English
stringlengths
1
1.63k
Other Language
stringlengths
1
1.83k
they keep us under control
Drží nás pod kontrolou
It is known
A to se ví
Everything is under control...
Všechno je pod kontrolou…
Zen's song and the ambitious, well-executed video directly refer to the stifling of freedom of speech and social disparity in Macedonia, with audio and visual references to works by American comedian George Carlin and British author George Orwell.
Zenova píseň a její ambiciózní, profesionálně natočený videoklip se přímo dotýká makedonského potlačování svobody slova a společenských rozdílů, s odkazy na tvorbu amerického komika George Carlina a britského autora George Orwella.
The music video received critical acclaim and was selected the best video of 2013 by the jury of popular annual manifestation Zlatna Buba Mara.
Hudební video se setkalo s vřelým přijetím kritiky a bylo vybráno porotou oblíbené akce Zlatna Bubamara jako nejlepší video roku 2013.
Very few people have been able to see, however, as it has been completely absent from mainstream Macedonian media.
Velmi málo lidí ho ovšem vidělo, protože se vůbec nevysílá v makedonských mainstreamových médiích.
The artist's performing career has also come to a near stop and he now rarely appears at public events.
Kariéra autora také téměř skončila a Zen se nyní jen vzácně objevuje na veřejných akcích.
#FreeSaeed: An Iranian Web Developer's Sixth Year in Prison · Global Voices
Kampaň #FreeSaeed (Osvoboďte Saeeda): Íránský webový vývojář strávil ve vězení již šest let
#FreeSaeed campaign image.
Obrázek kampaně #FreeSaeed.
As of October 4, 2014, Iranian web developer Saeed Malekpour has spent six years in prison for creating an open source software program that others used to upload pornographic images to the Internet.
4. října 2014 strávil Saeed Malekpour, íránský webový vývojář a autor nástroje pro obcházení kontroly na internetu, ve vězení již šest let. Byl odsouzen za vytvoření programu, který byl jinými uživateli používán k nahrávání pornografických obrázků na internet.
On the anniversary of his arrest, activists and bloggers ran a tweet storm to support his release under the hashtag #freeSaeed.
Ve výročí jeho zatčení spustili aktivisté a blogeři vlnu „tweetů“ pod hashtagem #freeSaeed, aby podpořili jeho propuštění.
A permanent resident of Canada, Saeed returned to Iran in 2008 to visit his dying father when he was charged with threatening the nation's Islamic ideals and national security via propaganda against the system.
Saeed se v roce 2008, kdy trvale žil v Kanadě, vrátil do Íránu, aby navštívil umírajícího otce. Při té příležitosti byl obviněn z ohrožování národních islámských ideálů a národní bezpečnosti svou údajnou propagandou proti systému.
Malekpour has testified that he did not know how his program and code had been used and developed by others, as it was distributed as open source code.
Malekpour vypověděl, že nevěděl, jak byl jeho program a kód využíván a dále vyvíjen ostatními uživateli, protože tento program uveřejnil s otevřeným (tj. volně přístupným) zdrojovým kódem.
After a trial that reportedly lasted 15 minutes, Saeed was sentenced to death as a “corrupter of the earth.”
Po soudním přelíčení, které údajně trvalo 15 minut, byl Saeed odsouzen k smrti jako „škůdce země“.
In December of 2012, Saeed's death sentence was commuted from death to life in prison.
V prosinci 2012 byl trest smrti zmírněn na doživotí.
Having spent time in solitary confinement, Saeed gave what he later revealed to be a forced confession, drawn under torture and interrogations by the Revolutionary Guard.
Po roce na samotce učinil Saeed doznání, které později popsal jako vynucené a získané pomocí mučení a výslechů Revolučními gardami.
In the months following, Iranian state television repeatedly aired his “confession” to the alleged crimes.
V následujících měsících vysílala toto „přiznání“ k údajným zločinům opakovaně íránská televize.
Human rights lawyer Gissou Nia and spokesperson for the Campaign to Free Saeed described the broader implications of the case for programmers in Iran in an email to Global Voices:
Gissou Nia, právnička specializující se na lidská práva a mluvčí kampaně za Saeedovo osvobození, popsala ve svém e-mailu organizaci Global Voices širší důsledky tohoto případu pro íránské programátory:
The arrest and ongoing imprisonment of Saeed Malekpour shows that all Iranian freelance web programmers are vulnerable to potential legal trouble as they cannot know for certain which sites their codes have been used on.
Zatčení a pokračující věznění Saeeda Malekpoura ukazuje, že všichni íránští weboví vývojáři na volné noze jsou potenciálně vystaveni problémům se zákonem, protože nemohou s jistotou vědět, na kterých webových stránkách jsou jejich kódy používány.
Should they face the misfortune of having a code they created used on a website deemed obscene by the Iranian authorities (and where the backend is being monitored by the IRGC) they can face adverse legal consequences.
Pokud mají smůlu a jejich kód se používá na webové stránce, která je považována íránskými úřady za obscénní (a která je monitorována Íránskými revolučními gardami), může to pro ně mít nepříjemné právní následky.
In a sense, Saeed is the 'sacrificial lamb' of the IRGC's war on the online space.
V určitém smyslu je Saeed „obětním beránkem“ boje revolučních gard s online prostorem.
The Iranian Cyber Army was formed in 2008 and Saeed was arrested shortly after its creation, presumably to set a deterrent example for others.
V roce 2008 byla založena složka Iranian Cyber Army („Íránská kybernetická armáda“) a Saeed byl zatčen krátce po jejím vzniku, nejspíše proto, aby se stal pro ostatní odstrašujícím příkladem.
Others close to the case believe the arrest is a result of a lack of knowledge regarding the culture and nature of software programming.
Další osoby blízké případu se domnívají, že zatčení je výsledkem nepochopení kultury a povahy psaní softwaru.
Iranian blogger and computer engineer Arash Abadpour (known by the pen name Arash Kamangir) told Global Voices in an email, "Saeed's situation shows how arbitrary the system is.
Íránský bloger a počítačový inženýr Arash Abadpour (známý pod pseudonymem Arash Kamangir) napsal organizaci Global Voices v e-mailu: „Saeedova situace ukazuje na svévolnost systému.
We have definitely seen this before, but his case is one of the most bitter ones.
Určitě jsme něco takového již viděli, ale jeho případ je jedním z těch nejvíce hořkých.
The bureaucracy and machinery of the system knows little about the technical aspects and is on high alert for conspiracy in every activity."
Byrokracie a mašinerie systému disponuje jen málo znalostmi o technických aspektech a během libovolné aktivity je ve stavu nejvyšší pohotovosti pro podezření ze spiknutí.“
The continued imprisonment and other recent arrests of bloggers and netizens have undercut the message of a more open society and Internet that dominated western media coverage of current President Hassan Rouhani’s campaign for the office.
Pokračujícím vězněním a dalším nedávným zatýkáním blogerů a online aktivistů byly popřeny zprávy o otevřenější společnosti a otevřenějším internetu, které vládly reportážím západních médií během volební kampaně současného prezidenta Hassana Rúháního.
Despite this generally upsetting trend, there have been some small victories.
Navzdory obecně znepokojivému trendu jsou zde jistá malá vítězství.
This past week the Narenji technology bloggers, arrested in November 2013 on unspecified charges, were released on bail.
Minulý týden byli blogeři z technicky orientované stránky Narenji, uvěznění v listopadu 2013 na základě nespecifikovaných obvinění, propuštěni na kauci.
While it is hard to gauge the impact that campaigns for the release of those imprisoned has on these arrests, many activists and analysts of Iran's legal system believe international pressure often has an impact on the release of those jailed.
Přestože je těžké odhadnout dopad kampaní za propuštění vězněných osob, mnoho aktivistů a analytiků íránského právního systému věří, že mezinárodní tlak má často vliv na jejich osvobození.
Maryam Malekpour, Saeed's sister who resides in Canada, explained to Global Voices in a phone interview that Saeed has just been transferred to the general ward of Evin prison.
Maryam Malekpour, Saeedova sestra, která bydlí v Kanadě, uvedla pro Global Voices během telefonního rozhovoru, že Saeed byl právě převeden do standardního oddělení věznice Evin.
He is allowed to make phone calls and have human contact for the first time since his arrest.
Je mu dovoleno telefonovat a poprvé od svého uvěznění je v kontaktu s lidmi.
She explained:
Maryam popisuje:
"He has been so alone, held in solitary confinement for so long, that he has a need to talk.
„Byl zcela sám, držen na samotce tak dlouho, že velmi potřeboval mluvit.
To talk about anything, about our childhood, the past, what's going on now, and all I can do is talk to him, and try to give him hope that he will come out one day.
Mluvit o čemkoli, o dětství, o minulosti, o tom, co se děje teď. A vše, co můžu udělat, je s ním mluvit a pokusit se mu dát naději, že se jednou opět dostane ven.
I've been telling him about the campaigns for his release, and he cannot believe that people care and are talking about him.
Říkala jsem mu o kampaních za jeho propuštění a on nemohl věřit, že na něm lidem záleží a že o něm mluví.
He's really grateful for all the efforts people are putting into his release..he's been sentenced to death.
Je opravdu vděčný za všechnu snahu, kterou lidé vložili do jeho propuštění… byl odsouzen na smrt.
Both him and our family have been living with the spectre of his death for so long.
On i naše rodina jsme dlouho žili s přízrakem jeho smrti.
All we want is a fair inquiry into his case.
Vše, o co žádáme, je spravedlivé vyšetřování jeho případu.
There is no incriminating evidence against him except for the forced confessions they took out of him."
Neexistuje proti němu žádný usvědčující důkaz kromě vynuceného přiznání, které z něho dostali.“
Gissou Nia stressed that Saeed's case should be put under independent investigation. "He has been severely tortured, has never received a fair trial, and has no access to his lawyer.
Gissou Nia zdůraznila, že v Saeedově případě by mělo být provedeno nezávislé vyšetřování. „Byl těžce mučen, nikdy se mu nedostalo spravedlivého soudu, nemá přístup k právníkovi.
For these reasons, there must be an independent inquiry into the handling of Saeed's case, and in the meantime he should be released on furlough while that investigation is pending."
Z těchto důvodu musí být v rámci Saeedova případu vedeno nezávislé šetření a mezitím by měl být propuštěn na svobodu.“
The Struggling Free Press in Myanmar · Global Voices
Potíže svobodného tisku v Barmě
This image, posted in the online magazine Shan Herald, describes the state of the press in Myanmar.
Tento obrázek („Tisk v Barmě“) byl uveřejněn v online magazínu Shan Herald a popisuje stav barmského tisku.
Despite the abolition of the censorship board a few years ago, journalists still face a lot of challenges.
Navzdory zrušení odboru cenzury, ke kterému došlo před několika lety, se novináři stále ještě potýkají s mnoha výzvami.
This year, reporters have been detained for reporting and asking about some government-initiated projects.
Letos bylo uvězněno několik reportérů za psaní a shánění informací o vládních projektech.
Why Singapore Artists Rejected the Government's Self-Censorship Scheme · Global Voices
Proč singapurští umělci odmítli vládní autocenzurní projekt
The Singapore government has banned the public screening of this film because it is deemed as a threat to the national security.
Singapurská vláda zakázala veřejné promítání tohoto filmu, protože ho považuje za hrozbu pro národní bezpečnost.
Singapore’s decision to ban the public screening of a documentary that featured an interview with six political exiles has put the spotlight on how the country is regulating and even censoring the arts and entertainment industry.
Rozhodnutí Singapuru zakázat veřejné promítání dokumentu, ve kterém se objevují rozhovory se šesti politickými emigranty, obrátilo pozornost na způsob, jakým země reguluje nebo dokonce cenzuruje umění a zábavní průmysl.
The film “To Singapore, With Love” was classified by the Media Development Authority (MDA) as “not allowed for all ratings” because it is allegedly a threat to the national security.
Film To Singapore, With Love (Singapuru, s láskou) byl označen Úřadem pro rozvoj médií (Media Development Authority, MDA) za „nepřípustný po všech stránkách“, protože údajně představuje hrozbu národní bezpečnosti.
The MDA later backtracked, declaring that the film can have private screenings but only for educational and non-commercial purposes.
Úřad MDA později ustoupil a prohlásil, že film může být promítán soukromě, ale jen pro vzdělávací a nekomerční účely.
Many Singaporeans have already denounced the MDA for banning a documentary that received favorable reviews and awards in many film festivals outside Singapore.
Mnoho Singapurců již odsoudilo úřad MDA za zakázání dokumentu, který byl pozitivně přijat kritikou a obdržel ceny na mnoha festivalech mimo Singapur.
They urged the government to reconsider its decision and allow the public, especially the youth, to listen to the stories of the exiles featured in the film.
Občané vyzvali vládu, aby znovu zvážila své rozhodnutí a aby dovolila publiku — obzvláště mladému — vyslechnout si příběhy emigrantů, kteří se ve filmu objevují.
Singapore’s ruling party, the People's Action Party (PAP), has been in power for the past half-century. It claims that some of the exiles interviewed in the film are communist leaders who tried to overthrow the government in the 1960s.
Strana lidové akce, která vládne Singapuru již přes padesát let, tvrdí, že někteří z emigrantů, se kterými je ve filmu pořízen rozhovor, jsou komunističtí vůdci, kteří se v šedesátých letech pokoušeli svrhnout vládu.
Many disagreed, arguing that this is an acceptable reason to ban the film or categorize it as a threat to the national security.
Mnoho občanů ovšem nesouhlasí a argumentuje, že toto není přijatelný důvod, proč film zakázat nebo ho prohlásit za hrozbu národní bezpečnosti.
Artists who signed an online petition in support of the film have described the rating given by the MDA as a form of censorship which “does nothing to promote a vibrant, informed society.”
Umělci, kteří podepsali online petici na podporu filmu, označili klasifikaci filmu, kterou vydal úřad MDA, za formu cenzury, která „rozhodně nepodporuje rozvoj živé, informované společnosti“.
Tan Pin Pin, the director of the film, hoped that the film would stir conversations about the country’s past. “We need to be trusted to be able to find the answers to questions about ourselves, for ourselves,” she said in a Facebook statement.
Tan Pin Pin, režisérka filmu, doufala, že její snímek rozdmýchá diskusi o minulosti země. „Musí nám být poskytnuta důvěra, abychom mohli najít odpovědi na otázky o nás samotných, pro nás samotné,“ napsala ve svém prohlášení na Facebooku.
The controversy has revived debate about the policies implemented by the MDA in overseeing the arts.
Tato kontroverze oživila debatu o politice, kterou praktikuje úřad MDA v rámci dohledu nad umělci.
The “not allowed for all ratings” classification may seem harmless, but it is used to ban a work of art that undermines national interest or if it will “cause feelings of ill-will between different racial or religious groups or cause offence to any racial or religious group, glorify lifestyles or behaviors contrary to prevailing social norms, or be excessive and/or exploitative in its depictions.”
Klasifikace „nepřípustný po všech stránkách“ může působit neškodně, je ale používána pro zakazování uměleckých děl, která údajně podrývají národní zájem nebo která by mohla „vyvolat pocity zášti mezi různými rasovými nebo náboženskými skupinami nebo urazit jakoukoli rasovou nebo náboženskou skupinu, oslavovat životní styl nebo chování, které je v rozporu s běžnými sociálními normami, nebo být ve svém vyznění nepřiměřená a/nebo vykořisťující“.
It is the MDA that decides if an art work or performance is safe for public viewing.
Je to právě organizace MDA, která rozhoduje, zda je bezpečné vystavit dané umělecké dílo nebo vystoupení očím veřejnosti.
Perhaps recognizing that this mechanism would often lead to clashes between the government and the art community, the MDA proposed the Arts Term Licensing Scheme last May, which would promote “self-classification and “co-regulation” in the arts.
Možná právě proto, že tento mechanismus často vede k srážkám mezi vládou a uměleckou komunitou, navrhl v květnu úřad MDA schéma licencování umění (Arts Term Licensing Scheme), které by mělo podpořit „sebeklasifikaci“ a „spoluregulaci“ v oblasti umění.
Under the proposed scheme, art groups with a proven track record can self-classify their works.
V rámci navrhovaného schématu můžou skupiny umělců s osvědčenou uměleckou minulostí samy klasifikovat svá díla.
This seemed a better alternative compared to the current practice of requiring an art group to apply for a license two months before a performance.
To se zdá jako lepší alternativa k současné praxi, kdy si umělecké skupiny musí žádat o licenci dva měsíce před vystoupením.
For Arts Engage, a network of Singaporean artists, the proposed system by the MDA is still restrictive.
Pro skupinu Arts Engage, síť singapurských umělců, je ale navrhovaný systém stále ještě restriktivním.
They argued that it is also misleading to use the term self-classification because MDA “content assessors” will still review the rating.
Argumentovala také, že je zavádějící používat termín „sebeklasifikace“, protože „obsahoví experti“ úřadu MDA budou hodnocení přezkoumávat.
Further, the new regulation specifies that “unscripted performances, or those touching on race, religion or politics, will still have to be submitted to the MDA for an event-based license.”
Dále nová regulace také určuje, že „představení bez scénáře nebo ta, která se dotýkají otázek rasy, náboženství nebo politiky, budou stále ještě muset být předložena ke schválení úřadu MDA za účelem získání licence pro vystoupení“.
Arts Engage described the “content assessors” as “essentially MDA officers by proxy.”
Skupina Arts Engage označila „obsahové experty“ za „v zásadě úředníky MDA v zastoupení“.
They also disagreed that artists would have the freedom to self-classify their works since these are still “subject to prescribed guidelines and criteria pre-determined by MDA.”
Nesouhlasila také s interpretací, že by v tomto schématu měli umělci svobodu sami klasifikovat svá díla, a to proto, že by stále ještě byli „podrobeni předepsaným směrnicím a kritériím, která nastavuje úřad MDA“.
After conducting a public consultation, the MDA agreed to withdraw the proposed scheme in August.
Po veřejných konzultacích nakonec úřad MDA navrhované schéma v srpnu stáhl.
But a week later, the MDA ordered the banning of Tan Pin Pin’s documentary.
O týden později ovšem uvalil zákaz na dokument režisérky Tan Pin Pin.
The censorship regime still exists because the Public Entertainments and Meetings Act (PEMA) remains in force.
Režim cenzury v zemi nadále existuje, protože zákon o veřejných zábavních akcích a shromažďování (Public Entertainments and Meetings Act, PEMA) zůstává v platnosti.
It is the law that mandates the MDA and the Singapore Police Force to “suspend or cancel a public entertainment license if it is contrary to public interest, indecent/immoral/offensive/subversive or improper in nature.”
Je to právě tento zákon, který umožňuje úřadu MDA a singapurským policejním složkám, aby „pozastavily nebo zrušily licence na veřejnou zábavnou akci, pokud je v rozporu s veřejným zájmem a je svou povahou neslušná/nemorální/urážlivá/podvratná/nepatřičná“.
The law empowers the MDA to approve art works with “acceptable content”:
Zákon opravňuje úřad MDA, aby schvaloval umělecká díla s „přijatelným obsahem“:
To ensure that the content regulation system is guided by community views on acceptable content, while not compromising the overarching need to uphold community values, support racial and religious harmony, and safeguard national and public interests.
Aby bylo zajištěno, že je systém regulace obsahu veden komunitními stanovisky ohledně přijatelného obsahu a že zároveň není zpronevěřena ústřední potřeba prosazovat hodnoty komunity, podporovat rasovou a náboženskou harmonii a zabezpečovat národní a veřejné zájmy.
Perhaps it is time to review the legal framework that undermines the freedom of artists.
Možná je načase přezkoumat právní rámec, který podrývá uměleckou svobodu.
Arts Engage made this point in opposing the “self-censorship” scheme proposed by the MDA:
Skupina Arts Engage uvedla tuto myšlenku ve svém textu namířeném proti „schématu autocenzury“, které navrhoval úřad MDA:
The current model of the MDA as gatekeeper and mediator between artists and disgruntled members of the public is deeply flawed.
Současný model, ve kterém organizace MDA působí jako strážník a mediátor mezi umělci a nespokojenou veřejností, je hluboce nesprávný.
It sets up a false dichotomy of ‘artists versus community’, perpetuating the notion that society needs to be protected from its artists.
Nastavuje nepravdivý protiklad „umělci versus komunita“, který udržuje představu, že veřejnost musí být před umělci chráněna.
In Latin America, Discrimination Pits Neighbour Against Neighbour · Global Voices
Latinská Amerika: Diskriminujeme se navzájem
Bogota as seen from Ciudad Bolívar, one of the city's poorest neighbourhoods.
Pohled na Bogotu od Ciudad Bolívar, jedné z nejchudších částí města.
Photo by Wolfgang Sterneck on Flickr.
Fotografie pochází ze serveru Flickr, jejím autorem je Wolfgang Sterneck.
This post was originally published on the author's personal blog, Globalizado.
Tento text byl původně publikován na osobním blogu autora nazvaném Globalizado.
For BBC Mundo's newly settled correspondent in Bogota, Colombia, the rigid socioeconomic classification the government applies to housing in the city has come as an unwelcome surprise.
V nedávno uveřejněném článku popisuje překvapený bogotský korespondent BBC své zkušenosti s kolumbijským systémem socioekonomických vrstev.
In a recent article, Arturo Wallace detailed how homes and apartments that use basic utilities such as electricity, gas, and water are subject to a municipal ranking system that is perversely exploited by the local population to discriminate amongst themselves.
Tento koncept slouží vládě ke klasifikaci obyvatel z hlediska využívání veřejných služeb, zároveň však představuje způsob, kterým se na sebe Kolumbijci navzájem dívají nebo kterým se – buďme upřímní – navzájem diskriminují.
Housing is ranked between 1 and 6 —with 1 indicating the lowest socioeconomic conditions, and 6, the highest.
V rámci těchto socioekonomických vrstev se rozlišují stupně od 1 do 6, číslem 1 se označuje nejnižší životní úroveň a číslem 6 ta nejvyšší.
But with typical Colombian inventiveness, locals further extend the classification to refer to social strata 0 and 10, reflecting the extremes of a society considered one of the most unequal in Latin America and indeed the world.
S vynalézavostí sobě vlastní využívají Kolumbijci i označení jako „vrstva 0“ nebo „vrstva 10“ k popisu extrémních částí společnosti – kolumbijská společnost je přitom považována za jednu z nejvíce nerovných v regionu i na světě.
According to sociologist Consuelo Uribe, who was consulted for the BBC article, "The housing classification system has a powerful effect on the way Colombians self identify, so much so that when people seek out relationships, their social stratum is indicated (in personal ads) alongside gender, physique and age." Moreover, as she points out, "one of the material consequences of the classification system is that it has contributed to greater socio-spatial segregation, making it increasingly difficult for members of different social classes to inhabit the same physical space."
„Rozdělování lidí podle této klasifikace má v kolumbijské společnosti velkou moc, a to až do té míry, že při navazování vztahů se příslušnost k socioekonomické vrstvě uvádí v osobních inzerátech společně s informacemi o pohlaví, postavě nebo věku,“ poznamenává socioložka Consuelo Uribe pro článek BBC a dodává, že „jedním z faktických následků tohoto systému je větší společenská segregace v místních městech, která způsobila, že je stále méně pravděpodobné, že by se lidé z různých společenských vrstev setkali na jednom místě“.
In every country there are social differences, but in Colombia your status is even specified on your bill.
Ve všech zemích existují společenské rozdíly, ale v Kolumbii vám vyznačí sociální vrstvu i na účtu.
The debate over social stratification, which dates back to the 1990s, has been ingrained in the Colombian intellectual elite for some time.
Jistou dobu se již o tomto systému vrstev, jehož historie sahá do 90. let, diskutuje i mezi kolumbijskými intelektuály.
For example; in 2013, Oskar Nupia, blogging for the investigative online journal La Silla Vacía (The Empty Chair), advocated eliminating the rigid system, although he recognized that substituting it for another already existent would be costly.
Například v roce 2013 se Oskar Nupia ve svém článku pro investigativní zpravodajský server La Silla Vacía (Prázdná židle) vyslovil pro zrušení této klasifikace, ačkoli uznal, že nahrazení jiným systémem by bylo nákladné.
Nupia also commented on the way in which the ranking is used, which he qualified as abusive:
Kromě toho psal také o způsobu, kterým se systém využívá, a označil ho za nepatřičný:
Socioeconomic ranking creates greater social segregation.
Socioekonomické vrstvy vytváří větší společenskou segregaci.
There is evidence of this in some cities (see here).
Existují o tom důkazy v případě některých měst (viz zde).
What is incomprehensible is that many local and national political authorities wave the anti-segregation banner all the while actively exploiting socioeconomic ranking to focus on subsidies and foster political polarization.
Je nepochopitelné, že mnoho politiků na místní i národní úrovni uvádí jako svůj program odstranění společenské segregace, ale intenzivně přitom využívá tento systém klasifikace k zaměření dotací a vytvoření politické polarizace.
But Colombia is not the only country in Latin America where discrimination is a common practice.
Neměl by ale vzniknout dojem, že kolumbijská společnost je se svými diskriminačními tendencemi v Latinské Americe něčím ojedinělým.
In Mexico, a survey by the National Council for the Prevention of Discrimination (Conapred) points out that “the most common reasons for discrimination are poverty, skin colour, sexual orientation, education and financial situation."
V Mexiku ukázal průzkum organizace Consejo Nacional para Prevenir la Discriminación (Conapred, Národní rada pro prevenci diskriminace), že „nejběžnějšími důvody diskriminace jsou chudoba, barva pleti, sexuální orientace, vzdělání a ekonomická situace“.
In that regard, the website Animal Político commented on the ubiquitous trend:
V této souvislosti se na stránkách Animal Político objevil následující komentář:
In a country with multiple ethnic groups and intermarriage, the degree of racism exhibited by members of the same society is striking.
V zemi s mnoha promíšenými etniky je taková úroveň rasismu mezi příslušníky stejného národa ohromující.
The populations most likely to suffer discrimination in Mexico are indigenous peoples, homosexuals, and individuals with some type of physical or intellectual disability.
Vrstvami společnosti, které v Mexiku nejčastěji trpí touto diskriminací, jsou původní obyvatelé, homosexuálové a lidé s nějakým fyzickým nebo duševním postižením.
What do we need to do to overcome this symptom so prevalent even in our 21st-century society?
Co je potřeba dělat, aby byl překonán tento symptom přítomný ve společnosti ještě v 21. století?