má znať o Kristu, — ale nemyslel na
Neho nikdy. Zabudol — zabudol; a teraz mu Ho Martinko pripomenul.Keď dokopali hrob, išli každý svojou stranou.Tej noci Martinko nespal. Nedalo mu ani oči zavrieť. Predsa sa len voľačo dozvedel o
Ježišovi, aký bol: veľmi, veľmi dobrý.„Ale keď bol Boží Syn, to teda prišiel rovno od Boha; a bolo iste mnoho ľudí takých ako
ja, ktorí nič o Bohu nevedeli, ani o tej druhej zemi, tým o nej rozprával. A keď bol takým
chýrnym lekárom, iste naučil ľudí všetky korienky a zeliny poznať. Však veru dobre vedel,
na čo ktorú Jeho Otec učinil, aby, keď On tu už nebude, mali sa čím liečiť v chorobách. —
Že Ho zabili, ach, že Ho zabili; a to tak preukrutne. Však tých, ktorí to urobili, Boh iste
všetkých pozabíjal a Jeho si vzal k sebe. A tam On iste teraz tých ľudí, ktorých Boh k sebe
berie, učí, ako majú byť živí, lebo tam sú iste všetko inakšie obyčaje. A zase ich tak
vodí. Predsa je len pastierom, i keď ovečky nepasie, ale ľudí, snáď by ma prijal za pasáka
k ovciam, keď k Nemu prídem a prišiel by za mnou podívať sa do hôr, keď je taký dobrý k
ľuďom.“Už sa začalo Martinkovi driemať, keď mu napadlo: „Ale keď Boh všetkých ľudí k sebe
berie, ktorí umreli, to vzal teda aj tých, čo zabili Ježiša?“ — Posadil sa chlapec na
posteli. — „Ja by som ich tam netrpel!“ — a zakrútil hlavou. „Nie, oni tam nie sú, ale kde
sú? Ej, keby mi ešte to mal kto povedať!“No, čochvíľa zvonili na svitanie, musel ísť po práci.„Druhí pôjdu do kostola, budú počúvať o Bohu, o Ježišovi; — a ja aby som išiel do hôr.
Zase nič nepočujem. Načo som lenna svete bez Boha!“Videli gazdiné, že je Martinko vyplakaný a smutný. Pýtali sa, čo mu chýba, ale
nepovedal. Však by mu aj tak niktorá nepomohla! Dnes nezahnal až do seči; pásol okolo
potoka, kade sa chodilo do Brezovky.Sotva si kúsok chleba zajedol a ostatný podelil medzi Bundáša a Berušku, ide tade akýsi
neznámy človek. Bol ešte mladý, bez fúzov, po pansky oblečený, pri boku mal kapsičku a v
ruke dáždnik.„Dobré ráno, pastierik! — Prídem týmto chodníkom do Rášova?“ volal zďaleka.Martinko strhol klobúk a riekol: „Prídete, priateľko, ale sa vŕb nespúšťajte ani potoka,
lebo o kúsok ďalej sa delí chodník na troje!“Usmial sa neznámy; zaľúbil sa mu pastierik s tou peknou, počernou tvárou a veľkými
čiernymi očami.„A nie ti je smutno, keď si sám?“ vraví ďalej cudzinec.„Ó, inokedy nie, len dnes, keď je nedeľa. Druhí pôjdu do kostola a ja musím pásť.“„Netráp sa nad tým, je dosť takých ľudí, čo ani nepasú, — a do kostola nejdú.“„A vy kam idete?“„Teraz do Rášova, a potom ďalej. Musím kus sveta prejsť.“„A čo tak chodíte?“„Vieš, ja sa učím v školách, a v tých školách potrebujeme mnoho peňazí, a tak chodím
zbierať po dobrých ľuďoch.“[30]„Chudáci! A čo sa tam učíte?“Neznámy sa zasmial ako zvon, až sa hora ozvala.„Čo sa učíme, to ti všetko povedať nemôžem; ale ti poviem, čím budeme, keď sa vyučíme.“„A čím budete?“„Jedni lekármi, druhí advokátmi, tretí kňazmi, iní učiteľmi, a iní notármi.“„A vy čím budete?“„Ja kňazom.“„Ach,“ zaradoval sa Martinko, „aby ste aj druhým rozprávať mohli, učia vás iste mnoho o
Bohu a hovoria vám o Kristu; vy už iste o Ňom viete všetko!“Zase sa neznámy usmial.„Ó, viem už mnoho, a mohol by som i dnes kázať, však iste odpoludnia budem zastupovať
pána farára.“„Prosím vás pekne — ja som ešte nikdy kázať nepočul — kážte dnes mne. Do smrti vás budem
za to požehnávať.“„Tebe! No, dobre, ale najprv mi povedz ty, čo všetko vieš o Kristu Pánu.“Chlapec rozprával, čo počul od žien a čo od hrobára. Zadivil sa neznámy.„Ale chlapče, veďty si bez Boha na svete a bez Krista!Ako ja mám
tebe kázať, keď nič nevieš!“Martinko musel zbehnúť za kravami, zahnať hájnikovie Stračenu; klala sa s druhými. Keď
sa vrátil, sedel neznámy na skale, v ruke mal knižku a čítal. Sadol si mu k nohám a túžobne
čakal.„Už si prišiel?“ zbadal ho neznámy. „Pozri, táto kniha má nápis: ,Nový zákon Pána nášho
Ježiša Krista‘. V nej je všetko napísané, čo Kristus Pán robil, učil, ako sa narodil, ako
umrel, ako išiel do neba a že zase príde.“„A je tam aj o tej druhej zemi, kam Boh ľudí berie, keď umrú?“„Aj — tuto na konci.“„A sú tam u Neho zase všetci spolu, dobrí aj zlí?“„Ach, čoby! Dobrí sú tam hore v nebi, a zlí dolu v pekle, a kto tam príde, ten sa už
nikdy viac odtiaľ nevyslobodí. Všetci ľudia sú zlí; Boh sa na všetkých nahneval a odsúdil
všetkých do pekla. Ale tu prišiel Kristus, Syn Boží, dal sa za nich na kríž pribiť, usmrtiť
a tak nás z pekla vykúpil. Lebo ani Boh nechcel, aby ľudia prišli do pekla. Chcel ich mať u
seba v nebi. Áno,„tak Boh miloval svet, že svojho jednorodeného Syna dal, aby
nikto, kto verí v Neho, nezahynul, ale mal večný život.““„Vidíš, tak miloval Boh aj teba; aby si sa nemusel po smrti v pekle trápiť, nechal za
teba na kríži umučiť svojho jediného Syna. Keď tomu budeš veriť a umrieš, prídeš k Nemu.“„Ach, prosím vás, naučte ma tie slová!“ prosí chlapec. Čochvíľa vedel celú výpoveď a len
ešte prosil: „Prečítajte mi, ako to Ježiš za mňa zomrel.“Neznámy čítal a čítal. V tom tichu svätého nedeľného rána samému mu to bolo akési nové.
Čítal, ako sa Pán Ježiš v Getsemanskej záhrade za nás trápil, a že Ho tam prišli chytať.
Keď im Ho Judáš zradil, zviazali a odviedli Ho. Ako potom všetci Jeho učeníci od Neho
utiekli, ako Ho zlí, falošní biskupi na smrť odsúdili, bili, pohlavkovali[31]a upľuvali. Potom Ho zaviedli k Pilátovi, od toho zase k Herodesovi, ako sa mu
Herodes posmieval a Pilát, hoci vždy vyznával, že je Ježiš nevinný, predsa Ho dal najprv na
smrť ubičovať a potom odsúdil, aby Ho ukrižovali. Na posmech obliekli Mu žoldnieri červený
plášť a dali Mu na hlavu z tŕnia korunu tak, že Mu krv oči zalievala. Taký bol utrápený, že
by Ho nikto nebol poznal.A keď Ho už viedli na tú horu Golgotu a On si sám niesol na rozodraných pleciach veľký
kríž, ako pod ním od veľkej slabosti a bolesti padol a oni potom dali ten kríž odniesť
Šimonovi Cyrenenskému, ktorý tadiaľ okolo šiel. Ako Ho potom na kríž pribili cez dlane a
nohy a tak na tom kríži medzi nebom a zemou visel. Zem Ho nechcela a nebo sa pred Ním
zavrelo. Slnce pieklo na Jeho rany, krv tiekla dolu krížom a keď vo veľkej horúčave volal,
že je smädný, dali Mu ocot so žlčou miesto vody.Šesť hodín tak visel. Modlil sa za tých, čo Ho na kríž pribili. Matku svoju, ktorá od
žalosti pod krížom omdlievala, potešoval. Zločincovi, ktorý v Neho na podobnom kríži
uveril, hriechy odpustil a na milosť prijal. A keď Mu bolo už najhoršie, a tí, ktorí okolo
kríža chodili, sa Mu ešte posmievali, zvolal:„Bože môj, Bože môj, prečo si Ma
opustil?“A keď svojmu Otcovi ducha svojho poručil, naklonil hlavu a umrel.Ďalej čítal neznámy o tom, ako sa začala triasť zem, ako sa zatmelo slnko, skaly sa
pukali a hroby otvárali. Ako Jozef z Arimatie a Nikodém, dvaja bohatí mužovia pochovali
Syna Božieho, privalili veľký kameň ku hrobovým dverám, ktorý potom Židia zapečatili, aby
snáď mŕtvy Ježiš nemohol z hrobu vyjsť.Tu musel prestať čítať, lebo Martinko sa hodil na zem a plakal a plakal — div mu srdce
nepuklo, že tak musel za neho umrieť Syn Boží, aby ho vyslobodil z pekla.A neznámy, keď videl chlapca tak žalostne plakať, spustil knihu na kolená, sklonil hlavu
a keby sa nebol hanbil, bol by zaplakal aj on, zaplakal nad tým, že toto všetko dávno
vedel, ale nerozvážil; zaplakal by nad svojimi hriechmi, ktoré Syna Božieho doniesli do
hrobu! No, aby chlapca potešil, čítal po malej chvíľke ďalej…*Kto by to bol Martinkovi ráno povedal, kde a akú on dnes kázeň počuje, zo samého Božieho
Slova a čo všetko sa o Ježišovi dozvie!Keď odišiel jeho mladý kazateľ a on osamel, premohla ho driemota. I snívalo sa mu, že
vidí Ježiša na kríži umierať, a že k nemu kloní hlavu a hovorí: „Za teba umieram,
Martinko.“ Potom sa mu snívalo, že bol s Máriou pri tom prázdnom hrobe a Ježiš živý stojí
vedľa nich; a zas ako ide s učeníkmi po hradskej. Zrazu všetci zastanú, Ježiš sa od nich
odoberie a odchádza už len sám vyššie a vyššie — preč, ba, akoby Ho to slniečko nieslo na
rukách, až Ho oblak zakryl. Martinko vidí aj cez ten oblak ako Boh Otec bránu otvára a víta
si milého Syna a dáva Mu všetko, čo si len zažiada.Keď sa zobudil, nemohol ani veriť, že to všetko bol iba sen.Troje si Martinko zapamätal najlepšie:„Tak Boh miloval svet“, a„Hľa, ja som s vami až do skonania sveta“, a to, že Ježiš zase
príde.Toto posledné ho najviac tešilo; a preto od toho dňa nemal väčšej žiadosti, len aby sa
mohol naučiť čítať, lebo ten neznámy mu bol povedal: „Keby si vedel čítať, dal by som ti
túto knihu.“ Malá bola, ale hrubá a v nej bolo všetko len o Synovi Božom. To čo z nej
počul, bolo len na pár lístkoch. „Keby som ja takú knihu mal a sám si v nej vedel
prečítať!“ Ale bol už veľký, do školy by ho v zime sotva prijali.A to čítanie musí byť veľmi ťažká vec. Tu si pomyslel: „Keď mňa Pán Ježiš — lebo už Ho
nemohol len tak krátko „Ježiš“ menovať — vždy počuje, poprosím Ho i teraz a On mi iste
pomôže.“Kľakol si, zložil ruky a hľadí ta, kam odišiel Pán Ježiš a prosí: „Ja som taký sprostý
chlapec, Pane Ježišu, ani čítať ma nenaučili — do školy by ma už iste nevzali, že som veľký
— tak Ťa pekne prosím, pošli mi nejakého dobrého človeka, čo by ma naučil čítať, aby som sa
mohol všetko o Tebe dozvedieť.“Veril Martinko, že ho Syn Boží počul a že ho istotne vyslyší. Nemyslel na to, ako; len
veril a bol šťastný. „Budem si raz aj ja Nový zákon Pána Ježiša Krista čítať — budem!“Keď sa vo štvrtok večer vrátil z hôr, niesol hájničke slepačí kôš. Boli u nej zídené
ženy a rozprávali sa, že dnes pochovali Brezovanovie Annu a že jej malý Jožko, ak ho
niektorá nevezme k husiam, bude musieť chodiť po pýtaní. Martinko poznal ženu i chlapca,
bývali v želiarstve.[32]Bola to poriadna žena. Vydala sa pred rokmi do Pešti za murára a keď sa jej muž
na stavbe zabil, prišla aj s chlapčekom do rodiska. Živila sa nádenníctvom a hoci ako
chudobno žili, predsa si chlapca posielala do školy už od piateho roku.Prišlo Martinkovi chlapca ľúto. „Už je taký, ako ja! Keď mamičku nemá, pošlú ho po
pýtaní, alebo ho vezmú k husiam a zabudne, čo sa v škole naučil a keď narastie, práve tak
nič nebude vedieť ako ja.“Každý deň Martinko mnoho nad Jožkom rozmýšľal a vždy viacej mu ho bolo ľúto.Tu v sobotu večer oblečie sa zrazu čisto a ide k richtárovmu domu. Richtárka stála na
dvore.„Tuším ideš o ohlášky, Martinko! Kam si sa vybral taký pristrojený?“[33]„A len k vám, tetička. Sú doma ujček?“„Čo máš s ním? — Juro, poď sem! — Martinko prišiel na žalobu.“„Ba kieho…“ ohlási sa richtár z pitvora.Nebohý richtár bol človek chudorľavý, tento zase ako buk. Zavolal Martinka do kuchyne.„No, čo si nám doniesol dobrého? Vitaj a sadni si!“„Ďakujem pekne, však si aj postojím.“„Ideš sa ponosovať na gazdiné, že ťa dobre nechovajú? Alebo ti chalupa letí? Či si
stratil kravu?“ — robil richtár žarty a tešil sa, že je Martinko červený až po uši. —
Žalovať, a on, Martinko, na gazdiné! Je pravda, niektoré mu dávali jesť len takú vodu,
miesto polievky a chleba taký krajíček, aj vežu si cezeň videl: no nepovedal by to na ne do
smrti. Však zase iné boli milosrdnejšie; dali toľko, že si aj k druhému dňu odkladal.„Žalovať som sa neprišiel,“ vyhováral sa úprimne. „Mám sa, chvála Bohu, čoho najesť!“„A čo teda?“„Prišiel som sa popýtať, čo spraví obec s Jožkom Brezovanom.“„O koho on má starosť!“ zadivil sa richtár. „Nuž, dáme ho tebe,“ hovorí so smiechom,
„odsluhuj sa obci, že ťa prijala.“Martinkovi akoby slepý mak[34]bol na lícach prekvitol.„Však to, ujček, to som vás prišiel prosiť, dajte ho mne! Máte pravdu, však ja sa obci
musím akosi odslúžiť. Tak vás pekne prosím, neposielajte ho po pýtaní, ani do služby k
husiam; dajte ho mne!“„Ale chlapče, ja len žartujem a ty to myslíš naozaj! Môj milý gazda — a čím ho budeš
chovať, há…?“Prišla richtárka, počula o čom je reč, nahnevala sa.„Oh, sprosták akýsi! Snáď si nemyslí, že miesto jedného budeme chovať dvoch, že mu hádam
budeme držať paholka — môj milý pán!“„Nemyslím gazdinka,“ bránil sa chlapec, „mám už pár grajciarov za metly odložené a ešte
si vyrobím. Však nás Boh, keď ľuďom i dobytku všetko dáva, tiež neopustí, dá aj nám.“Darmo ho richtár so ženou od toho odhovárali, darmo predpovedali: „Ale sa máte biedy
natrieť!“ „Pokapete hladom!“ Všetko darmo, neveril Martinko, len prosil.Zahnal ho richtár, vraj aby sa išiel najprv vyspať. Nahnevali sa skoro všetky ženy v
dedine. Každá chlapca hrešila, čo len vymýšľa. Zriekli sa, že mu budú menší kúsok chleba
dávať, keď si toľko trúfa. Ale aká pomoc?! Keď len deň čo deň k richtárovi o to chodil a
prosil, dali mu konečne Jožka.*Ach, to bol pre Martinka deň! Vo svojom živote radostnejšieho nepamätal. Požičal si od
hrobára káru[35]a šiel Jožka odvážať.Čo chlapcovi po matke ostalo: truhla[36]plná šiat, veľká perina, lavica, stôl, stolička — to predala obec. Vyplatili
pohrebné trovy a ešte zostalo chlapcovi na obecnom dome[37]desať zlatých. Zídu sa mu, až pôjde dakedy na remeslo.Zhŕkli sa ženy k Hudcovie chalúpke. Niektoré div smiech nezadusil, keď videli Martinka s
károu ťahať k domu, ale druhé si aj poplakali: „Chúďatká, rovné s rovným; však ste obaja
jednakí!“Vyložili ženy na káru malú truhielku Jožkových šiat, zviazali do nôšky perinku, dve
podušky, naložili ešte kadejaké haraburdie aj trochu strovy,[38]zemiakov, mrkvy, cibule — čo po Anne zostalo. Zapriahli sa chlapci do káry a
veselo ťahajú hore dedinou.„Dobre toho tatíčka poslúchaj!“ volali mladé, rozpustilé ženy za Jožkom.Neprehovorili chlapci spolu ani slova, iba keď zastali pred chalúpkou, pozreli jeden na
druhého. Pustil sa Jožko do plaču; zaplakal si s ním aj Martinko.„Neplač, Joženko,“ teší ho v slzách. „Aj ja som sirota, ako ty; ale odkedy viem, že ma
Boh tak veľmi miluje, že za mňa svojho Syna dal na kríž pribiť, a že mňa Pán Ježiš vždy
vidí, nie je mi už tak smutno na svete. Ani ty sa neboj, dobre nám tu spolu bude, len sa
majme radi!“Jožko prestal plakať. Zložili chlapci truhielku a všetko ponosili dnu, potom zaviezli
káru hrobárovi. Hrobár im odkrojil, čo žena nevidela, kus chleba; hrobárka, čo muž nevidel,
strčila Jožkovi homôlku.[39]Naobedovali sa idúc cestou.Keď prišli domov, poskladal Martinko posteľ; veru ešte nikdy v živote nespal v perinách;
líhal na slame, zakrytý starou halenou. Teraz si postlali. Jožko otvoril truhielku. Nechali
mu gazdiné jednu z mamičkiných plachiet aj obrúsok. Plachtu dali na posteľ, obrúskom
prikryli stôl.„Tuto si dáme knižky,“ hovorí Jožko.„Mali by tam v rohu byť knihy, ale ja nijakých nemám; a načo aj, keď neviem čítať,“
smutno priznával sa Martinko. „Však preto som ťa k sebe vzal,“ hovorí ďalej, „keď nechcem,
aby si po službách zabudol, čomu ťa v škole naučili, ale aby si mohol školu vychodiť a
mohol si sám prečítať, čo je o Bohu v knihách napísané, aj ako Syn Boží za nás umieral, a
že zase príde.“„Veď ja už čítať viem,“ pochválil sa Jožko a bolo mu divné, že taký veľký chlapec ako
Martin, nevie čítať. „Keď boli mamička nezdravá, práve to som im čítal, ako Kristus Pán z
hrobu vstal. My máme dosť kníh.“Prehŕňa Jožko v truhielke, vytiahne uzlík, rozviaže a začne po stole rozkladať: najprv
šlabikár, potom čítanku, katechizmus,[40]biblickú históriu, ešte celkom novú — posledný dar od mamičky. Potom veľký Kancionál,[41]Studničku[42]a po dedkovi starú Postilu.[43]Konečne vytiahol osobitne v ručníku zviazanú knihu.„To je Sväté písmo — Biblia,“ vysvetľuje užasnutému Martinkovi.„A je v nej aj o Bohu písané?“„Všetko len o Bohu; hneď od začiatku, ako za šesť dní stvoril svet. Ale o tom je aj v
biblickej histórii a tam sú aj obrázky.“Dali sa chlapci prezerať obrázky a Jožko o každom rozprával; ako Boh stvoril človeka,
ako hadovi bolo ľúto, že si prví ľudia tak pekne v raji bývajú a ako naviedol Evu, aby bola
neposlušná a jedla zo zakázaného stromu.„Eva naviedla Adama a keď zhrešili, vyhnal ich Pán Boh z raja,“ rozprával ďalej; ako
mali dvoch synov, Kaina a Ábela, a že Kain bol zlý a zabil svojho brata Ábela. — Nezunoval
by Martinko do večera počúvať.„A to vám všetko v škole rozprávajú?“„Niečo sa učíme v škole, niečo mi mamička rozprávali, predtým; teraz si už aj sám
prečítam.“Pustil sa Jožko do čítania a hoci mal ešte len osem rokov, čítal znamenite. Zaliali sa
Martinkovi oči. Až teraz videl, ako zle mu gazdiná urobila, že ho neposielala do školy. Aj
on by tak vedel čítať a čítal by si sám z tej veľkej, svätej knihy. Ba, ako mu len do domu
prišla! Mal už Slovo Božie a mal voľakoho, kto mu bude čítavať! Dosiaľ, po starej obyčaji,
mával Martinko klobúk na hlave, ale keď mu Jožko prečítal nápis „Svätá Biblia“, strhol ho a
už nikdy viac nesedel v izbe, kde tá svätá kniha ležala na stole, s hlavou prikrytou. Učila
ho bola gazdiná pred staršími a pánmi klobúk stŕhať, a predsa nad všetkých ľudí na svete
väčšiu úctu patrilo preukázať tej knihe, ktorá pošla od Boha a o Bohu rozprávala.Prvé štyri dni, čo mal Jožka u seba, nenajedol sa Martinko nadostač ani chleba ani váre,[44]lebo gazdiné sa zriekli a nedali pastierikovi ani toľko stravy, ako inokedy.
Ale vzali si chlapci z domu pár zemiakov a trošku soli; Martinko rozdelil váru aj chlieb na
dva diely — menší sebe a väčší Jožkovi. Nakŕmili ešte aj Bundáša.Kým Martinko pásol, nazbieral Jožko malín, ale nevzal si z nich Martinko. „Budú mu
dobré, keď pôjdeme z poľa,“ pomyslel, „bude hladný.“No, nevydržali gazdiné dlho pastierika trucovať. Keď videli, ako veselo obaja chlapci,
každý s noškou prútia na chrbte, ženú z poľa, ako prívetivo na seba pozerajú a spolu sa
zhovárajú, zapáčilo sa to ženám a okrem niektorých skúpejších — pridávali vždy viac i
chleba i kaše, alebo polievky.„Však nám toľko neubudne,“ hovorila hájnička, „a nech to nehladuje.“„Chudáci“ — vravievali ľudia — a nikto nevedel, že nebolo snáď v celej dedine
šťastnejších ľudí nad Martinka a Jožka. Veselo budieval Martinko kamaráta. Umyli sa v
potoku, učesali, obriadili. Jožko sa pomodlil nahlas celý Otčenáš, Martinko potichu s ním.
Zviazali si do uzlíka šlabikár i biblickú históriu, vzali nožíky a motúzy na prútie.
Martinko vzal trúbu, Jožko pustil Bundáša a poď dolu dedinou a potom za stádom k horám.Keď obstaral Martinko dobytok,[45]zajedli si všetci traja, čo im gazdiné dali na raňajky. Jožko prečítal kúsok z
biblickej histórie, potom naložil Martinkovi, ktorú literu sa má zo šlabikára naučiť a sám
šiel pásť, alebo rezať prútie na koše a metly. Kým narezal, Martinko už vedel svoju úlohu a
skladal pomaly litery.Neraz sa Jožko divil, ako dobre mu to ide. Martinko zase hovorieval:„Čo som sa ja narozmýšľal, že to čítanie musí byť veľmi ťažká vec a ono to je hračka.
Ale nech Pán Boh požehnáva tých múdrych ľudí, čo ten šlabikár tak poskladali. Človek by si
to hneď tak nezapamätal, ale tu ti nakreslia ihlu pri -i-, cepy pri -c-, ucho pri -u-. Tak
sa už len veľmi sprostý nenaučí; však keď tri razy na to pozriem, už to viem. Alebo aj to,
všetko máš pohromade — či na čítanie, alebo na písanie, aj písať sa môžeš zrovna naučiť.“Mal Jožko starú rozbitú tabuľku a kúsok grifľa,[46]tie si so sebou brávali. Učil sa Martinko aj písať.Keď tak ticho sedel nad šlabikárom alebo nad popísanou tabuľkou a rozvažoval ako to
bude, keď príde zima a on sa bude môcť usilovnejšie učiť, a keď sa naučí, sám si potom
prečíta zo Svätého písma, neraz pozrel na nebo a hovorí:„Však som Ťa ja darmo neprosil, Pane Ježišu, aby si mi nejakého dobrého človeka poslal,
ktorý by ma naučil čítať; poslal si mi tohoto chlapca. Ďakujem Ti za to pekne.“Keď narezal Jožko prúty a doniesol — veľmi rád rezal prúty — čistili ich chlapci a
viazali do viazaničiek. Pritom učil Martinko kamaráta poznávať zeliny, dobré i zlé.„Pamätaj si,“ hovorieval, „ktorá je škodlivá ľuďom aj dobytku, budeš niekedy sám pásať,
potom sa ti to zíde.“Raz pribehol Jožko celý zadychčaný. Našiel toľko malín, že sa až tak všetko červenalo.
Nedal pokoja, až mu na druhý deň Martinko dovolil vziať z domu košík, nazbierať plný a
zaniesť do horárne.Vypytovali sa chlapca v horárni, u koho býva, poznali jeho mamičku dobre. Zaplatili
dobre za maliny a ešte do košíka všeličoho naukladali. Potom si zjednali Jožka, aby im v
sobotu a v stredu donášal mäso, že dostane za cestu vždy tri grajciare.[47]Šťastní sa vrátili chlapci domov.Od tých čias donášal Jožko do horárne a Martinko ho poslal vždy aj na poštu, či niečo
nedošlo pre pána horára. Počul, ako sa žalovali raz ženy, že dlho čakali na list; jedna od
muža, druhá od syna, a listy ležali vraj týždeň na pošte a druhý u listára.Pochválil horár chlapcov, že múdro urobili. Počuli o tom susedy pri horárni a zjednali i
ony Jožka, aby im z mesta donášal. Nemusel mu už Martinko zo svojho chleba odlamovať, ba
ešte si aj všeličo nanosili na zimu. Jedna gazdiná dala vajce, druhá pár zemiakov alebo
repy, iná trochu mrkvy, ba čo viac: zarodili toho roku kopaničiarom[48]jablone a hrušky, a tak dovolili podaktorí chlapcovi nazbierať si, koľko
uniesol. Neskôr dali mu i sušeného. Vážili si toho chlapci, odkladali na zimu, lebo
Martinko vedel, že hlad v zime je horší, keď si v poli ničoho nenájdeš.*Neľúbilo sa Jožkovi, že ho Martinko v nedeľu nechcel brať do hôr. On najradšej býval len
okolo neho, ale Martinko hovorieval: „Čítať vieš, všetko rozumieš a nešiel by si do
kostola? Choď a dávaj dobrý pozor, aby si mi vedel povedať o čom pán farár kázali.“Nuž, mnoho si toho Jožko nezapamätal, ale aspoň keď spievali známu pieseň, ktorú vedel
spamäti, zaspieval ju Martinkovi; áno, musel mu ju tak dlho opakovať, kým aj on mohol
spievať s ním. Všetky sa mu ľúbili, ale jedna nadovšetky. Tú, keď bol sám, vždy si spieval:Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste?Kde Tĕ hledat budu, na kterém místĕ?Pusť od sebe světlost, neb jsi jasný,Bez Tebe žít nechci, neb jsi krásný.Dokud Tě nenajdu, hledat Tě budu,Ve dne, také v noci volati budu:Ukaž se, Ježíši, mně smutnému,Ráč dát potěšení mně hříšnému.„Ten, ktorý túto pieseň kedysi skladal,“ myslel si Martinko, „tiež iste tak nič o Tebe,
môj Pane Ježišu, nevedel, ako ja.“Keď chlapci podvečer prišli z poľa, zažali si lampičku, ktorú mal Jožko po mamičke;
kúpili si každú sobotu do nej oleja a Jožko musel čítať z Biblie o tom, ako Pán Ježiš trpel
a umrel. Neraz chcel Jožko čítať iné, ale Martinko nedal.„V zime prečítame celý Nový zákon, aj zo Starého; teraz si musíme len toto čítať tak
dlho, kým nebudeme vedieť všetko naspamäť, ako sa On pre nás trápil, aby sa nám to nikdy
nevytratilo z pamäti, aby sme to mali v srdci.“Nuž, Jožko ešte dlho bude musieť čítať históriu o utrpení Pána Ježiša, kým ju bude mať v
srdci. Je mnoho detí aj starších ľudí, ktorí na to nikdy nemyslievajú, čo pre nich Boží Syn
podstúpil. Jožko len preto rád čítaval, že ho Martinko chválil a divil sa, aký je múdry.
Martinko ale, najmä keď bol sám, neprestajne o tom premýšľal.Raz v nedeľu, ako sa vracal z hôr — ešte len zo seči vyháňal, už sa bolo zotmelo a
mesiačik svietil — zrazu sa pozdalo Martinkovi, že vidí na zemi ležať človeka s rukami nad
hlavou zloženými a že ho počuje stonať, akoby od veľkej bolesti. Najprv sa naľakal, no
potom sa presvedčil, že to tam ležalo drevo; mesiac naň svietil a hory stonali.Zastal Martinko nad drevom a myslel si: „Tak ležal Boží Syn tam v tých horách a stonal,
plakal, prosil, až sa krvou potil a to všetko za mňa.“Ach, taká žalosť napadla Martinka nad tým, že idúc cestou plakal a žiadal si: „Keby som
len mohol skorej k Bohu odísť a vidieť Pána Ježiša; padol by som pred Ním na kolená a tak
by som Mu za všetko poďakoval!“V ten večer, ba aj inokedy, videli gazdiné, že je Martinko akýsi vážny a tichý;
posmievali sa mu:„Však si musí viesť, keď je tatkom takého veľkého chlapca!“Neodpovedal Martinko na také reči. „Však Boží Syn ani ústa neotvoril, keď si z Neho
robili posmech a keď Ho bili, ani sa nechcel brániť,“ premýšľal. No nezasmial sa už ani
raz, keď počul všelijaké škaredé žarty, ani keď sa gazdovia dušili a prisahali. Najradšej
utiekol, keď mohol. „Keď je Boh všade a všetko počuje a vidí,“ myslieval Martinko, „patrí
sa, aby sme pred Ním chodili tichí, krotkí a dobrí, ako Jeho milý Syn.“Cítil Martinko, že ľudia zabúdali na Boha a žili tak, akoby Ho nebolo.*Konečne skončila sa jeseň. Gazdiné pozavierali dobytok do maštalí. Ošatili pastierika a
zase mu povedali, keď si novučký kabát, nohavice, košeľu, vestu, čižmy, ba aj halenku
obliekol, že sa môže ženiť.A on? Ach, bolo vám to po dedine rečí, smiechu, keď medzi prvými malými žiakmi prišiel s
Jožkom do školy aj Martinko!Pán učiteľ nechcel sprvu Martinka ani zapísať, že sa mu budú deti vysmievať. Ale keď
vyskúšal, čo vie, dovolil mu prísť. Hovorieval potom, že jakživ takého žiaka nemal.Nič si Martinko z toho nerobil, že sa mu rozpustilé deti naozaj vysmievali, a po ulici
do sprostých mu nadávali, ba, keď napadlo snehu, gule do neho hádzali. On akoby ich ani
nepočul. V ošúchanom starom kabátiku ticho sedel v poslednej lavici. Neskoršie presadil ho
pán učiteľ už medzi tých, ktorí sa učili katechizmus spamäti, piesne, ba aj biblické
histórie.„Keby ste všetci boli takými žiakmi, ako náš Martinko, radosť by bolo byť vašim
učiteľom. Zakiaľ sa vy rujete a vadíte, on sa vždy niečo učí,“ hovorieval neraz pán učiteľ.Rád mal Martinka aj preto, že bol čistotný a úslužný. Prišiel vždy prvý aj s Jožkom a
keď mendíci[49]triedu nezamietli, pozametal on, vyvetral, upratal po laviciach papiere a
poutieral stolík pána učiteľa. Doniesol do putienky[50]vody, potom sa preúčal;[51]aj tie maličké, keď ktoré prišlo, preučil.Mali ho deti rady, ľúbili ho počúvať, keď im rozprával o Pánu Ježišovi, ako za nás umrel
a z biblickej histórie o tom, čo sa práve učili. Tak ich bavieval, kým sa nezačalo
vyučovanie, aby po laviciach neskákali. Dobre si zapamätal, ako im raz pán učiteľ povedal:
„Deti, ten prach, čo vy narobíte, kým prídem, ma zabije.“Niekedy nechceli deti počúvať biblické histórie; tak, aby bolo ticho, rozprával im aké
si ktoré vtáča robí hniezdo v horách, ako skáču veveričky zo stromu na strom, akého videl
veľkého hada, alebo ako Bundáš v seči naháňal zajaca. Neraz, keď pán učiteľ prišiel do
triedy, stáli deti okolo Martinka ako pena ticho, alebo sa smiali až radosť. Áno, takého
žiaka, ktorý by sa tak bol za námahu chcel odslúžiť, nemal dosiaľ rášovský pán učiteľ.A nebolo Martinkovi maličkosťou chodiť do školy a pri tom živiť dvoch. Gazdiné, keď im
už neposluhoval ako vlani, dávali mu len obed. Dokiaľ chlapcom trvalo, čo si Jožko nanosil
a čo Martinko za koše a metly naskladal, bolo dobre — ale potom! Neraz mal Martinko prsty
popukané, v sobotu a stredu, čo tak usilovne plietol, alebo s Jožkom pílil a rúbal drevo.Ale Pán Boh sa len vždy o chlapcov postaral. Hladom nezomreli. Martinko si ešte
pochvaľoval: „Nikdy som neužil toľko tepla, ako tejto zimy. V škole ráno kúria a keď sme
dvaja, nanosili sme si suchého raždia, čo nám pán horár dovolili; teraz si už len
prihadzujeme, potrvá nám aj do jari.“*Ba, ani nezbadali, kam sa tá zima podela, len keď už prišla jar.Tento rok sa Martinko tej skorej jari akosi veľmi netešil; jednak pre školu, ale aj
preto, že už nebude môcť chodiť do kostola.Ach, keď prvý raz v jeseni do neho vstúpil a do poslednej lavice si sadol, ani nevedel
kam má pozrieť. Bola práve pamiatka posvätenia chrámu a poďakovanie za úrodu. V lustroch i
na oltári horeli sviece, organ zvučal, ľudia spievali. Pán farár kázal, že boli raz také
časy, keď sa ľudia nesmeli schádzať, aby Bohu slúžili a čítali si Slovo Božie. Potom im ale
prišlo povolenie, aby si tento chrám postavili. Však sa veru patrilo poďakovať, lebo hoc i
Boh bol všade a všade ľudí videl a počul, ale predsa len ako to bolo dobre, že mali taký
spoločný dom, kde ich nikto nemýlil. Mohli Pánu Ježišovi všetko povedať, poďakovať sa aj
poprosiť a mohli o Bohu všetko počuť. Potom pripomínal pán farár, ako Boh toho roku ľuďom
na poli a v záhradách požehnal. Martinko by bol najradšej nahlas prisvedčil, a keď po kázni
bola ofera,[52]pretože si myslel, že to ľudia z vďačnosti obetujú Bohu, vysypal všetky svoje
grajciare z mešteka, i keď si mali ešte za ne všeličo kúpiť.Od tých čias nevynechal ani jednu nedeľu. Ale na pavlače medzi chlapcov ísť nechcel.
Videl bol s hrôzou, ako sa tam sácali, ruvali a šušotali. Radšej si aj s Joženkom sadol na
žobrácku lavicu pod pavlače, tam ich nikto nemýlil. S pokojom mohli počúvať pána farára,
ako kázal a modlil sa. Keď spievali niektorú známu pieseň, spieval najprv spamäti, neskôr
už aj z Joženkovej knižky. Neraz sa ženy obzerali na Martinka. Mal vám hlas ako zvonček —
ba ako tá muzika v tých horách — taký pekný a čistý. A spieval Bohu z celej duše. Radosť
bolo pozrieť na chlapcov, keď takí čistí, usporiadaní poberali sa spolu do kostola a
tichučko, ako sa na takom svätom mieste patrí, usadili sa na svojej lavičke. Budú ľuďom
chýbať, keď prestanú chodiť.*Nuž, prišla jar, pominula sa Martinkova radosť. Ale s jarou prišiel do dediny akýsi
cudzí, pocestný človek. Ponúkal Sväté písmo aj všelijaké iné knihy. Ako išiel dedinou,
vošiel aj do pastierskej chalúpky. Videl, ako tu chlapci sami bývajú; posedel si u nich a
oni mu ponúkli chlebíka, čo im včera dala hrobárova žena. Ukázal chlapcom všetky svoje
knihy a všelijaké obrázky. A keď zbadal, ako rád by mal Martinko taký malý Nový zákon,
ktorý by si mohol aj na pole vziať a nemal si ho za čo kúpiť, nuž daroval mu ho, a ešte
každému pridal pekný obrázok. Na Martinkovom bola namaľovaná obloha a na nej biela
holubička, ktorá mala v zobáčiku lístoček a na ňom napísané zlatými literami:„Ja
milujem tých, ktorí mňa milujú a tí, ktorí ma skoro a usilovne hľadajú, nachádzajú
ma.“Na Jožkovom bol venček z poľných kvetov a na ňom napísané:„Daj mi, syn môj, svoje srdce.“Nevedel sa Martinko dosť vynadívať
a načítať tých pekných slov!„Pravda,“ hovorí predavačovi, „to Pán Ježiš mňa miluje a keď ho usilovne hľaďám, dá sa
mi nájsť? A On to žiada od nás, aby sme Mu dali svoje srdcia.“Dlho sa predavač s chlapcami rozprával a ešte nestačil Martinkovi na všetky otázky
odpovedať. Dozvedel sa zase Martinko mnoho o Pánu Ježišovi, o tej druhej zemi a večnom
živote.Tri dni sa predavač zabavil[53]v dedine, a každý večer navštívil chlapcov. Keď odchádzal, bola práve sobota,
odniesol mu Martinko jeho veľkú kapsu[54]až do mesta. A hoci sa mu pod ňou plece ohýbalo, za pol sveta by to nebol dal,
že mohol aj on raz to Sväté písmo odnášať. Veru, nebolo mu ťažké.„S Pánom Bohom putujte, priateľko,“ zaželal predavačovi, „nech vám je Pán Ježiš
nápomocný, aby ste to všetko predali! Bárs by si ešte mnoho ľudí tie sväté knihy kúpilo,
aby v nich čítali a neboli ďalej živí akobez Boha na svete.“„Dal by Pán Boh, syn môj. Nasleduj len verne Pána Ježiša, dokiaľ nepríde, aby sme si tam
pred Jeho tvárou mohli raz ruku podať. A Martinko, keby ti ako zle bolo na svete, vždy sa
len tým potešuj, že Pán Ježiš povedal:„V dome môjho Otca je mnoho príbytkov,keby nebolo tak, povedal by som vám to,pretože vám idem prihotoviť miesto akeď odídem a prihotovím vám miesto,prídem zase a poberiem si vás k sebe.““Sľúbil Martinko, že si to zapamätá, ale keď mu potom predavač chcel od cesty platiť,
skoro sa rozplakal.„Toľko dobrého ste ma naučili, tú svätú knihu aj obrázky ste nám dali a ja by som sa vám
ničím neodslúžil?“Predavač pohladil chlapca, pritúlil si ho k sebe, pozrel sa mu do pekných čiernych očí a
bozkal ho na pekné čelo, ako dobrý otec milé dieťa. Tak sa rozišli.Dlho potom sedel Martinko na hrobli kamenia a hľadel za ním. Veril, že tak, ako tento
dobrý muž, pritúli si ho raz k sebe i Otec nebeský. Už vedel, ako mu tam bude.Priletelo jaro, priletelo zlaté,rozosialo svetom tisíc krás,priletelo v rúchu novom zaodiate.Zaspievali vtáčky: „Už je čas,ej, že už tá tuhá zima pominula,nejednému vtáčku mamička zhynula.“Tešili sa i gazdovia, že už môžu dobytok na pašu vyháňať, lebo sa rozsvetlilo v
stodolách, šopách, šústnikoch,[55]ale všade. Potešil sa aj Martinko, že zase uvidí svoje milé hory. Len mal veľkú
starosť, čo robiť s Jožkom. Zo školy ho vziať pred skúškou nechcel, ale keď nebude pásť,
kto mu ho prechová?V pondelok, mali už po prvý raz vyháňať na pašu. V nedeľu odpoludnia stál Martinko pred
chalúpkou a premýšľal: „Ba, kam to len Pán Boh tie ľady a snehy podieva? Nedávno stáli pred
našou chalúpkou celé hory snehu a teraz je tu zelený trávniček! A tam dolu na lúkach, len
pred pár týždňami ešte si boli deti urobili veľkú kĺzačku a dnes až sem ich počuť ako sa
chlapci hrajú s loptou a dievčence na chytanie.“Ako tak Martinko myslí, ani nezbadal, že ide k nemu richtárka, až keď ho oslovila a do
reči sa s ním dala.„Idem k hrobárke,“ hovorila medzi rečami, „no, musím priznať, Martinko, že si hodný
všetkej chvály. Pekne si sa o Jožka cez zimu staral, môže ťa jeho mati na tom druhom svete
požehnávať. Ale keď ona je nebohá, a ty si len za tou školou, nuž sme sa my ženy zriekli,
že ti chlapca prechováme, nech si už tú školu vychodí až do skúšky. Tak jeden týždeň bude
chodiť k nám, druhý k hornej mlynárke a tretí k Hudcovej.“Nevedel Martinko, ako len má richtárke poďakovať. „Nech vám to, tetička, Pán Boh
tisíckrát vynahradí!“Tak, už bolo po starosti! Snáď v celej dedine nebol by si našiel v pondelok
šťastnejšieho človeka nad Martinka. Jožko mu pomohol vyhnať dobytok, až skoro k seči, potom
hľadel Martinko za ním, ako uteká do školy. Odpoludnia Jožko zase doletel ako strela!
Martinko mu odložil chleba aj trochu kaše od obeda. Nedal sa Jožko dva razy núkať.Gazdiné dodržali slovo a prechovali chlapca až do skúšky. Neschudobnela preto ani jedna
z nich, a čo človek dobrého urobí, to Boh hojne vynahrádza.„Nie je ti, Martinko, smutno v horách bez Jožka?“ spytovali sa často gazdiné, každý
večer druhá. No Martinko nemal kedy myslieť na samotu. Kým si opatril stádo a každú kravu
tak postavil, aby sa neklala s druhými, ušla vždy hodná chvíľa. Potom si vytiahol svoj Zákonček[56]a čítal. Niekedy prečítal sotva len dva verše, lebo mu to nešlo tak, ako
Jožkovi. Ale čo prečítal, nad tým pri práci rozmýšľal a každý deň mal voľačo nového. Raz
čítal o tom, ako, keď sa Pán Ježiš narodil, nikde nemali pre Neho miesta, iba kdesi v
maštali. Veľmi ľutoval, že tak musel Syn Boží ležať na slame v jasličkách medzi dobytkom,
ako on kedysi za mala u richtárky.Ach, to sa len Martinkovi veľmi ľúbilo, keď našiel opísané, ako Pán Ježiš, keď mal
dvanásť rokov, po prvý raz veľmi ďaleko do chrámu putoval, lebo tam v Nazarete, kde bývali,
nemali chrám. Ale keď tam v tom Jeruzaleme bolo vtedy veľmi mnoho ľudí, tak Pán Ježiš sa
mamičke stratil a ona Ho, chuderka, tri dni hľadala a kade-koho sa pýtala, či Ho nevidel.Už Martinko trnul, že Ho ani nenájdu, ale veľmi sa potešil, keď Ho jeho matka Mária
našla konečne v chráme. Ba, prečo Ho len tam hneď nehľadala? Však mohla vedieť, že On inde
nebude! Často, veľmi často myslieval Martinko na túto Ježišovu púť. „Keď tak ďaleko
putoval, iste si po ceste kvietky trhal; a keď išli horami, možno, že tam v chládku
odpočívali.“ Ach, tak si Ho predstavoval, akoby mal priam tadeto ísť, hen, cez Brezovku do
Rášova a z Rášova ďaleko, ďaleko…Tak mal Martinko vždy o čom premýšľať a keď ho napadlo, zaspieval si až sa hory ozývali.
Raz, keď tak spieval:„Kde jsi můj přemilý Ježíši Kriste,kde Tě hledat budu, na kterém místě?“tak sa ten spev niesol, akoby ho hora podávala, aby ho len Ježiš počul, po ktorom
Martinko tak veľmi túžil. Samému mu napadlo, ako mu tie hory pomáhajú.Prestal spievať a hovorí: „Však ja už viem kde si, môj Pane Ježišu, ale by som nedbal,
keby som Ťa len čím skôr mohol vidieť! Aj viem, že zase prídeš, len neviem, kedy to bude:
večer, či ráno?…“ „Áno,“ odpovedali hory a ešte raz „áno“.„Teda ráno?“… zasmial sa Martinko. A hora tichúčko: „… áno.“*Toho roku Martinko nikdy už koše v nedeľu neplietol. — „Pásť musím, aj pre ľudí, keď mi
za to platia, ale aj pre dobytok, aby nehladoval,“ hovoril Jožkovi, „ale keby som koše
plietol, to by som robil zo svojej vôle a hneval tak Pána Boha. Keď nemôžem do kostola,
zasvätím si nedeľu i v horách, však ma Pán Ježiš aj tam počuje.“Gazdiné dohovárali Martinkovi, prečo si šaty derie, keď ho videli čisto oblečeného.„Tetička, aj v horách je nedeľa,“ povedal hrobárke.„Je, ale však ťa tam živá duša nevidí!“„Boh ma vidí, tetička, a odkedy viem, že ten deň prikázal svätiť, nemôžem Mu robiť hanbu
špinavými šatami.“Dala hrobárka chlapcovi za pravdu, neraz jej tieto slová prišli na um, keď si chcela v
nedeľu špinavú zásteru uviazať. Vzala si radšej čistú.Na hornom konci umrela mlynárka. Poručila Martinkovi vlnený ručník na hrdlo. Nebol už
nový, ale samé pero a ruža, chlapcom sa veľmi páčil. Ten si Martinko brával do hôr; tam si
ho prestrel na skalu, Zákonček naň — to mal ako oltárik. Tam sa modlil, spieval, a čítal
si. Tak svätieval nedeľňajšie dopoludnia sám a odpoludnia s Jožkom.Keď bolo konečne po skúške, začali chlapci zase tak žiť, ako vlani. Rezali spolu prúty,
Martinko plietol a Jožko, keď nezavracal dobytok, hľadal jahody, maliny a hríby, černice —
čo kedy bolo — a nosil predávať.Skoro dva týždne nosil kapsu jednému pánovi, ktorý čosi meral v horách. Mal sa pri tom
dobre ako pán a nakoniec dostal dva novučké zlatníky. K nim priložil to, čo mal odložené za
hríby a maliny; poprosil hrobárku a tá mu za to kúpila novučké šaty a dala mu aj čižmy
podšiť. Tú radosť, ktorú chlapci z toho mali, ťažko opísať. Ale každý sa s nimi radoval; ba
ešte i Bundáš dôkladne oňuchával svojho dobrého kamaráta a tak si ho prezeral, akoby si v
tej novej paráde musel na neho zvykať. No, bol Joženko beztak švárny chlapec.Raz v nedeľu otvoril sa Martinkovi Zákonček na samom konci. Prečítal si nadpis:
„Kapitola 21.“ a dolu pod tým:„Videl som nové nebe a novú zem.“Až
celý očervenel radosťou. Tu bolo konečne to, čo už dávno hľadal a po čom tak túžil. Však aj
ten neznámy, ktorý ho naučil: „Tak Boh miloval svet,“ aj ten povedal, že o tej novej zemi
je v Novom zákone na konci. Tento raz Martinko ani neprestal, pokým si celú kapitolu a vyše
polovice druhej neprečítal.Ach, bolaže to krása v tej novej zemi! Nedarmo myslel, že kde býva Boh a kam to tých
ľudí berie, musí byť svet krajší. Tu čítal, že v tej zemi je jedno veľké mesto vystavené zo
samých drahých kameňov. To mesto má dvanásť brán; každá z jednej veľkej perly a ulice
vydláždené zlatom. Prostriedkom mesta tečie potok. Okolo tohoto potoka rastú také stromy,
čo dvanásť ráz do roka zarodia. V tom meste niet kostola, lebo sám Pán Boh sa po jeho
uliciach prechádza a s ľuďmi sa zhovára. Tam má aj Pán Ježiš svoj zlatý trón a kraľuje nad
tými ľuďmi, ktorých Boh k sebe berie. Oni sa tam prechádzajú a slúžia Mu. A vidia aj Jeho,
aj Boha. On bude s nimi bývať a oni s Ním až na veky. — Ach, to bola krása!Martinko pozrel na nebo, mračná sa kopili nad Brezovkou, slnce na ne svietilo a vyzeralo
to ako taká zlatá brána do tej novej zeme a do toho krásneho mesta. Ale našiel si Martinko
v Zákončeku i to, že do toho mesta vojdú len tí, ktorí sú napísaní v knihe života. Tu ho
napadol strach: „Ktovie, či som ja?“ Hodil sa na kolená a prosil:„Pane Ježišu, Ty si povedal, že nám dáš všetko, za čo Ťa budeme prosiť, tak ja Ťa pekne
prosím, pozri sa hneď teraz do svojej knihy, či tam máš moje meno zapísané; a ak nie,
prosím Ťa pekne, zapíš ho tam. Volám sa Martin, a tiež tak, ako volali môjho tatíčka.[57]Ty budeš istotne vedieť ako, aby, až raz Tvoji anjeli budú zvolávať, nepomýlil
sa niektorý. Martinov je mnoho aj v Rášove, nevedel by som, kedy sa mám ohlásiť. A jachcemprísť k Tebe a večne Ti tam slúžiť za to, že si ma tak
miloval a za mňa umrel.“ „Amen“ — odpovedali hory slávnostne.A Martinko veril, že jeho meno je odteraz zapísané a tak, že už aj on má právo vojsť, a
istotne raz aj vojde do toho mesta s perlovými bránami a zlatými ulicami.Každý deň potom len na to myslieval, ako sa tam Pán Ježiš prechádza pod tými
zakvitnutými stromami, pri tom potoku, ako Mu anjeli hrajú a spievajú a bránami vchádzajú
ľudia z celého sveta, aby Mu slúžili.„Ach,“ tešil sa Martinko, „ako to bude, keď ja tam raz prídem! Či ma hneď uvidí, či ma
pozná? Ale ja Ho poznám hneď, lebo bude zo všetkých najkrajší a bude mať korunu!“„Neboj sa nič,“ tešil Martinko Jožka, keď sa veľmi zľakol, keď sa im začala z ničoho nič
na pitvore stena rúcať, „však tu tak dlho nebudeme. Išiel nám Pán Ježiš prichystať miesto v
tom svojom peknom meste. Ak by Mu pre nás oboch nevystalo, vezmem si ťa k sebe a budeme
spolu bývať, ako tu na zemi, tak aj tam.“*Keď stena naozaj spadla, boli chlapci práve v horách. Ani sa dobre nemohli dostať do
izby. Báli sa ľudia, aby to všetko na nich nespadlo. Radili im: „Spite radšej vonku.“
Poslúchli a spávali v šope a Bundáš pri nich.Toho leta často popŕchalo, preto mal Martinko kríž s dobytkom; hneď, aby sa mnoho
mokrého nenažrali a zase aby domov neprišli hladné. Okrem toho mal toho roku viac oviec, a
tie sa mu rozbehávali. Dobre, že ich Jožko vedel tak dobre počítať, neraz by boli niektorú
zabudli.Raz podvečer zadržali Jožka dlho v horárni a poslali ho s listom do dediny a tak musel
Martinko len sám domov hnať. Dva-tri razy čítal ovce, či sú všetky. Potom po ceste
premýšľal, prečo bola dnes lichva[58]taká nespokojná; toľko sa s ňou naplahočil, ani čítať nemohol, len dva verše,
aj z tých jednému nerozumel:„Syn človeka prišiel hľadať a spasiť, čo bolo
zahynulo.“Čo to prišiel Pán Ježiš hľadať? Ľudí? Ak áno, ako ich hľadal? „Ach, kto by mi to len
vyložil?!“Zamyslený dohnal stádo do dediny. Rozobrali si gazdiné každá svoje. Chýbala jedna ovca!
Bola mlynárkina.„Ty taký a taký!“ zlorečila žena, čo jej slina na jazyk doniesla. „To zato, že som ti
chlapca chovala! Kto vie, aké pestvá[59]oni vyvádzali a ja teraz prídem do škody!“ Nadávala zle-nedobre.Martinko stál chvíľu ako zabitý. Bolo mu ľúto, že gazdinú nahneval a ešte viac, že sa
stratila ovečka. Čo si, chuderka, tam sama a sama počne?Obrátil sa Martinko a beží späť k horám. Vykotúľal sa mesiačik ako tanier, ani čoby
chcel povedať: „Neboj sa, Martinko, však ti ja pomôžem! Ty hľadaj a ja ti budem svietiť.“Úzkosť vrátila Martinkovi silu, letí ako bez duše a nezastaví sa až pri seči, celý
spotený. Tam ležal chvíľu na zemi, dokiaľ sa mu srdce utíšilo. Potom sa dal hľadať a volať:
„Na, malé, na, na!“ Volal dlho, no darmo; všade ticho. Volá v úzkosti, volá s plačom.
Konečne sa mu ozve z ďaleka žalostné: „Me-e-é.“„Ovečka moja, ovečka!“ Vykríkol, radostne a už letí cez tŕnie a kríčky, cez jarky,
skaly, pováľané stromy, staré korene. Tu padne, tam zavadí; tu sa pichne do bosých nôh, tam
sa podriape… ale nič nedbá, len hľadá a volá — až našiel — ale kde! Posvietil mesiačik;
hlboko, hlboko medzi skalami a kríčkami, tam leží ovečka. Tŕnie sa jej zaplietlo do vlny —
nemôže ani vstať, keď ju nevynesie, nevyjde, zahynie!Zastal Martinko a akoby ktosi v ňom prehovoril:„Syn človeka prišiel, aby
hľadal a spasil to, čo bolo zahynulo.“Ach, teraz tomu už rozumel! Tak, ako
tá ovečka nikdy viac nemôže sama vyjsť hore, tak nemôžu hriešnici, zlí ľudia do neba. Tú
ovečku držalo tŕnie a týchto to zlé, čo porobili a k tomu diabol a smrť. Preto prišiel Pán
Ježiš a volal, a ktorá ovečka sa Mu ohlásila, tú hľadal, našiel a vyniesol hore. „Aj mňa
tak našiel, aj mňa vynesie — aj mňa!“ Myslel Martinko, že už tomu veršíku celkom rozumie.Spustil sa po skalách za ovečkou. Zrazu sa mu vyšmykne kameň spod nohy — beda! Aby
nezabil ovečku, chytil sa pevne rukami. Odtrhla sa mu skala pod pravou rukou. „Ak ešte aj
pod ľavou povolí, istotne mi zabije ovečku!“ pomyslel si; v strachu o zvieratko pustil i
druhú ruku. Potom zahučalo mu v ušiach a zatmelo sa mu pred očami a akoby zďaleka počul
mnoho zvonov — a stíchlo všetko…Na ako dlho — Martinko nevedel.*Zrazu cíti čosi teplého na tvári, počuje divný žalostný zvuk… Poznal konečne: to vyje
Bundáš! No počuje aj druhý hlas a namáha sa otvoriť oči:„Kde som?“Nad ním stojí rozkročený Bundáš, vedľa v tŕní leží ovečka a spokojne prežúva. Na nebi
hasnú hviezdy — začína svitať, a hore na skale kľačí Jožko a plače.Rozpamätal sa Martinko, čo bolo včera.„Spadol som,“ pomyslel, „a keby som sa bol zabil, bolo by to tak, ako s Pánom Ježišom;
On tiež hľadal a našiel, ale pritom umrel. On musel umrieť za svoje ovečky. A ako sa ja
teraz zobúdzam, tak sa zobudil aj On na tretí deň a od tých čias môže si svoje ovečky už
hore brať a vyniesť ich zo zatratenia, tak ako ja túto ovečku.“Keby Jožko nebol hore nariekal, bol by Martinko znovu zaspal, taká prišla na neho
driemota. Ale takto sa už len prebral a s veľkou biedou vyniesol ovečku hore skalami. Jožko
mu potom rozprával, ako mu nedalo spať, ako ho aj s Bundášom hľadali a našli. Obaja sa ani
utíšiť nemohli.*Ledva zišiel Martinko do dediny. Jedno, že včera od obedu nejedol, potom, že sa tak
nadmieru prehnal, spadol a ležal až do rána; aj rosa na neho spadla. A predsa, za celý svet
nedal by radosť, že môže gazdinej odovzdať ovečku živú a zdravú. Ako sa ona poteší!No, keď gazdiná, miesto poďakovania ešte raz ho vyhrešila, ba aj ostatné ženy frflali,
že neskoro ide pre statok a dohovárali, aby vraj zase niečo nevyviedol, zaľútal si[60]chudák, ako ešte nikdy nie.Tvrdo padla mu cesta z hory, storáz tvrdšie do hôr. Tam nechal Jožka s Bundášom pásť a
sám si ľahol na skalu. Ó, keby videla gazdiná teraz tú jeho smutnú tvár, ľutovala by, že mu
na oči vyhodila aj tatíčka, aj mamičku a že mu pripomenula: „Ani to sem nepatrí a bude nám
tu škodu robiť!“Darmo Jožko o všeličom začínal, Martinka ničím nerozveselil. Dnes sa mu ani spievať
nechcelo. A keď Jožko čítal, počúval ho, ale o čítanom nehovoril, ako inokedy. Tak s ním
bolo na druhý aj tretí deň.V nedeľu dovolil Jožkovi, že smie s ním pásť. Keď si čítali, otvorila sa mu kniha tam,
kde je napísané, že Židia chceli Pána Ježiša ukameňovať za to, že v sobotu uzdravil jedného
nemocného. Tu si Martinko povedal: „Teba aj zabiť chceli, že si človeka od smrti
vyslobodil; mňa len hrešili, hoci som tú ovečku doniesol, a už to nemôžem oželieť. Ale
odpustím gazdinej, tak ako si aj Ty odpustil.“Zaplakal Martinko žalostne a keď sa vyplakal, bol už zase ten starý. Na dobytok ešte
lepší pozor dával a k Jožkovi bol samá dobrota. Ľudí prívetivo pozdravoval a usmieval sa na
nich tak, ako inokedy. Len jedno ináč bolo. Nemohol viacej na žiaden strom vyliezť, ani na
skalu, iba s veľkou biedou. A keď hnal do hôr, aj tri razy odpočíval. Skoro nič nejedol,
len vody sa mu vždy žiadalo. A taký bol v tvári, ako keby ani slnko na neho nesvietilo a
oči mu svietili ako dve hviezdy.Toho roku museli skôr prestať pásť. Tešil sa Joženko: „Budeme zase spolu chodiť do
školy. Dajú nás pán učiteľ do jednej lavice, veď ty sa už bársčo naučíš.“Keď boli posledný raz v hore, nechal Martinko Jožka stádo zháňať. Sám stál na tej skale,
kde neraz sedával a myslieval, či to vždy všetko tak bolo — a keď nie, kto to všetko
stvoril, kde býva Boh — a kam to tých ľudí berie, keď umrú. No, dnes sa už nepýtal, vedel
všetko: že bol raz čas, keď ničoho nebolo na zemi — ba ani zeme, len Boh. Tento Boh všetko,
čo vidíme, nebo i zem stvoril za šesť dní. On býva v nebi a zem dal ľuďom. Aj to, že ľudia
boli zlí a neposlušní a odtrhli sa od Neho, hoci On ich tak miloval, že dal svojho
jednorodeného Syna, aby nikto, kto v Neho verí, nezahynul, ale mal večný život. A že tento
Jeho milý Syn prišiel na svet, aby hľadal a spasil to, čo bolo zahynulo. Potom vstal živý z
hrobu a vrátil sa do neba k svojmu Otcovi. Tam rozkázal stavať mesto, akému páru niet. A
keď už bude pre každého príbytok hotový, keď už jeho ovečky, každá podľa mena, budú
zapísané v knihe života, potom príde a poberie ich k sebe, aby kde je On, aj ony boli a tam
Mu na veky slúžili.Vedel Martinko aj to, že to bolo tak, ako v tej pesničke:„Chcete-li přijít k Němu,služte tu věrně Jemu!“Kto by chcel Ježišovi v nebi slúžiť, musí Mu slúžiť už tu na zemi. Poďakoval Martinko
Pánu Bohu, že mu dal o všetkom tom sa dozvedieť a v kresťanskej zemi nemusí ani jeden
človek žiťbez Boha, môže sa o Ňom všetko dozvedieť, len keď Ho o to
prosí, on Mu aj skrze ľudí, aj v Písme ukáže čo chce a na pravú cestu ho privedie.Potom sa díval po horách, po tom peknom svete. V doline ležala hmla, ako keď sa panská
nevesta zavinie do svadobného závoja. Po horách ešte svietilo slnko, bozkalo Martinka na
obe líca. Videlo ho dnes naposledy v hore a do jari je ďaleko… Žlté, červené i zlaté lístie
opadávalo k zemi a horami zase letela smutná hudba, ako keď nejakého veľkého pána
pochovávajú. Ba, každý ten lístok volal: „Martinko, dobrú noc! Nikdy viacej ťa už
neuvidíme.“ A Martinkovi bolo zrazu tak divne pri tom lúčení, ako ešte nikdy. Vystrel ruky,
akoby ten milovaný, pekný svet chcel objať. Slzy mu vypadli z očí:„S Pánom Bohom tu ostaňte!“Potom zišiel za stádom a keď už hnali z hory, dokiaľ len bolo vidieť seč, sa obzeral…Prišli domov. Martinko nechcel večerať a veru pekné dva kliny báleša[61]dala im richtárka. Prosil Jožka, aby mu radšej prečítal to, čo v hore čítali,
ešte raz tam, kde hovorí Pán Ježiš:„Kto prichádza ku mne, nikdy nebude lačnieť a
kto verí vo mňa, nikdy nebude žízniť. A to je vôľa toho, ktorý ma poslal,… aby každý,
kto vidí Syna a verí v neho, mal večný život a ja ho vzkriesim v posledný
deň.“Potom sa pomodlili a ľahli si spať. No Martinko len driemal. Bola veľmi studená noc. Kde
bol ešte aký kvietok, zmrzol. Mesiačik svietil do šopy na oboch chlapcov a hviezdy okolo
neho sa ligotali ako veľké slzy. Áno, bolo veľmi zima.Zrazu sa Martinko prebral, cítil tú zimu. Ležali spolu pod Jožkovou perinou a Jožko
kašlal vo sne.„Je mu zima,“ myslel Martinko. „Perinka je malá, oba sa pod ňou nezahrejeme, radšej nech
on má celú, však ja aj tak obležím.“Martinko prikryl kamaráta a sám sa schúlil pod starú halenu. Ale to akoby nič na sebe
nemal. Začala ním zima triasť až mu zuby drkotali, a tak ho všade pichala — v prsiach,
bokoch, v chrbáte, že nevedel, čo robiť.„Joženko!“ volá z celej sily, ale ani hlasu nemôže vydať, „prosím ťa, prikry ma tou
perinou, je mi veľmi zle!“No Jožko ho nepočul, len spí a spí.„On tak spí, Pane Ježišu, ako Tvoji učeníci, keď si ich najviac potreboval, tam v
Getsemane,“ žaluje sa chlapec Pánovi.Mnoho dobrého urobil Jožkovi, neraz bol pre neho hladný a teraz spí a nepočúva, ako ho
pekne prosí.„Pane Ježišu, je mi veľmi zle a nikoho nemám, kto by ma zakryl… sám sa už ani pohnúť
nemôžem, neopusti ma, môj Pane Ježišu, pomôž mi!“Martinko nestačil domyslieť, zahriali sa mu zrazu všetky údy a taký pot mu vystúpil, ani
čoby ho bol do vody namáčal. To bolo dobre! Nato Martinko zavrel oči a zaspal.Bolo jedenásť hodín. Hrobár ohlásil a ide domov pospať si do jednej. Ale čosi akoby ho
ťahalo pozrieť, čo robia chlapci. Rád sa na nich pozerával, keď spali. Niekedy držal
Martinko Jožka okolo krku a tak si ležali tvár pri tvári, usmiati, šťastní, čo akí
princovia v hodvábnej posteli. Radosť bolo na nich pozrieť! Hrobár vošiel. Mesiačik svietil
do šopy na chlapcov. Jožko bol až po uši prikrytý perinou, ani čoby ho dobrá mamička
poukrývala a Martinko trochu ďalej, skrčený na holej slame, iba pod halenou. Čelo aj líca
ako oheň, oči otvorené, priam tak ligotavé, ako tie hviezdy na nebi.„Martinko, čo ti je?… Prečo nič nehovoríš? Nepoznáš ma?“Zakrútil chlapec hlavou a hovorí:„On už skoro príde, ja Ho čakám.“„Koho?“„Syna Božieho, príde si pre mňa. Teraz už idem cez tú veľkú vodu po pás, ba po srdce,
ale ja sa nebojím!“„Martinko, preber sa, veď nevieš, čo hovoríš!“Hrobára zaliali slzy.No Martinko sa s kýmsi druhým ďalej rozpráva:„Prišiel si? Pekne Ťa vítam! Držíš ma? Aký si dobrý! Ja sa už nemôžem držať, všetko ma
bolí. Tá ovečka ležala hlboko a ja som pre ňu spadol a veľmi som sa uderil… A oni ma ešte
hrešili… Ale nehnevám sa… Boli ku mne dobrí, veľmi dobrí, bárs[62]som sem ani nepatril… Nech im to Pán Boh vynahradí. Aj ma vychovali, aj Jožka
mi dali a prechovali… Ale teraz ja už len radšej pôjdem s Tebou. Viem, že stojíš pri mne a
tam Ťa uvidím, pravda Pane Ježišu, môj milý Pane Ježišu!?“Usmial sa Martinko a zavrel oči.Rozbehol sa hrobár pre ženu a zaniesli chlapca do izby. Zbehli sa aj druhé ženy, hoci
bola noc. Zabúchal im hrobár na okná:„Ktorá ste z Boha, poďte! Na Martinka čosi prišlo!“ Ale chlapec ani jednu nepoznal, ani
Joženka, ktorý pri ňom nariekal tak, ako tam na skalách — len nasilu ho od postele odtrhli,
aby mohli k Martinkovi pristúpiť.Skúšali ženy všeličo.„Ak s ním nebude lepšie,“ hovorí mlynárka, „zavoláme ráno doktora.“Uvarili akési zeliny. Chlapec sa po nich rozobral. Pozrie po ženách:„Za všetko vám pekne ďakujem. Ale,“ hovorí trhaným hlasom, „ja som žilna
svete bez Boha, a vy ste všetko o Ňom vedeli… a ani jedna ste mi nepovedali…“
Za chvíľu hovorí ďalej smutno: „A sami tak žijete, akoby Ho nebolo a veríte tomu, čo nie je
pravda… Keď umriem, nedávajte mi peniaze na prievoz. Pán Ježiš zadarmo prevezie. A nebojte
sa, že by som vás prišiel strašiť… Ó, ja už nikdy viac neprídem, lebo je to veľmi ďaleko,
sotva by som potrafil…“Počúvali ženy chlapca — veď hovoril ako Sväté písmo.„Neboj sa Martinko,“ povedal hrobár, „však ty ešte neumrieš. Prišlo, prejde a budeš ešte
naše stádo pásavať!“„A také pekné šaty ti dáme ušiť!“ sľubovali ženy. „Jožka si môžeš vziať za pasáka, a aj
jeho ti zašatíme a vás oboch prechováme.“„Cez zimu môžete u nás bývať,“ hovorila mlynárka. „Aby vás tu nezabilo, a na jar vám
chalupu popravíme, alebo novú postavíme.“„Mám ja už postavenú tam… a ďakujem za všetku dobrotu… Zdvihnite ma, prosím vás!“Zdvihli ženy chlapca, dali mu vyššie pod hlavu.„Idú na neho driemoty,“ povedala hrobárka, „zaspí.“Otvoril namáhavo oči.Joženko sa hodil k nemu a plakal.„Neplač,“ teší ho Martinko a kladie horúcu ruku na hlavu kamarátovi, druhú mu oblizuje
Bundáš, „neplač, tak Boh miloval svet, že dal svojho jednorodeného Syna, aby každý, kto
verí, nezahynul, ale mal večný život,… aj… ty…“Darmo čakali ženy, že ešte viac povie, vydýchol si a zaspal.„Nechajte ho,“ radí hrobár, „nech spí, bude mu ľahšie.“Priam začínalo svitať. Pozrie hrobárka na chlapca.„Tetička,“ vykríkne na Hudcovu, „však už nedýcha…!“Ach, bolo to tak, ako tie hory predpovedali: Prišiel si Pán Ježiš pre Martinka „ráno“.
Neodobralo sa slniečko od neho nadarmo, nikdy ho už viacej neuvidí!Keď pred pätnástimi rokmi pochovávali Martinkovu mamičku, mala na pohrebe ľudí, čo aká
boháčka. Ale taký pekný pohreb, ako bol Martinkov, Rášovčania ani nepamätali.Všetky dievky v dedine sa vystrojili[63]pod veniec, všetci mládenci ho chceli niesť. Pán učiteľ rozkázal, aby prišli
školské deti. Keď si Martinko tak školu vážil, chcel mu za to preukázať počestnosť, ako sa
patrí. Na truhlu mu dali veniec zo samého rozmarínu a druhý so stužkami na kríž.Za truhlou išiel chudáčik Jožko s odokrytou hlavou.Pochovali Martinka vedľa jeho mamičky. Hrobárovi, keď už truhlu zahrabával, tak padali
slzy, ako ešte nikdy.„Nech ti je tá zem ľahká, Martinko!“Príde jar, príde, zase zakvitnú lúky, rozzelenajú sa hory a čakať budú Martinka, že
poženie stádo rášovské… Ale darmo. On nepríde. Odišiel do tej zeme ďalekej, kde uvidel už
Pána Boha aj Pána Ježiša. Bude sa tam prechádzať, kde rastie ovocie na stromoch dvanásť ráz
do roka. Tam, kde niet viac smrti, ani chudobných, ani bolesti; za to vždy radosť, anjelská
hudba a utešené spevy — v tom krásnom meste s perlovými bránami a zlatými ulicami, kde sú
domy zo samých drahokamov.Pochovali Rášovčania Martinka, zaplakali nad ním, lebo podobného pastierika, čo by tak
miloval Boha, vážil si ľudí a staral sa o dobytok, nikdy viac nedostali.O Joženka sa postaral Pán Boh.(1893)[1]pozri slovník na konci knihy[2]čo aká boháčka— ako nejaká boháčka[3]ošípané zavarovať— dať pozor na ošípané[4]roháči— dobytok, rožný statok[5]konfirmand— účastník prípravného vyučovania na konfirmáciu v
evanjelickej cirkvi (a. v.),konfirmácia— slávnostný úkon
spojený s otázkami farára a odpoveďami konfirmandov, ktorým sa po prvom svätení
Večere Pánovej prijímajú konfirmandi za členov cirkvi (zboru)[6]nezdravistý— chorľavý[7]komasácia— sceľovanie pozemkov[8]detinstvo— starší výraz pre detstvo[9]priľúbiť— obľúbiť si[10]podšitie— v období, z ktorého je dej novely (Bez Boha na
svete), nosili muži masívne kožené čižmy; horná časť — sára — vydržala niekoľko
rokov, kým spodná časť — od priehlavku až po podrážky — sa zodrala rýchlejšie, a tak
sa musela nahradiť novou. Čižmy, lepšie sáry, sa museli podšiť; z toho:
podšitie[11]krídlo— obyčajne husie, ktoré používali (a niekde dodnes
používajú) gazdiné na čistenie, najmä pri kuchársko-pekárskych prácach (napr.
čistenie lopára — drevenej dosky na miesenie cesta — od múky a pod.)[12]olíčiť— obieliť stenu, natrieť vápnom[13]partlica— parta mladuchy[14]pošiť strechu— išlo o slamenú strechu skladajúcu sa z
jednotlivých oklepov — snopov, ktoré sa šili slamenými povrieslami (povrieslo —
povraz upletený zo slamy)[15]popraviť— tu: dostať do formy[16]oklep— snop z vymláteného obilia[17]znať— poznať, vedieť[18]zelina— liečivá bylina, liečivá rastlina[19]klonka— z prútia upletený ochranný kryt tvaru zrezaného
kužeľa, pod ktorý sa dávali malé kurčiatka s kvočkou, aby boli chránené od staršej
hydiny[20]klietka na homôľky— prútený košík, v ktorom sa sušil —
vyzrieval syr formovaný do homôľky[21]čiže— tu citoslovce (Ej, čiže bol rád!)[22]písmo— Sväté písmo, Písmo sväté — Biblia[23]zvoniť na večer, zvoniť na svitanie— zvoniť pred večerom,
pred svitaním[24]zvoniť na veľký— zvoniť na veľkom zvone, na veži[25]vandrovný— potulný (žobrák), tulák[26]nerozumel ho hrobár— nechápal ho hrobár[27]pavlač— galéria v kostole[28]ujčíčko— zdrobnelina podst. mena ujec, ujček;
(detsky)[29]Biblické histórie— učebnica náboženstva vo vtedajších
cirkevných školách v nižších triedach t. zv. ľudových škôl; biblické histórie —
histórie z Biblie[30]zbierať po dobrých ľuďoch— študenti (v našom prípade študent
evanjelického bohosloveckého učilišťa) cirkevných škôl — obyčajne chudobní a s dobrým
prospechom — chodievali cez veľké prázdniny zbierať milodary od príslušníkov svojej
cirkvi po celej krajine (v konkrétnom prípade (Bez Boha na svete) po celom Uhorsku;
nazbierané peniaze sa použili na vydržiavanie cirkevných škôl a internátov (takíto
študenti sa volali suplikanti (z latin. supplicare — pokorne prosiť)[31]pohlavkovať— biť po hlave, fackať[32]želiarstvo(od podst. mena želiar) bývanie v podnájme[33]pristrojený— sviatočne oblečený, vyobliekaný[34]slepý mak— divý mak, červený mak[35]kára— jednoduchý dvojkolesový obyčajne plošinový vozík,
prípadne s hlbšou korbou[36]truhla— bielizník jednoduchej konštrukcie formy hranola;
stolársky vyrobená „debna“ s uzamykateľným vrchnákom alebo s viacerými uzamykateľnými
zásuvkami[37]obecný dom— v minulosti: sídlo starostu — richtára, miesto
zasadania obecného výboru, zastupiteľského orgánu občanov[38]strova— jedlo, pokrm, zásoba jedla[39]homôľka— surový syr vytvarovaný do formy homôľky —
kužeľa[40]katechizmus— učebnica náboženstva napísaná vo forme otázok a
odpovedí[41]kancionál— spevník duchovných — náboženských piesní[42]studnička— názov modlitebnej knižky, zbierka
modlitieb[43]postila— kniha kázní, duchovných biblických výkladov[44]vára— varené jedlo[45]obstarať dobytok— postarať sa o dobytok; opatriť
dobytok[46]grifeľ— písadlo, ktorým sa písalo na tabuľku z
bridlice[47]grajciar— podielová menová jednotka v býv.
Rakúsko-Uhorsku[48]kopaničiar— obyvateľ kopaníc, vrchár[49]mendík— chudobný žiak, pomocník pri evanjelickom kostole
alebo ev. škole[50]putienka— zdrobnelina od podst. mena putňa, drevená nádoba
na vodu[51]preúčať sa— opakovať si úlohu (školskú)[52]ofera— dobrovoľný peňažný dar na cirkevné účely, milodar;
odovzdávanie milodarov v kostole[53]zabaviť sa— tu: zdržať sa[54]kapsa— taška, kabela (obyčajne s držadlami; nosila sa na
pleci alebo na chrbte či v ruke)[55]šústnik— miestnosť (priestor) pri maštali alebo pri stodole
v dedinských gazdovských domoch na uskladnenie suchého lístia — šúštia na
podstielanie v maštali[56]Zákonček— Nový zákon (časť Biblie)[57]tatíček— otecko[58]lichva— statok, dobytok[59]pestvo(na pestvo) — na huncútstvo; tu: aby mu nebola dlhá
chvíľa (v škole)[60]zaľútať si— zanariekať si, posťažovať si, nariekať[61]báleš— druh pečeného múčneho jedla[62]bárs— hoci[63]strojiť sa— chystať sa
|
Royova_Bez-Boha-na-svete.html.txt
|
PredmluvaS týmto spiskom nijako nehodlám tých starých spisovateľov, ktorí sa venovali popisu
nášho mesta Skalice, opravovať, poťažne predstihnúť. Moja úloha je: zabudnuté veci obnoviť,
ústne podania — vlastne povedačky, — opraviť a nášmu ľudu pravý obraz, nakoľko sa dá
zistiť, poskytnúť.Toto moje dielko neni dokonalou a dokonanou prácou a preto menujem ho „náčrtkom“, na
základe ktorého dá sa ďalej budovať. Chcem to docieliť, aby sa našli odborní vedomci, ktorí
by tu vzkrsnuté chyby a omyly opravili, nedostatky doplnili a tak úplnú monografiu mesta
vytvorili.Ku skúmaniu k disposicii stojacich listín, na ich vecné použitie treba odbornejšej sily
ako je moja a bude ma len veľmi tešiť, keď sa konečne voľakto nájde, ktorý sa tejto práce s
úplným porozumením venovať chce. Musí to byť ovšem nielen odborná, ale aj vlyvná osoba,
ktorá má dosť času k tomu a vie si zjednať prístup do tajov rôznych privátnych a úradných
knižníc nielen tu, ale aj v archívoch štátnych, cirkevných, kláštorských a muzeach. Mne to
nebolo a neni možné, preto len „náčrtok“, ktorý nie z vlastného popudu, ale na vyzvanie som
sostavil.Toto nech slúži na ospravedlnenie nedostatkov tohoto spisku.Keď toto dielko do sveta púšťam, želám si, aby ono nebolo posudzované zo stanoviska
učenca-odborníka, ale len zo stanoviska ľudového spisovateľa, ktorý chce nášmu ľudu
poskytnúť príležitosť s domácimi dejinami sa zaoberať, rozmýšľať a pravý úsudok si učiniť.
Nevyhnuteľne potrebné latinské citáty neoprávňujú nikoho toto dielko za „učené“ považovať a
v tomto ohľade spisok kritizovať. Neni ono pre „vedomcov“ písané, ale pre ľud, po prípade
ako príručka pre školskú mládež tunajšiu a okolnú.Nemám ďalej čo doložiť a prosím spisok tak prijať v akom úmysle bol sostavený.V Uh. Skalici, dňa 21. mája 1921Ferdinand DúbravskýMotto:
Nie každý datle, pomaranče
smie trhať na tom svete zlom!
Ja som sbieral padavky chudé
ľudského žitia pod stromom.
Sú azdaj nezrälé, bez chuti
pre chúlostivý žalúdok;
prečo by som ich tak nepodal?
Snáď predsa prijdu mnohým vhod.
|
Dubravsky_Uhorska-Skalica.html.txt
|
I.Bolo to roku 1648. Pod Muránskym zámkom na tisovskej ceste stáli dva zapriahnuté koče,
ktoré zdali sa čakať na svojich pánov. Kone dounované dlhým vyčakávaním vyhadzovali hlavami
a tu i tu zadupotali nespokojne nohami; ale pohoniči, strčiac biče za sáry svojich vysokých
čižiem, opretí o svoje sedliská pololežiačky prehodili kedy-tedy jeden druhému niekoľko
slov. Na kraj cesty opodiaľ nich stáli v živom rozhovore Eva Illésházy, bývalá pani Muráňa
a staršia sestra terajšej vladárky hradu Márie Seči, manželky Fraňa Vešelína, so svojím
bratancom Dienešom Seči. Vedľa nich stáli právnici Ján Horvát, syn bývalého chýrneho
pravotára a literáta z Jelšavy, Michala Horváta, a Valentín Krik, Sečiho dôverník.„Ach,“ vzdychla si Eva, obrátená k Sečimu, „teda všetky naše pred kráľa a pred krajinský
snem predostrené žaloby a prosby nám nepomohli?!“„Bohužiaľ!“ odvetil Seči, „je to tak, lebo kráľovskí poslanci vyslaní snemom na Muránsky
zámok, aby vyrovnali nás, dedičov Sečovských s Fraňom Vešelínom, rozhodli vec tak, aby
Vešelín ako kapitán zámku mal úplnú moc a vládu nad ním, ale sestry jeho manželky aby na
ten zámok síce vždy slobodne mohli prichodiť i z neho vychodiť, no okrem svojho ženského
služobníctva nikdy nesmejú so sebou priviesť viac ako dvanásť chlapov.“„To teda má znamenať,“ usmiala sa posmešne Eva, že ja s mojou sestrou Katrenou Kopcsényi
budeme síce smieť sťa hostia a cudzinci na náš dedičný, otcovský zámok na návštevu
prichodiť, ale sám zámok má zostať konečne už výlučným majetkom samého Vešelína. Tomu
rozumiem dobre. Nuž ale čo sa stane s tými statkami, ktoré prislúchajú k zámku? Pán Krik,
vy ste skúsený právnik?“„Accessoriam sequitur suum principale,“ mrdol plecom Krik. A po slovensky: Kto chytil
rybu za hlavu, netreba sa mu báť, že mu chvost utečie.“„Nuž ale,“ rečie chytro Eva, „máme ešte i iné zámky, menovite Slovenskú Ľupču a Balog,
čo bude s tými?“„Rebus sic stantibus,[1]veci sa majú tak — práve tak, ako, hľa, s Muráňom; na to musíme byť vopred
pripravení. Ja som sa síce pred pánmi kráľovskými poslancami dosť naprotestoval, a predsa,
čo som mohol docieliť, je podľa ich výroku toľko, že pán Vešelín pánu Dienešovi Sečimu a
jeho právnym dedičom má ponechať čiastku balockých statkov.“„Ach, veru mi je to pekná spravodlivosť,“ vzdychol Seči, „a neobsahuje ani len toľko,
koľko a ktorá čiastka by mi vlastne mala patriť. Ako vidno, odkázaný som celkom na samú
milosť pána Vešelína. Toto je do porazenia!“„Komu pánboh, tomu všetci svätí,“ zamiešal sa Horvát do reči.„Tak je!“ zvolal Seči náruživo. „Ale ten, kto násilím olúpi druhých o majetok, čertu
zapredal dušu a božská kára ho neminie!“„Rogo,“ riekol Horvát, „toto je tu práve tak, ako keď sa lev delil so zvieratami o
korisť a sám pobral všetko. Však som i ja práve teraz z domu Sečovského v Jelšave, o ktorý
sa môj nebohý otec kedysi s veľkomožnou paňou Máriou Druget z Homona, pánboh im daj večnú
slávu, za toľké roky pravotili — i s mojimi bratmi krátkou cestou vyhodený von dvermi na
ulicu!… Darmo je, takému mocnému velikášovi, ako je pán Vešelín, chudobný zeman nič
nenaprotiví sa. Nuž teda rozžehnajme sa so svojimi majetkami, a to vari navždy, napokon nám
už ani iné neostáva, ako ,veteres migrate coloni!…‘[2],Sic vos, non vobis, nidificatis aves…‘[3]Príde silnejší bezočivý vrabec a vyženie slabú lastovičku z jej vlastného
hniezda. Tak to býva na svete!“Eva sa obrátila k zámku, zdvihla pravú ruku a riekla hrozivo: „Teda tak, pyšná sestra,
ktorá si si hriešnym podvodom prisvojila ten zámok a vypínaš sa v ňom v skvoste a nádhere
sťa dajaká kráľovná, a mňa, svoju sestru si hanebne o otcovské dedičstvo pripravila a pred
bránu vysotila — ty by si sa akiste z toho tešila, žeby ja teraz ako biedna žobráčka
chodila ťa prosiť o almužnu? Len si tam prebývaj i so svojím úskočným násilníckym
zvodníkom, ale sestrina kliatba ťa neprestane prenasledovať a ruka božia nech ťa skára tak,
aby si z vrcholu terajšej svojej slávy do nekonečnej priepasti biedy, múk, žiaľu a potupy
zhodená bola — namiesto kniežacieho diadému, o ktorom sa ti ustavične sníva, aby si raz
nosila na rukách i nohách ťažké putá rabstva v tmavých podzemných žalároch a aby si v tom
najhlbšom väzení skončila svoj hriešny bohapustý život!“ A teraz, utierajúc si slzy a
zalamujúc rukami, volá: „Vy vysoké muránske hradby, moje drahé rodisko, vy pevné bašty a
nedobytné veže, vy svedkovia mojej mladosti, môjho šťastia i môjho pohanenia a úpadku… ach,
srdce mi temer žiaľom pukne, že vás moje oči nikdy viac uzrieť nemajú — nuž teda zbohom
naveky!“ Poutierajúc si slzy, sadla rýchlo do koča a obzrúc sa ešte raz po hradbách zámku,
dala rukou znamenie pohoničovi, aby uháňal preč k Tisovcu.„A ja by som si želal,“ pokračoval zachmúrený Seči, „aby teraz po tri dni ustavične
pušný prach z neba padal a na štvrtý deň aby do toho boží blesk uderil, aby to orlie
hniezdo tam na muránskych skalách so všetkým, čo je živé v ňom, vyletelo do povetria tak,
aby neostal ani kameň na kameni a aby svojím rumom zatopilo tých nami prekliatych
uchvatiteľov!“„A ja,“ dotvrdzoval Krik, „certo certius[4]verím, že ten, ktorý je nad nami, vynesie potlačenú pravdu na svetlo a dopomôže
spravodlivosti k víťazstvu.“„Denique,“[5]preriekol Horvát, „male parta, pessime dilabuntur,[6]nepravý majetok čertovi na posekáň!“Seči odchodí s Krikom a sadnúc si do koča a uháňajúc za Evou Illésházy, privoláva: „Nuž
teda zbohom!“Horvát, ukloniac sa im, obrátil sa sám cestou k Jelšave. Ale obzrúc sa na zámok
pozoruje, ako vrany, kavky a havrany vo veľkých kŕdľoch a s náramným škrekotom obletujú
vysoké hradby a bašty muránske. Zastaví sa a zvolá: To je mrcha znamenie, zvestuje búrku,
ktorá i tie hrdo sa vypínajúce múry a bašty zrúti do priepastí, takže na ich smutných
rozvalinách budú len nočné sovy húkať a divá zver pelešiť, zvestujúc neskorým vekom:
Vanitas vanitatum!…[7]márnosť nad márnosti — všetko je márnosť!… hovorí Šalamún.[8]*Za osadou, teraz už mestečkom Podmuráňom, medzi vápenistými do belasa kolmo čnejúcimi
skaliskami tiahne sa úzka dolina nazvaná Hrdzavá, do ktorej to milé božie slniečko nikdy
nenazrie a v ktorej i za pálčivého leta nájdeš ľad, pokrytý hustým horským machom, z
ktorého len poriedko trávička alebo tu i tam kvetinka vykukáva, podobná tým svojim
sestričkám, ktoré na nebotyčných Tatrách v blízkosti večných snehov oči cestovateľa milo
prekvapujú. Pred touto tmavou, clivou dolinou stálo jedna popri druhej šestoro cigánskych
kolíb ukrytých pod nakrivenou skalou sťaby pod strechou a trochu ďalej pri samej doline
stála siedma koliba. V nej bývala vysušená Cigánka a tak sa zdalo, osamote. Jej tvár bola
špinavá, vráskami staroby i osýpkami hlboko rozrytá, oči mala karpavé, zapálené a vždy
slziace, nos červený, nakrivený a v ňom chlpatú veľkú bradavicu. Spodná gamba sa jej
voľky-nevoľky pohybovala a z jej širokých otvorených úst vyčnievali von ešte tri zvyšné
zuby. Okolitý ľud držal ju za opravdivú ježibabu, bál sa ju čo len v najmenšom rozhnevať,
lebo ona vraj hneď počarila ľuďom i dobytku a na koho iba zlým okom pozrela, tomu hneď
prišlo z očú až na úmor. Ona vedela odkliať zakliate poklady, očariť láskou mladých ľudí
jedného k druhému, veštiť ľuďom z dlane a predpovedať každému budúce osudy. Ba Cigáni
rozprávali o nej také čudné a hrozné veci, až ľuďom od strachu vlasy na hlave dupkom
vstávali: ako jej muž černokňažník v pravú polnoc za hromu a blesku na šarkanovi ku nej
chodieva — a vtedy božechráň priblížiť sa k nim, vyzvedať alebo si ich dajako rozhnevať.
Vtedy nech sa každý radšej prežehná znakom svätého kríža a ukryje, kam len môže, pretože ak
niekto toho černokňažníka pohorší, tomu je jaj a beda! Strecha mu nad hlavou vzbĺkne
plameňom, pole mu ľadovcom a krúpami pomláti a zrovná so zemou. Kravy mu budú krvavé mlieko
dojiť a ešte i tie húsatká a kurčiatka ovesia na dvore krídelká, sklonia hlavičky a
povyvracajú sa hore nôžkami. Preto vraj treba jeho starenu darmi uchlácholiť a všeličím sa
jej zavďačiť. Takto okolitých ľudí upozorňovali Cigáni.Čudné bolo pri tej starene každému ešte i to, že pri svojich veštbách najviac cigánskou
rečou hovorievala a všetko potom poriadne do slovenčiny prekladala, lebo si mysleli, že
práve tá farahúnčina, čiže cigánčina je tajnosti plná, opravdivá reč čarodejníkov, veštcov
a hádačov.Práve sa zvečerilo. Pred kolibou starej Cigánky praskotala vatra, ku ktorej bol
pristavený kotlík o troch nohách. V tomto kotlíku starena neprestajne miešala, mrmlúc pre
seba v svojej cigánčine, niečo dlhočiznou varechou.Z diaľky počuť prichádzať ľudí, starena obzerala sa často v tú stranu doliny, odkiaľ sa
približovali hlasy a ľudské kroky.Zrazu pred ňou zastane zámocká čeliadka, ktorá s tajným uzrozumením stráže bola sa pred
večerom vykradla cez bránu. Panský poľovník Janko, ktorý sa so starenou už poznal a
viackrát ju navštívil, kráčal popredku. Za ním šiel pohonič Ďurko. Obidvaja neboli už mladí
a viedli dve plaché, na všetky strany sa obzerajúce bojazlivé služobné dievky, Anču a
Betku.„Dobrý večer, stará matka,“ uklonil sa Janko.Cigánka kývla hlavou mrmlajúc: „Tak, tak, šinku; láči, triláči, mriptúri[9]daj, bože daj, bože daj!“„Nuž čože to vy varíte, čo?“ prihovára sa Ďurko.„Távav kiaráti važ moro rom,[10]varím večeru pre švojho muža,“ miešajúc odpovedala ona. „Našekala šom dlaby ž
medveďa, ž vlka pokrútky, uši žo šovy, chvoštik ž jašteriče a šrdče ž netopiera. To on rád,
to on rád!“Z neďalekého buka čuť sovin hlas: Uhú, uhú, uhú!Žaby v blízkej barine kŕkajú: Tak, tak, tak!„Huj, bisťubohu, budeže to za večera!“ čuduje sa Ďurko.„Mne už zle prichodí,“ odvracia sa Anča od stareny.„Ja sa vám tu bojím, poďme domov,“ obzerá sa úzkostlivo Betka.„Nebojte sa vy nič,“ zdržiava ich Janko. „Čert nespí, sekerka za pásom. Takto i onak,
nechže si tam starká pripravuje svojemu starému večeru, akú si žiada. Nás do toho nič,
takto i onak, my ju vari nebudeme jesť.“„Žapražila šom mu,“ miešala Cigánka pokojne ďalej, „š haďačím šadlom, štaring pirengeri,[11]žo žaby ikrami, š kukučím vajčom. Tak on rád, tak on rád!“„Takto i onak, treba na to žalúdok,“ zamieša sa jej Janko do reči.Sova z buka sa ohlási: Uhú, uhú, uhú!“„Bisťubohu, mne sa vám žalúdok dvíha!“ mraští sa Ďurko.„Ja sa trasiem ako osika.“„A mne sa už hlava dokola krúti. — Prosím vás, poďme už domov,“ hovorili prestrašené
dievky.„Takto i onak, čert nespí, sekerka za pásom! Hľaďteže a už len počkajte, kým tej veci
nebude koniec,“ tešil ich Janko. „Veď načo by sme sa boli nočným časom tak ďaleko unúvali?…
Starká, či už s tou večerou budete čoskoro hotová?!“Cigánka, miešajúc v kotlíku, povedala: „Korenila šom mu š materinou dúškou, š myšačím
chvoštikom i šo štračou nôžkou a š kožibriadkou na šalát.“ A odložiac varešku mrmlala: „Tak
má štáť, tak má štáť!“Sova z buka sa zasa ohláša: Uhú, uhú, uhú!A žaby v močiari vreštia: Tak, tak, tak!„Bisťu svete!“ hrmí Ďurko. „Ja sa vám tak ľahko nezľaknem, čo by mi priam i polcentové
gule ponad hlavu hvižďali, ale tu sa mi akosi mení pred očami.“„Ja vám ďalej nevydržím!“„Ja vám priam odpadnem od strachu.“Tak volajú Anča i Betka, podopierajúc jedna druhú.„Hľaďteže, veď je tej histórii už koniec,“ teší ich Janko. „Starká, takto i onak, ale
ste ich len naľakali. Ešte vám tu daktorá od strachu dušu vypustí. Čert nespí, sekerka za
pásom.“„Matra šem, mračhave ništ,[12]nebojte ša nič, deti moje. Naula tu mende ništa,[13]tu ša vám nič neštane, len šmelo povečte, čo žiadate,“ prihovárala sa im vľúdne
Cigánka, ale s vážnymi posunkami.„Od tých teraz nevytiahnete ani slovo,“ začal hovoriť Janko. „Ale hľaďteže, starká, kým
sa tie dve osmelia, vypočujte mňa. Nuž takto i onak, tej mojej flinte porobili, lebo čert
nespí, sekera za pásom! Onehdy mi hore grúňom beží roháč, cup, cup a čosi kamsi stojí vám
predo mnou, až mi srdce skáče od radosti. Vravím takto i onak, no teraz si už naozaj môj!
Namierim ako po šnúre, vypálim — hľaďteže, vari sa nazdáte… že snáď padol? Nedajbože!… kde
nič, tu nič, lebo čert nespí, sekerka za pásom! Len sa ti mu horiaca kúdeľ prilepí tam, kde
mu chvost mal narásť. Ja som vám hneď zavoňal čertov fígeľ. A hľaďteže, ono sa mi vám hneď
zarehoce na druhom grúni, veď si mu vraj dal. A môj roháč frng cez hory a doly — a ja ti
tam ostanem stáť ako nejaký blázon. Išlo ma tam poraziť od jedu. Takto i onak, nuž hľa, čo
vy na to poviete, starká?“„An dale benga o žiro,“[14]otvoriac malú skrinku, vraví vážne a s posunkami starena. „Tuhľa, je mašť žo
šarkana, š tou potri pušku. Keď pôjdeš na poľovačku, zastrelíš všetko, čo ti pôjde pod
rúru. Či už žver alebo vtáča, padnúť muší — a to namojdušu!“„No, bisťu svete, teraz je už na mne rad,“ oslovil Ďurko Cigánku. „Počujte, starká, ja
mám pod rukou dva pánske kone. Jeden sa zovie Fako, druhý Pejko. Ale počujte, starká, to sú
také kone, že by ich ani maliar krajšie nevymaľoval. No to je už raz tak, a ja by sa vám
snáď priam žiaľom umoril, keby sa niektorému niečo zlého stalo. Fako, odpusť moje hriechy,
netreba mu vám ani biča. Keď mu ja zavolám prrr, bisťu svete, starká, tak vám ide ako
tátoš, a keď mu stále volám prrr nuž bisťuže, ten by sa vám i do povetria driapal. Nuž a
môj Pejko, ten sa vám Fakovi nedá zahanbiť… A teraz počúvajte, starká, raz ti mi rozkáže
veľkomožná: ,Ďurko, priahaj!‘ Dobre, zapriahnem, pohnem ja, bisťu svete — len ti mi môj
Fako pred bránou zastane a ďalej ani hnúť. Spína sa, fŕka nozdrami, ja mu zavolám prrr! Ja,
bisťu svete, môj ty milý Fako akoby dlaňou pľasol — vrhne sa vbok, poplaší i Pejka a poď
skokom ako hrmavica, či skala, či jama, či pníky, ja, bisťubohu! Tu ti môj vozík prásk a ja
bác dolu, nosom zaryjem do pažite, len ma tak červená polievka zaliala… Kone ako-tak
lapili. Ja sa horko-ťažko pozbieram a ta idem na to miesto, kde sa mi Fako poplašil.
Obzerám sa čo a ako? Ja, bisťu svete, veď ti je toto porobenina, veď ti tu akýsi strigôň
cez cestu hrach porozosieval. No to nemáte inak, preto i môj Fako tak fŕkal a ježil sa!…
Nuž čože vy na to, starká?“„Adáli kerdo,“[15]mrmle Cigánka „To je porobenina!“ A vojdúc do koliby, vynesie z nej za
priehrštie bôbu a podáva ho Ďurkovi: „Dikhez, alá parno,[16]vidíš tento bôb? Dikhez moroďžauro, thou andri džeba,[17]vidíš, šinku, polož si ho do kešene. Džbi paltro kumo a madig pale,[18]žahoď ši ža chrbát a neobžri že ša. Keď pôjdeš čež tú porobeninu, len tieto
šlová opakuj: Čuri muri, čierne tari[19]preč š vami, šo štarými horami, š žabitými hrnčami! Či už vieš?“„Budem si to pri Fakovi opakovať,“ povedal Ďurko, „aby nezabudol.“„Thalora šokarem madig palen,“[20]obrátila sa Cigánka ku dievčatám. „A vy, dievčatá, čože chčete?“Anča a Betka zakrývajú si zásterou oči.„Keď sa ja vám to hanbím povedať,“ povie po malej chvíľke zapýrená Anča.Cigánka chytí jej dlaň a chodiac prstom po nej, poukazuje na čiarky a ťahy. Napokon
ticho povie: „To ty, to on; on ide naľavo, ty žoštaneš tuná, dievča! Mripirani nahal,[21]frajer ťa žanechal.“„Ako to vy všetko viete,“ sklopí Anča svoje oči k zemi, až po uši začervenená.„Štrč ši to do žaňadria,“ Cigánka jej podáva z koliby prinesené pierce z nezábudky a z
bolehlavu. „Kedykoľvek len pomyšlíš na švojho neverného milenča, bude ho hlava i šrdče
bolievať, pokým ša k tebe nevráti.“„A ty čobyš rada?“ pýta sa Betky.„Veď vy to hádam i sama uhádnete.“Cigánka schytí jej ruku, chodí jej prstom po dlani a ticho mrmle: „Tu nemáš — tu voľačo
chýba, čo ši žiada tvoje šrdče. — Dievča, ty ša chceš ža muža doštať.“„Chichichi, nevravela som, že všetko uhádnete?“ chichotala sa osmelená Betka.„Toto budeš nosiť pod pažuchou na ľavom boku,“ podáva jej Cigánka malinký veniec zo
samých žabacích očí. „O krátky čaš ša švárny šuhaj do teba žahľadí a ty budeš neveštou.“Všetci starene ďakujú, skladajú jej peňažité dary a odchodia naradovaní v najlepšej
nádeji domov. Po ich odchode zbehli sa Cigáni a zvedavo sa vypytovali, či naozaj veľa
zarobila. Starena im ukázala na dlani osem turáčikov,[22]opovržlivo si odpľula a povedala: „Devla marle,[23]toto je všetko, neštálo to ža robotu! Ale dikhez more,[24]čeliadka rožpovie pánom — a páni majú veľa peňaží, a to čišté šriebro ako
šrieň, či mi rožumiete?!“„Veď keby ti prišli žo žámku,“ ohlásil sa jeden strapatý Cigán.„Čuj, dade,“ okríkne ho starena hrdo. „I medži pánmi ša nájde došť blážnov, nielen medži
šproštou šedlačou.“Cigáni si posadali okolo kotlíka a všetci sa najedli mäsa z ovce, ktorú — ako bol
hovoril valach, slnečnica opálila. Ale oni ju odrali a za mäso klincami zaplatili.[1]Rebus sic stantibus(lat.) — keď sa veci tak majú[2]Veteres migrate coloni(lat.) — Sťahujte sa, starí
osadníci.[3]Sic vos, non vobis, nidificatis aves(lat.) — Nestaviate si,
vtáci, hniezda pre seba.[4]Certo certius(lat.) — istejšie ako isté[5]Denique(lat.) — napokon[6]Male parta pessime dilabuntur(lat.) — nestatočne nadobudnutý
majetok vychodí na psí tridsiatok[7]Vanitas vanitatum(lat.) — márnosť nad márnosť[8]Šalamún- starozákonný kráľ — básnik, vynikal
múdrosťou[9]Láči triláči, mriptúri(cig.) — Vy ste moja dobrá
starenka.[10]Tavav kiaráti važ moro rom(cig.) — Prídite vy aj s
vaším.[11]Štaring pirengeri(cig.) — o piatej hodine[12]Matra šem, mračhave ništ(cig.) — Neutekaj, nič sa
nedeje.[13]Naula tu mende ništa(cig.) — Nepríde, nič nedonesie.[14]An dale benga o žiro(cig.) — zaklínacie formuly.[15]Adáli kerdo(cig.) — chyť to, je to hotové[16]Dikhez alá parno(cig.) — podívaj sa, tento biely[17]Dikhez morodžauro, thou andri džeba(cig.) — podívaj sa, moje
dieťa, dávam do kočiara[18]Džbi paltro kumo a madig pale(cig.) — Obzri sa za seba, a
naspäť sa nepozri.[19]Čuri muri, čierne tari(cig.) — zaklínacia formula[20]Thalora šokarem madig palen(cig.) — Bude to horieť pekne, už
sa na to nedívaj.[21]Mripirani nahal(cig.) — Moja milá neje.[22]Turáčik— malý medený peniaz (asi 1,3 grajciara — 5
halierov)[23]Devla marle(cig.) — Bi ho, potvoru.[24]Dikhez more(cig.) — Pozri, chlapče.
|
Tomasik_Veselinov-odboj.html.txt
|
Ružový chlapecNarodil sa v ďateline rákosí
kosci kosci dajte pozor na kosy
tmavá rana krutá rana zabolí
plače tráva prelomená na poli
Utekali pre panenku maličkú
chlapec zdvihol z poľných kvetov hlavičku
pre tú krásu celý svet ach malý je
keď na čele zaplakaly ľalie
A keď trávy doplakaly v šeleste
slnko dalo zlatý kočiar neveste
matka bola krásnou vílou močiaru
otec písal o tom fejtón pod čiaru
Chlapec rástol dorástaval motýľov
loďky púšťal za oblačnou flotilou
nepoznal ho nikto nikto na svete
oči nosil fialkami zastreté
Nehrával sa nesháňal sa s deckami
svetom blúdil s prázdnymi však vreckami
bratov nemal o sestrách vždy krásne snil
dievčatkami všetky ploty pokreslil
Líhal s vtákmi spával medzi humnami
chalan jeden noci trávil v dumaní
po nohách ho prútikami šibali
roztopašní tmavolesní šibali
Nad potokmi o hviezdičkách rozjímal
aké ich mal také ich mal smútky mal
na svete to nedozvieš sa do smrti
keď sa chlapec v konvalii rozsmúti
Z tohto sveta ušlo sa mu pramálo
dievčie dieťa žiadnej lásky nemalo
biela láska biele hry a biele sny
chlapec nebol nikdy nikdy telesný
Rozhodol sa hľadať prácu voľakú
panebože nevie sa viezť na vlaku
dobrá vec je podobať sa mužovi
haja haja chlapec chlapec ružový
|
Dilong_Helena-nosi-laliu.html.txt
|
OsobyALEXANDER PÁRVY, biskup spišskej diecézy[1]ANDREJ HLINKA, ružomberský r. k. farárFIŠER, administrátor[2]PAZÚRIK, dekan[3]KALOČAI, katechetaPÁTER HILDEBRAND, kapucínsky mních, asi 90-ročný, spovedelný kňaz PárvyhoGREGOR, mladý kňaz v kapituleFAGA, obyvateľ černovský[4]FAGOVÁ, jeho ženaRUŽENKA, ich dcéraFULA, obyvateľ černovskýFULOVÁ, jeho ženaBAČKOR, senátor[5]černovskýJAKUB, bývalý kostolníkSLÚŽNY[6]PODSLÚŽNY[7]KATRENA, ZUZA; staré babkyJANKO ORLOVSKÝ, 28-ročný mládenec, AmerikánVEVERICA, hajdúch[8]MRMAJ, sluha na ružomberskej fareMARTIN, MICHAL, JURKO; mládenciANIČKA, EVKA, ZUZKA; dievčenceĽud. Dáma. Žandári. Mládež obojeho pohlavia. Hrobári a nosiči rakiev. Starec. Mladá
žena. Žena s dietkami. Chór.[1]diecéza— (z gr.) biskupský okres, biskupstvo[2]administrátor— (z lat.) správca[3]dekan— (z lat.) v katolíckej cirkvi predstavený, dozorca
niekoľkých fár[4]Černová— obec neďaleko Ružomberka, kde 27. 10. 1907 pri
pokuse o vysviacku kostola maďarskými kňazmi zastrelili žandári 15 ľudí. Černovčania
si žiadali, aby kostol vysvätil Andrej Hlinka (1864 — 1938).[5]senátor— (z lat.) člen poradenského zboru[6]slúžny— slúžnodvorský, prednosta okresnej politickej správy
v Uhorsku[7]podslúžny— zástupca slúžneho[8]hajdúch— panský sluha, dráb v Uhorsku
|
Holly_Cernova.html.txt
|
OsobyANTAL POTOCKÝ, bohatý mešťanAMÁLIA, jeho ženaŽELMÍRA, ich dcéraKAROLÍNA, sestra AmálieFEDOR, bratanec Amálie a Karolíny, študentELENA, bratanica Amálie a KarolínyGEĽO SEBECHLEBSKÝ, študentDR. DOLÁNSKYVOŇAVKA, priateľ PotockéhoTOPOĽSKÝ, dr. právaZELENÁK, dr. medicínyRUBÁNUS, dr. filozofieZÁHORSKÝ, profesor, Elenkin snúbenecPAĽKO KOVÁČ, ekonóm, Želmírin snúbenecKOHN, úžerníkDetektívPolicajtiListárHusársky oficier, sekundant KováčovMatka KováčovaPytačDámaSluha z hotelaMARTIN, sluha KováčovOdohráva sa v mestečku Tamtobolo, v lete.
|
Holly_Gelo-Sebechlebsky.html.txt
|
Z recenzie Viktorinovej gramatiky[1]Teraz eštedobré slovok našim čechistom a bratom Moravanom a
Čechom. Nebočte, drahí bratia, s nedôverčivým a neprajným okom od tohoto úprimného snaženia
slovenského! „Nedorozumenie býva príčinou najväčších balamút na svete.“ Dorozumejme sa
konečne. Vy chcete život národný Slovákov zachrániť, a to i my chceme. V cieli sa teda
zrovnávame. Ale darmo nám tam budete in theoria pekne-krásne dokazovať, že sa tento obidvom
stranám svätý cieľ jedine prostriedkom češtiny dosiahnuť dá, keď v živote celkom ináč
vidíme. Slovenčina prebudila národ a zachránila jeho život v rozhodnej dobe r. 1848. Ona
bola, ako sa D. Lichard pri zavádzaní mnohosľubnej jednoty literárnej s Čechmi r. 1850
vyslovil, sťa„mošusové lekárstvo“,[2]na smrť a život národu slovenskému v čas najväčšieho nebezpečenstva smrti
podaná. Čeština bola na to do úradných orgánov, do škôl i do literatúry zavedená; ale pýtam
sa, kdeže sa teraz, po desaťročnom panovaní češtiny opäť nachádzame? Veru temer horšie
stojíme, než pred rokom 1848. Celá naša aristokracia, všetky mestá a mestečká slovenské a
vyššie triedy obyvateľstva sú iste väčšmi odnárodnené než vtedy. A ak ešte dajaké tône
národného života medzi nami, ten život iste iba to „mošusové lekárstvo“ ešte udržuje.
Odnímte mu toto, a kmeň náš prestal žiť. Nie, nie, dokiaľ sme vystavení silným návalom
prúdu maďaro- a germanomanského, dokiaľ sme s Maďarmi cirkevne i politicky spojení,
slovenčiny nám treba ako potravy každodennej, a túto iste pestovať musíme, ak nechceme sťa
národ zahynúť. Rozumejte nás! My chceme byť s Čechmi a Moravanmi v duchu spojení, chceme
všemožnú účasť brať na ich sudbách, podporovať ich literatúru a o ňu sa opierať a z nej
koristiť, tým viac, že je ona už tak majetok Slovákov, ako aj Čechov a vzájomnosť slovanská
je hlavným heslom naším. Ale ak kedy, teraz nám nerobte prepiatstva v našich slovenských
snahách. Ak kedy, teraz máme pracovať spojenými silami na „národa roli dědičné“. — Umlčte
teda včuľ všetky polémie a hádky literárne z jednej i druhej strany, ponechajte to, v čom
sa uzrozumieť neviete, najlogickejším zákonom života a súdu dejín na rozhodnutie a spojte
sa v duchu na dosahovanie spoločného nám cieľa.[1]Grammatik der slovakischen Sprache. Zum praktischen Gebrauche bearbeitet, mit
einem ausführlichen Wörterverzeichnisse und einer populären Chrestomatie versehen von
Josef K. Viktorin. Pest 1860. — Priateľ školy a literatúry, 1860, roč. II., č.
29.[2]mošusové lekárstvo— liečenie, ktoré napomáha činnosť srdca.
Používa sa pri ňom liek, vyrobený z rastliny voňajúcej pižmom (Mimulus
moschatus).
|
Palarik_Za-rec-a-prava-ludu.html.txt
|
Nemá KristinaBol deň sviatočný. Slnko, ktoré cez deň veľmi pieklo, vysielalo posledné slabé lúče
(pablesky) do tichého údolia, v ňomž nachodil sa úhľadný mlyn. V mlyne tom, pekne
vystavenom, stala sa zajímavá udalosť, ktorú trochu obšírnejšie budeme tuto vyprávať.Mlynárka bola veľmi dobromyseľná žena, dobrá gazdiná a pre svoju dobročinnosť v
celom okolí známa. Vyšla predo dvere a dívala sa na cestu do vŕšku vedúcu, či nekráča
už niekto po nej ku mlynu. Za chvílku vyšiel za ňou i mlynár a hovoril: „Mne sa vidí,
Kačenko, že vyzeráš starého Vrbu, či skoro príde s dieťatom. Zvedavý som, koho nám
privede, chlapca či dievča. Schvalujem síce, že odhodlala si sa, jednoho z dietok sa
zaujať, ale neviem, či by nebolo snad lepšie, abysme si zbytočných starostí
nerozmnožovali.“Mlynárka s podivením pozerala na muža. „No, vidíš — pokračoval mlynár — keby Boh bol
chcel, abysme mali dietky, bol by nám aspon jedno zo štyroch zomrelých na žive
zanechal.“„Ale Janíčko — odvetila mlynárka — nehovor tak. Čože by bylo z úbohých sirôt na
svete, keby všetci ľudia tak smýšľali? Dobrý Bôh snád preto tak veliký zármutok na
nás soslal, aby srdcia naše obmäkčil a ku konaniu skutkov dobročinných naklonil.Čo Boh činí, dobre činí.“„Tys nábožná žena,“ hovoril mlynár. „Som celkom usrozumený. Vinšuval by som si len,
aby Vrba priviedol nám chlapca.“Čo takto rozprávali, vkročil medzi nich sused Vrba, ktorý zadnými dverami vošiel do
stavänia.„Čo vy prichádzate samotný?“ pýtala sa rýchle mlynárka.„Samotný a nie samotný,“ odpovedal Vrba. „Rád by som najprv počul vašu mienku.“
Posadil sa vedľa mlynárky, a táto zaraz rozkázala slúžke, aby priniesla z pivnice
Vrbovi za pohár vína.Vrba posilniac sa vínom počal rozprávať: „Všetko je tak pravda, jako som vám
predešle vyprával. Javor mlynár i jeho žena zomreli horúčkou. Mlyn je celkom zadlžený
a šest malých sirôt odkázaných je jedine na smilovanie dobrých ľudí. A skutočne našli
sa už dobrodincovia, ktorí úbohých sirôt sa zaujali a jich k sebe privinuli. Len
jedno desaťročné, pekné a čulé dievčatko nemá ešte domova. Je zdravé a vtipné, len má
ochromený jazyk a nemôže hovoriť.“„Ochromený jazyk? Jako to myslíte?“ pýtal sa mlynár.„Tak hovorí, že jej je ťažko rozumeť. Keď mala sedem rokov, spadla do vody a dostala
sa skoro až pod koleso mlynské. Ľaknutím vtedy ztratila reč. Od toho času nemôže
jazykom dobre vládnuť. Nebožká jej matka všetko jej vraj rozumela, ale z domácich
nikto. Pre túto vadu dosiaľ sa nad ňou nikto nesmiloval, a z tej príčiny som ju dnes
ešte so sebou nevzal. Rozmyslite si dobre. Jak by ste mohli to chúďa strpeť, nuž by
som ju priviedol hneď. Jako som už hovoril, je to dievča zdravé, pekné a dobrého
srdca, a myslím, že by sa do vašej domácnosti veľmi dobre hodila.“Mlynár ničoho neodpovedal a krútil povážlive hlavou. Lež dobromyseľná mlynárka
vytrhla ho z mlčenia hovoriac: „Ale pováž si, Janíčko, keby nehoda podobná bola
zastihla niektoré z našich detičiek a ono preto bolo od všetkých opustené! Práve
preto, že je nešťastné, ujmeme sa ho, lebo potrebuje najviac cudzej pomoci.“„Jako vidíte, kmotríčku, mojej žene nemožno ničoho odopreť,“ hovoril mlynár ku
Vrbovi. „Človek to môže točiť a vyhovárať jako chce, vždy to jednako vypáli. No už
len jak sa ti dievča zaľúbi, vezmi si ho s Pánom Bohom a buď mu druhou matkou.“„Jestli to naozaj myslíte,“ hovoril Vrba, „privedem dievča hneď.“Opustiac mlynárov pobehnul zahradou do svojho bydliska pre dievča, a za krátku
chvíľku, priviedol ho do izby mlynárovej. Dievča bolo veselého pohľadu, malo pekné
červené líčka a z oka jeho žiarila úprimnosť. Mlynárka prezerala si ho od hlavy až k
pätám. Dievča malo šaty vyobšívané, ale čisté.„Tu vedem vám chovanicu vašu, Kristinku Javorovú!“ hovoril Vrba hlasom vážnym.
„Zaujmite sa úbohej siroty, majte s ňou trpelivosť a zvlášte vy, pani susedka, buďte
mu matkou. A ty, Kristinko, tu máš svojich rodičov, ktorí ťa prijímajú za svoje dieťa
a budú o teba starať sa. Miluj jich jako svojich vlastných rodičov, posluchaj jich a
hlaď aspon láskou a poslušnosťou svoju vďačnosť jim na javo dávať za všetko dobré,
ktoré ti preukážu.“Kristinka plačúc poboskala mlynárovi a mlynárke úctive ruku a potom pozrela na
mlynskú čelaď, ktorá práve zo „šalandy“ vešla do svetlice podívať sa na malú sirotu.
Všetci prítomní boli dojatí rečou Vrbovou a menovite mlynárka ukazovala veliké
pohnutie mysli.„A teraz poďte do vedľajšej izby trochu sa posilniť,“ hovorila mlynárka, a chytiac
Kristinku za ruku viedla ju ku prichystanému stolu.Kristina vkročiac do veľkej svetlice, bola jako doma, lebo uzrela tu mnohé veci,
ktoré boly tak usporiadané, jako u jej rodičov. Okolo stien boly široké a čisto
vyumývané lavice, v rohu stál dubový silný stôl a za ním v kútku vysoká almara. Pri
stole boly pevné dubové stoličky a v polici, vedľa dverí stojacej, blyšťaly sa cínové
a porcelánové taniere a misy. Kristinka nebola bojazlivá ani veľmi okúňavá, a preto
že bola hladnou, prisadla ku stolu a s chuťou dala sa do jedenia. Ale ani jej dobrý,
za ňu sa zaujímajúci Vrba nedal sa ponúkať.Medzi jedlom sa mnoho nehovorilo. Kristinka chvíľkami pokukávala na mlynárku, ktorá
tiež laskave na ňu pozerala a mile sa jej usmievala. Keď Kristina sa nasýtila,
odložila spôsobne ližicu a chcela sa ísť poďakovať za pokrm. V tom mlynár usmievajúc
sa hovoril: „Pri jedle nezdá sa mať jazyk ochromený. Keby vedela tak dobre hovoriť,
jako jiesť, bolo by dobre.“Kristine tiekly pri slovách tých slzy z očú. „Ale dievča, prečože plačeš?“
uspokojoval ju mlynár. „Čo nerozumieš žartu?“Mlynárka utierala jej zásterkou oči a vravela: „No neplač, Kristinko, môj muž
nemyslel to tak zle. Teší ho, že ti u nás tak chutná. Poď len, já ti ukážem, kde
budeš dnes spať.“Potom viedla Kristinu do príjemnej izbičky, kde stála malá, pekná postel. Kristinka
dosiaľ plakala; lebo zpomenúla si teraz na svoju matku, na svojho otca, na bratov a
sestry, s nimiž spoločne spávala. Dnes po prvýraz spať mala u cudzích ľudí, vzdialená
súc od ostatných bratov a sestier.Mlynárka hľadela ju všemožným spôsobom uspokojiť, ale čím viac sa jej prihovárala,
tým viac Kristinka fňukala. I posadila si ju na lono a obejmuc ju kolom krku
hovorila: „Kristinko, viem, prečo plačeš, zpomenula sis’ na svojich rodičov, bratov a
sestry. Ale tvojim bratom a sestrám vede sa dobre a častejšie jich uvidíš; tvojim
milým rodičom je ešte lepšie, lebo sú v nebi. Počuj! my sme mali štyri podarené
dietky a Pán Boh si jich všetky k sebe vzal. Sú teraz u neho v nebi. Tvoja mamička
bude jich mať tiež tak rada, jako ja mám teba. Ona dobre vie, že si teraz u nás.“Po týchto slovách sa Kristina utíšila, pritúlila sa ku mlynárke a za malú chvílečku
usnula. Mlynárka ju zobliekla zo šatočiek, položila zvolna do postielky a so
zaľúbením dívala sa na červené líčka spiaceho dievčatka. Jakýsi tajný bôl previeval
dušu mlynárkinu, oči slzami sa jej zalialy, lebo si zpomenula na ťažkú ztratu, ktorú
utrpela umretím svojich dietok. Umienila si, že bude opravdovou matkou ubohej tejto
siroty. —Kristinka bola vo mlyne dosť skoro jako doma. V robotné dny nosila šaty, ktoré
priniesla si z domu, ale sviatočné šaty dostala nové. Keď jich po prvýraz obliekla,
bola blažená.Do školy chodila Kristinka rada, učila sa pilno. Doma získala si dosť skoro lásku
všetkých, lebo bola ku všetkým veľmi zdvorilá a výslužná, a práca išla jej od ruky
znamenite. Jedine výmluvnosť jej velice prekážala. Z domácich nikto jej nerozumel, a
preto radšej hovorievala málo a hľadela posunkami s nimi srozumeť sa. Preto nazývali
ju„nemou Kristinou“.Nedôverivou bola Kristinka jedine ku mlynárovi. Mlynár bol inak hodný a rozumný
človek, ale bol trochu prchlivý a nemohol videť, keď niekto pre maličkosť dal sa do
plaču alebo ukazoval pred nim úzkostlivosť. Na čeľaď svoju bol prísny, ale vždy konal
spravedlive; v hospodárstve hľadel čo najviac na poriadok. Keď Kristinka spozorovala,
že sa čeľaď mlynára bojí, vzrostla jej nedôverivosť k nemu tým viac a kde mohla sa mu
vyhýbala. Mlynár si ale Kristinky málo všímal.Zato s celou dušou pririastla Kristinka ku mlynárke, ktorá o dievča starala sa, jako
o svoju vlastnú cérku. Neprekážalo jej celkom nič, že Kristinka nevedela dobre
hovoriť. Ba naopak, ona považovala to za svoju povinnosť, dievčaťu tým väčšej venovať
starosti. Za krátky čas podarilo sa mlynárke, že niektorým s ťažkosťou vynúteným
hlasom nešťastného dievčaťa rozumela. Keď Kristina spozorovala, že aspon nová táto
mamička jej rozumie, mala z toho velikú radosť. Hľadela tedy lásku novej mamičky
svojej pri každej príležitosti odplácať. Robila všetko, čo len mlynárke na očiach
videla. Umyla vždycky lavice kolom svetlice tak čisto, že boly belšie než keď
niektorá zo služiek jich bola umyla. I okná veľmi pilno a často čistila, vediac, že
mlynárka nerada vidí špinavé okná.Kristina bola po celý deň zamestknaná a všetky práce s veľkou obratnosťou a
trpelivosťou konala. Mlynárku veľmi tešilo, že si dievča pri každej práci tak obratno
počína a preto za odmenu častejšie ju po lícach pohľadila. Kristinka bola potom celá
blažená a s chuťou tým väčšou konala práce svoje.Raz pracovala mlynárka v zahrade. Obe stály pri ružovom kry. „Podívaj sa, Kristino!“
hovorila mlynárka, „jak krásno ruže kvitnú, radosť sa na ne podívať! Škoda, že sú tu
tak odstrčené. Mávala som predtým svoju zamilovanú hrádočku (záhončok) tam pod
oblokom, ale od tých čias, čo zomrely naše detičky, celkom som ju zanedbala. Zarôstla
trávou a nenie po nej ani pamiatky.“Kristinka sa pri tých slovách usmievala.Druhého dňa bola práve sobota. Kristina po tretej hodine raňnej vyskočila čerstvo z
postele, vzala rýl a ponáhľala vo všetkej tichosti, nepozorovaná súc od domácich, do
zahrady, a tu začala pod oblokom kopať a hrádočku upravovať. Pracovala tak pilno, že
jej veliké krupaje potu vystupovaly na čelo. Keď bola celú hrádočku zkopala, trávu
odstránila a hlinu v nej pekne uhrabala, zaskočila ďalej do zahrady a priniesla
niekoľko korienkov fialiek, pleskáčov (aster), niekoľko šipikov a hrebíčkov a
vysadila to všetko na upravenej hrádočke. Dobré dieťa malo z práce svojej takú
radosť, že kolom hrádočky poskakovalo a nemohlo dočkať chvíľu, až jej dobrá matka do
zahrady príde. Upraviac vkusne hrádočku, ticho vrátila sa do svojej izbičky, umyla
sa, poriadno ustrojila a v obyčajnú hodinu dostavila sa ku raňajkám.Po raňajkách išla mlynárka k obloku podívať sa, či je cesta v zahrade suchá. Večer
predtým dosť silno pršalo. Kristine tĺklo radosťou srdce. Keď ale mlynárka radostným
prekvapením ruky zalomila a zvolala: „Ach, moja hrádočka je zase upravená a kvetami
povysádzaná!“ nemohla Kristina radosť svoju ďalej potlačiť, objala mlynárku kolom
krku a celú ju uboskávala.Výjav ten dojal i mlynára, blízko obloka, sediaceho. Choval sa dnes ku Kristine
neobyčajne prívetivo a Kristinka bola preto veľmi šťastná. Keby bola chudera
Kristinka dnes tušila, jakú boľasť pre podobné prekvapenie o krátky čas bude snášať,
nebola by sa dnes tak nenútenej radosti oddala.Kristina bola vo svojom novom príbytku šťastná. Sväzok lásky, ktorý pútal ju ku
novej matke, stával sa odo dňa ku dňu nežnejší a vrúcnejší. Mlynár chovanie svoje ku
Kristine nezmenil, a podobne i ona, ačkoľvek už dva roky bola vo mlyne, svoju
bojazlivosť a ostiechavosť k nemu neodložila. Ostatní ľudia vo mlyne mali nemú
Kristinu radi, jedine mlynársky tovaryš Peter činil výminku.Peter bol nedbanlivý a neporiadny mladík, zlého srdca, sám so sebou nespokojný a
ustavične zamračený. Pred Kristinou z domácich nikto neobával sa nahlas niečo
hovoriť, poneváč každý vedel, že Kristina nemôže hovoriť a tak i ničoho vyzradiť.
Kristina často počula Petra, jako na mlynára hubuje, harusí a ostatnú čelaď ohovára,
a preto nepochopovala, jako služka Maria mohla s Petrom tak dôverno rozprávať.„Naša Maria snad ani nevie,“ myslelo si dievča, „jaké bezbožné reči Peter hovorieva,
inak nemohla by s ním tak dôverno rozprávať.“Aj mlynár nebol s Petrom spokojný a jednoho dňa bol prinútený pre zlé skutky vyhnať
ho zo mlyna. Peter nevedel, kam sa teraz obrátiť, i huboval kade chodil a mrzuto
chystal sa k odchodu.Kristina stála práve na dvore, keď Peter zo mlyna odchádzal, a s hruzou dívala sa,
jako zaťatou päsťou zlostne proti mlynu hrozí. Bolo jej ľahšie u srdca, keď bezbožný
mladík ten s očú jej zmiznúl. Len Maria Petra ľutovala a za ním banovala. Služka tá
bola trochu ľahkomyseľná a vo svojej nezkušenosti Petra dobre nepoznala. Mlynár dlho
sa hneval ustavične čosi rátajúc a píšuc. Kristinka kde mohla vyhýbala sa mu.Jednoho dňa išla mlynárka do mesta. Kristinka premýšľala, čím by matku svoju pri
návrate milo prekvapila. Našla si prácu, ktorou chcela matke radosť spôsobiť.Pamätala si, že nedávno mlynárka hovorila: „Túto policu je treba poriadno vyčistiť.“
Preto jaknáhle dnes prišla Kristinka zo školy, chytila sa do čistenia tejže polici.
Všetok rád tichučko povykladala na stôl a umyla. I šupliky všetky vytiahla a z ňútra
i z vonku jich dobre vyumývala. Nenechala v žiadnom kútku police ani prášku, a chtiac
tiež zadnú stranu police očistiť, chcela ju trochu odtiahnuť od múra. Ale hneď od
práce upustila, uvidiac za policou „slepý obločok“, v ňomž železnými špinárami ku
stene pribitá bola železná truhlička. Ihneď pomyslela si, že to bude mlynárová
pokladnica. Uľaknutá chcela zas odtiahnutú policu pristaviť, lež v tom vošiel do
svetlice mlynár.Kristina ľaknutím počala sa triasť a boľastný vydala zo seba hlas. Mlynár krčovite
lapil ju za ruku a uderil na ňu: „Čo tu robíš? Chceš tu špehovať, alebo si s niekym
vo spojení? Jako mohla si sa opovážiť policu od steny odťahovať? Počkaj, počkaj len,
ty bezbožné decko, ja ti tvoju zvedavosť zaženem!“Kristina stála ľaknutím jako omráčená a miesto odpovede slzy tiekly jej z očú.
Mlynár hnevom rozpálený ozeral sa po prúte a chystal sa dievča potrestať. Dievča
triaslo sa jako osyka a utiahlo sa do kúta.V tom jako anjel strážny zjavila sa mlynárka. Hneď pri prvom pohľade poznala, čo sa
tu asi stalo, a uhadla tiež všetko. Pokojne priblížila sa ku svojmu manželovi, vzala
mu z ruky prút, vraviac: „Skôr než Kristinku budeš biť, dovol, aby som tu niečo ja
povedala. Ty, Kristinko, choď teraz do svojej izbičky a umy sa.“Sotvaj Kristina zo svetlice sa vzdialila, utíšil sa mlynár po dlhšej prestávke.
Rozpačito stál tu pred svojou manželkou a mrzel sa, že si dal prút z ruky vziať.
Podobného niečo mlynár nestrpel, a počínanie ženiné ho tak prekvapilo, že až teraz
počal premýšlať, čo sa mu bolo prihodilo. Zahanbený a trochu i urazený stál pred
svojou ženou a tajac hnev pýtal sa: „Jako ti mohlo napadnúť mňa zadržať, abych dievča
nepotrestal?“„Zadržala som ťa preto, aby si sa nedopustil bezpráva,“ odpovedala manželka jeho.
„Keď si Petra bil, myslela som si, že trestáš prisne, ale spravedlive — lež Kristinu
by si bol trestal nevinne.“„Jako vieš, že je nevinna? Prečo kričí, keď má dobré svedomie?“ pýtal sa zhurta
mlynár.„Veď to len vieš, Janíčko, že chúďa nevie hovoriť,“ odpovedala mlynárka. Prichádza
mi na myseľ, že som sa nedávno pri prítomnosti Kristiny zmienila, jako by som tomu
bola rada, keby polica zase bola umytá. Dievča všíma si každého môjho slova, a urobí,
čo mi na očiach vidí. Zvlášte ale má velikú radosť, jestli môže ma nečím prekvapiť.“Mlynár chvíľu mlčal, tvár jeho sa potom vyjasnila a po chvíle podal manželke svojej
ruku, vraviac: „No, snád máš pravdu, Kačenko.“Pri stole bola mlynárka k mužovi svojmu veľmi vľúdna, a rozprávala mu, čo všetko v
meste bola počula. Mlynár s prívetivou tvárou počúval a po jedle s celou chuťou šiel
po svojej práci. Mlynárka bola rozšafná žena, hľadela vo svojej domácnosti zachovať
pokoj a vynasnažovala sa preto, aby všetko zamedzila, čo by mohlo manžela ku hnevu
popudiť.Kristina nemohla sa po tom búrlivom výjave posial utíšiť. Mlynárka ju chytila za
ruku a hovorila miernym hlasom: „Kristinko, viem, že si mi chcela radosť pripraviť.
Ďakujem ti za to. Otec to nevedel a myslel, že sis’ počínala tak zo zvedavosti, a
vtedy pravda bol by mal právo ťa potrestať. Teraz ale už vie, čo si zamýšľala, a zase
na teba sa udobril. Rozumela si všetkomu?“Kristinka prisvedčila, chytila mlynárku za ruku a mile zrakom jasným na ňu pozerala.„Buď veselá, milá Kristinko, a teraz môžeš mi inú službu vykonať. Moja švagrina v
meste chce zajtra piecť koláče. Sľúbila som jej trochu múky, rada by som tedy bola,
abys jej ju zaniesla. Ale ponáhľaj sa, abys’ pred večerom bola doma.“Kristinka radostne poskočila. Zabudla celkom na všetok zármutok, úlohu jej sverenú
bez odkladu vykonala, a keď sa zmrkávalo, bola Kristinka práve na polovici cesty k
domovu. Jako obyčajne išla kratšou cestou cez vrch. Na boľasť, ktorá jej ráno bola
spôsobená, celkom zabudla, a tešila sa na domov, jako by sa nič nebolo prihodilo.
Bola spokojná, lebo maladobré svedomie.Pomaly začalo stmievať sa, a Kristinka radovala sa, vidiac mlyn medzi stromami sa
belieť. „Ale čo je to len?“ divila sa Kristina, „tam ku pôjde je pristavený rebrík a
dvierka povalové sú ešte otvorené!“ Vo dvierkach povala stála mužská postava, na
všetky strany sa ozerajúc. Po chvílke rýchle po rebríku sostupovala nezavrúc ani
dvierek povalových. Naľakané dievča videlo, že neznámy ten človek neide do mlynského
dvora, ale že uteká hore brehom. Spozorovala tiež, že sa na vŕšku niekoľkorazy aj po
nej ozrel, ale skoro v húštine zmiznul. Kristinke strachom zastavoval sa dych,
triasla sa na celom tele, a hrôza ju prenikla, keď v neznámom tom človekovi poznala
mlynárskeho tovaryša Petra.Bez ďalšieho rozmýšľania utekala teraz čo najviac domov a rovnou cestou bežala ku
miestu, kde stál rebrík, po ktorom s najväčšou rýchlosťou vyliezla hore, nevediac
vlastne, čo by tu mala robiť. Vstupiac otvorenými dverami na poval, pozerala na
všetky strany. V tom jako chce s povala schádzať, zazre na jednom mieste hustý dym
vystupovať. Priskočila ku miesto tomu, a sotvaj dotknula sa tam našuchorenej slamy,
zarazil ju smrad sirkový. Keď slamu podvihla, vyšlahnul plameň.Kristinka v okamžení tom neztratila ducha prítomnosť. Opatrne zodvihla celú tlejúcu
hromadu slamy do výšky a bežala ku dverám, aby hodila všetko rýchle dolu do zahrady.V okamžení, keď s horiacou slamou utekala ku dverám povalovým, zdrapil ju mlynár,
sem vybehnuvší, za ruku a hrmotným hlasom na ňu zkrikol: „Bezbožné dievča, čo to zase
robíš?!“ Rýchlo vytrhol jej chumáč slamy a sena z rúk a hodil všetko za velikého
nadávania a hrešenia dolu. Kristina stála tu na smrť bľadá jako stĺp, a len len že s
povala nespadla. Mlynár hnevom rozpálený tiahol Kristinu po rebriku dolu. Úbohé
dievča nevedelo, čo sa s ňou robí.Ve svetlici teprv pustil mlynár uzdu hnevu svojho a celý dom bol krikom jeho
pobúrený. S počiatku nemohol mlynár zlosťou ani hovoriť, ale konečne bolo mu rozumeť
nasledujúce slová: „Tu privádzam vám podpalačku! Chcela zapáliť mlyn — môj majetok!
Keby som ju nebol pri zločinnom jej skutku dopadnúl, bola by teraz celá strecha v
ohni. Podpalačku sme si s teba, ty jedno naničhodné decko, vychovali?“„To nenie možné!“ volala mlynárka, celá udivená, a podobne tiež šoptala si poľakaná
čeľaď.Keby Kristina bola znala i hovoriť, nebola by v tomto okamžení ani slova zo seba
vstave vypustiť. Úbohá zalamovala len rukami a hodila sa zúfale mlynárke k nohám,
žiadajúc od nej ochrany a zastania.„Kristinko, pre Boha!“ volala mlynárka sohnúc sa ku dievčaťu, „povedz, čo sa to
robí? Ja ti nerozumiem, prehovor niečo!“ Ale Kristina ani slova nemohla zo seba
vypraviť. Chtiac nevinnosť svoju dokazovať, položila ruku na srdce a potriasala žive
hlavou.Mlynár v najväčšom stupni rozhnevaný oboril sa na mlynárku slovami: „Chceš jej zase
byť ochraniteľkou? Nemala si ma zadržovať už dopoľudnia, keď všetečne sliedila po
pokladnici. To nebola púha náhoda, to urobila zúmyseľne.“ V prudkom hneve svojom
zabudol celkom, že okolo neho stojí všetká čelaď, pred ktorou nikdy nezmieňoval sa o
svojej pokladnici.Mlynárka vedela, že by všetky jej namietky teraz nič neprospely. Znala muža svojho
veľmi dobre, a vedela, že by vyhováraním Kristiny ešte viac ku hnevu ho popudila.
Preto ničoho viac nevravela a mužovi tiež nebránila, zavreť Kristinu do tmavej
komôrky, v ktorej bolo všelijaké haraburdie.Chudiatko dievča usedave plakalo a stále vystieralo ruky po mlynárke, jako by jej
niečo dôležitého vyjaviť malo. Bohužial nemohlo a nemohlo. Pri tak velikom pohnutí
mysli bolo mlynárke nemožno uhadnúť, čo sa asi stalo. Zo všetkých pohybov
Kristininých súdila ale, že je nevinnou a že len pre veliké rozčúlenie nemôže ani
posunkami vysvetlenie podať. Preto tešila dievča slovami: „Jak si nevinnou, Kristinko
moja, dôveruj v Pána Boha a tvoja nevinnosť vyjde na vrch!“Mlynárke toho dňa nechutnala ani večera, a tiež z čeľadi nemohol nikto pochopiť, že
by Kristina takého zločinu bola schopná.Mlynár medzitým sa trochu uspokojil a teprv teraz vypravoval priebeh hroznej tej
udalosti. S podivením hľadel z domácich jedon na druhého a nikto nevedel, čo si má o
Kristinke mysleť, ba ešte i mlynárku rozprávanie to pomútilo.„Jako prišla Kristina na poval? Čo tam robila?“ Tie a podobné otázky povstaly v jej
duši. „Keby bola doma bývala, myslela by som si, že išla snád na poval hľadať vajcia,
ale ona bola v meste a neprišla s odkazom ani do svetlice. Prečo neprišla jako
obyčajne hneď ku mne?“Mlynár prerušil samohovor mlynárkin slovami: „Falošné je to bohaprázne decko,
čakala, až na stmilo. Skutok svoj zamýšľala vykonať pred večerou, keď všetci sme v
práci a do zahrady nikto z nás nepríde. Jako len mohla dostať rebrík z maštale?“Všetci mlčali. Služke Marii, ktorá práve nalievala víno, vypadol z ruky pohár.
Mlynárka dohovárala služke, že je taká nemotorná. Z prítomných nikto nespozoroval, že
Maria pri otázke o rebríku zbľadla a na celom tele sa triasla.Peter zo mlyna vyhnaný mával niekedy schôdzky so služkou Mariou na mieste od mlyna
neďaľako vzdialenom. Maria nechcela, aby domáci vedeli, že s Petrom hovorieva, a
koľkorazy nevedela, kade by sa mala zo mlyna vytratiť. I poradil jej Peter, aby si
pristavila rebrík ku okenici povalovej do zahrady obrátenej, a keď schodami zo
stavänia vyjde na povaľ, cez okenicu túto ľahko sa dostane k uhovorenému miestu.
Teraz s rozbitým pohárom zmiznula zo svetlice, a súc ubezpečená, že sa mlynár a
mlynárka po nej pýtať nebudú, bežala za zahradou chodníčkom oproti Petrovi.A skutočne sešla sa s Petrom, ktorý s tvárou smelou k nej sa priblížil, jako by sa
nič nebolo prihodilo. On nechcel u služky Marii, ktorá bola trochu ľahkomyselná,
avšak nie zlomyseľná a zlého srdca, podozrenie vzbudiť, a dúfal, že sa medzi
rozhovorom od nej dozvie, jakým spôsobom bol zločinný jeho čin prekazený. A skutočne
prianie jeho sa vyplnilo. Služka Maria nemala ani toho najmenšieho tušenia, že by
Peter bol mal diabolský úmyseľ, mlyn zapáliť. I vyprávala mu dopodrobna, čo sa vo
mlyne s „nemou Kristinou“ prihodilo. Zlomyseľník pozorne počúval a v čiernej jeho
duši dozrel skoro nový plán.Vo mlyne po búrke s Kristinou, nastalo zase ticho. Mlynár následkom veľkého
rozčúlenia bol zemdlený a pokojne teraz spal, nestarajúc sa o úbohú Kristinu. Ale
mlynárka ešte oblečená sedela na posteli, nemohúc spať. Bola dnešnou neobyčajnou
udalosťou veľmi pohnutá, a nemohla hlboký dojem nijako potlačiť. „Čože je naozaj
Kristina tak bohaprázne dievča? To nezdá sa byť ani pravde podobno. Veď bola vždy tak
dobrá a pobožná, a všetko robila, čo mi len na očiach videla. Alebo predsa sa mýlim,
veď ju mlynár pri skutku dopadol! — Keby som bola vlastňou jej matkou, nebola by som
v pochybnosti, lebo vedela by som zaraz, či je vinnou lebo nie.“ Pri slovách týchto
dala sa do plaču.A teraz vráťme sa ku Kristine. Mlynárka bola by sa rada presvedčila, jako sa asi má
úbohé dieťa v tmavej komôrke, ale mlynár prísno zakázal, aby kto ku nej chodil. On
siloumocou chcel, aby záležitosť tá úradne bola vyšetrená, a preto nesmel s Kristinou
nikto hovoriť. Mlynárka posluchla manžela a kojila sa nádejou, že následkom úradného
vyšetrovania vyjde skoro pravda a nevinnosť Kristiny na javo.Keby bola mohla mlynárka do tmavej komôrky vstúpiť, bola by sa presvedčila zaraz o
úplnej nevinnosti dievčaťa. Kristina ležala tu na kope starých desiek a pokojne spala
— spala silne a pokojne, jako len duša nevinná spať môže. Po dnešnom, pre ňu veľmi
boľastnom výjave bola tak zemdlená, že slabosťou uspala, a pokojný spánok celkom
zahnal boľasť, ktorá sa jejej duše tak hlboko dotkla.Kristina spala niekoľko hodín, a prebudená bola silným klopaním na dvere. V prvom
okamžení myslela, že leží vo svojej postielke a služka že ju budí. Rýchle vyskočila a
narazila na staré táčky, a teraz obnovila sa zase boľasť v duši jejej. Všetko, čo
bola prežila, videla v živom obraze pred očima svojima, a vedľa toho začula za
dverami hlas, ktorý strachom a hrôzou dušu jejej naplňoval. Začula pri dverách svojho
väzenia hlas Petrov! Ľaknutím vykríkla a držala sa starých táček.„Sprosté dievča!“ volal Peter, „nekrič tak, sice… ja ťa odtialto vyslobodím! Teraz
vieš, jako ťa majú mlynárovci radi, keď ťa strčili do tejto tmavej komôrky. Mlynárka
je ti peknou matkou! Nechá ťa v tejto vlhkej diere na starých deskách ležať.“Kristína pustila sa do plaču.„A zajtra poženú ťa pred súd, kde sa ti zle povede. Vyhovoriť sa nebudeš vedeť,
dostaneš sa do žalára a tam každodeňne miesto pokrmu dostaneš prúty. Jestli mi ukážeš
miesto, kde má mlynár peniaze skované, pustím ťa na slobodu a neprídeš do žalára.
Jestli mi ale o pokladnici mlynárovej nepovieš, zapálim mlýn a podložím oheň i v
tejto komôrke. Potom vieš, čo z teba bude. Že mi chceš po vôli urobiť, oznám mi to
trirazovým zaklopaním na dvere. Nemôžem ďalej čakať, rozhodni sa okamžite!“Kristine vystupoval studený pot na čele; avšak súc rozumné a srdnaté dievča, rýchle
sa rozhodla. Zaklopala trirazy na dvere. Ihneď počula vŕzať zámok a zátvoru a dvere
sa potichu otvorily.„Ja som si to myslel,“ — hovoril Peter s diabolským úsmevom. „Či nenie pravda,
Kristinko, že je ti teraz volnejšie na slobode?“Kristina bola by mu radšej zaťatou päsťou pohrozila, jako to robievala, keď vo mlyne
počúvala jeho bezbožné reči, ale sa premohla. Peter schytil ju za ruku a držal ju
krčovite, obávajúc sa, aby mu neutiekla.„Poď sem, Kristinko,“ hovoril hlasom prívetivým, „tí sprostáci nechali tu rebrík
ležať! Vo tvojej izbičke je oblok otvorený, vlez tam po rebríku, ja polezem za tebou,
a potom ukážeš mi cestu k tomu miestu, kde má mlynár peniaze uložené.Dievča bázňou a strachom vždy viacej sa triaslo, avšak utajujúc čo najviac strach
svoj, kynulo hlavou ničomníkovi a zmužile vystupovalo po rebríku do svojej izbietky.
Sotvaj vkročila do izbičky, chytila chytro dubovú stoličku pri obloku stojacu a
mrštila ju po Petrovi, ktorý už na rebríku stál. „Sakramentské decko!“ zkrikol
zlostne Peter, keď ho stolička hodne po hlave uderila.Kristina teraz celou silou odstrčila od obloka rebrík, ktorý sa stranou šmikol a i s
Petrom padol dolu. Bez ďalšieho rozmýšlania vybehla dverami z izbietky, zavrela jich
chytro za sebou a jako len mohla bežala do svetlice, kde mlynárka spala. Mlynárka
sedela dosial na posteli a plakala. Zazrúc z nenadania Kristinu, nevedela či to sen
či skutočnosť.„Kristinko, pre Boha, čo sa stalo? Keby ťa môj muž tu videl! Odkial sem prichádzaš?
Chytro, chytro, poď do svojej izbičky. On nesmie vedeť, že si tu!“ volala mlynárka s
utajeným hlasom.Avšak Kristina hodila sa k nohám svojej ochraniteľkyne, objala jej kolená, strach a
zúfalosť javila sa v jejej tvári.Skoro rovnakou úzkosťou pojatá bola i mlynárka, lebo sa obávala, aby muž jej sa
nezobudil. Chcela nešťastné dievča zodvihnúť a v tichosti ho do komôrky zpät odviesť.
Ale Kristina vytrhla sa jej z rúk, hodila sa opäť mlynárke ku nohám a počínala si
tak, že mlynárka bola náramne poľakaná.„Kristinko, prosím ťa pre všetko na svete, poď! Ja ti verím, že si nevinnou, ale z
tadialto musíš, aby ťa tu muž môj nevidel, lebo by inak horšie bolo.“Kristine stály kvapky potu jako hrach velké na čele, zalamovala rukami, a mlynárka
pri jasnom svite mesiaca, ktorý vrhal svetlo do svetlice, pozorovala, že dievča
namáha sa, aby myšlienky svoje slovami vyjadrilo. Poneváč mlynár začal sebou vo spáni
hýbať, chytila mlynárka dievča za ruku a násilne chcela ju vyviesť do izbičky.„Nekrič tak, jestli ti život milý!“ šoptala mlynárka dievčaťu a otvorila ticho dvere
na svetlici.Kristina nachodila sa teraz v najväčšej úzkosti a polohlasite vynútila niekoľko
slov, tak zretedlne, že jim mlynárka dobre rozumela: „Peter zapálil! — Peter zlodej!
— Nie ja!“V tom okamžení bolo počuť z venku otvorenými dverami viac hlasov. Hlásnik prenikave
pískal. Mlynár rovnými nohami vyskočil z postele, obliekol chytro kožuch a ponáhľal
von. V náhlosti nepovšimnul si ani Kristiny, ktorú držala mlynárka v náručí. Táto
úzkostlive načúvala šromotu, ktorý naraz povstal v celom staväní. Nechala tedy
Kristinu na posteli a bežala von, kde počula volať: „Chytili sme zlodeja! Chytili sme
zlodeja!“ Keď sa bola dozvedela, prečo sa ten lom a šramot strhol, vrátila sa zpät ku
Kristine. Teraz svitlo jej trochu v hlave a tušila, že chytenie zlodeja majú Kristine
čo ďakovať. Ale v jakej rozčúlenosti našla chuderu Kristinu! Ležala na zemi a
plakala, majúc ruky krčovite složené. Mlynárka vzala dievča na lono a hľadela ju
uspokojiť. Podala mu čerstvej vody a slychy potierala octom. Sostrachované dievča sa
trochu utíšilo a zpamätovalo z mnohých dojmov, ktoré sa naň dnes dohrnuly.Medzitým nastal nový šromot vo dvore. Mlynárka nemohla sa už viac v izbe zdržať. —
Položila Kristinu do postele a ponáhľala na dvor. Tu za jasného svitu mesiaca našla
pohromade všetkú čelaď i všetkú mlynársku chasu. Mlynár stál medzi nimi a pred nimi
na zemi sedel Peter, majúc ruky na zadok sviazané.„Mišo,“ volal mlynár, „choď chytro do mesta pre pandurov! A ty, Karole, zapriahni a
bež pre lekára, lebo je možné, že si ten ničomník zlámal nohu. Stalo by sa mu síce
dobre, ale neľudsky s nim zachodiť nebudeme. A teraz privedzte mi sem Kristinu! Môže
byť, že je to dievča nevinné.“„Kristina je v našej svetlici,“ hovorila mlynárka.Mlynár sa zamračil a trpko oslovil manželku: „Konala si predsa proti mojej vôli?“„Nekonala, Janko môj,“ — odpovedala spokojne mlynárka — „ona poľakaná a
nastrachovaná pribehla ku mne do svetlice, úzkostlive kričiac: Peter zlodej!“„Jako je to možné?“ pýtal sa s udivením mlynár; „veď komôrka bola dobre zavrená.
Privedz ju sem a nech nám povie, čo vie. Ty jej snád dajako porozumieš. Tohoto
darebáka zatial odvedzte do čeľadníka a dobre ho strážte! Dva zostaňte pri ňom a
ostatní poďte s nami do svetlice.“Peter počas celého rozhovoru ani slova nepreriekol, teprv keď mu chceli zo zeme
pomôct, boľastne stonal, nemohúc na nohy sa postaviť, tak že boli prinútení odniesť
ho do čeladníka.Všetci hrnúli sa do svetlice a každý dychtive očakával, čo sa tu asi diať bude.
Mlynár nepokojne prechádzal po svetlici. Konečne objavila sa Kristina. Z celého jej
držania každý porozumel, že by rada niečo dôležitého vyjavila. Jej oči jasne žiarily
a služky si šoptaly: „To dievča vyzerá jako anjel!“Hrobové ticho nastalo vo svetlici a zraky všetkých obrátené boly ku nemému dievčaťu.Všetci domáci postavili sa okolo mlynárky, ktorá držiac Kristinu za ruku, hovorila:
„Janko môj, s tým dieťaťom stal sa zázrak, aby len jeho nevinnosť vyšla na javo. Jej
jazyk sa rozviazal. Možno jej už niečo rozumeť.“Všetci prítomní sa z toho tešili, a divenie jejich nemalo konca, keď Kristina, ruku
majúc na srdci položenú, dosť zreteľne vyslovila: „Ja nie — Peter zlodej!“Všetci priblížili sa ku Kristine, tiskli jej ruku a dávali na javo svoju radosť,
volajúc: „Chvála Pánu Bohu, že aspoň trochu môžeš hovoriť! — Neverili sme, že by si
ty mohla tak zlého skutku dopustiť sa. — Poctivosť nezostane u Boha bez odmeny. —
Vyjde pravda na vrch, jako olej nad vodu.“Také a podobné slová vynášali okolostojáci.Len jedna osoba držala sa ticho a slova neprehovorila. Bol to mlynár, ktorý stojac
pri obloku bol veľmi dojatý a nemohol v okamžení tom ani hovoriť.Mlynárka pristúpila teraz ku mlynárovi a vyprávala mu, jako naľakaná Kristina do
svetlice, v ktorej spali, pribehla a namáhala sa vyjaviť to, čo ju tak veľmi tlačilo.
Z nenadania pocítila v jazyku jakúsi boľasť a po tej vyslovovala dosť zreteľne
jednotlivé slová.Mlynár stiskol mlynárke ruku a obratiac sa ku Kristine veľmi laskave hovoril:
„Kristinko, som presvedčený, že si nevinná, ačkoľvek ešte nevieme, jako sa všetko
prihodilo. Ja som ti veľmi ukrivdil a ľutujem toho. Pousilujem sa, abych krivdu ti
urobenú napravil. Teraz povedz nám, jak len môžeš, čo o veci vieš.“Mlynár sadnul a posadil si Kristinu na kolená. Kristina sa ho už tak nebála a bola
celá blažená.Mlynárka sadla si vedľa neho a ostatná čelaď pousedala sa kolom na laviciach. Nové
nastalo ticho, lebo každý bol zvedavý, čo asi Kristina povie.Kristina vo vetách nesúvislých rozprávala celú udalosť s Petrom. Vyslovovala slová
ťažko, ale srozumiteľne.Kristina dokončila. Naraz bolo počuť z kúta svetlice padnutie čohosi. Všetci sa
ozreli a čo uvideli? Služka Maria, ktorá medzi vyprávaním nepozorovane chcela zo
svetlice sa vytratiť, omdlela a padla na zem. Za chvíľu prispením domácich sa
rozobrala a plačúc po tichu hovorila: „Ach! nikdy som nepomyslela, že je Peter takým
naničhodníkom.“V tom vstúpil do svetlice sluha, ktorý Petra strážil, a oznamoval, že lekár už
došiel.Lekár po krátkom poprezeraní vyslovil sa, že si Peter vymkol nohu a pádom s výšky že
sa i na iných miestach veľmi dochrámal. To ale že nijako neprekáža, aby k súdu
nemohol byť odvezený. I obvázali mu ztuha nohu a naložili ho na vôz. Podtým časom
dostavili sa panduri, ktorí ku súdu ho doprovadili.Lekár, dobrý známy mlynárov, vrelú mal účasť v udalosti, ktorá sa toho dňa stala.
Veľmi ho i to prekvapilo, jaká neočakávaná zmena stala sa s Kristinou. Prezeral
Kristine jazyk a vyslovil domnenie, že to veliké ľaknutie malo jakýsi účinok na jej
svaly a čuvy. Predpísal jej masť, ktorá miernila boľasti citiace pri hovorení. Jej
reč každým dňom sa lepšila. —Ešte niekoľko slov treba pripomenúť. Mlynár a mlynárka boli druhého dna predvolaní k
súdu a Kristina sa dostavila s nimi. Ona pri vypočutí bola najdôležitejšou osobou.
Slúžka Maria bola tiež na krátky čas zatvorená, poneváč padalo na ňu podozrenie, že
by o zločinnom skutku Petrovom bola mala vedeť.Jako sme už z predku pripomenuli, bola Maria ľahkomyselná dievka, avšak nebola zlého
srdca. Sama uznávala teraz, že nemôže u mlynárov vo službe zostať. Dobrosrdečná
mlynárka bola jej nápomocnou, aby dostala sa do dobrého miesta a dala jej dobré
vysvedčenie. Maria ľutovala svoju ľahkomyseľnosť a polepšila sa.Na tretí deň po udalosti prišiel do mlýna poručník (tutor) Kristiny Vrba. Keď bol
všetkých domácich slušne pozdravil, pristúpil ku mlynárovi, podal mu ruku a hneď mu
oznámil, že si prišiel pre Kristinu.„Jako? Kristinu chcete nám odviesť?“ zvolali mlynár i mlynárka, a Kristina počujúc
to chytila sa hneď mlynárkinej ruky.„No vidíte,“ hovoril Vrba, „ja som sa o dievča to uprimne staral a dievča to sa
vydarilo. Vy ste boli k nemu laskaví, — ba vlastne nie — lebo sa mu v dome vašom
stala veliká krivda. Dievča je teraz dosť veľké a môže si chleba zaslúžiť. Znám pre
Kristinu službu, ktorú dobre môže zastať.“Mlynár i mlynárka boli rečou tou prekvapení a jeden pozeral na druhého. Konečne
hovoril mlynár: „Kristinko, ty sama rozhodni, lebo si dosť už rozumná. Jestli nemôžeš
zabudnúť na to, čo sa ti u nás prihodilo, nuž ťa nebudeme zadržovať. Keby sa ti snád
zle viedlo, najdeš v dome našom vždy pomoci a ochrany. Ale jestli odejdeš raz,
nemohla by si u nás potom viac bývať, lebo terajší odchod tvoj bol by dôkazom, že sa
ti u nás neľúbi. Jestli chceš u nás zostať, sme celkom s tebou spokojní.“Kristina pri slovách tých sa začerveňala po uši — potom privinula sa ku mlynárke,
objala ju okolo krku a s neobyčajnou srdečnosťou prehovorila: „Od vás nepôjdem nikdy,
nikdy!“Mlynárka privinula ju k ňadrám a vrúcne ju poboskala.Potom pristúpila Kristina ku mlynárovi, poboskala mu ruku a riekla: „Zostanem u vás
a budem verne vám slúžiť; — ja vás tiež milujem!“„Teda dobre, Kristinko!“ povedal radostne mlynár, potešený uprimnosťou dievčatovou.
„Ty nebudeš u nás slúžiť. Zajtra urobím poručenstvo (závet, testament), a ty budeš
naším dieťatom! Zajtra urobím poručenstvo a ty nebudeš už chudobnou Kristinou, ale
cérou a dedičkou bohatého mlynára Bukovinského…!“„I staň sa dľa vole vašej!“ zvolal radostne starý Vrba.Nikto nebol šťastnejším nad Kristinu a mlynárku. Hodná Kristina zostala vďačnou
cérou svojich dobrých rodičov a bola jim vo všetkom poslušná. Často opakovala si
slová, ktoré v dome otcovskom počula: „Čo Bôh činí, dobre činí!“(Z nemeckého.)
|
Rizner_Zabavne-vecery-I.html.txt
|
I.Bolo poobede. Pani domu zacengala a hneď nato doniesla posluha čiernu kávu. Pán Tobiáš
Žila ale prv stykal si zuby. To bola už jeho obyčaj, zato ale nie div, že robil to istou
elegantnou gráciou. On nepredložil si servítku pred ústa. Ó, to nie! Veď načo stykal by si
potom, ak mal by zakrývať svoje zuby? On mal také zdravé, lištiace sa zuby, že by človek
nebol vbil medzi ne ani to najmenšie vlákno. On teda nemusel stykať ich, ale stykal práve
preto, aby videlo sa, že on absolútne nemusí ich stykať, že sú zdravé a pekné ako perly z
mora.Pán Tobiáš vedel to veľmi dobre, i nemálo bol pyšný. Zato najväčšou poklonou bolo
preňho, keď kto chválil mu zuby. Mladí právnickí osnovníci vydobyli si potrebnú priazeň
uňho zväčša tou poklonou. Lebo slabá stránka pána Tobiáša známa bola celému svetu.„Ej, strýko, ale by som sa vďačne čaroval! Človek by skoro ani neveril, že sú to vaše
vlastné!“„Pravda, ty, pane, ty neveríš! Lebo ty a celá tvoja čata potratíte ich po lum… No, no,
pane, načo morálky, ja som liberálny! Ale pravda je, že naše pokolenie bolo inakšie, lebo
vidíš…“ Pán Tobiáš nedokončil vetu, ale veselo zasmial sa. A i nebolo treba iného dôvodu:
človek mohol tešiť sa dlho v pohľade na jeho drobné liskavé zuby pri tom širokom úsmeve.Zato ale netreba predstavovať si pána Tobiáša ako nejakého puritána. Ba veruže nie! On
rád jedol hríby — v omáčke i v polievke, mladé kurence, jarabice, bažanty; slovom,
delikátne veci, všetky ale pripravené podľa vlastného receptu. Ešte i najchýrnejšie
kuchárky v Lipnici pýtali rady od neho, keď muž doniesol im dáku divinu na krk. A pán
Tobiáš vždy vedel dať rady.Ďalej bol on nesmierny ctiteľ nežného pohlavia. On vedel dávať pekné poklony, jemne
bozkať rúčky, takže ani len púder neodletel z nich, a keď stretol dáku švárnu sedliačku,
nuž on nezdráhal sa uštipnúť ju v červené líčko a galantne vyvolal: „Ej, ej, aká si mi
podarená!“Vcelku nebol on teda žiaden podivín: len tak klonil sa k moderným zvykom ako tí samí, čo
náhodou potratili svoje zuby. A to konečne ani nebol div, tie zdravé zuby. Mal pán Tobiáš
ešte len päťdesiatpäť rokov, nuž a ja videl som už i sedemdesiatnikov s takými zubami.
Pravda, v Lipnici on vynikal.No, čo ušetril „zub času“ na zuboch pána Tobiáša, to hojne vynahradil si na jeho
vlasoch. Bol totiž pán Tobiáš veľmi citlivým proti všetkým možným prievanom, lebo temeno
hlavy bolo úplne nahé. Zato dal rásť vlasom na bokoch a všemožne tiskal ich hore, lebo pán
Tobiáš rád zdal sa mladým. Jeho čelo lišťalo sa ako mladému dievčaťu a pery červenali sa
pod čiernymi fúzami. Čo všetko ľahko uveríte, keď poviem vám, že pán Žila mal veľkú zásobu
toaletných článkov a že bol veľkým podporovateľom kozmetických vynálezov. Všelijaké pasty,
vodky, farbičky, to všetko prispievalo k zakrytiu toho, čo nemalo sa vidieť.Pán Tobiáš totiž nevzdal sa ešte nádeje na krajšiu budúcnosť. Jemu ešte vždy snívalo sa
o peknej mladej ženuške, o veselých, krikľavých deťoch… Stred Lipnice, na najkrajšom mieste
rínku vystavil utešený dom, napchal ho nádherným nábytkom a z veľkého dvora urobil krásnu
záhradu. Stromy od tých čias vyrástli dohora, rozpustili haluze do šírky, už poskytovali
príjemný chládok, no žiadnej víly len nenašlo sa, čo prevzala by kormidlo domu. A bohvie
prečo? Ako by sa boli premenili časy a zvyky. Kým pán Tobiáš bol len chudobným, počiatočným
advokátom, vtedy nešli bohaté zaňho práve zato, že je biedny, ačpráve švárny šuhaj; teraz
ale, keď nazbieral už bohatstva — teraz zas nejdú zaňho, radšej za chudobného, len nech je
on švárny.Konečne ale svitol i jeho deň! Od pár dní chodí pán Tobiáš ako vyčarovaný; viac sa
usmieva, jeho temeno akoby bolo odrazu zarástlo, pery boli mu sviežejšie, fúzy čierne ako
žúžoľ a vytiahnuté ako stoličnému hajdúchovi. Akoby i nie! Pán Tobiáš vyhral veľkú kauzu:
Dedinský kontra Zubák in summo dvadsaťtisíc zlatých. Každý závidel mu, lebo každý myslel na
mastné expenze,[1]ktoré z tej príležitosti mal pán Dedinský vyplatiť. No každý mýlil sa v tom.„Ja som bohatý, pán brat,“ riekol Žila k Dedinskému. „Mne už netreba zlata! Ja — mne
treba by bolo niekoho, kto by chcel okrášliť mi život!“Pán Dedinský porozumel a nemal nič proti žiadosti pána Žilu. Nie síce preto, že by
usporil tým niečo, ale držal Žilu za partiu nanajvýš skvelú a nevedel si predstaviť, prečo
by Anna nemohla byť šťastnou s váženým boháčom. Anna bola totiž dcérou pána Dedinského.Plán zdelil sa pani Dedinskej a došiel súhlasu.„Dievča je taký tovar, ktorý treba predať prvému kupcovi, lebo ruža zvädne na steble — a
bohvie, či nájde sa viac kupcov, alebo či bude lepší než pán advokát Žila!“Takto mudrovali manželia a prisľúbili Annu plešivému pytačovi („aspoň má už rozumu!“). —
Jediné, čo žiadala si matka, bolo, aby vec nesúrila; nech pán Tobiáš získa si náklonnosť
Anninu a to — riekla matróna — istotne podarí sa takému milému mužovi.Pán Tobiáš pyšne vykrútil si farbené fúzy pod vplyvom lichotivej poznámky a márnivo
usmial sa. On sám veril na svoju zručnosť. Takto je spokojný, lebo on ani nechcel by pojať
za ženu dievča, ktoré by šlo zaňho len následkom rodičovského rozkazu.Item takto stáli pomery vtedy, keď — ako spomenul som napredku — prišla čierna káva a
pán Tobiáš počal stykať svoje pekné zuby. Lebo rodičia Anny napomáhali cieľ pána Tobiáša,
nuž nie div, že obeduje už po tretí raz u nich.„Prišla i pošta pre veľkomožného pána,“ riekla posluha k Žilovi a podávala mu listy.„Má času!“ vetil galantne pán Tobiáš a chcel strčiť listy do vačku.„Nedajte sa mýliť, možno, že sú súrne,“ riekla domáca pani.Pán Tobiáš teda prezrel listy. Pri čítaní posledného smiala sa jeho tvár.„Povážte,“ riekol. „Brat posiela mi svojho syna na krky, aby som ho vraj oženil tu!“A pritom opätne usmial sa, mysliac na svoju ženbu. Potom vyprával o svojej rodine a
zvlášť o bratovi. Býval on v susednej stolici, mal veľké statky a jediného syna. No syn
nebol veľmi podarený; raz zavrel sa do izby a študoval klasikov, druhý raz robil výlety
koňmo alebo pešky, lovil ryby a zvery — len hospodáriť nechcel. Nuž snáď chcel brat
odpomôcť tomuto, keď posiela ho do Lipnice.„Ináč, ja málo pamätám sa už na šuhaja,“ riekol ďalej. „Videl som ho pred pätnástimi
rokmi, mal vtedy desať rokov a tuším — bol rapavý.“Odrazu trhol sa Žila a pozornejšie díval sa do listu.„Je dnes dvadsiaty máj?“ pýtal sa rýchlo.„Áno.“„Nuž pomyslite si len, Vladimír dnes má prísť; list šiel osem dní,“ vyvolal Žila a
mrzuto zdvihol sa. Pozrel na hodiny. „A vlak len čo nie je tu. Kým domov prídem a dám
zapriahnuť, bude už pozde.“Rýchlo hľadal klobúk a chcel vzdialiť sa.„Ostaňte, pán brat,“ mienil Dedinský. „Hovoríte, že i tak bude pozde, nuž pošlime môj
koč preňho.“„Pravdaže!“ narádzala pani. „Doma i tak nemali by ste mu čo predložiť; nech príde sem.“Pánu Tobiášovi i tak nechcelo sa preč, nuž ostal a o pár minút už hrmel koč k stanici.Rozhovor točil sa potom o Vladimírovi Žilovi. Jeho strýc vyprával daktoré jeho kúsky,
ktoré zdelil mu brat. O štvrť hodiny už všetci vedeli predstaviť si ho, no tak, že nebárs
lichotivé bolo preňho samého.„Nuž ale — chlapec môže!“ miernil pán Tobiáš dojem. „Je bohatší než mnohí magnáti.“Vonku zahrmel voz. Panstvá vyšli na koridor čakať hosťa.Otvorenou bránou vošiel koč — prázdny, len dva kufre boli v ňom.„A pán urodzený?“ volal Žila zadivený.Odvety nebolo treba, lebo hneď za kočom vbehol mladý muž na koni silne upenenom.
Zadivene pozeral na panstvá, potom s úsmevom pozrel na svoje šaty, akoby chcel označiť, že
nebol prichystaný na spoločnosť dám. Bol v jazdeckom obleku: vysoké gamaše, jelenie
nohavice, krátky kabát a široký biely klobúk.Pred vchodom skočil z koňa a podal uzdu sluhovi.„Voďte ho aspoň hodinu a nedajte mu piť,“ riekol a stúpal hore schodmi.Pán Tobiáš šiel mu v ústrety.„Vitaj, braček!“ riekol a podával mu pravicu.„Ty si to, strýče?“ pýtal sa hosť a pozorne díval sa naňho. „Výborne vyzeráš, keby nie
tých vlasov, tak ani mladý človek!“Pán Tobiáš nechutne stiahol ústa.„Mám ti česť…“„Dámy musia ma omluviť,“ skočil mu synovec do reči. „Nemyslel som ani zďaleka, že by môj
strýc mal návštevu.“Dámy sa smiali.„Veď len dovoľ!“ riekol netrpezlivo strýc. „Toto sú páni Dedinskovci, a síce pani,
slečna Anna a pán, a ty si ich hosťom spolu so mnou.“Hosť zadivil sa.„Nesmierne ma teší!“ riekol. „Ale pravdu povedať, mal som ja byť predsa tvojím hosťom.
Ako to teda?“Vysvetlili mu príčinu a zaviedli ho do jedálne.Vladimír Žila bol chlap vysokého a silného vzrastu. Jeho tvár nemohla sa pomenovať
pravidelnou, ba ani švárnou, lebo špatená bola niekoľkými rapinami; no predsa nedala sa jej
uprieť zaujímavosť. On mal veľké jasnomodré oči a pobelavé, kaderavé vlasy, takže oboje
bolo by hodilo sa prv do jemnej ženskej tváre; no predsa protiva ich s mohutnou postavou a
hlbokým hlasom nebola smiešna, ba až pútajúca. On kráčal ťažko, hovoril hlasne a pomaly,
bol viac vážnej než veselej povahy.Kus nezručne uhol sa pred neznámymi; pani Dedinskej nepobozkal ruku a slečne ani len
ruky nepodal, domácemu pánovi však silne a srdečne stisol podanú pravicu.Pani Dedinská doniesla jedlá preňho a núkala ho.„Povďačný som vám,“ riekol on. „Nejedol som od včerajška, nerád hostinské jedlá. Prv ale
prosím pohár vína, lebo mám nesmierny smäd.“Pán Tobiáš usmial sa, akoby bol chcel povedať: „Či som nevravel?“ Domáci pán nalial
hosťovi hodnú času červeného a ten vypil ho na dúšok. Potom dal sa s chuťou do jedenia.„Ešte ani nepýtal som sa ťa, strýče!“ riekol po chvíli. „Otec oznámil ti istotne len
moju návštevu; bude mať miesta i Alazán, môj sivko?“Pán Tobiáš kývol hlavou. Predmet nezdal sa mu súcim k rozhovoru.„Krásny kôň!“ riekol Dedinský.„Plná krv!“ vetil Vladimír.„Skadiaľ je? Bol drahý?“„Nie, vôbec nedá sa zaplatiť. Je rýchly ako vietor a húževnatý. Pred rokom doniesol som
ho z p…skej výstavy od baróna B.“Dedinský nalial zas vína a ponúkol hosťa.„Ďakujem, nepijem viac.“„Ale prosím!“„Odpusťte, ale ja nepíjam nič okrem vody.“„Naozaj?“ vyvolal domáci pán.Vladimír zdvihol hlavu.„Ráčite pochybovať?“ pýtal sa ho s úsmevom.Pán Tobiáš hniezdil sa a Dedinský prišiel do rozpakov.„Teraz pil som len od unavenia, lebo sivko dal mi tuhej práce na ceste od poslednej
železničnej stanice.“„Ako — teda koňmo ste prišli?“„Áno. Podľa pravdy mal som vôľu prekonať celú cestu koňmo, ale otec prehovoril ma; šli
sme teda vlakom. Na poslednej stanici stojí vlak pol hodiny. Šiel som teda obzrieť si
Alazána a videl som ho stisnutého do úzkej klietky. To mrzelo ma; dal som si ho vyviesť,
napojiť a osedlať. Cestu — paralelnú s dráhou — ukázali mi, nuž myslel som si, však dorazím
do večera. Pohol som sa, ale nešiel štvrť hodiny, už hrmel vlak za mnou. Alazán počal
ostriť uši, divo odfukoval a staval sa na zadné nohy. „To bude pekný žart!“ myslel som si a
chcel som zastaviť koňa. Vlak ale hrmel už celkom za nami. Alazán spínal sa, a ja nevládal
som ho držať. Šli sme teda zároveň s vlakom, ba asi o minútu prv som bol na stanici než
vlak.“Páni a dámy divili sa náramne.„Ale skutočne, naozaj?“ vyvolal Dedinský.Vladimír práve niesol pohár vody k ústam. Na otázku zložil ho a jasne pozrel na
Dedinského.„Ráčite pochybovať už po druhý raz,“ riekol vážne, no bez všetkého hnevu.Dedinský omlúval sa, veď on verí, len mu je to príliš…„Nepravdepodobné!“ skočil mu mladší Žila do reči so smiechom.„Ak však neverili by ste sluhovi, čo čakal ma na stanici, to som vám k službám, bárskedy
dokázať to isté ešte raz.“Vladimír hovoril to žartovne, ani zďaleka nemalo to náter vypínavosti. O malú chvíľu
vstal Dedinský a vyšiel von. Keď sa vrátil, s obdivom pozeral na Vladimíra a na znak otázky
zo strany pána Tobiáša mlčky kývol hlavou.Pán Tobiáš navrhol, aby šli pozrieť si Alazána.Spoločnosť súhlasila.Za ten čas, kým panstvá bavili sa v izbe, umyli sluhovia Alazána, takže jeho tmavosivá
srsť lišťala sa ako zrkadlo.„Nemusíme ta ísť,“ riekol mladší Žila pri dverách koridorových. „Zavolám ho sem, len
ráčte rozkázať sluhovi, aby ho pustil.“Dedinský vyplnil žiadosť. Sluha hodil koňovi uzdu na krky.„Alazán!“ zavolal Vadimír silným hlasom. Kôň zarechtal a rýchlo priblížil sa k panstvám.
Pán pohladkal ho po dlhej hrive. Kôň ňuchal, lízal ruku pánovu.Žila siahol do vrecka. „Nemám, pozdejšie,“ riekol ku koňovi a opätne pohladkal ho.„Čo to?“„Obyčajne dávam mu cukru,“ vetil Žila.Slečna Anna doniesla cukorničku a podávala ju Vladimírovi. On siahol po ňu a pritom
mimovoľne pozornejšie pozrel na domácu slečnu. Tamdnu v izbe urobená bola tma, aby pálčivé
papršleky nepredrali sa dnu; tam teda ani nevidel ju. No tu muselo napadnúť mu, kde jasné
svetlo dňa dodávalo výrazu jej vysokej plnej postave, sviežej belosti tváre a tmavým očiam,
lebo Anna Dedinská bola neobyčajným zjavom, bárs nebola ani zďaleka dokonalá krásavica.Ona začervenala sa až po tenkú zlatú retiazku, ktorá krášlila jej biele hrdlo.„Smiem ja tiež dať?“ pýtala sa, aby urobila scéne koniec.On vtedy po prvý raz počul jej mäkký, altový hlas.„V božom mene, ak nebojíte sa, slečna!“ vetil Vladimír veselo.„Óh!“ vyvolala ona a žartovnou pohrdlivosťou zrela na jeho vysokú postavu, akoby mu
riecť chcela: „Ako čo by si len ty smel!“Potom chytila do ruky kúsky cukru a podávala ich Alazánovi.„Vy tuším tiež rád pochybujete!“ riekla Žilovi. „Ja ale našťastie môžem presvedčiť vás
hneď!“To „hneď“ prízvukovala tak, že spoločnosť dala sa do smiechu.Vladimír mlčal.„Už bude dosť, slečna, ďakujem vám!“ riekol o chvíľu.Sluha prišiel a chytil Alazána za uzdu.„Je to kôň!“ riekol oduševnene k panstvám! „Veľkomožný pán prišli na ňom od Mojky do
Lipnice driev než železnica!“Vladimír obrátil sa k Anne a riekol chladne: „Ja nikdy nedokazujem pravdivosť svojich
slov, teraz ale mimovoľne máte ich tiež hneď potvrdené.“Druhí alebo nepočuli to, alebo prepočuli — a Anna nedala mu tiež odvety.O chvíľu odporúčali sa Žilovci. Pán Tobiáš nežne pobozkal ruky dámam; Vladimír uhol sa
len. Rozumie sa, že boli zvaní k hojným návštevám.„Čo myslíš o mladom Žilovi?“ pýtala sa Dedinská svojho muža po odchode hostí.„Ešte nič,“ vetil tázaný.„Nemá on dáke zvláštne maniere?“[2]riekla pichľavo Dedinská.„To by bola snáď najmenšia chyba,“ mienila Anna. „On nie je snovaný z tej látky čo jeho
sladký strýc, a ani neprijala by od neho, aby mi ruku bozkal.“„Nuž ale prečo? Prečo by on tiež nemohol zadržať pravidlá slušnosti? Je on niečo iného?“
vyvolala indignovaná veľkomožná.„Je, je! Rozhodne je niečo iného než naši vyfintení, šnúrovaní fičúri!“ vetila Anna. „On
je muž, zato vravím, to je ešte najmenej, že ignoroval malicherné zvyky. Ale tá nadutosť,
to prehnané sebavedomie, to je hnusné uňho! Či počuli ste, ako počal vždy: „Ja nepijem. Ja
nikdy nedokazujem pravdivosť svojich slov!“ A všade to „ja“; ono zvučí z celej bytosti
jeho. To je k nevystatiu uňho!“Slečna rozhorlila sa; jej biele líca začervenali sa.„Taký chlap ako on môže si to dovoliť!“ riekol flegmaticky Dedinský. „On reprezentuje
svet úplne izolovaný — voči celému svetu.“„Alebo reprezentuje muža, ktorý rád rozhadzuje sa,“ riekla ticho Anna.„Pravda, veď ktože sa otcovi hneď nezapáčil!“ riekla trpko pani Dedinská, že muž
nesúhlasí s nimi.„Uvidíme, kto má pravdu!“ riekol Dedinský a vyšiel von.I matka vzdialila sa. Anna zamyslená dívala sa von oknom.Na dvore práve viedli Alazána. Anna rýchlo zobrala cukor a vybehla na chodbu.„Pusťte ho, Ondrej!“ volal na sluhu. Potom zavolala hlasne: „Alazán!“Kôň kvapom prišiel k nej a lízal jej ruky. Ona potľapkala ho a podávala mu cukor. Mala
radosť, že kôň poslúchol i ju.[1]expenze(lat.) výdavky, súdne trovy[2]manier(franc.) spôsob spravovania sa, spôsob
vystupovania
|
Marsall-Petrovsky_Pod-hrubou-korou.html.txt
|
Krajina šťastiaŠťastie sa podobá mátohe, o ktorej vraví celý svet, no nik ju
nevidel.Na tri strelenia od obce Terchovej, štyri hodiny od znamenitého mesta Žiliny — oboch v
Trenčianskej — na súmedzí Oravy, Turca a Liptova, zároveň i neďaleko kniežaťa všetkých
uhorských vrchov Kriváňa leží utešená a prekrásna dolina Vrátna, veľkolepé dielo prírody.Hodno obzerať a obdivovať tú bohatú pestrosť a rozmanitosť, ktoré sa tak šťastlivo v tejto
doline spájajú — či už jej velebnú spôsobnosť alebo romantickú polohu, či nedohľadné hole a
vrchy dookola, či sýtozelené lúčiny porastené prebujnou trávou, či stovky jarčekov a jarkov
tečúcich zo všetkých strán a unášajúcich ako perly a diamanty blýskajúcu sa vodu a napokon
spájajúcich sa a vlievajúcich do neširokej rieky, hučiacej po celej doline. A nech by sme si
všímali hocičo, tú pestrú a storakú krásu možno len vidieť a obdivovať, lebo tak pravdivo a
verne, ako sa tam rozprestiera, nijako ju nemožno opísať.Prístup do doliny je taký tiesnivý a natoľko desiaci, že pocestný, ktorý ešte nevidel
Vrátnu, vrúcne sa utieka k nebesiam o ochranu. Z vysokánskych vrchov odvalené obrovské a
hrôzou sa prevyšujúce skaly zaryté sú hlboko v ceste a úzky priechod natoľko zatarasujú, že
kto sa chce tade dostať dnu do doliny, musí byť veru skúsený chodec.Na ľavom boku sa vypína do samej doliny prečnievajúca skala, ktorá svojimi výčnelkami
vytvára všelijaké figúry a podoby. Iba najtenšou hranou je spojená so skalnatým vrchom a tak
strašlivo visí vo vzduchu nad cestou, že pútnik, prechádzajúci pod touto visiacou skalou akoby
strechou, každú chvíľu sa musí báť o svoj život, a najmä ak duje besný vietor, vidí alebo sa
mu zdá, že sa tie strašné skaly kníšu nad jeho hlavou.No nie je to dielo ľudského umu ani ľudských rúk, ale sama príroda vytvorila v priechode
do tejto doliny z jednej nahnutej skaly obrovské vráta, ktoré sa volajú i Kamenné vráta — a
preto sa i celá dolina menuje Vrátna. Iba tadeto sa možno dostať do doliny, lebo táto obrovská
brána zaberá celú šírku úzkej cesty, z oboch strán vrúbenej vysokánskymi a rozložitými
skalnými stenami, pod ktorými sa spomenutá už rieka valí do dediny s takým hrmotom a hukotom,
že nepočuť ani slova z reči spolupútnika.Zrazu, že sa pútnik ani nenazdá, končí sa úzkosť vzbudzujúca neschodná cesta a pred očami
sa mu zjaví nie síce rozsiahla, ale prekrásna dolina. Úzkosť pocestného sa v tej chvíli mení
na radosť a poteší sa, lebo vchádza do utešenej záhrady. Vchádza do zemského raja, ktorý
príroda dookola uzavrela nedohľadnými hoľami a vrchmi ako dômyselnými múrmi, akoby chcela dať
na vedomie, že iba tu a nikde inde — prebýva pokoj a šťastie, že jedine toto je vyvolené
miesto pre pokojných, po šťastí túžiacich ľudí.Vidieť tu pastierov pasúcich stáda na úbočí hole v takej nesmiernej výške, že voly tam na
paši zdajú sa nie väčšie ako dvojmesačné jahniatka a urastený mocný pastier ako dvojročné
dieťa. A smutné i veselé melódie, ktoré pastier vyhráva na počesť svojej vyvolenej, možno
trochu počuť iba za pokojného počasia.Na najvyššom hrebeni, kde by sa výskokom dalo vari dotknúť oblakov, vidieť iných pastierov
so stádami, no stade už nepočuť ani hlas, ani gajdence a stádo možno zbadať iba vtedy, keď sa
pohybuje v hŕbe.V čase kosby sena vidieť, ako veselí terchovskí a tižinskí mládenci dopravujú dolu seno,
ktoré z vysokých hôľ nemôžu ináč doviezť domov. Seno znosia a natisnú do veľkej kopy ako dom,
krížom ju pozväzujú žinkami, napokon do tejto gule vlezú a z hrebeňa hole sa spúšťajú tak
nesmierne prudko, že sa za kratučkú chvíľu zgúľajú do doliny. Senný dom sa zastaví iba na
vrchu z druhej strany doliny a pocestný, ktorý videl gúľať sa seno a nie ľudí, nemôže sa
prenačudovať, keď zrazu z veľkej kopy rozvinutého už sena vyskočí zopár mládencov a veselo
okolo nej hajduchujú od radosti, že ju šťastlivo dostali do doliny.Na menších holiach nájdeš kde-tu salaše, kde veselý bača, ktorý by svoj stav nezamenil s
prvým kráľovským radcom, častuje hosťov žinčicou, s pasiou spracúva syr a tvaroh, oštiepky
rozličných foriem a podoby farbí na červeno a na zeleno. Múti maslo zo smotany, ktorú hojne
doja kravičky vypasené na pasienkoch s bujnou trávou, a len zavše odpočíva, keď ho vzruší
radostný a veselý spev terchovských dievčeniec, zbierajúcich a hľadajúcich v blízkych horách
suché drevo, lístie alebo huby.Tu i tam dookola uprostred vrchov sa rozkladajú zasa menšie doliny, kde majú svoje majere,
stáda, košiare a koliby, sady a záhrady, role a lúky, svoje včelíny rody Cingelovcov,
Marunovcov, Macangovcov, Jánošíkovcov a iní, ktorí večné šoltýstva dostali od slávneho
zemského panstva buď cez kurucké vojny za zásluhy — za vernosť a statočnosť, buď si ich
odkúpili a teraz ich vlastnia večným právom.Tu rastú a kvitnú nevídané, krásne a utešené poľné kvietky, ktoré v sobotu zvečera trhajú
úprimné a spanilé terchovské dievčinky a vijú z nich vence alebo chystajú perká švárnym a
urasteným frajerom ako dar, keď k nim večer prídu na vohľady a potom v nedeľu s podpereným
klobúčikom nabok spôsobne vykračujú do kostola popred obloky milých frajerok.Koľko jarčekov a jarkov tečie z výšin do doliny, toľko v okolitých horách nájdeš studienok
s vodou studenou ako nevský ľad i uprostred leta, čo by mohla poslúžiť mnohým chorým ako liek.
A rieka, do ktorej sa všetky tieto jarčeky a jarky zbiehajú a vlievajú, oplýva rakmi a veľmi
chutnými pstruhmi. Kto ich nevidel plávať a vyhadzovať sa hore vodou i proti skalám a hore
vysokými vodopádmi, odrážať sa z jednej skaly na druhú, ten veru nezakúsil veľa radosti.Obyvateľ doliny môže každý deň i v júli zažiť všetky štyri ročné obdobia. Pred východom
slnka až do siedmej alebo ôsmej hodiny sa mu zdá, že je prostred zimy okolo Troch kráľov, lebo
aj v júli a v auguste každý jarček pokrýva ľadový srienik a teda ak niekde, tak tu včasráno
platí známe porekadlo: Do Ducha nespúšťaj sa kožucha a po Duchu dobre chodiť v kožuchu. A
nikomu dengľavému by som veru neradil vybrať sa pred siedmou či ôsmou do tmavých úžľabín pod
vrchmi, a tým menej do hlbokých hôr. Medzi siedmou a ôsmou hodinou nastáva tu každý deň jar,
aj keď slnce nemôže ešte preniknúť do doliny pre vysoké hole a vrchy, jednako už začína
podúvať teplý vetrík a ľadový srienik na jarkoch sa zaradom topí a mizne. Okolo jedenástej a
dvanástej nastáva leto a v doline slnce páli nemenej než v Talianskej a svojou neobyčajnou
silou pomáha rýchlo dozrieť zbožiu i ovociu. No asi okolo štvrtej hodiny popoludní počasie sa
zrazu zmení a zdá sa, že nastala jeseň. Vtedy krištáľová rosa, husto padajúca na zelené
pasienky a lúčiny, dodáva doline biely výzor podobný celkom tomu okolo Martina, keď sneh na
krátky čas pokryje čiernu zem. V hustých hájoch skryté vtáctvo smutno kvíli, akoby bedákalo,
že sa opäť približuje zima.Komu nechýba trpezlivosť a sila predierať sa a liezť cez husté hory na vysoko sa
vypínajúce vrchy, za štyri hodiny dôjde na vrchol najvyššej hole. Pochybujem, že by bolo v
celej uhorskej krajine krajšie miesto s takým utešeným rozhľadom, než je práve tu. Pod tvojimi
nohami dojemne leží celý Turiec ako jedna prekrásna záhrada až po kremnický chotár. Z tejto
výšavy dookola vidieť mnoho dedín a mestečiek, medzi ktorými uprostred považskej doliny vyniká
privilegované kráľovské mesto Žilina so svojimi šiestimi vysokými vežami; vidieť staré, už
spustnuté, no sčasti ešte stojace zámky, ktoré si dosiaľ zachovali historickú hodnotu a
vážnosť, najmä Starhrad na jednom a Strečno na druhom brehu Váhu, z ktorých sa podľa známej
povesti za kuruckej vojny obľahnuté spojenecké vojsko dorozumievalo vzduchom pomocou železného
drôtu. Taktiež vidieť Lietavu, Budatín a Podhradie. Uprostred toho všetkého rýchlo tečie hrdý,
za jasného dňa sa blyštiaci kľukatý Váh s vrbinou porastenými a podchvíľou sa meniacimi
sihoťami.Všetko spomínané a celá považská dolina ako šťastne vydarený celok pôsobí z tejto výšavy
dojmom najkrásnejšej panorámy, ktorú v jej romantickej podobe nie je schopný vymaľovať ani
najšikovnejší maliar. Lebo treba vedieť, že všetky okolité a celý výhľad zastierajúce podobné
vysoké vrchy akosi miznú z dohľadu, ak pozeráš z vrátňanských hôľ, a zdajú sa biednymi
kopčekmi, no z menších vrchov aj s ich okolím tvoria jednu jedinkú dolinu.Sviatky a nedele patria medzi jediné dni v lete, keď zámožnejší obyvatelia Terchovej
navštevujú Vrátnu, toto miesto šťastia a pokoja, aby sa mohli potešiť z krásy celej prírody.*Raz v nedeľu, ani nie tak dávno, navštívil túto rozkošnú dolinu aj Martin Cingel, jeden z
najšťastnejších obyvateľov obce, ktorého príroda obdarovala pekným telesným výzorom a dobrým
srdcom s verným otcovským citom. Prišiel aj so svojou milou, úprimnou a starostlivou ženou, s
milým synkom Janíkom a sivookou dcéruškou Alžbetou. Martin bol bedlivý a starostlivý hospodár,
ktorý si okrem gazdovstva zachoval — väčšmi z pasie než z nutnosti — remeslo svojho otca.
Plietol koše z prútov narezaných vo Vrátnej a chodil ich predávať na výročné trhy do Trstenej,
Varína, do Teplíc i Žiliny.Sotva si všetci posadali do tône a začali sa zhovárať o rodinnom šťastí, ktorého svedkom
bola spokojná matka a dve milé, utešené deti aj denne kvitnúce gazdovstvo — pribehol z dediny
paholok s novinou, že o polhodinu má cez Terchovú prechádzať panovník vracajúci sa z Poľska aj
so svojím dvorom a na odvážku tohto veľkého panstva treba ustanoviť tridsaťšesť koní. Ak chce
teda jasný dvor vidieť, nech sa ihneď vráti do dediny.Martinova žena, hoci vždy milá a poslušná, vtedy bola proti tomu, lebo rodinné šťastie a
pokoj nachádzala iba v spoločnosti manžela i svojich detí a vždy bola nepriateľkou hrmotného a
hlučného lesku. Napokon privolila, aby sa muž išiel podívať na panovníkov dvor, najmä že
chcela dožičiť aj deťom pohľad na divadlo, také neobyčajné v tomto kraji. Všetci sa teda
rýchlo vrátili do dediny.Neprešla ani polhodina a už sa zo Zázrivej doviezol panovník na hintove, ktorý ťahalo osem
koní, a za ním veľký sprievod dvoranov, radcov a všelijakého panstva s vysokými úradmi —
služobníctvo ihneď prepriahalo kone pripravené v Terchovej na odvážku.Martin ešte nikdy v živote nevidel také zlatom a striebrom blýskajúce sa hintovy a
kočiare, skvostné šaty a obleky, čo mali na sebe dvorania i radcovia a veľké množstvo
služobníctva. Slovom, celý tento panovnícky lesk, ktorý spred svojho domu videl Martin celkom
zblízka, tak ho pomiatol a ohúril, že v tej chvíli zabudol na všetko svoje domáce šťastie, na
svoju úprimnú ženu i milé deti. Zarmútený a smutný si sadol na lavičku pred domom a v hĺbke
srdca vzdychajúc, zamyslene začal uvažovať:Milý a dobrotivý bože, ako pekne je rozkazovať toľkému národu, spravovať celú krajinu a v
nej vládnuť! Veru krásny je panovníkov úrad i jeho dvoranov, ktorí ustanovujú zákony a
nariadenia, krásny je úrad tajných kráľovských radcov, čo radia vládnucim hlavám a tak vlastne
sami panujú, krásny je úrad vojvodcov, môžu si vo vojne uviť a získať nevädnúce vence! Aj naši
bezprostrední predstavení — vicišpán a slúžny môžu byť spokojní so svojimi úradmi. Ach, ale ja
neborák, chudobný košikár, ja som iba podnožka, na ktorú páni šliapu a po nej kráčajú,
kedykoľvek sa im len zachce!V poriadku, ak si dakto netrúfa. No ja — či nemám také vedomosti, ktoré ma povznášajú nad
moje remeslo, či neviem písať tak dôkladne a správne ako ktorýkoľvek dvoran? Kto sa opováži
povedať, že nerozumiem krajinskému právu ja, čo dávam dobré rady celej obci, ba i susedným a
okolitým dedinám, že si ich všetci vážia? A neveľmi sa mýlim, ak sa odvážim tvrdiť, že by bol
zo mňa aj dobrý vojvodca, veď som veľa skúsil za tých desať rokov, čo som ako granatier slúžil
kráľovi v čase vojny aj v čase pokoja. Či sa nevyznám v počtoch ako najzbehlejší účtovník?
Ach, ale čímže som teraz? Otec chcel, aby som koše plietol. Otec bol košikár a ja som — tiež
košikár!A tak čím viac rozmýšľam o svojich vlastnostiach, tým väčšmi si uvedomujem, že mám
schopnosti na zastávanie akéhokoľvek úradu a hocijakej vrchnosti. No darmo je, osud ma sotil
do chudobnej chalúpky, dal mi slabú ženu, požehnal mi deti, ktoré každý deň pýtajú chleba. Je
síce pravda, že pri božej pomoci každý deň mám toľko požehnania z práce, koľko je treba mne aj
mojim na obživu. Núdzu a psotu netrpím. No predsa cítim, že som stvorený na vyššie postavenia,
do ktorých sa nedostávam — ako sa zdá — len preto, že žijem v kúte a ležím v prachu a nemám
smelosti vskočiť do kruhu veľkého kolesa šťastia. Pravda, kto nehľadá — nenájde, kto neklope —
neotvoria mu! S trochou smelosti akiste dôjde človek ďalej. Musíš sa za šťastím i nešťastím
vrhnúť do víru sveta — musíš sa ruvať a sácať — a dať sa aj sám trhať a sácať. Hoci môj otec
koše plietol, z toho nevyplýva, že i ja — — —„Blázon si a pobalumetený rojko!“ zaznel zrazu zblízka akýsi hlas a s veľkým smiechom
prerušil Martina v dumách.Martin sa začal okolo seba obzerať a hľadal nevolaného rečníka — no nikoho nezbadal.
Napokon po dlhom hľadaní a obzeraní zachytili sa mu oči na stojatej vode blízko jeho domu,
skade vyskočil černokňažník a približujúc sa začal mu rozprávať:„Neboj sa, Martin, ja som duch, čo má prikázané a za úlohu prenasledovať ľudskú povýšenosť
a ctižiadosť. A keďže som z tvojich dúm vyrozumel, že aj ty sa usiluješ stať ctižiadostivým
bláznom, ponáhľal som sa za tebou, aby som z teba vyhnal a zaklial zlého ducha, ktorý sa ti
nedávno vryl a ukryl do pŕs.“„Preboha, čo mi to vravíš, susedko,“ zajakavo sa ozval Martin preľaknutý, „zlý duch býva v
mojich prsiach? To nie je možné!“„A veru je,“ odpovedal černokňažník, „veď to on ti zhrýza srdce. Ale nič sa neboj, ja ho
zaraz stade vyženiem a zakľajem. Otvor ústa a musí vyletieť.“Martin poslúchol a urobil, čo mu prikázal. A zrazu mu z úst vyskočil hadík a usiloval sa
čo najrýchlejšie vplaziť do najbližšej húštiny.„Počkaj, počkaj!“ okríkol ho černokňažník. „Neponáhľaj sa tak a vypočuj si najprv, čo ti
mám povedať a nakázať. Ty ničomník, čo sa ako nočný zlodej vkrádaš do nevinných ľudských sŕdc
a celkom zvraciaš ich dobrú podstatu, čo vzbudzuje v ľuďoch nespokojnosť s ich stavom, čo
búriš celý svet a si príčinou všetkého zla, čo si schopný za každú cenu uskutočniť svoje
predsavzatie! Rozkazujem ti, aby si sa zmenil na krídlatého draka a odniesol Martina ta, kam
ti ukážem!“Černokňažník tieto slová ani nedopovedal a už Martin sedel na krídlatom drakovi a letel
povetrím. Pred nimi poletoval černokňažník a ukazoval im cestu. Zastali na akomsi nevysokom
vrchu.Z tohto vrchu černokňažník ukázal Martinovi okolo sa rozprestierajúcu krajinu, ktorá sa
volalaKrajina šťastia. Na černokňažníkov pokyn pozrel Martin na jeden
vysokánsky a príkry vrch. Pod ním videl množstvo ľudí, ktorí sa silou-mocou pachtili vydriapať
na jeho vrchol. Tu padol a skĺzol sa jeden, tam druhý a tým dolu zhodili iných dvadsať. Len
máloktorým sa pošťastilo vydriapať na vrchol tohto strmého vrchu.Na samom vrcholci boli prekrásne zlaté vráta vykladané rozmanitými drahokamami. Cez vráta
bolo vidieť dnu všetky rozkoše tohto sveta.Pri vrátach sedela bohyňa šťastia so zaviazanými očami a nie podľa zásluhy, ale slepo
podľa ľubovôle odsotila mnohých, čo sa práve vydriapali na najvyššie miesto, a iba daktorým
podala ruku, potom ich cez vráta doviedla do honosného paláca — doprostred rozkoší tohto sveta
a niektorým rozdávala rozličné dary, iným zasa všelijaké hodnosti, úrady a služby.Medzitým, ako sa bavila rozdávaním a obdarúvaním, pri bráne nastal ešte väčší nával, zhon
a stisk šťastlivých, čo sa dodriapali až k zlatým vrátam, ktoré boli priúzke pre všetkých
pachtivých po šťastí, a už vybuchla z nich dotiaľ utajovaná nenávisť — jeden druhého sácali,
odtískali a zhadzovali dolu z vrchu. A mnohí, ktorí už prekonali všetky závady a prekážky v
domnienke, že sú už pri cieli, zhora vytisnutí a späť dolu zhodení vylomili si väzy.Naostatok — keď už bohyňa porozdeľovala všetky dary, úrady a hodnosti — ostalo ešte veľa
neuspokojených záujemcov, ktorí keď videli, že sa musia vrátiť s prázdnymi rukami, násilne
vyvalili spomínané vráta šťastia i hodností a všetkých, čo už dosiahli úrady a hodnosti,
pozbavili honorácií.O chvíľu začul preľaknutý Martin hrozný plač, ohavné kvílenie a škrekot padnutých mužov,
nešťastných vdov a množstva opustených sirôt, všetci zalamovali rukami a preklínali bohyňu
šťastia.Martinovi sa už nežiadalo viacej na to pozerať, už chcel vysloviť prosbu, aby sa mohol
vrátiť späť do svojho rodinného šťastia a pokoja, aj oči si zakryl oboma dlaňami, keď mu
černokňažník stisol ruku a povedal:„Milý Martinko, videl si osudy šťastia tohto sveta, videl si vráta šťastia — pozri si
teraz vráta moci, všimni si tých, čo pri nich šťastie zotrvalo, a vezmi si k srdcu ich
príhody, pozorne sleduj osudy vysokého sveta, ktorý si pred niekoľkými hodinami túžil okúsiť.“Sotva to černokňažník povedal, už sa nielen ten jeden, ale všetky okolité vrchy zmenili na
dve krajiny — jedna bola krajinou vysokého sveta a svetskej moci, druhá zasa krajinou
múdrosti.V prvej krajine videl Martin preveľkú reťaz vrchov, ktoré sa volali Vrchy túžby po
slobode. Cez túto krajinu pretekal Tok neznášanlivosti a doň sa vlievali rieky Pýcha,
Lakomstvo, Smilstvo, Závisť, Obžerstvo, Hnev a Lenivosť. Všetky tieto vody padali do Jazera
nešľachetnosti, z ktorého vtekali do Mora politickej smrti.Pod Vrchmi túžby po slobode a na pravom brehu vôd rozkladala sa malá dedina s menom
Pravda. Oproti nej na ľavom brehu pyšne stálo zasa mohutnými múrmi a valmi obohnané slobodné
mesto, ktoré sa ešte pred sto rokmi nazývalo Faloš, teraz sa však menuje Nepravda. Dedinka
Pravda nemá veľa obyvateľov, lebo jej malý chotár je neúrodný, väčšinou skalnatý. A kto sa aj
odváži obrábať pusté a zanedbané polia, dlho nevydrží v tejto biednej dedine. No náprotivné
mesto Nepravda zo dňa na deň vzrastá, i jej rýchlo zbohatnutých mešťanov pribúda a všetkým
márnostiam, ktoré tu Martin videl, nieto konca-kraja. Uprostred mesta na hlavnom námestí stojí
stĺp, na ktorom je zlatými písmenami vyryté všeobecne známe porekadlo: Pravda oči kole.Neďaleko dedinky Pravdy sa rozprestierala Púšť spravodlivosti, ktorú spravoval jeden
jediný úradník. No preveľkému mestu Nepravde vládlo dvanásť generálov a štyri zbory učencov po
dvaasedemdesiat členov. Černokňažník ukázal Martinovi osobitne desať predmestí a mu ich aj
vymenoval: Láska, Hnev, Pomsta, Nenávisť, Lakomstvo, Zloba, Priateľstvo, Nepriateľstvo,
Nevedomosť a Neskúsenosť. Najväčšími predmestiami boli Lakomstvo a Nevedomosť.Na štyri strelenia odtiaľ stál na jednom príkrom vrchu starý, ale ešte pevný zámok
Mravnosť, ktorý sa v každom čase usilovalo zaujať a dobyť veľa nepriateľov, ale nik ho nikdy
nevládal zaujať.Na druhom brehu Jazera nešľachetnosti a oproti spomenutému zámku sa rozkladalo zo všetkých
strán otvorené mesto zvané Nemravnosť, ktorého nielen každé predmestie, ale priam každý dom
vzbudzovali v Martinovi údiv, strach a desivú hanbu. Pred každým domom stáli džbány a misy
plné všelijakých sladkostí, ktoré sa zdarma rozdávali tade prechádzajúcim a užité každého
nútili pobrať sa na Lúku smilstva. Vôkol tejto lúky boli nastavené siete a mnoho lepu, na
ktorý sa chytali všetci zvedavci a dobehnutí, pričom ich ihneď obdarúvali meštianskymi
výsadami. Bola to mestská lúka, teda verejná a oslobodená od všetkých poplatkov. V neďalekej
záhrade zazrel Martin jeden dom — akože mestskú školu. Pod oblokmi na mramorovej tabuli bol
nápis: Prevrátený poriadok. Dnuka učilo vajce sliepku, deti rozkazovali rodičom a karhali ich
ako učni majstrov, mešťania rozkazovali vlastnému richtárovi a radným pánom, podobne sedliaci
úradníkovi a zemskému pánovi.Na druhom konci mesta bola fabrika na všetko ľudské klamstvo a ošmekárstvo. Videl si tu
krčmára šenkovať a merať víno i pálenku, pričom do každého žajdlíka nalial pol pintlíka vody a
tento nápoj predával ako pravý nápoj. Krajčír tu pri strihaní súkna na rúcho odšmykol jeden,
ba i dva rífy a podal to žene, ktorá tento pot cudzej tváre ukladala do hlbokej truhly s
nápisom: Statočne a verne. Zlatník tu do hotového už tovaru nalieval olovo cez dierku, ktorú
potom šikovne zalátal, že to nebolo vôbec poznať, a blýskavý prsteň predával celý ako číre
zlato. Olejkári tu varili a pripravovali olejky z bylín nazbieraných na okolitých lúkach,
pastvinách alebo vrchoch a draho ich predávali ako cudzozemské lieky. Kupci tu pod zámienkou,
že chcú rozšíriť svoje obchody, vypožičiavali si všelijakými fortieľmi veľké sumy, potom časť
z nich vynaložili na domáci blahobyt či iné svetské rozkoše a časť odložili do tajnej
truhlice. A keď mali pokope túžené bohatstvo, sami sa vyhlásili za bankárov. Tu sa
pripravovali tie falošné váhy, funty a centy, tie klamné merice a štvrtky, okovy, holby a
žajdlíky, tie krátke siahy a rífy, ktorými sa vážieva a meriava na veľkých krajinských trhoch
a jarmokoch. Tu bolo to mesto, kde ľudia žnú, hoci nesiali, kde podľa smeru vetra obracajú
plachty, kde vlka ešte nezabili a už mu na kožu pili.Martin nevidel ani polovicu tejto krajiny, aspoň jedným okom pozrel ešte na Krajinu
svetskej múdrosti, kde zazrel nesmierne More nevedomosti s plesom, v ktorom sa mrvilo množstvo
učencov, ale nemohli z neho von vybŕdnuť, i so sihoťami Tajnostkárstvo, Pochybnosť,
Neskúsenosť a Chválnosť. Dedinky Dôkladné myslenie, Pravda, Istota, Bystrý úsudok a jeden
jediný Prístav vedomosti boli maličké, kým Neistota, Svár, Lajdáctvo a Dômyselné zlodejstvo sa
vypínali ako zámky a kaštiele. Martinovi sa už nechcelo ďalej dívať na tieto svetské márnosti
a černokňažníkovi, ktorý sa mu chystal ukázať toho viacej, rozhorčene povedal:„Milý susedko, bol som blázon a pochybený rojko, keď si ma pred mojím domom prezrel a
prerušil v myšlienkach. Milostivý boh nech ma ochráni od všetkých hodností, každého úradu a
celého vysokého sveta. Ak máš so mnou čo len štipku ľútosti, trochu milosrdenstva voči mne,
zaveď ma naspäť na jediné miesto môjho šťastia a pokoja — zaveď ma do Vrátnej, do Terchovej.
Vráť mi späť moju úprimnú ženu, ktorá doma opustená žiali a bedáka za svojím mužom. Daj mi
moje milé deti, čo vystrú ručičky za svojím starostlivým otcom aj v noci. Vráť mi moje
gazdovstvo, ktoré mi bude odo dneška stonásobne vzácnejšie a milšie. Neboj sa, susedko,
neobdaruješ nevďačníka!“Takto sa so zopätými rukami prihováral Martin černokňažníkovi, ktorý sa zľutoval nad
vydeseným a povedal:„Martin, vidím, že v tvojom srdci ešte prebýva pravda, vernosť a statočnosť. Veľmi si
potreboval skúsenosti, čo si teraz získal, lebo ťa začala premáhať nestálosť, do pŕs sa ti
zavŕtal zlý duch, ktorého som mohol vyhnať a naveky zakliať iba takýmto spôsobom. Presvedčil
si sa teraz, že nie je všetko zlato, čo sa blyští, videl si a zakúsil si, že šťastie tohto
sveta nie je vždy v lesku, hodnostiach, v úradoch a bohatstve. Pamätaj si, Martinko, že
šťastie sa podobá mátohe, o ktorej vraví celý svet, no nik ju nevidel, že z kníh sa šťastie
nedá naučiť, že šťastie môže byť iba tam, kde je sporiadaná rodina. Ale kdeže je tá sporiadaná
rodina? No trpezlivo si vypočuj ešte zopár príkladov.Poznám istú paničku, ktorá je krásna a milá, kedykoľvek chce taká byť, no jednako býva
obyčajne namrzená a nedotklivá, takže pri jednom predsavzatí nemôže vydržať dlhšie než dve
minúty. Vstáva — keď iní líhajú, ukladá sa — keď ostatní vstávajú, plače — keď sa celý svet
smeje. A robilo by jej veľkú radosť, keby sa muž podrobil všetkým jej vrtochom. Múdry a dobrý
muž udúša v sebe hnev a nehovorí ani slova, lebo ináč by ho pokladali za zlého manžela. Je
toto usporiadaná rodina?Iná krásna a roztomilá pani nemá na mysli nič iné okrem sviatkov, hodov, svadieb, krstín,
divadla, bálov a iných kratochvíľ a rozkoší. Celé dopoludnia sedí pred zrkadlom, márni na
taľafatky a naničhodnosti peniaze, ktoré starostlivý manžel dáva do domácnosti. Nerada sa
stretá s inými paniami, zato však vďačne a milo sa usmieva mladým a švárnym šuhajom, ktorí sa
okolo nej krútia a vychvaľujú jej krásu. Keby sa jej muž opovážil vyčítať a vyhadzovať na oči
všetku túto ľahkomyseľnosť, neslýchane by sa nahnevala a rozbesnila. No muž sa nikomu nežaluje
a radšej to trpí, ináč by ho pokladali za žiarlivého a neznášanlivého manžela. Je toto
usporiadaná rodina alebo šťastie?Poznám ešte jednu paniu, ktorá svojho muža naozaj úprimne a verne miluje a je číra dobrota
i porozumenie. No je taká nedbanlivá, taká nestarostlivá, že sa nezaujíma ani o hospodárstvo,
ani o vlastné deti, ani o nič, čo súvisí s domácnosťou. Na poludnie vstáva a o polnoci líha.
Muža zaneprázdňuje celý deň úrad a keď príde na poludnie domov, nájde v celom dome neporiadok
a musí zmrhať aj dve hodiny, kým dá zasa všetko do poriadku. Vnútorne tým veľmi trpí, no
nikomu sa preto nežaluje, lebo vie, že ho žena úprimne a verne miluje. Je toto usporiadaná
rodina?Naopak zasa poznám mužov, ktorí sú mimo domu príjemnými zabávateľmi každej spoločnosti, no
doma sa chmúria a tvária vždy mrzuto. Ich ženy sa však nikomu nesťažujú, lebo sú múdre,
premáhajú sa a s radosťou počúvajú reči o ich rodinnom šťastí. No sú naozaj šťastné?Poznám ešte iných mužov, ktorí sa starajú o každú drobnosť, o každé vajce v dome a svoje
prázdne hlavy strkajú do každého hrnca. Ženám nezveria ani groš do domácnosti a neradia sa s
nimi o rodinných starostiach. Doma celý deň sedia pred zrkadlom a vonku rozprávajú iba o
šťastnom vedení rodiny a radostiach v manželstve. Pravdaže, ani v tomto prípade nemôže byť reč
o šťastí.A sú zasa muži, ktorí celé dni trčia zatvorení vo svojej izbe a zahrabaní v knihách,
sedávajú doma sami alebo vybavujú úradné veci s navštevujúcimi ich hosťami. Od takého
ustavičného čítania, vybavovania úradných vecí stávajú sa voči všetkému ostatnému chladní a
takí nevšímaví, mrzutí, že nevinné manželky sa ich neodvážia na dačo ani spýtať a iba
bojazlivo a so strachom počúvajú ich suchopárne reči. Ani v takej domácnosti neprebýva
šťastie.Iný náramný politikár, čo celý deň iba noviny číta, o ničom inom nerozpráva, ani o inom
nechce počuť ako o obliehaní a dobýjaní zámkov alebo miest, o víťazných alebo prehratých
bitkách medzi ruským a tureckým vojskom, o vtipných poradách dolnej snemovne anglického
parlamentu, o železniciach, o parolodiach, o kočiaroch a vozoch na paru, o spojení dvoch morí
prieplavom atď. A domov príde s hlavou plnou svetovlády a európskej politiky a žene rozpráva,
ako možno ihneď zameniť papierové peniaze za zlaté a strieborné mince bez najmenšej straty,
ako by sa vyhnatý kráľ dal znovu nastoliť v jeho dedičnom kráľovstve, ako by sa podarilo ešte
nikdy nedobytú komárňanskú pevnosť znovu zaujať, ako by bolo možné upevniť a zveľadiť svetový
pokoj a všeobecné šťastie. Takéto a podobné veci rozpráva žene na jeden dúšok a ona ho chvíľu
trpezlivo počúva, potom ho prosí, aby už prestal — napokon mužove reči zunuje, zíva sa jej a
zaspí. Je toto obraz rodinného šťastia?“Keď černokňažník vyrozprával Martinovi všetky tieto príklady svetského šťastia, ostro
prikázal krídlatému drakovi, aby zaniesol Martina späť do Vrátnej — jediného miesta nevinného
šťastia a trvanlivého pokoja. Černokňažník letel vpredu a ukazoval im cestu. Čoskoro zleteli
na zem, vyľakaného Martina zložili pri vrátňanskej rieke a naraz — obaja zmizli.Martin sa naradovaný ponáhľal do Terchovej, lebo ho už trápila neznesiteľná clivota za
úprimnou ženou, ktorá v tú nedeľu, keď sedeli vo vrátňanskej tôni, zhovárali a tešili sa zo
svojho rodinného šťastia, bola proti návratu do dediny, akoby predvídala niečo nepríjemné.
Nemenej túžil za milými deťmi. Už bol neďaleko nešťastnej vody, z ktorej vtedy vyskočil
černokňažník a odlúčil ho potom od úprimnej ženy a milých detí, už stál pri vrátach svojho
domu a mocne na ne zabúchal, lebo boli ešte zatvorené.Na tento Martinov veľký hurt sa jeho žena prebrala zo spánku a milého, pri nej nepokojne
spiaceho muža prebudila z ťažkého sna. Prívetivo sa ho pritom opytovala, čo mu je, že za
hlbokej noci robí v posteli taký hurt.Prebudený Martin sa nevedel prenačudovať, keď sa nenašiel ani vo Vrátnej, ani pri blízkej
vode, ani pri domových vrátach — ale vyzlečený v posteli pri svojej úprimnej žene. Vyľakaný
vyskočil z postele a vykríkol:„Žena, povedz, preboha, kde som? Kde je černokňažník, ktorý ma odniesol, s ktorým som
preletel ďalekú cestu a ukázal mi veľa vrchov, miest a dedín, mnoho zámkov, čo mi vrátia
šťastie tohto sveta, ktorý mi poukazoval Krajinu šťastia, Krajinu vysokého sveta a Krajinu
svetskej múdrosti, rozpovedal mi príklady rodinného šťastia? Kdeže je krídlatý drak, na ktorom
som letel vzduchom? Povedz mi, žena moja dobrá, čo je dnes a čo bolo včera? Povedz mi, ako som
sa tak zrazu dostal sem do postele a k tebe? Kde sú moje milé dietky?“Martinova žena celá vydesená spočiatku ani nevedela, čo si o tom všetkom myslieť a na
ktorú otázku odpovedať mužovi. Potom mu nakrátko rozpovedala, že je pondelok, že včera — keď
sa navrátili z Vrátnej a poobzerali si dvor z Poľska sa vracajúceho panovníka — pokojne sa
všetci spolu navečerali, po večeri sa hrali na „zlodeja“ a potom že si ako zvyčajne všetci
políhali. Ukázala mu aj deti, ktoré unavené po včerajšej prechádzke ešte spali. A tým
preukázala, že všetko, čo Martin videl a pokladal za prežitú skutočnosť, na čo sa vypytoval,
nie je nič iné ako sen.Natešený Martin si objal ženu, dychtivo ju pobozkal a plný radosti povedal:„Chvalapánubohu, že to bol iba sen!“ A keď celý ten sen vyrozprával žene, znovu ju objal,
vzal deti na ruky a znovu povedal: „Chvalapánubohu, že to bol iba sen! Ale ver mi, žena moja
dobrá, že predsa je to len veľa na jeden sen. Za túto jednu noc som sa z tohto sna naučil
viacej ako za všetkých tridsať rokov života. Ochráň ma boh od každej túžby po svetskej moci,
od všetkých hodností a úradov. Istá pravda je, že šťastie prebýva len tam, kde je usporiadaná
domácnosť. Pravda je, že šťastie sa podobá mátohe, o ktorej vraví celý svet, no nik ju nevidel
— ale iba vo vysokom svete a nie bez výnimky. Ja som najšťastnejším človekom pri svojej
úprimnej žene, pri milých dietkach a pri požehnanom gazdovstve!“Takto sa Martin tešil a radostne rozprával v kruhu svojej rodiny, až kým vyšlo slnce spoza
hôr, oprelo sa im do obloka a Martinovi predpovedalo ešte väčšie šťastie v budúcnosti, ešte
väčšie božie požehnanie, ktorých sa dožil v dodržiavaní dobrého predsavzatia a v úprimnom
vzťahu i v láske k svojej žene, v poslušnosti voči vrchnosti aj v usilovnosti na vlastnú
spokojnosť i v radosti zo svojich potomkov.
|
Ottmayer_Krajina-stastia.html.txt
|
1Keď sme presypali magistrát nášho mesta, nuž…Nie. Najsamprv treba rozpovedať, kto prišiel do úradu. To sa rozumie: podeštat a päť
ašešurov. O podeštatovi alebo už mešťanostovi nebudeme hovoriť. Je to človek ako ja, alebo
ty — niet na ňom nič neobyčajného. Prvý ašešur, prísediaci magistrátu, pán Andre Bobrović,
tiež nevyniká ničím, iba ak mu spomenieme nos, dosť veľký, a predsa akosi zbytočný. Vzduch
mu neprechodí cezeň, takže keď chce povedať ,mama‘, vyjde mu ,baba‘. Druhý ašešur nebýva v
meste, sídle obćiny totiž, ale v susednej skromnej dedinke a či — hovoriac rečou úradnou — ,odlomku[1]obćiny‘. Zato ani nemá, lebo nemôže mať, veľkého vplyvu na beh záležitostí
obćinských. Zato dávajú v magistráte tón a vedú hlavné slovo tretí a štvrtý ašešuri: šor
Pave Kostić a šor Zakarija[2]Duplančić.Šor Zakarija je nízky a tučný, s mocnou šijou, že môže na nej stáť naša veža, a pekným
podbradkom. Šor Pave zas je vysoký a chudorľavý. Šor Zakarija sa v lete nesmierne potí,
preto vyhľadáva ustavične chládok, chodí holoruký, s kabátkom prehodeným na plecia, a to i
vtedy, keď my ostatní zapíname sa pred vetrom. Šor Pave nepotí sa nikdy — vlastne spotil sa
jeden jediný raz, ako sa hneď presvedčíme… Šor Zakarija málo hovorí, zato — aspoň tak sa
nazdávam — mnoho myslí. Čo povie, môžeš to slobodne tlačiť, iba že by skoro zakaždým
zakročila cenzúra: hovorí od gruntu, ale má často výrazy trochu šťavnaté, takže sa dajú
ešte-ešte stroviť v zasadnutí magistrátu, no do salónu sotva by sa zmestili a vytlačené v
novinách urazili by nebodaj útlocit cenzora, pána fiškusa. Zato šor Pave nedáva — ako sa
hovorí — svojim ústam darmo jesť. Jeho hlas môžete čuť na strelenie, ako sa ozýva z
námestia. Neraz ma prebudil v jar na svitaní, ešte prvej než počnú lastovice štebotať, keď
stojac na altánke svojho domu, vypráva do roboty svojich synov s kŕdľom Vlachov, dávajúc im
úpravy. Šor Zakarija je živší iba v zime, najmä keď zaduje tuhá bura, až ťa dvíha dohora a
polieva akoby studenou vodou. Vtedy vyjde na ulicu s rozopätým kabátom a vestou,
pochvaľujúc ,pekný chlad‘, iba čapicu čo stiahne na uši, aby mu v nich nezaľahlo. Šor Pave
sa v zime ,inkapotá‘[3]do ťažkého, krátkeho zimníka, na ktorom ligocú sa fľaky z oleja olivového,
ktoré nadobudol navštevujúc ,mašiny‘, kde sa olej vytláča a vyvára z rozomletých olív; pod
košeľou nosí nie síce pancier, ale kabátik upletený z domácej vlny, dielo rúk šory File,
svojej manželky. Pritom všetkom, keď vám vstúpi do izby, pošuchá si ruky, takmer vždy
prekrahnuté, a zvolá:„Čiže je zima dnes, pani kmotra! No všakver?“Má, ako sme spomenuli, troch synov, a to ako hora. Pod ich rukami ide kopačka a každá
robota ako po masle: otec sa nemusí o pole ani starať. V dome a kuchyni šafári zas šora
File s dvoma odrastenými dcérami, takže šťastný šor Pave sedí si v svojom starosvetskom
dome ani ,bubrig u loju‘ — obličky v loji, čo je myslím, najvyšší stupeň dobrobytu a
šťastia. Šor Zakarija zato je sám, ako búdka vo vinici a pri ňom šora Dore sťa figový
strom, rozkladajúci svoje jalové konáre nad spomenutou búdkou. Zato šor Zakarija strávil
celý život v poli, po viniciach a pasienkoch, v lesoch, zmáčajúc potom tváre svoj chlieb
vezdajší.No zato sa vyzná v každej robote a pozná chotár, zeme a polia a hory, nielen
jednotlivcov, ale i obecné, ako nikto v našom magistráte. Oj, jeho neoklameš tak ľahko! On
ti odšacuje, koľko treba chlapov vykolčovať tamtú medzu, koľko treba dní, koľko sa minie
pritom bochníkov chleba, koľko sa vypije mechov vína.Šor Pave si vyjde do poľa pri zvláštnych príležitostiach. Napríklad, keď je procesia na
sv. Marka k sv. Tomemu, alebo keď stlčie kamenec vinice, alebo keď kone, vlastne múle,
urobili vo viniciach škodu, alebo keď príde súd na repozíciu, kde on potom pomáha
vyrovnávať a meriť stránky. Najviac je na námestí. Rozkladá starým penzistom, ktorí
sedávajú pod jahodou, kúriac z krátkej luly a spomínajúc staré časy: rozkladá im o behu
sveta, o hviezdach, o chorobách, o proroctvách Falba,[4]kedy má byť kritický deň prvého alebo tretieho stupňa a rozkladá najradšej o
politickej situácii. Jeho politické náhľady sú nesmierne radikálne: keby sa tak
uskutočnili, môžem povedať, vyzerala by inakšie nielen mapa Európy, ale i celá zemeguľa.
Zato on zbožňuje i Napoleona, lebo toľme premenil mapu Európy, iba mu vytýka, načo šiel na
Rusa. Hja, nešťastie, že nemal za ministra nášho šora Paveho! Mohol byť dodnes imperátorom
Francie a, ktovie, či nie i celého sveta.A majú i svoje ideály, náš šor Pave i šor Zakarija.Šor Zakarija túži, aby oči jeho spatrili v našom meste vodu, a to živú vodu. Keby sa
napr. na stred piace začalo vŕtať, pravda, slušným nebožiecom, a keby sa vŕtalo do tých
čias, kým sa nepríde na živú vodu. „Ale, čo si počneš!“ šomre neraz, „keď ľudia nemajú
vytrvalosti. Prestali by vŕtať prv, než prídu k vode. A predsa je len hanba nášmu mestu! Na
celom svete sa môžeš napiť čerstvej vody — v Kotore[5]je napríklad taká, že ti štiepa zuby: a my pijeme z cisterny!“„A čo si počneš, brate!“ ozve sa šor Pave, rozkročiac sa a rozhodiac ruky. „Vody nemáš a
nemáš. A čo si počneš, spytujem sa ja! Keby bola druhá vláda — nerečiem. Bolo by i vody i
vína i oleja! Ale keď tí inžinieri márnia čas stavaním cisterien: a ani to nevedia, ako
svedčí. A, naostatok, čo by bolo z vody? Ja jej celý rok nevypijem pohár. Ale pec je
potrebná, môj synko, pec, ale pravá — nech by bola v každom dome. Potom by si videl!“„A na čerta mi je pec, keď mi jej netreba!“ odporuje šor Zakarija. „Keby bolo treba,
vari by bol boh všemohúci zabudol na ňu, pri stvorení sveta! A keď ju nestvoril, znamená,
že jej vonkoncom netreba.“Šor Pave na to odpovedá, že ani dom nebol stvorený pri stvorení sveta, a predsa ho máme.
No šor Zakarija hudie zas len svoju:„Na čerta ti je pec, kde neduje ako napríklad v dome. Ešte tuto na piaci — ah, ben,[6]nerečiem: ale tu bola by nebezpečná. Svet by sa rozhorúčil pri nej a ľahko
prechladol. Ale ja…“ a tu rozhalil prsia „keď horíš večným ohňom a nemôžeš zhorieť! Potíš
sa nemilobohu a hynieš… No v Tudeškej,[7]tam je potrebná pec. Švábom sa treba pri peci hriať, lebo v žilách im tečie
voda…“Takéto dve sily zasadli v našom magistráte. Zasadli jeden k druhému a nie — ako sa
nazdávate — jeden nad druhého. Lebo kto by rozsúdil, ktorý z nich má prednosť? Keď
rozvažuješ o šoru Pavem, pozdávalo by sa ti, že by on mohol byť prvý. No zas sa zamyslíš
nad šorom Zakarijom a presvedčíš sa, že nemožno ho prevýšiť. Nuž ale načo lámať hlavu
bezplodnými úvahami! V našom magistráte nemôže sa vynášať jeden nad druhým. Každý ašešur má
svoju torbu, ako ktorýkoľvek minister: stôl so šramkami a priečinkami, s kalamárom a stôsmi
písem a lajstrov.Keď nový úrad bol potvrdený, vlastne inštalovaný, hneď sa prikročilo k deleniu stolov a
lajstrov. Šor Pave dostal políciu a zdravotníctvo, šor Zakarija pole, pašienky a hory.Spokojnosť zavládla veľká. Konžilieri a ašešuri korporatívne odišli po zasadnutí
zastupiteľstva k podeštatovi ohradiť mu poctivosť. Podeštat zadržal na obed súdruhov z
magistrátu, i daktorých prespolných konžilierov. Bol piatok — jedlo sa najviac rybäciny.
Pani podeštratuša napražila fánok a krapní na oleji. Nuž obed bol, ako má byť. Podeštat
vyrukoval pri múčnom jedle so starými butíliami. Zaspievalo sa, s kalíškom v rukách,
podeštatovi, jeho panej, dietkam, každému zvlášť: Mnogo ljeta zdravi bili, mnogo ljeta živili…[8]Na zdraviciach tiež nebol nedostatok. Šor Pave pripil na pokrok obce, vlasti a
na zdarnú opozíciu proti financom (práve sa pálila terkelica a financi dohliadajú na kotle
a vyberajú poplatok), i vôbec proti celej vláde.Pekné boli medové týždne nového úradu. Nový stroj, dobre naolejovaný, zo silných kusov
zložený. V nedeľu zasadnutie: podávanie referátov zo strany ašešurov, porady, dobrozdania,
mienky, pokyny, uzavretia. Hotová ministerská rada! V nedeľu po obede výsluchy stránok,
tresty, pokuty, protokoly, súdy a sentencie. Čauš má novú uniformu, i šabľu s
modro-bielo-červenou kystkou. Sprevádza odsúdených, a to cez námestie, rovno do temnice.
Temnicu dal zreparovať šor Pave, lebo pod starým magistrátom bol v nej sklad vína firmy
Bobčić & Dobčić.Uzavretia, ohlasy, oznamy a vyzvania, ak ťa zaujímajú, môžeš si prečítať na čiernej
tabuli s drôtenou sieťou. Starý magistrát i túto bol zanedbal. Za sieťou usalašili sa
pavúci a po papieri rozostreli siete a lovili muchy. Starý magistrát držal tabuľu za vec
úplne zbytočnú, že vraj nevyzná sa každý mešťan v umení čítania, a menovite takého
rukopisu, ako má náš notár šor Mene[9]Papulić.Ostatne nový magistrát darmo sa ustával vyvesovaním ohlasov a vyzvaní. Kto bude
slabikovať také háky-báky, keď môže mať všetko živou rečou i s komentárom, a to z prvej
ruky, vlastne z úst samého šora Paveho. Sotva sa skončí zasadnutie a šor Pave vyjde na
piacu, hodí čiapočku nad ucho, rozkročí sa a začne oznamovať, vysvetľovať, karhať i
nahovárať, kýmkoľvek nevyčerpá celý program dnešného zasadnutia. Ustavične ti bude udierať
o ucho: „Ja som chcel… Ja som navrhol… Ja nedopustím… Ja som videl… Ja vám vravím… Ja
uvidím…“ Občania, z väčšej čiastky težaci — sedliaci — napospol mu prisviedčajú, utvoriac
okolo neho kruh, iní mlčaním odobrujú. Za chrbtom šora Paveho sa štuchajú, žmurkajú jeden
na druhého, uškierajú sa, a čo mladší, škubajú druhých odzadku za vlasy, alebo bádajú sa
špendlíkom, schovávajúc sa chytro za chrbát načúvajúcich.Následok bol, že sa excesy v poli a hore rozmnožili a s nimi i pokuty, ktoré šor
Zakarija nestranne prišíva. Kliatby a šomranie zo strany dolapených. Nuž naučení boli do
cudzieho, ako do svojho.Šor Pave dohliada zas na dvory a hnojiská. Za každým takým výletom do týchto zákutí
môžeš vidieť dlhé rady koní, múlov a oslov, ako vynášajú hnoj vo vreciskách, priviazaných
do páru o každé sedlo. Kto neslúchne na prvé slovo, pokuta ho neminie. Tak sa stalo, že šor
Pave po takom výlete pokutoval šoru File, svoju paniu, a to na päť zlatých, s odôvodnením:
„Vezmúc do ohľadu, že je ženou ašešura a má občianstvu predchodiť dobrým príkladom, lebo od
hlavy ryba smrdí.“Zle pochodili i krčmári. Naučení boli držať otvorené i po polnoci. Šor Pave vydal úkaz
raz navždy. No o desiatej nezatvoril ani jeden svoju krčmu. Keď prišli ,rondári‘[10]prezerať, hostia ich privítali s plnými fľašami a krčahmi. Nie div, že dľa nich
bolo v krčmách všetko v ,najlepšom poriadku‘. Šoru Pavemu sa to zdalo podivným — šore
Danici tamtej noci zhynuli dve šunky. Vybral sa on sám jeden večer za rondármi: našiel i
krčmy otvorené, v nich rondárov, lebo im bolo veľmi veselo a útulno…Vtedy sa prihodilo — ale nepovedzte nikomu! — že keď vyšiel na ulicu, mládenci začali
doň hádzať skalami spoza sudiska, čo krčmár bol vyvalil na ulicu. Šor Pave skáče po skalách
a hrobliach, môže sa povedať, nevyberajúc, kade skáče — sťa za oných časov, keď chodil na
zálety za šorou Filomenou. Skonfiškoval rybárom ryby, kofám hrušky, Talianom dyne a melóny…Nie div, že prišlo všetko do poriadku. Občianstvo pokojne líhalo a spávalo pod strážnym
okom svojho magistrálu.[1]odlomok(chorv.) — odlomky obce boli osady, ktoré
administratívne patrili k obci[2]Zakarija— Zachariáš[3]inkapotati se(z tal.) — zahaliť sa[4]proroctvá Falba— predpovede počasia nemeckého prírodovedca
Rudolfa Falba (1838 — 1903). Podľa postavenia mesiaca a slnka rozoznával v počasí
kritické dni 1., 2. a 3. stupňa. Jeho teóriu vyvrátili začiatkom 20. storočia, keď
dokázali, že v ,kritických‘ dňoch je rovnaká pravdepodobnosť zrážok ako v
nekritických[5]Kotor— prístav na juhu Dalmácie[6]ben(z tal.) — dobre[7]Tudeška(z tal.) — Nemecko[8]Mnogo ljeta zdravi bili, mnogo ljeta živili(chorv.) — Mnoho
rokov buďte zdraví, mnoho rokov buďte živí.[9]Mene— Dominik[10]rondár(z tal.) — člen stráže
|
Kukucin_Baldo-a-Comp.html.txt
|
Z mojich rozpomienokDetstvo je najkrajšia doba ľudského života, plná pamätných nám milých výjavov. Čím
starším sa človek stáva, tým radšej sa v mysli k nim vracia a v takýchto reflexiách prežíva
svoje druhé detstvo. Ani nemožno vo všeobecnosti tvrdiť, že reflexie tieto sú cele
bezvýznamné pre širokú verejnosť. Sú ony ako by momentkami, z ktorých ako z mozaikových
kamienkov vynoruje sa pred očami čitateľa ucelený obraz doby i osôb, na nich zúčastnených.
|
Medvecky_Z-mojich-rozpomienok-k-sestdesiatinam.html.txt
|
I.„Rozumej ma, Maľa naša! Ja nejdem za ženskými rečami; klebety sú mi nevystáte. Ani len
slovíčka neverím z hádok pani notárky. Ale sama musíš uznať: nepatrí sa mladému dievčaťu
samému chodiť po železnici.“„To vďačne uznám, ale prečo hneď hľadať tajné zámery? Naša Oľga je dievča mladé,
povedzme, detské, ale čisté, neskazené ako sám anjel. Ona vychovaná v meste, ťahá sa i
teraz ta, aspoň raz za čas vidieť skutočne živý život. A čože tam robí, kamže ide? Do
promenády, do divadla, na koncert — a vždy s tetkou Dvorníkovou.“„Nuž, tak je! To ale nehatí, aby o dušu nedvoril jej profesor Grigorovič, aby lajtnant
Spajič nobsýpal ju kvetinami, aby starý blázon, predseda súdu, nechoval ju svojimi
nevystátymi cukríkmi…“„Ale si divný, Vlado náš! Spajič je nám rodina, predsa Klajič by jej mohol byť starým
otcom. No a Grigorovič, nuž…“„No a Grigorovič? No, no… Aká je to rodina? A i Spajič, dajsamibože, za rodina,
bratrancovho bratranca bratranec, dotkla sa plotu žihľava. Nuž ale porteépée,[1]hviezdička, krikľavé šaty, to je to!“„Krivdíš jej, Vlado. Ináč odpusť, načo to mne vravíš?“„Načo? Ty si jej sestra, zastávaš miesto matky v dome. Nedovoľ jej, aby vlastnou chybou
stala sa predmetom ohovárania. I to hovorím ti len ako váš bratranec; nemôže ma nič tak z
rovnováhy vyniesť, ako keď fajné, slušné dámy popichajú ma blbými vymysleninami. Uznáš, to
musí mrzieť bratranca — no pozri, už je dvanásť, vlak už istotne prišiel a jej niet.“„Istotne zastavila sa cestou u strýca, hneď je ona tu.“„Kto vie! Neverím. Čas je pekný, o štvrtej v promenáde bude vojenská hudba. Treba ukázať
svetu ruže Spajičove a i celý záprah. Ha, ha! Ani ruská trojka. Spajič drzo vykrúca si
fúzy, ťahá šabľu za sebou, frfle cez nos: „Ma belle cousine“.[2]Grigorovič mne si ruky, skackajúc popred súd, tam si jazyk láme so slovenčinou
a oči svietia mu, ako keby si bol hodne upil; tomu je ona ,sestra Slavianka‘. Pod predsedom
Klajičom duní zem. On mierni sa v odfukovaní, klobúk nosí v ruke a menuje ju milým motýľom,
roztomilým deckom. Eh! Konečne čo ma po nej! Ja som ti povedal ako bratranec! Zbohom!“[1]porteépée(franc.) — strapec na šabli[2]„Ma belle cousine“(franc.) „Moja krásna sesternica.“
|
Marsall-Petrovsky_Bratranec.html.txt
|
ITichá spomienka, ty moja milá,ty mať pekná špatných detí!Šepceš mi ty, čo ta tam letí,kde všetko hrsť času skryla.Šumí hlas tvoj dnu mojím uchoma šumí ohlas ústami,zatrasie srdcom, zahrmí duchoma vylieva sa slzami;alebo viazne v citov koleji10a búri ako v diere rab,búri, že pôžitok pohrabaj spomienky aj nádeji. —Ale čo? — či nie si vari aj tyzrkadlo zlatých pôžitkov?No tak spokojnýže zostávaj, tyčlovek, s svojou chleba smidkou;lebo keď tá ti zmizne z rukya za ňou slzu vyleješ:dostaneš hádam, a z belšej múky20kus, a iste sa zasmeješ.Tak užívaj len, čo ti svet podá,vypi, čo ti „dnes“ naleje;tak sa na nové obzri nádejerieknuc: škoda časov, škoda!Veď tak si žije jarý mládenec,rtoma pije med hodiny,pravou objíma spomienok stíny,v ľavej čerstvý drží veniec,veniec uvitý z púčkov ružových,30čo zajtra vykvitnúť majú:slastí plno starých i nových,ale ľudia žiť neznajú; —veď tak aj deva životom letí,nad krásou slzu vytočí,v perle tej, čo z jej odvisla očí,nová krása svetu svieti. —
|
Sladkovic_Milica.html.txt
|
Reč na Slovanskom sjazde roku 1848[1]Slávne zhromaždenie, drahí bratia!V takých vážnych chvíľach, akých sme sa dočkali, bolo by pokarhania hodným hriechom
nepozdraviť Vás srdečným slovanským pozdravom, výčitky zasluhujúcim priestupkom bolo by
zdržovať Vás dlhou rečou. A preto buďte mi srdečne vítaní, statoční bratia zo slovanských
vlastí, blízkych i ďalekých, synovia jednej matky, ktorých tu zhromaždila jedna myseľ, jedna
vôľa. Pri pohľade na Vás nadchýna sa mi srdce, nadchýna sa dosiaľ netušeným pocitom a horí po
splynutí so srdcami Vašimi v jednom cite, v jednej myšlienke.Vypočujteže moje ranné city a myšlienky, moje želania na úsvite tohto naveky pamätného
dňa.Čo nás tuná zhromaždilo? — Hnutie národov trojakého plemena,[2]hnutie, pred ktorým unikajú mohutní obri, vláda bodákov a špehúňov klesá do hrobu,
ľud sa hlási o dedičstvo, poručené mu bohom — toto hnutie pohlo i nami a zhromaždilo nás tu.Vláda bodákov a špehúňov nemôže už nijako ďalej trvať. Keby vláda bodákov a špehúňov mohla
trvať ďalej, nebola by vypadla z rúk tých, ktorí ju mali, lebo to boli obri nevídaného umu a
neslýchanej odvahy, ale bohapustého srdca.Národy sa opásali svojimi večnými právami. Schádzajú sa a radia sa o sebe i o nás, o
svojej i o našej budúcnosti, radia sa nad Mohanom[3]vo Frankfurte i nad Dunajom v Budíne[4]pri Pešti, doma i mimo nášho mocnárstva.Nože, keď sa iné národy o nás radia a rozhodujú o našej budúcnosti, poraďme sa aj my sami
o sebe a o svojej budúcnosti. Chvalabohu, my sami seba lepšie poznáme než iní, lepšie než iní
si uvedomujeme naše potreby, naše túžby a ciele.Ako znie o nás výrok porád národov, našich susedov Nemcov, Maďarov, Vlachov? — Priznajme
si a nezatajujme, akokoľvek je to trpké. Ich výrok je, že nie sme schopní úplného vyššieho
politického života preto, iba preto, lebo sme Slovania. Slovana, tak znie ich úsudok, už
príroda určila do služieb, poddanstva iných vyvolených, nadanejších a ušľachtilejších národov.A ktože sú to tí, čo tak o nás súdia — tí, ktorí nad nami dosiaľ vládli železnou rukou a
čiastočne ešte vládnu: tí, čo strihali vlnu našich oviec, čo tučneli tukom našich kostí; tí,
čo sa živili potom a mozoľmi našich roľníkov, tí, čo sa nazývajú našimi učiteľmi a ochrancami,
čo nás pozbavujú slovanstva a my ich preto nazývame svojimi utlačovateľmi, vrahmi našich duší?Bratia, tí, čo takto o nás súdia, sú naši nepriatelia a utlačovatelia; ich svedectvo je
jednostranné a prelo falošné. Ich výrok odporuje sám sebe ako každá lož. Ak sa nechceme
vzdelávať, ako vravia títo, t. j. ak sa nechceme ponemčiť, pomaďarčiť, potaliančiť, tak nám
nadávajú do surovcov, barbarov a otrokov. Ak sa chceme skutočne vzdelávať, t. j. úplne
zoslovanštiť a stať sa Slovanmi, ako nám prikazuje hlas svedomia, aby sme dokázali, že ako
Slovania schopní sme slobodného a vyššieho politického života, vtedy nám nadávajú do zradcov
vlasti a zlosynov, nepriateľov ich slobody. A tak nech sa robí čokoľvek, vraví čokoľvek, oni
vždy trhajú a žeravými kliešťami mučia naše svedomie, vždy biľagujú horúcim železom naše čisté
čelo.Bratia, tento stav nemôže ďalej trvať. Kocky národov sú hodené, lebo i pre nás došla
rozhodujúca chvíľa skôr, než sme sa nazdali. Nevinnosť pred svedomím a bohom neplatí pred
súdom sveta, súdom národov. Alebo sa očistime činom a dokážeme, že sme hodní slobody, alebo sa
rýchlo zmeňme na Nemcov, Maďarov a Vlachov, aby sme neboli ďalej iným národom na ťarchu a
hanbu, aby sme svoje pohanenie a poníženie nepreniesli na našich synov. Alebo dokážme, aby sme
mohli so skutočnou hrdosťou povedať pred národmi: Ja som Slovan — alebo prestaňme byť
Slovanmi. Mravná smrť je najhoršia smrť.Mravná smrť je najhoršia smrť, ale i mravný život najvyšším životom. Preto skôr, než sa
odovzdáme na milosť a nemilosť iným národom, nazrime hlbšie do vnútra našich duší, zistime,
aká je v nich mravná sila, skúsme, ak sme schopní, pozdvihnúť svoj hlas v rade národov, ak sme
schopní, rokujme s nimi o rovnosti národných práv na základe spravodlivosti, dokážme, že vieme
vládnuť i podľa hesla slobody, keď nás obviňujú, že sme dosiaľ iba zbraňou a nástrojom
otroctva. Ak bude v nás mravná sila, ak prenikne jedna myšlienka, jedna vôľa telo národa
nášho, národy celého sveta jej neodolajú. Lebo všetko, čo pod slnkom i nad slnkom, prevyšuje
sila mravná. Sila, ktorá hýbe hviezdami a točí nimi v ustavičnom víre a nekonečným priestorom,
sila, ktorou tlačí vesmír na svoje centrum, nevyrovná sa sile veľkého národa, čo sa dostal k
mravnému povedomiu a svoje bytie obhajuje v spravodlivom boji.Či sa chce a môže náš slovanský národ postaviť celou svojou silou za svoje práva, či si
ich chce a môže vydobyť na základe spravodlivosti k sebe a k iným národom, o tom rokovať, hľa,
toto je naša veľká, svätá úloha!Drahí bratia, nemám už dnes času na dlhé reči, na vyumelkované rečnenie, to je otázka inej
chvíle a iného miesta. Všetkým nám ide o činy, o udalosti. Bez boja niet cesty z otroctva ku
slobode — buď víťazstvo a slobodný národ, buď čestná smrť a po smrti sláva.[1]Slovanský sjazdkonal sa v dňoch 2. — 12. júna 1848 v Prahe.
Zúčastnilo sa na ňom podľa úradných zpráv 340 zástupcov rozličných slovanských národov,
ktorí sa na sjazdových rokovaniach rozdelili do troch sekcií: česko-slovenskej,
juhoslovanskej a poľsko-rusínskej. Predsedom česko-slovenskej sekcie bol Šafárik, ktorý
povedal svoj prejav na otvorení sjazdu 2. júna. Úlohou sjazdu bolo poradiť sa v kritickej
dejinnej situácii o postoji slovanských národov v rakúskej monarchii k týmto dejinným
udalostiam. Dňa 12. júna však vypuklo v Prahe povstanie, ktoré prerušilo rokovania a sjazd
sa odložil a už sa, pravda, nikdy nezišiel.[2]Hnutie trojakého plemena…— Šafárik zrejme myslí na Nemcov,
Maďarov a Slovanov[3]Vo Frankfurte nad Mohanomzasadal od 18. mája 1848 celonemecký
parlament, ktorý rokoval o myšlienke vytvoriť zo spolku nemeckých štátov jednotný nemecký
spolkový štát, ktorý by zahrnoval aj Rakúsko a jeho krajiny.[4]V Budíneuž zasadala samostatná maďarská vláda, ktorá rozvíjala
myšlienku osamostatnenia sa spod Viedne.
|
Safarik_Rec-na-Slovanskom-sjazde-roku-1848.html.txt
|
Historické1. Naša pani kňahne.Kňahiňa prezradí sa pred pážaťom, že nemiluje svojho muža-knieža, prečo ju tento hodí do
vody.Nálezištia: Gemer, Tekov2. Rabovali Turci…Hrad poborili, pána zastrelili, paniu odvliekli.Nálezište: Detva (Zvol.)3. Rabovali Turci až do Bielej HoryZvolenskej rychtárke dve deti zajali. Pobyt dietok v Turecku, útek a návrat domov. Slov.
Spev. III. 45.Nálezištia: Detva (Zvol.), Očová (Zvol.), Gemer, Tekov, Verešvár (Nitra), D. Suča
(Trenč.)4. Ten prešporský mýtnik…Otec predal dcéru Turkom, aby sa vykúpil. Dcéra sa utopí v žiali.J. Kollár: Zpievanky II. Slov. Spevy I. 157. a II. 209. Sušil 59, Bož. Nemcová, Zich:
Voj. Spevník, 12. Variant nachádza sa aj v maďarčine (Ethnographia. XXV. I.).Nálezištia: Sedl. Dubová (Or.), Trenčiansko, Kľačany (Tek.), V. Kostolany (Nit.),
Verešvár (Nit.), Skalica a Kúty (Nit.), Rédová (Gem.)5. Ešte sa len zorí…Turci pod brezou zavraždili otca, matku, milého a napokon aj milú.Nálezište: Hont6. Orava, Orava…Milý bojoval za milú pod oravským zámkom. Obydvoch zoťali Turci.Nálezište: Veľká Ves (Or.)7. V tom inglickom poliAnglický kráľovič náhodou nájde dávno hľadanú sestru.Erben: 483 z Berounska.Nálezištia: Detva (Zvol.), Brezno (Zvol.), Vindšachta (Hont.), Rédová (Gem.), Verešvár
(Nitr.)
|
Medvecky_Sto-slovenskych-ludovych-balad-Historicke.html.txt
|
OndrášPoľný strážca na panstve grófa N-ského prebudil sa dnes akosi pozdejšie; slnko, jeho
celoročný časomer, bolo síce zaoblačené, takže nedalo sa určiť, ako ďaleko čas pokročil,
ale Ondráš tušil, že je pozde, že on včaššie vstáva. Vlastne jeho nočný odpočinok nebol
vymeraný na určitý čas. Ako strážca dyňového poľa, kde je práve teraz plno zrejúceho
ovocia, nanajvýš lákavého ako pre ľudí, tak i pre štvornohých škodcov, proti ktorým Ondráš
ako vyslaná stráž stojí ustavične v zbrani, nemôže, ako iní ľudia, uložiť sa na nočný
odpočinok. Iba podľa toho, ako práve okolnosti dovoľujú. Ba práve: v noci jeho pozornosť
musí byť dvojnásobná. Pre zlodeja nič nie je príhodnejšie ako nočná tma: ak by si len
trochu povoľkal, veľmi ľahko prebudil by sa na nemilé prekvapenie, že z majetku jemu
zvereného chybujú čo krajšie kusy. A akože by sa to zhodovalo s jeho dobrým menom strážcu!
Preto Ondráš vždy volí si čas na odpočinok tak, že nemusí sa obávať nezvaného hosťa:
obyčajne spí cez poludnie, keď každý utiahne sa pred pálčivosťou slnka, alebo nad samým
ránom. A i vtedy napolo, niekedy na medzi, na holej zemi, aby nezaspal nadlho. I tak vonku,
pod šírym nebom, lepšie sa mu spí ako v kolibe; je nízka a taká malá, že ani nesprace sa
pohodlne do nej. Jednoduchá, z trsti spletená strecha, pripevnená pri samej zemi na troch
koloch, bez okien a bez dverí — to jeho obydlie. Náradia v nej nieto; trochu slamy na
podlahe potrúsenej, zaplátaná halena, slúžiaca Ondrášovi za odev, perinu i ochranu vôbec
pred zimou i úpalom slnka, džbán na vodu a trojnohá panva: to celý jeho majetok a ľahko
sprace sa do koliby. Obydlie skromné a chatrné. Ale Ondrášovi dostačuje. A keď príde jeseň,
jeho nepriateľka, ktorá prinúti ho presťahovať sa do panského dvora, skoro vždy s plačom
lúči sa so svojou kolibou, svojím kráľovstvom.Veru, ani nejaký malý kráľ panuje tu nad najlepším kusom grófskeho poľa, neobmedzene,
voľne. Skoro na jar, sotva sneh zmizne pod lúčmi slnka, vyjde si ta, aby bol prítomný pri
oraní poľa — a už nevráti sa na svoje zimovisko, do „sluhovskej“ panského dvora, až opäť na
jeseň. Okopáva, pleje, zalieva a stráži sebe zverené rastlinky; im venuje celú svoju
pozornosť, celú svoju schopnosť duševnú i telesnú — celý svoj život. Ako malý chlapec
dostal sa ta a hoci odvtedy minulo zo štrnásť rokov, ani mu nepríde na um zameniť svoje nie
práve najzábavnejšie povolanie za iné. Lepšie by mu i tak nebolo, ani čo by sa hneď stal
bírešom: tu má riadne obydlie, každý druhý deň prinesú mu zo sluhovskej kuchyne jedlo i
chlieb na dva dni. A keď raz dyne začnú zrieť, už nebojí sa hladu. Ani o odev nebolí ho
hlava: grófsky záhradník, jeho pán, tu i tu podaruje mu nejaký obnosený kabát a halena,
ešte vždy v dosť dobrom stave, slúži mu od rokov. I v ohľade odevu Ondráš je spokojný a
skromný až do krajností.Vytiahol sa pred kolibu, pretrel oči rukávom a rozhliadol sa dookola. Šírošíre
priestranstvo zelenie sa vôkol ako nejaký nádherný koberec, krásne zelený, tu i tu žltým
kvetom pretkaný; spomedzi listov miestami vykukuje okruhlastý povrch už-už dozrievajúcich
plodín, ktoré najmä toho roku vydarili sa nad očakávanie. Pôda je čierna, piesočnatá, a pri
starostlivej opatere Ondrášovej úroda býva hojná, je chlúbou nielen samému Ondrášovi, ale i
jeho pánovi, záhradníkovi grófa N-ského. Toto potešenie zo zdarilej práce je ostatne
jedinou, dobre zaslúženou odmenou za osamelý, pustovnícky život Ondrášov: pole vzdialené je
na hodinu cesty od najbližšej dediny a temer pol hodiny od panského dvora. Na červeno
zafarbená strecha kaštieľa so štyrmi štíhlymi vežičkami vyčnievajúca spomedzi vysokých
topoľov a húštinky jedlíc, a ďalej nižšie strechy hospodárskych stavísk, obohnatých bielou
stavanou ohradou — to všetko, čo Ondráš vidí „zo sveta“. Žije tu ako na ostrove, samotný,
osihotený. Cesta ide síce hneď povedľa, ale vedie iba do poľa a keď niet poľných prác,
sotva kedy-tedy ukáže sa tu sedliak so záprahom, alebo nejaká stará ženička zablúdi sem za
zelinkami alebo zo zvedavosti.Ondráš zahodil na plecia halenu, pritiahol ju remienkami, vzal do ruky „čugaňu“, palicu
s ohromnou zahnutou rukoväťou, a dal sa na svoju obvyklú prechádzku okolo poľa. Vykračuje
si vážne, akoby v povedomí svojej dôležitosti, ustavične sliediac napravo i naľavo, či
niekde neukážu sa stopy nezvaného hosťa. Halena, ktorú pri takejto obchôdzke nezloží ani v
čas najväčšej horúčosti, kolembá sa mu na pleciach, nestrojne visiac na chudej vysokej
postave a pri každom kroku uchyľujúc sa na jednu stranu. Ondráš totiž napadá na ľavú nohu.
Táto chyba mu ináč nevadí, lenže dodáva mu výzoru akosi zbedovaného. Výzor ten ešte zvyšuje
jeho chudá tvár so silne vyčnievajúcimi lícnymi kosťami, a už teraz hodne zvráskavená.
Ondráš má sotva devätnásť rokov, no, podľa výzoru súdiac, pridal by si mu ešte polovicu
toľko. Nuž zdá sa hodne starším, než je. Azda zavinili to ustavičná robota a nedostatok.
Iní parobci v tom veku žijú si zväčša bezstarostne. U niektorých v tých rokoch ešte trvá
poetický čas prechodu chlapčenstva v mládenectvo. Ondrášove detské roky boli práve tak
zahlušené prácou, nedostatkom a strádaním ako celá jeho mladosť vôbec. Radostí nezažil
nijakých; celé jeho potešenie pozostáva v tom, keď vidí, ako jeho pričinením vyrastá tu zo
zeme bylina, ako z púpätka vylúpi sa žltý, kalíškastý kvet, z neho malinká bobuľka, rastúca
viac a viac, až vyvinie sa v poriadny, tekvici podobný plod. A potom prídu oberačky, zástup
panských sluhov s vozmi, nožmi, s dobrou vôľou a spevom — jediné to hlučné dni tuvon, v
ktoré i on má úlohu akosi vynikajúcu.„Už zrejú…“ myslí, tu i tu zastaviac sa pri niektorom pekne vyvinutom plode a spokojne
sa usmievajúc. S úľubou obzerá si mimoriadne krásnu úrodu: akoby náročky poukladané ležia
si tu pomedzi lístie jedna, dve až do päť dýň na jednom koreni. Na každej beleje sa známka;
podľa zvyku každá označená je číslom, vydlabaným do jemnej kôrky. Ondráš nevie síce počítať
veľmi vysoko, ale pozná každú zvlášť a i vo tme našiel by každé číslo osobitne: ak by
zlodejovi zvláštnou náhodou podarilo sa potiahnuť niektorú, jeho vycvičené oko poznalo by
neúplnosť na prvý pohľad.Ondráš sa zrazu zastavil: z protivnej strany, od poľa, vysadeného kukuricou, počul
podozrivý šum. A hľa, pomedzi listy skutočne beleje sa čosi, ukrčené pri samej zemi, a
práve tam, kde sú najzrelšie kusy, dnes-zajtra na grófsky stôl určené! Ondrášova osmahlá
tvár sčervenela hnevom a jeho ruka kŕčovito zovrela mocnú čugaňu, hotovú udrieť
nemilosrdne, bez ohľadu a rozvahy. Tichý praskot rozpoltenej dyne poučil ho, aký je to
zlodej.„No, počkaj!“ mrmle, škodoradostne sa usmievajúc.Opatrne zakradol sa brázdou dookola, majúc vražedné úmysly. Už cele jasne bolo počuť,
ako si zlodej pochutnáva… Ondráš zdvihol čugaňu a silnou, vycvičenou rukou zalúčil ju
prosto do ukrčeného nad dyňou. Strašný výkrik ozval sa poľom, sprevádzaný chechotom
Ondrášovým. Veľký biely Dunčo uháňa smerom ku panskému dvoru, ešte vždy bolestne zavýjajúc
a nadhadzujúc sa o troch nohách.„Ehe, hamuje!“ smeje sa Ondráš, kuľhajúc ku miestu, kam čugaňa bola zaletela. Jedna z
najkrajších „gréckych“ leží rozkúskovaná medzi lístím; chutne zružovelé vnútro zaváňa
vábivo. „Beštia zatratená!“ hundre Ondráš, starostlivo zbierajúc zbytky hriešnej hostiny,
aby si zasa on pochutil na nich.Pravdu vyznajúc, Ondráš sa ani veľmi nehnevá na takéto vyrušenie: vziať zrovna pre seba,
a to ešte z prvých, najvzácnejších, to nedopustí mu svedomie. Takto vše dostane sa i jemu
na rováš štvornohých škodcov. I pre takéto prípady je totiž istý poriadok: nízky krov
koliby celý dorezaný je čiarkami — to rováš Ondrášov, na ktorom zaznamenáva kusy „zhynuté“
alebo vzaté na panský účet.I teraz vážne zaznačil chýbajúci kus. Potom vyňal spoza krovu kabelu, z nej vytiahol kus
čierneho suchého chleba, a usadiac sa pred kolibu, dal sa raňajkovať. S vážnou tvárou a
úplnou pozornosťou ukrajuje si dyňu kus po kuse a zajedá chlebom. Niekedy máva iba suchý
chlieb, inokedy zasa, ak poponáhľa sa s prinesenou „porciou“ v prvý deň, hladuje až do
poludnia. Sú to zlé dni pre neho, a opätujú sa dosť často: Ondráš ľúbi jesť veľa, toľko,
koľko len má. Jedenie je jediný pôžitok, aký pozná a pre ktorý vyplatí sa mu jeho služba.
Predvčerom náhodou priniesla mu Mara, slúžka zo dvora, mimoriadne veľkú porciu; ináč
raňajky neboli by také úplné… Pre jeho zdravý, ustavične požadujúci žalúdok nebolo to síce
veľa, ale jednako dostačuje, aby vydržal do poludnia.Spokojne vystrel sa na rozostretú halenu a pozerá do diaľky. Slnko vykonalo už asi
polovicu svojej predpoludňajšej dráhy; nevidno ho síce úplne, pozastierané je jasnošedými
oblakmi, ale zato je horúce, ani v najjasnejší letný deň. Už po dve noci prehnali sa ponad
chotár prudké búrky, aby sa vyčasilo na deň, na deň opravdivých letných horúčostí. Posledná
noc bola pokojná. Ale nad ránom opäť zatiahlo sa celé nebo jednotvárnymi oblakmi, akoby
celé potiahol šedastým závojom. Príjemná teplota rozlieva sa po celom tele Ondrášovom.
Skoro horúce mu je, ležiacemu tak nehybne; no on práve tak otužený je proti horúčosti, ako
proti chladným, mrazivým nociam. Vlastné jeho pohodlie vždy ustúpi do úzadia, nech to len
osoží jemu zverenej úrode. Na seba nemyslí; niet nikoho, kto by na neho pamätal, alebo pre
koho by sa on šetril…Ako divá hruška, vyrastená v poli bez opatery a bez potreby, tak vyrástol i Ondráš, v
ustavičnom nedostatku, špine stajní, úžasnom strádaní opovrhnutej chudoby. Detstvo jeho
bolo plné bied tých úbohých, sto ráz poľutovaniahodných bytostí, ktoré sa zrodia, aby
nevinne stali sa predmetmi opovrženia a storakých ústrkov, ktorým často nedostane sa ani
toľko súcitu a pozornosti ako náhodou nájdenému štenaťu.Nikým nežiadaný, ba ako výčitka zjavil sa v jedno ráno v pustej sluhovskej chyži, plačom
prihlasujúc sa k životu. Neprijal ho vrelý bozk matky, ani radostný úsmev otca: jeho matka,
panská slúžka, skoro s nenávisťou hľadela na toho drobného mrzáčika, čo trepotal sa na
perinke z hrubej, belasej látky. Bol malý a slabunký; zdalo sa, že nedožije večera. No,
akoby napriek neláskavému prijatiu, biedne tielko živorilo a živorilo ďalej.Tmavý, vlhký kút sluhovskej nebol ani trochu príhodným miestom pre slabé, choré dieťa.
Ale malý Ondráš jednako žil a rástol ako-tak. Po troch rokoch jeho osud stal sa natoľko
lepším, že už sám mohol sa preštverať cez prah sluhovskej. Bývajúc viacej na očiach, skorej
sa mu ušlo pozornosti od niekoho z panskej čeľade, ktorá pomaly zvykla na tohto nového,
nepotrebného člena. Často celé hodiny presedel nehybne niekde v kútiku, alebo na podstení,
vždy špinavý, vo vetchej, kratučkej košieľke, schúlený, tenké, chudé nôžky pod seba majúc
podložené a uhryzujúc kôrku čierneho chleba, alebo pol dňa ohlodávajúc kuraciu labku, čo
súcitná kuchárka pohodila mu z panskej kuchyne.No to bol ešte život znesiteľný oproti tomu, aký dostal sa mu, keď zrazu umrela mu matka
a on zostal v pustej sluhovskej sám a sám… Nedali mu síce zahynúť, ale úbohé, sotva
päťročné a už cele osirelé chlapča potĺkalo sa ako zlý peniaz, každému bolo v ceste, od
všetkých odstrkované.Jedného dňa komusi z čeľade prišlo na um, že obvyklý kútik Ondrášov už dva dni zostáva
prázdny; počali sa spytovať po ňom, a tu vysvitlo, že malého Ondráša už tri dni nik nevidel
vo dvore. Kam sa podel, nevedel nikto, a po krátkom hľadaní ani veľmi nezháňali sa po ňom.
Pozdejšie vysvitlo, že zatúlal sa v poli a že panský pastier „strýk Nemčík“, ako bol
všeobecne zvaný, podržal ho pri sebe.Zvesť bola pravdivá. Ondráš vysťahoval sa zo sluhovskej, aby sa vrátil ta až na zimu so
„strýkom“, a to už potom riadne každý rok, akonáhle pasienok pokryl sa snehom.To bol šťastný obrat v jeho živote, ak vôbec pojem šťastia možno spojiť s ďalším osudom
Ondrášovým… Ani tamvon nekynulo mu síce oveľa viac lásky ako vo dvore, ale tam aspoň nebol
nikomu v ceste, nik sa oň nepotkýnal. Strýk Nemčík bol človek azda ešte hrubší, drsnejší
než tí vo dvore, a ani neprijal ho azda z prílišnej sústrasti, ale viacej z vypočítavosti.,Ktovie, načo sa zíde,‘ pomyslel si Nemčík, prinášajúc Ondráša, skrehnutého zimou a
chladom, do svojej koliby. Pred rokmi práve tak zatúlal sa k nemu malý psík; privábil si
ho, vychoval, a hľa, psík mu už pomáhal pri statku. Nuž prečo by i teraz neobetoval kúsok
chleba, keďže, ktozná, či i tento kedysi nebude mu na osoh!A nemýlil sa: malý Ondráš na dobrom, sviežom vzduchu a riadnej strave („Ryšaňa“,
živiteľka Nemčíkova, dávala mlieka nadostač pre oboch), už v prvé dva roky zmocnel natoľko,
že cez leto Nemčík už pohodlne mohol si hovieť v tieni — Ondráš a Lapaj zastali ho úplne.
Pozdejšie strýka Nemčíka — prečo, prečo nie — preložili za strážcu dyňového poľa,
prirodzene, i s Ondrášom, a Ondráš dosť skoro stal sa z priživujúceho sa živiteľom. Na
pohľad síce bol vždy biedny, ale telo mal otužené, otvrdnuté, hravo vykonával robotu, ktorá
Nemčíkovi bola už na ťarchu.Tak žili si Nemčík s Ondrášom rok po roku vo voľnej prírode, od skorej jari až do
pozdnej jesene, odkázaní výlučne jeden na druhého. Ondráš priľnul k svojmu vychovávateľovi
s onou inštinktívnou príchylnosťou, ktorá vrodená je i zvieraťu, k dobrodincovi; tomuto
prináležal jediný nežný cit jeho srdca. Oni pomaly stali sa nerozlučnými. Hoci roky minuli
od toho večera, čo Nemčík našiel malého Ondráša v brázde, odvtedy podľa rokov z dieťaťa
stal sa chlapec, z chlapca mládenec — duševný svet jeho predsa len málo sa vyvinul. Do
roboty bol síce bystrý (nakoľko mu jeho chyba dovoľovala), i spoľahlivý, ale nesamostatný,
iba na rozkaz konajúci. Málovravný, drsný pastier neznal cesty k útlej detskej duši. O
svete znal Ondráš veľmi málo, iba toľko, koľko pochytil v zime v sluhovskej od čeľade. Svet
ten, v ktorom bol taký cudzí a odstrčený, naháňal mu úzkosť: vždy s plačom lúčil sa s
kolibou, kde cítil sa istým, voľným, ba v istom zmysle i šťastným. Nemčík s Ondrášom
dostačovali si jeden druhému úplne. Tamten starý, drsný, omrzený, tento mladá detská duša,
ešte ani nepohnutá na rozvinutie, utvorili zvláštny, dosť súladný celok. A keď pred troma
rokmi toto náhodné združenie dvoch takých rozdielnych duší pretrhnuté bolo smrťou
Nemčíkovou, zdalo sa, že Ondráš neprežije tej zmeny.No ponechali ho pri robote, ponechali mu jeho pole, kolibu, a Ondráš zabudol dosť skoro.
Ľudia málo mysliaci, duševne obmedzení ľahko zabúdajú i najvýznamnejšie premeny v svojom
živote a ľahko prispôsobujú sa novým okolnostiam.Ondráš zvykol svojej opustenosti tým ľahšie, že v posledné roky robotu i tak len sám
konal. No a že „porciu“ tiež neumenšili… Zvykol na samotu, a keby nemusel, ani v zime
nevzdialil by sa odtiaľ. Tamdnu, v panskom dvore, celé dni musí drevo píliť, vodu nosiť do
kuchyne; pritom kde-kto zadrapí sa do neho. Smejú sa na ňom, prezývajú ho, socajú,
odstrkujú ako niečo cele zbytočného — a tu si je neobmedzeným pánom. Raz, zunujúc robotu a
dopálený žartmi čeľade, ušiel do poľa a celý deň zostal tam, probujúc, či nedalo by sa žiť
tak ako v lete. Ale mráz bol taký ostrý, že ani halena nechránila ho pred zimou, a všade,
kam len oko dovidelo, samý ľad a sneh — sneh a ľad. Ba ani „porciu“ nepriniesli, a on zasa
bol prinútený vrátiť sa do dvora.,Škoda, že je v zime sneh a nie pekne, teplo, ako v lete,‘ myslí zavše, spomínajúc si
storaké nepríjemnosti sťahovania; ,keby nie snehu, i v zime rástlo a zelenalo by sa všetko
a ja nemusel by som ísť do dvora. A Mara vždy priniesla by mi jedlo až sem…‘Už pri samej tejto myšlienke sa usmieva, a tým viac zarmúti ho vedomie nemožnosti.
Vopred zasmúti, spomenúc si, že ako každoročne, tak i tohto roku opäť príde mu sťahovať sa,
že pole zostane pusté, mráz zničí i posledné stopy jeho milej úrody. A čas ten nie je už
ďaleko: príde, ani sa nenazdá. Sotva prvé zrelé dyne odvezú stadiaľto, potom už jedno za
druhým budú prichádzať s vozmi, aby naložili na ne ním vypestovanú úrodu, dyne krásne
zeleno sfarbené, s jemne zružovelým vnútrom, a iné zasa žlté, šťavnaté a jemné ako maslo…Už zrejú…Dyňové listy zašuchotali… Ondráš bystro zdvihol hlavu a naslúcha… No opäť je ticho
dookola: to iba vetrík zavial a na chvíľu rozrušil mŕtvosť a dusivé sparno. Slnko síce ešte
vždy skrýva sa za oblakmi, ale ako postupuje do výšky, tak horúčosti pribúda. A nebo ešte
vždy sfarbené je tak ako ráno, iba tamto od severu pozdvihlo sa pár bielych obláčikov,
ktoré vznášajú sa na šedom úzadí vyššie a vyššie…Ondrášovi je horúce, tak horúce, že odev prilipol na ňom, hoci leží nehybne, v pokoji,
ako nejaký pán. Prichodí mu na um, ako teraz trápia sa tí zo dvora, tí, čo ho v zime tak
ustrkujú: jeden so záprahom, iný kosí, mláti a bohzná čo — ani jednému z nich nie je tak
dobre, ako jemu. On si tu hovie, a chovajú ho ani „kadeta“…Prišlo mu na um, že onedlho bude poludnie. Čochvíľa príde Mara s jedlom… Usmial sa
príjemne. Trpezlivo čaká ďalej, spomínajúc si Maru a vše sa usmejúc.Mara je jediná, ktorú Ondráš rád vidí. Skoro tak rád, ako nebohého Nemčíka. I ona síce
smeje sa na ňom, možno ešte viac než tí druhí, ale Ondráš preto nehnevá sa ani mak. Ba
skoro milo mu padne jej jasný, veselý smiech. Počúval by ho neviem dokiaľ. Veď tuší, že
nesmeje sa na ňom tak ako iný, ale iba preto, že ona večne musí sa smiať. Mara smeje sa
ustavične, a vše i on sa uškrnie, keď začne rozprávať. Mara rozpráva ustavične — a neraz
také divné, predivné veci… O muzike, tanci, a panskom kočišovi Mišovi, o jarmoku v meste a
ktozná o čom všeličom. Ondráš obyčajne počúva so zatajeným dychom. Pritom pozerá na ňu tak
hlúpo, že Mara rozchichoce sa, pľasne ho po tvári a odletí ako straka. A hoci sa Ondráš
niekedy i mrzí, i bolí ho „polaskanie“ Marino, jednako nemôže sa hnevať na ňu, ale zasa ju
len čaká, čaká netrpezlivo… Veď Mara zavše prinesie mu i niečo zo svojho: to kus koláča
alebo inú lahôdku. A po jej odchode vše schytí ho akási milá, príjemná, ustatosti podobná
nálada. A zamysliac sa o jej rečiach, na chvíľu temer zachce sa mu do toho jej sveta, o
ktorom ona tak veľa vie mu rozprávať…A z tých jej rozprávok, z tých nejasných, roztratených epizódiek, ktoré Mara zveruje mu
v čas poludienku, utvárajú sa v duši jeho hmlisté, neurčité obrázky. A, čo mu prvej
neprišlo na um, teraz zavše kreslí si v mysli ten svet neznámy a ďaleký, ktorý, hľa, ťahá
sa i ďalej, i za čeľadník a panský dvor. Ondráš síce nie je taký hlúpy, aby nevedel o svete
ničoho, veď strýc Nemčík, bývalý vojak, narozprával mu dosť a dosť. Ale o tom druhom, o
tom, z ktorého Mara berie svoje rozprávky, o tom iba od nej počuje ponajprv.A divno! Marin tajomný svet stáva sa mu akosi pochopiteľným, známym, hoci ďalekým,
ďalekým… A skoro zdá sa mu, akoby tým „svetom“ dostával istý rozhľad, a pozorujúc,
porovnávajúc seba a Miša a opäť Maru, tú večne veselú, smejúcu sa Maru, nevdojak schytí ho
clivý, strachu podobný pocit, taký asi, ako kedysi, keď za chlapčenstva sám zostal v poli,
bez strýca. A tu s istým, dávno zabudnutým žiaľom spomína si Nemčíka. Spomína si, ako
sedávali spolu, utúlení v jednej halene, v jasné, teplé, letné noci, od večera až do svitu,
pozerajúc ku hviezdam a naslúchajúc ševelu lístkov… Niekedy v také chvíle strýc rozprával
mu poviedky, z ktorých on síce nerozumel veľa, z ktorých však predsa jednotlivé čiastky
utkveli v jeho duši. A tie zachytené dojmy, zachytené polodriemajúcou mysľou, oživené
slabunkou, detskou fantáziou, teraz, pri tých rozprávkach Mariných, ožívajú, splývajú s
nimi, spletajú sa ako drobné iskierky alebo drobné prášky, ihrajúce v pruhu slnečnom…Kto porozumel by neistej hre obrazotvornosti, kto vystihol by neurčité obrázky,
vynorivšie sa v mladej duši, v prebúdzajúcom sa srdci? Kto vnikol by v dumu, ktorá
nevolaná, sama sebou povstane v duši a potom už žije tam nepestovaná, utvárajúc vôkol seba
kruh nových dúm, snov a pocit istej sladkej úzkosti a nejasnej túhy po čomsi tajomnom,
neznámom a ďalekom, akú pocítiť možno najmä v tichej letnej noci, keď vôkol teba šero a
vôňa a nad tebou hviezda pri hviezde…Ktože by porozumel tým predstavám Ondrášovým — keďže ani on sám im nerozumie?! Spýtajte
sa ho, čo myslí vtedy, keď po Marinom odchode tak zamyslene pozerá do diaľky, kým v duši
ešte vždy zneje mu jej veselý, zdravý smiech. Akiste podivil by sa vašej otázke a sotva
vedel by odvetiť. Najviac ak by povedal, že myslel na strýca, ktorý bol k nemu taký dobrý.
Alebo na Lapaja, s ktorým hrávali sa a spávali spolu na jednom vreci ako dvaja dobrí
kamaráti. Isteže sa vtedy rozpomínal na nejasné, hmlisté obrázky, zachytivšie sa v duši
jeho z rozprávok Nemčíkových, alebo v dlhé zimné večery v sluhovskej počutých — najmä však
na zlatovlasú princeznú.Zjav princeznej, jasný a svieži, najlepšie hodí sa do rámca nálady, vyvolanej
prítomnosťou Marinou a jej hrubým láskaním. Veď princezná nie je zjav vybájený, ale
ozajstná, skutočná bytnosť. Videl ju na vlastné oči: prišla k nemu na koči striebrom a
zlatom vykladanom, v šatách nebeskej farby, s bielym obláčikom na zlatých vlasoch, v tvári
biela ako sneh a v lícach červená ako ruža — práve taká, akú si ju vyžiadal hrdina
poviestky, jej vysloboditeľ. Zastavila sa so svojím kočiarikom tu neďaleko, kývala
Ondrášovi hlávkou — a on len stál s otvorenými ústami nad tou krásou a díval sa… A ona sa
zasmiala; ale nebol to smiech, lež ako zašveholenie striebristých zvonkov: tak smejú sa iba
princezné, ozajstné čarovné princezné. A na kočiariku sedeli ešte dvaja a jeden z nich bol
práve taký ako Mišo, Marin milý, lenže jeho oblek posiaty bol zlatom a na hlave sedel mu
akýsi podivný, vysokánsky klobúk ani nejaký komín. To bol iste ten čarovný klobúk, čo si
princezná vzala v paláci trojhlavého draka!Naozaj: zjav mladuškej, krásnej princeznej spomína si Ondráš v tie chvíľky — a vše i
obraz Marin spletie sa akosi s tou zosobnenou predstavou krásy. A zavše príde mu na um,
prečo Mara nie je princeznou, alebo princezná Marou? A ako by to bolo, keby Mara nebola
Marou, slúžkou v panskom dvore, ale princeznou? Vtedy zaiste nemusela by posluhovať v
kuchyni a chodiť za hydinou, ale vyšla by k nemu každý deň a azda každý deň priniesla by mu
drobcovú polievku a makové opekance…*Poludnie sa blíži, a Mara nejde. Ondráš stáva sa nepokojným. Od rána je tak dávno,
žalúdok upomína na svoje právo — a Mara nejde! I horúčosť je neznesiteľná. Lenivo vstal,
pretiahol sa a pošiel obísť si pole. Má síce celé svoje kráľovstvo pred sebou ani na dlani,
nemôže mu ujsť ani najmenší pohyb; no skoro minie sa čas a on ľahšie dočká sa obeda. Ako
ráno, opäť prešiel dookola, tu i tu zastaviac sa pri niektorej zvlášť peknej dyni.Už zrejú…Inokedy myšlienka, že už onedlho zoberú peknú úrodu, že príde jeseň a za ňou dlhá, dlhá
zima, naplňovala ho úzkosťou. Ale tohto roku sa teší. Záhradník mu totiž sľúbil, ak sa
úroda vydarí, vyšívanú halenu s červenými výložkami a strapcami — jediný predmet Ondrášovej
túžby. Aká radosť to bude prechodiť sa v novej, peknej halene ani nejaký pán! Veru,
závidieť mu bude celý svet! Keby len záhradník bol spokojný, že by zasa nestalo sa ako
vlani. I vlani sľuboval, sľuboval, a potom nedal nič. Ale teraz musí, musí, lebo úrody
dávno takej nebolo ako tohto leta. Akoby náročky rozsypal tu množstvo pekných, vábivo
zaváňajúcich plodín — dve, tri, až ktozná koľko na jednom koreni. A všetky zdravé, svieže —
onedlho už možno ich zobrať!Už zrejú…Cestičkou od panského dvora blížila sa ženská postava. Ondráš temer skokom poskočil jej
v ústrety. Je to Mara, prinášajúca mu stravu na dva dni. Udychčaná skladá objemný kôš pred
kolibu a zásterkou utiera si spotenú tvár. Je nízka a tučná; krátka suknica a šatka nedbalo
cez ňadrá previazaná robí jej plné formy ešte plnšími. Jej tvár husto posiata je pehami a
ani zďaleka neupomína na krásu; ibaže jej oči, jasnobelasé, sú krásne. Keď sa zasmeje, v
obrube jej plných červených pier ukážu sa dva rady drobných, bezúhonne pekných zúbkov… Ale
teraz sa Mara nesmeje. Je namrzená, že v tejto horúčosti musí niesť obed pol hodiny cesty.„Tebe je dobre — leňoch!“ vraví Ondrášovi, vybaľujúc chlieb a kladúc ho k hrncu, z
ktorého zapácha cesnakom. „Nerobí nič, iba že Pánu Bohu do oblokov pozerá, a ty vleč mu za
to jedenie! O hlade by som ťa nechala, na moj pravdu, mohol bys’ pozerať! Ale tebe ani
pavúkovi…“Ondráš smeje sa veselo a s chuťou poberá sa do jedenia. Nedbá na mrzuté slová Marine,
ktorými korení mu každý obed. Celý zaujatý je pôžitkom jedenia; chtivo loví z hrnca kúsky
cesta, zavarené v cesnakovej polievke. O chvíľu obsah hrnca zmizol. Ondráš usmial sa svojím
širokým úsmevom, dodávajúcim jeho tvári výzor hlupáka. Je spokojný s obedom, i zachce sa mu
pobesedovať.Ale Mara akosi nemá sa do rozhovoru. Sadla si pred kolibu a zložiac šatku z hlavy
napráva si vlasy. Vrkoč rozplietol sa jej cestou, riava krásnych červených vlasov temer ju
zahaľuje, dodávajúc jej zvláštneho pôvabu. Ondráš pozoruje ju ľahostajne, no predsa badá,
že je akási smutná.„Mara, zasmej sa!“ vraví, uškľabiac sa tak smiešne, že by Mara inokedy neodolala; no
teraz zostáva vážnou.„Daj mi pokoj,“ odvráva nadureno, „nechce sa mi tvojich hlúpostí, keď mám iných starostí
dosť.“„Čo ti je, Mara?“ spytuje sa Ondráš a tvár jeho stala sa vážnou.„Všeličo… Včera odkapali mi odrazu tri morčiatka a dnes pávik, vieš, ten najkrajší.
Gazdiná dobre ma nepochytila… a čože ja môžem za to? Dosť ľúto mne samej — ešte ona
dopaľuje… A ustavične! I kuchárka sa hnevá, že kačky dochnú, nebude čo dať na pekáč. Ja nie
som na vine, keď Boh dopustil — a jednako obe do mňa ani osy.“„Hm, a čože si počneš?“ vraví Ondráš už cele vážne. Ponosy Marine dojali ho, nemôže sa
ubrániť súcitu. „Preto si ty nič nevykážeš.“„Vykážem: utopím sa — ak to tak ďalej pôjde. Načo je na svete sirota bez otca, bez
matere? Každý zadrapí sa do teba, každý ti len zle. I ten, za koho bys’ dušu položil — i
ten samá faloš…“ Sklonila hlavu a zamĺkla. Opravdivý smútok zobrazil sa v tvári a samému
Ondrášovi tak smutno je na duši… „Načo som na svete, keď nemám na ňom nijakej radosti?
Utopím sa, alebo čo iné vykážem — a bude všetkému koniec…“Ondráš sklonil hlavu a šúchajúc bosými nohami po udlávenej zemi, zamyslel sa. Ozaj, ako
smutno je na tom božom svete! I tu, i všade. Hľa, i nebo potiahnuté je mračnami, i ono je
smutné. A každý sa do teba zadrapí, a všade samá faloš… Ak to ďalej tak pôjde, Mara sa
utopí — a bude všetkému koniec…„Neutop sa, neutop sa, Mara,“ zaprosil úzkostne.„Utopím…“ dotvŕdza Mara žiaľne.A Ondrášovi už nič nemôže prísť na um, čím by vyvrátil jej strašný úmysel, čím by ju
rozveselil a priviedol na iné myšlienky…„I Mišo je taký…“ pokračuje Mara po chvíli, úporne dívajúc sa do zeme. „Myslela som, že
aspoň on, aspoň on… Ale i on je taký… ešte horší! Čo nasľuboval sa teraz: naveky, naveky!…“
Mara hlboko vzdychla. „Včera celý čas tancoval s Betou, o mňa sa ani neobzrel… falošník
falošný!“Hlas Marin trasie sa zdržiavanými slzami. Nie strata najkrajšieho pávika, bolesť
zraneného, ľúbiaceho srdca predstavuje jej svet v takej neveselej farbe.Ondráš v nedorozumení zadíval sa na ňu. Mara vždy rozprávala mu o Mišovi, ale takto ešte
nikdy nie. Vždy s radosťou, chlúbou, rozkošou. Hľa, i ten jej svet, ten Ondrášovi taký
tajomný, taký vábny, ale ďaleký, je smutný… A on si myslel, že v ňom je vždy jasno, vždy
veselo… Nechápe, prečo Mara smúti, že Mišo tancuje s inou, ale jednako tieseň nešťastnej
zaľúbenej dievčiny zaúčinkovala i na jeho málo vnímavú myseľ.„Čo ťa po ňom, Mara; preto ty nemusíš byť smutná,“ vraví po chvíli.„Čo ťa po ňom! Ľahko ti tak hovoriť, keď nevieš, čo jeto… Nevieš
ty, čo je verná, úprimná láska… Ani Mišo nevie. Keby vedel, nerobil by mi toto — tieto
muky!“Opäť zamĺkla, i Ondráš mlčí. Ozaj, Mara má pravdu: nevie on, čo je to, že Mara plače pre
Miša. On by neplakal. Odjakživa nemal Miša rád: je pyšný a v zime zavše zadrapil sa do
neho. Raz zviazal ho „do kozelca“, že všetky kosti v ňom prašťali. A keď Ondráš pustil sa
do plaču, ešte sa rehotal. On by nesmútil za ním…„A už by mi ani nebolo, keby som si ja bola najprv zmyslela na neho. Ale nebolo by mi
ani na um prišlo, keby nie on ustavične: ,Len ty jediná — alebo ani jedna na svete!‘“ Mara
sa odvrátila a potajomky zotrela si slzy z belasých očí. „A keby to ešte ináče — ale teraz,
práve teraz!… Odíde onedlho, nevidíme sa, možno i za tri roky — a predsa takýto je ku mne!
Ba ktovie, či sa i vráti z vojny: veď čo sa ho tam namučia…“„A dobre mu tak!“ rozveselil sa Ondráš. „Keby ho len dobre — ale dobre!… Je zlý; hľa,
vlani ako zviazal ma do kozelca! Keby jeho tak — ba ešte lepšie! Neľutoval by som ho ani
mak. Ani ty ho neľutuj — čo ťa po ňom! Ja by som neplakal, ani čo by tam bol naveky.“Marin pohľad zmeral ho opovržlivo.„Bože, aký je hlúpy!“ myslí, a skoro ľutuje, že dala sa zverovať mu najtajnejšie city,
mysliac uľaviť tým rozbolestenému srdcu. „Rec mu, rec, keď je Nemec!“ vzdychla žiaľne.„Počkaj, Mara, až bude muzika, tak ťa vyzvŕtam, až radosť!“ vraví Ondráš, chtiac ju
rozveseliť, a uškŕňa sa k tomu tak smiešne, že ona ozaj sa rozosmiala.„Jaj, čudák akýsi! Vari boso! Veď ani čižiem nemáš; iba krpce. I tie sú ti vyšmatlané…“„Nech — ale budem mať halenu. Veru halenu — takú s červenými výložkami a strapcami. Pán
povedali, že kúpia — nuž budem mať. A potom ťa výzvŕtam, Mara.“„Akživ nebol na muzike, a chcel by tancovať. Myslíš, že je to len tak: tancovať!“„Jojha! Dajtimibože! Pozri, veď je to ľahko…“Ondráš vstal a postaviac sa pred Maru, počal preskakovať z nohy na nohu. Dlhé ruky ako
drevené klátili sa mu po strane — celý bol pritom taký smiešny, že Mara zachádzala sa
smiechom. Pomaly rozveselila sa tak, že zabudla stratu pávika i neveru Mišovu.Medzi rečami ani nezbadali, že sa čas zmenil: oblaky, od rána pokrývajúce nebo a akosi
zvláštne sfarbené, znížili sa, povetrie stalo sa dusivo horúcim ako pred búrkou. A skutočne
temné pohrmievanie a hučanie v oblakoch, s úžasnou rýchlosťou blížiacich sa od severu,
hlásilo búrku. Marka zobrala riad a temer behom ponáhľala sa ku dvoru.Sotva odišla, počali padať hrubé kvapky dažďa. Ondráš ľahostajne poobzeral sa dookola,
vtiahol sa do koliby a nedbajúc na hukot blížiacej sa búrky, pokojne uložil sa na slamu na
zemi potrúsenú. Až do koliby zavial mu zrazu prúd vetra, prudkého a chladného, teplé
povetrie jedným zavanutím zmenilo sa v sychravé. Hneď zaburácal úder hromu — za ním druhý,
tretí — jedno za druhým…Ondráš spomenul si svoje dyne. „Vlahy je síce, chvalabohu, dosť — nuž ale nech si
poprší,“ podumal, ležiac pokojne, v halene ukrútený. Nebál sa; veď koľko búrok prežil tu
každý rok, tak sám a sám!… Teraz bol ospalý, pokojne zažmúril oči…No už v nasledujúcej chvíli mocné zaburácanie a podivný lomoz prebudili ho. Vyskočil;
poloospatý a zmätený podivným hukotom vyliezol z koliby. Vtom čosi mocne udrelo ho po
hlave, akoby ktosi skalu zalúčil — opäť a opäť… Prestrašený vtiahol sa znovu dnu, ale i
tam, ó, hrôza! Na chatrnú strechu koliby tie isté údery, pri ustavičnom burácaní hromu a
ešte vždy vzrastajúcom hukote…Ondráš ustrnul hrôzou… Kusy ľadovca, veľkosti temer slepačieho vajca, padali udierajúc,
lámuc, ničiac jeho celoročnú robotu! Ohlušený a akoby zmyslov zbavený zaliezol do kúta,
ukrútil sa do haleny a trasúc sa zažmúril oči.*V rozsiahlej sluhovskej je veselo: všetka panská čeľaď, slúžiaca za plat a nie na
konvenciu, zhromaždila sa ta na večeru. Živo beseduje medzi sebou. Temer všetci sú mladí:
paholci a dievky, ba i kočiš Mišo zatáral sa medzi nich. A všade ho je plno. Smeje sa,
žarty vystrája a všetci smejú sa na ňom a bavia sa tak hlučne, že stará kuchárka,
dohliadajúca na jedlo pre čeľaď, zavše napomína ich k tichosti. Ona jediná sa nesmeje, hoci
inokedy tiež nie je „od žartu“. No úbohá stará žena ešte vždy nemôže sa spamätať z
preľaknutia, ktoré spôsobila dnešná hrozná búrka. Ako blesk prehnala sa nad chotárom,
prinesúc ľadovec a s ním skazu, na akú sa ľudia nepamätajú. Ešte šťastie, že obilie je
zobraté a uložené do krížov; ak Hospodin dopustí to o dva týždne prv, bieda bola by hotová.
No i takto polovica úrody každého gazdu, kukurica a repa, je zasiahnutá! I to veľká škoda,
a za takú malú chvíľu!No na panskú chasu ani tá škoda, ani ustavičné napomínanie kuchárky nemá účinku. Keď
žartujúci i utíšia sa trochu, opäť len pozabudnú a bavia sa ďalej. Strata ľadovcom
spôsobená ich sa netýka: plat dostanú tak či tak. A gróf je dosť bohatý, on tiež nepocíti
to veľmi. Čože smútiť?Iba jeden z nich, v tmavom kúte sluhovskej ukrčený, je tichý. Nezasmeje sa ani žartom
Mišovým. Sedí si tam ukrútený v obšúchanej, premoknutej halene a zostrašeno díva sa na
baviacu sa mládež. Po hroznej búrke našli ho v kolibe polomŕtveho od strachu a temer bez
zmyslov dopravili ho do dvora. Bol premoknutý, preziabnutý a sotva mohli priviesť ho k
sebe. Strach síce mu prešiel, ale živelná pohroma tak účinkovala na neho, že zostal ako
omámený. Ako vo sne naslúcha smiechu a živému rozhovoru, nechápuc ani slova a cele zaujatý
jedinou len myšlienkou: že robota jeho je zničená, že on stál sa v poli zbytočným. Tam jeho
samota, jeho panstvo, obedy, voľnosť, ba azda i halena — jediná jeho túžba! Studený pot
vyvstáva mu na čele pri myšlienke, že iste príde o sľúbený dar, práve tak ako vlani. Čo si
počne, čomu sa už teraz bude tešiť? A čo počne si tu, medzi touto rozpustilou chasou, z
ktorej ani jeden neprihovorí sa mu ako seberovnému, ale iba s posmechom a ústrkmi.Ako sa bál vždy zimy, a teraz i dotiaľ, do zimy, ešte aký dlhý, dlhý čas! Najradšej
zobral by sa a utiekol na svoje pole, do svojej koliby. Ale pole je pusté, z bylín zostalo
iba niečo sčernetého, do zeme vbitého lístia. Zhrozený videl, ako dyne, plody jeho roboty a
starostlivosti, povaľujú sa v blate, doráňané ľadovcom, čo mladšie, nežnejšie, roztrepané
na kusy. Zajtra pôjdu po ne s vozmi, pozberajú, zoberú a rozhádžu ošípaným — na grófsky
stôl nepríde ani jedna z nich. Ó, vie, dobre vie, že z haleny nebude nič!Priniesli večeru, všetci sadajú ku stolu; iba Ondráš ticho zostáva v svojom kútiku, v
tom istom kútiku, kde kedysi sedával malý mrzáčik Ondráš v kratučkej košieľke a s nôžkami
ako sirky. Nevolajú ho medzi seba, náročky zabúdajú na neho, nik o neho nestojí… Iba ak
Mara. Azda tá spomenula by si na neho. Ale tej nieto tu. Otvorenými dvermi vidí do pitvora;
tam ju zazrel: stojí pri ohnisku a zhovára sa s kýmsi… ach, veď je to Mišo! Vraví jej čosi,
švihácky k nej naklonený, vraví presvedčivo a vrúcne — a ona červenie sa ako ruža a
rozosmiala sa srdečne, veselo.Ondrášovi ťažko je na duši; jej smiech pripomenul mu pekné chvíľky poludienkov, obedy a
rozprávky Marine, po ktorých vždy bolo mu tak akosi milo: akoby ho boli unášali do iného,
krajšieho sveta. „Koniec, koniec všetkému!“ prichodia mu na um slová Marine, a skoro sa
rozplakal.Mišo vošiel, zasadol medzi večerajúcich. O chvíľu prišla i Mara. Zazrela Ondráša,
pošepla niečo kuchárke a hneď potom prinášala niečo na miske. Ondráš radostne poševelil sa
v svojom kútiku; vtom však Mara obrátila sa, v tvári začervenená a tresnúc dvermi vyšla
von. Chasa smiala sa na čomsi, až obloky cvendžali, a Ondráš opäť smutne ukrčil sa do
haleny. Nepríhodný, ošklivý žart ktoréhosi z chasy pripravil ho o večeru a poslednú kvapku
súcitu: Mara viacej sa oň neobzrela.Zachádzajú s ním ako s vyvrheľom alebo bláznom, hoci dobre vedia, že je nie taký. Vŕšia
sa na ňom zato, že neodpustil nikomu z nich, ak dopadol ho kedy pri krádeži. A najmä teraz
ich zlomyseľnosť je dvojnásobná: zdanlivá ľahostajnosť Ondrášova len podnecuje ich proti
nemu. On sa nebráni; keby to tak tamvon, v šírom poli, iste i čugaňa mala by robotu. Tu je
chúlostivý ani dieťa.„Netreba mu,“ riekol ktorýsi z prítomných, „dosť sa najedol podaromne!“„Nachovali sa leňocha bez úžitku.“„Ale už nebudú, už je po jeho sláve! Môže sa pratať — čert! Načo držať zjedihlavu
podaromne? Robiť nevie; azda pôjde kosiť alebo čo?! Môže sa pratať…“„Už je po jeho kráľovstve!“„I po halene; darmo sa teší! Bol by blázon, kto by dal. Záhradník nedá…“Ondráš vztýčil sa v svojom kútiku. Doteraz mlčky trpel všetky zlomyseľnosti; poznámka o
halene prebudila v ňom nakopený odpor.„To nie je pravda!“ zvolal, povstanúc a vztýčiac sa hrozivo.Jeho tenká postava, od prírody trochu nabok nachýlená, strapaté, dohora trčiace vlasy,
strachom vytreštené oči a vôbec celý jeho zjav účinkoval tak smiešne, že chasa vypukla v
neviazaný smiech. Obstali ho dookola — Mišo medzi nimi.„Ľaľa: jež! Ako sa rozkohútil!“ zvolal jeden z nich.„Heš, heš!“ dráždil ho iný, pošklbávajúc ho za halenu.Halena zviezla sa mu z pliec, pod ňou objavila sa jeho čugaňa s ohromnou, zahnutou
rukoväťou. Mišo priskočil k nemu.„A čo ty, s palicou medzi nás? Chceš nás pobiť — čo? Chceš nás pobiť! No, udri —
chrček!“Mišo chytil ho za ruku, až Ondráš bolestne zosŕkol. Usilujúc sa vyslobodiť, metal sa ako
červík, ale ruka Mišova sťa železné puto zvierala jeho rameno. Výraz bolesti a bezvládnej
zlosti, aký zobrazoval sa v tvári Ondrášovej, budil veľkú veselosť.„No, udri, chrček, udri!“ volal Mišo, zvierajúc ho ešte mocnejšie a druhou rukou šklbúc
ho za rukáv.Ondráš zaškrípal zubmi.„Pusť ma! Čo ma mučíš? Falošník prefalošný! Každého klameš… i Maru si oklamal! Oklamal,
oklamal!“ volal Ondráš.Chasa znovu vypukla v búrlivý smiech; teraz platil Mišovi.Mišo očervenel v tvári. V nasledujúcej chvíli halena zakrúžila v povetrí, raz, dva razy,
spolu i s tenkou, chudou postavou Ondrášovou. Náhle napadnutý, bezbranne strepotal sa v
svalnatých rukách Mišových. Ako vyhodená lopta vpadol otvorenými dvermi do pitvora a v
celej dĺžke rozprestrel sa na kamennú dlažbu. No už v nasledujúcej chvíli vyskočil; prudký
úder do hlavy prebudil v ňom všetku divosť rozdráždenej nezošľachtenej povahy. Ako besný
zatočil sa v pitvore, pochytil čugaňu, ktorá bola mu odletela do kúta a zdvihol ruku…Pitvorom zaznel prenikavý výkrik.Bol to hlas Marin, hlas, ktorý jediný privádzal mu do duše svet iný, svet pre neho plný
svetla a krásy…Ruka Ondrášova klesla. Nový výkrik úžasu ozval sa pološerým pitvorom. Ťažký červený
vrkoč mihol sa mu pred očami a spolu so svojou vlastníčkou padol na kamennú dlažbu…Úder na Miša namierený zasiahol Ondrášovu zlatovlasú princeznú, Maru…Keď sa chasa spamätala z úžasu, Ondráša nebolo. Ušiel prv, než ho mohla stihnúť pomsta
rozzúrenej panskej čeľade.*Po búrlivom dni prišla tichá a trochu chladná noc, noc dýchajúca súladom, mier vnášajúca
do duše človeka.V panskom dvore je ticho. Chasa odobrala sa na odpočinok, denný ruch umĺkol. Počuť iba
kroky strážcu, ktorý podľa nariadenia panstva, kým obilie je v stohoch, celé noci obchádza
okolo dvora.Otvorenými dverami pitvora padá pruh svetla na násyp, do šerého dvora a slabo osvecuje
dve postavy. Chvíľami zaznie blažený, pritlmený smiech — smiech, akým smejú sa iba
princezné, oplývajúce bohatstvom a šťastím…A veru sotva ktorá z nich je šťastnejšia ako Ondrášova princezná Mara, dôverne opierajúc
poviazanú, červenovlasú hlavu na plece Mišovo…Dookola je tak ticho, tak milo. A na nebi hviezda pri hviezde. Tisíce a tisíce tých
drobných, skvelých, jasavých bodov žiaria tam vo výši. Žiaria, trblietajú, zachvievajú sa
akoby do taktu tichého šumenia neďalekej rieky…Predsa nie je ten svet taký smutný. Ani siroba nie je taká žalostná. Ba ani tej falše
nieto tak veľa, ako zdá sa niekedy…*Ondráš zmizol bez stopy.Správa v novinách, referujúc o živelnej pohrome, zastihnuvšej chotár -ský a hlavné
panstvo grófa N., končila sa nasledovne:„Všetko nasvedčuje, že búrka vzala v obeť i život ľudský: z rozvodnenej rieky vytiahli
mŕtvolu človeka, odetú v starú obšúchanú halenu. Akiste nejaký chudák…“
|
Podjavorinska_Ondras.html.txt
|
OsobyPANI MRÁZIKOVÁ.LINKA, jej dcéra.PANI REHÁKOVÁ, jej švagriná.JULKA, jej dcéra.MILAN ROZKOŠNÝ.TERKA, slúžka pani Mrázikovej.Dej za našich časov.(Izba u pani Mrázikovej. V prostriedku, na pravo a na ľavo dvere).
|
Francisci_Tak-je-to-na-tomto-svete.txt
|
Tajný šuhaj[1][2]Stojí šuhaj na zápole,na zápole rozpukanej —ako dáka pustá baštav zrúcanine rozsypanej.Očká sú mu búrka čierna,líčka sú mu mesiac bľadý.Čože ti je, dobrý šuhaj?Čože vzdycháš, veď si mladý?Či ti otec, matka hnije?Či si v biede opustený?Či ťa ten svet zlý namíta?Či ti osud rozzlobený?Nevyvábiš z neho slova —šíra hora jeho uši,ústa jeho nemá skala,srdce mramor — niet v ňom duši.Za zvedavou jeho dušouletí hore tmavé oko,lež nemôže za ňou k hviezdam,až k slniečku tak vysoko.Duša blúdi, očká plačú,biedny šuhaj bez nádeje.Prišiel na svet — ten ho nezná;predsa sa mu zlostne smeje.Nač si prišiel, šuhaj mladý?V šírom svete nemáš mesta.Len sa pletieš kolo neho —neznáma ti jeho cesta.Letí orol nad šuhajav kraje neba velikého,zakrúti sa pred očkamišuhajíka strápeného. —Tmavé očká preds’ sa zblysnúako hviezdy ligotavé,tiché prsia predsa zhučiaako mora vlny dravé.Chladné srdce predsa horíhorúcimi plamienkami,nemé ústa preds’ vzdychajúsťa povodeň dolinami:„Daj mi krídla, bystrý orol,nech vyletím z tej pustiny,nech vyletím za svoj’ dušou,slobodný som bez rodiny!“Očká plačú, hor’ by rady,srdce v prázdnych prsiach búcha.„Daj mi! daj mi! ak máš milosť.“Lež ho orol neposlúcha.Neposlúcha slabé hlasy,len si pyšne ďalej letí:„Oj, šťastný je, sto ráz šťastný,kto lietava ponad svety!“Pribité sú mútne očkána orlovi šuhajove,ústa mŕtve ako kameň,prsia chladné sťa ľadové.Hučí vietor ponad hory,kruto kníše háj borový —nerozháňaj tak krídlami,radšej ich daj šuhajovi!Vietor divý nemá ucha —on šuhajka sebou schváti.Beda! beda! nešťastnému,tam sa v čiernej hĺbke tratí.Skapal šuhaj! Nemáš ho viac!Skala pustá zastenala —rozprskla sa v štyri strany,chladné telo zasypala.Stojí kopec v pustom háji,na ňom rastie smutná tráva,bôľne vzdychá vietor po ňom,nad ním orol povrkáva:„Beda kvietku, sto ráz beda,čo ho ľudia nevoňali,čo v prvší deň jarný zišiel,bo ho mrazy poštípali.Väčšia beda šuhajovi,čo ho svety nepoznali,čo pred časom na svet prišiel,pred časom ho pochovali!“Duša zletí ponad hory,lež nezazre ostrej skaly —ej, nevidí šuhajíčka,splače temne v tichom žiali. —Ponad svetom zašuchoce,mútnu slzu naň zahodí: —„Šťastný na tom nízkom svete,kto za dušou svojou chodí!“[1]Poznámka Zlatého fondu: Báseň sa v Súbornom diele nachádza v časti Poézia mladosti / K
mladosti.[2]Odtláčame text z Považia 1848, č. 23, str. 189, Výbornejšie práce zo Života II,
1846/7, poradové číslo 10. Rukopis „Piesne od Janka Bottu“ (pozri Rukopisné pramene 1, g).
Obidva rukopisné texty sú úplne zhodné. Rukopisy Dobšinského. Odtlačil Pavol Dobšinský v
Slovenských pohľadoch III, 1883, str. 473, bez dvoch posledných slôh s týmto úvodom: „Ešte
len jednu z tých básničiek, pod ktoré Botto ako žiak podpísaval sa čoJanko
Maginhradskýa ktorú veľmi radi čítavali a rečnievali sme si hneď vtedy.“
Dobšinský označuje ju rokom 1846. — Škultéty odtlačil v Spevoch Jána Bottu r. 1909.
|
Botto_Tajny-suhaj.html.txt
|
Lútkarstvo na Slovensku[1]Lútkarstvo na Slovensku nemá tradície a keď ju má, tak je hodne spretŕhaná.Pred päťdesiatimi a viac rokmi dochádzali i na Slovensko českí lútkari. Úrady maďarské
nebránili, lebo považovali lútkarstvo za istý druh komediantstva. Pred štyridisiatimi —
štyridsiatimipiatimi rokmi i v takej zmaďarizovanej Banskej Bystrici celé týždne rozostavené
bývali „Na lúkach“ stany a vozy českých kočujúcich lútkarov, a keď mnoho obecenstva z
pospolitých, služobných, učňovských vrstiev zabávalo sa na hrách v stanoch, postávalo ho ešte
viac za stanmi, plachty narezávajúc, aby sa zadarmo dalo nielen počuť, ale i vidieť. Lútkari i
strážnik odháňali nezbednú chasu.Lútkari títo rozchádzali sa i po väčších dedinách a i tam týždeň — dva hrávali.Tak za mojich veľmi mladých liet, temer pred päťdesiatimi rokmi, rok po rok prichodila
česká lútkarska rodina i do Tajova, mojej rodnej obce pri Banskej Bystrici. Majúc skúsenosti,
nestavali stanov, ale iba javisko a tak mohol prísť vidieť i počuť, kto chcel, celá dedina. I
prišla. Ale keď prišlo medzi hrou na to, po grajciari hodiť na tanier, to mnohí sa odtiahli a
tanier zostal temer prázdny. Lútkarka smelo dohovárala a súcitnejším vykladala, čo ich to
stojí… a ľudia sa celý večer zabávajú a ľutujú dať — grajciar. Viac nepýta. Skúsili i tak, že
pred Krkoškov, medzi panskú maštaľ a Fature dom, ktoré tri budovy tvorily štvorec, otvorený
jednou stranou na cestu, postavili stan plachtový. Ale beda! Na druhý deň celý deň obšívala
lútkarka plachty a že si u nás varili, býval som smutným svedkom jej plaču nad škodou a
zlomyseľnosťou mládencov, ktorí stany narezávali. Do hry vše večer zaznel i čľapot poza uši a
krik, keď sa lútkar posťažoval richtárovi a ten postavil na ochranu obecného sluhu. Niekedy
čliapkal chlapcov i sám lútkar.Lútkari, ako som spomenul, u nás si varievali, u nás obšívali, obliekali, reparovali
lútky, s ktorými som sa ja, malý päť — šesť ročný chlapec, mohol takto zblízka spoznať, a snáď
preto nerobili potom večer pri predstavení na mňa taký dojem, ako na iných. U mňa zostával
silnejším ten, ktorý budila „pani majstrová“ sťažovaním si pred mojou starou materou na ťažký
život, na „škodu“, na biedu a drobné deti, ktoré jedli s nami, ktorým stará mať dávala do
hrnčíčka mlieka, kúsok chlebíka ako mne. Večer potom šiel som so slúžkou na predstavenie, na
prvé miesto, kde sa platilo štyri grajciare, ten starý veľký dvojgrošník. Slúžka neplatila,
ale ja som mal naložené „vtisnúť do ruky“, keby nechceli vziať. Starí moji rodičia hľadeli na
„tú komédiu“ ako na „ťažký chlebík“, „zaslúžených pár grajciarov“, za „ktorými sa tak musia
túlať po svete…“ a mne dodnes zostal iba tento sociálny dojem z celého toho lútkarstvta. Stál
som mu tak blízko a pod vlivom starých ľudí, i lútky mi vopred známe boli… Iných dojmov som si
nezachovali ani z Fausta, ani z nejakých iných hier kráľovských… Pozdejšie asi úrady zakázali
české lútkarstvo na Slovensku, nevídal som ich.Až počiatkom tohoto stoletia objavil sa razom v Turč. Sv. Martine slovenský lútkar Ján
Stražan so svojou početnou rodinou živou i lútkarskou. Malým nárokom vyhovoval dobre, zvlášte
keď niektoré Urbánkové hry dával lútkami, „Sirotu“ O. M. Horváthovej, „Márnotratného syna“
Jožka Hollého atď. Bola v tom zo strany Stražana i nevedomá národná tendencia. Šiator jeho
býval obecenstvom veľkým — malým preplnený.Pole mal Stražan široké, celé Slovensko! I zachodil verne na všetky strany. — Kde je od
prevratu, neviem. Deti podrástli, chceli i k Národnému divadlu a jeden z chlapcov,
lútkohercov, umrel pred pár rokmi na tuberkulózu.Keď sa zamyslím nad literatúrou, vychodí mi, že slovenskí spisovatelia lútkových hier
nepísali; lútkových divadiel nebývalo, iba pozdejšie v rodinách, i to len dotiaľ, kým vlastné
deti rodiny neodrástli. Potom lútky zapadli prachom a šlo sa na javisko, pravda, kde to bolo
možné, kde to úrady maďarské povoliť ráčili…Až po prevrate ministerstvo pre Slovensko zriadilo i týmto smerom propagačný odbor a pod
dozorom dr. V. Mauleho, poverilo akademického sochára Ducháča-Vyskočila modelovaním a
akademického maliara Jareša maľovaním a zostavovaním prenosných lútkových divadielok a títo
umelci vytvorili zo dvadsať-tridsať divadiel s typickými figúrami historickými i súčasnými,
ale — myslím — že málo sa mohli uplatniť, lebo lútky slovenské síce boli skvelé, ale nebolo
slovenských lútkových hier. Rýchle prikročil na pomoc dr. Ľudovít Okánik a niekoľko napísal.
Pravda, náhla robota nebýva stála.Dnes je slovenské a československé lútkarstvo na Slovensku v utešenom rozvoji. Zvlášť od
doby, čo začali sa ho ujímať vojenské osvetové kruhy, Sokoli atď.Pribýva i na počte slovenských lútkových hier, českých je tisíc. Nedostatok vidím len
jeden: lútkarstvo na Slovensku nemá svojho časopisu.[1]Desať rokov lútkarstva na Slovensku. Bratislava 1928, str. 14 — 15.Do sborníčka prispel aj Fr. Votruba článkom „O Stažanovi i Tajovskom“, v ktorom
podrobnejšie opísal Tajovského odsúdenie za článok proti maďarskému kočovnému divadlu a
uväznení v ružomberskom žalári vtedy, keď práve v Ružomberku vystupovalo Stražanovo
bábkové divadlo, obľúbené slovenským publikom. MenoStažan, ako píše
Tajovský a v ďalšom príspevku Votruba, opravujeme naStražan.
Nepodarilo sa nám zistiť, z akých dôvodov Tajovský i Votruba písali meno Stražan ako
Stažan.
|
GregorTajovsky_Novinarske-a-casopisecke-prace.html.txt
|
Z mojich žiackych časov prešporskýchCez letné vakácie r. 1850 odpočíval som, ako vyslúžilý, eminenciami vyšpikovaný,
druhoročný modranský syntaxista, na vavrínoch v mojom rodisku, Lubine, t. j. lapával som po
potokoch veselo rakov, — lebo vtedy svet nebol ešte natoľko zcivilizovaný, že by za kartu,
oprávňujúcu chlapca rakov lapať, musel 2 zl. platiť, — a kedy-tedy zaskočil som si s
mendíčkom do javorinských sečí na červené maliny, alebo som doma v záhrade pod lipou
stružlikal úle, do ktorých som osádzal nie snáď včely, ale zpod pažite vykopaných čmeľov, a
mal som náramnú radosť z toho, keď sa mi tam ujali a ja som sa mohol za celé hodiny dívať,
ako z úlov vyletujú a s obnôškou a medom zase sa vracajú. Pravdepodobne sa tým čmeľom také
civilizované v úloch bývanie lepšie ľúbilo, než taký život troglodytský, aký predtým
viedly. Ale vakácie sa rýchlo míňaly, a keď asi v polovici augusta zo Starej Turej
zavolaný, kuľhavý krajčír Stavinoha prišiel a počal na stole papierové pásy krájať, aby mi
odmeral pulidery, vestu a kabát, už som šípil, že nezadlho musím sa s rakárstvom a
čmelárstvom rozlúčiť a zase do škôl. Tento Stavinoha bol veľmi originálna chlapina a podľa
povesti najšikovnejší krajčír z celého okolia, lebo vedel z najtesnejšieho kabáta po
staršom bratovi najvoľnejší, pomocou obrátenia, prania, hladenia a plátania aj najnovší pre
mladšieho brata ušiť, ako som to sám každoročne zkusoval. A že ma tak, za lacný groš,
parádne koľko ráz vyfintil: daj mu za to Pán Boh slávu večnú! Ale tento Stavinoha bol aj
preto pamätným človekom, že na vandrovke bol povymetal bezmála všetky veľké a drobné štáty
Europy, a z každej krajiny si doniesol pár cudzojazyčných slov, ktoré so zvláštnou záľubou
vpletával do svojich rozprávok, takže vyzeraly ako rozkošné rečové mozaiky; a keď sa dal
rozprávať o svojich zkúsenostiach po vandrovkách, aj ten najsmelší jágerský latinák sa
musel pred ním schovať, čo sa mu len tak z kečky kadilo. Škoda, že som si len jednu jeho
exklamáciu zapamätal! Raz bol v Lubine, keď práve slivy najkrajšie kvitly, a on, ako človek
citu a obdivovateľ prírody, zastanúc vo dvore, podoprel si boky a mihnúc očima na stromy,
zvolal: „Však ty cvečky pekne blýn (blühen)!“ Len jedno ma pri Stavinohovi mrzelo — teraz
to už bez strachu môžem vyznať — že keď bral mieru na kabát a dobrá, starostlivá matka, z
bázne, že bych z neho skoro mohol vyrásť, mu privolávala: „Len voľný, voľný nech ho ušijú!“
môj krajčír len na miere popúšťal vždy viac a viac, až mi potom z rukávov ušitého kabáta
ani len konce prstov nebolo vídať, a dlhý bol tiež, ani neviem, pokiaľ. Ale keď ma do
nového, alebo obnoveného mundúru nadeli, čo ako to na mne ločkalo, Stavinoha, odstúpiac odo
mňa na dva kroky, luskol prstami, mľaskol jazykom a riekol, že mi to stojí fajn, ako na mňa
uliate: musel som tomu uveriť, lebo mňa sa nikto nepýtal, aké šaty chcem nosiť. Mňa sa
vôbec nikdy nepýtali dobrí rodičia, aké šaty chcem mať a kam chcem ísť do školy. A to mne
nikdy ani na myseľ neprišlo, abych si či v jednom, či v druhom mal preberať; nosil som, čo
mi dali, — šiel som ta, kam ma poslali. O Prešporku som bol mnoho počul, čo je to za mesto,
a aké chýrne sú tam školy; je teda len prirodzené, že som bol na oboje veľmi zvedavý.Na samom konci mesiaca augusta vybrali sme sa teda na tom istom, plachtou pokrytom
vozíku, na ktorom sme sa vozievali do Modry, do Prešporka, totiž matka, starší brat a ja. A
keď nás dobrý otec až pred bránu vyprevadil a s nami sa rozlúčil, povedal tie slová: „Boh
zná, či sa viac uvidíme!“ Do mňa ako by bol nôž vrazil; vyhrnuly sa mi slzy; lebo
myšlienka, že by som si otca viac nemal uzreť, tak ma rozžialila, že, keby mi to otec bol
dovolil, hneď by som bol býval hotový soskočiť zpopod plachty s voza a zostať doma, nech by
si bol Prešporok Prešporkom a škola školou zostávaly. Ale darmo všetko; cesta už bola
nakrojená a musela byť ukončená. Na celej, dva dni trvavšej ceste, nechybovalo nám na
napomínaniach, príkazoch, naučeniach, výstrahách, hrozbách, čo a ako sa učiť a spravovať, a
čoho sa chrániť máme a musíme, aby sme dobre obstáli. Toho času od Považského Nového Mesta
až po samý Prešporok, pri veľmi mnohých obciach, vedľa hradskej cesty boly ešte rozsiahle
pašienky, ktoré pozdejšie všetky v úrodné role sa premenily. Po Trnavu bola mi cesta známa,
lebo veď za dva roky cez Trnavu sme cestovávali do Modry, a ztadiaľ zase domov pod
Javorinu; preto ani toľko sme zpopod plachty nenazerali von z voza, ako od Trnavy cez
Cífer, Senec, Ivánku — po Prešporok. Možno, že v Cíferi samom je neznáme to v hornej
Nitrianskej a Trenčianskej bežné porekadlo: „Rozum, Dora, Cífer horí!“ význam ktorého mi je
do dnešného dňa záhadným. Rozumie sa, že kdekoľvek sa koňom usýpalo sečky ovsom
postrašenej, my žiaci sme posliezali s voza a obzerali sme si pamätnosti mestečka alebo
dediny. Dosiaľ mi je v živej pamäti, že v Senci po rynku a uliciach videli sme veľké,
hlboké mláky špinavej vody, ako by tam dajaká povodeň bola bývala. Že sa nám na tej ceste
nič zvláštneho neprihodilo, nemám o nej viac čo spomínať, len to, že neďaleko Prešporka bol
hostinec „Peklo“ zvaný, ktorý, ak ešte stojí, istotne dajaké peknejšie maďarské meno nosí.Do Prešporka sme dorazili, po odchode z domu, na druhý deň večer, a vozík zatiahol do
akéhosi hostinca na „Sennej váhe“, kde sme prenocovali. Hneď ráno išli sme hľadať byt pre
brata, a keď sa to vybavilo, išla matka so mnou k nemeckému učiteľovi dievčat, Handlovi,
veľmi statočnému to mužovi, ktorý už predtým mal svojho poriadneho syna za moju sestru „na
frajmek“, t. j. na zámenu, v Lubine. Bývalo to vtedy obyčajou v Prešporku, že tamejší
mešťania, pred započatím školského roku, učiteľom tamejším oznamovávali, že by radi synov
alebo dcéry, vo veku 10 — 12 rokov, na zámenu dali alebo na maďarčinu, alebo, a to o mnoho
častejšie, na slovenčinu. A že aj Handl mal soznam takých detí, hneď sa vybral s nami k
pekárovi Jakubovi G…ovi, ktorý napriek svojmu židovskému krstnému menu bol dobrým
kresťanom, statočným človekom a šťastným otcom 15 detí, ale z ktorých tuším len 6 bolo
doma. Tam boli na zadanie dvaja chlapci; jednoho vzala moja matka za mňa a druhého za jednu
farársku sirotu, dievča, na Starú Turú. Dievča toto nezadlho potom, neviem, po akej
príležitosti, poslali za mnou. Takéto „frajmeky“ boly pre chudobných slovenských rodičov
veľmi výhodné; lebo majúc deti v dobrých, statočných rodinách meštianskych ubytované, za
byt, stravu, svetlo, prádlo neplatili, ale za to oni zase takého Nemčeka na slovenských
stranách sytom a bytom opatrili, a on sa pritom za rok naučil slovensky hovoriť, ktorý
lepšie, ktorý horšie, ale predsa aspoň tak, že sa so Slovákom mohol shovárať. Mimochodom
spomeniem, že asi tri roky predtým bol u mojich rodičov za sestru na „frajmeku“ jeden
chlapec z Prešporka, Šándor P., Maďar a kujon vybíjaný, ktorý pod chvíľou dajakú neplechu
vykonal, s chlapci sa bíjal, starému rektorovi vykonal čo najhoršieho vedel, a nebál sa
nikoho, len môjho otca, pred ktorým, keď prišli naňho žalovať, najnevinnejšiu tvár ukazoval
a vinu neplechy vždy na iného uvaľoval. Mal som po ňom aj ja špatnú pamiatku. Raz na jar,
keď už v sadoch trávy pekne podrastaly, hrali a naháňali sme sa po sádkoch okolo fary.
Šándor vytiahol z plota silný dubový kôl, polapil ho sa tenší koniec a začal sa s ním čo
najrýchlejšie zvŕtať, ustavične ma dráždiac, že sa k nemu neosmelím priskočiť a mu kôl z
ruky vyraziť. Konečne ma to domrzelo a rozbehol som sa k nemu, aby som mu kôl vychytil; ale
sotva som doskočil do krážu kola, zarazil ma tak po boku, že som sa na zem svalil. Ale aj
Šándor zahodil kôl a dal sa ma kriesiť, pohládzať a prosiť, aby som apkovi nežaloval.
Prišli sme celkom krotkí domov; ja som, súc beztoho telesne slabý, potom zadlho polihoval,
tak že aj doktor Geržo z Nového Mesta mal so mnou robotu a mi napuchlý bok mastieval a
mastiť kázal, ale nevyzradil som, ako som k tej opuchlej slezine prišiel. Nezadlho potom
mali sme mať majáles po skončenej zkúške; že ale pršalo, dal rektor vynášať lavice a
„štoky“ — dlhé to stoly — zo školy, a miesto majálesu na lúkach ustrojil sa deťom tanec v
školskej sieni. Keď sa stmievalo, rozbehol sa Šándor do fary, aby si vypýtal sviečku, aké
pre domácu potrebu matka lievala z loja v sklenených formách. Sviečku si za knôt zavesil na
prst, a tak — zakial ešte bolo vidno — veselo tancoval. Pri zvŕtaní sa hneď jeden, hneď
druhý mykol ho za šticu, konečne sa Šándor napálil a zaťal poza seba sviečkou medzi
chlapcov, a mal z toho náramnú radosť, keď videl dva rady zubov na hrubej sviečke
odtlačených: že kohosi práve cez hubu trafil.Keď sme už boli ubytovaní, neostávalo iné, ako predstaviť nás rektorovi lycea a
profesorom, ktorí nám behom roku mali trošku tej múdrosti nalievať. Zaviedla nás teda matka
najprv k Bolemannovi, toho času správcovi lýcea. Bolemann znal osobne mojich rodičov ešte z
toho času, keď môj otec bol v Garamsegu (Hronsek) farárom okolo r. 1834. Bolemannova sestra
bola v Garamsegu za rektorom vydatá, a keď vraj nemali na palivo dreva a farníci sa
nepoponáhľali s dovozom, zapriahla pani rektorka muža do káry a s krikom čo najväčším, že
sa ľudia do domov poukrývali, sácala za mužom káru do hory, a s plnou dreva, zase s takými
vyberanými slovami, navracali sa domov. Sotva sme vkročili k Bolemannovi do izby, vyvalil
na matku oči a spľasnúc dlaniami, zvolal so smiechom: „Pani sestra! ham-bá-lek!“ Ešte totiž
v Garamsegu vysmieval sa bol Bolemann mojej matke, rodenej Nitrianke, že „pánt“ na krove
domu menovala „hambálkom“. Ja som sa len díval, čo to má znamenať, že tento suchý, vážny
pán takým výkrikom matku privítal. Poprezeral naše svedectvá, a vidiac kopu eminencií,
len-len čo nepovedal, akým sa musím stať výtečníkom, keď mi tých eminencií slabí alebo
shovievaví profesori aj na budúce do svedectví budú písať. Tak sa mi zdá, že som hneď hlavu
vyššie pozdvihol, a temer bych si bol namyslel, že som skutočne akýmsi mimoriadne dobrým
žiakom, hoci som z toho všetkého, čo sme sa dosiaľ učili, až hrúza málo vedel. Potom som
bol predstavený profesorom Lichnerovi a Németovi, pod ktorých feruľou som bol — poviem, ako
— za tri roky. U Németa mi kúpila matka Hollého zemepisný atlas, akési synchronistické
maďarské tabelly, maďarskú chrestomatiu a, tuším, ešte akúsi maďarskú učebnú knižtičku, aké
vtedy často sami profesori mávali na sklade, aby žiakom unúvanie ku kníhkupcom usporili a
sebe dakoľko percentov ujsť nenechali. Kníh som už teda mal pod pazuchou hromadu, a len to
mi chvíľami mozgom prebleskovalo, či sa ja to všetko, čo v nich stojí, aj cez jeden rok
budem vedieť naučiť? Alebo či sa aj na mne na vlas nesplní, čo hovorí veršík: bol jeden
mních, mal mnoho kníh, nevedel nič z nich!Keď sme si matku s plačom domov vyprevadili a ešte peknú zásobu naučení a napomenutí
prijali a jej všetko dobré nasľubovali, rozišli sme sa s bratom. On sa odoberal na svoj
byt, ja na svoj, a tam som si najprv poobzeral velikánsky dvor toho domu, kde som bol
ubytovaný. Dom ten menovali vtedy, a hádam mu to meno aj dnes ešte zostalo, len že ho snáď
pomaďarčili: „Das alte Münzhaus“, a mal vo dvore päť dvojposchodových domov. Žartovne však
hovorili tomu domu „Misthaus“, hoci si toho potupného mena nezaslúžil. Rozumie sa, že som
nezabudol zaskočiť si aj k Dunaju, o ktorom som si ešte doma bol zaspieval: „Dunaju
slovenský! už ťa zanecháme“ — a ja som sa až teraz k nemu dostal a ho prvý raz videl. Ľúbil
sa mi veľmi, tak ako aj loďový most, len parolode nezodpovedaly môjmu očakávaniu, lebo som
si ich omnoho väčšími predstavoval. Námestia a ulice mesta nosily vtedy zlatými literami
napísané nemecké mená; bol tam vtedy Haynau-Platz, Jelačić-Strasse a iné, a Kossutha sa
vtedy nikto ani len spomenúť neopovážil. Všade sa ozývala nemčina po úradoch a uliciach,
lebo tak to vtedy patrilo k dobrému tónu. Školy, vyjmúc lycea, boly všetky nemecké. Ale za
to, že na lyceu bola naukosdelná reč maďarská a nie nemecká, bolo tam len málo vyše 200
žiakov, a medzi tými sotva dvaja-traja Židia; lebo všetko, čo len vládalo, hrnulo sa do
takých škôl, z ktorých vychádzajúci mal istejšie výhľady na skoré zaopatrenie.Prišiel som teda do piatej gymnaziálnej triedy, ktorá spolu so šiestou v jednej učebnej
sieni bola vyučovaná. Ako som už spomenul, naukosdelná reč bola maďarská, a ja nebol by som
si vedel po maďarsky ani len chleba vypýtať. A takých, maďarsky úplne nič nevediacich
žiakov, bolo hodne mnoho. Daktoré predmety učebné boly nám diktované do pera, čím sa mnoho
času nemilobohu zmrhalo. Už som teda písal aj ja, ako som vedel, a z toho zle napísaného,
alebo z chybného opisu prepísaného, a z tlačených kníh, učil som sa úplne nerozumené veci,
ako papagáj, nazpamäť. Že to bola duchovná tortúra, nad ktorú záhubnejšej už ani byť
nemôže, ubíjanie ducha a vyháňanie každej chuti k učeniu, — to som vtedy nenahliadal. Medzi
učebnými knihami bola aj knižočka „Rómaiak története“, z ktorej nám Lichner, profesor
latinčiny a gréčtiny, všeobecne za výtečného znateľa týchto rečí ctený, lekcie dával a ich
potom dakoľkým žiakom odriekať nechával. Tá knižočka bola vlastne pre zábavné poučenie
maďarskej mládeže, a nie za učebnú knihu spísaná; rodeným Maďarom, alebo tým, ktorí
obstojne vedeli maďarsky, bolo hračkou raz prečítanú úlohu profesorovi vyrozprávať; nie tak
nám, ktorí sme maďarsky alebo nič nevedeli, alebo len veľmi máličko. Ale vedel som
nazpamäť, čo i nerozumel som ich, pár prvých lekcií, až ma raz Lichner vyvolal, a ja,
rapotajúc lekciu neporozumenú v dešperátnej maďarčine, musel som čosi veľmi neokrúchane
vysloviť, lebo sa všetci žiaci dali do smiechu. Lichner sa ale zachmúril, a položiac
ceruzku na katedru, spýtal sa ma: „Verstehen Sie das?“ Načo som mu úprimne odpovedal:
„Nein, Herr Professor.“ A on na to: „Wenn Sie’s nicht verstehen, so lernen Sie’s nicht!“ a
namazal mi sekundu. Keby mi bol povedal, aby som si úlohu dal od dakoho preložiť a
vysvetliť, alebo abych sa pomocou slovníka sám s ňou potrápil a z nej dajaký rozum
vytiahnuť sa pousiloval, bol by múdrejšie urobil; ale že ma tak tvrdo a hrubo odbyl, na
literu som uposlúchol jeho rady a do celého „Rómaiak történetu“ som viac ani nepozrel, tak
mi tá knižočka bola zhnusená. Pritom všetkom som si Lichnera veľmi ctil. Matematiku sme sa
učili z odpisovaných sošitov u profesora Németa. Tá mi nerobila žiadne ťažkosti, lebo tých
málo matematických výrazov ľahko som si zapamätal, a počtami narábať sa dalo dobre aj bez
znalosti maďarskej reči. Sám profesor ale musel byť slabým matematikom, lebo keď nám
daktorý príklad najprv sám ukázal na tabuli, ustavične kukal do sošitu, a keď ho pekne,
čisto napísal, obyčajne doložil: „És megvan, a mi kivántatott!“ (A je, čo sa žiadalo.) Keď
sa ktorý profesor s jednou triedou zapodieval, zatiaľ druhá dajakú písomnú úlohu robila;
ktorési predmety ale obe triedy, piata a šiesta, maly spoločné. Koľko ráz, keď sme v našej
triede počúvali odpovedanie jednoho za druhým vyvolaných spolužiakov, počuli sme cez stenu
zo súsednej triedy lomoz, hurt a krik; ale skoro sme na to navykli, lebo to tam starý
profesor Gr.... riadil svojich grammatistov, lenivých trstenicou k pilnosti zobúdzal, ťažko
chápajúcim od zadku vbíjal rozumu, neposednú krv chladil, a vôbec svoju vládu nad
chlapcami, svojej správe sverenými, s väčšou energiou a skvelejším výsledkom vykonával, než
teraz, za našich časov, nejeden predseda zastupiteľského dajakého sboru vie ju vykonávať
nad smečkou obštrukcionistov!Môj domáci pán, u ktorého som bol na „frajmeku“, bol pekárom a pritom nielen obyčajné
pečivo, ale aj výborný suchár (Zwieback) pekával, ktorý vyvážal dolu Dunajom vo veľkých
debnách, a niečo sa na polfuntové balíky aj doma predalo. Pri balení sucharu pomáhaly sme
aj my, deti, a to veľmi rady; lebo polámané kusy dostaly sa zčiastky nám. Ja ale tmolil som
sa často medzi tovaryšmi a učni, ktorí ma naučili, ako sa z cesta robia rožky, žemle a iné
pečivo, že by som už kdekoľvek bol mohol za učňa pekárskeho pristať. Na pravo nás býval
zase knihár, s ktorým som sa tiež skoro obznámil, často som k nemu chodil a uňho hárky
skladal, ba aj knihy sošíval. Že sme bývali neďaleko rybacieho trhu, v každý piatok ráno,
náhle sa rozodnilo, už som bol tam a prezeral som ryby malé a veľké, žaby a raky, keď im
bol čas, a robilo mi to veľký špás, keď sa daktorá ryba vyšmykla z ruky prezerajúcej ju
kuchárky a ju hodne chvostom po tvári pľasla.S učením som sa veľmi nenamáhal; úlohy, keď aké boly, som spravil vždy, ako som vedel.
Lichner mal zvláštny spôsob chyby v úlohách žiakov vytýkať. Popoludní, po skončení školskej
hodiny, prekvapil pedel nejednoho žiaka týmito slovami: „Dnes o 5. hodine choďte k pánu
profesorovi Lichnerovi.“ Načo? nepovedal nikdy; lebo sám nevedel. Žiak už tušil, že čosi
prekotil, a išiel so svesenou hlavou hore „Marcovou ulicou“ (neskoršie trieda arcikňažny
Štefanie), kde býval Lichner s profesorom Michnaym v malom jednoposchodovom dome. Toho času
mala tá ulica zväčša len malé, prízemné domky, kdežto teraz je jednou z najvýstavnejších
ulíc mesta. Keď tak docitovaný žiak došiel k Lichnerovi, pár slovami ho pokáral, alebo na
chybu, v úlohe urobenú, upozornil a prepustil ho. To sa často vybavilo za pár sekúnd, a
nemučil žiadneho dlhým dohováraním alebo karhaním.Semestrálne zkúšky skončily sa mi dosť biedne; lebo z toho „Rómaiak történetu“ som ani
zkúšku neskladal, keď som schválne neskoro prišiel, a preto dostal som zaslúženú a z
druhého predmetu nezaslúženú sekundu; kdežto z ostatných predmetov boly známky o niečo
lepšie. Škoda, že tie svedectvá nemám pri rukách, aby som sa v nich pokochal. Bol so mnou v
jednej triede istý Nitran, ktorý mal asi päť sekúnd, a druhý, ktorý mal štyri také pľuhavé
známky. To mi bolo akýmsi fľajstrom na moje sekundové rany. Svedectvo som musel, pravda,
domov poslať. Že sa tomu dobrí rodičia doma nepotešili a mňa potom listovne pre lenivosť
náležité vykresali, uverí mi každý, kto sám kedy také prekvapenie rodičom pripravil. Musím
ale povedať, že sa ani jeden z profesorov nenamáhal nám učebné predmety obľúbenými urobiť,
pekným spôsobom nám k učeniu chuti dodávať, alebo že by bol dal na sebe znať, jak obľúbeným
je ten predmet jemu samému; ale učenie sa dialo mechanicky, bez ducha, bez života. Profesor
si zasadol na katedru, rozložil svoje partesy, vyvolával žiakov jedného za druhým, ktorí,
keď lekciu vedeli, ju vyrapotali; ak zostávali častejšie trčať, alebo hneď na počiatku
stáli, ako Filip v konopách, museli sa na miesto vrátiť. Potom profesor diktoval ďalšiu
lekciu, alebo ak boly sošity — ako matematika — doma prepisované, alebo učebná kniha
tlačená, povedal: „odtiaľ potiaľ je najbližšia lekcia“, a bolo po vysvetľovaní a — po
Kačinej svadbe! Ej, veru to vyučovanie bolo len taká macerata miseria s octom! O čo
šťastnejší sú tí šuhajci, ktorí sa môžu v svojej materinskej reči vzdelávať a majú
profesorov mužov odborne vzdelaných, ktorí svoj predmet nielen sucho, rok po roku, v škole
odflekajú, leda sa hodina minula, ale ich žiaci vidia, že sa aj mimo školy so svojím
predmetom zanášajú, v tom obore pracujú! To dodá žiakovi chuti, to vábi, láka, pobáda k
zdarnému učeniu sa nielen pre školu, ale pre život. Ale keď sa profesor len v kole svojho
sošitu alebo učebnej knihy, kto zná, jak mizerne posliepaných, rok po roku ustavične vrtí,
ako veverička v drôtenom, o klietku pripevnenom koliečku: musel by mať hlavu ako kyjanica
tupú, keby to všetko od slova do slova nazpamäť nevedel. A keď žiak behom jednoho roku tiež
tak nazpamäť nevie všetky tie lekcie vyrapotať, ako profesor, ktorý za dlhé roky to isté
učí, či mu to môže mať za zlé? A žiak, neznalý reči, keby aj všetky lekcie bol nazpamäť
vedel odriekať, nemal z toho žiadneho úžitku, lebo sa nemohol s chuťou zanášať s vecou
nerozumenou a nepochopenou. A také učenie je daromné mrhanie času!V druhom polroku už trošku rozumel som maďarsky, a tak aj z predmetov učebných
koľko-toľko som pochopil; lenže toho bolo tak málo, že to ani za reč nestálo.V tom čase zrušené boly verejné predaje tabaku a zavedený tabakový monopol obohatil
uhorskú krajinu trafikami. V posledný deň, v ktorom sa ešte netrafikový tabak a cigary
predávaly, bolo v krámoch tabakových veľmi živo, lebo sa každý, kto zbytočným grošom
vládal, hľadel čo najlepšie tabakom a cigarami zaopatriť, aby ešte hodne dlho nemusel
„trafiku“ fajčiť. Dve dcéry môjho domáceho pána koľko ráz si robievaly dobrú vôľu, keď otec
večer ešte nebol doma a matka si skoro išla pospať, aby veľmi skoro mohla vstať k počítaniu
pečiva, — že si daly doniesť džbán piva, kus akéhosi smradľavého syra, a brémske cigarky,
ktorých za jeden papierový desiatnik bolo 25. Tieto cigarky chodieval som im obyčajne ja
kupovať, a aby som ich nevyzradil, dávaly z tých cigár aj mne, čo som však vždy náležite
odstonal. Toho času bol taký nedostatok drobných peňazí, že sa papierové zlatky na štvrtky
strihaly, ba aj papierové desiatniky sa na dvoje strihaly, pekári, kupci, hostinskí,
mäsiari, údenári však strihali kartový papier na malé štvorce, opatrili ich na jednej
strane svojou pečaťou a na druhej nápisom „1“ alebo „2“, čo znamenalo jeden alebo dva
krajciare, a miesto medených krajciarov týmito vydávali kupujúcim, z papierových
desiatnikov alebo zo zlatkových štvrtiek. Ba, keď sa známi a na blízku bývajúci pekári,
mäsiari a iní predavači potravín medzi sebou dohovorili, brávali navzájom jedni od druhých
takéto improvizované drobné peniaze od kupujúcich za hotovú plácu; potom si však jeden
druhému tieto karotky zamenili a tak sa vyrovnali. Nepočul som ani raz, že by kto bol tieto
drobné peniaze z núdze nahradzujúce karotky falšoval. Nech by sa dnes pokúsil dakto nielen
v Prešporku, ale aj inde, pár sto takých kartových, pečaťou opatrených krajciarov vydať:
zadivil by sa, keby ich chcel za skutočný peniaz zameniť, koľko by sa mu ich nakotilo, a
nebol by vstave rozoznať falošný od pravého! Vtedy ešte burina závratníctva, kmínstva,
defraudantstva, gaunerstva a podobných šibalství tak bujno sa nerozrastala, ako o 40 rokov
pozdejšie z príčin každému veľmi dobré známych. Raz z jari, idúc ráno do školy, videl som
vysokého chlapa v širokých gatiach, krátkej halienke, s ploskatým klobúkom, reťazou o nohu
a ruku sputnaného, a na pleci asi na 2 stopy dlhý kanón nesúceho, ktorého dvaja žandári s
nasadenými bodákmi sprevádzali. Zdá sa mi, že to bol chlap zo Zvolenskej stolice; ale, čo s
tým kanónom kedy robil a ako sa mu potom viedlo, neviem.Ale blížil sa koniec druhého semestra a s ním zkúšky, ktoré si mnohý žiak predstavuje
plný strachu ako riečicu na osievanie žiakov, a tak na prepadanie tých ľahkých. Ale tí
profesori sami bývajú radi, keď si hoci všetci žiaci povyťahujú náhodou také šédy, že na ne
odpovedajú ako z partesov, aby svet povedal: Hľa, to je profesor, ten to vie žiakov naučiť
všetkému! Németa sme preto radi mali, že nás krotko klasifikoval a pri zkúškach mával ako
dlaň veliké šédy, cele popísané takými otázkami, v ktorých už aj odpoveď bola obsažená, že
by ten žiak, ktorý si takú šédu vytiahol, musel byť hlúpy ako tĺk, keby na ňu nebol vedel
koľko-toľko odpovedať. Mne sa však vidí, že tieto Németove šédy ani nie tak k vôli žiakom
boly tak makavými otázkami preplnené, ako k vôli profesorovi, aby, keď žiak zostane trčať,
profesor aj bez kukania do knihy mohol posotiť káru jeho pamäti. Mali sme v triede jedného
vybíjaného šibala, ktorý, keď bol vyvolaný, lekciu nevedel — čo zo sta razov obyčajne 99
ráz sa stávalo — smelo sa rozkročil pred katedrou, zažmúril oči, ako kohút, keď ide
kikiríkať, a povýšeným hlasom hovoril rýchlo vospust sveta, čo mu prišlo na um, že to bolo
až radosť nám počúvať. Darmo hovoril profesor: „Nie o tom je reč! Počkajte! Zastaňte! Ale,
nieže, nie!“ on si len rapotal svoje, hoci aj tri razy to isté jedno po druhom; a keď bol
na konci, sadol si na miesto. Profesor bol touto taktikou najprv skonfundovaný; ale,
nevediac si s ním poradiť, nechal ho tak.Matka prišla po zkúškach pre nás. Brat, dokončivší ôsmu triedu dobre, očakával ju s
radosťou; ja, majúc v hrsti z piatej triedy mizerné svedectvo, čakal som ju so strachom.
Hej, mal som sa ja čo napočúvať na vozíku, od Prešporka po Trnavu, a na druhý deň od Trnavy
až domov. Vidiac takto všetky ružové nádeje vo mne sklamané a miesto modranských eminencií
prešporskými zlými známkami dobabrané svedectvo, robila mi ustavične výčitky; keď som na to
nič nehovoril, mrzelo ju to; ak som sa osmelil niečo nešikovného na svoju obranu povedať:
bolo ešte horšie. Koľko ráz mi povedala medzi Prešporkom a Lubinou: „Čo len z teba bude?“ —
nevedel by som spočítať. Keď som sproboval narádzať: týmto alebo týmto by som mohol byť, —
ani jedno sa jej neľúbilo. Trnul som strachom, čo ma ešte len doma čaká! a ako ma otec
privíta!? Ale otec nič nehovoril, len toľko, že tú štrbinu musím vybrúsiť. Keď som toto
pred dobrou matkou pozdejšie spomínal, smiala sa a riekla: „Ale, hybaj! veď to nebolo tak.“
Ale brat, ako očitý svedok všetkého, a ešte jedna, dosiaľ živá moja vrstovníčka, ktorá so
mnou v jednej rodine bývala tam na „frajmeku“, jej to so smiechom dokázali, že to tak bolo
na tej tortúrnej ceste.V školský rok 1851/2 navštevoval som šiestu gymnaziálnu triedu, zase u druhého pekára
súc „na frajmek“ za jeho jedinú, na slovenčinu danú dcéru. Bývali sme v Klobučníckej ulici,
ústiacej do Dlhej ulice (Lange Gasse, ktorá teraz, neviem, aké meno nosí). I toto boli
veľmi statoční ľudia, u ktorých sa mi dobre vodilo. Maďarsky som už rozumel, a tak aj
učenie išlo, čo aj nie dobre, ale o poznanie lepšie. Najradšej som mal matematiku, kde som
sa nemusel s rečou pasovať; a keď som raz bol doniesol do školy plné vačky z lepenky
narobených mnohobokých telies, lebo ešte ako modranský gramatista rád som vykrajovával a
lepieval pestré hviezdičky na omotávanie cverien, visiace košíky na klbko bavlny, tácky a
tanierky, - zaiskrily sa profesorovi Németovi oči, a on pri svojich lahodných
demonštráciách brával tieto moje vzorce, na čom som si — rozumie sa — nemálo zakladal. Len
pri maďarskej literatúre mával kríž so mnou; lebo hoci som sa „Latiatuc feleim zumtuccel,
mic vogmuk…“ do slova nazpamäť naučil, ba i daktoré kusy z chrestomatie, aspoň z počiatku,
som nazpamäť vedel, totiž potiaľ, pokiaľ sa mi páčil, predsa toho bolo omnoho viac, čo sa
mi vonkoncom nechcelo nazpamäť sa učiť. V dejepise, chudák profesor, tak často, že si to už
aj vrabci vonku čvirikali, spomínal s potuteľným úsmevom bieleho koňa, za ktorého vraj
Svätopluk krajinu predal Maďarom, neviem, podľa ktorého famózneho prameňa historického.
Kedykoľvek som toto blbstvo počul, vždy vzkypel vo mne hnus a zošklivenie a celá tá
história bola mi tak sprotivená, že som si lekciu len vtedy prečítal, keď som trúfal, že ma
vyvolá. Raz vyvolaný a lekciu ako-tak mizerno odriekavší, nechal som zase na čas historiu
historiou. Lichner nám dakedy predriekal krátke maďarské vety, ktoré sme museli latinsky
preložené písať. Slovníky pri tom užívať nebolo svobodno, ale ani možno. Tie preklady
vyzeraly u všetkých žiakov rozkošne! Ktoré slovo kto neznal preložiť, vynechal preň prázdne
miesto, a že dosť bolo takých, ktorí ani obstojne skloňovať nevedeli: musel mať Lichner
zvláštne potešenie v prezeraní týchto galimatiásov. Raz mi po škole riekol pedel, abych
šiel ráno o 7. hodine k Lichnerovi. Premýšľal som, čo som asi mohol vykonať? ale nevedel
som si na nič spomenúť, čo by mi asi karcer donieslo. Ani v noci mi to nedalo pokoja, a
ledva som dočkal rána, aby som sa Lichnerovi predstavil. Sotva som dvere otvoril a po
nemecky svoju poklonu urobil, vytiahol Lichner z hrby úloh moju, na turanský modrý, ako
remeň silný papier, napísanú úlohu, a na poklonu ani neodpovedajúc, spýtal sa ma tiež
nemecky: „S čím sa konštruuje ut?“ A keď som mu odpovedal: „S konjunktívom,“ riekol: „A
prečo ste to neurobili? Choďte!“ A bolo po audiencii. Inokedy zase dal nám akúsi úlohu
latinskú doma vypracovať. On všetky tie úlohy doma poprezeral, a dakedy alebo prečiarané,
alebo ktoré boly trochu lepšie, pooprávané žiakom vrátil. Bol som zase citovaný. On vzal
mlčky moju úlohu, ostro mi pozrel do očí a spýtal sa: „Kto vám pri tom pomáhal?“ Ja na to
smelo: „Nikto.“ „Dobre. Choďte!“ A bolo po strachu. Od toho času mával na mňa lepšie oko, a
ja, hoci ma bol predtým koľko ráz pár slovami pokarhal, mal som ho vždy rád. Neublížil
nikdy Slovákovi, a nikdy posmešného slova ani o slovenčine, ani o Slovákoch z jeho úst som
nepočul.Toho času nachodily sa Uhry v stave výnimečnom; bez pasu nesmelo sa cestovať; polícia
mala všade ňuchajúci nos a všetko prekutávajúce prsty; v hostincoch, kaviarňach a po
uliciach hemžilo sa tajnými policajtmi; ba, kde sa viacej známych sišlo, aj tam si dali
ľudia pozor na reči, aby im nevykĺzlo dajaké slovo, ktoré by udavač pochytil a na policiu
doniesol. Ani na tom nebolo ešte dosť, ale všemohúca policia starala sa aj o to, aké šaty
ľudia nosia a čím si hlavu pokrývajú. Raz povolal rektor lýcea všetkých žiakov, počnúc od
prvoročných gramatistov, chlapcov, až po treťoročných teológov, do sály veľkej bibliotéky;
a keď sme sa tam do jedného sišli, — bolo to predpoludním, — prečítal nám nariadenie
policajnej direkcie: aby žiaden žiak atily, šnurovaných nohavíc a nízkeho klobúka,
takrečeného kanáskalapu, nosiť sa neopovážil, ale aby sa odievali rúchom bez šnúr, a hlavu
pokrývali buď čiapkami alebo cylindrami, toľko a toľko colov vysokými, ani o vlas nižšími,
ani o znamienko vyššími. Mňa sa toto nariadenie netýkalo, lebo som nosil čapicu a obyčajný
kabát, a nohavice bez šnúr, zato však nad pätami hodne vystrapené. Okrúhle a nízke kanáske
klobúky mali však veľmi mnohí žiaci; a dosť bolo takých, ktorí si v tom okamžení nemali za
čo kúpiť policajne predpísaného mútovníka, čiže cylindra. Čože však bolo robiť, keď sa
nikto nesmel viac v tak nebezpečnom pre štát a jeho existenciu klobúčku ukázať, aby nebol
policajtom do diery odvlečený! I sobral sa celý kŕdeľ väčších žiakov zrovna do židovskej
ulice pod hrad k starinárom a tam alebo pozamieňali svoje klobúčky za staré, rozlámané
cylindre, alebo si po pár krajciaroch také pokúpili a popoludní na veliké gaudium žiactva
do školy v nich prišli. Keď sa popoludňajšie hodiny skončily a žiaci sa dolu schodami
hrnuli, narážali si navzájom pri hlučnom chachote cylindre na hlavách — až po plecia! Môj
domáci pán bol si dňom predtým kúpil od obyčajného nižší cylinder u klobučníka, nie z
demonštrácie, ale preto, že neľúbil tie vysoké komíny a vždy nosieval klobúky s nižším
vrchom. Ako tak v ten istý deň, v ktorom nám žiakom bolo policajné nariadenie v známosť
uvedené, po ulici kráčal, aby si dajakú obchodnú vec vybavil, postretol ho jeden mešťan,
jemu dobre od dávna známy, a povedal mu: že čo to za klobúk nosí? či nevie, že také klobúky
nosiť nesvobodno? Môj domáci pán nevedel, že má do činenia s tajným špiclom, len sa
zasmial, lebo sa nazdával, že je to žart, a riekol: „Nuž veď som si ho včera kúpil u
klobučníka, a to nie je žiaden okrúhly klobúk, ale cylinder!“ Špicl na to: „Ale je o col
nižší, než má byť; a ak nechcete, abych vás zaviedol na policiu, hneď si opatrite iný.“
Domov prišiel už v cylindri predpísanej výšky a veľmi fluchtoval i na také poriadky, i na
toho špicla, o ktorom sa až teraz dozvedel, že je v službách policie, pravda, nie zadarmo.V tej istej ulici bývali v roku 1851/2 aj dvaja moji spolužiaci; jeden z Vrbového, ktorý
málokedy býval pri groši, a druhý z Komárna, na jednu nohu chromý a o barle chodiaci, ktorý
mával vždy peniaze. Chodievali ku mne a ja k nim. Kedykoľvek môj krajan nitriansky nemal
peniaze, požičiaval od toho chromého Maďara; a keď mu nechcel požičať, uchytil mu barlu a
nechcel mu ju prv vydať, zakiaľ mu pár papierových šestákov nepožičal; alebo ho schytil a
zatvoril do kasne medzi kabáty, a hocijako tam kričal, prv ho nevypustil, zakiaľ mu
nepožičal ten väzeň peňazí; ale každého prvého v mesiaci mu pôžičku pekne rúče vrátil: a
boli zase dobrými kamarátmi. Tak, hľa, kasňa býva nielen útočišťom prekvapených milovníkov,
aby vyhli zaslúženému výprasku, ale dá sa použiť aj za nástroj k vynúteniu pôžičky. Raz som
šiel týchto susedov navštíviť, aby som sa im pochválil, že som na licitácii, kde šmahom za
fatku vypredávali celý sklad starších a novších kníh v jednom zbankrotovanom kníhkupectve,
za dva šestáky kúpil asi 20 kníh, — a už na schodoch počul som buchot, hrmot, nadávanie a
smiech. A to môj chromý Maďar zase bol v kasni zamknutý. Darmo trieskal a kopal do dverí
kasne, darmo kričal: „Eressz, te vörösködökü tót!“ Môj krajan sa len smial a smial a
pokúšal ho: „Dáš, či nedáš zlatku?“ Sľúbil konečne; a keď mu ju cez odchýlené dvere podal,
doniesol mu Nitran barlu a vypustil ho. S tou zlatkou utekal hneď k licitácii do
kníhkupectva — lebo tá trvala za viac dní, a aj profesor Schimko celé batohy kníh tam
nakúpil. O dosť malú chvíľu vrátil sa môj Nitran s hŕbou rozličných maďarských a nemeckých
kníh, ktoré tam ani nie za celú zlatku vylicitoval. Pamätám sa dobre, že tam bolo viac
sväzkov starých vydaní Vörösmartyho a Kisfaludovcov.Akosi sme sa dozvedeli, že na stoličnom dome možno vidieť vraha, na smrť odsúdeného,
ktorý mal byť sťatý. I šli sme sa naňho mnohí podívať. Hneď pod bránou vpravo bola otvorená
izba a tam za stolom sa prechádzal ten nešťastník, o ktorom sa hovorilo, že kohosi sekerou
zabil. Na stole bol postavený kríž a dve sviece, a tanier, do ktorého ľudia peniaze dávali
pre odsúdeného, vedľa ktorého stáli dvaja žandári s nasadenými bodákmi, a aj pri dverách
bola stráž ostrá. Keď sme sa dozvedeli, že za mestom, na takzvanej „Sauheide“, má byť o 4.
hodine ráno sťatý, išli sme sa aj mnohí žiaci na tú popravu podívať. Od stoličného domu až
na tú pažiť, kde vysoké lešenie pre tú popravu bolo zbudované, je hodne ďaleko; a že sa voz
s odsúdeným, otočený vojskom a sprevádzaný velikým množstvom ľudu, len pomaly pohyboval:
trvalo to asi hodinu, než sa prišlo na miesto popravy. Nikto sa neopovážil nahlas hovoriť,
a kde sa sprievod ubieral okolo daktorého kostola, s každej veže zvonili umieráčkom a ľudia
sa križovali a v tichosti modlili. V blízkosti lešenia boly akési šiance z r. 1848, na
ktoré sme sa my žiaci vydriapali a ztadiaľ to smutné divadlo pozorovali. Po vykonaných
formálnostiach kat vzpak ruky mečom, veľkej britve podobným, rýchly rez urobil cez krk
nešťastníka a hlava nešťastníka zostala v ruke katovho pomocníka, ktorý ju bol za konce
šatky, ktorou bola brada podviazaná, držal, — od tela odlúčená. Vo velikom zástupe ľudu
panovalo hrobové ticho. Čo sa tam ďalej dialo, na to sme nečakali, ale sme prestrašení
uháňali domov.Raz sme sa mali všetci v dome podusiť. Domáci pán dal v noci kanále čistiť. Z toho
povstal taký dusivý, náramný smrad v našej izbe, hoci boly okná a dvere pozatvárané, že sme
sa všetci prebudili, okná na ulicu pootvárali a so zadivením hľadeli, čo sa to v izbe
porobilo! Izba bola kedysi maľovaná, potom vápnom za viac rokov bielená, a teraz ten úžasný
kanálový smrad tak pôsobil na stenu, že na nej celá stará maľovka bola viditeľná; pečivo
bolo tak smradom napáchnuté, že sa viac pre ľudí nehodilo. Domáca pani všeličo pálila,
všeličím kadila, len aby sme sa nepodusili. Až ráno, keď som šiel do školy, nadýchal som sa
čistejšieho vzduchu; v dome však musely sa všetky izby znovu vápnom vybieliť.Nezadlho potom, včas ráno, keď som ešte na posteli ležal, zobudil ma krik, dupot, šumot
a z ulice sa ozývajúci hlučný smiech a výskanie chlapcov, že som z postele vyskočil a
odchýliac dvere, pod bránu som sa podíval: kto to tam beží a kričí a čo ten dupot a smiech
znamená? Pod bránou bolo plno ľudí a uniformovaný policajt, ktorý zlorečil, len tak hrmelo.
V tom prišiel so smiechom domáci pán a rozprával, čo sa stalo. Po uliciach chodili dvaja
rasi, lapajúc na drôtovú smyčku psov, ktorí sa bez koša na pysku ukázali, a lapených
hádzali do akejsi so sebou vezenej, dvierkami opatrenej truhly. A keď tam už bolo hodne
psíkov neborákov nazatváraných, priskočil, akoby ho vystrelil, jeden učeň k vozíku,
závlačku odstrčil, dvierka otvoril a hybaj, kade ľahšie do bočnej ulice, do nášho dvora, —
policajt a ras a hŕba ľudí za ním v pätách. Na zadku nášho dvora bolo naukladané drevo;
učeň na to drevo vyskočil, s dreva na šindolovú striešku šopy, ztadiaľ na strechu krížom
cez dvor postavenej drevárne, zkadiaľ sa spustil do druhého dvora, a tak do druhej ulice.
Práve vtedy, keď za ním do dvora vbehol policajt, smial sa učeň na hrebeni strechy drevárne
a spúšťal sa do druhého dvora, a tam sa ztratil. To všetko bolo dielom okamženia. Vypustení
psi, rozumie sa, rozutekali sa na všetky strany. Ten šibalský učeň musel si najprv dobre
prezrieť svoj operačný terén, keď sa mu výčin tak skvele podaril.Domáci páni boli dobrí, nábožní ľudia a pani nikdy nezanedbala rannej a večernej
modlitby. Mal som ich veľmi rád, a že som im s ochotou poslúžil, kde som mohol, boli aj oni
so mnou spokojní a chovali ma ako pavúka. Len raz som videl pána nahnevaného. Mal jedného
zurvalca učňa, ktorý mu čosi prekotil. Vzal tedy akýsi povraz, položil ruku za široký
chrbát a zavolal na učňa ako obyčajne: „Ándrérl!“ Ale sotva učeň pribehol, lapil ho ľavou
rukou za šticu a povrázkom mu namrskal, že sa milý Ándrérl s výskotom svíjal ako had pod
jeho rukou. Po vykonanej exekúcii zahodil povrázok, Ándrérl fikajúci odtiahol do pekárne a
pán do izby, ako by sa nič nebolo stalo. Že nielen Slováci, ale aj Nemci majú premŕzajúce
veršíky na rozličné mená, to som mal aj tu príležitosť počuť. Jeden z učňov bol Ondrej a
druhý Štefan. Štefan premŕzal Ondreja: „Andrérl, dicker Schedel, braver Kerl, Hundsfut!“ A
Ondrej Štefana: „Sfeffel, mit’n langen Löffel, mit’n kurzen Stiel: fressen thut er viel!“V prvom polroku mal som akúsi nedostatočnú známku z maďarskej literatúry, ktorú som si
však po biede za jednu zlatku napravil. Bolo totiž vo zvyku, že kto dostal z dajakého
predmetu na zkúške zlú známku, mohol si ju u profesora vypraviť, ale za to musel zaplatiť 1
zl. Ale po tej oprave žiak z toho predmetu práve tak málo vedel, ako predtým, bol však zato
o jednu zlatku ľahší a pán profesor ho milosrdnejšie klasifikoval, i keby žiak zhola nič
nebol vedel. Koncom druhého semestra som zase mal z čohosi „nedostatočne“ a myslel som, že
to mnoho neváži, keď ostatné známky boly takého stupňa, že netvorily mreže, zabraňujúce
postup do siedmej triedy. Matka sa zase na vozíku dotrmácala pre nás. Leto 1852 strávil som
doma obyčajným spôsobom.Koncom augusta 1852. roku vybrali sme sa zase v sprievode matky známou cestou do
Prešporka, brat do prvého roku teológie, ja, ako som sa nazdával, do „logiky“ alebo do
siedmej triedy. Na „frajmek“ som už nešiel, ale býval som s bratom vedľa samého lýcea u
pekárskeho staršieho tovaryša. Mali sme tam jednu väčšiu izbu a maličkú kuteru, a bývali
sme tam štyria Slováci: P. S., veľmi pekný, vzorne mravný a pilný šuhaj, teraz farár v P.,
Jozef Š., rodom z Modry, tiež pilný, ale nehorázne mazavého písma teológ, teraz farár vo V.
L., a ja s bratom. Keď nás matka obvyklým spôsobom predstavovala profesorom a prišli sme aj
k Lichnerovi, tento povedal matke o mne: „Nebude škodiť, keď bude klasu repetovať.“ Do mňa
ako by bol strelil; ale nepovedal som ani slová. Matka len na mňa pozrela a riekla: „Nuž,
nech opakuje!“ Zronený, zbitý, zahanbený, ani neviem, ako som sa von dostal. Ale, čože bolo
robiť? Už som len chodil do tej istej triedy, o ktorej som sa nazdával, že nikdy viac do
nej nevkročím. Ale že mi všetky učebné predmety boly ešte od lanského roku odpoly známe,
skoro som tam privykol. Tam, kde ma nikto nevidel, koľko ráz vyplakal som sa do chuti, lebo
sa mi to nijako nechcelo vpratať do hlavy, prečo ja s dvoma sekundami, v prvom polročí
piatej triedy uhonenými, hoci som vlani po biede skončil šiestu triedu bez sekúnd, až teraz
musím zase opakovať tú nešťastnú jednu triedu, keď tí dvaja vyššie spomenutí s 5., poťažne
4. sekundami, bez ostudy pustení boli do vyššej triedy? Ale proti Lichnerovi predsa
neprechovával som hnevu, a jeho náklonnosť ku mne, neviem, prečo, očividne rástla. Netrvalo
to dlho a ja som bol Lichnerovi za to veľmi povďačný, že ma nazad šupol do starej triedy. V
druhom polroku mali sme suplenta prírodopisu a, už nepamätám, či aj iných predmetov,
kaplána Karla Csádera, ktorý nám prednášal botaniku. Hneď do prvej hodiny doniesol nám pár
sušených rastlín, z ktorých mi dosiaľ utkvely v pamäti Androsace maxima L., Sisymbrium
Loeselii L. a Turritis glabra L., a demonštroval nám na nich jednotlivé ústroje. Bolo mu z
očí vidno, že je to jeho obľúbený predmet, a rozprával veľmi živo — dešperátnou,
smiešno-komickou maďarčinou, ktorá nás vždy pri napnutej pozornosti, aby nám ani jeden taký
smiešny výraz neušiel, a pri výtečnom humore udržovala — čo len vedel o tých rastlinách.
Pri všetkej komike jeho smiešnej maďarčiny mali sme ho všetci veľmi radi, a napred sme sa
tešili na jeho hodiny. Pravda, písanie diktovanej botanickej terminológie bola až hrozne
suchá, nechutná práca; ale osladzoval nám ju Csáder, ktorý „gy“ a „ty“ ani za svet nevedel
vysloviť, ale ich vyslovoval ako „d“ a „t“, až rozkoš bola ho počúvať; a keď sme dakedy,
ako na komando, spustili salvu smiechu, ba hlučného rehotu: nikdy sa nenahneval, ale sa len
usmial a diktoval ďalej. Keď sme mali daktoré slovo podčiarnuť, povedal rýchlo: „Tešik ezt
áthúzni!“ A keď zbadal, že sme to slovo namiesto podčiarnutia prečiarli, privolal nám: „Vad
aláhúzni!“ (vagy aláhúzni). Ale učili sme sa pod ním s chuťou; a keď nastaly teplejšie dni,
rozliezali sme sa ako chrústi a húsenice po trávinách, vykopávajúc sotva zo zeme
vytisnuvšie sa, ešte ani kvety nemajúce rastliny, a nosili sme ich do školy, aby nám ich
latinské mená povedal: čo on vždy ochotne urobil. Mňa dakedy povolal k sebe do bytu a
ukazoval mi rastliny svojho herbáru, ktorý si bol ešte na univerzite v Gottingách založil a
prešporskými prímerkami rozmnožil. Mal toho asi 15 balíkov, zväčša v šedom pijacom papieri
uložených rastlín. Samovar s čiernou kávou stál mu vždy na stole a on si často ulieval kávy
do maličkej čiašky a aj mňa vždy čiaškou kávy počastoval a dakoľko prímerkov cudzozemských
rastlín mi dával. Keď som mu raz doniesol ukázať môj balík rastlín, ktoré som si sám bol
usušil a on mi ich pomenoval: mal z toho veľkú radosť a brával ma dakedy so sebou do
blízkeho okolia na prechádzku, kde mi ukazoval vzácnejšie rastliny. Raz ma doviedol krížom
ponad cintorín cez vinohrady na takzvanú Cisársku cestu (Kaiserweg) a ako veľkú tajnosť mi
ukázal jediné na okolí stanovisko vzácnej kapradiny Asplenium Adiantum nigrum L., kázal mi,
abych si z neho dva prímerky vzal, ale ostatné aby som nechal na pokoji a ani žiakom aby
som to stanovisko neukazoval, lebo by mohli ten prevzácny druh vykynožiť. Aj k stanovisku
druhej, tiež vzácnej kapradiny Asplenium Germanicum Weis. ma doviedol a tiež šetriť mi ho
prikázal. Keď som mu tento posledný pozdejšie z Modry doniesol, kde som ho v skladoch skál
na Holom Vrchu bol sbieral: bol tak natešený, že mi zavdal druhú čiašku čiernej kávy. So
mnou sa vždy shováral nemecky, nikdy maďarsky. Raz som sa bol vybral, neviem, pri akej
príležitosti, do Modry, kde môj dobrý a dosiaľ úprimný priateľ Paľko R. navštevoval
gymnázium. Bol to vtedy šuhaj švihký, driečny a mnoho si na tom zakladal, že sa otužoval
telocvikom. Ako sme tak kráčali po pažiti pri rybníku, napadla mu myšlienka, aby svoju
obratnosť a silu ukázal, a riekol: „Poď za pasy!“ A ani mi nedal času k premýšľaniu nad
odpoveďou, akú som mu mal dať, už ma ako kliešťami oblapil rukami. Neostávalo mi tedy
iného, ako napäť všetky sily a brániť sa čo najlepšie. A Fortuna sa na mňa usmiala; lebo
som Paľkom tak zatočil, že mi z rúk odkväcol, ruky a nohy dohora otrčiac, tou čiastkou
tela, na ktorej sa obyčajne sedáva, do kopy suchého ihličia, že by ho ani Baunscheidtova
mašinka nebola viac a hustejšie dopichala; ale nehneval sa za to na mňa, a ani dnes si na
tom hlavu neláme, ako by mi to rovnou mincou mohol odplatiť; ale nad svojou gymnastikou
predsa hlavou pokrútil. Bol som, pravda, od Paľka o 3 a štvrť roka starší, ale babrák v
gymnastike, hoci som sa po vtáčich hniezdach dosť po stromoch nadriapal a k tomu odvtedy
chrchliak, čo ma ten Maďar bol kolom po boku opálil. Týmto zápasom získal som mnoho na
autorite u môjho dobrého Paľka a myslím, že by ma ani dnes viac za pasy nevolal.Od bytu sme platili r. 1852/3 každý po 6 zlatých šajnových, tedy asi 2 zl. 40 kr.
mesačne, a za to nám v zime aj izbu kúrili a celoročne bielizeň prali. Brat bol v konvikte
a ja som mal alumneum bezplatne; na raňajky a večere dostávali sme od rodičov každý po 6
zlatých šajnových mesačne. Za to sme, pravda, stlstnúť nemohli, ale hladu a psoty sme
predsa nepociťovali; lebo keď aj v polovici mesiaca groše obyčajne boly rozkotúľané,
ponadväzovalo sa to tak, že sa alumnický bochník, koľko ho po obede zostalo, rozkrojil na
dva kúsky, jeden na večeru a druhý na ráno: tak sme si nikdy žalúdky nepokazili, ani sme sa
nikdy nežalovali, že sa musíme obísť so suchým chlebom. Keď sme len ten mali, bolo dobre.
Kedy-tedy doviezli nám lubinskí furmani za vrece miškulancií, medzi ktoré v zime aj šunka a
slanina zablúdily. Bolo tedy za čas hojno všetkého!Vo februári r. 1853 spáchaný bol vo Viedni atentát na Jeho veličenstvo. O tomto hroznom
skutku sa všade hovorilo a všade boly poďakovacie služby božie za zachránenie života
cisárovho. I žiaci i mešťania chodili prestrašení, a kde kto aké noviny tlačené dostať
mohol, hltavo ich čítal a oddýchol si, keď sa dozvedel, že rana na šťastie nebola smrteľná.
Na lyceu boli vtedy so mnou v jednej triede R. R. z Nového Mesta n. V. a Š. K. z Dežeríc, v
siedmej triede P. P. z Bukovca. Títo boli večer na byte ktoréhosi z nich sídení a medzi
nimi jeden šestotriednik N. a hrali sa v karty. Pritom potárali z ľahkomyseľnosti
nepríslušné reči, ktoré onen šestotriednik N. udal u vojenského súdu, za čo boli hneď do
dunajskej kasárne zatvorení a vojenským súdom súdení a odsúdení, pri čom svedčil proti nim
onen N. Rozumie sa, že zavládalo všeobecné ustrnutie medzi žiactvom. P. P. a R. R. boli
šuhajci ohniví, ale nie zlí, a žiaden z nich by nikdy niečo takého, čo z ľahkomyseľnosti
pobúchali, nebol vstave vykonať; Š. K. však bol dobrák od kosti, tichý, poriadny,
snášanlivý šuhaj, ktorý ani nič zlého a špatného nepovedal, len sa na hlúpe poznámky tých
dvoch usmial, ako to vždy robieval, keď niečo nerozumného a nemilého počul hovoriť.
Vyšetrovanie proti tým trom zatvoreným netrvalo dlho, a keď boli posúdení a pokutu si
pretrpeli, boli prepustení. Dvoch z nich stretol som na Panenskej ulici (Nonnenbahn) a hneď
som sa ich pýtal: či je to pravda, čo sa hovorí, že boli bití? R. R. to tajil; ale Š. K. sa
usmial a povedal: „Ale netaj! Ja som dostal 20 a ty 30 prútov!“ Oba boli zemani. Ten
sedmoklasník však bol nezeman, a že najhrubšie slovo bol pri kartách vybuchol, dostal 40
prútov. Nato bolo celé lyceum profesorom a rektorom Fuchsom svolané do sály veľkej
bibliotéky, kde nám musel prečítať výroky vojenského súdu, podľa ktorého títo traja, pre
zločin urazenia veličenstva v druhom stupni, boli odsúdení na 40, 30 a 20 prútov, a pokuta
na nich aj exekvovaná, nadto vylučujú sa navždy zo všetkých rakúskych škôl. Toto všetko sme
pri hrobovej tichosti vypočuli. Títo traja žiaci odišli každý do svojho rodiska. Vojenský
súd bol veľmi prísny a nepoznal žartu ani milosrdenstva. Ľahkomyseľnosť dvoch žiakov do
špatného chýru doniesla celé lyceum. A predsa profesorský sbor mal toľko citu, že zadal
poníženú prosbu k ministerstvu a až k Jeho veličenstvu, aby tým žiakom bolo dovolené ďalej
študovať. A ponížená prosba bola vyslyšaná. P. P. bol sa medzitým zverboval za vojaka a je
teraz kdesi pri železnici; R. R. sa vrátil a pokračoval v štúdiach a stal sa pozdejšie
kdesi hospodárskym úradníkom; Š. K. však, beztak slabého tela a často chorľavý, sotva sa do
Dežeríc vrátil, upadol do nemoci, z ktorej ani viac nepovstal a v lete umrel. To je isté,
že pretrpená pokuta urýchlila jeho smrť. Porovnajme túto prísnosť vojenského súdu s tou
prísnosťou, s akou pre maličkosti, že si slovenskí žiaci pri pive slovensky zaspievali,
súdily a zo škôl vyhadzovaly sbory profesorské týchto žiakov a o to sa staraly, aby ani do
iných škôl neboli prijatí: a musíme povedať, že tie inkvizície a to šmahom odsudzovanie a
vyhadzovanie zo škôl slovenských šuhajov, nie pre zločin urazenia veličenstva, ale že si
pozde večer pri pive nezávadné slovenské piesne spievali, omnoho krutejšie boly. V programe
prešporskej vyššej reálky z r. 1895, ktorý som náhodou hneď po vydaní bol do ruky dostal,
obšírne sa spomína tu vyššie udaný výrok vojenského súdu z r. 1853, kde sa tí traja žiaci
aj celými menami uvádzajú. Ktorá škola sa nevie iným presláviť, ako vyhadzovaním žiakov
slovenských a štvaním udavačov proti nim: takú slávu jej, veru, nikto závidieť nebude! Taký
ústav je mučiareň a nie učiareň!Ku zkúškam koncom roku školského 1852/3 stúpal som už so spokojnejším svedomím, než
predtým, a aj svedectvo už bolo obstojnejšie, tak, že mi doma rodičia zabudli spomínať
medzery prvého, v Prešporku zmrhaného roku. Spomenutému kaplánovi Csáderovi mám mnoho čo
ďakovať; lebo ma často k sebe volával, botanické a iné poučné knihy mi požičiaval, na
krátke výlety ma sebou brával, rastliny mi dával a čerstvo nasbierané podľa opisov určovať
ma učil a svoju priazeň mi vždy zachoval.V jeseni r. 1853 prešiel som už bez ostudy a bez prekážky do siedmej triedy, takzvanej
logiky, ale ani tam som svoje botanizovanie nezanedbával. V tejto triede mali sme už viac
profesorov. Matematiku nás učil Albert Fuchs, ktorý bol dobrý matematik a fyzik, a hoci bol
rodom a smýšľaním Nemec, vydal maďarskú fyziku, ktorá sa aj v iných gymnáziách užívala ako
učebná kniha. Lichner mal latinčinu a gréčtinu, Wilh. Šimko dejepis, tuším Andrej Michnay
logiku, staručký Tamaško nemčinu, a, jestli sa nemýlim, už v tomto roku Samuel Liška
prednášal slovenčinu tým málo žiakom, ktorí sa dali za poslucháčov zapísať.V septembri r. 1853 nájdená bola v Starej Ršave (Oršova) zakopaná uhorská koruna i s
ostatnými klenotami. Keď tieto korunovačné klenoty po železnici viezli z Budína cez
Prešporok do Viedne, boly aj všetky v Prešporku sa nachodiace školy vystrojené na nádražie
a tam žiactvo v rady postavené, a aj vojsko, úrady, meštianstvo a nepočetné zástupy z
okolia sídeného ľudu naplňovaly veľké nádražie. Keď vlak, ktorým korunu viezli, na nádražie
došiel, ukazoval ostrihomský arcibiskup korunu, na aksamítovej poduške položenú, z okna
voza železničného; vojsko prezentovalo, hudba hrala, s hradu sa ozývalo dunenie kanónových
výstrelov a o chvíľu pohol sa vlak smerom k Viedni.Profesor Fuchs mal ten zvláštny, nie veľmi chválny obyčaj, že keď si žiakov poprezeral,
po 3-4 hodinách sa už ukázalo, na koho má dobré alebo zlé oko. Mal som jedného spolužiaka z
Báčky, veľmi pilného, milého šuhaja, krásnou rukou píšuceho, ktorý zo všetkých predmetov
znamenite odpovedal a aj výborné známky dostal, len matematika mu smrdela a hovorieval: „Ja
tomu nerozumiem a preto sa s tým ani trápiť nebudem.“ Koľko ráz mi ho bolo ľúto, keď ho
Fuchs k tabuli zavolal a tam ho sekíroval. Na koho mal však Fuchs dobré oko, a medzi tých,
veru neviem, prečo, patril som aj ja: tým všeličo prehliadol, a za čo by iných bol dal
strčiť do karcera, tým sa to prepieklo. Raz mu bol ktorýsi žiak na matematiku povedal:
„Načo je to kňazovi?!“ A od toho času stalo sa to u neho okrýdleným slovom, že keď mu taký,
na ktorého mal zlé oko, ťarbavo počtoval, hneď mu riekol: „Načo je to kňazovi?“ Alebo, ak
ten žiak bol dajaký panský, zemiansky synak a nevedel mu na tabuli úlohu spraviť, pretiahol
rýchlo prstami cez vlasy, ukazovákom si podrhol nos a posmešne povedal: „Budem zemským
pánom; netreba mi toho!“ Raz tak pokonfundoval jedného žiaka, že tento chudák pri tabuli
dostal závrat, svalil sa na zem a tam sa dodávil. Iného zase tak zmotal, že keď sa ho
spýtal: „Jeden mačací chvost a dva mačacie chvosty, koľko je mačiek?“ ten mu v strachu a v
pomykove odpovedal: „Tri mačky!“ Fuchs namaľoval na tabuľu jeden mačací chvost a dva
chvosty, znamenie rovnosti, za tým trojku a celú mačku, plesol kriedou o katedru a soberúc
svoje sošity, ušiel zo školy.Starý profesor Tamaško bol človek vysokoučený a, ako sa hovorilo — lebo my žiaci sme to
posúdiť nevedeli — aj znateľ sanskritu, a preložil aj maďarskú hymnu „Hazádnak
rendületlentül“ do sanskritu, tak že si ju Indovia pod Himalájskymi nebetyčnými horami
kedykoľvek môžu zanôtiť! Ale pri všetkej učenosti bol profesorom nešťastným, lebo si nikde
nevedel autoritu zachovať, a či väčší žiaci, alebo chlapci, stvárali s ním ustavične
pletky. Nám prednášal nemčinu a s veľkým patosom nám čítaval kusy z Nibelungov. Ako by som
ho dnes videl a počul, ako peroruje, držiac si knihu pod samým nosom, lebo bol náramne
krátkozraký: „Herehorn duzzin — Bäche Bluotis fluzzin“… Mali sme v nemčine čítanku
Maagerovu. Z tej sme čítavali a prekladali do maďarčiny, kedy-tedy sme robili domáce práce
a raz v týždni sme rečnievali. Mne sa v celej čítanke najlepšie zapáčila za rečňovanku
akási klasická báseň o kocúrovi Hinzovi, ktorú som sa naučil nazpamäť, a aby som sa
Tamáškovi zavďačil, keď sa spýtal: „No, ktože nám zareční?“ vyhrabal som sa na katedru a,
ako najlepšie som vedel, zarečnil som fabulu o Hinzovi, a keď som s vážnou tvárou rečnil
sloku:Hinz, des Murrnes Schwiegervater,Schlug den Takt erbärmlich schön,Und zwei abgelegte KaterQuälten sich, ihm beizustehn…strhol sa v celej škole hurhaj, smiech, výskanie, plieskanie rukami, dupotanie nohami; a
to sa opakovalo, aj keď som sa po deklamovanke uklonil a ako víťaz na svoje miesto do
lavice sa usadil. Tamaško moju nemeckú výslovnosť pochválil a vpísal mi výbornú známku.
Kedykoľvek sme potom mali zase také rečnícke cvičenie nemecké, vždy ma spolužiaci, loptoši,
vysielali, aby som im šiel o Hinzovi zadeklamovať. Raz nám na hodine Tamaško rozprával, ako
Drake zemiaky z Ameriky do Anglie priniesol, ako sa tam udomácnily a po Európe rozšírily.
Počutú rozprávku mali sme doma, ako ktorý vedel, napísať a do najbližšej hodiny sebou
priniesť. Priniesli sme ju temer všetci. Tamaško z celej hromady vytiahol jednu tú úlohu a
dal ju pôvodcovi čítať. Ani pri najpodarenejšej fraške neboli by sme sa všetci i s Tamaškom
s takou chuťou nasmiali, až nás v bokoch pichalo, ako pri čítaní tejto úlohy, lučenského
jej pôvodcu, ktorý chcel všetko veľmi cifrovane po nemecky napísať, ale mu všetko tak
vypálilo, ako osúch dolu namazaným; a keď dočítal koniec svojej disertácie slovami: „Die
Erdapfel zind níclich, und gewézen zain wird“: strhol sa smiech, až sa okná otriasaly.
Koľko ráz mi bolo učeného, statočného a dobrosrdečného Tamašku ľúto, že musel takú paskalu
trpieť. On nikdy neurazil nikoho, s každým pekne zaobchodil, ku všetkým bol vľúdny, vôľu
mal najlepšiu, aby nám dal chuti a príležitosti niečo poriadne sa naučiť; ale, nedajbože,
že by len jedinú hodinu bol mal v škole pokojnú.Farár a profesor Šimko bol tiež muž učený, zvlášte v dejepise zbehlý a dobrý znateľ reči
a literatúry českej. Že bol mal so slávnym M. J. Hurbanom pre uniu luteránov s kalvínmi
ostrú polemiu, používal často na prednáškach príležitosť, aby proti Hurbanovi dajakú
nemastnú a neslanú poznámku urobil, a že si netrúfal cestou tlače s ním sa popasovať,
polemizoval proti nemu v škole, kde Hurbana nebolo. A to nebolo pekne, ani slušne. Ja som
tiež vtedy rojčil za reč českú; ale to ma vždy dopálilo, kedykoľvek si Šimko v prednáške
vyšiel proti slovenčine a ju hrubou, kočišskou rečou nazýval. A to všetko robil z pomsty
proti Hurbanovi, ktorý ho bol za jednu brošúrku náležite zvláčil: a to mu Šimko nevedel
zabudnúť. Odhliadnuc od takýchto poľutovaniahodných výbuchov náruživosti, prednášky jeho
boly živé, poučné a každý poslucháč to vycítil, že sa aj mimo školy so svojím predmetom
zaoberá a je v ňom zbehlý. Ale aj jemu žiaci robili ostudy v škole.Nám Slovákom maďarskí a maďarónski žiaci ešte vtedy nerobili také protivenstvá, ako
pozdejšie; najviac, ak nám dávali dajaké mená. Mňa, že som nosil dlhé, do tyla začesané
vlasy, prezvali Svätoplukom; ale, že som sa na to nehneval, pomaly na to meno zabudli.V jeseni poslal Csáder pre mňa a spýtal sa ma: či by som si nechcel pár groší zarobiť
odpísaním katalogu rastlín Schnellerovi, kyrisníckemu rittmajstrovi na odpočinku. A keď som
k tomu svoju ochotu vyslovil, doviedol ma k nemu. Schneller mal asi 40 silných sväzkov
počitujúci herbár, pekne usporiadaný, a keď sa presvedčil, ža sa trošíčka aj ja do toho
zelinárstva rozumiem, ukázal mi ktorési, práve v zámenu mu prišlé, krásne alpské rastliny,
a dal mi katalog Flory Nemecka a Rakúska s veľmi bledopísaného odpisu prepisovať, a keď to
budem mať hotové, kázal mi ho doniesť. Ani 10 dní neminulo a katalog bol čisto a zreteľne
prepísaný, čo sa môjmu rittmajstrovi tak zapáčilo, že mi dal 5 zlatých. Takú sumu peňazí
som si ešte nikdy tak ľahko nezarobil, ani som nikdy takej sumy nemal v rukách, z ktorej by
som nebol býval povinný účtovať, na čo ju obrátim! Večer sa išlo na štrúdlu a na pohár
piva. O pár dní neskoršie bol som zase k Schnellerovi povolaný, ktorý mi ukázal, aké cedule
potrebuje k rastlinám, ktoré mal rozposlať; naučil ma, ako mám jeho meno podpisovať, a
doručil mi pár sto cedúľ, ktoré som mu mal čím najskôr podľa danej mi úpravy popísať. Za to
dostal som zase 2 zl. A to sa viac ráz cez rok opakovalo, a také katalogy prepísal som aj
dr. Pawlowskému, profesorovi na právnickej akademii, ktorý potom ako správca viedenského
Teresiana umrel, — a ešte komusi inému, teraz už s istotou neviem, komu. A že Schneller cez
zimu celý svoj herbár prezeral, a ktoré druhy, v akých prímerkoch, z ktorých stanovísk a od
koho má, minuciózne do katalógu zaznačoval, vybral si k tomu mňa za pomocníka. Tak som
chodil k nemu celú zimu 5 ráz cez týždeň, večer medzi 4. a 6. hodinou, kde ma už vždy veľký
pohár kávy, že by som sa v ňom bol mohol okúpať, i s rožkom očakával. Vtedy bol Schneller
ešte starým mládencom a mal tiež starého sluhu, ktorý u neho ešte ako vojak bol slúžieval.
Ten sluha bol originálna chlapina. On varieval pánovi svojmu na samovare kávu. Keď bola
káva uvarená, obrátil sa na pätách a celkom po vojensky meldoval, že je káva už hotová;
nato sa obrátil k nám chrbtom a vymašíroval von dvermi. Raz som prišiel k Schnellerovi a
videl som jednu tablu na vonkajšom okne vyrazenú. A to vykonal starý sluha Franc. Schneller
boli v druhej izbe a Franc čosi v prednej izbe upratúval pri otvorenom vnútrajšom okne. V
tom sa strhol na ulici krik, a Franc, chtiac sa oknom podívať, čo sa to tam robí, zabudol,
že vonkajšie okno je zatvorené, v náhlosti prestrčil hlavu cez tabulu skla a zostal tam
trčať, lebo ho rozbité kusy skla za hrdllo držaly, tak dlho, zakiaľ mu to pán pomaly
nepovyťahoval a mu do starých oslov nenadal. Schnellerovi mám veľmi mnoho čo ďakovať, lebo
mi bol priaznivcom, dobrodincom a potom úprimným priateľom. U neho a jeho prostredníctvom
obznámil som sa s mnohými výbornými a vynikajúcimi mužmi, a ja jeho pamiatku požehnávam.Ktorí žiaci chceli, mohli sa učiť aj spievať. Dalo sa nás zapísať asi 25. Organista
nemeckého kostola bol naším učiteľom. Máloktorý z nás poznal nóty; ale už sme si len
pekne-rúče poodpisovali do sošitov nápevy daktorých nábožných a svetských piesní, nemeckých
a maďarských, a spievali sme, čo nám para stačila, až si učiteľ od rozkoše oboma rukami
hlavu držal. Ale naučil nás predsa krásne nápevy viacerých nábožných piesní. Jeden z mojich
spolužiakov, spievajúci bas, zatiahol si dakedy nie podľa nót, ale podľa zdania a chuti
hneď a hneď aj hlbšie, než bolo treba, čo tak rozpálilo učiteľa spevu, že ho okríkol:
„Prestaňte s tým ,šusterbasom‘!“ Čo si zase spevák mal za zle a počal strajkovať, t. j.
nechcel spievať. Ale netrvalo to dlho a tieto hodiny spevu prestaly, lebo žiaci vystávali a
často neboly ani všetky štyri hlasy pohromade.V apríli 1854. roku boly po celej ríši slávnosti z príležitosti svadby cisárovej, a takú
slávnosť zariadila aj prešporská cirkev. Pri službách božích spievaná bola asi sto
spevákmi, medzi ktorými sme boli aj daktorí lyceisti, cisárska hymna, s pridanou, na svadbu
sa vzťahujúcou slokou, pravda, že nemecky.Spomenutia zasluhuje, že toho času každosviatočne a každonedeľne bývaly kostoly vždy
naplnené. V slovensko-maďarskom kostole bol organistom Nemec, ktorý slovensky a maďarsky
málo rozumel, spomenutý už učiteľ Handl. Náhle prestal hrať a Šimko vyšiel na kazateľnicu,
utiahol sa Handl poza mechy organu, vytiahol si prešporské noviny a hore-dolu chodiac ich
čítal. To mne hneď zpočiatku veľmi divným prichodilo, lebo som na našich slovenských
stranách niečo podobného nikdy nebol videl. Pozdejšie táto móda, ako každá móda, len preto,
že to bola móda, našla aj na Slovensku nasledovníkov, lebo móda je chytľavá ako svrab.
Našli sa síce jednotliví žiaci, ktorí aj poza kostol chodievali, ale návšteva kostola i so
strany žiactva bývala dobrá. Nemnohí žiaci vysedávali po kaviarňach a hostincoch po
nociach; taký luxus dovoľovali si len rozmaznaní synkovia majetnejších rodín; tým
chudobným, — a tých bola prevažná väčšina, — ani na um neprišlo, naťahovať sa ďalej, než im
perina stačila, a len veľmi zriedka sa našiel medzi nimi taký, ktorý lepší svoj kabát alebo
aj periny založil alebo handlevúsovi predal, aby si mohol aspoň raz vyhodiť z kopýtka a
potom, ako medveď, laby lízať. O jednom takom šibalovi, — znal som ho, — rozprávali si
žiaci tú smiešno-pľuhavú historku, že si raz prevesil cez plece kepeň a vybral sa pozde
večer na Vysokú ulicu (Hochstrasse) k pekárskemu krámu, ktorý mal do ulice len okno a nie
dvere, a zatlačiac si čiapku hlboko na oči, pýtal si pár kusov pečiva, ktoré poukladajúc do
vrecák, natiahol zavrenú ľavú ruku, ako by predavačke peniaze dával; a keď táto vystrčila
von oknom dlaň, aby peniaze prijala, vylepil jej feruľou, pod kepeňom ukrytou, nehoráznu
packu, a hybaj v nohy, kade ľahšie! Darmo kričala chudera predavačka: „Holts’n auf!“
(Haltet ihn auf.) Kým sa domáci, alarmovaní tou packou, dvorom vyrojili na ulicu: už si ten
loptoš pohodlne vykračoval cez „Kás-Koss’n“ (Gais-Gasse, potom Kisfaludyho ulicou zvaná).
Toto darebáctvo sa nám, pravda, veľmi páčilo; ale ani jeden nemal tej smelosti, aby ho bol
kopíroval; lebo už vtedy sme vedeli, že každá kopia zostáva ďaleko za originálom. A
predavačka ani neunúvala políciu alebo správcov škôl, lebo loptoša nepoznala, a ten by sa
sám ani za svet nebol priznal; ale druhý raz bola opatrnejšia a držala sa tej regule, že
„najprv platia a potom mlátia“.Náhle sa jar otvorila, chodieval som každú stredu, sobotu a nedeľu popoludní po okolí
botanizovať. Najobľúbenejším miestom mi bol Devín; a koľko ráz som za odpoludnie prebehol
vedľa Dunaja do Devína, ztadiaľ vedľa Moravy do Novej Vsi, a vedľa železnice domov, donesúc
pritom vždy batoh rastlín. Hrad Wolfsthal — už do Dolných Rakús patriaci — a jeho
najbližšie okolie, Kozí vrch (Gemsenberg) — hoci tam jakživ, ani v najstarších geologických
dobách skalných kôz nebolo, — a okolité vrchy a kopce, potom blízke ostrovy Dunaja,
krížom-krážom často som pochodil a tak som ich znal, ako lubinskú Skalku, kde som sa ešte
ako chlapec aj v lete na došku sankovával, alebo lúky v Turništi, kde lubinská mládež každú
Kvetnú nedeľu Kyselicu (Morenu) vynášala a topievala. Pri tomto brúsení po okolí našiel som
aj dakoľko, pre Kvetnu Prešporka nových, t. j. ani v Lumnitzerovej, ani Endlicherovej Flore
nespomínaných druhov rastlín; na čo som bol veľmi hrdý a čo mi u prešporských botanikov
akési meno urobilo. Bola to radosť detinská, neškodná.Po skončených zkúškach r. 1854 odobrali sme sa s bratom už sami domov; on, aby sa viac
do Prešporka nevrátil, keď skončil aj tretí rok bohoslovia, ja však aby som po prázdninách
zase sem prišiel pokračovať v sodieraní lavíc školských. Náš návrat domov bol veselší, než
inokedy, a zvlášte ja už s dobrým svedomím som predložil otcovi školské svedectvo, na čo
on, pokývajúc hlavou, len toľko povedal: „No, mohlo byť aj lepšie!“ Keby som sa ja tak
pilne a vytrvale bol učil, ako to robievali daktorí iní, ktorí dotiaľ sedeli nad úlohou,
dokiaľ ju nevedeli ako vrabce odčviríkať: bol by som istotne samé výborné známky doniesol;
ale mne to pri sošite nedalo dlho pokoja, zato som tým pilnejšie brúsil po zelinách a popri
Dunaji, alebo som čítal rozličné cestopisné, z bibliotéky vyňaté knihy, Klicperovho „Lhára
a jeho rod“, Rubešove deklamovanky, z ktorých, že sa mi náramne ľúbily, naučil som sa
daktoré nazpamäť, že ich až dosiaľ zväčša v pamäti mám. V prázdninách roku 1854 bolo ma
málo doma vidieť, lebo, keď len nepršalo, brúsil som po zelinách a sušil som si ich doma,
ako by som s nimi šiel na jarmok. Od Pavla Slobodu, potomného farára vrbovčianskeho, dostal
som do daru jeho bratom, Danielom Slobodom, farárom rusavským, spísané a českým muzeom v
Prahe 1852 vydané „Rostlinnictví, čili návod k snadnému určení… rostlin…“, a táto kniha
bola mi tak milá, že som sa v nej každý deň premŕval a podľa nej sosbierané rastliny podľa
možnosti určoval. Jej chyby a nedostatky som, pravda, vtedy nepoznal; ale ona u
začiatočníkov veľmi dobré služby konala. Akosi som sa dozvedel, že v Štiavnici vyšla r.
1853 Reussova „Května Slovenska“, a keď som sa na jeseň vystrájal zase do Prešporka, prosil
som otca, či mi tú knihu dovolí kúpiť a dá mi na ňu 3 zlatky? A otec mi, k veľkej mojej
radosti, aj tie tri zlatky dal, a ja som si ju hneď po príchode do Prešporka u kníhkupca
Schweigera kúpil a mám ju dosiaľ, s veľmi mnohými do nej voviazanými, na papier popísanými
značkami, opravami a doplnkami. Reussovu „Květnu“ nazval Hazslinszky (Éjszaki Magyarhon
viránya. Košice. 1864)[1]v predmluve „neupotrebiteľnou kompiláciou“. Jeho poznámku som nižšie odcitoval.
Ale že aj tento, ináče výborný florista, nepodával len svoje vlastné výskumy a nálezy, ale
tiež aj kompiloval, toho dva drastické dôkazy, mimo iných viacerých, podal sám proti sebe v
uvedenom dielci na str. 258, kde o Hippophaё rhamnoides L., tŕnitom to kríčku,
udáva stanovisko podľa Rochla: „Zlatizobon Bodlak mellett Zsólyomban“ (sic!). A na str. 281
pri chvojke — Juniperus Sabina L. — udáva stanovisko: „Rochel után Klasterska Chworkán“. A
to povestný florista Rochel udáva slovenské mená tých rastlín, ale nie mená stanovísk; lebo
Hippophaё rhamnoides dakde menujú Slováci „zlatým zobom“ alebo len „bodliakom“; a
Juniperus Sabina aj v Trenčianskej sa menuje po slovensky „kláštorská chvojka“, preto, že
tento ker často sa nachodil pestovaný v záhradách kláštorských. Že sa však práve Hazslinsky
tak veľmi potknúť a tak rozkošné quid pro quo napísať vedel, mi je tým podivnejšie, že sa
mi raz, keď som pozdejšie s ním pilno si dopisoval, sám bol chválil, že rozumie slovensky,
tak že mu nemusím ľudové podania o hubách zo slovenčiny do nemčiny prekladať.V jeseni r. 1854 prešiel som, teraz už spievajúci, do ôsmej gymnaziálnej triedy, a už
predošlého roku bol som prijatý do konviktu. Býval som ten školský rok s Miškom Boorom,
vzorne pilným, poriadnym spolužiakom, ktorý ma pred pár rokami ako farár skalický a
konsenior nitriansky predišiel do večnosti.So zvláštnou záľubou počúval som Fuchsove prednášky prírodovedecké, ktoré dakedy
spojoval s experimentami. Ale prednášky ktoréhosi profesora z psychologie boly nechutné,
nesrozumiteľné, tak že sme sa to práve len preto jak-tak učili, aby sme na zkúške
neprepadli. Latinu a gréčtinu učili sme sa na dvoje rozdelení: počiatočníci (a to v 7. a 8.
triede!) mali tuším Fuchsa, alebo Líšku, za profesora, a pokročilejších učil Lichner,
ktorých si aj sám dakedy vybral. Dával nám aj privátne hodiny bezplatne, večer niekoľko ráz
v týždni, v svojom byte. K tomu si nás vybral z tých pokročilých asi 8 — 10, ako smotanu s
kyše. Tu sme čítali ani sám už neviem ktorých z gréckych klasikov a namáhali sme sa i
prekladať, ako sme najlepšie vedeli; ale hoci som mal gréčtinu veľmi rád už preto, že sa
písmo ponášalo na cyriliku, za profesora gréčtiny bych sa predsa neopovážil hlásiť. V škole
sme potrebovali Lichnerovu mluvnicu a cvičebnú knihu grécku, a že som mal deklinácie a
konjugácie na piatich prstoch, i kopu pravidiel som znal, myslel si Lichner, že zo mňa
aspoň dajaký Demostenes vystane. Ale horká moja bryndza! Náhle som opustil školu, všetky
tie pravidlá mi vyfúkaly z hlavy, a dnes by som z gréčtiny nielen pred Lichnerom, ale aj
pred Líškom parádne, s bubny a trúbami na zkúške prepadol. Bože uchovaj, keby daktorý žiak
pred Lichnerom bol reč grécku „görög“ a nie „hellén nyelv“ nazval. Bol by si ho tak
napaprčil, že by mu to nikdy nebol odpustil.Bolemann už v ôsmej triede pri vyučovaní náboženských predmetov podkopával základy
viery; o veciach, ktoré každému majú byť sväté a nedotknuteľné, posmešne hovoril, ako by
bol niekym najatý len rúcať a nie stavať. Len s nechuťou som sa pod ním učil, a len ústami
a nie srdcom odpovedal som, keď ma vyvolal. Ako človeka som si ho ctil; ale keď začal pri
katedre mandrlence, grimasy a komédie vystrájať, vybadali to všetci dobre: že sa to na
profesora nesvedčí. Jeho maďarčina bola rozkošná, lebo nebol vstave „ü“ vysloviť, a miesto
„dühös“ povedal „döhös“, miesto „püspök“ — „pöspök“. Ostatne tento kunšt rýdzo maďarskej
výslovnosti rozumejú aj dnes iba štepení Maďari. Ako za starodávna, podľa knihy Sudcov XII.
5. 6., rozoznávali pri brode jordánskom Galádski Efratejských po výslovnosti, spytujúc sa:
„Si ty Efrafejský?“ A keď, aby sa zatajil, odpovedal: „Nie som“, dali mu vysloviť slovo
„Šibbólet“, a keď ho vyslovil „Sibbolet“, už ho držali za pačesy, lebo nevedel „š“
vysloviť; takým šibbóletom maďarsko-slovenským je veľmi mnohým samohláska „ü“. A keby sa
tak dakto spýtal niekoho po maďarsky: „Si ty Slovák?“ a ten by to tajil, nech mu len dá
vysloviť „püspök“: už ho má v klepci, lebo rieknuc „püspök“, už sa prezradil, že jeho
kolíska nestála na Hortobádi. Ale máme aj mnoho dobrých, horlivých Slovákov, ktorí takou
maďarčinou hovoria, že im ju aj rodený Maďar závidí a nejeden maďarón až ofialovie od
závisti! Nech dakto počúva dr. Štefanoviča, ako Maďarom v peknej maďarčine pravdy hovorí.Tak zdá sa mi, že v tom roku zavedené boly aj na lyceu vedľa ústnych zkúšok
semestrálnych aj písomné. Ja do dnešného dňa neviem pochopiť, prečo sa na tie rozličné
zkúšky taká veľká váha kladie? Všade a vždy býva veľmi máličko tak výborných žiakov, ktorí
si pri zkúškach či pomocou profesorov, či na vlastnú päsť nepotrebujú zazávratníčiť, ale sú
vstave smelo odpovedať, lebo ovládali učebný predmet. Darmo rozkázal profesor pred písomnou
zkúškou, aby knihy a sošity pokládli na katedru, že by nemohli odpovede na otázky z nich
vypisovať; lebo dávno na to vyzrel fígeľ žiacky, že knihu síce oddal, ale mal vo vrecku
paragrafy, ktoré nevedel zpamäti, na kartách popísané a pekne v poriadku poukladané, že na
tú kartu prstami potrafil, šikovne ju vytiahol a veselo z nej odpoveď vypísal, a ešte si
pritom prstami aj čelo trel, ako by nad úlohou tuho premýšľal; alebo jednu knihu oddal
profesorovi a druhú, práve takú, si nechal pod lavicou, a kým si žiaci šédy povyťahovali,
dávno mal taký loptoš kartu z knihy vytrhnutú a pod papier, na ktorý písal, vsúvnutú: a
písomná zkúška sa zdarila. Ale ani profesor nemohol byť tak mechom buchnutý, že by klam
nebol spozoroval, keď žiak, ktorý ústne nikdy dobre neodpovedal, na písomnej zkúške mal
odpoveď celkom dobre napísanú. Preto, pri všetkej zdanlivej prísnosti pri tých písomných
zkúškach, profesori obyčajne zažmúrili jedno oko a veľmi často aj obe, a žiaci si mysleli:
„Čerta je to pravda, že chceš, aby sme poprepadali! Veď by to aj tebe bola hanba!“ a
vypisoval veselo každý, ako najlepšie vedel a mohol. Netajím, že som sa aj ja takého
darebáctva dopustil. Ja som nosieval do školy často téku, kde som mal rozličné papiere s
karikatúrami a všakovými mazanicami, ktoré som v škole kreslieval, keď ma dlhá chvíľa
morila, ako: keď som bol s úlohou hotový a do konca hodiny nemal som čo robiť, alebo keď
som lekciu odriekal a potom by mi bolo prišlo počúvať to isté od dvoch, troch iných. Do
tejto téky som si na karty popísal tie kusy z učebnej knihy, aspoň v hlavných črtách,
ktorým sa mi bolo ťažilo dať miesto v pamäti. Ako som vytiahol šédu, pri ktorej som sufléra
nepotreboval: bol som s úlohou skoro hotový, a ak sa len dalo, podopieral som dobrých
kamarátov; ak som si so šédou nebol cele na čistom, dal som sa do hľadania papiera v téke,
ako by tam nič iného nebolo, a medzitým som si to, čo som vlastne chcel mať, šikovne
vpratal do rukáva atď. S tým som sa, pravda, vtedy nepochválil. Pri písomnej zkúške z
fyziky, v ktorej som mal zaľúbenie, bol som s úlohou za štvrť hodiny hotový; ale môj
kamarát, a na lavici súsed, potil sa potom smrteľným nad úlohami. Ja som si tak, čo to
Fuchs nespozoroval, jeho úlohy prepísal, za chvíľu ich vyhotovil a kamarátovi pod lavicou
podal, a on si ich svojimi čapatostojatými literami a ciframi pekne čisto odpísal, a keď
pedel koniec hodiny cengal, dotlačil sa ku katedre a podal kartu Fuchsovi, ešte prv, než
ja. Fuchs vedel, že môj kamarát s matematikou a fyzikou stojí na vojennej nohe — aby som
toto otrepané podobenstvo použil, — podrhol si koreň nosa, podíval sa na môjho natešeného
kamaráta, potom na mňa, ale nepovedal ani slova. Mne sa však tak zdalo, ako by sa bol
usmial. Kamarátovi som vypomohol z pomykova, abych si ho udobril, lebo som ho koľko ráz pri
písaní diktovaného dojedoval. On mal bachratý, sklenený kalamár s veľkou dierou, a pri
písaní, ktoré mu veľmi pomaly išlo, len do sošita sa díval a prázdne pero len tak nazpamäť
pichal do kalamára, a neďobnul nikdy ani mimo, ani do skla. Ja som mu túto šikovnosť
závidel, a že som omnoho rýchlejšie písal, než on, mal som dosť času, abych kedy-tedy
kamarátov kalamár zapchal jeho korkovým špuntom, a robilo mi to veľkú radosť, keď kamarát,
ďobnúc perom do kalamára, trafil do špunta a ťahal ho aj s kalamárom za sebou. Než on
kalamár odšpuntoval, už bol profesor s diktovaním hodne ďaleko a pisár musel nechať prázdnu
medzeru len tak po trúfaní. Potom si svoj sošit podľa môjho rukopisu opravoval a doplňoval,
a tak dlho sa učil úlohu, zakiaľ ju nevedel ako Otčenáš. Ja sa len tomu divím, že mi, hoci
bol menší odo mňa, za túto ostudu nevylepil hodnú facku. Ale sa nechcel so mnou rozkmotriť,
lebo vedel, že som u Fuchsa dobre zapísaný a že to ani jemu nebude na škodu. Keby som to
bol ohnivejšiemu vykonal, bol by ma za to dakde bez svedkov vyobšíval, a dnes by som
povedal, že sa mi dobre stalo.V lete som chodieval dakedy so Schnellerom na botanické výlety, a môj herbárik sa
zväčšoval, tu mnou samým nasbieranými, tu od Schnellera darovanými druhami. Schneller mi aj
rád požičiaval botanické knihy, obzvlášte rád som prezerával krásne maľované obrazy rastlín
v Petermannovom diele, a tak sám v sebe som si myslel: keby som ja túto knihu mal! A o 30
rokov pozdejšie dostal som nielen túto knihu, ale aj celú bibliotéku i s veľkým herbárom
Schnellerovým, lebo mi to všetko poručil.V tomto 1855.[2]roku do lyceálneho programu mala sa po prvý raz vpísať aj národnosť žiakov.
Aspoň tak sa mi to zdá, že to bolo vtedy. Na čiernej tabuli bol pribitý oznam: aby žiaci do
istého dňa u rektora dali sa zapísať, akej sú národnosti; a kto k zápisu nepríde, bude
považovaný za Maďara. Tuším 15 sa nás prihlásilo k slovenskej národnosti, dakoľkí k
nemeckej, ostatní figurovali v programe ako Maďari, na posmech pravde.Zaslúži, aby som spomenul, že keď som si bol u profesora Fuchsa pre svedectvo koncom
školského roku, povedal mi, že mu to ktorísi majú za zle, že sa jeho synovia za Nemcov dali
zapísať. On odrodilstvo zatracoval a povedal: „Kto sa svojej národnosti zriekne a k inej sa
prihlási, donesie so sebou len zlé vlastnosti svojej pôvodnej národnosti a z tej novej, do
ktorej sa vtisne, priberie tiež len zlé vlastnosti, a tie dobré i tam i tu opúšťa: a tak
dvojnásobne zlým sa stáva.“Keďže je tomu už veľmi dávno, určite sa nerozpomínam, kedy nám začal profesor Samuel
Líška prednášať česky česko-slovenskú literatúru, malým počtom Slovákov počúvanú. V prvej
hodine držal k nám reč, z ktorej som si len toľko zapamätal, že nám hovoril: „Já nejsem ani
Pavlův, ani Petrův, ani Apollonův, já jsem Kristův!“ Za koľko semestrov trvaly jeho
prednášky o literatúre česko-slovenskej, na to sa už nerozpomínam. Diktoval nám všetko do
pera. Raz v týždni sa aj rečnilo. Zpočiatku nám rečňovanky necenzuroval a rečnil každý, čo
sa naučil. Bol medzi nami aj syn statočného slovenského farára a matky Nemky, ktorý sa
chcel správne naučiť česky, alebo ako to prešporskí profesori novým slovom pomenovali,
biblicko-slovensky, lebo hoci dobre rozumel slovensky, mal veľmi neohrabanú výslovnosť
slovenskú. Na ukážku podám kúštik jeho rečňovanky, z Kollárovej Slávy dcery vyňatej.„Prácuj kášty s chúty úsilófnu,Na nárotu róli tétyčne;Césty móchu pýty róslične,Jénom fúli fšíckni méjme rófnu.“Rýmuje sa to síce tiež krásne, ale, čo ako sa premáhal aj Líška, do nášho hrmotného
smiechu spustil aj on smiech na všetky mutácie, až mu slzy tiekly po tvári. Ja som býval
viac ráz rečníkom z núdze, keď sa nikto nehlásil. „Sedlák na piriálu“, „Človek, malá
pohádka“, „Ženit nebo neženit“ a daktoré iné Rubešove deklamovanky, ktoré som nosil so
sebou v schránke pamäti, dopomáhaly dakedy vyplniť hodinu. „Slávy dcera“ bez prekážky bola
vykorisťovaná k rečneniu. Keď však niekto s ohňom zarečnil český preklad ruskej akejsi
básne: zalomil Líška rukami, ako by sa mu stará lyceálna budova na hlavu mala svaliť; a od
toho času smeli sme len to zarečniť, čo sme popredku ukázali. Keby dakto preklad dajakej
tureckej básne bol rečnil, v ktorej by sa Turecko do neba vychvaľovalo a Neturci hoci ako
čerti sa predstavovali: nad tým by sa nikto nebol pozastavil. Ale aby sa kto opovážil o
Rusoch pekne hovoriť: to by bolo bývalo hrozne nebezpečné!Keď sa svätila slávnosť 250-ročného trvania lycea, bol som ja vyzvaný, aby som si
sklepal dajakú slovenskú jubilejnú báseň a ju potom medzi inorečovými zarečnil. Darmo som
sa rukami-nohami bránil, že nie súc básnikom, neviem básne písať. Naložili mi, že musím. Už
neviem, aký nesmysel som v rýmoch popísal, pri čom som hromadu bŕk rozhrýzol; a keď tie
„verše“ už boly spáchané, zaniesol som ich, podľa úpravy, k Líškovi, ktorý si ich prečítal,
pery si polizoval — lebo fúzy vtedy nenosil, — usmieval sa a riekol: že je to všetko dobré,
len toto, toto a toto že sa má trošku premeniť. On to potom vzal do valchy a uvalchoval z
toho jubilejnú báseň, ktorá sa týmito slovami začína: „Sokolíčku sivý, zavesluj křídlami!“
— kdežto sa mne o sokolíčkovi ani len nesnívalo a v celej tej básni len jediný riadok alebo
veršík bol môj: „pětkrát padesáte roků“, ostatné všetko bolo perie Líškovo, ktoré na mňa
popriliepali, keď mi tú ódu, či čo už to malo byť, dali v bibliotéke odrečniť a potom ju
ako moju prácu v programe uverejnili. Ak by vám, ctení čitatelia, tá óda kedy pod oči
prišla: neverte tomu, že by taká báseň odo mňa vystala, lebo je to dielo fantázie Líškovej,
ktorý ho mne, od hlavy do päty prozaickému človeku, za sáru strčil.V r. 1855 — 6 navštevoval som už v novej lyceálnej budove, vystavenej v starom
cintoríne, blízko starého lycea, prvý ročník bohoslovecký. Kde je teraz Konventná ulica,
bol pred vystavením novej lyceálnej budovy starý cintorín, cez ktorý viedol chodník do
Kozej, neskôr Kisfaludyho ulice. U steny, smerom k Panenskej ulici, boly staré krypty, z
ktorých sa pozdejšie, keď starý cintorín bol zastavaný, kosti a prach tam pochovaných
preniesly do novej krypty, na vtedajšom cintoríne postavenej. Prvoročných bohoslovcov nás
bolo veľmi málo, a aj z tých sa jeden, a k tomu ešte šleptavý, pripojil ku kočujúcej
maďarskej divadelnej spoločnosti za šepkára (suffleura), a jeden bol zvolený za učiteľa v
predmestí Blumenthale. Filozofiu nám prednášal prof. Ľ. Emerici, Nemec, statočný muž, ktorý
sa len ťažko vedel vyslovovať po maďarsky. On bol omnoho lepším vychovávateľom detí, než
profesorom filozofie. Jeho prednášky boly do úmoru zdlhavé a nechutné, a ja som si ich
osladzoval kreslením karikatúr na kraje sošitu. Profesor Michnay nám podľa sošitov
prednášal štatistiku Anglicka. Michnay bol muž učený, vážny, dobrý, a popoludní si dakedy
na katedre aj podriemal. Pre národnosť ani Michnay, ani Emerici nedal nikdy nikomu zlého
slova, ani cit národný neurážali. Výchovovedu a praktické cvičenie vo vyučovaní, ku ktorému
nám z normálky 10 — 12 chlapcov dokomandované bývalo, prednášal Emerici. Exegezu mal
Lichner, ktorý z donesených so sebou dobrých nemeckých komentárov hneď z jedného, hneď z
druhého nám maďarsky diktoval. Hebrejčinu učil Bolemann, iné predmety iní. Keď prišly
polročné písomné zkúšky, pomáhali sme si, ako sme vedeli. Tak keď Michnay kázal, aby sme mu
vydali sošity štatistiky, ja som mu podal sošit historie filozofie, a štatistické čísla som
pokojne do úlohy vypísal. Ak Michnay sošity na katedre prezeral, dal sa do smiechu a s
veľkou záľubou muštroval moje umelecké diela po krajoch sošitu, kde bol vykreslený chrúst s
debrecínskou fajkou v hube, s botanickou pľachovicou na chrbte, v jednej z predných
nožičiek s čakanom, ako sa brodí po barine, s podpisom: „Faczonay, ako prírodo-skúmateľ na
debrecínskej puste.“ Bolo tam i viac portrétov slávnych filozofov, ktorý ako verklikár,
preclikár, alebo ináče predstavený. Do obdivovania týchto mazaníc bol „starý pán“ — ako sme
ho všetci, nie posmešne, ale z úcty menovali — tak pohrúžený, že sa na nás ani nepodíval, a
ani len to nespozoroval, že som mu čosi docela iného podal, než čo odovzdané mať chcel: a
my sme mohli vesele poodpisovať hoci celú štatistiku.Že som k Schnellerovi často chodieval, vedel som, že sa v Prešporku založil
prírodovedecký spolok, do ktorého som bol v apríli r. 1856 prijatý, a od toho času, zakiaľ
som bol v Prešporku, nezmeškal som ani jedného spolkového shromaždenia, a keď daktorí
členovia mali v reálke populárne večerné prednášky, nezanedbal som ani jednej. Spolok mal
aj miestnosť, kde po večeroch členovia chodievali čítať rozličné prírodovedecké časopisy. I
ta som často chodieval. Tak sa stalo, že som sa obznal s mnohými profesormi aj mimo
lyceálnych škôl a s inými vynikajúcimi mužmi. Predsedom spolku bol dvorný radca Dr. Ign.
Plener, potomný finančný minister, ale dušou spolku bol neunavne činný Dr. Andr. Kornhuber,
na slovo vzatý prírodoskúmateľ, profesor na reálke, ktorého veľmi časté plynné, poučné a
pekné prednášky boly nám všetkým pravým pôžitkom. Pozdejšie prešiel na viedenskú
polytechniku, kam som mu k 70. narodeninám, teraz pred troma rokami, blahoželal, lebo býval
ku mne vždy priateľským, k sebe ma povolával, mnohému som sa u neho naučil, a on to bol,
ktorý ma donútil, aby som v spolku mal pár prednášok, hoci som mu poctive povedal, že sa
mne, ešte len žiakovi, nepatrí v tej spoločnosti, kde sú takí učenci, ako on, ani len ústa
otvoriť, a že som ja preto členom spolku, aby som sa tam učil a tam len počúval a
pozoroval.Nebude od veci, keď spomeniem aj alumniu, v ktorej alebo celkom zdarma, alebo za mierny
ročný poplatok žiaci frugálny obed dostávali, a konvikt, v ktorom lepší, alebo protežovaní
žiaci — asi 42 — zadarmo obedom bývali opatrovaní. Za mojich časov žiackych bol alumnickým
kuchárom Reimeier, človek už starý. Raz sa ktorýsi z väčších žiakov napálil na akýsi
prívar, a strmo za to dohováral kuchárovi. Tento mu ale odpovedal: „Hats der Herr Hurban
essen können, können Sie’s a’ essen!“ A raisonneur bol zvarený. Ktorési pokrmy maly u
študentov zvláštne mená, ktoré by človek darmo v slovníkoch s tým významom hľadal. Šošovica
sa menovala po alumnicky „šuviks“, lebo bývala čierna, až hrúza; fazuľa a krúpy dohromady
svarené volaly sa „kontramarš“, a ja som tej miškulancie nikdy nejedol, lebo krúpy sa už
tisly dolu hrdlom, keď fazuľa ešte medzi zubami hrkotala. V alumnii boly dva dlhé stoly a
pri stene jeden úzky, akoby jedným bokom do steny zamurovaný, pri ktorom len na jednej
strane sedávali malí papáči, majúc za vis-à-vis stenu. Raz bola šošovica ako
opravdový šuviks čierna a hustá; len si tu jeden grammatista čosi smyslel a na svojich
súsedov sa podívajúc riekol: „Murujme a obmietajme!“ Chlapci si to nedali dva razy povedať;
nabrali si každý za tanier šošovice a kvic-kvac! pohádzali ju, ako murár varechou maltu,
lyžiciami na stenu. Až keď to tam na stenu šlopotalo, zbadal neplechu senior alumnícky,
ktorý na prvom stole predsedal; mená tých obmietačov si poznačil a profesorovi ich udal: za
čo potom chlapci na druhý deň nedostali obed, ale pôst s obzerancami. Raz sa aj mne dostalo
pokuty absentovania, ako prvoročnému teológovi. Bolo sa nás vybralo na veľkonočné prázdniny
asi osem do Lubiny. To by nebolo bývalo nič závadného, keby sme neboli išli prv, než sa
prázdniny začaly, a keby sme sa neboli vrátili o dva dni pozdejšie, než sme sa mali vrátiť.
Ja som bol v konvikte, ostatní v alumnii. V škole nám nič nepovedali; ale keď moji
spoluvýletníci prišli do alumnie, čakalo ich tam prekvapenie v podobe odkazu: že sú na
týždeň absentovaní, t. j. aby obedovali, kde sa im ľúbi, len nie v alumnii. Ja som v
konvikte mal pokoj a nevedel som, čo sa s tými stalo. V škole sa ma popoludní pýtali: že
ako je to, keď mňa na týždeň nevykázali z konviktu? Na to som nevedel odpovedať; ale na
druhý deň som šiel už neistým krokom k obedu. A zase som mal pokoj. Absentovaní krútili
hlavami, že však ja som ich bol pozval, aby išli so mnou, a mne by sa to malo prepiecť, za
čo si oni musia remene o jednu dierku sťahovať? I prepytovali sa u konviktistov: či som
ozaj tam obedoval? Až na tretí deň, keď som si práve z druhého jedla žufanom načieral,
vkročil Lichner, toho času efor konviktu, do jedálne a kývol na mňa prstom. Už, reku, viem,
čo to znamená! A Lichner mi oznámil, do ktorého dňa mám zostať bez obeda. Bolo to práve do
toho dňa, do ktorého sa tí ostatní alumnisti mali postiť, tak že ja som predsa nie sedem,
ale len 4⅓ obeda nedostal. Jeden teolog, J. D., ktorý však nebol s nami na
vakáciach, povolal nás v deň po mojom exode k sebe, že nám tam jeho domáca pani nachystala
obed. Rozumie sa, že sme sa do jedného dostavili, a mali sme lepší obed, než v alumnii
alebo v konvikte. Ešte však ostávaly tri dni pôstu. Na šťastie bol som si doviezol z domu
za vrece miškulancií a aj trochu peňazí bolo: a tak sme absentovanie bez ťažkostí sniesli.
Také absentovanie je nerozumná pokuta; lebo ktorý žiak si nemá za čo kúpiť niečo na
zjedenie: či má za týždeň ozaj hladovať, až od hladu krpcami hodí? Nám to neškodilo, lebo
sme mali čo jesť a nemuseli sme dlhy robiť. Môj milý priateľ, Janko Konček z Rédovej, bude
sa vedieť rozpomínať na ten veľkonočný výlet a jeho následky, zvlášte mu bude v živej
pamäti tá poľovka v Lubine, kde mu z klobúka-cylindra, do výšky vyhodeného, jeden výletník
celé dno vystrelil, a málo chýbalo, že aj jeho nedostrieľal. Aj na tú veselú epizódu sa
bude rozpomínať, keď sme sa chodievali dakedy do študentskej hôrky pri Batzenhäusloch
(ktoré v čase maďarizovania prešporskí filologovia klasicky na „bimbóház“ preondiali, hoci
„Batzen“ znamená malý peniaz, a nie puk) naháňať, hore a dolu vrchom behať, rukami na
haluze stromov sa lapať a telom vyzváňať. Raz jeden bohoslovec sám si do tej hôrky vyšiel a
tam po stromoch svoje kunšty vystrájal, ale kde sa vzal, tu sa vzal policajt a milého
voltigeura so sebou pojal, ani mu nič nerieknuc: prečo? Študent bol tak pokonfundovaný, že
sa mlčky dal eskortovať, a až keď dochádzali ku Kozej bráne, spýtal sa ho, že začo ho
vlastne ženie na policiu? „Sie hoben Eana wollen aufhängen“ (chceli ste sa obesiť),
odpovedal lakonicky policajt. A keď sa dal študent do smiechu, že to on tam telocvik robil,
a ani len špagátu nemá pri sebe, vyvalil naňho policajt oči a riekol: „Jo, worum hoben's
tós nit glei’ g’sogt?“ a prepustil ho.Nás pár Slovákov tvorilo malý krúžok. Schádzali sme sa dva razy v týždni, raz k jednému,
raz k druhému, tam sme rečnili, písomné práce donášali, ich čítali a posudzovali, spievali
a dakedy sme si aj zatancovali, pri čom býval mojou tanečnicou jeden územčistý, pri tanci
do popuku smiešno nohami rozhadzujúci môj spolužiak. Pred zatvorením domovej brány sme sa
domov rozchádzali. A za to nás na škripec inkvizície nebrali! Ten krúžok písal aj mesačník
„Lipa“. Hárkové čísla kolovaly medzi nami, a každý na pripojenej karte musel zapísať deň
prijatia a ďalej oddania. Mimo školy sme sa so žiakmi inej národnosti veľmi málo stýkali.
Keď bolo pár zbytočných groší vo vrecku, a to neraz aj u mňa bývalo častejšie, lebo z domu
som dostával mesačne 6 zl. str., z čoho som zaplatil byt 3 zl., ale ostatné — prišlo 10 kr.
na deň — bolo pre mňa, a nadto, tu za písanie botanického katalógu (pre Schnellera, podľa
Rabenhorstovej Flory kryptogramov Nemecka sostavený abecedný soznam Kapradov, Machov, Rias
(Algae), Lišajníkov — a osobitne Húb), tu zase za písanie etiket k rastlinám, kvaplo pod
chvíľu pár zlatých: sobrali sme sa in corpore na hodinu-dve do „Filiálky“ — ako sme
menovali poriadny malý hostinček na rohu Uhorskej a Poštovej ulice, — na skromnú, pohárom
piva zaliatu večeru, a aby nám to lepšie trovilo, sme si aj v osobitnej izbičke zaspievali,
a sa v pokoji rozišli. A hľa, z pľuváka Márie Terezie, ako sa prešporskému hradu hovorilo,
ani len jedna noha neodpadla! Jeden z najhorlivejších spevákov bol Turčan, šuhaj ináče
flegmatický, pilný žiak a mne blízky pokrevný. Raz sme mali v konvikte krupicou ako pieskom
posypané slížky (krájance), až to tak pod zubami vržďalo. Tu ti môj milý Turčan, pri
všeobecnom tichom kývaní bradami, zvolá: „Ej, de száraz ez a csusza, mint a magyar
irodalom!“ Na to strhol sa hurhaj protestujúcich, ale Turčan len hltal mlčky a ani sa len
na kričiacich a vyhrožujúcich neobzrel: ale stalo sa utíšenie veliké! Škoda ho, že na
starosť kožu premenil!Na byte som bol s Emilom Kolénym, terajším farárom hajdušickým, o ktorom musím vydať
svedectvo, že bol jedným z najpilnejších a najvzornejších žiakov a mával všetky sošity tak
čisto popísané, ako málo kto, a všetky svoje veci v poriadku. Izbičku sme mali čistú s
oknom do ulice; lenže boly v nej dvere s oknom do izby domáceho pána, vysokou kasňou
založené, tak že sme počuli všetok lomoz, krik a plač dvoch malých chlapcov, ktorých otec
remeňom pre každú pletku bíjaval.Nemôžem nespomenúť, že 15. januára 1856 sa nás 12 slovenských žiakov vybralo do Modry na
pohreb slávneho Ľudovíta Štúra. To sme si najprv museli od direkcie policie vybrať pasy
svoje, do ktorých nám bolo vpísané, že ideme do Modry! Pohreb bol veľkolepý, a bol opísaný
v Lichardových „Slov. Novinách“ (1856, č. 15), ktoré sa mi náhodou teraz do ruky dostaly.
Nás, prešporských žiakov, rozobrali si hodní mešťania za hostí. Pamätám sa, že nás bolo
dakoľko v Súkenníckej ulici u Valacha, ktorého syn, tiež dobrý Slovák a statočný šuhaj,
študoval v Prešporku. Starý pánko Valach vzal si nás na mušku a začal nás examenovať, že
keď sme my bohoslovci, aby sme mu povedali, ktorý verš je najkratší v biblii? Ja som
odpovedal, že: „Nezabiješ!“ On však riekol: Nie je pravda, ale: „Žížním!“ Ktorísi zostali
zarazení, lebo nevedeli s istotou, či to slovo tam stojí samo vo verši, alebo je len
čiastka verša. Keď som však stál na svojom, vytiahol pán Valach bibliu, a keď sa
presvedčil, že mám pravdu, poškrabal sa za uchom a riekol: Tak je! Po návrate do Prešporka
sme pasy zase oddali na policajnej direkcii. Profesori nás pre ten pohreb neinkvirovali; to
vtedy nebolo tam v móde, aby profesori hrali úlohy policajtov. Len Német, keď ma postretol
na druhý deň s flórom na cylindri, — lebo ako už teológ nosieval som aj ja tú putňu na
hlave, — pýtal sa ma: či mi otec alebo matka umreli? a keď som mu odpovedal, že,
chvalabohu, žijú, pokrútil hlavou a šiel ďalej.V máji ma pozval dr. Kornhuber, aby som šiel s ním, s dr. Pawlowským a barónom Dionyzom
Mednyanským na výlet cez Kozí vrch do Mariathalu a na hrad Pallenstein rečený, o ktorom
neviem, či a aké slovenské meno má. Rozumie sa, že som k tomu bol hotový a v určitú hodinu
dostavil som sa k nemu. Išli sme horami, Pawlowsky a ja rastliny pozorujúc, ostatní dvaja
geologické štúdia konajúc. Neďaleko Mariathalu sú lomy na bridlicu a grafit, ktoré sme si
obzreli. Hrad Pallenstein sa mi zdal stáť na skale pri spodku tenšej, pri vrchu širšej, nad
bránou trčaly hlavy z kameňa vykresané a grimasy robiace, ako by sa vysmievaly tým, ktorí
ho chceli kedysi dobývať! Tu nás dobre vypral dážď, ale dlho nepršalo. Na zpiatočnej ceste
sme napriek kompasu a dobrej karte Kornhuberovej horami poblúdili a miesto Kozím vrchom k
tunelu, do Račišdorfu sme prišli, poriadne ustatí a utrmácaní, a okolo 10. hodiny večer do
Prešporka. Doma som si rastliny najprv do preša uložil a potom som spal ako zarezaný do
bieleho rána, keď už bol čas ísť do školy. Slovenskí žiaci vychádzali sme si dakedy aj na
Devínsky hrad; tam sme si zaspievali, rozsiahle rumy a cisternu popozerali, dávno minulé
časy spomínali a so spevom zase k večeru domov sa ubierali.Na Panenskej ulici býval menší žiak, môj krajan, u chudobnej, na jedno oko slepej vdovy,
ktorú žiaci Monokulou menovali. Tam som vídaval na stene za rámom a sklom zavesenú mapu
Slovanstva a môj krajan mi ukazoval vo fioku veľkej kasne rozhádzané rozličné srbské
protokoly a iné písma, z ktorých on, keď to Monokula nespozorovala, karty čistého papieru
vyrezával. Boli to tam vraj odbehlí srbskí študenti r. 1848 zanechali. Škoda to bolo
rozhádzať alebo popáliť; lebo to boly iste prvé pokusy literárnych prác šuhajov srbských,
súkromnú spoločnosť tvorivších. Tú mapu Slovanstva som chcel od Monokuly kúpiť; ale ju
nechcela predať, lebo sa vždy ešte domnievala, že sa daktorý z tých srbských študentov
vráti. Bol by to za hurhaj dnes, keby tak zemevid Slovanstva našli v byte alumnistovom, keď
sa len pred pár rokami celý policajný a inkvizítorský aparát dal do pohybu preto, že si
ktorísi zaspievali: „Ja som bača veľmi starý“, a vyhadzovanie žiakov sa dialo s divou
pasiou!K veľkému prekvapeniu žiactva bolo sa raz ráno rozchýrilo, že traja posluchači istej
triedy v noci ušli z mesta s dvoma dievčatmi. Mysleli sme na všelikoho, ale že nechyboval
nikto z nás, ani sme si netrúfali hádať, kto to bol. Ale jeden spolužiak môj ukazoval výraz
tvári, ako by nebol vo svojej koži, úzkostlivo kukal k oknu a naslúchal k dverám, keď tam
niečo šuchlo. I prikročil som k nemu a potichu som mu povedal: „Nuž, čo ste to vykonali?
Veď za to môžte biely kabát dostať!“ A on sa mi priznal, že však on len kufor oddal na
železnicu a tí dvaja na fiakri odviezli dievčatá na najbližšiu stanicu niže Prešporka a
hneď sa vrátili. Dievčatá boly z Pešti nazpät poslané a študentom sa to prepieklo, že sa
boli rozbehli aspoň jednu krátku kapitolu z románu si zahrať. Ani policia, ani profesori
ich nebantovali pre tento ľahkomyseľný skutok. Hlavný faktor tejto výpravy žije a zaujíma
vynikajúce miesto.Medzi spolužiakmi mali sme jedného Nemca, dobre podkovaného, pilného šuhaja, ktorý
trošíčka lámal aj slovenčinu; a keď sme sa chceli hodne rozveseliť, shovárali sme sa s ním
slovensky. Raz sme sa spolu prechádzali mestom, a idúc popri Wiegandovom kníhkupectve,
obdivovali sme tam vyložený farbotlačový obraz, predstavujúci dvoch ošlofhaubnovaných
Nemcov, ako sa naťahujú o klobásu. Našli totiž klobásu, a tak sa s ňou delili, že každému
toľký kus sa z nej ujde, koľký sa mu do huby vprace. Jednému bolo vidno na hrdle, aký kus
klobásy už doňho visí, a druhý mal líca na rozpučenie naduté od klobásy poskrúcanej v hube,
a oba sa už nosami jeden druhého dotýkali a oči mali až hrúza vyvalené, boky rukami
podopreté: a my sme sa so smiechom dívali, ako by sme čakali konca deľby. Ach, reku, vy
hltavé Nemčiská! To sa Slovák s Nemcom peknejšie a chytrejšie s najdenou klobásou
rozdelili, ako títo žráči! „Nuž, a ako?“ pýtal sa zvedave môj Nemec. Nuž, reku, tak, že
Slovák povedal: Vieš ty čo, Nemče! chyťme každý jeden koniec klobásy pevne do zubov a
ťahajme; koľko si ktorý z klobásy odtrhne, toľko bude jeho: to bude najspravedlivejšie.
Nemec na to pristal. Chytili tedy každý za jeden koniec klobásu a počali v opačnom smere
ťahať. V tom povie Slovák, zavrznúc pevne koniec klobásy medzi zuby, tak že sa mu ani
nepohly: „Držíš?“ Na čo mu Nemec odpovedal, rozkleniac zuby: „Jo!“ V tom mu klobása
odkvacla a Slovák bol s deľbou celkom spokojný. Toto sa môjmu Nemcovi nevýslovne páčilo; a
koľko ráz, keď ma stretol, nahlas, alebo pod prednáškou potichu riekol: „Tŕžišš?“ a dal sa
vždy tak do smiechu, že mu na čele žily ako povrazy navrely, a my sme sa zase nad ním smiať
museli. Umrel, chudák, ako počujem, už dávno v Sedmohradsku.Viac ráz sa stalo, že náš slávny rodák, potomný správca ríšskeho Geologického ústavu,
Dionýz Štúr, keď šiel z Viedne rodičov do Modry navštíviť, alebo bol na zpiatočnej ceste z
Modry do Prešporka, u mňa sa stavil, balík alpských rastlín mi doniesol a ma k pilnému
botanizovaniu pobádal. Raz bol so mnou aj pri shromaždení prírodovedeckého spolku, kde ho
srdečne uvítali, lebo už vtedy požíval povesť pochvalnú v učenom svete. Vyslovil sa o tom
spolku veľmi pochvalne, a aj to sa mu ľúbilo, že bolo mnoho členov prítomných. Nahováral
ma, aby som šiel na štiavnickú banskú akademiu, že sa mi po skončení kursu hneď zaopatrí
miesto pri geologickom ústave. Ale k tomu som nielen náklonnosti necítil, ale ani
prostriedkov by sa mi nebolo dostávalo, aby som mohol viac rokov na akademii vydržať, a
doterajšia príprava v gymnáziu nedostačovala k zdarnému v takých vedách pokračovaniu, aké
sa na banskej akademii prednášaly.V druhom ročníku bohoslovia bolo nás tiež veľmi málo. Vtedy som sa bližšie obznámil s
dr. Boeckom, výborným znateľom arachníd (pavúkov) a veľmi zručným preparátorom zvieracích
kostier (skeletov). Volával ma k sebe a do záhrady. Pavúkov mal na silné prúžky papieru po
jednom prilepených a v rovnako veľkých špiritusových fľaškách šikmo povsúvaných, kde im
opatrne nohy porozťahoval, ako by na korisť striehli, a fľašky hermeticky zatvoril, na
hrdlo fľašky prilepil ceduľku s menom a stanoviskom pavúka, a tak ich do radu postaval.
Ukazoval mi aj — tuším dve — na spôsob v koži viazaných foliantov veľmi vkusne zhotovené
kasničky s mnohými priečinkami vnútri, kde boly systematicky postavané fľaštičky s pavúkmi
z okolia prešporského, ktoré potom viedenskému dvornému muzeu daroval. Bol by som mal tisíc
chutí vedľa botaniky aj s pavúkmi sa zapodievať, keďže naše Slovensko, čo sa týka arachníd,
bolo bohaté, ale neznáme, lebo výborný arachneolog Doležal (Doleschall), syn modranského
niekdy farára, iba ak okolo Modry sbieral pavúkov, potom sa odobral na Jávu a tam aj umrel;
ale ma od pavúkov odstrašila drahota pavúkmi sa zaoberajúcich kníh, ktoré by som si nebol
mohol kúpiť, aj v máloktorej bibliotéke sa nachodia u nás. U dr. J. Glatza, ktorý bol naším
žiackym lekárom a obyčajne vomitívom alebo purgatívom liečieval alumnistské choroby, ale
pritom bol muž vysoko vzdelaný, videl som jeho rukopis foliový s krásnymi maľovanými
obrazmi dunajských rýb. Do spolkových shromaždení často chodieval, ale o svojich
ichtyologických štúdiach, mojím vedomím, ničoho neuverejnil. Jeho dielo sa mi tak zaľúbilo,
že by som bol mal vôľu aj naše Horniaky ohľadom rýb preskúmať. Ale Maďar hovorí: „Sokat
akar a szarka, de nem bírja a farka.“V máji r. 1857 zariadil prírodovedecký spolok, za dosť mierny príspevok na osobitnom
vlaku konskej železnice, výlet s členmi do pezinských kúpeľov. Že sa mne na ten príspevok
peňažitý nevytískalo, ani som na to nepomýšľal, že by som sa medzi asi štyridsiatich
výletníkov prihlásil. Ale ako som večer pred výletom okolo Glatzovho bytu ulicou šiel,
zavolal na mňa a povedal, že keďže jemu je naskrze nemožno, aby šiel s ostatnými do
Pezinka, tedy ma prosí, aby som šiel zaňho, — a tak mi jemným spôsobom dal kartu
výletnícku. Kto bol radšej, ako ja! Ledva som dočkal rána a v určitý čas dostavil som sa k
východisku železnice. Dr. Kornhuber už vedel, že pôjdem aj ja. V pezinskom kúpeli sme sa my
zelinári oddelili od ostatných a tam v horách sme si vykopali pár koreňov podivnej
„čipkovej zeliny“ (Ruscus Hypoglossum L.), z ktorej sme potom aj dakoľko kusov v hôrke niže
Červeného mostu pri Prešporku zasadili. Poprezerali sme si potom všetci fabriku na sirkovú
kyselinu i doly na sirkový kýz, ako aj zapustnutý dol na zlato. K spoločnému obedu poslal
staručký pezinský slovenský farár, Ján Mockovčák, slovenskú, výletníkov vítajúcu báseň,
ktorú aj pri stole prečítali. Kto by to bol vtedy povedal, že pri jeho pohrebe jeden zbrklý
maďarský kazateľ bude na veľké pohoršenie všetkých zdravého rozumu ľudí tárať a hubovať o
„magyarok istenovi“?Keď som si nevedel poradiť v určení daktorej nájdenej rastliny, zabehol som k
direktorovi katol. normálnych škôl J. Bollovi, najlepšiemu znateľovi Kvetny prešporskej,
ktorý mi vždy ochotne určoval rastliny. U neho som sa naučil aj klobúkaté huby pre herbár
preparovať.V čas jarmoku, ktorý trval cez celý týždeň, chodievali sme sa ulicami drevených búd, na
Námestí milosrdných rozostavených, ako po dajakej výstave prechádzať a prezerali sme
najrozmanitejšie predmety tam ponúkané. Bolo tam všetko dostať počnúc od drahých šperkov až
po najnepatrnejšiu maličkosť. Mám dosiaľ dobrú zväčšujúcu lupu, ktorú som si tam od
viedenského optika za dva dvadsiatniky kúpil, a dosiaľ mi koná dobré služby. Niže
jarmočných búd, alebo v šiatroch alebo svoj tovar len na zemi majúc rozložený, predávali aj
Slováci z horných krajov rozličné veci, tak zvolenskí čipkári, lubinskí vareškári,
staro-turanskí hračkári s drevenými panákmi, rapkáčmi, koníkmi s píšťaľkou, kolískami a
storakými inakšími maličkosťami, pestre a krikľavo pomaľovanými, — a kto by ich všetkých
vedel vypočítať, ktorí tam svoje výrobky speňažovali. Rád som sa medzi nimi tmolil a veľmi
ma bavilo, keď som mohol pozorovať, ako predavači a predavačky svoj tovar obratným jazykom
vychvaľujú a na výtečné jeho vlastnosti kupujúcich upozorňujú. Zdalo sa mi, že nestojím v
Prešporku, ale na jarmoku v Novom Meste. V tomto asi čase bola sa zjavila po prvý raz búda,
preplnená najrozmanitejšími maličkosťami, s veľkými plakátmi: „Alles um 10 Kreuzer!“ Tam
býval najväčší stisk, lebo deti, žiaci a najchudobnejší ľudia tam sa mohli najľahšie
pozbaviť svojho, azda jediného desiatnička. V meste boly len dve solídne firmy, a to
Weinstabel a Hummel, ktoré norimberský tovar predávaly; o 20 rokov pozdejšie, keď Židia
zaplavili mesto, otváraly sa krámy s takými drobnosťami jeden vedľa druhého. Študenti
obstupovávali na jarmoku krám antikvára Steinera, veľmi starého to Žida, kde sa v starých a
novších knihách ako v planých hruškách preberali a vhodné za veľmi lacný groš kupovali.Profesor Fuchs mi dovolil v lyceálnom muzeu upotrebovať dobrý drobnohľad a naučil ma s
ním zaobchodiť; aj z herbáru, ktorý bol dr. Grailich, syn prešporského profesora, lyceu
daroval, dovolil mi vziať si z duplikátov po jednom prímerku, čím moja sbierka rastlín
značne sa zväčšovala. Aj dr. Pawlowský, poštový oficiál F. Dietl, direktor Bolla, Fl. Rómer
a iní obohacovali moju sbierku. Lichner mi ukázal a upotrebovať dovolil mnohé vzácne
botanické diela veľkej bibliotéky, tak: Curtis, Botanical Magazine, Reichenbach
Iconographia, Flora Danica, Waldstein a Kitaibel Plantae rariores Hungariae, a iné. Aj
staré česko-slovenské publikácie mi vyberával a k prezretiu alebo k čítaniu dával.Naše žiacke schôdzky trvaly bez závady a bez prekážky ďalej. Byt študentský, kde sme sa
najviac schádzavali a kde časopis „Lipa“ býval písaný, menovali sme Redakciou. Býval tam aj
Ľ. Mičátek, teraz penzionovaný inšpektor gymnázia v Petrohrade. Koľko ráz som ho našiel v
dyme od fajky, ako v hustom oblaku sediaceho, alebo rusky, alebo francúzsky sa učiť. Aj
naši výteční slovenskí Dioskuri, bratia Mudroňovci, nás navštevovali, hoci neboli žiakmi
lycea. Títo bratia-dvojičky boli nám v každom ohľade vzormi, a keby všetci rodičia mali
takých synov a každá škola takých žiakov, ako boli Mudroňovci: boly by to zlaté časy i pre
rodičov, i pre školy; ale aj v národe by to utešenejšie vyzeralo. Však mi to, hádam, milý
priateľu, nemáš za zlé, že som teba, a nebohého, priskoro zosnulého brata tvojho, pár
slovami tu spomenul, a niže ešte spomeniem?V škole mi raz prišlo mdlo a po chrbte mi šimorilo, ako by sa mi tam mravce premŕvaly,
pod chvíľu som kýchal, oči sa mi zalievaly, a než som prišiel domov, vytriasla ma poriadne
zima, že som si musel hneď ľahnúť. Temer celú noc som nespal, a ráno uslzený a zasmrkaný,
ledva som sa dovliekol k dr. Glatzovi, aby som sa mu požaloval, že mi čosi chýba, ale
neviem čo. Glatz sa usmial, čosi mi predpísal a riekol: „Nerobte si z toho nič; o tri dni
bude zase všetko dobre. Teraz je tu aspoň 10.000 ľudí na influenzu chorých.“ Tak som sa tam
po prvý raz obznal s influenzou, ktorá ma aj v starobe, ako starého známeho dva-tri razy
navštívila. Lekári a apatekári mali vtedy dobré časy; ja však som bol na tretí deň hore, ba
ani tie tri dni nevedel som obležať, ale som neprestajne kýchal a si tvár osušoval pri
stolíku. Dakedy sme navštívili aj profesora Martina Čulena a staručkého kapucína Ľva Čepku.
Tento sa ma bol spýtal, že či neporovnávame reč hebrejskú so slovenčinou? A keď som mu
vyslovil moje zadivenie nad tým, ako by to bolo možné, usmial sa, vzal kriedu a napíšuc na
svoj stolík prvý verš prvej kapitoly prvej knihy Mojžišovej, po hebrejsky, pekným, ráznym
písmom, povedal: „Nuž takto,“ a počal každé hebrejské slovo tak dlho žmýkať, krútiť a
obracať, až z neho utočil podobne znejúce dajaké slovanské, a doložil: „A toto „haárec“ —
„érec“ — máte zase nemecké „Erz“, „Erď“, „Erde“. Já jsem to našim kapucínům tak vykládal;
oni mi proto vynadali bláznů, já jim do oslů — a nechal jsem to tak!“ O pár rokov pozdejšie
postretol som staručkého tohoto dobráčka na Freiungu vo Viedni.Posledný môj žiacky rok v Prešporku — 1857/8 — býval som v „Redakcii“ s Michalom
Mudroňom, ktorý bol koncipientom u akéhosi povestného advokáta. Mudroň sa pripravoval na
rigoroza, k dosiahnutiu doktorátu práv. Vysedával nad kvartantmi juridických kníh, od
ktorých by som ja bol zutekal čo najďalej. Kdejakí slovenskí žiaci prešporskí chodievali k
nám večierkom k spevu, rečneniu a iným nezávadným zábavám. Mudroňovcov sme nielen všetci
radi mali, ale sme si ich aj ctili, lebo našej úcty boli hodni. Profesor Csecsetka nás
Slovákov na prednáškach popichával, a viac ráz vykramoval pred nami tú svoju múdrosť, že
Slovanov vôbec niet, ale že sú Slováci, Česi, Poliaci… Rusov sa i len spomenúť bál: len
Slovania že nejestvujú. Ako druhoročný teolog uchádzal som sa na vyzvanie Bolemannovo o
štipendium Róth-Telekyovské (40 zl. str.), že, ak ho toho roku v Pešti prirknuté
nedostanem, o rok ho mám isté. Dostal som ho; a vtedy mi dobre padlo, lebo mal som konvikt
zadarmo, a k tomu ešte 40 zl. koncom roku, to takú sumu, akej som predtým nikdy v rukách
nemal. Ale čo z toho? Lebo ktorý konviktista dostal to štipendium, na budúci rok musel ísť
do alumnie a tú si zo štipendia, ktoré aj na budúcne dostal, ak niečo neprekotil, musel
platiť, tak že mu ani 20 zl. z neho nezostalo. Treťoročných bohoslovcov bolo nás len 7.
Všetci boli v konvikte, len ja samotný, ako štipendista, bol som preložený do alumnie, a
keďže som bol tam jediný, podľa starodávneho, hádam nikdy predtým nezmeneného úzu, mal som
byť alumnickým seniorom, a ten nikdy za alumneum neplatil. Ale Csecsetkovi som nebol po
srsti a chcel ma presvedčiť, že dva roky jedno po druhom aj štipendium, aj zadarmo konvikt
alebo alumniu požívať nemožno, a seniorom alumnickým spravili druhoročného bohoslovca
Šulca, ktorý vtedy tuho dul do maďarónskej trúby. Pozdejšie ma to veľmi tešilo, že sa v
Šulcovi sklamali, lebo sa stal zo Saula Pavlom a veľmi horlivým Slovákom, a že bol výborná
hlava a ohnivý rečník, a pera obratného a ostrého, mali s ním po konventoch často do
činenia. Csecsetka, hoci sa v svojom obore vyznal, ani u žiakov, ani u profesorov nebol
obľúbený a zvlášte s Fuchsom sa neradi videli.Že nás treťoročných teologov len 7 bolo, dobre sme sa snášali, lebo keď sme sa aj dakedy
o národnosti podohadovali, bývaly tieto hádky bez hnevu, a facit: že každý pri svojom
zostal. Brávali sme si knihy nielen z veľkej bibliotéky, ale sme pilno potrebovali aj
slovenskú knižnicu. Vo veľkej bibliotéke ukázal mi prof. Lichner krásnu písanú českú bibliu
vo foliovom formáte, s utešene maľovanými iniciálkami; len jeden roh knihy bol opálený a
smolou natretý. Pochádzala asi zo samého počiatku XV. storočia, a ako sa Lichner domnieval,
mohla byť dajakým spôsobom z bibliotéky Korvínovej, keď ňou Turci kúpele kúrievali,
zachránená. Pred pár rokami upozornil som na túto bibliu pána ministeriálneho radcu V.
Houdka a sľúbil som mu, že pri najbližšej príležitosti poprezerám obrázky a iniciálky tej
biblie a podám mu zprávu, aby, ak by za dobré uznal, sám sbehol do Prešporka odkresliť
alebo odfotografovať tie obrazy. Ale keď som prišiel do Prešporka a s profesorom
Schnellerom medzi všetkými foliantmi a rukopismi sme túto bibliu hľadali — o ktorej
Schneller (prof.), ako hovoril, nikdy ničoho nepočul: po krásnej biblii nebolo nikde ani
znaku. A predsa som ju r. 1858 a potom pozdejšie, ako vychovávateľ v Prešporku, koľko ráz
mal v rukách a kochal som sa pohľadom na iniciálky a do nich vmaľované obrazy. Kam sa
podela?Keď Bolemann daktorého žiaka zkúšal a ten mu podal ako šéma pár slovami stručný obsah
predmetu: už mal dušu na mieste a povedal: „Dobre, amice; vidím, že viete: dosť!“ Znajúc
toto, zo všetkých ním prednášaných predmetov bol som si hneď od počiatku porobil také
šematické výťahy, rodostromom podobné, ktoré snadno v pamäti utkvely; a keď ma vyvolal,
povedal som takú suchú kostru všetkého, a obyčajne mi nedal ani dohovoriť, ale riekol:
„Vidím, viete, rozumiete: dosť!“ Po mojom odchode tieto moje šemafické čiaraniny chodily z
ruky do ruky a odo mňa mladší teologovia tiež podľa nich sypávali Bolemannovi piesok do
očí. Jeho dogmatika bola taká (z latinskej Ammonovej do maďarčiny preklepaná), že čo sa z
nej za rok-dva teolog naučil, musel sa 2 — 4 roky namáhať, aby aspoň tri štvrtiny všetkého
docela zabudol, lebo sa to nehodilo do žiadnej kresťanskej konfesie.Vystrojený raz v nedeľu popoludní botanizovať, ubieral som sa cez predmestie Blumenthal.
Ale tam bol práve veľmi hlučný „Khieritóch“ (Kirchtag, Kirchweihefest), t. j. hody, čiže
pamiatka posvätenia chrámu. Mali tam postavený vysoký, hladký, k tomu mydlom namazaný
sťažeň, na ktorého vrcholi bola upevnená jedlička, ozdobená stužkami, ručníkami a ovešaná
fľašami vína, klobásami a čo ja viem, akými vzácnosťami; a kto sa hore vydriapal: ten to
všetko dostal. Díval som sa hodnú chvíľu na tých šarvancov, ktorí sa s iskriacima očima
driapali obutí, — lebo bosí nesmeli konkurovať, — hore, za palmou. Ale daktorý ani do
polovice sa nevyškriabal a pri ohlušujúcom smiechu divákov odkväcol, ako železný baran,
ktorým sa koly zatĺkajú do zeme. Ale jeden mäsiarsky tovaryš, herkulesovská postava, šuhaj
pekný, pohol rozumom, a majúc na päty čižiem pripäté akési želiezka, ako kocúr rýchle sa
vydriapal hore a palmu obdržal. Darmo kričali ktorísi: „Kült’nix! Steigeis’n hot’r!“ (Gilt
nichts! Steigeisen hat erl): množstvo dalo tlieskaním a hlučným pokrikovaním na javo svoju
záľubu. Nadívajúc sa na ten veselý ľud do sýta, šiel som uspokojený svojou cestou ďalej.Zdá sa mi, že to bolo málo týždňov pred zkúškami tohoto 1858, alebo ešte predošlého
roku, že prišiel ku mne z Modry Čekanovič-Intibus a ma požiadal, aby som mu dovolil u mňa
dohotoviť akýsi historický rukopis: že bude s ním najneskôr za dva dni hotový. Nevedel som,
že bol už, chudák, choromyseľný, a nechal som ho písať, koľko sa mu ľúbilo; len to mi bolo
nápadné, že večer neskoro prichodil a ráno hneď za svitu sa ztratil, cez deň však sedel a
pilno písal a pritom fajčil z hrubej penovej fajky, ktorá mala na dne dieru, ktorou, keď na
nej ukazovák ľavej ruky nedržal, odtekala močka. Pri fajčení držal vždy ukazovákom tú dieru
prichlopnutú, až keď mu v hrdle fajky močka fafarkovala, odtiahol cele zatečený prst a
močku vypustil na dlážku. Fajku tú vraj bol dostal do daru od slávneho Hollého, klasického
básnika slovenského. Raz mi neprišiel na noc. Včas ráno prišiel pre mňa policajt s odkazom
komisára Beutelhausera, ktorého som poznal zo shromaždení spolku prírodovedeckého: že aby
som šiel hneď na policiu, že sa tam na mňa ktosi odvoláva. Keď som prišiel pred komisára,
pýtal sa ma, že či poznám Intibusa? čím je? kde býva? A keď som mu povedal, čo som o ňom
vedel, pýtal sa ma: či by som poznal jeho písmo? Aj medzi tisícorakými písmami, reku, lebo
stavia vysoké litery rovno, ako tenké latky vedľa seba. I rozložil mi hŕbu rozličných
rukopisov, z ktorých som hneď na prvý pohľad našiel Intibusov a potom som sa spýtal
komisára: čo vlastne vykonal Intibus, keď bol tu cez noc zatvorený? Že vraj bol večer v
kaviarni za Dunajom, rozkázal si čašu kávy s rožkom, a odchádzajúc riekol kaviarnikovi, že
po tieto dni má dostať väčšiu sumu peňazí, potom že mu zaplatí. Tomu však kaviarnik nechcel
rozumieť, ale zavolal policajta a dal chudáka Intibusa zatvoriť. Komisár povedal mi: „Zdá
sa mi, že mu tuto čosi chýba,“ a ukázal prstom na čelo. Na to dal zavolať Intibusa a spýtal
sa ho, že kto zaplatí tých 12 kr. kaviarnikovi? Zaplatil som ich ja. Intibusa prepustili s
tým odkazom: aby sa ešte dnes vrátil do Modry, ináče že ho postrkom pošlú. Keď sme sa
ubierali na môj byt, stretli sme toho Turčana, čo to bol v alumnii tú poznámku na slížky
urobil, ten mi odobral Intibusa, zaviedol ho na kávu do kaviarne, dal ho u holiča oholiť a
povedal mu, aby sa čím skôr vrátil do Modry.Málo pred mojím odchodom domov prišiel ma navštíviť z Viedne odchádzajúci jurista P.,
Turčan, ktorého sme boli raz, s Mudroňom, komickým spôsobom liečili, keď mu „v hlave
strieľalo“, a nocoval v mojej izbe. Ja som mal železnú posteľ a on spal, vlastne len ležal,
na drevenej. Ja som, keď sa svetlo zhasilo, za chvíľu počul, že sa môj priateľ akosi mrví a
stone, ale som si toho ďalej nevšímal, a spal som ako v oleji. Potom sa mi zdalo, keď som
už hodnú chvíľu spal, ako by som počul hlas a ako by svitalo. Otvorím rozospaté oči a vidím
svojho priateľa, ako si jednou rukou drhne chrbát, v druhej drží sviecu a čosi na stene
hľadá a pritom ustavične hovorí: „Tisíc láter! ako šušovica, ako vareca! Hľaďže ti ho, ako
sa to mrví!“ Boly to celé roje ploštíc, ktoré mu pobantovaly sen. V mojej železnej posteli
ich bolo málo; ale v tej drevenej plno, a v ráme obrazu, nad posteľou visiaceho, ich sedelo
pričupených celé hromady. Býval som tam už dva roky a nevedel som, že na mne každonočne
ssávaly ploštice. Potom sme nechali svetlo horieť a my sme si sadli k stolu, položili hlavy
na ruky a tak sme probovali spať až do rána. Tento môj priateľ ešte žije v Orave a bude sa
vedieť na tú rozkošnú noc rozpomínať.Ako som raz za Kalváriou daktoré vzácnejšie rastliny sbieral a s napratanou mapou na
Batzenhäusle prešiel a tam — že práve mi troška peňazí ostalo — na pohárku dobrého piva si
pochutnával, majúc na stole vedľa seba položené rastliny, prišiel ta jeden vojak,
plukovník, i s paňou, a zasadli k vedľajšiemu stolíku. Bolo mi nápadné, že pokukával na
moju mapu, že som si myslel: či mu to tam azda nezavadzia? Po chvíli však prišel ku mne a
spýtal sa ma, či botanizujem, a prosil, aby som mu ukázal, čo to tam mám. Vypytoval sa aj
na mená tých rastlín, a keď som mu ich všetky povedal, riekol, aby som ho na druhý deň
navštívil, a udal mi svoju adresu. Rozumie sa, že som ho v určitú hodinu vyhľadal. On mňa
veľmi láskavo prijal a ukázal mi svoj herbár, zväčša krásne sušené istriánske rastliny
obsahujúci, a aj daktoré prímerky mi daroval. Bol to plukovník Pidoll z Quintenbachu, ktorý
potom r. 1895 pri Magente v boji padol.V poslednú hodinu u profesora Šimka, pred samými zkúškami, povstal Emil Kolény a menom
všetkých siedmich teologov ďakoval Šimkovi a prosil, aby nám odpustil, ak mu ktorý z nás
ostudu urobil. Chudák starý Šimko sa rozplakal, v samých hyperbolách hovoril, že ešte nikdy
nemal takých žiakov, ako nás, — čo sme mu temer aj uverili, — a to najpeknejšie nám zaželal
na cestu skutočného života. Zkúšky sme si vybavili, s priateľmi sa rozlúčili, a — každý
svojou pošiel stranou. Ja som sa ešte vrátil do Prešporka, lebo som tu bol za pol druha
roka vychovávateľom; ale to som už nebol viac žiakom, a tak zkúsenosti týchto čias nepatria
do rámca tejto rozprávky.Ešte mnoho, veľmi mnoho tislo sa mi do pera, ako som tieto drobnosti písal, a hoci som
aj peru uzdu klásť musel, predsa mi toho viac vykĺzlo, než ako som mal úmysel napísať.
Možno, že som sa pri daktorých udaniach o rok-dva, čo sa času týka, pomýlil; lebo veď
neviedol som vtedy denníka, z ktorého by som to bol len poodpisoval, ale začrel som len do
svojej starej pamäti, a ako mi tam veci vyvieraly, tak som ich, nie síce všetky, ale aspoň
daktoré, zachytil a na papier položil. Chcel som týmito reminiscenciami milé čitateľstvo
pobaviť; a ak sa mi to podarilo: tak som predsa čas, papier a černidlo nezmrhal.(1898)[1]„Jelentek ugyan meg e területről növénylajstromok, sőt van egy terjedelmes szláv
botanika, de azok bár minő értékök legyen is más tekintetben, célomra, mint
ráfogásokkal bővelkedő compilátiók, nem használhatók.“ Nediktovala toto Hazslinszkému
závisť, že sa Slováci prv zmohli na úplnú kvetnu svojho územia, než maznaní
Maďari?[2]Alebo to bolo o dva roky pozdejšie; na rok sa určite nepamätám, ale faktum je
pravdivé.
|
Holuby_Z-mojich-ziackych-casov-presporskych.html.txt
|
VelrybaBohatý loďař V. Veldon v San Francisku vysílal každého roku několik lodí na jih, by
lovily velryby. Jedna z těchto lodí, nazvaná „Poutník“, s kapitánem Hullem, nalezala se 2.
února 1873 pod 43 st. jižní šířky a 165 stupněm západní délky od Greemorohu.Na lodi té bylo pět plavců a jeden učeň, neboť pan Veldon uznal za vhodné na Novém
Selandu najmouti potřebné plavce na čas lovu, jež potom zase propustil.Loď křižovala v čas lovu nedaleko jižního polárního kruhu a lov se jí nedařil valně. Z
počátku ledna musil kapitán Hull zanechati lov, poněvadž plavci mu dělali překážky, pročež
plul k Novému Selandu a přibyl 15. ledna do přístavu Auklandu.Tam nalezala se toho času právě manželka Veldonova s nemocným synem svým Jakem a se
strýcem Benediktem. Provázelať manžela svého na cestě do Nového Selandu, kde musila pak
zůstati, poněvadž pětiletý syn její Jak se těžce roznemohl. Ztrávila tři měsíce v Auklandu,
když tam připlul „Poutník“. Umínila sobě, že na lodi té se vrátí domů; že strýc Benedikt ji
měl provázeti, toť se rozumí samo sebou. Musímě se zmíniti několika slovy o strýci tom.Strýc Benedikt, jak ho každý nazýval, byl učenec a sice přírodozpytec, který si obral za
úkol pozorování a zpytování zvláště hmyzu. To jej přimělo též k provázení rodiny Veldonové
na Nový Seland.Dne 22. ledna vstoupila paní Veldonová se synem svým, starou služkou, černé pleti, jejž
slula Nan a se strýcem Benediktem na loď. V bedně zvláštní nalezal se výtěžek cesty
Benediktovy; — četná sbírka to hmyzu.Paní Veldonové byl na lodi vykázán byt nejpohodlnější. Plavci chovali se k manželce pána
svého, jejž milovali a ctili velmi, s největší úctou. Byliť to vesměs Amerikáni, jediný
kuchař pocházel z Portugalu. V Auklandu totiž prchnul dřívější kuchař lodní, načež přijat
cizinec ten, jenž slul Negoro. Byl to člověk milující samotu; neobcoval s nikým na lodi a
nezavdal posud nejmenší příčiny k nespokojenosti. Obličej jeho a pohled však se nelíbily
kapitánovi. Negoro zdržoval se nejvíce v kuchyni a vůbec ukázal se mezi plavci velmi
zřídka.Mezi čeledi lodní nalezal se mladík patnáctiletý, jenž byl sirotkem od nejútlejšího věku
a vychován na útraty veřejné; nazýval se Dik[1]Sand. Jmeno Dik obdržel po člověku, jenž ho nalezl a Sand po místě, na kterém
nalezen byl, totiž na písčině, jež nachází se u vchodu do přístavu novoyorkského.Dik byl mladík velmi schopný; sotva dospěl osmého roku svého věku, jevil velikou chuť k
plavectví a vstoupil na loď co plavčík. Kapitán Hull poznal jej a pocítil k němu velkou
náklonosť i přimluvil se zaň u pana Veldona, který se ujal Dika a pečoval o jeho náležité
vzdělání. Dik za to projevoval vždy velkou vděčnost a oddanosť k celé rodině Veldonově.
Nebyl by zajisté otálel ani okamžik dáti svůj život za některého člena rodiny té. Z toho
poznáme snadno, že měl z toho velkou radost, když uslyšel, že paní Veldonová se svým synem
pojede s nimi domů na lodi „Poutníku“. Malý Jak byl jeho miláčkem, téměř mladším bratrem a
kde i kdy jen mohl, byl u něho.Paní Veldonová svěřila syna svého bez rozpaků Dikovi a nebála se, když malý Jak s nim
lezl po provazových žebřících a po žerdích na lodi, což malému hochu sloužilo ke zdraví;
byl to tělocvik proň užitečný a velmi příhodný na lodi, kde neměl k volnému pohybování
příliš mnoho místa.Po kolik dní panoval vítr našim plavcům méně příznivý. Bylo to 2. února, v místě shora
udaném, když se přihodilo něco zvláštního.Malý Jak nalezal se s Dikem nahoře na předním stožáru a pojednou se ozval, že něco vidí.
Tím vzbuzena byla pozornost Dikova, jenž bedlivě pohlížel v stranu, kterou mu Jak udal i
spatřil skutečně, že po moři plave nějaká věc i neotálel oznámiti to plavcům, načež
všickni, kdož měli tolik času, i sám kapitán, jali se pozorovati věc, jež plula na povrchu
vody v dálce asi tří anglických mil od „Poutníka“.Na rozkaz kapitánův brala se loď tato směrem k oné věci a hnedle pozorovali všickni, že
to zbytky lodi rozbité. Když se přiblížili značně, zaslechli z lodi rozbité štěkot, což
vzbudilo zvědavost jich a přimělo je k větší rychlosti.Spuštěn malý člun, do něhož vstoupil kapitán, Dik a dva plavci. Blížili se rychle k
troskám lodi a vylezli nahoru. Mimo psa nalezli tam ještě pět černochů, jižto leželi bez
sebe v koutě jedné jízby a Dik tvrdil, že lidé ti posud dýchají. Byli rychle dopraveni do
člunu a převezeni na loď. Jakmile se octli na palubě, volal kapitán kuchaře Negero.Kuchař přiběhl nahoru. Sotva uzřel ho pes zachráněný, vrhl se s hrozným štěkotem naň a
chtěl ho chopiti za krk zuby svými. Kuchař měl se co brániti a pouze tím se zachránil, že
plavci přiskočili a odtrhli psa.„Znáte toho psa?“ tázal se kapitán kuchaře.„Já ho nikdy neviděl,“ odvece tento.„Věru, podivná to věc,“ mručel si Dik.Ačkoli obchod s černými otroky byl zakázán usnešením evropských velmocí a lodě anglické
i francouzské na moři křižují a bdějí nad tím, by hanebný obchod ten nebyl provozován,
odváží se ročně z Afriky mnoho černochů do otroctví, což velmi dobře bylo známo kapitánu
Hullovi.Ošetřovali velmi pilně černochy a nejstarší z nich, asi šedesátiletý, který uměl
anglicky, zotaviv se záhy, vypravoval, jak před desíti dny loď jejich, jménem „Valdek“
srazila se za noční doby, kdy oni spali, s jinou a když procitli a přiběhli na palubu, že
cizí loď byla pryč a lidé s lodi „Valdeku“ také.Výrok ten potvrdili ostatní jeho soudruzi, kteří nebyli otroky, nýbrž občané republiky
severoamerické a příslušníci obce Pensylvanie. Pracovali v Australii, blíže Melbonanu po
tři roky a vraceli se domů na lodi „Valdeku“, na které stihla je zmíněná nehoda.Po celých deset dní živili se nuzně tím, co nalezli na troskách; zvláště však měli nouzi
o vodu a byli již po delší čas bez sebe, když nalezli je plavci „Poutníka“.Nejstarší z černochů nazíval se Tom; ostatní čtyři, mnohem mladší, byli Barta (Bat) syn
Toma starého, Austisi, Akteon a Herkules. Jméno psa zachráněného zároveň s nimi bylo Dingo.Byl to veliký pes, druhu, který nachází se na Novém Hollandu a nalezen byl před dvěma
roky na březích afrických od kapitána „Valdeku“, jenž se ujal zvířete toho. Co zvláštnosť
slušno podotknouti, že pes měl obojek, na kterém byly vyryty písmeny S. V.Starý Tom pozoroval, že pes nemá rád černochy, ačkoli jim v ničem neublížil. Za to
spřátelil se záhy s malým Jakem a hrával si s nim často. Hoch ten učil se čísti, ale
způsobem zvláštním. Mělť tolik kostek, kolik abeceda má písmen a na každé kostce byla
vyobrazena jedna písmena. Hoch si jimi hrál, sestavoval je v slova a tak se hravě učil
zároveň.Jednoho dne, bylo to 9. února, hrál si takto na palubě a starý Tom pomáhal mu při tom.
Dingo obskakoval kolem nich a pozoroval je bedlivě. Pojednou skočil a popadl do huby
kostku, na které byla vyobrazena písmena S i běžel s ní stranou a postavil ji na podlahu,
načež přiskočil a totéž učinil s písmenou V.Dingo znal tudíž písmeny; když pak mu chtěli odníti kostky uchvacené, protivil se tomu,
což vzbudilo podivení zvláště u kapitána i paní Veldonové. Kapitán vyptával se po minulosti
psa, avšak nikdo z černochů nemohl mu povědíti nic určitého.Kapitán pronesl mínění, že by to mohl býti pes cestujícího Francouze, Samuele Vernona,
který podnikl v roce 1871 cestu do vnitř Afriky, odkud se více nevrátil.Když o věci té hovořil s paní Veldonovou, objevil se Negoro na palubě. Nikdo si ho
nevšímal a nepozoroval, jak zuřivě pohledl na psa uzřev písmeny, jež střeží. Pes pak ucítiv
jej, stal se nepokojným, načež Negoro, zahroziv mu rukou, vzdálil si rychle. Kapitánovi
však neušla tato náhoda i mručel si:„V tom vězí nějaké tajemství.“Kapitán Hull opětoval zkoušku tuto několikráte a Dingo si důsledně vybral vždy tytéž
písmeny, S a V. Tím získal si ještě větší náklonnosť a lásku všech; jediný Negoro nesdílel
tyto city s ostatními obyvateli lodi a choval se nepřátelsky k psu či vlastně vyhýbal se mu
všemožně.Dne 10. února změnil se vítr dosud nepříznivý a kapitán Hull očekával, že nahradí, co
byl dosud zameškal.Paní Veldonová procházela se po palubě a pohlížejíc na moře pravila Dikovi, jenž s malým
Jakem byl na blízku:„Pozoruj tu divnou barvu vody mořské, pochází snad od nějaké vodní rostliny.“„Ne tak, paní Veldonová,“ odvětil Dik, „barvu tu způsobují miliony zvířátek
korýšovitých, jež slouží za pokrm větším zvířatům; zvláště velrybám.“V tom přišel kapitán Hull na palubu a potvrdil výrok plavčíka dodav ještě, že kde tato
zvířátka v množství tak značném se vyskytují, tam že bývá obyčejně velryba na blízku. Sotva
to dořekl, vykřikl plavec jeden: „Velryba.“Vskutku zahlédli v dálce asi čtyř mořských mil jakési víření vody, které oznamovalo, že
v tom místě prohání se nějaké velké zvíře, ač bránila tomu vzdálenost, by poznali jaké to
asi zvíře jest.Zkušený lovec velryb, jako byl kapitán Hull, poznal záhy, že to není pravá velryba,
nýbrž jiný druh a sice tak zvaný „jubart“.Pochopíme snadno, že zjev ten způsobil velký poplach mezi mužstvem na lodi a sice tím
více, poněvadž dřívější lov se jim dobře nevydařil. Hle tuť naskytla se vítaná příležitost
nahraditi onu vadu a když paní Veldonová pronesla mínění svoje, zdali podnik ten není
spojen s nebezpečím, upokojil ji v tom ohledu kapitán; řka, že věc ta nechová pro ně
žádného nebezpečí a že s prostředky, jaké má teď po ruce, vykonal již mnohokráte podobný
lov.Kapitán Hull konal přípravy k lovu, věda ze zkušenosti, že spojen bývá s velkými
obtížemi.Mohlť vyslati jenom jeden člun maje pouze pět cvičených plavců. Při lovu tom jest
potřebí cvičených a schopných námořníků, poněvadž jedním pohnutím vesla člun uvržen býti
může v nebezpečí a záhubu. Na „Poutníku“ musil zanechati zatím Dika, jenž byl by sice rád
se súčastnil lovu, avšak podrobil se nutnosti vida, že aspoň jeden zkušený plavec musí
zůstati na korábu.Moře bylo tiché, vítr ochaboval a to bylo podniku velmi na prospěch.Člun spuštěn na vodu a plavci vstoupili do něho.Dříve než kapitán Hull spustil loď dal Dikovi potřebné rozkazy a naučení, jak se má
chovati za jeho nepřítomnosti a zároveň vyzval černochy, by ve všem podporovali Dika, což
tito ochotně přislíbili.[1]Jméno Dik jest zkrácené Richard.
|
Verne_Patnactilety-kapitan.html.txt
|
Lútkarstvo na Slovensku[1]Lútkarstvo na Slovensku nemá tradície a keď ju má, tak je hodne spretŕhaná.Pred päťdesiatimi a viac rokmi dochádzali i na Slovensko českí lútkari. Úrady maďarské
nebránili, lebo považovali lútkarstvo za istý druh komediantstva. Pred štyridisiatimi —
štyridsiatimipiatimi rokmi i v takej zmaďarizovanej Banskej Bystrici celé týždne rozostavené
bývali „Na lúkach“ stany a vozy českých kočujúcich lútkarov, a keď mnoho obecenstva z
pospolitých, služobných, učňovských vrstiev zabávalo sa na hrách v stanoch, postávalo ho ešte
viac za stanmi, plachty narezávajúc, aby sa zadarmo dalo nielen počuť, ale i vidieť. Lútkari i
strážnik odháňali nezbednú chasu.Lútkari títo rozchádzali sa i po väčších dedinách a i tam týždeň — dva hrávali.Tak za mojich veľmi mladých liet, temer pred päťdesiatimi rokmi, rok po rok prichodila
česká lútkarska rodina i do Tajova, mojej rodnej obce pri Banskej Bystrici. Majúc skúsenosti,
nestavali stanov, ale iba javisko a tak mohol prísť vidieť i počuť, kto chcel, celá dedina. I
prišla. Ale keď prišlo medzi hrou na to, po grajciari hodiť na tanier, to mnohí sa odtiahli a
tanier zostal temer prázdny. Lútkarka smelo dohovárala a súcitnejším vykladala, čo ich to
stojí… a ľudia sa celý večer zabávajú a ľutujú dať — grajciar. Viac nepýta. Skúsili i tak, že
pred Krkoškov, medzi panskú maštaľ a Fature dom, ktoré tri budovy tvorily štvorec, otvorený
jednou stranou na cestu, postavili stan plachtový. Ale beda! Na druhý deň celý deň obšívala
lútkarka plachty a že si u nás varili, býval som smutným svedkom jej plaču nad škodou a
zlomyseľnosťou mládencov, ktorí stany narezávali. Do hry vše večer zaznel i čľapot poza uši a
krik, keď sa lútkar posťažoval richtárovi a ten postavil na ochranu obecného sluhu. Niekedy
čliapkal chlapcov i sám lútkar.Lútkari, ako som spomenul, u nás si varievali, u nás obšívali, obliekali, reparovali
lútky, s ktorými som sa ja, malý päť — šesť ročný chlapec, mohol takto zblízka spoznať, a snáď
preto nerobili potom večer pri predstavení na mňa taký dojem, ako na iných. U mňa zostával
silnejším ten, ktorý budila „pani majstrová“ sťažovaním si pred mojou starou materou na ťažký
život, na „škodu“, na biedu a drobné deti, ktoré jedli s nami, ktorým stará mať dávala do
hrnčíčka mlieka, kúsok chlebíka ako mne. Večer potom šiel som so slúžkou na predstavenie, na
prvé miesto, kde sa platilo štyri grajciare, ten starý veľký dvojgrošník. Slúžka neplatila,
ale ja som mal naložené „vtisnúť do ruky“, keby nechceli vziať. Starí moji rodičia hľadeli na
„tú komédiu“ ako na „ťažký chlebík“, „zaslúžených pár grajciarov“, za „ktorými sa tak musia
túlať po svete…“ a mne dodnes zostal iba tento sociálny dojem z celého toho lútkarstvta. Stál
som mu tak blízko a pod vlivom starých ľudí, i lútky mi vopred známe boli… Iných dojmov som si
nezachovali ani z Fausta, ani z nejakých iných hier kráľovských… Pozdejšie asi úrady zakázali
české lútkarstvo na Slovensku, nevídal som ich.Až počiatkom tohoto stoletia objavil sa razom v Turč. Sv. Martine slovenský lútkar Ján
Stražan so svojou početnou rodinou živou i lútkarskou. Malým nárokom vyhovoval dobre, zvlášte
keď niektoré Urbánkové hry dával lútkami, „Sirotu“ O. M. Horváthovej, „Márnotratného syna“
Jožka Hollého atď. Bola v tom zo strany Stražana i nevedomá národná tendencia. Šiator jeho
býval obecenstvom veľkým — malým preplnený.Pole mal Stražan široké, celé Slovensko! I zachodil verne na všetky strany. — Kde je od
prevratu, neviem. Deti podrástli, chceli i k Národnému divadlu a jeden z chlapcov,
lútkohercov, umrel pred pár rokmi na tuberkulózu.Keď sa zamyslím nad literatúrou, vychodí mi, že slovenskí spisovatelia lútkových hier
nepísali; lútkových divadiel nebývalo, iba pozdejšie v rodinách, i to len dotiaľ, kým vlastné
deti rodiny neodrástli. Potom lútky zapadli prachom a šlo sa na javisko, pravda, kde to bolo
možné, kde to úrady maďarské povoliť ráčili…Až po prevrate ministerstvo pre Slovensko zriadilo i týmto smerom propagačný odbor a pod
dozorom dr. V. Mauleho, poverilo akademického sochára Ducháča-Vyskočila modelovaním a
akademického maliara Jareša maľovaním a zostavovaním prenosných lútkových divadielok a títo
umelci vytvorili zo dvadsať-tridsať divadiel s typickými figúrami historickými i súčasnými,
ale — myslím — že málo sa mohli uplatniť, lebo lútky slovenské síce boli skvelé, ale nebolo
slovenských lútkových hier. Rýchle prikročil na pomoc dr. Ľudovít Okánik a niekoľko napísal.
Pravda, náhla robota nebýva stála.Dnes je slovenské a československé lútkarstvo na Slovensku v utešenom rozvoji. Zvlášť od
doby, čo začali sa ho ujímať vojenské osvetové kruhy, Sokoli atď.Pribýva i na počte slovenských lútkových hier, českých je tisíc. Nedostatok vidím len
jeden: lútkarstvo na Slovensku nemá svojho časopisu.[1]Desať rokov lútkarstva na Slovensku. Bratislava 1928, str. 14 — 15.Do sborníčka prispel aj Fr. Votruba článkom „O Stažanovi i Tajovskom“, v ktorom
podrobnejšie opísal Tajovského odsúdenie za článok proti maďarskému kočovnému divadlu a
uväznení v ružomberskom žalári vtedy, keď práve v Ružomberku vystupovalo Stražanovo
bábkové divadlo, obľúbené slovenským publikom. MenoStažan, ako píše
Tajovský a v ďalšom príspevku Votruba, opravujeme naStražan.
Nepodarilo sa nám zistiť, z akých dôvodov Tajovský i Votruba písali meno Stražan ako
Stažan.
|
GregorTajovsky_Novinarske-a-casopisecke-prace.txt
|
LidojedPod vysokými horami stála dřevěná chaloupka a v té chaloupce bydlil drvoštěp s ženou;
měli dvě děti, Janíčka a Barunku. Drvoštěp chodil vysoko do hor kácet dříví a maminka
vařila, v létě plela lněné políčko, v zimě předla a tkala. Janíček běhal po dvoře, hrál si
v brázdách na poli, Barunka pomáhala mamince, plela, drhla, močila len, až jí ručky pukaly.
Maminka byla bledá a vychudlá, kašlala, sotva se na nohou držela, někdy i nad stavem
usínala, až ulehla, už nevstala. Než umřela, prosila muže:„Nechoď vysoko do hor, kde jsou sněhy a ledy, kde přestávají pole, lesy, dílo rukou
lidských; víš že tam bydlí ten Divý, nikoho neživí.“A Barunce povídala, aby na Janíčka dohlédla, pole obdělávala, o domácnost se starala.Potom maminka umřela. Bylo smutno doma v chaloupce. Tatínek býval venku celý den, vracel
se až navečer unavený, ráno odcházel už za svítání. Barunka pracovala tak, jako když
maminka byla na živu, ještě víc. Bylo třeba příze, plátna, bylo třeba i houně dělat, šaty
spravovat, horské boty mazat a zas vařit, o domácnost se starat, těžko bylo Barunce zastat
maminku, aby tatínek nepocítil, že mu chybí, aby bylo co jíst, čím se oblékat. Zato
Janíček, zas tak jako dřív, jen se doma batolil, čekal, až Barunka upeče brambory nebo
uvaří pohankovou kaši, probíhal se venku v polích, stavěl si na potoku mlýnky, nebo se
díval jak mravenci vlekou dřívka do mraveniště, vyhřívají bílé pupy na slunci. Bylo mu tak
dobře, nenapadlo mu Barunce pomoci, — ani pomoci nežádala. Bylo-li otep chrastí donést,
klestí sušit, borůvek nasbírat, všechno Barunka sama zastala, nikdy si nestěžovala, i před
tatínkem milého Janíčka hájila, když chtěl, ať s ním jde třísky sbírat, třebaže je maličký,
práce že je zábava chudých lidí. Tak Janíček zůstával doma, tloustl, dobře se mu vedlo, ale
Barunka byla vychudlá, jako maminka bývala, veliké oči jí smutně hleděly samou starostí.Tak jednou pravil tatínek, že přišel jakýsi člověk, chce přes nejvyšší hory přelézt,
nabízí mu dobré zaplacení, aby ho převedl. Barunka prosila tatínka, aby pamatoval, co
maminka povídala, ale tatínek byl peněz velice potřebný, nedal jinak, na druhý den vyšel s
tím člověkem, ještě za tmy, slíbil, že se na druhý den večer vrátí. Děti zůstaly samy doma,
bylo jim smutno navečer, vzpomínaly, kde je tatínek asi, vysoko kdesi v sněhu na horách.
Ale v noci se strhla hrozná vichřice, bouřila celou noc a na druhý den až do večera.
Barunka navařila houbové polévky, napekla brambor, nahřála střevíce a punčochy, až tatínek
přijde zkřehlý a unavený, ale tatínek nešel. Čekaly dlouho do noci na lavici u ohniště, až
zaťuká na okno, — nezaťukal. Čekaly druhý den, ohřívaly polévku, plakaly, vybíhaly k lesu,
nadarmo. Tak na třetí den zrána se vypravily samy do hor, tatínka hledat. Nabraly si
pečených brambor, soli, černého chleba, kousek špeku, dobře se zabalily a daly se na cestu.
Vyšly do lesa, volaly, lezly do výšky, nikde človíčka. Vylezly až do kleče a pak na
palouky, lezly kamením a štěrkem, pořád výš, nad nimi svítily bílé sněhy, modré ledy,
bystřiny se řítily po skalách, kamení se sypalo po úbočí. Tak lezly, Barunka lehce a
svižně, ale Janíček těžce a nemotorně, plakal, nemohl dál, až nastal večer a cesty nebylo.
Nezbylo než rozdělat oheň, přenocovat pod silnou jedlí. Janíček naříkal, ale Barunka ho
těšila, že na druhý den jim bude lépe. Sama ale chudák malá sobě nevěřila. Na druhý den
hledají cestu — marně. Lezly, bloudily, až dolezly k sněžným polím, a najednou zas byl
večer, nevěděly kudy kam, hluboko, hluboko pod nimi už jim dávno zmizelo údolí ve tmě. Bylo
jim zima, měsíc svítil na bílý sníh, bořily se do závějí, klouzaly na hladkém ledu, až
najednou vidí v černých skalách a v bledém sněhu žluté světélko. Lezly za světélkem, až
dolezly k chaloupce zarostlé v modrem ledu, rampouchy s ní visely na všech stranách a ze
zasněžené střechy vycházel kouř. Tloukly na omrzlá dvířka, přišla jim otevřít malá černá
baba se zelenýma očima, hned jich vítala, laskavě chrochtala:„Lezte, lezte, kuřátka, moje malá bobátka, však jsme dávno čekali na něco sladkého.“Zavedla je do světnice, tam bylo horko k zalknutí. Na lavici u ohniště seděl divý chlap,
jak je uviděl, zařehtal, až zaplanul oheň na ohništi, vítr divoce zavyl, hned je ohmatával,
řičel:„Krm, babo, krm, masa na nich málo.“Baba jim vykázala kout za ohništěm kůžemi vystlaný a tam dostaly sladkého mléka, uzeného
masa, oříšků a zavařenin, co chtěly. Chlap pil celou noc, vypravoval babě, jak dva jacísi
červíčci lidští lezli po ledu, chtěli přelézt přes hory, a jak si na ně počíhal, sněhem je
zasypal, v ledu je pochoval. Janíček spal, ale Barunka poslouchala, zaplakala, pomodlila se
tatínkovi za lehké odpočinutí. Ráno chlap vyšel a hned nastala bouřka zlá, až chaloupkou
třásla. Janíčkovi se tam líbilo, bylo mu teplo, celý den ležel za ohništěm, chroustal
oříšky, lízal zavařené jahody a borůvky, tloustl jako cvalík. Ale Barunka se jala babě
pomáhat. Světnice byla zanedbaná jako doupě, podlaha zašlá, s povalu padaly celé kusy sazí,
v koutech se válely hromady ohryzaných kostí. Barunka drhla, smejčila, vařila, baba jen
seděla, kosti ohlodávala, spokojeně chrochtala, povídala:„Škoda by tě bylo, děvečko, jen dělej, hubená zůstaň. Však toho cvalíka bude dost.“ A
při tom pleskala Janíčka po tučných zádečkách.Tak žili dlouhý čas sami v té tmavé světnici, až počal kouř se vracet střechou do
světnice, v síni tál sníh a kolem zabedněných okének vnikalo vlhko skrz natlačený mech —
nastávalo jaro. Vyšli z chaloupky, proházeli sníh u okének, osekali rampouchy u střechy,
vyhrabali strouhu, aby voda stékala dolů na led. Baba poroučela, Barunka pracovala, dívala
se na sněhové vrchy nad chaloupkou, na ledové tříště kolem, a daleko, daleko a hluboko,
hluboko pod modrými ledy a šedivými skalami se černaly drobounké lesy, zelenala pole a mezi
poli se bělaly chumáčky malilinkých domečků — drobné vesničky. A Barunce se stýskalo po tom
kraji dole, po maminčini lnéném políčku. Ale Janíček si liboval, ležel za pecí, krmil se
mlékem a masem.Navečer zavyla vichřice, zavířily mlhy, vítr trhal chaloupkou, přihnal se divý chlap,
div dveře nevyvrátil a jen vešel, zařehtal radostí, jak Janíčka uviděl. Děti zalezly za
pec, ale bába se dlouho hádala s chlapem a křičela:„Jednoho je dost, vydá za dva, a co bys z ní měl, kuřátka hubeného. Aspoň mi vypomůže na
stará kolena.“Tak chlap nakonec svolil, brousil si nůž na kamenu u ohniště, Barunky si nevšímal, ale
Janíčka pořád po krku ohmatával, mlaskal jazykem. Pak kázal na ráno připravit misku,
vyčistit hmoždýř, namastit špikovačku, utlouci koření — chystal se na hostinu. Janíčkovi se
to líbilo, sám pomáhal, ale Barunka poznala, že je zle, bála se o bratříčka. Navečer, když
se všichni uložili, vzala ho za ruku, zabalila šátkem a vyvedla ho ven. Janíčkovi se
nechtělo z teplé světnice, těšil se na hostinu, ale Barunka jinak nedala, vlekla ho za
sebou. Měsíc jim svítil na cestu, led byl umrzlý nočním mrazem, sníh tuhý; tak šli opatrně
přes pukliny a přes závěje, sváželi se po sněhových stráních, spouštěli se v drobném
štěrku. Barunka šla napřed lehce, Janíček se batolil za ní těžce, sotva dýchal, zimou,
únavou hořekoval. Když se dnilo, byli už pod modrým ledem, za sněhovými pláněmi.Ale najednou tam vysoko nahoře u ledové chaloupky to zabouřilo, mlhy zavířily, ledy
popraskaly, skály zarachotily a bylo slyšet, jak se řítí balvany, sypou sněhové laviny,
padají prudké bystřiny — divý chlap se probudil, děcek nenašel, vyletěl z chalupy, hrnul se
za nimi, až se hory třásly. A děti běžely přes holá úbočí, klopýtaly a drápaly se nízkou
klečí, hustým podrostem, smrkovými hvozdy, ale už cítily za sebou jak řinčí skály v lese,
jak hvízdá vichr ve smrčí, mlha se na ně valila, plazila se s hor až do malých políček v
kamenitém úbočí. Sotva doběhly do těch ubohých drobných polí v kamenitých stráních, Janíček
nemohl dále, padl pod mezí, Barunka schovala se k němu, ani nedýchaly. A vichr hučí, stromy
praskají, metelice hvízdá po stráních, chlap se žene lesem až stromy vyvrací, doběhne až k
polím, tam, kde počíná práce rukou lidských, hledí, vyznat se nemůže kudy kam. Nevyzná se v
zemi lidmi zpracované. A najednou vidí před sebou hubenou ženu, stojí v modrém lněném poli,
kašle, dívá se na něj, v ruce drží modré kvítko.Divý chlap zaječel, zadupal a zařičel:„Hele, babo, kde jsou děti?“Žena hledí na kvítko, povídá:„Když kvete, pleje se, až uzraje, trhá se, pak se drhne ze semene, močí.“Ale chlap zaječel, zadupal a zařičel:„Mlč, babo, kde jsou děti?“Žena hledí na kvítko, povídá:„Když se vymočí, prostírá se, vysuší, pak se tře a vochluje.“Ale chlap zaječel, zadupal a zařičel:„Mluv, babo, kde jsou děti?“Žena hledí na kvítko, povídá:„Na kužel se nadírá, s kužele se vlákno přede, pak se souká, tká a střihá.“Ale chlap zaječel, zadupal a zařičel:„Dáš sem, babo, děti?“Žena na něho pohleděla, povídá:„Ach, ano děti, len, to je jejich práce, po celý rok a celý život, na poli, za stavem,
to je chudých lidí svět.“A když to dořekla, vyšlo slunce, zasvítilo na žlutá a modrá pole, na tmavé lesy, na
zasněžené hory, a chlap zavyl, zmizel i s mlhou. Děti vylezly z pod meze, vzaly se za ruce
a šly domů, do chaloupky a žily spolu dál, jako dřív tatínek a maminka, Janíček v lese na
dříví a Barunka na poli a za stavem — tak, jak chudí lidé v horách žijí.
|
Tille_Lidojed.html.txt
|
I. Píšu nám z JaninyFrantišek vyšiel z Noirtierovej izby takým neistým krokom a taký rozčúlený, že ho
ľutovala i Valentína.Villefort, ktorý mohol vysloviť len niekoľko nesúvislých slov a ušiel do svojej
pracovne, o dve hodiny dostal tento list:„Po tom, čo bolo dnes ráno odhalené, pán Noirtier de Villefort nemôže predpokladať, že
medzi jeho rodinou a rodinou pána Františka d’Épinay bolo by možné nejaké spojenie. Pánu
Františkovi d’Épinay je hrozné myslieť na to, že pán de Villefort, ktorý sa zdal vedieť o
veciach dnes rozpovedaných, nepredišiel ho v týchto myšlienkach.“Keby tak niekto v tej chvíli bol videl sudcu, zasiahnutého týmto úderom, nebol by veril,
že ho predvídal. Villefort si naozaj nepomyslel, že by sa otcova priamosť čiže drsnosť
nezastavila ani pred rozpovedaním takej udalosti. Pán Noirtier naozaj, nemajúc ohľad na
smýšľanie svojho syna, nikdy sa nesnažil objasniť Villefortovi tento fakt, takže on sa vždy
domnieval, že generál de Quesnel čiže barón d’Épinay, podľa toho, či ho chceme nazývať
menom, ktoré si sám zadovážil, a či menom, ktoré mu bolo dané, zahynul vraždou, a nie
čestnou smrťou v súboji.Drsný list, ktorý dostal od mladíka, ktorého si do toho času vždy tak vážil, bol
smrteľným úderom pre hrdosť človeka, akým bol Villefort.Sotva si sadol v pracovni, vstúpila jeho žena.Odchod Františka na apel pána Noirtiera prekvapil všetkých natoľko, že položenie pani de
Villefort, ktorá osamela s notárom a svedkami, stávalo sa čoraz trápnejším. Tu sa pani de
Villefort rozhodla odísť, oznámiac, že sa ide spýtať, čo sa stalo.Pán de Villefort povedal jej len toľko, že pre istý rozhovor, ktorý mali pán Noirtier,
pán d’Épinay a on, zmarený bol sobáš Valentíny s Františkom.Bolo ťažko oznámiť vec čakajúcim; pani de Villefort, vrátiac sa do salónu, povedala len
toľko, že pán Noirtier na začiatku rozhovoru dostal slabý záchvat porážky, a tak smluva je
na niekoľko dní odročená.Táto zvesť, hoci bola i nepravdivá, po dvoch nešťastných udalostiach toho istého druhu
prišla tak nečakane, že poslucháči pozreli na seba s údivom a odišli bez slova.Zatiaľ Valentína, šťastná, ale i zdesená, pobozkajúc a zahrnúc vďakou slabého starca,
ktorý jediným úderom preťal reťaz, ktorú pokladala už za nezničiteľnú, prosila, aby sa
smela utiahnuť do svojej izby a zotaviť sa. Noirtier dal jej pohľadom dovolenie, o ktoré
prosila.Miesto toho však, že by bola šla do svojej izby, Valentína vyšla na chodbu, a otvoriac
malé dvierka, vbehla do záhrady. V nahromadených udalostiach jej srdce neprestajne svieral
temný strach. Čakala, že sa v každej chvíli zjaví Morrel, bledý a výhražný ako lord
Ravenswood pri kontrakte Lucie de Lammermoor.Bolo ozaj na čase, že prišla ku plotu. Maximilián, zbadajúc Františka odchodiť z
cintorína v spoločnosti pána de Villefort a tušiac, čo sa stane, sledoval ho; keď ho však
videl vstúpiť do domu, videl ho i vyjsť ztadiaľ a opäť sa ta vrátiť s Albertom a
Château-Renaudom, nepochyboval už viacej. Vrútil sa do ohrady, pripravený na všetko a
celkom istý, že Valentína pribehne za ním v prvej voľnej chvíľke.Nemýlil sa; jeho oko, primknuté k doskám, ozaj zbadalo devu, ktorá bez obvyklej
opatrnosti ponáhľala sa rovno ku bráne. Pri prvom pohľade, ktorý na ňu vrhol, Maximilián sa
upokojil; pri prvom slove, ktoré povedala, strhol sa radostne.„Sme zachránení,“ povedala Valentína.„Zachránení!“ opakoval Morrel, nemôžuc veriť toľkému šťastiu. „Kto nás zachránil?“„Môj starý otecko. Ó, Morrel, majte ho veľmi radi!“Morrel prisahal, že bude starca milovať z celého srdca svojho; mohol to urobiť bez
námahy, lebo v tej chvíli nemiloval ho ako priateľa alebo ako otca, ale zbožňoval ho ako
Boha.„Ale ako sa to stalo?“ spýtal sa Morrel. „Aký zvláštny prostriedok upotrebil?“Valentína už otvárala ústa, chtiac mu všetko povedať; pomyslela si však, že vo všetkom
tom väzí hlboké tajomstvo, ktoré patrí len jej starému otcovi.„Neskôr vám to poviem,“ odvetila.„Ale kedy?“„Keď budem vašou ženou.“Tým prešiel rozhovor na kapitolu, ktorá robila Maximiliána ochotným na všetko. Uznal
ochotne, že musí byť spokojný s tým, čo vie, a že je toho na jeden deň dosť. Na odchod však
pristal až potom, keď mu Valentína sľúbila, že ju uvidí na budúci večer.Valentína sľúbila Morrelovi, čo chcel. V ich očiach sa všetko zmenilo a teraz už ľahšie
uverila, že si ju Maximilián vezme, ako by bola uverila pred hodinou, že si ju František
nevezme.Medzitým pani de Villefort odišla k Noirtierovi.Noirtier pozrel na ňu chmúrnym a prísnym pohľadom, akým ju obyčajne vítaval.„Pane,“ riekla pani Villefortová, „nemusím vám ani oznámiť, že sobáš Valentínin bol
zmarený, lebo roztržka stala sa práve na tomto mieste.“Noirtier nereagoval.„To však, pane, neviete,“ pokračovala pani de Villefort, že ja som sa vždy stavala proti
sobášu, ktorý sa mal uskutočniť proti mojej vôli.“Noirtier pozrel na svoju nevestu ako kto čaká na vysvetlenie.„A teraz, keď je sobáš znemožnený, ktorý, ako viem, budil váš odpor, prichodím k vám s
prosbou, ktorú ani pán de Villefort, ani Valentína vysloviť nemôžu.“Noirtierove oči sa spýtaly, aká je to prosba.„Prichodím vás prosiť, pane,“ pokračovala pani de Villefort, „ako jediná, ktorá má na to
právo, lebo som jediná, ktorá z toho nič mať nebudem, prichodím vás prosiť, aby ste vrátili
svojej vnučke nie svoju náklonnosť, ktorú vždy mala, ale jej majetok.“Noirtierove oči ostaly na chvíľu neisté; bolo zrejmé, že pátra po príčinách takého
príhovoru a že ich nemôže nájsť.„Môžem sa úfať, pane,“ riekla pani de Villefort, „že vaše úmysly sa shodujú s prosbou,
ktorú som vám práve predniesla?“„Áno,“ odvetil Noirtier.„Tak teda odchádzam, pane, vďačná i šťastná.“A pozdraviac sa pánu Noirtierovi, odišla.Skutočne, hneď na druhý deň Noirtier dal si zavolať notára: prvý testament roztrhali a
napísali nový, v ktorom poručil celý svoj majetok Valentíne s podmienkou, že sa od neho
nikdy neodlúči.Niektoré osoby zo spoločnosti potom vyrátaly, že slečna de Villefort, dediac po
markízovi a markíze de Saint-Méran a zasa prijatá starým otcom na milosť, bude mať voľakedy
tristotisíc libier renty.Medzitým, čo bol u Villefortov zmarený tento sobáš, grófa de Morcerf navštívil Monte
Christo. Gróf de Morcerf, chtiac Danglarsovi dokázať svoju snaživosť, obliekol si skvostnú
uniformu generála-poručíka, ktorú dal ozdobiť všetkými radmi, a rozkázal zapriahnuť svoje
najlepšie kone. Takto pripravený zašiel do ulice de la Chaussée-d’Antin a dal sa ohlásiť
Danglarsovi, ktorý bol zaujatý mesačnou uzávierkou.Od istého času nebolo radno navštíviť baróna v túto chvíľu, ak niekomu záležalo na tom,
aby ho zastihol v dobrej nálade.Pri pohľade na svojho vznešeného priateľa Danglars sa tiež tváril vznešene a sadol si
vzpriamene do kresla.Morcerf, obyčajne taký upiaty, bol teraz usmievavý a prívetivý. Istý, že jeho reč bude
mať úspech, vzdal sa diplomacie a zrazu siahol na jadro veci.„Barón,“ riekol, „tu som. Dávno sa zapodievame svojimi niekdajšími slovami…“Morcerf sa nazdával, že pri týchto slovách sa rozžiari barónova tvár; jej chmúrnosť
pripisoval svojmu mlčaniu. Ale, čo bolo temer neuveriteľné, naopak, táto tvár nadobudla
práve výraz ešte väčšej necitnosti a chladnosti.Preto Morcerf zamĺkol vprostred vety.„Akými slovami, pán gróf?“ spýtal sa bankár, ako by márne hľadal v duchu vysvetlenie
toho, čo chcel povedať generál.„Ó, ste formalista, drahý pane,“ riekol gróf, „a pripomínate mi, že mám zachovať všetky
pravidlá obradu. Na moj’ pravdu, veľmi dobre! Odpusťte. Mám jediného syna a prvý raz myslím
na jeho ženbu, som v tom ešte len učeník; tak teda sa podrobujem.“Morcerf vstal s núteným úsmevom, poklonil sa hlboko Danglarsovi a riekol:„Pán barón, mám česť prosiť vás o ruku slečny Eugenie Danglarsovej, vašej dcéry, pre
svojho syna vikonta Alberta de Morcerf.“Ale Danglars, miesto aby tieto slová prijal priaznivo, ako mohol od neho čakať Morcerf,
stiahol obrvy, a nevyzvúc grófa, ktorý ostal stáť, aby si zasa sadol, odpovedal:„Pán gróf, prv, ako vám odpoviem, musím si to rozmyslieť.“„Rozmyslieť?“ opakoval Morcerf s rastúcim údivom. „Čo ste nemali kedy rozmyslieť si to
za osem rokov, čo sme o tom sobáši prvý raz hovorili?“„Pán gróf,“ riekol Danglars, „každý deň prichodia veci, pre ktoré znova musíme rozmýšľať
o tom, čo sme pokladali za pevne ustanovené.“„Ako to?“ spýtal sa Morcerf. „Nerozumiem, pán barón!“„Chcem povedať, pane, že od štrnástich dní nové okolnosti…“„Dovoľte,“ riekol Morcerf, „hráme azda komédiu?“„Ako, komédiu?“„Áno, vyslovme sa kategoricky.“„Želám si to vrele.“„Shovárali ste sa s pánom de Monte Christo?“„Stretáme sa veľmi často,“ odvetil Danglars vypnúc sa, „je mojím priateľom.“„Tak na jednej z posledných schôdzok povedali ste mu, že sa zdám vo veci tohto sobáša
zábudlivý, nerozhodný.“„To je pravda.“„Tak, tu som. Ako vidíte, nie som ani zábudlivý, ani nerozhodný, lebo prichádzam vyzvať
vás, aby ste splnili svoj sľub.“Danglars neodpovedal.„Rozmysleli ste si to tak skoro,“ riekol Morcerf, „či ste vyprovokovali moje želanie len
preto, aby ste si dožičili radosť pokoriť ma?“Danglars pochopil, že ak bude v rozhovore pokračovať tónom, akým začal, môže sa všetko
pre neho skončiť nepriaznivo.„Pán gróf,“ riekol, „chápem, že máte právo byť prekvapený mojou zdržanlivosťou. Preto
verte mi i vy, že ma to v prvom rade zarmucuje; verte mi, že ma k nej nútia vyššie
okolnosti.“„Hovoríte do vetra, drahý pane,“ povedal gróf, „s tým by sa azda mohol uspokojiť
ktokoľvek. Ale gróf de Morcerf nie je ktokoľvek, a keď človek, ako je on, vyhľadá iného
človeka a upozorní ho na daný sľub, a keď ho tento človek nedodrží, má právo žiadať, aby mu
aspoň hneď bola označená riadna príčina.“Danglars bol chabec, ale nechcel sa ním zdať; Morcerfov tón sa ho dotkol.„To, čo mi chýba, ani nie je riadna príčina.“„Čo tým chcete povedať?“„Že mám riadnu príčinu, ale nie je ľahko vysloviť ju.“„Cítite však predsa,“ riekol zasa Morcerf, „že sa nemôžem uspokojiť s vaším mlčaním.
Podľa všetkého jedno sa mi zdá jasné: totiž že spojenie so mnou odmietate.“„Nie, pane,“ povedal Danglars, „odkladám len svoje rozhodnutie, to je všetko.“„Ale nemôžete si predsa myslieť, ako predpokladám, že sa podrobím vašim vrtochom a že
budem pokojne a pokorne čakať na návrat vašej lásky.“„Tak, pán gróf, ak nemôžete čakať, robme tak, ako by našich plánov nikdy nebolo.“Gróf si zahryzol do perí až do krvi, aby premohol výbuch, do ktorého ho hnala jeho pyšná
a vznetlivá povaha. Ale pochopil, že by sa zosmiešnil, preto pohol sa ku dverám salónu, tu
si však vec rozmyslel a vrátil sa.Mrak mu zmizol s čela a zanechal tam miesto urazenej pýchy stopu neurčitého nepokoja.„Hľaďte, drahý Danglars,“ povedal, „poznáme sa už toľko rokov, a preto sa máme obapolne
šetriť. Vaša povinnosť je vysvetliť mi vec, a či môžem žiadať od vás menej, ako aby som
vedel, aká nešťastná náhoda pripravila môjho syna o náklonnosť, ktorú ste oproti nemu
prechovávali?“„Nemám nič proti vikontovej osobe, to je všetko, čo vám môžem povedať, pane,“ odvetil
Danglars, ktorý sa zasa stával bezočivým, vidiac, že Morcerf znova skrotol.„Proti komu teda?“ spýtal sa rozčúleným hlasom Morcerf, ktorému obledlo čelo.Danglars, ktorý pobádal každý z týchto príznakov, pozrel na neho pevnejšie ako inokedy.„Poďakujte sa mi, že sa nevyslovujem jasnejšie,“ riekol.Nervózne zachvenie, pochádzajúce akiste z premáhaného hnevu, otriaslo Morcerfom.„Mám právo,“ povedal, veľmi sa premáhajúc, „žiadať vás o vysvetlenie. Máte niečo proti
madame de Morcerf? Nestačí vám môj majetok? Či azda moje náhľady, ktoré sú v rozpore s
vašimi?…“„Vôbec nič zo všetkého toho, pane,“ odvetil Danglars; „bolo by to neodpustiteľné, lebo,
poznajúc to všetko, angažoval som sa. Nie, nebádajte ďalej, hanbím sa naozaj, že som
zavinil toto skúšanie svedomia; prosím vás, nechajme to! Vyvoľme si strednú cestu:
odročenie, ktoré nie je ani roztrhnutím, ani záväzkom. Veď, Bože môj, vec nie je taká
súrna! Moja dcéra má sedemnásť rokov, váš syn má dvadsaťjeden. Kým budeme čakať, čas poletí
ďalej, prinesie udalosti; veci, ktoré sa včera zdaly chmúrne, na druhý deň zdajú sa
prijasné; tak často cez deň zanikajú najkrutejšie klebety.“„Klebety, povedali ste, pane?“ spýtal sa Morcerf, smrteľne zblednúc. „Ohovárajú ma
teda?“„Pán gróf, vravím vám, nevysvetľujme vec viacej!“„Musím sa teda pokojne poddať tomu odmietnutiu?“„Ktoré je pre mňa oveľa trápnejšie, pane. Áno, pre mňa je trápnejšie ako pre vás, lebo
som pokladal spojenie s vami za poctenie, a zmarený sobáš vždy vrhá väčší tieň na nevestu
ako na ženícha.“„Dobre, pane, nehovorme už o tom,“ povedal Morcerf, a natiahnuc si náruživo rukavice,
vyšiel z miestnosti.Danglarsovi prišlo na um, že Morcerf sa neopovážil ani raz spýtať, či Danglars odvoláva
svoje slovo pre neho, Morcerfa.Večer mal dlhú poradu s niekoľkými priateľmi, a pán Cavalcanti, ktorý sa neprestajne
zdržiaval v dámskom salóne, odišiel z bankárovho domu posledný.Na druhý deň, keď sa prebudil, Danglars si žiadal noviny, ktoré mu hneď doniesli.
Odložil troje či štvoro časopisov a siahol zaImpartialom.Boly to noviny, ktorých hlavným redaktorom bol Beauchamp.Strhol rýchlo pásku, otvoril časopis s nervóznou náhlivosťou, pohŕdavo preskočil
parížsky článok, a príduc k rozličným zvestiam, zastal so zlomyseľným úsmevom pri zpráve,
ktorá sa začínala slovami:Píšu nám z Janiny…„Dobre,“ riekol, prečítajúc ju, „tento článoček o plukovníkovi Fernandovi usporí mi
akiste dať akékoľvek vysvetlenie pánu grófovi de Morcerf.“Vtom, keď totiž odbilo deväť hodín ráno, prišiel Albert de Morcerf v čiernych,
starostlivo pozapínaných šatách do domu na Champs-Elysées. Nepokojne kráčal a hovoril
úsečne.„Pán gróf odišiel asi pred polhodinou,“ oznamoval vrátnik.„Šiel s ním i Baptistin?“ spýtal sa Morcerf.„Nie, pán vikont.“„Zavolajte Baptistina, chcem sa s ním shovárať.“Vrátnik šiel pre komorníka a o chvíľu sa s ním vrátil.„Priateľ,“ riekol Albert, „odpusťte mi moju indiskrétnosť, ale chcel som sa spýtať práve
vás, či váš pán naozaj odišiel.“„Áno, pane,“ odvetil Baptistin.„I pre mňa?“„Viem, s akou radosťou prijíma môj pán návštevy pána vikonta, vystríhal by som sa teda
všeobecné opatrenia namieriť proti pánu vikontovi.“„Máte pravdu, lebo chcem sa s ním shovárať o vážnej veci. Myslíte, že sa vráti neskoro?“„Nie, lebo si objednal raňajky na desiatu hodinu.“„Dobre, prejdem sa po Champs-Elysées a o desiatej budem tu. Ak by pán gróf prišiel prv,
povedzte mu, že ho prosím, aby ma počkal.“„Ráčte sa, pane, na mňa spoľahnúť. Nezabudnem.“Albert nechal stáť pred grófovým domom svoj kabriolet a odišiel pešo. Keď išiel popri
ulici des Veuves, zdalo sa mu, že poznáva grófove kone, ktoré stály pri Gossetovej
strelnici; pristúpil bližšie, a zistiac, že sú to ony, poznal i kočiša.„Pán gróf je v strelnici?“ spýtal sa ho Morcerf.„Áno, pane,“ odvetil kočiš.Keď sa Morcerf priblížil k strelnici, zaznelo naozaj niekoľko pravidelných výstrelov.Vstúpil.V záhradke stál sluha.„Pardon,“ riekol, „či by neráčil pán vikont počkať chvíľočku?“„Prečo, Filip?“ spýtal sa Albert, ktorý ako riadny hosť čudoval sa prekážke, ktorú
nechápal.„Preto, lebo pán, ktorý sa teraz cvičí, robí tak vždy osamote a nestrieľa nikdy pred
nikým.“„Ani pred vami, Filip?“„Vidíte, pane, že som za dverami lóže.“„A kto mu nabíja pištole?“„Jeho sluha.“„Núbijec?“„Černoch.“„Tak je.“„Poznáte teda toho pána?“„Idem pre neho; je to môj priateľ.“„Ó, to je niečo iné; idem ta a oznámim mu to.“A Filip, hnaný zvedavosťou, vstúpil do doštenej búdy. 0 chvíľku zjavil sa na prahu Monte
Christo.„Odpusťte, drahý gróf, že vás až sem prenasledujem,“ riekol Albert, „ale poviem vám
hneď, že tomu nie sú na príčine vaši ľudia, ale moja indiskrétnosť. Bol som u vás, povedali
mi, že ste na prechádzke a že sa o desiatej vrátite na raňajky. Chcel som sa tiež
prechádzať do desiatej, a tu zbadal som vaše kone a váš koč.“„Tak sa smiem tešiť nádejou, že chcete so mnou raňajkovať?“„Nie, ďakujem, teraz nejde o raňajky. Môžbyť, že budeme neskoršie raňajkovať, ale, hrom
do toho, v škaredej spoločnosti!“„Čo mi to, do čerta, rozprávate?“„Bijem sa dnes, môj drahý.“„Vy, a prečo?“„Aby som sa bil, hrom do toho!“„Áno, rozumiem, ale prečo? Veď človek sa bije pre rozličné veci, nie?“„Pre česť.“„Ach, to je vážna vec.“„Taká vážna, že prichodím prosiť vás o nejakú láskavosť.“„Akú?“„Aby ste boli mojím svedkom.“„Potom je to naozaj vážna vec; nehovorme o tom tu, poďme ku mne. Ali, daj mi vody.“Gróf si vysúkal rukávy a odišiel do malého vestibulu pred strelnicou, kde si strelci
obyčajne umývali ruky.„Pán vikont, ráčte len vstúpiť,“ riekol ticho Filip, „uvidíte niečo zaujímavé.“Morcerf vstúpil. Na doske boly pripevnené karty.Zďaleka sa Morcerfovi zdalo, že je to celá kartová hra, lebo tam boly karty od esa až po
desiatky.„Ach,“ zvolal Albert, „hrali ste piket?“„Nie,“ odvetil gróf, „robil som karty.“„Ako?“„Áno, čo tu vidíte, sú esá a dvojky; moje guľky urobily z nich trojky, pätorky,
sedmičky, osmičky, deviatky a desiatky.“Albert pristúpil bližšie.Guľky naozaj nahradily v cele presných čiarach a v cele jednakých vzdialenostiach
chýbajúce znaky a prerazily karty na miestach, kde maly byť pomaľované. Idúc k doske,
Morcerf okrem toho zdvihol dve alebo tri lastovičky, ktoré boly také neopatrné, že
prilietly na dosah grófovej pištole a ktoré gróf zastrelil.„Do čerta!“ hlesol Morcerf.„Prosím vás, vikont,“ riekol Monte Christo, utierajúc si ruky uterákom, ktorý mu podal
Ali, „veď niečím musím vyplniť prázdne chvíle. Ale poďte, čakám vás.“Obidvaja si sadli do Monte Christovho koča, ktorý o niekoľko minút stál pred bránou č.
30.Monte Christo zaviedol Morcerfa do svojej pracovne a ponúkol mu kreslo. Obidvaja si
sadli.„Tak, a teraz hovorme pokojne,“ riekol gróf.„Vidíte, že som celkom pokojný.“„S kým sa chcete biť?“„S Beauchampom.“„S priateľom?“„Človek sa vždy bije s priateľom.“„Ale musí mať aspoň príčinu.“„Mám ju.“„Čo vám urobil?“„Vo včerajších večerných novinách je… ale tu ich máte, čítajte.“Albert podal Monte Christovi noviny, v ktorých gróf čítal tieto slová:„Píšu nám z Janiny:Dozvedeli sme sa až doteraz neznámy alebo neuverejnený fakt, že hrady, chrániace mesto,
Turkom vydal francúzsky dôstojník, ktorému paša Ali Tebelin celkom dôveroval a ktorý sa
menoval Fernand.“„No a,“ spýtal sa Monte Christo, „čo vás na tom pohoršuje?“„Čo ma pohoršuje?“„Áno. Čo vám na tom záleží, že janinské pevnosti vydal dôstojník, ktorý sa menuje
Fernand.“„Záleží mi na tom, lebo môj otec, gróf de Morcerf, má krstné meno Fernand.“„A váš otec bol v službách Aliho pašu?“„Totiž bojoval za slobodu Grécka. V tom väzí klebeta.“„Tak, drahý vikont, rozprávajme sa rozumne!“„Len to si želám.“„Povedzte mi, prosím vás, kto vie vo Francúzsku, do čerta, že dôstojník Fernand a gróf
de Morcerf je tá istá osoba, a kto sa teraz stará o Janinu, ktorú dobyli, tuším, roku tisíc
osemsto dvadsiateho tretieho?“„V tom je práve bezočivosť: nechali ponad to prejsť čas a teraz sa vracajú k zabudnutým
udalostiam, aby z nich vyvolali škandál, ktorý môže poškvrniť vysokú pozíciu. Tak ja, dedič
otcovho mena, nechcem, aby naň padol čo len tieň pochybnosti. Pošlem Beauchampovi, ktorého
noviny priniesly túto zvesť, dvoch svedkov a on ju odvolá.“„Beauchamp neodvolá nič.“„Potom sa budeme biť.“„Nie, nebudete sa biť, lebo vám odpovie, že v gréckej armáde bolo azda päťdesiat
dôstojníkov, ktorí sa menovali Fernand.“„Budeme sa biť i vtedy, keď mi dá túto odpoveď. Ó, chcem, aby to zmizlo… Môj otec, taký
ušľachtilý vojak, s takou skvelou kariérou…“„Alebo uverejní: Máme príčinu myslieť si, že tento Fernand nemá nič spoločného s pánom
grófom de Morcerf, ktorého krstné meno je tiež Fernand.“„Ja chcem úplné a celistvé odvolanie; s týmto sa neuspokojím!“„A pošlete mu svedkov?“„Áno.“„Zle robíte.“„Tým chcete povedať, že mi nechcete preukázať láskavosť, o ktorú som vás prišiel
prosiť.“„Ale veď vy poznáte môj náhľad na súboj; priznal som sa vám k nemu v Ríme, pamätáte sa?“„Jednako však našiel som vás dnes, drahý gróf, len pred chvíľou, pri práci, ktorá s
týmto náhľadom slabo súhlasí.“„Viete, to preto, drahý priateľ, lebo človek nesmie byť nikdy exkluzívny. Keď žije s
bláznami, musí sa tiež učiť šialenstvám. Nejaký pochabý človek, ktorý nebude mať o nič
základnejšie príčiny pre škriepku so mnou, ako máte vy v spore s Beauchampom, každú chvíľu
ma môže vyhľadať pre nejakú hlúposť, alebo mi poslať dvoch svedkov, alebo ma uraziť pred
verejnosťou: no a potom bude predsa treba toho blázna zabiť.“„Pripúšťate teda možnosť, že by ste sa i vy bili?“„To si myslím!“„Prečo teda chcete, aby som sa ja nebil?“„Nehovorím, aby ste sa nebili, hovorím len, že súboj je vážna vec, ktorú si treba
rozmyslieť.“„A či on rozmýšľal prv, ako urazil môjho otca?“„Ak sa prizná, že nerozmýšľal, netreba sa na neho hnevať.“„Ó, drahý gróf, ste prizhovievavý!“„Vy ste zasa priprísny. Hľaďte, povedzme… počúvajte dobre, hovorím: povedzme… ale
nehnevajte sa preto, čo vám poviem.“„Počúvam.“„Povedzme, že uverejnená zvesť je pravdivá…“„Syn nesmie pripustiť podobnú možnosť o cti svojho otca.“„Ech, Bože môj, žijeme v časoch, keď možno všeličo pripustiť!“„To je práve chyba čias.“„Chcete ju napraviť?“„Áno, tam, kde sa týka mňa.“„Bože môj, drahý priateľ, vy ste nesmierne prísny človek.“„Už som raz taký.“„Ste neprístupný dobrým radám?“„Nie, ak pochodia od dobrého priateľa.“„Myslíte, že som ním?“„Áno.“„Tak prv, ako pošlete svedkov Beauchampovi, informujte sa.“„U koho?“„Nuž napríklad hoci u Haydée.“„Mám do toho zamotať ženu? Čo môže ona?“„Povedať, že váš otec nemá nijakú účasť na porážke a smrti jej otca, alebo by vám mohla
tú okolnosť objasniť, keby váš otec mal náhodou nešťastie…“„Povedal som vám už, drahý gróf, že nemôžem pripustiť takéto predpokladanie.“„Zavrhujete teda ten prostriedok?“„Zavrhujem ho.“„Rozhodne?“„Rozhodne.“„Dám vám poslednú radu.“„Dobre, ale poslednú.“„Nechcete ju?“„Ba prosím vás o ňu.“„Neposielajte Beauchampovi svedkov.“„Ako?“„Choďte k nemu sám.“„To je proti zvykom.“„Vaša vec nie je obyčajnou vecou.“„A prečo mám k nemu ísť sám?“„Lebo tak ostane vec medzi vami a Beauchampom.“„Vysvetlite mi to jasnejšie.“„Isteže: ak bude chcieť Beauchamp odvolať, musíte mu pririeknuť zásluhu dobrej vôle,
odvolanie preto nebude menej cenné; ak však zavrhne, ešte vždy bude dosť času zasvätiť do
tajomstva dvoch cudzincov.“„Nebudú to dvaja cudzinci, budú to priatelia.“„Dnešní priatelia sú zajtrajšími nepriateľmi.“„Ó! Napríklad?“„Napríklad Beauchamp.“„Teda…“„Radím vám opatrnosť.“„Teda myslíte, že mám ísť k Beauchampovi?“„Áno.“„Sám?“„Sám. Ak chceme niečo dosiahnuť od ľudskej samoľúbosti, musíme tú samoľúbosť ušetriť i
od tieňa utrpenia.“„Myslím, že máte pravdu.“„Na nešťastie.“„Pôjdem ta sám.“„Choďte, ale urobili by ste ešte lepšie, keby ste ta nešli vôbec.“„To nie je možné.“„Urobte teda tak; je to predsa lepšie ako to, čo ste chceli urobiť prv.“„Ale keby tak, pri všetkej mojej obozretnosti, pri všetkých mojich ohľadoch, musel byť
súboj, boli by ste mi svedkom?“„Môj drahý vikont,“ odvetil Monte Christo s nesmiernou vážnosťou, „veď ste pred časom
videli, že som za vás urobil všetko, čo som mohol, ale láskavosť, o ktorú ma prosíte,
vymkýna sa z kruhu tých, ktoré vám môžem preukázať.“„Prečo?“„Azda sa to raz dozviete.“„Zatiaľ však?…“„Prosím vás, hľaďte na svoje tajomstvo.“„Dobre. Požiadam teda Františka a Château-Renauda.“„Požiadajte Františka a Château-Renauda — nič lepšie nemôžete urobiť.“„Ale ak sa budem biť, dáte mi predsa malú príučku v šermovaní a v strieľaní?“„Nie, ani to nie je možné.“„Ale ste vy divný človek! Nechcete teda s tým mať nič?“„Naskrze nič.“„Nehovorme teda už o tom viacej. S Bohom, gróf!“„S Bohom, vikont!“Morcerf vzal svoj klobúk a odišiel. Pred bránou našiel svoj kabriolet, a podľa možnosti
premôžuc svoj hnev, dal sa zaviezť k Beauchampovi; Beauchamp bol v redakcii svojich novín.Albert dal sa odprevadiť do redakcie. Beauchamp bol v tmavom a zaprášenom kabinete, aké
bývajú pracovne časopisov.Ohlásili mu Alberta de Morcerf. Dal si dva razy opakovať ohlásenie; potom, nemôžuc tomu
ešte stále veriť, zvolal:„Vstúpte!“Albert vošiel. Beauchamp vykríkol, vidiac priateľa prekračovať hromady papiera a šliapať
zle vycvičenou nohou po novinách všetkých veľkostí, ktoré pokrývaly nie parkety, ale
červené dlaždice jeho pracovne.„Tadiaľto, tadiaľto, môj drahý Albert,“ riekol, podávajúc mladíkovi ruku. „Do čerta, čo
vás vedie ku mne? Zablúdili ste ako Janko Palček, alebo prosto idete požiadať o raňajky?
Prosím vás, nájdite si nejakú stoličku; tam, hľa, stojí akási pri tom gerániu, ktorý ma
jedine upozorňuje, že sú na svete aj iné listy ako papierové.“„Beauchamp,“ riekol Albert, „chcem sa s vami shovárať o vašom denníku.“„Vy, Morcerf? A čo si žiadate?“„Žiadam si opravu.“„Vy, opravu? A akú, Albert? Ale veď si sadnite.“„Ďakujem,“ odvetil Albert a ľahko pokynul hlavou.„Vysvetlite mi vec.“„Opravu zvesti, ktorá sa týka cti jedného z členov mojej rodiny.“„Ale choďte!“ zvolal Beauchamp, prekvapený. „Akej zvesti? Veď je to nie možné!“„Zvesti, ktorú vám zaslali z Janiny.“„Z Janiny?“„Áno, z Janiny. Naozaj, tvárite sa, ako by ste nevedeli, prečo som prišiel.“„Na moju česť! Baptiste! Včerajšie noviny!“ zvolal Beauchamp.„Je to zbytočné, nesiem vám svoje.“Beauchamp čítal vždy hlasnejšie: „Píšu nám z Janiny“ atď. atď.„Uznáte, že je to vážna vec,“ riekol Morcerf, keď Beauchamp dokončil čítanie.„Ten dôstojník je váš príbuzný?“ spýtal sa novinár.„Áno,“ riekol Albert, zapýriac sa.„Tak dobre, čo mám urobiť, aby som vám vyhovel?“ spýtal sa mierne Beauchamp.„Chcel by som, môj drahý Beauchamp, aby ste tú zvesť odvolali.“Beauchamp pozeral na Alberta s pozornosťou, ktorá prejavovala uistenie veľkej ochoty.„Nuž,“ riekol, „to nám zapríčiní dlhé vyjednávanie, lebo odvolanie nejakej zvesti je
vždy ťažká vec. Sadnite si; prečítam si znova tie tri či štyri riadky.“Albert si sadol a Beauchamp znova prečítal priateľom inkrimované riadky s väčšou
pozornosťou ako prvý raz.„Nuž dobre, vidíte predsa,“ riekol Albert pevne, ba drsne, „vo vašich novinách bol
napadnutý niekto z mojej rodiny a ja chcem odvolanie.“„Vy… chcete…“„Áno, ja chcem!“„Dovoľte, aby som vám smel povedať, že naskrze nie ste parlamentárom, drahý vikont.“„Nechcem ním byť,“ odvetil mladík vstanúc, „chcem odvolanie zvesti, ktorú ste včera
uverejnili, a dosiahnem ho. Ste mojím priateľom,“ pokračoval Albert, stískajúc pery, keď
videl, že Beauchamp pohŕdlivo začína dvíhať hlavu, „ste mojím priateľom, úfam sa teda, že
ma dosť dobre poznáte, aby ste mohli pochopiť, že v daných okolnostiach som neústupný.“„Ak som vaším priateľom, Morcerf, vaše slová, ktoré ste mi práve teraz povedali,
zavinia, že na to zabudnem… Ale, hľaďte, nehnevajme sa, alebo nehnevajme sa ešte… vy ste
nepokojný, podráždený, bodnutý… hľaďte, z vašich príbuzných kto je ten Fernand?“„Je to prosto môj otec,“ riekol Albert; „pán Fernand Mondego, gróf de Morcerf, starý
vojak, ktorý videl dvadsať bitiek a ktorého ušľachtilé rany maly by teraz byť pokryté
špinavým pouličným blatom?!“„To je váš otec?“ riekol Beauchamp. „Potom je to niečo cele iné; chápem vaše
rozhorčenie, drahý Albert… Prečítajme si to ešte raz.“A znova si prečítal zvesť, dávajúc teraz starostlivo pozor na každé slovo.„Ale z čoho usudzujete v tomto článku, že Fernand je váš otec?“ spýtal sa Beauchamp.„Z ničoho, viem to dobre, ale iní to uvidia. A preto chcem, aby bola zvesť dementovaná.“Pri slove chcem Beauchamp pozrel na Alberta a sklopil hneď oči, zamysliac sa na chvíľu.„Všakver, Beauchamp, vy ju viete dementovať?“ riekol Morcerf s rastúcim, ale ešte vždy
opanovaným hnevom.„Áno,“ odvetil Beauchamp.„Výborne!“ zvolal Albert.„Ale len keď sa presvedčím, že zvesť je nepravdivá.“„Ako?“„Áno, vec je hodno objasniť, a ja ju objasním.“„Ale čo chcete v tom objasňovať, pane?“ spýtal sa Albert, stratiac cele rovnováhu. „Ak
neveríte, že to bol môj otec, povedzte mi to hneď; ak veríte, že to bol on, označte mi
príčinu vášho presvedčenia.“Beauchamp pozeral na Alberta s obvyklým úsmevom, ktorý vedel hrať v odtienkoch všetkých
náruživostí. Potom odpovedal:„Pane, keď si teda žiadate, aby som vás tak oslovil, ak ste ma prišli žiadať o označenie
príčiny, mali ste to povedať hneď a nemali ste hovoriť o priateľstve a iných zbytočných
veciach, ktoré tu musíme už pol hodiny počúvať. V budúcnosti teda budeme rokovať na tomto
základe!“„Áno, ak tú hanebnú klebetu neodvoláte!“„Prepáčte na chvíľu! Nijaké vyhrážky, pán Albert Mondego, vikont de Morcerf! Neznesiem
ich ani od svojich nepriateľov, tým menej od priateľov. Chcete teda, aby som dementoval
zvesť o plukovníkovi Fernandovi, zvesť, na ktorej, na moju česť, nemám podiel?“„Áno, chcem to!“ riekol Albert, ktorý začal tratiť hlavu.„Inak sa budeme biť?“ pokračoval Beauchamp s takým pokojom ako prv.„Áno,“ odvetil Albert zosilneným hlasom.„Tak, tu je moja odpoveď, drahý pane,“ riekol Beauchamp: „tú zvesť som neuverejnil ja,
nevedel som o nej; vy však svojím pokračovaním obrátili ste na ňu moju pozornosť; upútala
ma a ostane nezmenená, kým ju nejaká oprávnená osoba nevyvráti alebo nepotvrdí.“„Pane,“ riekol Albert vstanúc, „budem teda mať česť poslať vám svedkov; dohovoríte sa s
nimi o mieste a zbraniach.“„Veľmi dobre, drahý pane.“„Ak sa vám páči, dnes večer alebo najneskoršie zajtra ráno sa stretneme.“„Nie, nie! Budem na mieste, keď to bude potrebné, a podľa mojej mienky — mám právo ju
vysloviť, lebo som bol na to vyzvaný — podľa môjho náhľadu chvíľa ešte neprišla. Viem, že
mečom narábať viete veľmi dobre, ja narábam ním obstojne; viem, že z troch výstrelov
trafíte tri razy do čierneho, asi tak ako ja; viem, že súboj medzi mnou a vami bude súboj
vážny, pretože vy ste smelý a ja — tiež. Nechcem sa teda vystaviť nebezpečenstvu zabiť vás
alebo dať sa vami zabiť bez príčiny. Teraz je na mne rad spýtať sa, a to ka-te-go-ri-cky:
natoľko vám záleží na tom odvolaní, že by ste ma zabili, kedy som to neurobil, hoci som vám
povedal, hoci opakujem, hoci vás na svoju česť ubezpečujem, že som tú zvesť nepoznal, hoci
napokon nikto, okrem nejakého dona Jafeta, ako ste vy, nemôže tušiť pod menom Fernand pána
grófa de Morcerf?“„Trvám na tom neochvejne.“„Tak, drahý pane, súhlasím s tým biť sa s vami, ale chcem trojtýždňovú lehotu. Po troch
týždňoch som ochotý povedať vám: Áno, zvesť je nepravdivá, dementujem ju, alebo: Áno, zvesť
je pravdivá. Vytasím meč, alebo vytiahnem pištole, ako si budete želať.“„Tri týždne!“ zvolal Albert. „Tri týždne sú tri storočia, v nich som zneuctený!“„Keby ste boli ostali mojím priateľom, povedal by som vám: Priateľ môj, trpezlivosť! Ale
vy ste sa stali mojím nepriateľom, hovorím vám teda: Pane, čo mi na tom záleží?“„Nedbám teda, o tri týždne,“ riekol Morcerf. „Ale pamätajte si, že po troch týždňoch vám
už nepomôže ani lehota, ani výhovorka…“„Pán Albert de Morcerf!“ riekol Beauchamp, tiež vstanúc. „Môžem vás oblokom vyhodiť až o
tri týždne, totiž o dvadsaťjeden dní, a vy až potom budete mať právo rozťať ma mečom. Dnes
je dvadsiateho deviateho augusta, teda dvadsiateho prvého septembra. Do toho času, verte
mi, je to rada gentlemana, ktorú vám dávam: odpusťme si štekanie dvoch od seba na
vzdialenosť zareťazených psov.“A Beauchamp, vážne pozdraviac mladého človeka, obrátil sa mu chrbtom a odišiel do
tlačiarne.Albert sa pomstil na hŕbe novín, ktoré rozhádzal, udierajúc do nich palicou; potom
odišiel, dva či tri razy obzrúc sa na dvere tlačiarne.Albert, šľahajúc palicou do predku svojho kabrioleta, keď už predtým utrýznil nevinný
novinový papier, ktorý naskrze nebol príčinou jeho nezdaru, križujúc bulvár, zbadal
Morrela, ktorý veselými očami hľadel do sveta, a hompálajúc rukami, prechodil popri čínskom
kúpeli, idúc od brány sv. Martina smerom k Madelaine.„Ach!“ zvolal s povzdychom. „Hľa, šťastný človek!“Albert sa náhodou nemýlil.
|
Dumasst_Grof-Monte-Christo-V.txt
|
ÚvodNárod slovenský za celé veky neobrátil pozornosť vzdelaného sveta na seba. Celý stredovek
prešumel ponad jeho hlavu so svojou latinskou vzdelanosťou, ktorej on nerozumel a ktorá popri
ňom šla svojou cestou, nepovšimnúc si ho a nerátajúc s ním. Mýlne by bolo následkovanie, že
národ slovenský za celé tie veky hlivel, ako nejaká hmota, nemajúc sebavedomia. Trebárs bol i
opusteným od mužov z neho sa vyšinuvších a trebárs na jeho ľubozvučnú národnú reč hľadeli len
z vysoka, potupne a pohrdlivo, nazývajúc ju obecnou mluvou, — lingua vernacula —, žil svojím
národným životom a plody tejto duchovnej práce zanechal vo svojích bájoch, povestiach,
porekadlách a piesňach, ktoré vytvoriť mohol len národ svojským životom živší. Panovavšia
latina nedotkla sa života samého ľudu, ale mu odnímala len jeho kvet: vzdelancov, mysliteľov.
Títo z ľudu sa vyšinuvší mužovia boli pre národ ztratení, preto i tak pozde objavil sa svetu z
opustenosti zákutia svojho.Ale ač latinská reč celý vzdelaný svet podmanila a duchov mocnými obručmi svojimi
svierala, v dobe reformačného hnutia musely tieto reťaze popustiť. Prvý silný úder utrpelo
panstvo latiny vystúpením Husovým, ktorý horlil nie len za nápravu náboženskú, ale i za reč
národa. Reformácia Husova mala za následok uvedenie reči českej do cirkve k dôležitým,
vznešeným potrebám duchovným. Trebárs i pred Husom pestovala sa reč národnia v cirkvi, ako o
tom svedčia piesne zpred Husovej doby pozostalé, ale s vystúpením jeho dialo sa to v
svrchovanej miere. V povestnom válečníkovi českom, Žižkovi, máme príkladný vzor milovníka reči
národnej a mstitela jej škodcov.Nasledovníci Husovi pojednali sa časom s Rímom, upustiac v mnohom od zásad reformátora
svojho a ponechajúc latinu čiastočne v jej dosavádnom práve, ale jeho praví stúpenci, Českí
Bratia, za akých sa výlučne vydávali, podržali reč národniu v neukrátenej platnosti, vzdelajúc
ju na výšku i dnes obdivovanú. Aký na príklad bohatý poklad nábožných piesní vyprýštil sa z
Husovej reformácie, súdiť možno i z toho, že keď r. 1524 vyšiel vo Wittenbergu prvý kancionál,
8 piesní v sebe obsahujúci, že vtedy už mali Česi rozličných náboženských strán viac objemných
kancionálov.Keď už raz prišla reformácia na denní poriadok, neobmedzila sa na Česko a Moravu, ale
prevalila sa i do nemeckej ríše, kde upútal mysle dr. Martin Luther. I Lutherova reformácia
uviedla k platnosti reč národniu, trebárs nie tak výlučne jako Husova, podržiac latinu
čiastočne pri bohoslužbe a výlučne na vysokých školách. Napriek tomu reformácia zadala
smrteľnú ranu neobmedzenému panstvu latiny, lebo tu išlo o to, pravdy evanjelium svätého
hlásať dosiaľ stranou stojacemu ľudu v jeho materinskej reči.A tu už aspoň čiastka intelligencie národa, kňazia a učitelia, nemohli ďalej zaznávať reč
ľudu, museli ju pestovať, aby mohla byť nosičom tak vznešených právd a potrieb národa. Ovšem i
potom ešte zostala latina na trône, ale i tá ňou pohŕdaná lingua vernacula, nižším,
nevzdelaným triedam prináležajúca reč, hlásila sa k svojmu právu.To viedlo k počiatkom cirkevného písomníctva slovenského. U nás započala sa cirkevná
spisba s cirkevným básnictvom, teda na tom poli, kde toho najmenšia bola potreba. Evanjelickým
Slovákom, ktorí prijali českú reč za bohoslužebnú, stálo k službe hojnosť piesní českých a to
jak bohoslužebných, tak i súkromným potrebám slúžiacich; mohli ich len upotrebiť. Ale
spevumilovnosť Slovákov ani tu nedala sa zapreť. Oni k potrebám svojím, trebárs i mali hotový
poklad českých piesní, hojne i sami skladali cirkevné piesne. Možno tvrdiť, že evanjelickí
Slováci na literárnom poli vynikli svojou pomerne bohatou hymnologiou.Málo je toho síce, čo sa u nás v XVI. století v bohoslužebnej reči tlačilo, a čo ostalo v
rukopisoch, to ešte nenie dostatočne známe a prezkúmané; ale počiatky cirkevnej piesne sa už
tu javia, len že chybuje na podrobnom bádaní. Sú u evanj. Slovákov až dosiaľ obľúbené niektoré
piesne, ktoré spadajú do počiatku XVI. stoletia, a takých, ktoré sú slovenského pôvodu a
spadajú do druhej polovica XVI. stoletia, napočítal som z Pribišovho katechismu 39. Už toto
ukazuje na hojnú piesňotvornú činnosť na Slovensku.Prvým známym slovenským spevcom je Ján Silvan[1]hlásavší reformáciou na svetlo privedené pravdy v Nitriansku.[2]On upotrebil k tomu cirkevné piesne, ktoré sám skladal a ktoré sú najspôsobnejším
prostriedkom, prístupným učiniť čítať neznajúcemu ľudu hlásanú pravdu evanjeliumu. Protivníci
vidiac jeho úspechy, oborili sa naňho. V takýchto protivenstvách složil pieseň: „Z hlubokosti
volám k tobě“, na Žalm 130. a položil nad ňu tú vzácnu poznámku: „Písnička tato spívá se na tu
nótu, jako o krále Ludvíka porážce a jest složena léta 1536 v mých velikých těžkostech a protivenstvích“.[3]Boly to ťažkosti a protivenstvá s rozširovaním reformácie spojené a nepriateľmi robené. A
keď i život jeho ohrožovaly, hľadal spásu v úteku do Čiech, kde novú vlasť našiel a v
Klatovskom kraji, ako pisár Jana Popela z Lobkovíc život svoj r. 1572 dokonal. Rok pred smrťou
svojou vydal v Prahe: „Písně nové na sedm žalmů kajících a na jiné žalmy“, za čím už
nasledoval ďalší vývin cirkevnej piesne a vôbec spisby slovenskej, o čom však ďalej na svojom
mieste prehovoríme.[1]Viď obšírnejšie o Janovi Silvanovi. „Pojď za mnou“, v Lipt. Sv. Mikuláši, nákladom
vydavateľského spolku Tranoscius, r. 1899 str. 7. a nasl.[2]Martin Klanica: Fata aug. conf. ecclesiarum etc. Pestini. r. 1865 str. 139.[3]Jaroslav Vlček: Dejiny literatúry slovenskej v Turč. Sv. Martine, r. 1890 str.
7.
|
Mocko_Historia-posvatnej-piesne-slovenskej-a-historia-kancionalu.html.txt
|
1Chýbalo ešte dosť hodne do poludnia, keď sa vozy spustili dolu Šturcom, prešli kus
dediny, hrmiac a štrkotajúc reťazami, až vtiahli veľmi slávnostne do pajty. Hostinský
vyšiel do dverí v barchanovom kamizole;[1]z povýšeného miesta, na ktoré viedlo zo päť schodov, prezerá vozy, hádajúc, čo
môže byť v nich. Prižmúril oči, trochu vysadené, že prenikne tône v pajte; ľavou rukou si
hladká plešinku na vrchhlave. Nedalo sa, nedalo nič zazrieť. Vozy majú po košine spredku a
odzadku, a kde je prázdno, v prostriedku, zastrčili strednú ani zásterôčku. Odhora zasa
rozostreli plachtu na oblúky.Namŕštil čierne obrvy, i pery odul nad kučeravou bielou bradou. Ruky zaboril do hlbokých
vrecák nohavíc, podviazaných pod kolenom. Nuž moc buchu a hurtu, a málo osohu; moc vozov,
málo chlapov; zaberú moc miesta, málo utŕžia. Vozy nepijú, nejedia. Koňom vezú sečku a seno
— hm, pekné sú, mocné mršiny — iste i ovsíka; piť im dajú zo studne. Päť chlapov, furmanov,
tiež moc neutŕži. Ponesú z domu kabáče, najskôr kapustníky, alebo mrkevníky; vypijú po žajdlíku[2]pálenky, na pol holby, ktovie či udrie ktorý, i to — pohladil sa po plešine, a
tu už vbehol prstami do čiernej, chlpatej húšťavy, čo bola okolo nej, potiahol tuho, že
zakvákalo — i to, ak sú nie odrečení. Hej, i takých sa nájde! Farári, nemajúc inej roboty,
zavádzajú akési spolky miernosti po dedinách. Nahuckal ich akýsi Závodník, farár z Trenčianskej.[3]V podajednej dedine už vonkoncom nechcú ani obliznúť. Z čoho vziať na veľký
regál?Furmani poskákali zo šalagier. Odpínajú pobočky, snímajú uzdy, chystajú sa kŕmiť. Na
prvom voze medzi prvou a zadnou nieto strednej košinky. Vidno naukladané vrecia jedno na
druhom. Furman v dlhej širici, po samé päty, skočil a zdupkal nohami. Hádam mu stŕpli na
nepohodlnom sedení, zavesenom pred košinami nad ojom sťa lastovičie hniezdo pod ústreším.
Spod krpcov sa podvihol kúdol. Zišlo by sa vyhrnúť pajtu, suchého trusu je miestami povyše
členkov. Chlap je vysoký, kostnatý, oblečený veľmi poriadne. Biele nohavice z valaského
súkna má temer nové. Cifry zo zelenkavých šnúr napredku nepočali sa rušať, ba ani podpúšťať
farbu po bielom súkne.„Ale sme už, Ondrej?“ ozval sa čistý, ale pridusený hlas zdnuka. Spod plachty sa
vystrčila hlava. „Akosi chytro. Bol som zdriemol.“Kostnatou, podlhovastou tvárou furmana preletel úsmev. Zapekačka medzi zubmi sa trochu
zaknísala. Na vyšnej pere, nad kútikmi, naskočili hrbole. Možno vytvorila ich po čase
britva, hádam nie vždy veľmi ostrá, keď driape nemilosrdne kožu, i tak vyšľahanú vetrami a
pľušťami.„V dolinu sa ide ľahko,“ riekol.Ten dnuka odhádzal kepene a pokryváče, prešvihol sa popod drabinu svižno. Začal si
prášiť tmavý oblek, šnurovaný kabát do drieku, úzke nohavice za sárami. Na hlave mal klobúk
s dosť širokým vencom, za ním perá z chvosta káčerovho sa jarabeli. Bol driečny mládenec;
tvár sa mu veľmi belie, poznať, málo býva na slnci. Biela tvár bije ešte väčšmi do očú,
lebo ju okružuje brada čierna ani žúžoľ, že sa až leskne.„Na vozy pozor, Ondrej. Nech sa nerozchodia chlapi,“ naúčal skoro pošepky furmana. Začal
kutiť na sedisku čosi. „Tu sa veľmi vypytujú,“ hovoril mu veľmi ticho. „Pôjdete so mnou;
počúvajte, čo mu poviem,“ hodil hlavou ta, kde čakal hostinský. „Naučíte i chlapov, aby
vedeli, čo povedať. Obriadite kone,“ rozkazoval už nahlas. Jeho hlas až cvendžal. „Budeme
obedovať. Nemáme sa čo náhliť.“ Chlapovi dal hodný uzol, čo vyňal z voza. „Vezmite, Ondrej,
poďte!“Pobral sa pružným krokom k domu. Pri ňom sádzal dlhé kroky chlap, už bez širice. Široké
rukávy košele ho ovievali. Kožuštek bez rukávov, ktorý v zime hreje, v lete chladí, blyšťal
sa od masti, čo nabral do seba na svinských karoch. Na vysokom opasku ligotali sa mosadzné
šajby a pracky.„Ani som ich hneď nepoznal, pán Drobecký. Kdeže sa tu berú?“„Nuž vidia. Zo Starých Hôr.“Krčmárovi blysli biele zuby spomedzi čiernych fúzov.„Vari z púte?“ A zasmial sa na žarte.„Vidia, z mesta ideme.“„A čo vezú?“„Plevy a otruby.“Hostinský sa rozosmial.„Plevy a otruby! Keby zbožie! Načo im budú plevy a otruby?“„Sám neviem,“ škrabal sa Drobecký za uchom. „Vzal som, čo bolo, aby sa nevracal
naprázdno. Vybral som sa po jačmeň; okolo Ohradnice mrcha prednovka, zišiel by sa. A u
nich?“I on sa chcel spýtať niečo jeho, aby nemusel toľko hovoriť. Ale hostinský sa nedal
mýliť. Šiel za tým, o čo mu ide.„Nebolo jačmeňa?“„Bolo, ale kde-tu. Kde peniaze odčítať zaň?“ Drobecký sa smial. I on ukázal biele zuby
pod čiernymi fúzmi. „Dvanásť zlatých miera, nie kopytá. I to, jednaj sa!“ Hostinský sa
strhol. Spod obŕv mu zablýskali trochu vysadené oči. „Žito pätnásť, pšenice nieto, ale ani
žita. Niet ničoho nič. Vojská vyjedli všetko. Ani zrna strovy.“Hostinský zvážnel. Zlé chýry. Stiahol obočia.„A čo, rátajú na zlaté? Prečo nie na spravodlivé, naše?“„Idú i naše. Akože! Idú všade,“ riekol Drobecký veľmi vážne. „Ibaže nik nechce nič
predať. Trh v Bystrici prázdny. Ani len vrkočatých Hrochoťanov s barančatami. Ničoho nič. Onajsky[4]malé, ako šúľočky. Všetko bohatstvo krajiny akoby sa bolo prepadlo. Že kúpim
aspoň voly na Mičinej; Mičinci nedohnali ani srsti toho roku z Dolnej zeme. Ako som ich
niesol, tak sa vraciam.“ Vytiahol tobolku, ukázal mu stôs samých nových, šuchotavých
bankoviek. „Ako mi ich vyčítali u slúžnodvorského, tak ich mám. Čo som kúpil, dostal som za
strieborné. Zadĺžil som sa.“Drobecký tiež zvážnel. Biela tvár sa neusmievala, oči pozerajú starostlivo. Čo rozprával
o trhoch a kupectve, bolo zväčša pravda.„Mrcha robota — mrcha! Príde zatvoriť obchod. Nieto kde čo kúpiť v krajine. Zvonku sa
nedováža. Kupectvo zaseklo. Čo bolo striebra, musel som ho vyčítať. Brat jednostaj do mňa,
že musím. Poznajú Edmunda, juris asesora?[5]Teraz mám peniaze, i dobré sú. Viem, že neutratím na nich; hodnota im bude
rásť, keď Nemca vyčesali,[6]ale nateraz sú, akoby ich nemal.“Hostinský sa zamračil; škrabal sa po plešine. Prstami šiel i do chlpatej húštiny. Jemu
naškriepil sám slúžnodvorský veľký stôs krásnych bankoviek. Odhrýzal sa, i prisahal, že
nemá groša. Ale tam bol fúzatý hajdúch; čakal, či ho nebude treba vstrčiť do chládku. Ak ho
vsadia, predo dvermi strežú gardy, ako hladní vlci, či ich nepošlú hľadať po dome tie pekné
biele ako srieň. Sprevracali by všetko, ešte by dná povybíjali na sudoch. Radšej len
pojavil: dal, čo mal na bydle.I vysoký v opasku mykol čiapku nabok, že kystka na vrchdienku prišla kdesi nad ucho.
Poškrabal sa, zahrnul dlhé, svetlogaštanové vlasy za ucho. Tmavosivé oči s posmechom
pozerali na utrápeného hostinského. Šípil, že i jeho omínajú krásne, šuchotavé bankovky.
Nech ho omínajú, kto ich má. On ich nemá. Vyňal zapekačku z úst, strekol slinu pomedzi
zuby.„Jednako, kde kúpili, čo tam majú?“Chce vedieť všetko dopodrobna. Alebo neuveril, čo mu povedali, a podchytával? To s košútkami[7]sa mu nepratalo do hlavy. Robí si s ním možno žarty, alebo púšťa daromné
strachy.„Po dedinách, po mlynoch,“ vyjavil mu Drobecký. „Ak chcú vedieť, schodil som všetko po
Brezno.“Krčmárove oči zajasali. Už ho má, cigániska! Zohýna ani vajda! Prevládal radosť, riekol
ľahostajne:„Čo sa nevrátili radšej na Čertovicu? Z Brezna by im padlo omnoho bližšie.“„I ja, že pôjdem, ale som zvedel od hájnikov, cesta je nanič. Od Malužinej dohora
zasekali ju na moc miestach hurbanisti[8]tejto zimy, keď počuli, že sa Görgey hodil na Horný vidiek. Akýsi Daxner[9]to urobil i striehol tú robotu na Bociach.“To je pravda. I on počul čosi o tej robote. Tak jednako nezlyhal, líškavec. Začala ho
podchádzať horúčava, kde sa podieť s toľkými košútkami. Je dobrý vlastenec ako málokto z
tejto strany Šturca, vezmúc i Ohradnicu, ale by bol radšej, keby ich nemal. Čo s nimi, ak
by Kossuth prehral? Hneď si bol zaumienil kúpiť niečo za ne, hoci starých klincov, ale kde,
ako? Jedoval sa tejto zimy, keď išiel Hurban s Myjavci. Sedliaci sa boli začali búriť a
zastrájať židom. Teraz mu je skoro ľúto, že neostalo Hurbanovi navrchu. Byť pri moci jeho
,Kráľovské rady‘, nebol by mu mal kto zavesiť na hrdlo toľké pekné bankovky.Ale sa vrátil k veci. Zvedel, čo chcel zvedieť; teraz treba bedliť na obchod. Spýtal sa
ho, či bude obedovať. Ak i chlapom, im by uvaril dobrej soleniny s kapustou. Dobrá, biela,
vonia ani cíperie, nie chrobavá. Jemu zasa mohol by uvariť sliepku. Čerstvého mäsa niet v
dedine, hoci dávno prestal pôst. Kupovať ho mal by kto, keby bolo za čo.Drobecký pristal, chlapom teda tej soleninky. On už dávno vedel, že ho ponúknu tou
sliepkou. Núkajú ňou každého, kto sa obráti v hostinci, odkedy ho vystavili. Ostatne, vo
všetkých hostincoch majú také nesmrteľné sliepky. Ale táto bola nad všetky. Prečkala
pamätný deň, keď pred pol štvrta mesiacom prešlo Görgeyho vojsko popred hostinec, s ním Kmety[10]a Aulich.[11]Celých dvadsaťtisíc, s delami, vozmi a statkom pod jatku. Sliepky v ten deň
nemali sa dobre v dedine.I vtedy ju bol ponúkol oficierom, keď sa ohlásili na borovičku a slivovicu. Bolo zima.
Po čliapkanine bolo zmrzlo, ani kremeň. Klince na streche skákali. Úbohé vojsko sa viac
kĺzalo, ako kráčalo dolu Šturcom. Borovičku pili, ale na sliepku nemali kedy čakať, kým sa
uvarí. Bolo im náhlo dostať sa do Ružomberka. Tam čakala čerstvá vára, i teplé kvartiele.Drobecký vzal od chlapa uzol a rozviazal ho pred hostinským. Mohol pásť udivené oči nad
veľkým kusom krásnej teľaciny; skoro pol chrbtoviny bolo v ňom i s obličkou. Vyhovoril sa,
že chorľavie na žalúdok, a preto sa musí uspokojiť len teľacinou, hoci mu duša piští za
tučnou mládkou, ktorá sa mu mohla ujsť tuná. Nech mu upečie ten kúsok v celosti. Ak by
niečo zvýšilo, bude chlapom za soleninou.Hostinský sa pozastavil, ako to chová svojich ľudí. Vytýkal mu, už po nemecky, aby chlap
nerozumel, že ich kazí. Ale on sa nedal presvedčiť: ľudí, vraj, kým sú s ním, chová vždy
dobre. Mykol plecom a dodal trochu ľahkomyseľne:„Beztoho šafárime zo šafľa do šechtára. Sťa kedy nič nemať.“[1]barchanový kamizol— krátky kabát bez rukávov z barchetu,
teplej látky[2]žajdlík— stará dutá miera na tekutiny (0,354 l), prenesene
asi pollitrový pohár[3]akýsi Závodník, farár z Trenčianskej— Štefan Závodník (1813
— 1885), katolícky kňaz v Divine, významný slovenský národný dejateľ, člen
memorandovej deputácie vo Viedni. Pracoval aj ako ľudovýchovný a hospodársky
pracovník. Precestoval Sliezsko a Halič, aby študoval organizačnú a ideovú stránku
tamojších spolkov miernosti. Na schôdzi vo Veselom v Nitrianskej župe 12. augusta
1847 založil s ďalšími národovcami Centrálny spolok triezvosti[4]onajsky— druh pečiva, žemľa[5]juris asesor(z lat.) — prísediaci na súde[6]… hodnota im bude rásť, keď Nemca vyčesali— V máji 1849 sa
maďarské] revolúcii podarilo vyhnať cisárske vojská z Pešti, ale už 13. augusta 1849
hlavný veliteľ maďarských revolučných vojsk generál Artúr Görgey [1818 — 1916]
kapituloval pri Világoši[7]košútky— uhorské papierové peniaze z obdobia vlády Ľudovíta
Kossutha (1802 — 1894)[8]hurbanisti— Štúr a jeho najbližší spolupracovníci začali
roku 1848 otvorene vystupovať po boku cisárskej vlády, ktorá v tom čase podporovala
všetky akcie utláčaných národov v Uhorsku, lebo to oslabovalo maďarskú revolúciu.
Prípravné akcie predstaviteľov slovenského národného hnutia vyvrcholili
zorganizovaním expedičného sboru vo Viedni v počte asi päťsto dobrovoľníkov, ktorí
pod vojenským vedením Bedřicha Bloudka († 1875), Františka Zacha (1807 — 1892) a
Bernarda Janečka vydali sa v septembri 1848 na západné Slovensko, aby tam podnietili
povstanie a zvrhli moc maďarskej vlády. Ešte pred odchodom na Slovensko ustanovila sa
Slovenská národná rada. Politické veci mali na starosti Jozef Miloslav Hurban (1817 —
1888), Ľudovít Štúr (1815 — 1855) a Michal Miloslav Hodža (1811 — 1870), vojenské
veci Bloudek, Janeček a Zach. Prvá výprava štúrovcov zmobilizovala niekoľko tisíc
povstalcov na Myjave a jej okolí. No za krátky čas bola nútená ustúpiť. Proti nej sa
postavili aj cisárske vojská, ktoré nedostali z Viedne smernice o chystanej akcii a
účasť ozbrojeného sedliackeho ľudu bola dostatočným dôvodom na vojenskú intervenciu
proti povstalcom. Po tejto septembrovej výprave nasledovali ešte dve výpravy
slovenských dobrovoľníkov (v novembri 1848 a v lete 1849) po boku cisárskych vojsk.
Hurbanovskí dobrovoľníci tvorili v nich iba nepatrnú menšinu a ani pri horlivej
agitácii nepodarilo sa v slovenských krajoch získať na cisársku stranu vo väčšom
počte miestne obyvateľstvo, ktoré nevidelo dôvod bojovať za cisára. Štúrovci sa
dostávajú do boja proti maďarskej revolúci aj vinou maďarskej revolučnej vlády, ktorá
sa neusilovala riešiť zložitú národnostnú situáciu v Uhorsku a svojím šovinistickým
postojom odpudila od seba nemaďarské národnosti[9]Akýsi Daxner— Štefan Marko Daxner (1823 — 1892) vyštudoval v
Bratislave práva. Roku 1848 bol jedným z ideových vodcov slovenských povstalcov.
Maďarská revolučná vláda ho vyhlásila za vlastizradcu a odsúdila na smrť, pred ktorou
ho zachránilo potlačenie maďarskej revolúcie[10]Kmety— Juraj Kmety (1810 — 1865) generál revolučného
uhorského vojska[11]Aulich— Ľudovít Aulich (1792 — 1849), jeden z generálov
maďarskej revolúcie. Obesili ho s dvanástimi generálmi v Arade po világošskej
porážke
|
Kukucin_Kosutky.html.txt
|
Ľubomír Feldek: Kiss me, Kate!— čiže ako k nám prišiel Cole PorterAmerický hudobný skladateľ Cole Porter(1891 — 1964)bol aj básnik, a
tak mu zaslúžene patrí miesto v slávnej uličke Tin Pan Alley, vyhradenej tvorcom, ktorí písali
nielen hudbu ale aj texty svojich piesní.Nehynúcu slávu získal najmä ako autor na shakespearovský námet vytvoreného muzikálu Kiss Me,
Kate!„Pobozkaj ma, Katarína!“ sú posledné Petruchiove slová zo záveru Shakespearovej komédie
Skrotenie čertice — a isto to boli aj citáty z nej, ktoré prispeli k úspechu Cole Porterovho
muzikálu. No hlavne sa o jeho úspech postaral Cole Porter skladateľ.Najmä vďaka výbornej hudbe mal muzikál v roku 1948 mimoriadne úspešnú premiéru na Broadwayi
a už len počas prvej sezóny ho museli uviesť vyše stokrát. V roku 1949 získal cenu za najlepší
muzikál, v roku 1953 bol sfilmovaný a jeho úspešnosť trvá dodnes, je preložený do mnohých jazykov
a zas a znova ho hrajú v rôznych krajinách na všetkých kontinentoch.Svoju mimoriadnosť potvrdil aj na Slovensku. A stalo sa to zhodou okolností aj v mimoriadnom
čase. Prišiel k nám — zásluhou divadla Nová scéna, a osobitne zásluhou jeho vtedajšieho
dramaturga Dalibora Hegera(1930 — 2010)— ako posol tvorivej slobody. Jeho
slovenská premiéra v roku 1963 patrila medzi dôkazy, že sa aj v hudobnom divadle skončila
netvorivá éra socialistického realizmu.Svoju úlohu zohral aj v mojom živote. Potom, čo ma v roku 1958 vyhodili zo zamestnania a po
pobyte vo výrobe (na ktorý sa však nikdy nesťažujem, veď som si vďaka nemu našiel v Tesle Orava
svoju budúcu ženu, (ktorá si po maturite v tej fabrike rok vylepšovala kádrový profil ako
robotníčka, aby sa mohla dostať na vysokú školu) som sa rozhodol, že sa už nikde nezamestnám, aby
ma už nemali odkiaľ vyhodiť. Stal som sa tak jedným z mála, možno jediným vtedajším spisovateľom
na voľnej nohe a vydržal som na nej vtedy nepretržitých dvanásť rokov. No ťažko by sa mi to bolo
podarilo, nebyť niekoľkých šťastných zhôd okolností.Prvou bola izbička, ktorú sa mi po návrate z Oravy do Bratislavy podarilo prenajať si na
Vysokej ulici v dome číslo 32. Ten dom už nestojí, zbúrali ho a na jeho mieste postavili hotel
Austria. V roku 1961 však ten dom ešte stál a moja domáca, pani Magda Hrnčiarová, nemala nič
proti tomu, aby u nej so mnou bývala aj moja — ešte len budúca — žena, vtedy už ako prvoročiačka
Filozofickej fakulty. (Iba keď sa z Oravy do Bratislavy občas blížila jej mama, sťahoval som ju
na internát zvaný Suvorák.) Z okien domu, v ktorom sme bývali, sme dovideli do okien Živnodomu, v
ktorom sídlila Nová scéna.A druhá náhoda: o pár domov od nás býval na Vysokej ulici aj dramaturg Novej scény Dalibor
Heger.Poznali sme sa, vedeli sme, že to máme jeden k druhému na skok, a tak sa začalo pravidelne
stávať, že ma navštívil s obligátnou vetou: „Súrne potrebujem otextovať piesne.“Nemal som ho ani dobre kde posadiť — moja izbička v podnájme mala iba 2 × 3 metre. No čo
bolo treba, zúradovali sme aj postojačky — a z gauča nás sledovala po bradu zakrytá moja
spolubývajúca. Tušil beťár Dalo, že je pod paplónom nahá? Asi hej, lebo vždy na odchode jej šiel
galantne pobozkať ruku — a keď ju vystrčila spod paplóna, on sa k tej ruke nesklonil, ale naopak,
dvíhal jej ruku čo najvyššie k ústam.No ak takto prichádzal dva-tri razy za sezónu, tak isto nie iba preto — ale aj preto, že som
bol rýchly a dobrý. „Opesničkovával“ som mu tie nové muzikály, ktoré jeden za druhým uvádzal na
javisko Novej scény, a vďaka tomu sme mali z čoho žiť.Prvým z nich (a nielen prvým, ale dodnes aj na Slovensku najúspešnejším) bol v roku 1963
uvedený Cole Porterov muzikál Kiss Me, Kate!Ba nielen na Slovensku.Na premiére sa zúčastnil aj český muzikológ Dr. Ivo Osolsobě (autor knihy Muzikál je,
když…), ktorý bol zároveň dramaturgom brnianskeho divadla Reduta — a tomu sa moje prebásnenia
Cole Porterových textov tak zapáčili, že mi navrhol, aby som sa pokúsil urobiť aj ich české
verzie pre jeho ešte len pripravovanú brniansku inscenáciu.Nikdy predtým som sa nepokúšal napísať niečo po česky, ale so slepou odvahou som na tú
ponuku prikývol a vyšlo to. Niektoré české texty sa mi vydarili dokonca lepšie než slovenské. Keď
som, napríklad, robil slovenský text na pieseň It´s Too Darn Hot, za ten svet mi nechcelo zísť na
um to správne slovo s dlhou samohláskou, a tak som donútil chudákov hercov Novej scény, aby
spievali Je spa-a-arno dnes. Až v českom prebásnení sa mi to podarilo napraviť a brnianskym
hercom som už vložil do úst lepšie spievateľný verš Je hrůznej hic.(A až o päťdesiat
rokov, keď som to najmenej čakal, sa mi prisnilo aj ideálne slovenské slovo a prebudil som sa na
vlastný výkrik: „Mám to! Je to úpek! Je úpek dnes!)Som vďačný Novej scéne, a osobitne dnes už nebohému Daliborovi Hegerovi, že som mohol tie
roky prežiť tak slobodne, ako som ich prežil. Nezabudol som sa mu za to poďakovať spomienkou v
bulletine Novej scény, ktorý vyšiel pri príležitosti nového uvedenia mojich textov piesní do West
Side Story, (Nová scéna 2008), takže si to v tom bulletine Dalibor Heger stihol ešte prečítať. Od
jeho syna Juraja viem, že sa na mojej spomienke zabával ešte aj krátko pred smrťou.Svoje spomienky sem privolávam aj preto, aby mi pomohli vysvetliť, prečo k slovenským
prebásneniam piesní z Kiss Me, Kate!, ku ktorým sa dnes vraciam, sú ako dodatok pripojené aj moje
české prebásnenia.No nepripájam ich len zo spomienkovej sentimentality. České a slovenské divadlá vždy
spolupracovali. Spolupracujú aj dnes. A to isté platí aj o hosťovaniach jednotlivých umelcov.
Ľahko sa teda môže stať, že aj v niektorej z budúcich slovenských inscenácií bude hosťovať česká
herečka alebo český herec, a tí uvítajú, že sú pre nich aj v slovenskom librete pripravené české
piesňové texty.Čo sa týka prozaickej časti libreta, pri všetkej úcte k staršiemu prekladu Karola Dlouhého
musel vzniknúť nový preklad Anny Lara už len s ohľadom na to, že medzičasom vznikol môj nový
preklad Shakespearovho Skrotenia čertice.Na záver ešte raz: som nadosmrti vďačný Novej scéne a Daliborovi Hegerovi za tú krásnu
príležitosť, vďaka ktorej som mohol byť pri tom, keď na slovenské javisko vstúpil Cole Porterov
shakespearovský muzikál Kiss Me, Kate!V Bratislave, 16. marca 2021Ľubomír Feldek
|
Feldek_Kiss-me-Kate.html.txt
|
OsobyMATÚŠ BREZNIANSKY, zámožný sedliak na BrezináchEVA, sestra a gazdináVERONKA, MARTIN, chovanci BreznianskehoKALINA, rychtárPAĽKO, jeho synSTARÁ HANA zpod HájaANIČKA, jej vnučkaADAM, stály robotník u BreznianskychBETA, jeho ženaJANKO, ONDREJ, MARKA, KATKA, stáli robotníci u BreznianskychZUZKA, DORKA, slúžky u BreznianskychŽENCISÚSEDI
|
Urbanek_Stridza-zpod-Haja.html.txt
|
Prvý oddiel — Dejiny starého slovanského cirkevného jazyka a literatúryObsah§ 8. Charakter starého slovanského cirkevného jazyka§ 9. Pôvod, povolanie a misia Cyrila a Metoda§ 10. Vzťah starého slovanského cirkevného jazyka k ostatným slovanským
nárečiam§ 11. Osudy starého slovanského cirkevného jazyka a prehľad jednotlivých jeho
pamiatok§ 8. Charakter starého slovanského cirkevného jazykaPôvod národného jazyka, tak ako aj pôvod národa samého, býva obyčajne zahalený
nepreniknuteľným závojom. Bez pochybností možno dodať, že slovanský jazyk v najtemnejšom
staroveku, kam už nesiahajú dejiny, bol iba jeden a postupom času sa z neho vytvorili
terajšie dialekty; je však tým už pôvod ktoréhokoľvek z nich dokázaný, spôsob jeho
vzniku objasnený, jeho pomer ku kmeňovému jazyku stanovený? Človek sa cíti byť celkom
mimovoľne vtiahnutý do prúdu mienok, pochybností, hypotéz a tvrdení, keď pozorne skúma
pôvod slovanského nárečia, odjakživa známeho pod pomenovanímstaroslovienskyalebocirkevnýjazyk, a keď
sleduje jeho osudy. Zároveň je i nevyhnutne potrebné, aby sme sa dôkladnejšie oboznámili
s touto úctyhodnou matkou ožiarenou gloriolou, prv než vstúpime na územie ostatných
slovanských jazykov. Staroslovienčina totiž svojou veľkou starobylosťou a vnútornými
prednosťami zaujme každého jazykospytca, pre slavistu však je troj — i štvornásobne
dôležitá a v najnovšom čase právom tvorí základný kameň celoslovanskej jazykovej kritiky
a filológie. „Medzi všetkými novými jazykmi — vraví veľký historik a znalec jazykov
Schlözer (Nestor II. 224) — je sloviensky(starosloviensky)[1]jeden znajvypestovanejších(jeho bohatstvo a iné
prednosti tu nespomínam);“ ako k tomu tento jazyk dospel, objasňuje vývin jeho kultúry.
Vzorom mu bol grécky jazyk, najvycibrenejší vo vtedajšom svete, i keď Kedren nepísal už
ako Xenofon, a prevziať osobitosti a krásy gréčtiny bol sloviensky jazyk mimoriadne
schopný. Keďže prekladatelia prekladali väčšinou doslovne a básnicky neparafrazovali ako
Anglosas Kaedmon a Nemec Ottfried, voľky-nevoľky museli svoju reč ohýbať, činiť ju
poddajnou, premietať ju na nové zvraty atď., aby mohli verne napodobniť pôvodinu. A
potom spomedzi všetkých novších jazykov sloviensky bol vypestovanýsamý
prvý. Ako vyzerala nemčina, francúzština, angličtina atď. v XIII., XIV.
storočí? Že ich Rusi predbehli v tomto ohľade, to spôsobil zhluk šťastných okolností. Z
vycibrenej gréčtiny sa naďalej nepretržite prekladalo po celé stáročia; bohoslužba sa
slúžila v domácom jazyku; všetky kroniky, všetky listiny sa písali v domácej reči (nie
po latinsky ako v celej ostatnej Európe). Ako veľmi sme sa najmä my Nemci oneskorili
(lebo vytríbenou nemčinou píšeme naozaj iba takých 70 rokov; aj to sme získali hlavne
prekladmi z francúzštiny a angličtiny), živo pociťujem, keď čítam niektorú ruskú legendu
asi tak zo XIV. stor. a hneď po nej nemeckú postilu vytlačenú r. 1674 (pritom žartovný
obsah legendy celkom oddeľujem a porovnávam iba ich štýl). Tam nachádzam poriadok v
podaní, uzavreté periódy, vsunuté vety pospájané desatorakými particípiami, sonórne
silné i jemné výrazy atď.; a teraz oproti tomu ten ubohý nemecký postilant, v ktorom sa
nezaprie vtedajší rezenský kancelársky pisár!“ Preto právom každý slavista s úľubou
hľadí na tento jazyk ako na pyramídu rečovej vypestovanosti svojich predkov, podľa
ktorej môže usilovným štúdiom vypnúť vlastné sily na plodné zdokonaľovanie rodného
nárečia. Vypestovaný a schopný ďalšieho pestovania alebo, lepšie povedané, po všelijakom
prekrútení opäť schopný obnovenia vo svojej pôvodnej čistote, bohatý na korene i tvary
slov, vyznačujúci sa mužným zvukom, spomedzi všetkých slovanských jazykov najmenej
ovplyvnený cudzím slovným prízvukom a cudzím zafarbením, síce na jednej strane v prúde
časov pre svoj ústup zo spoločenského života (lebo nehovorí sa ním už nikde, no mŕtvym
jazykom v obvyklom zmysle tiež nie je) stratil zo svojej vonkajšej ľahkosti a svižnosti,
no na druhej strane náboženským používaním dvojnásobne získal na svojej vnútornej
štruktúre.Na jeho príbuznosť s ostatnými juhovýchodnými nárečiami i na jeho odlišnosť od nich
poukazuje už týchto niekoľko znakov:[2]Mienky učencov odjakživa sa azda o ničom v slovanskej literatúre natoľko
nerozchádzali ako práve o tomto jazyku cyrilského prekladu biblie a liturgie všetkých
Slovanov gréckeho obradu, najmä Rusov a Srbov. Najstaršia a až doposiaľ najbežnejšia
mienka je tá, že je to jazyk, do ktorého Cyril a Metod v druhej polovici IX. stor.
preložili bibliu, v ktorom zaviedli liturgiu a vyučovali národ, a že svojím pôvodom
patrí tomu slovanskému kmeňu, v ktorého prostredí Cyril a jeho brat po prvýkrát
vykonávali misijnú činnosť, a teda i jeho jazyk že použili na preklad biblie a
liturgických kníh. Až v novších časoch sa učenci a jazykospytci pokúšali bližšie určiť
pôvod staroslovienčiny a jej vzťah k ostatným dialektom. Nastolili pritom veľa hypotéz,
no dodnes, ako sa zdá, nedospeli ku koreňu samej veci. Keďže všetky tieto mienky sa
zakladajú buď na gramatickom výskume jazyka, buď na historickom objasňovaní misijnej
činnosti Cyrila a Metoda u Slovanov, ktorú v prvom rade treba objasniť, chceme najprv v
krátkosti zhrnúť výsledky najnovšieho bádania o misijnom diele týchto dvoch slovanských
apoštolov.§ 9. Pôvod, povolanie a misia Cyrila a MetodaOkrem starších spracovávateľov života a misijnej činnosti Cyrila a Metoda, medzi
ktorými prichodí uviesť Dobnera a Středovského ako usilovných zberateľov, o tento odbor
štúdia slovanských dejín sa mimoriadne zaslúžili Schlözer a Dobrovský. Podľa Dobrovského
najnovšieho výskumu a podľa zhrnutia všetkých starších i dávnejších zpráv o týchto dvoch
apoštolských bratoch vieme o nich asi toto:[3]Cyril a Metod pochádzali zo Solúna, a to zo šľachtického rodu, ako o tom svedčia
najstaršie legendy. Konštantína, ktorý neskôr prijal meno Cyril, pre jeho duševné
schopnosti a učenosť nazývali filozofom. O jeho znalosti jazykov hovoria viacerí.
Slovanskému jazyku sa naučili pravdepodobne doma, v Solúne, lebo v Macedónii už od
stáročí bývali Slovania (Bulharia alebo Srbi? — to je to, na čom sa všetko zvrtne a čo
je ešte i dnes nejasné a nepreskúmané) a Solún, ešte teraz známe obchodné mesto, bol v
rímskej dobe hlavným mestom Macedónie, kde sa v obchodnom styku akiste používalo viacero
jazykov, medzi nimi i slovanský, takže tamojší učenci si ho ľahko mohli osvojiť. Po
kozarsky sa naučil Cyril už v Chersone. Arménčinu istotne tiež poznal, lebo niektoré
písmená z nej prevzal do slovanskej abecedy. V dospievajúcom veku zaviedli ho rodičia do
Carihradu, kde sa stal kňazom. Metod pravdepodobne vstúpil do kláštora. Za cisára
Michala prichádza od Kozarov posolstvo do Carihradu. Žiadajú kresťanského učiteľa.
Konštantín pre svoje rečnícke nadanie je určený na túto misiu. Odchádza ta a v Chersone,
kde sa nejaký čas zdrží, učí sa po kozarsky. Tu sa mu pošťastilo nájsť telo sv.
Klimenta. Potom ide do Kozarskej zeme, ktorú vraj celú obrátil na kresťanskú vieru, hoci
ešte dlho po ňom väčšina Kozarov neprijala kresťanstvo. Po jeho návrate z kozarskej
misie moravské knieža Rastislav posiela medzi r. 861 — 863 svojich poslov k cisárovi
Michalovi a žiada učiteľa, ktorý by jeho ľud naučil čítať a dôkladnejšie ho vyučil
kresťanskému zákonu. Takto je to podľa legendy, ktorá celkom obchádza pokrstenie
Bulharov; no i keby posolstvo z Moravy k cisárovi Michalovi nebolo iba takou pozlátkou,
predsa aj podľa iných zpráv je viac ako pravdepodobné, že Konštantín a Metod ešte pred
svojím odchodom na Moravu vyvíjali misijnú činnosť medzi Bulharmi.[4]Konštantín, aby si zabezpečil lepší prístup k nim, zostavil, ak už nie v
Carihrade, tak istotne v Bulharsku, slovienske písmo a preložil evanjelium atď.
Prirodzene, že zavedenie slovanskej bohoslužby muselo vzbudiť u iných už predtým
pokrstených slovanských národov želanie, aby tiež dostali takých učiteľov. To dalo
podnet k tomu, že ich pozvali na Moravu, a mohlo sa tak stať buď posolstvom k cisárovi
Michalovi alebo aj nejakým iným spôsobom. Konštantín a Metod putujú teda r. 863 na
Moravu. Prijali ich s veľkou radosťou. Pobudli tam štyri a pol[5]roka, kázali a slúžili bohoslužbu v slovanskej reči, až ich pápež Mikuláš r.
867 predvolal do Ríma. Vybrali sa teda do Ríma, našli však pápeža Mikuláša už mŕtveho;
umrel 13. novembra 867 a 14. decembra nastúpil po ňom Hadrián. Keď sa Hadrián dopočul,
že Konštantín prináša so sebou ostatky sv. Klimenta, vyšiel im s klérom a s ľudom pred
mesto v ústrety. Z vďačnosti vysvätil potom oboch bratov naraz za biskupov a ich žiakov,
ktorí prišli s nimi, za kňazov a diakonov. Cyril, hoci vysvätený za biskupa, neprijal
určené mu biskupstvo. Cítil, že sa blíži jeho koniec. S pápežovým povolením prijal meno
Cyril a po štyridsiatich dňoch umrel dňa 13. februára 868. Jeho pamiatka však ostala
Slovanom svätá a už v Ostromirovom evanjeliu z r. 1056 zasväcujú mu v kalendári deň 14.
február. I Česi a ešte pred nimi Moravania sa stali veľkými ctiteľmi týchto dvoch
slovanských učiteľov.Metod vysvätený za biskupa nemeškal a hneď r. 868 sa pobral späť na Moravu. Keďže bol
krajinský biskup (episcopus regionarius), nemal stále sídlo,[6]i keď mu neskoršie legendy, staršie však vôbec nie, samovoľne pripisujú
Velehrad, ktorý zároveň pokladajú za hlavné mesto ríše. Nesmieme teda ani Velehrad v
Rastislavovom území ani mesto Moravu v Panónii pokladať za Metodovo biskupské sídlo, ale
musíme Metoda nazývať arcibiskupom Moravy a Panónie, tak ako ho nazýva Ján VIII. vo
svojich listoch.Roku 869 napadol Rastislava Karlman a porazil ho. Svätopluk, Rastislavov synovec,
poddal sa Karlmanovi i so svojím podielom zeme. Rastislav, popudený tým, robil úklady na
Svätoplukov život, bol však sám zajatý. Svätopluk vydal svojho strýca Karlmanovi r. 870.
Rastislava odviezli v putách do Rezna, odsúdili ho na smrť, ale cisár Ľudovít ho
omilostil, dal mu však vyklať oči a zavrieť ho do kláštora, kde Rastislav aj skonal,
nevedno kedy. Avšak i Svätopluka začali Nemci upodozrievať a r. 871 ho uväznili.
Moravania prinútili jeho príbuzného, kňaza Slavomíra, aby sa ujal vlády, a ten sa potom,
hoci márne, usiloval zahnať Nemcov zo zabratého územia. Svätopluka prepustili, keďže ho
nik nemohol usvedčiť z nevernosti, a on vtiahol s bavorským vojskom na Moravu. Prišiel
pred mocný hrad,[7]Bavorov zanechal, vošiel do hradu, zaútočil s moravským vojskom, rozprášil
bavorské pomocné vojsko a vyhlásil sa za vládcu Moravy.V týchto vrcholne nepokojných časoch Metod sa pravdepodobne zdržiaval na území
Koceľovom (inak Hezilo, u Hunov Kocel i Kočel, v Troadniku u Rajića Kočul) v Panónii. Tu
našiel nemeckých kňazov, ktorých sem bol dosadil soľnohradský arcibiskup. Zavedením
slovanskej liturgie dal Metod podnet na to, že ho obžalovali priamo u pápeža Jána VIII.,
ktorý vzal Metoda pod ochranu ako arcibiskupa poslaného tam od Hadriána. Už r. 798
soľnohradský arcibiskup Arno na rozkaz cisára Karola po prvýkrát navštívil Slovanov v
Panónii, povysväcoval kostoly, vysvätil a ustanovil kňazov. O Luitpramových návštevách
ešte za Pribinu r. 840 — 943 podáva zprávu Anonymus v De conversione Bojoariorum et
Carantanorum. Ešte r. 865 soľnohradský arcibiskup Adalvin, za ktorého r. 873 jeden
soľnohradský kňaz v spomenutej rozprave obhajuje diecézne práva soľnohradského
arcibiskupstva, odbavoval Vianoce v Koceľovom hrade zvanom Mosburg.[8]Opäť vysvätil niekoľko kostolov a poustanovoval kňazov. Už 75 rokov nesmel
nijaký cudzí biskup, ktorý sem prišiel, vykonávať tu biskupský úrad. Ani jeden kňaz
nesmel tu ostať dlhšie ako tri mesiace, ak predtým nepredložil soľnohradskému
arcibiskupovi svoje dimissoriale.[9]Dodržiavalo sa to dotiaľ, kým Metod nevystúpil so svojím novým učením.
Bezpochyby sa Metod aj potom často zdržoval v Mosburgu u Koceľa. Keď Metod zaviedol v
Panónii slovanskú liturgiu, latinská liturgia upadla a stratila svoju vážnosť. Arcikňaz
Richbald nemohol zniesť podceňovanie latinskej bohoslužby, na Metodovo zavedenie
slovanskej liturgie hľadel ako na zásah do práv soľnohradského arcibiskupa a radšej sa
vzdialil. Toto sa stalo ešte za života Adalvinovho, teda vari už r. 872, keďže umrel r.
873.Aj napriek tomu, že pápeži, usilujúc sa uplatniť svoje staré právo na panónsku
diecézu, ktorá už odpradávna patrila k rímskemu patriarchátu, chránili Metoda,
soľnohradskí a iní nemeckí kňazi predsa len sa snažili vzbudiť u pápeža podozrenie voči
Grékovi Metodovi. Obvinili ho, že odbočuje od učenia rímskej cirkvi, že zavádza ľud do
bludov, že inak učí, než ako sa bol ústne i písomne preukázal pred apoštolskou stolicou.
Svoje podivenie nad tým prejavil pápež v liste zo 14. júna r. 879 Tuventarovi,[10]jednému moravskému kniežaťu, ktorý bol poslal do Ríma svojho kňaza Jána.[11]Pápež napomína knieža, aby sa pridŕžal učenia rímskej cirkvi. Ak by sa však
ich biskup (Gorazd, Bulhar alebo Grék, ktorého Metod vysvätil) alebo ktorýkoľvek iný
kňaz niečo iného opovážil hlásať, nech falošné učenie jednomyseľne odvrhnú. Ich
arcibiskupa však, o ktorom počul, že inak učí, vraj predvolal preto do Ríma. List
Metodovi, ktorým ho pápež Ján predvoláva, má ten istý dátum. Ide v ňom ešte aj o druhý
bod obžaloby, totiž o slovanskú reč pri omši. Predošlý list, ktorý sa nezachoval, poslal
Metodovi po Pavlovi, biskupovi z Ancony. Na pozvanie sa Metod dostavil do Ríma. S ním
prišiel i Svätoplukov dôverník Zemižizň. Z jasnej Metodovej ústnej zprávy sa pápež
dozvedel, že Svätopluk i celý jeho národ je úplne oddaný apoštolskej stolici, že
opovrhujúc inými kniežatmi tohto sveta (myslia sa tým iste Nemci) zvolili si za
ochrancov sv. apoštolské knieža Petra a jeho námestníka, za čo im pápež otcovsky ďakuje.
Pápež sa nato opýtal Metoda, či Symbolum[12]ortodoxnej viery tak spieva, ako to predpisuje rímska cirkev a ako to svätí
otcovia vyhlásili na všeobecných cirkevných synodách. Keď teda Metod vyznal, že Symbolum
dodržiava i spieva podľa evanjelia i apoštolského učenia, tak ako to učí rímska cirkev a
ako sa traduje od svätých otcov, uznal ho pápež za pravoverného učiteľa a znova ho
vyslal späť, aby viedol sebe zverenú cirkev božiu, a veriacim prikázal, aby ho prijali
so všetkou úctivosťou ako svojho vlastného pastiera, lebo mu bola udelená právomoc
arcibiskupskej hodnosti z moci apoštolskej autority. Kňaza Wichinga, ktorého Svätopluk
poslal do Ríma, vysvätil pápež za nitrianskeho biskupa. Wiching mal vo všetkom poslúchať
svojho arcibiskupa. Či okrem Wichinga ustanovil pápež ešte jedného biskupa, nevieme. Pri
druhom bode obžaloby podarilo sa Metodovi svojimi námietkami pohnúť pápeža Jána k tomu,
že napokon povolil slovanskú bohoslužbu. I pritom, že Metod objasnil pápežovi Jánovi
veľké výhody slovanského jazyka pri svojom misijnom poslaní medzi Slovanmi, že poukázal
na príklad gréckej cirkvi, ktorá povoľuje pri všetkých bohoslužobných úkonoch aj iné
jazyky, sýrsky, koptický, arménsky, slovanský, a konečne i pritom, že upozornil na
blízke nebezpečenstvo odpadnutia od latinskej cirkvi, keby sa nepovolilo používať
slovanskú reč, mal pápež Ján mimo týchto dôvodov ešte iné príčiny byť zhovievavý práve
teraz ku Grékom i ku Slovanom oddaným gréckoslovanskému obradu. Muselo mu predovšetkým
záležať na tom, aby sa udržala jednota cirkvi, nateraz z rôznych strán ohrozená. To ho
učinilo i oproti Fotiovi natoľko benevolentným, že celkom uvítal jeho znovudosadenie po
smrti patriarchu Ignatia.[13]Dúfal, že tak uchová jednotu cirkvi a že Bulharsko, odkiaľ r. 870 museli
poodchádzať všetci latinskí kňazi, opäť pripojí k západnému patriarchátu. Skrátka na
základe Metodových dôvodov Ján VIII. povolil slovanskú bohoslužbu a svoje vyhlásenie o
tom formuloval tak obozretne, že nielen seba ospravedlnil pre zákaz, ktorý bol vydal
pred nedávnom, aby zatiaľ uchlácholil Metodových žalobníkov, a ktorý teraz stiahol, ale
zároveň aj arcibiskupa,[14]od Hadriána dosadeného do Panónie, za to, že zaviedol a tiež pokračuje v
slovanskej liturgii. Metodovým žalobcom dal ponaučenie a dúfal, že tak zabezpečí
obžalovaného proti ďalším obvineniam nemeckých kňazov. Pohnutý naliehavými okolnosťami
pápež Ján na jednej strane síce povolil slovanskú bohoslužbu, na druhej strane však
nechcel ukrátiť latinčinu, lebo vedel, že na Morave už oddávna boli ustanovení latinskí
kňazi. Svoj list[15]Svätoplukovi teda zakončil týmito slovami: Predsa však nariaďujeme, aby vo
všetkých kostoloch vašej krajiny pre väčšiu dôstojnosť sa evanjelium čítalo najskôr po
latinsky a potom do slovanského jazyka preložené nech sa dostáva do uší ľudu, ktorý
nevie po latinsky, tak ako sa to v niektorých kostoloch robieva. Ak sa teda tebe a
tvojim sudcom[16]páči počúvať omšu radšej v latinskej reči, nariaďujeme, aby sa ti slávnostný
obrad omše slúžil po latinsky.Pretože Gorazd, ktorého predtým Metod bol vysvätil za biskupa, musel ustúpiť
Wichingovi, nitrianskemu biskupovi, bol Wiching jediný sufragán, podriadený
arcibiskupovi Metodovi. Ešte aj niekto druhý mal byť vysvätený za biskupa a až s týmito
dvoma mal Metod ešte niekoľkých vysvätiť a ustanoviť na určité miesta. Na Morave však
neprijali Metoda vľúdne, keď sa asi už r. 881 vrátil späť, a neuskutočnilo sa nič z
toho, čo sa zamýšľalo. Až dlho po Metodovom odchode z Moravy. 4 alebo 5 rokov po
Svätoplukovej smrti (zomrel r. 894) bola na Morave zriadená metropola, t. j.
arcibiskupstvo s troma biskupstvami. I keď české knieža Bořivoja pokrstil práve Metod,[17]pravdepodobne pred svojou druhou cestou r. 879, ako o tom svedčí Kozmas 230
rokov po tejto udalosti, neznamená to ešte, že Metod ako arcibiskup uplatňoval svoju
právomoc i v Čechách, pretože Čechy od pokrstenia štrnástich kniežat, t. j. od r. 845
patrili do rezenskej diecézy. Ani na odporúčanie pápeža Jána neprijali ním ustanoveného
moravského arcibiskupa tak, ako to právom mohol očakávať. Ba zdá sa, že ani Svätopluk
pod vplyvom nemecko-latinských kňazov nepreukazoval Metodovi patričnú úctu. Akú to
vlastne protiveň činili Metodovi, nedá sa presne určiť. Toľko je však isté, že ani nie
po siedmich mesiacoch po svojej návšteve v Ríme (r. 880) mal príčiny obrátiť sa k
pápežovi so sťažnosťou, ako to vysvitá z chlácholivej odpovede Jána VIII. List má dátum
23. mája 881. Pápež chváli Metodovo oduševnenie, uisťuje ho o svojom súcite s ním pre
všetky protivenstvá a neprávosti, vraví, že nedal ani Svätoplukovi ani Wichingovi nijaké
tajné príkazy. Môžeme sa teda len domnievať, čo vlastne proti gréckemu arcibiskupovi
podnikol jemu podriadený latinský biskup Wiching pod Svätoplukovou ochranou. Sám
gréckoslovanský rítus bol už dostatočným popudom pre latinsko-nemeckých kňazov, ktorých
bolo na Morave pravdepodobne oveľa viac ako slovanských. Wiching dohnal vec už tak
ďaleko, že slovanský biskup Gorazd a jeho družina museli opustiť krajinu. Metod teraz,
keď Svätopluk bol spriatelený s Arnulfom, kniežaťom v Korutánsku a Panónii, ktorého
synovi Sventibaldovi (Svätoplukovi) bol krstným otcom, nemohol počítať so žiadnou oporou
proti Wichingovi a múdro sa rozhodol, že sa znova vráti do Ríma, čo i oznámil pápežovi,
lebo sa mohol obávať, že na Morave nebudú s grécko-slovanskými kňazmi zachádzať
vľúdnejšie, než ako zachádzali Gréci s latinskými kňazmi v Bulharsku. Čo mal teda robiť
Metod vo svojom neblahom postavení na Morave? Pápežove útechy v spomínanom liste z r.
881 mohli síce vzpružiť jeho odvahu, ale situácia sa nezmenila. Pápež sľúbil i to, že
urovná spor, ak by sa Metod vrátil do Ríma. Metod teda nemeškal, pobral sa ta a dokončil
tam i svoj život, a to zakrátko po svojom príchode, keďže po r. 881 sa už nikde
nespomína. Avšak samotný rok Metodovej smrti je stále ešte neistý.[18]Roku 868 Hadrián dosadil Metoda ako arcibiskupa, po 12 rokoch ho Ján
potvrdil, hneď potom r. 881 ho utešoval a predvolal do Ríma, takže Metod svoj biskupský
úrad nemohol zastávať dlhšie ako 13 rokov. Ak k tomu pripočítame i roky, keď ako biskup
konal misijnú činnosť na Morave, je toho dovedna 18 rokov.[19]Na takú dôležitú otázku, čo vlastne Cyril, čo Metod, čo napokon obaja za svojho
života preložili, nemožno dať ešte dnes uspokojivú odpoveď. Podľa takmer jednoznačnej
zprávy najstarších svedkov úcta za vynájdenie a zostavenie slovanskej abecedy patrí
výlučne Konštantínovi, neskôr ju pomenovali podľa jeho rádového mena (cyrilica, cyrilská
obeceda); lež zásluh, ktoré si bratia získali u Slovanov, má Metod nielen toľko ako
Cyril, ale i viac; Cyril umrel veľmi skoro, Metod však žil ešte aspoň 13 rokov a
zavŕšenie slovanskej liturgie je iba jeho dielo. „Vitajte teda u nás,“ zvolajme so
Schlözerom (Nestor III, 187), „vy nesmrteľní vynálezcovia slovanského písma, ktorí ste
sa prví odvážili nevytríbenú reč, majúcu množstvo svojských zvukov, takrečeno vyňať z
úst národa a zachytiť ju gréckymi písmenami. Počínali ste si ako géniovia, pre každú
osobitnú hlásku, akú Grék nemá vo svojom jazyku, vymysleli ste osobitné [nové] znaky
alebo písmená. Ako vysoko stojíte nad elsaským mníchom Ottfriedom, alebo kto bol ten
Nemec, čo sa prvý osmelil zachytiť písmom svoju reč, pričom však iba otrocky kopíroval
latinskú abecedu!“[20]Podľa Jána Exarchu preložil Cyril iba výňatky z evanjelií a Apoštola, t. j.
iba čítanie na celý rok, tak ako ho obsahuje rímsky rusínsky kódex č. 1. Rusi ich volajú
[апракос] Gréci
έναγγέλίαέλίαέκλογαδία.
Takou knihou je Ostromirovo evanjelium, ktoré r. 1056 napísal diakon Grigorij pre
novgorodského posadnika Iosifa Ostromira. Niet pochybnosti, že tento kódex je zväčša
verný opis cyrilského prekladu. Cyril preložil pravdepodobne celé štyri evanjeliá, ako
ich obsahuje kódex z r. 1144, č. 404 v Synodálnej bibliotéke v Moskve, a taktiež aj
Apoštola, t. j. skutky apoštolské a všetky apoštolské listy. Aj z tejto knihy jestvuje
viacero čítaní, ktoré na uľahčenie čitateľom sú tak zostavené, že lekcie v nich
nasledujú podľa sviatkov v roku. Diokleas pripisuje Cyrilovi preklad evanjelií, žaltára,
ako aj celého Starého i Nového zákona a misála (gréckej liturgie Basilia a Chrysostoma).
Táto mienka odvtedy prevláda. Či preložili celý Starý zákon, o tom azda treba
pochybovať, lebo nemožno poukázať na nijaké staré kódexy. A Nový zákon s výnimkou
apokalypsy. V dalmátskej kronike namiesto žaltára sa spomínajú epištoly. Neskorší
spisovatelia však obyčajne pripisujú preklad bohoslužobných kníh obom apoštolom. Medzi
knihami, ktoré zanechali na Morave, keď odišli do Ríma, uvádza Nestor Apoštola,
evanjelium, žaltár, oktoich (osmohlasná kniha ód), avšak neurčito dodáva: „a iné knihy“.
Metod ako arcibiskup dal aj iným urobiť niektoré preklady, nevieme však, čo preložil on
sám. Všetky ostatné diela, ktoré sa inak pripisujú ešte sv. Cyrilovi, sú buď vymyslené,
buď solúnskemu Cyrilovi mylne pripisované diela iných autorov tohože mena.Vo svätom misijnom a prekladateľskom diele, ktoré započali Cyril a Metod, po ich
smrti pokračovali iní. Ján, bulharský exarcha, tiež v IX. stor. preložil do slovančiny
knihy Jána Damascena. Koncom X. stor. sa s kresťanským náboženstvom slovanské cirkevné
knihy dostali k Rusom. Tamojšie kniežatá v XI. stor. štedro podporovali mnohých
služobníkov božích ovládajúcich slovanský jazyk, len aby pokračovali v preklade sv.
kníh. To isté sa dialo v Srbsku, kde ešte vtedy vládli domáce kniežatá a kde trvalo ešte
spojenie s učeným Carihradom. Tak sa pomaly uskutočnilo celé Corpus bibliorum, avšak
istotne nie pred koncom XV. stor. Preklad Šalamúnových prísloví existoval už v XII.
stor., ako to uvádza Nestor, ktorý túto knihu často cituje. Knihu múdrosti, kazateľov,
prorokov a Jóba preložili v XIII., XIV. stor. v Srbsku, päť kníh Mojžišových a iné v XV.
stor. v Rusku alebo v Poľsku. Dovtedy oddelené časti biblie boli, podľa mienky p.
Dobrovského, úplne zozbierané až koncom XV. stor., a to nie pred vyjdením Pražskej
(1488) alebo Kutnohorskej (1489) biblie. Podľa ich vzoru boli jednotlivé knihy
usporiadané, chýbajúce doplnené a väčšina, knihy Starého zákona pôvodne preložené z
gréčtiny, boli zrevidované podľa Vulgáty. Pravdepodobne Moskovský kódex celej biblie z
r. 1499 ako najstarší je prvý komplexne zostavený, z ktorého boli prevzaté iné dva
kódexy a z nich podľa jedného bola vytlačená Ostrožská biblia na rozkaz kniežaťa
Konstantina r. 1580.[21]Okrem biblie a liturgických kníh v starej cirkevnej slovančine tak u Rusov,
ako aj u Srbov boli aj iné knihy novoutvorené ako kroniky alebo preložené ako spisy
cirkevných otcov, o čom bude reč neskôr v § 11.§ 10. Vzťah starého slovanského cirkevného jazyka k ostatným slovanským
nárečiamPodľa akého dialektu teda nazvať reč, v ktorej sú napísané slovansko-srbské,
slovansko-ruské (všetko cyrilskými písmenami), slovansko-dalmátske cirkevné knihy
(hlaholským písmom)? O tejto veci sa mienky učencov a jazykovedcov odjakživa veľmi
rozchádzali a aj sa rozchádzajú. Menšina prijíma bežný náhľad, ešte i dnes hodný
uváženia, že tento jazyk je najstaršou slovanskou rečou, že je pramatkou všetkých dnes
známych nárečí (Rakowiecki, Karamzin?), kým iní ju pokladajú za matku len jedného
dialektu, a to raz ruského (Kohl), raz bulharského (Jordan, Schlözer, Dobrovský,
Solarić), raz moravského (Jevgenij, Kalajdovič), raz slovenského (Jordan?, Dalimil,
Čaplovič), raz slovinského čiže korutánsko-vindského (Kopitar, Grimm) atď.Náhľadov tých spisovateľov, ktorí sa o veci vyjadrili len mimochodom a nevnikli do
nej hlbšie, dotkneme sa tu iba v krátkosti. Oproti pomenovaniu moskovský alebo rusínsky
sa staviaKohla vraj počul od jedného Rusa
(Introductio, str. 10), ktorý cestoval po Slavónii (medzi
Drávou, a Sávou?), že tam ešte hovoria tou istou alebo len veľmi málo odlišnou rečou,
ktorú on inak nazýva starý sloviensky knižný jazyk. Na str. 11 zase uvádza, že starému
knižnému jazyku, ako to bol Döderlein postrehol z úst jedného ruského šľachtica,neobyčajnesa podobá kijevský dialekt na Ukrajine a na kúsku
zeme východne smerom k Moskve. ChristophJordanje tej mienky, že
Cyril asi použil bulharský dialekt, ktorému sa bol naučil v Carihrade, a dodáva, že
Moravania mohli tomuto dialektu dostatočne rozumieť, i keď sa ich bežná reč od neho
líšila.De originibus slavicis, str. IV, 126.Schlözer(Nordische Geschichte, str. 330) neurčoval, či cirkevná
slovančina bola iba v takom vzťahu k ešte žijúcim jazykom ako starý jazyk k novému, ako
Ottfriedov k Lutherovmu, alebo či je to nejaký celkom iný dialekt. No predsa sa
domnieval, že ak je to jazyk, v ktorom Cyril kázal a do ktorého prekladal, treba ho
hľadať v Bulharsku. Neskôr (Nestor I, 46 — 52)[47] ho pokladá „za
matku ostatných nárečí, ku ktorej ostatné dcéry ešte i teraz majú bližší vzťah ako samy
jedna k druhej. Že vtedy (pokračuje), keď bol zhotovený terajší slovanský preklad
biblie, starosloviensky jazyk musel byť hovorovým jazykom, to sa samo sebou rozumie: len
kde ním bol? Cyril urobil prvý preklad nesporne v polovici IX. stor., urobil ho výslovne
pre Moravanov a Bulharov:[22]teda na Morave a v Bulharsku biblická staroslovienčina ešte v IX. stor.
musela byť rečou ľudu“. Celkom pre moravčinu sa vyslovuje pán metropolitaJevgenij(Slovar istoričeskijpod heslomMetod, str. 428 — 430). „Nebolo by treba — myslí — pátrať v
otázke, do ktorého iného slovanského nárečia ako do moravského Cyril a Metod preložili
cirkevné knihy, keby v tejto veci učenci [odjakživa] mali také odlišné mienky. Je vari
známe, že obaja apoštolskí bratia boli učiteľmi [najmä] moravských a bulharských
Slovanov. Preto právom treba urobiť so Schlözerom záver, že písali jedine v [ich]
nárečí, ktorému [vtedy] títo Slovania rozumeli, a v nijakom inom.[23]Z toho, že táto reč dlhú dobu bola spisovným jazykom Srbov, usudzovali
niektorí západní učenci [Beck, Engel i Dobrovský], lepšie oboznámení so srbskými knihami
ako s ruskými, že Konštantín a Metod svoje knihy napísali [preložili] starosrbským
nárečím, matkou terajšej srbčiny. To sa však nedá nijakými [priamymi] historickými
dôvodmi dokázať. Keby sme i pripustili [podľa mienky niektorých, odvolávajúcich sa na
svedectvo Konštantína Purpurorodného a Jána Kantakuzina], že v kraji okolo Solúna už v
VII. stor. existovali srbské mestá, odkiaľ by sa Konštantín a Metod, odmladi v Solúne,
boli mohli naučiť [najprv len] srbský dialekt, tak predsa po svojom príchode na Moravu,
už kvôli vtedajšiemu nepatrnému rozdielu medzi slovanskými nárečiami, boli by museli(?)
[a mohli] zvoliť tamojšie nárečie za spisovný jazyk a nie naopak, priniesť až Moravanom
prostredníctvom vyučovania srbskú reč. K tomuto náhľadu sa pripája i pánKalajdovič[24]vo svojom článku o slovanskom cirkevnom jazyku. Našli sa ešte aj iní, ktorí
sa nemohli ubrániť domnienke, že starosloviensky jazyk bol v inom pomere k slovenčine,
než ako sa doposiaľ myslelo. Brali totiž do úvahy jeho veľkú podobnosť s dnešným, žiaľ,
iba málo známym slovenskýmľudovýmdialektom v Uhorsku, a to v
mnohých slovách i flektívnych formách, v ostatných nárečiach už nejestvujúcich alebo
zastaraných, ako aj okolnosť, že Morava, veľká, no bohužiaľ iba efemerná ríša veľkého
Svätopluka, kde predsa podľa jednohlasnej výpovede všetkých zpravodajcov Metod sa
najdlhšie zdržoval, učil i pôsobil, zaberala vtedy väčší diel dnešného Slovenska, ak aj
nie celé, a napokon zreteľ na Nestorovu povesť, súhlasiacu s údajmi iných kronikárov o
výpadoch panónskych Slovanov (Sarmatov) do Byzantskej ríše za cisára Justiniána, „že
dunajskí Slovania sú Praslovania a praotcovia tých Slovanov, čo sa vysťahovali na sever“.[25]LuciusaSchönlebenpoukazujú na blízke kraje
okolo Solúna. StjepanRosa, Dubrovníčan, pokladá dokonca cyrilské
preklady pre primiešané trácke slová nie za čisto slovanské. MaciejMiechowitanazýva jazyk ruských cirkevných kníh jednoducho
srbským, i keď vtedajšia hovorová srbčina bola už hojne popretkávaná tureckými slovami a
aj sama sa v mnohých tvaroch odlišovala od staroslovienčiny, čiže od starej srbčiny.Ba dnešní Srbi nazývajú jednu starú srbskú cirkevnú knihu Srbulja, ktorá však, ako
pán Vuk poznamenáva, je srbskému dialektu bližšia ako nové ruské vydania. Celkom inak
zachraňuje pre Srbov starú cirkevnú slovančinuSolarić(Rimljani
slavenstvovavši [-ii], 1818, str. 23 — 24). „Už je konečne raz potrebné, aby sme sa my,
Srbi, nemýlili v pomenúvaní starého rýdzeho jazyka a aby sme ho podľa príslovia „Reci
bobu bob a popu pop“ volali stará srbčina a nijako inak. Prostredníctvom sv. Písma sa
tento jazyk prvý stal známym v srdci ilýrskeho polostrova, kde neskôr prekvitali srbské
kráľovstvá [i cárstvo]. Kvôli tejto prednosti, i keby aj bolo pravdou, že tejto reči
vtedy rozumeli a hovorili ňou nielen Bulhari, ale i Slovania bývajúci na celom
polostrove od Solúnskeho zálivu a od Čierneho mora až k Jaderskému moru, ba bezpochyby i
Slovania bývajúci povyše Dunaja, ktorým sa ňou zvestovalo kresťanské náboženstvo i sv.
Písmo, nech sa táto reč volá srbská; avšak ešte väčším právom i preto, lebo [samy] naše
oči i uši nás tak učia, že naše terajšie nárečie bezprostredne z nej sa vyvinulo, je jej
bližšie, podobnejšie, príbuznejšie ako všetky ostatné [a ani jedno sa mu tak nepodobá
ako naše].[26]Popierať by to mohol len ten, kto by mohol poprieť pôvod a príbuznosť
dnešného talianskeho jazyka so starou latinčinou. Ostatne však, nech toto naše
pomenovaniestarosrbského jazyka, toho najrýdzejšieho koreňa a
zároveň i najkrajšieho kvetu celého terajšieho Slovanstva, neprekáža ani jednému z
ostatných slovanských kmeňov nezývať ho, ak to uzná za vhodné a užitočné, všeobecneslovanským; sme si vedomí, že úplne a v prvom rade patrí nám a
nemôžeme nenazývať ho naším.“PánDobrovskýskúmal mienky svojich predchodcov prísnejšie a
povahu slovanských nárečí prebádal dôkladnejšie ako ktokoľvek iný pred ním. Slovanské
národy zoskupil najprv vo dve skupiny: vjuhovýchodnú, kam patria
Rusi, Bulhari, Srbi Dalmatínci, Chorváti a Vindi, aseverozápadnú,
kam patria Poliaci, Česi, Slováci a Srbovendi v Lužiciach. Prišiel na to, že národy
prvej skupiny lepšie rozumejú staroslovienčine ako príslušníci druhej skupiny.
Staroslovienčinu, presnejšie jazyk cyrilských evanjelií nepokladá za druh, ku ktorému by
mohli patriť srbčina, ruština atď. ako odrody, ale ona sama je iba odrodou, tak ako aj
ostatné nárečia. V takomto ponímaní nemôže byť staroslovienčina matkou všetkých
ostatných nárečí. A k tomu ešte staroslovienčina patrí podľa neho do prvej skupiny, kam
čeština, slovenčina a poľština nepatria. Nesmie sa tu predpokladať, že v čase, keď bol
slovanský jazyk po prvýkrát písomne zachytený, hovorilo sa len jednou, rovnakou
slovančinou, z ktorej by sa pozvoľna boli vyvinuli teraz také rozdielne dialekty. Iba
dnešná srbčina sa z nej vytvorila a pretvorila. Ostatné vzdialenejšie nárečia sa
nevytvárali a nerástli z nej, ale iba vedľa nej. Že sa dnešný srbský jazyk menej podobá
starej srbčine ako ruský, to je preto, lebo Rusi starý srbsko-slovanský jazyk postupne
pristrihovali na gramatické kopyto svojho jazyka, prepožičiavali mu nové slová a výrazy
i s novšími významami, ktoré starý, v najstarších rukopisoch ešte menej alebo vôbec
nezmenený slovanský jazyk nemal, nepoznal. Jazyk Moravanov alebo dnešných Slovákov okolo
Nitry sa nemohol ani v IX. stor. stotožňovať s bulharsko-slovanským ani so srbským
jazykom. Cyril priniesol k nim už preložené evanjelium. Mohli mu zhruba alebo čiastočne
rozumieť, i keď bolo napísané v macedónsko-srbskom nárečí. V Panónii Slovania
chorvátskeho kmeňa rozumeli tejto reči oveľa lepšie ako Moravania, ktorí hovorili,
pravdaže, staroslovenčinou, patriacou predsa do druhej skupiny. Ďalej, slovanský
cirkevný jazyk nikdy nebol hovorovou rečou u Rusov, lebo sa k nim dostal až s cirkevnými
knihami za Vladimíra. A tak teda Srb má ten najprávoplatnejší nárok tvrdiť, že starý
slovanský cirkevný jazyk je jeho dávnym vlastníctvom, o čom ani nikdy nemohol
pochybovať. Touto rečou sa hovorilo v IX. stor. na pravom brehu Dunaja, od Belehradu na
východ až k Čiernemu moru, na západ až k Jaderskému moru, na juh od Dunaja až k mestu
Solún, kde sa Cyril pravdepodobne už od mladosti učil svoju slovančinu.[27]To isté tvrdí pán Dobrovský o 15 rokov neskôr, keď svojho „Cyrila a Metoda“
zakončuje týmito slovami: „Pri spracovávaní slovanskej gramatiky a starostlivým
porovnávaním novších vydaní s najstaršími rukopismi stále viac som sa presviedčal, že
Cyrilova reč, to bol starý, ešte rýdzi srbsko-bulharsko-macedónsky dialekt, a musím v
tomto presvedčení zotrvať aj po prečítaní nového článku p. Kalajdoviča[28]o starom cirkevnom jazyku. Keby som aj mohol pripustiť, že Bulhari, Srbi i
Rusi vedno hovorili jednou rečou v IX. stor. [a ešte si z nej nevytvorili dialekty
badateľne rozdielne], rozhodne to nemôžem ponechať ako platné pre Moravanov (a pre
dnešných Slovákov) a nemôžem preto ani pochopiť, ako mohol tvrdiť o takom moravskom
cirkevnom jazyku, že jeho podobnosť (zhoda) prispela k tomu, aby ho prijali i Bulhari i
Rusi. Moravčina, slovenčina, čeština, poľština naozaj patria do celkom inej jazykovej
skupiny ako bulharčina, srbčina, dalmátčina, ruština, i keď obe skupiny zahrnujeme do
triedy slovanských jazykov vo všeobecnosti. Slovienske cirkevné knihy sa nedostali z
Moravy k Bulharom, ale naopak, prostredníctvom Cyrila a Metoda z Bulharska na Moravu a
neskôr i bezprostredne z Bulharska a Srbska do Ruska.“[29]PánKopitar, ktorý r. 1808 pokladal jazyk cyrilských kníh tiež
za starosrbský,[30]r. 1822, pri príležitosti recenzie Dobrovského staroslovienskej gramatiky[31]odvolal svoju mienku a vyhlásil Korutáncov alebo dnešných Vindov za priamych
potomkov Slovanov, hovoriacich Cyrilovou a Metodovou rečou: „I keď — vraví — zatiaľ až
do najbližších výskumov prijmeme najnovší výklad, že starí Panónci a Ilýri neboli
Slovania a že vlastné slovanské dejiny sa začínajú až VI. storočím po Kr., keď Slovania,
prekročiac Dunaj, dostali sa do styku s Byzantíncami, predsa len i podľa tejto novej
(najnovšej) kritiky korutánski Slovania na hornom a bulharskí na dolnom toku Dunaja
zakladali najstaršie slovanské osady na južnom Dunaji. Až o niekoľko storočí neskôr
vznikali kolónie Chorvátov a Srbov. Kresťanstvo (a vzápätí s ním i kultúra) sa dostalo k
týmto južným Slovanom ponajprv cez Aquileu a Soľnohrad.[32]Avšak okolo r. 863 prišli do Panónie Konštantín a Metod a získali si
mimoriadnu príchylnosť národa tým, že zaviedli bohoslužbu v slovanskej reči. Metodova
bohoslužba povznáša ešte i dnes do 36 miliónov Slovanov v Rusku, vo východnom Poľsku, v
západnom a južnom Uhorsku, v Bulharsku, Srbsku, Bosne, Čiernej Hore, čiastočne v
Dalmácii, Chorvátskej Hranici, Slavónii. Len v samotnej Metodovej diecéze, u panónskych,
alebo, použime stredoveký výraz, u korutánskych Slovanov upadla načisto do zabudnutia!
Niet sa čo diviť, že pri otázke, ktorý zo slovanských, dnes ešte žijúcich dialektov je
priamym potomkom Metodovho dialektu, cudzí jazykovedci a dejepisci celkom prehliadli
tých poldruha milióna korutánskych Slovanov, roztrúsených v šiestich až siedmich
strediskách — Uhorsko, Chorvátsko, Štajersko, Korutánsko, Kransko, Prímorie, Gorica a
Gradiška — a preto na literatúru chudobných. Veď medzi znalcami vývinu jazyka niet sporu
o tom, že v IX. stor. dnešné dialekty v podstate už jestvovali. Preto i Schlözer zamieta
domnienku, že dnešná ruština je vnučkou staroslovienčiny, na základe osvedčenej
skúsenosti, že bez mimoriadnych udalostí, ktoré ani v samom Rusku Schlözer právom
neuznáva, okrem 200 ročného mongolského jarma, ani jeden jazyk sa za polovicu tisícročia
natoľko nezmení, nakoľko sa teraz ruština odlišuje od staroslovienčiny. Po vylúčení
tohto takého mocného súpera — iní severní Slovania, Poliaci, Vendi, Česi, Moravania,
Slováci nikdy neprichádzali do úvahy — a Dobrovský sa oprávnene domnieva, že Metodov
rival, nitriansky biskup Wiching vo svojej diecéze slovanskú bohoslužbu nikdy nepovolil
— prichádzajú do úvahy tri juhoslovanské dialekty: bulharčina, srboilýrčina a
slovinčina. Sú totiž len tri juhoslovanské dialekty, dostatočne sa líšiace od seba v
gramatike a lexike; avšak kvôli všeobecnej spokojnosti a pre parciálne nacionálne nároky
ťažko tu robiť výber.[33]— Bulharský dialekt je azda spomedzi všetkých slovanských sesterských
dialektov vo svojej stavbe, teda vo svojej podstate najhlbšie porušený.[34]Srbským alebo ilýrskym dialektom hovorí 4 až 5 miliónov Slovanov [v Srbsku,
Bosne, Čiernej Hore, Dubrovníku, Dalmácii, Istrii, Chorvátskej Hranici, Slavónii a v
srbských osadách v južnom Uhorsku], z ktorých celkove asi polovica, gréckeho obradu,
ešte teraz odbavuje bohoslužbu v slovanskej reči. Táto okolnosť asi prispela k výroku
pána abbého Dobrovského, v jeho starších spisoch často opakovanému, a ktorý potom
vyslovili i niekoľkí Rusi [napr. Karamzin], že slovanský cirkevný jazyk je srbský
dialekt, taký, akým bol v IX. stor. Keď však uvážime z druhej stránky, že 1. okrem
Ilýrov na južnom Dunaji, a to v Panónii, vo vlastnej diecéze Metodovej, ktorý tuná skoro
tridsať rokov pracoval na vinici Pána, na južnom a severnom svahu Norických a Julských
Álp, pozdĺž rieky Sávy, Drávy, Mury a Ráby atď., medzi Kulpou a Dunajom ešte dnes žije
poldruha milióna najstarších slovanských Metanastov:[35]ich reč 2. je ešte dnes cirkevnej slovančine bližšia ako ilýrska — to je
pravda, o ktorej sa môže presvedčiť každý nestranný Ilýr, ak jednu vetu, napríklad,
verne preloží najprv do tzv. chorvátčiny alebo do krančiny[36]a potom do svojho nárečia a oba preklady, napísané cyrilským písmom i
ortografiou, porovná so staroslovienčinou; 3. ak uvážime, že podľa vtedajšieho osídlenia
južných Slovanov Cyril a Metod nevkročili na srbskú pôdu, ale podľa kroník cestovali iba
cez Bulharsko; 4. že kroniky a legendy hovoria len o pokrstení Kozarov, Bulharov,
Slovanov v Panónii a na Morave a vôbec nie o Srboch; 5. že teda, keďže sa Srbi musia
vzdať nároku na Metoda ako na prvého srbského spisovateľa, približne z tých istých, ale
aj z iných dôvodov oprávnenými pretendentmi ostávajú iba Bulhari a panónski Slovania; 6.
a konečne, okrem väčšej rečovej podobnosti ešte aj germanizmy akooltarAltar,krstChrist,krstitichristen, taufen,cerkv[cerky]
Kirche,popnajskôr z hornonemeckého Pfoff, Pfaffe,mníchMönch [Münch],postFasten [Feste,
goneznu genesen],stolStuhl,Rimporovnaj s
Römer,ocetacetum,upovati[upvati] hoffen,penezPfennig,plastyrPflaster,plugPflug atď., germanizmy, ktoré sú prirodzené práve v Panónii
a nie v Moesii, rozhodujúco svedčia pre príslušníkov Metodovej diecézy: a len z
terajšieho literárneho a politického rozčlenenia a malej dôležitosti týchto Slovanov sa
dá vysvetliť, ako sa v cudzine mohlo na nich tak celkom zabudnúť pri riešení tejto otázky.[37]— Tak by teda bola Metodova diecéza súčasne i pravou vlasťou slovinskej
reči[!], ktorú on samú prvú pozdvihol na spisovný jazyk, a bolo by užitočné dnešný jazyk
potomkov príslušníkov tejto diecézy vziať do úvahy v sporných alebo pochybných
prípadoch.“ K tomuto náhľadu sa prikláňali pán Grimm v predhovore kVukovej
Srbskej gramatike[38](Lipsko 1824).Asi v tom čase, keď na slovanskom juhozápade radi ponechávali Cyrilovi a Metodovi
česť prvých slovanských znalcov písma a s rozsiahlou učenosťou šikovne i dôvtipne
bojovali len o pravú vlasť cyrilského literárneho jazyka, na severovýchode sa zjavili
radostné zore historického bádania a filologickej kritiky, z ktorých, najmä podľa
uverejnených výsledkov pána Karamzina, Chodakowského a iných, pán Rakowiecki vindikuje
slovanskej kultúre, a tým aj slovanskému písmu, ba i prekladu biblie, oveľa väčší vek,
ako má cyrilica. Vyzdvihneme hlavné body z jeho myšlienok jeho vlastnými slovami „Z čias
pohanského Slovanstva — vraví pán Rakowiecki — nezachovali sa nám nijaké pamiatky.[39]Potom, keď Slovania prijali kresťanstvo, stali sa biblické a liturgické
knihy, preložené z gréčtiny do slovanského jazyka [na Morave], najstaršou pamiatkou, z
ktorej môžeme poznať, aký bol tento jazyk pred prijatím kresťanstva a aké zmeny v ňom
odvtedy nastali. Kto ustavične skúma ducha starého slovanského cirkevného jazyka a
porovnáva s ním rôzne slovanské nárečia, ľahko sa presvedčí, že tento jazyk, matka
všetkých ostatných nárečí, je zároveň nevyčerpateľným prameňom ich ďalšieho obohacovania
a zdokonaľovania; [Napokon, ktokoľvek sa oddá práci porovnávania a skúmania ducha
pôvodného jazyka Slovanov], samo sebou sa mu objasní charakter i stupeň duchovného
vzdelania najstarších známych slovanských kmeňov, aj klamlivosť mienky cudzích
spisovateľov (o surovosti týchto kmeňov), a potom prestane osočovať s nimi svojich
predkov ako divých a barbarských. Každý historický poznatok, aký máme o starých
Slovanoch, pochádza od cudzích, nie od slovanských spisovateľov, a tí [čo sa týka
vlastností vo všeobecnosti odpozorovaných, každú hanu podávali v divokých a nepravých
farbách] vedno opisujú Slovanov ako divých barbarov a len neradi, keď už nemôžu
odporovať pravde, priznávajú im udatnosť, lásku k spravodlivosti, jemnosť [ľudskosť],
pohostinskosť a úctu ku všetkým ľudským právam. Čo sa týka reči, tí, čo ju nepoznali a
ani nechceli poznať, nazývali ju jednoducho „lingua barbara“. Czacki a dokonca väčšina
ruských spisovateľov, medzi nimi i Lomonosov, domnievajú sa, že slovanský jazyk až potom
začal nadobúdať pevnejšiu stavbu a začal sa formovať, keď sa uskutočnil preklad biblie,
že ňou si osvojili Slovania nové myšlienky a náhľady, pre ktoré si povytvárali i nové
slová a výrazy. Vážim si mienku takých veľkých spisovateľov, ale či nesmieme ísť ďalej —
pravdaže, rešpektujúc túto mienku — a pátrať po pravde? Súhlasím s mienkou Czackého,
Lomonosova a iných spisovateľov, že preklad biblie do slovančiny dodal samej reči veľa
lesku a zdokonalenia; no zároveň sa pýtam, či je pravdepodobné, aby sa sv. Písmo, v
ktorom je toľko hlbokých myšlienok, umelých slov, toľko rétorických miest, ba celé knihy
vo vyššom poetickom štýle, dalo preložiť do jazyka dovtedy surového, nepestovaného a ako
ho cudzí spisovatelia volajú, barbarského s takou ľahkosťou, silou i krásou, že ešte
dnes môže byť po tejto stránke vzorom? Či bolo možné, aby sa niekto opovážil pustiť sa
do prekladu diela takého veľkého a vznešeného bez toho, že by mal poruke bohatú zásobu
slov a výrazov pre každú myšlienku, každý ľudský cit? Či bolo možné v takomto prípade
naraz a bez prípravy vymyslieť alebo vybrúsiť všetky potrebné dovtedy neznáme výrazy? Je
známe, že jazyk sa nezdokonaľuje inak ako súčasne s pokrokom národnej civilizácie
pozvoľna, postupne, vo vzťahu k rastúcej osvete a umeniu. V krátkom náčrte o mravoch a
spôsoboch starých Slovanov sme videli, že od nepamäti, dávno pred prijatím kresťanstva
poznali zväzky civilizácie, vojnu a roľníctvo, obchod i remeslá, mali dediny i mestá,
vlastných bohov i chrámy, kde sa schádzavali na obety, súdy a porady ľudu; že boli síce
pohania, ale nijako nie barbari, nepoznajúci ideu najvyššieho božstva a druhého sveta;
že okrem toho ako príslušníci jedného kmeňa, jazyka i náboženstva, rozšírení na
najväčšej časti Európy, práve pomocou tohto spoločného jazyka vytvorili nepretržitú
reťaz svojich spolkových štátov. Na tejto ceste takého širokého a všestranného pôsobenia
nemohli nemať v takýchto pomeroch zodpovedajúcu reč, a preto Slovania, keď po prijatí
kresťanstva pristúpili k prekladaniu sv. Písma, museli mať už vzdelaný a zdokonalený
jazyk. Táto mienka o dokonalosti jazyka našich pohanských predkov nie je nijaká chiméra;
zakladá sa na pevných základoch vzatých zo samého jazyka. Keď náležite pochopíme
rozmanité výrazy a pomenovania z prastarej doby slovanského pohanstva, týkajúce sa ich
verejného i súkromného života a v mnohých odvodeninách žijúce ešte dnes v slovanských
dialektoch, potom samo sebou vyplynie jasný a presvedčivý záver: obrovský slovanský
národ v nijakom prípade nebol národ kočovný, sťahujúci sa z miesta na miesto, ale od
nepamäti ako nesmierna masa zaberal tie najrozľahlejšie európske priestranstvá a práve
preto, že sa uchoval rýdzi a nepomiešaný s inými národmi, i svojmu potomstvu zanechal
slová a výrazy z toho najdávnejšieho staroveku; medzi európskymi jazykmi je slovanský
kmeňový jazyk originálny čo do pôvodu i bytia, jeho dnešné dialekty treba chápať ako
jeho početné ratolesti; i umelá a predsa prirodzená stavba i bohatstvo a rozmanité
odvodeniny oných starodávnych výrazov sú ustavičnými zvestovateľmi stupňa kultúry,
civilizácie i vzdelania našich predkov; a všetko to, čo sme dosiaľ povedali o ich
mravoch, náboženstve atď., dostatočne dokazuje, ako úspešne sa vyvíjali u starých
Slovanov pojmy a aký stupeň dosiahlo ich umenie vynachádzať pomenovania pre predstavy.
Mená mesiacov museli používať už viacero storočí pred Kr. Vezmime hoc aj bibliu a
všimnime si mocné, oduševnenia plné slová, výrazy a zvraty; počítajme len tie vznešené
prívlastky pri označovaní najvyššej bytosti a posúďme sami, či divoký, barbarský národ
bez vyšších abstraktných pojmov, bez čistejšej idey božstva bol by mohol na začiatku
svojho prekladateľského umenia vyvinúť takéto bohatstvo reči, toľký počet účinných a
výstižných výrazov? Možno tu namietať, že biblické spoločnosti robia preklady sv. Písma
do niektorých ázijských i iných jazykov, ktoré sú ešte len v kolíske. Avšak tieto
preklady môžu mať iba toľko sily a krásy, koľko sily a krásy majú tieto jazyky samy v
sebe; pán Šiškov naproti tomu poukázal na to, že slovanský preklad sv. Písma predstihuje
dokonca francúzsky i nemecký preklad. Taktiež skoro všetci spisovatelia dosiaľ
zdôrazňovali, že Slovania, keď sa púšťali do prekladania sv. Písma, požičali si písmená,
čiže abecedu s určitými obmenami a doplnkami od Grékov, čo sa pripisuje sv. Cyrilovi a
Metodovi. Tuná nie je miesto na to, aby sme bojovali proti tejto zakorenenej mienke,
posilnenej i názormi spisovateľov; to by vyžadovalo osobitnú prácu, ku ktorej sa
potrebný materiál časom a aj pre iné nepriaznivé okolnosti postrácal; avšak z toho, čo
sa povedalo o spoločenskej situácii starých Slovanov, možno sa veru odvážiť, bez
narušenia vážnosti, akou sme povinní voči doterajšej mienke, riešiť rozpor v nej a
pokladať za pravdepodobné, že Slovania pred prijatím kresťanstva vedeli už písať a že
mali rôzne, stupňu ich civilizácie primerané spisy. Odhliadnuc od nápisov na sochách a
chrámoch, ktoré spomínajú rôzni kronikári, či mohli Slovania na uvedenom stupni svojej
spoločenskej sústavy a civilizácie byť bez písma? Či mohli ich kňazi nemať kníh, odkiaľ
sa napokon muselo čerpať duchovné i občianske právo? Či mohol civilizovaný národ byť
natoľko zastrašený a voči vlastnej sláve natoľko bezcitný, že by sa nebol postaral o to,
aby písanými znakmi zanechal budúcim generáciám pamiatku na ich predkov a hrdinov?
Sladkú túhu po zvestiach o dejoch otcov majú vrodenú všetky národy rovnako; je
zakorenená hlboko v ľudskom srdci a od prírody vštepený zmysel pre vynaliezavosť dáva
každému do ruky prostriedok ľahko vynájsť znaky, ktorými by budúcim generáciám podával
zvesť o svojich činoch. Starí obyvatelia Ameriky, bez styku s civilizovanými národmi,
bez vedomia o nejakom inom svete a o stupni vzdelania ľudského umu v ňom i bez znalosti
písmen predsa aspoň svojimi hieroglyfmi a uzlami vedeli čítať o činoch svojich predkov:
a čo máme povedať o Slovanoch, od pradávna majúcich vlastné pevné sídla a často
prichádzajúcich do styku s národmi, ktorí už dlho vedeli písať, veď už len
uskutočňovanie takéhoto umenia postačí ľuďom, ktorí veľkou mierou v zajatí spoločenských
pút venovali sa roľníctvu, remeslu a obchodu. Je známe, že zo všetkých európskych
národov Gréci prví vedeli písať, za čo ďakujú Egypťanom, ako to dejepisci rovnako
potvrdzujú. Slovania však odjakživa boli najbližšími susedmi Grékov a ich jazyk pochádza
z toho istého prameňa ako gréčtina a latinčina. Grécke písmená sa ponášajú na koptické,
ale koptické sa na slovanské ešte viac ponášajú ako grécke. Či nemožno zo všetkých
týchto okolností usudzovať, že ešte pred Cyrilom a Metodom Slovania tieto typy poznali a
písali nimi knihy pre bežné používanie?[40]Avšak iba myslieť na to, ba čo viac, i hovoriť o tom je opovážlivosť a tej
sa môže len vysmiať prísny kritik, ktorý sa hneď opýta na dôkazy, na písomné dokumenty,
na historické doklady. „Kde sú tie spomínané knihy?“, povie. „Prečo sa nám nezachovali?
Stratili sa azda? Prečo sa nepostrácali hebrejské, grécke, latinské, arabské atď.?“
Naozaj vážna námietka; avšak chvíľka pokojného uvažovania aj ich upokojí.[41]Keď teda pán Rakowiecki sa usiluje dopodrobna dokázať, ako po pokrstení
Slovanov všetky vedomosti pohanského Slovanstva, ba i znalosť starého
cirkevnoslovanského jazyka pod útlakom víťazov, vojnovým súžením i úmyselným kynožením,
aj pre tisícoraké inakšie pohromy povymízali z nemeckého územia Slovanov, z Poľska,
Ruska atď., pokračuje (zv. II, str. 177 [155, 156] a n.): „Jazyk veľkého a prastarého
slovanského kmeňa v šerom dávnoveku musel byť jeden.[42]K tejto jazykovej jednote vedie nielen analýza dnešných dialektov, ale aj
historické bádanie so zameraním na občiansky a politický stav starých Slovanov. Isté je,
že Slovania od nepamäti mali teokraticko-svetské zriadenie. Spôsob ich života bol najmä
roľnícky a pastiersky. Vojnové výdobytky neboli ich cieľom; len keď si bránili slobodu a
svoju dedovizeň, vtedy sa ich nepriateľ mal čo obávať a vtedy mu zabraňovali vpadnúť do
ich územia. Sami Rimania, dobyvatelia sveta, nemohli sa s nimi merať. Ak sa vec takto
mala, muselo vzrastajúce množstvo národa tohto kmeňa hovoriť len jednou rečou svojich
otcov, zachovávať rovnaké mravy i zvyky. Tieto mravy a zvyky, na ktorých sa zakladal
svojráz spôsobu národného života, vyvierali z pevných náboženských i občianskych
ustanovení, pochádzajúcich od kňazov a prvých zákonodarcov v národe; inak by nebolo
bývalo možné udržať toľko ľudstva v spoločenskej súdržnosti a v poriadku. Lež ku
všetkému tomu patril i jeden jazyk, natoľko obohatený, zdokonalený a vypestovaný, ako si
to vyžadovali spoločenské potreby takého obrovského národa. [Niektorí sa domnievajú, že
v tejto reči spieval slávny Orfeus…] V takomto národe nemohla byť núdza ani o veľkých
mužov [v takomto národe museli byť iní podobní veľkí ľudia], ktorých pamiatka sa však
potomstvu nezachovala. A nemohli chýbať ani spisy zahrnujúce náboženskú i politickú
ústavu. Museli byť spevy a hymny, ktoré sa [skladali a] spievali bohom na počesť pri
sviatočných slávnostiach. Museli tu byť spisy o slávnych skutkoch predkov [spisy
opisujúce národnú slávu i zmužilosť vynikajúcich predkov], ktoré sa nijakým činom vo
víchriciach stredoveku nemohli zachovať až do našich čias. Najstaršie slovanské jazykové
pamiatky, iba náhodou objavené, tých niekoľko málo ostatkov z pohanského Slovanstva, sú
české zlomky: Libušina rada ľudu a súd, Čestmírovo víťazstvo nad Vlaslavom a Záboj,
Slavoj a Luděk, ktoré už len podľa pôvodu a spracovania istotne patria do predcyrilského obdobia.[43]Všetko v nich, čo poukazuje na vtedajšie mravy a zvyky, sú čisté výrazy
pohanstva, ktorým boli preniknutí ich pôvodcovia. Súčasne tiež vidno, že takéto spevy,
ktorých muselo byť celé množstvo, národ veľmi obľuboval a vážil si ich; avšak tieto
cenné ostatky jazyka nemohli, ako chatrné pamiatky, odolať ničivému zubu času.“ O
pokrstení Slovanov a ako ono ovplyvňovalo pestovanie jazyka, uvažuje p. Rakowiecki takto
(zv. II, str. 176 [177] a n.): „Slovania tým, že prijali kresťanské náboženstvo gréckeho
rítu, postavili svoj jazyk v náboženských knihách na roveň gréckemu jazyku. Z nich tí,
čo boli pod gréckou zvrchovanosťou, vedeli si získať vážnosť pri dvore a zastávali
vysoké duchovné i svetské úrady. Prekladali z gréčtiny náboženské knihy a slúžili
bohoslužbu v národnej reči. Pán Karamzin hovorí vo svojichDejinách(zv. I, 140, 141), že oddávna Slovania z Trácie, Peloponézu a iných provincií Gréckej
ríše boli pri dvore i v armáde; že v VIII. stor. jeden Slovan, menom Nikita, bol
(carihradským) patriarchom a predstaveným východnej cirkvi; že začiatkom X. stor. cisár
Alexander mal medzi svojimi prvými obľúbencami dvoch Slovanov, Gabriela a Vasiliča, z
ktorých Vasiliča vraj určil za svojho nástupcu.[44]Ak teda Slovania už v VIII. stor. mali toľkú vážnosť a úctu v gréckom cisárstve, že
jeden z nich sa stal patriarchom a predstaveným východnej cirkvi, tak nie je
pravdepodobné, že neboli už predtým alebo aspoň už vtedy sčiastky kresťanmi a že
liturgiu nemali v materinskej reči, tým skôr, keď v dejinách niet nijakých stôp po
prenasledovaní ich jazyka na východe. V 2. polovici IX. stor. poprosili kniežatá
západných Slovanov cisára Michala o učiteľov [schopných prekladať Písmo sv. v jazyku
slovanskom] a on im poslal bratov Konštantína a Metoda zo Solúna [filozofov Metoda a
Konštantína, neskôr Cyrilom zvaného, s inými, ktorí tam boli]. V Macedónii už od stáročí
bývali Slávosrbi. Je tam ešte dnes mesto Serbica[45]neďaleko Solúna (Karamzin, Dejiny, I, 502).[46]Museli tu slovanskí mnísi už oddávna mať kláštory a liturgiu odbavovať v
rodnej reči; spomedzi nich Konštantín a Metod boli vybraní [spolu s inými k západným
Slovanom] pre toto poslanie ako takí, čo sa najviac vyznali vo sv. Písme a vo výuke
kresťanstva. Vzali teda so sebou liturgické knihy, aké mali, podopĺňali, čo chýbalo, aby
ich mohli odpismi na slovanskom západe rozmnožiť. Ako vyplýva z uvedeného, Slovania už
pred Cyrilom a Metodom poznali písmo; tu stačí upozorniť na nepravdepodobnosť, že by
Cyril a Metod, hneď ako prišli k západným Slovanom, boli bývali schopní okamžite stvoriť
abecedu odpovedajúcu slovanským hláskam, hoci aj prevzatú z gréčtiny a pretvorenú; že by
odrazu (bez skorších pokusov) boli mohli (usporiadať a) ustáliť slovanský pravopis
takým, akým je ešte i dnes, keď v Čechách a v Poľsku ustaľovanie pravopisu po zavedení
latinskej abecedy — ako o tom svedčia dejiny — si vyžiadalo plné tri stáročia. No aj
tak, či je možné, aby Cyril a Metod hneď po svojom príchode na slovanský západ boli
mohli všade rozšíriť a zaviesť liturgiu a sv. Písmo v slovanskej reči bez toho, žeby
tieto knihy neboli mali už hotové a pripravené? Či je možné, aby pri námahe a
ťažkostiach svojho povolania a práce iba s pomocou dvoch mníchov, ako vraví Nestor, za
šesť mesiacov boli preložili z gréčtiny do slovančiny také obsiahle dielo, ako je sv.
Písmo, prostredníctvom cudzej abecedy a oboznámili s ním národ, ktorý vôbec nevedel
písať? To neprípustné v doterajších mienkach o tejto veci bližšie osvetlil už Karamzin
vo svojichDejinách(diel I, 361 — 364).[47]Ak k tomu ešte dodáme, ako ťažko práve teraz prenikajú slovanské diela cyrilikou
písané k Slovanom píšucim latinkou a tak isto aj opačne, knihy tlačené latinkou nečítajú
Slovania píšuci cyrilikou, tak sme v súvislosti s uvedeným blízko pri presvedčivom
závere: Metod a Cyril nijako by neboli mohli tak rýchlo dosiahnuť u Slovanov znalosť
čítania a písania, keby ju už predtým slovanské kmene čiastočne neboli bývali ovládali.
Na týchto a aj na iných skutočnostiach sa zakladá mienka pána Rakowieckeho o vysokom
veku staroslovienčiny a o jej vzťahu k dnešným nárečiam.Nie že by som sa cítil byť povolaný posudzovať mienky týchto vážených bádateľov,
chcem iba poznamenať, prv než prejdem k osudom starého slovanského cirkevného jazyka od
čias Cyrila a Metoda, že zo všetkých doteraz uvedených výskumov vyplýva asi toto:1. Slovania už dávno pred prijatím kresťanstva mali primerane k svojej civilizácii
vyspelý jazyk a keď i nemali napísané náboženské knihy a zákonníky (lebo spis prinesený
z Indie ako vlastníctvo kňazov pri sťahovaní ľahko sa mohol stratiť), boli tu aspoň
početné ľudové spevy, ktorým nechýbalo básnické posvätenie, ako o tých prvých svedčí
Pravda ruská, Igorov a Olegov traktát a o týchto zase české zlomky Libuša, Čestmír,
Záboj, Slavoj a Luděk, ďalej ruský hrdinský spev Igor.2. Pokresťančovanie Slovanov sa konalo znenáhla, pravdepodobne najprv z Carihradu,
dávno pred Cyrilom a Metodom, a keď pri rastúcej náklonnosti Slovanov ku kresťanstvu
rímska cirkev robila preto na západe tie isté pokusy, slovanské kniežatá v Panónii a na
Morave nie že by neboli vedeli o odlišnosti gréckeho a rímskeho obradu (totiž slovanská
a latinská reč pri bohoslužbe), ale výslovne preto žiadali Carihrad o učiteľov
náboženstva, lebo liturgia v slovanskej reči, o ktorej zveľadení v Grécku (v Macedónii,
Bulharsku, Srbsku) vedeli, zdala sa im prijateľnejšia ako liturgia v latinskej reči.3. Keď na výslovnú žiadosť mocných slovanských kniežat (ak inak celá misia nie je
vybájená) Cyril a Metod boli vyslaní do Panónie a na Moravu, vôbec nemohli byť v
misijnej činnosti a v slovanskom jazyku nejakí začiatočníci, ale istotne sa touto
činnosťou už dlhšie zaoberali a dobre je ovládali; inak by im neboli zverili takú
dôležitú vec, pri ktorej išlo o česť cisárstva a kresťanstva.4. Pravdepodobne teda i viacero predchodcov sa zúčastnilo na pretváraní gréckych
písmen pre použitie u Slovanov a na sukcesívnom prekladaní cirkevných kníh, i keď
nemožno poprieť, že Cyril a Metod sa najviac zaslúžili o uskutočnenie tejto abecedy a o
čiastočný preklad sv. kníh, ako aj o rozšírenie kresťanského náboženstva medzi Slovanmi,
veď preto aj neskôr dali abecede meno cyrilská v krajinách, kde Cyril najviac kázal a
pôsobil.5. Avšak s úsudkom o jazyku cyrilských kníh a o jeho vzťahu k dnešným nárečiam musíme
počkať, až kým na jednej strane sa povaha týchto nárečí i na základe nových prostriedkov
dôkladne nepreskúma a kým na druhej strane sa nevykoná výskum o kultúre najstarších
Slovanov a o období ich sťahovania, hoci je pravdepodobné, že tento dialekt, aj keby sme
ho mali pokladať za výplod nejakej predošlej jazykovej kultúry ešte pohanských Slovanov,
za čias Cyrila a Metoda viac ako iným patril tomu kmeňu, ktorý najvčaššie a najďalej
prenikol do gréckej Trácie, Macedónie a Ilýrie.[48]Nech je však, ako chce — obťažná etymológia a ešte temnejšia história necháva nás v
neistote o tejto veci — zlaté slová Jerzyho Samuela Bantkieho navždy ostanú neohrozenému
slavistovi pomníkom a heslom: „Daj, bože, aby slovanskému cirkevnému dialektu ako prvému
alebo aspoň najstaršiemu nám známemu prameňu slovanského jazyka učili sa všetky
slovanské národy a poznali ho, nie pre zjednotenie cirkevné, ale kvôli vyššiemu
vedeckému vzdelaniu a udržaniu slovanskej národnosti, aby sme sa neponemčili,
nepotatárčili, nepoturčili (ja dodávam: nepofrancúzštili a nepomaďarčili), aby sme
neodpadli od spoločného prameňa národného svojrázu, ktorý napriek víchriciam desiatok
stáročí predsa len nevyschol.“ Preto snahy našich najváženejších jazykovedcov o
obnovenie a udržanie čistoty tohto jazyka, ktorý, pravdaže, časom i v cudzine veľa
cudzieho nabral, sú naozaj záslužné o spoločnú literatúru slovanských národov, ku ktorým
teraz prejdem.§ 11. Osudy starého slovanského cirkevného jazyka a prehľad jednotlivých jeho
pamiatokLen čo Cyril a Metod slovanský jazyk priviedli tak ďaleko, že sa mal stať všeobecným
spisovným cirkevným jazykom všetkých Slovanov, už hneď musel bojovať s rôznymi
neprekonateľnými prekážkami. Metoda, ako je známe, soľnohradské duchovenstvo znova
obžalovalo v Ríme ako gréckeho votrelca a novátora. Za svojho života Metod šťastlivo
odvracal všetky obžaloby, avšak po jeho smrti dobrá vec podľahla neblahému horleniu
soľnohradských a iných protivníkov. Nemeckí biskupi vrcholne žiarlivo striehli hranice
svojich duchovných území. Bavorským biskupom, pasovskému a soľnohradskému, boli
pridelení nesporne všetci tamojší Slovania ako príslušníci ich diecéz. Niet pochyby, že
hneď potom, čo Metod odišiel z Moravy, potlačili tuná slovanskú bohoslužbu pomocou
Wichinga, toho vychýreného protivníka Grékov. Arcibiskup Ján a obaja biskupi, Daniel a
Benedikt, ktorých pápež Ján IX. r. 899 vyslal na Moravu, boli už prívrženci Ríma. Asi o
100 rokov neskôr písal pápež Ján XII. v bule, ktorou povoľoval založenie pražského
biskupstva: Verumtamen non secundum ritus aut sectam Bulgaricae gentis, vel Russiae, aut
Slovanicae linguae, sed magis sequens instituta et decreta apostolica, unum potiorem
totius ecclesiae ad placitum eligas in hoc opus clericum, latinis apprime litteris
eruditum. [Predsa však nie podľa obradu alebo spôsobu bulharského národa, reči ruskej
alebo slovienskej, ale viac zachovávajúc nariadenia a dekréty apoštolské, vyber na tento
kňazský úrad podľa vôle jedného schopnejšieho z celej cirkvi, obzvlášť vzdelaného v
latinskom písme.] To isté postihlo, pravdepodobne ešte skôr ako na Morave, slovanskú
liturgiu v Panónii a Korutánsku. Samotný boj bol by istotne dlhšie trval v oboch
krajinách, keby ho neboli bývali prerušili nečakané strašné udalosti — vpád Maďarov a
obsadenie Moravy (dnešného Slovenska) a Panónie. Taliani a Nemci sa potom úplne zmocnili
cirkvi na slovanskom západe. Nimi prenasledovaní slovanskí kňazi hľadali v rôznych
krajinách útulok a prístrešie. Ani v Dalmácii a Chorvátsku nemohla sa slovanská liturgia
nadlho udržať. Na pápežove napomínania prestúpilo k latinskému rítu dokonca i jedno
knieža v Slavónii. Čo napokon povedať o príkrom rozsudku jednej synody okolo r. 1060 v Soline[49]v Dalmácii, ktorá Metoda pokladala za kacíra? Vyhlásila, že nik už nesmie
slúžiť omšu v slovanskej reči, ale len v latinskej a gréckej. Dicebant enim, ako vraví
arcidiakon Tomáš,[50]gothicas litteras a quodam Methodio hacrelico fuisse repertas, qui multa
contra catholicae fidei normam in eadem slavonica lingua manendo conscripsit. Quamobrem
divino iudicio repentina dicitur morte fuisse dammatus. [Lebo hovorili,… že gótske písmo
vynašiel akýsi kacír Metod, ktorý proti norme katolíckej viery veľa napísal, zotrvávajúc
v tejže slovienskej reči. A preto božím súdom vraj náhlou smrťou bol potrestaný.] Pre
týchto ľudí bola gótčina a slovančina jedno a to isté; tiež asi nevedeli, že Metodovu
pravovernosť uznal sám pápež Ján VIII. Aby odviedli Slovanov od gréckej liturgie, uznali
tuná za nutné zameniť cyrilskú abecedu inou, ktorá neskôr dostala menohlaholská. Asi 350 rokov po Cyrilovej smrti prišiel akýsi
Dalmatínec na myšlienku preložiť do slovančiny misál a zaviesť ho u tých príslušníkov
latinskej cirkvi, ktorí sa nijako nechceli vzdať svojej materčiny pri bohoslužbe. V
prospech novej liturgie a aby lepšie zahmlil to, čo bolo prevzaté z cyrilských kníh,
pokladal za rozumné zostaviť aj nové písmená, a aby ich skôr prijali, snažil sa prisúdiť
ich Hieronymovi, veľkému cirkevnému učiteľovi a prekladateľovi biblie. Keďže kvôli
tomuto praktickému účelu sa hneď od začiatku pravdepodobne spojilo viacero duchovných,
pripojili i breviár, do ktorého pojali i žaltár podľa cyrilského prekladu, ktorý mali
poruke, a pozmenili iba miesta, kde sa odchyľoval od Vulgáty. Tak sa pomaly šírila
nehodnoverná zvesť o dalmátskom preklade biblie, ktorého pôvodcom má byť sv. Hieronymus.
Vec však mala za následok, že v Dalmácii sa až dodnes starý slovanský literárny jazyk
udržal aspoň u jednej časti kňazov, u glagolitov. V Čechách, ktoré za svoje
pokresťančenie ďakujú nemeckým kňazom, podľa všetkého sa Cyrilov starý slovanský
cirkevný jazyk nikdy všeobecne nezaviedol. Sv. Prokop asi r. 1030 postavil síce
slovanským mníchom kláštor na Sázave, avšak ani nie dva roky po jeho smrti, r. 1055
knieža Spytihnev ich vyhnal zo zeme ako kacírov a namiesto slovanského opáta dosadil
opáta nemeckého. Za kniežaťa Vratislava ich síce zavolali naspäť, avšak Břetislav, jeho
nástupca, ich opäť vyhnal. Za Karola IV. r. 1347 bol založený Emauzský kláštor v
pražskom Novom Meste na počesť sv. Hieronyma, Cyrila, Metoda atď. pre slovanských
benediktínov, utečencov z Chorvátska, ktorí však používali písmo hlaholské; keď ale títo
starí Chorváti pomreli, prijímali do kláštora rodených Čechov a tí čoskoro slovanskú
bohoslužbu nahradili latinskou. Vplyv cirkevnej slovančiny na zveľadenie češtiny bol
teda celkom nepatrný.[51]V Poľsku začiatkom X. stor. postavili slovanskí kňazi kostol Sv. kríža v
Krakove a zaviedli tam bohoslužbu v slovanskej reči. Ani v tomto čase ani neskôr nemala
síce slovanská liturgia v Poľsku, okrem tamojších ruských provincií, prednosť pred
latinskou; no napriek tomu slovanských kňazov znášali tu oveľa lepšie ako kdekoľvek inde
na západe, a to ako pre blízkosť ruských provincií Poľska, tak i s úmyslom touto cestou
vľúdnosti a znášanlivosti nakloniť Rímu Rusov a iných Slovanov gréckeho obradu. Preto i
slovanskí kňazi v Krakove, ako v strede medzi Ruskom a inými Slovanmi gréckeho obradu,
až do čias Długoszových (zomr. 1480) a ešte i potom mali kostol, kde si bohoslužbu
slúžili vo vlastnej reči a prví po vynájdení kníhtlače si zriadili tlačiareň pre
cirkevné a iné knihy s cyrilskými typmi, ktoré potom rozposielali do všetkých
slovanských zemí.[52]Iba severovýchodní Slovania gréckeho obradu, Srbi, Bulhari a Rusi, uchránili
si a zachovali cyrilský literárny jazyk, u nich ostal v kostoloch až dodnes, ba v
dávnejších stáročiach i na tróne a v pracovniach učencov. V Rusku r. 980 veľkoknieža
Vladimír prijal kresťanské náboženstvo gréckeho rítu a zaviedol slovanskú bohoslužbu vo
svojich zemiach. Zanecháme ďalšie osudy slovanskej liturgie v týchto zemiach, najmä
dejiny únie a venujeme pozornosť jazyku. Ako v Srbsku, tak i v Rusku cestou, na ktorú
nastúpil Cyril a Metod, pokračovalo hlavne duchovenstvo a písalo liturgické knihy a
kroniky v slovanskej reči. Preto za prírastok, ktorým sa od týchto čias obohatila stará
cirkevná slovančina, ďakujeme jedine Rusom a Srbom. Čo sa asi preložilo z biblie a
ostatných náboženských kníh približne za života Cyrila a Metoda, čo až po ich smrti,
uvedené je už vyššie v § 10; výpočet niekoľkých najdôležitejších pamiatok v tomto jazyku
uvedieme neskôr.Bolo prirodzené, že časom i mimo vlasti liturgický jazyk Cyrila a Metoda nabral
všeličo, čo bolo cudzie jeho pôvodnému charakteru, že toho však celkove nebolo tak veľa,
treba si vysvetliť len z posvätného poslania tohto jazyka a tým, že mu Metod a jeho
pomocníci stanovili presný typ. Vôbec Metodove sväté knihy sa totiž odpisovali so
zbožnou svedomitosťou a dôkladnejšie, než ako to robievali pri svetských veciach rečove
príbuzní odpisovači, a podľa jeho typu pokračovali v slovanskej literatúre samotní
rodení Srbi, Bulhari, Valasi, Rusi a i., nedbajúc pritom na národné jazyky, až napokon
aj tuná tieto domáce jazyky uplatnili svoje právo stať sa tiež spisovnými, niekde prv,
niekde neskôr podľa okolností, ale všade, prirodzene, v neskoršej dobe ako tam, kde —
ako u katolíkov — hovorový jazyk nikdy sa nemohol rovnať posvätnému cirkevnému jazyku.
Vezmime len takú českú literatúru v XIII. až XIV. stor., poľskú v XVI. stor., kranskú,
chorvátsku, literatúru Srbov latinského obradu (Dubrovník) atď.; najmladší z týchto
národov už asi 300 rokov píšu svojím dialektom, kým Rusi len asi až od sto rokov a Srbi
ešte i dodnes bojujú o právo národného jazyka. Avšak práve odvtedy, čo cirkevný jazyk
jeho vyznavači pozbavili svetských služieb skrze jednotlivé domáce jazyky, a u ostatných
Slovanov aj tak je odjakživa tento jazyk rýdzou starožitnosťou, pociťovala sa potreba
prinavrátiť ho neskalený svetskými záujmami a zreteľmi národnej pýchy späť jeho
prívržencom v jeho pôvodnej podobe z čias Metodových a ostatným ako rýdzu starožitnosť
zbavenú všetkého neslovanského, čo sa na ňu navešalo po stáročia k takzvaným praktickým
účelom v cudzine. Slovom ukázalo sa a stále viac sa ukazuje, že je načase urobiť so sto
zväzkami to, čo Nemci už dávnejšie urobili s jedným zväzkom ich Ulfilu, pravda, o päťsto
rokov staršieho. Síce už v dávnych stáročiach boli, najmä v Rusku, pokusy opraviť starý
slovanský literárny jazyk v liturgických knihách. Tak na žiadosť cára Vasilija Ivanoviča
carihradský patriarcha vybral spomedzi všetkých mníchov na hore Athos r. 1512 gréckeho
mnícha Maksima, aby podľa gréckych originálov poopravoval chyby, ktoré nevedomí
odpisovači narobili v cirkevných knihách za mongolskej poroby v r. 1238 — 1477. Avšak po
deviatich rokoch svojho pobytu v Moskve upadol Maksim do nemilosti a po tridsiatich
troch rokoch umrel vo väzení. Oprava cirkevných kníh stávala sa stále aktuálnou a s
najväčšou pozornosťou ju vykonávali za patriarchu Nikona r. 1652, čo však vyvolalo
hnutie raskolnikov,[53]ktorým sa napokon spriečili korektúry, keď im opravovali dokonca meno Ježiš
ako ïcȣcъ na gréckejšie trojslabičné
ïиcȣЂ. Revízia cirkevných kníh sa skončila r.
1667, revízia biblie až r. 1751. Túto opravu treba však chápať takto: Ľudia, ktorí až
slepo uctievali viac slová ako zmysel gréckych originálov, úzkostlivo doslovne menili
nielen nezmyselné alebo nesprávne miesta, ale i miesta preložené viac podľa zmyslu ako
doslovne, ako to často býva vo Vulgáte, a sám jazyk menili podľa gramatiky z r. 1648,
silno rusizujúcej ve flexii a aj inak. U takých otrockých opravovateľov nebolo ani len
pomyslenia na filologický rešpekt voči ustálenému, svätému, mŕtvemu jazyku, ani na úctu
voči slovanskému géniu jazyka. Maksimov žiak, Rus Silvanus, ktorý proti takémuto
zbožňovaniu slov zdôrazňuje zmysel, je hlas volajúceho na púšti. Nik nevie o Cyrilovi a
Metodovi, myslia si, že majú pred sebou iba starú ruštinu, ktorú môžu, ba musia
obnovovať, aby ju učinili zrozumiteľnejšou: ani poslední revízori biblie z r. 1751
nepoznajú Cyrila. Myslia si, že prvý preklad vznikol za Vladimíra r. 988, teda v Rusku a
v staroruskom jazyku, a ľutujú, že exemplár z Vladimírových čias, podľa ktorého r. 1581
bola vytlačená Ostrožská biblia, sa neskôr stratil. A veď exemplár, podľa ktorého bola
vydaná Ostrožská biblia, pochádza najskôr z roku 1499 alebo je aj mladší a v Moskve ešte existuje.[54]U glagolitov v Dalmácii v XVII. stor. Pastrić a Levaković sa pustili do
prvej revízie misála a breviára. Posledný revízor Karaman bol v Petrohrade a mohol sa
opierať o cyrilské knihy; zato však v mylnej domnienke, že ruský text cirkevných kníh je
pravý, pôvodný, vniesol nespočetné množstvo rusizmov do hlaholského misála z r. 1741.
(Porovn. nižšie, § 28, o hlaholskom písme a literatúre.) Rokom 1751 pokladajú Rusi
opravu kníh za skončenú a uzavretú, kým jazyková kritika a filológia ju od základov
poriadne a znova musí ešte len vykonať. Pretože však u Rusov s týmto obnovovaním okrem
duševného je spojený aj duchovný záujem, je jasné, že sa tu nesmie zachádzať priďaleko.[55]Zatiaľ úsilia jednotlivých bádateľov objasniť temné partie cirkevnej
slovančiny a literatúry z historického hľadiska a zreštaurovať samotný úctyhodný jazyk v
jeho pôvodnej podobe pomocou zdravej jazykovej kritiky treba o to s väčším pocitom vďaky
prijať a náležité využiť. Čo sa pre znovuprijatie a kultúru tohto jazyka učinilo v
starších gramatikách, poväčšine veľmi núdzove spracovaných, z ktorých gramatika Meletija
Smotriského z r. 1618 dlho platila za klasickú, môžeme tuná iba zbežne uviesť;
uspokojíme sa s tým, že poukážeme na veľké zásluhy, ktoré si v najnovších časoch o
výskum a očistenie tohto dialektu získali pán Dobrovský, Kopitar, Šiškov, Vostokov a i.
Pre štúdium tohto jazyka nie menej závažné sú antikvárne a paleografické výskumy pp.
Köppena, Kalajdoviča, Strojeva a iných. Kiež by sme len mali už aj slovník tohto
dialektu, ktorý primerane k terajšiemu stavu slovanskej filológie a vedeckosti storočia
bol by hodný zaradiť sa vedľa gramatiky starého slovanského cirkevného jazyka od pána
abbého Dobrovského![56]Dejiny starého slovanského cirkevného jazyka a jeho literárneho zveľadenia delia sa
podľa pána Vostokova na tieto tri časové úseky: 1. od Cyrila, čiže od IX. stor. až po
XIII. stor., 2. od XIII. stor. až po XIV. stor., 3. od tejto doby až do našich čias.
Podľa tohto rozdelenia rozoznáva pán Vostokov tri redakcie cirkevnoslovanského jazyka:
1.starý, v rukopisoch z X. — XIII. stor., 2.stredný, ktorý ruskí odpisovači nebadane vytvárali od XIV. až do
XV. a XVI. stor., 3.nový(v Poľsku a Rusku) v cirkevných knihách
najmä od tzv. opráv. Prvý je, prirodzene, jedine pravý, stredný už nie bez novôt
(rusizmov), nový je silno metadialektizovaný a čiastočne dokonca výplod príčinlivých gramatikov.[57]Písomné doklady cirkevnej slovančiny pochádzajú až z polovice XI. stor. Najstaršie
známe slovanské pamiatky sú: 1. Takzvané Ostromirovo evanjelium z r. 1056, napísané pre
novgorodského posadnika (predstavený, mešťanosta) Ostromira, blízkeho príbuzného
veľkokniežaťa Izjaslava, a teraz je uschované v Cárskej verejnej bibliotéke v
Petrohrade. Tento Ostromirov kódex pokladá Vostokov za tretí alebo nanajvýš za štvrtý
odpis evanjelií, ktoré preložil Cyril. Cyrilov exemplár mal ostať totiž v Bulharsku
alebo na Morave, z neho vraj po sto rokoch urobili odpis pre Vladimíra v Kijeve, z toho
ešte neskôr odpis pre Sofijský chrám v Novgorode a z tohto konečne pre Posadnika
Ostromira spravil odpis diakon Grigorij. 2. Nápis na Tmutorokanskom kameni (Tamatarcha u
Konštantína Porfyrogenneta) z r. 1068 na polostrove Tamaň, na ktorom je napísané, že
vtedy knieža Gleb zmeral šírku zamrznutého Bosporu. 3. Sborník alebo zbierka duchovných
spisov z r. 1073, patriaca Novovoskresenskému jeruzalemskému kláštoru neďaleko Moskvy,
objavil ju pán Kalajdovič r. 1817. 4. Podobný sborník z r. 1076, patriaci predtým
ríšskemu historiografovi kniežaťu Ščerbatovovi a teraz vlastníctvo Cárskej knižnice v
Ermitáži v Petrohrade. 5. Mstislavské evanjelium, napísané pred r. 1125 pre knieža
Mstislava Vladimíroviča, nachodí sa Moskve v Archangelskom chráme. 6. Najstaršia listina
z r. 1128 — 1132, dar kláštoru sv. Juraja pri Novgorode od novgorodského kniežaťa
Mstislava Vladimíroviča a jeho syna Vsevoloda Mstislaviča. 7. Evanjelium z r. 1143,
patriace Patriarchálnej alebo Synodálnej knižnici v Moskve. 8. Kríž sv. Eufrozíny v
Polocku z r. 1161 so slovanským nápisom. 9. Nápis na takzvanom Rogvolodskom kameni z r.
1171 od polockého kniežaťa Rogvoloda, leží neďaleko cesty z Orše v Mogilevskej gubernii
do Minska. 10. Kamene v Dvine so slovanskými nápismi z r. 1225. 11. Zmluva smolenského
kniežaťa Mstislava (krsteného Feodor) Davidoviča s mestom Riga z r. 1229. 12. Najstaršia
listina moskovského archívu Cárskeho ríšskeho kolégia z r. 1265. Zmluva tverského
veľkokniežaťa Jaroslava s mestom Novgorod. 13. Najstarší odpis Kormčej knigy a pritom
zákonov Jaroslavových, známych pod názvom Pravda ruskaja (Ruské právo), z r. 1280. 14.
Zmluva smolenského kniežaťa Ivana Alexandroviča s mestom Riga v rokoch 1330 — 1359,
uschovaná v Rige, napísaná na papieri. 15. Lavrentijevský kódex alebo najstarší zo
všetkých doposiaľ známych odpisov Nestorových letopisov. Bol zhotovený r. 1377 pre
veľkoknieža Dmitrija Konstantinoviča a dnes sa nachodí v Cárskej verejnej knižnici v
Petrohrade. (Schlözer v 1. zv. svojho Nestora uvádza poznámky k niekoľkým z
najznámejších odpisov ruských letopisov, ako aj k Nestorovým pokračovateľom.)[58]— Okrem týchto najstarších jazykových pamiatok ešte je i veľa iných, ktoré
podľa pôvodu patria do tohto alebo i do predchádzajúceho obdobia, aj keď sa takéto staré
odpisy nezachovali. Pán Kalajdovič iba nedávno objavil preklad knihy (Nebesa) Jána
Damascena, ktorý v IX. stor. urobil Ján Exarch z Bulharska, avšak pán Vostokov pochybuje
o predpokladanom veku tohto rukopisu a nepokladá ho z filologických dôvodov za originál
exarchu Jána. Ten istý pán Kalajdovič vydal aj spisy Kirilla, biskupa z Turova a ruského
kazateľa z XII. stor., ďalej poslanie metropolitu Nikifora Vladimírovi Monomachovi o
odlúčení východnej a západnej cirkvi, otázky mnícha Kiriaka Nifontovi, novgorodskému
biskupovi a i. spolu s odpoveďami, poslanie metropolitu Ioanna pápežovi Alexandrovi III.
o omyloch rímskej cirkvi atď., všetko z XII. stor. (Pamiatniki rossijskoj slovesnosti
XII veka, Moskva 1821.) — Značné množstvo jazykových pamiatok pribudlo od XII. stor.
Najviac rukopisov sa nachodí v knižniciach v Rusku, v kláštoroch v Srbsku, Macedónii a v
Srieme, avšak i knižnice v iných krajinách, najmä v Rakúsku, Taliansku, Francúzsku,
Anglicku atď. majú nejeden cenný slovanský rukopis. — Početné rukopisy v knižniciach a
kláštoroch v Rusku nemôžeme tu ani vypočítavať. Synodálna alebo Patriarchálna knižnica v
Moskve má asi 700 slovanských kódexov, z ktorých mnohé pochádzajú z XIII. — XIV. stor.
Niektoré z nich zaznačil Griesbach vo svojom Novom testamente. Evanjelium z r. 1143 sme
spomenuli už vyššie. Zo Starého zákona okrem žaltára nespadá ani jeden kódex za XV.
stor. Sem patria i tri doteraz známe úplné slovanské biblie. Najstaršia je z r. 1499,
napísaná za veľkokniežaťa Ioanna a metropolitu Simona v Novgorode v dome arcibiskupa
Gennadija; druhá z r. 1558, tretia bez uvedenia dáta. Bibliotéka akadémie v Petrohrade
má asi 250 slovanských rukopisov, z toho jeden evanjeliár z r. 1317, jedno evanjelium z
r. 1392, jedna minej na apríl z r. 1396, jedna na marec z r. 1348, Efrema Sýrskeho z r.
1377, jeden oktoich z r. 1387 atď. Literárne poklady tohto jazyka, zapadnuté prachom v
kláštoroch v Srbsku, Bulharsku a na hore Athos, ešte nik nepreskúmal. Pre svoju veľkú
starobylosť sú pozoruhodné Basiliov Hexaemeron[59]s predhovorom bulharského exarchu Jána, napísané v kláštore Chilendar r.
1263, teraz je v Moskve, ďalej Apoštol od hieromonacha Damiana, napísaný na rozkaz
arcibiskupa Nikodéma za kráľa Štefana Uroša r. 1324, teraz je v Šišatovci; dva darovacie
listy kráľa Štefana Dušana Silného (Nemanjića IX.) kláštoru Chilendar z r. 1348 v
karlovskom metropolitskom archíve (jeden originál, druhý kópia, tretí, tiež tam sa
nachodiaci darovací list kráľa Milutina Štefana Uroša II. z r. 1302 je tiež iba kópia);
taktiež jeho Zakon a Ustav, zákony a nariadenia z r. 1349, v rodinnom archíve pána
Tökölyho v Arade. Z kláštorov v Srieme má Krušedol asi 51 rukopisov, medzi nimi sú štyri
evanjeliá, dve bez letopočtu, jedno z r. 1540 a jedno z r. 1579, jedna Scala Coelestis
(Λ ΚϹΤΒИЦА)
z r. 1453, preložená z gréčtiny na náklad despotu Brankovića, Ius canonicum z r. 1453,
život sv. Chrysostoma, napísaný v Smedereve r. 1458 za despotu Lazara, jeden typicon[60]z r. 1574 a iné; Remeta, medzi 9 kódexami jedno evanjelium z r. 1684, dva
žaltáre bez uvedenia letopočtu, homílie Gregora Naziánskeho z r. 1629, jeden misál z r.
1568; Opovo, zo 17 kódexov tri evanjeliá, jedno z r. 1630, jedno z r. 1675, dva žaltáre
z r. 1622 a 1637, jeden panegyricus z r. 1509, jeden oktoich, jeden typicon, jeden tropar[61]z r. 1615, Ius canonicum
(законник)
v Jasách,[62]napísal ho gramatik Damjan r. 1495; Jazak, z 10 kódexov dve evanjeliá zo
XVI. stor., dva rukopisy Apoštola, jeden z r. 1541, dva žaltáre, kniha k mníchom od
Efrema Sýrskeho z r. 1577, niekoľko misálov, prológov atď.: Bešenovo, štvoro evanjelií z
r. 1536, 1575, 1592, štvrtá bez letopočtu, Skutky a listy apoštolské z r. 1652, sedem
misálov, Ius canonicum, typicon atď.; Šišatovac, dve evanjeliá z r. 1560, k jednému z
nich je pripojený apoštol z r. 1324, Skutky apoštolské a listy z r. 1670, misály,
liturgiáre a veľa iných; Kuveždin; jeden žaltár, desať misálov, z nich tri sú zo XVI.
stor.; Pribina glava, jedno evanjelium z r. 1560, jeden apoštol z r. 1646, niekoľko
žaltárov z r. 1643, 1646, atď.: Rakovac,[63]jeden apoštol, dva žaltáre atď. — V Cisárskej bibliotéke vo Viedni sú dve
evanjeliá z r. 1535 a 1651, dva Skutky apoštolské a listy, jeden žaltár z XV. stor.,
jeden oktoich zo XIV. stor., jeden oktoich i s čítaním z evanjelií a z Apoštola z XII. —
XIII. stor. — V pražskej bibliotéke sú dve evanjeliá — Montfaucon (Bibliotheca
bibliothecarum manuscriptorum [nova])[64]zaznačil Starý zákon, tri evanjeliá, jedného Tobiáša atď. z Consiliánskej
bibliotéky v Saint Germain a okrem toho diela mnohých cirkevných otcov. O tom, ako sú
staré, nemáme dodnes nijaké údaje. On videl i Codex de officio divino v Modene a žaltár
v Bologni. V Bibl. bibl. manuscriptorum, str. 1042 podáva zprávu, že v Saint Germain sa
nachodí slovanský preklad Aristofanových komédií, o čom, nakoľko viem, niet novších
zpráv. Slávna slovanská kniha evanjelií v Remeši, na ktorú prisahali francúzski králi,
sa zničila v nepokojoch za revolúcie. V Kráľovskej bibliotéke v Berlíne zaznamenáva la
Croze dišputáciu Gregentiovu: v bývalej zaluskowskej Janocki dva rituály vo fóliu, jeden
Canon apostolicus, jedno synaxárium,[65]jedno ofícium,[66]jedno menológium.[67]Vo vatikánskej bibliotéke v Ríme je viacero evanjelií, evanjelistárov,
chronicon Constantina Manasa, napísané r. 1350, ktoré prekladateľ venoval bulharskému
kráľovi Jánovi Alexandrovi, Skutky apoštolské a listy z r. 1406, Nový zákon i so
žaltárom, Canones, ofícium atď. — V bibliotéke u sv. Marka v Benátkach sa nachádza Nový
zákon i s viacerými pripojenými rozpravami; a Solarić sa domnieval, že u J.
Pericinottiho videl bibliu z r. 1429, čo však bezpochyby bola iba časť z Nového zákona.
Medzi rukopismi v Bodleyanskej bibliotéke v Oxforde sú i dva slovanské kódexy, v
Lambethskej zase jeden Apoštol.[68]Čo sa týka tlačených diel, hlaholská kníhtlač sa začala robiť skôr ako cyrilská.[69]Najstarší hlaholský misál je z r. 1483 bez uvedenia miesta tlače. Prvú
cyrilskú tlačiareň zriadil v Krakove Schwaipold Feol asi r. 1490; totiž z r. 1491
pochádzajú tri tam vytlačené diela: jeden žaltár, jeden oktoich a jedno horológium
(часослов).
Pravdepodobne i štvorevanjelium od Biegnera a breviár z r. 1493, ktoré spomína Murr,
pochádzajú z tejto tlačiarne. Takmer súčasne, totiž okolo r. 1492, sa v Srbsku a
Hercegovine tlačilo cyrilskými typmi. Najstaršie tlačené pamiatky tohto druhu sú:
oktoich, formát 4, z r. 1493, vydaný na rozkaz kniežaťa Juraja Crnojevića v Zete (Zente)[70]v Hercegovine; oktoich vo fóliu, tiež na jeho príkaz a tiež tam r. 1494 a
jeden žaltár, formát 8, v Cetinje z r. 1495. V Uhrovalašsku vydal r. 1512 na rozkaz
vojvodu Basarabu hieromonach Makarius štyri evanjeliá, formát 4. Roku 1519 zriadil
vojvoda Božidar Vuković v Benátkach cyrilskú tlačiareň a tu vyšli: liturgiár alebo
služebník, 1519, 4, žaltár 1521, trebnik[71]1524, oktoich 1537, misál 1538. Po Božidarovej smrti pokračoval vo vydávaní
jeho syn Vincentius a vydal r. 1547 modlitebnú knižku, 8, r. 1561 žaltár, 4, r. 1561 triodion[72]vo fóliu, jedno kalendárium, Officia beatae Mariae, Septem Psalmi
poenitentiares. V rokoch 1517 — 1519 vydal Francisk Skorina z Polocka niektoré knihy
Starého zákona v Prahe (v Čechách, nie pri Varšave, ako ešte i Greč mylne uvádza na str.
69), formát 4. Pre srbské cirkevné obce vydal hieromonach Mardarius z kláštora Mrkšina
crkva evanjeliá najprv v Bielgrade (ktorom?)[73]v r. 1552, fólio, potom v Mrkšine crkve r. 1562, fólio; tu pravdepodobne
vyšiel i pentikostar[74]z r. 1566, fólio. V kláštore Mileševo sa objavili: trebnik z r. 1545, 8,
žaltár z r. 1545, 8, 1558, 8. V rokoch 1561 — 1564 Antun Dalmata a Štefan Konzul v
Tübingen alebo v Urachu vydali preklad sv. Písma s cyrilskými a hlaholskými typmi pre
Chorvátov a Dalmatíncov. V Nieświeži v Litve vyšiel r. 1562 katechismus, formát 4. V
Rusku urobili už r. 1553 prípravy k cyrilskej tlačiarni; avšak prvá kniha, ktorá tu v
Moskve vyšla, je Apoštol z r. 1564, fólio. Kníhtlačiarmi boli Ivan Fedorov a Piotr
Timofejev Mstislavcev, Fedorov vytlačil potom vo Ľvove r. 1573 Apoštola, fólio,
Mstislavcev vo Vilne evanjeliá r. 1575, fólio. Roku 1577 vyšiel v Moskve žaltár, formát
4, dve triodie r. 1590 a 1592, fólio, jeden oktoich r. 1594, fólio, apoštol 1597, fólio,
jeden misál r. 1600, jeden liturgiár r. 1602, jedno štvorevanjelium r. 1606. Tento Ivan
Fedorov, ktorý vo Ľvove vytlačil r. 1573 Apoštola, vydal tiež prvú úplnú bibliu v
Ostrogu vo Volynsku r. 1581 (vlastne r. 1580), fólio. Odvtedy sa celá biblia častejšie
vydávala, a to v Moskve r. 1663, fólio, tamtiež r. 1751, fólio (obsahuje revidovaný
text), tamtiež r. 1756, fólio, tamtiež r. 1757, fólio, v Kijeve r. 1758, fólio, Moskva
1759, 3 zv., 8, tamtiež 1762, fólio, tamtiež 1766, fólio, tamtiež 1778, 5 zv., 8,
tamtiež 1784, fólio, Kijev 1778, 5 zv., 8, Moskva 1790, fólio, tamtiež 1797, fólio,
tamtiež 1802, fólio, Budín 1804, 5 zv., 8, Moskva 1806, 4 zv., 8, tamtiež 1810, fólio,
Petrohrad 1816, 8, stereotypné vydanie, jedenásťkrát zopakované až do r. 1820.Ostáva nám ešte uviesť najdôležitejšie teologické a iné spisy, ktoré vyšli v tomto
jazyku v posledných storočiach u Rusov a Srbov. Tento výpočet sa však čiastočne vymyká
zo zámeru tohto diela a v úplnosti ho uvádza Sopikovova ruská bibliografia, 1. zv.,
čiastočne podávajú o ňom zprávu neskorší spisovatelia, ktorí v písme používali starú
cirkevnú slovančinu v literatúre svojich kmeňov.[75][1]Slovo „starosloviensky“ (altslawische…) pridal do textu Šafárik na vysvetlenie
nemeckého „slawonische“… (Sprache), čo je inak v nemčine ekvivalent slova
„slavónsky“ (jazyk). „Slawonisch“ vo význame „starosloviensky“ prekladáme v ďalšom
texte slovom „sloviensky“.[2]Slová v tabuľke odpisujeme z pôvodiny bez zmien a so zachovaním starého
pravopisu. V stĺpcichorvátčinačítajszakos,chakoč(napr.oči),ć(napr.noć),sakoš. V
stĺpcivindčinačítaj ɾ ako s, zh ako č ,
ɾh ako š, z ako c.[3]Recenzent [FriedrichBlumberger,Jahrbücher der
Literatur, 1824, zv. 26, 211 — 235.] pána Dobrovského Cyrila a
Metoda Jahrbücher der Literatur, Viedeň 1824, vyhlasuje pápežské listy Metodovi a
moravským kniežatám za nepravé a vyslovuje pochybnosť o Metodovom vysvätení za
moravského a panónskeho biskupa.[4]O misijnom pôsobení Cyrila a Metoda v Bulharsku sú v literatúre rôzne
mienky.[5]Podľa Rímskej legendy. Podľa iných 40 mesiacov, vyše troch rokov.[6]O otázke Metodovho stáleho sídla na Morave pozri poznámky J. Vajsa k vydaniu
Dobrovského Cyrila a Metoda, Praha 1948, 178 — 179.[7]Nie je isté, či to bol Devín. (Ján Stanislav,Slovanskí apoštoli
Cyril a Metod a ich činnosť vo Veľkomoravskej ríši, Bratislava 1945,
35.)[8]Pribina dostal časť Dolnej Panónie, na riečke Sale, ako léno od cisára
Ľudovíta. Tu vystaval hrad alebo opevnené mesto v lese a v ústí, alebo na riečke
Sale. Mosburg teda stál pri Blatenskom jazere, tam, kde je dnes Salavár. Ak by sme
teda pripustili, že Slovania tento Mosburg nazývali Velehrad, bolo by akosi
vysvetliteľné, ako mohli hľadať Metodovo sídlo na Velehrade na Morave. PozriDobrovského Cyrill und Method, Praha 1823, 8, str. 87. —
(Nie je Velehrad staré mesto Belehrad, Stoličný Belehrad, 3 míle na severovýchod
od Blatenského jazera?) [Literatúru sporov o Velehrade pozri: LuborNiederle,Slovanské starožitnosti,
Praha 1919, diel III, 209.][9]Prepúšťací list, písomné splnomocnenie vykonávať úrad v inej diecéze.[10]Chybné čítanie namiesto Suentopulchro (Svätoplukovi).[11]Ján z Benátok.[12]Vyznanie viery.[13]Boje o stolec carihradského patriarchátu v druhej polovici 9. stor.[14]T. j. Metoda.[15]Bulla „Industriae tuae“, list z júna 880.[16]T. j. veľmožom. (Stanislav, c. d., 49.)[17]O Metodovom misijnom poslaní v Čechách sú tiež rôzne mienky.[18]Opis zvyšku Metodovho života preberá Šafárik z Dobrovského dielaCyrill und Method, der Slawen Apostel(vyd. z r. 1948, na
str. 22) doslovne od „Čo mal teda robiť Metod…“ po „… keďže po r. 831 sa už nikde
nespomína.“ Pridŕža sa Dobrovského dohadov o Metodovej ceste do Ríma i o neistote
roku jeho smrti. Metod umrel r. 885 a pochovaný je v hraniciach svojej diecézy.
(Stanislav, c. d., 63, Vajs, c. d., 189.)[19]O Cyrilovi a Metodovi porovnaj:Pešina, Mars Moravicus,
Praha 1677, fólio. —Středovský, Sacra Moraviae historia, sive vita SS.
Cyrilli et Methodii, etc., Sulzbach 1710, 4. — FeofanProkopovič, Rassmotrenije povesti o Kirille i Metodii,
Petrohrad 1722. —Kohl, Introductio in historiam el rem literariam
Slavorum, Altona 1729. —Assemani, Kalendaria ecclesiae
universae, Rím 1755, zv. III. —Dobner, Annales Bohemorum
Hajeki, Praha 1765, str. III. —Ulmau,
Altmähren, Olomouc 1762. fólio. —Acta
sanctorum, mesiac marec, zv. II, k 9. marcu, de „SS. Episcopis
Slavorum Apostolis, Cyrillo el Methodio etc.“, Antverpy 1688, fólio. —(Jevgenij), Slovar istoričeskijetc. (1818), str. 421 —
431. —Schlözer, Nestor, d. III., str. 149 — 242. —Dobrovský, Cyrill und Method, der Slawen Apostel, Praha
1823, 8. Posledné dve nadovšetko cenné práce treba súčasne použiť, lebo uvádzajú
pramene, ktoré sa vzájomne dopĺňajú.[20]O tom, ako si Cyril počínal pri zostavovaní slovanskej abecedy, ako aj o povahe
slovanských hlások a ich označení pomocou písmen, pozri skvelé a dôvtipné poznámky
v gramatike pánaKopitara, str. 1 — 13, 161 — 212.[21]PozriDobrovský, Institutiones linguae slavicae, str. VI,
XII, 701.[22]Na tomto mieste vynechal Šafárik text v zátvorke, kde Schlözer píše, že u
Bulharov stará bulharčina, ktorú priniesli uchvatitelia od Volgy, nikdy nemohla
byť rečou síce ujarmeného, ale oveľa početnejšieho národa, ako boli jeho
premožitelia.[23]Šafárik tu vynecháva z pôvodného textu nasledujúce riadky o Nestorovom
svedectve, že v tom čase, asi 25 rokov po Konštantínovi a Metodovi i písmená i
jazyk mali všetky slovanské plemená spoločný, ako aj Jevgenijov výklad, že týmto
spoločným jazykom treba rozumieť jazyk knižný. Šafárik vynechal toto miesto z
úsporných príčin, lebo ďalej v citáte sa hovorí o staroslovienčine ako o
slovanskom spisovnom jazyku (u Srbov).[24]O drevnem cerkovnom jazyke slavianskom(Trudy Obščestva
Ľubitelej Rossijskoj Slovesnosti, Moskva 1822, časť III, 57 — 71); pozri
Bibliografičeskija zapiski, Moskva 1892, č. 5, 352.[25]V slovenčine nielenže sú slová, ktoré iní Slovania alebo vôbec alebo aspoň v
takom význame nepoznajú a v staroslovienčine sa dajú doložiť, ale aj celá forma
gramatickej stavby tohto nárečia nápadne pripomína cirkevnú slovančinu. Už Jan
KrištofJordanhovorí vDe originibus
slavicis, odd. 57, str. 127: „Hungaro-slavonicam seu Hungariae
Slovaconum dialectum inter omnes ad slavonicam accedentes proximam linguae matri
esse [Uhorská slovančina, čiže dialekt Slovákov v Uhorsku, je zo všetkých
slovanských dialektov najbližší matke týchto jazykov].“ Aj kanonikDalimil[Pozri Dobrovského recenzia ŠafárikovýchDejín, str. 508.] velebí slovenský dialekt: „His Hungariae
incolis merito adhaesit nomen Slovak, quum praecipue hi linguam slavonicam
videantur retinuisse.“ [Týmto obyvateľom Uhorska sa zaslúžene dostalo mena Slovák,
lebo, ako sa zdá, hlavne oni si zachovali slovanský jazyk.] PánČaplovičvo svojich poznámkach, opretých o viacročnú
skúsenosť, o dnešnej srbskej reči hovorí: „Dnešní Srbi v Slavónii a v Chorvátsku
hovoria rečou, ktorá sa od ich cirkevnoknižného jazyka líši práve tak, ako asi
taliančina od latinčiny. Slovenčina je mu oveľa bližšia. Slovák evanjeliám v tomto
jazyku rozumie oveľa lepšie ako dokonca Srb, ktorý neštudoval cirkevný jazyk.“
(Slawonien und Kroatien, d. 1, str. 219 — 220.) Toto
tvrdenie je len s istými výhradami pravdivé. Porovnaj aj nižšie a najmä §
45.[26]Šafárik gradáciou nahromadených komparatívov zveličuje pôvodný význam.[27]Dobrovského Slavin, str. 362 — 388,Slovanka, d. I, str. 166 a n.,Geschichte der
böhmischen Literatur, § 4, 6.[28]Kalajdovič napísal odpoveď na Kapnistove poznámky k svojmu článkuO
drevnecerkovnom jazyke slavianskomv Trudach Obščestva Ľubitelej
Rossijskoj Slovesnosti, časť I, Moskva 1822. Odpoveď uverejnil tamtiež, časť III,
342 — 438 (pozri Bibliografičeskija zapiski, Moskva 1892, č. 5, 352).[29]Dobrovského Cyrill und Method, str. 135 — 136.[30]Grammatik der slawischen Sprache in Krain und Steiermark,
XVI, XXX.[31]Jahrbücher der Literatur, Viedeň 1822, zv.XVII.[32]Od tohto miesta cituje Šafárik úryvkovite, vyberá iba partie, ktoré sa priamo
týkajú Metodovej osoby. V súvislom citovaní pokračuje (c. d., 369) od slov:
„Metodova bohoslužba povznáša“.[33]Tu Šafárik prerušuje citát (c. d., 69) a pokračuje v ňom (str. 70) slovami:
„Bulharský dialekt…“.[34]Opäť prerušenie citátu. Nasledujúci Kopitarov text takmer doslovne preberá v §
24 (Jazyk a písomníctvo Bulharov). V citáte pokračuje (c. d., 71) slovami:
„Srbským alebo ilýrskym dialektom…“.[35]Metanasti— pomenovanie Jazygov u Ptolemaia.[36]Krajna— Krajina bol názov i pre Vojenskú Hranicu a
Turecké Chorvátsko (západná časť Bosny).[37]Citát opäť prerušený. (U Kopitara v c. d., 72.)[38]Pismenica serbskoga jezyka. Jakob Grimm ju preložil do
nemčiny pod názvom Serbische Grammatik.[39]PánRakowiecki, keď písal prvú čas svojho diela, nepoznal
ešte veľmi dôležité zlomky staročeského pohanského básnictva, ktoré objavil pánHanka, avšak v 2. diele sa na ne už často odvoláva.[40]Pokusov odhaliť najstaršiu slovanskú abecedu bolo dosť. TakStránskýpredpokladal už u pohanských Čechov rusínske
(staroruské, teda dnešné cyrilské) písmo.Dobnersa
domnieval, že Cyril, pôvodca novej abecedy, nemohol vytvoriť nové písmená, dnes
nazývané cyrilskými, pretože sú, okrem niektorých, zrejmé grécke, ale že istotne
vytvoril hlaholské písmená. Cyrilsko-slovanské písmo však prívrženci gréckej
cirkvi, Bulhari, Srbi alebo Rusi skombinovali z gréckej a hlaholskej abecedy. AjAntonchcel dopomôcť hlaholskej abecede ku cti slovanskej
praabecedy.Hanke z Hankenšteinamyslel, že našiel
predcyrilskú abecedu vo svojom ruskom kódexe, o ktorom sa neskôr dokázalo, že
pochádza z XIII. stor. [Hankez Hankenštejna,Recension der ältesten slawischen Urkunde, slawischen
Kirchengeschichte, Literatur und Sprache aus dem achten Jahrhunderte
(Budin 1804).] Iní sa pokúšali vindikovať pohanským Slovanom používanie rúnového
písma.Schlözeroproti tomu, hoci iba krátko predtým pánKatančićnapísal dva kvartanty o jazyku a literatúre
panónskych a ilýrskych Slovanov, zdôrazňoval: „Cyril a Metod sú pôvodcami
slovanského písma, pred nimi nevedel písať ani jeden Slovan“
(NestorIII, 188) a pánDobrovský:
„Nemožno ani len myslieť na to, že by pred zavedením kresťanstva, čiže pred r.
845, boli vedeli písať a že pred Cyrilom, t. j. pred r. 860 bola nejaká slovanská
abeceda.“ (Geschichte der böhmischen Literatur, str. 45.) Aj
v Rusku sa podaktorí vystatovali, že našli prastaré slovanskoruské rúnové písmo,
ktorým vraj bola napísaná Bojanova hymna a niektoré výroky novgorodských
pohanských kňazov v V. stor. Pretože tieto rúny mali niečo podobného so slovanským
písmom, niektorí sa domnievali, podľa uvedeného, zdá sa, i pán Rakowiecki, že
Slovania už pred prijatím kresťanstva mali vlastné rúnové písmo, z ktorého
Konštantín a Metod pridaním niektorých písmen z gréčtiny a iných abecied
sformovali dnešné slovanské písmo tak, ako biskup Ulphilas v V. stor. pre Gótov v
Moesii a Trácii zostavil gótske písmo zo severných rún a z grécko-latinských
písmen. S takýmito slovansko-ruskými rúnami sa objavila prvá sloha spomenutého
Bojanovho spevu a výrok slovanského kňaza v 6. zv.Čtenije v besede
ľubiteľej ruskago slova, Petrohrad 1812. — „No i sije otkrytije
nikogo neuverilo [Lež ani tento objav nikoho nepresvedčil],“ vraví pán metropolitaJevgenijvo svojomSlovare
istoričeskom(1818), 1. zv., str. 424 — 425.[41]Ignacy BenedyktRakowiecki,Prawda
ruska, Varšava 1820 — 1822, diel I., str. 57 a n.[42]Šafárik skrátil prvú vetu citovaného miesta: „Ten slovanský jazyk, z ktorého
pochádza grécky a veľa iných, v dávnom staroveku musel byť ako taký jeden a
nerozdelený na rôzne dialekty, pretože bol jazykom veľkého a starobylého národa
Slovanov“, aby sa vyhol Rakowieckeho náhľadu na pôvod uvedených jazykov.[43]Rakowiecki uvádza, že patria do VII., IX. i X. stor. Pri jednotlivých spevoch
českých zlomkov Rakowiecki odkazuje na zmienky o nich v I. zv. Prawdy ruskej. Od
tohto miesta až do konca citátu je Šafárikov nemecký preklad poľského textu
skrátený a celkom voľný.[44]Páni Karamzin a Rakowiecki sa domnievajú, že dvaja grécki cisári, Justinián a
Basilius, pochádzajú zo slovanského rodu. Dokonca z viacerých strán a dostatočne
je dokázané, že cisár Justinián I. (527 — 565) bol rodený Slovan. Jeho meno je
pravdepodobne preklad alebo pripodobnenie slovanského
упрaвдa, po byzantsky
όνπραθδο,
porovnajpravdaiustitia,upravorecte,
iuste; jeho otec sa volal Istok alebo Sabbatius, ????? po srbsky, sol oriens, a
Sabbatius je azda v súvise s frygickým
Σαβάζιυς a
s Mitrom [Mithračiže Mithras — u starých Indov boh svetla].
PozriStefanovićovu[Karadžićovu]Serbische
Grammatik od Grimma, 1824, str. IV. — Avšak aj cisár Basilius (867 —
886), nar. r. 813 v blízkosti Solúna, bol Slovan, ako o tom jasne podáva zprávu
Hamza, arabský spisovateľ z Ispahanu, začiatkom X. stor. PozriEngel,
Geschichte des alten Pannoniens und der Bulgarei, Halle 1797, str.
316.[45]V poľskom texte „Servica“.[46]Bolo by želateľné, aby najstaršie migrácie Slovanov cez Dunaj boli už
objasnené. Koľko svetla by sa tým vnieslo do dejín starého slovanského cirkevného
jazyka! Pán von Schwabenau pripúšťa, že Maeotidi [Maeotidi—
kmene sídliace pri Azovskom mori (Maeotis palus — Azovské more).], ktorí za vlády
Claudia Tacita r. 276 znepokojovali hranice Rímskej ríše (Flavius Vopiscus v
Tacitovi [Flavius Vopiscus napísal životopis cisára Claudia Tacita.], Ammianus
Marcellinus, kn. 19, hl. 11), neboli nik iný ako Venadi Sarmatae, zvaní neskôr
Sarmatae limigantes, teda Slovania. Je známe, že časť Sarmatov (Slovanov) po
vzbure ich otrokov, ktorých vyzbrojili proti Gótom, uchýlila sa pod ochranu
Konštantína Veľkého a ten ich (334) rozmiestil, počtom 300 000, po Trácii,
Macedónii atď. (Vita Constantini Magni, kn. IV., hl. 6). Pán
Kopitar dokazuje (Jahrbücher der Literatur, Viedeň 1822, zv.
XVII), že nová gréčtina má veľa slovanského, že čakónsky
[Cakoni(Čakoni) — grécky národ na pobrežnej časti
západného Peloponézu, silno premiešaní so Slovanmi] dialekt, ktorému ostatní Gréci
nerozumejú, vo východnej starej Sparte je takmer určite pôvodu slovanského. Mená
čakónskych miest Kastánica, Sítina, Gorica a Prastó sú slovanské; v ich okolí je
dokonca osada zvaná
Σκλαβοχωρί
(slovanská dedina), ako aj iné slovanské miestne názvy v celom Grécku, ako
poznamenáva Leake, napr. Kamenica pri Patrase atď. Z toho vyvodzuje pán Kopitar:
Ak by sa viacero takýchto hmotných i formálnych slavizmov našlo v novogréčtine,
tak najstaršie prisťahovania Slovanov pred Justiniánom alebo za jeho vlády (527 —
565), prijímané s nerovnakými sympatiami, ako aj viacero vlastných priznaní
Byzantíncov o slovanizácii celého Grécka (napr. u Konštantína Porfyrogenneta, zv.
II, 6:
έοθλαβώδη
πάσα ή
χώρα (Peloponéz v VIII. stor.)
κύ γέγονε
βάρβαρος
[Celá krajina sa poslovančila a stala sa barbarskou]. Alebo podľa epitomátora
Strabona: καί υύν
δέ (okolo r. 1000)
τασαν
Ηπειρον
καί
Ελλάδα
σχεδόυ,
καί
Πελοπόυυησου
καί καί
Μακεδονίαυ
Σκύθαι
Σκλάβοι
υέμουται
[Celý Epeiros i blízku Helladu i Peloponézos i Macedóniu obývajú skýtski Slovania]
budú sa musieť chápať oveľa vážnejšie a zásadnejšie, než ako to bolo vo zvyku
doposiaľ. — Roku 473 porazil Teodorich Slovanov povyše Moesie, pretože sa pokúšali
rozšíriť na druhej strane Dunaja, (lam enim saepe Hunni, Antac et Sclavini
trajecto fluvio (Danubio) Romanos feodissimeque vexarant [Lebo už častejšie Huni,
Anti a Slovania, prekročiac rieku (Dunaj), veľmi škaredo a ošklivo sužovali
Rimanov]. Procopius, de bello Gotonum, kn. III, hl. 14. Ako sa však s tým zrovnáva
kniha III, hl. 38, kde vraví: Ante illud tempus, quod supra dixi (534) numquam (hi
barbari) cum exercitu fluvium Istrum videntur trajecisse [Pred touto dobou, o
ktorej som vyššie hovoril (534), nikdy (títo barbari), zdá sa, neprekročili
Dunaj]?[47]Rakowiecki (Prawda ruska, 178) presnejšie určuje miesta v KaramzinovýchDejinách, na ktoré sa odvoláva: „Diel I, 361, poznámka
261, tiež diel I, 364, poznámka 267.“[48]Ak však chceme, podľa terajšieho rozdielu medzi bulharským a srbským nárečím,
rozhodnúť, ktoré z nich je priamym descendentom Cyrilovho vznešeného cirkevného
jazyka, tak by sa azda pred konečným záverom nemohla nezdať povšimnutiahodnou
poznámka, že i bulharčina i srbčina pôvodne a ešte i za Cyrilových čias tvorili
asi len jedno nárečie. Medzi slovanskými rodmi v Moesii, Macedónii a Illyriku už
veľmi skoro sa uvádzajú Severiani a Dregoviči (staršie Drgoviči), Severiani ako
predkovia dnešných Bulharov, Dregoviči ako predkovia Srbov. Teda príbuzní týchto
Severianov a Dregovičov, ktorí sa nepresťahovali, sídlili ešte dlhé časy potom v
Červenej a Bielej Rusi na Desne, Sule a Pripiati (Nestor, hl. V, IX), boli teda
nielen susedia, ale aj príbuzní čo do kmeňa i reči. Aj staršie kolónie v Trácii a
Moesii, najmä trácke okolo r. 540, boli iba odtrhnuté vetvy, ale pritom asi
predchodcovia a určovatelia týchto svojich nasledovníkov. Ako sa bulharčina, najmä
od zmiešania moesských Slovanov s vlastnými Bulharmi tak veľmi oddialila od
srbčiny, ako to dnes vidíme, to jasne vyplýva z priebehu politických dejín oboch
kmeňov.[49]Solinopri Splite — vykopávky starého rímskeho
mesta[50]Solinský arcidiakon Tomáš— známy svojou nepriazňou voči
slovanskej liturgii. Slovanov nazýva z pohŕdania alebo z nevedomosti Gótmi.
(Dobrovský,Dějiny české řeči a literatury, Praha 1951,
22.)[51]Dobrovský,Slavin, str. 434 a n.,Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, str. 46 a
n.[52]Rakowiecki,Prawda ruska, d. II, str.
181 — 182.[53]Raskolniki(rozkolnici) — účastníci rozkolu (rus.
staroobriadničestva), nábožensko-spoločenského hnutia v Rusku v 17. stor.[54]Dobrovský,Institutiones linguae
slavicae, str. LII a n., 701, (Kopitar) Recenzia Dobrovského
gramatiky vo viedenských Jahrbücher der Literatur, zv. XVII.[55]Kopitar, l. c.[56]Jazykovedné práce, gramatiky:LavrentijZizania,Grammatika slovenska, Vilno
1596, 8. — MeletijSmotrisky,Grammatiki
slavenskija pravilnoje syntagma, v Jevju (pri Vilne) 1618. 8. Nové
vydanie, Moskva 1721, Rimnik 1755, 8 [Slavenskaja
grammatika], od pána Nenadovića, karlovského arcibiskupa a metropolitu,
— Pismenica, Krzemieniec 1638, 8. Pravdepodobne podľa Smotriského. —Grammatica slavonica(autor anonym), Moskva 1648, 4. —Grammatica slavonica, 1719, 8. — FeodorMaksimov,Grammatika slavenska,
Petrohrad 1723, 8. — AvramMrazović,Rukovodstvo k
slavenstjej gramaticje, Viedeň 1794, 8, Budín 1811, 1821, 8. — PiotrVinogradov,Kratkaja grammatika
slavenskaja, Petrohrad 1813, 8. — JosefDobrovský,Institutiones linguae slavicae
dialecti veteris, Viedeň 1822, 8. — IvanPeninskij,Grammatika slavianskago
jazyka(výňatok z Dobrovského Institutionum linguae slavicae),
Petrohrad 1825, 8. — Novú gramatiku cirkevnej slovančiny čakáme od pána Vostokova.Slovníky:PambiBeryndae[Beryndaobjasňuje v ňom cirkevnoslovanské slová pomocou
vtedajšej maloruštiny.]Lexicon slaveno-russicum, Kijev 1627,
2. vydanie v Kuteinskom kláštore 1653. — TheodoriPolycarpi,Dictionarium trilingue, haec est dictionum slavicarum, graecarum et
latinarum thesaurus[Leksikon trejazyčnyj, sireč rečenij
slavenskich, ellinogrečeskich i latinskich sokrovišče, 1701.],
Moskva 1704, 4. — (Jevgenij),Kratkoj slovar
slavianskoj, Petrohrad 1784, ku ktorému je pripojená i krátka
gramatika. —Slovar akademii rossijskoj, Petrohrad 1806 —
1822, je vlastne ruský, obsahuje však veľa staroslovienskych slov. Pozri ruská
literatúra. — PiotrAleksejev,Slovar
cerkovnyj, Petrohrad 1773, 8, druhé vydanie tamtiež 1794, 3 zv., 8,
tretie vydanie v Moskve 1815 — 1816, 4 zv., 8, štvrté vydanie v Petrohrade 1817 —
1819, 5 zv., 8. — (Anonym),Njemecki i srbski
slovar, Viedeň 1790, 8, je zmiešaninou staroslovienčiny a srbčiny. —
Slovník tohto jazyka tiež majú vydať páni Kopitar a Vostokov.[57]„O staroslovienskom jazyku podľa dosiaľ najstaršieho kódexu evanjelií
novgorodského posadnika Ostromira z r. 1056“ pán Vostokov v „Prácach Moskovskej
spoločnosti priateľov ruskej literatúry“ [Trudy Moskovskogo obščestva
ľubitelej Rossijskoj slovesnosti;Vostokov,Rassuždenie o slavianach.], XVII. zoš., Moskva 1820.
Vostokov mieni, že Rusi už v časoch Metodových hovorili гopoд
(horod), пeч (peč), вoж (vož),
oжe (ože) atď. Avšak okrem týchto nepatrných lexikálnych rozdielností
boli si gramatiky týchto odlišných kmeňov oveľa bližšie ako o 300 — 400 rokov
neskôr, alebo napokon i dnes, vtedy teda Slovania všetkých kmeňov sa navzájom tak
rozumeli, ako asi Rus z Archangelska alebo od Donu s Rusom z Moskvy alebo zo
Sibíri.Starýjazyk sa líši odnovšiehohlavne v ъ a ь namiesto O a ε, napr.
тѧжькъ,
?ѩpьмъ,
?бъдpъ, ďalej tým, že po к,
х, г vždy písali ы, po ж, ш,
ч, ц, ψ vždy ь alebo и
atď.[58]Peter vonKöppen,Über Alterthum und Kunst in
Russland, Viedeň 1822, str. 7 — 9.[59]Hexaemeron(šestodnev) — dielo šiestich dní (bibl.)[60]Typicon— vo východnej cirkvi poriadok vykonávania
bohoslužieb[61]Tropar— cirkevný chválospev, v gréckej východnej cirkvi
obradné spevy vzťahujúce sa na určité sviatky[62]Jaşi(v Rumunsku)[63]Rakovac, Pribina glava, Kuveždin, Bešenovo, Jazak, Opovo (Hopovo),
Remeta, Chilendar (Chilandar)— srbské kláštory[64]Vyd. v Paríži 1739[65]Synaxárium— skrátené životopisy svätých[66]Ofícium— bohoslužba, liturgia[67]Menológium— životy svätých, legendy[68]PozriDobrovský,Institutiones linguae
slavicae, str. IX. a n.[69]O dejinách cirkevnoslovanskej a slovansko-ruskej kníhtlače porovnaj, okremDobrovského Institutiones linguae slavicae, str. XXXIV,(Jevgenij),Slovar o byvšich v Rossii
pisateľach, d. I, str. 273 — 302.[70]Zeta(lat. Zenta, Genta) — starší názov bol Dioklea,
Doklea[71]Trebnik— misál (omšová kniha)[72]Triodion, trioď, trioda — cirkevný menší kánon[73]Bielgrad, Belehrad — najskôr Arnautský
(Rieger,Slovník naučný, Praha 1866,
heslo Mardarius)[74]Pentikostar— kniha cirkevných obradov[75]Pramene.Vlastných úplných literárnych dejín cirkevnej
slovančiny doposiaľ niet. Okrem vyššie vymenovaných spisov (§ 6, pozn. 5), ktoré
sa všetky viac-menej šíria o tomto dialekte, treba ešte zvlášť porovnať diela:
August LudwigSchlözer,Nestor, Russische
Annalen, Göttingen 1802 — 9, 5 zv., 8, AleksandrŠiškov,Rassuždenije o starom i novom sloge
rossijskago jazyka, Petrohrad 1802, 2. vydanie 1813, 8. —Pamietnik Warszawszkina rok 1815, zv. I (Bandtkie), Peter
vonKöppen,Über Alterthum und Kunst in
Russland, Viedeň 1822 (v Jahrbücher der Literatur i osobitný
výtlačok). — JosefDobrovský,Institutiones linguae
slavicae, Viedeň 1822, 8. — BartolomejKopitar,
Recenzia Dobrovského slovanskej gramatiky vo viedenských Jahrbücher der Literatur,
XVII. zv., 1822. AleksandrVostokovo staroslovienskom jazyku
v XVII. zošite Prác Spoločnosti milovníkov ruskej literatúry, Moskva 1820. —
Ignacy BenedyktRakowiecki,Prawda
ruska, Varšava 1820 — 1822, 2 zv., 4. — Bibliografiu, okrem predhovoru
k Dobrovského gramatike, obsahujú: Vasilij StepanovičSopikov,Opyt russkoj bibliografii.
Petrohrad 1813 — 1821, 5 zv., 8. (Jevgenij, kijevský
metropolita),Slovar istoričeskij o byvšich v Rossii pisateľach
duchovnago čina Grekorossijskia cerkvi, Petrohrad 1818, 2 zv.,
8.
|
Safarik_Dejiny-slovanskeho-jazyka-a-literatury-vsetkych-nareci-Juhovychodni-Slovania.html.txt
|
Vohľady— Uvidím, či sa ja bohatšie ožením a či Matiáš! — hovoril mladý Tobiáš Záhorský,
vykrúcajúc si pred starým, opršaným zrkadlom svoje riedke zemanské fúzy, vykrútené do
špicata.— No, no, ty už zase s tým! — ozval sa trhaným, chripľavým hlasom jeho otec zpod pece.
Vždy hovorieval: — Keď sa chceš oženiť, nemysli na to, či bude chudobnejšia, či bohatšia,
hlavná vec je, aby bola z familie a dobrá gazdiná.Otec vyšiel z izby a o chvíľu doniesol chlieb, položil ho na stôl a vyšiel zase. Keď sa
vrátil, doniesol zelenú širianku s mliekom. Potom vyšiel ešte pre hrnček a nôž.— A teraz si zajedz, kým dôjdeš, vyhladneš — a vrátil sa na lavicu ku peci, položiac
kostnaté, suché ruky na kolená.Kým syn jedol, neprehovorili slova.Do izby vstúpil sviatočne oblečený zavalitý chlapec, paholok.— Prosím ponížene, pán urodzený, už je zapriahnuté — a vyšiel do pitvora.— Mišo, či máš koberce na kone a pre pána urodzeného — zakričal starý Záhorský, ešte
väčšmi sa zajakajúc.— Mám — odpovedal z pitvora Mišo.Tobiáš si obliekol krátky zimný kabát a vyšiel.Otec ho vyprevadil.— Šťastlive, syn môj! — volal, keď Tobiáš už bol vyskočil na bričku. Mišo pohol a pekné
kone letely po hladkej ceste cez Záhorie, potom zabočily na pravo na hradskú, a o chvíľku
videl starý zeman už len kúdoľ prachu za synovou bričkou, bystro uháňajúcou do Markovice do
Markovských. Že hradská vedie aj ďalej, na to starý Záhorský nemyslel, lebo veď jeho syn
dnes aj tak ďalej nepôjde.— Len či bude shovorčivý — rozmýšľal otec. Veď sa Tobiáš, jeho jediný syn, mohol už
koľkorazy oženiť, keby bol býval len trochu vľúdnejší. Ale on bol od malička taký odľud.
Kým mu žila matka, — Pán Bôh ju osláv! — ho maznala, lebo bol jedináčik, a jako poriadna
zemianka z Očkayovskej famílie nedovolila sa mu baviť so sedliackymi chlapci. Medzi
zemianskymi chlapci v Záhorí namal Tóbo, chudák, vrstovníka, nuž najviac len doma sedával.
Vše ho išly už mrle zožrať od dlhej chvíle, keď nemal súcej zábavky. Keď vyrástol, dali ho
do mesta do polgárky (mešťanky), aby sa maďarsky naučil. Ale prepadol dvarazy, nuž odpadla
mu celkom chuť do školy. Nechali ho doma pri gazdovstve. Medzitým žena — už ako Tobiášova
matka — ochorela, bývala vždy slabá na žalúdok, a o pár mesiacov zomrela v päťdesiatom
roku. Muž veľmi želel za ňou a napriek mnohému nahováraniu rodiny sa neoženil. Sám uznával,
že by mu bola potrebná gazdiná do domu, ale oženiť sa nechcel. Varil sám, riadil sám, a syn
zase okolo gazdovstva. Jedna žena — istá Fučková — chodievala im prať a rajbať. Ostatné
porobil si všetko starý Záhorský sám. Len posledné roky počínaly ho jakosi sily opúšťať,
bolo to na neho tej roboty primnoho. Keď ľudia robili z neho posmechy, že si aj na chlieb
sám zamiesi, odpovedal vždy hnevivo: „Nuž, a pekári!“ a keď sa z neho smiali, že mu to
nepristane krútiť sa okolo ohniska, odpovedal: „No, a kuchári?!“ A o pár rokov si Záhorania
už ani predstaviť nevedeli, jako by to bolo, keby u Mártoňov (tak sa volalo do Záhorských
podľa starého otca) varila ženská.Otec a syn boli vždy len doma. Mali málo poľa, málo hory, ale zato dobre gazdovali, aj
peniaze odkladali. Mladý Tobiáš mal veľkú záľubu v gazdovstve. Inšie ho málo zaujímalo, ani
zábavy, ani dievčence. Ba raz sa bol „zaľúbil“, ako sám hovoril, do pekného dievčaťa
Pavlínky Škodovej, horárovej dcéry. Mal vtedy len 19 a chcel si ju vziať za ženu. Ale otec
sa na to strašne nahneval. „Chlapčisko, ešte ani na vojne nebolo, dám ja tebe ženby! A ešte
takú sedliačku sprostú! Nikdy by som neprivolil, a čo by si bol aj o desať rokov starší.
Veď by sa tvoja mať v hrobe obrátila. A kdeže by si býval s ňou? Vari v tejto chajde? Ty,
ty, rozum Tóbo! Keď si nagazduješ, dom vystavíš, potom sa žeň, ale s poriadnou, z familie a
nie s takou sedliačkou sprostou, aj sedliačkou sprostou!“ — Tóbo bol rozumný chlapec,
uznal, že si sedliačku nemôže vziať. Všetci zemani by ho pre ňu znevažovali, a pravda je,
nemali by skoro ani kde bývať. Ved Pavlínka sama povedala, že by ona za neho nešla, keď je
ona sedliačka. Potom sa vydala za voľákeho horára do Liptova.Teraz majú Záhorskovci nový pekný dom, aj viac poľa. Tobiáš je už tridsaťročný, ale do
tej ženby sa jakosi nemá. Otec už ustáva, už si dáva kravy dojiť cudzej žene, aj varenie sa
mu už zunovalo. Rád by bol, keby sa syn oženil. Nech by si trebárs chudobnú vzal, len aby
bola z rodu a dobrá gazdiná. Ale Tobiáša nedajbože nakriatnuť. A veď mu už aj núkali
staršiu sesternicu od Očkajov, ale Tóbo ju nechcel, že je vraj mrzká. Aj do očú jej to
povedal, ten grobian. Skoro sa poplakala, chudera. Blázon. A čože je z tej krásy?! Aj Tóbov
otec bol kedysi pekný, švárny mládenec, že sa za ním dievčence len tak obzeraly. A roky sa
minuly, a teraz je starý, shrbený, mrzký. Ale od jednoho času myslí Tóbo len na peniaze.
Jeho kamarát Jánoš Záhorský, rychtár v Záhorí, už 40-ročný mládenec, má si brať jednu s
Dolniakov a dostane vraj s ňou pätnásť tisíc zlatých. Nuž, Tóbo mu veľmi závidí, rád by aj
on bohatú dostal. Dívala by sa celá dedina, keby takú bohatú do domu doviedol. A do ich
nového domu by veru ani chudobná nepristala. Dosť mu otec hudie, že veď Jánoš tie peniaze
nečítal a že dievča je tučné ani sud, akáže to bude gazdiná? Len vždy bude vyspávať. Bude
sa tej aj veľmi chceť obracať okolo gazdovstva? A ak má naozaj tie peniaze, bude na ne
spoliehať. Ani muža nebude poslúchať. Taká Dolniačka bude iste sebevoľná. Jánoš sa jej vraj
sám bojí, len tie peniaze ho vraj vábia. Ale Tóbo vedel, že otec vie o nej len z ľudských
klebiet. Veď ju nikto z dediny nevidel, okrem Jánoša, keď bol na Dolniakoch očistom „kone
kupovať“. A má i fotografiu od nej, ukázal ju Tóbovi. Vyzerá vraj mladá, tučná je síce, ale
driečna. Jánoš sa tiež dal odobrať. Vyviedol všetok statok na dvor, sám si stal do
prostriedku a takú fotografiu jej poslal. O tej fotografii počul aj barónov kasnár. Robí na
Jánoša žarty, že tá jeho budúca ho na tej fotografii medzi tými volmi a koňami ani
nerozozná. Jánoš sa síce zdôveril Tóbovi, že sa kus bojí, či mu ju dajú. Lebo ten jej otec
má byť statkár a voľáky veľký horenos. Ale veď Jánoš je tiež nie hocikto a z famílie.Starý Záhorský sa zrazu prebral z myšlienok. Zima ho zmrvila, keď toľké časy stál za
jarného rána na dvore.— Dnes nebudem variť — myslel si. — Pôjdem do kostola, a keď prídem, prihrejem si
kapusty a klobásy si vezmem k nej.O chvíľu už stúpal v dlhom rade medzi ostatnými ľudmi pomaly s hrubou palicou v ruke a
pod pazuchou nesúc spevník, horevŕškom ku bielemu kostolu s drevenou, na červeno natrenou
vežou.*— Ujec Pišta hovorí, že sa on nazdáva, že dostanem s ňou hneď päť tisíc a ostatné potom
— hovoril Tóbo otcovi v nedeľu večer, keď sa bol vrátil z Markoviec.— Syn môj drahý, veď ja budem rád, ak dostaneš, zišlo by sa ono, zišlo. Aj by sa dlžoba
vyplatila, aj prikúpilo by sa voľačo, ale nesháňaj sa už toľko za tým majetkom, radšej
hľaď, aby mala dobré srdce, aby bola dobrá gazdiná, dobrej nátury. Radšej sa prezveď, či
poslúcha rodičov a či mám povedať tetku.Tóbo jako by ani nepočul otcove slová, pokračoval: Ja som, sa nazdal, že dostanem hneď
aspoň osemtisíc a tuto ani päť je nie isté. Lebo jej tetka má v majetku tiež čiastku, a tá
si veru ešte požije. A potom môže sa všeličo stať, a kto vie, komu ešte poručí. Veru tak je
to… Keby si to človek dobre nerozvážil, ani by nevedel, do čoho by vliezol… V Mokradí vraj
jesto jedna mladá vdova, tá má vraj pätnásť tisíc. Minulého leta bol jej zomrel muž na
porážku. Keby som vedel…— Tóbo, Tóbo, nuž, vdovu by si si vzal?! A ktože je to? —— Veď keď neviem, ani neviem, aká je. Toľko som počul, že má dvoje detí.— No, vidíš, ani o nej skoro nič nevieš a pletieš. Ty si vezmi Vilmu a máš pokoj. Len
dobré o nej počuť.— Veď sa budem ešte prezvedať. Dievča sa vidí fajn, len by som si nerád chudobnú na krky
zavesil. To by mi ešte bolo treba, aby sa mi Jánoš posmieval. Uvidíme, či on mne bude
závideť, a či ja jemu.— Vieš, Tóbo, dievčencom sa ti to treba zaliečať. Keď ona zbadá, že ju len pre peniaze
chceš, veru tá nepôjde za teba. Keby si len nebol taký ohurný, syn môj.— Zaliečať sa ja veru dievčencom nikdy nebudem. A vari také zaľúbené listy budem
vypisovať, ako Jánoš, ten starý blázon! Som nie študent dáky.— No, no, veď sa to nemusíš hneď pre nič durdiť. Ale pretvárať sa to trochu treba, najmä
pred ženskými. Uvidíš, že Jánoš tú z Dolniakov predsa dostane.— Lenže ak ju dostane, bude tá prekvapená, keď začne pán manžel jedno ráno najprv sluhov
lomiť a potom ju.— Veďže nevrav. On vraví, že jeho žena si bude robiť, čo sama bude chceť, všetko jej
nechá po vôli.— To teraz hovorí. Aj mi listy ukazoval, čo jej písal. Samé mazny, fuj! — a Tobiáš si
opovržlive odpľul. — A predo mnou sa, kujon, smeje a hovorí, že je to len taká tučná
paripa. Ale že sa jej musí šmajchľovať, keď chce, aby sa do neho zaľúbila. Fuj, nikdy by
som tak necigánil!— Musíš, syn môj, musíš trochu.— Ale dobre, dobre, len mi daj už pokoj. Ak ma nechce, nech ju tam parom vezme. Vezmem
si inú, bohatšiu.— Veď ti dám pokoj. Nebudem ti už azda dlho tu zavadzať. Pôjdem ta na cintorín, gazduj
si sám.- Vy už zase s tým, otec. Nič vám človek nesmie povedať.*— Ľaľa, ktože to len ide k nám na tom koči. A jaké nafintené! — kritizovala hofierka
Fučková, keď raz v nedeľu večer dojila u Záhorských kravy so svojou dcérou. Páni neboli
doma, boli na krštení v Kopytnom.— A veď to idú s fary. Ktože to len môže byť?!— Vidíte tie panie, tetka, Hanka vidíš? — pribehla jedna dievka k Fučkovej a jej dcére.
— To sú z Markoviec od Markovských. Poznám ich. Keď som slúžila v Markovciach, chodievali
často k našim pánom.— Čo ty nepovieš, Zuza! — trhla Fučková dievku za ruku. — Veď si náš mladý majú odtiaľ
brať.— Vari Vilmušku?— Akože!— Nekričte tak, veď sú tu blízko — ozvala sa Hanka.— Ježiško, Mária, veď tie idú sem!— Ale vari… ba veru, naozaj sem idú — šeptala Zuza.Panie už vchádzali do dvora. Boly tri, dve staršie, tučná a chudá, jedna mladá, iste tá
Vilmuška. Mladá a tá staršia chudá držaly slnečník nad sebou, ačkoľvek slnca nebolo vidno.
Druhá staršia dáma, tá tučná, držala zavretý čierny slnečník v ruke. Všetky boly bez
klobúkov, ako keby boly vyšly len na malú prechádzku.— Doma sú páni urodzení od Záhorských? — spýtala sa staršia dáma, držiac slnečník nad
sebou.— Dobrý deň vinšujem! — ozvaly sa opýtané naraz.— Nie sú veru doma, prosím ponížene, ale nech sa zato len páči dnuká — núkala Fučková.— A kdeže sú?— Išli, kišasonka (slečinka) moja, do Kopytného na krštenie.— Aha, do Kanášych, však? — spýtala sa druhá staršia dáma.— Áno, myslím, že ta. Ale nech sa páči, prosím dnuká! Síce nechali len zadnú izbu
otvorenú, ale nech sa páči aspoň ta.— Poďme, Irma! — povedala chudá obstarná dáma.Išly za Fučkovou. Dnu ich Fučková nahovorila sadnúť si, „aby nám dáko spánok
neodniesly“, a potom šla za dcérou ku dojeniu.— Matild, ale tu je sedliacky smrad, poďme radšej von — krčila tučná dáma nos.— Pôjdeme hneď, ale musíme pozreť, ako to tu má, ten čudák.A stará, chudá dáma pristúpila ku posteli a zodvihla prikrývku. Bolo vidno tučné
hlavnice s nečistými bielymi obliečkami.— Vilma, pozriže sa, jaké má mrzké periny — povedala.— Nečisté, ale dobré periny. Počkaj tetka, pozreme perinu, či je páperová. — Stiahly
prikrývadlo celkom a dvíhaly perinu.— Ale, čoby to bol páper, veď je ani cent — podotkla tetka.Stará tučná pani sa zľakane k nim obrátila. — Zakryte chytro posteľ; zdá sa mi, že sa tá
žena cez oblok dívala.— Jaj, tetka, chytro! — volala Vilma.V okamžení urovnaly perinu, zakryly posteľ a braly sa von.Fučková stihla sa za ten čas vrátiť do blízkej maštale a tvárila sa tak, ako by sa
nebola pohla s miesta.Dámy zastaly na podstení pred pitvorom. Ale tetka vrátila sa nerada do pitvora a
probovala otvoriť prednú izbu. Šťukala kľučkou nadarmo. — Zamknuté — riekla sklamane.— Tetuška, veď tá žena sa ani neobzre, oblokom vidíme — a hneď prebehla podstením ku
obloku, priložila tvár k obločnej table a dívala sa dnu. Tetka spravila to isté pri druhom
obloku.— Kanapa pekná, dve postele, obrazy voľáke — hovorila tetka, neodtŕhajúc tváre od skla,
— aj kredenc má, dívajme sa, ale či má niečo v ňom. Ty nevidíš, Vilma?— Nevidím dobre. Ale má tam poháre, má, ale jakoby, málo, jeden, dva… šesť ich je
všetkých dohromady.— Ej, ha!— Veď mu Vilma donesie — ozvala sa tučná pani.— Donesiem, mama, ale musím vedeť, či nie dákemu bedárovi, ktorý by si ma len preto
bral, aby si dlžoby poplatil.— Čo tak rozprávaš, Vilma, vieš, že bol báči v grundbuchu a videl, že má dom aj pole
čisté.— Poďme!Tetka odstúpila od obloka, pozrela prísne na široký, okolo maštáľ slamou potrúsený dvor
a oči zastavily sa jej na veľkom valaskom psovi; mal krásnu bielu srsť ako vlnu, stál pod
schodami vedúcimi na šopu a hľadel celkom tak prísne na ňu, jako ona na neho.Tetka obrátila sa k Vilme:— Vilmuška, pozriže, jakého psiska chovajú. Načo je to? Nemohol by brava vychovať z
toho, čo ten zožerie? Nepoviem držať si mopslíka, ale takúto ohavu!Bundáš, ako by bol porozumel, čo na neho vravela, zavrčal dutým hlasom.— Vari rozumieš, čo o tebe hovoríme? — zasmiala sa Vilma, udvihla si šaty a viedla dámy
do maštale.— Prišly sme vám pomáhať — prihovorila sa Fučkovej.— A či by vedeli, kišasonka (slečna)?— No, pusťteže ma, či budem vedeť.Fučková stala so stolčeka, podala slečne šechtár a dívala sa na ňu.Vilma začala dojiť.— Ale, veď nemá mlieka.— No, veď je už vydojená, veru nenadoja už mnoho.— A koľko mlieka dáva táto krava?— Nech sa páči pozreť — a ukázala v šechtári.— A koľkože máte kráv?— Šesť — ozvala sa tetka, ktorá ich už bola prečítala.— Ale jedna je jalová — opravovala Fučková.Vilma vstala so stolčeka a obzrela si kravy po jednej.Potom riekla k matke maďarsky:— Mama, poďmeže pozreť do humna, čo má tam.— Najprv obzreme zahradu — povedala tetka.Už som obzrela. Nemá tam nič poriadneho, len búdky na vtáčky.— No, to je dobrá myšlienka — riekla matka po slovensky — aspoň nemá húseníc.Vilma zavolala na Fučkovú:— A koľko mlieka predajú pán Záhorský za mesiac?— Za mesiac neviem, ale každý deň vezie sa do mesta tridsaťštyri-tridsaťpäť litrov.Vilma začala zase maďarsky ku tetke:— To je tridsaťkráť po tridsaťpäť, to je tisícpäťdesiat litrov, povedzme čo len po 10
krajciarov, činí do mesiaca stopäť zlatých. No, to je veru dobrý dôchodok. Len či mu aj
inšie tak donáša?Daly sa viesť Fučkovej ku humnám (stodolám).— No, s Bohom! my už ideme — volaly — tadiaľto cez dvor.— Dobrého zdravia vinšujem! A kamže ráčia? ak sa smiem spýtať.— Na faru ideme, sme tam na návšteve — odpovedala tučná pani. — Veď je to Záhorských
humno tamto?— Áno, prosím, aj to druhé.— Mama, nemala si jej povedať, kam ideme, nemusí všetko vedeť.— A čo by som nepovedala, keď sa spytuje? Len ma ty neuč všetko!Pri humnách našly deti baviace sa na „naháňanku“. Naháňaly sa iba väčšie, malé stály
alebo sedely okolo humna a žmurily jedným očkom, lebo jarné slnko ostro pálilo. Ako dámy
prišly k humnám, deti sa zmiatly, prestaly sa baviť, niektoré sa rozutekaly.Tetka a Vilma kukaly so všetkých strán do humán, a keď sa presvedčily, že je tam zbožia
nadostač, vracaly sa dosť spokojné s revísiou na faru.— Nuž, poriadok je veru nie najlepší, ani Záhorský je nie práve človek na zaľúbenie. Mne
je aspoň dosť protivný — ozvala sa Vilma po dlhšej prestávke. — Musím si ešte rozmysleť, či
mám za neho ísť a či nie. On je síce do mňa celý zbláznený, ale ja veru nie.— Hja, dcéra moja, už si sa sľúbila, nesmieme ho za nosom vodiť.— O to by bolo najmenej — povedala tetka. — Keby si ho naozaj nechcela, nuž, mu
jednoducho ukážeme dvere. Ale prečo by si ho nechcela, veď sme sa dnes presvedčily, že je
on nie taká zlá partia. Len musíš hľadeť, aby si ty bola paňou v dome, a potom už bude
poriadok, lebo toho tam veru nieto. A myslíš si, Vilma, že sa ty lepšie vydáš, čo aj máš
tie štyri tisícky? Horkýže. Ja som mala desať tisíc a nevydala som sa, keď som si
preberala. Máš už dvadsaťštyri rokov, treba sa ti vydať. A lump je nie, nuž, buď rada. Len
mu svoje peniaze do rúk nedaj, čo by ťa jako prosil, lebo potom by ťa už tak
nerešpektovali, mali by ťa v hrsti.— No, to už veru neurobím, že by som im len krajciar dala zo svojich.— Veď tak moja. Človek nevie, čo sa všetko môže stať. Nech by si tak vdovou zostala, aby
si mala niečo istého v rukách.— A polovicu domu musí dať na mňa prepísať.*U Markovských sedia pri olevrante: domáci: slečna Vilma, teta Irma a flegmatická domáca
pani, a hosť: pán Tobiáš Záhorský.Teta Irma je veľmi ľúbezná ku všetkým, ale menovite k pánu Záhorskému obracia chudú,
zapudrovanú tvár, zdobenú roztomilým úsmevom.Ale nadarmo sa usmieva, Tobiáša to nepohne. Ten sedí s prísnou tvárou a zapaľuje si
cigaretu, nepýtajúc si ani od dám dovolenie ku fajčeniu v izbe.— Pán Záhorský, prosím ich, nech povedia, či si oni našu Vilmušku z lásky berú? —
spýtala sa, ačkoľvek bola istá, že je Tóbo až po uši zaľúbený.— Či z lásky? — a Tóbo vyvalil na čudnú dámu svoje chladné, sivé okále, ale pri tom sa
rozosmial.— Veď som vari nie blázon?! Ako sa ma len môžu niečo takého spýtať?!Vilma sa chytila stola, aby nespadla, a vyvalila sa na stoličku. Matka Vilmina sa
začerveňala a vyšla von. Ale tetka priskočila chytro k na smrť zbľadnutej Vilme.— Vilma mrie, Ježiši! — Začala ju kropiť vodou z pohára.Záhorský servítom postieral kvapky vody s Vilminho čela.Dievča prišlo o chvíľku k sebe a s výčitkou zahľadelo sa na tetku, jako by chcelo
povedať: „Ach, teta, čo si ma mala oblievať?!“Záhorský podal vzkriesenej servít, aby sa poutierala a spýtal sa súcitne:— A čo sa im stalo, kišasonka (slečna)? Vari sú na srdce chybná?Vilma podívala sa naň vyčítave a začervenala sa.— Neboja sa, na srdce jej je nie nič — odpovedala miesto Vilmy tetka. Ale pre nich
zamdlela, pre nich, pán Záhorský.— Pre mňa?— Nuž a nevedia, jako ju urazili, oni, oni. Mohli by si všetkých desať prstov oblízať,
že dostanú takýto klenot za ženu. A takto jej povedať do očú, že si ju neberú z lásky! Jaj,
pán Záhorský, nech odpustia, ale veru oni naskrze nemajú panského chovania. A z čohože si
ju chcú vzať, keď nie z lásky, nech povedia — dodievala prísna tetka do chudáka Tóba.Matka vnišla dnu.— Ale prosím ich, čože sa tak pajedia?! Veď predsa vidia, že som nie chlapec ani
študent, aby som sa zaľuboval. Keď som mal osemnásť rokov, nuž, vtedy som bol zaľúbený, ale
teraz; v tridsiatom sa vari len nebudem blazneť!— Nuž, ale prečo si ju chcú vlastne vziať? ozvala sa konečne i matka.— Hm, hm. Nuž, preto, lebo otec chce, aby som sa oženil. A sám vidím, že potrebujem
gazdinú do domu. Teraz sa aj Vilma ozvala.— Vedia, keď nepotrebujú inšie, jako gazdinú, ja im poradím našu starú hofierku. Tá im
bude dobrá, ale ja nie!— Kišasonka, veď nech sa hneď nehnevajú! Ale ja chcem mať aj ženu, a chcem, aby bola z
famílie a driečna.— Ale jesto aj druhé z famílie a driečne, nuž, prečože chcú akurát našu Vilmu? — spýtala
sa tetka podráždene.— Nuž, keď chcú vedieť pravdu, aj preto, lebo sa ufám, že je nie chudobná, a mne sa veru
peniaze zídu.Vilma zvolala rozčulene:— Keby som bola vedela, že ma neberú z lásky, nikdy by som sa nebola s nimi shovárala.— Ale, kišasonka, nuž, a oni idú z lásky za mňa? Čo majú robiť komedie! Vari som sa
nedozvedel, že boli minulú nedeľu u mňa všetko prezerať, od postele až po humná. Nuž, či to
bolo z lásky?Tetka sa trhla, ani čo by jej bol niekto chladnej vody za chrbát nalial.— To je cigáňstvo! My sme boly na prechádzke a chceli sme aj ich zavolať. Keď neboli
doma, nuž, sme sa dvorom prešly.— Ale, ale, prosím ich, nuž, a načože moje periny ťažkali, či sú páperové; načo mi
oblokom do izby kukali! Načože išli také vyparádené do maštale?! Vari boli na kravy
zvedavé? Načo kukali do humna?! Nuž, či to bolo z lásky?!… Ale aby si nemysleli. Ja sa na
to nehnevám, veď musia vedeť za koho sa vydávajú. Veď človek musí mať rozum; dnes sú zlé
časy, kto sa chce ženiť alebo vydávať, musí hľadeť na zadné kolesá.— Ale mi je veľmi ľúto, pán Záhorský, — povedala Vilma — že sa tak vyslovili. Veľmi ma
to mrzí.- No, nech odpustia, kišasonka, veď viem, že so ženskými treba fajne, aj môj otec mi to
hovorievajú. Ale keď ja som im to už raz taký, s mosta do prosta.— Pán Záhorský, ale manželstvo bez lásky nestojí nič — riekla tetka.— Ale ja myslím, to láska už potom príde, len aby sa mohli vystáť. A keď sú poriadni
ľudia, nuž sa znesú — mudroval Záhorský.— Nuž, veď trochu by aj mali pravdu, — prisviedčala matka, — ale keď je to z lásky, nuž,
je to predsa len inakšie.— Veď ja nehovorím, že, kto sa žení, nesmie byť zaľúbený, ba je to vždycky lepšie, ale
človek nesmie rozum potratiť.— No, nech je jakokoľvek, ale to je nie pekne od nich, pán Záhorský, že ich nepriviedlo
k nám srdce, ale… nech sa nehnevajú, keď im to doprosta poviem… ale špekulácia.— No, už čo sa toho týka, nech si nemyslia, že som na tých pár groší odkázaný. A keby sa
mi Vilmuška nepáčila, či by som teraz tu sedel?! Veď je dievčat dosť, aj bohatšie jesto. Ja
už za to nemôžem, že sa akurát na nich kapricírujem.— No, to sú už inakšie reči. Lebo, nech mi veria, pán Záhorský, nech by boli ďalej tak
hovorili, jako začali, boli by sme sa chytro rozišli. Ale takto sa mi páčia.— Vilmuške by sa bolo aj dosiaľ dosť šťastia triafalo, ale my sme vždy hľadely, aby bol
človek poriadny a z famílie. Lebo ona je veru dievča hrdé, nie z tých, čo sa hneď za
hocikým bláznejú, len nech na ne pozre.*Keď Tobiáš večer od Markovských odchádzal a Vilma ho vyprevádzala, hovoril:— Vilmuška, vieš, ten kanap z prednej izby dám ešte zajtrá obtiahnuť.— Dobre, Tóbo môj, ale zišlo by sa aj izbu premaľovať. Nedal by si, prosím ťa?— No, dám, keď tak chceš. Aj rámy na oblokoch dám prefarbiť.— Rámy môžu zostať aj tak, veď donesiem záclony, nuž, sa tým zakryjú. Len inšie, prosím
ťa, aby bolo v poriadku.— A, Vilmuška moja, prvé ohlášky môžu byť na druhú nedeľu?— Ale môžu, čo by nemohly. Nech sú čím včaššie — usmievala sa smierená Vilma na verande.Medzitým hovorila tetka dnu v izbe ku svojej sestre: — A predsa je to fajn človek,
Matild, kus ohurný, ale úprimný a pozerá na zadné kolesá. Azda už len budú spolu šťastní.
|
Petrovska_Vohlady.html.txt
|
PredmluvaPožiadaný súc od mládeže, aby som privolil vydať súborne moje úvahy a kritiky, potešil
som sa a ochotne privolil, poznajúc z toho, že nie daromne som pracoval, že si niekto všíma
toho.Veď necítil som sa povolaným vynášať úsudky, alebo písať úvahy o takých literárnych
zjavoch, ako sú diela Hviezdoslavove. Nepripravoval som sa na tú dráhu. Ale pomery u nás a
bieda naša literárna ma poďkala, že i sebehoršie a slabšie veci obstoja u nás preto, že sú
potrebné, že je málo pracovníkov. Nezakladal som si v tom, len chcel som hoveť pálčivej
potrebe.A z akej pohnútky pochodily úvahy moje, takú pečať majú aj na sebe. Často boly to len
zbežne, pre náhlu potrebu shotovené črty. Často životné povolanie prekážalo v oddaní sa do
predmetu.Ale nech by bol každý, i povolanejší, len toľko urobil. V takých pomeroch sme žili, že i
to málo a slabé, čo naša mládež teraz soberúc vydáva pre širšiu verejnosť, uspokojuje mi
svedomie. Akokoľvek, ale pracoval som.Krupina, 29. júlia 1919P. Bujnák
|
Bujnak_Hviezdoslav.html.txt
|
I. ÚvodBratia Slováci!Ako viete, my Slováci bývame od nepamäti pod Tatrami v severnej čiastke Uhorska, v
stoliciach Prešporskej, Nitrianskej, Tekovskej, Hontianskej, Zvolenskej, Trenčianskej,
Turčianskej, Oravskej, Liptovskej, Spišskej, Šarišskej, Zemplínskej, Ungvárskej,
Abauj-Tornianskej, Gemerskej, Novohradskej, i v Békešskej, Sabolčskej, Čanádskej,
Peštianskej, Ostrihomskej, Báčskej, Torontálskej a v Slavonii v Sriemskej.Počet nás Slovákov v Uhorsku činí pol treťa milliona; okrem toho ťažkosť vyžitia vyhnala
do Ameriky už asi 500.000 Slovákov. Je nás tedy spolu do troch millionov. Úradnému popisu,
ktorý i roku 1900 napočítal len dva milliony a 008.744 Slovákov, niet čo veriť. Úradní
popisovatelia zapísali i vtedy, i roku 1910 za Maďara, koho chceli; tak popísali vyše 10
millionov uhorských občanov za Maďarov, kdežto v skutočnosti ich je hodne menej.Uvediem vám o tom z vlastnej zkúsenosti niekoľko príkladov.V Gemerskej stolici sú mnohé slovenské dediny a mestá, v ktorých niet ozajstného Maďara,
a jednako zapísali všade mnoho Maďarov. V mestečku Jelšave niet ani 20 rodených Maďarov, a
predsa z 2790 obyvateľov zapísali len 565 občanov za Slovákov, a ostatných za Maďarov. V
Revúci podobne niet ani 20 korenitých Maďarov, a z 1812 obyvateľov zapísali len polovičku
za Slovákov — druhú za Maďarov. Slovenských občanov čisto slovenskej dediny Šivetice
popísali roku 1880 všetkých za Maďarov, kdežto tam niet ani jedného Maďara. Podobne v
Nireďházi zo 14.000 Slovákov zapísali len 940 občanov za Slovákov, ostatných za Maďarov. A
to všetko len preto, aby Maďari mohli svetu nahovoriť, že oni sú väčšinou obyvateľstva
uhorského, že uhorskú krajinu udržujú oni a tak že i prvenstvo a panovanie im prislúcha.A to je nie pravda. V Uhorsku je ešte vždy viac Rumunov, Slovákov, Srbov, Rusov,
Slovincov, Horvatov, Nemcov, Židov, ako Maďarov. Uhorskú vlasť udržujú tedy i nemaďarské
národnosti, a nie len Maďari.A jednako Maďari prisvojili si všetky krajinské úrady a výhody — pre seba a pre svoj
národný život.Niet väčšej krivdy, ako keď si Maďari maďarské vzdelávacie ústavy, školy, akademie,
muzea, divadlá z krajinských peňazí, tedy i z mozoľov Nemaďarov, zakladajú a udržujú. Tej
nespravedlivosti podobá sa len skutok rímskych vojakov, ktorí Pána Krista prinútili, aby si
sám niesol kríž na Golgatu. Tak je i s naším slovenským národom: platí krajinské dane, a z
nich zakladajú Maďari i pre seba, i na Slovensku len maďarské školy, v ktorých si ľud
slovenský odnárodňovaním mu mládeže sám na seba bič pliesť a tak si národnú smrť
pripravovať musí. Správcov verejného krajinského života, páchajúcich takéto krivdy, veru
nemožno za spravedlivých ľudí považovať, lebo úspešná výučba je len v reči materinskej
možná, a keď jej slovenské dietky v reči materinskej nemajú, zaostanú vo vzdelanosti a tak
si ani chleba nebudú môcť zarobiť. A nie je pravda, čo maďarskí ľudia s veľkou
neúprimnosťou tvrdia, že si Slováci preto majú reč maďarskú osvojiť, aby verejné krajinské
úrady i oni obdržať mohli. Úrady tie dostávajú len Maďari a maďaroni, a pospolití Slováci
najviac ak strážnické miesta pri železniciach.K tomu v národnostných krajoch má sa úradovať v reči ľudu, na Slovensku tedy, po
slovenských krajoch, výučba vo všetkých školách má byť slovenská, a tak maďarská reč bola
by potrebná len vo vyšších krajinských úradoch postaveným Slovákom.A prečo my Slováci tie krivdy trpíme, našu vzdelanosť, náš pokrok sami zastavujeme a
našu národnú smrť si sami pripravujeme?Preto, že niet v nás národnej hrdosti, národného povedomia a citu národnej rodinnej
spolupatričnosti; preto, že sa pospolitý Slovák len sám o seba a o svoje malicherné životné
potreby stará; preto, že ako slovenský básnik so žiaľom pripomína, „zostáva na potupnej
službe bez reptania, a svojej biede sám otvára dvere do korán;“ kdežto, keby sme sa všetci
Slováci za vymoženie slovenských škôl, úradov a súdov rázne zasadzovali, stali by sme sa
národom vzdelaným a hneď by sme sa i majetkove lepšie mali.Viete, milí rodáci, že samotne ani najväčšia sila nemôže všetko vykonať, ale spojeným
silám je i zdanlive nemožná vec možnou. Čo je kvapka vody o sebe? Ale million spojených
kvapôk vyvinie silu prekvapujúcu. Tento prostý príklad poučí vás, aké užitočné a potrebné
je národné spolčovanie.Buďme tedy vždy hotoví spolčovať sa, spolupracovať a jednu rodinu národnú tvoriť. Národ,
ktorého príslušníci v svojich príbytkoch len na seba myslia, len o seba sa starajú,
ustavične len na svoje malicherné veci myslia, je zpolovice národom divým, nevzdelaným, a
taký sa nikdy nebude dobre mať. Jemu nemožným zdá sa byť všetko, čo presahuje sily
jednotlivca; on nevie, že sila a prostriedky jednotlivca, ktorými ani pri napnutej práci
nedosiahne cieľa, so silou millionov pri nepatrných prostriedkoch môže tvoriť divy. Taký
jasný a prirodzený úžitok je i z národného spolčovania a národnej jednoty. Čo všetko by
mohly 3 milliony nášho slovenského národa vykonať, ukáže nám tento príklad.Nie každý jednotlivec môže založiť cirkev a školu. Preto spolčujeme sa v cirkvách,
budujeme kostoly, školy, fary, platíme farárov, učiteľov spojenými silami. Tak obetujeme na
cirkevné a školské ciele ročne tisíce, a z majetkov nám jednako neubúda.Spojenými silami mali by sme i na národné ciele a potreby, na osvetu národa slovenského
ročne státisíce obetovať, lebo nevzdelaný, zaostalý národ je chudobný, nemôže svojich
príslušníkov živiť, ktorí potom už do práce k Nemcom a Židom chodiť musia, a ktorí ich pri
chatrnej pláci o posledné sily oberajú. Ale národ vzdelaný sdružovaním a múdrym delením
práce a kapitálu tvorí divy, prenáša hory, má výtečne sriadené hospodárstva, fabriky,
peňažné ústavy a tak spojenými silami a čestnou prácou živí všetkých príslušníkov, udržujúc
ich pri sile, sviežosti a neodvislosti.Aby sme i my Slováci k takému stupňu blahobytu, neodvislosti a svobody prišli, k tomu
potrebná je len osveta a vzdelanosť, ktorej si však len prácou, učením sa, svojskými
školami a sdružovaním a jednotenim národných síl nadobudneme.Nebolo v našom národe vždy tak smutno, ako teraz. Naši predkovia mali za starodávna
svoje vlastné slovenské veľkomoravské kráľovstvo, svojich vlastných kráľov slovenskej krvi.
Spolčovali, sdružovali sa pod svojimi kráľmi, plnili ich nariadenia a rozkazy, a kým
spoločne pracovali a na duchu neupadli, vodilo sa im dobre; boli svobodní, majetní, lebo
spojenými silami víťazili i nad svojimi nepriateľmi Nemcami a udržali si svoje kráľovstvo.Ako sa to stalo, vyrozprávam vám v nasledujúcom odseku.Čerpajte z tej historie poučenia, posily a nádeje, že jestli my Slováci vždy svorne a
jednomyseľne na osvete národa slovenského pracovať, všetci za jedného a jeden za všetkých
stáť, jeden druhému pomáhať, budeme, staneme sa národom mravným, bohatým a budeme
nepremožiteľným národným celkom. Naproti tomu, jestli sa z nás každý len o svoje malicherné
osobné záujmy starať bude, naši nepriatelia, vidiac našu, z našej rozorvanosti pochádzajúcu
slabosť, nikdy nám nedoprajú svobody a my nikdy sa nedopracujeme duševného a hmotného
blahobytu, voľnosti a budeme večitými, utiskovanými, vyssávanýmí bedármi, ktorých v
zúfalstve nad našou nesúcosťou a nezdarmi i najlepší priatelia opustia a smutnému osudu
ponechajú.
|
Botto_Kratka-historia-Slovakov.html.txt
|
PredslovoV tejto knihe nie sú žiadne bájky, žiadne národ ohlupujúce vymysleniny, ale samé dobré a
užitočné čítanie, ktorým sa Slováci nielen zabavia, ale aj poučia. Keď v tejto knihe čítate
o nejakých národoch, lebo krajinách alebo zveroch, môžete byť istí, že veci sa v skutku tak
majú — nie sú to žiadne bájky.Kniha táto poslúži k prospechu Slovákov, a každý, kto zná oceniť dobré čítanie, túto
knihu bude odporúčať aj iným krajanom. V každom slovenskom dome mala by byť aspoň jedna z
týchto kníh, aby v čas dlhej chvíle rodina mohla sa zabaviť.Odporúčajúc tieto Povesti ct. slovenskému obecenstvu, a pozdravujúc všetkých čitateľov,
znamená sas rodáckou úctou,P. K. Kadák.
|
Kadak_Povesti-zo-vsetkych-stran-sveta.html.txt
|
Samkovi Medveckému[1][2][3]Prežehnať sa, zostriť zrak, vysúkať rukávy,plece k plecu! bo deň tu — potný, no deň Slávy!R. 1868[1]Poznámka Zlatého fondu: Báseň sa v Súbornom diele nachádza v časti Spevy 4.[2]Túto iskricu (epigram) vpísal dodatočne Botto do svojho výtlačku Spevov. Dobšinský,
Slov. pohľady III, 1883, str. 476.[3]Samkovi Medveckému — Dr. Samuel Medvecký, brat Terézie Vansovej, národný pracovník a
literát. Bol advokátom vo Zvolene.
|
Botto_Samkovi-Medveckemu.txt
|
IKeď sme roku 1871/2 na kollegiume v Prešove deviati slovenskí mladíci: Pavel
Országh-Hviezdoslav, Ján Ružiak, Andrej Halaša, Andrej Hanzlík, Gustáv Lehotský, Jozef
Országh, Ján Zvara, Julius Hlaváč a pisateľ tejto rozpravy študovali práva, boli sme i my
strany toho, čo Ján Kalinčák v svojom životopise tak pekne napísal, na čistom: „že nenie
žiadnym majstrovstvom s behom rieky napred pokračovať, ale väčšia sila požaduje sa ísť
proti mocnému vplyvu času a to, čo sa všeobecne zatracuje a odsudzuje, zastávať. U nás
Slovákov tiež nikde prítulky, a práve preto je každý človek, čo sa Slovenstva pridŕža,
hrdinom: bo obsypaný s každej, ale s každej strany nepriateľstvom, nepriazňou,
prenasledovaním, ukazuje dušu nie obecnú, každodennú.“ (Viď almanach Lipa II, r. 1862.)
Zariadili sme sa teda i my podľa toho, v tom povedomí, že v Prešove ani my nebudeme na
ružiach spávať.Medzi nami bol pomer veľmi priateľský: nažívali sme spolu ako bratia. I predsavzatie
pracovať v živote i v smere národnom dostalo v našich dušiach pevných základov. Pavel
Országh-Hviezdoslav stal sa so svojím skvelým básnickým nadaním, svojou nádhernou, čistou,
vzletnou slovenskou poeziou zaslúžene oslavovaným slovenským poetom. Ružiak je v Liptove
stĺpom slovenského života. Všestranná, húževnatá, neúmorná národná činnosť Andreja Halašu
je všeobecne známa. V svojich kruhoch konali a konajú i Andrej Hanzlík a Gustáv Lehotský
svoje národné povinnosti svedomite. Do večnosti odobrali sa z nášho krúžku traja: Jozef
Országh, Ján Zvara a Julius Hlaváč. Na bohosloveckej fakulte v tom istom čase študovavší
Ján Alexander Fábry, bývalý ev. farár slatinský, žiaľbohu, už tiež vystúpil z radu živých,
zanechajúc veľmi čestnú pamiatku svojho cirkevno-národného a literárneho pôsobenia.
Pamätníkom serióznych snáh prešovskej slovenskej študujúcej mládeže je i almanach „Napred“,
v ktorom mladý slovenský básnický podrost: Hviezdoslav, Banšell, Lauček a Ján A. Fábry
uverejnili svoje k veľkým nádejam oprávňujúce prvotiny.Žili sme, ako napospol chudobní šuhajci, skromne, ale veselo; no náš vtedajší spoločný
financminister Ondriš Hanzlík jednako vykonal s nami ten div, že sme v priebehu školského
roku z našej chudoby, okrem predplácania všetkých slovenských časopisov a kníh, ešte 50
zlatých naskladali, ktoré sme pod titulom „Rozpomienka na Prešov“ ako štipendiálnu
základinu bývalému revúckemu slovenskému gymnáziu poslali, ktorá, pravda, s gymnáziumom
tiež zahynula.Štipendia nemal z nás ani jeden, ale asketické žitie umožnilo nám ostať bez dlhov,
poskladať zkúšky a zachrániť si i v živote neodvislosť a samostatnosť.V tom čase žil v Prešove i Baltazár Ružiak, penzionovaný vojenský kňaz, rodák z Hýb. Bol
to muž v každom ohľade znamenitý, šľachetný, vzdelaný, účinlivý a národovec veľmi horlivý.
Za manželku mal dcéru prešovského ev. slovenského učiteľa; tej k vôli prišiel bývať do
Prešova, kúpil si tam za mestom záhradu s niekoľkými jutrami poľa, dal si vystaviť v
záhrade domec a žil zo skromnej penzie skromne a spokojne. Keď zkrsol chýr, že Markovského
krupinskú sudodielňu prevezme sriaďujúca sa slovenská účastinárska spoločnosť, Ružiak s
nadšením vítal tento národný podnik, sbieral v Prešove a v okolí účastinárov, vložil do
neho všetky svoje úspory, ktoré malverzáciami hlavných riaditeľov Huľuka a Petra Krnu
utratil do krajciara. A bolo toho pár tisíc zlatých.Tohto veľmi milého, sympatičného muža navštevovali sme v jeho Tuskulume častejšie; boli
sme tam vždy srdečne, úprimne vítaní. V septembri roku 1872 v jednu stredu popoludní bol
som u neho sám. Vracajúc sa večerom do mesta, vyprevádzal ma Ružiak na hradskú, od Spiša do
Prešova vedúcu cestu. Pretriasali sme idúcky v Hložanského „Bielom Uhorsku“ vykladané
dejepisné záhady. Vyjdúc už na súmraku na hradskú cestu, videli sme asi na 40 krokov od nás
stúpať k nám černoodetého staríka s bielym balíkom pod ľavou pazuchou.„Aha!“ zvolal Ružiak, „tam ide náš slávny slovenský historik, báťa Záborský; on nám
pretriasané záhady najdôkladnejšie vysvetlí.“O niekoľko minút stál Záborský už pred nami a, pozdraviac sa s Ružiakom srdečne
priateľsky, bez obšírneho úvodu, krátko a lapidárne označil cieľ svojej večernej vychádzky
do Prešova.„Pán brat“, hovoril Ružiakovi, „dostal som z Viedne zprávu, že ma pre môj vo viedeňskom
,Zukunfte‘ uverejnený politický článok zapravotia a akiste na dlhší žalár odsúďa. Keby sa
tak stalo a ja dlhšie sedel, vezmite k sebe túto moju vkladnú sporiteľničnú knižočku; je v
nej niekoľko sto zlatých. Vyberajte peniaze v menších summách a posielajte mi ich do
žalára, aby som si na staré dni lepšie stravovanie zaopatriť mohol. Keď by sa peniaze
minuly a ja ešte vždy sedel, vezmite k sebe a predajte tento môj strieborný príbor,
nachodiaci sa v tomto balíku, a posielajte mi zaň utŕžené peniaze do väzenia.“S tým oddal knižočku a balík Ružiakovi a po srdečnej rozlúčke dibkal malým krôčkom
nazpäť.Počas hovoru mal som čas pozorovať ho s napnutou zvedavosťou. Bol som veľmi rád tomu, že
som i osobne poznal nášho vzácneho muža-spisovateľa, ktorý nám svojimi dramatickými dielami
a dejepisnými článkami dával podnet k študovaniu dejín Uhorska. Bol nízkeho vzrastu, tučný,
územčistý, plných, červených líc, vlasov už celkom bielych. Z veľkých belasých očú hovorila
akási melancholia, ale i umnosť, intelligentnosť a noblessa. Na prvý pohľad bolo v ňom
vidieť typ pravého uhorského zemäna, hoci bolo o ňom všeobecne známo, že je rýdzeho
demokratického smýšľania. No z jeho očú ľahko bolo vyčítať i duševnú bolesť, ktorá
šľachetným, citlivým dušiam zostane zo zastihnuvších ich trpkých sklamaní a zo zmarených
nádejí a ktorá sa potom v ich živote javí v skutkoch misantropie a v náladách
rozhorčenosti.Nepoznajúc ešte v tom čase príbehy jeho života dôkladne, vyčítal a vycítil som z
melancholického výrazu jeho oka ihneď, že prešiel nielen cestu života tŕnistú, ale i
kalváriu duševných múk.Po odchode Záborského nemali sme ani za minútu pokoja. Trápilo nás, že vznešený,
šľachetný, vážny muž v svojom dosť vysokom veku pre politický článok nezaslúženú pokutu
žalára má znášať. Nevšimnúc si svojím časom tendencie inkriminovaného článku dostatočne,
boli sme i zvedaví, čo mohlo úradné orgány proti nemu toľme pobúriť, že jeho stíhanie
nariadily. I umienili sme si navštíviť ho v najbližšiu sobotu a informovať sa bližšie o
hroziacom mu nebezpečenstve.Nasledujúcu sobotu popoludní, za krásnej jasennej pohody, šli sme tedy na katolícku faru
župčiansku per pedes apostolorum.Župčany boly v tom čase chudobnou, neúhľadnou slovenskou dedinou s pekným kaštieľom,
náležavším zemianskej rodine Pulszkých. Zanedbané, biedne, ošarpané, slamou kryté domce
roľníkov upomínaly nás až krikľavo na dedinu Baranové, opísanú Záborským v povesti
„Panslavistický farár“.V tejto dedine žil Záborský od roku 1853, takmer úplne odtrhnutý od sveta, prichádzajúc
i do Prešova len v čas veľkej potreby. Boli na blízku i dobrí národovci, v Sabinove ev.
farár Bohuš Nosák, v Prešove slávny ruský kanonik a spisovateľ Alexander Duchnovič, v
Makovici ruský farár-dekan Pavlovič. Ale Záborský zatváral sa so svojím duševným bôľom v
svojej župčianskej fare, a, odbaviac svoje cirkevné funkcie, sedel vo fare, študoval a
písal ustavične. Len s Ružiakom robil výnimku, ktorý mu bol najmilší; toho kedy-tedy
prišiel navštíviť. Záborský nebol tej povahy, že by sa bol mohol zaoberať s ľudom; ale by
ani nebol mal kedy, keď sedával vždy v knihách a pri písacom stole.Ináče, i pri svojej každodennej melancholickej nálade, prijal a uhostil nás srdečne,
priateľsky.Keď vyšiel do kuchyne obstarať nám občerstvenie, nazrel som do hrubej, viazanej písanej
knihy veľkého formátu, ležavšej na jeho pracovnom pulte. Boly to „Dejiny Uhorska“, ktoré po
18-ročnom prísnom, dôkladnom študiume napísal so širokým rozhľadom po dejinách Europy a s
objektívnosťou úzkostlivou. Vydať ponúkol ich Matici Slovenskej. Ale jej výbor, v ktorom
zasedali Paulíny, Sasinek, Francisci, Gotčár, Čulen, Turzo, P. Mudroň, J. Jesenský, Baltík,
Kohútovci, M. Ferienčík, Kramár, Nedobrý, A. Pivko, Šípka, dňa 6. mája 1874 vyniesol
ohľadom ich vydania uzavretie, „že poneváč sa až príliš hlboko púšťajú do náboženských
otázok, Matica Slovenská nemôže vydať tietoináče výtečné dejiny.“Ale dr. Jaroslav Vlček v svojich „Dejinách literatúry slovenskej“ je tej mienky, že „ich
Matica pre ich priamy spôsob riešenia otázok kultúrnych, národnostných a náboženských
neodvážila sa vydať.“Inkriminovavý politický nemecký článok, pre ktorý mal byť zavretý, prečítal nám Záborský
celý. Našou mienkou nebolo v ňom ničoho závadného. Svojím priamym, čestným, otvoreným
spôsobom, pravdaže rezko a rázne, povyratoval s dejepisnou vernosťou hriechy Austrie,
spáchané na Slovanoch rakúskych, prijdúc v ňom k závierke, že štát, osnovaný na zásadách
politickej lže, s vysmiatim nápisu „Justitia regnorum fundamentum“, umiesteného na bráne
hradu viedeňského, utratil právo existovania, „raison d’être“ (smysel trvania). V
ňom hovoril Záborský o Slovanoch rakúskych to isté, čo cár Mikuláš pred pomníkom Sobieskeho
vo Varšave: „Ty si bol durák, ale ja väčší!“Odchádzajúc večierkom z dediny, počuli sme odpoveď jedného z farníkov Záborského na našu
otázku, ako nažívajú s pánom farárom:„Tadzik my našeho pana plebana barzučko ani nepozname. Oni len v chyži šidza a pišu, a
my vidzime ich len v koscele a na chraňbe.“Cestou rozprával mi Ružiak mne dovtedy neznáme epizody zo života Záborského, z ktorých
nie jedna črta reprodukovaná je i v tejto rozprave.Z nich aspoň zčiastky ospravedlňoval som jeho zanevrenie na svet.
|
Botto_Jonas-Zaborsky-Nakres-zivotopisny.txt
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.